Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/749.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>C. Clarke, Gentry</middle-name><last-name>Lee</last-name></author>
<book-title>Navrat Ramy</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>C. Clarke, Gentry</middle-name><last-name>Lee</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>ebb6c180-1746-450f-bd11-b5b5f15b127b</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2002</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p> <image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p>BARONET</p><empty-line /><p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>1. NÁVRAT RÁMY</emphasis></strong></p>
<p>Obrovský radarový pulzní generátor Excalibur, živený energií nukleárních reakcí, stál mimo provoz téměř půl století. Jeho samotný vývoj a konstrukce byly výsledkem zoufalého úsilí vynaloženého v měsících následujících těsně po přeletu Rámy naší Sluneční soustavou. V roce 2132 bylo široké veřejnosti oznámeno, že se stal funkčním a že jeho posláním je poskytovat Zemi veškerá varování o možných budoucích návštěvnících z neznáma. Předpokládalo se, že na něco tak gigantického, jako byl Ráma, by dokázal upozornit o mnoho let dříve, než by těleso mohlo jakkoli ovlivnit běh pozemských událostí.</p>
<p>Rozhodnutí postavit Excalibur bylo učiněno dokonce ještě před tím, než Ráma opustil perihélium. Zatímco tento první mezihvězdný návštěvník oblétal Slunce a mířil ke hvězdám, celé armády vědců studovaly údaje získané během jediné návštěvy, kterou bylo možné na palubě onoho vetřelce uskutečnit.</p>
<p>Ráma, jak vědci prohlašovali, byl inteligentním robotem, který absolutně nejevil zájem o naši Sluneční soustavu a její obyvatele. Úřední zpráva nenabízela žádné vysvětlení mnoha záhad, se kterými se výzkumníci setkali. Nicméně vědci dokázali sami sebe přesvědčit, že pochopili jeden základní princip, z něhož vycházela konstrukce Rámy. Jelikož většina hlavních systémů a subsystémů zkoumaných lidskými odborníky obsahovala dvojité zálohování, zdálo se, že cizinci sestrojovali všechno trojmo. To je vedlo k závěru, že pokud se dá toto putující monstrum považovat za stroj, pak je vysoce pravděpodobné, že další dvě vesmírné lodi typu Rámy budou následovat prvního návštěvníka.</p>
<p>Ale z nekonečných mezihvězdných prostor do blízkosti Slunce žádná nová plavidla nevstupovala. Jak míjely roky, museli se lidé na Zemi potýkat s mnohem naléhavějšími problémy. Zájem o Rámany, nebo o ty, kteří sestrojili ten padesát kilometrů dlouhý kosmický válec, slábl spolu s tím, jak střet s osamělým cizincem upadal v zapomnění. Návštěvou Rámy si sice nadále lámalo hlavu mnoho vědců, ale většina příslušníků lidského rodu byla přinucena věnovat pozornost jiným tématům. Na začátku čtyřicátých let dvaadvacátého století se svět zmítal v křečích vážné ekonomické krize. Na další provoz Excaliburu nezbývaly finanční prostředky. Jeho nepatrný vědecký přínos nemohl ospravedlnit obrovské náklady spjaté s bezpečností jeho provozu. Velký nukleární generátor přestal být tedy užíván.</p>
<p>Po pětačtyřiceti letech to trvalo třicet tři měsíců, než byl Excalibur opět uveden v činnost. Hlavní důvod jeho opětovného zprovoznění vycházel z potřeb vědy. V průběhu let jeho odstávky dosáhla radarová technika značných pokroků a vyvinula nové metody zpracování dat, jež značně prohloubily možnosti pozorování prováděné Excaliburem. Když generátor začal opět monitorovat vzdálené prostory, téměř nikdo na celém světě už neočekával přílet nového Rámy.</p>
<p>Ředitel provozu Excaliburu dokonce ani nepodal zprávu svému nadřízenému, když se na displeji jeho počítače objevil ten podivný úkaz. Domníval se totiž, že jde o náhodný shluk bodů, vyvolaný chybným algoritmem. Když se však úkaz objevoval opakovaně, začal mu věnovat větší pozornost. Ředitel provozu tedy přivolal hlavního analyzátora, který zpracoval dostupná data a usoudil, že se jedná o kometu s dlouhou periodou oběhu. Musely uplynout další dva měsíce, než čerstvý absolvent vysoké školy dokázal, že úkaz je hladkým tělesem, jež ve svém největším rozměru dosahuje čtyřiceti kilometrů.</p>
<p>V roce 2197 se svět dozvěděl, že předmět řítící se Sluneční soustavou směrem k jejím vnitřním planetám je druhou z očekávaných mezihvězdných lodí. Mezinárodní vesmírná služba (MVS) soustředila veškeré své zdroje na přípravu výpravy, jež by vetřelci zkřížila dráhu na konci února roku 2200 přímo na oběžné dráze Venuše. Opět lidstvo hledělo vzhůru ke hvězdám a veškeré obyvatelstvo Země opět probíralo základní filozofické otázky vyvolané návštěvou prvního Rámy. Čím více se nový návštěvník blížila čím přesnější byly údaje získané o jeho základních fyzických charakteristikách, jež poskytovaly četné senzory namířené jeho směrem, tím více to vědce utvrzovalo v jejich přesvědčení, že tato vesmírná loď je přinejmenším vzhledem identická se svým předchůdcem. Ráma se vrátil, a lidstvo čekalo druhé setkání s osudem.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>2. ZKOUŠKY A BÁDÁNÍ</emphasis></strong></p>
<p>Poněkud bizarní kovové stvoření se plazilo po stěně a mířilo k jejímu vrcholu. Snad by se dalo přirovnat k nějakému vyhublému pásovci s hlemýždím plazivým tělem krytým tenkou skořápkou. Tento tvor navíc ve zmíněném obalu rozděleném na tři sekce obsahoval elektronické přístroje. Nějaké dva metry od něj a od stěny se vznášela helikoptéra. Z přední části jí kupředu čněla dlouhá mechanická ruka zakončená kleštěmi, kterými marně chňapala po tom podivném stvoření.</p>
<p>„K čertu,“ zamručel Janos Tabori, „vždyť je to úplný šílenství pracovat v takový skákavý mašině. Tyhle čelisti se dají při maximálním prodloužení stěží ovládat i v naprosto ideálních podmínkách.“ Jeho další poznámka už platila pilotovi. „Copak tohle fantastický létající monstrum nedokáže na chvíli udržet konstantní výšku a polohu?“</p>
<p>„Přibližte se s helikoptérou ke stěně,“ nařídil doktor Brown.</p>
<p>Hiro Jamanaka pohlédl na Browna prázdným, nic neříkajícím pohledem a předal povel řídícímu pultu. Vzápětí se před ním rozzářila obrazovka rudými výstražnými písmeny. POVEL NEPŘIJATELNÝ. NEBEZPEČNÁ TOLERANCE. Jamanaka to nijak nekomentoval. Stroj nadále zůstal viset na původním místě.</p>
<p>„Mezi listy vrtule a stěnou může zbývat padesát, nejvýš pětasedmdesát centimetrů,“ přemýšlel Brown nahlas. „Během dvou, tří minut už bude biot v bezpečí za stěnou. Nezbývá tedy nic jiného, než přepnout na manuál a chytit ho, a to teď hned. Všechno záleží na tobě, Tabori, tentokrát si nesmíš dovolit udělat chybu.“</p>
<p>Po této výzvě se jako první na plešatějícího vědce s brýlemi pochybovačně zadíval Hiro Jamanaka. Po chvíli se pilot obrátil zpět, předal pultu nový povel a opatrně posunul velkou černou páku směrem doleva. Na monitoru se rozsvítil nápis. RUČNÍ OVLÁDANÍ. AUTOMATICKÁ OCHRANA VYPNUTA. Jamanaka vedl stroj pomalu směrem ke stěně.</p>
<p>Technik Tabori už vyčkával připraven. Ruce měl zasunuté v ovládacích rukavicích a stačil už i překontrolovat funkčnost kleští na konci mechanické ruky. Znovu ji natáhl v celé její délce a dvě čelisti na jejím konci obratně polapily slimáka i s ulitou. Senzory v ovládacím zařízení tentokrát Taborimu neomylně potvrdily, že lov byl úspěšný. „Dostal jsem ho,“ zakřičel hlasem plným vzrušení a pomalu začal přitahovat svou kořist do helikoptéry.</p>
<p>Vzápětí náhlý poryv větru odhodil helikoptéru doleva a chapadlo s biotem narazilo do stěny. Tabori pocítil, že sevření čelistí ochabuje. „Vyrovnej to!“ křičel z plných plic a zoufale usiloval o znovuobnovení činnosti chapadla. Jamanaka ve snaze zastavit rotaci stroje jej neprozřetelně naklonil dopředu. To, po čem všem třem členům posádky ztuhla krev v žilách, byl zvuk ocelových listů rotoru narážejících do stěny.</p>
<p>Japonský pilot okamžitě stiskl nouzové tlačítko, kterým vrátil stroj pod automatickou kontrolu. To všechno netrvalo déle než jednu sekundu, ale přesto se v kabině rozezvučel klakson alarmu a obrazovka palubního počítače se opět začervenala nápisy. NADMĚRNÉ POŠKOZENÍ. VYSOKÁ PRAVDĚPODOBNOST ZŘÍCENÍ. EVAKUUJTE POSÁDKU! Jamanaka se nerozmýšlel. Rázem se katapultoval a za okamžik se nad ním rozevřel padák. Tabori a Brown ho následovali. Ještě dříve, než maďarský technik vytrhl ruce z ovládacích rukavic, čelisti na konci mechanické paže povolily a stvoření podobné pásovci se zřítilo do stovky metrů hluboké úžlabiny, kde se nutně muselo roztříštit na tisíce malých kousků.</p>
<p>Nepilotovaná helikoptéra zamířila k zemi nekoordinovanými, trhavými pohyby navzdory tomu, že palubní počítač byl nastaven na algoritmus přistání. Ztěžka dopadla na zem a vzápětí se převrátila na bok. Nedaleko místa přistání vyskočil z vysokozdvižné plošiny muž v hnědé vojenské uniformě zaplněné stužkami. Na první pohled upoutal přísným držením těla. Rázně vyšel z řídícího centra mise a viditelně rozrušen zamířil k čekajícímu terénnímu vozu. Těsně za ním běžela pružná blondýna v letecké uniformě MVS. Ramena měla ověšena popruhy kamer, které jí ve spěchu poletovaly kolem boků. Ten muž s vojenským vzezřením byl generál Valerij Borzov, vrchní velitel projektu Newton. „Je někdo zraněn?“ otázal se bez meškání muže ve voze, elektroinženýra Richarda Wakefielda.</p>
<p>„Janos si pravděpodobně při katapultáži pěkně narazil rameno, ale právě volala Nicole, že to nebude žádná zlomenina nebo otevřená rána. Je jen samá modřina.“</p>
<p>Generál Borzov vyskočil na přední sedadlo roveru vedle Wakefielda, který už seděl za řídícím panelem. Blondýna, videožurnalistka Francesca Sabatiniová, přestala s natáčením havárie a zadívala se k otevřeným zadním dveřím vozu. Borzov, který vycítil její pohled, jí stroze nařídil. „Jděte zkontrolovat Taboriho,“ a při těch slovech pokynul rukou napříč planinou „…Wilson by tam už měl být.“</p>
<p>Nato rover s Borzovem a Wakefieldem vyrazil opačným směrem. Ujeli nějakých čtyři sta metrů a zastavili kousek od Davida Browna, štíhlého muže v nové letecké uniformě, kterému bylo kolem padesátky. Generál Borzov vystoupil z terénního vozu a oslovil amerického vědce.</p>
<p>„Doktore Browne, jste v pořádku?“ zeptal se generál přímo bez úvodních frází.</p>
<p>Brown přikývl, ale neodpověděl. „V tom případě.“ pokračoval generál Borzov v započatém tónu, „byste mi možná mohl vysvětlit, co jste sledoval tím, když jste Jamanakovi nařídil přejít na manuál? Podle mého názoru by bylo daleko vhodnější probrat to přímo zde a bez přítomnosti posádky.“</p>
<p>Doktor David Brown však mlčel i nadále. „Copak jste neviděl výstražná světla?“ pokračoval tedy po chvíli opět Borzov. „Dokázal jste si vůbec alespoň na chvíli uvědomit, že jste tím dával v sázku životy ostatních kosmonautů?“</p>
<p>Brown konečně vzhlédl k Borzovovi upřeným vzdorovitým pohledem. Když promluvil, musel se ze všech sil přemáhat, aby svou řeč oprostil od emocí. „Zdálo se mi v dané situaci docela rozumné řešení posunout helikoptéru o kousíček blíž k cíli. Ještě tam byla vůle a byl to jediný možný způsob, jak polapit toho biota. Naším posláním je, koneckonců, dovézt domů…“</p>
<p>„Mně nemusíte připomínat, co je posláním naší mise,“ skočil mu Borzov do řeči. „Sám jistě dobře víte, že jsem byl jedním z těch, kdo vytýčili její cíle. Ale znovu vám připomínám, že prioritou číslo jedna za všech okolností zůstává bezpečnost posádky. Zvláště pak při simulacích tohoto druhu. Musím říct, že jsem doslova šokován notnou dávkou vaší drzosti. Helikoptéra je zničena, Tabori vyvázl se zraněním. Můžete děkovat Bohu, že nikdo nepřišel o život.“</p>
<p>Ale David Brown nevěnoval generálu Borzovovi pozornost. Obrátil se k němu zády a pokračoval ve skládání padáku do průhledného vaku.</p>
<p>Z jeho chování, i z toho, kolik energie věnoval tak rutinnímu úkolu, bylo zřejmé, že je pořádně rozčilen. Borzov se vrátil do terénního vozu. Chvíli vyčkával a poté nabídl doktoru Brownovi odvoz na základnu. Američan však zavrtěl bez jediného slova hlavou, nahodil si vak na záda a vydal se směrem k helikoptéře.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>3. PORADA</emphasis></strong></p>
<p>Janos Tabori seděl v křesle osvětleném malými, ale výkonnými reflektory v zasedací místnosti výcvikového objektu. „Vzdálenost, která nás dělila od napodobeniny biota, se rovnala délce dosahu mechanické paže,“ vysvětloval s pohledem upřeným do objektivu malé kamery, kterou držela v ruce Francesca Sabatiniová. „Dvakrát jsem se ho pokusil polapit, ale vždy bez úspěchu. To proto se doktor Brown rozhodl přepnout helikoptéru na manuál a přiblížit se ještě více ke stěně. Jenže pak jsme se dostali do nějakého víru…“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře z jednací místnosti a objevila se v nich zarudlá usměvavá tvář. „Už tady na vás všichni čekáme,“ zahlaholil přátelsky generál O’Toole. „Myslím, že Borzov začíná být trochu netrpělivý.“</p>
<p>Francesca zhasla reflektory a uložila svou videokameru do kapsy letecké kombinézy. „Tak fajn, ty můj maďarský hrdino,“ pousmála se. „Raději půjdeme. Sám nejlíp víš, jak šéf nesnáší čekání.“ Přešla k drobnému muži a něžně ho objala. Pohladila ho po ovázaném rameni a dodala. „Vážně jsme moc rádi, že jsi v pořádku.“</p>
<p>Pohledný černoch něco po čtyřicítce, který seděl během interview mimo záběr kamery a dělal si poznámky na ploché obdélníkové klávesnici velikosti diáře, vstal a následoval Francescu a Janose do jednací místnosti. „Chtěl bych ještě tento týden napsat trhák o nových koncepčních pojetích v dálkovém ovládání mechanické paže prostřednictvím rukavic,“ zašeptal Reggie Wilson Taborimu, když si sedali. „Spousta mých čtenářů prostě považuje tyhle technický bláboly za absolutně fascinující.“</p>
<p>„Jsem strašně rád, že i vy tři jste se k nám laskavě připojili,“ zahřměl Borzovův jízlivý hlas místností. „Už jsem si začínal vážně myslet, že porada posádky je pro vás nesmírnou zátěží. Nebo že vás vytrhuje z vašeho daleko důležitějšího poslání, jakým bezpochyby může být jenom smolení hlášení o tom, kdy jsme šlápli vedle, či v psaní učených vědeckých a konstruktérských prací a referátů.“ Vzápětí ukázal na Reggieho Wilsona, před kterým ležel na stole jeho všudypřítomný záznamník. „Věřte mi, nebo ne, Wilsone, ale vy byste se měl především považovat za člena posádky, za novináře až na druhém místě. Co myslíte, dokázal byste alespoň jednou dát ten zatracený krám stranou a poslouchat? Chtěl bych tu s vámi projednat pár věcí, se kterými není zrovna nutné běhat na veřejnost.“</p>
<p>Wilson vzal záznamník a strčil jej do kufříku. Borzov vstal a během řeči procházel po místnosti. Stůl v jednacím sále byl oválného tvaru asi dva metry dlouhý. U stolu bylo dvanáct míst, z nichž každé bylo vybaveno počítačovou klávesnicí a monitorem. To všechno bylo ale zapuštěno do roviny stolu tak, že zařízení bylo možné překrýt příklopem stejného materiálu a barvy desky stolu.</p>
<p>Jako pokaždé seděli další dva vojenští členové expedice, admirál Evropy Otto Heilmann (hrdina Rady vlád při dohodě v Caracaské krizi) a generál Amerických vzdušných sil Michael Ryan O’Toole, z obou stran vedle Borzova na jednom konci oválu. Zbývajících devět členů expedice Newton si nikdy nesedalo na stejná místa, což obzvlášť deptalo admirála Heilmanna, silného zastánce vojenského pořádku, a v poněkud menší míře to rozčilovalo i jeho velícího důstojníka Borzova.</p>
<p>Občas se „neprofesionální“ členové posádky stáhli na druhý konec stolu a nechali „vesmírné kadety“, jak se říkalo absolventům Vesmírné akademie, aby ve středu stolu vytvořili jakousi nárazníkovou zónu. Po roce neutuchající pozornosti masmédií si veřejnost zařadila každého člena Newtonovy posádky do jedné ze tří podskupin – neprofíci byli dva vědci a dva žurnalisté pak rozlišovali vojenskou trojku a nakonec pět kosmonautů, kteří zajišťovali většinu vědeckotechnických úkolů.</p>
<p>Ovšem toho dne se obě nevojenské skupiny dokonale promísily. Japonský interdisciplinární vědec Šigeru Takagiši, který byl všeobecně pokládán za přední světovou kapacita na první rámanskou expedici uskutečněnou před sedmdesáti lety a současně byl znám jako autor Atlasu Rámy (doporučená literatura pro celou posádku), seděl ve středu oválu mezi ruskou pilotkou Irinou Turgeněvovou a britským kosmonautem a elektroinženýrem v jedné osobě Richardem Wakefieldem. Naproti nim se posadila bioložka Nicole des Jardinsová, krásná žena s měděně zbarvenou pletí, které se v žilách mísila krev francouzských a afrických předků. Vedle ní seděl tichý, dalo by se říci skoroautomatický japonský pilot Jamanaka a nádherná seňora Sabatiniová. Poslední tři místa na jižní straně oválu, z nichž bylo možno sledovat na protější stěně veliké mapy a nákresy Rámy, byla obsazena americkým žurnalistou Wilsonem, upovídaným Taborim, kosmonautem z Budapešti, a doktorem Davidem Brownem. Brown se tvářil velice vážně a zaměstnaně. Když schůze začala, rozložil kolem sebe hromadu lejster.</p>
<p>„Zdá se mi naprosto nepochopitelné,“ spustil Borzov, zatímco nevázaně rázoval po místnosti, „že někdo z vás může, třeba jen na sekundu zapomenout, proč jste byli vybráni. Máte uskutečnit úkol, který se možná ukáže nejdůležitějším v celé historii lidstva. Ale na základě výsledků posledních simulací musím přiznat, že o některých z vás začínám vážně pochybovat.“</p>
<p>„Jsou mezi námi lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že táto rámanská loď bude přesnou kopií své předchůdkyně,“ pokračoval Borzov v monologu, „a že zůstane i nadále netečná vůči jakýmkoli směšným stvořením, která ji přijdou prozkoumat. Zkrátka, že se o nás, jako o lidi, nebude zajímat. Uznávám, že podle podkladů zpracovaných z radarových údajů za poslední tři roky se skutečně zdá, že je svými rozměry a uspořádáním totožná se svou předchůdkyní. Ale i kdyby se potvrdila domněnka, že jde jenom o další mrtvou loď sestrojenou neznámou civilizací, která zanikla třeba před tisícovkami let, zůstane toto setkání nejdůležitější událost naší doby. Měl jsem za to, že každý z vás bude podle toho k tomu přistupovat.“</p>
<p>Ruský generál se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky. Janos Tabori se chtěl na něco zeptat, ale Borzov ho přerušil a opět se zabral do svého monologu. „Chování naší posádky při posledním souboru testovacích cvičení bylo jedním slovem příšerné. Někteří z vás byli vynikající – víte sami, koho myslím – ale další jednali tak, jako by neměli ani tušení o poslání naši výpravy. Jsem přesvědčen o tom, že dokonce dva nebo tři z vás vůbec nečetli závazné pokyny a pravidla před začátkem cvičení. Souhlasím, že je to únavné čtení, ale vy všichni jste s touto podmínkou souhlasili, když jste před deseti měsíci podepisovali smlouvy. Zavázali jste se naučit se pokyny, držet se protokolu a uskutečňovat ho… To se týkalo samozřejmě i těch, kteří neměli žádné zkušenosti s vesmírnými lety.“</p>
<p>Borzov se zastavil před jednou z velkých map visících na stěně. Nabízela výřez pohledu na jednu část města zvaného „New York“, objeveného v první rámanské vesmírné lodi. Tato oblast vysokých a štíhlých budov připomínajících mrakodrapy na Manhattanu seskupených na ostrově uprostřed Válcového moře byla lidskými návštěvníky zmapována velice přesně. „Během šesti týdnů se setkáme s vesmírným plavidlem, které možná obsahuje naprosto stejné město, a celá lidská společnost nás bude bedlivě sledovat, jak ji reprezentujeme. Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli zjistit, co nás tam čeká. I když bude naše příprava sebelepší, nakonec se může ukázat jako nedostatečná. Musíme si v tréninku veškeré postupy osvojit a zautomatizovat tak, aby se jimi naše mozky při řešení nepředvídatelných situací nemusely zabývat.“</p>
<p>Velitel se posadil do čela stolu. „Dnešní cvičení bylo totálním fiaskem. Nechybělo mnoho a mohli jsme ztratit tři cenné členy našeho týmu. Navíc jsme přišli o jednu z nejdražších helikoptér, jakou kdy člověk sestrojil. Proto bych vám chtěl znovu ještě jednou připomenout hlavní zásady naší mise v té podobě, jak je schválila Mezinárodní vesmírná služba a Rada vlád. Základní zásadou je zajistit bezpečnost posádky. Druhou zásadou je analýza a určení jakéhokoli možného nebezpečí, tedy pokud existuje, jež by mohlo ohrozit lidskou populaci na planetě Zemi.“ Borzov při těch slovech nespouštěl oči z Browna, sedícího na opačném konci stolu. Ten na velitelův vyzývavý pohled reagoval kamennou tváří. „Teprve poté, když jsou splněny tyto dvě hlavní zásady a my usoudíme, že rámanské plavidlo se nechystá nás ohrozit, může pro nás mít polapení jednoho či několika biotů nějaký přínos.“</p>
<p>„Rád bych generálu Borzovovi připomněl,“ ozval se téměř vzápětí David Brown svým libozvučným hlasem, „že někteří z nás jsou proti tomu, aby tyto hlavní zásady byly jedna po druhé slepě uplatňovány. Jistě, význam biotů pro vědu nemůžeme zveličovat. Jak jsem už ale opakovaně prohlásil, ať už na setkáních s kosmonauty, tak v televizních vstupech, tvrdím jedno. Pokud je tento druhý Ráma stejný jako ten první – což znamená, že naši existenci nevezme na vědomí – a my přitom budeme postupovat tak pomalu, že nedokážeme polapit ani jediného biota dříve, než budeme muset loď opustit a vrátit se zpět na Zemi, pak to znamená, že tato zcela jedinečná příležitost pozemské vědy bude promarněna z důvodu kolektivního strachu pozemských politiků.“</p>
<p>Borzov mu chtěl odpovědět, ale doktor Brown vyskočil a rozčileně zamával rukama. „Ne, ne, nechte mě domluvit. Vy jste mě obvinil z neschopnosti při dnešním cvičení a já mám právo se hájit.“ Zvedl papír s výstupem z počítače a zamával jím na Borzova. „Zde jsou vstupní hodnoty podmínek pro dnešní simulaci, jak je definovali vaši inženýři. Dovolte, abych vám i já trochu osvěžil paměť několika fakty pro případ, že byste pozapomněl. Výchozí podmínka č. 1. Blíží se konec mise a bylo beze všech pochyb zjištěno, že Ráma II. je zcela pasivní a pro planetu Zemi nepředstavuje absolutně žádné nebezpečí. Výchozí podmínka č. 2. Během mise byli bioti spatřeni pouze sporadicky a nikdy ne ve skupinách.“</p>
<p>David Brown podvědomě vycítil z chování zbytku posádky, že jeho přednáška začala úspěšně. Zhluboka se nadechla pokračoval. „Po zrekapitulování těchto výchozích podmínek jsem usoudil, že naše cvičení právě simuluje poslední příležitost k odchycení biota. Během tohoto testu jsem stále musel myslet na to, co by se stalo, kdyby se nám ho podařilo dopravit na Zemi. Vždyť v celých dějinách lidstva se jediný absolutně nezpochybnitelný kontakt s mimozemskou kulturou uskutečnil v roce 2130, kdy se naši kosmonauti nalodili na Rámu I.</p>
<p>Přesto dlouhodobý vědecký přínos z tohoto setkání byl mnohem menší, než by mohl být. Máme nepochybně spoustu přibližných údajů získaných během této výpravy, příkladem je třeba podrobná pitva pavoukovitého biota provedená doktorkou Laurou Ernstovou. Ale domů se kosmonauti vrátili s jediným uměle vytvořeným předmětem. Jednalo se o nepatrný úlomek jakési biochemické květiny, jejíž fyziologické charakteristiky se nezvratně stačily změnit dříve, než mohla být jakákoli z jejích tajemství odhalena. Žádné jiné suvenýry z této cesty nemáme. Žádné popelníky, žádné skleničky na víno, dokonce ani jediný tranzistor z onoho obrovského zařízení, který by nám mohl sdělit cokoli bližšího o rámanské technice. Teď máme před sebou druhou příležitost.“</p>
<p>Doktor Brown vzhlédl ke kruhovému stropu. Pak pokračoval s neztenčeným nasazením. „Kdyby se nám nějakým způsobem podařilo nalézt dva nebo tři bioty a dopravit je na Zemi, kde bychom mohli ty tvory prozkoumat a odhalit jejich tajemství, pak by se tato mise nepochybně zapsala do dějin jako nevýznamnější událost všech dob. Pochopení neznámých hlubin tvůrčího myšlení Rámanů by se stalo prvním krokem k navázání kontaktu s nimi.“</p>
<p>To muselo udělat dojem dokonce i na Borzova. Jako častokrát před tím využil David Brown i nyní svého daru výřečnosti k tomu, aby svou porážku obrátil v částečné vítězství. Ruský generál se tedy rozhodl ke změně taktiky. „Přesto všechno,“ pravil Borzov poněkud tlumeně v jedné z přestávek v Brownově projevu, „nesmíme nikdy zapomínat na to, že během této mise jsou v sázce lidské životy a my nesmíme učinit nic, co by mohlo ohrozit jejich bezpečnost.“ Pohlédl na posádku sedící kolem stolu. „Chci se vrátit zpátky s bioty a dalšími vzorky z Rámy zrovna tak, jako kterýkoli z nás,“ pokračoval, „ale zbrklý předpoklad, že se ta druhá loď bude chovat stejně jako první, mě znepokojuje. Jaký jsme získali z naší první expedice důkaz, že Rámané, nebo jak je chcete nazvat, jsou snášenliví? Vůbec žádný. Takové ukvapené polapení biota by pro nás mohlo být i nebezpečné.“</p>
<p>„Ale ať to, veliteli, vezmeš jak chceš, kde můžeme vzít stoprocentní jistotu?“ ozval se Richard Wakefield ze strany stolu, kde seděl mezi Borzovem a Brownem. „Vždyť i kdybychom si s jistotou ověřili, že tato loď je přesně stejná jako ta první, nemůžeme mít ani potuchy, co bude následovat, až se pokusíme o organizovaný odchyt biota. Myslím to takhle. Zkusme předpokládat, že doktor Brown má pravdu a obě lodi jsou vysoce inteligentní roboti sestrojení před miliony let vymřelou rasou, která žila na opačném konci Galaxie. Jak můžeme ale předvídat druhy reakcí naprogramované do těchto biotů, aby se mohli vypořádat s nepřátelským zásahem? A co když ti bioti jsou integrální součástí základních funkcí celé lodi a my to jenom nedokážeme rozpoznat? Potom by bylo jedině přirozené, že mají naprogramovány obranné reflexy, a to i přesto, že jde jenom o pouhé stroje. Nelze ani vyloučit, že to, co z naší strany může vyhlížet jako první nepřátelský krok, je schopno odstartovat spoušť, která od základu změní funkce v celé lodi. Při té příležitosti si vzpomínám, že jsem četl o přistávacím modulu, který vletěl do etanového moře v roce 2012 na Titanu a měl v paměti uložen jiný sled úkonů. V souvislosti s tímto bych chtěl…“</p>
<p>„Stop,“ přerušil ho Janos Tabori s přátelským úsměvem. „Dodatečné řešení záhad z prvopočátků zkoumání Sluneční soustavy prostřednictvím robotů není na dnešním programu jednání.“ Nato se otočil přes stůl směrem k Borzovovi. „Veliteli, bolí mě rameno, kňučí mi v žaludku a po tom dnešním cvičení už sotva pletu nohama. Všechny tyhle věci jsou hrozně zajímavý, ale pokud už nemáme nic důležitějšího na programu k projednání, nebylo by snad od věci skončit co nejdřív, abychom se mohli dát trochu dohromady?“</p>
<p>Admirál Heilmann se naklonil nad desku stolu. „Kosmonaute Tabori, této schůzi posádky předsedá generál Borzov. A jenom na něm záleží…“ Ruský velitel mávl konejšivě rukou směrem k Heilmannovi. „Nech toho, Otto. Myslím, že Janos má pravdu. Máme za sebou sedmnáct skutečně krušných dní a dnešek dal zabrat každému z nás. Určitě to vyřešíme lépe, až si všichni pořádně odpočineme.“</p>
<p>Borzov vstal. „Dobrá, pro dnešek toho necháme. Hned po večeři odlétají raketoplány na letiště.“ Posádka se začala sbírat k odchodu. „Byl bych moc rád,“ dodal Borzov, jako by ho to právě napadlo, „kdybyste si všichni promysleli, kam až jsme se dostali v plnění našeho plánu. Na simulaci tady ve výcvikovém středisku nám zbývají pouhé dva týdny. Pak už začne jít doopravdy do tuhého. Budeme mít před sebou konečnou přípravu před startem. Tento následující soubor cvičení je naší poslední příležitostí naučit se všechno bezvadně. Očekávám od vás, že se všichni vrátíte v plné síle, abyste plnili zbývající úkoly s jasným vědomím historického významu naší mise.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>4. VELKÝ CHAOS</emphasis></strong></p>
<p>Vniknutí první rámanské kosmické lodi do nitra Sluneční soustavy začátkem třicátých let dvaadvacátého století mělo mocný dopad na lidské dějiny. Návrat posádky vedené kapitánem Nortonem ze setkání s Rámou I. nezpůsobil okamžité změny v každodenním rytmu života obyvatel Země. Byl ale potvrzen jasný a nepochybný důkaz, že ve vesmíru existují (nebo alespoň existovaly) další vysoce inteligentní bytosti, a to si vyžádalo přehodnocení postavení Homo sapiens v celkovém pojetí vesmíru. Bylo zjevné, že i někde jinde se jiné chemické sloučeniny pocházející z obrovských hvězdných katastrof vyvinuly až k samostatnému vědomí. Kdo jsou vlastně tito Rámané? Proč sestrojili obrovskou inteligentní vesmírnou loď a vyslali ji na výzkumný let do našeho sousedství? Rámané se tak na dobu mnoha měsíců stali hlavním tématem oficiálních i soukromých rozhovorů.</p>
<p>Dobře přes rok čekalo více či méně trpělivé lidstvo další potvrzení přítomnosti Rámanů ve vesmíru. Horečná pozorování teleskopem na všech vlnových délkách měla zjistit, zda není možno získat nějakou novou informaci spojenou s odletem vesmírného plavidla. Nezjistilo se však nic, nebesa zůstala němá. Rámané se vzdálili stejně rychle a nevysvětlitelně, jako se objevili.</p>
<p>Když byl Excalibur uveden do provozu a jeho počáteční pátrání neodhalilo na obloze nic nového, došlo v názoru lidstva na první kontakt s Rámou ke znatelné změně. Setkání se téměř přes noc proměnilo v historickou událost, v cosi, co se událo a bylo završeno. Novinové a časopisecké články dříve začínající větami typu „Až se vrátí Rámané…“ vystřídaly fráze „Pokud vůbec někdy v budoucnu dojde k setkání s neznámými tvory, kteří postavili obrovskou vesmírnou loď objevenou v roce 2130…“ Co bylo původně chápáno jako hrozba, která mohla zásadně ovlivnit budoucnost lidstva, se bleskově smrsklo na historickou kuriozitku. Pominula akutní nutnost zabývat se tak základními problémy, jakými je návrat Rámy, či osud lidské rasy ve vesmíru zabydleném jinými inteligentními bytostmi, Lidstvo zapomnělo na ostražitost, alespoň na nějakou dobu, a došlo bouřlivým vývojem k narcistickému životnímu stylu. Z historie jej zajímaly pouze epochy rozkvětu individuálního egocentrismu.</p>
<p>Vzedmutí vlny nevázaného sebekochání v celosvětovém měřítku se dalo očekávat. Setkání s Rámou se v lidské psychice odrazilo v zásadní změně postojů. Před tímto kontaktem stálo lidstvo ve vesmíru osamoceno jako jediný známý příklad vysoce rozvinuté inteligence. Názor, že lidé sami mohou kolektivně ovlivňovat svůj osud daleko do budoucnosti, tvořil základní osu téměř každé uznávané životní filosofie. Ta skutečnost, že existují Rámané (nebo že existovali, ať už jde o jakýkoli čas, filozofická logika dospěla ke stejnému závěru), všechno změnila. Lidstvo ztratilo svoji jedinečnost, možná dokonce i svoji specifičnost. Bylo už pouze otázkou času, kdy převládající homocentrické pojetí vesmíru bude nezvratně otřeseno vědomím existence dalších bytostí. Z toho důvodu nebylo těžké pochopit, proč se životní styl většiny lidí náhle přiklonil k narcisizmu. Literárním vědcům to jen připomnělo obdobný vývoj, který se už odehrál téměř přesně před pěti stoletími, kdy básník Robert Henrick vybízel panny, aby svého prchavého času využily co nejlépe, v básni začínající slovy. „Trhejte růže jak to jde, stárnutí se nezastaví…“</p>
<p>Prudký a ničím neomezený nárůst všestranné spotřeby, zrovna tak jako celosvětová lačnost trvaly téměř dva roky. Šílená sháňka po všem, co lidský mozek vůbec kdy dokázal vymyslet, nebyla v souladu se slabou ekonomickou infrastrukturou. Ta byla stejně kolem roku 2130 zatížena ekonomickou krizí, což bylo přesně v té době, kdy Sluneční soustavou proletěla rámanská loď. Náznaky ekonomické recese byly pozdrženy společným úsilím vlád a finančních institucí v průběhu roku 2130. O základních slabinách ekonomiky se však nikdo ani slovem nezmínil. S obrovskou nákupní horečkou, která vypukla na počátku roku 2132, svět skočil rovnýma nohama do další epochy ekonomického růstu. Výrobní kapacity se prudce rozšiřovaly, trh prožíval prudký vzestup. Jak spokojenost spotřebitelů, tak i absolutní zaměstnanost dosáhly nebývalé výše.</p>
<p>Všude zavládl blahobyt, který předtím neměl obdoby, a výsledkem bylo krátkodobé, ale výrazné zlepšení životní úrovně téměř všech příslušníků lidského rodu.</p>
<p>Do konce roku 2133 bylo některým zkušenějším znalcům historie nade vše jasné, že „rámanský boom“ vede lidstvo přímo ke katastrofě. Příšerná varování o blížící se ekonomické sebezáhubě světa pozvolna nabývala převahy nad nadšeným křikem milionů, které se teprve nedávno prodraly na společenském žebříčku mezi střední a horní vrstvy. Byla to doba, kdy návrhy na vyrovnání rozpočtů a omezení úvěrů ve všech oblastech hospodaření nebral nikdo na vědomí. Namísto toho se většina tvořivého úsilí vyplýtvala na objevování nových a dalších způsobů, jež by poskytly více kupní síly nejširším vrstvám populace, která si nedokázala říct už ani „počkej“, natož pak „ne“.</p>
<p>Na celosvětové burze s akciemi to začalo skřípat v lednu roku 2134, což byla předzvěst blížícího se krachu. Pro většinu lidí, jak na celé Zemi, tak v koloniích roztroušených po Sluneční soustavě, byla pouhá představa něčeho takového nad možnosti jejich chápání. Konec konců, vždyť světová ekonomika více jak devět let prožívala období růstu, který měl v posledních dvou letech takové tempo, které prostě uplynulých dvěstě let nemělo obdoby. Světoví pohlaváři se bezostyšně holedbali tím, že konečně nalezli mechanizmus, který navždy odstraní recese v kapitalistických ekonomikách. A lidé jim ochotně věřili – až do začátku května roku 2134.</p>
<p>Během prvních měsíců tohoto roku začaly akcie na celosvětových burzách nezadržitelně klesat. Nejprve pomalu, později v obrovských skocích. Mnoho lidí v té době věřilo na komety, což posledních dva tisíce let nebyl trend nijak neobvyklý, a nacházeli jistou souvislost mezi problémy na burzách a návratem Halleyovy komety. Poprvé ji bylo možno spatřit v březnu a byla mnohem jasnější, než kdokoli očekával. Vědci se opět mohli celé týdny předhánět v teoriích, čím byl tento neobvyklý úkaz vyvolán. Když se pak vlasatice koncem března přehoupla za perihelium a v půlce dubna začala být viditelná na noční obloze, její obrovský ohon dominoval nebesům.</p>
<p>Hvězdné úkazy brzy zatlačila do pozadí dominující světová ekonomická krize. 1. května roku 2134 oznámily tři největší mezinárodní banky insolventnost vinou neuvážených investic. Vlastníci cenných papírů se prostřednictvím více než miliardy domácích terminálů snažili rychle zbavit svých zásob. Komunikační zatížení Světové informační sítě bylo obrovské. Její počítačový systém byl soustavně přetěžován daleko za únosnou mez původně předpokládané kapacity. Docházelo ke zpomalení přenosu dat, což jednotlivé transakce pozdrželo nejprve o minuty, později však o celé hodiny. To ještě více vyhrotilo rostoucí paniku.</p>
<p>Do konce týdne byly jasné dvě věci – že dobrá polovina akcií na celém světě ztratila jakoukoli hodnotu a že mnoho jejich držitelů, malých i velkých bez rozdílu, kterým až dosud přinášely pouze zisk, se ocitlo doslova a do písmene na mizině. Na počítačových displejích dvaceti procent domácností celého světa, kde se jindy objevovaly pouze zprávy o stavu bankovních kont a informace o automatických převodech finančních zisků, zlověstně blikala oznámení o bankrotu.</p>
<p>Ve skutečnosti však byla celá situace ještě horší. Do těchto počítačů se fakticky dostalo pouze malé procento zpráv o veškerých uskutečněných transakcích, protože celá síť byla zahlcena množstvím informací, které nikdo předtím nemohl předvídat. Celosvětový finanční systém se dostal do stavu, který je počítačovou hantýrkou označován za „cycle slip“. Miliardy a miliardy informačních přenosů menšího významu byly „odloženy“, zatímco zprávy významnějšího charakteru byly počítačovou sítí předkládány jako první.</p>
<p>Následkem těchto zdržení v přenosu dat byla skutečnost, že většina jednotlivých elektronicky řízených bankovních kont nebyla vedena celé hodiny, mnohdy i dny, takže nedocházelo k vyúčtování ztrát z klesajících akcií. Jakmile si jednotliví investoři uvědomili, co se vůbec děje, snažili se šíleným tempem prodat vše, co jim na kontech ještě zbylo, aby to stihli dřív, než počítače uskuteční veškeré transakce. Než vládám a finančním institucím došlo, co se děje, a než učinily opatření mající za cíl zabránit této zběsilé aktivitě, bylo příliš pozdě. Celý finanční systém se zhroutil.</p>
<p>Déle než tři týdny byl elektronický finanční řídící systém ovládající veškeré peněžní transakce nepřístupný. Nikdo nevěděl, kolik peněz vlastně má, jelikož placení v hotovosti bylo výsadou dob minulých. Pouze podivíni a sběratelé měli doma bankovky, kterými mohli pokrýt tak týdenní nákup pro domácnost. Lidé ze zoufalství začali uskutečňovat výměnný obchod. Mnoha lidem umožnily přežít půjčky založené na přátelství a osobních známostech. Nikdo netušil, že to je teprve pouhý začátek strádání. Pokaždé, když mezinárodní řídící organizace pověřená dozorem nad mezinárodním finančním systémem oznámila, že se pokusí síť znovu zprovoznit, a žádala lidi, aby do ní nevstupovali s výjimkou „zvláště naléhavých případů“, téměř nikdo se nemínil řídit jejími prosbami. Miliony dotazů opět zaplavily celý systém a počítačová sít znovu zkolabovala.</p>
<p>Tohle všechno se dělo pouhé dva týdny předtím, než se vědci celého světa shodli na zdůvodnění neobvyklé záře Halleyovy komety. Musely však uplynout další čtyři měsíce, než se lidé mohli opět spolehnout na správnost údajů poskytovaných Světovou informační sítí. Cena, kterou lidská společnost za tento nevýslovný chaos musela zaplatit, byla obrovská. Než se podařilo obnovit normální chod elektronické ekonomické činnosti, začal se svět řítit dolů po strmé finanční spirále, která narazila na své dno až po dvanácti dlouhých letech. Přes padesát let trvalo, než se hrubému celosvětovému důchodu opět podařilo dosáhnout hodnot před Krachem z roku 2134.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>5. PO KRACHU</emphasis></strong></p>
<p>Panuje jednomyslná shoda názorů, že Velký chaos změnil lidskou civilizaci od základů v každém směru. Imunní nezůstala žádná součást společnosti. Katalyzátorem v případě relativně rychlého zhroucení existující společenské infrastruktury byl rozpad trhu a následná krize celosvětového finančního systému. Avšak tyto události by samy o sobě nedokázaly uvrhnout svět do období nebývalé deprese. To, co následovalo po počátečním krachu, bychom klidně mohli nazvat komedií plnou omylů, kdyby v důsledku špatného plánováni nebylo zmařeno tolik lidských životů. Neschopní političtí pohlaváři na celém světě vznikající ekonomické problémy zpočátku buď ignorovali, nebo popírali. V období, kdy propukly následky těchto chyb, zase reagovali přehnaně ukvapenými sériemi individuálních opatření, která byla, bud matoucí, nebo rozporuplná. Nakonec, když se celosvětová krize rozrostla a prohloubila v plné míře, zvedli jenom ruce nad hlavu a vzdali to. Pokusy koordinovat řešení v mezinárodním měřítku byly předem odsouzeny k nezdaru rostoucí snahou každého nezávislého státu reagovat na potřeby jeho voličstva.</p>
<p>Při zpětném pohledu bylo zřejmé, že internacionalizace světa, ke které došlo v průběhu jedenadvacátého století, byla narušena přinejmenším v jednom významném bodě. Ačkoli se mnoho činností – jako spoje, obchod, doprava (včetně vesmírné), regulace měn, zajišťování míru, výměna informací a ochrana životního prostředí, abychom se zmínili alespoň o těch nedůležitějších – vpravdě proměnilo na mezinárodní (dokonce meziplanetární, bereme-li v úvahu vesmírné kolonie), nebylo možno udržet je při životě v patřičném rozsahu. Většina smluv, na jejichž základě byly tyto mezinárodní instituce založeny, obsahovala dovětky, které jednotlivým národům dovolovaly od těchto smluv odstoupit v relativně krátkých výpovědních lhůtách, pokud prováděná politika již dále neodpovídala zájmům té či oné země. Krátce a prostě řečeno, každý z národů zúčastněných na vytvoření mezinárodních společenství měl jednostranné právo zrušit v něm svoji účast, kdykoli se přestal ztotožňovat s činností celé skupiny.</p>
<p>Léta předcházející setkání s první rámanskou lodí, tedy do počátku třicátých let dvaadvacátého století, byla obdobím obdivuhodně stabilním a perspektivním. Poté, co se svět zotavil z ničivého důsledku střetu s úlomkem komety poblíž Padovy v Itálii roku 2077, následovalo celé půlstoletí ekonomického růstu. Životní podmínky obyvatel se zlepšily ve většině zemí, pokud nepočítáme několik relativně krátkých a nepříliš závažných ekonomických recesí. Místní války a nepokoje sice čas od času vypukaly především mezi národy na nižším stupni vývoje civilizace, ale společné úsilí celosvětových mírových sil vždy tyto problémy úspěšně vyřešilo ještě dříve, než stačily přerůst do závažnějších rozměrů. Stabilitu nově konstituovaných mezinárodních mechanizmů však neprověřily žádné hlubší krize.</p>
<p>Po setkání s Rámou I. došlo téměř vzápětí k rychlým změnám v základních vládních aparátech. Ze všeho nejdříve byly převedeny dotace na provoz Excaliburu a dalších rozsáhlých projektů podmíněných objevením Rámy na jiné programy. Od roku 2132 se ozývalo hlasité volání po snížení daní, aby se tak do rukou jednotlivců dostalo více peněz. Výsledkem byl drasticky snížený rozpočet pro zcela nezbytné služby. Do konce roku 2133 už většina novějších mezinárodních institucí začala trpět nedostatkem pracovníků a následkem toho přestala plnit svůj účel. Krach na celosvětovém trhu se tedy uskutečnil v prostředí, kde již stejně v myslích veškeré populace vzrůstala pochybnost o smyslu celé sítě mezinárodních organizací. V narůstajícím finančním chaosu jednotlivé národy celkem bez okolků přestaly přispívat finančními prostředky do fondů celosvětových organizací. Ty by snad byly schopny příliv zkázy zarazit, kdyby nebyly řízeny krátkozrakými politickými předáky.</p>
<p>Hrůzy Velkého chaosu byly zaznamenány v tisícovkách dějepisných textů. Nejbolestivějším problémem prvních dvou let byla rekordní nezaměstnanost a obrovské množství bankrotů jak jednotlivců, tak i společností. Tyto veskrze finanční problémy se ovšem zdály bezvýznamné v porovnání s prudkým nárůstem řady bezdomovců a hladovějících. Ve veřejných parcích všech velkých měst vyrostla do zimy let 2136-37 početná stanová a krabicová městečka. Všechny vlády vyvinuly obrovské aktivity ve snaze postarat se o tyto lidi, hlavně nezaměstnané a bezdomovce.</p>
<p>Ekonomika se však neuzdravovala, a tak i stanová městečka zůstávala stát a stala se trvalým rysem vzhledu všech velkoměst. Představovala bující vředy společnosti, které vytvářely světy samy pro sebe s vlastní strukturou, činnostmi a zájmy diametrálně odlišnými od struktury hostitelských měst, na nichž parazitovaly. Jak běžel čas a tyto stanové komunity se měnily na kotle beznadějně vřícího zoufalství, hrozily tyto nové enklávy uprostřed velkoměst, že dozrají k výbuchu, který by zničil samotné základy společnosti. Přes veškerou úzkost způsobenou tímto trvale hrozícím Damoklovým mečem velkoměstské anarchie přežil svět krutě mrazivou zimu let 2137-38 a základní osnova moderní civilizace zůstala víceméně netknuta.</p>
<p>Počátkem roku 2138 soustředila na sebe pozornost světa Itálie, tedy spíše mladý novic františkánského řádu Michael Balatresi, který se později proslavil jako sv. Michael ze Sieny. Události kolem tohoto muže byly předzvěstí rozpadu celé společnosti. Michael v sobě ztělesňoval nevídanou kombinaci geniality ducha a politického umu. Tento polyglot s mocným kouzlem osobnosti vládl neomylným citem, který mu umožňoval odhadnout, pro co právě nastal ten pravý čas. Zdánlivě z neznáma se na jevišti dějin objevil v Toskánsku a sděloval lidstvu vášnivé poselství víry, jež lahodilo srdcím mnoha vyděšených a tápajících občanů. Počet jeho stoupenců se šířil geometrickou řadou bez ohledu na státní hranice. Michael se tak velmi rychle stal potenciální hrozbou všech oficiálních vůdců nejrozmanitějších hnutí celého světa, neboť neochvějně volal po kolektivní zodpovědnosti za veškerá příkoří skličující lidstvo. Když byl za příšerných okolností v červnu roku 2138 umučen, zdálo se, že pohasla poslední jiskřička optimismu celého lidstva. Civilizovaný svět, který byl po mnoho posledních měsíců držen pohromadě tušením naděje a tenkou nitkou tradice, se naráz zhroutil do prachu. Ty čtyři roky od 2138 do 2142 nepředstavovaly období, které by člověk toužil prožít ještě jednou. Litanie nářků na lidské bědy nebrala téměř konce. Všude panoval hlad, nemoci a bezvládí. Vypuklo tolik menších válek a revolucí, že je ani nebylo možno zaevidovat. Došlo téměř k úplnému krachu všech základních institucí moderní civilizace. Následkem toho se život všech lidí na celém světě změnil na čirou fantasmagorii, ovšem s výjimkou těch několika málo jedinců, kteří se mohli stáhnout do svých dobře hájených skrýší. Všechno jakoby den ze dne ztratilo svůj řád a bylo postavené na hlavu. Pokusy o nápravu iniciované některými skupinami občanů se nemohly prosadit, protože nedokázaly přijít na jiná řešení, než úzce lokální, zatímco problémy byly celosvětové.</p>
<p>Velký chaos neušetřil ani kolonie lidí ve vesmíru a způsobil náhlý konec této hrdinné kapitoly v dějinách lidského bádání. Jak se na mateřské planetě šířila ekonomická zkáza, proměnily se kolonie neschopné samotné existence bez pravidelného přísunu peněz, zásob a personálu, naráz v zapomenuté vyděděnce Země. Následkem toho se téměř polovina jejich obyvatel začala počínaje rokem 2140 vracet domů. Životní podmínky v jejich dosavadních domovech totiž upadaly natolik, že tito lidé raději riskovali potíže spojené s opětovným přivykáním na zemskou přitažlivost a také s příšernou chudobu, v níž svět beznadějně tonul, než by žili, či pravděpodobněji umírali ve vesmírných koloniích. Tento migrační proces vyvrcholil v letech 2141 a 2142, což byly roky charakterizované totálním rozpadem umělých ekosystémů těchto kolonií a počátkem zkázonosného nedostatku náhradních dílů celé flotily robotů, na nichž závisela existence nových osad.</p>
<p>A tak v roce 2143 zůstalo na Měsíci a Marsu jen velmi málo těch nehouževnatějších kolonistů. Spojení mezi Zemí a koloniemi bylo značně nespolehlivé. S vesmírnými koloniemi dokonce nebylo možno udržovat ani řádné rádiové spojení. Organizace spojených planet (OSP) přestala prakticky existovat už před dvěma roky. Žádné celosvětové fórum se nepokoušelo vyřešit palčivé problémy lidstva, trvalo to ještě plných pět let, než vznikla Rada vlád. Zbývající dvě kolonie statečně, ale marně bojovaly o přežití.</p>
<p>V následujícím roce 2144 se uskutečnil poslední významný let do kosmu s lidskou posádkou. Jednalo se o záchranou výpravu vedenou Mexičankou Benitou Garciovou. S pomocí rakety téměř sesmolené na koleně z vyřazených součástek se slečně Garciové a její tříčlenné posádce spíše zázrakem podařilo dosáhnout letové dráhy nefunkční obří lodi James Martin, posledního meziplanetárního přepravního prostředku, a zachránit dvacet čtyři lidí z celkového počtu stovky žen a dětí, které se vracely na Zem z Marsu. Pro každého vesmírného historika představuje záchrana cestujících z lodi James Martin smutný konec jedné éry. V průběhu následujícího půl roku lidé opustili postupně i zbývající vesmírné stanice a ze Země na její oběžnou dráhu nevzlétl jediný člověk po dobu téměř čtyřiceti let.</p>
<p>V roce 2145 se světu bojujícímu o vlastní přežití konečně podařilo opět uvědomit si význam některých mezinárodních organizací zanedbaných či rozpadlých na počátku Velkého chaosu. Nejnadanější jedinci, kteří se předtím pečlivě vyhýbali politickému životu během počátku století, si začínali uvědomovat, že jakýkoli náznak návratu civilizovaného způsobu života se na svět nevrátí do té doby, dokud společně nevyužijí všeho svého umu. Zpočátku ta obrovská usilovná spolupráce dosahovala pouze skromných výsledků, ale podařilo se jí vzkřísit jiskřičku optimizmu, který tvoří základ duchovního života lidí, a tím vlastně zahájili proces obnovy. Pomalu, velice pomaloučku, začaly kamínky lidské civilizace opět vytvářet lidskou mozaiku.</p>
<p>Trvalo to však ještě další dva dlouhé roky, než se tato obrodná aktivita konečně odrazila v ekonomických statistikách. V roce 2147 dosahoval hrubý celosvětový důchod pouhých sedmi procent při srovnání s úrovní dosažené před šesti lety. Nezaměstnanost v rozvinutých zemích se pohybovala okolo pětatřiceti procent, avšak v mnohých zaostalých zemích počet nezaměstnaných dosáhl i devadesáti procent práceschopného obyvatelstva. Odhaduje se, že nejméně sto milionů lidí pomřelo hladem během jediného roku 2142, kdy obrovské sucho a následující hladomor téměř vylidnily tropické oblasti. Kombinace astronomicky vysokého počtu úmrtí z nejrůznějších příčin a zanedbatelného přírůstku obyvatelstva (komu by se také chtělo přivést dítě do tak beznadějných podmínek) způsobila, že počet obyvatel se na zeměkouli během desetiletí ukončeného rokem 2150 snížil téměř o miliardu.</p>
<p>Zkušenosti Velkého chaosu trvale poznamenaly život jedné generace. Jak ubíhaly roky a děti narozené po něm se blížily prahu dospělosti, musely čelit svým rodičům, neboť ti byli tak opatrní, že to až hraničilo s fobií. Mládež dospívající v letech šedesátých a dokonce i sedmdesátých se musela řídit velice přísnými pravidly. Dospělou generaci tížily traumatické vzpomínky na její vlastní mládí v období Chaosu a vyžadovala proto striktní poslušnost svých dětí. Rodiče v žádném případě nechápali život jako zábavnou projížďku lunaparkem, pro ně to byla smrtelně vážná záležitost a pouze spojení základních lidských hodnot, sebekontrola a vytrvalost na cestě za smysluplným cílem mohly skýtat záruku k dosažení štěstí.</p>
<p>Společnost, která v sedmdesátých letech vstoupila na scénu, se z tohoto důvodu zásadně lišila od převládajícího volnomyšlenkářství, které se tolik nosilo před padesáti lety. Množství prastarých institucí, kam například patřil stát založený na národním principu, římsko-katolická církev či britská monarchie, prožívala nečekanou renesanci. Dařilo se jim hlavně proto, že dokázaly využít příležitosti, kterou přinesla doba, bleskurychle se přizpůsobily a po Velkém chaosu zaujaly včas vedoucí postavení.</p>
<p>Koncem sedmdesátých let, kdy se na planetě obnovilo zdání trvalejší stability, se opět začal projevovat zájem o vesmír. Znovuobnovená Mezinárodní vesmírná služba (MVS), která představovala jednu z administrativněvýkonných odnoží Rady vlád, vyslala do kosmu novou generaci pozorovacích a telekomunikačních družic. Zpočátku probíhal výzkum velmi obezřetně a náklady MVS byly více než skromné. Na tomto programu se mohly aktivně účastnit pouze rozvinuté státy. Když se opět začalo s pilotovanými lety, které vyzněly úspěšně, byl na devadesátá léta vypracován skromný plán výprav do vesmíru. V roce 2188 byla otevřena nová Vesmírná akademie, jež měla připravovat kosmonauty na tyto výpravy. O čtyři roky později z ní vyšli první absolventi.</p>
<p>Před objevením druhé rámanské lodi v roce 2196 už na Zemi dvacet let probíhal zoufale pomalý, ale pravidelný ekonomický růst. Pokud jde o technologii, v roce 2196 dosáhlo lidstvo ve všech oblastech stejné úrovně jako před sedmdesáti lety, kdy se objevila ono první mezihvězdné plavidlo. Tedy, máme-li být přesní, pak výzkum vesmíru probíhal v době druhého setkání méně intenzivně. Avšak v jistých klíčových oborech, jakými třeba je medicína či zpracování informací, byla lidská společnost posledního desetiletí dvacátého století výrazně pokročilejší než v roce 2130. Civilizace, které se setkaly se dvěma rámanskými loděmi, se výrazně lišily ještě v jedné oblasti – v roce 2196 mnoho starších lidí, kteří zastávali významné politické funkce ve vládnoucích strukturách, prožilo strastiplná léta Velkého chaosu. Ti všichni znali až moc dobře význam slova strach, a toto všemocné slovo ovlivňovalo jejich názory, když rozhodovali o prioritách, jimiž se má řídit lidská posádka výpravy vyslané k Rámovi II.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>6. SEŇORA SABATINIOVÁ</emphasis></strong></p>
<p>„Takže váš manžel přišel na ten významný objev o supernově 2191 a zrovna v té době, když jste si dělala na univerzitě doktorát z fyziky?“</p>
<p>Elaine Brownová seděla v hlubokém pohodlném křesle ve svém obývacím pokoji. Na sobě měla střízlivý hnědý kostýmek nijak nezdůrazňující její ženskost, doplněný pestrobarevnou blůzou. Působila upjatým a znepokojeným dojmem, jakoby očekávala, že interview nemůže proběhnout hladce.</p>
<p>„Studovala jsem právě druhý ročník a David byl mým disertačním poradcem,“ odpověděla opatrně a kradmo se podívala směrem k manželovi. „O Davidovi byla všeobecně známo, že úzce spolupracoval se studenty. A to vlastně byl také ten důvod, proč jsem se rozhodla graduovat na univerzitě.“</p>
<p>Francesce Sabatiniové to náramně slušelo. Dlouhé blond vlasy jí poletovaly kolem ramen. Oblečenou měla drahou bílou hedvábnou blůzu doplněnou modrým šátkem ovázaným kolem krku. Volné kalhoty byly téže barvy jako šátek. Seděla ve druhém křesle kousek od Elaine. Na stolku před ženami stály dva šálky s kávou.</p>
<p>„Doktor Brown byl ale tenkrát ženatý, jestli se nemýlím? Tedy v té době, kdy byl vaším studijním poradcem.“</p>
<p>Po této otázce Elaine viditelně zčervenala. Italská žurnalistka se na ni i nadále usmívala odzbrojujícím upřímným úsměvem. Ta otázka, kterou jí právě položila, byla tak jasná a průhledná, jako že jedna a jedna jsou dvě. Paní Brownová poněkud zrozpačitěla, zhluboka vydechla a při odpovědi se jí trochu zadrhával hlas. „Na začátku ano. Já jsem si ale myslela, že je ženatý stále. Rozvedl se však ještě dříve, než jsem stačila dokončit studia.“ Opět se na okamžik odmlčela, ale pak už pokračovala s rozjasněnou tváří. „Zásnubní prsten jsem od něj dostala darem za promoci,“ dodala dost nešťastně.</p>
<p>Francesca Sabatiniová studovala svůj objekt. Za takovou odpověď bych tě mohla úplně snadno znemožnit, napadlo ji okamžitě. A nepotřebovala bych víc jak dvě stránky. Jenže, k čemu by mi to bylo.</p>
<p>„Výborně, končíme,“ zavolala Francesca znenadání. „Balíme. Ještě to přejedeme a můžeme začít nakládat.“ Hlavní kameraman přešel ze strany ke kameře-robotu č.1, která byla naprogramována na detailní záběr Francescy. Na miniaturní klávesnici na boku kamery vyťukal tři pokyny. Mezitím Elaine vstala z křesla, což mělo za důsledek, že kamera-robot č.2 začala couvat na svých třech nožkách s objektivem zvráceným nahoru směrem na Elaine. Druhý kameraman k ní přiběhl a požádal ji, aby zůstala stát, než odpojí i druhou kameru.</p>
<p>Během chvilky měl režisér naprogramováno automatické přehrávání na posledních pět minut rozhovoru. Záběr všech tří kamer se současně promítal na jedné obrazovce, kde se prolínal do jediného obrazu. Tento celkový obraz byl po stranách lemován jednotlivými záběry Francescy a Elaine. Francesca opět nenechala nikoho na pochybách, že je profesionálkou. Rychle dokázala odhadnout, že má natočen potřebný materiál. Elaine, manželka doktor Browna, byla mladá inteligentní vážná a upřímná žena, která na sebe nerada upoutávala pozornost veřejnosti. A to všechno měli natočeno.</p>
<p>Zatímco Francesca s kolegy probírala a opatřovala poznámkami interview, které si nechá poslat do hotelu v Dallaském transportním komplexu, ještě než ráno odletí, Elaine Brownová se vrátila zpět do obývacího pokoje s řadovým robotem-servírovačem, dvěma druhy sýra, láhvemi vína a spoustou sklenic. Francesce neušla zachmuřená tvář doktora Browna, když jeho manželka oznámila, že pořádá „malou party“ na oslavu zakončení natáčení. Vzápětí se celý štáb nahrnul kolem Elaine a robota s vínem. David se společnosti omluvil a odešel z pokoje do dlouhé chodby, na jejímž konci v zadní části domu byly ložnice. Francesca se vydala za ním.</p>
<p>„Promiňte, Davide,“ oslovila ho. Otočil se k ní zjevně rozladěn. „Nezapomínejte, že máme ještě stále nevyřízeny nějaké záležitosti. Slíbila jsem Schmidtovi a Hagenestovi jasnou odpověď hned po svém návratu do Evropy. Jsou znepokojeni s postupem na projektu.“</p>
<p>„Já jsem nezapomněl,“ odvětil. „Ze všeho nejdřív jsem chtěl ale zjistit, jestli váš kolega Reggie skončil interview s mými dětmi.“ Povzdechl si a dodal. „Někdy bych si vážně moc přál být docela obyčejným, neznámým člověkem.“</p>
<p>Francesca k němu přistoupila blíž a s pohledem upřeným do jeho očí mu řekla. „Nevěřím vůbec ničemu z toho, co říkáte. Dneska jste nervózní jenom proto, že nemůžete kontrolovat všechno, co vaše děti a žena říkají Reggiemu nebo mně. Pro vás není na světě nic důležitějšího než kontrola.“</p>
<p>Doktor Brown se užuž chystal odpovědět, když se chodbou rozlehl výkřik „Mamííí“ nesoucí se z ložnice na konci chodby. Za okamžik se kolem Francescy a Davida prohnal malý, chlapec, tak šesti- až sedmiletý, a vzápětí přistál v náruči své matky, která mezitím stačila vejít do dveří ústících z obývacího pokoje na chodbu. Nárazem vylil trochu vína z její sklenice.</p>
<p>„Co se stalo, Justine?“ zeptala se matka hocha a marně se ho snažila ukonejšit.</p>
<p>„Ten černoch mi rozbil psa,“ vypravil ze sebe mezi vzlyky Justin. „Nakopnul ho do zadku a já ho nemůžu spravit.“</p>
<p>Chlapec ukázal směrem do chodby, odkud přicházel Reggie Wilson s vysokou štíhlou velice vážnou dospívající dívkou. „Taťko,“ začala dívka a pohledem hledala u Davida Browna podporu, „pan Wilson si se mnou povídal o mé sbírce špendlíků, když k nám vletěl ten prokletý robot a kousl ho do nohy. Nejdřív ho ale očuchal, to Justin ho tak naprogramoval.“</p>
<p>„Ona lže,“ přerušil ji křikem až dosud plačící hoch. „Nemá Wallyho ráda. Nikdy ho neměla ráda.“</p>
<p>Elaine Brownová jednou rukou objímala svého téměř hysterického syna a druhou se snažila udržet v rovnováze vinnou sklenici. Taková scéna by ji rozrušila, i kdyby neviděla manželův káravý pohled. Dopila poslední doušek vína a sklenici odložila na blízkou knihovnu. „No tak, Justine,“ řekla a zmateně se podívala na ostatní, „uklidni se a řekni mámě, co se stalo.“</p>
<p>„Ten černoch mě nemá rád. Ani já ho nemám rád. Wally to ví, a tak ho kousl. Wally mě vždycky chrání.“</p>
<p>Do rozhovoru se opět vložila Angela. „Náhodou k tomu můžu taky něco říct. Když jsme si povídali s panem Wilsonem, Justin přišel k nám do pokoje a rušil nás. Neustále panu Wilsonovi ukazoval jeho hry, zvířata a dokonce i oblečení. Pan Wilson ho musel i napomenout. No, a potom se k nám vřítil vzteklý Wally a pan Wilson se musel bránit.“</p>
<p>„Je to lhářka, mamko. Velká lhářka. Řekni jí, ať toho nechá…“</p>
<p>Vtom je všechny přerušil rozzlobený doktor David Brown. „Elaine,“ zakřičel do hluku, „odveď… ho… odsud pryč.“ Pak se naklonil k dceři a manželce, které táhly pištícího chlapce do obýváku. „Angelo,“ řekl už bez potlačovaného hněvu, „snad jsem tě dost jasně žádal, abyste se dnes s Justinem v žádném případě nehádali.“</p>
<p>Dívku viditelně polekala otcova nedoslovená hrozba. Oči se jí zalily slzami. Začala cosi chabě namítat, když v tom mezi ní a otce vešel Reggie Wilson. „Promiňte, doktore Browne,“ začal se přimlouvat, „ale Angela doopravdy za nic nemůže. Řekla čistou pravdu. Ona…“</p>
<p>„Podívejte se, Wilsone,“ zareagoval David Brown ostře, „pokud proti tomu nic nemáte, tak ve své rodině si takové věci vyřeším sám.“ Na chvíli se odmlčel, aby přemohl vzdouvající se vlnu vzteku. „Hrozně se omlouvám za ten zmatek,“ pokračoval už smířlivějším tónem, „hned to dám do pořádku.“ Zadíval se chladně a odměřeně na dceru. „Vrať se do svého pokoje, Angelo. Promluvíme si spolu později. Matce vyřiď, že před večeří s tebou nechci mluvit.“</p>
<p>Francesca Sabatiniová sledovala s velkým zájmem celou scénu. Spatřila frustrovaného Davida Browna a Elainu bez kapky sebevědomí. To je výborný, napadlo ji. Snad ještě lepší, než jsem se kdy odvážila doufat. O to snadněji to s ní půjde.</p>
<p>Hladký stříbrný vlak proletěl Severním Texasem rychlostí dvě stě padesát kilometrů v hodině. Během pár minut se před ním na obzoru objevila světla Dallaského transportního komplexu. DTK se rozprostíral na obrovské ploše dosahující téměř dvaceti pěti kilometrů čtverečních. Skládal se z letiště, vlakového nádraží a malého města. Byl vybudován v roce 2185, aby jednak zvládl prudce se rozvíjející vzdušnou dopravu na velké vzdálenosti a jednak aby poskytl snadný přestup cestujících na vysokorychlostní železniční systém. Původně zkonstruovaný pro tyto dva účely rozrostl se postupně tak jako jiná dopravní centra všude ve světě do celého města.</p>
<p>V komplexu byla zaměstnána více jak tisícovka lidí, kterým svým způsobem vyhovovalo, že se nemusí trmácet někam do zaměstnání. Bydleli v domech uspořádaných do půlkruhu kolem obchodního centra jižně od hlavní konečné stanice. Ta se sama o sobě sestávala ze čtyř nejvýznamnějších hotelů, sedmnácti restaurací a více jak stovky všech možných obchodů včetně obchodu Donatelliho s vkusnými módními kolekcemi.</p>
<p>„Tenkrát mi bylo devatenáct,“ svěřoval se právě Francesce cizí mladík, když do stanice vjížděl vlak, „a měl jsem za sebou výchovu v útulku. Tenkrát jsem se o lásce a sexu dozvěděl daleko víc z vašich televizních pořadů než předtím za celý život. Chtěl bych vám za to poděkovat.“</p>
<p>Francesce ten kompliment zalichotil. Už si zvykla na ta, že ji lidé na veřejnosti poznávali. Ještě jednou se usmála na toho mladého muže a jeho dívku. To už vlak zastavil, a poklesl na úroveň nástupní plošiny. Reggie Wilson se nabídl, že jí pomůže odnést kameru s příslušenstvím. Sotva zamířili k dopravnímu pásu směřujícímu k hotelu, zeptal se: „Neštve tě to někdy?“ Nechápavě se na něj podívala. „No, že jsi neustále středem pozornosti?“ doplnil otázku.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla mu, „ani v nejmenším.“ V duchu se musela smát. Ten mužský mě neprokoukl ani po půl roce. Copak je tak zabraný sám do sebe, že si nedokáže uvědomit, jak jsou některé ženy zrovna tak ambiciózní jako muži?</p>
<p>„Dobře si pamatuju, jak ty tvé televizní seriály byly oblíbené,“ pokračoval Reggie, „to bylo ještě v době, než jsem tě poznal při zkouškách do televize. Tenkrát mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že není možné jít do restaurace nebo po ulici, aniž by člověk nevrazil do nějakého tvého obdivovatele.“</p>
<p>Reggie dál nahlas rozváděl teorie ve zmíněném duchu, zatímco se kolem nich hrnuli lidé z nádraží směrem k nákupnímu centru. Na zastávce dopravního pásu před divadlem postávala velká skupina lidí. Na průčelí budovy se veřejnosti oznamovalo, že hrají hru amerického dramatika Linzeye Olsena Za každého počasí.</p>
<p>„Už jsi to viděla?“ zeptal se Reggie Francescy, aby řeč nestála. „Já to viděl v kině asi před pěti lety, když to dávali poprvé,“ pokračoval, aniž ve skutečnosti čekal na odpověď. „S Helenou Caudillovou a Jereym Templem v hlavních rolích. Ona to zahrála ohromně. Je to bláznivý příběh o dvou lidech, kteří jsou nuceni sdílet jediný hotelový pokoj za sněhové bouře v Chicagu. Oba mají rodiny. Vypráví si o svých životních prohrách a přitom se do sebe zamilují. Je to kouzelná hra, vážně.“</p>
<p>Francesca ho neposlouchala. Zaujal ji muž podobající se bratranci Robertovi, který nastupoval těsně před nimi na zastávce u obchodního centra do vozu. Měl tmavé vlasy i pleť a byl na první pohled pohledný. Jak to může být jenom dlouho, co jsem naposledy viděla Roberta, napadlo ji. Už to musí být tři roky. Bylo to dole v Positanu s jeho manželkou Marií. Při vzpomínce na to, co bylo a už není, jenom smutně povzdechla. Docela jasně se viděla, jak běhá rozesmátá ulicemi Orvieta. Mohlo jí být devět nebo deset, nevinné a nezkažené dítě. Robertovi bylo čtrnáct. Hrávali spolu fotbal v podloubí Il Duomo. Ráda ho škádlila. Byl citlivý a nepřetvařoval se. Robert byl vlastně jedinou pěknou vzpomínkou na její dětství.</p>
<p>Pásový dopravník najednou zastavil před hotelem. Reggie na ni upřeně zíral. Francesca instinktivně vycítila, že se jí na něco ptal. „Co ty na to?“ otázal se ještě jednou při vystupování.</p>
<p>„Promiň mi to. Opět jsem snila za bílého dne. Co jsi říkal?“</p>
<p>„To jsem si nemyslel, že jsem tak nudný,“ konstatoval Reggie vážně. Otočil se k ní celým tělem, aby si byl jist, že ho vnímá. „Kam bys tedy dneska šla na večeři? Navrhoval jsem Číňana nebo Cajut.“</p>
<p>V tu chvíli Francescu vidina večeře s Reggiem příliš nelákala. „Dneska jsem hrozně utahaná. Raději se trochu najím sama na pokoji a potom ještě musím zvládnout hromadu práce.“ Dobře věděla, jakou bolest mu tou větou způsobila. Natáhla se k němu a lehce ho políbila na rty. „Ale můžeš se večer kolem desáté stavit na kávu.“</p>
<p>První věc, kterou Francesca v hotelovém pokoji udělala, bylo to, že si na počítačový monitor vyvolala vzkazy. Byly celkem čtyři. Menu informovalo o každém jejich odesílateli, času předání, době trvání a stupni naléhavosti. Systém prioritní naléhavosti (SPN) byl žhavou novinkou jedné ze tří komunikačních společností, které přežily a opět začaly prosperovat po masovém slučování v polovině století. SPN automaticky každé ráno vybíral ty naléhavé vzkazy, které se nutně musely ten den vyřídit. Nejdříve se Francesca vrhla na první prioritu (mimořádné naléhavosti), tedy na Davida Browna a jeho rodinu. Materiál musel být zpracován během jediného dne a ona se chtěla vyvarovat možnosti jakéhokoli zdržení.</p>
<p>Vzkaz s označením druhé priority byl dlouhý tři minuty a pocházel od Carla Bianchiho. Francesca se podvědomě zachmuřila, upřesnila na terminálu pokyny a přepnula na videomonitor. Na obrazovce se ukázal příjemný pán ve středních letech, oblečený do lyžařské kombinézy. Kamera ho zabírala uvelebeného v křesle, za kterým plápolal v krbu oheň. „Buon giorno, cara,“ oslovil ji. Videokamera zabrala celý obývací pokoj v zánovní vile v Cortine d'Ampezzo a opět zaostřila na signora Bianchiho. Šel k věci přímo, ale takticky. Proč vůbec odmítla vystoupit v jeho reklamě letního sportovního oblečení? Jeho společnost jí za to nabídla obrovskou sumu peněz a ještě přislíbila reklamní kampaň zaměřenou na vesmírnou tematiku. Ta by se nevysílala až do té doby, než bude skončena Newtonova mise, čímž by se vyhnula smlouvám mezi ní a MVS. Nakonec Carlo uznal, že v minulosti se sice jejich názory občas poněkud lišily, ale to už bylo tak dávno. Odpověď potřeboval mít do týdne.</p>
<p>Vyždímu tě, Carlo, pomyslela si Francesca a až ji udivila síla vlastní reakce. Na celém světě nebylo příliš mnoho lidí, kteří by ji dokázali snadno rozladit, ale Carlo Bianchi se mezi ně klidně mohl počítat. Zadala tedy nezbytné pokyny pro vzkaz určený jejímu agentovi v Londýně Darrelu Bowmanovi. „Čau, Darreli. Volá tě Francesca z Dallasu. Vyřiď tý lasičce Bianchimu, že tu jeho nabídku nepřijmu, i kdyby se třeba rozkrájel. Jo, pokud je mi dobře známo, tak jeho hlavním konkurentem by teď měl být Donatelli. Mimochodem, proč bychom se nemohli kontaktovat s jejich reklamním ředitelem, jmenuje se Gabriela, nebo tak nějak. Jednou jsem na ni náhodně narazila v Milánu. Naznač jí, že bych pro ně mohla něco udělat, ovšem až po Projektu Newton. Tedy v dubnu nebo v květnu.“ Na chvilku se zarazila. „Tak to je všechno. Do Říma se vracím zítra v noci. Pozdravuj Heather.“</p>
<p>Nejdelší vzkaz zanechal Francesce její manžel Alberto, vysoký šedivějící úředník okolo šedesátky. Alberto se dal k italské divizi Schmidta a Hagenesta, multimediálnímu německému koncernu, který mimo jiné vlastnil celou třetinu evropských novin a časopisů, zrovna tak, jako nejdůležitější televizní komerční sítě v Německu a Itálii. Alberto seděl během přenosu doma jako v doupěti, na sobě měl černý drahý oblek a usrkával brandy. Hovořil milým, familiárním tónem, který se spíš hodil k otci než k manželovi. Svěřil se jí, že vedl dlouhé interview s admirálem Otto Heilmannem, které se bude ještě týž den vysílat ve všech hlavních evropských zpravodajstvích. Otto v něm vzbudil dojem, že je ochoten jít přes mrtvoly, a ty její komentáře – ostatně jako vždy se mu také zamlouvaly. To mě vůbec nepřekvapuje, napadlo Francescu při zmínce o Heilmannovi, on takový vážně je. A to se mi zrovna moc hodí.</p>
<p>Alberto stačil ještě přidat pár dobrých zpráv o jejich dětech (Francesca měla celkem tři nevlastní děti, všechny starší než ona). Nakonec se jí svěřil, jak moc mu chybí a jak se těší na příští noc, až ji zase uvidí. To já taky, automaticky napadlo Francescu ještě dřív, než mu odpověděla. S tebou se mi žije docela pohodlně. Mám všechno, co potřebuju, pocit svobody, bezpečí i jistoty.</p>
<p>Čtyři hodiny nato kouřila Francesca cigaretu na balkónu. Chladný prosincový texaský vzduch ji přiměl, aby se zabalila do županu patřícího do výbavy hotelového pokoje. V Kalifornii by to bylo ještě horší, uvažovala v duchu a zhluboka vdechla cigaretový kouř. V Texasu se alespoň ještě smí kouřit na některých hotelových balkónech. Mnozí fanatici z amerického Západu by to klidně považovali za zločin. Přešla až ke kraji zábradlí, aby měla lepší výhled na nadzvuková dopravní letadla na letišti, které se rozprostíralo směrem na západ. V myšlenkách už byla na zpáteční cestě v letadle do Říma. Poletí přímým spojem z Tokia, které bylo bezesporu ekonomickou velmocí až do Velkého krachu. Nedostatek nerostných surovin během hubených let v polovině století však Japonsku podlomil nohy, nyní si už opět na světovém volném trhu vedlo víc než zdatně. Francesca chvíli sledovala přistávací manévr letounu a potom zabloudila očima na nebe plné hvězd. Opět zhluboka vdechla kouř z cigarety a nepřítomně se zadívala do kouře, který jí pomalu unikl z plic.</p>
<p>Takže, Francesco, přemítala v duchu, teď možná přišla tvoje největší životní šance. Taková, která tě může učinit nesmrtelnou. Když už nic jiného, tak tvé jméno, jako jméno jednoho z členů Newtonovy posádky, lidem z paměti na hezky dlouho nevymizí. V duchu si už představovala ty fantastické tvory, kteří zkonstruovali dvě vesmírné lodi a vyslali je na návštěvu do naší Sluneční soustavy. Podivné kontrasty v chování Davida Browna, kterými na sebe nechtěně upozornil odpoledne doma, ji opět navrátily do tvrdé reality.</p>
<p>To z nás udělalo partnery, velevážený doktore Browne. Navíc to neobyčejně snadno a rychle usnadnilo první fázi mého plánu. Původně jsem o tom neměla ani tušení, ale záblesk tvých očí tě dneska prozradil. Po skončení rozhovoru a podpisu dohod Francesca Davida zběžně políbila. Byli docela sami v jeho pracovně. Užuž to vypadalo, že jí polibek oplatí, ovšem daleko vášnivěji.</p>
<p>Francesca dokouřila, nedopalek odhodila do popelníku a vrátila se do pokoje. Sotva vešla do dveří, zaslechla hluboké oddychování. Nahý Reggie Wilson ležel napříč obrovské rozházené postele a chrápal do ticha. Vybavenej seš tedy pořádně, fešáku, zašeptala, jak do života, tak do milování. Ale už by ti mohlo dojít, že fyzička není všechno, občas by to chtělo i trochu víc šikovnosti a fantazie.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>7. INFORMOVÁNÍ VEŘEJNOSTI</emphasis></strong></p>
<p>Nad bažinami se vysoko vznášel osamělý orel. Naklonil se pod nárazem větru vanoucího z oceánu a obrátil se na sever podél pobřeží. Hluboko dole pod ním končil oceán a bílým a hnědým pískem bylo ohraničeno začínající pobřeží. To bylo přerušováno skupinami ostrovů, ústími řek a zátokami a táhlo se daleko na západ až k horizontu. Tam v dálce se bělal komplex rozmanitých nesourodých budov vzájemně propojených pískovými cestičkami, které se ztrácely v trávě a bažinách. Před pětasedmdesáti lety patřil Kennedyho kosmodrom do půldruhého tuctu zařízení na Zemi, na kterém mohli cestující přesednout z vysokorychlostních vlaků do raketoplánů směřujících k jedné z kosmických stanic na NOD (Nízká orbitální dráha). Ale tvrdé dopady Velkého chaosu se podepsaly i zde. V portálech a spojovacích chodbách pro cestující se už léta snažila uchytit tráva, vodní ptáci, aligátoři a všudypřítomný hmyz střední Floridy.</p>
<p>V šedesátých letech dvaadvacátého století, po dvaceti letech živoření, začal být kosmodrom opět postupně zprovozňován. Zpočátku byl pouze využíván jako klasické letiště, ale postupně se rozrostl na hlavní dopravní centrum floridského pobřeží. A když se v polovině sedmdesátých let opět začalo létat do kosmu, bylo už docela přirozené, že se pro tyto účely obnoví startovací dráhy Kennedyho letiště. Do prosince roku 2199 byla už víc jak polovina starého kosmického přístavu zrekonstruována, jinak by už ani nebylo možno zvládnout stále se rozrůstající přepravu mezi Zemí a vesmírem.</p>
<p>Orla zahlédl jedním z oken své prozatímní kanceláře i Valerij Borzov. Okouzlující pták majestátně přistál ve svém hnízdě na jednom z vysokých stromů. Ptáci ho vždy fascinovali. Zamiloval si je už dávno, během útlého dětství, které prožil v Číně. Ve svých živých a často se vracejících snech žil generál Borzov na úžasné planetě, kde byla obloha doslova poseta létajícími tvory. Dodnes si velmi dobře vzpomínal na ten den, kdy položil otci otázku, zda se uvnitř prvního Rámy také nacházeli létající bioti, a jak moc byl zklamán odpovědí.</p>
<p>Poměrně značný hluk vytrhl generála Borzova ze snění a přilákal ho k západnímu oknu. Před testovacím komplexem byla na ohromné plošině jedoucí po několika kolejích převážena pohonná jednotka, která bude sloužit první Newtonově kosmické lodi. Motor té druhé bude poslán po opravě závady na ionizačním kontrolním systému zpět do zkušební sekce. To znamená, že ještě odpoledne se bude muset naložit do nákladní lodi a převést zpět do kosmického shromažďovacího objektu na vesmírné stanici NOD-2. Tam bude přednostně ještě před Vánocemi zařazen do integračních testů kosmických vozidel. Obě dvě Newtonovy kosmické lodi procházely závěrečnými zkouškami a testy právě na NOD-2. Veškerá simulační cvičení pro kosmonauty byla zase prováděna na dublovacím zařízení umístěném na NOD-3. Skutečné letové systémy začnou kosmonauti užívat až týden před startem.</p>
<p>Mezitím nadjel k jižní straně budovy elektrický autobus, zastavil před kancelářemi a vyklopil hrstku lidí. Mezi pasažéry se zvlášť vyjímala dlouhovlasá blondýna ve žlutočerné proužkované blůze s dlouhým rukávem a v černých hedvábných kalhotách. Bez jakéhokoli výrazu ve tváři směřovala ke vchodu do budovy. Generál ji musel obdivovat i z velké dálky. Vzpomněl si, že Francesca bývala úspěšnou manekýnou. V duchu se musel sám sebe ptát, proč s ním tolik touží hovořit o samotě ještě dnes ráno před zahájením lékařského brífinku.</p>
<p>Za okamžik ji už vítal ve dveřích své kanceláře slovy. „Dobré ráno, seňoro Sabatiniová.“</p>
<p>„To jste stálé tak formální, generále?“ odpověděla s úsměvem. „Dokonce i když tu jsme sami? Vy a ti dva Japonci jste jediní z celého týmu, kdo mě odmítáte oslovovat křestním jménem.“ Odmlčela se, pravděpodobně pod náporem jeho upřeného pohledu. „Není něco v pořádku?“ dotázala se po chvilce zaváhání.</p>
<p>„Já nevím, snad je to tou vaší blůzou,“ odpověděl generál Borzov vzápětí. „Měl jsem takový divný pocit. Připomněla jste mi tygra, který každou chvíli uchvátí bezbrannou antilopu či gazelu. Snad to bude mým věkem nebo šálením smyslů.“ Nato ji uvedl do své kanceláře.</p>
<p>„Spousta mužů mi už řekla, že jim připomínám kočku, ale tygra jsem ještě nepřipomínala nikomu.“ Při těch slovech se Francesca usadila do křesla vedle generálova psacího stolu a s rozpustilým úsměvem ještě dodala. „Ale ve skutečnosti jsem jenom bezbranné koťátko.“</p>
<p>„Tomu nevěříte ani vy sama,“ tentokrát se smíchu neubránil ani Borzov. „Mohu nalézt mnoho vhodných přirovnání, kterými vás lze dobře vystihnout, ale bezbrannost by mezi ně nikdo nikdy nezařadil. Ale teď zpět k věci. Co pro vás mohu udělat? Říkala jste, že se mnou musíte naléhavě projednat cosi důležitého, co nesnese odkladu.“</p>
<p>Francesca vyňala z měkkého kufříku velký list papíru a podala jej generálu Borzovovi. „To je tiskový harmonogram projektu,“ řekla prostě. „Včera jsem ho do detailů projednala s oběma veřejnými informačními úřady a se světovými televizními společnostmi. Povšimněte si laskavě, že do současné doby bylo učiněno pouze pět osobních rozhovorů s kosmonauty. Další čtyři byly naplánovány na tento měsíc. Pak vám nemohlo uniknout, že na tuto dobu jste naplánoval další dodatečnou třídenní simulaci a čas vyhrazený na interview s Wakefieldem a Turgeněvovou jste prostě vyškrtl.“</p>
<p>Odmlčela se na chvíli, aby svým slovům dodala náznak důležitosti. „Ještě stále je možné zvládnout příští sobotu Takagišiho a o Štědrý večer v Bostonu O’Toolea. Ale jak Irina, tak Richard mi řekli, že na nějaké interview čas prostě nemají. Mimochodem, zase narážím na starý problém, jak vy, tak Nicole jste stanoveni do všech…“</p>
<p>„Tak vy jste tak naléhavě trvala na slyšení dnes ráno v 7.30 jenom proto, abyste se mnou projednala tiskový program?“ přerušil ji Borzov tónem hlasu, který speciálně používal pro tyto příležitosti.</p>
<p>„Mimo jiné,“ odvětila. Francesca nonšalantně, náznak kritiky přešla taktickým mlčením, „co se lidí zúčastněných na misi týče, tak podle výzkumu veřejného mínění se veřejnost nejvíce zajímá o vaši osobu, dále o mě, potom o Nicole des Jardinsovou a Davida Browna. A já jsem do dnešního dne neměla možnost dojednat s vámi termín vašeho osobního interview a madame des Jardinsová zašla dokonce tak daleko, že mi řekla, abych s tím nepočítala, prý něco takového vůbec nemá v úmyslu. Chápejte, že to je pro naši společnost rána pod pás. Už to vypadá tak, že představení posádky nebude kompletní. Proto jsem přišla požádat o pomoc přímo vás.“</p>
<p>Během posledních slov se Francesca dívala generálu Borzovovi přímo do očí. „Žádám vás tedy, abyste z titulu své funkce zrušil dodatečná simulační cvičení, přesně stanovil čas vašeho osobního interview a abyste domluvil Nicole.“</p>
<p>Generál se zamračil. Troufalost tohoto návrhu ho fascinovala. Nevěděl, zda se má zlobit, nebo smát. Měl sto chutí té ženě říct, že plánování osobních interview pro veřejnost není jeho prioritním úkolem. Ale něco mu našeptávalo, aby se držel ve svých výrocích zpátky. Jeho šestý smysl, vycvičený ze zkušeností při jednání s lidmi, ho varoval. Té ženě šlo o víc, než pouze o to, co mu řekla. Rozhodl se proto raději vyčkat a pokusil se změnit téma hovoru.</p>
<p>„I já vám musím říci, že jsem poněkud vyveden z míry tím bezuzdným bujarým plýtváním, které plánují vaši přátelé z italské vládněobchodní koalice. Pokud je mi známo, dohodli jsme se při zahájení výcviku, že se ho budeme účastnit jako jednotná sociální skupina. Tehdy jsem vůbec netušil, že byste byli schopni odsouhlasit jakousi party století, jak ji minulý týden trefně pojmenoval jeden americký časopis. Vy se s těmi lidmi znáte dost dobře, cožpak se s nimi nemůžete domluvit, aby to tak nepřeháněli, aby to tak nebilo do očí?“</p>
<p>„Tu slavnost jsem měla také na srdci,“ odpověděla Francesca, ale pravdivosti komentáře se raději pečlivě vyhnula. „Tady opět potřebujeme vaši pomoc. Čtyři z Newtonových kosmonautů mi nedávno oznámili, že se této události zúčastnit nehodlají, a další dva nebo tři tvrdí, že mají jiné povinnosti – a to i přesto, že jsme se na té party dohodli už v březnu. Takagiši a Jamanaka hodlají oslavit svátky s rodinami v Japonsku a Richard Wakefield mi pro změnu dal vědět, že má zajištěno jakési potápění na Kajmanských ostrovech. A samozřejmě je tu opět ta Francouzka, která prostě oznámila, že nepřijde, a ani se mi nenamáhala vysvětlit, proč.“</p>
<p>Borzov už nedokázal potlačit údiv. „Proč se jenom nedokážete s Nicole des Jardinsovou domluvit? Předpokládal bych, že pro dvě ženy bude daleko snazší nalézt společný jazyk?“</p>
<p>„Když ona je absolutně zaujatá proti roli tisku v této misi. Sama mi to několikrát dala dost jasně najevo. Navíc je velmi nekompromisní obhájkyní svého soukromí.“ Francesca pokrčila rameny. „A veřejnost je přitom její osobou doslova fascinovaná. Koneckonců, ta žena není pouze lékařkou lingvistkou, bývalou olympijskou přebornicí v jedné osobě, ale zrovna tak dcerou známého spisovatele a neprovdanou matkou čtrnáctileté dcery.“</p>
<p>Valerij Borzov mimoděk pohlédl na hodinky. „Že vás přerušuji,“ skočil jí do řeči, „kolik bodů ještě obsahuje ten váš, jak vy říkáte, program jednání? Za deset minut musím být bezpodmínečně v posluchárně.“ Po té otázce se omluvně usmál. „Snad jsem oprávněn vám sdělit, že právě na tomto brífinku madame des Jardinsová vybočí ze svého zaběhnutého stereotypu a učiní vše, aby vyhověla vaší právě zmíněné prosbě.“</p>
<p>Francesca několik vteřin nepohnutě pozorovala generála Borzova. Odhaduji, že už je zpracován na patřičnou míru, uvažovala v duchu. Nesmím ho podceňovat a pak si určitě porozumíme. Vzápětí vyňala z kufříku předmět ve tvaru krychle a podala jej přes stůl generálovi. „To je další a poslední bod mého jednání.“</p>
<p>Šéf Projektu Newton poněkud znejistěl, když převracel kostku v dlaních. Francesca si dala záležet na vážnosti tónu v hlase. „Prodali nám to nezávislí novináři. Byli jsme ujištěni o tom, že se jedná o jedinou kopii svého druhu.“</p>
<p>Odmlčela se, když Borzov vložil kostku na patřičné místo ve stolním počítači. Sotva se na obrazovce objevily první videozáznamy, generál viditelně zbledl. Viděl a slyšel asi čtvrtminutovou chvástavou řeč své dcery Nataši. „Chtěla jsem, aby se to nedostalo spárů bulvárních plátků,“ dodala Francesca soucitně.</p>
<p>„Jak dlouhý je ten záznam?“ zeptal se generál Borzov tiše.</p>
<p>„Téměř půl hodiny,“ odvětila, „a já jsem jediná, kdo ho viděl celý, nesestříhaný.“</p>
<p>Generál se vzmohl pouze na hluboký povzdech. Jeho žena Petra se tohoto okamžiku obávala od té chvíle, kdy byl oficiálně ustanoven velícím důstojníkem Newtonu. Vrchní velitel Sverdlovska jim slíbil, že žádní reportéři se k jejich dceři nedostanou. A teď tu před ním ležel třicetiminutový záznam. Petra by z toho jistě měla smrt.</p>
<p>Zadíval se ven z okna. V duchu odhadoval, jaký by to mělo dopad na poslání mise, kdyby na veřejnost prosáklo, že jeho dcera trpí akutní schizofrenií. Věc by se tím docela jistě značně zkomplikovala, připustil, ale samotnou misi by to nemělo nijak vážně ohrozit. Generál Borzov se vrátil pohledem k Francesce. Na vyjednávání si nikdy moc nepotrpěl. A už vůbec si nebyl jist tím, zda to interview s Natašou nezinscenovala právě ona sama. Nicméně…</p>
<p>Násilím se přinutil k úsměvu. „Podle všeho bych vám měl poděkovat,“ řekl konečně, „ale to by samo bylo asi nepřiměřené za takovou službu.“ Opět se odmlčel. „Pravděpodobně ode mne očekáváte patřičnou protislužbu.“</p>
<p>Zatím ti to upaluje docela dobře, usoudila spokojená Francesca. V daný okamžik se zdržela jakéhokoliv hlasového projevu.</p>
<p>„Dobrá,“ pokračoval generál do ticha, „ta dodatečná simulační cvičení zruším, stejně si na ně všichni stěžují.“ Dál v dlaních převracel záznamovou kostku. „A já i Petra přiletíme do Říma na vaše interview včas, jak už jste jednou navrhovala, zítra všem kosmonautům připomenu, že ta štědrovečerní party je povinná pro každého bez rozdílu. Ale nikdo na světě, tedy ani já, nemohu nařídit Nicole des Jardinsové, aby se s vámi bavila o něčem jiném než o své práci.“ Nato prudce vstal. „Už je nejvyšší čas, abychom šli na biometrický seminář.“</p>
<p>Francesca se k němu natáhla a políbila ho na tvář. „Děkuji, Valeriji,“ řekla.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>8. BIOMETRIE</emphasis></strong></p>
<p>Lékařský brífink byl v době příchodu Francescy a generála Borzova už v plném proudu. Přítomni byli všichni kosmonauti, zrovna tak jako pětadvacet nebo třicet vědců a technických kádrů úzce spjatých s misí. Na místě se nacházeli ještě čtyři novináři a televizní štáb. Před auditoriem stála Nicole des Jardinsová, oblečená jako vždy v šedé letecké kombinéze a v ruce svírala laserové ukazovátko. Vedle ní stal Japonec v moderním obleku, který pozorně naslouchal otázkám publika. Nicole ho taktně přerušila, aby mohla uvést nové příchozí.</p>
<p>„Sumimasene Hakamaču-sane.“ řekla. „Dovolte mi, abych vám představila našeho velitele, generála Valerije Borzova z Ruska, a také kosmonautku-žurnalistku Francescu Sabatiniovou.“</p>
<p>Obrátila se směrem k pozdním příchozím. „Zdrávstvujtě,“ oslovila Nicole generála a rychle pokynula hlavou na pozdrav směrem k Francesce. „Tento muž je tolik uznávaný doktor Toširo Hakamaču. To on navrhl a vyvinul biometrický systém včetně miniaturních lékařských sond, který budeme využívat během našeho letu. Ony zázračně dovedné sondy nám budou implantovány do našich těl.“</p>
<p>Generál Borzov napřáhl ruku. „Těší mě, že vás poznávám, Hakamaču-sane,“ řekl prostě. „Madame des Jardinsová nás už všechny seznámila s významem vaší prvotřídní práce.“</p>
<p>„Děkuji,“ odpověděl ten muž a uklonil se směrem k Borzovovi poté, když si potřásli rukama. „Je pro mě neskonalou ctí účastnit se projektu tak nesmírného významu.“</p>
<p>Francesca s Borzovem se posadili na volná místa v přední části posluchárny a přednáška pokračovala. Nicole namířila ukazovátkem na malou klávesnici nacházející se stranou od malého pódia a holografický projektor zobrazil v přední straně místnosti třírozměrný obraz mužského kardiovaskulárního systému, kde byly žíly zobrazeny modře a tepny červeně. Nepatrné bílé značkovače cirkulující uvnitř cév zobrazovaly směr průtoku krve. „Minulý týden dala Rada lékařských věd MVS souhlas k tomu, aby nové Hakamačuovy lékařské sondy byly použity jako hlavní monitorovací systém zdravotního stavu členů mise,“ vysvětlovala Nicole. „Členové rady se bránili jejich doporučení do poslední chvíle a požadovali přesné výsledky stresových testů. Během nich sondy spolehlivě zvládly širokou škálu všech možných nestandardních situací. Dokonce ani za těch nejobtížnějších podmínek se v žádném z měřených testů neprojevila jakákoli negativní reakce na jejich přítomnost.“</p>
<p>„Můžeme mluvit o štěstí, že zrovna my můžeme využít tento kvalitní systém. O mnoho to zjednoduší práci jak mně, která zodpovídám za vaše zdraví, tak vám samotným. Během mise se nebudeme muset podrobovat takovým rutinním zákrokům, jakými jsou injekce a prohlídky všech druhů. Nové sondy nám budou implantovány jednou, nejvýše dvakrát během sta dnů trvající mise a nemusí být obměňovány.“</p>
<p>„Jakým způsobem bylo vyřešeno funkční selhání sond následkem dlouhodobého užívání?“ přerušil otázkou tok myšlenek Nicole jiný lékař.</p>
<p>„Tento problém podrobně objasním během odpolední zájmové besedy,“ odpověděla. „Nyní bych se snad měla v tomto směru zmínit pouze o tom, že od té doby, co medicína u všech obdobných výrobků sleduje pět parametrů škodlivosti látek vůči lidskému tělu, jsou tyto sondy pokryty takovým materiálem, který organizmus snáší bez problémů. Jinak řečeno, je-li sonda jednou vpravena na místo určení, její neinvazní povaha vůči okolnímu biochemickému prostředí znásobená tím, že je z těla vyloučena přirozenou cestou, zajišťuje jejímu uživateli naprostou bezpečnost.</p>
<p>Ale tím bych předbíhala sama sebe,“ odbočila Nicole elegantně od tématu a obrátila se zpět k modelu zobrazujícímu cirkulaci krve v lidském těle. „Samotné centrum sond bude vpraveno do tohoto místa na levé paži, přičemž individuální monitory budou rozptýleny podle programu ve dvaatřiceti různých lokalitách těla. Samy se pevně zachytí v hostitelské tkáni.“ Uvnitř holografického modelu probíhaly změny v závislosti na její řeči, posluchači tedy mohli jasně pozorovat třicet dva blikajících světélek, která se z lokality levé paže rozběhla napříč celým tělem. Čtyři u nich dorazila k mozku, tři k srdci, čtyři k primárním žlázám endokrinního systému a zbývajících dvacet jedna obsadilo vybrané lokality a orgány počínaje očima a prsty na nohou konče.</p>
<p>„Každá z těchto sond je přitom vybavena mikroskopickými senzory snímajícími životně důležité údaje. Tyto nejprve shromažďuje ve velkokapacitním datasystému, poté je zasílá do centra. V praxi budu moci každého z vás překontrolovat jedenkrát za den, ale v případě nutnosti lze uchované údaje vyvolat za dobu posledních čtyř dnů.“ Nicole skončila s výkladem a pohlédla do publika. „Máte ještě nějaké otázky?“ otázala se vzápětí.</p>
<p>„Ano,“ ozval se Richard Wakefield z první řady. „Jak se dá usuzovat, tento systém obsahuje biliony bitů údajů. V tom bych problém neviděl. Ale žádný člověk přece není schopen všechny tyto informace sledovat. Jakým způsobem se tedy tato data shromažďují nebo analyzují tak, že jsi schopna určit stav, kdy není něco v pořádku?“</p>
<p>„Jsi bezpochyby bystrý člověk, Richarde,“ začala odpovídat Nicole se smíchem. „I to jsem chtěla vysvětlit.“ Zvedla malý tenký přístroj opatřený klávesnicí. „Tato standardní programovatelná věcička umožňuje monitorování informací za účelem jejich zkoumání a to z mnoha odlišných hledisek. Záleží pouze na mně, zda si vyžádám veškeré údaje z jednoho nebo ze všech kanálů, či pouze přenos varovných signálů…“</p>
<p>Nicole nemohla ujít ta spousta zmatených pohledů mezi posluchači. „Vrátím se tedy raději na začátek a pro názornost začnu s příkladem,“ pokračovala. „Každé měření je prováděno jednotlivým přístrojem, který má zakódován takzvaný očekávaný rozsah. Ten se samozřejmě u každého z nás mírně odlišuje – a proto je to takzvaný toleranční rozsah, který má mnohem širší stupnici a jeho úkolem je zachytit stav nouze. Jestli se tedy přihodí, že jednotlivá měření vybočí z normálu, poplašný signál pak už směřuje do specifického kanálu, který nás na tuto skutečnost viditelně upozorní. Jednou z mnoha možností je tedy i ta, že budu číst pouze tyto varovné signály. Ale v těch případech, kdy se kosmonaut bude cítit dobře, si pouze zkontroluji záznamy z varovného rejstříku.“</p>
<p>„Toho z nás, kdo bude mít hodnoty mimo předpokládaný rozsah,“ vpadl do výkladu Tabori, „nečeká vůbec nic dobrýho. Monitor se přepne na krizové vysílání a soustředí svou veškerou vnitřní energii na hlasité pííp, pííp, při kterém tuhne krev v žilách. Já osobně jsem už měl možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži není to nic příjemnýho. Během testu mi totiž nastavili nesprávné hodnoty. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že už vážně umírám.“ Janos byl zástupcem vedoucího lékaře Nicole des Jardinsové. Jeho poznámka upřímně rozesmála i generála. Představa malého Janose vyluzujícího při chůzi vysoké tóny pípání byla prostě směšná.</p>
<p>„Žádný systém není blbovzdorný,“ pokračovala Nicole. „Ale tenhle je dobrý asi jako celá soustava hodnot, které mohou spustit jak varování, tak opatření pro případ nouze. Sami tedy vidíte, proč jsou konkrétní data tak zásadní. Nesmírně pozorně jsme posoudili lékařské zprávy každého z vás a jejich hlavní hodnoty jsme uložili do počítače. Musíme se ale přesvědčit o tom, jaké skutečné výsledky budou sondy v těle vykazovat. To je vlastně hlavním důvodem dnešní přednášky. Ještě dnes vám do těla zavedeme soustavu sond, ze které budeme snímat vaše hodnoty během čtyř závěrečných cvičení. Ta začínají ve čtvrtek. A před odletem do vesmíru každému z vás individuálně určíme a nastavíme mezní hodnoty.“</p>
<p>V sále to zašumělo, jak si každý kosmonaut pokoušel představit lékařskou laboratoř zabudovanou přímo do svého těla. Za tu dobu si už stačili zvyknout na pravidelné sondy umísťované do těla, například při zkoumání průchodnosti tepen, ale to bylo vždy něco dočasného. Pomyšlení na celoživotního elektronického vetřelce bylo přinejmenším zneklidňující. Generál Michael O’Toole nakonec položil dvě otázky, které ležely na srdci většině posádky.</p>
<p>„Nicole,“ otázal se se svojí obvyklou vážností. „Můžeš nám vysvětlit, jak se přesvědčí, že se sondy skutečně dostaly na správné místo? A co je důležitější, jak se bude postupovat, v tom případě, pokud se některá z nich poškodí?“</p>
<p>„Ale jistě, Michaeli,“ odpověděla přátelsky. „Nezapomínej, že tyhle věci budu mít v sobě zrovna tak jako kdokoli z vás a že i já si kladu podobné otázky.“</p>
<p>Nicole des Jardinsová byla žena kolem pětatřicítky, se zářivě měděně nahnědlou pletí, tmavě hnědýma očima mandlového tvaru a sytě černých vlasů. Vyzařovala z ní nepopiratelná sebedůvěra, kterou okolí někdy mylně zaměňovalo s arogancí. „Z kliniky dnes neodejdete, dokud se důkladně nepřesvědčíme, že všechny sondy byly zavedeny na správné místo,“ pokračovala. „Pokud mohu usuzovat z nedávných zkušeností, jednomu či dvěma z vás se může monitor odchýlit z určené dráhy. Je však poměrně snadné jej vystopovat pomocí našich laboratorních zařízení a potom vyslat dodatečný příkaz, který jej na správné místo navede.</p>
<p>Pokud se jedná o špatnou funkci samotných sond, existuje několikaúrovňové jištění proti jejich chybnému chodu. V praxi to znamená, že každý monitor testuje vlastní baterii čidel více než dvacetkrát denně. Každá jednotlivá součást, která tímto testem neprojde, je okamžitě vyřazena z provozu programem svého vlastního monitoru. Navíc, každý z těchto souborů sond je dvakrát denně přísně sebetestován. Selhání sebezkoušky je jednou z mnoha podmínek, které způsobí, že monitor začne vylučovat chemikálie vedoucí k jeho sebezničení, přičemž zbylé neškodné látky bezezbytku vstřebá. Snad vás trochu uklidním, když vám povím, že tyto případy byly přísně testovány na dobrovolnících v průběhu celého minulého roku.“</p>
<p>Tím Nicole ukončila svoji přednášku a zůstala klidně stát před svými kolegy. „Ještě nějaké otázky?“ zeptala se. Po chvilce ticha dodala. „V tom případě potřebuji dobrovolníka, který jako první předstoupí před roboošetřovatelku a dá se naočkovat. Svůj vlastní soubor sond jsem si dala zavést a ověřit už minulý týden. Kdo se tedy hlásí jako další?“</p>
<p>Vstala Francesca. „Výborně, první tedy bude la bella signora Sabatini,“ s úsměvem pokynula Nicole obsluze videokamer. „Zaměřte kamery na indikátor postupu sond. Pohled na ty elektronické potvory, mrskající se neklidným krevním řečištěm za to určitě stojí.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>9. SRDEČNÍ ARYTMIE</emphasis></strong></p>
<p>V kosých slunečních prosincových paprscích Nicole stěží za oknem rozeznala obrysy sibiřských sněhových plání. Rozkládaly se pod ní v hloubce větší než padesát tisíc stop. Nadzvukové letadlo již stačilo nabrat výšku a jižní směr na Vladivostok a dále k japonským ostrovům. Nicole ospale zívla. Po pouhých třech hodinách spánku to pro ni bude dřina udržet tělo v bdělosti. V Japonsku ještě nebylo ani deset hodin, ale u nich doma v Beauvois, ležícím v údolí řeky Loiry nedaleko Tours, zbývaly její dceři Genevieve stále ještě dobré čtyři hodiny spánku, než se v jejím pokoji rozdrnčí budík nařízený na sedmou.</p>
<p>Videokamera v zadní části sedadla nacházejícího se před ní automaticky pohasla, čímž dala jasně najevo, že už za čtvrt hodiny přistanou na ploše Kansajského transportního komplexu. Vzápětí se na obrazovce objevila pohledná japonská dívka s upozorněním pro cestující, že je právě ten nejvhodnější čas překontrolovat si zajištění dopravy a ubytování tam dole na zemi. I Nicole bez meškání zapnula komunikační systém zabudovaný v každém sedadle a hned se před ní vysunula malá plochá destička s klávesnicí a malou počítačovou obrazovkou. Netrvalo to ani minutu a Nicole už měla zamluvený jak spoj vlakem do Kjóto, tak trolejový spoj do hotelu. K hrazení všech výdajů výhradně používala Univerzální kreditní kartu, do své osobní identifikace však musela uvést dívčí jméno své matky Anawi Hasso. Sotva podle jízdních řádů zadala potřebné údaje, vyjel na druhém konci desky lísteček s časem příjezdu vybraných spojů (do hotelu dorazí v 11.14 hodin japonského času.</p>
<p>Když letadlo nalétalo nad dráhu k přistání, vrátila se bezděky myšlenkami k důvodu, který ji vedl k tak náhlé cestě kolem třetiny světa. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami by ji ani ve snu nenapadlo, že tento den stráví někde jinde než v poklidu domova. Dopoledne by pracovala, po obědě by spolu s Genevievou probírala jazyková cvičení. Kosmonautům právě začínala dovolená a nebýt té stupidní party v Říme na konci roku, měla by Nicole volno až do 8. ledna, kdy se bude hlásit NOD-3. Když se ale předcházejícího dne doma ve své kanceláři poněkud rutinně probírala biometrickými výsledky z finálních simulačních cvičení, narazila na pozoruhodný úkaz. Během kontroly srdečního a krevního tlaku Richarda Wakefielda z testu s měnící se gravitací narazila na nepochopitelně zrychlený tep. Ještě dříve, než se rozhodla zabývat tímto problémem podrobněji, rozhodla se překontrolovat srdeční biometrii doktor Takagišiho.</p>
<p>To, co však nalezla v posledním záznamu Takagišiho srdeční činnosti, ji vyvedlo z míry ještě víc. Diastolický tlak japonského profesora byl krajně nepravidelný, dalo by se říci, že až patologický. Ale přitom sonda nevyslala žádná varování, nedošlo ani k aktivizaci poplašných kanálů. Vůbec tomu nerozuměla. Došlo snad k selhání Hakamačuova systému?</p>
<p>Po několika hodinách mravenčí detektivní práce odhalila další nesrovnalosti. Během celé soustavy simulačních cvičení se Takagišiho problém objevil celkem ve čtyřech odlišných intervalech. Sama abnormální činnost byla sporadická a střídavá. Občasná mimořádně dlouhá diastola, ukazující snad na nedomykavost srdeční chlopně během plnění srdce krví, se třeba neobjevila celých třicet osm hodin. Ale už ta skutečnost, že se tento jev opakoval v různých intervalech, nasvědčovala neomylně tomu, že se o jistou abnormalitu muselo jednat v každém případě.</p>
<p>Nicole však znepokojilo i něco jiného – bylo to selhání poplašného systému, který měl na jednoznačné nepravidelnosti upozornit. Při nastavování takzvaného očekávaného rozsahu vycházela z čerstvých, ale i ze všech dostupných dřívějších údajů, zvláště pak kardiovaskulárních. Přitom neshledala ani náznak jakékoli anomálie, a proto sama sebe utěšovala, že spíše půjde o chybu na senzorech než o skutečný lékařský problém.</p>
<p>Kdyby totiž systém pracoval správně, usuzovala, pak by nápor tak dlouhé diastoly musel automaticky okamžitě sepnout alarm. Ale to se nestalo. Ani v jednom případě. Copak je možné, aby došlo k opakovanému selhání? A jestli ano, jak pak mohla funkční jednotka projít sebekontrolou?</p>
<p>Nejdříve Nicole chtěla zatelefonovat jednomu ze svých asistentů lékařských věd při MVS, aby s ním problém prokonzultovala, ale vzhledem k tomu, že zaměstnanci MVS měli dovolenou, zatelefonovala samotnému doktor Hakamačuovi do Japonska. Ten ji však příliš nepotěšil. S jistotou jí oznámil, že podstatu problému musí hledat v samotném pacientovi, protože žádná kombinace všech možných selhání v jeho sondě nemůže mít tak podivný výsledek. „Tak mi potom vysvětlete, proč o tom není ani zmínka ve varovném systému?“ zeptala se logicky japonského elektronického konstruktéra.</p>
<p>„Protože se nepočítalo s nastavením tak vysokého rozsahu očekávaných hodnot,“ odpověděl okamžitě. „V některých případech mají kosmonauti evidentně nastaven extrémně vysoký rozsah. Překontrolovala jste řádně veškeré lékařské materiály toho člověka?“</p>
<p>O něco později, když se Nicole doktoru Hakamačuovi zmínila o tom, že nevysvětlitelné údaje pocházejí ze sond v těle jeho krajana, jmenovitě kosmonauta-vědce Takagišiho, rozkřičel se nadšením jinak zdrženlivý vědec do telefonu. „Výtečné! Pak vám tu záhadu rozluštím na počkání. Nakontaktuji se na Takagišiho-sana přes Kjótskou univerzitu a dám vám vědět, co jsem zjistil.“</p>
<p>Tři hodiny nato už viděla Nicole na svém videomonitoru tvář doktora Šigeru Takagišiho, tentokrát viditelně zasmušilou. „Madame des Jardinsová,“ začal velmi vážným hlasem, „vy jste jistě mluvila s mým kolegou Hakamaču-sanem o mých výsledcích biometrických měření z posledních simulací. Byla byste tak laskavá a vysvětlila mi, k jakému jste došla závěru?“</p>
<p>Nicole popravdě vypověděla svému kolegovi kosmonautovi vše, co zjistila, a nakonec ho neopomenula ubezpečit, že ty občasné podivné výsledky musí mít na svědomí chybná funkce sondy.</p>
<p>Když domluvila, bylo na druhém konci přístroje dlouho ticho až vlastně právě ona navrátila japonského vědce do reality. „Hakamaču-san mě před chvílí navštívil na univerzitě a vyňal ze mne můj soubor sond a nezjistil u nich žádné závady elektronických funkcí.“ Takagiši se opět odmlčel, viditelně hluboce zabrán do sebe. „Madame des Jardinsová,“ oslovil ji konečně po chvíli, „chtěl bych vás požádat o velkou laskavost. Pro mě krajně důležitou. Bylo by možné, abyste v co nejbližší době přiletěla do Japonska? Potřeboval bych s vámi mluvit osobně a snad i vysvětlit něco, co by mohlo objasnit mé nepravidelné biometrické údaje.“</p>
<p>V Takagišiho obličeji se odrážela závažnost celé situace, kterou nebylo možno přehlédnout. Zjevně ji prosil o pomoc. Souhlasila okamžitě bez jakýchkoli dalších otázek. Pár minut nato už měla rezervovánu místenku na noční supersonický spoj z Paříže do Ósaky.</p>
<p>„Během války s Amerikou nebylo nikdy bombardováno,“ pravil Takagiši a mávl rukama směrem ke Kjóto, rozprostírajícímu se před ním, „a ani během sedmiměsíční vlády pobudů v roce 2141 neutrpělo prakticky žádné větší škody. Bez mučení připouštím, že jsem předpojatý,“ konstatoval s úsměvem, „ale pro mě bude Kjóto vždycky tím nejkrásnějším městem na světě.“</p>
<p>„Z toho si nic nedělejte, to samé si myslí i mnoho mých krajanů o Paříži,“ odpověděla Nicole. Zavinula se těsněji do pláště, neboť vzduch byl chladný a vlhký. Vypadalo to, jakoby každou chvíli mělo začít sněžit. V duchu byla zvědavá, kdy její kolega převede řeč na problém, který mezi nimi visel ve vzduchu od samého začátku. Neletěla přece pět tisíc mil jenom proto, aby se jako turista obdivovala krásám Kiyomizského chrámu, i když za to jisté stál.</p>
<p>„Zvu vás na čaj,“ navrhl Takagiši a vedl ji k několika čajovnám v blízkosti hlavního vchodu do budhistického chrámu. Právě teď, pomyslela si Nicole, když potlačovala zívnutí, mi chce říct, o co mu vlastně jde. Když přijela, Takagiši už na ni čekal v hotelu. Předpokládal, že jeho kolegyně se nejdříve trochu nají a zdřímne si. Vrátil se pro ni ve tři hodiny a poté spolu vyrazili směrem k chrámu.</p>
<p>Nalil do dvou šálků tmavý japonský čaj a vyčkal, až se Nicole poprvé napije. Horký nápoj ji tak příjemně hřál, že ani nevnímala jeho hořkou příchuť. „Madame,“ spustil konečně Takagiši, „určitě jste už zvědavá, proč jsem tolik naléhal na vaši cestu sem, do Japonska. Víte,“ pokračoval pomalu, ale důrazně, „celý život jsem snil o tom, že až nás navštíví další rámanská loď, budu té události přímým svědkem. Během mých studií na univerzitě, zrovna tak jako během mnoha let ve výzkumu jsem se na tu událost neustále cílevědomě připravoval. A když mi v březnu roku 2197 Alastair Moore telefonoval, že poslední zprávy z Excaliburu skutečně potvrzují další návštěvu mimozemšťanů, skoro jsem skákal radostí jako malé dítě. Hned mi bylo jasné, že MVS vyšle kosmickému plavidlu vstříc misi. Pevně jsem se rozhodl, že budu členem této výpravy.“</p>
<p>Japonec upil ze svého šálku a zahleděl se doleva přes pečlivě udržované zelené stromy na svah nad městem. „Když jsem byl ještě malý chlapec,“ pokračoval sotva slyšitelnou školskou angličtinou, „dokázal jsem vylézt na vrcholky těch kopců a za bezoblačných noci pátrat po obloze po domově těch inteligentních bytostí, které dokázaly sestrojit tak bezkonkurenční stroj. Dodnes si pamatuji, jak jsme se jednou s otcem třásli v chladné noci, pozorovali hvězdy a on mi vyprávěl, jaké to bylo v jeho vesnici v době příletu prvního Rámy. To bylo dvanáct let předtím, než jsem se narodil. Tenkrát v noci jsem pochopil,“ obrátil se pohledem přímo na Nicole, takže mohla v jeho očích rozeznat čistou nefalšovanou vášeň. „A věřím tomu dodnes, že ta návštěva musela mít nějaký hlubší smysl. Prostudoval jsem veškeré dostupné údaje, které se vázaly k onomu příletu cizí kosmické lodi, s nadějí, že se mi podaří nalézt klíč k celé záhadě jejich příchodu. Na nic nezvratného jsem ale nenarazil. Vypracoval jsem několik teorií, ale chyběly mi důkazy k jejich prokázání.“</p>
<p>Takagiši se opět odmlčel, aby upil ze svého čaje. Na Nicole mocně zapůsobila hloubka citů toho muže, ze kterých se jí právě vyznal. Seděla mlčky dál a čekala na pokračování jeho zpovědi. „Věděl jsem, že mé šance do výběru mezi vyvolené kosmonauty jsou dobré nejenom díky mým publikacím, jakou byl třeba Atlas. Bylo to i proto, že jeden z mých nejbližších přátel, Hisanori Akita, byl zástupcem Japonska ve výběrové komisi. Zkrátka, když bylo v konkurzu vybráno osm vědců, byl jsem mezi nimi. Akita-san mi dokonce prozradil, že já a David Brown jsme dvěma nejžhavějšími kandidáty na vedoucího týmu. Sama dobře víte, že do té doby ještě nebyly provedeny jakékoli prověrky z fyzické zdatnosti.“</p>
<p>To je fakt, uvědomila si Nicole. Potenciální posádka byla nejdřív zredukována na čtyřicet osm členů a teprve potom museli jít k Heidelbergovi na fyzičku. Němečtí doktoři pověření tímto úkolem trvali na tom, že každý kandidát musí bezpodmínečně splňovat základní lékařská kritéria. Absolventi Akademie byli prověřeni jako první a pět z dvaceti vypadlo hned v prvním kole. Včetně Alaina Blamonta.</p>
<p>„Když vašeho krajana Blamonta, který už pro MVS odlétal dobře půl tuctu důležitých výprav, vyloučili z konkurzu pro něco tak triviálního jako je srdeční šelest – a Kosmická konkurzní rada striktně zamítala lékařská odvolání – úplně jsem propadl panice.“ Jindy nepřístupný japonský fyzik hleděl po těch slovech Nicole přímo do očí, jakoby ji prosil o pochopení. „Hrozně jsem se bál, že ztratím svou jedinečnou životní šanci, a to všechno kvůli jakémusi problému, který nikdy nijak nezasáhl do mého života.“ Odmlčel se, jak hledal co nevýstižnější slova. „Dnes moc dobře vím, že to, čeho jsem se dopustil, bylo špatné a nehorázné, ale tenkrát jsem to tak necítil. Sám sebe jsem dokázal celkem hravě přesvědčit, že mi chce skupinka omezených lékařů, která vidí lidské zdraví pouze skrze nesmyslná čísla, zabránit v rozluštění největší záhady v dějinách lidstva.“</p>
<p>Konečnou fázi příběhu už doktor Takagiši oprostil od jakýchkoli emocí. Vášeň, s jakou se zpočátku zmiňoval o Rámanech, pominula a jeho projev se stal jasným a přímým. Vysvětlil jí, jak přiměl rodinného lékaře k padělání svých lékařských nálezů z dětství i těch pozdějších a jak během dvoudenního vyšetření v Heidelbergu užíval novou drogu, která dokázala zastřít jeho srdeční arytmii během závěrečných vyšetření. Nepřišlo se na nic, ačkoli tu byla jistá možnost odhalení stimulující látky podle vedlejších účinků. Tak Takagiši úspěšně prošel fyzickými testy a byl vybrán spolu s doktor Davidem Brownem, ovšem jako druhý vědec. Na nějaké další lékařské testy už nemyslel až do té doby, kdy se Nicole před třemi měsíci zmínila kosmonautům o záměru využít Hakamačův systém sond během celé mise namísto běžných týdenních prohlídek.</p>
<p>„Víte,“ vysvětloval Takagiši a čelo se mu zakabonilo vráskami, „při užití téže lékařské techniky, jako u předcházejících misí, bych mohl jednou týdně užívat tu drogu a nikdo na světě by na moji arytmii nemohl přijít. Ale permanentní monitorující systém jsem už ošálit nedokázal, droga je příliš nebezpečná, než abych ji mohl užívat denně.“</p>
<p>Tak jsi se alespoň pokusil obalamutit Hamakačua, předběhla ho Nicole v duchu, aniž jsi přesně znal funkčnost jeho systému. Zadal jsi tedy takové údaje, o kterých jsi se domníval, že nevyzradí tvoji anomálii. A doufal jsi, že ten, kdo bude analyzovat výsledky testu, si nikdy nevyvolá i celý tvůj soubor biometrických informací. Najednou jí bylo nad slunce jasné, proč tolik naléhal na její cestu do Japonska. A samozřejmě bude chtít, aby to všechno zůstalo jenom mezi námi dvěma.</p>
<p>„Watakuši no dórjó wa wakarimasu,“ zašeptala Nicole něžně v japonštině, aby lépe vyjádřila sympatie s bolestí přítele. „Myslím, že až moc dobře chápu vaše pocity. Nemusíte mi dál vysvětlovat, jak jste se pokoušel obelstít i Hakamačuovy sondy.“ Po těch slovech zaregistrovala v jeho tváři jasný pocit úlevy. „Jestli tomu tedy správně rozumím, žádáte po mně, abych se stala spolupachatelkou na vašem podvodu. Ale jistě chápete, že tak nemohu učinit, dokud se sama s absolutní jistotou nepřesvědčím, že ten váš, jak říkáte podružný problém, nepředstavuje faktické ohrožení mise. Jinak bych musela…“</p>
<p>„Madame des Jardinsová,“ přerušil ji Takagiši, „plně respektuji vaši čestnost. Nikdy, opakuji nikdy, bych o něco takového nepožádal, kdybych si sám skutečně nebyl jist tím, že se jedná jen o bezvýznamnou maličkost.“ Několik vteřin na ni mlčky hleděl. „Nejdříve, když mi Hakamaču večer zavolal,“ pokračoval tiše, „jsem si myslel, že svolám tiskovou konferenci a z projektu odstoupím. Ale když jsem uvažoval nad uvedením důvodu své rezignace, vybavil jsem si profesora Browna. Je to vynikající člověk, můj americký protějšek, který si je však podle mého názoru příliš jist sám sebou. Nejpřijatelnější by pro mě osobně byl profesor Wolfgang Heinrich z Bonnu. Publikoval spoustu vynikajících prací o Rámanech, ale stejně jako Brown i on věří tomu, že nebeská návštěva byla čistě a jenom věcí náhody, bez jakékoli spojitosti s naší planetou a jejími obyvateli.“ Při těch slovech se mu do očí opět vrátila vášeň. „Teď už prostě odejít nemůžu. Jak Brown, tak Heinrich by snadno mohli minout cíl.“</p>
<p>Za Takagišim, na cestě vedoucí k hlavní dřevěné, budově chrámu, rychle přešli tři buddhističtí mnichové. Navzdory chladu byli oblečeni lehce, pouze do tradičních tmavě šedých pracovních oděvů a na nohou měli jen lehké sandály. Japonský vědec mezitím Nicole navrhl, aby se pro zbytek dne na klinice zabývali jeho fyzickým stavem, zvláště pak by mohli posoudit lékařské nálezy z jeho dětství. Rovněž by jí v případě zájmu mohl poskytnout svou datakostku se všemi potřebnými údaji, které by si potom mohla projít doma ve Francii.</p>
<p>Nicole, která už vlastně téměř hodinu soustředěně naslouchala Takagišimu, bezděčně věnovala pozornost těm třem mnichům, kteří cílevědomě stoupali do schodů. Mají tak vyrovnané oči, pomyslela si. Jejich životy jsou oproštěny od jakýchkoli rozporů. Víra vlastně může skýtat i jisté přednosti. Pak musí být jednodušší i celý život. Na chvíli těm mnichům záviděla stanovený zaběhlý životní řád. Docela by ji zajímalo, jak by se oni vypořádali s takovým problémem, který jí tu před chvílí naservíroval doktor Takagiši. Není vesmírným kadetem, uvažovala dále, takže jeho úloha v tomto pohledu nemusí být posuzována tak kriticky. V podstatě má ten muž pravdu. Lékaři přece byli příliš striktní. A Alaina taky nikdy vyřazovat neměli. Byla by to ostuda, kdyby…</p>
<p>„Dai džóbu,“ promluvila ještě dříve, než věc promyslela až do konce, „zajdu teď s vámi za vaším osobním lékařem, a když nepřijdu na nic znepokojujícího, vezmu si domů všechny údaje, abych si je mohla během dovolené projít.“ Takagišiho tvář se rozjasnila. „Ale varuju vás naposledy,“ dodala, „jestli se mi něco ve vaší anamnéze nebude zdát, nebo jestli jenom narazím na jakékoli podezření ze zkreslení údajů, okamžitě budu sama žádat vaši rezignaci.“</p>
<p>„Děkuji, moc vám děkuji,“ opakoval doktor Takagiši a ukláněl se směrem ke své kolegyni. „Ještě jednou děkuji,“ opakoval stále dokola.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>10. KOSMONAUT A PAPEŽ</emphasis></strong></p>
<p>Ať se generál O’Toole snažil sebevíc, dokázal prospat za celou noc pouze slabé dvě hodiny. Kombinace vzrušení a neurčité prázdnoty mu nedovolila usnout na delší dobu. Zkoušel všechno možné, pastýřskou fresku na protější zdi měl prostudovanou do detailů, zvířata na ní přepočítal pro jistotu dvakrát. Nevedlo to k ničemu, spíše naopak, snad ho to probralo ještě víc.</p>
<p>Zhluboka vydechl a tajně doufal, že ho přemůže únava. Proč jenom tolik nervozity? ptal se sám sebe. Jsem přece člověk, jako každý druhý na téhle zemi. Nebo snad ne? O’Toole se s námahou posadil do tvrdého křesla a tiše se rozesmál. Bylo deset hodin dopoledne a on se nacházel v malém předpokoji ve Vatikánu. Byl pozván na soukromou audienci k papeži Janu Pavlu V.</p>
<p>Když byl ještě malý, občas Michael O’Toole sníval o tom, že je prvním papežem Severní Ameriky. „Papež Michael“, nazýval sám sebe za dlouhých nedělních odpolední, kdy se učil katechizmus. A jak si ta slova opakoval během lekcí stále dokola, zaryla se mu tak hluboko do paměti, že si dokázal sám sebe dobře představit řekněme za takových padesát let, oblečeného do sutany, jak s papežským prstenem žehná davům věřících ve velkých známých kostelech a na světových stadionech. Pomáhal by chudým, opuštěným a utlačovaným. Těm všem by se snažil ukázat, že jedině Bůh je dokáže dovést k lepšímu životu.</p>
<p>Mladík Michael O’Toole měl ve škole rád všechny předměty, ale pouze tři z nich ho skutečně přitahovaly. Doslova nikdy se nedokázal nabažit náboženství, dějin a fyziky. Jeho poddajná mysl neviděla mezi těmito zcela odlišnými subjekty hranic. Dokonce ho ani v nejmenším neznepokojoval zcela rozdílný pohled víry a fyziky. O’Toole měl totiž dar, který mu umožňoval rozpoznat, na kterou otázku hledat odpověď u fyzika a na kterou u faráře.</p>
<p>Všechny tyto tři oblíbené školní předměty ho vedly ke studiu o stvoření. To byl koneckonců začátek všeho, víru, historii a fyziku nevyjímaje. Jak se to tenkrát vlastně událo? A byl přítomen i Bůh třeba jako soudce nebo rozhodčí při onom pomyslném vykopnutí míče před nějakými osmnácti miliardami let? Nebyl to snad také On sám, kdo odstartoval prudkou kataklyzmatickou explozi známou jako Velký třesk, která se stala původcem veškeré energie? A nebyl to snad opět On, kdo dokázal předpovědět, že tyto původní atomy vodíku mohou splynout do obrovských mračen plynu, která se poté vlivem gravitace zhroutí a přetvoří do hvězd, na kterých se jednou začnou odehrávat základní chemické procesy vedoucí ke zrození živé hmoty?</p>
<p>Stvoření mě fascinovalo odjakživa, říkal si v duchu O’Toole, když čekal na audienci u papeže. Jak se to přihodilo? Jakou roli v tom hraje posloupnost jednotlivých událostí? Vzpomínal si na otázky které kladl kněžím během let dospívání. Knězem jsem se nejspíš nestal proto, že by to omezovalo můj přístup k vědecké pravdě. A žádný kostel nikdy nemůže skýtat tolik pohodlí, jako moje apartmá vklíněné mezi Boha a Einsteina.</p>
<p>Duchovní, zastupující ve Vatikánu Ameriku, na něho čekal v římském hotelu. O’Toole se právě vrátil z turistické obhlídky města. Kněz se mu představil a všemožně se mu omlouval, že neodpověděl na dopis, který generál O’Toole odeslal v listopadu z Bostonu. Neopomněl se ještě během řeči zmínit, že „proces jednání by značně urychlilo, kdyby odesílatel upozornil na skutečnost, že je oním generálem O’Toolem z Newtonovy expedice. „Nicméně,“ pokračoval kněz dále, „papežův program byl pozměněn a Svatý Otec ho s potěšeními přijme následujícího rána.“</p>
<p>Sotva se dveře vedoucí do papežské kanceláře otevřely, americký generál instinktivně povstal. Jako první jimi prošel kněz známý O’Tooleovi z předešlého setkání. Nyní byl viditelně nervóznější a rychle potřásl hostu rukou. Oba dva poté upřeli pohledy směrem ke dveřím, kde papež oblečen do obyčejné bílé sutany právě končil hovor s jedním ze členů jeho doprovodu. Jan Pavel V. vešel do předpokoje s příjemným úsměvem a s pravicí napřaženou směrem k O’Tooleovi. Kosmonaut podvědomě poklekl na jedno koleno a políbil papežský prsten.</p>
<p>„Svatý otče,“ šeptal naplněn vzrušením, které mu zaplavovalo celé tělo. „Děkuji za přijetí. Prokázal jste mi obrovskou čest.“</p>
<p>„Potěšení je na mé straně,“ odvětil papež angličtinou poznamenanou lehkým přízvukem. „Sleduji vaši činnost i činnost vašich kolegů s velkým zájmem.“</p>
<p>Nato pokynul O’Tooleovi americký kněz, aby následoval svatého otce do velkolepé úřadovny s vysokým stropem. Zde stál u jedné stěny obrovský stůl z tmavého dřeva. Na stěně nad ním visel portrét Jana Pavla IV. v životní velikosti. Muž na obraze se stal papežem v období nejtěžších dnů Velkého chaosu a zasvětil církvi dvacet let života plných činorodé a energické aktivity v nejvyšší funkci. Mimořádně nadaný Venezuelan, původně básník a historik, názorně světu předvedl v období mezi roky 2139 a 2158, jak veliká a pozitivní může být síla organizované církve, když selžou všechny ostatní instituce neschopné poskytnout jakoukoli pomoc zoufalým masám.</p>
<p>Papež se posadil na pohovku a O’Tooleovi naznačil, aby se usadil vedle něho. Mezitím americký kněz odešel v tichosti z místnosti. Před O’Toolem a papežem byla otevřena veliká balkónová okna směřující do vatikánských zahrad. V dáli O’Toole rozeznal obrysy Vatikánského muzea, kde strávil předešlé odpoledne.</p>
<p>„Ve vašem dopise jste se zmínil,“ začal Svatý otec, aniž používal jakékoli písemné poznámky, „že byste se mnou rád projednal jisté teologické záležitosti. Předpokládám, že jsou v úzkém vztahu s vaší misí.“</p>
<p>O’Toole pohlédl na sedmdesátiletého Španěla, který byl duchovním vůdcem miliardy katolíků. Papežova pleť měla olivový nádech, v obličeji měl ostře řezané rysy a černé vlasy mu už z větší části stačily prošedivět. Podle hnědých očí byl laskavý a přímý. Ten určitě nepromarní ani chvilku času, napadlo hned O’Toolea a v paměti se mu vybavil článek z Katolických novin, kde jeden z popředních kardinálů vatikánské administrativy oceňoval Jana Pavla V. pro jeho organizační schopnosti.</p>
<p>„To je pravda, Svatý Otče,“ odpověděl generál. „Jak sám dobře víte, zanedlouho podstoupím cestu klíčového významu pro lidstvo. A vzhledem k tomu, že jsem katolík, vyvstaly přede mnou jisté otázky, které jsem pokládal za užitečné s vámi projednat.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Samozřejmě, nemohu očekávat, že mi na všechny odpovíte. Ale možná můžete vaší moudrostí navést mé kroky správným směrem.“</p>
<p>Papež přikývl a očekával O’Tooleovy otázky. Kosmonaut se zhluboka nadechl. „Problém spasení, to je jedna ze záležitostí, která mě znepokojuje, i když to je podle všeho pouze menší část toho, co spojuje Rámany s naší vírou.“</p>
<p>Papež se zachmuřil a O’Toole se domníval, že mu zřejmě dobře neporozuměl. „Zdá se mi logické,“ dodal generál vzápětí na vysvětlenou, „že Bůh stvořil i Rámany. S tím se lze ztotožnit bez větších problémů. Ale nejsem si jist, zda Rámané jdou podobnou cestou duševního vývoje a zda tudíž musí být i vykoupeni v určitém stadiu svých dějin, jako je to u lidí zde na Zemi. A jestliže ano, vyslal Bůh Ježíše, nebo snad jeho rámanský ekvivalent, aby je uchránil před jejich hříchy? Představuje tedy lidské pokolení obdobu vývojového vzoru, který ve všeobecné rovině probíhá znova a znova?“</p>
<p>Papež viditelně zadržoval smích. „Zadržte, generále,“ řekl s humorem. „Vy jste se prohnal duševnem pěkným tempem. Musí vám být přece jasné, že na tak hlubokomyslné otázky nemohu mít ani já okamžité odpovědi. I církev má své učence, kteří se zabývají obdobnými spornými otázkami rozvířenými průletem prvního Rámy už téměř sedmdesát let. Nyní, po objevení druhé kosmické lodi, nabraly naše výzkumy ještě na větší intenzitě.</p>
<p>„A co vy si o tom myslíte osobně, Vaše Svatosti?“ trval na svém O’Toole. „Dopustili se podle vás tito tvorové sestrojením oněch dvou neuvěřitelných vesmírných monster nějakého specifického hříchu a myslíte, že i oni potřebují nějakého spasitele? Je snad příběh Ježíšův specifický pouze pro naši Zemi, nebo je pouhou malou kapitolou v knize nedefinovatelného rozsahu, která zahrnuje veškeré vnímající bytosti, jež potřebují spasení?“</p>
<p>„V tomto směru si nejsem příliš jist,“ odpověděl Svatý Otec po několika vteřinách hloubání. „Občas je pro mě téměř nemožné určit míru existence jiné inteligence v jakékoli formě v odlišné části vesmíru. Od té doby, co byla vyslovena domněnka, že nám nebudou příliš podobní, bojuji s představami, které posouvají stranou mé myšlení od druhu teologických otázek, které jste mi tu před chvílí předestřel.“ Odmlčel se, aby nabral sil. „Ale postupem času docházím stále blíže k názoru, že i Rámané se musí učit o zrození, počátku všeho, a že Bůh je všechny nestvořil k dokonalosti, tedy že v určitém stadiu jejich vývoje i jim musí seslat Ježíše…“</p>
<p>Papež se zarazila upřeně se zadíval na generála O’Toolea. „Ano,“ pokračoval mírným hlasem, „řekl jsem Ježíše. Ptal jste se mě, v co osobně věřím. Pro mne Ježíš zůstává jediným spasitelem a synem Boha. Může to být jedině On, kdo byl nebo bude rovněž vyslán k Rámanům, i když v jiné podobě.“</p>
<p>Po vyřčení posledních papežových myšlenek se O’Tooleova tvář rozjasnila. „Plně s vámi souhlasím, Svatý Otče,“ přitakal vzrušeně. „A právě toto spojuje všechny rozumem nadané, ať už jsou kdekoli, vesmír zde nemůže představovat závažnější hranici. Všechny spojuje obdobná duševní zkušenost. Velmi globálně shrnuto, vycházíme-li z předpokladu, že jak Rámané, tak všichni ostatní musí být spaseni, činí to z nás všech bratry. Koneckonců, všichni jsme stvořeni ze stejných základních chemických prvků. Z toho vyplývá, že Království nebeské není určeno pouze lidským bytostem, ale všem, kteří rozumějí Jeho zvěstování.“</p>
<p>„Asi tuším, jak jste dospěl k tomuto názoru,“ odpověděl Jan Pavel. „Ale dozajista to není ten, který je všeobecně přijímán. To ale neznamená, že by na celém světě nebyla spousta lidí s odlišným názorem na Rámany, než jaký má církev.“</p>
<p>„Máte na mysli seskupení využívající k dosažení svých cílů odtržených citátů svatého Michaela ze Sieny?“</p>
<p>Papež přisvědčil.</p>
<p>„Já osobně,“ řekl generál O’Toole, „shledávám přímočarou interpretaci svatého Michaela týkající se Rámanů za poněkud omezenou. Zvláště pak v kázání, ve kterém v mimozemské kosmické lodi vidí jisté zvěstování, jako v případě Eliáše, či dokonce Izaiáše, předpovídajících druhý příchod Krista. Michael spatřoval v objevení Rámanů pouze část lidské historie. Nepřikládal jim možnost jakéhokoli dalšího poslání a nezabýval se ani otázkou jejich samotné existence. Věc jednoduše pojímal z jednoho úhlu pohledu pozemských dějin.“</p>
<p>Papež se opět začal usmívat. „Jsem si jist, že jste přemítání o tomto problému musel věnovat obrovské množství času a energie. Moje předběžné informace vztahující se k vaší osobě byly pravdivé pouze z části. Oddanost Bohu, církvi a rodině je poměrně velmi dobře podchycena ve všech vašich osobních materiálech. Ale minimální zmínkou je opomíjen váš aktivní intelektuální zájem o teologii.“</p>
<p>„Pokládám tuto misi, za nejdůležitější poslání svého života. Chtěl bych co nejlépe sloužit jak Bohu, tak lidstvu samotnému. Proto se snažím na věc připravit co možná nejkomplexněji a rád bych si ujasnil, zda duchovno je, či není součástí existence Rámanů. To by jistě ovlivnilo i mé jednání během mise.“</p>
<p>O’Toole se zarazil, ale po několika vteřinách opět pokračoval v řeči. „Mimochodem, Vaše Svatosti, narazili Vaši vědci na prokazatelnou přítomnost duchovního života Rámanů během studia podkladů z prvního setkání?“</p>
<p>Jan Pavel V. zavrtěl hlavou. „Nic podloženého. Ačkoli jeden z mých nejzbožnějších arcibiskupů, člověk, jemuž však občas horlivost kalí zdravý úsudek, vychází z uspořádání uvnitř prvního rámanského plavidla sám dobře víte, že zde naráží na symetrické a geometrické modely, či nadbytečnost trojího jištění – a trvá na tom, že mu objekt připomíná chrám. Mohl by mít pravdu, naše neznalost v tomto směru je obrovská. Vždyť ani nemáme tušení o zaměření duševna bytostí, které onu loď sestrojily…“</p>
<p>„Úžasné!“ zvolal generál O’Toole. „Něco takového mě předtím nikdy ani ve snu nenapadlo. Pomyslete jenom, že ona loď byla vážně vytvořena jako nějaký chrám. Ta skutečnost by dozajista překvapila i Davida Browna.“ Generál se usmál. „Doktor Brown trvá na tom,“ dodal na vysvětlenou, „že my, ubozí lidští ignoranti, nemáme žádnou šanci určit poslání takové lodi, neboť technologie jejích stavitelů jsou nám natolik vzdálené, že nejsme s to pochopit ani jejich hrubou podstatu. Podle něj se tato civilizace musela oprostit od všech možných druhů víry dlouhé věky před tím, než byla schopna zkonstruovat tak pozoruhodné kosmické plavidlo.“</p>
<p>„Doktor Brown je ateista, nemýlím-li se?“ otázal se papež.</p>
<p>O’Toole přisvědčil. „Naprostý. Je přesvědčen o tom že jakékoli náboženství potlačuje přirozené funkce mozku. Na ostatní s odlišným názorem, než je jeho, pohlíží jako na omezence.“</p>
<p>„A co zbytek posádky? Jsou všichni tak vyhraněného smýšlení jako doktor Brown?“</p>
<p> „Ten se ke svému názoru hlásí nejotevřeněji, ale dá se očekávat, že i Wakefield, Tabori a Turgeněvová budou téhož zaměření jako on. V případě velitele Borzova mi můj šestý smysl napovídá, že ten člověk má v hloubi srdce vyhraněno místečko i pro víru. To se dá vlastně říci téměř o všech, kteří prožili Chaos na vlastní kůži. A navíc ho viditelně těší probírat se mnou všemožné otázky týkající se víry.“</p>
<p>Generál se odmlčel, aby si v hlavě dokompletoval seznam věřících v Newtonově posádce. „Evropanky Jardinsová a Sabatiniová budou katoličkami, ale nijak aktivními. Admirál Heilmann se o Velikonocích a o Vánocích projevuje jako luterán. Takagiši se věnuje meditování. U zbývajících dvou nevím, co si mám o nich v tomto směru myslet.“</p>
<p>Papež povstal a přešel k oknu, „Někde daleko od nás existuje cizí, podivné vesmírné monstrum, vytvořené bytostmi z jiných hvězd, mířící naším směrem. My vysíláme na setkání s ním posádku o tuctu lidí.“ Nato se otočil směrem ke generálovi O’Tooleovi. „Tato vesmírná loď může být poselstvím božím, ale pravděpodobně vy budete jediný, kdo to bude schopen rozpoznat.“</p>
<p>O’Toole dál mlčky seděl, zatímco papež se zadíval z okna a dobrou minutu nic neříkal. „Ne, můj synu,“ řekl konečně do ticha zrovna tak sobě, jako generálovi, „neznám odpovědi na tvé otázky. Ty zná jenom Bůh. Musíš se modlit, aby ti na ně sám odpověděl, až to budeš nejvíc potřebovat.“ Zahleděl se na generála O’Toolea a pokračoval. „Musím se přiznat, že mne velmi potěšilo, že se zabýváš těmito otázkami. Věřím, že to byl sám Bůh, kdo tě vyvolil do této mise.“</p>
<p>Generál O’Toole vycítil, že audience se blíží k závěru. „Svatý Otče,“ řekl tedy, „ještě jednou děkuji za přijetí a za to, že jste mi věnoval svůj drahocenný čas. Jsem vám velice zavázán.“</p>
<p>Jan Pavel V. se pousmál a vyšel vstříc svému hostu. Objal ho a poté ho doprovodil ze své úřadovny.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>11. SVATÝ MICHAEL ZE SIENY</emphasis></strong></p>
<p>Východ z podzemní dráhy ústil před vstupní bránou Mezinárodního parku míru. Když sem eskalátor vyvezl generála O’Toolea a on vyšel do odpoledních slunečních paprsků, zahlédl na protější straně ve vzdálenosti dvě stě yardů kopuli kaple. Po jeho levici, až na opačném konci parku za komplexem administrativních budov, čněla horní část římského Kolosea.</p>
<p>Americký generál bez váhání hbitě vešel do parku a zabočil směrem doprava na chodník vedoucí ke kapli. Prošel okolo malé roztomilé fontány, části památníku věnovaného všem dětem světa, kde se na chvíli zastavil, aby si prohlédl sochy ztělesňující děti, jak se koupají v chladné vodě. O’Toole byl pln pocitů očekávání. Tohle je skutečně pozoruhodný den, říkal si v duchu. Nejdřív mě přijme samotný papež, a teď konečně poprvé uvidím kapli svatého Michaela.</p>
<p>Když byl v roce 2188 Michael ze Sieny prohlášen za svatého (tedy přesně padesát let po jeho smrti, nebo snad lépe řečeno – tři roky poté, co byl za papeže zvolen Jan Pavel V, byl vydán okamžitý příkaz k výstavbě hlavní kaple na jeho počest v malebném místě Mezinárodního parku míru. Obrovský park táhnoucí se od Piazza Venezia až ke Koloseu mimo jiné zahrnoval i žalostné ruiny římského fóra, které snad zázrakem uniklo totálnímu zničení atomovým výbuchem. Samotný výběr přesného místa pro kapli byl velmi choulostivým procesem. Památník Pěti mučedníků oslavující statečnost těch mužů a žen, kteří zasvětili své životy pro věc obnovy řádu v Římě během měsíců následujících těsně po pohromě, byl charakteristickou atrakcí parku už po léta. V člověku to jaksi vzbuzovalo zvláštní pocity, když nové kapli sv. Michaela ze Sieny nebylo dovoleno, aby zastiňovala důstojný mohutný otevřený mramorový pětiúhelník situovaný do jihovýchodního konce parku v roce 2155.</p>
<p>Po nekonečných diskuzích bylo konečně rozhodnuto, že kaple bude postavena v opačném, severozápadním konci parku. Její základy byly symbolicky umístěny do epicentra výbuchu, pouze deset yardů od Trajánova sloupu, který se následkem intenzivního působení tepla v samotném epicentru atomového výbuchu nenávratně vypařil. Přízemí okrouhlé kaple bylo výhradně určeno rozjímání a bohoslužbám. Bylo zde vybudováno dvanáct výklenků – modliteben připojených k hlavní chrámové lodi. Šest z nich bylo vyzdobeno sochami a uměleckými díly s klasickými římskokatolickými motivy, zbylých šest velebilo vždy jedno z hlavních světových náboženství. Tato část v přízemí byla navržena tak, aby poskytla pohodlí četným nekatolíkům, kteří podstoupili pouť, aby se poklonili symbolickým ostatkům milovaného sv. Michaela.</p>
<p>V první části stavby se generál O’Toole dlouho nezdržel. Poklekl zde na koleno a odříkal modlitbu v modlitebně sv. Petra. Zběžně si prohlédl známou dřevěnou sochu Budhovu v ústraní vedle vchodu, ale i on, stejně jako většina ostatních turistů, se nemohl dočkat, že uvidí fresky v prvním podlaží. Sotva zde O’Toole sestoupil z pojízdných schodů, ohromila ho rozměrnost a krása zmíněných maleb. Přímo před sebou uviděl portrét krásné blondýnky s dlouhými vlasy v životní velikosti. Ta se byla na Štědrý den poklonit ve svém kostele v Sieně v roce 2115 a zanechala zde na chladné zemi v košíku do plen zabalené světlovlasé kudrnaté dítě. Malba zobrazovala noc, kdy se sv. Michael narodil, a byla první z řady dvanácti nástěnných fresek, které kolem dokola obklopovaly kapli a vyprávěly příběh o životě svatého.</p>
<p>Generál O’Toole zašel do jednoho z malých stánků vedle schodiště a zapůjčil si pětačtyřicetiminutovou průvodní nahrávku. Do ucha si strčil titěrné sluchátko, navolil anglický jazyk a stiskl tlačítko, kterým se přístroj uvedl do chodu. Vzápětí už naslouchal příjemnému ženskému hlasu s britským přízvukem, který vysvětloval vše, co bylo na stěnách k vidění.</p>
<p>„Každá ze dvanácti fresek je šest metrů vysoká.“ vysvětlovala žena publiku, které mezitím studovalo Michaelovu dětskou podobu na prvním panelu. „Osvětlení v místnosti je kombinací přírodního světla pronikajícího zvenčí skrze vikýře a umělého osvětlení pocházejícího z elektronických osvětlovacích světel zde v kapli. Automatické senzory určují a zpětně nastavují poměr přírodního a umělého světla tak, že pohled na fresky v kteroukoli dobu je úchvatný.</p>
<p>Dvanáct panelů na tomto podlaží koresponduje s dvanácti výklenky dole v přízemí. Uspořádání fresek, které zobrazují život svatého v chronologickém pořadí, je ve směru pohybu hodinových ručiček. To tedy znamená, že poslední malba zachycující Michaelovo prohlášení za svatého v Římě roku 2188 se nachází přímo vedle té, která vyobrazuje jeho zrození v sienské katedrále před sedmdesáti dvěma lety.</p>
<p>Fresky samotné byly navrženy a vytvořeny týmem čtyř umělců, včetně mistra Feng Yiho z Číny, který se v roce 2190 k jejich vytvoření dostavil zcela sám bez jakéhokoli ohlášení. Navzdory tomu, že jmenovaný byl jen velmi málo znám mimo území Číny, zbývající tři umělci – Rosa da Silva z Portugalska, Fernando Lopez z Mexika a Hans Reichwein ze Švýcarska – ho okamžitě včlenili do svého týmu, kde pak společnými silami usilovali o vytvoření skvostných maleb.“</p>
<p>O’Toole naslouchal melodickému hlasu z kazety a rozhlížel se po kruhové kapli. Posledního dne roku 2199 se v prvním patře kaple sv. Michaela nacházelo více než dvě stě lidí včetně tří skupin turistů. Americký kosmonaut zvolna postupoval místností, zastavil se před každým panelem, bedlivě si prohlížel umělecká díla a naslouchal komentáři.</p>
<p>Stěžejní události ze života sv. Michaela byly na nástěnných malbách zachyceny vskutku precizně. Na druhém až pátém panelu byl svatý zobrazen jako františkánský novic, dále jeho studijní cesta okolo světa v období Velkého chaosu, počátky jeho vlastní náboženské aktivity po návratu do Itálie, ale i Michaelovo využití kostela jako útočiště pro bezdomovce a hladovějící. Na šestém obrazu byl vymalován v televizním studiu, které dostal darem od početných amerických obdivovatelů. Zde Michael, plynně hovořící osmi jazyky, opětovně ve svých kázáních proklamoval rovnost mezi všemi lidmi a požadoval, aby bohatství bylo rovnoměrně rozděleno mezi všechen lid.</p>
<p>Na sedmé fresce Feng Yi zachytil Michaela v Římě při konfrontaci se starým a umírajícím papežem. Podařilo se mu vytvořit mistrovské dílo plné kontrastů. Tento dojem v pozorovateli vzbudil využitím hry světla. Zde bylo možno vidět mladého, energického muže, který se nezavděčil nejvyšším prelátům a měl být podle jejich verdiktu odsunut do ústraní. Mladíkova tvář vyjadřovala dva stěžejní pocity – úctu k papeži a zároveň zhnusení nad tím, že církev upřednostňovala formu věci před její podstatou.</p>
<p>„Michael byl papežem poslán do kláštera v Toskánsku,“ pokračoval ve výkladu zvukový komentář, „kde došlo ke konečné transformaci jeho charakteru. Osmý panel líčí zjevení se Boha Michaelovi během období jeho rozchodu s církví. Bůh k němu promluvil celkem dvakrát, poprvé to bylo uprostřed bouře, podruhé, když nevídaná duha naplnila celou oblohu. Během dlouhé a neutuchající bouře Bůh prostřednictvím hromu vykřičel z nebes Zákony života. Toto poselství Michael pronesl na Boží hod v Bolzanu. Při své druhé návštěvě Bůh svatého ubezpečil, že jeho poselství bude rozneseno do všech koutů světa prostřednictvím duhy a že mu během velikonočního shromáždění zašle Boží znamení.</p>
<p>Největší známý zázrak v Michaelově životě zhlédly díky televizi miliardy lidí. Tento výjev je zachycen na panelu devátém. Malba zachycuje Michaelovo kázání na zmíněném velikonočním shromáždění k lidu shromážděnému u Bolzanského jezera. Zástupy byly smáčeny náhlou prudkou jarní přeháňkou. Většina Michaelových vyznavačů byla oblečena do modrých rouch – což byl vnější znak jeho věřících. Zatímco déšť dopadal v hojnosti všude kolem, na Michaelovu kazatelnu nespadla ani kapka. Proud světla z nebes ozařoval kazatelovu oduševnělou tvář, zatímco kázal světu nové boží zákony. Tímto se odlišil od pouhého všelidového kazatele…“</p>
<p>Generál O’Toole vypnul kazetu a předstoupil před desátý a jedenáctý obraz. Zbytek příběhu mu byl už důvěrně znám. Po bolzanském srocení byl Michael vystaven tlaku mnoha nepříjemností. Jeho život se od základu drasticky změnil. Během dvou týdnů byla zrušena vysílací práva jeho kabelové televize. Tisk soustavně zaplavovaly nechutné historky plné pomluv o korupci a nezákonných činech jeho mladých spoluvěrců, kteří vyrůstali po sto tisících na Západě. Na samotného kazatele byl rovněž proveden pokus o atentát, který byl odhalen a zneškodněn v poslední minutě. V masmédiích bylo do omrzení omíláno prohlášení, v němž Michael sám sebe prohlásil za druhého Krista.</p>
<p>A tak se stalo, že se tě mocní světa začali bát. Vlastně toho tvého hnutí. To je jasné, musel jsi pro společnost s takovými zákony představovat akutní hrozbu. Nikdy nedokázali pochopit to, co jsi sám nazýval „konečným vývojem“. O’Toole stál před desátou freskou, kterou znal ze všech nejlépe. Tu znal snad každý vzdělanější člověk na celém světě. Televize ji každoročně vysílá ze záznamu 28. června na den sv. Petra a sv. Pavla a na výročí dne, kdy Michael Balatresi a téměř milion vyznavačů jeho víry tragicky zahynuli během osudného rána roku 2138.</p>
<p>Vyzval jsi je, aby za tebou přišli do Říma, a tak byste ukázali světu svou jednotnost. Desátý obraz zachycoval Michaela v modré róbě stojícího na schodech památníku Vittoria Emmanuela na Piazza Venezia. Nacházel se v samotném středu shromáždění. Okolo něj všemi směry, tedy od římského fóra přes beznadějně ucpanou Via dei Fori Imperali až ke Koloseu, byla záplava modře a nadšených tváří. Dychtiví, většinou mladí lidé se snažili zahlédnout mladě vypadajícího muže, který lidstvu v době bezpráví a nekonečné hlouposti ukazoval tu správnou Boží cestu.</p>
<p>Michael Ryan O’Toole, sedmapadesátiletý americký katolík z Bostonu, padl na kolena a plakal, jako už tisíce před ním, když pohlédl na jedenáctý panel v pořadí. Malba zachycovala tutéž scénu jako předchozí panel, ale o hodinu později, hodinu poté, kdy pětasedmdesátitunová nukleární bomba dopadla v blízkostí Trajánova sloupu a po explozi se k obloze nad městem zvedl příšerný atomový hřib. Vše v okruhu dvě stě metrů od epicentra výbuchu se beze stopy vypařilo. Už nebyl žádný Michael, žádná Piazza Venezia, žádný masivní památník věnovaný Vittoriovi Emmanuelovi. Uprostřed fresky nebylo nic – jen díra. A o trochu dál od té díry, kde intenzita žáru nebyla maximální a vypaření už nebylo stoprocentní, byly zachyceny scény agónie, hrůzy, strachu a zděšení, které mohly skýtat potěšení jen těm nejzvrhlejším lidským zrůdám.</p>
<p>Můj Bože, zašeptal generál O’Toole, pomoz mi pochopit odkaz ze života sv. Michaela. Pomoz mi pochopit, jak bych i já mohl přispět, byť i v malé míře ke spasení lidstva. Veď mé kroky, jsem připraven být Tvým vyslancem k Rámanům.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>12. RÁMANÉ A ŘÍMANÉ</emphasis></strong></p>
<p>„Tak jak se ti líbím?“ Nicole des Jardinsová si stoupla před kameru a otočila se pomalu kolem dokola. Měla na sobě nové úzké bílé šaty z nedávno vyvinutého pružného vlákna. Sahaly jí těsně pod kolena, dlouhé rukávy měla podélně zdůrazněny černým proužkem. Široký černý pásek ladil jak s barvou proužků na šatech, tak s odstínem jejích vlasů a černí bot na vysokém podpatku. Vlasy měla sčesané dozadu a byly tak dlouhé, že jí splývaly téměř až k pasu. Měla jediný šperk, a to zlatý náramek na levém zápěstí, zdobený třemi řadami droboučkých diamantů.</p>
<p>„Ohromně ti to sekne, mamko,“ odpověděla její dcera Genevieva z obrazovky. „Ještě nikdy jsem tě neviděla takhle ohozenou a s rozpuštěnými vlasy k tomu. Kde je tvůj klasický styl?“ popíchla ji dvanáctiletá dívka. „A kdy že vlastně začíná ta party?“</p>
<p>„V půl desáté,“ odvětila Nicole. „Na mě dost pozdě. A večeře se nebude pravděpodobně podávat dřív jak hodinu na to. Ještě si něco musím dát v hotelovém pokoji, jinak umřu hlady.“</p>
<p>„Jo, mami, a nezapomeň na svůj slib. Minulý týden psali v Aujourd hui, že jedním z pozvaných bude i můj oblíbený zpěvák Julien LeClerc. Musíš mu říct, že tvoje dcera si myslí, že je prostě boží!“</p>
<p>Nicole se musela své dceři smát. „No ano, udělám to, ale jenom kvůli tobě. I když je mi už teď jasný, že si to vyloží jinak. Kde jsem to jenom slyšela, že ten monsieur LeClerc si myslí, že mu žádná ženská neodolá.“ Pak se zarazila. „Kde je vůbec děda? Neříkala jsi snad, že se k tobě připojí?“</p>
<p>„Tady jsem,“ zavolal otec Nicole a jeho ošlehaná přátelská tvář se objevila na obrazovce vedle jeho vnučky. „Zrovna jsem dokončoval kapitolu toho románu o Petru Abelardovi. Nečekal jsem, že zavoláš tak brzo.“ Pierre des Jardins byl šestašedesátiletým úspěšným spisovatelem historických románů. Nebýt předčasného úmrtí jeho ženy mohl mít celý život radostný a úspěšný. „Vypadáš fantasticky!“ polichotil i on dceři, sotva si prohlédl její šaty. „Koupila jsi je v Římě?“</p>
<p>„I tak by se to dalo říct,“ Nicole se ještě jednou otočila kolem své osy. „Náhodou jsem si je pořídila už před třemi roky na svatbu Francoise. Ale samozřejmě, jak už to u mě bývá, nikdy jsem je neměla příležitost obléknout. Nemyslíš, že jsou příliš obyčejné?“</p>
<p>„To bych neřekl,“ odpověděl Pierre. „Víš podle mého, sis nic lepšího do té nesmyslně rozhazovačné společnosti ani vzít nemohla. Jestli to bude slavnost, jak tuším, tak tam si každá na sebe vezme něco nekřesťansky drahého, o špercích se radši ani nezmiňuju. O to víc tam vynikneš ty v téhle jednoduché kombinaci a v prostě rozčesaných vlasech. Vážně ti to moc sluší.“</p>
<p>„Díky,“ zarazila ho Nicole. „I když se nedá vyloučit tvoje předpojatost, komplimenty mi ještě pořád dělají dobře.“ Opět se zadívala na svého otce a dceru, své dva nejbližší společníky v období posledních sedmi let. „Jsem nějak nervózní. Při setkání s Rámou tak nervózní určitě nebudu. Ve velké společnosti takového druhu se nikdy necítím ve své kůži. A dneska mám navíc takový divný pocit, který si nedovedu nijak rozumně vysvětlit. Pamatuješ, tati, takový pocit jsem měla jako dítě den předtím, než nám zemřel pes?“</p>
<p>Otec zvážněl. „Neměla bys raději zůstat v hotelu? Snad až moc tvých předtuch se už vyplnilo. Vzpomínáš, jak jsi mi řekla, že se s matkou něco stalo celé dva dny předtím, než jsme dostali vzkaz…“</p>
<p>„Tak silná předtucha to zase není,“ vysvětlovala Nicole. „A mimochodem, jak bych se asi omluvila? Díky Francesce Sabatiniové tam na mě bude čekat spousta novinářů. Pořád mi předhazuje, že jsem jí odmítla osobní interview.“</p>
<p>„To tam pak budeš muset jít. Ale snaž se to nebrat nijak tragicky Zkus alespoň jeden den nebrat život příliš vážně.“</p>
<p>„A hlavně nezapomeň ode mě pozdravovat Juliena LeClerca,“ neodpustila si Genevieva.</p>
<p>„O půlnoci mi budete chybět,“ řekla jim oběma Nicole. „Bude to poprvé od roku 2190 co nebudu mezi svými.“ Rodinné oslavy jí utkvěly v paměti zvlášť hluboce. „Tak na sebe dejte pozor, víte, co pro mě znamenáte.“</p>
<p>„Mám tě moc ráda, mamko,“ stačila ještě zavolat Geneiveve a Pierre zamával na rozloučenou.</p>
<p>Nicole vypnula videofon a podívala se na hodinky. Bylo osm. Ještě stále jí zbývala hodina, než ji v hotelové hale bude očekávat řidič. Přistoupila tedy k počítačovému terminálu, aby si objednala něco k snědku. Vybrala si svou oblíbenou minestru (hustou italskou zeleninovou polévku s nudlemi) a malou láhev minerálky. Na obrazovce se objevil vzkaz, že objednané jídlo jí bude doručeno během šestnácti až devatenácti minut.</p>
<p>Dneska večer jsem vážně napnutá jako struna, přemítala Nicole a během čekání na jídlo si krátila čas listováním v časopise Italia. Hlavním článkem v něm bylo interview s Francescou Sabatiniovou. Reportáž zabrala rovných deset stránek a byla doplněna dvaceti všemožnými fotografiemi na jediné téma la bella signora. Zmiňovali se tam o dvou Francesciných nejúspěšnějších dokumentačních projektech (první pojednával o moderní lásce, druhý o drogách). V reportáži o drogách se neopomněli zmínit o tom, že Francesca je silnou kuřačkou.</p>
<p>Nicole ten článek jen tak přelétla očima, ale přesto ji vedl k zamyšlení nad postavou Francescy. Co ji může motivovat k takovému jednání? ptala se sama sebe. Čeho chce dosáhnout? Téměř na samém konci reportáže se žurnalista Francescy dotázal, co si myslí o ostatních ženách Newtonovy mise. „Myslím, že ve skutečnosti jsem jedinou ženou v celé posádce,“ zněla její odpověď. Zde se Nicole zarazila a odstavec si dočetla celý.</p>
<p>„Ruská pilotka Turgeněvová myslí i jedná jako muž a francouzsko-africká princezna Nicole des Jardinsová svoji ženskost záměrně potlačuje, což je smutné, protože by mohla být pohledná žena, jenom kdyby chtěla.“</p>
<p>Nicole ten Francescin komentář částečně rozladila částečně pobavil. Pocítila nutkavou touhu té sebevědomé ženě něco provést, ale vzápětí ji zavrhla jako dětinskou. Nejraději bych se o tom článku před Francescou zmínila dneska večer, uvažovala už s úsměvem. Kdo ví? Třeba se jí přece jenom zeptám, jestli svádění ženatých mužů považuje za symbol ženskosti.</p>
<p>Čtyřicetiminutová jízda z hotelu na party uspořádanou v Hadriánově vile situované za Římem nedaleko od vyhledávaného města Tivoli proběhla v naprosté tichosti. Druhý Nicolin spolucestující Hiro Jamanaka byl bezesporu nejuzavřenější a nejzamlklejší ze všech kosmonautů. Před dvěma měsíci se mu při interview podařilo dokonale frustrovat Francescu, když jí během deseti minut na veškeré její otázky odpověděl dvěma nebo třemi jednoslabičnými slovy. Při chabém pokusu o humor se ho nakonec Francesca zeptala, jestli je něco pravdy na tom, že je mechanickou napodobeninou člověka.</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Hiro Jamanaka.</p>
<p>„Tak jste android, nebo nejste?“ snažila se ho vyprovokovat se špatně skrývaným úsměvem.</p>
<p>„Ne,“ odvětil japonský pilot s kamenně chladnou tváří bez jediné stopy jakéhokoli duševního pohnutí.</p>
<p>Když automobil sjel z dálnice mezi Římem a Tivoli, zbývala jim k Hadriánově vile pouhá míle cesty a doprava začala viditelně houstnout. Postupovali vpřed jen velmi pomalu. Důvodem nebyli pouze další slavnostně oblečení hosté, ale také stovky čumilů a senzacechtivých pisálků, kteří bez větších problémů vozovku téměř neprodyšně ucpali.</p>
<p>Nicole si nešťastně povzdechla, když konečně zastavili na kruhovém příjezdu. Za kouřovým sklem se tlačila celá armáda fotografů a reportérů připravených zaútočit na vše, co se jenom pohne, dveře automobilu se automaticky otevřely a ona pomalu vystoupila ven. Přes ramena si přehodila černý koženkový kabát a při chůzi si dávala pozor na vysoké podpatky.</p>
<p>„A kdo je tohle?“ zaslechla hlas z davu.</p>
<p>„Franco, rychle sem, to je kosmonautka des Jardinsová.“</p>
<p>Do občasného potlesku se rozzářila světla kamer. Příjemně vypadající italský gentleman se prodral davem až k Nicole. Lidé se hned nedočkavě nahrnuli kolem nich, mířili jí na obličej mikrofony a zaplavili ji otázkami snad v pěti jazycích.</p>
<p>„Proč odmítáte všechna interview?“</p>
<p>„Mohla byste nám, prosím, ukázat šaty pod vaším kabátem?“</p>
<p> „Uznávají vás jako lékařku naprosto všichni kosmonauti?“</p>
<p>„Jaký je váš osobní názor na Francescu Sabatiniovou?“</p>
<p>Nicole jen mlčky následovala pořadatele, který jí razil cestu davem ke krytému elektrovozu. Čtyřmístný automobil se za chvilku začal šplhat do prudkého kopce, zanechávaje dav za sebou. Příjemná asi pětatřicetiletá Italka vysvětlovala cestou anglicky Nicole a Hiro Jamanakovi, co všechno mohou kolem sebe vidět. „Hadrián vládl římskému impériu v letech 117 až 138 n. l, a tento obrovský komplex,“ vysvětlovala průvodkyně trpělivě, „dal vystavět pro vlastní potěšení. Architektonicky jsou zde zastoupeny všechny možné slohy, se kterými se císař na svých cestách setkal. Byl to on sám, kdo vilu a ostatní budovy navrhl a nechal vybudovat na této podhorské planině.“</p>
<p>Počáteční vyhlídková jízda patřila k programu večera. Osvětlené ruiny, které míjeli, byly jen vzdálenou ozvěnou zašlé slávy. Střechy byly většinou již propadlé, dekorativní sochy přemístěny a zdi samotné byly již zbaveny veškerých ozdob. Projeli i kolem zřícenin monumentálního paláce obklopujícího pravoúhlé koupaliště zbudované v egyptském stylu. Nicole si v duchu hravě spočítala, že to byla patnáctá, či šestnáctá stavba v komplexu, když se před nimi konečně objevily mohutné obrysy vily.</p>
<p>Ten muž už je víc jak dva tisíce let po smrti, uvažovala Nicole dále. Musel to být docela určitě jeden z nejschopnějších lidí na světě. Voják, státník, lingvista. Ale jednoduché to neměl, celý život byl vlastně osamocený. Vyjma jediného krátkého období všestravující vášně s tragickým koncem.</p>
<p>Vozidlo konečně dorazilo ke svému cíli. Průvodkyně dokončovala monolog. „Italská vláda se rozhodla za štědré finanční podpory mnoha společností na výraz obdivu k velkým Římanům uvést alespoň kousek této země do podoby před dvěma tisíci lety. Proto v roce 2189 dala pokyn k započetí výstavby dokonalé repliky Hadriánova divadla. Cílem celého projektu bylo vyvolat v návštěvníkovi dojem, jakoby se ocitl v době vládcova života. Stavební práce byly ukončeny v roce 2193 a od té doby je objekt využíván výhradně pro státní reprezentační příležitosti.“</p>
<p>Hosté, byli oficiálně uvítáni uniformovaným mladým Italem, neobyčejně vysokým a pohledným. Ten je poté dovedl přes dlážděné nádvoří do Haly filozofů a odtud do Přímořského divadla. U vchodu byl každý podroben zevrubné bezpečnostní prohlídce, uvnitř objektu se pak mohli návštěvníci pohybovat podle své libosti.</p>
<p>Stavba Nicole uchvátila. Byla kruhovitého půdorysu a v průměru mohla mít tak čtyřicet metrů. Vodní plocha jako prstenec obklopovala ostrov, na kterém byl vystavěn velký dům s pěti sály a s nádvořím lemovaným sloupovím. Vodní plocha ani vnitřní část sloupoví nebyly zastřešeny, takže otevřená obloha vyvolávala v člověku pocit naprosté svobody. V okolí budovy se procházeli lidé, rozprávěli a upíjeli ze svých sklenic. Kolem nich ustavičně projížděli roboti-číšníci nabízející šampaňské, víno i tvrdý alkohol. Za dveřmi na malých můstcích spojujících ostrov s dvorem a sloupovým nádvořím zahlédla Nicole asi tucet pracovníků oblečených do bílého, kteří chystali večeři.</p>
<p>Náhle se kousek před Nicole vynořila silně odbarvená blondýnka v doprovodu maličkého, směšného a k tomu ještě plešatého mužíčka s nemožně starými brýlemi. Nicole se zrovna chtěla někde v ústraní v klidu trochu napít šampaňského.</p>
<p>„Ó, madame des Jardinsová,“ zvolal ten muž, mával divoce pažemi a razil si k ní cestu jako ledoborec. „S vámi si přeci musíme popovídat. Moje žena je vaší velkou obdivovatelkou.“ Přiřítil se těsně až k Nicole a zahulákal na manželku. „Rychle jsem pojď, Cecelio, už jsem ji odlapil.“</p>
<p>Nicole se se vším sebezapřením přemohla ke křečovitému úsměvu. Už se ze mě stává jedna z atrakcí večera, napadlo ji vzápětí.</p>
<p>Konečně, zadoufala Nicole, už snad budu mít na chvíli klid. Posadila se k osamocenému malému stolku v rohu sálu zády ke dveřím. Pokoj byl situován v zadní části ostrovního domu ve středu Přímořského divadla. Najedla se trochu a večeři spláchla několika doušky vína.</p>
<p>Povzdechla si a marně se snažila upamatovat alespoň na polovinu z těch lidí, se kterými se potkala během poslední půl hodiny. Připadala si jako zdařilá fotografie, kterou si každý předává z ruky do ruky a veřejně ji přitom vychvaluje. Objímali ji, líbali, poplácávali po zádech, flirtovali s ní (muži i ženy stejnou měrou) a dokonce ji i jeden zazobaný švédský loďař pozval na svůj „hrad“ u Göteborgu. Nicole s těmi lidmi ani nestačila promluvit. Jenom se rezignovaně usmívala a cítila, jak jí do hlavy pomalu stoupá neustále nabízené šampaňské.</p>
<p>„Tak, jako že žiju a dýchám,“ zaslechla za zády důvěrně známý hlas, „tak se klidně vsadím, že tahleta dáma nemůže být nikdo jiný, než moje kámoška – kosmonautka, sama osobně ledová princezna, madame Nicole des Jardinsová.“ Nicole se ohlédla a spatřila Richarda Wakefielda potácejícího se jejím směrem. Cestou vrazil do stolu, zakopl o židli a nechybělo mnoho a přistál jí rovnou na klíně.</p>
<p>„Promiň,“ zamumlal, když vynakládal veškerou svou energii na to, by se posadil vedle ní. „Asi jsem to drobátko přepískl s ginem a tonikem.“ Pořádně si zavdal ze sklenice, která se jakoby zázrakem nerozbila. „Teďko,“ pokračoval se šibalským mrknutím oka, „jestli tedy nemáš nic proti, tak bych si krapýtko zdřímnul před tou delfíní show.“</p>
<p>Nicole to přišlo k smíchu, když Richardovi hlava ztěžka dopadla na desku stolu a když ještě rychleji upadl do bezvědomí. Po chvilce se k němu natáhla a laškovně ho donutila otevřít jedno oko. „Kdyby tě to moc neobtěžovalo, kamaráde, tak bys mi mohl říct něco víc o té delfíní show, ještě než se vydáš na onen svět.“</p>
<p>Richard se pomalu ztěžka posadil a ještě bolestněji začínal opět vnímat okolí. „Snad mi tím nechceš naznačit, že o tom nic nevíš? Ty, která víš vždycky všechny postupy a znáš všechny řády! Tomu nevěřím.“</p>
<p>Nicole dopila sklenici vína. „Fakt, Wakefielde, nevím o čem jsi to mluvil.“</p>
<p>Richard otevřel malé okénko, prostrčil jím paži a ukazoval na koupaliště okolo domu. „Navštívil nás velkolepý doktor Luigi Bardolini s jeho inteligentními delfíny. Za čtvrt hodiny ho Francesca uvede.“ Zcela oddaně zíral na Nicole. „Doktor Bardolini nám tady dneska hodlá názorně předvíst,“ křičel jako hluchý, „že ty jeho potvory by prolezly universitu s lepším prospěchem než my.“</p>
<p>Nicole se stáhla poněkud zpět a starostlivě pozorovala svého kolegu. Je vážně opilý, uvažovala, ale dost možná, že mu to tady nesedí, zrovna tak jako mně.</p>
<p>Richard se ještě stále díval z okénka. „Tahle party je fakt zoo, tobě to tak nepřipadá?“</p>
<p>Nicole odpověděla až po chvilce mlčení. „Kdyby teď přišli…“</p>
<p>„To je vono!“ přerušil ji prudce Wakefield a udeřil pěstí do stolu. „Už je mi jasný, proč mi to tu bylo povědomý, sotva jsem sem vlezl. Je to přeci zmenšenina Rámy, copak to nevidíš?“ Samou radostí nad svým objevem vyskočil od stolu. „Ta voda kolem nás je přece Válcové moře, sloupoví napodobeninou Hlavní roviny a my, moje milá, sedíme zrovna ve městě New Yorku.“</p>
<p>Nicole se snažila zachytit Richardovy myšlenky, které z něj o překot sršely. „A na co ta podobnost ukazuje?“ přemýšlel dál nahlas. „Co vedlo lidské architekty, aby před dvěma tisícovkami let zbudovali divadlo se stejnými konstrukčními prvky, jaké použili Rámané při stavbě své lodi? Podobnost povah? Nebo snad kultur? V žádným případě!“</p>
<p>Zarazil se v řeči, aniž si uvědomoval vytřeštěný pohled Nicole. „Matematika,“ pronesl s krajním důrazem. Její nechápavý pohled mu však naznačil, že ještě nebyl plně pochopen. „Matematika.“ zopakoval to slovo podruhé, aby snad nedošlo k omylu. „To je celý klíč k té záhadě. Rámané nás určitě nikdy neviděli a jasně se museli vyvíjet ve světě odlišném od našeho. Ale museli znát tytéž matematické zákony jako Římané.“</p>
<p>Tvář se mu rozzářila radostí. „Jupííí.“ zakřičel tak silně, že Nicole skoro vyskočila ze židle. Byl viditelně spokojen sám se sebou. „Rámané a Římané. Dneska večer se svět netočí kolem ničeho jiného. A ještě kolem nějakého určitého stupně vývoje novodobého Homo sapiens.“</p>
<p>Když Nicole viděla Richarda jásat nad svou důmyslností, jenom potřásala hlavou. „Copak to ještě pořád nechápeš, krásná dámo?“ zeptal se a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Pak bude asi nejrozumnější, když se půjdeme podívat na ty delfíny a já ti při tom budu vyprávět o Rámanech tam a Římanech tady, o zelí a o králících, o pečetním vosku, o tom, jestli mají prasata křídla a o jiných blbostech.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>13. ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK</emphasis></strong></p>
<p>Po večeři, když bylo poklizeno veškeré nádobí, objevila se ve středu nádvoří Francesca Sabatiniová s mikrofonem a dobrých deset minut jí zabralo děkování hlavním sponzorům večera. Jako další bod programu uvedla doktor Luigiho Bardoliniho. Neopomněla zdůraznit, že ten člověk je průkopníkem v nově vyvinutých metodách dorozumívání s delfíny a může to mít mimořádný význam v tom případě, že by lidstvo hledalo společnou řeč s mimozemšťany.</p>
<p>Richard Wakefield se vypařil ještě před Francesciným příchodem pod záminkou, že musí vyhledat trochu klidnější místo a objednat si něco dalšího k pití. Francesca ho po chvíli letmo zahlédla ve společnosti dvou baculatých italských hereček, které se srdečně smály jeho vtípkům. Když zachytil pohled Nicole, zamával na ni a mrkl významně okem, jakoby chtěl naznačit, že ty jeho obdivovatelky žádný další komentář nepotřebují.</p>
<p>Jen si užij, Richarde, musela se Nicole v duchu smát. Alespoň jeden z nás našel v sobě odvahu stát se společenským odpadlíkem. Francesca jako pávice přešla most a začala přihlížející organizovat tak, aby u vody vytvořili prostor pro Bardoliniho a jeho delfíní představení. Francesca byla oblečena do černých těsných šatů, jedno rameno měla obnažené, vpředu měla zlaté ozdobné spony. Pas měla ovázaný zlatou šerpou. Dlouhé světlé vlasy si vzadu svázala a stočila do uzlu.</p>
<p>Ty se tu cítíš jako ryba ve vodě, musela Nicole s uznáním obdivovat Francescu pro její nadání pohybovat se ve velké společnosti. Doktor Bardolini začal s prvním číslem svého výstupu a Nicole tedy obrátila pozornost na dění v okrouhlém bazénu. Luigi Bardolini zjevně patřil do oné skupiny kontroverzních vědců, jejichž pracovní výsledky na poli vědy byly prvotřídní, ale společnost je ne vždy takto chápala. Pravdou bylo, že se mu podařilo vyvinout unikátní dorozumívací metodu s delfíny, z jejichž zvukových projevů vyčlenil třicet až čtyřicet akčních sloves. Ale jeho tvrzení, že dva z jeho svěřenců by dokázali složit přijímací zkoušky na vysokou školu, bylo už značně nadsazené, i když se jím řád a často oháněl.</p>
<p>Bohužel, ve dvaadvacátém století pracovala mezinárodní vědecká společnost poněkud podivným způsobem. V těchto případech, kdy nebylo možno plně prokázat ať už scestné, či pokrokové teorie určitého vědce, zavrhla nejenom tyto, ale i všechny jeho další, byť i sebeunikátnější objevy.</p>
<p>Bardolini se navíc v jednom od kolegů-vědců výrazně odlišoval, byl vynikajícím showmanem. Na závěr vystoupení si schovával své dva nejnadanější delfíny, Emila s Emilií, kteří soutěžili v testu inteligence proti dvěma náhodně vybraným účastníkům (rovněž opačného pohlaví). Soutěžní test vypadal relativně jednoduše. Každá ze soutěžících stran měla k dispozici dvě obrovské obrazovky (z nichž jeden pár byl umístěn pod vodou a druhý na nádvoří). Tyto zobrazovaly matrice se třemi řádky a třemi sloupci. Na matrici ovšem bylo v dolním pravém kraji jedno místo prázdné. Na místě zbývajících osmi elementů byly zobrazovány různé obrazy či tvary. Po lidech i zvířatech absolvujících test se žádalo, aby postřehli zákonitosti zobrazeného modelu a na sousední obrazovce správně vybrali ten obraz či tvar, který chyběl na první obrazovce v dolním pravém kraji. Ten vybrali tím způsobem, že na obrazovce se zásobou obrazců určených k výběru běžela zleva doprava a od shora dolů šipka a stačilo stlačení příslušného tlačítka (zvířata jej tiskla čumáky) k určení správného řešení. Každý soutěžící měl minutu čistého času na rozhodnutí.</p>
<p>První zadané příklady byly snadné pro obě strany. V prvním řádku matrice byly zobrazeny následující tři obrazy: jeden bílý míč, dva bílé míče a tři bílé míče. Ve druhém řádku byly zobrazeny tytéž míče, však z poloviny bílé a z poloviny černé. Třetí řádek začínal jedním černým míčem, dále následovaly dva černé míče, takže bylo evidentní, že na prázdné místo v pravém spodním rohu patří tři černé míče. Následující příklady už zdaleka tak snadné nebyly, záludnosti a komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé se dopustili první chyby v osmém příkladě, delfíni v devátém. Doktor Bardolini zadal celkem šestnáct příkladů, přičemž hned ve druhém se muselo volit již z deseti proměnných vzorů. Zápas to byl napínavý a skončil nerozhodně, 12 : 12. Obě strany se skončení klání vzájemně uklonili a obecenstvo odměnilo jejich bojovnost potleskem.</p>
<p>Na Nicole soutěž zanechala hluboký dojem. Nedalo se sice tak docela věřit neustálému ujišťování doktora Bardoliniho, že celá soutěž je regulérní a fér, ale na tom jí v tu chvíli ani příliš nezáleželo. Pro ni samotnou byla nejzajímavější samotná myšlenka soutěživosti, tedy nápad, že míru inteligence lze stanovit schopností rozlišit určité vzory a tendence. Může to doopravdy být spolehlivý způsob? přemítala. Liší se tato schopnost u dětí a u dospělých?</p>
<p>Nicole se té soutěže v duchu také zúčastnila. Zodpověděla správně prvních třináct příkladů, ve čtrnáctém se dopustila chyby díky vlastní nepozornosti. Patnáct vyřešila těsně před zvukovým znamením jedné minuty. S řešením šestnáctého si vůbec nevěděla rady. Jak by to asi zvládli Rámané? uvažovala, když se u mikrofonu objevila Francesca, aby uvedla vystoupení Genevievina oblíbence Juliena LeClerca. A co ty? Jak bys dopadl ty?</p>
<p>„Nežli jsem tě potkal, nežil jsem… nežli jsem tě uviděl, nemiloval jsem.“</p>
<p>Pomalá melodie známé písně zavedla Nicole ve vzpomínkách zpět o nějakých patnáct let, kdy tančila s jiným mužem a kdy ještě věřila, že láska může pohnout světem. Julien LeClerc snad podvědomě vycítil její duševní rozpoložení a přivinul ji k sobě těsněji. Nicole se pro tentokrát rozhodla neodporovat. Koneckonců, únava už také udělala svoje a v danou chvíli by takový protest snad ani nebyl nejvhodnější reakcí.</p>
<p> Navíc musela dostát slibu, který dala Genevieve. Sotva monsieur LeClerc dokončil své pěvecké vystoupení, předala mu Nicole dceřin vzkaz. Jak už předem správně uhodla, samozřejmě, vyložil si to po svém. Tak se stalo, že se spolu zapovídali. Francesca mezitím účastníkům večera oznámila, že až do půlnoci není na programu žádné jiné vystoupení, a tak všichni mohou pít, jíst a tančit dle vlastní libosti. Julien toho využil, nabídl Nicole rámě a odvedl ji na nádvoří, kde od té doby spolu tančili.</p>
<p>Julien byl pohledný muž něco málo po třicítce, ale Nicolin typ to nebyl. Především jí neseděla jeho nadměrná domýšlivost a sebejistota. Jeho nejoblíbenějším tématem hovoru byl on sám, jiné problémy ho příliv nezajímaly. Jisté pěvecké nadání se mu pochopitelně upřít nedalo, ale z jeho schopností to byl asi jediný klad. To ale neznamená, myslela si Nicole při tanci, když přitahovali pohledy dalších hostů, že když je dobrý tanečník, že mi může takhle mačkat ruku.</p>
<p>O přestávce k nim zašla na kus řeči Francesca. „Nazdar, Nicole,“ oslovila ji jako první a významně se usmívala. „To jsem vážně ráda, že se tak dobře bavíš.“ Natáhla se pro malý podnos, na kterém byly kulaté čokoládové bonbónů s bílou, snad cukrovou polevou. „Jsou výborné,“ podotkla. „Sama jsem je speciálně vyrobila pro členy Newtonovy posádky.“</p>
<p> Nicole si jeden z nich také vzala a nechala jej rozplynout v ústech. Byl doopravdy výtečný. „Ráda bych se tě s dovolením na něco zeptala,“ navázala Francesca hovor. „Když už jsem s tebou nikdy nemohla udělat osobní interview, které by určitě zajímalo miliony lidí, nenamítala bys nic proti tomu, kdybys zašla do našeho improvizovaného studia na deset nebo patnáct minutek teď před půlnocí?“ Nicole upřeně sledovala Francescu. Vnitřní hlas ji varoval, ale na druhé straně to chápala jako výzvu.</p>
<p>„Já bych souhlasil,“ prolomil ticho jako první Julien LeClerc, zatímco obě ženy se nadále pozorovaly. „Tisk vás prezentuje pouze jako záhadnou kosmonautku, či jako ledovou princeznu. Ukažte se jim tedy taková, jaká se mi jevíte dnešní večer. Jako normální žena se zdravými názory, která bere život jako všichni ostatní.“</p>
<p> A proč by ne? rozhodla se Nicole, až ji ta síla vnitřního rozhodnutí samotnou zarazila. Když se to odbude tady, alespoň do toho nebudu muset zatahovat otce a Genevievu.</p>
<p>Všichni tři tedy vyrazili do provizorního studia na druhý konec nádvoří. Cestou Nicole zachytila pohled Šigeru Takagišiho. Opíral se zády o sloup a rozprávěl se třemi japonskými obchodníky oblečenými do tradičních kimon. „Minutku, prosím,“ řekla svým společníkům, „hned jsem zpátky.“</p>
<p>„Jasný Takagiši-sane,“ oslovila ho podle japonského obyčeje. Jeho kolegové se nejprve zarazili, ale když ji poznali, opět se jim na tvářích rozehrály úsměvy. Když ji její japonský kolega představil svým krajanům, poklonili se jí nad znalostí jejich kultury. Takagiši pokračoval ve zdvořilostní konverzaci.</p>
<p>„O genki desu ka?“ dotázal se.</p>
<p>„O kage sama de,“ odpověděla pohotově Nicole. Nato se naklonila ke kolegovi a pošeptala mu do ucha. „Nezdržím vás dlouho. Jenom jsem vám chtěla říct, že jsem pozorně prošla všechny vaše zdravotní záznamy a stoprocentně se ztotožňuji s názorem vašeho osobního lékaře. Nevidím jediný důvod, proč bych se měla zmiňovat o vaší anomálii před lékařskou komisí.“</p>
<p>Doktor Takagiši v tu chvíli vypadal, jakoby mu manželka oznámila narození syna. Začal Nicole vroucně děkovat, ale vzápětí si uvědomil přítomnost krajanů. „Dómó arigató gozaimasu,“ řekl tedy odcházející Nicole a sledoval ji pohledem plným vděčnosti.</p>
<p>Náhle Nicole cesta do studia s Francescou a Julianem LeClercem nepřipadala tak hrozná, naopak, cítila se báječně. Zatímco seňora Sabatiniová organizovala přípravu televizní techniky, dokonce i pózovala na přání fotografů. Pak si svlažila hrdlo douškem šampaňského a při čekání se dál bavila s Julianem. Nakonec se posadila vedle Francescy do záře reflektorů. Stejně je to krásný pocit, vrátila se myšlenkami k setkání s Takagišim, když můžu pomoct tak vynikajícímu a přitom tak malému vědci.</p>
<p>Francescina první otázka byla nevinnost sama. Dotázala se Nicole, zda ji vzrušuje vidina nadcházejícího startu. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla Nicole a odpověď vhodně doplnila stručným výčtem a charakteristikou přípravných cvičení, kterými museli projít všichni členové posádky dříve, než jim bude dána možnost setkat se s Rámou II. Celý rozhovor se odbýval v angličtině. Další otázky následovaly v časové posloupnosti. Nicole byl požádána, aby osvětlila svou úlohu v misi. Další dotaz zda očekává uskutečnění nějakého svého významného objevu. („Vážně nevím, ale ať už nalezneme cokoli, bude to docela jistě velmi zajímavé.“) A pak co ji vedlo k absolvování Vesmírné akademie. Asi po pěti otázkách se už Nicole cítila příjemně a uvolněně a navenek to vyvolávalo dojem, že dokonce s Francescou nalezly společnou řeč.</p>
<p>Jako další následovaly tři osobní otázky týkající se otce, matky a jejího života s Genevievou. Ani jedna z nich nebyla nijak záludná. O to hůře pro Nicole vyzněla Francescina otázka poslední.</p>
<p>„Z fotografie vaší dcery je evidentní, že její plet je viditelně světlejší než vaše,“ dotázala se Francesca týmž tónem i způsobem jako u předchozích otázek. „To by nasvědčovalo tomu, že otec vaší dcery musel být běloch. Kdo je tedy otcem vaší dcery?“</p>
<p>Nicole po vyslechnuti této otázky začalo bít srdce až kdesi v krku.</p>
<p>Všechno kolem ní jakoby se zastavilo. První prudká vlna emocí pominula a ona se bála jediného – aby se nerozplakala. Vědomí, že kamery snímají její obličej zblízka, také nebylo příliš povzbuzující. Sklopila oči a snažila se ze všech sil nalézt ztracenou vyrovnanost.</p>
<p>Ty jsi ale pitomá ženská, to byla první myšlenka, která ji napadla. Bylo to pro ni neobyčejně těžké, skrýt příval bolesti a zloby, který ji zaplavil. Houby o tom můžeš vědět a děláš se zajímavou. Opět se jí do očí draly slzy. Vzhlédla do světel a pak se zadívala na Francescu. Zlaté spony na prsou jejích šatů vytvářely nějaký tvar, nebo alespoň to tak Nicole připadalo. Viděla v nich hlavu obrovské kočky se zle blýskajícíma očima a s otevřeným chřtánem.</p>
<p>Mezitím se Nicole alespoň částečně uklidnila a připadalo jí, že se opět začíná ovládat. Se zlostným pohledem Francesce odpověděla. „Non voglio parlare di quello.“ Pak italsky pokračovala dále. „Abbiamo terminato questa itervista.“ Povstala, chvějíc se po celém těle se pak opět posadila. Kamery stále běžely. Rozrušením zhluboka dýchala. Nakonec povstala a z improvizovaného studia odešla.</p>
<p>Nejraději ze všeho by v tu chvíli utekla někam hodně daleko, někam, kde by mohla být sama jenom se svými pocity. Ale to nebylo dost dobře možné. Julien už na ni čekal před studiem. „To je ale svině!“ rozzlobeně zavolal a prstem ukazoval v ta místa, kde tušil Francescu. Vtom se kolem nich shlukla spousta dalších lidí a všichni se vyjadřovali v tom smyslu, jako Julien před chvílí. Ten náhlý zmatek ji opět vyvedl z míry.</p>
<p>Odkudsi z povzdálí zachytila Nicole tóny staré známé pomalé skladby. Julien ji uchopil kolem ramen a začal zpívat. Refrén a konec písně s ním už zpívalo asi dvacet lidí. Nicole otevřela mechanicky ústa, když se zpěvem pokusila nalézt ztracenou rovnováhu. Vůbec se jí to ale nedařilo, nedokázala ze sebe dostat jediný tón. Julien ji počal vášnivě líbat, což byla žeň pro okounějící fotografy. Zmatek kolem nich se ještě stupňoval. Nicole se vzepřela a vyprostila se z Julienova objetí.</p>
<p>Podvědomě ustoupila zpět, kde však narazila do rozlíceného Reggie Wilsona. Ten ji odstrčil stranou, neboť se zrovna kvapně sháněl po někom na dlouhý novoroční polibek v záři ohňostrojů. Nicole se na něho podívala téměř duchem nepřítomná, jakoby se jí to netýkalo a ona v divadle sledovala z lóže nějaké představení. Reggie vzápětí odhodil stranou nejbližší pár a zvedl pravici napřaženou k úderu. Žena z tohoto páru – Francesca Sabatiniová, se snažila Reggiho projevy krotit a David Brown, násilně vytržený z jejího objetí, se jen pomalu vzpamatovával.</p>
<p>„Dej pryč ty špinavý pracky, ty pse jeden,“ křičel Reggie jako pominutý a neustále pěstí ohrožoval amerického vědce. „Nemysli si, že mi není jasný, vo co ti de!“ Nicole už nerozuměla vůbec ničemu. Během chvilky bylo prostranství plné zaměstnanců bezpečnostní služby.</p>
<p>Nicole se jakýmsi zázrakem podařilo z té vřavy vyklouznout. Kolem byl zatím obnovován pořádek. Cestou ze studia zahlédla Elaine Brownovou sedící na nádvoří u sloupu. Nicole se s ní náhodně seznámila jednou cestou do Dallasu, kam se jela poinformovat na alergie Davida Browna. Tentokrát byla Elaine viditelně opilá a ne zrovna v přátelské náladě. „Seš blázen,“ zaslechla Nicole mumlání, „tobě bych nikdy nic nesvěřila, dokud bych to sama předtím nezveřejnila. Pak by to bylo jiný.“</p>
<p>Nicole opustila slavnost hned po tom, co se jí podařilo sehnat odvoz do Říma. Francesca měla tu drzost a nabídla se, že ji sama odveze, jakoby se nic nestalo. Nicole její nabídku stroze odmítla.</p>
<p>Během zpáteční jízdy do hotelu začalo sněžit. Nicole se bavila pozorováním sněhových vloček a snažila se vzpamatovat z toho, co právě prožila. Jedno jí už ale bylo jasné. Ten kulatý bonbón, který snědla, neobsahoval pouze jenom výtečnou čokoládu. Jinak by se dokázala daleko lépe ovládat. Třeba taky jeden podstrčila Wilsonovi, uvažovala. Tím by se alespoň částečně dalo vysvětlit jeho rozčilení. Ale proč to všechno? ptala se sama sebe neustále dokola. Co tím sleduje, čeho chce dosáhnout?</p>
<p>V hotelu už chtěla zhasnout světla, když zaslechla jakoby slabé klepání na dveře. Strnula na okamžik, napjatě poslouchala, ale zvuk se neopakoval. Už si myslela, že to bylo šálení smyslů, když se ťukání ozvalo opět. Oblékla si župan a rozhodně, nikoli však přesvědčivě, se zeptala za zavřenými dveřmi. „Kdo je? Představte se.“</p>
<p>Zaslechla jen slabý šustot a poté se pod dveřmi objevil malý kousek přeloženého papírku. Nicole, celá vystrašená, jej zvedla a rozevřela. Byla tam napsána pouhá tři slova v jazyce kmene Senoufo – Ronata. Omeh. Zde. Ronata znamenalo v jazyce Senoufo Nicole.</p>
<p>Smíšený pocit napětí a radosti zapříčinil, že otevřela prudce dveře dokořán, aniž se kukátkem přesvědčila, kdo se za nimi nachází. Deset stop od prahu stál stařičký scvrklý muž a hleděl na ni dobrotivýma očima. Přes obličej měl nakresleny zelenobílé vodorovné pruhy. Oblečen byl do jasně zeleného, dlouhého kostýmu svého kmene se zlatými znaky bez zjevného významu.</p>
<p>„Omehu!“ oslovila ho jako první a srdce jí poskočilo radostí. „Co tu děláš?“ zeptala se už v Senoufo.</p>
<p>Stařec však mlčel. Namísto odpovědi zvedl před sebe obě ruce. V jedné dlani svíral kámen, ve druhé malou ampulku. Po několika vteřinách rozvážně vstoupil do pokoje. Nicole před ním pomalu ustupovala dozadu a on z ní nespouštěl oči. Když se ocitli ve středu místnosti, starý muž zvedl pohled ke stropu a začal monotónně prozpěvovat. Byla to rituální píseň kmene Senoufo, kterou používali kmenoví šamani už celá staletí k zaříkávání zlých duchů.</p>
<p>Když skončil s prozpěvováním, zadíval se starý Omeh zpět na svoji vnučku a velmi pomalu pravil. „Ronata, Omeh vycítil v tvém životě nebezpečí. Jak je psáno ve starých kmenových kronikách, zlí duchové budou pronásledovat každou ženu žijící v osamění. Už není v silách Omeha, aby chránil Ronatu poté, co odešla z království Minowe. Zde,“ řekl a vtiskl jí do dlaní kámen a ampulku, „tyto věci zůstanou s Ronatou navždy.</p>
<p>Nicole se podívala na hladký kámen ve tvaru lesklého oválu, který měl do délky osm a do šířky a výšky čtyři palce. Byl krémově bílý a po obvodu byl protkán nepravidelnými hnědými žilkami. Malá zelená ampulka nebyla větší než cestovní lahvička parfému.</p>
<p>„Voda z Jezera moudrosti může Ronatě pomoci,“ pravil Omeh. „Ronata už sama pozná čas, kdy ji vypít.“ Zaklonil hlavu a se zavřenýma očima opět přezpíval píseň. Nicole stále celá vyjevená naproti němu a v pravé ruce stále svírala kámen s lahvičkou. Když Omeh dozpíval, vyslovil tři slova, jejichž významu neporozuměla. Pak se náhle otočil a rychle prošel dveřmi ven. Nicole doběhla do haly právě v ten okamžik, když jeho zelený plášť zmizel na pohyblivých schodech.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>14. SBOHEM, HENRY</emphasis></strong></p>
<p>Nicole s Genevievou se držely za ruce a stoupaly spolu sněhovým prašanem nahoru do kopce. „Všimla sis výrazu obličeje toho Američana, když jsem mu řekla, kdo jsi?“ musela se smát Genevieve. Byla na matku neobyčejně hrdá.</p>
<p>Když se před nimi objevil hotel, přendala si Nicole lyže a hůlky na druhé rameno. „Guten Abend,“ zamumlal jim na pozdrav starý pán přestrojený za dokonalého Mikuláše, který je právě míjel. „Nemyslela jsem, že budeš tak hloupá, aby ses tu o tom někomu zmiňovala,“ pokárala Nicole dceru, ale bylo vidět, že ve skutečnosti se na ni doopravdy nezlobí. „Někdy není na škodu, když tě nikdo nezná.“</p>
<p>Před vchodem do hotelu stál malý přístřešek na lyžařskou výstroj. Nicole s Genevievou se v něm zastavily a uložily si lyže do skříněk. Sundaly lyžáky, přezuly se do měkkých sněhulí a vyšly do houstnoucího šera. Obě dvě zde chvilku postály s pohledem upřeným dolů z kopce na vesničku Davos. „Víš,“ svěřovala se Nicole, „dneska během projížďky tam dole jsem si vůbec nedokázala představit, že za nedlouho už budu bůhvíkde,“ a mávla rukou směrem k obloze, „že se vlastně už za dva týdny budu řítit na setkání s jakousi záhadnou cizí vesmírnou lodí. Lidé se asi občas bojí slyšet pravdu.“</p>
<p>„Třeba to je jenom sen,“ oponovala dcera mírně.</p>
<p>Nicole se pousmála. Měla ráda Genevievin smysl pro hru. Kdykoli se během posledních dnů vrátila domů z těžkého výcviku utahaná a vyčerpaná, těšila se na dceru, protože ta jí se svým humorným nadhledem pokaždé dokázala zvednout náladu. Spolu s otcem tvořili sehraný tým z Beauvois. Každý z nich byl na těch ostatních dvou nesmírně závislý. Proto se Nicole vůbec nezamlouvala představa, jak se na jejich harmonických vztazích může odrazit sto dnů dlouhé odloučení.</p>
<p>„Bude ti moc vadit, že budu tak dlouho pryč?“ zeptala se Nicole Genevievy, když vcházely do hotelové haly. Pár lidi zde sedělo u plápolajícího ohně. Nenápadný ale zdatný švýcarský číšník servíroval horké nápoje nově přicházejícím lyžařům. V hotelu Morosani nebyli žádní roboti, dokonce ani v pokojích.</p>
<p>„Já to tak neberu,“ odvětila dcera zvesela. „Koneckonců, každý večer si můžeme povídat videofonem. Naopak, takové odloučení může být i docela zábavné. A bude to i změna.“ Prošly okolo starodávné recepce. „A mimochodem.“ dodala Genevieve, „celou tu dobu určitě budu ve škole středem pozornosti. Alespoň už mám téma na ročníkovou práci. Hodlám totiž na podkladě naší vzájemné konverzace napsat o psychologii Rámanů.“</p>
<p>Nicole se musela smát. Genevievin optimizmus byl prostě krajně nakažlivý.</p>
<p>„Ó, madame des Jardinsová,“ vytrhl ji z přemítání čísi hlas. Směrem od recepce k ní mířil hotelový ředitel. Nicole se otočila jeho směrem. „Mám tu pro vás nějaký vzkaz,“ pokračoval, „a mám vám ho předat osobně.“</p>
<p>Podal jí malou tenkou obálku. Po jejím otevření, když Nicole spatřila horní část záznamové karty, rychle obálku o poznání neklidnější zavřela. „Co to je, mami?“ zeptala se hned Genevieve. „To musí být něco speciálního, když je to do vlastních rukou. To přece není běžné, ne?“</p>
<p>Nicole se snažila své znepokojení před dcerou skrýt. „To je tajná zpráva z práce,“ lhala. „Doručovatel se dopustil hrubé chyby. Nikdy ji neměl předat do rukou Herr Grafovi. Měl mi ji doručit přímo do mých rukou.“</p>
<p>„Nějaké další důležité zprávy o lékařském stavu posádky?“ dotázala se Genevieva. Kolikrát už spolu s matkou probíraly nelehkou úlohu hlavního lékařského důstojníka při vesmírných misích.</p>
<p>Nicole přitakala. „Drahoušku.“ navrhla dceři, „co kdybys vyběhla nahoru a vyřídila dědovi, že se chvilku zdržím. Stejně máme naplánovanou večeři až na půl osmou. Projdu si ten vzkaz, abych zjistila, zda tam není něco moc naléhavého.“</p>
<p>Políbila Genevievu, počkala, až jí zmizí z dohledu na pohyblivých schodech, a poté vyšla zpět do sněhu. Se ztuhlýma, studenýma rukama otevřela obálku ve světle uliční lampy. Nervozitou se třásla. Jsem to blázen, myslela si, nic, než starý blázen. Celý život. Co když to dceři jednou dojde…</p>
<p>Byla to tatáž karta, jako ta, kterou dostala před patnácti a půl lety, když jí Darren Higgins předal před Olympijským tiskovým střediskem pozvání na večeři. Nicole překvapila intenzita emocí, která se jí zmocnila i po takové době. S napětím se odhodlala a začala číst vzkaz pod okrajem.</p>
<p>„Omlouvám se, že se ozývám až na poslední chvíli. Musím se s tebou zítra setkat. Přesně v poledne. Chata č. 8 ve Weissfluhjoh. Přijď sama. Henry.“</p>
<p>Následujícího rána byla Nicole jedna z prvních ve frontě na lanovku k vrcholu Weissfluhjohu. Do naleštěné skleněné kabiny nastoupila ještě s dvacítkou dalších cestujících. Hlavou se opřela o sklo, dveře se automaticky uzavřely. Za celých patnáct let jsem ho viděla jenom jednou, vzpomínala, a teď…</p>
<p>Sotva začala lanovka stoupat, sundala si sluneční brýle. Bylo krásné, oslnivé ráno, nikterak nepřipomínající totéž lednové ráno před sedmi lety, kdy na ni volal otec z jejich vily. V Beauvious napadl tenkrát sníh, což se nestává tak často, a tak se nakonec nechala uprosit od Genevieve, neposlala ji do školy a nechala ji doma, aby si to užila. Pracovala zrovna v nemocnici v Tours a každou chvíli čekala na přihlášku do Vesmírné akademie.</p>
<p>Zrovna ukazovala své sedmileté, dceři, jak se staví sněhulák, když je Pierre už podruhé volal z okna. „Nicole, Genevieve, našel jsem v poště něco moc zvláštního. Muselo to být doručeno v noci.“ Obě dvě hned všeho nechaly a utíkaly v lyžařských kombinézách do vily. Pierre mezitím stačil došlý vzkaz vložit do videopromítače.</p>
<p>„Pouze do vlastních rukou.“ četl Pierre nahlas. „Vypadá to, že jsme dostali pozvání do Anglie na korunovaci včetně slyšení u panovníka. To se nestává zrovna každý den.“</p>
<p>„Jé, dědo,“ vykřikla Genevieve vzrušením, „já bych tak chtěla jet. Viď že tam pojedeme? A to tam uvidím doopravdického krále a královnu?“</p>
<p>„Žádnou královnu tam nemají,“ odpověděl dědeček, „pokud nemyslíš královnu – matku. Král se totiž ještě nestačil oženit.“</p>
<p>Nicole si to pozvání přečetla několikrát po sobě bez jediného slova. Když se Genevieve uklidnila a odešla z místnosti, objal otec svoji dceru. „Pojedu tam taky,“ řekla potichu.</p>
<p>„Nechala sis to pořádně projít hlavou?“ zeptal se jí a sledoval ji dlouhým zkoumavým pohledem.</p>
<p>„Ano,“ zněla už její rozhodná odpověď.</p>
<p>Od toho večera mě Henry neviděl, přemítala Nicole, když si kontrolovala lyže před sjezdem dolů. Tenkrát se můj táta zachoval ohromně. Zařídil to tak, že nikdo v Beauvois neměl ani tušení, že mám dceru, dokud Genevieve nebyl skoro rok. Henry byl dokonale mimo podezření. Koho by napadlo hledat pachatele Buckinghamském paláci?</p>
<p>Nicole se pamatovala jako včera, kterak stáli ve frontě na přijetí. Král meškal. Genevieve byla neklidná. Konečně proti nim stanul Henry. „Ctihodný pan Pierre des Jardins z Beauvios, Francie, s dcerou Nicole a vnučkou Genevievou.“ Nicole se hluboce uklonila a Genevieve udělala pukrle.</p>
<p>„Tak ty jsi Genevieve,“ pravil král. Na okamžik se sklonil a uchopil ji za bradu. Když se mu dívka podívala do očí, poznal v jejím pohledu cosi povědomého. Obrátil se k Nicole s tázavým pohledem. Z jejího nic neříkajícího úsměvu však nebyl moudřejší. Komoří oznámil jména dalších hostů a král musel postoupit.</p>
<p>Takže jsi za mnou poslal do hotelu Darrena, přemítala Nicole během jízdy ze svahu, než se odrazila a vteřinu či dvě letěla vzduchem. Ten do mě hodnou chvíli hučel a přemlouval mě, abych přišla na čaj. Nicole prudce zabrzdila a zapíchla lyžařské hůlky do sněhu. „Vyřiď Henrymu, že nemůžu,“ vzkázala tenkrát po Darrenovi před sedmi lety v Londýně.</p>
<p>Podívala se na hodinky. Bylo teprve jedenáct, tedy příliš brzo na to, aby se vydala na cestu do chaty. Proto ještě jednou nastoupila do lanovky a nechala se vyvést, aby naposledy sjela z vrcholku dolů.</p>
<p>Dvě minuty po poledni Nicole přijela před chatu na pokraji lesa. Sundala si lyže, zarazila je do sněhu a zamířila ke dveřím. Výrazných nápisů EINTRITT VERBOTEN si nevšímala. Najednou se těsně vedle ní objevili dva udělaní chlapíci, z nichž jeden se postavil mezi ni a dveře. „To je v pořádku,“ zaslechla známý hlas, „je očekávána.“ Ochranka zmizela tak rychle, jako se objevila, a Nicole uviděla ve dveřích chaty věčně usměvavého Darrena.</p>
<p>„Nazdar, Nicole,“ pozdravil ji přátelsky. Darren už nepatřil mezi nejmladší. Svědčily o tom jeho prošedivělé skráně a bílá místa v jeho měkkých vousech. „Jak žiješ?“</p>
<p>„Docela to ujde, Darrene,“ odpověděla mu a pocítila mírně rostoucí nervozitu, i když si stokrát opakovala, že k tomu nemá jediný důvod. S vědomím, že je dospělý, nezávislý člověk, který přijal pozvání rovnocenného partnera, vešla vzpřímeně do chaty.</p>
<p>Uvnitř bylo příjemně teplo. Henry stál zády otočený k malému krbu. Darren za ní zavřel dveře a nechal je o samotě. Sebevědomým pohybem si sundala šálu a mlčky na sebe zírali, jakoby se báli pokazit tu krásnou vlnu citů, která je zanesla nějakých patnáct let nazpět.</p>
<p>„Ahoj, Nicole,“ řekl konečně král jako první. V hlase mu bylo znát pohnutí.</p>
<p>„Ahoj, Henry,“ odpověděla. Vyšel jejím směrem, snad aby se jí dotkl. Cestou musel obejít pohovku, která mu stála v cestě, ale cosi v tónu jejího hlasu ho zarazilo. Ukázal tedy směrem na pohovku.</p>
<p>„Neposadíš se?“ nabídl jí.</p>
<p>Nicole zavrtěla hlavou. „Raději postojím, jestli ti to nevadí.“ Opět se odmlčeli. Jejich pohledy se na dlouhou dobu setkaly. Přestože se tomu vědomě bránila, cítila, že ji tělesně přitahuje. „Henry,“ vyhrkla najednou, „proč jsi mě sem pozval? Určitě to musí být něco moc důležitého. To přece není normální, aby sám anglický král trávil dny sezením v horské chatě na úpatí švýcarských hor.“</p>
<p>Henry přešel do rohu místnosti. „Přinesl jsem ti dárek,“ řekl zády otočený k Nicole, „k tvým šestatřicátým narozeninám.“</p>
<p>Nicole to rozesmálo. Vycítila, že se mu nejedná pouze o to, co říká. „Ty mám až zítra,“ odpověděla. „To sis pospíšil o den. Ale proč…“ Napřáhl k ní ruku s datakostkou. „To je nejcennější dárek, jaký jsem ti dokázal vymyslet,“ přerušil ji vážným hlasem, „a královské pokladně to dalo setsakramentsky zabrat, aby se na něj složila.“ Podívala se na něj nechápavě.</p>
<p>„Před nějakou dobou jsem si začal dělat starosti s vaší misí,“ pokračoval Henry, „i když jsem nevěděl, z jakého důvodu. Asi před čtyřmi měsíci, když jsem si večer hrál s princem Charlesem a princeznou Eleanorou, jsem na to přišel. Můj šestý smysl mi napověděl, že se vaše posádka ocitne v nesnázích. Já vím, zní to bláznivě, zvlášť ode mne. Víš, samotní Rámané mě neznepokojují. Ten megaloman Brown bude mít podle všeho pravdu v tom, že o nás pozemšťany valný zájem jevit nebudou. Ale budeš muset žít nějakých sto dní v omezeném prostoru spolu s dalšími jedenácti…“</p>
<p>Připadalo mu, že mu Nicole moc pozornosti nevěnuje. „Tady,“ řekl „vezmi si tuto kostku. Nařídil jsem svým agentům, aby shromáždili veškeré dostupné osobní materiály na každého člena Newtonovy výpravy, tebe nevyjímaje.“ Nicole se po této větě viditelně zachmuřila. „Informace, z nichž většina nepochází z oficiálních archivů MVS, mě utvrdily v mém tušení, že Newtonův tým v sobě obsahuje několik destabilizujících prvků. Já samozřejmě nevím, co si s tím počít…“</p>
<p>„To taky není tvůj problém,“ skočila mu do řeči rozzlobená Nicole. Henryho vměšování do jejích osobních záležitostí jí pěkně hnulo žlučí. „Proč se vůbec pleteš…“</p>
<p>„No, no, uklidni se, ano?“ odpověděl král. „Ubezpečuju tě, že jsem jednal s těmi nejčistšími úmysly. Podívej,“ vysvětloval, „pravděpodobně všechny údaje nebudeš potřebovat, ale předpokládal jsem, že by to pro tebe mohlo být užitečné. Vezmi si ji. Budeš-li chtít, pak ji klidně zahoď. Jsi přece vědecký důstojník. Takže s ní můžeš naložit podle vlastního uvážení.“</p>
<p>Henry vycítil, že to jejich setkání zpackal, jak jen mohl. Vrátil se zpět do křesla u ohně a díval se do plamenů. K Nicole byl otočený zády.</p>
<p>„Dej na sebe pozor, Nicole,“ zašeptal do prázdna.</p>
<p>Ještě chvíli postála na místě, pak si dala datakostku do kapsy kombinézy a přešla ke králi. „Díky, Henry,“ řekla a položila mu ruku na rameno. Neotočil se. Uchopil opatrně její dlaň a pozvolna propletl své prsty s jejími. Tak zůstali snad minutu.</p>
<p>„Existují ještě nějaká fakta, která unikla dokonce i mým lidem,“ pokračoval vážně. „Jedno z nich by mě obzvlášť zajímalo.“</p>
<p>Nicole se začala bát, aby tlukot jejího srdce nepřehlušil praskot polen v krbu. Vnitřní hlas na ni ze všech sil křičel. Řekni mu to, řekni mu to! Ale hlas rozumu jí radil, aby byla zticha.</p>
<p>Pomalu vytáhla prsty z jeho sevření. Otočil se a zahleděl se jí do očí. Usmála se. Pomalu přešla ke dveřím. Kolem krku si přehodila šálu a zapnula si zip kombinézy. „Sbohem, Henry,“ řekla prostě.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>15. STŘETNUTÍ</emphasis></strong></p>
<p>Posádka Newtonovy lodi provedla úhybný manévr a Ráma zaplnil celý výhled z místnosti řídícího střediska. Cizí vesmírné plavidlo se zdálo do posledního detailu totožné se svým předchůdcem. Dlouhé těleso dokonale cylindrického tvaru matně šedé barvy působilo mohutným dojmem. Nicole stála mlčky vedle Valerije Borzova. Pro oba měl první celkový pohled na Rámu osvětleného slunečním svitem pikantní příchuť. „Zaznamenali jsme nějaké rozdíly?“ dotázala se Nicole tiše. „Prozatím ne,“ odvětil Borzov. „Vypadá přesně tak, jako by sjel z téhož výrobního pásu jako jeho starší bratříček.“ Opět se mezi nimi rozhostilo ticho.</p>
<p>„Mimochodem, vy byste ten výrobní pás nechtěl vidět?“ zeptala se po chvíli Nicole.</p>
<p>Valerij Borzov přikývl. Malá sonda, připomínající spíše kolibříka či netopýra, proletěla jejich zorným polem a zamířila k Rámovi. „Nejdříve sondy prověří vnější podobu. Mají v sobě uložena veškerá dostupná data z Rámy I. Jakékoli odchylky by nám měly být známy do tří hodin.“</p>
<p>„A když na žádné nevysvětlitelné rozdíly nenarazíme?“</p>
<p>„Pak budeme postupovat přesně podle plánu,“ pokračoval generál Borzov dobře naladěn. „Přistaneme, otevřeme Rámu a vpustíme do něj vnitřní průzkumné sondy.“ Podíval se na hodinky. „To by mohlo být tak za čtyřiadvacet hodin. A do té chvíle chci mít hlášení lékařského důstojníka o připravenosti posádky.“</p>
<p>„Posádka je v dobré formě,“ referovala Nicole. „Právě jsem prošla křížem krážem všechny lékařské výsledky. Jeví se neobyčejně uspokojivě. Až na hormonální nepravidelnosti u všech tří žen, které se ovšem daly očekávat, nebyla v průběhu čtyřiceti dní zaznamenána jediná anomálie.“</p>
<p>„Takže po fyzické stránce jsme schopni všichni,“ podotkl velitel zamyšleně, „ale jak to vypadá po stránce psychické? Jste vůbec moudrá z té záplavy údajů? Nebo to všechno lze přičíst na vrub napětí a vzrušení?“</p>
<p>Nicole hned neodpověděla. „Souhlasím s vámi, že poslední čtyři dny před přistáním nám daly pořádně zabrat. A samozřejmě, problém Wilson – Brown nám byl znám už před startem. Během letu se to dalo částečně vyřešit tím, že jsme Reggiho drželi na naší lodi. Ale nyní, po spojení obou lodí, se ti dva do sebe pustí, kde můžou. Zvlášť je-li to v blízkosti Francescy.“</p>
<p>„Dvakrát jsem si o tom zkusil s Wilsonem promluvit,“ pokračoval Borzov s mírně frustrovaným tónem v hlase, „ale vůbec o tom se mnou nehodlal diskutovat. Je ale evidentní, že ho něco pořádně štve.“</p>
<p>Generál Borzov přešel k řídícímu pultu a na klávesnici vyklepal pokyny. Na jednom z monitorů začaly postupně vyskakovat údaje „Musí to být kvůli Sabatiniové,“ pokračoval. „Během přibližovacího manévru toho moc nenadělal. Z jeho osobních záznamů vím, že s ní provolal videofonem strašné množství času. A stále měl náladu pod psa. Urazil dokonce i O’Toolea.“ Generál Borzov se otočil a zadíval se přímo na Nicole. „Víte, rád bych od vás, od svého lékařského důstojníka, slyšel, zda máte nějaké oficiální zprávy o náladách a vzájemných vztazích mezi členy posádky.“</p>
<p>Takovou otázku Nicole nečekala. Když ji generál předvolal k „závěrečnému hodnocení zdravotního stavu posádky“, ani ve snu ji nenapadlo, že na přetřes přijde i duševní zdraví Newtonovy skupiny. „Žádáte tedy po mně rovněž výsledky odborného psychologického vyšetření?“ dotázala se pro jistotu.</p>
<p>„Přesně tak,“ zdůraznil generál Borzov svůj původní požadavek. „Chci po vás A5401, tedy zprávu jak o fyzickém, tak i o psychologickém vyšetření každého člena posádky. V řádu je jasně stanoveno, že velící důstojník má před každým závažnějším úkolem požadovat lékařská osvědčení od lékařského důstojníka.“</p>
<p>„Ale během nácviku jste vyžadoval pouze fyzické výsledky?“</p>
<p>Borzov se pousmál. „Mohu samozřejmě počkat, madame des Jardinsová, potřebujete-li na přípravu zprávy více času.“</p>
<p>„Ne, ne,“ odpověděla Nicole po chvilkovém zaváhání. „Svá stanoviska vám mohu říct hned a oficiální vypracování dostanete večer.“ Opět se zarazila, ale nakonec pokračovala. „V žádném případě bych nedávala dohromady Wilsona a Browna. A dokonce bych měla obavy ze začlenění Francescy do skupiny s některým z těchto mužů. Ke zbytku posádky žádné připomínky nemám.“</p>
<p>„Dobrá, dobrá,“ přitakával bodře velitel. „Vaší zprávy si cením nejenom proto, že se ztotožňuje s mými osobními názory. Vy jistě chápete, jak takové věci dokážou být někdy choulostivé.“ Znenadání změnil generál Borzov téma rozhovoru. „Teď bych se vás rád zeptal na něco docela jiného.“</p>
<p>„A co to má být?“</p>
<p>„Dneska ráno za mnou přišla Francesca s návrhem, abychom si zítra udělali menší posezení. Argumentovala tím, že mezi členy posádky vládne napětí a že by byla vhodná jistá relaxace před vstupem do Rámy. Souhlasíte s ní?“</p>
<p>Nicole zaváhala. „No není to špatný nápad. Jisté napětí tu je patrné. A jaký druh posezení měla na mysli?“</p>
<p>„Společnou večeři zde v řídicím středisku, nějaké víno, vodku, snad trochu zábavy.“ Borzov se pousmála objal Nicole kolem ramen. „Chtěl bych vědět váš čistě profesionální názor, však víte, jako od svého lékařského důstojníka.“</p>
<p>„Chápu,“ musela se smát i Nicole. „Generále,“ pokračovala, „jestliže vy jste přesvědčen o tom, že je vhodná doba na konání večírku, pak mi bude ctí zvednout ruku…“</p>
<p>Nicole vypracovala hlášení a odeslala je do Borzovova počítače na vojenské lodi. Velmi pečlivě se vyhýbala termínu „osobní konflikt“. Pro Nicole byla příčina problému mezi Wilsonem a Brownem nad slunce jasná žárlivost. Ta starodávná zelenooká příšera osobně v čiré a neředěné formě.</p>
<p>Připadalo jí rozumné, aby Wilson a Brown nebyli zařazováni během vedení výzkumů uvnitř Rámy do společných pracovních skupin. Nicole byla ráda, že na tento problém jako první narazil Borzov. Dobře si uvědomovala, že její pracovní náplň zahrnuje zrovna tak stav duševní jako fyzický, ale jaksi se jen těžko vžívala do role posádkového psychologa. Raději se tomu snažím vyhnout, protože nemůžu být moc objektivní, myslela si. A na stanovení dobrého, či špatného duševního stavu neexistují přístroje.</p>
<p>Nicole přešla do haly v obytné části. Dbala na to, aby se stále alespoň jednou nohou dotýkala země, na stav beztíže si už zvykla natolik, že se to pro ni stalo jakýmsi podvědomým reflexem. V duchu byla vděčná konstruktérům Newtonovy lodi za jejich maximální úsilí vynaložené k tomu, aby rozdíly mezi pobytem ve vesmíru a na Zemi byly co nejmenší. To posádce značně usnadňovalo život a dovolovalo to koncentrovat se ve větší míře na samotnou práci.</p>
<p>Nicolin pokoj se nacházel na konci chodby. Každý z kosmonautů měl vlastní místnůstku (která stála mnoho bojů mezi členy posádky a konstrukčními inženýry, kteří argumentovali s mnohem efektivnějším využitím prostoru), ale byly to pokojíky velmi malé a těsné. Osm ložnic bylo situováno do útrob větší lodi, které se říkalo „vědecká“ podle členů její posádky. Vojenská loď měla ložnice čtyři. Obě dvě vesmírná plavidla obsahovala dále laboratoře a „haly“, tedy společné místnosti vybavené pohodlným nábytkem a přístroji sloužícími k zábavě posádky. Ty nesměly být umístěny v ložnicích.</p>
<p>Když Nicole míjela pokoj Janose Taboriho cestou do území vědců, zaslechla jeho nezaměnitelný smích. Dveře byly otevřeny, ostatně jako vždy. „Ty si vážně myslí,“ slyšela Janose, „že potáhnu střelcem a koně nechám odkrytého ve středu pole? Šigu, určitě nejsem žádnej přeborník, ale ze svých vlastních chyb se ještě poučit dokážu. Takhle jsem se spletl už jednou.“</p>
<p>Tabori a Takagiši byli vtaženi do víru svých obvyklých šachových zápasů. Téměř každou „noc“ (posádka dodržovala den podle Greenwichského času) dokázali ti dva hrát až do čtyř do rána. Takagiši byl uznávaným šachistou, ale to neznamenalo, že by neměl dobré srdce a občas nechtěl Taboriho povzbudit. V každé virtuózně vedené hře, po získání dobré pozice, dovolil pak Takagiši svému kolegovi i útoky na kraji jeho šachového pole.</p>
<p>Nicole vstrčila hlavu do dveří. „Vejdi dál, krasavice,“ vyzval ji Janos se šibalským úsměvem, „pohleď, jak ve válce mozků drtím našeho asijského přítele.“ Nicole začala vysvětlovat, že šla jenom kolem do svého pokoje, když jí jakési stvoření podobající se veliké myši proběhlo pod nohama do Taboriho pokoje. Sotva to zaregistrovala, uskočila mimovolně zpět. Hračka, či co to mohlo být, zatím spěchala k oběma mužům.</p>
<p>„Panečku, kos má žlutý nos a skáče nebo letí, hlas pěkný na zpívání drozd a střízlík fůru dětí…“ zpíval si robot a poskakoval směrem k Janosovi. Nicole poklekla, aby mohla lépe prozkoumat nového podivného příchozího. Dolní část těla měl lidskou, nahoře měl ale oslí hlavu. Neustále si prozpěvoval. Tabori a Takagiši přerušili hru a od srdce se museli smát, když viděli nic nechápající Nicole.</p>
<p>„Nediv se,“ pobízel Janos Nicole, „a pověz mu, že ho miluješ. Asi tak, jak by to řekla královna skřítků Titanie.“</p>
<p>Nicole pokrčila rameny. Malý robot na chvilku zmlkl. Na Janosovo hecování nakonec Nicole zamumlala dvacet centimetrů vysokému robotu. „Miluju tě.“</p>
<p>Maličký Klubko se natočil k Nicole. „Zdá se mi, dámo, že k něčemu takovému nemáte valný důvod. A mimochodem, po pravdě řečeno, láska a rozum – to se dneska moc nenosí.“</p>
<p>To Nicole ohromilo. Chtěla maličkou figurku uchopit do dlaní, když ji zarazil jiný hlas.</p>
<p>„Bože, víte vy vůbec, jaké následky mohou mít tyhle bláznoviny? Kde je ten amatérský hráč, kterého jsem proměnil v osla? Klubko, kde jsi?“ Druhý malý robot v podobě skřítka vstoupil do pokoje. Sotva zaregistroval Nicole, vyskočil ze země do výše jejích očí, kde se několik vteřin vznášel pomocí usilovně kmitajících křidélek, kterými mával v šíleném tempu. „Jsem Puk, hezká holko,“ zaskřehotal. „Ale tebe jsem tu ještě neviděl.“ Nato robot dopadl na zem a odmlčel se. Nicole byla popletená jako málokdy.</p>
<p>„Co je tohle za čertoviny…“ začala vyzvídat.</p>
<p>„Psst…“ zasyčet Janos a rukou naznačil, aby byla potichu. Ukázal na Puka. Klubko usnul v rohu místnosti blízko Janosovy postele. Když ho Puk konečně vypátral, posypal ho jemným prachem z jakési mošničky. Všichni tři lidé pak přihlíželi, kterak se Klubkovi mění hlava. Nicole na vlastní oči viděla, jak se maličké plastové a kovové částečky tvořící oslíkovu hlavu jednoduše samy přetvářejí, ale ze všeho nejvíce ji zarazil rozsah metamorfózy. Puk se stačil vypařit právě tehdy, když se Klubko probral opět k životu s novou lidskou hlavou a znovu se rozpovídal.</p>
<p>„Právě jsem měl vzácné vidění,“ začal Klubko. „Tedy, měl jsem sen, během kterého mi nějaká chytrá pomazaná hlava vysvětlovala, o čem ten sen vlastně je. Takový člověk musí být pěkný osel, když sám sobě vysvětluje, co se mu zdá.“</p>
<p>„Bravó, hurá!“ rozkřičel se Janos radostí, když se tvor odmlčel. „O medetó,“ dodal Takagiši.</p>
<p>Nicole se posadila na jednou volnou židli a podívala se na své kolegy. „Když si pomyslím,“ začala a potřásala hlavou, „že jsem zrovna veliteli řekla, že jste oba po psychické stránce v pořádku…“ Na dvě tři vteřiny se odmlčela. „Může mi konečně už někdo vysvětlit, co se tu vlastně děje?“</p>
<p>„To Wakefield,“ spustil Janos. „Ten člověk je absolutně skvělý a na rozdíl od mnoha géniů taky velmi chytrý. K tomu navíc ještě žere Shakespeara. To on vlastní celou rodinu těch skrčků. I když Puk je asi jediný, který dovede létat, a Klubko zase jediný dokáže měnit tvar.“</p>
<p>„Klubko, se jen stěží vznáší a to ještě jenom na chvilku.“ Wakefield byl viditelně v rozpacích. „To jsem nevěděl, že sem chodíš,“ prohodil směrem k Nicole. „Občas tyhle dva trochu pobavím uprostřed těch jejich šachových šarvátek.“</p>
<p>„Jednou v noci,“ doplnil Janos, „když jsem zrovna milostivě připustil, že by mě Šig mohl i porazit, jsme z chodby zaslechli strašný mumraj. Za chvilku už vpadli do pokoje Tybalt s Mercuziem a děsně na sebe štěkali.“</p>
<p>„To je tvůj koníček?“ zeptala se Nicole a mávla rukou směrem k robotům.</p>
<p>„Vážená dámo,“ vpadl jim opět do řeči Janos ještě dřív, než stačil Wakefield odpovědět. „Nikdy, opakuji – nikdy nezaměňujte vášeň za koníčka. Protože tento mládenec pocházející z Bardova domu ve Stratfordu nad Avonou nestvořil tyto roboty, protože to je pouze jeho koníček.“</p>
<p>Nicole s údivem pozorovala Richarda. Nedokázala si ani představit, kolik energie a úsilí musel vynaložit na vytvoření takových rafinovaných robotů. Bez pochyby k tomu bylo potřeba talentu a také posedlosti. „Je to hrozně působivé,“ vyjádřila Wakefieldovi svůj obdiv.</p>
<p>Přijal její kompliment s úsměvem. Nicole se omluvila a odcházela z pokoje. Puk proletěl kolem ní a zastavil se ve dveřích.</p>
<p>„Kdybyste nám stínům snad chtěli něco vytýkat, myslete si, že jste spali, co jsme se vám zjevovali.“</p>
<p>Nicole překročila skřítka a mávla přátelům na dobrou noc.</p>
<p>Nicole se v tělocvičně zdržela déle, než měla původně v úmyslu. Obvykle jí stačilo třicet minut tvrdého tréninku na bicyklovém trenažéru či běhu na místě, aby se odreagovala, unavila a dobře usnula. Onoho večera, ačkoli cíl byl doslova na dosah ruky, musela cvičit déle, než se jí podařilo uklidnit hyperaktivní nervovou soustavu. Zcela jistě na tom mělo podíl i hlášení, ve kterém nedoporučila zařazení Wilsona Browna do společných pracovních skupin.</p>
<p>Nejednala jsem příliš ukvapeně? ptala se sama sebe. Nenechala jsem se ovlivnit názorem, generála Borcova? Nicole si dávala záležet na své pověsti odborníka a byla zvyklá svá zásadnější rozhodnutí probírat ze všech možných hledisek. Nakonec došla opětovně ke stejnému závěru, a sice že podala správně hlášení. Vyčerpané tělo se začalo hlásit o svůj příděl spánku.</p>
<p>Při návratu do obytné části kosmické lodi zahlédla Nicole ve tmě odraz světla na druhém konci chodby. Když odbočila doleva ke svému pokoji, zaregistrovala, že se svítí v malé místnůstce za halou, kde byl sklad veškerých léků. To je ale divné, pomyslela si a zaostřila oči směrem k mdlému světlu. Snad jsem nezapomněla zamknout dveře?</p>
<p>Nicole tedy prošla halou. Dveře od skladu byly skutečně pootevřené. Už se chystala zapnout automatický zámek, když uvnitř místnosti zaslechla jakýsi šramot. Bez váhání vešla dovnitř a rozsvítila světla na plnou intenzitu. Zastihla tam překvapenou Francescu sedící u počítačového terminálu. Na obrazovce měla vyvolaný nějaký údaj a snažila se před Nicole v ruce ukrýt malou lahvičku.</p>
<p>„Jé, čau, Nicole,“ spustila Francesca nonšalantně jako první. Snažila se tvářit tak, jakoby to nebylo nic divného, že sedí potmě u počítače ve skladě léků.</p>
<p>Nicole pomalu došla až k počítači. „Co tu hledáš?“ zeptala se rádoby nedbale, ale očima se snažila rozluštit nápis na obrazovce. Podle počátečních kódů usoudila, že Francesca si vyvolala kmenový seznam veškerých léků na palubě lodi.</p>
<p>„A co je tohle?“ znovu se zeptala Nicole a pokynula hlavou směrem k monitoru. V jejím hlase se dal vycítit jistý nádech podráždění. Všichni kosmonauti byli moc dobře obeznámeni s tím, že do skladu léků má přístup jedině lékařský důstojník.</p>
<p>Když i po této otázce Francesca mlčela, Nicole se rozčílila. „Jak jsi se sem vůbec dostala?“ vyptávala se dál. Obě ženy se nacházely pár centimetrů od malého stolku. Nicole se najednou prudce předklonila a vytrhla Francesce lahvičku z ruky. Zatímco si četla nápis. Francesca toho využila, strčila do ní a proběhla ke dveřím. Jakmile Nicole zjistila, že se jedná o látku vyvolávající potrat, kvapně se rozběhla za Francescou do haly.</p>
<p>„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zeptala se znovu Nicole.</p>
<p>„Prosím tě, dej mi tu lahvičku,“ promluvila konečně Francesca.</p>
<p>„To nemůžu,“ zavrtěla Nicole hlavou. „Je to velmi koncentrovaná látka s vážnými vedlejšími účinky. Copak si vážně myslíš, že nevím, o co ti šlo? Chtěla jsi ji nepozorovaně ukrást. Stačí, když si překontroluju inventář, musí se to jasně potvrdit.“</p>
<p>Obě ženy se chvíli mlčky pozorovaly. „Podívej, Nicole,“ začala Francesca smířlivějším tónem a s křečovitým pokusem o úsměv, „je to naprosto jednoduché. Nedávno jsem přišla na to, že více méně moji chybou se stalo, že jsem v raném stadiu těhotenství. Já to nechci. Je to můj osobní problém a nehodlám do toho zasvěcovat kohokoli z posádky.“</p>
<p>„Ty nemůžeš být těhotná,“ vpadla jí do řeči Nicole. „Jinak bych to už musela vyčíst z tvých biometrických údajů.“</p>
<p>„Jedná se teprve o čtvrtý nebo pátý den, ale jsem si tím jistá. Dokonce už pozoruju na těle změny.“</p>
<p>„Ale přece dobře znáš správný lékařský postup,“ řekla Nicole po chvilkovém zaváhání. „Je to naprosto jednoduché, abych se vyjádřila tvými vlastními slovy. V každém případě jsi měla přijít za mnou. Pravděpodobně bych tvoji žádost respektovala a o věci bych pomlčela. Ale takhle jsi mě postavila před rozhodnutí…“</p>
<p>„Mohla bys už konečně přestat s tou přednáškou?“ vyštěkla na ni Francesca. „Mně není absolutně nic do těch tvejch pitomejch pravidel. Jeden trouba byl prostě nešikovnej a já se toho koukám zbavit, jak můžu. Tak mi dej tu lahvičku! Nebo si to mám zařídit jinak?“</p>
<p>Na urážky nebyla Nicole zvyklá. „Ty jsi vážně dobrá,“ odvětila Nicole. „To si myslíš, že ti tu lahvičku jen tak klidně dám a půjdu s klidným svědomím spát? Bez vyšetření, bez ničeho? Jestli pro tebe tvoje zdraví nic neznamená, tak pro mě tedy ano. Nejdřív tě musím vyšetřit, projít tvé lékařské záznamy, stanovit stáří embrya – a teprve potom mohu zvážit, jaký prostředek by byl nejvhodnější. Mimochodem, chováš se tak, že ti musím připomenout, že ještě existují jisté morální a psychické hranice…“</p>
<p>Francesca se hlasitě rozesmála. „Ušetři mě toho, Nicole. Je mi úplně jedno, jestli mě čeká morální odsouzení honorace z Beauvois. Blahopřeji ti k tomu, že jsi sama dokázala vychovat dítě. Ale v mém případě to je přece jenom trošku jinak. Rádoby otec tohohle dítěte přestal brát prášky a domníval se, že když s ním budu čekat dítě, že ho nutně musím i milovat. V tom se ale spletl. Já to dítě nechci! Takže, abych se vyjádřila přesněji…“</p>
<p>„To stačí,“ přerušila ji Nicole se zjevnou nevolí. „Mě podrobnosti z tvého osobního života nezajímají. Musím se rozhodnout, co je nejlepší jak pro tebe, tak pro výpravu.“ Zarazila se. „Každopádně musím trvat na řádném lékařském vyšetření a to včetně gynekologického. Jestliže to odmítneš, nemohu doporučil potrat. A samozřejmě o tom budu muset podat hlášení.“</p>
<p>Francesca se opět rozesmála. „Mě vyšetřovat nemusíš. Tak pitomá zase nejsem. Ale jestliže ti činí potěšení, strkat mi to svý fantastický nářadíčko mezi nohy, tak si posluž. Ale toho dítěte se chci zbavit ještě před začátkem výzkumu.“</p>
<p>Obě dvě ženy toho během následující hodiny příliš nenamluvily. Společně odešly do malé nemocnice, kde Nicole pomocí přístrojů určila existenci a velikost plodu. Navíc provedla alergologické vyšetření, aby zjistila reakci Francescy na potratový preparát. Plod byl pět dní starý. Co by z tebe mohlo jednou bít? uvažovala Nicole, když pod mikroskopem zkoumala shluk buněk nijak nepřipomínající živého tvora.</p>
<p>Nicole nechala Francesce vytisknout údaje o možných komplikacích, které se dají očekávat po požití přípravku. Plod bude z jejího těla vyplaven dvacet čtyři hodin po jeho podání. Vše bude doprovázeno pravděpodobně mírnou křečí a okamžitou menstruací.</p>
<p>Francesca vypila roztok bez jediného zaváhání. Když se oblékala, nemohla si Nicole nevzpomenout na své vlastní těhotenství. Nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo, a ne snad proto, že otcem byl princ. Ne, byla to otázka odpovědnosti. A lásky.</p>
<p>„Klidně ti můžu říct, co si teď myslíš,“ vyrušila ji z myšlenek Francesca, připravená k odchodu. „Ale neplýtvej nade mnou zbytečně časem. Máš svých vlastních problémů nad hlavu.“</p>
<p>Nicole neodpověděla. „Tak zejtra už bude levoboček venku,“ podotkla Francesca bezcitným hlasem. „To je setsakra dobře. Svět by určitě nestál o dalšího míšence.“ Na reakci Nicole už nečekala.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>16. RÁMO, RÁMO, JASNĚ ZÁŘÍŠ</emphasis></strong></p>
<p>Přistání blízko vchodové brány vedoucí do útrob Rámy proběhlo hladce a bez problémů. Generál Borzov po vzoru svého předchůdce velitele Nortona vydal pilotům Jamanakovi a Turgeněvové pokyn prvně použitý před sedmdesáti lety, totiž aby navedli Newtonovu výpravu k uzávěru na vrcholu kulového disku. Ten měl sto metrů v průměru a nacházel se na konci osy gigantického válce. Konstrukce kosmické lodi by se dala přirovnat ke krabici uložené v kuličkových ložiskách, a tak zaručovala lodi od startu až po přistání na odstředivě rotujícím Rámovi relativní vnitřní nehybnost.</p>
<p>Obrovský disk byl, jak se dalo logicky předpokládat, vnějším těsnícím uzávěrem rámanského ovzduší. Wakefield a Tabori vzápětí opustili Newtona a pomocí speciálních výsadkových modulů pátrali po zapuštěném kruhovém uzávěru. Kolo, kterým se otevírala mechanická přechodová komora, se nacházelo přesně na předpokládaném místě. Rovněž se i otáčelo očekávaným směrem, aby poté odhalilo tajemství vnitřní Rámovy skořepiny. A protože se na Rámovi II zcela nic nelišilo od jeho předchůdce, pokračovali oba kosmonauti v plnění úkolů vnitřního průzkumu podle harmonogramu.</p>
<p>Celé čtyři hodiny úmorné práce jim zabralo zpětné uzavření průchodu tentokrát zevnitř a cesta čtyři a půl kilometru dlouhými chodbami, které spojovaly obrovský vnitřní prostor cizí vesmírné lodi s vnějším vzdušným zámkem. Nato oba muži otevřeli další tři válcové uzávěry. Provedli instalaci transportního systému určeného k přepravě lidí a materiálu z Newtona do nitra Rámy. Projektanti ze Země jej navrhli tak, aby hladce sklouzl souběžnými žlábky, které Rámané vytesali do vnějších stěn tunelů před dávnými věky.</p>
<p>Po krátkém občerstvení se k Wakefieldovi a Taborimu připojil i Jamanaka. Všichni tři pak společnými silami postavili ve vnitřním konci tunelu plánovanou komunikační stanici Alfa. Model mnohaprvkové antény byl obezřetně vyvinut tak, aby v druhém rámanském plavidle bylo možno provozovat oboustranné spojení kdekoli na schodištích, či v severní polovině Hlavní roviny. Důmyslný komunikační plán spojení navíc vyžadoval instalaci druhé stanice Beta v blízkosti Válcového moře. Pár těchto stanic měl pokrývat i ostrov New York.</p>
<p>Funkčnost komunikační stanice Alfa přezkušovali z kontrolního střediska Brown s Takagišim. Takagiši byl viditelně nervózní i vzrušený a neuklidnil se ani poté, co ukončil základní zkušební testy svého dálkově ovládaného letadla. Ticho přerušovalo pouze odpočítávání, ale Brown v porovnání se svým kolegou působil při dokončování posledních operací dojmem uvolnění a lhostejnosti. Francesca včas zaujala místo před četnými monitory, aby vyvolala co nejlepší dojem v přímém přenosu na Zem.</p>
<p>Generál Borzov postupně osobně překontroloval veškeré hlavní pracovní úkony. Před vydáním povelu k vypuštění dvou dálkově řízených letadel se dramaticky odmlčel a nadechl. Pak se stroje rozlétly do Rámových hlubin. O pár sekund později se hlavní obrazovka řídícího střediska přijímající obrazový signál přímo z vysílače řízeného letadla, které navigoval David Brown, rozzářila první záplavou přijatých signálů. Po doladění obrazu se objevily obrysy širokoúhlého záběru. Bylo už předem naplánováno, že tento první záběr bude zachycovat prostory přes Válcové moře až kamsi do poloviny uměle vytvořeného světa Severní polokoule. Znenadání naskočil ostrý obraz a pohled na kontrastní obrazovku působil úchvatným dojmem. Bylo to něco docela jiného, než si o Rámovi jenom číst nebo provádět nácviky v replikách. Pocit osamoceného poustevníka vtaženého prostřednictvím prvního záběru do útrob gigantické vesmírné lodi byl stěží definovatelný…</p>
<p>Byl to pohled důvěrně známý a přitom nesnadno představitelný. Od konce mísy ve tvaru kráteru se táhly tunely a soustava vějířovitě uspořádaných teras a ramp směrem k hlavní části rotujícího válce. Samotný kráter byl rozdělen na tři části třemi velkými žebříky vzdáleně připomínajícími železniční koleje. Ty se ovšem dále rozpínaly do enormně obrovitých schodišť, z nichž každé mělo více jak třicet tisíc stupňů. Kombinace žebříků a schodišť se podobala třem žebrům na deštníku, který jakoby se vynořoval (či ponořoval) do zatopeného dna rozsáhlé Hlavní roviny, která byla kolem dokola zakončena stěnou rotujícího válce.</p>
<p>Severní polovina Hlavní roviny zaplnila většinu obrazovky. Obrovské prostory byly rozčleněny do pravoúhlých polí, která měla nepravidelné tvary pouze v okolí „měst“. Ve třech městech umístěných v rozlehlých rozích se kupily vysoké štíhlé objekty podobné lidským budovám. Ty, byly vzájemně pospojovány čímsi, co připomínalo horské silnice. V městech posádka okamžitě rozpoznala Paříž, Řím a Londýn, tak je totiž pojmenovali předchozí rámanští badatelé. V Hlavní rovině doslova bily do očí hluboké příkopy či údolí. Jednalo se celkem o tři příkopy rovnoměrně od sebe vzdálené, které v mírné křivce kopírovaly terén u Říma. Při probádávání prvního Rámy byly tyto příkopy zdrojem světla, které rozzářilo tamní svět krátce po roztátí Válcového moře.</p>
<p>To záhadné moře, jehož vody omývaly obrovský válec, bylo na obrazovce vidět až na vzdáleném konci. Jak očekávali, bylo ještě stále zamrzlé. V jeho samotném středu se vynořoval podivný ostrov s vysokými mrakodrapy, který si díky svému vzhledu vysloužil při první výpravě název New York. Tajemné věže se na obrazovku ani nevešly a doslova člověka vyzývaly k prozkoumání.</p>
<p>Celá posádka mlčky zírala na obraz dobrou minutu, pak se rozkřičel doktor David Brown. „Výborně, Rámo!“ A pokračoval s hrdostí v hlase. „Tak vidíte, vy nevěřící,“ křičel tak, až zaléhalo v uších, „je přesně jako ten první.“ Při těch slovech ho zabrala Francescina videokamera. Posádka však i nadále nepřestávala mlčky sledovat fascinující obraz na monitoru.</p>
<p>Mezitím Takagišiho dálkově řízené letadlo začalo přímým přenosem přenášet úchvatné obrazy z oblasti přímo za tunelem. Tyto záběry se promítaly na malých obrazovkách po obvodu řídícího střediska. Bude jich použito k ověření správnosti instalace komunikační a transportní stanice zavedené do útrob Rámy. Čekala je náročná práce – musí porovnat stovky obrazů čerstvě nasnímaných novými kamerami s existujícími záběry z Rámy I. Ačkoli většina srovnání bude provedena digitálně (a tedy automaticky), jistě se vyskytnou nějaké rozdíly, které si vyžádají zhodnocení člověkem. I kdyby obě lodi byly dokonale stejné, rozdíly v intenzitě osvětlení v době snímání obrazů mohou zapříčinit zkreslení reality.</p>
<p>Po dvou hodinách se poslední z dálkově řízených kamer spolu s letounem navrátila do přenosové stanice. Zajištěný fotografický materiál byl kompletní. Mezi Rámou II a jeho vesmírným předchůdcem se nevyskytly žádné závažnější rozdíly. Jedinou oblastí, kde se vyskytly jisté nesrovnalosti, bylo Válcové moře, protože ledový odraz byl tvrdým oříškem i pro digitální porovnávací algoritmus. Všichni měli za sebou dlouhý a vyčerpávající den. Borzov proto posádce oznámil, že program se posouvá a „speciální“ večeře se bude v řídícím středisku podávat o dvě hodiny později, než se původně předpokládalo.</p>
<p>„To nemůžete udělat,“ řval rozzuřený David Brown a rozrazil bez klepání dveře od velitelovy kanceláře. V ruce mával kopií prvního rozpisu úkolů a jejich personálním obsazením.</p>
<p>„O čem to mluvíte?“ zeptal se generál Borzov viditelně rozladěn způsobem, jak k němu doktor Brown vpadl.</p>
<p>„To jste se musel snad splést,“ trval na svém Brown zvýšeným hlasem. „Přece po mně nemůžete chtít, abych během první výzkumné výpravy zůstal tady na Newtonu?“ Když generál Borzov neodpovídal, změnil americký vědec taktiku. „Chtěl jsem vám oznámit, že něco takového nemůžu přijmout. A nebude se to moc zamlouvat ani vedení MVS.“</p>
<p>Borzov povstal za psacím stolem. „Zavřete dveře, doktore Browne,“ začal klidně. David Brown práskl zasouvacími dveřmi. „Teď zase vy poslouchejte chvíli mě,“ pokračoval generál. „Já nebudu skákat, jak vy budete pískat. Velícím důstojníkem mise jsem tu já. Jestli se i nadále hodláte chovat jako primadona, tak vám zaručuju, že se Rámy nohou nikdy nedotknete.“</p>
<p>Brown protestoval už o poznání tišším hlasem. „Ale já žádám o vysvětlení,“ trval na svém se zjevným nepřátelstvím. „Jsem starším vědcem týhle výpravy. A taky hlavním tiskovým mluvčím Newtonova projektu. Jak tedy chcete zdůvodnit, že mě necháte na Newtonu a ostatních devět kosmonautů pošlete dovnitř Rámy?“</p>
<p>„Já svá rozhodnut nemusím ospravedlňovat,“ odpověděl Borzov a chvíli vychutnával svou moc nad arogantním Američanem. Naklonil se dopředu. „Ale aby bylo jasno, nezamlouvají se mi vaše dětinské výbuchy vzteku, a proto vám řeknu, proč jste se nedostal do prvního úkolového rozkazu. Naše první návštěva Rámy je motivována dvěma hlavními cíli, musíme instalovat komunikačnětransportní systém a dokončit podrobné zmapování interiéru. Musíme zjistit, zda loď vypadá přesně jako ta první…“</p>
<p>„To už bylo dávno potvrzeno řízenými kamerami na letadlech,“ přerušil ho Brown.“</p>
<p>„Podle doktora Takagišiho to tak jednoznačně jisté není,“ oponoval mu Borzov. „Domnívám se, že…“</p>
<p>„Kecy, generále, Takagiši nebude nikdy spokojen, dokud se přesně každý čtvereční centimetr nebude krýt se stejným záběrem z první lodi. Sám jsem viděl porovnávací výsledky. Vy snad pochybujete…?“</p>
<p>David Brown se zarazil v půli věty. Generál Borzov bubnoval prsty na desce stolu a měřil si doktor Browna chladným pohledem. „Dovolil byste laskavě pro změnu promluvit mě?“ dotázal se zjevně ironicky. Na chvilku se odmlčel. „Vy si můžete myslet, co chcete,“ začal konečně, „ale doktor Takagiši je považován za světového odborníka na Rámův interiér. Nemůžete popřít, že jsou vaše vědomosti v tomto směru srovnatelné s jeho. Nutně potřebuju všech pět vesmírných kadetů pro práce na systému služebních zařízení. Oba žurnalisté musejí dovnitř také, nejen proto, že budeme plnit dva odlišné úkoly, ale i z toho důvodu, že pozornost celého světa se právě nyní upírá k nám. A konečně, já osobně jsem přesvědčen, že je pro mě, jako pro velitele mise, důležité, abych i já také alespoň jednou vstoupil dovnitř. A já jsem se pro to rozhodl právě teď. Pokud se naše výzkumy nacházejí v počátečním stádiu, musejí přinejmenším tři členové posádky setrvat vně Rámy. Takže si není těžké spočítat…“</p>
<p>„Mě neoblbnete,“ vskočil mu David Brown hrubě do řeči. „Moc dobře vím, jak se věci ve skutečnosti mají. Bájíte mi tu nesmysly o relativně logických důvodech, ale pravda je jiná. Chcete mě vyloučit, abych nebyl mezi prvními průzkumníky. Žárlíte, Borzove. Nemůžete přenést přes srdce, že pro většinu lidí jsem velitelem téhle výpravy já.“</p>
<p>Velitel zíral na vědce před sebou v němém úžasu přes čtvrt minuty. „Víte, Browne,“ pravil konečně, „je mi vás vlastně líto. Jste bezpochyby mimořádně nadaný člověk, ale váš talent je potlačován silným sebevědomím. Kdybyste nebyl tak…“ Tentokrát se zarazil v půli věty Borzov. Podíval se stranou. „Kdybych si nebyl jist tím, že až se vrátíte do svého pokoje, nebudete se okamžitě doprošovat nápravy u MVS, asi bych vám řekl, že podle odborné lékařské zprávy nejste doporučen k nasazení do práce v týmu s Wilsonem – z důvodů osobního napětí mezi vámi dvěma. To jste nám už oba jasně demonstrovali.“</p>
<p>Brown pozdvihl obočí. „Jinými slovy mi tedy říkáte, že Nicole des Jardinsová vystavila oficiální zprávu, ve které se jmenovitě zmiňuje o mně a Wilsonovi?“</p>
<p>Borzov přikývl.</p>
<p>„Ta svině!“ procedil mezi zuby Brown.</p>
<p>„Vy si pokaždé dokážete najít někoho, kdo může za vaše vlastní chyby, že, doktore Browne?“ podotkl s úsměvem generál Borzov ke svému odpůrci.</p>
<p>David Brown se beze slova otočil a rázně vyšel z kanceláře.</p>
<p>Během hostiny generál Borzov dovolil, aby se otevřelo i pár lahví výborného vína. Velící důstojník měl očividně dobrou náladu. Francescin návrh se pro tentokrát osvědčil. Snad i díky tomu, že malé stolky byly v místnosti řídícího střediska sraženy k sobě a zakotveny k podlaze, rozhostil se mezi kosmonauty vzácný pocit přátelství.</p>
<p>Doktor David Brown se na banket nedostavil. Zůstal ve svém pokoji, zatímco jeho jedenáct kolegů se oddalo společenské hře na fanty. Francesca dost nešikovně podotkla, že Brown se „cítí pod psa“. Ale sotva Tabori žertem navrhl, že zajde překontrolovat zdravotní stav amerického vědce, zda se mu snad nepřitížilo, Francesca kvapně dodala, že doktor Brown si nepřeje být vyrušován. Za chvíli si po pár skleničkách Janos s Richardem Wakefieldem začali na jednom konci dobírat Francescu, zatímco na opačném konci stolu diskutoval Reggie Wilson s generálem O’Toolem o nadcházející baseballové sezóně. Nicole seděla mezi generálem Borzovem a admirálem Heilmannem a naslouchala jejich vzpomínání na úsilí směřující k udržení celosvětového míru v prvních dnech Chaosu.</p>
<p>Francesca se hned po večeři omluvila a zmizela spolu s doktorem Takagišim na několik minut. Když se vrátili, požádala Francesca všechny kosmonauty, aby si natočili křesla směrem k velké obrazovce. Poté na ni v potemnělé místnosti začal doktor Takagiši promítat celkový interiér Rámy. Ale tentokrát to nebyl pohled na dutý nezáživný válec, tak jak jej všichni už důvěrně znali. Teď byl Ráma pestrobarevný díky použití nezvyklé metody vyvolávání. Černý prostor byl prozářen žlutozlatými pruhy. Konec válce čímsi připomínal lidskou tvář. V sále bylo hrobové ticho, když začala Francesca recitovat.</p>
<p>„Tygře, tygře, žhavě žhneš, noc je kolem tebe les!</p>
<p>Kdo vzal smrti její moc a dal ti strašnou souměrnost?“</p>
<p>Nicole des Jardinsové doslova zamrazilo v zádech, když naslouchala Francesce, recitující druhou sloku.</p>
<p>„V hloubi kde, kde v nebesích planul oheň očí tvých?“</p>
<p>To je doopravdy řečnická otázka, uvažovala Nicole. Kdo jenom stvořil tu gargantuovskou vesmírnou loď? To je základní úkol naší výpravy, tuhle záhadu musíme rozlousknout.</p>
<p>„Kdo dal řetěz? Kdo jej kul? V které výhni mozek žhnul?“</p>
<p>„Která kovadlina, hmat smí tu hrůzu do ruk brát?“</p>
<p>Francesca svou recitací hluboce zapůsobila i na generála O’Toolea, sedícího na pravé straně stolu. I jeho mysl zápolila s několika základními otázkami, které mu nedaly od té doby, co byl vybrán za člena výpravy, klidně spát. Můj Bože, přemítal, mají tito Rámané místo i v Tvém vesmíru? Stvořil jsi je před námi? Jsou našimi bratry a sestrami, či něčím v tomto slova smyslu? A proč jsi je seslal zrovna sem a právě v tuto dobu?</p>
<p>„Když pak hvězdy vrhly kopí, jejich slzy nebe kropí,</p>
<p>moh se, kdo tě stvořil, smát? Beránka moh udělat?“</p>
<p>Francesca dorecitovala báseň a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho vystřídané spontánním potleskem. Neopomněla skromně podotknout, že tomuto zážitku všichni vděčí doktoru Takagišimu, kterého za to hned políbila. To už povstal z křesla Tabori. „Myslím, že budu mluvit za nás všechny, když Francesce a Šigovi poděkuju za originální a naši mysl burcující představení,“ pronesl vděčně. „Mě osobně to téměř, ale ne docela, přimělo brát mé zítřejší poslání vážně.“</p>
<p>„Abych navázal na své předchůdce,“ pokračoval v řeči generál Borzov a povstal v čele stolu s láhví ukrajinské vodky, ze které si těsně předtím zavdal dva pořádné loky, „nadešel čas na starý ruský zvyk – na přípitek. Já osobně jsem propašoval na loď dvě láhve tohoto našeho národního produktu a schovával je pro vás, své kamarády a kolegy k slavnostní příležitosti.“</p>
<p>Při těch slovech předal obě láhve generálovi O’Tooleovi. Američan je obratně založil do dávkovače nápojů. „Irina Turgeněvová může potvrdit,“ pokračoval velitel v projevu, „že na dně každé láhve ukrajinské vodky je uschován malý červík. Legenda praví, že kdo ho sní, bude po dobu následujících čtyřiadvaceti hodin obdařen neobyčejnými schopnostmi.“ Admirál Heilmann po těchto slovech označil dva šálky infračerveným křížkem. Oba členové posádky, na které vyjdou ony šálky, se napijí vodky prosycené vzácnými červy.</p>
<p>„Uf,“ ulevil si Janos o chvilku později, když předával Nicole infračervenou prohlížečku. Jako první si ověřil, že jeho dno křížkem označeno není. „Né že bych z toho zrovna byl moc smutnej.“</p>
<p>Zato Nicolin hrníček takto označen byl. Jeho majitelka se tedy stala prvním z kosmonautů, kteří si dají moučník v podobě ukrajinského červa. V duchu ale váhala. Musím ho vážně vypít? Odpověď přišla automaticky, sotva zahlédla tvář svého velitele. Tak dobrá, souhlasila, pro jednou mě to snad nezabije. Všechno špatné by mělo logicky být zneutralizováno alkoholem.</p>
<p>Na samotného generála Borzova připadl druhý a poslední křížek. Očividně potěšený generál přemístil po jednom bílém červíkovi do šálku Nicole a sobě. Již naplněný vodkou jej zvedl k přípitku směrem k posádce.</p>
<p>„Připijme si na úspěch naší mise,“ pravil. „Pro každého z nás se těch pár dnů a týdnů stane největší událostí v našich životech. Nazveme-li naše poslání pravým jménem, pak jsme lidskými vyslanci k cizí kultuře. Ať tedy každý z nás reprezentuje lidský rod tak dobře, jak je to jenom možné!“</p>
<p>Opatrně pozvedl svůj šálek s vzácným obsahem a vzápětí jej vyprázdnil jediným douškem. S tekutinou spolkl i celého červa. I Nicole se snažila toho svého pozřít tak rychle, jak jenom mohla. V duchu se utěšovala tím, že na Pobřeží slonoviny okusila ještě horší věci.</p>
<p>Díky několika dalším přípitkům se nálada okolo stolu viditelně rozproudila. „A nyní,“ oznámil generál Borzov s rozevlátým gestem, „bude Newtonovu posádku reprezentovat nadaný rodák ze Stratfordu, Richard Wakefield, se svými talentovanými roboty.“ Místnost potemněla, až na čtvereční metr osvětlené plochy nalevo od stolu. Ve středu světelného kužele se nacházela maketa hradu. Dvacet centimetrů vysoký robot, oblečený do ženské róby, se procházel v jednom z pokojů. Scéna začínala tím, že si ona postavička pročítala dopis.</p>
<p>„Tu ženskou bych měl odněkud znát,“ podotkl Janos se šibalským úsměvem směrem k Nicole. „Někde jsem ji už zkrátka musel potkat.“</p>
<p>„Pšššt,“ tišila ho Nicole uchvácena precizností představení Makbetha.</p>
<p>Ten Wakefield musí byt vážně génius, přiznávala v duchu sama sobě. Jak jenom může stěsnat tolik detailů na tak maličkou scénu? Ještě snad impozantnější byla škála mimických projevů robotovy tváře.</p>
<p>Jak se soustředila, začala nabývat dojmu, že v divadle sleduje opravdové představení. K lady Makbeth dorazil posel se vzkazem, že její manžel táhne blízko kolem hradu a že král Dunkan na hradě hodlá strávit noc. Nicole velmi dobře viděla tvář lady Makbeth, která se po odchodu posla rozzářila očekávanou žádostivostí.</p>
<p>„…Přijďte, vy ďábli vzadu co okouníte! Mé ženskosti mě zbavte a od hlavy až k patě nejkrutější mě napěchujte zlostí! Krev mi zhustěte…“</p>
<p>Můj Bože, nevěřila Nicole svým očím a štípla se do tváře, ona se mění! Doopravdy tomu tak bylo. Sotva robot vyslovil slova „Mé ženskosti mě zbavte,“ začal (nebo začala), měnit tvary. Pod oblečením zmizela ňadra, oblost boků, dokonce i jemnost rysů tváře. Ten robot se skutečně dokázal chovat jako opravdová lady Makbeth.</p>
<p>Nicole byla unesená a jakoby očarovaná. Zčásti to bylo zapříčiněno shlédnutím představení, částečně požitým alkoholem. Nová robotova tvář jí čímsi připomínala tvář někoho, koho dobře znala. Náhle ji cosi vyrušilo napravo od ní. Pohlédla tím směrem a zahlédla vzrušeného Reggieho Wilsona dotírajícího na Francescu. Nicole se ještě několikrát nevěřícně podívala z Francescy na lady Makbeth a naopak. Už to mám, zajásala v duchu, ta nová lady Makbetha je přece podobná Francesce!</p>
<p>Vzápětí se jí ale zmocnil obrovský poryv strachu z předtuchy blížící se tragédie. Určitě se stane něco hrozného, ozývala se předtucha. Snažila se ten pocit zahnat hlubokým dýcháním, ale nedokázala to. Na malém jevišti se zatím půvabná hostitelka zdravila s králem Dunkanem. Nalevo zase Nicole zahlédla Francescu nabízející generálovi Borzovovi poslední skleničku vína. Stupňující hrůzu v Nicole to nijak nezmírnilo.</p>
<p>„Nicole, co je s tebou?“ otázal se jí Janos. Pravděpodobně, vycítil její strach.</p>
<p>„Ale nic,“ odpověděla mu. Sebrala všechny své síly a postavila se. „Asi mi nějak nesedla ta spousta jídla. Asi bude nejlepší, když půjdu do svého pokoje.“</p>
<p>„To ale po večeři přijdu o film,“ pokusil se Janos o žert. Nicole se jen stěží přiměla k úsměvu. Zaslechla lady Makbeth, kterak hubuje svého manžela za zbabělost. Ještě mocnější vlna pocitu blížící se předtuchy zaplavila celé její tělo. Počkala, až jí klesne hladina adrenalinu v krvi, s posledními silami opustila skupinu a zamířila do svého pokoje.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>17. SMRT VOJÁKA</emphasis></strong></p>
<p>Nicole se zdálo, že je opět desetiletým dítětem, které si hraje v lesích za jejich domem na pařížském předměstí Chilly-Mazarin. Náhle, bez důvodu ji přepadl ošklivý pocit, že její maminka umírá. Holčička propadla panice a rychle to utíkala říct tatínkovi. Do cesty se jí ovšem připletla prskající kočka. Nicole se zastavila a zapištěla. Odbočila z cestičky, kterou jí zvíře zablokovalo, a zamířila k domovu křovisky. Větve jí šlehaly do obličeje a drásaly ruce, ale kočka ji nepřestávala pronásledovat. Vtom Nicole zaslechla úplně jiné volání. Když se probrala, stál nad jejím lůžkem vyděšený Janos Tabori. „Generál Borzov,“ vyhrkl, „trpí strašnými bolestmi.“</p>
<p>Nicole bez otálení vyskočila z postele, přehodila přes sebe plášť, popadla kufřík s lékařskými potřebami a vyběhla za Janosem na chodbu. „Vypadá to na zánět slepého střeva,“ prohodil Janos v chvatu. „Ale docela jistý si tím nejsem.“</p>
<p>Irina Turgeněvová klečela vedle velitelova lůžka a držela Borzova za ruku. Generál ležel nehybně, v obličeji byl bílý jako stěna, na čele se mu perlily kapky potu. „Á, doktorka des Jardinsová přijela,“ s námahou se usmál. Snažil se posadit, ale zkroucený bolestí padl zpět na lůžko. „Nicole,“ zašeptal, „už jsem v agónii. Takovou bolest jsem ještě v životě nezažil, ani když jsem byl zraněn během služby v armádě.“</p>
<p>„Kdy vám ty bolesti začaly?“ zeptala se lékařka a vyňala prohlížečku a biometrický monitor, aby mohla překontrolovat činnost základních životních funkcí. Mezitím se Francesca s videokamerou přemístila za její rameno, aby mohla natočit lékaře určujícího diagnózu. Nicole jí nedůtklivě pokynula, aby se držela stranou.</p>
<p>„Asi tak před dvěma nebo třemi minutami,“ vypravil ze sebe s obtížemi generál Borzov. „Seděl jsem tu v křesle a spolu s ostatními jsem se díval na film. Všichni jsme se srdečně smáli. Najednou jsem ucítil pronikavou intenzivní bolest tady dole napravo. Připadalo mi to jako by mě cosi spalovalo zevnitř.“</p>
<p>Nicole naprogramovala prohlížečku na přehrání údajů zaznamenaných Hakamačuovými sondami uvnitř těla Borzova za poslední tři minuty. Poměrně snadno se jí podařilo lokalizovat ohnisko bolesti, nacházející se v prostoru kdesi v břišní krajině. Dále si vyžádala souhrnnou zprávu zachycující veškeré potřebné údaje ze všech sond od poslední kontroly. „Janosi,“ požádala kolegu, „zajdi do skladu a dones přenosný přístroj na stanovení diagnózy.“ Při těch slovech podala Taborimu vstupní kódovou kartu.</p>
<p> „Máte mírně zvýšenou teplotu, což by nasvědčovalo tomu, že váš organizmus bojuje s nějakou infekcí,“ sdělila Nicole generálovi Borzovovi. „Veškeré údaje zevnitř těla prozrazují, že trpíte ukrutnou bolestí.“ Mezitím se vrátil kosmonaut Tabori vyzbrojen malým elektronickým přístrojem velikosti běžná krabice. Nicole vyňala z prohlížečky datakostku a založila ji do diagnostického přístroje. Během půl minuty se obrazovka rozzářila písmeny. 94 % pravděpodobnost na apendicitis. Nicole stiskla klávesnici a na monitoru se objevily další možné diagnózy, jako například kýla, svalová křeč či drogová reakce. Ani jedna z následujících diagnóz se nevyznačovala vyšší pravděpodobností než dvě procenta.</p>
<p>V téhle situaci mám dvě možnosti, uvažovala rychle Nicole, zatímco generál opětovně vykřikl bolestí. Mohu poslat všechny údaje dolů na Zem ke stanovení kompletní diagnózy, ale… spočinula pohledem na hodinkách a kvapně počítala dobu, kterou si vyžádá dvojí cesta signálu rychlostí světla plus zdržení z porady lékařů. Do té doby už ovšem může byt pozdě.</p>
<p>„Co nám to říká, doktore?“ dotázal se generál. Jeho oči ji doslova prosily, aby ty jeho bolesti ukončila tak rychle, jak je to jenom možné. „Nejpravděpodobnější diagnózou se zdá být apendix,“ odpověděla Nicole.</p>
<p>„Proboha,“ hlesl generál Borzov a podíval se na ostatní. Chyběli pouze Wilsona Takagiši, ale ti už nebyli ani na promítání filmu. „Ale kvůli mně nesmí mít projekt v žádném případě zpoždění. Pojedeme podle prvního a druhého úkolového plánu, zatímco se budu zotavovat.“ Odmlčel se a obličej se mu zkřivil pod návalem další bolesti.</p>
<p>„Jenže,“ odvětila Nicole, „nejsem si tím absolutně jistá. Potřebuji k závěru ještě více údajů.“ Znovu projela všechny záznamy, protentokrát ve dvouminutovém intervalu od jejího příchodu do haly. Nyní určení diagnózy ukazovalo dvaadevadesátiprocentní pravděpodobnost na apendicitis. Nicole zrovna chtěla překontrolovat alternativní diagnózu, když náhle ucítila pevné sevření velitelovy ruky na své paži.</p>
<p>„Jestliže to stihneme rychle, dříve, než se do těla dostane hodně jedu, pak by to byla práce pro robota-chirurga, že?“</p>
<p>Nicole přisvědčila.</p>
<p>„Ale když budeme čekat na potvrzení diagnózy ze Země – uf. Pak možná upadnu do ještě hlubšího traumatu?“</p>
<p>Ten člověk mi snad čte myšlenky, bylo první, co Nicole napadlo. Pak si ale uvědomila, že i on, stejně jako ona, vychází z daných možností na Newtonu.</p>
<p>„Mám to brát jako radu pacienta lékaři?“ zeptala se Nicole s úsměvem očividně trpícího Borzova.</p>
<p>„Hlavně to neberte jako troufalost,“ odpověděl velitel s náznakem optimistické jiskry v oku.</p>
<p>Nicole se zadívala na monitor. Stále zde svítilo 92 % pravděpodobnosti na apendicitis. „Co ty si o tom myslíš?“ zeptala se ještě Janose Taboriho.</p>
<p>„Snad jen to, že během studií v Budapešti jsem už příznaky apendicitis viděl,“ řekl malý Maďar, „a symptomy byly přesně tytéž.“</p>
<p>„Tak dobrá,“ připustila Nicole. „Jdi připravit ChiRo na operaci. Admirále Heilmanne, pomohl byste, prosím, spolu s kosmonautem Jamanakou odnést generála Borzova do nemocnice?“ Nato se obrátila směrem k Francesce. „Uznávám, že se jedná o mimořádnou událost, ale pobyt na operačním sále ti dovolím pod třemi podmínkami. Podrobíš se dezinfekci jako každý z operačního týmu. S kamerou budeš stát až u stěny a bez jediného slova. A poslední podmínka je ta, že se podřídíš jakémukoli mému pokynu.“</p>
<p>„Souhlasím,“ přitakala Francesca. „Díky.“</p>
<p>Irina Turgeněvová s generálem O’Toolem čekali stále ještě v hale, kterou před chvílí opustil generál Borzov v doprovodu Heilmanna a Jamanaky. „Jsem si jist, že mluvím za nás oba,“ začal Američan upřímně. „Můžeme být nějak nápomocni?“</p>
<p>„Během operace prostřednictvím ChiRo mi bude asistovat Janos. Ale jeden pár rukou by se mohl hodit pro nepředvídané těžkosti.“</p>
<p>„Byl bych rád, kdybych to mohl být já,“ požádal O’Toole. „Mám nějaké zkušenosti jako ošetřovatel.“</p>
<p>„Výborně,“ odpověděla mu Nicole. „Pojďte se tedy také umýt.“</p>
<p>ChiRo, přenosný chirurgický robot, který byl do vybavení Newtonovy mise zařazen pravě pro takové náhlé případy, nenáležel do třídy robotů, které byly instalovány v operačních sálech nemocnic zvučných jmen na Zemi. I když to ve své podstatě byl malý technický zázrak. Dal se vtěsnat do malého kufříku a vážil pouhé čtyři kilogramy, navíc se vyznačoval nízkou energetickou náročností. Dokázal zvládnout přes sto konfigurací.</p>
<p>Janos Tabori už začal ChiRo vybalovat. Ve složeném stavu se ničím elektronickému chirurgovi nepodobal. Jeho mechanické paže s dalším příslušenstvím byly přehledně uloženy z důvodů snadné a rychle manipulace. Janos podle návodu nejdříve složil centrální řídící tělo robota a upevnil jej po straně operačního stolu, na kterém už ležel generál Borzov. Jeho bolesti nijak výrazně nepolevily. Netrpělivý velitel svým pohledem pobízel každého ke spěchu.</p>
<p>Dále Janos naprogramoval identifikační kód operace. ChiRo si poté sám zcela automaticky připojil všechny své údy včetně čtyřprsté ruky se skalpelem v konfiguraci nutné k vynětí apendixu. To už do místností vcházela Nicole v bílém plášti a v rukavicích.</p>
<p>„Už jsi stačil překontrolovat software?“ zeptala se jako první. Janos pokýval hlavou na znamení souhlasu.</p>
<p>„Zatímco si budeš drhnout ruce, projdu všechny předoperační zkušební testy,“ řekla mu a naznačila Francesce a generálovi O’Tooleovi, stojícím za dveřmi, aby vešli. „Už je vám alespoň trošku líp?“ dotázala se Borzova.</p>
<p>„Ani ne,“ zašeptal v odpověď.</p>
<p>„Podala jsem vám pouze lehká sedativa. ChiRo vám už brzy dá narkózu.“ Během předoperační přípravy na pokoji si Nicole ještě stačila osvěžit paměť. Tento chirurgický zákrok byl jedním z mnoha, na který byla připravována i během předstartovních cvičení. Zadala tedy téměř automaticky Borzovova osobní data do databanky ChiRo, připojila monitor, na kterém se budou zobrazovat údaje o pacientově stavu během operace a ubezpečila se, že celý software prošel kontrolou. Nakonec Nicole překontrolovala dvě videokamery pracující v součinnosti s chirurgickou rukou.</p>
<p>Mezitím se do místnosti vrátil Janos. Nicole stiskla tlačítko na robotově těle a na obrazovce okamžitě naskočily první dva operační úkony. Nicole se ujala prvního, druhý svěřila Janosovi. „Všichni připraveni?“ dotázala se s pohledem upřeným na generála Borzova. Velící důstojník Newtona souhlasně přikývl hlavou. Nicole tedy spustila ChiRo.</p>
<p>Jedna ze čtyř robotových paží vpravila do pacienta anestetikum a během necelé minuty upadl Borzov do bezvědomí. Zatímco Francescina kamera snímala každý krok historické operace (příležitostné poznámky šeptala kameramanka do ultrasenzitivního mikrofonu), skalpelová paže ChiRo vybavená párem očí provedla řez nezbytný k odhalení podezřelého orgánu. Žádný z lidských chirurgů by nedokázal byt tak rychlý a přitom zručný. Vybaven řadou senzorů kontrolujících každou mikrosekundu stovky parametrů, obnažil ChiRo v tkáni apendix během necelých dvou minut. Zde se podle programu zarazil na třicet sekund kvůli kontrole, než orgán vyjme z těla ven.</p>
<p>Nicole se naklonila nad pacienta, aby mohla zkontrolovat obnažené slepé střevo. Nebylo ani zanícené, ani zvětšené. „Janosi, rychle se podívej,“ přivolala kolegu s očima upřenýma na digitální hodiny odměřující čas vyhrazený ke kontrole. „Vypadá dokonale zdravě.“ Janos se předklonil z protější strany operačního stolu. Můj Bože, blesklo Nicole hlavou, vždyť my chceme odstranit… Digitální hodiny ukazovaly 00.08. „Vypni to,“ zakřičela. „Stopni operaci.“ Nicole i Janos se dostali k hlavnímu vypínači robota současně.</p>
<p>V témže okamžiku se vnitřek Newtonovy lodi prudce naklonil do strany. Nicole byla vražena dozadu na stěnu místnosti. Janos upadl dopředu a prudce přitom narazil hlavou do operačního stolu. Jeho napřažené prsty se sesmekly z ovládacího panelu a poté byl sražen na zem. Pííp! Pííp signalizovala Hakamačuova sonda varující že někdo v místnosti je ve vážném zdravotním stavu. Nicole stačila letmo zaregistrovat, že O’Toole s Francescou jsou v pořádku, a proto napjala všechny své síly proti odstředivé síle, aby se opět dostala k operačnímu stolu. S mimořádným úsilím se jí podařilo po zemi přeplazit místnost. Když dosáhla okraje stolu, pomalu povstala, ale i pak se musela velkou silou přidržovat.</p>
<p>V tu chvíli Nicole potřísnila krev prýštící odkudsi z operační desky stolu. Nechápavě zírala na Borzovovo tělo. Rána byla doslova zaplavena krví a mechanická paže ChiRo se skalpelem nepřestávala řezat. Ono hlasité pípání vydávala tedy Borzovova sonda, a to i navzdory tomu, že Nicole před operací záměrně nastavila vyšší toleranci pro stanovení stavu ohrožení.</p>
<p>Když si Nicole uvědomila, že robot nevypnul, zaplavila ji mohutná vlna strachu a začal se jí zvedat žaludek. Nevěděla, zda se má vrhnou hlavou proti zdi, nebo se rozplakat bezmocností. Nějak se jí podařilo vypnout přívod energie. Skalpel se pozvolna vynořil z tratoliště krve a pomalu se uložil do podpěry. Vzápětí se Nicole pokoušela zastavit hojné krvácení.</p>
<p>Přibližně po třiceti vteřinách ona nevysvětlitelná síla pominula stejně nečekaně, jako začala. Generálovi O’Tooleovi se konečně podařilo postavit se na nohy a dojít až k zoufalé Nicole. Skalpel stačil napáchat příliš mnoho škody. Velitel jim před očima vykrvácel. „Ó ne, ne, Bože,“ zašeptaly O’Tooleovy rty, když spatřil to, co zbylo z jeho přítele. Uši rvoucí pípání nepřestávalo a do toho se ještě přidal alarm životně důležitých funkcí. Francesca se stačila vzpamatovat přesně v ten okamžik, aby ještě stačila natočit posledních deset vteřin života Valerije Borzova.</p>
<p>Pro zbývající členy Newtonovy posádky nadešla neobyčejně dlouhá noc. Během dvou hodin následujících těsně po operaci prodělal postupně Ráma další tři obdobné manévry, z nichž každý trval, stejně jako ten první, jednu až dvě minuty. Země jim následovně potvrdila, že kombinací těchto manévrů došlo ke změnám letové polohy, počtu rotací a oběžné dráhy cizí vesmírné lodi. Nikdo však nedokázal podat uspokojivé vysvětlení účelu těchto obratných postupů, a proto byly označeny pouze jako orientační změny, které vyvolaly odchylku od přímé Rámovy orbitální dráhy. Avšak Rámova trajektorie se tímto nijak významně nezměnila – i nadále pokračoval ve své pouti po hyperbolické dráze kolem Slunce.</p>
<p>Náhlá smrt generála Borzova na palubě Newtona se hluboce dotkla snad každého obyvatele Země. Jeho osobnost velebil tisk všech států světa, mimořádně vysoko pak vyzdvihovali jeho morální kvality a umění jednat s lidmi. Smrt byla pokládána za tragickou nehodu zapříčiněnou nenadálým prudkým pohybem Rámy uprostřed rutinní operace slepého střeva. Od smrti však neuběhlo ještě ani osm hodin a už se objevili zvídaví lidé se všetečnými otázkami. Proč se Ráma pohnul přesně v tom okamžiku? Proč selhal jistící systém ChiRo, který měl automaticky operaci přerušit? A proč lidští lékařští důstojníci dohlížející na zdárný průběh operace vypnuli přívod energie až tak pozdě?</p>
<p>Tytéž otázky si kladla i Nicole des Jardinsová. Vyhotovila veškeré dokumenty potřebné v případě, kdy dojde k úmrtí v kosmu. Borzovovo tělo bylo již dlouho uloženo ve vakuové rakvi v zadní části vojenské lodi, kde se nacházely skladovací prostory. Hlášení o nehodě vyplnila bez otálení, O’Toole, Sabatiniová a Tabori učinili zrovna tak. Neobjevil se v nich jediný rozpor. Jen Janos se opomněl zmínit, že se natahoval během Rámova manévru k vypínači na ovládacím panelu. Tenkrát Nicole ani nenapadlo, že by to později mohlo být velmi důležité.</p>
<p>Telekonference ze strany vedení MVS byly neobyčejně bolestivé a nepříjemné. Největší nápor bezduchých, hloupých a stále se opakujících otázek byl samozřejmě k Nicole. Šlo to tak daleko, že se dvakrát téměř přestala ovládat. Nicole už skoro očekávala, že i Francesca si přiloží své polínko do ohně o „nedostatečné odborné způsobilosti lékařského sboru Newtonovy mise“, ale italská novinářka kupodivu během telekonference zachovala realistický pohled na věc, a dokonce se ještě přiklonila na stranu Nicole.</p>
<p>Po krátkém interview pro Francescu, kdy Nicole popsala svůj otřes v ten okamžik, kdy zahlédla tělo Borzova zalité krví, odešla lékařka do svého pokoje. Vymluvila se na to, že si potřebuje odpočinout. Znovu a znovu se jí před očima odehrávaly ony kritické, okamžiky operace. Mohla snad učinit něco, čím by onomu neštěstí zabránila?</p>
<p>Byla tu jistá možnost, že selhání ochranného algoritmu bylo zapříčiněno výrobní vadou. Pak by ale přístroj neměl projít předletovými testy.</p>
<p>Takže chyba musela být v lidech. Pak by se mohlo jednat buď o nedbalost (zapomněla s Janosem ve chvatu nastavit ochranný kód pro případ selhání?), nebo o nehodu následující jen pár vteřin po započetí oné odstředivé síly. Její marné pátrání po logickém vysvětlení a téměř absolutní vyčerpání na ni působily krajně depresivně, až konečně usnula. Ale jedna část rovnice jí už byl dokonale jasná. Zemřel tu člověk a ona za to nese zodpovědnost.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>18. POST MORTEM</emphasis></strong></p>
<p>Bylo jen logické, že následující den po smrti generála Borzova byl plný zmatků. MVS rozjela naplno vyšetřování nehody a většina kosmonautů byla podrobena dalším křížovým výslechům. Nicole se zvláště podrobně vyptávali na údajnou podnapilost během samotné operace. Některé otázky byly doopravdy ošklivé a Nicole, která spíše potřebovala duševní podporu, ztrácela celkem snadno s vyšetřovateli trpělivost.</p>
<p>„Podívejte se,“ rozhorlila se v jednom případě, „už čtyřikrát jsem vám jasně řekla, že jsem vypila dvě skleničky vína a jednu skleničku vodky. To bylo tři hodiny před operací. Připustila jsem také, že bych se před chirurgickým zákrokem alkoholu ani nedotkla, ale jak jsem mohla tušit, co přijde? Pokud si nyní retrospektivně vzpomínám, tak jeden nebo dva vědečtí důstojníci asi zůstali střízliví. Ale teď je pozdě bycha honit. Opakuji vám znovu, co už jsem řekla mnohokrát předtím. Ani můj úsudek, ani mé fyzické schopnosti během operačního výkonu nebyly nijak ovlivněny alkoholem.“</p>
<p>Později, ve svém pokoji, se Nicole snažila přijít na kloub záhadě s robotem-chirurgem. Proč jenom pokračoval v operaci, když následkem vnitřního selhání jeho vlastního jištění měly logicky selhat všechny jeho funkce? Podle návodu k použití ChiRo bylo evidentní, že přinejmenším dva odlišné senzorové systémy musely vyslat chybné údaje do hlavního řídícího centra robota-chirurga. Navíc i senzor měřící vibrace měl správně informovat řídící orgán o nepřijatelnosti vnějších podmínek operace následkem velké bočně působící síly. A stereokamery měly přinést signály, že skutečný obraz operovaného orgánu je naprosto odlišný od toho naprogramovaného. Ale z jakéhosi dosud neznámého důvodu ani jeden senzor nepředal pokyn k přerušení operace. Co se to jenom mohlo stát?</p>
<p>Pět hodin to zabralo Nicole, než se jí podařilo vyloučit možnost rozhodující závady, která by měla příčinu ať už v softwaru, či hardwaru samotného ChiRo. Přesvědčila se o tom, že zadaný software a databanka správně vyhodnocovaly standardní výškovou hladinu během intenzivních předstartovních testů. Také se jí podařilo vyčlenit stereozobrazování a údaje z paměti senzoru vibrací, během prvních sekund po prudkém naklonění lodi. Tyto údaje byly řádně přenášeny do centrálního orgánu a měly vyvolat následné přerušení operace. Ale nestalo se tak. Proč? Jediným možným vysvětlením, které připadalo v úvahu, bylo, že software byl změněn manuálním příkazem v době mezi zadáním a provedením operačního úkonu.</p>
<p>Nicoliny operační znalosti jí postačily k sebeujištění, že chyba nebyla v zadaném softwaru. Jaký povel v jakou dobu mohl změnit kód či parametry ChiRo, to už byla otázka pro odborníka. Pro takového, který se detailně vyzná v konstrukci stroje, v jeho řeči a dokáže se správně orientovat v miliardách bitů údajů, které jsou k dispozici po celou dobu úkonu. Nicolino pátrání se tím ocitlo u konce, pokud by ovšem nenašla někoho, kdo by jí mohl pomoci. Neměla bych to raději vzdát? ptala se sama sebe. Ale copak bys to dokázala, odpověděl jí její vnitřní hlas, dokud by ses s jistotou nedozvěděla pravou příčinu smrti generála Borzova? V hloubi její duše stále žhnula touha po tom, aby se šetřením prokázala její dokonalá nevina.</p>
<p>Odvrátila oči od terminálu a vyčerpáním padla na lůžko. Jak tam tak ležela, vzpomněla si na své překvapení během třicetivteřinové kontroly, právě v ten okamžik, kdy byl obnažen apendix. Rozhodně tam nešlo o zánět slepého střeva, uvažovala. Bez nějakého hlubšího motivu se Nicole vrátila k počítači a vyvolala si údaje elektronického diagnostika, které ji vedly k rozhodnutí o operaci. Zběžně pohlédla na nápis 92 % PRAVDĚPODOBNOST 4 NA APENDICTTIS, ale hned se věnovala dalším možným diagnózám. Drogová reakce se tentokrát posunula na druhé místo s celými čtyřmi procenty. Nicole se tedy rozhodla jít na věc z druhé strany. Vyžádala si příznaky dané v tom případě, kdy se nebude jednat o apendicitis.</p>
<p>Během chvilky se obrazovka rozzářila, výsledky. Nicole údivem celá zkameněla. Podle údajů pocházejících z biometrického systému sond v Borzovově těle byl počítačem vyvozen závěr, že se v tomto případě, když vyloučíme apendicitis, bude pravděpodobnost drogové reakce organismu 62 %. Právě když Nicole chtěla projít i další analýzy, ozvalo se zaklepání na dveře.</p>
<p>„Dále,“ vyzvala kohosi za dveřmi a pokračovala v práci u počítače. Když se otočila, spatřila stát ve dveřích Irinu Turgeněvovou. Ruská pilotka chvíli mlčela.</p>
<p>„Požádali mě, abych za tebou zašla,“ vypravila ze sebe nakonec Irina přerývaně. Byla velmi plachá dokonce i před krajanem Borzovem i východoevropanem Taborim. „Dole v hale se koná schůze posádky.“</p>
<p>Nicole uložila do paměti počítače výsledky svého šetření a vydala se za Irinou. „A co se na té schůzi projednává?“ zeptala se cestou. „Organizační záležitosti,“ odpověděla stručně Irina a nijak dál už věc nerozváděla.</p>
<p>V době příchodu obou žen do haly začínala nabírat ostrá slovní přestřelka mezi Reggiem Wilsonem a Davidem Brownem na intenzitě. „Jestli jsem to tedy dokázal správně pochopit,“ pronesl sarkasticky doktor Brown, „tak jsi přesvědčen o tom, že rámanská vesmírná loď se záměrně rozhodla pro ten úhybný manévr přesně v tu chvíli? Byl bys tedy tak moc laskav a vysvětlil nám tady všem, jak se tahleta letící hromada kovu náhodou domákla o tom, že zrovna v tu minutu je generálu Borzovovi vyoperováváno slepý střevo? A když už budeš v tom vysvětlování, tak nám taky objasni, proč tahle zlomyslná vesmírná potvora na druhý straně neudělala vůbec nic, čím by nás odradila od záměru naší mise?“</p>
<p>Reggie Wilson se rozhlédl kolem sebe, jakoby žádal o podporu ostatní. „Zase bazíruješ na slovíčkách, Browne,“ začal očividně znechucen. „To, co vždycky tvrdíš, se zdá být na první pohled až moc logické. Ale stejně se mi nechce věřit, že já bych byl jediný z celé posádky, kdo by ti to zbaštil. Já jsem třeba přesvědčen o tom, že i Irina Turgeněvová si myslí, že bych to měl být já, kdo zaujme vedoucí místo.“</p>
<p>Ani doktoru Brownovi neušel příchod obou žen. Podle způsobu, jakým dokázal klást své otázky, bylo zřejmé, že se dokáže dokonale ovládat a že ví, čeho chce dosáhnout. „Jak to tedy vidíš ty, Irino?“ zeptal se pro jistotu David Brown. „Nebo si myslíš, zrovna tak jako Wilson, že to, co se odehrálo během generálovy operace, byl zvláštní Rámův vzkaz pro lidstvo?“</p>
<p>Irina a Hiro Jamanaka už tradičně patřili k těm nejzamlklejším členům při všech diskuzích. Když se teď pohledy všech ostatních upřely zvědavě na Irinu, vzmohla se na pouhé šeptnutí – ne.</p>
<p>„Ale když jsme se o tom bavili včera večer…“ nepřestával naléhat Wilson na ruskou pilotku.</p>
<p>„Tak to by snad stačilo,“ přerušil ho rázně David Brown. „Vždyť máme i z kontrolního střediska Země jednoznačně potvrzeno, že se jednalo čistě o náhodný manévr.“ Po těchto slovech se podíval směrem k Reggie Wilsonovi, který byl vzteky bez sebe. „My jsme se tu ale sešli, abychom probrali mnohem závažnější problémy. Proto bych požádal admirála Heilmanna, aby nás seznámil s tím, co se dozvěděl o problému vedení.“</p>
<p>Po tomto vybídnutí se Otto Heilmann postavil a začal číst ze svých poznámek. „Podle Newtonova řádu se v případě smrti nebo v případě vážného onemocnění velícího důstojníka od posádky očekává plnění programu podle harmonogramu. V případě splnění všech těchto úkolů vyčká posádka povelu ze Země, která jmenuje nového velitele.“</p>
<p>David Brown mu opět vskočil do řeči. „Spolu s admirálem Heilmannem jsme tu věc začali probírat přibližně před hodinou a narazili jsme na některé znepokojující skutečnosti. MVS má plnou hlavu vyšetřování příčiny smrti generála Borzova. Na jmenování jeho nástupce tam ještě ani nepomysleli. A až o tom začnou konečně jednat, může se to táhnout celé týdny, než se dopracují k závěrečnému rozhodnutí. Musíme mít na paměti, že se jedná o tentýž byrokratický aparát, který nikdy nebyl schopen jmenovat oficiálního Borzovova zástupce či s konečnou platností rozhodnout, že ho není třeba.“ Odmlčel se, aby členové posádky mohli lépe strávit to, co jim právě naservíroval.</p>
<p>„Otto mi mimo jiné navrhl, že bychom nemuseli bezpodmínečně vyčkávat na rozhodnutí Země,“ navázal Brown na svou předcházející řeč. „Podle jeho názoru bychom si právě my tady měli stanovit sami svoji řídící strukturu, která by byla přijatelná pra nás všechny, a poté bychom měli MVS s naším návrhem seznámit. Admirál Heilmann se domnívá, že by náš návrh rádi přijali už jenom proto, aby se sami vyhnuli zdlouhavému rozhodování.“</p>
<p>„I za mnou přišli admirál Heilmann a doktor Brown s touhle myšlenkou,“ vstoupil do hovoru Tabori. „Oba svorně zdůrazňovali, jak je nutné neprodleně začít s výzkumy uvnitř Rámy. Viditelně nehodlají mít nic společného s partou nastrčených paňáků někde na Zemi, alespoň tak jsem to pochopil já. A protože ani jeden z nás nemá tak bohaté zkušenosti jako generál Borzov, navrhuji, že by bylo nejrozumnější mít velitele dva. Pravděpodobně by to měli být oni dva. Otto by měl na starosti sféru vojenského velení a záležitosti technického rázu, doktor Brown by zase vedl vědeckovýzkumnou činnost uvnitř Rámy.“</p>
<p>„A co se stane, když se nedohodnou, nebo když se jejich oblasti budou překrývat?“ zeptal se logicky Richard Wakefield.</p>
<p>„V tom případě,“ odpověděl admirál Heilmann, „bychom o sporné otázce dali hlasovat celé posádce.“</p>
<p>„Copak vám to nepřijde postavený na hlavu?“ zeptal se ještě rozladěnější Reggie Wilson. Dělal si o průběhu jednání poznámky na své klávesnici, ale v tomto bodě už to nevydržel a obrátil se k posádce. „Brown s Heilmannem se tak hrozně strachují o naši budoucnost, že raději vytvoří novou vedoucí strukturu, do jejíhož čela pak dosadí sami sebe a rozdělí si moc na půl. Copak jsem tu ksakru jedinej, kdo cejtí, že tahle ryba smrdí od hlavy?“</p>
<p>„Ale jejich návrh je víc než dost logický,“ vpadla tentokrát do řeči Francesca a odložila kameru vedle sebe. „Doktor Brown je starším vědcem, admirál Heilmann léta patřil mezi nejbližší spolupracovníky Valerije Borzova. Ani jeden z nás nedokáže fundovaně rozhodnout otázky ve všech oborech. Nezdá se ti, Reggie? Rozdělení sfér by…“</p>
<p>Pro Reggiho Wilsona nebylo snadné v dané situaci najít protiargument. Přesto však přerušil Francescu dříve, než stačila domluvit. „S něčím takovým nemůžu nikdy souhlasit,“ trval na svém zatvrzele. „Mám zato, že by nám měl velet někdo docela jiný. A podle mého je mezi námi jediný člověk, který má pro tuto funkci všechny předpoklady. Je to generál O’Toole.“ Při těchto slovech máchl rukou směrem k americkému příteli. „Jestli tu ještě platí zásady demokracie, tak tímto navrhuju právě jeho na místo velícího důstojníka.“</p>
<p>Jakmile se Reggie posadil, vypukl kolem dokonalý zmatek. David Brown se pokusil opět nastolit pořádek. „Klid, prosím,“ křičel, „dohodněme se nejdřív na jedné věci. Kdo je tady pro to, abychom sami zvolili velitele a MVS to pak předestřeli jako hotovou věc? Až se dohodneme na tomto bodě, můžeme se zabývat otázkou, kdo by to mohl být.“</p>
<p>„O něčem takovém jsem předtím nikdy nepřemýšlel,“ podotkl Richard Wakefield. „Ale souhlasím s tím, abychom do toho nezatahovali Zem. Oni tu s námi nežijí. Ani jeden z nich si tam nedokáže představit, co to je nacházet se na palubě kosmické lodi přichycené na jakési cizí těleso kdesi uvnitř oběžné dráhy Venuše. Jestliže se my sami rozhodneme špatně, budeme tím trpět všichni, jak jsme tady. Proto bychom si měli o organizační struktuře svého vedení rozhodnout právě my sami.“</p>
<p>Každý z nich, snad až na Wilsona, byl toho názoru, že nejvhodnějším řešením problému bude, aby si sami ustanovili své nové vedení a poté s tímto krokem seznámili MVS. „Dobrá,“ navrhl později Otto Heilmann, „a nyní si musíme stanovit kandidáty na naše velitele. S naším plánem jste už byli seznámeni, navrhli jsme rozdělení velení mezi mne a doktora Browna. Reggie Wilson nominoval na místo velícího důstojníka generála O’Toolea. Má někdo ještě jiný návrh?“</p>
<p>V místnosti se na chvíli rozhostilo hrobové ticho. „Promiňte,“ oslovil je generál O’Toole, „ale rád bych vás seznámil s několika svými postřehy.“ Všichni začali napjatě naslouchat americkému generálovi. Navzdory tomu, že byl všeobecně znám O’Tooleův vztah k víře (ke které ovšem nenutil nikoho dalšího), měl tento muž u posádky přirozenou autoritu. „Myslím si, že v této chvíli musíme postupovat při naší volbě velmi obezřetně, abychom nezničili vzájemné vztahy v našem kolektivu, které jsme tak pracně vybudovali během uplynulého roku. Volba na ostří nože se může později ukázat jako velmi nebezpečná. I když to asi není ze všeho nejdůležitější. Všichni jsme vycvičeni na plnění určitých úkolů bez ohledu na to, kdo nám velí.“</p>
<p>Ostatní hlavy v hale souhlasně přikyvovaly. „Já osobně,“ pokračoval generál O’Toole, „se musím přiznat k tomu, že vím jen velmi málo o aspektech naší mise týkajících se výzkumné činnosti uvnitř Rámy. Vždycky jsem byl vycvičen pouze k tomu, abych zvládl činnosti na obou Newtonových lodích. Vždycky jsem duší byl a zůstanu vojákem. Na to, abych zastával funkci velícího důstojníka, nemám ani žádnou kvalifikaci.“ Reggie Wilson mu chtěl oponovat, ale O’Toole mu naznačil, aby mlčel, a pokračoval. „Proto bych byl rád, kdybychom přijali Heilmannův a Brownův návrh a věnovali se našemu hlavnímu poslání – výzkumu cizího vesmírného plavidla, které k nám přilétlo z hvězdných dálav.“</p>
<p>Na závěr schůze oba noví velitelé informovali ostatní kosmonauty v hrubých rysech o návrhu pracovního scénáře, který bude připraven k posouzení následujícího rána. Po vyčerpání programu jednání zamířila Nicole do svého pokoje. Cestou okolo dveří Janose Taboriho se zastavila a zaklepala. Zprvu bylo v pokoji ticho. Teprve když zaklepala podruhé, zaslechla zívajícího Janose. „Kdo je?“</p>
<p>„To jsem já, Nicole,“ odpověděla.</p>
<p>„Tak pojď dál,“ vyzval ji.</p>
<p>Ležel na zádech na malém lůžku, tvář měl zachmuřenou. „Co je s tebou?“ zeptala se ho Nicole.</p>
<p>„Ale nic,“ opáčil Janos. „Jenom mě strašně bolí hlava.“</p>
<p>„Vzal sis proti tomu něco?“ vyptávala se dál Nicole.</p>
<p>„Ne. Tak vážné to zas není.“ Odpovídal jí na otázky, ale neusmál se jako jindy. „S čím jsi za mnou přišla?“ zeptal se skoro s nepřátelským tónem v hlase.</p>
<p>Nicole to mírně vyvedlo z míry, ale přesto přešla rovnou k věci. „Znovu jsem pročítala tvoje hlášení o Valerijově smrti…“</p>
<p>„A proč? Z jakého důvodu?“ přerušil ji Janos rázně.</p>
<p>„Abych se ujistila, zda neexistuje něco, co jsme udělali každý jinak.“ Nicole jasně vycítila, že Janosovi tento předmět rozhovoru není příjemný. Po chvilce ticha Nicole opět promluvila. „Omlouvám se, Janosi, že se takhle vnucuju. Radši přijdu někdy jindy.“</p>
<p>„Ale ne, ne,“ namítl on. „Radši to vyklop teď hned.“</p>
<p>To je divný způsob, jak projednávat tak závažnou věc, napadlo Nicole v duchu, když si připravovala otázku. „Janosi.“ oslovila ho, „nikde ve svém hlášení jsi se nezmínil, že jsi se před manévrem Rámy dotkl ovládacího panelu ChiRo. A já bych mohla přísahat, že jsem zahlédla tvé prsty na panelové klávesnici zrovna v tom okamžiku, kdy jsem byla vržena proti té stěně.“</p>
<p>Nicole se zarazila. Obličej kosmonauta Taboriho byl absolutně bez výrazu. Skoro jí připadalo, že myslí na něco jiného. „Nepamatuju se,“ odpověděl až po delší době docela bezbarvým hlasem. „Snad máš pravdu. Jestli se mi to po tom nárazu nevykouřilo z hlavy.“</p>
<p>Nech už toho, řekla si v duchu Nicole sama sobě, když pozorovala svého kolegu. Tady se už víc nedozvíš.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>19. STŘETY A POTYČKY</emphasis></strong></p>
<p>Genevieve se rozplakala. „Ach, mami,“ vypravila ze sebe. „Víš, já tě mám tak ráda, ale tohle bylo prostě hrozný.“</p>
<p>Dívku, která utekla ze záběru kamery, vystřídal Nicolin otec. Pierre se na chvilku otočil doprava, aby se ujistil, že s vnučkou je vše v pořádku, a potom se opět otočil čelem k objektivu. „Ten poslední den jí dal pořádně zabrat. Sama dobře víš, jak tě zbožňuje. V některém zahraničním tisku o tobě dokonce napsali jako o packalovi, který se vydává za chirurga.</p>
<p>A dneska večer reportér americké televize dokonce naznačil, že jsi musela být během operace opilá.“</p>
<p>Odmlčel se. Z výrazu jeho tváře bylo evidentní, jak moc ho to mrzí. „Ale jak Genevieve, tak já víme, že na těch pomluvách není ani zbla pravdy. Máme tě rádi a stojíme za tebou.“</p>
<p>V tom okamžiku obrazovka potemněla. Nicole jim zavolala jako první, aby se potěšila se svými nejbližšími. Během druhého přenosu, který se podařilo navázat po dvaceti minutách, si při spatření známých tváří na obrazovce plně uvědomila, že tato událost se nedotkla pouze života na palubě Newtona, ale i v Beauvois. Genevieve byla viditelně rozrušená. Kdykoli se během hovoru objevilo jméno generála Borzova, vždycky se rozplakala (několikrát se s laskavým Rusem setkala a on se k ní vždycky choval obzvlášť pěkně).</p>
<p>Takže jsem vlastně ublížila i tobě, napadlo Nicole o něco později, když usedala na lůžko. Promnula si oči. Cítila se strašně unavená. Pomalu se svlékala a snažila se raději nemyslet na to, co se odehrává u nich doma. Ale nešlo to, stále se jí vybavoval obraz její dcery ve škole v Luynes. Trhla sebou, když si představila Genevievinu kamarádku, jak se vyptává její dcery na příčinu smrti Valerije Borzova. Drahá dceruško, přemítala v duchu, kéž bych jenom věděla, jak moc tě mám ráda. Kdybych tě mohla něčeho tak hrozného ušetřit! Nicole si vroucně přála, aby se mohla dotknout svého dítěte, obejmout ho, utěšit, pomoci zahnat černé myšlenky, které ho musely sužovat. Nebylo to ale možné. Genevievu od ní dělily stovky milionů kilometrů.</p>
<p>Nicole se uložila do postele. Ležela na zádech se zavřenýma očima, ale nespala. Cítila se tak osamocená a zavržená jako snad nikdy v životě. Tolik toužila po někom, kdo by ji podpořil, kdo by ji utvrdil v tom, že její obavy jsou zbytečné a neodpovídají realitě. Zůstala však ve svém trápení úplně sama. Její otec a dcera byli daleko na Zemi. Jeden ze dvou členů Newtonovy posádky, které znala lépe, zemřel a druhý se vůči ní choval podezřívavě.</p>
<p>Dokonale jsem selhala, uvažovala Nicole, když ležela v pokoji. A to při nejdůležitější šanci a poslání. Vybavilo se jí jiné, velké životní zklamání. Tenkrát jí bylo šestnáct a byla jednou ze žhavých kandidátek na obsazení role Johanky z Arcu v celonárodní soutěži pořádané u 750. výročí tragické smrti této dívky. Kdyby tenkrát v konkurzu zvítězila, hrála by Johanku v sérii divadelních představení déle jak dva roky. Proto se vrhla do soutěže s maximálním nasazením. Přečetla snad každou knihu, která byla kdy o této mučednici napsána, shlédla všechna myslitelná představení o ní. V konkurzu pak Nicole ve všech kategoriích bravurně obsadila první místa, až na kategorii označenou „vnější podoba“. Měla tenkrát po zásluze vyhrát, ale nestalo se tak. Tatínek se ji snažil utěšit slovy, že Francie ještě není dost zralá na to, aby dokázala přijmout za své hrdiny tmavé pleti.</p>
<p>To ale vlastně nebyla klasická životní prohra, namítla sama sobě lékařka Newtonovy mise. A navíc, tenkrát byl se mnou táta, který mě utěšoval. Tím se jí vybavila zase vzpomínka na maminčin pohřeb. To jí bylo deset. Matka se rozhodla odjet na Pobřeží slonoviny, aby navštívila příbuzné. Anawi pobývala zrovna v Nidougou, když v okolí vypukla virulentní epidemie prasečího moru. Nicolina matka zemřela velmi krátce nato.</p>
<p>Pět dní po smrti byla Anawi pochována jako královna kmene Senouf. Nicole při obřadu plakala, zatímco Omeh opěvoval duši její matky, která odcházela z tohoto světa do Země očekávání. Tam bude vyčkávat až do té doby, než bude opětovně vybrána k dalšímu pozemskému životu. V chvíli, kdy plameny ohnivé vatry počaly stravovat matčin královský šat pocítila Nicole poprvé v životě ten všezaplavující pocit bezmocnosti ztráty a osamění. Ale i tenkrát stál vedle mě otec, vzpomněla si. Držel mě pevně za ruku a spolu jsme se dívali, jak od nás odchází maminka. Ve dvou se ta bolest snášela lépe. To během Poro jsem byla daleko osamělejší. A taky vyděšenější.</p>
<p>Na ten otřesný pocit hrůzy a bezmocnosti, který ji zaplavil v sedmi letech na pařížském letišti onoho rána, Nicole snad nikdy nezapomene. Otec tehdy nesl loučení obzvlášť těžce. „Miláčku, moje malá Nicole,“ říkal jí tenkrát. „Budeš mi moc a moc chybět. Vrať se mi v pořádku.“</p>
<p>„Ale proč musím vůbec pryč, taťko?“ zeptala se tenkrát. „A proč ty neletíš s námi?“</p>
<p>Poklekl k ní. „Odjíždíš aby ses stala součástí matčina kmene. Všechny děti v Senoufo musejí projít Poro, když dovrší sedm let.“</p>
<p>Nicole se rozplakala. „Ale tati, já nechci! Jsem přece Francouzka, a ne Afričanka. Nelíbí se mi ti divní lidé, ani to vedro kolem…“</p>
<p>Táta jí uchopil hlavu do dlaní. „Musíš tam jít, Nicole. Maminka i já jsme s tím souhlasili.“ Anawi s Pierrem to už spolu probrali ze všech stran snad tisíckrát. Nicole strávila celý život ve Francii. Afriku znala jen z matčina vyprávění a z toho, co stačila pochytit během dvouměsíční návštěvy Pobřeží slonoviny, kam zavítala s rodiči.</p>
<p>Pro Pierra to nebylo snadné rozhodnutí, když souhlasil s účastí svého milovaného dítěte na Poro. Dobře věděl, že se jedná o primitivní obřad, obyčej kmene Senoufo. Během svatby s Anawi slíbil Omehovi, že jejich děti se vrátí do Nidougou přinejmenším na první cyklus obřadu Poro. Vůbec nejtěžší pro Pierra bylo to, že musel zůstat sám doma. Ale v jednom měla Anawi pravdu, nepatřil tam. Nemohl by se Poro zúčastnit, ani by ho nedokázal pochopit. Svou přítomností by dítěti víc uškodil, ne pomohl. S bolestí v srdci tenkrát doprovázel manželku s dcerou na letadlo do Abidjanu.</p>
<p>Ani pro Anawi to tenkrát nebylo lehké rozhodnutí, když si uvědomila jaký obřad musí podstoupit její sedmiletá dcera. Snažila se Nicole připravit, jak to jenom bylo možné. Dítě bylo od přírody nadané na jazyky a základy jazyka kmene Senoufo pochytilo celkem snadno. Nedalo se však popřít, že oproti domorodým dětem byla ve značné nevýhodě. Ostatní děti se sžily s okolním krajem a přírodou. Aby se alespoň trochu přizpůsobila, přicestovaly Anawi s Nicole do Nidougou o týden dřív.</p>
<p>Základní ideou Poro je samotné chápání života, který je pojímán jako cosi, co se v jistých cyklech opakuje stále dokola a každá perioda tohoto opakování musí být řádně vyznačena. V životě kmene Senoufo existovaly tři Poro, tři metamorfózy, kterými musí dítě v sedmileté periodě projít, než se stane dospělým. Navzdory tomu, že i tradiční kmenové zvyky byly potlačeny rozvojem telekomunikační techniky, která nevyhnutelně zasáhla během jednadvacátého století i osady na Pobřeží slonoviny, Poro i nadále zůstávalo neoddělitelnou součástí života společnosti Senoufo. Ve dvacátém druhém století, zvláště pak po Velkém chaosu, prožívaly kmenové obyčeje svoji renesanci. Bylo to i díky tomu, že afričtí vůdci se snažili ukázat, jak může být závislost na civilizovaném světě nebezpečná.</p>
<p>Anawi se pokoušela o úsměv i tehdy, když si jednoho odpoledne pro Nicole přišel kmenový šaman, aby i ji odvedl s sebou. Bála se, aby dcera nevycítila její úzkost. Ale Nicole správně rozpoznala, že s matkou není něco v pořádku. „Mamko, máš tak studené a vlhké ruce,“ zašeptala francouzsky směrem k Anawi před tím než byla odvedena. „Neboj se, všechno bude v pořádku!“ Přesto byl na Nicolině hnědé tvářičce patrný výraz napjatého očekávání, když spolu s tuctem ostatních černých dětí lezla do vozíku. Ale navenek se chovala tak, jako když si doma vyrazili za zábavou do parku nebo třeba do zoo.</p>
<p>Vozíky byly celkem čtyři. Dva vezly malá děvčátka, druhé dva byly kryté a jejich náklad nebyl nikomu znám. Nicolina starší přítelkyně Lutuwa, která byla vlastně její sestřenicí, prozradila malým dívkám, že zbylé dva vozy jsou naloženy „mučícími nástroji“ a zlými duchy. Po tomto objevném sdělení následovalo hrobové ticho, než se konečně jedna z dívek odvážila Lutuwy zeptat, o čem že to vlastně mluvila.</p>
<p>„Poslední dvě noci se mi nezdá o ničem jiném,“ svěřovala se Lutuwa svému okolí. „Jsem si jistá tím, že nám budou pálit prsní bradavky a do všech tělesných otvorů cpát ostré předměty. Dokud to vydržíme a nebudeme křičet, nebude nás to ani bolet.“ Ostatním pěti děvčatům v Nicolině vozíku nebylo po tomto sdělení dobrou následující hodinu do řeči.</p>
<p>Do západu slunce jeli směrem na východ kolem opuštěné mikrovlnné stanice, až do míst, která znali pouze hlavní kmenoví šamané. Šest duchovních poté postavilo provizorní přístřešky a začali připravovat oheň. Když padla tma, podávalo se jídlo a pití všem přítomným, kteří si sedli se zkříženýma nohama kolem plápolajícího ohně. Po večeři přišel čas na rituální tance. Sám Omeh předvedl čtyři tance, z nichž každý představoval jedno domorodé zvíře. Hudbu k tanci obstarávaly tamburíny a primitivní xylofony, rytmus byl udáván monotónními údery tamtamu. Jednotlivé hudební motivy čas od času od sebe odlišil tón z olifantu, loveckého rohu ze slonoviny. Těsně předtím, než se uložili k spánku, předal Omeh oblečený v masce a čelence (znak, který určoval jeho vedoucí postavení) děvčatům vaky z antilopí kůže a nařídil, aby si každá pečlivě prohlédla jeho obsah. Byla tam láhev vody, sušené ovoce, ořechy, dvě placky domorodého chleba, nůž, kus provazu, dva druhy mastí a kořen z neznámé rostliny.</p>
<p>„Zítra ráno bude každé dítě odvedeno z tohoto tábora,“ vysvětloval Omeh, „na určité místo nedaleko odtud. Nebude mít s sebou nic víc než tyto dary v antilopím vaku. Od každého dítěte se pak očekává, že dokáže přežít a vrátit se na určené místo do té chvíle, než slunce dosáhne následujícího dne vrcholu.</p>
<p>Vak obsahuje vše, co budete potřebovat, vyjma rozumu, odvahy a zvídavosti. Ten kořen je pro vás něco nového. Dítě, které pozře jeho dužinu, může propadnout strachu a bezmocnosti, ale zrovna tak může být obdařeno mimořádnou silou a představivostí.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>20. SÍLA VZPOMÍNEK</emphasis></strong></p>
<p>Děvčátko zůstalo o samotě, ale trvalo to ještě téměř dvě hodiny, než si konečně uvědomilo, že to není hra. Omeh spolu s mladším šamanem zanechali Nicole hned vedle malého, kapradím obrostlého jezírka, které bylo ze všech stran obklopeno savanskou travou. Na rozloučenou jí připomněli, že se musí vrátit v poledne následujícího dne. S tím odešli.</p>
<p>Zpočátku Nicole jednala, jako by šlo o pouhou hru. Rozbalila antilopí vak a pozorně prozkoumala jeho obsah. Jídlo si rozdělila na tři díly, aby jí vystačilo na večeři, snídani i oběd. Nebyl ho žádný nadbytek, ale ona usoudila, že se s tím přídělem dá vyjít. Se zásobou vody to už bylo daleko horší, bylo to skutečné krajní minimum. Pramen čisté vody by jistě přišel vhod.</p>
<p>Pak se Nicole snažila vrýt si do paměti okolní krajinu. Hlavně se soustředila na přírodní výtvory, podle kterých by se mohla orientovat při hledání jezírka. Už tenkrát se projevila jako cílevědomé dítě. Hodně jí napomohlo i to, že doma v Chilly-Mazarinu si často hrávala v lesích za jejich domem. V pokojíku pak měla na stěnách pověšené mapy okolního lesa namalované její dětskou rukou, kde měla křížky a hvězdičkami vyznačeny tajné úkryty a skrýše.</p>
<p>Teprve když zahlédla čtyři antilopy klidně se pasoucí v poledním slunci, uvědomila si, jak je opuštěná. Podvědomě se rozhlédla kolem sebe, jako by hledala matku, které by ta zvířata ráda ukázala. Ale maminka tady nikde není, řeklo si děvče s očima upřenýma směrem k horizontu. Jsem tu úplně sama. Poslední slova se jí vryla do mysli tak hluboce, že už pomalu začala propadat zoufalství. Snažila se tomuto pocitu čelit tím, že daleko na horizontu, kam až dohlédla, pátrala po stopách nějaké civilizace. Kolem dokola však jen létali ptáci, kdesi daleko se pásla další zvířata, ale po lidech nebylo nikde ani stopy. Jsem úplně opuštěná, rozplakala se Nicole a tělem jí projel pocit zamrazení.</p>
<p>Pak si vzpomněla, že chtěla nalézt pramen s vodou, a proto se vydala k malé oáze. Toto malé dítě nemělo vůbec žádnou představu o odhadu vzdálenosti v otevřené savaně. Ačkoli se obezřetně přibližně každou půlhodinu zastavovala, aby se ujistila, že neztratila zpáteční cestu, velmi brzy přišla na to, že vzdálenost mezi ní a oázou se očividně nesnižuje. Šla tedy dál a dál. Jak ubíhalo odpoledne, stále více ji sužovala žízeň a únava. Zastavila se tedy, aby se napila. Sotva ale přiložila láhev ke rtům, obklopily ji mouchy tse-tse a dorážely divoce na její obličej. Nicole vyndala z vaku dvě masti, přivoněla k nim a potom si tou nevalnou vůní potřela tváře a paže. Bylo to správné rozhodnutí, mouchy nepřestávaly bzučet, ale už se držely ve větší vzdálenosti.</p>
<p>Ke stromům dorazila hodinu před setměním. Ze všeho nejvíce ji potěšilo, že se jí podařilo nalézt to, co předpokládala malou oázu uprostřed žíznivé savany. Tryskal tam pramen čisté vody, která stékala do malého kruhovitého jezírka velkého tak deset metrů v průměru. Z něho vytékala nadbytečná voda z oázy ven a ztrácela se kdesi v savaně. Nicole byla bohatě odměněna za útrapy, které musela cestou vytrpět. Voda byla skutečně osvěžující. Bez rozmýšlení se vysvlékla do spodního prádla a skočila do jezírka, aby si zaplavala.</p>
<p>Voda utěšila a zhojila její unavené tělo. Plavala se zavřenýma očima s hlavou pod vodou, takže si chvílemi připadala jako na plovárně na kraji Paříže. Chodívala tam obvykle jednou týdně a hrávala s kamarády všelijaké vodní hry. Sama ta myšlenka byla velmi posilující. Po delší době se převrátila na záda a uplavala několik dalších temp. Už s otevřenýma očima si začala prohlížet stromy okolo vody. Sluneční paprsky pozdního odpoledne se prodíraly větvemi a kmeny stromů a vytvářely na hladině fantastické obrazce.</p>
<p>Sedmiletá Nicole přestala plavat a chvilku šlapala vodu. Zrakem pátrala po šatech na druhém konci jezírka. Nikde je ale nezahlédla. Už o něco vystrašenější se rozhlédla kolem dokola, ale stále nepostřehla nic podezřelého. V duchu se vrátila do chvíle, kdy do oázy vešla, a přesně si vzpomněla na místo, kde šaty spolu s vakem odložila. Vylezla z vody na břeh a zkoumala to místo zblízka. Tady to přesně bylo, ujistila se. Ale mé šaty i s vakem jsou pryč.</p>
<p>Nepřišla na žádné logické vysvětlení, které by mohlo potlačit její zděšení. V mžiku se jí zmocnila strašná hrůza. Oči se jí zalily slzami, z hrdla se jí draly nářky. Zavřela oči a rozplakala se naplno. Tolik si přála, aby až zase oči otevře, uviděla mámu s tátou a všechno ostatní byl jenom strašný sen. Když ale se strachem oči opět otevřela, vůbec nic se nezměnilo. Téměř nahá malá holčička i nadále zůstala opuštěná uprostřed divoké Afriky, bez jídla, láhve na vodu a bez naděje na vysvobození až do poledne následujícího dne. Pomalu ale jistě přicházela tma.</p>
<p>S krajním vypětím potlačila zděšení a slzy. Rozhodla se, že začne věci hledat. V písku zůstaly otištěny čísi čerstvé stopy. Nicole neměla ani tušení, jaké zvíře je tam mohlo zanechat, takže se domnívala, že to mohla být jedna z těch plachých antilop, co zahlédla odpoledne v savaně. Mohlo by to tak přece být, usuzovala logicky. Určitě tu je nejlepší voda v celém okolí. Zastavily se tu a mé věci je upoutaly. Asi jsem je vyplašila cákáním vody.</p>
<p>S ubývajícím světlem se vydala po stopách, které se táhly po úzké stezce mezi stromy. Po chvíli nalezla antilopí vak, nebo přesněji to, co z něj zbylo. Ležel pohozen stranou od cestičky a byl doslova roztrhán. Láhev s vodou byla téměř prázdná, jídlo a všechno ostatní až na masti a kořen bylo pryč. Nicole dopila skrovný zbyteček vody, co ještě zbyl v láhvi. Prázdnou láhev spolu s kořenem vzala do pravé ruky. Zašpiněné masti odhodila. Už se chtěla po stezce vydat dál, když ji zarazilo cosi mezi štěknutím a zavytím. A to z velmi těsné blízkostí. Asi po padesáti metrech ústila stezka do savany. Nicole zaostřila oči a pak před sebou zaregistrovala nějaký pohyb, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala určit jeho původce. Znovu se ozvalo to divné štěknutí, tentokrát už hlasitěji. Nicole padla na kolena a po čtyřech se začala pomalu plazit po cestičce vpřed.</p>
<p>Asi tak patnáct metrů před vyústěním stezky do otevřené savany Nicole konečně narazila na původce těch zvuků. Schovaná v trávě pozorovala lví mláďata, která si tam hrála s jejími zelenými šaty. Jejich starostlivá matka seděla kousek opodál a dívala se do potemnělé savany. Nicole zamrazilo. Bylo jí dokonale jasné, že tentokrát není na procházce v zoo, ale ve skutečné divočině a kousek od ní jsou opravdoví lvi. Celá se třásla strachy, když opatrně couvala po stezce nazpátek, jen aby něčím neupoutala pozornost těch nebezpečných zvířat.</p>
<p>Když se vrátila k jezírku, nevěděla, zda se má vrhnout do vody, nebo se bezhlavě rozběhnout do savany. Pak by mě ale jistě museli uvidět, přemítala. Kde ale měla přečkat noc? Najdu si příkop někde mezi stromy, rozhodla se, někde dál od stezky. Tam si tiše lehnu. Snad se mi nic nestane. Nicole stále ještě v ruce třímala láhev s kořenem. Potichounku došla až k prameni, napila se a do láhve nabrala zásobu vody. Pak se zase vrátila mezi stromy, kde se jí podařilo nalézt jámu. Malá vyčerpaná dívenka se v duchu ujistila, že pro své bezpečí už víc udělat nemůže a záhy usnula.</p>
<p>Najednou se probudila s divným pocitem, že po ní leze hmyz, či co. Sáhla si na holé bříško, které bylo doslova pokryto mravenci. Vykřikla úlekem, ale ještě víc se vyděsila, když si uvědomila, co způsobila. V dáli zaslechla pádící lvi, kteří slídili po původci toho hluku. Nicole se zachvěla hrůzou a smetla mravence z těla. Vtom ucítila pohled cizích očí, které si ji zlověstně měřily skrze tmu. Nicole si už už myslela, že omdlí hrůzou. Navzdory tomu si vzpomněla na Omehova slova o kořenu. Vložila si ho tedy do úst a divoce jej žvýkala. Chutnal příšerně, ale přemohla se a dužinu spolkla.</p>
<p>Chvíli na to už Nicole pádila mezi stromy a křovisky se lvy v patách. Větve ji šlehaly do tváří a drásaly zápěstí. Jednou dokonce uklouzla a upadla, přesto se zvedla a utíkala dál. Nezastavila se ani, když vběhla do vody jezírka. Běžela tak rychle, že se chodidly sotva dotýkala vodní hladiny. Pak roztáhla paže. Cítila, jak se jí proměnily v křídla, v bílá křídla. To už se vody ani trochu nedotýkala. Proměnila se ve velkou bílou volavku vzlétající k noční obloze. Ohlédla se a hluboko dole pod sebou zahlédla nic nechápající udivené lvy. Bylo jí do smíchu a samou radosti ještě víc mávala křídly. Netrvalo dlouho a přehlédla celou oázu. Pak už se pod ní na stovky kilometrů rozprostírala jenom savana.</p>
<p>Přelétla jezero s poloslanou vodou, zabočila na západ a po chvilce letu zahlédla táborový oheň. Zamířila tím směrem, ticho noci rušil pouze svist jejích křídel. To dole v táboře vzbudilo Omeha. Sotva spatřil na obloze osamělého ptáka, vydal ze sebe ptačí skřek připomínající slovo. „Ronata?“ Nicole ale neodpověděla. Toužila letět stále výš a výš, třeba nad mraky.</p>
<p>Na druhé straně za mraky byla ale jasná obloha prozářená hvězdami a Měsícem. Dole na zemi ji poznali. Nicole připadalo, že v dáli nad sebou slyší hudbu, něco jako cinkot křišťálových zvonů, a proto letěla stále výš a výš. Během stoupání jí těžkla křídla, že s nimi mohla jen stěží mávat. Postupně se proměnila na směrová křidélka rakety, ale stále nepřestávala stoupat do řídkých vrstev atmosféry. Zde se zažehly její reaktivní motory. Nicole se převtělila do štíhlé rakety opouštějící Zem.</p>
<p>Na oběžné dráze zněla hudba ještě silněji. Byla to úchvatná symfonie harmonicky zdůrazňující majestát Země ležící hluboko dole pod ní. Vtom zaslechla svoje jméno. Ale odkud ji kdo může volat? Zvuk přicházel odněkud z dálky za Měsícem. Změnila tedy kurz tím směrem, opět zažehla své raketové motory. Prolétla kolem Měsíce a hnala se dál, ke Slunci. Její rychlost prudce narůstala. Za okamžik se i Slunce zmenšilo do malinké tečky, která brzy zmizela. Pak už nebylo nic než naprostá tma. Nicole zadržela dech a vynořila se z vody.</p>
<p>Po břehu se stále procházela lvice. Nicole jasně rozeznávala jednotlivé svaly na její mohutné hrudi a z jejího pohledu dokázala vyčíst i její nepříliš dobrou náladu. Prosím tě, prosím, žádala ji Nicole, nech mě být, nechci ublížit tvým dětem.</p>
<p>„Poznávám tě po čichu,“ odvětila lvice. „Moje děti si hrály s věcmi toho pachu.“</p>
<p>Vždyť já jsem taky ještě dítě, prosila dál Nicole, a chci se vrátit k mamince. Ale bojím se tě.</p>
<p>„Vyjdi tedy ven z vody,“ oslovila ji lvice. „Chci si tě prohlédnout. Nevěřím ti ani slovo.“</p>
<p>Malá holčička sebrala všechnu odvahu a s pohledem upřeným na lví matku pomalu začala vystupovat z vody ven. Lvice zůstala nehybně stát. Když Nicole dosahovala voda pouze do pasu, dala si ruce v bok a začala zpívat. Byla to prostá melodie, kterou jí zpívali rodiče na dobrou noc, když ji ukládali do postýlky a zhášeli světlo. Měla hračku, na níž se malá zvířátka točil stále dokola, zatímco příjemný ženský hlas zpíval Brahmsovu Ukolébavku. „Hajni si a odpočívej… Nechť je tvůj spánek požehnán.“</p>
<p>Lvice stále číhala ve střehu. Dívenka zpívala uklidňující melodii a vystupovala z vody směrem ke zvířeti. Když už byla docela venku a dělilo je pouhých pět metrů, lvice mohutným skokem zmizela mezi stromy. Nicole během pár minut došla na začátek savany. Než slunce kulminovalo na obzoru, dorazila až k jezeru, odkud vyšla. Zde si lehla do trávy a usnula. Omeh spolu s dalšími kouzelníky kmene Senoufo ji tam tak našli ležet polonahou a spící.</p>
<p>Nicole si to pamatovala, jakoby se to stalo včera. Už to ale bude pomalu třicet let, vzpomínala na malém lůžku v Newtonově lodi, ale to, co jsem se tam tenkrát naučila, nepřestalo platit dodneška. Nicole ještě chvíli přemýšlela o malém sedmiletém děvčátku, které bylo vrženo do cizího nepřátelského světa, a přesto se mu podařilo přežít. Tak proč se teď tolik bojím? Nebyla jsem tenkrát snad v horší kaši?</p>
<p>Vzpomínky na takové zážitky z dětství jí dodaly nečekanou sílu. Opustil ji pocit sklíčenosti a osamění. Nicolina mysl opět začala pracovat na plné obrátky. Musí najít odpovědi na těch několik záhadných otázek spojených se smrtí Borzova.</p>
<p>Nicole si uvědomila, že z toho důvodu bude lepší, zůstane-li během první výpravy do Rámova nitra na palubě Newtona. Jedině tam může hledat odpovědi na své otázky. A ráno si také bude muset promluvit s Brownem a Heilmannem.</p>
<p>Vyčerpaná, ale nyní už vnitřně vyrovnaná konečně usínala. Pozvolna, jak se nořila do světa na rozhraní mezi vědomím a spánkem, zněla jí v hlavě melodie. Melodie Brahmsovy Ukolébavky.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>21. PANDOŘINA KOSTKA</emphasis></strong></p>
<p>Nicole zastihla Davida Browna sedět za stolem. Nad ním se skláněla Francesca a oba dva cosi studovali na velké mapě, která ležela rozložená na desce stolu. Nicole zaklepala na pootevřené dveře velitelovy kanceláře.</p>
<p>„Ahoj Nicole,“ oslovila ji Francesca jako první a otevřela dveře dokořán. „Potřebuješ něco?“</p>
<p>„Přišla jsem za doktorem Brownem,“ řekla Nicole, „ohledně svého zařazení do výzkumného úkolu.“</p>
<p>„Tak pojď dál,“ vyzvala ji Francesca.</p>
<p>Nicole pomalu vešla do kanceláře a posadila se do jednoho ze dvou křesel naproti psacímu stolu. Francesca se uvelebila ve druhém. Nicole se opatrně rozhlédla kolem sebe po stěnách. Úplně se to tu změnilo. Fotografie manželky generála Borzova a jeho dětí, zrovna tak jako jeho oblíbený obraz zachycující osamělého ptáka nad Něvou v Petrohradu, to vše bylo nahrazeno obrovskými mapami a plány seřazenými za sebou v logickém sledu. Každý plán byl odlišně nadepsán (První výzkumný úkol, Druhý výzkumný úkol apod.) a byl popsán odshora až dolů samými vysvětlivkami.</p>
<p>Kancelář generála Borzova působila na člověka teple a lidsky. Tato místnost naproti tomu naháněla strach. Na stěnu za psacím stolem si doktor Brown pověsil repliky dvou prestižních mezinárodních vědeckých ocenění, která se mu podařilo získat. I své křeslo si vysunul výše, takže na každého kdo v kanceláři také seděl, se díval svrchu.</p>
<p>„Přišla jsem za tebou se záležitostí osobního rázu,“ spustila Nicole. Na to se odmlčela, protože očekávala, že David Brown požádá Francescu, aby je nechala o samotě. Když se však nic nedělo, podívala se Nicole na Francescu, aby jí jasně naznačila, co si myslí a co ona odmítá pochopit.</p>
<p>„Pomáhá mi s administrativou,“ začal vysvětlovat doktor Brown. „Přišel jsem na to, že její ženský náhled na problémy často odhalí to, co bych já klidně dokázal přehlédnout.“</p>
<p>Nicole seděla mlčky ještě další čtvrt minuty, ale mezitím si už v duchu připravovala řeč. Původně nepočítala s tím, že do svých záležitostí bude muset zasvěcovat ještě někoho dalšího. Snad bych měla radši odejít, přemítala Nicole, a samotnou ji udivovalo, jak ji přítomnost té druhé ženy vyvedla z míry.</p>
<p>„Přečetla jsem si plán prvního výzkumného úkolu,“ začala Nicole s formálním tónem v hlase, „a právě v téhle souvislosti bych tě chtěla o něco požádat. Jak tedy z plánu plyne, moje pracovní povinnosti jsou v této fázi minimální. A také mi připadá, že i pracovní vytížení Iriny Turgeněvové není příliš velké. Myslela jsem si tedy, že by úkoly, které nesouvisí s mou funkcí lékařky, mohla za mne vykonat Irina, a já bych zůstala na Newtonu spolu s admirálem Heilmannem a generálem O’Toolem. Samozřejmě, že celou dobu bych bedlivě sledovala průběh plnění úkolů a v případě lékařského zásahu bych byla okamžitě připravená pomoci. Navíc i Janos může být docela dobře pověřen plněním úkolů lékařského důstojníka.“</p>
<p>V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Doktor Brown se nejdříve podíval na Nicole a potom na Francescu. „Proč chceš zůstat na palubě Newtona?“ zeptala se místo něho Francesca. „Domnívala jsem se, že se už nemůžeš dočkat, až konečně uvidíš Rámu zevnitř.“</p>
<p>„Už jsem naznačila, že důvod je především osobní,“ vysvětlila Nicole bezbarvým hlasem. „Po tom incidentu s Borzovem se ještě pořád necítím ve své kůži a navíc mě čeká spousta papírování. Při prvním výzkumném úkolu se nepočítá s mimořádnými vědeckými objevy. A i proto bych si chtěla odpočinout před druhým úkolem.“</p>
<p>„Tvoje žádost je krajně nečekaná“ řekl konečně Brown, „ale ne nemožná. Myslím, že by to tak šlo udělat.“ Opět se podíval na Francescu. „Ale i my bychom tě při té příležitosti požádali, zda bys nemohla čas od času vypomoci O’Tooleovi jako komunikační důstojník. Pak by mohl jít dovnitř i admirál Heilmann…“</p>
<p>„Ale jistě,“ nenechala Nicole Browna ani domluvit.</p>
<p>„Tak dobrá, pak jsme se domluvili. Změníme rozkaz prvního výzkumného úkolu a ty zůstaneš na palubě Newtona.“ Doktor Brown domluvil, ale Nicole se stále ještě neměla k odchodu. „Chtěla jsi ještě něco?“ zeptal se už trochu netrpělivě.</p>
<p>„Podle řádu má lékařský důstojník před započetím plnění jednotlivých výzkumných úkolů povinnost vystavit každému kosmonautovi lékařské osvědčení. Mám tedy předat kopii admirálu…“</p>
<p>„Všechny podklady předej mně,“ skočil jí do řeči Brown. „Admirál Heilmann nemá na starosti věci osobní povahy.“ Americký vědec se zpříma podíval Nicole do očí. „Ale před prvním výzkumným úkolem no – hlášení psát nemusíš. Už jsem si přečetl ta, která jsi vypracovala pro generála Borzova. Jsou docela adekvátní.“</p>
<p>Nicole ale nepatřila k těm, kdo se nechají zastrašit přísnými pohledy. Takže víš co jsem napsala o tobě a Wilsonovi, pomyslela si, a myslíš si, že bych se teď měla tvářit pěkně provinile. Tak to se pleteš, hochu. Já své názory neměním podle toho, jestli je někdo ve funkci nebo ne.</p>
<p>Té noci Nicole pokračovala v pátrání. Detailní rozbory biometrických údajů z těla generála Borzova ukázaly, že tento člověk měl před smrtí v těle neobyčejně vysoké množství dvou cizích chemikálií. Nicole nebyla schopna určit jejich původ. Že by si vzal nějaké léky bez jejího vědomí? A mohly ty neznámé látky vyvolat ony úporné bolesti? Podle lékařské encyklopedie se tyto prostředky používaly při testech u pacientů trpících neurologickými potížemi ke stanovení jejich schopnosti snášet zátěž. Mohly takové látky vyvolat v metabolizmu těla alergické reakce?</p>
<p>A co Janos? Jak to, že se nedokázal upamatovat, zda se dotkl ovládacího zařízení? Proč je po Borzovově smrti zamlklý a drží se stranou? Ještě dlouho po půlnoci zírala do stropu svého malého pokojíku. Dnes posádka vstoupí do Rámy a já tu zůstanu osamocená. Snad bych si měla dát na chvíli s tím pátráním pokoj. Ale to by nikdy nedokázala. Měla už takovou povahu, těžko by mohla hodit všechny ty nezodpovězené otázky za hlavu. A mohla by existovat nějaká spojitost mezi Janosem a drogami v Brozovově těle? Co když generálova smrt nebyla vůbec pouhou náhodou?</p>
<p>Nicole se ve svém příbytku natáhla po kufříku s osobními věcmi. Kvapně jej otevřela a jeho obsah se vmžiku rozptýlil po místnůstce. Nejdříve shrábla fotografie, které se vznášely nad postelí. Potom se jí podařilo pochytat i ostatní věci a uložit je zpět do kufříku. V ruce jí nakonec zůstala jenom datakostka, kterou dostala v Davosu od krále Henryho.</p>
<p>Váhala jenom chvíli, než ji založila do přehrávače. Na monitoru se před ní vzápětí objevilo jedenáctibodové menu. Mohla si vybrat ze dvanácti souborů osobních materiálů jednotlivých kosmonautů, nebo ze šesti různých souborů statistik o posádce. Nicole si vyžádala materiály na Janose Taboriho. Jeho životopis byl rozčleněn do tří polokruhů.</p>
<p>1) Osobní údaje.</p>
<p>2) Chronologický přehled.</p>
<p>3) Psychologické ohodnocení.</p>
<p>Po zběžném projetí materiálů Nicole zjistila, že Chronologický přehled obsahuje nejvíce podrobností. Přesto si jako první vyvolala Osobní údaje, aby se lépe obeznámila se systémem uspořádání dokumentů.</p>
<p>Stručný přehled jí neprozradil nic nového, co by už nevěděla. Janosovi bylo jedenačtyřicet a byl stále svobodný. Když nesloužil pro MVS, žil sám ve svém bytě v Budapešti, pouhé čtyři bloky od místa bydliště jeho dvakrát rozvedené, nyní už osamoceně žijící matky. V roce 2183 obdržel inženýrský diplom Maďarské univerzity. Mezi dalšími četnými údaji byla jeho výška, váha, počet sourozenců, ale Nicole zde zaujaly jiné dva údaje. IO (označující inteligenční ohodnocení) a SK (zkratka pro společenský koeficient). Taboriho hodnoty byly následující: + 3,37 v IO a 64 v SK.</p>
<p>Nato se Nicole vrátila k hlavnímu menu a vyvolala si glosář, aby si oživila paměť ohledně pojmů IO a SK. IO udávalo celkovou skladbu inteligence založenou na pozorování téže generace obdobně zaměřených studentů ve světě. Všichni tito studenti byli podrobeni testům v určitých obdobích mezi dvanácti a dvaceti lety věku. Index byl vlastně exponent v desetinné soustavě. Nula u IO představovala průměr. Index IO +1,00 znamenal, že inteligence jedince převyšuje 90 % světové populace, při +2,00 už jedinec převyšoval 99 % populace a při +3,00 99.9 % a tak dál. Záporné znaménko označovalo stupeň inteligence pod průměrem. Janos byl ohodnocen, +3,37, čímž se v inteligenci řadil ke středu nejinteligentnějšího procenta populace.</p>
<p>Pro hodnoty SAK neexistovalo žádné přesné vysvětlení. Zde se vycházelo ze souboru testů pro všechny studenty ve věku od dvanácti do dvaceti let, ale vysvětlení ohodnocení bylo jednodušší, než v předešlém případě.</p>
<p>Nejvyšší možná hodnota činila 100. Osoba blížící se této hodnotě byla respektována téměř každým, zapadla bez problémů do většiny kolektivů, nebyla vůbec náladová a hádavá a vyznačovala se samostatností. Byla zde ovšem faktická poznámka, že totiž ohodnocení vychází z písemného projevu, a tudíž nelze s naprostou jistotou určit osobnost každého člověka naprosto přesně a zjištěné hodnoty se musí brát s jistou rezervou.</p>
<p>I Nicole musela jako všichni podstoupit testy IO a SK. Když si potom vyvolala Chronologický přehled Janose Taboriho, nepřestávala následujících šedesát minut vycházet z údivu. Jako lékařský důstojník byla samozřejmě podrobně obeznámena s osobními údaji každého člena posádky. Ale pokud byly údaje uložené v kostce od krále Henryho správné? (a ona neměla jediný důvod o tom pochybovat), pak byly podklady MVS žalostně neúplné.</p>
<p>Nicole bylo sice dobře známo, že Janos byl dvakrát vybrán a oceněn i jako vynikající student techniky Maďarské univerzity. Ale neměla tušení, že byl dva roky prezidentem Asociace rozmařilých studentů v Budapešti. Věděla i to, že byl přijat na Vesmírnou akademii v roce 2192 a že promoval už za pouhé tři roky (to hlavně díky předešlým zkušenostem získaným při účasti na hlavních ruských projektech), ale nikdo jí už neprozradil, že se předtím dvakrát ucházel o přijetí na Akademii a dvakrát nebyl přijat. Navzdory neuvěřitelnému skóre, které nahnal u písemných testů, neprošel dvakrát při ústních pohovorech. V obou případech předsedal zkušební komisi generál Valerij Borzov. Janos byl i členem v mnoha dalších mládežnických organizacích, ale roku 2190 ukončil ve všech členství a zanechal i funkcí. O tom všem se MVS nezmiňovala ani slovem.</p>
<p>Nicole při těch nových zjištěních až zamrazilo. Nebylo to ani tak způsobeno tím, že Janos byl (nebo je) homosexuálně orientován. Co se sexuální orientace týkalo, netrpěla striktními předsudky. Ale ze všeho nejvíc ji znepokojila ta skutečnost, že většina úředního obsahu Janosových údajů byla úmyslně změněna tak, aby zmizela všechna fakta svědčící jak o jeho homosexualitě, tak o neshodách mezi ním a generálem Borzovem.</p>
<p>Ani poslední údaj v Taboriho Chronologickém přehledu nebyl bez zajímavosti. Nicole se v něm dozvěděla, že poslední týden v prosinci, tedy těsně před startem, podepsal účelový kontrakt se Schmidtem a Hagenestem, německým zpravodajským koncernem. Jeho úkol spočíval v provádění blíže neurčené „konzultační činnosti“ pro sdělovací prostředky. Jeho společníky byli Brown a Sabatiniová. Za podepsání smlouvy obdržel kosmonaut Tabori pouhopouhých tři sta marek. Ale tři dny nato byla jeho matka trpící Alzheimerovou chorobou, která marně rok čekala na provedeni implantačního zákroku do mozku, přijata v Bavorské nemocnici v Mnichově na oddělení neurologické chirurgie.</p>
<p>Když Nicole dočetla i obsáhlý materiál na doktora Browna, oči ji už pálily. Několik hodin procházela jeho Chronologický přehled a dělala si pro sebe poznámky o tom, co ji zajímalo. Ještě předtím, než se pokusila o spánek, prošla si své poznámky.</p>
<p>Léto roku 2161. Jedenáctiletý Brown byl otcem zapsán do Camp Longhornu navzdory matčiným usilovným námitkám. Typický letní tábor ve volné přírodě v Texaských horách určený pro chlapce horních společenských vrstev pěstujících atletiku, střelbu, horolezectví a všestranné dovednosti. Mládenci žili v chatkách po deseti. Brown byl u ostatních krajně neoblíben. Pátý den spatřen vedoucím, když vycházel ze sprch s přirozením obarveným na černo. Brown poté odmítal opustit svou postel až do té doby, než si pro něj přijela matka ze vzdálenosti téměř dvou set mil a odvezla si ho domů. Po tomto incidentu začal otec svého syna ignorovat.</p>
<p>Září roku 2166. Po ukončení privátní školy je Brown zapsán na studia fyziky v Princetonu. Ale v New Jersey vydržel jenom osm týdnů. Diplomovou práci už vypracovával doma.</p>
<p>Červen roku 2173. Získal doktorát z fyziky a astronomie. Disertačním poradcem byl Brown označen za „ambiciózního a přičinlivého studenta“. Červen roku 2175. Brown spolu s Brianem Murchisonem vypracovali v Cambridgi postgraduální práci na téma vývoj hvězd.</p>
<p>Duben roku 2180. Svatba s Jeannette Hudsonovou z Pasadeny, stát Kalifornie. Jediné jejich dítě, dcera Angela, se narodila v prosinci roku 2184. Listopad roku 2181. Odmítnut astronomickým úřadem ve Stanfordu.</p>
<p>Dva členové výběrové komise se domnívali, že Brown v několika svých vědeckých pracích pozměnil základní údaje. Podezření nebylo nikdy prokázáno.</p>
<p>Leden roku 2184. Jmenován do prvního Poradního výboru MVS. Vypracoval rozsáhlý plán pro výstavbu série nových astronomických teleskopů na odvrácené straně Měsíce.</p>
<p>Květen roku 2187. Brown jmenován předsedou katedry fyziky a astronomie na univerzitě v Dallasu, stát Texas.</p>
<p>Únor roku 2188. Fyzická potyčka s Wendellem Thomasem, profesorem z Princetonu, v atriu před schůzí v Chicagu. Thomas tvrdil, že Brown si přisvojil a publikoval jeho objevy, kterých dosáhli společným bádáním.</p>
<p>Duben roku 2190. Udivil vědecký svět nejenom zveřejněním modelových procesů supernov, ale také předpovědi vzniku nové supernovy okolo poloviny března roku 2191. Výzkum prováděl společně s univerzitní asistentkou Elaine Bernsteinovou z New Yorku. Silné podezření, že se vlastně jednalo o objevy Bernsteinové. Brown se brání, že jsou to výhradně výsledky jeho usilovné a houževnaté práce.</p>
<p>Červem roku 2190. Brown se rozvádí, s manželkou žili odděleně už osmnáct měsíců. Jejich rozchod se uskutečnil tři měsíce potom, co Elaine Bernsteinová začala skládat závěrečné zkoušky.</p>
<p>Prosinec roku 2190. Oženil se se slečnou Bernsteinovou v Dallasu. Březen roku 2191. Supernova 2191 rozzářila noční oblohu přesně tak, jak předpověděl Brown.</p>
<p>Červen roku 2191. Brown podepsal smlouvu vědeckého reportéra na dva roky s CBS. V roce 2194 přešel k UBC a v roce 2197 na doporučení agenta k INN.</p>
<p>Prosinec roku 2193. Brownovi bylo uděleno nejvyšší ocenění MVS za význačný vědecký objev.</p>
<p>Listopad roku 2199. Podepsal exkluzivní kontrakt se Schmidtem a Hagenestem. Cíl kontraktu: „využití“ všemožné komerční propagace Newtonovy mise, knihy, videozáznamy a naučný materiál nevyjímaje. Toto mu přinese mnohamiliónovou provizi v markách. Včleněn do týmu, kde vedoucí místo zaujala Francesca Sabatiniová a kde byli kosmonauti Heilmann a Tabori zařazeni do funkce konzultantů. Protihodnotou okamžitě složena taxa dvou milionů marek na tajném kontě v Itálii.</p>
<p>Zvukové znamení ji probudilo po pouhých dvou hodinách spánku. Nicole s námahou vstala z postele a osvěžila si obličej v zasouvacím umývadle. Pomalu pak vešla do chodby a vydala se směrem k hale. Zde byl v řídícím středisku David Brown obklopen čtyřmi vesmírnými kadety, kteří vzrušenými hlasy probírali podrobnosti prvního výzkumného úkolu.</p>
<p>„Tak dobře,“ říkal Richard Wakefield, „první prioritou jsou tedy, lehké sedačkové výtahy po levé straně schodiště a jeden těžký nákladní výtah vedoucí z osy otáčení na Hlavní rovinu. Potom na okraji planiny zřídíme prozatímní kontrolní středisko a přezkoušíme všechna tři upevnění. Dneska v noci přespíme v prozatímním táboře blízko Bety a zítra zase na pobřeží Válcového moře. Zítra taky přichystáme přistávací plochu pro dvě helikoptéry, třetí den to budou prostory pro motorové čluny a terénní vozidla pro jízdu po ledě.“</p>
<p>„To byl vyčerpávající výčet,“ odpověděl doktor Brown. „Vás čtyři, co dnes ráno vyrazíte vybudovat infrastrukturu, doprovází Francesca. Až nainstalujete a zprovozníte lehké sedačkové výtahy, připojím se k vám i já spolu s admirálem Heilmannem, doktorem Takagišim a panem Wilsonem. Dnes strávíme noc už všichni uvnitř Rámy.“</p>
<p>„Kolik máš s sebou dlouhozářících světlic?“ zeptal se Janos Iriny Turgeněvové.</p>
<p>„Dvanáct,“ odpověděla mu. „Na dnešek je to až dost.“</p>
<p>„Dnešní noc, kterou strávíme tam uvnitř, bude docela jistě tou nejčernější, co jsem kdy zažil,“ navázal doktor Takagiši. „Nebude tam ani svit měsíce nebo hvězd, odraz světla od Země. Zkrátka nic, dokonalá a černá tma.“</p>
<p>„Jaká tam uvnitř vůbec bude teplota?“ optal se Wakefield.</p>
<p>„To zatím s jistotou nevíme,“ odvětil japonský vědec. „Počáteční řízené letadlové sondy byly vybaveny pouze kamerami. Ale teplota v oblasti u konce tunelu byla totožná s teplotou Rámy I. Budeme-li vycházet z tohoto hlediska, pak by v noci v táborech mohlo být okolo deseti stupňů pod nulou.“ Takagiši se na okamžik zamyslel a pak pokračoval. „Ale postupně se bude oteplovat. Teď se nacházíme uvnitř oběžné dráhy Venuše. Během osmi devíti dnů by k nám měly dorazit sluneční paprsky a Válcové moře začne ode dna tát.“</p>
<p>„Heleď se,“ dobíral si ho David Brown. „Ty mluvíš, jako když máš patent na rozum. Přece nemůžu být odborník na všechno?“</p>
<p>„Tahle kosmická loď všemi svými údaji odpovídá své předchůdkyni před sedmdesáti lety, proč by se tedy mělo něco lišit? Jsou naprosto stejné, jediná věc kterou se liší, je čas korektury směru.“</p>
<p>V tu chvíli si povšimli Nicole. „Jeje, koukejme, kdo je mezi námi,“ zvolal Janos s typickým úsměvem. „Náš pátý a poslední vesmírný kadet.“ Jeho pozornosti nemohly uniknout Nicoliny unavené oči. „V jednom měl tedy nový velitel pravdu. Trochu odpočinku by ti fakt jenom prospělo.“</p>
<p>„I mě dost zklamala ta zpráva, co se šušká kolem,“ přerušil Taboriho Richard Wakefield. „Totiž, že mým asistentem teď bude Jamanaka místo madame des Jardinsové. Asi budu muset sám sobě recitovat Shakespeara, abych neusnul.“ Dobrácky šťouchl japonského pilota do žeber, ale ten se jenom usmál.</p>
<p>„Chtěla jsem vám popřát hodně štěstí,“ řekla Nicole všem. „Jistě vám už doktor Brown pověděl, že se necítím tak dobře, abych vám byla moc užitečná. Ale než se vrhneme do plnění druhého výzkumného úkolu, budu už určitě v pořádku.“</p>
<p>„Tak tedy,“ pronesla mírně afektovaně Francesca Sabatiniová a přejela kamerou po tvářích všech přítomných, „všichni připraveni?“</p>
<p>„Jdeme,“ zavelel Wakefield a skupina se vydala k přechodové komoře v přední části Newtonovy lodi.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>22. ROZBŘESK</emphasis></strong></p>
<p>Richard Wakefield pracoval v téměř naprosté tmě. Byl v polovině schodiště Alfa a odstředivá síla způsobená rotací Rámy vzrostla ne více než o čtvrtinu g. Jenom světlo z jeho lampy v přilbě ozařovalo nejbližší okolí. Právě dokončoval upevnění dalšího sloupu.</p>
<p>Překontroloval si zásobu vzduchu. Ukazatel mířil mírně pod polovinu. Tou dobou už měli být podle plánu hlouběji v Rámově nitru blíže k místům, kde už se dal okolní vzduch dýchat. Ale správně neodhadli, kolik času jim zabere instalace lehkých sedačkových výtahů. Původní koncepce byla neobyčejně jednoduchá, a oni si ji během simulačních cvičení několikrát vyzkoušeli. Když prováděli montáž v horní části, kde byly na dosah žebříky a oni se nacházeli ve stavu beztíže, bylo všechno poměrně jednoduché. Ale v těchto místech se vzhledem k rostoucí a proměnné gravitaci muselo jít na připevnění každého sloupku trochu jinak.</p>
<p>Rovných sto schodů nad Wakefieldem ukotvoval Janos Tabori vedení lanovky ke kovovému zábradlí podél schodiště. Po téměř čtyřhodinové usilovné a vyčerpávající dřině na něj začínala doléhat únava. V uších mu ještě zněla slova technického ředitele, když mu spolu s Richardem navrhli sestrojení robota specializovaného na instalaci výtahů. „Není efektivní vyvíjet robota na neperiodickou činnost,“ odpověděl jim tenkrát. „Roboti se hodí pouze k činnosti, která se opakuje.“</p>
<p>Janos se zahleděl pod sebe a sotva rozeznal sloup vzdálený sto padesát metrů od jeho stanoviště. „Není už čas na oběd?“ zahalekal do své přilby. „Nejsem proti,“ uslyšel odpověď. „Ale jsme už takhle dost pozadu.</p>
<p>Tímhle tempem nebudeme moct pustit Jamanaku a Turgeněvovou přes Gama schodiště dřív jak v 10.30. Vypadá to, že budeme rádi, když dneska dokončíme tyhle lehké výtahy a zhruba vybudujeme tábor. Těžký nákladní výtah a terénní vozy budeme muset odložit na zítra.“</p>
<p>„My s Hiro už jíme,“ zaslechli Irinin hlas z druhé strany. „Hrozně nám vytrávilo. Montáž horního motoru a sedačkových úchytů jsme zvládli za půl hodiny. Teď jsme u sloupu číslo 12.“</p>
<p>„Dobrá práce,“ pochválil je Wakefield. „Ale upozorňuji vás, že máte za sebou nejsnazší část okolo žebříků v horní části schodiště. Práce, alespoň tahle ve stavu beztíže, je chuťovka. Jenom počkejte, až potom bude gravitace v každém místě jiná.“</p>
<p>„Podle laserového měřiče vzdáleností se Wakefield ode mě nachází přesně ve vzdálenosti 8,13 kilometrů,“ vpadl jim najednou do řeči doktor Takagiši.</p>
<p>„To mi houby říká, doktůrku, když nemám ani tušení, kde můžeš být.“</p>
<p>„Stojím přímo před naší přenosnou stanicí blízko dna Alfa schodiště.“</p>
<p>„Ty, Šigu, nechtěli byste se vy orientálci konečně už přizpůsobit zbytku světa? Newton je zaparkovanej na vrchu Rámy, zrovna tak, jako ty jsi na vrcholu schodiště. Když ty odmítáš pochopit, co je nahoře a co dole, jak se potom spolu můžeme domluvit? Já o koze, ty o voze, to je tedy bezvadná spolupráce.“</p>
<p>„Díky za lekci, Janosi. Už jsem na vrcholu Alfa schodiště. Jen tak mimochodem, co teď provádíš? Slyším tě stále zřetelněji.“</p>
<p>„Zrovna sjíždím dolů po zábradlí, abych poobědval s Richardem. Hrozně nerad se cpu sám rybou s hranolkama.“</p>
<p>„Jdu s vámi taky poobědvat,“ zavolala Francesca. „Zrovna se mi poštěstilo nafilmovat prvotřídní ukázku Coriolisovy síly na Hiro a Irině. To bude něco pro výuku základů fyziky! Jsem u vás během pěti minut.“</p>
<p>„Ty seš tedy dobrá, seňoro,“ pokračoval v hovoru Wakefield. „To máme podle tebe všeho nechat, jenom abychom se přizpůsobili tvým filmařským potřebám?“</p>
<p>„Tak dobrá,“ odpověděla Francesca. „Po obědě vám pomůžu. Ale teď bych ze všeho nejvíc potřebovala trochu světla. Nemohli byste odpálit jednu světlici a pomoci tak vypátrat Janose baštícího piknik na Schodišti bohů?“</p>
<p>Wakefield zaktivizoval světlici se zpožděným zážehem a vylezl s ní osmdesát schodů k nejbližší římse. Kosmonaut Tabori dorazil na totéž místo půl minuty před zážehem. Když jasná záře zaplavila okolí, přejela Francesca kamerou schodiště a poté zaostřila na dvě postavičky sedící dva kilometry pod ní. Jak tam tak Janos s Richardem seděli se zkříženýma nohama, připomínali z ptačí perspektivy dva orly na hnízdě vysoko v horách. Pozdě odpoledne byl Alfa výtah smontován a připraven k přezkoušení. „Milostivě ti dovolíme, aby ses stala první zákaznicí,“ řekl Richard Wakefield Francesce, „a to jenom proto, že jsi nám pomohla.“ Všichni už stáli plnou vahou na neuvěřitelném schodišti, které třiceti tisíci stupni stoupalo k umělé obloze. Vedle nich byl na Hlavní rovině připraven ultralehký motor a energetická stanice, vše nachystané pro výtah. Kosmonauti přepravili elektrické a mechanické subsystémy rozebrané na kousky na zádech a zkompletovali je za slabou hodinu.</p>
<p>„Malá křesílka nejsou pevně uchycena k nosným lanům,“ vysvětloval Wakefield Francesce. „Každé je opatřeno mechanizmem, kterým jej lze k lanu připnout a naopak. Z toho důvodu těch křesel nepotřebujeme tolik.“</p>
<p>Francesca se nejistě posadila do plastikové skořepiny a potom se odstrčila od ostatních sedaček visících na postranním laně. „Je to bezpečné?“ dotázala se pochybovačně a vzhlédla do temnot klenoucích se nad její hlavou.</p>
<p>„Jasně že je,“ smál se jí Richard. „U simulačních příprav to nebylo jiné. Já pojedu hned druhým křeslem za tebou. Budeme mít mezi sebou odstup jedné minuty nebo čtyř set metrů. Ale v podstatě to vyjde nastejno. Jedna jízda zezdola nahoru trvá čtyřicet minut. Jezdíme průměrnou rychlostí dvacet čtyři kilometry za hodinu.“</p>
<p>„A já nesmím dělat nic jiného,“ upamatovávala se Francesca, „než tiše sedět, nevrtěl se, pevně se držet a dvacet minut před vrcholem zaktivizovat svůj dýchací systém.“</p>
<p>„Nezapomeň se ještě připoutat,“ doplňoval ji s úsměvem Wakefield. „Kdyby lanovka zpomalila, nebo se na vrcholu zastavila, v momentě bys plachtila rámanským prostorem. Tam už nepůsobí žádná přitažlivost. No a v případě nouze můžeš ze sedačky vylézt a vyjít nahoru po schodech, co se táhnou vedle,“ poznamenal nakonec s bodrým úsměvem.</p>
<p>Richard dal znamení Janosovi, a ten zapnul motor. Francesca jim za chvilku zmizela z dohledu. „Až si budeme jisti, že všechno funguje tak jak má, přejdeme na Gamu,“ sdělil Richard Janosovi. „S druhým systémem by to už nemělo být tak složité. Když se do toho všichni dáme, zvládneme to nejpozději do 19.00.“</p>
<p>„Než vyjedeš nahoru, připravím zatím tábořiště,“ podotkl Janos. „Myslíš, že tu vážně dneska zůstaneme přes noc?“</p>
<p> „To by podle mého nemělo žádný smysl,“ uslyšeli shora hlas Davida Browna, který s Takagišim celý den sledoval činnost a hovory kosmonautů. „Nejsou ještě připraveny terénní vozy. Původně jsme plánovali, že bychom už zítra mohli zvládnout nějaké výzkumy.“</p>
<p>„Kdyby každý z nás sem dolů snesl nějaké součástky,“ navrhoval Wakefield, „tak bychom byli schopni s Janosem jeden teréňák smontovat, ještě před spaním. A druhý by mohl být připravený zítra před obědem, nevyskytnou-li se ovšem nějaké potíže.“</p>
<p>„To není špatný nápad,“ odpověděl doktor Brown. „Ale podívejte se, kolik jste toho dneska zvládli a jak by všichni po dalších třech hodinách asi vypadali?“</p>
<p>Richard se posadil do těsného křesílka a vyčkal, až automatický spouštěcí algoritmus v jeho procesoru přichytí sedadlo k běžícímu lanu. „Jo, mimochodem,“ řekl, sotva začal stoupat, „díky za tu dnešní lekci humoru. Bez legrace bych ten dnešní den určitě zvládal daleko hůř.“</p>
<p>Janos se jenom zazubil a zamával na svého přítele. Richard Wakefield se podíval šikmo nahoru před sebe, kde stěží rozeznával matné světélko z Francesciny přilby. Je ode mě dál jak stovku pater, uvažoval. Ale není to víc než dvě a půl procenta vzdálenosti ode dna k vrcholu. Jak vůbec někdo mohl stvořit něco tak ohromného?</p>
<p>Cestou sáhl do kapsy a vyňal přenosnou meteorologickou stanici, kterou mu svěřil Takagiši. Doktor chtěl mít podrobně zdokumentovány atmosférické hodnoty ze Severní Rámovy polokoule. Ty měly krajní význam pro jeho modely cirkulace, jejichž funkčnost byla závislá na hustotě a teplotě vzduchu a také na vzdálenosti pod přechodovou komorou.</p>
<p>Wakefield se podíval na hodnoty tlaku, které začínaly hodnotou 1,05 baru, následovně spadly pod pozemské hodnoty a nepřestávaly klesat. Teplota byla konstantní – 8 stupňů Celsia. Zaklonil se v křesle dozadu a zavřel oči. Byl to divný pocit, nechat se unášet v sedačce někam nahoru, do naprosté tmy. Richard ztlumil ovladačem na skafandru hlas na prvním kanále. Tou dobou na něm hovořili jedině Turgeněvová a Jamanaka. Kdyby ale mlčeli, vyšlo by to nastejno. Zesílil si tóny Beethovenovy symfonie, které k jeho uším tlumeně doléhaly z jiného kanálu.</p>
<p>Richard naslouchal hudbě a samotného ho udivilo, jaké v něm dokáže vyvolat představy crčících potoků, barevných květin a zelených poli na Zemi, ale zrovna tak i silný pocit stesku po domově. Těžko by se dala nějak vyjádřit hloubka citů, které se v něm utvářely od dob dětství ve Stratfordu, přes Cambridge, Vesmírnou akademii v Coloradu až sem, do nitra Rámy, kde se vznášel v křesle podél Schodiště bohů.</p>
<p>Kdepak Prospero, pomyslel si, žádný mág by ani nedokázal vymyslet takové místo. Jako chlapec shlédl Bouři a ještě dlouho byl zděšen ze záhadného světa, který byl mimo lidské chápání. Tohle ale nejsou žádná kouzla a čáry, napadlo ho v tu chvíli. Tohle je realita, kterou my ještě nedokážeme vysvětlit. Richard se pousmál. Takže z toho plyne, že ani Prospero nebyl mágem, byl to jenom frustrovaný vědec.</p>
<p>Chvíli nato byl Richard Wakefield vytržen z hloubání úžasným pohledem, který dosud nezažil. Zatímco jeho křeslo bezhlučně stoupalo vzhůru paralelně se schodištěm, uvnitř Rámy začínalo svítat. Tři kilometry pod ním, přímo na Hlavní rovině, se znenadání rozzářila dlouhá údolí táhnoucí se k Válcovému moři. Šest lineárních Rámových sluncí, po třech v každé polovině obrovského válce, začalo pozvolna osvětlovat neznámý svět. Wakefield pocítil nevolnost u žaludku, když viděl, že visí na tenoučkém laně stovky metrů nad zemí. Zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Neboj se, nespadneš, přesvědčoval sám sebe.</p>
<p>„Aúúúú,“ zaslechl jekot Hiro Jamanaky.</p>
<p>Z následující konverzace vyplynulo, že Hiro, oslepený náhlým jasem, uklouzl někde uprostřed Gama schodiště. Musel spadnout nějakých dvacet, třicet metrů, ale naštěstí se mu podařilo zachytit se zábradlí.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ ptal se ho Brown.</p>
<p>„Myslím, že ano,“ odpověděl zadýchaný Jamanaka.</p>
<p>Úlevou, že to tak dopadlo, začali všichni mluvit jeden přes druhého. „To je fantastické,“ hulákal doktor Takagiši. „Ta světla jsou prostě úchvatná! Ale úsvit přišel dřív, než začalo tát moře. To je rozdíl. To je podstatný rozdíl!“</p>
<p>„Dochází mi film, mějte pro mě další připravený, až dojedu nahoru,“ volala zase Francesca.</p>
<p>„Taková krása. Taková nepopsatelná krása,“ dodal generál O’Toole, který spolu s Nicole sledoval obrazovku na Newtonově palubě. Obraz, z Francesciny kamery se přenášel přímo k nim prostřednictvím přenosné stanice ze středové Rámovy osy.</p>
<p>Richard Wakefield se nezmohl na jediné slovo. Prostě jenom zíral ohromen světem, který se pod ním rozprostíral. Dokonce u úpatí schodiště rozpoznal zpola zbudovaný tábor, dílo Janose Taboriho. Z takového nadhledu si o tomto cizím světě udělal lepší představu. Jeho pozornost nejvíce upoutaly dva útvary. Válcové moře a masivní špičaté objekty, které dominovaly Jižní polokouli vzdálené padesát kilometrů.</p>
<p>Sotva si jeho oči přivykly světlu, zdál se mu středový obrovský jehlan na Jižní polokouli stále větší a větší. První průzkumníci jej pojmenovali Velký roh. Vážně má do výšky osm kilometrů? nechtělo se Wakefieldovi věřit. Šest menších jehlanů obklopovalo Velký roh v hexagonálním útvaru. Ty nesly obrovské obloukovité pilíře, které spojovaly Velký roh s Rámovými stěnami. Bylo to všechno daleko větší, než co kdy člověk dokázal na Zemi sestrojit.</p>
<p>V popředí, napůl mezi Wakefieldem a mamutími konstrukcemi na jihu, protínal válcovitý svět bílý prsten. Zamrzlé moře do této krajiny jaksi nezapadalo a působilo rušivě. Ale náhodný pozorovatel by si snad raději přál, aby nikdy neroztálo ze strachu, že by se jeho vody převalily přes středovou osu. Ale Válcové moře zůstávalo v březích díky odstředivé síle. A lidé již věděli, že členové Newtonovy posádky budou mít na březích tohoto moře stejnou hmotnost jako na březích kteréhokoli pozemského moře.</p>
<p>Ostrovní město ve středu Válcového moře bylo rámanským New Yorkem. Richard ale nemohl vidět jeho mrakodrapy z tak působivého pohledu, jako kdyby stál na mořském břehu. Za svitu Rámových sluncí bylo každému jasné, že toto město je srdcem celého toho uzavřeného světa. Bylo dobře viditelné ze všech míst – hutný ostrovní ovál s budovami rušícími hladinu Válcového moře.</p>
<p>„Jen se dobře podívejte na New York,“ křičel vzrušený doktor Takagiši. „Musí tam být pomalu tisíc budov přes dvě stě metrů vysokých. Tam oni žijí! Já to vím. New York se musí stát naším hlavním cílem.“</p>
<p>Počáteční údiv vystřídalo ticho, kdy se každý z kosmonautů vyrovnával s vnitřním osvětleným světem Rámy podle vlastní povahy. Richard v tu dobu zahlédl Francescu, která právě dorazila na konec schodů.</p>
<p>„Zrovna jsme se radili s admirálem Heilmannem,“ prolomil ticho David Brown. „Nevidíme žádný pádný důvod, proč měnit plány prvního úkolu, alespoň ne v plném rozsahu. Pokud se nevyskytnou nepředvídatelné okolnosti, budeme se všichni řídit Wakefieldovým návrhem. Dokončíme tedy výstavbu obou výtahů, později večer sneseme dolů po částech terénní vozidlo a všichni přespíme v táboře u paty schodiště, jak to bylo naplánováno.“</p>
<p>„Nezapomeňte na mě,“ volal Janos do přilby. „Já jsem z vás jedinej, kterej toho moc neviděl.“</p>
<p>Richard Wakefield si uvolnil bezpečnostní pás a vystoupil. Podíval se dolů, kde se v dálce ztrácelo schodiště. „Kosmonaute Tabori. Právě jsme dorazili do stanice Alfa. Kdykoli nám dáš znamení, vytáhneme tě sem k nám nahoru, aby ti to nebylo líto.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>23. VPÁD NOCI</emphasis></strong></p>
<p>„… Uvážíme-li, že byl v dětství neustále tyranizován neurotickým otcem a že mu ani příliš nemohl prospět předčasný sňatek s britskou herečkou Sarah Tydingsovou, pak je kosmonaut Wakefield pozoruhodně vyrovnaný a vzdělaný. Po rozvodu se podrobil dvouleté odborné terapii, což bylo vlastně rok předtím, než byl v roce 2192 přijat na Vesmírnou akademii. Do dnešního dne se ještě nikomu nepodařilo překonat jeho studentský rekord na Akademii. Profesoři elektrotechniky a kybernetiky svorně tvrdili až do Wakefieldovy promoce, že on vlastně ví víc, než všichni z celé fakulty…“</p>
<p>„Až na jednu zvláštnost v jeho intimním životě (že se po nevydařeném manželství vyhýbal jakýmkoli zápletkám s osobami opačného pohlaví), nebylo Wakelfieldovo chování provázeno žádnými zvláštními projevy, jak tomu bývá u drtivé většiny tyranizovaných dětí. Ačkoli SK neměl v mládí nijak vysoký, vyrostla z něj méně domýšlivá osobnost, než by se vzhledem k jeho vysoké inteligenci dalo předpokládat. Všichni, kdo ho znají, si vysoce cení jeho čestnosti a kladných charakterových vlastností. Síla jeho osobnosti spočívá ve vědění, a ne v mocenských ambicích…“</p>
<p>Nicole dočetla psychologické hodnocení na Richarda Wakefielda a promnula si oči. Bylo už dost pozdě. Zatímco všichni už dávno spali, probírala se materiály. Za slabé dvě hodiny budou muset i oni vstávat do druhého dne v tom podivném neznámém světě. A ona za půl hodiny nastupuje do služby spojového důstojníka. Takže mimo podezření z celé posádky jsou tři, dedukovala v duchu Nicole. Čtyři se zkompromitovali už jenom tím, že uzavřeli tajný kontrakt s mediální společností. O Jamanakovi a Turgeněvové nevím nic jistého. Wilson se dostal mimo hru tím, že má svou vlastní společnost. Tím pádem zbývá O’Toole, Takagiši a Wakefield.</p>
<p> Nicole si opláchla obličej, umyla ruce a opět se posadila k terminálu. Ještě celá vzrušená z informací o Wakefieldovi se obrátila k hlavnímu menu datakostky. Vyvolala si na obrazovku obě porovnávací statistiky tak, aby se na každé polovině obrazovka zobrazila jedna. Na levé straně si nechala zobrazit hodnoty IO na každého člena posádky podle výše dosažených hodnot, na druhé straně hodnoty SK rovněž v pořadí podle dosažených ohodnocení.</p>
<p> IO SK</p>
<p> Wakefield + 5,58 O’Toole 86</p>
<p> Sabatiniová + 4,22 Borzov 84</p>
<p> Brown + 4,17 Takagiši 82</p>
<p> Takagiši + 4,02 Wilson 78</p>
<p> Tabori + 3,37 des Jardinsová 71</p>
<p> Borzov + 3,28 Heilmann 68</p>
<p> des Jardinsová + 3,04 Tabori 64</p>
<p> O’Toole + 2,92 Jamanaka 62</p>
<p> Turgeněvová + 2,87 Turgeněvová 60</p>
<p> Jamanaka + 2,66 Wakefield 58</p>
<p> Wilson + 2.48 Sabatiniová 56</p>
<p> Heilmann + 2,24 Brown 49</p>
<p>Nicole si údaje zběžně prošla již jednou, ale to si jich mnoho nezapamatovala. Nyní, při podrobnějším zkoumání, narazila na věci, které byly přinejmenším pozoruhodné. Skutečně ji překvapilo velmi vysoké inteligenční ohodnocení Francescy. Tomu říkám plýtvání, napadlo ji vzápětí. Takový potenciál a je přitom využit k tak nízkým potřebám.</p>
<p>Inteligenční úroveň celé posádky byla vůbec velmi vysoká. Všichni kosmonauti se v tomto ohodnocení řadili mezi nejkvalitnější procento populace. Nicole byla tedy jednou z tisíce, ale v jejich tuctu se umístila jenom kdesi ve středu. Wakefield byl skutečně nejlepší, neboť se řadil až do kategorie „supergéniů“. Nicole se nikdy během svého života nesetkala s nikým, kdo by podle kritérií těchto testů dosáhl tak vysokého ohodnocení.</p>
<p>Ačkoli Nicole z předchozích zkušeností psychologa dobře věděla, že není možné jednoznačně matematicky sčítat všechny povahové vlastnosti, byla přesto tak zmatena výsledky SK. Sama si jaksi podvědomě a automaticky zařadila do horní části seznamu O’Tooleho, Borzova a Takagišiho. Všichni tři byli důvěryhodní, vyvážení a chápaví k potřebám ostatních. Ale vysoké ohodnocení Wilsonova společenského koeficientu jí doslova vzalo dech. Musel to být docela jiný člověk, než se zapletl s Francescou. Samotnou Nicole trochu zamrzelo její poměrně nízké ohodnocení na 71, ale musela si sama sobě přiznat, že v mládí byla skutečně uzavřenější a egocentričtější.</p>
<p>A co takhle zkusit Wakefielda? zeptala se sama sebe, protože si uvědomila, že jedině on jí může pomoci rozluštit záhadu kolem ChiRo softwaru během Borzovovy operace. Může mu důvěřovat? A může po něm vůbec žádat takovou radu, aniž by se mu musela svěřit se svými osobními podezřeními? Opět se začala docela vážně zaobírat myšlenkou, zda by přece jenom nebylo lepší vyšetřování zanechat. Nicole, řekla si sama sobě, co když je tahle tvoje bláznivá domněnka jenom plýtvání časem…</p>
<p>Ale množství záhadných a nezodpovězených otázek ji nakonec utvrdilo, že na věci musí pracovat dál. A rozhodla se také, že si o tom promluví s Wakefieldem. Při té příležitosti ji napadlo, že by mohla údaje v datakostce od krále rozšířit o vlastní postřehy. Proto založila devatenáctý soubor s názvem „Nicole“. Hned si do něj zanesla krátký postřeh.</p>
<p>– S jistotou stanoveno, že selhání ChiRo během Borzovovy operace bylo zapříčiněno manuálním příkazem zvenčí v době po přezkoušení a ověření funkčnosti, která se prováděla před operačním výkonem. Pokusit se získat podporu Wakefielda.</p>
<p>Nicole založila do svého počítače prázdnou datakostku a okopírovala na ni údaje z kostky krále Henryho včetně jejího postřehu. Oblékla si leteckou kombinézu a duplikát kostky si dala do její kapsy.</p>
<p>Když Nicole dorazila do Velícího a kontrolního střediska vojenské lodi, aby vystřídala ve službě generála O’Toolea, zastihla ho, jak podřimuje. Ačkoli ovládací prvky VKS nepůsobily na člověka takovým dojmem jako u vědecké lodi, přece jenom byly z technického hlediska dokonalým výtvorem, který mohl být obsluhován jediným člověkem.</p>
<p>O’Toole se ze všeho nejdříve omlouval, že usnul. Trochu omluvně pokynul směrem ke třem obrazovkám zobrazujícím z různých úhlů tutéž scénu – zbytek posádky spící tvrdě v tábořena úpatí Alfa schodiště.</p>
<p>„Během posledních pěti hodin se ani nepohnuli,“ oznámil.</p>
<p>Nicole se na něho pousmála. „Generále, mně se přece nemusíš omlouvat. Dobře vím, že sloužíš už skoro čtyřiadvacet hodin.“</p>
<p>O’Toole povstal z křesla. „Když jsi odešla,“ shrnoval nejdůležitější události podle elektronického lodního deníku svítícího na jedné ze šesti obrazovek, „povečeřeli a pak začali dávat dohromady první teréňák. Během jeho kontrolního testu ovšem selhal automatický navigační program. Wakefieldovi se naštěstí podařilo závadu nalézt – šlo o záměnu části softwaru během dodávky – a opravit. Než šli spát, provedl ještě Tabori zkušební jízdu. Úplně nakonec natočila Francesca krátkou shrnující zprávu pro vysílání na Zem.“ V tu chvíli zarazil. „Nechceš ji vidět?“</p>
<p>Nicole souhlasně přikývla. O’Toole zapnul poslední monitor na pravé straně, a hned se před nimi objevil záběr na Francescinu tvář. V pozadí se rýsoval tábor. Na záběru se dalo rozeznat i úpatí schodiště s výtahem. „Právě nadešel čas spánku,“ spustila úvodem a rozhlédla se pomalu kolem sebe. „Před devíti hodinami se znenadání rozzářila světla tohoto úchvatného světa a odhalila nám tak v detailech ukázkovou práci našich inteligentních příbuzných z dalekých hvězd.“ Komentář byl v tu chvíli provázen obrazovým sestřihem snímků a videozáznamů pořízených z dálkově ovládaných sond nebo samotnou Francescou. Zachycovaly ten umělý „svět“, který má posádka v úmyslu „prozkoumat“. Poslední záběr byl opětovně zaostřen na Francescinu tvář.</p>
<p>„Nikdo z nás nemá tušení, proč k nám, do našeho malého útočiště na konci Galaxie, vnikla tato druhá vesmírná loď. Možná že si ony záhadné bytosti, které ji sestrojily a vyslaly na cestu, ani nedovedou naši existenci představit. Nezbývá než doufat, že se nám podaří v tomto dokonalém a obrovském kovovém světě nalézt nějaký klíč k záhadě obklopující ony tajemné stvořitele.“ Odmlčela se a pousmála tak, že tím ještě více umocnila dramatičnost chvíle. „A jestliže se nám to skutečně podaří, pak to možná bude první krůček k poznání nás samotných, a možná i k poznání našeho Boha.“</p>
<p>Nicole nemohlo ujít, že v generálovi O’Tooleovi zanechala Francescina řeč hluboký dojem. Navzdory osobním antipatiím musela Nicole připustit, že má Francesca talent. „Dokázala tak krásně vyjádřit mé osobní pocity k našemu poslání,“ povzdechl si O’Toole. „Je mi jenom líto, že já sám bych to tak krásně nikdy říct nedokázal.“</p>
<p>Nicole se posadila za ovládací pult a vyťukala přejímací kód služby. Na obrazovce si prošla veškeré významnější události za uplynulé období a poté si překontrolovala i povinné vybavení předávané ke službě. „V pořádku, generále,“ řekla a otočila se k O’Tooleovi. „Bez obav, určitě to tu chvilku zvládnu sama.“</p>
<p>O’Toole se však k odchodu neměl. Bylo na něm vidět, že by si rád s někým popovídal. „Před třemi dny jsem vedl se seňorou Sabatiniovou dlouhou diskusi,“ začal za okamžik. „Svěřila se mi, že se po dlouhé době vrátila k víře. A že to byla snad právě myšlenka na Rámu, která z ní opět učinila katoličku.“</p>
<p>Ve středisku se rozhostilo ticho. Z nějakého důvodu si Nicole vzpomněla na kostelík z patnáctého století ve vesnici Sainte Etienne de Chigny, vzdálené asi osm set metrů od Beauvois. Jednoho krásného jarního dne stála uvnitř toho kostela s tatínkem a sluneční paprsky procházející barevnými skly oken v nich vzbouzely povznesenou náladu.</p>
<p>„Stvořil Bůh i barvy?“ zeptala se tenkrát otce.</p>
<p>„Podle všeho ano,“ odvětil jí lakonicky.</p>
<p>„A co si o tom myslíš ty, tati?“ doplnila tehdy svoji otázku.</p>
<p>„Musím se přiznat,“ pokračoval v úvahách O’Toole a vrátil tak Nicole do reality, „že v mém případě je to absolutně obdobné. Cítím, že teď mám k Bohu daleko blíže, než kdykoli předtím. Uvažuje-li člověk o nekonečných vesmírných prostorách, cítí se být jaksi nepatrný a…“ Zarazil se v půli věty. „Promiň mi to,“ začal se kvapně omlouvat, „příliš jsem se nechal unést…“</p>
<p>„Ale kdepak,“ oponovala mu Nicole. „Naopak, tvoje úvahy jsou pro mě velmi poučné.“</p>
<p>„No, přesto doufám, že jsem se tě nijak nedotkl. Víra je osobní věci každého člověka,“ ospravedlňoval se s úsměvem. „A přestože jak ty, tak seňora Sabatiniová jste katoličky, musím se přiznat, že se většinou ztotožňuji s tvými názory.“</p>
<p>Při odchodu popřála Nicole O’Tooleovi dobrou noc. Když zůstala sama, založila datakostku do přehrávače. „Alespoň se tady můžu dál zabývat svou věcí.“ Jasně si dokázala představit Francescu jak ochotně a pozorně naslouchá filozofickým dohadům generála O’Toolea o svatém znamení v podobě Rámy. Jsi pozoruhodná žena, připustila Nicole. Cokoli si umaneš, toho dosáhneš. I kdybys měla jít třeba přes mrtvoly.</p>
<p>Doktor Šigeru Takagiši zíral bez jediného slova na čtyři kilometry vzdálené věže New Yorku. Čas od času přešel k teleskopu, který byl dočasně umístěn na útesu Válcového moře, a důkladně zmapovával cizí krajinu.</p>
<p>„Víte,“ oslovil kosmonauty Wakefielda a Sabatiniovou, „já osobně jsem nikdy moc nevěřil zprávám o New Yorku z první mise. Anebo je tohle docela jiná loď.“ Richard a Francesca mlčeli. Wakefield byl plně zaujat závěrečnými pracemi na rolbě a Francesca měla jako pokaždé plné ruce práce s videokamerou. Právě zachycovala Wakefieldovo pracovní úsilí.</p>
<p>„Zatím se zdá, že tři identické kruhové komplexy jsou dokonale shodné,“ pokračoval doktor Takagiši spíš pro sebe. „Ale všech devět sekcí, ze kterých se vlastně celé město skládá, už není absolutně shodných. Jsou tu patrné jisté rozdíly.“</p>
<p>„Tak, to bychom měli,“ konstatoval Richard Wakefield a povstal očividně spokojený sám se sebou. „Mělo by to fungovat. A o den dříve, než bylo naplánováno. Pro jistotu ještě v rychlosti raději překontroluji všechny technické funkce.“</p>
<p>Francesca se úkosem podívala na hodinky. „Do revize nám zbývá ještě celá půlhodina. Platí ještě pořád ta rychlá návštěva New Yorku?“ Wakefield pokrčil rameny a tázavě se podíval na Takagišiho. Francesca přešla k japonskému vědci. „Co si o tom myslí, Šigeru? Nezajedeme tam na skok přes led, abychom mohli na Zem poslat první záběry New Yorku?“</p>
<p>„Kdyby záleželo jenom na mně,“ odpověděl Takagiši, „já už se nemůžu dočkat, až…“</p>
<p>„Jedině za podmínky, že se stihnete vrátit do tábora nejpozději do 19.30,“ přerušil je David Brown z vrtulníku, kde se nacházel spolu s admirálem Heilmannem a Reggie Wilsonem. „Dneska večer musíme věci pořádně připravit. Pravděpodobně budeme muset změnit zítřejší plán.“</p>
<p>„Rozumím,“ řekl Wakefield, „jestliže se nevyskytnou žádné překážky, jako například při přemisťování rolby dolů ze schodů, zvládneme jednu jízdu přes moře za deset minut. Takže bychom to měli zvládnout v pohodě.“</p>
<p>„Během odpoledne jsme prolétli značnou část území Severní polokoule,“ oznamoval všem Brown, „ale po biotech nikde ani stopy. Města se navzájem podobají jako vejce vejci. Na nic překvapujícího jsme v Hlavní rovině nenarazili. Podle mého soudu bychom se zítra měli zaměřit na záhadný jih.“</p>
<p>„New York,“ zakřičel vzrušený Takagiši. „Detailní průzkum New Yorku, to by měl být náš zítřejší hlavní úkol.“ Brown mu však neodpovídal. Takagiši přešel až k okraji útesu a podíval se dolů na ledovou plochu ležící padesát metrů pod ním. Po jeho levici se do útesu zahryzávalo rovné schodiště rozčleněné do nízkých schodů. „Kolik že váží ta rolba?“ zeptal se Takagiši.</p>
<p>„Není těžká,“ odpověděl mu Wakefield. „Ale je rozměrná. Nechcete raději tu cestu odložit na zítřek, až namontuji kladkostroj?“</p>
<p>„Můžu vám pomoct,“ vložila se mezi ně Francesca. „Jestli si totiž dneska New York alespoň zběžně prohlídneme, budeme moci večer při přípravě úkolů plán doplnit o konkrétnější poznatky.“</p>
<p>„Tak dobrá, vzdávám se,“ odvětil Richard a pousmál se nad Francesciným zápalem pro práci. „Všechno pro novinařinu! Já půjdu ze schodů jako první, takže největší váha bude spočívat na mých zádech. Francesca půjde uprostřed a doktor Takagiši ponese rolbu jako poslední. Dejte si pozor, ať se nezraníte.“</p>
<p>Na úroveň hladiny Válcového moře se dostali bez větších problémů.</p>
<p>„No, prosím,“ pravila Francesca, když už se chystali k odjezdu, „vždyť to bylo docela snadné. Je vůbec ta kladka nutná?“</p>
<p>„Mohou se vyskytnout i takové případy, kdy bude zapotřebí přepravit i něco jiného, nebo kdy si třeba touhle cestou budeme moci zachránit životy.“</p>
<p>V rolbě se Takagiši a Wakefield usadili vpředu, Francesca s nachystanou kamerou vzadu. Čím víc se blížili k New Yorku, tím víc Takagiši ožíval. „Jenom si to místo pozorně prohlídněte,“ vyzýval ostatní pět set metrů od břehu města. „Copak se může najít někdo, kdo by pochyboval o tom, že to je hlavní město Rámy?“</p>
<p>Když dorazili až ke břehu, úchvatný pohled na ono záhadné město jim doslova vyrazil dech. Jeho na první pohled složitá struktura vytvořen důmyslnými tvůrci jasně svědčila o její účelnosti. Stejně tak jako první průzkumníci před sedmdesáti lety nalezli i oni město bez života, tento rozsáhlý komplex byl zřetelně rozčleněn do devíti sekcí. Ani jim nebylo jasné, zda se jedná o neobvykle složitý tovární objekt (jak se domnívali první lidští návštěvníci), nebo zda ten dlouhý úzký ostrov (deset na tři kilometry) je skutečně městem kdysi dávno opuštěným.</p>
<p>Odstavili rolbu a vydali se podél břehu zamrzlého moře, až nalezli schodiště vedoucí k valu, na kterém stály hradby obklopující město. Vzrušený Takagiši běžel nějakých dvacet metrů před Wakefieldem a Sabatiniovou. Čím výše vystupovali do svahu, tím větší detaily města se před nimi odkrývaly.</p>
<p>Na Richarda mocně zapůsobily geometrické tvary samotných budov Průměrně vysoké štíhlé mrakodrapy s mohutnými pravidelnými základy ve tvaru mnohostěnů byly vystaveny podle určitých prostorových vzorů. Ale ano, uvažoval v duchu a fascinovaně si prohlížel komplexy budov, támhle je dvanáctiúhelník a tady zase pětiúhelník.</p>
<p>Jeho matematické rozvahy byly znenadání přerušeny. Všechna Rámova světla naráz pohasla a naprosto vše se ponořilo do černočerné tmy.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>24. ZVUKY V TEMNOTÁCH</emphasis></strong></p>
<p>První, co si Takagiši uvědomil, bylo, že nevidí vůbec nic. Jako by oslepl z vteřiny na vteřinu. Dvakrát zamrkal očima a když se ujistil, že se mu to nezdá, zůstal nehnutě stát v naprosté tmě. Ticho v éteru bylo rychle vystřídáno hloupým dohadováním jeho kolegů, kteří na sebe mluvili jeden přes druhého. Pomalu, s pocitem rostoucího strachu, se Takagiši snažil vzpomenout na scenérii, kterou měl před očima v ten okamžik, kdy světla pohasla.</p>
<p>Zrovna stál na hradbách a přehlížel New York. K nebezpečnému okraji mu zbýval asi metr. V poslední vteřinu se ohlédl doleva, kde koutkem oka zaregistroval schody klesající do města. Mohly být od něj vzdáleny tak dvě stě metrů. A pak už nebylo nic, než absolutní tma…</p>
<p>„Takagiši,“ zaslechl svoje jméno, „jsi v pořádku?“</p>
<p>Obrátil se tím směrem, odkud předpokládal, že hlas přichází, a přitom si uvědomil, jak se mu slabostí podlamují kolena. V té tmě už stačil dokonale ztratit orientaci. O kolik se to jenom mohl pootočit stupňů? Díval se stále přímo na město? Opětovně se snažil vydolovat v paměti poslední obrazový vjem. Hradba se tyčila asi tak do výše dvaceti až třiceti metrů nad městem. Pád by musel být rozhodně osudný.</p>
<p>„Tady jsem,“ zkusil promluvit. „Ale je to hodně blízko od okraje.“ Raději padl na zem na všechny čtyři. Pod rukama ho začal chladit kov.</p>
<p>„Jdeme k tobě,“ oznamovala Francesca. „Jen co se mi podaří na kameře najít světlo.“</p>
<p>Takagiši ztlumil na minimum hlas ve sluchátkách své přilby, aby lépe zaslechl kroky svých společníků. Netrvalo dlouho a v dáli zahlédl záblesk světélka.</p>
<p>„Kde jsi, Šigeru?“ volala Francesca. Světlo z videokamery stěží matně ozařovalo nejbližší okolí.</p>
<p>„Tady nahoře. Nahoře.“ Zamával rukama, ale pak si uvědomil marnost svého gesta.</p>
<p>„Žádám všechny, aby mlčeli,“ zakřičel David Brown do vysílačky. „Budete jenom odpovídat na moje otázky.“ Po odmlce pokračoval. „Teď bude mluvit Francesca. Co se tam u vás dole děje?“</p>
<p>„Vystupujeme po schodišti na hradby New Yorku, Davide, asi sto metrů od místa, kde jsme odstavili rolbu. Doktor Takagiši byl před námi, skoro až nahoře. Máme jenom světlo z mé kamery a jdeme mu vstříc.“</p>
<p>„Janosi,“ pokračoval v řeči doktor Brown, „kde se nacházíš s druhým teréňákem?“</p>
<p>„Asi tři kilometry od tábora. Světla nám fungují na jedničku. Můžeme se navrátit během deseti minut, nebo tak nějak.“</p>
<p>„Takže se vrať, abys mohl posloužit jako orientační bod. Budeme s tebou ve spojení, než dorazíš do tábora. A Francesco, vy buďte opatrní a vraťte se do tábora tak rychle, jak to jenom bude možné.“</p>
<p> „Rozumím, Davide,“ odvětila Francesca a vypnula si zvuk v přilbě. Opětovně zavolala Takagišiho. Ačkoli byl vzdálen pouhých třicet metrů, zabralo jim to víc jak minutu, než k němu ve tmě došli.</p>
<p>Takagišimu spadl kámen ze srdce, sotva se dotkl svých přátel. Posadili se k němu na hradbu a zapnuli příjem. Zaslechli O’Toolea a des Jardinsovou ubezpečující ostatní, že v ten moment, kdy pohasla Rámova světla, nezpozorovali žádné změny. Ani jedna ze šesti přenosných výzkumných stanic dopravených na palubu cizí lodi nezaznamenala nic znepokojivého. Teplota, směr a síla větru, seismické otřesy, ani spektroskopická měření nedoznaly významnějších změn.</p>
<p>„Takže nám vysadila světla,“ podotkl Wakefield. „Připouštím, že nám to způsobilo menší trable, ale zvládli jsem to. Pravděpodobně…“</p>
<p>„Pšššt!“ přerušil ho prudce Takagiši. Předklonil se a zesílil příjem ve své a Wakefieldově přilbě. „Slyšíš ten zvuk?“</p>
<p>Wakefieldovi bylo náhlé ticho nepříjemné zrovna tak jako tma pár minut předtím. „Ne,“ odpověděl šeptem, když předtím pár vteřin napjatě naslouchal. „Ale moje uši nejsou zrovna příliš…“</p>
<p>„Pšššt!“ ozvala se pro změnu Francesca. „Myslíš ten vzdálený, vysoký a škrábavý zvuk?“ zeptala se potichu.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil potichu, ale vzrušeně Takagiši. „Zní to, jako když cosi drhne o kov. To znamená, že to je pohyb.“</p>
<p>Wakefield se opětovně pozorně zaposlouchal. Snad i on něco skutečné zaslechl, snad to jenom předstíral. „Pojďme,“ vyzval ostatní, „vracíme se do rolby.“</p>
<p>„Počkej,“ vyzval Takagiši Richarda, který mezitím povstal. „Přišlo mi že to ustalo, sotva jsi promluvil.“ Naklonil se k Francesce. „Zhasni,“ řekl jí potichu. „Zůstaneme tu sedět potmě, jestli se to ještě jednou neozve.“</p>
<p>Wakefield se tedy posadil ke svým kolegům. Opět se kolem nich rozprostřela absolutní tma. Tak čekali dobrou minutu, ale nezaslechli už nic Když se jim Wakefield právě chystal navrhnout, aby už odešli, zaslechli neznámý zvuk přicházet od New Yorku. Připomínalo jim to tvrdý ocelový kartáč drásající kov. Do toho se ještě vmísil jiný zvuk o vysoké frekvenci. Jakoby kdosi zpíval vysokým, tenkým hláskem v rychlém rytmu a zdůrazňoval tak nepřetržité škrabáni. Ten zvuk pozvolna sílil. A naháněl hrůzu. Wakefielda začalo mrazit v zádech.</p>
<p>„Máš magnetofon?“ zeptal se Takagiši šeptem Francescy. Škrábavý zvuk po Takagišiho otázce okamžitě ustal. Všichni tři čekali dalších patnáct vteřin.</p>
<p>„Haló, haló, vy tam,“ zaburácel éterem hlas Davida Browna. „Je všechno v pořádku? Už jste se měli dávno hlásit.“</p>
<p>„Je, Davide,“ odpověděla Francesca za všechny. „Jsme pořád na místě, protože jsme zaslechli z New Yorku nějaké podivné zvuky.“</p>
<p>„Teď není čas na blbosti. Vyvstal před námi kardinální problém. Všechny naše plány vycházely z předpokladu, že Ráma bude permanentně osvětlený. Musíme všechno předělávat.“</p>
<p>„Rozumíme,“ odvětil Wakefield. „Opouštíme tedy stanoviště, a jestliže se nestane nic nepředvídatelného, budeme do hodiny v táboře.“</p>
<p>Doktor Šigeru Takagiši opouštěl New York se zjevnou nevolí. Hlavní příčinou byla nerozluštěná záhada tajemných zvuků. Ale i on byl na druhé straně nucen připustit, že vědecký průzkum města musí být za dané situace odložen. A když se rolba rozjížděla přes zamrzlé moře, byl svým způsobem šťastný. Zaslechl přece docela nové zvuky, takové, které první výprava nezaznamenala. A to byl koneckonců dobrý začátek.</p>
<p>Jako poslední vyjeli sedačkovým výtahem vedle Alfa schodiště kosmonauti Tabori a Wakefield. „Doktor Brown dneska zrovna moc Takagišiho nenadchl, nepřišlo ti?“ zeptal se Richard Janose, když mu pomáhal vystoupit z křesílka.</p>
<p>„Ještě nikdy jsem ho neviděl tak namíchnutýho,“ odpověděl Janos klouzající se po rampě směrem ke zdviži do Newtona. „Šigu je ve svým oboru dokonalá jednička a na svou znalost Rámy může být hrdej. Brown ho krajně naštval nejenom tím, že mu zakázal něco, o čem neměl vůbec přehled, ale hlavně tím, jakým způsobem to provedl. Vůbec se Šigovi nedivím, že se dopálil.“</p>
<p>Nastoupili do zdviže a zapnuli transportní modul. Rámovy temnoty pozvolna nechávali pod sebou a blížili se k osvětleným útrobám Newtonovy lodi.</p>
<p>„Stejně to byl moc neobvyklý zvuk,“ podotkl Richard. „Úplně mě z toho mrazilo. Kdoví, zda to bylo něco úplně nového nebo jestli to Norton se svou posádkou před sedmdesáti lety také zaslechli. Abych byl upřímný, tak se mi ani odejít nechtělo.“</p>
<p>„Dokonce ani Francesca po Brownově povelu zrovna nehořela nadšením. Chtěla hned se Šigem natočit interview do hlavního nočního zpravodajství. Brown jí to ale nějak rozmluvil. Stejně si myslím, že ji nepřesvědčil. Proč by ty divný zvuky nemohly být něco novýho, no řekni sám? Takže v reportáži se nakonec mluvilo jenom o tom zatmění.“</p>
<p>Oba muži sestoupili ze zdvižné plošiny a přešli k přechodové komoře. „Uf, uf,“ povzdechl si Janos. „Mám toho dost. Byly to dva pěkně perný dny.“</p>
<p>„To je fakt,“ souhlasil s ním Richard. „Původně se předpokládalo, že strávíme obě noci v táboře. No vidí, a už jsme zase tady. Jsem zvědav, co na nás nachystali na zítřek.“</p>
<p>Janos se musel svému příteli smát. „A víš, co je na tom všem vůbec to nejlepší?“ zeptal se, ale na Wakefieldovu odpověď nečekal. „Brown žije v bláhovém domnění, že on je šéfem týhle výpravy. A všiml sis, jak zareagoval na Takagišiho návrh, abychom prozkoumali potmě New York?</p>
<p>Brown si myslel, že to je jeho rozhodnutí, že se máme vrátit na Newtona během prvního úkolu.“</p>
<p>Richard se tázavě zadíval na lišácky se usmívajícího Janose. „Ale ono je to všechno jinak. To sám Ráma se rozhodl, že máme odejít. A zase jedině Ráma se rozhodne, co nám dovolí příště.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>25. PŘÍTEL V NOUZI</emphasis></strong></p>
<p>Zdálo se mu, že leží na matraci v japonském hostinci ze sedmnáctého století. Nacházel se ve velikém pokoji s devíti rohožemi tatami. Nalevo za dvorkem se na otevřeném prostranství nalézala dokonale udržovaná zahrada s bonsajemi a umělým potůčkem. Čekal tam na mladou ženu.</p>
<p>„Takagiši-sane, jsi vzhůru?“</p>
<p>Podvědomě sáhl po komunikátoru. „Haló,“ zavolal do něj a snažil se ze všech sil potlačit ospalost. „Kdo volá?“</p>
<p>„Nicole des Jardinsová,“ odpověděl mu hlas. „Omlouvám se, že tě volám tak časně, ale musím s tebou mluvit. Je to dost naléhavé.“</p>
<p>„Za tři minuty jsem připraven,“ přislíbil Takagiši.</p>
<p>Přesně po třech minutách se ozvalo zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila s pozdravem Nicole. V ruce nesla datakostku. „Můžu?“ zeptala se Nicole a pokynula hlavou směrem k počítači. Takagiši mlčky přikývl.</p>
<p>„Včera u tebe došlo k šesti odchylkám od normálu,“ začala Nicole vysvětlovat s vážným hlasem a rukou ukazovala na jakási blikavá světélka na obrazovce, „včetně dvou velkých odchylek. S takovými jsem se u tebe ještě nesetkala.“ Nato se mu zadívala přímo do očí. „Jsi si jistý, že jste mi s tvým lékařem předali veškerý tvůj zdravotní materiál?“</p>
<p>Takagiši opět jen mlčky přisvědčil.</p>
<p>„Pak mám vážný důvod ke znepokojení,“ pokračovala. „Včerejší asymetrie naznačují, že se tvoje chronická diastolická nepravidelnost zhoršila. Mohlo by se jednat o novou nedomykavost srdeční chlopně. Je možné, že dlouhodobý pobyt v beztížném stavu…“</p>
<p>„Nebo je taky dost pravděpodobné,“ přerušil ji Takagiši s milým úsměvem, „že jsem se prostě příliš rozrušil a všechno zapříčinila jenom zvýšená hladina adrenalinu.“</p>
<p>Nicole se nepřestávala upřeně dívat do očí japonského vědce. „I to by mohla být jedna z variant, doktore Takagiši. Jednu z těch velkých odchylek jsem zaznamenala po vypnutí světel. Odhaduji, že to bylo někdy v té době, kdy jsi naslouchal tomu podivnému zvuku.“</p>
<p>„A neudála se ta druhá zrovna, když jsem se v táboře dohadoval s doktorem Brownem? Jestliže by tomu tak bylo, pak by to jedině potvrzovalo mou domněnku.“</p>
<p>Kosmonautka des Jardinsová vyťukala na klávesnici několik povelů.</p>
<p>Pozorně si pak prostudovávala údaje, které vzápětí vyskočily po obou stranách ploché obrazovky. „Ano,“ řekla chvilku poté, „mohlo by to klidně být v té době. Ta druhá příhoda se odehrála dvacet minut předtím, než jsme opustili Rámu. Odhaduji, že v té době zrovna končila porada.“ Odvrátila oči od monitoru. „Ale já přece jen tak nemohu přejít neobvyklé reakce tvého srdce kdykoli se rozčílíš.“</p>
<p>Oba se několik vteřin mlčky pozorovali. „Tak co mi chceš naznačit teď, doktorko?“ dotázal se Takagiši pokorně. „Chceš mě snad nechat zavřít v mém pokoji na Newtonu? A to zrovna teď, když nadešla nejdůležitější chvíle mé profesionální dráhy?“</p>
<p>„Uvažuji i o tom,“ odpověděla mu Nicole bez okolků. „Pro mě je důležitější tvé zdraví, než tvoje kariéra. Už jsem přišla o jednoho člena posádky a nejsem si vůbec jistá, že bych to ve druhém případě dokázala unést.“</p>
<p>Znovu se zahleděla svému kolegovi přímo do očí. „Já dobře vím, jak je pro tebe nebezpečné plnění úkolů uvnitř Rámy. Sama bych ráda přišla na nějaké rozumné vysvětlení, které by mi umožnilo pochopit tvé včerejší odchylky.“ Nicole se posadila na druhý konec postele a sklopila oči. „Vidím to všechno z pohledu lékaře, ne Newtonova kosmonauta a věř mi, že o to hůř se s tím vyrovnávám.“</p>
<p>Zaslechla Takagišiho kroky, jak k ní přistoupil, a vzápětí ucítila jemné objetí jeho paže kolem svých ramen. „Já si dokážu představit, jak ti muselo být posledních pár dní,“ řekl. „Ale všichni tu moc dobře víme, že na smrti generála Borzova neneseš absolutně žádnou vinu.“</p>
<p>Nicole vycítila v Takagišiho upřeném pohledu úctu a přátelství, které k ní cítil. Poděkovala mu za jeho podporu očima. „Hrozně moc si cením toho, co jsi pro mě dokázala udělat před startem,“ pokračoval. „Jestliže se rozhodneš, že je nutné omezit moji činnost, nebudu nic namítat.“</p>
<p>„Proboha,“ zvolala Nicole a prudce vstala, „jenom kdyby to bylo tak jednoduché. V noci jsem se probírala tvými údaji přes hodinu. Podívej se sem. Tvůj graf je za posledních deset hodin absolutně normální. Ani stopy po asymetrii. Ostatně, tak tomu bylo celé týdny. Až do včerejška. Co to jenom s tebou je, Šigu? Máš vážně něco se srdcem, nebo je to vyvoláno něčím docela jiným?“</p>
<p>Takagiši se opět usmál. „Moje manželka tvrdí, že mám divné srdce, ale myslím, že to bere z docela jiného pohledu.“</p>
<p>Nicole zapnula prohlížečku a nechala si na obrazovce zobrazit současné Takagišiho údaje. „Podívej se na to sám,“ pokývala hlavou před sebe. „Takhle vypadá docela zdravé srdce. Žádný kardiolog na celém světě by nikdy nepoznal, že s ním není něco v pořádku.“</p>
<p>Po těch slovech zamířila ke dveřím.</p>
<p>„Tak jak zní tvoje rozhodnutí, doktorko?“ zeptal se jí ještě Takagiši.</p>
<p>„Ještě jsem se docela nerozhodla,“ odpověděla mu. „Ale můžeš mi pomoct. Vyskytnou-li se během několika následujících hodin u tebe ještě další odchylky, usnadníš mi tím moje rozhodování.“ Zamávala mu na rozloučenou. „Ahoj u snídaně.“</p>
<p>Cestou do haly od Takagašiho Nicole narazila na Richarda Wakefielda, právě vycházejícího ze svého pokoje. Okamžitě se rozhodla, že by si s ním mohla promluvit o softwaru ChiRo.</p>
<p>„Dobré ráno, princezno,“ pozdravil, sotva ji zahlédl. „Co tě přimělo k tomu, že jsi v tuhle hodinu už vzhůru. Počítám, že něco moc důležitého.</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ napodobila žertovný tón jeho hlasu. „Chtěla jsem si totiž s tebou o něčem promluvit. Máš pro mě minutku?“</p>
<p>„Pro vás, madame doktorová,“ odpověděl s bodrým úsměvem, „mám dvě minutky. Ale víc ne. Měj na paměti, že mám hlad. A když se hned nenajím, chytají mé lidožroutské chutě.“ Nicole tím docela rozesmál. „Tak co tě tíží? Ven s tím!“ vyzval ji zvesela.</p>
<p>„Nemohli bychom jít k tobě do pokoje?“</p>
<p>„Já to věděl! Já to věděl!“ zvolal, otočil se a rychle zamířil ke dveřím. „Konečně se mi naplňuje jeden z mých snů. Inteligentní krásná žena mi právě touží vyznat lásku…“</p>
<p>Nicole nepřestávala vycházet z údivu. „Wakefielde,“ přerušila ho zalykajíc se smíchy, „ty jsi ale šašek. Copak se alespoň někdy nemůžeš chovat trochu vážně? Potřebovala bych s něčím poradit.“</p>
<p>„Aha,“ zvážněl naoko Richard. „Tak to bude o práci. V tom případě kategoricky trvám na původních dvou minutách. Práce mě vždycky jenom vyhladoví a zkazí mi náladu.“</p>
<p>Richard Wakefield otevřel dveře vedoucí do jeho pokojíku a počkal, až Nicole vejde. Nabídl jí křeslo u počítače a sám se posadil za ní na postel. Obrátila se proto k němu. Na polici nad jeho lůžkem si hověl dobrý tucet figurek podobných těm, které předtím zahlédla v Taboriho pokoji a na Borzovově večírku.</p>
<p>„Dovol, abych ti představil svůj zvěřinec.“ začal Richard sám, jakmile zpozoroval její pohled. „Lorda a lady Makbeth, Klubko a Puka už znáš. Tenhle fešáckej pár je Tybalt a Mercuzio z Romea a Julie. Vedle nich si hoví Jago s Othellem, princ Jindra, Falstaff a pozoruhodná paní Čiperná. Ten úplně poslední vpravo je Bard, nebo zkráceně SB, Slavný bard. Je to můj nejlepší přítel.“</p>
<p>„A ty se nám nepředstavíš, hezká dámo?“ zeptal se jí hned SB.</p>
<p>„Já jsem Nicole des Jardinsová,“ odpověděla mu tedy.</p>
<p>„To zní francouzsky,“ zareagoval okamžitě robot. „Ale ty sama moc francouzsky nevypadáš. Určitě nemůžeš být Valónka.“ Robot si ji celou dobu pozorně prohlížel. „Spíš mi přijde jako dítě Othella a Desdemony.“</p>
<p>Nicole něco takového prostě udivilo. „Jak jsi to dokázal?“ zeptala se svého kolegy.</p>
<p>„To ti objasním někdy jindy,“ odbyl ji Richard skromně mávnutím ruky. „Máš oblíbený nějaký Shakespearův sonet?“ vyzvídal zase on na ní. „Jestli ano, tak kousek zarecituj.“</p>
<p>„Kolikrát viděl jsem…“ vzpomínala si obtížně Nicole.</p>
<p>„…jak jitro v plné slávě,“ přidal se okamžitě robot a pokračoval, „lichotí štítům hor svým okem vladaře, a jeho zlatá tvář líbá luh s rosou v trávě a mění ve zlato stříbrné toky řek…“</p>
<p>Malý robot recitoval s takovým držením těla a s takovým výrazem ve tváři, jako by hluboce prožíval každičké slovo. Na Nicole opětovně hluboce zapůsobila tvůrčí aktivita a schopnosti Richarda Wakefielda. Ze studentských dob si ještě vzpomněla na veršový klíč sonetů, a tak mohla mumlavě robota doprovázet.</p>
<p>„potom však dovolí ohyzdným nízkým mrakům zastřít ten nebeský obličej zase tmou,</p>
<p>a prchá ukryto nešťastným lidským zrakům potají k západu i s touto pohanou.“</p>
<p>Robot dorecitoval a Nicole pohnuta již téměř zapomenutými verši se roztleskala. „A to umí všechny sonety?“ vyzvídala.</p>
<p>Richard přisvědčil. „A k tomu ještě spousty dramat a všechno ostatní od Shakespeara. A to není jeho jediná silná stránka. Na zapamatování pasáží ze Shakespeara je zapotřebí jenom paměť o velké kapacitě. Ale SB je inteligentní robot. Dokáže třeba vést konverzaci lépe, než…“</p>
<p>Richard se zarazil v půli věty. „Promiň, Nicole. Mrhám tu časem, a ty jsi za mnou přišla kvůli něčemu jinému.“</p>
<p>„Už dávno jsi stačil vyplýtvat ty dvě minuty, co jsi mi původně dal,“ popíchla ho s jiskrou v oku. „Určitě mi tu neumřeš hlady, když tě zdržím dalších pět minut?“</p>
<p>Nato mu Nicole v rychlosti shrnula výsledky svého šetření okolo selhání ChiRo softwaru a zmínila se i o svém podezření. A sice, že chyba v ochranném algoritmu musela být zapříčiněna manuálním povelem. Nakonec naznačila, že v daném stadiu už není schopna provádět další analýzu bez Richardovy pomoci. O konkrétních podezřeních se nevyjadřovala.</p>
<p>„To by měla být rychlovka,“ řekl potěšen její důvěrou. „Jediné, co budu muset udělat, je to, že vyhledám místo v paměti uchovávající povely. To netrvá tak dlouho a je to přímo závislé na rozsahu uchovávaných informací. Ty bývají většinou skladovány v logickém sledu. Ale stejně nechápu, proč si hraješ na detektiva v téhle oblasti. Proč se jednoduše nezeptáš ostatních včetně Janose, zda oni sami nezadali ChiRo nějaké příkazy?“</p>
<p> „V tom je právě ten problém,“ vysvětlovala Nicole. „Nikdo si nemůže vzpomenout, zdali nějak úkoloval ChiRo po tom, co byl instalován a funkčně přezkoušen. Nechtěla bych se plést, ale myslím si, že v té době, kdy Janos padal, zahlédla jsem jeho prsty na ovládacím panelu. On sám si ale nic nepamatuje a já to s absolutní jistotou nevím.“</p>
<p>Richard se zachmuřil. „Je krajně nepravděpodobné, že by se Janosovým náhodným příkazem mohlo podařit zrušit jištění. To by musela být chyba už v celkové konstrukci.“ Na okamžik se zamyslel. „No dobrá.“ pokračoval pak, „tady není místo na dohady. Podařilo se ti ve mně vzbudit zvědavost. Podívám se na to, jakmile budu mít…“</p>
<p>„Vstávat! Vstávat! Vstávat!“ vyrušilo oba volání Otty Heilmanna z komunikátoru. „Všichni ať se okamžitě dostaví do vědeckého kontrolního střediska. Změna v činnosti. Rámova světla se opětovně rozzářila.“</p>
<p>Richard kvapně otevřel dveře a následoval Nicole na chodbu. „Díky za pomoc,“ stačila mu ještě říci. „Jsem ti moc vděčná.“</p>
<p>„Poděkuj mi, až to udělám.“ odporoval usměvavý Richard. „Jsem totiž stará slibotechna. A co ty si vůbec myslíš o téhle hře na světlo?“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>26. DRUHÝ VÝZKUMNÝ ÚKOL</emphasis></strong></p>
<p>David Brown rozložil na stůl ve středu řídícího střediska velký arch papíru. Francesca ho čarami rozdělila na části znázorňující jednotlivé hodiny a měla plné ruce práce, aby do nich stačila zanést vše, co jí doktor Brown diktoval. „Ten prokletý plánovací software naší mise není natolik pružný, aby se dal použít v takovýchto mimořádných situacích,“ stěžoval si velitel Taborimu a Wakefieldovi. „Ten se hodí akorát tak na situace, kdy je posloupnost úkonů dána přesně předem, jak se s tím počítalo před startem.“</p>
<p>Janos přešel k jedné z obrazovek. „Možná s tím umíš zacházet líp, než já,“ pokračoval doktor Brown, „ale dneska jsem z vlastních zkušeností přišel na to, že se vyplácí spoléhat na tužku a papír.“ Janos si vyvolal softwarový program mise a začal do něj ukládat nějaká data.</p>
<p>„Počkej chvilenku,“ přerušil ho Wakefield. Janos ustal ve vyťukávání příkazů na klávesnici a otočil se směrem ke kolegovi. „Podle mého teď všichni děláme něco, co není bezpodmínečně nutné. Tak zrovna v tuhle chvíli není nutné naplánování dalšího úkolu do všech podrobností. A všem je nám až dost jasné, že ze všeho nejdříve musíme vybudovat základnu. To si vyžádá dalších deset až dvanáct hodin práce. Ostatní doplňující úkoly mohou být přece rozplánovány souběžně s touto nejdůležitější prací.“</p>
<p>„V tom jsem zajedno s Richardem.“ připojila se Francesca. „Snažíme se tu všechno zvládnout naráz. Nejrozumnější by bylo vyslat do Rámy vesmírné kadety, aby zatím základnu vystavěli. No a my tu můžeme v klidu dopodrobna doplánovat druhý výzkumný úkol.“</p>
<p>„To je nepraktické,“ oponoval jim doktor Brown. „Oni totiž jedině absolventi Vesmírné akademie mají představu, kolik času si vyžádají jednotlivé technické úkoly. Bez nich bychom tedy časový harmonogram dohromady nedali.“</p>
<p>„To by se dalo vyřešit tak, že by tu s váma mohl zůstat jeden z nás,“ navrhl Janos Tabori a typicky se křenil od ucha k uchu. „A namísto našeho zástupce nám do funkce pracanta dosadíte Heilmanna nebo O’Toolea. Na tom by neprodělala řádná strana.“</p>
<p>Během půl hodiny konečně dospěli k rozhodnutí. Nicole opět zůstala na palubě, alespoň do té doby, než bude dobudována infrastruktura. Navíc bude zastupovat kadety při plánování. Admirál Heilmann vstoupí do Rámových útrob spolu s dalšími čtyřmi profesionálními kosmonauty. Společně tam dodělají tři zbývající úkoly nutné k budování infrastruktury, smontují zbývající vozidla, v Severní polokouli rozmístí další tucet přenosných monitorovacích stanic a nakonec zbudují komunikační komplex Beta tábora na severní straně Válcového moře.</p>
<p>Richard Wakefield právě probíral podrobnosti každého bodu úkolu s ostatními členy posádky, když náhle z ničeho nic Reggie Wilson, toho rána až neobvykle zamlklý, vyskočil z křesla. „Tohle je všechno bláznovství!“ začal křičet. „Já už prostě nemůžu poslouchat tyhle nesmysly. To se mi snad jenom zdá!“</p>
<p>Richard Wakefield přestal s výčtem. Doktoři Brown a Takagiši, kteří právě vstoupili do diskuze s připomínkami, vzápětí také zmlkli. Oči všech přítomných se upřely na Reggie Wilsona.</p>
<p>„Před čtyřmi dny tu zemřel člověk,“ spustil Wilson, „nebo byl spíš zabit někým, nebo něčím z téhle obrovské vesmírné lodi. Ale my jsme do ní přesto vlezli s prima nápadem, že ji musíme prozkoumat. Potom najednou zhasla světla.“ Wilson se podíval po členech posádky divokýma očima. čelo měl orosené potem. „A tak se vás teď ptám – co jsme udělali my všichni? No? Pěkně jsme se sesedli a kliďánko si tu plánujeme další výzkumy v jejich lodi. Copak to nikoho z vás ještě netrklo? Oni nás tu nechtějí. Jasně nám dali najevo, ať jdeme pryč, domů na Zem.“</p>
<p>Wilsonův výbuch byl vystřídán nezvyklým tichem. Po chvíli přešel generál O’Toole k Reggie Wilsonovi. „Reggie,“ oslovil ho mírně, „smrt generála Borzova dolehla na nás všechny. Ale ani jeden z nás nevidí spojitost…“</p>
<p>„Pak musíš být slepej, člověče, slepej! Já jsem seděl v tý zpropadený helikoptéře, když to zhaslo. Minutku předtím bylo jasno jako za letního odpoledne a najednou – puf – tma jako v pytli. Lidičky, to je setsakra podivný, ne? Někdo musel vypnout všechna světla. Během celý diskuze se ale ani jeden z vás nezeptal, proč ta světla vypnuli. Co se to s vámi děje, lidi? Copak jste se zapomněli bát?“</p>
<p>Wilson mluvil ještě několik minut, ale v podstatě stále o tom samém. Rámané rafinovaně naplánovali Borzovovu smrt, těmi světly je všechny varovali a nebudou si brát žádné servítky, jestli nenechají toho svého čmuchání.</p>
<p>O’Toole se postavil na Reggieho stranu. Doktor Brown, Francesca a Nicole jim oponovali. „Reggie,“ oslovila ho formálně Nicole. „Co kdybychom to probrali my dva s generálem O’Toolem? Můžeme si o tom pohovořit a nemusíme tak zdržovat ostatní.“</p>
<p>Po této výzvě se na ni Wilson zahleděl krajně podezřívavě. „S tebou, doktorko? Proč bych to měl řešit zrovna s tebou? Vždyť jsi tam vůbec nebyla. Neviděla jsi nic, tak co o tom můžeš vědět?“ Nato předstoupil před Wakefielda. „Tys tam byl, Richarde,“ oslovil ho. „Všechno jsi to tam viděl. Máš představu, jaká civilizace a na jakém stupni vývoje by dokázala vyrobit tak obrovskou kosmickou raketu a pak ji vyslat do vesmíru? Podle mě pro ně lidi nic neznamenají. Jsme pro ně míň než mravenci. Nemáme prostě žádnou šanci.“</p>
<p>„V tom s tebou souhlasím,“ odpověděl tiše po chvilce váhání Wakefield. „Přinejmenším jsou pro nás znepokojující jejich schopnosti. Nemáme ale žádný důkaz o jejich nepřátelství, tak proč se dohadovat o tom, zda pokračovat v průzkumu jejich lodi. Vždyť jsme všichni živí…“</p>
<p>„Podívejte se,“ zakřičela znenadání Irina Turgeněvová. „Podívejte se na obrazovku!“</p>
<p>Celou plochu veliké obrazovky vyplňovalo stvoření podobné krabu. Bylo nízké, s plochým tělem dvojnásobně delším, než širším, pohybovalo se po šesti nohách trojúhelníkového průřezu. Z přední části těla mu čněly jakési dvoje nůžky a celá řada manipulátorů na první pohled podobných lidským rukám. Při podrobnějším pohledu člověk zjistil, že jsou ve skutečnosti hardwarovou zásobárnou nástrojů – kleště, sady pilníků a dokonce cosi nápadně podobného vrtákům. Pokud to mělo oči, pak byly kryty silnými ochrannými víčky a tyčily se nad skořepinou těla jako periskopy. Oční bulvy připomínaly křišťálově průzračnou želatinu a na člověka hluboce působily.</p>
<p>Z komentáře na straně monitoru se dalo vyčíst, že tato fotografie byla pořízena vlastně před chvílí jednou průzkumnou sondou, která měla široký operační rozsah, zhruba pět kilometrů od Válcového moře. Obraz byl sejmut teleobjektivem a zabíral plochu přibližně šest metrů čtverečních.</p>
<p>„Á, takže Ráma nám již nachystal průvodce,“ podotkl Janos Tabori, zatímco jeho kolegové dál zírali na obrazovku zkoprnělí úžasem a neschopní jediného slova.</p>
<p>O něco později se celá posádka shodla na tom, že by obraz biota-kraba na velikém monitoru nebyl až tak děsivý, kdyby se neobjevil přesně v onen okamžik. Ačkoli nikdo nebral Reggieho slova vážně, přece jenom se každému vryla do paměti jeho varování o možném ohrožení celé výpravy. Ani o jednom členu expedice se nedalo říci, že by se nebál. Každého z nich při různých okolnostech napadla myšlenka, že by se totiž ona rámanská civilizace nemusela nutně chovat přátelsky.</p>
<p>Ale v drtivé většině dokázali své pocity strachu potlačit, patřilo to přece k jejich povolání. Newtonovi kosmonauté podvědomě přijali nebezpečí spojené s misí stejně jako kdysi jejich předchůdci – američtí astronauté – létající v prvních raketoplánech, u kterých častým používáním hrozilo permanentní nebezpečí exploze či zničení. Zdravý rozum jim kázal raději se takovým tématům vyhnout a zaměřit se spíše na činnost následujícího dne.</p>
<p>Nenadálý Reggieho výbuch citů doprovázený téměř současně záběrem na biota-kraba, vyvolal diskuzi zaměřenou na samotnou podstatu mise. O’Toole se rychle vzpamatoval. Rámané ho ve své podstatě fascinovali, nebál se jich. Na jeho místo v misi ho vyvolil sám Bůh a proto jedině On může rozhodnout, co se mu může přihodit. Cokoli se stane, je to vůle boží.</p>
<p>Richard Wakefield měl na věc jiný názor, který sdílelo ještě několik dalších členů posádky. Bral celý projekt jako výzvu k prokázání vědeckých objevů zrovna tak, jako test k prokázání těch nejzákladnějších lidských kvalit. A ony nejistoty byly věčným zdrojem vzrušení, stejně jako nebezpečí. Jistá možnost na setkání s mimozemskou civilizací u něho plně kompenzovala všechna myslitelná nebezpečí. Richard nepociťoval k poslání mise jakoukoli nevoli. Byl přesvědčen o tom, že se pro tento úkol už narodil a jedině pokročilé stáří by ho mohlo od účasti na něm odradit. Toužil po tom, aby mohl pro Zemi a lidstvo vykonat na poli vědy něco významného.</p>
<p>Nicole naslouchala průběhu diskuze velmi pozorně. Sama toho moc nenamluvila, ale čím více se diskuze rozvíjela, tím podrobněji krystalizovaly její názory. Bavilo ji pozorovat reakce ostatních kosmonautů, ať už reagovali slovně či mlčením. Šigeru Takagiši očividně tíhnul do Wakefieldova tábora. Během Richardova vyprávění o vzrušených pocitech prožívaných na oné významné výpravě horlivě přikyvoval. Reggie Wilson se snad díky předešlé tirádě raději stáhl do ústraní a podstatněji se neprojevoval. Reagoval pouze v těch situacích, kdy byl přímo dotázán. Admirál Heilmann se očividně necítil ve své kůži od začátku do konce. Jeho vnitřní přesvědčení mu velelo, aby vyčkal, že vše prověří čas.</p>
<p>Bylo zajímavé, že se do filozofické rozpravy podstatněji nezapojil doktor David Brown. Udělal pouze několik krátkých poznámek v tom smyslu, že onen let má rozšířit obor lidského vědění. Ale on sám se s tím vnitřně neztotožňoval. Věřil, že Rámané nedovolí, aby jejich vědomosti byly kdy odhaleny.</p>
<p>Francesca Sabatiniová se chovala tak, jako by byla moderátorem celé rozpravy. Kladla otázky, vyžadovala stanoviska, udržovala správný průběh diskuze. Přesto s blížícím se závěrem debaty odhalila i několik svých čistě osobních pocitů. Její filozofický náhled na Newtonovu misi se podstatně lišil jak od O’Tooleova, tak Wakefieldova.</p>
<p>„Podle mého se na celou věc díváte moc komplexně a intelektuálsky,“ poznamenala, sotva Richard ukončil svůj chvalozpěv na téma vědění. „Nikdy předtím, než jsem se stala členkou Newtonovy mise, jsem neměla potřebu nimrat se ve svých citech. K danému úkolu jsem přistoupila jako ke všemu ostatnímu. Risk znamená zisk. Usoudila jsem, že veškeré výhody – včetně takových faktorů, jako je osobní pověst, prestiž a peníze – plně předčí všechna nebezpečí. A taky bych chtěla podotknout, že v jedné věci nemohu s Richardem souhlasit. Nebyla bych nijak moc nadšená, kdybych měla snad během výpravy zemřít. Pro mě by to nemělo žádný smysl, protože bych pak z toho při návratu na Zem nemohla těžit.“</p>
<p>Francescin komentář probudil v Nicole zvědavost. Tak ráda by se italské žurnalistky zeptala ještě na nějaké další podrobnosti, ale nebyla na to nejvhodnější doba. Musela na to myslet ještě dlouho potom, co diskuse skončila. Bere život skutečně tak jednoduše, nebo to jenom předstírá? ptala se Nicole sama sebe. Copak je možné vše pojímat filozofií zisků a ztrát? Při té souvislosti se jí před očima vybavila Francesca, jak bez jakýchkoli pohnutek do sebe obrátila přípravek vyvolávající potrat. Co takhle životní principy a zásady? Nebo prosté city? Nicole si musela přiznat, že je velmi těžké se ve Francesce vyznat a že i nadále pro ni zůstává velmi tajuplnou osobou.</p>
<p>Nicole se velmi pozorně zadívala na doktora Takagišiho. Dnes vypadal o mnoho lépe. „Přinesl jsem výtisk Strategie výzkumného letu, doktore Browne,“ řekl a mával rukama s balíkem papírů, „abychom si mohli připomenout základní principy výzkumného projektu vypracovaného v klidu a bez spěchu plánovací komisí před necelým rokem. Neměl bych přečíst výtah?“</p>
<p>„Myslím, že bys ani nemusel,“ odpověděl mu David Brown. „Všichni jsme s tím byli už dávno seznámeni.“</p>
<p>„Já ale ne,“ přerušil ho generál O’Toole. „Docela rád bych si to poslechl. I admirál Heilmann mě požádal, abych dával pozor a seznámil ho potom s nejdůležitějšími myšlenkami.“</p>
<p>Doktor Brown tedy pokynul Takagišimu, aby pokračoval. Drobný japonský vědec přinesl ony listy přímo z Brownova archivu. Mezi posádkou bylo už všeobecně známo, že by se David Brown během Druhého výzkumného úkolu nejraději zaměřil na pátrání po biotech-krabech. Naproti tomu se Takagiši snažil přesvědčit ostatní kosmonauty, že prioritou číslo jedná by pro ně i nadále měl zůstat výzkum New Yorku.</p>
<p>Asi hodinu před koncem zasedání se Reggie Wilson omluvil a odešel si zdřímnout do svého pokoje. Zbývajících pět členů posádky strávilo zbytek odpoledne na palubě Newtona bezúspěšným dohadováním o prioritách Druhého výzkumného úkolu. Možnost dosáhnout dohody byla od samého začátku dána naprosto rozdílnými stanovisky vědců Browna a Takagišiho. Mezitím se za jejich zády promítaly na velké obrazovce záběry vesmírných kadetů a admirála Heilmanna, kteří pracovali v Rámových útrobách. Nakonec kamera zabrala Taboriho a Turgeněvovou v táboře u Válcového moře. Právě dokončovali montáž druhého motorového člunu a kontrolovali jeho elektrické subsystémy.</p>
<p>„Posloupnost výzkumných úkolů byla obezřetně naplánována tak,“ četl Takagiši, „aby odpovídala Politickým principům mise a Dokumentu priorit, MVS – NT – 0014. Nejdůležitějšími cíli prvního úkolu je zbudování technické infrastruktury a provedení prvního zběžného průzkumu. Mimořádná pozornost, bude věnována identifikaci jakýchkoli charakteristických znaků, kterými by se druhá Rámanská vesmírná loď odlišovala od té první.“</p>
<p>„Úkol číslo dvě bude zaměřen na dokončení vnitřního zmapování Rámy se zvláštním zřetelem na oblasti před sedmdesáti lety neprobádanými, stejně tak na soubory staveb označených jako města a na oblasti, které se budou během prvního úkolu odlišovat od první výpravy. Setkání s bioty se při plnění druhého úkolu ještě nedoporučuje, i když zjištění a lokalizace výskytu různých druhů biotů je nedílnou součástí mapovacího procesu.“</p>
<p>„Integrace s bioty se v zásadě nedoporučuje dříve, jak ve třetím úkolu. Pouze po důkladných a dlouhodobých pozorováních by bylo možno učinit opatrný pokus…“</p>
<p>„Tak to by snad stačilo,“ zarazil ho David Brown. „Podstata věci by nám všem už byla jasná. Naneštěstí tenhle jakoby dokument byl vypracován měsíce před startem. To se nedá porovnat se situací, které čelíme dnes. Neustále se nám tu rozsvěcují a zhasínají světla a navíc se nám podařilo zachytit a vystopovat hejno šesti biotů-krabů přímo pod jižním okrajem Válcového moře.“</p>
<p>„Nesouhlasím s tebou,“ oponoval rozhodně japonský vědec. „Ty vlastně tvrdíš, že nepředvídatelný světelný režim nepředstavuje základní podstatnou odlišnost mezi oběma loděmi. My přece nemáme před sebou úplně neznámého Rámu. Proto se přimlouvám za to, abychom se drželi původního plánu výpravy.“</p>
<p>„Takže ty bys, chtěl celý druhý úkol zasvětit jenom zmapování, nebo spíš možná i podrobnému průzkumu New Yorku?“</p>
<p>„Přesné tak, generále O’Toole. I když budeme vycházet z názoru, že ony podivné zvuky, které zaslechli kosmonauté Wakefield, Sabatiniová a já, nesplňují úředně stanovenou podstatu odlišnosti, pak i nadále zůstává pečlivé zmapování New Yorku jednou z hlavních priorit. A bylo by záhodno to uskutečnit právě během tohoto úkolu. Teplota na Hlavní rovině se snížila na -5 stupňů. Ráma se neustále přibližuje k Slunci a jeho obal se zvenčí začíná ohřívat. Já osobně odhaduji, že Válcové moře začne během tří až čtyř dnů ode dna tát…“</p>
<p>„Nikdy jsem netvrdil, že by New York přestal být jedním z našich cílů,“ opět mu odporoval David Brown, „ale prohlašuji tu od samého začátku, že právě bioti jsou tím hlavním podkladem našeho vědeckého bádání. Jenom se dobře podívejte na ta divná stvoření,“ vyzval ostatní a rukou přitom ukázal na prostřední obrazovku, která zachycovala šest biotů-krabů, kteří se pohybovali napříč mírnou krajinou Jižní polokoule. „Třeba se nám už nikdy nenaskytne šance alespoň jednoho z nich polapit. Sondy už skončily mapování celé polokoule a na žádné jiné bioty nikde nenarazily.“</p>
<p>Celá posádka. Takagišiho nevyjímaje, sledovala uchváceným pohledem monitor. Bizarní cizí tvorové seskupení v trojúhelníkové formaci, v jejímž čele stál nepatrně větší jedinec, narazili na hromadu kovu. Vedoucí krab se vydal přímo k překážce. Těsně před ní se na několik vteřin zastavil, ale potom použil své čelisti, kterými rozstříhal celou hromadu na drobné úlomky. Ty pak další krabové z druhé řady naskládali na skořepinová záda svých tělech kolegů z poslední řady.</p>
<p>„To jsou určitě rámanští popeláři,“ poznamenala Francesca. Každého to rozesmálo.</p>
<p>„Ale musím říct ještě jeden důvod, proč tolik pospíchám,“ navázal David Brown. „Přesně tentýž filmový sestřih, který jsme tu právě spolu shlédli, bude poskytnut i všem hlavním televizním společnostem na Zemi. Ještě dnes ho uvidí dobrá miliarda lidí a vyvolá v nich tytéž pocity obav a údivu jako v nás. Jenom si představte, jaké vědomosti bychom získali laboratorním studiem takového stvoření. Představte si, jak by to rozšířilo naše obzory…“</p>
<p>„Ty myslíš, že bychom mohli jednoho z nich odchytit?“ zeptal se generál O’Toole. „Působí dost hrozivým dojmem.“</p>
<p>„S jistotou víme, že tato stvoření jsou pouhými roboty, i když se zdají být živočišného původu. Odtud tedy plyne název bioti, který se již vžil během první rámanské expedice. Vycházíme-li z Nortonových zpráv a hlášení ostatních kosmonautů z Rámy I, pak je každý z těchto biotů vyprojektován k provádění určité činnosti. Víme i to, že nejsou obdařeni inteligencí. Měli bychom je tedy dokázat přechytračit a polapit.“</p>
<p>Záběr kamery sjel na detail nůžek používaných jako klepeta. Na velké obrazovce byla zřetelná jejich ostrost. „Nevím,“ mínil generál O’Toole, „zda by přece jenom nebylo vhodnější řídit se názorem doktor Takagišiho a nejdříve je nějakou dobu pozorovat, než se pokusíme jednoho odchytit.“</p>
<p>„S tím zase nesouhlasím já,“ vpadla do řeči Francesca. „Z pohledu novináře vás musím ujistit, že by takové pokusné polapení bylo hotovým trhákem. Každého na Zemi by to určitě zajímalo. Třeba se nám takováhle šance už nikdy nenaskytne.“ Po dramatické pauze navázala. „MVS na nás taky tlačí. Nehoda s Borzovem příliš daňové poplatníky nenadchla a začínají reptat, do čeho se strkají peníze.“</p>
<p>„A cožpak by nešlo provést oba úkoly současně?“ dotázal se generál O’Toole. „Jeden podtým by mohl prozkoumat New York a druhý se vydat na kraby.“</p>
<p>„Nezapomeňte ale, že jsme omezeni jak časem, tak lidským potenciálem,“ zapojila se do diskuze Nicole. „Bylo by tedy rozumné stanovit si jeden hlavní cíl a potom věnovat všechny síly a prostředky k jeho splnění.“</p>
<p>„Takže,“ chopil se slova David Brown s unaveným úsměvem, „je jasné, že bez výboru nejsme schopni se rozhodnout. A jelikož jsme nedospěli k názorové shodě, musím rozhodnout sám. A proto stanovím, že hlavním cílem následujícího úkolu bude odchyt biota-kraba. Předpokládám, že se mnou bude souhlasit i admirál Heilmann. Pokud by tomu tak nebylo, musela by o věci hlasovat posádka.“</p>
<p>Schůze se pomalu blížila ke konci. Doktor Takagiši chtěl vyrukovat ještě s argumentem, že se prvním rámanským badatelům podařilo odchytit biota až po roztátí Válcového moře. Ale nikdo mu už nevěnoval pozornost, všichni byli příliš unaveni.</p>
<p>Nicole ještě nenápadně přistoupila k Takagišimu se zapnutou biometrickou prohlížečkou. V zorném poli nebyl jediný nenormální záznam. „Čistý jako padlý sníh,“ sdělila mu s ulehčením.</p>
<p>Takagiši se na ni jen ztrápeně podíval. „Tohle je špatné rozhodnutí,“ promluvil zasmušile. „Stejně jsme měli jít nejdříve do New Yorku.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>27. LOV BIOTA</emphasis></strong></p>
<p>„Buď opatrná,“ požádal admirál Heilmann Francescu. „Znervózňuje mě, když tě vidím se takhle naklánět.“</p>
<p>Seňora Sabatiniová se zahálela kotníky za sedadlo vrtulníku a nakláněla se s videokamerou v ruce ven ze dveří. Tři nebo čtyři metry pod ní energicky rázovalo za svým cílem šest krabů-biotů, jako by ani nevnímali hřmící stroj nad svými hlavami. Neustále udržovali seřazenou formaci, která připomínala první tři řady kuželek.</p>
<p>„Obrať to nad mořem,“ křikla Francesca na Hiro Jamanaku. „Míří ke břehu, kde se obrátí.“</p>
<p>Helikoptéra se natočila prudce doleva a přelétla nad pět set metrů vysokým útesem, který odděloval Rámova Jižní polokouli od Válcového moře. Břeh zde byl desetkrát vyšší, než na severní straně. David Brown zalapal po dechu, jakmile zahlédl zamrzlou hladinu rozkládající se víc než půl kilometru pod nimi.</p>
<p>„To by mě zajímalo, jak to dopadne, Francesco,“ podotkl David. „Myslíš, že při záběrech z helikoptéry nedojde ke zkreslení?“</p>
<p>„Tahle kamera je speciálně vyprojektovaná na takovéhle situace, včetně leteckého snímání,“ odpověděla. „Mezi námi, trochu nervozity dodá záběrům větší věrohodnost.“ Jamanaka již opět zamířil ke břehu. Bioti se nacházeli asi třicet metrů od útesu. Vedoucí biot došel až těsně k okraji břehu, kde se zarazil a pak se prudce otočil. Jeho zbylí kolegové taktéž provedli obrat o sto osmdesát stupňů a následovali svého velitele na druhou stranu. Nepřestávali přitom udržovat stejné rozestupy jako na slavnostní vojenské přehlídce.</p>
<p>„Zvládla jsem to včas.“ zaradovala se Francesca a konečně se posadila do sedadla vrtulníku. „Zabrala jsem je všechny. Připadlo mi, že jsem zahlédla i záblesk modrého oka jejich vůdce, těsně předtím, než se obrátili.“</p>
<p>Bioti se pozvolna vzdalovali od útesu průměrnou rychlostí přibližně pět kilometrů v hodině. Zanechávali přitom za sebou v kypré zemi stopy. Vraceli se podél své původní cesty. Při pohledu shora vyvolávala celá oblast dojem předměstské zahrady, jejíž jedna část trávníku byla pokosená, uhrabaná a poklizená a ostře kontrastovala s druhou částí, kam bioti ještě nedorazili.</p>
<p>„Vypadá to, že si s nimi moc zábavy neužijeme, spíš naopak,“ pronesla Francesca a žertovně objala Davida Browna kolem krku. „Nemyslíš, že bychom se mohli pobavit trochu jinak?“</p>
<p>„Budeme je sledovat ještě jednou, až k příští otočce. Pracují skutečně podle velmi jednoduchého principu.“ Francesciných paží na své šíji si jakoby nevšímal. Vypadal, že o čemsi hluboce přemýšlí. Po chvíli promluvil do komunikátoru. „Jaký je tvůj názor, doktore Takagiši? Napadá tě ještě něco, co bychom mohli v tomhle stadiu podniknout?“</p>
<p>Doktor Takagiši sledoval veškeré dění kolem biotů na monitoru ve vědeckém kontrolním středisku na Newtonu. „Docela jistě by pro nás mohlo být užitečné,“ odpověděl, „kdyby se nám podařilo zjistit něco více o jejich smyslové vnímatelnosti dříve, než přikročíme k pokusnému odchytu. Prozatím neprojevovali žádnou vnímavost na hluky a vzdálené optické stimuly. V podstatě vůbec nereagují na naši přítomnost. Myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že jsme doposud nezískali tolik údajů, abychom si o nich mohli udělat konečný úsudek. Kdybychom je mohli vystavit účinkům elektromagnetických frekvencí a sledovat jejich reakce, pak bychom mohli dostat lepší obrázek…“</p>
<p>„Ale to by nám zabralo celé dny,“ přerušil ho doktor Brown. „Podle mého musíme využít příležitosti, když se nám naskýtá taková šance. Vůbec si nedovedu představit, že by nějaká taková skutečnost mohla změnit naše plány.“</p>
<p>„Čím víc toho o nich ale budeme vědět,“ argumentoval Takagiši, „tím budeme moci vypracovat bezpečnější plán jejich odchytu. Třeba narazíme na něco, co nás zcela odradí od našeho záměru…“</p>
<p>„To je krajně nepravděpodobné,“ přerušil ho hrubě David Brown. A tím považoval tuto záležitost za vyřízenou. „Hej, vy tam, Tabori,“ zakřičel znovu. „Jak jste daleko s přístřešky?“</p>
<p>„Už jsme skoro hotovi,“ odvětil mu Maďar. „Nejdýl za půl hodiny. Pak bych si dal šlofíka.“</p>
<p>„Ale až po večeři,“ dodala Francesca. „Nemůžeš jít přece spát s prázdným žaludkem.“</p>
<p>„A co jsi nám uvařila, krásko?“ dobíral si ji Tabori.</p>
<p>„Nic a la Ráma.“</p>
<p>„Tak to by stačilo,“ krotil je doktor Brown. Po pár vteřinách pokračoval. „O’Toole, zvládneš sám celého Newtona? Řekněme na příštích dvanáct hodin?“</p>
<p>„Zvládnu,“ zněla odpověď.</p>
<p>„Tak sem pošli zbytek posádky. Až se všichni sejdeme v novém táboře, tak už bude obyvatelný. Povečeříme a trochu si zdřímneme. Pak naplánujeme odchyt biota.“</p>
<p>Šest krabovitých stvoření dole pod helikoptérou i nadále rázovalo napříč pustou krajinou. Z výše je pozorovali čtyři lidští výzkumníci, právě když dosáhli hranice, kde špinavá a hrbolatá zem přecházela v uklizený stůl. Jakmile bioti dorazili až tam, na místě provedli otočku a vraceli se souběžně se svou předchozí dráhou. Jamanaka otočil stroj, nabral výšku a spěchal do Beta tábora, který byl vzdálen deset kilometrů od Válcového moře.</p>
<p>Všichni se chovají naprosto bezchybně, uvažovala Nicole. Na obrazovce jsou jeden od druhého k nerozeznání. Byla na cestě sedačkovou lanovkou do nitra Rámy. Právě se nacházela v polovině cesty, odkud měla úchvatný rozhled na všechny strany. Podobné pocity měla snad akorát tehdy, když stála na Tonto Plateau v Grand kaňonu v Národním parku. Tam to ale vytvořila příroda a trvalo jí to miliardy let, přemýšlela dál. Ale Ráma byl postavena někým. Nebo něčím.</p>
<p>Sedačka se na okamžik zastavila. Kilometr pod ní vystupoval Šigeru Takagiši. Nicole ho neviděla, ale zato slyšela jeho hlas z komunikátoru, když se dohadoval s Richardem Wakefieldem. „Pospěšte si,“ volal na ně Reggie Wilson. „Nijak moc mě netěší, že sedím vlastně nikde.“ Nicole to ale tak moc nevadilo, spíš naopak. Měla alespoň čas si podrobně prohlédnout tu úchvatnou scénu, která se pod ní rozprostírala.</p>
<p>Jako další vystoupil Wilson a pak už přišla řada na Nicole. Během posledních tří set metrů rozeznávala postupně pod sebou terénní vozidlo, tři osoby, nějaké nářadí a malý kruhový tábor. Postupně jak si její oči přivykaly, poznala i ty tři muže. Sedačková lanovka jí připomněla jeden den před dvěma měsíci ve Švýcarsku. Mozkem jí projel i záblesk vzpomínky na krále Henryho. Místo něho ji ale vítala usměvavá tvář Richarda Wakefielda. Ten jí ochotně poradil, jak nejsnadněji vystoupit.</p>
<p>„Nikdy se docela nezastaví,“ vysvětloval, „ale velmi to zpomalí. Odpoutej se a jakmile se dotkneš nohama země, vykroč, jako když vcházíš do kina.“</p>
<p>Uchopil ji kolem pasu a snesl dolů z plošiny. Takagiši a Wilson už seděli na zadních sedadlech teréňáku. „Vítej na Rámovi,“ přivítal ji Wakefield.</p>
<p>„V pořádku, Tabori,“ dal pak vědět do komunikátoru. „Už jsme všichni pohromadě a můžeme vyrazit. Přepínáme pouze na příjem, abychom cestou nerušili.“</p>
<p>„Pospěšte si,“ pobídl je Janos. „Nebo ti sníme tvoji porci… Mimochodem, Richarde, nepřinesl bys s sebou krabici nářadí? Právě se tu bavíme o sítích a klecích, takže by se nám nějaké hodilo.“</p>
<p>„Když jinak nedáš,“ odpověděl Wakefield. Pak přešel napříč táborem a vstoupil do jedné veliké boudy. Hned u vchodu spatřil obrovskou a na první pohled těžkou krabici. „No, děkuji pěkně, Tabori!“ zavolal do vysílačky. „Co tam k čertu všechno je?“</p>
<p>Namísto odpovědi uslyšel jen hurónský smích. „Všechno, co je zapotřebí k polapení biota, a ještě něco navíc.“</p>
<p>Wakefield vypnul vysílačku a naskočil do terénního vozidla.</p>
<p>Vzápětí se rozjeli. „Honička na biota je ta největší blbina, o jaký jsem kdy slyšel.“ reptal cestou Reggie Wilson. „To je akorát tak dobrý, aby se někomu z nás něco stalo.“</p>
<p>Téměř celou další minutu bylo ticho. Napravo od nich až na obzoru rozeznávali obrysy rámanského Londýna. „Tak jaký máte pocity, když jste se teď vlastně stali součástí druhého týmu?“ zeptal se Wilson všech a nikoho.</p>
<p>Když mu dlouho nikdo neodpovídal, oslovil ho doktor Takagiši. „Promiňte, pane Wilsone,“ začal, „to jste se ptal přímo mě?“</p>
<p>„Jasně, že jo,“ horlivě přitakal Wilson. „Copak ti ještě nikdo neoznámil tu radostnou zprávičku, že jsi byl druhým vědcem týhle mise? Koukám, že ne,“ odpověděl si Wilson sám, po krátké odmlce. „Ale ani se tomu moc nedivím, ani mně se tam dole na Zemi nikdo nezmínil, že jsem druhým žurnalistou.“</p>
<p>„Reggie, nemyslím…“ zkusila se do řeči zapojit Nicole.</p>
<p>„A co se týče tebe, doktorko…“ naklonil se Wilson dopředu, „ty seš jedinej člen třetího týmu. Alespoň takhle se o tobě bavili naši samozvaní vůdcové Heilmann a Brown. Ti by tě nejraději viděli pořád na Newtonu. A dokud se nepřihodí nějaký úraz…“</p>
<p>„To by snad stačilo,“ zarazil ho Richard Wakefield s nevyslovenou hrozbou v hlase. „Už by sis mohl nechat těch jízlivostí.“ Po odmlce pokračoval. „Jo, mimochodem, Wilsone,“ oslovil ho již kamarádským tónem, „prý jsi celý blázen do ježdění. Nechceš si to taky vyzkoušet s touhle buginou?“</p>
<p>Byl to vážně výborný nápad. Za pár minut už rozesmátý Reggie Wilson proháněl vozidlo jako blázen, zatímco kosmonauti des Jardinsová a Takagiši měli co dělat, aby se udrželi na zadních sedadlech.</p>
<p>Nicole zatím po očku Wilsona sledovala. Je tak náladový, přemýšlela o něm. Za poslední dva dny jsem to u něho zažila nejméně třikrát. Pak se Nicole snažila upamatovat, kdy naposledy provedla u Wilsona kompletní šetření. Určitě jsem ho nekontrolovala od Borzovovy smrti. Kadety mám kontrolovat dvakrát za období… Bože, vylekala se, díky té nehodě jsem snad zanedbala své povinnosti. Rozhodla se, že okamžitě po příjezdu do Beta tábora musí provést kontrolu údajů všech členů posádky.</p>
<p>„Teď mě napadá, můj starý dobrý profesore,“ obrátil se Richard Wakefield dozadu, zatímco Wilson vedle něho řádil za volantem, „měl bych k tobě jeden všetečný dotaz. Ještě bádáš nad těmi svými podivnými zvuky, které jsme tenkrát slyšeli, nebo ses nechal doktorem Brownem přesvědčit, že se jednalo o pouhé davové šílenství?“</p>
<p>Doktor Takagiši zavrtěl vehementně hlavou. „Už tenkrát jsem tvrdil, že se jedná o zcela nový úkaz.“ Při těch slovech hleděl do dáli někam směrem k neprobádaným územím Hlavní roviny. „Tenhle Ráma je jiný. Vím to. Šachová pole na jihu jsou uspořádána podle docela jiného vzoru a navíc ani nesahají až k břehům Válcového moře. I světla se rozsvítila dříve, než začalo tát moře. A pohasínají okamžitě a nikoli po několik hodin, jak hlásili průzkumníci z první expedice. Stejně tak bioti se tu vyskytují v hejnech, namísto po jednom jediném.“ Odmlčel se, ale nepřestával hledět až kamsi za pole. „Doktor Brown tvrdí, že tyhle rozdíly jsou triviální. Já ale věřím, že to musí cosi signalizovat. Určitě mám pravdu,“ podotkl Takagiši spíš nesměle, „a doktor Brown se mýlí.“</p>
<p>„Ale nejspíš to všechno bude tak, že je to dokonalej křivák,“ poznamenal peprně Wilson. Vzápětí prudce zabrzdil. „Beta tábor, jsme tady. Vystupovat!“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>28. ODHAD</emphasis></strong></p>
<p>Nicole poobědvala slisovanou kachnu a rozředěnou brokolici s osmaženými brambory. Všichni kosmonauté stále ještě jedli bez jediného slova u dlouhého stolu. V rohu místnosti hned vedle vchodu byly na obrazovce vidět záběry kamer sledující bioty-kraby. I nadále postupovali podle známého vzoru. Nápis na monitoru uváděl, že jim cesta od jedné otáčky ke druhé trvá přibližně něco přes deset minut.</p>
<p>„Stejně by mě zajímalo, co se bude dít, až dočistí tohle území,“ zeptal se Richard Wakefield. Očima přitom sledoval počítačem vypracovanou oblastní mapu, která byla nedávno zpracována na mateřské lodi.</p>
<p>„Minule se vydali po spojnici mezi dvěma šachovými poli, kde narazili na díru,“ odpověděla mu Francesca z opačného konce stolu. „A pak do ní všechno to smetí naházeli. Takže do nového území přišli s prázdnou. Co ale budou dělat až budou se vším hotovi, to je tedy otázka.“</p>
<p>„Copak jsou to skutečně jenom popeláři?“</p>
<p>„V tomto směru máme velice málo údajů,“ ozval se David Brown. „Jimmy Pak z první rámanské expedice, který se osobně setkal s takovým osamělým biotem, o tom byl přesvědčen.“</p>
<p>„Lžeme sami sobě,“ vložil se do řeči Šigeru Takagiši, který právě dojedl. „Sám doktor Brown osobně, jako jeden z prvních prohlásil, že my lidi nejsme s to poznat rámanskou civilizaci. To naše povídání mi připomíná jednu starou hinduistickou moudrost o slepci, kterému popisovali slona. Každý mu ho popisoval jinak, protože se všichni zaměřili pouze na jednu jeho malou část. Pravdu z nich ale neměl nikdo.“</p>
<p>„A ty si nemyslíš, že jsou naši krabové zaměstnanci Rámanského sanitárního oddělení?“ vyzvídal Janos Tabori.</p>
<p>„To jsem neřekl,“ odvětil Takagiši. „Jen se domnívám, že je možná předčasné učinit tak rychlý závěr, kde se těmto šesti stvořením nepřipisuje jiný možný úkol, než jakým je úklid. Naše údaje získané pozorováním jsou zatím k takovému závěru nedostačující.“</p>
<p>„Občas je nutné některé věci dopředu odhadnout,“ pokoušel se namítat doktor Brown, „a někdy i předpovídat s minimálním množstvím údajů. Sám přece musíš dobře vědět, že nové vědní obory se zakládají více na odhadech, než na konkrétních faktech.“</p>
<p>„Ještě než se vrhneme do odborné diskuze na téma věda a její metodologie,“ přerušil je s úsměvem Janos, „měl bych k vám všem jeden skromný návrh.“ Nato se postavil. „Přiznávám, že je to původně Richardův nápad, ale já jsem zase přišel na to, jak z něj udělat hru. Týkalo by se to rámanských světel.“</p>
<p>Janos se napil vody a pokračoval. „Od té doby, co jsme přicestovali sem do Rámalandu,“ spustil důležitě, „si každý z nás užil se světlem své.“</p>
<p>„Pšššt! Vyhoďte ho!“ snažil se znervóznit Janose Wakefield.</p>
<p>„Tak dobrá,“ pokračoval malý Maďar už svým obvyklým tónem, „s těmi světly ale máme opravdu problémy. To je fakt. Rozsvítí se, zhasnou a pak se zase rozsvítí. Jak to bude dál, nikdo neví. Takže já navrhuju, abychom si založili společný bank s vkladem, řekněme dvacet marek na osobu. Pak si každý z nás tipne, jak se budou světla po zbytek naší výpravy chovat, a ten kdo bude nejblíž, shrábne bank.“</p>
<p>„A kdo o tom vítězi rozhodne?“ zeptal se hloupě Reggie Wilson, který poslední hodinu prozíval. „I když tu kolem stolu jistě sedí samí koumáci, tak já osobně nevěřím, že má kdokoli z nás o Rámovi ucelenější představu. Nezdá se mi, že by ta světla fungovala na podkladě nějaké zákonitosti. Ta si budou blikat nazdařbůh a vy se tu můžete klidně uhádat.“</p>
<p>„Já s Richardem jsme se rozhodli, že vám budeme dělat perfektní soudce. A až mise skončí, odborně porovnáme vaše odhady a jeden šťastlivec si dopřeje dobrou večeři.“</p>
<p>Doktor Brown vstal a přitom odstrčil dozadu křeslo. „Už jsi u konce s tou tvou hrou. Tabori?“ zeptal se. „Jestliže ano,“ pokračoval, aniž by čekal na odpověď, „bylo by asi vhodnější uklidit tu ten binec po večeři a věnovat se plánu.“</p>
<p>„Hele, kapitáne,“ snažil se Janos o dohodu, „zrovínka už jsem se skoro dopracoval k tomu hlavnímu. Každý určitě hoří zvědavostí…“</p>
<p>Brown vstal a energicky odešel ven z místnosti ještě dříve, než kosmonaut Tabori stačil dokončit větu.</p>
<p>„Co se mu stalo?“ zeptal se Richard Francescy.</p>
<p>„Asi si dělá starosti s tím honem na biota,“ odhadovala Francesca. „Tuhle špatnou náladu má už do rána. To víš, je přece jen za všechno zodpovědný.“</p>
<p>„Snad ho to za chvíli přejde,“ řekl Wilson a rovněž povstal. „Jdu spát.“ Právě když se Wilson chystal odejít, vzpomněla si Nicole, že chtěla před odchytem biota každému kosmonautovi překontrolovat jeho biometrické údaje. Nebylo to nic složitého, stačilo postát se zapnutou prohlížečkou v těsné blízkosti prověřované osoby po dobu čtyřiceti pěti vteřin a na obrazovce si přečíst případné odchylky. A protože všichni, včetně Takagišiho, měli záznam čistý, šlo to rychle a snadno. „Potěšil jsi mě,“ řekla Nicole tiše japonskému kolegovi.</p>
<p>Pak vyšla ven, aby se poohlédla po Davidu Brownovi a Reggie Wilsonovi. Přístřešek doktora Browna se nacházel až na druhém konci tábora. Příbytky všech vypadaly úplně stejně vysoký, tenkostěnný klobouk uložený přímo na zemi. Všechny byly bílé, asi dva a půl metru vysoké, s kruhovou základnou o průměru dva metry. Byly zhotoveny z ultralehkých pružných materiálů kvůli snadné manipulaci a skladovatelnosti. Nicole připadlo, že tyhle jejich přístřešky jako by z oka vypadly stanům amerických Indiánů.</p>
<p>David Brown byl již uvnitř. Seděl se zkříženýma nohama před obrazovkou přenosného počítače. Před ním na monitoru svítil text Takagišiho Atlasu Rámy a to právě na kapitole o biotech. „Promiň, doktore Browne,“ řekla Nicole na svou omluvu, když vstrčila hlavu do dveří.</p>
<p>„No,“ odpověděl, „co se stalo?“ Ani se nesnažil zakrývat, že ho obtěžuje.</p>
<p>„Potřebuji jen u tebe provést kontrolu biometrických údajů,“ snažila se vysvětlit Nicole. „Naposledy jsem tě kontrolovala před prvním úkolem.“</p>
<p>Brown se jen znechuceně ušklíbl, pokrčil rameny a opět se obrátil čelem k počítači. Nicole poklekla na zem vedle něho a zapnula prohlížečku.</p>
<p>„Ve skladovém přístřešku jsou ještě nějaká skládací křesílka,“ sdělila mu Nicole dobře míněnou radu, když viděla, jak se nepohodlně hrbí na zemi. Naprosto ji ignoroval. Proč se ke mně chová tak neurvale? divila se Nicole. Je to snad kvůli té zprávě o něm a Wilsonovi? Vážně nevím, odpověděla si v duchu sama sobě. Nejspíš to ale bude proto, že jsem se k němu nikdy nechovala pokorně.</p>
<p>Na Nicolině obrazovce začaly naskakovat první údaje. Pomalu ale jistě se objevovala varování, že došlo k překročení mezních hodnot.</p>
<p>„Za posledních dvaasedmdesát hodin tu máš údaje o kolísavém vysokém tlaku. A vůbec nejvíc těch údajů máš z dneška.“ sdělila mu bez jakékoli podjatosti. „Takové příznaky bývají většinou vyvolány stresovými situacemi.“</p>
<p>Doktor Brown konečně přestal číst o biotech a obrátil se ke svému lékařskému důstojníkovi. Pak sklopil oči na své biometrické údaje, ale nerozuměl jim. „Tenhle graf znázorňuje velikost amplitudy a dobu trvání tvých výchylek,“ řekla Nicole ukazujíc na obrazovém. „Jednotlivé odchylky nejsou příliš nebezpečné, ale celý takovýhle soubor je už na pováženou.“</p>
<p>„Nevím nic o tom, že bych trpěl nějakými stresy,“ zabručel. Nicole se mu dál snažila vysvětlit zobrazované údaje, které potvrzovaly její závěry. Mnoho z Brownových hodnot překračovalo mezní hranice.</p>
<p>Obrazovka ještě svítila, když se jí zeptal. „Co se mi může v nejhorším případě stát?“</p>
<p>Nicole se podívala na svého pacienta. „Může tě ranit mrtvice, můžeš i zemřít,“ odpověděla mu přímo. „A to za předpokladu, že se tvůj stav nezlepší, anebo se ještě zhorší.“</p>
<p>Zašeptal. „A co mám teď dělat?“</p>
<p>„Ze všeho nejdřív by ses měl pořádně prospat,“ radila mu Nicole. „Podle údajů z metabolického profilu jsi spal od Borzovovy smrti všeho všudy čistých jedenáct hodin. Proč jsi mi neřekl, že máš problémy se spaním?“</p>
<p>„Domníval jsem se, že mám jenom pocuchané nervy. Dokonce jsem si i jednou vzal prášek na spaní, ale bez účinku.“</p>
<p>Nicole se zamračila. „Nepamatuji se, že bych ti kdy nějaký prášek dávala.“</p>
<p>Doktor Brown se pousmál. „No jasně,“ odpověděl, „úplné jsem ti to zapomněl říct. Svěřil jsem se jednou Francesce Sabatiniové a ona mi nějaký prášek dala sama. Ani nevím jaký.“</p>
<p>„Kterou noc to bylo?“ zeptala se ho Nicole a okamžitě si na obrazovku prohlížečky vyvolala další fakta uložená v paměti.</p>
<p>„Nevzpomínám si už přesně,“ odpověděl doktor Brown. „Snad by to mohlo být…“</p>
<p>„Aha, už to mám,“ zvolala Nicole. „Poznala jsem to podle chemické analýzy. Bylo to 3, března, druhou noc po tom, co zemřel Borzov. Tedy v ten den, kdy jste byli s Heilmannem zvoleni za velitele. Podle změn ve spekrometrických údajích usuzuji, že ale šlo o běžný prášek.“</p>
<p>„Tohle všechno můžeš vyčíst z těch mých biometrických dat?“</p>
<p>„Ne tak docela přesně,“ usmála se Nicole. „Výklad není v každém případě jednoznačný. Jakže jsi to říkal při večeři? Někdy je nutné skutečnost… odhadovat.“</p>
<p>Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Bojíš se? dohadovala se Nicole z výrazu jeho očí. Nato doktor Brown uhnul pohledem. „Děkuji ti, doktorko des Jardinsová,“ řekl mírně, „za lékařskou zprávu o mém krevním tlaku. Pokusím se odpočinout a hodně spát. A taky bych se ti chtěl omluvit za to, že jsem ti neřekl o tom prášku na spaní.“ Na rozloučenou jí pokynul rukou.</p>
<p>Nicole se chystala ohradit proti takovému způsobu zakončení vyšetření, ale nakonec to neudělala. Stejně by se mými radami neřídil, řekla si v duchu cestou k Wilsonově chatě. A vlastně ten jeho tlak nebyl zase až tak vysoký. V myšlenkách se probírala dvěma minutami jejich rozhovoru. Zarazilo ji, jak doktora Browna překvapila přesnost, s jakou dokázala stanovit druh a dobu použití prášku na spaní. Tady mi něco nehraje. Ale co to jenom může být?</p>
<p>Od dveří přístřešku Reggie Wilsona se k ní neslo hlasité chrápání. Nicole se proto rozhodla, že jeho zdravotní stav překontroluje, až vstane. Vrátila se do svého obydlí a za chvíli i ona tvrdě spala.</p>
<p>„Nicole. Nicole des Jardinsová!“ To volání ji vytrhlo ze snu a dočista probudilo. „To jsem já, Francesca. Potřebuji ti něco nutně říct.“</p>
<p>Nicole se pomalu posadila na lůžko. To už dovnitř vešla Francesca a takovým přátelským úsměvem, o kterém si Nicole vždycky myslela, že si ho ta Italka schovává pouze pro televizní kamery.</p>
<p>„Před chvilkou jsem mluvila s Davidem,“ spustila hned Francesca. „Pověděl mi o vašem včerejším rozhovoru.“ Nicole zívla, protáhla se a spustila nohy z postele na zem, ale Francesca mluvila neustále. „To víš, taky mě to vylekalo s tím jeho tlakem, měl by se víc šetřit. Ale nejvíc ze všeho mě mrzí, že jsme ti neřekli o těch prášcích na spaní. Je mi to vážně moc líto. Měli jsme ti o tom říct hned.“</p>
<p>Francesca hovořila na rozespalou Nicole příliš rychle. Ještě před chvílí se jí zdálo, že je doma v Beauvois, a teď tu byla najednou svědkem kulometné zpovědi italské žurnalistky.</p>
<p>„Mohla bys chvilku posečkat, než se pořádně proberu?“ požádala ji Nicole nazlobeně. Nato se natáhla k provizornímu stolku pro hrníček vody a napila se.</p>
<p>„Vůbec z toho nejsem moudrá,“ uvažovala pak Nicole nahlas. „Klidně si mě vzbudíš jenom proto, abys mi sdělila, že jsi dala doktoru Brownovi prášek na spaní? Něco o tom už přece vím, nebo bych toho snad měla vědět víc?“</p>
<p>„No, asi ano,“ usmívala se Francesca opět mile. „Uvědomila jsem si totiž, že jsem ti taky neřekla o Reggiem.“</p>
<p>Nicola nechápavě zavrtěla hlavou. „Jestli ti dobře rozumím, Francesco, teď mluvíš o Reggiem Wilsonovi?“</p>
<p>Francesca očividně na vteřinu znejistěla. „Ano,“ odpověděla. „Copak tys ho hned po večeři nekontrolovala?“</p>
<p>Nicole opět zavrtěla hlavou. „Nekontrolovala, už totiž spal.“ Pak se podívala na své hodinky. „Rozhodla jsem se proto, že ho překontroluji dnes před schůzí. Tedy přibližně za hodinu.“</p>
<p>Znervózněná Francesca se snažila najít z dané situace východisko. „Víš, když mi David pověděl, že se ten lék projevil v jeho biometrických záznamech, myslela jsem…“ Odmlčela se v půli věty a očividně v duchu hodnotila situaci. Nicole trpělivě čekala, až se konečně vyjádří.</p>
<p>„Asi před týdnem si Reggie začal stěžovat na bolesti hlavy,“ začala konečně vysvětlovat Francesca. „Bylo to někdy potom, co Newton přistál na Rámovi. Protože jsme vždycky bývali dobří přátelé a on věděl o tom, že se v drogách trochu vyznám – víš, to ještě z natáčení dokumentu na tohle a obdobná témata – tak mě požádal, jestli náhodou nemám něco proti bolesti hlavy. Nejdřív jsem o tom nechtěla ani slyšet, ale když tolik prosil a naléhal, dala jsem mu nakonec nubitrol.“</p>
<p>Nicole se zachmuřila. „To je hodně silný prášek na prosté bolení hlavy. Většina lékařů ho předepíše teprve tehdy, nezaberou-li jiné mírnější prostředky…“</p>
<p>„Přesně to jsem Reggiemu taky řekla,“ chopila se opět slova Francesca, „ale neoblomně trval na svém. Však ho sama znáš! Občas s ním není rozumná řeč.“</p>
<p>„Kolik jsi mu toho celkem dala?“</p>
<p>„Dohromady osm pilulek, tedy dvě stě miligramů.“</p>
<p>„Teď už se nedivím, proč se chová tak divně.“ Nicole se natáhla na stůl pro kapesní počítač. Vyvolala si soubor s lékařskými údaji o nubitrolu. „Moc tu toho není,“ podotkla suše. „Musím požádat O’Toolea, aby doplnil počítač o údaje z lékařské encyklopedie. Ale jestli mě paměť neklame, pak nubitrol zůstává v organizmu celé týdny.“</p>
<p>„To jsem vážně nechtěla,“ odpověděla hned Francesca. Hbitě nahlédla Nicole přes ruku a přečetla si text sama. To Nicole krajně popudilo. Už se chystala Francesce něco říct, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Takže tys tedy dala drogy jak Davidovi, tak Reggiemu, přemítala. Vtom se jí vybavilo, jak Francesca nabídla Borzovovi sklenici vína pár hodin před jeho drastickou smrtí. Nicole zamrazilo v zádech. Co když je tahle její na první pohled bláznivá předtucha správná?</p>
<p>Obrátila se přímo na Francescu a sjela ji ledovým pohledem. „Teď ses mi tu přiznala k tomu, že v případě Davida a Reggieho sis hrála na doktora i lékárníka. Nechceš mi snad říct ještě něco?“</p>
<p>„A co myslíš?“ zeptala se Francesca.</p>
<p>„Dala jsi drogy ještě někomu jinému?“</p>
<p>Francesca před odpovědí neznatelně zbledla, ale to stačilo, aby to Nicole postřehla.</p>
<p>„Ne, ne. Kdepak. Samozřejmě, že ne,“ odpověděla přesto.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>29. HONIČKA</emphasis></strong></p>
<p>Helikoptéra se zavěšeným terénním vozem se velmi opatrně blížila k zemi. „Kolik ještě zbývá?“ zavolal Janos do komunikátoru.</p>
<p>„Asi deset metrů,“ odpověděl mu zezdola Richard Wakefield, který v tu chvíli stál nějakých sto metrů jižně od Válcového moře. Nad ním se vznášel teréňák na dvou dlouhých lanech. „Opatrně ho posaď na zem. Je v něm dost citlivých přístrojů.“</p>
<p>Hiro Jamanaka vedl vrtulník s nejvyšší opatrností, zatímco Janos povoloval elektronickým ovládáním nosná lana centimetr po centimetru. „Kontakt,“ zahulákal Wakefield z plných plic. „Zadní kola na zemi. Musíte se ještě spustit o další metr, aby byla dole i přední.“</p>
<p>Francesca Sabatiniová si samozřejmě ten vzácný historický okamžik, kdy se vozidlo dotkne Jižní polokoule, nemohla nechat ujít. Vše pilně natáčela. Padesát metrů od mořského útesu směrem do vnitrozemí se u přístřešku velitele ostatní kosmonauti chystali k honu na biota. Irina Turgeněvová překontrolovala funkčnost nástrahové kabelové smyčky instalované na druhé helikoptéře. David Brown se pár metrů od přístřešku dohadoval rádiem s admirálem Heilmannem z Beta tábora. Oba muži dohadovali poslední podrobnosti odchytu biota. Wilson, Takagiši a des Jardinsová zatím sledovali závěr přistávacího manévru helikoptéry s terénním vozem. „Teď už si konečně můžeme být jisti, kdo je skutečným šéfem výpravy,“ podotkl Reggie Wilson směrem ke svým dvěma kolegům a rukou přitom ukázal na Browna. „Tahle zpropadená honička mi připadá jako vojenský cvičení, kterýmu velí sám náš starší vědátor, zatímco jeho společníkovi dovolili jenom zdvíhat telefony.“ Znechuceně si odplivl. „Bože můj, jestlipak jsme sem natahali dostatek výbavy? Dvě helikoptéry, teréňák, tři různé klece – a to se raději nezmiňuju o těch velkejch bednách plnejch různejch elektrickejch a mechanickejch krámů. Ty ubohý krabíci jsou už teď vodkecaný.“</p>
<p>Doktor Takagiši si nasadil laserové brýle. Hledaný cíl nalezl velmi rychle. Půl kilometru na jih se bioti-krabi opět přibližovali k útesu. Nic se v jejich činnosti nezměnilo. „Tuhle celou výbavu potřebujeme pro jistotu,“ řekl tiše Takagiši. „Nikdo z nás totiž netuší, co všechno se může přihodit.“</p>
<p>„Doufám jenom, že teď zhasnou světla,“ smál se Wilson.</p>
<p>„I na takovou eventualitu jsme mysleli,“ poznamenal David Brown, který právě ke skupině tří kosmonautů přicházel. „Kraby bychom postříkali světélkující barvou a navíc máme v zásobě celý sklad světlic. Zatímco vám se zdála poslední schůze zdlouhavá, tak my jsme probírali všechny nepředvídatelné události, které by mohly nastat.“ Zadíval se sveřepě na svého krajana. „Pamatuješ si, Wilsone, jak jsi se pokusil…“</p>
<p>„Pozor! Pozor!“ přerušil jejich debatu hlas Otto Heilmanna. „Nejčerstvější zpráva. Právě jsem se přes O’Toolea dozvěděl, že INN nás bude živě přenášet za rovných dvacet minut.“</p>
<p>„Dobrá práce,“ odpověděl Brown. „Do té doby bychom se tedy měli připravit. Už jsem zahlédl Wakefielda, jak ujíždí s teréňákem.“ Podíval se na hodinky. „Za několik vteřin se nám krabové obrátí. A co ty, Otto, ještě jsi proti tomu, abychom odchytili vedoucího biota?“</p>
<p>„Ano, Davide, jsem proti tomu. Považuji to za zbytečné riskování. Nic nenasvědčuje tomu, že by právě ten musel být nejschopnější. Tak proč pokoušet osud? Jakýkoli biot, kterého se nám podaří dovézt na Zem alespoň v uspokojivém stavu, bude hotovým pokladem. O tom vedoucím bych uvažoval, až kdybychom měli jednoho normálního doma.“</p>
<p>„To jsem tedy přehlasován. Doktor Takagiši a Tabori sdílí také tvůj názor. Stejně jako generál O’Toole. Budeme tedy postupovat podle plánu B. Cílový biot pro nás bude ten s číslem čtyři, tedy poslední napravo, přiblížíme-li se zezadu.“</p>
<p>Terénní vozidlo s Wakefieldem a Sabatiniovou přifrčelo před jejich příbytky téměř současně s helikoptérou. „Hodně štěstí, přátelé,“ přál jim doktor Brown, sotva Tabori s Jamanakou seskočili z kabiny na zem. „Trošku si odpočiň, Janosi. Ale za pět minut ať jsi připraven s Turgeněvovou a technikou vzlétnout.“</p>
<p>„V pořádku,“ řekl Brown a otočil se k ostatním, „takže to bychom měli. V teréňáku pojede Wilson, Takagiši, des Jardinsová a Wakefield. Francesco, ty poletíš se mnou a s Hiro ve druhé helikoptéře.“</p>
<p>Nicole se vydala k vozu, ale cestou ji doběhla Francesca. „Umíš s tím zacházet?“ zeptala se jí italská žurnalistka a ukázala na malou videokameru velikosti knihy.</p>
<p>„Snad,“ odpověděla Nicole a prohlížela si kameru ve Francescině ruce. „Před jedenácti nebo dvanácti lety jsem s něčím podobným natáčela operace mozku, které prováděl doktor Delon.“</p>
<p>„Podívej se,“ pokračovala Francesca, „potřebovala bych pomoct. Omlouvám se, že je to takhle na poslední chvíli, ale netušila jsem to… Zkrátka potřebuji ještě jednu kameru ze země, když jdeme živě do INN. Nežádám od tebe žádné zázraky, ale jsi jediná, kdo…“</p>
<p>„Ale co Reggie?“ namítla Nicole. „Je přece druhý žurnalista.“</p>
<p>„Reggie nechce,“ snažila se Francesca zamluvit otázku. „Uděláš to pro mě, Nicole, prosím? Nebo mám požádat někoho jiného?“</p>
<p>Proč by ne? proběhlo Nicole hlavou. Stejně nemám nic jiného na práci, pokud se ovšem nepřihodí nějaká nehoda. „Jasně,“ odpověděla poté.</p>
<p>„Tisíceré díky,“ zavolala Francesca, kvapně předala Nicole kameru a naskočila do vrtulníku.</p>
<p>„Ale, ale,“ poznamenal jedovatě Reggie Wilson, jakmile zahlédl v Nicolině ruce kameru. „Koukám, že náš posádkový lékař se nechal zverbovat žurnalistkou číslo jedna. Kolik ti za to platí?“</p>
<p>„Nech toho, Reggie,“ ohradila se Nicole. „Ráda pomohu.“</p>
<p>Wakefield nastartoval vozidlo a rozjel se směrem k biotům. Velící středisko bylo zcela úmyslně vystavěno na místě docela „vyčištěném“ kraby. Po udusaném půdním podloží uháněl teréňák velmi lehce. Vzdálenost několika stovek metrů, která je od biotů oddělovala, urazili za slabé tři minuty. Wilsonovi jejich akce připadala, jako když supi krouží kolem umírajícího zvířete.</p>
<p>„Co po mně přesně chceš?“ zeptala se Nicole Francescy přes vysílačku. „Pokuste se pohybovat souběžně s bioty,“ zněla Fracescina odpověď. „Snad byste to mohli zkusit až těsně vedle nich, alespoň tehdy, až se ho Janos pokusí chytit do smyčky.“</p>
<p>„Už jsme na místě.“ oznámil chvíli nato Tabori. „čekáme jenom na váš povel k akci.“</p>
<p>„Přenášíme naostro?“ zeptal se Brown Francescy, která vzápětí přikývla na znamení souhlasu. „Výborně,“ podotkl a dal pokyn Janosovi. „Jdeme na věc!“</p>
<p>Z jedné z helikoptér viselo dlouhé slabé ale pevné lano, zakončené smyčkou. „Janos se pokusí navléknout oko na biota tak,“ vysvětloval Wakefield Nicole, „aby se sama zatáhla okolo jeho skořepiny. Potom bychom pomocí lana vyzvedli biota nad zem, no a v Beta táboře bychom ho spustili rovnou do klece.“</p>
<p>„Pořádně je nafilmujte,“ zaslechla Nicole Francescu. To už jeli s terénním vozem těsně vedle biotů. Nicole vystoupila z vozu ven, ale první pohled ji spíše vyděsil. Vůbec neočekávala, že by mohli být tak velcí a tak hrozivého vzhledu. Jejich těla byla vyrobena z lesklého kovu, který na Nicole působil stejně tak podivně, jako chladivé interiéry mnohých moderních pařížských budov. Bioti byli od nich vzdáleni necelé dva metry, takže pro lékařku nebyl větší problém dostat je do detailního a poměrně kvalitního záběru.</p>
<p>„Nechoď před ně,“ varoval ji doktor Takagiši. Nicole si ale až moc dobře uvědomovala, co ta stvoření dokázala udělat s hromadou kovu. „Tvý záběry jsou vážně dobrý, Nicole,“ zazněl Francescin hlas z autovysílačky. „Pokuste se dojet až na úroveň vedoucího biota, potom nepatrně zpomalte a nech kameru postupně zabírat ty ostatní bioty, jak vás budou docházet.“ Pak se odmlčela až do chvíle, než se Nicole dostala na úroveň vedoucího biota. „To je perfektní! Teď už je mi jasný, proč se nám s sebou vyplatilo vzít i olympijského vítěze.“</p>
<p>První dva pokusy se smyčkou se nevydařily. Zato při třetím pokusu se lano dokonale obemklo kolem biotovy skořepiny. Nicole, která vše snímala kamerou v běhu mezi krabem a vozidlem, se začínala potit. Běžela už téměř čtyři minuty. „Teď,“ nařizovala Francesca z helikoptéry, „zaostři detailně na našeho biota, jak to nejlíp dokážeš.“</p>
<p>Nicole se přiblížila k biotovi na pouhý metr. Už se jí zdálo, že cítí chlad z jeho skořepiny. Kdybych teď zakopla, padla bych jim rovnou do cesty oni by ze mně určitě udělali sekanou. V ten moment, kdy Janos napínal lano, měla zaostřeno právě na onoho nejbližšího biota.</p>
<p>„Zabírám,“ zahulákal Tabori. Biot, opásaný smyčkou, se pozvolna začal vznášet do výše. Pak se všechno seběhlo ráz naráz. Polapený tvor použil svých nůžkovitých klepet, kterými hravě přestřihl ocelové lano, jež ho poutalo. Jeho zbylých pět kolegů se rázem jakoby na povel zastavilo, snad jen na zlomek vteřiny, a s pomocí svých nůžkovitých čelistí se všichni vrhli na zbytek smyčky. Stačilo jim pět vteřin, aby ocelové lano rozstříhali na kousíčky a docela tak osvobodili svého druha.</p>
<p>Nicole to vyrazilo dech, ale přesto točila dál. Srdce jí přitom silně bušilo. Vedoucí biot se potom posadil na zem, pět ostatních ho obemklo v těsném kruhu. Každý z nich se jedním klepetem připojil ke středovému krabovi a druhým k sousedovi po pravé strmě. Do nové formace se semkli během pěti vteřin. Bioti byli takto navzájem provázáni, ale přesto mobilní.</p>
<p>Jako první promluvila Francesca. „Absolutně neuvěřitelný,“ vykřikla zděšením. „Lidem na zemi z toho musejí stávat vlasy hrůzou na hlavě.“ Nicole naskočila na sedadlo vedle Richarda Wakefielda. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jí vzápětí.</p>
<p>„Snad ano,“ odvětila, ale třásla se po celém těle. Podívala se, co dělají bioti, ale ti zůstávali dál nehybně stát na místě.</p>
<p>„Jsou to zkrátka pašáci,“ pochvaloval si Reggie. „A natřeli nám to 7 : 0.“</p>
<p>„Jestli si myslíš, že už nám nehrozí žádné nebezpečí, můžeme opět pokračovat. Ale klidně se ti přiznám, že už jsem na další pokus příliš nervózní. Očividně spolu velmi dobře komunikují a nezdá se mi, že by se jen tak lehce nechali polapit.“</p>
<p>„Otto, Otto,“ odpovídal mu doktor Brown. „Ber to jako zkoušku. Teď ho chytneme do lasa kolem skořápky těsně za klepety. Ostatní jeho druhové mu nebudou moci se, svými nůžkami pomoct, protože lano nebude vyčnívat nad povrchem jeho těla.“</p>
<p>„Admirále Heilmanne, tady doktor Takagiši.“ Z jeho hlasu se dalo i na dálku vycítit krajní znepokojení. „Ostře protestuji proti způsobu vedení honby. Jasně jsme se nyní přesvědčili, jak zoufale málo o těch tvorech víme. Wakefield si myslí to samé, řekl, že náš pokus polapit jednoho z nich může být signálem pro nepředvídatelnou odvetu těch ostatních. Vůbec netušíme, co všechno se může stát.“</p>
<p>„Ale my až moc dobře víme, co děláme, doktore Takagiši,“ vložil se do hovoru David Brown, dříve než stačil Heilmann cokoli odpovědět. „Existují totiž určité důvody, kvůli kterým se navzdory rizikům musíme o odchyt opětovně pokusit. Za prvé, jak už nastínila Francesca, celá Zem je zvědavá, zdali se o to znovu pokusíme. Navíc jsi sám dobře slyšel, co o nás před dvaceti minutami řekl Jean-Claude Revoir – že jsme ve vesmírném výzkumu udělali víc, než kterýkoli kosmonaut počínaje sovětskými a americkými průkopníky ve dvacátém století. Za druhé, právě teď jsme na tu akci připraveni. Kdybychom jenom měli vrátit veškerou výstroj zpět do Beta tábora, stálo by nás to spoustu času. A takové plýtvání si nemůžeme dovolit. No, a za poslední. Nehrozí nám žádné zjevné nebezpečí. Nevidím tedy jediný důvod, proč bychom se měli zachovat tak, jak navrhuješ ty. Všichni jsme přece viděli, že se bioti bránili pouze pasivním způsobem.“</p>
<p>„Doktore Browne,“ pokusil se vynikající japonský vědec o poslední námitku, „jenom se, prosím, rozhlédněte kolem sebe a pokuste se představit si rozumovou úroveň bytostí, které vymyslely a sestrojily něco takového. A pokuste se odhadnout, zatím pouze odhadnout, co by mohlo následovat po naší akci, kterou lze považovat za nepřátelskou. Co by se jenom mohlo stát, kdyby se o tom dozvěděly právě ony bytosti, které ovládají tuto kosmickou loď. Musíme se na všechno dívat ze širokého úhlu, vždyť vlastně reprezentujeme celé lidstvo, generace současné i ty, co teprve přijdou…“</p>
<p>„Kecy,“ vyštěkl David Brown. „Jak mě někdo může nařknout z nedostatku rozvahy…!“ Nato se rozesmál z plných plic. „To je přece absurdní. Všechny důkazy jasně ukazují, že tenhle Ráma byl sestrojen za stejným účelem a je vybaven stejnými funkcemi, jako jeho předchůdce. O nás zájem nejeví. Fakt, že se jednoduchá podčeleď robotů shlukne do houfu, když vycítí nebezpečí, přece nesvědčí o ničem ohromujícím.“ Po těchto slovech se rozhlédl po ostatních. „Otto, myslím, že už bylo dost řečí, a navzdory téhle námitce odchyt biota provedeme.“</p>
<p>Ve vzduchu nad Válcovým mořem bylo možno vycítit rozpaky. Ale nakonec se ke kosmonautům donesla souhlasná slova admirála Heilmanna. „Jděte na věc, Davide. Ale pamatuj, že tenhle úkol nemusíme splnit za každou cenu.“</p>
<p>„Fakt si myslíš, že nám hrozí nějaké nebezpečí?“ otázal se Hiro Jamanaka doktora Takagišiho, zatímco Brown, Tabori a Wakefield rozvíjeli nový taktický postup odchytu. Japonský, pilot se s vážnou tváří zadíval na vzdálené masivy Jižní polokoule a snad poprvé si uvědomil zranitelnost jejich postavení.</p>
<p>„Pravděpodobně ne,“ odvětil mu jeho krajan, „ale je to šílenství podstupovat tak velké…“</p>
<p>„Šílenství, tak to je přesný pojmenování pro tuhle situaci,“ přerušil ho Reggie Wilson. „Jedině my dva jsme se otevřeně postavili proti záměru pokračovat v týhle blbosti. Ale naše oprávněné námitky tu nikdo nebral vážně. Já osobně bych byl nejradši, kdyby jedna z těch prokletých věcí vyzvala doktora Browna na souboj. Ale ještě lepší by asi bylo, kdyby támhle z těch jehlanů začaly šlehat blesky.“</p>
<p>Ukázal rukou směrem k velkým rohům, které si předtím prohlížel Jamanaka. Wilsonův hlas se zbarvil příchutí strachu. „Na tohle prostě nemáme! Cítím to! Už nás párkrát varovali, ale my se dál chováme jako slepí a hluší.“</p>
<p>Nicole se odvrátila stranou směrem k hloučku svých kolegů. Inženýři Wakefield a Tabori živě spřádali plány, jak nejlépe vyzrát na bioty. Nicole by moc ráda věděla, zda je bude Ráma před jejich úmysly varovat.</p>
<p>Kecy, opakovala si v duchu výraz Davida Browna. Ale vzápětí si vzpomněla, jak si krabi snadno poradili s haldou kovu, a zachvěla se. Asi to přeháním, stejně jako Wilson. Neexistuje přece jediný pádný důvod k znepokojení.</p>
<p>Přesto, když si k očím přiložila dalekohled, aby prozkoumala seskupení biotů vzdálené půl kilometru, cítila kdesi kolem žaludku hmatatelný pocit strachu, kterého se nebylo možno zbavit. Uběhly už téměř dvě hodiny a šest krabů se ani nepohlo. I nadále zůstávali semknuti v prapodivné formaci. Jaký vážně jsi, Rámo? Nicole si tuto otázku položila vůbec poprvé, a hned se vyděsila. A kolik z nás si to vůbec uvědomí, až o tobě budeme na Zemi vyprávět?</p>
<p>Při druhém pokusném odchytu chtěla Francesca zůstat na zemi v blízkosti biotů. Turgeněvová a Tabori letěli v první helikoptéře s nejdůležitějším vybavením jako při prvním pokusu. Ve druhé helikoptéře letěli Brown, Jamanaka a Wakefield. Doktor Brown si přibral Wakefielda jako poradce. A Francesca proto přemluvila Richarda, aby pro lepší představu věc nafilmoval ze vzduchu.</p>
<p>Reggie Wilson odvážel ostatní kosmonauty, kteří zůstali na zemi, na místo, kde se nacházeli bioti. „Tohle je kšeft pro mě,“ podotkl, sotva se ocitli v blízkosti krabů. „Placený šofér.“ Zahleděl se do vzdálených Rámových prostor. „Slyšíte mě, přátelé? Jsem všestranně založený, takže zvládnu spoustu věcí.“ Pak se podíval na Francescu, která seděla vedle něho na předním sedadle. „Jo, mimochodem, paní Sabatiniová, kdypak hodláte poděkovat Nicole za její prvotřídní práci? V přímém přenosu to byly právě její záběry, které se vysílaly.“</p>
<p>Francesca měla plné ruce práce s kontrolou videovýbavy, a tak zpočátku Reggieho poznámku ignorovala. Teprve když svou otázku zopakoval ještě jednou, odpověděla, aniž by vzhlédla. „Mohla bych požádat pana Wilsona, aby laskavě přestal s těmi radami, jak se správně chovat?“</p>
<p>„Bývaly doby,“ podotkl Reggie jako by sám pro sebe a pokyvoval přitom hlavou, „kdy bylo všechno jiný.“ Kradmo se zadíval na Francescu, ale ta se tvářila, jako by nic neslyšela. „Tenkrát jsem ještě věřil na čistou lásku,“ pokračoval hlasitěji. „Ale pak jsem poznal, co je to zrada, pokrytectví a chamtivost.“</p>
<p>Prudce zabočil s terénním vozem doleva a zastavil asi čtyřicet metrů západně od biotů. Francesca vystoupila z vozu bez jediného slova. Vzápětí se začala rádiem dohadovat s Davidem Brownem a Richardem Wakefieldem o nejvhodnějším způsobu, jak nafilmovat pokud možno celý odchyt. Jediný, někdy až přezdvořilý doktor Takagiši nezapomněl poděkovat Reggie Wilsonovi za svezení.</p>
<p>„Jdeme na věc,“ zavolal shora Tabori. Pohupoval se se strojem ve vzduchu, nachystán k druhému pokusu. Dolů visela těžká koule o průměru snad dvaceti centimetrů se spoustou malých děr a zářezů po obvodu. Tento předmět spustil mezi houf biotů tak, že koule zůstala ležet na skořepině jednoho z krajních krabů. Poté Janos zapnul silové magnetické pole působící v oné kouli. Bioti netušili hrozící nebezpečí, a tak neustále lpěli na druhovi, který byl takto polapen.</p>
<p>„Jak to vidíš, šéfe,“ zahulákal Janos na Richarda Wakefielda z druhé helikoptéry.</p>
<p>Richard letmo překontroloval zařízení. Tenký kabel, na němž visela koule, byl druhým koncem uvázán k lyžině vrtulníku. Vzdálenost mezi vrtulníkem a lapeným biotem byla patnáct metrů. „Opatrně pokračuj,“ radil mu Richard. „Teď už záleží jenom na tom, jestli je naše helikoptéra silnější, než ta pospolitost dole.“</p>
<p>David Brown pokynul Irině Turgeněvové, aby zvýšila tah. Ta začala pomalu přidávat otáčky. Lano se napnulo jako struna, ale bioti se viditelně nepohli. „Buď jsou moc těžcí, nebo se nějakým způsobem drží země,“ podotkl Richard. „Musíš pořádně trhnout lanem.“</p>
<p>Skutečně, prudké trhnutí lanem vyneslo celé semknutí biotů do vzduchu. Helikoptéra zabírala na plné obrátky, ale stěží se jí podařilo vynést náklad do výše dvou až tří metrů. Jako první odpadli na zem dva krabi, kteří byli od polapeného druha nejdál. Další tři krabi se udrželi asi o deset vteřin déle, než i oni uvolnili svá klepeta, následkem čehož dopadli rovněž na zem. V helikoptéře, která se díky odpadnutí zátěže vznesla do výše, se ozvaly výkřiky radosti.</p>
<p>Celou událost natáčela Francesca ze vzdálenosti deseti metrů. Když poslední tři bioti včetně jejich velitele, odpadli na rámanskou zem, natočila se s kamerou za vrtulníkem, který mířil se svou kořistí k Válcovému moři. Než si uvědomila, že na ni všichni křičí, ztratila dvě až tři drahocenné vteřiny.</p>
<p>Vedoucí biot se svými dvěma společníky se při pádu nijak vážněji nepoškodili. V podstatě byli z větší části funkční a mobilní. Zatímco tedy byla Francesca plně zaujata filmováním odletu helikoptéry, zaregistroval vedoucí krab její přítomnost a vyrazil k ní. Těsně v patách ho následovali další dva.</p>
<p>Přiblížili se k ní na čtyři metry, když si konečně Francesca uvědomila, že něco není v pořádku. Otočila se o stoosmdesát stupňů a začala utíkat. „Zahni do strany!“ křičel na ni Richard Wakefield, co mu síly stačily. „Umějí běhat jenom rovně!“</p>
<p>Francesca začala kličkovat, ale vetřelce se jí setřást nepodařilo. Zvýšila náskok asi na deset metrů, ale začínala se již u ní projevovat únava, tedy faktor, který byl biotům neznámý. Uklouzla jí noha a ona skoro upadla. Koutkem oka zahlédla, že první biot je od ní vzdálen pouhé tři metry.</p>
<p>Sotva se ukázalo, že by krabové Francescu časem dostihli, rozběhl se Reggie Wilson k teréňáku. Vskočil do něj a rozjel se plnou rychlostí. Původně chtěl Francescu naložit, ale když viděl, jak těsně u ní už bioti jsou, rozhodl se, že do nich z boku najede. Vzápětí se ozval prudký náraz a skřípot kovu z vozidla a z biotů. Reggieho plán vyšel. Setrvačná síla ho odhodila spolu s bioty stranou. Hrozba pro Francescu byla zažehnána.</p>
<p>Ale bioty se touto akcí zneškodnit nepodařilo. Navzdory tomu, že vedoucí krab měl mírně poškozená klepeta a jeden z jeho druhů přišel o nohu, bez meškání se vrhli na vrak vozu a pomocí klepet i jiných nástrojů jej rozdrobovali na stále menší kousíčky.</p>
<p>Reggie se po srážce s bioty ocitl ve chvilkovém šoku. Ti nepřátelští krabi byli daleko těžší, než původně očekával. Automobil se po nárazu doslova rozpadl na kusy. Jakmile si konečně uvědomil, že bioti zůstali i nadále funkční, chtěl vyskočit z vozu a utíkat pryč. Ale nemohl. Nohy mu zůstaly zaklíněné pod palubní deskou.</p>
<p>Bezmezná hrůza, která ho zaplavila, netrvala déle než deset vteřin. Na svou obranu nemohl udělat vůbec nic. Výkřiky hrůzy, strachu a bolesti Reggieho Wilsona zaznívaly ozvěnou v obrovských Rámových útrobách, když ho bioti rozřezávali na kusy, jako by byl součástí vozu. Pracovali systematicky a rychle. Poslední okamžiky Wilsonova života zachytila jak kamera Francescy, tak automatická kamera z helikoptéry. Vše se přenášelo přímým přenosem na Zem.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>30. POST MORTEM II.</emphasis></strong></p>
<p>Nicole seděla sama v tichu své chatky v Beta táboře. Neustále měla před očima tu hrůzu ve tváři Reggieho Wilsona, když byl rozsekáván na kousky. Tolik se snažila raději myslet na něco jiného. Tak, co bude následovat teď? přemítala. Jak to jenom dopadne s naší výpravou?</p>
<p>Venku v Rámovi již opět kralovala tma. Světla pohasla před třemi hodinami. Přesně to bylo o třicet čtyři sekundy dříve, než u předešlého rámanského dne. Tento stav by měl vyvolat mezi kosmonauty řadu úvah a diskuzí, ale nebylo tomu tak. Nikomu nebylo do řeči. Strašný stín vyvolaný Wilsonovou smrtí tížil každého z nich.</p>
<p>Obvyklá schůze posádky konaná vždy po večeři byla posunuta až na ráno. David Brown a admirál Heilmann měli totiž poradu s představiteli MVS. Nicole se sice dosud žádné takové porady nezúčastnila, ale dokázala si docela dobře představit její průběh. Naskýtala se tu i možnost, že bude celá mise zrušena. Podstatná část veřejnosti to bude jistě požadovat. A na jednu stranu po těch strašných scénách, které lidé shlédli, se není ani čemu divil…</p>
<p>Nicole myslela i na Genevievu sedící před televizí v Beauvois, jak sleduje smrt kosmonauta Wilsona systematicky rozsekávaného bioty. Otřásla se hrůzou. Rozhodla se, že musí více ovládat svou představivost. Takovéhle horory, řekla si v duchu, se točí jenom ve filmových studiích.</p>
<p>S Wilsonovou rodinou se setkala celkem dvakrát. Bylo to na večírcích krátce poté, kdy byla oficiálně oznámena sestava členů mise. Nicole si matně vzpomínala na jeho syna. Jmenoval se Randy a bylo mu osm. Byl to hezký okatý kluk, který rád sportoval. Jednou si donesl, v té době již vzácný, velmi zachovalý program Olympijských her z roku 2184 a požádal Nicole jako rekordmanku v trojskoku, zda by se mu na patřičné straně nepodepsala. Pohladila ho po vlasech a on jí poděkoval vděčným úsměvem.</p>
<p>Představa, že i Randy Wilson viděl v televizi smrt svého otce, byla už na Nicole příliš. Oči se jí zaplavily slzami. Ubohý hochu, tenhle rok byl k tobě život příliš tvrdý, uvažovala. Snad to byly až příliš tvrdé zkušenosti pro tak malé dítě. Nejdřív to byla radost, že tátu vybraly za kosmonauta, který poletí k Rámovi. Pak následoval celý ten nesmysl s Francescou zakončený rozchodem. A nakonec tohle.</p>
<p>Nicole propadala stále depresivnějším náladám, ale usnout nemohla. Vycítila, že by jí prospěla nějaká společnost. Vstala a přešla tedy k sousednímu přístřešku, kde zaklepala na dveře.</p>
<p>„Klepal někdo?“ zaslechla zevnitř.</p>
<p>„Ahoj Takagiši-sane,“ odpověděla. „To jsem já, Nicole. Mohu vejít?“ Slyšela jeho kroky blížící se ke dveřím, které se vzápětí otevřely. „Takové překvapení!“ zvolal. „Jsi tu služebně?“</p>
<p>„Kdepak,“ odvětila, sotva vstoupila do dveří. „Naopak, osobně. Nemůžu usnout a tak jsem myslela…“</p>
<p>„Tebe vidím rád kdykoli,“ uvítal ji s přátelským úsměvem. „A nemusíš mít k návštěvě vůbec žádný důvod.“ Zarazil se a dlouho se jí díval do očí.</p>
<p>„To, co se stalo dneska odpoledne, mě hodně sebralo. Cítím se za to být svým způsobem odpovědný. Neměl jsem dovolit, aby…“</p>
<p>„Snaž se to překonat, Šigeru,“ radila mu Nicole. „Ty si nemusíš nic vyčítat. Alespoň ses otevřeně postavil proti té akci. Podívej, já jsem lékařka a mlčela jsem.“</p>
<p>Přelétla pohledem Takagišiho chatku. Zaujala ji malá podivná bílá figurka s černými znaky stojící na zemi vedle lůžka. Došla až k ní a pohlédla na zem. „Co je to?“ zeptala se se zájmem.</p>
<p>Doktor Takagiši byl jejím zájmem potěšen. Došel až k Nicole, sehnul se a sebral ze země drobnou sošku orientálního muže. „To je necuke,“ vysvětloval. „Je vyřezán ze slonoviny.“</p>
<p>Podal figurku Nicole. „Je to král bohů. Jeho společnice, podobně tlustá královna, stojí na nočním stolku mé manželky v Kjóto. U nás byly podobné figurky velmi oblíbené ještě předtím, než začali být sloni ohroženi. Rodina mé ženy těchto talismanů nashromáždila pěknou sbírku.“</p>
<p>Nicole si prohlížela mužíčka, který se na ni vyrovnaně usmíval, a v duchu si představovala krásnou Maciko Takagišiovou čekající v Japonsku na svého manžela. Ve skrytu duše jim musela závidět jejich krásný manželský vztah. Kdyby měl Wilson taky takovou rodinu, bylo by všechno kolem jeho smrti jednodušší, napadlo ji.</p>
<p>„Nechceš se posadit?“ nabídl jí doktor Takagiši. Nicole se posadila na bednu vedle jeho postele a pak si spolu dvacet minut povídali. Ze všeho nejvíc vzpomínali na své rodiny. Několikrát se dotkli i odpoledního neštěstí, ale podrobnější diskuzi týkající se Rámy a jejich výpravy vůbec se vyhýbali. Vzpomínky na rodiny a každodenním prosté starosti všedního dne na Zemi je neobyčejně uklidňovaly.</p>
<p>„A nyní,“ začal Takagiši, jakmile dopil Šálek čaje, „bych měl k doktorce des Jardinsové speciální prosbu. Byla bys tak laskavá a zašla do své chatky pro biometrický přístroj? Chtěl bych se nechat překontrolovat.“</p>
<p>Nicole se chtěla začít smát, ale vážná kamarádova tvář ji zarazila. Když se po několika minutách vrátila s prohlížečkou, vysvětlil jí doktor Takagiši důvod jeho prosby. „Dnes odpoledne jsem ucítil dvakrát v hrudi palčivou bolest. Bylo to v rozrušení, právě když Wilsona rozřezávali bioti, a já si uvědomil…“ skončil v půli větě. Nicole uznale pokývala hlavou a zapnula přístroj.</p>
<p>Následující tři minuty nikdo z nich nepromluvil. Nicole překontrolovala všechny varující údaje, nechala si zobrazit všechny myslitelné grafy zobrazující srdeční činnost a neustále přitom pokyvovala hlavou. Když byla konečně se vším hotová, podívala se na přítele a pokusila se o povzbudivý úsměv. „Prodělal jsi slabý infarkt,“ oznámila doktoru Takagišimu. „Nebo spíš dva těsně jdoucí po sobě. A od té doby není tvoje srdeční činnost pravidelná.“ Bylo vidět, že ani jinou zprávu nečekal. „Věř, že mi to je vážně líto. Mohu ti naordinovat nějaké léky, ale to všechno je jenom provizórium. Teď se musíme ze všeho nejdřív vrátit na Newtona a tam tě pořádně vyšetřit.“</p>
<p>„Ale,“ usmál se Takagiši, „jsou-li naše prognózy správné, tak se v Rámovi rozsvítí za dvanáct hodin. Pak asi bude nejlepší, když vyrazíme co nejdříve.“</p>
<p>„Nejsem proti,“ odpověděla mu. „Okamžitě o tom promluvím s Brownem a Heilmannem. Předpokládám, že se na zpáteční cestu vydáme časně zrána.“</p>
<p>Naklonil se k ní a vděčně ji uchopil za ruku. „Děkuji ti, Nicole,“ řekl. Odvrátila hlavu stranou. Podruhé za tento den měla během jedné hodiny slzy v očích. Raději proto opustila Takagišiho chatku a vydala se na opačný konec tábora za Davidem Brownem.</p>
<p>„Á, to jsi ty,“ zaslechla ze tmy hlas Richarda Wakefielda. „Jak to, že už dávno nespíš? Tak co mi neseš za noviny?“</p>
<p>„Ahoj, Richarde,“ pozdravila Nicole postavu pomalu vystupující ze tmy.</p>
<p>„Nedokážu usnout.“ svěřil se jí. „Hlavou se mi honí strašné myšlenky a představy. Tak jsem se raději zaobíral tím tvým problémem.“ Při těchto slovech se mile usmál. „A bylo to snazší, než jsem se myslel. Nechceš jít na chvíli dál, abych ti to vysvětlil?“</p>
<p>Nicole tím dočista zmátl, protože právě zamýšlela zhruba seznámit Browna a Heilmanna s Takagišiho zdravotními obtížemi. „Ty už jsi zapomněla?“ naléhal na ni Richard. „Myslím tím nejasnosti okolo softwaru ChiRo manuálních příkazů.“</p>
<p>„Fakt jsi na tom pracoval?“ nedokázala uvěřit. „A tady dole?“</p>
<p>„Jistě a stačilo hrozně málo. Pojď dál, hned ti to ukážu.“</p>
<p>Nicole usoudila, že návštěva u doktora Browna může chvíli počkat, a tak následovala Richarda. Ten cestou zaklepal na stěnu dalšího příbytku. „Hej. Tabori, hádej, kdo to je.“ zavolal. „Našel jsem naši krásnou lékařku bezcílně se potloukat tmou. Nechceš nás doprovodit? Už jsem mu něco o tom řekl,“ otočil se Richard k Nicole. „U tebe se však nesvítilo, a tak jsem předpokládal, že už spíš.“</p>
<p>V ten okamžik se Janos vyřítil ven ze svého příbytku a s úsměvem pokýval Nicole na pozdrav. „Dobrý, Wakefielde, ale zbytečně to neprotahuj.“</p>
<p>Britský inženýr začal ve svém obydlí s očividným potěšením vysvětlovat, co se přihodilo s chirurgickým robotem přesně v ten okamžik, kdy byl Newton vystaven účinkům nepředvídatelné odstředivé síly. „Měla jsi Nicole pravdu v tom,“ začal s výkladem, „že ChiRo byl manuálně doprogramován. Ale tyto příkazy samozřejmě nemohly nikdy narušit ochranný algoritmus. Důležité je i to, že ani jeden z těchto povelů nebyl zadán před průběhem Rámova manévru.“</p>
<p>Wakefield s úsměvem pokračoval v objasňování podstaty věci, ale nepřestával přitom sledovat Nicole, zda chápe vše, co jí říká. „Tedy to, jak Janos upadl a jeho prsty zavadily o ovládací panel, mělo za následek tři povely. Alespoň tak to pochopil ChiRo. Byly mu zadány tři po sobě jdoucí povely. Samozřejmě že nesmyslné. Ale to nemohl ChiRo vědět.“</p>
<p>„Máme tu před sebou jeden z konkrétních příkladů, proč softwaroví konstruktéři tolik trpí nočními můrami. S takovou shodou náhod zkrátka nikdo nikdy nepočítal. Konstruktéři vyvinuli ochranu před jedním nesmyslným příkazem – například zavadí-li někdo během operace o ovládací pult – ale už ne proti několika nesmyslným příkazům. Manuální příkazy byly nadřazeny těm zabudovaným. Z toho logicky vyplývá, že tyto příkazy jsou v softwarové struktuře ChiRo plněny okamžitě. Konstruktéři předpokládali, že se může maximálně vyskytnout jeden špatný manuální povel. A tak omezená kapacita jistících povelů ChiRo zapříčinila chybnou ochrannou reakci.“</p>
<p>„Promiň,“ vložila se do výkladu Nicole. „Jedno mi není jasné. Jak je možné, že to zkonstruovali tak, aby to odhalilo pouze jeden chybný povel a ne několik? Myslela jsem si, že tento jednoduchý procesor operuje v sériích.“</p>
<p>Richard se otočil k osobnímu počítači a z poznámek si na obrazovku vyvolal záplavu čísel seřazených do řad a sloupců. „Tady jsou operace, příkaz po příkazu, které vykoná ChiRo po splnění manuálních příkazů.</p>
<p>„Opakují se,“ vypozoroval Janos, „vždy po sedmi úkonech.“</p>
<p>„Přesně,“ přitakal Richard. „ChiRo se třikrát pokusil splnit první manuální příkaz, a když ani v jednom případě neuspěl, přešel k dalšímu příkazu. Software pracoval přesně tak, jak byl vyprojektován…“</p>
<p>„Ale proč,“ zeptal se Tabori, „se pak nevrátil k prvnímu povelu?“</p>
<p>„Protože konstruktéři nikdy nezvážili možnost výskytu mnohonásobného chybného příkazu. Nebo jej alespoň pro tuhle podmínku nevyprojektovali. Vysvětlím ti to hodně zjednodušeně. Software je nastaven tak, že po splnění každého jednotlivého úkolu zkoumá, nemá-li v zásobě další manuální příkaz. Jestliže žádný nemá, pokračuje v činnosti dál podle plánu. A jestliže takový příkaz má, přistoupí prioritně k jeho plnění. Každý zamítnutý, tedy neproveditelný povel zvenčí, software skladuje. No a když takhle zamítne dva povely za sebou, usoudí, že příkazový procesor hardwaru musí být rozbitý a automaticky přepne do další neprozkoumané hardwarové soustavy, kde projde opětovně tytéž manuální povely. Podstata by ti tedy už měla být jasná. Představ si například jeden…“</p>
<p>Nicole ještě chvíli naslouchala Richardovým a Janosovým úvahám o nadbytečných subsystémech, uložených příkazech a řadových strukturách. Moc toho nevěděla ani o ochranném zajištění, ani o ovládacích soustavách, a tak nemohla rozumět docela všemu, co si ti dva povídali. „Zadržte na chvilku,“ požádala je, když se odmlčeli. „Moc vám nerozumím. Pamatujte na to, že nejsem v téhle věci žádný odborník. Může mi to jeden z vás shrnout ve srozumitelné angličtině?“</p>
<p>Wakefield se začal hned omlouvat. „Promiň, Nicole. Víš, co to je přerušovaně řízený softwarový systém?“ Lékařka přikývla. „A víš taky něco o způsobu priorit fungujících v takovém systému? Dobře. Vysvětlení je pak docela snadné. Příkazy plynoucí z ochranného systému založené na vyhodnocených údajích měřiče vibrací byly nižší priority, tedy slabší než ty, které vyslal nešťastnou náhodou Janos při pádu. Systém softwarové smyčky se pokoušel neustále dokola zvládnout chybné příkazy a vůbec si tak nevšiml varovných signálů z ochranného subsystému. Proto skalpel řezal stále dokola.“</p>
<p>Vysvětlení to bylo docela jasné a logické, ale přesto Nicole svým způsobem rozladilo. Nepřála si sice, aby analýzy potvrdily její podezření na Janose či na jiného člena posádky. Najednou to ale bylo až moc jednoduché a vůbec to nestálo za všechen čas a energii, které tomu věnovala.</p>
<p>Nicole si sklesle sedla na Richardovo lůžko. „Takže to by měl být konec všech záhad.“ povzdechla si. Janos se posadil vedle ní. „Hlavu vzhůru, Nicole,“ utěšoval ji. „Tohle jsou vlastně dobrý zprávy. Alespoň teď s jistotou víme, že jsme při instalaci nic neopomněli.“</p>
<p>„To je tedy fantastické,“ odpověděla mu sarkasticky. „Ale generálu Borzovovi to už moc nepomůže. Ani Reggie Wilsonovi.“ Nicole si vzpomněla na nevyrovnané chování amerického žurnalisty v poslední době a přitom se jí vybavil rozhovor s Francescou. „Mimochodem,“ vyhrkla ze sebe spontánně, „slyšel někdy někdo z vás, že by si generál Borzov stěžoval na bolesti hlavy nebo něco podobného? Zvláště pak toho večera?“</p>
<p>Wakefield zavrtěl hlavou. „Ne,“ odpověděl Janos, „proč se ptáš?“</p>
<p>„Položila jsem totiž diagnostickému přístroji otázku, která vycházela z Borzovových biometrických údajů, aby mi uvedl možné diagnózy, pokud by nešlo o apendicitis. No a jako nejpravděpodobnější se v tomto případě jevila drogová reakce. Na šedesát dva procent. Napadlo mě tedy, že mohl být třeba alergický na nějaký lék.“</p>
<p>„Fakt?“ zeptal se Janos dost podrážděně. „A proč jsi mi o tom nic neřekla?“</p>
<p>„Chtěla jsem… několikrát,“ odpověděla. „Ale usoudila jsem, že by tě to příliš nezajímalo. Pamatuješ si, když jsem se u tebe stavila na pokoji na Newtonovi den po generálově smrti? Bylo to zrovna po schůzi posádky. Podle toho, jak jsi mě odbyl, jsem usoudila, že tě něco takového…“</p>
<p>„Můj Bože!“ namítal Janos vehementně. „Jak jsme my lidi citliví na každé slovíčko. Tenkrát mě bolela hlava. Nic víc a nic míň.“</p>
<p>„Teď jsem si vzpomněla,“ řekla Nicole a vstala z lůžka, „že před spaním musím ještě zajít za doktorem Brownem a admirálem Heilmannem.“ Podívala se Wakefieldovi do očí. „Díky za pomoc, Richarde.“</p>
<p>Když procházela kolem Janose, řekla. „Promiň, kamaráde. Měla jsem pátrat s tebou a pravděpodobné bych si ušetřila fůru času…“</p>
<p>„To je v pořádku,“ odvětil Janos. „Nedělej si s tím hlavu.“ A s úsměvem pokračoval. „Doprovodím tě, máme společný kus cesty.“</p>
<p>Nicole zaslechla hlasitou výměnu názorů uvnitř chatky, když se právě chystala zaklepat na dveře. Uvnitř se dohadovali David Brown, Otto Heilmann a Francesca Sabatiniová o tom, jak odpovědět na poslední pokyny ze Země.</p>
<p>„Přehánějí,“ namítala Francesca. „Až se nad tím pořádně zamyslí, tak na to přijdou sami. Nejsme přece první výprava, která utrpěla lidské ztráty.“</p>
<p>„Ale nařídili nám, abychom se vrátili na palubu Newtona tak rychle, jak jen to bude možné,“ namítal admirál Heilmann.</p>
<p>„Tak se jim zítra pokusíme vysvětlit, proč chceme ze všeho nejdřív prozkoumat New York. Takagiši předpovídá, že moře začne tát během dne nebo dvou a my budeme muset stejně odejít. Mimochodem, té noci jsme tam spolu s Wakefieldem a Takagišim něco slyšeli, i když nám to David nevěří.“</p>
<p>Doktor Brown se zrovna chystal odpovědět, když zaslechl Nicolino zaklepání. „Kdo je?“ zeptal se zostra.</p>
<p>„Kosmonautka des Jardinsová. Mám důležitou lékařskou zprávu…“</p>
<p>„Podívej se, des Jardinsová,“ přerušil ji rázně Brown, „máme teď spoustu práce. Nemohlo by to počkat do rána?“</p>
<p>Tak dobře, řekla si Nicole pro sebe. Já můžu počkat. Za takových podmínek se jí stejně nechtělo odpovídat na Brownovy otázky týkající se Takagišiho zdravotního stavu. „Prima, souhlasím,“ řekla nahlas a v duchu se musela smát.</p>
<p>Téměř okamžitě se rozproudila za jejími zády žhavá diskuze. Pomalu šla do svého přístřešku. Zítra snad bude lépe, přála si, když uléhala do postele.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>31. ORVIETSKÁ JEDNIČKA</emphasis></strong></p>
<p>„Dobrou noc, Otto,“ popřál David Brown německému admirálovi, když opouštěl jeho obydlí.</p>
<p>„Nashledanou ráno,“ zíval a protahoval se. Podíval se na náramkové hodinky. Za nějakých osm hodin by se měla opět rozzářit rámanská světla.</p>
<p>Vysvlékl se z letecké kombinézy a napil se vody. Sotva ulehl na lůžko, vešla do jeho přístřešku Francesca. „Davide, vyvstaly nám problémy,“ spustila přímo. Došla až k němu a krátce ho políbila. „Byl za mnou Janos. Nicole má podezření, že Borzovovi byly podány drogy.“</p>
<p>„Cooože?“ zeptal se nevěřícně a posadil se na postel. „Jak na to mohla přijít? Přece se to nijak…“</p>
<p>„Podle všeho přišla na něco z biometrických údajů, a tak jí to asi došlo. Zmínila se o tom dneska večer před Janosem.“</p>
<p>„Ale nedala jsi na sobě nic znát, když ti to Janos říkal, že ne? Víš, že musíme zachovávat absolutní…“</p>
<p>„Jasně, že ne,“ ubezpečila ho Francesca. „A mimochodem, Janos by nás nepodezříval ani ve snu. Nemá o tom ani tušení. V tomhle stadiu není zatím důvod k obavám.“</p>
<p>„Zpropadená ženská,“ zabručel David Brown. „I celá ta její biometrie!“ Nervózně si přitom mnul oči. „Dneska to byl smolný den. Nejdřív si Wilson zkouší hrát na hrdinu a teď tohle… Říkal jsem ti přece, že by bylo nejrozumnější zničit všechny údaje týkající se operace. Bylo by daleko snazší vymazat údaje z centrální databanky, než žít ve věčném strachu…“</p>
<p>„Ale stejně by jí zůstaly její biometrické záznamy,“ skočila mu Francesca do řeči. „Tam musíš hledat původ všeho. To by musel být člověk dokonalý génius, aby si sám dokázal vyeliminovat údaje týkající se operace a z toho vydedukovat další.“ Posadila se vedle doktora Browna a přitiskla si jeho hlavu na hrud. „Naší velkou chybou nebylo to, že jsme nezničili datakostku, tím bychom na sebe jedině upoutali pozornost MVS. Chybu jsme udělali v tom, že jsme podcenili Nicole des Jardinsovou.“</p>
<p>Doktor Brown se vyprostil z jejího objetí a povstal. „Proboha, Francesco, to je tvoje chyba. Nikdy jsem se k tomu od tebe neměl nechat přemluvit. Už tenkrát jsem tušil…“</p>
<p>„Aha, tak tys to už tenkrát tušil,“ přerušila Francesca ostře kolegu, „před prvním výzkumným úkolem. Tak to ti tedy moc děkuju, doktore Davide Browne. Ty až moc dobře víš, že bys nikdy v budoucnu nezískal takový majetek, úctu a postavení, kdyby ses nestal velitelem mise. Vždyť jsi mohl zůstat na palubě Newtona.“ Brown přestal rázovat po místnosti a v němém údivu zíral na Francescu. „Ty přece sám nejlíp víš,“ pokračovala už smířlivým tónem, „jak moc jsem si přála, aby ses toho prvního úkolu mohl zúčastnit. Nikdy jsem nechtěla nic víc, než ti pomoct.“</p>
<p>Uchopila ho za ruce a táhla směrem k posteli. „Posaď se, Davide,“ přemlouvala ho. „Už je to za námi, my za nic nemůžeme. Přece jsme generála Borzova nezabili. Neudělala jsem nic víc než to, že jsem mu dala drogu, která měla vyvolat příznaky apendicitis. K tomu jsme se přece rozhodli oba. Kdyby jenom ten Ráma nezměnil směr a neselhalo přitom ochranné jištění robota, byl by náš plán bez chyby. Borzov by se teď zotavoval na Newtonovi a my dva bychom vedli výzkum Rámy.“</p>
<p>David Brown vyprostil své ruce z Francesciných a nervózně si je třel. „Připadám si tak… tak špinavý!“ vypravil ze sebe. „Nikdy předtím v životě jsem nic podobného neudělal. Podle mého, ať už se nám to líbí nebo ne, neseme za Borzovovu smrt částečnou odpovědnost. A možná i za Wilsonovu. Klidně by nás mohli za to zažalovat.“ Vážně přikyvovat hlavou. V tváři se mu přitom odrážel dokonalý výraz beznaděje. „Nejsem nic víc, než vědec,“ pokračoval. „Jak se mám s tím vyrovnat? Jak mám vybřednout z toho bahna?“</p>
<p>„Ušetři mě té pozdní lítosti,“ řekla hrubě Francesca. „Já tě nehodlám podfouknout, já ne. Snad jsi to byl ty, kdo ukradl významný astronomický objev svému kolegovi ze studií prostřednictví jeho manželky. A proč sis ji potom vzal? Aby nemluvila? Ty už jsi přišel o čest hned po tom, co ses narodil.“</p>
<p>„To je lež,“ namítl zlomený doktor Brown. „Většinu života jsem prožil čestně. Snad až…“</p>
<p>„Snad až na ty chvíle, kdy se ti vyplatilo nežít čestně. Je mi z tebe nanic!“ Pro změnu začala po místnosti rázovat Francesca. „Všichni mužský jsou úplně stejní. Pro každou špínu si dokážete najít ospravedlnění. Nikdy si nedokážete sami sobě ani v duchu připustit, jací ve skutečnosti jste a co chcete. To ženský takhle křivý nejsou. My víme, co chceme, jaké máme touhy a cíle. A dokážeme si přiznat i svoje chyby. Tedy se vidíme takové, jaké jsme, a ne takové, jaké bychom chtěly být.“</p>
<p>Došla až k Davidovi sedícímu na lůžku. „Copak ty si nemyslíš, miláčku,“ zeptala se sladce, „že k sobě patříme? Naše vzájemná pouta vyvěrají z našich nezákladnějších a nejsilnějších potřeb. Oba dva jsme motivováni týmiž cíli – touhou po moci a věhlasu.“</p>
<p>„To ale zní příšerně,“ podotkl.</p>
<p>„Ale je to tak, i když ti není milý si to přiznat. Davide, drahoušku, nemyslíš si, že tohle tvoje tápání pramení z toho, že neznáš sám sebe? Jen se koukni na mě. Vždycky jsem věděla, čeho chci v životě dosáhnout, a tak nemusím váhat, co kdy udělat. Jednám pak zcela automaticky.“</p>
<p>Americký vědec seděl dlouho vedle Francescy mlčky. Nakonec se k ní naklonila položil si hlavu na její rameno. „Nejdřív Borzov, teď Wilson,“ povzdechl si. „Je mi mizerně. Kéž by se to nikdy nestalo!“</p>
<p>„Nepoddávej se tomu tak, Davide,“ snažila se ho povzbudit a hladila ho přitom po hlavě. „Už jsme se dostali příliš daleko. A sám nejlíp víš, že velké cíle si žádají velké oběti.“</p>
<p>Francesca se k němu ještě víc přitiskla a začala mu rozepínat košili. „Máš za sebou dlouhý únavný den,“ konejšila ho. „Zkus na to nemyslet.“ David Brown zavřel oči a ona ho začala jemně hladit po obličeji a na hrudi.</p>
<p>Poté ho pomalu a dráždivě políbila na rty. Na okamžik se náhle zarazila. „Víš,“ řekla a pomalu si přitom svlékala šaty, „dokud budeme spolu, bude do dobré. Můžeme se totiž opřít jeden o druhého.“ Stoupla si před něj téměř nahá a dráždivě se mu přitom dívala do očí.</p>
<p>„Pospěš si,“ pobízel ji, „já už to nevydržím…“</p>
<p>„Jen se neboj,“ odvětila mu Francesca a pomalu si provokativně sundávala kalhotky, „se mnou nemůžeš mít nikdy problémy.“ Ještě jednou se usmála, tlakem těla mu oddálila kolena a prsa mu přitiskla na ústa. „Pamatuj si dobře,“ zašeptala během milování, „že já nejsem Elaine.“</p>
<p>Pozorně si prohlížela Davida Browna spícího vedle ní. Napětí a vyčerpanost, které dominovaly jeho tváři ještě před pár minutami, byly vystřídány bezstarostným úsměvem chlapce. Mužští jsou tak jednoduší, přemítala Francesca. Nejlepší lék na bolest je pro ně orgazmus. Kéž by to bylo tak snadný i v našem případě.</p>
<p>Sklouzla z malého lůžka a oblékla se. Dávala si pozor, aby neprobudila spícího přítele. Ale na nás dva stejně ještě čeká jeden problémeček, pomyslela si, když byla s oblékáním hotova, který budeme muset vyřešit co nejdřív. Ale tentokrát to bude mnohem těžší záležitost, protože se jedná o ženu.</p>
<p>Francesca vyšla ven do potemnělého Rámy, aby se vydala ke své chatce. Až na pár světélek u skladu zásob byl celý Beta tábor ponořen do tmy. Všichni kromě ní už spali. Rozsvítila si kapesní baterku a vykročila směrem na jih, k Válcovému moři.</p>
<p>Tak co s tebou, madame Nicole des Jardinsová? uvažovala v duchu. Kde máš své slabiny, svou Achillovou patu? Několik minut pátrala usilovně ve své paměti, aby nalezla na Nicole něco, co by proti ní mohla s úspěchem použít. Peníze to nevyřeší. Sex taky ne, alespoň ne se mnou. Hrubě se zasmála svému vtipu. A s Davidem už vůbec ne. Její nechuť vůči němu by musela praštit do očí i slepého.</p>
<p>A co takhle vydírání? zeptala se Francesca sama sebe, když došla až ke břehu Válcového moře. Vzpomněla si, jak Nicole vylítla při pouhé narážce na Genevievina otce. Snad by to šlo, přemítala dál, kdybych věděla, kdo to je, ale to já nevím.</p>
<p>Francesce se stále nedařilo přijít na cokoli, čím by bylo možné zkompromitovat Nicole des Jardinsovou. Světla z tábora byla za jejími zády už téměř neviditelná. Francesca zhasla baterku a velmi opatrně se posadila na břeh tak, aby mohla volně klátit nohama svěšenýma z útesu dolů.</p>
<p>Jak tam tak seděla vysoko nad zamrzlým Válcovým mořem, vybavila se jí ne právě příjemná vzpomínka z dětství stráveného v Orvietu. Jedenáctiletá předčasně vyspělá Francesca navzdory všemožným varováním sypajícím se na její hlavu ze všech stran začala kouřit cigarety. Denně po škole se cestou domů vedoucí dolů z kopce na planinu pod městem usadila na břehu oblíbené říčky. A tam jako projev osobní rebelie v tichu kouřila. Během těch poklidných odpolední si vytvořila vlastní svět plný zámků a princezen, který byl na hony vzdálený od světa její matky a nevlastního otce.</p>
<p>Vzpomínky na chvíle dospívání ve Francesce vyvolaly neodolatelnou chuť na cigaretu. Po celou dobu trvání mise užívala nikotinové pilulky, ale ty ji uspokojovaly pouze psychicky. Zasmála se sama sobě a sáhla do jedné z četných kapes své kombinézy. Tam měla ve speciálním pouzdře uschovány tři cigarety. Už při odletu ze Země si říkala, že tyhle budou „pro případ nouze…“</p>
<p>Samotné kouření uvnitř mimozemské kosmické lodi jí připadala daleko více pobuřující, než kouření v jedenácti letech. V okamžiku, kdy se zakloněnou hlavou vyfukovala z plic do čerstvého rámanského ovzduší kouř, by Francesca nejraději křičela radostí. Cítila se volná a svobodná. A nějaká hrozba ztělesněná v osobě Nicole des Jardinsové jí vůbec nepřipadala být vážná a zneklidňující.</p>
<p>Při kouření si ale Francesca vzpomněla i na jiný pocit. Pocit palčivého osamění, když se blížila ze svahu ke starému Orvietu. Vybavilo se jí i strašné tajemství, se kterým se ještě nikomu za celý život nesvěřila. Francesca nikdy, a už vůbec ne matce, neřekla o svém nevlastním otci, i když o tom už tolikrát uvažovala. Ale na břehu Válcového moře se trýznivá bolest z dětství ozvala, jakoby se, vše událo teprve včera.</p>
<p>Všechno to začalo těsně po mých jedenáctých narozeninách, vracela se v myšlenkách o osmnáct let nazpět. Nejdřív jsem to vůbec netušila, o co tomu chlápkovi jde. Zhluboka natáhla z cigarety. Ani potom, co mi z ničeho nic začal nosit dárky.</p>
<p>V nové škole, kterou navštěvovala, dělal ředitele. Když Francesca absolvovala své první inteligenční testy, dosáhla nejlepších výsledků v celé historii Orvieta. Stupnice hodnocení jí tenkrát nestačila. Stala se absolutní jedničkou. Až do té doby o ní nikdo nevěděl. Rok a půl nato se oženil s její matkou a ona mu téměř okamžitě porodila dvojčata. Francesca jim byla jenom na obtíž, jen další hladový krk a neznamenala pro ně nic víc, než kus matčina otlučeného nábytku.</p>
<p>Pár měsíců se ke mně choval doopravdy hezky. Pák máma odjela na návštěvu k tetě Karle. Jasně si upamatovávala, jak nevlastnímu otci páchlo z úst víno, na ty polibky po celém jejím těle i na to, jak plakala, když odcházel z jejího pokoje.</p>
<p>Tahle hrůza na pokračování trvala přes rok. Obtěžoval ji pravidelně, kdykoli byla matka mimo dům. Jednoho večera, kdy se opět svlékl v jejím pokoji, využila, jeho chvilkové nepozornosti a udeřila ho do hlavy duralovou baseballovou pálkou. Po té ráně upadl na zem jako podťatý, zakrvácený a bezvládný. Odtáhla ho tehdy do obýváku a tam ho nechala ležet.</p>
<p>Od té chvíle se mě už nedotknul, vzpomínala Francesca a dopřála si další zátah z cigarety. Žili jsme vedle sebe v jednom domě jako dva cizinci. Začala jsem pak trávit většinu času s Robertem a jeho kamarády. Jenom jsem čekala na svou příležitost, a když se objevil Carlo, byla jsem už připravená.</p>
<p>V létě roku 2184 dosáhla Francesca čtrnácti let. Většinu času toho léta trávila poflakováním po hlavním orvietském náměstí. Její starší bratranec Roberto právě získal osvědčení, které ho opravňovalo k průvodcovské činnosti v katedrále na náměstí. Starý Duomo, hlavní turistická atrakce města, s jehož výstavbou bylo započato ve čtrnáctém století, byl postaven v několika etapách. Samotný chrám byl skutečným klenotem umění a architektury. Fresky Lucy Signorelliho v kapli byly vždy pokládány za jedny z nejvýstavnějších, pomineme-li ovsem Sixtinskou kapli ve Vatikánském muzeu.</p>
<p>To, že se někdo stal oficiálním průvodcem v chrámu Il Duomo a navíc ve věku devatenácti let, se dalo považovat za společenský úspěch. Francesca byla proto na Roberta hrdá a občas ho i při jeho výkladech doprovázela.</p>
<p>Jednoho srpnového odpoledne, těsně po obědě, přijela před Il Duomo vyšperkovaná limuzína a řidič si žádal průvodce z cestovní kanceláře. Muž z vozu se předem objednal a jediný Roberto byl právě volný. Francesca tehdy se zájmem sledovala pohledného muže kolem čtyřiceti let, který vystoupil z vozu a sám se Robertovi představil. Automobilům byl vjezd do horního Orvieta až na řídké výjimky zakázán už téměř sto let, a tak Francesca usoudila, že tenhle člověk není jen tak někdo obyčejný.</p>
<p>Jako pokaždé i tentokrát začal Roberto prohlídku se sochami Lorenza Maitaniho umístěnými před portálem kostela. Vážná pokuřující Francesca stála stranou, když její bratranec vysvětloval význam tajuplných démonických výjevů ze spodní části jednoho sloupu. „Zde máme jedno z nejrannějších ztvárnění pekla,“ pronesl Roberto a ukazoval přitom na skupinu Dantovských postav. „Ve čtrnáctém století byla představa pekla silně ovlivněna biblí, kterou vlastně doslova citovala.“</p>
<p>„Pcha!“ vyrušila je tenkrát Francesca, zašlápla nedopalek cigarety a vyšla směrem k Robertovi a onomu pohlednému cizinci. „Nepřipadá vám to pojetí pekla ryze mužské? Jenom si povšimněte, kolik těch démonů má prsa a většina vyobrazených hříchů má sexuální podtext. Ostatně o mužích se odjakživa tvrdilo, že byli stvořeni k dokonalosti, a k hříchu je vždy svedly jenom ženy.“</p>
<p>Neznámý muž byl očividně udiven zjevením dospívající dívky, které z úst ještě stále vycházel kouř. A nemohly mu ujít ještě další dvě významné skutečnosti, její krása a chytrost. Víc toho ale o ní nevěděl.</p>
<p>„To je moje sestřenice Francesca,“ představil ji Roberto, viditelně zaražen jejím vpádem.</p>
<p>„Carlo Bianchi,“ představil se muž a napřáhl ruku, která byla na dotek vlhká. Francesca se mu zahleděla do tváře, ve které se odrážel zájem. Rozbušilo se jí srdce. „Roberto,“ začala rádoby stydlivě, „vám podá pouze oficiální výklad. Všechny ty šťavnaté pikantnosti vypouští.“</p>
<p>„A vy, mladá dámo…“</p>
<p> „Francesca,“ napověděla mu.</p>
<p>„Ano, Francesco. A vy byste mě neprovedla?“</p>
<p>Usmála se na něho tak mile, jak to jenom dokázala. „Hodně jsem toho přečetla.“ řekla. „Vím v podstatě všechno o umělcích, kteří pracovali na katedrále, malíře Lucu Signorelliho z toho nevyjímaje.“ Na okamžik se zarazila. „Slyšel jste třeba o tom,“ pokračovala, „že i Michelangelo sem přišel studovat Signorelliho akty, dříve než začal malovat strop v Sixtinské kapli?“</p>
<p> „Ne, to jsem neslyšel.“ Carla tím ze srdce rozesmála. A ještě víc ho upoutala. „Ale nerad bych o taková fakta přišel. Pojďte s námi. Doprovoďte nás a můžete doplňovat vašeho bratrance Roberta.“</p>
<p>Dělalo jí dobře, jak ji hltal očima. Bylo to, jako by oceňoval dokonalou kresbu nebo drahý šperk. Jak jeho pohled klouzal po jejím těle, nenacházel nikde jedinou chybičku. Smál se doslova všemu, co řekla, i když se časem uchýlila i k hrubým, až oplzlým poznámkám.</p>
<p>„Vidíte támhletu nešťastnou dívku na démonových zádech?“ zeptala se při prohlídce mistrných Signorelliho fresek v kapli. „Vypadá to, jako by na něho zezadu naskakovala, že? A víte, kdo je ta dívka? Podle rysů tváře a jejího nahého těla se jedná o Signorelliho přítelkyni. A protože ji tu nebavilo dennodenně otročit jako model, povyrazila si bokem s jedním nebo dvěma vévody. Lucovi se to samozřejmě doneslo. Rozčílil se tak, že ji odsoudil alespoň touto formou k věčné jízdě na ďáblovi.“</p>
<p>Když se Carlo konečně přestal smát, zeptal se Francescy, zda si i ona myslí, že byl tento rozsudek spravedlivý. „Jasně že ne,“ odvětila čtrnáctiletá. „Je to jenom další z mnoha příkladů mužského šovinizmu patnáctého století. Tenkrát, když si to chlapi rozdali s kteroukoli ženskou, tak to bylo pokládáno a projev mužnosti. Ale běda té ženě, která sama hledala uspokojení svých potřeb…“</p>
<p>„Francesco!“ okřikl ji Robert. „To už je příliš. Kdyby tě slyšela máma, tak tě zabije…“</p>
<p>„Moje máma do toho nemá co mluvit. Bavím se tu o stavu, který existuje dodnes. Jenom se koukni na…“</p>
<p>Carlo Bianchi začínal věřit na šťastnou hvězdu. Bohatý módní návrhář z Milána, který již jako třicetiletý dosáhl světového věhlasu, se náhodou rozhodl najmout si vůz na cestu do Říma namísto toho, aby jel jako obvykle rychlíkem. Cestou si vzpomněl na svou sestru Moniku, která mu už tolikrát líčila krásy Il Duoma v Orvietu. Na poslední chvíli se rozhodl, že se tam zastaví. A pak – můj bože! Taková krásná dívka jen k nakousnutí.</p>
<p>Po prohlídce pozval Francescu na večeři. Sotva ale dorazili před vchod nejlepší restaurace v Orvietu, dívka se zarazila. Carlo jí porozuměl. Vzal ji do obchodu, kde jí koupil nové šaty, boty a další doplňky, které ladily s oblečením. A užasl ještě víc, jak se tím její krása umocnila. A to jí bylo teprve čtrnáct!</p>
<p>Do té doby Francesca skutečně kvalitní víno neochutnala. Každý doušek byl tak lahodný! Carlo byl svým objevem, ženou – dítětem, doslova unesen. Oblíbil si způsob, jakým držela hořící cigaretu v koutku rtů. Oč byla zkaženější, o to víc ho dráždila.</p>
<p>Když dovečeřeli, byla už venku tma. Nastoupili do limuzíny, stále ještě parkující před chrámem. Když projížděli úzkou starou uličkou, naklonila se k němu a laškovně ho kousla do ucha. Podvědomě ji přivinul k sobě a odměnou mu byla záplava žhavých polibků. Cítil, kterak se mu v hrudi vzedmula vlna a zaplavila postupně celé jeho tělo.</p>
<p>Francesca prožívala obdobné pocity, a proto ani na vteřinu neváhala, když jí Carlo navrhl projížďku vozem. Ve chvíli, kdy projížděli předměstskými čtvrtěmi Orvieta, mu už seděla vzadu ve voze obkročmo na klíně. Půl hodiny nato, po druhém milování, si už Carlo nedokázal představit život bez této podivuhodné dívky. Bez odkladu ji požádal, by ho doprovodila do Říma.</p>
<p>„Andiamo,“ odpověděla bleskově s úsměvem.</p>
<p>Tak jsme jeli do Říma a pak na Capri, vzpomínala si Francesca. A taky na týden do Paříže. V Miláně jsi mě nechal bydlet u Moniky a Luigiho. Aby se neřeklo. Toho se mužský bojí nejvíc.</p>
<p>Francescino dlouhé vzpomínání bylo přerušeno cizími kroky za jejími zády. Opatrně se postavila a naslouchala. Zprvu slyšela jen vlastní dech. Pak ten zvuk zaslechla opět, nalevo od ní. Přicházel směrem od zamrzlého moře. Dostala strašný strach, když si představila bizarní stvoření útočící na jejich tábor. Opět se zaposlouchala, ale už nic nezaslechla.</p>
<p>Nakonec se vydala do tábora. Milovala jsem tě, Carlo, řekla si v duchu, jestli jsem kdy byla schopna milovat nějakého muže. Milovala jsem tě i potom, co jsi se o mě začal dělit se svými kamarády. Vtom ji zaplavila jiná, bolestivá vzpomínka. Až do té doby, než jsi mě začal tlouct. Tím jsi všechno mezi námi zničil a jenom jsi dokázal, jaký jsi ve skutečnosti ubožák.</p>
<p>Francesca s vypětím sil potlačila tyto smutné vzpomínky. A co mě čeká teď? napadlo ji, jakmile došla ke své chatce. Aha, ta Nicole des Jardinsová. Kolik toho jenom může vědět? A co s tím budeme muset udělat?</p><empty-line /><p><strong><emphasis>32. BADATEL V NEW YORKU</emphasis></strong></p>
<p>Tiché zvonění náramkových hodinek probudilo doktora Takagišiho z hlubokého spánku. Zpočátku si nedokázal uvědomit, kde se vlastně nachází. Posadil se a promnul si oči. Ještě chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, že má za sebou pět hodin spánku v útrobách Rámy.</p>
<p>Potmě se oblékl a hmatem překontroloval obsah velké tašky. Spokojen s výsledkem letmé prohlídky přehodil si popruh kabely přes rameno a potichu přešel ke dveřím svého příbytku. Opatrně vyhlédl ven. Ve všech ostatních chatkách byla tma. Zhluboka se nadechl a obezřetně vykročil ze dveří.</p>
<p>Světový specialista na Rámu vyšel z tábora a zamířil směrem k Válcovému moři. Na jeho břehu vyhledal vytesané schodiště, po kterém opatrně sestoupil na ledovou plochu ležící padesát metrů pod útesem. Na posledním schodě se posadil a vyňal z taky speciální příchytky na led, které si upevnil na podrážky bot. Než se vydal na cestu po zamrzlé ledové ploše, nastavil si osobní navigační přístroj tak, aby byl schopen udržet směr, až mu zmizí břeh z dohledu.</p>
<p>Dvě stě metrů od břehu vyndal doktor Takagiši z kapsy přenosnou meteorologickou stanici. Položil ji na led, kde tiše tikala. Po chvíli ji Takagiši opět zdvihl. Na monitoru si přečetl, že teplota je mínus dva stupně Celsia a vane vánek rychlostí osm kilometrů za hodinu.</p>
<p>Zhluboka se nadechl, ale něco mu na známé charakteristické vůni rámanského ovzduší nesedělo. Znepokojen se nadechl ještě jednou a plně se přitom soustředil na rozlišení vůní a zápachů. Nebylo pochyb – cigaretový kouř! Okamžitě zhasnut baterku a zůstal nehybně stát. V paměti usilovně pátral po logickém vysvětlení. Jediným kouřícím kosmonautem na lodi byla Francesca Sabatiniová. Že by ho sledovala z tábora? Zahlédla snad jeho světlo, když kontroloval meteorologickou stanici?</p>
<p>Ať napínal sluch sebevíc, nic neslyšel. Přesto i nadále vyčkával. Když po delší době již necítil žádný cigaretový kouř, pokračoval doktor Takagiši dál v cestě po ledě. Po pár krocích se však vždy zastavil, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Postupně se utvrdil, že mu Francesca ani nikdo jiný v patách není. Opatrný Takagiši rozsvítil baterku až kilometr od břehu, a to především proto, že se obával, aby se příliš neodklonil od předem vytyčeného kurzu.</p>
<p>Celkem mu zabralo pětačtyřicet minut, než se dostal na protější břeh ostrova, na kterém se rozprostíral New York. Sto metrů od břehu odpálil japonský vědec tu největší světlici, kterou si s sebou vzal. Při pohledu na dlouhé siluety mrakodrapů ho zamrazilo v zádech. Ale byl tam, teď mohl hledat odpovědi na otázky, které ho trápily celý život, a nemusel se přitom nikoho doprošovat.</p>
<p>Doktor Takagiši přesně věděl, kam se chce v New Yorku dostat. Každá ze tří kruhových sekcí rámanského města byla dál rozčleněna na další tři oddělení asi takovým způsobem, jako když rozkrájíte koláč na kousky. Ve středu každé ze tří hlavních sekcí se nacházelo něco na způsob náměstí, okolo něhož se kupily budovy a ulice. Ještě jako malého chlapce zajímalo Takagišiho po přečtení všech knih o rámanské expedici, jaký by to asi byl pocit stát ve středu těchto náměstí a dívat se vzhůru na budovy vytvořené bytostmi z cizích hvězd. Takagiši pevně věřil, že Rámova tajemství mohou být odhalena právě studiem New Yorku a že právě ona náměstí jsou klíčem k vyřešení záhady o poslání tohoto mezihvězdného plavidla.</p>
<p>Takagiši měl v paměti vrytu mapu New Yorku z první rámanské lodi tak dokonale jako mapu města Kjóta, kde se narodil a vyrostl. Ale první rámanské expedici zbylo na průzkum New Yorku jen velmi málo času. Z devíti jednotek zmapovali podrobně jenom jedinou. Jejich předchůdci totiž podle zevrubných pozorování usoudili, že, všechny jednotky jsou totožné.</p>
<p>Jak se Takagiši svižným krokem nořil stále hlouběji do části jedné z hlavních sekcí, objevoval postupně nové a nové drobné odlišnosti od mapy, kterou vytvořila Nortonova posádka na prvním Rámovi.</p>
<p>Umístění dvou hlavních ulic bylo totožné, ale čím více se blížil k náměstí, tím více si byl jistý, že malé postranní uličky jsou uspořádány podle jiného vzoru, než jak je zachytili první výzkumníci. Takagišiho vědecká duše ho nutila, aby se u každé takové odlišnosti zastavil a zanesl ji do malého kapesního počítače.</p>
<p>Tak došel až do oblasti těsně obklopující náměstí, kolem kterého se rozprostíraly ulice v soustředných kruzích. Když přešel další tři ulice, stanul proti obrovskému osmistěnu vysokému asi sto metrů, jehož povrch se krásně zrcadlil. Zář z jeho světlice se od jeho povrchu odrážela na ostatní budovy v okolí. Doktor Takagiši pomalu obešel osmistěn a pozorně pátral po nějakém vchodu, ale žádný nenašel.</p>
<p>Za osmistěnem se rozkládala kruhová plocha bez budov, tedy náměstí. Šigeru Takagiši pomalu obešel náměstí a pozorně studoval okolní budovy. Nepřišel na žádná nová zjištění, která by napovídala o účelu těchto staveb. Ani když začal postupně prozkoumávat náměstí, neobjevil nic, co by stálo za zmínku. Navzdory tornu si do počítače poznamenal postavení četných nízkých nevýrazných kovových krabic, kterými bylo náměstí rozčleněno na několik dílů.</p>
<p>Jakmile opět stanul před osmistěnem, vytáhl doktor Takagiši tenký šestihranný talíř hustě osázený elektronikou. Začal na ploše náměstí rozmisťovat vědecké přístroje a dalších deset minut mu zabralo přezkoušení jejich funkčnosti pomocí transceiveru. Když byl konečně s kontrolou hotov, rychle opustil náměstí a vydal se směrem k Válcovému moři.</p>
<p>Takagiši dosel až do poloviny druhé kruhové ulice, když za zády zaslechl krátké ale hlasité třesknutí nesoucí se směrem od náměstí. Zastavil se, otočil a poslouchal. Po několika vteřinách zaslechl jiný odlišný zvuk. Ten už Takagiši znal z první výpravy k městu, ono škrábání ocelových kartáčů. Posvítil si tím směrem baterkou a hluk ustal. Zhasl tedy světlo a dál zůstal tiše stát v půli ulice. Po několika minutách se škrábavý zvuk ozval opět. Takagiši se opatrně vydal nazpět a pomalu začal obcházet osmistěn ve směru, odkud zvuk přicházel. Když už byl téměř na náměstí, ozvalo se z jeho tašky pípání. Dříve než stačil alarm signalizující selhání funkcí přístrojů, které rozmístil na náměstí, vypnout, rozhostilo se v New Yorku opět hrobové ticho. Vyčkával, ale nic se už neozvalo.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit a najít ztracenou odvahu. Nakonec jeho zvědavost přece jenom zvítězila nad strachem a doktor Takagiši se vrátil na náměstí, aby překontroloval své přístroje. Jaké bylo ale jeho překvapení, když šestihranný talíř s přístroji, který zde zanechal, beze stopy zmizel. Kam se mohl podít? Kdo ho mohl vzít? To byla otázka.</p>
<p>Takagiši vycítil, že se ocitl na prahu významného vědeckého objevu. Přestože byl vystrašen a měl chuť utéct, rozsvítil velkou baterku a pátral světelným kuželem po náměstí v naději, že nalezne ztracenou vědeckou stanici. Tak narazil na malý kousek kovu, který ležel nějakých třicet až čtyřicet metrů od středu náměstí. Takagiši odhadl, že odraz světla pochází z jeho přístroje, a proto se tím směrem rozběhl.</p>
<p>Padl na kolena a začal prozkoumávat přístroj. Nebyl nijak viditelně poškozený. Právě když vyndal transceiver, aby přístroj funkčně překontroloval, upoutal jeho pozornost objekt připomínající provaz o průměru patnácti centimetrů, který ležel na zemi v polostínu, kam dopadaly krajní paprsky vědcovy baterky. Doktor Takagiši povstala přešel k onomu objektu. Ve světle zjistil, že je zlatočerveně pruhovaný, přes dvacet metrů dlouhý a jeho konec mizí pod kovovým přístřeškem vysokým asi tři metry. Na omak bylo silné lano po obvodě měkké a roztřepené. Když se jej pokusil celé vytáhnout ven, začalo se lano samo hýbat. Takagiši jej okamžitě pustil a ono pozvolna sklouzlo pod stříšku. Při pohybu vydávalo zvuk, jako když ocelové kartáče drhnou o kov.</p>
<p>Doktor Takagiši cítil bít srdce až v krku. Měl nutkavou touhu utéct. Pak si ale vzpomněl na debaty, které vedl jako vysokoškolský student v zahradě se zenovým učitelem. On by se jistě nebál. Přinutil se tedy a vyšel směrem ke stříšce.</p>
<p>Černozlaté lano zmizelo. Na náměstí se rozhostilo hrobové ticho. Takagiši přejel světelným kuželem po zemi, kde naposledy lano zahlédl. A nevěřil svým očím. Ve světle se mu u nohou svíjela černozlatá masa.</p>
<p>Znenadání mu v uších zalehlo od vysokého zakňučení. Doktor Takagiši se ohlédl a zkoprněl. Oči mu lezly z důlků. Vykřikl hrůzou, když se po něm natáhla tři chapadla. Srdeční stěna mu pukla ještě dříve, než ho ono ohromné stvoření stačilo polapit, takže do jeho spárů dopadl už bez známek života.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>33. POHŘEŠOVANÝ</emphasis></strong></p>
<p>„Admirál Heilmann?“</p>
<p>„Ano. Generál O’Toole?“</p>
<p>„Jsi sám?“</p>
<p>„Jistě. Právě jsem vstal. Schůzku s doktorem Brownem mám až za hodinu. Proč voláš tak časně?“</p>
<p>„Zatímco jsi spal, tak jsem dostal přísně tajnou kódovanou zprávu z vojenského velitelství RV. Týká se Trojice. Zajímají se o status.“</p>
<p>„Co si o tom myslíš, generále?“</p>
<p>„Je to tajná linka, admirále? Vypnul jsi automatické nahrávání?“</p>
<p>„Teď už ano.“</p>
<p>„Ptali se na dvě věci. Zdali Borzov před smrtí neřekl nikomu o RQ a jestli ještě někdo z posádky ví o Trojici.“</p>
<p>„A ty znáš odpověď na obě otázky?“</p>
<p>„Chtěl jsem mít jenom jistotu, že o tom nepovíš nic doktoru Brownovi. Naléhali na mě, abych s tebou promluvil, dříve než jim odpovím. Co si o tom všem myslíš ty?“</p>
<p>„Nevím, Michaeli. Možná, že někdo na Zemi začíná ztrácet nervy. Wilsonova smrt tomu určitě napomohla.“</p>
<p>„To je jisté. Ale na Trojici jsem nepomyslel. Myslíš si, že ví něco víc než my?“</p>
<p>„No, myslím, že brzy budeme moudřejší. Všichni představitelé MVS naléhali, abychom při první příležitosti Rámu opustili. A naše rozhodnutí, že by si posádka měla před evakuací odpočinout, se jim vůbec nezamlouvalo. A velice pochybuji, že by teď své rozhodnutí změnili.“</p>
<p>„Admirále, vzpomínáš si ještě na tu hypotetickou diskuzi vedenou generálem Borzovem o podmínkách, za kterých může být uvedena Trojice v činnost?“</p>
<p>„Matně. Proč?“</p>
<p>„Ještě pořád nesouhlasíš s jeho názorem, že musíme vědět, z jakého důvodu má začít Trojice fungovat? Tenkrát jsi tvrdil, že kdyby hrozilo bezprostřední nebezpečí, žádné zdůvodnění bys vědět nemusel.“</p>
<p>„Asi ti nerozumím, generále. Proč se mě na tohle vůbec ptáš?“</p>
<p>„Dříve než pošlu kódovanou zprávu na vojenské velitelství RV, chtěl bych mít tvůj souhlas. Je mi podezřelé, proč se zrovna teď ptají na status Trojice. Jestli nám hrozí nějaké nebezpečí, měli bychom mít právo to vědět.“</p>
<p>„Můžeš se vyžádat doplňující informace, Michaeli, ale vsadil bych se, že ten jejich dotaz je záležitostí běžné rutiny.“</p>
<p>Janos Tabori se probudil do ještě stále nočního Rámy. Oblékl si leteckou kombinézu a přitom si v duchu probíral, co všechno bude nutno provést k zabezpečení transportu biota-kraba na palubu Newtona. Pokud by příkaz k vyklizení Rámy byl skutečně potvrzen, s odsunem by se začalo hned po rozednění. Janos si na kapesním počítači prošel závazné pokyny evakuace a doplnil si je o údaje, které vyplynou z transportu biota.</p>
<p>Podíval se na hodinky. Do rozbřesku zbývalo čtvrt hodiny, ovšem za předpokladu, že Rámův cyklus bude pravidelný. Janos se musel v duchu smát. Ráma jim už připravil tolik nečekaných překvapení, že nebylo vůbec jisté, kdy začne svítat. Kdyby ovšem vše fungovalo tak, jak má, Janos by si nerad nechal „rozbřesk“ ujít. Nasnídat se může přece až potom.</p>
<p>Nějakých sto metrů od jeho příbytku se nacházel v kleci krab. Ležel zde nehnutě od předešlého dne, kdy byl odtržen od svých kolegů. Janos ve světle baterky zkontroloval neporušenost klece. Neobjevil nic, co by svědčilo o tom, že by se biot během noci pohnul. Potom se Janos vydal z Beta tábora směrem k moři.</p>
<p>Jak tak čekal na rozbřesk světel, přemýšlel o rozhovoru s Nicole z předešlé noci. Na té Borzovově bolesti, toho večera, kdy zemřel, mu něco nesedělo. Až moc dobře si pamatoval na zjevně zdravý apendix, nedalo se tedy pochybovat o tom, že diagnóza byla chybná. Ale proč se mu pak Nicole nesvěřila o podezření na drogovou reakci? Asi k tomu měla své důvody…</p>
<p>Janos si proto vyvodil závěr, že doktorka des Jardinsová musela z nějaké příčiny ztratit víru v jeho odborné schopnosti, anebo ho dokonce podezírala, že onu drogu naordinoval generálu Borzovovi bez jejího vědomí on sám. Na žádný jiný důvod nepřišel. To, že by na věci mohl nést část viny, ho nenapadlo ani ve snu. Dokonce je i možné, uvažoval dál, že se Nicole doslechla o Schmidt-Hagenestově projektu a podezřívá nás všechny čtyři.</p>
<p>Vůbec poprvé ho napadlo, že vyčerpávající bolest Valerije nemusela být přirozeného původu. V té souvislosti si vzpomněl na chaotické setkání jejich čtyřky dvě hodiny poté, co se David Brown dozvěděl, že má během prvního výzkumného úkolu zůstat na Newtonu. „Musíš s ním promluvit, Otto,“ hučel dotčený doktor Brown tenkrát do admirála Heilmanna. „Musíš ho přimět, aby změnil své rozhodnutí!“</p>
<p>Otto Heilmann tehdy podotkl něco v tom smyslu, že generál Borzov jen těžko změní své rozhodnutí pouze na podkladě jeho připomínky. „V tom případě,“ odpověděl rozčílený doktor Brown, „se klidně můžeme loučit s lákavou nabídkou z našeho kontraktu.“</p>
<p>Po celou dobu jejich dohadování zůstala Francesca Sabatiniová klidná a bezstarostná. Na odchodu zaslechl Janos doktora Browna, jak ji plísnil. „A proč ty jsi tak klidná?“ zeptal se jí. „Tebe se to týká zrovna tak jako mě. Nebo už máš nějaké řešení, o kterém nevím?“</p>
<p>Janos ještě stačil koutkem oka zachytit Francescin úšklebek. Tenkrát tomu nepřipisoval větší význam, než že se jednalo o běžný projev vzdoru. Nyní, když čekal na břehu rámanského moře, se mu tento úšklebek vybavil opět před očima. S Francescinou znalostí drog by to nebyl žádný větší problém podstrčit generálu Borzovovi něco, co by u něho mohlo vyvolat symptom apendicitis. Ale byla by něčeho takového schopná… něčeho tak podlého, jenom proto, aby zvýšila zisk plynoucí z mediálního projektu?</p>
<p>Náhle byl Ráma v okamžiku zaplaven světlem. Jako pokaždé to bylo příliš rychlé na to, aby stačil pouhým okem zachytit víc. Janos se pomalu rozhlédl po obou polokoulích. V tu chvíli se rozhodl, že si musí co nejdříve promluvit s Francescou.</p>
<p>První, kdo tuto otázku položil přímo, byla Irina Turgeněvová. Kosmonauté právě dojídali snídani, až na doktora Browna a admirála Heilmanna, kteří odešli od stolu dříve, neboť je čekalo nekonečné dohadování a představiteli MVS. „Kde je doktor Takagiši?“ zeptala se nevinně. „To je poslední člen posádky, kterého jsem ještě dneska neviděla.“</p>
<p>„Asi zaspal,“ usoudil Janos, vstal a odstrčil skládací křesílko. „Půjdu se za ním podívat.“</p>
<p>Po minutě se Janos vrátil viditelně zmatený. „Není tam,“ oznámil a pokrčil rameny. „Nešel se třeba projít?“</p>
<p>Nicole des Jardinsové přejel mráz po zádech. Prudce vstala od stolu, aniž by dojedla. „Měli bychom se po něm jít podívat,“ navrhla, „nebo nebude připraven k odchodu.“ Nicolina výzva nezůstala bez odezvy. „O co jde?“ zeptal se Richard Wakefield docela přirozeně. „Jeden z našich vědců se ráno vyjde trochu projít a náš lékař hned troubí na poplach.“ Přesto hned zapnul svou vysílačku. „Haló, doktore Takagiši, kde tě máme? Tady Wakefield. Bud od tý dobroty a dej nám vědět, že jsi v pořádku, ať můžeme v klidu dosnídat.“</p>
<p>Následovalo jen dlouhé hrobové ticho. Každý z členů posádky až moc dobře znal rozkaz, který členům expedice umožňoval vypnutí vysílání, ale u příjmu to nebylo v žádném případě možné.</p>
<p>„Takagiši-sane.“ zavolala do vysílačky Nicole s úzkostí v hlase. „Jsi v pořádku? Odpověz, prosím!“ Nic se však neozývalo a Nicole pocítila rostoucí tlak okolo žaludku. S jistotou vycítila, že se jejímu příteli stalo něco strašného.</p>
<p>„Už se vám to snažím vysvětlit podruhé, doktore Maxwelle,“ namítal podrážděně David Brown. „Evakuace jenom části posádky nemá smysl. Nejdůležitějším úkolem dneška je nalézt doktora Takagišiho a k tomu je zapotřebí celé posádky. Jakmile ho vypátráme, Rámu okamžitě opustíme, jak jen to půjde nejrychleji. A na vaši další otázku odpovídám – ne, část posádky se neodmítá podrobit rozkazu k evakuaci.“</p>
<p>Otočil se k admirálu Heilmannovi a podal mu mikrofon. „Proboha, Otto,“ zamumlal, „vysvětli to těm omezenejm byrokratům sám. Oni si myslí, že do toho ze vzdálenosti sta milionů kilometrů vidí líp než my tady.“</p>
<p>„Doktore Maxwelle, tady je admirál Heilmann. Chci vám říct, že se plně ztotožňuji s názory doktora Browna. Mimochodem, při takovém zdržení se nemůžeme věčně dohadovat. Proto hodláme postupovat podle našeho plánu. Já zůstanu v Beta táboře spolu s kosmonautem Taborim a zabalíme spolu nejtěžší věci včetně biota. Já navíc budu koordinovat pátrání. Brown, Sabatiniová a des Jardinsová se po ledě dopraví do New Yorku, nejpravděpodobnějšího místa, kam se profesor zřejmě sám o vlastní vůli vydal. Wakefield, Turgeněvová a Jamanaka po něm budou pátrat z helikoptér.“</p>
<p>Po chvilkovém mlčení pokračoval. „Nemusíte nám odpovídat hned. Pátrání začne dříve, než se k nám vaše relace dostane.“</p>
<p>Nicole si ve svém příbytku pečlivě nachystala lékařské potřeby. V duchu si vyčítala, že mohla předvídat Takagišiho úmysl navštívit na poslední chvíli New York. Zase jsi udělala chybu, říkala si v duchu. Snad mu budeš moct pomoct, až ho najdeme.</p>
<p>Proceduru balení už ovládala poslepu. Neváhala uskrovnit své zásoby pití a potravy, jen aby měla dostatek všeho, co by mohlo pomoci zraněnému nebo nemocnému Takagišimu. Se smíšenými pocity přijala příkaz k tomu, kteří dva další členové s ní budou pátrat po japonském vědci. I když na druhou stranu to nebylo až tak podstatné. Každý z nich dobře věděl o Takagišiho posedlosti New Yorkem. Za těchto okolností nebylo divu, že právě ona bude vyslána spolu s Brownem a Sabatiniovou do nejkritičtější oblasti. Právě když chtěla Nicole vyjít ven z chatky, spatřila ve dveřích Richarda Wakefielda. „Mohu dál?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Jistě,“ odvětila.</p>
<p>Vešel dovnitř očividně nejistý a rozpačitý. „Co jsi chtěl?“ zeptala se ho Nicole po chvilce ticha.</p>
<p>Bezbranně se pousmál. „No, víš,“ začal plaše, „ještě před několika málo minutami mi to přišlo jako dobrý nápad. Teď mi to ale připadá spíš hloupý – možná dětinský.“ Nicole si povšimla, že cosi třímá v pravé ruce. „Něco jsem ti přinesl,“ pokračoval. „Něco pro štěstí, dalo by se říct. Myslel jsem, že by sis to mohla vzít s sebou do New Yorku.“</p>
<p>Kosmonaut Wakefield rozevřel dlaň, ve které Nicole rozpoznala prince Jindru. „Asi můžeš namítat, že všechno závisí na odvaze a statečnosti, ale občas je i trochu toho štěstí zapotřebí.“</p>
<p>Nicole tím hluboce dojal. Vzala si od Wakefielda drobnou figurku a s obdivem si ji z blízka prohlížela. „Je ten princ nadán nějakými schopnostmi, o kterých bych měla vědět?“ zeptala se mile.</p>
<p>„To tedy je,“ přitakal potěšený Richard. „Po večerech nejraději vysedává po hospodách s pochybnými individui. Nebo vyhledává souboje s rytíři a vévody. Anebo se dvoří krásným francouzským princeznám.“</p>
<p>Nicole vyprskla smíchy a zapojila se do hry. „Když se budu cítit sama a budu si přát, aby mě princ pobavil, co mám udělat?“ zeptala se. Richard přistoupil blíž a ukázal jí nepatrný klíček těsně nad zadkem prince Jindry. „Je naprogramován na mnoho funkcí,“ vysvětloval Richard a ukázal na malý přepínač na zádech figurky. „Navolíš si ho podle slovního klíče. Na konverzaci si navolíš K, na předvádění jeho divadelního umění A, jako akce.“</p>
<p>Nicole si schovala malého prince do kapsy letecké kombinézy. „Děkuju, Richarde. Je to hrozně milé.“</p>
<p>Wakefield byl dojat. „No, víš, to nic není. Myslel jsem si, že teď máš spoustu starostí, a tak, že možná…“</p>
<p>„Ještě jednou díky, Richarde,“ přerušila ho Nicole. „Udělal jsi mi velkou radost.“ Ven z chatky vyšli společně.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>34. PODIVNÍ SPOLEČNÍCI</emphasis></strong></p>
<p>Doktor David Brown patřil k těm teoretickým vědcům, kteří nikdy nevěřili žádným strojům. Ostatně i většina jeho vědeckých prací se zabývala pouze teoretickými subjekty. Měl přímo hrůzu z empirických věd. Z toho logicky vyplývalo, že ve všech technicích viděl jenom nafoukané instalatéry a tesaře. Jejich existenci toleroval jedině proto, že občas musel někdo doplnit jeho teorie o konkrétní údaje.</p>
<p>Jakmile se chtěla Nicole ve vší nevinnosti zeptat doktora Browna na základní principy činnosti rolby, neubránila se Francesca ironickému úšklebku. „To se ptáš toho pravýho,“ pronesla italská žurnalistka, „ten o něčem takovém nemá ani páru. Dokážeš si vůbec představit, že tenhle mužský neumí řídit ani elektrický vozík? Na vlastní oči jsem ho viděla, jak půl hodiny zíral na jednoduchého kuchyňského robota a pak to nakonec stejně vzdal. Umřel by hlady, kdyby mu někdo nepomohl.“</p>
<p>„Nech toho, Francesco,“ brzdila ji Nicole, když obě ženy nastupovaly na přední sedadla rolby, „tak zlé to s ním zase být nemůže. Koneckonců musí umět zacházet se všemi palubními počítači a komunikační technikou, stejně tak jako s dalšími palubními systémy na Newtonu. Určitě přeháníš.“</p>
<p>Vedly nezávaznou a neškodnou konverzaci. Doktor Brown zabořený na zadním sedadle si povzdychl. „To se vážně dvě tak výjimečné ženy nedokážou bavit o něčem jiném? Jestli ne, tak byste se mi alespoň mohly pokusit vysvětlit, proč ten blázen Japonec musel v polovině noci utéct z našeho tábora?“</p>
<p>„Podle Maxwellova asistenta, toho pohřebního přisluhovače Millse, je spousta lidí na Zemi přesvědčena o tom, že našeho starého dobrého Japonce unesli Rámané.“</p>
<p>„Pokračuj, Francesco, ale prosím tě vážně. Proč si myslíš, že se doktor Takagiši rozhodl k takovému kroku?“</p>
<p>„Já bych možná tušila proč,“ podotkla opatrně Nicole. „Třeba byl netrpělivý a nesouhlasil s plánem výzkumu. Všichni přece dobře víme, jak velký význam připisoval New Yorku. A po té Wilsonově nehodě… tedy, už mu bylo jasné, že bude nařízena evakuace. A pokud bychom se vůbec kdy dovnitř vrátili, Válcové moře by už roztálo, a pak by cesta k New Yorku byla podstatně těžší.“</p>
<p>Nicole by se ráda Brownovi a Sabatiniové svěřila o Takagišiho srdečních obtížích, ale vnitřní hlas ji před jejími společníky varoval. „V každém případě to není někdo, kdo by podnikl něco neuváženého a hned selhal,“ uvažoval doktor Brown. „Jenom by mě zajímalo, jestli alespoň něco objevil.“</p>
<p>„Třeba ho bolela hlava nebo nemohl usnout,“ přidala se Francesca. „Tak například Reggie Wilson, ten když ho bolela hlava, prochodil křížem krážem celou noc.“</p>
<p>David Brown se naklonil dopředu. „Mimochodem,“ řekl směrem k Nicole, „Francesca mi pověděla o tvé domněnce, že byla Wilsonova nevyrovnanost v posledních dnech zapříčiněna léky na bolení hlavy. Určitě toho musíš vědět o drogách hodně. Mě osobně udivilo, jak rychle jsi dokázala určit, kdy jsem si bral prášek na spaní.“</p>
<p>„Když už mluvíš o drogách,“ začala Francesca a po chvíli pokračovala, „Janos Tabori se během řeči zmínil, že jste spolu probírali Borzovovu smrt. Nevím, jestli jsem ho správně pochopila, ale říkal snad něco v tom smyslu, že máš podezření na drogovou reakci?“</p>
<p>Stále uháněli přes ledovou plochu a jejich konverzace zdánlivě působila nenucené. K nějakému podezření přece chyběly důkazy. Nicméně, pomyslela si Nicole v duchu, když spřádala odpověď pro Francescu, tyhle dvě poslední poznámky vyzněly až moc nevinně. Nicole se otočila dozadu na Davida Browna. U Francescy se dalo předpokládat, že jí přetvařování žádné větší problémy dělat nebude, ale z výrazu tváře Davida Browna by mohla vytušit, do jaké míry byly tyto otázky náhodné, či nikoli. Ten však před jejím upřeným pohledem uhnul.</p>
<p>„S kosmonautem Taborim jsme si skutečně povídali o smrti generála Borzova a probírali jsme možné příčiny, které mohly vyvolat jeho bolesti,“ podotkla Nicole suše. „A navíc, jeho apendix byl absolutně zdravý, takže něco ten stav zapříčinit muselo. Při vzájemné výměně názorů jsem se před Janosem zmínila, že jednou z možných příčin takového stavu mohla být i drogová reakce. Nebyla to ale konečná diagnóza.“</p>
<p>Doktoru Brownovi se viditelně ulevilo a okamžitě změnil téma hovoru. Klidně bych se vsadila, že to není všechno, co leží naší dámě-novinářce na srdci, přemítala Nicole. Ale teď hned se mě na to nezeptá. Pozorovala Francescu, která byla zabrána do vlastních myšlenek. Brownův monolog pojednávající o reakci Země na Wilsonovu smrt očividně nevnímala.</p>
<p>Jakmile Brown domluvil, rozhostilo se mezi nimi ticho. Nicole si prohlížela ledové pláně táhnoucí se všemi směry okolo nich, působivé útesy ohraničující Válcové moře a newyorské mrakodrapy, které se před nimi tyčily. Sám o sobě byl Ráma skutečno nádherný svět. Začínalo ji hryzat svědomí, že tak podezřívala Francescu a doktora Browna. Je to vlastně ostuda, že my lidé spolu nedokážeme vyjít, meditovala v duchu. A to dokonce ani tehdy, když jsme ohroženi.</p>
<p>„Vůbec nechápu, jak jsi to mohla dokázat,“ vyhrkla znenadání Francesca a obrátila se k Nicole. „A že se to dodneška místním pisálků od videonovin nepodařilo vyšťárat. Každý trouba si přece dokáže spočítat, kdy se to muselo stát.“</p>
<p>Doktor Brown zjevně nechápal, o čem je řeč. „O čem to proboha mluví?“ zeptal se.</p>
<p>„O našem slavném lékařském důstojníkovi,“ odvětila mu Francesca. „Copak tebe to neudivuje, že se za takovou dobu ještě nikomu nepodařilo vypátrat otce její dcery?“</p>
<p>„Seňoro Sabatiniová,“ spustila okamžitě Nicole italsky, „už jsem ti jednou řekla, že ti po tom vůbec nic není. A dál ti nemíním tolerovat tohle věčné šťourání do mého soukromí!“</p>
<p>„Jenom jsem tím chtěla říct, Nicole,“ vymlouvala se hned italsky Francesca, „že každý člověk má právo na nějaké to osobní tajemství.“</p>
<p>David Brown jen nechápavě zíral na obě ženy. Nerozuměl jim ani slovo a viditelně ho to mrzelo. „Takže, Davide,“ zavedla Francesca řeč jinam, „cos nám to říkalo náladách na Zemi? Myslíš si, že nám nařídí návrat, nebo jenom zatrhnou tenhle výzkumný úkol?“</p>
<p>„Výkonná rada vojenského velitelství RV byla mimořádně svolána na konec tohoto týdne,“ odpověděl. „Doktor Maxwell si je ale docela jist tím, že celý projekt bude zrušen.“</p>
<p>„To by byla typicky přehnaná reakce těch opatrnických vládních úředníků, kteří se odjakživa báli trošku riskovat,“ komentovala Francesca situaci. „Vůbec poprvé ve svých dějinách se připravená lidská výprava ocitne na lodi mimozemské civilizace, a tam na Zemi se politici tváří, jako když o nic nejde. Tohle tedy vážně nechápu.“</p>
<p>Nicole des Jardinsová se už ale rozhovoru Francescy s Brownem nevěnovala. Určitě si myslí, že mám v ruce konkrétní důkaz o drogách ve vztahu k Borzovovi, uvažovala. Jinak si její jednání nedokážu vysvětlit.</p>
<p>Po příjezdu ke břehu ztratili deset minut tím, že si Francesca připravovala kameru-robota a další příslušenství, aby je mohla všechny tři zachytit v akci při „pátrání v nepřátelském městě“ po jejich chybějícím kolegovi. Nicole také jasně doktoru Brownovi naznačila, že je proti takovému plýtvání časem, a odmítla se natáčení zúčastnit. Zatímco Francesca kompletovala techniku, vystoupila Nicole po nejbližším schodišti a zblízka si prohlížela město mrakodrapů. Dole, hluboko pod sebou, zřetelně slyšela Francescu, navozující dramaticky vypjatou situaci pro miliony diváků na Zemi.</p>
<p>„Právě stojíme zde, na samém pokraji záhadného ostrovního města New Yorku. Kousek od tohoto místa jsme spolu s doktorem Takagišim a kosmonautem Wakefieldem počátkem týdne zaslechli ony tajuplné zvuky. Nyní se máme právo domnívat, že toto neprobádané místo se stalo cílem výpravy, na kterou se včera v noci profesor vydal sám…</p>
<p>Co se mu jenom stalo? Proč neodpovídá na naše volání? Včera za tragických okolností zemřel v klepetech biotů Reggie Wilson, když nasadil život, aby zachránil novinářku. Nepotkal i našeho odborníka na Rámu tentýž osud? Nepojistili mimozemští stavitelé své plavidlo proti vpádu nevítaných návštěvníků tak, aby byli tito vetřelci zničeni? Kdo ví? Ale my…“</p>
<p>Nicole se rozhodla, že bude nejrozumnější Francescu ignorovat. Pokoušela se odhadnout, kterým směrem se mohl doktor Takagiši vydat. K lepší orientaci si na obrazovku vyvolala plán místa, který byl zanesen v kapesním počítači. Moc bych za to nedala, že se vydal přímo do středu města. Věřil totiž, že právě tam může nalézt klíč k celé záhadě zvané Ráma.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>35. V JÁMĚ</emphasis></strong></p>
<p>Dobře dvacet minut se proplétali ulicemi bez pomoci osobních navigátorů. Žádný konkrétní plán pátrání stanoven neměli. Prostě a jednoduše bloudili městem. Každé tři až čtyři minuty je admirál Heilmann přes doktora Browna navedl do jiné čtvrti, která vypadala nadějně.</p>
<p>„Tímhle způsobem,“ poznamenala Nicole do mikrofonu na adresu Otto Heilmanna, „budeme pátrat navěky. Doktore Browne, nebylo by rozumnější, kdybys zůstal na jednom místě a já s Francescou bych pak…“</p>
<p>„Pozor! Pozor!“ zaslechli Ottův hlas, právě když došel David Brown do prostoru mezi dvěma velkými budovami. „Slyšeli jste poslední hlášení?“</p>
<p>„Asi ne, Otto,“ odvětil doktor Brown. „Nemohl bys nám ho zopakovat?“</p>
<p>„Jamanaka, Wakefield a Turgeněvová probádali část prostoru v úseku Severní polokoule. Po Takagišim ani vidu, ani slechu. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by se vydal dál na sever, pokud se ovšem nevydal do jednoho z okolních měst. V tom případě bychom tam ale museli zahlédnout otisky jeho stop. Takže, na správné stopě jste pravděpodobně vy.“</p>
<p>„Zato my máme pro vás zajímavou novinku. Náš polapený krab se začal před dvěma minutami hýbat. Pokouší se utéct, ale zatím se mu podařilo pouze udělat na mřížích rýhy. Tabori se chvatně pustil do budování nové větší klece, kterou bychom dali přes tu starou. Letíme proto zpátky s Jamanakovým strojem do Beta tábora, abychom Taborimu pomohli. Do minuty tam jsme… Počkejte… Máme tu naléhavé hlášení od Wakefielda… Přepínám na něj.“</p>
<p>Trojice kosmonautů v New Yorku jen stěží slyšela slabý signál přenášející nezaměnitelný britský přízvuk Richarda Wakefielda. „Pavouci!“ vložil se do relace admirál Heilmann. „Vzpomínáte si na toho biota-pavouka, kterého pitvala Laura Ernestová? Tak přesně šest takových jsme zaregistrovali pod jižním útesem. Všichni jsou před naší prozatímní budovou. A navíc dva původně mrtví bioti-krabové, bratříčci těch z našeho hejna, byli očividně někým opraveni a právě teď se ženou směrem k Jižnímu pólu…“</p>
<p>„Film!“ volala Francesca do vysílačky. „Bereš je na film?“</p>
<p>„Co říkáš? Co potřebuješ, film?“</p>
<p>„Francesca se tě ptá, jestli je natáčíš?“ vysvětloval admirál Heilmann. „Jasně že jo, drahoušku,“ přitakal Richard Wakefield. „Jak automatickou v helikoptéře, tak ruční, kterou jsi mi dneska ráno bez pardonů hodila do náruče. Ti pavoukovití bioti jsou vážně úžasní. Nikdy bych do nich neřekl, že se můžou pohybovat tak rychle… Mimochodem, nezachytili jste nějaké stopy po našem japonském kolegovi?“</p>
<p>„Dosud ne,“ dal vědět David Brown z New Yorku. „Tímhle způsobem to jde dost pomalu. Připadá mi to, jako bych hledal jehlu v kupce sena.“ Admirál Heilmann ještě jednou zopakoval úkoly pro Turgeněvovou a Wakefielda a Richard vzápětí oznámil, že se vrací do Beta tábora k dotankování paliva. „A co ty, Davide?“ dotázal se ho Heilmann. „Podle všeho by bylo nejlepší, zvláště kvůli té chásce ze Země, která ustavičně volá po stoprocentní informovanosti, kdyby ses i ty vrátil do Bety. Kosmonautky Sabatiniová a des Jardinsová mohou v pátrání pokračovat samy. Nebo jim můžeme za tebe poslat vrtulníkem náhradu.“</p>
<p>„No, víš, ještě nevím, Otto, já…“ Francesca vypnula Brownovu vysílačku v půli věty. Ten po ní hodil zlostným pohledem, ale dlouho mu to nevydrželo.</p>
<p>„Musíme si promluvil tam o tom,“ řekla mu pološeptem na vysvětlenou. „Řekni, že mu sám zavoláš za pár minut.“</p>
<p>Tento způsob jednání mezí Francescou Sabatiniovou a Davidem Brownem vyrazil Nicole dech. Ani jeden z nich si očividně nelámal hlavu s osudem doktora Takagišiho. Francesca trvala na okamžitém návratu do Beta tábora, aby mohla zpracovat všechny zpravodajské příspěvky, a doktor Brown byl zase neklidný, neboť nebyl ve středu dění expedice.</p>
<p>Navzájem se přesvědčovali o pádnosti svých důvodů k návratu. A co kdyby tedy New York opustili oba? Ne to nejde, kosmonautka des Jardinsová tam přece sama zůstat nemůže! Leda že by si i ona šla s nimi odpočinout. Stejně se ta věc okolo Takagišiho za pár hodin uklidní…</p>
<p>To už bylo na Nicole příliš. „Nikdy!“ zakřičela na ně. „Nikdy v životě jsem ještě neviděla tak sobecký…“ Nedokázala se ovládat. „Jeden z nás se pohřešuje a určitě potřebuje naši pomoc. Může být i smrtelně zraněn a vy se nedokážete dohadovat o ničem jiném, než o vašich vlastních egocentrických zájmech. To je od vás tedy pěkně hnusné!“</p>
<p>Nicole se na chvilku odmlčela. Jen co popadla dech, stále ještě rozlobená, pokračovala. „Teď se s vámi do Bety nevrátím, i kdybyste mi to třeba rozkázali. Zůstanu tady a budu pátrat dál. Pro mě má pořád lidský život větší cenu než velitelská funkce nebo nějaký hloupý televizní projekt.“</p>
<p>David Brown jen zamžikal očima, jako kdyby dostal pohlavek. Francesca se však i nadále strojeně usmívala. „Aha, aha,“ řekla, „vidím, že náš lékařský důstojník ví víc, než by měl.“ Hodila pohledem po Davidovi a potom zpět k Nicole. „Omluv nás na chvíli, drahoušku. Musíme si něco probrat v soukromí.“</p>
<p>Francesca s Brownem odešli stranou k jednomu z mrakodrapů a začali spolu živě diskutovat. Nicole se, od nich odvrátila. Měla na sebe hrozný vztek, že se nedokázala ovládnout. Nejvíc ji však mrzelo, že se podřekla o Schmidt-Hagenestově kontraktu. Určitě budou podezřívat Janose, že mi o tom pověděl, uvažovala. Koneckonců, bývali jsme dobří přátelé.</p>
<p>Za chvíli se Francesca vrátila k Nicole, zatímco doktor Brown volal rádiem admirála Heilmanna. „David si volá pro helikoptéru, aby ho vyzvedla u rolby. Ujišťoval mě, že dokáže najít zpáteční cestu. No a já tu zůstanu s tebou a budeme společně dál pátrat po Takagišim. Alespoň si budu moct pořádně nafotit New York.“</p>
<p>Francesca jednala bez jakéhokoli náznaku emocí. Nicole nedokázala odhadnout její vnitřní rozpoložení. „Abych nezapomněla.“ dodala ještě Francesca. „Slíbila jsem Davidovi, že se vrátíme do tábora nejpozději za čtyři hodiny.“</p>
<p>Během první hodiny pátrání mezi sebou obě ženy téměř nepromluvily. Veškerou činnost nechala Francesca na Nicole. Každou čtvrt hodinu se zastavily a rádiem si nechaly z Beta tábora stanovit polohu. „Nacházíte se přibližně dva kilometry jižně a čtyři východně od rolby,“ referoval jim Richard Wakefield právě, když se zastavily na oběd. „Právě teď jste přesně na východ od hlavního náměstí.“</p>
<p>Vydaly se tedy na náměstí, kam, jak se domnívala Nicole, se Takagiši vypravil nejdříve. Zde nalezly otevřenou kruhovou plochu s četnými nízkými stavbami, ale po kolegovi nebylo nikde ani stopy. Vzápětí Francesca s Nicole bedlivě pročesaly dvě nejbližší tzv. „koláčové“ čtvrti. Opět bezvýsledně. Nicole připustila, že si v dané situaci vážně neví rady.</p>
<p>„Tohle je fakt úchvatný místo,“ vydechla Francesca a pokračovala v přerušeném obědě. Obě ženy seděly na kovové krychli o hraně jeden metr. „To na fotografii zachytit nedovedu. Všechno je tu tak tiché, tak vysoké, tak… neznámé.“</p>
<p>„Některé z těch budov by bez tvých fotografií nikdo popsat nedovedl.</p>
<p>„Tak třeba tenhle mnohostěn. V každé čtvrti je jeden a ten největší je na hlavním náměstí. Moc by mě zajímalo, jaký mají význam, jestli vůbec nějaký mají. A proč jsou umístěny právě tam, kde jsou.“</p>
<p>Vzájemné napětí poněkud polevilo a obě ženy se trochu uvolnily. Stručně si povídaly, co všechno shlédly při putování městem. Francescu nejvíce upoutalo velké mřížoví, které spojovalo dva mrakodrapy v jeden celek. „K jakému účelu to mřížoví může sloužit?“ zeptala se Francesca během odpočinku. „Určitě musí obsahovat nejméně dvacet tisíc smyček a do výšky to nemá míň jak padesát metrů.“</p>
<p>„Naše marná snaha o pochopení jejich světa by jim jistě připadala směšná,“ usmála se Nicole. Doobědvala a podívala se na kolegyni. „Můžeme pokračovat?“</p>
<p>„Ne tak docela,“ odvětila Francesca záměrně. Zmačkala zbytek jídla i s obalem a odhodila jej do odpadové kapsy své letecké kombinézy. „My dvě si spolu musíme ještě vyřídit určité věci.“</p>
<p>Nicole se na ni nechápavě zahleděla. „Myslím si, že už je konečně nejvyšší čas přestat si stále na něco hrát a konečně se podívat pravdě do očí,“ začala Francesca úlisně. „Když mě tedy podezříváš, že jsem v den smrti podala Borzovovi nějaké medikamenty, proč se mě na to přímo nezeptáš?“</p>
<p>Něco takového Nicole nečekala. „Udělala jsi to tedy?“ zeptala se po chvíli.</p>
<p>„Myslíš si, že ano?“ odpověděla Francesca otázkou. „A i kdyby, tak proč bych to dělal?“</p>
<p>„Zkoušíš na mě ten samý trik z opačného konce,“ opáčila jí Nicole po chvilce přemýšlení. „Ty mi ve skutečnosti nehodláš povědět vůbec nic, ale chceš ze mě jenom vytáhnout, co všechno vím. Ale tobě se já zpovídat nehodlám. Technologie a věda jsou mými pomocníky. Konečně bude učiněno pravdě zadost.“</p>
<p>„O tom bych si troufala pochybovat. Pravda vždy utíká před tím, kdo ji hledá.“ Hlasitě se rozesmála. „Tak, a teď můžeme jít hledat profesora.“</p>
<p>Na západní straně hlavního náměstí narazily obě ženy na další unikátní stavbu. Z dálky to připomínalo obrovskou stodolu. Hřeben její černé střechy byl určitě čtyřicet metrů vysoko a byl dlouhý přinejmenším sto metrů. Na té stavbě byly pozoruhodné dvě věci. Za prvé – oba konce stodoly byly otevřené. Za druhé – zvenku dovnitř vidět nebylo, kdežto v opačném případě ano. Francesca s Nicole si praktickými pokusy ověřily, že nejde o zrakový klam. Pozorovatel uvnitř stodoly viděl skrz stěny všemi směry. Zvenčí dovnitř nebylo vidět nic.</p>
<p>„To je fantazie,“ podotkla Francesca, když fotografovala Nicole stojící za stěnou.</p>
<p>„Doktor Takagiši je toho názoru,“ vysvětlovala Nicole, sotva obešla zeď, „že je krajně nepravděpodobné, aby byl celý komplex New Yorku bezúčelný. Zbytek Rámy? Možná. Ale v tomto případě by snad nikdo nikdy nevynaložil tolik úsilí a umu pro nic za nic.“</p>
<p>„To mi zní dost sebejistě,“ oponovala Francesca.</p>
<p>Nicole se na ni zahleděla bez jediného slova. Snaží se mě popíchnout, uvědomila si. Té vůbec nesejde na tom, co si o ní myslím. A dost možná ani na tom, co si o ní myslí ostatní.</p>
<p>„Hej! Podívej se na tohle,“ vyzvala ji Francesca a ukazovala přitom rukou na zem. Nicole došla až k ní. Před Francescou byla v podlaze vytesaná pravoúhlá jáma. Pět metrů dlouhá, metr a půl široká a asi osm metrů hluboká. Její stěny byly hladké a kolmé.</p>
<p>„Tady je ještě jedna. A támhle další…“ Celkem se jich v jižním polovině stodoly nacházelo devět a byly naprosto stejné. V severní polovině zase objevily devět malých koulí seřazených do řady. Nicole by tak ráda přišla na nějaké rozumné vysvětlení všech těch prapodivných objektů. Už z toho začínala být dočista zmatená. Prošly téměř celou stodolu, když zaslechly ve vysílačce slabý signál. „Určitě už našli Takagišiho,“ podotkla Nicole cestou, když chvátaly k otevřenému konci stodoly. Sotva dorazily na volné prostranství, byl příjem tak hlasitý, až to rvalo ušní bubínky. „Dobrá, dobrá,“ odpověděla Nicole. „Už slyšíme dohře. Co se stalo?“</p>
<p>„Už se vás pokoušíme dobře dvě minuty dovolat,“ opáčil Richard Wakefield. „Kde jste k čertu vězely! Musel jsem použít nouzový signál s vyšším dosahem.“</p>
<p>„Byly jsme uvnitř prapodivné stodoly,“ odpověděla Francesca. „Připadaly jsme si tam jako v neskutečném světě plném zrcadel na jedné straně a nadpřirozených odrazů na straně druhé…“</p>
<p>„No to je ohromný,“ přerušil ji Richard, „teď ale nemáme čas na dlouhé vybavování. Milé dámy, máte se co nejkratší cestou vydat k Válcovému moři. Za deset minut vás tam vyzvedne helikoptéra. Přilétli bychom pro vás přímo do New Yorku, kdyby tam bylo nějaké místo na přistání.“</p>
<p>„Ale proč?“ zeptala se nechápavě Nicole. „Proč najednou tolik spěchu?“</p>
<p>„Dohlédnete z vašeho místa až na Jižní pól?“</p>
<p>„Ne. Brání nám v tom příliš mnoho budov.“</p>
<p>„Okolo malých rohů se odehrává cosi zvláštního. Z vrcholku na vrchol tam přeskakují mohutné obloukové výboje. Z dálky je to velmi působivé, ale pravděpodobně se dají předpokládat další nepředvídatelné události.“ Zde se Richard zarazil. „Měly byste okamžitě New York opustit.“</p>
<p>„Rozumíme,“ odpověděla Nicole. „Už jsme na cestě.“</p>
<p>Vypnula mikrofon a obrátila se k Francesce. „Všimla sis, jak byl silný nouzový signál, jakmile jsme vyšly ven z té stavby? To znamená, že stěny i střecha musejí být z materiálu, který odráží radiové vlny.“ Vtom se jí rozjasnila tvář. „Tím se vysvětluje i celá záležitost s Takagišim. Musí být uvnitř nějaké stodoly nebo něčeho podobného.“</p>
<p>Francesca však byla jiného názoru. „No a co?“ zeptala se a přitom myslela na to, jak asi vyšly její záběry ve stodole. „To teď není nejdůležitější. Musíme si pospíšit, abychom stihly helikoptéru.“</p>
<p>„Ale třeba jenom spadl do nějaké z těch děr,“ oponovala vzrušená Nicole. „Jasně, klidně by to tak mohlo být. Bádal přece za tmy… Počkej tady,“ požádala Francescu. „Za minutku jsem zpátky.“</p>
<p>Nicole odběhla do stodoly na okraj jedné z děr. Jednou rukou se přidržela okraje jámy a s baterkou v druhé ruce si posvítila na její dno. Něco tam bylo! Vyčkala několik vteřin, než se jí zaostřily oči. Ležela tam hromada čehosi, co ničím nepřipomínalo lidské tělo. Proto rychle přeběhla k druhé jámě. „Doktore Takagiši!“ zavolala. „Jsi tady, Šigu?“ pokračovala japonsky.</p>
<p>„Pojď už,“ volala na ni Francesca od otevřeného konce budovy. „Nezdržuj, Richard si už určitě dělá starosti.“</p>
<p>U čtvrté díry Nicole nedokázala dohlédnout až na dno. Cosi tam leželo, ale co, to nebylo možné rozpoznat. Lehla si tedy na břicho a naklonila se dovnitř, jak to jen bylo možné. Díky světelným paprskům ze své baterky rozpoznala, že ta beztvará masa není přítelovým tělem.</p>
<p>V ten okamžik začala Rámova světla blikat. Ve stodole byl výsledný efekt ještě umocněn samotnou konstrukcí stavby. Nicole vzhlédla, aby zjistila, co se děje, a v ten okamžik ztratila rovnováhu. Většinou těla přepadla do díry. „Francesco!“ zakřičela zoufale. „Francesco, pomoz mi!“ křičela opět a přitom tlačila rukama do protilehlé stěny, aby nepropadla na dno.</p>
<p>V této poloze zůstala skoro celou minutu, než usoudila, že kosmonautka Sabatiniová už nikde poblíž stodoly být nemůže. Paže jí začaly rychle těžknout. Nad okrajem jámy jí vyčnívala pouze chodidla a kotníky. Hlavu měla u protější stěny osmdesát centimetrů pod úrovní podlahy stodoly. Zbytek těla visel volně ve vzduchu a jedině tlak paží na protilehlé stěny bránil, aby se nepropadala až na dno.</p>
<p>Světla i nadále nepřestávala ve velmi krátkých intervalech blikat. Nicole nadzvedla hlavu tak, jak jí to okolnosti dovolovaly, aby zjistila, zda by dokázala jednou rukou dosáhnout na okraj jámy. Bylo to ale beznadějné, vězela hlavou příliš hluboko. Nakonec se odhodlala k zoufalému pokusu. Odrazila se zbývajícími silami od stěny a pohybová energie ji vynesla téměř až k protilehlému okraji. Skoro se jí to podařilo. Vzápětí se jí ale sesmekly kotníky a ona udeřila hlavou do stěny. V bezvědomí padala ke dnu jámy.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>36. SRÁŽKOVÝ KURZ</emphasis></strong></p>
<p>Francescu to náhlé blikání Rámových světel polekalo. Pud sebezáchovy jí velel vběhnout pod střechu stodoly. Tam se přece jen cítila bezpečněji. Co jenom bude dál? pomyslela si v tu chvíli, kdy byla nucena přivřít oči před prudkým světlem odrážejícím se od okolních budov.</p>
<p>Jakmile zaslechla Nicolino volání, rozběhla se po hlase, aby jí pomohla. Vzápětí však zakopla o jednu z koulí, upadla a narazila si koleno. Když vstala, zahlédla v záblesku světla Nicole, visící šikmo hlavou dolů do díry. Její pozice byla téměř beznadějná. Jediné, co vyčnívalo nad okraj díry, byly Nicoliny kotníky a chodidla. Francesca zůstala stát jako přikovaná. Myšlenky se jí však bleskurychle honily hlavou. Docela jasně se jí vybavila hloubka děr. Kdyby tam spadla, uvažovala, určitě se musí zranit, nejspíš i smrtelně. Kolmé, hladké stěny nedávají šanci vydrápat se ven.</p>
<p>Blikající světlo jen přidávalo situaci na dramatičnosti. Během jednoho záblesku Francesca zahlédla, jak se Nicolino tělo téměř vyšvihlo nad okraj díry. V následujících světelných odrazech jí však zmizely z dohledu i doktorčiny kotníky. Žádný výkřik se však neozval.</p>
<p>Francesca se musela vší silou ovládat, aby se nerozběhla podívat na okraj jámy. Ne, přikazovala si sama sobě, nesmím se tana jít podívat! Co kdyby byla náhodou při vědomí a zahlédla mě. Tak už bych neměla na vybranou.</p>
<p>Tou dobou již Francesca uvažovala dál, jaký prospěch by jí mohl Nicolin pád přinést. Byla si jistá, že se Nicole půjde ve svém pátrání neúprosně dál, když teď přišla na to, že byla Borzovovi v den jeho smrti podána droga vyvolávající bolesti. Možná, že se Nicole ve svých domněnkách a dohadech dopracovala až k Francesce. Bylo to krajně nepravděpodobné, ale byla to jedna z možností.</p>
<p>Francesca nemohla zapomenout na den před dvěma roky, kdy v Kodani kupovala na zvláštní povolení dimethyldexil ještě s několika dalšími látkami. Bylo to v době, kdy se věřilo, že droga podávaná ve velmi malých dávkách dokáže u silně depresivních jedinců vyvolat stav euforie. Rok nato padla v téměř neznámé švédské lékařské publikaci stručná zmínka o tom, že velká dávka dimethyldexilu může vyvolat akutní příznaky zánětu slepého střeva.</p>
<p>Stodolu opustila Francesca kvapně severním východem a přitom si v myšlenkách probírala všechny možné eventuality. Její hlavní filozofii snad nejlépe vystihovalo heslo, risk je zisk. První dvě záležitosti měla zdárně za sebou, nepomohla Nicole ze svízelné situace a po pádu ji zanechala v díře. Tím se logicky ocitla před dalším rozhodnutím. Zda má kolegům povědět o Nicole pravdu či ne. „Ale proč jsi ji tam nechala samotnou?“ určitě by se jí někdo zeptal. „Proč jsi nám nezavolala a nezůstala u ní do příchodu pomoci?“</p>
<p>Protože jsem byla zmatená a vyděšená a ta světla pořád blikala. A Richard nás tak naléhavě varoval, abychom okamžitě odešly. Myslela jsem si také, že bychom o tom mohli daleko kvalifikovaněji rozhodnout všichni společně. Ale uvěřili by jí? To sotva. Ze zkušenosti věděla, že přímé cesty bývají neschůdnější. Mohla bych jim tedy povědět jenom část pravdy, uvažovala cestou kolem osmistěnu. Vtom si uvědomila, že se odchýlila příliš na východ, a proto si poopravila směr podle osobního navigátoru. Rámova světla nepřestávala poblikávat.</p>
<p>Takže jaké varianty tu pro mě ještě přicházejí v úvahu? Wakefield s námi hovořil, když jsme byly před stodolou, takže ví, kde jsme byly. Při pátrací akci by ji museli najít. Pokud by… V ten okamžik si uvědomila, že ji Nicole pravděpodobně podezírala, že podstrčila generálu Borzovovi drogu. Šetření by jistě vyústilo ve veřejný skandál, na jehož konci by ji klidně mohlo čekat vězení. V každém případě by jisté utrpěla její reputace a mohlo by to znamenat i konec její žurnalistické kariéry.</p>
<p>Naopak tím, že by Nicole zmizela ze scény, by se nikdo nikdy nemohl dopátrat pravdy o drogách a Borzovovi. Jediná další osoba, která o tom věděla, byl David Brown, a ten byl vlastně spolupachatelem. Mimo to on by mohl ztratit daleko víc než ona.</p>
<p>Takže otázka teď zní, uvažovala dál, zda si nám či nemám vymyslet nějakou báchorku, na jejímž podkladě by Nicole nenašli. To je ale hodně těžký úkol.</p>
<p>Jak se přibližovala k Válcovému moři, ukazoval jí osobní navigátor, že ji od jeho břehů dělí šest set metrů. Proboha, zhrozila se Francesca nad svou situací, a já se ještě nerozhodla. Musím si už konečně vybrat, bud to či ono. Dalším komplikováním bych se vystavila ještě většímu nebezpečí odhalení.</p>
<p>Francesca se přestala ubírat severním směrem a zamířila zpět mezi dva mrakodrapy. V ten okamžik se jí začala pod nohama otřásat zem. Všechno v okolí se třáslo. Padla na kolena, aby udržela rovnováhu. Ve vysílačce zaslechla slabý hlas Janose Taboriho. „Haló, volám všechny, není důvod k obavám. Vše nasvědčuje tomu, že naše lodička jenom koriguje směr. Tohle všechno okolo to jenom potvrzuje… Jo, mimochodem, Nicole, kde se teď s Francescou nacházíte? Hiro s Richardem jsou již nachystáni v helikoptéře.“</p>
<p>„Jsem blízko u moře, asi tak dvě minuty chůze,“ odpověděla Francesca. „Nicole se vrátila zpátky, aby něco překontrolovala.“</p>
<p>„Hej, Nicole, slyšíš mě?“ volal vzápětí Janos. Rádio však zůstalo němé.</p>
<p>„Víš, Janosi,“ vložila se do přenosu Francesca, „spojení je tady dost špatný. Nicole ale ví, kde bude helikoptéra čekat. Určitě tam za chvíli bude, tím jsem si jistá.“ Po krátkém odmlčení pokračovala. „A kde jsou ostatní? Jsou v pořádku?“</p>
<p> „Brown s Heilmannem mají teď právě přenos se Zemí. Vedení MVS je vrtošivé jako snad ještě nikdy. Trvali na opuštění Rámy ještě před začátkem manévru.“</p>
<p>„Právě vzlétáme,“ oznamoval Richard Wakefield. „Během několika minutek jsme na místě.“</p>
<p>A je to. Rozhodlo se to samo, řekla si Francesca v duchu. Kupodivu se cítila v povznesené náladě a okamžitě si začala dobrušovat svou povídačku. „Kousek od osmistěnu u hlavního náměstí Nicole poznamenala, že v té úzké uličce nebude asi slyšet vysílačka. Myslela na doktora Takagišiho. Já už byla vyčerpaná – běžely jsme předtím dost rychle. Tak mi řekla, ať jdu napřed k helikoptéře…“</p>
<p>„A od té doby jsi ji už neviděla?“ přerušil ji Richard Wakefield. Francesca zavrtěla hlavou. Stála na ledě vedle Richarda. Ledová plocha se jim pod nohama chvěla tak, jak Ráma korigoval směr. Světla již svítila normálně. Přestala blikat právě tehdy, kdy samotný manévr započal.</p>
<p>V kabině helikoptéry seděl Jamanaka. Richard zběžně pohlédl na hodinky. „Už tu čekáme pět minut. Něco se jí muselo stát.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Třeba vyjde na led někde jinde.“</p>
<p>Richard s Francescou naskočili do kabiny a Jamanaka vzlétl. Společně pak křižovali nad ostrovem, dvakrát přitom prolétli nad opuštěnou rolbou. „Zaleť přímo nad New York,“ zavelel Wakefield. „Třeba se nám ji podaří vystopovat.“</p>
<p>Bylo velmi složité, proplétat se s helikoptérou mezi vysokými budovami. Na zem téměř nedohlédli, ulice byly velmi úzké a stíny navíc dokonale zkreslovaly realitu. V jednom případě si už Richard myslel, že mezi budovami vidí běžet stín, ale byl to pouhý optický klam.</p>
<p>„No tak, Nicole. Kde k čertu můžeš být?“</p>
<p>„Wakefielde,“ ozval se v helikoptéře zvučný hlas Davida Browna, „potřebuju vás mít všechny tři okamžitě na Betě. Musíme svolat schůzi.“ Richarda překvapilo, že je volá sám doktor Brown. Od chvíle, kdy odlétli z tábora, zajišťoval spojení na druhé straně vysílačky pouze Janos.</p>
<p>„Proč ten spěch, šéfe?“ vyzvídal Wakefield. „Ještě tu máme naplánované rande s Nicole des Jardinsovou. Každým okamžikem se musí vynořit z New Yorku.“</p>
<p>„Povím vám víc, až sem dolétnete. Leží před námi totiž závažné rozhodnutí. Tak si pospěšte, des Jardinsová určitě zavolá, až se dostane na břeh.“ Během chvilky přeletěli přes zamrzlé moře. U Beta tábora přistál Jamanaka na chvějící se zemi a všichni tři kosmonauté vystoupili. Zbytek posádky je už čekal.</p>
<p>„Tohle je příšerně dlouhý manévr,“ podotkl Richard s úsměvem ve tváři, jakmile se připojili k ostatním. „Doufám jen, že Rámané vědí co dělají.“</p>
<p>„To tedy pravděpodobně vědí,“ souhlasil hlasitě doktor Brown. „Alespoň na Zemi jsou o tom přesvědčeni.“ Zahleděl se zdlouhavě na hodinky a pokračoval. „Podle sdělení navigačního oddělení řídícího střediska mise odborníci odhadují, že manévr bude trvat ještě devatenáct minut plus minus pár sekund.“</p>
<p>„Jak to můžou tak přesně vědět?“ vyzvídal dál Wakefield. „Copak mezitím Rámané přistáli na Zemi a předali jim svůj letový plán, zatímco my si tady hrajeme na průzkumníky?“</p>
<p>Nikdo se ale nezasmál. „Za předpokladu, že loď setrvá v dosavadní pozici a při tomto zrychlení,“ začal Janos neobvykle vážně, „pak se během oněch devatenácti minut ocitne ve srážkovém kurzu.“</p>
<p>„Srážkovém? A s čím?“ zeptala se Francesca.</p>
<p>Richard Wakefield zatím v duchu rychle počítal. „Se Zemí?“ odhadoval. Janos mu to vzápětí potvrdil.</p>
<p>„Bože můj!“ vykřikla vzrušeně Francesca.</p>
<p>„To jsi vystihla přesně,“ pokračoval David Brown. „Naše mise už spadá pod sféru zemské bezpečnosti. Výkonná rada vojenského velitelství RV se právě v tuto chvíli zaobírá všemi možnými případy, které z toho mohou vyplynout. Nám bylo co nejpříměji přikázáno, abychom po skončení manévru okamžitě opustili Rámu. S sebou máme vzít jenom biota-kraba a nejnutnější osobní věci. Máme…“</p>
<p>„Co ale Takagiši? A des Jardinsová?“ dotázal se Wakefield.</p>
<p>„Necháme rolbu tam, kde je. Stejně tak teréňák zůstane v Beta táboře. Ovládají se docela snadno. Navíc budeme z Newtona udržovat nepřetržité rádiové spojení.“ Doktor Brown se podíval přímo na Richarda a s dramatickým tónem pokračoval. „Je-li tahle vesmírná loď skutečně ve srážkovém kurzu vůči Zemi, pak naše životy jsou již teď bezcenné. To by změnilo celé dějiny lidstva.“</p>
<p>„A co když se navigační technici mýlí? Co když Ráma pouze zemskou oběžnou dráhu protne? To by bylo…“</p>
<p>„Krajně nepravděpodobné. Vzpomínáte si na onu sérii krátkých úhybných manévrů v době Borzovovy smrti? Ty změnily Rámovu oběžnou dráhu do takové míry, že pak už by ke srážce se Zemí postačoval jediný dlouhotrvající manévr. Vědci na Zemi k tomuto názoru dospěli už před třiceti šesti hodinami. Ráno před rozbřeskem o tom vyrozuměli O’Toolea. Já jsem vám s tím raději nechtěl zatěžovat hlavu, když jsme všichni hledali Takagišiho.“</p>
<p>„Tím se jasně vysvětluje, proč nás odtud chtějí tak rychle dostat,“ podotkl Janos.</p>
<p>„Jenom částečně,“ pokračoval doktor Brown. „Tam dole na Zemi mají na Rámu a Rámany zcela odlišný náhled. Jak ředitelství MVS, tak zástupci celého světa ve Výkonné radě vojenského velitelství RV vidí v Rámovi nesmiřitelného nepřítele.“</p>
<p>Na pár vteřin se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky. „Podle mého názoru jednají příliš emocionálně, ale já s nimi pohnout nedokážu. Osobně jsem ještě na nějaké konkrétní náznaky nepřátelství této mimozemské civilizace nenarazil. Snad jen na nezájem či pohrdání bytostmi, které jsou na nižším stupni vývoje, než jsou oni sami. To ano. Největší škody nadělal přímý přenos Wilsonovy smrti. Ale tvrdím dál, že obyvatelé Země tu nejsou s námi, a tak ani nemohou pochopit úchvatnost tohoto místa. Mohou jenom reagovat na to, co viděli. Na tu hrůzu…“</p>
<p>„Když tak věříš tomu, že Rámané nemají nepřátelské úmysly,“ skočila mu Francesca do řeči, „tak jak chceš potom vysvětlit tenhle manévr? To přece nemůže být čistě náhoda. Musel zamířit k Zemi z nějakého důvodu. Ani se těm lidem dole nedivím, že jsou tak vyděšení. Sám víš dobře, že se první Ráma o lidi nikdy nezajímal. Tímhle se záležitost podstatně mění. Rámané nám dali jasně najevo, že o nás vědí.“</p>
<p>„Zadržte! Zadržte!“ krotil je Richard. „Myslím, že děláme konečné závěry příliš rychle. Mačkáme poplašné tlačítko o dvanáct minut dříve, než je to nutné.“</p>
<p>„Výborně, kosmonaute Wakefielde,“ řekla Francesca, která si právě vzpomněla na své poslání reportérky a zapnula videokameru. „Pro diváky, co by to podle vás znamenalo, kdyby se loď následkem manévru dostala do oběžné dráhy Země tak, že by to mělo za následek jejich vzájemnou srážku?“</p>
<p>Richard nezačal odpovídat hned, přemýšlel. Začal hovořit velmi vážně. „Pozemšťané,“ oslovil je dramatickým tónem, „věřte, že jestliže Ráma skutečně změnil směr letu, aby navštívil naši planetu, nemusí to být nutně akt nepřátelství. Nic, opakuji, nic z toho, co jsme tu viděli nebo slyšeli, nenasvědčuje, že by nás stvořitelé této kosmické lodi chtěli jakkoli ohrozit. Jistě, smrt kosmonauta Wilsona byla skutečně drastická, ale i ta byla pravděpodobně izolovanou akcí specifického druhu robota než promyšleným vražedným plánem.</p>
<p>Já v tom úchvatném vesmírném plavidle vidím stroj, který ve svém celku působí až organicky. Vyznačuje se mimořádnou inteligencí a je naprogramován dlouhodobě dopředu. Nechová se ani nepřátelsky ani pohostinně. To, že se Rámova oběžná dráha změnila a on se rozhodl letět do blízkosti Země, může být pouhou odezvou vyvolanou návštěvou civilizace na jeho palubě. Pravděpodobně mu nejde o nic víc, než nás hlouběji poznat.“</p>
<p>„No paráda,“ ušklíbl se Janos. „Nic bláznivějšího jsem snad ještě neslyšel.“</p>
<p>Wakefield se usmál jen s viditelným přemáháním.</p>
<p>„Kosmonautko Turgeněvová,“ řekla Francesca, jakmile změnila záběr kamery, „a vy souhlasíte s názorem vašeho kolegy? Těsně po smrti generála Borzova jste naznačila, že to bylo pravděpodobně dílem vyšších sil, kterými jste mínila samotné Rámany. Změnila jste snad teď na věc názor?“</p>
<p>Jindy zamlklá ruská pilotka se podívala smutnýma očima do objektivu. „Ano,“ řekla pak, „kosmonaut Wakefield je bezpochyby vynikající technik, ale odpovědět na podstatu otázky nedokázal. Proč Ráma korigoval směr právě při operaci generála Borzova? Proč bioti rozsekali Wilsona na kusy? A kde je teď profesor Takagiši?“</p>
<p>Irina Turgeněvová se zarazila, aby se lépe ovládla. „A ještě se nám nepodařilo nalézt Nicole des Jardinsovou. Ráma může být pouhým strojem, ale my kosmonauté jsme se již přesvědčili o tom, že nebezpečným. A jestliže se vydá k Zemi, budu se bát o svou rodinu, o své přátele a o celé lidstvo vůbec. V tomto případě nelze nic předvídat. Proto musíme disponovat takovou silou, která by tomu dokázala zabránit.“</p>
<p>Za několik minut přenesla Francesca Sabatiniová své automatické videopřístroje na břeh zmrzlého moře. S natáčením započala patnáct vteřin před ukončením úhybného manévru.</p>
<p>„Obraz, který vidíte, se chvěje,“ komentovala situaci tím nejpříjemnějším žurnalistickým hlasem, „protože Rámova zem se již sedmačtyřicet minut nepřetržitě třese. Tak dlouho už trvá jeho úhybný manévr. Pokud budou předpoklady navigačních odborníků správné a Ráma skutečně zamíří k Zemi, ustane celý manévr během několika vteřin…“</p>
<p>Francesca se zarazila v půli věty a zhluboka se nadechla. „Nic se už nechvěje… Korigující manévr skončil. Ráma se řítí jako blesk vstříc ke strážce se Zemí.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>37. ZTRACENÁ A OPUŠTĚNÁ</emphasis></strong></p>
<p>Když se Nicole poprvé probrala ze mdlob, byla velmi zesláblá a nedokázala se soustředit na jedinou myšlenku. Strašně ji bolela hlava a pociťovala palčivou bolest v zádech a nohách. Vůbec si nebyla schopna vzpomenout na poslední okamžiky, než ztratila vědomí. Jen s krajním vypětím sáhla po láhvi s vodou a napila se. Musím mít otřes mozku, to jediné ji napadlo, než opět ztratila vědomí.</p>
<p>Podruhé už Nicole procitla do tmy, ale jasně si uvědomovala, kde se nachází. Vzpomínala si na pátrání po Takagišim i na pád do jámy. Pamatovala si i na to, jak volala Francescu o pomoc, i na začátek bolestivého, strašného pádu. Okamžitě sáhla po mikrofonu vysílačky schované v letecké kombinéze.</p>
<p>„Haló, volám Newtonovu posádku,“ řekla a pomalu se posadila. „Tady kosmonautka des Jardinsová. Jsem, no, poněkud indisponovaná je slabé slovo. Spadla jsem do díry a na chvíli ztratila vědomí. Sabatiniová ví, kde jsem…“</p>
<p>Nicole ukončila svůj monolog a vyčkávala. Mikrofon však zůstal němý. Zesílila příjem naplno, ale neozvalo se nic víc než mírné šumění. Všude kolem je tma, uvažovala, a já mám světlo nejvýš na dvě hodiny… Nicole věděla, že Rámův světelný cyklus trvá okolo třiceti hodin. Je možné, že byla tak dlouho v bezvědomí? Nebo se snad jednalo o další Rámův žert? Podívala se na náramkové hodinky a v duchu rychle počítala. Byla jsem mimo dvaatřicet hodin. Jak to, že mě nikdo nehledal?</p>
<p>Nicole se v myšlenkách vrátila do okamžiku před pádem. Volali si s Wakefieldem a potom ještě odběhla zkontrolovat ty jámy. Richard docela určitě jejich hovor nahrával a Francesca přece musela přesně vědět…</p>
<p>Stalo se snad něco celé posádce? Jestliže ne, jak to, že ji ještě nikdo nenašel? Nicole se musela smát sama sobě, když si uvědomila, jak snadno propadá panice. Ale jasně že mě našli, přemítala dál, byla jsem v bezvědomí, a tak se rozhodli… Šestý smysl ji však varoval, že tato varianta je nesmyslná. Za takových podmínek by ji alespoň vyzvedli z jámy.</p>
<p>Celé tělo se jí zachvělo hrůzou, jakmile si uvědomila, že ji třeba nenajdou nikdy. Raději se rozhodla myslet na něco jiného, a proto se soustředila na zranění, která pádem utrpěla. Prsty si pomalu prohmatala celé tělo. Zjistila několik podlitin, včetně té největší v zátylku hlavy. Ta je jistě příčinou toho bezvědomí, usuzovala. Ale kosti byly v pořádku a nepatrné krvácení z nosu ustalo již dávno.</p>
<p>Při kontrole paží, nohou a zad objevila odřeniny, ale nic víc. Palčivá bolest v oblasti spodní páteře napovídala o tom, že si buď narazila páteř, nebo přiskřípla nějaký nerv. Ať už to ale bylo cokoli, nedopadla tak špatně. Zjištění, že ten krkolomný pád vůbec přežila, jí povzneslo náladu.</p>
<p>Hned vzápětí přešla Nicole k dalšímu problému. Nacházela se na dně hluboké, ale úzké a pravidelné jámy. Na délku měla šest kroků a krok a půl na šířku. Pomocí baterky odhadla, že díra může být hluboká osm a půl metru. Jáma byla vcelku prázdná, až na hromádku jakýchsi kovových kousků ležících v pěti až patnácti centimetrové vrstvě v jednom jejím rohu. Nicole je ve světle baterky prozkoumala. Celkem jich mohlo být kolem stovky a přibližně tucet různých typů. Některé z úlomků byly dlouhé a tenké, jiné zkroucené a všelijak pospojované. Nicole to čímsi připomínalo průmyslový odpad z moderní válcovny oceli.</p>
<p>Samotné stěny jámy byly dokonale kolmé a hladké. Materiál, ze kterého byly vyrobeny, vypadal jako něco mezi kovem a skálou. Byly studené, dokonce velmi studené. V jejich ploše se nenacházely žádné nerovnosti, žádné zářezy, které by jí mohly posloužit jako stupačky pro nohy. Zkrátka, nebylo zde nic, po čem by mohla vylézt ven. S nářadím z povinné výbavy se pokusila do stěny rýt nebo ji poškrábat, avšak docela bezvýsledně.</p>
<p>Zklamaná dokonalou konstrukcí stěn přešla Nicole k hromádce kovu, aby se zde poohlédla po něčem, z čeho by snad mohla sestavit nějaký žebřík a pomocí něj se dostat ven. Ani tento průzkum však nebyl povzbuzující. Kovové úlomky byly příliš malé a tenké. Nedalo se z nich udělat nic.</p>
<p>Nicole trochu pojedla ze železných zásob, ale na náladě jí to nepřidalo. I toho jídla a pití si vzala méně, než měla, aby měla místo na lékařský materiál pro Takagišiho. I kdyby se sebevíc uskrovnila, voda jí vystačí sotva na jeden den a jídlo tak na šestatřicet hodin.</p>
<p>Posvítila baterkou kolmo z jámy ven. Světelný kužel se odrážel od střechy stodoly. Myšlenka na stodolu ji opět vrátila k událostem, které pádu předcházely. Vzpomněla si, jak byl silný příjmový signál vysílačky jakmile stodolu opustily. To je tedy výborné, uvažovala sklesle, vnitřek stodoly nejspíš funguje jako Faradayova klec. Už se ani nedivím, že mě nikdo neslyší.</p>
<p>Spala, protože nic jiného ani dělat nemohla. Po osmi hodinách náhle procitla ze strašného snu. Zdálo se jí, že spolu s tatínkem a dcerou seděli společně v malebné francouzské hospůdce. Byl krásný jarní den a Nicole se velmi líbily květiny zdobící průčelí hospůdky. Přišel číšník a před Genevievu položil podnos s hlemýždi vyuzenými v bylinném kouři a máslo. Pierrovi naservíroval velkou porci kuřete na houbách a víně. Nato se číšník s neznatelným úsměvem ve tváři vzdálil. V tu chvíli začalo Nicole docházet, že ona nedostala nic…</p>
<p>Nicole ještě nikdy v životě nepoznala, co je to opravdový hlad. A dokonce ani během Poro, kdy jí lvíčata sežrala příděl jídla. Před spaním si umínila, že se zbylou potravou bude zacházet velmi šetrně, ale žaludeční křeče byly neúprosné. Třesoucíma rukama roztrhala sáček s jídlem a téměř najednou zhltla zbývající potravu. Ubohoučký zbyteček sbalila do jednoho sáčku a složila si hlavu do dlaní. Vůbec poprvé od doby, kdy spadla do jámy, se nebránila slzám.</p>
<p>Nicole si postupně začínala uvědomovat, jak strašná musí být smrt hladem. Musela myslet na to, jak hrozné to asi je, když člověk stále slábne a slábne, až nakonec skoná. Může být snad strašnější smrt? Tak pak ať to raději přijde brzy, zakřičela zoufalá Nicole nahlas. Její digitální hodinky matně svítily do tmy a pomalu odměřovaly poslední okamžiky jejího života.</p>
<p>Uplynulo několik hodin. Nicole se cítila stále slabší a slabší. Seděla s hlavou opřenou o chladný roh jámy. Právě když se pomalu smiřovala s jistou smrtí, ozval se z jejího nitra jiný, optimistický hlas, který jí velel nevzdávat se. Řekl jí, že jakýkoli úsek života je krásný a úchvatný, že samotné bytí je prostě a jednoduše zázrak přírody. Nicole se zhluboka nadechla a otevřela oči. Když už je mi souzeno zemřít právě tady, řekla sama sobě, tak pak ať to má glanc a úroveň. Rozhodla se tedy, že během zbytku vyměřeného času jejího bytí se v myšlenkách soustředí na nekrásnější chvíle, které za třicet šest let prožila.</p>
<p>V nejhlubším zákoutí Nicolina nitra nepřestávala doutnat jiskřička naděje na záchranu. Ale na druhé straně mohla jako rozumně uvažující člověk počítat zbytek života na hodiny. Během vzpomínání se Nicolina tvář zalila několikrát hořkými slzami. Byly o to trpčí, když si uvědomila, že se klenotnicí svých vzpomínek probírá naposledy.</p>
<p>Nevzpomínala na krásné životní okamžiky v nějakém určitém sledu, ani je nepřehodnocovala. Brala je prostě tak, jak přicházely, oživila si je a pak opět sáhla po dalších.</p>
<p>Zvláštní místo v tomto bilancování náleželo její matce. Snad právě proto, že zemřela v Nicoliných deseti letech, neměly vzpomínky na ni chybičku. Anawi Tiasso byla skutečně královsky krásná Afričanka výjimečného postavení. Nicole se zjevovala v mírně mléčném oparu. Viděla ji v obývacím pokoji u nich doma, jak Nicole kyne, aby usedla na cíp jejích šatů. Každou noc před spaním Anawi čítávala své dceři. Většinou to byly klasické pohádky o princích a hradech, kde krásní a chytří lidé zdolávají všechny překážky. Maminka měla příjemný tichý hlas. Jakmile začínala Nicole těžknout víčka, uspala ji melodickými ukolébavkami.</p>
<p>Na neděle si uchovávala Nicole vzpomínku jako na velmi zvláštní dny. Na jaře chodívali do parku nebo si hráli v trávě mezi poli. Maminka učívala Nicole, jak se má správně běhat. Děvčátko nevidělo v životě nic krásnějšího než pohled na šťastnou běžící mámu, která bývala v mládí světově uznávanou sprinterkou.</p>
<p>Samozřejmě že si Nicole velmi živě pamatovala i na podrobnosti jejich cesty na Pobřeží slonoviny v souvislosti s Poro. Byla to právě její maminka, která ji ochraňovala za dlouhých nocí v Nidougou před obřadem. Každou z těch nocí jí pak klidně a nenuceně vysvětlovala, že před ní zvládlo už mnoho jiných děvčátek tento rituál bez větších potíží. Snad nejkrásnější vzpomínka se vázala k hotelovému pokoji v Abidjanu noc před jejich návratem do Paříže. Nicole a ostatní dívky dělilo od ukončení Poro třicet hodin. Omeh a rada starších z vesnice Nicole veřejně ocenili za její výjimečné schopnosti, ale matka, od které by bylo uznání nejcennější, dosud mlčela. Těsně před večeří sebrala Nicole všechnu odvahu.</p>
<p>„Byla jsem dobrá, mami?“ dotázala se s napětím. „Během Poro, myslím.“</p>
<p>Anawi se bez zábran rozplakala. Uchopila dcerku do rukou a vyzvedla ji vysoko nad hlavu. „Miláčku můj,“ vypravila pak ze sebe se slzami v očích, „jsem na tebe tak hrdá, že, si to ani nedovedeš představit.“ Nicole skočila mamince do náruče a obě se pak objímaly a šťastně se smály snad čtvrt hodiny.</p>
<p>Nicole ležela na dně jámy, slzy vzpomínek jí volně stékaly po stranách tváří a ztrácely se ve vlasech kolem uší. Téměř celou další hodinu myslela na svou dceru. Postupně se probírala všemi většími událostmi z Genevievina života od narození až do poslední doby. Nemohla nevzpomenout na výlet do Ameriky, kam si spolu vyrazily před třemi roky, když bylo Genevieve jedenáct. Jak si byly blízké a jak si rozuměly, zvláště pak toho dne, kdy společně sestoupily Jižní stezkou do Velkého kaňonu.</p>
<p>Cestou se zastavovaly a obdivovaly se přírodě, které za dva miliony let vtiskl zub času nynější podobu. Poobědvaly v předhůří, kde spatřily pouštní vysychání Coloradské náhorní plošiny. Navečer si matka s dcerou rozložily spací pytle vedle sebe, těsně u mocného toku řeky Colorado.</p>
<p>Dlouho do noci si povídaly o svých životních snech a přitom se držely za ruce.</p>
<p>Na ten zájezd bych se v životě nevydala, dumala Nicole při počátečních vzpomínkách na otce, kdyby nebylo tebe. Ty jsi nejlíp vycítil, že už byl nejvyšší čas se k něčemu podobnému odhodlat. Pro Nicole tatínek znamenal asi tolik, co pro poutníka ukazatel na rozcestí. Pierre des Jardins byl pro ni kamarádem, zpovědníkem, vědeckým spolupracovníkem a zaníceným přívržencem. Strávil v blízkosti své dcery veškeré významnější události jejího života. Po něm se jí i na dně jámy v Rámově nitru stýskalo nejvíce. A proto se i s ním rozhodla promluvil v duchu naposledy.</p>
<p>Nebyla to jediná vzpomínka, která se jí v souvislosti s otcem vybavila. Bylo jich víc, protože v Pierrově životě se odrážel i celý její život. Ne všechny ty zážitky však byly veselé. Mezi ty smutné například patřila vzpomínka na savanu, nedaleko Nidougou, když se drželi za ruce a šeptali si slova útěchy, zatímco bylo obřadně spalováno tělo Anawi. A nikdy jí z paměti nevymizí, jak ji vzlykající konejšil v náruči po zklamání, které následovalo po vyhlášení výsledků celonárodního konkurzu na obsazení postavy Johanky z Arcu.</p>
<p>Od maminčiny smrti žili spolu sami v Beauvois až do doby, kdy Nicole zakončila třetí ročník univerzity v Tours. Byly to idylické dny. Nicole se po návratu ze školy proháněla po okolních lesích kolem jejich vily. A Pierre zatím psal životopisné romány. Každý večer je Margareta svolala zvonem k večeři, aby pak vzápětí odjela na bicyklu za manželem a dětmi do Luynes.</p>
<p>V létě pak Nicole s otcem cestovali po středověkých městech a hradech Evropy, kde se odehrávaly děje jeho románů. Nicole toho věděla daleko více o Eleonoře Aquitánské a jejím manželovi Henrim Plantagenetovi než o současných čelních francouzských a evropských politicích. A když byl Pierre oceněn cenou Marie Renaultové za nejlepší historický román, jela s ním v roce 2181 do Paříže převzít cenu. Tam Nicole seděla v první řadě obrovského hlediště v bílé halence a sukni, které jí otec nechal zvlášť pro tuto příležitost ušít. Tiše naslouchala řečníkovi, který opěvoval Pierrovo dílo.</p>
<p>Nicole stále dokázala ocitovat část otcovy děkovné řeči. „Často bývám dotazován,“ řekl tatínek v závěru projevu, „zda jsem studiem historie objevil nějakou moudrost, o kterou bych se chtěl podělit s budoucím pokolením.“ Nato se zahleděl přímo do publika. „Své drahé dceři Nicole a všem mladým lidem na celém světě bych rád řekl jediné. Během života jsem přišel na to, že dvě lidské hodnoty jsou skutečně nedocenitelné. Je to vědění a láska. Nic víc a nic míň, žádná moc, sláva, kariéra – nic z toho se jim nedokáže vyrovnat. Protože až se váš život nakloní a vy se ohlédnete za sebou a budete si moci říct, byl jsem šťastný, pak měl váš život smysl.“</p>
<p>Byla jsem šťastná, řekla si i Nicole a slzy jí přitom v proudech omývaly spánky, a to hlavně díky tobě, tati. Nikdy jsi mě nezklamal ani v těch nejtěžších chvílích. Ve vzpomínkách dospěla až k onomu létu 2184, když její život nabral nečekaný směr. Během šesti týdnů tehdy stačila Nicole vyhrát zlatou olympijskou medaili, prožít milostnou aférku s princem Waleským, navrátit se opět do Francie k otci a oznámit mu, že je těhotná.</p>
<p>Nicole připadalo, jako by se to vše odehrálo teprve včera. Nic v jejím životě se prozatím nedokázalo vyrovnat onomu pocitu, kdy stála na stupni vítězů na olympijském stadiónu v Los Angeles se zlatou medailí na krku. V uších jí tehdy zněl potlesk mnoha tisíců lidí. Skoro celý týden byla hýčkanou hvězdou všech světových sdělovacích prostředků. Objevila se automaticky na prvních stránkách časopisů a novin, bývala středem pozornosti všech sportovních relací. Po posledním interview v televizním studiu, které sousedilo s olympijským stadiónem, se k ní přitočil jakýsi Angličan. Představil se jako Darren Higgins a s neodolatelným úsměvem jí podal svoji navštívenku. Později zjistila, že je to osobně psaná pozvánka na večeři ve dvou od prince Waleského. Tedy od toho muže, který se měl stát anglickým králem.</p>
<p>Večeře byla úchvatná, roztesknila se Nicole tak, že chvíli zapomněla i na svou zoufalou situaci. A on byl jedním slovem okouzlující, zrovna tak jako následující dva dny. Šťastná pohádka ale skončila stejně rychle, jak začala. Když se po devětatřiceti hodinách probudila v Henryho ložnici ve Westwoodu, nebyl už její princ tak pozorný a milý, ale zamračený a nevrlý. Nezkušená Nicole se snažila vypátrat příčinu tak náhlé změny, a nakonec přišla na to, že jenom pominulo počáteční kouzlo z opojení. Stala jsem se jenom jednou z mnoha, přiznala si v duchu, nic víc, než chvilkové potěšení. Pro trvalý vztah jsem se dost dobře nehodila.</p>
<p>Nicole stále ještě v uších zněla princova poslední slova, která jí řekl, zatímco ona se ve chvatu oblékala. Nedokázal pochopit, proč je tak rozladěná. Neodpovídala na jeho otázky, nedovolila mu, aby ji objal. „A co jsi čekala?“ zeptal se nakonec na svoji obhajobu. „Že kvůli nám budou všude vyzvánět zvony a my dva budeme spolu žít šťastně až navěky? Vzpamatuj se, Nicole, tohle je svět realit. Samotné ti musí být jasné, že by Britové nikdy nepřijali za královnu míšenku.“</p>
<p>Nicole se podařilo utéci dříve, než Henry zahlédl její slzy. A tak jsem moje milá Genevieve, říkala si Nicole uvězněná v jámě, odjížděla z Los Angeles bohatší o dvě cennosti. O zlatou medaili a o malou holčičku kdesi pod srdcem. Pak následovaly týdny, kdy úzkost střídala zoufalství, než sebrala odvahu a svěřila se otci.</p>
<p>„Já… vůbec nevím, co mám dělat,“ nadhodila Nicole před Pierrem jednoho říjnového rána v obývacím pokoji jejich vily v Beauvois. „Je mi jasné, že jsem tě hrozně zklamala – a sebe samotnou taky – ale chtěla bych se tě zeptat, jestli teď dělám dobře. Tím myslím, tati, že bych tu zůstala s tebou a pokusila se…“</p>
<p>„To je samozřejmé, Nicole,“ přerušil ji tehdy otec a přitom plakal. Bylo to vůbec poprvé, co jej Nicole takto viděla, vyjma matčina pohřbu. „Musíme se pokusit udělat pro toho človíčka vše, co bude možné,“ zašeptal, když ji uchopil do náruče.</p>
<p>Byla jsem tenkrát tak šťastná, vzpomínala dál Nicole. Bylo to tak nečekané, krásné a lidské. Nezlobil se na mě, nikdy se na nic nevyptával. A i potom, co jsem se mu svěřila s tím, že otcem je Henry a že si nepřeji, aby se to někdo dozvěděl, nechal si moje tajemství pro sebe. Navždy.</p>
<p>Vtom se znenadání rozsvítila světla a Nicole se postavila, aby mohla za nových podmínek prozkoumat své vězení. Osvětlený byl pouze střed jámy, vše ostatní se ukrývalo ve stínu. Nicole nevěděla proč, ale náhle se jí její osud nezdál tak strašný.</p>
<p>Vzhlédla vzhůru ven skrze střechu stodoly k Rámově obloze. Přemítala o událostech několika posledních hodin a vtom dostala nápad. Přes dvacet let se už nemodlila, ale přesto poklekla na kolena právě na osvětlený pruh dna jámy. Můj Bože, modlila se nahlas, vím, že teď je už pozdě, ale přesto bych ti chtěla poděkovat za mého otce, mou matku a mou dceru. A vůbec za všechny dary života. Nicole vzhlédla vzhůru a kupodivu se usmála, i když jí v oku cukalo. No, a teď bych tě, drahý Bože, ráda požádala o jednu službičku.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>38. NÁVŠTĚVNÍCI</emphasis></strong></p>
<p>Drobná robotova figurka napochodovala do světelného kužele a tasila meč. Do Harfleuru právě dorazila anglická armáda.</p>
<p>„Zas do průlomu, drazí přátelé. Neb těly našinců zeď ucpěte!</p>
<p>V čas míru muže neozdobí tak nic jak skromný klid a pokora, leč v sluch když války vichřice nám zahučí, tu buďte v činech tygru podobni…“</p>
<p>Jindřich V, čerstvý král Anglie, vyzýval k chrabrosti své imaginární vojáky. Nicole se musela smát. Skoro celou hodinu se bavila pozorováním Wakefieldova prince Jindry z dob, kdy v mládí vedl rušný život na bitevních polích při potírání Hotspura a dalších povstalců, až odtud poté nastoupil na trůn Anglie. Nicole ony tři divadelní hry o Jindřichovi četla kdysi dávno, a to pouze jednou. Přesto se v tomto historickém období orientovala velmi dobře, zejména díky jejímu zaujetí pro Johanku z Arcu.</p>
<p>„Shakespeare tě přetvořil v někoho, kým jsi nikdy nebyl,“ řekla Nicole nahlas malému robotovi, když ho vypínala. „Býval jsi válečníkem, to jediné se popřít nedá. Ale byl jsi také chladný a bezcitný dobyvatel. Pod tvým jařmem Normandie krutě krvácela. A skoro se ti podařilo vylidnit i celou Francii.“</p>
<p>Nicole se nervózně zasmála sama sobě. To jsem celá já, napadlo ji, povídám si tu nesmysly s neživou dvacet centimetrů vysokou figurkou. To jí připomnělo její poněkud bláhové snahy, kterými se více jak před hodinou pokoušela o vysvobození. Při pití posledního doušku vody si ještě bolestněji uvědomila, jak čas letí. Ach jo, obrátila se v zadumání zpět k princi Jindrovi, je to lepší než se utápět ve vlastním žalu.</p>
<p>„A co tě ještě naučili, malý princi?“ zeptala se ho Nicole. „Co se stane, když přepnu knoflík na písmenko K?“</p>
<p>Robot ožil a postoupil o pár kroků k jejímu levému chodidlu. Princ Jindra promluvil až po dlouhé době, ovšem nikoli hlasem známým z předešlých citací, nýbrž typickým Wakefieldovským lidským přízvukem.</p>
<p>„K je vyhrazeno konverzaci, drahá přítelkyně, kde mám značný repertoár. Ale jako první musíš začít ty.“</p>
<p>Nicole tím opět rozesmál. „Dobře, princi Jindro,“ odpověděla po chvilce přemýšlení, „co mi tedy povíš o Johance z Arcu?“</p>
<p>Robot zjevně zaváhala pak se zachmuřil. „Byla to čarodějnice, drahá dámo, nic víc, kterou upálili na hranici desetiletí po mé smrti. Během mé vlády byla na severu Francie zajata mými vojsky. Ta francouzská čarodějnice bezostyšně prohlašovala, že byla seslána samotným Bohem…“</p>
<p>Nicole mu přestala naslouchat a zadívala se přímo nad svoji hlavu, kde nad střechou stodoly přelétaly jakési stíny. Srdce se jí divoce rozbušilo. „Tady! Tady jsem!“ křičela ze všech sil. V pozadí si princ Jindra bručel něco v tom smyslu, jak se Johančiny úspěchy neslavně podepsaly na jeho francouzské říši. „Tak anglické. Tak typicky anglické,“ povzdechla si Nicole.</p>
<p>Netrvalo dlouho a stín se rozrostl tak, že docela zakryl osvětlené dno jámy. Nicole mohla vše jen pozorovat s divoce tlukoucím srdcem. Ať už tam nahoře bylo cokoli, mávalo to křídly jako nějaký obrovský pták. Jakmile ono stvoření vrazilo do jámy své pařáty a vydalo ze sebe prapodivné skřeky, zapištěla Nicole hrůzou. Skřeky oné věci nepostrádaly melodičnost. Ten tvor, či co to vlastně bylo, opětovně zaskřehotal, zalovil v jámě podruhé a opět bezúspěšně, protože měl příliš velká křídla, a ta mu nedovolovala dosáhnout až na dno jámy.</p>
<p>Nicole nebyla zpočátku schopna jediného pohybu. Postupně se ovšem u ní ona traumatická hrůza proměnila v čistý strach z cizího létajícího vetřelce. Jeho obličejové části dominovaly dvě velké modré hluboké oči, kolem dokola lemované hnědě. Nicole tím velmi připomínal pterodaktyla z Francouzského muzea přírodních věd. Zobák měl poměrně dlouhý a zahnutý a dvoje pařáty umístěné symetricky ve spodu těla měly po čtyřech ostrých drápech.</p>
<p>Nicole odhadovala jeho hmotnost na nějakých sto kilogramů. Tvorovo celé tělo, vyjma tváře, zobáku, konců křídel a pařátů bylo pokryto hustou černou látkou podobnou sametu. Jakmile onomu okřídlenému dravci došlo, že až na dno jámy nedosáhne, vydal ze sebe dva ostré tóny a odletěl.</p>
<p>Celou minutu po netvorově odletu se Nicole neodvážila ani pohnout. Krčila se v koutku a snažila se srovnat si v hlavě čerstvé zážitky. Celá zpocená hrůzou se postavila. Snažila se nalézt logické vysvětlení toho, co právě zhlédla. Jako první ji napadlo, že se mohlo jednat o dosud nepoznaný druh biota, ale to byla vlastně skoro všechna stvoření, pohybující se v Rámových útrobách. Pokud to byl vážně biot, uvažovala, pak byl neobyčejně vyvinutý. V duchu jej Nicole porovnávala s ostatními bioty, které doposud viděla, s kraby z Jižní polokoule, či různými dalšími druhy nafilmovanými první rámanskou výpravou. Vnitřně se ovšem nedokázala vyrovnat s tím, že i tento létavec patřil k biotům. Měl přece takové oči…</p>
<p>Vtom zaslechla v dáli šum křídel. Bez váhání se s napětím přitiskla do nejtemnějšího koutu jámy, když jí obzor vyplnilo vznášející se tělo. Ne, tentokrát to byla dvě těla. První létavec se vrátil s posilou – s kolegou o poznání větším. Nový pták se vznášel nad dírou a přitom natahoval krk dolů, aby si Nicole prohlédl. Nato ze sebe vyrazil zvuk hlasitější a méně melodický než jeho předchůdce. Jakmile zvedl hlavu a začal se dohadovat s kolegou, Nicole si uvědomila, že se od něho neliší pouze velikostí, ale i materiálem pokrývajícím jeho tělo. Připomínal linoleum. Ve štěbetání neustali, mi když se posadili na okraj jámy. Potom oba dva v tichosti Nicole pozorovali asi minutu nebo dvě. Když se dost vynadívali, stručně něco k sobě prohodili a odletěli.</p>
<p>Nicole právě prožité hrůzy vzaly zbytek sil. Netrvalo dlouho a vyčerpáním usnula stočená do klubíčka v rohu jámy. Tvrdě prospala několik hodin. Náhle ji probudila prudká rána, která doznívala uvnitř stodoly. Ačkoli procitla téměř okamžitě, nic jiného už neslyšela. Její žíznivé a vyhládlé tělo se začalo vehementně ozývat. Rozbalila tedy skromné zbytečky jídla. Neměla bych si to raději rozdělit na dvě porce? varoval ji vnitřní hlas, nebo to mám sníst, ať už se stane cokoli?</p>
<p>S hlubokým povzdechem se Nicole nakonec rozhodla, že sní a vypije vše najednou. Doufala, že to tak bude pro její žaludek lepší, že ho raději nebude dráždit malými dávkami a snáze tak zapomene na hlad. S posledním lokem vody se jí však před očima roztančila představa, že může pít ještě dlouho, protože se stůl před ní prohýbá láhvemi minerálek jako doma v Beauvois.</p>
<p>Sotva dojedla, ozvala se v dáli další rána. Nicole pozorně naslouchala, ale nezaregistrovala nic než hrobové ticho. Tak ráda by se dostala ven z toho vězení. Mrzelo ji, že se alespoň nepokusila s těmi tvory domluvit. Přišlo jí to vlastně k smíchu. Jasně, v nejhorším případě by mě sežrali. Ale horší než smrt hladem by to snad být nemohlo.</p>
<p>Nicole věřila, že se ptáci musejí vrátit nazpátek. Snad právě proto, že pochopili bezvýchodnost její situace. Začala se proto v duchu na tuto možnost připravovat. „Nazdar,“ představovala si sama sebe, jak je zdraví a kráčí se vzpaženýma rukama do středu jámy, přímo pod ony vznášející se tvory. Potom by se jim opakovanými gesty ukazujícími na sebe a na okraj jámy snažila vysvětlit, že se nemůže dostat ven. Mávala by na ně, aby jí pomohli.</p>
<p>Další dvě rány připomínající prásknutí bičem Nicole navrátily do reality. Netrvalo dlouho a následovala třetí rána. Nicole zapátrala v počítačovém vydání Atlase Rámy pod kapitolou „Prostředí“ a okamžitě byla moudřejší. V obsažném pojednání zde bylo popisováno tání Válcového moře ode dna. Ráma se stále ještě nacházel uvnitř oběžné dráhy Venuše (Nicole ovšem nemohla nic tušit o tom, že díky posledním úhybným manévrům se Ráma ocitl na trajektorii, po které se opět od Slunce vzdaloval) a že sluneční paprsky, které dopadaly na Rámův plášť, konečně zvýšily jeho teplotu nad bod mrazu.</p>
<p>Atlas také varoval před silnými sněhovými bouřemi a hurikány, které měly původ ve změně atmosférického tlaku proudícího směrem od roztávajícího moře. Nicole došla až do středu jámy a zvolala. „Přileťte, ptáci, nebo kdo jste. Přileťte teď hned a dejte mi šanci na záchranu.“</p>
<p>Ale její prosby zůstaly nevyslyšeny. Smutná Nicole pak proseděla v rohu deset hodin a cítila, jak z jejího těla postupně uniká naděje i síla. Pak začal vát vítr. Zpočátku to byl jenom vánek, ale ten postupně sílil, až přešel ve vichřici. Nicole už ztratila všechnu naději. Když konečně usnula, věřila, že se ještě probudí nejvýš jednou nebo dvakrát.</p>
<p>Vichřice se proháněla New Yorkem celé hodiny. Nicole se bez větších známek života hrbila v koutku. Naslouchala skučení větru a vzpomínala na sněhovou vichřici, kterou zažila na horské chatě v Coloradu. Pokusila se vybavit si krásné chvíle prožité na lyžích, ale nešlo to. Hlad a vyčerpání se podepsaly i na její představivosti. Seděla nehybně a nedokázala už myslet na nic jiného než na smrt.</p>
<p>Už ani neregistrovala, zda spí či zda je vzhůru. Byla velmi zesláblá. V ten okamžik už jen podvědomě zaregistrovala, že cosi slétlo do jámy. Kolem opět kralovala tma. Nicole se přeplazila z jednoho konce jámy na konec opačný, kde byly kousky kovu. Svítilnu si nerozsvítila. Cestou do něčeho narazila a uchopila to. Bylo to větší než míč, oválné a na omak hladké.</p>
<p>Nicole se vylekala. Nahmatala v letecké kombinéze baterku a na předmět si posvítila. Byl celý bílý a tvarem připomínal velké vejce. Nicole začala objekt pozorně prohlížet. Když na něj vší silou zatlačila, prohnul se dovnitř jen neznatelně. Je to k jídlu? ptalo se celé její hladovějící tělo a vůbec ho nezajímalo, že to pro něj může být nebezpečné.</p>
<p>Nicole otevřela nůž a kousek odřízla. Vložila jej do úst. Nemělo to žádnou chuť. Nicole sousto vyplivla a rozplakala se. Vzteky onu věc odkopla a ta se odkutálela stranou. Zdálo se jí, jakoby něco zaslechla. Natáhla se tedy po věci ještě jednou a opět ji nakopla. Ano, řekla si v duchu, je to tak. Bylo to tím nakopnutím.</p>
<p>S nožem se do vejce dostávala jen pozvolna a těžce. Po několika marných pokusech sáhla do lékařského vybavení a vyňala skalpel. Ať už to bylo cokoli, skládalo se to ze tří oddělitelných a rozdílných vrstev. Svrchní obal byl houževnatý asi jako fotbalový míč a řezal se s velkými obtížemi. Druhá vrstva měla jasně modrou barvu a koexistencí a vlhkostí se podobala melounu. Ve středu se nacházela zelená tekutina. S odporem v ní smočila prst a olízla jej. Chutnalo to trochu jako dezinfekce, ale osvěžilo ji to. Neodolala a chvatně upila dva velké doušky.</p>
<p>Musela se ovládat, by nevypila všechno najednou. Vložila do kapaliny sondu látkového spektrometru, aby zjistila chemické složení. Hned napoprvé udělala chybu, protože příliš pospíchala. Podruhé se jí konečně na malém monitoru objevily údaje. Nicole se samou radostí rozkřičela. Roztok nebyl jedovatý. A navíc – byl bohatý na minerální látky a proteiny v takové kombinaci, která byla lidskému tělu prospěšná.</p>
<p>„Hurá! Hurá!“ křičela radostí ze všech sil. Vyskočila tak rychle, až se jí zatočila hlava. Proto si opatrně klekla na kolena a začala pomalu hodovat. Napila se tekutiny a snědla tolik melounovité hmoty, že se nemohla ani pohnout. Poté upadla do hlubokého spokojeného spánku.</p>
<p>První Nicolina starost po procitnutí byla, kolik jí zbylo zvláštního melounu, jak si ho pojmenovala. Nebylo ho málo, ale musela s ním hospodařit, aby jí vystačil alespoň do té chvíle, kdy se pokusí o záchranu s pomoci těch létajících tvorů.</p>
<p>Nicole jej přesně zvážila. Z původních deseti kilogramů jí zbývalo něco málo přes osm. Hmotnost vnějšího obalu odhadla na dvě kila, zbývalo jí tedy okolo šesti kilogramů modré melounovité masy a zelené tekutiny. Tedy, uvažovala, tři kilogramy tekutiny představují…</p>
<p>Vtom se rozsvítila světla. Á, podotkla a podívala se na hodinky, přesně na čas, jak to má být. Náhle poprvé uviděla vejcovitý objekt za plného světla. Okamžitě ji cosi napadlo. Můj Bože, uvědomila si souvislosti, když opatrně rukou přejížděla po té neznámé věci. Málem bych zapomněla. Z hluboké kapsy letecké kombinézy vyndala ohlazený kamínek, který jí daroval na Silvestra v Římě Omeh. Střídavě zírala nevěřícně z vejce na kámen a v duchu si stále dokola ohromeně opakovala. Můj bože! Můj bože!</p>
<p>Potom opět schovala kámen do kapsy, ze které vyňala malou zelenou ampulku. Ronata sama nejlíp pozná, kdy vypít, zněla jí v uších dědečkova rada. Bez otálení se posadila na zem do kouta a obsah lahvičky naráz vypila.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>39. VODY MOUDROSTI</emphasis></strong></p>
<p>Okamžitě po pozření tekutiny začala mít Nicole vidiny. Zavřela tedy na vteřinku oči, a když je opět otevřela, byla oslněna spoustou jasných barev. Proudily kolem ní, jako kdyby bleskurychle projížděla kolem pestrobarevné plakátové stěny. Ve středu toho všeho, až kdesi daleko od sebe zahlédla tmavý bod vystupující z červenožlutého pozadí. Nicole se na onu tečku soustředila, a ta se začala pomalu zvětšovat. Později se zvětšovala čím dál rychleji, až docela vyplnila její vidění. Uvědomila si, že vidí starého muže vznášejícího se nad africkou savanou uprostřed romantické hvězdné noci. Když se otočil směrem k ní a zamířil ke skalnatým horám, Nicole v něm rozpoznala Omeha. Bylo na něm ale cosi zvláštního, protože jí velmi připomínal její matku.</p>
<p>Stoupal do skal neobyčejně lehce a rychle. Na nejvyšším vrcholu se zastavil, rozpřáhl ruce a zahleděl se směrem k jasně se třpytícímu Měsíci. Zleva Nicole zaslechla hřmět raketový motor. Poohlédla se ve směru zvuku a zahlédla tam na měsíčním povrchu přistávat kosmickou loď. Z ní slézali na zem po žebříku dva lidé. Netrvalo dlouho a uslyšela slova Neila Armstronga. „Toto je neparný krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo.“</p>
<p>Nato se Armstrong spolu s Buzzem Aldrinem, který ho na měsíční pouti doprovázel, zadívali napravo. Zírali tam v němém údivu na černého muže stojícího u měsíčního příkopu. A ten muž se usmíval. Do šera jen svítily jeho běloskvoucí zuby.</p>
<p>Jeho tvář se v Nicolině představě stále zvětšovala, zatímco krajina za ním ustupovala do pozadí. Pomaloučku začínal hovořit v jazyce Senoufo, ale zpočátku mu Nicole nerozuměla. Znenadání si uvědomila, že vlastně hovoří k ní a že mu rozumí každé slovo. „Jsem jedním z tvých dávných prapředků,“ říkal. „Ještě jako chlapec jsem si vyšel ven, abych rozjímal o té noci, kdy lidé přistáli na Měsíci. A protože jsem měl velkou žízeň, zhluboka jsem se napil z jezera Moudrosti. V onen okamžik jsem odletěl nejdříve na Měsíc popovídat si s astronauty a vzápětí k dalším světům. Tam jsem se setkal s bytostmi, které mi prozradily, že to budeš právě ty, kdo roznese do vesmíru pověst o Minowe.“</p>
<p>Nicole se zdálo, že tomu muži roste hlava. Zuby se mu prodloužily a už nevypadaly tak bezchybně, oči mu zežloutly. Převtělil se v tygra, který jí skočil po hrdle. Nicole ucítila na krku jeho zuby a vykřikla. Rychle se smířila s neodvratnou smrtí. Ale tygr se ve skoku zlomil, ze strany jeho těla trčel hořící šíp. Nicole se otočila. V úchvatné, vlající rudé róbě tam běžela se zlatým lukem v ruce její maminka k historickému válečnému vozu. I ten byl pozlacený a stál kdesi v prostoru. „Mami… počkej!“ zavolala na ni Nicole.</p>
<p>Postava se k ní otočila. „Byla jsi svedena,“ pověděla jí matka. „Musíš být opatrnější. Mohu tě zachránit pouze třikrát. Vyvaruj se toho, co sice nemůžeš vidět, ale o čem víš, že to existuje.“ Anawi nastoupila do vozu a uchopila otěže. „Ty nesmíš zemřít. Nato tě mám příliš ráda, Nicole.“ Pobídla rudé koně a zamířila stále výš a výš, až se Nicole ztratila z dohledu docela.</p>
<p>Nicole se opětovně vybavily ubíhající barvy. Tentokrát ale zaslechla hudbu, která se k ní zdáli přibližovala. Byla to hudba syntetická a podobala se tónům křišťálových zvonů. Krásná, úchvatná a podmaňující. Pak následoval dlouhotrvající potlesk. Nicole seděla spolu s otcem na koncertě. Na jevišti stál orientálec s dlouhými černými vlasy sahajícími až na zem. Stál se zaníceným pohledem vedle tří podivných nástrojů. Ty mocné tóny prostupovaly celým jejím tělem. Hrozně se jí chtělo plakat.</p>
<p>„Vstávej, holčičko,“ vyzval ji otec. „Už musíme jít.“ Nicole pozorovala svého tatínka, který se mezitím proměnil ve vrabce. Pousmál se na ni. Ruce se jí proměnily v ptačí křídla a odletěli spolu. Koncertní síň zůstala kdesi hluboko pod nimi. Hudba se pozvolna vytrácela. Kolem uší jim svištěl vzduch. Nicole zahlédla půvabné údolí řeky Loiry s jejich vilou v Beauvois. Nemířili ale k nim domů. Její vrabčí otec nepřistál v Chinonu, ale letěl dál po proudu Loiry. Oba vrabci se posadili v koruně stromu na hradním nádvoří.</p>
<p>Dole pod nimi se v mrazivém prosinci dohadoval Jindřich Plantagenetský s Eleonorou Aquitánskou o následníkovi anglického trůnu. Eleonora došla až pod strom a všimla si vrabců. „A heleme se, Nicole!“ zvolala. „Netušila jsem, že jsi tady.“ Královna Eleonora se natáhla a udeřila do vrabců rukou. Nicole téměř vyrazila dech. „Pamatuj si jedno, Nicole,“ řekla jí, „osud je důležitější než láska. Kdo zná svůj osud, dokáže přestát mnoho.“</p>
<p>Nicole ucítila ve vzduchu kouř a vytušila, že by měli raději odletět. Proto spolu s tatínkem vzlétli a zamířili na sever k Normandii. Kouř byl čím dál tím silnější. Zaslechli rovněž volání o pomoc, a proto mávali křídly ze všech sil.</p>
<p>V Rouenu spatřili nehezkou dívku, která je sledovala dychtivým pohledem. Oheň jí už začal olizovat paty, ve vzduchu se nesl zápach připalujícího se masa. Nad hlavou jí dělal kněz kříž. „Zpropadenej Ježíš!“ vykřikla a slzy se jí rozlily po tvářích.</p>
<p>„Zachráníme tě, Johanko!“ volala na ni Nicole a spolu s otcem ji začali odvazovat z kůlu. Vtom kolem nich prudce explodoval oheň a všechno zčernalo. Nicole letěla dál, ale už byla bílou volavkou a vznášela se sama v Rámových útrobách vysoko nad městem New York. Vyhýbala se jednomu z těch neznámých létavců, kterých se tolik bála.</p>
<p>Nicole viděla město do posledních detailů, jakoby ho měla pod mikroskopem. Celkem na čtyřech odlišných místech zaznamenala pohyb. K jižnímu konci stodoly mířil biot-stonožka. U každého ze tří hlavních náměstí stoupalo teplo z podzemních neviditelných zdrojů, které vnímala díky infračervenému vidění barevně. Nicole slétla do stodoly a opatrně přistála ve své jámě.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>40. POZVÁNÍ</emphasis></strong></p>
<p>Musím se na záchranu důkladně připravit, usmyslela si Nicole. Naplnila si tedy zásobní láhev zelenou tekutinou ze středu „manového“ melounu. Jeho masitou dužinu rozporcovala nožem a naskládala do potravinových zásobních obalů. Jakmile byla se vším hotova, posadila se opět na své oblíbené místo v rohu.</p>
<p>Tedy, vrátila se v duchu do divoké duševní extáze, kterou prožila po vypití obsahu ampulky, o čem to proboha vlastně všechno bylo? Zcela logicky si vzpomněla na podobné vidění, které zažila během Poro ještě jako dítě, a na krátký rozhovor s Omehem tři roky nato, když se vrátila do Nidougou na maminčin pohřeb.</p>
<p>„Co bude s Ronatou?“ dotázal se jí Omeh jednoho večera, když byli sami. Okamžitě jí došlo, proč se ptá. „Stanu se velkým bílým ptákem,“ odpověděla mu, „a poletím dál za Měsíc a Slunce, až tam, kde není nic.“ „Ano,“ přitakal ji, „Omeh si myslí totéž.“</p>
<p>Ale proč ses ho tenkrát nezeptala na to, co se pak s tebou stane dál? ptala se Nicole sama sebe. Pak bych třeba měla šanci leccos z toho pochopit. Ale na druhé straně jí jiný vnitřní hlas našeptával, že tento svět představ existuje nezávisle na světě konkrétním a že se zcela vymyká jakýmkoli logickým dedukcím. Proto raději myslela na matku, která byla oslnivě krásná ve své dlouhé rudé vlající róbě. Anawi jí zachránila život před tygrem. „Děkuji, maminko,“ vzkazovala jí Nicole v duchu. Tak ráda by si s ní popovídala o trochu víc.</p>
<p>Náhle se jejím směrem začal blížit strašidelný zvuk, jako když tucet bosých dětských chodidel plácá o linoleum. Na úvahu už Nicole čas nezbyl. O vteřinu později vykoukla na protilehlém okraji jámy hlava s tykadly patřící biotu-stonožce. Ta bez meškání začala sestupovat po kolmé hladké stěně dolů.</p>
<p>Mohla měřit kolem čtyř metrů. Stěnu slezla bez viditelných problémů snad díky tomu, že se každou ze šedesáti noh dokázala přisát k hladkému povrchu. Nicole se postavila a začala přehodnocovat své šance na záchranu. Biotovo zjevení ji příliš neudivilo. Koneckonců, po tom nedávném vidění věřila, že bude nějakým způsobem zachráněna.</p>
<p>Tělo biota-stonožky se sestávalo z patnácti pohyblivě pospojovaných částí, z nichž každá byla opatřena čtyřmi nohami. Hmyzí hlava měla prapodivná čidla. Dvě z nich byla tenká a dlouhá a připomínala antény. Hromada kovových dílů na dně jámy musela být pro toho biota zásobárnou náhradních dílů. Nicole jen přihlížela, jak si onen tvor vyměnil tři ze svých nohou, jeden kloub mezi články a dva knoflíkové výčnělky na hlavě. Celá operace mu nezabrala víc jak pět minut. Poté biot začal vystupovat po stěně vzhůru.</p>
<p>Jakmile se stonožčino tělo vyšplhalo ze tří čtvrtin na zeď, naskočila Nicole na její záda. Ale její váha byla pro toho tvora příliš velká. Biot se na stěně neudržel a spadl i s Nicole na dno jámy. Hned vzápětí se pustil opět vzhůru po stěně. Tentokrát raději Nicole vyčkala, až stonožka vyleze na zem celá, a doufala, že výkon všech nohou bude znát. Ale i tentokrát se přepočítala a obě opět spadly dolů.</p>
<p>Tímto pádem se biotovi poškodila jedna z předních nohou, a proto musel před třetím pokusem o slezení jámy přistoupit k její opravě. Mezitím Nicole neztrácela čas a chvatně vybalila z lékařské výbavy nejpevnější lékařské nitě. Ty pak pospojovala na způsob silnějšího lanka, které zakončila smyčkou a přichytila k posledním třem biotovým článkům. Druhý konec si ovázala kolem pasu a na ruce si natáhla rukavice.</p>
<p>Tohle může dopadnout dost ošklivě, uvědomila si Nicole, co by následovalo, kdyby vlákno nevydrželo a prasklo. Při dalším pádu bych už tolik štěstí mít nemusela.</p>
<p>Po opravě se stonožka vydala opět vzhůru po stěně. Sotva se celá ocitla na hladké zdi, ucítila váhu Nicolina těla, které k ní bylo připoutáno. Tentokrát však už nespadla. S krajním úsilím se pozvolna škrábala vzhůru. Nicole se oběma rukama přidržovala lanka a nohama si pomáhala jako horolezec.</p>
<p>Při tomto způsobu lezení byla Nicole vzdálena od posledního článku biota-stonožky asi čtyřicet centimetrů. Když stonožka vystrčila z jámy hlavu, měla Nicole polovinu cesty za sebou. Obě dvě se pak usilovně škrábaly výš a výš. Po pár minutách, když už byl biot téměř celý z jámy venku, zastavil se tak, že mu poslední čtyři články stále visely dolů do díry. Kdyby Nicole natáhla paže co nejvýše, pravděpodobně by se dokázala dotknout biotova posledního článku. Do propasti visel stále ještě asi metr biotova těla, ale ten stál a nehýbal se.</p>
<p>Nicole ustrnula nějakých šest metrů nad dnem jámy. Hlavou se jí honily ty nejčernější myšlenky. No, to je tedy výborné, pomyslela si ironicky. Rukama křečovitě svírala lano a nohama se marně snažila najít ve stěně nějaký opěrný bod. V úvahu přicházejí tři možnosti a jedna je lepší než druhá. Lanko může klidně prasknout. Biot to nemusí vydržet. Anebo tu můžu zůstat viset navěky.</p>
<p>Nicole si v duchu probírala svoje vyhlídky. Jediná varianta, která přicházela v danou chvíli v úvahu, byla ta, že se přitáhne až k poslednímu článku těla stonožky a po něm a dalších se pokusí vydrápat ven jako po žebříku.</p>
<p>Jakmile se Nicole ohlédla dolů pod sebe, vybavil se jí první pád. Snad bude lepší, když se ani trošku nepohnu a počkám, až se ten stroj dá zase do pohybu. Čekala minutu. Pak další. Zhluboka se nadechla, uchopila se jednou rukou výše na lanku a přitáhla se. Pak to zopakovala i s druhou rukou. Tím se ocitla na dosah posledního stonožčina článku. Nicole se tedy natáhla a hmátla po tvorově zadní noze. Dříve než však na ni stačila přenést váhu svého těla, noha od stěny odpadla.</p>
<p>Takové energie mě to stálo! začínala už propadat chvilkové depresi. Přesto začala ještě jednou studovat biotovo tělo, pokud jí to nepohodlná poloha pod ním vůbec umožňovala. Jednotlivé segmenty, z nichž se celé tělo skládalo, se částečně překrývaly. Co kdybych se zkusila chytit právě za ty překrývající se výčnělky… uvažovala Nicole vycházejíc přitom ze zkušeností, které získala dvěma předešlými pokusy. Pokaždé to selhalo na soudržnosti biotových chodidel se stěnou. Teď už je ale skoro na rovné zemi. Teď už by se měl udržet.</p>
<p>Nicole si uvědomovala, že jakmile se ocitne na biotových zádech, nebude nijak chráněna proti možnému pádu. Pomaloučku se přitahovala podél lanka, až nahmátla překrývající se výběžek biotova článku. Pevně jej sevřela. Otázkou zůstávalo, zda tato součástka udrží váhu Nicolina těla. Nicole na ni pozvolna přenesla svoji váhu, ale pro jistotu se ještě raději přidržovala lanka. Zdálo se, že vše vychází podle jejích předpokladů.</p>
<p>Postupně se kolem stonožčina těla pevně uchytila i nohama a lanka se pustila. Zadní nohy stonožky se při tomto pohybu odlepily od zdi, ale biot se nepohnul ani o milimetr.</p>
<p>Tento úkon zopakovala Nicole ještě dvakrát a pokaždé se dostala o jeden článek výš. Už byla téměř na dosah okraje jámy, když biot sklouzl o pár centimetrů dolů. Krve by se v ní nedořezal. Sotva se biot-stonožka zastavil, zdolala hbitě poslední článek jeho těla, který ji dělil od svobody. Když vystoupila na pevnou půdu stodoly, vítězoslavně zakřičela. „Alelůjááá!“</p>
<p>Nicole stála na hradbách New Yorku, zírala do valících se vod Válcového moře a nešlo jí do hlavy, proč nikdo neodpovídá na její volání o pomoc. Sebekontrolní test vysílačky plně potvrzoval správnost její funkce, a přesto se na její tři pokusy nikdo z posádky neozval. Nicole náhodou o systému provozu této vysílačky něco věděla. Znamenalo to, že do vzdálenosti šesti až osmi kilometrů se žádný kosmonaut z jejich výpravy nenachází a že přenosná stanice Beta už není v provozu. Kdyby Beta fungovala, usuzovala Nicole, museli by mě slyšet.</p>
<p>Nicole se to snažila vysvětlil tak, že se její kolegové připravuji na mateřské kosmické lodi na další vědecký výzkumný úkol a že se komunikační stanice Beta pravděpodobně poškodila bouří. Na co ale logické vysvětlení nalézt nedokázala, bylo to, že už uběhlo pětačtyřicet hodin od začátku tání a více než devadesát hodin od doby, kdy spadla do jámy, a ji nikdo tu celou dobu nehledal.</p>
<p>Pohledem prozkoumala oblohu ve snaze zachytit na ní helikoptéru. Roztávající Válcové moře tím změnilo i Rámovy klimatické podmínky. Atmosféra obsahovala mraky a vůbec se značně oteplilo. Pohled na teploměr o tom Nicole jenom přesvědčil. Byly čtyři stupně nad nulou.</p>
<p>Je pravděpodobné, přemýšlela dál Nicole nad tou záhadou týkající se jejích kolegů, že se brzy vrátí. Musím tedy zůstat u téhle zdi, aby mě zahlédli. Podrobněji se už raději věcí nezabývala. Usoudila zkrátka, že posádka měla zřejmě jiné závažnější problémy, a proto po ní nemohli pátrat.</p>
<p>Určitě to tak muselo být, přesvědčovala sama sebe. Dříve nebo později se docela jistě vrátí.</p>
<p>Během čekání nabrala vzorek vody a provedla jeho rozbor. Obsahoval tytéž organické jedy, které už před ní zjistila první rámanská výprava. Mohli třeba i všichni pomřít, zatímco já jsem trčela v jámě, uvažovala Nicole dál. Fakt je, že tu teď nikdo jiný než já není. Nicole odhadovala, že zdatný plavec by takovou dálku dokázal přeplavat i bez člunu. Její odhodlání však částečně zchladila vzpomínka na hlášení Nortonovy posádky o biotech-žralocích a dalších potvorách, které moře obývaly.</p>
<p>Tak se Nicole toulala po valu obklopujícím město několik hodin. Pak se posadila, aby se zasytila melounem (a v duchu uvažovala o způsobu, jak doplnit jeho zásoby, nebude-li do několika hodin zachráněna), když zaslechla zvuk připomínající pláč, který přicházel směrem od New Yorku. Okamžitě si vzpomněla na doktora Takagišiho.</p>
<p>Zkusila tedy opět vysílačku. Bezvýsledně. Znovu pátrala na obloze po vrtulníku. Stále se nedokázala rozhodnout, zda má opustit přehledné místo na valu, když se pláč ozval podruhé. Tentokrát se již lépe zorientovala. Zjistila umístění nejbližšího schodiště a z něj se pak vydala jižně, směrem do centra New Yorku.</p>
<p>Nicole prošla několika kruhovými ulicemi v blízkosti hlavního náměstí a zastavila se u osmistěnu, aby si zaznamenala nové objekty včetně stodoly s jámami a vším ostatním. Chvíli nato, když se obdivovala krásné bizarní osmistěnné stavbě, zaslechla třetí zaplakání. Jenže tentokrát to byl spíše skřek. Pocházel-li od Takagišiho, pak to znělo trochu podivně.</p>
<p>Rozběhla se po zvuku přes otevřené náměstí. Právě když dobíhala k budovám na jeho druhé straně, ozval se skřek opět. Ale zároveň zaslechla i jiné hlasy, které tomu prvnímu odpovídaly. Jejich původce rozpoznala bezpečně. Vydávali totiž tytéž zvuky, jako oni létající tvorové, kteří ji navštívili v jámě. Nicole postupovala dál po zvuku, ale tentokrát již daleko obezřetněji. Vypadalo to, že přichází z mřížoví, které se tolik líbilo Francesce Sabatiniové.</p>
<p>Během minuty už Nicole stála mezi dvěma mrakodrapy, vzájemně spojenými okovanými mřížemi, které se tyčily přibližně do výše padesáti metrů. Asi dvacet metrů nad zemí se v síťoví zmítalo tělo létavce se sametovým povrchem. Uvázl v něm křídly a drápy. Sotva zahlédl Nicole, vydal ze sebe skřek. Jeho větší společník, který kroužil nad jedním z mrakodrapů, se neprodleně vydal po zvuku.</p>
<p>Jakmile Nicole spatřila blížícího se létavce, přikrčila se za jednou z budov. Ten však na ni cosi brebentil, jakoby ji plísnil. Potom na něho zavolal ten uvězněný a chvilku se spolu dohadovali. Nakonec ten větší odletěl a posadil se na římsu dvacet metrů od Nicole.</p>
<p>Jakmile se Nicole uklidnila (jedním okem neustále sledovala ptáka na římse), pozvolna přešla k mřížoví a zkoumala jej. Během pátrací akce po Takagišim na to s Francescou neměly čas. Síťovina byla zhotovena z jakýchsi lan, čtyři centimetry tlustých, která byla velmi pružná. Obsahovala tisíce ok a v každém z nich byla malá smyčka nebo uzel. Uzlíky byly trochu lepkavé, ale ne zas tolik, aby fungovaly jako pavučiny, určené k polapení létajících tvorů.</p>
<p>Mezitím co studovala spodek sítě, přelétli Nicole nad hlavou tři velcí létavci a posadili se nedaleko od svého polapeného přítele. Dávali si přitom pozor, aby i oni nepadli do léčky. S obtížemi se pokoušeli kroutit a natahovat lana, na kterých seděli. Jeden z nich divoce poskakoval před polapeným druhem. Znenadání vskočil na síť a pokoušel se rozmotat lana, která poutala křídla a nohy jeho druha. Po neúspěšném pokusu odstoupil stranou a zadíval se na Nicole.</p>
<p>O co mu jde? ptala se Nicole sama sebe. Určitě mi tím chce něco naznačit… Když se Nicole nehýbala, zopakoval pták svůj pokus ještě jednou. To už si byla Nicole jista tím, že ji žádá, aby vysvobodila jejich přítele. Šťastně se pousmála a zamávala, že mu rozumí. Přistoupila k síti a svázala několik pružných lan k sobě. Vzápětí je opět rozvázala a poté ukázala nejdříve na sebe, a pak na polapeného tvora nad svou hlavou. Zopakovala to celkem dvakrát.</p>
<p>Následovalo bouřlivé dohadováni létajících tvorů. Nicole vypozorovala, že se sametový pták zachytil v síti celkem na třech místech. Jeho pokusy o vysvobození však vedly k tomu, že se smyčky kolem jeho těla ještě pevněji utáhly. Nicole usoudila, že byl zřejmě do sítě vehnán bouří z předešlé noci. Oka sítě díky silnému větru a nárazu těla ptáka změnila svůj tvar, a když se bouře uklidnila, vrátila se do normálních rozměrů a létavce uvěznila.</p>
<p>Nicole se po síti lezlo poměrně lehce, protože byla pevně zakotvena mezi ty dvě budovy a pod její vahou se příliš nepronášela. Ale dvacet metrů není zas tak málo, je to víc, než měří běžná šestiposchoďová budova. I to Nicole napadlo, než se došplhala až k uvízlému tvorovi.</p>
<p>Pěkně se zadýchala. Opatrně se k němu přibližovala, aby si snad její snahu nevyložil chybně. Ten ji ale jenom upřeně a odevzdaně sledoval velkýma modrýma očima.</p>
<p>Jedno z křídel bylo zachyceno v blízkosti jeho hlavy. S jeho vyprošťováním Nicole začala, ale nejprve se přivázala k síťovině, aby se pojistila v případě pádu. Práce jí šla pomalu. Během ní zachytila Nicole pach tvorova dechu. Ten pach bych měla odněkud znát, vzpomínala Nicole. Ano, přesně tak voněl onen manový meloun. Takže tímhle se živíš? Ale odkud to pochází? Tak ráda bych se jich na to zeptala, ale nejenom na to.</p>
<p>Stále ještě zápasila s prvním uzlem. Byl velmi těsně utažený. Obávala se i toho, aby ptákovi nepoškodila křídlo, kdyby použila hrubší sílu. Rozhodla se proto pro skalpel.</p>
<p>V ten okamžik přiletěl k Nicole jiný létající tvor a zakřičel jí do ucha tak silně, až ji k smrti vyděsil. Nechtěl jít pryč a bránil jí v použití nástroje, dokud Nicole jemu a jeho druhům názorně nepředvedla, jak lze se skalpelem přeříznout lano.</p>
<p>S pomocí skalpelu pokračovaly vysvobozovací práce rychleji. Vzápětí se vysvobozený pták vznesl do vzduchu a z hrdla se mu draly hlasité radostné výkřiky. Druhý pták se k němu přidala oba dva už kroužili nad sítí jako dva milenci. Jakmile zmizeli z dohledu, slezla Nicole dolů na zem.</p>
<p>Hřál ji krásný pocit. O poznání veseleji se vydala na sever k valu, odkud stále ještě věřila, že musí přijít pomoc. Cestou si prozpěvovala písničku o Loiře, kterou si pamatovala z mládí.</p>
<p>Netrvalo dlouho a Nicole už opět měla společnost. Tedy přesněji řečeno, měla průvodce. Kdykoli zabočila do ulice, kam neměla, létající tvor nad její hlavou ztropil strašný povyk. To jsem tedy moc zvědavá, kam mě vede? ptala se v duchu Nicole.</p>
<p>Na náměstí, ne víc jak čtyřicet metrů od osmistěnu, se pták snesl dolů na zem a několikrát zaškrábal pařáty na určité místo. Nicole zjistila, že jí ukazuje na jakousi krycí desku. Nato zmizel pod jejím povrchem, za okamžik se vynořil, aby znovu zmizel dole.</p>
<p>Nicole jeho vzkazu porozuměla. Mám to chápat jako pozvání k tobě domů? ptala se v duchu. Jenom bych chtěla věřit tomu, že vám neposloužím jako večeře.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>41. OPRAVDOVÝ PŘÍTEL</emphasis></strong></p>
<p>Nicole vůbec netušila, co ji může potkat. Přesto to nebyl strach, co pociťovala při pohledu na velikou díru v zemi, spíš zvědavost. Uvědomila si, že během doby, kdy bude v podzemí, se může minout se záchrannou výpravou. Ale nakonec sama sebe přesvědčila, že by se pro ni jistě vrátili.</p>
<p>Pravoúhlý poklop byl doopravdy obrovský. Mohl být deset metrů dlouhý a šest široký. Jakmile pták vycítil, že ho Nicole následuje, vlétl do díry a usadil se blízko vchodu. Nicole si u kraje otvoru klekla na kolena a zahleděla se do hlubin. Nedaleko zahlédla pár světýlek, ale ještě mnohem víc jich poblikávalo hluboko dole. Jen těžko odhadovala, kam až chodba vede, ale docela jistě byla delší jak dvacet metrů. Dostat se dolů nebyla zrovna snadná záležitost zejména pro toho, kdo neuměl létat. Svislá chodba nebyla nic jiného než obrovská jáma lemovaná po stranách něčím, co připomínalo jakési římsy. Římsy byly všechny stejné, asi pět metrů dlouhé a metr široké. Od sebe byly vzdáleny dva metry, takže při jejich slézání musela být Nicole velmi opatrná.</p>
<p>Zmíněná vertikální chodba byla částečně ozářena světlem, které do ní dopadalo z náměstí a také z lamp, visících u každého čtvrtého schodu. Jejich světlo, malý plápolající plamínek, bylo chráněno průhledným krytem, který napohled působil, jako by byl z jemného papíru. Pod plamínkem se nacházela nádobka s roztokem, o kterém se Nicole domyslela, že to musí být palivo.</p>
<p>Nicolin sametový průvodce ji mlčky pozoroval a čekal na ni vždy o tři schody dál. Nicole měla takový pocit, že kdyby snad uklouzla, pták by ji v pádu zachytil a zachránil. Ale tuto hypotézu se bála ověřit v praxi. Cestou horečně přemýšlela a nakonec usoudila, že ta létající stvoření nemohou být bioti. Musel to být tedy nějaký cizí živočišný druh. Ale pravděpodobně to nebudou ani Rámané, dohadovala se dál Nicole. Jejich stupeň vývoje je v porovnání s kosmickou lodí v krajním nepoměru.</p>
<p>Nicole při té příležitosti napadlo jiné přirovnání z historie lidstva. Španělští dobyvatelé, kteří v Mexiku narazili na Maye, také usuzovali, že je nemožné, aby tak nevzdělaní a nevědoucí lidé byli schopni zbudovat tak působivá pohřebiště. Mohl by to být obdobný případ i zde? ptala se Nicole sama sebe. Je i dost dobře možné, že tito podivní ptáci přežili jako jediní z živočišného druhu, který tuto loď zbudoval?</p>
<p>V hloubce dvaceti metrů zaslechla Nicole zvuk podobný tekoucí vodě. Jakmile sestoupila na další římsu, zvuk ještě zesílil. Vycházel z tunelu, který byl kolmý na její sestupovou Šachtu a rovnoběžný s povrchem.</p>
<p>Letecký průvodce byl, jak se už stalo jeho zvykem, tři schody pod ní. Nicole ukázala na nově objevenou chodbu. Pták vzlétl, přiblížil se k ní a kroužil nad dalšími schody pod Nicole. Dával jí tak zcela jasně najevo, že má sestupovat dál dolů.</p>
<p>Nicole se ale tak snadno vzdávat nemínila. Vzala do ruky láhev na vodu a naznačila, že chce pít. Pro názornost ještě pokývala směrem do tmavého tunelu. Vznášející se tvor nejprve trochu zaváhal a nakonec vyletěl chodbou ven. Po čtyřiceti vteřinách však Nicole zaznamenala blížící se světýlko. Pták se vracel a v pařátech svíral obrovskou hořící pochodeň.</p>
<p>Nicole ho tedy následovala. Po patnácti metrech přišli do místnosti, kde z jakéhosi kohoutku ve stěně tekla do zásobní cisterny voda. Nicole si látkovým spektrometrem zjistila, že se jedná o dokonale čistou vadu bez jakýchkoli příměsí. Ztratila proto všechny zábrany, nabrala si vodu do dlaní a hltavě pila. Chutnala výtečně!</p>
<p>Jakmile se Nicole napila, pokračovala dál vodorovnou chodbou. Její průvodce však začal létat dokola jako šílený, neustále cosi štěbetal, až tím Nicole donutil změnit směr a vrátit se k hlavní svislé chodbě. Dala se do dalšího sestupování, ale vzápětí si uvědomila, že se v chodbě znatelně zešeřilo. Podívala se proto směrem nahoru. Otvor ústící na newyorské náměstí byl uzavřený. Hrozně ráda bych věřila, že tu nejsem uvězněna navždycky, doufala.</p>
<p>Po dalších dvaceti metrech narazili opět na jednu vodorovnou chodbu umístěnou kolmo na jejich hlavní. Tentokrát se vydali touto štolou a její průvodce přitom neustále držel v drápech hořící louč. Asi po dvou stech metrech ji dovedl do obrovské kruhové místnosti s vysokým stropem. Poté znenadání zmizel a neobjevil se skoro celou hodinu. Nicole nemohla dělat nic jiného než tiše sedět a dívat se kolem sebe. Tmavá místnost spíše připomínala jeskyni nebo sluj. Nebyla nijak zdobená ani ničím zařízená. Z dlouhé chvíle začala Nicole přemýšlet, jak by ptákovi nejlépe naznačila, že už chce odtud odejít.</p>
<p>Když se konečně vrátil, nebyl sám, ale přivedl si ještě dva druhy. Nicole už napřed zaslechla pleskot jejich křídel a štěbetání. Její ptačí kamarád (o kterém Nicole usuzovala, že to musí být ona) vletěl dovnitř ještě se dvěma létavci s povrchem připomínajícím linoleum. Přistáli, pozvolna se přibližovali k Nicole a přitom si ji zvědavě prohlíželi. Jakmile se usadili u protější stěny, vletěl dovnitř čtvrtý, tentokrát sametový pták a v drápech držel manový meloun, který pak položil před Nicole.</p>
<p>Všichni létající tvorové ji s napětím pozorovali. Nicole z melounu vyřízla opatrně skalpelem osminku, kterou vyzvedla, a pak vypila zelený nápoj z jejího středu. Zbytek melounu podala svým hostitelům. Ti při pohledu na hladký řez začali uznale pokyvovat hlavami a nechali jej mezi sebou kolovat.</p>
<p>Nicole se zájmem pozorovala ony létající tvory při jídle. Dělili se o potravu rovným dílem. Pozoruhodné ale bylo, že ti dva sametoví měli nesrovnatelně obratnější prsty s drápy a při jídle kolem sebe neudělali skoro žádný nepořádek. To větší ptáci se jim ve zručnosti ani zdaleka nepřibližovali. Způsob, jakým pojídali potravu, Nicole silně připomínal pozemská zvířata. Ptáci stejně tak jako Nicole nejedli tvrdou slupku, která tvořila obal melounu.</p>
<p>Hned, jakmile tvorové dojedli, shromáždili se do kruhové formace. V této pozici setrvali tak dlouho, dokud hnědá sametová krasavice nepřeštěbetala Nicole cosi, co zdánlivě připomínalo nějakou píseň. Potom přelétli místnost až těsně k Nicole, zblízka se na ni podívali a nakonec všichni vyletěli dveřmi ven.</p>
<p>Nicole zůstala dál sedět na svém místě a vyčkávala, co se bude dít dál. Ptáci nechali rozsvícená světla v hodovacím (nebo tanečním) sále, ale v chodbách byla tma jako v pytli. Tím jí jasně naznačili, aby zůstala tam, kde je. Od chvíle, kdy Nicole spala naposledy, už uběhla spousta času. Navíc byla příjemně nasycena. Dobře tedy, připustila, trochu spánku by mi mohlo jenom prospět.</p>
<p>Ve snu zaslechla volat kohosi své jméno. Napínala sluch, jak jen to bylo možné. Nicole okamžitě procitla, ale nedokázala se zorientovat. Již probuzená naslouchala, ale už nic neslyšela. Pohledem na hodinky zjistila, že spala čtyři hodiny. Asi jsem přece jenom měla jít ven, uvažovala. Za chvíli bude tma a já bych nechtěla propást pátrací výpravu.</p>
<p>Vyšla tedy do chodby a rozsvítila svoji malou kapesní baterku. Cesta k vertikální chodbě jí trvala slabou minutu. Bez otálení se pustila do slézání schodů. Když se dostala do míst, kde se během sestupu stavěla pro vodu, zaslechla nad hlavou podivný zvuk. Zastavila se a zhluboka popadala dech. Pak posvítila baterkou směrem nahoru k otvoru, odkud zvuk přicházel. Cosi obrovského se tam komíhalo sem a tam přesně v místě, kde se nacházela první římsa.</p>
<p>Nicole se opatrně doplazila přímo až pod onen nový záhadný objekt. Ať už to bylo cokoli, pravidelně to každých pět vteřin neprodyšně uzavřelo výstupní část chodby. Neexistoval způsob, jak by se tomu mohla vyhnout. Slézt poslední římsu za méně jak pět vteřin, by nikdo nedokázal.</p>
<p>Jedna věc je tedy jistá, říkala si Nicole. Tenhle objekt tu zřejmě zastává místo strážného. Moc ráda by věděla, zda ta věc má i nějaká smyslová čidla – zatím na sobě nedala znát, že by ji zaslechla. Hlubší pátrání si ale Nicole dost dobře dovolit nemohla. Co by to bylo za strážce, kdyby nemohl alespoň narušitele zahlédnout? Smutná Nicole slezla opět dolů až do úrovně ptačí hodovací místnosti. Byla zklamaná a měla zároveň na sebe vztek, že se nechala vtáhnout do toho ptačího doupěte. Ani jí nebylo jasné, zda si z ní ptačí tvorové neučinili svého zajatce.</p>
<p>Snad ze všeho nejvíc rozladil Nicole strážce. Jeho samotná existence byla matoucí a dokonale neslučitelná s úrovní technického vybavení doupěte. K čemu sloužil? Odkud pocházel? Záhada nad záhady, připustila si Nicole v duchu.</p>
<p>V úrovni druhého podzemního patra začala Nicole pátrat po existenci druhého východu. Na protilehlé straně svislé štoly se nacházely tytéž římsy jako na její straně. Kdyby na ně dokázala přeskočit, pak možná…</p>
<p>To by ale musela s naprostou jistotou vědět, zda nějaký strážce či něco podobného nehlídá východ i na protilehlé straně chodby. Z místa, kde se nacházela, to ale vidět nemohla. A tak musela vystoupit po své straně až k východu.</p>
<p>Vrátila se tedy do úrovně druhého podzemního patra. Zahleděla se napříč chodbou a na světla, která poblikávala v propasti pod ní. Případný pád by znamenal jistou smrt. Vzdálenost uměla Nicole odhadovat dobře. A nyní usoudila, že od kraje jedné římsy ke druhé na protilehlé stěně jsou asi čtyři metry. Čtyři metry, povzdechla si, nejvýš čtyři a půl. I s místem na odraz a dopad potřebuji pětimetrový skok, abych to zvládla. A to všechno v letecké kombinéze a s „batohem“ na zádech.</p>
<p>Nicole si při této příležitosti vzpomněla na jedno nedělní odpoledne v Beauvois před čtyřmi roky. Genevieve tehdy bylo deset a obě spolu sledovaly olympiádu. Psal se tehdy rok 2196. „Ještě pořád bys skočila daleko, mamko?“ zeptala se jí dcera, která v ní stále chtěla vidět olympijskou vítězku.</p>
<p>Pierre vnučce poradil, aby vzala matku na atletický stadion u střední školy v Luynes. Pryč byly ty časy, kdy trénovala, ale přesto se jí podařilo po třiceti minutách tréninku skočit šest a půl metru. Na Genevievu to ale nijak moc nezapůsobilo. „Mami,“ řekla jí dcera cestou domů, když šlapaly do bicyklových pedálů krásnou zelenou krajinou, „Danielova starší sestra skočí skoro tolik co ty a přitom to je obyčejná univerzitní studentka.“</p>
<p>Samotná vzpomínka na Genevievu zaplavila Nicole mocnou vlnou smutku. Vzpomínala na tón i barvu dceřina hlasu, jak jí česávala vlasy, nebo jak spolu chodívaly veslovat na jejich malý soukromý rybníček nedaleko Bresme. Člověk si nikdy nedokáže pořádně vážit toho, co má, pomyslela si, dokud není pozdě.</p>
<p>Nicole si bezradně prohlížela chodbu, ve které ji ptáci opustili. Neměla by na takový skok ani pomyslet, natož ho zkoušet. Je to strašně nebezpečné. Kdyby jenom uklouzla…</p>
<p>„Nicole des Jardinsová, kde k čertu jsi?“ Nicole přejel mráz po zádech. Hlas byl velmi slabý a zněl z dálky. Že už by měla halucinace? „Nicole!“ zaslechla opět své jméno. Hlas patřil Richardu Wakefieldovi. Kvapně se rozběhla zpátky k vertikální štole a začala křičet. Ne, napadlo ji vzápětí, tím bych je jenom probudila. Nemělo by mi to trvat déle jak pět minut. Měla bych přece jenom skočit…</p>
<p>Tělo se jí začalo prudce zaplavovat adrenalinem. Odměřila si kroky a přenesla se přes propast s velikou rezervou. Schody slézala neuvěřitelně rychle. Shora zaslechla opět Richardovo volání.</p>
<p>„Já jsem tady, Richarde! Pod tebou,“ volala ze všech sil. „Pod náměstím!“</p>
<p>Nicole vyšplhala až na poslední římsu a zatlačila na poklop. Ani se nepohnul. „Kruci!“ zakřičela bezmocností, zatímco slyšela dunět Richardovy kroky. „Richarde, pojď sem! Tady, kde slyšíš můj hlas. Tluč něčím do země.“</p>
<p>Richard začal silně bušit do podlahy a oba na sebe křičeli jako dva blázni. Lomoz to byl ohlušující. Kdesi hluboko pod sebou zaslechla Nicole tlukot křídel. Jak se ptáci přibližovali, začínali štěbetat a pokřikovat.</p>
<p>„Pomozte mi,“ prosila je Nicole, jakmile k ní dolétli. Ukázala rukou nad hlavu. „Nahoře mám kamaráda.“ Richard nepřestával tlouct. Až k Nicole se odvážili jenom ti dva, kteří ji našli uvězněnou v jámě. Poletovali kolem ní a štěbetáním cosi sdělovali svým pěti druhům, kteří se zdržovali v povzdálí. Tak se spolu vzájemně dohadovali, až černý sametový pták natáhl krk ke svým kolegům a vydal ze sebe dva příšerné skřeky.</p>
<p>Nato se poklop okamžitě otevřel. Richard stojící těsně u díry rozhodil rukama a měl co dělat, aby nespadl dovnitř. Sotva se podíval dolů, uviděl Nicole a dvě obrovská stvoření podobná ptákům. Jeho kolegyně se o překot drala ven a jeden z těch ptáků se hnal jeho směrem. „K ďasu!“ ulevil si a očima přitom sledoval dráhu letu toho tvora.</p>
<p>Nicole úplně šílela radostí a hned vběhla Richardovi do náruče. „Richarde, proboha. Richarde! Ani nevíš, jak ráda tě vidím.“</p>
<p>I on ji s potěšením objal. „Kdybych jenom tušil, jak moc jsem ti chyběl,“ odvětil s šibalským úsměvem, „určitě bych pro tebe přišel dřív.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>42. DVA BADATELÉ</emphasis></strong></p>
<p>„Já ti pořád nerozumím. Ty mi tedy říkáš, že tu jsi sám? A že nemáme žádný prostředek, s jehož pomocí bychom se dostali přes Válcové moře?“</p>
<p>Richard vážně pokýval hlavou. To bylo na Nicole příliš. Ještě před pěti minutami byla radostí bez sebe, že to hrozné soužení má už konečně za sebou. Už se viděla, jak se vrací na Zem k tátovi a dceři. A teď se dozvídá tohle…</p>
<p>Doběhla k nejbližší budově na náměstí a v zoufalosti do ní udeřila hlavou. Nebránila se ani četným slzám zklamání. Richard ji jen mlčky z povzdálí pozoroval.</p>
<p>„Je mi to moc líto,“ řekl omluvně.</p>
<p>„Ty přece za nic nemůžeš,“ odvětila mu Nicole, která se mezitím částečně uklidnila. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že až potkám někoho z posádky, tak to ještě nebude znamenat záchranu…“ Zarazila se, jakmile si uvědomila, že tím působí Richardovi bolest. Nebylo to od ní fér. Došla až k němu a pokusila se o úsměv.</p>
<p>„Obvykle se tak snadno emocím nepoddávám,“ řekla Nicole na svou omluvu. „Ale já jsem tě přerušila v půli věty.“ Rychle si otřela oči plné slz. „Vyprávěl jsi o biotech-žralocích, kteří pronásledovali náš motorový člun. A kde jsi je zahlédl, na poloviční cestě přes moře?“</p>
<p>„Víceméně,“ přisvědčil Richard. Její zklamání ho očividně dojalo. Pokusil se o úsměv. „Pamatuješ si, jak nás kontrolní komise po jednom cvičení kritizovala, že jsme nejdříve na vodu nevpustili dálkově ovládaný člun bez posádky, abychom se přesvědčili, zda nějak nenaruší ekologickou rovnováhu? Tenkrát mi to přišlo jako zbytečné, ale teď už si tím tak jistý nejsem. Těmhle žralokům nevadily veslice, ale můj motorový člun je doslova rozvzteklil.“</p>
<p>Richard s Nicole si sedli na jednu z šedých kovových krychlí, které, byly roztroušeny po celém náměstí. „Jednou se mi podařilo se jim vyhnout,“ pokračoval Richard, „ale to bylo spíš štěstí a náhoda. Když už jsem neměl na vybranou, skočil jsem do vody a plaval pryč. Ještě štěstí, že měli větší zájem o loď než o mě. Celou dobu, co jsem plaval, jsem už nezahlédl ani jednoho.“</p>
<p>„Jak dlouho jsi už uvnitř Rámy?“ tázala se dál Nicole.</p>
<p>„Asi sedmnáct hodin. Z Newtona jsem odešel dvě hodiny po rozbřesku. Nejvíc času jsem ztratil tím, že jsem se pokoušel opravit přenosnou stanici na Betě. Bylo to ale nemožné.“</p>
<p>Nicole sáhla na kolegovu leteckou kombinézu. „Až na tvoje vlasy bych nepoznala, že jsi byl ve vodě.“</p>
<p>Richarda to pobavilo. „Ach jo, tahle zázračná umělá vlákna. Věřila bys tomu, že jsem byl suchý ještě dříve, než jsem stačil vyměnit termoelektrické články? Potom jsem už ani já nevěřil, že jsem strávil v chladné vodě dobrých dvacet minut.“ Zadíval se do očí své kolegyně, která se jen pozvolna vzpamatovávala z prožitých útrap. „Ale nejvíc mě překvapuje, že se mě kosmonautka des Jardinsová nezeptala na to nejdůležitější. Jak to, že jsem věděl, kde se nalézá?“</p>
<p>Mezitím Nicole vyndala prohlížečku a překontrolovala Richardovu biometrii. Všechny hodnoty byly v toleranci i navzdory jeho zběsilému výkonu v plavání. Jeho otázku pochopila Nicole až se zpožděním. „Ty jsi věděl, kde jsem byla?“ zeptala se konečně se zachmuřeným obočím. „Myslela jsem, že jsi se jen tak potuloval…“</p>
<p>„Jak vidíš, New York je malý, ale zase ne tak moc. Hradbami je tu obehnána plocha dvaceti pěti kilometrů čtverečních. A na vysílačku se tu už vůbec spoléhat nedá.“ Bylo vidět, že je ve svém živlu. „Takže kdybych se zastavil a volal tě jménem na každém čtverečním metru, musel bych tě zavolat dvacet pět milionkrát. Kdybych jedno volání zvládnul za deset vteřin – a to počítám i čekání na odezvu a přemístění se do dalšího čtverečního metru – stihnul bych tě zavolat během minuty šestkrát. Celkem by mi to zabralo čtyři miliony minut, to máme něco málo přes šedesát tisíc hodin, nebo pětadvacet pozemských dní…“</p>
<p>„Dobrá, dobrá,“ přerušila ho už rozesmátá Nicole. „Takže mě už nenapínej a konečně mi pověz, jak jsi mě našel?“</p>
<p>Richard zkoprněl. „Vážně mi to dovolí?“ zeptal se dramaticky a natáhl ruku k Nicolině náprsní kapse.</p>
<p>„No, asi ano. I když si nejsem jistá, co tím…“</p>
<p>Richard sáhl do její kapsy a vytáhl z ní prince Jindru. „To on mě k tobě vedl,“ vysvětloval Wakefield. „Jsi chlapík, princi, i když v jednu chvíli jsem si už myslel, že jsi mě zklamal.“</p>
<p>Nicole z toho vůbec nebyla moudrá. „Princ Jindra a Falstaff mají mezi sebou zavedený navigační systém,“ vysvětloval. „Vysílají kolem sebe patnáct silných impulsů a to každou minutu. Z údajů, které mi poskytl na Betě Falstaff, a s odpovídajícím transceiverem v táboře Alfa jsem si mohl zaměřit tvou polohu, takže jsem věděl poměrně přesně, i když v souřadnicích „x-y“, kde jsi. Ale bohužel na prostorovou souřadnici „z“ jsem algoritmus neměl.“</p>
<p>„Tak proto jsi mě vyrušil v ložnici těch létajících tvorů?“ dobírala si ho nyní Nicole. „Jenom proto, aby sis mohl stanovit i „z“?“</p>
<p>„I to je jedna z možností, jak lze věc vysvětlit.“</p>
<p>Nicole potřásla hlavou. „Vůbec se v tobě nevyznám, Wakefielde. Když jsi k čertu celou dobu věděl, kde jsem, tak proč jste čekali tak dlouho…?“</p>
<p>„Protože jsme tě ztratili, nebo jsme si to alespoň mysleli… A tak jsem se vrátil, abych vyhledal Falstaffa.“</p>
<p>„Buď jsem za ten týden úplně zpitoměla, nebo mi to vysvětluješ dočista pomateně.“</p>
<p>Richard měl co dělat, aby se nerozesmál. „Snad bych ti to tedy měl vysvětlit raději pěkně po pořádku.“ Na chvíli se odmlčela pak pokračoval. „Docela dost mě popudilo,“ spustil pak, „když v červnu Inženýrský svaz zakázal používat osobní navigační systémy. Namítal jsem tehdy, že mohou nastat různé krizové a nepředvídatelné situace, kdy by byly k nezaplacení. Ale bezúspěšně. No, a právě proto jsem pro takové případy tak vybavil tři ze svých robotů.“</p>
<p>Nicole celou dobu Richarda Wakefielda upřeně pozorovala. Patrně si neuvědomoval, jak je úžasný a ohromně zábavný zároveň. Bylo jí jasné, že kdyby věci víc rozuměla a projevila trochu větší zájem, dokázal by o daném problému hovořit celé hodiny.</p>
<p>„… Potom ale Falstaff ztratil signál,“ pokračoval. „Já jsem tou dobou letěl s Hiro Jamanakou v helikoptéře pro Francescu a pro tebe. Naštěstí je Falstaff vybaven malým nahrávačem, a ten všechny údaje zachytil. Když ses neukázala, přehrál jsem si data z nahrávače a přišel na to, že signál náhle zmizel.“</p>
<p>„Nejdříve byl signál přerušovaný, ale krátce po našem rozhovoru zmizel docela. Nejdřív jsem si myslel, že to byla chyba v hardwaru. Vinu jsem přičítal princi Jindrovi. A když mi Francesca ještě řekla, že jste se držely pohromadě až k náměstí, tak mě tím ještě víc utvrdila v domněnce předpokládající selhání princova…“</p>
<p>Nicole ho poslouchala na půl ucha, ale jakmile se Richard zmínil o Francesce, zpozorněla. „Zadrž!“ přerušila ho se vztyčeným prstem. „Co ti to říkala?“</p>
<p>„No, že jste společně opustily stodolu a ty ses potom někam odskočila podívat po Takagišim…“</p>
<p>„Tak to pěkně kecala!“ odvětila Nicole.</p>
<p>„Jak to myslíš?“ nerozuměl Richard ničemu.</p>
<p>„Že je to lhářka prolhaná. Do té jámy jsem spadla, zatímco Francesca byla se mnou nebo maximálně minutu potom, co odešla.“</p>
<p>Richard o jejích slovech přemýšlel. „Tím by se vysvětlovalo i to, proč tě Falstaff ztratil. Celou dobu jsi už byla v jámě, která blokovala signál.“ Ale moudřejší z toho nebyl. „Proč si tedy Francesca vymyslela celou tu povídačku?“</p>
<p>To bych tedy taky ráda věděla, pomyslela si Nicole. Určitě musela přiotrávit Borzova, jinak by něco takového neměla zapotřebí…</p>
<p>„Je snad mezi vámi něco víc?“ vyptával se Richard. „Jakoby se mi zdálo…“</p>
<p>„Snad něco na způsob žárlivosti,“ přerušila ho Nicole. „Vzájemné. Už to trvá delší dobu.“</p>
<p>„Můžeš mi to zopakovat ještě jednou?“ pochechtával se Richard. „Dobrý rok jsem si myslel, že jsi inteligentní, zajímavá a atraktivní žena. Nikdy ses neprojevila jinak než jako zdrženlivá uhlazená bytost, která si vždycky udržovala od ostatních odstup. A Francesca na tvoji adresu poznamenala, že by byla moc ráda, kdyby ses na ni dokázala dívat bez zaujetí.“</p>
<p>„Víš, existují tu ještě některé další podstatnější rozpory,“ odvětila mu Nicole. Snažila se přitom na sobě nedat znát, že ji Richardův zájem potěšil. Oba dva se odmlčeli. Nicole se podívala na hodinky. „Ale, já už bych se o Francesce Sabatiniové raději nebavila,“ řekla Nicole. „Za hodinu bude tma a my ještě musíme přijít na to, jak se dostaneme z tohoto ostrova. Navíc nemáme skoro žádné jídlo ani pití a také spoustu dalších potřebných věcí.“</p>
<p>„Mám s sebou stan – kdybychom ho potřebovali.“</p>
<p>„Výborně, to se hodí,“ zaradovala se Nicole. „Za deště se bude hodit.“ Automaticky sáhla po lahodném melounu, ale v půli pohybu se zarazila. „Mimochodem,“ zeptala se Richarda, „nemáš s sebou něco k jídlu pro lidi?“</p>
<p>Stan jim přišel vhod těsně před spaním. Rozhodli se, že ho postaví trochu stranou od náměstí. Nicole se podvědomě cítila u létajících tvorů poněkud bezpečněji. Byli to svým způsobem její přátelé a pravděpodobně by jí v případě nebezpečí pomohli. A navíc to byl i jediný známý zdroj potravy. Richardovi a Nicole už totiž zbývalo jídlo a pití tak na dva dny.</p>
<p>Richardův galantní návrh, že může spát venku, „jestliže by to bylo pro tebe pohodlnější,“ Nicole zamítla. Uvnitř stanu se vedle sebe vešly pohodlně dvě matrace a o mnoho víc toho s sebou stejně neměli. Leželi půl metru od sebe a Nicole Richardovi dopodrobna líčila celé její nedobrovolné odloučení. Partii, která se týkala ampulky a následných vidin, ovšem vypustila. Richard byl tím celým příběhem fascinován, ale ze všeho nejvíc na něho zapůsobili oni rámanští ptáci.</p>
<p>„To je fakt záhadný,“ povzdechl si a třel si rukama čelo, „jak se sem k čertu dostali? Podle toho, cos říkala, nasvědčuje všechno tomu – až na toho obrovského výkyvného strážce – že nejsou na vyšší úrovni než predhistorický člověk. Kdo se v tom má ale vyznat?“</p>
<p>„Taky ale nelze se stoprocentní jistotou vyloučit,“ pokračovala stěží potlačoval své nadšení, „že to nejsou bioti. V případě, že byli vyvinuti inteligencí na poměrně vyšší úrovni než je ta naše, mohlo by se jednat o skvostný a svérázný druh umění.“ Posadil se na matraci. „Dokážeš si představit, co by to znamenalo? My musíme na tyhle otázky prostě najít odpověď. Ty jsi lingvista, snad by ses mohla pokusit s nimi dorozumět.“</p>
<p>Nicole se dobře bavila. „Ty, Richarde,“ zeptala se ho, „myslíš, že akademické úvahy budou k něčemu dobré, když nás nikdo nezachrání?“ Richard se od srdce rozesmál a zase ulehl. „A to ještě nevíš, že ten prokletý Heilmann si mě vzal stranou a varoval mě, že svým návratem do Rámy porušuji veškerá pravidla. Navíc mě neopomněl ujistit, že se pro mě nevrátí za žádných podmínek.“</p>
<p>„Tak proč jsi sem šel?“</p>
<p>„Sám přesně nevím proč,“ odvětil pomalu. „Asi jsem chtěl jenom vzít Falstaffa na procházku a zkusit štěstí, jestli třeba nezachytím tvůj signál. Ale docela určitě tu byly ještě některé další důvody. Celá mise se postupně stává více věcí politickou než vědeckou. Ti pozemští byrokraté se rozhodli, že výprava musí být z bezpečnostních důvodů zrušena a posádka lodi se už na Rámu vrátit nemusí. Bylo mi jasné, že jim to dohadování ještě den, dva vydrží.“ Polkla na okamžik se zarazil. „A ještě jednou v životě jsem chtěl uvidět to, co se nedá nijak vyjádřit ani popsat.“</p>
<p>Nicole se chvíli neodvážila promluvit. „Tenkrát jsi se tedy ničeho nebál,“ zeptala se mírným hlasem. „A co teď, neznepokojuje tě představa samotné smrti na Rámově palubě?“</p>
<p>„Trochu snad,“ připustil Richard. „Ale samotné umírání mi připadá být daleko víc vzrušující, než život plný nudy.“ Promnul si rukama oči. „Na tuhle misi jsem se těšil celé tři roky. Od samého začátku jsem se domníval, že mám celkem dobré předpoklady, abych byl vybrán. Já totiž kromě robotů, Shakespeara a své práce nic v životě nemám. Nemám ani rodinu ani přátele, na které, bych mohl myslet…“ Hlas se mu začínal chvět. „Já mám stejný strach z návratu zpátky jako ty ze smrti tady.“ Vypadalo to, jako by chtěl ještě cosi říct, ale odmlčel se. Richard Wakefield, Newtonův kosmonaut si raději lehl a zavřel oči.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>43. EXOBIOLOGICKÁ PSYCHOLOGIE</emphasis></strong></p>
<p> „Ale ještě z jednoho důvodu nemusíme ztrácet naději,“ spustil Richard zvesela, sotva Nicole otevřela oči. „Jen jsem ti včera večer zapomněl říct.“ Nicole pokaždé procitala velmi pozvolna. Skoro jako malé dítě. Ráda si vychutnávala doznívající sny, dříve než musela čelit každodenní tvrdé realitě. Doma Genevieve a Pierre věděli, že je zbytečné říkat jí cokoli důležitého dříve, než dopije ranní kávu. Mrkla jedním okem po Richardovi, který svítil malou lampičkou na mezeru mezi nimi.</p>
<p>„Tahle vesmírná loď teď směřuje k Zemi,“ vysvětloval. „I když Newton odletí, pravděpodobně sem dříve nebo později přiletí jiná loď s lidskou posádkou.“</p>
<p>„Co to říkáš?“ zeptala se a pomalu si přitom sedala a mnula si oči.</p>
<p>„Že jsem z toho rozrušení včera večer zapomněl na jednu moc důležitou věc,“ opakoval Richard. „Ten manévr – nevím, možná jsi jej na dně jámy nezaregistrovala – navedl Rámu na srážkový kurz se Zemí. Proto ten příkaz k evakuaci.“</p>
<p>Odměnou bylo Richardovi to, že na něho Nicole zírala jako na blázna. „Loď se ve vztahu k Slunci dál pohybuje po hyperbole,“ vysvětloval trpělivě, „ale řítí se plnou rychlostí k Zemi. Za třiadvacet dní se spolu srazíme.“</p>
<p>„Richarde,“ zmohla se konečně Nicole na odpověď, „prosím tě, takhle brzo ráno nemám na srandičky náladu. Jestli tě to baví, dělat si ze mě blázny…“</p>
<p>„Ale kdepak.“ přerušil ji. „Myslím to vážně. Je to pravda. Věř mi.“ Nicole vyndala z kapsy teploměr a překontrolovala jej. „Tak mi potom pověz, ty můj inženýrský génie, proč tu neustále roste teplota? Copak by to nemělo být obráceně, když se vlastně od Slunce vzdalujeme?“</p>
<p>„Jsi hlavička, Nicole,“ potřásl Richard hlavou. „Ale to je tím, že teplotní vliv slunečních paprsků se díky Rámově obalu projeví v jeho interiéru se zpožděním. Tepelná vodivost obalu je skutečně velmi nízká. Já osobně věřím, že bude trvat ještě tak dva týdny, než se teplota uvnitř znatelně zvýší.“</p>
<p>Nicole si pamatovala z termodynamiky dost na to, aby si uvědomila, že kolegův argument nepostrádá na logičnosti. Stále se však nedokázala vyrovnat s myšlenkou, že se Ráma žene vstříc Zemi. Požádala Richarda o trochu vody. Co se to jenom děje? pomyslela si. Co tím Ráma sleduje?</p>
<p>Richard jí snad dokázal číst myšlenky. „A buď ráda, že jsi ještě neslyšela ty stupidní diskuze na téma: Proč Ráma změnil svoji trajektorii? Nebo co by se s tím mělo dělat? Díky tomu svolali sedmihodinovou konferenci.“</p>
<p>Hlasitě se rozesmál. „MVS zaměstnává nějakého Kanaďana, který má být specialistou na exobiologickou psychologii. No věřila bys tomu? Tenhle hlupák z povolání na té konferenci předestřel možné verze, které Rámany k tomuto manévru vedly. Tihle byrokrati jsou všichni stejní. Oprostí život od praktických a logicky uvažujících lidí, pustí tyhle papírový čerty a jejich názory pak prohlásí za hlas lidu.“</p>
<p>„A jak to všechno skončilo?“ zeptala se ho Nicole po chvilce ticha.</p>
<p>„Většina normálních lidí se domnívala, že se Ráma uchýlí na oběžnou dráhu kolem Země a bude z povzdálí provádět její pozorování. Ti ale byli nakonec přehlasováni takovými jako Brown. Logika a selský rozum měly snad ten den volno. Tak tedy ten náš Brown – který se v závěru choval dost divně – chytře usoudil, že Ráma má něco za lubem. Svůj názor obhajoval tvrzením, že to ze strany Rámanů nebude nepřátelský akt, ale jejich snaha poznat náš svět, stejně nakonec jako nepřátelská vyzní.“</p>
<p>Richardovo pobouření se stupňovalo. „Klidně se s tebou vsadím, že něco takového jsi v životě neslyšela. Pak měl Poradní výbor MVS hlasovat o tom, k jakému scénáři se přikloní. A myslíš, že byli schopni přímo odpovědět. Věřím variantě A, tedy přímému střetu majícímu za následek rozsáhlou destrukci a klimatickou změnu? Nebo se přikláním k variantě C, tedy k Rámovu navedení na zemskou orbitální dráhu s následnými bojovými výpady vůči nám? Čerta starýho! Každej z nich si k tomu musel přidat svý rozumy. „Ten příšerný doktor Alexander, no ten, co ti kladl otázky na biometrické schůzi v listopadu, přes čtvrt hodiny sténal na téma, jaká je to škoda, že nějaký Ráma zanesl rozkol do řad MVS. Z toho by zešílel i blázen!“ Richard se opět posadil a uchopil si hlavu do dlaní. „Doteďka jsem se z toho ještě nevzpamatoval.“</p>
<p>Nicole se mezitím už stačila probrat. „Předpokládám tedy,“ řekla, jakmile se rovněž posadila na matraci, „že tě jejich rozhodnutí příliš nenadchlo?“</p>
<p>Richard přikývl. „Skoro tři čtvrtiny účastníků přenosu – všichni Newtonovi kosmonauté, starší vědci a vedoucí představitelé MVS – byli přesvědčeni o tom, že je Rámův manévr pro Zemi nebezpečný. Skoro všichni poukazovali na totéž, že Ráma II. neignoruje naši existenci jako jeho předchůdce a změnil svoji dráhu. Myslí si, že se řídí jinými principy. S tím bych ještě souhlasil. Proč si ale všichni myslí, že se musí Ráma chovat nutně nepřátelsky? Podle mého názoru jsou Rámané spíše motivováni zvědavostí nebo nějakým mecenášským posláním.“</p>
<p>Britský inženýr se odmlčel, aby nabral dech. „Francesca povídala, že dobře devadesát procent obyčejných pozemšťanů je z Rámy vyděšených a tlačí na politiky, aby s tím něco udělali.“</p>
<p>Richard otevřel stan a vyšel ven na potemnělé náměstí. Náhodně posvítil baterkou na osmistěn. „Na druhé schůzi, osmnáct hodin nato, bylo odhlasováno, že Newtonův tým už do Rámy nevkročí. Já, de facto, neporušil žádné nařízení, protože jsem z Newtona odešel ještě před příchodem oficiální depeše. Bylo ale už jasné, že je na cestě.“</p>
<p>„Zatímco se představitelé planety Země handrkují, co si počít s vesmírnou lodí velikosti asteroidu, která se vydala nad jejich hlavy,“ řekla Nicole, když vyšla na náměstí za Richardem, „máme my dva daleko horší problém. Musíme se dostat přes Válcové moře.“ Znaveně se pousmála. „Co ty na to?“</p>
<p>Richard posvítil na dno jámy. Manový meloun byl poměrně snadno rozeznatelný, s kousky kovových dílů na hromadě to už bylo horší. „Tak to jsou ty náhradní součástky pro biota-stonožku?“</p>
<p>Nicole přisvědčila. Oba dva vedle sebe klečeli na okraji díry bok po boku. „I za denního světla zůstávají kouty jámy potemnělé. Chtěla jsem mít jistotu, že tam dole neleží Takagiši.“</p>
<p>„Docela rád bych tu stonožku viděl, když se sama opravuje.“ Richard povstal a přešel ke stěně stodoly. Poklepal na ni. „Takový materiál by se našim stavitelům určitě zamlouval. Pro běžné rádiové vlny je z obou stran neprostupný. Zvenčí je neprůhledný, zevnitř ven je však vidět.“ Obrátil se k Nicole. „Vyndej skalpel. Mohli bychom zkusit kousek odříznout.“ Nicole se právě rozhodovala, zda by se jeden z nich neměl pokusit spustit do jámy a zachránit meloun. Pomocí lanka z lékařských nití by to neměl být vážnější problém. Po chvíli váhání sáhla po skalpelu a vykročila k Richardovi.</p>
<p>„No, nevím, jestli bychom se do něčeho takového měli pouštět,“ podotkla a viditelně váhala použít skalpel k pilování zdi. „Skalpel tím určitě zničíme a mohli bychom ho ještě později potřebovat. A taky by si to mohli vysvětlit jako vandalství.“</p>
<p>„Vandalství?“ zeptal se Richard Nicole a obdařil ji podivným pohledem. „To je trochu kuriózní názor.“ Přesto ale pokrčil rameny a vracel se zpět k jámě. „Nevadí,“ podotkl cestou, „ale s tím skalpelem ti musím dát za pravdu.“</p>
<p>Když Nicole došla zpět k Richardovi, pozorně si prohlížel malou obrazovku kapesního počítače, do kterého chvilku předtím zadal nějaká data. „Takže s Francescou jste stály někde tady, je to tak?“ Nicole jen zmateně přisvědčila. „A potom jsi odběhla do stodoly nahlédnout do jedné z těch jam?“</p>
<p>„Už jsme to přece spolu probírali jednou,“ odpověděla Nicole, „tak proč se zase ptáš?“</p>
<p>„Podle mě tě musela Francesca vidět do té jámy padat a pro nás ostatní si vymyslela báchorku o tom, že ses někam vydala hledat našeho japonského kolegu. Z toho jasně plyne, že si nepřála, aby tě někdo našel.“</p>
<p>Nicole se ve tmě zahleděla na Richarda. „To je pravda,“ odvětila pomalu. „Ale jak to napadlo tebe?“</p>
<p>„Tohle je jediné možné rozumné vysvětlení. Předtím než jsem se vrátil do Rámy, jsem měl s Francescou zajímavý výstup. Přišla za mnou do pokoje pod záminkou, že jí jde o interview. Ale až moc podezřele stále vyzvídala, proč se chci do Rámy vrátit. Sotva jsem se zmínil o Falstaffovi a jeho navigačním zařízení, vypnula kameru. Pak projevila nebývalý zájem o jeho technické parametry. Ještě než odešla, svěřila se mi, že už nepočítala s návratem kohokoli do Rámy. Dokonce mi připadalo, že mě chce poprosit, abych od svého rozhodnutí odstoupil.“</p>
<p>„Teď už jsem daleko chytřejší a je mi jasné, že tě tam chtěla zanechat bez pomoci.“ pokračoval Richard po delší odmlce. „Ale ještě mi není stále jasné, co ji vedlo k tomu, že využila první příležitost, aby se tě zbavila.“</p>
<p>„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsi mi vysvětlil, z jakého důvodu selhala sebekontrola ChiRo?“ zeptala se Nicole po zřetelném váhání. „Tu samou noc jsem se tebe a Janose také ptala, jestli někdo z vás generála Borzova…“</p>
<p>Při zpáteční cestě z hlavního náměstí ke stanu seznámila Nicole během čtvrt hodiny Richarda se svým podezřením na spiknutí. Pověděla mu i o drogách, které Francesca podávala jak Davidu Brownovi, tak Reggie Wilsonovi a vůbec o všem, co se členy kontraktu sdělovacích prostředků zažila. O datakostce se mu ale ani slovem nezmínila. Richard s ní souhlasil, že to jsou skutečně přesvědčivá a ne nezajímavá fakta.</p>
<p>„Takže se domníváš, že tě v té jámě nechala hlavně proto, aby se vyhnula případnému usvědčení ze spoluviny?“</p>
<p>Nicole přikývla.</p>
<p>Richard hvízdl. „To pak ale dokonale zapadá do sebe. Bylo mi divné, proč Francesca hned po návratu na Newtona tolik pospíchala údajně s podáním hlášení.“ Objal Nicole kolem pasu. „Tu ženskou bych nechtěl mít za nepřítele. Před ní si člověk není jistý ničím a výčitky svědomí určitě přitom žádné nemá.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>44. DALŠÍ DOUPĚ</emphasis></strong></p>
<p>Richarda a Nicole čekaly jistě větší starosti, než jaké měla Francesca. Hned po návratu na hlavní náměstí zjistili, že jim zmizel stan. Opakované klepání na poklop létajících tvorů k ničemu nevedlo. Už beztak zapeklité postavení se ještě zkomplikovalo.</p>
<p>Richard začal být mrzutý a málomluvný. Nicole se ale omluvil s tím, že jakmile se necítí bezpečně, stahuje se do ústraní. Takový býval odjakživa. Hrál si se svým kapesním počítačem a jen občas se poradil s Nicole o podrobnostech, které se týkaly geografie New Yorku.</p>
<p>Nicole ulehla na matraci, která jí jediná zbyla, a přemýšlela o tom, jak přeplavat Válcové moře. Vynikající plavec nebyla nikdy. Kdysi zvládla kilometr za patnáct minut. Ale to bylo v normálním bazénu. Kdyby se vydala přes moře, měla by před sebou pět kilometrů chladné vody s vlnami. A navíc by jí mohla dělat společnost tak milá zvířátka, jakými bioti-žraloci bezpochyby byli.</p>
<p>Z úvah ji vytrhl veselý, dvacet centimetrů vysoký a dost dobře živený mužíček. „Nechceš se něčeho napít, moje milá?“ zeptal se ji Falstaff. Nicole se obrátila na druhou stranu a zblízka si prohlížela robota. V ruce držel džbánek s tekutinou. Když se napil, pobryndal si vousy. Utřel si je tedy rukávem a dál brumlal. „A jestli ti snad moje pití nevoní,“ pokračoval silným britským přízvukem, „tak by tě třeba Sir John mohl přiučit nějakým postelovým kouskům.“ Legračně přitom po očku pokukoval a moc se snažil vypadat vážně. Působil ale spíš komicky.</p>
<p>Nicole se srdečně rozesmála a zrovna tak Falstaff. „Tyhle šprýmy nejsou z mý hlavy,“ vysvětloval robot. „Ty jsou z hlavičky úplně jinýho chlápka.“</p>
<p>„Ty, Richarde.“ prohodila směrem k postavě sedící několik metrů stranou, „až tě přestane bavit živit se jako kosmonaut, tak můžeš vydělat miliony na dětských hračkách.“</p>
<p>Richard došel až k nim, sebral ze země Falstaffa a poděkoval Nicole za kompliment. „Jak se tak na to dívám, tak máme tři možnosti,“ pokračoval vážně. „Můžeme přeplavat moře, můžeme prozkoumat New York, zda tu nenajdeme něco, z čeho by se dal postavit vor, nebo tu můžeme čekat tak dlouho, dokud pro nás někdo nepřijde. Já osobně se ani na jednu možnost nedívám příliš optimisticky.“</p>
<p>„Tak co navrhuješ?“</p>
<p>„Kompromis. Až se rozední, mohli bychom opatrně probádat klíčové oblasti města, tedy hlavně kolem tří náměstí, a poohlédnout se tam po něčem, co by se hodilo na stavbu voru nebo člunu. Když během jednoho až dvou dní nic nenajdeme, přeplaveme moře. Tomu, že někdy uvidíme záchranný tým, nevěřím.“</p>
<p>„Přesně tak to vidím i já. Ale ze všeho nejdřív bych udělala ještě jednu věc. Protože už nemáme tolik jídla, byla bych pro vytažení manového melounu z jámy. Při pátrání bychom byli alespoň po téhle stránce zabezpečeni.“</p>
<p>Richard nebyl v podstatě proti Nicolinu návrhu, nabádal pouze k větší opatrnosti při samotné akci. Naprosto nesouhlasil s použitím lanka z chirurgických nití. „Měla jsi neuvěřitelné štěstí,“ řekl Nicole. „Nejenom proto, že se lanko nepřetrhlo, ale i proto, že se ti nezařízlo do pasu. Rukavice máš obě skoro skrz rozříznuté a s kombinézou okolo pasu to není o moc lepší.“</p>
<p>„Tak co tě tedy napadá?“ opáčila Nicole.</p>
<p>„Jednou z možností by mohlo být to ozdobné mřížoví.“ odpověděl Richard. „Neměly by s tím být větší problémy. Klidně po něm mohu slézt dolů a…“</p>
<p>„Mýlíš se,“ přerušila ho Nicole a s úsměvem pokračovala. „Při vší úctě k tobě, Richarde, ti musím oponovat. Vůbec se mi nezdá, že by tohle lano mohlo unést urostlejšího muže, jako třeba tebe. Jsi na ně moc těžký, a kdyby se něco stalo, nedokázala bych tě dostat nahoru.“ Poplácala ho po rameni. „Snad tím tvoje mužská hrdost moc neutrpí, ale jeden z nás dvou má lepší fyzické předpoklady. Schválně, hádej kdo?“</p>
<p>Richard naoko předstíral uraženou ješitnost. „Co ale tradice? Už od dětství mně v pohádkách vtloukali do hlavy, že síla, odvaha a chrabrost byly vždy doménou mužů.“</p>
<p>Nicole se musela od srdce zasmát. „Jasně, drahoušku,“ lakovala, „ale já nejsem Šípková Růženka a ty nejsi princ.“</p>
<p>„No, nevím, nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat.“ pochybovačně pokýval hlavou. „Zjištění, že ve čtyřiatřiceti nejsem žádný princ… to je pro mě pěkná rána pod pás.“ Při těchto slovech uchopil jemně Nicole do náruče. „Co bys řekla tomu,“ navrhoval, „kdybychom se šli ještě trošičku prospat, než se rozední.“</p>
<p>Ani jeden z nich však usnout nemohl. Leželi vedle sebe na matracích u náměstí pohrouženi do svých myšlenek. Nicole zaslechla Richarda, jak se převaluje. „Taky nemůžeš usnout?“ zeptala se šeptem.</p>
<p>„Nemůžu. Dokonce jsem už spočítal všechny Shakespearovy literární postavy, ale nepomohlo to. Mimochodem, je jich víc jak sto.“</p>
<p>Nicole se opřela o lokty a zadívala se na přítele. „Richarde, řekni mi, kde se v tobě vzalo to zaujetí pro Shakespeara? Vím, že jsi sice vyrostl ve Stratfordu, ale tím se ještě nijak nevysvětluje, jak se inženýr jako ty, posedlý počítači, výpočty a mikroelektronikou mohl takhle zbláznit do dramatika.“</p>
<p>„Můj terapeut mi vysvětlil, že jsem se soustředil na Shakespeara, abych našel duševní rovnováhu,“ odpověděl Richard po několika vteřinách. „To prý kvůli tomu, že jsem byl otrávený z okolního světa a lidí, jsem si vytvořil vlastní únikový svět. Nebylo to ale proto, že bych se vzdával. Pouze jsem se nechal pohltit vesmírem stvořeným jiným géniem.“</p>
<p>„Shakespeare se pro mě stal Bohem,“ zpovídal se dál Richard. „Když mi bylo devět nebo deset, navštívil jsem všechna divadla v parku na Avoně s věhlasnými jmény jako Hamlet, Falstaff, lady Makbeth a princ Jindra. Strávil jsem tam celé hodiny vymýšlením dalších jejich příběhů. Domů jsem chodíval tak pozdě, jak to jenom šlo. Z otce jsem měl hrůzu… Nikdy jsem netušil, co provede…“</p>
<p>„Ale tohle jsi asi nechtěla slyšet,“ zarazil se Richard znenadání, „ne každé vzpomínky na dětství jsou radostné. Měli bychom raději mluvit o něčem jiném.“</p>
<p>„Lidé by měli říkat to, co si myslí,“ odvětila Nicole překvapena sama s sebou. „Ne že bych to zrovna sama dokázala,“ dodala tišeji.</p>
<p>Richard se zadíval jejím směrem, uchopil její dlaň a pomalu proplétal její prsty se svými. „Táta pracoval na britské železnici,“ pokračoval. „Byl to velmi bystrý člověk, ale dokonalý společenský neotesanec. Jakmile vystudoval Sussexskou univerzitu, měl problémy s nalezením odpovídajícího místa. A doba byla zlá. Ekonomika se sotva začínala vzpamatovávat po Velkém chaosu…</p>
<p>A když mu máma oznámila, že je těhotná, začal trpět přehnaným komplexem zodpovědnosti. Hledal tedy jisté, bezpečné místo. V testech byl odjakživa hodnocen výtečně. Tehdy tlačila vláda na národní přepravní monopoly včetně železnice, aby zařazovaly své zaměstnance do funkcí objektivně podle výsledků testů. Tak se stal táta ředitelem výkonných pracovníků ve Stratfordu.</p>
<p>Tu práci z duše nenáviděl. Monotónní, stále se opakující činnost, která ho k smrti nudila. Pamatuji si, jak mi máma ještě jako malému klukovi říkala, že si několikrát zažádal o jiné místo, ale pokaždé pohořel na osobním pohovoru. Když jsem byl starší, už se o to nikdy nepokusil. Jenom seděl doma a pil. A všem okolo dělal ze života peklo.“</p>
<p>Oba dlouho mlčeli. Richard se dosud nestačil zbavit komplexu z dětství. Nicole mu tiskla dlaň. „Je mi to vážně moc líto,“ řekla, a bylo vidět, že to myslí upřímně.</p>
<p>„Mě to taky mrzelo,“ přiznal se Richard dojat její spoluúčastí. „Jako dítě jsem měl neuvěřitelně vyvinutý smysl pro základní lidské hodnoty. A když jsem se chtěl otce zeptat na něco nového, co jsem se dozvěděl ve škole nebo někde jinde, jen se mračil.“</p>
<p>„To jednou, když mi bylo osm, jsem se vrátil brzy odpoledne ze školy. On byl napitý jako obyčejně. Dostali jsme se spolu do hádky. Maminka někde venku nakupovala. Už přesně nevím, o co tenkrát šlo, ale odvážil jsem se mu říct do očí, že v nějaké základní věci nemá pravdu. To ho rozčílilo natolik, že mě vší silou udeřil do nosu. Odlétl jsem se zlomeným nosem až na zeď celý od krve. Od té doby, až do čtrnácti let, kdy jsem se mu dokázal ubránit, jsem s ním nikdy doma o samotě bez mámy nezůstal.“</p>
<p>Nicole si snažila představit muže bijícího osmileté dítě. Co to může být za člověka, který přerazí nos vlastnímu synovi? Stále to nedokázala pochopit.</p>
<p>„Byl jsem dost ostýchavý,“ svěřoval se Richard dál, „a věřil tomu, že díky otcově pověsti nemůžu mít ani moc kamarádů. Tím víc jsem prahnul po lidském citu.“ Při těchto slovech se už díval přímo na Nicole. „Tak jsem si udělal kamarády ze Shakespearových postaviček. Po odpolednách jsem si v parku čítával jeho hry a v myšlenkách se nořil do jejich světa. Dokonce jsem znal zpaměti celé pasáže. Večer, cestou domů, jsem Shakespearovým hrdinům děkoval za to, že se mnou kamarádí.“</p>
<p>Nicole si zbytek jeho příběhu už dokázala domyslel. Docela jasně tě vidím v pubertě, uvažovala. Citlivý, zásadový, citově založený. Posedlost Shakespearem ti dávala zapomenout na bolest. Všechna jeho divadla jsi měl navíc na dosah. Tam jsi mohl vidět své kamarády na jevišti.</p>
<p>Nicole se naklonila k Richardovi a políbila ho na tvář. „Díky za to, žes mi to řekl.“</p>
<p>Sotva se rozednilo, vydali se k mřížoví. Nicole dost překvapilo, že řezy, které v něm udělala při osvobozování létajícího tvora, byly opraveny. Celé mřížoví vypadalo zkrátka jako nové. „Určitě tu musel být biot-opravář,“ podotkl suše Richard.</p>
<p>Vyřízli tedy u mřížoví několik dlouhých lan a spěchali ke stodole. Cestou zkoumal Richard jejich pružnost. Zjistil, že při natažení do délky o patnáct procent se dokáží ještě smrsknout do původní délky, i když jim to trvá déle. Navrácení lana do původní délky bylo přímo úměrné době, po kterou bylo natahováno. Když přicházeli ke stodole, studoval už Richard vnitřní strukturu vláken.</p>
<p>Nicole neztrácela čas a uvázala si jeden konec pružného provazu kolem pasu, zatímco druhý přivázala k výčnělku ve stodole. Vzápětí se spustila na dno jámy. Richard dával pozor, kdyby se přihodilo něco nepředvídatelného, a byl vlastně jakousi zálohou pro případ nouze. Dole, na dně jámy si Nicole vzpomněla na ty nedávné chvíle, kdy se zde cítila beznadějně ztracená. Rychle si ale uvědomila, proč se sem vrátila. Provlékla melounem svazek chirurgických niti a přivázala si ho k pasu. Z jámy vyšplhala hravě a bez větších problémů.</p>
<p>„Tak a teď,“ prohodila usměvavá Nicole, když podávala Richardovi meloun. „Můžeme pokračovat podle varianty A?“</p>
<p>„Prima.“ souhlasil Richard. „Už víš, jak bude vypadat našich dalších deset obědů?“</p>
<p>Richard s Nicole vyšli svižně ze stodoly a vydali se k západnímu náměstí. Prošli křížem krážem celou jeho plochu, bloudili v jeho přilehlých uličkách, ale nenašli nic, co by se dalo využít ke stavbě člunu. Uprostřed jejich pátrání se vydal přes náměstí biot-stonožka. Richard, který ho uviděl vůbec poprvé, se jej snažil všemožně zastavit. Lehal si před něj na zem, bušil mu papírovým sáčkem do hlavy, ale úspěchy neslavil. Nicole se mu musela smát, když se k ní vrátil viditelně zklamaný.</p>
<p>„Tahle stonožka fakt není k ničemu,“ ztěžoval si. „Vždyť ani nic nenosí. Nezahlédl jsem na ní ani jeden jediný viditelný senzor. Jen se tu spokojeně špacíruje.“</p>
<p>„Technologie vyspělejších mimozemských civilizací,“ připomněla Nicole Richardovi jeho oblíbené zaklínadlo, „pro nás zůstane opředena tajemstvím.“</p>
<p>„Ale tahle prokletá stonožka moc tajemná být nemůže,“ namítal trochu dotčeně, „ta je úplně pitomá.“</p>
<p>„No a co bys dělal, kdyby se přece jen zastavila?“ naléhala Nicole.</p>
<p>„Samozřejmě že bych ji prozkoumal. Co myslíš jiného?“</p>
<p>„Já si myslím, že bychom měli naši energii soustředit jinam,“ vysvětlovala Nicole. „Neumím si totiž dost dobře představit, že by nás tenhle stonožkový biot dokázal dopravit na druhou stranu moře.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Richard trochu nabroušeně. „Je vidět, že jsme to vzali za špatný konec. Na povrchu asi nic nenajdeme, ten vycídili bioti-popeláři. Měli bychom se porozhlédnout po nějaké díře v zemi, něco na způsob toho leteckého doupěte. Ke zjištění takových dutin v zemi můžeme použít multispektrální radar.“</p>
<p>Hledání druhé díry je stálo dost času, i když se nacházela pouhých dvě stě metrů od západního náměstí. Richard s Nicole zpočátku pátrali jen na omezeném kousku plochy. Po hodině pátrání si už byli jisti tím, že pod náměstím žádné díry nejsou. Rozšířili proto své pátrání na okolní ulice a postranní uličky. Ve slepé uličce lemované vysokými budovami nalezli další poklop, který zakrýval podzemní vchod. Tenhle ale nebyl nijak maskován a byl stejně veliký, jako ten z doupěte létajících tvorů, tvořil obdélník o stranách deset a šest metrů.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>45. NIKKY</emphasis></strong></p>
<p>„Co myslíš, otevírá se vchod pro létavce stejně?“ zeptala se Nicole Richarda, který po pečlivém probádání okolí nalezl na jedné z budov desku. Jakmile se na ni silně zatlačilo, vchod se otevřel.</p>
<p>„Je to dost možné,“ odpověděl. „Budeme to muset vyzkoušet.“</p>
<p>„Taková místa nejsou zrovna bezpečná,“ poznamenala Nicole, když se oba dva vrátili na ulici a poklekli na zem, aby nahlédli do díry. Od vchodu se prudce svažoval příkrý svah, který mizel kdesi v temnotách. Dál jak na deset metrů nedohlédli.</p>
<p>„Připomíná mi to dávná automobilová parkoviště,“ podotkl Richard, „když ještě každý vlastnil automobil.“ Vstoupil na svah. „Je to vyrobeno z něčeho podobného oceli.“</p>
<p>Nicole sledovala přítele, který pomalu sestupoval dolů. Když se Richardova hlava ocitla pod úrovní země, obrátil se k ní s otázkou. „Ty nepůjdeš dolů?“ Rozsvícenou baterkou osvítil dalších pár metrů pod ním.</p>
<p>„Richarde,“ zavolala Nicole zvenčí, „neměli bychom nejdříve věc pořádně promyslet? Může se přihodit cokoli…“</p>
<p>„No né!“ podivil se Richard. Jakmile stanul na prvním odpočívadle, automaticky se před ním rozsvítila v chodbě světla označující další úsek cesty. „Tam dole se rampa rozdvojuje a vede dál,“ křičel.</p>
<p>„Vypadá to tam úplně stejně jako nahoře.“ Vzápětí zmizel Nicole z očí.</p>
<p>„Richarde!“ křičela pro změnu Nicole. „Mohl by ses na chvíli zastavit? Musíme se poradit, co podnikneme dál.“</p>
<p>Za okamžik se objevila Richardova rozesmátá tvář… Oba kosmonauté pak začali probírat další možné varianty postupu. Nicole trvala na tom, že zůstane venku v New Yorku, i kdyby Richard pokračoval ve výzkumu podzemí sám. Poukazovala na to, že by oba dva mohli snadno někde dole uvíznout.</p>
<p>Zatímco mu objasňovala své stanovisko, stál Richard na prvním odpočívadle a prozkoumával nejbližší okolí. Stěny byly ze stejného materiálu jako u doupěte létajících tvorů. Malá obdélníková světýlka ničím nepřipomínala zářivková tělesa na Zemi. Táhla se po celé délce stěny a označovala cestu.</p>
<p>„Mohla bys jít na chvíli stranou?“ zavolal najednou uprostřed hovoru Richard.</p>
<p>Zmatená a nic nechápající Nicole ustoupila kousek od vchodu. „Ještě dál,“ zaslechla další Richardovo volání. Nicole tedy došla až k nejbližší budově.</p>
<p>„Stačí to už?“ zakřičela, ale na místo odpovědi se začal zasouvat poklop. Nicole k němu bleskurychle doběhla a snažila se jej zastavit. Byl ale moc těžký. „Richarde!“ stačila ještě zavolat dolů, než se zavřel docela.</p>
<p>Vystrašená Nicole tloukla do poklopu a v mysli jí přitom vyvstal nedávný pocit bezmocnosti, který si sama prožila v doupěti létavců. Rychle přeběhla k budově a ze všech sil tiskla zabudovanou desku, kterou vchod otevřeli. Bezvýsledně. Uplynula další minuta. Nicolina nervozita se stupňovala. Vrátila se k uzavřenému vchodu a volala svého přítele.</p>
<p>„Slyším tě, Nicole, jsem přímo pod poklopem,“ odpovídal Richard a Nicole se poněkud ulevilo. „Na prvním odpočívadle jsem našel další desku a stlačil ji. Předpokládal jsem, že je to druhé ovládání na zavírání nebo otevírání, ale pravděpodobně to má v sobě časový zpomalovač. Dej mi pár minut a o nic se nepokoušej. Ani nestůj v blízkosti poklopu.“</p>
<p>Nicole tedy ustoupila stranou a vyčkávala. Richard měl nakonec pravdu. Po pár minutách se chodba skutečně otevřela a on z ní vyšel s rozzářeným obličejem. „Tak vidíš,“ prohodil, „přece jsem ti povídal, že o mě strach mít nemusíš… Co že si dáme k obědu?“</p>
<p>Když oba sestoupili po rampě dolů, zaslechla Nicole důvěrně známý zvuk tekoucí vody. V malé místnůstce, asi dvacet metrů pod povrchem, nalezli potrubí a nádrž stejnou jako v doupěti létavců. Jak Richard, tak Nicole si naplnili láhve lahodnou osvěžující vodou.</p>
<p>Z místnosti už ovšem nevedly horizontální chodby na obě strany, ale jediná klesající cesta, která se svažovala dalších pět metrů pod jejich úroveň. Richard si posvítil zblízka baterkou na zdi před místností s vodou. „Podívej, Nicole,“ řekla ukázal na velmi jemné odlišnosti ve struktuře stavebního materiálu. „Na opačné straně je to úplně stejné.“</p>
<p>Ve světle Richardovy baterky byly na stěně patrné kruhové oblouky. „Připadá mi, jako by to tu stavěli přinejmenším ve dvou etapách,“ napadlo Nicole.</p>
<p>„Přesně,“ přitakal Richard. „Pravděpodobně tu byly kdysi také dvě vodorovné chodby, které pak ovšem někdo zazdil.“ Nato mlčky sestupovali dál jedinou cestou. Jakmile dorazili k dalšímu odpočívadlu, rozzářil se pod nimi i následující úsek cesty.</p>
<p>Padesát metrů pod úrovní povrchu se před nimi rozevřela obrovská jeskyně. Její kruhová podlaha měla v průměru přinejmenším pětadvacet metrů. Z ní se po devadesáti stupních pravidelně rozbíhaly čtyři tmavé chodby.</p>
<p>„Ententýky, dva špalíky…“ začal je Richard rozpočítávat.</p>
<p>„Tak já jsem pro tu poslední,“ přimlouvala se Nicole. Než stačila do vyvolené chodby vstoupit, zalila se cesta před ní světlem.</p>
<p>Pro tentokrát to byl Richard, kdo váhal. Obezřetně nahlížel do chodby a přitom si cosi propočítával. „Nepřijde ti také, jako by se ta chodba stáčela mírně doprava? Podívej se na ta zadní světla.“</p>
<p>Nicole s ním souhlasila a vzápětí nahlédla přes kolegovo rameno. „Dělám si mapku,“ odpověděl Richard, sotva zahlédl její zvědavý pohled. „Nejsou ty počítače ale fantastická věc?“</p>
<p>Obdařila ho úsměvem. „Tak na co jsi přišel?“ zeptala se Nicole Richarda, zatímco se oba přibližovali k ústí chodby. „Nečeká tam na nás perníková chaloupka se zlou ježibabou?“</p>
<p>A to bychom ještě mohli mluvit o štěstí, uvědomila si v duchu Nicole. Čím hlouběji se nořili do útrob chodby, tím větší obavy pociťovala. Z paměti jí ještě zdaleka nestačila vymizet hrůza, kterou si prožila v jámě, když se po ní natahoval jeden z létavců. V zádech ji mrazilo. Už je to tady zase, pomyslela si, ten hrůzostrašný pocit, že se něco přihodí.</p>
<p>Zastavila se. „Richarde, mně se to nelíbí. Něco mi říká, že bychom se měli vrátit…“</p>
<p>Oba dva zaslechli ten zvuk současně. Ozýval se za nimi, z blízké kruhové jeskyně, kterou právě opustili. Znělo to, jako když ocelové kartáče dřou o kov.</p>
<p>Richard s Nicole se k sobě přivinuli. „Je to přesně tentýž zvuk,“ zašeptal, „který jsem slyšel za první rámanské noci u hradeb New Yorku.“</p>
<p>Chodba za jejich zády se mírně stáčela doleva. Když se tím směrem ohlédli, byla světla v dáli vypnutá. Ale souběžně s tím, jak se ozval ten šramot, se rozsvítila. Znamenalo to, že se k nim zezadu kdosi přibližuje.</p>
<p>Nicole se naplno rozběhla. Následujících dvěstě metrů musela zvládnout pod třicet vteřin, a to navzdory letecké kombinéze a vaku na zádech. Zastavila se a vyčkávala, až ji doběhl i Richard. Už za sebou nezaregistrovali žádný nový zvuk, i světla zůstala zhasnutá.</p>
<p>„Omlouvám se,“ prohodila Nicole k Richardovi, „ale asi jsem zpanikařila. Už se na mně zřejmě začíná projevovat dlouhodobý pobyt v tomhle bláznivém světě.“</p>
<p>„Panejo,“ mračil se Richard. „Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak upalovat.“ A s rozjařenou tváří pokračoval. „Nic si z toho nedělej, Nikky. Však já se taky bál, že jsem se samou hrůzou nedokázal pohnout z místa.“</p>
<p>Nicole se přestala vydýchávat a podívala se Richardovi přímo do očí. „Jak jsi mi to řekl?“ zeptala se ho s bradou bojovně vysunutou.</p>
<p>„Nikky,“ odpověděl prostě. „Měl jsem za to, že už je na čase, abych ti dal nějaké jméno. Tobě se nelíbí?“</p>
<p>Nicole tím na deset vteřin doslova vyrazil dech. Myšlenkami byla v tu chvíli vzdálena miliony kilometrů a patnáct let k tomu. Tehdy se její tělo v jednom losangelském hotýlku vzpamatovávalo z právě prožité záplavy rozkoše. „Bylo to tak krásné, Nikky, doopravdy krásné,“ poznamenal po několika minutách princ. Tenkrát Henryho požádala, aby jí tak neříkal. Znělo jí to jako jméno pro nějakou barovou tanečnici, nebo něco na ten způsob.</p>
<p>Richard jí zamával rukama před obličejem. „Haló! Haló! Je někdo přítomen?“</p>
<p>Nicole se pousmála. „Jasně, Richarde,“ odvětila. „Nikky není tak špatné jméno – tedy když se nepoužívá moc často.“</p>
<p>Pomalu pokračovali v chůzi chodbou. „Tak kam ses v duchu zatoulala?“</p>
<p>To ti právě nikdy nebudu moci povědět, dumala Nicole. Protože život každého z nás se skládá z toho, co kdy zažil. Jenom ti právě narození mají svoji tabuli zatím nepopsanou. My všichni ostatní musíme žít s tím, co jsme kdy zažili. Nechala svou dlaň sklouznout do Richardovy. A umět rozlišit, co není vhodné říkat ostatním, a to si nechat pro sebe.</p>
<p>Chodba vypadala, že nemá konce. Richard s Nicole se už chtěli vrátit zpět, když se jim po pravé straně vynořil tmavý prostor. Bez otálení vykročili tím směrem. Světla se vzápětí rozžehla. Vešli do místnosti, kde se na obrovské stěně nalézalo dvacet pět plochých pravoúhlých objektů. Byly vyrovnány v matici o pěti sloupcích a řádcích. Protější strana byla prázdná. V zápětí po tom, kdy oba kosmonauté vešli dovnitř, ozval se od stropu pískavý tón o vysoké frekvenci. Podvědomě se zarazili, ale když pískot pokračoval a nic se nedělo, oddechli si.</p>
<p>Uchopili se za ruce a tak došli na konec dlouhé úzké místnosti. Z objektů na stěně se vyklubaly fotografie, z nichž většina evidentně pocházela z Rámových útrob. Velký osmistěn z hlavního náměstí zde byl zachycen několikrát. Ostatní snímky zobrazovaly jak ostatní newyorské budovy, tak širokoúhlé záběry vnitřních Rámových panoramat.</p>
<p>Tři fotografie připadaly Richardovi zvlášť působivé. Zobrazovaly štíhlé aerodynamicky zaoblené čluny plavící se po Válcovém moři. Na jednom ze snímků se ohromná vlna valila přes palubu skutečně veliké lodi. „Tohle přesně potřebujeme,“ poznamenal Richard vzrušeným hlasem k Nicole. „Jestli se nám jeden z těch člunů podaří objevit, tak máme vyhráno.</p>
<p>Pískot nad jejich hlavami neustával. V okamžiku, kdy utichl, přemístil se proud světla z jednoho obrazu na druhý. Nicole s Richardem si snadno domysleli, že se ocitli v jakémsi muzeu nebo v něčem podobném. Nicole si sedla na zem a opřela se zády o zeď. „Jsem z toho celá blázen,“ podotkla. „Jako bych to ani nebyla já.“</p>
<p>Richard se posadil vedle ní. „Já jsem na tom stejně. A to jsem zrovna do New Yorku přijel. Dokážu si představit, jak to asi musí působit na tebe.“</p>
<p>Chvíli oba mlčeli. „Víš, čeho jsem se vyděsila nejvíc?“ zeptala se Nicole ve snaze alespoň částečně objasnit pocit bezmocnosti, který prožívala. „Toho, jak málo toho znám. Předtím, než jsem byla vybrána na tento let, mi bylo jasné, že existuje jakýsi poměrný vztah mezi mým věděním a věděním lidstva. Ale teprve až tady při misi jsem si s hrůzou uvědomila, jak je omezený rozsah lidských vědomostí. A když si představím, že celé lidstvo není ve vesmíru nic víc, než jeho nepatrný zlomeček…“</p>
<p>„To je vážně děsné,“ povzdechl si Richard. „A vzrušující zároveň… Občas, když se ocitnu v knihkupectví nebo v knihovně, jsem zdrcen vším, co nevím. Většinou mě pak posedne touha všechny ty knihy přečíst. A teď si zkus představit, co by to muselo být za knihovnu, kde by byly zaznamenány veškeré vědomosti všech bytostí z celého vesmíru. Už jenom z té myšlenky mě mrazí.“</p>
<p>Nicole se otočila k příteli a pleskla ho přes ruku. „Tedy Richarde,“ oslovila ho vesele a snažila se přitom změnit téma, „víš, jací jsme to my dva hlupáci? Svorně tady filozofujeme a na plán jsme úplně zapomněli. Odhaduji, že už jsem prošli kilometry chodeb. Kam půjdeme teď?“</p>
<p>„Já bych se přimlouval za to, abychom šli ještě čtvrt hodiny týmž směrem. Z vlastních bohatých zkušeností vím, že každá chodba musí někam vést. Pobíháním kolem dokola bychom se nikam nedostali.“</p>
<p>Pomohl Nicole vstát a sevřel ji jemně do náruče. „Takže, Nikky,“ mrkl na ni, „tu půlmíli ještě zvládnem.“</p>
<p>Nicole se zachmuřila a pohrozila Richardovi rukou. „Dvakrát za den, to je až dost!“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>46. DALŠÍ ZÁHADY</emphasis></strong></p>
<p>Z temnot před nimi se začala vynořovat obrovská kruhovitá díra. Světlo matně ozařovalo pouze prvních pět metrů. Z její stěny vyčnívaly kovové hroty ve tvaru velikých asi metr dlouhých hřebíků, které byly od sebe rovnoměrně vzdáleny.</p>
<p>„Tady se určitě ty tunely sbíhají,“ přemýšlel Richard nahlas. Dělalo mu trochu problémy včlenit si takovou obrovskou jámu posetou po stěnách hřeby do Rámova interiéru. Spolu s Nicole obešli díru dvakrát. Zkusili ujít několik stovek metrů jinou přiléhající chodbou, ale i tato se mírně stáčela doprava jako její předchůdkyně.</p>
<p>„Co se dá dělat,“ poznamenal Richard po delší době a pokrčil přitom bezradně rameny, „vydáme se tudy.“ Pravou nohou zkusil nosnost hřebíkového trnu a usoudil, že je dost pevný. Stoupl si levou nohou na druhý a pravou sestoupil o jeden níž. „Jsou od sebe vzdáleny tak akorát,“ oznámil Nicole a podíval se na ni. „Neměl by být větší problém po nich šplhat.“</p>
<p>„Richarde Wakefielde,“ odpověděla mu Nicole z okraje díry, „mám tomu rozumět tak, že se mě pokoušíš přesvědčit, abych s tebou slezla do téhle propasti?“</p>
<p>„Nepokouším se tě přesvědčit o ničem,“ odvětil jí. „Ale nemá smysl se vracet zpátky. Co nám tedy zbývá? Vracet se? Ale proč? Abychom se podívali, jestli tam na nás náhodou nečeká záchranný oddíl? Ty snímky lodi jsme přece viděli oba. Třeba se nacházejí zrovna tady na dně. Mohla by tam být i nějaká ponorná řeka, která by ústila do Válcového moře.“</p>
<p>„A třeba,“ prohodila Nicole k Richardovi a začala sestupovat za ním, „tam na nás dole čekají podivné příšery, které jsou původcem toho neznámého zvuku.“ Jak Richard sestupoval dolů, rozsvítil se pod nimi další úsek cesty.</p>
<p>„To se teprve uvidí,“ řekl Richard. „Halóóó, vy tam dole! Právě se k vám vydali na návštěvu dva človíčkové.“ Zamával rukama, až na okamžik ztratil rovnováhu.</p>
<p>„Nedělej hlouposti.“ napomenula ho Nicole, která mezitím k němu sestoupila. Zastavila se, aby si odpočinula a rozhlédla se kolem. Nohama stála na dvou hřebech a rukama se pevně přidržovala dalších dvou. Jestli se podívám dolů, říkala si v duchu, určitě se z toho zblázním. Není nic snazšího než se tady zabít. Richard již opět začal sestupovat dolů. Jenom se na něho podívej. Copak neví, co je to strach? Nebo si ta možná nebezpečí ani neuvědomuje? Skoro mi připadá, jako by se v nich přímo vyžíval.</p>
<p>Třetí řada světel ozářila síť kdesi dole pod nimi. Spojovala všechny hřeby a v matném světle připomínala z výšky mřížoví mezi dvěma mrakodrapy v New Yorku. Richard kvapně sestupoval dolů, jen aby ji mohl prozkoumat. „Pojď sem ke mně,“ zavolal na Nicole. „Vypadá to na ten samý zpropadený materiál.“</p>
<p>Na Richardovo naléhání uřízla Nicole kousek lana z mřížoví a podala mu je. Ten jej natahoval, aby zjistil jeho smršťovací schopnosti. Studoval i jeho vnitřní strukturu. „Je z téhož materiálu,“ zněl jeho konečný závěr. Hned se ale zamračil. „Co to ale jenom znamená?“</p>
<p>Nicole bezděčně posvítila do hlubin pod nimi. Už se chystala navrhnout, aby se vrátili nahoru, kde to znají, když se jí zazdálo, že nějakých dvacet metrů pod nimi se paprsky odrážejí ode dna. „Richarde, zatímco budeš studovat to lano, spustím se trochu níž. Třeba jsme už blízko dna téhle bláznivé hřebíkárny, či co to vlastně je. A jestli to tak nebude, tak se vrátíme.“</p>
<p>„Jasně,“ přitakal Richard duchem nepřítomen. Úplně se zabral do zkoumání vláken lana, která si prohlížel pod mikroskopem.</p>
<p>Nicole se mrštně spouštěla dolů. „Asi bude lepší, když sem slezeš také,“ zakřičela na Richarda. „Narazila jsem na další dvě chodby, jedna je velká a druhá malá. A ještě je tu další chodba ve středu šachty…“ Dříve než stačila dokončit větu, byl vedle ní. Začal lézt dolů, sotva zahlédl ploché dno ozářené světly.</p>
<p>Richard s Nicole nyní stáli na římse široké tři metry, která se táhla po obvodu dna hřebového válce. Římsa vlastně tvořila jakýsi prstenec okolo menší chodby, která vedla dál do hlubiny. Po levé i pravé straně byly do onoho rozlehlého podzemního světa vytesány další dvě chodby. Ta nalevo měla průměr pět nebo šest metru a ta druhá menší, pouze metr a půl. Z chodeb ústících na prstencovou římsu vybíhaly dva rovnoběžné pruhy z neznámého materiálu, které byly zality do podlah. V malé chodbě vedly těsně u sebe, ve velké byly od sebe vzdálenější. Richard poklekl na kolena před větší štolu, aby si prohlédl ony neznámé pruhy, když se najednou z dáli ozval rachot. „Slyšíš?“ zeptal se Nicole a oba dva instinktivně ustoupili stranou.</p>
<p>Rachot se stále zvyšoval, až postupně přešel do kvílení, jako když cosi letí rychle vzduchem. Daleko vzadu v chodbě zahlédli Richard s Nicole postupně se rozsvěcující světla. Dostali strach. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Něco silně podobného vznášejícímu se vozu podzemní dráhy se jim vyřítilo v ústrety a prudce se zastavilo na samém konci dvou pruhů v podlaze.</p>
<p>Richard s Nicole se stále nemohli vzpamatovat z toho šoku, kdy se ten kolos řítil přímo na ně. Oba se strachy k sobě přitiskli. Několik vteřin stáli a mlčky zírali na aerodynamický objekt, který se vznášel před nimi. Potom se podívali na sebe a spontánně se rozesmáli.</p>
<p>„Aha,“ podotkla poněkud nervózně Nicole, „už se s tím začínám vyrovnávat. Asi jsme se dostali do nějaké nové dimenze… Je to blázinec. Nejdřív jsme slézali sud posetý zevnitř hřebíky, který byl poté zakončen stanicí metra… Nevím jak ty, Richarde, ale já už toho mám tak akorát. Normální létající tvory a manové melouny několikrát v týdnu, to ještě snesu, ale tohle…“</p>
<p>Richard došel až k podivnému vlaku. Dveře na jeho boku se samy otevřely a oni tak mohli nahlédnout do osvětleného vnitřku. Nebyly tam ale žádné sedačky, pouze tenké kruhové disky, které byly rozmístěny v prostoru mezi stropem a podlahou. „Dovnitř nemůžeme,“ řekl Richard, který stál nohama na zemi a natahoval dovnitř krk, jak jen mohl. „Nikde se tam nedá posadit.“</p>
<p>Nicole došla až k němu, aby se i ona na vlastní oči přesvědčila. „Třeba nemají ani staré ani invalidní spoluobčany a všechny obchody se u nich nalézají v místě bydliště.“ Musela se smát Richardovi, který se do vozu natahoval jako čáp, jen aby si jej mohl co nejlépe prohlédnout. „Jenom se nesnaž pochopit, na jakém principu to funguje. Já bych dovnitř nevlezla, i kdybych měla umřít hlady a tohle byla moje poslední naděje.“</p>
<p>„Asi budeš mít pravdu,“ odpověděl Richard. Když vytáhl hlavu z vlaku ven, byl očividně zmaten. „Je to úchvatné…“ Zarazil se v půli věty. Zahleděl se na opačnou stranu do malého tunelu, kde se v jeho osvětleném středu vznášel nad zemí tentýž vlak ovšem v desetinové velikosti. I Nicole se otočila.</p>
<p>„To bude nejspíš dráha pro liliputány,“ poznamenala. „Obři obývají jiné podlaží a normálně veliká stvoření zase jezdí touhle dráhou. Je to vlastně úplně jednoduché.“</p>
<p>Richard začal svižným krokem obcházet prstenec. „No to je výborný,“ zvolal, sundal si ze zad vak, položil jej na zem a začal se přehrabovat v jedné z jeho velikých kapes.</p>
<p>„Co tu provádíš?“ zeptala se ho nechápavě Nicole.</p>
<p>Richard vylovil z vaku dvě malé figurky a ukázal je kolegyni. „Je to pohoda,“ podotkl, spokojen sám se sebou. „Můžeme vyslat na obhlídku prince Jindru a Falstaffa. Potřebuji jenom pár minut na nastavení jejich softwaru.“</p>
<p>V zápětí už Richard pilně pracoval s kapesním počítačem ve společnosti svých robotů. Nicole se posadila na zem a opřela se o stěnu mezi dvěma hřeby. Upřeně se zadívala na Richarda. Je to vážně vzácný člověk, musela ho v duchu obdivovat, když si připomněla poslední hodiny, které spolu strávili. Evidentní génius. A nejenom to. Zrada a podlost jsou mu cizí. Navíc si zachoval i cosi ze zvědavosti dítěte.</p>
<p>Na Nicole znenadání padla únava. Musela se smát sama sobě. Richard byl doslova pohlcen prací. Na chvilku zavřela oči.</p>
<p>„Omlouvám se, že se to poněkud protáhlo,“ zaslechla Richardova slova. „Napadlo mě ještě pár vylepšení, a tak jsem musel poněkud přeorganizovat propojení…“</p>
<p>Nicole rychle procitla. „Jak dlouho na tom pracuješ?“ zeptala se a snažila se přitom potlačit zívnutí.</p>
<p>„Víc jak hodinu,“ odpověděl Richard trochu ustrašeně. „Ale všechno je už nachystáno. Chlapci mohou vyrazit bez meškání na průzkum podzemní dráhy.“</p>
<p>Nicole se rozhlédla kolem sebe. „Oba vlaky tu pořád ještě stojí,“ poznamenala.</p>
<p>„Odhaduji, že fungují na stejném principu jako světla. Tedy že zůstanou ve stanici tak dlouho, dokud my setrváme na nástupišti.“</p>
<p>Nicole vstala a protáhla se. „Takže dovol, abych tě seznámil s mým plánem,“ pokračoval Richard. „V ruce držím kontrolní transceiver. Jindra a sir John Falstaff jsou vybaveni senzory, které nepřetržitě zachycují veškeré údaje. My si můžeme na našich počítačích navolit kanál, na kterém je budeme pozorovat, a případně jim zaslat dodatečné povely, bude-li to nutné.“</p>
<p>„Ale projdou naše signály skrze stěny?“ dotázala se Nicole, protože si okamžitě připomněla zkušenosti ze stodoly.</p>
<p>„Ano, pokud jim nebude v cestě stát příliš mnoho hmoty. Systém je přizpůsoben k práci i s velmi slabým signálem. A navíc velká chodba se táhne téměř rovně. Předpokládám, že i u té malé to nebude jiné.“</p>
<p>Richard opatrně postavil oba roboty na zem a vyslal je k vozu podzemní dráhy. Nejbližší dveře se před nimi otevřely. „Pozdravujte ode mě paní čipernou.“ prohodil Falstaff při nástupu. „Odjakživa to byla hloupá husa, ale v jádru má dobré srdce.“</p>
<p>Nicole se nechápavě podívala na Richarda. „Nepředělal jsem celý jejich původní program,“ usmíval se. „Je možné, že občas pronesou ne tak docela zapadající komentáře.“</p>
<p>Roboti stali po nástupu do vozu ještě asi minutu nebo dvě nehnutě na místě. Richard počítačem překontroloval funkčnost jejich čidel. Konečně se dveře zavřely, vlak ještě deset vteřin postál a vzápětí odfrčel do chodby.</p>
<p>Richard přikázal Falstaffovi, aby se díval z okna před sebe, ale moc k vidění tam toho nebylo. Byla to neobyčejně dlouhá a rychlá jízda. Richard odhadoval, že malá souprava urazila několik kilometrů, než začala zpomalovat.</p>
<p>S povelem k robotům, aby opustili vagón, Richard chvíli počkal. Chtěl si být jist, že nevystoupí na nějaké mezistanici. Ale jeho obavy se nakonec ukázaly jako zbytečné, protože všechny údaje prince Jindru a Falstaffa potvrzovaly, že metro skutečně dojelo až na konečnou.</p>
<p>Oba roboti šli po nástupišti podél podzemní soupravy a snímali většinu okolí. Podzemní stanice byla dlouhá klenutá místnost se sloupovím, jejíž výšku odhadoval Richard na dva metry. Přikázal Jindrovi a Falstaffovi, aby pokračovali dál nástupní halou, která byla kolmá na trať podzemní dráhy.</p>
<p>Hala byla ukončena dalším tunelem, tentokrát stěží pět centimetrů vysokým. Při detailní obhlídce nalezli roboti dva tenoučké proužky, které se táhly po podlaze. Vtom k nim dojela další vlaková souprava, která byla až na rozměry totožná se svými dvěmi předchůdkyněmi.</p>
<p>Oba kosmonauté seděli na římse a očima hltali obrazovku malého počítače. Richard přikázal Falstaffovi, aby zabral do obrazu prince stojícího u malého metra. „Ten vlak,“ sděloval Richard Nicole, „měří na výšku tak dva centimetry. Co v něm může jezdit? Špendlíky?“</p>
<p>Nicole jen mlčky vrtěla hlavou. Nedokázala stále uvěřit tomu, co právě viděla. Mimoděk si připomněla okamžiky, kdy ze sedačkového výtahu poprvé uviděla Rámovy útroby. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tu narazíme na takové množství záhad. První průzkumníci stačili sotva zmapovat povrch…</p>
<p>„Richarde,“ přerušila Nicole své úvahy.</p>
<p>Ten právě nařizoval robotům, aby přešli zpět halou. Vzhlédl od obrazovky k Nicole. „Ano?“ dotázal se.</p>
<p>„Jak je silný Rámův vnější obal?“</p>
<p>„Myslím, že něco okolo čtyř set metrů,“ odpověděl poněkud nechápavě. „Ale byl změřen pouze jeden jeho konec. Jak to přesně vypadá jinde, to nevíme. Nortonova posádka třeba přišla na to, že hloubka Válcového moře je značně rozdílná – místy naměřili slabých čtyřicet metrů, jinde zase přes sto padesát. To nasvědčuje tomu, že síla obalu musí přinejmenším dosahovat několika stovek metrů.“</p>
<p>Richard přeletěl pohledem monitor. Princ Jindra s Falstaffem byli už téměř zpátky ve stanici, kde předtím vystoupili z podzemní dráhy. Povelem je zastavil a obrátil se zpět k Nicole. „Ale proč se vlastně ptáš? Musíš k tomu mít přece nějaký důvod.“</p>
<p>„Tady dole evidentně existuje obrovský neprozkoumaný svět,“ odvětila Nicole. „Celý život by byl na jeho probádání krátký…“</p>
<p>„My ale tolik času nemáme.“ přerušil ji Richard se smíchem. „Vraťme se však k té otázce. Asi si pamatuješ, že podlaha Severní polokoule se nachází čtyři sta padesát metrů pod Severním pólem. Tedy za předpokladu, že se tu nevyskytují nějaké velké strukturální nepravidelnosti – a my jsme zvenčí žádné nezaznamenali – měl by být obal na jihu podstatně tlustší.“</p>
<p>Richard čekal, zda Nicole k věci něco dodá, když však nic neříkala, obrátil se nazpátek k monitoru a pokračoval v dálkovém výzkumu prostřednictvím robotů.</p>
<p>Nicole věděla až moc dobře, proč se ptá na sílu Rámovy skořepiny. Hlavou se jí honila neustálá představa, které se nedokázala zbavit. Představovala si totiž, jak na konci jednoho z dlouhých tunelů otevírá poklop a vzápětí je oslněna svitem Slunce. Copak je to tak nesmyslná představa, uvažovala, aby inteligentní stvoření obývající tuto změť chodeb se zářivkami, někdy náhodu nenarazila na něco, co by od základu změnilo jejich pojetí vesmíru?…</p>
<p>„A co je k čertu zase tohle?“ ptal se Richard. Nicole přestal snít a podívala se na obrazovku. Princ Jindra s Falstaffem vešli do obrovské místnosti a zastavili se před shlukem kyprého houbovitého materiálu. Infračervené paprsky na monitoru objevily uvnitř tkaniva jakési hnízdo, které vyzařovalo teplo. Na Nicolinu přímluvu nařídil Richard robotům, aby nejprve prozkoumali okolí záhadného objektu.</p>
<p>Místnost to byla skutečně rozměrná. Táhla se do větší dálky, než byly kamery robotů s to zachytit. Místnost měla do výšky okolo dvaceti metrů a protilehlé stěny byly od sebe vzdáleny asi padesát metrů. V dáli bylo možno rozeznat několik dalších shluků houbovité masy. Jakési síťoví viselo ze stropu dolů a končilo pět metrů nad zemí.</p>
<p>Richard s Nicole se začali dohadovat o tom, jaké další úkony by měli roboti provést. V této obrovské hale už nebylo po podzemní dráze ani stopy. Panoramatický záběr místnosti nezachytil až na houbovitý materiál nic, co by stálo za zmínku. Nicole se přimlouvala na stažení robotů, Richard zase za letmou obhlídku jednoho z houbovitých objektů.</p>
<p>Bylo v silách robotů, i když s jistými obtížemi, prodrat se vlákninou až do jejího středu. Čím více se blížili ke středu, tím více rostla okolní teplota. Ujasnila se tak i první z vlastností onoho záhadného materiálu – pohlcovat teplo. Když se roboti propracovali až k samotnému hnízdu, zaznamenaly jejich vnitřní monitory varovnou venkovní teplotu, která překračovala jejich možný operační limit.</p>
<p>Richard jednal rychle. Navedl roboty správným směrem a podařilo se mu tak zjistit, že uvnitř hnízda je koule z velmi tvrdého materiálu. Falstaff několikrát bleskurychle do koule udeřil. Znělo to tak, jakoby byla naplněna nějakou tekutinou. Když už si oba roboti klestili zpáteční cestu vlákninou, zaregistrovala jejich sluchová čidla zvuk připomínající kartáče drhnoucí o ocel.</p>
<p>Richard se pokusil urychlit jejich útěk. Jindra byl schopen utíkat rychleji, ale Falstaffovy subsystémy dosáhly už takových kritických hodnot, že mu jeho procesor velel pohyb nezrychlovat. Škrábavý zvuk postupně sílil.</p>
<p>Počítačová obrazovka spočívající na římse mezi oběma kosmonauty promítala hrůzyplný film. Princ Jindra se vymanil z bavlny jako první, upadl na zem, ale vzápětí se rozběhl k podzemní dráze, ani se za sebou neohlédl. Falstaff se vyškrábal ven za chvíli po něm. „Pro toho, kdo pije jako já, toho už bylo snad dost!“ huhlal si a drápal se přes další překážku.</p>
<p>Škrábání rázem ustalo a Falstaffova kamera zachytila pavoukovité tělo s černozlatým pruhováním. Vzápětí obraz potemněl a rozezněl se alarm signalizující hrozbu pro malého robota. Richard a Nicole ještě na okamžik zahlédli chvilkový záběr Falstaffovy kamery, která z bezprostřední blízkosti snímala černý želatinový roztok s modrým nádechem. Nato veškeré přenosy od robota, včetně těch výstražných, rázem ustaly.</p>
<p>Mezitím se Jindra dostal do stanice podzemní dráhy. Během několika málo vteřin, než vlak odjel ze stanice, se opět ozval škrábavý zvuk. Malý robot však již odjížděl šťastně ze stanice. Richard s Nicole si vydechli úlevou.</p>
<p>Slabou vteřinu nato zaznamenal senzorový systém prince Jindry nový zvuk, tentokrát podobný tříštícímu se sklu. Richard dal robotovi povel, aby se natočil směrem po zvuku a Jindrova kamera zachytila ve vzduchu osamělé černozlaté tykadlo. To rozbilo sklo ve voze a neúprosně postupovalo směrem k robotovi. Richarda i Nicole vzápětí zamrazilo. Ta věc se nacházela na střeše soupravy a uháněla jejich směrem.</p>
<p>Nicole okamžitě začala šplhat po hřebíkových výčnělcích. Richard promrhal několik drahocenných sekund skládáním počítače a dalších přístrojů do vaku. Signál varující před hrozbou selhání prince Jindry je zastihl přibližně v polovině výstupu. Když se Richard letmo ohlédl dolů, souprava podzemky právě vyjížděla z tunelu pod nimi.</p>
<p>Krev mu ztuhla v žilách, když na střeše vozové soupravy spatřil ležet obrovské tmavé tělo. Kolem něj se všemi směry ježila černozlatá tykadla. Čtyři z nich už stačila roztříštit okna vozu a uchvátit malého robota. Ona hrozná věc se rychle svezla z vozu metra a jedním z osmi tykadel se okamžitě omotala kolem nejspodnějšího hřebu. Víc už se pod sebe Richard nedíval. Bleskem se vydrápal z hřeby posetého válce a rozběhl se k Nicole, která už mezitím získala veliký náskok.</p>
<p>Při běhu si Richard opět všiml, že se chodba stáčí mírně doprava. I když to nebyla tatáž, kterou použili předtím, měla by je i ona zavést až na rampu. Po několika stovkách metrů se Richard zastavila naslouchal, zda náhodou neuslyší zvuk jejich pronásledovatele. Nezaslechl však nic. Zhluboka si oddechl a opět se rozběhl, když jeho uši zachytily lidský nářek. Byla to Nicole! Proboha! vylekal se a rozběhl se k ní.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>47. VŠUDYPŘÍTOMNÁ MATICE</emphasis></strong></p>
<p>„Nikdy, vážně nikdy v životě,“ svěřila se Nicole Richardovi, „jsem neviděla něco takového, co by mě tak vyděsilo.“ Oba kosmonauté seděli opřeni zády o jeden z mrakodrapů západního náměstí. Stále ještě zhluboka dýchali, vyčerpáni dlouhým během.</p>
<p>„Zrovna jsem odpočívala,“ pokračovala dál. „Slyšela jsem tě běžet za mnou – nic víc. Rozhodla jsem se tedy, že na tebe počkám v muzeu. To mi ale ještě pořád nedošlo, že jsme v jiné chodbě.“</p>
<p>„Bylo to evidentní, protože se dveře nacházely na opačné straně. Ale v tom okamžiku jsem nedokázala uvažovat logicky. Když jsem vešla do místnosti, rozsvítila se automaticky světla. A ono se to nacházelo necelé tři metry přede mnou. Srdce mi zkamenělo hrůzou…“</p>
<p>Richardovi už bylo jasné, proč se mu Nicole vřítila do náruče a vzlykala přitom tak, že nějakou dobu nedokázala vůbec promluvit.</p>
<p>„To Takagiši… tam byl… ve výklenku jako nějaké vycpané zvíře,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. Jakmile se trochu vzpamatovala, vydali se oba společně chodbou dál. I Richarda šokoval pohled na Newtonova kosmonauta Šigeru Takagišiho ve výklenku napravo od vchodu. Byl oblečen do letecké kombinézy a vypadal přesně tak, jak ho naposled viděl v Beta táboře. Kupodivu se usmíval a i ruce měl v přirozené poloze.</p>
<p>„Co to má k čertu znamenat?“ vyhrkl Richard, zmítán zvědavostí i strachem. Nicole se raději dívala jinam. Takagiši vypadal až moc živě, než aby tomu mohla uvěřit.</p>
<p>V místnosti se zdrželi slabou minutu. Nepřátelská zrůda předvedla své preparátorské umění i na létajícím tvorovi se zlomeným křídlem, který visel ze stropu hned u Takagišiho. Richardův a Nicolin stan, který se jim ztratil předešlého dne, byl rozložen na zemi pod Takagišim. Šestiúhlá deska s vědeckými přístroji ležela kousek od Takagišiho chodidla. Nedaleko od ní se nacházela skořepina biota-buldozera. Vycpaniny ostatních biotů byly roztroušeny po celé místnosti.</p>
<p>Richard začal studovat roztodivnou sbírku biotů, když v chodbě za zády zaregistroval známý škrábavý zvuk. Dlouho se nerozmýšleli. Rozběhli se naplno k rampám. Zarazili se pouze na chvíli u vody, aby doplnili její zásoby.</p>
<p>„Doktor Takagiši byl takový jemný, inteligentní člověk,“ svěřovala se Nicole Richardovi, „který byl posedlý svou prací. Před startem jsem ho navštívila v Japonsku a tam se mi vyznal z toho, že jediným jeho životní cílem bylo prozkoumat druhou rámanskou loď.“</p>
<p>„Stejně je to hrůza, jakou příšernou smrtí zemřel,“ chmuřil se Richard. „Hádal bych, že ho sem zatáhl ten šustivý had nebo jeden z jeho kámošů. Určitě se s ním předem moc dlouho nevybavovali.“</p>
<p>„Víš, já si stejně nemyslím, že by ho zabili,“ uvažovala Nicole. „Snad jsem dětinsky naivní, ale podle výrazu jeho tváře to na mě tak nepůsobí.“</p>
<p>„Myslíš, že ho třeba vyděsili k smrti?“ opáčil Richard sarkasticky.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila Nicole rozhodně. „Je to alespoň jedna z možností.“</p>
<p>Následujících pět minut pak Richardovi objasnila zdravotní stav Takagišiho srdce.</p>
<p>„Musím se ti přiznat, Nicole, že jsem se v tobě zmýlil,“ připustil Richard, jakmile skončila s výkladem. „A to dost podstatně. Vždycky jsem tě považoval za železnou chladnou dámu, která se umí řídit pouze příkazy. Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla postupovat podle vlastní vůle. O nějakém projevu soucitu z tvé strany ani nemluvě.“</p>
<p>„Při mém povolání to ale nemusí být vždycky výhoda. Kdybych pedantsky trvala na dodržování směrnic, byl by teď Takagiši pravděpodobně živ u své rodiny v Kjóto.“</p>
<p>„Ale docela jistě by se cítil okraden o jedinečný životní zážitek… To mě ale přivedlo na jinou myšlenku, má milá doktorko. Vážně si myslíš, že zatímco my tady sedíme, tak se nás snaží ostatní zachránit? Pravděpodobně je nám tu souzeno zemřít, aniž bychom kdy spatřili jinou lidskou tvář. Jak je ti při takovémhle pomyšlení?“ Nicole se zahleděla Richardovi do očí. Překvapil ji vážný tón jeho hlasu. Bez většího úspěchu se snažila číst v jeho tváři. „Strach nemám, jestli se ptáš na tohle,“ odpověděla opatrně. „Jako lékařka jsem se se smrtí setkala mnohokrát. Musela jsem jí čelit už jako malé dítě, když mi zemřela matka.“</p>
<p>Na chvilku zmlkla. „Kdyby záleželo jenom na mně, chtěla bych se dožít toho, až Genevieva vyroste a já jako babička uvidím na vlastní oči její děti. Ale žít jenom proto, aby člověk žil, to je dost málo. Život musí obsahovat hodnoty, pro které za to stojí žít. A právě kvůli té kvalitě musí člověk občas riskovat… Jak vidíš, jsem alespoň upřímná.“</p>
<p>„To je tedy fakt,“ musel se jí Richard smát. „Snad právě proto tě mám rád. Trefila jsi to přesně. Kvalita…. Už jsi někdy pomyslela na sebevraždu?“ zeptal se z ničeho nic.</p>
<p>„Ne,“ odvětila Nicole. „Nikdy. I v těch nejtěžších chvílích to krásné převažovalo. Určitě musí mít k takové otázce pádný důvod, pomyslela si. „A co ty?“ zeptala se po chvilce ticha. „Uvažoval jsi o sebevraždě v souvislosti s tím, co jsi prožil s otcem?“</p>
<p>„Tak daleko to nedošlo,“ odpověděl. „Bitím ze mě nikdy nedokázal vytlouct radost ze života. Tolik jsem se toho toužil naučit a dozvědět. A navíc mi bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy ho přerostu a zařídím si život podle svého.“ Trvalo dlouho, než pokračoval ve vyprávění. „Ale jednou jsem o sebevraždě přeci jenom přemýšlel. Moje bolest a zloba nabyly tak obludných rozměrů, že jsem už nevěřil, že je dokážu zdolat.“</p>
<p>Odmlčel se, pohroužen do svých myšlenek. Nicole potichu vyčkávala. Pak vsunula svou dlaň mezi jeho ruce. „Dobře, kamaráde,“ řekla potichu, „můžeš mi o tom povědět někdy jindy. S osobními tajemstvími se nejde svěřovat jen tak. Třeba to půjde časem samo. Teď bych ti já sama ráda řekla, proč věřím tomu, že my dva tady nezahyneme, a proč si myslím, že bychom ze všeho nejdřív měli prozkoumat východní náměstí.“</p>
<p>Nicole se nikdy v životě nikomu nesvěřila o jejím „výletu“ během Poro. Dokonce ani tátovi ne. Ale Richardovi vylíčila vše, co prožila jako sedmiletá v průběhu Poro. Zmínila se i o Omehově návštěvě u ní v Římě i o proroctvích Senoufo pojednávajících o „ženě bez společníka“, která rozptýlí své potomstvo „mezi hvězdami“. Neopomněla ani podrobnosti její vize po vypití obsahu ampulky na dně jámy. Richard nevěděl, co na to říct. Celý soubor těchto příběhů byl naprosto cizí jeho matematické mysli. Vzhlížel k Nicole s úctou i s pobavením. Když ticho trvalo už příliš dlouho, přece jenom začal mluvit jako první. „Nevím, co na to říct…“</p>
<p>Nicole mu položila prst na rty. „Nemusíš říkat vůbec nic,“ přerušila ho. „Jasně ti vidím na očích, co si myslíš. Můžeme si o tom popovídat zítra, až si to necháš trochu projít hlavou.“</p>
<p>Se zaujetím se Nicole podívala na hodinky. Vybalila si z vaku matraci a rozložila si ji na zem. „Jsem unavená,“ sdělila Richardovi. „Nic člověka neunaví tak snadno, jako trochu strachu… Ahoj za čtyři hodiny.“</p>
<p>„Už tu pátráme půl druhé hodiny,“ podotkl Richard netrpělivě. „Podívej se na mapu. Neexistuje jediné místo půl kilometru od středu náměstí, kde bychom nebyli alespoň dvakrát.“</p>
<p>„Pak na to jdeme asi špatně,“ opáčila Nicole. „V mém vidění figurovaly tři tepelné zdroje.“</p>
<p>Richard se zamračil. „Tak raději budeme postupovat logicky. Proč by měla existovat tři náměstí a jenom dvě podzemní doupata? Sám často tvrdí, že Rámané ani jinak než logicky nejednají.“</p>
<p>Zrovna stáli před dvanáctistěnem v těsné blízkosti náměstí. „A ještě jedno by mě zajímalo,“ hučel si Richard sám pro sebe, „k čemu vůbec jsou tyhle prokletý mnohostěny dobrý? V každém sektoru je po jednom a tři největší jsou na náměstích… Počkej minutku,“ vyhrkl a očima přitom bloudil po všech stěnách dvanáctistěnu a po protilehlém mrakodrapu. Potom se rychle podíval po náměstí. „Je to možný?“ ptal se nevěřícně sám sebe. „Ne, tomu nevěřím.“</p>
<p>Richard zachytil Nicolin upřený pohled. „Mám nápad,“ sdělil jí vzrušeným hlasem. „Snad je trochu nepochopitelný… Vzpomínáš si na doktora Bardoliniho a jeho matice? No, s těmi delfíny… A co když i Rámané tady v New Yorku postupují také podle vzorce jemných rozdílů, kde se každé náměstí liší od druhého drobným detailem, stejně tak jako sekce od sekce?… Podívej se, není to zas o tolik bláznivější, než ta tvoje vidění.“</p>
<p>V mžiku Richard klečel na zemi a před sebou rozprostřel mapu New Yorku. „Mohu si půjčit i tvůj počítač?“ požádal Nicole po pár minutách. „Půjde mi to tak rychleji.“</p>
<p>Celé hodiny pak proseděl nad dvěma počítači a něco si mumlal sám pro sebe, jak se snažil rozřešit záhadu New Yorku. Když ho Nicole donutila něco sníst k večeři, vysvětlil jí, že lokalitu třetího podzemního doupěte lze stanovit pomocí dokonalého pochopení vztahů mezi mnohostěny, třemi náměstími a všemi mrakodrapy situovanými v každém z devíti sektorů. Dvě hodiny před setměním spěšně odchvátal do sousedního sektoru, aby zjistil údaje, které neměl zaneseny v počítačových mapách. Ani po setmění si nešel odpočinout. Nicole usnula brzy, a když se po pětihodinovém spánku probudila, Richard ještě stále horečně pracoval na svém projektu. Ani nezaregistroval Nicolino zdvořilostní zakašlání. Potichu se posadila a objala ho kolem pasu. „Už bys měl jít spát, Richarde,“ pošeptala mu do ucha.</p>
<p> „Za chvíli to budu mít,“ odpověděl jí. Když se k ní otočil, viděla, jaké má kruhy pod očima. „Ještě hodinku.“</p>
<p>Nicole tedy opět ulehla. Po nějaké době ji Richard probudil a doslova hořel nadšením. „Copak jsem ti to neříkal?“ spustil hned s úsměvem. „Přišel jsem na tři možná řešení a teď nedokážu usnout dřív, než přijdu na to pravé. Jdeme hledat!“</p>
<p>Ani jedna z Richardových předpokládaných lokalit třetího doupěte nebyla v blízkosti náměstí. První se nacházela přes kilometr od nich, až na konci New Yorku. Tam Richard s Nicole nenašli nic. Potom se trmáceli další čtvrt hodinu ke druhé možné lokalitě, která byla velmi blízko jihovýchodního výběžku města. Richard s Nicole prošli ulicí a narazili na vchod přesně v místě, které Richard předpověděl. „Hurááá,“ zahulákal radostí a rozložil si matraci hned vedle vchodu. „Matematiko, budiž pochválena!“</p>
<p>Omehu, budiž pochválen, napadlo Nicole. Usnout už nedokázala, ale nechtělo se jí samotné pátrat v neznámém prostředí. Zajímalo by mě, co bylo první, přemýšlela, když ležela na matraci. Intuice, nebo matematika? Musíme si vytvořit nějaký model nebo vzor, abychom se dopátrali pravdy? Anebo pravdu podvědomě známe a matematiku potřebujeme k tomu, bychom ji dokázali?</p>
<p>S příchodem denního světla byli už oba vzhůru. „Dny se neustále trošku zkracují,“ poznamenal Richard k Nicole. „Ale celý den i s nocí trvá stále rovných šestačtyřicet hodin, čtyři minuty a čtrnáct sekund.“</p>
<p>„Za jak dlouho dorazíme k Zemi?“ zeptala se Nicole, když balila spací podložku do ochranné fólie.</p>
<p>„Za dvacet dní a tři hodiny,“ odvětil jí Richard po nahlédnutí do osobního počítače. „Jsi připravena na další dobrodružství?“</p>
<p>Přisvědčila. „Usuzuji, že už také víš, kde hledat ovládací desku k otevření poklopu?“</p>
<p>„To sice nevím,“ připustil Richard, „ale klidně se s tebou vsadím, že ji nalezneme docela snadno. A až ji najdeme, bude samotné otevření vchodu doupěte chuťovka, protože už budeme znát celý vzorec.“</p>
<p>Deset minut nato Richard zatlačil na kovový talíř a třetí poklop se svistem odskočil. Dolů vedlo schodiště místy přerušované odpočívadly. Richard uchopil Nicole za ruku a oba vstoupili do podzemí. Nikde nesvítila žádná světla, a proto si museli hledat cestu pomocí baterek.</p>
<p>Místnost s tekoucí vodou se nacházela na tomtéž místě, jako u předchozích doupat. V horizontální chodbě táhnoucí se od hlavního schodiště nezaregistrovali žádný zvuk. „Vypadá to, jako by tu nikdo nežil,“ komentoval Richard situaci.</p>
<p>„Alespoň prozatím,“ dodala Nicole.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>48. VÍTEJTE, POZEMŠŤANÉ</emphasis></strong></p>
<p>Richard byl zmatený. V první z místností v jedné z vodorovných chodeb nalezl celou řadu podivných ovládačů. Další slabou hodinu mu zabralo jejich zkoumání, než přišel na to, že jimi lze regulovat a ovládat světla a teplotu v jednotlivých částech podzemního doupěte. Když by ale byla všechna obydlí létavců zkonstruována na obdobném principu, proč je to tady jinak? Během snídaně se Richard Nicole vyptával na podrobnosti a detaily doupěte, které navštívila.</p>
<p>„Ty ale přecházíš tu nejpodstatnější věc,“ řekla Nicole a ukousla si z manového melounu. „Samotní létavci nejsou tak důležití. Skutečná otázka stojí: Kde jsou Rámané? A proč zbudovali tyhle šachty pod New Yorkem?“</p>
<p>„Třeba tohle všechno jsou Rámané,“ odvětil Richard. „Myslím tím bioty, létající tvory, stonožky – přece by měli všichni pocházet z téže planety! Na počátku mohli být všichni členy jedné velké a šťastné rodiny. Ale postupným vývojem se odlišní jedinci vyvíjeli různě. Jednotlivá doupata se pak budovala…“</p>
<p>„Kdepak, určitě to nebude tak snadné,“ přerušila ho Nicole. „Za prvé. Bioti jsou zcela evidentně stroje. U létavců to už tak jednoznačné není. Stonožky jimi jsou docela určitě. Ona totiž technologie oněch bytostí, které dokázaly tuto loď zbudovat, musela být nutně na takové úrovni, jakou si nedokážeme ani představit.“</p>
<p>„Pro nás, lidi, nebude nikdy možné rozpoznat rozdíl mezi živými bytostmi a přizpůsobivými roboty vyvinutými skutečně pokročilou inteligencí.</p>
<p>„S tím souhlasím. Takový problém jen my dva rozluštit nedovedeme. Mimochodem, chtěla bych s tebou projednat ještě jednu věc.“</p>
<p>„A co to má být?“ dotázal se Richard.</p>
<p>„Existovali tito létající tvorové, stonožky a podzemní hnízda i na Rámovi I? A jestli ne, proč jsou na této lodi, a proč nebyli na té první?“</p>
<p>Richard pár vteřin neodpovídal. „Je mi jasné, kam tím míříš,“ řekl konečně. „Základním předpokladem bylo vždy to, že rámanská vesmírná loď byla zbudována před miliony lety neznámou civilizací z jiné části Galaxie. Když už by ale byly postaveny tak dávno, tak proč se tyto dvě lodi zhotovené z hlediska historie v podstatě ve stejné době, liší v tolika ohledech?“</p>
<p>„Čím dál tím víc věřím tomu, že náš kolega z Kjóto měl pravdu,“ dumala Nicole. „Třeba je za tím vším nějaký záměr. Jsem si jistá, že Nortonova posádka prováděla průzkum zodpovědně a pečlivě, a že mezi Rámou I a Rámou II skutečně rozdíly jsou. Čím dříve se nám tahle prognóza potvrdí, tím dříve budeme stát před další otázkou. Proč jsou ty lodě rozdílné?“</p>
<p>Richard dojedla vydal se do spoře osvětlené chodby. „Předtím než se přikročilo ke zrušení mise, vedla se diskuze na obdobné téma. Hlavní otázkou telekonference bylo: Proč Rámané změnili směr lodi tak, aby se srazila se Zemí? A protože se první rámanská loď takhle nechovala, byl to pro ně důkaz odlišnosti Rámy II. Ale té debaty se účastnili lidé, kteří neměli ani tušení o létajících tvorech či stonožkách.“</p>
<p>„Generál Borzov by si létavce určitě zamiloval,“ podotkla Nicole po chvilce ticha. „Považoval létání za největší potěchu na světě.“ Pousmála se při té myšlence. „Jednou se mi dokonce svěřil, že by si po smrti přál vrátit se na tento svět jako pták.“</p>
<p>„Byl to prima chlap,“ přidal se Richard. „A já si myslím, že jsme ani nedokázali řádně ocenit jeho schopnosti.“</p>
<p>Když Nicole ukládala zbytek melounu a chystala se k dalšímu výzkumu, obrátila se s neodolatelným úsměvem k Richardovi. „Můžu ještě jednu otázku, Richarde?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Myslíš, že už jsme nějaké Rámany potkali? Myslím ale ty, co sestrojili tuhle loď. Nebo některé z jejich potomků.“</p>
<p>Richard vehementně zavrtěl hlavou. „Určitě ne. Snad jsme narazili na některé jejich výtvory. Nebo možná na jiný druh z jejich planety. Ale ty nejdůležitější jsme jistě ještě neviděli.“</p>
<p>Ve druhém vodorovném patře došli až do Bílého pokoje. Do té doby bylo celé jejich pátrání spíš nudnou záležitostí. Richard s Nicole prošli nesčetnými chodbami a nahlédli do mnoha prázdných pokojů. Cestou objevili ještě čtyři regulátory tepla a světla. Až do objevení Bílého pokoje nenašli nic zajímavého.</p>
<p>Oba dva byli uchváceni, jakmile vstoupili do jasně bílé místnosti. Ale nejenom tím byla ona místnost zajímavá. Při podrobnější prohlídce nalezli v jednom koutě prosté důvěrně známé maličkosti. Ležel zde hřeben, kartáč na vlasy, vypotřebovaná rtěnka, pár mincí, svazek klíčů a ještě pár jiných drobností. Na druhé hromádce ležel prsten, náramkové hodinky, tuba se zubní pastou, manikúra a malá klaviatura s písmeny psanými latinkou.</p>
<p>Richardovi a Nicole to vyrazilo dech. „Takže, můj génie,“ mávla Nicole rukou směrem k objevu, „a jak mi vysvětlíš tohle?“</p>
<p>Zvedl tubu se zubní pastou, odšrouboval její uzávěr a stiskl ji. Z hrdla vylezl bílý krém. Richard se do něj trochu namočil prst a olízl.</p>
<p>„Tfuj,“ řekla vyplivl vzorek pasty. „Zkus to raději látkovým spektrometrem.“</p>
<p>Zatímco Nicole zkoumala přístrojem složení zubní pasty, pustil se Richard do obhlídky dalších předmětů. Hodinky ho fascinovaly už na první pohled. Odměřovaly skutečně přesný čas, sekundu po sekundě, ačkoli se nedalo určit ve vztahu k čemu. „Už jsi někdy navštívila Vesmírné muzeum na Floridě?“ zeptal se Nicole.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla přímo.</p>
<p>„Vystavovali tam věci běžné potřeby, které užívala první rámanská výprav. Tyhle hodinky jsou na první pohled úplně stejné s těmi z výpravy – to si pamatuji docela přesně, protože jsem si jednu kopii koupil jako suvenýr.</p>
<p>Nicole k němu přistoupila s nechápavým výrazem ve tváři. „Ten šunt není zubní pasta, Richarde. Vůbec netuším, co by to mohlo být. Složení to má vážně úchvatné a je to bohaté na velmi těžké atomy.“</p>
<p>Dalších pár minut se oba kosmonauté pokoušeli přijít na to, co vlastně ten jejich objev může znamenat. „Ale jedna věc je nad slunce jasná,“ shrnul zjištění Richard, „tyto předměty mají zjevný vztah k lidským bytostem. Prostě jich je příliš mnoho na to, aby šlo o náhodu.“</p>
<p>„Ale jak se sem dostaly?“ nechápala Nicole. Pokoušela se přitom učesat kartáčem vlasy, ale jeho štětiny byly příliš měkké. Podívala se na něj zblízka. „Tohle ve skutečnosti není kartáč,“ řekla poté. „Vypadá to sice jako kartáč, jak na první pohled, tak na omak, ale vlasy se tím učesat nedají.“</p>
<p>Shýbla se pro manikúru. „Ani ta se nedá na lidské nehty použít.“ Richard došel až k Nicole, aby zjistil, o čem to mluví.</p>
<p>„Takže tyto věci jenom vypadají jako lidské? Je to tak?“ Při té otázce se pokusil odstřihnout nůžkami nehet, ale marně.</p>
<p>„O co tu tedy vlastně jde?“ zeptal se frustrovaným tónem. „Vzpomínám si na jednu vědeckofantastickou povídku, kterou jsem četla ještě na univerzitě,“ přidala se Nicole, „ve které mimozemšťané poznali pozemskou civilizaci právě prostřednictvím prvních televizních přenosů. A když konečně dorazili až k nám, nabídli nám mýdla a schránky na pečivo přesně takové, jak to odkoukali z televizních reklam. Všechny jejich výrobky byly precizně zhotoveny, ale protože měly mít pro ně neznámé a tedy neexistující vlastnosti, byly po stránce funkční absolutně nepoužitelné.“</p>
<p>Richard ale Nicole příliš pozorně neposlouchal. Procházel se po místnosti s klíčem v ruce a zkoumal další objekty. „Tak co mají všechny tyto věci společného?“ ptal se spíš sám sebe.</p>
<p>Na odpověď přišli oba současně. „Používala je Nortonova posádka,“ odpověděli oba najednou.</p>
<p>„Takže obě rámanské vesmírné lodi musí být nějakým způsobem komunikačně propojeny,“ odvodil dál Richard.</p>
<p>„A tady ty věci byly zanechány proto, aby nám ukázali, že lidská návštěva Rámy I byla z jejich strany pečlivě sledována a zaznamenána. Pavoukovití bioti, kteří navštívili Nortonovy tábory, museli být tedy vybaveni zobrazovacími senzory.“</p>
<p>„A všechny tyhle věci byly vyrobeny na podkladě obrazového materiálu předaného Rámou I Rámovi II.“</p>
<p>Po těchto Nicoliných slovech se oba mlčky ponořili do vlastních úvah. „Proč nám ale tohle všechno chtěli dát najevo? Co po nás chtějí?“ Richard vyskočil a začal rázovat po místnosti. Znenadání se rozesmál. „No, nebyla by to legrace,“ vysvětloval, „kdyby měl David Brown nakonec pravdu? Co když Rámany skutečně nezajímá nic z toho, na co tu narazili, ale naprogramovali svoji vesmírnou loď tak, aby zájem předstírala? Prostě nám tím, že zhotovili naše běžné věci a změnili kurz, chtěli jenom polichotit. Nebyla by to vážně příšerná ironie? Všechny nevyzrálé druhy docela jistě trpí komplexem vlastního sobeckého egocentrismu, a s tím Rámané asi počítají…“</p>
<p>„Zadrž, necháváš se až příliš unést svou fantazií.“ skočila mu Nicole do řeči. „Jediné co, s jistotou víme, je to, že tato loď musela dostat zprávu z Rámy I. A že nám tu zanechali kopie malých předmětů každodenní potřeby Nortonovy posádky tak, abychom je nalezli.“</p>
<p>„Teď by mě zajímalo, jestli je i ta klaviatura nefunkční jako všechno kolem.“ Vyťukal na klávesnici slovo „Ráma“. Nic se nestalo. Zkusil „Nicole“ a výsledek byl tentýž.</p>
<p>„Víš vůbec, na jakém principu tyhle staré typy pracovaly?“ posmívala se mu Nicole. Vzala mu klávesnici z ruky. „Všechny měly samostatný vypínač energie.“ S těmito slovy stiskla neoznačené tlačítko v horním pravém rohu a na protilehlé stěně se vynořila černá čtvercová deska o straně jednoho metru.</p>
<p>Malá klávesnice byla uspořádána tak jako jí podobné u osobních počítačů členů první rámanské mise. Obsahovala čtyři řady po dvanácti znacích a vypínač v horním pravém rohu. Jednotlivá tlačítka byla označena šestadvaceti latinskými písmeny, deseti arabskými číslicemi a čtyřmi základními matematickými operacemi. Celkem to představovalo čtyřicet kláves. Dalších osm kláves bylo popsáno znaménky nebo geometrickými znaky ukazujícími směr „nahoru“ či „dolů“. Richard s Nicole přišli záhy na to, že použitím těchto osmi klávesnic lze vyvolat 128 rozdílných úkonů. To tedy znamenalo, že z celé klávesnice bylo možno v daném systému iniciovat 1024 operací.</p>
<p>Pochopení jazyka, ve kterém počítač pracoval, bylo doslova mravenčí prací. A byl to samozřejmě Richard, který se této dřině rád propůjčil. K tomu, aby pochopil základní podstatu cizí počítačové řeči, využíval oba jejich osobní počítače. Cíl jeho snažení byl prostý – mít možnost používat rámanský počítač tak, jako jejich vlastní. V praxi to tedy znamenalo vyvinout algoritmus, který by byl možný zadat Newtonovým přenosným počítačům tak, aby při použití klávesnice rámanského počítače chápal ten jejich povely stejně.</p>
<p>Navzdory Richardově inteligenci a hluboké znalosti počítačové problematiky to bylo titánské dílo. Ke vší smůle to zrovna byla taková práce, se kterou mu nemohl nikdo pomoci. Na Richardův návrh proto Nicole dvakrát vylezla ven, zatímco on dál pracoval v Bílém pokoji. Loudala se po New Yorku a s očima upřenýma k obloze pátrala po helikoptéře. Během druhé cesty Nicole došla až ke stodole, kde onehdy spadla do jámy. Od té doby se už v jejím životě událo tolik dalších strašných věcí, že jí vězení na dně propasti připadalo jako věc, kterou prožila už hrozně dávno.</p>
<p>Dost často se v myšlenkách vracívala k Borzovovi, Wilsonovi a Takagišimu. Všem kosmonautům, když opouštěli Zem, bylo jasné, že je tato výprava spojena s jistými riziky. Na takové mezní situace byli připravováni a cvičeni. Ale ve skrytu duše nikdo nevěřil, že by k něčemu takovému mohlo ve skutečnosti dojít. Jestliže tady v New Yorku umřu ještě já s Richardem, uvědomila si Nicole, tak tím zahyne téměř polovina posádky. To by byla největší pohroma od Znovuobnovení pilotovaných výprav.</p>
<p>Došla až před stodolu, skoro k témuž místu, odkud naposledy s Francescou volaly Richarda. A co ty, Francesco? ptala se v duchu. Proč tak nehorázně lžeš? Copak si vážně myslíš, že se mým zmizením můžeš zbavit i veškerého podezření?</p>
<p>Onoho posledního rána, které strávila v Beta táboře, než se vydali pátrat po Takagišim, si pomocí spojovací sítě nechala vše přehrát z palubního počítače do počítače přenosného. Tam je všechno, kdyby to někdo někdy hledal. Drogy. Davidův krevní tlak, stejně tak jako tajná zpráva o potratu. A samozřejmě i Richardovo vyřešení důvodů selhání ChiRo.</p>
<p>Během těch dvou cest Nicole zahlédla několik biotů-stonožek a dokonce v dáli na obzoru jednoho biota-buldozera. Na létající tvory ani pavouky nenarazila. Třeba vycházejí jenom za tmy, usoudila a vrátila se k Richardovi, aby alespoň společně poobědvali.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>49. SOUZNĚNÍ</emphasis></strong></p>
<p>„Už nemáme skoro nic k jídlu,“ povzdechla si Nicole, když ukládala zbytek manového melounu do Richardova vaku.</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl. „A už jsem taky přišel na to, jak nějaké obstaráš.“</p>
<p>„Já?“ zarazila se Nicole. „Copak je to jenom moje starost?“</p>
<p>„No, víš, na to stačí jenom jeden člověk. Při práci s grafy na rámanském počítači jsem dostal nápad, a proto si nemohu dovolit ztrácet čas. Myslím, že se mi co nevidět podaří vniknout do jejich operačního systému. Vyčlenil jsem kolem dvou set příkazů, které nemohu vysvětlit do té doby, než se mi je podaří převést na jinou vyšší úroveň. Musím tedy proniknout do vyšší třídy hierarchického systému.“</p>
<p>Richard Nicole v průběhu oběda vysvětlil svou představu, podle které by se mohl rámanský počítač používat jako kterýkoli jiný na Zemi. Už dovedl uložit a vyvolat data, provádět matematické úkony, znázorňovat grafy a dokonce i vytvářet nové jazyky. „Ale jeho kapacitu jsem ještě mapovat nezačal. Dneska v noci a zítra musím přijít na kloub ještě mnoha dalším jeho tajemstvím. Ach jo, kdyby se tak čas dal zastavit,“ povzdechl si nakonec.</p>
<p>Jeho plán na obnovení zásob byl skutečně jednoduchý. Po dlouhé rámanské noci (během níž se Richard marně snažil tři hodiny usnout) Nicole vyrazila k hlavnímu náměstí, aby plán uskutečnila. Díky matematickým analýzám Richard předem určil tři možná místa, na kterých se může nacházet ovládací panel k otevření vstupu do doupěte létavců. Tím, že ho Nicole na určený místech najde, si byl dokonale jist. A bylo to skutečně tak. Nicole našla ovládací panel snadno. Otevřela poklop a zakřičela do chodby. Bez odezvy.</p>
<p>Posvítila si tedy do temnot pod ní baterkou. Kyvadlový strážce pracoval tak, jak se od něj očekávalo. Míhal se sem a tam u vchodu do vodorovné chodby mířící do místnosti s vodou. Nicole zavolala ještě jednou. Dovnitř se jí vstupovat nechtělo. Přestože ji Richard ubezpečoval o tom, že by ji přišel zachránit, kdyby něco selhalo, netoužila po dalším uvěznění.</p>
<p>Najednou jako by se k ní z dáli doneslo štěbetání. Hodila tedy do svislé chodby jednu z mincí, které našla v Bílém pokoji. Letěla daleko, až narazila do římsy kdesi v úrovni druhého patra. Odezvou jí tenkrát už bylo hlasité štěbetání. Jeden z létajících tvorů vletěl do světelného kužele její baterky a přelétl nad výkyvným strážcem. Vtom se ale začal příklop opět zavírat a Nicole musela odstoupit stranou.</p>
<p>Tuto situaci už ale probrala s Richardem předem. Vyčkala pár minut a pak opětně stiskla panel. Sotva tentokrát zahalekala do hlubin, dostala okamžitě živou odpověď. To už její dobrý známý černý sametový létající tvor přilétl téměř k ní a cosi na ni štěbetal. Nicole vycítila, že ji žádá, aby odešla. Než stačil odletět zpět dolů, vyndala Nicole počítač a na obrazovku vyvolala připravený program. Létavec si pozorně prohlížel monitor se znázorněnými dvěma melouny.</p>
<p>Zvědavě přilétl ještě blíže k otvoru, aby se lépe podíval. Pak se otočil a to temnot pod sebou vydal skřek. Netrvalo dlouho a druhý podobný pták, patrně druh toho sametového, přiletěl do jejich blízkosti a usedl na první římsu pod poklopem. I jemu Nicole ukázala obrazovku počítače. Oba dva si pak mezi sebou něco řekli a společně potom odletěli do svého podzemního doupěte.</p>
<p>Minuty ubíhaly. Občas Nicole zaslechla z hlubin štěbetání. Po delší době se konečně oba létající tvorové vrátili a každý z nich nesl v drápech po jednom malém melounu. Přistáli na náměstí nedaleko vchodu. Nicole se natáhla po doneseném jídle, ale oni jí je odmítli vydat. Následující čtvrthodinka, kdy Nicole oba letce přesvědčovala, aby jí melouny vydali, mohla být pro nezúčastněného pozorovatele dost zábavná. Nakonec ji ale přece jenom pochopili, zakroužili nad náměstím a vrátili se zpět domů.</p>
<p>Asi mi chtěli naznačit, že se jim tenčí zásoby, napadlo Nicole cestou k východnímu náměstí. Melouny nebyly zrovna nejlehčí. Nesla je ve vaku na zádech, který pro tuto příležitost ráno vyprázdnila. V budoucnu by mě už asi rádi neviděli. Bude proto lepší je více neobtěžovat.</p>
<p>Doufala, že Richard bude jejím návratem nadšený. A také že byl, ale z jiného důvodu, než si myslela. Zeširoka se usmíval a jednu ruku schovával za zády. „Počkej, až ti ukážu, co mám!“ řekl Nicole, která sundávala vak ze zad. Napřáhl před sebe ruku, ležela na ní černá koule o průměru deseti centimetrů.</p>
<p>„Neptej se mě na logiku, tu ti vysvětlit nesvedu,“ spustil Richard. „Ale přišel jsem na základní funkční princip. Přes tenhle počítač je můžeme požádat o různé věci a také je obdržet.“</p>
<p>„Jak to myslíš?“ zeptala se ho Nicole, která ještě stále nepochopila, proč je tolik nadšený tím malým černým míčkem.</p>
<p>„Vyrobili ho jen a jen pro mě,“ chlubil se a pohazoval si míčkem. „Ještě nechápeš? Někde mají továrnu, která může vyrobit věci na podkladě našich požadavků.“</p>
<p>„Tak ať už je za tím kdokoli, mohl by nám něco uvařit,“ nadhodila Nicole. Trochu jí zamrzelo, že jí ani Richard nepoděkoval za čerstvou dodávku melounů. „Létavci nám už pravděpodobně nic nedají.“</p>
<p>„V tom nevidím žádný problém,“ odvětil Richard. „Vážně, až se jednou naučíme ovládat celou škálu postupů, klidně si budeme moci objednat rybu s hranolkama, řízek s bramborem a vůbec cokoli, co budeme schopni vyjádřit pomocí vědeckého názvosloví.“</p>
<p>Nicole mlčky pozorovala svého přítele. Neučesaný, neoholený, s kruhy pod očima a s divokým výrazem ve tváři. Na okamžik jí připomněl ukázkového blázna. „Ty, Richarde,“ požádala ho, „nemohl by ses na momentíček zarazit a vysvětlit mi to trošku víc?“</p>
<p>„Podívej se na obrazovku,“ vyzval ji. Pomocí klávesnice na ni nakreslil kruh, ten potom vymazal a nakreslil čtverec. Během následující minuty dokreslil trojrozměrnou kostku. Když byl hotov s kreslením, vyťukal na klávesách konfiguraci a poté stiskl tlačítko označené kosočtvercem. Na obrazovce se objevily podivné symboly. „Toho si nevšímej,“ utěšoval ji Richard. „Všem podrobnostem rozumět nemusíš. To se jenom ptají na dimenzionální specifikaci kostky.“</p>
<p>Richard nato provedl sérii vstupů na klasické alfanumerické klávesnici. „A teď,“ obrátil se k Nicole, „jestli se mi všechno podařilo správně, budeme mít kostku z téhož materiálu jako míček a to o straně deset centimetrů.“</p>
<p>Čekání si krátili pojídáním melounu. Chutnal stejně jako ty předchozí. Řízku s bramborem se to stejně nevyrovná, uvažovala Nicole. Náhle vyjela protilehlá stěna o půl metru nad zem a v průrvě se objevila černá kostka.</p>
<p>„Vydrž chvilku, nedotýkej se jí,“ napomenul Richard Nicole, která si ji chystala prohlédnout zblízka. „Podívej se támhle!“ Nato posvítil baterkou do temnot za kostkou. „Nacházejí se tam obrovské tunely, které se musejí táhnout až k továrnám. Podle všeho to budou výrobny na velmi vysokém stupni vývoje. Jenom si představ, že svedou věci na podkladě takovéhle objednávky!“</p>
<p>Nicole už začínala chápat Richardovo nadšení. „Svým způsobem jsme už teď schopni ovlivnit náš vlastní osud.“ pokračoval. „Jestli se mi povede brzo rozluštit kód, budeme si moci objednat jídlo, stejně tak jako loď.“</p>
<p>„Doufám, že s tichými motory,“ kvapně dodala Nicole.</p>
<p>„Nebo raději rovnou bez motorů,“ upřesnil Richard. Dojedl meloun a vrátil se zpět ke klávesnici.</p>
<p>Nicole si začínala dělat s Richardem starosti. Za celý rámanský den se mu podařil zatím jeden objev. Za osmatřicet hodin práce (spal pouhopouhých osm hodin) vyvinul nový materiál. Svedl vyrábět „lehké“ černé předměty s hustotou, která se blížila hustotě balzového dřeva, anebo „těžké“ věci s hustotou přibližně dubového dřeva. Nechal se dočista unést svou prací a o své starosti se s Nicole dělit bud nechtěl nebo nemohl.</p>
<p>A co když ten jeho první objev nebyl nic víc než pouhá náhoda? napadalo Nicole cestou při ranní procházce. Anebo co když ten systém nesvede vyrobit nic jiného než ty dva černé předměty? Začínala se bát, aby to z jejich strany nebylo nic jiného než zbytečné plýtvání času. Rámu od Země dělilo šestnáct dní cesty. Po záchranném týmu ani stopy. Stále více věřila tomu, že je ponechali jejich osudu.</p>
<p>Pokusila se na toto téma promluvit předešlého večera s Richardem, ale on byl příliš vyčerpaný. Když se zmínila o tušení, které ji trápilo, ani neodpověděl. Později probrala všechny jejich možné vyhlídky a navrhla nejpřijatelnější postup. Potom si ale všimla, že Richard během její řeči usnul. Jakmile se Nicole probrala z krátkého spánku, Richard již opět seděl za počítačem a do snídaně si nepřál být vyrušován. Cestou na ranní rozcvičku u východu z Bílého pokoje Nicole zakopla o rostoucí hromadu černých předmětů.</p>
<p>Cítila se krajně opuštěná. Těch posledních padesát hodin, které většinou strávila sama, se vleklo jen velmi pomalu. Jedinou útěchu jí skýtala četba. V počítači měla uloženo celkem pět knih. Jedna z nich byla lékařská encyklopedie, ale ostatní sloužily jen a jen k oddechu. Klidně bych věřila tomu, že Richard kromě počítačů a Shakespeara na nic jiného ani myslet nedokáže, uvažovala, když se posadila na hradbu obklopující New York. Zahleděla se směrem přes Válcové moře. S pomocí dalekohledu dokázala navzdory mrakům a oparu rozpoznat matné obrysy Severní polokoule, kudy do Rámy vstoupili.</p>
<p>V počítači měla také uloženy dva otcovy romány. Její nejoblíbenější, <emphasis>Královnu Eleonoru</emphasis>, zachycující příběh Eleonory Aquitánské od doby jejího dospívání na vévodském dvoře v Poitiers. Kniha dál vypráví o jejím sňatku s Ludvíkem francouzským a o křížové výpravě do Svaté země, po níž následovala její osobní žádost u papeže Evžena III. na zrušení sňatku. Dějová zápletka vrcholí rozvodem s Ludvíkem a zasnoubení s mladým a žádoucím Jindřichem II. Plantagenetem.</p>
<p>Druhý román Pierra des Jardinse v paměti jejího počítače se jmenoval <emphasis>Já, Richard Lví srdce</emphasis>. Formou osobního deníku a vnitřních úvah hrdiny zachycoval dva týdny jeho života na konci dvanáctého století. Richard se se svými vojáky nachází na další křížové výpravě. Nedaleko Messiny byl vzat pod ochranu normanského krále Sicílie. Mezitím, kdy se tento známý vladař a bojovník a homosexuální syn Eleonory Aquitánské a Jindřicha II. Plantageneta probírá svým životem, odehrávají se stěžejní události v jeho osobním i historickém životě.</p>
<p>Nicole to připomnělo dlouhé rozhovory, které s ní vedla Genevieva vloni v létě, když si román <emphasis>Já, Richard Lví srdce</emphasis> přečetla. Mladou dívenku tento příběh doslova pohltila ona pak překvapovala matku neobyčejně intelektuálními otázkami. Vzpomínka na Genevievu byla pro Nicole zvlášť bolestivá. Tak ráda by věděla, co asi její dcera v Beauvois dělá. Už ti asi pověděli, že jsem zmizela, odvodila si Nicole. Jak se tomu říká oficiálně? Pohřešovaná?</p>
<p>V duchu viděla svou dceru, jak denně přijíždí ze školy na kole. „Něco nového?“ ptá se pravděpodobně dědečka, jakmile dojede k vile. A Pierrovi nezbývá nic jiného, než záporně zavrtěl hlavou.</p>
<p>Teď to jsou přesně dva týdny, co mě posádka viděla naposledy. Moje malá holčičko, ještě věříš, že se spolu shledáme? Žal, smutek a lítost zaplavily celé její tělo. Nedokázala se už prostě smířit s tím, že ji od Genevievy dělí miliony kilometrů a ona si s ní nemůže popovídat. Aniž by si uvědomila reálnost situace, vstala a zamířila zpět do Bílého pokoje se skálopevným odhodláním zavolat své dceři.</p>
<p>Po několika vteřinách se jí navrátila rozvaha a Nicole jen žasla, jak snadno dokázala sama sebe oklamat. Opět se posadila na hradbu a pozorovala Válcové moře. Proseděla tam asi dvě hodiny a přemýšlela o všem možném. Před návratem si logicky připomněla i Richarda Wakefielda. Není to s tebou samý med, britský kolego, připustila si v duchu. Vyjma Henryho jsem ještě k nikomu nebyla v životě tak otevřená jako k tobě. Ale stejně musím uznat, že je to štěstí být tady právě s tebou. Sama bych se už asi zbláznila.</p>
<p>Přesto se Nicole nedokázala dostat z hluboké deprese. Sestoupila do druhého patra a zabočila do chodby napravo. Richard vyskočil z malého černého křesílka a vřele ji uchopil do náruče. Oholil se a učesal. Dokonce si i vyčistil nehty. Vzadu v místnosti ležel na černém stole pečlivě naporcovaný meloun. Na dvou černých talířcích bylo už nachystáno po jednom jeho kousku.</p>
<p>Richard přistrčil Nicole její černé křesílko. Obešel stůl a posadil se do svého. Naklonil se přes stůl a uchopil Nicolinu dlaň do svých. „Moc bych se ti chtěl omluvit za to, jaký jsem byl bručoun,“ řekla bylo vidět, že ho to vážně mrzí. „Poslední dobou jsem se k tobě moc pěkně nechoval. Zatímco jsem tu na tebe hodinu čekal, napadla mě spousta věcí, které bych ti rád řekl,“ pokračoval váhavě dál s úsměvem na rtech, „ale teď už si nedokážu vzpomenout ani na jedinou. Snad jsem se ti chtěl svěřit s tím, co pro mě znamenali princ Jindra a Falstaff. Byli to mí nejbližší přátelé… A s jejich smrtí se vyrovnávám dost těžko…“</p>
<p>Richard si svlažil rty vodou. „Ale nejvíc ze všeho mě mrzí to, že jsem ti neřekl, jak moc si tě vážím. Jsi inteligentní, pohledná, duchaplná, jemná – zkrátka máš všechno, o čem jsem kdy u žen snil. Navzdory tíživé situaci se bojím vyjádřit své pocity. Snad aby ses neurazila.“</p>
<p>V Richardově očích se zatřpytily slzy a pomalu se vydaly na cestu po jeho tvářích. Mírně se chvěl. Nicole vycítila, jak obrovské úsilí pro něj znamenalo těch pár slov. Přitáhla si jeho dlaně ke svým tvářím. „Myslím, že už nic říkat nemusíš, já to cítím obdobně,“ sdělila mu prostě.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>50. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ</emphasis></strong></p>
<p>Richard i nadále pracoval s rámanským počítačem, ale už zdaleka ne s takovým nasazením. Nicole se věnoval, jak jen to bylo možné. Chodívali společně na procházky a přitom si povídali o všem možném. Richard ji bavil předváděním celých scének ze Shakespeara. Měl výtečnou paměť a pokoušel se jí sám zahrát milostné role jak Romea, tak Julie. Pokaždé, jakmile mu sklouzl hlas do fistule, vyprskla Nicole smíchy.</p>
<p>Jednou večer si přes hodinu povídali o Omehovi, kmenu Senoufo a Nicoliných viděních. „Musí ti být ale jasné, že se jen velmi těžko smiřuji s fyzikální stránkou některých příběhů,“ snažil se Richard ospravedlňovat svoji všetečnost. „Nicméně připouštím, že mě docela chytily.“ Později se začal vyžívat v analytickém rozboru symbolů z jejích vizí. Viditelně se už smířil i s tím, že tyto mystické schopnosti jsou jen dalším z prvků Nicoliny vyhraněné osobnosti.</p>
<p>Dlouho do noci se spolu mazlili, než se poprvé pomilovali. Oba dva je to jemné a neuspěchané splynutí překvapilo a uspokojilo zároveň. Po několika nocích ležela Nicole hlavou na Richardově hrudi a poklimbávala. On přemýšlel. „Před několika dny,“ řekl znenadání, a tím ji probudil, „ještě než jsme se tak sblížili, jsem se ti svěřil s tím, že jsem jednou uvažoval o sebevraždě. Tenkrát jsem se ti bál vyprávět celý příběh. Nechceš si to teď poslechnout?“</p>
<p>Nicole otevřela oči a překulila se na bok. Přitom ho políbila na oči a Richard začal vyprávět.</p>
<p>„Už asi víš, že jsem si jako mladíček vzal Sarah Tydingsovou. To ještě nebyla slavná. Účinkovala prvním rokem v Královské Shakespearově společnosti a ve Stratfordu zrovna dávali <emphasis>Romea a Julii</emphasis> a <emphasis>Jak se vám líbí</emphasis>. Sarah hrála Rosalindu a Julii a byla prostě báječná.</p>
<p>Bylo jí osmnáct, právě dokončila školu. Sotva jsem ji jednoho večera spatřil jako Julii, zamiloval jsem se do ní na první pohled. Zaplavoval jsem její šatnu růžemi a drtivou většinu úspor jsem utratil za lístky na představení. Pozval jsem ji na dvě večeře, které se poněkud protáhly, a hned vzápětí ji požádal o ruku. Souhlasila spíš z překvapení než z lásky.</p>
<p>Po létě jsem začal studovat v Cambridgi. Bydleli jsme v moderním bytě, ona dojížděla do divadla do Londýna. Chodil jsem s ní všude, jak jen mi to čas dovoloval, ale díky univerzitě mi ho zbývalo stále méně.“</p>
<p>Přestal vyprávět a podíval se na Nicole. Nehýbala se, jenom nehnutě ležela se zamilovaným úsměvem ve tváři. „Jen pokračuj,“ vyzvala ho. „Poslouchám.“</p>
<p>„Naproti tomu Sarah překypovala vitalitou. Vyznávala vzrušení a rozmanitost. Ale například nákupy pro ni představovaly katastrofální nudu. Dělalo jí i problémy se doma porozhlédnout a rozhodnout se, co je třeba koupit, nebo objednat. Jakýkoli řád či opakující se nutnosti ji nudily k smrti.</p>
<p>Milovat jsme se museli pokaždé v jiné poloze, nebo nám k tomu musela hrát alespoň jiná hudba, jen aby to bylo něco jiného. Nějakou dobu jsem měl náladu i sílu ji uspokojovat. Došlo to ale až tak daleko, že jsem všechny nutné práce jako nákupy a domácnost dělal sám. To mi ale zabralo denně hrozně času. Přestože jsem byl talentovaný student, odrazilo se to logicky na prospěchu.</p>
<p>Po roce manželství mi navrhla výměnu našeho bytu za londýnský, aby nemusela každý den dojíždět. Ve skutečnosti asi tak dvakrát týdně v Londýně přespávala, údajně u kolegyně z divadla. Tou dobou už její hvězda nezadržitelně stoupala, vydělávala spoustu peněz, tak co jsem mohl namítat?</p>
<p>Netrvalo dlouho a mezi lidmi se začalo o jejím chování povídat. Rozhodl jsem se ty řeči ignorovat částečně i ze strachu, abych se neutvrdil o jejich pravdivosti. Jednou v noci, když jsem se učil na zkoušku, mi zatelefonovala nějaká žena. Chovala se velmi zdvořile, až neuvěřitelně zdvořile, snad i trochu pomateně. Představila se mi jako manželka Hugha Sinclaira – právě toho, který zrovna hrál hlavní roli se Sarah v americkém dramatu <emphasis>Za každého počasí</emphasis> – a bez okolků mi sdělila, že Hugh má poměr s mojí ženou. „No právě teď,“ řekla mi doslova, „je s ní v posteli v jejím bytě.“ Nato se rozplakala a zavěsila.“</p>
<p>Nicole se natáhla k Richardovi a jemně ho pohladila po tváři. „Začal jsem vidět rudě,“ vzpomínal na prožité zklamání. „Zmítal mnou vztek, hrůza a strach. Odešel jsem na nádraží a odjel nočním spojem do Londýna. Taxík ještě ani pořádně nezastavil a já už se řítil do bytu.</p>
<p>Klepáním jsem se nezatěžoval. Vrazil jsem do dveří a oba jsem je našel spát nahé v posteli. Popadl jsem Sarah a mrštil jí o stěnu. Dodnes si jasně pamatuji na zvuk tříštícího se zrcadla. Šílený vzteky jsem se pak vrhl na něho a tloukl ho do obličeje tak dlouho, až mu z něj zbyla beztvará zakrvácená hmota. Bylo to strašné…“</p>
<p>Richard se odmlčela potichu vzlykal. Nicole ho objala kolem hrudníku a snažila se ho utěšit. „No tak, Richarde, miláčku.“</p>
<p>„Choval jsem se hůř než zvíře,“ plakal. „Ještě hůř než se kdy choval můj otec. Kdyby mě sousedé z druhého patra nezadrželi, snad bych je i zabil.“</p>
<p>Pár minut se nikdo z nich neodvážil říct ani slovo. Když pak Richard opět promluvil, byl již vyrovnanější. I hlas se mu změnil. „Druhý den, po výslechu na policejní stanici, vyšly šťavnaté články v místním tisku a my se vzájemně obviňovali. Tenkrát jsem si už chtěl vzít život a snad bych to i udělal, kdybych měl revolver. Zrovna jsem uvažoval o jiném možném způsobu – jako prášky, podřezat si zápěstí břitvou, skok z mostu, když mě jeden spolužák požádal o vysvětlení nějakého detailu v teorii relativity. Po čtvrt hodině, kdy jsem musel myslet jenom na Einsteina, se mi už sebevražda nejevila jako jediné možné řešení. V úvahu přicházel samozřejmě rozvod. A pak pravděpodobně celibát. Smrt se čím dál tím více ocitala na vedlejší koleji.“</p>
<p>Nicole propletla své prsty Richardovými. Nahým tělem se k němu přitiskla a políbila ho. „Víš, že tě miluji?“ zeptala se.</p>
<p>Zvuk budíku vrátil Nicole do Rámova denního světla. Ještě nám zbývá deset dní, uvědomovala si vzápětí. Měli bychom si vážně popovídat.</p>
<p>Ve stejnou chvíli procitl i Richard. Otočil se a usmál se na ženu po svém boku. „Miláčku,“ spustila hned Nicole, „čas tak utíká…“</p>
<p>„Co je to proti věčnosti!“</p>
<p>„Můžeš mluvit chvilku vážně? Musíme se už konečně rozhodnout, co podnikneme. Je čím dál jasnější, že nás nikdo nezachrání.“</p>
<p>„V tom s tebou souhlasím,“ přitakal Richard. Posadil se a natáhl se na Nicolinu matraci pro košili. „Toho se v duchu hrozím už delší dobu. Vypadá to tak, že začneme vážně uvažovat o přeplavání moře.“</p>
<p>„Nešla by z té černé hmoty zhotovit loď?“</p>
<p>„To by nešla,“ odvětil. „Jeden materiál je příliš lehký a druhý zase moc těžký. Museli bychom vyrobit jakéhosi hybrida, aby se to vůbec udrželo na hladině. Ale bez hřebíčků to asi nezvládneme, chybí nám i plachta… Proto si myslím, že bude asi nejpřijatelnější přeplavat moře jen tak.“</p>
<p>Richard vstala protáhl se. „Jaksi mi ty fantastické plány nevycházejí, že. Tím mám na mysli jak člun, tak řízek s bramborami.“</p>
<p>Nicole se mezitím dooblékla a pustila se do rozcvičky. „Uf, uf,“ povzdechla si, „vypadla jsem z formy. Celé dny jsem neměla žádnou fyzickou zátěž.“ Richard se na ni pochybovačně zadíval. „To se nepočítá, ty hlupáčku,“ rozesmála se.</p>
<p>„Ty to možná nepočítáš, ale já ano,“ dobíral si ji. „Tohle jediné cvičení se mi líbí. Na Akademii mi tělocvik doslova zprotivili těmi tréninkovými víkendy.“</p>
<p>Mezitím Richard prostřel na černý stolek malé porce melounu. „Ještě nám zbývá tak na tři dny jídla,“ podotkl bez emocí. „Snad bychom se měli před setměním pokusit přeplavat.“</p>
<p>„Teď ráno se ti do vody nechce?“ zeptala se ho Nicole.</p>
<p>„To tedy ne,“ odpověděl. „Ale co kdyby ses vydala prozkoumat pobřeží a vybrala nejvhodnější místo? Víš, včera večer jsem na počítači narazil na něco, co mi leží v hlavě. Jídlo ani člun z toho asi nekouká, ale snad už se nám konečně podaří proniknout do jejich systému.“</p>
<p>Po snídani tedy Nicole políbila Richarda, rozloučila se s ním a vyšla probádat pobřeží. Moc práce jí to nedalo. Nenašla jediné místo, které by bylo výhodnější než ta ostatní. Blížící se předzvěst chladných vln ji však deprimovala. Kdo ví, uvažovala, do setmění už třeba jeden z nás nemusí být na živu.</p>
<p>Nedokázala si představit, jaká by to byla smrt, kdyby ji sežral biot-žralok. Byla by rychlá? Nebo by postupně vykrvácela a utopila se, poté kdy by jí žralok ukousl třeba nohu? Asi bych se měla pokusit získat další meloun… To by ale k ničemu nevedlo. Jednou bych se musela stejně pokusit moře přeplavat.</p>
<p>Alespoň že těch pár posledních dní bylo krásných, utěšovala sama sebe a dál o tom nepřemýšlela. Vždycky to byl výborný společník. Po všech stránkách. Ráda si připomněla chvíle, které spolu strávili. S úsměvem se vracela k doupěti.</p>
<p>„Ale na co se mám vůbec soustředit?“ zeptala se Nicole hned, jakmile se na tmavé obrazovce rozzářil další obrazec.</p>
<p>„To sám ještě přesně nevím,“ přiznal Richard. „Zkrátka jsem narazil na nějaký dlouhý seznam. Vzpomínáš si na tu příkazovou konfiguraci, která vyvolá posloupnost symbolů podobajících se sanskrtu. No, tak jsem si všiml opakujícího se vzoru. Změnil jsem poslední tři znaky a pak jsem postup zopakoval. Na monitoru se objevil obraz, který se po každém dalším stisknutí alfanumeriky změnil.“</p>
<p> „Ale jak jsi přišel na to, že máš pozorovat senzorový výstup?“</p>
<p>Richard zadal počítači příkaz a obraz se začal měnit. „Něco jsem náhodně zjistil, něco vypozoroval,“ přiznal se. „Tak se třeba podívej sem. Nepřipomíná ti to třeba pohled na Beta schodiště kamerou umístěnou ve středu Hlavní roviny?“</p>
<p>Nicole si obraz dlouho prohlížela. „Možné to je,“ připustila nakonec, „ale s jistotou se to tvrdit nedá.“</p>
<p>Richard několika dalšími povely opětovně změnil obraz na monitoru. První tři obrazy se jevily dokonale srozumitelné. Na čtvrtém byl v horní části patrný jakýsi výstupek. „A co tohle,“ řekl, „není to třeba jeden z malých rohů při pohledu z Velkého rohu?“</p>
<p>Ať se Nicole snažila sebevíc, obrovský hrot na Jižní polokouli se jí stále nevybavoval. Richard se dál probíral obrazy. Ale pouze každý pátý byl alespoň částečně jasný. „Někde v tom systému musí být předimenzovaný algoritmus,“ podotkl si spíš pro sebe. „Pak bych možná mohl zaostřit všechny obrázky.“</p>
<p>Nicole správně vytušila, že se Richard opět hodlá vrhnout do dlouhodobého bádání. Přistoupila proto k němu a objala ho kolem krku. „Co bys řekl trošce rozptýlení?“ zeptala se ho a vzápětí ho políbila.</p>
<p>„V zásadě nejsem proti,“ odvětila odložil klávesnici na zem. „Mohlo by mi to zbystřit mysl.“</p>
<p>Nicole se zdál krásný sen. Byla opět doma v jejich vile v Beauvois. Richard seděl vedle ní v křesle v obývacím pokoji a držel ji za ruku. Naproti nim seděli její otec a dcera.</p>
<p>Ze snění ji vytrhl Richardův naléhavý hlas. Když otevřela oči, stál u ní a hlas mu přeskakoval vzrušením. „Počkej, až uvidíš tohle, miláčku,“ řekl a natáhl směrem k ní ruku, aby jí pomohl vstát. „Vážně, to je fantazie! Něco tu pořád je.“</p>
<p>Nicole ze sebe kvapně setřásla sen a pohlédla na černou obrazovku, na kterou Richard ukazoval. „Už tomu věříš?“ skákal radostí jako malý kluk. „Už je to jistý. Vojenská loď je tu ještě s námi!“</p>
<p>Teprve potom si Nicole uvědomila, že se dívá na obraz Rámova zevnějšku. Jen zamrkala a naslouchala Richardovu nesouvislému výkladu. „Jakmile se mi podařilo určit hodnotu předimenzovaných parametrů, skoro všechny obrazy se krásně zaostřily. Ta série snímků, které jsem ti předtím ukazoval, musela pocházet z nesčetných Rámových interních obrazových čidel. A já si myslím, že jsem přišel na to, jak se dostat k dalším senzorům.“</p>
<p>Richard šílel radostí. Popadl Nicole do náruče a vyzvedl ji nad hlavu. Nepřestával ji líbat, objímat a pobíhal po místnosti jako blázen. Když se konečně trochu uklidnil, mohla si Nicole podrobněji prostudovat obraz na černém monitoru. Zcela evidentně šlo o jejich vojenskou loď, dokonce mohla přečíst i nápisy na jejích bocích. „Takže vědecká loď se vrátila domů,“ pronesla směrem k Richardovi.</p>
<p>„Ano,“ přikývl, „přesně, jak jsem očekával. Bál jsem se jedině toho, že až bychom oba přeplavali moře, ocitli bychom se jenom v dalším tentokrát větším vězení.“</p>
<p>Totéž znepokojovalo i Nicole. Pousmála se na Richarda. „Takže teď už je to jasné, že přeplaveme Válcové moře a vyjedeme nahoru sedačkovým výtahem. A někdo by tam měl na nás čekat.“</p>
<p>Nicole si začala balit své věci. Richard mezitím prohlížel na obrazovce další snímky. „Co ještě hledáš, miláčku?“ zeptala se ho mírně Nicole. „Myslela jsem, že si půjdeme zaplavat.“</p>
<p>„Ještě jsem nestačil projít všechny zaostřené obrazy,“ odpověděl Richard. „Jenom se chci ujistit, zda na nás někde nečeká další problémeček. Nemělo by mně to trvat déle jak hodinu, nebo tak přibližně.“</p>
<p>Nicole tedy zanechala balení a posadila se vedle Richarda. Obrázky to byly vážně pozoruhodné. Pár záběrů pocházelo zvenčí, ale většina ukazovala Rámův interiér včetně podzemních doupat.</p>
<p>Pomalu se blížili ke konci seznamu, když nad snímkem, který zachycoval poslední třetinu Alfa schodiště, doslova zkameněli. Zahlédli tam čtyři lidské bytosti v kosmických skafandrech sestupující dolů. Richard s Nicole je pozorovali asi pět vteřin a poté vybuchli radostí.</p>
<p>„Přišli pro nás!“ zahulákal Richard a rozhodil rukama. „Budeme zachráněni!“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>51. ZÁCHRANNÝ POSTROJ</emphasis></strong></p>
<p>Richard začínal ztrácet trpělivost. Už přes hodinu stál spolu s Nicole na hradbě obklopující New York a oba vyhlíželi na obloze helikoptéru. „Kde k čertu trčí?“ brumlal si pro sebe. „Teréňákem to od Alfa schodiště do Beta tábora netrvá déle jak čtvrt hodiny.“</p>
<p>„Třeba nás hledají i někde jinde,“ namítala Nicole nesměle.</p>
<p>„To je směšný,“ odvětil Richard. „Určitě musí jít ze všeho nejdříve do Bety. I kdyby se jim nepodařilo opravit komunikační systém, tak alespoň museli najít můj vzkaz. Napsal jsem tam, že si beru jeden motorový člun na cestu do New Yorku.“</p>
<p>„Pravděpodobně tuší, že tu nemohou nikde s helikoptérou přistát. Snad už připlouvají ve člunech.“</p>
<p>„Aniž by nás tady zahlédli z vrtulníku? Tomu moc nevěřím.“ Richard se obrátil k moři a pátral zrakem po mořeplavcích. „Člun. Člun. Dám království za člun!“ Nicole se rozesmála. Richardovi dělal úsměv větší problémy. „Dva muži musí sestavit člun ze skladu v Betě do půl hodiny,“ mudroval. „Proboha, co tam ještě můžou dělat?“</p>
<p>Ze zoufalství zapnul vysílačku. „Tak slyšíte mě, vy všiváci, nebo ne? Jestli jste někde blízko Válcového moře, udejte polohu. Stojíme na hradbě a už dostáváme křeče do nohou.“</p>
<p>Jeho volání však zůstalo bez odezvy. Nicole se posadila na hradbu. „Co to děláš?“ zeptal se jí Richard.</p>
<p>„Myslím, že se dostatečně staráš za nás oba,“ odpověděla. „A mě už bolí celé tělo od toho nekonečného stání a mávání rukama.“ Nato se zahleděla kamsi za Válcové moře. „Asi by to bylo krásné,“ poznamenala toužebně, „kdybychom uměli létat.“</p>
<p>Richard pohodil hlavou jejím směrem. „Jak krásná myšlenka,“ řekl za okamžik. „Proč už jsme na to nepřišli dřív?“ Okamžitě se posadil a začal cosi propočítávat na svém počítači. „Zbabělec zemře mnohokrát před svou smrtí,“ mumlal si pro sebe, „zato odvážný okusí její příchuť pouze jedenkrát.“</p>
<p>Nicole sledovala svého přítele, jak zaníceně tiskne klávesnici. „Něco tě napadlo, miláčku?“ vyzvídala a nahlížela mu přitom přes rameno na počítačový monitor.</p>
<p>„Tři!“ zahulákal, jakmile dokončil výpočet. „Tři by měli stačit.“ To už se Richard díval přímo do očí nic nechápající Nicole. „Už jsi něco slyšela o nejbláznivějším nápadu v dějinách meziplanetárních letů?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Tak spusť,“ vyzvala ho Nicole s bodrým úsměvem.</p>
<p>„Zhotovíme si z provazů z mřížoví nosné popruhy a létající tvorové, tvoji tři přátelé nás přenesou přes moře.“</p>
<p>Nicole nebyla zpočátku schopná jediného slova. „I kdyby se nám podařilo popruhy vyrobit,“ namítala skepticky, „jak létavcům vysvětlíme, co po nich chceme?“</p>
<p>„Přesvědčíme je, že je to hlavně v jejich zájmu,“ odpověděl Richard. „Nebo třeba, že naše přítomnost by je mohla nějak ohrozit… Nebo, co já vím. To už můžeš domyslet ty.“</p>
<p>Nicole se tvářila dost nedůvěřivě. „Mimochodem,“ pokračoval Richard, když ji předtím uchopil za ruku a vedl dolů z hradby, „nepřipadá ti to čekání na helikoptéru poněkud otravné?“</p>
<p>Uplynulo dalších pět hodin a po záchranném týmu nebylo stále ani stopy. Když dokončili výrobu obou padákových postrojů, zanechal Richard Nicole na hradbách a vrátil se zpět do Bílého pokoje. Tam přes rámanský počítač zkontroloval, co je nového. Vrátil se s tím, že v okolí Beta tábora zahlédl lidské postavy, ale že kvalita obrazu byla nevalná. Dohodli se tedy na tom, že Nicole bude každou čtvrthodinu volat vysílačkou. Ničeho tím však nedosáhli.</p>
<p>„Ty, Richarde,“ zeptala se ho, zatímco on si na svém počítači programoval nějaké grafy, „proč myslíš, že záchranný tým používal schodiště?“</p>
<p>„Kdo ví?“ odvětil. „Třeba se rozbil sedačkový výtah a oni s sebou nemají technika, který by jej dokázal opravit.“</p>
<p>„To se mi moc nezdá,“ dumala Nicole. Něco mi na tom nesedí, myslela si v duchu, ale Richardovi se s tím svěřit nemůžu, dokud to nedokážu i vysvětlit. On na intuici nedá. Podívala se na hodinky. Byl to dobrý nápad rozdělit si meloun na díly. Jestliže se neobjeví záchranný tým a selže i ta Richardova bláznovina, dostaneme se k přeplavání až zítra ráno.</p>
<p>„Přípravné práce jsou dokončeny,“ oznámil Richard Nicole a máváním ji k sobě volal. „Ty je vylákáš ven a já už se s nimi domluvím o podrobnostech,“ řekl a ukázal na obrazovku počítače.</p>
<p>Na té bylo vidět tři obrovské létající tvory plachtící ve formaci přes moře. Každý z nich měl přes tělo přehozen postroj. Dole pod nimi se v křehkých popruzích pohupoval jeden človíček. „No, nevypadá to špatně,“ okomentovala situaci Nicole, ale ani na chvilku nevěřila, že se něco takového dá uskutečnit.</p>
<p>„Stejně tomu moc nevěřím,“ podotkla, když už podruhé tiskla desku, kterou se otevíral vchod do doupěte létavců.</p>
<p>Na první výzvu nikdo z doupěte nereagoval. To Richarda rozčílilo natolik, že sám začal rozhorleným hlasem křičet. „Slyšíte mě, vy ptáci? Potřebuju si s vámi nutně promluvit. A to teď hned. Poleťte sem nahoru k poklopu.“ Nicole se musela ze všech sil držet, aby nevyprskla smíchy.</p>
<p>Richard tedy začal házet dolů černé předměty z počítačové továrny. „Tak vidíš,“ ušklíbl se, „já jsem věděl, že nám budou ještě k něčemu užitečný.“ Nato k nim s rozzlobeným pokřikem přiletěl tentýž pár létajících tvorů, který minule přinesl Nicole melouny. Neustále jim nadávali a na monitor Richardova počítače se ani nepodívali. Potom prolétli kolem kývajícího se strážce zpět dolů a vzápětí nato se za nimi zavřel poklop.</p>
<p>„K ničemu to nepovede, Richarde,“ namítla Nicole, jakmile ji požádal, aby potřetí otevřela vchod. „Už to nejsou naši přátelé.“ Ještě chvíli se stisknutím desky otálela. „A co když nás napadnou?“</p>
<p>„Nenapadnou,“ odpověděl Richard a naznačil jí, aby otevřela poklop. „A kdyby přece jenom, tak raději zůstaň stranou. Pokusím se s nimi domluvit sám.“</p>
<p>Sotva se poklop odsunul potřetí, zaslechli ze dna doupěte štěbetání. Richard okamžitě začal dolů volat a házet tam černé předměty. Jeden z nich narazil do objemného těla výkyvného strážce. Následkem toho se okamžitě ozvala rána podobná výstřelu z pistole.</p>
<p>Dva staří známí létavci přiletěli až ke vchodu a vztekle se na Richarda rozkřičeli. Za nimi čekali další tři nebo čtyři jejich druhové. Všichni dohromady nadělali nepředstavitelný hluk. Richard se jich však nezalekl a stále jim ukazoval počítačovou obrazovku. Konečně se mu podařilo upoutat jejich pozornost.</p>
<p>Skupinka létajících tvorů shlédla celý výjev z monitoru, který zobrazoval přelet přes moře. Potom Richard uchopil do levé ruky padákový postroj a ještě jednou pustil obrazový komentář. Létavci se začali mezi sebou divoce dohadovat, nakonec Richard vycítil, že porada dopadla v jeho neprospěch. Když se začali stahovat do útrob svého obydlí, sestoupil Richard na první římsu. „Přeneste nás,“ hulákal na ně z plných plic.</p>
<p>Druh černého letce se prohnal s výstražně vztyčeným zobákem necelý metr od Richardova obličeje. Řval přitom tak, že tuhla krev v žilách. Richard byl ale neoblomný. Navzdory hrozbám slezl až na druhou římsu, ze které by se už nestačil vrátit, kdyby se poklop začal uzavírat.</p>
<p>Opět jim ukazoval postroj a obrazovku. Odpovědí mu byl jen sborový skřek létavců. A potom se odkudsi z prostoru nad šachtou jejich doupěte ozval zvuk podobný siréně hasičské stříkačky. Všichni létající tvorové bez výjimky rázem zmlkli, usadili se na římsách a zírali směrem k výkyvnému strážci vchodu.</p>
<p>V doupěti se rozhostilo nezvyklé ticho. Po chvíli zaslechl Richard tlukot křídel a vzápětí vlétl do svislé chodby nový létající tvor. Dolétl až k Richardovi a poletoval kolem něho. Jeho tělo bylo sametově šedé a měl přísné oči. Na krku mu visely dva jasně červené kruhy.</p>
<p>Ono stvoření nepřestávalo Richarda pozorovat a přitom se posadilo na stejnou římsu naproti němu. Létavec, který tam až do té chvíle seděl, se rychle hleděl uklidit stranou. Šedý sametový letec začal promlouvat jemným a zřetelným hlasem. Když dohovořil, vzbudila jeho řeč mezi jeho podřízenými rozruch. Zvláště dva létavci se dívali na Richarda dost často a kývali na něho hlavami. Richard si to vyložil jako výzvu a znovu jim přehrál výjev z počítače na monitoru. Přitom držel v ruce i vyrobený postroj. Tvor s červenými kruhy přilétl až k němu, aby lépe viděl.</p>
<p>Vtom se létající tvor prudce pohnul a vyděsil Richarda tak, že málem spadl z okraje římsy. Následovalo cosi podobného smíchu, ale šedivý letec své druhy umlčel jediným posuňkem. Pak asi minutu seděl a přemýšlel. Poté pokynul Richardovi drápem, roztáhl křídla a začal prudce stoupat za denním světlem.</p>
<p>Chvíli nebyl Richard schopen jediného pohybu. Netrvalo dlouho a s velkým létavcem se nad doupě vznesli i jeho dva podřízení. Nicole se nedaleko od vchodu nestačila divit. „Už letím?“ zeptala se. „Vůbec tedy nechápu, jak jsi to dokázal, ale vypadá to, že naši přátelé jsou připraveni.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>52. LET 302</emphasis></strong></p>
<p>Richard utahoval Nicole popruhy těsně kolem pasu a pod zadkem. „Zprvu budeš tlouct nohami o zem,“ sděloval jí. „Jak se budou popruhy natahovat, budeš mít možná pocit, že spíš padáš.“</p>
<p>„A co když se ponořím do vody?“ zeptala se Nicole.</p>
<p>„Musíme věřit letcům, že poletí tak vysoko, aby se to nestalo,“ utěšoval ji Richard. „Přijdou mi docela inteligentní, zvláště pak ten s červenými kruhy kolem krku.“</p>
<p>„Nepřijde ti jako jejich král?“ dotázala se Nicole a přitom si dotahovala popruhy.</p>
<p>„Něco na ten způsob to bude,“ souhlasil Richard. „Soudím tak i podle toho, že si vymínil letět uprostřed formace.“</p>
<p>Richard došel až k hradbě, kde seděli létající tvorové, a v rukou svíral lana od padákového postroje. Létavci tiše pozorovali moře. Podvolili se i k přivázání popruhů na tělo těsně pod křídly. Ještě jednou si na monitoru prohlédli techniku startu. Měli se vznést pozvolna, všichni tři najednou tak, aby se lano napnulo přímo nad Nicolinou hlavou. Pak se měli vydat na sever napříč přes moře.</p>
<p>Richard ještě jednou překontroloval všechna upevnění a vrátil se k Nicole na svah. Stála pouze pět metrů nad vodní hladinou. „Kdyby se snad létavci pro mě nevrátili,“ řekl jí, „ne abys tam na mě čekala do skonání světa. Vyhledej záchrannou četu, dejte dohromady člun a uhánějte pro mě. Najdete mě v Bílém pokoji.“ Povzdechl si. „Buď opatrná, miláčku. Víš přece, jak tě mám rád.“</p>
<p>Start se blížil a Nicole se divoce rozbušilo srdce. Políbila Richarda dlouze na rty. „Já tebe přece taky,“ zašeptala.</p>
<p>Když se od sebe konečně odtrhli, zamával Richard na létající tvory na hradbě. Šedý létavec se opatrně vznesl do vzduchu okamžitě následován oběma svými druhy. Jejich formace visela Nicole přímo nad hlavou. Na třetí pokus se jim podařilo natáhnout popruhy tak, že se Nicole vznesla do vzduchu.</p>
<p>Po několika vteřinách se začala lana natahovat a Nicole opět klesala k zemi. Létavci mířili výš a výš, takže si připadala nad vodní hladinou jako jo-jo.</p>
<p>Let byl jedním slovem vzrušující. Jednou, to byli ještě u břehu, se málem dotkla vodní hladiny, ale létavci ji stačili vynést výš ještě dříve, než se namočila. Jakmile se popruhy z mřížoví natáhly do konečné podoby, byl už let celkem poklidný. Nicole seděla poměrně pohodlně, rukama se přitom přidržovala dvou ze tří lan a nohy se jí komíhaly nějakých osm metrů nad úrovní vln.</p>
<p>Střed moře byl klidný. Asi v polovině cesty Nicole zahlédla pod sebou ve vodě plout dva velké stíny. Vytušila, že se muselo jednat o bioty-žraloky. Ve vodě také zpozorovala dva nebo tři tvory podobné úhořům, kteří se vynořovali nad hladinu a prohlíželi si ji. Ufuf, napadlo Nicole okamžitě, to jsem ráda, že tam nemusím plavat.</p>
<p>Přistání proběhlo celkem bez problémů. Nicole se zpočátku trochu bála, zda si létající tvorové uvědomí, že břeh na protější straně moře vystupuje do výše padesáti metrů. Ale byly to plané obavy. Sotva se před nimi objevily obrysy Severní polokoule, začali létavci pozvolna stoupat. Nakonec Nicole jemně usadili na zem nějakých deset metrů od okraje útesu.</p>
<p>Obrovští ptáci přistáli kousek vedle. Nicole se vyprostila z popruhů a došla až k nim. Posuňky jim poděkovala, ale jakmile je chtěla pohladit po hlavách, se štěbetáním uhnuli stranou. Všichni tři několik minut načerpávali nové sily. Pak na povel svého velitele odletěli směrem k New Yorku.</p>
<p>Nicole ovládlo hluboké citové pohnutí. Poklekla na kolena a políbila zem. Už totiž přestávala věřit, že se z New Yorku dostane živá a zdravá. Jakmile se trochu vzpamatovala, začala hledat dalekohledem záchranný tým. Životní kapitolu nazvanou New York mám tedy úspěšně za sebou, řekla sama sobě. Tím se mnohé změnilo.</p>
<p>Richard odvázal popruhy z těla krále létavců a položil je na zem. Všichni tři létavci byli zase svobodní. Ten sametově šedý se ohlédl za sebe, zdali je Richard hotov. Jeho jasně rudé prstence kolem krku se zdály za plného denního světla ještě zářivější. Richard by se tak rád dozvěděl něco víc o jejich významu a poslání, zvláště pak když si uvědomil, že tyto podivné tvory vidí pravděpodobně naposled.</p>
<p>Nicole stála v těsné Richardově blízkosti. Sotva přistál i on, radostně mu padla do náruče. Létavci si je zvědavě zblízka prohlíželi. Určitě jim nejde do hlavy, pomyslela si Nicole, co to vlastně vyvádíme. Její lingvistickou duši by vážně zajímalo, jaké by to asi muselo být, dohovořit se s mimozemskou civilizací a dokázat pochopit způsob jejich myšlení…</p>
<p>„Vůbec nevím, jak se s nimi rozloučit a za všechno jim poděkovat,“ navázal Richard na její úvahy.</p>
<p>„Ani já ne,“ odvětila Nicole. „Ale bylo by to krásné…“</p>
<p>Zarazila se, jakmile velitel létavců k sobě přivolal své druhy. Všichni tři stáli a zírali na Richarda a Nicole. Jakoby na povel roztáhli najednou křídla, jak jen to šlo nejvíc a zformovali se do kruhu. Nato se jednou obrátili kolem své osy a opět se zadívali na lidské bytosti před sebou.</p>
<p>„Pojď, Richarde,“ vyzvala ho Nicole. „Uděláme totéž.“</p>
<p>Oba si proto stoupli proti sobě a vzájemně si položili ruce na ramena. Nakonec provedli otočku po vzoru svých zachránců.</p>
<p>Zanedlouho se tři létavci vznesli do výše. Stoupali stále výš a výš, až se jim ztratili z dohledu. Potom se vydali přes moře, na jih, domů.</p>
<p>Záchranný tým se v Beta táboře nenacházel. Tedy, přesněji řečeno, za celou půl hodinu jízdy teréňákem po břehu Válcového moře Richard s Nicole na nikoho nenarazili. „Ať se na mě nikdo nezlobí, ale musí to být vážně tupci,“ rozčiloval se Richard. „Nechal jsem vzkaz v Betě přímo na očích. Copak je možné, aby sem ještě nedorazili?“</p>
<p>„Do setmění zbývají slabé tři hodinky,“ odvětila mu Nicole. „Třeba se už vrátili na Newtona.“</p>
<p>„Tak fajn, ať si třeba táhnou ke všem čertům,“ okomentoval to Richard. „Trochu se posilníme a potom kvapem vyrazíme k sedačkovému výtahu.“</p>
<p>„Co myslíš, neměli bychom si ještě schovat kousek melounu?“ zeptala se Nicole během jízdy. Richard se na ni nechápavě podíval. „Jenom pro jistotu,“ dodala na omluvu.</p>
<p>„Pro jakou jistotu?“ opáčil Richard. „I kdybychom nenašli tu idiotskou záchrannou bandu a museli vylézt to schodiště pěšky, ještě pořád to stihneme před setměním. Nezapomínej, že na vrcholu schodiště se už ocitneme v beztížném stavu.“</p>
<p>Nicole se omluvně pousmála. „Asi budu od přírody opatrnější,“ připustila a uschovala posledních pár kousků melounu.</p>
<p>Od sedačkového výtahu je dělila jedna čtvrtina cesty, když v dáli spatřili čtyři lidské postavy v kosmických skafandrech. Vypadaly, jako by právě opouštěly konglomeraci budov označenou jako rámanská Paříž. Tyto postavy kráčely opačným směrem, než kterým ujížděli Richard s Nicole.</p>
<p>„Neříkal jsem ti to, že musejí být úplně pitomí,“ čertil se Richard. „Ani je netrkne, že by ty skafandry mohli sundat. Asi budou ze speciálního týmu, který nás má nalézt a dopravit na Zem s Newtonovou lodí.“</p>
<p>Rozjel tedy vůz napříč Hlavní rovinou vstříc čtyřem postavám. Nicole s Richardem na ně začali ze vzdálenosti několika stovek metrů volat, ale lidé ve skafandrech postupovali dál k západu, jakoby nic neslyšeli. „Asi nás neslyší díky těm přilbám,“ usoudila Nicole.</p>
<p>Zmatený Richard zastavil pouhých pět metrů za nimi a seskočil z vozu. Rychle doběhl před vedoucího skupiny a hulákal na něho z plných plic. „Hej chlapi,“ křičel, „co blbnete, my jsme přece tady za vámi…“</p>
<p>Jakmile ale Richard pohlédl do tváře předního muže, zkameněl hrůzou. Tu tvář přece znal! Bože, byl to sám Norton! Vlna zděšení a hrůzy mu postupně projela celým tělem. Richard uhnul skupince čtyř lidí z cesty až na poslední chvíli. První ho nevšímavě minul. Ještě stále v šoku hleděl do tváře dalších tří mužů. I oni patřili do posádky kosmonautů vyslaných vstříc Rámovi I.</p>
<p>Nicole doběhla k Richardovi právě ve chvíli, kdy jej míjela poslední netečná postava. „Co se děje?“ nerozuměla ničemu. „Proč se nezastaví?“ Najednou ji udeřila do očí smrtelná bělost Richardova obličeje. „Miláčku, jsi v pořádku?“</p>
<p> „Bioti,“ mumlal Richard. „To jsou zpropadení lidští bioti.“</p>
<p>„Coože?“ vyhrkla Nicole s hrůzou v hlase. Rychle doběhla skupinku a pohlédla přes sklo přilby do obličeje jejich velitele. Nebylo pochyb, byl to Norton. Vše v jeho obličeji bylo dokonalé – včetně barvy pokožky a malého kníru. Jenom oči byly mrtvé.</p>
<p>Poté si povšimla i toho, že jejich chůze je příliš strojená. Každý krok se opakoval podle téhož vzorce. Richard měl pravdu, pomyslela si Nicole. Tohle jsou bioti-lidé. Museli je vyrobit přesně tak jako tu zubní pastu nebo hřeben. Úzkostí se jí sevřelo hrdlo. Ještě štěstí, že je stále nahoře vojenská loď.</p>
<p>Richarda objev biotů-lidí doslova a do písmene sebral. Několik minut seděl nehnutě v teréňáku, neschopen další jízdy, a kladl přitom sobě i Nicole otázky, na které se odpověď hledala jen velmi těžko. „Co se tu vlastně děje? O co tu vůbec jde?“ ptal se dokola. „Jsou snad všichni tihle bioti vyráběni podle skutečných vzorů tvorů, kteří žijí někde ve vesmíru? A proč jsou ztvárněni právě ti a ne jiní?“</p>
<p>Dříve než odjeli k sedačkovému výtahu, musel si ještě Richard zachytit lidské bioty na video. „Létavci a stonožky jsou určitě zajímaví,“ říkal, když detailně zachycoval pohyb „Nortonových“ nohou, „ale tohle musí sebrat úplně každého!“</p>
<p>Nicole mu musela připomenout, že za dvě hodiny nastane tma a je ještě čeká výstup po Schodišti bohů. Konečně Richard plně spokojený filmovým materiálem, který natočil, naskočil za volant terénního vozu a vyrazil k Alfa schodišti.</p>
<p>Funkčnost sedačkového výtahu ani prověřovat nemuseli, protože když k němu dojeli, už běžel. Richard vyskočil z vozu a odběhl ke kontrolnímu panelu. „Někdo jede sem k nám dolů,“ hlásil vzápětí.</p>
<p>„Nebo něco,“ podotkla Nicole sarkasticky.</p>
<p>Těch pět minut čekání jim připadalo jako celá věčnost. Oba byli nezvykle zamlklí. Jenom Richard navrhl, zda by nebylo rozumnější posadit se do vozu pro případ rychlého útěku.</p>
<p>Se zakloněnou hlavou a dalekohledy na očích hleděli vzhůru nad sebe. „Je to člověk!“ zakřičela Nicole.</p>
<p>„Generál O’Toole!“ doplnil ji za okamžik Richard.</p>
<p>Skutečně to byl on, generál Ryan O’Toole, důstojník amerických vzdušných sil, kdo se k nim blížil výtahem. Z výšky několika set metrů je ještě nezpozoroval. I on si dalekohledem prohlížel krásy té cizí obrovské lodi.</p>
<p>Generál O’Toole byl už definitivně rozhodnut, že opustí Rámu, když na poslední chvíli náhodně zahlédl na rámanské obloze tři obrovské ptáky. Vracel se tedy dolů v naději, zda se mu ještě nepoštěstí je zahlédnout. Tak vřelého přivítání, jakého se mu dostalo u základny výtahu, se ani ve snu nenadál.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>53. TROJICE</emphasis></strong></p>
<p>Když Richard Wakefield opouštěl Newtona a navracel se zpět do Rámy, byl generál O’Toole posledním členem posádky, který se s ním loučil. Generál tiše stranou vyčkával, až se ostatní kosmonauté dohovoří s Richardem. „Vážně to chceš udělat?“ zeptal se tehdy Janos Tabori svého britského přítele. „Sám přece dobře víš, že je to pouze otázka několika hodin, kdy bude Ráma radou prohlášen za nežádoucího.“</p>
<p>„Tak tou dobou,“ zakřenil se Richard na Janose, „už budu na cestě do Bety. Tím vlastně formálně neporuším žádný rozkaz.“</p>
<p>„Stejně je to holé bláznovství,“ přidal se k nim admirál Heilmann. „Ale ber na vědomí, že téhle misi teď velíme doktor Brown a já. A oba dva jsme ti jasně řekli, že máš zůstat na Newtonově palubě.“</p>
<p>„A já jsem vám zase několikrát říkal,“ neústupně trval na svém Richard, „že jsem v Rámovi zapomněl osobní věci, které jsou pro mě krajně důležité. A navíc, stejně jako já dobře víte, že na pár následujících dní nemáme stejně nic na práci. Teď, když už je s konečnou platností rozhodnuto o odvolání téhle výpravy, převzala veškerou iniciativu Zem a odtamtud už nemůže přijít žádný jiný povel než k návratu.“</p>
<p>„Ještě jednou tě upozorňuji,“ trval na svém Otto Heilmann, „že tvé svéhlavé jednání považuji za akt neposlušnosti. Po návratu na Zem budu žádat tvé potrestání podle platných…“</p>
<p>„Ušetři si to laskavě, Otíku,“ vskočil mu Richard do řeči. Dopnul si skafandr a začal si nasazovat přilbu. Jako vždy ani tentokrát nechyběla Francesca s kamerou. Nyní ale stála zamlklá jako nikdy předtím. Od té doby, kdy mluvila s Richardem naposledy, byla jakoby myšlenkami nepřítomná.</p>
<p>Generál O’Toole vyšel Richardovi vstříc s napřaženou rukou. „Většinou jsme každý pracoval na jiném úseku, Wakefielde,“ řekl, „ale po pracovní stránce jsem tě musel vždycky obdivovat. Hodně štěstí.“</p>
<p>Dobrosrdečný výraz v generálově tváři Richarda velmi překvapil. Původně očekával, že se ho americký vojenský důstojník pokusí jako ostatní od jeho úmyslu odradit. „Copak ten Ráma není úchvatný, generále?“ zeptal se ho Richard. „Připadá mi jako kombinace Velkého kaňonu, Alp a pyramid.“</p>
<p>„Už jsme ztratili čtyři členy posádky,“ pokračoval O’Toole. „Proto tě chci vidět živého a zdravého. Bůh tě ochraňuj.“</p>
<p>Richard si s generálem potřásl nikou, nasadil si přilbu a prošel přechodovou komorou. Sotva Wakefield odešel, začal admirál Heilmann kritizovat O’Tooleovo chování. „Pěkně jsi mě rozladil, Michaeli,“ vytýkal mu. „Z tvého vřelého přístupu se dá jasně usuzovat, že s jeho chováním souhlasíš.“</p>
<p>O’Toole se přímo zahleděl do očí německého admirála. „Otto, Wakefield má odvahu a tomu, co dělá, věří. Nemá nahnáno ani z Rámanů ani z disciplinární komise MVS. Prostě obdivuji jeho sebedůvěru.“</p>
<p>„Nesmysl,“ opáčil Heilmann. „Je to prachsprostý drzoun a provokatér. Víš vůbec, co tam uvnitř nechal? Párek těch přiblblých Shakespearovských robotů. Takže to je jenom výmluva, aby nemusel poslouchat rozkazy.</p>
<p>„V tomhle směru není o nic horší, než my všichni,“ zapojila se do řeči do té doby zamlklá Francesca. „Richarda něco trápí,“ pokračovala uznale. „Pravý důvod jeho návratu do Rámy by asi nikdo z nás nepochopil.“</p>
<p>„Snad se vrátí před setměním, jak slíbil,“ řekl Janos. „Ztrátu dalšího kamaráda bych už asi nepřežil.“ Všichni kosmonauté se shromáždili v hale. „Kde je doktor Brown?“ zeptal se Janos potichu Francescy.</p>
<p>„S Jamanakou a Turgeněvovou. Zaobírají se rozdělením úkolů pro notně prořídlou posádku před cestou domů.“ Francesca se hrubě rozesmála. „Po mně dokonce žádali, abych jim dělala navigačního inženýra. Dokážeš si to představit?“</p>
<p>„Já ano,“ odpověděl Janos. „A ty by ses už měla jít raději učit základy navigace.“</p>
<p>Poté se všichni odebrali do svých pokojů. Jakmile O’Toole zamířil do svého pokoje, oslovil ho Heilmann. „Momentíček. Michaeli. Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit a kvůli tomu zpropadenému Wakefieldovi bych na to málem zapomněl. Nemohl bys ke mně tak na hodinku zaskočit?“</p>
<p>„Skutečně,“ pronesl Otto Heilmann zahleděný na obrazovku s dešifrovaným kryptogramem, „tohle je zásadní změna v postupu Trojice. V téhle situaci to je ale celkem pochopitelné. Asi bychom později litovali, že jsme k tomu nepřikročili.“</p>
<p>„Ale s užitím všech pěti náloží se nikdy nepočítalo,“ odvětil O’Toole. „Pro případ selhání byly na palubu naloženy dvě střely navíc. Po tolika megatunách by se musel Ráma vypařit.“</p>
<p>„To je právě záměr,“ řekl Heilmann. Zvrátil se dozadu do křesla a rozesmál se. „Mezi námi,“ pokračoval, „dokážu si jasně představit, v jakém tlaku se teď dole ocitá generální štáb.“</p>
<p>„Na co ale chtějí nasadit dvě největší bomby? Běžnou megatunou by se muselo stejně tak dosáhnout kýženého výsledku.“</p>
<p>„A co kdyby z nějaké příčiny jedna neexplodovala? Proto to jištění.“ Heilmann se naklonil nad desku psacího stolu. „Tahle změna jasně předznamenává celou strategii. Ty dvě nálože mají být nakonec pojistkou pro dokonalé zničení strukturální celistvosti tohoto monstra – a to je nejlepší záruka toho, že po výbuchu už nebude Ráma schopen žádného dalšího manévru. Nálože budou umístěny do interiéru tak, aby neodolala žádná Rámova část. Je přitom zvlášť důležité, aby exploze působily na trosky takovou silou, aby byly odmrštěny daleko a nijak neohrozily Zemi.“</p>
<p>Generál O’Toole si v duchu představoval obrovskou kosmickou loď zasaženou naráz pěti nukleárními bombami. Nebyla to pěkná představa. Jednou, před patnácti lety, se byl spolu s dvaceti členy generálního štábu vojenské velitelství RV podívat na explozi sto kilotunové nálože v Jižním Pacifiku. Personál systémového inženýrství vojenské velitelství RV utvrzoval politické představitele a světový tisk, že jeden nukleární pokusný výbuch je nezbytně nutný „asi tak jednou za dvacet let“, aby se v případě nutnosti daly ty staré zbraně skutečně nasadit. O’Toole byl se svým týmem přítomen údajně proto, aby se více dozvěděli o účincích nukleárních zbraní.</p>
<p>Generál O’Toole se zhluboka pohroužil do svých vzpomínek, ve kterých opět viděl na poklidné obloze Jižního Pacifiku růst atomový hřib. Ani nezaregistroval další otázku admirála Heilmanna. „Promiň, Otto,“ omlouval se. „Vzpomněl jsem si na něco jiného.“</p>
<p>„Ptal jsem se tě, jak dlouho si myslíš, že bude trvat než dojde pokyn pro Trojici?“</p>
<p>„To myslíš konkrétně v našem případě?“ nemohl uvěřit vlastním uším O’Toole.</p>
<p>„No, jistě,“ utvrdil ho Heilmann.</p>
<p>„To snad ne!“ odpověděl O’Toole překvapeně. „Ty zbraně se přece měly použít tehdy, kdyby se Rámané dopouštěli nevyprokovaných nepřátelských akcí proti Zemi. Pamatuji si ten pokyn doslova – nevyprovokovaný útok cizí vesmírné lodi proti Zemi za užití zbrani na vysoké technické úrovni, které by nebylo možno odrazit naší obranou. Ale tady se přece jedná o něco docela jiného.“</p>
<p>Německý admirál se zahleděl na svého amerického kolegu. „Nikdo nemohl ani ve snu tušit, že rámanská loď zamíří přímo proti Zemi,“ začal opět Heilmann. „Kdyby nezměnila svoji dráhu a narazila do zemského povrchu, vznikl by obrovský kráter a do ovzduší by byla vržená spousta prachu. Tím by musela nutně poklesnout na celé Zemi teplota o několik stupňů na pěkných pár let. Alespoň tak to vidí vědci.“</p>
<p>„To je ale subjektivní názor,“ odporoval dál O’Toole. „Během konference přece jasně vyšlo najevo, že většina rozumně uvažujících lidí na Zemi ve střet s Rámou nevěří.“</p>
<p>„Srážka není jediná možná hrozba. A co bys dělal ty na místě velitele? Zničení Rámy je jediné bezpečné řešení.“</p>
<p>Viditelně rozrušený Michael O’Toole se admirálu Heilmannovi omluvil a odešel do svého pokoje. Bylo to vůbec poprvé ve spojitosti s Newtonovou misí, kdy pravděpodobně dostane rozkaz, aby použil svého RQ kódu k aktivizaci zbraní. Nikdy předtím ani na okamžik nepovažoval rakety na zadní části vojenské lodi za nic jiného, než za přehnané jištění obav světových politiků.</p>
<p>V křesle ve svém pokoji mu v mysli vytanula slova mexického mírového aktivisty Armanda Vrbina, který usiloval o zničení naprosto všech nukleárních zbraní. „Na vlastní oči jsem se přesvědčil,“ řekl, „ať už v Římě nebo v Damašku, že jestliže takové zbraně existují, mohou být zneužity. Jedině tehdy, až nebudou existovat, může si být lidstvo jisto, že už nikdy nebude stát tváří v tvář nukleární spoušti.“</p>
<p>Richard Wakefield se do setmění nevrátil. A protože komunikační stanice na Betě byla vyřazena z provozu bouří, ocitl se Richard mimo radiokomunikační dosah, jakmile přešel do druhé poloviny Hlavní roviny. Poslední jeho relace s Janosem Taborim, který se ho snažil přemluvit k návratu, byla typicky wakefieldovská. Jak začínal signál radiostanice slábnout zeptal se Janos žertem Richarda, co má vzkázal „tvým fanouškům“ v případě, že by ses nevrátil.</p>
<p>„Vzkaž jim, že ač jsem nikdy milovat neuměl, Rámu jsem přece miloval,“ zakřičel Richard do mikrofonu.</p>
<p>„Co to má znamenat?“ vložil se do toho Otto Heilmann, který právě přišel za Janosem s technickým problémem.</p>
<p>„Že mu hráblo,“ podotkl Janos, a už se ani nesnažil o obnovu spojení.</p>
<p>„Co hráblo… O čem to vlastně mluvíš?“</p>
<p>„To už je jedno,“ odvětil Janos, odrazil se od křesla a začal se vznášet v beztížném stavu. „A čím vám vlastně mohu posloužit, Herr Admirál?“ Ani pár hodin poté, co padla v Rámovi tma, se nikdo z posádky neznepokojoval, že se Richard nevrátil. Kosmonauté na Newtonovi sami sebe přesvědčovali, že se musel Wakefield zabrat do nějaké práce a úplně ztratit pojem o čase. (Janos nabídl jako jednu z možností eventuální opravu Beta komunikační stanice). Když se ale nevrátil ani zrána, dolehla na posádku sklíčenost.</p>
<p>„Nechápu, proč si to nedokážeme sami sobě přiznat,“ vyhrkla znenadání ze sebe Irina Turgeněvová. „Wakefield se nevrací. Ať už se Takagišimu a des Jardinsové přihodilo cokoli, mohlo se to stát i jemu.“</p>
<p>„To je směšný, Irino,“ namítl Janos.</p>
<p>„Da,“ podotkla ona. „To je tvůj oblíbený argument. To už jsi říkal, když byl generál Borzov rozřezán na kusy. Potom to bylo tehdy, jak biot-krab napadl Wilsona. Kosmonautka des Jardinsová zmizela beze stopy v uličce…“</p>
<p>„Náhody,“ rozkřičel se Janos, „to jsou všechno jenom náhody!“</p>
<p>„Seš hlupák, Janosi,“ začala pro změnu křičet Irina. „Věříš všemu a všem. Měli bychom tuhle prokletou věc rozmetat na kousky dřív, než…“</p>
<p>„Tak dost, vy dva,“ vyzval je David Brown, když se nepřestávali dohadovat.</p>
<p>„Už je to v pořádku,“ dodal generál O’Toole.</p>
<p>„Všichni jsme teď na tom s nervy o trochu hůř, ale na hádky není vhodná doba.“</p>
<p>„Půjde někdo pátrat po Richardovi?“ ozval se emocionální Janos.</p>
<p>„Kdo by byl takový blázen…“ začínala odpovídat Irina.</p>
<p>„Nikdo,“ přerušil ji klidně admirál Heilmann. „Jasně jsem ho upozornil, že jedná v rozporu s řády a že ho nikdo nebude za žádných okolností shánět. A mimochodem, doktor Brown a dva piloti mě obeznámili s tím, že se za daného početního stavu můžeme stěží vrátit domů s oběma Newtonovými loděmi. A to naše analýzy ještě počítaly s Wakefieldem. Už nemůžeme víc riskovat.“</p>
<p>Během oběda se kolem stolu rozhostilo ponuré ticho. „Původně jsem to chtěl říct po obědě každému zvlášť,“ David Brown povstal z křesla, „ale přišlo mi, že by to chtělo nějakou dobrou zprávu už teď. Před hodinou došly rozkazy. K Zemi se navracíme dne I-14, tedy za týden a kousek. Do té doby se budeme připravovat na let a provedeme na Newtonovi kontrolu všech technických systémů.“</p>
<p>Kosmonauté Turgeněvová, Jamanaka a Sabatiniová zakřičeli radostí. „A proč budeme čekat tak dlouho, když už se nevracíme do Rámy?“ dotázal se Janos. „Příprava by nám určitě netrvala víc jak tři až čtyři dny.“</p>
<p>„Jestli jsem to pochopil správně,“ odpověděl mu doktor Brown, „tak naši dva vojenští kolegové mají speciální úkol, který jim zabere – a některým z nás rovněž – většinu času nadcházejících tří dnů.“ Nato se podíval směrem k Ottovi Heilmannovi. „Chceš jim to povědět?“</p>
<p>Admirál Heilmann povstal. „Nejprve musím probrat podrobnosti s generálem O’Toolem,“ sdělil chvějícím se hlasem. „Podrobně vám to vysvětlím až ráno.“</p>
<p>Otto Heilmann ani nemusel generálu O’Tooleovi ukazovat vzkaz, který obdržel před pouhými dvaceti minutami. Sám předem vytušil jeho obsah. Byla to pouhá tři slova, která schvalovala započatý program.</p>
<p><emphasis>Přikročte k Trojici.</emphasis></p><empty-line /><p><strong><emphasis>54. HRDINA</emphasis></strong></p>
<p>Michael O’Toole nedokázal usnout. Převaloval se z boku na bok, pustil si oblíbenou hudbu a do nekonečna se modlil k svaté Panně Marii a Otci Všemohoucímu. Ani to nepomáhalo. Tolik toužil po nějakém duševním odreagování, po něčem, co by mu dalo na chvíli zapomenout na jeho zodpovědnost a ulehčilo tak jeho mysli.</p>
<p>PŘIKROČTE K TROJICI, ta slova mu bez ustání zněla v uších, když se snažil zjistit pravý důvod, proč ho tolik znepokojují. Co to vlastně přesně znamená? Dálkovým ovládáním otevřít kontejnery, mechanickými čelistmi z nich vyzvednout nálože (asi o velikosti chladničky), zkontrolovat subsystémy, upevnit bomby na vozíky, přepravit je k průchodu do Rámy, naložit je do nákladního výtahu…</p>
<p>A co dál ? Už pouze jedinou věc. U každé nálože si to vyžádá slabou minutu času, ale je to vlastně nejdůležitější úkon. Každá z bomb má na svém boku upevněn pár malinkatých numerických klávesnic. Zde musí společně s admirálem Heilmannem zadat předem stanovená čísla, a to v určitém pořadí. Tato konfigurace se nazývá RQ kód. Bez něho nemohou být zbraně zaktivizovány. Nálože tak zůstanou navždy neškodné.</p>
<p>Původní debaty o tom, zda je či není vhodné včlenit nukleární zbraně do omezené kapacity Newtonovy výpravy zněly na chodbách vojenského velitelství RV v Amsterodamu několik týdnů. Nakonec byly všechny tyto spory zakončeny hlasováním, které rozhodlo o tom, že si Newton s sebou poveze nukleární nálože, avšak náležitě zabezpečené proti možnému zneužití.</p>
<p>„Negativním ohlasům ze strany široké veřejnosti se vojenské velitelství RV vyhnulo elegantním způsobem – označilo skutečnost, že si Newton poveze na setkání s Rámou nukleární zbraně, nejvyšším stupněm utajení. Tak se stalo, že o tom neměl tušení ani jeden člen posádky z řad civilního sektoru.</p>
<p>Utajená pracovní skupina zabývající se bezpečnostními principy Trojice se před Newtonovým startem sešla celkem sedmkrát, a to na čtyřech odlišných místech. Rozhodli se pro manuální aktivizaci zbraňových systémů a naopak je učinili imunní proti všem dálkovým elektronickým vstupům. Tím bylo v podstatě zabráněno jakémukoli šílenci ze Země či vyděšenému kosmonautovi rozpoutat pekelnou hrůzu. Tehdejší šéf vojenské velitelství RV, bystrý a chladný voják Kazuo Norimoto, sice namítal, že vyřazením elektronického příkazu bude Země při rozhodování logicky odstavena na vedlejší kolej. Byl ale přesvědčen odborníky, že je pořád lepší nechat rozhodnutí na Newtonových vojenských důstojnících, než na nějakém šílenci ze Země.</p>
<p>Ale co v případě, kdyby vojenští důstojníci na Newtonu propadli panice? A jak zabezpečit celý systém proti válečně naladěným členům posádky? Zde padlo celkem jednoduché rozhodnutí. V posádce budou celkem tři vojenští důstojníci. Každému z nich bude přidělen speciální RQ kód, který bude znát pouze on. Nukleární systém bude zprovozněn zadáním dlouhých početních řad dvou z nich. Tím byla vytvořena pojistka proti válkychtivému či vystrašenému důstojníkovi. Celý systém navenek vyzníval jako bezchybný.</p>
<p>Ale jednu možnost při analýzách vůbec nebrali v úvahu, napadlo O’Toolea v posteli. V případě jakéhokoli nebezpečí si měl ohrožený jedinec – vojenský důstojník – stanovit zodpovědného nástupce a tomu předat svůj kód. Ale koho by kdy napadlo, jak nebezpečné dokáže být obyčejné slepé střevo. S Valerijem zemřel i jeho RQ kód. Celý systém tedy závisí pouze na dvou lidech.</p>
<p>O’Toole se obrátil na břicho a schoval si hlavu pod polštář. Teď už mu bylo jasné, proč stále nedokáže usnout. Kdybych nezadal svůj kód, nemohly by být nálože použity. Připomnělo mu to jeden z obědů na vojenské lodi s Valerijem Borzovem a Otto Heilmannem během cesty k Rámovi. „Je to vlastně dokonalá kontrola a protiváha,“ zažertoval tehdy ruský generál. „Otto by stiskl spoušť při sebemenší příčině a ty bys zase vzhledem k tvým morálním zásadám odolával, i kdyby tě to mělo stát život. No a já budu tvořit jakýsi styčný most.“</p>
<p>Ty už ale mezi námi nejsi, řekl si v duchu generál O’Toole, a my jsme dostali rozkaz k použití bomb. Vstal z postele a přešel k psacímu stolu. Cokoli kdy v životě udělal, si vždycky promyslel. Vzal si k ruce malý notebook a vypracoval dva krátké seznamy. Jeden shrnoval důvody hovořící pro zničení Rámy a druhý argumenty proti. Nenalezl jediný zásadní důvod, proč by neměl RQ kód zadat – obrovská loď byla pravděpodobně jen neživým strojem, jeho tři kolegové nalezli v jejích útrobách smrt a pro Zemi představovala ne nepatrnou hrozbu. Přesto O’Toole stále váhal. Pravděpodobně postrádal onen akt zjevného nepřátelství, který by zaútočil na jeho city.</p>
<p>Opět ulehl na lůžko. Můj bože, modlil se a zíral do stropu, jak mám rozhodnout, která volba je ta pravá? Prosím Tě, ukaž mi správnou cestu.</p>
<p>Pouhou půl minutu po ranním budíčku zaregistroval Otto Heilmann tiché zaklepání na dveře. Vzápětí dovnitř vstoupil generál O’Toole. Američan už byl vzorně oblečen. „Dneska sis nějak přivstal, Michaeli,“ podotkl admirál Heilmann a tápal po kávě, která byla automaticky uvařena pět minut po probuzení.</p>
<p>„Potřebuji si s tebou promluvit,“ řekl O’Toole až skoro omluvně a vyčkal, dokud si Heilmann nenaplnil kelímek kávou.</p>
<p>„A o co jde?“ dotázal se admirál.</p>
<p>„Chtěl bych, abys na dnešní ráno svolal schůzi.“</p>
<p>„Proč?“ chtěl vědět Heilmann. „Posádka se musí začít věnovat přípravě odletu. Nemůžeme si dovolit jakékoli zdržení.“</p>
<p>„Ale já sám ještě nejsem docela rozhodnut,“ podotkl O’Toole.</p>
<p>Admirál Heilmann se po této poznámce zachmuřil. Pomalu usrkával kávu a přitom pozoroval svého kolegu. „To taky vidím,“ podotkl spíš sám pro sebe. „A co k tomu rozhodnutí ještě potřebuješ?“</p>
<p>„Chtěl bych sis někým promluvit, snad s generálem Norimotem, o tom, proč musí být Ráma zničen. My dva jsme se sice na tohle téma bavili včera, ale já bych přesto rád slyšel důvody od toho, kdo ten rozkaz vydal.“</p>
<p>„Každý voják přece musí poslouchat rozkazy. Takové otázky mohou být pokládány za projev neposlušnosti…“</p>
<p>„Neříkáš mi nic objevného, Otto,“ zadržel ho O’Toole, „ale tohle není situace vystřižená z učebnice ukázkových bitev. Já se neodmítám podrobit rozkazu. Jenom chci mít jistotu…“ Hlas se mu zlomila O’Toole se zahleděl do dálky.</p>
<p>„Jakou jistotu?“ žádal Heilmann vysvětlení.</p>
<p>O’Toole zhluboka nabral dech. „Jistotu, že konám pro dobro věci.“</p>
<p>Obrazová konference s Norimotem byla sjednána a schůzka Newtonovy posádky odložena. V Amsterodamu minula půlnoc, a tak nebylo divu, že si příprava kódovaného přenosu s vedením vojenského velitelství RV vyžádala nějaký čas. To nahrávalo generálu Norimotovi, který pokaždé v obdobných případech strávil několik hodin přípravami, aby se vyhnul krizovým situacím.</p>
<p>Generál O’Toole seděl spolu s admirálem Heilmannem v Newtonově vojenském kontrolním středisku, když započal přímý přenos s Norimotem. Ten si pro tuto příležitost oblékl vojenskou uniformu. Při vzájemném pozdravu se ani náznakem nepousmál. Nasadil si brýle a začal číst připravenou řeč.</p>
<p>„Generále O’Toole, během posledního přenosu jsme se těmito otázkami pečlivě zaobírali. Vše, co vás znepokojuje, bylo shrnuto a před rozhodnutím o následném použití Trojice řádně prodiskutováno. Přestože jste prozatímně začleněn do struktury MVS-RV, zůstáváte jako voják mým podřízeným. Proto k rozhodnutí, které jste obdržel, přistupujte jako k rozkazu.“</p>
<p>Generál Norimoto se pokusil o křečovitý úsměv. „Snad právě proto, že vás závažnost situace znepokojuje, shrnuli jsme nejdůležitější fakta, která nás k takovému rozhodnutí vedla, do tří bodů.</p>
<p>Za prvé. Nevíme, zda lze považovat Rámu za přátelského, či nikoli a v současnosti nemáme ani možnost si to nějak ověřit.</p>
<p>Za druhé. Ráma se řítí přímo na Zemi. Lze proto důvodně předpokládat, že se s naší rodnou planetou může srazit nebo provádět v její blízkosti nepřátelské akce, které nyní nemůžeme ani tušit.</p>
<p>Za třetí. Užitím Trojice v době, kdy je Ráma od naší planety vzdálen deset či více dní, můžeme obyvatelům Modré planety garantovat absolutní bezpečnost.“</p>
<p>Nato se generál dramaticky odmlčel. „Toť vše,“ dodal nakonec. „Přikročte k Trojici.“</p>
<p>Tím celý přenos skončil. „Už jsi spokojen?“ zeptal se admirál Heilmann. „Víceméně ano,“ povzdechl si O’Toole. „Nedozvěděl jsem se sice nic nového, ale to jsem ani nečekal.“</p>
<p>Admirál Heilmann se podíval na hodinky. „Ztratili jsme tím spoustu času,“ podotkl. „Nebylo by vhodnější svolat schůzi až po večeři?“</p>
<p>„Raději už dnes ne,“ odpověděl O’Toole. „Dost mě tahle epizoda vyčerpala a navíc jsem na dnešek ani oka nezamhouřil. Přimlouval bych se za zítřejší ráno.“</p>
<p>„Tak dobře,“ přitakal Heilmann po chvilce váhání. Vstal a objal O’Toolea okolo ramen. „Dáme se do toho hned po snídani.“</p>
<p>Ráno se generál O’Toole plánované schůzky nezúčastnil. Zatelefonoval Heilmannovi a požádal ho, aby vedl diskuzi za něj. Vymluvil se přitom na „žaludeční potíže“. Nečekal, že mu bude admirál Heilmann věřit, a ani mu na tom nezáleželo.</p>
<p>Průběh jednání O’Toole sledoval ve svém pokoji na televizní obrazovce, ale nijak se do ní nevměšoval. Ani jeden z kosmonautů nebyl příliš zaskočen skutečností, že Newton nese na palubě nukleární zbraně. Heilmann pečlivě vysvětloval, co se od každého očekává. Zanedlouho si získal podporu Jamanaky a Taboriho i jejich pomoc při instalaci bomb do Rámova nitra během následujících dvaasedmdesáti hodin. Zbytek posádky by měl mezitím připravovat jejich loď k odletu.</p>
<p>„A kdy ty bomby vybuchnou?“ zeptal se nakonec trochu vystrašeně Janos Tabori.</p>
<p>„Jejich exploze bude načasována na šedesát hodin po našem plánovaném odletu. Podle výpočtů by nás neměly Rámovy trosky ohrozit po dvanáctihodinovém letu, kvůli bezpečnosti jsme ale raději přistoupili k dvaceti čtyřem hodinám… Kdyby snad došlo k opožděnému startu nebo podobně, lze elektronicky na dálku čas výbuchu posunout.“</p>
<p>„To zní rozumně,“ poznamenal Janos.</p>
<p>„Další otázky?“ zeptal se Heilmann.</p>
<p>„Ještě jedna,“ ozval se opět Janos. „Pokud budeme v Rámovi instalovat ty věci, mohli bychom se tam i porozhlédnout po našich zatoulaných kamarádech…“</p>
<p>„Čas nás tlačí, kosmonaute Tabori,“ odvětil admirál, „a samotné práce uvnitř lodi nám zaberou jen pár hodin. Bohužel, vzhledem k časovému skluzu je tam budeme muset dopravit za rámanské tmy.“</p>
<p>„To je tedy výborný,“ uvažoval O’Toole ve svém pokoji. Teď už mě můžou docela snadno obvinit z čehokoli. Pravda ale byla taková, že admirál Heilmann vedl schůzi velmi obratně a správným směrem. Docela jsem rád že se Otto nezmínil o kódu ve spojitosti se mnou, ulevil si v duchu O’Toole.</p>
<p>O’Toole procitl krátce po obědě se strašným pocitem hladu. Jídelna byla prázdná až na Francescu Sabatiniovou, která zde dopíjela kávu a přitom se probírala návodem na použití nějakého počítače.</p>
<p>„Už je ti lépe, Michaeli?“ zeptala se, sotva ho zahlédla. Přikývl. „Co to čteš?“ dotázal se pro změnu on.</p>
<p>„Něco o manuálu softwaru,“ odpověděla. „David se strachuje, že bez Wakefielda ani nepoznáme, jestli Newtonův software pracuje správně nebo ne.“</p>
<p>„Teda,“ hvízdl uznale O’Toole, „pro žurnalistku to je asi pěkná dřina?“</p>
<p> „Až tak složité to zase není,“ smála se Francesca. „A navíc je to všechno logické. Třeba se ještě vypracuju na inženýra.“</p>
<p>O’Toole si nachystal obložený chléb, přibral si krabici s mlékem a posadil se k Francesce. „Když už jsme narazili na budoucí kariéru, Michaeli, tak už jsi se zamyslel nad tou tvojí?“</p>
<p>Pohlédl na ni nechápavě. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„O běžném dilematu, můj milý. O tom, že moje povinnosti žurnalistky jsou v přímém rozporu s mými pocity.“</p>
<p>O’Toole přestal jíst. „Heilmann ti to už pověděl?“</p>
<p>Přikývla. „Nejsem padlá na hlavu. Dřív nebo později bych na to stejně přišla sama. A tohle je dost možná nezásadnější rozhodnutí z celé mise. Dovedeš si představit ty titulky. Americký generál se odmítl podvolit rozkazu ke zničení Rámy.“</p>
<p>Generál přešel do obrany. „Nic jsem přece ještě neodmítl. Podle postupu Trojice mám svůj kód zadat teprve tehdy, až budou zbraně vyjmuty z kontejnerů…“</p>
<p>„…a připraveny na podvozcích k transportu,“ dokončila Francesca sama větu. „Tedy přibližně tak za osmnáct hodin. Zítra ráno bych chtěla tuhle historickou událost zachytit.“ Nato vstala od stolu. „Snad tomu nebudeš věřit, Michaeli, ale v žádné ze svých reportáží jsem se nezmínila o tom, jak jsi volal Norimotovi. Zanesla jsem to pouze do svých pamětí a ty neuveřejním dříve jak za pět let.“</p>
<p>Francesca pohlédla O’Toolemu přímo do očí. „Přes noc se z tebe může stát mezinárodní hrdina. A tak, příteli, doufám, že sis už dobře promyslel všechna pro i proti.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>55. HLAS MICHAELŮV</emphasis></strong></p>
<p>Generál O’Toole zůstal ve svém pokoji i následující ráno a pomocí televize sledoval Taboriho a Jamanaku při kontrole nukleárních zbraní. On sám byl díky předešlým žaludečním problémům tohoto úkolu zproštěn. Tato činnost prováděná jeho kolegy nebyla jistě neobvyklá, neobvyklé bylo však to, že se člověk chystal zničit největší zázrak techniky, s jakým se kdy vůbec setkal.</p>
<p>Před obědem si O’Toole naplánoval telefonát manželce. Jak se Newton blížil kvapem k Zemi, časový posun mezi vysíláním a přijetím signálu poklesl pod tři minuty. Bylo tedy možné provozovat staré dobré duplexní spojení. Rozhovor s Kathleen byl světský a povzbuzující. Původně se chtěl generál O’Toole se svým problémem manželce svěřit, ale nakonec tuto myšlenku zavrhl, neboť spojení videotelefonem docela určitě nepatřilo mezi nejbezpečnější. Oba dva přesto podvědomě vycítili závažnost budoucích okamžiků.</p>
<p>Generál poobědval s posádkou. Při obědě Janos prožíval jednu ze svých bouřlivých nálad. Snažil se bavit kolegy historkami o „kulkách“, jak atomové nálože nazýval. „A víš, co se nám taky přihodilo?“ vykládal Janos Francesce, která se smála naprosto všemu. „Po vybalení jsme vystavěli všechny kulky na zem do řady. Pak mě napadlo, že bych mohl trochu postrašit Jamanaku. Strčil jsem do první z nich a díky řetězové reakci se začaly všechny její kamarádky kutálet na všechny strany. Hiro už věřil tomu, že výbuch je nevyhnutelný.“</p>
<p>„To ses nebál, že by se tím mohl poškodit nějaký důležitý komponent?“ dotázal se David Brown.</p>
<p>„Jasně že ne,“ odpověděl s klidem Janos. „Jak mě instruoval Otto, jsou ty blbůstky naprosto neškodné, i kdyby spadly z Mont Everestu. Po odjištění by to už ale bylo jiný kafe. Nemám pravdu, Herr Admirál?“</p>
<p>Heilmann mlčky přikývl a Janos se dal do vyprávění další historky. Generál O’Toole v duchu vzpomínal na obrovské atomové hřiby v Pacifiku, které pocházely právě od takových neškodných „kulek“…</p>
<p>Z přemítání ho vytrhla až Francesca. „Máš naléhavý hovor na své lince, Michaeli. Za pět minut se ozve prezident Bothwell.“</p>
<p>Konverzace u stolu rázem ustala. „Hm,“ podotkl Janos s úšklebkem, „ty musíš být výjimečná osoba. Každému Sherman Bothwell jen tak nevolá.“</p>
<p>Generál O’Toole se zdvořile omluvila odešel do svého pokoje. On o tom jistě ví, uvažoval, zatímco netrpělivě čekal na spojení. To je samozřejmé. Jako prezident Spojených států o tom musel být informován.</p>
<p>O’Toole býval odjakživa baseballovým fandou a jeho nejoblíbenějším družstvem byli Boston Red Sox. Během nejtíživějšího období Velkého chaosu, v roce 2141, prožíval tento sport veliký úpadek. Zpět do sféry byznysu ho opět po čtyřech letech dostalo nové seskupení majitelů. V roce 2148 vzal otec tehdy šestiletého Michaela do Fenway Dome na zápas mezi Red Sox a Havana Hurricanes. Od té, doby se datuje jeho veliká vášeň pro tuto hru.</p>
<p>Sherman Bothwell býval levákem a hlavní oporu Red Sox v letech 2172 až 2187. Byl až neobvykle oblíbený. Pocházel z Missouri a díky neuvěřitelné píli a skromnosti se mu za sedmnáct let působení v nejvyšší lize podařilo 527 home runů. Během posledního roku baseballové kariéry přišel Bothwell při nehodě tragicky o manželku. Vrozená zodpovědnost mu velela zanechat sportu a plně se věnovat výchově dospívajících dětí – což veřejnost uznale kvitovala.</p>
<p>Tři roky nato se oženil s Lindou Blackovou, hýčkanou dcerou texaského guvernéra. Předvídaví vytušili, že začíná vycházet úspěšná hvězda politické scény. Záhy se stal viceguvernérem, pak guvernérem, brzy i kandidátem na prezidentské křeslo. Do Bílého domu se dostal po drtivém volebním vítězství roku 2196 a všeobecně se soudilo, že v nadcházejících všeobecných volbách konaných v roce 2200 hravě porazí i kandidáta Konzervativní strany.</p>
<p>„Zdravím vás, generále O’Toole,“ pravil s přátelským úsměvem z obrazovky muž v modrém obleku. „Hovoří s vámi Sherman Bothwell, váš prezident.“</p>
<p>Prezident mluvil zpaměti. Seděl na obyčejné židli a nakláněl se dopředu tak, že se lokty opíral o stehna a ruce měl volně položené před sebou. Vyvolávalo to dojem, jakoby seděl a rozprávěl s O’Toolem někde v obývacím pokoji.</p>
<p>„Od samého startu sleduje celá moje rodina, tedy manželka a naše čtyři děti, s velkým zájmem činnost. Newtonovy mise. Ale zvláště mě upoutaly tragédie posledních několika týdnů, kdy zahynulo několik vašich odvážných kolegů. Ach, ano. Kdo by si kdy dokázal představit, že se může něco takového na Rámovi přihodit. Je to vážně zdrcující…</p>
<p>Mimochodem, v souvislosti s touto věcí jsem byl vedením vojenského velitelství RV vyrozuměn, že byl vydán rozkaz ke zničení Rámy. Sám vím, že není snadné učinit tak závažné rozhodnutí a jeho realizaci vložit na bedra prostých lidí, mezi které patříte i vy. Přesto věřím, že je to jediné správné řešení.</p>
<p>Ano, pane, jsem o tom hluboce přesvědčen. Znáte přece moji osmiletou dceru Courtney – tak ta se budí každou noc z hrůzných snů. Sledovali jsme všichni, jak jste se pokoušeli odchytit toho biota, co se tolik podobal krabovi. Bylo to prostě jedním slovem – strašné. Teď Courtney ví z televize jako ostatně my všichni, že se Ráma řítí přímo na Zem, a je z toho velmi vyděšená. Myslí si, že bude celá planeta zaplavena těmi odpornými kraby, kteří rozsekají její kamarády a ji samotnou stejně jako Wilsona.</p>
<p>Tohle všechno vám, generále, povídám jedině proto, že si uvědomuji, před jak závažným rozhodnutí stojíte. Doslechl jsem se, že váháte, zda máte tuto pozoruhodnou loď i s jejími divy zničit. Víte, generále, vyprávěl jsem Courtney o vás. Pověděl jsem jí, že vy s posádkou rozprášíte Rámu ještě daleko od Země, takže se nám nemůže nic stát.</p>
<p>Kvůli tomu jsem chtěl s vámi hovořit. Ubezpečit vás o tom, že na vás spoléháme. A ze všeho snad nejvíc bezbranné děti, jako je naše Courtney.“</p>
<p>Původně generál O’Toole tajně doufal, že během rozhovoru s prezidentem nadnese své dilema právě před prvním mužem Ameriky. Představoval si, že by se snad on mohl přiklonit na jeho stranu, ale po prezidentově dokonalém a krátkém monologu, neměl O’Toole už prakticky co říct. Copak je možné odmítnout takovou žádost? Všechny Courtney Bothwellové na celé zeměkouli teď na něho spoléhají.</p>
<p>O’Toole procitl po pětihodinovém spánku ve tři hodiny. Probudil se s vědomím, že má před sebou nejdůležitější rozhodnutí z celého svého života. Připadalo mu, že vše, co dosud udělal – kariéra, studium náboženství a dokonce i jeho rodinný život – to vše byla pouhopouhá příprava na tuto věc. Bůh mu důvěřoval natolik, že mu svěřil i toto monumentální rozhodnutí. Co ale od něho Bůh očekává, že učiní? S čelem zpoceným hrůzou poklekl před obraz Ježíše, který visel nad jeho psacím stolem.</p>
<p>Drahý Pane, modlil se s křečovitě sepjatýma rukama, hodina mého rozhodnutí nadešla, ale já ještě stále tápu. Jak je proti tomu snadné poslouchat rozkazy někoho jiného. Je snad toto Tvé přání? Jak to mám však rozpoznat?</p>
<p>O’Toole se se zavřenýma očima vroucně modlil a žádal Boha o radu, jako ještě nikdy v životě. Při tom mu v mysli vytanul jiný okamžik z doby, kdy jako mladý pilot mírových sil působil v Guatemale. Jednoho rána se zde O’Toole probudil se svými muži obklíčen v malé letecké základně pravicově orientovanými teroristy, kteří usilovali o svržení demokratické vlády. Útočníci žádali letadla a výměnou garantovali O’Tooleovi a jeho mužstvu bezpečný odchod.</p>
<p>Major O’Toole si tehdy vzal na rozhodnutí patnáct minut. Pomodlil se a rozhodl se pro boj. V následné bitvě přišel o všechny stroje a polovinu mužstva. Přesto jeho nekompromisní postoj proti terorizmu vdechl odvahu všem zuboženým zemím Střední Ameriky, které se snažily vymanit z bídy, trvající dvě desetiletí. O’Toole byl vyznamenán za hrdinné činy v Guatemale Řádem za zásluhy, vůbec nejvyšším vojenským vyznamenáním vojenského velitelství RV.</p>
<p>Po letech čekalo na O’Toolea na palubě Newtona další, mnohem zásadnější rozhodnutí. Tenkrát v Guatemale si mladý major nemusel klást otázky o morálce svého jednaní. Rozkaz ke zničení Rámy byl ale něco zcela jiného. O’Toole byl toho názoru, že se tato neznámá vesmírná loď nedopustila žádných nepřátelských akcí. Dobře věděl, že vydání tohoto rozkazu bylo podmíněno dvěma faktory, strachem z toho, co by mohl Ráma udělat, a z nátlaku veřejnosti, která trpěla xenofobickým komplexem. Z historie lidstva bylo známo, že obě tyto obavy si nikdy s morálkou jednání moc hlavu nelámaly. Kdyby mu někdo jen naznačil pravý smysl, účel a záměr rámanské lodi, pak by mohl…</p>
<p>Pod obrázkem Ježíše stála na desce psacího stolu malá soška kudrnatého a okatého mladíka. Svatý Michael ze Sieny doprovázel O’Toolea na každé jeho cestě od té doby, co se oženil s Kathleen. Pohled na sošku mu vnukl myšlenku. Generál se natáhl k elektronické ovládací desce na stole. Spustil knižní přehrávač a vyhledal si kázání Sv. Michaela.</p>
<p>Pod heslem „Ráma“ narazil na spoustu referencí. Jeho však zajímalo jediné – známé „Kázání o Rámovi“. Bylo určeno shromáždění asi pěti tisíců Michaelových stoupenců pouhé tři týdny před římským holocaustem. O’Toole se dal do čtení.</p>
<p>„Dneska bych chtěl pohovořit o problému, který v naší radě nadnesla sestra Judy. Konkrétně se jedná o to, zda lze ve zjevení mimozemské vesmírné lodi Ráma spatřovat předmět druhého návratu Kristova. V tomto ohledu nemám však jasno ani já. Bůh mi ale naznačil, že hlášení příštího Kristova návratu bude velmi nezvyklé, může se dokonce stát, že jej lidé na Zemi ani nepostřehnou. Osamělý anděl, či dvě troubící trumpety na nebi nebudou postačujícím signálem. Zvěstování musí být věc viditelná pouhým okem a věc, která si vyžádá pozornost nejširších mas.</p>
<p>Precedens vycházející ze Starého zákona hlásá, že prorocká předzvěst Kristova příchodu musí být zvěstována úkazy na nebesích. Eliášův ohnivý vůz je Rámou své doby. I on byl po technické stránce nepochopitelný, jako je dnes pro lidstvo Ráma. V tamto směru zde existuje jistá podobnost, která není v rozporu s Božím řádem.</p>
<p>Co však já osobně vidím na příletu první rámanské vesmírné lodi před osmi lety za nejnadějnější – říkám první, protože pevně věřím, že budou následovat i další – je skutečnost, že se bude muset lidstvo nad sebou zamyslet i z jiného pohledu, z pohledu mimozemského. Uvykli jsme se dívat na sebe samotné, na pojetí Boha a našeho duševna z omezeného zorného úhlu. My jsme ale součástí celého vesmíru. Jsme jeho děti. A je jen pouhopouhou náhodou, že naše atomy dorostly k vědomí právě na této planetě.</p>
<p>Ráma nás přinutí přemýšlet o nás samotných a o Bohu, jako o součásti vesmíru. A chápejme to jako čest, že vyslal hlasatele právě k nám a v tuto dobu. Jak už jsem vám řekl mnohokrát, celé lidstvo je organizmem na počátečním stupni vývoje. Rámovo zjevení je pro nás signálem zvěstujícím, že pro lidstva nadešel čas postoupit o další stupeň v jeho evolučním vývoji.“</p>
<p>Generál O’Toole vypnul přístroj a promnul si oči. Pročítal si to kázání ještě před setkáním s papežem v Římě. Nyní ale v něm zaregistroval skutečnosti, které dříve přešel. Tak co vlastně jsi, Rámo? ptal se v duchu sám sebe. Hrozba pro Courtney Bothvellovou, nebo přezdvěst druhého příchodu Kristova?</p>
<p>Ještě hodinu před snídaní generál O’Toole stále váhal. Dokonce ani neupřednostňoval jedno, či druhé řešení. Přitěžující skutečností pro něho bylo, že jako voják dostal jasný rozkaz. Uvědomoval si ale také dobře fakt, že jeho povinností není jen plnit rozkazy, ale i chránit všechny Courtney Bothwellové z celé Země. Copak existuje jediný pádný důvod, který by ho opravňoval nesplnit rozkaz?</p>
<p>Pokud by se na Rámu díval jako na pouhopouhý stroj, nelámal by si s jeho zničením generál O’Toole příliš hlavu. Svým jednáním by koneckonců nepřipravil o život jediného Rámana. Ale jak že to Wakefield říkal? Že ta rámanská loď bude pravděpodobně inteligentnější než kdokoliv na Zemi včetně lidí. A nenáleží třeba stroj s vyšší inteligencí mezi Boží výtvory a neřadí se tím před nižší živé formy?</p>
<p>O’Toole začínal čím dál tím více upadat do deprese. Zkrátka už neměl dost sil, aby se vypořádal se spoustou otázek a odpovědí. Rozhodl se tedy zanechat zpytování své vlastní duše a připravit se na splnění rozkazu.</p>
<p>Nejdříve si zopakoval řadu o padesáti číslech, které znal jen on a procesor nukleární zbraně. Před startem ze Země O’Toole sám osobně překontroloval správnost svého kódu u všech zbraní. Řada čísel byla tak dlouhá proto, aby ji nedokázal nikdo odhalit. Každý Newtonův vojenský důstojník, pověřený tímto posláním, si měl kód stanovit sám. Musel ale splňovat dvě podmínky – řadu si kdokoli cizí neměl být schopen zapamatovat, ani to nesměla být například telefonní čísla členů rodiny, která by se dala snadno vypátrat.</p>
<p>Ze sentimentálních důvodů si O’Toole přál, aby devět čísel v jeho kódu byla čísla jeho narození 3-29-42, a narození jeho manželky 2-7-46. Bylo mu ale jasné, že specialisté by tak průhlednou kombinaci museli snadno prohlédnout, a tak se generál rozhodl zakamuflovat jednotlivá čísla dat narození mezi čísla ostatní. Co ale oněch čtyřicet jedna zbývajících? K samotnému číslu čtyřicet jedna poutala O’Toolea velmi zajímavá asociace. Během svého studia poznal na jednom večírku mladého nadaného vědce, který byl vynikajícím znalcem přes čísla. Ten mu mezi dvěmi drinky důvěrně sdělil, že 41 je „velmi zvláštní číslo, které je prvním celým číslem v nejdelší kontinuální řadě kvadratických prvočísel.“</p>
<p>O’Toole nikdy pořádně nepochopil, co vlastně přesně znamená výraz „kvadratické prvočísla“, ale chápal tolik, že řada 41, 43, 47, 53, 61, 71, 83, 97 a dále obsahovala takzvaná „zvláště úspěšná čísla“. Tato řada rostla o rozdíl mezi prvním a druhým členem zvýšený a dvě a obsahovala přesně čtyřicet takových „zvláště úspěšných čísel“. Řada skončila jednačtyřicátým číslem, které už nebylo prvočíslo. Konkrétně 41 x 41 = 1 681. O’Toole se s tímto svým malý tajemstvím svěřil pouze jednou v životě jedinému člověku, své manželce u příležitosti svých čtyřicátých prvních narozenin. Předtím mu ale Kathleen musela slíbit, že si to nechá jen a jen pro sebe.</p>
<p>Pro jeho tajný kód nemohlo existovat nic lepšího. Aby generál O’Toole vytvořil řadu padesáti nejvýše dvoumístných čísel, stanovil si nejprve řadu jedenačtyřiceti takových čísel. Každé z nich bylo výsledkem součtu prvních dvou čísel z odpovídajícího členu ve speciální kontinuální řadě kvadratických prvočísel, který začínal číslem 41. Tedy pětka bylo počátečním číslem, které odpovídalo číslu 41, následovala sedmička odpovídající 43, jedenáctka pro 47 (4 + 7 = 11), osmička pro 53, atd. Čísla obou narození O’Toole zpřeházel užitím obrácené Fibonacciho posloupnosti (34, 21. 13, 8, 5, 2, 1, 1), čímž získal devět posledních čísel potřebných ke kódu.</p>
<p>Nebylo snadné naučit se celou řadu zpaměti, ale generál si ji nechtěl v žádném případě poznamenávat na papír. Bál se, že při jeho ztrátě by mohlo dojít ke zneužití. Sotva si O’Toole v duchu oživil řadu čísel, odebral se do jídelny ke snídani spolu s ostatními kosmonauty.</p>
<p>„Tady je opis mého kódu pro tebe, Francesco, ještě jeden připadne Irině a ten poslední je pro Hiro Jamanaku. Janosi, ty mi musíš prominout,“ řekl admirál Heilmann s bodrým úsměvem, „ale už mi došly náboje. Třeba ti dovolí generál O’Toole vložit jeho kód do jedné z náloží.“</p>
<p>„To je v pořádku, Herr Admirál,“ podotkl Janos s úšklebkem. „Některý privilegia si můžu klidně odříct.“</p>
<p>Heilmann dělal kolem aktivizace nukleárních zbraní zbytečné divadlo. Měl spoustu kopií svého padesátimístného kódu a před celou posádkou se chvástal, jak chytře jej vykoumal. To, jakým způsobem dovolil celé posádce zúčastnit se tak závažného aktu, postrádalo z jeho strany jakýkoli náznak charakteru.</p>
<p>Zato Francesca se v tom doslova vyžívala. To bylo něco pro její kameru! O’Toolea napadlo, zda to dokonce Francesca sama Heilmannovi nenavrhla, ale neměl náladu ani čas na to myslet. O’Toole zůstal i nadále velmi klidný, až ho to samotného udivilo. Postupně mu ale začínalo být z celé té maškarády nanic.</p>
<p>Při samotném zadání kódu admirál Heilmann zmatkoval (připustil, že je poněkud nervóznější) a neustále zapomínal, kde v číselné řadě skončil. Na tuto variantu projektanti systému pamatovali instalováním dvou diod – červené a zelené. Po každém zadaném desátém čísle mu světélka signalizovalo, zda-li byla poslední zadaná dekáda správná. Bezpečnostní výbor byl sice proti takové signalizaci, která by mohla vést ke snadnějšímu odkrytí systému (snadněji lze rozluštit pět desetimístných řad, než jednu padesátimístnou), ale opakované zkušební testy s lidským činitelem před startem jasně ukázaly na nutnost signalizačních diod.</p>
<p>Po druhé dekádě čísel se Heilmannovi rozsvítila červená dioda. „Musel jsem se někde zmýlit,“ komentoval zcela zbytečně situaci.</p>
<p>„Hlasitěji,“ žádala Francesca, která filmovala celý obřad od té chvíle, kdy byly zbraně vyzdviženy.</p>
<p>„Spletl jsem se,“ pronesl opět admirál Heilmann. „Ten hluk kolem mě znervózňuje. Teď musím počkat třicet vteřin, a pak mohu začít znovu.“ Po Heilmannovi zadal do druhé nálože aktivizační kód doktor Brown.</p>
<p>Navenek působil dojmem znuděného člověka, jistě při stiskávaní klávesnice nepociťoval žádné pohnutí. Irina Turgeněvová aktivizovala třetí bombu. Poté pronesla krátký, ale ohnivý projev podtrhující její přesvědčení, že zničení Rámy je věc naprosto nevyhnutelná.</p>
<p>Jak Hiro Jamanaka, tak Francesca, neřekli nic… Francesca však na své kolegy zapůsobila tím, že prvních třicet čísel řady zadala zpaměti. Vzhledem k tomu, že Heilmannův kód uviděla poprvé zhruba před hodinou a od té doby nebyla sama v klidu déle jak tři minuty, byl to pozoruhodný výkon.</p>
<p>Pak přišla řada na generála O’Toolea. S mírným úsměvem došel k první náloži. Ostatní kosmonauté začali potleskem vyjadřovat úctu jak k jeho osobě, tak k boji, který ho vedl k rozhodnutí. On je požádal o ticho, což odůvodnil tím, že má kód naučený zpaměti. Nato zadal první dekádu čísel.</p>
<p>V ten okamžik, kdy se rozsvítilo zelené světlo, se zarazil. Před očima mu v mysli vyvstala freska z druhého podlaží chrámu Sv. Michaela v Římě. Mladík v modré róbě s pohledem upřeným k nebesům káže na schodech pomníku Victora Emmanuela zástupům věřících. Generál O’Toole zaslechl hlas, jasný a přímý. Ten hlas říkal jediné slovo. „Ne!“</p>
<p>Generál se kvapně otočil. „Říkal někdo z vás něco?“ dotázal se s pohledem upřeným na kolegy. Ti však jen záporně vrtěli hlavami. Zmatený O’Toole se obrátil zpět k bombě. Ale na druhou dekádu čísel si už vzpomenout nedokázal. Srdce mu divoce bušilo. Jeho vlastní já se nepřestávalo stále do nekonečna ptát. Co to bylo za hlas? Vůle, potřebná ke splnění rozkazu, se rozplynula jako pára nad vodou.</p>
<p>Michael O’Toole se s hlubokým povzdechem otočil a začal odcházet. Když míjel údivem zkamenělé kosmonauty, zaslechl řev admirála Heilmanna. „Co to vyvádíš?“</p>
<p>„Odcházím do svého pokoje,“ odpověděl O’Toole, aniž by se zastavil.</p>
<p>„To ty bomby nezaktivizuješ?“ zeptal se doktor Brown za jeho zády.</p>
<p>„Ne,“ odvětil krátce O’Toole. „Alespoň prozatím ne.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>56. VYSLYŠENÝ PROSEBNÍK</emphasis></strong></p>
<p>Po zbytek dne setrval generál O’Toole ve svém pokoji. Asi hodinu po jeho odchodu u něho zaklepal admirál Heilmann. Po krátkém bezvýznamném úvodu (to si Heilmann nemohl nikdy odpustit), položil O’Tooleovi zásadní otázku.</p>
<p>„Jsi připraven pokračovat s aktivizací?“</p>
<p>O’Toole zavrtěl hlavou. „To jsem byl, myslím, dnes ráno Otto, ale…“ Heilmann povstal z křesla. „Nařídil jsem Jamanakovi, aby dopravil dvě první nálože do spojovací chodby s Rámou. Do oběda tam budou, kdyby sis to náhodou rozmyslel. Zbylé tři zůstanou prozatím ve skladu.“ Nějakou dobu se díval O’Tooleovi upřeně do očí. „Doufám, že přijdeš k rozumu dřív, než bude pozdě, Michaeli. Na velitelství vládne hotové pozdvižení.“</p>
<p>Francesca vešla s kamerou dvě hodiny po Heilmannovi. Z jejích slov se generál dozvěděl o názoru ostatních kosmonautů, kteří se domnívají, že své dílo nedokončil díky silnému nervovému vypětí. On ale přece není zrádce! Učinit prohlášení jakéhokoliv druhu však Francesce odmítl. Nikdo z posádky by jeho jednání stejně nepochopil, protože se všichni dívají na věc z jiného úhlu.</p>
<p>„Všechny jsem požádala, aby tě nikdo nevolal,“ sdělila mu Francesca soucitným tónem. Přitom se rozhlížela po místnosti a v duchu si už vybírala vhodný záběr pro interview. Přešla až k psacímu stolu a zvědavě si prohlížela jeho desku. „Tohle je Michael ze Sieny?“ zeptala se a uchopila do rukou malou sošku.</p>
<p>O’Toole se unaveně usmál. „Je,“ odpověděl. „A toho muže na kříži budeš, předpokládám, také znát.“</p>
<p>„Velmi dobře,“ přitakala Francesca. „Skutečně velmi dobře… Podívej se, Michaeli, nemusíme si přece na nic hrát. Chtěla bych tě veřejnosti ukázat v nejlepším světle. Nejde mi o žádné řečičky, chápe, ale o to, aby ti tam dole pochopili tvoji situaci…“</p>
<p>„Ti, kteří už teď žádají mou hlavu?“ přerušil ji O’Toole.</p>
<p>„No, to je pravda,“ přiznala Francesca. „A bude to ještě horší. Čím déle budeš otálet s aktivizací bomb, tím více nenávisti v nich vzbudíš.“</p>
<p>„Ale proč?“ nechápal O’Toole. „Nespáchal jsem přece žádný zločin. Pouze jsem posečkal s aktivizací zbraní úžasného ničivého účinku…“</p>
<p>„Tak to vidíš ty!“ rozlítila se Francesca. „Ale v jejich očích jsi nesplnil své poslání hlavně proto, že jsi měl lidi na Zemi chránit. Jsou vyděšení. Je tyhle moralistický kecy nezajímají. Řeklo se jim, že jediná naděje pro ně je zničení toho vehiklu, a ty jim ji bereš! Copak můžou klidně spát?“</p>
<p>„Neříkal to tak nějak i Bothwell…“ mumlal si spíš pro sebe O’Toole. „Co jsi říkal o prezidentovi?“ vyzvídala hned Francesca.</p>
<p>„Ale nic,“ odpověděl a uhnul před jejím zvídavým pohledem. „Tak, a co dál?“ zeptal se skleslý O’Toole.</p>
<p>„Jak už jsem povídala, chci tě lidem ukázat tak dobře, jak to jenom půjde. Učeš se a obleč do uniformy, ne do téhle letecké kombinézy. Trochu tě nalíčím, abys nevypadal jako troska.“ Nato se obrátila k psacímu stolu. „Rodinné fotografe naaranžujeme mezi Michaela a Krista. A ty si pořádně rozmysli, co budeš odpovídat. Přirozeně že se tě zeptám, proč jsi dneska ráno nezvládl aktivizaci bomb.“</p>
<p>Francesca přistoupila k O’Tooleovi a položila mu ruku na rameno. „Já bych se na tvém místě vymluvila na nervové vypětí. Nechci ti přímo radit, jak by ses měl chovat, ale trochu slabosti by na lidi jistě zapůsobilo. Zvláště ve tvé zemi.“</p>
<p>Generála O’Toolea se viditelně dotklo, když se Francesca dala do aranžování pokoje. „Copak tohle musím podstupovat?“ zeptal se znechuceně.</p>
<p>„Když ti nevadí, že tě budou mít za sraba, tak nemusíš,“ odsekla žurnalistka.</p>
<p>Janos se zastavil na návštěvu před obědem. „Ten rozhovor, co s tebou natočila Francesca, je fakt dobrej,“ lhal. „Alespoň po morální stránce tě to částečně ospravedlňuje.“</p>
<p>„Bylo to z mé strany bláznovství, tahat tam všechny ty filozofické bláboly,“ sžíral se O’Toole. „Asi jsem měl dát na Francescu a vymluvit se na únavu.“</p>
<p>„Co se stalo, to už nezměníš,“ soudil Janos. „Ale já jsem nepřišel zpytovat tvé svědomí. To už jsi určitě za dnešek zvládl mnohokrát sám. Přišel jsem se tě zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct.“</p>
<p>„Promiň mi to, Janosi. Toho si cením.“</p>
<p>Oba se na dlouhou dobu odmlčeli. Nakonec se Janos zvedl a zamířil ke dveřím. „Co budeš dělat teď?“ zeptal se potichu generála.</p>
<p>„To bych taky rád věděl,“ odpověděl mu O’Toole. „Nic rozumného mě nenapadá.“</p>
<p>Ráma spojený s Newtonem se stále řítil vstříc Zemi. Každým dnem se blížila pro lidstvo hrozba ztělesněná v gigantickém válci, který se obrovskou rychlostí přibližoval k jeho mateřské planetě. Bylo pravděpodobné, že se spolu srazí, pokud ovšem Ráma nezmění svůj směr. Centrum srážky bylo přibližně stanoveno do státu Tamil Nadu v jižní Indii nedaleko města Madurai. Fyzikové nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin denně rozvíjeli v televizních relacích následky možného střetu. Nikde na Zemi se o ničem jiném nemluvilo.</p>
<p>Tisk celého světa O’Toolea špinil a ponižoval. Francesca se nemýlila. Země si vylévala vztek, pramenící z bezmocnosti a nevědomosti, na americkém generálovi. Padl i návrh na jeho bezodkladné postavení před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu a rozsudek smrti vykonat přímo na palubě Newtona. Všechna jeho předchozí hrdinství byla rázem zapomenuta. Kathleen O’Tooleová musela opustit rodinné sídlo v Bostonu a s pomocí přátel prchnout.</p>
<p>Generál si samozřejmě uvědomoval následky svého jednání. Věděl, co to bude znamenat pro jeho rodinu i pro jeho kariéru. Ale kdykoli se pokusil splnit rozkaz a zbraně aktivizovat, zaznělo mu v uších hlasité a rozhodné „Ne.“</p>
<p>O’Toole dokončoval závěrečné interview s Francescou den před návratem vědecké lodi na Zem. Francesca mu položila i několik velmi zapeklitých otázek. Když se ho dotázala, proč tedy Ráma ještě neprovedl úhybný manévr, hodlá-li se skutečně navést na orbitální dráhu kolem Země, připomněl jí zásady „aerobrakingu“ – vzdušného brždění. Vyzáření energie (nejčastěji tepelné) je nejběžnější metodou, jak se dostat na oběžnou dráhu okolo planety. Jakmile ho ale požádala, aby svoji teorii rozvedl a obhájil, O’Toole mlčel. Na závěr nanesla, že by snad Ráma mohl změnit svůj tvar na aerodynamický, ale on se jen mlčky díval do kamery.</p>
<p>O’Toole vyšel ze svého pokoje až na poslední večeři před návratem Browna, Sabatiniové a Turgeněvové domů. Svou přítomností však celou večeři pokazil. Irina se k němu chovala krajně nepřátelsky a dokonce s ním odmítla sedět u jednoho stolu. David Brown ho ignoroval docela a bavil se s ostatními o laboratoři, která se, buduje v Texasu pro polapeného biota-kraba. Jenom Francesca s Janosem byli k němu přátelští. Proto se generál O’Toole navrátil do svého pokoje hned po jídle, aniž by se s někým rozloučil.</p>
<p>Následující ráno, slabou hodinu před startem vědecké lodi, požádal O’Toole admirála Heilmanna o setkání. „Tak jsi konečně dostal rozum?“ zeptal se ho vzrušeně Němec, sotva vkročil generál do jeho kanceláře. „To je dobře. Ještě stále není pozdě. Zbývá nám I‑12 dní. Když sebou hodíme, mohou nálože vybuchnout v I-9.“</p>
<p>„Pomalu se k tomu propracovávám. Otto,“ odvětil O’Toole, „ale tak daleko jsem se ještě nedostal. Moc o tom pořád přemýšlím. Rád bych stihl ještě dvě věci, promluvit si s papežem Janem Pavlem a sám se jít ještě jednou podívat do Rámy.“</p>
<p>„Blázne!“ ulevil si Heilmann. „My se tady snažíme…“</p>
<p>„Nepochopil jsi mě, Otto,“ zarazil kolegu Američan. Pohlédl mu přímo do očí. „Pokud se nestane něco nepředvídatelného, až budu volat papežovi, nebo až vstoupím do Rámy, budu schopen během minuty zadat svůj kód.“</p>
<p>„To myslíš vážně?“ utvrzoval se Heilmann.</p>
<p>„Dávám ti na to své slovo,“ dosvědčil O’Toole.</p>
<p>Ve své dlouhé emocionálně laděné zpovědi papežovi neřekl O’Toole nic objevného. Tušil, že je jejich rozhovor nahráván, ale nevadilo mu to. Měl na mysli jedinou věc, učinit rozhodnutí o aktivizaci náloží s naprosto čistým svědomím.</p>
<p>Netrpělivě čekal na odpověď. Když se konečně papež Jan Pavel V. objevil na obrazovce, seděl ve stejné místnosti ve Vatikáně, kde po Vánocích přijal O’Toolea.</p>
<p>„Modlil jsem se s tebou, můj synu,“ začal papež dokonalou angličtinou, „zvláště pak během posledního týdne, který byl pro tebe obzvlášť tvrdou zkouškou. Přesto ti nedokážu poradit, co učinit dál. Nevím víc, než víš ty. Oba můžeme jenom doufat, že Bůh ve Své prozíravosti naznačí svým prosebníkům tu správnou cestu.</p>
<p>Přesto mohu poskytnout k tvým zbožným dotazům několik svých postřehů. Snad alespoň ty ti budou k užitku… Nemohu říci, zda hlas který jsi slyšel, byl hlasem svatého Michaela, či zda to byl zbožný prožitek. Souhlasím však s tím, že jistou kategorii lidských zkušeností nelze vysvětlit ani racionálně ani z hlediska vědeckého. Mohl by to tedy být skutečně hlas svatého Michaela, ale rozhodnout se musíš už ty sám.</p>
<p>Před třemi měsíci jsme se shodli na tom, že Bůh musel rozhodně stvořit i Rámany, ať už v jakékoli podobě. Ale On rovněž stvořil viry a bakterie, původce mnohých lidských běd a utrpení. Nemůžeme tedy Bohu blahořečit, pokud nepřežijeme. Mně samotnému to připadá, jako by Bůh od nás očekával klid a rozvahu namísto ukvapených gest v případě možného ohrožení našeho samotného bytí.</p>
<p>Možná úloha Rámy jako předzvěsti druhého návratu Kristova, se mi jeví jako velmi sporná. Několik kněží naší víry sice souhlasí se svatým Michaelem, ale těch je menšina. Většině z nás se Ráma jeví jako životně sterilní na to, aby mohl být hlasatelem.</p>
<p>To poslední, nejzásadnější rozhodnutí, musíš ale učinit ty sám. Pokračuj i nadále v modlitbách a já věřím, že tě Bůh vyslyší, i když možná ne tak okázale, jak by sis přál. On nikdy nepromlouvá ke svému věřícímu týmž způsobem, ani Jeho znamení nebývají stejná. Pamatuj ale, prosím, na jedno, až budeš pátrat v Rámových útrobách ve jménu božím, zástupy věřících se zde na Zemi budou za tebe modlit. Doufej, že Bůh tvé prosby vyslyší a odpoví ti. Na tobě záleží, abys jeho požehnání rozpoznal a tlumočil dál.“</p>
<p>Jan Pavel zakončil svoji řeč požehnáním a modlitbou Páně. Generál O’Toole mechanicky poklekl a modlil se nahlas se svým duchovním otcem. Jakmile obrazovka potemněla, zrekapituloval si ještě jednou papežova slova. Určitě se ubírám po správné cestě, utvrzoval se O’Toole. Je to ale cesta, na které mě nečekají žádné okázalé nebeské ovace.</p>
<p>Po citové stránce nebyl O’Toole na návrat do Rámy připraven. Snad na něho zapůsobilo to obrovské schodiště, které bylo mnohonásobně větší, než jaké kdy člověk vybudoval. Nebo se na jeho mysli odrazil dlouhodobý nucený pobyt na Newtonově palubě? Ať už byla příčina jakákoli, byl Michael O’Toole ohromen doslova vším, s čím se po návratu do gigantické vesmírné lodi setkal.</p>
<p>O’Toole neměl žádnou konkrétní představu o své další činnosti. Hrdlo se mu sevřelo úzkostí a oči zalily slzami hned několikrát, když si z břehu Válcového moře prohlížel dalekohledem záhadné newyorské mrakodrapy a když s úžasem zíral, jako všichni kosmonauté před ním, na obrovské rohy zdobící Jižní polokouli. Vše v O’Tooleovi vzbuzovalo současně bázeň i úctu jako tehdy, kdy prvně vstoupil do jedné z nejstarších evropských katedrál.</p>
<p>Rámanskou noc strávil v Betě v jedné z chatek, které tam zůstaly po kosmonautech při plnění jejich druhého vědeckého úkolu. Našel i dva týdny starý Wakefieldův vzkaz, který v něm vzbudil touhu smontovat člun a rozjet se do New Yorku. O’Toole ale musel krotit své vášně a zaměřit se na hlavní a naléhavější účel jeho cesty.</p>
<p>Musel si přiznat, že Ráma je jistě pozoruhodným výtvorem, ale že jeho úchvatnost nelze poměřovat s hodnotami, o které by bylo lidstvo připraveno. Jakmile nadešel nový rámanský den, byl O’Toole rozhodnut zaktivizovat zbraně dříve, než se opět setmí.</p>
<p>Přesto i nadále trochu váhal. Projel terénním vozem po celé délce pobřeží, pozoroval New York a také pět set metrů vysoký útes na druhé straně moře. Na své poslední cestě přes Beta tábor se zde chvíli zastavil, aby si na památku posbíral pár drobností, které tam jeho kolegové při spěšném odchodu zanechali a které neodnesla vichřice.</p>
<p>Než se generál O’Toole rozjel zpět k výtahu, vydatně se prospal. Plně si uvědomoval, co bude následovat po jeho návratu na Newtona. Naposledy poklekl na zem a pomodlil se. Slabý půl kilometr nad zemí se ještě v sedačce výtahu obrátila pohlédl směrem přes Hlavní rovinu na panoráma Rámy. Brzy už z toho nezbude nic, pomyslel si, díky ohnivé výhni vypuštěné z rukou člověka. Zaostřil ještě pohled na New York. Najednou jakoby se mu zazdálo, že spatřil na rámanské obloze pohybující se tmavou skvrnu.</p>
<p>S třesoucíma se rukama přiložil dalekohled k očím. Během chvilky tu záhadnou skvrnu zaměřil. Po zaostření rozeznal tři letící ptáky. Byli sice příliš daleko, ale bylo to skutečně tak. Po rámanské obloze se vznášeli ptáci!</p>
<p>Vlna radosti zaplavila celé jeho tělo. Zavýskl radostí a sledoval je dalekohledem tak dlouho, dokud to jen bylo možné. Těch zbývajících třicet minut jízdy na vrchol Alfa schodiště mu připadalo jako celá věčnost.</p>
<p>Americký důstojník hbitě přestoupil na jinou sedačku a začal opět klesat do Rámy. Tolik toužil ještě jednou zahlédnout ty tři ptáky. Kdyby se mi je jenom podařilo vyfotit, uvažoval a v duchu si už plánoval jízdu k Válcovému moři, pak bych mohl jasně všem dokázat, že tu existuje život.</p>
<p>Z výše dvou kilometrů nad zemí je už však nezahlédl. Poněkud zklamán a rozladěn odložil dalekohled, aby mohl vystoupit. Po každé straně výtahu tam však na něho čekali Richard Wakefield a Nicole des Jardinsová.</p>
<p>Generál O’Toole sevřel oba dva pevně do náruče a slzy radosti se mu proudem řinuly po tvářích. Nato poklekl na Rámovu zem. „Můj Bože,“ pravil a šeptem odříkával modlitbu Díků. „Můj Bože,“ opakoval stále dokola.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>57. TŘI KAMARÁDI</emphasis></strong></p>
<p>Tři kosmonauté mluvili dobrou hodinu jeden přes druhého. Měli si toho tolik co říct. Když se Nicole zmínila o hrůze, která ji jímala při pohledu na mrtvého Takagišiho, O’Toole pokýval hlavou a tiše dodal. „V tomto světě existuje tolik nezodpovězených otázek,“ řekl s očima upřenýma k obloze. „Zatrpkli jste snad kvůli tomu?“ zeptal se jich nato hlasem řečníka.</p>
<p>Richard a Nicole vysoce ocenili generálovu odvahu, když svým kódem nezaktivizoval zbraně. Také se zhrozili nad rozhodnutím vojenského velitelství RV zničit Rámu. „S užitím atomových zbraní proti téhle lodi nemůžeme přece souhlasit,“ řekla Nicole. „Věřím tomu, že ve své podstatě není nepřátelská. Stejně tak jsem přesvědčená, že míří k Zemi jedině proto, aby nám předala nějaký specifický vzkaz.“</p>
<p>Richard Nicole mírně naznačil, aby se nenechávala příliš unášet svými emocemi. „To je možné, že se nechávám příliš unášet svými city.“ namítla Nicole, „ale my máme přece důkaz, že je tato loď ve spojení se svým předchůdcem. To je závažná trhlina pro povel k jejímu zničení. Jistě bude i v kontaktu s Rámou III, který už může být na cestě k nám. Ukážeme-li se nyní jako nepřátelé, jak se potom budeme schopni ubránit soustředěnému útoku vyspělejší civilizace?“</p>
<p>Generál O’Toole pohlédl na Nicole s obdivem. „To je přece skvělá úvaha,“ poznamenal. „Je to ostuda, že nás nepřipustili do diskuze s MVS. Takhle se na to nikdo nedíval…“</p>
<p>„Neodložíme to raději až po návratu na Newtona?“ přerušil je Richard. „Do půl hodiny bude zase tma a to ještě nebude ani jeden z nás nahoře. Já totiž hrozně nerad řídím potmě.“</p>
<p>Každý z oněch třech kosmonautů tehdy věřil, že opouštějí Rámu naposledy. S posledními ubývajícími minutami se usilovně snažili vrýt si do paměti úžasnou krajinu, nad kterou právě stoupali. Nicole pociťovala jakýsi nepopsatelný povznášející pocit. Krásný pocit z Rámova úchvatného světa se mísil s rostoucí vírou, že opět sevře do náruče svou milovanou dcerku Genevievu. Celou její mysl zaplavila představa malebného údolí v Beauvois. S chutí se oddávala myšlenkám na setkání s tátou i s dcerkou po návratu domů. Už do týdne, nejvýše do deseti dnů, je zase uvidím, těšila se.</p>
<p>Během jízdy se Michael O’Toole ještě jednou hluboce zamýšlel nad tím, co ho vedlo k rozhodnutí neaktivizovat nálože. Jakmile v Rámovi zavládla tma, rázně a nečekaně, věděl už, že okamžitě zavolá zpátky na Zem, a věděl také, co jim řekne. Hned se spojí s velitelstvím MVS. Nechá Nicole s Richardem vylíčit jejich zážitky a Nicole jim navíc vysvětlí, proč je toho názoru, že by Rámovo zničení mělo nedozírné následky. O’Toole věřil, že na podkladě takových důkazů musí rozkaz zrušit.</p>
<p>Na vrcholu výtahu rozsvítil generál baterku. Vyhoupl se ze sedačky v beztížném prostoru a stoupl si vedle Nicole. Spolu tak počkali na Richarda Wakefielda, aby pak všichni společně nastoupili do nákladního výtahu vzdáleného sto metrů. Po nástupu do zdviže, která vedla Rámovou skořepinou do nitra Newtona, dopadl Richardův světelný kužel na veliký kovový předmět v rohu plošiny. „Tohle je jedna z těch bomb?“ zeptal se.</p>
<p>Nukleární zbraň připomínala svým tvarem skutečně velkou kulku. Nicole přeběhl mráz po zádech. Jasně, může mít jakýkoli tvar, uvažovala. Ale moc by mě zajímalo, proč si museli vybrat zrovna tenhle…</p>
<p>„Co je to ale za hrozný výmysl tam nahoře?“ dotázal se Richard O’Toolea.</p>
<p>Generál se zachmuřil a sledoval přitom pohledem neznámý předmět osvětlený kuželem baterky. „Nemám tušení,“ připustil. „Vidím to poprvé.“ Sestoupil z výtahové plošiny. Richard s Nicole ho následovali.</p>
<p>Generál O’Toole nejistě došel až ke zbrani a prohlížel si podivné zařízení připevněné nad kódovací klávesnicí. Bylo napevno uchyceno na boku zbraně. Vyčnívalo z něj deset drobných kloubových výčnělků – alespoň tak se to jevilo O’Tooleovi, které začaly z nenadání vyťukávat do klávesnice jednotlivé číslice. První byla „5“, rychle následovala „7“ a pak ještě dalších osm. Zelená dioda potvrdila správnost první dekády.</p>
<p>Pár vteřin nato vyťukalo zařízení dalších deset kódů a zelená kontrolka se opět rozzářila. O’Toole zkameněl zděšením. „Proboha, to je přece můj, kód! Někdo mi ho ukradl…“ Z úleku se vzpamatoval, až když červené světlo zvěstovalo chybu ve třetí dekádě.</p>
<p>„Jasně,“ odpovídal vzápětí O’Toole na Richardovo naléhání. „Tohle sem instalovali, aby mohli zadat můj kód v mé nepřítomnosti. Ale znají správně jen první dvě dekády. Už jsem se bál…“ O’Toole se odmlčel, neboť pocit příkoří a potupy byl příliš silný.</p>
<p>„Počítali už s tím, že se nevrátíš,“ napadlo okamžitě Nicole.</p>
<p>„Snad to sem mohl instalovat Heilmann s Jamanakou,“ odpověděl O’Toole. „Ale mohli to být stejně tak i mimozemšťané… nebo dokonce i bioti.“</p>
<p>„Tomu nevěř,“ oponoval mu Richard. „Tahle technika je na ně příliš humpolácká.“</p>
<p>„Za dané situace,“ řekl O’Toole a už vyndával z vaku nářadí na odstranění aparatury, „mě nic lepšího nenapadá.“</p>
<p>Na druhém konci spojovací chodby u Newtona nalezli O’Toole, Wakefield a des Jardinsová druhou nálož se stejným zařízením. I ono ale selhalo při pokusu o zadání třetí dekády. Odmontovali jej stejně jako to první. S tím Rámu opustili.</p>
<p>V Newtonově vojenské lodi je nikdo nevítal. Generál O’Toole předpokládal, že admirál Heilmann a Jamanaka spí ve svých pokojích. Vydal se tedy za Heilmannem, aby si s ním promluvil mezi čtyřma očima. Ale ložnice obou mužů byly prázdné. Netrvalo dlouho, než se přesvědčil, že je vojenská loď prázdná, tedy její obytná a pracovní část.</p>
<p>Pátrání ve skladovacích prostorách v zadní části lodi bylo stejně bezvýsledné. Zde zjistili, že schází jeden ze záchranných vesmírných člunů. Tímto zjištěním vyvstal logicky další sled otázek. Kam se mohli Heilmann a Jamanaka vydat v záchranné raketě? A jak to, že porušili jeden z hlavních příkazů a nenechali na palubě Newtona alespoň jednoho člena posádky?</p>
<p>Všichni tři kosmonauté se vrátili do řídícího střediska k poradě. O’Toole vyslovil tu bláznivou myšlenku jako první. „Co myslíte, mohou tihle pruhovaní hadi nebo bioti vniknout na palubu? Koneckonců není to tak obtížné i při zapnutém bezpečnostním systému.“</p>
<p>Nikdo se neodvažoval říct nahlas, co si mysleli všichni. Jestli někdo, nebo něco na lodi zahubilo jejich kolegy, hrozilo nebezpečí i jim…</p>
<p>„A proč nezavoláme Zemi a neoznámíme jim, že jsme naživu?“ prolomil Richard ticho.</p>
<p>Generál O’Toole se pousmál. „Dobrý nápad.“ Přistoupil k ovládacímu pultu a zapnul přístroj. Na velké obrazovce se objevil stálý standardní obraz. „To je divné,“ zabručel generál. „Podle všeho nemáme se Zemí přímé videospojení. Proč by ale měnili konfiguraci datového systému?“</p>
<p>Američan vyťukal na klávesnici soustavu základních povelů s cílem navázat se Zemí multikanálové spojení. Obrazovka se namísto toho jen hemžila chybami. „Co to k čertu je?“ ulevil si Richard. „Vypadá to na úplné selhání videosystému.“ Obrátil se k O’Tooleovi. „V tomhle směru jsi odborník ty, generále. Co si o tom všem myslíš?“</p>
<p>Generál O’Toole neměl na žertování náladu. „Vůbec se mi to nelíbí, Richarde. Něco takového jsem viděl jen jednou – když při prvních simulacích zapomněl nějaký ňouma zapnout komunikační software. Tam bych hledal chybu.“</p>
<p>Richard navrhl O’Tooleovi, aby podrobil videokomunikační software standardnímu sebekontrolnímu testu. Nato začali oba dál rozvíjet své teorie a úvahy.</p>
<p>„Zadržte pánové,“ přerušila je Nicole. „Neměli bychom se raději soustředit na problém jako na celek, než začneme rozpitvávat jeho jednotlivé části?“ Oba muži se přestali dohadovat a vyčkávali na její návrh. „Z téhle lodi zmizel Heilmann, Jamanaka a jedna záchranná raketa,“ spustila Nicole a přitom přecházela pomalu po řídícím středisku. „A někdo se pokusil ve spojovací chodbě zaktivizovat nukleární zbraně. Navíc, z ničeho nic vysadí spojový software, který bezvadně pracoval stovky dní. Napadá někoho z vás pro tuto situaci rozumné vysvětlení?“</p>
<p>Dlouho nikdo nepromluvil. „Generálova teorie o možném vpádu nepřátel na Newtonovu palubu je celkem přijatelná,“ připustil Richard. „Heilmann s Jamanakou možná prchli, aby si zachránili holé životy. Software mohli poškodit vetřelci.“</p>
<p>Nicole tím ale nepřesvědčil. „Nic z toho, co jsem tady viděla, nenasvědčuje invazi biotů či jiných nepřátel.“</p>
<p>„Anebo se třeba Heilmann s Jamanakou pokoušeli přijít na generálův kód,“ dodal Wakefield, „a báli se…“</p>
<p>„Dost! Dost!“ okřikla ho Nicole. „Něco se děje s monitorem.“ Oba muži se ohlédli právě v ten okamžik, kdy se začal na obrazovce rýsovat Heilmannův obličej.</p>
<p>„Nazdar, generále O’Toole,“ pozdravil Heilmann z veliké obrazovky s úsměvem. „Tenhle videozáznam byl pořízen po tvém průchodu Newtonovou přechodovou komorou. Odlétám spolu s Jamanakou v jedné ze záchranných raket tři hodiny před dnem I-9. Rozkaz k opuštění Newtona dorazil slabou hodinku po tvém odchodu do Rámy.“</p>
<p>„Rozkazy určené tobě jsou jasné a jednoduché. Máš za úkol zaktivizovat dvě bomby ve spojovací chodbě a i ty tři ve skladu. Pak bys měl odletět ve druhé záchranné raketě do osmi hodin nato. Těch elektronických desek na dvou bombách si nevšímej. Jejich instalaci nařídilo vojenské velitelství RV – zkoušejí nějaké nové dešifrovací zařízení.</p>
<p>Záchranný člun je navíc vybaven propulzním systémem pro případ nouze. Jeho software je naprogramován tak, aby tě dovedl k mateřské lodi MVS, která je již v bezpečné oblasti. Jediné, co musí udělat, je, že zadáš přesný čas tvého odletu. Zde tě upozorňuji, že navigační algoritmus záchranné rakety je platný pouze tehdy, opustíš-li Newtona dříve, jak před dnem I-6. Po tomto termínu v podstatě neexistuje žádný způsob, jak odtud uniknout.“</p>
<p>Heilmann se dramaticky odmlčela s naléhavým tónem v hlase dodal. „Neztrácej už dál čas, Michaeli. Zaktivizuj zbraně a okamžitě nasedni do rakety. Už je zásobena jídlem a vším potřebným… Šťastný návrat domů. Setkáme se na Zemi.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>58. VOLBA</emphasis></strong></p>
<p>„Klidně bych se vsadil,“ vysvětloval Richard Wakefield, „že si Heilmann s Jamanakou při jejich opatrnosti nabrali extra zásoby. A u těch lehkých záchranných raket je znát každé kilo.“</p>
<p>„Jak znát?“ nechápala Nicole.</p>
<p>„No tak, že by se nemusela dostat na orbitální dráhu okolo Země – prostě by se kolem ní prohnala tak rychle, že už by nemohla být zachráněna.“</p>
<p>„Tím chceš naznačit, že ta raketa pobere jenom jednoho z nás?“ přidal se O’Toole.</p>
<p>Richard s odpovědí chvíli váhal. „Nejspíš to tak bude. Všechno je ale závislé na době startu. Museli bychom to propočítat. I když osobně nevidím důvod, proč neodletět s celou Newtonovou vojenskou lodí. Koneckonců, mám na pilotování zkoušky. Nemám pouze oprávnění k řízení tak veliké lodi, ale když odhodíme vše, co nebudeme nutně potřebovat, šlo by to snad zvládnout… I to by se muselo spočítat.“</p>
<p>To vedlo Nicole k rozhodnutí, že bude nutno provést kontrolu zásob v záchranné raketě a stanovit jejich nutné množství pro tři osoby. I v případě Richardova návrhu, který horoval pro návrat na Zem vojenskou lodí, by musela svrhnout nadbytečné zásoby z paluby.</p>
<p>Zatímco O’Toole s Wakefieldem pracovali s palubními počítači v řídícím středisku, probírala se Nicole skladem. Ze všeho nejdříve pečlivě zkontrolovala záchrannou raketu. Tyto stroje byly většinou užívány jako průzkumné pro jedinou osobu, ale konstruktéři pamatovali i na jejich užiti pro nouzové účely. Dva lidé by se do ní ještě jakžtakž vtěsnali i s týdenní zásobou potravin. Ale co tři osoby? ptala se Nicole v duchu sama sebe. Nemožné! Nebylo by tam k hnutí. O adekvátních zásobách jídla ani nemluvě. Nicole se snažila představit si stísněné prostory kabiny, kde by museli vydržel sedm až osm dní. Bylo by to daleko horší než v jámě v New Yorku.</p>
<p>Nicole zběžně prošla zásoby které do záchranného člunu dopravili Heilmann s Jamanakou. Skladba potravin odpovídala jak co do množství, tak co do kvality na týdenní let. Zdravotní výbava však byla víc než žalostná. Nicole si udělala pár poznámek, kde si zhruba načrtla množství zásob nutných pro dvoučlennou posádku.</p>
<p>Jakmile s tím byla hotová, přešla k nukleárním náložím, které poklidně ležely nedaleko přechodové komory. Prsty přejela po jejich hladkém ocelovém plášti. Tak takhle vypadají nejničivější zbraně, uvažovala, nad jejichž vývojem si lámali hlavu nejschopnější fyzikové dvacátého století.</p>
<p>Jako lidstvo jsme jenom k pláči, rozjímala Nicole mezi atomovými bombami. Konečně k nám přiletí na návštěvu mimozemšťané. My ještě ani pořádně netušíme, s jakými úmysly přicházejí, a už je rozmetáme v prach.</p>
<p>Loudala se ze skladu k obytné části sklíčená depresí a smutkem. Mou největší chybou asi bude, říkala si Nicole, že očekávám od života příliš. Sama od sebe. Od těch, co miluji. Ale asi i od celého lidstva vůbec. Jako druh jsme ještě stále nedozráli.</p>
<p>Vtom se jí začal silně zvedat žaludek. Čím to je? přemítala usilovně. Že by se ty bomby chystaly vybuchnout? Takhle špatně jí bylo naposledy před patnácti lety po dvou hodinách letu z Los Angeles do Paříže. Ne, to není možné, přesvědčovala sama sebe. Ale pro jistotu bych to měla zkontrolovat…</p>
<p>„A to je další důvod, proč nemůžeme letět v záchranné raketě tři. Já vím, je to kruté, Nicole. I kdybychom tam dokázali nějak vtěsnat naše těla a zásoby, byli bychom tak těžcí, že bychom se stěží přiblížili orbitální dráze okolo Slunce. Tam by se naše naděje na záchranu prakticky rovnala nule.“</p>
<p>„Tak dobře,“ odvětila Nicole Richardovi a snažila se přitom, aby to neznělo příliš poraženecky, „máme stále ještě jednu možnost. Můžeme letět domů tímhle velkým krámem. Ten pojme náklad několika desítek tisíc kilogramů.“</p>
<p>„Bojím se, že to není podstatné,“ zarazil ji generál O’Toole. Nicole se podívala nevěřícně na Richarda. „O čem to mluví?“</p>
<p>Richard Wakefield vstala došel až k Nicole. Uchopil její dlaně do svých. „Velkokapacitní počítač lodi přeprogramovali k tomu, aby dešifroval O’Tooleův kód. Tím vyřadili z provozu celý navigační systém. Jako transportní modul se tahle loď užít zkrátka nedá.“</p>
<p>Hlas generála O’Toolea už k ní zazníval jakoby z dálky. „Museli s tím začít pár minut po mém odchodu. Richardovi se podařilo podle sledu příkazů stanovit, že dešifrovací software začal fungovat během necelých dvou hodin od chvíle, kdy jsem vstoupil do Rámy.“</p>
<p>„Proč ale zneschopnili Newtona?“</p>
<p>„Ty to vážně nevíš?“ zeptal se rozhněvaný generál. „Prostě se změnilo pořadí priorit. Aktivizace zbraní se vyhoupla na první místo. Nechtěli ztrácet čas, než radiový signál doletí odtud na Zem a zase zpátky. Tak si vypomohli tímhle počítačem a prostoje prakticky anulovali.“</p>
<p>„Podíváme-li se pravdě do očí,“ začal uvažovat Richard a přecházel přitom po místnosti, „pak si musíme přiznat holý fakt, že plně naložená Newtonova vojenská loď má ještě menší šanci dostat se na orbit než záchranná raketa se dvěma lidmi vybavená propulzním systémem. MVS tím nic neriskovala, když tuhle loď vyřadila z provozu.“</p>
<p>„Zpropadeně! Copak to ale bylo nutné?“ rozlítil se generál. „Proč nepočkali, až se vrátím?“</p>
<p>Nicole prudce dosedla na volné křeslo. Točila se jí hlava a bylo jí zle. „Co to s tebou je?“ strachoval se o ni Richard.</p>
<p>„Od rána mi není dobře,“ odpověděla Nicole. „Asi jsem v jiném stavu. S jistotou se to dozvím tak za dvacet minut.“ Pousmála se na zaskočeného Richarda. „Obyčejně se nestává, aby žena otěhotněla po dobu devadesáti dní po užití neutrabriolátu. Ale jak vidíš, stát se to může…“</p>
<p>„Blahopřeji,“ vskočil jí do řeči překvapený generál O’Toole. „Vůbec jsem netušil, že jste si vy dva naplánovali rodinu.“</p>
<p>„Ani já ne,“ připustil stále šokovaný Richard. Objal Nicole a pevně ji k sobě přivinul. „Ani já ne,“ opakoval ještě jednou.</p>
<p>„O tom se dál dohadovat nebudeme,“ namítl generál O’Toole důrazně. „I kdyby Nicole s tebou dítě nečekala, trval bych na tom, abyste záchrannou raketou odletěli vy dva. Já tady zůstanu. To je jediné rozumné řešení. Tak za prvé. Hlavním kritériem v našem problému je váha, a já jsem z vás nejtěžší. A za další, vy jste na rozdíl ode mě mladí a máte ještě život před sebou. A ty víš, jak se ta věc řídí, já si to nezkusil ještě ani jednou. Mimochodem,“ dodal suše, „mě by na Zemi čekal jedině soud za nesplnění rozkazu.“</p>
<p>„A tobě bych chtěl zdůraznit, naše milá doktorko,“ pokračoval O’Toole za okamžik, „že máš pod srdcem jedinečné dítě. Žádný člověk totiž ještě nebyl zplozen v kosmické lodi mimozemšťanů.“ Povstal a slavnostně se rozhlédl kolem sebe. „A nyní bych navrhoval, abychom otevřeli láhev vína a oslavili tak poslední společný večer.“</p>
<p>Nicole se dívala na generála, který se rozběhl do skladu potravin. Otevřel jej a začal se v něm přehrabávat. „Já dám přednost ovocnému džusu, Michaeli,“ zavolala za ním. „Teď stejně nesmím víc jak jednu skleničku vína.“</p>
<p>„Ale jistě,“ odvětil vzápětí. „Stále na to zapomínám. Ale na poslední večer by to chtělo něco výjimečného. Ještě naposledy bych chtěl…“ Generálu O’Tooleovi selhal hlas. Donesl ke stolu víno a džus a podal Richardovi a Nicole kelímek. „Chtěl bych vám říct,“ oslovil je tichým, pohnutým hlasem, „že si nedovedu představit lepší pár než vás dva. Přeji vám hodně štěstí a radosti, zvláště pak vašemu dítěti.“</p>
<p>Tři kosmonauté si připili a pár vteřin mlčeli. „Tušíme to všichni, ne?“ zeptal se za všechny sotva slyšitelně O’Toole. „Na Zemi už museli proti nám vystřelit rakety. Kolik myslí, že nám zbývá, Richarde?“</p>
<p>„Podle toho, co říkal ze záznamu admirál Heilmann, bych usuzoval, že první střela zasáhne Rámu dne I-5. To by odpovídalo tomu, že záchranná raketa už mezitím dosáhne bezpečné zóny, kde by ji nemělo ohrozit žádné záření ani létající úlomky z lodi.“</p>
<p>„O jakých raketách si to tu povídáte?“ nechápala Nicole.</p>
<p>Richard se k ní naklonil. „Michael i já jsme si jisti,“ řekl vážným tónem, „že vojenské velitelství RV nařídilo vést proti Rámovi raketový útok. Nemají totiž žádnou záruku, že se generál O’Toole vrátí na Newtona a zaktivizuje nálože. Tohle je jediný možný způsob, jak uchránit Zem před hrozbou z vesmíru.“</p>
<p>„Takže mně zbývá o něco málo víc jak osmačtyřicet hodin, abych se smířil s Pánem Bohem,“ dodal generál O’Toole. „Byl to vážně pozoruhodný život. Děkuji Mu za něj a nelituji ničeho.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>59. SEN O OSUDU</emphasis></strong></p>
<p>Když Nicole rozpažila, nahmatala nalevo Richarda a napravo zásobník s vodou. „Začíná tu být pěkně těsno,“ zhodnotila situaci a vrtěla se přitom v sedadle jako had.</p>
<p>„To tedy ano,“ přitakal Richard zjevně duchem nepřítomen. Právě totiž sledoval obrazovka přímo před sebou, který byl umístěn na palubní desce záchranné rakety. Vyklepal na klávesnici pár povelů a čekal na výsledky. Když je konečně obdržel, zachmuřil se.</p>
<p>„Snad bych se to měla ještě jednou pokusit přerovnat,“ povzdechla si bezradná Nicole. „Kdybych měla jistotu, že budeme do sedmi dnů zachráněni, mohla bych ušetřit trochu místa a čtrnáct kilo váhy navíc,“ pokračovala a ohlížela se přitom ze sedadla kolem sebe, kde byly umístěny různé zásoby.</p>
<p>Richard neodpovídal. „Proboha,“ zašeptal, jakmile se na obrazovce objevily řady čísel.</p>
<p>„Co se stalo?“ znejistěla Nicole.</p>
<p>„Něco mi tu nesedí,“ řekl Richard. „Navigační kód zde byl vypracován pro poněkud jiné případy – dá se očekávat, že pokud nám vysadí jeden akcelerometr, nedosáhneme konvergence.“ Nicole vycítila, že v tuto chvíli je nejvhodnější na okamžik počkat a vysvětlení přijde samo. „Kdybychom museli na chvíli zastavit z důvodů vyvolaných pohonnou jednotkou, pravděpodobně by nám to zabralo několik hodin, než bychom se opět rozjeli.“</p>
<p>„Ale vždyť jsi přece povídal, že je toho paliva pro nás dva habaděj?“</p>
<p>„Paliva ano. Ale při změně navigačního algoritmu se zde nepředpokládá hmotnost větší než sto kilogramů. To by odpovídalo tak pro Takagišiho a zásoby pro něho.“</p>
<p>Nicole vycítila Richardovo zneklidnění. „Snad bychom to měli zvládnout, nedojde-li k nějakému závažnějšímu selhání.“ pokračoval. „Naše záchranná raketa bude vůbec první, která bude nasazena do takových složitých podmínek.“</p>
<p>Čelním oknem zahlédli generála O’Toolea, který se k nim přibližoval. V ruce nesl malý předmět. Byl to SB, jeden z Richardových robotů. „Skoro jsem zapomněl, že jsem ho měl u sebe,“ vysvětloval O’Toole Richardovi, který nepřestával vděčně děkovat a radovat se jako malé dítě.</p>
<p>„Už jsem ani nečekal, že se s některým z nich ještě setkám,“ křičel jako smyslů zbavený.</p>
<p>„Kosmonaut Tabori uspořádal tvé věci, když jsi se nevracel na vědeckou loď. Požádal mě tehdy, abych na toho robotka dohlédl, co kdyby náhodou…</p>
<p>„Děkuji ti mockrát, Janosi!“ blahořečil mu Richard a vystoupil z rakety na zem. „Tenhle je velmi zvláštní, víš, Michaeli,“ vysvětloval s jiskrou v oku a zapnul SB.</p>
<p>„Znáš nějaký Shakespearův sonet?“</p>
<p>„Jeden má Kathleen obzvláště ráda. Jenom jestli si dokážu vzpomenout. Začíná to nějak takhle. „To roční období…“</p>
<p>„Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas, kdy žloutnou stromy a poslední lístek visí v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz, v tom kůru zříceném, kde pěli ptáci kdysi.</p>
<p>Ve mně už vidíš jen dech, jehož slabý svit na nebi k západu pomalu dohasíná…“</p>
<p>Ženský hlas, který vycházel z SB, dojal jak Nicole, tak generála O’Toolea, kterému se dokonce v koutcích očí zaleskly slzy. Jakmile robot dorecitoval, stiskla Nicole generálovi soucitně ruku.</p>
<p>„Nezmínil jsi se Michaelovi o tom problému s navigací záchranné rakety, viď?“ zeptala se Nicole. Ležela vedle Richarda v jedné z malých ložniček ve vojenské lodi.</p>
<p>„Ne, nezmínil,“ odpověděl jí Richard tiše. „Nechci mu přidělávat další starosti. Tolik věří tomu, že se musíme zachránit.“</p>
<p>Nicole vyhledala po hmatu Richarda a pohladila ho. „Můžeme tu přece zůstat, miláčku – pak by měl Michael větší šanci na přežití.“</p>
<p>Naklonil se k ní. Cítila jeho pohled, i když ho ve tmě nemohla vidět. „Taky mě to napadlo,“ přiznal se Richard. „Ale on by na to nikdy nepřistoupil. Dokonce jsem uvažovali o tom, že bych tě poslal samotnou. Co ty na to?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla po chvilce rozmýšlení. „To by se mi nelíbilo. Raději bych letěla s tebou, pokud ovšem…“</p>
<p>„Pokud ovšem co?“</p>
<p>„Pokud ovšem existují dvě rozdílné reálné šance. Jestliže by jeden z vás mohl přežít a dvěma by hrozila jistá záhuba, pak se mi…“</p>
<p>„Předem ti to nikdo přesně nepoví,“ zarazil ji Richard. „Já osobně v tom nevidím velký rozdíl, když poletíme spolu. Pořád to bude lepší, než zůstat tady.“</p>
<p>„Ty věříš tomu, že už byly rakety proti Rámovi vypuštěny, viď?“</p>
<p>„Ano. Vždyť je to přece logický. A klidně bych se i vsadil, že opatření v tomto směru byla učiněna hned potom, co Ráma změnil kurz.“</p>
<p>Oba dva se na chvíli odmlčeli. Nicole se marně pokoušela usnout. Rozhodli se pro šestihodinový odpočinek před dlouhou, vyčerpávající cestou. Nicole ale stále nedokázala nalézt vnitřní klid. Neustále měla před očima generála O’Toolea umírajícího žárem nukleárního výbuchu.</p>
<p>„Je to vážně obdivuhodný člověk,“ pronesla tiše Nicole, protože nevěděla, zda je Richard ještě vzhůru.</p>
<p>„To je,“ přitakal Richard stejně potichu. „Závidím mu tu jeho vnitřní vyrovnanost. Já sám bych se nedokázal tak lehce zříct života ve prospěch někoho jiného.“ Po chvilce pokračoval. „Usuzuji, že to vyvěrá z jeho hlubokého náboženského přesvědčení. Ve smrti nevidí konec, ale jakýsi přechod.“</p>
<p>Dokázala bych to, uvažovala v duchu Nicole. Dokázala bych se vzdát svého života kvůli Genevieve. Snad i kvůli Richardovi a našemu nenarozenému dítěti. O’Toole to chápe pravděpodobně z náboženského hlediska, podle kterého je každý součástí jedné velké rodiny.</p>
<p>I Richard bojoval s vlastními myšlenkami. Nebylo to z jeho strany snad sobectví když naléhal, aby Nicole letěla sama? Dá se jeho přítomnost v záchranném plavidle ospravedlnit jeho větší pilotovací zručností? Snažil se podobné otázky zahnat a myslet raději na něco jiného.</p>
<p>„Ještě jsi mi nepověděl, jakou radost máš z našeho dítěte?“ zeptala se ho Nicole vlídně.</p>
<p>„Ještě jsem se z jeho, nebo jejího příchodu nedokázal vzpamatovat,“ omlouval se Richard. „Asi jsem se nezachoval právě nejlépe… Ale víš, mám z toho upřímnou radost. Něco asi bude na tom, že o otcovských starostech začnu vážně přemýšlet až po naší záchraně.“ Naklonil se k ní a políbil ji. „Teď mě ale miláčku, omluv, chtěl bych se trochu vyspat. Může to trvat pěkně dlouho, než zase budeme moci…“</p>
<p>„Ale jasně,“ souhlasila. „Omlouvám se.“ Nicole začala přemýšlet o tom, jaké asi bude jejich dítě. Zajímalo by mě, jestli bude chytré. A jestli bude mít modré oči a dlouhé prsty po Richardovi.</p>
<p>Nicole ležela stočená do klubíčka v rohu matně osvětleného pokoje. V ústech cítila příchuť lahodného melounu. Probudilo ji podivné škrábání na zádech. Ohlédla se tedy a spatřila Šedého létavce se sametovým povrchem, jak se nad ní sklání. Rudé prsteny kolem jeho krku se blyštěly do tmy. „Pojď,“ oslovil ji příjemným hlasem, „musíš jít s námi.“</p>
<p>Následovala tedy létavce do místnosti, kde se dali doprava, na opačnou stranu od vertikální chodby. Jeho ostatní druhové stáli u stěny a pozorně si ji prohlíželi. Nato se celé procesí vydalo za šedým ptákem dolů do chodby.</p>
<p>Netrvalo dlouho a chodba vyústila do obrovské místnosti. U protější zdi poblikávalo několik světélek, ale jinak tam byla tma. Nicole věděla, že tam s ní jsou i ostatní, ale neviděla je, pouze tušila. Občas rozpoznala jejich obrysy, když prošli kolem světla. Začala něco říkat, ale vládce létavců ji hned napomenul. „Pšššt, budou tady co nevidět.“</p>
<p>Vtom se ozval hluk, který přicházel z opačného konce místnosti. Připomínal vůz s dřevěnými koly, který jede po prašné cestě. Jakmile se objevil, ptáci se shlukli kolem Nicole a natlačili se na ni. To už před nimi plál oheň.</p>
<p>Na planoucím voze spočívaly máry. Nicole zalapala po dechu. Leželo na nich tělo její matky, které bylo oděno do obřadního zeleného roucha. V záři ohně rozpoznala Nicole i další přítomné. Richard se na ni usmíval a v náručí svíral malou snědou asi dvouletou holčičku. V těsné blízkosti ohně se na kolenou modlil generál O’Toole. Vzadu za ním se nacházeli všichni možní bioti včetně stonožek.</p>
<p>Plameny strávily máry a začaly spalovat tělo její matky. Vtom znenadání matka povstala, a než se Anawi natočila směrem k Nicole, změnil se jí obličej. Byla to Omehova tvář, která na ni shlížela z matčina těla.</p>
<p>„Ronata,“ oslovil ji zřetelně, „proroctví musí být naplněno. Krev kmene Senoufo bude roznesena mezi hvězdami. Ronata musí cestovat s těmi, kdo přišli z dálav. Teď jdi a zachraň ty neznámé i své vlastní děti.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>60. NÁVRAT DO RÁMY</emphasis></strong></p>
<p>Ještě pořád věřím tomu, co dělám, řekla si Nicole cestou s poslední várkou zásob k nákladnímu výtahu na vrcholu Beta schodiště. V Rámovi panovala tma, narušená jen světelným kuželem její lampy.</p>
<p>Sen to byl natolik neobyčejný, že se z něj Nicole nedokázala vzpamatovat ještě ani pět minut po probuzení. Ale i nyní, po dvou hodinách, když zavřela oči, jasně viděla Omehovu tvář a slyšela zřetelně jeho slova. Jenom doufám, že se Richard neprobudí dříve, než budu pryč, přála si v duchu. Tohle Iry nemohl nikdy pochopit.</p>
<p>Naposledy se vydala směrem k Newtonovi. Třicet minut, které strávila ve zdviži, přemýšlela nad tím, jak by celou věc nejlépe vysvětlila. Byla ale stále velmi nejistá. „Drahý Michaeli a nejdražší Richarde,“ začala by, „včera v noci jsem měla nejpodivnější sen, jaký se mi kdy zdál. Zjevil se mi starý náčelník Senoufo, Omeh a oznámil mi, že můj osud je spjat s Rámou.“</p>
<p>Nicole prošla přechodovou komorou a vstoupila do řídícího střediska lodi. Usedla před kameru a odkašlala si. Připadá mi to směšné, uvědomila si ve světle reflektorů. Asi jsem se zbláznila. Ale síla Omehova zjevení byla mocnější. Chvilku na to už pokračovala se závěrečnými vzkazy svým přátelům.</p>
<p>„Nelze ve stručnosti vyjádřit, jak významnou roli v mém životě hraje Omeh a moje pravlast Afrika. Michaeli a Richarde, můžete na Zemi vyprávět některé z mých příběhů, pokud tam šťastně dolétnete. Zdůrazňuji předem, že jsem nikdy nebyla svedena řečmi tohoto starce. Vím, že sny nejsou důležité a většinou jsou vytvořeny naším podvědomím, ale přesto jsem se rozhodla následovat jeho pokynů.“</p>
<p>„Uvažovala jsem, jak se domluvit s Rámou o tom, že mu na cestě k Zemi mohou letět vstříc střely. Ještě přesně nevím, jak to zvládnu, ale na rozmyšlenou mám čas, než se přeplavím na člunu přes Válcové moře. Dobře si stále pamatuji, Richarde, na náš rozhovor o tom, jak by se dalo prostřednictvím klíčových příkazů s nimi dorozumět…“</p>
<p>„Vážně se mi neříká snadno sbohem a jasně si uvědomuji, že je to ubohá náhražka za objetí. Ale kdybyste vy dva byli vzhůru, nikdy bych se do Rámy vrátit nedokázala… Miluji tě, Richarde, jak je to jen mezi dvěma lidmi možné. Vím, že to, k čemu jsem se rozhodla, tomu příliš nenasvědčuje, ale snad jednou budeme opět spolu. Slibuji ti, že jestliže přežiji a porodím naše dítě, neustále mu budu zdůrazňovat jak chytrého a citlivého má otce.</p>
<p>Nemám žádné poslední přání. Pokud se šťastně vrátíte na Zem, prosím vás jen, abyste se to pokusili vysvětlit Genevieve za mě. Vyprávějte jí celý příběh, také o snu, o lahvičce se zázračnou vodou a vidění, i o Poro, když jsem byla ještě dítě. A vyřiďte jí, že ji miluji celým svým srdcem.“</p>
<p>Když domluvila, slzy jí v proudech stékaly po tvářích. Vstala a přetočila pásek na začátek. Kousek si jej přehrála, aby měla jistotu, že je záznam kvalitní. Potom prošla přechodovou komorou. Bože můj, pomyslela si, když si nasazovala helmu, já to snad vážně udělám.</p>
<p>Celou dobu, kdy ve tmě sjížděla sedačkovým výtahem, zmítaly jí pochybnosti o správnosti jejího rozhodnutí. Jedině díky pevné vůli dokázala čelit rostoucí nejistotě. Jakmile ale nastoupila do terénního vozu a rozjela se k Válcovému moři, už přemítala, jak by se dokázala dorozumět s inteligencí, která Rámu ovládá. Určitě si tu užiji mnoho vědy, uvažovala. Alespoň že jsem něco stačila pochytit od Richarda.</p>
<p>Vzpomínka na Richarda byla bolestivá. Jistě si bude myslet, že jsem ho nechala, strachovala se. Ale jak jenom mu mám dokázat opak? První dny těhotenství s Genevievou byly pro Nicole doopravdy krušné. Neměla nikoho, s kým by se mohla podělit o své pocity. Opět ucítila silné nutkání k tomu, aby se otočila a opustila Rámu. V tu chvíli ale byla zaplavena ona vesmírná loď světlem a nastalo svítání. Nicole byla ostatně jako pokaždé fascinovaná pohledem na okolí, a přišla tak na jiné myšlenky. V celém vesmíru určitě neexistuje něco podobně působivého.</p>
<p>V Beta táboře se ze všeho nejdříve pustila do rozbalování velkého člunu. Ten byl uložen až na samém dně přepravního kontejneru. Práce na jeho sestavování nedovolila Nicole tolik myslet na odchod z Newtona. Mechanická činnost, jakou představovalo sestavování, nebyla nikdy její silnou stránkou. Jednu chvíli už skoro propadla zoufalství, když se za deset minut nedokázala pohnout ani o kousek dopředu. Trochu se to podobalo Štědrému večeru v Beauvois, kdy s tátou společně téměř celou noc montovali dohromady Genevieviny hračky. Tohle museli vyprojektovat ti samí hlupáci, co mají na svědomí i ty hračky, musela se smát sama sobě nad skeletem člunu.</p>
<p>Nakonec se jí přece podařilo donést skořepinu člunu až na břeh moře. Hlavní práce na lodi provedla na útesu, kde bylo lépe vidět. Tolik se zabrala do montáže, že ani nevnímala okolí. Blížící se kroky zaregistrovala, až když byly těsně u ní. Vyděsilo ji to až k smrti.</p>
<p>Chvilku nato už objímala Richarda. „O’Toole jde za mnou,“ a bez otálení se pustil do skládání člunu. „Když jsem mu vysvětlil, že se sám na Zem nevrátím, protože život bez tebe by tam pro mě stejně neměl žádný smysl, řekl mi, že jsem blázen. Jakmile jsem ho zasvětil do problému, že by naší povinností mělo být varování Rámanů, rozhodl se, že nám raději pomůže než by osaměle umíral v nejisté záchranné raketě.“</p>
<p>„Copak jsi netvrdil, že to bude pro jednoho pasažéra bezpečná cesta?“</p>
<p>„To není tak docela jisté. Ta raketa má už na první pohled zpackaný software. Ale copak ho v těchto podmínkách můžeme pořádně prověřit? Stále tvrdím, že samotný O’Toole by měl větší šance než my dva… Ale dovedeš si představit, co by ho tam dole čekalo? Ostudný soud s ještě ostudnějším rozsudkem.“</p>
<p>„Nemyslím si, že by měl o sebe strach. Ale má také rodinu…“</p>
<p>Generál O’Toole přerušil jejich rozhovor voláním z jedoucího teréňáku. „Tomu nerozumím,“ divila se Nicole. „Jak se sem mohl tak rychle dostat? Ty jsi přece nešel pěšky?“</p>
<p>Richard se pousmál. „To víš že ne. U sedačkového výtahu jsem zanechal autonavigační vysílačku. V Betě jsem uviděl, že ses pustila do sestavování člunu, a tak jsem poslal po automatu teréňák zpátky.“</p>
<p>„A co kdybych ti mezitím ujela?“ dobírala si ho Nicole.</p>
<p>Richard se opřel o útes a zadíval se kritickým okem na nedokončený člun. „Po pravdě řečeno, dostala ses dál než jsem očekával,“ dráždil ji. „Snad bys ho do dvou hodin i dokázala zprovoznit.“</p>
<p>Jemně zachytil Nicolinu ruku, kterou se ho pokoušela plácnout.</p>
<p>Generál O’Toole byl z těch tří jediný zkušenější námořník. Jakmile se dostali doprostřed moře, předal Richardovi vesla jako jedinou zbraň na obranu proti biotům-žralokům, kteří se táhli za člunem a mohli by proti nim zaútočit. „Není to sice cesta kolem světa,“ poznamenal O’Toole, jakmile zahlédli New York, „ale je to docela zajímavá plavba.“</p>
<p>Cestou se Richard bez větších úspěchů pokoušel přesvědčit Nicole, že je žraloci nemusejí příliš znepokojovat. „Koneckonců,“ říkal jí, „o čluny první rámanské výpravy se nezajímali ani jednou. Mě převrhli jenom proto, že jim něco nesedělo na našem nově vyvinutém motoru.“</p>
<p>„Kde bereš tu jistotu, to bych ráda věděla?“ zeptala se Nicole a nepřestávala přitom sledovat stíny ve vodě kolem nich. „Když na nás nechtějí zaútočit, tak proč za námi tak dlouho plují?“</p>
<p>„Jsme pro ně něco nového, nic víc,“ utěšoval ji Richard. Ale i s ním to vzápětí trhlo, když se proti nim vyřítil jeden ze žraloků. Na poslední chvíli se ale zarazil a vrátil se ke svým kolegům. „Vidíš,“ poznamenal Richard a stále přitom křečovitě svíral veslo, „říkal jsem ti přece, že se nemáme čeho bát.“</p>
<p>Uvázali člun u břehu New Yorku a vystoupili po nejbližším schodišti. Generál O’Toole vstoupil do těchto míst vůbec poprvé a nevycházel tak z údivu. Nicole mu přitom dělala průvodkyni. Richard pospíchal napřed, aby se dal co nejrychleji do práce s počítačem.</p>
<p>Než Nicole s O’Toolem vstoupili do Bílého pokoje, mohl hlásit první úspěchy. „Moje hypotézy byly správné,“ oznámil jim, sotva vešli. „Už mu perfektně rozumím. Musí mít na palubě instalován radar nebo něco podobného. Zatímco se jej budu snažit zaměřit, mohli byste se pokusit vyvinout postup, jakým jim naše varování oznámíme. Ale hlavně nic složitého! Do příletu střel nám asi nezbývá víc jak čtyřiadvacet hodin.“</p>
<p>Dvacet čtyři hodiny, říkala si Nicole. Ještě jeden den. Před sebou viděla Richarda, jak se lopotil nad klávesnicí, a generála O’Toolea, který si v rohu prohlížel pohozené předměty. Při pohledu na ně se Nicole zmocnil pocit strachu. Zemřeme zítra všichni?</p><empty-line /><p><strong><emphasis>61. POSÁDKA V NEBEZPEČÍ</emphasis></strong></p>
<p>„To by nás vážně nemělo překvapit,“ podotkl Richard bez emocí. Všichni tři seděli před černou obrazovkou. „Ani se nedalo nic jiného čekat.“</p>
<p>„Pořád jsem tomu nechtěl uvěřit,“ přerušil ho O’Toole. „Ale když se to naplňuje, tak to dokáže člověka pořádně zlomit.“</p>
<p>„Richarde, doopravdy jsi přesvědčen, že každé z těchto mihotavých světélek zobrazuje jisté kosmické těleso?“ zeptala se Nicole.</p>
<p>„O tom nepochybuj,“ odpověděl Richard. „S jistotou víme, že se díváme na senzorový výstup. Teď se podívej, ukážu ti, jak se mění obrazové pole.“ Po několika povelech vyvolal Richard na obrazovku počítače válec, který byl situován do středu soustředných kružnic. Nebylo pochyb, že se jednalo o Rámu. Po několika dalších povelech se dal obraz do pohybu. Válec se neustále zmenšoval, až do malé tečky. Přitom zmizely i kruhy, které jej obklopovaly, a namísto nich se objevily nové při okraji obrazovky a ohraničovaly shluk šestnácti malých teček umístěných na pravé straně.</p>
<p>„A jak jsi poznal, že to jsou střely?“ vyptávala se Nicole s pohledem upřeným právě na tento shluk bodů.</p>
<p>„Nepoznal jsem to,“ přiznal se Richard. „Ale jsou to evidentně letící objekty na spojnici mezi Zemi a Rámou. Osobně silně pochybuji, že by to mohli být poslové míru.“</p>
<p>„Na jak dlouho to odhaduješ?“ dotázal se O’Toole.</p>
<p>„Těžko říct,“ odpověděl Richard a odmlčel se. „Já osobně to do příletu první vidím tak na osmnáct až dvacet hodin. Jsou roztroušenější, než jsem si myslel. Kdybychom sledovali dráhu jejich letu alespoň hodinu, dalo by se to stanovit poměrně přesně.“</p>
<p>Generál O’Toole dlouze hvízdl. „Než se pokusíme téhle lodi vysvětlit, že jí hrozí atomový útok, mohli byste zodpovědět jednu prostou otázku mně?“</p>
<p>„Jestli to zvládneme,“ souhlasil Richard.</p>
<p>„Co vás přivedlo na myšlenku, že je Ráma schopen ubránit se těmto raketám?“</p>
<p>Na delší dobu se v místnosti rozhostilo ticho. „Vzpomínáš si, Michaeli, už to bude skoro rok,“ začal Richard, „když jsme se během letu z Londýna do Tokia bavili o víře?“</p>
<p>„Ano, docela dobře.“</p>
<p>„Já také. Vyprávěl jsi mi tehdy o dějinách raného křesťanství… No a právě někde uprostřed diskuze jsem se tě zeptal, proč věříš v Boha. Pamatuješ si, co jsi mi tenkrát odpověděl?“</p>
<p>„Jistě,“ přitakal O’Toole. „To samé jsem řekl i svému nejstaršímu synovi, když se v osmnácti prohlásil za ateistu.“</p>
<p>„Ta odpověď perfektně vystihuje i tuto situaci. O Rámovi víme, že je dílem neobyčejně vyspělé civilizace. Určitě se při jeho vývoji museli zaobírat i možností nepřátelského útoku… Kdo ví, třeba je vybaven mocným propulzním systémem, který jsme dosud neobjevili, a ten ho odkloní z letové dráhy. Vsadil bych se…“</p>
<p>„Můžu vás na okamžíček zarazit?“ zeptala se Nicole. „Já jsem s vámi dvěma tenkrát do Tokia neletěla a hrozně moc by mě zajímala Michaelova odpověď.“</p>
<p>Oba muži se na sebe podívali a generál O’Toole odvětil. „Víra tříbí myšlenky a zkušenosti.“</p>
<p>„První část tvého plánu je snadná a souhlasím i s jejím provedením, ale je mi záhadou, jak ji rozumně Rámovi podáme. A nechápu ani, jak chcete narušit nukleární řetězovou reakci a zneškodnit tak přilétající střely.“</p>
<p>„Tyto body si vezmu na starost já s Michaelem. Tvrdí o sobě, že má nukleární fyziku v malíčku. Ty dostaneš na starost úvodní část.“</p>
<p>„A nezapomeň předpoklady omezit na minimum,“ připomínal Richard Nicole. „Každá část vzkazu musí být sama o sobě srozumitelná.“</p>
<p>Po dvou hodinách usilovné práce odešel O’Toole ven na chodbu. Když se po pěti minutách nevracel, začali se jeho kolegové o něho strachovat. „Pravděpodobně šel do koupelny,“ soudil Richard.</p>
<p>„A co když se ztratil?“ namítala Nicole.</p>
<p>Richard došel až k východu z Bílého pokoje a zavolal do chodby. „Haló, Michaeli! Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Ano, jsem,“ přišla odpověď od hlavního schodiště. „Mohli byste sem s Nicole na chvilku přijít?“</p>
<p>„Co se děje?“ vyzvídal Richard, když společně s Nicole došli ke generálovi stojícímu na úpatí schodiště.</p>
<p>„Kdo asi zbudoval tohle doupě?“ zeptal se O’Toole s pohledem upřeným na vysoký strop nad jejich hlavami. „A proč si myslíte, že bylo vytvořeno jako první?“</p>
<p> „To tedy nevíme,“ odpověděl Richard netrpělivě. „A nemyslím, že bychom na to v dohledné době přišli. Mimochodem, máme spoustu práce…“</p>
<p>„Věnuj mi ještě chvilku,“ požádal ho O’Toole slušně. „Potřebuji to s někým probrat, než se pustím do další práce. Podívejte se, my se o překot snažíme odeslat varovný vzkaz nějakému mozku, který má na starosti tuto loď. Činíme tak s úmyslem, že Ráma je schopen ubránit se sám. Ale odkud bereme jistotu, že jednáme správně? Jak víme, že tím nepácháme zradu na vlastním rodu?“</p>
<p>Generál O’Toole rozmáchl pažemi a ukázal na obrovskou jeskyni, která ho obklopovala. „Tohle všechno muselo být postaveno z nějakého důvodu a podle nějakého důmyslného plánu. Proč jsme našli v Bílém pokoji ty bláznivé napodobeniny lidských věcí? Proč nám Rámané dovolili s nimi komunikovat? Kdo a co jsou to ti létavci a stonožky?“ Zavrtěl hlavou, protože odpovědi ani čekat nemohl. „Nebyl jsem si jist, zda musí být Ráma zničen, ale stejně tak nevím, zda je správné vyslat varování. Vždyť se Ráma může na náš popud vyhnout nukleárnímu útoku Země a potom ji sám zničit.“</p>
<p>„To není pravděpodobné, Michaeli. První Ráma, když prolétal Sluneční soustavou…“</p>
<p>„Promiň, Nicole,“ zarazil ji omluvně Richard. „Pokusil bych se najít odpověď na generálovu otázku.“</p>
<p>„Michaeli,“ začal Richard, „od první chvíle, co jsem tě poznal, jsi na mě zapůsobil svým citem jak rozlišit jednotlivé druhy problémů. Těch problémů, k jejichž odpovědím se lze dopracovat logickou dedukcí nebo s pomocí vědeckých metod. A také těch, na které logické odpovědi prostě neexistují. Stejně tak pro nás neexistuje jediný styčný bod, prostřednictvím kterého bychom mohli pochopit Rámovu podstatu. K tomu jsme nezískali dostatečné množství informací. To odpovídá stavu, kdy máš řešit soustavu lineárních rovnic o více proměnných než známých. Pro ně samozřejmě existuje mnoho způsobů řešení.“</p>
<p>O’Toole se pousmála pokýval hlavou. „My teď víme,“ pokračoval Richard, „že se k Rámovi přibližuje roj raket pravděpodobně vybavených nukleárními hlavicemi. Máme tedy dvě možnosti, varovat, či nevarovat. A musíme se rozhodnout hned na podkladě dostupných informací.“</p>
<p>Richard vyndal malý osobní počítač a začal vysvětlovat. „Celý tento problém můžeme pojmout jako 3x dvoučlennou matici. Předpokládejme tři možné stavy pro danou situaci vyloženě nepřátelský, vyloženě přátelský a nepřátelský pouze v případě napadení. Nechť tyto tři situace odpovídají řádkům v matici. Nyní se na věc podívejme z pohledu našich možností řešení. Buď je můžeme varovat, nebo ne. Do sloupců matice vložme možnosti, zda Rámu varovat, či ne.“</p>
<p> O’Toole s Nicole nahlíželi Richardovi přes rameno, jak na malém monitoru počítače vytváří matici. „Teď se podíváme na výsledky jednotlivých šesti případů představovaných jednotlivými členy v této matici a pokusíme se dopátrat k nějakému řešení. Souhlasíte se mnou?“</p>
<p>Generál O’Toole přikývl. Zjevně na něho udělalo dojem, jak rychle a stručně vystihl Richard podstatu věci. „Výsledek prvního řádku je vždy stejný,“ konstatovala Nicole. „Nezávislý na tom, jestli je budeme varovat nebo ne. Je-li Ráma vyloženě nepřátelský, tak vzhledem k jeho vyspělosti na našem varování nesejde. Dříve nebo později by si s tímto plavidlem či nějakým jiným, lidstvo stejně podrobili, anebo by jej zničili.“</p>
<p>Richard pohlédl na O’Toolea, zda zatím vše chápe, a pokračoval ve výkladu. „Obdobně, bude-li Ráma vyloženě přátelský, nebude na škodu jej varovat. Ať už se rozhodneme pro jakoukoli z variant, zůstává Zem v nebezpečí. Ale povede-li se nám zpravit mimozemšťany o atomových střelách, může být ušetřeno něco neobyčejného.“</p>
<p>Generál O’Toole se smíchem pravil. „Takže jediný problém, který můžeme nazvat O’Tooleova úzkost, zní, nezmění Ráma po zkušenostech s atomovým útokem svůj původně přátelský postoj na nepřátelský?“</p>
<p>„Líp jsi to ani vystihnout nemohl,“ nadšeně souhlasil Richard. „Ale já bych hádal, že v případě jejich nepřátelství může být naše varování považováno za polehčující okolnost. Koneckonců…“</p>
<p>„Dobře, dobře,“ odvětil O’Toole. „Je mi jasné, kam míříš. Vše tedy hovoří pro to, čeho se obávám, tedy pro vyslání varovné zprávy Rámanům.“ Znenadání se srdečně rozesmál. „Ještě štěstí, že nepracuješ ve vojenském velitelství RV, Richarde. Asi bys mě přesvědčil, abych ten aktivizující kód…“</p>
<p>„O tom silně pochybuji,“ vložila se do řeči Nicole. „Copak by někdo svedl logicky zdůvodnit takové šílenství?“</p>
<p>„Děkuji,“ oddechl si generál, „už jste mě uklidnili. Byli jste velmi přesvědčiví. A teď zpátky do práce!“</p>
<p>Hrozba vyvolaná stále se blížícími střelami vybičovala všechny tři k vrcholnému pracovnímu výkonu. Nicole s Michaelem vypracovali varovnou zprávu do dvou oddělených částí. V první části, kterou připravili na základě poznatků z komunikační technologie, zachytili všechny dráhové mechanizmy, včetně Rámovy dráhy po vstupu do naší Sluneční soustavy. Dále uvedli dráhy obou Newtonových lodí, které odstartovaly ze Země a nakonec se k Rámovi připojily, včetně obou Rámových úhybných manévrů, po kterých změnil svou trajektorii, až po šestnáct střel odpálených ze Země proti cizí lodi. Richard se zase nad klávesnicí počítače s černou obrazovkou dlouho lopotil s tím, aby převedl tyto děje do grafického lineárního zobrazení. Oba jeho kolegové dál zápasili se záludnostmi závěru vzkazu.</p>
<p>Znázornění druhé části bylo neobyčejně zapeklité. Lidé zde chtěli zdůraznit, že blížící se střely jsou vybaveny nukleárními hlavicemi, které jsou původcem řetězové reakce produkující neobyčejné teplo, radiační záření a tlakovou vlnu, a to vše neobyčejné intenzity. Vyjádřit to tak, aby to bylo mimozemskou civilizací správně pochopeno, bylo titánským dílem.</p>
<p>„To je nemožné,“ bránil se Richard Nicolinu a O’Tooleovu naléhání, aby varování zahrnovalo teplotu epicentra exploze, intenzitu tlakového vlny a radiačního pole. „Copak by nestačilo udat množství štěpného materiálu reakce? S jejich fyzikálním rozhledem si vše ostatní snadno spočítají.“</p>
<p>Čas běžel jako o závod a začínala se na nich projevovat únava. Generál O’Toole, na kterém se vyčerpání projevilo nejzřetelněji, se na Nicolino varování podvolil krátkému spánku. Biometrické údaje jeho srdce jasně vypovídaly, že to byl víc než nezbytný krok. I Richard asi na devadesát minut usnul. Pouze Nicole si luxus spánku nedovolila. Nedokázala by to dříve, dokud by nepřišla na způsob, jak graficky znázornit ničivou sílu zbraní.</p>
<p>Jakmile oba muži procitli, přemluvila je Nicole, aby ke druhé části připojili jako názorný dodatek ukázku demonstrující účinky exploze jedné megatuny nukleární bomby v blízkosti pozemského města nebo lesa. Díky tomu musel Richard podstatně rozšířit symboly definující chemické pojmy, jejich matematické vyjádření a velikostní míry nevyjímaje. „Jestli tohle pochopí,“ mumlal si pro sebe nad kresbičkami budov a stromů, „tak to jsou větší koumáci, než jsem si původně myslel.“</p>
<p>Konečně bylo varování hotovo. Společně jej prošli ještě jednou a provedli v něm pár drobných oprav. „Jeden z povelů na jejich počítači jsem nikdy dost dobře nepochopil,“ stěžoval si Richard. „Jeho užitím bych se mohl dostat do pěti odlišných finálních úrovní. Proto náš vzkaz pošlu raději pětkrát, pokaždé jinak, a doufám, že alespoň jednou dorazí až k jejich hlavnímu počítači.“</p>
<p>Zatímco Richard kódoval do počítače, šla se Nicole s O’Toolem projít. Vylezli po schodišti ven a potulovali se mezi newyorskými mrakodrapy. „Ty věříš, že nám bylo souzeno vstoupit do Rámy a tam nalézt Bílý pokoj, že?“</p>
<p>„Ano, věřím,“ odpověděla Nicole.</p>
<p>„Ale z jakého důvodu?“ ptal se dál generál. „Kdyby s námi chtěli Rámané navázat kontakt, proč by to dělali tak složitě? A proč by tak riskovali, že nepochopíme správně jejich záměr?“</p>
<p>„Vážně nevím,“ připustila Nicole. „Třeba nás tak zkoušejí, aby poznali, jací vlastně jsme.“</p>
<p>„Proboha,“ zhrozil se O’Toole, „to je strašná myšlenka. Klidně si nás mohou zařadit do kategorie stvůr, které proti návštěvníkům nasazují atomové zbraně.“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekla Nicole.</p>
<p>Nicole ukázala O’Tooleovi stodolu s dírami a mřížoví odkud vysvobodila létavce, ohromné mrakodrapy a vchody do zbývajících doupat. Pociťovala na sobě tíhu únavy, ale nechtěla jít spát dříve, než bude vše vyřešeno.</p>
<p>„Neměli bychom se raději vrátit?“ navrhoval O’Toole po kontrole jejich člunu na břehu Válcového moře.</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ připustila znavená Nicole. Pohledem na hodinky zjistila, že první nukleární střely by měly na Rámu dopadnou přesně za tři hodiny a osmnáct minut.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>62. POSLEDNÍ HODINA</emphasis></strong></p>
<p>Pět minut nepromluvili ani slovo. Všichni tři kosmonauté seděli ponořeni do svého vlastního světa. První ze střel byla od nich vzdálena méně než hodinu cesty. Richard spěšně prošel veškeré senzorové výstupy a marně pátral po jakékoli Rámově obranné aktivitě. „Blázni potrhlí,“ mumlal si pro sebe, když uviděl na radarovém záběru stále se blížící vedoucí raketovou střelu.</p>
<p>Richard přešel k Nicole, která seděla v rohu místnosti. „Všechna naše snaha byla marná,“ zašeptal. „Nic se nezměnilo.“</p>
<p>Nicole si promnula oči. „Kdybych nebyla tak unavená,“ povzdechla si, „mohli bychom posledních padesát minut strávit daleko příjemněji.“ Hořce se usmála. „Teď už vím, jak je člověku, když na něho kývne Smrt.“</p>
<p>Z opačného konce místnosti k nim došel generál O’Toole. V levé ruce svíral dva malé černé balónky. „Vždycky jsem toužil vědět, co budu dělat, až udeří moje poslední hodinka. A teď, v onen okamžik, se moje mysl soustředila na prostou věc.“</p>
<p>„Na jakou?“ vyptávala se Nicole.</p>
<p>„Byl někdo z vás pokřtěn?“ zeptal se generál nesměle.</p>
<p>„Coože?“ vybuchl Richard smíchy.</p>
<p>„Předpokládal jsem, že ne. A co ty Nicole?“</p>
<p>„Ani já ne,“ přiznala se. „To, že můj otec byl katolíkem, bylo spíše věcí tradice než víry.“</p>
<p>„Tak dobře,“ pokračoval O’Toole. „Nabízím vám tedy, že vás pokřtím.“</p>
<p>„Tady? A teď?“ zeptal se zaskočený Wakefield. „Šálí mě snad sluch, nebo mě vážně tenhle gentleman zve v poslední hodince života ke křtu?“</p>
<p>„Nechtěl bych se vás…“ začal vysvětlovat O’Toole.</p>
<p>„A proč ne, Richarde?“ přerušila Nicole O’Toolea a vyskočila s radostným výrazem ve tváři. „Co jiného bys taky chtěl dělat? Čert vem to bezduché dřepění a čekání na zkázu!“</p>
<p>Richard se téměř udusil smíchy. „No to je bezva!“ hulákal. „Já, Richard Wakefield, celoživotní ateista, zvažuji jako poslední čin svého života na mimozemské kosmické lodi možnost nechat se pokřtít. To je tedy síla!“</p>
<p>„Jen si vzpomeň, co už napsal Pascal,“ mírnila ho Nicole.</p>
<p>„No jasně,“ odpověděl Richard. „Jednoduchý vzorec jednoho z největších myslitelů. Je, či není Bůh, mohu, nebo nemusím v Něj věřit. Jediné řešení, při kterém bych mohl prohrát je to, že Bůh existuje a já v Něj nevěřím. Proto bych v Něj měl věřit, abych toto riziko minimalizoval.“ Richard se opět srdečně zasmál. „Souhlasím s křtem, ale v Boha stejně věřit nebudu.“</p>
<p>„Já jsem ten samý případ,“ přidala se Nicole.</p>
<p>„A proč ne?“ pitvořil se dál Richard. „Nakonec je to lepší, než strávit zbytek života s barbarskými bezvěrci. Nuže, generále, jsme vaši. Konejte svou povinnost.“</p>
<p>„Teď mě poslouchej dobře SB,“ řekl Richard. „Staneš se pravděpodobně jediným robotem, který v lidské kapse zažil křest.“</p>
<p>Nicole šťouchla Richarda mezi žebra. Věčně trpělivý generál O’Toole chvilku posečkal a potom začal s obřadem.</p>
<p>Na Richardovo naléhání opustili doupě létavců a přešli na otevřené náměstí. Richard si přál mít nad hlavou rámanskou oblohu a ne nějaký ponurý strop. Nicole došla k Válcovému moři naplnit křtitelnici vodou, zatímco generál dokončoval přípravné práce. Americký generál bral obřad křtu smrtelně vážně, ale Richardovo vtipkování se ho nijak nedotklo.</p>
<p>Nicole s Richardem poté poklekli před O’Toolem. Ten pokropil kolegovu hlavu se slovy. „Richarde Coline Wakefielde, křtím tě ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Amen.“</p>
<p>Jakmile O’Toole pokřtil týmž jednoduchým způsobem i Nicole, Richard povstal s úsměvem na tváři. „Nepociťuji na sobě žádnou změnu,“ podotkl. „Jsem na tom úplně stejně jako předtím – poznamenán obavami ze smrti, která má přijít do půl hodiny.“</p>
<p>Generál O’Toole se ani nepohnul z místa. „Richarde,“ požádal ho vlídně, „mohl bych tě poprosit, abys ještě jednou poklekl? Rád bych se krátce pomodlil.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“ bránil se Richard. „Nejdřív křest, potom modlitba?“ Nicole ho pohledem prosila, aby se podvolil. „No dobrá,“ souhlasil tedy. „Když už jsem vydržel jedno, přežiji i druhé.“</p>
<p>„Všemohoucí Bože, prosím Tě, vyslyš naši prosbu,“ spustil generál mocným hlasem. Klečel s očima zavřenýma a se sepjatýma rukama. „My, tři tví pokorní služebníci, jsme zde znepokojeni myšlenkou na blížící se smrt. Poníženě tě žádáme, abys ještě jednou laskavě zvážil, zda bychom Ti i nadále nemohli sloužit. A bude-li náš skon Tvojí vůlí, ušetři nás laskavě bolestivého a strašného umírání. Je-li nám souzeno zemřít, modlíme se, abychom byli přijati do Tvého království nebeského. Amen.“</p>
<p>Generál O’Toole se na okamžik odmlčela potom začal odříkávat modlitbu Páně. Jakmile pravil. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…“ světla v obrovské lodi znenadání pohasla. Skončil další rámanský den. Richard a Nicole zdvořile vyčkali, dokud se jejich přítel nepomodlil, a teprve potom rozsvítili své kapesní baterky.</p>
<p>Nicole generálovi poděkovala a objala ho. „Tak, a co dál?“ ptal se nervózně Richard. „Už jsme pokřtěni, pomodleni a máme před sebou už jenom sedmadvacet minut. Kdo má nápad na poslední, ale vážně poslední zábavu? Nezazpíváme si? Nezatančíme? Nebo si snad zahrajeme nějakou hru?“</p>
<p>„Já bych raději zůstal o samotě,“ navrhl generál O’Toole nesměle, „a oddal se usmíření a modlitbám. A myslím si, že vy dva byste také raději zůstali o samotě.“</p>
<p>„Takže, Nikky,“ řekl Richard. „Kde se tedy naposledy políbíme? Na břehu Válcového moře nebo snad v Bílém pokoji?“</p>
<p>Nicole, která nespala celých dvaatřicet hodin, padla vyčerpáním do Richardovy náruče a zavřela oči. V ten okamžik proťaly temnou Rámovu oblohu blesky.</p>
<p>„Co to bylo?“ zeptal se vzrušeně generál O’Toole.</p>
<p>„To musí být jedině rohy,“ odpověděl Richard s notnou dávkou vzrušení. „Pojďte! Jdeme!“ Přeběhli jižní konec ostrova a zadívali se na mohutné tajemné útvary na Jižní polokouli. Tam přeskakovaly blesky mezi protilehlými páry šesti rohů, které obklopovaly největší monolit v jejich středu. Vypadalo to, jakoby se vzduch kolem rohů i na jejich špicích zvířil. Vzdálené hřmění ještě více podtrhovalo onu okázalou podívanou.</p>
<p>„Úžasné,“ vzdychl ohromený O’Toole. „Vážně úžasné.“</p>
<p>„Takže Ráma se připravuje na manévr,“ doplnil Richard. Snad se docela přestal ovládat. Chlapecky objal Nicole, pak O’Toolea a nakonec ještě políbil Nicole na ústa. „Jupíííí!“ hulákal na celé kolo a tančil podél hradby.</p>
<p>„Ale Richarde,“ volala na něho Nicole, „není už na to pozdě? Copak se může Ráma vyhnout střelám za takovou chvilku?“</p>
<p>Richard doběhl zpět ke kolegům. „Máš pravdu,“ sotva popadal dech. „Ty proklatý rakety jsou určitě vybaveny samonaváděcím systémem.“ Nato se rozběhl směrem k náměstí. „Utíkám se podívat na radar.“</p>
<p>Nicole hodila pohledem ke generálu O’Tooleovi. „Jdu také,“ řekl. „Na dnešek jsem se už naběhal až dost ale tuhle podívanou si ujít nenechám. Jestli chceš, můžeš jít se mnou.“</p>
<p>Když se oba rázným krokem ubírali k náměstí, poděkoval generál O’Toole Nicole za to, že se od něho nechala pokřtít. „Nepřeháněj,“ odpověděla mu. „To já bych měla děkovat tobě.“ Položila mu ruku na rameno a dál v duchu uvažovala. Křest sám o sobě není nic podstatného. Hlavně, že se už ty nemusíš strachovat o naše duše. Stejně jsme na to přistoupili jedině z lásky k tobě. Nebo si to alespoň myslím…“</p>
<p>Země se jim začala pod nohama intenzivně otřásat. Generál O’Toole se zastavil celý vyděšený hrůzou. „Tak přesně to vypadalo při posledním úhybném manévru,“ podotkla Nicole a uchopila ho za ruku, aby neupadli. „I když já jsem tenkrát ležela v bezvědomí na dně jámy a o celou událost jsem tak přišla.“</p>
<p>„Takže to blýskání předznamenává manévr?“</p>
<p>„Pravděpodobně. Proto asi Richard tolik ožil.“</p>
<p>Právě když otevřeli vchod do podzemního doupěte, řítil se jim po schodem v ústrety Richard. „Udělali to!“ hulákal radostí na celé kolo. „Udělali to!“</p>
<p>O’Toole s Nicole se na něho dívali, jak sotva popadá dech. „Rozprostřeli kolem celé lodi nějakou síťovinu, nebo co to vlastně je, asi šest set až osm set metrů tlustou.“ Obrátil se nazpátek. „Pospěšte si za mnou,“ pobízel je a bral schody dolů po třech.</p>
<p>Navzdory únavě se po této zprávě zaplavilo Nicolino tělo adrenalinem. Rozběhla se za Richardem. Našla ho v Bílém pokoji před velkou černou obrazovkou, na které si prohlížel husté tkanivo opředené kolem celé lodi a blížící se střely.</p>
<p>„Museli to naše varování správně pochopit,“ sdělil Richard Nicole. Nato ji políbil, popadl do náruče a vyzvedl do vzduchu. „Vyšlo to, miláčku!“ křičel radostí. „Já jsem tak šťastný!“</p>
<p>I Nicole byla vzrušená, ale stále ještě nevěřila tomu, že by tím byl Ráma docela zachráněn. Pak vešel do místnosti O’Toole a Richard mu vysvětlil dění na obrazovce. To už zbývalo pouhých devět minut. Nicole cítila kolem žaludku takovou tíseň, jako snad ještě nikdy v životě. Zem se stále chvěla a Ráma pokračoval v manévrovací činnosti.</p>
<p>Nukleární střely byly viditelně vybaveny samonaváděcími systémy. Navzdory tomu, že Ráma změnil svou letovou dráhu, byly mu rakety stále v patách.</p>
<p>Richardova nervozita vzrůstala každou vteřinou. Rázoval bezcílně po místnosti sem a tam. Jednu chvíli vyndal z kapsy SB, postavil ho na zem před sebe a hovořil s ním jako s nejbližším přítelem. Rozumět mu ovšem moc nebylo. Jednou mu říkal něco v tom smyslu, že se musí připravit na nadcházející explozi, potom mu zase vysvětloval, jak chytře se Ráma raketám vyhne.</p>
<p>Generál O’Toole se snažil zachovat klid, ale v blízkosti Richarda, který poletoval po pokoji jako tasmanský šaman, to prostě nešlo. Nejdříve se snažil něco Richardovi vysvětlit, ale nakonec raději odešel ven do chodby.</p>
<p>Během jedné vzácné chvilky, kdy Richard setrval v klidu, ho Nicole uchopila za ruce. „Drahoušku,“ prosila ho, „uklidni se. V téhle situaci už stejně nemůžeš nic dělat.“</p>
<p>Richard se zadíval do očí své milé, objal ji a začal divoce líbat. Posadil se na třesoucí zem a přitáhl jí k sobě.</p>
<p>„Mám strach, Nicole,“ pošeptal jí a ona si všimla, jak se chvěje. „Mám strach a nejhorší na tom je, že proti tomu nemůžu nic dělat.“</p>
<p>„Já se taky bojím,“ svěřila se a hladila mu dlaň. „I O’Toole má strach.“</p>
<p>„Ale ani jeden z vás se tak nechová,“ stěžoval si Richard. „Jenom já tu pobíhám jako tygr v kleci.“</p>
<p>„Každý čelí smrti jinak,“ vysvětlovala dál Nicole. „Ale bojí se všichni, bez rozdílu.“</p>
<p>Podařilo se jí Richarda trochu uklidnit. Ten se podíval na velký monitor a potom na své hodinky. „Od první exploze nás dělí tři minuty,“ poznamenal.</p>
<p>Nicole uchopila jeho hlavu do dlaní a něžně ho políbila. „Miluji tě, Richarde.“</p>
<p>„Já tebe taky,“ přiznal se i on.</p>
<p>Richard spolu s Nicole seděli na zemi, drželi se za ruce a pohledem hltali černou obrazovku, když první z raketových střel dosáhla okraje houbovité vlákniny obklopující Rámu. Generál O’Toole, který do místnosti vstoupil před půl minutou, stál mezi dveřmi. Ve chvíli, kdy se střela dotkla houbovitého obalu, se síťovina rozestoupila a dovolila jí, aby se zmírněnou rychlostí postupovala dál. Současně s tím se další oka sítě bleskurychle semkla kolem střely tak, že okolo ní vytvořila jakýsi zámotek podobný kukle. To vše se událo ve zlomku vteřiny. Přibližně dvě stě metrů od skořepiny rámanské lodi nukleární hlavice střely explodovala. Kolem objektivu, který snímal záběry pro obrazovku, přelétlo pár cárů síťoviny, ale v Bílém pokoji se to vše projevilo jako sotva znatelné šťouchnutí.</p>
<p>„No tohle!“ zvolal Richard jako první. „Viděli jste to?“</p>
<p>Vyskočil ze země a došel až k obrazovce. „Semlelo se to tak najednou,“ připojila se k němu Nicole a postavila se vedle něho.</p>
<p>Generál O’Toole rychle odříkal krátkou modlitbu a pak se i on zadíval na obrazovku. „Co myslíš, na jakém principu to funguje?“ dotázal se O’Toole.</p>
<p>„Nemám tušení,“ přiznal Richard. „Ale ten zámotek má nevídanou schopnost ztlumit explozi. Je to fantastický materiál.“ Vzápětí pokynul rukou k radarovému obrazu. „Dívejte se. Už je tu další střela. Za pár vteřin…“</p>
<p>Následoval výbuch s pronikavým zářením, po kterém obrazovka pohasla. Slabou vteřinku nato je srazil na zem náraz zapříčiněný tlakovou vlnou. Světla v Bílém pokoji pohasla a zem se přestala chvět. „Jste v pořádku?“ ozval se jako první Richardův hlas.</p>
<p>„Snad ano.“ odpověděl O’Toole. „Hodilo mě to na stěnu, ale naštěstí jenom ramenem a zády.“</p>
<p>„Já jsem snad také dopadla dobře,“ ozvala se Nicole. „Co se stalo?“</p>
<p>„Jedna z nich vybouchla evidentně dříve, než pronikla do síťovité masy. A nás zasáhla tlaková vlna.“</p>
<p>„To nechápu,“ oponoval O’Toole. „Ve vakuu a tlaková vlna?“</p>
<p>„Z technického hlediska to nebyla jenom tlaková vlna,“ vysvětloval Richard, který se mezitím opět postavil na nohy. Světla v místnosti se opět rozzářila a zem se začala znovu chvět.</p>
<p>„A heleme se!“ přerušil svůj výklad. „Rámané jako vždy skórují. Není ti nic?“ dotázal se Nicole, která vstávala poněkud nejistě.</p>
<p>„Narazila jsem si koleno,“ odpověděla, „ale není to nic vážného.“</p>
<p>„Tak tedy, bomba explozí zničí i zbytek svého raketového nosiče,“ reagoval Richard na O’Tooleovu předchozí otázku a probíral se přitom radarovými obrazovými výstupy. „Většina jejího obalu se vypaří, ostatní se rozpadne na drobné úlomky. Vzniklý plyn a prach se řítí prostorem obrovskou rychlostí, a tak vlastně vznikla i vlna, která nás zasáhla. Ta se svou velikostí téměř rovnala klasické tlakové vlně.“</p>
<p>Nicole se posadila na zem a zády se opřela o stěnu. „Už jsem se poučila. Na příští už chci být připravená.“</p>
<p>„Zajímalo by mě, kolik takových petard může ještě Ráma vydržet,“ strachoval se Richard.</p>
<p>Generál O’Toole se posadil vedle Nicole. „Tak dvě máme za sebou a čtrnáct nás jich ještě čeká,“ podotkl tak, že se všichni museli smát. Ještě stále žili.</p>
<p>Po pár minutách se Richardovi podařilo zprovoznit další senzory. „Uf, uf,“ povzdechl si, jakmile prozkoumal zbývající blikotavé body na obrazovce. „Jestli se nepletu, tak ta poslední bomba explodovala pěkných pár kilometrů od Rámy. Měli jsme kliku. Musíme doufat, že ty ostatní raději vybuchnou v té vatě.“</p>
<p>Pak trio sledovalo polapení a zneškodnění dalších dvou raketových střel. Richard povstal ze země. „Teď následuje krátká přestávka,“ řekl. „Za nějaké tři minuty tu máme čtyři kusy rychle po sobě.“</p>
<p>Nicole se také postavila. Generál O’Toole zůstal sedět. „Myslíš si, že je to tak rozumnější, Michaeli?“ zeptala se ho Nicole. Generál jen mlčky přikývl s pohledem nadále upřeným na obrazovku. Minutu nato seděl i Richard s Nicole na zemi a očekávali další exploze.</p>
<p>Nemuseli ani čekat dlouho. Po dvaceti vteřinách je zasáhla další tlaková vlna, mnohonásobně mocnější než ta první. Opět vysadilo osvětlení a přestala se chvět zem. Nicole ve tmě zareagovala, že O’Toole dýchá s obtížemi. „Michaeli,“ zeptala se, „nejsi zraněný?“</p>
<p>Když nedostala okamžitou odpověď, začala se plazit jeho směrem. A to byla chyba. Třetí, mocný výbuch ji zastihl právě, když nebyla nijak jištěná. Prudce to s ní mrštilo na stěnu, do které narazila hlavou.</p>
<p>Generál O’Toole zůstal s Nicole, zatímco Richard se vydal do New Yorku, aby zjistil situaci. Po jeho návratu se oba muži domlouvali šeptem. Škody na mimozemské vesmírné lodi byly malé. Půl hodiny po polapení poslední raketové střely se opět rozsvítila světla a zem se rozechvěla. „Tak vidíš,“ zhodnotil Richard situaci s vítězným úsměvem, „copak jsem neříkal, že to dopadne dobře? Oni tušili, proč mají všechno důležité třikrát jištěné.“</p>
<p>Nicole zůstala v bezvědomí celou hodinu. Postupně si začínala uvědomovat chvění podlahy a hovor dvou mužů, který přicházel z opačného konce místnosti. Nakonec pomalu otevřela oči.</p>
<p>„Vlivem té síťoviny,“ slyšela Richardova slova, „se zvýšila naše rychlost po hyperbolické dráze. Tím protneme oběžnou dráhu Země dřív, než se původně předpokládalo.“</p>
<p>„Na kolik se přiblížíme k Zemi?“</p>
<p>„Moc ne. To záleží na tom, kdy skončí úhybný manévr. Kdyby skončil teď hned, minuli bychom ji přibližně o milion kilometrů. To je asi dvakrát tolik než ze Země na Měsíc.“</p>
<p>Nicole se posadila a pousmála se. „Dobré ráno,“ oslovila je šťastně. Oba muži se o ni hned začali strachovat. „Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptal se za oba Richard.</p>
<p>„Snad ano,“ odpověděla Nicole a prsty na straně hlavy nahmátla ve vlasech velikánskou bouli. „Asi mě bude chvilku bolet hlava.“ Zadívala se na oba muže. „Ale co ty, Michaeli? Pamatuji se, jak jsi mě varoval před tím velkým výbuchem.“</p>
<p>„No, a právě ten druhý mi vyrazil dech,“ vysvětloval O’Toole. „Tu třetí bombu jsem už ale zvládl v pohodě. Záda bych měl mít také v pořádku.“</p>
<p>Richard jí pak začal vysvětlovat, co vyčetl z vnějších Rámových senzorů. „Ten konec jsem už zachytila,“ přerušila ho Nicole. „Jak jsem pochopila, vyhneme se Zemi zdaleka.“ Richard jí pomohl na nohy. „Ale kam se tedy řítíme?“</p>
<p>Odpovědí jí bylo Richardovo pokrčení ramen. „V blízkosti naší dosavadní dráhy se nenalézá žádná planeta či asteroid. A naše hyperbolická energie vzrůstá. Pokud se nic nestane, opustíme naši Sluneční soustavu docela.“</p>
<p>„A stanou se tak z nás mezihvězdní poutníci,“ doplnila ho tiše Nicole. „Pokud se toho ovšem dožijeme,“ neodpustil si generál.</p>
<p>„Co se mě týče,“ přidal se Richard s drobným úsměvem, „tak z toho, co bude, si hlavu nedělám. Alespoň teď ne. Teď hodlám oslavit to, že jsme šťastně vyvázli z jaderného šílenství. Navrhuji, abychom vystoupili nahoru a představili Michaela našim starým přátelům. S kterými začneme? Se stonožkami nebo s létajícími tvory?“</p>
<p>Nicole se rozesmála a zavrtěla hlavou. „Stejně jsi blázen, Richarde. Nechtěla bych se tě dotknout…“</p>
<p>„Nemluvte o tom, že svazku dvou věrných duší jsou v cestě překážky,“ spustil znenadání SB. Všichni tři kosmonauté se zprvu zarazili, ale když spatřili malého původce těch slov, srdečně se rozesmáli.</p>
<p>„…Kdopak by láskou zval cit, jenž se změní sám, sotvaže změnu tuší, a jenž by za zradu sám ihned zrazoval!</p>
<p>Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí do dálky…“</p>
<p>Richard zvedl SB a vypnul ho. Nicole s Michaelem se nepřestávali smát. Richard je postupně oba objal. „Přiznávám se, že si nedovedu představit tři lepší společníky na cesty než vás.“ řekl a vyzvedl malého robota nad hlavu, „ať už spolu pocestujeme kamkoli.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>DOSLOV ARTHURA C. CLARKA</emphasis></strong></p>
<p>Psaní je samotářská profese a po několika desítkách let jejího provozování i ten nejzatvrzelejší egoista pocítí někdy při práci touhu po společnosti. Spolupráce při vytváření jakéhokoli uměleckého díla je však záležitost velice riskantní a čím více lidí je do něho zapleteno, tím menší je naděje na úspěch. Dokážete si představit Bílou velrybu od Hermana Melvilla a Nata Hawthorna? Nebo Vojnu a mír od Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského? S dialogy vypracovanými Turgeněvem?</p>
<p>Ještě před několika lety by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy mohl s někým spolupracovat na beletristickém díle. Literatura faktu je něco dočista jiného. Pracoval jsem na celkem čtrnácti projektech několika autorů. Ale beletrie – v žádném případě! Byl jsem si stoprocentně jistý, že bych nikdy žádnému vetřelci nedovolil, aby se přehraboval v jedinečných produktech mých geniálních tvůrčích schopností…</p>
<p>Ale v průběhu mé tvůrčí dráhy došlo ke směšnému vývoji. Začátkem roku 1986 mi zavolal můj agent Scott Meredith a spustil na mě svým nejpřesvědčivějším stylem: „neříkej-ne-dokud-nedomluvím“. Záhy vyšlo najevo, že se ozval mladý geniální filmový producent, který byl odhodlaný natočit něco – cokoliv – vyšlého z mého pera. O Peteru Guberovi jsem v životě neslyšel, ale náhodou jsem viděl dva z jeho filmů, <emphasis>Půlnoční expres</emphasis> a <emphasis>Hlubinu</emphasis> (Midnight, The Deep), a oba na mě udělaly hluboký dojem. Ještě větší dojem na mě udělalo Scottovo sdělení, že nejnovější Peterův film <emphasis>Purpurová barva</emphasis> (The Color Purple) byla navržena na několik Oskarů.</p>
<p>Přesto jsem však v duchu zasténal, protože Scott začal vykládat, že Peter má přítele se skvělým nápadem a on by rád, kdybych z toho sepsal scénář. Zasténal jsem, protože v oblasti sci-fi prostě žádné nové nápady neexistují, a kdyby byly skutečně skvělé, už dávno bych na ně sám přišel. A scénáře jsem nenáviděl, je to neuvěřitelná nuda, skoro se to nedá číst, a pokud já vím, ani psát. Stejně jako scénická hudba představují ve výrobě filmů pouze jakýsi zprostředkující stupeň. Jejich psaní vyžaduje značnou zručnost a profesionální cvik, ale vlastní literární hodnotu samy o sobě nemají. (Na notový záznam scénické hudby je alespoň pěkné pokoukání).</p>
<p>Potom mi Scott prozradil, kdo je ten přátel, a já po tom projektu bez rozmýšlení skočil. Najednou mi připadal nesmírně vzrušující, protože neměl nic společného s Peterem Guberem, zato hodně společného se Stanleyem Kubrickem.</p>
<p>Zpětný pohled. Před dvaceti lety, <emphasis>2001. Vesmírná odysea</emphasis> (2001. A Space Odyssey). Stanley a já jsme navštívili Jupiterovy měsíce – ani ve snu nás nikdy nenapadlo, že tyto zcela neznámé světy budou ve skutečnosti prozkoumány roboty ještě před natočením našeho filmu. V březnu a v červenci 1979 obě sondy Voyager odhalily, že Io, Europa, Ganymedes a Callisto jsou ještě podivnějšími místy, než jaké jsme se opovážili sami vymyslet. Ohromující pohled na Jupiterovy kolosální satelity umožnil – vlastně si vynutil – abych začal psát letopočet <emphasis>2010. Druhá vesmírná odyssea</emphasis> (2010. Odyssey Two). Tentokrát mohly být záběry odehrávající se na Jupiteru založeny na skutečnosti a nikoli jen na fantazii. Když pak Peter Hyams knihu v roce 1984 zfilmoval, mohl použít skutečné záběry sondy Voyager jako pozadí filmového příběhu.</p>
<p>Přestože výsledky mise v roce 1979 byly výjimečné, panovala všeobecná naděje, že během desetiletí budou ještě překonány. Sonda Voyager strávila v blízkosti Jupiteru pouze několik hodin, když kolem obří planety a jejích měsíců prosvištěla na své pouti k Saturnu. Ovšem v květnu 1986 NASA plánovala vyslat do kosmu Galilea, což měla být vesmírná sonda s ještě ctižádostivějšími cíli. Ta neměla pouze krátce proletět mimo, ale měla si dát s Jupiterem rendez-vous. Galileo měl strávit plné dva roky – prosincem 1988 počínaje podrobným průzkumem Jupiteru a jeho hlavních měsíců. Pokud by všechno šlo podle plánu, v roce 1990 bychom byli zaplaveni takovým množstvím informací o těchto exotických světech, že by se třetí Vesmírná odyssea stala nevyhnutelnou. Tohle jsem měl v plánu psát. Zachytil jsem se drápkem za Galilea a už jsem se vezl. Nějaké amatérské výmysly autora tvořícího v oblasti science-fiction mi byly doslova a do písmene ukradené. Ale jak ho zdvořile odmítnout? Ještě pořád jsem nad tím uvažoval, když se Scott pustil do dalšího vyprávění.</p>
<p>„Peter Guber by rád odletěl na Srí Lanku, jen na šestatřicet hodin, aby ti toho mládence osobně představil. Jmenuje se Gentry Lee a nejdřív mě nech vysvětlit, kdo to vlastně je. Pracuje v JPL a je jedním z hlavních konstruktérů v projektu Galileo. Už jsi o tom slyšel?“</p>
<p>„Slyšel,“ přisvědčil jsem slabým hlasem.</p>
<p>„Ještě předtím byl šéfem plánovacího oddělení pro sondu Viking, která se vrátila s těmi úchvatnými záběry Marsu. Ten člověk zastává názor, že veřejnost nedoceňuje výzkum, který probíhá ve vesmíru, proto s tvým přítelem Carlem Saganem založil společnost, která vyrobila pořad Kosmos – řídil filmování spousty dílů televizního seriálu.“</p>
<p>„Dost!“ vykřikl jsem. „S tím člověkem se musím zaručeně setkat! Řekni panu Gaborovi, ať ho sem okamžitě přivede, rozumíš?“</p>
<p>„Jmenuje se Guber,“ opravil mne Scott. „Peter Guber.“</p>
<p>Nakonec jsme se tedy dohodli, že oba přiletí na Srí Lanku, a pokud se mi Gentryho nápad bude zamlouvat (a pokud se mi bude zamlouvat i Gentry sám což bylo stejně důležité), načrtnu scénář – třeba jen tucet stránek, ve kterých určím postavy, místo děje, zápletku a všechny základní údaje, z nichž by kterýkoliv schopný scénárista dokázal zplodit použitelný scénář.</p>
<p>Dorazili do Colomba dvanáctého února 1986 – přesně dva týdny po tragédii Challengeru. Rok 1986 měl být původně Velkým rokem dobývání vesmíru, ale nyní byly veškeré plány NASA absolutně rozvrácené. Týkalo se to zvláště Galilea, jehož start musel být odložen o několik let. Hrozilo reálné nebezpečí, že se o Jupiterových měsících nejméně do roku 1995 nedozvíme žádnou novou zprávu. Třetí Vesmírnou odysseu jsem mohl pustit z hlavy – stejně jako Gentry mohl zapomenout na všechny své plány s Galileem, kromě toho, že jej musel odstranit ze základny a uložit do skříně mezi kuličky naftalínu.</p>
<p>Naštěstí setkání Guber-Lee-Clarke proběhlo úspěšně a v několika dalších týdnech jsem plnil diskety poznámkami, náměty, popisem postav, prostředím, zápletkami – prostě vším, co se zdálo třeba jen vzdáleně přijatelné pro příběh, který jsem hodlal pojmenovat <emphasis>Kolé</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ka</emphasis> (Cradle). Kdysi někdo prohlásil, že napsat beletristické dílo znamená především eliminovat alternativy. Svatá pravda, v jednu chvíli jsem usoudil, že kdybych využil všechny mnou vytvořené prvky díla ve všech možných kombinacích, měl bych materiál na půl miliardy vzájemně se odlišujících <emphasis>Kolébek</emphasis>.</p>
<p>Gentrymu jsem pak odeslal verzi, kterou jsem vybral až po dlouhém přemýšlení. Jednalo se zhruba o náčrt o délce tak čtyři tisíce slov, který se mu zamlouval. Zaletěl tedy za mnou na Srí Lanku, abychom domluvili ostatní podrobnosti. V průběhu třídenního maratonu v horách nad starobylým královským městem jménem Kandy, navzdory častému rozptylování tím nejúchvatnějším panoramatem, jaké jsem v životě viděl, jsme vytvořili ze čtvrtiny – ze třetiny – z poloviny finální verzi, která se posléze stala základem tohoto románu. Od té chvíle jsme byli schopni nezávisle spolupracovat díky častým telefonním hovorům a bezpočtu počítačových zájezdů, které jsme uskutečňovali přes Tichý oceán.</p>
<p>Psaní nám zabralo větší část roku, samozřejmě jsme však přitom oba pracovali na spoustě dalších projektů. Když jsem časem zjistil, že Gentry se v anglické a francouzské literatuře vyzná nepoměrně líp než já (mezitím jsem už byl – pokud jde o toho člověka – vůči podobným překvapením imunní), hrdinsky jsem potlačil všechny choutky vnutit mu svůj vlastní styl. Toto rozhodnutí některé z dlouholetých čtenářů Arthura C. Clarka, kteří – když Kolébka vyšla pod oběma našimi jmény – dost rozladilo. Byli naštvaní z těch částí knihy, které jsem podle nich mohl značně vylepšit. Ovšem ty zemitější části dialogů, vysvětloval jsem jim, jsou zákonitým důsledkem dlouholeté Gentryho spolupráce s drsňáckými a zatraceně silně popíjejícími techniky a matematiky v astrodynamickém oddělení, kam byli přečasto přivoláváni místní policajti, aby vyřešili pěstní souboje vyvolané sporem kvůli Besselovým funkcím a nelineárním, částečně diferenciálním rovnicím.</p>
<p>Přesto jsem, podle všech mně dostupných informací, doposud nezjistil, že by některá školská rada prosazovala návrh na vyřazení <emphasis>K</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lébky</emphasis> z polic školních knihoven. O této skutečnosti se zmiňuji proto, že jsem ke svému nesmírnému rozhořčení zjistil, že přesně tohle se totiž před deseti lety přihodilo v případě mé jiné knihy jménem <emphasis>Země vládkyně</emphasis> (Imperial Earth). A jako by to samo o sobě nestačilo, školská rada se obtěžovala zakázat úplně každou antologii či sbírku povídek, v níž se vyskytovalo cokoli podepsaného mým jménem.</p>
<p>Lituji, že tenkrát jsem se o tom nedozvěděl. Jak rád bych těm poslušným učedníkům Ajatoláhovým oznámil, že román <emphasis>Knihy pro z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>slepené</emphasis>, který je tolik urazil, byl sepsán dámou, o níž se dá velmi pochybovat, že by se zabývala pornografií. Čirou náhodou byla manželkou předsedy britské sněmovny.</p>
<p>Ačkoli <emphasis>Kolébka</emphasis> byla původně započata jako filmový projekt a chystala se na ni společnost Warner Films, šance, že by se někdy dostala na filmová plátna, se zdála nesmírně vzdálená. Jako naschvál se v době vydání této knihy vyrojila hromada filmů odehrávajících se v prostředí jak podvodním, tak i mimozemském, a většina jich zapadla naprosto bez povšimnutí.</p>
<p>Musím však s radostí prozradit, že Peter Guber šel od jednoho skvělého filmu k druhému. Jeho nejnovějším dítkům, což byly <emphasis>Č</emphasis><emphasis>ar</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dějky z Eastwicku, Gorily v mlze</emphasis> a <emphasis>Rain Man</emphasis> (The Witches of Eastwick, Gorillas in the Mist, Rain Man), se dostalo skvělého přijetí. Dokonce i tento kratičký výčet Guberových děl dokazuje jeho zájem o neobvyklé a přínosné projekty. Možná časem Kolébku přece jenom natočí, až se kruh opět uzavře a dostane se ke svému výchozímu bodu, jak se jednou nepochybně stane. „Běh lidských dějin se odehrává v pravidelných vlnách“ a o filmovém umění to platí jakbysmet.</p>
<p>Přestože se mi práce s Gentrym velice zamlouvala, neměl jsem po dokončení <emphasis>Kolébky</emphasis> žádnou představu o naší další spolupráci. V mém životě v té době právě dominovala Halleyova kometa, přestože na pozemském nebi tehdy vůbec nefigurovala. Uvědomil jsem si, že při svém dalším objevení v roce 2061 může tato kometa poskytnout skvělou příležitost pro zrod <emphasis>Třetí odyssey</emphasis>. (Kdyby se značně opožděný Galileo skutečně rozletěl k Jupiteru v roce 1995 a odvysílal z něho megabyty čerstvých informací, mohlo by se jednat o <emphasis>Závěre</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>nou odysseu</emphasis>. Ale předem odmítám cokoli slibovat.)</p>
<p>V létě 1987 si <emphasis>2061. Třetí vesmírná odyssea</emphasis> vedla v knihkupectvích docela dobře, děkuji za optání, a já začal opět pociťovat neodbytné provinilé nutkání, které na autora zaútočí v tom okamžiku, kdy NEPRACUJE NA PROJEKTU. Najednou jsem si uvědomil, že jeden takovýto projekt mi leží přímo na dosah ruky.</p>
<p>Před patnácti lety zněla poslední věta ze setkání s Rámou takto: „Rámané všechno dělají trojmo.“ Tenkrát ta slova byla pouze dodatkem na poslední chvíli, když jsem prováděl závěrečné úpravy rukopisu. Nikdy jsem – na to přísahám – v té době neměl představu o možném pokračování. Prostě se mi ten otevřený konec knihy zdál správný. (Vždyť v životě vlastně nekončí vůbec žádný příběh.)</p>
<p>Mnoho čtenářů – a kritiků – vyskakuje vzteky při pomyšlení, že jsem trilogii plánoval hned od samého začátku. No, neplánoval – ale nyní si uvědomuji, že to byl skvělý nápad. A Gentry byl pro tuhle práci skutečně ideální. Měl v malíčku všechnu vesmírnou techniku a nezbytný vesmírný hardware, s nímž bude zapotřebí zacházet při dalším objevení Rámanů.</p>
<p>Bleskově jsem načrtl přehled možností, velice podobným způsobem, jako v případě <emphasis>Kolébky</emphasis>, a <emphasis>Návrat Rámy</emphasis> (Rama II) se zrodil v pozoruhodně krátkém čase. V období 1989 až 1991 následovala <emphasis>Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hrada Rámova</emphasis> (The Garden of Rama) a <emphasis>Ráma tajemství zbavený</emphasis> (Rama Revealed).</p>
<p>A opět Gentry Lee létal přes Tichý oceán za účelem duševních orgií v horách Srí Lanky, a opět si pošťák stěžoval na objemné balíky rukopisů, kvůli kterým ztrácel rovnováhu na svém bicyklu. Tentokrát nám však technologie značně urychlila práci, protože fax nám umožnil vyměňovat si nápady téměř vzápětí po jejich zrození. Je to nesrovnatelně pohodlnější zařízení než elektronické poštovní spojení, které jsme používali s Peterem Hyamsem, když jsme pracovali na scénáři k <emphasis>2010</emphasis>.</p>
<p>K této spolupráci na dálku bych se chtěl vyjádřit poněkud podrobněji, když jsou dva spoluautoři sobě fyzicky nablízku, ztratí spoustu času trivialitami. Dokonce i osamělý autor si dokáže chytře vymýšlet nekonečnou řadu výmluv, proč právě nemůže pracovat, a ve dvou se počet takových výmluv nejméně čtyřnásobí.</p>
<p>Ale ne abyste propadli dojmu, že autor nedělá nic jiného, než zanedbává svou práci. I kdyby spal jako špalek a chrápal k ohluchnutí, přesto může být jeho podvědomí v pilné práci. A Gentry a já jsme si moc dobře uvědomovali, že naše nejdivočejší a nejbláznivější výlety do světa literatury, vědy, umění či historie mohou časem poskytnout užitečnou zásobu informací pro naše příběhy.</p>
<p>Tak například, během psaní <emphasis>Návratu Rámy</emphasis> bylo očividné, že Gentry je zamilovaný do Eleonory Aquitánské (nedělej si starosti, Stacey – ta žena je po smrti už sedm set osmdesát pět let!). Musel jsem Gentryho takticky zpracovat, aby nepěl chvalozpěvy o její neobyčejné životní dráze na tolika stránkách.</p>
<p>Od Gentryho jsem se v každém případě naučil z francouzských a anglických dějin mnohem víc, než do mne nahustili za všechna ta léta ve škole. Například scéna, v níž královna Eleonora peskuje svého syna, neohroženého krále – bojovníka Richarda Lví srdce před jeho vojenskými oddíly, že hanebně selhal, pokud jde o zplození dědice královského trůnu, se zřejmě zapsala mezi nejpikantnější historky britského válečnictví. Běda, v tomto směru jsme nemohli nijak pomoci tomu galantnímu a přesto rozpustilému chlapci, který byl dědečkem, ale nikdy se nestal otcem… V tom se velmi lišil od Gentryho, jehož pátý syn přišel na svět s dokončením <emphasis>Návratu Rámy</emphasis>.</p>
<p>Můžete se však setkat s postavou, kterou Gentry stvořil a velmi miluje – se sv. Michaelem ze Sieny, který se teprve v budoucnosti narodí. Jsem si jistý, že jednoho dne ho opět potkáte v knihách, které Gentry vydá už jen pod svým jménem. S těmi mu budu pomáhat minimálně, protože bych se mu už jenom pletl pod nohy.</p>
<p>Zatímco píši tato slova, blížíme se my dva do poloviny cesty našeho čtyřsvazkového partnerství. A přestože si namlouváme, že dobře víme, jak se bude všechno dál vyvíjet – já nepochybuji o tom, že Rámané mají pro nás v zásobě ještě nejedno překvapení…</p><empty-line /><p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>PODĚKOVÁNÍ</emphasis></strong></p>
<p>Během dvou let psaní této knihy přispěla k jejímu vzniku názory a nápady spousta všech možných lidí. Z těch, kteří se o její zrod zasloužili nejvíce, bych se rád zmínil o Bebe Bardenovi, Paulu Chodasovi, Claytonu Frohmanovi, Michaelu Glassmanovi, Bruci Jakoskyovi, Rolandu Joffeovi, Gerry Sniderovi, a Ianu Stewartovi.</p>
<p>Dále do knihy podstatnou měrou odbornými stanovisky a vědeckými konzultacemi přispěli Lou Aronica, Malcolm Edwards a Russ Galen. Jejich vědeckými názory jsem se nechal ovlivnit především pak v závěru děje.</p>
<p>Zvláštní díky patří otci Martinu Slaughtovi, jehož náboženská prozíravost a znalost víry dala vzniknout osobě generála O’Toolea a Petru Guberovi, který byl tak laskav a před více jak třemi roky umožnil setkání dvou spisovatelů.</p>
<p>A nakonec by mé poděkování nebylo úplné, kdybych nevzdal hold rodině přítele Leea. Jeho žena Stacey a jeho pět synů: Cooper, Austin, Robert, Patrick a Michael, byli tak velkorysí a dovolili svému otci vykonat nezbytně konzultační cesty přes půl světa až do Srí Lanky, abychom zde spolu mohli dát dohromady tuhle knihu.</p><empty-line /><p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>EDIČNÍ POZNÁMKA</strong></p>
<p>V knize byly použity překlady Shakespearových textů od E. A. Saudka (Komedie, Odeon 1983, Tragédie I, Odeon 1958), J. V. Sládka (Historie, SNKLU 1964) a J. Vladislava (Sonety. Mladá fronta 1958) a překlad Zdeňka Hrona básně Tygr Williama Blakea.</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCADZAWEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALWAewDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDAvxCbu3sJFVlSMSnOBlz0
H5VieJPE9ppNhss7OEyEGNSVD4PcKDx9TV7xtcm28QSxJGioLaElhkMMLXm98wkuQzq0mBh
dzdBSbsbtXHweKvE09w1z/alxblhsDRttbaeq8dB7Vo2/ifWLa3kT7SJgQB+8jV+nTAIPSs
FfLIG3rTgCUbpjOeO9LmYWN1fFWpkFj9mGO32aP/4moG8U6qx/1kIX2gjH/stY6gA8sB70m
AQOOSOaGxnRQeJtWuZo4A9vvchQzW0fc/7tPuPFepC/llhnjKK5RH8iPO0cD+H0rCtC0csl
ykhjaFCyHH8R+UfzP5VXRDkbcgZ5A9KQHWQeKNZWQqZYCT2a3jbI9/lqzH4m1Bosn7GpHyn
daR4I/wC+a52MeRO+4/OCdhJxip7aOKRJGZ2LDJPQcfSs2yWzooPE2rKhaOOz2vjOLVOvuA
vH/wBersfiTUtoVfKCr98fZo/04rmY5wrKFYtgFeDj8D7dKnSVl2s3KluO/wCPpWfMyTqm8
T6milALUALkqIU5I/Dn1qEeJdTI3K0BIABAgjP81rm7ktFJkSA/KQOM5z7dqmRlkmWWIAEg
KSvQE9vrxRzMLHQXHiLUFbBS1DqoALW0eFHHt60xfF2sZfIgWVcJuFug/HO3r1FZJkjjhKJ
ucA4Z1HbOOn6/hUEzmK3ETrE4kUSht5zyB8pA9xSUmI3T4g1KKV1jubZgvOfs0eP/AEHnmn
W/ibU4/wB25t5N3XfAgX3zhcYzn8651I3Ecjb/AJTj5vX0z74q15EaRgk+X5i7B3+Ye340c
7A7IeK9RwE8y2U4HCW8Y4xjIwPpT4fEN/8AKyC0MYYbka3j+UZ+nOa56ARruRkDMUDKCRuA
6Y/KpraJsh2jVnQgBBg8jjmsXUsTY6WLxHqAZcW1k24bsiFOPrgZ71oJ4iv1GSsAlIOwi3T
j9OK5qOOQhZkCYdTuwNuCO3NSiNmTIG5+jMuR9OO44rGVV9CbHVP4l1J4i2YHYAZzAmBz3+
WktPEF0zj5YSFP/PBPl7+n6+9YIyyt5h2uRnaD90d8/rU0ELFAoKkJxnPXHNc8qjsM66DXr
k5mjjtmVmzt8hAcHPtWjB4ivlKSrBbEjovkrgep6VycERQlVADE556H1rUQlUGAQqgls/yr
hq1ZGkUtzpBrl3PCEaG3XB5xAueP6Vdi16+JXAgVSo+7AnX8q561Q/fI5xjHYVZjCjbwemQ
D2rzqleV7XN4xRvrr16wO5LZn9TAnI/Kl/t2Tdn7JaufeFaxgpzwMeoFM+aN8knHr6Vgqzv
uXynSHxCwjH+h2pyMf6qpE1/Hy/YLXHb93XNlycYPGMjFToxPPWolVkle40joV8QunymxtW
9AIhViHxBIoYCxtFHtEK5tAqj5ehPLd6mjdlz3+lYTruxaSOoh8ROQCLS2Ug8/uhS/28ZG3
TWNsdvRfL4rmlLZIBG0dj3qUkKo+Y/QdKx9tLuPlOiTXQBuXTrQMTxiKpv7eYD/jytT3x5Y
rmQxIAJqZFYouQ3B7VnKvLoy1BHSprrbh/oluAOn7vrUv9vSdRbQZ9Qlc5wgP86eGbywD94
msfrE+4+RHSx665BDQxD/gOKG12QYAjiz/ALvasCMttyx3Yp5BPbj1qHiJdy1BLdG6NcfPE
EQ99tPGuMf+WUX5Vz43Y2nkZqVY+MHkUfWZrqHs4m+NbJH+qT8qUay3/PKP8qw0OBjrRkBR
S+sz7j9lE3P7aI6QRmmnW26mCID6VinGM5pjMFUhsEelNYqp/MHsodjfTWxjJhT8BTjrK43
eRGT9K50TevAo83PAbPpT+tVe4nTguh0I1xGx/oqfUgU7+2YTkC3jP5VzTSD+9yajMhycHH
rXQsTWfUzcIHRya3ApyLSI++wVCNdj/wCfOBh6BRXPvKCThvm9qb0U7e/GK0+sVu7IcYm+3
iGEEAWUAHf5BTl8SRkY+xRE98LXOkoOKi3Km5nICryTWscRVvuTaPY6WTxLGiEmxiJJwq7e
tQDxKy532Nuz+oTH4VzYeV5DNKSGP3F/uijf13YZq39vUWnMS0joh4nQ5DadbH32Uw+IIwc
yaZZt/wBsxXONiMEAZDDJI5qMStuDEYGelJ4iqteZk8q2OlbxDbBdx0a1xjqEAz+lZd34qQ
SqFs1jAX7qkY6ms2R/MfbghevHSqF0FSUAkZxn9TXTQx1eLvzC5EfPXxCdz4tmB4Agh/8AQ
BXn145MpJPAGOK734hrnxizZxm3hz7/AC1wF1tEpBOe3Ffft6mZBHkEgmtK0t/PeK2jljj8
6VUEkrbVTPcnsKzVAwwA+lWVI+yOGXLbhg5PA54xQJaCXMJhupIWdZBGxXchyrEHqD6VGxI
UflRnnP8AKkcgDeCcf0pMZOQyWHGCJnOQOuF/+uf0qFlO3cAcdyOoNWLzcvlRZ+aGJUGP4s
/MTn/gVVk3MwPUjtSA01G5xGcSvIAd2MnBAJx70QxIZsB2AU/eJ49qHQRw2U6lhmM/dP3WB
I/lU6eY20KhKbgQGPU/UVmxMsRKqxh5WIA429PpUg3CVZCzAM5OAM/555qMDzTuDI+Tluen
Occ1btiRPsUYQHLds+uM1myRBb/IjRuOACsqZDA4/P2/CrMUu53R4DGAdpA4Dep/P370KJI
oRG5KorE7Txjqf5mohLgbXn2pjHGc5qW7gOYxLhUPJByRzgZ5Ujt3pWa1LRh38x0IIx93js
fTt070iKN4GAHZdwRTj36/XtToQPMigAHlB8o6dMY6570iSZIlSJQCjEksd7Ekfp7EVchYM
AkakoeQGO4jjrn8j+NU7SIIjPDI53EA5PHpk56df1q6kKqkVy5D7TgkHBAz1P8AwHikxNl2
3iKSSeUsTbVPfjqP1PNXrdnjQNtXGA+RwRnn/CqkT5AiQYdX27iSMqe4z3/x960YJY3tcS/
IxyGOeceornkzN7kgSEvCih3yVAboATzn/H61LGr7A0h+cHkA4AB9vahA0gZkGwr8uMdx3q
xGn7rG0kLgBscDvn6VzysNMSJAWXYAeclieDn/AOvV2GMq2JMpIvAPuR/9cVUigVBu8wsZJ
N2CSeccAZ6DitOKLewMjhsnHynBxWVSSRSVyzHGwTP8R6GtOJccMPxI6mq0SiODzOGYYxnt
g9atBscswAAPzHgD8682pJy2NoLQsxE7CUyMZHPapkDbSTwetYF34q8M6bERea5ZoE6hZAz
H8Byawbn4t+EbSYKk91dgDkww8D8TjNZfVK9T4YP7jTmR6Ej4BIPOMfSnhlZQSpOe9eSXHx
w0dVIg0a7kOcfNIqAj9az0+Oty58uLw1E3p+/P+FUsrxL15fxRSmj24BNxCgjPrU68DKYHq
cZFeEH4167NIzW/hqB16cGRiMfT3p6/GvxHGu5/C0ARiQGIlAJpPKMTbZfeNT8me8q2eXXH
OBgVOFycZyM8YrwIfHjUUYfaPDcPA4Amdee56dK0rL4+2mQL3QJY8feaGcNx9CKxnk+K6R/
EpVUt0e2bfmIIwcVOkAwCDuGO9eV2vxx8GyGMXEWoW5b7xaEME/I811en/EbwTqkYNt4jtk
OMlLgmJh+dcFbAYmG8Gae0i+p1xiG3OSG9KmQ4bCnj0qpZXVtfxFrW6iuEz1icP/Kr6RpjH
QnvXlTTjpJWNY2eqZIAC2MD8aDHtOVBGexoRQBt4IHc1MXUqvNc7NUR7CVHTFSLuK7aamSM
d+4p/IPWouxrUQo/UCl8xl45pxcngHGKCAcHvSGG5sA4xSBj0PNKG6gUu31HNO4CEnbg5IF
DLubIHHpSFSBQGIHQVSVyWxvlls5GD/Oo3TavHbrU28jnOKgMgLbeQK3gvIzk0RpkkkdBQW
+bkHFLI5AGB0OOKjLAjqeM11wj1Mmx4jGc96YGbOOCO59KjaUkhS3HehGO9QvceveuhU2S2
mPwrk4PA+8c9B61TYvOAc/uV+4D/F7mmXEjTO0ceFQf61l/i5+7TvMAXjgdB7Vr7PlV2Rcd
k+Xgnn0qPeAM9/6U13ViWOeKG2tHuxjFYtgMYk5+bA7UblUE5yw64prFSNoPB4qEuVOVYYz
3pqLZLZOJCBuU5PQisu/l/wBIH3vu9vqaueaQCx6+nQ1m3ex5Q2WHy/1Nd1GmQ2eDfEP/AJ
G3k9bWHH/fNcBcqBKwycCu9+ITMPFCMAD/AKLFwf8AdrgLgnzCMcY/Wv0VmdiNCOmM+9XFV
zbMcYYnI96qQruz61YBkCld2QBj6UhkXQjjirNk5TU7MxQRysJ0wkgyrncMKw7g96rMrcHJ
zjgV1Or+E77wpqeiPd3tldfbvLnQ20m4REMPlbOMEce1ArrYxNRkV9YvLhligLTyfJH0Q7j
nA/u9hWeqk7tmCB976e9LIS9xI5blmLYx71EQwLKeNp5FSM17ctJpOdo228ucnsG4/mP1pY
pUBUsflzuGOeadoEm6S5tCC6zwNwD0K8g/pTIk/fAIThRvCkckAc/pWTethGlG6HaY2AHLc
jjOMf0z+NTLMWzFcRYQYOR74OPxFZoUAeWG3MWByo4x7elaEcsSooRNzoTkzDkjGcf0xUsk
tMqKQpldiwxvPO3I4z+IHaq0kKCVG8wh0O0jHUf1Oc/lU4ZFQMHVkfBDZwcD1z35pUk3xMw
4n6AAkE85zn68fjUIRGhWRsNIu5dzZOQwA/pgD86txv5kQa4VVz8yqG2kEdB6ev5VWjjEY2
SRkoW5OADt/l2FXlSKUEEmVBGI9wzgZzlsY7mmyWyW2SJ1kUgc7sqv5c55x93GKvmItcBNw
3hd25ct9Af1qsmw26IV3GJgy5OCAeNv5YI+lWkJPyW7Dd3wvBIAx9ef51DJJ7eIchSXzkjt
2GOPyq/brE8caKgSQrvxj86pwrcyMpTYoZh85xlvYg9O1X4yxfPDbDluOW47VjPQW5PBGyM
HABBbueCMdauW5Dx7EURshxgnjGKw9Q1zSdGV/tl1GJOAsaDcx47j8q5qHxP4p8T3Q0nwfo
kslzKfmMEZllY+vovFTGhKewKLex6Jey2mmQB765it4gm7e7gY57ZrmL74naHp7sunxzX8g
OM7din3yf8ACg/B6TT2i1H4qeNbfRvNGRYwObu9c9gEHA/Wun0238G6Iyjwj8OUu5E6ap4m
kLMTkHcsI/8ArV2UssdR7N/kTUq0qWtSVjiLTxN8TPF8xg8KeH5yG/itbcyEDpy7cVeufhT
4vMZufHvjPTPD8H3mW+v/ADZPqI0zz2rt73VfF2rxtDqvii7jtj/y66aos4hz/s8n8TWXHo
+nwS+bHZRGXoZXG9z9WbJr3KOTtbpI8urnFGOkI3Ofh8B/CW04m8R+IfEc4UEjS7ARRE+gd
+nrWrFpvgC02Lp3wmnvGA3NJq+r9D6YQ9PWtYoWUKemMUeWoGOhr0oZXSXxO55s86rv4EkJ
BrlzarjT/AvgnTVHTFk05HsSevFWE8WeLkLiKfQbMlQFe20WINx7n8Pyqt5Q5496b5XqP1r
pWAw6XwnHLM8XL7RZHijx9lGXxcIdpzti02BQTjqeOaVvFnxBKLGfGkjKpJGdPgPPr0qsyo
kJeRgiL95mOAPxqkdQ0tJBGdSswxOAPtCZP60/qeH/AJSfr2Le0mbEPinxjGc3GsafqGDx9
r0iBto7jI55qCbX9VuA0ep+G/CGqQtjMcul+Sf++k5qIxOvQYoEZ6leaUsBh39kccyxcftF
OdPCE8P/ABMPg/prupBLabqLwk/QN7dqyLvwb8KtRfCp4p8LHaMmWFL2FfU7l5xXRmMgngU
hi7g4x0xWEssoPbQ7Kec4lfFZnIW/wxjed/8AhB/ifpV1MDuW2mlewmPccNxnrV2a8+OvgO
FLnUbS9vNPUj946i7hIH+2mSB75rduLG2uQFubaK4Uf89EDfzp1hFe6RMJdB1jUdIcfw2tw
3l9O8bZUj2xXmV8jhUWtpeqPRpZ1F/HG3oM0X9oK2kKQeIdDaGXdh5bR8qo9drc/rXqWgeO
/CXiQKula3A8p/5YSny5P++W6/hXm93ePqrAeK/Cmh+KPl2tciP7Ddgeu9OCfrXLaj8PvA+
qOsnh3Xr3wtfbiFstfjPlM3YJcLwPqa+RxnC1J3cYuL8tvuPaoZlTqfDP7z6bCgMQWwfSnc
bcZzXzMdT+MfwwjRr+Ka+0jOVnb/S7aQHrtlXOPzFegeFvjn4a1gJDrkbaNdOQAzHfCx/3u
q/jXxuLyHE0E5RXMvL/ACPWjiE99D1radoxS7SPpUdvcQ3FulzbTJPA4ykkbBlP0I4NT8sB
XguFnZnRe6uiMKAN3Sgtg+tP24U5NRsoIGM1aj5Eth5pOe4FNDA8nICj86awU8IcUqtH5YB
79a3ULLQzbuxjlecE4PTimbcN+FSMTtJIzUUj7QcEGt4xaIbFOMcdSKjkXqRx703eAhyec1
E7MQSeg5roiox3ZmI4LZIIPqahmk2P5EWTMR/3yKJZDFbiUjdv4VP7xqCFWjDO/wA0jfM2P
WtPaRtdILDxFsTavyjqc+tGOQM5+lK8jZwRUUjH7oOPoe1YuUpbi2HuQpAxn3qGRmX+IYY8
UvUDJ7VEuARuOeaaQEfmknA79aiJOeuccdaezAcZyQec1WkYYyuBt6+9dtOBhN6iSMhJVWO
ccGs+7mxMFUtgLj61b3IjEnkEdRVO5cCQbZFA29CK9SjTXUxuzxHx/wA+IUPPNrFjHXpXBz
DAOc5Peu98c869DkdbaL+VcLOpDvnIPXJHWvsXuaEcCtsPI4NWGVDEx4JJxn1NRWwUZ3dCR
n296sMx+zyAY2579/emJEQSWWOSYkyGPAYls4HQD/PpUti5Oq2bTymREkQfvcttGemP6VWZ
lPoc0QSNFeRShQdjqSD0Iz0NK4xi8BguDu4x39aZgZGdmTznk4+tSTrFHK4hZinTJXBz6fh
UCtJuOFLdicZwKQ0XNNnW21O3n5wrjPbjof51pzrBFfzRbiyiTKyDsPasJZP4c4PvWyds8F
vcRbtwAjdevTofyFRJaktFwwiPavms6MTn5futgcfTB/SpYoZ3L3LKFyw2DdkEjv7Dj9agg
RGQOWfdnkHr6/nzV1BKG3qBjbwBjJ/LnP8AhWRI6FFjf/U4TP3yARyP54J/KpXUh2EhU5Cr
txgn3HbPAquWlSUshBGN+W+YDqe+M/jV12Zm2qzFFO0FhnnGMj8OaloVip5ZeTY0mOQCMY4
xwfr1/KrsKTKzREZdOA/OSvX8fp9arW0bC6aMjKq4O05yT25+pNaqALcMrJI0TAtkZIUAY5
x36Ypt2IYqSSqxikfcq5IO35j/ALP+eatwl4rYOxOc5RgRkE8c9hjj86YGEUsc8jxxh0DeY
eAD1Jz+GK5648Sz3Nylh4esDcXkr4V0QuXJ7Ko5NSouT0BK+h0d5qWm6Uga+nWFh8wiT53b
nsO/1rKsrnxr4+1ZtL8H6TO4yMiEZ2juXc8KM11Wj/CXT9GEOr/FbULn+0Lr57bw/YEPeXH
PVyOEXt2x6iu9nm1K90yPSLKGLwr4dUYXSNL+R3H/AE2mHLH1x+dd9DBSm7pGFWvSoL33dn
Fab8MPBfha5U+ONSn8Ua7nc+h6Md6x5/56zdvfkfjXVjVNcax/s7SoLbwbowyBp+jYErgjH
7ybqT9Pzqzb2FpYW5htLaO3RjuZUXG4+p9T7mpfJA5A6179HAQhrLVnhV8xq1NI6IwrTSbG
yYy21ugmIw875eR/qx5NWREcE55960CgHUcUxosDNeikoqyR5b5pO8ncpGP3xmkMXAOeRVw
RbmHqacY0DGPcNw5IzyPwqucn2ZT8lSKb9nUqGOKoeJPEul+F7NJ79mkllz5NvEPnkx1PoA
PU1x2kfEufV/FWnaWulwWlrczeWzM5eTkHHoBzjtWcq8Iy5W9TVYWpOPMlod75IPUdKx/Ee
rWvhzRZNQuF8xyfLhhzjzX7D6dya6URHbnHJrxr4rXkkniW103d+6trdXC5/ickk/kFqa9b
kg2i8LhlVqKLOSvL7xF4v1gRlZryeQ/u7aHOxAPRegHufzrdsPhv4phvLS6ksbdESZHZftC
blAYE9K9G+HWh2+neDba9EY+06gvnyyEclckKv0A5+prsgin/APVXJTw/MlOb1O+riXB8lO
KsikY8uxK8EnHNKI1xwKuGLgjvUUxS2t5J5TtjiQyOfRQMn9BXo82lzyFTuc74g13S/Dlot
xqLndJnyoY8F5PoPT3NebXfxP1d5t1lptpbx9lkBlJ+pyP0Fc9qF3f+L/FHmoplub2URwRd
lXPyr7ADk/ia9a0j4aeHLCyWO/sl1K6I/eTSswXPcKoIwP1rz3VrVnaloj1lQoUIp1Vds5H
T/idfPLHDfaLFO0jBA1vIUJJOMYOR3r1IxID85Cn7vzHHPpWN/wAK/wDDMWpWuoWlk9pNbS
rKFjkOxyOxDZ/TFc58VL2T7Pp2jQEs8pa6kA7quQv67j+FaqdSlByqO5zypUq04xoqx3xgK
4DLg01rZJYWhkRXiYYKMu4H8DWD8Pra5j8D2c13cSzGdnljEjE+WmcKoz0HBP411gQDJIFd
UZqUU2ck6fJJpdDP06LUNCLP4c1a50rdndAv762ccZDQt8uPpisvV9E8Ga1FI/iXw03hu9J
J/tbw+pktyfWS3PKj12/nXSBckYpduOV+U1xVsHSqdLHbQxtajpe6PPk0b4i/DeyTXPDWsp
rXhsnd9q06Qz24yP8AlpEeY/xH416L4N+Nuha6I7TXlXRtQY4DkkwSemG/hPsap29rLp9+2
p6HeS6RqHO6W2A2y+0kZ+Vx9Rn3rA8RaB4Z8Sbn8SWkPhXWD93W9OiLafcuT/y3ixmIn+8O
K+RzPIKVVNuPzW59FhcxjPrZn0CHV1BWQMrDKspyCPrSMrAZU18222s/EP4OXsFjrUB1DQp
OYcSeZbTKe8Uo+6fb8xXtfhPxxoHjKwNxpN1+/RA01pJxJF65Hce4r81x+VYjB67w7/5nvQ
qxno9GdEAxbIyPWhmKgcYpwcL16Gmu6l8LyPevJjUfU0cUhq4+8TkelRuwPT6DNOdVBBPBq
CRmDEBhjtgVtGT3RLSYMBkgfeHpTHcLGxbAVepz0p6oTgjAY9azmYzuw3HyUbIz/GfWuiC5
3r0I2HB3lcTFAuVwq/3R/jUgYNkEY2dPemM3TaenFRKXByW5x3rqjDmMrk+7jO7ikba4HPH
c+9QMQvXqPmApMHDFhnPWtVR7ktjiw43EYx0xVVn+Y8cHpUrPuHQ/WqszjkdPxrohRRDkR+
ZliAeg6etRu424YADrgim7wrKSQCKifBBypz1HPFd8KRz3uNd4yWVuBjJ4xWVdyIZhsUlcV
NcXIjYIrkswB6dKw7i5MrhlAbjBJOOcmu+lS7GUmeceOiRrNuQM5tY/61xrRwTXkUM10IYm
IWSZ1LBB64HJrr/HbFdWtjjpapz6VxN68DW8SxRyLNljIzMCr88YHbAr6V7m7RGpCuyK+8A
kBsYyKuW9tNdzJZ21tJc3MxCRRx8szngYHfmqNsm9WycYrU0uLVZdTtzosNxPfqwaIW6FnB
HOQBQMn8VeENe8HalBYa7bxxTTRCZdkgfAPUNjow7isEltvB4PHStHVL7U9W1F7vVbiSa5y
VbzM5XnkY7VntuL4GABSdr6Ar21LN7F++eQxsglRZQB83BHB/E1VjldUkVeN64PbcBzV2ZZ
HsLG5llBUK0Y4H7sK35n72ahv4zBcm2xGxgYpuQY3jOQT+dTcpWIEaPzFLoGGDxnHatXSM3
LTWBwrEeaABzkdcfhWOOGO4fMO1SwTSW1zDcxNtlRt2fp2oauJrQ27dZI5g4YjcT87DvVtJ
GI3Qqd3R93Tp2/XFPlTz4/NtVjit5W8xcE4XAAPt9ait3kUvIY8BAAxTuecdKwJsWftO24M
RTAdR9/GT6f0pytIGMkUilFjGGPy7ccn8eKTY08bXDAs0agABcH35/WnyW8LgSyuzExhSue
/XNJklq3MfmOQwZnAO8HBY9iPQ/41bv9T06xszLK+VcAhQQWlxxwPzzn3rm7jU1sWBdBJKY
wUBPTjqfau98IfDCPU9KPxB+J9/JpXh7cfKt8bbi/PZY17AnIGBk9vWrjS5txNdTnvDfg/w
AW/FC+KWMQsNCtjvnvrj5LeBe5LfxtjsP0r1fQo9C8Jxvpvwotlu70fub3xbfpuXHORbr0Y
g+mBxyTWlewX3iyztbK6sm8PeErQBbTQbZtjTL2a4I7/wCz7nNasNvDDEkMMSRRRjasaKFV
R6ADpXt4bBJ6zR5uJxnL7lMyrPS4bWWS4DSXN7PzPeTtvmnPcsx7ew4FWyqxRvLKyJGg3O7
naFHqSeBV0xj0x715v8XtKvLrwnHqFtNKYbGTdcQBiFdGwN5HcqcdexNes2qcbxR4ypupNK
T3O7glt7u2iu7aVJ4JkDxyocq6noQakMW1cqBivOfg3r4vdFuvDtw+ZrFvOh3HrEx5H/AW/
RhUWt/GfTbS/ltdH0o6jDE203Mk3lK+OpQYJx7nrSWIgoqTe5Tws+ZxSvY9GKDjgDnrXDXX
xF0aLxPD4fjs7l52uhazSyARpE27bkDknn6Vt+EfGmkeMbeX7IklrewDdLayEEhem4EcMuf
oR+NeSfFnTZNP8etewoYlvoUuEf1dflb9VB/Goq1nGKnHYujhlKbhNanrXi2G+fwdqp024l
trtIGkR4WKtlfmIBHPIBFecfCXVXl13UrC4lMsl3CJ1d2yxZDg8nk8Nn8K9e0W5XWNAsNSP
zpeW6Sv7ll+YH8civnzTS/g74pxwykollfm3cnjMTNt/LawNZ1Z2nGa2NaNO8Jwe5p/FoT/
APCaoHGUFnH5Q7dWz+tei+FPB/hiHQdK1GDSYJbmSCK4+0yje+8qDuBPTBz0rl/jVppjutG
1FQcsslqx7fKQy/zauz+GVyb74d2GSWa3aS2OT2Vsj9CKULe2kmVUT9hFxOh2HnK8e3NeJ/
F3T5bbxTa6iV/c3Vsqq3+0hII/Iqa97EFYPi3wnD4q0CTTZXEMynzLecjPlyD1/wBk9D7fS
t68XOHKjCh7k1JnPfDfVLfU/BFnbCVTcaevkTRgjKgE7CfYj9Qa7Ly+fu454r5qdPE/gLXz
uEul3qZUNjcky+2eHU/5xXX6b8XfElxd2lnLYac7TSpEZPLcfeYDOA2O9Y0sTFJRnozWtg5
OTlDVHsjR4H3RWJ4ujkHgfWyo+f7HIR+XP6Zqt8RfFV14Q0eFrGBHu7uVo42lXcsYUZYkdz
yABWb4A8U3PjXTtT0zWoIzPFGA0kS7VkjfKnI6Aj2610Sqp+4nqc8aMlFVGtDzz4XRQS/EC
ASEbkt5mjHq23H8i1e8GLBxivm9o9S8C+MlQri806YMN33Zk7HPdWX+ftXv3h7xZ4f8S2iv
YXiRXBHz2k7hZYz3GD94e46+1c2FmknB7nTi6UpSUlsafl7sAYya+fvFs7+J/iPNa2jh1kn
SxgIHGAdufzLGvePEt8ND8L6nqmD5ltAxT/fPyr/48R+VeOfCfR5NT8am/lRpE0+Iy7sfek
Y7V/Hlj+FXiJczUAwtPlUqnY9jtbGCzsobS3jVILaNYkHoqjANRRXemzzmCDULSWYceWk6M
35A5rxj4ieLr3WdbuNIsJWTSraTyVSMn/SHU4LHH3ueAPaqD/DLxrBpX9oHRwwC7/JjkUzK
MZzs659hzUvFJPlir2EsFdXlKzZ9AiAg/dxj1pfK9hXknw38c3w1SDw9rdy01vOfKt5Zcl4
pOyEnkqenPQ4r2gxHnjmumnWjNXRzVMO6crMpCMdAOKa0IYFHUMp4IIyCPQir4ixTgi4II5
q7p7mXI76GEtvd6bp0un6fDbahos7brjQb8braXkZMbdYm9COM+lcNqXgK4huLjxV8K7y8g
nssyXeiSNtvdPGcnb/z2i44Izx616s0QyCD07Cq9zpvnTw3ltPJZahbc217DxLAfY919VPB
rzcTgoVU2lqenhsXOn7s9UYvgL4wafrqQ6T4jKWOsFtgmb5Ypz7/ANxuvHSvVVYAnIO7vxX
jnirwfp/ju5aG7htdC8by8W91GPLstbI5wR/yzl9j+tZfgv4k6t4U1X/hCviFbzQNbOIRPM
P3lv6B/VPRh+tfmWb5DKF6mHXqv8v8j6ajiVJXvdHu+3cDuODUYjKjK5JPIp0UgliV0ZZY3
AIZSCCPXI6im3EroqrEAJHJVR6Dua+OhF35TsvpcpytI0rpu46N7ewpo2BDg4A7YqURrGAB
z9e9RsBywOD716kEtjmbYiuuPY+lKqqX55x7VDkgZIzQWOBt9BW+i2JYk0Cm6EwJ3KpXI7g
0z7nL8n3pWLgbj0qud7A85ArVTZJGLgvcyQiNlAHDHoajkIIYY3MOmac6hcMASBzz2qu0hC
l8nNdUUnqZPQY4ByAMH3rPvrpFjZMc4OalmnKggYDn05rnNRvCI8BvmQ8gcn2Fd9GN2ZSZL
cu2159xVcbgN2M9/wCfFcjqXiLSbK9aC6ed5gMsIRkKc9D71T8WeK1s1k061kL3rDDsOkQP
P/fXp6VwKB2BYFmJOScdTXuUKN43ZMYX3Op8dgnU7Tb/AM+qZrgrlGWRlYfMOGrv/HRH9oW
R4GLZa4OePLgDjiu17nQLasRE4xkVs+H/ABJqPhbU11XSJRFdKpXdzyD15HSs6ySEwOrFtx
HGB1phG/cx56DintqJpPRhqF/PqGoz390d09yxlkIHG4nOapuzEbecVJ5bKc8L2yaZIue5H
p71I0kloX7Z/M0G5jkjJ+zzBgfTepU/qq/nWeSQ4Zhuz3Bq9pUYeW5tmx++t5MZOPmUb1/V
agmjZomd5CWVhwwOdpH9MYosC7FUbVOCOQcg56j0p5BwW6ZPbt3oZQVBCgAcZBpgLYXJyV7
UAbukXMEkf9nXIYhmBicHHPdT9a05kli8ry4jG5UyqoPPock+9ckpO8EErjoQeldLb3EV9Z
m6lZ0uCdrlX4yeOnvwfrWUlbUll52j3o5V5JldXMWeMdfy9qy9Qvo0YWtohmuJP4VBbDHtj
qT6VFf3MkVx9gsI2kvZXCYiBJz0Cgdya9x8F+DLX4Y/ZL/VLBNa+I2pRmbTdMbmPTlx/rZj
/CeeT+A55qqdNyFoldmb4U8AaX4Es7DxL4909tZ8Tagc6T4cX5nJ6iSYdAB154X3Nd5BpWq
atrKeJvGF2L/VlO63t42/0bT1P8Ea92HPz/lWxpegNaXc+rapeNquu3YH2nUJVAJH9xB/BG
Oyj8a0zbkcV7lChGHvS3PJxGIdT3Y7Gft6gD61U1K/07R9Ol1DVLuK0tIxlpH7+wHUk+g5r
cW3B6VgeL/CNp4r8Nz6VcKqTH95azsOYJQOG+nY+xNdkpNLQ4YwTepT8MeINN8W6OdR0wOE
WVonikwHQjpkD1GCPr7VdVNL1vTJ40lhvrGcSW0pjYMrYyrrkdxzXyrJca/4Zl1TR0u7nTp
JD9nvoI32h9pPDY6jk/gfQ19HfDHwfc+FfC2y51L7XJf7LnyouYYQVGAh6kkYyenAxWFOu5
vlaOieHUNU/Q+c9Z0rVPBvirUtLju57eeDdEJYmKGaFhx9Qyn+deqeEfg14fvfCVpqWtXFx
dXF/AJk+zy7EgVh8uOPmI468Z4xWt8bfCqXGiweK7dP39ni3usD70TH5W/4Cx/Jvan/AAT8
RC/0KfwvdSE3OnZltsnG6Bjyo/3W/Rh6VhCEVU5ZHTOUnT5onkMaXvwz+J2Jsz/YJdrYG37
RAw6ge6nP1Feo/F/RDrXgix8QaYv2hLE+cWQZzbyKPm/A7Sfx9Km+N/hSO40W38VW0eLmxK
wXJUdYSflY/wC6xxn0b2rc+ESa6PAaWetabPbQwMVspJxgzQNk7dp5wCTjI5B9qcdL0uhMn
tVW55f4D+KNh4c8NDRtYsrqZIWZ7eS32n5W52EMRjnOD7+1YESXfxF+KPmW9qbcX1wsrqpy
IIUwCzH2Ude5Ne6X/wAHvAt/dtdNpUtq7nc0drcNHGT/ALvIH4Yrp9C8JaD4btGttE06O0V
/9Y/LPJ/vOeT9OlUoTdoy2QOdON5R3Zynj/whceLfD0VjZzRW9zDcrOjTZ24wVYHGT0b9KP
Afg678I6Nc2F3qEV758wmXyoygjO3BGSeeg7DpXoJtQGznikWAZOegrqUYqXN1OW8nHk6Gb
5SjgijywD0zWiYASAe9BthgnGBWnMRyGPd6faXtsbe9tYbmHOfLmjDr+Rrn/wDhX3g7zVmX
w1ZJIpDKyKyEEHIIwfWu0+zgkk9qcYQRwelQ1Fu7Q/eWzOW8SeF9M8U6b9h1aN2UP5iSRtt
eNvUH3HUY5qv4a8G6P4Us5bfS45GaZg0s0zbnfHQcAAAZPA9a7FYBTvs49KLR5ua2oWly8t
9DifE/gfRvF9mkOpRvFcRA+TdxYEkee3+0v+yePpXj2s/BfxTYljpkltqsWflMb+XIOeCVb
j8ia+lvIGOKT7PkZrOdOM3c1p1JwVuh4X8XLgaR4U0TwvbeYEKq0jnJBWNdqgt3JYk/gK3/
AIS6E1l4FN+Bi41R2lUnqFXKR/8Asx/GvUJ7KK4haC5iSaFhho5FDK31B60lvYw2lrFbWsK
QQRKFjjjUKqDsAB0qeX3+ZsfN7nKj5Y+HyW0HxK0uLVl27J2Qb+MT4ITP/A8fjivpgRNkdQ
wPTvmvJPiL8LdVm1mfxD4atjdJct5k9nFxJG/8ToD94E84HIPrUnhvxF4r0P4b6x4i8Q6ld
OIf9B022u4xvM3TcSRuIB9T/C1ZUp+ybjJGtSCqJTizzrxsIU+JmrnSxkC9+TZx+84zj/ge
fxr6O1O/s9H02bUtVnW2t4RukdvX0A7kngAV4V8KvDT+IfGyXlyrS2mmn7TMzHO+XP7sH1J
bk/7pq58XfFS6zr39g2Uv+g6bIRIw/wCWs/Rj7hfuj3zU06vInPuOpT9pKMex1kXxh8LyXY
iex1CKAnHnsinA9doOa9Asbqx1KyS+066iu7eQZWSJtwPt7H2PNeY6X8EIbrwdFJfX09nr0
yeYRkNDDnojLjJ4xkg5Bz6Ve07TYvg/4Cu9R1IRT+INRcpHCsm6MsM7R/uqDuY+4FaxrT3m
tDKdGntB6mv4j8faL4a1610m8WSZnG64eHDfZgfu5XvnrjqB6119lcW9/YQXljMk1tOgkjl
To6noRXgHgTwfeePvFdxfavJJLYRyeffTngzOeRGD2J7+i/hX0tFZRxxJFFGscaKFRFGAoA
4A9q0pVJTu3t0M6lKMNOpkXmnWuoWclnewCeCTG5TxyOQQRyCOxHIrlvEuhadrtjDonjSRi
cCHTPFGwGW1bosN3j76dg/54Nei/ZjimS2UM0LwzxLLFIpR0cZDKeoI7ilWpRqrXcujVlTe
h4boXizxL8JfEJ8F+MbRpdMjkO1hklUPSSJv4kPBx9a90hvIb2GK9t5knhuFDxyxnKlT0xX
EeIvDunf8I/8A2D4j8+68MDJtNQH7y50GQ9Dnq9uehByV+nI8/wBG1vxB8H/FJ8K+Kl+0aH
N+9hngO+Mo3SaE91Pcf1r4LNMnu3UpK0vz/wCCe5SrqSvfQ91ZyW5HP8qTqAf51FHPBd2kV
3ayrJBOokSReQynoRT/AOHOQcDP1r5JxcVY6WxvGST2/KmOwGX2kmmk8Ek9egqKRwODzjni
tIQbdyWJLLleM+4rOee5+2xwQptj6tIRkfT2q4XzywIHrTNwUe9d1NKOjRk9RJCdgBBx16d
apyNtcqc4b04qWSZVO3cR6Ams+a5EeSzNgcscVvTgyW7lS9nYQ/I+R1GOCP8AGvMPFniVNI
iksrRw+otyHB/49xycn1f27VoeMvGH9kg2lpNnUGTBwARAD3P+16eleOySNLI0jvucnJY8k
mvoMLh7LmkSld3Y9ZHNyzOzMzHJLHJJPrV1ZJNo2qKzkOZAT25rTijJjBAPPoK9Iq9js/HW
wXdnkEv9mTHpjmuGnGOSMkDtXdeO9ovbFj/z6r+HNcJKckZUdO3U03uUWtMPlSLIScL8xGO
tafibXbfWtW+3WmnR2Q8pI2SJQoYr/FgVm6eC8EigANjgHuKrkg5wMGi+lhWu7jGkAJYgHJ
6GoWcK4bjK9j/KpMb3O1cMcAd8/Srep6TqWlXYtNV065sbhlDiK4iKMVPQgHtUjJvDFu154
nsrdCm6VmA3JvUnaeCPSoruwe3uzaSdBmEvyBx90/StHwUrv4ysChIKM78dSAjVb8RRqNYu
trbc5KJgks3H5d6GQ3qcokbOSinvjA7mmptDAuuQvVScZq1JBhYp0JCyZx9e4/lVQgGfIP5
dqEWh3zcjBBPUj0p9veSWJJhxvkUqQeRg/wBfT3qNXaEHOARwK9o+E/guz0nTIPiT4o083z
Sy+RoGklfn1C6/hfB/hHUHpwT2FNK4na2pteAfBp+HllYeJNX0v+1fHWsru0XSpP8Al1XHN
xMT93GQSew46mvVNC8PPphu7+/uzqOtag/m318wwZG7Ig/hjXoF/Grvh/QLqzmutb1+4W98
Q6j893OOVhHaCL0jX26nk9q1L+8sNKsJtR1K4jtLOBd8s0rYVB/nt1NenRpqC5nuebWqym+
VbEIhAPFKYx65NeOax+0JptvePFonh5723Q4E91N5O/3CAEgfU5rpPBvxf8N+Lb6LTJ4ZNH
1KY7Yo5nDRzH0V+MH0BAz2roVWL0Od0ZJXaOp8QavZeGvD17rt8GNvaJvKL96QkgKg9ySB+
NeAeFPFPj3xb8WIdX0+A3JA2T224rbQWpblSeg9QepYV7d8TvD97r3w11awsY2e6QLcJEoy
0hjYMUA9SM/iBXhfwc8bWXhbXrnTdV2RWGqbFa5Ix5EikhS3+wckH04PrWFSo+dJaGtOC5W
7HY/G3wL9q08+MtKiHn2ihL5AvMkXAWTHqvQ/7P0qp8F/HcBt/wDhENbvIoTCpewnmcIpXq
Yix4yOq+2R6V74bVZo2iljSWKQFWVhlXUjkH1BBr5v8X/AXXbfWJJfCMUWoaZK+5IJJljkt
+fundgMo7Ec46iid4S54ouFpx5JHssOt+EvFN/q3hOK9g1CSKDbdRr8yOjcMFboxXjOOhIr
xPwb8P8Axzo3xRLafbbbfSLkxTXtwTHDPEeoHdyyHtnB9K7n4YfB278M6jH4h8QT7dTj3Lb
2lrLlIgRgl2H3zj+EcfWvUrzWdF0+byNQ1vT7WZePLmuo0Ye2Cc0/4lpPQn+HeK1Fkt42JX
aGU9mHWkMXOTy3c9zVmCW2u4VntbmG5ib7skMiup+hBIryz4r+P9S8Pz2vhrwyGOtXqq7So
u94VY4VUXu7H16D3NbSmlqzFQlLRHpDRYxkbc9M96z9W1bTNA0ubU9Yu0tLSLAaRuSSeigD
lmPoK848CfDXxrp/iy08XeJtdSSdVcS2ssjzykOhBBb7qkZBwM9Kwvj9LcNr3h7TZZSlj5L
Tcf3y4Vm/BQPz96h1rR5rFqh73Lc6iL42eBpr9LTOoxI7BBO9sNuTwOAxb9Kt/ELxV4h0HT
dGvPB9nBqyX7updIHuMjaCrKEPTr1qHxr8MPCEPw/1G40jRYLG9063Nzb3MIO9ig3fMc/Nu
GevfBHSqvwG1Sa88E3+mtKzGxu/kyfupIu7/wBCDfnUqpP4ZblckUuaPQ87PxM+LGoa02iW
duF1PLA2kWnqsowMkbWBPA5r1Lw9rviPSPhhqHiHx1a3K6hZNLJ5U6KjSJgeWAF4ALHFcPc
r9j/avh/eFfPu0JJ777fGPxzXpPxYiP8AwqbXdoPCxE84wPNSphOVm29i5xjdJLc8m0uf4y
+O4bnxBpGqPbWqSlY4o7gW6Mw6pGuPmxkDJ6/Wu8+EfjXUfFdpd6brv73UdOZSZ8BTLGxI+
YDjcCMZ7g1y+heM9U8FfBjw9NoujrqFxfXN6Czq7CDa+Q21Rz17kdK0/gFa6VLZ6zqX28T6
zPIq3EO0gxQ5JVvfcxJyOmAKUJu61HOC5XdbDPhT4h8Q+IPGmvJqes3N7Z2sTGOKRsoCZcK
Rx2ANXNb8Z+JLT412nhPT7yL+z55bZJI3gVmXcAXw2MjIrhvC3iGf4S+ONd07X9InnWYeWf
KIVsByySLu4ZWB9e/tWl4GlvfH/wAdn8WxWL29lauZ5OdwiAj2IhboWPHH1oVV8qS3B01du
2h7/j0GBXJ6v490PRPF1r4XvIbyS9ufL2tBEGRfMOFB5B/Id67poSccV4Dg6/8AtTbQ26Ow
uMf8Bgi6f99D9a2nUcbGMIJnuJjxwe1IUXHIqW8mgsNPuL28lENtbRtLLIeiKoyTXgk3jH4
h/EfX57DwMkum6dD825HERC9jLL2J6hR+vWnKqluJU+bY912ZOCvNZXiDwto/inT/ALDrdq
biNTujYMVeJsY3KR0OPrXDeD/Dvxa0jxhZReIdYe90Mh2nYXSzqcKdq/MNy5OOlem6rqmk6
FZi71nU7bT4DwHnkC7j6AdW/AGhTU0Di4PRnnc3hW5+H3w11e38HwXGpalO5kEu0ecoPy7g
B94oucY7kmvMvhF4L/t/xK2s38ZbT9LcMd4/1s/VVPrj7xH09a9407x74I1WdYLDxPYtMfu
pI5hJ+m8DNdHFaQRh2t4Y0EjGVzGoAkY9WOOpPHPes3FNrXRFqbSa6sydRu7LSNKudT1KcW
9rbqZJJG7D29SegHcmvlPxN4nuPGvi/wC13My2sMjiC3WZsR2se7ALH8dzH/Cu8+NviTVbr
XB4Y+yXFlp1riVRIhBvH/56D1QdF9896uaf8AHvvBEFxdX8th4klBmEcmDCoP3YmAGQfVge
CenFRVm5vlj0NKVNQXNLqdxBqfgn4ceD7GyfW7VoUTINuwlku3/icKuc5Pc4AGBnin+D/iX
4f8XSvaRk6fqG4+Xa3DgmZexRuhOOq9R7jmvn/wAFfD+bxb4mudDbU4dKubdGdlljLs+1gr
qoGMkdeT2r6U8I/DLw14RCyafZm5v/APn9usPL0528YQfQZ96qnUlK1loRUpxV7u7OmUqRS
eWX+lXza4QbkI+ooWIZwBwK35jn5UUXgjeNkZVZWBBVhkEHggjvXnniTwtpsmj/APCLa7IE
8NzSH+y9QK5fQbhuik97djx7dPSvUPI+Y0y4sIbq1ltrmGOaGZDHJE67ldT1BHpWdVKorM1
pycHdHzf4T17WPh14uuPAnjBjFaq/lo7NlIGPKup7xtkf5zXszOxXqAMcEdCK5Txd4BPiTT
z4Rusf2taRl/DOpSnm5iAy1jKx6soztJ5xg9jXH/Dbxlch28F+I2aHULVzDbGYFXJHWJv9o
dvUV8VmeAs3Vitep61Od1dbHq7OD06+lROx2cjJBz9ajkO35SOetBk2xk46V88tdjSQM/O0
vj0qCSROhbDdfrTWmU5GMc9TVKW4X53dj0B612wiQ2kE0mUY7xjOSfSuI8W+JINGs38ybdM
xKoqHPPqRS+L/ABfa6JbNBbSJNfuMqhORH/tsP5CvF9Tj1Oe1h1q8+aC9kcRPvBLFfvZGcj
r3r2sLhvtSJSuM1LVrjVLoXFzt8zplVwT9fU/Ws/czcKmSew9aQgdc80sXmCdPKLeZuATb1
z2r10rbD2CNvm+prYiaPyxu8w/Tisoxt5hDA78nOfWr6KfLXnPHamI7nx3/AMflipQNm1Ay
T0561wkuSMn5QBiu98dgm8044GBbDr9a4ObAdl7Gk9ymWtLAaOXJxhciqsgO47eQPWrOmlU
t5PnOSvKkDj6VC8Z8tiDweKYIgjmeOdLiM7XjYMp9CDkGtbxH4q1rxVfRX2s3RnmijEan0F
Y4UAjdnmo8gMQecGlfoFle51XgIO3iyIJjIt5iTnoNh/rWl4rhb+1HmCbgTksp+Y+n6gVD8
NR9o8WyKVJKWU5J/wCA4/rW/qcQbzlCK5c5ABwQe1SzJv3zgZVYxzWpYsrnzosDGT/F+lU4
0Gx1f5ExuB9+2cV0N1H59vtt1PmQMHXanLjow/X9KpQ6VeeJvFVroWgwNNc38oEcZGAHPJz
joo6n2FRFmyZ0Hwu8BxeNNcn1LXJDaeF9FTztSum+VdoGRGD6t+ePwr6h8OWVxr2oReMdYs
GswsZg0XTmGBp9rjAYr2kccn0XArK8P+DtNCWfgTToVk8M+HJBLqk2f+QnqWAfLP8AeVCQz
e4Vexr1PyMvkd67aaS1OerK+iM8wjPSvnP9ofxBcS6xYeFIZClrbRLeXCjgPI2dmfUKoz9W
r6fNswBypGOTxXy5+0ToFzZ+NLLxAImaz1C1SAyYyqyx5yp9CVKkD6+9aVJvlMKUPeNLwH8
B9D1bwjZ6x4pnvnu9QjE8cNvKIhBGw+TPB3Nj5vTkcV5h8Q/hzqfw+1xUeR7jSrlibK9Hyl
8YJVsfddcj9CPb3L4KfEmDXNJtvCGqsI9WsotloxOBdxKOFyejqOPcDPY15d4ii8efFb4ty
eH7vT30+5tnaMWcpJi06EHl2I4bIwdw+8SAOMVk+VJW3N483M77Hovwg+Kya6sHhfxNdBNY
QbbS7kOPtgHRGP8Az0Hr/F9evL/G/wCGh027m8aaFa/6DMd2owRjiCQn/Wgf3W/i9Dz3rgP
iB8Otd+HWqwR3c32yxnGba/hQorMOSpGSVcdevTke3uHwk+J6eMrceEPFEYuNVEDKszpuS+
iC/MJBjAYDrnhh78G+bnXK9xOHI+aJmfAvx/c6pCvgrVY5p57WIvZ3QUviJesch7Y/hY9en
UCvdPIz+NZvhnwdoHhDTZNP8PaeLSGaQyyksXdz2BY8kDoB0FdCEOD8taxk0tTnnBN3R4J8
ZPHGsWmq2vgPwk8qaldqn2mSD/WnzOEhQ9iepPXBHTms/R/2a4ptPSTxH4juv7QdctFZRqy
RE8kFnyXOe+BmqN5LFpf7X3n6uVihe+QxvIflAeALGc9hkr9K9m+I/hXWPF3g86PouqvpN6
LiN/O8x41ZBkOj7OWGDkD1ArK/M7s15eW0YnLaGvgf4SeFofD2oeJ7L7T5zPKwwZZnduCY0
LFcAKOemK8j8Zavqfhn9pK81OLShqt3DLGbS1Yt+83QqsZXbycE8e9UPiv8NNI+HelaPHba
zc3+q33nPP5iKibFA+ZVHI+Y45JzivUfiX8NNc8UaBoPivQdx8TWFlAJog2x7gBAwKHtIrE
455zjqBQ5tqy0sWoJavqYn2/9oTxAyS2+hpotqzBtm2K3JAPQmQl+cEdqs/tFaSZNG0HVQm
Nk8ts+OgDIGH6oaxbb46fETTYk0zV/CUNzqigqZbi3mhlfHcxjqfXHWu81+x8QfE/4D6fNF
p4XXZZY5zb7TAodXZHwH6DaSabnzJ63JUOWS0sjsPDXl+Ifh7pU8igjUNNRHAOc7o9jfrmv
EvgAz2XjHxBocgKsbUEqezRSbT/6Ea9v+HGg6z4c8AadouuiA3lm0ijyJfMXYXLLzgc81k6
B8KdN8O+PLnxha6vePczyTu1t5aLFtlJJX14JH5VXNsyFBLmR5J8RYxpf7SOi3akpvawkJ6
fx7D+gr1H4vQCL4SeIi3GEjBycf8tkrpNb+HXhXxLr0Guaxps11fQqiRSCd0ChGLLwpA6k1
0VzBp99aOt6LW5tpBuZZtjIwBzkg8EAj9KFdXXcT+z5HlfwLXHwqsHXPN3OOD/00rhfhDDB
F8bPFdtEoVES6CqnCgC4XjHpX0HAnh/RtMQ20umabYn96pjeOGLnncMEA59e9YkU/wAONG1
I3dvfeHLC+ulY+dFLCkkqk5OWBycnn3NCe3kN638zyD9osr5Hhy3ABfFw/A+bA2ADPpnNe1
6FpUOneG9OsobeOAR20QZIkCAtsAJIHfOeai1Dwt4O8b2sGoX+n2mtRRo0cNwGYhRu+YAqR
/EK6NLcKqxoNqqoUAdsU07SbE/hUSkkQEiEjIyK+cfgxLFqXxg1y/unX7XJBcSRqTy5aYbg
B3wtfTgtyOe4OQa8Q8Yfs/NqOuXGt+E9bTTZriQzNa3CsERyckxunKjJPBB69aU57MIRWqN
/4yi5h+EesG2DAloVlGMHyzKuf6V5N4F0H4pW3guHXvAms2s1ndSu02nb13CRDtOVkG0kgD
ow4Ir1zwH8P/EMHgjXvD3j+9kv11CQxJm6NwEh2Y3KT907uceoFeXWs/jz4F6tdWdxpy6ro
Ny+4SsGEEhHAdXGfLfHVT7detQ53aexpGFo8qPS/B3iPxdJoOuah8QdFj0r+yU35WNo2mAQ
uxwSVxgAZU9TXhGmXul/ED4gyaj8QvEbaZZOCyDkDGcLCjYIjUZ5J649TX0jJJdePvgvc3d
vZNZTazpsxhtzJvIJ3bRuAGd20du9eNfCDw54H8ZaTqnhvxDpqHWFl+0W86uY7gxkBWVCOu
0jO3B+90oc29BxildnY3nwJ8C6xpYn0C9ubVXUbJ4bn7VE/wBQc54z0Ir1i2sobO0htLWIR
QQIsUaL0VVGAPyFcV4G+EkPgbxXdalZ67cXlhJbmOK2lGwpIWGWYKdr/KMA4BGTXpXlLitI
tLZGU03o3cwr7Q9L1VrVtT063u2tJRNA0qBjE4OQVPb6dDXOfEbxcvgrwnLqMamS/uGMFmN
pKiUjO5j2A647nArv/KHoap6jpNhqunzadqdnFeWc42yQzLuVh/iOx7VTl2JUdVc+X/gdoV
9qnj6XxLNkWempI0s7/wAcsikYz9CzH0AHrUPxC+Luv65q8uneGLufT9GRjFGbYkTXf+0xH
IB7KO3XOa911vw/p/g/4M67pegwvFDbWFwyksTIxYHcxbqTz19AK8i/Z90e2utd1zWTElxq
Gm26LZwu+wBn3ZbODt+6F3dtxrHmcfdRukm3Kxxhu/iz4QtINZuJNf0y0lwVluGd4z6B1bI
GfRgK+gfhn8QLfx1o0vnxx22sWmPtNvHnayngSqD0BOQR2PsRWD4B+Ilx4i8Uax4E+IVnDb
X11PJFFA4AjwfvWzZ64HKseTz7V5z8JF/sz47xWNi3mWzSXdplDkNGFbBPr9xTTjUcXvcJU
7rax9RCMk9KUocYq+sQJ96PJGa25zn5TA1PR4tY0t7OeRoX3CSG4T79vIvKSL6EH8+R3rwj
4peFtR12wl8aQwpaeLvDyqutww8efGP9VexjupAyfxH8NfS/lLjoc1zHifR7pnt/EWjWq3G
q6crK1sel/bH/AFts3Y5GSuejAeprGrFTRrTfKzyLwV4uh8WaGsrsq6lbKEu4+nPZx7H+dd
I8oBBIwR/KvGvE2mf8K38b6b4r8Nl5/CutKbi1IGMxE5kt29GQ8c88fWvVIL62vbCG/tJRN
BMBJE6/xKa+PxWE9jO8VozrvZD5ZUVGVvlOM59a4fxj4sg0K3aN9sl7NnyrfOQMfxt7Z6Dv
itXVfEmh6RqVmutXrQpcSBSkY3Mqd3PoP55rw3xXcWk3i7VJbHUpdRtTO3k3Mwwzp2yOnt+
FduFwt/elsQncyr68uL67mubiTfLK25m9TVdFZnWP+9wBnGD60oJlbPT8aRlHHPTrXsl3GE
HO3PPelxgjBI9PagHBI9OlKSDn5s0CuSIcvzyfWtIY2rk449KzYgN4rUADKD/WgDt/Hn+u0
0nobcfzrgJQAzEg8V3/AI+wH0w+lv0/GvP7liQxAx7ZptFFi0O6OYmPIxmo2ydxOBkVJayC
OF1OCSOtRMVIIP4UgRGxUngAZPU96iZxypwMHpTzjdkryOCc00qGPIpDO0+GSlvE903IYWb
4I4HLLWzq5ZUMgByrL16j0rJ+Gpij1vUGYHIsztPTB3Cr+sE+eI24Q4zk43ZHU/lSZg9ZnN
6hePaGdi2+aQ5Rge55P4cmvafg74VvfDPhSPxLEkbeKvFObPRY5F3fZoesly3oAMk+wUfxV
5n4D8Jj4h/EOHT5CItHtAbi+nJ2rFAnLEntu6c/0r6y8ERxazNN4za1FvbzR/YdGgK7fs9g
hwCPeQjd9AopxjbUs6bRdFtNB0W20qzZnjhU7pZDl5nJy0jHuzMST9a80+L3xZg8E2b6FoU
iTeJJk5bhlsVP8Tern+Fe3U9sz/Fr4s2/gazbRtHeO48STx5UH5lslI4dx/e/ur+J46/I2z
Vdd1VzGtzqWoXLNI20NLLK3VmOMk8ZNaOVhxhd6l6z8W+JrHXI9bs9bvE1JH8w3DzMzOc5w
+T8w9QeK+0ba10f4nfC6wk1uwV7TWLOOd4xw0MmPvIf4SrZIP8AQ18N2NlcX97b2Nsha4uZ
FhiA7sxAH6mv0H0bSbfRPD+n6JagCCxt0t1x3CjBP4nJ/Gpi2VNJbHxR438C698M/FSQSyy
tEH87T9ThBQSYOQQf4ZB3H49DX0N8Ividp3jTNhrMcFt4tWJYnmVAv9oRpkgg/wB4ZJKe5I
44Ho/ifw1pHizw9Poeu2v2i1m5Vhw8Ljo6Hsw/+seDXx/4k+HnivwV45stHto57m5uJg2l3
doCpuCDwVx91x3GeOvShOwWUkfY+t+HdK8RaHc6NrFqt1ZXK7WQjlT2ZT2YdQa5r4efDHR/
h7pk8NnK17f3Lfv72RArugPyoAPugfqefSup8PrrMPhvT4fElxBcawsKi6lt1wjP3x/U9Cc
kVqiq63I6WIfKHpR5WO1TMSB0pad2TZHi3xn+E1x4yjh1/wAPrH/bdvH5UkLnaLuMdAG7Ov
OM8EHHHFea2nxJ+OHhnT00jUfDFzePEmI5r7TZZJVXoMshAf8AHJ9zX1kQGHPFLsIHU4+tT
qtmVpsz5d8H/DPxv458aw+M/iUk0FrEySCC6QLJdbTlYxH/AMs4x7gZ6Ack19K7AxO4ZJ5N
WWTkk03Ap7CepDsOQctkcDnpQ0QJySST68mpqjlhSeN4ZoxJFIpV0YZDA8EEUCseXeOvjL4
T8ILNa2k6a1q8cnlvZW8m0R8cl5MEDHAwMn6V4Fqv7QHj66ubt4Lu00+K6g8hIIYeIeeXQs
c7/wDaOfoK9csP2ddHuokn8Q3xjnNzJPJFpw2q8bPkRsx4GBxlFXqeteo6d4I8JaRF5ek+H
LCwXcpLQwKGfHQMxGSPUE80OUuhaUUfDWpeO/G2pSC/1DxDqkpMZthKZ2VSndARgc4Ge571
iRC+lt5WjjnljgTLlFYiFf8Aaxwo+tfocvhnRPtwvm0yCSZQPL8xd6RYGPkQ/Khx1KgE96v
SWdu0MkLwRNFMMSRlAVkHowxz+NK8irx7H5us7NsLnIPCZ5/KljlkjYPGxUjkMvGD65Ffor
/YulC9iuxpdp58MbRRv5C5RGOWC8cZPJx171zk/wALvh5cecJvBek/vvvlbfaT3yCCMfhij
3h3ifI9h8XPH1le2Fy/ia9uxYkmKK7cyxtxjDA/e4Pfn0xXtHhP9ovTLyaGz8W6aLKV2Ctf
WbFoVyerIfmUD2J+lWvGX7P/AINvJHvdE1KTw7MwyLYRmeA4wCVTO8dR0J+leE+NPhz4h8C
asbTUbcz25fbFewAmKXIzgd1PseeOMjmjmktxOMZH3JY3thqWnw32n3cN3azqGjmhcMrj1B
FWSgr46+DHj0+DvFa2WpTOuh6mwjnBYBIZDgLMeO3Q8jg57V9hQXNvcqzW86TKjbSyHIz14
PfqOlXzX1Rk420H7RTGiVkaNlDowwykZDfUd6mApeKTdx2KsVtFbW6QwRLDHGAqJGoVUA6A
AdBXjHj/AOBy61qsniLwfeppWqySebJA7FInfqXRl5jYnn069K9xVQc0u0ADnFIFo7nGeAN
L8Sad4Js7fxbqE19q5LvM0sgkMQLfKm4feAABz711IhAPSrJAHejAPWndismV/KyM4oMIP0
q0FHakbatF2FkZ91p9ve2U9ncpvguI2ikX1VgQR+Rr5AC+KPgj8RnxCJlwUAkGItQtieOR3
4B9Vbt6/ZuV9axfEPhnQPFOmHTte06K9g5KFhh4j/eRhyp+h+tJ33RSstDwrxXomm/GnwfN
448IadcWet6Yxhnt5UXfdhVVtgZT8zKD8p4z09Ki/Z88Caguoy+N9UgkgtlieCwWRdplZuH
kwedoAwD3JPpXs/grwPpfgOyv7LSLq5ktby4FwEuCGMRChcBgASOO9bttq+l3moXun2uoW8
93YFVuYI3BeAkZAYdqWrdx3srHifxp+Kb6IZ/B3h+SSLUpEH2y7XKm2RgCEQ/3mHVh0HTnp
o/B/wCKa+KbRPDevTIuuwIBBMzY+3Rgf+jAOo/i6+tdH8UfhnZeP9GE0Hl22vWin7JcngSD
r5Un+yex/hPtmvj+a21PRNZa3min0/UrKbDKTtkhkU5yPQg9DTcmmNQTR+gKxZBOTzThCo5
zzXB/Cjx23jnwYLq+K/2vYuLe9C8B2xlZAOwYfqDXoGSeg4/nTTuZ8p4/428E2l4NQ8J3JW
LSvE832jTJT93T9UVSdvskoBP13DvXznoHi678H2+peHdbs5PtFhI4ggbjZKDtaNj2XPP/A
OuvtnXtGt/EGh3OlXbtCJQGjnTh4JFO5JFPqrAH8K+VPjX4YvL+zi8eG0WLUreb+y/EMMQ4
S6ThJ/8AdkXafxX1rKpBTVpK40lseNapqd7qt/LfX0pluJDyx6AdgB2ArPYZXGRu9Ke3zZI
ztqIFc85oSsrIvUcvB5HIoLA/ewee1L8nUZ59aQ7TwFPFMLaCHHOBSDGeetOXavWlXDdBx/
KgQ+PJ5A/OrwDKigelVIzic5GAffpV3AYBgBg+tILndePj+800Yz/o/T8a4GYrtJ29+c16J
47tbqVLGeG2lliit8yOqErHz1YjpXnMyknGeg5yOtUy3oMgPUgd+lWch9zMoH8qrwZOQCBV
hsCMqMAetISImIZiMA49aTcFYbsg4rQ0QaMNZhGvrcNpvPmi2YCTpxj8azrjyRdyi3LGAOf
LLddueM/hSHfodf4FuCmqX5UcG3C/r69qj8TXzW1k0RcGa4c4z/CuOT/Sn+CMhNXZWztjjJ
G3OeSMZ7daj02XRLj4q6V/wlQePRYrmNbgjvGDnJ9iSM+2aNzP7TZ7Z8O/Bz2nhHR/CPlmK
+8VKNW1t1ba0OmJxHDnqDITjHu3pXefFb4rWngLTRpGjLDN4hnjHkwgApZx4+V3H0+6vfqe
BVm2k1tbrx0mlNZSeNZis1g064glssAW3ldioBbI6CQ88EV8jvp3iXXvF8mnT215e+Ibu5Z
JIZQfOabPzbs9Md+wA9KtuxSXMQRprHifxAsUSXOqaxqM3GTvknkbuSfzJ6Aegr6Il8HWfw
c+C2tatLKk/im/txZtdr0iaU7fLi9ABuJPViM9MCu6+Fvwp074f6b9ruvLvPENymLi6HKwg
9Yos9F9T1b6cV5z+0rr6vd6J4ThkGYka/nUf3mykY/IOfxqbdRt30Rw3wH0Aa38VbG5aPdb
aRE16/cBh8sY/wC+iD/wGvqvxT4q0jwX4cm1vWp9sMfyxxLjzLiTsiDuT+QHJrxL4NXOkfD
74Rar4+8Qy+SupXHlwKB+8nWPIVIwepZy/tgZPSvGPHHj/WPH3iF9W1ZxFDGClraI37u1T0
HqfVu/0wKa0Vwa5nY77R/j74hg+Ik2varun0a7Iil01GytvED8piz/ABrnJP8AFzntj6rsL
2w1ewstWsHjuraeMT20xTqrL1GeQSDivmX4NfBtNeFv4s8VWzDSyQ9nYuMG7I/jcf8APP0H
8X06+1678Xfh14auJLK98QRzXEPyNb2MTTFCONp2jaMYxjNNXa1E7J6HdPJHGhkldY0H3md
goH1JqdNpjDj5lIzuHINeTv4/+E3xL0uTw1faspivCo+zXoe0ZmByu1zgbgenP4V5z4m+C/
jvwjK+pfDnxFqV5aL832RLhormMewBCyD6YPsadyVqfT2VPQ0DrXz18DfEnxH8R+K9QtPEW
uXdzpmlwEXEN3CvmecxwiFioYEYZiPb3r6GC8UA1Ya2MU1pH7U9lJUU0x8UCGFzjmkBBPNO
2e1NK47UAOygGCMj2oLoo4qNicetZ+qXc1lpV1d21uLieGMskRJAc+nygn8gT6UAY2r+MbO
1umsEnXT5Udlmu7xQIrdVPzHGfmO35h0ABBbGQDLpXjfw/q6mS0uW8oxpIsjrwwc4XpnGTh
RnqTgZwceL67fzanq9/L9mtpLBJYpi01yiASjeypucbJQABgY2AFiSTln8o8T/ABKv9RjNn
pkrJGHZnu8bJpiSR1XbwU2q2V5C4GFwKLpDUWz65m+IPhuPVbvS47uS4vLWJZDFFGcyZz8q
ZxuxjJI+UDqRzXI6z8cfDdjqj6XoWm6l4ru41y40qPzI0bj5S4znGeqgj3ryfwh4V8H6zND
Pq95d/EDXDb+cuj6UTFZ2EROdksrlVjUEkFchR2U13eo/EXw94VtUsm8XaVokMQ2jR/CVol
46cdHnceWD64Uc96AtYI/iP8b7uZJ7P4SgWuT8kqurMO2SzjB98c1k3nxk+Knhv7bP4q+G7
x227dFI0MsMduOwMgDBx7kiubuvjR4Va4Zxpfi69cnBluPEUkLOP92PCj8BVjTfiT8Pb5mI
1nxt4RvJBg3MepPqEJPH343LBl9QV6UalJeRMP2kDqX+i6r4VVbKZYw5s7+SKRWB+Zg4H3f
br7mu48J6z4Wlvr55dS0j7U8gC6pJf+YbmCQtk91ik7BX5O3la8X8f/DvXlgfxxp2p6f4p0
ScAyahpMCQiLA6yQxjCnHUjv1xXE+HNe1fRNVt59JnjinaQKjSojhXYbA4DjAYBjhu2TyKX
N0Y+Vbo+tdT+B3gTVLSFI7M2M8SsVntQqb3Yltzrja4yenGBwCBXc6FpM2jaRFYSajPeiMA
KZcYj4AKrxnbnJG4kjOMmue8A+MIPEujRJIBDcJuSNpLpZWugrMpdeh/hz34713OCBimQ30
EBxSZOeacBml2Ad6BDdxpdwAwaXaPWkKjNADc+h4pGyRwcUpFB5FAACcUc+lAyB1oyPWgAC
kdqaU9OaxPFfi/RvBnh+XWdbnMcCnYkaYMk79kQdz+gHJr5o8QftGeNL67ddFitNFtcnYqx
CaXH+0z5GfoBR6jSb2Pf/iZqfirRfAV7qHhKzFzfR/6x8bntosHdKi/xMOOPfODivj3w54w
1zwz4mj8RaZdk3gJMplJdbhWOWWT+8G65655616R4Z/aM8U6fexJ4lhh1myY4d441hnQeql
cK30I59RVz4mfDCx1jSV+Ivw4UXem3iG5ubKBeVzy0ka9Rg53J1BBI9KT7o0jpoz3XwT400
nxz4aj1fSmKOuEurViC9tJjlT7ejdx+NeH/tJW+lQ+INEu4EjXVpoJBc7fvNGpURlh+LAH0
HtXh+la5reg3ZvtC1S5064K7TLbSlCR6HHUexqre6lfajqMl1qV5Ld3cx3PLPIXd/ck81La
aGoNM+gf2aPtLa74kYIfs32SFXIHG/ecfjjdX0sARXyV8D/ibp/g28udD1uNYtM1KVZDeKP
mgkA2gv6x4/7569M19aI29FdXVlYBgynIYHoQR1FVFaGctxSWB5rzvxtolpJqDPf5XQ/EcQ
0jVl7I7DFtc57MrYTPuuelejZHeqGsaVY69ol7o2oxmS0vYjDIo4IB6EehBwR7gUyT88/Em
g3vhbxTqXh3U1/0ixmaJiOjY6MPZgQfxrIIA4Ir3n44aA134U0HxvcvH/asUr6JqTAgLcvC
WVJk/vZ2HJ9x6V4YsSSRbtwBHP1qGadCvgHHI+g7UoAHSnYG7rSsvGeaBDMLnJyaX5QPlBH
1pAx4pecn0oEOyeMVfVQVHAqkiksADzVtlxjcecetAHtmr+OZ/DXh+bRksknh1W12MWH3e1
eIXJwTgV6D4/6aac4/cf1rz2bdv5HPvVMqyHWYDbmIOR0p+fvbmA56mmwMERsDknrRIB5bE
HkHtUghm8eYcYOOOKjJOaeq4cDjBHrTHyAOBg9+tBR23gg+XpeuuCOViUj6luaZrOk/2hpM
c0WDdRDKgfxL6E/yqfwYYx4a1xiMuzwqD243H+dWbZnS28ySTuCBjPvjmoloc/2mzvPhD42
utd0yx8Jy3yW/ibR2MugXtyx2yqR89lKeuxgMD6Duor6G8Mnw3rV5N4utdJitNdljFlfF1A
ngdDhon9we/wDENvJGK+F9YWWx1dNS0xngkiKyiSIkFGHIcenOK+ivAHxDn8SwP4tsYlbXr
KJU8RaZCP8AkIWy8LdxL3lQZyO4yPStVK6uPbY+hvl3ADvXwd8TPEv/AAk3xI1vWEkLQvcN
FB6CKP5Ex7YXP419ia/rQuPhnq2veHrhLxX0yae0ljJIf92cEe45+hFfBe0kDDbhjqaz5za
C6o09U1/WNctNLstQuw9ppluLazgVQkcKDuAONx7seTXs3wa+Dv8AbMlv4t8VW2NKU+ZaWM
i83Z7O4/55+g/i+nWn8G/g6fEjReKPFFu66LG2bW1YYN6wP3j/ANMx/wCPdOma96+Ivje0+
H/g6TU9scl9J+4sLY8K8mOpA/gUcn8B3qee5Un0R538dPilLoijwX4auzb3roDf3EBwYIyP
lhUj7pI5OOi4HGa+b9G0HWvEurw6ToOnS317LkrFGOgHVmJ4UD1PFQzzXusarJcTtLeX97M
WYn5nlkY/qST0r7I+EngW08DeGXtZ2hfxDdqk+o7GDPCDykXqFHPPc5NOUriVoo+UvFHgHx
j4LEL+I9Ga1gnOyOdJFliZsZ27lJGfY+9ew/Af4oaj/atv4E166NxazqV0+aViXhcDIiz3U
gHA7EY6GvZ/iTFp0/ws8Srqqo1qtjI/z/wyAfuyPfdjH1r4v8LXMtr420Ke3IWZL+3ZcZ6+
atEZMF76Pv2MIkkkqIgklIMjhQDIQMAk9+OOasCXIry34nfFVfh54m0WxGnxX1rdpLLdxht
sqIGCoUPTru4PXHUV1fhLxx4a8bWL3Xh6+88xY8+GRCksOem5T9DyMjjrVc+lzLlZ1PmcYp
Se+eKiJAHNJyR61PtR8o8yAH3pPM3npTSM/Wk5Bpe1QcpIQBXH+OYtYudLW00yzurm2kDfa
Us3VZWGV2qMsuc855C4+9kDa3UsW7daZO8q28jQ7TKEJTeCRuxxkDkjOKPaoLHyn8SU/srw
3ImrCz03Vbs+WNIs7tPtcafNh7hlRiykbCyl/nJGegx5P4a8Ka34t1uLR9Cs3urqTk9kiXu
7t0Vfc/QZPFevP+z/AOPNfvpdV1PWNOtZ72V5pTcM7S5LEgsFBAJ9Nxx07V1vwWgt/AsOta
dr0MdpqMlzsuZXVleBFO2NmBHMDHJWUfKGOGxwabnfY0+FHQeBPgb4d8L6Yf7all1y9n2tc
RvIyWhI6DygQJAMnl8/QVyfiH4Oz/Eb4h+Iby31a00Ox0ueLTYbWKy3EKsKPuwpUAHzCf8A
9VfQYYkBhjBGQRyCPUeteG/HPwZ4kuY38V+E7m++eFYNUsrORlMyJnZLtU/NtBKkYJxg+tH
tFsyFe+h8xa1pL6Lr+oaRJMkzWdxJbmWM/LJtYrkexxmuj+Fs89r8V/DUlsoeRr5IijLuDK
/yuMH/AGWNck0beYE79NvfPpj1r6F+Avwy1BdZj8ca9Zy2sNsp/s6GVdrSyEFTKVPIUA8ep
PtSc0jZ3tqeja34Bn8MyT+KPhdAum6qoDXGkRtiz1OMZ3I0fQOR0Ix6d64W38M6NrN/b/EL
4c+FtO1tLgm31jwvfqpNq7Eb2QMcIR+XOR1IHveq6pp+iWH2/Urn7PCrALjJaZu0aKOXY9l
HNfNz/Bf4nnXj4j0690zSb+8drvy4bt4ZLUu+4KQF5xnnqMgjmq9onuZHtuifD2w8NX1pL4
fuza2cEjutvJCsjIjHJjWQ87eo5yRxg8V3O/2xVKyW7TT7VL+SOS8SJFneMYVpAoDED0Jya
tA8c1PtUS4scT3o59able9GR60/aC5WHPrRnHOcAc800uB3rwv44/Eo6XaP4L0OfN/cri+l
j+9DGRxEP9pu/cD601UTCzPdY5o5okmikWWORQyOhBVgehBHBFOOMc15N8ELbxnpngo2Xie
0FrYKQ+nJK2J0Q8spX+FM8rnnk8Yr1Iz8deKPaIOVokDA9B+FcJrnxb+H2gXz2d94khluEO
147RHuNh9CUBA/OvK/jz8SryO8m8C6NMYEVFbUJ42wzlhkQgjkADBb1yB0rxLw54J8WeM5J
08OaPJeR2xAlkDLGiZ6DcxAz14qudFKFzuPjb4207xj4usToeoi70uztVWNgjIPMYkvwwGT
wozjtXUfDD4I6L4h8LW/iTxXNczLfBntrS3l8oLHnAd2AySSDgDAA614rrvhjX/CurHS9f0
2Wxugu9Vcgh16blYcMM9wa+j/AIA+Nor7wzJ4Pvj/AKbpYMlqO80BYkgD1Qn8mHpU819S2u
VaHj/xQ+G1z4A11GtTJcaHekm0nfllI5MTn+8OoPcfQ11XwK+IMmia4vhPVbgLpeoy5t3Y4
+z3BwBznhWxg++D619D+L/C+n+M/CV34f1D5EnAaOUdYJR9xx64PUdxkV8P6vpOo6BrV3o2
qW7W95aSGOVPQjuPUEYIPoRSU9RpXWp9p6t8MfAGu3j3mqeFbGS5ckvJGphZyepbYRk+5pl
z8LPAM/hy40BPDVla2k4yZIUxMjjo4kOWyPrisP4O+PB4w8Hra39wG1nS1EVyGPzTJ0SX3z
0PuPevTuq0nNGd2fDXjfwNqvgTxG+maghkgfL2t2owlzH/AHh6EdCvb6Yr3H9nnWPF15pN1
p15AZvDVoNttdTMd0UmeYY/7y45I/h/HFes+KPCmi+MNCfSNct2lgLB0eM7ZIWH8SNjg9vc
VoaXptho+l2+l6Zapa2dqgSKJBwo/qT1J7mnGdmNyTReB5rjvGGv4abQLTUP7OItzcarqWd
v9l2mD84J/wCWjkbUHXkt2rV8Ra82jWsEVlbi81a+k8ixtMkebJ1JYj7qKPmZuwHqRXyf8X
fHMUvn+DdD1AX0RuPtOs6kh/5CV30IH/TJPuqvTitFK5mcf8RPGf8Awl+uxRabb/Y/D+lxm
10yzGf3cWfvt6ux5J681xvQbe1PHAwSAT1NIImaXanzknCkDrSZaGH65FDHHyg5GPTFOAIY
rtwR29KXA3DcDn60CI0RjnpUgj9DUqqChGGXjjjqacsJNoZ/Nj+/s8vd83TO7Hp2oAbGnzD
jFXwGwMDNVY1JcYq+lrcSrujgmdRxlFJFAHY+P8bNMB/54H+deeXAKvtY/N3r0Px6edNAOP
3H9a8+uQGO7PQU2WNi3AsmfoK6NdR0RfAUukto4OsG7EqXwbnbj7p9q5q3JaQnvVobtj46b
vWkTa5D5fIIJ5547VG4bpjA9KlZ9qYxyeBzUA3N6j8aRR2fhJZjoeoMh/d/aI9y/wB47Tit
a3Kf2eW3Hco5yPz/AK1R8HoV8L38m0MVuR265UVYt4pUXe/zcHGeoHTp1qJMwe7KdxHG5ZZ
DlPutgfez0H05FZVreat4I8TWuu6FdPbTwOJIn9P9hh3B9PSty5tWNsWIKsDtwcHI7cHnpV
e8jSSCSOdAYThACcHtnk/SpUrO4J9D6L8E+ONMn0qXxXokBHh+4JfXdJQBn0i4b71xGv8AF
A/JYDpywHUVsJ8D/hrNrUetwafJLDI4nS2S5JtXycjCjkp/s5x+FfKHhvxDrPw48YQa1pEi
yRH5Wjl/1d1CfvRuPp+R5r6e8G+LdJsdFi13w/NJP4IuJNtxaN80vh2Y8kEdTbk5/wB3II4
6FaDkueBcW16Hq17e6do+kT3t7JHZ2FlCXkfAVYkUdh9OAB7CviT4jeOL7x74tl1WXMVnED
DZWx/5Yw54z/tN1Pvx2FfWHxE8IP4/8GnSrTWGsWZ1uInX54ZyB8okA5Kc5yOhwea+c/Cnw
d17UPiK/hvxBaSWdpYES3s6jKPHn5RG/Rt/QHsMk4xXHTqRSd3qdCXU6P4K+BLi10u6+Jl7
pEmqTWkUjaNp6ABrmRQQZBn3yq++49hXmA8e+LrH4gXPjBbt7fW5JiZlZDt9DEyHqgAC7T0
x6819yW1tb2drDZ2sKQW8CCOKKMYVFAwFA9AK+e/2jLHwjAun3aQLD4pun3M0Ix5sAyC0o7
ndgKevB7UU6/NKwNX3OG+JXxmv/H2j2Gj21g2l2agS3kW/eLiYdMHqEHUA9zz0pnwQ8Jz+J
/iRaag8JOnaK63lxIejOP8AVJ9Swz9FNcDo+j3+va1aaPpNqbi9u3EcUYHUnqT6ADJJ7AGv
trwZ4Y0v4f8Ag6DSrcqy26Ge9uguDO4GXc+2BgDsAK0qVeVWQWS2PmT456x/avxg1OMNuj0
6OOxX2Krub/x52r2b9nLSBY/Du71Z0Il1O9bBP/POMBBj23F6+XNY1CXV9dv9XmYySXtxJc
EnqdzFufwNfc3gfR/+Ec+H+g6MwAe2s4xJjvIRuc/99MaipU5Y2C2ljpwM/LnOe1Q2l/YXi
TfYryC6EEhhlMMgfy3HVWx0PtXkfxh+KI8KWj+F9Dl3a/eR/PKDxZRsOG/32Gdo7Dn0r588
DJ42PjC3tfBt1PaapPkGVG2oEHLNJnIKDqcg+3JqYpuLk2Kx9yMcnNNzx1rz7X/id4Y8EwQ
WPifXFuNXWJfOhsoCzs2BlygP7sE5IBNZGlfHr4danci2k1C705mOBJeWxWP8WUtj8ahc9r
2Foj1XcKQtxyKrW1zDd28V1bTxz28q7kliYMjj1DDgip92ODWbqdx2DPHFYGv+FbDxDLb3U
01xaX9pxbXtu+JIBnLBe2G6EMCpHBBrf3rgUBgeKFWtsFjzGPR/HnhiYx6YqajZu+Q2mlI1
XPUtZzNsHuYZEH+zV1/G/iHTSiav4dWMAcyuJ7UH1wdkkY/7+V6AWAFAkIPysR9DWn1i+4u
U82/4T/R5JVuU03w9DdN8xkuNVh35/wCAxs5/LNNvPHeqTwmWylmuVB+YaFotxeuR6CWYJG
D77TXpZck5yc+tKW3YyWOPej26XQOXufOVz4o+IF/qrJ4O+H+tR6owKf2vrqtNcwg8HYWCx
QD/AHR2rp/AfwfvLHWm8T/EDUl1zVnBK27u0yRsf43dvvsOwxgV7MTkYJJpNuelJ4i6stB2
QBjnk0pbjrSbcdTSYJOFGT6Co9qFhwbjrTS561mza5oltcfZ7nWrCCbO3y5LqNWz6YJzV9X
DRq6kMjcqynIYeoPem6kluFkVNTGpPo92NHlgi1IxEWz3IJjSTszAckDrivLLHw94B+FMn/
CQ+MdcXUPEVyWl+13Sl5WY/eMMQyRz/GefcdK7nxt4oh8HeDb/AMQSosskKhIIWOBLKxwi/
TPJ9ga+Lr+78QeMPEpmnkn1XVr+UIo+8zsTwqjsB2A4ArenK6u9h2PpNv2ivAv2nYLLWDGe
svkx/wDoO/NeheHPF3hzxfYPeeH9UjvY4+JEAKyRE/3kPI+vSvljU/gP8RNN0eTUza2V4Yl
LyW1pc+ZMoHXAwA30BJrjvDniLVPCXiG21vR5z59u/TlVmTujD+6Rxg/WtVyyXusVjb+JkF
zF8WfEyXI/em+kcZ7qcFcf8BIr6C+AV7p1z8L1srMKl1aXcougD8zMx3I5+q4A/wB2uG+MX
h+08UeFtL+K3h9CYp7eMXqA5KxnhXPuhyjfQGvOPht43m8C+MoNSkLPp0w8i+iTnfET94f7
Sn5h9CO9CblEZ9I/FvwD/wAJn4RM9jHu1rTVaW1OcecvV4j9cZHuPevkzRdYv/D+v2et6bL
5V5ZyiWMsOCR1Uj0PII96+94biKaCK4glWWOVRJHIhyHUjII+or5f+OvgNdE8QL4q0qDZpu
pvi4VFwsFweT9A/JHuDWcKt3ysD6N8LeI7DxZ4Xstf09h5N0mWjLZaGQcNG3uD+mD3ry/47
fD8azop8X6XBnUdOTF0qjme3HfHdk6/7ufQV5p8GvHw8JeJDo+pT7dG1R1ViTxBNwFl9geF
b8D2r6zJxlWUHsQ3Q+xpTm4MErHwx4M8WX/gzxVa67YDzPJ+WaHPE8R++h+oHB7EA19waRq
mn63pFrq+lzieyu4xLE49D2PoQeCOxBrwif8AZ8iuviFcz/bVtvCrt56xRn9+Sc7oVHRQD0
b0IAGa9w0nStN8P6TBpWj2kdnYwDbHDHnA7k88kk8knkmlOsmtAsahJwayta1uz0PTftdyr
yu7iG3tohmW6lP3Y0HdifyGSelGr63ZaNpkmoXrt5akKiRrueZzwsaL1Zieg/pXgPxP+JV3
4XvJCTEfGUsJjgjQh49AgfsD/FcMPvN/CDgcddaMXU1exnKxm/FX4iXWhtfaVbXyTeLtRQw
6ncW7bo9Lt88WcJ/vf32HU/hXzyFOd2eafK800zTzu8skjbmZjlmJ6knuansdPv8AVJpINO
tnuZIo2mZUGSqKMsfwrv8AJCSKm3JIz/8AXpM/LnGFPQ+tJvJA9DXXeJvHc3iXw9o+izadb
WselgqjwoFZgRjGR2oS6kXOYt1jkfbLOIhg4YgkZ7DikRgzYPXGSaYo8yREjGWbt61Lsi+f
y3LkAEPjAPHPHtSGSMQVAGcgVEGw2fzpCDnJPIp+cArICvfkdeMigCSMlj3x35q+sr7BslZ
R6bsVlouJAD0q78sYCmNj34OKAO88eABdLYHJMPI79q4CdVfcS2DjPTqfSu+8d5xppxkC3P
8AOuBnjYYyNpbkY705FjLNAWfBB4qysW6I5bAzxSW2THJtXAxyKAv7nPJ5wfakSiOSDjCAN
x1zTTCAdoIJHH1qWIDcd0XOeFPpTCASVQD15PWpKO48NRGHwrqbMNrPdKmSOMBM4z0PWrTS
RJdKkXy4GMgZyR1NN8Lk/wDCvLgSqWD3rEDP+wuf6VUllbzwGXZGeeBn3/Pp9amRz7tlm4c
eUqIjOHO/Odu09s9RTFiWUGNkX5lwGU/dzxT4MiUR5WTKEEBuwPY+vFWYATlpIf3ihVXjoe
xHvg1ixXK1vpdleW2rO8Mc0UNntMeCWV3cbSO+QAaxvDniTX/hp4pGoabL59pMPKmikX9ze
xfxRuPXB/CuptSsNrd3PnCMSXSxMG4LhE3Zx+IpktlbXkDQXESz28g5VRgn1cE9DiohNwk2
Vfoz23wd4z02PRDrvhuSe78HggXemt81x4fc/wB0Dl7f6Z29RxwPWba7ivbSG6tZ0nt5VDx
SRvuV1PcHuOa+EtNv/E/w08SRa5ot2VTOwSD5o50PPlyDvx/9avoPwH43tNTgfVfBVsCpzL
qnhEN+8hbq09lnqp5Jj79sGpxGH9onUpGsZ20Z6t4p8S6d4R8M3evamxMMAwkan5ppDwiL7
k/lye1fEniTxFqPijxDea9q0we5uW3ED7saj7qL6KBx/wDrr7YSbwx468MyIEt9V0y4zHLH
IvKN3VlPKOPwINeU6T8ArDTviKl/cXQvfDVuBPDbynMrSg8RScYZR1z3wAe9eZSrRp3U9zp
ST1L3wP8Ah43hzRz4p1eALq2pRgQIettbnnB/2n4J9BgdzXV/FrWl0T4Ua9cbyktzD9jiIO
DukO3/ANB3H8K7o4wM14H+0nqWzRfD+jpKv764luXQdSEUKv6u1Z0qzq1VcGjw3wXpB8Q+P
9C0YDclzeRiQekYO5/w2qa+sfib8SrbwH4fkliEc2s3eVsrZuQOeZHH91fTucD1r5x+Euta
B4W1vVvFuuTKX0uxIsrUH95czyHbtQewzk9g2a5DxD4h1rxj4in1bUna6vrxwFjjBIQZwsa
D0HAA/qa9GUOefvbImxHA/iHxP4mVYHuNS1i/nyDks8sjHqf84AHoK+lby3j+Cvwmu9T8+K
+8VX5EAuWXKtO3OFH/ADzQAt7kDPWrvwg+GkfgrSBq+q24PiK8j+cNz9ijP/LIf7R/iP4du
fO/2h9ea/8AGGm+HomGzS7fzpef+WkuD+iKv/fVZe3VWp7OOyG1ZHjEFprXiTxAlrbRz6nq
uoTHvueaRjkkk/iSTwOe1dN4m+FPjjwdpw1LVtPiexGA9xaTiZYiegbGCOeM4x716R+z7ot
pFfav4x1FooILYLYW0szBFEj8uQTgZxtX/gVer/FnVtN0j4W63HqMyJJf2zWttE2N0sjYxg
dwOpPbFE8TKNT2cUNHg3wW+Il/4Z8U2nh+8uGfRNTlERic5FvK3CyL6c4BHcHPavrSW5jhi
kmuJUhiiUtI7sAqAdST0AFfAuh2lzf+JdLs7MFrme7ijj29dxcYNe//ALRfiq4t7ex8I2Uz
It4Dd3bKceYgYiND6gsGYj2FFaClUiu4rGn4i/aK8O6bcyWug6VPrDIdouJJPJhb3XgsR74
FVdH/AGldJlmji1rw1PaIxAaa1uBKEHc7CAT9Aa8Q8D/D/WvH+ty2OnyxW1vbIHubuYErEC
cAADlmPOB7HpXTeNvghr3g3Rn1u21OLWLCHBuSkRieAZxuKknK+pB4+lW1Qi+R7i5WfVui+
ING8SaRHq2iX8d7ZycB0yCCOqsp5Uj0NZV78RPA2l6vcaVqPiixtL22O2aGZipQ4zjOMZ5H
evlj4Q+Lrzwv8QrK3adv7M1SVbS7izxljhJMeqsR+BNdH8Tfhr481v4oa5qWkeHp7qyuZla
KZJI1Vh5ag9WB6g1g6UI1OWT0sVbQ+gP+Fm/D4njxnpRA6/v6lX4jeAmHy+MtIP8A28qK+I
Nc0HW/Dmry6TrVk1nexBS0TMG4YZBBBIIIrS0XwR4y8QaY+paL4fvL+0RzGZYQMbgOQMnJx
kdBWrw9JK7kTZn3NpWvaPrkMs2j6pa6hFC/lyPbSiQK2M4JHetDfgcV4p8BtC13w/4a1q21
zSrrTZnvUZI7lCpYCPBI9RXsKsduM159SSjKyLsTtMAMk7QOpPQD1r5M+Jvxj1jxJqN1pOg
XslloCMYwYWKSXYHG52HIU9lHbrmvoT4iXVxZ/DHxLcWzlJV0+UKw6jI2n9Ca+OfDtlbX3i
vR9OvUU2tzeQRy5I5QuAw/EV1YWzTmxNGb9l1JrRr4adctagZM/kN5f134x+tdh4D+JuveB
9QiMNxJdaQXH2mwkYlGXuU/usByCPxr7MMcPkfYhCgtdvleRtHl7MY27emMcYr4Q8RQWFp4
p1eDTGVrGC8mSAq25fLDnbg9xjFdFKuqt00DS6H0d8eb5dQ+E2mahYSGWxmvYZvMU9UaNyh
P4kV5N8Fr2ytvi7pJulAMyywxMeiyshCn69R+Ne5xeE7vWv2fLPwvdgfbpNJjMYYY2yqBJG
D9DgV8kQXN1YX0VxCTDc20okXPBR1bI/EEUqMlOLghWZ+gIZtwKt83UYr44+L2hW3h74nap
bWhjFvdEXixowPlbxlkI7YbdwexFeg/Ff4g+Km8M+HdX8Naj9j0PXrQvI9uu2VZx9+MydQO
egx90818+F57iRyBJNJgyMcFmx1LH+pow8GvebBo+kf2ftbi1Lwvq/g3UFjmjtyZ0jk5EkM
vyyLj03f+h15F8RfBVx4E8XSaarGXT5wZ7KZv4oifun/aU/KfwPeq3w38Tf8ACK+PtL1eST
bbCTyLnnrC/Dflnd/wGvqX4leC7fxv4Pmso1T+0rbM9hNx98D7mf7rjj8j2onUdOprswSuc
F8BfHRu7E+CNRlzPbI0unsT96Pq8X1XJI9sjtXsWv6NY+I/D95oeppm0u4yjkD5kPUOvuCA
R9K+HtPvdS0HW4L21eSz1Cwn3DPDRup5BH4EEfWvtbwb4ptPGXhKz1+1j8rzgUlix/qpV4d
R6jPQ+hrLEPkamgSPkPUvBfiCw8bXHhBNPlvNRSXZGsSH99GfuyD/AGSOc9BX194Mstf0zw
Xpun+JriC41O2iEbvCxYbRwoLH7zAYBI4OK2ltbRb434tohdtGIWnCDeUByF3dcZPTpVj5f
WueeKclYqwvI5xWZrGs2mjWH2q83sZHEUMES7pLiQ/djRe7H9Op4qHWvEUOlyw6faWsmp6x
dDNtp8Bw8g7uxPCRju54+pr58+IPxV/sC6ubbSNUi1fxaymGfVIlzbaYh+9BaA/xdjJ1OK6
sNQlW956IzlJLQ0fiN8SpfC2pNKzR3HjMoRBbBhJB4fRhyB2kuCD8zdug46/Nk9xcXt1Le3
kzzyysXkeQ5Z2JyST3OaJDLLI1xMxlkY7mZzkknqT6mk9yMD0r2klFcsdjHzYMSRgdD3pY5
ZIHYxSOjlCuUbHB69O1JnsBUsVykcU0bxBxIu3GBkHqCD/nrTC5V5yeM+9MIyeKsblLFGx9
Qa2bXwxql54avfEMEMb2FmwSU+aocE45C9SOaBNow4yFXjckgyQ6Hj6fzqRV2v8AJJkYwcD
GfUfSkKlAQVB9CeuatzzGeJZmSKPZtj2RptBAH3vc/wA6AKxGcgHNOkeSaTfLIXbAGWOTgD
AFJkAdRSZYnnJFAD1ALjgHNXsbcA8/SqkK4IJwasyNh8K2PxoA7vx4CqaYdpINuR068iuEm
KsY8DkcYPavQ/G026y0uJiwCJuGPfg1wkiqwXIJAB9s0SLIrY7XkyM8cCn8C2l3DhmxxTIB
lHyPmHI96kx+5cnHykdRQQRBRjzBkLyMA4OaY+OcHj9R71Km+beqjKjk59PrTJIUXcY3yCN
309qkpM7zQMv4BhijUiT7dICCcg/Kv/1hVWdmFzjC5UdMcHr3+lXfDcDHwdbSiQFvtUjhBx
jGB39wKieNrid25XacEEd+aU9znTs2Rwb5IyHkXhsqAuGC+pP+etaOyUuQxbYw4QjHJGQKr
24CbeOZAeQOM47/AFzV2Rka0Xymy0aeYSvU+tc8nYLoau59DslKAXBknmKt/GNwQfopqa1V
yF+Vx/cAxgH6+1S3cW2aGF48yQ20agN2JXcT+O400xkxx5bcWz+7xk56gf8A16yT01JlqSy
WkNzC1tLFG8Eg2sjcjA9vz57VxF/o+peFNVj1rw/dXMSWzb45omIktz9R1Hv+dd3aSPE0JY
bVYjayHgccj2P+NXC6tJ5GAF5GR/H+fufypQnKLTiCdtGa3gP4l2via/Bmv7bw742cgG7kG
2x1kf3bhRwsmOjjB+vSva9F8VRapeyaPf2kmka7AMzafcH5iP78TdJU9GX8a+S9f8F+bIbj
QwiSDl4SdqMeuFP8Jxzzwav+GPihPYW8Xhn4gWt1qum2sgNtOshS+0xhwGhk68f3c4PvTr4
eni1zLSR0Qm46rY+wnLGSMhjgE5H4V89/tG6VfPe6Jr6AtYRwPaO65PlSFywz6ZBwD6iu/w
BE8ZTpoqaqb1vFfh4gsdWsY/8ASLUel1AOQR/eUHoeBXZRS6R4h0XzIntNU0u7TB+7LFKvo
ex+hr52Ua2CqqU0dkZRmtD4MMZ3EscADNfSPwV+Fyaalt4z8R2pF6w3WFpIv+pU9JmB6Oed
o7DnqRj0Ky+F3gGw1NdSt/DNsLhW3oJGeREPYhGJUY+ldkR3JySaMTmfPHlpqxooWdxZJYo
kMkr7Y0BZ29ABkn8q+FfFmuv4i8Vat4gl/wCX2d5lGfup0QfgoFfVPxh8RHw98MdQaCUx3e
oEWMJBwRv++R9EDfnXzB4G0E+J/HmkaL5eYZpg8/tEnzP/AOOgj8RW+XvlhKqyJq7seieO9
J1Hw5+z/wCFvDdtp11Mt3J/aOpTRxMyI5XeFcgcfeXrx+7rxIySyIGklZwBwWYtge1foKF2
gsPlUjG0dMen0r41+KdnpVp8U9bt9FgigtUlUGOEAIkmxTIFx0+Ytx65rXA4v2rcLa73HKN
tT2D4SfCUeG5IPFut3VveajJEHs4rdvMigVl+/u6M5BwMcAE9TXmHxp1A3/xa1NdxK2ccNq
AT02oCf1Y17b8DZruf4T2Ed0xKpdTxQFu0YcYH0BLV8z+L9QbVfHOuaiXVxcX0zKR3G8gfo
BRhpyniJ8z2FLRXPoX9nuwe38AX18qfPfX7FQByVjRV/mWru/iBK0fwz8TNIAMadMMScDlc
fzNfOXjSWfSfhT8N9LguJLa5ktri+dopChxI4xyOehrhJPF/iqbSpdIm8RalNp8q7JLeS5d
0YZzggk9wKaw06sva30v+Qr20DQLeW58T6Tbwg+bLewonHcyLX3c6q0jtjIJJ6V8afCWzOo
/Frw9GRuWGc3LZHaNWb+YFfYwZtpNcuY1LTjHyNII+UvjqFPxbutowRaW4OfXZXrXwBVh8M
JC+CDqM2OP9lK8m+OZLfFq7y33bS3Az/uV6v8Az/wAWylGTxqE3/oKVrWnbCRfoTH4j1sbe
y07AI9KiA564pxPFeN7ZtmtjO1zTxq3h3U9KbOLy1lg/76Ugfrivg+K4ms7mO4AxLA4kA/2
lOf5ivv7cysGUcg5r4m8e6UdG+Imvaay4WO8kdBjgo53rj8GFetl1bmcoMymuqPUfjd408U
2lxplvpesy22ia1p6ztFAoUuT94FxyQQy8A968Ksb5bW/guWt4rlIJFfyZhlJNpB2tg9Djn
2r6s+H2kaF4z+GHhm+1/SrbVLjTYpLSNrlN4Qq208dDwq9R2rnPjf4F0ODwZH4g0nSbWxur
KeOKVrWERh4n+X5guBw23n3rajjIRl7BrXYXJf3jtPhx8TrTx9ZXCPajT9VtAGlt0fcjKTw
6E84zwQeQcda8D+MfhtPD/wAR7uWCNUstUH22EKOFLHEi/g4J+jCm/BvUP7N+K+lLv2reCS
zb0O9flH/fSrXs/wAbfDLaz8PW1KGPfdaM/wBpGOpiPEg/9Bb/AIDSc1QxCitmO10cJ8KYt
J8c+EL74c+IWk8uzuF1OzaIhJAucSKrEHHJ546Oa900jwh4W0HSZtL0rRLa0s7iNop9ibnm
RhhtznLNwT1NfIfgnxI3hfxxpmu8mKCXbcAH70TfK4/Ik/hX2qrpLGrxSCWN1DK6nIYHkEf
WscbKVOV1sxwV0fDXiLQZfDvibU9CuEKtZzNEM/xJ/CfxUg/jX1l8K/Ew8T/DrT55mBvLIC
yuBnJ3IAFb8V2n65ql4t+FGi+MfF1vruoXk8CLbiGeG3AVpypO1t/bAOOmeBzXWaD4a0Lwt
ZNY6Dp0VjC5DOEyTIwGAzMSSxx3NRXxsKlNRW4RjZ3OQ1n4PeGtd8fS+KL9pDBOoe409BtS
eUcFywOQCMZAxkjrzXosENvZ2sVraQR29vEoRIo1CqijoAB0FKWPasjWfEOmaIkQvZ2NxOc
QWsCmSe4PpHGOWP6e9cqr1KrUVqN2RtbzjArjdU8ZpNFeJod9aW1pZnF7rl2c2lp6qn/PaX
0QcA9fSuG8d+P7DT7eSDxhK8CkBovDWnXINxN6fa5l4jX/AKZqc+pr538XeOdc8Z3Ma3hjt
dOtxtttOtE8u2tl9lHGfVjya+gwmXNPnr/ccs6l9InZ+MviwZkvdH8Fy3dtaXfF9qt0+b3U
j0+Zh9yP0RcCvKOAV3f/AKqaAq98kd6Mg4J7Gvb0SsjEmLApxwfWmqN3AP1pMjaRShjsK4y
e1ACEE4OMelN2jqc8/rUnTO7PPQ01hhANxPtQBEwweABVm3vJoYpLfzHMMmNyBiAfeoMY6U
hwOTkH2ouBLJIpkLlsqenTI+uK1dDGlya9p8erZNg8yrcAMUwnQ8jpWNs2cYByOxzUqrwM5
x9KEJlm8Ful7Mls2+BHKo5GC4BwDj3qvuBzjijb83J7YoI4znimA+Jtrfe49a0HWTKmNGII
6561mr97r7VpNu+X5S2QPQUhnoHjLaE0zK5Pk8D8RXA3bEEgcYP3c8V3fjNXaPTcZwsBJwO
nSuLuR+6IRDtzn5utNlPcr2s5WOWIquDyTjkfjS5DW7qoJJNMiRFlfDZyvep0A+xyHIVs5U
nr+FISKkbElvmIOM/WpRLkqzq2DxnNQxKzhiAW2jc+3+EDvSkhmHYHkAdKkZ6ZpAK+DtMj2
kbkeQkdf9Y/Pv2qpI3mbJXbcZMgHoc9jjsav6VlPCVhkEYt+Rj1Yn+VV3WJVUAnCx4zkfKO
38zUTObuRw/fRgowOpbpk+gqRN0k5g3J86lmRV4I/lUGxACFfZuztOCeeDjj+dWYw+0KyMF
bIJBxgAkHv6dK5mI1p7iTUSb+dFF3HtDooxuQLgH3OMj60+NI/JDxy+YmCRxgMSD+VZ8Bki
dJycyxZILgDfz6fnWp9nILT2YZrd8u0Wf9TnOf59Kxb5SWyIgRIsvWIg5UjjpyQO/cVJJ5c
sAWKYFc7lYHv14/zzVtbePb8oDAKPu9c/jSxW1vBFhFJBO8KeAp+npmsm0tQvcbFsbHmsSm
7pnk/wCPSq+peGNL1yDy9SiYFeFmjIDxkeh7j2PFaKRLLGViXLYB7YP+fWrMLNgZUuT3xwF
7Vg5veLKWmx5aNN8dfDbVRrfhq+uRCvz/AGu0BIK+kif45Feg+Ffix4e1e6Fxe3B8EeIpOH
1Cyi36den/AKb2/RSe7Lz710kDAW4WNzvXGVHXPPFc34h+G2ia9GJ7SFdLv2+YzxL8kvsyj
+YraOOi1yYiN0dEVfVaM9jj8ZzadaxXHiiwS3spQPL1jTnN1YSn/eUbo/8AgYx711dpe2t9
ax3dlcxXVvIMpLC4dG+hFfG8TfE74T3LXWl3VxFYEnc0TedayjOMOh4GfcCuy8P/ABb8Kan
eC4v0ufA2suMNqGjr5lnO3HMtsePxGDXHWyajXXtMJP5G8a8oaTR9CeJPCmgeLtOSw1+wW7
ijJaJg5R4mIxuVh0OK5TwZ8JtI8DeJbrWrHUri8EsBghjuEXdDlgWO5euQAOgqzpPifX3s/
tDWNr4p05Rn+1PDsgkbHq9sx3qfXGa3dK8UaFrhI0zVIZpVOGgY7JUPoUbDD8q+fr0sZhE6
ck7fgdcJ056ou6rqaaRo97qs4LRWcD3DAc7tqlsfjjFfDVzdXWralLcv++u72dnIHO6R2zj
8zivu4sc+hrnrvwT4SvdWg1afw9Zfb7eVZ47iOPy23qcgnbjdz65qcFmEMPfmV2y50+bZkN
jaR+B/hqtorDGjaczM2cBnVCzH8XzXxgAXXLDMhH4kmvuPXtIg17w7f6JdXMtvDfQmF5YSN
6g9cZBH515A37P9pBqdtc6f4kaS3jnjkeG7t+WUMCwDKcdPaurA4+lTU5VJWbZM6bex6hD4
T0C68PaVp+taLY6i1laRQKbiBXK7UAIBPIGe1eIfGrwl4R8NW+jjQdGi0+6u5JXlMbsQUUK
AApJA5btX0exBcsO5Jr57+OWma/q/iuxlsdEv7mxs7IAzwW7Ou5nZiMgHpxWWX4iUsQry01
e45x00Mn4A2Hm/EG9vfL3LZ2DkMf4S7Kox743V9N+b614h+z9prW+neIb6aB45XnitwXQqc
KrMRz7sK9twM4IrPMsRfENJ7Dpx90+V/jYwb4s33H/Ltb+//LMV6t8BMr8NpiMbW1GXGBj+
FK8q+Ny7vixebcsRa2/A7fJXqXwEYH4cXC4HGoS8+vyJXfiqn+wwfoZxXvtHrW4560oPHJq
Ic0uMdDXz3tUbcrJC+K+YvjxpgtPiHb6iAxTULJGz23plCPy2mvpfBrz/AOJfw9uPHUGlC0
voLKaykfdJMrNmNgMgAd8qDXbgcVGlWUpuyJnFtWRy/wCz5qrSeHda0hmJ+zXSToC2QFdSD
gfVP1r0nxvp/wDbHw/17TVALzWUhQH+8o3L+qisHwH8NLHwLLc3Vvqt1fXN1GIpd6qkeAcj
CjJznuTXdbeTnkUYnFQeIdSntuOMNLM+NfDWheKn1nTdV0bw/qN00M8c0bJbPtYqwb72Mdv
Wvs2VIrqCSCaISQzKUeNxwykYKn8CRTdzYAycDoPSl3j2p4nMHiGna1hKnY808P8AwP8ABm
kN5uoxza1LvLKtydsSjnC7FPzYH94n6V6fHDHDAkUMaxxooVUQYVQOAAOwqLzMHArE1HxZo
2nXQsnuzdXrfds7NDcTt/wBMkfjioVSviZW1kxaROiBUDk4rP1bWNL0O0N5q1/DZQ9A0rcs
fRR1Y+wBrz/xP45utLi3avqll4QtGJXZIVu9SkHqsKHbHn1Y8eleMa98Zore9lfwVYSxXbD
yzreqP9pvWH+wD8sIPoor3cNktefvV3yr8TmniI7R1PdfEHjY2enG9vb1PCmkspKXV4ge/u
QRx5Ft1XsQz8e1eBeI/jBODcWngiCfTFuMrcatdv52o3ef70n/ACzX/ZTArzHUNQ1PWNQlv
9TvJ7u6lOXmncu7fiaqD5cDHPXNfUYfC0sMrU1r3OZuU9ZErB5pGlndnZzuZmOSx9ST1NKA
F4UcelM389KDI7EYbHoRXSSLwTgHFL3yQBSrOxtTbCOMrvDh9vzAgEYz6c9KaegP4fhQA/H
y8HP9KaGwwpCPQ4o7UATGXdb+TgHD7lbJyo7jHTnj8qYSQOnWm4I7c9hSspYM2Bx6UANBOM
jpTTknjpTsnaBnn0oxjpQAm7bg4p/mfnUb5wOcY7Uiq3JFAE6t82T0ozk9OtRqpxzS5weAa
ALtsls3m/aZzCUjLR4TdvfIwp9B159qnlZGcEvtOMVnLk8dav4jIBYnP0oD1PS/F8kkdtYp
E5jJgO5weq+lcTOqfaI3MhYOAflHr1z712ni+WNbbT42LBmjHTuM9K5q6ithdSSowMCgbSF
6tgU2D3M2Czke4mIYHAPUdRRKm6Ah8DGCo6GtuB4opHZSpLDvwBVFhAtu58wGRuBxzkmkBk
uskBO1sHBDAEg/54qsN+4BcBW698Vfnh3K8rMoZRgYB+f6VRc7AUXnPOe1SUj1LT2P/CJWG
04k8mNTnGDxVaWNkmEaDahAUjHAPXv9atRlG0HTo4XCqYIhgng/IOnH1qhK0rzbnYPKcnZt
5yOQPr7VM9zkXUeJM2Z2gK0bblYAA8Hr/KpFIVkRYz7AdM4Hc/8AAqhjj3wZJAG7IIHb1A/
X8KuIoVHjwcAMT9f6cmuaS1Gy5F5vmMrbiGbOSenckfpUkV5dabfSXILT20gG9B7DGf0pIF
ZyFYgMRkAHI/z0qVogzJG7KSRnI6AY7/rWMrPQhmmsMcsMd5ZYe3kOQduTGe9SRlzGEHybX
LBSewx/h+tZVnNd6NMJE3yxzD95Axyox6ehx/KttLaHUIFv9PcSIwJeM/wn09ulcNS8Xq9C
krimAtIGdvnfqB/n/OauQAlNpxyclVXr6fhxUdlsZgrAjPCuOp9a1Yo1OR/AOhxg5rkqStu
zSK7jY7ECPcjgEE/N3q3HHIAVww9/pSrAVT5DtXrz0qypCISwJ9yc5rgnN9DojFCxIUZgyq
yt2PPH0rk/EPwq8L+IWNxFAdKuyOJLRQFOOm5Oh/DFdeiI5BJx2Bq3GWVccYJrl9vOlLmpy
szdbHz7N8P/AIi+CbxtT8P3ctysZ3+dpshVxg5GY+D/ADqzH8aby8cWnxB8L6f4ieMBDcyR
G2vUAPaRcEEV9BpErR4JJGap6n4X0DXYDBq2k216gO7MkeHB9Qw+b9a9SlxBOK5a65kJ0Yy
1WhxPh74l+Hp/Kh0P4g3WnM2MWPie2+0Rr6KLhMMPTJzXo9t4i8QLaNc3vhd9Qtl5+26Dcp
fRMMZzsBDj6YzXk+t/s/6Jes82gatcac558m4Hmx/nww/WuKk+FXxX8LXBn8PvNOqsCsmm3
eC3oSuQf0rZyyfG/F7sn8mNQrw+F3R9J2Xjbwtf3BtU1mGC6GM212DbyDOP4Xwe9dApV13q
QyHowOQa+SJfiz8Q9Mzp3jLSbTW0iOzy9d08O6H/AHyA361saZ8XPBzSLLd+F9V0O47yaFq
boh9f3T5UD2xXNV4ajJXw1X7ylipR+OJ9PHGeKUEryCQfavFNN+JugTCJLP4oS25B5j13SA
x+hkiPP5V1eneMr66UfZde8HaurD5Gi1F7Z3PpskXg/jXlVeHcwh8KT+ZosXTe7sd/lidxJ
J9SaNxHFcyviDxB5IZvBd3cZ5/0G+t7gY/4C/X2FObxPPHEZbnwj4ktwBznTmbB9OCa8+eV
5hD4qTNlXpPZnRkITuMaFsYyVGcemaIxHENscSRrnOEUKM+vFcknj3SXUh9P1uFwQuyTS5g
2f++akbxx4eH3Xv5Dkjamnzk8df4aweDxq0dOX3MpVKfRnXBvSl3cc1yTeONEV9og1V89GX
TZyP8A0GpU8UvMrNb+FvEkqjoRpjjd+dCwGNltSf3B7WC6nT76TfzzXKL4i1uWN2i8E6lb4
yV+3zwWobH+++awtU8c6jaQt5tz4W0dlbafturidlOefkhB5/GuynkuYTf8NmbxFNdT0jzA
PemtLtXcwwo7ngV4lqfxT0GGGWO8+JYZywwuhaTnA7gSSn9cVxOpfGLwskryWXh7VNemyNs
2u6ixQ+uYY9q16tHhnFS/iyUfxMpYuP2Vc+hL3xl4csbn7I+qxzXWMi3tVa4kPOOFQGs7Uf
FOq29uZ10SPR7QZ/03X7lbRMDuIhmRuOcYFfNCfE74j6x/xLfC8H9l28vyC20OzWEev3lG4
nHcmuJ1pde/tOaPXZ5Zb1W/eieXzGDe5yea9vD5Dg6btOTk/uMZV6j20PevE3xW8MxiSG+8
Rah4oJXiz0pP7PtCefvScysOnpXnGrfGLxDcWb6b4btrXwtpzkgw6WpV3z/flPzt78154Ld
/J81lZk3bd2OM9cU4YCkYA+lfQUqVKiuWlFJHM25fE7hIZ53aSaRnZuWZiST+NII1VSVGST
1qRSOQenWkBw24CtWwWmwvJBHAx61HglwvP1p7EkdPemq7c5GaQDmjMbFWGCOx7U3bhSwHH
6UpQhQ7Hg0m1iME4HpQAzlcYNPyQQAQfekEZ+UDBJ7GnFMDnqPSgBpBHenjPltkjHQetSHG
1WHfPFROPYAn0oAGdmAZnLYGBk54pdwKkdKZ7EZ+tAHc0AKCQc9DSA7uAfejBPAFKFxQApj
O3+tO2tjpUTM4+XOBS7mGBuNAEyE5K54659KkSMSllLpEcFt7k4OB04qKKQAEbckj8qN52N
Hk7M5IzQIEViwGDzyBitAqVAG/GBzzjNU/NkkaNpJC2wBFDHO1R0H0q5IzOwIGBjoFFAz0D
xqJNumMgJKw54+tctJM8UcgikDKwywYAnpXX+LUeaLT0VsboeR+Nc9ebZNHt7A6LHDPC7Sf
a0U75Qex9QKpoctzKt9pYlXJ3DHNW47WSeM7oSRn73PrVuCBFeSFQkoCg7vU1f09bqWyna1
jyIgBtJ5PPb86knUzLy0lkVFgiYyLGucMMMenFV7m1tFSR1TzJO20lcEDkFf061qtBcMFkW
2dpBlOvRs8fjVfyncyRzW67pODKww698jNN2GrnYoggsLBUTdshjA/74H+PSs+GZJ7gxRhF
OTy4+6w961bkm1jidCuTCuU4wTtA+g71nJbwozv5WyPOFPfJ47+38qynqc3QaiKtrCkxMZQ
c59euMj8au4CYfdnI+4vf6/pxUIDiNWLBCBn7vXjuD7n9asFj5rlG25AOccAdc898Yrmk1e
xPQsRbY0JThGOPXDHp9K0I4NyASjOc4YHp68n3qK1RvJwdhCjIKjIq/FEzrJtwvcbBnP+f6
VyTnYE7kRVGx8/nKOhxz7f1qtAk+lX32iyYiTAHlkfK3OTkVrFfLDgoNzcZUf596sRR4QAq
Cc4bA6f5zXI52VnsUi1bCz1JQ1t+5mQZaEnvVxFlRirAL6DHas82Uiy+fbnZL94EDGP/wBd
a9pdLLH5d2CGz98dCR61xT0V1qvyN4u+5NHg8ngj06fSrBAY88c8UGBg2TtKEdRUkQYlM85
5GfSvMm9dDpSfUEQs4JPy468VaWNS2VxwMGnQoCWBwF6YAzVmOIKQWziuCczVD7cf3TgjjF
WgnQZOSeaFUdMZPT3qdYpAi89DXBOZ0JCouHYDkkVdjXauMdKhjjIIbP4VZbIRnwxCgnAGS
cc8VxSbk7Gy0Iri2tr2Ew3lvFcxMOUmQOp/A1yOq/Cr4f6vvN14ct4Xbq9qTCc8/wB047+l
dhau09rFMY2iLqGMb8Mvsam8s1dOvVw8moSat2Y2r7niF9+zn4XuGkaw1rUbPIO1HCShT+Q
OK5q+/Zt1FMHSvFFtL7XELIfzGfavpTZTgq4Ir0aee46ntUv62ZEqMHuj5Mn+BfxJsZd+nX
VrcYYhTBelDj1+bGKJfAnx2sWWOKbU3Xb1g1HcAPTO6vrLYB0pNoxzXoQ4ox0VZ2fy/wCCZ
vC0m7tHya9h+0JYOEEviUleAY52cdPqad9s/aNH/LbxRj0+avrEAAdKCM9K3XFmL6xX4kPB
0nufJjJ+0RdyJJJN4l3oMhmlZB1x6j1/zimt4L+O16xS4m1RASD++1DaCeeh3V9Xk4J449a
rzFBHnP8AiKr/AFoxk9FFfiJ4SklsfKK/Bz4m3sjNfSwoyjAM9+G3fkTWjafs+aw7F9R8RW
cPXPkRNIfbrivouRhzzk+9Upp9ny5zxzXSs3xk1du3yMvZ047I8bsvgToEDFtQ1e+u8DG2J
ViGfXPJrp7H4ceC9GaKW30OOeZSCJLljMc/Q8fpXWSzHO0ck/pXlHxB+IZtYZNH0SU/bGXZ
NcqeIc9VU929T2rtoTxNZqMpNv8AIiTS0Qzx/wCP4tGSTw74d8uK4GUnmiAVYR3VQON3v2r
xFpWaUszbsnJ3ckmklkJkO9iTnJLHPNQllYkLnHv619HRoRpRstzIkeUFSoHU5P1pDwgGOt
RU8ElfpW5DQ9QNh96ZnaBt5PQ09eBntTcEP6fWmA0g88Z70uP3LDGW4wfTmkI5HNKoTqeMn
r7UAKARgEcHnGeKXKk4/P2FG5QOmeOtREk9Bx70ATMBwfenqVQHNV2bIGc0gPPJyKALeUOF
wDj9ajIXccDj3pgYDDd6HJJJxjPpQA4qDjmkbaBn0/WmgF2C/wAWKRgTtHpQA9eF3gjGcYz
zTcknp196aq81veFLDQNS8SQWniXUZNP01gS80Y5BxwOemaFqIxGxjb3pq4IJJ9selWbyG2
g1K6hs5TNbxyskUh6ugPB/LFVP4sE0DHrtwTupQR+tRkY6+tP4JLZwO3tQBKDlsZBHpVpoy
AvJfjt29qpR43DB71dkkIYZOMjNAHr2rRxPNpomz5ZiIbHpVO8gt1iaOH7kgO3BI25/l2qf
XrmSzTTrk28kkCRjewUlV9MntUE80QtoCCW43deCP/rVsmkiJ35rnPRRGwmVDEWUkmtG11C
K2tGuHG0K3T+v9KngCXTTMQDtHBNY9wrJFcRoQysOh6jr/hWFy9jSbU4p7KVrWZBIx83ymB
B+vrWRJdyTWrFFLP0bdx74rMa2kSTzgS2xsEL271cNvPcWr3EcapGQQSTwTjqP896T2A9E1
KLBieTC71VtvXA6j+QqgUBhUs+9Dn5COc1o3ziS7R5JSSu2Mkj7xCgce3FUIMrGybFCuxII
zjGf/wBdYt7HK3uNaF0lVZCSCvzN93JzwcfWrSJG/mbSEYABs9O+f61G0Q8oR7i6Y2MQdpb
3PpjircEUojH2gMUJ+SQ5/eDp+PvXNJ6iexctt2GBJz3U5544x/nvWhGVxtBwpIBz16c/pV
ZPmj81kwcgj6Y71ZgG9gIwqMQMoD/WuSrawolhrViy4JXGMfNjPWrcGUALruAPzcdOKrB3S
bZySowSTxVyBlCAORluh9fYVwTba1NYl2NDJtK/KD1FTGBGYuFAJ68cninQou75W+Udqsg5
GWAGOMV58qjTOmMVYrwtLbsuw7lJHX9a1IpIJOh2yDoPWqsac/d3Z/hNTwweY+FAU54NcdW
alvubxVi7GhCgMCD6qeKnjbIA29O9MhEiELjKHrir0YjKDIwf515c276m0bBGztg7M+5rQj
BEeAOnrVQR7mGCSCOcVaRZQoB5Hoe9cVWxvEsFdoBxk1KvAGKiQtgcYpxYiuNm6FdgiFyQF
AySeMCmQTx3MCzRklG6ZGKdw4KsAVIwQR1FNCqqhVGFUYAHYU/d5dtQJCwFJvAHFG0EZpAm
agGG/wBaXgijaMYNJ90Y7UwDB9aYzENilZxmo3c56VcSkVbiZhlF4z71nyTNk8YA65NXJXw
Tgisu6dRknj3r18NGMdTmqtsgkdiG3OcdsVQlJwcuT+NSTXIZv3Z3V5d418aGOOfTdLl/fD
5ZZlOBjOCqn19TXvYXDVK8+VI5JNIpfEH4gfY/M0PQZAbj7txdIf8AVjuqn19T2rxh5XLMp
Pztzk81Zu2kLltu0dG7gHNUgEZuTg4796+0w+HjQjyxOd6siIBOdwwO9I0EkQQyxugdd67l
I3D1HqPenkbuAB9Kt3epX+ox2cN7cNNHZRCGFSf9WnJwPzrpJRQ2fL0PNOEbAEhSyAZbFam
n6Xcane29hZwG4up28uGCP77sew/xNevWnw98NaBobXGsatbz6hDKqXRjBkityQSET+8eDy
fSmk27ImUlDVniSW0skbOFYog3E4xxTJUkBzJGR05PWvoPVvJHh/fYbGszpcQR5lC7kedj0
yMfd4qfWfh7Fevf3WqpC9g9s80NzGdstu2AVBA6gDI/ClaV2lqZe1itz5xxwcDmmYG7B+au
n8S+Gn0SeJImMitHuZ8YBxj5ge4OR9DXNEbR0pJ3NU76oQgdMYNAXP1qQfMmTwfYUvyLhhk
8HjpTGRbR0I70pTBA9KfuORhQAenejd24AoAbwc8U7C7eCc+tO28c03AU54/E0AI2AytnDe
1LNOZSu7HygAAD9aHUK2CO2eaYqAt6D1oA07FEj0PV72WFHKJFbxbj92SR85HuEjf86zJQN
5GM1r3KCHwtpUPGb65nvGGeqpiJP1ElZLDLk0lcBI8F1HTmmtjOQQTQw4zjmhSFHTn+VMAY
qenXv7U5l25wQR1zTASDu7nv6VJucjrwPagB6ZzyBx3z0q1KCH+dSCQDzxweRVZHOQuTjvg
1bBiABkd1J9Mc/rQB7BrmoX8eirpdqU+z3cQMyt3UegrJWydoFQBQoUAFefTn6Ve124eIad
5aK5EYJB+oqo2s2KJDE8r75htynJUdRmtVZrUibaZAsf2aSQFsBBkAHGayXuZYV867spESU
llZ1IDjvj1ps17L9sJuTuUN8ueNwrv/ABP4v0DWvh5babBGGvVZNo2/6nHU/iK4a1WcJxUI
3TevkbRSau3qeb6pYSR2gu4WXyBgEjPzZ6f/AKqy7a+lXy40f90CPlI4zmt6aK/fSmtgjSw
ja5yRg84GKxJbCa31K3hki2F5I8beRywrZ7CSsenaiNt5MzSfJHKTnOM4/wDrCobXzV3orF
0Zcgr19zjtzmpL8q99dJGzNuDlY+OTnjr3qG0leWETJlGK491Yf/XrBto4+hat/NeYrkorD
A3j6/8A1q17nY1rp9mmIp4bbzBIecM7E/rxmsmUxmJ3YvGwTGB1Jx0x26VpXal9Qmth8vkh
YUx22oAfxzXHUfvLXYZLYSPNCyTFfPTCyAE4HuPUVppCQwCjpggkckZrPaBpY0mhcQXCHCE
9GGOVPsf0rasSlwjkAxyr8rxnqjd/w9D3rhqTteSEkrDooRhA45b1HWrIhQsjIPl4z+dPVG
RSxG4Dnkc+wq1GgypPPH5VxTn1Nkrjo41X5Qx4HFWRt7rg5z9aj2gIMDvyO9SjKgDaSx/Su
CpI6YImt1TIGfzq8NsfB/Sq8ce1AxGKsFgTtbnpgivOnvc3RatgAAC+ec1Z4JwF6dCKpRqR
hg2OxzVqJiACFJH0rhqPW5aj1LaAId4B56kHmrShx1AOehpsQAVRjnrVgYVQDXBOR1xj1H7
RtBFNHOaUH3pePWsDXcYR6UuBjNLijFIEhuQCBnrTh0pCBxkZx09qOpxTYWExzmgqMUpwO4
phfH0ppEiPhVyTiqU9ykfBBYkdqluJlCnHJ9KxrmYjcFIJrqo0XJ6ilO2xHc3bkgogU+mel
ZVxMxP7x889aknuAfvD3yK8+8ReITcPLY2EpESkh5O8nsPavqcBgJ1JLTTucyUqjsiDxV4n
Z0l07SJdq4xNOhI47hf8a89kilLGJxvVkOAp7dSfpWnMEjikzId45zjkis+ZCbYeS2A7Dcr
ckj2r7mhQjQjyxJnBJWOe1G2QmJopw2E2NkYx35P5VhyRHzSgAzjkr7da6C4hLO7Rr+4UfM
c5I7dMe361i3AEcgO9SCNvHrXQcMtGUscgLgnOM+taGj6f9v8AEFnprl9s1wkUrRjJRSwBP
4VTcEEq2ScnIrq/BF1e6T43tZrBgr3UbQg5HGRuxk+pXH41MnZMlOx3nwx0O003WbDWo7oQ
TyRtC4uRhmBV2PlDHUqFGfQE1qR2PhK68GtDe+InltW1KNnkjjKBpAjYjBIJ6EnNT+Hr/Wd
T1JGv72HV5raKaXbKymUQmJyJYiOjAOi4/wB70qx4Y8EaX4t+HEtppN7eWQF/5ztewrNsfy
gCvy43DB6471jCWjvqZS3vexBr1zpY0eRdGWCXT4baxgt8x71ZS0m0EP1575zxXUT6npN/r
934NmvJ472SP7KGEfByu7aG6A/UVzF7obeGop9IlvllW2GnW6zxo2Gdd5xtwSMgjtV66h0H
Tfihd+IhrsU8sc0141igO9iiHKg9Bit6U29tjOpTi37zMvXvC5j8F67a6wYtsEhlsptuGjG
3nI7Z4yBx3r58dAQCVwetfRvi7xPNrXga816XTYFs086AOz5KNhUQAdyxZsjpha+dDITwRn
3NN/Ex0r63IjgDrUY6HPNP/iNIBkjHrQbiDtjJoK4P1p2duPfrTGJJAzmgCRR8vD05WVVOR
knv6VDu2g/KOfWlDHg0ASqNzceneoZv3MbEHn0qQPg9CeK0/DOnx6t400bTpyot3uUaZmPA
jU73J9tqtR0uBa8WRLa61a6Qq7f7J0+C1YZz+82b5D/33I35VzxHfOKu6pqUmqa3f6xN/rr
y5kmI9NzE4/XFUQcsAec+lC2AMqep60jYzgUrDLYFLgY96AEAx1FOALdsCkP0oRiB94daAJ
0AVxyOOxFW2j3YPB9zVaNg7Yzhs+lWisZOWlQH0Of8KAPTPE97HaJYh49zND8voD71x00rR
yyTvwwXblR93Ndj4u0yW+07T5IIWZo0yzg8Y9MVwWo2lxp88cE+fnAIA5GD0psHuSR3G5mJ
IfHGTzxW3othG1o99Lu2h+Bjgkf0rIWw8v5NwBdeldJocgi0lrOVQ4EhGGPOKlgtyaeVvsf
nR24XH3VU+/AGKbp1vPcavbfbM+TvVhv5285/HpVmUv5H7mL5iAAOx5qwHNrq+kwJlZ7mbD
LnBEYyWwPQ4P60o6jnfsXbg2739ygPysG4Xk5zgH9ahjKJdMg+VJMTKFGNxAw2f0NWrxEWV
wkYMxPzuG5+n4VBLF51qrxqpuIDmPdxuI6j3yMiuWT1ucxetY0vbyGPcWVpEjX/AGhuwc/h
mrETtLeXVy+5VllkkAPuxxzUWk3MIvra7WVhEIzKrN13BThcdjkipbVXU+YSfL7kHsa86b9
9jW1jYVPPEecowwDnpxV3ymMaiIkTR5w4/iGOFI7is6F5W/dOS6k5BA6iteMhZFYhienB69
e1cNWTTsCJbG6WeQ20h8qdBlkJ6j1HqK00jIxzk+hFZ6wRTBQVwy/MrD70efQ9vpVuOeeGF
Fux5qn/AJbgf+hDtXBU68p1Q0RfWIHGSRz+VSpDh1beeOuaZC3nKrKflPA5yDUqBipBORmv
Om31NooeQTwkmfxqWLKJyDk0oUKoUDI71Kq4UHOO/wBK5pSWxukPjwePTrWnAiYB3Ej0NU4
VBCkAkmrsceDnLNznpXDWl2NYRNCNFIB7inMoFIpPl+lA6ZavMkzqQuKTp70u9elJnjioTG
ISQKTcacNxPNIMEnimmTYRnORx1pAcUuV9KX5adwsRNJziq804Awrc96ld1VucYqhczoq4Q
KxPBrenC7IbsVLqVgCM/N6isiaVlyS4A6selWru5AVndgoAycnpXAaprkl3M9vb/wDHuvy7
+7//AFq+syvAuo7tGUKUq0uWOxFrevTXLNaW7EQMDucDG8+n0/nXLKygEO3zbeoGP88VeuA
SoCnDYz06Vk3fEYmKMZTjO3uMV93Rpwprlij0Z0VRVomRdzQyOSikgttH+fQVQuZZGkDLys
WHJAyME8k++cVYnjG35WUSbifQDPTOPas8sPNecSN5XRhj7ueOh6it73PGqSd9RNTRoLEOv
ErEsWAyMdK5aZHl8yZQq7Rg4PH4V0bS3d1MTFEZI1QhVK4APuO/1rn722nsLp42faMD/gQ/
/XTOaZTUttUZJPvU0U8kPKPtY/KG7gd6gXDknftGfwobAON4yvXHf6UGaOi0PXptB16y1rT
iEubVt3lkkCRejLn0IJr6K8J+LI7/AEi3n8DiyiLvJcX2lzjbKZCRkjHXgdR+VfKRnJHy45
I5I5/+tVi1v5rWUSpLIko+7IjlWQ+oIpqy3RlOF9UfVVwlxq+s3V41o8MkuoWLShZzG0X7s
Z5A7Eng9fasmHwVYQ+LNZ17WtVAsnW5MSSJsiG/IwzHnv0WvILX4t+NLS32xa3cTccifB5H
APA61zmueL/EPiNydW1OWdQchM4QcY4UUoRhFO5DVTS2h0vj7xfHqhh0TSMR6NZOTGqgKJH
6b8D8cfWuALncdpznio2zgEHJPWk2k4K9Kbd3c1irLQnwpVm6EdqvaPPoUUlz/bVrPcxtAy
wCCTYVm/hY+oHpWSNwPtTcY4z0pIomHC8nA/SmEDKn1pmeBk9KTDbx1oAlwM8DNGChAxTQD
gk9TSYO085J70ASjJNdv4Z0LUdO0uXX7hoIZdVsriy0iEyDzrmWT90WVccLguAx6muE3NGp
IPArttJ1LU9A8H2fi4yR3F4HksNMW4TcLZVPzOvbqzgfSpl2Jba2OL4ESgjBx9PzpNwDEhc
elNZmZiG5Pf3pAPWqKJVB37iM04sobtg1EWIXG7A96FQE/eGRQAuME0hBIxjilYYPXn9KQ9
MbaAJ4+MVdWVgowB9az0PIDZFWwRgZNAHu88Qk0+2DE4MYHBwa8t8SWH2SZbgTbnkcjy8dK
9D1y7uLPR7KS2iDvs5z2A71xpt2d2nvNi/MJUR+cjuBW02uVJGbupNnOQSSkuWdt2O/aup0
MNNEXZixUdf8azriCOTdcLFsDknJrb0ODyrKSRo9vB9w/tisLXNF3NxLZ5ZYcx7YlBcuv93
qa4qTUn1Px9bXSyAwLcLFbkHnywSAfy5P1rodR1N7LwncyKWSW5PkwFRyQT8+D2wmR+IrlP
DUEUviO1CjARGfDf7pHH5ip0jGyKqT53c72R91zIzA8L1B9KntY/vKrZfGQ2MtVSFxHHIzj
uQeP0q0nmZ2BlBU468j/HrXFUOJjJ4RY6jE67Es7x921uizHPf0b/0Ie9dFApEbDbkP/FjN
Zmy3uYDa3UQMDkA7xgDPP+TUunSzabenRNUc4kJNtO3/AC0X0Po4/XrXBVd4+Y1d6m7DE4Q
q7KrMxPTGSOlXrZHdjGEIKnc2aigUDCE/MvGcZzmrsYVR8o6gjOcV5VSWprFEkH3xgKc8EV
ahztYcsG4xVSNJQcrt2Ffu981bUDAdlzxjArkqbnRHVDkgMJzb/uWbBKMcqfw7VdikkVlEi
bP1H51Wiw2GJ4z+VW4j6jPqD6Vx1JXWpvFNFyNwGJxxjGatCMMm1sD8aqxxqQHT5STzjp+V
XoQ2zDpuyc/L1/KvNqS7HQkSQJmQY+72FaqIFAJ5NUIpoUmAHysexGKvoQTlWyPauCrJtnT
BWJcZXAoCgjBoBwKTO7muRmoFQDSYHWlNMy3OKlAOyAOaQsBUaq2MMST6ml2mrIbEDDOaQu
d3WlJC1BK8mxsAfjxW9KHM7EydindTsCygcjmsW6uwB8uM4zknAFT3zgDMjZwckE8CuB1rV
2vGMFsf9HHccbz/AIV9NgMrdV+RNKlOvLljsQarq893O0CtmAHhgfvf/WrL8zIO/vxTeQTk
Z9qhkw33VJBGSM19vRpxox5Yqx9FClClHliilKZBO2A2DxuzwKq3hTyfl78YJzVyZHb5WbZ
u7DpVG4i+URjBz1PtXXG1rHBXVzHutnluAVYsRy3H+TVJIsqDIfK2nHtj0q9cxfI25BtwBk
jI9/8A9dY+ovI0Xk2TLH0wWOS1bI8KtGz1JZ7ldOgMxJdx8iMOR61ymozSzyhpmyx+bOc1Y
e3uF2LcktHvPB5GepqlMjAsWXd0IPamcktSttzHjt15pu0nIAyP5VNkHbkH86ic7QfrigzG
ICM87v6UA5ByQO1OGRls9adtypBwRng0AMzkHA4oIz0605R8p4PHYU0scAg0MQrLtHv1pSp
2buh6U3cKUtmMA9etAAPujJwaYWAU8jJ7GnY45YU0qdgPB70DGEfNyOfSkYnIOee/NOGSAD
1GaMDIwR9KABOTntTsDGTzSD5WzxS5wDjO7GKAB/8AVkscYGTXa+NYxYaR4W8OFgjWmnrNM
uOkj/OfxyzD8KwvDsJ1DxHpmkiyjuTcXKKyucBlzlgT2G0E5rR8baumqeKL/ECB4nEQlHUg
HJH4EkVDV2ha3scuo3NyCBSMQpwQM+vpSE9eMU0/N7n1qxi5Vu3HrS5UAqAOcfN6U1R2NKR
gj+VADuMH3pucqD60ZJOTzTlX5elAD0XJ+tW2GCPl7VVjBye+KvEk4JAJxzmgD2XW4Y5tLs
Vd3U7PlKnv71iLa3V5uN9CY0hIVIzxjgcD2710WqW9xd6fYQwgCMpljnBHpVW8jxaPFEW8x
FwzHufat+VyjdGU5JSszmNRSOGMZlXAB6d6taKwlsWlk3YVQD2CjPGPeuWv9UeRnt4x9w4J
9a3vCbvJpU8TKcmYHJPb0rB9Wy0uxn+KLmeS/tbAODHaRBuOm5uT2+lP8KgLr8bSIR5gYoD
2GP07VX1tHufEF55aBk89gDnBJACn26irfhxz/a9rhG3Skqx67eD/AJ/Cue7aCZ1sJjO8A4
Qgk59en+NOtm2OFZTkgFCw7VCUYzMI14cbSAMn/wCtzzVtTuCfKu9VABHIJPfH41yy8zmZf
hiWSRVCqNx+cN6D07dq0bmwt9U0iWxugZSTmKUcMCOjA9mHGKz7FBJMxVcqCAQTz/nvW5FA
BFgrwxyW6fh+leZWavoVG6M3S9RmsLyPR/EMgEzHFreY2x3Q9D6MPQ110VuQCoHJA/D/ADm
sme0ttR097DUYRKknIB4yR0IPZh61Vtr6/wDDUX2fVmkvNKXAS9xmSEekoHUf7Q/HFcVRc+
sfiN42OjxtHyvjHXP61Nj7gHJqOOWO4RLiB1licZV05BB5qeNjg9OPevNqSfU6Ik6RZxznH
4VYQK0ijBAqOJwO2cdBVqLbwVP5iuCpLubllEbk9AKuIGyMDJPQVShSRgdsm3B5rWtV3Lnv
jmvOrXirm0NWPijLH51BA9qsrFGrbguCfSlVCDk08nmvNcm9TrSF7UgzQWFG4elS3coOpOa
TIBNLvHpSblNSAUZ9aazD04qMv/F0+taqNiBHlCqc4rHvbvAYucAc88CpdQukiDEuoAHc4x
715vrvi6aTfHpsu2B42RpD1kzwcZ6D3719TlGVTxMuZ7Ixd5y5Ykeua+2oN5No3+iZ+Z1H3
/f6fzrn2lUuQWx6VBf2tvpsOm/ZtWF556sJIwpHk/U96YIw6rtJAzuJx1r76lGkqaVJWR7G
DfIuRIf5jkE+9OXPGehFKsSgAZ+goAIfHpVSeh6iiRyIfMMigP8Aj0qg7JGSCPrkZwOtaUr
SbHbbhm9qzBaS7t80m7jqD0NXFvqedWjZ2ijG1W4j8nyl4dyB9K5ffMkjTODHCDgMRkt/9a
up1WNd8bjJ5wT7etZVzGAykFSA3y87tvv7it1qfP4mL57sxLlQjFUVjF97cemcdM1mOAI5k
wcHG0jt9a0r9wjAIxRyMv2+bPTFZxKOm8YwOuTgj60zz2VJAyyBch+wxUTg788N+lWHKGT5
GOMA56UkroH4UjIzimSQqOCGGM/rWmdT0v8A4RX+y20lf7R88Tfb/MO4L02bemMH8+azt3m
I38IXmq5cYwRn3NNOwmrkoccduOc0pG5RhcAd6gVt2aD068d6QyQrwDnJFICGfHQVGSwxik
UNngge+aAJGYF8YxTN7dM96Rhl8FuPWlBYZ4wHXByOooAbubcDUkIV5VDttUkAn0Hc0Im+R
VJx6nHQVem0m8toJJrm0ngSPAZnXGxjnaGHUZIxQBu+N9J8M6VqVgvhi5u57Oa0SVmugMlj
kZUjqDiuWBBb0FK0880cSSyu6xLsjVjkIuc4H506COSWaOOJC0jsEX6k4H6mh23QldLU674
bRIvie/1eYN5On2EsuR/CzkQof/Ih/KsHTdQtIdci1XUrFb+3knaeW3kYgSgk8Ej3NeyXfh
Hw7pfhi88O6BdXFhqU8yrfTXIeR5DFuKhFCgFGds5GMAV4Y6iE+UpHycCs4yTk2g0YXUkEl
5PJbQ+TA7sY4852KTwM+1QbjgDGadnceaYxwcgfjWgxQcHBBBq9Z6lLaWN/ZraW8ovYxGzy
xhnjAOcof4T71UWGZ4WuFhkaJCA8gUlVJ6ZPQUnK8kZI70CYp4TOOe1W7/T5bGOzke6tpxd
wiYCCTcY8k/K47N7VT+vIpOjEn8hQBNGSWCjjnrVyZ280kd/SqMfoeeavGPn5Iy3HJ255oG
e/uzDSLVFIXcvUiuRutOvGklU3DeTndGzyHCyHHHHNdRPIF0uyXbklOM9qw5dXtF0i5sL2y
WOZ5VcTdweo2kev0rt0cEc803N2OH/syITvj95KzFjzx+Fdb4etTuigChCzA7D/ABGudSeJ
dYZpDvU9AOMCuptCYpkl3FWRlYYrzZve+x2U/U4PzZbiaWYZVvMdsY6knJ/pWnpcrR6law3
BAJuAAw6qMNznuPaqdwkkd5dQsroEnlU7icY3Ftv+TUiItu9mztsPnIeTzjkE56dc1F1Ywm
3do7QZjYMXTzNhGM5z71OhkLkkeWqqCAOefX9KqgQyMrg/IAGUjglh2J/Gr8O1BvcYL8jOM
e4rjm0jmW5qWoWKTzGz84+b0J6VtxyLImxSGyM4xjp0rFtI3AwCCu7Jz61oxja/ygA5/D61
5Fez3NYs0oo2woJLA8fWrAUgKQNynqDyMelRB2ZVPoQM1aUKq8MCR29a8+T7nRFX1MZdDvL
J2uvDlykAbLSWUufs8h77f+eZPtx7Vp2Wr2s1ytnfQnTdQHJgnOA/urdGH0NXIAAABwR0Pr
U8lnaajbm3vYEuIifuuM4Pt6H3Fc1SopaVNfPqbpdi0iMRxyB3FWoF+Xp096wF0fUtPb/iS
arviz/x6X2ZEI9FcfMPxzV6HV5rVCNZ0i5s2Bx5sY86P/vpf61xVKXMvcd/zNY3W50MKHbt
GM49K0oF8vI6+tZmn6hp90oMF9FLx03DP5VtxgbR714mIcl7rOunZjucelKEznml+X0oJ9q
4TcXbgDvx1pD2p4OVpGK496aGN2gmm7ME4pS6KuS4H41A9yxQ+VEznOATwP1rpp0pSeiM5S
SJivBzisLUdWhi3RQ/vZRyVRvuj1J6D8akvrhwcXMo2gfMiHaox1JPXH5V83/Er4lrfed4c
8OP5dhuK3E6HH2nnoP9n3719NluVLET5nsjirVrK0RPiD8Trq+vX0vRLhWtY3HmSoDibHVR
/s+/esm38VLdhVugbdsAD0x7V56kxEikdj0I60TNLI5CcKOwNfolKlClDkgrI5Y1JRd0em2
+t6ak+17tATwuT0962Y9StY12ecCM5znrXjkNsRgyNtB654xVk3pBUeezEdMngVdkdcMdUi
ev/wBr2Rg3NJt7etPg1awnuCkMwdh/d5ry9ZzeSNePBJ5APzeVnCfhXYaNaQY8yAgOpHTuP
Ss3BLoejRxtarNK505lcq2w444NUprsRxdeAOcDOfWp1YKnz4DnjGapzWsM6ZIw2O5xmpSs
epUu17r1MKe6Zp5MnKLke/8AnFZ00fkqsoV48D8hnqP8963J47dDiRdm05JHf3qlcvFMihw
cDg4Gce9bLsfP1o33ZymryRNKq7CoJyzY5J6dPwrM4DBgm8Y6E9fyrfvobW6ZokIDcsMdcD
jArFt7G4u5/Kj2xyKTu3HGKZ5sl0GxWc0zKscZZunDZwfSn6tZiwkSOXPmMoYZGCOOc/jkV
ZvrhNCuootPaKSYJl5MbsH2rFu7y61C7a5upTJM/Vjx+FO3UWiXmCzBQRwxzwDyKjIyCT17
5qMfKMrnOO/WlLEpxz9KZJKqooOBn3zSMCPbPpTFLEcGpFOQAQPxoAjIJHHpg0m3HBwa0rq
LTY7Gze1uZXuGRjcI6ALG2eApHXis4leRjPHFABxge1C7SMKM+9J16U5AQcAZGKBG74V0dd
d8UaZpTH/j7uooSo6lSw3/APjgavU/iB4dWDx9qMFoiQW3iG0eZAVLMZk5wOwAZQf+BVh/B
PSvt3xDiumJ8qwtZLkkjhXbESH82b8q9a+J+kyz+FY9UtTI15os63KKj7N6ZCupJ4xnaT9D
Uyjpz9v6/wAjnlN86h3PlZ1OS4+UP8230/zzXV/DvTF1Lx5pccscksNvIbyVIk3uUiUyEKv
c5VRj3qhr9rFFq12IPuNi6iwcgxyAEjI64bIrt/hPpcki61qMcDzTSRx6bDApCmbzW3TDce
g8qM5I5APHOKibtFtm6d1c7nXb0adY3NzNL5l7pdkULCTeZHcna7sAAzncM49PavnOYAyMR
kk817F8Q9Sii8LpFZzForu52xrnhIoxwvXsSBk88Y7V4845yTnjtWvLypJGNG7vJ9SvtPpm
gAYPy4I9KkwSM5H0pD97HWg6DRtdc1Oz0O90S3nK2N8ytPEB98qcis0kccUoBHUjntmkIBb
pgUN3EKDwRmgLnjk0/ZD9kLmVvPD4Ee3jb65/pVqz068u7G+vIPL8myRXmzIAcE4G0HlufS
gCsgIbPpzV2OSUIAJpFHopNU0GQTkHnp/WrqGHYMls/TNAz3C/byrKwlIBAj2kn3rgfEXiZ
RcrbW8aB4j8pAyDxXZ64pXTtNma48tEjO5SMq31rzd9HNzr0bFSsLEs24bc+wrRydrIzaXP
dleCeWU+a6/P2rt9PLSWO5zgnA5PJ/8Ar1m22n25xasEjK9NvOK3bX93b7MfMjcEVhL4bGs
N7o5jXnkg126RlzHc7Jcg/e3ID+HOf1qK6EkmkyGOIgxIJQQOwIGPX1+vNXPEMcaTW03lh3
aNwy7fmJVgBg/7rDiiyUSeZDCQoaI4D8qzY/wbp7VyxfuoippI29MlN/pMMgVIWMfKr0LYz
z+lbdsyPDHHIpHy5JI5zxj9a8+8N6jJaXL6fP8AcRmViDjn/IFd4Zv3SLkOj/Ox7Bj6/wCe
tYVo2dzlnFxdjctUxvUKPnG7pzVuPzEjMv3gcD5agsZTLBtP+s2kYHYjgfhWgiy/ZmCnAUY
X1rxKsve1NETW+fMUFiSOcHqTV+Jlx8q45x0qtCnKyZw+euOlXoVGQBn3z615tWSR1U0yUD
kHGCauRI5X72CR2qOOME7cj0PpVwIQMHjGBkV59WWp0xTJEhynBA9auQI4YEjp3FQRBwNuR
nrWjbAFdpbBzXnVp6HTBNkDaVY3Zzc2MMjf3imD+Y5qZdFgj5gmuIDnJ2THH5HNaEaqoz3q
Xdx0rz5Vp30Z0RguqKq2kyn/AI/5iP8AaCnP6VNHHIDgz7h7qKkDZPSnHGPSs+eTKslsJg7
cE8ik2DGBk565qQe9KdoFbRTdkhMiWFVHyoB7gc1TvbtIVbcQuBncT0qS+vkt7d5HYRqoyW
JwBXg+v+O5vE3iaTSNIlJ060R5p3H/AC1IO1RnuNxB/Cvfy7ATxU+VbLc5alTlNnxT4mttV
hvbG3c/YvLxl2Ia4JOMcHheteL6t4MjuMTaNIEZsfuJW/kf8a6Z5pvObAbnI47mklkYHbgA
ocgDrjjOa/SMNh4UIckdjlau7s8vuNOvtNlKXVnIGHUgZH5jiqbzsrcDk+1evCVpLdQoCqB
t54yOMiq9zpWnagBHdWys3qgA2/T9a6nHsJw7HlKTs+dzFTx1/WrN1YBbSO7jnSWNmKEDgg
/T0966fUfALLubS75ZFPIhlGHH4jg1jt4Y1q1iy0Yx1Izzmk7R0YvYTtexUsru5sI2kDOiy
cHHAOKtWur3MN1G+nyyiVj8yDJBqdp4jbeRqEvnY9sFPXHvWXEsUd1vgfaV5HPSpuiL2O4j
1u9njRJlMMynDI3QitWCd5U3SB1DLu55rG0TUra4sxb3KnzUG47h19/pW/p0pJOxFK84U+n
TNS+57GGd2m5XGmMmJZDbm43febHCj0rHvdWjhEkMVt5ZK4LYzu/KuugIhhePevlj3/Ouc/
s97mV28klCeoPI9OfypRu3ZHRjKDSXI9zg7y4Ed0WuIc+eNygHGDniql3czzbZXOzaAqhfQ
V3uo2f2XSrpljgzPH5YWRRxz1Ged30rz15XFsIGVdinOcc1q4uO54M4crsysGwBuUH6mlXG
SQAR70m0N3oJCjng560GTQhIIxjHHalB/d8gEHjFIwxxnJNXrLRtVv8AIsNPnuQOpjjJ2/U
9qBOyV2UQ2eD+VKwHH8q0L7SNV0zCajYT2nJx5kZXJ74PeqBB259etAk09UBG3APp6VHzk+
1P3Nxz2pQoPegYm3Bypzmnxk7jkd8EetJlScbgPSp4MrIDgNs+b8qBH0T+z/pStouvaqygN
dXCWsRHYRLuOPbc4/KvWbyzhv7f7PMgeG7RreVWGR8w2sD+BzXOfCrSzpXwm8PqFKTtGbx/
fzWLj9Nv51v+ILh9P0HWLiDPmNCVt8H/AJayfu0x+Lj8qp6U2efO8qmh806j4L1g2ltLPAZ
LSCMRWl1aIGLo0hCh07ADLZ/2qk8P65q/h/QZtPsLcajaGSW886zY7zIUMSGWI8mNSM7a9Y
voltNVktogyfZQtujcglUQID+OKx7/AEPT9RFxd+W9jfOghF/ZgLIoJzgr0Odp5610PBVOR
TbumYrHwc3CWh5B411rTtWOlxafKZRbQESbY9kYYnJAXqOTjn0FccZlWORWiD7hgN3XntXt
WseDbnVnlE9jHqKyTqkFxYoEmtkxy0meW5HTmuDn8LTLNcRrpGoyyRhwiMojBKttwcA9Rk1
zzVnqd9GceVRRxeH2bgDjNSRruYgMOOua9E/4RC8hnLW+madaQgqVmvZxISpX5sqTwQe2Ku
xeFWlCRS+ILXDeXujt7Y43L97oBwe9K3Y0dSJ5c2EfB5+lNzzj8K2fEmlx6L4ju9Lhk8xYG
AzjoSASPoM4rGCcnPJ9c1KdzT0JU8oTxmUM0QYFwpwSuecfhSzeSZ5Tah1gLHyw5ywXPGSO
pqIj346UgUj3zTAsRknCqAc9qt5QAcHGO/8A9aqERKuCCQR39K08sfmJGTzwMUAz1zXZo1s
tMSRguUOM9/auPup3+1mVpsWok2oVfhfX3/8A1VreOJWTTdLKn+A4P5VxdtbTXkqwxIGMjA
YHJx/SqauKUdbnZ6ayXDO5BBX1OeK6C1ghfRpZvNxcI4CR4zvHrn2qla6fHZRiANubYMtVm
2jJs2Yk4BKkDjntmsZx5nY2guRXZi6/bNe6E0mVAtJBI/OCEPyEj6EqfwrL06MkJsKhsHDE
/Mp659M8Y966x7fzbSe1lwq3ETRtkZ4I/ocH8K4SxuLiNhbzxeQ6kxuem11OOfUf/WrDlt7
plUfNqRa3amzlt7yNAqXGdxHqD1GemRj8jXUaNqi3to0BXewABHIPX/6/WoZLEappsiyyKy
OuI3cEbWGSD7elclYXVzpV+0LMwbdtdM7cMD/n86TXMuUw+JW6nrOh3bW962n3C4D58hsk5
PoffFdWrkoA+RxnINeZQX0c7ZSTZsO5k6ZJ6Nn2rtNG1hb2Dy5yvnIdpbOQfQmvIxVFp81h
RdtDqYguFyADxV+2ICgnnB6VRtwdq7lIPr61fhC8sAT7V8/XW52QLi8uNg+X196uR/PgLki
qkKAnjPXrjpWnbg4+VsjoT6V5VVnVBXJYYSXCgfU1oQQ5PbHamwEKo55PTPWrkZGM4xXk1Z
s64RsxwTA680bc96XeM80q7Y1AUYA6VyWbNxUj561IQMYqLzc9qTLA5YjPtWqTjsT1JGUba
qXM0drbPNJIEVBkknGKfPcJBA0kjBVUZJJ6CvnT4l/EaXXbhtG0aV49OU7ZbhOshx0+lezl
uAnjKlto9Wc9aooKxX+I/wAR3124fQtFuPLtN5SWcH/W46ge1YXhC1+xaTeXpC/vz5Y3E/M
i+/pntWGbBpbJLK1QNPPIsCIV6OSOc9sZ59hXZXK29pDFptpjy0VYgzHhlAAz+PX8a/T8HQ
hQShT0SPPp3k7spzSr8xHfqT1OP071AGBJSFCcg/MRnHfAqfyCZQFkRh944HQ5PB9TxmomZ
RIpR9nOcYx/SvQW1zZ2GSXCKdqggsoyGA7DFQsWcghi692zwKiOXjPLbsnnd94e1LAn+kLl
gUPbHXHesnMulHmaRrWTsiEl8kf3Rj9avqrzQeXIq7R3PPHSo47fapdXxz0J6irsbqseJWB
znjpWfxM+gp0+VHPXXg3Sb4OQrwyHOSrdT9K5S78A6nbOptEN5uONkf3vyr0oTxgdSTjsOD
g05HZvn5UngYPek1KKumTPCUKq1VmeX2001raxrJZpJsHZcMPUGt3S78XayOmYnBAKDqPYV
1Muj2c8pl8oK57/ANaxJtGe2u/OONqAYYdxniqUr7nnywVWi1JaovC3ZtKujuO5hlR0INYV
r4iawhMeoWzKykDcgyGro7x3g0YlVVicBq5VXTmORUkQ9VPOCeKcHZ3Q8wnySgoPWxgeI9f
bVZljiZhADvUYxg4xXODBLbiTzXS6za2sMjyogDSc9cgc+3TFc46gHuB6d60bbd2eJJ9RBg
YI4B6ZrZ8PxeGJJb4eI3ugn2dvswt2CkS9i2RyPasXBAznB6YNKDtxikTc9o+DnhfwfcTQa
t4rEU7zySQ20NwcQKygff7FjzgEjp3qx4y+H/iDwBfz6n4VN1e6BcSeaTHl3gyCNpx1UE9c
dAM1xXgrxHpVtaNoWvB/sUrEiRTlVJIOCp4PPOeor3/TdXsPDvhKbSzqV+mn3KB7e+tczNC
W++AT0HTH1NYOXLPR2f4Mxk221LVHllj4rfxDostk9gL5HGyRZ0/do+MkMx4UcE5rkPEXgs
R2a6z4Zc6np5yJ1hy5t2HXtlk98Zr0zxB4Ed9PvNM0XUZbjVbWczW8koQNq0mAWQgD7y8hQ
Tjhs81ydvqviDwp4uEviHS7nS7ed1iuIpIdsRPTeG6HOOtdEKqqv33qcrpypLmo9Onc8nZO
PvA554pm3BBr1zxDofhfxNdvLoN/DZam7Y8thtium9v7rE9+hrzO+0650+9ms7uF7eeM4eK
ReV/xHoacouLszopVlU6WfZ7lDALcCpoiGDRf89FKg+lM2hXAJ/Clj5c8ZxUm59s/DjVYNc
+Hmi6ggVS9qtvIijAR48IRjt90H8as+KZIs6NZOcKbo3br6pboZP8A0Py68q/Z613db6v4e
kPIK30AP4JIPwOw/jXqrE3vjrUJchorCzitV46PKTI/47RGPxptc04rv+hwtcvMzgheSyDN
0oulznErEMO/ysOR9OlSvasZZLa2fzHVyzQE/PnAGB2bHP611F94asmuI7qCVLcmQExMQFl
IOcD0PHauVvLS7t7hhfQvGzsWyejHPUH619BTlGTTp6eR4FWMoRfOrjdOkFnc3F9MSgsoJJ
zuyMEDABH1NeavcXdwvzTyzOwy3zE8nt/OvQNd1Ga38HzrJsuJLudLeMTDJKKN7gkYJGdv4
1w32q78tUglEOBkJAoX+XNcdWblVd4rTQ9fCQjGknHrqRx2F6Ru+zsq5OXkwB+taFnbhLyM
3V1AIkJllCyBjsQbm6ewNQRaTqd4dwsbmd+pJUt/OqniOyvtD8Halc3MBthcRC1iGQCWkIB
OOv3A351hVnyQfvLX9TrUbtI8s1TUpdS1i61CUfvbmRpWz6kk1Rzu6H8qXbgk9c03AB29DX
Da2iOscDxgkA+9IQM5z+FNwenWjAHU9+aAJF+8ATyKveYQADzVGEgOMjGCMVeJXJ/xoA9D8
dgf2fpSnj5D/Sue8PTEazChwBjGAcbv8a3/AB181lpXP8B/pXJ6YG/ti2CZyWHAqk/eQ5bH
prXLS3LHaBgYAFLAcLJ83ytyQaSJeWQIXkIIAHWoI7jEbRkEMjlWVhypHXNOdOMZNk87asW
pJCydGUIMcVzfifTNkieIYBuikZIbxFPAboHx6EDHsRXQeYrBTyGIyeOKntHhUyLJAssFyp
jkiY8MpGD/AIj3FRKF17u5F2cpp1zAkqwWrs8W5sRs/GCeRn9Kk8RadBeK19a2/wDpULOoQ
8tKitgfVunNV9Q06bw7fi1Eu2ymiMsF2F/1qE/dP+0p7Vp2UxDpM4kmdQcP2K9cke9cjfKY
u6d0cZp9/JDI+WJ3sDu4yPUc9OMiut03V5IZFlgeM+WMKgxiXHUE9MdKzdc0AXsxu9MiCXB
BaeAEKG91Hr7Vh2t7Jb+YlxkSxn5VPylSRzx9MUmlNGytJXR7/wCH9Qt9Wso7qzmGQMSW7n
5oz/hXQQupkCZKN0Oa+d9M12402VJ7OUpcr/ETxj0x3zjpXrvhjx5p2qmO31BVtLxgOvKPx
ng9q+cx2DqRfNDVG9NpaM7+MN8qjgeprUt4898HGCKo28IdUZHUg/NjORite3UkBdo/CvkK
7b0O+CLEEQYbu4q4sZxzUcYZRgpjFS7mry2nJnXdJCFAKa2O1OJYnBFO2g040mwuRrz2qO6
uIraBpZ5FjjQEszHAArG8S+MvDvhWyefU76MSKMiFCC7fhXzX47+KWs+MJ3sbTfY6XniNT8
z+7H09q9zL8nrYl3lpHv8A5HNUrqOi3Ok+JfxRm1h5NA8PylbPO2W4Bx5h9AfSvPhbi1hM7
HIOB5mMYGMFcEfWodN08bFuGUvC4KgKcnI5yfbAzWjY2K6rqH9mrceTbQDzruYA7lT+6oz9
5icD6+1ff0aFPDwVOmtEeZKTnI1NEhEds3iCRn3yoYLNSDkZyskme/Hyg+59KfKGkmJk4yA
OB154q1qd5Hc3aNbqlvboixRQL9yGMcBR68c59c1TaURbS3G0EfKc4r0aMGl727OqKsrE8E
EUVxEC5RN2WZeTz9fpVW9+zf2i628xmgWTaHK7SVzwcevWoVKXEkiKCB8zcNgD0qIyRrhcg
sBgqfWuiSu79CU3sKyEHAUgckKOdv1q1awhVWRnHHr0HfHvVXadyiOJhtGWI6Z7ZqdZwsjo
uQmcYx09qxlC+p3UrRep0Ns4KBcZB5UGjynChsHC8429s1GLh444pJiWdV8uOM8ED6VLFfz
xSw3UACyxNkP79cEVLpOCV9z1oVeeNhGAjQSMVO5SVC9uaqQSzxSZ+Zk6+hzn0qZEknlk3n
LOxJ9BzV8W3QFdo9qlvXU3pUZVNUTQM2BkdRzUc5CA+YAwJ5xSRwiJXxITubPzHOPpQXjZc
MeelS0r3R6PL7tqmjOY1vVUssWz8RN3xxmuNur6Jw0kMhUhhgHnI9a1vG81vJOtvGSHQh2I
PBNcasMsxwgOcE8d/WuhbHxOMk51nrdGvaa1Fb6kLia3S8iHymNhgMMYxVN7YXdyw0+E7ck
rH1bGf8K0tR+0+II9Oe20eCxhsYBDJNGoXfjnc3qapahaQwx7tNlllK8SS9MHsBRFtx1RyO
DRhuct83GO1NXPIB796HGR756UgKgEYOfrTMzc8L+G7/xX4jttD02WCK4nzh7h9iKAMnJrt
NK8T638PdcvPDGtFL62tn8qaON96H3U+9ebWd/dWFys1pKYZMEFl9KbJc3N1I9zcSPI7N80
jHJJ+tKUYyVnqJq59U+HNT0a7vU1HTZ7bVFEwuIreRMyWxbAYjB45APtzVvxT4Rg+Iyadp/
iTxDLY6tAJCkNiN8GMbvmB4DDnnPSvl3SdVu9KukubKdoZV5DLXuPgz4gWOu3VvHfrJDrEE
TLGkM21bsEjcBngMccg+lc/LKLV9V+RjKLj7yOH1jRovh541g0m71P+0orfbNNJ9naNUbhk
Cnndx1xxmrH/CQaN4tglsdetFD+fttbuJgssSMeP+AgcnPFe0z3Xh+8uJLHXVtjpzoXZNRt
XZoWwAoBPyqB7Hk14A/w98QP4qm0zShHdW7bpYry1PmxyQgF/lA5JAXlfXA71vTrNR5ZbEy
hCq0/tIqa/wCCZ9Kje7tml1G0bZ5M9um9ZcnHIBJBzjjuDxWVd+EtfsbBb250q5ih/iJXJH
fJx0HPeus03xjYaUsllbG9Rgx84XTbWdhxyOi/7o6d81peHvGkt3qDy317a2tt0CSMS8nXo
B27574FbQhGezIlOrBaq9jD+GGqnQPGdrq804gtrfHnF2+V4nZY3H1+bP8AwGvc7XXr2Kzi
1OCRVk1aebUHVk/5ZswSJT/2zQV5td+HtD18zXvhm8htdQyRIgQmGYnnDL7+o/GruneOIwt
vpHizTntri3QW8d5a4ZNqcAccMAPoRXVRhGnUTqnHWnKvTapaM9Dv49I8X/2Rd6rdS6dJpN
6ky+U/yTORnb7AhfwruJkgu4yk6JLE/OCMivNZ7cjRLeW1lW8tGkeY3EIymOFXPccA9fWrG
h3t/HewWdrL8k0gTynOVAPU+2Bk8eldroQlGU4M4lXnGUadQx/H9/pVnq1vo0Wkw3n2RPOz
PIdqNJ82No68AVy0ev6pENtmtnZKP4YLdRx9TT9Y1Kx1HX7/AFFdPnla4kYq004VcZwuAo6
YAqmt/JG7NFZ2sAPQeWXx+LGvPpw6yjdnspJKyJ5NW1q7UpLqd2yseFRyoJ/4DXIeO7qeDS
dOsHd2e4mku2DHJKqBGh5999dY2p6qS3/EwMYHKrGqp9Ogrzzx7dvdeLp4Hlab7FHHZ73OS
WUZc/8AfbMPwrPEK3LGyV9fuNKSV7nK+YSeaN+7kmmkHcM8jNLtAJNYHQODbTgHafXtUYBY
8nNPI/OgDA+lADo+X/n71olkHBVm9xVCIBpAAMjPar8rxqwB/ujtmgD0Txom6109BEZP3WR
jtWJo0SwapBLJb7EUHJY4ywroPFdwYorCLbw8XUdQRVWJ3YQrMYiqrkc/MKpLUJuxswajJF
dmZG8t0OV46U1rqS6urm+uAGkmfLNj73bmqtiBM8jAcL+OasQnb5nCsyncB+NZ297me4Sac
dB0cjPIUdVB5JOffvT+fMAPy7+VOMcZ6fWq8srLCpc71Hf3oLeYobZnHoevvTUhKKNh5oNU
0ptF1hc2Up3JNj95bSdnQ/zHeuPvLC+8MXNxp+pMJYJVzbXC8pOBzwe3GeOxrejmXcR/HtB
YDk/55qw15BdQf2fq9qt/YMTmNzhozj7yMOVI/Wspw1cok2ujAheOa2cS7m8wgBVfBX1Oaf
qGl2up2+Jsx3BUbbhQMtzxuHfioLzRLvRrU6jpEr6xo4O5pVX95bn+66jkEcc4xVq0v0vYh
NbjIccIOmQQDg/n19q51rqjGUWtjkrrR9Q0tXLbpIVP+tjBIODgAgcjnPWiC+8yVVlGF5bC
jkHqcY4B7V3SlblDdPI6nGz5T2zyeOmc1TvNH0i7Ri0QEkpJEiEgnJ9eh+7Ve0T0ZSqLqQ6
D4717R2/0fUSVUcxyfOAAcE/lXfaZ8dFg8sanpfmbv44W79+DXnT+EoIrYCG8KSyKQCyZGc
Y6+uDWa/hq9jeWYXUJAwFwCM+4H5fnXFXweFr61ImsavL8LPoO3+OPgt+JpLiBsZwUzVs/G
nwKIzIt9K2BnATk181J4cvirbmQheO5OM460o0EeXEnmq87EMVK9R6Z/GuBZFgk9L/edH1m
T6nvN/8AtA+GIMiysbm5I6FhgGvPvEfxz8SatE1vpMaafG4Iygy/51w8WgRNGfMZjtGSwGd
oznp+lWJLCBYY2j3SOflHHAOcE+1ddHLcHRfMoXfnqRKs3o2ZvlXusXDXWoTyTk/MXkcjOT
0zWvZ6SA7+Yi44KOMZz9ewxj86sxNaadC5klUBMSAv6g5A9/StK10y+u7dZb+R9I06TldwP
n3PPIRD26fOePTNd0p2MtZPQykjuryabTNICqsS4nnIwsXOASepPXA71u20FrpelvaWyEks
WaZz87n1b/DtUq3MEFmtlaWYghtjkIpJY5PLMx5Zj6n8MCs55GlkkMhYcED9RXZSjyavc6Y
UrChiuBgF3BG3GQc1FlY1OQHypIbOfapPlRkDKT0Hz8Af4cZqGYKjbt4dRgAr0PPrW62ujV
xeiOq8S6F4fsfBdrqulX+/UWCl/m4fPUbe2BmuNgCSKgkO2QDceenHr61Yu7l9QmYNEsMb4
fEa7RwMcflzVXYBKGKDLHgAHgema5MPTnShacnL1DlvO60L8TM1s6h1Re+B3p/yw4MkaZx8
rA/1quGAQohZR3465PrTPOkkIR5N3lj5Qew7V0Jtu51aRVmXYi8jZ3dhknn6VqQyQrtOPlx
k5PGfT9axbWUhmwCcnqBwK1VEEMKEk9c7e2afK5andh5qxrQqsatLnG7k+lZd74higl8qHa
wA5YHgGrz7biykiB+8OCOxrz+5aWC+aB0ddoJUjoa54pNs7cfjKlCEY0dE+psT+JriSIhQq
AjGff1rLOo386D/AEgLkHgnAH41nMxZdzf6voAT1z1+n/1qbEQWJldCq9VPG8+lapHzVTEV
Ju8pNlLUt4mSSRi4bruOSDXQaBpcaW63V2qssmXAHUDpWPd/Y5ZXii8wZ29Rj3/CtSyuZIr
eJeeDyAc7B3JpkUpRjK7RJrN2qp5ECbbfd/qk4LcVVe1WDQ4h5eEcfOSfuk9M/rUN0st5qQ
eOQKxPygHqK1NQaKbTo7ZY95Y5O05BIOMGgpy5nKTOHuYDFtc4w33c8HFUScHGPyrpNSRI4
1UR4kVtpLHJ5xzisKSNUyW5yuVA6j0NBzMrYzgnk1IOF6/UVHggZGaUZxwKCSWMjBqxBMyF
WIO0EZZeCvI5B7GqqdMjj2qZANww/TtQB6r4V+Kl1bxjRfFn+mae6+ULrGXVenzf3h717jp
Vwj6NHDo8tt9jZVW2lgiCEDBZwCvqoUfU18reHoLG7vjb3QJjHXB/hPf6g/zFfWnhzwnb+G
PBttFHeFkZZJywUt80u0sQB04XAA4GTXHUXInKKMpRTaOV8bfDrSvGyQXYWOy1+QhHvIMAO
3YyocbsjuOeO9eGeJ/CV/4Q1yGw1W6gaSVBIk8e4JIoYqVPcEEfkRX0uxE6vt1YKU5w0BOO
Oo9D+NQ32n6F4otZNJ1fTY9RSfdI8oztgbH306lT+PPpRCTspL7gVSzs9j5xm8RapBov2O2
trKwtZBte4tSS7Kfvc9icc1JokeqwQy2DaRHLaXuJRHdyiMqccMhzlTj866jx78HB4Y0NPE
Hhw3mpaeFK3kUi/PbjtIMclfXjjrXmHlW80sCWVs73LD5DGxLH3JrsjVU9+gnSik+XqenzT
654dvrYrrMyWVnbsEktCDJGWfcfOT+NRkjOOnpXYaH4pguTLJdQ20lzJbyLDc2EgUMzKQWM
bcA9ehrxm11SLRzGyyNqd/BmJJsExQ5OSCesuO2fl69a6S08TwPf2semwx/aZvlUW9uDvbO
CGRQCOo5HrXXGcVGz2OSVGbd+omoa9oOlXLW0un6p5sZ2skpRCOPT8qyZfHNhHb/uNGRpM4
3TTMcjHXAAxW1qVzrt88ll4i0CwlWInE63KKV9NrZyKyZPCujXmkvFC8dteQ7mSdZhIX74k
Vf4RnG9encYrCcn0eh0wenv7mVP8QdTaQtbWdjb+6wlifzNcrd3019ezXlw2+adzI7YxlmO
SfzqdtH1L+1P7NSykluyNyxRDeWGM5GOowM5FUCP0rPfU3SS2JQU2gLnf396jyc84FAwOCK
XAODigYE9waQN19aQr6mkIxkigCeNzn3rRfpGVRXygJOM81lx5YgdK0FVmjXJ6DFAHovi99
jaYcEnYMYqe6FpFYJfod0ijcVJ6in+KBD9mtHkIDKgIz1rhbm6jnVovPb5Rnk/pVqVhTXMz
ptGuM3U37wtuOTgdjyK6K3YRRSsMnvz3rlfD4jNkpVgXIJ+lbNrKxtXErMZtxGCcAjtj3rN
tW8xLR+ROzB/kVSWA4Azimq0sRGWHI+9j9akVGYs+Sm1QQc4p27y9kk4DYAHPbj0rKN76mr
8iEo7MsjMpRVzgDnGemanW3xuKyfu364PT/61Nacg4EIPUnv34ArD128uLfTXMMwUSMUK9z
nOce3FbrRmfoXV8TRaEUl065d76V2jCx47cAMO+fSobTxD4P1mdhq8M3hvUGYh7iyH7iQ9y
8R+6fXHvXCW08tnereoxWeNg8bg8qwPH40XdxNPJd3E0SXc14N8krg7o23ZJHuf61FRKYch
62PDWtwacZdElt9fsjkrNp7jcg5Iyh549qyG1EWtz/pIay24yksRQjB9Ovr+tebabqOpafc
rNp97cWkinO6FypzXcwfFjxJHZLBqbW2rIMgx31uknr3xmuX2El1uQ6fkbI1i3b97FOm4An
YuGBHQCo0vrcLhyXYLtVhzjNZg8e+Erpt+qfD+yLdDJYzPAw79AcelaEHiD4P3DYutA16zD
HJEV6HGfxFJ0pdvxRHJHYbc3sURVM+YFUh2AyAeP/r1ROr20ayXPlFdoCAnLDByQCe1dPBq
PwIhZE+wa9K7HkvcEYJ9ccV0esah8J/DOlRXHh3w9Y6tNKUHlTuzk47kE4NZz5oWXI3c1jC
L6nkkV3JeyNFYWlzdyFiVjiQuDjoCB+Irq7T4f+L54zfaxJb+GtPyCz6hJtcrweEHJP5Vvy
fEDXXsimjW1ro1tsPyWUITkfT8a5O7nv8AVJvO1W4mu5RyVkbI59M+lNU8Q5dIr72bKETTt
n8K6FcKmjWr6tqWfm1PUVBRCD/yzi6ficmqlxPe3N7cXkvmXcgBMsuS5UZxuPoKqNDBGjPG
U3/eJweO1SWl7qFkJ1tLjy1uo/LlC/xA9Qa6fZ+zV4ay7s3pR1FWQ4wm4KwB3Y6jvTJSWkx
G3Tv3x6e/NSwWhPlxKdwK7VXOOfr+AqSazuLS7mt5oAJYTt29hwP6VabbOtq2hVG9fmYk5z
k5zkf5zUZjChVCgrjGP1Jq0sUpyZyFHOcEflipIvs4yGRSeNuf1FaxTbKUV1K0lqIYmLswY
k4A/wA+9V3jZmzwq/rWtBp51W6SJXSANnMknQD096yTDPbXc1ldOkhgZkDRvlXwevtxVTsn
ymUnbVbDwp+zhFGTySQ2eahMIgYtG2SRg+o/zmlimST93ASHAJx6jnmrQt1eBhkbz0IPI+v
apt1GrSVluRpeLHHsO3cRgsBjJph80Qb8jAyME9KgeN436cgcH0IqeGGB4ds0rIzdD7Z9Ka
bkybtK0i3Y37wsElfAOKi16CC6EVzEQ7j7yHqfes66KxMy73fnaCR05/Wo/OkV9yngDGz8K
h3KlinKn7OWqMuaIhgyN+79vXFV3kVIFYw4AYMrsc4I7f1rpVjgvreRGBjkZTz7EdK5i9sb
i3YREEruO7v2xk0zhnFpJrqVpbjzpMqTvJLHPBHJ/Or1vewRQhX3Byu1sdsdOtZcjDIjI3H
1HB5NQyTkMxAG/u34UGV2aEd4EYIjkvgg5/u+2KbJqJVTJEu0hRjn+L196zUDbwyHDDoGpR
5YuFadPMjDAsitgkfXtQF2PFw80pkYlnYEDnP41WuA4YbnJyven+Z5TZhcgHI57DPf8KAPM
lCFt30HWgSIHUGAMufeoxkDPQ1v2lrZ2MVyL8lpTEQsagEhiOOfasfYm3DZPoR60ARrkID6
5pucMCKc0LoDuGM9Kblc4xlj+lAFqzuns7uO6jwZImB2EZ3DuK9itvizeJ9js/t0lpas6qt
0i5FsQBglSfmXsfY14wNuC2cZ4pRI7psTtnApWvoQ4qW59n+FfEU+v3s2mX1illf2kRd1hT
db3SMDtkjcdQcg4NasV5LpqrFd5jjkG07htznjI968U+FP9v6l8Nby4tNQeK6sLkwWu04by
tql1z35bHtmtzRfiDqlpIth4yG6ASGOHUkG4xc8RzqOcY/irmnh7yvF2/UwUraHpkN4YLt7
KwldrNGJu767X5WxwY145GOP0rybx38M7PUb3Wh4C/0F7Nka6tAdsc7OM7EPVSMZ25weele
tTSINVtyl0t1bCLzoQi7o2i9CenUD17VkaVZXQ1KS9hhJdp08tS27zOSS/wBdzEEnoDSe66
WKUmr9T5aPh7ULOeWTVVbRILY+XLNcKQxbOdqJ1dsenA7mtK3uf7RtLuLw+qaRp1uA1w0kg
Se4BAAZ5ccbv7owOK2vG+rT+NPi3qVthbmyjlW0Vm6RhCFLj0yxP1Fc1r2k6lqd3jTLArpd
tGoiKLy6c4eQ/wB5sbgOwIxW8W2kza6T1GDSrq3m8y308Xtm0aieIrhm6/Pkkjd/tKccU2z
fydbRp55WEP8Aq2jb54V7HCfrjrWdZ3uo6FIbeZJPJJB2lj8jDPI9Otegp4isrjTr+fQLOe
08sYVJVWGAx4wGLKAQ5I6Z5zntUynKLulc6v3co66HMeKBaxvp9/pnmW9xc+Z80bhRxt/eI
B90HcQV6ccd643eYzKgIYSDa+QCeoP4cgdK7jVNP0vxNdWVt4euXg1FlP2awdy8bkkl0jkP
ctnG7sOtcVcRzG7eK4h8m8jOx4iu07hwcj1rSMr7qxyxSWiIMEHNABz83T0pDuCkenrUjGP
d+5dioA+8ADnHNWkURsCM+lAXIr1nV/Avguz+Ecet2usTPr6BXeNnGxgeq7cdPQ5ryjAzzT
lCUdyYyUth0ZKENgAg4NX1kQIMbsY45qiqfLkHvzzVtOI1Ck4x3qSj1y60eHxB4n0HSbi58
iC4wruDgge1X/jL8L/DHhTQrLVvDxlhlDiKWJ5d4kH94Z6HNct4vvZLRdNmt5GiuFQFHU4I
rktd8Va9r0cMGrajJcxxfdQ9M+tJq7HJu+ha8NSuG2CUgda62EQ4IeQZJzj3rkvD7RQ2pLf
fxyfStVdUhjsmeMFmDYDdyff2oIad9DotqEZJ3SHnA6ce1NRTJP8APIsaliAw5yfSsqz1DM
SSeZkovzDknPH86sG6HmhlXB45ByMelJW6lJltzEQ0O4nZjknk88Vha/bvcW0UVsAXaXLFh
jaAP5ZrVAKIcMsrYBOD157nvVeaRViWLdlpM5BGOO/P4irbC1jhJY3JeBtpc88eoqERrtw0
jA4A4PArV1ezksrouRsWTnJOSRVGWJlhWeO4iYSHBQfeX6jtUllYqtuHXzFPy5HfcTVEbmY
gjn2q4+wqSUz3+ntVZSOqrn2NMBADgkcj1q1Y6bqWq3P2bTbOW7nCGQpCu4hByWx6CodvyF
iMH0xmpbS9urOcT2VzJbS4wWjODj0+lAmQgM5Kudh6cj+ddhpmjLBAsskvzqoZcj8wDXKxj
deIJGzvblup69a9LKqIsNkYwmccL05oSuUrMiilUwFDuUdcZOV9j61Na/aJmwYizIScMelQ
rPbsxRZlJBxgDB47H3q4VbbgMSwwD2wP5Vpy9TSNnoPFuYFZWRcE4Yjkgnjj8qihjBcqJfL
IyF/wqLVIrq3R1j5fAJ54PGc1Bpt3HcqN+DIDjHrn+lYvV6HTF8rUWaweGKdDcEgdyp6U0N
ukkkLMcH7xOCw7fyqWS3VZ5FuVeJgoYRsMZB5BHtigNZ+VmLOAAdpbBbgdvSqUb+8mbqabs
Ql8HzQgwAccZzTBE0fklnRo352Z5Q+9PlZmQbIwqgcBRxUggUxNI/bj6UzWzkMlCPauY3YO
2dvHI9TWZLYTqqPIHG/OGbOGx6VfRCV2LkAnuev+NWJ57i5tbe3uJDJFAfkXPC+pFVNttMy
9ktTNvnN3NbN5CRNBEIlaMAZGfbrTom2hlPyseoxgc0+ZVWNSygFeoHp7U11WUeY0YDDqM9
unNYwVtEi2rSu2V5VMrlQNxAydozn1qvp+l6jrmq2+laNJELmfp5pwFGOuanWQ2vCZR+Qdp
7elUHaWF5LmylaGdeQyHO33zRJOz5XZnLVaerKV1capZ6vdaTqlui31q5jchsgMCBxj161K
8qoTI7bssFb5cEHHHX8KyYY5ZtUa5lmElw53l3PU+tazGEpMl4xjOwlChz83Y/SnFyt725y
DzqEcEpEpb94hGR/AcdKV57S5ieFZCWHCkDkNj3rJOmavqWm3up21t51pZAGdwwBXPGQDyf
wqG3uC9qMyMhUgE55P+NCmndIhtrVjryxntJ/IvUCzKBJ8rbgVbkYqm9gHCCOUMzKGPHT2r
QaZp282WXOFwATk4qd7GNts8ZZfSNWBxkfyoQNJvQ5+SBonRSwZm7A8g+h96bIny/dPHBIr
Qls3DfOvlDBwew4qlGh80ISRkgZPSmQ0LZ28NzqVtbXNz5MEkirI/wDdXPJrqvHGl+GNBv7
JPC2oyXcckOZTKclWH+NclKi7jtYY/nUYQEEHlz0HU/hWUoNzUrvTp0fqUno0K8skqFnYlu
ufWphAURizJx/ePan3VjfaPcJBqthPaSSRiZFlQqWU9CM9RUE85MAC5wD930z6VpFqSuthN
NaMgmdn6ncB0pEnMdvLAI0JlKneVyy4zwD2znmo1yw24yTRgKgYjBHrVCAA4OOP6VLFgMO+
R1pmMDJ796sW0fnMURcsQQv1/wAihAfWnwp0tdN+F/h+ExjF3A9y5J6tKxPP0UJVfxt4etZ
FgaIraalL5xe4ByrRxpkq698uUUHqAxrsPC7Wz+CdGNmwe3WygMTAYyPLVc0xok1Dxneyug
eCxs47ba6ggySHzX/8dWL861nqowfVnmr4nNHz9ofjHX/BGsy6Vq9jNcaZNyLcN9zPVomPG
Ce3516zBrtnaeDtY8W6fMyxW9tKi2wfdIJ2+WMEdicg/X6VLr/h/wALatqUnhyC7thqTxea
NNlc5II6q3VTjnrXj+u6FqfhS4vPMt7i60m5KpdRIxSWNRgq/sykZDDjjmpq0E4tw/4PzCn
V95Kas/wf/BOI0eDUkvnt1ultLu7Hlqsw5lYk/l359cV7X8OPEmmT6GmmPErEgeap67xwQQ
e4AAx2xXhOo6fNaXihZzdRT4mtbpc5uFJwpHcMDwR1BFWY5NQ0LVRqlgzzeQ/7xh/HjqePU
5NKlOMHd7HVWpua0ep9Ia98NNF8QsJonjhLnLyDqijkk/QeteS+KNT8O61o99o+mWEmmafp
9x/otxENzTgARqDH1dnbLewArtU8c/afgz4l1S2uClw1rHbKSwBQySbGI/DNedTzyWegxX9
uVL6TpoeBsA4klmMQmBHBKIOvYkGsq7Sk0ttPxFhotxV9Crd6Be6HdnXNFjncWzLuSFg8tq
uzH7xRllOc9uhNU9X16dtA0u8msbO8ilEltOl1EHbehGDvGGBKsO/YVJ4SkutM0291QXz2T
30iLby+YVZ/LYvK4PsMKCepYj1rV8aX1iul6PoniiN5r4Rtcy3diqoyMx2qWTGHyFzng4xz
WVNvbc6JpXRy73PhO9lSTULO9095o0ffZOsiocEHKvyeRnrUMugaZcoz6N4ls7nA3eVdA20
v/j2VJ+jVV1LR7mKUfZpEvo0b7OphH7wlV5zH95eh/KscplccE+hrq06gvJmvf6N4hsLNJL
y0uRY8bJAd8XI4wVJFY/O04ANW7e+vbQMLS6lgDcFUcgHIwcj6GrM+rT3UYW7jhnbeW3tEF
Y8AfeGDjgUm7gtDOTORxxWgok2jgVXZ4JHzDE0WXJCl9wA7D371bPGNxINSM7jxoFEensVJ
Aj7VwUrp5rBEzkYBb+Gu+8YkGGyUjJMQxXBPGFZgSQTxk+tN7lOxqaaqSyeTNMVjZgHb+6P
WtnxXpGk6Jq8dvol7NdW8sCyfvcEox6jisLT4pXEoDfL0xj71a1roVxNpF3qhTzLe3cLIwb
7hPTIp3VjN73uWdOkhjtxHglJFBwDzuHv71LCcXcMYjCsW2FcEbgBWbpqtDdtJvLAhgoQ7v
p/OtvAjuLdArEmPk7SSvp+tZ9RryHOD80cK7A4yCOo7UXMNvY2/mSSMVA6t0XoPxq1JuSPd
IXdmKkN356iuY8Q35uLZLJJNyoxLEcY9Aaat1K1ehQ1bVUv5UWI8x5Us38XpWQHVcswy2Oh
5qIcAsyke9K6bgCOvbmmVYHkdl6BRSthT8vOOcimbdm4Ht3PemE8cbgT0NMBWkAJBXrzV4x
RJCskbDceCvccD86pohf5uhHU9avqsj8ALhMEdSCe3FICpudLkMw+6d3PevRoppGsVneIFW
Qb/AJsj14/GuBhie71ONeOWAyK9Bu/Ki0p4i3lrs2hhxk1S6grHH4nu9QeW22sxO/cD1Ndv
p0Ul1bnzJowyLuO48lh2/wAmuP0uO6v/AC9L063kub2Z9kUcYwzGtm0e9sbiXSLu0kttTif
YyOpUg/571CmublvqaRsnc2bhskRSKVbZkt3rPsrOCC6M0SnfIRggcdfeqNwdVj1P7PMHR4
P3ckZxyfWryC6ALoQwx9xhwB6/lVaS3LU3fVGtq19qGqXy316zySpCsYx2UdB+FUFRFVeW5
5znvjpT7bMsWJC4bBzzgZpplVQ+wZBPoOMCkoKKSjsbcy3J1nEVtjJYDpu9P6VYiumGS2Ww
c4A7+1Y0ZALKx3Aj5mzyR/8ArqeCQlsE7VA+VscjnpVK2xvCb0L7TRkkqjbT6HBA9aQskCA
cSRkZBP8AFVYOygndghs8dfelkcPBtYqcg8AdPpUtvqbN3uTs0Ui7gME9gKgYkxycHpwf8a
ggu1hKs4BAGWBGRReasXX5yigDGAeD6VUX3Zy1a0baFaQKPmZirEE9M4GcdfxrPmBikMSTk
qThh04z0P606XzWsZ7kahHuhKqIGXllPXB9qqW6C4jlE2Ceu88kHP8ALip5k9jhk77l4RQH
ExjDN0BU7c9/z61BLKksQ2bROSTz34PAqaCVUspIXhAYOWEozkgjn9KZcNHgKihWCjJPA4/
kcUMNLGY8kqQNapM9vDNxJGcgMce1UFcxMkmzlT/F3x2xV19jbnLjgEq8h4JqCGFZYpZRMk
bxYKo3R89fpSJ3LDLKt0/nBWlch9sf3ee3HHSravFGCEDHagUqT+NUrfjJyd5yVDHofWlZp
onS9kkR0dyu0NkgjqcelF7DjqX3SOayeRXBnbGxSOM55rn5yyzHkZXj8RV+41BVXDQnD8o5
H3gO4/GqdvLa3F2xvzJ5ZU7igywOOD/KhierKrj5/mABJxx71GkzW86yDmWJgeeelPdXjlY
qwYBeNw+8D3qNGwEYYyCQPemQbHiTxTrHiy5tbjV5vMNtH5UeP4RnpWKytsJJ6HFOxuX8cn
FRsQNx9fXvSjFRXLFWQ9XqIrFAWAyBR1OOoOOtN52cHAzTkGMF1JX271Qja8MahpumeKbC+
1O0W5tLaUSNG4ypwcjcO4zW98QvEmh+JPGjatomnQ2ETRhZFgXarsD97GBz71wpY4yxA9qe
uNwNO6tawra3PrX4L6ymp/DyC0MhMlhM1pIT2Q4ZPyDY/CmvrF1Derd2cpi+1SyXcgPIdXb
bGGHfEaJ+deW/BrxGNLXxBYGTbJc2Y+zD1nDbVx/38z9Fr0W4ktDdPEuVWM+VFIBkFFAVcj
6DqK78HCNStdrRI8THydKm1HRtnS6OfC+p+LLbxHfWSWfiGKMwpKzny5ARjg9CcZHPIzXca
hpFhq0Pk38IcHjeOGUex9PavGWGFIcBkPRhyGNblh4outH0bVGu7mR7KC0eQFhueM8KoXnn
JYcGt8VglTi6lJ2ObB42VSSp1VueEeJNatW8U6qbfTorPTkvGktY7bgwyK2BIoOQNwA3L0P
B7VhQa0bKN10+xVM7gXuG85uRgnBwP0ro7yLS7kMYtNuruVVwWllEIY467VBPH1rPjdrWTb
BDZ2bDo0cYZh34LZNePGlyo+iTRZ0HT7rVPD2u6faQTQC8hV44gpEbTRuGUKx4GSWGO2RUt
2ut+Db9dIumtpGmSNlkjUOkqHIaNQeD8xAYdMqCelXNOsdYvLy2urlrmSwjcSSyyMwAReWP
pwBXOweOH1BE0zXbe1l05pGdJ2g3SWjMeZAARn/aHcUpRjLQSck79C3p+qSDWo/E2pJHc6f
prEoLhVZZ2wQscaYxgHsBgck9ax9SZ/EN0/iPzzPJkfarRsB4T/CsYH3o8DAxyMc+tZ+sw6
lFqzW+qOCyKGRlH7sxn7rR442kdMVQS6mtbuG4spmhkhbfHIPvAj+tVHRJF9ebqLFe3Vvdr
ewXEkVwG3iWNsMD7GtibxBBqVu0Wu6ZDPdNjbf248qZegywHyvwO4/GobmSDXpI5La2S11R
9xmRSFjuD1BQfwse69CelYxR0d45UKupwQ/BU1TBal64slWH7RZXSXNuzFVGdsqgdC6ds4P
TNUdwyMH60nRsjlvUVZku2uEiS4SMlBt8xFCsw68kdcVIyOHHmDjoea0JX3MpUMRjsaoQAG
RVXlc55HNXnUg8H8xmgDu/Fi/NaOeVWEZFcXeDEhkVSBuxmu58TlEe0MjkExDjGQa4y5Rpp
JVVG8tW+Zj60nuD3Et7iKOZjvYcAgL2NaDi8GltcRsyWlyxVtr5JIx94VltAI5sBAoxjjnF
WbaRbeCUHlgf4ulMRo6VHOrpIWQqzZUZxnHTPbrWompq1i6OrGUjlwMAH0/DFc9ay/6IwQ8
MSFPX3/WrGjtKJ2WRQAqk4z1z7+1SC3NOG5a4SS4MjJhVCg9FIP8ASucvPLWeVQ6LlvmYfx
H1rs0gAjLxI8QZTwAp6nH+fauTu7LffSeawCI+SRx9aRY4wRFUhnEYQR73GcEfT3NVZXis/
Oe1VWDqYWEgzjIGSP8AGrU2nbZkSIFUO4FpCAMDp+FZ0kRt3VZOhOCPQetULUzmLKPm4PTP
oKjEikYGDitvQYrK+8TWUWpc2bSjzM8Aj0/GvafjCvgN/Ats+h6da213G6mJ4IgjY6FT6jH
rmhc10ktBSko7ngtpvCS4TcpwMY/EVZ+0R/YmDAh9wz36Z5qCKYJbSRtGp3EHcTyMU22u3t
bkXKxpIRxtkGVOeORSLLOm3cUN20rHJA4Iroru6W70rCHDhQ2ASd/PNcYj7ZiwyoYY4Haug
0iN0ulDSCQJyAw/SmC1ZJ4fOs6Pr8Go2EjQ3MOWjc54yMV0N0dS1LUm13ULkyXTlS7HJHy8
YqW3mihmV4UKMDzwOuPf6ClNyoIg45OS47ZPvUKC5ubqbRWhordx3MsjXasGBG6Ruc9KjaB
bd1eJWcDgnd0HYVli68uUtIxYxPlTn9Kl1PUoRKv71Q5UbucbRjsPr2rrUk4mbbTLUheXKl
+MZxn3x/WqLb1U79wz8wU8/lioXuruC5WPU9OuLWaZFeFZkI82M9GX8ats4WAtz5eeCg5x/
hWPuy1TNebuQjMcfAGR1bPJ6U4fJukAJXcOck1F5tu6ttTah5+Y5J+mOKnim2Hysgc5Gegy
KFFdSlLVCg7WDyONz8de1SI+YhlCT2yOlZd1dmOcNJkBWBViMg8d8VNBOZR8icMoIBOP070
rIp1uiK9xKsTgTKVcAkZ74/z+tbvhTwDD4s8Nahq9zq5tJFLeTGuMDGTl89s1l6hPdapY2u
hKY0ggcyxylQCGI5+bqa5RbzV7GGe1t7qSGKQkOEPB55NclaFWpBxhLld/UzUoqV2roijuC
sjQyPkjKZzkA5xmtWwvFgtvLkb5iwO0nIKjP9aZ4j/4RdrbSR4dguFuFiIvWkkLrI+fvD07
8fSqUMSKjMzc7d4G3gnGK2pybjdqxjJWdrm6LmFp9jK7xnnCcACnyxwTRSO7FABgk/eBx8p
5/Ksezurj7T50ajdtzhRnPGMj8qtGRxdeS+4vgZX8ODjvWlw2JYrH7TGixFSWOEDdzng1XZ
d8xSdlL7sEg8HrnP0OKkkWQSGORFD9dxO08jjA/AVSk/d3KtI38RBAPI+v1zS6k62LMcCGU
YBYEkFg2OevBqrLHKkbZALn1GMeuKulhvO5uDuJJ6Kc54x14qvJHcTwxRopngx8iquWLY5H
HJ/+tQGpVS4khmtJnxdR2hBEbj5eucfSrHiXxC3iPxLLrBsbez3xqpSBAinaMZIHes8uu0B
VYkE+2BVI4MnTbjnI/nU8kebn6jvJaGsx+1Rjer+bGmDj68LWfLCsaJ/EDnA9CD3qzbtIHW
TzGLE5J7j3Pr1omb94jNjLYZgBwOxx+taEFIhWDZAA7c9DUJBZemD3NTSf6w4XA5wfUVG+d
vA49aB7DQFU4K5Hpml3oV2kEqD696QHMeO/0prIcByMDOPxoEDY6cfMMUBVBxz6Uu0hM9j2
oTqSevXFAGvoV+2ma1aX0coha3lWRZCu4Lg9SO49u9e36J4o0HxGVijnisL9iQI2O2GYjuj
H7ufQ+teO6KfCQ8OaymuRXDaoyAWDxPhYz3LDvW78Ora2fUb+7ubT7SIrdbOKPaWDT3LhFJ
A6gKrE+2a1jiJ0FeJzVsPCurSPZJIbiykaKWJoWI5Vhww/kR71m+KpbCHwiYbiaaA39wFVI
Y/NaRYhuIGSMDcy8n0rKvvFH/CIrcxXcsOqacNRazgslYsIkCAlkkPKnPJAyPmHpWH4n8Z+
GdTurGaK8ujBa22yOEINwZmLPubOM5IH4V3VcZGtSSta9r/meVh8E6VbmTulsUfPs4w8cGm
SXIPAa4n2gj6IP61ZsxdGQNbQ29soOFFtANw/4E2TXOyeNdPhybPRQx6q07kjPrgVnXHjvX
7ncFujbKT922URDHpwM1yKcE72ues4SasjsfEU8+leE9UnmMonuY/skJdySTIcMQD/ALAfn
3rySCAsjSSy+VEOmRyx9BWzretxalfRT2dq9okSBSGlaVnbuxLE8n2rLmnkuGDyHOBgADAH
4VjPWTkawjyqxtabcafqSx6NrM7W1qBssrrJIs2JGdw/iQ85HbORWVf2FzpmoTWF4qiaFij
bWDKfcEcEHsaqrkNjPGe9bel/ZdWaHRtTvVs2yRa30i7ghIAWOQ9RHnOMdCSaEr7FbamJjB
9/btV+e8S+hf7due6VQI5x1bGAA/rwOD1+tV7uyu9Pv57G9hMFzA+ySM9VNQ4PVu9SNj5Ip
IXeKaPbIvHP+eagwCRk4xVu3mgw8d7C0kRUqrKcNETj5h6/Q1FKqxybUYSp2YDGR2+n0oAW
EESAqM8/nWnKFUrgvyMnFZUeAwbJ4rRw7AEDAx3oA7zxWyC4s1dgq+UPwris3Et1HbwbgZX
A2k8Emuv8VB5riyCLnMQyfSuQubaW2uGQkkbsZDfyoa1B6s0Z7S9sb2WxvI9s6Y3KMH6ciq
zB1jlTZuCtnaRgE981digulV7mW4Y7+hJycDpVea7keykUYCBvmBP3vekTHsQWsyIJEmcoo
O4Adz2/CtTRJFieRim+OU7EDDac1jRok7ptXAC8gZIPvXXJpE0RS5aVI1jTCnPQ4+8fTtTU
W9hvQsXMkiW0mRhWGABnIz0/KsgW4uVWRhuaNslZP4l/ya1dTS4hPmSFdhXJQdSevFSW0IW
FWnlyTzgc8nsfpQ07jRm3atM0NtKmS/8Ad9ulUtQtLueWDRtOsHuruY/KkI8yVm7jA5Bral
jtXvoWkmLPASNuT8w6g9azpNan0HXBrWjzvHeRAoN2SMHqARQh9TkzHJbTXFpdQyW9yjbHj
cYZWB5BB/GoJnuphtmnkdF6BmJC1b1HU7zWNaudWvZN91cNvkI7nH/1qJFVo1ZCNj4zjkg0
ldD9SnIPlUKxORkg1EAxTtg+/SrEyp8oXIGevTjNSI6xRToYtzv8qurY2/45oKRVQsshJHQ
cHNddoxWPSy7A73Y4GOT9D/jXJMufut7Vu6G2DPG00aYTeockBj6D3oJRumbdEvmSYJOACO
2f0qR2x88WDsH/AH1/n9azZb2LYVyoWZAwfBPNUZLqZVCqNy5JyvORn1/SgpSNkSOJXlDBg
AGQY43DviqmrXs9zYjTlt4hGJvOWbA8xjjB5x07YpkGoKFlaQmRnOR3x2NVt0DSbpgxXgF1
PCZPWk1cLlubUtb1q6sm1O6aVbRfKhz0VcdPbtVya+NptKJgkFTg5ypHTFYlvJN5pQZZByC
vHXoa0ny8RnuImaeM+ZlRgZzTSUVoK7JvMXzBwHYgfKTj3B9uKh+1sPN8tSckck8YPf8ASq
w8yT98qFZQME54z2/SlWMyI4bbkc7TxnHXmi7H0KlxcCXZbsSjEZAOMZ/D1qxBdtDjA6EDC
9uufpVWWfbppsntIkuPP843X8SjH3QfT2qOKMRTMLuVhKw3cDgn3/ClcWzNOS4DtEm5F+XD
bsjAPfFU7vy2kMMRynDFl4z61WeObLOfur/Fjp7fyqJt/wBn37coOAMdR/X6UE2ZNFE9s8c
jlADn7wBPFJczNcSBvNBXopHAOPamOl1cMPLiln8wABkXOD+VWItD12XMdvol87A/eWB25/
KldDWhYsZZbS5W4BCKnyYzng1ZimtILktICJMsvm56qenHqBV+18J+LyxMfhjV5FKgAC0bn
16j61NdeDfGP2PFv4O1eJxwrfZTjbznI75p3XcGzBubuNlaIgFWyAw4xjvVOSWKORQUdt67
AQO5H+FaM3hTxosMYuPDuoosS7VD2rjA69cVRubrXbbRxoVzbyxWiT/aNrxEEMRjOcUuZPZ
giAzyksvlmQr93J+6KLXVriyv7e6s5jFPGd2QvKtzyP0qkHbbuA6nHXmrk15aXGn2EFvZRw
zW24SzjIMuT1J9qfQZWmnuL24eRyu6Rmd+2Sev8qjQyRruLgFug9aswEpICY0dORgjOe1Vj
JtwqIoOCCf6UwLPnJE8ZSH5ScHd1K+h/HpVGRxgjJOCcfSg7guS33OCDz37UBGf5uueQaYt
i1axm5bylcHcANp9fSmzWsUcQYS7twyAOcVJbiWC7CKg8xfm46dPWrNz5MGnpLApdWyo3qQ
fr9RQJu5k4JQ54ppb1zT5XODjeAR34qBX3EZFAWJdpMPmknbnAzyM0zd3xxSHf0wcdcUoUF
hkd/yoCw5cs3c9vpXtXw6Mei+B/wC2bwiO2u57nUm8uT99IloqrEqqBkjzGbdnA+7Xi+9Uj
dYULysMAj9fzr6Oj01tL8LRaLp9wGylnpLjPIdMveJGo5DZYZbPcH+GsauyXcUnbU8m8dSm
JNB0ZMolnaPcctvYGVsruY8k4AznpnFcRuBOMHI61u+Lb4aj4w1eePiBJRbxfNnCJ8o/9Bz
WAGIyB6YrayWiFBe6h6kHOeMijAOPT1phPI9adnLD6dqCtTQt9Ps59Hv72XVI7e4tightWU
lpwT82D2xWaNvTJPrxUnApjA7cAU9CRWZQCT1P6UFlIPAOaj+bHXmjBB9TSuM7Wyk0/wAS6
cNC1a5htdXtQRYahIfklH/PCVu+f4H7Hg8Vyt1azWtxJbXKNFPGxV43GCh9DVUNgY9a6eO7
h8TWMOn38qQavACtteynAuEA4hkPrx8rH1we2KepK0OZbOSM0nO0rjjPeldShZHBV1OGU9Q
fSkXOee9SMt2VrPfXtvYWxUzTuI0DsFGTwMk9BWxqFhPpWoTadcvH59uxjk2OGXcDjg9x71
hx5DK6sQQeCOuavO4c7m+ZjySx5o0sGp6Dr7TR3dqsS5RoQrAda53UIra3WZXxkNlQvOD6Z
rptcdhcWyK+3dCCT3A9q5zVpIV09LcQKhdg4mA64GDiqYpfEZ1k0k27MmCBwCelQskhVkdg
uSeCO9RWJ/0hyXIAPGBViaaRpZprhmZ+7cfrUjS1KscjRyAgHajDocd69AtrtdVtYrayeFL
q4AgDSkBAT/Ew9BmvO0ZdjDcSWbcBjqa0Jzb20/kW2oG5tyqyLKF2Mren4GnGVgmkzs54Ly
PxJdaFqDW1zcWgVUmtWzG4x19/p1rP1vUU0zy7eNfN2hS7LnAz61No4hSzl1DzhdXKyBWkJ
xn2z78Vfi8V6hpGi6zo1xpMF3bauCC8iDgbeDntitHtcmLXUwUuGurQ3UM8RlK7iCPmBHGD
+VYmtNOl+5cFPO+YoDjB+lT2t5FDocdkyRIwl83zsZYgjABrMuxm43yTggKAp9eKyLS1I1Y
iYEqr5bJJP+FSMWf5V2iNSdqjpULuojyj5bpgCnweWAu89WHPTH+NIshl5yT82Bjj+dRsTj
t+dSy/6w4Xbk9MYqHIIzsx6UwBicKCQCKntpY1j2v8x9emPeoGA+YkkU3Hzk5JI/E0hWNLz
C0YjBcrgDA+nNCriAZfeQcqCfeoraZEOZMOpHX0P0qSZYkd0SdZFGPmXjP+c0gEUgJhslA2
cYxkf4VL52FbYdob5SMZ7dKrEEEhce+RyTTwyLAFA+cdT2NArFiHaUYFcNwc4rQilLIdspC
ycFehJ9/1rChuGXdliqgcgdxSebII128EHk+maY0rHRoQSGYgIcZx/SnbVLLCyEbRnAHrz+
NN0Z5L4pYRWsl3O3KRxIWc+owP5/WvXfDPwa1DUo1ufETrpdu2P9HiIedxjjLdE/DJpW7Cl
UikeJizkvZUEKl8t5WwLubI6fKOvXtXe6Z8KfF2qWuf7I+yQ9fP1A+X04OF+9z9BX0V4e8N
eGPCsSw6JpcFvIeDMfnkY+7nmtxlS6BUy7gOqg01CW72OaVe/wAJ4NoXwOs8q2uavczrnLJ
brtU8dMnJNejaR8LfBGnkbdBhuSB9+6YyE/gTiu6QRomwgcj07U0WcPmGVOGrocab6HPzT6
u5Wt7fR7Ai2srK2tgo4WKJUA/IU99QsowTJfJnrhW/wo+w27XP2qVFMhXb7YqjqdlNMggs7
aNQeC5HSqhSptpbIyqVKkYtrVkkmv6dHFvS48w5xtHWra6jaeUrm7VQ3I+bFcg3hbUy4C+X
sLYLE8iqcmjXFtj7Sk2Q2Mrhh7Yr044HDT+CoeM8fi4NudPQ9GSUMoYSZB5BB61FNFHL/rI
Y5U6YdQ3865HT9bl08PbXEbTRoPlK9VPpWouvQTxukbCKTHR+9cdTBVIva6O+lmFKcb3s+x
j6z8OvC2ozveR+HtOnduZLdo/L3/7rLgof0rz/AFL4K+ENVjmOhz6hpV2mBJaOVlMf1VuSP
cHFeq2s15Pc5BQjHXcQMd6t3Nna3sgRpHivYeYpom+dP8R7Gs5UFB+8jqp4pzWjsfMWo/CD
xDbjzdJurfUQj5aMny5Cf908frXBatol9pmoSwanp0unygkmKWMrkZ7diPpX11Ja3GnagIr
8jMzYjn6JJ7ex9jWzPp1nqdsbHVbGC4gbPyTxhh+tOtQpq0qchUMVWXu1kfEsNtYQSyC7Qz
BkYJgnhuxzVe3i8tXXcAwHyL6n0Pv3r6W8T/BDQ74NNoskmmTn+B8yw+3HVfwNeL+IvB3iH
wq5/tbTzHBLkC7jG+E9wQw6H2OK5HFrc9OFWMtOpzs+ob7OC0nhUSqMmVVG45Pf3xWa15MI
CgJQEEdMEgnNTPGZFRsEknnJzz/+qq8i7gdoAA64qbmuhCqs/GcmtHTtDvtX1BbXSdNuLqV
2CiOBS7ZPT6VPoWnLqOt2Fgd3+kzpEdo5wzAH9DX3N4f8OaD4Y0xbDw/psFpb/e3oMvKf7z
N1Ymk20S5qLseI+Ef2cLQD7V431FpiVBWwsX2BCRyHkxz6YXH1roNV/Zu8C32W0q71LSW/2
ZBMn5MM/rXsoZd3GMCssaoZ7mY28iNCsjRAN8uSpwxB+tQrt2M3UktTwRP2c7jRdc07U49e
g1SytblJp7Zrdo5JEU7iFwSCTjGOOtdR4g0a7s7O31mUS3Oop516EQeY73MykGCJR0CheuO
mR3r0DxXrGm6f4YmuNSv/AOzI2dUaY5LKCw+6VzzxWfFqdtq2t6dqunhb6wtVaWSa3IYrJt
2qNvBHVjnFJJN2e4p1Lq58StFJ9nl3ECZJMuhBDnjng+h/nV638La/d+HLrxJa6ZNJpNq2y
a6UDap/qORk9s19OfErR/hx4mRp7qzuodZYbI72xhIkYjoGXGHA98fWvJNU0bx14Y8H6hp+
n3C6t4ZY7bm4s0z5BI3ESL1Xgjnke9XFq/LLRlqfMvdPKCMD1z3pxLAYVRml2FSQOnb6UMF
bnH4Uy7DQ23Axk+tGexanBeeQBxTSBkg9aYgPoSDzSE88GlIC9eaYRjoaAJI4pZpkihRppH
YKqIuWZj0AFI8UsczxyoY5EJVlYYKkcEEHoQalsry506+t72zk8ueB96N1ww6Gkv7u51C+m
vryUy3M7mSRz1YnqaLdRDG3OuWb5hxk9/emBTSfN2IJxVu7gtbe5RLO9+2RmJHL7CuGIyy4
PoeM0BfWxHGV2HOd27j0xV0knByOf72M1RVRwRV5WKoASc/TNBVjufFbvFNaMrHIhGcGuQu
ZmlhVJC+7ORzxXW+MxtNkc5BjGfpXK6/No76kG0JLhLYRqGScgkP3wfSqY29bENsdmeOven
H96kryEDnGMdagtm3/AIVIpIZtrE/MTzUiRXARnVACAeD70six57jGfctUoALZLKn05pTjd
kojAZIPX9KRRZ0rVH0wSMY1kDDGHHQ44NOk1tpt5liVzI2Qrcj2A9P/AK1ZTRkLu525wc96
t2CTwK2rRrCwtWAaOQjJzx909arUVkLLLu2Q+WgMZyHAIJHXBq5o+radp19cz6tosGrQyQt
GkUxICEkEEAEfzrK3xkASSFd347aWVozINikqRwCen/1qQ9iSJ9ONk6TRul5JKrJIrYSNSe
Rt7jn9KdqcEWmatPa2mox6hbxkbLiMEK4IB6dsVXnZnCxMke2MnlFweT0J70wtCIwOm7JI6
0CuRyO3TALYzxSb2YZPBx346elI+CwAJAHANOLKkew9e5oGRsTkfNkkc8dDQMoB3z2pwBYZ
OcHpx1qPIwcYJ/lQIs7gEzuByMikjYlFXg9voKiDYQAYOc44zikDfdOPSkM0w6Ff7rbs4Pf
iozKTMAQB1wP60xGR8LvwT3PTrW9p/h2+1PUv7Js7We61C4VTbGDGzB+9u9B78Yo2E2luYE
Xz7dq44xheNwr0/wAJ/CXU9c2X+pKdNsGI2DG6SX/dB6D3Nd14U+G+j+F4vN1lotQ1iMZz1
ihPoB3b3r0NL60sLRSUc3rJnJ6DPSvSo4Kc4qUl8jwsRmcIycIu1t2WvDfhLRPCml7dE06F
LrbmSVzukbjqzdfw6VHqOuuIYlsbgMzL+8IXofQVl211cs9263O3NuzN3zjHFZQlwMgFh2A
/iPpXr4fL4wk3PWx4OKzOVSCVPS51ukafDcrDcy3bu+4kqW4rqlgtwCYhg45xXHwWetahbx
ufLsI0AKgJgvirttf6lY6mLK8tC6yqfLlQ53YHORXnYqDm9Ja9j1cJJU4q8XZ9TUv7uGwML
zEgOduT0xWwgTywV9O1chfpqPiC3BtJIvIQZMDqVbd71Y0QXtvdSO9u8MflASRMSfnHdSfW
sJUY+zvf3ux0KtNVeXl919ToniY98LVW/mK2DeQpdj8nBx+NWre5W4jLbGX2aldooozIxRU
HrxXIrqVrHW2nHfQowRPBbh55WwQMgt/Ws1/EukRs0YD7wDhmX5R+NBkuPEYktmt3tbNeRI
TyzA8fhVGO1tY786bPZ7BMmxZWHJPqK9GjRg7upv2R5latNWVO3L3ZzTXsovmuom5Z94/Gp
7i+uLmMrcCNi54dVw3FXb/wpqNmA0BFzHj+Ec5+lZ00U+m3EUpjcuMEeYmArdxX0cKlGpZ0
3c+TnSxFJy9oml1LY1DVYdNjt3jxB0VnTBP40+O8u9K1QNOVZ1xny5NwKkVRvtSu723Rbtj
IAS47AeuBSLJDDazwRASNIFw+3keoqVSXL70VruauvaXuydls3/kehQ3em6xaGBlWRJVw8b
gHNZs1pd6JIk9vFLqWnKu0x53TW69Tt/vD261zWh2NzcXAlUvHCOC6ngEdq9AjkjtLUs82U
UZLE9K+bxeHjQqcsHc+rwGKnXpc1SNhtjcWeoWi3NpMs0T9CP5H0PtTLjTLW5ieKeFZIn4a
N1DK31B4rn7iW2OotdaFeRWt+5+dW/1Nz7MOx/2hV3S/EQv55bKdVtr6H/WQOefqp/iX3Fc
zozS1R2KpCWzueX+M/gNYakJb/wAIyrpt2Mt9kYnyXPop/gOfwr531vw7rHh7U5LDV7KWzu
IzkpKOo9QRwR7ivuWa6IiZoZFaTso6NWTq+g6L440Q2muackiYIVwAJIj6o3Y/pWMqM0udb
HTTxEU+Rny78ItPF18RrGY5/wBED3S5/vKvyk/QkV9d6PP5lgvzDZyV/wBle4P0OR9MV4x4
R8Bf8IT4z16D7Wt4qW8QhkAwQkhZsMOgOEGcV6PY3pieSzeTYt7uihwpJEhXBJ9scn6VcqT
dHmW5lKsnX5WZfxJ+IUfhfws02nMjXt/mKzJ65/il/wB1eg9Sa8t+GnibxfexXXh+1vLURi
0me0mv1JWGUfMNzDsSWJz9a7TxT4QuLmzOu6lptne3ECRxie5uCiwxDAwUUMOvJK9c81x+v
XKaRpQ8OLcwxyXcayX88A2RxwHOIYz/ABFsEsey8d68SjNa3b5n+B6NSDt7qVkWdX+JOr3l
pYyy6dZT2IuxEjxQtcEuowZQDwBzu5HQiq6+INH1K6kuPD99qDanBKZJNTZkttibvm2xDqu
1SQDmmTu2neHrLS7VzDealbmWRk4NtasxJb2Z+EX0AJ70/QtE8Mar4juY9bsYn0nTdMaSYh
sMhOFUBhzu5OPeu2UlCDnfT8zmUbtJo5+fxr4/1/wwb19XktIJJjaQGOBY0n2gb3Z88Ebly
MY5x1r6p0vT4NL0e2062VfKghWMkIAJCAAWIxznqa8W02ystTk0/T102O1tRNHb29oVyIII
z5mDnqxxuY92Ne4wTpeW8V1E2+OZBIpBz15osovle+40+e7itFofJ/x28GReHvGUOr6daCD
TtWUtsjUBI5l4dQB0yMN+Jrx9xtfGMV9u/FLw1H4n+G+qWJQG4tozeW7FclZEBOB9RkfjXx
JKByScc9DWkX0OmLurkZXk88UxgN+ecE04EFvSkbG3PXFWG4EDOOlR4OcZFPUEjOfwowVbl
ePWgkaeDjIzShQRyw4pvUjK+9SQSPDMsibd6HI3AEflQMO3sPSmKvON30p2O+MChQAckZzx
QIeo2j3PHFXUwUBJqmhGOavoCEAXBH1oHc7XxnHvNkO3lVw8kajlQMnoK7rxbGZXsVBxmMc
1xM8WC2XBcHH4U2yh1rhYn+Tk+/eljVtsjIR97kUyBSIQDT0jZo2CqQ+SQc9cUiCMtCm1tn
Ctkrk80+JY2biPDN09KZsZUG9RhG496Qh/MBVsM3HIpFBcRFUCB84YdGyKiaBAEJwQWyQDz
ipXjm8gkxsVBzuzTWjkWJZflxkjZ3FMZFKFBCD7obrmlBIYEDK5zz2oRG8onZkhsk+lI0e5
HO/GDwoH3qAGiRS7tnA5xUTsT8oHX0GKWEAAZzuz6UrlJNmB+8A5OevpQBLbWtxcyNFbI0j
BS+1eSFXqagZkUbRzg5zTg0kL74yUcAjcDziokRWY7329ccd6BDslyOMADOe1ITkMud1G3q
MfjQy4B2/L3J70DHEZChsdMDnpzTo4w8ZPmKOox3qHbJldxOPTPSuh8LeGNR8Va3DpOnRky
yNy5OEiXuzH0FAm0tWWvCXhXWfFWtx6bo0BdurSHpEvTcx7D+dfTui+E9N+H+graaVGs15I
M3d4/Dyn09l9BU/h/StD8DaKdK0gLJMAHubk/fmcDqT6eg7U3WddTUEihhhKKOWY9Sa9TA4
Oc6kZSjofN5jmNOFOSUtehTur3zrhJhCoCAcAccetUrqY3EzTyElpDk88D6U0twVHem5Xy8
5zjtX10KcY2sfBVMRKpe73LFmHafyvPSLzDsLP0wf/ANVX9EsReXzWxlaORQdjqM8jv9Ky4
ypcdAD29TWxZzJp6PdfaAs4UhFVc/nWGIuotR3Z24PlcoueyNNfE86QyW0dl500GdxLcMB3
9jWXca/qGoX9tJ5YieFt0a5I5/rTrGa2uLqaO5zuuhtYqdtdJaWKR3UltPEWijANvIQCcY5
Ga8mUaVBvmjqe9CVXFRXLP3f8iGK11u+uF1O3uo7edV2+Uo4H1Heuot57h4Yo7u2dJmU7yp
BUEcdc9+1R2aweUskRznqavgt/e49K8OvU5nZLY+goUVTW+5n3ZktrR3t4mlY9q4rWby8Kp
Dd5SQfMFzgH8K9CkdUQuSABya4TWpzqWq20UjxJZMcJMBnJzjrXdl8k52lH5nn5kn7N8sre
Q/RvEE0TSi5iZoeFVlGFQ+lQareX2pawLK3EbzxtvQxtnC1Suv8AoHROIbSKUb3Jz5h9a2N
Ik0HSwrJLvlkBzJt5A9K76ijTbrU4Xb6Hl05zqJUas9Fu/wBDetby6NnjVLf7LION6nIPoa
qTw22s+fZSSgsmMtjlfQ1I+t20rpHBE1xLwQgGeP6VdinUo8klk8Bxk5GSa8m86b5rWZ7vu
VFyc10Y1t4T0iNyJWe53LgBjwvrWK3hPUDf3MVs21EAaJ25DA/w/hWvdX+qXCG2tdMlhBB3
Ejlh7eldBZQgW0DSRMjhQCGPIrp+sVqPvOW5yfVcNX93k267HFaZPdWWsC1nj+zYyjA5Cn0
Ymui0++tL6KSPb8oJQ55XP1rYlhBYOI1Y9ORXHX+lXunajHLp7l1nlL+V0UNjjNJThiZe9o
x+znhI3jrH9Bmr+GWhb7TYqRGxGUHO31IqtrGiXCwW5vHM8YH7ueIbXiPseoNdJpN+6P8A2
ZfnZeKPusw+YeorWliWRQrcjHSnLGVINRqK9gjgqU050nZv8GeWm+n0+QW2qSSLEpxHfKuA
M/wyL/Cf9roa6XRdUkhaK3O2SNpNodW7dqvarpLXEpE8aNG42iXH3fZh3Bri9QsbnwxHJql
qsc1nbq0slmXKYAGd0bHp0+6fw61v7WnUp2kYKhVhVTjpb7maUM7Xt9qGqCPdDfXs0Mcidx
AfL5P/AAEkVA160fiaHBxHZ2cs7893IVfxwDWl4OtoNT+FejwwgJPJaCfqRtnLMx/NiQTXN
uMXGtXMqeW7ypAFz0CDkH8SfyrzYS54ql5nqSj7OTq9LGjo/i6azuP+JhCQknLvbqNp92Q/
zXBrR1Hw54f8RQfbdNtrIzj97GzJuiD55LR5Aye4IFcW7ZHAPB9etQtLP/amm6fbXDQvfXC
xSurYzCMmTp/s5qsdl1KcHJaNGGDzCqpqO6Zla/4J1Gw1a4ub/VoriOVzc3lzczkNjPGEAy
yqO3YChNM0fR5WX7RbS6duSaS/BCLeOuSqL/sITnnksc/witfW/FkOkx/aNW8SXlslzOy24
S1juVRlUFyVftl1UYPY1g2fjPwg13G8mvaS7K4kRrrw+F2tzlvlfGeTzivnY061F+8+a22h
9DKpTqw0VmzodD1a9hubTULHT2ukhkJedozHHKz5G2Mn7xwTwM9K9d0eRNB8G2smrzJapBF
vlZ+BHkk7fwzj3xXjK/ELS7XWItbt7rSdbvFUruhWdWhTaSWCMSo6Acd2Fc94t+JOrT6YJt
+7VbyY/ZHJISyijO0sidN7ODhjmrhGrNurL4np9xknCEVSgnbc9F+IfxIhsdBvYlllsxPCy
QwIdl1LkYDv/wA8k5zg/Mfavki4maSd5WO53JY4GMk10Gv3dwNOgjuZZJbq4bz5pJW3OxPq
e/euYJJBznHrjrXVCm4PV6lR2FIzjrzTVHy4PGaGzwMH6UFhj5ck981qMEyretPILDOajUf
hSnjacn8qAAgEYzzTSORz0pVySccmgg5wcg0AK3IGQQMZNOaNopNsiNG46qwwf1oUspBUjc
pyM81oazrV/r+onUtSdHnKLGSBjgDA/Sn0Ap+W8cxidMODyPSroOFA2g4FUAXyu7oOlaESg
xKQCc/TikB3XisN5lmVPIjAxXGT2c4USMOGJXIPeu51+ETTWoPI8od+a5CUXVveI4PH93b1
+opPcpuxSto3Y+XGct1wDTol4cbv4unpVq2itsTS3KvGx5VUGOaZFAp81lyAeeeo/wAaZJE
whNqrNKSy9VYe/aokOWEirhTkrg/dqQwoXeMBvlORnjPNMWJg5SN1wATyenvSH5CTSMIgu/
k9R6n1qruyFjY4Gfr+NWWijEsanof4vSozGC+MYQcemaCh1i1lLfwQ6lNLBZ7isssa7iB7C
q87xq7rC/mKrkIxGMjscU9YSyMcbgDkkDgc4/WmvABjI29xjvTvoIiLDrnDdKj2kAkHDEYq
Zo08sMN5fJ3IeMUFCRu2hsUDKyctyTzx1pz9dvShlAZiD0PFO5I3MN1AAfnYZ5GPTpSgcZz
9AaVWxuOevGacFBUkLnnsOpoJZd0vSr3WNSt7Cxhee5ncIiqM4J/pX1P4a+H6+FPD8dnZTx
Pcyjfd3APMrY6A/wB0dB+dct8NvB0fh7QF1S8IGrXyrhcZaCM4OPYnqa7m9SWzgi2XBdph8
qf3RmvYwWGaaqN2b6HzWY4xTTgl7q7OxnBHndudqrwTSiwnaAzQjeB+o9a1rLTGu4ZIklRP
Lwz9ySRVyziNqghlfLdceg/+vXt1MYoaQ3R8/Ry11LOp1Ob+xTmEyMhVev41XEDNG8hPCY4
PHWup1B1aLy48YIyRik0PTYbyV5rmPzLdMbc9Gb0pxx1oOciJZVH2ihF3M/wubD7dJd3gBW
2jLqSMjOefriq+qzwXeoyXNpEUgY5/3m7mtXxCIbWK2s7aBIwm5yFXB/Oue2PgYO1Oo+tOg
lUl9Y79CcU3RisKtba38y3p1peX85S0hJVWDNJgcc+9ehTTR2ggWZiqlefl4rL8JxGDTRui
OZiX3AcYrY1GBLi2Cg/OjBlOcYIrxMbX9pW5Hsj6LL8P7OhzR3eo9Lu0a2FxHIPKPQin2l0
lxbCaNwykkZ/Gs3TLHUItTvjcpGbKXa0Sg5ww6n2zWoYbdAYEAXdk7V7+9edPlvZHpxcmk3
oZ+qRXOo2ctvbyGLDY3D+IUW+ltDDCjvuSBAFiKDbuHc1rxoqAALjjFOfaUIPpTjWlGPLHY
ToxcuZ7nld98+oSuFAbcQcdAfahi0Z2bhggE98V0etQKTMiWwCgh94GMnvXO+XjBfueD619
bh6qqQT2Pi8VQlSqSSLWn309kzvC4UuMNxyasSa1fOVb7Q2QeKygu1sdaJSGxhduBgAVcqN
OUuZrUyjiKsIcqlY6xPFkaxIJLfc3dgaRPGEfm/vbVtnqnJ/KuQeQNkY5NRlm6AYrmeXUHf
Q61muITWp6PJrlnPEY4boJMq72QryQOoA9awdT8SQT2/kWolL7fnWRdpFckJJY2DpIysOQQ
cGkaeWeU3E8hkd+SxOc8VnTyyMJKT1RrVziU4WWjL01zFcSRsqTGVVGCGy4PqK29K17UbWU
QXgM8JYZL5DLXL2lxcW11Fc24HndBkZzXc6Pef2lbTtJEDtALOVwM1OMhGEfejdGmXylUek
rM2Ir+zkZoDKGbqM9Oa5b4gRxnw/a2qkeZfXkNqB/sltz/wDjqtWnY3FpqElzpE8QElux28
feHqDWVrMVo/ijTYNQuFg0/RrG51C4kc4Clh5Uefw8xvwrwZpUpX2Po4S9pF3s/wDMk8NXs
cCvpZIUIzzQBiApViWZc+xJ/Sr2u6VHqltAPtEdvMP4mUESHtkjkHnr71x+o+ZDLYJFKUuJ
biMQyp1GedwHcbc9R0NdBB4ktZbyexvnjs7xf3YcIBFMe5DHp9DyMUqkeSren6kU5c9K1Q5
XUNKvNPlaG8tzGegY8q30Pes7T0H/AAlF5eyKRBpdiUBx/HLwSPpGrV6nJh7Yw7Y5YTkeU4
8yPAHUdx9a5e50aytbS5S2hfN7OtxcASeZtQYBC8ZAxkY9TW88TOpFRkjOnhoU5uaZ4P8AE
dZ7nVoLAZzYW43Z6edKfNkH4Fgv4V529sVcnJ8tc5I5z617Xe+Dda1fVbm7u/sxkuZ2kIFw
vO4k96hm+H12qqPs1u6jKgLMnI/OuP2XNqexCrGMUjz/AMN2Un9n3V2iEyXLi3iU91Qh2/8
AHzCv4mo9allvfGpsNOja7+zBbOBE+YtsGCfb5ixJ/Gu8j0s6eIvsqo72vyJHICCztly/Ax
t3sDyRkRj1rJsrOLQZPJhiZ55VbzJBgS3LYJxuPCL1O30GSeawbcRKd5XR5xrU0k+qTGSVX
2Hblfukjg49uKzRmPkHH1ro49U8NxQxqPDRupApVnlvHAc5yDgYxxx+tUINYhs545YNHsd8
ayL+9VpQ248EhjjKjgUGyMkksP5UbZDtPlsQ3APrV5NRnXTfsCpAsfm+cT5Slyw4HzEZwPT
pRNqeoXFpBayXcjW9qMQxE8RjOePxoKv5FBUl85Y9jFmYKFxyT6Vo6ho+raWiHULNrcSZC7
mUk/gCcVSZ2ZmYsS2ckk8k0zocnrQIvzaPNb2K3b3lkwfBEUc6tIMgdVHTrVAKRyWpd3GAh
FDZGPloAUbcDOcfSlX7x28jrzTMkDOOlO+cnjnFAD8EMCDV5A/lrhc/hmqCZyM+vNaUZfy1
xwPpQB33iEEG1ZlO1owAw7GuSubLUotPg1WewuIrKZisV0UOxyDyAa7DxAB51qu4gCPt1/C
sHUdW1OfQ4/D5us2MDF0U/mAfp/Wh2bswle+hiRAvIdzE56E1ZtSFhnVlBBbH40mmfI7Hy1
fYOdx61LFgK8wiAG7OM9eaQFWRVII+bJHOR3ApJEIiUnO8r27VPNKHlLkHYQcMvfPOaqplV
IlZixHye5+tIdiLznjt2Hl71PIzzzUQl/dKBGwZjkEngfn1p7SJ5b55YYxg8D61Eqs5XYQC
eue1UMcrvv8AKLkIc7sdyPaojKxyrP36+3pUzwPFIN3JPpzk+tRIo+ZWG33NAyNiOoBwPXn
NMB+QEdj+IqbG1ssM4GKau3JwvOKAGBHIJzn0BoAZVUFSEOcE9/XmpM/OTgkgc5/pSod33l
7nGTxQBEvDMoGc9wK9Z+D/AIKTXdZ/tjUYt1jYuGRDx5so6fUDqR64rz7RtKudX1q10yxjL
3NzII0B6ZPc+w6/hX2T4b8N6d4e0Oy06yAMVtHguOrN1Zj9TmtaaTd2cWJm0uWPUkn+yWDm
5kQb3745Fcqf32osckZJPXoO1dPdIL68USACONs8/wARrmb1Le01CeKB/NU8bu1fQ4TRNP4
rHyuNvKSf2UzU0e9+x3vlsQEmOHJ7Yq7ffZo9VupopQUEajjkE9hWHcQPF5StgM67+OvtSG
ViqqIyqDvjr2yaylBSlzJnRCo6ceWSLc8TTxiXeMEnoevtW3YXccdiLQQ/NF2B6D1NYlmjN
HGPK3AMAMn1qSS+axur+QIQxi2JzkKfWs3H2nubmrmqS9o9CPXtUE1z5U8Cko3yFG3fKR/O
su4uHawtomcEZYhfSs5PmAycsTjJ7n1rRXTWbTI7mWeNWyQEJwSa96FKNKEYvQ+UrYieJqT
aOq8OaoYtLFs5DSKx2L3xW+9wJ7KKaONjvIyCOlcV4eubS2mdL1QZBIioc85P9K7O9uvskb
Mq58pDIw9q+exlJKu1Fbn1eX1nLDpyexpLtWMDsKzb/T3vL+GQSMgUEfKcZrHh8UQ32qFBI
kVmi5Ls4B/U1q/8JJogjDJqKTHsIwXP6CuOVOdB6rU74VKeIj7rui3HBLaoFSZpcnB384qa
OQNlZAEboAT1rKPiO23EQ2OoXBJ42WrD+eKzNRvdR1MRw22i3MMoO5WmkRMD6Akis4pTl7z
Lm3CN4r5Fu+VJ7topsqEIZtvPTqKgtdPstS1S6EiNsjAES54A9azotQ1b7S8Is7KK4KlXMs
zNv/AClig8RWd/Ghvra1VztLRxbtoPYbjzXpQcoxcU9baHmSjGbUpJNX1Mm6ESXEqI2QGKg
9OlLZC2mvAlzuVSCBt7HFGvaVLa6kwe9nl3gMXXCAk9eBWULOAk7vMkx13uT/WvcpydWmpR
6o+bq040a7jLoy1cSxIfKkkVUDdcjNU3vbQt8lwj+ynNAs7bedsEeDjqtKURRwoXP90Y/lX
THmT1OGcoO9iFr23JKhJWI4IETU3zpWXbDp9yR3LKqrn6k1O7FRwBgdRStOXthDwBuBJ9Kb
U3sxxlC/vIjhm1CGSK7js4sxH5d8vGevIANb97beK5PDF0yXejWdmI97pCXkk9du7pkmubG
5nBzx0x61uaPf8A2V/sU0EUltI2SHH3fX8683G4adRJxZ6uXYynSk4yW5R0PStQ1jV3t28R
3NqfJEjS2MKpuJ4K89MVkDwrqOqP4kXRPFGoLeW0zWlk1xIrRzeUAGEhKnK72k6dq67w1dx
6deanezAR20NvJcFQc7VTLY/Kszwr59roGlyS/wDHzIn2qXI5LyEyNn/voivErUZVZtS7H0
eHrqFFSjbc6W48PGC50OZJ9w0u38nB43vtChs9OBuriL21ninkW7t2jdmLYfoc88ev4V6Hb
6hBqmkB7aX5TKUVj/EFPTn8vwrkfGXi+Dwzbp9s0OfUrMANcyAhUhXcFGCerE9hzgE1hRre
xTk1dPQ6KtL21lHSxzjazqPhuwur60vnit4ImkeCQeZG2OwzyufareteOLqw0eLUfE2hRw7
44cLavu8qSRd6qV45CjJ+tauv+DoNasbWDTrvybaeaCaWKYH54MhyoPXJGOD9K4b4lWl/q8
NobeJilzdT3shXJGWPlxAf8BX8M0qzTnzUVYrD07R5arua6/FDwhcMh/tKaM+VsSKZMbTxn
t0qpJ4v8JXe+2sLuBnkjAUrAdwQfM5P0GfrivNE8MvGA12srFfl2Y4z9everVvocenRXV6Y
vLdkW0h6YUyHk9em0EE/7YqJSqxV5G/sKXRmzrnjgWcuLeyeSa4JliklPbO0Hb6ZBrzvXbu
fy0eWeWS5kdmdyxAx0IUehzzWnf6ZPrvi5GDta2E0q2VpPIpzMEXGVXqemc8DmsDX5If7Zl
treR3t7Q/Z4i5ySFOMn6nJ/GueTk9zqpqK23Mls7TkmmBe5zipGOehFIAQAD9fpUmxHhQ3U
81MsqRwyrJAshkXarEnMZznI/lzTTs4J5PrUbHIz15oAXLfexjNKGzwRk+lNzke/pSBjtxk
jmgC9Yz2ttfwzX1n9st0bLw7ym8emRyKrSsskzNGhSMklVznaPSo/NY4XGQO9KHAbJH1oEO
I4xnHtTQBk5PXrTnYOAcVEOSTzQMnAIwN3FaH3VUfMeO1ZqBiQR34rQVn2jJwfpQB6pd+HN
X8QTZ0ryQ1pbea3mPt3ey+przue6klcLNEw2naWwck9812PiOWaE2skN1LbkR9YyQSfSsjS
fCniXxLb3t7pr+bDYrvl8ybBPfj1qmuwN+87mbZwLseSMtu/u46irlvM1ldG6UJ+6YSoJFy
CRWZbXN3vZPtDcfLmrlpfvaXQN8n2m1WQGSEHaZVHbPWoEyrcXsl1PPI0UcbPIXUKoCg5zg
VBNJ5rfvMKU6Lj+Va2pX9rd6rJc6fE1jBI52QHDbFHQDvWTJby7GmaMkgAZwOlALa5WmhQu
AWAbdjANOTbBKJE2vnICEYyO9KJN4SKSVI1BJGFBIOOP1qF5GEkbOwfYdxIGKCr3J3ZFyyg
HJwp54GKpq3RNvTPIHakmky/G7HYVFnoytnPWmOxOWIdjtG3HfrUP3gSCOCO/NCFuepIGRx
396Q7Q2fm+gFBJLty+Qc468/jTwo3AICajRoz/FyT+NaOk6dPq2t2WlWuTPdTrCuOxJ659u
v4UDcrK57Z8HPCy29o3iueJTLcP8AZ7QYI2Do7fj0/Ovary+W1t/3RXA4/GsmGyg0ey0/Sb
CPFvZokS4HXHU/UnJ/GqmpTB710j+6p5PavZwuGU+VHzGLxThzSvqVnnlluQ7O5Zj6881o2
2nW95AzKcyAfOg7f5xUGn2Ms+6dgURed2OK6TTIoIIru5yCMdV6cCu7FVIU1y03qjzsFQqV
Jc1RaM5jVUZtUlhiBxEiLx0x1q5qER+yrbeUYz5a44yT0JFXtCWO8uLm9mCZeUZLD24FaF4
0BkaQAqRkZOMGuCpNpqEUevRpxac5bGMifZtKKopMrDIycnJrBufOjWSOQBs8Hc3+c10Uyt
cWSSoSOSc9+Kx7OxbVtVS3kcrEerj0x6104aPLecnsceManaCW5iRLLNdKkYRMAnOKZLNLc
unmT/dXblUAxiu81Dw9p9jZPDbiVpWXHynJY54J/GuMu7C502X7NcKPMAySO+a9fD4mFeWm
54ONwlTDrTYtaZpqajrCRXUri3hQyy/Pj5RyOlaUDjWb9orLT99sSEaSZ2Zgvrye9N0KSB5
ggBWWW2eF2I4BJ4P5V1fh/Thp+mmDIZnct6YHavKxlRRm5SWq2/zPYwFNypRjF6PVv9DJj0
GHR5Hlt4o5Sy7R5iA7SfTiun0+2ihsY0iVECjonarBjVlKkBlbqDVG1eWwt55Lh1EZY+WoA
zjt9TXkTnKsryep7dOnGjpHY0AUPIbjGTzWJqE0cWswRWluGupR8zHgba5K91CZtYkV717R
Hk2uFz+7QjsKvafbxXl7PJa6nLItuEWJ3OCwPXmu6GEVL95N9DzpY11X7OC1ubN7pqy6W16
Y1W7jBYsO+DUk8S6ppNvcLL9z5zjrxWhdXMVvp7LK6KdhAJ6E471ykt7BBdG1hVDG8fltsY
hcnnIpUeeqrLdfkViJU6TvLZ/mafiWFJtJhul5ePAJPoa4pt3IX9etdudJurrR4reaQCPuy
9faqTeFFAhD3JZWbEhGM47YrvwmIp0ouEpdWeZjsHVr1FUhHojloYjcTpDuChzt3HoPrVi+
0m908ATxfKxwJF5Umui03RtR07VJGR1NocA5AO9c1Pq15YXlve6VI5SSBPMVmPftitZ4/wD
eqMFeJlDLF7GUqukjhJEJjYBhz79aWWICGKRJA25fmQHkHOKcSQQCvPf2qNkA9816712PAS
tdNA0UkbsJFKPnp7UsEd1cbmhieTbwSATirptJm0s3xYuA+0knJ4ra0LU4tN0e7zEofd5kT
H/loT/Dn2rkrYhwheCuzvw+DVSdqj5Va5xOpM76XfaYshin1RV06Nufl81wHPHom4/hU9ne
3OlW2p6PqEha70dMRPJ96WDGInPqRjafcZ71r6vJp2qeJ9DltIRHNCk93cJjjIAjTI+rsfw
qr4js4prCDWnmt7aXTHUXDzHYstqWG9WPrjoOuQK+fxNWTbrWt0Z9PhaMYQVC9+qaFu5xpW
g2EM0kdva2lv593NMuQm7k45zuJJCgck1jJNa+Jr2G+8R2v+iQMPsGmXbMUT0kkYcNIfQjA
HFQS3cvi6ePW7hQujq5k060BDA8n97L23+in7oqUx7G3OSV6k56Cow+HdSCnU27f5m9euqc
3Gnv3/Q7W81cS6deXiKVuoIiPLJBO5hhDxxgnpXN65PJpVpdG3iab+z7cqkanHmGNOn4kGs
fw5cLb+HbfWJyxF3c3GrTbucQQKdi89twQY968esfF/iKKZ7j+0roly0gjyGBZjk9fc1ze3
VOVrdDo+qyrR32Z6zot5rl5cuNXhtJLeW1hu4Li1GFPmZ/d4PORg81Q1ox3/iiy00KjW9qP
tEyBRgsACM/iYh+dVvDmualqXhe1vQqNLY3TW97mPdthb95vwOmMOPqQO9cR4r1bU7a0lu/
Pe1n1KUhVjbDeWjNvyf94qo/3KJ1rRjDfqaQw0vaSknY6rVNY0bT/FaXd9NDe+TCIo7eAFp
rfJO+QH7o4I4rzfVPDN5Fpja/ZyR3+kl8NNA+9oC3IWVeqn3xjPem2tndx+FbjUlhdozIvm
uAcAHhdx92z+IrP03WdT0e5M+mXb27MNrgHKyD0ZTww571yylzSuzvhT5FoUAAAcDpSA5JY
dfU9a68SeF/EMf79YvDuqMDiWNSbSZu25esRz3GV56CsLV9F1PRJUXUbNoo5P8AVzL80c3u
jDhhSaNE0ZrYIwCPpTT04I9KftGMDn0pCqkZGAR1BqRjSmO4NSw3MluJlVY2E0ZiO9d2Ae4
9D701CqMrSR7lB5XpkelMPPbjtTTsA1cjt0p3UkEA0v3s/nSgbscgD60gEPBHPApucH2p7x
n2479aFiLYVVLMxwABk0APVgNhq8rHYvTp3qosTJKY5VaNlOGDDBH1FX0j+QZoA7nxRj/RM
8jZnFcnFreqacXt7K8ntIp12uqtgOK7DxQq7LXOc7a4e7IMsrhehwAetU/IJdhLN8NhgSDx
1/WtKO3W8EpTy4fKDSEyOBnHp6n2rKib98oXqBk+9XrayvrhiYrR5h1AI4/OpJbGkrHdF1b
92vIXODz3qSY3Fk6w3SOgkj80Dg5BHFRPaTwTlry2cS4xtbjJ59qqPIC6tnJAAznPai3cN9
RZ3iZzsQeY/wB185xVaTzgGQsS3TAxyKnaArIVhcS7SCCKimAWI5G4MPmz2PpQUisfLMhJb
BPIyODSkg7QoA9SRimkg5bGSBjFbeueHJdBFmbi8tbsXkImQ20m4Jnqre4oHdJmKRx7mnMO
M5Oe4pq56EHJp+e/XNAM3NE1210nTdYs59Gtb86hF5SyTJloevKntye3pXpnwF0BbjXrzxH
cIpisI/LhJGSZGxk/gufzrxxE8wjP8R6V9V/CXTBpPw8skMISe6zdSepDfdH4KBWkI8z0Oa
tNRVu52Ez586beq7QTzXNFiXJZuGO4981v3qhjhiBGT83vVTTbe3lvWuJCFt42Cop/iNfQY
WcaVNyZ8li6cq1SMEa0cyW2jWr79qHqxGR9KtNHHZaDKIwqKynr6msi5mnutWt7RQCsbbwF
HGOxrS1Jo0jg09AXnnPA/ujuxrglFvlv1d/kepCVlJLpp8zK0eQrEyI6+WzcIeoP941eu7V
ms2jil8yTruPAJ9BWHdIsGrpaWylPs4DOx/iPUCugtoWaCMglmALDPr0/StZqz9r3IpvT2b
6bj76L7Lp1uFRvkXaWHqa5p9Uk06ZokQRSSAAMe2a19XmlMMVrDc+ZMx2bI+SG9T6CuQvVU
XrhXMjR/IWPIZh1xXbg4c0bS6nmY+q4SvHoXL3W7u51v7UknlMqiJWQ8BR/9eo72ae9i+2X
EwkfcEyTyTjris7ZIrAOFxz+tTJIG+VgMd69OFGMbOKPFniJTbU3dM6jwpbo1zcxyAFXjAy
Ryea6pbiBbmSGJdjRhVIJ4PoK5HRZoLexl1GZ3Xym8sBR1rbbV7WHTZ79o96o2GXHINeDjY
udWUlr0PqMvkoUIxb13Ogik+T5/v55HpWRrt6trbK3lb3J+VmHyqfUmjS7hbqyXV2uBHHcL
uMZb5Vx7+tcp4g1pry4WC3k3WZUMnyffPQnJ7Vz4bD89ZRsdOKxCp0XK++xn36ia8mnF1DM
Rt3up6nvx3qgrSCRfLOHGANpxTftRFtJD5EbK3IO35h7g0W6hiFaQKMg78/d96+rgrR5ZbH
xVSTlP2kepblu7lx5Us7MFbPzHgGlFw7TGQ4DZ/X1qBY5rmcw26mdtxAKjk+4qWa3eCVYji
SUcbByc01yR0QN1Xq72OwstYuLHT5UuSk4CBkMbBuT2Iqewjur3TWvlu1EsuV8tvujn9DXG
y295CqedayW7vkqx4BA/rToJJYiscczA5BwDxnPFeXLBqScoNXZ68MfKElCqnZI9BtNQxG8
VztWaEfOD2Hr9KZdwafq1ksyJHLuBG5cZBrkdaOZoZDdmWfy9sgHT6Z71DZCWGV7m2kkkt4
tplVeNp9cfpXIsG0vaRdmd/19OTouN0Ur+3ms7nEv3G4DentVJixyoAAPQ+1ddq5i1HTxOs
HzjD/Kc5Bzz+lcqVBBB4b0r2MPUc4e9ueDi6MYVLx2ZqeHdRjtJns71DNbSnHPOwn+lbB0u
6s7G5sreBJrSZ/Mic8lQeo9qwpJdOGi2/kWwivhLskJP3hjqP0rrNJ8Q2MmkH+0rmOB7ZC0
jycKFHfNeRXbi3VgvU97DJTSozfTRr8jj5YZNO8X3Op6m9vBY3FgqLdfdWEwlmcP9QwI9du
OtYVrct408R28lzamDw9ajzra1nUZumPyrPKPxBVTwBzXbrpC+OWkvNYsGh0KRClrayDbJM
OvnOO3+yPxqidOuNIu7+4vHVpmRgrquAy7QikDtnd0/wBk15FSbqyST36HrwgqMXK23U5Cf
QrBrqa+8P3h0K+lJcxkBraU57p0B+mKwfE2sX+keHb2DV9PayvpYzHDND88EhPBIP8ADgEn
B/DNdg6Lg9G9hWWs8l34r0nw8SklkyvdXccoDKIkBwuD2LcV6Vel7GDdN2R52Hre2mlON7G
VrOo6PP4HntNFvEuLR7e20iFkbBK482YnuMlUH415tDo0YYLcGYdcKq8DnPJrX8YRaDY6xZ
2en6BbBp4RdSbWaNlDuxTGDx+729u9c/C2mPLhbTV7YOcbIbrePw3D+frXhubT1Vz6WmnGO
h6D4Rs5P7J1zTrZ1zdw7I4h8oeUZdVyfYc+zVw1/plx4j8VG2hcQ6Zp0Yt2uZRhEK8tk9yz
ljit7QoJodVi1oeImjs7Mi/EV66wiRiOF3cjJVQfwpnigXk3xAi0W2ZVhkmQ2iRLhAkmGDh
fXBJJ9q0upJNIyjeMm7nrvhfwNpWq/CXU9PgRvL1iErE7KQQY8iNhnsXBP0NfKd3byQXEkM
yGKVGKujdVI4I/Ovv2wgt7PSrW0szmC3iSNCPRRgGvkb406Eui/EzUHjiKW9/i7j4wPm+8B
/wIGs5JplUXdHmyLkHnpW3pHibU9Ihks43ju9Om4msbtfMhkH+6fun3GDWCSynvj2pDIcYW
i5tbudc2j6FrsBm8O3YsdQA+bS7yT/WHv5Mh4Of7rYPua5u7sbrT7qW1voHtriI4eKVCrKf
cGqpLNx371sLrslxHDba5G+qWsKlYt8hWWIEcbX9AecHjijRhqjII55IzTlTfhQRk8Cr8+l
L9jW/068jvISwRoj8s6OexTqR/tDIrNIZWYMCCCQQRjHtRtuF+xueJvDN54X1OGzvLm3uDN
Ak6yW77lwe31B4NY8TARyqY1bcBhj1XBzxSPJJKweaVpGwFy7EnA6DmrFtZS3FpeXMcsSJa
qrMrOFZgTj5R3NVa+iC9lqVQxCnLGrmm6vcaRrFvqlmiLLbtvQHkA1RIwT1/GgDsBUp2dwa
uamqazea5rVxq184a5uX3yEdCcY/kKUTHaMMy+wrOjA3DHXPFXwFIyUpb7ha2iPQ/EyCR7R
SQPl7muJv9jHeqlSORnuK9D1G10671nT7fVtT/ALNs3jO+5Kb9hxxx9a4SGza81r7LbsZ03
7A4GAwB64q0rsJytds6Hw34QW5jivrhxJFIu4EdR7GvR9MsobeF44E+Vc8AUaRbx2lpFbCL
5VUCus0jRLi4R2hj3K3IIGeK+jo0aVCKlI+UxGJrV5OEdjlZ7eOZSZIB8p7jv61yF54I06S
WeeFCrMCcBuFb/CvZpvDk0M0fm2rTJuBdF4JHoDXPaxDDa6jKttatAh/5ZvyVqpQo1nyipV
a9BX1XkeHazpA0JBZq/mNLktNt4Ax93H1rmJVxGQCThe/SvW/GGlpe6TLLGmJrYGQHqSMci
vJJnbOAAPlwQD/Ovn8RS9lUcT6PC1faw5iAKCwBHGKRlbAJycHjJ7U8YPLHA9uTQ2Om7J7V
znXYszPpz6ZbJBFOL3L/AGh3YFGH8O0diKpoTlT7+lSrtRGLDk8UiMD/AAigm1jQ0mxbUtY
tbFFy1xKEUA4zkgYH519h6PGIbRUjwsEShVHooGAP0r5p+GdoLjxtbSSLxbo9wDnGCo/+uK
+l7OUJZKoGcpnivTw9P9y5d2eJi6v+0qHRL8ytqM58lVHAZifYCq4jYQWhkDGAhjkf3vem6
hMXYKDwOAPT1rR0+3/tPw6LZmwyyFgfTmvSny0aMW+rPGgnXryS7afIveHo1lubi7dSnARS
ehAFXIxFNey3qtuIBQZ7Ypsc82m+H7ua5jCGLPljqSOgJxXM6TdXV5OLCKTynlYuzKOgPWu
SNN1XOd9F+R3yqxo8lNq7f5mtp8X2zxNO8QElqmC8mOHYDoK27iGXIVW2RLySOKiW4h0q2j
t2YybjsXauCTWVr+q3UFmWgIEcj7CW+meKhc9WatotkaScKMHd3Zjz308EktvEyJcOXZpQO
W9P0rFcMkik5bJGPf3qaG/kt7g3cccMspQxkyc7c+nvRZtBJBL9suZAwIKYGQOea9+C9ndJ
Hy9R+2s+b5FSSd2ldSFJY/8AfJ+lSW8byM4+UhRuOeM1NBZyX96YfNjSUnajtwG44qSKyuH
uvsbKFkWTy3wfTrWqqxWl9dzJ0Zu0rXWxtaVaXN4vlD5Id4c8ZGRV69g/sySxtI0WX7Zclp
jJ0IHOK0dB8oWxWHL4JBPTml+2WWr3d/pTxFzZsoZsfdYjtXz1au3Vf8qPqaGGUaKf2mcpf
2MUFp5iefHFM0gFqwIBbJOR2x3rKuGuGtYBcsMxxLEm0YGOtatzpWvSW3m6VeNfxpKyqjSb
Sq7vQ9CKxJTIsSpPKJJdxZiG3YPpXoYacdlq0eRi4St2TI44y0oUEBuoX1qVY5Bh2Tyskhe
ODTYJDGzOjYYDGe4zVlrlWs4bcszGJmOT0IbH8sV6zk7njKMbPXUuaPZ3Vze7bJ1jkYMQzN
931rRsLe10a7b+1FLOrFFmjGdvvVfRNXstOlaGdCDIdqXBxhT2z6Cuh1C701NLGn+cs8rxk
q/DZIGck15OIqS9o6dtNj3MLSgqKqXV1rr/AJGHDrK3MksGobruOU7YpCQCnbOKzZYjbzvE
2cq2M+tbKSeHblLVHHkTEAnyxhWYjoT2qPUvL1TVIEtI2M7jY4du4rajUUZWUWkYYilKcLu
Sb6GL8xJ8w/nUlvdSwNMInwsqbHHqK15PDl9aRNcTbXAGSqnmqFxYPDbRXiqPJlHy4OSPY1
0xq0qisnc4pUK1HW1mT6PcoLo2spwlwhjB9D2/Wse5Ekczo4wQcEYqXd5eHVtrp8yt702/n
Esz3rr5acGQnoD61SjyTcujFz89NR6ogkKxKzSOFH3t56U2yjE1/aXt9An2YZlgtJBxc4OC
W/mAaz41bUJ1nfIthzEjf8tP9pvb0FdBp89p9rWa9WNRGpCllzk+gxWNeLnB9jpw0lTqJdf
yPTbK9tLyCOaBxhx908EexFR6pp8N/YyRSR7jglcHBBrhbfW7a18q4W1aNlzvZskHn7oxXY
aXq1rqUbTQXIODgxnqh9DXzdbDOm+ZbH1VDFRrLlla553qFjNYSSGWBxEhJMoXgf7w7fXpX
MaJBJe6p4t16NxlvK0S0kHQk43kfiV5967j4oXOhDRrfR9Uvbm3fWLmOBEtMec+GHTPRexN
cLYaJpOj3ttaaFqk0vm3exZJUM0anhRIFBAIYsAGx2PpWVXEylaD1RtQwsabc1ucjq0UWra
7d3Ah8xPMKQjG4iNcIg/75UVUl0W/Mbx29v8AZZJysKvIwTZnjdyewJP4V7Ovw9bCC612SU
r91beIRKB7YNF38LtHaJbhby8SUBgGyvyllK56dgT+dHKnHRHX7ZbHiviaxs5rSz0l9WhiW
RjO0MatKVUAJGOgBAVWPWvQvC+n6XfW+k6ylrJe3Wl232BppflOFbar7e/HAOT92ug8N+DP
DunatKt5p0d7ffKvn3f73aFXAwDx+ldbcxwweI9Lvg8bRyK2nygEAAEb4+PZlx/wKqjSdCa
50ccq8MRTcYOz2NjTb61mjFqvyugwVPBFeN/tFaQJ9G0jWoxzbyPbuR6MNy/qp/OvTY4Ug8
QzyDLBlEi47+orH+KVjHqvwy1eIDc0SLcovfKHJ/TNGJpRWsdmGFqy2m9nY+NXXBB6VHhBu
yDuPSp5RtcqzE44qDvzXCesLlcc9RTWwcHd9KDjoRg03bnpgYoGSJK6SrLG5SRTkMpwQe2P
SrLXcNzAsdzCqTBublOrAkk7x3OSTnrVRV4Oe5q1plh/aOoJafbILXeGIknOEGBnH1NCV3Y
DUtYb7QJpdVhtbTUrHa8AuCokhbcuOh5Bwe44qveaItn4b07V11O3me8dlNqufMhAHBbsQf
0qnZ3l5p07T2Ny0TkFG28hwRggg8EVLbxaXPaymaaW1ulH7vChonP9091+vPSqskSrmeQWP
PanBT0JwMVbuLO4siouYSu9d6k9HU9CD0NQqVKgfxVJQtujeapyDjvV5VBXO881Wi/i2Yzt
P41OCSq5GcD0oA9A8VKXNugGSEHBqr4PtWOrySeUihBznt9Kv+ITJ9oi2Y/1QHNZnhi4Fl4
gMT3GUcleeATXRRsqkWzDFJuEkux69pirKyqwB9TXsnhKzji00qgycda8d0oPJE8sYQJEPm
ycH8K9V8J6tANOdXfDAcCvXxqlOPung5fy05vmOk1CzBhWQMUZCCCB19q8i8YNLdak0jqu4
YBA44Fek6nrkAtxGJAM9ya8s1e5gmubj7RuYgfuyOx96nAU5J80kGY1YtKMWcTr0c39k3Zg
A3CMkDPXHNeIyrlS0aN8wIbPf6V7rq88UOlXTysqr5TZJ+mK8OdRskAfcqqSDnrXNmSXtdD
uyu/s9Shk+Yo25z2p7RlmBILADp0pQDjIxg+prVfT7FfDcOrf2zE9405jew2neq9mzXlo9m
TXUzH2bTHt2/Nk5oijXzMD8KjOwMwUk/WhQwXr70Enqvwjts6lq94ykBYVjHPTc2T/AOg17
ksuYI1VyAAM4FeSfCm3MegahNlS0lyoH0C9P1NenbnEYGMFulfU4Oknh4XPhsdWaxdSz20K
12zG4Qb93c+ma0dO1ptNtGiXDlZMgH3FULOLzdSjjl+ZGJWq97GYNQnjAwoOB7Yr0JU6dS1
KaPKp1KtK9am+tjobjXmvInjOUjkXoDnJ9Kb4atreW+kuXcxbd3GcbRn1rnoi6MkxQMScAi
tbTIL2S3u3gj3KeD7ZrCrh406bUdEzqoYqdSspT1sULi/k864iFw0773VXJ7Z6j3p0kCxQR
PeXILBPMaENl+T0A6ZxWsmkxw6rDYi3UqjqZZSOSCMkD2q1qXhWGS9e7S7S2tSNxVxkj2Br
m9vGFjr+rzqc0n3OSSQYkOwdDhen+TSpGwuYP3pUSMAX7j2rszomlQ2BcyeY7jzB6/QVzM1
qBFIzg8FXj56HPP1rqjV9rF8vQ4p4Z0WnLqQW8vnGRo0YSQy7RJu5XGcjA9eK7HStLkitfN
kXfczIWOff1965KwvI7eeISQYjWcSSNjGe3PrXpaTQ+YpDARtjDe5rgxlWSSiuvU9PAUoSb
m+nQq6RGtlp/lH+BzvPv3rE8LfaF1DULl4SEubl2Dd2GeP0rp0eFZfK3A5Y/jUwiVCwACsT
kYGK8l1LOTktWeyqatFReiPP9eNxb6w9rbGWPz/mJQnnd3/TFYk8WlxO3keeH8pQUK8eYDz
z6YrvfE9tC2lyzYCXJULuB6rnpXCz200FlDcSR5hmJKMDnNexhnGrTUnpY8HFqVKpKKV09f
Qg09FkvooJWIikJDY/z61ryaW8KQTzorFmIEQOAyL1Oe1R6Rpsl35dxuZIgC/mbeBg1b1PV
UvYpUiijWJxsJ6lcf412c83K0Hc41GmqfPUVn0Mm6jt5Ct1BdJ5csjboVGWiHbI7jFQsFWL
O7KDp2I+opJPnSKMoilE25UYJ57+tOcCWUlY0TOMqgwBxjPPrXTCMo6tanHVqQlpHQkBaOU
xsQ3ygjbz1GfzrY0y58idLlYd8qYVQRw2fWshCTJHv6Ebc9wB0NdNpFpBcX8Np8s0Y/e+Zj
09PxrCtNezfMdOGg3Ujy6HWmOW5tUV2VNy4ZVrmpbSCybZDbOUkfynjc5znuK65lES7h8oH
WuJ8R3SQ3qXNu4NvIm2c57A9vQ9ea+ewk3z8q2Pp8ZCKp80tzAvYhbPKJMwxICx3nG0CqNq
o1KaMX/mLpIYMIwcGc9i/oPQd6WWZdV1E3NzHM1ijExRSn5pP7rP7dwPanh5ow5iYlSBvXs
fQ4r6N3qwtJaHy/u0Kl4vU2ZPDcG+Q22oCM4+RJh8rDHG1h/KsiaGa1JimKgpwNvIrb0i9f
z0tDGGT73znO2s/U4fJupCBvGd6kdCDU0VKE3CT9Cq7pzpqpBW7kEEN9cIFhYiP75HXp3Pt
TdT17TdD0iXV5rVjcKnyC3zsuWJChfYkmot7DISYxuBjAbAYelUNUsZ9T0g26y+Q0EiTxsy
hwrI4Zcr3GQMioxNOck2i8JWhFxUtup1HjK28L+FbGw8Sa7oTaprl0UtlIctKknlknyyxwg
HPQdeax/Axg1rXtPWO0lhtdIiOBOqB2252htoA+/ISMcfLXN+LNT8WeLbzRDf6XBEdMWV55
Y3LRyMyMwkUAZHyRMMHnLD1rpPBMo0mxvGGIb44AQkkHHzMP8Avp2/KvkKVKVWs4/aPs6ta
FOip30PSoo3jlMTAeWrExn0FamwbNrYYYway9O1O11KIBJFWXbkp3q+4kCYHQV11VJStLRo
xpSg480dUyjcaXaSz+Yo2snXacFq5PWtPh1TTLoaeDFceUWjUna/mI25ce+RXaRx7gWYbWI
7nNYUlov/AAkUcgGSqEsMcGuqjO94yfQ4q8OVxlFdSJZi91FKgOAAWDcHn1qe9hFxpV5ZzK
GS4heL67lI/rTNRiElxHHECgZuWUdKrRXzw24gulYvA+w5/i5rocPaRVjBVfZzalt3Pi++i
MN1JC/VCVP1qiRxwePSum8X24tfGOrW/QJcydv9omuc4JIAA5xnpXgtWZ9RHVJiBQ3Jr0T4
S/DWT4geLGtrl3g0ixVZr6VThiCcLGv+02Dz2AJrgoU3NjI6V9j/ALPOjxWHwmW+VFWXUr2
WZmxyVU+Wufptb8zQlcq9j56+L/w3j+H/AIwSHTzI+iX6GazaQ7mjwcPGx7lSRg9wRXmm3j
GAetfY37RulxXPwri1GQgyWGoRtGSADiQFGH/oP/fNfHzj5jt4ApbAQ5AG1e1Sgssa4C4IF
MZMYz3NAwuOM/jQBftdVurOA2h23FnIwaS2mG5HIzz6g8nkYNKIbW+lzZbbaaWQKts7fKN3
cOeMA8c81n5/2TkUobIJA9+KBFmKKVLoxnKSJnI9KlHQA5P0qvHcFXUgkkDHPPFWQQAMDig
Z6N4jjMlzH12LGC2Dg1yRuIxq8EyHEaNuIBycfWus8UNOl7BHAwQmIFmJxxXNXVskeyVmVw
wzuA+8e9VezuTNJtpnrenXMN3Zx3KN1HArU0/UbmJpFBPcACvFtK8Q3em3nmAloTwYyeBXp
uha9bXGj32tCYQQ2cgVnLgMG68DrXvUMZCaXNufOYnBThqtUdVLfTSgCRj9DzzVF5kAYynj
sWqrF4x8Ear4cu7+O4Frfw4KrI5zI3fj3rznWfHhvbO6063sR++IMc+cuBjkYronjqcF5nH
DLalSWpP4+1YrH/ZypgMcu2eMdQMfrXnUzKYnUMyqEyFPc8VdWW4lljW8uCy5ADuSxA7Dmo
L1GimniZlJCAfKM8183VqurNyZ9VQpqlBQj0KCnCjqfwpkhXceccfjUqDD7gARjqaZgElhg
88+1ZnRuJgde+OnrViKNTklsD86rAbRnP3u1S9t2M4x0oE9Ee5/DAhPCLZUZa5c/wDjq9a7
1rghTggY44ry74Y3gOjXFnuBZJfN69io/wAK9CwzTLx8rHGSe1fY4CcXh4p9D89zSlOOJnb
rqW0maN4ps52sCaku28/VJD1EjDb75qvxG6IxDJnPFaGmiGXVjPLyinKg9BXTVlyvnSOKlD
mXs5PS42WFIr1rPOTHhc46E129raww6ettAdpADM3rXJ6ei3t5qF3Lkh3wh9AOK6Ga4Fvpp
ZmK4HWvJxVWVRRie5g6UKTlPcZe6jHHNdTxEO0aAAN0Zh05rl5L+/lcyTktv/gzhQO9QS3U
koaViYyxxGvrzUMZZpsvM0h6DJ5x7V20cOoWe5w4jFTqaJ2Rtzy3GmtDOR5kajKEfMDntST
T2l3byypOImjYP5TcL05qK0vIZrNrO4kJH3o8DlTUNxBNdRTeYo2k4B4G761SVnfZr8SXJN
WWqf4FC5Lo7SMDhvmzngirEWoXMgS0uJ8whTIrBs4570oaKezaMn9+jHOV4Axxis9ZCsnlZ
UgnaCR0FOfLdN7IzhzLRPc9A0S3YWKTszHzsMM9sVtoJGmMjH2qCwVYLC3hBD+WgGR9KvBs
Dpya+WrTcptn2NCCjTSKt7BFcINyhtgJwe5xXF6nafZtR06C6kUW8zgLHGOUy3f2ruZMFlc
kqF5Nec+I7z7VrplDHbFhU2k9j/jXXg3Uvyx2OLH+zUVJrU1/tCpdXWl+STcvI0EMYBCLGR
1rE1zR00h4VjuWcyp8xYYyR6VqRXWrzS22pwlbuF28pwVBZMHnPp1qHWL2H95pBjaeBXV1d
m+YEckCvQpOcaiUde559eNOdFuenb8znpjC6J5ZbcONppqZDZwTjn8KlSEzOzwQYUDLKvO0
UwBWHPQ+/INeq5WR8846mnaaXd31jJeW0YlEZCsn8XTqBS2F2o8ryrh4kXnMXVhnkfpVjTt
a1C0snFvOAsA8xgyDBUHkCrQstJ1O8hv9NnFgYstcxSLtVO5b09a8ypXkpSVRaM9qjh4OMX
Sb5vzOvivI5dJF1cj7JBsLt5rY2qO5Nea6lcSavdee8TpZ/fgjK7fNHZyPQ9hXbC1/4SYpN
do0ejR4aCBxta6I6SOOyf3V79TXNaxe2moX1xLE80flN5f+8Rwa4cA/3rtsepmUWqK7mQ0g
BJZsD1AzVr7O8dxB+683z4vNjZP7vv8AlVdF890XcATnBHUkDuKEnnRo9sjK0f3exUE8ivo
ptu3KfKQ5V8Q4y7drROA2OG7n2pzy7iqlwVUYPFIk0ZujI8IkUHJj6EHvg1BOx83dCoUE/K
Ov50467kyTWnmMdiQq7CcZHTBpU8vB35PHRhzUsgVnJLtl8N7D1qJ2WESNn5kG7r1NO/u6i
+3oVYEje31K482ZmdwnlAALs6K+4jj5YZlwOz471u2+nQ2Ph+2lmUSGb502H7m7rn6ZrFe3
lhtra0LXBRN5aORhtGcIV29R/q3cZ/vmtywvIYo5op4WeB0yMcYavmsvhKcp1+7PqMdOMVC
h2Rej0K+tYDfafdKLiI52jkMMZrp9E1hNRsws3F0o+df6isDS7hWBuEcRKoC9e1QSrFp2r2
80Fy7JIRyvSuyrR9o5Ke/Q56NX2MYyp/D11/E7cLtlJU/Ws6/XyXNwoG4Lj61IL4ON2VYjg
89aq3kyvGMkjHIrzacJKdmevUnFwumZ63Ukt7ZpCwXfuBUn7zAZA/EZ/Kq2pxC4vYPKIR2O
HB6AiqtzcSRW0xgAE0IE8eBk5Xt+IJH41Rivm2byxLn5xnsTXr0qMlNvseJXxEeRRl13+R8
8fEuJY/iDqsY++JsnHuAaufB/TLLUvi3oNjf20V1aztNHLDKu5ZAYJMgiqvxJJPj3UWOSx2
nnuNgra+CUTR/Grw4WGD5swweo/cOf6185VVqjXmfYYeV6MZLsg+LXw2/4V/4nj+xNI+jag
peyZ+TGQfniJ7lcgg9wR6GvoL9ny9+2fBu0hyC1ld3EBHoC28f+h10XxK8CL8RPCkGji+Sw
mguVuEnePzMYUqy4yOoP6VQ+Fnw0u/hxDqkEmvjU7e+aN1iWExiNlyC3JPJBA/CsVpc6Hrq
ct+0rqMVt8OLDS2OJb7UFZV/2Y1JY/my15d8Bvhla+MPEEuv67b+fo2mSKscDfdupzyFb1V
Rgn1yB617R8UvhJqHxH1+zvh4misLWzt/Jitnty+GLZdsgjrx+Vdh8OvCEfgTwdY+HRdJdv
DK8slwqbBIzvknHPQYH4UhtaHwJqqAazqG3CgXMoA6Y+c1nOSSCQB7CtnWYWOq3cmBiS5mC
89cOf8ayCDxSWwhhLHO09qVBzzjnilIwTjtSDJzx1pgaU+l3llY2V7OqLBfBnhIcZIBwcjq
PxpzRsh2MBke9UlZiFRmZgMBQW4HrVoR/KN2c47U3boL1PQ/FcyRalB5mdjQLnA6VxN9fF5
BH5mVXOwAetdh45Qi7t9uc+QprgRLBGkxeAyTMB5b7sCM55yO9K9ypqzNJHVbfb8rA+vUVa
0vRdS15tQTTmi22sRnkSSYRhgPQE/Maz7UW8lk7yXAWUMNsW3lh3OaaQN8pHYEcHGaaegrF
VU+dHTr34+7ViL5JFZzwcjK81VDMGAYbB+lSMcosWB14OMVIFq7S6tbg211G0UowSrDGAeR
VSQqUchvmVeQe/NADl8uxyB1Y5zQ7CRZAQSVQ/iM9aBorBvk25pBgHg4x3pMAoMcHFNI4Jx
xmmUSKc56cd8UZPKA4J7DvTFbkYGPekVjvJYDjjjvQS2d54F1j7Bq8duW8uOZQrZPfHWvcI
3XYh64HWvmG3neGSGVTnHoeetez+GPFC31skUh+YDC+uBwfxr0sDiVSfK9jwszwbqrnjujv
VdPOyULjbgAVLbsYPMfG1ipCj61Rhfnfk8VZ8wyyAscc4IFfTwnzryPkpQcH5nQaWUtbEoA
SzDJ561Dq07uqRoxSIjksf0qu9yoiGSBjj5ao+e9wHQgME5yx6CsVSipc7N3Wm4cvQCfNBY
fdJwDjtTpl4QpEqlTuwD0qnIkgCq5JwMFT2/8ArU5pP3IChg27BJOcmto1Iu6ZyOD6ajo5P
9IcKvUcY5OattdyeUEA3DOTzg5qnCCNzj7w6EU5T82cZVjwR2optSjeQ6icZWiOjKT3sG8b
UY4b69qheMJrElrIMiNw2D3U0XOYpImVuXdcexzV/USsPiMSy4WRoto754rmrO8lG510Y/u
27anZaHJKdM3nBySR7CtJ5/kB3FSOuK5Xw9c7rESuxRdxwzHhvpW95yC5QA5EgzjtXiV6Vq
j7H0VCrekk9ySe5jnje3jlJbaSWHavOpz5ty5AzhiPx967lD5Nz5i7VVgSwPVufWuN1MSRX
SC4gERcswfruFd2EahddNDzcdGVRJ9ibRr1dNstXiErBp3jmh75b7rj9BVK6lEl1I+/cSxI
x3GagedWt4l2FhGWAI4xu60m9ScKQRjrjFehRpKHNJdTysRWlOMYPoi1a2N7cuWsYpJVVhv
K8YGec+tNuIWtmjVwwaV3kXthc8UrzPtaSMSBcY+QkKvakuLiaQRw3D7hCMByckg8/kKipz
J3uVTcJRt1D5UzKXIU5zk4Aq7o06XN3A98rnSnkB8tRxK4+6X/ANn278Vjp/pablz9mzkBu
C59fp/OrKEK3AYBj8wz1qKqjOHL0ZdGUqU1Pqj2EhchgcZ/OvLNet7i08RXu7YY7qTzE2Lj
acAGt3Q7pUigK6kY0348tm35HpmodduTN9rDRQtJDOAEBIbYR94V5eHpOhWSPaxVVYjDnLY
zHlcHscdqv3NvCNOtZ4GZ5AD52eoP+FUVDZdDuOQCARjFXbW5Rn8m5Y7FGW57V7ukvfTPnE
uW8Gr3Ikt/9H80DZt6OOc1D5LSuq4VsnqOP/1VqNKlussMUpa3nO9Co6ZHSmW1xHaZElotx
vbknjA9vxq1K0W0hOC5lBv5jJtNaLTzcyZUHhTjr2qFEjlEarGzAyfdU4yF5xn1OMD611Fn
qC6xp19YNbpHsAaI4xuGMn9RWBvt4Fub2N8LChkKbNz/AC4YlV9QwX8686tiZKjUctGv1PS
pYSn7enyap/0zMlFu95PNDKk5OIlniyfNWP5AWz1fIYHt+dWYEZ4vLR+GPOf4c1Tghe2gWF
yWdAAxHQn+Ij6tk/jUkcjIcx8+uTwa6MDSVPDRS3OTMKqqYiXYm+ySBpXSFjHG24uvI/GrQ
Z30+FVj2xzSCRGJyV9hT9Ku40vLk3Aba8bZGcrT7KMR2ojZt8JbdGM/dFaOT5mraERilFNP
c6e0git7cKBl8ZYnvVC+5nUBjiiOaVCI5Tnur5qjd3BlkLRkgnsOwrjpUZe0uz0qteKpqKE
jOLlm5PBU1iQ/Irw7ADGSmB0wO/5Ve8/JfPynHasd5Cl4dmAHXJOe44/lXpqPK+Zniyk6i5
YniPxClMnjjUXJO2Jgq98kAU/4WeIdK8OfFLR9c1y6NvY2zyGWXaX27o3UcDk8kVjeKrk3v
ijUZ3x88znOeo3ED+VWfACaK/jS2TXZYYbB4pg7zMiqrGNtvL5UHOMEjrXxVR81RyXdn6PQ
jy0oxfZH1svx3+FhUf8AFRvj/r0k/wAKP+F9fCoA/wDFTHA/6dZP8K+Y9cPgtLjxRbWN7YS
G7mJs3RciJYURgFZQFXzGMikjg7eMAin61qnh26vby40Way+1xyXcVjJJFFGoO6ER4AG0r5
fm7WbnOc9qm9uhr/Wx9MD48fCrn/ipif8At1l/+JpU+PHwnMqk+Kto3DP+jS//ABNfMVxde
Dn0u4hVtOjuolv5kkReJXaONQg46btzR/RvUVDrGrWdr4t1Wa0uLE2Utpd/Zs/Z5kyNxi27
VwvJGAeaV7rYZxepTxzajdyxtuV5ndT0yCxI/nVErnB7dqaSeQe59KUADqR9KgoUgD60D2G
KWRMOyq6uo/iHQ/nUYz0FAEycsO1W9zYHzAcVRXI71py2/kOIxKJhtB3w8ryM4ye/NAHe+O
ztvrPPe3H8q83mBFwcnr2r0nx62y+thxn7KB0+lecSfO5JIB9+tBc/iLSIiKpzyRTlUASFT
nHUGq8e84xyPep2Hl+YWAI4OPUelBKRBmPaRycc1oape6dfvA+n6YmnCKIRMquX81h/Gc9D
WYJV2OPIXccbWycrSicou0Rrmi4WFyEfgBgP5U1zhcMcAqcf4UxZD8wwoJB6jmkWZmZgwVy
644/h+lAEbAgfdIzTRkHbg+4q2kCTMFikPmHOEYY6DPWq/wA2Qfx5oKFUL5ZPTBoK4+bjDU
5FJRnBUY5wxwTz29aTqSO3BoJaJ1UmBX7bmXp14Fauh6i2n3yzKxwAckdqyY3zbSKxwEYMB
7dKZvcIVUnB6j1xS2E1dWZ7VoniZZ5o0kYlZB1PGCODXbRTIzYXII4r5zsNRkt5F3sdoHA6
YFen6B4thmhEc7r5gPOTyw9a9XB4xwdpniY3AKavFHoLzEMWHBzjntVcu24ohOcnceg9aqR
apbypnzFYZ/M1bZl4yMP3Q8/lXqVK6mrpniLDOm7SQ7z1fKupdwODnpTyCiiTHy5/h5x70w
JA4Qsg3Hn3zVoON5eNcDpt6irhFy1kzCq+V2iiOHebYtvB+bjFKGAlXhk56dqUBSCiRhe+0
dBS7UHJXlm4xXoUX7quefUT5nYZeRNKoUkAFuO54PWpNXKHU9NkxvMsbgt6EdqWRVDxLuO/
OR7VJdusk6oBgxqvXnGeSfasKtPmldb6HRSqOMbdDR0va+lwW6uwEUuCcAj1rb89f7TAUjb
jAGa5WzmWCKAq4VWLNn1+tXocSXqxbsME3ZPcmueVFSVzqjiHF2Rr3gnmgYwuhQoTgjkgVQ
8QxJe6ZpV3AqFImIcjk5K9P0p0N2sGpm0Lnb5ePM7Ke4rKP2dZntbi4ZIgHkVwer44GK51Q
UreRu6+66y8zMkBMWwABc9fWnDcU2LgZ4yOaQLul+b5yP7vQ0szLCJiwCgNuGK6oS5d9tjz
5xb0W+5amii+xwzxujuzHfDnoV9R71UkVribc6qLfOQqn759D7CmSozXDICsaqFLbWyWJyR
+FWzKkiR7UWN1H7zaPvH1FEmm9SlFpe7oMDAdOO1BJMgxwDzn0pdpbOASetRcK2CSARg8dq
iTadug4RurmjZ3UlvLtW3EgGSQemPWrN9d3MkIWQrGBhlDckew9qzI5wiPGAzAKcZ4P6daS
Fjcwy7HM0caqTk8qSf5Vq3G/mCUreRMrrcqFWZRMT3HAH19KdIDFIN6qSOCR0xV+C9sxpUl
h9h2OOYrkDnPv6VjGQsAJCSQTknvzWkKl376sZVaVkvZu5OZpHmWFSB64HUetWL6JYZgYZR
IuOQpziobKUJPvUKWA4J6Un2VrcowLDcufUNVKUm9NiGoqNnuWNOu57OV2Rf3bDDBv7tS6h
JstR5Rki+1SqsbrhcD77KT12ssaj8aohzI3krkEtwp9al1aaOO5hs+j28OXUKSVEj4G4HOP
lRenqfWvJzGMW4UlvJ/ketl0mozqPaK/MpEnczds54H8qR0UkmEg/4+lTXEhiaMxIdgGRuH
3siodylV25znLAZAr2YtLRHiTTtzPqKrbQV8zYxBHXAFadrcL9liWRxIEGMA8j2rPd1yVCg
5HQjpSQwiOUSqSCOSuetaON7aGUJb3ZflvfLkMcoZ43AwB/AfeoGuVVNu7A5P1FV55C77c4
zTCmxd5IJUd6V4q6uaWlJLzJZZgkZ6knk45rlPFOo/YNEe7injjdDnDd8jBx6Vpalqdvp9o
80j4AxxnnntXjPivXZNSuzaq+Io2x1zk5614+YYzTkgz6DK8vbaqTWxyt3I7T5fliMnPvzn
9al0vUf7P1JLprdbhEBzE2AGyCO4Pr6VBPK0jtI5+Zv5DgVEeO9fNrQ+utpY7D/hNYCCP+E
et8Af3l/D+Cmt4ytipP8Awjtt7/MvP/kOuSbbgrzmm9VwDk07hY60+MbTnPh23/76T/43SH
xjaEY/4Ry3x6Foz/7TrkzgdeRTTljnHWi4WAEBfYnt2pu3BIPNSAkdMA4x0pCCAMr97p70h
jDjjC49/WnAHt0pXyMHbj5QMDvQFIXIbpQAuPXmryACNQHA4qpGWBBA/GtCFlMK7zyKAO/+
ISqNZtlYHAt16fSvOZkxOcDrXpfxDVh4htwD/wAsF/lXBtavcThYo8uWx8p60Gktysq91Ug
DrUj4MUjHsO9JJuhZ7eQMpU/Mp4INXJrZY7Pz4pFlRlAODjaSOlAjIXAKPgEg4I9aQbfMO4
8YpH3Kex70wHqSM8ZqR2HS3DzTB3xnaB8oxwBimAhGw2AMcGhSO/avVfhp418K+GvD+qWOs
aXa3U92CXe5h3naBwFJ/l61cY82hE5cqvY8pLlZUxnjnFOkYH59u1WPB7VLeS28l9M9shjj
eRmRD/CpPApLODz76C3edLdXkA82T7iZPU+1Iad1caD8mFYHnOR3pCRt+Y4x1qS4h2XzwLL
G+JCgkQ/I3OAR7d6bPazQSlHdHA6OjblbnsaQxYf9aVPIkBXj86A2BkjkUxSUdWXO5SCMVZ
cAyHC4ydwHseaTAiZiTycD1qxa3pt2U7SCGyWB5IqtIMJgZz3ph65GelAbna6d4jniBNw25
HI6nO0g5yP0rqrfxX5s4CA734TcenOfxryVAyRZXH0q5Y3ht5UlyWdTnOeeOwqlJx2MJ0Yy
1Z7lZa3lWWSQZDA89getbkV2h27WBz09x614jFrvmBt8g+Z97HpuPauj07xESdj3QjCoFVz
09ea66WLlDc82vgYzPTopSRIxlGA2fQipopAXDtk56AjG2uR0nWlmu4Lgyr5Tq/ynnJFdPZ
zJeRJcB8qw3ADtXt4TFqpaJ4OLwns/eLjs88kQSMAg4LfjVG5mY3Oq3KOGCqsajtwMn+daE
bmPOCACMMfasG7MEo1CC3UofL3STknB7cdgfaujEtRjc5sNDndv63LVpLEdPt8MTvUZBPQ9
c1s2xaa685BtKtneehAHSuXiMYtLRkJJVCsYP8ZAyc/hW5Z3kkkca78QONwUdj61lh8RzR5
PJGmIw/I3NeZcndmnU7wC7dfSqM0Rna3EblnViSCOtSSSB7gZG9V9ON2ajAIeKQPtKOrHPQ
jPSuypZ07I46UWp3ZCjJNLLgEnbt9gQaqSXC3snkID5CEmST/np3wPaqJJlvruEyyLYszlZ
VH3sEZAPdfU1oyKuxBEoUrnCDoBXjyqycbdT1lRipp2L5VDHwgDMA+PoMYqF5/LOxMbxztB
4IosXF0sqjAK8DB6VVkbJupUUDaAS3bb2Na1J3jGaMaVNqTjLoXZH8yQPEdg549qDIpT5yf
lyASf1qvCw2gyMQpBIPUnioXbY6EgEsgJHoTxWMqul2axpa8pfSZ7ZhcQsHaMgqcZz/j9K1
4IGs5dQZU3LMi+VMq4Df7JHp1+lc9AxiXLSbgre2AfSupgS7vtMQxvKUjz+7zjn0z39a3o2
lrcionHTuZii5R4pbmBxE2V3dmGfX1FJqFmIrqVIHVox93JGSKmu57m9iZZS0Qg+RVboT6/
Ws+O46mZhu4GAO1dkpJ+7J7nIoWu4LYdEGV0JRflGSvTBzVpMCXyprhli25I685qBj+8LBN
2McKcnrxUnyh3YY2gAEep71rHRW7GE7t83ct2cJudTiYsvXkHHOOnB684qKe6F5qs8qSGSE
sQhGMMq/KOe/A5z3rmbzxkNA1m4jEXmQWunNc3MiSFJYyXCxbcdSWIyPStGxkcaVazshh3x
IxRx8wLAZJ+uefrXk3VXHXW0V+Z63I6OCs95M1LjyGVPsqgFuCOw+lVGVx878AHH0pF3oPm
c4X+72p68oWI3NnB9a9mm03dM8WrHyGbdy737joKTzHVWDnYAcA+opNyg+bgEDuB2rKvryc
OYQuQVZyTwABzWdbFKmlJ/ca4fBuq2kaMo3H5ievNYGra1AuVRsheCR2/zzXO33jORLJoVY
CRwVDL1HvXE6hr4W28mEl5W/1jE8H6fnXhVsdzJqHU+lwmW8rvU6bEniLxDcT3EkX2jcoz0
/Ic1yTMWdm3lgOmB36UyV2bkkkdKaSVh3YOH5H4V5Tbbuz3VFRVkNPPBOP6UqkZIVuD1FPz
lc9+nSrFhDp80twuo3clsogdoTHHvLy4+VTzwD3NIoqNjGR1pp24460vb+ftS8gZI4PagCP
cCcY5p2cdRgUbsD7oppbkliB7etABkZPUg+tPimMYlARW8xCvzjO3kHj0PHWkyAAeCfTFI2
eOBQAw5J6809WXI3A0pyMlR7U0Z57UATJg8jFWhGCoOWHHY1U+bZuxgj0FW4y3lrl8fUUAe
pfEeNY76zugx3PCB06YriEi+0XYggYo0nVm9fWiig1e5lTDbOzu5dgTknuaUhNnzZORz9aK
KQkUioHJJJOecdMVGANu7JoopFCts2jOcnngUiqjMBzRRQyJAiqZHU5+UE5xSZHlknOAcUU
UxjlKBwvJGakdgsZjBPlu27b6EDqPeiikHUbGUmYIuQDjr71cSDMCPu//AFUUUARyIq7hk8
d/wzVdhgAEk+nFFFAiVR8hIY/KM0wnbKYyScd6KKBirJkgAnkZ/XFWUuJYipV8Fec49qKKX
UTNDT9an85iHcLsJ2++P/rV12ieMZdNtys0bSRu7Aheox17+lFFOM5QmnF2OerCMotNHb3e
rfaNDW4RpYxKm7jGRjn19KxZr5zbrZiRxHOzF/U5A9/woorfE1Zyd2zzsPCKTSXUsxapPbQ
2ZWQtFIx2qVHygkoB1rT0y7kso4baRzIrAEHb93BOR16cUUVVCtUjUVn/AFoKtSg4ar+tTZ
jule/nh3OGRA2QOOfxptw8U2mSiXcU8lsgDGRjPrRRXuKcmpJvueNKKi1ZdUY1jexyWskwQ
rFEPLijxnaCMnv7VJb6mjJKzx8hSoIH/wBeiivIhJuKuepUio3sT2N7t0OR4yw2SquSOfep
LW6gmjuECusaqG2Y4P60UVqpyvFX6HPyq0n5jJ7yJnAVWUlAoYD16d/apHcS2FpdkDG5zjH
PfPf2ooqL/EjblV4iWs9usjSESEvksMDFdXpsp/ekSvuj+dPl4GDj1oor2MOkoNo8zEP3ij
rtw8FhBcCVttxMCV2jrnFUrvyZ7dpxlXjXfu2jLDHQ80UVUveVS/RImC0pvu2ULHUEuNNS6
BkCg7DlRk+nep7GZfLuFklkYK+37ozz+PbNFFckJPmjr3OqpCNnp1R5rYSQ3Mxv75DOmr6t
KJEx0itI9yp17tIp/wCACvTJr2NbH7QA2SxQAgdsD196KK8/DTkoyaZ6OLinOCa/rUP7QVr
UsdwJ9B/9eoP7SjSSaMK22Nd4GO2OnX3oorpdWas7nDGnBtpoy9U8Sm2t2aKI5Hcj/wCv71
weu+KbtrQIuRvKuW6HB7frRRXnVas3Jps9vD0acVoji5r0sxAZxt6ex61TLBwCzN82e1FFY
s7kRyLHt3bmIHNOlmXP2dsnZhM+1FFAmIVTplucUFUGCSeTiiigHsRmRNu7J646UuVZMZI7
5oooJEVUJGSTnjpSFUVtoySaKKZSHrbobRrjedoKgjHPOf8AConVMbhntn8aKKRLE3KeOaX
KlM5Pr+pFFFAE6Fc45+U4PvU+4ABcZwOp/OiigD//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell