%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/745.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles Clarke, Mike</middle-name><last-name>McQuay</last-name></author>
            <book-title>Desátý stupeň</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Arthur</first-name><middle-name>Charles Clarke, Mike</middle-name><last-name>McQuay</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>7dcaa351-3721-42eb-a165-7714a1c64e1b</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Desátý stupeň</strong></p><empty-line /><p>PRAHA 1997</p>

<p><strong>Přeložila:</strong>JANA PAVLÍKOVÁ</p><empty-line /><p>Arthur C. Clarke, Mike McQuay: Desátý stupeň</p>

<p>Vydání první.</p>

<p>Copyright © 1996 Arthur C. Clarke and the Estate</p>

<p>of Mike McQuay.</p>

<p>All right reserved</p>

<p>Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Široká 22, Praha 1</p>

<p>v roce 1997 jako svou 221. publikaci.</p>

<p>Přeloženo z anglického originálu Richter 10, vydaného</p>

<p>nakladatelstvím Bantam Books, New York, v roce 1996.</p>

<p>Český překlad © 1997 Jana Pavlíková.</p>

<p>Přebal a vazba © Valentino Sani a Baronet.</p>

<p>Sazba a grafická úprava studio Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3.</p>

<p>Vytiskla a svázala Severografie Most s.p., Obchodní 249, Most.</p>

<p>Veškerá práva vyhrazena.</p>

<p>Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována,</p>

<p>kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.</p>

<p>Název a logo Baronet je ochranná známka, která je zapsána do rejstříku</p>

<p>ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 189296.</p>

<p>Vydáno v koedici s nakladatelstvím Knižní klub.</p>

<p>ISBN 80-7214-009-4 (Baronet. Praha)</p>

<p>ISBN 80-7176-495-7 (Knižní klub. Praha)</p>

<p>BARONET</p>

<p>Praha 1997</p><empty-line /><p>Arthur C. Clarke,</p>

<p>Mike McQuay</p><empty-line /><p> <strong>Desátý stupeň</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Věnováno památce Mika McQuaye,</emphasis></p>

<p><emphasis>který se nedožil toho, aby poznal,</emphasis></p>

<p><emphasis>jak dobrou práci odvedl.</emphasis></p>

<p><emphasis>A. C. C.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p>Géniové se v jistém ohledu podobají</p>

<p>samotnému živlu.</p>

<p>V obou případech nevíme nic o podstatě,</p>

<p>ale známe důsledky.</p>

<p>- Charles Caleb Colton</p><empty-line /><p>Svět je vždy připraven přijmout talent</p>

<p>s otevřenou náručí.</p>

<p>Velice často neví, co si počít s géniem.</p>

<p>- Oliver Wendell Holmes</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Prolog</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Northridge, Kalifornie</strong></p>

<p><strong>17. ledna 1994, 4:31 hod.</strong></p>

<p>Lewis Crane se s trhnutím probudil a vytřeštil oči do tmy. Konečky prstů ho brněly, pyžamo měl promočené potem a chodidla necitlivá. Všechny jeho nejstrašnější noční můry se splnily! V oné hrozné chvíli věděl, že on jediný měl pravdu a všichni dospělí se mýlili. Na dně šat­níku opravdu bydlí strašidla; sotva zapadlo slunce, drak se skutečně vplížil dovnitř a svinul se do klubíčka pod je­ho postelí. V rozvířeném měsíčním světle, které prosako­valo mezi pásky žaluzií, byly příšery neviditelné, ale Le­wis věděl, že tu jsou. Strašlivě řvaly a dupaly po pokoji, houpaly mu postelí, až měl pocit, jako by se snažil vylézt na trampolínu. Pevně stiskl víčka a rukama si zakryl uši. Příšery nezmizely. Byly čím dál divočejší a řvaly ještě hlasitěji.</p>

<p>Najednou ho něco shodilo s postele. Lewis vykřikl a začal volat mámu a tátu. Jeho slabý hlásek zanikal v okolním hluku. Rodiče ho určitě neuslyší. Musí za ni­mi. S bušícím srdcem se snažil přesvědčit sám sebe, že musí vstát, ale strach ho přikoval k podlaze, která se pod ním začala divoce zmítat. Stěny se vlnily jako ti obrovití hroznýši, které kdysi viděl v zoo v San Diegu. Poličky s knihami se otřásaly, židle poskakovaly, pyra­mida videoher vyrovnaná na počítači se s rachotem se­sypala. Něco mu prosvištělo okolo ramene - obrázek, který visíval nad stolkem u postele přistál těsně vedle jeho kolena, sklo vypadlo z rámu. Lewise zasypaly stře­piny.</p>

<p>„Mami,“ zaječel. „Mami, tati, pomoc!“</p>

<p>Všechno se třáslo. Knihy a kamióny Tonka vylétaly z polic; figurky Power Rangers a želvy Ninja padaly na koberec a cestou tančily jako živé; pastelky a autíčka Matchbox plachtily vzduchem. Zrcadlo nad skříňkou a akvárium postavené vedle psacího stolu spadly na zem a roztříštily se na kousíčky, sprška vody a skla se rozlétla přes celou místnost.</p>

<p>„Tati,“ zanaříkal znovu, když kácející se prádelník dopadl na podlahu jen pár centimetrů od něho. Lewis vyskočil, ale podlaha se prudce naklonila; ztratil rovno­váhu a těžce dopadl na kolena.</p>

<p>Vpadl přímo do konce světa.</p>

<p>Chvěl se po celém těle, jeho pokoj se třásl, stěny vib­rovaly, a mezi tím vším slyšel nejděsivější zvuk, jaký za celý svůj sedmiletý život poznal. Znělo to, jako by se země na míle daleko trhala a otvírala a dům se rozpadal vedví a snad i oblohu jako by něco rvalo na kusy. Po tvářích mu tekly slzy. Začal se plazit ke dveřím; legrač­ně na něj šilhaly, jako by je nějaký obr zkroutil do vývrtky. Zdálo se mu, že slyší, jak ho matka volá, ale nebyl si jistý. Bezmocně vzlykal. Chtěl maminku a chtěl tátu. Musí se k nim dostat.</p>

<p>Chodba byla plná nebezpečných věcí a Lewis se na chvilku zarazil. Nakupily se tu beztvaré kusy umělé hmoty a železné tyče a mezi tím vším vyčnívaly ostré špice polámaného dřeva a hrozivé střepiny skla. To všechno zbylo z nábytku a z obrazů, které bývaly tak pečlivě rozvěšené po zdech. Vrstva trosek mu sahala až nad kolena a Lewis se hrozně bál, že se pořeže, až tudy poleze, ale dům kolem něj se převaloval a houpal tak, že se neodvážil vstát a běžet. Zhluboka se nadechl a vy­razil po čtyřech kupředu, tak rychle, jak jen dokázal, otloukal si ruce, paže měl pořezané, nohy a kolena sa­mý šrám a ránu.</p>

<p>Dostal se do jídelny a vzlyky mu uvázly v hrdle. Sly­šel hlasy rodičů. Máma ho volala jménem - ale táta kři­čel bolestí. Bylo tu mnohem víc světla, ale Lewisovi se nelíbilo; bylo strašidelně namodralé a zalévalo halu bli­kavým přísvitem. Otřásl se, pak se obrátil zády ke stě­ně, přitiskl dlaně na omítku, natáhl nohy a ručkoval kousek po kousku vzhůru, až konečně stál zpříma. Celá místnost se houpala sem a tam a Lewis si náhle vzpo­mněl na výlet na velkém rybářském kutru, který pod­nikli loni v létě. Příď člunu se tenkrát zvedala prudce nahoru a vzápětí padala dolů, celá loď se těžce převalo­vala ze strany na stranu, a kdyby Lewis neseděl tátovi na klíně a kdyby táta nebyl pevně připoutaný k židli ukotvené k podlaze, lidé i židle i všechno ostatní by pa­dalo a klouzalo po palubě od zábradlí k zábradlí. Co když se dům kymácí na hřebeni obrovité vlny? Hlou­post. Přece je vítr nemohl odnést z Northridge až na volné moře. Ale ten zvuk, to podivné dunění... to přece znělo jako hlas vichru v bouři.</p>

<p>„Lewisi!“ Uslyšel matčino volání. „Utíkej, Lewisi. Běž ven!“</p>

<p>Objevila se na prahu, zavrávorala, potácivě se vydala k němu. Noční košili měla omotanou kolem hrudi, od pasu dolů ke kolenům visely cáry rozervané látky. Le­wise zaplavil pocit radosti a úlevy. Pustil se stěny, tápa­vě vyrazil dopředu, pak zkameněl. Máma se snažila za­chytit okraje jídelního stolu, který se svážel směrem k ní, ale Lewis se díval dál, za ni, a viděl, jak se ohrom­né francouzské okno, které táta koupil mámě k výročí, vylamuje ze stěny...</p>

<p>Zasáhl ho gejzír vybuchujícího skla, střepiny mu tr­haly pyžamo, slyšel třeskot a mámin křik a najednou vi­děl otvorem ve střeše jídelny hvězdy a celý svět jako by se na vteřinu zastavil. Pak se prodíral troskami, razil si cestu tam, kde napolo zakrytá sutinami hleděla do tem­né noci tvář jeho matky.</p>

<p>„Dostanu tě ven, mámo,“ vzlykal, slzy vyrývaly ces­tičky ve vrstvě prachu, která mu pokryla obličej.</p>

<p>„Utíkej, chlapečku,“ zašeptala, když ji chytil za vol­nou pravou ruku. „Utíkej ven, na ulici.“</p>

<p>Marně vší silou vzpíral mohutný rám.</p>

<p>„Prosím, Lewisi,“ opakovala podivně klidným hla­sem. „Udělej, co maminka říká.“</p>

<p>„Ale... ale ty...“</p>

<p>„Poslechni... poslechni m-mě. Udělej co říkám, hned.“</p>

<p>Lewisova mysl vířila v hrozném zmatku. Nedokáže tím rámem pohnout. Sám ne. Potřebuje pomoc.</p>

<p>„Půjdu a najdu někoho, kdo mi pomůže dostat tě ven,“ prohlásil. O krok ucouvl. Podlaha už se tak di­voce nezmítala. Hřmění teď znělo z větší dálky a Le­wis si uvědomil, že už neslyší z ložnice tátův křik. „Hned se vrátím, mami. Slyšíš mě? Vrátím se pro tebe a pro tátu.“</p>

<p>„Ano, miláčku,“ odpověděla slabě. „Rychle... Utíkej ven.“</p>

<p>Kulhal mezi troskami, protáhl se do obývacího pokoje a právě proklouzl dokořán otevřenými hlavními dveřmi, když se další kus střechy s ohromným rachotem propa­dl. Venku na chodníku ucítil plyn a uviděl záblesky světla z baterek, které se míhaly po trávě před domy po celé délce ulice. Asfalt byl rozlámaný a samá boule, domky na druhé straně se všechny zbortily dopředu. Otřásl se záchvěvem panické hrůzy, ale na strach nebyl čas. Musel rychle sehnat pomoc.</p>

<p>Slyšel lidské hlasy a zamířil k nim a ke světlu, běžel a křičel.</p>

<p>„Pomoc! Pomozte mi! Prosím... pomozte mi ně­kdo!“</p>

<p>Pak zakopl o čerstvý hrbol v trávě a těžce upadl na tvář. Všechno ho bolelo... a plakal. Ale nezůstal ležet. Snažil se vyškrábat na nohy, když ho náhle oslnil kužel světla.</p>

<p>„To je Craneovic kluk,“ vykřikl muž, který se nad ním skláněl. „Sem, rychle!“</p>

<p>Lidé byli všude okolo, položili ho na záda a tiskli k zemi. Snažil se je odstrčit. „Pomozte mi, prosím. Maminka a táta zůstali vevnitř. Máma tam uvízla. Mu­síte...“</p>

<p>„Jen klid, synku,“ ozval se muž, který ho držel. „To jsem já... Haussman odnaproti. Neboj se, dostaneme tvoje rodiče ven.“</p>

<p>„Propánajána, podívejte se na něj,“ řekla nějaká žena. Záblesky baterek poletovaly po otrhaném pyžámku. „Hrozně krvácí. A... dobrý bože! Podívejte na tu ruku!“</p>

<p>Lewis se převalil na bok, aby viděl, na co žena uka­zuje. Z levé paže těsně nad loktem mu čněl kus skla, velký jako baseballová meta. Ani to necítil. Neměl v ruce vůbec žádný cit.</p>

<p>„Mámu to zasypalo,“ řekl znovu a jeden ze stínů se sklonil a mocně škubl a vytrhl mu střepinu z masa. „Po­mozte jí, prosím.“</p>

<p>Žena hlasitě zalapala po dechu a odvrátila se a Lewis se díval, jak mu z paže, z místa, odkud mu vytáhli štěpi­nu skla, divoce tryská krev.</p>

<p>„Zatraceně,“ drtil pan Haussman mezi zuby. Odtrhl zbytek Lewisova pyžamového kabátku a pevně jím stá­hl paži nad místem, odkud stříkala krev. „Musíme ho dostat do špitálu.“</p>

<p>„Mám tady dodávku,“ ozval se pan Cornell od souse­dů. „Můžeme ho položit dozadu.“</p>

<p>„To je ono,“ souhlasil pan Haussman a pan Cornell zmizel ve tmě.</p>

<p>„Moji rodiče...“ Lewis se snažil posadit, ale pan Haussman ho znovu pňtiskl k zemi.</p>

<p>„Dostaneme je ven,“ uklidňoval ho, a pak se otočil k ostatním, kteří se jako duchové skrývali za tenkými paprsky světla. „Mohl by někdo jít dovnitř a podívat se po Craneových?“</p>

<p>Země se znovu otřásla, všude okolo se ozývaly výkři­ky, jedna žena téměř sténala jako v bolestech.</p>

<p>Lewis si s úlevou povšiml, že k jejich domku běží ně­kolik lidí. Chytil pana Haussmana za rukáv. „Co se to děje?“</p>

<p>„Zemětřesení, synku.“ Muž utahoval uzel na provi­zorním tlakovém obvazu. „A pořádný.“</p>

<p>„J-já cítil p-plyn,“ řekl Lewis a znovu se snažil vstát.</p>

<p>„Plyn?“ Pan Haussman se zatvářil polekaně. „Probo­ha, to ne.“</p>

<p>Položil Lewise na zem, vyskočil a zamířil proud svět­la na pana Cornella v dodávce u sousedního domu. „Georgi!“ zařval. „Nestartuj...“</p>

<p>Příšerná exploze změnila hlubokou noc v jasný den. Lewis se opíral o lokty a viděl, jak obrovitá koule ohně pohltila jejich dům, Cornellovic dům i samotnou do­dávku.</p>

<p>Ve vzduchu se chvěly smrtelné výkřiky. Od domu běželi muži a hořeli. Z pana Cornela zbyl jen ohnivý, svíjející se škvarek v kabině dodávky. Lewis ležel úpl­ně otupělý, ztuhlý bolestí a hrůzou, a všude kolem něho padaly doutnající oharky.</p>

<p>Byl ještě dítě, ale pochopil, že právě ztratil všech­no... že láska a ochrana, kterou mu poskytoval domov a rodina, jsou navždycky ty tam. Sotva padesát stop od něj zuřil a praskal požár, sálavé vedro způsobovalo, že se mu ze všech pórů řinul pot. Tráva, už tak lepkavá je­ho krví, byla najednou kluzká jako led. Lokty mu pod­jely. Ležel na zádech a díval se do hvězdnatého nebe. Zářilo jasně a chladně, nekonečně vzdálené.</p>

<p>Lewis Crane zůstal sám.</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Kniha první</strong></p><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p><strong>NAMAZU</strong></p><empty-line /><p><strong>Ostrov Sado, Japonsko</strong></p>

<p><strong>14. června 2024, svítání</strong></p>

<p>Škvírami mezi chlopněmi stanu se prodraly první úlom­ky světla a Dan Newcombe, natažený na lehátku a kro­mě bot a náramkového komunikátoru úplně nahý, se o to usilovněji snažil zastavit čísla. Vířila mu v hlavě už osmačtyřicet hodin, nedovolila mu usnout, každou mi­nutou byla naléhavější a neodbytnější.</p>

<p>Nablízku začal někdo zatloukat do země sondu. Čísla v Newcombově hlavě narazila do pronikavého kovové­ho zazvonění každého úderu, před dalším dopadem pa­lice se znovu zformovala, znovu narazila, a tak pořád dál, až už to nemohl vydržet ani o vteřinu déle, zprudka se posadil a zacpal si uši. Nebylo to k ničemu; zvuků se nezbavil a čísla mu dál vířila hlavou. A co horšího, ně­kdo další se dal taky do zatloukání a nasadil svůj vlast­ní, odlišný rytmus. Jasné, zvonu podobné rázy se míje­ly, scházely a znovu rozcházely jako křivky o různých amplitudách.</p>

<p>Newcombe vstal, přešel do druhého kouta stanu, kte­rý byl zařízený jako pracovna, a otočil vypínačem lam­py. Chabé světlo jen stěží ozářilo dva velké mapové stoly pokryté elektronickým vybavením a nejrůznějšími přístroji. Rychlým pohledem zkontroloval vybroušený, diamantu podobný výčnělek na vrcholku lampy. Matně zelená. Ta zatracená lampa potřebovala znovu nabít. A on potřeboval světlo, spoustu světla, a hned. Ve světě plném lží se chystal vsadit svůj život na pravdu. Pravda vyžaduje světlo. Dan nenáviděl lež, a proto nenáviděl pracovní metody Lewise Cranea. Ale i Crane si musel do určité míry cenit pravdy, protože sázel na Newcom­bovy výpočty i svůj život, a společně s ním také životy nejméně stovky, možná tisíců dalších lidí. Crane vždyc­ky uvažoval ve velkých číslech.</p>

<p>Newcombe zvedl lucernu, donesl ji k rozvázané chlopni vchodu a vystrčil ven. Téměř okamžitě ji vtáhl zpátky a zamrkal v oslnivém světle, které se najednou rozlilo po stanu. Upravil jas, postavil lampu zpátky na stůl a spokojeně si povšiml, že teď dokonale ozařuje každý kout a záhyb stanu, zejména klikaté nepravidelné čáry seismogramů. Tenké čáry k němu promlouvaly zvláštní řečí, jazykem, který dokázal interpretovat jako nikdo jiný na světě. Důvěřoval seismogramům. Na roz­díl od lidí byly spolehlivé, vždycky mluvily pravdu. Chovaly se ke všem stejně, ať to byl muž, žena či dítě, nikdy se neměnily jen kvůli barvě pleti, pohlaví nebo náboženství toho, kdo je právě studoval.</p>

<p>Nastartoval počítače a ve vzduchu před ním se z ni­čeho vytvořil oválný hologram sedmnácti seismogra­mů, trojrozměrná projekce tvořená střídavými proužky modré a červené; malé bílé kurzory zaznamenávaly tep živého, bijícího srdce planety.</p>

<p>Všech sedmnáct grafů sténalo nesmírnou seismickou aktivitou. To znamená, že všude kolem tohoto úseku pacifické desky vládne chaos. Přímo cítil, jak z prople­tených linií vyzařuje zmatek. Jak znal Cranea, cítí to ta­ké, ať je kdekoli - jenže Crane k tomu nepotřebuje žád­né přístroje, jen neskutečný, ďábelský instinkt... a tu svou chromou levou ruku.</p>

<p>Možná to bude dnes.</p>

<p>Lehkým dotekem ovládacího panelu aktivoval pa­měť; linie před ním ožily a zobrazily vývoj seismické činnosti za posledních osmnáct hodin. Oči se mu rozší­řily, když viděl, že na pěti místech vykazuje všech se­dmnáct záznamů dokonale totožné křivky s vysokými maximy. Mikrošoky.</p>

<p>Ťukl do ikony <strong>Crane</strong> na svém komunikátoru a nahlas se zeptal: „Kde k čertu jsi?“</p>

<p>„Dobré ráno, doktore,“ odpověděl Crane vesele. Slu­chový implantát přenášel Newcombovi jeho melodický hlas. „Dneska je krásný den na zemětřesení. Možná by ses k nám měl přidat. Jsem ve starých dolech.“</p>

<p>„Za chvilku tam budu.“ Dan dotykem přerušil spoje­ní. Bylo mu proti srsti, že Crane dokáže v takové chvíli mluvit tak spokojeně. Jako by byl dokonce šťastný.</p>

<p>Zadíval se na grafy. Už zase zobrazovaly aktuální stav, ječící a sténající vřavu zemské kůry.</p>

<p>„A já myslela, že Měsíc už zapadl.“</p>

<p>Překvapený Newcombe se otočil na patě za zvukem zvláštně zabarveného, dráždivého hlasu jediné ženy, která kdy dokázala vzrušit zároveň jeho mysl, srdce i tělo. „Lanie!“</p>

<p>„V plné kráse, milý,“ prohlásila Elena Kingová se ši­rokým úsměvem. Plné rty pokryté anti-UV krémem se zaleskly.</p>

<p>Dokonce i zahalená od hlavy až k patě na ochranu před sluncem vypadala nádherně a svůdně. A přestože měla oči zakryté tmavými brýlemi, Newcombe mohl s jistotou říci, že si jeho nahé tělo prohlíží se směsicí touhy a vese­losti. Pocítil něco téměř jako závrať a rozběhl se k ní.</p>

<p>„Ach Lanie,“ přitiskl ji k sobě a sevřel v mocném ob­jetí. Jemně se odtáhl na délku paže, aby si ji mohl lépe prohlédnout, sundal měkký klobouk, který jí zakrýval týl, odhodil ho za sebe, tmavé brýle jí posunul vzhůru jako čelenku, zpod níž jí spadaly na záda kadeře hustých černých vlasů. Zadíval se do hlubokých oříškových očí, které ho fascinovaly už celá léta, pomalu znovu přivinul dívku k sobě, sklonil hlavu a dlouze ji políbil.</p>

<p>Vychutnával vůni jejích rtů a uvědomil si, že po ni­čem netouží víc než po splynutí s touto ženou. Ale byly tu seismogramy. Byla tu čísla. Možná je právě dnes ten den. Neochotně zvedl hlavu. „Čemu vděčím za tolik štěstí?“ zeptal se. „Jak ses sem dostala?“</p>

<p>„Ty to nevíš?“ zeptala se Lanie nevěřícně a vymanila se mu z objetí. „Tvůj kamarád Crane ti neřekl, že mi včera večer nabídl práci?“</p>

<p>Ted byla řada na Newcombovi, aby nevěřícně zíral. „On tě najal?“</p>

<p>„Ano! Najal mě! A hned mi nařídil, abych hezky rychle sbalila svých pět švestek a přijela sem.“</p>

<p>Žaludek se mu zvedl strachy o Lanie a zároveň vzte­kem na Cranea, že ji přivedl do takového nebezpečí. „Čím jsi přijela?“ obořil se na ni ostře. „Vznášedlem? Je ještě na ostrově?“</p>

<p>„Jak to mám vědět?“ Lanie se zamračila. „Spíš by mě zajímalo, co to do tebe ksakru najednou vjelo?“</p>

<p>Vrhl se k lůžku a vylovil zpod zmuchlané deky plan­davé kalhoty, jaké nosí čínští venkované. „Co to do mě vjelo?“ Vklouzl do kalhot, trhnutím pevně utáhl šňůru v pase, rozhlédl se, kde nechal košili. „Co do <emphasis>mě</emphasis> vje­lo?“ opakoval hlasitěji a cpal paži do plátěného rukávu barvy khaki. „Nic. <emphasis>Já</emphasis> jsem v pořádku.“ Ukázal na holo­gram. „<emphasis>Tohle</emphasis> je ten problém. Ostrov se každou chvíli roztrhne... rozpadne se na kousky!“</p>

<p>„To není žádné tajemství, kamaráde. Mluví o tom všichni a všude.“ Ušklíbla se. „Chceš říct, že o mě ne­máš zájem?“ Nestačila se ani nadechnout a už byl u ní a líbal ji s tvrdou, neúprosnou touhou.</p>

<p>„To by ti mělo jako odpověď stačit. Chci tě všude, kde jen budu, Lanie - jen tady ne.“ Stáhl jí široké brýle zpátky na oči a krátce ji vzal kolem ramen. „Odvezu tě pryč z tohohle prokletého ostrova, a to zatraceně rych­le!“ Otočil se zpátky ke stolu a prohraboval věci pohá­zené na desce ve snaze objevit své ochranné brýle.</p>

<p>„Nejspíš jsi přeslechl, co jsem říkala.“ Chytila klo­bouk, který Dan sebral se stolu a hodil po ní. „Od vče­rejšího večera na tomhle bohem zapomenutém místě pracuji, stejně jako ty. Patřím k výzkumnému týmu a dělám s vámi v terénu, dokud nenadejde čas vrátit se zpátky do Nadace, a pak budu pracovat bok po boku s tebou, chlapče.“ Zavrtěla hlavou. „Prostě to nechápu. Crane říkal, že na místo animátora jsi mě doporučil ty.“</p>

<p>„Před pár týdny se mě ptal, jestli nevím o nějakém dobrém synnoetickém animátorovi. Samozřejmě jsem si vzpomněl na tebe, ale Crane se mi nikdy ani slovem nezmínil, že by tě chtěl zaměstnat, natož přivézt sem. Kdybych byl věděl, že...“</p>

<p>„Tak dost. Jsem profesionál a jsem dospělá, jestli sis náhodou nevšiml. Mluvíme o mém rozhodnutí, o mé práci, mém životě...“</p>

<p>Prudce zvedl hlavu. „Nemáš nejmenší tušení, do če­ho jsi spadla, když jsi přijela na Sado. Crane nazývá tu­hle operaci První Mobilní. Všichni ostatní tomu říkají Deathville. Náš šéf je absolutní cvok, pokud ti to nedo­šlo, a obklopuje se dalšími blázny... lidmi, co to nema­jí v hlavě v pořádku, odpadlíky z univerzit, podivíny a fantasty.“</p>

<p>„Někdo by mohl říct, že to jsou tvořiví eklektici s nadprůměrným IQ. Možná se setkávají s neporozumě­ním, ale mají talent a inteligenci - zrovna tak jako Cra­ne.“</p>

<p>Odfrkl a obrátil se zpátky ke stolu. „Ano, to jistě.“ Konečně našel brýle a nasadil si je, vzal Lanie klobouk z ruky a narazil jí ho na hlavu. Chytil ji za ruku a postr­čil ven ze stanu. Vynořili se do nehybného, vlhkého vzduchu uprostřed stanového městečka, které se topilo ve všudypřítomném studeném bahně. Místní obyvatelé řídkému blátu přezdívali Craneova břečka.</p>

<p>Atmosféra přímo jiskřila napětím. Tábor byl přecpa­ný lidmi - všude pobíhali dobrovolní záchranáři, stu­denti-praktikanti, chlápci od novin s kamerami upevně­nými na přilbách, hodnostáři, kteří přijeli na návštěvu, místní lidé najatí Cranem. Všichni chodili zahalení jako mumie na ochranu před sluncem. Newcombe byl díky svému africkému původu vybaven dostatkem melani­nu, aby se nemusel obávat vražedných UV paprsků ­jedna z mála výhod, kterým se černoch může těšit ve světě bílých.</p>

<p>Okolo právě projížděl vozík s kávou a rýžovými ko­láčky. Newcombe zastavil obsluhu, vzal si pohárek ká­vy a přidal plnou lžičku dorphu. Lačně se napil a cítil, jak se ostří jeho hněvu, namířené proti Craneovi, oka­mžitě otupilo. Povzdechl si úlevou, že se zbavil útoč­ných, nebezpečných emocí. Teď mohl v klidu přemýš­let, mohl se pokusit pochopit, proč se Crane rozhodl poslat Lanie na Sado. Možná se tak svým osobitým způsobem snažil vylepšit Newcombův přístup k věci a zvednout mu morálku, která za poslední rok, kdy pra­covali společně, nebezpečně poklesla. Newcombovi nejvíc vadila věčná karnevalová atmosféra, kterou Cra­ne kolem sebe šířil, stejně tak v Nadaci v horách kousek za Los Angeles jako při výpravách do terénu; nemohl však očekávat, že by to Velký šéf snad pochopil. Dejme tomu, že Crane v tomto případě také neporozuměl lid­ské povaze a domníval se, že Newcombovi pomáhá, když dopraví jeho milovanou na nejnebezpečnější mís­to na Zemi.</p>

<p>„Je to tak... tak barevné,“ vydechla Lanie. „Opravdu fantastické. Ty odstíny modři a červené stany...“ Zved­la oči k blankytné obloze. „A k tomu barvy všech těch balonů a vrtulníků tam nahoře.“</p>

<p>„Jak ses sem vlastně dostala?“ Newcombe si prorazil cestu houfem dobrovolníků z Červeného kříže a zadíval se na zdroj zvonivých úderů, které ho ráno vyrušily ­studenti tu spojovali a zatloukali hluboko do země další a další díly titanových tyčových sond.</p>

<p>„Zpravodajskou helikoptérou.“ Lanie teď mluvila stejně napjatě jako Newcombe. Všichni psi v táboře za­čali náhle výt strachy; zesílila hlas, aby překřičela hluk. „Lidé se sem slétají ze všech stran kvůli Craneovým ‘pěti znamením‘. Co to má být?“</p>

<p>Newcombe její otázku přeslechl. Pozorně sledoval studenty, kteří právě zasouvali do trubek zatlučených v zemi dlouhou anténu, podobnou kartáči. „To je tvoje nádobíčko?“ zeptal se.</p>

<p>„Ano. Ty kartáčky jsou elektronická čidla, která měří maximální minutové hodnoty vibrací nejmenších částe­ček půdy. Crane chce porozumět tomu, co cítí rozdrce­ná hornina, co cítí voda a skály.“</p>

<p>„Aha... o tom už jsem slyšel.“ Obrátil se k ní, k ano­nymní tváři ukryté pod brýlemi a širokým kloboukem. „Podívej, Lanie, říkám ti, že Crane je cvok. Šíří kolem sebe ty bláznivé představy o splynutí s ‘životní zkuše­ností‘ Země - ať už to znamená cokoli.“ Opsal paží ši­roký kruh, do kterého zahrnul dlouhou řadu sondova­cích tyčí napojených na počítačové centrum pod přístřeškem ze silných, věkem popraskaných klád. „Tohle všechno je zrovna takový nesmysl.“</p>

<p>„Z takových <emphasis>nesmyslů, </emphasis>jak říkáš, se skládá moje kari­éra,“ opáčila ledově. „Craneova nadace financuje <emphasis>tvoje </emphasis>sny. Tak proč by nemohla platit taky moje.“</p>

<p>„Moje sny jsou realistické!“</p>

<p>„A ty můžeš jít rovnou ke všem čertům.“ Otočila se a odešla.</p>

<p>„Dobře... No tak dobře,“ čvachtal bahnem, aby ji do­honil. Chytil ji za paži a otočil k sobě. „Dobrá, omlou­vám se. Můžeme začít znova?“</p>

<p>„Možná.“ Na rtech jí zahrál náznak úsměvu. „Neod­pověděl jsi mi na otázku. Co je těch pět znamení, která každého tak fascinují?“</p>

<p>„Ukážu ti to,“ slíbil. „A pak pojedeš odsud.“</p>

<p>Lanie se ani neobtěžovala protestovat. Rozhodla se na ostrově zůstat, a tím byla pro ni věc vyřízena.</p>

<p>V tu chvíli se ve zmatku mezi lidmi, kteří pobíhali před výpočetním střediskem, objevil nízký nákladní elektromobil, od kol mu stříkalo bahno. Vzadu na plo­šině ležela drátěná posada plná živých kuřat. Burt Hill, podle odznaku připnutého vysoko na rukávu křiklavě zbarvené košile člen Craneova týmu, vystrčil z okénka vozu tvář zarostlou mohutným plnovousem. „Hej, dok­tore! Mrkněte se na tohle!“ Ukázal palcem dozadu na plošinu.</p>

<p>Okolo se okamžitě natlačil houf lidí. Vrčely kamery, už tak citelné napětí teď dosáhlo téměř hmatatelné úrovně. Newcombe se prodral davem až k Burtovi, kte­rý se soukal z kabiny. Jedině horní polovinu obličeje neměl chráněnou oděvem nebo hustými vousy; tváře se mu leskly silnou vrstvou anti-UV krému. Newcombe se zadíval na posadu: kuřata se bezhlavě vrhala proti pleti­vu a snažila se za každou cenu uniknout. Vzduchem lé­talo peří, ozývalo se divoké kdákání a pleskot křídel.</p>

<p>„Zvířata to vědí, že?“ Lanie stála Newcombovi po boku.</p>

<p>„Ano, vědí to.“ Obrátil se k Burtovi. „Potřebuju tvůj auťák.“</p>

<p>„Klidně, Dane, poslužte si. Co ještě?“</p>

<p>„Pusť ta kuřata,“ navrhl Newcombe. Vyhoupl se na sedadlo, Lanie oběhla elektromobil a vyskočila vedle něj.</p>

<p>Hill otevřel klec, peří se rozlétlo na všechny strany. Ptáci se drali ven, poletovali mezi překvapenými zvě­davci, kteří se urychleně dali na ústup.</p>

<p>„Jo, Burte,“ křikl Newcombe pootevřeným okénkem, „vezmi si to tu na povel. Nikdo se nesmí potulovat mi­mo vymezené bezpečnostní zóny. Přijdeme o nějakého novináře a celá akce půjde k čertu.“ Newcombe aktivo­val pohonnou jednotku elektromobilu a otočil vůz.</p>

<p>„Jasně, doktore!“ zavolal za nimi vousatý muž. „Zů­stávejte ve stínu!“</p>

<p>„Co tady má na starosti Burt Hill?“ vyzvídala Lanie, trochu rozmrzelá, že ji Newcombe nepředstavil.</p>

<p>„Je to Craneův velící důstojník, šéf bezpečnosti, ma­jordomus... cokoli. Pro Cranea i pro Nadaci je prostě nepostradatelný.“</p>

<p>„A kdepak Crane objevil takový poklad?“</p>

<p>Newcombe se zachechtal. „Nebudeš tomu věřit. Cra­ne vytáhl Burta ze skupiny pacientů v léčebně pro du­ševně choré. Namluvil tomu jejich hlavnímu cvokaři, že potřebuje pro svou organizaci dobrého paranoidního schizofrenika. Mají ohromný cit pro detaily, víš, a strašně dbají na bezpečnost.“</p>

<p>„To trochu přeháníš.“</p>

<p>Zasmál se. „Zeptej se Cranea. Tak mi to vykládal. Ať už je to pravda nebo ne, Crane se s Burtem sblížil víc než s kýmkoli jiným z týmu.“</p>

<p>Pod koly čvachtalo bláto. Náklaďák se prohnal tábo­rem, Newcombe doplnil navigační program a nasměro­val vůz ke starému dolu. Bez ohledu na působení dorp­hu byl neklidný a napjatý - a nenáviděl sám sebe za to, že ho vzrušuje představa nadcházející katastrofy. <emphasis>Za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>race</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ě, nejsem o nic lepší než Crane, ten bodrý chla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pík Crane. </emphasis>Náklaďáček se houpal a poskakoval po praš­né, kamenité cestě. Zlatavá nádhera nedohledných polí kvetoucího celíku, mezi kterými projížděli, způsobova­la, že se Newcombe cítil ještě víc znechucený sám se­bou. Jsou-li jeho výpočty správné, a on si byl zatraceně jist, že ano, pak tohle všechno okolo - sytě zelené listo­ví, jasně žluté květy, staré stromy daleko na obzoru, ohýbané větrem, lidé na ostrově - to vše se za pár hodin změní zpět v zárodečnou protoplazmu. Schoulil se na sedadle, bradu opřenou o hrudník, a litoval, že si do ká­vy nepřidal ještě jednu plnou lžičku dorphu.</p>

<p>„Předpokládá se, že budu držet pusu a krok,“ ozvala se najednou Lanie, „nebo se tě smím zeptat, jak ses měl posledních šest měsíců?“</p>

<p>Napřímil se a pokorně na ni pohlédl. „Promiň, za­myslel jsem se. V L.A. to bylo... trochu silné.“</p>

<p>„Chápu to tak, že ses mě snažil vytěsnit ze svého ži­vota.“</p>

<p>„Až moc mi na tobě záleží,“ vyhrkl. „Nesnáším u se­be takovou slabost.“</p>

<p>„Dobře, tohle mám asi chápat tak, že ses mi vyhýbal, protože mě nedokážeš ovládnout.“</p>

<p>Škubl rty. Byla to pravda. „Do hor by ses se mnou stej­ně nepřestěhovala. A nezačínej zase se svou ‘kariérou‘.“</p>

<p>„To zní fér.“ Usadila se pohodlněji a začala se rozhlí­žet po krajině. „Žije na ostrově vůbec někdo? Připadá mi neobydlený.“</p>

<p>„To ani zdaleka,“ odpovídal Newcombe zvolna. „I když tady není zrovna přelidněno.“ Mávl rukou smě­rem ke vzdálenému vrcholku. „To je Mount Kimpoku, tam bydlel ve své chatě buddhistický mnich Nichiren. Předpověděl <emphasis>Kamikaze,</emphasis> ‘božský vítr‘, který zničil loď­stvo chána Kublaje. Je tu taky někde palác exulantů, ale neviděl jsem ho. Moc práce. Většina obyvatel ostrova žije v rybářské vesnici na východ od tábora, jmenuje se Aikawa. O kousek dál postavili turistické centrum, kde je divadlo, zaklínači duchů a tak. Aikawanům jsme se zpočátku zamlouvali, hlavně proto, že u nás dostali prá­ci. Teď nás nenávidí.“</p>

<p>„Nenávidí?“</p>

<p>Vůz zabočil do kamenitého úvozu, který se svažoval z pláně dolů do nížiny a mířil k cypřišovému a bambu­sovému háji. V protisměru je minul stařičký džíp, řidič houkal a mával a jeho pasažéři, samí zvědavci s kame­rami, se po nich ohlíželi.</p>

<p>„Měla by sis konečně začít lámat hlavu s tím, na co ses vlastně dala. Crane je prorokem zkázy, lásko. Už čtyři týdny před celým světem prohlašuje, že ostrov Sa­do bude zničen zemětřesením. Lidé, kteří tu žijí, si ča­sem začali myslet, že Crane nosí smůlu a že se snaží zlikvidovat i ten nevelký turistický ruch, který tu měli. Už dlouho nás žádají, abychom odešli. Začíná to tu být ošklivé.“</p>

<p>Lanie zvažovala jeho slova, zavrtěla hlavou. „To ne­chápu. Proč nejsou rádi, že je varoval?“</p>

<p>„Vážně čekáš, že se prostě seberou a všechno opustí - domov, práci? A kam mají jít, kde to mají přečkat ­jestli vůbec bude na co čekat, až všechno skončí?“ Za­mířil s elektromobilem k prostorné mýtině, kde už par­kovaly desítky helikoptér a pozemních vozidel. „Ta za­tracená vláda ‘není přesvědčena‘, že tady dojde ke katastrofě, takže se nebude namáhat s přesidlováním. Tihle prostí lidé nemohou dělat skoro nic - jen nenávi­dět posla zkázy. Vzhledem k tomu, že predikce ze­mětřesení není exaktní věda...“</p>

<p>„Ale Crane se snaží z ní exaktní vědu udělat.“</p>

<p>Newcombe opět přejel prsty po ovladači. Vůz zasta­vil vedle vrtulníku japonských zpravodajů a motor zti­chl. Nad nimi kroužilo ve vzduchu hejno pestrobarev­ných helikoptér, předháněly se a vytlačovaly, každý se snažil urvat co nejvýhodnější pozici.</p>

<p>„Crane je maniak... chtivý peněz, moci...“</p>

<p>„Dane,“ zarazila ho Lanie, „co je to s tebou? Nedoká­žeš ani otevřít pusu, aby ses nenavážel do Cranea.“ Za­mračila se, vzpomínala na vzkazy, které jí nechával, na dlouhé diskuse po E-mailu, které spolu vedli, když Dan u Cranea nastoupil. Tenkrát ho obdivoval a respektoval, nesmírně si vážil toho, že mu Crane dal naprosto vol­nou ruku a nechal ho pokračovat ve vlastním rozpraco­vaném výzkumu. Možná se z familiárnosti zrodilo opo­vržení? Nebo spolu začali natolik soupeřit, že...</p>

<p>„Tady je ten důl. Crane bude uvnitř.“ Newcombe uká­zal na velkou jeskyni asi o padesát stop dál. Vchod byl té­měř zablokován davem lidí, kteří se hemžili okolo.</p>

<p>Lanie vyskočila z vozu a dlouhými kroky hbitě vyra­zila k jeskyni. „Nemůžu se dočkat, až uvidím tu novo­dobou legendu,“ prohodila přes rameno k Newcombo­vi, který se zachmuřenou tváří klusal za ní. Zarazila se a obrátila se přímo k němu. „Musím se tě zeptat ještě na něco. Skutečný důvod, opravdový. Proč Cranea tolik nenávidíš?“</p>

<p>V jiném čase a na jiném místě by Newcombe nejspíš neměl chuť odpovědět přímo. Ale dnes, když přemýšlel o tom, co muselo přijít, nemohl jí říct nic jiného než pravdu. „Když jsem se nedávno podíval do zrcadla,“ ře­kl tiše, „uviděl jsem v něm Craneovu tvář.“</p>

<p>Lewis Crane byl sám. Stál s rukama založenýma za zá­dy a pečlivě si prohlížel rytiny na stěnách vytěženého zlatého dolu. Kresby a nápisy, vyryté tady před stovkou let trestanci odsouzenými k nuceným pracem, zobrazo­valy drsný život galejníků v dolech Aikawy - dřinu, boj a utrpení, bez možnosti volby, jen pokračovat nebo zemřít. <emphasis>Neliší se to zas tak moc od mého života</emphasis>, pomys­lel si. <emphasis>Já jsem se k tomu je</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis> odsoudil sám</emphasis>.</p>

<p>„Promiň, že ruším.“ V audioimplantátu se ozval hlu­boký, znělý hlas Sumi Chana. „Ale opravdu se budeš muset vzdát rozjímání nad časem dávno minulým.“</p>

<p>„Zrovna teď?“ zareagoval Crane rozmrzele. „Copak je, podařilo se ti už tu divokou hordu zorganizovat?“</p>

<p>„Ne docela, ale sehnal jsem je dohromady a už se ne­mohou dočkat, až si tě poslechnou.“</p>

<p>„Až si mě poslechnou... nebo až mě snědí zaživa?“</p>

<p>„Crane, tohle je vážné. Bude to dneska, nebo ne?“ vyptával se Sumi neklidně. „Tohle není chvíle vhodná k tomu, aby člověk ztrácel hlavu. Teď ne. Říkal jsi, že to bude představení, velké divadlo, které nám vynese peníze pro Nadaci, pro výzkum.“</p>

<p>Sumi Chan patřil ke Craneovým nejdůležitějším spo­jencům. Jako výkonný ředitel pobočky Světového vý­zkumného ústavu geologie a mineralogie ve Spojených státech dokázal drobný mladík prosazovat návrhy Na­dace a získávat finanční krytí pro její činnost, často s překvapující rychlostí a v těch nejobtížnějších pod­mínkách.</p>

<p>„Předvedeme jim takovou atrakci, že to zbourá di­vadlo.“</p>

<p>Sumi zasténal. „Ale jestlipak bude to bourání ještě dneska?“</p>

<p>„Neztrácej víru a hlavu vzhůru. Jsme na prahu usku­tečnění jednoho snu. Brzo už nikdo nepomyslí na ze­mětřesení, aniž by si současně nevzpomněl na mě.“</p>

<p>„Doufám že ne jako na vtip století.“</p>

<p>„Každý z nás je v podstatě vtip století,“ zabručel Cra­ne. „Budeš se dívat s námi z první řady?“</p>

<p>Sumi si odkašlal. „Zůstanu ve své helikoptéře.“</p>

<p>Crane se uchechtl. „Máš mě rád. Myslíš, že jsem gé­nius. A stejně mi nevěříš.“ Vydal se úzkou těžní chod­bou k východu, kde prosvítaly sluneční paprsky. „Jed­noho dne se budeš muset něčemu zaprodat docela a beze zbytku.“</p>

<p>„Obrátil jsem se na své předky, doktore Crane, a ti mi poradili něco jiného. Budu to raději pozorovat shora.“ Crane měl pocit, že zaslechl, jak se Sumi uchichtl. „Kro­mě toho jsem tě nechal pojistit na pořádné peníze.“</p>

<p>V ústí jeskyně se Crane zastavil, skryt ve stínu, a roz­hlížel se po moři zahalených postav. „Jsi připraven se proslavit?“</p>

<p>„Budu první, kdo z tvého úspěchu něco získá.“ Sumi se teď zachechtal nahlas a sotva dozněla ozvěna jeho smíchu, přerušil spojení.</p>

<p>Crane si připravil obvyklou pózu určenou pro novi­náře, masku neškodného diktátora. Nasadil si brýle, přetáhl přes hlavu kapuci a vykročil do ranního jasu. Levou ruku si zastrčil do kapsy bílé kombinézy; ovlá­dal ji jen ze třetiny a kdyby se mu při rozhovoru bez­vládně houpala po boku, mohlo by to působit jako známka slabosti.</p>

<p>Tisk vyrukoval v plné zbroji. Planinu před jeskyní zaplnili zástupci nejméně čtyřiceti různých agentur. Čtyřicet oken do světa... a než skončí dnešní den, svět bude omráčen a zmaten. Právě se chystal předstoupit před nedočkavý dav, když koutkem oka zahlédl New­comba ve společnosti neznámé ženy, pravděpodobně nové animátorky; prodírali se mezi novináři. Žena se k němu dostala první.</p>

<p>„Slečna Kingová, nemýlím-li se?“ Crane jí potřásl rukou v rukavici.</p>

<p>„Opravdu k tomu dojde dneska?“ Bez váhání přesko­čila konvenční zdvořilosti a prozradila tak své vzrušení.</p>

<p>Zdvihl si brýle a zamrkal do světla. „Jestli ne, tak máme pořádný problém. Dobře, že jste tady.“</p>

<p>Newcombe se vecpal mezi ně, tváří v tvář svému nadřízenému. „Proč jsi ji sem vzal?“</p>

<p>„Aby pro mě pracovala,“ odpověděl klidně Crane. „A teď, když dovolíš...“</p>

<p>„Pošli ji do něčí helikoptéry. Nechci, aby byla na ze­mi, až to začne.“</p>

<p>Crane skryl oči za brýlemi. „Patří do týmu. Bude dě­lat to, co ostatní.“</p>

<p>Lanie tahala Newcomba za ruku. „Dane...“</p>

<p>„Tak dává výpověď. Nepatří do týmu.“</p>

<p>Crane se usmál. „Nevěříš vlastním výpočtům, Da­ne?“ Nečekal na odpověď a obrátil se k Lanie. „Dáváte výpověď, doktorko Kingová?“</p>

<p>„To tedy zaručeně ne.“</p>

<p>„Výborně,“ prohlásil Crane. „Konec diskuse.“ Uká­zal na Newcomba. „Dobře víš, že na hádky není čas. Cítíš to?“</p>

<p>Newcombe kývl, čelisti pevně sevřené. „Tohle je vů­bec nejhorší místo.“</p>

<p>„Správně.“ Crane jasně naznačil, že rozhovor je u konce. Svižně vykročil kupředu a oslovil dav. „Staří Japonci,“ začal bez dlouhého úvodu, „nazývali ze­mětřesení <emphasis>namazu</emphasis>. <emphasis>Namazu</emphasis>... obrovitý sumec. Bůh Ka­šima ho uvěznil pod velikým kamenem, který měl záz­račnou moc. Říkalo se mu klíčový kámen. Když bůh na okamžik polevil v pozornosti, nebo z nějakého jiného důvodu uvolnil sevření, <emphasis>namazu</emphasis> se začal divoce zmítat. Zemětřesení.“ Na okamžik se odmlčel. Ztichlé publi­kum mu zaujatě naslouchalo. „Existovalo samozřejmě mnoho lidí, kteří nehodlali jen pasivně přihlížet zkáze a tak se pustili s gigantickým sumcem do boje. Bohužel nejen <emphasis>namazu</emphasis> sám je velice mocný, ale má také spojen­ce. Velice mocné spojence, jak se zdá, kteří neváhají přispěchat mu na pomoc. Překvapuje vás, že jeho spo­jenci byli místní tesaři a umělci - všichni ti, kteří mají z následků zemětřesení zisk?“ Crane zdvihl výrazné obočí pod úzkými brýlemi. „Což jen dokazuje, že za posledních tisíc let se mnoho nezměnilo.“</p>

<p>Smích novinářů se mísil s bzučením desítek kamer. Crane se usmíval a čekal, až se jeho posluchači znovu utiší. „Předpokládám, že první pokusy předpovídat ze­mětřesení sahají až do doby, kdy člověk poprvé ucítil, jak se mu půda zachvěla pod nohama. Takové věštění bylo po dlouhou dobu doménou šamanů a nejrůznějších Kassander, a také v našem století dlouho zůstávalo stra­nou zájmu vědců a odborníků... až do onoho osudného zlomu v lidských dějinách.“</p>

<p>Ještě než Crane stačil vyslovit jméno té děsivé udá­losti, z davu se ozvala rituální odpověď na vyslovenou narážku: dlouhé, hluboké zasténání, znějící mantra ná­sledovaná bezvýraznou druhou slabikou. Aaahh-men.</p>

<p>„Ano,“ Crane si troufl pokračovat. „Uskutečnění plá­nu Masada způsobilo, že podobně jako mnoho dalších věcí se i výzkum predikce zemětřesení stal záležitostí životně důležitou a neobyčejně naléhavou. Přesto až doposud nebylo možné přesně předpovědět pohyby zemské kůry. Stojím tu teď před vámi, abych oficiálně a jednoznačně shrnul to, o čem jsme diskutovali celé dlouhé čtyři týdny, co jsme tady: Ještě než skončí tento den, zemětřesení o síle sedm až osm stupňů Richterovy stupnice zničí převážnou část ostrova Sado a celou ves­nici Aikawa.“</p>

<p>Mezi novináři to hlasitě zašumělo. Crane jim dopřál několik vteřin na reakci a pak mávl rukou, aby si zjed­nal ticho. „Jak je možné, že jsem schopen předpovědět otřesy s takovou přesností? To by byla dlouhá a kom­plikovaná historie. Máme teď čas zmínit se jen o něko­lika nejdůležitějších bodech. Můj hlavní asistent a kole­ga, kterého si velice vážím, doktor Dan Newcombe, mi připomíná, abych vám sdělil, že tady nejsme na bezpeč­ném místě...“</p>

<p>Znovu se ozval smích, ale tentokrát naplněný nervo­zitou, se slabými náznaky hysterie.</p>

<p>„Přesto nám ještě zbývá několik minut, než se bude­me muset vydat do bezpečnostní zóny, vytyčené dokto­rem Newcombem. Tento čas využijeme k tomu, aby­chom si objasnili některé základní věci.“ Crane cítil pulzační záchvěvy, ale věděl, že je jediný. „Nejprve se půjdeme podívat na studnu, ze které brali vodu vězni, kteří tu před více než sto lety pracovali ve zlatém dole. Doktor Newcombe vám cestou stručně vysvětlí, co nás dnes čeká.“</p>

<p>„Věda znamená výzkum,“ začal Newcombe. Crane zaregistroval v jeho hlase autoritu, která vždycky prora­zila na povrch, kdykoli mohl Dan manipulovat lidmi. „Tím, že studujeme minulost, poznáváme budoucnost. Známe geologickou stavbu dané oblasti, analyzovali jsme minulá zemětřesení v podobném terénu. Výsled­kem je systém, který jsem nazval seismická ekologie, zkráceně S-ekologie. Je to způsob, jakým zemětřesení přetváří daný ekosystém. Na základě matematických závislostí jsem vypočítal účinky zemětřesení o síle se­dmi stupňů Richterovy stupnice, s centrem v Kurilské subdukční zóně dvacet kilometrů od tohoto ostrova, a na planině nad námi jsem vyznačil území, které by zřejmě nemělo být zemětřesením zasaženo. Než pro­puknou první otřesy, měli bychom být všichni tam na­hoře, ne dole v údolí.“</p>

<p>„Některé naše technologie mohou navenek působit dojmem černé magie,“ vložil se mu do řeči Crane. Zjednodušoval, jako vždycky všechno zjednodušoval. „Mnohé postupy jsou však stejně staré jako civilizace sama. Existuje pět znamení blížícího se zemětřesení, která se projevují ve studni. Postupně se všichni podí­vejte, a já vám o nich zatím povím.“</p>

<p>Lidé se seřadili do zástupu, strkali se, nedočkavě se nakláněli přes roubení. Slunce mezitím vyšplhalo dost vysoko, aby do studny dopadalo skrovné světlo. New­combe se posunul blíž ke Craneovi.</p>

<p>„Musíme ty lidi hned dostat pryč,“ zasyčel. Chytil Cranea za loket zdravé ruky. „Mám dojem, že jsem zrovna cítil další záchvěv.“</p>

<p>„Správně,“ usmál se Crane. „Ale náš sumec stále če­ká, stále se jen protahuje. Ještě pár minut, a pak je od­tud odvedeme.“</p>

<p>„První znak... rostoucí zakalení vody.“ Crane zvýšil hlas, aby přehlušil tlumený hovor okolo. „Dále víry... bublání...“</p>

<p>„Přesně jako tady!“ ozvala se jedna z žen zajíkavě, hlasitě.</p>

<p><emphasis>Výborně. Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> je mám</emphasis>, pomyslel si Crane. Pokračo­val. „Prudké změny úrovně hladiny. Co se toho týče, hladina je dnes o osmnáct palců níž než byla včera při posledním měření.“</p>

<p>„A konečně,“ vytahoval vzhůru silný vlasec s připev­něným hrnkem, „voda získává nahořklou příchuť.“</p>

<p>Podal šálek muži s 3-D kamerou na přilbě a gestem ho vybídl, aby se napil. Kameraman obezřetně usrkl, rozkašlal se a vodu vyplivl.</p>

<p>„Hořká.“ Crane ztlumil hlas a dodal: „Existuje staré přísloví, které se vztahuje na život i na zemětřesení: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Gigantický mlýn matky Země a jeho ohromné mlýnské kolo dnes seme­lou na prach tento ostrov. Neexistuje žádná lidská moc, která by tomu mohla zabránit.“</p>

<p>„Crane!“ ozval se Newcombe důrazně. „Obloha!“</p>

<p>Všichni obrátili pohled vzhůru. Blankyt ranního nebe se s rostoucí elektrickou aktivitou pevniny měnil na ru­dooranžovou. Bylo to tady. Crane cítil, jak zem i vzduch okolo něho pulzují, rozechvívají se jako hu­dební nástroj. Celý svět se pro ně měnil.</p>

<p>„Přátelé,“ prohlásil Crane, „pojeďte co nejrychleji za námi do základního tábora. To je jediné místo, kde bu­dete v bezpečí. Kdo tady má helikoptéru, může všechno pozorovat ze vzduchu. Určitě to bude... fascinující po­dívaná. Jdeme!“</p>

<p>Rozběhl se s Newcombem a Lanie k náklaďáku, dív­ka se vecpala mezi ně na úzké sedátko.</p>

<p>„Proboha, to je ale o vlas,“ vydechl Newcombe. Stis­kl ovladač a elektromobil vyrazil na plný výkon do kopce, ostatní vozidla se v nepořádku škrábala za ním, všude stříkalo bahno. Newcombe se ohlédl na Lanie. „Pořád tě ještě můžeme dostat do helikoptéry.“</p>

<p>„Nestarej se, doktore.“ Ani na něj nepohlédla. „Mám naprostou důvěru ve tvé výpočty.“</p>

<p>„Je to dobré drama,“ pochvaloval si Crane. „Lidé pr­chají v závodě o život, ženou se k jedinému bezpečné­mu útočišti, do bezpečí, které jsme jim poskytli my. Tohle se bude skvěle vyjímat.“</p>

<p>„A co vesničané?“ ptala se Lanie. „Nemůžeme je ta­ké varovat?“</p>

<p>„Celou dobu nedělám nic jiného.“ Crane se na ni ohlédl a pousmál se, když viděl, jak zčervenala vzruše­ním. „Před třemi dny mě z Aikawy vyhodili a pohrozili mi, že jestli se ještě vrátím, zavřou mě do vězení. Jejich osud je neodvratitelný.“</p>

<p>„Přece musí být něco, co bychom mohli podnik­nout.“</p>

<p>Crane pohlédl na hodinky. „Zbývá nám přibližně sto dvacet sekund. Sem s vašimi návrhy. Uvítám každý do­brý nápad.“</p>

<p>Lanie horečně uvažovala, ale nepodařilo se jí z divo­ce vířící změti úvah v hlavě vyždímat ani jednu kloud­nou myšlenku. Položila dlaň Newcombovi na paži. „Dane?“</p>

<p>Elektromobil se zmítal ze strany na stranu, jak se rval úvozem do kopce, a Newcombe měl plné ruce práce s řízením. Konečně se mu podařilo odpovědět. „Jsme tu proto, abychom se dívali, jak lidé umírají,“ pronesl chladně. „Aby Craneova nadace získala víc peněz na výzkum.“</p>

<p>Lanie zalapala po dechu, jako by ji udeřil, a rychle pohlédla na Cranea ve snaze zachytit jeho reakci. Vy­padal dokonale klidný, jako by se ho Newcombova po­známka vůbec netýkala.</p>

<p>„Má pravdu,“ odpověděl. Nezmínil se o tom, co mu právě blesklo myslí: v Newcombově společnosti si uvě­domil, že součástí jeho vlastní povahy je určitá dávka fatalismu. Měl podezření, že je to vlastnost, ke které se Newcombe nikdy nedopracuje. Přesto věděl, že jsou si navzájem velmi podobní. Oba pociťovali hrůzu, ale současně také jásavé vzrušení nad tím, co mělo přijít. Bylo to stejně odporné jako paradoxní.</p>

<p>Elektromobil prosvištěl táborem a hnal se směrem k Japonskému moři. Craneova levá paže cukala a pul­zovala jako bijící srdce; v duchu viděl záblesky obrazů dávno minulých - hroutící se budovy, lidé uvěznění ve vlastních domech, žár ohnivých bouří. Bolest a zmatek hrozily, že ho přemohou. Sbíral všechny síly, aby doká­zal bojovat se svými démony, aby utlumil jejich běsně­ní a otupil ostří pochybností.</p>

<p>Newcombe dojel na dvacet stop od okraje, kde plani­na prudce spadala až k moři vlnícímu se hluboko pod ní, a zastavil. Crane slyšel vzdálené dunění a věděl, že jim zbývá sotva minuta. Vyskočil z elektromobilu, my­sl naprosto ovládnutou, dokonale soustředěný. Okolo brzdily další vozy, pláň zaplnil houf lidí.</p>

<p>Společně s Newcombem a Lanie zamířil k okraji úte­su a pohlédl dolů. O sto metrů níž se mezi skalní stěnou a mořem tísnila vesnice Aikawa. Několik stovek dřevě­ných budov s veselými červenými střechami lemovalo pobřeží podkovovité zátoky. Malebná scéna, klid a mír. Nevelká flotila rybářských bárek už vyplula na volné moře, posádky se určitě dohadovaly, co asi znamená ohnivě červená obloha. Vesničané začínali poslední den svého života stejně jako všechny dny předchozí. Na vrchol útesu doléhal dětský smích, ať už skutečný nebo jen jeho ozvěna v Craneových představách.</p>

<p>„Crane-san.“</p>

<p>Crane se otočil směrem, odkud zazněl rozzlobený hlas. Stál před ním Matsu Motiba, starosta Aikawy, v bezvadně padnoucím černém obleku se stříbrnou vá­zankou, doprovázený dvěma muži v uniformách.</p>

<p>„Dobré ráno, pane starosto.“ Crane pohlédl přes Mo­tibovo rameno na víc než stovku lidí, kteří se tísnili za ním. Dotkl se ikony hlasového zesilovače na svém ko­munikátoru. „Dámy a pánové! Jak vidíte, na planině kolem vás jsou namalované žluté čáry. Ve svém vlast­ním zájmu se držte uvnitř takto vymezené oblasti. V opačném případě nemohu zaručit vaši bezpečnost.“</p>

<p>„Je čas tu hru skončit,“ prohlásil Motiba.</p>

<p>„Naprosto souhlasím, pane. Je čas.“</p>

<p>„Co to?“ zareagoval starosta s nezvyklým sarkas­mem. „Žádné zoufalé žádosti o evakuaci, žádné příšer­né povídačky, které nás mají vyděsit?“</p>

<p>„Už je příliš pozdě,“ odpověděl Crane vážně. „V tu­hle chvíli pro vás nemohu udělat nic víc než pomoci za­chránit ty, kdo přežijí.“</p>

<p>Starosta zhluboka vzdychl a od poručíka v bílé vy­cházkové uniformě s odznakem Liang Int. na rukávu převzal list papíru. „Tohle je naléhavé oficiální komu­niké od vlády z Tokia.“ Podal papír Craneovi. „Musíte okamžitě vyklidit svůj tábor a opustit tento ostrov. Všechny vaše pověřovací listiny jsou od této chvíle ne­platné, všechna povolení byla zrušena.“</p>

<p>Crane potřásl hlavou a pohlédl vzhůru. Obloha byla pl­ná horkovzdušných balonů, mezi nimi se proháněly vrtul­níky, snášely se téměř střemhlav k zemi, natáčely stovky záběrů vesnice. Docela dobře chápal starostovy pocity.</p>

<p>„Slyšíte mě, Crane-san? Musíte odejít, hned.“</p>

<p>Papír se třepotal Craneovi mezi necitlivými prsty. Obrátil oči k moři. Létající ryby, jedna z největších atrakcí Sada, vyskakovaly nad hladinu jako šílené, vr­haly se vysoko na pobřeží.</p>

<p>Pohlédl na starostu. „Je mi to moc líto, pane,“ za­mumlal. „<emphasis>Gomen asai</emphasis>. Osud rozhodl, že vy budete dnes patřit mezi ty, kdo přežijí. Můžete mi věřit, když vám říkám, že to není žádné požehnání.“ Rozhlédl se po pla­nině a oslovil přítomné. „Teď už můžete slyšet vzdále­né dunění. Postavte se co nejblíž k sobě, protože musíte za každou cenu zůstat za vyznačenými liniemi.“</p>

<p>Obrátil se zpátky ke břehu. Cítil rostoucí napětí a str­nulost ve svalech, celé jeho tělo zachvátil stav podobný transu. Hluk a otřesy vnějšího světa se rozplývaly v pustotě bezútěšného ticha, které vládlo uvnitř. Znovu a znovu doháněl sám sebe až na samou hranici zdravé­ho rozumu, rval se se svým strachem a hněvem, čekal, kdy ho démon Země pohltí. Nenáviděl to, co se právě dělo, nenáviděl vášnivě, silou, která by duši mnoha lidí rozervala na kusy.</p>

<p>Stovky metrů od břehu se zrodila vodní smršť, oceán vypěnil, dva tucty gejzírů vyrazily na padesát stop vy­soko do vzduchu. Motiba, který předtím tahal Cranea za rukáv, ztuhl a zíral, neschopen pohybu. Smršť se blí­žila k pobřeží, vybuchovaly vodní víry, a obyvatelé Ai­kawy konečně pochopili, že Lewis Crane není žádný ší­lenec, žádný zlomyslný šprýmař, ale věštec, Kassandra moderní doby, jejíž varování hloupě, slepě, tragicky odmítli vzít na vědomí.</p>

<p>Lodi v přístavu se zmítaly na svých kotvištích, úvaz­ky praskaly, čluny se potápěly a rozzuřené moře je vr­halo do úzkých uliček. Crane si uvědomil, že mu rame­no sevřela další ruka. Mrkl doleva. Elena Kingová se přimkla k jeho ochrnuté paži, ve tváři se jí odrážel šo­kovaný údiv. Necítil její dotek, přestože mu zaryla prs­ty do rukávu, až jí kotníky zbělely napětím. Vodní vír dosáhl pevniny, burácení neustále sílilo, řev vodních spoust se změnil v ohlušivý hlas hromu. Moře se stalo malströmem, který vyplivoval písek vysoko k oranžo­vému nebi. A pak zemětřesení udeřilo.</p>

<p>Nesmírná síla vsála mořské dno do subdukční zóny pod euroasijskou pevninskou deskou, nadzvedla zem­ský povrch, pohltila skrojek pacifické desky a přisunula ho zpět k roztavené výhni zemského jádra. Skalní pod­loží, rozmělněné na prášek, se zhroutilo vlastní vahou; rozsedliny a trhliny na tváři Země se rozšířily v nena­sytná ústa, která pohlcovala balvany, skály, lidi, budo­vy i lodě, všechno, co se ocitlo na dosah jejich rtů.</p>

<p>Planina se divoce vlnila pod nohama a Crane nadevše doufal, že jeho důvěra v Newcomba je oprávněná, že Dan dokázal zmapovat cestu zkázy a vytyčit tak malé bezpečné místo, kde teď stáli. O sto metrů níž vybíhali na ulici vesničané, kteří nebyli rozdrceni nebo zasypáni uvnitř domů, jejich jekot doléhal ke všem, kteří po Cra­neově boku s hrůzou sledovali započatou scénu. Staros­ta křičel. A za nimi se Mount Kimpoku usilovně zveda­la o dalších dvacet metrů, zlatý důl, který Crane opustil před několika minutami, se zhroutil, zavalen kamením, a staré rytiny, poslední připomínka životních osudů těch, kdo tu trpěli, navždy zmizely ze světa. Celé pláty skal vulkanického původu sténaly a řítily se do moře. Všude dokola se rozpadal ostrov Sado.</p>

<p>Vlnění země se změnilo v gigantickou vývrtku, lidé kolem Cranea byli nárazem vrženi na tvrdou kamenitou planinu, vesnice na pobřeží zmizela pod hromadami su­ti a mezi vodní tříští. Šestý největší japonský ostrov se rozpadal a jeho zánik doprovázel mohutný řev, hlas umírajícího zvířete naplněný lítostí a vztekem, hlas, který Craneovi vháněl slzy do očí. Vzpomínal... vzpo­mínal. A věděl, že to, co přijde, bude ještě horší.</p>

<p>Vedle něj zůstala stát jen Lanie, pevně mu svírala pa­ži a ten stisk byl jedinou známkou bezedného strachu, jaký přichází ve chvíli, kdy člověk doopravdy poznává svou bezmocnost. „Odvahu,“ zašeptal jí.</p>

<p>A pak běsnění utichlo a zkáza se zastavila. Devadesát vteřin poté, co všechno začalo, Země ukončila svou proměnu a zavládl klid smrti. Lidé se pomalu začali oklepávat, vstávali, rozhlíželi se v bázni a děsu. Ostrov byl teď o polovinu menší než před půldruhou minutou. Význačné body v krajině zmizely nebo se přesunuly ji­nam. Nic nezůstalo stejné. Nic už nikdy nebude stejné.</p>

<p>Jako zázrakem dole někteří přežili. Také oni se po­malu vzpamatovávali a zvedali. Záchranné týmy už za­hájily přípravy k transportu pitné vody a lékařského materiálu dolů k patě útesu, tam, kde bývala vesnice Aikawa. Motiba, strnulý hrůzou, zíral na pozůstatky svého bývalého života; brýle měl nakřivo, oči rozostře­né, upřené kamsi do ztracena.</p>

<p>„Musím... musím jít,“ pronesl tiše. „Ke svým li­dem... Já musím...“</p>

<p>„Ne,“ zarazil ho Crane. „Tam dolů ještě nemůžete.“</p>

<p>Starší muž si ho nevšímal. Rozběhl se pryč, razil si cestu davem.</p>

<p>„Zastavte ho!“ zařval Crane. „Přiveďte ho zpátky! Zůstaňte všichni na místech! Podívejte se na pobřeží!“</p>

<p>Poslechli ho a podívali se. Japonské moře ustoupilo o stovky metrů, zanechalo po sobě obnažené dno po­kryté zmítajícími se rybami a čluny zabořenými do bah­na. Ostrov čněl vysoko nad vodou, vyschlý a opuštěný.</p>

<p>Dva příslušníci Červeného kříže přitáhli Motibu zpátky ke Craneovi. „Pusťte mě,“ řval teď hystericky a rval se s nimi. „Pusťte, proč mě držíte?“</p>

<p>Crane jemně poklepal roztřesenému muži na rameno a ukázal na východ. „Držíme vás, protože když půjdete dolů, zemřete. Podívejte!“</p>

<p>Ze vzdálenosti několika kilometrů se k ostrovu hnala stěna zpěněné vody... spěchala, aby zaplnila prázdnotu vzniklou tam, kde se Země vzepjala a na okamžik ze sebe setřásla mořské jho.</p>

<p>„<emphasis>Tsunami</emphasis>, dámy a pánové,“ oznámil Crane chladně. Byl si příliš dobře vědom, že objektivy kamer sledují každé jeho hnutí, a měl se na pozoru, aby ani náznakem neprozradil, jaký děs ovládá jeho duši. Teď byl čas mluvit tak, jako by se vůbec nic nedělo - zbývalo snad jen pár minut času. Snad. „Až voda opadne, sejdeme dolů a postaráme se o ty, kdo přežili. Doufám, že i představitelé sedmé velmoci se k nám přidají a přiloží ruku k dílu.“</p>

<p>Obrátil se a viděl, jak Newcombe objal Elenu kolem ramen. Crane jemně uvolnil prsty, které mu ještě stále zarývala do paže, a předal ji Newcombovi úplně. „Dob­rá práce, Dane. Místo jsi vybral dokonale. Jen doufej­me, že jsme dost vysoko.“</p>

<p>„Jak můžeš být tak klidný?“ Newcombovo sebeovlá­dání bylo na cáry, jeho hlas připomínal ryk raněného zvířete. „Tam dole jsou lidé... a umírají.“</p>

<p>„Někdo si musí zachovat chladnou hlavu.“</p>

<p>„Co jsme to za prokleté proroky?“</p>

<p>„Zvykni si na to, doktore. Tohle je jen začátek.“</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>Crane si ho už nevšímal a otočil se k Motibovi, zlo­menému, zoufalému. Starostovi stékaly po tvářích slzy, plakal tiše, bez hlesu. Crane ho objal a pevně sevřel. „Musíte být silný, Motiba-san,“ zašeptal.</p>

<p>„Nechte mě umřít s nimi,“ prosil muž. Vodní stěna se blížila, burácející, ničící vše živé.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Crane prostě. „Někdo musí žít... a pamatovat.“</p>

<p><emphasis>Tsunanii</emphasis> zasáhla napřed pobřeží a udusila křik těch, kteří přežili první díl zkázy... a pak obklopila ostrov Sado ze všech stran jako běsnící moloch, udeřila a stou­pala výš a výš, náraz rozechvěl zemi jako dopad obro­vité boží pěsti. Všichni lidé na planině se rázem obrátili na útěk, prchali v houfu co nejdál, až se hřeben vodní stěny zlomil a voda se přelila přes vršek ostrova, doho­nila je a srazila na zem. Mezi vlnami se zmítaly kusy rozdrcených domů a lidských těl, trosky aut, stromy vy­rvané z kořenů. Moře zvířené a zkalené pozůstatky ži­vota Cranea zavalilo, otloukaly ho úlomky prken a trá­mů. Po prvním náporu se ukázalo, že voda je poměrně mělká. Crane se choulil na rozbahněné zemi mezi lou­žemi, rukama si zakrýval hlavu, zrovna tak, jako když mu bylo sedm let.</p>

<p>Krčil se ve stejné pozici, roztřesený strachem, až vo­da úplně opadla, pak se vyhrabal na nohy a s hrůzou se rozhlížel po planině, pokryté smrtí. Mnozí členové jeho týmu byli zraněni, když přílivová vlna zalila ostrov. Po­všiml si, že příslušníci Červeného kříže se první pouště­jí do práce.</p>

<p>Mnoho lidí se ještě nevzpamatovalo, zvedali se poma­lu, zmatení a omráčení, ale kameramané už byli většinou na nohou a natáčeli, co se dalo. Jako úder blesku zasáhlo Cranea pomyšlení, že tohle je jeho dílo. Dal světu krvavé představení. Dal jim všechno, co mu Sumi poradil, všech­no, co potřeboval, aby získal publicitu, finanční krytí, všechno, co mu zajistí autoritu a důvěryhodnost, aby se mohl věnovat práci, která pro něj znamenala život. A v tomto okamžiku velké tragédie poznal příchuť velké­ho triumfu. <emphasis>Ano</emphasis>, pomyslel si cynicky, <emphasis>hrůza přináší sen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zační náměty. A co může být le</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>šího?</emphasis></p>

<p>Objevil mezi pobíhajícími dělníky Burta Hilla a za­volal ho k sobě. „Zorganizujte záchranné týmy, které se vydají dolů, do toho, co zbylo z vesnice,“ nařídil. „Vez­mi si to na povel.“</p>

<p>„Jasně, doktore.“</p>

<p>Vrátil se na okraj útesu a přidal se k Motibovi, který tam ještě stál. Moře bylo hladké jako sklo, neobyčejně nádherné, lesklo se nejtemnějšími odstíny zelené a modré. Ale tam, kde stávala Aikawa, byla teď jen prázdná pláž, na které neležela jediná loďka, nestála je­diná chatrč, pod vražedným sluncem jiskřil pouze pa­nenský písek bez jediné stopy.</p>

<p>„Je mi to líto,“ řekl Crane tiše ochraptělým hlasem. Motiba zvedl hlavu, po tvářích mu stékaly slzy. „Vím, že bych z toho neměl vinit vás,“ odpověděl. „Ale nemohu jinak.“</p>

<p>Otočil se a odešel a Crane zůstal sám se svými démo­ny. Nikdo se k němu nepřiblížil. Nikdo nevztáhl ruku a nezeptal se, jestli <emphasis>on</emphasis> je v pořádku. Pro lidi, kteří zbyli na planině, byl stejně vzdálený a nedotknutelný jako mrtví kolem něj. Ale v tom se mýlili. Mrtví přinejmen­ším poznali mír.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p><strong>ERUPCE</strong></p><empty-line /><p><strong>Washington, D.C.</strong></p>

<p><strong>1</strong><strong>5</strong><strong>. června 2024, </strong><strong>18:16 hod.</strong></p>

<p>Slunce zapadalo za Washingtonským památníkem a Li Cheun, šéf Liang International na této hemisféře, věděl, že maličtí američtí byrokrati, kteří pro něho pracují, i když si toho možná nejsou vědomi, se během poslední hodiny rozprchli do svých domovů. Pro něho bylo důle­žitější, že se na noc uzavírá severoamerické centrum Liang International. Společnost Liang, stoupající hvěz­da Číny na obchodním nebi, vlastnila Ameriku. Před deseti lety se ve Spojených státech zachytila drápkem, když se jí podařilo vyrvat část obchodní nadvlády Něm­cům, kterým Amerika patřila předtím. Pak se ukázalo, že důsledky plánu Masada daleko předčí veškerou ob­chodní strategii a nemilosrdnou taktiku, kterou snad Čí­ňané naplánovali. Vzniklý radioaktivní mrak a spad způsobený explozemi se přehnal přes jižní, střední a východní Evropu. Jakmile byl Vaterland zničen a po­lovina jeho populace padla za oběť nemoci z ozáření a hladomoru, Liang Int. měla volné ruce a bleskově se zmocnila německého obchodu nejen v Americe, ale na celém světě.</p>

<p>Ted stál Li Cheun uprostřed zešeřelé zasedací síně, ozářené jen světélkující virtuální projekcí Země, která ho obklopovala, a přemítal o svém impériu. Pestré dio­ráma zůstávalo průhledné; viděl přes ně Měsíc, stále v úplňku, inspiraci snílků, ale také objekt žádoucí z mnoha jiných důvodů, a přál si, aby dělníci v dolech Liang Int. tam nahoře neustávali v práci.</p>

<p>Místnost neměla okna. Nebyl tu den ani noc, jen směny. Všechna rozhodnutí, která ovlivňovala obchod­ní život (a mnohdy i samu existenci) Kanady, Spoje­ných států, Mexika a středoamerických kolonií, byla učiněna právě zde. Zbytek Washingtonu - široká ave­nue mezi Kapitolem a Lincolnovým památníkem, Bílý dům a jeho obyvatelé, stovky ministerstev, úřadů a agentur, jejichž sídla se táhla až k okružním bulvárům a dál - to všechno bylo jen pozlátko pro turisty. Liang Int. vlastnila vše a řídila vše... včetně takzvané vlády Spojených států amerických. Prezident Gideon, vice­prezident Gabler, celý kabinet, členové Kongresu a Nejvyššího soudu byli sotva víc než jen zaměstnanci, nastrčené loutky a lokajové. Samozřejmě, udržovali při životě lichotivou iluzi demokratické vlády, ale pořád to byla jen iluze.</p>

<p>Li byl dnes večer roztržitý. V myšlenkách se znovu a znovu vracel k sestřihu videozáznamů, který členové jeho štábu připravili minulou noc a který viděl hned dnes ráno. Lewis Crane a události na japonském ostro­vě Sado. Japonci. Všichni povýšení, většina z nich hlu­páci. V podstatě se o Ameriku dělili s Araby a Židy, ještě v době, kdy existoval Střední východ. Jejich nad­vláda však neměla dlouhého trvání. Přesto se japonské koncerny čas od času pokoušely urvat pro sebe kousek z velkého koláče světového obchodu. Li se ušklíbl a byl vděčný svému předchůdci, bývalému šéfu pobočky Li­ang Int. v severní Americe, že v odpověď na takovou urážku nařídil pokácet dva tisíce růžových sakur vysa­zených okolo zátoky, které Japonci věnovali Američa­nům krátce před koncem minulého století.</p>

<p>„Déšť na středozápadě,“ ozval se Mui Tsao ze same­tové tmy za svým kontrolním panelem. „To pozdrží sklizeň pšenice. Navrhuji, abychom kontaktovali Bue­nos Aires a čerpali z jejich přebytků, dokud se postup sklizně nebude zase shodovat s původním harmono­gramem.“</p>

<p>Oba muži mluvili dokonalou angličtinou. Byl to pro­jev dobré vůle adresovaný místním obyvatelům, přesto­že bylo považováno za samozřejmé, že američtí ob­chodníci a úředníci budou umět plynně čínsky.</p>

<p>„Dobře,“ odpověděl Li. „Zahlédl jsem hlášení o roz­sáhlé epidemii antraxové sněti v jihoamerické oblasti. Zjisti, jestli by neprodali pšenici za dobytek. Dopravu nasměrujeme přes Houston.“</p>

<p>„Co sklady?“</p>

<p>„Použijeme skladiště, kde máme blechy proti bolení hlavy.“</p>

<p>„A co uděláme s nimi?“</p>

<p>„Pošleme je na jih jako součást splátky za pšenici. Než stačí zjistit, o co se jedná, začnou už blechy distri­buovat do obchodní sítě. Nezbude jim pak nic jiného, než pokusit se prodávat za každou cenu, a rozjedou re­klamní kampaň.“</p>

<p>Li slyšel, jak se Mui tiše pochechtává a vyťukává na klávesnici příkazy k uzavření kontraktů, a rovněž se usmál. „Blechy proti bolení hlavy,“ jak se jim říkalo, byly vlastně dávkovače endorfinu; měly za úkol podle napětí krčních svalů rozeznávat počáteční stadium bo­lesti hlavy a okamžitě zaplavit mozkovou kůru endorfi­nem, který migrénu potlačil, ještě než stačila propuk­nout. Jediný problém byl v tom, že mozek si tak oblíbil endorfinové šoky, že inicioval jedno bolení hlavy za druhým jen proto, aby dostal svou dávku, až do úplné­ho vyčerpání implantátu, a pak trestal svého nositele tou nejhorší bolestí, jakou kdy kdo zažil. Jakmile se tohle provalilo, Liang Int. zůstalo na krku sedm skladišť plných neprodejných „blech“.</p>

<p>„Hotovo,“ prohlásil Mui, zuřivě bušící do klávesnice. „A hotovo.“</p>

<p>„Skvělé.“</p>

<p>Li byl šéfem severoamerické pobočky a Mui byl jeho kontrolor, jeho harpyje. Plnil úlohu prvního zástupce, měl za úkol neustále zpochybňovat rozhodnutí svého nadřízeného a prověřovat jejich správnost. Bylo to možná zneklidňující, ale tento systém pozitivně ovliv­ňoval řízení obchodu, a jedině obchod vládl celému světu, celému životu. Pokud by Li nedokázal v přísluš­ném procentu případů dospět ke správnému řešení, Mui by převzal jeho postavení a získal by svoji malou har­pyji, která by ho hlídala. Nebylo to zrovna příjemné po­myšlení a čas od času způsobovalo všem zúčastněným nejednu bezesnou noc. Prospěch koncernu Liang však zůstával za každých okolností na prvním místě.</p>

<p>A o to tady šlo. Bez koncernu by Li nebyl ničím.</p>

<p>Mapa se vznášela kolem, ze světélkujících oceánů vystupovaly kontinenty, trasy obchodních spojení mezi světovými velkoměsty pulzovaly růžově, oblasti sklizní a hladomoru zářily nebeskou modří. Od té doby, co je­dině pole opatřená anti-UV štíty dokázala přežít hněv Slunce a plodit, potrava zůstávala hlavním problémem.</p>

<p>Na třiceti různých místech svítila nehybným karmínem úložiště jaderného materiálu. Radioaktivní zamoření pod­zemních vod prosakovalo jako kapilárami na vzdálenost tisíců mil od původního zdroje. Metropolitní oblasti byly posety značkami zachycujícími pohyb drahých kovů a hotovosti. Obrat spotřebního zboží znázorňovaly houfy malých panáčků, jeden za každý milion lidí. Kódová označení příslušných resortů a výrobků tančila ve vzdu­chu jako zrnka prachu. Počítače na celém světě zazname­návaly úroveň produkce, prostřednictvím statistických operací okamžitě porovnávaly jednotlivé oblasti. Sál za­plňovaly poletující hieroglyfy, které dokázala rozluštit jen hrstka lidí z nejužšího vedení Liang Int. Pokud by někdo z této skupiny odešel jinam než na věčnost, celý systém kódování by byl okamžitě přepracován.</p>

<p>Mrak Masada pulzoval hlubokou matnou černí. Jeho neproniknutelná masa dnes zakrývala Evropu a neustále se přesouvala k východu, hnána vzdušnými proudy. Li pozoroval mrak a znovu si připomněl Lewise Cranea.</p>

<p>Před šesti lety získal Crane Nobelovu cenu za práci, která vycházela z výsledků jeho výzkumu účinků operace Masada, především jejího vlivu na zemětřesení. Zveřejně­ní této zprávy také bezprostředně vedlo k zákazu jakých­koli jaderných zkoušek na Zemi; Crane totiž poukázal na to, že nukleární výbuch může způsobit zemětřesení ve vzdálenosti stovek, dokonce i tisíců mil od místa exploze. Liho podřízení ve svém hlášení uvedli, že podle Cranea bylo zemětřesení na Sadu v podstatě přímým důsledkem destrukce Středního východu ve čtrnáctém roce.</p>

<p>Bylo by možné, uvažoval Li, aby někdo, vybavený Craneovými znalostmi a softwarem, úmyslně způsobil zemětřesení ve vybraných vzdálených oblastech? Za­hnal takovou otázku. Odbočovala příliš daleko od toho, co ho v tuto chvíli nejvíc zajímalo: politika a zisk ­a důvod, proč se Crane prostřednictvím Sumi Chana tak naléhavě snažil s ním spojit. Skutečně, Chan mu nechal vzkaz sotva několik hodin před schůzkou, kterou si Crane přál uskutečnit.</p>

<p>Ach, tihle Američané byli troufalí. Ale Li měl rád je i jejich zemi. Byla to země třetího světa, stejně jako Ev­ropa, země s opravdovou historií. Její vlastní karteloví vládcové dávno vymřeli a Amerika se stala zdrojem levné pracovní síly, oázou pilných dělníků, kteří ne­mysleli na nic jiného než na to, jak prostřednictvím spotřebního průmyslu investovat celou svoji mzdu zpátky do mateřského podniku. Američané byli nejlepší zákazníci na světě, protože nakupovali neustále a všechno. Samozřejmě, s výjimkou „blech“.</p>

<p>Li za celý svůj život nepoznal nic jiného než úspěch, a proto mu nadcházející volby dělaly tak těžkou hlavu. V minulosti byl ochoten tolerovat americké fantastické představy o vládním zastoupení, protože kandidáti kon­cernu Liang vždy zvítězili. Ale teď mu z neznámého důvodu vpadl do zad největší soupeř na poli multinaci­onálních společností, syndikát Yo-Yu, s vlastními kan­didáty. Minulý rok získala Liang Int. ve volbách o se­dm křesel méně. To byl nepříjemný trend, který bylo zapotřebí potlačit v zárodku. Obtížný úkol - vzhledem k tomu, že přízeň voličů je vrtkavá a Američané navíc věří, že změna ve vládě je potřebná a že má svůj vý­znam. Americký sen začínal křížit cestu zájmům korpo­race a Li musel jednat. Teď tu máme Cranea a jeho ze­mětřesení. Co takhle spojit se s Cranem, zveřejnit svůj zájem na předpovídání seismických jevů a ukázat tak občanům, jak moc je vláda a Liang Int. milují? To by mělo ve volbách odstavit Yo-Yu na vedlejší kolej.</p>

<p>Dioráma Země vydávalo tisíce zvuků, pípání a bzu­čení o nejrůznějších frekvencích a intervalech. Li je do­kázal všechny rozlišit, tak jako hudebník rozpozná jed­notlivé tóny známé symfonie. Ve chvíli, kdy mezi nimi zaslechl altové cvrlikání telefonu, definitivně se rozho­dl, jaký bude jeho další tah. Otočil se k Muimu, mávnu­tím ruky odmítl nečekaný hovor, a řekl: „Sežeňte mi Sumi Chana. Kódovanou a zabezpečenou linku. Nejlíp přes západní pobřeží.“</p>

<p>Čekal a usmíval se. Věděl, že Mui ho bude sledovat a poslouchat velice pečlivě.</p>

<p>Ozval se Sumi Chan; hlava bez těla, vysoká pět palců, se rozsvítila ve vzduchu přibližně nad pohořím Sierra Ne­vada. Li však neměl v úmyslu hovořit s ním tváří v tvář. Zastupoval ho dvojník simulovaný počítačem, který ne­mohl náhodným gestem či neopatrnou změnou výrazu prozradit pocity či úmysly skutečného Li Cheuna.</p>

<p>„Dobrý večer, pane Li.“</p>

<p>V jeho očích bylo něco, co Li nedokázal rozpoznat. „Dobrý večer, Sumi.“ Počítač zachytil jeho hlas a promítl do holoprojekce odpovídající pohyb rtů. „Máte se dobře?“</p>

<p>„Ano, a jsem vám velice vděčný a zavázaný,“ odpo­věděl Sumi formálně. „Je pro mne ctí, že mi věnujete svou pozornost.“</p>

<p>„Stejně jako vy jste poctil mě pozváním na schůzku s doktorem Cranem.“ Li se odmlčel, dopřával Sumimu možnost, aby sám přišel s dalšími informacemi. Když hned nereagoval, Li dodal: „Předpokládám, že se s ním nemám setkat jen já sám.“</p>

<p>„Jen pokud byste si to přál, pane. Doktor Crane by se s vámi a s některými dalšími významnými osob­nostmi rád podělil o své myšlenky... a předložil vám své návrhy.“</p>

<p>Li přikývl. „Velice prozíravě načasováno. Pokud jsem informován, o jeho hrdinských činech na ostrově Sado se mluví všude a neustále.“</p>

<p>„Ano, Sado. Ohromná tragédie, ale její následky pro obyvatele ostrova mohly být do značné míry odvráceny.“</p>

<p>„Ekonomické důsledky samozřejmě také.“</p>

<p>„Jistě,“ potvrdil Sumi ozvěnou. „Můžeme tedy počí­tat s vaší účastí?“</p>

<p>„Pokud mi to dovolí můj pracovní rozvrh, velice rád bych byl takovému shromáždění přítomen. Nicméně vás požádám, abyste s panem Mui Tsao projednal se­znam pozvaných hostí, dopravu a vše ostatní.“</p>

<p>„To je samozřejmé, pane. Dovolte, abych vám sdělil, že doktor Crane bude velice potěšen.“</p>

<p>Li jen odfrkl a odmítavě mávl rukou. Už toho měl dost. Usmál se, přikývl a uzavřel rozhovor. „Stín vaší tváři, Sumi Chane.“</p>

<p>„I vaší, pane.“</p>

<p>Obličej bez těla blikl a zmizel a Li několika kroky přešel sem a tam po Antarktidě. Uprostřed svého virtu­álního světa se mohl volně pohybovat, doslova cítil, jak se kapitál a zboží přelévá ze strany na stranu, poháněn bijícím srdcem konzumního života. Svět byl oživlou sí­tí koncernových božstev a on sám byl polobůh. Všech­no bylo tak, jak mělo být.</p>

<p>Jako představitel Geologického průzkumu pracoval Sumi Chan de facto pro Liang Int. Právě skončený roz­hovor obsahoval nevyslovené konstatování, že hlavní slovo na Craneově schůzce bude mít on, Li Cheun. Bu­de třeba informovat Muiho o tom, čeho chce dosáhnout. Ano, všechno je jak má být.</p><empty-line /><p><strong>Osnování</strong></p>

<p><strong>Na palubě jachty Diatribe, Pacifik</strong></p>

<p><strong>15. června 2024, 21:35 hod.</strong></p>

<p>„Pan Li Cheun je samozřejmě mezi pozvanými ten, je­hož slovo má největší váhu. Pokud chceš uspět, Crane, musíš přesvědčit jeho.“ Sumi se pousmál. „Určitě ho ohromíš. Sám mám v úmyslu použít veškerý svůj šarm.“ Nezmínil se o jiné věci, a sice o svých obavách, že už všechen svůj šarm spotřeboval... v rozhovoru s Mui Tsaem, se kterým mluvil sotva před deseti minu­tami. Nebylo pochyb o tom, že Li Cheun má do všech podrobností promyšleno, jak Cranea využije.</p>

<p>„Ale to víš, že mu vyrazím dech.“ Crane se houpal na židli a popíjel prastarou skotskou přímo z láhve. „Před­vedu mu dokonalý taneček.“</p>

<p>„Máš pro všechny, kdo přislíbili účast, kompletní ko­pie mého referátu?“ Newcombe se pokoušel obrátit ho­vor zpátky k tomu, co mu nejvíc leželo na srdci.</p>

<p>Sumi přikývl. „Budou je mít připravené v kabině, jakmile se nalodí.“</p>

<p>Newcombe potřásl hlavou. Stále mu unikalo, proč se Crane rozhodl odplout ze Sada na jachtě a vyzvednout Sumiho někde uprostřed oceánu. A nad tím vším až ve stratosféře poletovaly záhadné důvody, které vedly Cranea k tomu, aby se schůzka „na nejvyšší úrovni“ ko­nala na lodi. I když <emphasis>Diatribe</emphasis> byla fantastická kocábka, luxusně vybavená a přeplněná nejrůznějšími technický­mi vymoženostmi. Komu patřila a jak se k ní Crane do­stal? Newcombe si byl jist, že tuto záhadu se mu nikdy nepodaří rozluštit.</p>

<p>„Co takhle znovu si projít ty politiky,“ navrhl Crane. „Tak to máme Kate...“</p>

<p>Přerušil ho Sumi, který se srdečně rozesmál. „Všichni jsou politici, od prvního do posledního, a ten nejhorší politik mezi nimi je viceprezident Spo­jených států.“</p>

<p>„Gabler,“ pronesl Newcombe opovržlivě. „Hlupák... a šašek.“</p>

<p>„A taky důležitá součást našeho představení, Dane,“ zarazil ho Crane rozhodně. „Raději to nech na Sumim a na mně.“</p>

<p>„S radostí,“ odsekl Newcombe. „Takže mi dovol, abych přešel k otázkám, na které jsem odborník. K če­mu tak složité manévry? Řekl bych, že situace je pře­hledně jasná. Principy seismické ekologie máme na pa­píře a dokázali jsme, že jsou správné. Sado se dostalo tak blízko k mým projekcím, že bys musel počítat s pě­ti desetinnými místy, abys objevil diference mezi před­povědí a skutečnou událostí. To je konkrétní fakt, který se dá prodat, Crane. Prodej ho.“</p>

<p>„Použiju to,“ souhlasil Crane. Otíral si volnou ruku o předek jasně žluté košile. „Ale nehodlám se s tím spokojit.“</p>

<p>Newcombe se nazlobeně zamračil a Sumi mu rychle dolil sklenici syntetickým šampaňským a vylepšil dvě­ma kapkami z malé zelené lahvičky, ve které uchovával svůj speciálně připravený dorph. Newcombe věděl, že se ho Sumi snaží přimět, aby dorphem co nejrychleji zahnal stoupající rozmrzelost, ale nedbal. Sumiho zna­losti glandulární chemie byly pověstné.</p>

<p>„Řeknu ti, proč nechci prodat tvou seismickou ekolo­gii, kamaráde.“ Crane mírně protahoval slova. Vždycky měl trochu problémy s přímočarým jednáním. Přikryl dlaní hrdlo láhve, když se Sumi pokusil kápnout mu do ní dorph. „Za prvé, takovým návrhem překračuješ svou pravomoc.“</p>

<p>„Najal jsi mě kvůli talentu. Tak musíš brát i moji ne­vymáchanou hubu.“</p>

<p>„Je to moje Nadace,“ prohlásil Crane. „Moje rozhod­nutí. Tvoje výpočty opravdu vyšly skvěle... <emphasis>protože</emphasis>, doktore Newcombe, jsi předem věděl, kde bude epi­centrum otřesů. Věděl jsi to proto, že jsem ti to řekl. Tvoje práce je jen zlomkem toho, co představuje celá Nadace. Kdybychom se zaměřili jen na ekologii, znač­ně by to omezilo finance proudící z grantů. Navíc, abych byl docela upřímný, myslím, že tvoje postřehy mají nepatrnou vadu: očekáváš, že se lidé zachovají lo­gicky. Tak to není. Všichni v Los Angeles vědí, že žijí na hraně pevninského zlomu, který drží pohromadě jen nejtenčími vlákénky, a přesto zůstávají. Přesvědčil bys vládu, aby evakuovala L.A., aby přesunula téměř tři­náct milionů lidí? Kam bys je chtěl poslat?“</p>

<p>„Můj systém může lidem zachránit život!“</p>

<p>Crane vzdychl a zhluboka si přihnul z láhve. „To by jen málokdo považoval za působivý argument, doktore. Většině lidí víc vyhovuje ušetřit peníze.“</p>

<p>„Ale vyšlo to přece skvěle.“</p>

<p>„Právě proto toho chci využít, ale nebudu na to klást důraz. Nechci, aby někdo uvažoval jen v takových sou­vislostech. Jdeme po něčem mnohem větším.“</p>

<p>„Jako například?“</p>

<p>Crane se nahnul blíž k Newcombovi a promluvil ti­chým, dramatickým hlasem. Sumi se automaticky také naklonil blíž. „Napadlo vás někdy, pánové, jaké by to bylo, mít celou jednu oblast vědeckého výzkumu pod jednou střechou, s jediným vedením, náležitě koordino­vanou?“</p>

<p>„Ty chceš všechno!“ Newcombe se rozesmál. Nemo­hl uvěřit smělosti tohoto muže.</p>

<p>Crane se spokojeně zašklebil. „Liang Int. je všená­rodní společnost. Naprostá kontrola tektonické aktivity je reálná. Jediné, co potřebujeme, je dobře prodat to, co máme. Mohl bych řídit celý komplex z Nadace, mít pří­stup ke každému bitu údajů na celém světě. Z ničeho nic se pravdivá předpověď seismické aktivity - a mno­ho dalšího - stane skutkem.“</p>

<p>Newcombe začínal chápat většinu toho, co mu dříve unikalo. „Tak proto jsi najal Lanie. Chceš, aby utřídila všechna data, ke kterým se takhle dostaneš, a sestavila z nich něco, co by dávalo smysl.“</p>

<p>„A proto jsi na tuhle schůzku pozval zástupce všech or­ganizací a podpůrných institucí, které kdy projevily sebe­menší zájem.“ Sumi se zvrátil zpátky do židle a zavrtěl hlavou. „To je ale drzost! Takže když jsem před chvílí vykládal, jak je Li důležitý, ty ses mi posmíval, viď, Cra­ne? Celou dobu jsi měl políčeno právě na něj.“</p>

<p>„Nezlob se na mě, prosím.“ Se svým chlapeckým úsměvem byl Crane okouzlující. Téměř okamžitě zno­vu zvážněl. „Geologický průzkum probíhá na celé Ze­mi, ale životy lidí ve skutečnosti ovlivňuje jen velice nepatrnou měrou. Samozřejmě, mělo by to být jinak. Je jasné, že Liang Int. má možnost bohatě financovat naši činnost a bohatě využívat její výsledky; přitom nepocítí nejmenší újmu, uvidí jen zisk, který jim plyne z jejich spoluúčasti.“</p>

<p>Newcombe se zvedl. Sumiho dorph už zapracoval. Pří­jemný pocit ho zalil jako horký větřík a přinášel s sebou náznak sexuality - snad oxytocin, PEA? Dan byl najed­nou hrozně rád, že jsou s Lanie zase spolu. Loď se mírně kolébala ze strany na stranu. „Unáší nás proud,“ konstato­val překvapeně. „Nejspíš vyhodili vlečnou kotvu.“</p>

<p>„Přesně tak,“ přisvědčil Crane. V očích mu zlomysl­ně zablýskalo. „To je jen část malého překvapení, při­praveného - samozřejmě díky vám - pro naše hosty.“ Významně na Newcomba zamrkal a Dan se bezděčně otřásl, jak mu po zádech náhle přejel mráz.</p>

<p>„Proč, proč tolik toužíš po moci?“ zašeptal.</p>

<p>„Kdo má velkou moc, může dokázat velké věci.“ Cra­neovy oči zářily nezemským světlem. Newcombe byl přesvědčen, že ten muž je šílený, ale nedokázal odhad­nout, kam až sahá jeho vize. Craneovo pozérství zajišťo­valo Nadaci finanční podporu - alespoň doposud. <emphasis>Jak dlouho se ještě udržím na palubě toho vlaku do pekla?</emphasis> ptal se Dan Newcombe sám sebe. Jedno věděl jistě: upsal by se krví třeba samotnému ďáblu, jen kdyby mu pomohl proměnit seismickou ekologii ve skutečnost.</p>

<p><strong>Martinique</strong></p>

<p><strong>17. června 2024, 9:45 hod.</strong></p>

<p>Raymond Hsu, směnový ředitel v cukrovaru Liang Usi­ne Guerin ve Fort-de-France na ostrově Martinique v Karibském moři, se snažil navázat nouzové spojení s oblastním kontrolorem na Velkém kajmaním ostrově a oznámit mu zastavení práce způsobené útokem tisíců <emphasis>forrnisfous</emphasis>, drobných, žlutavě tečkovaných mravenců, <emphasis>a betes-a-mille-pates,</emphasis> téměř stopu dlouhých černých stonožek. Oba druhy byly dost jedovaté, aby ve větším počtu dokázaly způsobit smrt dospělého člověka.</p>

<p>Pokoušeli se invazi zastavit všemi způsoby; rozlili kolem cukrovaru několik barelů surové nafty, dělníci se oháněli pruty cukrové třtiny, polévali zem všude dokola krví hmyzu. Nedaleko odtud, v ředitelově vlastním do­mě, služebné pobíjely mravence a stonožky plácačkami na mouchy, insekticidy a vařícím olejem, zatímco ředi­telova žena a jeho tři děti ječely. Nic nepomáhalo.</p>

<p>Záplava hmyzu byla zatím poslední v dlouhé řadě podivných událostí, které se daly vystopovat k Mount Pelee, vzdálené dvacet kilometrů na sever. Koncem března začal vzduch zapáchat sirnými plyny. O dva týdny později spatřili obyvatelé města valící se sloupy páry, které vycházely z fumarol pod vrcholkem Pelee. Příští týden zasáhly Fort-de-France mírné otřesy a po nich následoval déšť jemného popela.</p>

<p>Popel houstl a neustále ho přibývalo a sirný zápach byl časem stále silnější. Druhý týden v červnu začalo pršet a déšť proměnil myriády stružek a potůčků, které křížem krážem protínaly svahy Mount Pelee a jejího sesterského štítu, Pitons du Carbet, v nespoutané řeky. Vodní proudy s sebou do moře strhávaly balvany a vzrostlé stromy, při­nášely na pobřeží mršiny udušeného dobytka a mrtvé ptá­ky. Tropický liják téměř okamžitě proměnil horské rokle ucpané popelem v hluboká jezera.</p>

<p>Časně ráno 17. června, v době kdy Hsu mluvil s ústředím, ocitl se samotný Fort-de-France v obležení tisíců <emphasis>fer-de-lance</emphasis>, písečných zmijí se žlutohnědými hřbety a narůžovělými břichy. Byly dlouhé šest stop ne­bo i víc a smrtelně jedovaté. Mezi obyvatelstvem vy­pukla panika. Lidé vyrazili do ulic se sekerami a lopata­mi, aby čelili invazi plazů, a nikdo si neuvědomoval, že vyděšení hadi prchají z dosahu hřmící hory. Na násled­ky uštknutí zahynuly stovky lidí, především dětí.</p>

<p>Koordinátor karibské oblasti, muž jménem Yuen Ren Chao, odpoledne Raymondovi Hsu nařídí, aby najal ví­ce dělníků a zvýšil produkci, přestože Pelee hrozivě du­ní a její vrcholek zahalila oblaka popele. Ti, kterým se podaří na vlastní oči spatřit sopku probouzející se z dlouhého spánku, uvidí dva ohnivé krátery žhnoucí jako vysoká pec a nad nimi oblak plný blesků, a tváří v tvář vznešenosti Přírody poznají pokoru a ponížení.</p>

<p>Cukrovar toho dne nesplní předepsanou kvótu. Pan Yuen bude nucen zvýšit normy produkce třtinového cukru na Kubě a obyvatelé Martinique budou bojovat s hady, místo aby se sami dali na útěk.</p>

<p>O dva dny později se protrhnou břehy popelem pře­hrazeného jezera a dolů po svahu se povalí stěna lávou ohřáté vody. Proletí ostrovem, smete budovy cukrovaru a utopí všechno ve vroucích vírech. Nalezne v ní smrt i Raymond Hsu a jeho rodina.</p><empty-line /><p><strong>Uprostřed Pacifiku</strong></p>

<p><strong>18. června 2024, 22:13 hod.</strong></p>

<p>Newcombe vyšplhal po žebříku na vyhlídkovou palubu na přídi. Jižní větřík mu vál do tváře a noc byla příjem­ně chladná. Vkročil na palubu. Vysoko nad ním se ces­tou k Měsíci táhla šňůra osvětlených nákladních tran­sportérů, pravděpodobně společnosti Union Carbid, jako řada putujících hvězd. Znak koncernu Liang Int., prosté modré L v kroužku, zářil na pozadí dorůstajícího Měsíce jako tekutý krystal.</p>

<p>„Srazte si tam vaz,“ zabručel. Zamířil k Lanie, která se nahá opalovala v měsíčním světle, a svalil se do sou­sedního křesílka. Oči se jí zatřpytily stejně jako hvězdy, když se na něho usmála. „Mocní tohoto světa už se scházejí.“ Bylo mu líto, že nemůže strávit večer venku s touhle nádhernou ženou. „Crane chce, abychom se přidali ke společnosti.“</p>

<p>„Vypadáš naštvaně.“</p>

<p>„To by mohla vyřešit jedině malá vražda - nebo kdy­bychom z téhle lodi rychle vypadli.“ Otráveně se zaškle­bil. „Oceán je správné místo na setkání s takovými lidmi, jací se teď scházejí na zádi, Lanie. Každý z nich je horší než barakuda. A co tady pak děláme my, návnadu?“</p>

<p>Rozvážně ho pozorovala. „Crane ti jde na nervy?“</p>

<p>Kývl.</p>

<p>Zvedla se a vklouzla do večerních šatů, které ležely na palubě opodál. Byly bílé, bělejší než její plet, zářily ve svitu ocejchovaného Měsíce. „Jsem oblečená dost reprezentativně pro večeři s viceprezidentem Spoje­ných států?“ Zatočila se, aby si ji mohl prohlédnou ze všech stran.</p>

<p>„Byla bys nejmíň o třídu výš než on, i kdyby to nebyl takový kretén.“ Newcombe se mračil. „Tobě se tohle všechno líbí, viď?“</p>

<p>Naklonila hlavu a upřeně se na něj zadívala. „Co myslíš, moje postavení? Samozřejmě že se mi to líbí. Před týdnem jsem byla jen další nezaměstnaná doktor­ka filosofie, jakých jsou ve vesmíru tisíce. Dneska pat­řím do týmu jistého Cranea a měním svět. Události na Sadu jsou pořád ještě největší trhák, jestli ses náhodou nedíval na televizi. Řekni, tobě to nepřipadá vzrušující? Já ani nemůžu v noci spát, jak to se mnou cloumá.“</p>

<p>„Všiml jsem si.“ Vstal. „Jen se mi v tom neztrať. Teď, když jsem tě konečně přemluvil, aby ses přestěho­vala ke mně do hor, rád bych tě taky čas od času viděl.“</p>

<p>„Bylo by stačilo, kdybys mi nabídl práci.“ Schoulila se mu do náručí, objala ho. Vlasy jí voněly. „Ach Dane. Tentokrát nám to snad vyjde.“</p>

<p>„Vždycky jsem doufal, že ano.“ Přál si, aby tenkrát ne­byli oba tak unavení z dlouhých pěti let, kdy se snažili vzájemně zkrotit svá ctižádostivá ega. „Ale no tak. Pojď­me dolů. Je tam někdo, s kým bych tě rád seznámil.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Nevěřila bys, kdybych ti to řekl.“</p>

<p>Sešplhali po žebříku, výtahem sjeli na hlavní palubu, prošli chodbičkou až na záď. Zpola opilý Crane postá­val u stolu s předkrmy a držel řeč, vykládal o ze­mětřesení na Aljašce v šestnáctém roce, kdy, celé An­chorage sklouzlo do Cookova zálivu a zmizelo v moři.</p>

<p>Celou záď lemoval řetěz obrazovek, na nichž se ne­přetržitě střídaly záběry tragických událostí na ostrově Sado. Kamery se často soustřeďovaly na Cranea stojící­ho na okraji útesu, jako by vládl celému krveprolití.</p>

<p>Všichni měli na sobě lehké oděvy z nejtenčího pravé­ho či umělého hedvábí, každý se snažil nastavit co nej­větší plochu kůže chladivému vánku. Vražedné účinky denního světla způsobily, že se z noci stala téměř po­sedlost. Viceprezident Gabler dělal dojem prázdného obalu s oficiálním úsměvem na tváři. Jeho manželka Rita postávala opodál a společensky se hihňala, zatím­co Gabler přijímal instrukce od pana Li, jako vždy do­provázeného nepostradatelným Mui Tsao.</p>

<p>„Tamhle je Kate Mastersová,“ konstatovala Lanie. Vedle ní se vynořil Sumi a vtiskl jí do ruky sklenici šampaňského.</p>

<p>Newcombe už si jí také všiml. Kate Mastersová patři­la do úplně jiné kategorie než ostatní přítomní. Jako předsedkyně WPA, Politické asociace žen, měla ve svých rukou značnou moc. Její podpora s sebou přiná­šela hlasy čtyřiceti milionů voličů. V politicky rozdro­bené a roztříštěné Americe představovala WPA druhou nejmocnější skupinu, hned po Asociaci penzionova­ných pracujících - ARP, jejíž představitel byl také na palubě. Aaron Bloom patřil k tomu typu lidí, kteří vyni­kají šedivou nijakostí. Kate Mastersová byla naproti to­mu drobná žena s dlouhými, zářivě rudými vlasy a pro­nikavýma zelenýma očima. Teninké světlezelené šaty ji obklopovaly jako oblak poloprůsvitné mlhy. Jak kráče­la po palubě, mezi vlnami vlajícího zeleného hedvábí se v záblescích bělosti vynořovala a zase mizela její hlad­ká kůže. S očima významně přimhouřenýma pohlédla jejich směrem a Lanie jí oplatila rozpustilý úsměv.</p>

<p>„Vsadím se, že si dává malé holčičky k snídani,“ za­cukal Newcombe rty. Sumi se držel poblíž, kapátko v pohotovosti nad sklenkou šampaňského.</p>

<p>„Něco speciálního pro naši krásnou dámu?“</p>

<p>Lanie se usmála a zvedla tři prsty. „Vaše soukromé zásoby?“</p>

<p>Sumi přikývl. „Uděláme si vlastní malá zemětřesení, co vy na to?“ Zúžil oči a sledoval ji s chirurgickou obe­zřetností. „Vy mě moc ráda nemáte, že ne?“</p>

<p>„To nevím. Ještě jsem nepřišla na to, kdo opravdu jste.“</p>

<p>„Sumi patří mezi největší příznivce Nadace.“ Její re­akce Newcomba očividně překvapila.</p>

<p>„To už jsem slyšela.“ Lanie upila syntetholu a zvedla koutky k úsměvu, zatímco Newcombe zahlédl, jak Cra­ne mizí v podpalubí. „Jaký je váš názor na úspěch S­-ekologie?“</p>

<p>„Myslím, že Craneova nadace má štěstí, že doktor Newcombe patří do jejího týmu.“ Sumi nespouštěl z Newcomba oči. „Jeho práce představuje nesporný vě­decký přínos v oblasti, které je připisován kritický vý­znam.“</p>

<p>„Kritický je to správné slovo pro dnešní večer.“ Newcombe začínal litovat, že Craneovi podlehl a ne­chal se přemluvit k zprostředkování něčeho tak velice neobvyklého.</p>

<p>Sumi Chan zasvítil bílými zuby v úsměvu a vyrazil ke Kate Mastersové, která si nechala do skleničky při­dat plné kapátko dorphu. Jako látka získávaná přiroze­ným procesem přímo z lidských endokrinních žláz byl dorph naprosto bezpečný a čistý a nikdy nemohlo dojít k předávkování.</p>

<p>Lanie se přitulila k Newcombovi, pohodlně se o něj opřela. Bez váhání ji objal kolem pasu. Dorph a PEA ho rozehřívaly. Otíral se Lanie tváří o krk, když znovu vstoupil Crane a zastavil se uprostřed paluby.</p>

<p>„Přátelé,“ oslovil shromáždění. „Děkuji vám, že jste ke mně byli shovívaví a respektovali mé přání, odcesto­vali v tajnosti na Guam a nalodili se na tuto jachtu. Hned zjistíte, proč to všechno. Nejprve vás však musím požádat, abyste dodrželi naše předběžné ujednání a od­pojili všechna komunikační a přenosová zařízení.“ Cra­ne se napřímil a vysoko zvedl hlavu. Chvíle jiskřila na­pětím, přesně jak měl v úmyslu.</p>

<p>Lanie se vymkla Newcombovi z objetí. Byla jako v tranzu, veškerou pozornost upírala k dramatické scé­ně, kterou Crane vytvářel.</p>

<p>Crane se dotkl komunikátoru na zápěstí. „Na můj po­vel, kapitáne Florio.“ Jeho hlas zaburácel lodními re­produktory a pronikl do všech audioimplantátů. „Teď!“</p>

<p><emphasis>Diatribe</emphasis> potemněla. Všechny zdroje energie vyhasly, všech patnáct televizních obrazovek najednou zčernalo, v jediném okamžiku umlkla hudba, zmizela světla i všechno ostatní. Lidé sahali do kapes, odpojovali ná­ramkové komunikátory, vypínali osobní prostředky ne­konečného vysílání a příjmu informací. Svět, který po­výšil komunikaci na způsob života, se vrátil zpátky do doby kamenné.</p>

<p>Lanie deaktivovala audio. Náhle se cítila nesvá, sko­ro vyděšená. Uvědomila si, že křečovitě lapá po dechu. Obrátila do sebe téměř plnou skleničku dorphem pan­čovaného šampaňského a napadlo ji, jestli i ostatní, po­stávající v mrtvém tichu okolo na palubě zalévané mě­síčním svitem, cítí to, co ona - hlubokou, děsivou úzkost z pocitu samoty a odcizení. Jestli ano, nedávali to najevo.</p>

<p>„Je to tak... tak vzrušující,“ šeptla Newcombovi. Od­pověděl krátkým basovým uchechtnutím, které jí jako nešetrný dotek brnklo na nervy napjaté k prasknutí.</p>

<p>„To ještě nic není,“ zašeptal jí do ucha.</p>

<p>Pohlédla na něj zkoumavě, ale Crane na sebe teď ne­nadálým pohybem připoutal pozornost všech. Vylovil z kapsy košile malý detektor, zapnul ho a obcházel v kruhu shromážděnou společnost.</p>

<p>„Nic,“ oznámil s vítězným úsměvem a schoval detek­tor zpátky do kapsy. „Jsme sami. A teď bych vás chtěl ješ­tě jednou poprosit o shovívavost. Na palubě je ještě jeden host, se kterým jste zatím neměli možnost se setkat.“</p>

<p>Dveře do chodbičky mezi kajutami s tichým zasyče­ním sklouzly stranou a na palubu vstoupil vysoký Afri­čan. Z jeho temné postavy vyzařovalo neurčité charis­ma hrůzy a respektu. Veškerý ruch v mžiku utichl a rozhostilo se nehybné ticho.</p>

<p>„Dámy a pánové,“ promluvil Crane do užaslého ml­čení, „dovolte mi, abych vám představil Mohammeda Ishmaela.“</p>

<p>Kolektivní povzdech uvítal hlavu militantního sdru­žení Národů islámu (NOI), uprchlíka a vyvrhele, a jak někteří tvrdili, arcilotra, zločince a teroristu. Moham­med byl vysoký hodně přes šest stop, a vypadal ještě vyšší dík černému fezu na temeni a dlouhému černému <emphasis>d</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>chiki</emphasis>, které zahalovalo jeho štíhlou postavu od hlavy až k patě a stříbřitě se lesklo v měsíčním svitu. Stál hrdě vzpřímen jako princ a majestátním pohledem přehlížel všechny přítomné.</p>

<p>Lidé zůstali jako přikováni a jen se dívali v ohlušují­cím tichu. Ale živý obraz neměl dlouhého trvání. Vzá­pětí propukla vřava.</p>

<p>„Proboha!“ vyjekla Lanie uprostřed pobouřených protestů a šokovaného reptání, sotva se vzpamatovala. „To je on!“</p>

<p>Před pana Li se vrhli dva ramenatí mladíci z ochranky. Sám Li vypadal, jako když se směje. Je v šoku, napadlo Lanie, nebo se baví představením, o kterém možná věděl předem? Viceprezident Gabler rozhazoval rukama a něco zlobně prskal, zatímco ostatní přecházeli sem a tam a vzrušeně rozmlouvali. Kate Mastersová každou chvíli nervózně vybuchla v hlučný hrdelní smích, který se zře­telně nesl nad jednotvárnou hladinou hovoru. Sumi Chan byl zjevně omráčen. Ze všech lidí na palubě jen Mui Tsao budil dojem dokonalého sebeovládání.</p>

<p>Mui vystoupil před ostatní. „Navrhuji ústup... dočas­ný ústup. Co kdybychom se všichni vrátili do kajut?“</p>

<p><emphasis>Není to </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ávrh, ale rozkaz</emphasis>, uvědomila si Lanie a rych­le pohlédla na Dana. Z jeho výrazu jí naskočila husí ků­že, zalapala po dechu. Z očí mu vyzařovala staletá ne­návist černocha žijícího v bílých okovech. „Nemůžu tomu uvěřit... Tys o tom věděl.“</p>

<p>Sklopil k ní oči a uvolnil napjatý výraz ve tváři. „Po­máhal jsem zařídit, aby se dobrý bratr zúčastnil této schůzky, ano. A pomáhal jsem ho propašovat na palu­bu, sotva se v Guamu nalodili všichni naši vážení hosté. Vypnuté motory, vlečná kotva, pamatuješ?“</p>

<p>Lanie polkla na prázdno. „Po tom... po tom všem... chci říct...“</p>

<p>„Protože mě podpora NOI málem stála kariéru?“ Chmurně přikývl. „Tentokrát mám nad sebou Craneovu ochrannou ruku. A je to důležité, Lanie, moc důležité ­pro Nadaci i pro všechny Afričany na světě.“ Vzal ji pod paží.</p>

<p>Hosté v miniaturním exodu prchali do podpalubí. Dan ji táhl na příď, kde zahlédl Sumiho, jak se vrhá proti Craneovi. Číňan zatlačil Cranea až k zábradlí a bušil mu do prsou drobnými pěstičkami.</p>

<p>„Naprostá katastrofa!“ křičel. „Je to hledaný zloči­nec, desperát. Taková veřejná urážka... Pan Li mě zni­čí. Povídám ti, že mě má v hrsti. Proč jsi mi to neřekl? Proč?“ dorážel, bez sebe hněvem a strachy.</p>

<p>„Přivedl bys je sem, kdybys to byl věděl?“</p>

<p>„Samozřejmě že ne!“</p>

<p>Crane pokrčil rameny.</p>

<p>„Pobuřování, napomáhání hledanému zločinci, spo­luvina...“</p>

<p>„Diplomacie,“ namítl Crane. „Mírová jednání. Dobrá politika. Uvidíš, Sumi, však uvidíš.“</p>

<p>„Obávám se, že neuvidím nic, leda tak svou vlastní hlavu na míse před panem Li.“</p>

<p>„Hlavu? Ani náhodou.“ Crane se hlučně rozchechtal, pak rychle vystřízlivěl. Zadíval se na Sumiho, s uklid­ňujícím gestem ho poplácal po křehkých ramínkách. „Tvé další malé překvapení je na svém místě?“ Sumi kývl. „Výborně. Co kdybys teď postupně obešel kabiny a navštívil naše hosty se šampaňským v jedné a tvou známou zelenou lahvičkou v druhé ruce? Řekni jim, že se tu zase sejdeme za deset minut.“ Mrkl na komuniká­tor. „Perfektní načasování.“</p>

<p>„Jissstě,“ zasyčel Sumi. Obrátil se na patě a rozběhl se na záď. V půli cesty k průlezu se otočil. „Možná bu­deme mít štěstí a potopíme se,“ houkl přes rameno.</p>

<p>Lanie se dívala z Newcornba na Cranea a cítila se tro­chu ztracená, vytržená z kořenů. Potřebovala deset mi­nut, jen deset minut být sama a přemýšlet... Rychle se omluvila a vyšplhala zpátky na vyhlídkovou palubu. Vlastně prchala, utíkala do své svatyně na samém vr­cholku lodě. Tady, v tichu pod hvězdami, se pokoušela vyrovnat se všemi událostmi dnešního večera. Bylo to bolestné. Jako již tolikrát cítila, že vůbec netouží čelit tvrdé realitě světa, v němž žila. Potýkala se se „skuteč­ností“ tak, že se jí snažila vyhýbat, po hlavě se vrhala do práce nebo do osobního života... nebo prostě jen za­vírala oči. Ale Crane ji vytáhl na novou oběžnou dráhu s velice vzdáleným apogeem a Lanie věděla, že se brzo bude muset vyrovnat s mnoha velmi nepříjemnými sku­tečnostmi, především a ze všeho nejdřív s celou záleži­tostí okolo Mohammeda Ishmaela.</p>

<p>Národy islámu, sdružení NOI, obávané a děsivé... a uzavřené ve Válečných zónách. Pamatovala dobu, kdy vznikaly první Zóny, její otec jim říkával „ghetta“. Z toho slova jí běhal mráz po zádech. Otec byl Žid a v prvních letech po operaci Masada, když jí bylo čtr­náct, poznala, co je to otevřená diskriminace. Ale na diskriminaci byla připravená. Vyrůstala v hrůze, která z jejího otce nepřetržitě vyzařovala, přestože se ji snažil skrývat. Německá nadvláda v Americe započala v do­bě, kdy Lanie byla sotva batole, a pokračovala až do ča­sů jejího dospívání, a přestože Němci sáhli hluboko do minulosti a distancovali se od svých nacistických před­ků, árijští vládci natolik stavěli na odiv svou panovač­nost, že její otec v neustálém děsu viděl za každým ro­hem vyrůstat koncentrační tábor.</p>

<p>Zachvěla se, oči pevně zavřené. Hrozné. Je to tak hrozné, jak se lidstvo chová, se svými předsudky a ne­návistí a krutostí. Kam jen paměť sahá, jsou lidé rozdě­lováni a štváni proti sobě navzájem kvůli rase, nábo­ženství nebo etnickým rozdílům. Lanie jen zřídkakdy dovolila sama sobě myslet na to, co prožila, co vytrpěl Dan a mnoho jiných. Příliš to bolelo. V koutcích očí ji pod stisknutými víčky pálily slzy.</p>

<p>Dan vyprávěl, že to nejhorší, co kdy zažil, začalo Zá­konem o bezpečných ulicích z roku 2005. Mít černou kůži byl tehdy téměř zločin. Zákon umožnil lhostejným bílým Američanům, spoutaným předsudky, skončit s pokryteckým předstíráním politické korektnosti a umožnil jim svobodně a otevřeně dát najevo nenávist. Zákaz vycházení, omezení pobytu a další potupná naří­zení, legalizovaná tímto zákonem, odsunula černochy v celé zemi do vyhrazených městských čtvrtí a omezila jejich osobní svobodu na několik hodin denního světla. Společně s následujícími a ještě více diskriminujícími zákony měla vyhláška o bezpečných ulicích na svědomí vznik Zón; o přívlastek „válečné“ se postaralo vzrůsta­jící hnutí militantních afrických fundamentalistů, vy­znavačů islámu. Nikdo přesně nevěděl, co se uvnitř Zón děje. Všeobecně se předpokládalo, že NOI pečuje o ide­ologickou výchovu černých, zajišťuje výcvik a dodávky zbraní. Podobné pověsti potvrzovala skutečnost, že v okolí Zón neustále docházelo k šarvátkám s Federál­ními policejními jednotkami - FPF.</p>

<p>Nejhledanější „zločinec“ ze všech? Mohammed Ishma­el. Měl pověst člověka, který dokázal silou vzdorovat FPF, a byl známý svým řečnickým uměním. To - a vůbec vše, co se ho týká, pomyslela si Lanie - z něj učinilo jed­noho z nejzuřivěji pronásledovaných, nenáviděných a údajně nejnebezpečnějších lidí na Zemi. Proč ho Crane přivedl na schůzku? Mohl přece předvídat, jaký rozruch způsobí. A co víc, proč se Dan spojil s Mohammedem Ishmaelem, o kterém bylo známo, že s žádnými bílými nemluví, a pomáhal ho dostat na loď? Na Čínské univer­zitě v San Diegu Dan propagoval myšlenky NOI. Vyho­dili ho a on málem přišel o všechny šance do budoucna. Tohle nedává smysl... co se týče Dana.</p>

<p>Lanie náhle prohlédla Craneovy úmysly. Kromě Mo­hammeda Ishmaela pozval Kate Mastersovou, předsed­kyni Politické asociace žen, a Aarona Blooma, šéfa ARP. Ishmael, Mastersová a Bloom reprezentovali tři největší bloky voličů v celých Spojených státech. Pro Cranea představovali pevné spojení s Liang Int. - s vý­konnou mocí. Seismická predikce, to byla návnada, mr­kev, kterou jim Crane všem nabídl, příležitost zachránit životy a majetek a ušetřit Ameriku utrpení... nebo se tak alespoň tvářit... předstírat zájem a starostlivost. A zástupce Liang Int. bude samozřejmě zajímat otázka pracovních sil, budov a zařízení, které by se daly za­chránit... ochrana zisků. Lanie smutně potřásla hlavou. Zisk byl osou, okolo níž se všechno otáčelo, hybnou si­lou pro každého a všude na světě. Pro každého kromě Cranea a hrstky lidí jako on a jako Lanie a Dan.</p>

<p>Zazněl gong.</p>

<p>Lanie se těžce zvedla z palubního křesílka. Cítila se rozpolcená jako nikdy v životě. Jedna její část chtěla utéci pryč, daleko od politiků, kteří se scházeli na palu­bě; druhou polovinou toužila vyrazit vstříc dobrodruž­stvím, která Crane vytvářel, a možnostem, které přiná­šela dnešní noc a na které Crane vsadil vše, co měl.</p>

<p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p><strong>VELKÝ TICHOMOŘSKÝ RIFT</strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong><strong>8</strong><strong>. června 2024, </strong><strong>hodina duchů</strong></p>

<p>Po pravém boku <emphasis>Diatribe</emphasis> se kolébala mohutná ponor­ka. Skleněná bublina pozorovatelny na přídi vypadala jako obří oko. David a Goiláš. Z věže šplhali námořníci a házeli lodníkům na palubu <emphasis>Diatribe</emphasis> vyvazovací lana. Hosté se už zase shromáždili na zádi. Sledovali ruch kolem a ukazovali si na trup ponorky, kde se skvělo jméno vymalované velkými písmeny: <emphasis>VEMA </emphasis><emphasis>II</emphasis>.</p>

<p>„Připravte se na to, že zbylou část noci strávíme pod vodou,“ oznámil Crane. „Slibuji, že vás čeká nezapo­menutelný zážitek.“</p>

<p>„Exkurze do podzemí,“ zamručel Newcombe pro sebe.</p>

<p>„Do podzemí?“ zajímala se Lanie.</p>

<p>„Správně. Uvidíme zrození nového života.“</p>

<p>„Jakého života?“</p>

<p>„Života, který dává matka Země,“ odpověděl.</p>

<p>Za několik minut už se všichni nahrnuli do pozorova­telny <emphasis>VEMY </emphasis><emphasis>II</emphasis>. Crane zůstal stát v čele dlouhého stolu a s úsměvem přehlížel shromáždění mizerů a podvodní­ků, kteří se usadili před ním. Oni byli ti vyvolení, vy­bral si je, protože oni mu nejsnáze mohli dát to, co mu­sel mít. Nikdy v životě neviděl partu sobečtějších darebáků. Camus řekl, že politika a osud lidstva leží v rukou lidí malých a bez ideálů. Budiž. Když se s nimi nedá mluvit rozumně, budou mít svoje představení. Koneckonců, takovým způsobem se mu podařilo přežít celých třicet let od doby, co zahynuli jeho rodiče.</p>

<p>„Musím vás požádat, abyste každý natáhl ruku a dotkl se svého souseda. Je nezbytně nutné, abychom měli jistotu, že tohle všechno je skutečnost.“</p>

<p>Poslušně vykonali běžný rituál, každý se přesvědčil, že po obou stranách sedí skutečně živí lidé. Právně závazná jednání nesměla podle zákona probíhat prostřednictvím holoprojekce.</p>

<p>Okna pozorovatelny zůstávala zakryta masivními okenicemi. Sumi se proplétal mezi sedícími a doléval šampaňské vylepšené dorphem. Newcombe se usadil vedle Ishmaela. Šeptali si s hlavami nakloněnými těsně k sobě a všichni okolo na ně zírali.</p>

<p>„Civilizace existuje jen s laskavým svolením geologických procesů,“ začal Crane, „a tento stav se může kdykoliv bez varování změnit. Vytvořili jsme si svět plný zázraků, a přesto nás stále terorizuje sama planeta, na které žijeme. Otázka zní: proč?“</p>

<p>Jeho hlas se rozléhal prostorným sálem, dlouhým téměř padesát stop a širokým více než třicet; byla to zdaleka největší místnost, jakou kdy vyprojektovali pro ponorku. vybavení zůstalo prosté, jednoduché, ale potřebám vědců a námořníků, kteří pracovali na okraji podmořského příkopu, dokonale vyhovovalo. Rozptýlené světlo jen tlumeně sálalo, neoslňovalo. Loď se chvílemi otřásala, ozvalo se slabé zadunění. Většina přítomných připisovala podobné zvuky pohonným jednotkám ponorky. Jen Crane a Newcombe věděli své.</p>

<p>Crane zvolna kráčel podél stolu. „Naše planeta je stará téměř pět miliard let a přitom se zdá, že v ní stále probíhá fáze prvotního formování. Země se každou minutu trhá na kusy.“</p>

<p>„Přirozeným rysem života je boj, doktore,“ ozval se bratr Ishmael.</p>

<p>Crane přerušil svou procházku a oslovil ho přímo. „A pro člověka je přirozené pokoušet se pozvednout nad tento boj.“</p>

<p>„Popřít Boha!“ trval na svém Ishmael.</p>

<p>„Učinit svět lepším.“ Crane se vrátil na své místo, pravou rukou si přidržoval za zády bezvládnou levici, která pulzovala bolestí. Znovu se obrátil k publiku. „Za jediný rok prožije Země více než milion zemětřesení, průměrně každé tři sekundy jedno. Většinou je ani nepocítíme, ale přibližně tři tisíce otřesů ročně proniknou až k povrchu a třicet z nich způsobí značné škody. Obvykle se tvrdí, že tak tomu vždycky bylo a bude.“ Pohlédl na Mohammeda Ishmaela. „S tím nesouhlasím. Kolik z vás doopravdy ví, jaká síla způsobuje zemětřesení?“</p>

<p>„Prosím, jen pokračujte v přednášce.“ vybídl ho Mui, Liho tichý společník.</p>

<p>„Tohle je mnohem víc než jen přednáška,“ odpověděl Crane. „Země, na které žijeme, je tvořena rozměrnými litosférickými deskami - celkem jich je dvacet šest. Šest z nich označujeme jako hlavní. Desky se plynule pohybují na plastické vrstvě, na polštáři žhavého, tekutého magmatického příkrovu. Devadesát pět procent všech zemětřesení se odehrává v oblastech, kterým se říká subdukční zóny. Jsou to místa, kde na sebe plující desky narážejí. Oceánské pánve se doslova podsouvají pod kontinentální plošiny.“</p>

<p>Ponorka se znovu otřásla, tentokrát znatelněji. Dunění sílilo. „Je loď… děje se něco?“ Rita Tabletová se držena za hrdlo.</p>

<p>„Ne, vůbec nic. Abych se vrátil k jádru věci. Jakmile se oceánské desky ponoří pod kontinent, propadají se zpátky k jádru.“ Zesílil hlas, aby přehlušil téměř nepřetržité bouchání a hlučné otřesy <emphasis>V</emphasis><emphasis>E</emphasis><emphasis>MY</emphasis>. Cítil, jak vzduch houstne napětím, a usmál se, když spatřil, že na tvářích jeho posluchačů vyráží pot. „Když se desky dostanou jedna pod druhou, započne dlouhý proces transformace, jehož výsledkem je… tohle.“</p>

<p>Stiskl tlačítko na ovládacím panelu a kovové pláty před okny se okamžitě odsunuly stanou. Dívali se přímo do oceánu, který žhnul zářivou rudooranžovou barvou. Mezi pahorky podmořského pohoří se zvedaly kužely rozžhavené lávy, nepřerušená řada oživlých kráte­rů se táhla v obou směrech kam až dohlédli, na mnoho mil okolo svítily ohně. Všichni ztichli tváří v tvář okouzlující zkáze v planetárním měřítku. Crane se spo­kojeně usmál. Takové publikum chtěl mít - pokorné.</p>

<p>„Znovuzrození!“ řekl nahlas, přistoupil těsně k oknu a ukázal zdravou rukou ven. „To, co vidíte, je Země, která opravuje sama sebe. Bazaltové magma stoupá z astenosféry a tlačí se mezi tyto neuvěřitelné štíty a údolí, jen proto, aby zchladlo ve vodách oceánu, vy­tvořilo další pohoří a tlačilo celou desku tisíce mil k další subdukci.“</p>

<p><emphasis>VEMA</emphasis> se prudce zahoupala. Znovuzrození planety doprovázela neustálá zemětřesení.</p>

<p>„Je to tady... pro nás nebezpečné?“ otázal se pan Li bezvýrazným tónem, který neprozrazoval naprosto žád­né emoce.</p>

<p>„Jen kdybychom se chtěli procházet venku,“ zasmál se Crane. Odvrátil pohled od svých posluchačů a zadí­val se na bijící srdce matky Země, které nepřímo zahu­bilo jeho vlastní matku. Ponorka se vznášela pět set yardů od tichomořské linie zlomu. Výhled na rudooran­žový kapalný oheň ho naplňoval bázní a hněvem. Ne­chal emoce vyprchat, než znovu oslovil ty, které potře­boval, pokud měl pekelný oheň kdy zkrotit.</p>

<p>„Pojďte k oknu,“ vybídl je. „Podívejte se na otevře­nou ránu, která dává mnoho, ale která způsobuje lidstvu takovou bolest.“</p>

<p>Vstávali pomalu a obezřetně. Chtěl je přimět, aby po­norce důvěřovali, aby uvěřili v lidskou schopnost ovládnout okolní prostředí. Ten pohled je fascinoval, a Crane to cítil: vnímal stoupající teplotu v sále, jasně rudé světlo sopečných erupcí tančící na tvářích těch, kdo v němém úžasu přihlížejí a pozorují prvotní ne­spoutané síly rodné planety.</p>

<p>„Neuvěřitelné,“ vydechla Lanie ochraptěle. Popošla blíž ke Craneovi, pohlédla mu do tváře. V očích se mu odrážel dvojí oheň. Usmál se. Věděl, co dívka cítí, a byl si jist, že ona bude dokonalým nástrojem, pomocí které­ ho naplní svou vizi. Lanie byla jako dynamo, nespouta­ný přírodní zdroj energie.</p>

<p>Totéž by se dalo říct o Kate Mastersové, která při­stoupila blíž a nespouštěla Cranea z očí. „Co má tohle všechno společného se mnou?“ otázala se konečně.</p>

<p>„Jste pro mě něco jako nástroj, madam,“ odpověděl. „Vy můžete tyhle skvělé lidi přimět, aby udělali sprá­vnou věc.“ Otočil se a ukázal na bratra Ishmaela, pak na šedovlasého Aarona Blooma z ARP. „To platí i pro vás... jste mými nástroji.“</p>

<p>„Nejsem si jist,“ prohlásil Gabler, „ale řekl bych, že to je urážka.“</p>

<p>„Dovolte, abych vedl jednání sám, pane viceprezi­dente.“ Li se ani. v nejmenším nesnažil skrýt, jak sebe­vědomým politikem pohrdá.</p>

<p>Crane obešel stůl, zastavil se za Newcombem a La­nie. „S pomocí těchto dvou schopných lidí a s vaší pod­porou mohu zaručit, že během několika málo let vytvo­řím počítačový program, který dokáže s naprostou přesností předpovědět všechna zemětřesení na Zemi. Budeme předem znát nejen místo, kde dojde k otřesům, ale i jejich sílu, účinek P a S vln, oblasti primárních, se­kundárních a terciárních poškození. Dokážeme vám ří­ci, kde budete v bezpečí a kdy je nutné ustoupit.“</p>

<p>„Ukažte mi zisk,“ pronesl Li. Mui jako vzorná ozvě­na kývl na souhlas.</p>

<p>Z druhého konce stolu zazněl smích. „Promiňte,“ vložil se do hovoru zástupce pojišťovacího průmyslu, rozvalený hned vedle brunety z koncernu Krupp. „Ta­kový program by pojišťovacím společnostem umožnil dospět v oblasti úhrady škod způsobených zemětřese­ním ke smysluplné politice. Zabývali jsme se zprávou doktora Cranea od chvíle, kdy jsme vypluli z Guamu. Kdybychom měli k dispozici informace, které nabízíte, mohli bychom odmítnout uzavírání pojistek v nejvíc ohrožených územích, možná dokonce prosadit zákon, který by lidem zabránil tam stavět. V sekundárních ob­lastech bychom mohli upravit zákonné stavební normy. Co se týče obchodu, předběžné vyrozumění o hrozbě zemětřesení by umožnilo přesunout rozbitné zboží do jiných skladů. Ušetřili bychom miliardy ročně - miliar­dy, dalo by se dodat, které budou k dispozici pro půjčky vám, velkým průmyslníkům, abyste mohli dál rozšiřo­vat svůj obchodní vliv, ze kterého plynou další miliar­dy. Dokonale uzavřený kruh.“</p>

<p>„Působivé,“ kývl Li.</p>

<p>„Budete vědět, kde není dobré stavět továrny, přehrady a elektrárny,“ navázal Crane. „Až dojde k přírodní ka­tastrofě, vyzbrojeni mým programem o nic nepřijdete, ani o pracovní sílu lidí, kteří by se ocitli na seznamu ztrát, ani o čas, který by jinak padl na opravy a nové budování.“</p>

<p>„To ale poškodí stavební průmysl,“ namítl mluvčí Wang International. Craneovi se mihla hlavou vzpo­mínka na sumce <emphasis>na</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>azu</emphasis>.</p>

<p>„Tak moment.“ Newcombe vyskočil. „Chcete stavět prospěch průmyslového odvětví nad životy deseti až patnácti tisíc lidí, kteří každý rok zahynou při ze­mětřesení? Jak se opovažujete...“</p>

<p>„To je v pořádku, Dane.“ Crane ho kývnutím vybídl, aby se zase posadil. „Všem nám přirozeně leží na srdci cena zachráněných lidských životů, že, pánové?“</p>

<p>Kolem dokola se ozvalo napůl souhlasné mumlání. „No prosím... vidíte? Všichni máme srdce na pravém místě.“ Pohlédl na Liho a Muiho. „Zvážili jste, jakou hodnotu by pro vás měla výhradní práva na můj program?“</p>

<p>„Výhradní.“ Li se pousmál. „Zajímavá myšlenka.“</p>

<p>„Něco takového by mělo být určeno celému světu,“ namítl znovu Newcombe se záchvěvem hněvu v hlase.</p>

<p>„To je pravda,“ odpověděl Li, „ale za jakou cenu? Kdybychom měli všechny karty v ruce, mohli bychom informace o hrozících katastrofách prodávat konku­renčním státům. Nebo také ne.“</p>

<p>Mui se zasmál a upil šampaňského. „Mohli bychom přinutit svět, aby platil sám za sebe.“</p>

<p>„Na jachtě jste se zmínil o znovuzvolení.“ Gabler ne­klidně poposedával na židli.</p>

<p>„Zamyslete se nad tím, pane viceprezidente. Bude to vypadat jako čistě humánní gesto. Lid Spojených států pozná, že vláda, o které si všichni mysleli, že se v tomto světě plném účtů o své občany vůbec nezajímá, že tahle vláda je ochotna zajít až na nejzazší mez, aby získala in­formace, které mohou Američanům zachránit život. Stálo by to za pokus, třeba jen v samotné Kalifornii.“</p>

<p>„A co kápne z takové dohody vám?“ Kate Masterso­vá rozhodně nemarnila čas.</p>

<p>„Jen to, co potřebuji, abych mohl odvést dokonalou práci. Tahle ponorka je majetkem Geologického prů­zkumu. Chci ji. Potřebuji každý bit informací, na který si vzpomenu. Chci kontrolu nad tisícovkami seismogra­fů, které jsme rozmístili po celé zeměkouli my, a neo­mezený přístup ke všem ostatním. Chci centrálu Geolo­gického průzkumu v Coloradu a vstup do jejich databáze. Nikoho nevyhodím. Jen budou pracovat pro mne. Chci celý systém satelitů, který bude následují­cích deset let pracovat pouze pro mne. A chci otevřený účet pro financování všech svých operací. Bez podmí­nek a pozorovatelů.“</p>

<p>„Vy ale máte žaludek,“ řekl Ishmael. „Proč si myslí­te, že se s vámi tihle mocní pánové o něco podělí?“</p>

<p>„Proto jste tu vy, bratře,“ odpověděl Crane. „Vy, slečna Mastersová a pan Bloom. Vy tři máte kontrolu nad miliony volebních hlasů v nejvýznamnějších me­tropolitních oblastech. S vaší podporou...“</p>

<p>„Moji podporu nemáte,“ řekl Ishmael prostě a vstal. „My nepřijímáme almužny od bílých. Nevolíme bílé. Jsme soběstační.“</p>

<p>„Nemluvím o almužně,“ namítl Crane nevěřícně. „Mluvím o katastrofách, kterým se dá zabránit. Doká­žete si představit, co by se stalo s Válečnou zónou v Los Angeles, kdyby zlom San Andreas...“</p>

<p>„Nepochopil jste,“ zarazil ho Ishmael hlubokým hla­sem. „Od bílých zvířat nic nepřijímáme a nic jim nedává­me. Vaše žvásty o zemětřesení jsou mi k smíchu.“ Ukázal k oknu, za kterým se valila láva. „Toto je vůle Alláhova.“</p>

<p>„To není rozumné, bratře Ishmaeli.“ Crane se ne­vzdával. „Máte možnost zachránit životy svých bliž­ních. Proč jí nevyužít?“</p>

<p>„Na světě jsou horší věci než smrt, doktore. Jednou z nich je poddanství. Ti, kdo se pokoří, prožijí život v potupě a otroctví, život horší, než jaký žijí zvířata.“</p>

<p>Crane zasmušile sklopil oči k podlaze. „Smrt je dost hrozná. Smrtí všechno končí.“</p>

<p>„V království Alláhově žijeme všichni věčně. Ale to vy byste nepochopil.“</p>

<p>„Snažím se o to.“ Craneův hlas zaskřípal bolestí. „Opravdu se snažím.“</p>

<p>„Proč jste tady?“ zeptal se Gabler Ishmaela.</p>

<p>„Přišel jsem proto, abych...“ Z analyzátorů bezpeč­nostní služby se ozvalo hlasité zapískání. Jeden z pří­slušníků ochranky odepnul od opasku malý dekodér. „Pánové... Zachytili jsme signál nějakého vysílače... mikrovlnný přenos.“</p>

<p>„Lokalizovat,“ přikázal Li do všeobecného zmatku. Všichni mluvili najednou, muži v bílých kombiné­zách obcházeli místnost a snažili se objevit neznámé­ho vetřelce.</p>

<p>„Prověřovali jsme všechno,“ tvrdil Crane. „Nic tu ne­bylo.“</p>

<p>Z interkomu hvízdla bocmanova píšťalka a vzápětí se ozval hlas kapitána Longa. „Doktore Crane, zachytili jsme tady mikrovlnné vysílání, vychází odněkud od vás, z přídi.“</p>

<p>„Zřejmě někdo v posledních několika vteřinách akti­voval vysílač.“ Crane stiskl tlačítko interkomu na stole. „Díky, kapitáne. Už na tom pracujeme.“</p>

<p>Ishmael zvýšil hlas. „Jak říkám, přišel jsem, abych pronikl do všech vašich vládních sítí, přecpaných lží a podvodem, a tváří v tvář vás seznámil s našimi poža­davky. Vaše vláda naši vládu neuznala, ale my přesto existujeme. A chceme, abyste nás vyslechli.“</p>

<p>„O čem to mluvíte?“ Gablerovi se třásly ruce. Jeho li­dé s detektory horečně pátrali po celém sále.</p>

<p>„Žádáme autonomii,“ prohlásil Ishmael. „Samosprá­vu... islámský stát v severní Americe, který by zabíral území dnešních států Florida, Jižní Karolína, Severní Karolína, Georgia, Alabama, Louisiana a Mississippi.“</p>

<p>„Už jsme blízko!“ vykřikl jeden z pátračů, který se u průlezu srazil se svým kolegou.</p>

<p>Ishmael stál neochvějně jako skála uprostřed narůsta­jící bouře. Vylovil ze svého <emphasis>dashiki</emphasis> disk velký jako dlaň a poslal ho po vyleštěném stole ke Gablerovi. Li po něm chňapl.</p>

<p>„Náš plán nastolení samosprávy je na tomto disku. Právě v této chvíli sledují stejný záznam miliardy lidí na celém světě. Žádáme odtržení od Spojených států, pane vicepresidente, a žádáme ho teď hned!“</p>

<p>„Tato forma je nepřípustná,“ zrudl Gabler. „Nepřijí­mám vaši ústní žádost ani žádný záznam!“</p>

<p>„Tady!“ vykřikl jeden z techniků. Dlouhou pinze­tou vylovil cosi z vnitřku přepážky a rozběhl se zpát­ky. Na stůl před Gablerem s cinknutím dopadla mini­aturní kamera, ne větší než špendlíková hlavička. Viceprezident ji bleskově sebral a spolkl. „Vy jste... vysílal tyhle záběry!“</p>

<p>„Samozřejmě,“ přisvědčil Ishmael. „Celý svět měl možnost slyšet naše požadavky - a vidět vás v akci, pa­ne viceprezidente.“</p>

<p>„Velice pochybuji, že by občané států, které jste jme­noval, považovali vaše nároky za oprávněné,“ ušklíbl se Gabler.</p>

<p>„Možná na to měli myslet už vaši praotcové, než une­sli příslušníky mého národa z jejich domovů, nahnali je na otrokářské lodi a přivezli sem.“ Ishmael se usmál a přistoupil ke ztichlému Craneovi. „Nezáleží mi na vás ani na vašich zemětřeseních, ale děkuji vám za to, že jste mi poskytl příležitost setkat se s panem Gablerem a jeho, hm... obchodními partnery. Myslím, že teď si půjdu odpočinout do své kabiny.“</p>

<p>„Jste krutý.“</p>

<p>„Ne.“ Ishmael zavrtěl hlavou. „Jsem snílek, zrovna tak jako vy. Ale můj sen je jiný.“</p>

<p>„To není sen. To je noční můra plná krveprolití, bo­lesti a nejistoty. Pamatujte si jen jedno: vaším úkolem je změnit dnešní dobu; moje poslání změní osud celého lidstva navždy.“</p>

<p>„Paběrky, které se pokoušíte prodat těmhle hlupá­kům, nejsou váš pravý cíl. Chcete víc, mnohem víc.“</p>

<p>Crane na něho mrazivě hleděl. „Dobrou noc, bratře Ishmaeli.“</p>

<p>Afričan opustil palubu, Sumi Chan vyrazil za ním.</p>

<p>„No, to je tedy nádhera!“ vykřikoval Gabler nedůtkli­vě. Vzal si od Liho disk a zíral na něj jako na mrtvou krysu. „Mohli jsme tuhle schůzku uspořádat ve Was­hingtonu, <emphasis>s</emphasis> <emphasis>mými</emphasis> bezpečnostními opatřeními.“</p>

<p>„Za této situace prostě <emphasis>musíte</emphasis> přijmout moji nabídku, pane viceprezidente,“ obrátil se k němu Crane. „Ishma­el z vás právě před celým světem udělal hlupáka. Buď to tak necháte, nebo si můžete všechno znovu promys­let. Při posledním volebním průzkumu se ukázalo, že poměrně značná - a stále se zvětšující - část obyvatel Spojených států si přeje uzavřít něco jako dohodu se svými spoluobčany ve Válečných zónách. Běloši dnes představují jen třicet procent z celkového počtu voličů. Můžete využít mého návrhu a nakonec to bude vypadat tak, že jste NOI nabídl ruku ke smíru a oni vám za od­měnu bodli dýku do zad. Budete-li postupovat podle mého plánu, dokážete, že vám leží na srdci blaho všech občanů, bez ohledu na to, jak se k vám chovají. Pokud nepřistoupíte na dohodu, obrátím se se stejnou nabíd­kou na opozici. Vaši protivníci se rádi blýsknou svou humánností.“</p>

<p>Gabler naklonil hlavu ke straně jako pes a zjevně pře­mýšlel - nebo se o to alespoň pokouší, napadlo Cranea. „Vsadím se s vámi, že pan Li mi rozumí,“ dodal ještě. Mocný Číňan se jen pousmál.</p>

<p>„Dospěli jsme k rozhodnutí, pane Crane,“ řekl.</p>

<p>Crane zhluboka nabral dech, aby se uklidnil, aby za­choval nepohnutou tvář. „Ano.“</p>

<p>„Rád bych, aby všichni ostatní opustili tuto místnost.“</p>

<p>Crane přikývl a bleskl pohledem po Newcombovi, je­hož výraz odrážel vznětlivost - s tou se dokáže vyrov­nat - i vzrušení.</p>

<p>Neuplynulo ani půl minuty a Crane a Li osaměli tváří v tvář na opačných koncích stolu.</p>

<p>„Jste zajímavý člověk, doktore Crane.“</p>

<p>„Vy také, pane.“</p>

<p>„Samozřejmě je vám jasné, že pokud se týká vlád­ních fondů, nikdy vám nemůžeme dát <emphasis>carte blanche</emphasis>.“</p>

<p>„Ale já...“</p>

<p>Li ho zarazil zvednutím ruky. „Zatím jsem hrál vaši hru. Teď je řada na mně. Jestli, zdůrazňuji, jestli máme pracovat spolu, bude zapotřebí najít člověka, který by dohlížel na celý projekt. Nemám nic proti někomu, kdo by vyhovoval nám oběma, dejme tomu Sumi Chan.“</p>

<p>„Sumi?“</p>

<p>„Nejedná se s námi špatně.“ Li si pohrával s nedotče­nou sklenkou před sebou. „Jsme jako Američané. Vy jste neobyčejně manuálně zruční. Vaši lidé vynalezli přímo ohromující technická zařízení. Velice pozoru­hodné.“</p>

<p>„Říkal jste <emphasis>jestli</emphasis> máme spolupracovat?“</p>

<p>„Ach, ano. Jistě.“ Zvedl sklenku a obrátil ji do sebe, přelil do své sklenice zbytek Muiho šampaňského a vy­pil ho také. „Váš návrh je pro nás opravdu lákavý. Žá­dáte však, aby vláda i nezávislí průmyslníci převedli značnou část odpovědnosti na vás osobně, a to vše na základě jediné demonstrace vašich schopností.“</p>

<p>„Co tím chcete říct?“</p>

<p>„Je to prosté, doktore.“ Li se lišácky usmál a v očích mu vychytrale zablýsklo. „Můžete dostat všechno, o co jste žádal. Ale musíme mít jistotu, že jste opravdu to, co o sobě tvrdíte.“</p>

<p>„A jak to mám dokázat?“</p>

<p>„Jednoduše. Udělejte to ještě jednou. Řekněte nám, kdy bude další zemětřesení. Něco velkého, důležitého, k čemu dojde dřív, než budou volby. Teď je červen, má­te na to téměř šest měsíců. Jestli každý rok opravdu do­jde ke třiceti velkým zemětřesením, mělo by vám to po­skytnout spoustu času.“</p>

<p>„To je všechno?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Li. „Musíte najít něco blízko, hodně blízko, aby voliči doopravdy pochopili. A potom, dok­tore Crane, bude celý svět váš.“</p><empty-line /><p><strong>Na palubě Diatribe,</strong></p>

<p><strong>nedaleko kalifornského pobřeží</strong></p>

<p><strong>19. června 2024, 10:12 hod.</strong></p>

<p>„Samozřejmě že jsme neustále pozorováni,“ říkal právě bratr Ishmael Craneovi.</p>

<p>Newcombe seděl mezi nimi a pozorně naslouchal. Jí­delna na jachtě byla prostorná, dvacet stop dlouhá míst­nost se stěnami bohatě zdobenými vyřezávanými pane­ly a mosazným kováním. Ishmael zůstal na palubě i poté, co všichni ostatní, nevyjímaje jeho osobní stráž, loď opustili. Newcombovi nešlo do hlavy proč.</p>

<p>„Každý je neustále pod určitým dohledem. Ve svě­tě bílých je to přirozené, je to hlavní náplň života. Li­dé se hlídají navzájem. Stroje dohlížejí na stroje. Proč?“</p>

<p>„Pravděpodobně proto, že jsme nesnesitelně zvěda­ví,“ odvětil Crane mile. „Připočtěte k tomu, že každý vynález musí být neustále zdokonalován a hlavně vyu­žíván. Taková už je lidská nátura. A není pravda, že jsou sledováni všichni. Ti, kdo si to mohou dovolit, na­jímají jiné lidi, kteří dokážou... přechytračit vymože­nosti současné techniky.“</p>

<p>Ishmael se usmál a zvedl dlouhý ukazováček. „Pak na vás dohlíží tento člověk. A nezapomínejte na další­ho, který zase sleduje jeho.“</p>

<p>„Vy nemáte ve Válečných zónách monitory a odpo­slech?“ zeptal se Newcombe. Ishmael s ním od počátku jednal s vřelostí a úctou.</p>

<p>„Ano, máme,“ odpověděl. „Používáme je proti bí­lým, stejně jako se oni pokoušejí zneužít je proti nám. Moji lidé mi sdělili, že tento rozhovor právě teď nahrá­vá zařízení označené audiojednotka 528, které se pohy­buje po nízké oběžné dráze. V dosahu jeho receptorů zůstaneme až do...“ pohlédl na hodinky, „...čtrnácti čtyřiceti pěti.“</p>

<p>Lanie seděla přímo proti Newcombovi, oči jí zářily. „Jestliže nás právě odposlouchávají, proč tedy mlu­víte?“</p>

<p>„To je součást naší politické strategie. Jsme připrave­ni sdělit bílým obyvatelům Ameriky, proč s nimi nemů­žeme žít ve stejné společnosti. Vy i celý svět teď na­sloucháte mému vysvětlování. Když chci říct něco soukromého, řeknu to v soukromí.“</p>

<p>„Bezostyšně mě využíváte.“ Crane se těžce natáhl pro sklenici plnou čistého bourbonu. „Podívejte, bratře Ishmaeli. Velice si vás vážím. Ani mi tolik nevadí, že jste mého pozvání zneužil pro své zájmy. Ale k čertu, dopřejte mi něco na oplátku, trochu podpory. Chci jen to, co je pro všechny nejlepší.“</p>

<p>„Ne.“ Ishmael zavrtěl hlavou. „Vy nechcete pomáhat lidem; vy chcete zabít šelmu. Vidím to ve vašich očích, když mluvíte o zemětřesení. Nenávidíte zemětřesení. Alláh je stvořil v jejich vznešenosti, vy však máte tu smělost nenávidět plody jeho díla. Je mi líto vás i va­šich větrných mlýnů a modlím se k Bohu, abyste nikdy nezískal moc, která by vám umožnila proměnit nenávist ve skutek.“</p>

<p>„Jste ostrý hoch, že?“ Crane neměl ve zvyku ustupo­vat. „Ano, nenávidím tuhle šelmu. Nenávidím ji tak, ja­ko Kréťané nenáviděli Minotaura. Je špatné nenávidět zrůdu? Nebyl to právě Malcolm X, kdo řekl: ‘Jestliže náš národ koušou psi, máme plné právo psy pobít‘? Ne­návidím zemětřesení kvůli životům a snům, které mění v prach, a najdu způsob, jak otupit ostří jeho meče, ať už s vaší pomocí nebo bez ní. - Tak, já také mluvím k celému světu.“ Zafuněl. „Opravdu si myslíte, že se vám podaří prosadit islámský stát?“</p>

<p>Ishmael beze spěchu přikývl. „Národ islámu je náro­dem budoucnosti. V roztříštěném světě jsme to my, kdo bude vládnout.“</p>

<p>„Na Středním východě to dopadlo trochu jinak,“ na­mítla Lanie.</p>

<p>„Židovská entita zvolila raději sebezničení, než aby čelila realitě islámu. Mrak Masada je stálou připomín­kou moci, jakou Alláh vládne nevěřícím. V Palestině už nejsou žádní Židé.“</p>

<p>„V Palestině už není nikdo,“ odsekl Crane. „A ještě dlouho nebude. Jak můžete předpokládat, že víte, kdo má žít a kdo zemřít? Jak si můžete být tak jistý?“ Vstal. „Já chci, aby žili všichni.“</p>

<p>„Zákon džungle je jiný,“ opáčil Ishmael, „a zákon ze­mětřesení také. Svým rodičům život nevrátíte, doktore.“</p>

<p>„Nepokoušejte se o psychoanalýzu,“ odrazil ho Cra­ne. Zamračeně do sebe obrátil zbytek bourbonu. „Jdu nahoru. Není to pro vás na lodi nebezpečné, bratře Ish­maeli?“</p>

<p>„To nevím. Co myslíte vy?“</p>

<p>„Nemám takovou moc, abych vás ochránil. Přidá se ke mně někdo?“</p>

<p>„Já ano.“ Lanie sebrala svůj šálek kávy a cestou si do něj přidala plnou lžičku dorphu.</p>

<p>Když se začal zvedat i Newcombe, Ishmael ho zara­zil vztaženou rukou. „Zůstaň se mnou, bratře Danieli. Chtěl bych si s tebou promluvit.“</p>

<p>Newcombe přikývl. „Dívejte se tam nahoře na slu­níčko,“ řekl Lanie. „Přijdu za chvíli.“</p>

<p>Mlčky sledoval, jak Crane s Lanie zamířili k průlezu, navlékli na sebe pláště, rukavice, brýle a klobouky, Crane vylovil z kapsy tubu UV filtru a oba si natřeli ne­chráněné části obličeje. Jakmile otevřel dveře, do jídel­ny se vhrnula oslňující sluneční záře. Lanie zamávala a oba zmizeli.</p>

<p>Newcombe a Lanie spolu v poslední době strávili spoustu času a Dan už si téměř dovolil nesměle snít o domově a o rodině, o něčem - o čemkoli - co by ne­patřilo ke Craneovu nekonečnému boji s příšerami. Do­konce se mu podařilo Lanie přemluvit, aby se po návra­tu do Nadace přestěhovala k němu.</p>

<p>„Proč žiješ s bílou ženou, bratře?“</p>

<p>„Mám ji rád.“</p>

<p>„Ona je tvým utiskovatelem. Není jen bílá, navíc je to Židovka.“</p>

<p>Newcombe pevně stiskl zuby, až mu na čelisti vy­stoupily svaly. „Patří ke kosmopolitům.“</p>

<p>„Židovství je rasa, ne náboženství.“</p>

<p>„Nehodlám přijmout filosofii NOI. Jsem černoch, ži­ju v Americe a daří se mi velice dobře, děkuji. Nikdo mě neutiskuje, jsem pánem svého osudu. Jsem inteli­gentní, mám skvělé vzdělání, ve svém oboru jsem abso­lutní špička - a sám jsem si vybral ženu, se kterou chci strávit celý život.“</p>

<p>„Proč tedy pracuješ pro někoho jako je Crane? Proč nemáš své vlastní laboratoře, vlastní granty?“</p>

<p>Vztek v Newcombovi vřel a narůstal jako rtuť. „S kým jsi o mně mluvil?“</p>

<p>Ishmael se naklonil blíž a zašeptal tak tiše, že se Newcombe musel nahnout těsně k němu, až se hlavami téměř dotýkali, aby mu rozuměl. „Zůstal jsem na lodi, abych si s tebou promluvil. Národ islámu tě potřebuje. Tví bratři tě volají.“</p>

<p>„Nemyslím,“ odpověděl Newcombe neklidně.</p>

<p>„Národ islámu potřebuje k budování vlastního nové­ho světa muže, kteří jsou vzdělaní, inteligentní a dobře znají společnost bílých. Naše komunity jsou roztříštěné, vzdálené jedna od druhé, uzavřené ve třiceti různých městech. Potřebujeme prostor, nutně potřebujeme fy­zické sjednocení. Vedeme skutečnou válku. Vezmeme si to, co musíme mít - boží <emphasis>sh</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ria</emphasis> a kalifát moudrosti se stanou skutečností. Každý si bude muset zvolit, na čí stranu se přidá.“</p>

<p>„Už jednou jsem si málem zničil kariéru, protože jsem veřejně podporoval NOI. Díky telepřenosu z VE­MY jsem teď udělal pořádný krok k tomu zničit se po­druhé. Váš boj o vlast je spravedlivý, ale já už jsem svou práci odvedl.“</p>

<p>„Ve světě bílých mužů pro tebe není místo, tam můžeš být jen lokajem,“ šeptal Ishmael. „Chceš lepší svět. Já ta­ké. Říkám ti, že s mou pomocí můžeš svého cíle dosáh­nout daleko lépe, než když pracuješ pro muže Zla.“</p>

<p>„Crane a zlo?“</p>

<p>„On pochází z Temnoty, Danieli. Já jsem Světlo.“</p>

<p>„Mýlíš se. Crane je stejný jako já.“</p>

<p>„Tomu sám nevěříš ani na vteřinu. Dobře víš, jak je šílený.“</p>

<p>Otřesený Newcombe mlčel.</p>

<p>„Crane je poznamenaný muž a nemá žádnou skuteč­nou moc,“ pokračoval Ishmael. „Džihád, naše Svatá válka, začala. Politické přičlenění k NOI ti přinese moc, uznání, respekt. Můžeš dovršit to, co sis předsevzal. Můžeš se k nám přidat. Udělám z tebe hrdinu islámu.“</p>

<p>„To mi připadá jako být odsouzen do vězení.“</p>

<p>„Vyslyš mě, bratře.“ Ishmael se zvedl, majestátní po­stava v hladkém půlnočním <emphasis>das</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>iki</emphasis>. „Náš čas přijde. V našem světě je pro tebe místo po boku lidí, kteří tě milují. Věř mi, když říkám, že ve světě bílého ďábla ne­ní místo pro černocha, který je až příliš vzdělaný. Udě­lají z tebe oslavovaného čističe bot. Crane už se tak chová.“</p>

<p>„Mýlíš se.“</p>

<p>„Ne co se týče Cranea a té ženy. Bratře, já jsem jedi­ný, komu můžeš důvěřovat. V mých žilách proudí spra­vedlivý hněv Ctihodného Eliáše Muhammada, Malcol­ma X, Louise Farrakhana a Proroka Saladina. Tvoji ‘přátelé‘ tě nenávidí a vždycky tě budou nenávidět. Své schopnosti můžeš plně využít jen v NOI.“ Sklonil se co nejníž nad stůl a napsal na papírek: <emphasis>Zapamatuj si tohle číslo. Je to moje tajná linka</emphasis>.</p>

<p>Newcombe se naučil číslo zpaměti, ačkoli nepředpo­kládal, že by ho někdy použil, a papírek roztrhal.</p>

<p>Ishmael přešel k lakovanému okénku a zadíval se ven. Oceán se jen mírně vlnil, slunce se odráželo od tmavomodré hladiny oslepujícími záblesky. Obrátil se zpět k Newcombovi. „Myslíš si, že tě neznám,“ zašep­tal. „Mýlíš se. Znám tě z džungle a z otrokářských lodí. Viděl jsem tě vláčet volské jho na bavlníkových plantá­žích. Viděl jsem, jak tě odvlekli z domova a pověsili na strom nebo tě pohřbili ve svých věznicích, abys nemohl vkročit na jejich ulice. Viděl jsem tě, když ti slíbili svo­bodu a dali ti jen svobodu umírat hladem. Viděl jsem tě, bratře, když tě krmili svým jedem, alkoholem a dro­gami, a když ti dali zbraně, abys zabíjel sám sebe. Viděl jsem tě, když tě nakonec měli dost a definitivně se k to­bě obrátili zády. Doufali, že zahyneš, že zemřeš v džungli z betonu, kterou postavili <emphasis>oni</emphasis>. Nikdy neříkej, že tě neznám. Znám tě tak, jak bys ty znal sám sebe, kdybys otevřel oči.“</p>

<p>„Chtějí tě uvěznit, to je jasné.“ Newcombovi se po­hnutím zadrhl hlas. „Nemůžeš odtud utéct?“</p>

<p>Bratr Ishmael se jen pousmál.</p>

<p>Na obrazovce před Li Cheunem se rozsvítila tvář Sumi­ho Chana. „Volám, jak jste žádal, abych vás informoval o doktoru Craneovi. Dnes odpoledne s lodí přistane a pak se vrátí do Nadace.“</p>

<p>„Výborně. Postaral jste se o monitorovací zařízení v jeho domě a laboratořích?“</p>

<p>„Ano, pane Li.“</p>

<p>Li si povšiml, jak Sumi téměř nepostřehnutelně zúžil oči. „Působí vám plnění tohoto úkolu nějaké problémy?“</p>

<p>„Ne, pane,“ pospíšil si Sumi odpovědět. „Jen jsem byl dlouhá léta hlavním příznivcem doktora Cranea a znám se s ním osobně...“</p>

<p>„Měli bychom si v tomto bodě něco vyjasnit.“ Liho potěšilo, když zahlédl, jak se tvář, vymodelovaná na stopu před ním, zachvěla zábleskem strachu. „Mohu vás zničit nebo povýšit. Když pracujete pro Geologic­kou společnost, pracujete pro mě. Když někomu udělíte grant, udělil jsem ho já. Jestli vám tato práce nevyhovu­je...“</p>

<p>„Pane, zatracuji všechny podobné myšlenky. Jsem naprosto oddán vám a společnosti Liang.“</p>

<p>„Crane je vaše práce, ne váš bratr.“</p>

<p>„Ano, pane. Omlouvám se, pane.“</p>

<p>„To je v pořádku. Odvádíte dobrou práci. Prosím, aby to tak zůstalo.“</p>

<p>Li kývl na Muiho, který zmrazil přenos. Tvář Sumiho Chana ztuhla uprostřed poníženého výrazu. „Řekni mi, co víme o Ishmaelovi,“ požádal Li.</p>

<p>„Požadavek islámského státu vyvolal všeobecné oba­vy a negativní reakce,“ četl Mui přímo z obrazovky. „Velice záporné reakce jsou zaznamenány v jižních stá­tech, které Ishmael jmenoval jako budoucí území NOI. Prvotní analýzy ukazují, že kandidáti Yo-Yu počítají se všeobecným strachem a využijí ho v příštích volbách ke svému prospěchu.“</p>

<p>„Chápu.“ V hlavě mu uzrával plán. „Obnovte spojení.“</p>

<p>Sumiho tvář se skokem proměnila. Už vypadal klid­něji. Během krátkého přerušení si řádně zavdal dorphu z malé lahvičky.</p>

<p>„Pane, chovám ve vás velkou důvěru,“ promluvil Li. „Je bratr Ishmael stále na palubě <emphasis>Diatribe</emphasis>?“</p>

<p>„Před několika minutami, když jsem mluvil s Cra­nem, tam ještě byl.“</p>

<p>Li pomocí komunikátoru na zápěstí vypnul audio a oto­čil se na Muiho. „Nasaďte Federální policejní jednotky. Postarejte se, aby ho zatkli ještě na lodi. Obviníme ho z pobuřování. A řekněte jim... chceme ho živého.“</p>

<p>Mui navolil kód operátoru, pak ze tmy ukázal vztyče­ný palec. „Jednotky FPF v Los Angeles dostaly patřič­né rozkazy. G je na cestě.“</p>

<p>Li krátce kývl a obnovil spojení. „Teď chci, abyste sebral vrtulník, vyzvedl Cranea a dopravil ho s veške­rou úctou a srdečnými pozdravy do Nadace. Uvolníme pro vás dostatek finančních prostředků, aby Nadace mohla dál pokračovat v plnění výzkumných úkolů. Dá­me Craneovi všechno, co chce... prozatím. Budete v Nadaci trávit většinu času. To je teď váš hlavní úkol. Najdeme někoho, kdo bude plnit vaše běžné povinnosti na ředitelství Geologického průzkumu. Jasné?“</p>

<p>„Ano pane. Děkuji pane.“</p>

<p>„Stín vaší tváři, Chane.“</p>

<p>„I vaší, pane Li.“</p>

<p>Mui zrušil spojení a Sumiho hlava zmizela. Li se za­díval na Kalifornii. <emphasis>Cra</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>e si prorazil cestu do arény a stal se hráčem</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>se bude muset naučit s tím žít</emphasis>.</p>

<p>Crane postával vedle Lanie na vyhlídkové palubě. Ne­klidně přecházel sem a tam, nevydržel chvíli sedět. Ne­bylo to vedrem, které musel snášet v těžkém oděvu, ani pronikavým slunečním svitem, jehož smrtící sílu náso­bil odraz paprsků od vodní hladiny. Nucená nečinnost, izolace na palubě jachty, ho doháněla k šílenství. A v paži mu tupě škubalo. Někde se něco děje. Není to moc blízko, jinak by ruka nesnesitelně bolela. Přesto cí­til, jak se vzdálená bolest přibližuje. Třel si rameno.</p>

<p>Lanie překvapeně rozšířila oči. „Co je?“</p>

<p>„Něco... se stalo, zrovna teď.“ Žaludek se mu svíral. „A já trčím tady, uprostřed toho zatraceného oceánu.“</p>

<p>„Je to blízko? Třeba jako hlubinné zemětřesení v subdukčním zlomu pod námi?“</p>

<p>Crane zavrtěl hlavou. Jeho pozornost upoutalo hejno ptáků necelých sto metrů vlevo před přídí. Zdáli se být příliš velcí. A blížili se příliš rychle. „V této části oceá­nu nejsou subdukční zóny. Kalifornie leží na trasform­ním zlomu - pacifická oceánská deska a severoameric­ká pevninská deska se tady třou o sebe, jak se podélně sunou opačným směrem. Kdyby k něčemu došlo v bez­prostřední blízkosti, věděli bychom o tom. Ale díky.“</p>

<p>„Za co?“</p>

<p>„Že nepochybuješ o mé intuici.“</p>

<p>Lanie se teď také zadívala na ptáky. Pozorně je sledo­vala a mračila se. „Dan říká, že to poznáš podle své ruky.“</p>

<p>„A co ještě říká?“</p>

<p>Obrátila se k němu a zasmála se. „Ví, že to určitě funguje, protože cítí tvoje pocity jako ostrou bolest.“</p>

<p>„V zadnici?“</p>

<p>„Jo. Tamhleti ptáci... Nejsou na racky moc velcí?“</p>

<p>„Moc velcí a moc hluční. Slyšíš to vrčení?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Sledoval, jak se ptáci klouzavým letem přibližují za stále zřetelnějšího bzučení ohniskových motorů - rádi­em řízené kamery maskované jako mořští racci pátraly po <emphasis>Diatribe</emphasis>. „Řekl bych, že nás vyčmuchali ti šakalové od tisku.“</p>

<p>Kamery přelétly nízko nad palubou. Na bocích jim zářila loga jednotlivých zpravodajských společností. Falešní ptáci se elegantně vznesli zpět nad moře, seřa­dili se do kruhu a oblétávali jachtu ve stále užší spirále.</p>

<p>„Asi už jsme blízko,“ podotkla Lanie. „Všiml sis těch neoznačených?“</p>

<p>Crane přitakal. „FPF, G. Drží se bratra Ishmaela. Vsadím se, že se ho pokusí dostat ještě dřív, než vpluje­me do přístavu.“</p>

<p>„Nemůžeš s tím něco udělat?“</p>

<p>„Měl raději odejít se svou ochrankou, hned po schůz­ce. Nemohl jsem uvěřit, že zůstává.“</p>

<p>Jeden z neocejchovaných racků přesvištěl napříč pa­lubou a prolétl sotva stopu od Cranea, který za ním za­hrozil pěstí. Pak přiložil dlaně k ústům jako hlásnou troubu. „Děkujeme za uvítání!“ houkl směrem k ostat­ním kamerám, které se vznášely podél lodi. „Budeme se těšit, že se po návratu s většinou z vás setkáme osob­ně! - Parchanti,“ dodal tlumeně.</p>

<p>Zamával zdravou rukou a pobízel Lanie, aby se také usmívala a mávala.</p>

<p>„Podívej se na mraky,“ zasmála se Lanie. Crane vzhlédl a spatřil svůj vlastní obličej s pozdravným úsměvem promítaný na kumulus ve výšce padesát tisíc stop.</p>

<p>„Na takových kupách šlehačky vypadám tlustý,“ pro­hlásil. Vesele vztyčil prst. „Počkej, trochu si z nich vy­střelíme. Zůstaň tady.“</p>

<p>S chechtotem sešplhal po žebříku k záchrannému člunu, ukotvenému na hlavní palubě, sebral krabici s nouzovým vybavením a běžel zpátky.</p>

<p>„Co to děláš?“ zeptala se, když ve spěchu vypáčil ví­ko a přehraboval se obsahem krabice.</p>

<p>„Někde tu přece musí být,“ bručel. „Ha!“ Vylovil ra­ketovou pistoli a triumfálně ji pozvedl do výše. „Svět na nás hledí, tak mu dopřejeme podívanou, na jakou jen tak nezapomene!“</p>

<p>Lanie o krok ucouvla. „To nemyslíš vážně!“</p>

<p>„Vždycky všechno myslím vážně,“ namítl a zasunul do komory jednohlavňové zbraně baculatý náboj. Za­klapl závěr a zvedl pistoli zdravou rukou. Vypálil do­prostřed hejna patnácti racků. Tupé buchnutí a raketa se zasyčením vzlétla, zanechávajíc za sebou červeně zářící stopu. Náraz vykouzlil na modrém nebi jasně rudý květ.</p>

<p>„Trefa do černého!“ Lanie zatleskala. Dva rackové se proměnili v hromádku šrotu a zmizeli v moři, třetí uni­kal a každým okamžikem rychle ztrácel výšku. Zraněný pták neměl žádné označení, zřejmě patřil FPF. Zmizel za hřebenem vlny pět set metrů od lodi a všechny ostat­ní kamery se otáčely za ním.</p>

<p>Crane znovu nabil a podal pistoli Lanie. „Chceš si to zkusit?“</p>

<p>„Mohla bych z toho mít popotahování?“</p>

<p>„Není to jedno?“</p>

<p>Stiskla spoušť, další kamera se zřítila do vody v bí­lém jiskřícím oblaku horkého magnézia. Zbývající rac­kové se rozprchli a drželi se v uctivé vzdálenosti od lovců.</p>

<p>„Dobrá rána,“ zavýskl Crane. Na dálku viděl zvětšu­jící se body lodí, jejichž dráhy se sbíhaly vstříc <emphasis>Diatri</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>be</emphasis>. Posádky ze zvědavosti nebo z profesionálního zá­jmu toužily spatřit muže, který se proslavil díky zemětřesení. V dáli za nimi se proti horizontu rýsoval stín pevniny. Byli doma.</p>

<p>Oblohu teď pokrývala houstnoucí mračna a na jejich huňatých tlapách se objevovaly nejrůznější záběry tele­vizních kamer. Lidé si připojovali audio na živé vysílání.</p>

<p>„Myslím, že máš pravdu, FPF si jede pro Mohamme­da Ishmaela.“ Lanie ukázala na několik neškodně vy­hlížejících tryskových člunů.</p>

<p>„Půjdu dolů a pokusím se je zastavit.“ Crane hodil krabici s náboji na zem a sklouzl po žebříku.</p>

<p>Čluny přirazily k bokům jachty, na palubách se zahe­mžili muži v bílých kombinézách s bílými kápěmi, standardní kukly spojené s ochrannými brýlemi jim za­krývaly tváře. Všichni byli ozbrojení.</p>

<p>Lanie dohonila Cranea těsně před tím, než vstoupil do jídelny, a chytila ho za ochromenou paži. „Víš dob­ře, co děláš?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl. Měla nádherné, zkoumavé oči. Zá­řila z nich pravda. „Rozmýšlel jsem si to celou dobu od chvíle, co Ishmael na <emphasis>VEMĚ</emphasis> vyrukoval se svou bom­bou. Riskoval jsem a potřeboval jsem, aby mi všechny karty správně padly. Ishmael zamíchal věcmi natolik, že se všechno může docela zvrtnout.“</p>

<p>„Ale získal jsi svou smlouvu.“</p>

<p>„Nezískal jsem nic.“</p>

<p>Všude okolo se rozeřvaly reproduktory. „Mluví zá­stupce Federálních policejních jednotek,“ šeptal silou hromu příjemný ženský hlas. „Máme povolení zadržet Leonarda Dantina, alias Mohammeda Ishmaela, v sou­ladu se Zákonem o bezpečí na ulicích z roku 2005.“</p>

<p>„Myslím, že tohle nebude při volbách vypadat dob­ře.“ Crane se díval, jak duchové s bílými tvářemi šplha­jí na palubu <emphasis>Di</emphasis><emphasis>atribe</emphasis>.</p>

<p>Dveře do jídelny se s třesknutím rozlétly a Newcom­be vystrčil hlavu. „Nemůžeme je nějak zastavit?“</p>

<p>„A je to správné, snažit se je zastavit?“ opáčil Crane a jen mávl rukou, když se Newcombe rozzlobeně za­mračil. „Zkusím to.“</p>

<p>Uličku zaplnili urostlí muži v bílém, hrnuli se sem zepředu a zezadu a shora. Lanie se držela Craneovi v patách.</p>

<p>„Co tím chceš říct, že jste žádnou smlouvu neuzavře­li? Myslela jsem, že Li...“</p>

<p>„Li mi řekl, že to musím udělat znova.“ Crane pokro­čil vpřed a oslovil uniformovanou osobu před sebou. Příslušníci G nenosili hodnostní označení ani služební čísla - anonymita vzbuzovala strach a byla zdrojem je­jich síly.</p>

<p>„Tato loď se nachází mimo teritoriální vody Spojených států. Nemáte zde tudíž žádné pravomoci a vaše přítom­nost na palubě je nezákonná. Teď laskavě opusťte loď.“</p>

<p>Velitel G řekl několik slov do komunikátoru a pak spokojeně kývl. „Dvě celé devět desetin míle,“ oznámil klidně a ukázal ke dveřím. „To je jediný východ z té místnosti?“</p>

<p>„Ne,“ ozvala se Lanie, zatímco rozzuřený Newcom­be se postavil před průlez, jako by ho chtěl hájit vlast­ním tělem. „Na pravoboku jsou ještě jedny dveře.“</p>

<p>„Nebude před vámi utíkat.“ Newcombe ustoupil stra­nou. „Řekl mi to.“</p>

<p>G vtrhli do jídelny. Bratr Mohammed Ishmael klidně seděl u stolu a blahosklonně se usmíval. „Máte rezerva­ci, pánové?“ zeptal se vlídně.</p>

<p>„Vstaňte,“ vybídl ho velící důstojník. „Jste zatčen.“</p>

<p>Ishmael se vztyčil. „Nejsem občanem tohoto státu. I kdyby tomu tak bylo, neporušil jsem žádný váš zákon. Nemůžete mě zatknout.“</p>

<p>„Máte možnost učinit oficiální prohlášení, které za­znamená protokolární robot.“ Velitel G důsledně udr­žoval zdvořilý tón. „Tito pánové vás teď odvedou. Po dobrém nebo po zlém, můžete si vybrat.“</p>

<p>Šest mužů vykročilo. Vypadali neozbrojeni, ale na rukávech se jim blyštěly pásky elektronických a mikro­vlnných generátorů, smrtících defenzivních zbraní. Ob­stoupili Ishmaela ze všech stran a pak se na něho sou­časně vrhli.</p>

<p>Sevřeli v prstech jen prázdnotu. Marně se snažili za­chytit Ishmaelův obraz, který náhle zprůhledněl, bez užitku mávali rukama a jejich paže procházely nehmot­ným tělem.</p>

<p>„Projekce!“ Newcombe se rozesmál. „Není to sku­tečně on.“</p>

<p>„Teprve od dnešního rána,“ ujistil ho Ishmael. Prošel stolem a zamířil přímo k Newcombovi. „Zavolej,“ za­šeptal mu.</p>

<p>G se beze slova stáhli a opustili loď. Poslední z nich podal Craneovi účet za sestřeleného racka. Rozesmátý Ishmaelův hologram pózoval pro zbývající racky-fil­maře, kteří posedali na zábradlí a nahlíželi do jídelny kulatými okénky. „Lidé celého světa,“ zvolal, „tady vi­díte, jak se chová bílá zvěř. Jedná z nenávisti, jako di­voši. Chtěl jsem, abyste všichni viděli, proč musíme získat svoji vlastní domovinu. Nic nás neodradí. Toto jé vůle Alláhova.“</p>

<p>Přízrak zmizel. Crane se protáhl ven. Bylo mu jasné, že vládní byrokrati se ho pokusí do záležitosti s Ishma­elem nějak namočit, aby si zchladili žáhu. Bude to mu­set překonat. Vyplašení rackové vzlétli, když vyšel na palubu a opřel se o zábradlí. Sledoval, jak se G spouště­jí zpátky do svých člunů. Okolo přibývalo profesionál­ních novinářů i amatérů s kamerami. Vycítil, že vedle něho stojí Lanie, a otočil se. Newcombe tu nebyl.</p>

<p>„Li a ostatní s tebou uzavřeli dohodu. Budou ji muset splnit.“</p>

<p>„Pokud se mi podaří způsobit další zemětřesení,“ za­bručel a mrkl na ni.</p>

<p>Obklopily je desítky lodí a člunů nejrůznějších tvarů a velikostí. Ve středu zvětšující se pestrobarevné flotily se rychle blížili k Los Angeles. Lidé mávali a volali na ně.</p>

<p>Hřáli se s Lanie na výsluní slávy, smáli se a mávali v odpověď. Crane se vyklonil přes zábradlí a zavolal na nejbližší člun: „Loď ahoj! Co je nového? Nějaké ze­mětřesení? Cítím, že se zrovna něco děje.“</p>

<p>Na jednom ze zpravodajských plavidel zapraskal re­produktor. „Před chvílí jsme dostali zprávu. Výbuch Mount Pelee skoro srovnal Martinique se zemí.“</p>

<p>„Ani si nevybaluj,“ řekl Crane Lanie. Přehodil nohu přes zábradlí a sešplhal na hlavní palubu. Všechno bylo zapomenuto, všechno kromě lovu, všepohlcujícího, ne­konečného lovu.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>

<p><strong>GEOMORFOLOGICKÉ</strong></p>

<p><strong>PROCESY</strong></p><empty-line /><p><strong>Los Angeles, Kalifornie</strong></p>

<p><strong>20. červ</strong><strong>na 2024, 20:47 hod.</strong></p>

<p>Nikdo neměl tušení, že Sumi Chan je žena. Vůbec ni­kdo. Stará <emphasis>yi-sheng</emphasis>, která v největší tajnosti pomáhala při jejím narození, zemřela o pět let později. Vlastní ro­diče Sumi se rozhodli pro celoživotní podvod poté, co amniocentické vyšetření odhalilo, že jejich novoroze­ným dědicem bude děvče. Oba zemřeli ve dvaadvacá­tém roce na St. Louiskou chřipku. Chřipkový virus s se­bou přinesli američtí cesťáci a brzo se ukázalo, že je daleko ničivější než epidemie z roku 1918. Ve městech celého Dálného východu umíraly stovky tisíc lidí, za­tímco americký kontinent zasáhla nákaza jen mírně.</p>

<p>A tak byla Sumi v posledních dvou letech sama se svou velkou lží. A bude se s ní muset sama vyrovnávat i dál... ačkoli celá maškaráda trvající dvacet osm let se nakonec docela minula cíle; ženám bylo sice stále odpí­ráno dědičné právo na půdu předků, tu mohli zdědit jen muži, ale nárok Sumi už dávno neexistoval - pozemky jejího rodu byly zkonfiskovány při bankrotu a její rodi­če zemřeli v chudobě.</p>

<p>Nejčastější její zkušeností byl pocit, že je v pasti. Odešla do Ameriky, aby v cizině studovala přírodní vě­dy, jak bylo zvykem. Místo u americké odbočky Geolo­gického průzkumu bylo jen zástěrkou, a také by se dob­ře vyjímalo v osobních záznamech. Teď byla tahle prá­ce to jediné, co jí zbývalo, a Sumi se děsila, že její in­kognito vyjde najevo a ona že ztratí zaměstnání. Zbave­na cti neměla by už nic. Celý život byl lež. Jediná pravda, které Sumi opravdu rozuměla, byl strach z od­halení, který ji po léta sžíral.</p>

<p>Seděla zabořená do hluboké sedačky v nevelké kabině vrtulníku Liang Int., speciálně odhlučněného stroje, který pro svůj neobyčejně plynulý let patřil mezi nejoblíbenější modely, a pokoušela se znovu nabýt duševní rovnováhy. Crane s ní vždy jednal na rovinu, zajistil jí společenský věhlas a choval k ní značnou důvěru, nejen díky tomu, že mu zajišťovala subvence pro jeho projekty. Sumi ho také měla ráda, přes všechny jeho výstřednosti, a občas i kvůli nim. Nezasloužil si to, co se mělo snést na jeho hlavu.</p>

<p>Uviděla, jak se k přístavnímu molu v Long Beach Harbor žene dav možná dvou set lidí. Slunce už zapad­lo a na horizontu nad největším městem západní polo­koule se rozvírala průzračná hvězdnatá noc. Chodci svírali pod paží zaklapnuté slunečníky, otírali si z tváří ochranný krém, zbavovali se kabátů a rukavic. Noc s sebou přinášela svobodu.</p>

<p>Novináři se kolem Cranea rojili jako vosy. Razil si cestu dlouhou promenádou podél doků ke stanovišti he­likoptér. Většina lidí okolo něho byli kameramani, ne­zaměstnaní, nebo znudění občané, jejichž životním snem bylo dostat se do televize a spatřit svůj obličej promítnutý na stěnu budovy nebo do mraků. Touha po „slávě“ byla tolik rozšířená, že už to nebyla jen posed­lost, ale přímo demografický rys.</p>

<p>Cranea doprovázel Newcombe a ta nová ženská. <emphasis>Proč ji Crane přivedl?</emphasis> Sumi nevěděla, co si má o Lanie Kingové myslet. Zdálo se, že jí patří Craneova profesi­onální úcta i Newcombovy city - potenciálně nebez­pečná kombinace. Co však bylo důležitější, Sumi měla obavy, že Lanie prohlédne její lest, tak jako se obávala odhalení v přítomnosti každé ženy.</p>

<p>Crane se svým týmem dorazil uprostřed davu a Sumi otevřela dokořán zadní dveře, aby mohl vyšplhat dovnitř.</p>

<p>„Doktore Crane, doktore Crane,“ volal novinář ve zlatožlutém mandarínském saku, „kdy udeří velký drak na Los Angeles?“</p>

<p>„Kdybych vám řekl, že to bude zítra, co byste udě­lal?“ Newcombe s Lanie vklouzli dovnitř a Crane se na­táhl po klice posuvných dveří. „To je otázka, kterou byste si měl položit.“</p>

<p>Zabouchl a těžce dopadl do čalouněného otočného křesla. Zhluboka vydechl, dopřál si krátkou chvilku uvolnění. Zdravou rukou si promnul oči. Pak vteřina odpočinku minula a on se posadil zpříma a pohlédl na Sumi. „Na co tu sakra ještě čekáme?“</p>

<p>Sumi se dotkla malé mřížky na pravém opěradle. „Vpřed.“ Vrtulník se během několika vteřin zdvihl do vzduchu. Usmála se na Cranea. „Příští stanice - mešita.“</p>

<p>„Mešita?“ Lanie si ručníkem stírala zbytky krému s tváře.</p>

<p>„Sumi tak říká Nadaci,“ vysvětlil Newcombe. Protá­hl se a zívl. „Uvidíš, jen co tam budeme.“</p>

<p>„Máš nejnovější údaje o Pelee?“ zeptal se Crane Sumi.</p>

<p>„S sebou ne.“</p>

<p>„Řekni mi, co víš z hlavy. Martinique patří do Antil­ského řetězce, že?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Newcombe jí vpadl do řeči, než mohla pokračovat. „Mohlo by dojít k dalším erupcím.“</p>

<p>„Už se stalo,“ přitakala Sumi. „Dvě další... menší. Hlavní problém je teď počasí. Z Pelee stéká dvacet řek, všechny jsou plné popela a vylévají se z koryta. Hora se rozpadá... drobí se, klouže dolů ve vlnách bahna, které už smetly několik vesnic.“ Bez odmlčení navázala: „Dá si někdo něco k pití? Dorph?“</p>

<p>„Ne,“ odmítl Crane. Dotkl se komunikátoru na zá­pěstí, připojoval audio k síti. „Sumi, zavolej noviná­řům. Chci jich pár vzít s sebou, jinak do zítřka zapome­nou, kdo jsem. A sežeň Burta Hilla, je v Nadaci. Řekni mu, že potřebuju tucet zdravotníků z první pomoci a tu­cet pořádných chlapů.“</p>

<p>„Pořádných chlapů?“</p>

<p>„Silných... aby mohli kopat. Mimochodem, rád tě zase vidím, Sumi.“</p>

<p>„Díky, pane.“ Sumi aktivovala velkokapacitní komu­nikační jednotku v křesle, hrazenou z prostředků Nada­ce, a pomocí konferenční linky poslala krátký vzkaz čtyřiceti zpravodajským společnostem.</p>

<p>Crane navolil na svém osobním komunikátoru přímé spojení s Harry Whetstonem. Zatímco čekal, až počítač pomocí nejrůznějších dotazů a odkazů vystopuje adre­sáta, otočil křeslo a pohlédl oknem helikoptéry na noční scénu pod sebou. Los Angeles rozkvétalo tisíci světel a neonů.</p>

<p>Měl svého mecenáše, starého Stoneyho, docela rád. Skvělý chlap. Je to lumpárna, že celou jeho hotovost, všechny ty miliardy, zadržuje soud jako záruku. Zabte právníky, jak říká Shakespeare. Stoney měl přesto k dispozici spoustu lidí a materiálu, takže by mohl do­dat vše, co bude zapotřebí.</p>

<p>„Whetstone,“ ozval se pevný, ale přátelský hlas.</p>

<p>„Stoney, tady je Crane.“</p>

<p>„Ale, to jsem rád, že tě slyším. Tak co to sakra bylo s tím...“</p>

<p>„Teď na to není čas, kamaráde. Potřebuju letadlo a potřebuju vybavení.“</p>

<p>„Pelee?“</p>

<p>„Měl bych vypadnout nejpozději za hodinu. Mohl bys mi do třiceti minut poslat na přistávací dráhu Nada­ce nějaké letadlo?“</p>

<p>„Škoda, mám pro tebe jen opelichaného orla. Starý tryskáč bez ohniskových motorů. Musím napřed zjistit, jestli mají natankováno. Jestli ano, stihneme to tak, jak potřebuješ. Jestli ne, samotné tankování zabere přes půl hodiny. Mám po ruce pár těžkých mechanismů, můžu ti je přibalit, jestli chceš.“</p>

<p>„Proboha, ne,“ zamítl to Crane. „Co opravdu potře­bujeme jsou krumpáče a lopaty. Mohl bys je sehnat?“</p>

<p>„Víš určitě, že...“</p>

<p>„Krumpáče a lopaty, Stoney. Zavolej mi zpátky na linku Q, jakmile budeš znát čas příletu. Spěchej.“</p>

<p>Město hluboko pod nimi pulzovalo životem, zdálo se, že televizní záběry ožívají v tekutých krystalech na každé ploše - na domech, billboardech, stěnách i vozid­lech. Nejvyšší budovy obklopovalo pozlátko v podobě gigantických projekcí, které sahaly přes všech dvacet či třicet pater. Vrtulník mířil k severu na Mendenhall Pe­ak, do pohoří San Gabriel.</p>

<p>„Proč se dnes ke mně na palubu vřítili G?“ zeptal se Crane hlasitě.</p>

<p>Sumi odpověděla tím, co se nabízelo. S pravdou, kte­rá se týkala Cranea, vždycky zacházela opatrně. „Ish­maelovy požadavky vyprovokovaly značně negativní reakce. Lidé chtějí, aby se něco podniklo. Bojí se toho, co zůstalo za zdmi Válečných zón.“</p>

<p>„Jaký to bude mít vliv na naši práci?“</p>

<p>„To se zatím nedá říct. Trochu jsme ztratili… kolik, to ještě nevíme.“</p>

<p>„Ale Li neponechává nic náhodě, že?“</p>

<p>„Pan Li je obchodník,“ odpověděla Sumi okamžitě. „Co bys čekal jiného?“</p>

<p>„Očekával bych, že bude stát za mnou a za naší doho­dou,“ odsekl Crane, pak zamítavě mávl rukou. „Nepře­kvapuje mě to.“ V duchu probíral možné škody. „Prostě jen musím řídit akci sám. Ishmaela přežiju.“</p>

<p>Vzdychl a zavrtěl hlavou ve snaze setřást ze sebe zá­voj únavy. Vyspí se v letadle cestou na Martinique. Vzmáhala se v něm hrůza. Cítil pach bolesti a utrpení. Věděl, jaká panika se zmocňuje těch, kdo uvízli ve svých domech jako v pasti, uvězněni pod tunami bahna a kamení. Vytryskly mu slzy, rychle si otíral oči a silou vůle se přiměl potlačit city a dívat se na katastrofu po­hledem nezaujatého pozorovatele. Jen tak se dokázal přenést přes události, které ho čekaly na Sadu a teď na Pelee.</p>

<p>Pokusil se pozorovat noční město dole. Na stovkách obrazovek spatřil svůj vlastní vrtulník se znakem Liang Int. Pouliční obrazovky nebyly samoúčelné. Jejich hlavním úkolem bylo zabavit ty, kteří čekali před ob­chody v nekonečných frontách na základní potřeby. Elektronika byla levná a přinášela potěšení; odpoutáva­la mysl člověka od skutečnosti, že infrastruktura Ame­riky je přinejmenším vratká. Omšelé činžáky, chronic­ký nedostatek potravin způsobený příliš nízkým počtem zastíněných polí, mizerné platy, to všechno činilo elek­tronickou útěchu druhou nejlepší věcí hned po dorphu.</p>

<p>Jedna z helikoptér, které se hnaly za nimi, teď sklouz­la příliš nízko. Stroj zachytil lyžinou podvozku za okraj budovy, obrátil se na nos, střemhlav dopadl na plochou střechu a udělal několik kotrmelců. Všichni lidé kolem se s kamerami hnali na místo neštěstí. Rychle letící vr­tulník nechal celou scénu za sebou během několika se­kund a Crane teď sledoval vrak na televizních obrazov­kách, které rozžíhaly noc nepřirozeným jasem.</p>

<p>Několik mužů s železnými tyčemi se vyškrábalo na trup helikoptéry ve snaze zmocnit se ohniska. Dva se ze tří stran dobývali na desetipalcový disk, zatímco třetí se protáhl do dýmající kabiny a pátral po těch, kdo havárii přežili.</p>

<p>„Copak se neděje vůbec nic <emphasis>dobrého</emphasis>?“ vzdychl Cra­ne, křeslo stále obrácené k průzoru.</p>

<p>„Kate Mastersová přišla s nabídkou neomezeně pod­pory seismického průzkumu výměnou za to, že vláda schválí zákon, který by zařadil Vogelmanův postup me­zi zákroky hrazené zdravotním pojištěním.“</p>

<p>„Vynikající.“ Crane zavrtěl hlavou při pomyšlení na antikoncepční implantát. „Takže teď se budeme míchat i do kontroly porodnosti.“</p>

<p>Nejméně polovina ze stovek projekčních ploch pod nimi stále přenášela obraz z místa havárie. Vandalové vyrvali z trosek vrtulníku energetický zdroj, jiný muž se vynořil ze zdemolované kabiny a vlekl za sebou dez­orientovaného pilota. Jakmile oba spatřili zloděje, vrhli se na ně a snažili se jim ohnisko vyrvat. Jediná z kapali­nových energetických buněk, uložených uvnitř, by do­kázala zásobovat energií celý dům po celý rok. Mnozí lidé byli ochotni pro buňky třeba i zabíjet.</p>

<p>Komunikátor na zápěstí zablikal a Crane aktivoval audio. „Co je?“</p>

<p>„Tady Stoney,“ ozvalo se v odpověď. „Náš orel je na­tankovaný a připravený ke startu. Ve skladu na severu L.A. jsem taky objevil pár tisíc lopat a krumpáčů, jsou v kontejneru na cestě k tobě.“</p>

<p>Světla ubíhající pod břichem helikoptéry mizela, jak se stroj blížil k Válečné zóně. Obydlená oblast o rozmě­rech dva krát čtyři míle, obehnaná ochranným příko­pem a těžce opevněná, se kdysi nazývala Východní Los Angeles. Teritorium bratra Ishmaela.</p>

<p>„Skvělá práce, Stoney. Pozdravuj ode mě Katherine.“</p>

<p>„Crane... To letadlo...“</p>

<p>„Nebudu rozdávat jako posledně. Slibuju.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>Právě přelétali nad perimetrem vojenských jednotek obklopujících Válečnou zónu. Crane tlumeně zaklel. Zó­na samotná byla dokonale obalená hustou sítí, která po­krývala střechy a stěny budov. Po celá léta se nikomu ne­podařilo nahlédnout dovnitř. Nikdo neměl tušení, kolik Hispánců a Afričanů uvnitř žije, ani co dělají, aby se udr­želi naživu. Vojsko umožňovalo vjezd kamionům s povo­leným materiálem. Bylo jich však tak málo, že se mnozí lidé domnívali, že Ishmaelových následovníků musí být jen hrstka. To byla ovšem sporná otázka, protože během patnácti let se muselo narodit mnoho dětí, které za svůj ži­vot nepoznaly nic než ideologické projevy specifické an­tikultury. Mladí žoldáci. Jakmile helikoptéra vlétla do vzdušného prostoru Zóny, pilot okamžitě nabral výšku.</p>

<p>Crane se obrátil na Lanie. „Odlétáme přesně půl ho­diny po přistání. Raději předem zavolej svým lidem a řekni jim, jaké vybavení mají připravit.“ Rychle cosi počítal na komunikátoru. „Máš k dispozici padesát čtverečních stop nákladového prostoru, maximální vá­ha dvě tuny.“</p>

<p>„Postarám se o to, aby nám přenesli věci z vrtulníku přímo do letadla,“ přidal se Newcombe. „Pak požádám Burta, aby...“</p>

<p>„Ty nikam neletíš,“ přerušil ho Crane. „Potřebuju tě v Nadaci. Budeš hledat další zemětřesení... jakékoli. Dobrý typ jsou vždycky středoamerické nížiny.“</p>

<p>„Bereš s sebou Lanie a mě ne?“</p>

<p>Crane nechápal, proč se Newcombe tváří tak nevěříc­ně. „Potřebuje úvodní rychlokurs, doktore,“ odpověděl přísně. „A ty by sis měl nechat takové řeči pro sebe. Konec diskuse.“</p>

<p>Obrátil se k nim zády. Neměl sebemenší chuť zabý­vat se Newcombovým citovým životem. Potřeboval ho spokojeného, to jistě, ale ještě víc ho potřeboval sou­středěného.</p>

<p>Vrtulník se lehce stočil k západu a zamířil do údolí. Míjeli stovky zlomových linií a příkopových propadlin. Samotné Los Angeles balancovalo na síti systému Ely­sian Park - v samém středu vzájemně se protínajících zlomů, ve kterých se skrývalo dost energie na to, aby celé město smetla s povrchu zemského. Zavrtěl hlavou. Kolik přívrženců bratra Ishmaela by zahynulo při tako­vém zemětřesení?</p>

<p>Přeletěli Válečnou zónu a pilot sestoupil o něco níž. Pod nimi ubíhaly další zlomy. Velké pukliny - Santa Susana, Oak Ridge, San Gabriel, Sierra Madre - ty všechny dokázaly vyvolat rozsáhlé otřesy. Nejslavnější poruchové pásmo, zlom San Andreas, trhlina v délce osmi set mil, leželo třicet mil odtud na východ. San An­dreas tvořil hranici mezi pacifickou a severoamerickou pevninskou deskou. Neustálý nárůst tlaku mezi oběma krami, které se pohybují podélně v opačných směrech, nakonec způsobí, že se země v tomto místě roztrhne vedví a západní Kalifornie se posune na sever. Jedna krátká zlomová linie, nazývaná zlom Northridge, kdysi změnila celý jeho život. V roce, kdy mu byla udělena Nobelova cena, ji přejmenovali na Craneův zlom.</p>

<p>Nikdy nepochopil, proč se lidé stále ptají po „velkém drakovi“. Zemětřesení, které by dokázalo zničit Los Angeles, by mohla způsobit kterákoli z tisíců zlomo­vých propadlin, bez ohledu na to, jestli vznikly přímo tektonickou činností nebo se otevřely působením pod­zemních tlaků a pnutí. Tisíc způsobů, jak rozervat Zemi na kusy, tisíc způsobů, jak zemřít. Na Kalifornii nebylo nejzajímavější, že by mohla tak snadno zaniknout, zají­mavé bylo, že k tomu dosud nedošlo. Proto si Crane zvolil k vybudování sídla Nadace právě pohoří San Gabriel, hrásťové pohoří zformované činností střižných zlomů. Toužil být v samém centru dění. Chce-li člověk zkrotit šelmu, musí se vypravit přímo do jejího brlohu.</p>

<p>Helikoptéra se naklonila na bok a vlétla do údolí, hnala se dál k Mendenhallu. Crane ukázal z okna. „La­nie, pojď se poprvé pokochat svým novým domovem.“</p>

<p>Přimáčkla se k průzoru vedle něho a vydechla úža­sem, až se Crane musel pousmát. Nadace byla přístupná pouze ze vzduchu. Hlavní budova, vystavěná v polovi­ně svahu pod vrcholkem vysokým 4700 stop, se vypí­nala uprostřed pravidelné sítě rubínově zářících lasero­vých paprsků. Vějíř žhnoucích linií, zaměřených na přesná místa, dokázal odhalit i ty nejmenší záchvěvy země. Věda se tu prezentovala v úchvatném hávu. Pa­vučina světelných paprsků se rudě rýsovala proti černé obloze, na které poblikávaly jasné body hvězd.</p>

<p>Zvolna se blížili k zemi a přitom spatřili, jak Whets­toneův nadzvukový transportér oblétává horu a sestu­puje k dlouhé ranveji, která končila u centrálního kom­plexu Nadace.</p>

<p>„Jémine,“ podivila se Lanie, „opravdu to vypadá jako mešita.“</p>

<p>„Říkal jsem to.“ Sumi se otočila na Cranea. „Pět no­vinářů je na cestě sem.“</p>

<p>„Kdy tu budou'?“</p>

<p>„Letí těsně za námi. Jediní, kteří se sem mohli dostat včas, byli ti, co nás sledovali už z přístavu. V pořádku?“</p>

<p>„Bude to muset stačit. Ujisti se, že mají povolení k přistání.“</p>

<p>„Proč vypadá hlavní budova jako mešita?“ dožado­vala se Lanie.</p>

<p>„Architektonický darwinismus,“ odpověděl lakonic­ky Newcombe.</p>

<p>„Nerozumím.“</p>

<p>Proletěli mříží laserových paprsků, autopilot zaměřil přistávací kříž na oválnou plochu poblíž masivní, čtver­hranné hlavní budovy, nad kterou se zvedala rozložitá kopule. „Postavil jsem ji jako mešitu,“ vysvětloval Cra­ne, „protože jsem ještě neslyšel o mešitě, kterou by zni­čilo zemětřesení. Na Středním východě stály některé svatyně po tisíce let. Zanikly až uskutečněním plánu Masada. Osmanský architekt ze šestnáctého století, Si­nan, používal k ochraně všech veřejných budov před zemětřesením systém kotevních řetězů. Fungovalo to.“</p>

<p>Helikoptéra dosedla na zem přímo vedle mešity. Cra­ne okamžitě odsunul zadní dveře a vyskočil. Rozlehlá, dobře osvětlená plocha sahala až k úbočí hory. Třípat­rová centrální laboratoř, zakončená široce klenutou ko­pulí, stála osamoceně uprostřed planiny. O pár set yar­dů dál se do svahu vklínila administrativní budova, nízká a podlouhlá, vypadala téměř jako železniční va­gon. Ve srázu nad ní se krčila desítka horských srubů, v nichž bydleli zaměstnanci Nadace. Všechny chaty stály na odpružených plošinách, visutá železná schodiš­tě spojovala jednotlivé úrovně mezi sebou a vedla až dolů, k centru Nadace o dobrých třicet metrů níž. Při­stávací dráha, dlouhá stuha blikajících světel na opačné straně laboratoře, se táhla až k hranici tmy. Whetstone­ův jumbo jet se zastavil někde uprostřed, otevřená vrata přepravního prostoru zela jako všepohlcující jícen, do kterého technici hbitě nakládali nutné vybavení a lékař­ské potřeby.</p>

<p>Jakmile vystoupili z vrtulníku, přihnal se Burt Hill, ostatní se tlačili kolem něj. „Doktore,“ mručel z hloubi hustého rozcuchaného plnovousu, který mu spadal až na prsa. „Sehnali jsme všechno kromě lékařského per­sonálu. Ti mládenci, co jste je vzal na Sado, ještě ne­jsou dost fit, aby se vrátili do první linie.“</p>

<p>„To se vsadím že ne.“ Crane vykročil k masivnímu hlavnímu vchodu. „Tak co uděláme... Zavolej Richar­du Branchovi na lékařskou fakultu Kalifornské univer­zity a řekni mu, ať nám pošle tak tucet svých nejlepších studentů. Vyřiď mu, že jim poskytneme tu nejlepší pra­xi, jakou můžou dostat. Jasné?“</p>

<p>„Jasné,“ přikývl Hill.</p>

<p>Od Sada měla Lanie pro Burta slabost; jeho chování bezprostředně po tragédii na ni udělalo nečekaně velký dojem. Jeho skutečné stáří se dalo jen těžko odhadnout, nejspíš něco mezi třiceti a šedesáti, ale Burtovy výrazné modré oči zářily svitem dávných věků.</p>

<p>„Jo, Burte,“ vzpomněl si Crane, „máme kontejner lo­pat a krumpáčů, je na cestě sem. Musíme být připraveni ho naložit.“</p>

<p>„Ze všeho nejdřív vytáhneme z hangáru Betsy. V ko­lik chcete startovat?“</p>

<p>„Je skoro deset... nejpozději v deset třicet. Takže pohyb.“</p>

<p>„Chcete, abych jel taky?“</p>

<p>„Tentokrát ne, Burte. Zůstanete s doktorem New­combem tady a o všechno se postaráte. Jakmile budeš mít čas, chci, abys provedl bezpečnostní kontrolu a zji­stil, jestli tu nemáme nějaké elektronické oči nebo uši. Postup třídy A.“</p>

<p>„Nevezmeš Burta s sebou?“ podivil se Newcombe nazlobeně. „Co je tohle k čertu za výlet?“</p>

<p>Crane ho zmrazil pohledem. „Nejsem zvyklý, aby se o mých rozhodnutích diskutovalo.“</p>

<p>„Tak si tedy zvykni,“ odsekl Newcombe. „Nedovo­lím, aby Lanie...“</p>

<p>„Cože nedovolíš?“ Lanie ho chňapla za rameno. Cra­ne ukryl úsměv, když viděl, jak jí do tváře stoupá oheň a vyšlehává z očí. „Ty mi <emphasis>nedovolíš</emphasis>, abych jela? Odkdy jsi můj táta, šéf nebo Bůh?“</p>

<p>„Nechápeš to! Tohle je mnohem nebezpečnější než Sado. Posledně...“</p>

<p>„Tak dost!“ Crane otevřel široké dvoukřídlé dveře. Na zdi vedle nich se blyštěla bronzová destička se zna­kem Craneovy nadace. Nikde nic mechanického, nic, co by se mohlo v případě nebezpečí zaseknout. „Pro­mluvíme si v operační místnosti.“</p>

<p>Lanie následovala oba muže do laboratoří v úplném vytržení. Craneova Nadace byla bez výjimky nejneuvě­řitelnější budova, jakou kdy viděla. Roztahovala svá křídla jako orel na nebezpečném srázu, Přírodě navzdo­ry - jako by Crane hrozil pěstí Bohu do tváře. Ale ani tato podívaná ji nepřipravila na ohromující dojem z centrální laboratoře.</p>

<p>Pod mohutnou kopulí se skrýval rozlehlý, prostorný sál, jehož středu dominoval obrovitý model zeměkoule, vysoký téměř přes tři patra. Nebyl to jen tak obyčejný glóbus. Od stropu sršely jiskry, ve světelných kruzích se rýsovaly postavy svářečů, kteří pracovali na samém vrcholku ocelové skořápky. Koule přesně kopírovala pozemský terén, obrysy kontinentů a oceánů. Nebyla ještě zcela dokončená, v jejích vnitřnostech Lanie za­hlédla miliony tenoučkých drátků a prozatím prázdné vakuové válce a láhve, zjevně určené k pozdějšímu ukládání hmoty. Jádro ve středu koule vypadalo jako zmenšenina vysoké pece. Okamžitě pochopila.</p>

<p>„Ty si děláš svět,“ vyhrkla a sama byla překvapena, jak jí zaskřípal hlas.</p>

<p>„Tohle je všechno tvoje,“ odpověděl Crane klidně. „Proto jsem tě najal.“</p>

<p>„Moje?“</p>

<p>„Vaším úkolem, slečno Kingová, je simulovat histo­rický vývoj naší planety, podmínky, které na ní v sou­časnosti panují...“</p>

<p>„Tvoje schopnost předvídat zemětřesení bude záviset na tomhle?“</p>

<p>Craneovy oči zářily tvrdým leskem a zároveň vese­lostí, <emphasis>jako oči hazardního hráče</emphasis>, pomyslela si Lanie.</p>

<p>„Ne,“ odvětil mírně, „budu závislý na tobě. Glóbus je tvoje hračka. Ale budeš mít pomocníky, kteří ho pod tvým vedením budou vylepšovat. Nejspíš budeš mít ob­čas dojem, že je těch pomocníků až moc.“ V očích mu tančily ďábelské ohníčky, tvářil se rozjařeně a jeho slo­va brala Lanie dech. „Aha, ti pomocníci. Botanikové, biologové, fyzici...“</p>

<p>Newcombe ho příkře přerušil. „O tom si můžeme promluvit jindy. Jednu věc si ale musíme vyjasnit hned.“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Crane znovu vykročil, Newcombe se mu držel v patách jako hlídací pes. Lanie se loudala za nimi, šla pozpátku, protože nemohla odtrhnou oči od obří zeměkoule, která měla patřit jen jí - ale co si s ní proboha počne? Konečně se otočila. Uvědomila si, že nikde v celé budově nespatřila ani kousek skla. Na stě­nách neviselo nic, co by mohlo spadnout a způsobit škodu. Celá konstrukce byla od základů až po vrchol vytesaná z kamene. Malé pracovny, přeplněné počítači a seismickými přístroji, neměly dveře, jen prázdné dveřní otvory. Nikde žádná okna. Vypadalo to, že všechno vybavení je připevněné k podlaze. Světlo se li­nulo z malých, jasně zářících otvorů, vyhloubených v černých kamenných stěnách.</p>

<p>Na vzdálenější straně sálu lemovaly celou třicet stop dlouhou zeď řady miniaturních seismografů, naskláda­ných do výše dvou pater. Každý zaznamenával tekto­nické procesy ve své přidělené hoře či údolí a průběžně poskytoval výsledky měření ve dvou různých stupni­cích - Richterově a oblíbenější Moment Magnitude. Bylo jich tu jistě několik tisíc. Některé pravidelně pípa­ly, jiné měly hlas podobný zvonku. Lanie si domyslela, že nejslabší zvukové signály indikují kontinuální seis­mickou aktivitu, hlasitější zvonky oznamují otřesy, kte­ré se projevují na zemském povrchu. Opodál jeden z přístrojů vytrvale naříkal vysokým tónem, znělo to té­měř jako dětský pláč. Lanie zamrazilo. Martinique.</p>

<p>Za řadou seismografů se do kamenné stěny zakouslo strmé železné schodiště, u paty označené varovným ná­pisem VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN. Crane s Newcom­bem už šplhali vzhůru k visuté pevnůstce, která vystu­povala ze skály těsně pod stropem. Lanie je rychle doháněla a dávala dobrý pozor, aby se dívala nahoru a ne dolů. Její slabinou byla závrať.</p>

<p>Protáhla se úzkým vchodem do velína. Vevnitř to vy­padalo jako ve vojenském bunkru: stísněný prostor pře­cpaný nejrůznějším materiálem, zdi pokryté kontrolní­mi panely, které zřejmě umožňovaly přímo ovládat většinu přístrojů v laboratořích. Průzor, podobný velké­mu oknu proraženému do třicet centimetrů silné ka­menné zdi, otvíral pohled přímo na glóbus.</p>

<p>Newcombe jí podal důkladné letecké tlumiče v podo­bě sluchátek - on i Crane už měli svoje na uších ­a gestem jí naznačil, aby si je nasadila. Poslechla. Cra­ne s nepříliš nadšeným výrazem stiskl tlačítko. Zazněl řezavý tón, jehož intenzita bodala v mozku dokonce i přes tlumiče. Jestli se někdo pokoušel bunkr odpo­slouchávat, nejspíš se mu právě roztrhly ušní bubínky.</p>

<p>Sundali si tlumiče, Crane přistoupil ke kontrolnímu panelu a stiskl ovladač. Místnost naplnily záblesky sta­tické elektřiny, které blokovaly jakýkoli pokus o sledo­vání. Ve vzduchu praskaly drobné namodralé výboje, lechtaly Lanie na kůži. Cítila, jak se jí konečky vlasů otáčejí vzhůru.</p>

<p>Crane těžce dopadl do jediného křesla v místnosti, pak si to rozmyslel a vstal. S bezvýraznou tváří pohlédl na Newcomba. „Tak co je? Ven s tím, Dane.“</p>

<p>„Lanie s tebou na Martinique nepojede,“ prohlásil Newcombe bez obalu. Otočil se k ní a zvednutou rukou umlčel protesty. „Poslouchej mě. Jsi tady nová. Nemáš záchranářský výcvik, neznáš základní zásady přežití v krizové situaci.“ Znovu se prudce obrátil ke Craneovi. „Bude se ti víc plést pod nohy než pomáhat.“</p>

<p>„Nech si tu svou péči, sakra!“ Lanie téměř vybuchla, jen s obtížemi ovládala zuřivost, která se jí zmocňovala. „Jak jinak získám zkušenosti, než když budu při tom?“</p>

<p>„Jen mě chvíli poslouchej, ano?“ zarazil ji Newcom­be s kamennou tváří. „Posledně když se Crane vypravil na sopku, ztratili jsme sedm lidí.“</p>

<p>„Chceš říct...“</p>

<p>„Správně. Mrtví. Polovina týmu se nevrátila. Tenkrát jsme ještě netoužili po publicitě, takže se z toho nikdy nestal trhák.“</p>

<p>Pohlédla na Cranea. „Je to pravda?“</p>

<p>„Ano,“ potvrdil bez zaváhání. „Bylo to na Sumatře, z ostrova se tam během jediného měsíce vynořil nový vulkán. Evakuovali jsme na druhé straně kráteru, stra­nou lávového proudu, protože jsem měl obavy z parazi­tického kráteru, když se náhle zhroutil hlavní komín.“ Hleděl Lanie pevně do očí a nedal najevo ani známku lítosti nebo smutku. „Nebyli jsme dost rychlí. Společně s novým sopečným kuželem vyletěla do vzduchu polo­vina celé hory. Těla jsme nikdy nenašli. Pořád ještě chceš jet s námi?“</p>

<p>Zachvěla se nečekaným pomyšlením, že tato důležitá otázka může změnit celý její život. „Budu vám tam opravdu něco platná?“</p>

<p>„Při práci přímo v terénu se o tektonice dozvíš víc, než kdybys přečetla všechny odborné publikace na ce­lém světě,“ odpověděl prostě. „Jestli dokážeš obvázat ránu, budeš něco platná.“</p>

<p>„Jedu taky,“ prohlásila bez váhání.</p>

<p>„Když bude v letadle ona, tak já taky,“ vyjel New­combe tvrdě.</p>

<p>„Ne,“ odsekl Crane. „Celou dobu by ses ji snažil chránit a byli byste mi k ničemu oba. Kromě toho už jsem řekl, že tě potřebuju tady.“</p>

<p>„Takhle se mnou jednat nebudeš,“ zasyčel mu New­combe do tváře.</p>

<p>„S tebou?“ opakovala Lanie. „Proč vždycky všechno nakonec skončí u tebe?“</p>

<p>„Snažím se jen využít své zaměstnance k jejich největ­šímu prospěchu,“ zaútočil Crane. „Možná bys měl víc myslet na projekt a míň na svůj milostný život, Dane.“</p>

<p>„Něco takového rozhodně odmítám. Já jsem po tobě nechtěl, abys ji sem vzal. Nechtěl jsem, aby...“</p>

<p>„Tak dost!“ Modrý blesk sledoval pohyb její paže, když kývla na Newcomba. „Mohli bychom si promluvit o samotě, prosím?“</p>

<p>Crane pohlédl z jednoho na druhého a Lanie postře­hla v jeho očích obavy, že udělal velikou chybu, když jí nabídl práci. Jestli to chce zvládnout, musí si všechno vyřídit teď hned.</p>

<p>„Samozřejmě,“ řekl konečně. Mírně protahoval slo­va. „Půjdu zatím dolů dohlédnout na nakládání.“ Zamí­řil k východu, ještě jednou se otočil. „Dohodněte se. Hned.“</p>

<p>Odešel a na několik vteřin zavládlo ticho. Lanie a Dan stáli metr od sebe a mlčky pozorovali jeden dru­hého. „Nenuť mě k tomu,“ řekla nakonec.</p>

<p>Zatvářil se ublíženě. „Nechci, abys přišla k úrazu... ne­bo dokonce o život. Nemáš výcvik. Craneovi je to jedno. Když se rve s jedním z těch svých prokletých démonů, udělá cokoli. Takhle tě ztratit... nepřežil bych to.“</p>

<p>Přistoupila blíž, dovolila, aby ji vzal do náruče. „Chci tuhle práci, strašně ji chci,“ zašeptala naléhavě. „To je největší úkol, největší příležitost, v jakou může animá­tor doufat. Nechci ji zahodit.“</p>

<p>Něžně ji pohladil po vlasech. „Nestojí za to, abys pro ni umřela.“ Tam, kde se dotýkali jeden druhého, pras­kaly elektrické výboje.</p>

<p>„Znáš mě. Víš, co chci a proč.“</p>

<p>„Ano,“ přisvědčil.</p>

<p>„Tak mě poslouchej: Je lepší umřít v okamžiku obje­vu, než žít s vědomím, že jsem propásla životní šanci.“</p>

<p>„Tohle neříkej.“</p>

<p>„Je to pravda, Dane, a ty to víš. Když mi budeš brá­nit, ztratíš mě nadobro.“</p>

<p>Odtáhl se od ní, otočil se zády a přešel na druhou stranu úzké místnosti. Nebylo kam jít, kam utéct před pravdou. Když na ni znovu pohlédl, měl v očích zma­tek. „Já-já tě prostě nechci ztratit... to je všechno.“</p>

<p>„Neztratíš mě,“ konejšila ho a věděla, že s ním mani­puluje přesně tak, jako to dělal Crane. „Budu zpátky dřív, než si vůbec všimneš, že jsem pryč. Jedno pro mě udělej... nech poslat moje věci a všechno do svého sru­bu. Ujisti se, že všechno přestěhují. Až se vrátím, zač­neme náš společný život.“</p>

<p>„Myslíš to vážně?“</p>

<p>Přikývla. „Patřím jenom tobě, milý.“ Napřáhla dlaň. „Dohodnuto?“</p>

<p>Pevně jí stiskl ruku, pak Lanie políbil, zvedl do výše a zatočil se s ní po místnosti. Postavil ji na zem a oči mu znovu zkameněly. „Jen mi tam na sebe dávej pozor. Žádné bláznivé podniky. Slibuješ?“</p>

<p>„Slibuju.“ Rozběhla se ke dveřím. „Musím to říct Craneovi. Sejdeme se u letadla.“</p>

<p>Vylétla ze dveří a hnala se dolů po železném schodiš­ti, jako by se nohama ani nedotýkala země, oči upřené na glóbus, svůj glóbus, plná nadšení a vzrušení. Blíz­kost nebezpečí jí jen dodávala další energii.</p>

<p>Našla ho venku, všude okolo pobíhali lidé a projíždě­ly těžké stroje, Crane vydával rozkazy a gestikuloval, jako dirigent, který řídí symfonii skutečného života. Došla až k němu.</p>

<p>„Kdy odlétáme?“</p>

<p>Mírně zvedl jedno obočí. „Asi za pět minut.“ Zahle­děl se přes hřeben. Lanie uslyšela tichý bzukot. Sotva dvacet stop od nich se přes okraj srázu přehoupl bachra­tý vrtulník. Pod ním se houpal závěsný kontejner plný lopat a krumpáčů. Crane gestem nasměroval pilota k le­tadlu na přistávací dráze. Ve světě Lewise Cranea nee­xistovalo nic nemožného.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>

<p><strong>VÝPADEK</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>21. června 2024, </strong><strong>01:00 hod.</strong></p>

<p>„Hádám, že jednou tejdně to nestačí.“ Burt Hill se začí­nal opakovat. „Teď budeme dělat ještě zvláštní kontroly každej pátek v noci. Nevadí, že jsem tady od včerejška od sedmi ráno. Jeho výsost nařídila, že se musí provést bezpečnostní kontrola třídy A. V pátek v noci.“</p>

<p>„Už v sobotu ráno,“ opravila ho Sumi.</p>

<p>Plošina jeřábu se lehce otřásla. Burt ji řídil kolem do­kola severního pólu glóbusu. Před sebou držel analyzá­tor velký jako dlaň, ze kterého vyčnívala smyčka tenké­ho drátu. Z útrob detektoru se každých deset vteřin ozývalo hlasité pípnutí.</p>

<p>„Říkáš, že to děláte každý týden?“</p>

<p>„To se vsaď.“ Burt se mračil nad displejem. „V se­dum ráno, každý pondělí, každej tejden.“ Obrátil detek­tor k laboratoři, na druhou stranu od glóbusu.</p>

<p>„Každé pondělí?“</p>

<p>Pohlédl na ni skrze houští, které mu vyráželo na obli­čeji, náhle se zatvářil ostražitě. Sumi se mile usmála, aby zmírnila podezření. „Ranní ptáče dál doskáče,“ za­bručel nakonec Burt. „Mám rád, když tu všechno běží jako na drátku, hladce a podle programu. Hádej, proč si mě šéf asi cení.“</p>

<p>„Řekl bych, že si tě cení z mnoha důvodů, obzvlášť proto, že je na tebe spolehnutí.“ Sumi se vůbec nelíbilo, že bude muset každou neděli všechno obejít a svoje elektronické uši odstranit. Spustila paže volně podél tě­la. Na rukou měla přilepených deset vysílačů, po jed­nom na špičce každého prstu.</p>

<p>„Jak to myslíš?“ Dokončili oblet, Hill stiskl tlačítko DOLŮ a gondola začala tiše a houpavě klesat.</p>

<p>„Crane tu není. Mohls klidně kontrolu odložit až na pondělí. Nikdo by na nic nepřišel.“ Plošina s mírným otřesem dosedla. Vyklouzli ven a Sumi zamířila ke gló­busu. Postála u něho, obdivujíc Patagonii, a levou ruku přitom položila na Malvínské souostroví. V zádech cíti­la Burtův zkoumavý pohled.</p>

<p>„To bych nemoh’ udělat. Neudělal bych to. Jsem doktorův předák a je to sakra ta nejlepší práce... mám se tu sakra <emphasis>nejlíp</emphasis>, jak jsem se kdy v životě měl. Stydím se říct, kolik mi platí. Hele, dal mi dokonce nahoře cha­jdu, abych měl kde bydlet... zadarmo... a je zrovna tak dobrá jako ta jeho. Říkám ti, Sumi, když Crane s někým dělá, tak si ho hledí. To pro mě něco znamená. Pro tebe udělal to samý. Jak myslíš, že ses dostal k postu vedou­cího rady grantů? Nobelova cena dokáže otevřít hodně dveří. Crane šel a přimluvil se za tebe.“</p>

<p>Sumi při jeho slovech bezděky sevřela dlaň. Zatrace­ně! Nedopatřením nechala na glóbusu tři vysílače, dva na Velkém malvínském ostrově a jeden na Isla Soledad. Nikdo si jich nevšimne, ani z největší blízkosti, jsou velké sotva jako zrnko prachu, ale při přenosu se auto­maticky aktivovaly. Mohla jen doufat, že Hill nezapne znovu detektor. Odkašlala si a obrátila se k němu.</p>

<p>„Není to Craneovi také ku prospěchu?“ zeptala se ti­še. „Moje nové postavení mu každopádně umožňuje získávat granty, a získávat je rychle.“</p>

<p>„A co je na tom sakra špatnýho, pane Chan?“ uraže­ný Burt se vrátil k formálnímu oslovení.</p>

<p>Sumi sklopila oči a přes všechny logické důvody cíti­la zahanbení.</p>

<p>„Vem si.“ Hill jí podával citrónový bonbón s dorp­hem. „Je dobrej.“</p>

<p>„Díky.“ Hodila bonbón do pusy, zatímco Hill vyrazil k západnímu křídlu, kde byly laboratoře a sklady. Tam bude zapotřebí vybírat místa pro štěnice velice pečlivě. Chtěla mít pod kontrolou oblasti, kde se Crane pohybu­je nejčastěji.</p>

<p>Dorph rychle stoupal do hlavy, nálada se jí vylepšila. Dohonila Burta, ale pořád tu byly věci, které dorph vy­léčit nemohl. Jednou z nich byla hořká příchuť viny.</p>

<p>„Nechceš si trochu dáchnout, až tu budu hotovej?“ Takže Hill má přece jen nějaké podezření. „Z verandy mám fakt nádhernej rozhled. Když je jasná noc, kou­kám se na Měsíc na Show pozdní noci.“</p>

<p>„To bych bral, Burte. Ale co takhle abychom si odpo­činuli ve společnosti jedné speciální láhve, kterou mám v aktovce?“</p>

<p>„Ty jsi mužskej podle mýho gusta,“ pochválil si Hill, a Sumi uvažovala, jak daleko se oba dostanou během pokusů vypáčit z toho druhého nějaké informace.</p>

<p>Hill stiskl tlačítko komunikátoru na zápěstí. „ZVED­NĚTE TY SVÝ TLUSTÝ LÍNÝ ZADKY A PADEJTE ZPÁTKY DO PRÁCE!“ Jeho hlas se sálem rozlehl ja­ko burácení hromu. Programátoři i technici z noční směny vyletěli a spěchali na svá místa.</p>

<p>„Crane tě většinou na takové výlety bere s sebou, ne?“</p>

<p>Hill se zachmuřil, ve tváři se mu zračila opravdová starost. „Jo. Nemám rád, když jezdí po světě sám.“ Po­třásl hlavou. „Snad mu někdo připomene, že se musí občas taky najíst.“</p>

<p>Sumi pohlédla na hodinky. „Řekl bych, že teď už je na místě.“</p>

<p>Zarostlý muž se zasmál. „Je na místě a řídí celej ten zatracenej cirkus.“</p>

<p>Přesně v tu chvíli stál Crane po kolena v bahně a popelu, uprostřed noční můry, která kdysi bývala městem Le Pre­cheur na pobřeží Martinique, a řval mizernou francouzšti­nou: „<emphasis>Silence, s'il vous plait</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>silence!</emphasis>“ na lidi z města, kteří se snažili vyhrabat své přátele a blízké z bahna.</p>

<p>Hora stále hromovala a ve vzduchu se křižovaly blesky. Lanie rozmisťovala své senzory na svahu Mount Pelee a sama zatloukala zahroceným kladivem tyče do země.</p>

<p>Přistáli na východním úbočí Pelee. Po jižním svahu se valily potoky lávy. Záře a žár pronikaly hustou clo­nou popela, do které se všechno halilo. Blížil se úsvit; ale jestli je právě den nebo noc, to tady nehrálo žádnou roli. Na Martinique zavládla věčná noc, která skončí teprve tehdy, až nejbližší liják spláchne s oblohy mraky popela. Dál na jihu hořel Fort de France. Lidé od Liang Int. vyhazovali budovy do povětří dynamitem, aby ob­novili ochranné pásy zamezující šíření ohně.</p>

<p>Crane sice odesílal informace do sítě SISMA, ale by­lo mu jasné, že uplynou celé dny, než se mezinárodní společenství rozhoupá a pošle pomoc, a do té doby bu­dou obyvatelé Le Precheur závislí na tom málu, co mají k dispozici. Ale věděl také, že při organizování zá­chranných akcí jsou místní zdroje to nejdůležitější. Při­mět lidi, aby se o sebe postarali sami. Časovou hranicí bylo procento úmrtnosti lidí uvězněných ve zřícených domech pod tunami bahna: padesát procent během šesti hodin. Každou další minutou počet mrtvých narůstal. Le Precheur už ležel pohřben pod blátivou lavinou ce­lých osm hodin. Jestli chtějí vyrvat z útrob obludy něja­ké živé oběti, musí to tady vzít pevně do ruky.</p>

<p>„<emphasis>Écoutez donc!</emphasis>“ zařval. Okolí připomínalo zanedba­ný dvůr pokrytý maltou, z vrstvy slizkého bahna vyční­valy dřevěné trámy jako kostry zavalených stavení. „<emphasis>S'il vous plait!</emphasis>“</p>

<p>Celý řetěz ostrovů byl vulkanického původu, všech­ny úlomky pevniny se tu zrodily z ohně zemětřesení. Kdysi se jim říkalo Západoindické souostroví. Pak Ev­ropské společenství získalo od Francie Martinique a po­jmenovalo ho „Na prodej“. Už pár let patřil ostrov i se svými obyvateli výhradně Liang Int.</p>

<p>Lidé bezhlavě pobíhali okolo, někteří se rukama ryli v bahně, jiní startovali buldozery a bagry stavební spo­lečnosti. Ječeli a plakali a pohřbívali své drahé, kteří bojovali o dech.</p>

<p>Bahnem pokrytým vrstvou pemzy klopýtal odraný muž, zmatený a v šoku, mluvil sám k sobě, pokulhával, za sebou táhl zbytky rozlámané postele. Od hlavy až k patě byl pokryt sazemi a blátem - jako všichni.</p>

<p>Crane k němu vykročil, odstrčil ho od postele, muž šel dál, lhostejný, otupělý. Crane vylovil z kapsy zapa­lovač, cvakl s ním a hodil ho na postel. Plameny oka­mžitě vylétly do výše. Otočil se a zamával na kamiony s vybavením, které sem převezli trajektem ze severu, z letiště na ostrově Dominica.</p>

<p>Pět kamionů se doslova vřítilo na plochu, která kdysi bývala náměstím. Crane zahulákal na řidiče, ať spustí pneumatické houkačky. Dějištěm zkázy se rozlehl pří­šerný jekot, který obrátil pozornost všech na muže sto­jícího vedle hořící postele.</p>

<p>„<emphasis>Écoutez done!</emphasis>“ zařval znovu. Tentokrát mu šokova­ní a zmatení lidé naslouchali. „Jsem tady, abych vás za­chránil,“ vykřikoval francouzsky, „ale musíte mě po­slouchat. Děláte moc velký hluk. Neslyšíte volání těch, kdo přežili. Přestaňte mluvit. Zastavte buldozery, těmi byste své blízké leda tak pohřbili. Mám tu kamiony pl­né lopat a krumpáčů. Vezměte si nářadí. Kopejte tam, kde uslyšíte hlasy - musíte být všichni zticha a pozorně poslouchat. Když něco uslyšíte, řekněte to dalšímu, uji­stěte se, že se nemýlíte, určete přesně místo a začněte opatrně kopat. Jestli neuděláte, co vám říkám, tak ti, kdo uvízli mezi ruinami, zemřou. Muži budou kopat. Ženy a děti můžou pomáhat s odklízením hlíny. Sežeň­te kolečka, fošny, dveře, všechno, na co se dá naložit bahno a kamení. Pohybujte se rychle, ale potichu. Je ta­dy lékařský tým, který bude pomáhat se zraněnými. Když najdete někoho zraněného, nevytahujte ho ven dřív, dokud ho neprohlédne doktor. Jste dobří lidé, po­chopíte, že to, co vám říkám, je rozumné.“</p>

<p>Opakoval všechno anglicky, pak čínsky. Když skon­čil, byl tak ochraptělý, že sotva mluvil.</p>

<p>Američané s vykulenýma očima seskakovali z ná­klaďáků. Crane lidi miloval i nenáviděl. Dokázali být současně zahanbení i odvážní. „Vy jste dostali in­strukce v letadle,“ zachraptěl. „Víte, co máte dělat. Tak do toho!“</p>

<p>Zavládlo děsivé ticho. Řidiči kamionů rozsvítili dál­kové reflektory a celou pláň zalilo jasné světlo. Lanie se přidala ke Craneovi, který stál uprostřed jako na scé­ně, kde se hraje pantomima.</p>

<p>„Senzory jsou na místě,“ zašeptala. „Měl jsi pravdu. In­formace, které získáváme ze země, jsou ta nejlepší škola, jaké se kdy mohlo dostat mně i tvým počítačům. Stojíme na živém, pulzujícím srdci seismického života.“</p>

<p>Přikývl a pohlédl na oblohu. „Zkontroluj přenos údajů do počítače, a pak projeď taky satelitní linku do Nadace.“</p>

<p>„Pořád se díváš nahoru,“ povšimla si.</p>

<p>Crane vrtěl hlavou. „To moje ruka,“ šeptal. „Tahle potvora s námi ještě neskončila. Musíme odtud ty lidi dostat jak nejrychleji to půjde. Naložíme zraněné do ka­mionů a hned je odvezeme do přístavu.“</p>

<p>„<emphasis>J'ai entendu quelqu'un,</emphasis>“ zvolal někdo vzrušeně na dolním konci náměstí. Pak se ozval další hlas. „<emphasis>J'ai en</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tendu!</emphasis>“</p>

<p>„Kopejte!“ zařval Crane s dlaněmi u úst. „<emphasis>Becher!</emphasis>“</p>

<p>Všichni se už vzpamatovali, pracovali pilně, tiše. Crane se pohyboval po dějišti kataklyzmatu a pokoušel se přivést zpátky živé, které si příšera urvala pro sebe. Mluvil s kopáči, vysvětloval jim, jaká je odhadovaná kapacita vzduchu ve zřícených budovách a kde mohou nejpravděpodobněji najít ty, kteří přežili. Pomáhal při vykládání a rozmisťování zvukových snímačů se zesilo­vači, infrakamer a sond z optických vláken, které se da­ly zasunout přímo do trosek a pomáhaly tak nalézat dal­ší lidi, živé i mrtvé. Technika určená k odposlechu a sledování občas přijde vhod. Necítil ani hrdost, ani hrůzu z toho, co dělá. Byl si vědom jen naléhavosti. Při­vedla ho sem posedlost; hněv ho nutil k činnosti.</p>

<p>Brzo se z trosek začali vynořovat první lidé, kupodi­vu mnozí z nich byli naživu. Lanie zkontrolovala počí­tačové linky, po kterých cestovala získávaná data, a při­dala se k ostatním. Pomáhala s tříděním pacientů, obvazováním ran a nakládáním zraněných do kamionů. Hodiny ubíhaly. Jednou vzhlédla a ve zmatku okolo spatřila Cranea; vydával rozkazy jako generál. Žena, která klopýtala za dvěma nosiči raněných a jejich bře­menem, se k němu náhle rozběhla, z vděčnosti ho obja­la a políbila. Přes tvář mu přelétl zděšený výraz, ztuhl a odstrčil ji, jako by se dotyku děsil.</p>

<p>Lanie pracovala v největším strachu, jaký kdy zažila. Na Sadu byla příliš naivní, než aby se bála. Tady už vě­děla, proti čemu se postavili. V duchu prožívala svár dvou myšlenek. Chtěla důvěřovat Craneovu zdravému rozumu, věřit, že se o ně postará, ale už začínala pozná­vat, že Crane nemá zdravý rozum, jen chytrost. To, že stále obracel oči k obloze, ji nijak neuklidňovalo.</p>

<p>Pak to uviděla a celým tělem jí projel záchvěv hrůzy. Blesky. Světlounce růžové blesky přeletovaly z úbočí hory do mraků a zase zpátky. Najednou jako by vyska­kovaly odevšad, hlasité praskání znělo jako střelba.</p>

<p>Rozběhla se po pláni, vyhýbala se stále zoufalejším a unavenějším kopáčům, až Cranea objevila uprostřed napolo odkrytých trosek velikého domu. Horní patro prostě zmizelo, schodiště vedlo do prázdna. U paty schodů ležel mladý chlapec, asi šestnáctiletý, nohy měl uvězněné pod těžkým trámem. Několik mužů se pokou­šelo sestrojit improvizovanou páku, zatímco Crane a mladý praktikant z university klečeli u chlapce.</p>

<p>„Crane,“ vyhrkla, „obloha...“</p>

<p>„Teď ne,“ odbyl ji a obrátil se k dělníkům, kteří se právě chystali nadzvednout trám jinou kládou jako pá­kou. „Nezvedejte to!“</p>

<p>„Proč ne?“ ptal se medik. „Nevypadá to, že je těžce zraněný. Odneseme ho na náklaďák a...“</p>

<p>„Dobrá škola, doktore. Už jste někdy slyšel o crush­syndromu?“</p>

<p>Mladík, špinavý od bahna a slizu, jen zíral. „V tako­vých případech, jako je tenhle, musíme zajistit ošetření <emphasis>i</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis> situ</emphasis>, než se můžeme odvážit s pacientem pohnout. Je pod tím trámem už skoro deset hodin. Tam, kde byl přerušen krevní oběh, se nahromadily toxické látky. Teď ho vytáh­nete, on klidně odkráčí a za hodinu umře na infarkt.“</p>

<p>„Tak co budeme dělat?“</p>

<p>„Napumpujeme do něj intravenózně tekutiny a anti­toxiny. Až zvedneme ten trám, jeho tělo už bude připra­veno poradit si s jedem, který je zaplaví.“</p>

<p>„Seženu, co je potřeba.“ Medik se rozběhl pryč.</p>

<p>„Dobře, tak mluv,“ vyzval Crane Lanie. Skláněl se nad chlapcem a odhrnoval mu pramínky vlasů z čela.</p>

<p>„<emphasis>J'ai peur,</emphasis>“ zašeptal hoch.</p>

<p>„<emphasis>Moi aussi, mais pas trop</emphasis>,“ uklidňoval ho Crane. Ohlédl se po Lanie.</p>

<p>„Blesky,“ vypravila ze sebe. „Vyšlehují přímo z ostrova.“</p>

<p>Crane se beze slova zvedl, obličej jako kamennou masku, vylezl z trosek a pohlédl na oblohu. Medik už se ve spěchu vracel do pobořeného domu, připraven za­čít s kapačkou.</p>

<p>Všude okolo praskaly elektrické výboje, přelévaly se po svazích hromující hory jako ohnivý déšť.</p>

<p>„Všichni musí pryč.“ Zamířil k operačnímu centru.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Oheň svatého Eliáše,“ odpověděl přes rameno. Za­čal řvát rozkazy, křičel na své lidi, aby sebrali všechny zachráněné a odvezli je do přístavu.</p>

<p>Lanie běžela za ním.</p>

<p>„Atmosféra je nasycená statickou elektřinou,“ vy­světloval. „Něco se bude dít.“</p>

<p>Celý Le Precheur se najednou dal do pohybu; lidé šplhali na náklaďáky nebo prostě v panice prchali pěšky. Hřmění znělo stále silněji, na ramena jim pa­dal hustý popel. Lanie se ve snaze nemyslet na nebez­pečí soustředila na Cranea, a když vyrazil zpátky k domu, který před chvílí opustili, rozběhla se, aby mu stačila.</p>

<p>Brodili se troskami. „Vypadněte odtud, doktore.“ Crane sebral praktikantovi z ruky kapačku.</p>

<p>„Ale pacient...“</p>

<p>„Vypadněte odtud, sakra! Hned!“ Obrátil se k dělní­kům, kteří se právě ze všech sil snažili zvednout tenkou kládu na kámen a zvětšit tak páku.</p>

<p>„<emphasis>Sauve qui peut!</emphasis>“ zakřičel, a vyděšení muži se oka­mžitě dali na útěk.</p>

<p>„Co ty tu hrome děláš?“ obořil se na Lanie. Nespou­štěl oči z plastikového sáčku s tekutinou, který držel v ruce. „Běž... utíkej!“</p>

<p>„Bez tebe nejdu.“</p>

<p>„Dal jsem vám rozkaz, dámo.“</p>

<p>„Už sis možná všiml, jak reaguji na rozkazy. Klidně šetři dechem.“</p>

<p>Zaťal zuby. „Chyť tu páku. Až ti řeknu, zatlačíš, co ti síly stačí, a já ho vytáhnu. Jasný?“</p>

<p>Dosoukala se ve stísněném prostoru k páce a čekala. Slyšela, jak kamiony odjíždějí k přístavu. Nad mořem bahna se nesl řev motorů a burácení a syčení rozzuřené hory.</p>

<p>„Proč tu chceš zůstat?“ Crane držel chlapce za ruku.</p>

<p>„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Možná chci, abys viděl, že tuhle práci beru vážně.“</p>

<p>Upřímně se zachechtal. „Přesvědčilas mě. Ale myslím, že to nejsem já, koho potřebuješ v Nadaci přesvědčit.“</p>

<p>Rozhodla se narážku na Newcomba ignorovat. „Umřeme tady?“ zeptala se místo toho.</p>

<p>„Jo... Nejspíš ano. Spokojená?“</p>

<p>„Ty jsi šéf.“</p>

<p>Čekali. Tekutina ze sáčku zvolna překapávala chlapci do žíly. Crane ho tiše chlácholil, když se země pod nimi hrozivě chvěla. Jakmile byl sáček prázdný, odtrhl ho a zahodil. „Jedem! Dělej!“</p>

<p>Lanie se opřela o kládu. Dusivý zápach síry byl stále silnější. Necítila panický strach, jen profesionální nezú­častněnost. Udělá svou práci. Proto je tady. Vlastní klid ji překvapil, téměř ohromil.</p>

<p>Slyšela Craneovo supění. Vší silou vzpírala páku. Popel ji dusil a nutil ke kašli.</p>

<p>„Mám ho,“ vykřikl Crane. Zdravou rukou si přehodil štíhlého chlapce přes rameno a potácel se mezi troska­mi ven. Lanie pustila páku a klopýtala za ním. Náměstí bylo pusté. Prodírali se kluzkým, mlaskajícím bahnem.</p>

<p>„A co teď?“</p>

<p>„Teď... ježišikriste.“ Crane znovu vzhlédl, oči vy­třeštěné.</p>

<p>Vrcholek Pelee vysoko nad nimi zalévala temně rudá záře, která se stále rozjasňovala. Naprostá tma se změ­nila v pravé poledne slunečného dne. Pak uviděli, jak se oblak světla odtrhl od kráteru a rozlétl se po svahu, pár set yardů od nich. Nebyla to láva, ale rozvlněný potok doruda rozžhaveného kamení. Uvnitř pulzující zkázy se převalovaly balvany, pozůstatky stromů, ohromné ská­ly, které se zvedaly z proudu jako karmínové blýskající hroty, valily se dolů a rozstřikovaly kolem sebe vějíře jisker.</p>

<p>Rychlost proudu byla děsivá. Celá lavina během ně­kolika sekund prolétla po svahu, převalila se kolem, jen těsně minula místo, kde stáli a zmizela v moři.</p>

<p>„Slyšel jsem o tom, ale ještě jsem to nikdy neviděl,“ zamumlal Crane. Hlas mu selhal posvátnou bázní a možná také únavou, protože stále ještě nesl mladíka přehozeného přes rameno.</p>

<p>„Je to konec?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Sotva pohasl karmínový jas kamenné laviny, nahradil ho hrůzu nahánějící mrak, který se utvořil na teď vidi­telné obloze právě nad místem sesuvu. Vyrůstal z dráhy žhavého proudu a pohyboval se stejným směrem, nabí­ral rychlost, jako by se lehčí částice sopečného spadu zvedaly do vzduchu a letěly dál, zatímco ty těžší padaly k zemi.</p>

<p>Mrak narostl do ohromné koule, vydouval se a mo­hutněl, jak v jeho nitru geometrickou řadou přibývalo děsivé energie. Lanie jím byla fascinována, téměř necí­tila, že ji Crane levačkou tahá za ruku. Mrak se hnal ku­předu, přímo na ně, vřel jako přetopený kotel a každým okamžikem měnil tvar. Valil se těsně nad povrchem, dmoucí koule oživlé hmoty a jiskřících blesků.</p>

<p>„Zpátky do sutin!“ křičel Crane v horkém vichru, který předcházel mrak. „Hned! Rychle!“</p>

<p>Pohnula se.</p>

<p>Bušil do nich déšť kamenů velkých jako ořechy. Bu­rácející ohnivý oblak se hnal blíž a blíž. Crane věděl, že mu zbývá asi dvacet vteřin, aby vymyslel, jak se ochrá­nit před vichrem o teplotě dva tisíce stupňů Celsia, kte­rý jim vysaje kyslík přímo z plic.</p>

<p>Kopáči předtím vyklidili uprostřed trosek mýtinku asi deset stop v průměru, aby mohli chlapce vytáhnout, ale ta se teď bořila, hroutila se vlastní vahou. Trám pro­nikavě zaskřípěl, zasténal a praskl. Crane jako ve zpo­maleném filmu spatřil, jak se konec trámu vymrštil pro­ti nim, zasáhl Lanie plnou silou do spánku a srazil ji na kolena. Potácivě se pokoušela vstát a dusila se přitom kašlem.</p>

<p>„Tady, pojď!“ Hmátl po ní, ale v ochrnuté ruce neměl dost síly, aby ji vytáhl na nohy. Složil svoje břemeno na zem; mladík se roztřeseně po čtyřech plazil dál do roz­padající se tmy vlastního domu.</p>

<p>Crane chytil Lanie kolem pasu a opřel si ji o bok, podpíral tak většinu její váhy. Náměstí venku za jejich zády plálo oslnivým ohněm. Téměř se nedalo dýchat. „<emphasis>Salle de bain,</emphasis>“ zakřičel na chlapce. „Vana! Vana!“</p>

<p>„<emphasis>Ic</emphasis><emphasis>i,</emphasis>“ odpověděl hoch slabě a plazil se dál.</p>

<p>„Tak fajn.“ Crane táhl sténající Lanie, v podřepu se prodíral troskami. Žár se stával nesnesitelným. „Hola, slyšíš mě?“</p>

<p>Hlava se jí bezvládně kývala na ramenou, řasy se chvěly ve snaze přivést zpátky oči, které se chtěly stočit vzhůru. „Jsem d-dobrá,“ mumlala slabě. „Jen si mu­sím... musím... si lehnout, to... to...“</p>

<p>„Jasně, jasně,“ Crane ji teď vlekl za sebou. „Dan mě zabije, jestli to dřív nezvládne tahle mizerná sopka.“</p>

<p>Chlapec se dosoukal za schodiště, které končilo v prázdnu, a nemohoucně strkal do rozštípnutých dveří, napolo rozdrcených pokrouceným rámem. Crane složil Lanie na zem a z posledního dechu se vrhl proti zbytku dveří. Povolily pod jeho vahou, vpadl přímo do koupel­ny, která se sice na straně obrácené ke svahu propadla, ale jinak zůstala pozoruhodně netknutá.</p>

<p>Vtáhl mladíka za sebou. Na podlaze pokryté popelem majestátně vyčkávala široká vana na nožičkách. Crane se prosoukal mezi třískami zase ven, chytil Lanie za lí­mec a vlekl ji do místnosti. „Zůstaň vzhůru, jasný!“ kři­čel na ni, jak jí smýkal přes opadané zdivo a trámy. „Slyšíš mě? Nespi!“</p>

<p>„Rozkaz, kapitáne,“ zasípěla. Po krku jí stékala krev, promáčela jí vlasy a košili.</p>

<p>Dovlekl ji vedle vany a položil na záda. „Nehýbej se,“ přikazoval. Přitáhl chlapce za paži blíž a přitiskl ho k ní. Sám si lehl na oba dva a přiklopil na všechny va­nu. Doufal, že takto vytvořená vzduchová kapsa zadrží dost kyslíku, aby je udržela naživu, a že plech je dost silný, aby je uchránil před padajícím kamením.</p>

<p>Hřmění stále sílilo, vyplňovalo celý prostor pod va­nou, nahuštěný dusivou tmou. „<emphasis>Retenir votre respirati</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>on,</emphasis>“ zachraptěl k chlapci, pak pro Lanie zopakoval: „Pořádně se nadechni a zadrž dech.“</p>

<p>Poslechli. V tu chvíli se přes ně s řevem přehnal oh­nivý oblak, zbylá část domu se zhroutila pod náporem vedra a bahna, na jejich úkryt bušily padající trámy a cihly, dům sténal a umíral, naříkal stejně jako kdysi dům jeho rodičů.</p>

<p>Crane se pekl zaživa, ztrácel tekutiny po litrech. Ne­dokázal se nadechnout ani polknout. Slyšel, jak Lanie a chlapec lapají po vzduchu. Zatraceně, Pelee ho nepři­praví o život, ani ty, kdo jsou dnes s ním! Bože, bestie už si vzala dost.</p>

<p>„Jen klid,“ zašeptal vyprahlými rty. Uvědomil si, že ve tmě hladí Lanie po vlasech. Příšerný řev se měnil v hlas vzdalující se bouře. Cítil, jak se křečovitě napjaté svaly pod jeho dlaní uvolňují. „Už je to pryč.“</p>

<p>Lanie hlasitě zasténala. „Tak bys... mi mohl... sun­dat koleno ze zad... Udusíš mě.“</p>

<p>„Promiň.“ Konečně se mohl pořádně nadechnout čer­stvého vzduchu, který proudil pod okrajem vany, zapl­ňoval vakuum vytvořené ohnivou bouří. <emphasis>Máme vzduch - to znamená, </emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>e tu je nějaké spojení s venkovním svě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tem. Dobry začátek</emphasis>.</p>

<p>Opřel se zdravou rukou o bok vany a strkal, vana se po­hnula, ale hned zase uvázla. Blokovalo ji něco těžkého. Chlapec zvedl ruce a pomohl mu, ve dvou se jim podařilo nadzvednout vanu natolik, že se Crane vykulil ven. Odhá­zel z plechové rakve trosky a převalil ji na bok.</p>

<p>Kolem dokola vládla neproniknutelná tma, jako bývá v jeskyni hluboko pod zemským povrchem. Crane se rukou dotkl našikmené vnitřní strany schodů. Schodiště se rozlomilo právě nad nimi, zhroutilo se do podoby obráceného V a pravděpodobně jim zachránilo život. Naneštěstí se z něj teď stala past.</p>

<p>Byli uvězněni.</p>

<p>Chlapec náhle zasténal a těžce klesl na zem pokrytou troskami. Crane ho zachytil v poslední chvíli. Pokoušel se nahmatat krční tepnu. Žádný puls.</p>

<p>„Ne!“ vykřikl a nemilosrdná temnota pohltila jeho slova.</p>

<p>„Nedostaneš ho!“ Začal s resuscitací. Instinktivně vě­děl, že přestali s kapačkou příliš brzo, že nápor strachu překročil hranici, po kterou bylo srdce ještě schopno ta­kovou zátěž zvládnout.</p>

<p>„No tak,“ zaklínal, „chyť se,“ rytmicky stlačoval chlapcův hrudník. „Chyť se, dělej!“</p>

<p>Nevěděl, kolik uplynulo času, jak dlouho se pokoušel chlapce oživit. Věděl jen, že v některých okamžicích se i Lewis Crane musí vzdát. Divoce lapal po dechu, sesul se dozadu na hromadu zdiva. Cítil plyn. Nevěděl, jestli je to skutečnost, nebo jen záblesk vzpomínky zasuté v temno­tách. Cítil žár plamenů, ale neviděl je. Pak tiše plakal a přál si, tak jako si přával každý den po celý svůj život od northridgského zemětřesení, aby byl zůstal v domě se svými rodiči. Smíření a pokoj ukryté ve smrti se mu vy­hýbaly, ale trýzeň byla jeho stálým průvodcem.</p>

<p>„Je pryč, Lanie,“ zašeptal nakonec do tmy. Žádná od­pověď. Zkameněl. „Lanie... Lanie!“</p>

<p>Doplazil se k ní. Nehýbala se, tichá a bezvládná. Stis­kl ji v náručí a mírně kolébal, osamělý uprostřed mau­zolea z bahna a kamene. A přesto, že jeho mysl krouži­la v krutém víru hroutících se budov a jasně oranžových plamenů, celou svou bytostí, rozumem i ci­tem, toužil vlít život do nehybného těla Eleny Kingové.</p><empty-line /><p><strong>Ka</strong><strong>pitol</strong><strong>a šestá</strong></p>

<p><strong>PANGEA</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>21. června 2024, 11:15 hod.</strong></p>

<p>Newcombe seděl před nástěnnou obrazovkou o rozmě­rech 30x40 stop v zešeřelém přednáškovém sále, kde se obvykle konaly briefingy Nadace týkající se práce v te­rénu. Helikoptéry, které poletovaly nad Le Precheur, vysílaly nepřetržitou sérii nejrůznějších záběrů. Viděl před sebou oceán bahna, poušť pokrytou mazlavým po­pelem, z jejíchž útrob místy prorážely kosterní pozů­statky civilizace. Tam někde, pohřbeni pod vrstvou blá­ta ve zničeném městě, zůstali dva lidé, kteří pro něho znamenali víc než kdokoli jiný na světě. Odmítal se smířit s jejich smrtí. Prostě odmítal.</p>

<p>Na místě katastrofy pracovalo mnoho lidí. Zaměst­nanci Nadace tu byli dobrovolně, obyvatelé města z vděčnosti k ďábelskému světci, který zachránil jejich blízké před smrtí. Newcombe viděl bahnem pokryté muže, jak se na třiceti různých místech prohrabávají do zřícenin. K sakru, je to příliš chaotické, příliš roztříště­né úsilí, než aby mohlo přinést nějaké ovoce. Jestli to takhle půjde dál, zachránci se k Lanie a Craneovi nikdy nedostanou včas.</p>

<p>„H-haló?“</p>

<p>„Ano, kdo je tam?“ odpověděl okamžitě. Zaregistro­val napětí v hlase neznámého muže.</p>

<p>„J-jmenuju se doktor Ben Crowell a... já... já... váž­ně bych šel radši zase kopat, já...“</p>

<p>„Doktore, nemáme moc času. Vy jste byl poslední, kdo před erupcí viděl doktora Cranea a doktorku Kin­govou?“</p>

<p>„Ano... já...“</p>

<p>„Ať na vás někdo namíří kameru, Bene. Chtěl bych vidět... ano, dobře.“</p>

<p>Na ohromné obrazovce se jako na zavolání objevil zachmuřený obličej otrhaného, špinavého muže.</p>

<p>„Víte, kde jsou, Bene?“</p>

<p>„Vím, kde byli, doktore,“ opravil ho Crowell. „Ale všechno je tu teď jinak. Nic nezůstalo na svém místě. Mám pocit, že se nedokážu zorientovat. Je mi líto.“</p>

<p>„Uklidněte se.“ Newcombovo odhodlání bylo neo­třesitelné. „Crane je naživu. Jsme s ním ve spojení. Stá­le ještě mají trochu vzduchu. Musíme jen zjistit, kde přesně jsou. Stojíte teď na náměstí?“</p>

<p>„Myslím že ano.“</p>

<p>„Stalo se to blízko náměstí?“</p>

<p>„Ano!“ Mladý muž poněkud rozjasnil tvář.</p>

<p>Newcombe vložil do pravého dolního rohu záběru podrobnou satelitní mapu, která ukazovala Le Precheur, tak, jak vypadal teprve před několika dny. „Ať vás někdo pustí k monitoru... posíláme vám odtud obrázek.“</p>

<p>„Malý moment, já... Ano, ano, vidím mapu.“</p>

<p>„Pořádně si ji prohlédněte a uvažujte.“</p>

<p>Zmenšil úhel záběru, zaostřil na ulice, které vedly vzhůru a ústily do náměstí. Zaměřil se na zděné domky s červenými taškovými střechami - vliv francouzského koloniálního stylu.</p>

<p>„Tady, tady,“ vykřikl Crowell. „Pátý dům od náměstí na západní straně ulice.“</p>

<p>„Jak to, že jste si tak jistý?“</p>

<p>„Bylo tam schodiště, ale první patro zmizelo. V ce­lém bloku je podle mapy na téhle straně ulice jen jeden patrový dům. Musí to být ono.“</p>

<p>Newcombe promítl na mapu měřítko. „Uprostřed ná­městí stával stožár.“</p>

<p>„Je tam pořád.“</p>

<p>„113 stop a čtyři palce přesně na východ od paty sto­žáru. Tam je hlavní vchod. Měřte přesně - jasné? - ­a všechny pošlete na tohle místo. Ať kopou... ale poma­lu, opatrně, strašně opatrně.“</p>

<p>Crowell se rozběhl pryč a na víc než minutu zmizel ze záběru kamery, i když celou dobu zůstával v dosahu audiospojení.</p>

<p>Newcombe ho spěšně zastavil. „Kopáčů tam máte dost. Potřebuji, abyste tu zůstal a věnoval mi pozornost, Bene. Musíte mi dát víc informací.“ Crowellova tvář se znovu objevila na obrazovce. „Dobře, a teď mi řekněte, co se přesně stalo? Jak je možné, že jste při erupci opustili dva nejdůležitější členy expedice a nechali je tam?“</p>

<p>„Evakuovali jsme město ve strašném spěchu, kvůli Eliášovu ohni. Dával jsem kapačku pacientovi s crush­syndromem, kterého jsme se snažili vyprostit. Najed­nou se přihnal Crane s doktorkou Kingovou a nařídil mně i ostatním, abychom hned odjeli do přístavu. Vzal si ode mě kapačku a my utíkali. Bylo to jako noční mů­ra, pokoušeli jsme se běžet hlubokým blátem, klouzali, bořili se...“</p>

<p>„Zhluboka se nadechněte, Bene. Je to lepší?“ Otřese­ný Crowell vyčerpaně potřásl hlavou. „Tak dál,“ po­vzbuzoval ho Newcombe.</p>

<p>Mladík se zachmuřil, jak v jeho vzpomínkách znovu ožívaly chvíle strávené uprostřed pekla. „Nějak... do­stali jsme se do přístavu, všude byly blesky, růžové blesky, všude. Všude oheň... padalo na nás kamení.“ Promnul si oči. „Zmatek na prámech, strašný chaos, li­dé mezi náklaďáky, strkali se... Nějak jsme se dostali na palubu, ale nemohli jsme být ještě ani míli od břehu, když uletěl celý vršek hory a vytvořil se ten proklatý mrak. Letěl přímo k nám, hnal se na nás, šlehaly z něj blesky. Hřmělo to a pršelo kamení. Věděl jsem, že všichni zahyneme. Pak ta hrůza začala zpomalovat. Mrak tak nějak zbledl, prostě přes nás přeletěl a padal z něj popel. Začal se jako... no, rozpínat... až vyplnil celou oblohu... jen na horizontu zůstalo trochu světla. Nikdy jsem neviděl nic, co by se tomu jen trochu podo­balo.“</p>

<p>„Počkejte chvíli, Bene.“ Newcombe zahlédl, že ko­páči o něco pokročili. „Řekněte jim, ať si tam vezmou optické senzory.“ Crowell na chvíli zmizel z obrazov­ky, pak se zase objevil celý zamračený.</p>

<p>„Poslali mě zpátky. Každý se vám to bojí říct. Větši­na vyhledávacího vybavení vzala za své při... jak tomu říkáte, erupci? Nevypadalo to jako...“</p>

<p>„Bene, prosím.“</p>

<p>Crowell omluvně kývl hlavou. „Pokoušejí se teď na­rychlo něco slepit dohromady.“</p>

<p>„Jestli mě slyší, tak vědí, že by si měli sakra pospíšit! Přiveďte mi ty dva zpátky živé, nebo se vůbec nevracej­te. Teď mi řekněte, kolik času uběhlo mezi okamžikem, kdy jste naposled viděl Cranea a Kingovou, a výbu­chem sopky?“</p>

<p>Lékař vykulil oči. „Tak deset minut. Sotva dost na to, aby doběhla kapačka.“</p>

<p>„A v kterou denní dobu to bylo?“</p>

<p>Mladík sáhl do kapsy, vytáhl hodinky a podržel je těsně před kamerou. Displej byl rozbitý, čas se zastavil na 7:26. „Rozbil jsem si je o kamion, když jsem skákal na prám. Můžu už jít?“</p>

<p>Čtyři hodiny. Hlavní problém byl kyslík - jestli pře­žili bahno a oheň. „Ještě jednu věc, Bene. Říkal jste, že v tom domě byly schody?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„O.K. Díky. To mi stačí.“ Smazal z obrazovky Cro­wellův obličej a nahradil ho cyklovaným přehledem nejnovějších záběrů. Zvrátil hlavu do opěradla a zavřel oči. Teď už je najdou, doufejme, že dřív, než jim dojde vzduch. Crane zůstal v domě. Pod schody je stejně dob­ré místo jako kdekoli jinde a snadno se tam vytvoří vzduchová kapsa. Jsou tam. Zakázal si myslet na jiné možnosti než na to, že je najdou živé a v pořádku.</p>

<p>„Byl bys raději sám?“</p>

<p>Newcombe otevřel oči a uviděl před sebou plovoucí hologram bratra Ishmaela, vysoký deset palců. Obraz obklopovala andělská záře. „Nebudu se ptát, jak jsi toh­le udělal.“</p>

<p>Hologram se ostýchavě pousmál. „Na lodi jsem ti umístil na ruku přijímač. Je to ten malý pupínek na le­vém palci. Vyndej ho a hned zmizím.“</p>

<p>Newcombe si prohlédl palec, objevil zařízení a ne­chal ho tak. „Viděl jsi, co se děje?“</p>

<p>Obraz přikývl. „Myslel jsem, že by ti podpora přišla vhod, bratře. Craneovo bláznovství přivedlo tvou ženu do nebezpečí.“</p>

<p>„Bláznovství?“ opáčil Newcombe. „Vykopali tam z bahna dvaačtyřicet živých lidí. Já tomu říkám odvaha, bratře Ishmaeli.“</p>

<p>„Odvahy je zapotřebí i k pouhému životu. Ale nepři­šel jsem, abych se s tebou hádal, jen abych s tebou če­kal... a naplní-li se čas, abych s tebou truchlil.“</p>

<p>„Smutek zatím nechme stranou.“</p>

<p>„Jistě. Zapojil ses do záchranných operací?“</p>

<p>„Tak trochu.“ Newcombe pohlédl na obrazovku za hologramem. Stále kopali.</p>

<p>„Co se na Martinique přihodilo? Ve zprávách nedo­kázali vysvětlit ani ten mrak ani nic...“</p>

<p>„Nakonec na to přijdou.“ Newcombe měl vztek, že se na ostrově nikdo nepostaral o vybavení. Funkční optic­ký senzor by jim ušetřil celé hodiny. Burt Hill by určitě výstroj zajistil. Čert aby Cranea honil, měl vzít Burta s sebou. Znovu pohlédl na bratra Ishmaela. „Čas od ča­su dochází k tomuto typu erupce. Francouzi mu říkají <emphasis>nuée arde</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>te</emphasis>, ‘planoucí mrak‘. Po sto dvaceti letech ja­zykového tříbení se ustálil termín ‘planoucí lavina‘. Na Pelee už se to stalo dřív.“</p>

<p>„Co to je?“</p>

<p>„Typ vedlejší erupce, která je právě dost silná na to, aby dokázala vyhodit do povětří svrchní vrstvu kalu na­hromaděného v kráteru. Ten se pak valí dolů po svahu, chová se jako hustá kapalina. Je to směs plynů, par a pevných částic. Těžší částice padají k zemi a usazují se, plyny a páry se tak mohou pohybovat dál, jen nej­drobnější pevné částečky drží mrak při zemi. Když se rozptýlí i ty, mrak stoupá.“</p>

<p>„Co je to za věc, kterou teď nesou k výkopu?“ zeptal se Ishmael.</p>

<p>Newcombe pohlédl na obrazovku a všechno se v něm sevřelo. Optický senzor. Tak teď uvidíme.</p>

<p>Crane a Lanie seděli bok po boku ve své blátivé hrobce, zády se opírali o vanu, která jim zachránila život. Chla­pec, jehož jméno se nikdy nedozvěděli, ležel v temnotě vedle nich.</p>

<p>Okolo vládla naprostá, absolutní tma. Crane neměl tušení, kolik bahna je odděluje od vnějšího světa. Obá­val se, že vzduchu, který jim ještě zbýval, rychle ubývá. Chutnal zkaženě, zatuchle.</p>

<p>Dotkl se komunikátoru. „Dane... jsi tam?“</p>

<p>„Jsem tady, Crane.“ Z Newcombova hlasu bylo sly­šet úlevu a radost. „Myslím, že jsme lokalizovali vaši pozici. Nad vámi připravují optický senzor.“</p>

<p>„Natáhněte sem vzduchové potrubí.“</p>

<p>„Jasně. Dej mi Lanie.“</p>

<p>„Není v kondici.“ Crane přerušil spojení a sesul se na vanu. Lanie vedle něho se střídavě probouzela a znovu upadala do bezvědomí. Na spánku měla ošklivý šrám; pomocí bláta se mu podařilo zastavit krvácení, utrhl ru­káv své košile a ránu pevně stáhl, každých pár minut obvaz uvolňoval a znovu utahoval. Měl za sebou lékař­ský kurz pro zásahy v terénu, ale nikdy se nezajímal o nic jiného než o první pomoc na místě neštěstí. Lanie potřebovala skutečného lékaře.</p>

<p>Zasténala, přicházela k sobě, jako už nejmíň patnáct­krát. Měla nejhorší typ otřesu mozku, spojený s trauma­tickým poškozením vnitřních oblastí frontálních laloků, které jsou sídlem krátkodobé paměti. Nedokázala zachytit a podržet žádnou novou myšlenku. Pokaždé, když se pro­brala, všechno pro ni bylo úplně nové. Crane byl připra­ven začít s ní zase znovu od začátku. Slyšel, jak náhle prudce zalapala po dechu, věděl, že je to reakce na tmu a bolest, a rychle jí položil ruku na rameno.</p>

<p>„Žádnou paniku,“ uklidňoval ji tiše.</p>

<p>„Crane?“</p>

<p>„Jen klid. Praštila ses do hlavy. Snaž se odpočívat.“</p>

<p>„Kde to k čertu jsme?“</p>

<p>„Zavalení. V troskách domu... pod lavinou bahna. Na Martinique. Záchranáři nás vytáhnou.“</p>

<p>„Děláš si legraci? Na Martinique? Je Dan v pořádku?“</p>

<p>„Má se dobře... i když si dělá trochu starosti. Je do­ma v Kalifornii.“</p>

<p>„Vážně? Proč si to nepamatuju?“</p>

<p>„To je normální,“ odpověděl klidně, znovu ji poplá­cal po rameni. „Nic si z toho nedělej.“</p>

<p>„Co se mi stalo?“</p>

<p>„Praštila ses do hlavy.“</p>

<p>„Vážně? A Dan?“</p>

<p>„Je v pořádku. Není tady.“</p>

<p>„Nejsme v Kalifornii, že ne?“</p>

<p>„Ne.“ Byl si jist, že za méně tragických okolností by se jen stěží ubránil smíchu.</p>

<p>„Teď je mi fajn.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>„Kde to jsme?“</p>

<p>„Na Martinique.“</p>

<p>„Vážně? A Dan tu není, že ne?“</p>

<p>„Správně.“</p>

<p>„Jsme zavalení, ale zachrání nás.“</p>

<p>„To tedy vážně doufám, mylady.“</p>

<p>Zakašlala. „Je mi fajn. Vážně fajn. Ale hlava mě bolí jako střep. Měl by tu někde být nějaký dorph... Nikdy nikam nejezdím bez...“</p>

<p>„Mám ho já,“ uklidnil ji. „Už jsem ti nějaký dal, ale jestli chceš ještě...“</p>

<p>„Jenom jeden.“ Natáhla ruku. Vylovil krabičku z kapsy kostkované košile a položil jí na dlaň tabletku. Tatáž scéna, podle stejného scénáře, se odehrávala už pošesté.</p>

<p>„Vezmi si taky jednu.“ Hodila si tabletu do úst.</p>

<p>„Víš, že dorph neberu.“</p>

<p>„Jak to? Au! To bolí!“</p>

<p>„Nesahej si na hlavu.“ Přitáhl kolena k bradě. „Víš, tak mě teď napadlo, že ti vlastně můžu říct úplně všech­no. Stejně si to nebudeš pamatovat.“</p>

<p>„Budu si to pamatovat.“ Zasmála se. „Říkám přece, že je mi fajn. Prostě chci jen vědět... Je Dan v pořádku?“</p>

<p>„Je v pořádku. Zůstal v Kalifornii.“</p>

<p>„Vzala jsem si dorph?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl. Cítil, jak jím proniká bezbožný, hříš­ně vzrušující pocit naprosté svobody. Žádné kamery a mo­nitory. Tuny bláta, které zajišťují dokonalou zvukovou izolaci; a posluchač, který okamžitě zapomene všechno, co uslyší. Jestli to má být poslední rozhovor, tak ať tedy stojí za to. „Zrovna jsem ti chtěl říct, proč neberu dorph.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Jednou jsem to zkusil. Bolest zmizela.“</p>

<p>„Tak by to taky mělo být.“</p>

<p>„Proto ho neberu.“</p>

<p>Cítil, jak se vedle něho zavrtěla, a pohlédl tím smě­rem, vykreslil si v temnotě její tvář, velké, zvědavé oči. „Už to mám,“ řekla. „Chceš mluvit na rovinu.“</p>

<p>„A ty zapomeneš všechno, co ti řeknu. Mimocho­dem, co si pamatuješ naposled?“</p>

<p>„No, povídali jsme si... To si pamatuju. Pamatuju si, že jsme byli na lodi. Proč je tu taková tma?“</p>

<p>„Zavalilo nás bahno, ale dostanou nás ven.“</p>

<p>„Ale Dan je v pořádku, viď?“</p>

<p>„Správně. Víš, že se mi líbíš?“</p>

<p>„Helemese... Klídek. Nemám zájem o rychlovku mezi cihlami.“</p>

<p>„Nikdy jsem nepotkal dívku, jako jsi ty. Vášnivou... a inteligentní. Dívám se ti do očí a vidím, jak ti to mys­lí.“ Jemně se dotkl její tváře konečky prstů. Trochu se odtáhla, ale jen trochu, povšiml si.</p>

<p>„Dobře,“ povzdechla. „Kolikrát jsi už takhle házel udičku?“</p>

<p>„Jakou udičku?“</p>

<p>„To... však víš, všechno, co jsi říkal.“</p>

<p>Usmál se. „Řeknu ti svůj příběh. Budeš dokonalé publikum. Žil jsem u matčiny sestry, tety Ruth. Teta a strejda neměli moc peněz a neměli mě rádi. Jejich vlastní děti dostaly vždycky ve všem přednost, tak jsem se musel předvádět, aby si mě všimli. Když mi bylo de­set, přečetl jsem už všechno, co kdy bylo napsáno o se­ismologii a tektonice velkých ker. V patnácti jsem udě­lal první zkoušky na univerzitě a pak už to šlo rychle.“</p>

<p>„A co citový život... přátelé... děvčata?“</p>

<p>„Byl jsem outsider,“ řekl. Kostra domu se zachvěla a na podlahu opodál začala padat prkna. Lanie se schoulila blíž a přimkla se k jeho paži. „Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří byli o celá léta starší než já. Předváděl jsem se čím dál víc, ale přátele jsem tak nezískal. Nikdo ode mě nečekal lásku, pochopení... cit.“</p>

<p>„Ženy?“</p>

<p>„Nic. Vůbec nic. Nikdy jsem nedostal pusu. Je mi se­dmatřicet a nikdy jsem se ještě nedržel za ruku s dív­kou, kterou bych měl rád.“</p>

<p>„Tak já ti tedy něco řeknu,“ opřela si hlavu o jeho ra­meno. „Jestli se odtud někdy dostaneme, máš u mě pa­rádní pusu, abys měl něco do začátku.“</p>

<p>„Slibuješ?“</p>

<p>„To se vsaď, že.. . Tady je taková tma. Proč jsme tu?“</p>

<p>„Pokoušeli jsme se zachránit chlapce, kterého uvěz­nil výbuch sopky...“</p>

<p>„Sopky?“</p>

<p>„...a uvízli jsme tu sami. Ano, Dan je v pořádku. Ne­ní tady. Tohle je Martinique.“</p>

<p>„Už jsem se tě na to ptala?“</p>

<p>„Jednou nebo dvakrát.“</p>

<p>„Asi jsem to zapomněla. Ale teď už nezapomenu. Co se stalo s tím chlapcem, kterého jsme chtěli zachránit?“</p>

<p>„Natáhni levou ruku.“</p>

<p>„Dobře, tak... Ach, proboha!“ Prakticky se mu vrhla do klína. „Je to...?“</p>

<p>„Ten chlapec. Nezvládl to.“</p>

<p>Bezvládně sklouzla stranou, opřela se o vanu. „Umřeme tady, viď? Umřeme ve tmě.“</p>

<p>„Je to jedna z možností. Je mi líto. Zrovna se nás sna­ží najít. Ale město jsme stačili evakuovat včas.“</p>

<p>„Evakuovat... město?“ Slyšel, jak těžce nabrala dech. „Nemůžeme něco dělat tady zevnitř?“</p>

<p>„V podstatě ne,“ odpověděl. „V té tmě bych se bál s něčím pohnout, aby se nám nesesypal na hlavu celý dům.“</p>

<p>„Třeba je tu někde zapalovač nebo...“</p>

<p>„Už jsme se dívali... Prohlížel jsem i jeho kapsy. Kromě toho začínám mít obavy, jestli nám vystačí kys­lík.“</p>

<p>„Víc už mě vyděsit nemůžeš, viď?“</p>

<p>„Nic se neděje, stejně to zapomeneš.“</p>

<p>„To tedy ne. Nezapomenu. Je tady Dan?“</p>

<p>„Ne... A je v pořádku.“</p>

<p>„Dobře.“ Dlouze se nadechla. „Předpověděli jsme tohle zemětřesení?“</p>

<p>„Žádné nedokážu předpovědět,“ odpověděl. Díval se do tmy tam, kde seděla. „Chceš to slyšet od začátku?“</p>

<p>„Jak od začátku?“</p>

<p>Zhluboka nabral do plic smrdutý vzduch a promluvil nesmírně tiše. „Sado jsem sledoval od chvíle, co Izrael­ci uviděli nad sebou íránské helikoptéry a odpálili celý svůj arzenál jaderných zbraní, třicet multimegatuno­vých bomb. Padesát milionů lidí se vypařilo v jediném okamžiku, dalších deset milionů během několika příš­tích sekund.“ Po tvářích mu stékaly slzy; Lanie se chvě­la. „Výbuchy nejenže zamořily celý Střední východ a ložiska ropy, ale dalekosáhle ovlivnily pohyby zem­ské kůry: nejprve arabskou desku, a ta pak zase ovlivni­la turecko-egejskou a íránskou plošinu. Je to jako když se kácejí kostky domina. Když se indo-australská pev­ninská deska začala srážet s euroasijskou, dokázal jsem zemětřesení předvídat s poměrně velkou přesností, v rozmezí dejme tomu jednoho či dvou měsíců. Koneč­ně, o několik let později, na sebe prudce narazily indo­australská, filipínská, severoamerická a pacifická des­ka. To mělo nepříliš velký, ale ničivý účinek na oblast v okolí Sada.“ Pokrčil rameny. „Bylo to jako cestovat podle mapy.“</p>

<p>„A co?“</p>

<p>„Souvislost zemětřesení a plánu Masada.“</p>

<p>„Proč jsi nepředpověděl jiná zemětřesení, ještě před Sadem?“</p>

<p>„Ze dvou důvodů. Za prvé, stejně mě nikdo nepo­slouchá. Za druhé, když už jsem měl podstoupit riziko omylu a toho, že získám provždycky pověst blázna, tak v situaci, kdy budu mít největší šanci. Vybral jsem si Sado, a dozvěděl se o tom celý svět.“</p>

<p>„Teď... nejsme na Sadu, že ne?“</p>

<p>„Jsme na Martinique. Dan tu není. Je v pořádku. Ptej se dál. Jestli jsi mě poslouchala, tak ti teď nejspíš vrtá hlavou, co chci vlastně prodat, když neumím předpoví­dat zemětřesení.“</p>

<p>„Jo. Pověz mi to. Tentokrát si to budu pamatovat.“</p>

<p>„Chci prodat sen o dokonalém světě,“ řekl. „Tohle utrpení je zbytečné a marnotratné.“</p>

<p>„Promiň... Něco mi uniká...“ Rozhodila rukama a zakvičela. „Leze to po mně! Něco po mně leze! Pryč, jdi pryč!“</p>

<p>Nahmátl její nohu a přejel po ní dlaní. Ucítil něco chladného, kovového.</p>

<p>„Hurá!“ Chytil optický senzor, který se soukal do je­jich doupěte, a podržel si ho před obličejem. „Už bylo načase, abyste se sem dostali. Pomalu nás vykopejte. Je tu kapsa, ale celé se to může každou chvíli poroučet. Hrabejte opatrně. Pokuste se k nám napřed dostat hadi­ci se vzduchem. A pro živého Boha, sežeňte mi něco k pití! Mají tu cukrovary, musí tady být rum. Jestli sem natáhnete ventilaci, pošlete mi dolů láhev.“</p>

<p>Senzor vyklouzl ven jako had. Craneovi se ulevilo, když slyšel, jak kopáči zavrtávají do zatuchlé hrobky rouru na přívod vzduchu.</p>

<p>„Je tam venku Dan?“</p>

<p>„To tedy doufám, že není,“ nasupil se Crane. „Měl by být v laboratoři a shánět zemětřesení.“</p>

<p>„Jestli vážně neumíš předpovídat,“ hádala Lanie, „tak o co tu tedy jde?“</p>

<p>Potmě ji vzal za ruku a políbil do dlaně. „Nevzdám se životního snu, mylady, jen proto, že se nestal skutečností.“</p>

<p>Jeskyní náhle probleskl náznak světla, změnil se v mdlé šero. Následoval závan čerstvého vzduchu a s ním i záblesk naděje.</p>

<p>„Doktore Crane!“ volal na ně někdo pětipalcovou trubkou.</p>

<p>„Tady jsem! Kde mám ten rum, který jsem si ob­jednal?“</p>

<p>„Už je na cestě!“</p>

<p>Trubkou sklouzla láhev alkoholu a za ní láhev vody. Crane podal Lanie vodu a sám odšrouboval druhý uzá­věr. Dlouze se napil. „Jak jsme hluboko?“</p>

<p>„Zbývá nám tak deset, patnáct stop,“ odpovídal plecho­vou ozvěnou dunivý hlas. „Už vás rychle dostaneme ven.“</p>

<p>„Jsme v tom jen my?“</p>

<p>„Všichni se dostali pryč živí... až na vás tři.“</p>

<p>„Dva.“ Crane si znovu pořádně přihnul rumu. „Jsme tu jenom dva.“</p>

<p>Znovu se opřel a se smutkem v očích pohlédl na ne­hybné tělo. Lanie na ně zírala od chvíle, co se v jejich úkrytu rozsvětlilo.</p>

<p>„Co se stalo?“ Dopila vodu a natáhla se po jeho láhvi s rumem.</p>

<p>„Pokoušeli jsme se ho zachránit. Zemřel. Konec.“</p>

<p>„Bylo to zemětřesení?“</p>

<p>„Výbuch sopky... jsme na Martinique.“</p>

<p>„Děláš si legraci. Kde je Dan?“</p>

<p>„Doma.“ Takhle se mu líbila. Mohl mluvit přímo, bez vytáček, být upřímný, aniž by si to později vyčítal. „Pamatuješ, cos mi slíbila?“</p>

<p>„Slíbila...“</p>

<p>„To nevadí.“ Přitáhl se blíž, přitiskl rty téměř až k je­jímu uchu. „Víš, mám tě rád,“ zašeptal.</p>

<p>„Něco takového neříkej,“ odvětila vážně. „Už tak máme oba dost problémů.“</p>

<p>„Jako třeba?“</p>

<p>Ještě jednou se napila a vrátila mu láhev. Oba vyhlí­želi jako šediví panáci uplácaní z jílu. „Víš,“ povzde­chla si, „jedné věci nerozumím.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Chceš tolik peněz, tolik... moci, abys mohl předpo­vídat zemětřesení. Nemluvili jsme právě o tom?“</p>

<p>„Ano, mluvili. Asi bys ráda věděla, po čem opravdu toužím.“</p>

<p>„Přesně. Předvídat otřesy a zachraňovat lidské životy je šlechetné a užitečné, ale na tom přece už pracuje Dan. Proč bys nemohl dělat to co on? Definovat území, která budou pravděpodobně zasažena, měnit oblasti ur­čené pro výstavbu nebo určovat jejich hranice. K tomu nepotřebuješ tak podrobné informace.“</p>

<p>Řekl to, co se nikdy v životě neodvážil říct žádnému jinému člověku. „Kašlu na předpovídání,“ zašeptal. „Je to jen prostředek, jak všechno ukončit.“</p>

<p>„Co ukončit?“</p>

<p>„Nedokážu žít v takovém světě... v takovém, jaký je teď. Takže mám v úmyslu ho změnit. Chci zabránit vzniku zemětřesení.“</p>

<p>Zasmála se a znovu se natáhla pro láhev. Ještě se jed­nou dlouze napil, než jí rum podal. „A jak chceš zařídit, aby už nebyla žádná zemětřesení?“</p>

<p>„Tím, že svařím jednotlivé desky,“ zašeptal divoce. „Kdysi dávno byl celý tento svět jediným kontinentem, Pangeou. Neexistovala žádná zemětřesení, žádné vul­kány. Udělám to zase tak.“</p>

<p>Zhluboka se napila. Crane jí sebral láhev a nalil si do hrdla, co zbylo. Lanie se zachichotala. „Říkáš, že chceš litosférické desky svařit dohromady, je to tak?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„A jak?“</p>

<p>Významně zamrkal a zašeptal jí přímo do ucha: „Vý­buchem jaderných náloží přímo ve zlomových oblas­tech.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>Do jejich kobky vniklo světlo, všude okolo se ozýva­ly rozčilené hlasy. „Tak jdeme, doktorko Kingová,“ za­hulákal Crane. Chytil ji zdravou rukou kolem pasu. „Začíná zápas s každodenním životem!“</p>

<p>„Je tu Dan?“ Shora se natahovaly ruce připravené vy­zvednout je do bezpečí.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Co ten chlapec?“</p>

<p>Nech ho být. Nic tolik nekazí dojem triumfálního zachránění jako špatně načasovaná smrt.“</p>

<p>Dan Newcombe seděl nehybně a nespouštěl oči z obra­zovky, pěsti zaťaté, snažil se udržet svou rozbouřenou mysl klidnou a soustředěnou. Díval se, jak záchranáři s nejvyšší opatrností odhazují šedozelené bahno v mís­tech, kde dřív stával patrový dům. Ishmaelův obraz se vznášel přímo před ním, tichý, zkoumavý. Dan měl před sebou model, ale nemohl vidět originál. „Díváš se?“ zeptal se zajíkavým hlasem.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl Ishmael. „Mám z toho velice do­brý pocit.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Crane je šílenec. Přežije zkázu a smrt bez jediného škrábnutí. Je to jeho požehnání, bratře, a také jeho pro­kletí.“</p>

<p>„To je poprvé, kdy jsi o něm řekl něco dobrého.“</p>

<p>„Neříkám nic dobrého. Crane není člověk v obyčej­ném smyslu toho slova. On je síla, která prochází mým životem, a právě tak já jsem síla procházející jeho živo­tem. Oba jsme jako ledovce, Crane i já, zvolna se sune­me kupředu, valíme se přes všechno, co se nám postaví do cesty. Crane se vymyká všem definicím. - Vidíš to­ho člověka v modrém kabátě, tam u kamionu?“</p>

<p>Newcombe pohlédl daným směrem. Byl to technik, který obsluhoval monitory optických senzorů. Manipu­loval s ovladači a zdálo se, že je rozčilený.</p>

<p>„Myslím, že je mají.“ Muž vyskočil a začal na bláti­vém povrchu předvádět improvizovaný tanec. „Podívej, jak tancuje! Jsou naživu.“</p>

<p>Dveře přednáškového sálu se rozlétly. Dovnitř se vhrnulo několik programátorů v čele s Burtem Hillem a radostně halekali. Stejnou scénu v podání výsadku na Martinique ukazovala široká obrazovka.</p>

<p>„Zmiz,“ zašeptal Newcombe. Jakmile vstoupil Hill a ostatní, Ishmaelův obraz se rozplynul. Newcombe si uložil do paměti, že mu musí zavolat a poděkovat za přátelskou podporu v těžkých chvílích.</p>

<p>„Už ho nikdy nenechám nikam jet samotnýho!“ po­vykoval Burt. Celý šťastný seběhl dolů uličkou, aby mohl s Newcombem na obrazovce zblízka sledovat vy­prošťovací práce. Ostatní si posedali porůznu vzadu v hledišti. „Určitě přišli o všechno pátrací vybavení. To, co tam teď mají, je splácaný ze všech možnejch ná­hradních dílů.“</p>

<p>Newcombe přikývl. „Věř mi, než se Crane příště ně­kam vypraví, osobně ho k tobě přivážu.“</p>

<p>„Boha jeho,“ Hill vrtěl hlavou při pohledu na to, jak kopáči vhazují do vzduchového potrubí láhev rumu. „To je celej pan Crane. Ještě není venku a už shání pití.“</p>

<p>Newcombe se dál díval, jak kopou, jak si zmazaní a unavení muži rozestavení v řetězu podávají vědra na­plněná bahnem, jak stavějí výdřevu, postupně podpírají trosky domu. Jsou živí. Teď ještě jestli nejsou zranění.</p>

<p>Trvalo jen pár minut, než se záchranáři prokopali až dovnitř. Lidé na Martinique i ti, kteří se usadili v před­náškovém sále, zajásali, když Crane vyklopýtal ze zří­ceniny po svých, na tváři široký úsměv určený noviná­řům. Lanie nesl v náručí, podpíral ji zdravou rukou, a v bezvládné levici se mu houpala téměř prázdná láhev rumu.</p>

<p>Newcombovi se sevřel žaludek. Lanie měla ováza­nou hlavu, levý spánek pokrytý zaschlou krví, vlasy zcuchané a slepené. Zdálo se, že je napůl v bezvědomí. Crane navzdory otrhanému zevnějšku nevypadal o nic hůř než obvykle.</p>

<p>„Je zraněná,“ pronesl Hill.</p>

<p>Newcombe zavrčel. „Měli si s sebou raději vzít něko­ho zkušenějšího než jen praktikanty.“ Vztekle stiskl tla­čítko komunikátoru a obnovil spojení s výsadkem. Na obrazovce se objevila zablácená postava, v jejíž tváři se teprve při bližším zkoumání daly rozeznat lidské rysy. „Sežeňte mi Cranea,“ nařídil Newcombe.</p>

<p>Zrovna v tu chvíli spatřil na hlavní obrazovce, jak Lanie, kterou právě pokládali na nosítka, objala Cranea kolem krku a dlouze ho políbila. Všechno se v něm se­vřelo, zaťal zuby, aby nezaklel nahlas. Crane vypadal spíš vyděšený než překvapený. Co se to sakra děje?</p>

<p>Crane se tvářil srdečně a mával do kamer, zvedl lá­hev rumu a smál se; další přepychový chod na jídelním lístku jeho bouřlivého života. Čert aby ho vzal. Bratr Ishmael měl pravdu - tohle není člověk.</p>

<p>Crane zmizel mezi lidmi ze záchranného týmu a na pár vteřin se vytratil z obrazovky. Za několik minut se jeho obraz znovu objevil, tentokrát ve výřezu v dolním rohu. Právě dopíjel zbytek rumu.</p>

<p>„Crane,“ procedil Newcombe mezi zuby.</p>

<p>„Danny, kamaráde!“ Crane odhodil láhev, otíral si tvář ručníkem. „Stýskalo se ti po nás?“</p>

<p>„Kde je?“ vyjel Newcombe. „Doufám, žes ji ne­zabil.“</p>

<p>„Tohle je otevřená linka, Danny.“</p>

<p>„Tak kde je?“</p>

<p>Crane nasadil svůj „výraz pro styk s veřejností“ už v okamžiku, kdy se vynořil z blátivého hrobu, a nehod­lal teď vyklízet pozice. Pousmál se. „Chystáme se pře­vézt ji na Dominicu, potřebuje trochu lékařské péče. Myslím, že je to jen otřes mozku. Bude v pořádku. Mi­mochodem, pořád se po tobě ptá.“</p>

<p>„Chci s ní mluvit.“</p>

<p>„To nepůjde, Dane.“ Crane na okamžik pohlédl ně­kam mimo záběr. „Už ji připravují na cestu. Kromě to­ho... nemáš zapotřebí předvádět na otevřené lince srd­ceryvné shledání. Nech si to na potom.“</p>

<p>„Pro lásku boží, Crane, chci s ní mluvit. Musím vě­dět, jestli je v pořádku.“</p>

<p>Crane zavrtěl hlavou, na tváři neproniknutelný úsměv. „Ne na téhle lince. Nechceme přece prozradit žádná obchodní tajemství.“</p>

<p>„Crane...“</p>

<p>„Musím už jít, Danny. Publikum čeká.“ Crane se jednoduše otočil a odešel. Obrazovka náhle zela prázdnotou.</p>

<p>Newcombe se těžce zvrátil dozadu do křesla a zůstal nehybně hledět na monitor. Všechny týmy už se připra­vovaly opustit místo neštěstí.</p>

<p>„Musím všecko nachystat, než se vrátěj.“ Burt se hbi­tě zvedl a hleděl Newcombovi urychleně zmizet z očí. Všichni ostatní se vytratili s ním.</p>

<p>Dan zůstal sám v prázdném sále a připadal si hloupý a zneužitý. V tu chvíli Cranea nenáviděl a kdyby mohl, ztloukl by ho. Ishmael měl v tolika věcech pravdu! Teď teprve jasně viděl logiku jeho úsudku, kterou si dříve odmítal připustit.</p>

<p>Linka Q patřila mezi zabezpečená spojení. Vyvolal ji na svém komunikátoru a vyťukal číslo, které se naučil nazpaměť na palubě <emphasis>Diatribe</emphasis>.</p>

<p>Sumi Chan seděla ve srubu nad Nadací, před sebou ter­minál výzvědných kamer, napojený přímo na velkou nástěnnou obrazovku. „Přenos záznamu běží, pane Li,“ oznámila. Na obrazovce se znovu odehrávala scéna, kdy Newcombe hovořil se zmenšenou holoprojekcí Mohammeda Ishmaela.</p>

<p>„Ano, máme dobrý obraz, Sumi. Děkuji.“</p>

<p>„Měl jsem pocit, že tato záležitost by vás mohla zají­mat.“</p>

<p>„Mám o ni víc než běžný zájem. Sledujte jakékoli další kontakty mezi doktorem Newcombem a tímto zlo­čincem, ke kterým by snad došlo ve vašem okolí. My učiníme totéž. Vyzývavé chování Mohammeda Ishma­ela a nevalné výsledky průzkumu veřejného mínění nás nutí veřejně odsoudit jeho akce i samu existenci organi­zace ‘Národy islámu‘ jako takové.“</p>

<p>„Chápu,“ přikývla Sumi. Nechápala nic. „Máte pro mě ještě nějaký další úkol?“</p>

<p>„Pracujete dobře. Jen tak dál. Máme s vámi velké plány. <emphasis>Zaijian</emphasis>, Sumi Chane. Stín vaší tváři.“</p>

<p>„<emphasis>Zaijian</emphasis>, pane Li.“</p>

<p>Li první přerušil spojení, avšak jeho počítač mezitím uložil do paměti celý rozhovor mezi Ishmaelem a New­combem. Sumi vypnula monitor a vylovila zpod stolu pod 3-D obrazovkou zelenou láhev dorphu.</p>

<p>Zamířila k hlavnímu vchodu. Srub byl prostorný a pohodlný; celý dům tvořila vlastně jedna veliká pří­zemní místnost a nad ní pod sedlovou střechou půdní ložnice. Celá přední fronta zůstala otevřená do krajiny a skýtala fantastickou vyhlídku. Za jiných okolností by tu člověk mohl najít dokonalý klid a mír v duši.</p>

<p>Vykročila na balkon. V této výšce vanul hravý, vlahý větřík. Vysoko nad údolím se vznášel osamělý kondor. Sumi instinktivně cítila že Li dělá chybu, když se ve­řejně staví proti NOI. Členové hnutí Národy islámu ta­ké patřili mezi konzumenty, alespoň do určité míry, a svým osobitým způsobem byli součástí hlavního proudu amerického života. Veřejné odsouzení je posta­ví mimo zákon a přivolá pozornost celého národa. Ta může samozřejmě mít za následek výsměch a opovrže­ní na adresu NOI. Ale může mu také zajistit podporu. Američané jsou zvyklí akceptovat odlišný, individuální způsob myšlení. Pokud by nedošlo k přímé konfrontaci, postupně by NOI přijali. Ale budou-li donuceni zvolit si jednu ze dvou možností, s velkou pravděpodobností budou hlasovat pro svobodu; takový postoj byl pro pa­na Li něčím naprosto neznámým.</p>

<p>Náhle pocítila nával melancholie. Vytáhla zátku a na­pila se přímo ze zelené láhve. Ňadra pod korzetem ji bolela - problém, který se opakoval každý měsíc. Spe­ciální směs dorphu, s vysokým obsahem oxitocinu a eu­forického PEA, trochu pomáhala, i když s sebou přiná­šela určitou sexuální touhu, která nemohla nikdy být uspokojena. Žádnému partnerovi se nedalo důvěřovat. Samotnému sexu se nedalo důvěřovat.</p>

<p>Uvolnila se, nové pocity ji zalily jako hřejivá vlna, problémy odplývaly a na jejich místo nastoupila klid­ná vyrovnanost. Na nebi houstly žlutavé mraky, po jejich hladkých podbřišcích poskakovaly obrazy zatý­kání příznivců NOI tajnou policií přímo před dvojitě zabezpečenými přechody do východního Los Ange­les. Hluboko dole Burt Hill dohlížel pod stříškou z celty na přípravu studeného občerstvení, přichysta­ného pro vracející se tým. O kousek dál byl dokonce bar, malá ošetřovna a prostor určený pro konání tis­kové konference.</p>

<p>Sumi by tentokrát tisk nejraději vynechala ze hry. Je­diné, po čem toužila, bylo zbavit se těsného korzetu a skrýt se pod pokrývkami ve své podkrovní ložnici. Znovu si lokla dorphu. Snad alespoň dnes, projednou, může všemu uniknout a oddat se čiré blaženosti.</p><empty-line /><p><strong>K</strong><strong>apitola sedmá</strong></p>

<p><strong>VELKÉ TŘESKY</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>3. září 2024, 15:45 hod.</strong></p>

<p>Vysoko nad obranným perimetrem Craneovy nadace plachtil kondor. Držel osamělou stráž nad poplašnými zařízeními a elektromagnetickými rušičkami, nad zá­kladnou a jejími obyvateli. Létal v nekonečných; kru­zích, vrhal se střemhlav do hlubiny, bez přestání klesal a stoupal. Hladkou, účelnou krásu dravého ptáka mohla svou dokonalostí překonat snad jedině spletitá konstruk­ce jeho těla. Neboť tento kondor představoval nejpokro­čilejší produkt moderní elektroniky a jeho nervová centra byla propojena přímo s mozkem Mohammeda Ishmaela. <emphasis>Jak příhodné</emphasis>, pomyslel si Ishmael, <emphasis>že právě ohromný če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ný americký sup mi slouží jako vzdušný po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zorovatel</emphasis>. Pokud všechno půjde dál tak, jak předpoklá­dal, bude mít brzo v Nadaci dalšího vyzvědače, téměř stejně spolehlivého.</p>

<p>Podle názoru bratra Ishmaela si Crane zasloužil dů­kladnou pozornost, protože byl jediným člověkem na zemi, který pro Ishmaela představoval vážnou hrozbu. Jediný Crane se odvážil postavit proti jeho apokalyptic­ké vizi světa. Od první chvíle, kdy Cranea spatřil, Ish­mael věděl, že jejich osudy jsou spolu svázány. Nedělal si proto přílišné starosti s tím, že jeho zájem o Cranea a o práci Nadace je možná zcela iracionální, naprosto osobní... a že mu zabírá příliš mnoho času. Věděl, že je to nezbytné, přestože si naprosto nemohl být jist tím, proč vlastně.</p>

<p>Kondorovy teleskopické oči mu přiblížily plochu he­liportu v blízkosti hlavní budovy celého komplexu. Crane jí říkal „mešita“, což bratr Ishmael vůbec nepo­važoval za dobrý vtip. Nicméně ho značně pobavilo, když zjistil, že všichni hosté, kteří právě dorazili, se zú­častnili červnové schůzky na moři. Pozval všechny kro­mě něho. Zvrátil hlavu dozadu a rozesmál se.</p>

<p><emphasis>Lanie Kingová je ve všech směrech prostě nádherná</emphasis>, pomyslel si Crane, když se zadíval napříč centrální la­boratoří, nebo, jak chtěl, aby teď všichni říkali, glóbu­sovým sálem. Poslední tři měsíce Lanie znovu a znovu dokazovala své neobyčejné schopnosti. Oživila počíta­če, vdechla jim nový život... a z celého srdce sdílela je­ho sen o glóbusu. Sehnala a najala programátory, pře­stěhovala je z protivně vlhkých zadních místností do hlavního sálu, aby byli blíž objektu, na kterém pracova­li, a mohli neustále oceňovat ambicióznost celého pro­jektu. Skvělá ukázka kvalitní manažerské práce, blesklo Craneovi hlavou.</p>

<p>Jediná věc, se kterou nebyl spokojen, byla jeho úloha ve styku s veřejností. Honil se od jednoho vystoupení k druhému... kabaretiér, komik, P. T. Barnum a Cecil B. deMille. Od přírody byl založením introvert a veřejná vystoupení ho vyčerpávala, i když pochyboval, že by snad někdo poznal, jak velké úsilí ho to všechno stojí. Dnešní malé večerní představení patřilo ke stěžejním okamžikům celého jeho života. Politici a bohatí a moc­ní tohoto světa chtěli vidět pokrok; co víc, Li se domá­hal zemětřesení, a Crane si byl zatraceně jistý, že mu může jedno nabídnout.</p>

<p>Výsledky prací Lanie a Newcomba dokazovaly, že v údolí řeky Mississippi se hodnoty radonu unikajícího z půdy v poslední době zvýšily minimálně o třicet pro­cent. V celém okolí se také začaly objevovat elektro­magnetické výboje. Oba jevy pravděpodobně způsobilo rostoucí napětí ve zlomovém pásu skalního podloží: když skála popraská, uniká radon; když se rozláme, elektřina se daleko snáze šíří prostřednictvím podzem­ních vod. První známky blížícího se zemětřesení. Prav­děpodobně.</p>

<p>V červnu Lanie na svých počítačích aplikovala teorii o frekvenci opakování seismických poruch a přišla s pro­gnózou rozsáhlých otřesů v oblasti zlomu New Madrid v Missouri. K poslednímu velkému zemětřesení tady do­šlo v roce 1812. Crane se teď chystal vylíčit svým hostům tuto historickou událost jako předehru k následující sen­zaci. Jeho svárlivý duch pociťoval současně jásavou ra­dost i zármutek. Potřeboval takové zemětřesení, aby mohl pokračovat ve své práci a na jejím konci zachránit celé miliony životů. Při pomyšlení na otřesy podél celé linie zlomu, v délce 120 mil, které by mohly zničit vše od Litt­le Rocku po Chicago, včetně Memphisu, St. Louis, Nat­chezu a desítek dalších měst, se ho však zmocňovala bo­lest a deprese. Ke svým výzkumům potřeboval spolehlivé, pravdivé údaje; a přesto doufal, že se mýlí... alespoň co se týče rozsahu katastrofy.</p>

<p>Rozhlédl se po dramaticky osvětleném sále. Malá ló­že vpravo od hlavních dveří, se sedadly potaženými plyšem, byla určena pro významné osobnosti. Seděli tu všichni, hovořili mezi sebou a popíjeli Sumiho vyhláše­né šampaňské s příměsí dorphu. Zdálo se, že dokonce i pan Li je v dobrém rozmaru, stejně jako prezident Gi­deon i viceprezident Gabler, který se tentokrát dostavil bez manželky. Crane nedokázal pochopit, jak jen mo­hou být tak bezstarostně veselí. V posledních dvou mě­sících v okolí Válečných zón neustále přibývalo poulič­ních nepokojů, demonstranti vyjadřovali podporu požadavkům NOI na samostatný stát. Ani zostřená bez­pečnostní opatření a omezení dodávek potravin příliš nepomáhaly; udržet obsazená území pod kontrolou by­lo stále obtížnější. Islámští fundamentalisté v Paříži, Li­sabonu, Alžíru a Londýně také vyrukovali do ulic a po­stavili se za své americké bratry. Bouří přibývalo. Bojkot všech produktů firmy přinutil Liang Int. v ně­kterých oblastech kapitulovat, především zmírnit dras­tické krácení dodávek jídla do Zón.</p>

<p>Indickým poloostrovem se přehnala další epidemie pohlavních chorob a opět udělala čáru přes rozpočet prognostikům, kteří každou chvíli varovali před blíží­cím se katastrofálním přelidněním Země. Díky genetic­kým poruchám a nově vznikajícím bakteriálním a viro­vým kmenům, odolným proti antibiotikům - a také díky dávné metle lidstva, hladomoru - se znovu a zno­vu ukazovalo, že malthusiánská teorie je nesprávná. Zdroje potravin byly víc než skromné. Ve volné přírodě už mnoho rezerv nezbývalo; palčivé UV záření sežehlo všechno rostlinstvo, zelené zůstaly jen oblasti, kde se obilí a další plodiny pěstovaly pod levnými slunečními filtry, které byly patentovaným výrobkem koncernu Yo-Yu, hlavního soupeře Liang Int.</p>

<p>V červenci letošního roku prezident Spojených států oznámil, že vláda - rozuměj Liang Int. - financuje roz­sáhlou studii na téma regenerace ozonové vrstvy. To přimělo představitele Yo-Yu k tomu, aby obvinili vlá­du, že se pokouší zmařit volnou obchodní soutěž a při­pravit Yo-Yu o zisky z prodeje anti-UV krémů a filtry opatřených skel. Vládní studii označili za „politický te­rorismus“. Craneovi nezbývalo než vrtět hlavou nad bi­zarností lidského pokolení. Na druhou stranu byl však připraven postavit se bizarnosti Přírody... dokonce i nyní. Vykročil na pódium, kde u počítačové klávesni­ce seděla Lanie. Newcombe se uvelebil vedle, za dlou­hým stolem s vestavěnými mikrofony, které i nejslabší šepot mluvčího přenášely do celého prostorného sálu.</p>

<p>„Dámy a pánové.“ Craneův hlas se rozléhal jako hlas boží, teatrálně hřímal z desítek reproduktorů vestavě­ných do zdí.</p>

<p>Sál potemněl. Crane vyčkal, až se publikum ztiší, a pak řekl jen jediné slovo. „Vesmír.“</p>

<p>Na několik vteřin zaplálo jasné světlo. „Vesmír,“ po­kračoval Crane, „začal explozí vodíku a hélia, při které bylo nesmírné množství hmoty fantastickou rychlostí vyvrženo do všech směrů.“</p>

<p>Glóbus se rozžehl holografickým ohněm, po jeho po­vrchu se přelévaly spalující odstíny rudé, žluté a karmí­nové. „Naše planeta se zrodila v ohni před čtyřmi a půl miliardami let. V důsledku rotace se oblaka prachu a plynu pozvolna měnila v pevnou látku.“ Glóbus v průběhu Craneova komentáře neustále měnil tvar, předváděl publiku postupné formování planety, přemě­nu plynů na pevnou kouli. Její neuvěřitelné rozměry a proměny, kterými procházela, zanechávaly v přihlíže­jících nečekaně silný dojem. Crane si byl vědom obdiv­ného šepotu.</p>

<p>„Zpočátku byla Země jen planetou roztavené hmoty. Těžší prvky, nikl a železo, pomalu klesaly, až utvořily nesmírně husté jádro. Některé lehčí horniny, jako ba­zalty a žuly, se roztavily, vypluly na povrch a tam ztuh­ly v tenkou kůru. Vznikl plášť, obalující jádro.“</p>

<p>Lanie seděla za konzolí, prsty jí po klávesnici jen lé­taly. Glóbus, zjevení dávné historie, se mávnutím kou­zelného proutku změnil v drsnou, skalnatou kouli.</p>

<p>„Pak začalo pršet...“</p>

<p>Sálem zaduněl hrom. Z hustých mraků protkaných blesky se na glóbus spustil hustý déšť.</p>

<p>„Pršelo tisíce let, až byl celý povrch planety úplně pokryt vodou. Konečně se obloha vyjasnila.“</p>

<p>Glóbus se proměnil v rotující kouli vody.</p>

<p>„Voda zvolna chladla a vypařovala se, objevila se první země - plovoucí země.“</p>

<p>Z vodních spoust se vynořily úlomky pevniny a zvol­na brázdily pustý vodní svět. Všichni u vytržení sledo­vali, jak se neznámé kontinenty valí k rovníku a nako­nec se slévají v jedinou nesmírnou superpevninu, stále holou a bez života.</p>

<p>„Pangea. Řecký výraz, který znamená ‘všezemě‘. Pangea je výchozím bodem pro vývoj světa do té podo­by, jak ji známe dnes. Rozpad Pangey, způsobený ne­známými silami, pravděpodobně konvekčním proudě­ním, probudil k životu vulkány - a vulkanické plyny s sebou přinesly vznik biologického života.“ Crane se odmlčel. „Rozpad Pangey způsobil také zemětřesení.“</p>

<p>Pohlédl od svého pultu dolů na Lanie. „Naprogramuj poslední zemětřesení na New Madridu,“ vybídl ji tiše. Newcombe něco škrábal na kousek papíru. Lanie se rozběhla k programátorům. Pro takovou projekci potře­bovala víc vstupů, než kolik mohla sama zvládnout. Newcombe podal papírek Craneovi. <emphasis>Nenastavuj </emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>byteč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně krk!</emphasis> stálo tam. Crane se trochu křivě usmál a jen zavrtěl hlavou.</p>

<p>Když mu Lanie dala znamení, že jsou s celým týmem připraveni, Crane se znovu ujal slova. „Věnujte teď prosím pozornost Spojeným státům a okolí Mississip­pi.“ Všechna světla na glóbu zhasla, jen jediné místo zářilo do šera. Středozápad Ameriky.</p>

<p>„Píše se květen roku 1811,“ pokračoval Crane. „Le­tošní jaro bylo neobvykle vlhké a řeky se vylévají z břehů. Lidé často slýchají hřmění, ale kupodivu není vidět žádné blesky. Na podzim jsou obyvatelé New Madridu v jihovýchodní Missouri, poblíž hranic s Ken­tucky a Tennessee, svědky překvapující migrace deseti­tisíců veverek, které prchají z lesů a v celých šicích se ženou k řece Ohio, kde se vrhají do vody a tonou. V zá­ří 1811 přelétá okolo Země pověstná Velká kometa; nad lesy se rozlévá třpytivá a tajuplná záře, kterou mno­zí považují za zlé znamení.“</p>

<p>Crane zvolna scházel dolů po schodech. Glóbus se teď přestal otáčet, zastavil se před tribunou a soustředil pozornost všech na údolí řeky Mississippi.</p>

<p>„Amerika patří hraničářům. Jediný zákon, který tu pla­tí, je zákon silnějšího. Indiánským kmenům v okolí New Madridu vládne náčelník Tekumseh, který během letošní­ho podzimu svedl nejednu bitvu s vojsky generála Willia­ma Henry Harrisona. Lupiči a piráti pustoší svými nájez­dy říční obchod a donutí kapitány nákladních lodí k tomu, aby vytvářeli konvoje a ochraňovali se navzájem. Ale šestnáctého prosince v časných ranních hodinách je tohle všechno náhle úplně nepodstatné.“</p>

<p>Crane vstoupil do kruhu světla. „Ve dvě hodiny ráno středoamerického času se otevřou brány pekelné.“</p>

<p>Sálem zaznělo hlasité zaburácení a na povrchu glóbu se objevila rozeklaná jizva. „Země se divoce otřásá, sruby se hroutí v troskách. Z puklin otevřených v zem­ské kůře se ozývá uši drásající jekot a hvízdavé syčení, ohlušující řev probuzeného Krakena. Ti, kdo přežili, naleznou smrt v oblacích jedovatých plynů. Půda se vl­ní pod nohama a vylétají z ní blesky. Zem vybuchuje jako sopka, z nově vzniklých propadlin tryskají až nad koruny stromů gejzíry vody, kamení, písku a uhlí. Bě­hem jediné noci se totéž opakuje šestadvacetkrát. Hrůza a děs. Ale to všechno je jen příprava k hlavnímu úderu. Až po dvacáté sedmé nastává hodina H, a sílu tohoto zemětřesení pocítí lidé ve třiceti státech. Celé lesní plo­chy jsou srovnány se zemí. Země se zvedá a propadá, otvírají se široké pukliny, ve kterých mizí vše živé i ne­živé. Řeka Mississippi stokrát změní tvar svého koryta; zmítána podzemními bouřemi stává se noční můrou, pl­ná vírů a vodopádů, ničí a zabíjí všechno, co jí stojí v cestě. V jednom okamžiku obrátí směr toku a žene se proti proudu. Břehy se hroutí, voda stoupá a zaplavuje celé údolí. V dravých peřejích zahynou všichni, kdo jsou dosud naživu.</p>

<p>V Jacksonu, stát Misissippi, padesát mil od epicentra, se hroutí budovy a stromy praskají. V St. Louis, dál po proudu řeky, vyšlehují ze země blesky, komíny se káce­jí, domy pukají. Města jsou po celé dny zahalena hustým oblakem kouře a prachu. Arkansas se ocitá v troskách. Memphis zmizel pod půdními sesuvy. V ce­lém kraji až po Nashville se budovy chvějí a kymácejí. Jezero na sever od Detroitu se vaří jako přetopený ko­tel. V Richmondu a Washingtonu D.C. jsou cítit nárazy šokových vln. Vládní budovu v Raleigh, stát Severní Karolína, zasáhly otřesy v průběhu nočního zasedání zákonodárného sboru. V Charlestonu se samy od sebe rozezní chrámové zvony a obyvatelé pociťují nevolnost způsobenou chvěním.“</p>

<p>Na glóbu vyrážely z ohrožené oblasti světelné paprs­ky a rozrůstaly se téměř po celých Spojených státech.</p>

<p>„A co má tohle všechno společného s námi, dokto­re?“ otázal se Li.</p>

<p>„Hodně, pane Li, protože naše výpočty naznačují, že k dalšímu rozsáhlému zemětřesení ve zlomu New Mad­rid mělo dojít už před několika lety. Zaznamenali jsme mnoho známek blížících se otřesů a nyní se pokoušíme stanovit přesnou dobu katastrofy. Doktore Newcombe, chcete k tomu něco dodat?“</p>

<p>Newcombe zůstal chvíli nehybně sedět. Nebyl si jist, jestli už je čas zvonit na poplach, ale po Craneově úvo­du nemohl dost dobře mlčet.</p>

<p>„Skalisté hory mají tendenci pohlcovat otřesy, které se šíří od západu,“ začal konečně. „Jakékoli zemětřese­ní, ke kterému by došlo na východ od nich, bude však zničující. Podle prvních odhadů očekáváme značné ztráty na životech, více než tři miliony lidí, a škody při­bližně okolo dvou set padesáti miliard dolarů. Chaos, který bude nevyhnutelně následovat, ovlivní možnosti poskytování služeb i produkci zboží daleko za hranice­mi devastovaných oblastí, dokonce i v mezinárodním měřítku. Ekonomika se může pod takovým nárazem zhroutit, a Spojené státy se z něho možná už nikdy ne­vzpamatují, podobně jako Velká Británie nikdy nedo­kázala překlenout drtivé důsledky světových válek, ve­dených ve dvacátém století.“</p>

<p>V místnosti zavládlo hrobové ticho úděsu. Newcom­be zhluboka nabral dech. „Odpověděl jsem na vaši otázku, pane Li?“ V jeho hlase nezazněl ani náznak hořkosti.</p>

<p>Prezident Gideon zapůsobil na Cranea sympatickým dojmem. Zdálo se, že ho celá záležitost opravdu zajímá, a měl příjemný zvyk dívat se do očí člověku, se kterým hovořil. Obklopovala ho atmosféra přirozené autority, kterou jeho viceprezident naprosto postrádal. Samo­zřejmě, nic z toho neznamenalo, že by snad měl větší svobodu nezávislého rozhodování - jen se s ním lépe jednalo.</p>

<p>„Doufám, že jste se nás jen snažil všechny vyděsit, doktore.“ Pevně svíral v dlani svoji sklenku. „Opravdu nevím, jestli bych chtěl být prezidentem v době ka­tastrofy tak obrovitých rozměrů, jakou jste nám právě popsal.“</p>

<p>Li, který stál hned vedle Gideona, se naklonil blíž. „Náš milý doktor Crane nemá smysl pro takový druh humoru. Myslím, že vizím, které nám dnes předestřel, skutečně věří.“</p>

<p>„Nehoním se za přízraky, pánové, jestli máte na mys­li tohle,“ ohradil se Crane. „V našem týmu prostě vy­tváříme odůvodněné vědecké hypotézy.“</p>

<p>Gideon naklonil hlavu ke straně. „Nejste si naprosto jisti, že k tomu dojde?“</p>

<p>Crane zamával sklenicí. Přihnal se Burt Hill a ochot­ně mu dolil bourbon. „Ale ano, stane se to, pane prezi­dente. Vývoj Země se nedá zastavit.“</p>

<p>„Jenže kdy, pane Crane,“ usmíval se Li. „To je to je­diné, na čem záleží. Čas.“</p>

<p>„Pracujeme na tom,“ odpověděl Crane. Sledoval oba muže pozorným pohledem. „Zaznamenali jsme projevy blížících se otřesů. Nyní se pokoušíme stanovit datum. Kdybychom už měli hotový glóbus...“</p>

<p>„Jenže nemáte,“ vmísil se do hovoru Gabler. „A všech­ny vaše prognózy jsou v podstatě jen plané řeči.“</p>

<p>„Tak jako Sado byly jen řeči, pane viceprezidente?“ zpražil ho Crane s blýskajícíma očima. „Můj tým tvoří vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří se na tuto chvíli připravovali celý život. A jaké jsou <emphasis>vaše</emphasis> referen­ce, pane?“</p>

<p>Gabler zrudl, zatímco Gideon skrýval úsměv.</p>

<p>„Tuto záležitost musíme bezpodmínečně vyřešit,“ prohlásil Li. „Volby jsou už za dva měsíce.“</p>

<p>„Dělám co můžu,“ odpověděl Crane. „Uspěchat ana­lýzu a dospět k nesprávnému výsledku by nikomu ne­prospělo.“</p>

<p>„To máte celkem pravdu,“ souhlasil Li. Sumi při­stoupila blíž a dolila mu do sklenice vylepšené šampaň­ské. „Nezapomínejte, že je ve vašem nejlepším zájmu přijít s výsledky ještě před volbami.“</p>

<p>„Vidíte ty možnosti?“ Gideon nastavil Sumi svou sklenku. „Oznámíme s dostatečným předstihem rozsáh­lou katastrofu... zachráníme miliony životů a miliardo­vé hodnoty. Lidé od Yo-Yu nebudou mít sebemenší šanci.“</p>

<p>„Bohužel se obávám, pane prezidente, že by mohla nastat přesně opačná situace.“ Li zachytil Sumi za zá­pěstí. „Oznámíme ohromné neštěstí, evakuujeme oby­vatelstvo, zastavíme provoz závodů, zajistíme všechen materiál - a nic se nestane.“</p>

<p>„Nemalujte čerta na zeď,“ otřásl se Gideon.</p>

<p>„To je reálný odhad možností.“ Li se obrátil od prezi­denta ke Craneovi, s nadáním chameleona v mžiku změnil vážný výraz ve vlídnou přívětivost. „Jste spoko­jen se Sumiho prací, doktore Crane?“</p>

<p>Crane a Sumi se po sobě s úsměvem podívali. „Sumi Chan je ten nejlepší dozor, jaký bychom si jen mohli přát,“ odpověděl Crane. „Většinu času tráví v Nadaci, má smysl pro to, co je důležité, a šeky vypisuje podle toho. Prvotřídní spolupracovník.“</p>

<p>„Výborně,“ usmál se Li zeširoka a objal Sumi kolem ramen. „Liang Int. by potřebovala víc lidí jako je Sumi. Víte, doktore, váš glóbus mě fascinuje. Sám mám taky jeden.“</p>

<p>„Slyšel jsem,“ kývl Crane. „Jednou mi ho musíte ukázat.“</p>

<p>Li se zasmál. „Obávám se, že to nebude možné. Před­pisy, znáte to.“</p>

<p>„Samozřejmě. Sumi, myslím, že pan prezident nemá co pít.“</p>

<p>„To nemůžeme dopustit,“ zazubila se Sumi. Popošla s láhví v ruce o kousek dál a Gideonovi dolila. „Na úze­mí Nadace nesmí žádná sklenice zůstat prázdná.“</p>

<p>Gideon spokojeně přikývl. Tvářil se vesele a uvolně­ně, byl klidný, stejně jako jeho osobní strážci. Pozvedl sklenku. „Na vás, doktore.“</p>

<p>Napili se a Gideon pokračoval. „Co takhle malou ex­kurzi po vašem podniku? Připadá mi to tu velice zají­mavé. Kdyby měl někdo čas...“</p>

<p>„Nikdo to tady nezná líp než já,“ prohlásil Crane. „Prosím, můžeme jít. Má ještě někdo zájem?“</p>

<p>„Projděte se sami,“ odpověděl Li. „Musím s panem Chanem ještě projednat několik obchodních záležitostí.“</p>

<p>„Tak dobrá,“ souhlasil Crane a zmizel společně s Gi­deonem.</p>

<p>Li se obrátil na Sumi. „Jak blízko doopravdy jsou?“ zeptal se ostře. Liščí úsměv, kterým obdařoval ostatní, zmizel beze stopy.</p>

<p>Sumi potřásla hlavou. „Nevím jistě. Shromaždují ne­smírné množství informací. Vím, že přibližně určili místo, ale stále pracují na přesných stanoveních. Možná zjistí, že ještě po celé roky k žádnému zemětřesení ne­dojde.“</p>

<p>Li se zamračil. „Chci, aby objevili zemětřesení, ke kterému dojde ještě před volbami.“</p>

<p>„Nemohou dělat víc, než dělají.“</p>

<p>„Ne, Sumi. Jsou schopni zjistit - pokud jsou Craneo­vy teorie správné - kdy a kde dojde k otřesům. Ale to by se museli věnovat hledání toho, co chci já, a ne si jen užívat a bavit se novými hračkami“, ušklíbl se, „s tím svým základním výzkumem. Mimochodem, když už mluvíme o výzkumu, jak jste daleko s doktorem New­combem? Pořád ještě má na dnešek naplánovaný malý výlet?“</p>

<p>Sumi kývla. Cítila, jak se sít spřádaná kolem všeho a všech v Nadaci zatahuje. „Chce cestovat pod jménem Enos Mann. Odjíždí po setmění.“</p>

<p>„Hmm, takže bude pryč celou noc. Kolem půlnoci by měl přes pobřeží přecházet mrak Masada.“</p>

<p>„Vaši lidé jsou na svých místech?“</p>

<p>„O mé lidi se nestarejte.“ Li se zachmuřil, když za­hlédl přicházet Muiho. „Vaší starostí je přimět Craneův tým, aby mi opatřil spolehlivou předpověď. Teď byste se měl raději přidat k ostatním. Nechceme přece vzbu­dit podezření.“</p>

<p>Sumi se lehce uklonila, snažila se nedat najevo hněv ani nervozitu. Vykročila k Newcombovi a z duše touži­la po tom, aby mu mohla nějak nenápadně naznačit, že dnes večer by měl raději zůstat doma. Newcombovo jednání by mohlo zničit Cranea i celou Nadaci. Když dorazila k ostatním, řeč právě držela Kate Mastersová, oděná v jasně rudých přiléhavých šatech s vlečkou, v ruce sklenici šampaňského.</p>

<p>„Ach, Sumi!“ Rusé vlasy jí v hustých kadeřích splý­valy až na ramena. „Jednou mi prostě musíte prozradit, v čem vězí to vaše tajemství.“ Pozvedla svou sklenku.</p>

<p>„Starý rodinný recept,“ usmála se Sumi. Přejela po­stavu Mastersové chtivým, obdivným pohledem, jako to dělají muži. „Prospívá to sexuálnímu životu.“</p>

<p>„Zlatíčko, v tomhle směru nemám vůbec žádné pro­blémy, ale stejně mi ještě nalejte.“</p>

<p>Nastavila sklenici a Sumi jí dolila. Vycítila, že Mas­tersová hraje v mnoha směrech stejnou hru na schová­vanou jako ona sama, hru určenou pro svět mužů. Kate Mastersová v sobě skrývala víc, mnohem víc, než kolik dávala najevo.</p>

<p>„Hej, nech mi taky něco.“ Newcombe přistrčil blíž vlastní sklenici.</p>

<p>„Chci, abyste všichni věděli jedno.“ Mastersová se důkladně napila. „Myslím si, že to, co tu děláte, je důle­žité. Vím, že Crane musí své výsledky prodat a že proto ztrácejí na ceně. Ale ne pro mne.“</p>

<p>„To oceňujeme,“ usmála se na ni Lanie. „Opravdu chceme jen pomoci lidem, ale zdá se, že vždycky musí­me zaujímat nějaké politické stanovisko.“</p>

<p>„Pravidla hry,“ zamračil se Newcombe. „Tuhle hru nenávidím, ale jiná se u nás nehraje.“</p>

<p>„Váš dnešní projev mě k smrti vyděsil, doktore, vážně.“</p>

<p>„To doufám,“ odpověděl Newcombe. „Vyděsil jsem k smrti i sám sebe.“</p>

<p>„Taky to stojí za to.“ Mastersová znovu dlouze upila ze svého drinku. „Vyměnili jsme Vogelmanův postup za podporu pro Craneovu nadaci, ale mezi námi, i kdy­by byla vláda podobné ujednání odmítla, podporovali bychom vás stejně. Některé věci jsou důležitější než politika. Vy prostě máte úroveň, lidi.“</p>

<p>„Vrána k vráně sedá, co?“ přidala se Sumi. „Tím líp pro vás. Musím sehnat další láhev. Stín vaší tváři.“</p>

<p>Sumi odběhla a Lanie ji sledovala zamyšleným po­hledem. V Sumi Chanovi cítila jakýsi děsivý smutek, děsivou samotu. Nedůvěřovala mu, ale to jí nebránilo, aby ho nelitovala. Pohlédla na Mastersovou. „Co obná­ší ten váš Vogelman?“</p>

<p>„Měla byste zájem, drahoušku?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Newcombe místo ní. „Jen jsme...“</p>

<p>„Ano, mám zájem.“ Lanie ho probodla neústupným pohledem. „V několika dalších letech budu mít spoustu práce a nehodlám si přidělávat starosti s dětmi.“</p>

<p>„Je to jednoduchý implantát,“ vysvětlovala Master­sová. „Ambulantní zavedení, stačí na to patnáct minut. Zůstane navždycky a zabraňuje ovulaci - žádné křeče, žádná perioda.“ Pohlédla na Newcomba. „<emphasis>S</emphasis><emphasis>pousta</emphasis> žen už si to nechala udělat.“</p>

<p>„Takže tím bychom měli vyřešený problém světové populace,“ odsekl.</p>

<p>„Když chcete mít mimino, spolknete tabletku. Žádný problém. Matky to nechávají dělat pubertálním dcer­kám. Ušetří to člověku bolení hlavy.“</p>

<p>„Je to proti přirozenosti,“ prohlásil Newcombe.</p>

<p>Mastersová v úsměvu zasvítila dokonalými zuby. „To se vám snadno řekne, fešáku. Všechno v přírodě je přirozené. Lanie, v L.A. je pár dobrých doktorů, kteří to dělají. Chcete, abych vám někde vyjednala termín?“</p>

<p>„Ano.“ „Ne.“ Lanie s Newcombem to řekli současně.</p>

<p>Mastersová se zhluboka nadechla, dopila svůj drink. „Dejme tomu... Snad byste si vy dva o tom měli napřed promluvit, co vy na to?“</p>

<p>„Zavolám vám.“ Lanie sekla pohledem po Newcom­bovi. Proč jen se musí chovat tak pánovitě?</p>

<p>„Raději zmizím.“ Mastersová teatrálně potřásla dlou­hými kadeřemi. „Neplatí mě za to, abych tu jen stála a popíjela.“</p>

<p>„To se tedy vsadím, že ano.“ Newcombe si neodpus­til rýpavou poznámku.</p>

<p>Kate jen pokrčila rameny. „Dobrá, tak tedy vím, kdy odejít středem. Ještě jednou díky za dnešní představení. Celý týden budu mít noční můry.“ Potřásla Newcombo­vi rukou a Lanie dlouze objala.</p>

<p>„Zítra vám zavolám,“ zašeptala Lanie. Sotva Master­sová zmizela z doslechu, Lanie se rozčileně obořila na Dana. „Nepamatuji se, že bych se kdy tolik styděla. Jaks to mohl udělat!?“</p>

<p>„Já? Není zrovna tohle jedna z věcí, o kterých by­chom měli rozhodovat oba?“</p>

<p>„Podle mě tedy ne. Je to moje tělo a můj život. A příští týden si nechám zavést Vogelmana, ať se ti to líbí nebo ne.“</p>

<p>„Už nejsme pubertální děti. Tvoje plodné období už nebude trvat dlouho a...“</p>

<p>„Plodné!“ Lanie zhluboka nabrala dech, aby se ovládla. „Nejsem žádná Matka Země, která jen čeká na oplodnění, Dane! Proč musíš vždycky všechno zkazit...“</p>

<p>„Perfektní den!“ Crane mezi ně vrazil s jásavým po­křikem. „Jsou z nás celý divoký, nezdá se vám?“</p>

<p>„Slíbili jsme jim něco, co nemůžeme splnit,“ odsekl Newcombe příkře. „Co je na tom tak perfektního? Při­nejmenším jsi měl počkat, až změříme pnutí v centrální oblasti, než jsi světu oznámil, že přijde zemětřesení.“</p>

<p>Crane udiveně pohlédl na Lanie. „Co má za pro­blém?“</p>

<p>„Děti,“ odpověděla.</p>

<p>„Děti,“ opakoval a otřásl se. „Příšerné pomyšlení. Ale na tom nesejde. Za chvilku odtud vyhážeme všecky ty flámy a ožraly. Chci vás oba pozvat k sobě nahoru na večeři. Pořádám malou oslavu.“</p>

<p>Lanie se rozzářila. „To je ale...“</p>

<p>Newcombe jí skočil do řeči. „Já nemůžu.“</p>

<p>„Copak? Pozvali tě už jinam?“ zajímal se Crane.</p>

<p>Lanie si všimla, jak Dan uhnul očima. „Musím se po­dívat dolů. Pořád odkládám kontrolu kalibrace přístrojů v San Andreas. Musí se to udělat.“</p>

<p>„Zrovna dneska?“ podivil se Crane. „Dneska je noc Masada.“</p>

<p>„Vezmu si antiradiační kombinézu.“</p>

<p>„Vezmi dvě,“ rozhodla se Lanie. „Půjdu s tebou.“</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Zůstaň tady. Jdi na tu večeři a dobře se bav. Vrátím se hned časně ráno.“</p>

<p>„Vážně mi to nevadí, já...“</p>

<p>„Chci to udělat sám!“ Lanie překvapilo, jak je rozčilený. „Neber to osobně... Musím... já... potřebuju trochu přemýšlet.“</p>

<p>„O čem?“ Lanie měla pocit, že jeho chování nemá nic společného s předchozí debatou na téma Vogelman, že jde o něco jiného, co se před ní snaží skrýt.</p>

<p>„Doktore!“ Přes sál se k nim hnal Burt Hill. „Už se stmívá. Mám pro vás na ploše helikoptéru - jestli ještě máte zájem.“</p>

<p>„Už letím!“ Newcombe se otočil k Lanie. „Ráno jsem zpátky. Užij si to.“</p>

<p>Vyrazil dlouhými kroky k východu a ani jednou se neohlédl.</p>

<p>„Co se to tu k čertu děje?“ žasl Crane.</p>

<p>Lanie potřásla hlavou. „To nevím, ale se zlomem San Andreas to nemá nic společného.“</p>

<p>„Jak to myslíš?“</p>

<p>„Poslal tam jednoho technika, aby tu rekalibraci provedl. Minulý týden.“</p>

<p><strong>21:10 hod.</strong></p>

<p>„Jste už konečně hotoví?“ hulákal Crane z výšky třiceti               stop, kde se na plošině jeřábu vozil kolem glóbu.</p>

<p>„Pojď dolů,“ volala na něj Lanie. „Zabiješ se!“ Ten blázen se vykláněl přes okraj plošiny a láhví rumu mával na lidi dole.</p>

<p>„Na to jsem moc velký mizera!! křičel do kornoutu z dlaní. „Tak do toho, lidi, pohněte se, ať to spustíme!“</p>

<p>„Pracuje se na tom!“</p>

<p>Sumi postávala vedle Lanie. „Dneska je trochu... bujný, řekl bych.“</p>

<p>„Myslím, že to je to správné slovo.“ Lanie umírala hlady. Craneovo pozvání na večeři docela upadlo v zapomnění v okamžiku, kdy ho posedla myšlenka prověřit možnosti glóbu v praxi. Dan byl pryč, Crane zase jednou popustil uzdu své dětinskosti a Lanie si mezi nimi začínala připadat spíš jako matka nezvedených chlapců než jako rovnocenný partner.</p>

<p>Obrátila se ke svým programátorům, pak po očku mrkla na Sumi. „Tak jedeme, mládeži. Slyšeli jste. Na­hodíme to.“</p>

<p>Odevšad se ozývalo nespokojené mručení a stížnosti. Lanie pohlédla na Sumi. „Dokážete ho vy dostat dolů?“</p>

<p>„Ani bych to nezkoušel.“</p>

<p>„Přesně to jsem si myslela.“</p>

<p>Opustila svoje stanoviště u terminálů rozmístěných podél stěny a zamířila ke glóbu. Obrovitá zeměkoule se majestátně zvedala proti profilovanému stropu. Ve srovnání s tak velikým snem vypadali lidé maličcí a ne­patrní. „Slez dolů!“ zavolala na Cranea, který na ploši­ně znovu obeplouval svůj malý svět. „Nebo to všechno vypnu!“</p>

<p>Praštil pěstí do ovladače, jeřáb zarazil na místě, plo­šina se zahoupala jako paluba v hurikánu. Nedopitá lá­hev rumu dopadla na podlahu vedle Lanie a roztříštila se. „Hopla!“</p>

<p>„Dolů, Crane... Hned!“</p>

<p>Spustil plošinu k zemi a vyskočil, v chlapecké tváři kající úsměv. „Upadla mi flaška,“ konstatoval.</p>

<p>„Přinesu ti novou,“ pospíšila si Sumi a zmizela.</p>

<p>„Skvělé.“ Lanie si ho vyčítavě měřila. „Kolik jich ještě máš?“</p>

<p>„Celé bedny.“ Crane významně nadzvedl obočí. „Ce­lé bedny rumu od vděčných občanů Le Precheur. Na čem to vázne? Můžeme už konečně začít s testovacím programem?“</p>

<p>„Možná vám to uniklo, doktore,“ odpověděla ne­smlouvavě, „ale vkládali jsme do počítačů data, ne pro­gramy. Mohlo by se dodat, že s tím pořád ještě nejsme hotovi. Pro tvůj malý test teď musíme otevřít všechny dostupné soubory. Tihle lidé dřeli celý den a jsou una­vení. Dopřej jim trochu času, O.K.?“</p>

<p>„Ty se na mě zlobíš.“ Dotčeně našpulil rty.</p>

<p>„Mám vztek na Dana. Ty jsi po ruce. Jeden tvrdohla­vý geolog jako druhý.“</p>

<p>„Dan už je velkej kluk. Má nejspíš nějakou práci ne­bo tak, to je všechno.“</p>

<p>„Celý jeho život je tady. Dole žádnou práci nemá.“ Přihnala se Sumi a podávala Craneovi nenačatou lá­hev. „Jednou rum přímo z Martiniku. Nevylepšený.“</p>

<p>Crane odšrouboval uzávěr a pořádně si přihnul, otočil se na patě a hleděl na úžasný majestát glóbu. „Jestli ho brzo nerozjedeme, asi se z toho zblázním.“</p>

<p>„Už teď jsi cvok,“ odrazila ho Lanie. „Podívej, napopr­vé nemůžeš čekat zázraky. Nepředvídatelné faktory...“</p>

<p>„Kvůli nepředvídatelným faktorům jsem si tě najal,“ řekl a úsměv mu zmizel z tváře, jako když foukne vítr. „Od toho tady animátor je, aby si s mou zeměkoulí po­vídal, zajišťoval synnoetickou komunikaci, spolupráci.“</p>

<p>„To přece není tak jednoduché. Máme přístup ke všem historickým údajům, ale tady je řeč o celém živo­tě planety jako takové. V Římě si někdo vykope bazén a naruší tak neznámý geologický zlom; o dva roky po­zději dojde na Aljašce k rozsáhlému zemětřesení. Neu­míme naprogramovat chaos, a nemáme ponětí, jak vel­kou nebo dokonce stěžejní roli může sehrát.“</p>

<p>Crane pohlédl na Sumi. „Co ty si o tom myslíš?“</p>

<p>„Myslím, že byste měli vydat nějakou předpověď ješ­tě před volbami, nebo přijdeme o dotace. Jestli to celou věc uspíší, tak tedy plnou parou vpřed.“</p>

<p>Lanie Cranea ignorovala a obrátila se k Sumi. „K če­mu by nám hrome bylo dobré, kdybychom se zmýlili? Tohle neberu. Jste stejný jako Li. Nemůžeme zeměkou­li přinutit, aby skákala, jak my budeme pískat.“</p>

<p>„Bez dotací stejně dlouho nepřežijeme,“ namítla Sumi, pak oslovila Cranea. „V podstatě už víš, že na středozápadě Spojených států dojde v nejbližších mě­sících k zemětřesení. Řekl jsi to přece sám, to není můj nápad.“</p>

<p>„Byli jsme se tam podívat,“ připustil. „Potřebovali bychom přijít s něčím konkrétním, to je vše. Zjistili jsme některé známky blížících se otřesů, ale nemáme kompletní obraz.“</p>

<p>„Co ještě potřebujete?“</p>

<p>Lanie při této otázce zamrazilo v zádech a nebyla si jistá proč.</p>

<p>„Jedeme tam příští týden změřit pnutí. Tak dostane­me daleko úplnější obraz.“ Lokl si rumu. „Bylo by fajn získat důkazy o zvýšené aktivitě po určité době dilatace nebo zachytit prvotní záchvěvy. Neuškodila by ani vzrůstající aktivita elektromagnetických polí. Ale kdy­bychom k dilatačním procesům mohli přidat nějaký no­vý nárůst seismické činnosti, už bych byl ochoten dát dohromady přibližný odhad. Dobré znamení je, že v průběhu zvlhčování se serpentinit, olivín a vodní směs dostaly do pozice, kdy může ve zlomu dojít ke značnému posunu.“</p>

<p>„Sestavíš předpověď podle toho?“ zajímala se Sumi.</p>

<p>„Jestli půjde do tuhého,“ pokrčil rameny. Ukázal zdravou rukou, ve které držel láhev, na Lanie. „A ještě něco ti řeknu. Zaprvé, nechci tady žádný pesimismus. Dostali jsme se tak daleko jen díky své odvaze a díky tomu, že jsme věřili tomu, co děláme. Za druhé, právě tady a právě teď máme možnost naplnit celoživotní sen. Počítače máš přecpané tolika informacemi o Zemi, ko­lik neexistuje v žádné jiné samostatné databance. Od­povědi jsou tam uvnitř. Možná až jednou shromáždíme všechna tato fakta, objevíme spoustu věcí, na které dřív nikdo nepřišel, včetně toho, že zdánlivý chaos v sobě může ukrývat jistou pravidelnost.“</p>

<p>„Copak ty se nikdy nevzdáváš?“</p>

<p>„Nikdy!“</p>

<p>„Řekl bych, že máme zelenou,“ zavolal jeden z pro­gramátorů. Okolo se krátce ozvalo nesmělé jásání.</p>

<p>„Děkuju vám všem.“ Crane se obrátil na Lanie. „Chceš se ujmout kormidla?“</p>

<p>Znovu se jí zmocnil vzrušující pocit strachu a očeká­vání, který pracně držela na uzdě od chvíle, kdy Crane navrhl otestovat program. Stručně přikývla, neschopná promluvit, a zamířila k hlavnímu panelu, na němž se ve dvou řadách proplétaly nejrůznější blikající signálky, reostaty a tlačítka. Uprostřed, pod širokou obrazovkou, ležela jediná klávesnice.</p>

<p>Vyvolala na monitoru pulzující kurzor a přála si, aby tu byl Dan, bez ohledu na to, jak se situace vyvine. Za­váhala nad klávesnicí.</p>

<p>„Žádné fanfáry se nedočkáte, slečno Kingová,“ pobí­dl ji Crane s očima obrácenýma vzhůru k obrovitému glóbu.</p>

<p>Rozechvělými prsty vyťukala: ADVANCE FROM PANGEA. Zhluboka nabrala dech a stiskla Enter.</p>

<p>S tichým zaskřípěním se glóbus dal do pohybu. Svě­tadíly se seskupily do jediné veliké pevniny s nesmírně odlišnými podnebnými oblastmi. Ta se hladce rozdělila na několik kontinentů a tam, kde se nově vzniklé desky trhaly a srážely, zasvítily rudé žilky seismické činnosti.</p>

<p>„Nádhera,“ vydechl Crane. Lanie byla příliš zaujata pátráním po možných závadách, než aby mohla tako­vou podívanou ocenit. Zamířila k němu, sama jen uzlí­ček nervózní energie.</p>

<p>Ztišil hlas. „Co je první historický mezník?“</p>

<p>„Meteorit Chicxulub o průměru pěti mil, před pětaše­desáti miliony let.“</p>

<p>„Na přelomu křídy a třetihor,“ doplnil Crane.</p>

<p>Celá rozechvělá nespouštěla glóbus z očí. „Správně. Počátek třetihor, konec éry dinosaurů. Podívej se na sopky na opačné polokouli. Tamhle.“</p>

<p>Sálem se v holoprojekci přehnal obrovitý bolid, pro­létal atmosférou a hořel, pak udeřil do poloostrova Yu­catan. Zvedl se nesmírný závoj prachu a neproniknutel­nou clonou zahalil celou zeměkouli. Pod ním slabě prosvítaly rudě pulzující linie, které se z místa dopadu šířily na všechny strany. Na opačné straně koule se pro­budila k životu sopečná činnost.</p>

<p>Crane chytil Lanie za paži a pevně sevřel, oči upřené na obraz dějin Země, které před ním znovu ožívaly. „Ano,“ šeptal. Také její vzrušení dosáhlo vrcholu.</p>

<p>A pak to uslyšela. Tiché zacinkání se nejprve ozvalo u terminálu na druhé straně sálu, postupně se k němu přidávaly další a další signály. Celý systém se hroutil.</p>

<p>„Ne, to ne.“ Vytrhla se Craneovi a doběhla k centrál­ní konzoli. Po celém panelu blikala výstražná světla, sál naplnilo řinčení poplašných zvonků. Ohlédla se přes ra­meno. Glóbus pohasl a úplně se zastavil. Crane trhaně vrtěl hlavou a z hrdla mu vycházelo temné vrčení.</p>

<p>Přistoupila k panelu, připravená zadat povel k prove­dení kontrolní sekvence, ale zarazila se, když spatřila na monitoru zářit hlášení, kterého se děsila jako noční můry:</p>

<p>NO ANALOG - SYSTEM INCOMPATIBLE.</p>

<p>Paže jí klesly v naprostém zmatku. Crane dvěma dlou­hými kroky stanul vedle ní.</p>

<p>„Udělej s tím něco. Předělej všechno, co nesouhlasí.“</p>

<p>„Nemůžu.“ Ukázala na obrazovku. „Vůbec bych ne­věděla, kde začít.“</p>

<p>Přečetl si hlášení, chytil ji za ramena a otočil tváří k sobě. „Co to má znamenat?“</p>

<p>Zmocnil se jí strašlivý zmatek. Ostatní programátoři přicházeli blíž, okolo Lanie a Cranea se formoval neu­spořádaný hlouček. „Znamená to, že kráter v Mexiku se nedá spojit s ostatními naprogramovanými historickými skutečnostmi. Počítač tvrdí, že je to nemožné.“</p>

<p>„Ne.“ Přidal za hlase. „To tedy ne! S tím se nehod­lám smířit. Resetuj a zkusíme to znova.“</p>

<p>Vzdychla. „Podívej, Crane, máme jen dvě možnosti. Buď jsme udělali chybu při programování, což by bylo pochopitelné vzhledem k tomu, žes nám nedal dost ča­su, abychom všechno překontrolovali. Kdybychom na to chtěli přijít, museli bychom znovu projet všechno, co jsme za dnešek udělali, krok za krokem, celý postup. Moji lidé už jsou na to příliš unavení.“</p>

<p>„Co je ta druhá možnost?“</p>

<p>Zhluboka nabrala dech. „Události před dopadem me­teoritu, možná samotné rozdělení Pangey, už změnily svět natolik, že Chicxulub měl ve skutečnosti jiné dů­sledky než ty, které se ukázaly na glóbu.“</p>

<p>„Tvrdilas mi, že tahle hračka dokáže takové nepřes­nosti definovat a kompenzovat na základě výběru z možných nedokumentovaných událostí.“</p>

<p>Dívala se, jak přitiskl láhev ke rtům a jediným moc­ným douškem ji do poloviny vyprázdnil. Crane byl ča­sovaná puma těsně před výbuchem, jako obyčejně.</p>

<p>„To platí mezi dvěma známými událostmi. Ale Chicxulub je nejstarší bod v historii, který můžeme objektivně doložit. Cokoli před ním jsou jen pusté do­hady.“</p>

<p>Znovu na ni namířil prst, ruka se mu třásla opileckou zuřivostí. „Ale pořád je to v dosahu našich možností.“ Otočil se k ní zády a vykročil ke glóbu. Zadíval se vzhůru, jako by mu soustředění mohlo přinést odpověď na otázky, které si kladl celý život. Poprvé od chvíle, kdy pro něho začala pracovat, ji napadlo, nakolik Crane celý projekt pohání kupředu energií své osobnosti. Ne­byl by to první případ, kdy fanatik přiměl rozumné lidi uvěřit v nemožné.</p>

<p>Obrátil se na ni. „Nahoď to znovu. Zkontrolujeme všechny programy za chodu.“</p>

<p>„Ne. Moji lidé jsou unavení. <emphasis>Já</emphasis> jsem unavená. Zkusí­me to znovu zítra ráno.“</p>

<p>„Dal jsem ti rozkaz!“</p>

<p>„A já ho odmítám splnit!“</p>

<p>„Čert tě vem!“ zařval, máchl rukou. Poloprázdná lá­hev vylétla vzhůru, zasáhla glóbus a roztříštila se o Si­biř. Tam, kde rum prosákl na neizolované dráty, to za­syčelo a objevily se obláčky štiplavého kouře. „Máš padáka!“</p>

<p>„Dobře,“ odsekla a obrátila se ke skupině programáto­rů, kteří se tlačili kolem. „Jděte domů. Pro dnešek jsme tady skončili. Zítra vám nový šéf řekne, co máte dělat.“</p>

<p>„Asi ho budeme muset dovést domů,“ podotkla Sumi.</p>

<p>„K čertu s ním.“</p>

<p>„Lanie...“</p>

<p>Unaveně přikývla a přehodila si Craneovu ochrnutou paži kolem krku. Sumi ho podepřela z druhé strany. „Tak pojď, jde se domů. Musíš se vyspat.“</p>

<p>„Nechci spát.“ Crane jen zdráhavě dovolil, aby ho odváděly, ohlížel se na glóbus a Lanie se Surni ho táhly pryč. „Musím se dát do práce.“ Obrátil se a políbil La­nie na tvář. „Třeba je to otázka hmotnosti. Kolik jste přidali k celkovému objemu Země?“</p>

<p>„Tisíc tun za rok prostřednictvím dopadajících me­teoritů.“</p>

<p>„Zkuste přidávat víc hmoty než v pozdějších dobách. Meteorická aktivita je dnes daleko nižší než před mili­ardou let.“</p>

<p>„Co jen budeš chtít,“ slibovala. Vymanévrovaly ho ven, ale Crane je odstrčil a zůstal kymácivě stát na vlastních nohou.</p>

<p>Vzhlédl k obloze. Měsíc byl ve třetí čtvrti a po jeho zářivém bělostném povrchu se proháněly záběry zkrva­vených autovraků. Crane ukázal vzhůru. „Tam bych chtěl žít.“ Oběma rukama se začal shánět po láhvi, kte­rá už tu nebyla. „Tam nahoře bych se mohl dívat, jak ší­lenství ráno vychází a večer zapadá.“ Hlučně se roz­chechtal.</p>

<p>Všichni tři zamířili ke schodišti ve svahu. „Na Měsíci by sis alespoň nemusel dělat starosti se zemětřesením,“ podotkla Lanie.</p>

<p>Crane i Sumi se zasmáli. „Na Měsíci jsou zemětřese­ní,“ ujistila ji Sumi.</p>

<p>„Vážně?“</p>

<p>„Asi tři tisíce za rok.“ Crane se mírně potácel.</p>

<p>„Měsíc má jádro?“</p>

<p>„Jo. Devět set mil v průměru. Ale mají tam jen malá zemětřesení, tak do dvou stupňů Richtera. Jen zřídka prolomí kůru. Je to spíš jako připomínka.“</p>

<p>„Připomínka čeho?“ zajímala se Sumi.</p>

<p>„To nevím.“ Znovu vzhlédl k Měsíci. „Člověk by si tam mohl vybudovat svůj malý svět, takový, jaký by si přál. Ne svět důlních společností a hrabivosti, ale svět žijící v pravdě.“</p>

<p>„Mluvíš skoro jako Dan,“ namítla Sumi. „Žádná pravda není.“</p>

<p>„Ve vědě je pravda,“ řekla honem Lanie. „V lásce taky.“</p>

<p>„Neexistuje nic takového jako láska,“ odpověděla Sumi hořce. Lanie si uvědomila, že poprvé slyší tohoto muže prozrazovat něco o sobě. „Láska je jen zástěrka, za kterou se skrývá bolest.“</p>

<p>„To není pravda,“ přela se Lanie.</p>

<p>Sumi na ni pohlédla s nevyzpytatelným výrazem v očích. „Tak kde máš dnes večer svého muže?“</p>

<p>„Svoboda je lež,“ ocitoval Crane Newcomba. „Bez­pečí je lež. Politika je lež. Náboženství je lež.“ Obrátil se k Lanie. „Nemáš padáká.“</p>

<p>„Díky... snad.“</p>

<p>„Musíš ten glóbus rozjet. Rozumíš, co říkám? Takhle to nesmí skončit, prostě nesmí. Sen... můj sen...“</p>

<p>Při pomyšlení na sny se Lanie otřásla a uvědomila si, proč ji tak rozrušilo, že Dan odjel. Bude muset čelit no­ci sama. „Udělám všechno, co je v mých silách, aby to fungovalo,“ slíbila. „Věř mi.“</p>

<p>„To víš, že ti věřím. Věřím ti stejně jako Danovi... nebo tady Sumimu.“ Poplácal drobného muže po zá­dech, Chan se tvářil rozpačitě. Lanie si smutně pomys­lela, že Craneův svět je tak malý, že musí důvěřovat Sumi Chanovi, přestože sama k takovému počínání ne­mohla nalézt sebemenší důvod.</p>

<p>Vlahý vítr přivál na planinu zacinkání zvonku a po něm zazněl umělý hlas počítače: „Úroveň radiace dosá­hla nepřípustných hodnot. Prosím okamžitě vyhledejte kryt a učiňte příslušná opatření.“</p>

<p>V odpověď se ihned ozvalo bouchání zavíraných dveří a zaklapávání antiradiačních okenic.</p>

<p>„Už je tady.“ Crane ukázal k východu. Oblak Masa­da. „Raději bychom měli zapadnout dovnitř. Co takhle jít ke mně na drink, co vy na to?“</p>

<p>„Crane,“ pokárala ho Lanie, „kdybys měl oči i pro něco jiného než jen pro svoje mašinky, bylo by ti jasné, že já k tobě jít nemůžu.“</p>

<p>Zadíval se na ni, tvář ochablou a bezvýraznou, pak mu obočí vylétlo do výše. „Závrat. Už si vzpomínám. Máš strach z výšek.“</p>

<p>„Panickou hrůzu, to by bylo přesnější. Podlamují se mi kolena, jednoduše jdu k zemi.“</p>

<p>Crane se zasmál. „Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se u mě s Danem nikdy neukážete. Jsi samé překva­pení.“</p>

<p>Dorazili k úpatí schodiště; Lanie vyšplhala na první, nejnižší terasu, kde stál srub, který sdílela s Danem. Crane se opíral o Sumiho rameno a vlekl se za ní. „Jest­li myslíš, že je to něco zvláštního,“ povzdechla si, „tak jen počkej, až se dozvíš o mých nočních můrách.“</p>

<p>„Pronásledují tě zlé sny?“ podivil se, když dorazil na plošinu.</p>

<p>„Každou noc, jakmile usnu, zdá se mi o Martinique.“</p>

<p>„A o čem je ten sen?“</p>

<p>„Moc si toho nepamatuju,“ otřásla se. Radioaktivní oblak s sebou přinášel chladný vítr. „Útržky. Vzpomí­nám, že jsme seděli ve tmě. Byl tam ten chudák chla­pec... Dotkla jsem se jeho těla. Pamatuju si... rum.“</p>

<p>„A co ještě?“</p>

<p>Zamračila se. Zdálo se, že její sen Cranea znepokojil. „V tom snu jsi taky ty,“ řekla pomalu. „Máš na sobě ve­likou, jako nafouknutou kombinézu... celou bílou, jako ochranný antiradiační oblek, jenže větší... důkladnější. Z nějakého důvodu jsi hrozně rozrušený, ale přes všechno to tlusté oblečení tě neslyším, já... nevím jistě. Všude okolo křik a výbuchy a je tam ten mrtvý chla­pec... a všichni ti lidé obalení bahnem. Já... asi nejhor­ší je ten pocit, který to ve mně vyvolává.“</p>

<p>„Jaký pocit?“</p>

<p>„Jako bych čekala na smrt.“ Po tvářích se jí koulely slzy. Sáhla po klice.</p>

<p>„Lanie, já...“</p>

<p>„Musím jít dovnitř,“ přerušila ho rychle. Zmizela v domku, toužila ztratit se jim z očí, než se před nimi zhroutí docela.</p>

<p>„Dane,“ rozvzlykala se tiše s tváří zabořenou do dla­ní. „Kde k čertu vězíš, ty mizero zatracená?“</p>

<p>Vklouzla do rozestlaného lůžka a plakala, až usnula ­a noční můra se vrátila, jenže tentokrát se Crane v nafouk­nuté kombinéze natahoval k ní a snažil se ji zachytit za ruce. Tentokrát slyšela, že křičí jediné slovo: Pangea.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola osmá</strong></p>

<p><strong>TEORIE CHAOSU</strong></p><empty-line /><p><strong>Válečná zóna, Los Angeles</strong></p>

<p><strong>3. září 2024, 21:20 hod.</strong></p>

<p>Newcombe zvolna procházel rušným velkoměstem, na rozhraní světla a tmy, dva bloky od pusté měsíční kraji­ny, která obklopovala Zónu. Po chodníku a dokonce i vozovkou se valily a postrkovaly davy lidí, každý spě­chal, aby se skryl před oblakem Masada. Federální poli­cisté mimo službu se potulovali ulicemi a zabíjeli čas.</p>

<p>Před prodejnami dorphu a potravin se táhly dlouhé fronty; čekající nervózně vzhlíželi k obloze. Obyvatelé okolních domů a majitelé obchodů zavírali dveře a oce­lovými závorami zajišťovali okenice, připraveni čelit hrozbě jménem Masada. Každý tiše doufal, že nebude pršet. Rozbité, oprýskané budovy jako obyčejně zkráš­lovalo mihotání světla a barev, na holých zdech ožívaly televizní záběry, po ulicích bloudily holografické po­stavy, proplétaly se davem nebo prostřednictvím audia rozmlouvaly se svými majiteli a dodávaly jim tak zdání společnosti.</p>

<p>Newcombe si doslova a do písmene říkal o potíže. Cítil napětí a vzrušení. Bratr Ishmael ho konečně pře­mluvil k tomu, aby opustil sídlo v horách a přišel za ním do města. To, že trávil čas ve společnosti bratra Ishmaela, i když jen s jeho projekcí a jen dvakrát týdně, dodávalo Newcombovi pocit, že je součástí větší, živé síly. Ale během pravidelných schůzek v něm stále narů­stal vnitrní konflikt. Toužil po úspěchu a po tom, aby mohl patřit do světa árijců a bílých, ale zároveň toužil po jistotě a celistvosti, po spokojenosti zrozené ze soli­darity, jakou cítil ke svým bratřím a sestrám afrického původu.</p>

<p>Zastavil pouličního prodavače dorphu, malého muží­ka bílé pleti, a koupil si jednu dávku v roztoku.</p>

<p>„Nevíte, kde je tady bar Horizont?“ zeptal se, když si od něho bral malou lahvičku, do které mužík zapíchl brčko.</p>

<p>„Blok vodtaď... furt rovně.“ Prodavač mávl rukou do změti jasného světla a pohybu. „Nevypadáš jako tako­vej týpek.“</p>

<p>„Jaký?“</p>

<p>„Feťáci, čipové... říkej jim jak chceš.“ Přimhouřil oč­ka a prohlížel si Newcombovy spánky, snažil se objevit čipové porty. „Jdeš na to prvně?“</p>

<p>„Co jsi zač, policajt?“ odbyl ho Newcombe.</p>

<p>Prodavač vykulil oči. „Nemusíš mě hned urážet, mla­dej!“ Odpochodoval i se svým vozíkem a Newcombe se začal propracovávat davem v udaném směru. Všude vise­ly bezpečnostní kamery, ale on vždycky uvažoval nad tím, kdo vlastně sleduje jejich záznamy. V celém Los An­geles bylo desetkrát víc kamer než lidí a v záloze ještě zů­stávali příslušníci jednotek G - ve svých rozesmátých maskách vyhlíželi jako neškodní golemové, po boku se jim batolili malí záznamoví roboti. Ale dnes večer nedo­jde k žádné výtržnosti. Dav se vlnil jako mírné moře, té­měř zdvořile. Všechno jen obchodní záležitosti.</p>

<p>„Támhle,“ vykřikl někdo. Newcombe zkameněl, ale okamžitě se uklidnil, když viděl, že lidé ukazují vzhůru k noční obloze, na které zavlály první závoje černého mraku. Musí se dostat někam dovnitř.</p>

<p>Zrychlil krok a ulevilo se mu, když ve vzduchu před neoznačenou dvoupatrovou budovou z oceli zahlédl vznášející se gotická písmena vyvedená v krvavě rudé barvě: HORIZONT. Rozběhl se k jediným dveřím, které rozeznával v jednolité fasádě bez oken, a vtrhl dovnitř.</p>

<p>Nikdy v životě ještě nebyl v čipovém klubu, a tak ne­měl sebemenší představu, co může očekávat. Koncern Liang už dávno užívání mozkových čipů s přímým por­tem zakázal, protože čipoví narkomani nepotřebovali nic než čipy a tím pádem nepatřili mezi potenciální zá­kazníky. Ale volné podnikání se nedalo omezit a Yo-­Yu si pospíšil vyplnit mezeru, kterou mu Liang svým tabu poskytl - začal bez ohledu na zákaz inzerce a dras­tická územní omezení otvírat čip-kluby.</p>

<p>Newcombe prošel úzkou temnou chodbou a dalšími dveřmi vkročil na bělostnou pláž, omývanou nedohled­ným oceánem. Cítil vůni soli a jódu a vlasy mu čechral horký vítr. Jen vzdáleně sem doléhal hluk vnějšího svě­ta, bučení varovných klaxonů, které obyvatele města vyzývalo k opuštění nekrytých prostor.</p>

<p>Po písku k němu kráčel Číňan v plavkách. Newcom­be se usadil do plátěného křesílka a vyčkával.</p>

<p>Muž přicházel blíž. „Promiňte... Pane!“ oslovil ho Newcombe.</p>

<p>Číňan se zastavil. „Krásný den, že?“</p>

<p>„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi nepomohl...“</p>

<p>„Musím jít. Ztratil se mi pes.“</p>

<p>Z oblohy se snesl racek a přistál Newcombovi na ra­meni. „Promiňte,“ zaskřehotal. „Zdržel jsem se. Jeden zákazník nebyl ochoten uvolnit apartmá, když mu vypr­šel čas. Čekáte dlouho?“</p>

<p>„Mám se tu s někým setkat,“ odpověděl Newcombe obezřetně.</p>

<p>Racek se vznesl k obloze, oblétal Newcomba v širo­kých kruzích. „Pokud nemáte rezervaci, nebudete dělat nic. V noci Masada máme vždycky vyprodáno.“</p>

<p>„Jmenuji se Enos Mann.“</p>

<p>Racek zakřičel a přistál střemhlav do písku. „Ach, arabské dobrodružství! Očekávali jsme vás. Pojďte za mnou.“</p>

<p>Zamával křídly a vyrazil přes oceán, Newcombe za ním. Prošel vodou, aniž by se namočil, pocítil na obli­čeji lehký dotyk rozhrnutého závěsu a ocitl se v chodbě, odkud vedly desítky dveří. Před ním stál štíhlý muž. „Tudy, prosím,“ pobídl Newcomba známým hlasem racka.</p>

<p>Zpoza pevně zavřených dveří zaznívaly výkřiky a sténání. Newcombe už viděl čipové narkomany v te­levizi, ale Liang je vždycky ukazoval jako vyzáblé, prázdné skořápky lidí, kteří žijí jen pro mozkovou sti­mulaci. Neměl tušení, jaké to doopravdy je, spojit se přímo se srdcem počítače, přestože ho nadchla předsta­va nezprostředkovaného kontaktu s přístroji Nadace.</p>

<p>Jeho průvodce otevřel poslední dveře a uvedl ho do spartánsky zařízené místnosti - čtyři holé stěny, postel, lehátko a mezi nimi stolek pokrytý umakartem. Upro­střed červeného polštářku na něm zářil čip veliký asi je­den krát dva centimetry. Na panelu upevněném podle delší hrany stolu blikala čísla - ukazatele aktivity čipu.</p>

<p>„Slyšel jste klaxon?“ Správce odstrčil lůžko stranou a pod ním se objevil poklop zapuštěný do podlahy.</p>

<p>„Zůstanete tu celou noc.“ Dvakrát dupl na poklop a bez dalšího slova vyšel z místnosti. Zámek ocelových dveří za ním zaklapl.</p>

<p>Newcombe se s bušícím srdcem rozhlížel po míst­nosti. Vzal čip mezi prsty, prohlížel ho, vzpomínal na výkřiky a sténání, které slyšel na chodbě. Kdyby se roz­hodl změnit názor, tohle by nejspíš byla poslední šance, poslední okamžik, kdy by se ještě mohl dostat ven. Po­díval se na dveře, znovu na poklop v podlaze.</p>

<p>Deska se pohnula a začala se zvedat. Newcombe lek­nutím odskočil. Z temného otvoru vykoukla rozesmátá tvář. „Bratře Danieli!“ Mohammed Ishmael se po­chechtával. „Nějak jsi zbledl.“</p>

<p>„To byl působivý vstup na scénu.“</p>

<p>Ishmael se vysoukal z podzemí a vřele Newcomba objal. Za ním se přes obrubu vyšvihli dva mladíci s de­tektory a ihned začali Newcomba kontrolovat.</p>

<p>„Vím, že se dneska v Nadaci konala významná schůzka.“ Ishmael si upravoval <emphasis>dashiki</emphasis>.</p>

<p>„Jak ses to dozvěděl?“ Newcombe zvedl ruce, aby mládenci mohli dokončit prohlídku.</p>

<p>„Sleduji kroky svého bratra,“ pousmál se Ishmael. „Pohybuješ se ve vysokých kruzích. Jak se má pan pre­zident Gideon? Jaký je?“</p>

<p>Newcombe pokrčil rameny. „Je to politik.“</p>

<p>„A kdo není? Liang stále trvá na co nejrychlejší před­povědi?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Ishmael na něho upřel jasné oči. „Tohle je bod zlo­mu, bratře. Vzpomeň si, že jsem ti to říkal. Dávej si pozor.“</p>

<p>Detektory bzučely. „Dva transmitéry," oznámil jeden z mladíků. „Jeden na pravé ruce, druhý na levém rukávu.“</p>

<p>„Ten na ruce je můj.“ Ishmael si zblízka prohlížel Newcombův rukáv.</p>

<p>„Nic jsem o tom nevěděl,“ zapřísahal se Newcombe, náhle vyděšený situací, v jaké se zčistajasna ocitl. „Ni­kdy bych...“</p>

<p>„Samozřejmě že ne,“ uklidňoval ho Ishmael. Nehtem seškrábl s okraje rukávu štěnici, velkou sotva jako zrn­ko máku, a dupl na ni. „Kdoví odkud to je. Venku jen tak poletují ve větru.“</p>

<p>„Musíme jít,“ prohlásil starší strážce.</p>

<p>Ishmael kývl a vykročil k poklopu. „Pojď za mnou, bratře.“ Začal se spouštět dolů.</p>

<p>Newcombe teď skutečně dostal strach. Nález sledo­vacího zařízení všechno zmařil. Nejen že se spolčuje s nepřítelem, ale je tu i někdo, kdo o tom ví. Jeden z mladíků ho zezadu mírně postrčil. Newcombe se vsoukal do průlezu a s mrazením v zádech si uvědomil, že už není pánem svého osudu. Napadlo ho, jestli to Ishmael právě tak nenaplánoval.</p>

<p>Ocelový žebřík vedl dolů do tmy. Newcombe se ohlédl přes rameno na muže z ochranky. Jeden šplhal těsně za ním, druhý nad nimi zamykal poklop. Asi o de­set metrů níž žebřík končil. Newcombe seskočil na zem těsně vedle Ishmaela. Tmavá tvář se mu v rudém světle bateriemi napájených zářivek matně leskla. Ocitli se ve staré stoce, vyzděné cihlami.</p>

<p>Začal něco říkat, ale přerušilo ho zlověstné bzučení. „Ajaj,“ Ishmael zesílil hlas, aby přehlušil varovný sig­nál. „G je nahoře u dveří. Pojďme. Teď uvidíš, jaké to je být revolucionářem.“</p>

<p>Rychle kráčeli krvavým přísvitem, který zaléval dlouhý tunel, táhnoucí se až do nedohledna. Spěchali. Osobní strážci se jim drželi těsně za zády.</p>

<p>„Tohle nevypadá jako kanalizační systém,“ prohodil Newcombe v poklusu.</p>

<p>„Taky že není. Postavili jsme to.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Vězňové. To je jejich práce.“ Zabočil ostře doprava, přímo proti zdi, prošel jí a zmizel. Newcombe za ním. Stěna byla jen holoprojekce. Ocitli se v další chodbě, tentokrát vydlážděné a dobře osvětlené. Každých deset stop se rozvětvovala na obě strany. „Kdyby na to přišlo, budeme tady v tunelech bojovat a použijeme je jako únikové cesty.“</p>

<p>Ishmael zamířil proti další zdi a zmatený Newcombe se mu držel v patách. Vynořili se na vrcholu ozdobného točitého schodiště. Sestupovali níž a níž. Nebo to byla jen iluze?</p>

<p>„Nemyslel jsem, jak jste je vykopali. Chtěl jsem říct, jak to, že jste si to mohli dovolit?“</p>

<p>„Peníze pro nás nejsou žádný problém. Prostor ano. Máme mnoho mecenášů, lidí, jako jsi ty, kteří k nám našli cestu a sympatizují s myšlenkou islámského státu na tomto kontinentu. Je tu hodně věcí, kterým ještě ne­rozumíš.“</p>

<p>„To tedy ano. A mimochodem, tajnou policii jsem k vám opravdu nepřivedl vědomě. Nemám tušení, jak...“</p>

<p>„Ve světě bílých to není nic neobvyklého,“ mávl Ish­mael lhostejně rukou.</p>

<p>Dorazili na úpatí schodiště a ocitli se v rozlehlé jeskyni, jejíž stěny byly křížem krážem provrtané tunely. Každý zvuk se tu vracel desetinásobnou ozvěnou. Osvětlení za­jišťovaly stovky pochodní, upevněných na stěnách. Ish­mael hbitě vykročil napříč klenutým dómem.</p>

<p>„Chytí nás?“ supěl Newcombe, který za ním pospí­chal už bez pobízení.</p>

<p>„Doufám že ne!“</p>

<p>Trvalo téměř minutu, než doběhli k protější kamenné stěně. Ishmael k sobě přitáhl jeden ze základových bal­vanů, stěna jeskyně se skřípěním popojela stranou a ukázala se kabina skrytého výtahu.</p>

<p>Jakmile se všichni nacpali dovnitř, Ishmael stiskl tla­čítko a zavřel kamenné dveře. Prošli virtuální projekcí zadní stěny výtahu do další chodby. Stěny, strop i pod­laha tu byly obložené keramickými dlaždicemi ve svět­lounkých odstínech modré a žluté. Nikde žádné dveře. Ishmael zpomalil a Newcombovi došlo, že se blíží k cí­li. Dokonalá krása falešného výtahu tkvěla v tom, že je­ho funkční motor dokázal zamaskovat přítomnost virtu­álního projektoru.</p>

<p>„Jezdí ten výtah dolů?“ zeptal se.</p>

<p>„I nahoru,“ ujistil ho Ishmael. „Vede do tisíců dalších chodeb a průchodů i do <emphasis>skutečného</emphasis> kanalizačního systému. Jediný, kdo má teď problémy, jsi ty, je ti to jasné?“</p>

<p>Newcombovi to bylo jasné. „Ten, komu patřila ta ště­nice, mě má v hrsti,“ konstatoval hořce. „Tys to nebyl, že ne?“</p>

<p>Ishmael pohlédl Newcombovi zpříma do očí a zavrtěl hlavou. „Jsme na téže lodi, bratře.“</p>

<p>„To doufám,“ povzdechl si Newcombe. Dokonale osvětlený tunel se teď prudce stočil doprava.</p>

<p>Po celé šířce chodby se táhla hluboká prasklina a stě­ny byly pokřivené. „Jak jsme hluboko?“ zeptal se New­combe.</p>

<p>„Padesát... pětasedmdesát stop. Země se tu trochu houpe, že?“</p>

<p>„Tohle je součást Elysiánského zlomového systému,“ řekl, vzrušený pohledem na transformní zlom. Rukou přejel po ostrých hranách zlobně rozšklebené pukliny. „Jak dlouho už to vypadá takhle?“</p>

<p>„Asi tak dva roky. Každý den se to trochu zhoršuje.“</p>

<p>Chodbou se k nim blížili další lidé. „Tohle se neza­staví.“ Newcombe vrtěl hlavou. „Nakonec se celá tahle část podzemních chodeb může zhroutit.“</p>

<p>„Alláh nás ochrání,“ řekl Ishmael klidně. Jejich ma­lou skupinku obklopilo asi dvacet lidí, převážně mužů. Některým nebylo ani dvacet let. Všichni měli zbraně.</p>

<p>„Ostatní tunely jsme ztratili.“</p>

<p>Vedle Newcomba se postavila mladá žena v černé kombinéze, se zkoumavým výrazem ve tváři. Oči měla stejně temné a zářící jako Ishmael. „Ty musíš být Kha­dijah,“ oslovil ji.</p>

<p>„No, vypadá to, žes k nám přivedl jasnovidce, bra­tře,“ prohodila a všichni se rozesmáli.</p>

<p>„Tohle je Daniel Newcombe, o kterém jsem ti vy­právěl.“</p>

<p>„Skutečně?“ podivila se. „Tohle že je ten muž, který nemá dost odvahy, aby se připojil k naší Svaté válce?“</p>

<p>„Ano, to jsem já.“ Newcombe ji trochu zmátl svým upřeným pohledem. Obrátil se k Ishmaelovi. „Kontro­lovali jste někdy tady dole úroveň radonu?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Pošlu vám nějaké vybavení. Radon může zabíjet. Bude lepší vědět, s čím máme...“</p>

<p>„Myslím, že v Severní Karolíně nejsou žádné Elysi­ánské zlomy ani úniky radonu,“ přerušil ho Ishmael.</p>

<p>Newcombe na něj zíral a viděl opravdového fanatika zaujatého svými představami. Nebo možná vizionáře. <emphasis>Je stejný jako Crane</emphasis>, napadlo ho. „Chceš, abych ode­šel... odejdu.“</p>

<p>„Chci, aby ses k nám přidal.“ Ishmael se široce usmál a poplácal ho po zádech. Ukázal ke stropu. „Ale tam nahoře, bratře, ne tady dole. Nahoře. Pojďme.“</p>

<p>Došli ke světle zeleným dveřím, na kterých byl vy­malován srpek měsíce a osamělá hvězda - znak islámu. Před Newcombem se rozevřela místnost, která vyhlíže­la jako přednáškový sál: židle, pódium, malá kuchyňka a odpočívárna.</p>

<p>„Setkáme se s mým bratrem Martinem,“ vysvětlil Ishmael a vedl Newcomba k zadním dveřím. Khadijah šla s nimi a měřila si hosta zamračeným pohledem.</p>

<p>Newcotnbe spatřil zbraně. A munici. Všude. Bedny nábojů se vršily vysoko podél stěn.</p>

<p>Palnou zbraň už neviděl patnáct let, od té doby, co se osobní bezpečnost stala otázkou národní priority. Kaž­dý, kdo si to jen mohl dovolit, zaměstnával osobní strážce a pořídil si bezpečnostní zařízení. Útočné zbra­ně se daly snadno objevit pomocí X-radaru. Jejich nosi­tel byl automaticky považován za zločince a tedy za ob­jekt oprávněných odvetných akcí. Útočné zbraně pak samozřejmě rychle ztratily oblibu.</p>

<p>Ishmael zavedl Newcomba do kanceláře, kde už čekal muž středního věku, v dlouhém bílém hábitu a s malým bílým fezem na hlavě. Usmíval se přes bohatý, prošedivě­lý knír. Byl štíhlý, vysoký, pružný jako had.</p>

<p>„Právě jsem poslouchal zprávy,“ uvítal je. „Alláh ve své nekonečné moudrosti nedopustil, aby dnes nad Zó­nou pršelo.“</p>

<p>„To je dobrá zpráva,“ přikývl Ishmael. „Bratře Dani­eli, tohle je můj bratr Martin Aziz. Byl to Martinův ná­pad, abychom se obrátili na tebe.“</p>

<p>„<emphasis>As salaam alejkum</emphasis>.“ Aziz se naklonil přes nízký stůl, který je odděloval, sevřel Newcomba v pevném objetí a políbil ho na obě tváře. Pak ukázal na řadu mi­niaturních bezpečnostních monitorů, které pokrývaly vzdálenější stěnu. „Viděl jsem, že jste dneska měli tro­chu potíže.“</p>

<p>„Obávám se, že mou vinou,“ přiznal Newcombe a pokradmu pohlédl na Khadijah, která obrátila oči v sloup.</p>

<p>„Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval ho Aziz. „Přes spleť falešných kanálů se nikdy nedostanou. Našli další příklop a vylezli znovu na povrch, honili se za několika hologramy, které jsme jim přichystali. Posaď se, bratře Newcombe. Teď se musíme strachovat o tebe, protože FPF ví, že jsi u nás.“</p>

<p>„Co se mnou udělají?“ Newcombe si od stolu přitáhl židli s tvrdým opěradlem. Ishmael a jeho sestra se usa­dili na pohovce naproti němu.</p>

<p>„To se nedá říct.“ Ishmael pokrčil rameny. „Dělají si, co chtějí. Mění pravidla hry podle potřeby. Slyšel jsi někdy o někom, kdo by se dostal ven z věznic FPF?“</p>

<p>„Ne,“ připustil Newcombe, „ale nikdy jsem se nestý­kal se zločinci... totiž až doposud.“</p>

<p>Všichni se zasmáli, dokonce i Khadijah.</p>

<p>„Myslím, že ti nic nehrozí,“ soudil Aziz, „dokud pra­cujete pro Liang Int. Bez jejich ochrany, kdo ví?“</p>

<p>„Mohl ti tu štěnici dát Crane?“ zeptal se Ishmael. „Aby tě měl pod kontrolou?“</p>

<p>„To je naprosto nepravděpodobné. Bratře, on i já jsme vědci. Snažíme se jen trochu vylepšit život lidí na téhle planetě. Je tak těžké pochopit...“</p>

<p>„To je jediné, o co se snažíš <emphasis>ty</emphasis>,“ přerušila ho Khadi­jah. „Podle toho, co jsem slyšela, Crane je velice nevy­zpytatelný a záhadný muž.“</p>

<p>„Je to velice cílevědomý muž.“</p>

<p>„Ale co ho žene kupředu?“ namítl Ishmael. Vstal z pohovky a přešel k Newcombovi. „Neodpovídej. Jen se nad tím zamysli.“</p>

<p>Aziz se zeptal: „Jestli tvé spojení s námi vyjde naje­vo, co bude s tebou a s Nadací?“</p>

<p>„Nemám tušení... To tys požádal bratra Ishmaela, aby se se mnou spojil?“</p>

<p>„Správně,“ přikývl Aziz. „Víš, my dva s bratrem má­me velice rozdílné názory. Možná sis všiml, že když jsem odvrhl své jméno otroka, zvolil jsem si místo něho jméno Martin, které je symbolem míru, ne násilí. Já vě­řím, že svět už dozrál a že vyslechne naše oprávněné požadavky. Potřebujeme jen získat na svou stranu Afri­čany a Hispánce, vysoko postavené ve světě bílých, aby se stali našimi mluvčími. Můj bratr je zatím, bohužel, jediná osoba, která pro veřejnost symbolizuje hnutí Ná­rodů islámu. On lidem nahání strach. Chci ukázat Ame­rice také naši druhou tvář.“</p>

<p>„Bílí se nikdy ničeho nevzdají bez boje,“ prohlásil Ishmael. „I když je ostatní rasy počtem vysoko převy­šují, běloši stále vládnou zemi prostřednictvím čín­ských mocipánů. Jediný hlas, kterému budou naslou­chat, se jmenuje Džihád. Když jim způsobíme dost potíží, nakonec nám dají to, co chceme, jen aby nás umlčeli.“</p>

<p>„Copak je občané prostě nemohou zbavit funkcí?“ podivil se Newcombe. „Je tady televize. Stačí stisknout hlasovací tlačítko...“</p>

<p>„Kde to žiješ?“ zasmála se Khadijah. „Číňané dovolí jen bělochovi a nikomu jinému, aby se ucházel o funkci ve státní správě, protože vědí, že bílí budou udržovat finanční status quo. Řídí vládu přes peníze, starají se o to, aby bělo­ši byli bohatí a všichni ostatní měli svázané ruce.“</p>

<p>„Ale proč by se vás Číňané měli bát?“</p>

<p>Ishmael se zle rozesmál a znovu se uvelebil na svém místě. „My jsme nová vlna, bratře. Budou před námi muset ustoupit. Měli by mít strach. Zazdili nás tady, aby se vypořádali s takzvaným problémem zločinnosti, a nás přesto přibývá a získáváme stále větší vliv. Jejich jed nás neotráví. Jsme silní a nezměníme se. Svaté slo­vo koránu nás povede. My tvoříme svět. Oni už patří minulosti.“</p>

<p>„Zatímco se Leonard chvástá a řeční, já přemýšlím o tvé situaci.“ Martin Aziz s náznakem úsměvu letmo pohlédl na Ishmaela, jemuž prokmitla v tváři zuřivost, když ho bratr oslovil jeho odvrženým „jménem otro­ka“. „Myslím, že tě Crane záměrně sráží, abys ho ne­mohl zastínit. Četl jsem o tvé koncepci seismické eko­logie a nejde mi do hlavy, proč ji nevyužiješ, aby ses trochu prosadil. Když je člověk slavný, mnohem snáz se vyrovnává s rozpory a problémy, třeba s takovými, v jakých ses teď ocitl ty.“</p>

<p>„Crane ještě nechce publikovat,“ namítl Newcombe. „Co můžu dělat?“</p>

<p>„Jsi přece svobodný člověk,“ připomněl mu Ishmael. „Dělej, co uznáš za vhodné. Říkals mi, že bys svou pra­cí pomohl světu. Tak mu pomáhej. Využij svých schop­ností.“</p>

<p>„Aby ze mě byl lepší mluvčí NOI,“ doplnil ho New­combe. „To je sporná otázka. Pracuji pro Nadaci, a té patří práva na intelektuální vlastnictví, na všechny mé objevy. Mám svázané ruce.“</p>

<p>Aziz se naklonil kupředu a zvedl ruku. „Vidíš, bratře. Dovol mi, abych rozťal tvá pouta. Otroctví ti nesluší.“</p>

<p>„Mám se postavit proti Craneovi?“ užasl Newcombe.</p>

<p>„A proč ne? On by na tvém místě neváhal ani vteřinu.“</p>

<p>„Tolik toho pro mě udělal, já...“</p>

<p>„Ne!“ zvolal Ishmael a zabodl do vzduchu dlouhý ukazovák. „To tys toho tolik udělal pro něj! Copak to nevidíš? Co kdy Crane dělal kromě toho, že tě využí­val, aby pak sám shrábl slávu a uznání? Myslíš, že on jedná správně, když světu odpírá dobro tvých objevů?“</p>

<p>„Ne, v tom nemá pravdu,“ souhlasil Newcombe. Ish­mael teď vyslovil nahlas to, co on sám v sobě dusil už mnoho týdnů. „Tím jsem si jist.“</p>

<p>Ishmael se hluboko sklonil ze svého vyvýšeného místa na stole. Hlas mu zaskřípal hněvem. „Lížeš paty člověku, jako je Crane, protože Afričan nemůže ve světě bílých přežít, aniž by někomu patřil. Tolik ses zahleděl do bílé ženy, nebo tě tak svazují tvá vlastní pouta, že to nevidíš?“</p>

<p>„Hrom do tebe!“ Newcombe vstal a začal přecházet po místnosti.</p>

<p>„Ale dává to přece smysl, ne?“</p>

<p>Newcombe se zhluboka nadechl, snažil se ovládnout hněv namířený proti Craneovi, který se ho zmocňo­val... a nedokázal to. „Ano,“ přitakal. „Dává to smysl.“</p>

<p>„Takže jsem tě přesvědčil?“</p>

<p>„Ne, ale udělal jsi první krok.“</p>

<p>Ishmael sklouzl ze stolu, zamířil ke dveřím a zamkl. Se spokojeným úšklebkem se otočil zpátky k Newcom­bovi. „Není žádný spěch.“</p>

<p><strong>Oblast průzkumných vrtů</strong></p>

<p><strong>Údolí řeky Mississippi, poblíž New Madridu</strong></p>

<p><strong>10. září 2024, pozdní odpoledne</strong></p>

<p>Gary Panatopoulos byl smluvním dodavatelem Geolo­gického průzkumu. Jako vrtař dostával peníze za určitý úkol, neplatili ho podle hloubky šachty, kterou musel vydlabat do země. Celé tři dny strávené na březích Mis­sissippi se dohadoval s Lanie, Cranem a Newcombem o tom, jak mají být sondy hluboké. Nechtělo se mu vr­tat tolikrát a tak hluboko. Dnes vzal s sebou svého pěti­letého syna; hoch stál stejně jako jeho otec s rukama v bok a mračil se na celý tým Nadace.</p>

<p>Panatopoulosův těžní robot, kterému říkal Arthro, byl podobný obrovitému černému pavoukovi s osmi vysokýma nohama, který se hrbil nad otvorem o prů­měru pěti stop. Jeho vrtná hlavice byla několikanásob­ně větší než člověk a stroj v sobě skrýval dostatek síly, aby dokázal vyhodit vytěžený materiál celou míli kol­mo vzhůru, ven z díry. Mechanismus na štíhlých no­hách, vysoký přes dvě patra a dlouhý jako blok domů, vystřikoval vysoko k nebi gejzíry písku a bahna. Pokaž­dé, když dokončil jeden úsek vrtu, pavoučíma nohama spustil do šachty výztuž v podobě silné roury. Jakmile tým seismologů s Cranem v čele skončí svou práci a opustí oblast terénního výzkumu, Panatopoulos son­dážní vrty znovu zasype.</p>

<p>Newcombe prošel mezi tenkýma, rozkročenýma no­hama robota a přidal se k ostatním. Vrtná hlavice sjíž­děla dolů a zase šplhala nahoru, vysávala krev z nitra Země.</p>

<p>„Všichni jste cvoci!“ rozčiloval se právě Panatopou­los. Dan si pomyslel, jako už ostatně mnohokrát, že Ga­ry je vskutku neobyčejně upřímný člověk. „Co si sakra myslíte že asi najdete v takový hloubce? Zakopanej po­klad?“</p>

<p>„Jen když budeme mít štěstí.“ Crane si shrnul kapuci dozadu. Stáli ve stínu pod těžkým ocelovým břichem. „Dane, mluvil jsi už s Burtem?“</p>

<p>„Dohlédl na kalibraci třiceti seismografů.“ Newcom­be překřikoval hrůzostrašné vytí, které se neslo ze dna šachty. „Všechno je hotovo, přístroje běží. Jediné, co potřebujeme, je přízeň přírody.“</p>

<p>„Příroda není nikdy příznivá,“ odpověděl Crane. „Můžeš ji buď dobýt, nebo s ní žít. Víc možností není.“</p>

<p>Lanie ťukla do svého komunikátoru. „Ano, to jsem já. Co se děje?“</p>

<p>„Na tomhle bláznivým podniku jen prodělám,“ vrčel Panatopoulos.</p>

<p>„Jasné. Pokračujte v snímání.“ Rozhlédla se po ostat­ních. „Napojte se na kanál N a podívejte se na to.“</p>

<p>Newcombe stiskl ovládací prvek komunikátoru. Ze­vnitř na brýlích okamžitě spatřil mapu pokrytou čísly, která zobrazovala dokumentovaná zemětřesení v údolí řeky Mississippi podle jednotlivých měsíců v roce. Pl­ných sedmdesát dva procent otřesů v této oblasti se odehrálo od listopadu do února.</p>

<p>„Jsme napojeni na linku našeho vědeckovýzkumného oddělení,“ oznámila Lanie. „Chcete se někdo na něco zeptat?“</p>

<p>„Zjistěte, jestli by se nedala objevit závislost seismic­ké aktivity na lunárních fázích nebo slunečních erup­cích,“ navrhl Crane. Otočil se znovu k Panatopouloso­vi. „Měl bych pro vás návrh,“ řekl tiše. „Vy uděláte co bude ve vašich silách pro mě, a já udělám co budu moci pro vás. Je to tak v pořádku?“</p>

<p>Vrtař pevně přikývl. „V pořádku.“ Právě v tu chvíli zazněl klaxon oznamující dokončení další šachty. „Jsme v hloubce šest tisíc... a čtrnáct stop. Vezmu sem plošinu.“</p>

<p>Newcombe udržoval spojení na lince N a prostřed­nictvím audia přijímal hlášení vědeckého týmu.</p>

<p>„Neobjevili jsme žádnou souvislost mezi fázemi mě­síce a otřesy v okolí delty Mississippi. Ale vypadá to, že existuje nepřímá závislost mezi aktivitou slunečních skvrn a posuny na Reelfootu. K největším otřesům do­šlo pokaždé během období nízké sluneční aktivity. Po­dívejte se na diagram.“</p>

<p>Newcombe se ani neobtěžoval zapnout video. Místo toho se zadíval na vstup do šachty; silné lano s vrtnou hla­vicí se rychle navíjelo, kabel s hvízdavým syčením mizel ve vnitřnostech bagru - pavouk požírající svou vlastní sít.</p>

<p>„Jak je to se solární aktivitou letos?“ zajímal se Crane.</p>

<p>„Jen málo skvrn,“ odpověděl analytik. „Nejnižší akti­vita od roku... 1811.“</p>

<p>Crane nevypadal překvapeně, ale Newcombovi náhle vyschlo v ústech a Lanie se sykavě nadechla.</p>

<p>„Plošina už je tady,“ ukázal na druhou stranu.</p>

<p>Přerušili spojení a spěchali k vrtu. Z pavoukova otev­řeného břicha patnáct stop nad jejich hlavami vyrážel sloup jasně bílého kouře.</p>

<p>Newcombe si hodil na záda vak s tlakovou vodní vr­tačkou a první vyšplhal do kabinky velikosti výtahu. Crane a Lanie za ním. Crane s neobyčejnou péčí opat­roval vrtací hrot.</p>

<p>Klesali šachtou stále níž, kabina se řítila dolů volným pádem. Sluneční záře zmizela, rozžehla se vnitřní svět­la. Shodili kapuce, stáhli ochranné brýle. Prosvištěli tak celou míli. V posledních několika stech stopách se akti­vovaly čelisťové brzdy a zpomalily jejich pád. Konečně spodek plošiny zazvonil o kamení na dně vrtu.</p>

<p>Lanie si klekla a odstrčila těžký disk, který zakrýval otvor v podlaze. Vypadá to jako poklop od kanálu, po­myslel si Newcombe s kyselým úsměvem. Hleděli na skálu starou sto milionů let.</p>

<p>Usadili se na podlaze s nohama spuštěnýma do otvo­ru. Dno šachty bylo ploché a hladké, vyleštěné vrtnou hlavicí do zrcadlova. Newcombe připravil vodní vrtač­ku a vpředu k ní připojil měřicí přístroj. „Zapni mi to,“ vybídl Lanie. Otočila spínačem na vaku, který měl na zádech, a spustila kompresor.</p>

<p>Z trysky vyrazil proud stlačené vody, silný jako tuž­ka. S neuvěřitelnou lehkostí se zavrtával do skály, pro­nikal vyztuženou vrstvou kamene, až přibližně po dese­ti palcích narazil na dno.</p>

<p>Newcombe zastavil kompresor a vytáhl vrtačku. Cra­ne vybalil pečlivě opatrovaný desetipalcový hrot a mi­niaturní kladívko. K samé špici hrotu byl připojen vla­sový přívěsek, srdce analyzátoru. Pohlédl na Lanie. „Chceš se ujmout slavnostního výkopu?“</p>

<p>Usmála se, převzala od něho nástroje, nahnula se do­předu a zasunula hrot do vyvrtaného otvoru, až vyční­val sotva na půldruhého centimetru. Pak vzala do ruky kladívko a jemně klepla na tupý konec. Okamžitě se ozvalo hluboké bzučení, signalizující aktivaci.</p>

<p>„Mám už spojení s centrálním počítačem v dodávce.“ Newcombe uvolnil ze svého komunikátoru drobný ko­nektor a připojil ho na volný konec hrotu. Vyťukal příkaz pro interface, stiskl Enter. Jeho komunikátor zapípal, jak začal měřit hodnoty pnutí způsobovaného tlakem, které­mu bylo vystaveno skalní podloží na dně vrtu.</p>

<p>Během přenosu si Newcombe přehrával na brýle ně­které údaje. „Jaký je roční posun?“</p>

<p>„Pár palců,“ odpověděl Crane. „Během více než dvou set let.“</p>

<p>Newcombovi se před očima míhala červená a černá čísla. „To dělá dohromady víc než třiatřicet stop. Pořád­ný tlak. Údaje o pnutí, které tu mám, převyšují všech­no, co jsem kdy viděl. Dostáváme se zatraceně blízko, skoro až na mez pevnosti.“</p>

<p>Vír číslic se zastavil. „Bude tady zemětřesení,“ za­šeptal Newcombe. „A brzo.“</p>

<p>„Já vím.“ Crane se dotkl své paže a zašklebil se.</p>

<p>V tu chvíli okolní skálou pronikla vlna vzdáleného bu­rácení. Úzký prostor, kde stáli, se na několik vteřin roze­chvěl, ze stěn se na ně sypal prach a úlomky kamení.</p>

<p>„Velmi brzo,“ vydechl Newcombe. Lanie mu křečo­vitě svírala paži.</p>

<p>Crane s ledovým klidem aktivoval komunikátor. „Je­deme nahoru, pane Panatopoulosi,“ oznámil. „Tady jsme skončili.“</p>

<p>Sumi naslouchala tichému pípání vstupního procesoru a věděla, že slyší finále dlouhé sonáty, která se začala odehrávat před několika měsíci u dna Tichého oceánu na pozorovatelně <emphasis>VEMY</emphasis>. Její labutí píseň.</p>

<p>Venku pršelo. Většina zaměstnanců Nadace si ten den udělala volno, protože jak Crane, tak Burt Hill byli v Missouri. Všichni, od techniků až po vedoucí odděle­ní, zůstali venku, jejich veselé hlasy se nesly čirým vzduchem vysoko až ke srubům na úbočí.</p>

<p>S pocitem nemilé povinnosti zvedla ruku a navolila linku R, volné nouzové spojení pana Li. Ozval se téměř okamžitě.</p>

<p>„Tady Sumi Chan, pane,“ ohlásila se. „Přál jste si, abych vás informoval, až začne skupina z New Madri­du odesílat údaje. Použil jsem zabezpečovací vstup; všechno se přijímá u mne místo v počítači Nadace.“ Su­mi se styděla.</p>

<p>„Taková iniciativa je chvályhodná, Sumi,“ odpověděl Li téměř rozverně. Podobný tón byl u něho velice neob­vyklý. <emphasis>Něco se děje</emphasis>, pomyslela si Sumi. „To jsou ty údaje o pnutí, které Crane podle vás považuje za tak důležité?“</p>

<p>„Říkal, že na základě těchto výsledků by mohl sestavit předpověď, to je pravda.“ Cítila, jak se ten okamžik blíží. Životní rozhodnutí. Odjakživa byla vázána situační eti­kou, a cítila, že už jí nezbývají žádné vnitřní rezervy, ze kterých by mohla čerpat sílu nutnou k rozhodování.</p>

<p>„Co doporučujete?“ vyptával se Li.</p>

<p>Sumi se zhluboka nadechla. „Nic,“ řekla konečně.</p>

<p>„Ukradl jste jim data a nedokážete doporučit, jak s nimi naložíme?“</p>

<p>„Pane, každý můj návrh by mohl být zamítnut, proto­že s sebou nese riziko nepříznivých důsledků.“</p>

<p>„Nezavěšujte.“ Li přerušil hovor. O vteřinu později se u psacího stolu vedle Sumi zhmotnil jeho obraz. Projekce.</p>

<p>„Tak... Pojďme se posadit, Sumi. Je na čase, aby­chom si promluvili.“</p>

<p>Vstala od počítače a poslušně šla za hologramem k nízké pohovce. Se zlověstným zábleskem v očích jí Li nejprve zdvořilým pokynem ruky dal přednost a pak teprve usedl sám. Jeho obraz se nehybně vznášel necelé dva palce nad čalouněním.</p>

<p>„Tak,“ začal Li. „Dejme tomu, že mi teď řeknete, ja­ké jsou vaše návrhy, a pak mi dovolíte, abych sám po­soudil ty takzvané nepříznivé důsledky. Prosím.“</p>

<p>Sumi cítila srdce až v krku a v hlavě jí vířilo. Někde uvnitř jejího srubu musel být ukryt generátor hologra­fické projekce. A on věděl, že ona ví. Smyčka se zatá­hla. <emphasis>Quis cust</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>diet ipsos custodes</emphasis>?[*])</p>

<p>Odkašlala si. „Jestli chcete, aby Crane určil den D na dobu ještě před volbami, stačí změnit údaje o pnutí, ne­patrně zvýšit všechna čísla, přidat pomyslný tlak, aby situace vypadala horší, než ve skutečnosti je. O seis­mické ekologii vím dost, abych dokázal zpracovat ma­tematickou stránku věci a zadat čísla na hranici těsně pod bodem zlomu.“</p>

<p>„Výborně,“ usmál se Li. „A jaké by takový postup snad mohl mít nevýhody?“</p>

<p>„Copak to není zřejmé?“ podivila se Sumi. Hmátla do kapsy plátěných kalhot pro dorphovou žvýkačku. „Tihle lidé, pane Li, stojí na krok od přesného určení dne nejničivějšího zemětřesení v dějinách Spojených států Liangovy Ameriky. Já jejich úsudku věřím.“ Str­čila si do úst dva plátky žvýkačky najednou. „Jestliže úmyslně změníme data a předáme jim zavádějící údaje, značné množství obyvatel bude vystaveno nesmírnému riziku, až zemětřesení <emphasis>skutečně</emphasis> udeří.“</p>

<p>Li pokrčil rameny. „Pokoušíme se přece vyhrát vol­by. Od posledního hlasování došlo v různých oblastech země k několika těžkým zemětřesením. Lidé se bojí a budou nám vděční za naši starostlivost, ať už se před­pověď ukáže být správná nebo ne. Budou volit naše kandidáty.“</p>

<p>„Copak mě vůbec neposloucháte?“</p>

<p>„Ztráty Liang Int. v ohrožené oblasti dokážu omezit,“ odpověděl. „Pokud dojde k zemětřesení, já budu připra­ven.“ Upřeně hleděl na Sumi. „Napadlo vás někdy, že kdyby se vláda skutečně začala vážně zabývat predikcí seismické činnosti, skončilo by to u soudu? Je to všech­no jen veliký chaos. Ale jako prostředek pro ovlivnění výsledků voleb? Proč ne? Poslouží nám skvěle. Takže upravíte ta data.“</p>

<p>„Pane,“ Sumi se mírně uklonila, „nemám v úmyslu se vás dotknout, ale nemohu splnit příkaz, který je podle mé­ho názoru nemorální a ohrožuje životy tolika lidí.“</p>

<p>Li roztáhl tenké rty v úšklebku. Uměle vybělené zuby se zaleskly. Hologram položil nehmotnou ruku Sumi na rameno. „Něco pro vás mám. Podívejte se.“</p>

<p>Uprostřed obývacího pokoje se objevila projekce koupelny. Sumi sledovala sama sebe, jak vystupuje ze sprchy. O jejím pohlaví nemohlo být pochyb. Zrudla studem. „Takže to víte.“</p>

<p>„Jste docela pěkná dívka, Sumi,“ pochválil ji. Pokusil se přejet nehmotnými dlaněmi po jejím těle, ale místo toho jeho ruce zmizely uvnitř. Kdoví proč, činilo to ta­kovou důvěrnost ještě odpornější. „Ví o tom ještě ně­kdo?“</p>

<p>„Jen vy,“ odpověděla. „A obávám se, že i to je příliš.“</p>

<p>Li se zasmál. „Nijak netoužím po tom vystavit vás veřejné i osobní potupě. Chci vás jen dál využívat jako svůj nástroj. Teď vím, jak vás k sobě připoutám. Mám s vámi velké plány. Ptám se ještě jednou, uděláte, co po vás žádám?“</p>

<p>Zachmuřila se. „Pracovala jsem s nimi bok po boku. Jsou to dobří lidé, mám je ráda a...“</p>

<p>„Právě teď mám na lince ředitelství Geologického průzkumu. Jsem hotov jim oznámit, že Sumi Chan je lhář a podvodník - a doporučit jim, aby vás okamžitě propustili. Rozhodněte se. Hned.“</p>

<p>Sumi se schoulila do sebe, skryla zoufalou tvář v dla­ních. „Udělám to,“ zašeptala nakonec přiškrceně.</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Udělám to,“ zopakovala hlasitěji. Vstala, došla k počítači, posadila se za konzoli a začala psát. Za mi­nutu byla hotova. Uložila zfalšované údaje do hlavního souboru. Celý život klamala lidi okolo sebe. Teď pod­váděla samotnou vědeckou pravdu.</p>

<p>„Hotovo.“ Otočila se. Hologram byl pryč. Sumi za­mířila do koupelny a dlouho si pečlivě drhla ruce.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>

<p><strong>ZVUKOVÉ VL</strong><strong>NY</strong></p><empty-line /><p><strong>Craneova nadace</strong></p>

<p><strong>1. </strong><strong>října 2024, 18:00 hod.</strong></p>

<p>Craneova kancelář se v podstatě nedala nazvat kancelá­ří. Byla to spíš kůlna - prostorné skladiště, které mu po­skytovalo dostatek místa na uložení nejrůznějších krá­mů a zbytečností. Všude po podlaze se vršily sloupce počítačových sjetin, mnohé se nebezpečně kymácely  anebo už podlehly zemské přitažlivosti a nikým nepo­všimnuty zůstaly zborcené a rozsypané. Knihy vypadá­valy z polic nacpaných k prasknutí a mizely v záplavě papíru na zemi. Psací stůl se úplně ztrácel pod vrstvou nejrůznějších materiálů, ani na jediném místě nebylo možné zahlédnout leštěné dřevo stolní desky. Všude poletovaly obaly od jídla a válely se prázdné šálky s ká­vovou sedlinou na dně. Všechny volné kouty byly vy­cpané počítačovými terminály, monitory a tiskárnami. U stěny stála rozvrzaná postel a vedle ní se kutálelo ně­kolik prázdných lahví od alkoholu. Crane však dokázal ve své pracovně s naprostou jistotou bleskově najít přesně to, co právě potřeboval.</p>

<p>Na stěně visela fotografie jeho rodičů, zkalená kou­řem, a vedle na poličce s knihami ležel model letadla napůl roztavený žárem. To byly jediné dva předměty zachráněné z ohnivé bouře, která pohltila jeho domov i dětství, a také jediný osobní majetek, který vlastnil. Byl posedlý minulostí. Označení lidská bytost si za­sloužil jen na základě biologické definice toho slova.</p>

<p>Ve stěně ze škvárových tvárnic byl proražen úzký otvor, aby se Crane mohl dívat na svůj glóbus, kdykoli se mu zachce.</p>

<p>Místnost dýchala vzrušením. Crane svolal většinu služebně starších zaměstnanců Nadace - povinně se do­stavili v určenou hodinu, v rukou nezbytné skládací sto­ličky a šálky s kávou. Crane se povaloval na gauči. Prá­vě se chystal učinit životní rozhodnutí, a potřeboval jejich radu, ovšem ne proto, aby se dokázal rozhodnout, ale aby mu potvrdili, že jeho rozhodnutí je správné.</p>

<p>Lanie ani Dan ještě nedorazili. Newcombe se snažil ve spěchu dokončit svou ekologickou mapu a Lanie do­hlížela na glóbus při dalším pokusu definovat vývoj planety po rozpadu Pangey. Ale když Crane vyhlédl svojí střílnou, Lanie nespatřil, a chvilku předtím zasle­chl cinkání zvonků chybových hlášení, když se celý systém znovu zhroutil.</p>

<p>Dospěl k závěru, že celá koncepce zrození planety je v základě chybná. Jestliže kdysi opravdu existovala Pangea, pak by všechny události mezi ní a dopadem ko­mety na Yucatan, kterým započalo období třetihor, mu­sely nabývat určitý definovatelný rozměr - a bylo by možné vytvořit <emphasis>nějakou</emphasis> relativní podobu světa, ať už správnou nebo ne, která by obě události spojovala. Ale glóbus tvrdošíjně popíral existenci Pangey, a to mohlo znamenat, že chyba je někde daleko, v nekonečně vzdá­lené minulosti.</p>

<p>Dělalo mu to starosti, ale v tuto chvíli se musel zabý­vat jinými věcmi. Strávil třicet let usilovnou prací. Dnes večer musí pro své sny a plány nastavit krk. Vždycky si byl vědom toho, že jednou přijde čas, kdy bude muset riskovat, ale nikdy si nedokázal představit strach s tím spojený. Jestliže se mýlí a halasně zveřejní nesprávnou předpověď, zničí sebe i všechny okolo. Ta­kové pomyšlení ho děsilo, ale nemohlo ho odradit. Teď musí zjistit, do jaké míry jsou jeho zaměstnanci loajální.</p>

<p>„Promiň, že jdeme pozdě.“ Udýchaná Lanie vpadla do otevřených dveří. Spolu s Newcombem nesli hobro­vou desku čtyři krát čtyři stopy. „Zdrželi jsme se s tou mapou.“</p>

<p>Propletli se mezi sedícími a zvedli desku na vysoký stojan umístěný přímo před okem kamery. V dokonalé shodě sebou plácli na zem a opřeli se zády o stěnu. New­combe se na Cranea pozorně zadíval. Zdálo se mu, že je ještě neklidnější než obvykle. Opravdu děsivá představa.</p>

<p>„Předpokládám, že to zase nevyšlo,“ zeptal se Crane s ponurým svitem v očích.</p>

<p>„Popatnácté,“ odpověděla Lanie. Tvářila se kysele. „Už to začíná být deprimující.“</p>

<p>„Odpověď tu někde je,“ odbyl ji Crane. „Jen ji prostě přehlížíme. Zkoušej to dál.“ Mluvil a přitom se odvážil letmo na ni pohlédnout. Během těch čtyř měsíců, co pracovali spolu, dovolil, aby se Lanie přiblížila k tomu skutečnému, skrytému Craneovi víc, než si kdy myslel, že někomu dovolí. K smrti ho děsilo, že by snad mohl někomu dopřát takovou moc nad sebou samým, zvlášť když šlo o ženu. Ale nemohl si pomoci. Zdálo se, že Lanie mu dokonale rozumí.</p>

<p>Posadil se zpříma, zdravou rukou si přitáhl na klín ochromenou levačku. Byla necitlivá a škubalo v ní. „Jak většina z vás ví, zvažujeme možnost, že bychom veřejně oznámili blížící se zemětřesení v oblasti zlomu New Madrid.“</p>

<p>Okamžitě vypukla vřava, všichni mluvili najednou. Crane si zvednutou rukou zjednal ticho. Newcombe se rozhlížel a ve všech očích viděl totéž - strach. Konkrét­ní předpověď znamenala skutečný závazek - a skutečné selhání, jestliže se Crane mýlí. Pro vyvrhele, jakými většina z nich byla, to znamenalo reálnou hrozbu. V případě neúspěchu by bohatý proud financí rychle vyschl. A oni už neměli kam jít.</p>

<p>„Poslechnu si všechno, co budete chtít říct. Ale jeden po druhém. Doktor Franks?“</p>

<p>Mezi sedícími se vztyčil drobný, štíhlý muž s krátký­mi vlnitými vlasy a ostře řezanou tváří. Nespokojeně vrtěl hlavou. „Doneslo se nám dost věcí.“</p>

<p>„Jako například?“</p>

<p>„Například že Ellsworth-Berozovy testy momentálně neodpovídají stavu, kdy bychom mohli s jistotou něco předvídat.“</p>

<p>„To je pravda,“ souhlasil Crane, „ale prosím, posaďte se, doktore.“ Rozhlédl se po místnosti. „Domnívám se, že dokud nebude simulační glóbus plně funkční, všech­ny naše pokusy o využití standardních testovacích po­stupů povedou k nedostatečně průkazným, případně i protikladným výsledkům.“</p>

<p>Znovu se zvedla vlna rozruchu a námitek. Ve všeo­becném zmatku Crane znovu zdvihl ruku.</p>

<p>„Dovolte mi říct jedno. Žádný test není dokonalý. Proto je samotná predikce tak obtížná. Vezměte v úva­hu, co jsme se zatím dozvěděli. Geoelektrická aktivita je zvýšená, stejně tak emise helia a radonu, objevují se prvotní záchvěvy, i když ne přímo uvnitř námi stanove­né indukční zóny. Prokázali jsme postupující dilataci. A nejpřesvědčivějším důkazem jsou údaje o pnutí. Doktore Newcombe?“</p>

<p>„Odebrali jsme vzorky skály v dané oblasti,“ začal Newcombe, „a podrobili jsme je testu příčného tlaku v tlakové komoře, abychom zjistili, jaké jsou mezní hodnoty pnutí. Skála praská při tlaku 4033,01435 liber na čtvereční palec. Při zpracování údajů ze zlomu Reel­foot jsme došli k číslu 4033,01433. Skalní podloží v zá­livu podle našich výpočtů už zřejmě nemůže vydržet déle než dvacet devět dní.“</p>

<p>„Jakou intenzitu otřesů předpokládáte?“ zeptala se Sumi, která se objevila před několika okamžiky.</p>

<p>„Vzhledem k rozložení tlaku a odhadovaným dobám odrazu zemětřesných vln se shodujeme na jedenácti stupních podle Mercalliho v nejbližším okolí epicentra, to znamená 8,5 Richtera, v okamžitých nárazech přes devět.“</p>

<p>Doktor Franks už byl zase na nohou. „Osm celých pět! To je prostě... nepředstavitelné!“</p>

<p>Crane se tvářil vážně. „Memphis... zničen. Saint Louis... zničeno. Nashville... zničen. Little Rock... zničen. Chicago těžce poškozeno. Kansas City těžce poškozeno. Indianapolis... zničeno. Bude to dlouhý se­znam. Všechna zemědělská půda v obilném pásu zniče­na. Rozsáhlé požáry, které odříznou východ Spojených států od zbytku země. Dvě třetiny státu zůstanou bůhví na jak dlouho bez komunikací a bez energie. Podívejte se na mapu.“</p>

<p>Všichni se natlačili před Newcombovou tabulí, uka­zovali na různé body a vzrušeně diskutovali. Newcom­be zvýšil hlas. „Lokalizovali jsme hypocentrum, při­bližně 30 mil pod zemí. Povrchové epicentrum bude přímo ve zlomu, patnáct mil severně od Memphisu. Jestliže jsou centra určena správně, bude moje mapa stejně přesná jako specifikace na Sadu.“</p>

<p>Mladá žena z týmu tektoniků, Loreen Devlinová, upřela pohled na Cranea. „Vyvoláte paniku. Co když se mýlíte?“</p>

<p>„Co když mám pravdu?“ opáčil. „Nemohu si při dob­rém svědomí nechat takovou informaci pro sebe. Za čtyři tisíce let zdokumentované historie lidstva zahynu­lo během zemětřesení na třináct milionů lidí.“</p>

<p>„Na Sadu jste čekal celé týdny,“ namítla. „Jak to chcete udělat v Memphisu?“</p>

<p>„Myslím, že jsem se na Sadu něco naučil. Tentokrát jim oznámím přesné datum, ne jen odhad, ne nebezpeč­ný časový úsek v rozmezí několika dní. Říkám, že to bude 30. října, přibližně kolem páté hodiny odpolední, když se začíná při zemi ochlazovat.“</p>

<p>„Je ti jasné, do čeho se pouštíš?“ zeptala se Sumi. „Jak­mile jednou promluvíš, kdo ponese zodpovědnost? Vlá­da? Sdělovací prostředky? Co mají dělat obchodníci - za­vřít podnik a ztratit zisky, nebo nechat otevřeno a riskovat soudní proces se zákazníky, kteří budou zraněni, až se bu­dova zhroutí? Jestli se mýlíš, poneseš také zodpovědnost za pokles socioekonomiky v postižených oblastech? Co když tvé oznámení způsobí paniku, jak říká Loreen, včet­ně drancování a zakládání národních gard?“</p>

<p>„Teď je trochu pozdě přijít se zadními kolečky, ne­myslíš, Sumi?“ Crane náhle podivně změnil tón.</p>

<p>Sumi kajícně přistoupila blíž, až těsně k němu. „Pro­stě mám o tebe strach, Crane,“ zašeptala a Lanie se při těch slovech nečekaně zachvěla.</p>

<p>„Musím tu předpověď zveřejnit,“ odpověděl Crane, „a ty to víš. Teď mě neopouštěj. Tahle věc už nemá nic společného s financemi. Nemohu si to nechat pro sebe.“</p>

<p>Sumi přikývla, Lanie se zdálo, že trochu posmutněle, a zmizela ve vzdálenějším koutě místnosti.</p>

<p>„Má někdo nějaké návrhy nebo připomínky?“ zeptal se Crane hlasitě.</p>

<p>„Jo,“ ozval se doktor Franks. „Nedělejte to. Vím zatra­ceně jistě, že bych nechtěl být poslem tak špatných zpráv. Kromě toho, opravdu si myslíte, že na vás lidi dají?“</p>

<p>„Mohu je jen dovést ke studni, doktore,“ odpověděl Crane. „Není v mé moci přinutit je pít. Celá akce na Sa­du, celý ten cirkus kolem, to vše mělo za úkol vybudo­vat mi pověst spolehlivého věštce, aby lidé brali mé předpovědi vážně. Příznivější situace už nikdy nemůže nastat.“</p>

<p>„Chcete to zveřejnit prostřednictvím vládní agentu­ry?“ To byl Mo Greenberg, mladší vulkanolog.</p>

<p>„Ne. To bych bojoval s úředním šimlem ještě dlouho potom, co už by zemětřesení dávno skončilo.“</p>

<p>Přikročil k pracovnímu stolu, prohrábl papíry a zvedl stříbřitý disk, široký jako větší vodovodní těsnění. „Všechno je to tady,“ prohlásil chraptivě se zachmuře­ným výrazem. „Budeme vysílat odtud, přepínat mezi mým záznamem a Danovými grafy. Každou hodinu všechno zopakujeme.“</p>

<p>„Raději bychom to měli projednat s radou Geologic­kého průzkumu,“ namítla Loreen Devlinová.</p>

<p>„Ne!“ zařval Crane. „Chcete všechno pohřbít, proto­že jste slabí! Nebudu se o vaši loajalitu s nikým dělit! Máme poslání, úkol, od kterého nikdy neustoupíme. Chci, abyste mi dali své srdce i svou duši. Vstupujeme do věčného boje člověka proti přírodě. Nechci žádné pochyby, žádné váhání. Buď se ke mně teď přidáte, ne­bo můžete jít. Je to jasné, dámy a pánové?“</p>

<p>Ozvalo se nepříliš nadšené zahučení. Craneova tvář zrudla hněvem. Newcombe cítil, jak mu Lanie pevně svírá paži.</p>

<p>„Půjdete se mnou, nebo mi zmizte z očí,“ zařval Cra­ne. Nahmátl za lůžkem otevřenou láhev rumu, šermoval s ní ve vzduchu a vykřikoval: „Chci toho draka zkrotit! Jdete do toho se mnou?“</p>

<p>Přecházel od jednoho k druhému, spaloval je žhavým pohledem a každému kladl tutéž otázku. Jeden za druhým se k němu přidávali. Až došel k Newcombovi, který od­pověděl: „Nejsem tvůj otrok, abych ti přísahal věrnost.“</p>

<p>„Nejsi nic jiného než všichni ostatní tady,“ zasyčel Crane. „Přidej se k nám, nebo zmiz.“</p>

<p>„Stál jsem vedle tebe na Sadu. Nemusím ti nic doka­zovat.“</p>

<p>„Čert tě vem,“ zavrčel Crane. Ale zmlkl a vrátil se ke stolu. Shodil vrstvy lejster a smetí s komunikačního pa­nelu. Vložil disk do štěrbiny a bez váhání stiskl tlačítko vysílání.</p>

<p>„Hotovo,“ konstatoval. „A teď všichni ven.“</p>

<p>Nikdy dřív se v jejím snu neozývalo bušení. Lanie se pře­valovala v posteli a potila se. V mysli jí plál obraz Cranea v bílém ochranném obleku, na hlavě měl přilbu podobnou bublině. Něco křičel a natahoval k ní ruku, ale bušení by­lo tak hlasité, že ho neslyšela... neslyšela...</p>

<p>„Co se sakra děje?“ zazněl Newcombův hlas. Lanie se s trhnutím posadila na lůžku. Bušení znělo dál.</p>

<p>„Otevři! Otevři dveře!“ vyřvával opilý Crane. „Zrád­če! Otevři!“</p>

<p>Lanie zatřepala hlavou, pohlédla na hodiny na noč­ním stolku. Skoro čtyři ráno. „Co proboha chce?“</p>

<p>„Jak to mám sakra vědět?“ Překulil se přes pelest a nahý seběhl po schodech.</p>

<p>„Vím, že jsi tam,“ hulákal Crane. „Otevři!“</p>

<p>„Vypadni,“ zařval Newcombe. „Jdi se vyspat!“</p>

<p>Lanie shodila nohy na podlahu. Právě v té chvíli se Crane vrhl celým tělem proti dveřím. Hliníková kon­strukce nepovolila. Zkusil to znova.</p>

<p>„Pro boha živého,“ vzdychla Lanie. Rozsvítila lam­pičku vedle lůžka a došla k zábradlí. „Co kdybys ho ko­nečně pustil dovnitř, než si něco udělá?“</p>

<p>„Zrůdo,“ zaječel Crane a znovu vší silou vrazil rame­nem do dveří.</p>

<p>„Ty ses zbláznil,“ křičel Newcombe v odpověď. La­nie rychle seběhla po schodech, sama také nahá. Otev­řela dveře.</p>

<p>Crane je oba odstrčil stranou, a když se ho Lanie po­kusila chytit za rukáv, prudce se jí zdravou paží vytrhl.</p>

<p>Přešel na druhou stranu místnosti a aktivoval nástěn­nou obrazovku. Probodával Newcomba blýskajícíma očima. „Zradil jsi mě.“</p>

<p>„Nemám tušení, o čem...“ začal Newcombe a zarazil se, když na obrazovce spatřil svou vlastní tvář.</p>

<p>Lanie se k němu přitiskla, ale vytrhl se jí stejně jako před chvílí Crane. „Ach ne,“ zamumlal. Udělal pár kro­ků a těžce dopadl na pohovku. „Slíbili mi, že to neod­vysílají dřív než za několik měsíců.“</p>

<p>„No, řekl bych, že trochu změnili názor.“ Crane kulil oči na nahou Lanie. Stáhl z opěradla vlněný pléd a ho­dil ho po ní. „Zakryj se trochu.“</p>

<p>Začervenala se studem, ovinula přikrývku kolem těla a zadívala se na obrazovku. Dan přednášel podrobnou zprávu o své seismické ekologii, zveřejňoval všechny detaily, které chtěl Crane udržet pod pokličkou. New­combe vypnul zvuk.</p>

<p>„Přečetl jste si svou smlouvu, doktore?“</p>

<p>„Znám podmínky své smlouvy. Během celého proje­vu jsem vystupoval jako člen Craneovy nadace a všech­ny honoráře za uveřejnění půjdou na její účet.“</p>

<p>„A co z toho?“ zařval Crane. „Tohle všechno je sou­část našich podkladů, náš výchozí bod. Když to pustíš do éteru, zničíš všechno ostatní, o co se snažíme.“</p>

<p>„Svět tuhle teorii potřebuje,“ namítl Newcombe. „Vzal jsem na sebe povinnost udělat správnou věc.“</p>

<p>„Neměl jsi právo o tom rozhodovat,“ podotkla Lanie.</p>

<p>„Nepleť se do toho,“ vyštěkl Newcombe. Obrátil se k Craneovi. „Až se uklidníš, tak si o tom můžeme pro­mluvit.“</p>

<p>Lanie se dívala Craneovi do tváře. V takových chví­lích vyplouvalo na povrch jeho pravé já, obvykle ukryté hluboko mimo dosah ostatních lidí. Usedl na tvrdou dřevěnou židli. „Proč?“ zeptal se tichým a nejistým hla­sem.</p>

<p>„Ty máš svůj sen, Crane, sen, který se dneska odpo­ledne zhroutil už popatnácté.“</p>

<p>„Mé sny jsou víc než jen ten glóbus.“</p>

<p>„Jak víc? Kam až sahají? Co vlastně tolik hledáš?“</p>

<p>Crane na něho jen mlčky hleděl.</p>

<p>„Vidíš? Neřekneš mi to, nebo to prostě nevíš, nebo... co? Tak já mám místo pouhého snu skutečnou věc. De­set let jsem strávil studiem a analýzou různých vln vy­volávaných zemětřesením. Možná to podle tvého měřít­ka není nic světobotného, ale zatraceně, po deseti letech všechno zapadá do sebe, moje výpočty jsou správné a umožňují mi definovat ohrožené oblasti podél zlomo­vých linií. Moje teorie je nezávislá a svět se o ní musí dozvědět. Takže jsem to sepsal a poslal článek do vě­deckých časopisů. Nadace bude mít slávu a peníze. A můj sen se stal skutečností.“</p>

<p>„Tvůj sen patří mně, a tohle...“ Crane ukázal na ob­razovku, „tohle... není nic víc než krádež. Nejsem po­vinen vykládat ti o svých plánech, Dane, a taky to neu­dělám, dokud nebudu sám chtít. Není v tvých silách vyznat se ve mně <emphasis>nebo</emphasis> v mých snech. Jestli jsi tak ne­spokojený s tím, jak to tady vedu, proč nedáš výpověď? Nebudu nikoho nutit, aby zůstal, když chce odejít.“</p>

<p>„Nedal jsem výpověď, protože potřebuju tvoje pra­chy! Proč mě nevyhodíš?“</p>

<p>Crane se těžce nadechl a vstal. Hněv z něho náhle vy­prchal. Zvolna se vlekl ke dveřím. Otevřel je a obrátil se do místnosti. „Nemůžu tě vyhodit. Příliš si tě vážím. Jsi zatraceně dobrý. Promiňte, že jsem vás vyrušil.“</p>

<p>„Zatracenej bláznivej mizera!“ Newcombe za ním zamkl dveře. Dlouhými kroky přešel zpátky k pohovce, praštil pěstí do opěradla. „Zatraceně! Slíbili mi, že než to budou vysílat, dají mi napřed vědět.“</p>

<p>„Řekla bych, že po Craneově prohlášení se z toho stal příliš velký trhák, než aby to mohli nechat u ledu.“ La­nie si přitáhla přehoz úžeji kolem ramen. „Hlavu vzhů­ru. Teď budeš taky slavný.“</p>

<p>„Chceš tím říct, že jsem to udělal schválně?“</p>

<p>„To nevím. Vím jen, žes neměl právo ukrást něco, co patřilo Craneovi, jen proto, že s tím nezacházel podle tvých představ.“</p>

<p>„Dal jsem to celému světu, Lanie.“ Jemně ji vzal za ramena. „Budeš si na to muset zvyknout.“</p>

<p>Vyškubla se mu a otočila se zády. „Vždycky se pře­ženeš jako tank, s potěšením všechno boříš, viď? Jestli chceš vědět pravý důvod, proč jsem si nechala zavést Vogelmana, tak to bylo proto, že jsem věděla, že jakmi­le si to vezmeš do hlavy, přinutíš mě mít děti a dělat za­se jen to, co chceš ty sám.“</p>

<p>Chytil ji za ramena a obrátil tváří k sobě. „Tak mo­ment. Myslel jsem, že jsme se rozhodli, že si to nene­cháš udělat!“</p>

<p>„O tom ty nemáš co rozhodovat.“ Znovu se mu vy­trhla, zadívala se na obrazovku, vyplněnou teď velkým detailem jeho tváře. „Jako jsi neměl právo rozhodnout o tomhle.“</p>

<p>„Šla jsi tam bez mého vědomí.“</p>

<p>Stále ještě hleděla na jeho gigantickou tvář, sebejisté oči. Musela se smát. „Zdá se, žes také udělal pár věcí bez mého vědomí.“</p>

<p>„Ale já... sakra.“ Napětí z něho vyprchalo. „Vypni ten nesmysl a pojď zpátky do postele.“</p>

<p>Nedokázala se na něho dívat, nedokázala s ním dnes spát. „Jdi napřed. Přijdu později.“</p>

<p>Ztuhla, když se jí pokusil dotknout. Zavrčel a odtáhl se. „No tak fajn.“ Vystoupil na první schod. „Ale udělej pro mě něco. Nenech se taky zaplést do Craneových fantasmagorií. Je to prostě šílenec, tak je to!“</p>

<p>„Můj glóbus není žádná šílenost!“</p>

<p>Ani se neotočil. Vyšel do podkroví, ozvalo se cvak­nutí vypínače, zavrzala péra v posteli.</p>

<p>Otočila se a zůstala stát tváří ke dveřím. „Není to ší­lenost,“ zašeptala muži, který už tam nestál.</p>

<p><strong>Trhliny</strong></p>

<p><strong>Germantown, Tennesse - poblíž </strong><strong>Memphisu</strong></p>

<p><strong>27. října 2024, 10:00 hod.</strong></p>

<p>„A pak mi ten chlápek řekl,“ Newcombe se znovu roz­máchl palicí a zarazil sondážní tyč hlouběji do černé naplavené půdy v ústí řeky, „že mě navrhne na Nobelo­vu cenu.“</p>

<p>„Nemyslíš, že je ještě trochu brzo otevírat šampaň­ské?“ Lanie už toho měla dost a zmíněné téma ji unavo­valo - Dan byl v posledních dnech tak zaujatý sám se­bou, že i on sám ji vlastně trochu unavoval. „Vědecké pocty se obvykle udělují celé roky po dosažení vý­znamného objevu.“</p>

<p>„Craneovi to tak dlouho netrvalo.“ Pomohl Lanie zvednout dlouhou, kartáči podobnou anténu a vsunout ji do trubky. „Dopřej mi trochu toho vzrušení, jo?“</p>

<p>„Ty jsi doktor.“</p>

<p>„Zatraceně správně, doktorko.“</p>

<p>Pousmála se a aktivovala ohniskovou jednotku na vrcholu přístroje. Rozsvítilo se červené světýlko, které signalizovalo, že anténa přenáší údaje. Lanie se otoči­la a pohlédla zpátky na dlouhý zástup tyčí. Tohle byla padesátá sonda, poslední v úhledné řadě, která vytyčo­vala okraj Danem definované destrukční zóny. O půl míle níž se na mnoha akrech bavlníkového lánu roz­kládalo stanové městečko. Uchýlily se do něj už tisíce lidí a zaměstnanci Nadace se připravovali na další tisí­ce, možná statisíce. Ne že by jim úřady byly příliš ná­pomocné.</p>

<p>Bůh žehnej Whetstoneovým právníkům, pomyslela si Lanie, jako v posledních dvou týdnech už nejmíň de­setkrát. Craneův donátor a přítel, starý dobrý Stoney, mohl Nadaci přispěchat na pomoc jen díky tomu, že jeho právníkům se konečně podařilo rozmetat obvině­ní namířená proti němu a uvolnit tak soudně vázané miliardy. Liknavý přístup vlády a Liang Int., jejich ne­ochota rozšiřovat zprávy o blížící se katastrofě, po­skytovat obyvatelstvu informace, rady a pomoc, byly zpočátku pouze poněkud překvapující. Později už byl tento postoj tak deprimující, až se Crane jednou vy­jádřil, že bude zoufalstvím každou noc výt na ocejcho­vaný měsíc.</p>

<p>Do tábora přesto stále proudili lidé. Stanové městeč­ko už se oproti Sadu rozrostlo na desetinásobnou plo­chu, a všude se opakovaly nekonečné televizní záběry ucpaných ulic, přetížených leteckých linek, exodu lidí, kteří se snažili dostat pryč z ohrožené oblasti. V opuště­ném Memphisu a okolních městech se samozřejmě za­čínali objevovat hledači pokladů a střetávali se s FPF. Vlastně se zdálo, že federální policie je jediná vládní jednotka, která dělá svou práci pořádně.</p>

<p>Lanie zatřepala hlavou a zvedla pohled vzhůru. Vzduch byl průzračně čirý a na to, že už byl říjen, slun­ce ještě pořádně připalovalo. V dlouhém kabátě a sil­ných rukavicích se potila. Měkký klobouk jí sklouzl až k okraji ochranných brýlí. Vysoko nad hlavou líně pro­plouvaly mraky podobné nadýchaným kopcům šlehač­ky a okrášlené záběry dopravní zácpy, která se táhla po celé délce mississippského údolí. Jiné obrázky zase ukazovaly tvrdohlavce, kteří v žádné věštby ani před­povědi nevěřili, a desítky dalších lidí, až po ty, kdo ne­měli ani tušení, co to vlastně zemětřesení je. Crane na­jal celou skupinu historiků, aby zdokumentovali současné události a umožnili mu tak v budoucnu při plánování akcí souvisejících s dalšími zemětřeseními vycházet ze solidních základů.</p>

<p>„Takže hotovo?“ ujistil se Newcombe.</p>

<p>„Všechno, co tu mám,“ odpověděla, a zatoužila po tom, aby taky mohla venku pobíhat jen v tričku a bez klobouku. „Údaje získané z jednotlivých vrstev antedi­luviálního bahna by mohly být zajímavé. Všechno se tady úplně změní.“</p>

<p>Newcombe se pousmál. Vykročil k malému náklaďá­ku, na kterém přivezli senzory, a vyhoupl se za volant. „Bude to, jako by se pevná zem změnila v kapalinu. Uvidíš předměty, někdy třeba celé domy, mizet pod po­vrchem, a na jejich místě se vynoří spousta jiných, dáv­no pohřbených. Zrovna teď bych nechtěl být v New Or­leansu, to mi věř. Tam budou mrtví vstávat z hrobů ­těch pár, co ještě leží v zemi, i všichni ostatní, pohřbení v mauzolejích na povrchu.“</p>

<p>„Opravdu povzbudivá představa.“ Lanie vyšplhala na sedadlo spolujezdce a zabouchla dvířka. „Zajímalo by mě, jak dnes ráno vypadá Ellsworth-Beroza.“</p>

<p>Newcombe aktivoval ohnisko, naprogramoval navi­gační počítač a náklaďák vyrazil přes černé pole, klič­koval mezi holými pařáty bavlníků, které vyčnívaly ze země všude kolem. „E-B mi taky dělá starosti,“ přiznal. „Na Riftu se sešli všichni zatracení šutrologové z celé­ho světa a všichni do jednoho tvrdí totéž: Dokud nebu­de E-B pozitivní, k žádnému zemětřesení nemůže do­jít.“</p>

<p>„Byli jsme přece dole v sondážních vrtech, Dane. Vi­děli jsme, jak vypadají hodnoty pnutí. Cítili jsme otřesy.“</p>

<p>„Správně. Tak proč se na Ellsworth-Berozově testu pořád ještě nic neukázalo?“</p>

<p>„Třeba tentokrát žádná další varování nebudou.“</p>

<p>Lehce zdvihl obočí. „Třeba... snad. Ale třeba nasta­vujeme krk ve špatnou chvíli. Jestli je to tak, s Cranem je konec. To jen posiluje moje rozhodnutí zveřejnit principy S-ekologie. Když budu muset, můžu se od něj kdykoli odpoutat, a pořád to ještě přežiju.“</p>

<p>„Ano... možná,“ připustila neochotně. „Nějak mi dě­lá potíže uvěřit, že by s Cranem mohl být někdy konec. Leda až bude ležet v hrobě, a možná ani pak ne.“</p>

<p>„Je to cvok. Jednoho dne ho zavřou do blázince.“</p>

<p>Opřela se do sedadla a zadívala se na oblaka pomalo­vaná nekonečnou smyčkou televizních sólokaprů. Přes všechnu svou chytrost Dan naprosto nedokázal Cranea odhadnout, neuměl rozpoznat jeho velikost. Crane možná podléhal iluzím, možná byl dokonce šílený, po­kud ho člověk posuzoval podle měřítek obyčejných li­dí, kteří mu nikdy nemohli porozumět a ocenit ho. Ale Dan? On by měl být ten poslední, kdo by snad Cranea považoval za něco míň než za geniálního vědce.</p>

<p>Danovi v poslední době neuvěřitelně přálo štěstí. Ani ne týden poté, co publikoval výsledky svých prací v ob­lasti seismické ekologie, objevil tým čínských tektoniků zemětřesení v rané Ellsworth-Berozově fázi. Číňané apli­kovali Danovu teorii na vypočtené epicentrum a přiměli obyvatele Guiyandu, hlavního města provincie Guihou, aby se vystěhovali. O dva dny později zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy stupnice srovnalo celou provin­cii se zemí, ale nikdo při něm nepřišel o život. Čínští věd­ci oficiálně potvrdili, že aplikovaná seismická ekologie se osvědčila při vytyčování území, které bude nutno evakuo­vat. Takový úspěch vydatně přiživil Danovo ego - ne, přímo ho vykrmil, přecpal k prasknutí, až k odpornosti, pomyslela si Lanie. Jak vzrůstalo jeho vlastní sebevědomí a sebeúcta, stejnou měrou se vytrácel jeho obdiv ke Cra­neovi. V tom, jak teď Dan Cranem naprosto pohrdal, bylo až něco zvráceného.</p>

<p>Od onoho večera, kdy Crane zveřejnil svou předpo­věď, udržovala si Lanie od Dana mírný odstup, a zdálo se, že on si toho ani nevšiml. Protahovala svou zdržen­livost až za únosnou mez, jen aby viděla, jak bude rea­govat, až se nakonec všechno prostě změnilo ve všední rutinu. Neexistoval způsob, jak překlenout citovou pro­past, která se mezi nimi rozevřela. V poslední době žili celé dny a noci jako pod mikroskopem, invaze popula­rity a neutuchající pozornost veřejnosti udusily všechny jiskřičky soukromého života. Lanie jednoduše pustila všechno do větru a žila ze dne na den.</p>

<p>Všechno s výjimkou svých snů.</p>

<p>Sny zůstávaly neměnné; zmatený vír záblesků, letmých obrazů Martinique, se nyní rozrostl natolik, že začala své noční můry považovat za určitý druh zlého znamení, pře­kračujícího běžné vzpomínky - i když vzpomínky tu byly také. Otvíraly se po částech jako temné skrýše: odporné bahno, třídění raněných, zvuk klaxonů, když všechny ka­miony začaly houkat najednou. Jen události, které přímo zapříčinily její ztrátu paměti, zůstávaly stále zahaleny ne­proniknutelnou mlhou. Nebyla si ani jistá, jestli si na ně vůbec chce vzpomenout.</p>

<p>„Podívej se na ty lidi.“ Dan zamířil s vozem do středu městečka, které už dávno nebylo tou pestrou směsicí celt nejrůznějších tvarů a barev jako na Sadu. Tady stá­ly ve vyřízených řadách vojenské, olivově šedé stany, oddělené mezerami tak širokými, aby mezi nimi mohl projet náklaďák. A byly jich tu tisíce. Nad rozlehlým tá­borem se v elektronickém větru bez přestání třepotala projekce americké státní vlajky.</p>

<p>Všude procházeli lidé, na pořádek dohlíželi zaměst­nanci firmy Whetstone, Inc. ve žlutohnědých unifor­mách - miliardářova bezpečnostní služba.</p>

<p>Dan zabočil k velitelství tábora a zastavil právě v okamžiku, kdy dorazil autobus plný studentů místní internátní školy.</p>

<p>„Jsou z PC,“ podotkl, když vyskočil z vozu.</p>

<p>Lanie se dívala, jak děti, od předškoláků až po stu­denty gymnázia, vystupují z autobusu. Vypadaly křeh­ce a vyděšeně.</p>

<p>Studium bylo přehodnoceno, PC-školy představovaly novou koncepci vzdělávání. Hlavní předmět se jmeno­val Osobní kom-počítač vzor 101. Děti se tu učily, jak pomocí komunikátoru ovládat počítačovou sít, jak zís­kat přístup naprosto ke všem informacím, které by kdy mohly potřebovat. Rychlý nárůst počtu audiolinek, na­pojených na komunikátory, učinil psaní a čtení nepo­třebným. Moc osobních komunikátorů byla mocí abso­lutního vědění. Ale co kázeň? Co lidská paměť, učení a vybavování? Lanie se naposled ohlédla přes rameno na hlouček dvaceti bezradných dětí a zamířila za New­combem na velitelství. Studenti z PC měli oslabenou schopnost syntézy, nedokázali reagovat na fyzické po­žadavky a vyrovnat se s emocionálně náročnými situa­cemi. Žili jen svým komunikátorem. Věřili, že jim dává všechno, všechny odpovědi. Problém byl v tom, že ne­znali otázky.</p>

<p>Do stanu a zase ven proudili velitelé jednotlivých bloků, vyřizovali žádosti, přicházeli s dotazy. Crane se chmuřil a vrtěl hlavou, vykládal něco Sumi a bělovlasé­mu Whetstoneovi, oblečenému ve stejné žlutohnědé uniformě, jakou nosili i jeho muži. Stěny čtvercové místnosti o ploše asi třiceti čtverečních stop byly po­kryty televizními obrazovkami. Míhaly se na nich stej­né záběry jako na oblacích venku.</p>

<p>„Ty jsi blb, Parkhurste,“ prohlásil Crane ve chvíli, kdy vešli. Zavrtěl hlavou a přerušil spojení.</p>

<p>„Venku je autobus plný dětí z PC, které budou potře­bovat zvláštní péči,“ hlásila Lanie. Crane se otočil k Sumi.</p>

<p>„Ujmeš se toho?“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Sumi okamžitě zmizela.</p>

<p>„Co nového v E-B testech?“ zeptal se Newcombe. Crane upíral prázdný pohled do země.</p>

<p>„Beze změn,“ odpověděl Whetstone za něho.</p>

<p>Lanie si pomyslela, že Stoney musí na každého udě­lat dojem. Vysoký, rozhodný, s realistickým názorem na život, štíhlý muž s pohlednou, ošlehanou tváří. Ve svých šedesáti letech byl takovou osobností, že přemýš­lela, jaký asi býval, když mu bylo čtyřicet.</p>

<p>„Myslím, že se tu děje něco velice divného,“ dodal.</p>

<p>To nebylo nic nového. Jak dny ubíhaly, Stoney se mračil víc a víc, netajil se svým podezřením a zpochyb­ňoval vše, co mělo nějakou spojitost s vládou a s Liang Int. „Co je to tentokrát?“ zeptala se trochu unaveně.</p>

<p>„Vláda si dává na čas s každou pomocí, kterou nám po­skytuje - a té je zatraceně málo. A nekoupili snad Cranea s jeho předpovědí jen proto, aby svým voličům trochu připepřili volební guláš? Aby roztroubili široko daleko, že zrovna oni jsou ti hodní a nikdo jiný? Myslel jsem, že se to tu bude hemžit politiky a novináři, že Li a jeho smečka sem naženou všechny svoje kandidáty a poskytnou všem těm šaškům možnost pronést nějaký žvanivý předvolební projev. Viděli jste tu snad něco takového? Viděli jste tu třeba jen jednoho jediného kandidáta na volený úřad nebo nějaké velké zvíře od Lianga?“</p>

<p>Lanie zvolna zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Ne, samozřejmě že ne, protože tu něco smrdí, tak je to.“</p>

<p>„Nebudeme si přece ke všem svým problémům při­dávat ještě stihomam,“ mávl rukou Newcombe. „Do dne D pořád ještě zbývá dost času. Možná se něco...“</p>

<p>„Nebolí mě ruka,“ řekl Crane. „Takhle těsně před ze­mětřesením by to v ní mělo škubat.“</p>

<p>Obrazovky zablikaly, prolétly po nich záhadné kliky­háky, původní obraz zmizel a místo něho všude vykvetl prezidentský emblém. Lanie se napojila na K-linku, i když vlastně vůbec nezáleželo na tom, který kanál si vybere.</p>

<p>Všechny obsadil stejný signál.</p>

<p>„...ident Spojených států,“ uslyšela. Prezident Gideon seděl za stolem ve své pracovně, po jeho boku stál Li.</p>

<p>„Občané Ameriky, obracím se dnes na vás, abych na­pravil hrozný omyl. Tato vláda vynaložila nesmírné úsilí a mnoho finančních prostředků, a podařilo se jí od­halit do nebe volající podvod. Lewis Crane je šarlatán. Bez zábran, jen z touhy po slávě, vás přiměl, abyste uvěřili, že celý střed a jih Spojených států se ocitl na pokraji katastrofy. Naštěstí jsme včas zjistili, že tomu tak není, a veřejně prohlašujeme, že zemětřesení, které předpověděl na 30. října, je jen pustá fantazie. Vláda s okamžitou platností zastavila udělování grantů Crane­ově nadaci a ukončila jakoukoli podporu z federálních zdrojů.“</p>

<p>Crane stál před největší obrazovkou jako vrostlý do země a vrtěl hlavou. „Co to jen dělají? Proč?“</p>

<p>„Copak jsi necítil ve vzduchu nějakou všivárnu?“ připomněl mu Stoney. „Já věděl, že se něco chystá.“</p>

<p>Prezident pokračoval. „Máme důkazy o tom, že Cra­neova nadace udržuje kontakty s vůdcem hnutí NOI, Mohammedem Ishmaelem, a to od chvíle, co Ishmael v Craneově přítomnosti vyhlásil islámský stát. My všichni, celý národ, jsme se stali oběťmi spiknutí.“</p>

<p>Objevily se záběry muže kráčejícího po chodníku uprostřed města, paže rozhoupané, všechno z pohledu kamery upevněné na rukávu kabátu. Muž se zastavil u pouličního prodavače a koupil si lahvičku dorphu. Když při placení zvedl ruku, obrazovku vyplnil obličej Daniela Newcomba.</p>

<p>„Co to má sakra znamenat?“ zařval Crane a prudce se otočil k Newcombovi. „Co bude dál?“</p>

<p>„Moje schůzka s Ishmaelem.“ Dan zachovával ne­hybnou tvář, probodával Cranea planoucím pohledem.</p>

<p>„A co ještě?“</p>

<p>Newcombe kývl k obrazovce. V zrychlených zábě­rech mohli všichni sledovat, jak ho kdosi vede dolů po schodech a chodbou do místnosti, která vypadala jako čip-klub. Lanie překvapeně sledovala celou scénu. Srd­ce se jí splašeně rozbušilo, z příchuti nebezpečí se jí zvedal žaludek. Té noci, kdy se Dan tak záhadně vytra­til, tenkrát v noci Masada, šel do Zóny... To už teď by­lo jasné. Zrada. Osobní, a měla podezření, že i profesio­nální. Celá se roztřásla. Dan, napjatý jako struna, před ní uhnul pohledem, dál upřeně zíral na obrazovku. Ma­jitel klubu ho zavedl do cely, odsunutá postel odhalila poklop, z otvoru v podlaze se vynořil Mohammed Ish­mael a objal Newcomba jako milovaného ztraceného syna. Lanie se pokradmu rozhlédla. Všichni strnule sle­dovali záznam - a tvářili se zděšeně.</p>

<p>Newcombe a Ishmael pozorně, se zlovolným výra­zem, hleděli divákům do očí: přímo do objektivu kame­ry, která zřejmě ležela Ishmaelovi na dlani.</p>

<p>„Stoney,“ polkl Crane s šokovaným výrazem ve tvá­ři, „pošli sem prosím tě pár pořádných chlapů ze své ochranky, ať hlídají stan. Nechci, aby nám sem reporté­ři vtrhli dřív, než na ně budeme připraveni. A sežeň rychle Sumiho.“</p>

<p>Whetstone kývl, a než vyšel ze stanu, s uklidňujícím gestem ho krátce poplácal po rameni.</p>

<p>„Podívej, Crane,“ začal Newcombe, „můj výlet do Zóny neměl nic společného ani s Nadací, ani s tebou. Je to osobní. Týká se to pouze mě.“</p>

<p>„A co já?“ ozvala se Lanie. „Je zatraceně jisté, že se mnou to něco společného má. Vím, jak se NOI staví k rasové otázce... co si představují pod pojmem ‘čistá rasa‘.“</p>

<p>Všechny komunikátory začaly pískat, jak se zástupci médií snažili navázat spojení s Cranem a se členy jeho týmu. Zbývalo maximálně několik minut, než se na ně všichni vrhnou.</p>

<p>„Lanie,“ snažil se Dan, „neřekl jsem ti to ze stejného důvodu, proč tys mi neřekla o Vogelmanovi...“</p>

<p>„Prosím!“ Crane pomalu, zhluboka dýchal a snažil se zachovat chladnou hlavu. „Napřed musíme vyřešit nej­naléhavější problém.“ Ukázal na Newcomba. „Přísa­háš, že ta schůzka s Ishmaelem nemá absolutně nic spo­lečného s tvou prací pro Nadaci?“</p>

<p>„Máš mé slovo.“</p>

<p>„Tvoje slovo,“ vyjekla Lanie. Měla pocit, že celý její svět se hroutí v troskách.</p>

<p>„Jak získali ty záběry?“ Crane kývnutím pozdravil Sumi, která se vrátila se Stoneym.</p>

<p>Newcombe rozhodil rukama. „Nemám tušení. Klidně to mohla být náhoda.“</p>

<p>„Kterou někdo rychle nabídl Liang Int.,“ dodala Su­mi. „Stává se to dnes a denně.“</p>

<p>„Opravdu na tom teď záleží?“ zlobil se Stoney.</p>

<p>„Ne,“ souhlasil Crane. Sledoval pohledem urostlé muže z bezpečnostní služby, kteří zaujali svá místa před vchodem do stanu. „Pokud už žádná další podobná překvapení nebudou.“</p>

<p>„Navštívil jsem bratra Ishmaela a hovořil jsem s ním v osobní záležitosti,“ tvrdil Newcombe. „Občas spolu mluvíme a žádáme jeden druhého o radu.“</p>

<p>„’Poradil‘ ti taky, abys ilegálně zveřejnil svoje vý­zkumy?“ Lanie byla bez sebe zuřivostí.</p>

<p>„Teď ne.“ Crane přistoupil blíž. „<emphasis>Přísaháš</emphasis>, že nevíš nic o tom, že by Gideon chtěl celý program zrušit?“</p>

<p>„Samozřejmě že ne!“ prohlásil Newcombe rozhodně. „Mám co ztratit, přesně jako ty!“</p>

<p>„<emphasis>Předtím jsi říkal něco jiného</emphasis>, pomyslela si Lanie.</p>

<p>„<emphasis>Svůj</emphasis> program jsi zachránil,“ namítl Stoney.</p>

<p>Newcombe se rozzuřeně otočil. „Co má tohle...“</p>

<p>„Ne,“ zarazil ho Crane. „To byla rána pod pás, Sto­ney. Nechtěl bych... nemám v úmyslu zpochybňovat Danovu čestnost. Teď musíme udělat jedno: zjistit, co se děje, a jak tomu můžeme čelit.“</p>

<p>Newcombe se žalostně uchechtl. „Děje se to, že nás právě potopili. Zásah od kormidla až po příď, kapitá­ne.“ Výsměšně zasalutoval a oslovil Sumi. „A co vy? Jak to, že jste si nevšiml, co se chystá?“</p>

<p>Sumi vypadala překvapeně. „Když jsme uzavřeli do­hodu s panem Li, dostal jsem na starost práci přímo na místě. Co jsem tady, nejsem ve spojení s nikým ve Washingtonu.“</p>

<p>„Měli bychom přestat obviňovat jeden druhého,“ roz­hodl Crane. Lanie sebou trhla, když zvenčí dolehl do stanu hukot povykujícího davu. „Pořád ještě je tu naše prognóza.“</p>

<p>„Nebolí tě ruka,“ připomněl mu Newcombe.</p>

<p>„Pane!“ Zpoza stanového plátna se ozval znepokoje­ný hlas. Jeden ze strážných strčil hlavu dovnitř. „Začíná tu bejt trochu horko.“</p>

<p>„Řekněte jim, že za chvíli učiníme prohlášení.“ Strážný pohlédl na Whetstonea, který přikývl.</p>

<p>„Údaje o pnutí nelžou.“ Crane vrtěl hlavou. „Ostatní data taky nelžou. Tohle nedává smysl.“</p>

<p>„A co Ellsworth-Berozovy testy? Možná jsme všich­ni hlupáci.“</p>

<p>„Ne, doktore. Nejsme hlupáci. Má někdo nějaký návrh?“</p>

<p>Všichni na něho mlčky hleděli.</p>

<p>„Crane,“ odkašlal si nakonec Whetstone, „chceš dál stát za svou předpovědí?“</p>

<p>„Nebolí mě ruka.“ Crane se slabě pousmál. „Ta mi nelže. Ale víš, vlastně na tom nezáleží. Jsme s tím spo­jeni, ať tak nebo tak. Nemáme na vybranou, můžeme jen pokračovat. Plnou parou vpřed. Nevšimli jste si, že teď jsme na tahu my? Jakmile něco vyhlásí z nejvyšších míst, nedá se to odvolal.“ Zamířil k východu ze stanu.</p>

<p>„Kam jdeš?“ lekla se Lanie.</p>

<p>Zarazil se, trhanými, mechanickými pohyby se k ní otočil. „Jdu ven, přesvědčit ty lidi a novináře, aby igno­rovali to, co právě vyslechli, a místo toho věřili mně.“</p>

<p>„Chceš všechno popřít?“ zeptal se Newcombe.</p>

<p>„To je snadné.“ Crane si s nevelkým úspěchem uhla­zoval rozježené vlasy. „Nic o tom nevím. Vy všichni zůstaňte tady a nevystrkujte nos. Já jsem shrábl slávu, tak teď je na čase postavit se kulometné palbě.“ Pohlédl na Newcomba. „Budu tě chránit, jak jen to půjde.“</p>

<p>„Nestojím o žádné laskavosti,“ odsekl Newcombe.</p>

<p>Crane přimhouřil oči, vybral si z police vedle vchodu klobouk se širokým okrajem a vykročil do zářivého rá­na v Tennessee. Lanie se rozhlédla; Crane se objevil na všech obrazovkách, snímaný z pohledu davu shromáž­děného venku.</p>

<p>Na prašné cestě před velitelstvím tábora se sešly stovky lidí, většina z nich s kamerami. Crane se zastavil těsně před stanem, Whetstoneovi lidé okolo něho utvo­řili kordon a odstrkovali nejbližší přihlížející.</p>

<p>„Chtěl bych vám něco říct.“ Zvedl ruku a zjednával si ticho. Když nespokojený hukot a výkřiky neutichaly, propojil svůj komunikátor se systémem pouličních re­produktorů.</p>

<p>Lanie se otočila a probodávala Dana pohledem. „Už tě neznám.“</p>

<p>„Možná jsi mě nikdy neznala,“ řekl s očima upřený­ma na obrazovku. „Je mi jasné, jak tohle všechno vypa­dá. Chci ti jen říct, že mě to mrzí. Mám tě rád. Udělal jsem, co jsem musel.“</p>

<p>„Přátelé!“ Craneův hlas se dunivě rozléhal. „Bez ohledu na to, co jste snad před chvíli viděli a slyšeli, Craneova nadace dál trvá na své předpovědi. My, kdo jsme tady, mezi vámi, nemáme tušení, o čem to pan prezident mluvil. Ale o jiné věci mám jistou představu - o zemětřesení. A tady k jednomu dojde.“</p>

<p>Lanie nahněvaně sešpulila rty. „Zničit mou práci tím, že se spojíš se šílencem, který by mě nejraději viděl mrtvou. To je to, co jsi <emphasis>m</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sel</emphasis> udělat?“</p>

<p>„<emphasis>Tvoji</emphasis> práci?“</p>

<p>„Dobré ráno, Dany! Překvapení! Probuď se! Ten gló­bus je zase <emphasis>m</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>je</emphasis> dítě, <emphasis>moje</emphasis> seismická ekologie. A hádej co, myslím; že by mohl být ještě důležitější, než tvoje práce.“</p>

<p>„Ten glóbus,“ prohlásil s očividným odporem, „je jen hmatatelný projev Craneova šílenství. Je to ne­smysl.“</p>

<p>Uhodila ho takovou silou, až ji zabrněla ruka. „Táhni k čertu!“ Prudce se k němu otočila zády.</p>

<p>Venku lidé zasypávali Cranea otázkami týkajícími se hnutí Národy islámu.</p>

<p>„NOI nemá v žádném případě nic společného s naši­mi seismickými výzkumy. Doktora Newcomba pojí s Mohammedem Ishmaelem dlouholeté přátelství a má proto plné právo ve svém volném čase ho navštívit.“</p>

<p>Křik sílil, Crane se stále pokoušel udržet pořádek.</p>

<p>Newcombe zlobně zavrčel. „Nepotřebuju, aby mě hájil.“</p>

<p>„Ne...“ začal Whetstone, ale Newcombe už byl venku.</p>

<p>„Jsem svobodný člověk,“ prohlásil hrdě tváří v tvář davu. Oči mu plály utajeným ohněm, jako jedinému lvu ve světě plném hyen. „Ano, navštívil jsem bratra Ish­maela. Můžu sakra mluvit s kým se mi zachce!“</p>

<p>„Mluvil jste s ním o jeho požadavku islámského stá­tu?“ zavolal kdosi z publika.</p>

<p>„Ano, vlastně ano.“</p>

<p>Lidé na něho křičeli, pokoušeli se ho umlčet. Lanie viděla, jak se jeho pýcha mění v hněv a obávala se, co z toho vzejde.</p>

<p>Také Crane si povšiml, že se vynořil skutečný pro­blém, a protlačil se zpátky do středu jeviště. „Pokud je to všechno...“</p>

<p>„Podporujete nucené odtržení jižních států, které by se měly stát vlastí Afričanů?“ Hlas z nitra davu zazněl jasně jako hlas zvonu.</p>

<p>Lanie se zhluboka nadechla a zadržela dech. Danova odpověď ji donutí k rozhodnutí.</p>

<p>„Po mnoho let,“ prohlásil Newcombe, „jsme drželi osm procent obyvatel v izolaci v ghettech. Provinili se něčím? Ne. Zasluhují si stejnou svobodu a stejná práva, jaká mnozí Američané považují za samozřejmá? Ano.“</p>

<p>„Ale co nucené vystěhování?“</p>

<p>„Bratr Ishmael nemá v úmyslu někoho vyhánět. Chce jen založit islámský stát, kde by měla převahu moud­rost Alláhova a koránu. Lidé, kteří žijí na islámském území, budou mít možnost svobodné volby.“</p>

<p>Crane znaveně zamířil zpátky do stanu, Sumi přibě­hla blíž a začala ho utěšovat. Lanie poslouchala, jak Dan řeční, jak opakuje propagandistická tvrzení po vzoru NOI, a měla pocit, jako by ji někdo zaháněl na samý okraj propasti. Čekala dlouho, než sama sobě do­volila, aby ho začala milovat. A co jiného teď z té lásky zbývalo než bolest?</p>

<p>„Jste členem NOI?“ vykřikl někdo z Whetstoneova týmu. Příslušníci bezpečnostní služby se pomalu obra­celi a přidávali se k davu.</p>

<p>„Toto zásadní rozhodnutí právě zvažuji,“ odpovídal Newcombe. „V této chvíli jsem občanem celého světa. Jen říkám nahlas to, co si myslím, a budu to dělat i na­dále.“</p>

<p>Chladná ruka sevřela Lanie hrdlo. Jak Dan pokračo­val v hlásání svaté pravdy a moudrosti bratra Ishmaela. ona se uzavírala do sebe. Segregace... zahalené ženy... obhajoba násilí. Opravdu by se mohl Dan Newcombe ­muž, kterého milovala a se kterým žila - spojit s hnu­tím, které propaguje takové věci? Strašně se bála, že odpověď bude znít ano. Omráčená úžasem a bolestí za­tínala zuby a držela se křečovitě zpříma. Sotva dokáza­la snést... Crane! Musí se starat o Cranea.</p>

<p>V okamžiku, kdy si Crane uvědomil, že s každým dalším Newcombovým slovem Nadace ztrácí víc a víc příznivců, vylovil pečlivě uloženou láhev bourbonu a začal se cílevědomě propracovávat ke dnu. Kamera­mani vkládali mezi záběry projevu doktora Newcomba obrazy lidí opouštějících stanové městečko. Odcházeli pěšky, odjížděli v autech, a cestou ničili na co přišli. Ve chvíli, kdy Dan domluvil, skončila už většina Craneo­vých snů o záchraně životů, o společné záchranné akci na místě zemětřesení, rozmetána v prachu, nebo je ně­kdo ukradl. Červený stan zůstal stát uprostřed zkázy a smetiště. Dva dny před očekávaným dnem D bylo všechno pryč...</p>

<p>Lanie se zastavila vedle Cranea. Po tváři mu stékaly slzy, v ohbí chromé paže choval nedopitou láhev. Když se dotkla jeho ramene, trhl sebou, jako by ho probudila z hrůzného snu. Doširoka otevřel oči.</p>

<p>„Nikdy jsem nechtěl nic jiného než pomáhat lidem.“ Promluvil nesmírně tichým, staženým hlasem.</p>

<p>Objala ho. „Asi bychom odtud měli vypadnout.“</p>

<p>„Ne. Já ne. Vy. Sežeň Burta a řekni mu, aby všechno zabalil a co nejrychleji se s celým týmem vrátil do Na­dace.“</p>

<p>„Co chceš dělat ty?“</p>

<p>„Zůstanu tady. Dokončím svou práci. Pořád je tu ješ­tě zemětřesení, před kterým je potřeba lidi varovat. Vlá­da sice rozhodla, že se žádné zemětřesení nekoná, ale to ještě neznamená, že opravdu nebude.“</p>

<p>Dlouho se dívali jeden na druhého. „Crane, já nemů­žu... Nenechám tě tu samotného. Zůstanu s tebou...“</p>

<p>„Ne. Ty musíš odjet. Co nejrychleji všechny sežeň. Dělej na glóbusu. Pořádně se do toho opři. Uděláme v Nadaci co nejvíc, co jen půjde, než nám dojdou pení­ze.“</p>

<p>„Nestane se ti nic? Budeš v pořádku?“</p>

<p>„Nikdy jsem nebyl v pořádku.“ Napil se přímo z láh­ve. „Jdi už. Vypadni odtud. Nemám zájem, aby mí lidé skončili ve vězení v Tennessee.“</p>

<p>„Ve vězení?!“</p>

<p>„Jsem šarlatán, pamatuješ? Dopustil jsem se podvo­du. Obvinění a zatykače už jsou za dveřmi, ať už to se zemětřesením dopadne jak chce. Až k němu dojde, bu­du nejspíš v base.“ Přísně na ni pohlédl. „Spoléhám na tebe... <emphasis>na tebe</emphasis>, Lanie. Ten glóbus je všechno. Jen ty ho můžeš dokončit.“</p>

<p>Měla v očích slzy. Nakonec přikývla a Crane ji od­měnil jedním ze svých širokých, upřímných úsměvů, o to krásnějším, protože byl tak vzácný. „Hodná hol­ka,“ poplácal ji po rameni. Pohlédl stranou, oči upřené kamsi ke vzdálenému horizontu, který nikdo jiný ne­mohl spatřit.</p>

<p>Lanie ucouvla, náhle se jí zmocnila nečekaná touha Cranea obejmout, přitisknout k sobě a chlácholit ho, slibovat, že všechno bude zase dobré. Ale to by byly jen plané sliby, jen lži. Možná, že už nikdy nic nebude dobré. Crane. Byl tak sám. Sám a zlomený zradou, kte­rá vzešla z neznáma, sražený na kolena zrádci, z nichž někteří zůstávali stále ukrytí v temných stínech. Otřásla se. Jediná pozitivní věc, kterou mohla udělat, byla spl­nit jeho přání. Narazila si na hlavu klobouk a se sou­středěným, cílevědomým výrazem rázně vykročila ze stanu.</p>

<p>Dan stál osamělý uprostřed silnice, okolo něho prou­dili lidé, prchali z tábora stejně rychle, jako se předtím hnali dovnitř. O pár desítek metrů dál pobořené stany hořely vysokým plamenem. Lanie vkročila do lidské řeky a prodírala se k Danovi. Když se k němu dostala, brada jí klesla úžasem.</p>

<p>„Ty pláčeš,“ vydechla.</p>

<p>„Bylo to tak nádherné! Říkal jsem, co si myslím, beze strachu a výčitek, poprvé v životě. Je to nádherný pocit, Lanie, vážně - nádherný a svobodný.“</p>

<p>Rozhlédla se po vší té zkáze kolem, viděla trosky a plameny, které hrozily, že se vymknou kontrole. Whetstoneovi lidé se pokoušeli oheň uhasit.</p>

<p>„Osvobodilo nás to všechny.“ Pochybovala, že by Dan zachytil ironii skrytou v jejím hlase. „Přidáš se k nim, viď?“</p>

<p>Jen pokrčil rameny. „Chtěl bych, abychom teď strávi­li hodně času spolu. Všechno je ještě otevřené. Mohu ti slíbit, že od této chvíle už nebudou žádná tajemství.“ Objal ji kolem ramen. Vymkla se mu.</p>

<p>„Ne, Dane.“ Ustoupila o několik kroků. „Já nemůžu. Prostě nemůžu...“</p>

<p>„Ale já tě mám rád.“</p>

<p>„Ať už se vrátíš do Nadace nebo ne, já se přestěhuji do vlastní chaty.“</p>

<p>„Ale Lanie, to...“</p>

<p>Otočila se a mířila pryč. Volal ji jménem. Neohlédla se. Šla dál, procházela mezi pozůstatky stanů a vybave­ní. Městečko bylo v troskách. Craneova pověst byla v troskách. Nadace se možná zhroutí za pár týdnů, nej­později za měsíc nebo dva. Všechno to krásné, co si vy­snila pro sebe a Dana doma a pro sebe a Cranea v práci, bylo pryč, v troskách.</p>

<p>Najednou už neviděla zkázu kolem sebe. Viděla jen Cranea, tak, jak ho opustila, v prázdném stanu, zaboře­ného do křesla, jak do sebe leje bourbon přímo z láhve. Polední slunce jasně zářilo, ale pro Lanie Kingovou a Lewise Cranea se průzračný den změnil v černočernou temnotu.</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Kniha druhá</strong></p><empty-line /><p><strong>Kapitola desátá</strong></p>

<p><strong>PROPADLÝ ZLOM</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>6</strong><strong>. </strong><strong>listopadu 20</strong><strong>24, 20:47 hod.</strong></p>

<p>„Tak co vy na to, doktore?“ Burt Hill vedl helikoptéru tmou podél příkré stěny Mendenhallu, vzhůru k plani­ně, na které stály budovy Nadace. „Přesně jak jste to tu nechal.“</p>

<p>„To je nejkrásnější pohled za poslední dva týdny.“ Crane se opájel výhledem na skalní štít, na hladkou ko­puli mešity. Zářící rubínové paprsky laserů ho vítaly zpátky z výletu do pekla okolního světa. Úterní večer, noc voleb. Tato noc měla završit jeho triumf. Místo to­ho se musel do Los Angeles připlížit v přestrojení, aby ho neobjevili novináři a nezahájili hon. Sotva helikop­téra opustila město a dostala se nad neobydlené oblasti, ze všeho nejdřív shodil masku a vydechl úlevou.</p>

<p>Posunul se na sedadle a pohlédl na Burta. Jeho rumě­nou tvář proteploval karmínový přísvit, který ozařoval ce­lé okolí Nadace. „Kolik jich odešlo?“ hlesl bezvýrazně.</p>

<p>„Jen pár. Všichni ostatní se držej. Krmili vás pořád­ně, v tom kriminále v Tennessee?“</p>

<p>Jen mávl rukou. Místní policie ho vsadila do vězení v Memphisu hned časně ráno 31. října, když se před­chozího dne žádné zemětřesení nedostavilo. O dva dny později ho převezli do věznice v Shelby a tam ho drželi bez možnosti složit kauci, obvinili ho z rozsáhlého pod­vodu a nezodpovědného ohrožení milionů lidí. Jen dě­koval bohu, že se do věci nevložila FPF. Odseděl si pár dní a dnes ráno, v den voleb, byla všechna obvinění ja­ko zázrakem stažena. Očividně už dost posloužil zá­jmům pana Li a mohl být propuštěn na svobodu.</p>

<p>„Jste kost a kůže, doktore. Však já už se postarám, abyste do sebe ještě dneska dostal něco teplýho. A tím nemyslím rum. Pořádný jídlo.“</p>

<p>Jídlo ve vězení? Crane si nevzpomínal, že by byl je­dl... nebo nejedl. „Ve vězení jsem přemýšlel, Burte. Líp to utíkalo.“</p>

<p>Helikoptéra přeletěla nad planinou, vzepřela se proti nárazům bočního větru a začala se snášet dolů k mešitě. „Je tu Sumi?“</p>

<p>„Od tý doby, co to všechno vybouchlo, ho nikdo ne­viděl.“ Hill vrhl po Craneovi starostlivý pohled. „Říká se, že získal pěkný pohodlný místečko na úřadě Národ­ní vědecký akademie. Podle mě je to jidášskej groš, půjčka za oplátku.“</p>

<p>„Dopřej mu alespoň tolik důvěry, že o tom budeš po­chybovat.“ Helikoptéra plavně dosedla asi deset metrů od hlavního vchodu. „Sumi je dobrý přítel, vždycky byl.“</p>

<p>Hill jen pohrdavě odfrkl.</p>

<p>Crane nenáviděl pomyšlení, že by se někdo z lidí, kteří mu byli tak blízko, mohl stát zrádcem, ale doba strávená ve vězení mu poskytla dostatek času k přemýš­lení. Dokázal si spočítat dvě a dvě. Cesty, po nichž se toulaly jeho myšlenky, byly trnité... a na konci čekala podlost a pustota.</p>

<p>„Newcombe je ještě tady?“ Vyskočil z helikoptéry a svižně vykročil.</p>

<p>„Pokud vím.“ Hill ho doběhl. „Čekal jsem, kdy se na to zeptáte.“</p>

<p>Crane ťukl do komunikátoru. Linka T, stálé spojení. „Kdepak jsi, Dany?“</p>

<p>„Crane?“ ozvala se užaslá odpověď. „Pustili tě? Jsi z toho venku?“</p>

<p>„Chtěli mě dostat, ale ještě nejsem venku ze hry. Kde se schováváte, lidi?“</p>

<p>„Jsme v přednáškovém sále, díváme se na výsledky voleb.“</p>

<p>„Vida, a já ještě nevolil. Řekl bych, že se k vám při­dám.“ Přerušil spojení a vkročil do hlavní budovy. Dech se mu zatajil při pohledu na glóbus. Bože, je to fajn být zase doma. Když ho zatkli, první den nebo dva uvažoval o sebevraždě, ale Nadace a všechna nedokon­čená práce, kterou tam zanechal, ho přitáhly zpátky. Ještě nebyl na kolenou. Navzdory panu Li. Navzdory ostatním, kteří zradili jeho i celou věc. Musel toho ještě tolik udělat, a zatím sotva začal. Možná bude chudý, možná opovrhovaný, ale pořád ještě má své vědomosti a ty skvělé, skvělé údaje, které získal. Kromě toho, smrt nebyla východisko. Ukončila by bolest, která se stala jeho dědictvím a jediným pramenem vědomí. Bolesti se může zbavit jen tehdy, když ji pozná v celé její síle.</p>

<p>Ztratil všechno, prošel peklem, a pořád nebyl na ko­lenou. Teď už věděl, že ho nic nedokáže zastavit nebo odradit. Z toho vědomí čerpal sílu.</p>

<p>Proběhl laboratořemi a v poklusu vrazil do přednáš­kové místnosti, podobné divadelnímu sálu. Na padesát lidí k němu obrátilo hlavu; stovka očí ho pozorně sledo­vala. Bud je získá, nebo ztratí, tady a teď.</p>

<p>S úsměvem všem zamával a spěchal uličkou k pódiu. Na velkoplošné obrazovce za ním svítila koláž obrazů z dvaceti různých zdrojů, stále vířící a plná proměn, stá­le plně věnovaná volbám.</p>

<p>Na spodním okraji obrazovky blikal nápis „Neváhej­te a volte!“ Crane se pomocí komunikátoru přihlásil do sítě a vložil svůj voličský kód. Potvrdil vstup, stiskl je­diné tlačítko a odeslal svůj hlas.</p>

<p>„Rovnou do kapsy Yo-Yu!“ oznámil hlasitě publiku, a v odpověď se sálem rozletěly střepinky smíchu. Crane podle ubíhajících čísel viděl, že v celostátních volbách vyhrál závod o hlasy občanů koncern Liang. Yo-Yu však kupodivu prorazil ve volbách místních. Analytici v televizních šotech tento překvapivý úspěch snižovali a připisovali pouhé náhodě.</p>

<p>Zvedl ruku vysoko nad hlavu a zahrozil zaťatou pěstí. „Porvu se s každým, kdo by měl odvahu přijít sem a říct mi do očí, že jsme odepsaní.“ Rozhlédl se kolem. „Po­řád jsem naživu, takže jsem ještě neskončil. Všichni tu ještě sedíte. Jestli toho máte dost, vypadněte. Už vás nechci vidět.“</p>

<p>Čekal. Nikdo se nezvedl. „Máme tuhle možnost: když zrušíme všechny pobočky a usadíme se tady, do­kážu Nadaci udržet takových deset dvanáct měsíců a budete dostávat plný plat. Tak získáme rok na to, aby­chom se zase prosadili a vydobyli si uznání. Než vláda zarazila stavidla, získali jsme značné množství infor­mací a dat. Teď je můžeme dobře využít.</p>

<p>Budeme se zabývat dvěma úkoly: chci uvést do pro­vozu glóbus a současně nasbírat kompletní údaje o tek­tonice jižní Kalifornie. Z toho důvodu přesouvám veš­kerý personál v terénu do center v Kalifornii.“</p>

<p>Zamířil ke schůdkům na konci pódia. „Jestli pořád ještě děláte pro mě, tak do toho. Neseďte tu jen tak zbůhdarma.“ Ukázal palcem za sebe na obrazovku. „Vypněte někdo ten zatracený nesmysl.“</p>

<p>Než sešel s pódia dolů, sál se téměř úplně vyprázdnil. Lanie zůstala sedět v první řadě, usmívala se na něj, dů­věra v jejích očích byla stále silná. Newcombe se blížil ze střední části hlediště. Zajímavé, pomyslil si Crane. Zajímavé, že ti dva neseděli vedle sebe.</p>

<p>Lanie mu vyšla naproti a krátce ho sevřela v náručí. „Vítej zpátky.“</p>

<p>„Oceňuji, cos všechno udělala, abys mě dostala z vě­zení. Prý jsi byla pěkně umíněná.“</p>

<p>„Jen doufám, že to nebylo moc strašné... pro tebe.“</p>

<p>Usmál se. „V městské věznici jsem měl za spoluvěz­ně pár sympatických chlápků. Naučili mě, jak vyrobit dýku ze lžíce.“</p>

<p>„Myslel jsem, že zahodí klíč od tvé cely.“ Newcom­be přistoupil blíž a podával Craneovi ruku.</p>

<p>Crane jí pevně potřásl. „Hned první den, co jsem tam byl, jsem udělal strukturní analýzu budovy. Druhý den jsem prostřednictvím právníka, kterého mi sehnala La­nie, vydal posudek v tom smyslu, že budova není bez­pečná a měla by se strhnout. Ten právník to poslal všem státním agenturám v Tennessee a všem soukromým stanicím, které kdy vlastnily oprávnění. Pak podal žalobu v zastoupení všech vězňů. Třetí den už by se mě poldové byli rádi zbavili. Můžeme si my tři spolu na chvíli někam sednout? Rád bych si promluvil o všem, co se stalo.“</p>

<p>Oba přikývli. Crane si všiml, že Lanie obezřetně udržuje mezi sebou a Newcombem zdrženlivý odstup. Zamířili do sálu s glóbusem. Cestou se k nim přidal Burt Hill s kuřecím sendvičem pro Cranea.</p>

<p>„Pojď s námi,“ požádal ho Crane, sotva spolkl sousto, které mu Hill doslova nacpal do úst.</p>

<p>„Jak dlouho už jste v noci pořádně nespal?“</p>

<p>„Dneska to doženu,“ uklidňoval ho Crane. Ukusoval sendvič a uvažoval, co se asi přihodilo mezi Danem a Lanie.</p>

<p>„Něco pro tebe mám,“ vzpomněl si Newcombe. Vytáhl obálku zastrčenou za pevně utaženým opaskem a podal ji Craneovi.</p>

<p>Ten ji otevřel a vysypal na dlaň šek adresovaný Nadaci, vypsaný na vrub konta Liang Int. v Pekingské bance. Půl milionu dolarů.</p>

<p>„To je honorář za S-ekologii,“ vysvětlil Dan. „Je vypsaný pro Nadaci, jak jsem slíbil.“</p>

<p>„A bude se nám hodit,“ konstatoval Crane. Podal šek Hillovi, který si ekvilibristicky přehodil sendvič do druhé ruky a uložil poukázku do kapsy kombinézy. „Jsem rád... a překvapený, žes neodešel. Určitě jsi dostal pár dobrých nabídek.“</p>

<p>„Ano... několik. Tady je to pořád nejlepší.“</p>

<p>„Můj bývalý se ti pokouší říct,“ přidala se Lanie, „že po svém řečnickém projevu na téma NOI je stejně málo vážený jako celá Nadace.“</p>

<p>Crane pohlédl na Newcomba. „Chci, abys věděl, že ti nedávám vinu za nic z toho, co se stalo.“</p>

<p>„Nehodlám se nechat umlčet.“</p>

<p>„To je v pořádku. Jenom mě do toho netahej.“</p>

<p>„Domluveno.“</p>

<p>„Takže takhle?“ podivila se Lanie. „Všechno je v troskách a vy dva prostě půjdete dál?“</p>

<p>„Politika je jako nestálý vítr,“ prohlásil Crane. „Ne­skutečná, nehmatatelná. Pamatuji časy před panem Li, a pamatuji časy ještě před tím. Pořád jsem tady. Většina z nich dávno zmizela. A co se týče Dana, je to čestný muž.“</p>

<p>Hill mu strčil do úst další kus neslaného nemastného sendviče. Crane se usadil na křesle operátora před pa­měťovými jednotkami. Také Lanie a Newcombe si při­táhli židle do těsného kroužku.</p>

<p>Crane s námahou polkl a mávnutím ruky odmítl další sousto. „Tak mluvte. Co se... přesně stalo?“</p>

<p>„Dál vysílali záznam mého setkání s bratrem Ishmae­lem. Liang a vládní činitelé se rozhodli pro útok proti NOI, otevřeně se zmiňovali o nějakém blíže neurčeném spiknutí, které my dva prý připravujeme, dělali to tak, aby každý zúčastněný vypadal, že má něco na svědomí.“</p>

<p>„No... to byl tedy podraz. Ale ta obvinění z podvodu, namířená proti nám, stála a padala s tím, jestli opravdu <emphasis>jsme</emphasis> podvodníci, jestli v určeném termínu skutečně k žádnému zemětřesení nedojde. Proč by riskovali něco takového?“</p>

<p>„Nic neriskovali,“ prohlásil Burt. „Když prezident četl to prohlášení, tak <emphasis>věděl</emphasis>, že žádný zatracený ze­mětřesení nebude. Byl si až moc jistej.“</p>

<p>„Tak kde jsme udělali chybu a jak to, že oni o tom věděli?“</p>

<p>Newcombe se natáhl pro Craneův sendvič, ale Hill ucukl. „Možná vládu přesvědčili jiní tektonici a geolo­gové, kteří tam naklusali a prohlásili, že jsme blázni.“</p>

<p>„A já vám říkám, že Gideon si byl nabeton jistej.“</p>

<p>„A co z toho plyne?“ položil Crane řečnickou otázku.</p>

<p>Lanie tiše naslouchala, ale poznal na ní, že chce něco říct. Konečně promluvila.</p>

<p>„Chvilku se nad tím zamyslete. Vrtá mi to hlavou už od toho dne, co se to stalo. Jediná věc, podle které jsme skutečně sestavili předpověď, byly údaje o pnutí namě­řené dole v propadlém zlomu. Všechno ostatní samo­zřejmě ukazovalo na potenciální zemětřesení, jako uka­zuje dosud. Ale čísla pnutí do toho nezapadají.“</p>

<p>„Selhalo vybavení?“ navrhl Crane.</p>

<p>„Ne.“ Hill vrtěl hlavou. „Přede dvěma dny jsme hrot testovali v tlakové komoře v Nadaci. Ukazuje správně.“</p>

<p>„Takže to můžeme vynechat.“ Crane zamračeně uva­žoval dál. „Údaje z Reelfootu jsme odesílali přímo do počítačů Nadace.“</p>

<p>Newcombe si významně poklepal na zápěstí. „Ne tak docela. Natáhli jsme všechno do mého komunikátoru a odtud do počítače v dodávce. Když jsme měli pohro­madě všechny testy ze všech sond, odeslal jsem celý balík najednou, z dodávky do počítačů Nadace.“</p>

<p>„Dva přenosy,“ zachmuřil se Crane. „Možná jsme při vysílání přehlédli nějakou závadu. Kontrolujete obvy­kle údaje tak, jak přicházejí?“</p>

<p>„Pokud není ve hře lidský faktor, tak ne,“ zavrtěla hlavou Lanie. „Při transferu mezi dvěma počítači po­rovnáváme jen velikost souborů.“</p>

<p>Crane se mračil. „Máš ty soubory pořád ještě v ko­munikátoru?“</p>

<p>Newcombe přitakal.</p>

<p>„Tak se na to podíváme,“ rozhodl a natáhl ruku. „Srovnáme tvoje záznamy se soubory Nadace. Jestli jsou stejné, můžeme pnutí definitivně vynechat.“</p>

<p>Newcombe sundal ze zápěstí tři palce široký nára­mek komunikátoru a hodil ho Craneovi. Ten po něm hmátl ochrnutou rukou. Náramek padl na podlahu a La­nie ho zvedla.</p>

<p>„Jaký je název souboru?“ zeptala se, zatímco připojo­vala interface k jednomu ze svých computerů, ovládají­cích glóbus.</p>

<p>„Reelfoot.“</p>

<p>Vypsala jméno a příkaz. Soubor se okamžitě objevil na obrazovce. Vyhledala v adresáři Nadace stejný soubor.</p>

<p>„Pusť je vedle sebe,“ požádal ji Crane. Poodjeli s Newcombem v židlích, aby mohli obrazovku sledovat z lepšího úhlu.</p>

<p>Dva sloupce čísel ubíhaly vzhůru bok po boku; tažná síla, pevnost v tahu, údaje o hustotě, typ horniny, koefi­cient roztažnosti. Byl to dlouhý seznam, odlišný pro každý druh horniny, se kterým hrot přišel do styku. Po­slední číslo na každém řádku bylo PSI - libry na čtve­reční palec. To byla hodnota pnutí, která přesně udáva­la, jaký tah působí na danou horninu.</p>

<p>„No,“ konstatoval Crane, „zdá se, že je všechno - ­hopla! Copak je tohle? Vytáhni z těch souborů jenom čísla pnutí!“</p>

<p>Všechno zmizelo, zůstaly jen dva řádky čísel. „Vidíte něco?“</p>

<p>„Na třetím desetinném místě. Každé číslo v počítači Na­dace je o jedničku vyšší než číslo z mého komunikátoru.“</p>

<p>„Máš pravdu.“ Lanie vzrušením poposedávala. „Není divu, že díky vyšším údajům o pnutí jsme došli k chyb­ným závěrům. Jak se to jen mohlo stát?“</p>

<p>„Jsou jen dvě možnosti,“ prohlásil pevně Hill. „Buď je chyba v těch vašich mašinkách, nebo někdo ty čísla schválně změnil - a dám krk na to, že neexistuje závada, která by tak krásně selektivně ovlivnila celý série dat.“</p>

<p>„Mimo mě se k nim nikdo nemohl dostat,“ mínil Newcombe. „Všechno jsem to odesílal sám.“</p>

<p>„Jo,“ souhlasil Hill. „To bylo zrovna tak v době, kdy jste si dával dohromady tu svou přednášku, že jo, doktore?“</p>

<p>„Ano, to bylo.“ Newcombe začínal mít vztek. „Připa­dá ti taková časová shoda nějak zvlášť významná?“</p>

<p>„Když se ptáte, tak vám to řeknu.“ Hill odložil sendvič na konzoli, a když se Lanie nesouhlasně zamračila, přesu­nul ho na podlahu. „Žárlíte na doktora Cranea. Svou vlastní práci jste zachránil, ještě než šlo všechno ostatní k čertu. Měl jste na starosti čísla, který se vypařily.“</p>

<p>„Tak dost,“ nařídil Crane. „Doktor Newcombe mi ře­kl, že s údaji nemanipuloval, a tím to končí!“</p>

<p>„Mohl by přenos někdo zachytit dřív, než ho přijaly moje počítače?“ napadlo Lanie.</p>

<p>„Ano,“ připustil Crane. „Ale musel by to být někdo, kdo se nejen do detailu vyzná v celém našem systému, ale zná také bezpečnostní přístupové kódy.“</p>

<p>„Někdo zevnitř,“ hlesla Lanie.</p>

<p>„Byl to Sumi,“ prohlásil Hill a plácl se po stehnech. „Musel to být Sumi.“</p>

<p>„Ještě před chviličkou to musel být Dan,“ mírnil ho Crane. „O hada na prsou se můžeme starat později. Teď bych rád něco zkusil. Doktorko Kingová, byla byste tak laskavá a vložila do souborů Reelfoot správná čísla pnutí?“</p>

<p>„Proboha.“ Newcombe klesl zpátky do židle. „To znamená, že jsme nakonec měli možná přece jen prav­du. Jen jsme se trochu předešli v čase.“</p>

<p>„Jenže tentokrát, když je varujeme, nikdo nás nebude poslouchat.“</p>

<p>„Mám to.“ Lanie se k nim obrátila i s židlí a kývla směrem ke glóbu. „Všechna data jsou tam. Připraveni?“</p>

<p>„Spusť to,“ vybídl ji Crane.</p>

<p>„Vezmi to od toho dne a od té hodiny, kdy jsme ode­čítali údaje. Jestli narazíme na zemětřesení, zpomal do reálného času.“</p>

<p>„Jedeme.“ Oči všech se upřely na obrovitý glóbus. Krátký záblesk světla ho probudil k životu. Chvíli se nic nedělo, pak z hlubin simulované Země vyvřelo tem­né zaburácení, a Lanie upravila rychlost přehrávání na reálný čas.</p>

<p>Crane sledoval, jak na Reelfootu začíná prosvítat ru­dá linka, přesně jak předpokládali - zemětřesení se zro­dilo v hypocentru v hloubce třiceti mil a šířilo se vzhů­ru a do stran.</p>

<p>Do sebemenších podrobností se před nimi rozvíjela ukázka síly tak zničující, že předčila všechny hrůzy, ja­ké dokáže vytvořit lidská fantazie. Dunivý hřmot ohla­šoval P vlny, nazývané také primární nebo podélné (longitudiální). Chovaly se jako zvukové vlny, v jedno­tlivých pulzech pronikaly podložím, stlačovaly a rozta­hovaly skálu, země se zvedala a propadala, všechno po­letovalo nahoru a dolů jako na gigantickém toboganu.</p>

<p>Sekundární, příčné vlny, se pohybovaly pomaleji než P vlny, bičovaly skálu z boku a trhaly ji na kusy. Na glóbu se půda chvěla na stovky mil daleko od rudě září­cí čáry Reelfootu. Řeky Mississippi a Ohio znovu a znovu měnily svůj tok, svíjely se mezi rozhoupanou zemí jako nesmírní, pohádkově silní hadi.</p>

<p>Pak udeřily dvě Loveovy vlny, vznikající přímo v povrchové vrstvě a doplňující to, co se odehrávalo hluboko pod zemí. Raleighovy vlny se převalily celou planetou jako mořský příboj a L vlny v podobě divo­kých vibrací se jim postavily do cesty v pravém úhlu. Jejich společné síly působily jako otáčející se vývrtka. Žádný dům, strom nebo přehrada nemohly odolat tako­vému náporu. Nebylo tu nic, co by seismické vlny po­hltilo nebo ztlumilo, a tak se hnaly dál a dál kupředu. Povrch glóbu se vlnil a prohýbal, otvíraly se v něm hluboké praskliny, hory se vynořovaly z rovin a zase mizely pod zemí. Mississippi se svíjela a kroutila v křečích jako lidská bytost. Říkali tomu propadlý zlom, protože se mu nikdy nepodařilo rozervat světadíl vedví. Teď, o dvě stě milionů let později, se tato malá geologická anomálie chystala způsobit lidstvu nevý­slovné utrpení.</p>

<p>Crane slyšel, jak Lanie sykavě nabrala vzduch. Zni­čená oblast se rozšiřovala dál a dál. Někde uvnitř mu neovladatelné napětí stahovalo svaly do uzlů. Paže ho bezděky palčivě rozbolela. Hleděl do zažloutlého zr­cadla svých vlastních běsů, hrůzy a hněvu. Došlo k to­mu tady a dojde k tomu i ve skutečnosti. Viděl to přímo před sebou, viděl, co se stane, a nemohl udělat nic, aby tomu zabránil. Byl bezmocný.</p>

<p>„Který den?“ téměř zašeptal.</p>

<p>Lanie se tělem otočila ke konzoli, pohled stále upře­ný na glóbus. Sotva opadla první vlna otřesů, zem se znovu rozhoupala. Dotřesy. Jednou rukou poslepu vyťukala příkaz. O vteřinu později se ve vzduchu před je­jich očima rudě rozzářila písmena vysoká pět stop:</p>

<p>27. ÚNORA 2025, 18:00 HOD. + -</p>

<p>„Proboha,“ vzdychl Newcombe. „Tři a půl měsíce. Cra­ne, já... Zatraceně, to je hrůza.“</p>

<p>„Jo.“ Crane vstal a začal přecházet sem a tam. „A na­še důvěryhodnost klesla na nulu. Pohrozili mi, že jestli ještě někdy vkročím do Tennessee nebo Missouri, skončím ve vězení.“</p>

<p>„Co budeme dělat?“ zašeptala Lanie.</p>

<p>„Začneme znova křičet ‘Vlk, vlk!‘“, odpověděl Cra­ne. „Budu je otravovat tak dlouho, že i když mě nepo­slechnou, alespoň si pak vzpomenou, že jsem to říkal.“ Odmlčel se. „Tak si spravím pověst, a příště už mě vy­slechnou.“</p>

<p>Burt Hill smutně potřásl hlavou. „Problém je, že si každej myslí, že jste cvok, doktore. Nikdo vás poslou­chat nebude.“</p>

<p>„Myslíš, že to nevím? Počkat!“ Crane se rozběhl k Hillovi a zeširoka ho objal. „Právě jsi mě přivedl na geniální nápad.“</p>

<p>„Já?“</p>

<p>Crane navolil na komunikátoru linku Q a jen tiše doufal, že ho Whetstone ještě nesmazal ze seznamu preferovaných adres. „No tak, Stoney,“ šeptal netrpěli­vě. „Zvedni to!“</p>

<p>„Nebudu litovat, že jsem tenhle hovor přijal?“ ozval se v jeho audiu Whetstoneův hlas.</p>

<p>„Jsi dobrý chlap.“</p>

<p>„Jsem všem pro legraci.“</p>

<p>„Možná. Ale jsi taky trochu hráč?“</p>

<p>„Crane...“</p>

<p>„Přijeď za mnou zítra... Mohl bys?“</p>

<p>„Můžu si dělat co chci.“</p>

<p>„Tak přijeď. Udělám z tebe hrdinu.“</p>

<p>„Zítra ne. Pozítří. Ale řekni mi jednu věc, Crane. Proč se s tebou vlastně vůbec bavím?“</p>

<p>Crane se vítězoslavně zasmál. „Protože jsi stejný blá­zen jako já.“</p>

<p>Li stál uvnitř svého glóbu a hřál se na výsluní dnešního volebního vítězství. Čísla okolo něho poletovala jako elektronické světlušky. Snadno udrželi prezidentský úřad a získali všechna křesla v Kongresu, o která bojo­vali, přestože některá vítězství byla těsnější, než by si byl přál. Poslední řádka v účetní knize bude letos znít: Liang Int. si udržela absolutní moc přinejmenším na další dva roky. Hlavní zásluhu přikládal útoku proti Craneovi a Ishmaelovi a celé konspirační teorii, nača­sované na poslední chvíli.</p>

<p>„Tak jste spokojen?“ Mui stál na okraji žhnoucího glóbu. Jen nejvyšší nadřízený měl výsadní právo vstou­pit do holografického světa.</p>

<p>„Samozřejmě že jsem spokojen.“ Li dal zřetelně na­jevo, že ho podobná otázka překvapuje.</p>

<p>„Takže považujete dnešní výsledky za úspěch?“</p>

<p>„Proč se mě na to ptáte? Přece jsme zvítězili, nebo ne?“</p>

<p>„Podle mých údajů jsme v oblastních sněmovnách po celé zemi ztratili víc než tři sta křesel. Yo-Yu tak získal pevnou základnu, o kterou se teď může opřít.“</p>

<p>„Nepodstatné. Moc stále držíme my.“</p>

<p>„V této zemi vyrůstá politická moc zdola... Z míst­ních zákonů, místních statutů. Yo-Yu má většinovou převahu v patnácti zákonodárných shromážděních, to je patnáct opevnění, ze kterých může zaútočit na naši eko­nomickou bázi a začít rozvíjet svou vlastní.“</p>

<p>„Příliš to zveličujete.“ Li už se neusmíval.</p>

<p>„Moje hlášení budou obsahovat můj názor. Soudit nás budou jiní. Můj průzkum také ukazuje, že v islám­ské otázce jste se dopustil závažné chyby.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Jakmile jsme ostře vystoupili proti islámskému hnu­tí, místní kandidáti Yo-Yu zaujali postoj nezúčastně­ných pozorovatelů. Dali přednost jednáním před kon­frontací. Jejich úspěchy v lokálních volbách jsou toho přímým důsledkem.“</p>

<p>„Nesouhlasím.“</p>

<p>„Vy jste jim nabídl strach, ale to voličům jen připo­mnělo ještě větší strach - obava z celosvětového hnutí muslimů je pro obyčejné lidi příliš silná, než aby jí do­kázali čelit.“</p>

<p>„Udělal jsem, co bylo zapotřebí, abychom vyhráli volby. Tuto situaci mohu snadno napravit, stačí oběto­vat někoho na oltář islámu, přičíst všechno na jeho vrub a zaujmout o něco smířlivější postoj. Než dojde na další volby, nikdo už si na to ani nevzpomene.“</p>

<p>„Koho obětujete?“</p>

<p>„President Gideon nechává svého viceprezidenta, aby pronášel většinu projevů namířených proti NOI. Možná je nejvyšší čas, aby pan Gabler odstoupil.“ Li se pousmál. „Koneckonců, přece nemůžeme mít za vice­prezidenta rasistu, že?“</p>

<p>„A koho dosadíte na jeho místo?“</p>

<p>Li se znovu usmál, v mysli mu vytanul obraz Sumi Chan v koupelně. V tomto případě by nikdy neměl pro­blémy s kontrolou. „Uvažuji o tom, že možná nastal čas, aby na scénu americké politiky vstoupil Asiat ame­rického původu. Budu se tím zabývat v příštích dnech.“</p>

<p>„Máte na mysli někoho konkrétního?“</p>

<p>„Možná. Už jste skončil se svými výpady proti mně?“</p>

<p>„Pane,“ prohlásil Mui pokorně, „je mou povinností zpochybňovat vaše rozhodnutí, stejně jako vy jste měl za úkol zpochybňovat rozhodnutí svého předchůdce. Při vší úctě musím konstatovat, že mi dlužíte omluvu. Jsem si jist, že víte, že váš postoj se také musí promít­nout do mých hlášení.“</p>

<p>Li přikývl. Jediné, co jim ještě chybělo, byly dýky, aby jejich krvavý souboj přilákal nějaké diváky. „Lituji, že jsem se vás dotkl. Ještě něco musíte uvést ve své zprávě?“</p>

<p>„Ano,“ přitakal Mui, a Li v šeru za okrajem glóbu za­hlédl odlesk jeho bílých zubů, jak roztáhl rty v úsměvu. „Hodlám vašim nadřízeným oznámit, že to, že jste úmyslně zfalšoval údaje seismické predikce, může ve svých důsledcích destabilizovat ekonomickou rovnová­hu a životaschopnost celého sektoru.“</p>

<p>„Ale jděte. Přece doopravdy nevěříte, že ten šašek Crane dokáže předpovídat zemětřesení?“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>Li pocítil vzrůstající hněv. „Protože je to nemožné, proto!“</p>

<p>„Ach,“ podivil se Mui lehce, „vaše jistota vyplývající z širokých vědomostí a znalostí je očividně větší než moje. Já bych řekl, vyčkejme a uvidíme, přesně jako Yo-Yu. Ale vy, pane, jste ochoten vsadit život na to, že je nemožné, aby Crane dokázal správně předpovídat ze­mětřesení. Bravo.“</p>

<p>„Vysmíváte se mi,“ řekl Li s mírným údivem.</p>

<p>„Ano, pane,“ odpověděl Mui. „Přesně to dělám.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola jedenáctá</strong></p>

<p><strong>SÁZKA</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace 8. listopadu 2024, 16:45 hod.</strong></p>

<p>„Víš,“ oznamovala Lanie, „dneska budeme muset všichni pít rum, protože to je to jediné, čeho má Crane dostatečné zásoby.“ Stála mezi dveřmi obývacího po­koje Craneova srubu, pro tuto příležitost nablýskaného a vyzdobeného.</p>

<p>Newcombe se na ni usmál. Celá jen sršela energií, byla nadopovaná úspěchem. Od rána provázela po Nadaci Ka­te Mastersovou, která se od Stoneyho doslechla, že se chystá ke Craneovi, a dospěla k názoru, že by se s ním mohla v Nadaci sejít. Ale sama přiletěla už dřív, o celé hodiny dřív, a okamžitě vyhledala Lanie. Newcombe tím nebyl právě nadšen. Mastersovou neměl nikdy příliš v lásce. Nějak nemohl přijít na chuť jejím okázalým ro­bám, vadilo mu její drzé čelo a ostrý jazyk. A nenáviděl ji proto, že tak rychle uzavřela pevné přátelství s Lanie. To s Vogelmanem byla její vina... a z ní vyplynuly první trh­liny v jeho obnoveném vztahu s Lanie.</p>

<p>Přistoupila blíž k němu. „Jsem rád, Lanie, že ses roz­hodla promluvit si se mnou,“ zamumlal.</p>

<p>„Dala jsem si pár drinků. Je to tak snazší. Vlastně jsem se ti nechtěla vyhýbat, vážně. Jenom... tyhle věci moc dobře nezvládám, víš.“</p>

<p>Toužil natáhnout ruku a dotknout se jejích vlasů, ale netroufl si to doopravdy udělat. „Když ti to tolik vadí, tak jsi možná přece jen udělala chybu.“</p>

<p>„Ne, Dane, vážně. Je to tak lepší.“</p>

<p>Jediným krokem překonal vzdálenost, která je dělila, a chytil ji za paže. Nápoj, který držela v ruce, vyšplíchl oběma na šaty. „Není to tak lepší a ty to víš.“ Vzal ji do náruče, ale zůstala strnule stát v jeho volném objetí. „Zatraceně, Lanie,“ zašeptal, „vrať se domů. Zapome­neme na všechno, co bylo, a začneme znovu.“</p>

<p>Odstrčila ho. „Zapomeneme taky na všechno, co bu­de? Zvolil sis takovou cestu, Dane, kudy já s tebou jít nemůžu.“</p>

<p>„To ještě uvidíme. Přece...“</p>

<p>„Hola, kde jste kdo!“ Z pokoje k nim dolehl hlas Kate Mastersové. „Rychle, pojďte sem. Mám pro vás novinu.“</p>

<p>„To by mě zajímalo, co se asi děje?“ Lanie se spěšně obrátila, proklouzla kolem něho a rozběhla se zpátky do pokoje.</p>

<p>Z povinnosti šel také, a v duchu se marně pokoušel odhadnout, na kolik myslela vážně to, co mu řekla. Ne­vadilo mu, že má na něj vztek. Ale že se odtáhla, to bo­lelo. Tentokrát přece všechno tak krásně vycházelo. Co se to mezi nimi jen stalo? Nemohl uvěřit, že by za vším vězel jeho projev hájící ideály NOI. Lanie přece věděla, že rád moc mluví. A že publikoval svou teorii? Dal pře­ce šek na celou ohromnou sumu Craneovi, copak tím nedokázal své dobré úmysly?</p>

<p>Crane a Whetstone, kteří dorazili teprve před několi­ka minutami, se přidali ke skupince se sklenicemi v ru­kou. Burt Hill pospával natažený na pohovce kousek od místa, kde stála Mastersová.</p>

<p>„Uplynulou půlhodinu jsem se radila se svým výbo­rem,“ oznámila. „A dospěly jsme k závažnému roz­hodnutí.“</p>

<p>„Tak ven s tím,“ pobídl ji Whetstone.</p>

<p>Kate si prsty prohrábla hřívu rusých vlasů. „Čekám na víření bubnů.“</p>

<p>Burt Hill se začal rytmicky plácat do břicha.</p>

<p>Kate se obrátila ke Craneovi. „Jako prezidentka Politické asociace žen mám to potěšení vám oznámit, že jsme znovu zvážily rozhodnutí o stažení našich dotací poukazovaných na konto Nadace, a pro rok 2025 vám na účely vědeckého výzkumu zemětřesení a seismické aktivity uvolňujeme částku pěti milionů dolarů.“</p>

<p>Do všeobecného potlesku a jásotu Crane zařval nadšením. Kate kývla na Lanie. „A můžete za to děkovat této ženě a její plamenné obhajobě. Některé věci, které mi Lanie řekla, jsem odpoledne použila na jednání výboru. Rozhodnutí bylo jednomyslné.“</p>

<p>Rozradostněná Lanie ji objala, pak se obrátila ke Craneovi, který se k ní mezitím prodral. Jejich pohledy se střetly - dlouze a významně. Nakonec se pevně objali. Newcombe pocítil temný záchvěv žárlivosti.</p>

<p>„Vřelé díky Politické asociaci žen,“ pronesl Crane hlasitě. „Prokázaly jste neobyčejnou moudrost a prozíravost.“</p>

<p>Okolo Kate se vytvořil neuspořádaný hlouček, všichni se smáli, i Crane rozjasnil tvář v úsměvu. Když po chvíli opadla první vlna nespoutaného nadšení, Whetstone bystře pohlédl na Dana a Lanie. „Crane tvrdí, že jste objevili sabotáž memphiského výzkumu. Musí být asi těžké uvěřit, že by někdo úzce spjatý s celým projektem mohl jednat tak zlovolně.“</p>

<p>Zavládlo trapné ticho. Lanie těžce vzdychla, Newcombe se mračil. Crane zachovával neproniknutelný výraz. Všichni tři strávili předchozí den a půl dohadováním nad smyslem a možnými důsledky odhalené zrady a sabotáže a jediným výsledkem diskuse bylo, že se cítili vyčerpaní a deprimovaní. Konečně promluvila Kate Mastersová.</p>

<p>„Myslíte, že Sumi Chan má s vašimi problémy něco společného? Docela se mi zamlouval, ale přesto... je v něm něco velice podivného.“</p>

<p>„Na tom nesejde,“ přerušil ji Crane. Když se dozvěděl o sabotáži, vybojoval sám v sobě velikou bitvu, zvítězil nad zuřivým hněvem, se vším se vyrovnal a toužil zapomenout a jít dál. „Nejdůležitější otázkou teď zůstává, jak napravit škody a znovu přimět lidi, aby nám dů­věřovali.“</p>

<p>„Nemožné,“ prohlásil Whetstone s jistotou. „Crane, pro lidi teď nejsi nic jiného než blázen, který všechny napálil. Z toho se nedostaneš.“</p>

<p>„Musí mě vyslechnout!“ Crane téměř vykřikl.</p>

<p>Whetstoneovo huňaté obočí vylétlo do výše. „Pře­hodnotili jste výsledky? Máte další datum?“</p>

<p>„Dvacátého sedmého února,“ vložil se do hovoru Newcombe.</p>

<p>Kate Mastersová ostře pohlédla na Cranea. „Děláte si legraci.“</p>

<p>„Bohužel ne. Myslíme to smrtelně - opakuji, smrtel­ně vážně,“ ujistil ji zachmuřeně.</p>

<p>„Ano, ale jste si také smrtelně jistí?“ dožadovala se nestydatě.</p>

<p>„Smrtelně jistí,“ odsekl.</p>

<p>Takže proto jsi mě sem přitáhl, domyslel si Whetsto­ne. „Dobře, tak co ode mě chceš?“</p>

<p>„Zjišťoval jsi v poslední době, jak jsi na tom s finan­cemi?“</p>

<p>„Nemusím nic zjišťovat. Když budu potřebovat hoto­vost, můžu dát dohromady asi tak tři miliardy dolarů, plus minus pár set milionů.“</p>

<p>„Chci si je vypůjčit,“ informoval ho Crane.</p>

<p>Whetstone se rozesmál. „To si umím představit. A co bys s nimi chtěl dělat?“</p>

<p>„Uzavřít sázku.“</p>

<p>„Sázku! Myslím, že těch pár týdnů strávených ve vě­zení tě vůbec nenapravilo. Jakou sázku?“</p>

<p>„Chci se vsadit s americkým národem, že na zlomu Reelfoot dojde 27. února 2025 k zemětřesení. Chci, aby sázku zprostředkovala třetí strana, nějaká důvěryhodná účetní firma, která ověří všechny údaje a zaručí ne­strannost. Budeme nabízet kurs dva ku jedné a každý může vsadit až padesát dolarů; sázky budou vyplaceny hned následujícího dne po ohlášeném datu, pokud k žádnému zemětřesení nedojde.“</p>

<p>„Ty chceš vsadit tři miliardy mých dolarů na to, že jsi správně předpověděl den, kdy nastane zemětřesení, je to tak?“</p>

<p>„Bude to vypadat jako jistá výhra.“</p>

<p>„Vypadat!“ rozhorlil se Whetstone. „To je jasná výhra!“</p>

<p>„Nemýlíme se, Stoney. Nemůžeme prohrát. Když se vytasíme s padesátidolarovým stropem, spadne nám do klína spousta zákazníků. Televize se toho okamžitě s nadšením chytí, jen proto, že ty bys mohl přijít o tolik peněz. Získáme zase publicitu a snad i přesvědčíme pár lidí, že máme pravdu a že by měli z ohrožených oblastí odejít. Jakmile sázku vyhrajeme, získáme zpátky důvě­ryhodnost a navíc už si nebudeme muset pálit prsty s politikou - Nadace už nebude pro svůj provoz potře­bovat vládní dotace.“</p>

<p>Whetstone na něho jen zíral. „Ty jsi cvok.“</p>

<p>„Vážně?“ opáčil Crane. „Údaje o pnutí nelžou, a vsa­dím se, že jakmile přijde čas, budeme tentokrát mít oporu i v Ellsworth-Berozových testech.“</p>

<p>„Podívej, Crane. Jsem stejný altruista jako každý druhý, ale nevydělal jsem miliardy dolarů tím, že bych se choval jako idiot. Proč bych měl riskovat téměř celé svoje konto kvůli plánu, který už jednou selhal?“</p>

<p>„Protože je to správné,“ odpověděl Crane tiše.</p>

<p>„Na vyhazování peněz oknem není nic správného. Zničil bych se. Nemohl bys to provést jen s jedním mi­lionem nebo tak nějak?“</p>

<p>„Ne. Ve hře musí být sedmimístná čísla, abychom získali zájem veřejnosti a udrželi popularitu.“</p>

<p>Whetstone vrtěl postříbřenou hlavou. „Vážím si tě, ale tentokrát...“</p>

<p>„Mohla bych něco říct?“ Oči všech se obrátily k Lanie. Nikdo nic nenamítal, a tak pokračovala. „Pracuji na tomto projektu už víc než půl roku, sna­žím se realizovat Craneovu představu simulačního glóbu, který vzniká a rozvíjí se před mýma očima. Mým úkolem je s glóbem komunikovat, dát mu na srozuměnou, co od něho očekáváme; a během celého procesu mě neustále uvádějí v úžas neuvěřitelné mož­nosti, které nabízí a které dalece překračují pouhou predikci seismické aktivity.“</p>

<p>„Jako například?“ zajímala se Mastersová.</p>

<p>„Například dlouhodobé předpovědi počasí. Země je přes své nesmírné rozměry v podstatě dokonale uzavřeným, soběstačným systémem v obrovském měřítku, který se řídí vlastními neměnnými zákony a principy. Pomocí glóbu jim můžeme porozumět. Mohl by se stát nejdůležitějším přístrojem, jaký kdy lidstvo vynalezlo. Kdybychom dokázali s velkým předstihem předvídat změny počasí, dokázali bychom určit oblasti bohaté úrody i místa, kde nastane hladomor, a ne jen s několikatýdenním předstihem, ale celé roky dopředu. Mohli bychom tomu přizpůsobit svoje plány. Věděli bychom, kdy a kde pěstovat zemědělské plodiny, kde bude nutné zajistit pomoc, kdy udeří hurikány, záplavy a ničivá tornáda.</p>

<p>Pane Whetstone, chápete důsledky toho, co vám tady říkám? Máte možnost vytvořit z glóbu samostatnou, oživlou součást reality. S jeho pomocí dokážeme život na Zemi navždy změnit, a to tím nejlepším možným způsobem. Třeba nikdy nebude v našich silách Zemi ovládnout, ale můžeme jí porozumět, což je skoro stejně dobré. Neberte lidem celého světa takovou naději.“</p>

<p>„Ale ten váš glóbus se zatím vůbec nepodařilo nastartovat, mladá dámo,“ namítl Whetstone. „Nefunguje - a třeba vůbec nikdy fungovat nebude.“</p>

<p>„Do určité míry už funguje,“ odrazila ho Lanie. „Podařilo se mi úspěšně simulovat vývoj Země mezi dvěma známými událostmi. Myslím, že náš problém je jiného rázu.“</p>

<p>„Pangea,“ doplnil ji Crane.</p>

<p>„Správně. Při programování jsme vyšli z předpokladu, který může být nesprávný - že Pangea vznikla tak, jak si vědci domýšlejí. Je-li tato úvaha chybná, pak neexistuje způsob, jak by ji glóbus dokázal uvést do spojitosti s událostmi, které máme za prokázané. Hodně jsem o tom všem přemýšlela, a myslím, že odpověď na tuto otázku musíme hledat mnohem hlouběji v historii, že musíme jít ještě dál, zpátky, až za Pangeu.“</p>

<p>„Zpátky až kam?“ dotazovala se Mastersová.</p>

<p>„Až na začátek, předpokládám.“</p>

<p>„Až na samý počátek času?“</p>

<p>„Když to bude zapotřebí,“ přidal se Crane. „Pak mů­žeme glóbus nechat, aby nám sám vysvětlil, jak to bylo s Pangeou.“</p>

<p>„Zní to náramně,“ usoudil Whetstone. „Až na to, že když začnete z úplného neznáma, může to znamenat, že vytvoříte Zemi, jaká ve skutečnosti vůbec neexistuje, prostě Zemi stvořenou vaším glóbem.“</p>

<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou Lanie. „To není možné. Mým úkolem synnoetika je komunikovat s glóbem, vysvětlo­vat, vytvářet symbiotický vztah, který ve svém důsled­ku způsobuje, že suma částí je větší než celek. Víme, jak Země vypadá teď a kde tedy musí glóbus skončit. Známe reálné události, kterým se musí podřídit. Zbývá jen dát glóbu na srozuměnou, že musí vytvořit svět, který bude finálně přesně odpovídat dnešní reálné po­době. To ostatní už přijde samo.“</p>

<p>„To opravdu dokážete?“ zeptal se Whetstone tiše.</p>

<p>„Je nejlepší.“ Crane sebevědomě pokrčil rameny. „Samozřejmě že to dokáže.“</p>

<p>„Pane Whetstone,“ naléhala Lanie, „s vaší pomocí může lidstvo spatřit úsvit nového věku, kdy bude člo­věk žít se Zemí v souladu, ne v nepřátelství. Jestliže nás teď necháte napospas našemu osudu, zmaříte i naději, že se lidé kdy osvobodí z pout nemilosrdné, destruktiv­ní Přírody. Ocitl jste se na rozhodující křižovatce vývo­je. Kolik peněz opravdu potřebujete, abyste v klidu strávil zbytek svého života, a kolik to je ve srovnání se spásou, kterou můžete přinést celému světu?“</p>

<p>„Opravdu to můžete dokázat?“ zeptal se Whetstone znovu, téměř šeptem, jako užaslé dítě.</p>

<p>„Ano,“ odpověděla Lanie pevně. „A s vaší pomocí se to také stane.“</p>

<p>Whetstone na ni hleděl, rty se mu bezhlesně pohybo­valy, pohled upíral kamsi daleko, do neznámého, vy­sněného vnitřního světa. Zvedl oči ke Craneovi. „Kdy se do toho dáme?“</p>

<p>„Hned,“ odpověděl Crane bez zaváhání. „Dnes večer.“</p>

<p>„Díky své animátorce jsi právě dostal tři miliardy dolarů.“</p>

<p>„Půjčil si,“ opravil ho Crane. „Půjčil, ne dostal. Dva­cátého osmého února budeš mít všechny svoje peníze zpátky, do posledního centu.“</p>

<p>„Ruku na to.“ Stoney k němu napřáhl pravici.</p>

<p>Burt otevřel lahvičku ze své tajné soukromé zásoby Sumiho speciálního dorphu a všichni kromě Cranea a Newcomba se připojili k oslavě.</p>

<p>Newcombe měl pocit, že sem nepatří, a přemýšlel, co asi právě dělá bratr Ishmael. Po své první návštěvě Zó­ny přestal pít alkohol a vzdal se i dorphu. Byla to objev­ná zkušenost. Zjistil, že se poprvé v životě musí sám vyrovnávat s depresemi a drobnými zklamáními, která jindy dorph spolehlivě odplavil během několika vteřin. Napadlo ho, že ostatním nejspíš připadá nevrlý a nespo­lečenský, ale hluboko uvnitř konečně po dlouhé době cítil sám sebe. Možná byl nucen snášet drobné citové nepohodlí, ale to, co prožíval, bylo alespoň skutečné.</p>

<p>„Tak na co ještě čekáme?“ Nečinnost byla Stoneymu náhle proti mysli. „Musíme stanovit podmínky sázek, zkontaktovat vhodnou účetní firmu a předpokládám, že budeš taky chtít naplánovat vysílání, nemám pravdu?“</p>

<p>„Správně,“ souhlasil Crane. „Pojďme ke mně do kan­celáře.“</p>

<p>Kate, Burt a Lanie je na rozloučenou poplácávali po zádech.</p>

<p>Newcombe nedokázal z Lanie spustit oči. Společně s Kate se daly do dorphu ve velkém a dolévaly si sklenice rumem. To se mu vůbec nelíbilo. To se vůbec nepodobalo té Lanie, jakou dřív znával. Takové pomyšlení ho poně­kud povzbudilo. Hrozně mu chyběla, postrádal ji ve svém životě i v posteli. Třeba se Lanie taky trápí. Zamířil k ba­ru, kde stála po boku Kate Mastersové.</p>

<p>„Nemyslíš, že bys s tímhle měla být trochu opatrněj­ší?“ řekl a klidně jí vzal skleničku z ruky.</p>

<p>„Myslím, že do toho, kolik piju, ti nic není,“ odsekla, chňapla po sklenici a obrátila ji do sebe na jediný lok.</p>

<p>„Nebude vám vadit, Kate, když si Lanie na chvíli od­vedu?“ zeptal se formálně. Chytil Lanie za loket a ne­příliš jemně ji postrkoval ke Craneově ložnici.</p>

<p>„Hned se vrátím,“ volala přes rameno. „Ne abys mě zatím předběhla!“</p>

<p>Vtáhl ji do pokoje a zabouchl dveře.</p>

<p>„Co si k sakru myslíš, že děláš? Co si to vlastně dovo­luješ?“ rozčilovala se. „Udělals mi tam pěknou ostudu.“</p>

<p>„Ještě jsme spolu nedomluvili.“</p>

<p>„Co se mě týče, tak domluvili. Pořád ti to ještě nedo­šlo, Dane? Trháme jeden druhého na kousíčky. Je čas utišit bolest, zastavit krvácení. Je konec, Dane.“</p>

<p>„Je to kvůli němu, viď?“</p>

<p>Ztěžka dosedla na lůžko. „O čem to mluvíš?“</p>

<p>„O Craneovi. Něco je mezi tebou a tím šílencem.“</p>

<p>„To není pravda,“ namítla. „A i kdyby, nic ti do toho není.“</p>

<p>„Úplně ses zaprodala tomu jeho bláznivému plánu,“ obvinil ji. „Nevěřil jsem svým uším, když jsem tě před chvílí poslouchal. Jaks to všechno dokázala odříkat a nesmát se přitom?“</p>

<p>Vyskočila a stihla ho zuřivým pohledem. „Myslela jsem vážně všechno, co jsem tam říkala, každé slovo. Jak se odvažuješ snižovat moji práci a celý můj život!“</p>

<p>„Podívej, v počítačích jsi vážně dobrá,“ domlouval jí. „Klobouk dolů. Ale Crane nenabízí nic než sny. Jak jen můžeš věřit, že by ten glóbus kdy opravdu fungoval?“</p>

<p>„Bude fungovat. Postarám se o to.“</p>

<p>„Pak jsi zrovna takový blázen jako on.“</p>

<p>Probodávala ho očima, a poprvé v životě v nich spat­řil zášť, zuřivý hněv namířený proti němu. „Už jsi skon­čil?“ zeptala se tichým hlasem.</p>

<p>„Ne, neskončil. Sotva jsem začal.“</p>

<p>„Tak já tedy už slyšela dost. Budete mě muset omluvit, doktore. Vedle v pokoji jsou dva lidé, kteří si o mně ne­myslí, že jsem cvok. Raději bych strávila večer s nimi.“</p>

<p>„Nedovolím, aby ses mě tak snadno zbavila. Crane tě nějak nakazil svou šíleností. Já počkám, Lanie. Mám tě rád a vždycky tu budu na tebe čekat.“</p>

<p>„Prokaž sám sobě laskavost, Dane,“ zavrtěla hlavou. „Vzdej to.“</p>

<p>Všechno se v něm svíralo, hluboko v nitru jako by hořel. Díval se, jak Lanie odchází, a po ní zůstal jen ne­utišitelný vztek a zoufalství.</p>

<p>Sumi seděla za stolem ve své pracovně v Národní aka­demii věd a snažila se soustředit na žádosti o dotace, které se kupily před ní. Dělalo jí potíže udržet přelétavé myšlenky u práce. Cranea zavřeli do vězení - do věze­ní! - a všechno byla jen její vina. Vždycky se k ní cho­val přátelsky a s respektem. A jak se mu odvděčila? Tou nejpodlejší zákeřností. Napadlo ji, čeho všeho se ještě může vzdát, kolikrát může sebe sama zaprodat a zůstat přitom ještě lidskou bytostí.</p>

<p>„Zdá se, že jste se trochu zamyslela,“ zazněl nečeka­ně hlas, který ji vrátil do reality.</p>

<p>Před stolem stál Li a shlížel na ni s blahosklonným úsměvem. Vymrštila se ze židle. „Pane... Jste to sku­tečně vy nebo jen projekce?“</p>

<p>Natáhl se přes stůl a měkkou dlaní jí zvolna přejel po paži. „Jsem to skutečně já a jsem tady. To, co vám chci říct, je velice důvěrné.“</p>

<p>„Pane?“</p>

<p>„Posaďte se, Sumi.“ Poslechla jako stroj.</p>

<p>Li plynulým, hadím pohybem proklouzl kolem a posa­dil se z boku na desku stolu. „Někdy se stává,“ začal zeši­roka, „že koloběh života osvědčí svou moc a změní náš... osud ohromujícím způsobem, aniž bychom vůbec museli přiložit ruku k dílu. Víte, co mám na mysli?“</p>

<p>„Předpokládám, že moje nové postavení je toho dů­kazem.“ Vůbec se jí nelíbilo, jak se na ni dívá.</p>

<p>„V malém měřítku, ano. Nebude vám vadit, když se zeptám na něco osobního?“</p>

<p>„Ano, bude mi to vadit.“</p>

<p>Li se upřímně zasmál. „Váš způsob života mě něčím přitahuje. Jaké to je, vydávat se téměř dvacet osm let za osobu opačného pohlaví?“</p>

<p>Sumi, napjatá a ve střehu, zahnaná do defenzivy, od­povídala s maximální obezřetností. „Není to nic zvlášt­ního, vážně. Dělala jsem to vždycky, takže je to... při­rozené.“</p>

<p>„Považujete se za muže nebo za ženu?“</p>

<p>„Považuji se za to, co jsem.“</p>

<p>Li se odlepil od stolu a přešel za Sumi, oběma ruka­ma jí začal jemně masírovat krk a ramena. „Víte, co tím chci říct,“ domlouval jí. „Sexuálně. Co jste zač v tomto ohledu?“</p>

<p>„Nepřeji si odpovídat na podobné otázky... pane.“</p>

<p>Sklouzl dlaněmi níž, lehce jí hnětl paže a Sumi jen s obtížemi potlačovala návaly nevolnosti. „Budete dělat to, co vám řeknu,“ opáčil klidně a s jistotou. „Odpovězte.“</p>

<p>Zhluboka vydechla, seděla strnule vzpřímená, zatím­co ji hladil po ramenou. „Aby moje přestrojení nevyšlo najevo, vzdala jsem se už před mnoha lety všech myšle­nek na sex. Nemohla jsem riskovat odhalení. Prostě ta­kové pocity potlačuji.“</p>

<p>„Nikdy jste s nikým nespala?“</p>

<p>„Ne, pane.“</p>

<p>„Můj bože.“ Sklonil se a políbil ji do vlasů na temeni, pak ji konečně pustil a vrátil se na druhou stranu stolu. Sumi okamžitě uvolnila křečovitě napjaté svaly. Znovu stál před ní a měřil si ji zkoumavým pohledem, obočí zdvižené do výše. „Domnívám se, že uzavřeme velice zajímavé spojenectví.“</p>

<p>„Jak to, pane?“ Doufala, že si nevšiml, jak se jí třesou ruce.</p>

<p>„Mám pro vás novou práci, Sumi. Jak by se vám líbi­lo stát se viceprezidentem Spojených států?“</p>

<p>Rozesmála se nahlas. „Žertujete.“</p>

<p>„Myslím to naprosto vážně. Brzo přijde čas, aby Gabler odstoupil - a aby v americké politice zazářila nová tvář, čínská tvář. Tak se obě naše kultury ještě ví­ce sblíží.“</p>

<p>„Určitě jste si vědom, pane, že podle americké ústavy se viceprezidentem USA může stát pouze rodilý občan této země.“</p>

<p>„Ach ano,“ vzpomněl si Li. Sáhl do kapsy a vylovil malý disk. „Ale vy jste občanem Spojených států, Su­mi. Všechno je tady.“ Položil disk na stůl. „Jste synem amerického námořního pěšáka, který sloužil na velvy­slanectví v Pekingu a oženil se s Číňankou. Narodil jste se na válečné lodi cestou do Států. Oba vaši rodiče bo­hužel zemřeli před několika roky na chřipkovou epide­mii - to je přece pravda, viďte? Záznamy jsou v každém ohledu úplné. Dal jsem si na nich záležet.“</p>

<p>„Další, ještě větší lži, které vnikají do mého života.“ Sumi zavrtěla hlavou. „To nemohu udělat, pane Li. Po­zemky našeho rodu...“</p>

<p>„...mám já. Vy jste na ně ztratila nárok, když vaši ro­diče zbankrotovali. Věděl jsem, že je budete chtít znovu získat, a tak jsem to udělal za vás. Všechno je vaše ­jakmile se spolu dohodneme. Pokud odmítnete, nezbu­de vám nic, vůbec nic.“</p>

<p>„Proč to děláte?“</p>

<p>„Jak už jsem řekl. Líbí se mi představa, že by některý Asiat působil přímo v okruhu nejbližších spolupracov­níků prezidenta Spojených států. A také nám to posky­tuje možnost... řekněme užší spolupráce. Nicméně ješ­tě tak přibližně měsíc k žádné změně nedojde. Chci, abyste se zatím na všechno připravila.“</p>

<p>Jeho komunikátor začal naléhavě pískat. „Co je?“ ozval se příkře. Chvíli podmračeně naslouchal. „Děku­ji, pane Mui,“ řekl konečně a přerušil spojení. Znovu se dotkl ovladače a obrazovka pokrývající celou jednu stě­nu kanceláře se probudila k životu. Ukázal se obraz Cranea a Whetstonea. Sumi se bezděčně pousmála. Cranea už pustili z vězení.</p>

<p>„Lidé o mně tvrdí, že jsem podvodník,“ říkal právě Crane. „Dobrá, tak teď máte příležitost využít mého takzvaného podvodného jednání a přijít k penězům.“</p>

<p>Whetstone pokračoval. „Složili jsme na vázaný účet tři miliardy dolarů v hotovosti. Ty peníze mluví: říkají, že dvacátého sedmého února dojde v údolí řeky Missis­sippi k zemětřesení, které způsobí nesmírné škody. Sá­zíme na pana Cranea, na jeho pozoruhodné znalosti a vědeckého génia. Nabízíme kurs dva ku jedné. Jestli má někdo zájem o trochu dobrodružství a vzrušení...“</p>

<p>„Co to má být?“ podivil se Li.</p>

<p>Sumi potřásla hlavou. „Vy jste tomu nikdy nevěřil, viďte?“</p>

<p>„Že Crane dokáže předpovídat zemětřesení? Samozřejmě že ne.“</p>

<p>„Mýlil jste se, pane Li. Snažila jsem se vám to říct, když jste mě přinutil sabotovat jejich program, ale nechtěl jste mi rozumět.“</p>

<p>„Ale co se to děje teď?“</p>

<p>Smála se úlevou, vědoma si ironie celé situace. „Copak to není jasné? Zjistili, co jsem provedla, a opravili svoje výpočty. Budete mít své zemětřesení, pane Li. Dostanete to, o co jste žádal, a poznáte, jaká je to hrůza.“</p>

<p>„Ale to... tím se všechno mění!“</p>

<p>„Ano. Všechno.“ Smála se. „Život je změna, pane.“</p><empty-line /><p><strong>Projekční sál</strong><strong> Lanie Kingové</strong></p>

<p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>23. ledna 2025, 14:00 hod.</strong></p>

<p>Crane pobíhal mezi programátory po nově vybudované rampě, která se táhla po celé oběžné dráze glóbu. „Jsi k ničemu, jsi na houby,“ křičel na glóbus. „Prodám tě do šrotu!“</p>

<p>„Vypni generátor atmosféry, dojdi k té zatracené věci a nakopni ji za mě,“ ozvala se vyčerpaná, otrávená La­nie od své konzoly.</p>

<p>Zastavil se, když ji zahlédl, zhroucenou v křesle u počítače. Sám měl jenom vztek. Ona byla sklíčená. Rychle k ní přešel. Upírala nehnutý pohled na svou klá­vesnici. Když ztichly poslední zvonky oznamující vý­padek systému, řekl jemně: „Je to jen nějaká hloupost. Nevzdávej to.“</p>

<p>Ani na něho nepohlédla. „Raději by to opravdu měla být nějaká hloupost, protože s chytrými nápady jsme u konce.“</p>

<p>Obrátil se a přes silné sklo se zadíval na obrovitý gló­bus. Tentokrát se dějiny zastavily někde před vznikem Pangey, v době, kdy byla Země zaplavená vodou. Ales­poň nějaký pokrok. Předtím, během dvou týdnů poté, co veřejně vyhlásil miliardovou sázku, resetovali ne­jméně dvacetkrát. Dvacetkrát prováděli rekalibraci, znovu a znovu upravovali detaily ohnivého zrození Matky Země. A dvacetkrát neuspěli. Pak se glóbus ob­rátil s nečekanou žádostí přímo na Cranea - a ten rea­goval okamžitě. Glóbus se měnil, vyvíjel... Crane si to­ho byl vědom a Lanie také, ačkoli žádný z nich nedokázal odhadnout, jaká nová entita tu vzniká.</p>

<p>Glóbus Craneovi navrhl, aby změnil umístění magne­tických pólů a upravil okolní prostředí simulátoru tak, aby odpovídalo gravitačnímu poli Země ve výšce ozo­nové vrstvy a nad ní. V odpověď na tuto žádost Crane nařídil, aby byly uzavřeny všechny vstupy a průchody do sálu, všechny špehýrky a okenní otvory. Pak se v Nadaci objevilo nesmírné množství strojů a přístrojů. Pod vedením těch nejlepších fyziků, jaké Crane doká­zal sehnat, byla do kopule nainstalována mohutná va­kuová potrubí a generátory silových polí, které měly za úkol přeměnit sál s glóbem v součást vesmíru, kde by se simulovaná Země nerušeně otáčela kolem své osy.</p>

<p>Dnes odpoledne konečně mohli znovu všechno vy­zkoušet. A přes veškeré změny - čas, peníze, obtížnou práci - sklízeli znovu jen neúspěch, zas a zas. Bylo to k zešílení.</p>

<p>Lanie si hodila do pusy tabletku dorphu. „Víš, smut­né na tom je, že ten zatracený glóbus nám nedal ani stí­nek naděje, že by se snad kdy dokázal postarat sám o sebe. Prostě nemůže najít cestu z bodu A do bodu B.“</p>

<p>„Je to jen tím, že neděláme něco, co bychom udělat měli.“</p>

<p>„Stejně, je to tak jednoduché.“ Vstala a přidala se k němu. „Máme k dispozici známé faktory - kouli rotu­jícího ohně o hmotnosti přibližně 6,5 sextilionů tun. Obsahuje chemické prvky, které jsme schopni určit. Na počátku rotovala rychleji, ale s tím jsme taky počítali.“</p>

<p>„Známé faktory. Říkáš známé faktory.“ Cranea něco sžíralo, něco, co měl přímo před očima a přesto mu to stále unikalo.</p>

<p>„Třeba měl Dan pravdu,“ vzdychla Lanie. „Třeba jsme oba cvoci a tohle je jen fantazie.“</p>

<p>„Dan říká spoustu věcí, se kterými nesouhlasím.“ Newcombe znovu veřejně vystoupil na podporu NOI. Dostál svému slovu; v obou případech, kdy se objevil v televizi, nepadlo jméno Nadace v jeho projevu ani jednou. Místo toho představoval sám sebe jako autora teorie seismické ekologie.</p>

<p>Od onoho večera, kdy Crane a Stoney veřejně vyhlá­sili podmínky sázky, uplynulo prapodivných šest týdnů. Vláda nevybíravě útočila na Cranea i na nápad se sáz­kou, tvrdila, že je to všechno jen lumpárna určená k na­pálení a okradení amerických občanů. Bez ohledu na to se během tří dnů tolik lidí odvážilo vsadit svých pade­sát dolarů, že miliardy složené na účtu byly pokryty ví­ce než dvaapůlnásobně. Teď už nebyl Craneův a Whetstoneův podnik žhavou novinkou televizních stanic, ale na tom v podstatě nezáleželo. Čím víc se bu­de blížit stanovený termín, tím větší pozornost bude ce­lá záležitost přitahovat. Ostatní už přijde samo.</p>

<p>Vědecká obec jako jeden muž projevila své pohrdání a označila Cranea za šílence, toužícího proslavit se za každou cenu. Když se to doslechl, byl svým způsobem rád. Znamenalo to, že se nikdo z jeho kolegů nebude o Reelfoot zajímat a že nechají všechno na něm.</p>

<p>„Hlavu vzhůru, lidi.“ U hlavní konzoly se objevil Newcombe, v ruce výpis z počítače. „Nemůže to být tak zlé.“</p>

<p>„Země zatím uchovává svá tajemství v tajnosti,“ oznámil Crane přívětivě. „Přesně podle tvé teorie.“</p>

<p>Newcornbe pokrčil rameny. „Taky bych rád viděl, že máte úspěch. Ale tady je ve hře pět miliard let vývoje Země, o kterých nevíme téměř nic. Opravdu není reál­né, aby...“</p>

<p>„Mýlíš se v mnoha ohledech,“ vytkla mu Lanie. Uká­zala na řadu programátorů; všichni zaujatě pracovali, v horečném tempu vkládali do centrální databanky no­vé a nové údaje, rozšiřovali vědomosti glóbu. „Součas­ná situace je jen odrazem dávné minulosti. Na každém stupni, kdykoli jsem směřovala ze známého bodu doza­du, podařilo se mi spojit ho s neznámou událostí, která započala celý řetězec. Stojí to hodně času, ale jde to.“</p>

<p>„Tak proč to neuděláte stejně s celým glóbem?“</p>

<p>„Nemožné.“ Crane zavrtěl hlavou. „Vracet se zpátky mezník po mezníku, na to bychom potřebovali celý život a ještě něco navíc. Každá událost by byla posuzována izo­lovaně, protože neznáme příslušné vazby a souvislosti. A až bychom byli hotovi, pořád bychom před sebou měli jen glóbus založený na tom, co známe. Co třeba geologic­ké anomálie, které ještě nikdo ani neodhalil?“</p>

<p>„Kromě toho,“ dodala Lanie, „i prostřednictvím jed­notlivých bodů, které dokážu vysledovat do minulosti, se dostanu jen do určité vzdálenosti. V jisté chvíli, stov­ky milionů let zpátky v historii, se glóbus zastaví a pro­hlásí: nemůžeš postupovat odtud tam.“</p>

<p>Newcombe se bez vyzvání posadil. „Jinými slovy, nedostanete se kupředu ani zpátky. Glóbus vám říká, že svět, který máme, není totožný s tím, který jsme měli.“</p>

<p>Crane nastražil uši. „To je přesně to, co nám říká,“ opakoval pomalu s pohledem upřeným přes sklo do tří­patrové výšky glóbu. „Země není stejná. S naší plane­tou se něco stalo, něco ji proměnilo tak drasticky, že se vývoj začal ubírat jinou cestou. Takže co by se tak mohlo... Ach Bože! Jsem já to ale pitomec.“ Obrátil se k Lanie. „Nahoď to znova. Začínáme zase od začátku.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Dělej. Mám nápad a hned ho vyzkoušíme.“</p>

<p>Glóbus potemněl, jak počítače resetovaly. Ani ne za minutu už Crane pozoroval ohnivou kouli, která se vznášela před jeho očima - mladou Zemi, rotující ne­smírnou rychlostí. „Tak. Teď chci, abys výchozí hmot­nost, šest celých pět desetin sextilionu tun, vynásobila faktorem jedna celá osmdesát jedna.“</p>

<p>„Jedna celá osmdesát jedna,“ opakovala Lanie. „Jed­na osm jedna?“</p>

<p>„Udělej to.“</p>

<p>Newcombe se zasmál. „Crane, ty jsi praštěný.“</p>

<p>„Jedině jestli se mýlím.“</p>

<p>„Počítač odmítá akceptovat zvýšení hmoty,“ hlásila Lanie. „Tvrdí, že takové těleso je už ve své samotné podstatě nestabilní. Glóbus nedokáže přijmout další hmotu a udržet ji pohromadě.“</p>

<p>„Dobře, výborně.“ Crane si zamnul ruce. „Popovídej si s ním, Lanie. Vysvětli mu, že vznik nestabilní sousta­vy je naprosto v pořádku.“</p>

<p>„To není zrovna to, co by chtěl slyšet,“ namítala.</p>

<p>„Řekni mu, že problém nestability se vyřeší sám.“</p>

<p>„A vyřeší se?“</p>

<p>„Myslím, že ano.“ Lanie se otočila zpátky k počítači a otevřela přímou linku k vyšším logickým funkcím.</p>

<p>Crane se postavil vedle Newcomba. „Co je to za výpis?“</p>

<p>„Aha.“ Dan se usmál a podal mu hrst seismogramů. „Skoro jsem zapomněl. V sondách na Reelfootu začíná­me zachycovat Ellsworth-Berozovy otřesy, které odpo­vídají počátečním fázím rozsáhlého zemětřesení. A ta­ké hodnoty emise radonu, oxidu uhelnatého a metanu dál stoupají, společně s elektromagnetickou aktivitou.“</p>

<p>Crane přikývl. Nevypadal příliš překvapeně. Vydělá si své tři miliardy dolarů, ale za cenu, která se vymyká lidské představivosti. Hluboko pod zemí se znovu otá­čelo kolo hrůzy a smrti, které brzo započne krvavou žeň na životech a majetku. A jeho varování nebude nikdo naslouchat.</p>

<p>„Hotovo.“ Lanie v otáčecí židli se k němu obrátila. „Jenže glóbus přistoupí na naše podmínky, jedině když mu to přikážeš ty, Crane. Mohl by sis stoupnout sem?“</p>

<p>Přikročil k její konzoli a Lanie vyťukala příkaz ke spuštění celého systému. „Počítač odmítá převzít zod­povědnost za to, co se stane,“ vysvětlovala. „Chce po­tvrzení od vyššího nadřízeného.“</p>

<p>Crane pohlédl na obrazovku a četl:</p>

<p>AKTIVACE GLÓBU (A/N)</p>

<p>Stiskl A. Obrazovka potemněla, pak se objevilo další hlášení:</p>

<p>NUTNÉ POTVRZENÍ VEDOUCÍHO PROJEKTU</p>

<p>„Vyvolej na svém komu linku C a řekni své jméno,“ poradila mu Lanie.</p>

<p>Crane poslechl a glóbus se okamžitě rozzářil jasným světlem. Systém byl aktivován.</p>

<p>Právě stvořená Země se otáčela rychle, ale nerovno­měrně. Světla pohasínala, programátoři přerušovali prá­ci a sledovali měnící se obraz. Ani skutečná Země není dokonale kulatá, ale tahle zeměkoule byla zřetelně vy­dulá, po rovníku se posouvala neforemná boule a strhá­vala planetu na nestabilní dráhu.</p>

<p>„Rozbijete si svou hračku,“ mínil Newcombe.</p>

<p>Na panelech blikala odshora až dolů výstražná světla, po obrazovkách přebíhala hlášení varující před bezpro­středním nebezpečím zhroucení celého systému.</p>

<p>Na povrch glóbu se teď prodrala gigantická hrouda ohně. Odstředivá síla ji pomalu odtahovala od umělé zeměkoule a hrozila, že glóbus rozerve.</p>

<p>„Budeme to muset zastavit, Crane!“ vykřikla Lanie.</p>

<p>„Udělej to a máš padáka!“ Crane zařval tak, že pře­hlušil i řinčení výstražných zvonků, které se ozývalo ze všech stran.</p>

<p>„Počítač chce zahájit útlumovou sekvenci.“</p>

<p>„Ale ještě to neudělal, že ne?“ odsekl. „Je chytřejší než my všichni. Jen ať to běží!“</p>

<p>Glóbus se hrozivě potácel ze strany na stranu, skřípěl a sténal, jako by se chtěl rozletět na kusy, ale Crane ho pozoroval se spokojeným úsměvem.</p>

<p>A pak se to stalo. Glóbus, který teď tvarem připomí­nal spíš nevyváženou činku nakloněnou k jedné straně, už dál nedokázal udržet deformovanou masu pohroma­dě. Boule přilepená k rovníku se odtrhla a zavířila pro­storem, jen proto, aby ji okamžik nato zachytilo gravi­tační pole většího tělesa. Zeměkoule se opět otáčela pravidelně, výstražná světla zhasla a po celém sále uti­chalo drnčení poplašných zvonků.</p>

<p>Před očima všech přihlížejících se vznášela planeta se svým měsícem, skutečnou částí svého těla, obě tělesa tančila v dokonalém souladu orbitálních drah a glóbus byl tak spokojený, jak jen mohl být.</p>

<p>Newcombe seděl strnule, jako zkamenělý, a jen zíral s ústy dokořán.</p>

<p>„Je to opravdu Měsíc?“ ujišťovala se Lanie nesměle.</p>

<p>Crane pokrčil rameny. „No, řekl bych, že teď víme, odkud se tu vzal. Prima. Uvidíme dál.“</p>

<p>„Zdá se mi, že obíhá hrozně blízko,“ strachovala se Lanie.</p>

<p>„Myslím, že přijdeme na to, že jak se bude zpomalo­vat rotace Země, Měsíc se bude stále vzdalovat. Před­stavte si, jak v tuhle chvíli působí jeho slapová síla ne­jen na mořský příliv a odliv, ale i na pohyby pevninských ker.“</p>

<p>„Nemůžu uvěřit, že to pořád ještě funguje,“ vydechla Lanie. Planeta chladla, spustil se holografický déšť. Měsíc se zase o kousek vzdálil.</p>

<p>„Vypadá to jako kouzlo.“ Newcombe byl fantastic­kou podívanou unesen. „Tohle přece není žádný trik, že ne, Crane?“</p>

<p>„Tohle je historie, kamaráde. Dějiny vývoje Země, jak je ještě nikdo nikdy nepoznal. Jestli bude tahle věc fungovat, možná zjistíme, že všichni do jednoho jak tu stojíme jsme sto let za opicemi.“</p>

<p>A opravdu to fungovalo, napůl skutečně, napůl v ho­loprojekci. Moře se vypařovala, z vod se vynořila pev­nina. Blízkost Měsíce způsobovala na zemi i na moři katastrofy nesmírných rozměrů - zemětřesení, tsunami a přílivové vlny otřásaly zeměkoulí takovým způso­bem, jaký nikdo nebyl schopen předvídat. Jestli kdy existovala Pangea jako taková, lidé ji ve zběsilém letu dějin ani nezahlédli. Za hodinu reálného času uplynuly stovky milionů let, kontinenty jako by plynule vznika­ly, rozpadaly se a přeskupovaly, pohybovaly se v neu­stálém tanečním reji pod bledým svitem Měsíce, který se stále pomalu vzdaloval.</p>

<p>Během prvního období vývoje se glóbus mnohokrát za­stavil, přidával k celkovému obrazu planety hologramy komet, asteroidů a meteoroidů, aby dostál známým pod­mínkám života, který měl teprve přijít - ale ani jednou ne­ohlásil ukončení sekvence, pokračoval stále dál. Čím víc se blížil k dokumentovaným historickým událostem, tím víc narůstalo vzrušení programátorů, až nakonec všichni nadšeně hulákali pokaždé, když počítač narazil na pře­kážku a dokázal ji vlastními silami odstranit a pokračovat.</p>

<p>Měsíc se konečně vzdálil natolik, že přestal na Zemi i oceány působit větší částí svých slapových sil. Zde konečně spatřili počátky stálého světa, přinejmenším stálejšího, než bylo šílenství prvních stovek milionů let. Moře už nebouřila v zuřivém zápasu s pevninou, z vod se vynořily kontinenty, zformované přibližně do stejné podoby, v jaké je známe dnes.</p>

<p>Pro Cranea se zastavil čas. Začátek i konec se odehrá­valy v jediném okamžiku. Myslel na všechny muže vědy, kteří od úsvitu věků sbírali údaje, prováděli měření a při­cházeli s novými teoriemi o samotné existenci Země. Bez jejich záznamů by glóbus nikdy nemohl vzniknout. Po ti­síce let vědci všech národů puntičkářsky zapisovali své výzkumy, aniž by měli sebemenší tušení, k čemu jejich objevy povedou. Jeden z historických zlomů se odehrával právě zde; a po něm přijdou další.</p>

<p>O pět hodin později ho z hlubokého zamyšlení vytrhl hlasitý jásot. Glóbus se zvolna, hrdě otáčel uprostřed svého skleněného zvonu. Vývoj Země dospěl do reál­ného času. Historie a skutečnost splynuly v jedno.</p>

<p>Všichni programátoři tu dosud stáli, Newcomba ne­vyjímaje, a k nim se připojili i ostatní pracovníci Nada­ce. Odehrávalo se před nimi představení, od kterého se žádný z nich nedokázal odtrhnout. Samozřejmě, čekala je ještě dlouhá práce s nekonečným vkládáním dalších informací, ale tady ožívalo srdce celého projektu, od něhož se budou odvíjet nové a nové objevy.</p>

<p>„Uvědomujete si, čeho jsme právě dosáhli?“ oslovil Crane rozradostněnou posádku. „Celý nesmírný ob­jem informací, které jsme vložili do tohoto systému, je jen jako zrnko písku na mořském břehu ve srovnání s množstvím dat, která glóbus generoval sám o sobě, aby zajistil kompatibilitu zadaných údajů. Každá vla­sová trhlinka, každý výkop, každý podzemní proud nebo utajený jaderný výbuch, ke kterému na Zemi do­šlo nebo dojde, o všem teď víme. Informace s sebou přinášejí moc, dámy a pánové. A tuto moc my teď máme.“</p>

<p>Další jásot. Obrátil se k Newcombovi. „Pořád si ještě myslíš, že jsem cvok?“</p>

<p>„Cvok, co se týče pokusů,“ odpověděl Dan. „Pokud jde o úspěch, jsi prostě skvělý.“</p>

<p>Lanie se k nim přitočila. „Pořád jsem ještě v šoku.“ Vzala Cranea kolem ramen a Newcombe zkameněl.</p>

<p>„Je to tvoje práce.“ Crane si ji přitáhl blíž a pevně ob­jal, pak se odtáhl, když to začalo být příliš krásné. „Bu­deme tomu říkat Projekce Lanie Kingové.“</p>

<p>„Pojmenuješ ho po mně?“</p>

<p>„Ty jsi jeho máma.“ Crane ji poplácal po rameni, pak zesílil hlas, aby ho slyšeli všichni.</p>

<p>„Dokázali jsme nemožné,“ prohlásil. „Teď se pokus­me o nepředstavitelné. Doktorko Kingová, byla byste tak laskava a zadala simulaci budoucích změn na Reel­footu, abychom věděli, co nás čeká? Ukažte nám ze­mětřesení, pořádné zemětřesení.“</p>

<p>Lanie se rozběhla ke konzoli. Použijí glóbus jako gigantickou křišťálovou kouli a pokusí se nahlédnout do budoucnosti. Bylo to opojné i děsivé zároveň. Tohle bylo něco jiného než předpověď založená na pouhých údajích o pnutí. Tady ožívala sama Země, otáčející se s prostou, obyčejnou jistotou vlastní mi­nulosti a budoucnosti. Zazněl vibrující tón bzučáku a glóbus se zastavil, osamělé světlo vykrojilo ze tmy obrysy mississippského údolí. Povědomé karmínové čáry pukající země rozrývaly celé jeho okolí zubatý­mi šrámy.</p>

<p>„Čas,“ zachraptěl Crane. V ústech měl sucho.</p>

<p>Lanie znovu vyvolala šarlatově rudý nápis. Tentokrát se před nimi objevilo:</p>

<p>27. února 2025, 17:37 hod. + -</p>

<p>O dvacet tři minuty dřív než podle původních výpočtů.</p>

<p>„Zvládli jsme to,“ prohlásil Crane. „Dobyli jsme bu­doucnost.“ Znovu se otočil k Newcombovi. „Tohle je ode dneška pramen našich výzkumů. Všechny odpově­di leží tady.“</p>

<p>Newcombe na něho pohlédl s despektem. „Jediné, co ještě potřebujeme, je dobrý žaludek, abychom takové informace mohli využít. Opravdu tolik toužíme po zod­povědnosti, jakou přináší znalost toho, co bude?“</p>

<p>„To je sporná otázka,“ ozvala se Lanie od počítače. „Ať chceme nebo ne, je to tady.“</p>

<p>Newcombe vstal a přistoupil těsně ke Craneovi. „Teď když máš, cos chtěl,“ otázal se polohlasně, „co budeš s tou zatracenou věcí vlastně dělat?“</p>

<p>„Všechno, co budu chtít, doktore.“</p>

<p>Oblak Masada přinesl této noci déšť. Proudy radioaktiv­ní vody se valily po ulicích a stékaly do vodních nádrží. Výsledkem bude pár případů nemoci z ozáření a nějací mrtví - nejvyšší daň, kterou si občas příroda vyžádala od těch, kteří žili mimo město. Ale dřív to bývalo horší a hrozba jménem Masada bude stále méně děsivá, až konečně v polovině čtyřicátých let dvacátého prvního století zmizí docela a ve vzpomínce na nejhorší metly lidstva se zařadí někam mezi epidemie černé smrti a španělskou inkvizici.</p>

<p>Právě této noci byl Masada pro Cranea darem z ne­bes. Oslavoval se svými lidmi zrození glóbu, a když poplašné sirény zahnaly všechny ostatní do úkrytu, uchýlil se do své kanceláře. Teď venku padal déšť a on bude mít pro tuto chvíli celý sál jen pro sebe.</p>

<p>Usadil se u hlavní konzoly a začal počítači vysvětlo­vat, co přesně od něho chce. Sotva skončil zadávání, ozval se mu v audiu Burt Hill.</p>

<p>„Kde k čertu vězíte, Crane?“</p>

<p>Crane aktivoval linku P. „Zůstanu dneska u sebe v kanceláři,“ uklidňoval Burta. „Nestarej se o mě.“</p>

<p>„Prostě si jen chcete hrát se svou zeměkoulí.“</p>

<p>„A divíš se?“</p>

<p>„Vůbec ne. Ale stejně jsem vám chtěl něco říct. Všechny televizní stanice zrovna přinesly nejnovější vládní prohlášení - viceprezident Gabler právě odstou­pil. Všichni si myslej, že je to proto, že mu dávaj za vi­nu potíže ve Válečný zóně.“</p>

<p>„Zajímavé.“ Craneovi to vůbec nepřipadalo zají­mavé.</p>

<p>„To ještě není to nejlepší, šéfe.“ Hill jako vždy mlu­vil stručně a jasně. „Gideon si jako svou novou pravou ruku vybral Sumi Chana.“</p>

<p>„Sumiho?“ Crane byl najednou plný zájmu. „Zajíma­lo by mě, jak se jim podařilo obejít nařízení o státním občanství.“</p>

<p>„To je mi fuk,“ odsekl Hill. „Tím je to jasný. Sumi není nic jinýho než mizernej, zrádnej...“</p>

<p>„Koukej rychle zjistit, jakou používá soukromou lin­ku,“ přerušil ho Crane. „Chci si s ním promluvit. A až ho seženeš, dej si záležet, abys mu velice srdečně po­gratuloval.“</p>

<p>„Ale on je přece...“</p>

<p>„Velice mocný muž; který nám může hodně pomo­ci,“ zarazil ho Crane. „Zavolej mi zpátky na tuhle linku.“</p>

<p>Přerušil spojení a zadíval se na klávesnici. Celý po­slední rok cpal do počítače každý bit informací, jaké se mu jen podařilo získat, všechno o účincích zkušeb­ních jaderných výbuchů nad zemí i pod povrchem. V tuto chvíli o nich glóbus věděl mnohem víc než on sám.</p>

<p>Vypsal svou otázku a stiskl Enter.</p>

<p>Glóbus zaváhal jen nepatrně. Pak se po celé země­kouli rozsypala hrst rudě blikajících světel. Crane se rozběhl blíž a zjišťoval, jak jsou rozmístěna. Všechna světla zářila na zlomech nebo blízko nich. S bušícím srdcem je spočítal - padesát tři.</p>

<p>Tady to bylo. Smysl jeho života.</p>

<p>Zhroutil se do křesla a plakal, plakal až do okamžiku, kdy se mu ozvala Sumi a bylo načase pustit se znovu do práce.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvanáctá</strong></p>

<p><strong>KONTINENT</strong><strong>Á</strong><strong>LN</strong><strong>Í</strong><strong> DRIFT</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace 25. února 2025, 19:30 hod.</strong></p>

<p>Lanie dokončila balení posledních drobností a vyšla na terasu, odkud mohla sledovat vrcholící přípravy na vý­pravu do Tennessee. Na chvíli se v dohledu objevil zná­mý kondor. Zamávala mu, když proplachtil okolo a ma­jestátně se vzdaloval k horským výšinám. Slunce už zmizelo pod obzorem a lidé mohli zase svobodně vy­cházet. Na planině pod srázem se tísnilo nejméně pade­sát helikoptér - příspěvky dobročinných dárců - a stov­ky ochotných rukou plnily jejich nákladní prostory zásobami vody, potravin a zdravotnického materiálu.</p>

<p>Byl to samozřejmě Crane, komu se podařilo vyžebrat vrtulníky - byl toho názoru, že se budou hodit pro eva­kuaci a pro odvoz naléhavých případů vyžadujících okamžitou lékařskou péči. Lanie žasla nad tím, kolik li­dí mu stále ještě věří a je ochotno přispět velkorysým darem. Kromě materiálu patřil k nákladu každé heli­koptéry také tým dobrovolných zdravotníků: lidé, dobří lidé, kteří přispěli svým časem. Možná má tahle planeta přece jen ještě nějakou šanci, pomyslela si.</p>

<p>Zahlédla Dana, jak vychází ze svého srubu o čtyři domky dál, přes rameno přehozené napěchované braš­ny. Od onoho večera, kdy Crane vyhlásil svou prosla­venou třímiliardovou sázku, chovali se k sobě navzá­jem jako dva cizí lidé. Lanie překvapovalo, že někdo, kdo pro ni dřív byl tak důležitý, mohl najednou tak snadno zaujmout v jejím životě i srdci úplně odlišné místo. Věděla, že Dan by byl rád, kdyby ho znovu vza­la na milost, ale naštěstí na ni nenaléhal. Přes všechno, co se stalo, si Lanie skutečně přála, aby zůstali přáteli, a tak když k ní došel, uvítala ho vřelým objetím. Přijal její vlídnost s překvapenou radostí.</p>

<p>„Omlouvám se, že jsem se chovala tak chladně,“ řek­la s nepatrnými rozpaky a zadívala se mu do očí. „Ne­chtěla jsem, aby sis dělal marné naděje.“</p>

<p>„Marné naděje...“ opakoval ozvěnou.</p>

<p>Viděla, jak rychle znovu nabyl rovnováhy. Opřel se o zábradlí a hleděl dolů. Burt Hill řídil nakládání jedno­ho z Whetstoneových tryskáčů, který měl nést celou kupu vybavení a přístrojů z majetku Nadace, včetně obsluhujícího personálu. Dan potřásl hlavou. „Co by­chom si počali bez Burta?“</p>

<p>„Umřeli bychom hlady,“ odpověděla a opřela se o zá­bradlí vedle něho. „Došel by nám veškerý materiál. Za­vládl by chaos.“</p>

<p>Usmál se na ni. „Nepochybně.“ Stiskl rty. „Nějak si nejsem jistý, co se to vlastně mezi námi stalo.“</p>

<p>„Chceš slyšet pravdu?“</p>

<p>„Myslím, že ano.“</p>

<p>„Dobře,“ přikývla klidně, ačkoli srdce jí bušilo jako splašené. „Zjistila jsem, že ti nedůvěřuji. Zjistila jsem, že se mezi námi objevila žárlivost. Zjistila jsem, že chci, abys byl jiný. Jednou jsi řekl, že možná konečně dospějeme. Myslím, že se stalo právě tohle. Dospěli jsme, Dane, a jdeme každý svou cestou. Kromě toho, ty teď žiješ úplně jiným životem.“</p>

<p>„Vzdal bych se ho třeba hned, kdyby...“</p>

<p>„Ne,“ položila mu prst na rty. „Cítil by ses hrozně, ja­ko v pasti, zahnaný do kouta. Nemá to smysl, Dane. Prostě to skončilo.“</p>

<p>„Nemohu tě přestat milovat.“</p>

<p>„Dobře.“ S námahou polkla. „Tohle nám zůstane na­vždycky. Tak bychom si to měli pamatovat.“</p>

<p>Dlouho na ni hleděl. „Jestli jednou změníš názor, já na tebe budu čekat. S Cranem nebudeš šťastná.“</p>

<p>„Tohle nemá s Cranem nic společného.“</p>

<p>„Potřebuješ, aby tě někdo potřeboval. Třeba tě Crane potřebuje víc než já, i když myslím, že to není možné.“</p>

<p>„Nechci se k tomu vracet, Dane.“</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>„Přátelé?“ Napřáhla k němu dlaň.</p>

<p>Usmál se způsobem, kterému nerozuměla. „Přátelští protivníci,“ opravil ji a stiskl podanou ruku. „Půjdeš dolů? Musím zkontrolovat seznam svého vybavení a přesvědčit se, že mají všechno.“</p>

<p>„Copak ty s námi nepoletíš?“</p>

<p>„Chci zůstat přes noc v L.A. Setkáme se zítra přímo na místě.“</p>

<p>„Tak to půjdu s tebou.“ Zamířili dolů po železném schodišti, Dan s brašnami přes rameno. Lanie si nebyla jistá, jaký má mít z předchozího rozhovoru pocit. Jako ve většině věcí, které se týkaly Dana, nic nikdy nevypa­dalo definitivně uzavřené. A co tím vlastně myslel, že jsou „přátelští protivníci“?</p>

<p>„Vypadáš unaveně,“ poznamenal. „Zase máš ty sny?“</p>

<p>„Zase? Nikdy to nepřestalo.“</p>

<p>Mimoděk se otřásla. Minulou noc to bylo zlé, horší než si kdy pamatovala. Ve snu šplhala vzhůru kolmou šachtou a doslova cítila, jak ji zdola spaluje oheň. Cra­ne se natahoval po její ruce. A byl tam ten chlapec, mrt­vý chlapec, jenže teď byl živý a ona se bála daleko víc o něho než o sebe. Vzbudila se s křikem ve dvě ráno, promočená potem a roztřesená hrůzou, a vůbec se ne­odvážila uvažovat o tom, že by si snad šla znovu leh­nout.</p>

<p>„Pořád myslíš, že to má něco společného s Martiniquem?“</p>

<p>„Musí mít.“</p>

<p>Procházeli bludištěm helikoptér, všude se rojil po­mocný personál, balíky kolovaly z ruky do ruky, nahlas se kontrolovaly seznamy nákladu. „Řekla jsi někdy Craneovi, aby ti s tím pomohl?“ Newcombe ve všeo­becném zmatku zahlédl Hilla a zamával na něj. „Byl tam přece s tebou.“</p>

<p>„Pokaždé začne mluvit o něčem jiném,“ povzdechla si. „To je špatné, protože myslím, že kdybych si vzpo­mněla na to, co se stalo na Martinique, ty sny by zmize­ly. Mám to přímo před sebou... přímo před očima.“</p>

<p>„Co se děje, doktore?“ Burt Hill, zadýchaný náma­hou, se před nimi vynořil z panující vřavy.</p>

<p>„Musím dneska večer dolů do města. Bylo by to možné?“</p>

<p>„Jestli jste ochotnej vyrazit hned, tak jo. Momentálně se mi tu potuluje třicítka pilotů, který nemaj na práci nic lepšího než se šťourat v nose.“ Vzal Danovi zavaza­dla. „Tak za deset minut budete mít něco přistavenýho na hlavní ploše.“</p>

<p>„Díky, Burte.“</p>

<p>„Zůstávejte ve stínu, doktore.“</p>

<p>Pokračovali dál k mešitě. Danovi to dnes večer opravdu slušelo. Vyrazil celý v černém: černý oblek, černý svetr s rolákem. Vypadal jako civilizovaný pro­tějšek bratra Ishmaela z Atlantic City. Napadlo ji, jestli se snad nechystá do Válečné zóny.</p>

<p>Vstoupili do sálu a zamířili k její laboratoři. Zadívali se přes sklo na glóbus. Lanie se pokaždé zmocňovalo příjemné vzrušení, když viděla své dílo, pulzující infor­macemi, jak ožívá vlastním životem. Dnes večer byla ve službě kompletní směna programátorů; seděli okolo za svými monitory a vkládali do počítače meteorologic­ké údaje.</p>

<p>„Martinique,“ pronesla s očima upřenýma na glóbus. „Odpověď na mou amnézii a noční můry. Musím si vzpomenout, co se tam stalo. A mám pocit, že jsem blízko... Je to jako rozplývající se mlha.“ Dívala se, jak rotace glóbu unáší kolem Západoindické souostroví, sledovala pohledem obrysy Martinique, zahlédla sopku zvedající se do výše uprostřed ostrova.</p>

<p>„Dane!“ zavolal Crane ze své kanceláře nově prora­ženým okénkem, které vedlo přímo do operační míst­nosti programátorů. „Potřebuju S-eko pro centrum Memphisu!“</p>

<p>„Hned ti to přinesu.“ Dan zamířil do své laboratoře. Lanie se vydala ke Craneově kanceláři. Čas je tak po­divný živel. Má svou vlastní organickou strukturu, kte­rá manipuluje s lidmi bez jejich souhlasu. Jako s ní a s Danem. Sumi Chan, například, se změnil z vážené­ho spojence ve zrádce a zase zpátky v přítele, a to všechno během několika měsíců. Z pozice viceprezi­denta zase jednou Cranea diskrétně podporuje, a Crane jeho pomoc rád přijímá.</p>

<p>Vešla do Craneovy kanceláře a zasmála se při pohle­du na obrazovky kolem stěn, kde se míhaly záběry z je­ho výzkumů. S tou sázkou měl pravdu. Zdálo se, že ce­lý svět napjatě vyčkává, jak se události vyvinou. Právě v tuto chvíli to byly jen peníze - nemalé jmění, celá su­ma uzavřených sázek - které přitahovaly celosvětovou pozornost. Brzo na jejich místo nastoupí hrůza a děs.</p>

<p>„Co myslíš, co o mně budou říkat?“ zeptal se Crane, jako by jí četl myšlenky.</p>

<p>„Někteří tě budou obviňovat. Stejně jako na Sadu. Někdo tě bude chválit, někdo milovat, jiný zase nenávi­dět. Budeš kouzelník a vědec, zrůda i spasitel. Ale nic z toho pro tebe přece nic neznamená, že ne?“</p>

<p>Pousmál se. Rukávy kombinézy měl vyhrnuté, před sebou otevřený kufřík, do kterého pěchoval bankovky. Kauce. „Dokud nám sem přicházejí další a další šeky, je všechno fajn. Lidi nevědí, co je pro ně dobré, vědí jen, co chtějí. Už dávno jsem se naučil neočekávat pří­liš mnoho. To je prospěšné pro každého.“</p>

<p>„Dan se dnes večer chystá do města.“</p>

<p>Zamračil se, ale neřekl nic.</p>

<p>Lanie vyhlédla novým okénkem na glóbus. „Z toho se nikdy nevzpamatuju,“ prohlásila. „Ta zatracená věc pořád ještě funguje.“</p>

<p>„A bude fungovat i dál,“ souhlasil. „Projekci Lanie Kingové budou lidé používat ještě tisíc let poté, co my už tu dávno nebudeme.“</p>

<p>„Pokud někdo nevymyslí něco lepšího. Proč jsme se vlastně ještě nepodívali dál než k dvacátému sedmému únoru? Určitě budou další zemětřesení, která se dají předpovědět. Ale neudělali jsme to. Proč?“</p>

<p>„Řeknu ti proč,“ ozval se Newcombe mezi dveřmi. „Teď, když má moc, po které toužil, dostal z ní strach.“</p>

<p>„Ani zdaleka ne.“ Crane se natáhl po sjetinách, které Newcombe přinesl. „Jen jsem měl pocit, že je čas na malou reflexi, než se vydáme dál. Kromě toho, je tu Memphis...“</p>

<p>Rozvinul plán, který mu Newcombe podal, a zahlou­bal se do něj. „Tady je vězení,“ ukázal. „Určitě mě za­tknou a převezou sem.“</p>

<p>„Bude to těsné,“ poznamenal Newcombe.</p>

<p>„Jo. Východní křídlo budovy vypadá, že to nepřežije, ale blok s celami je na západní straně.“</p>

<p>„Je to jen úzký pás bezpečného území. Příliš úzký.“</p>

<p>„Důvěřují tvým výpočtům.“</p>

<p>„Řekou si nejsem tak jist,“ namítl Newcombe. „Vím, co se stane s pevnou zemí okolo, ale všechno se bude bortit a posouvat a to donutí řeku změnit koryto. Tady se nedá nic přesně předvídat.“</p>

<p>„Riskneme to.“</p>

<p>„Budeš mít přístup do informační sítě?“</p>

<p>„Samozřejmě,“ ujistil ho Crane. V tu chvíli si Lanie uvědomila, že ji upoutala jedna z obrazovek na zdi. Záznam z Martinique. Dívala se a v hlavě se jí rozblika­lo světélko poznání. Bože. Cítila, jak jí bláto prosakuje šaty až na kůži. Otřásla se.</p>

<p>Crane stále něco vykládal, ale jeho slova přicházela odněkud z veliké dálky. Chytila se za hlavu, lebka jí pukala bolestí. Prsty nahmatala jizvu pod vlasy, cítila žhavé horko, všude tma, panický strach z udušení, dům, který se kolem rozpadá, všechno ostatní mizí, pohlceno temnotou.</p>

<p>Dotyk cizí ruky, vzdálený hlas. Někdo s ní třásl.</p>

<p>„Dan? Je Dan v pořádku?“ zamumlala, ale něco tu nehrálo. Po tvářích jí stékaly slzy.</p>

<p>„Lanie! Slyšíš mě? Lanie!“</p>

<p>Dan stál přímo před ní. Byli v Nadaci, u Cranea v kanceláři. Lanie lapala po dechu, rozechvělá, rozbola­vělá. Smutek ji přemohl, znovu se rozplakala.</p>

<p>„Co se stalo?“ zeptal se Crane tiše.</p>

<p>„Ten chlapec,“ vzlykala. „Chudáček. Nikdy jsme se ani... ani jsme se nedozvěděli... j-jak se jmenoval.“</p>

<p>Dan přistoupil blíž, aby ji utěšil, ale ona se instinktiv­ně přimkla ke Craneovi. Objal ji zdravou paží.</p>

<p>Přivřená dvířka paměti se před ní otvírala dokořán, hluboko zasuté vzpomínky líně připlouvaly zpět ­strach, nekonečné otázky, rum. A Crane. Po tváři se jí zvolna rozlil úsměv. „Už si vzpomínám,“ řekla potichu. „Pamatuju si všechno.“</p>

<p>„Co si máš pamatovat?“ dožadoval se Newcombe.</p>

<p>„Láhev rumu... kterou nám poslali vzduchovým po­trubím. Zrovna když jsi mi vykládal o svém plánu, jak skoncovat se zemětřesením.“</p>

<p>„<emphasis>Skoncovat</emphasis> se zemětřesením?“</p>

<p>Zachytila Craneův pohled a instinktivně poznala, že řekla něco, co neměla, něco, co mělo zůstat jen mezi nimi.</p>

<p>„Jestli máš nějaký plán, jak zlikvidovat zemětřesení,“ řekl Newcombe pomalu, „určitě bych se s ním rád se­známil.“</p>

<p>Crane na něho pevně upíral oči a mlčel. Newcombe se otočil k Lanie. „Dobře, tak mi to řekneš <emphasis>ty</emphasis>.“</p>

<p>„Já... já... jsem ještě zmatená... Nevím... Nejsem si jistá, co... co jsem...“</p>

<p>„Jsi hodně věcí, Lanie, ale určitě ne zmatená. Co to tajíš? A<emphasis> proč</emphasis>?“</p>

<p>„Nech toho, Dane,“ zarazil ho Crane. „Ptej se mě, ne Lanie. To já mám svá tajemství.“</p>

<p>Newcombe ho rozzuřeně probodával očima. „Ty jsi sa­mé tajemství. Od samého začátku, kdykoli jsi měl nějaký bojový plán, nikdy jsi nikomu z nás neřekl, o co vlastně jde. Museli jsme si sami hledat cestu tvou uměle vytvoře­nou tmou. Co takhle pro změnu trochu pravdy?“</p>

<p>„Tak pojď,“ vyzval ho Crane. „Ukážu ti to. Předpo­kládám, že nemá smysl žádat tě, abys mi slíbil, že to uchováš v tajnosti?“</p>

<p>„Zatraceně, tajností už tady bylo příliš mnoho,“ odfr­kl Newcombe a následoval Cranea ven z kanceláře.</p>

<p>Neklidná, napjatá, vlekla se Lanie za nimi. Neměla v úmyslu něco tak hloupě prořeknout. Bože, proč si jen nedala pozor na pusu? Překvapilo ji, když viděla, že Crane zamířil k její konzoli hlavního operátora. „Dámy a pánové,“ oslovil programátory, kteří pracovali na svých stanovištích, „můžete si dát třicetiminutovou pře­stávku, která začíná právě teď. Chci, abyste všichni opustili budovu. Jděte.“</p>

<p>Lanie se k němu připojila. Crane už seděl za panelem a prsty se mu po klávesnici jen míhaly. V glóbu se oči­vidně skrývala tajemství, o nichž ani ona neměla ne­jmenší tušení.</p>

<p>„Celý život jsem studoval zemětřesení.“ Crane pře­vedl glóbus na stand-by a zadával nový program. „Hned zpočátku jsem dospěl k rozhodnutí, že nechci jen definovat a vymezovat, ale pokoušet se o nápravu, hledat lék. Proto jsem se začal zabývat výzkumem pů­sobení jaderných výbuchů na okolní vrstvy litosféry.“</p>

<p>„To je stará vesta, Crane,“ souhlasil netrpělivě New­combe. „Lidé si tě pořád váží jako člověka, který svou prací přiměl politiky prohlédnout a zastavit jaderné zkoušky.“</p>

<p>„Dali mi za to Nobelovu cenu,“ uchechtl se Crane. „Ale po takovém ocenění jsem nikdy netoužil, ani jsem si ho nezasloužil. A docela určitě jsem nikdy nechtěl, aby zakázali pokusné jaderné výbuchy.“</p>

<p>Lanie se zatvářila udiveně. „To nechápu.“</p>

<p>Crane stiskl Enter a glóbus znehybněl. Po celém jeho povrchu se rozzářila rudá světélka.</p>

<p>„Teplo.“ Crane zamířil ke skleněné přepážce. „Dost tep­la na to, aby dokázalo roztavit skály... svařit je k sobě.“</p>

<p>„Chceš znovu spojit pevninské a oceánské desky.“ Newcombe promluvil tlumeným, syčivým hlasem, oči zúžené temným podezřením.</p>

<p>„Zeptal jsem se počítače. Udal jsem teplotu 5000 stupňů Celsia a zeptal se, jestli by bylo možné kry zno­vu spojit bodovým svářením.“ Ukázal na glóbus. „Tady je jeho odpověď. Padesát tři bodových svarů, které, když se udělají správně, spojí pevninské desky a navž­dy zastaví kontinentální drift.“</p>

<p>„Takže k tomu měl sloužit ten glóbus,“ pochopila La­nie. „Potřebovals ho na potvrzení svých teorií.“</p>

<p>„Správně,“ kývl Crane. „Můžeme ještě za svého ži­vota ukončit ničivou nadvládu zemětřesení.“</p>

<p>„Chceš odpálit třiapadesát atomových bomb?“ zeptal se Newcombe nevěřícně.</p>

<p>„Padesát tři gigatunových bomb, ano.“</p>

<p>„Jsi větší šílenec, než jsem si myslel.“</p>

<p>„Skutečně?“ opáčil Crane. „Zamysli se nad tím. Celý svět spočívá na ohromném skladišti jaderného materiá­lu, zastaralých bojových hlavic a radioaktivního odpa­du. Při správném postupu dokážou moje bomby zlikvi­dovat tyhle zásoby a namířit jejich ničivou sílu zpátky dolů, k jádru, které je samo o sobě právě jen reaktorem, kde probíhá jaderné štěpení. Zlikvidujeme vulkány a zemětřesení a současně se zbavíme nukleárních odpa­dů. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“</p>

<p>Lanie naklonila hlavu ke straně. To, co Crane říkal, dávalo smysl. Jaderné exploze hluboko pod zemí, pří­mo ve zlomech, by při vhodném postupu mohly odstra­nit všechny tlaky a pnutí. Kdyby se bomby umístily dost hluboko, nepředstavovaly by vůbec žádné nebez­pečí pro život nahoře.</p>

<p>„Copak tvoje sebevědomí nemá vůbec žádné meze?“ Newcombe tiše zuřil. „Nenapadlo tě, že zemětřesení jsou přirozenou součástí našeho světa? Že Země možná existuje jen díky jim? Kdyby sopečné erupce nezanáše­ly do atmosféry látky podporující vznik organismů, na téhle planetě by vůbec žádný život nebyl! To, co navr­huješ, není nic jiného než likvidace procesů, díky kte­rým jsme to, co jsme! Zemětřesení jsou přirozená, Cra­ne. Nech je na pokoji!“</p>

<p>„Co je na zemětřesení přirozeného? Každý je vždyc­ky moc rychle hotov s úsudkem. Že to tak bylo vždyc­ky, to ještě neznamená, že to tak musí zůstat. Glóbus je toho názoru, že to vyjde, a ten ví daleko víc než my.“</p>

<p>„To tedy ne!“ Newcombe zesílil hlas. „Neví nic o hu­manitě, etice nebo o zdravém rozumu. Tady jde o zasaho­vání do základních procesů, ke kterým dochází v nitru Země. Jen bůh ví, jakou katastrofu bys mohl způsobit, kdyby ses pokoušel uskutečnit takovou šílenost!“</p>

<p>„Zeptej se počítače. Uvidíš, co si o tom myslí.“</p>

<p>„Je mi sakra jedno, co si myslí nějaký prokletý stroj!“ vyletěl Newcombe. „Je to jen další součást tvého šíle­ného plánu!“</p>

<p>„Tak moment,“ zaprotestovala Lanie. „Ten glóbus funguje. Viděls to sám. Může být strašně užitečný...“</p>

<p>„Jsi stejná jako on,“ odsekl Newcombe. „Dobře mě poslouchej, Crane. Dáváte tady v sázku samotnou exi­stenci téhle planety. Je to proti přírodě. Je to špatné.“</p>

<p>„To jsou dost silná slova - od vědce,“ namítl Crane. „Přehrady mění přirozený tok řek. Medicína zasahuje do přirozeného průběhu nemocí. Genetické inženýrství mění všechno, od potravin, které jíme, až po děti, které se nám rodí, a zase proti běhu přírody. Není v tom žádný rozdíl.“</p>

<p>Newcombe si vyvolal na komunikátoru čas. „Existu­je věda, Crane, a pak existuje nabubřelá, samolibá aro­gance. Kdo si k čertu myslíš, že jsi?“</p>

<p>„Já vím, kdo jsem, doktore,“ řekl Crane tiše. „Měl byste stejnou otázku položit sám sobě.“</p>

<p>„Udělal jsem to. A tady je odpověď: já jsem ten, kdo ti zabrání zničit Zemi.“</p>

<p>S těmi slovy se otočil na patě a rychlým krokem vy­razil k východu.</p>

<p>Lanie přistoupila ke Craneovi a položila mu dlaň na rameno. „Omlouvám se,“ pronesla rozpačitě. „Neměla jsem před ním...“</p>

<p>„Nedělej si s tím starosti,“ uklidňoval ji. Nehyb­ným pohledem sledoval, jak Newcombe vychází z budovy. „Stejně by na to brzo přišel. Chystám se to zveřejnit.“</p>

<p>Neohrabaně natáhl ruku a poplácal ji po paži. Lanie náhle dostala strach, že tohle je možná poslední klidná chvíle v jejich životě.</p>

<p>Newcombe se rozhlížel po Zóně z výšky druhého patra, ze střechy bývalého skladiště, které bratr Ishmael pře­měnil na své sídlo, a připadal si, jako by se ocitl v době dávno minulé.</p>

<p>Střed města byl čistý, ale přeplněný lidmi, po ulicích se valily davy. Na stěnách budov nebyly žádné obra­zovky, nikde nepobíhali holografičtí dinosauři ani vide­omaniaci s kamerami, zoufale pátrající po možnosti na­točit záběr, který by změnil jejich život.</p>

<p>Středem ulic pochodovaly děti. Předváděly se jako při přehlídce, stavěly na odiv svou sílu. A všechny mě­ly zbraně. Okolostojící je zdravili hlasitými výkřiky a jásotem, ale Newcombe se při pohledu na zbraně v dětských rukou necítil právě nejlíp.</p>

<p>Vysoko nad jeho hlavou protínaly černou klenbu oblo­hy nad Zónou modré praskající blesky - elektronické ruše­ní na ochranu města uvnitř města. Vzbouřenci žili za elek­trickou hradbou, zcela odříznuti od světa bílých. Rozhlížel se dokola po nesmírné spoustě dětí a dorůstající mládeže a vycházelo mu, že nejméně polovina obyvatel Zóny nej­spíš nikdy nepoznala, jak vypadá svět za bariérou.</p>

<p>Seděl s Ishmaelem, Khadijah a Martinern Azizem, dívali se na malou obrazovku, která přenášela dění ode­hrávající se těsně za branami, ve vyklizeném pásmu, kde neplatil klid zbraní. Několik set muslimských dětí tu útočilo na pozice FPF, házelo po ozbrojencích kame­ní a hroudy betonu. Policie na to odpovídala nasazením nízkofrekvenčního infrazvukového generátoru, jehož působení narušovalo myšlenkové procesy, a slzným plynem. Děti padaly na zem, svíjely se a křičely. Velké divadlo, které musí shlédnout celý svět.</p>

<p>„Proč je nevezmete zpátky dovnitř? Než je odve­dou... nebo něco horšího. Jsou to ještě děti.“</p>

<p>„Jsou to mučedníci islámu,“ opravil ho mírným hlasem Ishmael. „Jejich utrpení otevře cestu k srdcím lidí a získá je pro naši věc. Oni jsou jen první vlnou Džihádu.“</p>

<p>„A jaká bude druhá vlna?“</p>

<p>Promluvil Martin Aziz. „Můj bratr má na mysli tero­rismus a zabíjení.“</p>

<p>„Můj bratr nemá srdce revolucionáře,“ opáčil Ishmael.</p>

<p>„Mýlíš se.“ Aziz zavrtěl hlavou. „Nemám na to žalu­dek. Věřím, že bludný kruh zabíjení, pomsty a dalšího zabíjení jen prodlužuje náš boj o další roky.“</p>

<p>„A kam nás dovedla nečinnost?“ namítla Khadijah.</p>

<p>„Nemluvím o nečinnosti,“ hájil se Aziz. Newcombe mlčky naslouchal hašteření obou bratří, které bylo v té­to rodině stejně přirozené jako dýchání. „Uvážlivější přístup bratra Daniela a jeho vystoupení ve sdělovacích prostředcích nám už přinesly mnohé příspěvky od před­ních občanů.“</p>

<p>„Příspěvky,“ odfrkl Ishmael pohrdlivě. Vstal, při­stoupil k zábradlí a vyklonil se do ulice. Jakmile de­monstrující zahlédli svého duchovního a politického vůdce, propukl hromový jásot. Tisíce hlasů volalo jeho jméno.</p>

<p>S úsměvem se otočil. „A co jsme získali díky mému postupu? V posledních týdnech všichni naši duchovní bratří z celého světa povstali a demonstrují proti Liang Int., ve třiceti zemích probíhá bojkot a země, ve kterých vládne slovo islámu, už odmítly uzavírat s Liangem ob­chodní dohody, dokud nám bude upírat právo na naši vlast. Naše touhy a utrpení našich dětí pronikly k mili­ardám zatvrzelých srdcí, a co je důležitější, zasáhli jsme Liangovu peněženku - jediné místo, kde je schopen po­ciťovat bolest.“</p>

<p>Aziz jen potřásl hlavou a neodtrhl oči od obrazovky. „Hleďte na ratolesti islámu,“ řekl smutně.</p>

<p>Silné, dobře vyzbrojené jednotky FPF vyrazily zpoza opevnění. Policisté s elektrickými obušky v rukou se bro­dili mořem slzících, zvracejících dětí, rozdávali na všech­ny strany bez rozdílu elektrické rány o síle padesát tisíc voltů každému, kdo se dost rychle neodplazil z cesty.</p>

<p>Ishmael se s výrazem odporu odvrátil. „To stačí. Od­volejte je.“</p>

<p>Aziz se dotkl komunikátoru. „Otevřte brány,“ nařídil. „Hned!“</p>

<p>Newcombe na obrazovce viděl, jak se dvě velké brá­ny zapovězeného města rozlétly a malí vojáci se začali stahovat zpět do Zóny. Policisté je pronásledovali, roz­háněli se obušky, ale zastavili se třicet stop před samot­ným vstupem. Nikdo se dosud neodvážil do Zóny pří­mo vniknout.</p>

<p>G znovu zaujali své pozice za šest stop vysokou zdí, sto yardů od Zóny. Při ústupu s sebou odtáhli mrtvá i bezduchá těla dětí.</p>

<p>„Vypněte to,“ nařídil Ishmael.</p>

<p>„To je příšerné.“ Newcombe cítil, jak se mu svírá ža­ludek. „Nesmíme dopustit, aby to tak pokračovalo.“</p>

<p>„Máš pravdu.“ Ishmael ho poklepal po rameni. „Ale každá válka s sebou nutně přináší určité procento ztrát. Chápej to. Mezi sebou se můžeme přít a dohadovat, ale všichni musíme být připraveni zaplatit za svobodu kr­vavou daň.“</p>

<p>Na to Newcombe nedokázal najít odpověď. Vzhlédl k praskajícím modrým ohníčkům a uvědomil si, že tady obloha vypadá stále stejně.</p>

<p>„Kde berete pro tohle všechno energii?“ zeptal se, když jim Reena, žena bratra Ishmaela, přinesla kávu s kardamomem a zákusky. „Na generování tak rozsáhlé sítě byste potřebovali ohnisko velké jako menší dům.“</p>

<p>„Znáš dole v centru budovu Panarabské ligy přátelství?“</p>

<p>„Samozřejmě že znám. Má tvar drahokamu, dokona­le vybroušeného a vyleštěného. Lidé se chodí...“</p>

<p>„Celá tahle budova je jedno velké ohnisko,“ řekla Khadijah. „Prostě jsme se na něj jen napojili.“</p>

<p>„Nikdo nikdy neměl sebemenší podezření,“ dodal Ish­mael. „Elektrické kabely jsou ukryty ve stokách. Něco podobného najdeš v každém městě, kde je Válečná zóna.“</p>

<p>Jásot, doléhající sem zvenčí, zesílil. Všichni vstali a zadívali se dolů do ulice. Newcombe, vykloněný přes zábradlí, spatřil děti sotva šestileté, potlučené a zakrvá­cené, některé na nosítkách, jak se vracejí z bitvy domů. Průvod se zastavil právě pod nimi. Dav burácel. Ishma­el vzal megafon a oslovil své věrné. Newcombe si s údivem uvědomil, že většina těchto lidí pravděpodob­ně nemá implantovaný audioreceptor. Byla to ve své primitivnosti velmi vzrušující představa.</p>

<p>„Hrdinové revoluce,“ hřímal Ishmael, „zdravíme vás! Vy jste naše budoucnost! Vy budete žít a vychováte vlast­ní děti ve vlastní zemi, a Alláh vás povede. Teď jděte... vraťte se domů ke svým rodičům, kteří vás milují.“</p>

<p>Za hromového potlesku se vrátil na své místo, dvěma prsty jemně zdvihl filigránský šáleček a usrkl vřelé ká­vy. Pohodlně se opřel a prohlásil: „Brzo se k naší dět­ské revoluci přidají další města, další Válečné zóny. Rozvrhneme demonstrace a srážky na směny, aby se pořád někde něco dělo.“ Pohlédl na Newcomba. „Letíš s ostatními z Nadace do Memphisu?“</p>

<p>„Odjíždím až zítra.“</p>

<p>„Je tam malá Válečná zóna,“ připomněl Aziz.</p>

<p>„Ano, já vím.“ Newcombe přikývl. „To je jedna věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit.“ Položil na stůl plán Memphisu, který nakreslil. Válečná zóna v něm byla čer­ně vyznačena. „Vidíte? Tohle je centrum Memphisu.“</p>

<p>Khadijah a Martin se zvedli a společně s Ishmaelem nahlíželi do papíru, který Newcombe držel.</p>

<p>„Tyhle přerušované čáry označují oblast, kde se ze­mě propadne nejméně o patnáct stop. Tady na druhé straně přerušované linie je oblast zdvihu, který město roztrhne na dvě části.“</p>

<p>„Prochází přímo Zónou,“ konstatovala Khadijah.</p>

<p>Newcombe k ní zvedl oči, jejich pohledy se střetly.</p>

<p>„Ano,“ souhlasil. Obrátil se k Ishmaelovi. „Mohou se odtud nějak dostat?“</p>

<p>„Podzemními tunely... Jako tady.“</p>

<p>„Poslechnou mě, když je budu varovat?“</p>

<p>„Pokud jim to řeknu.“</p>

<p>„Řekni.“</p>

<p>„Kam by šli?“ zeptal se Martin Aziz.</p>

<p>Dívali se jeden na druhého. Ishmaelova tvář se poma­lu rozjasnila v širokém úsměvu.</p>

<p>„Půjdou na jih,“ rozhodl. „Do státu Mississippi.“</p>

<p>„Zaslíbená země,“ zašeptala Khadijah se zářícíma očima. Radostně zatleskala.</p>

<p>„Oni budou těmi prvními, kdo zahájí pouť do naší no­vé domoviny,“ pokračoval Ishmael. „V Mississippi jsou stovky měst s africkou tradicí. Naši lidé se usadí v jednom z nich a převezmou moc. Stanou se předvo­jem naší armády.“</p>

<p>„Skvělé.“ Newcombe se usmál a bezděky použil stej­ná slova jako Crane kdysi dávno na Sadu. „To je ale drama!“</p>

<p>„Jen pokud vláda státu Mississippi nebude protesto­vat,“ mírnil je Aziz.</p>

<p>Khadijah se zasmála. „Pro pana Li to bude zaručeně představovat zajímavý problém.“</p>

<p>„Pokud nám povolí usadit se tam, naši lidé budou okamžitě požadovat statut separátní oblasti.“ Ishmael už byl zase na nohou a neklidně přecházel po terase.</p>

<p>„A když se rozhodnou poutníky zastavit?“ namítl Aziz.</p>

<p>Ishmael potřásl hlavou. „Další mučedníci. Ale všiml jsem si něčeho, co platí pro všechny obchodníky: nera­di zabíjejí zákazníky.“</p>

<p>Aziz s nepatrným úsměvem přikývl. „Bratr Daniel nám poskytl sílu, která uvede naši revoluci do pohybu. Souhlasím.“</p>

<p>„Výborně!“ Ishmael se postupně se všemi objal. Polí­bil Newcomba na obě tváře, pak se zasmál.</p>

<p>„Co si o tom všem asi pomyslí tvůj šéf?“</p>

<p>„Ten má příliš mnoho starostí s tím, jak vyhodit svět do povětří, než aby si toho vůbec všiml.“ Newcomba samot­ného překvapilo, kolik hněvu zaznívá v jeho hlase.</p>

<p>„Cože?“ zpozorněl Ishmael.</p>

<p>„Vzpomínáš, když jsme se poprvé setkali, jak jsi mi řekl, že Crane má něco za lubem, co pečlivě tají?“ Ish­mael přikývl. „Přesně tak to je. Má v úmyslu svařit pev­ninské desky k sobě pomocí padesáti tří gigatunových bomb, které odpálí v klíčových bodech, přesně tam, kde se desky stýkají. Chce definitivně zabránit vzniku ze­mětřesení.“</p>

<p>„Hrozí Alláhovi zaťatou pěstí.“ Ishmael pokýval hla­vou. „Povyšuje sám sebe nade všechno. To je úžasné.“</p>

<p>„Je to úžasné jen tím, že má vůbec odvahu něco tako­vého chtít. Nedokážu si na celém světě představit jedi­nou vládu, která by dala souhlas k provedení tak očividně scestného plánu, jako je tenhle.“</p>

<p>„Nemohu uvěřit, bratře, že Cranea tak hrozně podceňuješ.“ Ishmael jednou rukou objal sestru kolem ramen, oba se na Newcomba dívali ohnivýma černýma očima. „Už teď se mu podařilo vstát z mrtvých a vrací se na místo svého zločinu. Ne, on je pravděpodobně více než schopen lidi přesvědčit, aby šli s ním.“</p>

<p>Newcombe zmateně zavrtěl hlavou. „Připadá mi, že z toho máš radost.“</p>

<p>„Očekával jsem nějaké spojení, styčný bod mezi osudem Craneovým a osudem NOI.“ Ishmael široce rozpřáhl ruce. „A teď ho mám. Toto je zkouška naší velikosti. Toto je vrcholek hory, na kterém se Crane a já společně napijeme čaje.“</p>

<p>„Chci přestoupit k islámu,“ oznámil Newcombe a povšiml si, že se Ishmael zatvářil pobaveně. Všichni se usmívali.</p>

<p>„Jsi muž, který nezná Boha,“ řekl Ishmael. „Proč by ses chtěl stát muslimem?“</p>

<p>„Proč tě to zajímá? Myslím, že kdybych uctíval inkoustové kaňky, trval bys na tom, abych změnil víru. Nemám pravdu?“</p>

<p>„Víc než pravdu, bratře,“ odpověděl rychle Aziz ve snaze nepustit Mohammeda ke slovu. „Když se postaráme o řádnou publicitu, přinese nám tvá konverze k islámu nesmírný zisk: inteligentní a úspěšný muž si zvolil cestu NOI, protože v ni věří. Vlídná tvář Alláhova vyvažuje nezbytně krutou tvář revoluce.“</p>

<p>„Ale tak se z něj také stane jeden z nás,“ varoval Ishmael. „Všichni ho rychle začnou považovat za našeho oficiálního mluvčího, aniž bychom to sami chtěli.“ Ukázal na Newcomba. „Ještě jsi mi neřekl, proč se chceš obrátit na víru.“</p>

<p>„To není žádné tajemství,“ odpověděl Newcombe. „Dělám to pro naši věc. A dělám to proto, že se tak              ocitnu přesně na opačné straně než Lewis Crane, až zveřejní ten svůj plán s bombami. Je to šílenec. Chci se mu postavit jako jeden z vás.“</p>

<p>„Lháři,“ pronesla Khadijah. „Má to něco společného s tou bílou ženou.“</p>

<p>„Ne.“ Newcombe sklopil hlavu. „Lanie a já už... už spolu nejsme. Už delší čas.“</p>

<p>Zasmála se a přistoupila blíž. „Takže jí možná chceš ukázat, zač je toho loket, ne?“</p>

<p>„Bože, doufám, že mám v srdci víc než jen tohle.“</p>

<p>Crane si pouštěl satelitní záběry výbuchu Masada, mezi koleny láhev rumu. Pociťoval až neslušné rozjaření nad zrůdnou krásou energie třiceti megatunových bomb, odpálených v jediném okamžiku. Oblak stvořený výbu­chem rostl a stoupal, z pohledu orbitální stanice překva­pivě vysoký; jeho bachratá, hřibovitá čepice se rozpros­tírala na stále větší a větší ploše.</p>

<p>Výbuch Masada patřil k těm děsivým historickým událostem, které se nesmazatelně vryjí do mysli lidí, a každý si dobře pamatuje, kde právě byl a co dělal, když se To stalo. Crane si vzpomínal, že zrovna v tu chvíli mu implantovali jeho první audioreceptor. Zprá­va o explozi byla první informací, kterou přijal. Zpočát­ku se zhrozil, naslouchal omráčen úděsem, stejně jako celý svět. Ale co se jednou stalo, nemůže se odestát, a on si náhle uvědomil, jak důležitá pro něho může být tato událost v souvislosti s terénním výzkumem pro při­pravovanou studii o vztazích mezi jadernými výbuchy a zemětřesením.</p>

<p>Druhý den odpoledne už v antiradiačním ochranném obleku a s kamionem napěchovaným nejmodernějšími seismickými přístroji překročil hranice Súdánu. A den poté, uprostřed Saúdské Arábie, mu poprvé bleskla hla­vou myšlenka na spojení litosférických ker. Kam až oko dohlédlo, proměnila se poušť Rub al Kálí v pevnou skleněnou desku, která sahala až k obzoru. Nesmírný žár uvolněný při jaderném rozpadu přetavil křemenný písek v surovou sklovinu. Pod vířícími šedivými mraky a v hustém dešti radioaktivního popela Lewis Crane bruslil na poušti.</p>

<p>„Crane,“ zavolala Lanie. „Jsi tam?“</p>

<p>„Jdi pryč.“ Napil se a sledoval, jak vítr zvolna unáší zamořený oblak na východ, jak Čína a Ruská korporace postupně mizí pod šedivým závojem.</p>

<p>„Bylo to neuvěřitelné,“ ozvala se Lanie přímo za ním tichým hlasem. „Bylo mi dvaadvacet, zrovna jsem na­stoupila na univerzitu. Pamatuju se, jak jsem si připada­la podvedená, že nebudu mít nikdy šanci zdědit tento svět. Tenkrát se myslelo, že možná všechno zanikne. A co víc, na mnoha místech začali pobíjet Židy. Bylo to hrozné.“</p>

<p>„Tenkrát ses dala ke kosmopolitům?“</p>

<p>„Ne.“ Krátce se zasmála, obešla pohovku a posadila se vedle něho. „Rodilý Žid byl jen můj otec, ne moje matka. Vzhledem k tomu, že židovství je matriarchální kultura, nemělo to vůbec žádný význam. Co se pamatu­ju, byl otec vždycky kosmopolita. Konvertoval, když jsem byla ještě hodně malá. Asi proto mě tahle víra tak přitahovala. Kosmopolité jsou přátelští, něco jako vizi­onářští unitariáni. Stejně mi to nepomohlo, přišla jsem o stipendium jen proto, že tvrdili, že jsem Židovka.“</p>

<p>„Nějakou dobu vládl mezi lidmi hrozný vztek,“ při­kývl Crane. „Vzpomínám si, jak se tenkrát hrozně roz­šířila rasová nenávist a diskriminace. Proto jsou moji li­dé většinou Židé. - Mohl bych se tě na něco zeptat?“</p>

<p>„Jen do toho.“</p>

<p>„Myslíš, že jsem blázen?“</p>

<p>„Máš schopnost vidět do budoucnosti,“ odpověděla okamžitě. „Všichni takoví jsou považováni za blázny, hlavně těmi lidmi, kterým chtějí sloužit.“</p>

<p>„Neodpovědělas mi.“</p>

<p>Položila mu dlaně na spánky a obrátila jeho tvář k so­bě. Z Cranea vyzařovalo napětí, její dotyk jako by ho elektrizoval. „Ano, jsi šílený,“ zašeptala. „Jsi právě to­lik šílený, abys přežil v šíleném světě, který nás obklo­puje.“</p>

<p>„Můj plán je dobrý. Může se to podařit.“</p>

<p>„Mě nemusíš přesvědčovat.“</p>

<p>Zachmuřeně přikývl. „Díky.“ Uhnul očima stranou, znovu se zadíval na obrazovku.</p>

<p>„Proč mi pokaždé dá tolik práce podívat se ti do očí?“</p>

<p>Na vteřinu na ni pohlédl, pak znovu odvrátil zrak.</p>

<p>„Já... když se na tebe dívám, dělá mi potíže přemýš­let. Nevím, čím to je. Nikdy dřív se mi to nestalo. Nějak se, já nevím... ve tvém pohledu ztrácím... nebo co. Hloupé, viď?“</p>

<p>Postavila se přímo před něj. „To je to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl,“ odpověděla, a tentokrát se přinutil je­jí pohled zpříma opětovat. „Víš,“ pokračovala, „když jsme uvízli v tom domě na Martinique, napovídal jsi mi spoustu věcí. Pamatuješ se?“</p>

<p>Začal uhýbat očima, ale udržel se. „Ano, pamatuji se.“</p>

<p>„Myslels to vážně?“</p>

<p>„Myslel jsem, že si na to nikdy nevzpomeneš.“</p>

<p>„Myslels to vážně?“</p>

<p>„Ano, myslel,“ přiznal s tváří sklopenou k zemi. Jem­nými prsty mu znovu pozvedla hlavu. „Omlouvám se, já... neměl jsem v úmyslu kompromitovat naše profesi­onální...“</p>

<p>„Ale k čertu s tím.“ Přisunula se blíž a vzala ho ko­lem krku. „Je v tobě něco vznešeného, co mě vzrušuje.“</p>

<p>„Ale já jsem mrzák, já...“</p>

<p>„Tak už konečně zmlkni a dej mi pusu.“</p>

<p>V několika následujících minutách Lewis Crane popr­vé v životě zjistil, že existuje i jiný způsob komunikace než verbální, a že je velice obsažný a dobře srozumitelný.</p>

<p><strong>Kapitola třináctá</strong></p>

<p><strong>DVANÁCT STUP</strong><strong>ŇŮ</strong></p>

<p><strong>MERCALL</strong><strong>I</strong><strong>HO</strong></p><empty-line /><p><strong>Memphis, Tennessee</strong></p>

<p><strong>27. února 2025, odpoledne</strong></p>

<p>Stodola byla cítit koňským potem a hnojem. Newcom­be se ukryl v koutě mezi pytli sena a spojil se s Váleč­nou zónou. Promlouval do miniaturní kamery, kterou si položil na dlaň a zaměřil na svou tvář.</p>

<p>„Není pochyb o tom, že k zemětřesení dojde právě dnes. Vyhlašuji kód zelená. Opakuji, kód zelená. Pokud chcete přežít, musíte se na cestu vydat během jedné ho­diny. Zpočátku snad budete muset bojovat, ale brzo bu­de cesta volná. Musíte odejít během jedné hodiny. Jdě­te, hned!“</p>

<p>Přerušil spojení a doufal ve šťastnou hvězdu. Vysílal na ultrakrátkých vlnách, v infračerveném pásmu, které nikdo nepoužíval, protože cena přijímacích stanic byla astronomická. Ale jeho signál zachytí v energetické centrále uprostřed Memphisu a pomocí spojovacích ka­belů doputuje až do Zóny.</p>

<p>Ruce se mu třásly. Právě naplnil skutkovou podstatu trestného činu pobuřování, udělal přesně to, o co se bra­tr Ishmael postaral, aby musel udělat. „Jestli budeš pře­svědčen, že dojde k zemětřesení,“ řekl mu tenkrát, „jestli si budeš naprosto jist, odešli vzkaz, jakmile to budeš vědět.“</p>

<p>Věděl.</p>

<p>Nukleační zóna Ellsworth-Berozových vln zůstávala nyní konstantní a indikovala rostoucí seismickou akti­vitu. Zachytili stovky záchvěvů, na povrchu nerozezna­telných, které ohlašovaly blížící se Velký třesk. Z puka­jícího kamene unikalo množství uvězněných plynů, na Reelfootu se zvětšovaly dilatace, zaplavovala je spodní voda a odřízla tak cestu S-vlnám, které se vodním pro­středím šířit nemohou. Klasický vývoj, všechny fyzi­kální jevy se dostavily přesně tak, jak měly. Nervózní koně bušili kopyty do stěn svých stání, ržáli a odfrkova­li strachy. V dálce se ozývalo psí vytí.</p>

<p>„Dane!“ zaslechl volat Lanie. „Dane? Jsi tu někde?“</p>

<p>Ukryl kameru do kapsičky košile a vyklouzl ze své skrýše. „Přistihlas mě,“ řekl s ostýchavým úsměvem.</p>

<p>„Co tady proboha děláš?“ podivila se. Vešla pootev­řenými vraty do stodoly, zahalená od hlavy až k patě, na hlavě široký klobouk. Tvář se jí leskla ochranným krémem.</p>

<p>„Musel jsem na chvíli vypadnout z toho blázince. Po­třeboval jsem být chvíli sám.“</p>

<p>„Jestli chceš trochu dorphu...“</p>

<p>„Proč jsi mě hledala?“</p>

<p>Přistoupila blíž. „Přišli pro Cranea.“ Hlas se jí za­chvěl. „Zatýkají ho.“</p>

<p>„Jen se uklidni.“ Vzal ji za ramena. „Přece jsme vě­děli, že k tomu dojde. Děláme všechno, co je v našich silách.“</p>

<p>„Já mám strach, Dane. Ten dav je příšerný, a ti...“</p>

<p>„Máme únikové cesty. Neboj se. Pojď, poskytneme Craneovi trochu morální podpory.“</p>

<p>Vyšli ven, do šílenství, ve které se proměnila farma, kde se ještě nedávno pěstovaly sójové boby. Muž jmé­nem Jimmy Earl poskytl svých sto tisíc akrů půdy a far­mu v Capleville, jižně od Memphisu, aby tu Crane mo­hl vybudovat středisko pro uprchlíky. Nebyl to vůbec žádný nezištný nebo dobročinný skutek, Jimmy měl v úmyslu nafilmovat pozadí událostí souvisejících s Craneovou předpovědí. Ale ani jeden z nich nepřed­pokládal, jaká bude reakce veřejnosti. Po obloze nad farmou se jako komáři rojily stovky helikoptér a na bílých podbřišcích oblaků běžela nekonečná smyčka projevu prezidenta Gideona, ve kterém zatracoval Cranea samého i všechno, co podnikal.</p>

<p>Lidé, rozzlobení říjnovým debaklem a dohnaní k zuřivosti vládou a jejími patolízaly z televizních společností, se k farmě Jimmyho Earla stahovali jako mračna kobylek. V posledních dvou dnech se tu objevily tisíce křiklounů, kteří vyřvávali posměšky a žádali Craneovu hlavu. Dobrovolní pomocníci Nadace spěšně obehnali celý tábor drátěným plotem, nabitým elektřinou, a Whetstoneovi lidé, místo aby se připravovali na pomoc uprchlíkům, byli nuceni lámat si hlavu nad bezpečnostním zajištěním improvizovaného perimetru.</p>

<p>Newcombe si stáhl ochranné brýle na oči. Prošli dvorem a vkročili do stanového městečka právě ve chvíli, kdy se otevřela hlavní brána a dovnitř proklouzl široký policejní anton s blikajícím majákem na střeše.</p>

<p>„Je na velitelství?“ ujišťoval se Dan. Několika křiklounům z davu se podařilo prodrat dovnitř dřív, než se vrata zavřela. Muži z Whetstoneovy ochranky se seběhli a vytlačovali je ven.</p>

<p>„Ano... Do poslední chvíle poskytují interview.“</p>

<p>„Whetstonea vzali taky?“</p>

<p>„Oba jsou pachatelé,“ řekla sarkasticky. „Mimochodem, další seismické stanice na celém světě začínají zachycovat primární záchvěvy, které se odtud šíří. Řekla bych, že někdo brzy změní názor.“</p>

<p>„Příliš pozdě,“ konstatoval Newcombe. „Nikdo se ani nehne, určitě ne, dokud o nás bude prezident v televizi tvrdit, že jsme jen dětinští otravové.“</p>

<p>„Jsi nervózní.“</p>

<p>„Jo, to jsem. Procházel jsem si znova S-ekogram Memphisu a pořád mám strach, že jsem nevěnoval dost pozornosti řece. Je možné přibližně odhadnout, jak bude obyčejná řeka měnit tok, ale ve svých výpočtech jsem se nikdy nesetkal s něčím takovým, jako je Mississippi. Potřebovalo by to ještě zdokonalit.“</p>

<p>„Ví Crane o tom, že ti to dělá starosti?“</p>

<p>„Ale ví. Říká, že mi důvěřuje. Na situacích podobné­ho typu musím ještě zapracovat.“</p>

<p>S výjimkou několika dobrovolníků zely řady stanů prázdnotou. Ani jeden člověk dosud nepřijal nabízenou pomoc. Ještě ne. Když přicházeli k velitelskému stanu ve středu městečka, policejní vůz, stále s blikajícím ma­jákem, právě zahýbal do uličky a vířil za sebou prach.</p>

<p>Newcombe vstoupil do stanu a posunul si brýle na čelo. Všude okolo stěn svítily obrazovky; některé z nich ukazovaly S-ekogramy velkých měst, která bu­dou zemětřesením zasažena, na dalších zářily seznamy nejnutnějšího nouzového vybavení, jinde zase soupis bezpečných evakuačních zón.</p>

<p>Crane a Whetstone stáli vedle sebe v přední části sta­nu, před alarmující holoprojekcí seismogramu, který ve všech maximech ukazoval téměř konstantně rostoucí aktivitu. Okolo nich se v hloučku tlačilo asi deset ka­meramanů ze soukromých společností, které nepřetržitě vysílaly vlastní zpravodajství, navzdory vládnímu ruše­ní v éteru. Doprostřed, jak jinak, se protáhl Jimmy Earl a natáčel svůj film.</p>

<p>Crane právě držel řeč. „...v Memphisu, protože Mernphis zasáhne hlavní vlna zemětřesení. Existuje stupnice pro určování síly zemětřesení, která se používá už téměř sto let. Nazývá se Mercalliho stupnice intenzi­ty. Podle mne se Memphis zařadí na Mercalliho škále ke stupni dvanáct, to znamená naprostá destrukce: té­měř všechny budovy těžce poškozeny nebo zničeny, po povrchu země přebíhají viditelné vlny, průhledy a rovi­na horizontu zůstávají pokřivené, lehčí předměty jsou vymrštěny do vzduchu. - Žádám všechny občany Memphisu, kteří mě teď poslouchají: Opusťte město. Jděte na jih do Capleville. Tady vám můžeme pomoci.“</p>

<p>„Crane,“ ozval se Newcombe. „Už jsou tady.“</p>

<p>Crane se zamračil a pohlédl na Whetstonea. Pevně si potřásli rukama a vykročili k východu, právě v tom okamžiku, kdy policisté vstoupili dovnitř.</p>

<p>„Teď to tady máš na povel ty,“ řekl Crane Newcom­bovi. „Vrátím se sem jak nejdřív to půjde.“</p>

<p>„Ta řeka se mi nelíbí. Nemohli by...“</p>

<p>„Ne,“ přerušil ho Crane. „Už je pozdě. Musíme to risknout.“</p>

<p>„Kapitán Hoskins z hlavního velitelství policie v Memphisu,“ představil se muž, který právě nasazoval Whetstoneovi pouta. Kývl hlavou ke svému partnerovi. „Toto je pan Lyle Withington, starosta našeho slavného města. Mám zatykač a příkaz k uvěznění Lewise Cra­nea a Harry Whetstonea.“</p>

<p>„Bude mi nesmírným potěšením, pane,“ oslovil sta­rosta Cranea, „vidět, jak se konečně ocitnete tam, kde nemůžete natropit další škody.“</p>

<p>„Bydlíte za městem, pane starosto?“ zeptal se Crane. Na zápěstí mu zacvakla pouta.</p>

<p>„Ne, proč... Mám dům přímo...“</p>

<p>„Tak odtud svou rodinu odvezte, než přijdou k úrazu.“</p>

<p>„Tohle ale... vážně, pane...“</p>

<p>„Je tu někde Jimmy Earl?“ zavolal kapitán Hoskins.</p>

<p>„Tady jsem!“ Jimmy, rozložitý venkovský mládenec ruměné tváře, kterou nikdy neopouštěl přihlouplý úsměv, si k nim razil cestu shlukem lidí. <emphasis>R</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dinné jmění</emphasis>, pomyslel si Newcombe.</p>

<p>„Můžeš jet s námi,“ oznámil mu Hoskins. „Pan sta­rosta ti udělil povolení natáčet v cele.“</p>

<p>„Díky, strejdo Lyle.“ Jimmy mohutně potřásal staro­stovi rukou.</p>

<p>Crane se obrátil k ostatním kameramanům. „Občané Memphisu,“ pronášel, zatímco ho kapitán Hoskins postr­koval k východu. „Jděte ke svému hlavnímu zdroji ener­gie a odpojte ohnisko. Jestli máte nějaké spotřebiče na zemní plyn, zavřete hlavní přívod. Udělejte to hned.“</p>

<p>Prošli stanem, Newcombe za nimi. Stejně jako ostat­ní si stáhl brýle na oči, sotva vyšli do slunečního jasu. Jakmile výtržníci poznali Cranea, rozlehl se dokola posměšný řev.</p>

<p>„Kapitáne Hoskinsi!“ Newcombe ukázal na povyku­jící dav. „Nemohl byste ty lidi rozehnat? Bez oprávnění vnikli na soukromý pozemek.“</p>

<p>„Ne!“ zavolal Crane, kterého právě cpali do auta. „Tady jsou v bezpečí a po zemětřesení nám můžou pomoci.“</p>

<p>Lanie se nahnula do okénka a dlouze Cranea políbila. Všechny kamery okamžitě najely na velký detail. New­combe jen s námahou potlačil nával zuřivého vzteku.</p>

<p>Lanie ustoupila stranou, Crane vystrčil hlavu z okén­ka a dál mluvil do objektivů kamer, které na něj mířily. „Sundejte z polic všechny těžké předměty. Ukliďte sklo, sundejte lustry. Odstraňte ze svých domů hořlavi­ny. Teď hned!“</p>

<p>Hoskins vklouzl za volant, Whetstone a vzrušený Jimmy Earl se nacpali dozadu ke Craneovi.</p>

<p>Starosta Withington si Newcomba zachmuřeně měřil. „Radím vám, abyste si sbalili svých pět švestek a zmi­zeli odsud. V celém Tennessee není jediný policajt, kte­rý by byl ochoten chránit vás před těmi lidmi venku.“</p>

<p>„Ještě než skončí tento den, pane starosto, budete dě­kovat bohu, že jsme tady.“ Newcombe se k němu otočil zády a zamířil zpátky do stanu, Lanie mu šla v patách. Navolil linku P. „Burte... Burte, jsi tam?“</p>

<p>„Jo, doktore.“</p>

<p>„Víš o tom právníkovi, kterého Crane přitáhl z Memphisu?“</p>

<p>„To se ví že jo... je tady u mě.“</p>

<p>„Cranea zrovna zatkli. Dej tomu advokátovi zálohu z pokladny. Řekni mu, ať vyrazí do města a zařídí kauci - tedy jestli bude vězení zítra ještě stát.“</p>

<p>„Jasný.“</p>

<p>„Co je to, hrome?“ podivila se Lanie. Newcombe ukončil spojení a obrátil se k ní. Dívala se na obrazov­ky, kde běžely záběry z centra Memphisu. Z manipu­lačních průlezů městské kanalizace se vyhrnuly proudy Afričanů a Hispánců. Stříleli do vzduchu, násilím otví­rali a startovali auta zaparkovaná na ulicích a odjížděli. Šňůra aut, nárazník na nárazníku, se řadila na státní sil­nici 51, na bulváru Elvise Presleyho.</p>

<p>„Co se to k čertu děje?“ zeptala se znovu.</p>

<p>„To je začátek revoluce,“ odpověděl Newcombe, a něco v něm křičelo <emphasis>A je to moje zásluha</emphasis>!</p>

<p>„ Kolik je hodin?“</p>

<p>„15:45,“ odpověděl, aniž by se musel podívat na ho­dinky. „Zbývají necelé dvě hodiny.“</p>

<p>Městská věznice v Memphisu byla součástí komplexu budov nápravného zařízení, postaveného na místě bý­valé strážnice v čísle 201 na Poplar Street, ve stárnoucí městské čtvrti, pět mil od řeky Mississippi, kousek od stanice metra China Tennessee State a poblíž stromy le­mované nádhery Audubonského parku. Samozřejmě, stromy v parku byly většinou odumřelé. Členové měst­ského zastupitelstva před několika lety vyhlásili kam­paň za polepení suchých větví umělým listím, aby vzhled města tolik neutrpěl. A neustále každému připo­mínali, jak je to krásné, ať už v létě nebo v zimě.</p>

<p>Cranea a Whetstonea zavedli doprostřed zmatku a vřavy, která panovala na policejní stanici. Obyvatelé Válečné zóny právě protrhli hráz a vevalili se na území města. Všechny bezpečnostní složky byly mobilizová­ny a hotovily se k boji. Ale zdálo se, že uprchlíci ne­chtějí válčit - jen se dostat pryč.</p>

<p>Na stanici dovlekli desítky muslimů, kteří se dožado­vali svého práva opustit okres. Crane byl uchvácen po­myšlením, že ho přece jen někdo poslechl.</p>

<p>Když je zapsali a zavedli do <emphasis>bunkru</emphasis> - jak se říkalo prostorné cele předběžného zadržení, nyní přecpané rozzuřenými muslimy, kteří řvali, že chtějí svobodu ­ukazovaly hodiny 16:00. Počet lidí napěchovaných v bunkru rychle přesáhl jeho kapacitu. Další zadržení se mačkali v celách, pak už je policisté nechávali na chod­bách a celý blok byl zajištěn a uzamčen.</p>

<p>A během celé doby Crane nepřestal mluvit. Neustále promlouval do kamery Jimmyho Earla, která byla urče­na nejen k nahrávání, ale i k přímému vysílání.</p>

<p>„Čas už dochází. Lidé, kteří jsou tu se mnou, přišli z Válečné zóny. Snaží se uprchnout před katastrofou.</p>

<p>Jestli si chcete zachránit život, musíte mě teď pozor­ ně poslouchat. Obávám se, že už je příliš pozdě na to, abyste se dostali pryč z města, jestli jste to ještě neudě­lali. Takže se obujte. Oblečte si teplé šaty a sbalte si vě­ci. Vezměte s sebou sušené potraviny a konzervy. Na­plňte láhve vodou. Pitnou vodu budete v následujících hodinách potřebovat nejnaléhavěji. V tuto chvíli je však vaším největším nepřítelem váš vlastní domov. Váš byt je plný smrti. Letící střepy skla vás zabijí. Věci, které visí na zdech nebo leží na krbových římsách, se změní ve smrtící projektily. Komín vás může zasypat; vodo­vodní trubky se budou chovat jako výbušné nálože; střecha vašeho domu se může zhroutit a pohřbít vás pod sebou. Cihly jsou bomby, třísky jsou meče. Jděte pryč ze svého domu, jděte ven.</p>

<p>Všude okolo stojí mrtvé stromy. Vyhněte se jim. Ne­choďte na ulici. Vyhledejte otevřené prostranství. Ne­zapomeňte, nouzové středisko pro uprchlíky vzniká v Capleville. Pokud vidíte na obrazovce ekogramy úze­mí, kde se právě nacházíte, přesuňte se do méně ohro­žených míst. Dojde také k dotřesům, v příštích dnech jich bude několik set. Nezastavujte se a nevracejte, jdě­te dál k bezpečným oblastem.</p>

<p>Pitná voda... pitná voda. Prosím... naplňte láhve vo­dou. Hned. Už nezbývá moc...“</p>

<p>V tu chvíli to uslyšel, temné, burácivé hřmění, které se zrodilo hluboko pod zemí. Ve vězeňském bloku ná­hle zavládlo mrtvé ticho. Hřmění sílilo.</p>

<p>„Už je to tu!“ vykřikl Crane. „Je to tady! Ven z do­mů! Rychle! Hned! Hned!“</p>

<p>Dunění se ozývalo všude dokola, podlaha cely se za­chvěla a vyboulila, lidé se kouleli po zemi a venku za­čaly vybuchovat chodníky, ulice a záhony.</p>

<p>Jimmy Earl zaječel a v pádu se zachytil mříží. Celý blok mřížoví vypadl ze zdi a skácel se dopředu, na mu­že v chodbě. Budova se otřásala, shora se sypal prach. Světla zhasla.</p>

<p>„Stoney!“ zařval Crane. Podlaha se vlnila, uhýbala pod nohama jako paluba lodi na rozbouřeném moři. Vytí uvězněných lidských bytostí se spojilo s děsivým hřmotem sténající Země v jediný výkřik hrůzy a zoufal­ství. „Stoney!“</p>

<p>„C-Crane!“ ozvalo se v odpověď bolestné zasténání. „Tady... tady jsem!“</p>

<p>Crane proklínal policisty, kteří do bunkru nacpali pří­liš mnoho lidí. Po čtyřech prolézal mezi svíjejícími se těly a zem se pod ním houpala. Všude kolem pršely ze stropu cihly a úlomky betonu. Neměl strach, byl napja­tý a v pohotovosti. Smrt si s ním bude ještě dlouho za­hrávat, než si ho jednou skutečně vezme.</p>

<p>„Crane!“</p>

<p>Whetstonea objevil z rohu cely. Krvácel z rány na hlavě tolik, že hustá kštice bílých vlasů teď zářila jasně rudou barvou. Měl zlomenou paži, snad i rameno. Kusy rozpadajícího se stropu mu pohmoždily hrudník.</p>

<p>„Co nohy?“ zařval Crane uprostřed hřmotu a buráce­ní. Připadalo mu, že se ohlušivé dunění ozývá už celou věčnost, přestože věděl, že uplynulo sotva půl minuty. „Můžeš vstát?“</p>

<p>„Můj bože... Crane, to bolí!“</p>

<p>„Dokážeš se postavit?“</p>

<p>„Já... snad, myslím, že ano...“</p>

<p>„Tak vydrž.“ Crane sebou praštil přes Stoneyho, za­kryl ho vlastním tělem. Celu znovu zasypávaly trosky zdiva. Ale houpání už sláblo a řev probuzeného Krake­na se vzdaloval. První náraz pominul.</p>

<p>Stejně jako ostatní se vyškrábal na nohy. Chytil Sto­neyho kolem pasu, táhl ho za sebou a křičel: „Ven! Rychle ven! Přijdou další otřesy!“</p>

<p>Ve zdech zely široké nepravidelné díry. Vězni klopý­tali za světlem, které sem vnikalo zvenčí. Craneův ko­munikátor zabzučel. Pevně svíral Stoneyho a aktivoval příjem nosem. „Co je?“</p>

<p>„C-Crane...“ Byla to Lanie. „Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Jen tak tak,“ odpověděl. „Je tu pěkný blázinec. Teď se snažím dostat ven z vězení. Jak to vypadá?“</p>

<p>„Na záběrech z helikoptér je vidět jen kouř. Nic než to. Kouř.“</p>

<p>„Však se vyjasní. Musím jít. Zavolám ti. Řekni New­combovi, že jsme se trefili trochu moc blízko.“</p>

<p>Zrušil spojení a vlekl se dál. Nebylo snadné jít a ne­zakopávat přitom o nehybná těla, která zůstala rozhoze­ná všude po zemi.</p>

<p>Uvízli sotva v polovině cesty. Chodba byla ucpaná lidmi, kteří se tlačili jeden přes druhého u díry ve zdi. „Máme bezpečný východ,“ zahulákal Crane nad hlava­mi davu. „Není čeho se bát. Jsme všichni slušní lidé. Pomozte si navzájem prolézt ven. Přežili jsme to, zůsta­neme naživu.“</p>

<p>Jimmy Earl ho dohonil těsně předtím, než se Crane prosoukal otvorem. V ruce držel nepostradatelnou ka­meru a stále snímal, stále točil svůj „film“. Pomohl Craneovi protáhnout Whetstonea dírou ven.</p>

<p>„Drž se, ty starej rošťáku,“ domlouval Crane sténají­címu Stoneymu. Měl o přítele strach. Whetstone trhaně lapal po dechu. „Dlužím ti tři miliardy, kámo. Ne abys mi teď natáhnul bačkory.“</p>

<p>Ocitli se na Poplar Street. Okolo se potulovalo něko­lik potlučených policistů, byli zmatení a v šoku. Celá stanice se zhroutila, všech deset pater leželo v troskách a nad nimi se zvedal prach. Vzduch byl mastně cítit maltou a betonem.</p>

<p>Nad celým městem se převalovaly kotouče dýmu. Závoj utkaný z kouře, sazí a prachu je pálil do očí. Kam až dohlédli, Memphis zmizel. Visuté křižovatky se roz­trhaly a rozpáraly jako cáry papíru. Nemocnice, která předtím zakrývala výhled, už jednoduše nebyla. Až k výstavišti Crane nedohlédl, kouř byl příliš hustý. To, co zbylo z univerzity, hořelo nezvladatelnými, divoký­mi plameny. Ulice, chodníky a trávníky se pod úderem velikého draka prohnuly a pak popraskaly, všude okolo se rozvíraly hluboké pukliny. Ze zpřetrhaných potrubí hlavního městského rozvodu tryskaly vysoko k nebi gejzíry vody.</p>

<p>Země se znovu zachvěla. Dotřesy. Lidé se znovu po­táceli a padali. Pouliční hydrant explodoval a vylétl ja­ko granát sto stop do výše.</p>

<p>Odněkud se ozývalo hrozivé burácení, které Crane ne­dokázal identifikovat. Společně s Jimmym Earlem opatr­ně položili Whetstonea na zem a vydali se na průzkum.</p>

<p>Obezřetně si razili cestu napříč rozbitou ulicí, mířili k západu a k oblaku neproniknutelného kouře, který jim bránil ve výhledu. Vnořili se do něho sotva na padesát metrů, když si Crane uvědomil, že to vůbec není kouř, ale jemná mlha, vodní sprška, jako pěna na moři.</p>

<p>„Bože můj,“ vydechl Jimmy Earl.</p>

<p>Stáli na břehu řeky Mississippi a shlíželi na běsnící proud. Tady stával Memphis, Tennessee. Kostry mrt­vých budov vyrážely z dravého toku, který s sebou od­nášel těla i domovy. Memphis býval velkoměstem s mi­lionem obyvatel. Teď se změnil ve dno řeky. O něco výš po proudu, kde bývalo výstaviště, se jim naskytl pohled omračující svou dokonalou, smrtící symetrií. Tam, kde se kdysi rozkládalo centrum Memphisu, teď padal z výše třiceti metrů nádherný vodopád. Před je­jich užaslýma očima k jeho okraji pomalu doplul ob­louk mostu, který dřív spojoval Memphis s Arkansa­sem, v celé své neuvěřitelné šíři. Zvolna přepadl přes kamenný práh a majestátně se zřítil do zpěněných vod, do říčního proudu hluboko dole.</p>

<p>Rozsah zkázy překračoval lidskou představivost - i Craneovu.</p>

<p>Jimmy Earl klesl na kolena a začal zvracet do řeky. „Na to teď není čas.“ Crane ho chytil za límec a vytá­hl na nohy. „Chtěls to a tak to teď budeš mít všechno natočené.“</p>

<p>„Čas?“ zeptal se komunikátoru. V audiu zazněla od­pověď. 16:39.</p>

<p>Dovlekl Jimmyho zpátky k Whetstoneovi, který ležel na chodníku, bledý, ale při vědomí. Crane si dřepl ved­le něho.</p>

<p>„Ty jsi ale číslo, Crane,“ zachraptěl Stoney slabě. „Vletěli jsme do pěkného blázince, viď?“</p>

<p>„Nech si to,“ mírnil ho Crane. „Sílu budeš potřebo­vat. K sakru, na tom glóbu musíme ještě zapracovat. Tohle zemětřesení přišlo o padesát osm minut dřív.“</p>

<p>„To není tak špatné... za p-pět miliard let.“</p>

<p>„Jo,“ přikývl Crane roztržitě. Vzhlédl k oku Jimmy­ho kamery. „Všichni, kdo mě ještě slyšíte. Teď si musí­te zapamatovat dvě věci. Utečte od všeho, co by na vás mohlo spadnout, a pokuste se poskytnout první pomoc těm, kdo ji potřebují. O svoje vlastní ztráty se starejte až potom.“</p>

<p>Nedbal na sluneční žár, stáhl si košili a podsunul ji pod Whetstonea. „Tohle bude bolet.“ Zavázal cípy ko­šile a pevně mu ji utáhl kolem hrudníku. Whetstone zkřivil tvář.</p>

<p>Crane promluvil do kamery. „Lidé budou v šoku, bu­dou zmateně bloudit po ulicích. Postarejte se o ně, ochraňte je.“ Opřel se o Stoneyho rameno, škubl a ra­menní kloub vklouzl zpátky do jamky. Whetstone vy­dechl úlevou.</p>

<p>Ze zbývajících cel ve vyšších patrech se ozýval křik. Muži viseli z oken, klouzali po hroutících se zdech. „Vy tam,“ zahulákal Crane na obyvatele Zóny, kteří po­stávali opodál a přihlíželi konci světa. „Posbírejte co najdete, ocel a beton. Začněte to opatrně skládat u boč­ní zdi. Udělejte plošinu, abyste dostali ty lidi dolů.“</p>

<p>Vytáhl Whetstoneovi z kalhot opasek, přeložil ho nadvakrát a nacpal mu ho do úst. Beze slova pevně za­táhl za loket zraněné paže a srovnal zlomenou kost. Stoney se křečovitě zakousl do opasku, zbělel jako kří­da a ztratil vědomí.</p>

<p>Jimmy Earl stál před ním a všechno natáčel. Po tvá­řích mu proudily slzy. „Jen dělej dál to, co děláš,“ Cra­ne ho mírně poplácal po rameni. „Je to důležité.“</p>

<p>„J-já n-nikdy nemyslel...“</p>

<p>„Teď ne!“ zarazil ho Crane tvrdě. Prohlížel Whetsto­neovi šrám na hlavě.</p>

<p>Vstal a vydal se k záhonu skropenému vodou, která tryskala z prasklého požárního hydrantu. Jimmyho vzal s sebou. Promluvil do kamery. „Když najdete zraněné­ho, který krvácí, příroda vám poskytne svůj vlastní pro­tilék.“</p>

<p>Zabořil prsty do hlíny. „Bláto.“ Zvedl ke kameře obě hrsti plné bahna. „Pokryjte ránu blátem.“</p>

<p>Rozběhl se zpátky k Whetstoneovi, předvedl na něm techniku přírodního obvazu; zaplácal zející šrám na hlavě blátem. „Tak zastavíte krvácení. O infekci se sta­rejte až potom.“</p>

<p>Mohutný výbuch v univerzitním komplexu udělal tečku za poslední větou, a hned za ním přišel další otřes, tak silný, že znovu srazil stojící lidi k zemi.</p>

<p>Crane vytáhl Stoneymu z úst opasek a přehodil mu ho přes rameno, jako pásku na zlomenou paži. Za jeho zády obyvatelé Zóny, která už neexistovala, hbitě sta­věli věž ze zlámaných prutů oceli a betonových bloků, aby osvobodili muže uvězněné na vrcholku ruiny, ve kterou se změnila státní věznice. Každý bojoval proti slepé bezmoci a zoufalství.</p>

<p>Jimmy Earl o krok ustoupil a zabíral celou scénu. Li­dé utvořili řetěz, podávali si kusy panelů, policisté se k nim připojili a začali také pomáhat. Lidskost zvítězi­la, žabomyší války byly zapomenuty, soukromé nená­visti i politické problémy se vytratily tváří v tvář nebez­pečí ohrožujícímu Člověka.</p>

<p>Byl tu život, a byla tu i naděje.</p>

<p>Stoney přišel k sobě, zasténal, pak se na Cranea slabě usmál. „Poděkoval bych ti, ale ty si nejspíš najdeš způ­sob, jak si vybrat odměnu.“</p>

<p>„Odměnu? Sakra, chlape, ušetřil jsem ti peníze.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Celá policejní stanice je v pekle.“ Crane se uchechtl. „Nemusíme platit kauci, abychom se dostali ven.“</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Kniha třetí</strong></p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtrnáctá</strong></p>

<p><strong>DOT</strong><strong>Ř</strong><strong>ESY</strong></p><empty-line /><p><strong>Washington, D.C.</strong></p>

<p><strong>13. dubna 2026, dopoledne</strong></p>

<p>Kondor Mohammeda Ishmaela vznešeně kroužil mezi vzdušnými komíny nad Constitution Avenue a z výšky sledoval Cranea a jeho kavalkádu, která projížděla hlavní třídou k budově Kapitolu. Washington D.C., město duchů.</p>

<p>Za poslední rok se mnohé změnilo - a každá změna s sebou nesla další překvapení. Když Li Cheun v únoru loňského roku osobně oznámil prezidentovi Spojených států, že na Mississippi žádné zemětřesení nebude, ne­mohl tušit, že za necelých třicet šest hodin přijde o ži­vot - a že dokonce zemře vlastní rukou.</p>

<p>Zkáza na Reelfootu byla v mnoha oblastech tak zni­čující - a ve značné míře se tak stalo vinou nečinného přihlížení pana Li - že dřív, než skončil den D, bylo již zřejmé, že pro rok 2025 vykáže společnost Liang Int. America pasivní bilanci, vůbec poprvé za celou dobu svého působení v Severní Americe.</p>

<p>Tváří v tvář finančním analýzám a projekcím se pan Li zachoval jako čestný muž. Polil se Sternem, vstoupil doprostřed svého milovaného dioramatu, cvakl zapalo­vačem a proměnil sám sebe v živoucí pochodeň. Podle názoru Mui Tsaa to byl velice uvážlivý čin. Liova smrt umožnila firmě pokračovat v činnosti bez větších změn. Kdyby býval odešel do exilu nebo byl uvězněn, přísná nařízení Liang Int. by vyžadovala, aby provedli změny všech kódů.</p>

<p>Mui Tsao pak bez úhony přežil řádění firemní inkvi­zice, především díky tomu, že předložil hlášení, která odesílal na ústředí v Pekingu a ve kterých označoval jednání pana Li jako „stále neuváženější“. Obvinil mrt­vého také ze „samolibosti a nepružnosti“ v obchodním jednání a přísahal, že on sám bude vyrovnanějším, libe­rálnějším a ústupnějším šéfem, který za rok dovede Li­ang Int. America zpátky k vrcholu prosperity. To po­slední byla samozřejmě lež a všichni to věděli, ale základním kamenem teorie obchodu je optimismus.</p>

<p>Mui okamžitě jmenoval svou harpyji z řad zaměst­nanců společnosti, ambiciózního mladíka jménem Tang, který tvrdě naléhal, aby Liang začal konkurovat koncernu Yo-Yu na poli mozkových čipů. Měl na tom značný osobní zájem, protože sám patřil mezi dvoupor­tové „chippies“.</p>

<p>Holá pravda byla taková, že impérium Liang se zvol­na hroutilo vlastní vahou, a zemětřesení na Reelfootu společně s více než osmi sty doprovodných otřesů tento proces pouze urychlilo.</p>

<p>V roce 2011 vykoupil koncern Liang všechny ame­rické dluhy, všechny směnky. V podstatě mu patřila ce­lá země a všechny vládní daně a poplatky směřovaly na splacení úroků z ohromné částky, kterou Amerika dlu­žila firmě Liang Int. - přestože nepatrný podíl z celko­vé sumy daní se musel použít na financování různých programů ve prospěch občanů. Liang Ameriku nejen vlastnil a vykořisťoval, ale dokonce ani neměl zájem zachovat vnější zdání státní samostatnosti. Vzhledem k tomu, že koncern představoval de facto vládu, v oka­mžiku, kdy udeřila katastrofa na Reelfootu, zůstal mu v ruce Černý petr.</p>

<p>Reelfoot byl dost silný, aby skácel i většího obra. Hlavní otřes se na Richterově stupnici vyšplhal k téměř maximální hodnotě 8,5 stupně. Memphis se už nikdy nevynořil ze dna Mississippi, přestože řeka ještě celé tři měsíce po zemětřesení stále měnila koryto. Tam, kde stávalo město, teď zůstala jen vzpomínka a loviště potá­pěčů, pátrajících po zapomenutých pokladech.</p>

<p>Little Rock a Paducah zkázu přežily, zůstaly však ne­obyvatelné. Nashville byl těžce poškozen, stejně jako Louisville, Evansville a Carbondale. V St. Louis se ře­ka přehnala městem v podobě vlny nesmírných rozmě­rů, slavný Vítězný oblouk srazila přímo do samotného města a budovy v centru srovnala se zemí. V Kansas City se řeka Quay rozlila po okolí a v jejím dravém proudu utonulo víc lidí, než kolik jich zahynulo přímo při zemětřesení. Jezero Michigan se také vylilo z břehů a záplavová vlna společně s následnými otřesy skácela v Chicagu dvě černé věže mrakodrapu v Dearbornu, kde sídlila správa Liang Int.</p>

<p>Knoxville, Lexington, Frankfort, Indianapolis, Fort Wayne, oba Springfieldy (v Missouri i v Illinois), Jef­ferson City - všechna města utrpěla škody sedmého až osmého stupně podle Mercalliho stupnice.</p>

<p>Čtyři přehrady v kaskádě TVA se zhroutily a voda zaplavila Tennessee. Dodávka energie z hydroelektrá­ren do těch států, které ji ještě využívaly, byla přeruše­na. Protipovodňové hráze v Mississippi a Louisianě se zhroutily.</p>

<p>Ztráty na životech se odhadovaly na bezmála tři mili­ony obyvatel. Dalších deset milionů lidí zůstalo bez pří­střeší. Škody dosáhly stovek miliard dolarů.</p>

<p>Liang byla operačním centrem, které řídilo a ovláda­lo všechno - od výroby a distribuce až po přírodní zdroje. Při zemětřesení vzaly za své stovky chemických podniků, papíren, automobilek, potravinářských a zpra­covatelských závodů, továren na ohniska a ochranné UV štíty, nemluvě o maloobchodech, které byly také majetkem Liang Int. a které společnost využívala pro prodej svých výrobků. Lidé se obraceli na vládu se žá­dostmi o finanční pomoc, a koncern Liang se ocitl v ne­záviděníhodné situaci, kdy vyžadoval úhradu škody sám od sebe.</p>

<p>To si nemohli dovolit. Ani jejich pojišťovatelé ne.</p>

<p>Společnost se proto rozhodla ponechat starost o po­stupnou obnovu oběhu zboží a služeb na zasaženém území v rukou osudu. V tomto stadiu prostě celou ob­last postiženou zemětřesení prozatím odepsala a dala od ní ruce pryč. Středozápad Spojených států tak zůstal ze­mí, kde vládla chudoba a epidemie, stal se mrtvou zónu plnou rozpadlých budov a vyhaslých snů. Pokles státní­ho důchodu byl nesmírný, důvěra obyvatelstva byla ztracena.</p>

<p>Prezident Gideon se stal nejvíce nenáviděným člově­kem v Americe. Odmítl odstoupit, protože potřeboval tučný výplatní šek, a nedokázal svalit odpovědnost na pa­na Li, který ve skutečnosti nesl vinu, protože pak by byl především nucen připustit, že mu Li diktoval, co má a ne­má dělat. Gideon se stal vězněm vlastního Bílého domu.</p>

<p>Kondor Bratra Ishmaela se snesl těsně nad koruny stromů, aby mohl zblízka snímat kavalkádu, která právě zahýbala ke Kapitolu. Crane s ostatními se vyrojili z vozů a zamířili dovnitř.</p>

<p>Sestříhaná verze záběrů, které natočil Jimmy Earl, se pod názvem <emphasis>Naděje umírá poslední</emphasis> stala nejsledovaněj­ším filmem roku 2025. Přinesla Jimmymu slávu a oce­nění a mimo to proměnila Lewise Cranea v nejmilova­nějšího a nejváženějšího muže v celé zemi.</p>

<p>Dále tu byli obyvatelé Zóny, kteří unikli před zkázou Memphisu. Vydali se na jih a násilím převzali vládu nad malým městem v Mississippi, jménem Friars Point. Nově pokřtěné New Cairo přitáhlo a přijalo ve svých zdech téměř padesát tisíc uprchlíků.</p>

<p>Město odjakživa leželo na levém břehu řeky. Teď Mississippi protékala o několik mil dál a v místě pů­vodního řečiště po ní zbylo úrodné bahno, nejbohatší půda, jaká kdy na Zemi existovala. K původním pade­sáti tisícům se brzo přidal milion dalších obyvatel, ne­falšovaných Afričanů z jihu, uprchlíků ze Zón, i musli­mů, kteří toužili začít nový život. Původní hranice se stále rozšiřovaly, New Cairo zabíralo stále další a další půdu a vytlačovalo původní vlastníky, až byl Mui nako­nec nucen zakročit.</p>

<p>On sám považoval islámskou expanzi za nevyhnutel­nou. Kromě toho neměl v úmyslu podniknout tak ná­kladnou operaci, v jakou by se proměnil přímý válečný konflikt, jehož cílem by bylo vyhnat nové usedlíky ze země. To, co udělal, dalo ve svém důsledku vzniknout další Válečné zóně, větší než všechny ostatní - přímo obrovské. Nechal několik mil od hranic města vystavět zeď vysokou sedmdesát stop, která New Cairo zcela od­řízla, ale přesto nepředstavovala přímou hrozbu. Každý neozbrojený člověk mohl volně vstupovat do ohrazené oblasti i vycházet ven.</p>

<p>Organizace Národy islámu okamžitě navázala spoje­ní s dalšími islámskými státy po celém světě, které za­čaly město zásobovat materiálem a potravinami, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Brzo poté se bratr New­combe obrátil na zástupce společnosti Yo-Yu a uzavřel s nimi obchod, který NOI poskytl dostatek atmosféric­kých UV-štítů, aby zakryly celou deltu Mississippi a umožnily tak vypěstovat dostatek nejrůznějších plo­din. New Cairo se mohlo stát naprosto soběstačným městem.</p>

<p>Podařilo se. Stejně tak se však dařilo i násilí, přibýva­lo ozbrojených konfliktů, rozrůstala se guerillová i ob­chodní válka. Střety s FPF nijak neochabovaly, opako­valy se hrozby i skutečný bojkot produktů firmy Liang. V samém srdci svatyně NOI, v hlavním stanu, vládly rozpory hlubší než kdykoli předtím. Martin Aziz a Da­niel Newcombe versus Mohammed Ishmael... ani jed­na z obou soupeřících stran se dosud nedokázala jedno­značně prosadit. Vše uvázlo na mrtvém bodě. Pat.</p>

<p>Sumi Chan seděla na svém vyvýšeném místě v hlavním sále Sněmovny reprezentantů a předsedala shromáždění nabubřelých domýšlivců, kteří si říkali kongresmani. Momentálně „diskutovali“ o tom, zda mají či nemají schválit nezávaznou rezoluci, která by pomocí zázračně složité rétoriky a záhadných logických kotrmelců obvi­nila z tragédie na Reelfootu koncern Yo-Yu.</p>

<p>„Pane předsedo,“ oznámila poslankyně z New Yor­ku, „ráda bych věnovala své tři minuty času ctěnému poslanci za státy Arkansas/Oklahoma.“</p>

<p>„Beru na vědomí,“ odpověděla Sumi automaticky. „Máte slovo, pane Gerbere.“</p>

<p>„Děkuji.“ K řečnickému pultíku přistoupil starší muž, který se vyznačoval sebejistotou, vlastní snad jen prodavačům hadího oleje.</p>

<p>Začal mluvit a Sumi nechala myšlenky volně bloudit. Dosud úplně nechápala, proč je vlastně tady. Jediný muž, který by jí na tuto otázku mohl odpovědět, byl dávno mrtvý. Od chvíle, co převzala novou funkci, až do jeho smrti, pokoušela se panu Li vyhýbat, protože měla obavy z jeho sexuální žádostivosti. Teď tu seděla, znuděná a osamělá - symbolický vůdce americké poli­tiky, vzhledem k tomu, že prezident Gideon se ukrýval v hloubi Bílého domu.</p>

<p>„Pane předsedo!“ Trhla sebou, když ji někdo nečeka­ně oslovil. Kongresový sluha ji tahal za rukáv. „Někdo chce s vámi mluvit. Říká, že je to důležité.“</p>

<p>„A kdo?“</p>

<p>„Lewis Crane.“</p>

<p>„Crane je tady?“ vyhrkla dost hlasitě, aby to bylo sly­šet po celém sále.</p>

<p>„Čeká venku na chodbě, pane.“</p>

<p>„Bože můj.“ Sumi se s Cranem osobně nesetkala od Reelfootu. Obrátila se k sluhovi, mladíkovi s trudovitou tváří, který byl synem nějakého federálního soudce. „Zaveďte ho dolů, do bývalé síně nejvyššího soudu,“ nařídila. „Setkám se s ním za okamžik.“</p>

<p>Mládenec odspěchal a zanechal Sumi dokonale bdě­lou a vzrušenou. Crane měl možná hodně chyb, ale ni­kdy nebyl nudný. Předala předsednické kladívko cere­moniáři, aby povolal za předsednický stolec šéfa vládnoucí koalice, a sama vyklouzla do prázdné chod­by. Každý krok a každé slovo se tu rozléhaly stonásob­nou ozvěnou. Dřív prý do těchto míst přicházelo ročně šest milionů návštěvníků, aby na vlastní oči viděli, jak se rodí demokracie. Dnes už sem nechodil nikdo. Všichni tady se stali živými relikviemi, utráceli život v budově staré dvě stě let, která se pomalu rozpadala, protože George Washington z protekčních důvodů vy­bral na stavbu toho zpropadeného mauzolea raději pod­řadný, nekvalitní kámen ze svého vlastního lomu.</p>

<p>Lewis Crane se vydal na její území. Určitě něco chce. Ale Crane vždycky něco chtěl. Teď má zájem něco zís­kat dřív, než Yo-Yu převezme moc. V systému, kde se hlasy kupovaly, disponoval Liangův protivník větší kupní silou. Yo-Yu měl možnost dostat pod kontrolu celou vládu, aniž by ve volbách získal jediné poslane­cké křeslo. Dokonce i za Sumi přišli s úplatky... A ona zvažovala možnost, že by přijala. Amerika měla prostě na člověka takový vliv.</p>

<p>Crane s Lanie čekali na galerii stísněné soudní síně, pečlivě opatrované a uchovávané od osmnáctého stole­tí, zatímco ostatní členové jejich suity se vydali na pro­hlídku rozlehlého komplexu. Stařičká soudní síň posky­tovala neuvěřitelně malý prostor, neslučitelný s velkými rozhodnutími, která tu byla učiněna - Dred Scott, Marbury vs. Madison - významné precedenty v dějinách jurisdikce. Na tomto místě vznikala moderní americká společnost, aby pak byla zdeformována v roz­lehlé budově neoklasicistního slohu naproti přes ulici.</p>

<p>Lanie položila Craneovi dlaň na rameno. „Neboj se,“ zašeptala, jako by byla v chrámu kosmopolitů. „Vyjde to.“</p>

<p>„Dlouho jsme Sumiho neviděli.“</p>

<p>„Já ti věřím. Přišel jsi ve správnou dobu na správné místo.“</p>

<p>Crane doufal, že se Lanie nemýlí, ale sám byl skep­tický - a jak sám cítil, v otázkách politiky přiměřeně cynický. Udělá si o Sumim úsudek, až si s ním promlu­ví. Levá paže ho příšerně bolela. Odpoledne dojde k rozsáhlému zemětřesení v místech, kde se stýká ko­kosová deska s karibskou. Později k večeru se v Africe o něco víc rozevře Velký rift a jedna jeho část se úplně oddělí. V místě otřesů budou vznikat hluboké propadli­ny a zemi rozpoltí rozšklebené pukliny. Zítra jsou na pořadu půdní sesuvy v Kalifornii. Na všech ohrožených místech už probíhala evakuace - všechno díky Craneo­vu věstníku, měsíčníku informací o stavu Země, který přinášel varování před jakýmkoli hrozícím zemětřese­ním s měsíčním předstihem.</p>

<p>„Crane!“ ozvalo se ode dveří. Otočil se a spatřil Sumi v černém hedvábném kimonu, s rozevřenou náručí a ra­dostným úsměvem ve tváři.</p>

<p>Vyskočil, vyšel jí naproti a sevřel ji v medvědím ob­jetí. „Vypadáš skvěle.“</p>

<p>„Zdání může klamat,“ opáčila Sumi. S Cranem po boku se šla přivítat s Lanie. „Gratuluji k vaší ohlášené svatbě. Doufám, že mě pozvete.“</p>

<p>„Proto jsme tady,“ ujistil ji Crane. Sumi na uvítanou políbila Lanie na tvář. „Chtěli jsme pozvání doručit osobně.“</p>

<p>„Správně,“ přitakala Sumi. S úsměvem se obrátila zpátky na Cranea. „A snad taky vyřídit pár pracovních záležitostí, když už tu budete?“</p>

<p>„Na práci myslím neustále,“ odpověděl Crane vážně. Všichni tři se posadili. Crane postřehl v rysech dávného přítele jistou ochablost. Sumi potřeboval motivaci, pro­blém vybízející k řešení. Vytáhl z kapsy časopis a podal jí ho. „Tady, nový Craneův věstník, ještě horký z tis­kárny.“</p>

<p>„Díky, už jeden mám. Je to pro všechny výkonné hla­vy státu povinná četba. A kdy nastane ten velký den?“</p>

<p>„Dvacátého třetího července,“ odpověděla Lanie. „Přesně ve čtrnáct třicet sedm.“</p>

<p>„V Himalájích,“ dodal Crane.</p>

<p>„Himaláje.“ Sumi se usmívala. „Povýšil jsi, příteli, od té doby, co jsme se naposled viděli.“</p>

<p>„Však ty taky.“</p>

<p>„Ne. Já dělám prostě jen to samé, co jsem dělal, když jsme se setkali poprvé, reklamu a styk s veřejností. Je­nom jsem se přestěhoval jinam. Připadám si jako do­movník, který jen hlídá kancelář a čeká, až se ukáže skutečný viceprezident.“</p>

<p>„Takže je pravda, co jsme slyšeli o Yo-Yu?“</p>

<p>„Možná víc pravda, než si dokážete představit. Syn­dikát si značně upevnil pozice díky těm svým novým čipům, které jsou prý lepší než dorph. Lidé chtějí Yo-­Yu. Jakmile začali s projektem regenerace ozonové vrstvy, věděl jsem, že dny Liang Int. jsou sečteny. Jen za tento rok se jim podařilo obnovit 5 % ozonu. Lidem se to líbí. Budou je volit.“</p>

<p>„Takže ty jsi úplně bezmocný?“ zamračil se Crane.</p>

<p>„Úplně ne.“ Sumi zbystřila pozornost. „Jak se má doktor Newcombe?“</p>

<p>„V posledních několika měsících jsem se s ním moc neviděl. Vzal si rok univerzitního volna a snaží se dola­dit svou teorii seismické ekologie, zabývá se procesy zkapalnění půdy. Samozřejmě ho ale každou chvíli ví­dáme v televizi.“</p>

<p>Sumi přikývla. „Je ve Washingtonu častěji než já. New Cairo je pro všechny stále něco nového a on půso­bí jako mluvčí NOI. Řekl bych, že jeho veřejná konver­ze k islámu má hodně společného s tím, že lidé teď při­jímají NOI daleko lépe.“</p>

<p>„Je geolog, ne politik.“ Crane se ani nepokoušel za­krýt pohrdání. „Měl by trávit víc času důležitějšími věcmi.“</p>

<p>„Copak, ťali jsme do živého?“ podivila se Sumi.</p>

<p>Crane pokrčil rameny. „Dan má talent. Plýtvat tako­vým talentem na nesmysly je pro mě nepochopitelné... bez urážky, Sumi.“</p>

<p>„Jsou i takoví, kteří si nemyslí, že by islámský stát v Americe byl zrovna nesmysl,“ namítla Sumi. „Vím, že lidé od Lianga to považují za problém nejvyšší priority.“</p>

<p>„Lidé od Lianga můžou...“</p>

<p>„Crane,“ přerušila ho Lanie a zaťukala na svůj komu­nikátor.</p>

<p>Přikývl, pak se pousmál, sám trochu překvapen tím, jak je nervózní. „Přemýšlel jsi o tom, proč jsem se tak dlouho nepokoušel s tebou spojit?“</p>

<p>Sumi se mírně uklonila. „Předpokládal jsem, že se na mě zlobíš.“</p>

<p>„Ale ne, Sumi, vůbec ne. Zamysli se nad tím. Kdo by lépe než já chápal, jak je možné na člověka naléhat, mučit ho a tlačit ke zdi a nakonec ho přinutit, aby dělal věci, které vlastně vůbec udělat nechce? Kdo by mohl lépe než já porozumět úvahám, které člověka vedou k závěru, že účel světí prostředky?“ Smutně potřásl hla­vou, ve tváři moudrost i soucit. „Já jsem hodil minulost za hlavu. Věř mi, prosím, a už na to nemysli.“</p>

<p>Zadívali se jeden druhému do očí. Jejich pohledy se střetly a bylo v nich porozumění i odpuštění. Zavládl mír.</p>

<p>Crane si odkašlal. „Poslední rok jsem pracoval na zvláštním projektu. Je to něco opravdu velkého. Ale abych ho dokončil, potřebuji tvou pomoc.“</p>

<p>„Je mi líto, Crane, ale bohužel musím připustit, že získání vládní dotace je spojeno s neuvěřitelnými obtí­žemi. Poslední slovo při rozhodování o všech grantech bude mít někdo v Pekingu...“</p>

<p>„Nechci peníze. Chci povolení a schválení. Nadace je bohatá. Ta třímiliardová sázka, vzpomínáš? Taky jsme začali vydávat Věstník a svět platí - za informace sa­motné, za S-ekogramy ohrožených oblastí, za předběž­ný odhad možných škod, za poradenství. Máme větší zisky než o jakých se mi kdy snilo.“</p>

<p>„Žádné dotace?“ Sumi svraštila obočí. „Ale co bys tedy mohl ode mne chtít, když ses postavil na vlastni nohy? Co bych já mohl nabídnout člověku, který má to­lik peněz, kolik potřebuje?“</p>

<p>Craneovi vyschlo v ústech. Sáhl do kapsy a vylovil drobný disk. „Podívej se na tohle.“ Podal disk Sumi. „Hodně to vysvětluje.“</p>

<p>Sumi zasunula disk do svého komunikátoru a roz­hlédla se dokola po nějaké obrazovce. „Mohl bych si půjčit tvé brýle, prosím?“</p>

<p>Lanie jí podala náhradní z cestovní brašny, které ří­kala Craneova krabička poslední záchrany. Zhluboka, neklidně nabírala dech. Tak je to tady.</p>

<p>„Zkus to na lince L,“ navrhl Crane. Sumi si nasadila brýle a připojila přehrávač.</p>

<p>„Až jednou skončíš s tímhle zaměstnáním,“ žertoval Crane, „hodil by se mi dobrý tiskový mluvčí.“</p>

<p>„Úplatky, Crane?“ opáčila Sumi s nádechem humo­ru. „Takže to musí být opravdu důležité.“</p>

<p>„Taky že je. Ale vážně, u mě máš vždycky dveře otevřené. Doufám, že to víš.“</p>

<p>„Glóbus,“ usmála se Sumi.</p>

<p>„Ano.“ Crane se tvářil jako pyšný, milující otec. „Chyběls nám v Nadaci, Sumi.“ Glóbus se rychle otá­čel. Kdyby tak Sumi věděl, pomyslel si Crane, co všechno jsme díky téhle kouli objevili jen za poslední rok! Glóbus se děsivou rychlostí vyvíjel v něco, co pře­sahovalo Craneovy nejdivočejší sny z doby před nece­lými dvěma roky, kdy nabídl Lanie místo animátora. Kognitivní funkce glóbu předčily všechna očekávání, a co víc, vytvářel si své vlastní vědomí a...“</p>

<p>Přiměl se znovu soustředit pozornost na záznam rotu­jící zeměkoule. Paprsek světla dopadl na Kalifornský poloostrov a otáčení se zpomalilo.</p>

<p>Obraz Kalifornie teď vyplnil celou zornou plochu brýlí. Země byla hnědá a zelená, oceány modré, města zářila přátelskou, světlou žlutí.</p>

<p>„Tak,“ začal Crane. „Pamatuješ se ještě, kde je zá­mek San Andreas?“</p>

<p>„Příčný zlom, kousek na jih od Bakersfieldu, ne? Mount Pinos.“</p>

<p>„Správně.“</p>

<p>Zámek San Andreas byla esovitá smyčka právě na li­nii zlomu, vyčnívající ohyb či klička v místech, kde se­verní okraj pacifické desky hraničil se západním okra­jem severoamerické pevninské kry. Neúprosný, nikdy neustávající pohyb, hrozivé nárazy obou ker, které se vrhaly proti sobě jako neporazitelní Titánové, způsobo­valy, že tlak ve smyčce stále narůstal a drtil skalní pod­loží jako vymačkaný citrón.</p>

<p>„Tady,“ ukázal Crane. „Vidíš tu rudou zónu, která se rozvírá u jeho základny?“</p>

<p>Jasná červeň se rozlila přesně na jih od Bakersfieldu a pomalu prosakovala linií zlomu, která nakonec ze všech stran obehnala široký plát pacifické desky, od Kalifornie až k Filipínám. Los Angeles se ocitlo na ne­správné straně trhliny. San Francisco také. Rudě pulzu­jící puklina se táhla podél pobřeží až na jih do Mexika, v severním cípu Kalifornského zálivu odřízla od pevni­ny poloostrov Baja.</p>

<p>„Ta červená skvrna na San Andreas je dost velká,“ poznamenala Sumi.</p>

<p>„To je tím, že celý zámek se za chvíli oddělí. Dívej se.“</p>

<p>Sumi zalapala po dechu.</p>

<p>Celý okraj zlomu teď pulzoval karmínem. Pnutí narů­stalo. Pak se zlom prostě rozpadl, když nesmírný tlak v jediném okamžiku náhle povolil. Pacifická deska se pohnula. Na glóbu nebylo vidět žádné lidi, ale zářivě žlutá města přelila krvavá červeň. Každý, kdo mohl záznam sledovat, jako by v tomto okamžiku slyšel vý­křiky děsu a viděl tisíce zraněných a umírajících, uvěz­něných v pasti hroutícího se velkoměsta.</p>

<p>„Díváme se na proces, při kterém se jižní Kalifornie zcela oddělí od severoamerické pevninské desky,“ řekl Crane. „Stane se z ní ostrov, nesoucí tlející pozůstatky dvou největších měst světa, nemluvě o celém kaliforn­ském pobřeží, vybudovaném v potu tváře, které se změ­ní v pohřebiště. Vidíte? Zrodil se nový miniaturní svě­tadíl, který míří k severu.“</p>

<p>Úlomek pevniny se zvolna sunul směrem k případné subdukci pod severní okraj desky.</p>

<p>„Fantastické,“ zašeptala Sumi. „A rok?“</p>

<p>„Dívej se dál.“</p>

<p>Crane poklepal Lanie na rameno. Zvedla si brýle a pohlédla na něj. Pokrčil rameny. Opětovala jeho ně­mohru stejným gestem, pak mu poslala vzduchem poli­bek a znovu si stáhla brýle na oči.</p>

<p>Udělal totéž zrovna v okamžiku, kdy se na obrazovce objevila čísla. 3. 6. 2058. „Uvědom si, Sumi,“ připo­mněl, „že tohle není žádná simulace nebo řetěz speku­lací. Vidíš před sebou křišťálovou kouli a díváš se pří­mo do budoucnosti, do skutečné budoucnosti.“</p>

<p>„Dvaatřicet let.“ Sumi stiskla tlačítko Pause a všich­ni tři si sundali brýle. Sumi k nim obrátila bledou, na­pjatou tvář. „Musí to být strašně smutné, dívat se stále na takovou hrůzu a přitom vědět, že je neodvrati­telná.“</p>

<p>„Ale je to skutečně tak neodvratitelné?“ zeptal se Crane a viděl, jak Sumi zbystřila pohled.</p>

<p>„Zrovna jsi mi tvrdil, že nahlížíme do křišťálové koule.“</p>

<p>„Křišťálová koule ukazuje budoucnost, která bude skutečná teprve tehdy, až se stane přítomností.“</p>

<p>„Nerozumím.“</p>

<p>„Dívej se dál. Chci ti ukázat jinou budoucnost.“</p>

<p>Na vnitřních obrazovkách brýlí se znovu rozsvítil glóbus. Čas se vrátil zpátky. „Dívej se podle zlomu dál na jih, dolů k Imperial Valley. Dávej pozor na malou rudou tečku, která se tam objeví.“</p>

<p>Sotva to dořekl, zaplála na jižním výběžku zlomu San Andreas na několik vteřin nevelká červená skvrnka a vzápětí zmizela.</p>

<p>„Co to bylo?“</p>

<p>„Dívej se. Glóbus teď trochu nabere rychlost.“</p>

<p>Zeměkoule divoce rotovala, doháněla roky, až se ko­nečně zastavila. Na členitém povrchu zářily obrysy Ka­lifornie. Znovu se rozsvítila čísla 3. 6. 2058, ale tentokrát všechno vyhlíželo mírně a pokojně. Země zůstala ne­tknutá. Představení skončilo; diváci si sundavali brýle.</p>

<p>Sumi pohlédla na Lanie, pak zpátky na Cranea. „Dobrá. Tak co se stalo... co způsobilo ten rozdíl?“</p>

<p>„Zeptal jsem se glóbu...“ Crane si neodpustil drama­tickou pauzu, „...jestli by bylo možné předejít zničení Kalifornie, kdybychom svařili obě desky.“</p>

<p>„Copak je možné litosférické desky svářet, Crane? Jak?“</p>

<p>„Teplem. Teplem tak intenzivním, že se skála roztaví a slije dohromady.“</p>

<p>„A jak chceš vyvolat takový žár?“</p>

<p>„Jediný myslitelný způsob, který mě napadá, je termo­nukleární reakce. V tomto konkrétním případě podzemní exploze o celkové síle pěti megatun, iniciovaná podél šes­timílového úseku zlomu, dvacet mil pod zemským povr­chem, přesně v místě, které nám glóbus ukázal.“</p>

<p>„Mluvíš tady o výbuchu tisíckrát silnějším než všechno, co dosud lidstvo zažilo.“</p>

<p>Crane rázně přikývl a rychle dodal: „Ale namířeném dovnitř, do termálního jádra. Na povrchu nezpůsobí ani tu nejmenší trhlinku. Ověřili jsme si všechno simulace­mi. Funguje to.“</p>

<p>„Ale jak můžeš vědět, že to neskončí rozsáhlým zhroucením zlomu a že celou katastrofu neuspíšíte?“</p>

<p>„Sumi, neříkals mi, že Craneův věstník je pro hlavy států povinná četba? No vidíš. Každá informace v něm vychází z činnosti glóbu, a zatím jsme se ještě nikdy nemýlili. V tomto případě jsme ho jen využili trochu ji­ným způsobem. Představ si tohle: spojením desek o ně­co níž ve zlomu, kde v současné době nedochází k žád­nému pnutí, dokonale zlikvidujeme všechen tlak na zámek. Ten jediný svar de facto zpomalí postup konti­nentálního driftu, protože znovu obnoví spojení mezi oběma krami. Padesát let poté vidíme, že drift mezi ni­mi se snížil o osmdesát procent, a odpovídajícím způso­bem poklesla i seismická aktivita.“</p>

<p>Sumi vyskočila ze sedadla a začala neklidně přechá­zet sem a tam. „Máte jistotu, že se tlak neprojeví někde jinde? Možná bychom tak zničili Jižní Ameriku, jen abychom zachránili Los Angeles.“</p>

<p>„Dostal jsem se na glóbu dvě stě padesát let do bu­doucnosti a neobjevil jsem nic, žádnou mimořádnou aktivitu, která by byla způsobena něčím jiným než pří­rodními procesy. Možná k něčemu dojde ještě později, ale kolik procent jistoty chceš mít? Zjistili jsme, že ten­to jediný svar sníží seismickou aktivitu na celém světě o sedm procent.“</p>

<p>„To myslíš vážně?“</p>

<p>„To myslím vážně.“</p>

<p>Sumi prošla mezi řadami sedadel a zůstala stát na konci uličky. Zamířila Craneovi prstem do prsou. „To­bě jde o víc než jen o Kalifornii, viď?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl prostě. „Glóbus mi ukázal celkem padesát tři míst pro svaření litosférických desek. Po je­jich dokončení by se měl kontinentální drift definitivně zastavit, a společně s ním zaniknou všechny katastrofy, které způsoboval: zemětřesení, sopečné výbuchy a tsu­nami. Dospěl jsem k názoru, že přemluvit svět k takové akci bude o hodně snazší, když všem ukážeme, že už se to na jednom místě povedlo.“</p>

<p>„Třicet dva let, to jsou pro politika dvě generace! Z toho budou problémy.“</p>

<p>„Je to ještě horší.“ Crane se netvářil nijak optimistic­ky. „Na San Andreas máme k dispozici okno v rozmezí maximálně pěti let. Od září 2033 vzroste pnutí po celé délce zlomu do té míry, že žádný další zásah nebude možný. Způsobili bychom rozsáhlé zemětřesení.“</p>

<p>Sumi prošla uličkou a posadila se vedle něho s pohle­dem upřeným na starodávnou soudcovskou stolici. „A co přesně bys potřeboval od vlády?“</p>

<p>„Spoustu věcí, s výjimkou peněz. Především bychom museli najít způsob, jak obejít zákaz jaderných zkou­šek. Potřeboval bych ta správná povolení k vrtům na Imperial Valley, na Salton Trough. A samozřejmě pří­stup k nukleárnímu materiálu.“</p>

<p>„Možná by to vůbec nebylo tak těžké, jak si myslíš,“ odpověděla Sumi pomalu.</p>

<p>„Co tím chceš říct?“</p>

<p>„Ty jsi přece odborník na jaderné exploze. Pamatuješ se, jak vznikala první atomová bomba?“</p>

<p>„Projekt Manhattan,“ přikývl Crane. „A co má být?“</p>

<p>„Probíhal v naprosté tajnosti, vláda ho kvalifikovala jako úkol související s otázkou národní bezpečnosti a nikdo se o ničem nedozvěděl dřív, než bomby shodili na Japonce.“</p>

<p>„Chceš říct, že bychom to všechno mohli provést taj­ně?“ podivila se Lanie.</p>

<p>Sumi přikývla, pohlédla Craneovi zpříma do tváře a položila mu dlaň na paži. „Vždycky jsem ti důvěřo­val. Když říkáš, že je to možné, pak věřím, že to oprav­du možné je. Jsi čestný člověk. Zle jsem ti ukřivdil, ně­co ti dlužím, a ty to víš. Je to moje povinnost.“</p>

<p>„Ne, Sumi, nikdy jsem...“</p>

<p>Umlčela ho zvednutím ruky. „Prosím. Dovol mi zís­kat zpět ztracenou čest, získat zase tvář. Liang Int. utr­pěla těžké ztráty. Kdyby se nám podařilo tvůj projekt úspěšně dovést do konce těsně před příštími volbami, nakonec ho schválí - zvlášť když je to nebude stát ani cent. Tak už to tady chodí.“</p>

<p>„Rozumím.“</p>

<p>„Nebylo by absolutně v ničím zájmu, aby se tahle informace dostala na veřejnost. Už slyším všechny ty protesty, obzvlášť teď, když mrak Masada každých sedmnáct dní obkrouží zeměkouli, aby lidem připo­mněl hrůzy jaderné války. Tohle je pro tebe možná historická příležitost, šance konečně uskutečnit svůj sen. Předpokládám, že to je ta věc, ke které jsi celou dobu směřoval?“</p>

<p>„Předpokládáš správně.“</p>

<p>„Bude to největší úkol v dějinách obchodní diploma­cie, ale rád se toho ujmu. Příznivější situace už těžko nastane. Ale abych tvůj projekt prodal, budu od tebe potřebovat víc než jen tenhle disk. Finanční krytí zajis­tíš sám, do posledního centu?“</p>

<p>„S tím počítám.“</p>

<p>„Takže stačí jen přesvědčit ty správné lidi, že tvůj plán je proveditelný. Hoď to všechno na papír. Samo­zřejmě jsi projekt důkladně analyzoval a posoudil všechny jeho stinné stránky?“</p>

<p>Crane přikývl. „Tím jsem strávil celý poslední rok. Znám všechny námitky i možné odpovědi, každý argu­ment i protiargument.“ Znovu hmátl do kapsy a vytáhl další disk. „Všechno je to tady.“</p>

<p>Sumi od něho disk vzala. „U Langa jsi obávaný a re­spektovaný muž. Jednou se přidali na špatnou stranu a zaplatili za to. Budou ochotni tě vyslechnout.“ Vsu­nula disk do kapsy a vstala. „Hned se do toho pustím.“</p>

<p>Crane se také zvedl. „Uděláš to? Vážně to uděláš?“</p>

<p>„Zaručeně. Možná, že právě proto jsem na světě - jen abych vykonal tenhle jediný úkol.“</p>

<p>Lewis Crane, tvrdý jako skála a neochvějně soustře­děný, ohromen sklouzl zpátky do židle. „J-já... já ne­vím, jak ti poděkovat, to...“</p>

<p>„Ne.“ Sumi energicky zavrtěla hlavou. „To já bych ti měl děkovat. Teď mohu znovu získat ztracenou čest.“</p>

<p>Uklonila se a spěšně vyšla ze soudní síně. Crane se chvěl jako v horečce.</p>

<p>Lanie zavýskla a vrhla se mu kolem krku. „Dokázals to! Tys... to... dokázal! Jak je ti?“</p>

<p>Otřel si oči a políbil budoucí nevěstu. „Připadám si, jako by ze mě zrovna spadla tíha pěti miliard let.“</p>

<p><strong>REKOMBINACE</strong></p>

<p><strong>New Cairo</strong></p>

<p><strong>16. července 2026, 14:00 </strong><strong>h</strong><strong>od.</strong></p>

<p>Abu Talib, známý také jako Daniel Newcombe, stál uprostřed rozlehlého bavlníkového lánu společně se zá­stupci islámských republik Alžírska a Guatemaly. Is­lámští hodnostáři z celého světa se v New Cairu obje­vovali den co den, přicházeli vyjádřit svůj obdiv a uzavírat obchodní smlouvy. Právě v tuto dobu kralo­vala trhu bavlna.</p>

<p>Poté, co přestoupil k islámu, přijal Newcombe jméno Abu Talib. Bylo to jméno Mohammedova strýce a nej­většího celoživotního příznivce, který však nikdy neu­věřil v jeho poslání proroka, stejně jako Newcombe-Ta­lib nevěřil v zásady islámu v podobě, jak je hlásal bratr Ishmael. Byl to způsob, jakým nevěrec přijímá víru.</p>

<p>Pole se rozkládala na stovkách akrů; kam až oko do­hlédlo, táhly se řady rozsochatých keříků, sluneční štíty od firmy Yo-Yu, rozložené deset stop nad hlavami lidí, dodávaly scéně lehce namodralý odstín. V dáli protína­la horizont Liangova bariéra. Okolo nich pracovaly v polích stovky lidí. Bavlníky v tuto dobu vyhlížely ja­ko nízké odumřelé keře, ale půda tu byla mastná a bo­hatá a do jarních dešťů scházelo jen pár týdnů.</p>

<p>Ali García, obchodní zástupce z Guatemaly, klečel u jednoho keře a mračil se nad ním. „Tohle má být ba­vlna z americké vysočiny?“ dožadoval se nespokojeně a protahoval mezí prsty tenkou haluzku.</p>

<p>„Nejlepší na světě,“ ujistil ho Talib. „Teď ještě nevy­padá nic moc, ale květy začnou rašit až po deštích. Jak­mile odkvetou, vytvoří se tobolky a ty pak dozrají za pár měsíců. V polovině srpna můžete zakázku převzít.“</p>

<p>„Kolik sklidíte z takového pole?“ zajímal se Alžířan, Faisal ben Achmed.</p>

<p>„Loni jsme z celého pole získali osm tisíc žoků bavl­ny, a to jsme nevěděli, jak na to. Letos výnosy zdvojná­sobíme. Máte zájem?“</p>

<p>„Samozřejmě že máme zájem,“ přihlásil se García. „Jakou protihodnotu požadujete?“</p>

<p>„Investiční kapitál, zemědělské stroje, dobytek a sta­vební materiál. Zakopáváme se a opevňujeme, do té do­by, než budou i naši zbývající bratři uvítáni ve své nové domovině. Chceme vystavět silnou základnu, která by se stala centrem dalšího růstu.“</p>

<p>„<emphasis>Kwiyis</emphasis>, bratře,“ kývl Faisal. „Tví lidé jsou silní a půda požehnaná. Budete vítaným přírůstkem do naší mezinárodní rodiny.“</p>

<p>„Musíme jít.“ García vstal a oprášil si kolena. „Má­me nejvyšší čas, jestli chceme chytit spoj do Belize.“</p>

<p>„Opravdu nemůžete zůstat a povečeřet se mnou?“ otázal se Talib. „Jídlo je tu výtečné, a všechno je vypě­stované tady, v New Cairu. Dovolte mi dodržet pravidla pravého pohostinství.“</p>

<p>„<emphasis>A</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> shukr</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>,</emphasis>“ uklonil se Faisal. „Ale není to možné, i když toho velice litujeme. Pohostinnost Abu Taliba je proslulá.“</p>

<p>Talib zdvořile přikývl a první zamířil mezi poli k hlavní silnici. Pod paprsky žhoucího, obludného slun­ce vyšplhali do kabiny vozu, který tam na ně čekal.</p>

<p>„Kam až sahají obsazená území?“ vyptával se Gar­cía. Řidič aktivoval ohnisko a vůz vyrazil vpřed.</p>

<p>„Teď jsme na severozápadním okraji našeho terito­ria,“ vysvětloval Talib. „Řeka Mississippi nás odděluje od Arkansasu a Louisiany a tvoří přírodní hranici po celé délce až dolů na jih k Mexickému zálivu. Budeme svá území rozšiřovat na východ k Atlantskému oceánu. Místa budeme mít dost.“</p>

<p>„Prozatím,“ dodal Faisal a všichni tři se zasmáli.</p>

<p>„Myslíte, že Američané ustoupí?“ zeptal se García.</p>

<p>„Doufám že ano,“ odpověděl Talib. „To opravdu doufám.“</p>

<p>Projížděli mezi lány bavlny, sójových bobů... mezi rýžovými poli... kolem mlékáren... kolem drůbežích farem. Mezi poli stály roztroušené třípatrové domky postavené z cihel vypálených v New Cairu - dělníci bydleli blízko míst, kde pracovali. Výstavba představo­vala hlavní úkol a byla neustále v plném proudu. Díky naprostému nedostatku vhodného vybavení užívalo sta­vebnictví v samých počátcích New Caira postupů vpravdě biblických - právě to byla jedna z věcí, které chtěl Talib napravit co možná nejrychleji.</p>

<p>Zamlouvala se mu úcta a respekt, který k němu lidé v poslední době chovali. Za Craneových dob vždycky žil v něčím stínu. Tady sám vrhal stín, který patřil k největším. Když byla řeč o NOI, téměř všichni měli na mysli jeho, a ne bratra Ishmaela. Oba muži se tak ocitli v podivné opozici, obzvlášť vzhledem k tomu, že Abu Talib nepovažoval Ishmaela za svého duchovního vůdce.</p>

<p>Příjezdovou cestu, která vedla ke správnímu centru, lemovaly koruny mrtvých stromů. V New Cairu sloužil jako sídlo vlády a náboženských vůdců starý dům v ko­loniálním slohu, postavený ještě před Občanskou vál­kou. Syndikát Yo-Yu obdržel povolení vybudovat v ohrazeném státě závod na výrobu UV štítů, a na oplátku pracoval na vývoji štítů pro stromy, aby se v New Cairu mohlo započít s regenerací tisíců magnolií a topolů.</p>

<p>Talib popřál svým hostům <emphasis>sahbah innoor</emphasis>, přikázal ři­diči, kam je má odvézt, a začal se prodírat davem, který se tlačil před hlavním vchodem do vládní budovy. Vždycky se tu kupili lidé, buď ti, co přicházeli se stíž­nostmi, nebo, a to nejčastěji, uprchlíci hledající azyl. Talib byl rozhodnut přesunout imigrační úřad v New Cairu co nejdál odtud, jakmile jen bude možné postavit novou úřední budovu.</p>

<p>Lidé se před ním rozestupovali v okamžiku, kdy ho poznali. On byl zjevením Boží přítomnosti, byl slovem Ishmaelovým, které ožilo a změnilo se v člověka, a podle toho se k němu chovali. A byl také jediným státníkem reprezentujícím NOI. Bratr Ishmael odmítl takovou úlohu převzít, a odmítl dokonce New Cairo i navštívit, dokud, jak řekl, „nebudou všichni mí bratři smět svobodně nastoupit cestu domů“.</p>

<p>Pro zdejší obyvatele to tedy byl Abu Talib, kdo pano­val v New Cairu. Žádná žádost; kterou adresoval vládě, nebyla dosud oslyšena, a jeho pozice všemocného vlád­ce tak zůstávala neotřesena. První rok v New Cairu byl plný strádání a utrpení - citového, fyzického, i finanč­ního. Ale přežili, kolonie se úspěšně rozrůstala a on byl její významnou součástí.</p>

<p>Když se rozhodl vybrat si rok studijního volna, připa­dalo mu logické vydat se právě sem. Byl ve středu dění, těšil se respektu obyvatel a především mohl pracovat s tou samou půdou, která mu tolik rozházela jeho seis­mickou ekologii. Také Crane a Lanie zůstali daleko. Ze všech sil se snažil na ně na oba zapomenout - bez větší­ho úspěchu.</p>

<p>Jeho laboratoř tvořila prostorná ložnice se širokou verandou, tady spal i pracoval. Dřív nechával dveře na balkon po celou noc otevřené dokořán, aby dovnitř vni­kal svěží vánek, ale tentokrát je za sebou zamkl a zajis­til kódem.</p>

<p>„<emphasis>Assalam allaykum,</emphasis>“ ozvalo se uprostřed jeho počíta­čů a seismografů.</p>

<p>Překvapeně se otočil. Dívala se na něj Khadijah.</p>

<p>„<emphasis>W'allaykum as salam,</emphasis>“ odpověděl. Došel k ní a po­zdravil ji polibkem na obě tváře. „Co tě přivádí k nám do černého města? Jsi pěkně daleko od domova, děvče.“</p>

<p>„Bratr mě sem poslal. Chce, abych si zvykla na ‘zápla­vovou nížinu‘, jak říká. To je tu pořád takové horko?“</p>

<p>„Většinou,“ zasmál se. „Neměl bych to říkat, ale rád tě zase vidím.“</p>

<p>„Díky. Vlastně jsem ráda, že jsem tady.“</p>

<p>„No, jestli máš v úmyslu nějaký čas tu zůstat, neza­pomeň si vzít závoj, až půjdeš ven,“ připomněl jí. „Tohle je islámský stát.“</p>

<p>Ušklíbla se. „To už jsem poznala trochu nepříjem­ným způsobem. Když jsem sem šla, někdo po mě hodil kamenem.“</p>

<p>„A cos udělala?“</p>

<p>„Hodila jsem ho zpátky.“</p>

<p>Uchechtl se. „Taky si budeš muset najít práci. Tako­vý je tady zákon. Musíš pracovat.“</p>

<p>„Na poli?“ zeptala se vyděšeně.</p>

<p>„Nebo na stavbě, při instalaci štítů nebo vodovodního potrubí...“</p>

<p>„Dost. Raději si o tom promluvíme až zítra.“ Ukázala na zkapalňovač. „K čemu to je?“</p>

<p>„Až budu hotov s vkládáním dat, chci znovu simulo­vat loňské zemětřesení. Tohle je přesná geologická ma­pa této oblasti. Opatřil jsem ji miniaturními senzory, které zaznamenávají změny. Řeka bude měnit koryto, až nakonec s trochou štěstí skončí tam, kde je dnes. Když to vyjde, znamená to, že mé výpočty jsou správ­né. Když ne, jsem zpátky na začátku.“</p>

<p>„Kolikrát už jsi to zkoušel?“</p>

<p>Zvedl obočí. „Asi tak desetkrát. Ve vědě neexistuje nic takového jako okamžitý úspěch. Ale už jsem blízko.“</p>

<p>Položila mu dlaň na ústa. „Slyšela jsem, že bílá dívka se má stát ženou muže se zemětřesením.“</p>

<p>Trhl hlavou a setřásl její ruku. „Oceňuji tvůj diskrétní přístup, Khadijah. Ano, je pravda že Lanie a Crane se budou brát. Vlastně už příští týden,“ dodal výsměšně, „ve srubu v Himalájích, s nádherným výhledem na Mount Everest. To určitě vybral Crane. Vždycky měl smysl pro dramatické situace.“</p>

<p>„Podle toho, jak mluvíš, věřím, že ses od ní osvobodil.“</p>

<p>Talib jen pokrčil rameny.</p>

<p>„Nebude tvoje?“ naléhala Khadijah.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Pak mám pro tebe jistou nabídku.“</p>

<p><emphasis>A </emphasis><emphasis>co te</emphasis><emphasis>ď</emphasis>, pomyslel si Talib s křivým úsměvem. „Od­kdy se pravá muslimská žena sama nabízí muži?“</p>

<p>„Chm,“ odsekla popuzeně. „Podívej, ty nemáš ženu. Já nemám muže. Pocházím ze vznešeného rodu. Je to dokonalá politická aliance.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Náš sňatek! O čem myslíš že asi mluvím?“</p>

<p>Hlasitě se rozesmál. „Náš sňatek? Žertuješ?“</p>

<p>„Áá, zmlkni a poslouchej mě,“ zakřikla ho podráždě­ně. „Je to pro mě dost těžké i bez toho, aby sis ještě dě­lal legraci. Vím, že jsi... dobrý muž. Byl bys ke mně laskavý.“</p>

<p>„A udržela by ses na špici, přímo v centru moci, ne?“</p>

<p>„Co je na tom špatného? Jestli sis nevšiml, je to svým způsobem genetické... dejme tomu rodinná tradice, moje i mých bratrů. Mám ráda vzrušení stejně jako kdokoli jiný. Byla bych ti dobrou ženou a udržovala oheň tvého krbu. Mohla bych ti dát děti; jsem silná.“ Zajíkla se a sklopila oči k zemi. Téměř šeptem dodala: „Měl bys navždy mé srdce a mou oddanost.“</p>

<p>„Dost,“ řekl tiše, ale pevně, a vzal ji za ramena. „Ne­smíš... nedělej to. Nemůžeme se vzít. Nejde to. Cítím se polichocen a ty jsi nádherná. Brzo přijde nějaký muž...“</p>

<p>„Pro islámské muže jsem příliš svéhlavá.“</p>

<p>„Ach, ano... O to tu jde.“</p>

<p>„Budeš se muset oženit a vychovat děti. Společně zplodíme budoucí proroky. Nechápeš, jak je to správné, předurčené osudem? Já jsem tvůj <emphasis>kismet</emphasis>.“</p>

<p>„Khadijah, já tě nemiluji.“</p>

<p>„Teď není řeč o lásce. Nikdy bych nemohla milovat takového sobce, jako jsi ty. Vezmi si mě. Tvá bílá žena patří někomu jinému.“</p>

<p>„To neznamená, že ji prostě můžu přestat milovat!“</p>

<p>„Zase ta láska! Co je to vlastně? Život jde dál, Abu Talibe, ať chceš nebo ne.“</p>

<p>Dlaně, kterými ji svíral, se chvěly. „Nech mě být.“ Odvrátil se od ní a vyšel dveřmi na terasu. Opřel se o zábradlí a hleděl na shon dole - nekonečná lidská ře­ka, která se valí cestou k historii. Tolik toho získal, to­lik dosáhl. Bože, proč jen cítí takovou bolest?</p>

<p>Khadijah stála vedle něho. Lehce se dotkla jeho paže. „Jsem ještě pořád panna. Odevzdám se ti teď hned, jest­li budeš chtít. Vím, že tě dokážu potěšit.“</p>

<p>„Potěšilo by mě, kdybys zapomněla, že jsme o něčem takovém kdy mluvili. Nemusíš se obětovat na oltář Da­niela Newcomba.“</p>

<p>„Abu Taliba,“ opravila ho. Přistoupila co nejblíž a při­tiskla se k němu celým tělem. Cítil její horkou kůži. „To je tvé pravé jméno. A já jsem tvá pravá budoucnost.“</p>

<p>Zvolna se odtáhla, udělala čelem vzad a s hlavou hr­dě vztyčenou opustila terasu. Díval se, jak prochází po­kojem ven na chodbu. Znovu pohlédl na své panství, moře lesklých namodralých štítů, které se táhlo od ob­zoru k obzoru, až do nedohledna, a myslel přitom na Lanie.</p>

<p>Bylo dost zlé, že se tak brzo vdávala za Cranea, a když se doslechl, že je v jiném stavu, bylo to jako rá­na na solar. Svatba a rodina byly po tolik let mezi ním a Lanie hlavním předmětem sporu - ale když šlo o Cra­nea, hned se odhodlala k naprostému sebeobětování.</p>

<p>Zaklel a udeřil zaťatou pěstí do dlaně levé ruky. To­hle je hloupost, hrozná hloupost. Je slavný po celém světě, dokonce ctěný a vážený, a nedokáže se přenést přes fakt, že mu Elena Kingová dala košem kvůli Cra­neovi. Výsměšně se ušklíbl sám nad sebou. Poslal jim ten nejkrásnější, nejexotičtější a nejvhodnější svatební dar, jaký dokázal objevit: korouhvičku ohlašující ze­mětřesení, dílo Chang Henga z druhého století našeho letopočtu. Byla to široká váza, na které zvenčí spočíva­lo osm zlatých draků s ocasy namířenými dolů. Pod každým drakem seděla žába s hubou dokořán a v tlamě každého draka ležela bronzová kulička. Když došlo k zemětřesení, vyklouzla kulička z drakova sevření, do­padla žábě do huby a spustila poplach. Drakova pozice pak určovala směr zemětřesení. V roce 138 po Kristu právě tato váza ohlásila zemětřesení vzdálené čtyři sta mil. Jezdci, kteří se o překot hnali k hlavnímu městu Loyangu, zjistili, že zprávu, kterou chvatně přinášeli, už oznámila Hengova korouhvička.</p>

<p>Byl to nesmírně citlivý přístroj a nádherný dárek. A bylo to také všechno, co jim mohl dát. Určitě je ne­mohl potěšit tím, že by se svatby osobně zúčastnil, i když tušil, že by si to oba, Crane i Lanie, určitě přáli ­kvůli smíření, ukončení starých sporů, pro obnovení starého přátelství, které by jeho přítomnost potvrdila. Ale Talib věděl, že kdyby přihlížel jejich sňatku, roze­rval by si duši na cáry, ztratil by všechno, co ho činilo člověkem. Ne, budou se muset obejít bez něho.</p>

<p>Zatínal prsty do zábradlí, rozechvělý potlačovanými city. Co to jen pohání motor jeho žárlivosti - láska, ra­sismus, samolibost nebo touha vyniknout? Nevěděl. Ale věděl něco jiného: že nechce strávit život sám, osa­mělý a bezdětný. Byla tu Khadijah...</p><empty-line /><p><strong>Kapitola patnáctá</strong></p>

<p><strong>KONCE A ZA</strong><strong>ČÁ</strong><strong>TKY</strong></p><empty-line /><p><strong>Himalájské pohoří - Nepál, Indie</strong></p>

<p><strong>23. července 2026, 14:00 hod.</strong></p>

<p>Lanie v dlouhém saténovém kombiné smetanové barvy stála sama u týkem obloženého okna staré anglické hor­ské chaty a v úžasu hleděla na dvojitý vrcholek Everestu a Kanchenjungy. Ovinula si paže kolem těla. Za necelou hodinu se stane ženou Lewise Cranea, a za necelých sedm měsíců porodí jeho dítě. Pohár jejího štěstí se naplnil.</p>

<p>Crane sám vybral místo jejich sňatku a přivedl ji sem, na střechu světa, na místo ve svých rozměrech tak ne­smírné jako blaženost, kterou spolu sdíleli, kterou na­cházeli ve společné práci, ve společném životě. Její po­city přesně ladily s nádherou okolo, právě tak, jak jí to Crane sliboval. Byla omráčená i užaslá. Vrcholky hor, na které se dívala, šplhaly do závratné výšky téměř tři­ceti tisíc stop, tedy skoro šesti mil. Pohoří, ze kterého se zvedaly, Himalájský řetězec, bylo v některých místech široké bezmála dvě stě a táhlo se do dálky půl druhého tisíce mil. Celé samozřejmě vzniklo při zemětřesení. A dnes, právě dnes odpoledne, se v této oblasti odehra­je první zemětřesení od roku 1255.</p>

<p>Chata se znovu otřásla. Lanie cítila, jak jí na holá ra­mena prší pilinky plastiku. Zasmála se nahlas. Jedině Crane dokázal zvolit pro jejich svatbu právě tento den a toto místo. Bylo to dokonalé.</p>

<p>Měla pocit, že dokud si nebyla jista, že Crane pocho­pil, jak se mají rádi, nikdy doopravdy nežila. A věděla, že Crane to cítí stejně. Bože, říkal jí to přece dost často. Ba co víc, dokazoval jí to... všemi myslitelnými způso­by. V práci a v každodenním životě ji bral jako rovno­cenného partnera; pokud šlo o lásku, o sex... byla pro něj součástí jeho samého. Nikdy se jí ani nesnilo, že by jí snad někdo mohl tak dokonale porozumět a že by ona tak rozuměla jemu.</p>

<p>Dole na trávníku, pod politicky nezávadným UV-ští­tem firmy Liang Int., se shromažďovali hosté. Na svat­bě se sešla nevelká, ale pečlivě vybraná skupina vědců a předních politiků, společně s Craneovými kolegy z Nadace, příznivci a přáteli. O kus dál trávník přechá­zel v lesní porost, který stoupal vzhůru do skal. Chata stála ve výšce dvanáct tisíc stop, v nejvyšším horském pásmu, kde ještě mohou růst stromy. Dál už dokážou v suchém, chladném vzduchu přežít jedině traviny, me­chy a lišejníky. A nad tím vším - sníh. Lanie si byla jis­ta, že stejně jako na ni působí hrozivá nádhera přírodní scenerie velehor i na všechny přítomné.</p>

<p>Odvrátila se od okna a do oka jí padly svatební šaty, čerstvě nažehlené, pověšené na ramínku v otevřené skříni. S úsměvem se usadila do jednoho ze dvou kože­ných křesel, oddělených nízkým, umně vyřezávaným stolkem a umístěných přesně tak, aby z nich bylo mož­no obdivovat působivý výhled. Fantastický masiv Eve­restu se majestátně zdvihal k oblakům. Ohlásil se další mikrootřes. <emphasis>Neuvěřitelný p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>cit</emphasis>, pomyslela si Lanie. To­lik jiný než na Sadu nebo v Memphisu. Musela se smát sama sobě. Být naprosto, neuvěřitelně šťastnou nevěs­tou a budoucí matkou jí nejspíš působilo závrať.</p>

<p>Crane se v dokonale padnoucím smokingu cítil hrozně. Stál v malé koupelně hned za kuchyňkou, v prvním pat­ře chaty. Spolu s ním se dovnitř vecpali ještě tři další muži, a všude okolo blýskaly namodralé oblouky výbo­jů rušících odposlech. Podávali si mezi sebou identifi­kátor, kterým stvrzovali vzájemnou dohodu. Prezident Gideon seděl na zavřené skříňce; viceprezident Sumi Chan se zaklínil v rohu před jeho nohama. Crane a Mui stáli proti sobě tváří v tvář a Mui se bokem opíral o umyvadlo.</p>

<p>„Zahájíte práce na projektu v nejbližším možném ter­mínu?“ ujišťoval se šéf Liang Int. America a současně přitiskl pravý palec na registrační destičku uprostřed přístroje. Rozsvítilo se zelené světélko. Otisk byl iden­tifikován.</p>

<p>„Hned po svatbě,“ potvrdil Crane.</p>

<p>„Nebudou žádné líbánky?“ podivil se Gideon. „Bere­te si velice krásnou ženu.“</p>

<p>Cranea něco podobného nějak nenapadlo. „Máme moc práce,“ řekl. „Zbývá nám jen pět let, pak už bude na všechno pozdě. Nemůžeme ztrácet čas.“</p>

<p>Mui mu podal identifikátor. „Každopádně bude nutné celou oblast po bezpečnostní stránce dokonale zajistit.“</p>

<p>„Budeme působit pod názvem Northwest Gemstone. Oficiálním cílem projektu bude provádění hlubinných vrtů a výzkum nerostů a polodrahokamů, především pátrání po krystalech do ohnisek.“ Crane přitiskl palec na matně černou kovovou destičku. Blikla zelená, ozna­mující registraci. „Postavíme důkladně zabezpečenou budovu takzvaného zpracovatelského závodu a tam bu­deme manipulovat s jaderným materiálem. Bomby se­stavíme přímo na místě. Kvůli tomu už jsem se spojil s lidmi, kteří pro mě dělají zbrojní výzkum.“</p>

<p>„Jak chcete jaderný materiál dopravovat?“ zeptal se Gideon.</p>

<p>„Najal jsem si pár kamionů, pane.“ Crane mu podal identifikátor. „Právě teď upravujeme jejich vnitřní zaří­zení, abychom v nich mohli převážet radioaktivní kon­traband. Na obě strany namalujeme logo Northwest Ge­mstone a budeme tvrdit, že v nich vozíme vybavení.“</p>

<p>Sumi převzala od prezidenta identifikátor a přidala svůj otisk k ostatním. Kruh se uzavřel. Dohoda byla právě potvrzena.</p>

<p>„Hotovo.“ Sumi se spokojeně usmála. Přístroj zare­gistroval přísně tajný, přesto však závazný kontrakt. „Tvůj sen se začíná uskutečňovat, Crane. Jak dlouho potrvá, než budeš hotov?“</p>

<p>„Dva roky.“ Crane znovu sáhl po identifikátoru a přes interface ho napojil na svůj komunikátor, aby si udělal vlastní kopii. Oba přístroje předly v unisonu, pak spokojeně zapískly.</p>

<p>„Crane!“ ozvalo se z haly. „Zatraceně, Crane! Kde vězíš? Koná se tu oslava a čekáme jen na tebe!“</p>

<p>„To je Stoney.“ Crane se usmál, odpojil kontakt a vrátil identifikátor Muimu, který ho strčil do kapsy. „On o tom ví?“ zeptal se.</p>

<p>Crane zavrtěl hlavou. „Mimo nás čtyř o všem ví jedi­ně Lanie. Ani ti, které jsem najal k vrtání tunelů, nema­jí tušení, o co doopravdy jde. Myslí si, že stavíme pod­zemní trezor pro uložení důvěrných materiálů. Hoši od pyrotechniků, kteří budou dávat dohromady bomby, si myslí, že je to tajný vládní úkol, počátek nové série podzemních jaderných zkoušek. Vybrali jsme je zvlášť podle jejich bezpečnostního prověření.“</p>

<p>„Crane!“</p>

<p>„Tady, Stoney,“ ozval se Crane a otevřel dveře do­kořán.</p>

<p>Stoney v hale o dvacet stop níž se zasmál, když viděl, jak všichni čtyři vycházejí ven. Kulhal k nim, opíral se přitom o hůl, která mu zůstala jako jediná připomínka blízkého setkání se smrtí tenkrát v Memphisu. „Když jsem byl ještě kluk, za čtyřmi muži, kteří právě vylezli z koupelny, by se vzápětí vyvalil oblak dýmu.“</p>

<p>„Kde je Lanie?“ staral se Crane.</p>

<p>„S ostatními hosty.“ Stoney letmo pokynul zbylým třem, kteří spěchali ven. „Dá jí práci nezbláznit se z to­ho, jak tě vyhlíží.“</p>

<p>„Buď kamarád.“ Crane ho poplácal po rameni. „Vrať se tam a řekni jí, že už jdu.“</p>

<p>„Je to tvoje představení.“ Whetstone mu pevně stiskl ruku. „Gratuluju, příteli. Víš, hledal jsem celý život, ale ženu jako Lanie jsem nikdy nenašel.“</p>

<p>„Díky, Stoney.“ Crane ho krátce objal. Starý muž odkul­hal, těžce se přitom opíral o hůl z tenneseeského topolu.</p>

<p>Lanie. Crane neměl tušení, jak si ji vůbec zasloužil. Pečlivě vyladil všechny ostatní aspekty svého života, ale najednou se objevila ona a všechno bylo rázem jiné. Bylo to to nejkrásnější, co se kdy mohlo stát. Co se jeho týkalo, Lanie byla jediná žena na celém světě. A věno­vala se své práci se stejným nadšením jako on! Život byl najednou plný, dokonalý, všechny roztříštěné úlom­ky zapadly na svá místa. Sen, sen nade všechny sny.</p>

<p>Vychutnával tu chvíli. Poznal příliš málo podobných okamžiků.</p>

<p>Levá paže mu pulzovala bolestí. K zemětřesení dojde každou chvíli. Napadlo ho, že někteří lidé by ho nejspíš považovali za podivína, protože chce slavit svatbu uprostřed zkázy způsobené zemětřesením, ale pro něho blížící se události představovaly odvrácenou katastrofu a tedy důvod k oslavě. Lidé zůstanou bez přístřeší a bu­dou trpět, ale nic podobného se nemohlo srovnávat s neštěstím, ke kterému by došlo, nebýt jeho varování.</p>

<p>Vyšel ven na širokou dřevěnou verandu. Stovka klá­bosících hostí okamžitě zmlkla. Rozhostilo se ticho, oči všech se obracely k němu. Nad rozlehlým trávníkem vi­sel lehký baldachýn. Lanie v nadýchaném bílém taftu, s průsvitným závojem na tváři, stála o padesát stop dál a klidně se usmívala. V náručí držela kytici bílých or­chidejí. Po její levici čekal rudě oděný kněz kosmopoli­tů; Kate Mastersová, také s kyticí, stála vpravo. Stoney Cranea očekával na schodech verandy.</p>

<p>„Připraven?“ otázal se.</p>

<p>Ve vzduchu zapraskaly blesky, modře jiskřícím mos­tem na okamžik spojily oblaka a vrcholy hor. Svatebča­né se začínali tvářit poněkud nejistě.</p>

<p>„Dámy a pánové,“ pronesl Crane hlasitě a rozpřáhl ruce. „Důvěřujte mi!“</p>

<p>Ozval se smích, napětí povolilo. Crane pohlédl na Stoneyho. „Tak, já jsem připraven. Máš prsten?“</p>

<p>„Jaký prsten?“ Stoney se rozesmál. „Špatný vtip. Promiň. Samozřejmě že mám prsten.“</p>

<p>Za zvuků Svatebního pochodu z Wagnerova Lohen­grina vykročili po rudém koberci směrem k Lanie. Cra­ne překvapeně zjistil, že je daleko nervóznější než ve chvíli, kdy uzavíral smlouvu s Liangem.</p>

<p>Stanul vedle Lanie a okamžitě uvázl v jasu jejích prů­zračných, oříškově hnědých očí. Vyzařovala z nich lás­ka i zvědavost. „Bože, ty jsi nádherná,“ vydechl do hla­sitého zaburácení probouzejícího se živlu. Vzal ji za ruce.</p>

<p>„Na tom teď nesejde,“ odpověděla rovněž šeptem. „Jak to dopadlo?“</p>

<p>„Všechno je hotovo,“ zašeptal. Lanie ho radostně chytila kolem krku.</p>

<p>„Snad bychom měli raději začít,“ navrhl kněz. Pode­zřívavě se rozhlížel. Zahradní nábytek vibroval, ozdob­né keře a květiny se chvěly jako v prudkém větru.</p>

<p>Crane si na komunikátoru vyvolal časový signál ­14:36:30. Usmál se na kněze. „Je to na vás, padre.“</p>

<p>„Říkejte mi Al,“ odpověděl kněz. „Prostě Al.“</p>

<p>Crane kývl. „Pospěšte si, Ale.“ Zemí pod jejich noha­ma přebíhaly příčné záchvěvy.</p>

<p>„Bratři v Jedinečnosti!“ začal kněz. „Jako je celý svět tvořen stejnými molekulami, tak i tito dva lidé, kteří tu dnes před námi stojí, touží stát se bytostí jedinou pro­střednictvím pouta vzájemných vazeb, které...“</p>

<p>Zbylou část jeho proslovu milosrdně pohltil rachot zemětřesení, vycházející z hypocentra v hloubce dvace­ti pěti mil, poblíž Dhangarhi. Indická pevninská deska se konečně dala do pohybu. Bylo to ohromné ze­mětřesení, největší za posledních šedesát let, od velké­ho zemětřesení na Aljašce v roce 1967.</p>

<p>Ve chvíli, kdy je kněz prohlásil za „bytost dvojjedi­nou“, začala se země vlnit a prohýbat jako mořská hla­dina. Útes nad nimi skřípěl a vrzal. Crane políbil nevěs­tu a doufal, že bez ohledu na jeho předpověď se přehrady neprotrhnou, přestože věděl, že se to stejně stane.</p>

<p>Obloha potemněla, nade vším se tyčily nedohledné vrcholy Himalájského pohoří a v polovině jejich úbočí teď příroda rozehrála neustávající ohňostroj blesků. Všichni vyšli zpod baldachýnu, aby mohli sledovat úchvatnou podívanou. Právě v tom okamžiku se z Eve­restu odloupl plát kamene velký jako město a zřítil se do údolí hluboko pod ním.</p>

<p>„Nádherný svatební dar.“ Lanie objímala Cranea a sle­dovala děsivě krásné představení. „Je to fantastické.“</p>

<p>„První zemětřesení našeho malého,“ pousmál se Crane.</p>

<p>„Co budeš dělat, Crane, až se konečně splní tvůj sen a všechno tohle skončí?“</p>

<p>„Nevím.“ Ušklíbl se. „Třeba se dám na účetnictví?“</p>

<p>Údolí všude okolo nich sténala a úpěla - zvuk, jako když nehty škrábou po tabuli, milionkrát zesílený. Cra­ne v něm téměř rozeznával vzlyky. Pláč ztracených a vyděšených.</p>

<p>Hosté se shýbali, dlaněmi si zakrývali uši, aby unikli narůstajícímu lomozu. Zvedl se vítr a divoce jim šlehal do tváří, bičoval oděv a vlasy ve vířícím běsnění. Spod­ní UV-štít se zhroutil, ale naštěstí pod ním právě nikdo nestál.</p>

<p>A pak se to stalo, přímo před jejich očima. Uprostřed vyjícího větru a jekotu umírajících skal se Everest otřá­sl a protáhl jako věkovitý stařec, kterým podle lidských měřítek také byl. Z jeho stěn se s hlasitým praskáním odlamovaly kusy kamene, jako když se v lese kácejí stromy, a s ohlušujícím rachotem se valily dolů po úbo­čí. A pak štít zčistajasna povyrostl. Šestimílová hora se najednou pozvedla, jako by se chtěla vydat na procház­ku, natáhla špici blíž k oblakům, pohltila náraz klouza­jící kontinentální masy a narostla, znovu mladá, nová, panensky nedotčená.</p>

<p>Celé to trvalo tři minuty. Tři minuty, během kterých se zcela změnila topografie planety. Tři minuty, ve kte­rých nejvyšší vrcholek Země povyrostl o plných pade­sát stop. Další člověk, který na něj vystoupí, stane o pa­desát stop výš, než stál sir Edmund Hillary na tom samém místě.</p>

<p>Uprostřed zkázy - zrození.</p>

<p>Sumi Chan postávala vedle Burta Hilla, který se cítil nesvůj v příliš těsném smokingu. Recepce byla v plném proudu. Burt podmračeně sledoval zábavu a připomínal cvičenou opičku, která ztratila svého flašinetáře. Hala horské chaty byla přecpaná k prasknutí, svatební dary se kupily kolem stolu a zaplňovaly malý konferenční sálek hned vedle. Profesionální řečníci pronášeli proje­vy ke všem, kdo byli ochotni naslouchat, nalévali se synteholem a postávali před krbem tak velkým, že se v něm dalo topit celými kládami namísto poleny.</p>

<p>„Devět stupňů Richtera,“ opakoval Hill. „Víc, než ve skutečnosti dokážou přesně změřit.“ Zavrtěl hlavou a znovu usrkl ze své sklenice, která obsahovala směs al­koholu a dorphu. „Lidi tvrděj, že je to zázrak. Mrtvejch pořád ještě není ani pět set. Mohly to bejt stovky tisíc. Ty čtyry protržený přehrady zaplavily padesát měst.“</p>

<p>Sumi potřásla hlavou. „To už je pořádná hromada peněz.“</p>

<p>„Jo. Ale Liang tady do toho vrazí svoje prachy. Maj plný ruce práce, jak se o to tady perou s muslimama. Je tu spousta zákazníků.“</p>

<p>Sumi se napila vlastní, speciální dorphové směsi, která jediná jí v těchto dnech pomáhala zvládat společenské ak­ce. „Už Crane ví, jak tohle zemětřesení dopadlo?“</p>

<p>„Ne, neví.“ Hill ukázal na Cranea, který tančil se svou ženou. „Poprvé v životě ten chlap myslí na něco jinýho než na zemětřesení. Sluší jim to, že jo?“</p>

<p>„Nevzpomínám si, že bych ho kdy předtím viděl tak šťastného.“</p>

<p>„To je tím, kámo, že předtím nikdy šťastnej nebyl,“ ujistil ji Hill. „Je to o strach.“</p>

<p>„O strach? Jak to?“</p>

<p>Hill se zatvářil přemítavě. Ztlumil hlas. „Když je člo­věk šťastnej, zapomíná se kouknout za sebe. Začne věřit lidem. Dělá chyby.“</p>

<p>Sumi zabloudila pohledem do dálky. „Jestli je to tak, jak říkáš, pak myslím, že už v životě žádnou chybu ne­udělám.“</p>

<p>Hill ji zpražil pohledem. „Mluvil jsem o Craneovi.“ Dopil svůj drink a prohlížel prázdnou sklenku proti světlu. „Jdu sehnat další životabudič.“</p>

<p>Dívala se, jak jeho široká záda mizí v davu, a uvědomi­la si, že právě ona patří mezi ty, kterým Burt nedůvěřuje. Samozřejmě, proč by taky měl? Stejně na tom nezáleží. Už brzy vyjde najevo, že Sumi Chan je větší podvodník, než si kdo z nich kdy pomyslel. Jen doufala, že tím neo­hrozí uskutečnění Craneova snu. Alespoň tolik mu chtěla dát, toužila napravit všechno, co způsobila.</p>

<p>„Strašně nerada piju sama.“ Vedle se znenadání vy­nořila Kate Mastersová. „A co vy?“</p>

<p>Sumi se nuceně pousmála. „Vaše společnost je pro mě potěšením.“</p>

<p>„Výborně. Co takhle recept na váš dorph?“</p>

<p>„To je moje tajemství.“</p>

<p>Ze své skrýše se vynořila skupina nepálských Šerpů a začala předvádět vír ohnivé akrobacie; mladíci metali salta v synkopickém rytmu, jeden přes druhého. Vše pro zábavu davu.</p>

<p>„Myslím, že máte hodně tajemství.“</p>

<p>Sumi sebou bezděčně trhla. „Jak to?“</p>

<p>„Vážně o tom chcete mluvit?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Tak za prvé, nejste ten, za koho se vydáváte.“</p>

<p>Sumi se zastavilo srdce. Cítila ho až v krku a do tváře se jí nahrnula krev. „Mýlíte se, já...“</p>

<p>„Znala jsem vaši matku,“ přerušila ji Mastersová. „WPA byla s vašimi rodiči v omezeném obchodním spojení, byli jsme partneři. Každý z nás na to tenkrát doplatil, vaši rodiče ze všech nejvíc. Vaše matka o vás pokaždé mluvila. Vždycky mi vadilo, že jste změnil svou minulost a zneuctil tak její jméno.“</p>

<p>„Kdybych to neudělal, byla by to pro ni mnohem větší hanba,“ odpověděla Sumi s očima sklopenýma k zemi. „Věděla jste o tom, a přesto jste nikomu nic neřekla?“</p>

<p>„Doufala jsem, že jsme přátelé. Jsme?“</p>

<p>„Kromě Cranea jsem nikdy přítele neměl.“</p>

<p>„A podívejte se, co jste mu provedl.“</p>

<p>Sumi znovu překvapeně vzhlédla. „Jak...?“</p>

<p>„Dala jsem si dohromady dvě a dvě. Jsem chytrá holka.“</p>

<p>„Ano,“ souhlasila Sumi. „Já taky.“</p>

<p>Mastersová se na ni dál klidně dívala, ale v očích se jí něco změnilo. Byly náhle zkoumavé, pronikavé. „Mys­líte to doslova?“</p>

<p>Sumi přikývla. „Pan Li to zjistil a přinutil mě změnit si původ. Aby se celý svět nedozvěděl o podvodu, kte­rého se dopustili mí rodiče, udělala jsem, co po mně chtěl.“</p>

<p>„Ví ještě někdo...“</p>

<p>„Jen vy.“</p>

<p>„Proč mi to říkáte?“</p>

<p>Sumi zhluboka nabrala dech. „Protože mám potíže. Já ­já... nejsem si jistá, co mám dělat. Potřebuju... pomoc.“</p>

<p>Mastersová přepadla kupředu, jako by zakopla, rych­lým pohybem hmátla Sumi do rozkroku a hned zase ru­ku stáhla a napřímila se. „Promiň, zlato. Já jsem z Mis­souri, u nás pořád platí ‘kdo neviděl, neuvěří‘. - Jaké máš potíže?“</p>

<p>„Podle zákona se prezident a viceprezident musí jed­nou ročně podrobit lékařské prohlídce. Dařilo se mi vy­hýbat se tomu až příliš dlouho. Lékaři z Bílého domu už si o tom začínají povídat. Lidem nejde do hlavy, proč se tak vymlouvám. Věř mi, podobné debaty týkají­cí se mé osoby mi zaručeně způsobí veliké problémy.“</p>

<p>„Proč právě já?“</p>

<p>„Nějak jsem vždycky cítila, že se ti dá důvěřovat. Nevím, jestli ti věřím úplně, ale určitě nevěřím dokto­rům z Bílého domu.“</p>

<p>„Musíš jít k jednomu z nich?“</p>

<p>Sumi zavrtěla hlavou. „Mám právo vyžádat si vlast­ního lékaře.“</p>

<p>„Fajn. Takže tím začneme.“</p>

<p>„Pomůžeš mi?“</p>

<p>„Hola, jsem tu za Politickou asociaci žen, vzpomí­náš? Vítej do klubu, sestřičko.“ Upřímně Sumi objala.</p>

<p>„Děkuju.“ Sumi měla slzy na krajíčku.</p>

<p>Kate Mastersové se zablýsklo v očích. „Poděkuj mi, až budeš prezidentem,“ odpověděla.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola šestnáctá</strong></p>

<p><strong>KOMPRESN</strong><strong>Í</strong><strong> NAM</strong><strong>Á</strong><strong>H</strong><strong>Á</strong><strong>N</strong><strong>Í</strong></p><empty-line /><p><strong>Válečná zóno, Los Angeles</strong></p>

<p><strong>29. července 2026, 2:10 hod.</strong></p>

<p>„Tento návrh skýtá určité výhody a já ho zajisté uvá­žím,“ pronesl bratr Ishmael.</p>

<p>Abu Talib sklouzl hlouběji do židle. „Bratře Ishmae­li, dal jsem Tangovi své slovo,“ namítl.</p>

<p>„Tang,“ odfrkl Ishmael pohrdlivě. „Harpyje Mui Tsaa. Není nic víc než dvouportový chippie. A za koho jsi mluvil, Talibe?“ Zachmuřeně se na něj díval přes stůl.</p>

<p>Seděli v malém, téměř klaustrofobickém bunkru, v němž většinu volné plochy zabíral dlouhý naleštěný stůl. Tuto pevnůstku umístěnou kdesi hluboko pod Zó­nou Talib nikdy předtím neviděl. Stěny byly obloženy pláty olova a těžké, vzduchotěsné dveře připomínaly průlezy na ponorkách.</p>

<p>Ze zdí se daly vyklopit kovové pryčny, každý kout vyplňovaly police a regály napěchované kanystry vody, konzervami a nejrůznějšími zásobami v zatavených plechovkách. Konstrukce a vybavení odpovídaly typic­kému vojenskému krytu.</p>

<p>Ishmael obešel stůl a naklonil se nad Talibem, tvář vzdálenou jen pár centimetrů od jeho obličeje. „Ptal jsem se, za koho jsi mluvil!“ zasyčel zlobně. „Určitě ne za mě - a určitě ne za můj lid!“</p>

<p>Talib se naježil a vyskočil, židle se za ním převrhla a třeskla o podlahu. Martin Aziz rychle vyrazil a posta­vil se mezi oba rozvaděné muže.</p>

<p>„Bratře,“ mírnil Ishmaela, „Talibova dohoda s Tan­gem nám poskytuje téměř vše, co chceme, a jediné, co musíme na oplátku udělat, je zastavit násilné akce. Ro­zumíš?“</p>

<p>Ishmael odstrčil bratra stranou a postavil se Talibovi tváří v tvář. Oba se navzájem měřili očima. „Rozumím tomu, že moje metody nás dostaly tam, kde jsme teď ­položili jsme základní kámen nové vlasti a bílí se nám lísají k nohám a prosí nás o laskavost. Když už jsme se dostali tak daleko, proč bychom teď měli měnit způsob boje?“</p>

<p>„Zapomněls na budovy s ohnisky,“ namítl Talib. „Li­ang o nich ví a vyhrožuje, že je všechny odpojí!“</p>

<p>Ishmael máchl rukama v podrážděném gestu. „Oh­niska, pořád jenom ohniska. Jako by o nic jiného ne­šlo.“ Zvedl obočí. „Tenkrát jsi s námi ještě nebyl, bra­tře, ale přežili jsme bez potíží i před tím, než jsme získali ohniskové budovy, které by nám dodávaly ener­gii. Hrom aby do toho!“</p>

<p>Odvrátil se od Taliba, protáhl se kolem Martina Azize a stanul v čele stolu, pět metrů od nich. Udeřil dlaněmi o stůl a zabodl do Taliba planoucí oči. „A napadlo tě ně­kdy, ty dubová hlavo, že kdyby se snad jednou pokusili odpojit nám energii, pravděpodobně bychom odpověděli totální migrací do New Caira? Představ si to, buď tak las­kav. Představ si exodus v Memphisu, znásobený padesát­krát, který by tentokrát nemaskovalo žádné zemětřesení. Představ si boje. Krveprolití. Reakci veřejnosti.“</p>

<p>Talib si náhle připadal jako hlupák. „Na to jsem ni­kdy nepomyslel.“</p>

<p>„Ale tvůj bílý přítel Tang určitě ano! A tak máme ukončit boj, který nás dovedl až sem. A co skutečně do­staneme oplátkou? Jedině slib, že budou dál dělat to, co dělají - nic. Kdyby dospěli k názoru, že odpojením energetických zdrojů získají nějakou výhodu, věř mi, určitě by to s námi nekonzultovali.“</p>

<p>„Důvod, proč si to s námi nevyřídí pomocí ozbroje­ných sil, je prostý: jsme součástí této... této krajiny, jedním z vláken, ze kterých je upředena tato země. Kdyby všichni ostatní viděli, jak na nás vláda posílá vojsko, donutilo by je to začít myslet na sebe. Důkaz. Jednotky G odvolali z bojů kolem memphiské Zóny té­měř okamžitě, jen kvůli veřejnému mínění, a Liang se postaral, aby televizi ovládly záběry zemětřesení, ne pouti našich bratří.“</p>

<p>„Leonarde,“ ozval se Aziz měkce. „Nemohli bychom tuto nabídku přesto využít jako počátek smíru? Nemů­žeme se pokusit vyjít jim vstříc? Jestliže jsou teď ochot­ni nechat nás žít vedle sebe, proč s nimi bojovat? Ve srážkách s G už zahynulo víc než tisíc bratří, a většinou to byly děti.“</p>

<p>„Mučedníci.“ Ishmael pokrčil rameny. „A já <emphasis>vím</emphasis>, ko­lik našich lidí zemřelo.“</p>

<p>Talib se vztyčil v plné výšce a napřímil se. Rezig­noval už na svou práci v Nadaci a teď se chystal od­stoupit z NOI. Co z něho bude? Člověk bez práce, bez jediného místečka, které by mohl nazývat domovem? „Bratře Ishmaeli,“ pronesl formálním tónem. „Vzhle­dem k nedostatku důvěry, kterou chováš k mé osobě, a k tomu, že moje práce by od dnešního dne byla zby­tečná, se vší úctou žádám, abych byl zproštěn funkce mluvčího NOI.“</p>

<p>„Mohl by ses posadit, Abu?“ vzdychl Ishmael. „Ctím tvůj názor i práci, kterou jsi vykonal. Jsi pro nás nena­hraditelný. S tím Tangem už to nějak uděláme, dobře? Říkal jsem - žádal jsem tě, aby sis sedl.“</p>

<p>Talib se posadil. „Pracoval jsem v New Cairu,“ řekl. „Masové přesídlení je neuskutečnitelné. Máme nedo­statek ubytovacích prostor. Lidé, které vyháníme, mno­ho věcí raději zničí, jen aby se nám nedostaly do rukou. Ti, kteří k nám přicházejí z měst, se musejí napřed nau­čit, jak obdělávat půdu, jak pracovat rukama. Přidej k tomu všemu dvacet milionů lidí a budeš mít takové problémy s vodou, potravinami a kanalizací, o jakých se ti nikdy ani nesnilo.“</p>

<p>„Já vím.“ Ishmael pokývl hlavou. „Nejsme ještě při­praveni. Proto také uvažuji o dohodě, kterou dojedná­váš s Tangem.“ Ishmael se otočil na Azize. „Mohl by sis také sednout? Jsem z tebe nervózní.“</p>

<p>„Žádám jen jediné,“ pokračoval, „aby nikdo nezneu­žíval mé autority. Na tom se snad shodneme?“</p>

<p>Oba muži přikývli současně.</p>

<p>„Dobře. Souhlasím s tím, že přesidlování do New Caira bude pokračovat jen pomalu. Napřed tedy zajistí­me dokonalou soběstačnost první osady a odtud bude vyrůstat naše expanze. Mimochodem, bratr Talib nám poskytl největší službu tím, že přinesl zprávu o tom, co je Craneovým konečným cílem: využít jaderné bomby ke spojení kontinentálních mas. Na Cranea se zaměří­me v prvé řadě.“</p>

<p>„Proč?“ podivil se Talib. „Nikdy se mu nepodaří zís­kat přístup k nukleárnímu materiálu, ani povolení k ně­čemu takovému.“</p>

<p>Ishmael na něho pohlédl shovívavě jako na nerozum­né dítě. S blahosklonným úsměvem se pohodlně uvele­bil v židli, položil lokty na stůl a špičky prstů opřel o sebe. „Pořád nechápu, jak je možné, žes pracoval tak blízko toho muže a přesto nejsi schopen rozpoznat, ja­kou má moc.“</p>

<p>„Jeho moc je skrytá v jeho šílenství,“ odpověděl Talib.</p>

<p>„Jeho síla vyrůstá z pevných obrysů jeho vize,“ opra­vil ho Ishmael. „Ze stejného zdroje, odkud pramení i má síla.“</p>

<p>„Ztratil pevnou půdu pod nohama,“ odporoval Talib.</p>

<p>„Crane si najde cestu. A bude na nás, abychom ho zastavili. Crane je můj Satan, Abu. Rád bych, aby­chom si rozuměli. On je ta největší bitva, kterou kdy vybojuji. Jak řekl Mohammed o obyvatelích Mekky: ‘Přestože mi vložili slunce do pravé ruky a měsíc do levé, aby mě odvrátili od mého počínání, přesto neu­stanu, dokud Pán nedovede svou svatou při k vítěz­ství, nebo dokud nezahynu v Jeho jméně.‘ - Slibte mi, že kdybych se toho nedožil, vy ostatní půjdete dál v mých stopách.“</p>

<p>„Přísahám, že dokud budu dýchat, budu stále Crane­ovi v patách,“ pronesl Talib.</p>

<p>„Já také,“ přidal se Aziz.</p>

<p>„Dobře. Právě Crane nám nakonec poskytne klíč od naší domoviny. Zatím ještě nevím jak, ale vidím to před sebou stejně jasně, jako vidím svou vlastní smrt, která mě volá. - Máme vyřídit ještě nějaké záležitosti, které by se týkaly vnějšího světa?“</p>

<p>Talib sklopil oči a odkašlal si. „Se vší úctou a váž­ností...“ hlas se mu zadrhl „...rád bych požádal o svo­lení k sňatku s tvojí sestrou.“</p>

<p>„Spojenectví,“ přikývl Ishmael. „Už víc netoužíš po Craneově ženě?“</p>

<p>„Byl jsem blázen.“</p>

<p>„Ano, byl,“ přitakal Ishmael. Vstal a přešel k Talibo­vi. „Ale už nejsi.“ Také Talib se zvedl; oba muži se ob­jali. „Vítej do naší rodiny. Teď budeme skutečnými bratry.“ Políbil Taliba na obě tváře. S úsměvem pak ře­kl: „Dovol mi, abych vyhledal Khadijah a dovedl ji k tobě. Musíme to oslavit.“</p>

<p>Ve skutečnosti mohl Mohammed Ishmael někoho poslat, aby sestru přivedl, ale potřeboval být chvíli sám. Věděl, že Talib je dobrý člověk, který se stává i dobrým muslimem, ale přes to, že přistoupil k islámu, Abu ještě ani nezačal chápat, jak má správný muslim jednat s ne­věřícími. Ishmael věděl, že bude muset svého nového bratra pozorně střežit - zvláště proto, že Crane vtahoval Taliba i jeho samého do sítě, která nakonec všechny tři polapí do svých osidel a navždy změní jejich osudy. Už teď cítil, jak se její vlákna okolo něj stahují. V koutcích očí ho tlačily slzy. Stejně jako Mojžíš, i on sám ještě z dálky spatří zaslíbenou zemi, ale nebude žít dost dlou­ho, aby do ní mohl vstoupit.</p>

<p>Venku na chodbě, tváří ke stěně, aby ho nikdo nevi­děl, plakal sám nad sebou, a pak proklínal svou slabost. Jedině slova Prorokova mu přinášela útěchu. „Prochá­zej světem jako poutník nebo jako kolemjdoucí, a pova­žuj sám sebe za jednoho z mrtvých.“</p>

<p>A tak se staň.</p>

<p><strong>Silver Spring, Maryl</strong><strong>a</strong><strong>nd</strong></p>

<p><strong>13. srpna 2026, 16:23 hod.</strong></p>

<p>Sumi Chan sledovala monitor bezpečnostní kamery a viděla, jak se na přistávací plochu lehce snesl vrtul­ník. Z jeho útrob pružně vyskočila Kate Mastersová a za ní sešplhal starší muž s lékařským kufříkem. Ref­lektory kolem plochy zaplály, světlo sklouzlo po blýskavých flitrech, našitých na jejích jasně rudých přiléhavých šatech, a na okamžik proměnilo Kate Mastersovou v postavu z čínské opery, jaké se hrají o festivalových nocích.</p>

<p>Sumi se dívala, jak oba příchozí míří k výtahu. Pociťovala nesmírný neklid. Nikdy dřív se se svým tajem­stvím nikomu nesvěřila, ani Craneovi ne. Teď tedy po­zná, jakou cenu bude muset zaplatit za to, že se rozhodla důvěřovat Kate Mastersové.</p>

<p>Návštěvníci zmizeli z obrazovky a Sumi přepnula na kameru umístěnou ve výtahu. Dveře se právě otev­řely a Mastersová s cizím lékařem vkročili dovnitř. Kate okamžitě objevila kameru v horním rohu, použi­la její čočku jako zrcadlo a upravila si vlasy. „Dou­fám, že tyhle záběry se budou v archivu dobře vyjí­mat!“ Stáhla si široký výstřih o centimetr níž a významně zamrkala.</p>

<p>Soukromá rezidence viceprezidenta Spojených států se nacházela v Silver Spring v Marylandu, jen pár mi­nut od hlavního města. Celý dům byl umístěn v podze­mí a zabezpečen elektronicky, takže poskytoval doko­nalou ochranu bez zbytečných výdajů na ozbrojené stráže. Sumi už objevila dobře desítku způsobů, jak elektronický systém obelstít, ale na tom v podstatě ne­záleželo. Nikdo v celé historii USA se nikdy nepokusil zaútočit na viceprezidenta. Měli příliš malou moc a by­li příliš snadno nahraditelní.</p>

<p>Stiskla tlačítko ovládající zámek dveří a rychle prošla malým, ale elegantním domkem v tradičním čínském stylu, s okny obrácenými do holoprojekce provincie Henan, kde vyrůstala - zvlněná úrodná pahorkatina, rolníci obdělávající půdu, v dálce se leskla hladina řeky Chuang-Che, mírně plynoucí od západu na východ. Bě­hem celého roku mohla přihlížet, jak vyrůstají a dozrá­vají dvě hlavní plodiny, jak lidé sejí a sklízejí. Iluze by­la dokonalá, včetně tajfunů na jaře a vražedných mrazů v zimě.</p>

<p>Dveře výtahu se rozevřely do obývacího pokoje. Mastersová vtrhla dovnitř a objala Sumi na přivítanou. „Všechna ta bezpečnostní opatření jsou vážně strašně vzrušující.“</p>

<p>„Začínám mít trému,“ zašeptala jí Sumi do ucha. „Ten doktor... Jak víš, že mu můžeme důvěřovat?“</p>

<p>Kate neskrývala úsměv. Napřímila se. „Pane vicepre­zidente, dovolte, abych vám představila svého otce. Doktor Ben Masters.“</p>

<p>„Rád vás poznávám.“ Štíhlý šedivějící lékař potřásl Sumi rukou. Kámen jí spadl ze srdce. Měla vědět, že Kate Mastersová zařídí vše naprosto dokonale. „Katie mi říkala, že máte něco jako rodový problém.“</p>

<p>Sumi přikývla. „Nechci, aby se dozvěděli, že jsem žena.“ Z jejích úst ta slova zněla podivně a nezvykle.</p>

<p>„Podám zprávu pouze o vašem zdravotním stavu.“ Na lékařově vrásčité tváři bylo znát, že se mu ulevilo. „Nedělám průzkum veřejného mínění. - Jak je to dlou­ho, co jste naposledy byl... byla na prohlídce?“</p>

<p>„Naposled než jsem odjela z Číny, před deseti lety.“</p>

<p>„Tak dobrá.“ Doktor ukázal na svůj kufřík. „Kde bych se mohl rozložit?“</p>

<p>„Na konci chodby je pokoj pro hosty. Bude to vyho­vovat?“</p>

<p>„Bez obav. Dejte mi pár minut, abych se připra­vil.“ Zmizel mezi dveřmi a Sumi se obrátila k Mas­tersové.</p>

<p>Kate zvedla ruku a rozcuchala Sumi hladce ulíznuté černé vlasy, nechala je nad čelem a kolem spánků volně splývat v drobných pramíncích. Při pohledu na své dílo se spokojeně usmála, jako by teprve teď mohla Sumi skutečně brát jako ženu.</p>

<p>„Hotovo!“ ozval se lékař z malé ložnice.</p>

<p>„Už jdu!“ zavolala Sumi v odpověď, ale Kate ji zara­zila. „Posaď se na chvilku. Chci se tě zeptat na něco osobního.“</p>

<p>„Máš na mysli sex, je to tak?“ Sumi cítila, jak se v ní bezděčně něco sevřelo. „Řeknu ti totéž, co jsem řekla panu Li. Musela jsem takové touhy v zárodku potlačo­vat, abych uchovala své přestrojení v tajnosti.“</p>

<p>„Jsi asexuální?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Máš ráda kluky nebo holky?“</p>

<p>„Ženy mě nepřitahují. Proč se mě na to ptáš?“</p>

<p>„Prima. Jací muži se ti líbí?“</p>

<p>„Kate.“ Sumi neklidně poposedla. „Co má tohle zna­menat?“</p>

<p>„Jen odpověz. Jaký typ mužů tě přitahuje? Dravci, mladí hřebečkové? Svalovci?“</p>

<p>„Ne.“ Sumi se musela smát. „To je hloupost. Jako ně­jaká hra.“</p>

<p>„Hraj se mnou. Jací muži?“</p>

<p>„Já nevím... inteligentní. Někdo, kdo by mě duševně pozvedl. Ve středním věku... kdo už má bláznivá léta za sebou. Silný, ale zranitelný. Sebejistý, ale otevřený diskusi...“</p>

<p>„Popisuješ Cranea.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„To, cos říkala... Mluvíš o Craneovi.“</p>

<p>Sumi ucouvla a zakryla si ústa dlaní.</p>

<p>„Ty ho máš ráda, viď?“</p>

<p>Sumi zalapala po dechu a odvrátila se. Teď už Kate znala všechna její tajemství.</p>

<p>Rusovlasá žena ji zezadu objala, položila jí hlavu na rameno. „Je mi to tak líto, zlato.“ Jemně Sumi otočila tváří k sobě. „Něco pro tebe mám.“</p>

<p>Držela na dlani plochý kousek kovu s úzkou štěrbi­nou uprostřed a s dvojicí třípalcových vývodů připoje­ných na každé straně.</p>

<p>„Mozkový port?“</p>

<p>„Táta ti ho může zavést během pěti minut. Věř mi. Pomůže ti to vyřešit tvé sexuální problémy.“</p>

<p>„Kdo říká, že mám nějaké problémy?“ ohradila se Sumi prudce. „Já nejsem žádná chippie, Kate.“</p>

<p>„Já taky ne.“ Odhrnula stranou záplavu vlasů a uká­zala Sumi vlastní port, těsně za levým uchem. „Jsem normální holka. Když nic nevychází, užiju si. Když je legrace, užiju si. Většinou jsou všechny stejné. Věř mi, zlato. Dokážu zařídit, že budeš žít normální sexuální ži­vot a přitom nikdy nepoznáš muže. Pět minut tvého drahocenného času. Pod vlasy, kde to nikdo neuvidí, pokud sama nebudeš chtít.“</p>

<p>Sumi Chan na ni zírala široce rozevřenýma očima.</p>

<p>V provincii Henan pršelo. Za okny ložnice padal těžký déšť hnaný chladným, vlhkým, ponurým vichrem. Sumi nerozsvítila. Pokoj ozařovaly jen občasné blesky, které protínaly holografickou oblohu.</p>

<p>Lehká bolest hlavy jí připomínala čip, který spočíval v malé krabičce na nočním stolku opodál. Lékařská prohlídka proběhla bez obtíží a chirurgický zásah trval opravdu jen pět minut, přičemž většinu toho času za­bralo vyholení necelý palec dlouhého proužku kůže na lebce, kde měl být umístěn port. Pak lokální umrtvení a krátký řez, do kterého Ben Masters zasunul konekto­ry. Byly ostré, velmi ostré. Stačilo několik úderů malé­ho kladívka, aby projely svaly i kostí. Jakmile hroty pronikly lebkou, stačilo jediné klepnutí a zabořily se hluboko do mozku.</p>

<p>Vůbec to nebolelo.</p>

<p>Další záblesk osvítil ložnici. Sumi se obrátila na bok a pohlédla na krabičku s čipem, ke které byla drobným řetízkem připevněná pinzeta. Podle Kate nebylo důvo­du, proč by to nemohla vyzkoušet hned.</p>

<p>Posadila se. Hedvábné pyžamo zašustilo o přikrývky, když shodila nohy na podlahu a vzala krabičku do ruky. Otevřela ji a pinzetou vyndala čip. Drobnými prsty na­hmátla čerstvý port a zasunula čip dovnitř. Hladce vklouzl do štěrbiny a jeho aktivaci ohlásil slabý bzuči­vý zvuk, který slyšela jen ona sama.</p>

<p>Chvíli vyčkávala, pak se rozhlédla po místnosti. Nic se nedělo. Žádné halucinace, žádné zářivé barvy, žádné nové dimenze. Znovu ulehla, trochu zklamaná, přetáhla přes sebe pokrývku a sledovala hru stínů na stropě.</p>

<p>V tu chvíli zaslechla tichý zvuk. Ťukání. Někdo klepal na dveře jejího pokoje. Přitáhla si pokrývky až k bradě. „Kdo je to?“</p>

<p>Dveře se otevřely a vešel muž se svící v ruce. „Přine­sl jsem světlo,“ řekl čínsky. „Myslel jsem, že z té bouř­ky budeš mít možná strach.“</p>

<p>Srdce jí divoce bušilo. Když přistoupil blíž, zatápala rukou po tlačítku bezpečnostního signálu, přestože už bylo pozdě na to, aby ji někdo zachránil. Jak jen se do­stal dovnitř?</p>

<p>„Byl jsem tu stále,“ odpověděl na její nevyslovenou otázku.</p>

<p>„Kdo jsi?“</p>

<p>„Kdo nebo co?“ Postavil svícen na noční stolek a usedl na lůžko vedl ní. Cítila, jak se kolenem dotkl je­jí nohy. Shlížel na ni bezelstným pohledem. Natáhla prsty ke svíčce, tak blízko, až ucítila sálající teplo.</p>

<p>„Začněme tím, kdo jsi.“</p>

<p>„Nemám jméno. Pojmenuj mě.“</p>

<p>„Tak tedy co. Co jsi?“</p>

<p>„Řekl bych, že jsem tvůj ideální muž,“ odpověděl. „Žil jsem v tvém mozku od chvíle, co ti starý pán im­plantoval driver. Připadá mi, že jsem kombinací Lewise Cranea, tvého otce a učitele z gymnázia, do kterého jsi byla tenkrát zamilovaná. Jmenoval se Weng.“</p>

<p>„Pan Weng,“ vydechla a skryla tvář v dlaních, rudá studem. „Nepomyslela jsem na něho už...“</p>

<p>„Myslela jsi na něho dnes odpoledne, když se Kate ptala, jací muži se ti líbí.“</p>

<p>„Proč jsi tady?“</p>

<p>„Abych se stal tvým milencem, Sumi, pokud budeš chtít. Nebo přítelem, jestli o milence nestojíš - i když mu­sím dodat, že by ses připravovala o neuvěřitelné požitky. Tohle je velmi dobrý čip. Cítím se téměř jako živý.“</p>

<p>„Ale ve skutečnosti tady přece... nejsi. Myslím fy­zicky.“</p>

<p>„Tvůj mozek si myslí, že ano. To mi úplně stačí.“</p>

<p>Zvedl ruku a pohladil ji po stehně. Napětí, které cíti­la, začínalo odplývat. S vědomím, že si sama vytváří svého milence, bylo všechno nějak snazší. Žádný strach. Nebylo čeho se bát.</p>

<p>„Budu ti říkat Paul,“ rozhodla se.</p>

<p>„Dobře.“ Dotkl se dlaní její tváře a ten dotyk jako by vysílal do celého jejího těla elektrizující impulsy. „Ale proč Paul?“</p>

<p>Pohlédla na něho široce rozevřenýma očima. „Proto­že neznám nikoho, kdo by se jmenoval Paul.“ Oba se rozesmáli.</p>

<p>Objal ji a přitiskl k sobě. Cítila ostrou vůni jeho vody po holení, drsný dotek vlnitých vlasů.</p>

<p>„Miluju tě, Sumi,“ zašeptal.</p>

<p>„Já vím,“ odpověděla. Po tvářích jí stékaly slzy. „Já vím.“</p>

<p><strong>Válečná zóna, Los Angeles</strong></p>

<p><strong>17. prosince 2026, 19:03 hod.</strong></p>

<p>Abu Talib seděl s Khadijah vzadu ve velkém konfe­renčním sále, nohy natažené před sebe, hlavu zvráce­nou dozadu. Byl unavený, unavený do morku kostí. Před pěti měsíci ukončil jednání s Tangem a uzavřel dohodu, na kterou byl hrdý - a která mu také připravila nejednu bezesnou noc. Výměnou za souhlas NOI s ukončením krvavých střetů a demonstrací zástupci Li­ang Int. přislíbili uspořádat celonárodní referendum, ve kterém by občané Spojených států vyjádřili svůj názor na požadavek nové domoviny pro Národy islámu. A dnes tedy nastal ten dlouho očekávaný večer, večer voleb.</p>

<p>V sále se sešlo více než třicet lidí, postávali podél stěn a sledovali široké obrazovky, na nichž běžely vý­sledky hlasování ve městech, která měla Válečnou zó­nu. V přední části místnosti, ostatně té samé, kam Tali­ba dovedli oné první noci, kterou strávil v podzemí - někdy před milionem let, pomyslel si - stáli vedle sebe Mohammed Ishmael a Martin Aziz. Černý plášť vedle bílého, den a noc: Dva muži naprosto jednotní ve svém cíli a diametrálně odlišní, pokud šlo o metody, jak cíle dosáhnout. Dívali se na velkou obrazovku upevněnou na přední stěně. Khadijah seděla vedle Taliba, hlavu položenou na jeho rameni, únavou schoulená do klubíč­ka. Talib ji políbil na čelo.</p>

<p>Uvažoval nad tím, co asi udělá bratr Ishmael, jestliže hlasování nevyzní v jejich prospěch. Během uplynulých pěti měsíců se Martin Aziz se svým bratrem denně přel a vystupoval proti násilí v obsazených oblastech. Celých pět měsíců, den po dni, přesvědčoval Ishmaela, aby neza­čínal znovu s ozbrojeným bojem a namísto toho se spoko­jil s fází „vzdělávání veřejnosti“, kterou Aziz skvěle zor­ganizoval a Talib vedl. Talibovým úkolem bylo pronášet projevy a zúčastňovat se všech televizních pořadů, do kterých ho kdo pozval, vytrvale přesvědčovat veřejnost o tom, že NOI je mírumilovná organizace plně oddaná je­dinému cíli: vytvořit islámský stát a zasazovat se o všeo­becné bratrství mezi lidmi.</p>

<p>Pracoval naplno celých pět měsíců, vědu úplně odsu­nul stranou, program každého dne měl nabitý k prask­nutí. Dokonce ani diplomatickým povinnostem spoje­ným s řízením New Caira nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Začínal ztrácet orientaci, nevěděl ani, ve kterém městě zrovna je, opakoval dokola stále totéž. Úplně ho to vyčerpalo, a taky to byl zpropadeně ne­vhodný způsob, jak začínat manželství.</p>

<p>Ve stejné době začal Aziz s organizováním mírumi­lovných demonstrací mimo Zóny, kterým říkal „infor­mační nájezdy“. Uvažoval asi tak, že Ishmael získal všeobecnou pozornost skutečnými nájezdy, a je tedy načase získat také sympatie a snad i hlasy lidí prostřed­nictvím osvěty a vzdělávání.</p>

<p>„Proč jste s bratrem oba tak nervózní?“ zeptala se Khadijah. „Copak nevyhráváme?“</p>

<p>„Prozatím,“ odpověděl Talib. „Nejsi zvyklá na to, jak to při volbách chodí. Během dne obyčejně hlasuje jen velmi málo lidí. Většinou čekají, až se vrátí domů z práce a dostanou se k televizi, sledují poslední proje­vy politiků. Volby jsou pro ně jen další druh zábavy.“</p>

<p>Spíš vycítil než uslyšel, jak Khadijah náhle prudce nabrala dech. Ukázala na obrazovku v rohu místnosti. Otočil se tam a spatřil Cranea. Po jeho boku stála Lanie v pokročilém těhotenství. Proužek na spodním okraji obrazovky určoval audiosignál M. Přepojil na něj a za­chytil poslední slova Craneova projevu. „...a to je jen jeden z důvodů, proč já i moje žena podporujeme poža­davek NOI. Dáváme své hlasy myšlence nové vlasti. Doufáme, že vy učiníte totéž.“</p>

<p>Talib zůstal jako solný sloup, překvapen, téměř šoko­ván. Pak rychle odpojil audio. Jak má na tohle reagovat - kromě toho, že pošle Craneovi E-mailem poděkování za podporu? Crane v těchto dnech zaujímal pozici tri­umfujícího hrdiny, každý jeho krok přenášela televize. Záběry ze svatby v Himalájích zaplnily desítky hodin vysílacího času. Ale kromě podobných klípků a snímků z rodinného alba se Talib o něm a o Lanie příliš nedo­zvěděl - nic o jejich práci, o připravovaných projek­tech. I ve vědeckých kruzích vládlo mlčení, přestože zaslechl, že se něco chystá, že se Crane pustil do něče­ho nového. Abu měl však příliš málo času, než aby mo­hl podrobně sledovat, co se děje... a žádné starosti si nepřipouštěl. Nemohl to být ten plán se svářením lito­sférických desek. Crane byl od memphiské sázky dost bohatý, aby něco takového dokázal dát dohromady, ale nikdy se mu nemohlo podařit získat souhlas potřebný k hlubinným vrtům, natož přístup k jadernému materiá­lu. Přesto...“</p>

<p>Khadijah mu prudce zatřásla ramenem. „Co je to s te­bou?“ dožadovala se. „Jsi rozrušený. Vadí ti, že jsi vi­děl bílou ženu obtěžkanou Craneovým dítětem?“</p>

<p>„Ne,“ zalhal. „To všechno je minulost.“</p>

<p>„Ale chtěl bys mít děti... syny, je to tak?“ Zvedla hlavu a dívala se mu přímo do očí.</p>

<p>„Ano,“ přitakal, „to bych moc rád.“</p>

<p>„To je dobře,“ odpověděla věcně. „Protože budeš jednoho mít. Zplodila jsem ti syna, který bude vládnout New Cairu.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>V očích jí hrálo. „Slyšel jsi. Neměl bys být překvape­ný. Snažili jsme se dost a dost.“</p>

<p>Sevřel ji v náručí, zaplaven pocitem hořkosladké eu­forie. „To je nádherné. Kdy?“</p>

<p>„V červnu. Příští červen.“</p>

<p>„Víš, že je to chlapec? Byla jsi na testech?“</p>

<p>„Nepotřebuji žádné testy. Zplodím chlapce pro svatou věc islámu. Ženy z mého rodu mají velice silnou vůli.“</p>

<p>„Talibe!“ křikl Ishmael. „Zapni si sakra audio!“</p>

<p>Talib políbil Khadijah a celý rozechvělý se napojil na linku V.</p>

<p>„Khadijah je v jiném stavu!“ oznámil všem. Ze shro­máždění se ozvaly pochvalné výkřiky.</p>

<p>„Budeme se modlit, aby to byl chlapec,“ opáčil Ish­mael. „Mohl by ses teď laskavě podívat na obrazovku?“</p>

<p>Talib poslechl a to, co uviděl, ho nepřekvapilo. V le­vé polovině obrazu se míhaly záběry vnějšího perimet­ru ohrazujícího losangelskou Zónu. Její obyvatelé, do­spělí i děti, stáli společně před bránou, každý držel v ruce svíci. Zpívali. V pravé části obrazovky naskako­valy výsledky hlasování. NOI prohrávala.</p>

<p>„Prohráváme a naši lidé podle přání mého bratra zpí­vají <emphasis>černošské spirituály</emphasis>!“ Ishmael pozvedl paže k ne­bi. „Jako potulní žebráci!“</p>

<p>„Nezapomeň na jinou věc,“ uklidňoval ho Talib. „Pře­ce jsme věděli, že v některých oblastech prohrajeme.“</p>

<p>„Seattle klesl o jedno procento,“ přerušil je jeden z operátorů. „Phoenix o dvě procenta.“</p>

<p>„Ztrácíme vedení v New Yorku!“</p>

<p>„Tady to máme,“ pronesl Ishmael ponuře.</p>

<p>Talib se zadíval na sloupce čísel. Poměry hlasů kolísa­ly a měnily se v jejich neprospěch.</p>

<p>„Kdo má na starosti Detroit?“ křikl Ishmael do všeo­becného zmatku.</p>

<p>„Já, pane,“ ozval se muž, který stál poblíž Taliba. Abu už byl na nohou a Khadijah také vstávala.</p>

<p>„Ne!“ Aziz chytil Ishmaela za paži. „To nemůžeš udělat!“</p>

<p>Ishmael se mu vytrhl a plivl na podlahu. „Tohle je výsledek toho, že jsem tě poslouchal.“ Obrátil se na operátora. „Akci v Detroitu řídí bratr Eliáš?“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„Řekni mu, ať jim trochu zatopí, bratře.“</p>

<p>Aziz už přepojil signál z Detroitu na hlavní obrazov­ku. Talib viděl, jak Ishmaelův rozkaz dorazil k davu. Lidé okamžitě přestali zpívat a začali zapálené svíce házet na hlídky FPF, seřazené ve vzdálenosti padesáti yardů.</p>

<p>S křikem „Alláh je veliký!“ se rozeběhli k okraji Zó­ny. Sbírali kamení, ale teprve když se po asfaltu rozlil oblak slzného plynu, nastoupila skutečná artilerie.</p>

<p>„Zbraně!“ zvolal Aziz. „Co to děláš?“</p>

<p>„To, co jsem měl udělat už dávno,“ odsekl Ishmael. „V tuto chvíli je to jediná možnost. Snad se nám podaří odlákat dostatek diváků od volebních tlačítek. Třeba vedení udržíme. Zalarmujte Miami!“</p>

<p>„Detroit jde rychle dolů,“ ozval se operátor. „Ztrácí­me už celých pět procent.“</p>

<p>„Řekněte jim, ať vydrží.“ Ishmael dlouhými rychlými kroky přecházel po místnosti. Ukázal na muže, který pracoval stranou u malého monitoru. „Jak to vypadá celkově?“</p>

<p>„Stále ještě vítězíme ve městech, kde nemáme žádné zastoupení,“ odpověděl operátor přes audio.</p>

<p>„Bratře,“ ozval se po něm tichý Azizův hlas. „Co se týče Detroitu...“</p>

<p>„Okamžitě přerušte akci v Detroitu.“ Ishmael, hlubo­ce zamračený, se zastavil uprostřed horečné aktivity, která zaplňovala celý sál. Muži u obrazovek a přijíma­cích stanic měli plné ruce práce. „Ukončete všechny operace,“ přikázal. Místnost znenadání ztichla, oči všech se obrátily na něho.</p>

<p>Rozkaz se rychle šířil. Zpěváci přerušili svá rozjímá­ní za svitu svíček, detroitští rváči už zmizeli za ochran­nou zdí.</p>

<p>„A co teď“ zeptal se Aziz.</p>

<p>„Ty máš odvahu položit mi takovou otázku?“ Ishma­el zabodl prst bratrovi do prsou. „Prohrajeme, a je to tvoje vina.“ Ukázal na Taliba. „A také tvoje.“</p>

<p>„Násilnosti nejsou řešení, bratře. Snažně tě prosím, abys zachoval mír.“</p>

<p>„Ne!“ vykřikl Ishmael. Prudce se odvrátil od bratra a razil si cestu davem. Bez jediného ohlédnutí vyšel bočními dveřmi ven.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmnáctá</strong></p>

<p><strong>SALTONSK</strong><strong>Á</strong><strong> P</strong><strong>Á</strong><strong>NEV</strong></p><empty-line /><p><strong>Projekt Imperial </strong><strong>Halley</strong></p>

<p><strong>Bombay Beach, Kalifornie</strong></p>

<p><strong>15. června 2028, 11:00 hod.</strong></p>

<p>Lewis Crane zvedl helikoptéru prudce mezi nadýchané oblaky, sněžně bílé proti zářivě hluboké modři oblohy, pak rychle sklopil nos stroje dolů. Charlie, kterému za dva dny mělo být právě osmnáct měsíců, zatleskal ruč­kama a zachichotal se. Seděl Lanie na kolenou, v drob­ném klíně ohromného, žlutého plyšového slona.</p>

<p>„Víš, co jsou mraky, Charlie?“ Crane zabočil k jihu, mířil na území Projektu. „Je to voda.“</p>

<p>Charlie vyloudil bublavý zvuk. Zdálo se, že své rodi­če zbožňuje a působí jim potěšení tím, že pozorně na­slouchá každému jejich slovu - a často pak odpovídá plynulým proudem dětského žvatlání.</p>

<p>„A kolikpak asi váží mrak?“</p>

<p>Chlapec vykulil oči, zvědavé a oříškové, jako měla Lanie. Rozhlédl se po obloze, jako by přesně chápal všechno, co mu otec povídá. Teprve se učil mluvit. Na­mířil buclatý prstík a zabreptal: „Mlak.“</p>

<p>„Správně, kamaráde,“ pochválil ho Crane. „Mrak. Vsa­dím se, že si myslíš, že mraky neváží vůbec nic... Jako pavučina. Ale opravdu veliký mrak je hrozně těžký. Mož­ná deset milionů liber. Veliký. Hodně veliký, správně?“</p>

<p>„Veliký,“ opakoval vzrušeně Charlie. Rozpřáhl ruč­ky, ukázal na vycpanou hračku. „Slon - slon.“</p>

<p>„Přesně tak,“ kýval Crane nadšeně. „Možná dva slo­ni.“ Celý rozzářený se ohlédl po Lanie. „Slyšelas to? Dvě nová slova - mrak a slon - a už dokáže srovnávat velikost!“</p>

<p>Lanie se tiše zasmála. Uhlazovala Charliemu vlasy a odolala pokušení Cranea trochu poškádlit. No co, hro­me, Charlie byl opravdu chytrý, možná ještě ne dost zralý na to, aby ve Stockholmu pronášel děkovný pro­jev, ale Crane na něho mohl být právem pyšný. Měl Charlieho hrozně rád. A ukázal se být skvělým otcem.</p>

<p>A co je nejdůležitější, pomyslela si, Charlie je milý, zvídavý a citlivý. Chlapec, jako by jí četl myšlenky, se právě otočil a vtiskl jí na bradu vlhkou pusinku. Smála se. O pár set metrů níž pod nimi se vynořily první budo­vy Projektu.</p>

<p>Okolo brány se jako obvykle tlačili demonstranti. Po­stávali tu od chvíle, co se začalo s prvními vrty, a to by­lo jen pár dní po Charlieho narození. Mohammed Ish­mael rozšířil dosah protestů a demonstrací organizovaných NOI a přibylo i násilných akcí. Oficiál­ním důvodem, proč NOI střežila Northwest Gemstone dnem i nocí, byla podle něj snaha zabránit Craneovi, aby se pokusil „uskutečnit své šílené plány a způsobit jadernou katastrofu jen proto, že chce zamezit vzniku zemětřesení“. Tato informace, jak Lanie i Crane dobře věděli, mohla pocházet jen z jediného zdroje - od Dana Newcomba. Nebo spíš Abu Taliba, jak si teď říkal.</p>

<p>Už když Dan rezignoval na své místo v Nadaci, obá­vali se, že zveřejní, co je mu známo o Craneových plá­nech. Překvapilo je jen to, že váhal tak dlouho... nebo že mu tak dlouho trvalo, než se dozvěděl o Northwest Gemstone a dal si dvě a dvě dohromady. Prozatím ve­řejnosti nelhali. Vlastně vůbec neučinili žádné veřejné prohlášení. Ale nemuseli lhát, protože lidé nebyli příliš nakloněni věřit obviňování, které pocházelo od NOI. Poté, co organizace Národy islámu prohrála referen­dum o vzniku samostatného islámského státu v USA, do jejího čela se prodral Mohammed Ishmael a často zastiňoval Dana počtem i zřejmou důležitostí projevů a televizních vystoupení i řečnickými výkony před shromážděními muslimů. Nebylo pochyb o tom, že to byl právě Mohammed Ishmael, kdo vrátil NOI na vá­lečnou stezku teroristických útoků.</p>

<p>Válečné zóny se vzbouřily všechny najednou a zača­ly pořádat výpady do hostitelských měst - na denním pořádku byly sebevražedné bombové atentáty, auta pl­ná ozbrojenců s automaty, kteří pobíjeli každého, kdo měl tu smůlu, že se objevil na ulici. Guerillová válka ve městech vypukla v plném rozsahu.</p>

<p>A pokaždé, když došlo k další přestřelce nebo k dal­šímu výbuchu, Mohammed Ishmael se ihned přihlásil k zodpovědnosti za provedenou akci a znovu opakoval, že teror ustane v okamžiku, kdy Národy islámu získají právo na svou domovinu - a vláda zastaví Craneovy pokusy.</p>

<p>Liang Int. podporovala projekt dál, částečně proto, že si nemohla dovolit ztratit tvář před Yo-Yu, jejíž nové logo, krvavě rudá písmena YOU, jako by promlouvalo přímo k řadovému občanu. Yo-Yu se stala fenoménem své do­by. Jejich čipy byly stále dokonalejší a dokázaly vytvářet takové efekty, že mozek už nebyl schopen rozlišovat me­zi iluzí a realitou. Dostali se tak daleko, že pokusy pana Tanga konkurovat Yo-Yu podobnými čipy žalostně selhávaly vinou podřadné kvality výrobků firmy Liang.. Mezera v technologickém vývoji byla příliš propastná, a Yo-Yu si svá tajemství střežila velice pečlivě.</p>

<p>Pak tu bylo údolí řeky Mississippi. Koncern Yo-Yu, posilněný přílivem čipového kapitálu - protože čipy na trhu skutečně vytlačovaly dorph - nabídl svému konku­rentovi za celé území odstupné a Liang nabídku přijal. Mui byl potěšen, protože díky tomu mohla Liang Int. America v kalendářním roce 2027 vykázat aktivní bi­lanci. Yo-Yu pak začal do celého Středozápadu cpát peníze a oblast ožila. Okolí Mississippi se změnilo v rychle se rozvíjející království hraničářů, kam ze všech stran proudili bezprávní a nemajetní a zaujímali místa těch, kteří odešli po zemětřesení a vytrvalých do­třesech.</p>

<p>Lidé, kteří se tu usadili, byli divocí a uznávali jen své vlastní zákony. Zrodil se nový Divoký západ, který přál rychlému zbohatnutí a výhodnému obchodu, a Yo-Yu tak získala základnu ve stěžejních odvětvích, přesně ta­kovou, jakou právě potřebovala: půdu, lesy, chemické závody, zemědělství. Teď mohla skutečně zaútočit na hroutící se Liang Int.</p>

<p>A získala si také přízeň voličů. Nejúspěšnějším plá­nem, jaký kdy spatřil světlo světa, se z hlediska vztahů s veřejností stal projekt regenerace ozonové vrstvy, zá­měr, který Yo-Yu převzala od Liang Int. Podařilo se jim obnovit dvacet sedm procent ozonu a pomohli tak všem bez rozdílu, aniž by jim někdo musel zaplatit jedi­ný cent. Lidé mohli znovu vycházet na slunce beze stra­chu z rakoviny kůže. Stromy, které byly dávno považo­vány za odumřelé, se začínaly znovu zelenat. V doplňujících volbách získal Yo-Yu ve Sněmovně re­prezentantů 89 křesel, takže bylo nastoleno něco jako politická rovnováha, a Kongres po dlouhé době zase jednou projednával skutečně významné otázky.</p>

<p>Vrtulník přelétal nad davem demonstrantů. Tváře ob­rácené vzhůru k němu vysílaly kletby, objevily se hro­zící zaťaté pěsti. Crane přepnul na vnější reproduktor. „Jste na soukromém pozemku. Okamžitě opusťte tuto oblast.“ Charlie se znovu radostně zasmál a zatleskal, když uslyšel hromově se rozléhající hlas svého otce. „Opakuji, ihned opusťte tuto oblast. Za několik minut bude zahájen cvičný útok spojený s rozprašováním smrtící chemikálie. Ihned odejděte.“</p>

<p>Zdvihl vrtulník do výše a viděl, jak se dav pod ním začíná rozbíhat. Navázal spojení s operačním centrem Projektu. „Zapněte sprinklery.“ Rozesmáli se, když z ústí hadic vytryskla obyčejná voda a zmáčela lidi ko­lem. Rozprchli se do všech stran, klopýtali a dusili se, lapali po dechu, sraženi na kolena silou sugesce. Crane svůj žertík každých pár dní obměňoval, aby se příliš ne­rozkřiklo, o co jde.</p>

<p>Přelétli deset stop vysoký plot, hrstka příslušníků FPF, kteří Projekt střežili, na ně cestou zamávala. Přes všechny své výhrůžky se Mohammed Ishmael nikdy nepokusil o přímý útok. Možná měl strach pustit se do akce tak daleko od své základny ve Válečné zóně. Nebo se možná obával, že mluvil pravdu, když tvrdil, že se v táboře zpracovává jaderný materiál.</p>

<p>„On ti říkal, že to stroje nezvládnou?“ vzpomněla si Lanie, když přelétali plot. K hlavní budově jim zbývalo posledních pět mil.</p>

<p>„Pan Panatopoulos je velice rozčilený. Přeje si, abychom posunuli termín dokončení.“</p>

<p>„To není nic nového. Vždycky fňuká víc než deset ostatních dohromady.“</p>

<p>„V tom je Panyho silná stránka, lásko. Jeho tvořivý příspěvek k rozvoji světa. Svým způsobem by mi to chybělo, kdyby se změnil.“</p>

<p>„Cos mu řekl?“</p>

<p>„Řekl jsem mu, že pošlu manželku, aby se na to podívala.“ Obočí se mu lehce zachvělo. „Zařídíš to, viď?“</p>

<p>Přikývla. „Asi to bude zase problém kalibrace. Vrtné hlavice co chvíli sklouznou mimo osu a nikdo si toho nevšimne, dokud se nezastaví.“</p>

<p>Zamířili přímo k dvoupatrové kontrolní budově, která se zvedala z rovinaté pouště Bombay Beach jako betonová bradavice - hladce vyklenutá, bez oken a výstupků. Crane se se svým Projektem usídlil na východním pobřeží Salton Sea, několik mil od nevelké komunity, kde žily desítky starých lidí. Dál na východě se tyčilo pohoří San Bernardino. Pod šikmými paprsky slunce se Salton, třicet mil dlouhý a deset široký, třpytil jako jezero diamantů. Vznikl v roce 1905, když řeka Colorado protrhla zavlažovací hráze a zaplavila široké okolí. Salton byl vlastně mělké solné jezero, přestože dostal název Sea - moře. Northwest Gemstone z něho odebíral vodu pro chod reaktorů.</p>

<p>Ale voda nebyla tím pravým důvodem, proč se Crane usadil právě zde. Salton ležel dvě stě třicet dvě stopy pod hladinou moře, takže mohli vrtat z nejnižšího bodu. Co však bylo důležitější, Saltonská pánev se nacházela přímo nad křížením dvou nejvýznamnějších kalifornských zlomů. Přesně pod ní se spojoval San Andreas s Imperiálním zlomem, který se táhl po celé délce až ke Kalifornskému zálivu. Spojené zlomy pak pokračovaly na sever a propo­jovaly se s dalšími příkopy a vyhaslými sopkami. Solné jezero nebylo jen nejvýhodnějším místem k uzavření zlo­mu San Andreas; jediným tahem se tu daly zlikvidovat nejméně tři další trhliny. Glóbus dokazoval, jak je důleži­té vypořádat se s těmito dalšími zlomy, a názorně předve­dl, že v roce 2070, třináct let poté, co by se jižní Kalifor­nie stala ostrovem Baja, by se jinak zbytek státu rozlomil přímo nad Saltonem, v puklině zasahující od hranic Me­xika až k Oregonu. Kalifornie by se změnila v zahrocený poloostrov a vlny Pacifiku by pak omývaly břehy Arizo­ny a Nevady.</p>

<p>Crane měl v plánu tomu všemu zabránit jedinou smě­lou akcí, ke které mělo dojít ode dneška za dva týdny.</p>

<p>Přistál na asfaltu poblíž kontrolní budovy, ze které právě muži v kombinézách vysokotlakou hadicí smýva­li poslední pozůstatky mraku Masada, který se tudy přehnal minulé noci. Masada už se konečně začal roz­plývat a během několika příštích let zmizí docela. Ko­nec a začátek. Před třemi měsíci se skupina židovských vědců rozhodla čelit stále ještě intenzivnímu radioak­tivnímu záření v Izraeli a založit v troskách zborceného Jeruzaléma hermeticky uzavřenou kolonii. Její krycí kopule se dotýkala zbytků západní zdi, jediného pozů­statku Šalamounova chrámu, který jejich předkové vy­budovali před třemi tisíci lety. Islámský svět podával protest za protestem a vyhrožoval. Židé v Jeruzalémě zůstali. V zemi praotců už se narodily dvě děti.</p>

<p><emphasis>Kolo osudu</emphasis>, pomyslel si tenkrát Crane. <emphasis>Zapamatuj si to, brat</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e Ishmaeli</emphasis>.</p>

<p>Vystoupili z helikoptéry a zamířili do bludiště men­ších domků, porůznu roztroušených po planině. Byly tu ubytovny stálých zaměstnanců, jídelna a společenská budova, sklady vybavení a strojový park, kde odpočíva­ly všechny bizarní, antropomorfní vrtací a kutací me­chanismy pana Panatopoulose. V dálce se proti hladce blýskavým solným polím zdvihal dvě stě stop vysoký kužel vytěženého kamení a hlíny; jeho vrcholek byl v blízkém okolí nejvýše položeným bodem.</p>

<p>Výtah do jeskyní na první pohled vyhlížel jako všechny ostatní domky: tři patra vysoká budova bez oken. Horký pouštní vítr proháněl táborem mračna na­žloutlého prachu. Spěchali ke vchodu, Lanie nesla Charlieho v náručí. Stáhla mu čapku se štítkem přes ob­ličej, aby mu prach nevnikal do úst, ale Charlie ji hned zase odstrčil. Poušť pro něj byla něčím naprosto přiro­zeným.</p>

<p>Vstup se automaticky otevřel, jakmile proběhla iden­tifikace hlasového spektra. Pět metrů temné chodby vedlo k vnitřním dveřím, dostatečně vysokým a širo­kým, aby se tudy daly dopravovat i těžké mechanismy. Tady všichni tři prošli optickým detektorem a kontro­lou otisků prstů.</p>

<p>Dveře výtahu se rozevřely s hlasitým zahučením hydraulického mechanismu. Vkročili do jednoduchého kovového válce, který měl průměr třicet a výšku dvacet stop. Najednou se v něm mohlo dopravovat sto lidí ne­bo šedesát tun vybavení. Byl to vlastně obrovský elekt­romagnet, který k pohonu přímo využíval vlastního elektromagnetického pole Země. Vznášel se nad pro­pastí hlubokou dvacet mil bez jakéhokoli vnějšího zaří­zení, které by ho udržovalo na místě, bez komplikova­ného systému brzd. Uvnitř byla hned vedle dveří jen dvě tlačítka - šipka nahoru a šipka dolů.</p>

<p>Střed válce, pokrytý kobercem a vybavený pohodl­ným nábytkem, nabízel hostům různé druhy zábavy, aby si mohli krátit dvacetiminutovou cestu dolů. Lanie ztěžka dopadla na gauč, Charlie zamířil přímo k holo­stavebnici, malému projektoru, který se vešel do dlaně a dokázal vytvářet objekty nejrůznějších geometrických tvarů. Ty se pak daly vršit jeden na druhý a sestavovat do všemožných konstrukcí. Charlie Crane je nejraději stavěl na sebe, až věž z kostek dosahovala téměř ke stropu, a pak strčil dole do základového kvádru a pozo­roval, jak se všechny ostatní hroutí.</p>

<p>Crane se díval na svého syna a nadýmal se pýchou tak, jak to dokáže jen muž, který se stane otcem v po­kročilejším věku. V jedenačtyřiceti se necítil obzvlášť starý, ale vedl rušný život, který by stačil zásobit do­statkem zážitků tucet obyčejných lidí, a díky své nedáv­né proměně k lepšímu byl rád, že teď vidí, jak se jeho sen stává skutečností. Obával se, že ztrácí energii a po­sedlost, které ho dřív poháněly. Tenhle úkol byl pro ce­lý svět příliš důležitý. Nemohl si dovolit zpohodlnět. Stával se z něho zatraceně civilizovaný člověk; a měl podezření, že brzo se dostaví i smíření, po něm uspoko­jení... a nakonec zánik tvořivosti.</p>

<p>„Posuneš termín dokončení?“ zeptala se Lanie. Char­lieho věž se sesypala na koberec mezi nimi, k nemalé chlapcově radosti.</p>

<p>„Zvládneme to,“ odpověděl Crane zabořený do kře­sílka. Charlie zrušil kostky a začal stavět znovu, tento­krát z jehlanů. „Jen jsem rád, že do příštích voleb už to budeme mít hotové.“</p>

<p>„Možná pak skončí i všechno to strašné násilí.“ Natá­hla se na pohovku. Výtah klouzal naprosto neslyšně, s výjimkou tichého cvakání kontaktů v desetisekundo­vých intervalech.</p>

<p>„Je ti dobře?“ zeptal se Crane.</p>

<p>„Nic mi není... jsem jen trochu unavená. V noci jsem skoro nespala.“</p>

<p>„Zlé sny?“</p>

<p>„Říkám, že to nic není.“</p>

<p>„Lanie...“</p>

<p>Posadila se zpříma, seděla jen na krajíčku pohovky, napjatá a nejistá. „Pamatuješ na ten sen, který se mi dřív zdával?“</p>

<p>„O Martinique? Jistě. Zmizel, když se ti vrátila paměť.“</p>

<p>„Vrátil se. Zdálo se mi o tom minulou noc.“ Otřásla se. „Je to tak... Tak... skutečné. Cítila jsem na nohou žár ohně, a ty výkřiky, a...“</p>

<p>„Je to jen sen, Lanie.“ Vstal a přesunul se k ní na po­hovku. Objal Lanie kolem ramen a pevně ji přitiskl k sobě.</p>

<p>Schoulila se mu do náruče. „Bláznivé na tom je... to místo, místo ve snu, kde se to odehrává... vypadá to tam skoro stejně jako tady.“</p>

<p>Políbil ji na tvář. „Tvůj mozek prostě vkládá do snu to, co zná, to je všechno.“</p>

<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou. Cítil, jak se v jeho objetí na­pjala. „Nic se nezměnilo. V tom snu to tak vypadalo vždycky.“</p>

<p>Obrátil k sobě její tvář. „Co jsou sny?“ zeptal se.</p>

<p>„Náhodné elektrické impulzy v mozkové kůře. Mo­zek si je vykládá, jak se mu zachce.“ Opětovala jeho pohled. „Tak jak je možné, že jsem tohle místo viděla ve snu před čtyřmi roky?“</p>

<p>„Náhoda. Jeskyně jsou jedna jako druhá.“ Projekt si od každého vybíral svou daň, a Crane už se těšil, až ho do­končí. Až bude světu prodávat svůj velký plán, koordiná­torem se stane někdo jiný. On sám už udělal dost; teď je na čase odpočívat a věnovat se nějakou dobu rodině.</p>

<p>„Snad.“</p>

<p>Blížili se k cíli. Crane cítil v žaludku rostoucí tíhu de­celerace. Výtah zastavil v rozlehlé, dobře osvětlené ha­le, mezi betonovými stěnami a ocelovými pilíři. Z haly vycházelo několik chodeb, které mířily do různých od­dělení Projektu. Vydali se do administrativního křídla, minuli recepci, která měla na starost návštěvníky a úsek zpracování, a zamířili dál k počítačovému sálu.</p>

<p>Zastavili se ve dveřích. Lanie podala Charlieho Cra­neovi. „Tak, teď půjdeš pěkně s tátou navštívit pana Pa­natopoulose a maminka zatím zase rozjede celou tu vel­kou věc.“</p>

<p>„Jen pojď, kamaráde.“ Crane vzal syna do náruče. „Půjdeme se podívat, jak stroje kopou.“</p>

<p>„Ko-pou!“ opakoval nadšeně Charlie.</p>

<p>Chodba končila železným schodištěm, vedle kterého visela na stěně cedulka „Nepovolaným vstup zakázán!“ Sešli po schodech a vstoupili do jeskyně.</p>

<p>Byla obrovská, víc než patnáct set stop v průměru. Původní strop jeskyně se zvedal jen sto stop nad jejich hlavou. Na všechny strany se z hlavní dvorany rozbíha­ly tunely pana Panatopoulose, které se táhly tři míle každým směrem, dostatečně široké, aby tudy mohly projíždět kamiony i těžká technika. Celá síň se blyštěla a zářila ostrým světlem, přestože v ní vládl přirozený podzemní chlad.</p>

<p>Shora do dvorany shlížely prosklené stěny rozlehlého počítačového sálu. „Zamávej mamince, kamaráde. Če­ká na to.“</p>

<p>Crane i Charlie zamávali vzhůru k oknu, Lanie se usmívala a zamávala v odpověď. Crane a Lanie žili jako v dokonalé symbióze, skvěle se po všech stránkách do­plňovali. A co víc, oba chápali a respektovali touhy a přání, které toho druhého hnaly kupředu. Nikdo nebyl podřízený. Crane poprvé v životě poznával význam úsloví „Není dobře člověku samotnému“.</p>

<p>Postavil Charlieho na zem a chlapec si to okamžitě na­mířil rovnou čarou přímo k vozíkům na třech kolech, kte­ré se v jeskyních používaly jako hlavní dopravní prostře­dek. Crane spěchal za ním. Společně vyšplhali na sedátka. „Zavolej mámě.“ Crane nastavil chlapci komuni­kátor a Charlie okamžitě stiskl ikonu linky P. V Craneově audiu se ozvala Lanie. „Hej, tady se pracuje.“</p>

<p>„Jasně, jasně. Mohla bys mi říct, kde je teď Panato­poulos?“</p>

<p>„Štola A,“ odpověděla. „Až úplně na konci.“</p>

<p>„Díky, lásko. Ahoj.“</p>

<p>Přerušil spojení a aktivoval ohniskový pohon. Vozík se s tichým předením rozjel po betonové podlaze. Tepr­ve teď, když se hnali napříč jeskyní k portálu A, vynik­ly doopravdy gigantické rozměry celé podzemní části Projektu. Každých třicet stop se do skály zavrtávaly šachty o průměru menšího bazénu, ze všech stran ob­klopené kolejnicemi. Spadaly čtyři míle kolmo dolů a středem každé z nich procházela roura široká jednu stopu, naplněná štěpným materiálem. Takových šachet tu byla rovná stovka.</p>

<p>Tříkolka zatočila doleva a projela do chodby A, která zahýbala v ostrém úhlu a obtáčela šachty i s jejich nálo­žemi, určenými k tomu, aby k sobě svařily hrany boha­tě rozvětvených zlomů, které protkávaly celou oblast křížem krážem. Bomby byly uloženy tak hluboko pod Saltonem, a jezero bylo tak mělké, že výbuchy sotva zčeří jeho lesklou hladinu.</p>

<p>Nápadné hlásiče, rozmístěné každé půl míle, sledo­valy úroveň radiace v jeskyních. Čas od času došlo k nepatrným únikům, které se pokaždé daly snadno zli­kvidovat pomocí jednoduchého systému, odsouzeného za necelé dva týdny k zániku. Vzhledem k tomu, s ja­kým fantastickým množstvím radioaktivního materiálu v posledních osmnácti měsících pracovali, bylo oprav­du pozoruhodné, že se nikdy nevyskytl skutečný pro­blém se zářením. Díky tomu se jim podařilo dokončit všechno před plánovaným termínem, ještě před volba­mi - všeobecně se totiž očekávalo, že volby skončí jed­noznačným vítězstvím Yo-Yu, a to mohlo znamenat zrušení celého projektu, protože zprávy o skutečném úkolu Northwest Gemstone už se začínaly šířit a veřej­nost jim připisovala stále větší důvěryhodnost.</p>

<p>Chodba se kroutila jako had, na skalních stěnách bylo na každém kroku patrné zlomové pnutí, střihové posu­ny a tlakové zlomy. Hotový poklad, přehlídka možností a kombinací, kterou geologům nabízela štědrá matka Příroda. Až budou bomby odpáleny, celý systém pod­zemních chodeb zalije roztavený kámen.</p>

<p>Dojeli k rovnějšímu úseku a spatřili asi třicet metrů před sebou na konci chodby siluetu Panatopoulosova skáložrouta. Drobný mužík přecházel rozčileně sem a tam vedle stroje a tvářil se navztekaně, jako obvykle. Crane dostál slibu, který Panatopoulosovi dal v době, kdy Řek pomáhal Nadaci se sondováním v bahně Reel­footu. Když nastal čas uzavřít kontrakt na saltonské vr­ty, Crane mu nabídl smlouvu na veškerou práci a pade­sátiprocentní prémii, když dokáže zadaný úkol splnit do konce března.</p>

<p>„To je dost, že se tu ukážete.“ Panatopoulos jim vy­kročil vstříc, ještě než vozík zastavil. Jakmile spatřil Charlieho, rozzářil se.</p>

<p>„Hola, tady je náš velkej kluk.“ Vyzvedl chlapce ze sedačky a podržel ho vysoko nad hlavou. Charlie se smál, ale nespouštěl oči z deset stop vysokého vrtného zařízení, které z profilu vypadalo jako kudlanka nábož­ná. „Rosteš jako z vody.“</p>

<p>Charlie byl neoficiálním maskotem Projektu po celou dobu jeho existence; vyrůstal z kojence v batole před pozornýma očima šedesáti zaměstnanců.</p>

<p>Crane zamířil ke stroji, jehož tupý čenich se nořil hluboko do zpola vyvrtané šachty, příliš hluboké na to, aby se shora dalo dohlédnout na dno. U vnitřního okra­je propasti se houpala vzduchotěsná kabina těžní klece, právě tak pro jednoho člověka. V těchto klecích mohli pracovníci Projektu sjíždět dolů a kontrolovat případné úniky radiace, nebo také odpálit tisíce liber plastické tr­haviny zabudované v jádře, které pak odstartují nukle­ární reakci.</p>

<p>Na konci výkyvného ramene byla umístěna výkonná vrtací hlava, která doslova vykusovala skálu pod sebou. Uvolněnou suť stroj nasával dutým ramenem zpátky do svého objemného břicha, dlouhé válcovité komory, kde se kamení drtilo ultrazvukem na prášek, a pak ho vyvr­hoval na korbu přistaveného nákladního vozu, který od­pad vršil na uměle vytvořenou horu na povrchu.</p>

<p>Panatopoulos donesl Charlieho k otci. „Už jsem moh bejt dávno hotovej, kdybyste mě nenapojili na ty svý zatracený počítače. Díra jako díra. Proč musíte moje dí­ry pořád kontrolovat?“</p>

<p>„Vy toho víte spoustu o dírách,“ řekl mu Crane. „Já se vyznám v tom, co je v nich.“</p>

<p>„V díře nejni nic. Je prázdná.“</p>

<p>Crane se pousmál. „Kolik váží mrak?“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>Craneův komunikátor zapískal. Soukromá linka ­Lanie. „Zrovna se dívám na jednoho vrtaře, který nerad spolupracuje,“ oznámil. „Povídej.“</p>

<p>„Ne abys pustil Charlieho na zem někde u té otevřené díry,“ ozvalo se mu v uších.</p>

<p>„Neboj.“</p>

<p>„Řekni našemu nešťastnému příteli, že musí hrot překa­librovat o 0,95 centimetru na dvaceti třech stupních...“</p>

<p>„Nula celá devadesát pět na dvacet tři,“ opakoval Cra­ne. Panatopoulos zaklel a hned se Charliemu omluvil.</p>

<p>„...zrovna prochází zlomovou částí šachty. Počítač si nedokáže poradit s typickou nestejnorodostí rozkývané­ho vrtu.“</p>

<p>„Jasné. Ještě něco?“</p>

<p>Chvíli bylo ticho.</p>

<p>„Lanie?“</p>

<p>„Jsou tu dvě skupiny na ohlášenou exkurzi.“</p>

<p>„A co má být?“</p>

<p>„Jedna z nich je malá skupina z NOI.“</p>

<p>„Cože? Nikdy jsem nepovolil...“</p>

<p>„Promiň,“ řekla tiše. „Včera mi volal Sumi a požádal mě, jestli bychom mu to nemohli udělat k vůli jako osobní laskavost, že by to snad byl způsob, jak omezit násilí. Tys nebyl k zastižení, já byla až po uši... Prostě řekla jsem ano a pak jsem ti o tom zapomněla říct.“</p>

<p>„Drž je všechny na recepci. Nikoho nepouštěj dál. Hned jsem tam.“ Natáhl ruce, aby vzal od Panatopoulo­se Charlieho. Crane byl tak slavný a populární, že každý jeho krok přitahoval nesmírnou pozornost veřejnosti. Od samého začátku, sotva se v Imperial Valley začalo s prv­ními vrty, se lidé dožadovali, aby mohli Projekt navštívit a s Cranem se osobně setkat. Tenkrát dospěl k závěru, že z hlediska vztahů s veřejností bude nejlepší umožnit ome­zenému počtu skupin exkurzi po jeskyních, zaměřenou na geologické zajímavosti. To všechno bylo součástí krytí, snahy udržet pravý cíl Projektu v tajnosti.</p>

<p>„Crane,“ ozvala se znovu Lanie. „V té skupině je ta­ky Dan.“</p>

<p>Vztek ho zaplavil jako horká vlna. „Nemůžu uvěřit, že by měl tu odvahu sem přijít.“</p>

<p>„Dívám se přímo na něj,“ odpověděla Lanie.</p>

<p>Abu Talib neklidně postával mezi skříňkami v šatně pro návštěvníky, po boku Martina Azize a Khadijah, která právě čekala druhé dítě. Cítil v srdci hlubokou nenávist ke Craneovi a věděl, že ji pociťoval od samého počátku, jen ji v prvních dnech dokázal úplně potlačit.</p>

<p>Tady, v jeskyních, které byly symbolem Craneova ší­lenství, poznával rukopis Zla. Po místnosti se proháněl houfek dětí z páté třídy Nilandské základní školy, učitel se je marně pokoušel zvládnout a nastolit pořádek. Ta­lib nic z toho nevnímal. Naslouchal zvukům: mechanic­ké skřípání a klepání, hlasy dělníků, hučení ventilač­ních zařízení. Byly to zvuky aktivního, funkčního systému. Crane se pokouší hrát si na Boha a toto je jeho svět. Jestli dřív snad sebemíň pochyboval o oprávně­nosti svého podezření, teď získal jistotu. Nepotřeboval ani žádnou další prohlídku. Věděl, že dole budou kolmé šachty, spousta hlubokých šachet, a všechny napěcho­vané jadernými náložemi.</p>

<p>Přestože v Boha nevěřil, byl Talib velice citlivý na dodržování přirozených zákonů. Země je dobrá; je sou­hrnem veškerého dění, které předcházelo jejímu vzniku. Procesy probíhající v Zemi a na Zemi jsou svatosvaté. Studovat je, jistě; pokoušet se žít s nimi v souladu, to absolutně. Ovládnout je? Rouhání. Uvažoval o Newto­nových zákonech pohybu - každá akce vyvolává ade­kvátní reakci stejné síly v opačném směru. Jak by Země asi reagovala na Craneův útok?</p>

<p>Abu Talib cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. Nesl na ramenou břímě spravedlnosti a práva. Musí udělat to, co nikdo jiný udělat nemůže - zastavit tohoto šílence dřív, než zničí celou planetu.</p>

<p>„Sotva věřím, že ses opravdu odvážil sem přijít.“</p>

<p>Talib prudce otočil hlavu ve směru, odkud se ozval Craneův hlas. Jeho bývalý šéf se objevil v doprovodu dvou policistů. Lanie se držela trochu zpátky, v náručí chovala své dítě, své bílé dítě. „A já zase nemohu uvě­řit, že to opravdu chceš udělat,“ odpověděl.</p>

<p>Lanie se protlačila mezi strážnými a vstoupila do místnosti. „Ahoj, děti,“ oslovila školáky, kteří si přesta­li hrát, když zaslechli prudkou výměnu slov mezi obě­ma muži. „Teď si prosím každý vyberte skříňku a ulož­te do ní všechna komunikační zařízení, která máte u sebe. Deaktivujte audioimplantáty, sundejte z ruky komunikátory a nechte je také ve skříňce.“</p>

<p>Děti poslechly. Ruch okolo utichal. „Děkuji,“ pokra­čovala Lanie po chvilce. „Teď prosím jděte s tímto poli­cistou, který vás provede tunely a jeskyněmi a řekne vám něco o horninách a polodrahokamech.“</p>

<p>Děti se seřadily za jedním ze strážců s bezvýraznou tváří. Crane a další policista vstoupili do šatny a obchá­zeli tři vyčkávající postavy.</p>

<p>„Tak kolik lidí jste dneska zabili, Dane?“ zaútočil Crane. „Jestlipak jste se už vyšplhali ke třem tisícům?“</p>

<p>„Nech ho na pokoji,“ odsekla Khadijah. „Vedeme válku za svobodu. Ve válkách lidé umírají.“</p>

<p>„Ty musíš být jeho žena.“ Crane přistoupil těsně k ní.</p>

<p>„Tohle všechno pominu, Crane, protože teď nejde o NOI,“ přerušil ho Talib. „Přišel jsem, abych ti dal po­slední šanci přijít k rozumu. Prosím, zastav tu šílenost, hned. Upusť od toho svého plánu.“</p>

<p>„Znáš mě zatraceně dobře, než aby sis mohl myslet, že tě poslechnu,“ opáčil Crane.</p>

<p>„Ale já o vás nevím vůbec nic, doktore Crane,“ ozval se Martin Aziz.</p>

<p>Crane se zadíval na muže v bílém. „A kdo jste sakra vy?“</p>

<p>„Někdo, komu se násilí hnusí právě tak jako vám.“</p>

<p>„V tom případě se přátelíte se špatnými lidmi.“</p>

<p>Lanie s Charliem v náručí postoupila kupředu. Talib cítil, jak se v něm všechno sevřelo. „Ahoj, Dane,“ řekla tiše a on založil ruce na prsou, aby nebylo vidět, jak se mu chvějí.</p>

<p>„Takže ty jsi Lanie.“ Khadijah se postavila mezi Abu Taliba a bílou ženu. „Jsem Khadijah, žena Abu Taliba. Máš krásného syna.“</p>

<p>„Díky.“ Lanie nespouštěla z Dana oči. „Slyšela jsem, že ty máš dceru?“</p>

<p>„A syn už je na cestě.“ Khadijah si položila ruku na břicho. „Zdědil tvůj syn šílenství svého otce?“</p>

<p>„Doufám, že ano,“ odpověděla Lanie chladně. Stále se dívala na Newcomba. „Proč nás nenecháte na pokoji, Dane? Co jsme vám udělali?“</p>

<p>Uhnul očima, když cítil, jak se jeho odhodlání začíná lámat. „Nechápeš to,“ zachraptěl. „Lanie, tohle může zničit celou planetu!“</p>

<p>„Dobře,“ zarazil ho Crane. „Takže teď vypadněte.“</p>

<p>Talib si nevzpomínal, že by Crane kdy někoho nenávi­děl, ale teď cítil, že z něho vyzařuje nenávist. Přelévala se mezi oběma muži jako děsivá, horká vlna. Nepřátelství. Nepřítel. Ani slovem se nevzepřel Craneovu rozkazu.</p>

<p>Vrátili se do šatny, opustili počítačový sál, kde správ­ce právě končil úklid. Když se spolu míjeli, vklouzl Ta­libovi do kapsy stříbrolesklý disk. Sotva prošli dveřmi, nenápadně vylovil disk z kapsy, zasunul ho do štěrbiny komunikátoru a pořídil si kopii. Zakašlal, aby zamasko­val písknutí oznamující dokončení operace, ukryl disk v dlani a u dalších dveří ho zasunul do odpadkového koše. Správce s úklidovým vozíkem se právě přesouval do šatny.</p>

<p>Crane s policistou je vedli zpátky k výtahům. Během několika minut se z haly přihnali školáci a přidali se k nim. Když vcházeli do masivních dveří výtahu, Crane chytil Taliba za paži. Otočil ho k sobě a zabodl do něj zuřivý pohled. „Nevím co tu po tom všem ještě děláš,“ zavrčel, „ale ať je to naposled. Víckrát už tady nechci vidět tvůj ksicht, vůbec po tom netoužím.“</p>

<p>„Dej tu ruku pryč,“ zasykl 'Talib a vytrhl se mu. Dve­ře mezi nimi se zavřely.</p>

<p>Poslední, co Crane spatřil, byly oči, žhavé jako láva a plné nenávisti. Proud negativních emocí se přeléval oběma směry.</p>

<p>„Crane!“ Lanie se hnala chodbou, Charlie se jí nadše­ně natřásal na zádech. „Crane!“</p>

<p>Doběhla k němu bez dechu a zamračila se na zavřené dveře výtahu. „Odjeli,“ konstatovala.</p>

<p>„Samozřejmě. Okamžitě. Děje se něco?“</p>

<p>„Chybí nám jeden disk.“</p>

<p>„Který?“</p>

<p>„Základní stavební výkresy, modráky, strukturní analýza.“</p>

<p>„Ukaž.“ Crane už mířil chodbou dozadu. „Jestli tu něco sebrali, máme dost času zastavit je nahoře.“</p>

<p>Doběhli do počítačového sálu, temného a chladného, vytesaného do hrubé skály.</p>

<p>„Vyndala jsem ho, když jsem se dívala, co má Pany za potíže se zaměřením, a pak jsem ho položila přes­ně...“</p>

<p>„Tady?“ Crane sebral drobný disk položený na druhé straně klávesnice a podal jí ho.</p>

<p>„To je ono!“ Lanie po disku chňapla a okamžitě ho zasunula do uzamykatelného pořadače. Obrátila se a pohlédla Craneovi přímo do očí. „Já jsem ho tam ale nedala.“</p>

<p>„Určitě?“</p>

<p>Přikývla. Crane zvedl pohled vzhůru ke stropu, jako by mohl Taliba zahlédnout i přes tisíce stop pevné skály.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola osmnáctá</strong></p>

<p><strong>SKRYT</strong><strong>É</strong><strong> ZLOMY</strong></p><empty-line /><p><strong>Pr</strong><strong>o</strong><strong>jekt Imperial </strong><strong>Halley</strong></p>

<p><strong>30. června 2028, 21:18 hod.</strong></p>

<p>Harry Whetstone promlouval z malého pódia ke shro­máždění těch, kdo se podíleli na realizaci Projektu Im­perial Valley, a jeho hlas se ozvěnou rozléhal klenutým dómem centrální jeskyně. Crane ho sledoval s pocitem podivného klidu. Démon byl poražen.</p>

<p>„Stojíme dnes večer na křižovatce historie.“ Stoney vypadal křehce, staře. „Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou ocitnu uvnitř bomby, tím méně té největší bom­by v celých dějinách lidstva. Nikdy bych si nepomyslel, že si budu <emphasis>přát</emphasis>, abych mohl vidět, jak bomba explodu­je, ale tentokrát se nemohu dočkat. Stojíme na prahu nové doby - na prahu budoucnosti, ve které člověk ovládne životní prostředí nejen pro dobro těch, kdo žijí dnes, ale pro všechny, kteří se ještě nenarodili. A jsem hrdý, že jsem sehrál svou nevýznamnou úlohu při usku­tečňování tohoto nemalého kroku.</p>

<p>Říkám nevýznamnou úlohu, protože jen jediný člo­věk se skutečně zasloužil o splnění tohoto velikého cíle, člověk, jehož jasnozřivost a nesmírná obětavost lidstvu umožnily učinit tento gigantický skok - Lewis Crane!“</p>

<p>Z auditoria čítajícího na sedmdesát lidí se ozval po­tlesk a výkřiky nadšení, a ozvěna je zesilovala v mno­honásobném echu. Mezi přítomnými seděli zaměstnan­ci Projektu společně s mocnými tohoto světa a se všemi příznivci, kteří přijali Craneův sen za svůj - Sumi Chan, Kate Mastersová, Stoney, pánové Tsao a Tang, Burt Hill, a seděli tu také nejvýznamnější odborníci z Nadace.</p>

<p>Crane zamával publiku a Whetstone pozvedl sklenku šampaňského. „Na tebe, Crane. S nezkrotnou odvahou ses vydal za cílem, který by mnozí prohlásili za neusku­tečnitelný.“</p>

<p>Všichni se připojili k přípitku. Lanie se protáhla ke Cra­neovi a pevně se přivinula k jeho zdravé paži. „Dokázals to,“ zašeptala a políbila ho na tvář. „Vážně jsi to dokázal.“</p>

<p>„Všichni jsme to dokázali,“ opravil ji Crane. „Každý, kdo tu dnes sedí, mi pomohl... zvlášť ty.“</p>

<p>„Ale ty jsi ten, kdo všechno uvádí do pohybu.“</p>

<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Celý den si o ni dělal sta­rosti. Byla přítomná jen fyzicky a zdálo se, že ji něco trápí, přestože se o ničem ani slovem nezmínila.</p>

<p>„Připadám si divně. Bylo toho v poslední době nějak moc.“</p>

<p>„To je fakt,“ přitakal. Přitáhl ji blíž, vpíjel se do její vůně, dotyku hladké kůže. „Hrozně tě miluju.“</p>

<p>„Ach, Crane,“ vzdychla. Políbila ho na ústa, dlouze a vroucně, pak se usmála do jeho potemnělých očí. „Ni­kdy se nedozvíš... nikdy nepochopíš, jakým kouzlem jsi změnil můj život.“</p>

<p>„Jak bych mohl nepochopit,“ zašeptal. „Než jsem tě potkal, vůbec jsem nežil. Žena... rodina - nikdy jsem si nemyslel, že je něco takového možné, že i já...“</p>

<p>Umlčela ho lehkým polibkem, a pak pronesla velice zvláštním, naléhavým tónem: „Nikdy nezapomeň, co jsme spolu prožili.“ Její hlas zněl smrtelně vážně. „Tak s tebou zůstanu napořád.“</p>

<p>V těch slovech bylo něco, z čeho ho mrazilo do mor­ku kostí. Cítil, jak se mu vzadu na krku zježily vlasy.</p>

<p>„Gratuluji, Crane.“ Pan Mui se formálně ukláněl. „Dokončil jste práci před termínem, v rámci rozpočtu, bez problémů s pracovní či vědeckou stránkou projek­tu. Všechno jste zaplatil sám a zavázal jste se, že celé území uvedete zpátky do původního stavu. Jste člověk, který drží slovo, pane. To oceňuji.“</p>

<p>„A já oceňuji, že Liang Int. zůstala věrná našemu cí­li.“ Crane se také uklonil. „Neustoupili jste, přestože jste byli pod velkým tlakem.“</p>

<p>Pan Mui se znovu uklonil. Lanie s úsměvem pozna­menala: „Přibližně tak za dvanáct hodin celý projekt vyvrcholí - a s ním i sen mého manžela. Ale teď mě bu­dete muset omluvit, pánové. Mám dojem, že jsem ně­kde zapomněla syna.“</p>

<p>Odpoutala se od nich, přestože Charlie byl jen vý­mluva. Celý večer se ze všech sil snažila nedat na sobě nic znát, ale zatímco ostatní oslavovali, ona se stáhla do sebe, naplněná děsem. Noční můry a sny o smrti byly horší než kdy dřív. Dnes měla celý den pocit, jako by se nad ní vznášel hrozivý mrak zkázy. Nedokázala se toho strachu zbavit a většinu času se snažila ukrýt před ostat­ními své znepokojení.</p>

<p>Kate se dřela s Charliem v náručí. Malý Crane patřil mezi děti, které jen zřídka chodí po svých. Kate a Sumi postávaly u bufetu a povídaly si, zatímco Charlie se na­kláněl Kate přes rameno a loupil z tácu obložené chle­bíčky, které vrhal po každém, kdo šel okolo.</p>

<p>Lanie se prodrala mezi skupinkami halasících hostí a chytila Charlieho za ruku právě v okamžiku, kdy se chystal vyslat další střelu s plochou dráhou letu přímo Whetstoneovi na hlavu.</p>

<p>„Tak kdo tady koho vlastně hlídá?“ Vzala Charlieho do náruče; tvářil se unaveně a rozmrzele. Hodina, kdy chodíval spát, už dávno minula.</p>

<p>„Ráda se kdykoli ujmu povinností hodné tety,“ pro­hlásila Kate a upravovala si flitry na šatech. „Lepší než mít vlastní děti. Hraj si s nimi, utahej je, a pak rychle zpátky k mámě.“</p>

<p>„Máte skvělého syna,“ řekla Sumi, pak se otočila na­levo a promluvila do prázdna. „Nemyslíš, Paule?“</p>

<p>„Paule?“</p>

<p>„Promiňte.“ Sumi potřásla hlavou. „Dovolte, abych vás představila. Paule, toto je Elena Kingová - Craneová.“</p>

<p>„Ř-říkejte mi Lanie,“ zamumlala automaticky a užas­le pohlédla na Kate.</p>

<p>„Paul je Sumiho přítel, chipper,“ vysvětlovala Kate. „Vzniká přímo v jeho mysli. Prostě někdo, s kým mů­žeš mluvit, podělit se o své zážitky.“</p>

<p>„Myslíš něco jako vysněný přítel?“</p>

<p>Sumi se zasmála současně s Paulem, pohled upřený na prázdné místo vedle sebe. „Pro vás vysněný.“ Oslo­vila Lanie. „Pro mě je to mé lepší já. Je inteligentní, moudrý... Rád podniká nejrůznější věci: cestuje, chodí na večírky, na výlety... Vlastně jsme si říkali - nebylo by možné, abychom se s Paulem vydali tady dole v podzemí na malou průzkumnou výpravu?“</p>

<p>„Ale ano, jistě,“ souhlasila Lanie. „Vezměte si vozík, jsou zaparkované přímo pod okny počítačového sálu. Můžete jet kam chcete, jen si dejte pozor na šachty s bombami. Když do některé spadnete, poletíte čtyři míle až na dno.“</p>

<p>„Díky.“ Sumi se usmála a otočila se k Paulovi. „Pojď, půjdeme.“</p>

<p>Odešli a mírně otřesená Lanie oslovila Kate Master­sovou. „Je Sumi normální?“</p>

<p>„Ale ano.“ Kate se smála. „To je vynález Yo-Yu. Čip čerpá informace přímo z podvědomí, ale také ukládá předchozí zážitky, jako další mozek. Všechno, co se svým ‘přítelem‘ prožiješ, se dá zase vyvolat a použít ja­ko základ k dalším dobrodružstvím. Moc dlouho ses schovávala pod zemí, jinak už bys to viděla u více lidí. Pro ty, kteří žijí v podstatě sami, představuje tenhle čip způsob, jak si přivolat společnost. A co víc, staří lidé, kteří jsou nejen sami, ale skutečně osamělí, si nyní mo­hou vytvořit celý nový svět a nové vazby, žít šťastně ve vztahu, kdy je nikdo neobviňuje a neodsuzuje.“</p>

<p>„Ale Sumi je viceprezident Spojených států,“ namítla Lanie. „To se vždycky objevuje na veřejnosti takhle?“</p>

<p>„Vždycky ne,“ připustila Kate, „ale často. Myslím, že Paul je trochu agresivní a dává si dobrý pozor, aby snad o něco náhodou nepřišel.“</p>

<p>„Raději bys mě měla pokaždé varovat, když tu Paul bude. Nerada bych mu šlápla na nohu nebo tak něco.“</p>

<p>„Tenhle čip je velice pohotový, hbitě se vyhýbá fy­zickému kontaktu s jinými lidmi.“</p>

<p>„Říkáš to, jako by šlo o skutečného člověka.“</p>

<p>„Řekla bych, že je stejně skutečný jako Sumi,“ odpo­věděla Kate. „Ale co je s tebou? Netváříš se tak nadše­ně, jak by člověk čekal. Tohle je přece nejdůležitější noc tvého života.“</p>

<p>„Je to na mně tak vidět?“</p>

<p>„Vlastně vypadáš úplně vyděšeně, zlato. Co se děje?“</p>

<p>„Nemám tušení.“ Lanie si přitiskla Charlieho k hrudi, otřela se tváří o jeho drobný obličejík. „Tahle jeskyně mi začíná připadat jako hrobka, nebo něco podobného. Až to všechno skončí, v životě už nechci do žádné jes­kyně ani vkročit.“</p>

<p>„To už jsi druhá, kdo mi dnes večer něco takového řekl.“</p>

<p>„A kdo byl ten první?“</p>

<p>„Burt Hill.“</p>

<p>Burt Hill stál na dně šachty číslo 33 a systematicky pát­ral po záškodnících. Před chvílí vystoupil z těžní klece a obešel jádro s nukleární náloží, což mu trvalo přesně deset vteřin. Všude okolo sebe cítil nebezpečí. Takový pocit zažil naposled v nemocnici, ještě předtím, než ho doktor Crane odtud odvedl a nabídl mu práci. Náhle ho obešel mráz, vlna chladu pronikala až do morku kostí, cítil, jak mu srdce sevřela ledová ruka.</p>

<p>Vzhlédl k slabému světélku, které blikalo shora; září­cí bod čtyři míle nad jeho hlavou, nestvůrné oko, které na něj hledí. Nastoupil znovu do klece a stiskl páku. Výtah se hladce hnal vzhůru, jeho cestu značkovala čís­la na zdech udávající hloubku. Stěny byly obložené vý­bušninami. Během dnešní noci se mu nikdy nepodaří zkontrolovat všechny šachty. Bude muset vymyslet ně­co jiného. Pak dostal nápad.</p>

<p>Crane s Whetstonem seděli v počítačovém sále. Projed­nou byl výjimečně Stoney ten opilejší. Ačkoli to není tak docela pravda, pomyslel si Crane. Od té doby, co do jeho života vstoupila Lanie, pil jen zřídka. Sledovali shora oslavu, která se rozproudila v hlavní dvoraně. Hluk hovoru a cinkání skleniček k nim tlumeně doléha­ly prosklenou stěnou sálu.</p>

<p>„Připadá ti to někdy jako sen?“ zeptal se Whetstone. Tvář měl křídově bledou, skoro průsvitnou, rty zabar­vené nádechem purpuru.</p>

<p>„Tohle všechno?“ ujistil se Crane. „Ne, vlastně ne. Sakra, byl jsem tu od chvíle, co jsme z téhle prašivé pouště vyhrábli první lopatu písku. Je to pro mě moc skutečné. Ale... je tu něco... přece jen... nevím, jak to mám říct.“</p>

<p>„Pomůžu ti.“ Stoney se pousmál. „Věnoval jsi celý život jediné myšlence, jedinému cíli. Teď ho máš na dosah ruky a připadáš si tak trochu vykolejený, možná dokonce zbytečný.“</p>

<p>„Ty už jsi to někdy zažil, viď?“</p>

<p>„Byl jsem na tom přesně stejně, když jsem tě poznal, kamaráde. Člověk nemůže donekonečna jen vydělávat peníze. Nakonec ten oheň, který ho žene kupředu, ztratí žár a vyhasne. Ty a tvoje divoké plány jste mi ten oheň vrátili. A díky tomu mám teď pocit, že můj život měl smysl.“</p>

<p>„Takže co podnikneme teď?“</p>

<p>„Já teď umřu, Crane.“</p>

<p>„Ale jdi, Stoney. Tohle není ta správná noc na...“</p>

<p>„Ne,“ zarazil ho Whetstone. „Myslím to vážně. Ko­nečně mě dohonily následky mého rozmařilého a ho­rečného života.“</p>

<p>„Nedá se nic udělat?“</p>

<p>Whetstone pokrčil rameny. „Doktoři mají spoustu skvělých přístrojů, kterými udržují zbohatlíky jako jsem já naživu ještě celá desetiletí poté, co jsme už dáv­no měli umřít. To ale není nic pro mne. Je to příliš mor­bidní. Žil jsem jako člověk. Nehodlám zemřít jako vzduchová záklopka A-57 nějaké zatracené mašiny.“</p>

<p>„Kolik ti zbývá?“</p>

<p>Starý muž vypadal zamyšleně. „Jak dlouho trvá listu, než se na podzim oddělí od stromu a volně se snese k zemi? Je podzim, Crane.“</p>

<p>Crane mu hleděl do očí, bez soucitu a úzkosti. Oba věděli, co je smrt, a neměli z ní strach. „Budeš mi chy­bět,“ řekl nakonec.</p>

<p>„Tobě a mým exmanželkám.“ Stoney se slabě za­smál. „Budou si muset najít jiný způsob obživy. Odká­zal jsem všechno Nadaci.“</p>

<p>„Nadace tvoje peníze nepotřebuje.“</p>

<p>„Znám tě, Crane. Vím, jak uvažuješ, jak žiješ. Tvůj život půjde dál, musí jít dál i po zítřejším ránu. Budeš si muset najít nový cíl. Nadace teď funguje bez problémů sama o sobě. Budeš tam zbytečný.“</p>

<p>Stoney postavil svůj drink na podlahu a vzal Cranea za ruku. „Jsi chytrý chlap, Crane, ale s věkem přichází taky moudrost. Poslouchej mě: zasvěť svůj život něčemu no­vému, něčemu pozitivnímu. Jsi zvláštní člověk a dokážeš uskutečnit věci, o kterých se druhým ani nesnilo. Neztrá­cej víru v sebe sama. Snaž se, abys i v posledním dni své­ho života pracoval tak usilovně, jako na počátku. Naučils mě, jakou cenu má cílevědomost. Teď ti to chci oplatit. Pamatuješ na tu třímiliardovou sázku?“</p>

<p>„Jestli se pamatuju? Ta tohle všechno umožnila.“</p>

<p>„Jednou se budeš znovu chtít vsadit o tři miliardy, a moje staré kosti budou v hrobě radostí tancovat, když to budu zrovna já, kdo ti to umožní.“</p>

<p>„Díky, Stoney. Za všechno. Byls pro mě něco jako otec.“</p>

<p>„Bylo mi ohromným potěšením, že jsem tě poznal, že jsem se s tebou mohl dělit o tvé sny.“ Starý muž vstal, těžce se opíral o hůl z topolového dřeva. Zamířil ke dveřím, pak se zastavil a otočil. „Až na to letadlo, o kte­ré jsi tenkrát přišel.“ Potřásl hlavou. „Ztratil jsem kvůli tomu jednu ženu. Byl to dárek k narozeninám.“</p>

<p>„To mluvíš o Yvette... o té, která si to rozdala s kaž­dým poslíčkem, který zazvonil u hlavních dveří?“</p>

<p>„Jo. Myslím, že byla taková. Přišel jsem na to, že jak stárnu, pamatuju si jen to dobré.“ Dlouze se na Cranea zadíval, pak zvedl hůl a ukázal na něho. „Sejdeme se v pekle, chlapče.“</p>

<p>Crane se díval, jak odchází, a věděl, že už Stoneyho nikdy neuvidí. Tělesné funkce člověka směřují pouze k zániku, ale mysl se může rozvíjet a obohacovat ještě i tenkrát, kdy všechno ostatní už zachvátila entropie. Stoney mu dnes ukázal, co je to lidská důstojnost, a Crane doufal, že je alespoň z poloviny takový muž ja­ko Harry Whetstone.</p>

<p>Náhle se místo Whetstonea objevil mezi dveřmi Burt Hill. „Šéfe, musím s vámi mluvit.“</p>

<p>„V pořádku.“ Crane přešel k panelu registrujícímu úroveň radiace, na kterém blikalo sto zelených světý­lek. „O čem si chceš promluvit?“</p>

<p>„Jak dlouho by trvalo celou tu věc odpálit?“ Hill pře­cházel sem a tam a neklidně si mnul ruce.</p>

<p>„To nevím... Asi tak hodinu, než všechno nastavíme, pak nějaký čas, než se dostaneme pryč, úniková vzdále­nost. Dálkové ovládání, však víš.“</p>

<p>„Co takhle odtud všechny vyhodit a udělat to hned.“</p>

<p>„Smím se zeptat proč?“</p>

<p>Hill popošel blíž. Oči se mu divoce leskly. „Protože nás sledují, proto. Jen se drží zpátky, vyčkávají. Čekají. Čekají, až přestaneme být ostražití.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Oni! Copak to necítíte? Ty oči... sledují nás na kaž­dém kroku!“</p>

<p>„Ty sis přestal brát léky, viď, Burte.“</p>

<p>„Léky si neberu už tři roky, doktore.“ Hill zvyšoval hlas. „Říkám vám, že jestli to chceme odpálit, tak by­chom odtud měli všechny vypakovat a odpálit to hned!“</p>

<p>Hill byl pro něho deset let víc než dokonalou pravou rukou, ale teď Crane docházel k názoru, že i on jako všichni ostatní podléhá tlaku, který tady dole na člově­ka působil. Na druhou stranu, tenkrát najal Burta právě pro jeho paranoiu. Možná teď přišel čas, aby ho posle­chl. „Dobrá, dáme se do toho,“ rozhodl nakonec. „Já odtud začnu manévrovat hosty a ty zatím vyjeď služeb­ním výtahem nahoru. Všechno zkontroluj. Prohlédni ubytovnu a ostatní budovy. Řekni lidem od G, aby pro­vedli bezpečnostní kontrolu. Až budeš spokojený, vrať se sem dolů. Společně všechno připravíme, a když bude třeba, odpálíme to. Stačí?“</p>

<p>„To je přece řeč,“ vyhrkl Hill. „Už letím.“</p>

<p>Ve chvíli, kdy Burt zmizel, změnilo se jedno ze zele­ných světýlek na panelu s tichým zabzučením v červené. Crane si na obrazovku vyvolal stavové hlášení. V šachtě 63 v chodbě B unikalo slabé záření, nic vážného, ale ši­kovná výmluva, která postačí k vyklizení objektu.</p>

<p>Zjistil, že se mu představa neplánované noční akce začíná zamlouvat, že se na svůj úkol těší. Pocítil příliv příjemného vzrušení.</p>

<p>Abu Talib stál na nízké duně vedle zakrslého stromu. Kolem čela měl řemínkem připevněný infračervený da­lekohled a díval se, jak před plotem vnějšího perimetru Craneova Projektu, vzdáleným tři míle, přecházejí poli­cisté. Spolu s ním dorazilo do pouště čtyřicet mužů, kteří se teď skrývali na úpatí pohoří San Bernardino, mimo dosah lidských očí, a čekali na svou chvíli.</p>

<p>Hlavou se mu valil vodopád myšlenek. Lanie, její dí­tě, Crane, Nadace, to všechno v něm vyvolávalo směs protichůdných pocitů. Bože, kdyby to jen mohlo být ji­nak. Pravda. Lež. Láska. Nenávist. Věrnost. Abu Talib už neměl tušení, co ta slova znamenají. Síla, která ovlá­dala jeho život, se změnila v pouhou setrvačnost. Ká­men, valící se po svahu.</p>

<p>Stáhl si infradalekohled a pověsil ho na větev. Podiv­né, jak mu ten pouštní stromek, nízký a rozsochatý, s chomáči tuhých listů na konci uzlovatých větví, při­pomínal nedorostlé keříky bavlny. Nebo je to srovnání přitažené za vlasy a myslí na bavlnu, protože by teď mnohem raději v New Cairu připravoval sklizeň než ta­dy v poušti vojenskou akci?</p>

<p>Tři kamiony, vybavené mohutnými nárazníky a ukry­té v úzké roklině, byly pod svou pouštní kamufláží té­měř neviditelné.</p>

<p>Bratr Ishmael vyšel nahoru a podal mu šálek kávy. „Něco nového?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Talib. „Hosté jsou ještě tam, de­monstranti šli domů; hlídky nic netuší.“</p>

<p>„Dobře. Ještě se podíváme, jak to vypadá shora, pak už bude čas na poslední poradu.“</p>

<p>Zamířili zpátky ke svým mužům. Všichni byli oblečeni v černém a na tvářích měli masky, teď zvednuté vzhůru na čelo. Noční poušť ovládl chlad, vzduch byl mrazivý a průzračně čirý. Nad obzorem se zvedal stříbrný úplněk. V přízračně bledém svitu se po zvlněné rovině kroutily černé stíny nízkých křovisek. Muži seděli v kruhu na ze­mi a tiskli se jeden ke druhému, aby se zahřáli. Opodál, opřená o jeden strom, stála malá obrazovka, která přijí­mala signál z Ishmaelova kondora. Pták s kamerou ukry­tou pod umělým peřím zvolna kroužil po nebi nad budo­vami Projektu Imperial Valley.</p>

<p>Spatřili ztichlý tábor se spoustou zaparkovaných vo­zidel a helikoptér. Většina stálých zaměstnanců bydlela o pár mil dál v Nilandu. Až dnes večer odjedou, všech­na auta zmizí s nimi. Podél vnějších budov systematic­ky obcházel osamělý muž a rozmlouval s hlídkami.</p>

<p>„Kdo je to?“ zneklidněl Ishmael.</p>

<p>„Jmenuje se Burt Hill. Craneova pravá ruka a šéf ostrahy. Dělá jen svou práci.“</p>

<p>„Dobrá. Alláh dnes střeží naše stezky.“ Ishmael se obrátil k ostatním. „Jakmile večírek skončí a hosté od­jedou, dáme se do toho,“ oznámil. „Nasaďte si brýle a přelaďte na linku C.“</p>

<p>Z čety mužů se ozvalo souhlasné zabručení. V po­sledních týdnech absolvovali podobnou přípravu už mnohokrát. Podle rozkazu si nasadili brýle a Talib za­sunul do přehrávače disk, který si zkopíroval toho dne, kdy si byl prohlédnout zrůdnou podzemní stavbu.</p>

<p>Na obrazovce se objevilo virtuální zobrazení jeskyně. Oko kamery proklouzlo kolem sálu s počítači, pak za­mířilo po schodech dolů, do hlavní dvorany.</p>

<p>„Pamatujte si, že na úpatí schodiště jsou vozíky,“ zdů­raznil Talib. „Ty si vezmete. Červená četa se postará o tu chodbu nalevo... vidíte? To je portál A. Není to stavba ur­čená k dlouhodobému používání, takže je nestabilní. Čer­vení upevní nálože na všechny podpěry v chodbě. Modří udělají totéž v chodbě B. Vy ostatní budete mít každý tři bomby, všechny s časovým spínačem nastaveným na jed­nu hodinu. Ty vhodíte do šachet s atomovými náložemi.“</p>

<p>„Máš ale jistotu, že výbuch neodpálí jaderné nálo­že?“ mračil se Ishmael.</p>

<p>Talib si jen povzdychl. „Už ses na to ptal nejmíň deset­krát, bratře, a já ti desetkrát řekl, že odpálit jadernou bom­bu dá pořádnou práci. Naše malé nálože to nedokážou. Jediné, co způsobíme, je únik radiace. Až celé to prokleté místo zničíme, chceme přece, aby tam bylo tak horko, že tam už nikdo nebude moci vkročit, nikdy, a ani po tom ni­kdo nezatouží. Dostanu nás dovnitř a postarám se o počí­tačový sál. Jen co budeme hotovi, nálož na autě vyřídí hlavní přístupovou šachtu. Pamatujte si, když budeme po­stupovat správně, nikomu se nic nestane.“</p>

<p>„Hosté už brzo odjedou.“ Ishmael přešel k maskovací celtě se světlými a tmavými skvrnami písku a zeleně, pod kterou se skrývaly kamiony, a nadzvedl ji. Vy­houpl se dozadu na korbu a po chvíli se zase vynořil se dvěma těžkými vaky. Shodil je dolů a otevřel. Zbraně. Zbraně, které začal rozdělovat Synům islámu.</p>

<p>„Co je to?“ Talib následoval Ishmaela ke kamionu, na jehož okraji ležela bedna s municí. „Slíbils mi, že nebude žádné násilí a zabíjení,“ zašeptal chraplavě.</p>

<p>Ishmael se vrátil k vakům se zbraněmi, vylovil lehký samopal s tupou hlavní a přehodil si ho přes rameno. „Bratře Abu, právě teď se chystáme vyhodit do povětří celý podzemní komplex a ty sám jsi to celé připravil a zařídil. Tomu já říkám násilí.“</p>

<p>„Ale co ty zbraně?“ namítal Talib. „Dohodli jsme se přece, že nikdo nepřijde k úhoně, že to uděláme, jedině když tu nikdo nebude.“</p>

<p>„Slyšeli jste, přátelé?“ Ishmael pozvedl hlas. „Náš bratr chce vést válku a bojovat beze ztrát!“</p>

<p>„To já taky,“ vykřikl někdo. „Alespoň beze ztrát na naší straně!“</p>

<p>Všichni se smáli a plnili sumky zavěšené na opascích rezervními zásobníky.</p>

<p>„Počkej!“ Talib chytil Ishmaela za rameno. „Tohle jsme si nedomluvili.“</p>

<p>Ishmael se mu prudce vytrhl. „Jsi snílek, Abu, a ne­máš žaludek na to, abys přihlížel, jak se tvé sny usku­tečňují. Jak sis hrome myslel, že se tam vůbec dostane­me, co? Požádáme ty milé G, aby nás pozvali na čaj?“</p>

<p>„Jen jsem myslel, já... já nevím, co jsem si myslel.“</p>

<p>„Právě.“ Ishmael si navlékl přes rameno pás s náboji do brokovnice s upilovanou hlavní, kterou držel v ruce. „Zapamatuj si jedno, bratře Talibe: filozofové připravu­jí revoluce, ale bandité je uskutečňují.“</p>

<p>Oslovil své muže. „Vydali jsme se na cestu Svaté války; pro nás není cesty zpět. Buď zvítězíme, nebo padneme v boji. Dnes večer se utkáme se samotným ďáblem, a když budeme muset, budeme bojovat do po­sledního muže. Střílejte a zabíjejte všechno, co se vám postaví do cesty. Možná se dnes nevrátíme všichni do­mů. Dostanu-li se do ráje první, otevřu vám brány a vy­zkouším Alláhovy hurisky!“</p>

<p>Odpověděli mu bojovým pokřikem, zbraně zvednuté do výše. Zmatený Talib stál jako solný sloup. Události kolem náhle dostaly překotný spád. Už to nebyla jen slova, ale skutečnost.</p>

<p>Ishmael mu vtiskl do bezvládné ruky pistoli. „Tady máš. Nejspíš to budeš potřebovat.“</p>

<p>Talib s odporem pohlédl na zbraň ve své dlani, a pak ji zasunul za pás volných černých kalhot.</p>

<p>Hosté nastupovali do výtahu, pronášeli poslední po­zdravy a gratulace. Crane s Charliem jim mávali na roz­loučenou. V pozadí se mečivě ozýval tlumený signál radiačního poplachu. Sotva se dveře zavřely, Lanie se­šla od počítačů dolů do dvorany a vzala si od Cranea Charlieho. Chlapec okamžitě opřel hlavu mámě o ra­meno, strčil palec do pusinky a zavřel oči.</p>

<p>„Určitě nechceš jet s nimi?“ zeptal se Crane. „Možná tu zůstanu ještě pár hodin.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Charlie může spát v počítačovém sále,“ ujistila ho. „Mám moc práce, musím toho na zít­řek ještě spoustu přichystat.“</p>

<p>Kývl. „Myslí nám to po stejné koleji. Rozhodli jsme se s Burtem, že se do toho dáme a připravíme detonáto­ry hned. Není důvod to odkládat. Začnu s tím hned, jen co zkontroluju ten únik v šachtě 63.“</p>

<p>„Je to pořádná díra, dost velká na to, aby záření za pár hodin dosáhlo nebezpečných hodnot. Řekls něko­mu, aby poslali výtah zpátky, až dojedou nahoru?“</p>

<p>Crane zavrtěl hlavou. „Je tam Burt. Sjede s tím dolů sám.“</p>

<p>„Chceš to odpálit dnes v noci?“ Lanie pomalu kolé­bala Charlieho v náručí.</p>

<p>Usmál se. „Ano.“</p>

<p>„Co že ses tak najednou rozhodl?“</p>

<p>„Burt je neklidný... Věřím na takové věci.“ Zvedl obočí. „Dokonce i ty dostáváš klaustrofobii. A všechno je připravené tak dokonale, jak jen může být. Tak na co ještě čekat?“</p>

<p>Vydali se napříč dvoranou zpátky ke schodišti do po­čítačového centra. „Já jsem v pořádku,“ přesvědčovala ho Lanie. „Jen mám pocit, jako by tu bylo tisíc inspek­torů a úředníků...“</p>

<p>„A demonstrantů a teroristů. Jestli se to někomu nelí­bí, může mě žalovat.“</p>

<p>Oba se zasmáli. U dveří do sálu ho Lanie dlouze polí­bila na tvář. „Už teď vypadáš spokojenější,“ řekl.</p>

<p>„Děláš si legraci? Neumíš si představit, jak budu šťastná, až odtud vypadneme. Dojdu do téhle prokleté místnosti, sbalím svých pět švestek, všechno vypnu, odjistím nálože a sbohem a šáteček. Odkud to chceš od­pálit?“</p>

<p>Přitiskl ji k dveřnímu rámu. „Z domova... až se bu­deme milovat. Ať se země pohne.“</p>

<p>„To dokážeš i tak, lásko,“ ujistila ho mezi dvěma po­libky. „Vrátíme se v noci vrtulníkem do Nadace. Nebo snad... hm, máme ještě někde <emphasis>jiný</emphasis> dům?“</p>

<p>„Pokud vím, tak ne.“</p>

<p>„Možná bychom se nad tím měli zamyslet a nějaký koupit. Charlie by se už brzo potřeboval dozvědět, že není jediné dítě na světě.“</p>

<p>„Beru na vědomí,“ souhlasil. „Teď, když jsme tady skončili, můžeme vlastně dělat spoustu věcí. Co takhle vzít si dovolenou? Můžeme odjet hned zítra. Co by nám v tom mohlo zabránit? Zahodíme komunikátory a vrátí­me se k přírodnímu životu.“</p>

<p>„Jak je to dlouho, cos byl naposled na dovolené?“</p>

<p>„Nikdy jsem žádnou neměl. Ale bylo by zajímavé to zkusit.“</p>

<p>„Tomu uvěřím, teprve až to uvidím na vlastní oči.“</p>

<p>„Uvidíš. Slibuju.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola devatenáctá</strong></p>

<p><strong>DANSE MACABRE</strong></p><empty-line /><p><strong>Projekt Imperia</strong><strong>l</strong><strong> Valley</strong></p>

<p><strong>30. června 2028, dvě minuty před půlnocí</strong></p>

<p>Abu Talibovi se svíral žaludek, když viděl, jak se hosté vynořují z tunelu, který vedl k výtahu, a míří ke svým vozidlům. Cítil se ještě hůř, než když se dozvěděl o projektu Northwest Gemstone, pochopil, o jaký úskok jde, a přinutil se veřejně vystoupit s nevybíravými útoky na Cranea.</p>

<p>Vzhůru k noční obloze se vzneslo několik helikoptér, které patřily prominentním hostům; zamířily na sever. Vozy se řadily do fronty a jeden za druhým sjížděly cestou od parkoviště k hlavní bráně.</p>

<p>„Tak to by bylo,“ řekl Ishmael. „Budou nás chtít zastavit slzným plynem a dezorientujícími zvukovými vlnami.“ Léta potyček jeho Syny islámu dobře vycvičila. „Filtry v maskách vás ochrání. Pokud někdo máte audio, vypněte ho. Když to neuděláte, budou vám vysílat infrazvuk přímo do lebky. Mějte na paměti svůj úkol a nechte si v uších tlumiče. Mají taky elektricky poháněná vodní děla, ale ta rozdrtíme pod koly dřív, než vůbec budou mít šanci je použít. Svou práci znáte. Nasedat!“</p>

<p>S jásavým křikem a povzbuzováním se muži jeden přes druhého hrnuli ke kamionům. Talib stál jako přimražený a dokázal se jen dívat.</p>

<p>„Jestli ti chybí síla přesvědčení, zůstaň tady,“ vysmíval se mu Ishmael.</p>

<p>„Craneův vrtulník je ještě na ploše.“ Talib ukázal na obrazovku.</p>

<p>„Skutečně?“ Ishmael pohlédl na stroj, který se jasně rý­soval proti temné zemi. „Alláh nám přeje. Můžeme sou­časně zabránit rouhání i zničit rouhače. Půjdeš s námi?“</p>

<p>Strnulost ho náhle opustila. „Zatraceně, ano, půjdu!“ vykřikl. O překot se rozběhl za bratrem Ishmaelem. „Dohodli jsme se: žádné zabíjení.“</p>

<p>Vyhoupl se do kabiny těžkého nákladního vozu a usadil se na pravém sedadle; Ishmael vklouzl za vo­lant. V dálce řada světel proklouzla branou Craneova tábora a zamířila na jih.</p>

<p>Bratr Ishmael si nechával masku stále zvednutou nad čelem; ve svitu hvězd se jeho oči leskly tvrdým chla­dem. Aktivoval ohnisko a těžký vůz vystřelil vpřed, ná­razník namířený na bránu vzdálenou tři míle. Ishmael pevně svíral čelisti, vyceněné zuby bíle zablýskly. „Ne­spatří nás dřív, než přejdeme po jejich hlavách,“ zamru­čel ponuře.</p>

<p>„Prosím,“ hlesl Talib. „Slib mi, že jestli najdeš Cra­nea, neublížíš mu.“</p>

<p>„Neublížím mu,“ odpověděl Ishmael klidně. „Zabiju ho.“</p>

<p>„Ishmaeli...“</p>

<p>„Ušetři si to,“ odsekl Ishmael. „Za chvíli uvidíš, co obnáší ta nejčistší svatá spravedlnost.“</p>

<p>Natáhl se a stiskem vypínače spustil kamery, které s sebou přivezli, včetně té, kterou umístili přímo v kabi­ně velitelského kamionu. Jak Ishmael tak Talib, oba s nezakrytými tvářemi, se v tuto chvíli objevili ve vysí­lání celostátní sítě.</p>

<p>Tři kamiony se teď hnaly bok po boku, třicet yardů od sebe, houpaly se a poskakovaly na kamenitém teré­nu nahoru a dolů. Znenadání zaplála na perimetru va­rovná světla a oslňující záře reflektorů proměnila noc kolem útočníků v jasný den. Společně se vzrušujícími záběry se vysílal také předem namluvený, pečlivě vy­broušený projev Mohammeda Ishmaela, objasňující dů­vody a účel svaté výpravy, kterou právě podnikal.</p>

<p>„Jedeme!“ vykřikl Ishmael. Zapojil tlumiče v uších, přitiskl si masku na tvář a přes hlavu přehodil kápi čer­ného burnusu.</p>

<p>Talib zápolil se svou výstrojí, ruce necitlivé, jako omráčený, srdce až v krku. Pot z něho jen lil.</p>

<p>Plyn!</p>

<p>Řítili se dál poslepu, projížděli převalujícími se obla­ky slzného plynu, oba si stáhli brýle na oči a přepnuli na infračervené vidění. Talib se neovladatelně třásl a v ústech měl sucho. Co to tu jen dělá? Jaké šílenství ho vehnalo do kabiny tohoto vozu?</p>

<p>Kamion s hlasitým zazvoněním narazil do elektrické­ho plotu. Jeden řetěz se několika články zachytil na ná­razníku, prudce švihl zpátky, udeřil do předního skla, které se v tu chvíli pokrylo spletí drobounkých praskli­nek, podobných pavoučím sítím. Obklopil je hustý kouř.</p>

<p>Tatib se otočil k Ishmaelovi; ten zvedl brokovnici, zamířil přímo před sebe a stiskl kohoutek. Část skla se vysypala z rámu. Náhle před nimi stál člověk. Masivní nárazník ho zasáhl nad koleny a přerazil vedví. Bezno­hý muž se zhroutil na kapotu, hlavou prorazil popraska­né sklo na Talibově straně. Ještě žil, krvácel z otvorů pro ústa a oči v usmívající se bílé masce G a paže mu divoce poletovaly okolo rozbitého okna.</p>

<p>Talibova mysl bezhlesně křičela uvnitř pukající lebky.</p>

<p>Burt Hill se právě vydal do skladiště, aby tam vrátil lo­patu, kterou našel mezi domky, když zaslechl praskání dávek z automatu, připomínající zvuk ohně. Obezřetně vyhlédl malým okénkem ve dveřích a spatřil kamiony, které vtrhly do tábora.</p>

<p>Stráže na perimetru podlehly Ishmaelovým mužům během několika sekund. Jejich obranný systém byt pro­ti takovému divokému, překvapivému útoku naprosto neúčinný. Jeden kamion zabočil k ubikacím FPF, druhé dva mířily přímo k ústí výtahu.</p>

<p>Vojenská ubikace se roztrhla mohutnou explozí. Prv­ní kamion, který dojel k výtahu, rozrýval betonový chodníček před vchodem. Kamení a kusy betonu létaly všemi směry. Z rozbité ubytovny zněl křik promísený palbou.</p>

<p>Burt hmátl po komunikátoru s úmyslem zapojit nou­zovou linku, ale zarazil se v půli pohybu. Určitě pátrají po zdrojích vysílání. Jestli se teď spojí s Cranem, budou vědět, že je s rodinou tam dole. Dozvědí se na centime­tr přesně, kde on sám právě stojí. Dole se nebylo kam schovat, leda v šachtách samotných. Nejlepším spojen­cem mu teď bylo mlčení. Sjede dolů služebním výta­hem a odvede svůj kus práce dole u šachet.</p>

<p>Lopatu stále v ruce, došel na druhý konec skladiště a hlasovým kódem otevřel malý výtah, určený k údržbě hlavní zdviže. Nastoupil, ve tváři výraz ponurého od­hodlání, a stiskl tlačítko označené šipkou dolů. Tenhle výtah nebyl tak rychlý, ale dopraví ho do jeskyně dosta­tečně brzo.</p>

<p>Abu Talib vyskočil z kabiny, strhl si masku a zvracel. Voják, který hlavou prorazil okno, konečně zemřel, ale ještě předtím většina jeho krve, tryskající z protržené arterie, potřísnila Talibovi šaty a tvář. Mrtvý strážce stále ještě nehybně spočíval na kapotě vozu. Talib se celý leskl krví, světlou tepennou krví, kombinéza, krví promočená, ztěžkla.</p>

<p>Vítr proháněl táborem sloupy kouře, zněly poplašné sirény. Palba z automatů skosila zbytek G v ubikacích. Talib se v šoku rozhlížel kolem sebe.</p>

<p>Maskovaní muži, obtížení zbraněmi a municí, se vy­hrnuli z kamionu do změti trosek před vstupem do vý­tahu. Na Ishmaelův signál všichni deaktivovali tlumiče v uších.</p>

<p>„Alláh je veliký!“ zvolal Ishmael. „A my jsme Jeho nástrojem!“</p>

<p>Chytil Taliba za rameno a táhl ho k bezpečnostnímu kontrolnímu panelu před vstupem. „Co tohle snímá? Rychle!“</p>

<p>„Scan očního pozadí...“ zakoktal se Talib. „A... a... a otisky prstů. Promiň, já... já...“</p>

<p>„Přiveďte vězně!“ křikl Ishmael. Třetí kamion zasta­vil se skřípěním brzd a muži v černém dovlekli k širo­kým zasouvacím dveřím jednoho z G.</p>

<p>Ishmael strhl zajatci rozesmátou masku. Ukázala se tvář mladé ženy. Rty se jí bezhlesně pohybovaly, neteč­nýma očima hleděla kamsi do dáli. Přiléhavou bílou uniformou prosakovala krev. Ishmael jí přimáčkl obli­čej na obrazovku detektoru a Talib otiskl její pravý pa­lec na destičku. Zablikala zelená kontrolka, mohutné dveře tiše sklouzly stranou. Synové islámu zajásali.</p>

<p>Ishmael odhodil ženu stranou jako hadrovou loutku. Sklouzla podle zdi do sedu. Skopl bezvládné tělo mezi dveře, aby se nezavřely.</p>

<p>„Přivezte vůz s náloží!“ rozkázal hlasitě. Kamion zvolna zajel dovnitř, muži procházeli širokým vchodem podle něho. Talib vstoupil pomalým, váhavým krokem, jako ve snu.</p>

<p>Kamion s výbušninami zastavil uprostřed rozměrného výtahu, pokácel nábytek a rozdrtil pod koly trosky křesel. Zbylí ozbrojenci vběhli dovnitř. Podle plánu měla být vý­tahová šachta zničena a celý podzemní komplex navěky neprodyšně uzavřen, jako starověká hrobka.</p>

<p>Ishmael odstrčil bezvládné tělo dívky a dveře se ih­ned zavřely. Zamířil k Talibovi.</p>

<p>„Dej se dohromady, bratře. Chovej se jako muž.“</p>

<p>„Jestli je Crane tam dole... jeho žena a syn jsou tam možná také.“</p>

<p>Ishmael se spokojeně usmál. „Vypálíme tedy celé hnízdo zmijí najednou.“ Obrátil se k muži, který řídil kamion. „Odjisti časovanou nálož. - Bratři, zbývá nám přesně šedesát minut, než šachta vyletí do povětří.“</p>

<p>Talib cítil, jak se výtah pohnul a vydal se na dlouhý pomalý sestup do království pekelného.</p>

<p>Lanie Craneová v počítačovém sále zaslechla cinknutí zvonku oznamujícího příjezd výtahu a po něm směsici hlasů. Na okamžik ji napadlo, že se hosté kdoví proč vrátili. Pak jí dunivý hlas bratra Ishmaela oznámil, že nastal konec světa.</p>

<p>Chytila do náruče Charlieho, který spal na přikrývce na zemi, a rozběhla se ke schodům do dvorany.</p>

<p>Charlie se probudil a rozplakal se. Zakryla mu ústa dlaní. U paty schodiště zahnula doprava, protáhla se po­dél vozíků zaparkovaných v úhledné řadě a letěla ke služebnímu výtahu. Stiskla tlačítko otevírání dveří.</p>

<p>„Omlouváme se, výtah údržby je právě na cestě do­lů,“ oznámil příjemný, neosobní hlas počítače.</p>

<p>Slyšela, jak vetřelci dupou v počítačovém sále, slyše­la palbu a řinčení a třeskot, jak rozdrcené přístroje pa­daly na betonovou podlahu. Okno se rozprsklo po dáv­ce ze samopalu, střepiny skla se sypaly na ni a na Charlieho, který vykřikl strachy.</p>

<p>Rozběhla se zpátky k vozíkům a do jednoho naskoči­la, dupla na akcelerátor, vozík vyrazil k portálu B. Pra­vou paží pevně svírala v náručí své dítě. Prchala, proto­že musela... ale věděla, že není kam utéci.</p>

<p>O tři a půl míle níž, v šachtě 63, Crane ze vzduchotěsné klece výtahu kontroloval ohlášený únik radiace. Mini­mální. Výbuch to nijak neovlivní. Ani by si býval ne­musel brát ochranný oblek - byl příliš neforemný, těž­ký a neohrabaný, a bylo v něm horko. Zpevněná, vyztužená svrchní vrstva měla za úkol chránit člověka před padajícími kamínky. Dokonce i drobný oblázek shozený z výšky čtyř mil může být smrtící.</p>

<p>Zdálo se mu, že nad sebou zaslechl slabé cvakání, odsekávané ra-ta-ta, jako když člověk bubnuje prsty o stůl. Rozhlédl se, ale ve své blízkosti nespatřil nic, co by mohlo vydávat takový zvuk.</p>

<p>Vzhlédl do nekonečného tunelu. Jestli sem ten zvuk doléhal z jeskyně, pak musel být zatraceně silný, když pronikl až tak hluboko. Náhle ho zamrazilo.</p>

<p>Zapojil odposlech namontovaný v objemné helmě, který zesiloval vnější zvuky. Duté rány se rozléhaly ozvěnou. Výbuchy. <emphasis>Bylo</emphasis> to v jeskyni.</p>

<p>V uchu mu zapípal komunikační signál. Stiskl pří­jem a uslyšel hlas plný úzkosti. Lanie. „Crane! Ozvi se, prosím!“</p>

<p>„Co se děje? Lanie!“</p>

<p>„Muži... mají zbraně! Všechno ničí, už po mně stří­leli, já...“</p>

<p>„Zaměřovače!“ Crane ji nenechal domluvit. „Přeruš to! Schovej se!“</p>

<p>„Ale kd...“</p>

<p>Uťal spojení v půli slova a stiskl ovládací páku. Klec se s malým zhoupnutím hbitě rozjela vzhůru, tiše klou­zala po vodicí kolejnici. „Dělej,“ šeptal a vší silou tlačil páku dolů, jako by tak mohl donutit výtah k většímu spěchu. „Tak dělej!“ Maximální rychlost klece byla asi třicet mil za hodinu, cesta nahoru trvala déle než šest minut. Za tu dobu se mohlo stát cokoli.</p>

<p>Věděl, že útočníci patří k NOI. Věděl, že je to New­combe, že přišel dokončit jejich <emphasis>danse macabre</emphasis>. Jedi­nou jeho nadějí bylo dostat se do jeskyně a nabídnout svůj život výměnou za Lanie a Charlieho.</p>

<p>Navolil na komunikátoru otevřený signál. „Všem, kdo mě slyšíte,“ začal. Mikrofon v helmě vysílal jeho slova přes komunikátor. „Tady je Crane. Vzdám se vám, udělám všechno, co budete chtít. Prosím, nechte mou ženu a syna naživu. Jsou nevinní.“</p>

<p>„Všichni jsou nevinní,“ ozval se v odpověď Ishmae­lův hlas. „A nikdo není bez viny. Život je krutý. Alláh je veliký.“</p>

<p>Když míjel značku dvou mil, uslyšel další výbuchy. Vyhazovali do vzduchu celou jeskyni! Nějaký předmět letěl dolů šachtou a minul ho, rozmazaný rychlostí vol­ného pádu.</p>

<p>O deset sekund později dno šachty 63 explodovalo v oslnivém záblesku světla, následovaném v další vteři­ně dunivým zahřměním. Stěny se otřásly, klec výtahu zaskřípala ve vodicí koleji. Dole plál oheň, výbuchem rozhozený do všech stran, fosforové plameny stravova­ly obrubu olověného stínění, které překrývalo radioak­tivní materiál.</p>

<p>Výtah se pořád ještě dral vzhůru, přestože poslední míli se zdálo, že každou chvíli vyskočí z kolejnic. Ko­nečně se Crane dostal na úroveň jeskyně a když se vy­houpl z výtahu, spatřil už jen koncová světla vozíků, jak mizí mezi zatáčkami. V tu chvíli vzdálenějším kon­cem chodby, ve které stál, otřásly další výbuchy. Pod­pěry se lámaly, ze stropu odpadávaly pláty kamene, do chodby se vevalil prach a drobné úlomky betonu.</p>

<p>Vozík měl stále ještě zaparkovaný u stěny. Klopýtal k němu po paměti, helma ho chránila před úlomky dro­lící se skály. Vyskočil na sedadlo a rozjel se právě ve chvíli, kdy zaduněl další výbuch. Klenba se otřásla, do přilby mu naráželo kamení. Houstnoucí závoj prachu ztěžoval viditelnost.</p>

<p>Hnal se kupředu poslepu, odíral bok vozíku o stěnu vpravo, aby se vyhnul šachtám s náložemi. Při další ex­plozi se chodba za jeho zády zhroutila a propadla. Protáhl se ostrou zatáčkou ve tvaru S a zabočil do další chodby.</p>

<p>S motorem vytočeným na maximální obrátky se řítil křivolakým tunelem. Po levé straně vybuchovaly v šachtách fosforové bomby. Okolo se rozpadal jeho svět, celý jeho život. Na ničem z toho nezáleželo - jen na Lanie a na Charliem. Musí se dostat k nim.</p>

<p>V plné rychlosti vletěl do hlavní jeskyně. Muži v čer­ném brali ztečí schodiště. Z rozbitých oken počítačového sálu šlehaly plameny. Šachty ve dvoraně se otřásaly, chr­lily kouř a oheň. Celá jeskyně slabě vibrovala, od stropu se odlupovaly pláty kamene, dopadaly na betonovou pod­lahu a rozletovaly se v tisíce drobných štěpinek.</p>

<p>Bylo to věčné zatracení, peklo doručené až do domu Mohammedem Ishmaelem. Crane si nevšímal palby, která se na něho soustředila, a řítil se směrem k portálu B. Hranou vozíku srazil muže, který mu vběhl do cesty. Slyšel vzdálené výbuchy, jak se i druhá chodba začala na konci hroutit.</p>

<p>Řev sirén, ohlašujících radioaktivní zamoření, disple­je monitorů na stěnách rudé jako krev. Dorazil na volné prostranství a v okamžiku spatřil celý rozsah zkázy. Na otlučeném vozíku stál černě oděný ozbrojenec, smál se a mířil samopalem dolů do šachty 21. Vodicí kolejnice se zkroutila ke straně, klec služebního výtahu zabloko­val jiný vozík, který zapadl do otvoru šachty.</p>

<p>Měl jen jedinou šanci a vypálil od boku. S pedálem akcelerátoru přitisknutým až k podlaze vrazil bokem do vojákova vozíku. Úder srazil muže i stroj přes okraj šachty a Crane ostře zahnul stranou, aby nenásledoval nepřítele tam dolů.</p>

<p>Padající Syn islámu vybuchl.</p>

<p>Crane vyskočil z vozíku a běžel k šachtě. Podlaha jeskyně, potřísněná fosforem, hořela. Mezi stěnou a jádrem se zaklínily dva vozíky. Všudypřítomný oheň hrozil odpálením plastické trhaviny. Klec výtahu, vy­rvaná z vodicích lišt, se kývala pět stop pod okrajem, na vrcholku hromady šrotu, ve kterou se změnila obě vo­zidla. Sebemenší porušení křehké rovnováhy, a přijde nezadržitelný pád do hloubi čtyř mil. V kabině obklo­pené ohněm se choulila Lanie, stočená do klubíčka, v náručí svírala Charlieho, který hystericky vzlykal. Vzhlížela nahoru rozdrcenou plastikovou stěnou.</p>

<p>„Polez nahoru,“ vykřikl a natáhl k ní ruku. „Chyť se!“</p>

<p>„Já-já nemůžu!“ odpovídala roztřesené. „Je mi zle... moje nohy... Proboha, Crane, pomoz mi!“</p>

<p>Zasáhlo ho to jako úder. Závrat. Byla bez sebe, ne­schopná pohybu. Lehl si na břicho, naklonil se dolů, na­táhl ruku. Oči se jí rozšířily hrůzou. A Crane si uvědo­mil, že Lanie prožívá svůj sen.</p>

<p>Napřáhla levou ruku, Charlieho k sobě křečovitě tisk­la pravým loktem. Nedokázala se postavit a nezvlada­telně se třásla. V hromadě zaklíněných trosek to hlasitě zavrzalo. Všechno se pohnulo. Lanie vykřikla.</p>

<p>Vyklonil se co nejdál a zdravou rukou ji chytil za zá­pěstí. Vozíky se skřípotem klouzaly po stěně jádra. Pak náhle všechno povolilo. Dlouhý pád. Prudké trhnutí div nevyrvalo Craneovi paži z ramene. Lanie se houpala nad propastí. Ostrůvky živého ohně přilnuly k povrchu šachty a plameny se po ní sápaly.</p>

<p>„Drž se,“ zakřičel, přestože věděl, že přes helmu ho nemůže slyšet. Snažil se ji vytáhnout nahoru, ale váha, která mu visela na ruce, byla příliš velká, a on se neměl kde vzepřít. Pot z něho jen lil, kapal mu na průzor a za­mlžoval ho.</p>

<p>Neměl se čeho zachytit. Pokoušel se přitáhnout Lanie alespoň natolik, aby se mohl zvednout na kolena, ale nešlo to. Vyjekla, když se jí oheň zakousl do nohou.</p>

<p>„Vezmi Charlieho!“ křičela a pokoušela se mu podat chlapce, kterého svírala v ohbí pravé paže.</p>

<p>Její hlas mu zaduněl v uších, vracel se uvnitř helmy ozvěnou, znovu a znovu. Přitáhl k tělu ochrnutou paži. Bezvládně se zakývala nad ohnivým peklem. „Nemů­žu,“ zařval v odpověď na zoufalou otázku v jejích očích. „Moje ruka! Moje ruka!“</p>

<p>„Vezmi ho! Prosím, rychle!“</p>

<p>„Nemůžu!“ Všechno se zatřáslo. V chodbě zaburácel další výbuch. Její dlaň mu začala proklouzávat, svíral ji tak pevně, až ho do předloktí chytaly křeče. Lanie se svíjela a stále se pokoušela o nemožné, podat mu naho­ru své naříkající dítě.</p>

<p>„Bože můj, Lanie... Lanie!“</p>

<p>Vyklouzla mu.</p>

<p>Prostě jen tak. Díval se, jak padá, jak k sobě pevně tiskne Charlieho. V jeho mysli tak zůstala navždy - jak se vznáší ve vzduchu, jako otisk na horizontu událostí černé díry. Navždy čistá. Navždy živá. Zbýval mu jedi­ný cíl: následovat Lanie a svého syna do studnice zapo­mnění.</p>

<p>„Tak,“ ozvalo se za ním a Crane se otočil. Moham­med Ishmael ho kopnutím srazil k zemi a stál nad ním s namířenou brokovnicí. „Sémě je zničeno. Teď ještě zbývá vykořenit plevel, ze kterého vzešlo.“</p>

<p>„Děkuji ti,“ zašeptal Crane, protože pochopil, že ten­to muž mu konečně pomůže nalézt věčný mír.</p>

<p>Pak se Ishmael napůl otočil a Crane spatřil Burta Hil­la. Řítil se k nim se šíleným výrazem v očích, lopatu pozdviženou v širokém rozmachu. Švihem zasáhl Ish­maela ostřím lopaty právě doprostřed zad. Černě oděný muž těžce padl na tvář a jeho tělo se křečovitě zachví­valo.</p>

<p>Hill znovu zvedl lopatu vysoko nad hlavu.</p>

<p>„Ne!“ vykřikl za ním Talib. Hill se otočil na patě a vrhl se proti němu. „Burte, ne!“</p>

<p>Burt zaútočil. Pistole v Talibově ruce dvakrát třeskla a dvakrát zasáhla. Hill zavrávoral a zhroutil se dopředu. Dvorana se otřásla dalším výbuchem. Nálože explodo­valy blíž a blíž. Sloup podpěry se urval ze zakotvení a zřítil se v oblaku prachu mezi Cranea a Newcomba.</p>

<p>„Jsi spokojený?“ vykřikl Crane. Zvedl se na kolena. Jeskyní se hnaly kotouče těžkého dýmu. Drobné částice prachu bodaly do očí. Newcombe si chránil obličej vol­nou rukou. „Zabils ji! Zabils mi syna...“ Crane se zlo­mil v pase, klesl k zemi a plakal s tváří zabořenou do dlaní.</p>

<p>„Crane.“ Talib přistoupil blíž. „Tohle jsem... nikdy nechtěl... nikdy... já...“</p>

<p>„Zab mě!“ Crane zaúpěl a zvedl k němu oči šílené zármutkem. „Není v tobě dost lidskosti, abys mě ušetřil té strašné bolesti?“</p>

<p>„Crane,“ Talib stěží zašeptal.</p>

<p>„Pro Boha živého, zab mě! Zab mě!“</p>

<p>Talib pozvedl zbraň. Rty se mu chvěly. Ruka s pisto­lí se neovladatelně roztřásla, přerývaně lapal po dechu, téměř vzlykal. Upustil zbraň na podlahu. Po tvářích mu stékaly slzy. Chytil Ishmaela za límec a táhl ho pryč. Zmizeli mezi mračnem prachu, které se valilo po dně chodby.</p>

<p>Crane klečel na zemi, chvěl se a plakal. Když se oto­čil, aby se vrhl do šachty, zaslechl sténání.</p>

<p>Burt Hill, pokrytý prachem a krví, se držel za rame­no. „C-Crane,“ zachrčel. „Musíme rychle... musí­me...“ Klopýtl, zapotácel se, klesl na jedno koleno.</p>

<p>Crane hleděl dolů do šachty, pak se váhavě odvrátil. „Čert tě vem, že jsi ještě naživu,“ zamumlal. Odpoutal se od okraje jámy, ožehnutého ohněm. Nedokázal se zachovat tak sobecky a donutit Burta, aby zemřel s ním. Klel a proklínal, přelezl svalený pilíř, dostal se k Burto­vi a pomohl mu na nohy.</p>

<p>„N-nemůžu pořádně... dýchat.“</p>

<p>„Prach.“ Crane věděl, že ho Burt neslyší. „Nejspíš máš prostřelenou plíci.“</p>

<p>Sám nevěděl, jak usadil Burta na vozík. Objel pilíř, který jim ležel v cestě. Zamířil pryč a strop chodby nad šachtou 21 se za jejich zády zhroutil. Celý jeho život navždy pohřbily tuny kamení.</p>

<p>Dojel ke služebnímu výtahu. Dvorana se rozpadala, o zem bušily kvádry rozdrceného stropu a stěn. Crane si neohrabaně odepnul helmu, dovrávoral ke dveřím výta­hu a vtáhl Burta dovnitř.</p>

<p>Dveře se poslušně zavřely. Udeřil do tlačítka „naho­ru“ a ve stejnou chvíli se strop jeskyně s rachotem pro­lomil. Stoupali.</p>

<p>Na cestu nahoru si později nemohl vzpomenout. Hill měl otevřenou ránu v hrudi a povrchní zranění na rameni. Syčivý zvuk znamenal, že se rána musí rychle uzavřít.</p>

<p>Crane si stáhl antiradiační oceloplastové rukavice a jednou z nich ránu zakryl. V pohotovostní brašně měl tubu olověného tmelu. Vytlačil ho na okraj rukavice, utěsnil nouzový obvaz a vytvořil tak vakuum. Pak Bur­ta převalil na zraněný bok, aby ulehčil dýchání zdravé plíci. Jestli má přežít, bude rychle potřebovat pomoc.</p>

<p>Seděl vedle sténajícího muže, choval jeho hlavu na klíně a plakal. Všechno bylo pryč. Všechno. Navždy. Jaký to byl jen blázen, když si myslel, že dokáže změnit běh dějin? Jaká domýšlivost. Život je jen bolest, nic ji­ného. V mysli mu zůstal otisknutý jediný obraz - Lanie a Charlie, navždy nehybní, navždy uvěznění na hori­zontu událostí, oči jeho ženy naplněné jakýmsi nebes­kým zklamáním.</p>

<p>Zaslechl cinknutí a uvědomil si, že dojeli na povrch. Otevřely se před ním dveře do skladiště. Vstal a Burta tá­hl za sebou, když vtom je mohutný výbuch oba vyfoukl ven z kabiny výtahu. Šachta se definitivně zhroutila, tla­ková vlna roztrhala skladiště kolem nich na kusy.</p>

<p>Zadíval se do průzračné noci. Vzdálený zvuk sirén zněl jako hudba. Okolo tančila světla reflektorů přeletujících helikoptér. Nádhera uprostřed hrůzy a zkázy. Obrátil oči vzhůru a uviděl tisíce hvězd. Zářily jasně a chladně... mi­hotaly se, rozmazané závojem slz. Měsíc v úplňku, kulatý a vypasený, na něho shlížel krvavě rudými písmeny YOU, vypálenými do stříbřitého povrchu. Ty. TY.</p>

<p><strong>Hřbitov Forest Lawn, Los Angeles</strong></p>

<p><strong>5</strong><strong>. července 2028, dopole</strong><strong>d</strong><strong>ne</strong></p>

<p>Mauzoleum bylo velmi staré. Byla to stavba z bílého mramoru, s pilíři podobnými těm, jaké nesly střechu Parthenonu, ozdobená andělíčky, jejichž tváře ztmavly během dlouhých let, kdy byly vystaveny náporu živlů. Podél základů se táhlo několik příčných prasklin, a ši­roké zubaté pukliny v klenbě samé napovídaly, že se poblíž patrně vine nějaký činný zlom. Crane si mauzo­leum vybral proto, že stálo přímo proti symbolickým hrobům Lanie a Charlieho, a on tu mohl sedět schoule­ný na schodech s koleny u brady, pod úrovní terénu, vi­dět a nebýt viděn. Seděl naprosto nehybně, jako by se sám proměnil v jednoho z kamenných cherubínů, v an­děla s černými brýlemi na očích a s tváří natřenou ten­kou vrstvou ochranného krému.</p>

<p>Pohřeb Lanie a Charlieho byl slavný a okázalý. Crane se o to postaral. Těla samozřejmě nebyla nale­zena, a tak obřadný průvod pietně doprovázel městem prázdné rakve, které pak byly pohřbeny před očima tisícihlavého shromáždění. Lidé měli pocit, jako by rodinu Craneových znali, tolik toho o nich věděli z televizních přenosů. Tryzně přihlížely tisíce diváků, všichni samozřejmě s kamerami. Dokonce i předsta­vitel Yo-Yu pronesl smuteční projev, tak působivý, že kondolence firmy Liang vedle něho zněla otřepaně a frázovitě.</p>

<p>Lanie by se nad takovou pompézní podívanou zvedal žaludek právě tak jako Craneovi, ale on měl svůj dů­vod, proč uspořádal takové představení, a pokud jeho plán vyjde, falešný pohřeb a všechna trýzeň, kterou mu působila každá minuta potřásání rukou a upřímných soustrastí, se nakonec vyplatí.</p>

<p>NOI uniklo spravedlivé odplatě. Talib a jeho věrní se zřejmě skrývali ve svém bludišti podzemních ka­nálů jako krysy a hodlali tam v bezpečí přečkat roz­ruch, který vzbudila jejich akce v Imperial Valley. A byla to pořádná bouře. Bratr Ishmael se přepočítal, když zvažoval možnou reakci veřejnosti na svůj suro­vý útok proti Craneovu táboru. Záběry policisty, kte­rý byl doslova přeražen vedví nárazníkem kamionu a pak vykrvácel s krkem rozřezaným střepinami před­ního skla Ishmaelova vozu, oblétly celý svět a promí­taly se znovu a znovu. Ale co bylo ještě horší, kamera na Ishmaelově rameni ukázala, jak spokojeně postává opodál, zatímco Lanie a Charlie umírají. Srdce všech lidí byla na straně dítěte, bez ohledu na to, jaký postoj zaujímali k projektu Imperial Valley. Veřejnost se hlasitě dožadovala, aby Liang vyměřil ten nejtvrdší trest „svatému muži“ i jeho nohsledovi Talibovi, jedi­ným dvěma, jejichž tváře byly zachyceny na záznamu z útoku.</p>

<p>Crane zvolna vystoupal po kamenných schodech a zadíval se na dva čerstvé hroby, které se o padesát stop dál zřetelně rýsovaly proti mírně zvlněným pahor­kům Forest Lawn. V dálce zahlédl osamělou siluetu člověka, který pomalu kráčel směrem k němu a neustá­le se přitom ohlížel přes rameno.</p>

<p>V prázdné, mrtvé skořápce, která kdysi bývala Lewi­sem Cranem, se zažehla jiskra. Nenávist, prostá, čirá nenávist. Samotného ho překvapilo, že je ještě schopen nějakého citu.</p>

<p>Dotkl se ikony linky P a tomu, kdo se ozval na dru­hém konci, opožděně popřál ke Dni nezávislosti. Pak přerušil spojení a sešel po schodech na pěšinu.</p>

<p>Osamělý muž došel ke hrobům a zůstal nad nimi stát s hlavou skloněnou. Na sobě měl zelenou kombinézu hřbitovního zřízence a tvář mu zakrýval klobouk se ši­rokým okrajem, stažený hluboko do očí, ale Crane by Abu Taliba alias Daniela Newcomba poznal, i kdyby chodil zabalený v kůžích a štěkal jako pes.</p>

<p>Talib vzhlédl, když se Crane před ním zastavil. Jeho oči neprozrazovaly vůbec nic.</p>

<p>„Nikdy v životě jsem nikomu nepřál smrt,“ promlu­vil Crane. „Ale tebe bych dokázal zabít holýma ruka­ma.“</p>

<p>„Já ji miloval, Crane.“ V Talibových očích se zalesk­ly slzy. „Nikdy bych jí neublížil, za celý svět... ani tvé­mu synovi. Je mi to líto.“</p>

<p>„Víš, čekal jsem tu na tebe.“</p>

<p>„Věděl jsem, co dávám v sázku, když sem půjdu. Já-já... Prostě jsem musel. Možná je to slabost... nevím.“</p>

<p>„Chtěl jsi přece mě a mohls mě kdykoli zabít. Proč jsi to musel udělat takhle?“</p>

<p>Talib zabořil oči do země. „Zdálo se nám, že je důle­žité zastavit tvou práci, ne jen zničit tebe samotného.“</p>

<p>„Zastavit vědecký pokrok, Dane, to je to, o co se po­koušíš?“</p>

<p>„Jaký je v tom rozdíl?“</p>

<p>„Pro mě je v tom rozdíl!“ vykřikl Crane. „Vzals mi víc než jen život.“ Chytil zdravou rukou Taliba za kom­binézu. „Musíš mi říct proč... Musíš!“</p>

<p>Talibovy rty se pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Nakonec promluvil ochraptělým hlasem: „Nemám pro tebe žádnou odpověď. Sám už nic nevím. Mám na rukou k-krev, a nevím... nevím, co mám dělat, abych ji smyl. Ptáš se, jak se to všechno mohlo stát? Já nevím. Snažím se přijít na to... zjistit... proč. Ale mám pocit, jako bych už nedokázal jasně myslet... n-nedo­kážu se soustředit, myšlenky mi unikají. Střelil jsem po Burtovi. S-střelil jsem po něm. Já! Je... je...“</p>

<p>„Přežije to.“ Crane koutkem oka zahlédl nad hlavou vrtulníky, viděl bíle oblečené G, jak se k nim blíží, jak procházejí mezi řadami náhrobních kamenů. „Kde je Ishmael?“</p>

<p>Newcombe se křivě pousmál. „Burt mu tou lopatou pořádně pošramotil páteř. Je ochrnutý. Martin Aziz se rozhodl; že nastal čas, aby zaujal bratrovo místo. To znamená, předpokládám, že náš vůdce je teď postrada­telný.“</p>

<p>„Pak jsi postradatelný i ty.“</p>

<p>„Varovals mě, abych se nepletl do politiky. Měl jsem tě poslechnout.“</p>

<p>Bílí muži dorazili až k nim, obstoupili Taliba. Pohlí­žel do jedné rozesmáté masky za druhou, jako by v nich spatřoval rozličné tváře. Drželi v rukou stunnery.</p>

<p>„Nebudu se bránit,“ řekl.</p>

<p>„To je velice moudré rozhodnutí,“ odpověděl jeden z nich přátelským tónem. Vzal Taliba za rameno. „Pů­jdete teď s námi.“</p>

<p>Crane se díval, jak Newcomba odvádějí.</p>

<p>„Proč?“ zakřičel za vzdalující se postavou. „Proč?“</p>

<p>Od počátku toužil Talibovi něco říct, čelit nějak celé­mu tomu šílenství, postavit se mu tváří v tvář. Ale když nastala ta chvíle, nebyla žádná slova, žádné skutky, kte­ré by mohly něco změnit nebo které by pomohly zmír­nit dusivý pocit nenahraditelné ztráty. Na pár prcha­vých okamžiků měl vše a teď to bylo navždy pryč. Neexistovalo žádné proč.</p>

<p>Sklopil pohled k zemi a spatřil falešné náhrobky nad falešnými rakvemi. Hroby padlých neposkytují pozů­stalým žádnou útěchu.</p>

<p>Na okraji hřbitova dosedl na zem vrtulník. Taliba na­ložili dovnitř, stroj se ihned znovu vznesl a zmizel v jasné modři oblohy.</p>

<p>A tak obyčejně to skončilo. Všechno se zabalí do úhledného balíčku, odloží ad acta a každý rychle zapo­mene. Život jde dál.</p>

<p>Lewis Crane zase zůstal sám.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá</strong></p>

<p><strong>SHIMANIGASHI</strong></p><empty-line /><p><strong>Kdesi v</strong><strong> </strong><strong>Americe</strong></p>

<p><strong>Jaro 2038, dopoledne</strong></p>

<p>Den, který se měl stát nejpodivuhodnějším dnem v jeho životě, začal Abu Talib stejně jako všechny předchozí dny za posledních deset let - rozhodl se, že se nezabije.</p>

<p>Díval se na provaz, který mu nechali. Popravčí smyčka už byla uvázaná. Objel dlaní její obrysy. Hladká nylonová vlákna mu lehce proklouzla mezi prsty. Představa sebe­vraždy měla svůdnou příchuť. Být zas jednou pánem nad svým životem - i smrtí. Ale dnes tuto možnost nezvolí.</p>

<p>Každého rána po celých deset let vyndaval oprátku z malé zásuvky ve svém pokoji - nechtěl svému obydlí říkat cela, protože tu nebyly žádné mříže - potěžkával ji v dlani a cítil vábení smrti. Každého dne po celých de­set let tomu vábení odolal, přestože některá rána byla touha zemřít silnější než jindy.</p>

<p>Po procesu - nebo spíš po té frašce, které říkali pro­ces - byl odsouzen na doživotí <emphasis>v shimanigashi</emphasis>. Izolace. Vězení, FPF i soudy byly podřízeny mocným podnika­telům. U přelíčení nebyli žádní svědkové, žádná porota, žádní diváci, žádný obhájce, žalobce ani soudce. Byl tu jen anonymní muž v šedém dvouřadovém obleku, vide­ozáznam útoku na Imperial Valley a samozřejmě on sám. Vzpomínal si, že podepisoval nějaký papír ve třech kopiích.</p>

<p>Muž v šedém obleku se stal poslední lidskou bytostí, kterou Talib za posledních deset let spatřil.</p>

<p>Uspali ho nějakým plynem a pak se probudil tady, v pokoji s béžovými kovovými stěnami bez oken, jen postel, židle a stůl se zásuvkou, jediné světlo ve stropě. A samozřejmě oprátka. V rohu stála úhledná sprchová kóje - voda tekla přesně šedesát sekund denně - a zá­chod, který se splachoval stisknutím tlačítka ve zdi. Žádná zrcadla.</p>

<p>Neměl žádné knihy, žádnou televizi, žádnou hudbu, žádný papír, kromě toaletního, a žádné tužky. Vězeň­skou uniformu představovala jednoduchá černá kombi­néza z tenkého, křehkého plastiku. Na konci každého dne ji vhazoval do odpadního otvoru ve zdi a během noci se v pokoji objevila nová. Když kombinézu večer nevyhodil, novou nedostal.</p>

<p>Pokud věděl, byl tu jediným vězněm. Nikdy se neob­jevil dozorce, aby ho zkontroloval, společnost mu děla­ly jedině zvuky, které vydával on sám. Jídlo dostával dvakrát denně štěrbinou ve dveřích. Bylo stále stejné: rýže a masová polévka. I když během několika posled­ních let se občas objevily i fazole a syrský chléb, což ho přivedlo k úvahám, že svět venku se nejspíš mění... ne­bo se změnilo vedení věznice.</p>

<p>Za deset let mu narostly vlasy a vousy. Když už měl plnovous dost dlouhý, aby ho mohl natáhnout a podívat se na něj, zjistil, že zešedivěl. Vlasy mu spadaly málem až do pasu.</p>

<p>Samozřejmě se očekávalo, že se zblázní, a on svým věznitelům více než jednou vyšel vstříc, když přišel o rozum. Pokaždé, když ho zachvátilo šílenství, doufal, že výsledkem bude kontakt s lidmi, jakékoli spojení. Ale nikdy se tak nestalo a vždycky mu zbývalo jen jedi­né - znovu čelit vlastní mysli. Ani tenkrát, kdy těžce onemocněl, zvracel a svíjel se v bolestech, neuviděl ži­vou duši. Pokoj se jen naplnil plynem. Když se probu­dil, ležel zase ve své posteli, a tam, kde míval slepé střevo, se táhla čerstvá jizva.</p>

<p>Ale i to byl svým způsobem začátek. Znamenalo to, že ho někdo pozoruje. Znamenalo to, že když mluví, někdo ho poslouchá. V určitém smyslu mu to přinášelo zvrácenou útěchu.</p>

<p>Prvním a nejtěžším úkolem, zvlášť vzhledem k době, kterou strávil v bezvědomí po apendektomii, bylo zís­kat představu o tom, jak plyne čas, a sledovat jeho běh. Nevěděl, jestli je noc nebo den, neměl se podle čeho orientovat; ale už v prvních dnech po svém uvěznění si uvědomil, že když ztratí pojem o čase, zbude mu už jen oprátka. Tehdy začal Abu Talib, rozený Daniel New­combe, cvičit svou mysl.</p>

<p>Počítal jednotlivé vteřiny - jednadvacet, dvaadvacet - počítal celé dny, až mu vnitřní rytmus přešel do krve. Uvažoval o tom, že si nechá narůst nehty, místo aby je okusoval, jako to obvykle dělal, a každý uplynulý den že si označí škrábancem na určitém místě kovové stěny, ale nakonec se rozhodl to nedělat. Byl si téměř jist, že <emphasis>oni</emphasis> by nejspíš celý pokoj znovu přemalovali, aby mu zkřížili plány. Jestli se má proměnit v chodící časomíru, bude to muset udělat se vším všudy.</p>

<p>A tak, protože neměl nic jiného na práci, stal se živý­mi hodinami. Rozhodl se věřit, že během deseti let, kte­rá odpočítal, nebyl mimo víc než týden nebo dva. Jak­mile si zvykl na neustávající tikot uplývajících vteřin, dokázal ho přesunout do podvědomí a myslet na jiné věci.</p>

<p>Vzpomněl si, že kdysi četl - proč jen tenkrát <emphasis>nečetl</emphasis> víc? - o vojákovi v zajateckém táboře, který izolaci přežil díky tomu, že si v duchu představoval šachovnici a tahy jednotlivých figur a hrál tak sám se sebou imagi­nární šachy. Po několika týdnech marného úsilí Talib zjistil, že dokáže v mysli vytvořit obraz celé partie, a strávil mnoho hodin hrou v šachy.</p>

<p>S měřením doby, která uběhla, zatímco spal, se vypo­řádal poměrně jednoduše: vypočítal si, kolik hodin spánku obvykle potřeboval, aby se cítil odpočinutý, o kolik si jeho tělo samo řekne. Když ještě žil ve sku­tečném světě, činíval ideální průměr asi sedm hodin, zůstal tedy u sedmi. Nikdy si nešel lehnout během dne, a dbal na to, aby zůstával vzhůru plných sedmnáct ho­din z každých čtyřiadvaceti.</p>

<p>Protože se nemohl zaměstnávat ničím jiným než fy­zickým cvičením, vydal se na průzkum vlastní mysli ­někdy s úspěchem, někdy méně úspěšně. Měl dobrou schopnost soustředění a dokázal v duchu vytvářet živé obrazy lidí a událostí, prožíval znovu svou minulost. Většina vzpomínek pro něho byla bolestná a styděl se za ně, ale ze všeho nejvíc mu vadilo, když si uvědomil, že v životě promarnil nesmírné množství času, který se už nikdy nevrátí.</p>

<p>Nekonečné hodiny samozřejmě dumal nad tím, proč se zatím každé ráno rozhodl žít v tak nedůstojných podmín­kách, místo aby prostě vložil krk do oprátky. Nikdy nepři­šel na skutečný důvod, snad kromě zatvrzelého soupeře­ní, vrozené touhy postavit se na odpor těm, kdo se ho snažili zlomit. To nebyla příliš uspokojivá odpověď.</p>

<p>Objevil však něco převratného, ideu, která docela změnila postup jeho uvažování. Využil život v izolaci metaforicky k izolaci uvnitř vlastního mozku, oddělo­val jednu myšlenku od druhé a zbavoval je nánosu emocí a egoismu. Vyrovnával se se svými myšlenkami a pocity nezúčastněně, jako když se člověk pokouší zbavit neznámé úzkosti. Analyzoval je tak, jako kdysi údaje o zemětřesení.</p>

<p>To, co objevil pod vlastní kůží, se mu příliš neza­mlouvalo. Zdálo se, že strávil příliš mnoho času tím, že se nechal ovládat svými emocemi a příkazy pohlavních buněk, a že se příliš málo zabýval logickým uvažová­ním. Nebylo snadné cítit hněv vůči těm, kteří ho uvěz­nili, když zároveň věděl, že si svůj trest zasloužil. Bez opory hněvu se mu podařilo překročit zábrany lidského myšlení a spatřit sama sebe takového, jaký skutečně byl - zvíře, které je ovládáno zvířecími pudy. Jakmile jed­nou vstoupil na tuto cestu, nebylo už možné vrátit se zpátky k blažené nevědomosti. Naučil se přijímat zod­povědnost jako lidská bytost. Za deset let se člověk mů­že naučit i míň, říkal si.</p>

<p>Pak tu byly „epizody“, jednotlivá kola zápasu se ší­lenstvím. Pokaždé, když začal ztrácet rozum, bylo to po zvlášť pochmurné výpravě do vlastního nitra, když do­volil, aby se mu do mysli pomalu vkrádaly symptomy psychózy, které dokázaly přerušit postup logických úvah.</p>

<p>Jednou se rozhodl, že během útoku na Imperial Val­ley zahynul, že žije posmrtným životem v předpeklí a že bude bloudit tímto pokojem navěky, ve věčném ti­chu a samotě. Dostal hysterický záchvat a tři dny držel hladovku, až ho uspali plynem a nakrmili násilím. Když se po blíže neurčitém počtu dnů strávených v bezvědomí zase probral, cítil se mnohem lépe. Mohl z toho vyvozovat jedině to, že jeho žalářníci mu nedo­volí odejít ze světa tak pasivním způsobem, jako je smrt hlady. Copak pro něho opravdu existuje jen jediná ak­tivní možnost, jak se vším skoncovat, a tou je pečlivě připravená katovská smyčka?</p>

<p>V dalším záchvatu šílenství se mu zdálo, že je svo­bodný a že může volně vycházet a zase se vracet do své cely. Rozhodl se dobrovolně zůstat, protože, jak si hla­sitě opakoval znovu a znovu, „je to tak zdaleka nejlep­ší“. Také tenkrát ho nakonec museli uspat plynem.</p>

<p>Teď se bál, že znovu ztrácí rozum.</p>

<p>Když skončil ranní rituál se smyčkou, vytáhl ze škvíry ve dveřích svoji porci rýže a polévky a pustil se do jídla. Nespolkl ještě ani tři sousta, když zaslechl, že se ode dve­ří ozývá nepovědomý zvuk, podobný tichému cvakání. O několik vteřin později se dveře se zaskřípěním napolo otevřely. Nic takového se ještě nikdy nestalo.</p>

<p>Dlouho se na pootevřené dveře díval. Za nimi se tá­hla chodba, tolik mohl vidět. Byla vymalovaná modře a po celé její délce se rozlévalo slabě nažloutlé světlo.</p>

<p>To bylo příliš velké množství nových informací, než aby je mohl všechny najednou zpracovat. Vrátil se zpátky ke stolu a se snídaní si dával načas. Mezi kaž­dým soustem - žádné příbory, jen prsty - se díval ke dveřím, jsou-li ještě stále otevřené, jestli se ta nádherná modř pod roztřepaným žlutým světlem pořád ještě pře­lévá ve smývavou zeleň. Barvy zářily vlastním živo­tem, skutečné, dýchající, promlouvaly k němu jako ži­voucí bytosti.</p>

<p>Dojedl a vrátil podnos zpátky ke štěrbině ve dveřích. Sotva se jich dotkl, otevřely se ještě víc. Rozhlédl se po chodbě. Vedla na obě strany tak sto yardů, každých dva­cet stop zářily ve stropě žluté žárovky. Po obou stranách chodby se táhla řada dveří a na každých viselo číslo.</p>

<p>Stál tam s tácem v ruce a uvědomil si, že má těmi otevřenými dveřmi projít. Byl to nejhorší okamžik za celou dobu jeho uvěznění. Nechtěl nikam jít. Strach ho zasáhl jako blesk z čistého nebe, tak silně, že ode dveří doslova odskočil, podnos mu vyletěl z ruky a zarachotil o podlahu.</p>

<p>Toužil rozjímat o těch otevřených dveřích, několik dní rozvažovat nad jejich významem, promyslet si smy­sl jejich existence, ale skutečnost, že tu byly právě teď, otevřené dokořán, mu znemožňovala vyhnout se jejich okamžitému použití. Zhluboka se nadechl a vkročil do chodby.</p>

<p>Jen na vteřinu pocítil strach, pak ho zalila dosud nepo­znaná pýcha. Dokázal to, vstoupil do světa tam venku.</p>

<p>Na každém konci chodby byly další dveře. Které si vybrat? Nenadálá možnost volby mezi něčím jiným než životem a sebevraždou ho naplňovala vzrušením. Byl pravák, rozhodl se tedy, že by bylo přirozené vydat se doprava. Vykročil tím směrem.</p>

<p>Jak míjel jednotlivé dveře, uvažoval, kdo - pokud vůbec někdo - zůstává za nimi. Nikdy zvenku nezasle­chl sebemenší zvuk, kromě kovového rachocení vozíku s jídlem, jak se valil po chodbě.</p>

<p>Bylo to podivné, nezvyklé, kráčet tak dlouho a stále rovně. Když konečně dorazil ke dveřím na konci chod­by, znovu překonal hluboko usazený strach, stiskl kliku a vešel dovnitř.</p>

<p>Stál v obdélníkové místnosti o ploše přibližně dvacet čtverečních stop. Stěny byly natřeny stejnou béžovou barvou jako jeho pokoj. Místnost byla prázdná, až na kovovou židli připevněnou k podlaze na jedné straně a stejnou kovovou lavici na druhé straně. Židle stála blíž ke dveřím, kterými vešel. Za lavicí byly další dve­ře. Posadil se na židli a čekal.</p>

<p>Přesně podle zákonů logiky se protější dveře otevřely a dovnitř vstoupila krásná žena, doprovázená dvěma dětmi. Její oči se rozšířily hrůzou, když ho spatřila, a děti o krok ucouvly. „Abu?“ vydechla žena.</p>

<p>V tu chvíli ji poznal. „K-Khadijah,“ vypravil ze sebe ochraptělým hlasem. Už dávno se odnaučil mluvit. „Jsi to opravdu ty?“</p>

<p>Vstal a vykročil k ní. Vztáhla ruce před sebe, aby ho zadržela. „Žádný fyzický kontakt,“ varovala ho. „To je jedna z podmínek návštěvy.“</p>

<p>„Jaké jsou... další podmínky?“ zeptal se tiše a znovu usedl.</p>

<p>„Nesmím ti nic dát. Nesmím ti říct, kde jsi. Musím odejít, až řeknou.“</p>

<p>Přikývl. „Rozumím.“</p>

<p>„Vypadáš... jako divý muž,“ zašeptala. „Ty vlasy... vousy. Copak tě vůbec nikdy neostříhali?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl. „To jsou naše děti?“</p>

<p>Kývla. Posadila se na lavici, děti vedle ní, dívka nale­vo, chlapec napravo. „Najan?“ oslovil děvčátko. Prohlí­žela si ho jasnýma očima, které zářily nad závojem. „Pamatuješ se na mě?“</p>

<p>„Ne, pane,“ odpověděla Najan rychle. „Ale vím, že jste můj otec.“</p>

<p>„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se chlapce, kterému by podle jeho výpočtů mělo být něco přes devět let.</p>

<p>„Abu ibn Abu Talib.“ Hoch vyskočil a hrdě se napří­mil. „Dostal jsem jméno po tobě.“</p>

<p>„A já jsem na tebe pyšný. Vypadáš jako statečný mladý muž. A ta košile, co máš na sobě... ta skutečně mění barvy?“</p>

<p>„Ano, pane,“ odvětil jeho syn. „Každý je teď nosí.“</p>

<p>„Dozvíš se tady vůbec něco?“ vyptávala se Khadijah.</p>

<p>Pomalu zavrtěl hlavou. „Nic.“ Namířil na ni ukazo­vák. „Třináctého března 2038.“</p>

<p>„Je dvacátého čtvrtého dubna,“ udiveně svraštila obočí.</p>

<p>„Skoro přesně,“ zvolal triumfálně.</p>

<p>„Určitě se chceš zeptat na tisíc různých věcí.“ Naklo­nila se blíž, jako by si ho chtěla lépe prohlédnout.</p>

<p>„Tak moc zase ne. Odnaučil jsem se klást otázky. Ale ty vypadáš skvěle. Trochu ses zakulatila.“</p>

<p>„Mateřství má své výhody.“ Usmála se a on se poku­sil usmát na ni, ale svaly v obličeji mu ihned povolily.</p>

<p>„Propustí mě?“</p>

<p>Bál se položit tu otázku, a sotva ji vyřkl, do očí mu vstoupily slzy. Rychle je zahnal.</p>

<p>„Ne,“ odpověděla. „Příliš se tě bojí.“</p>

<p>„Bojí... mě?“</p>

<p>Přitakala. „Jakmile se Ishmaelovo jméno připojilo k dlouhému seznamu zavražděných...“</p>

<p>„Zavražděn? Ne! Kdy... jak?“</p>

<p>Zatvářila se udiveně. „Samozřejmě. Nemůžeš to vě­dět. Už je to několik let. Pachatel neznámý, nikdy ho nechytili.“</p>

<p>Zhluboka nabrala dech. „Tys pak zůstal jediným zřej­mým symbolem našeho hnutí. Martin převzal vedení. Je dobrý správce, ale dřív o něm nikdo nevěděl. Abychom udrželi plamen revoluce živý a žhavý, udělali jsme z te­be symbol. Začali jsme požadovat tvoje propuštění, pro­hlásili jsme tě za politického vězně. Tvé jméno se stalo tmelem, který spojoval bratry ve Válečných zónách do islámského státu, symbolem všech nespravedlivě uvěz­něných na celé Zemi. Loni jsi dostal Nobelovu cenu za mír. Máš ohromný vliv po celém světě.“</p>

<p>„No tak si to představ,“ řekl bez nadšení. „Opravdu to zní, jako bych si neměl na co stěžovat.“</p>

<p>„Chci ti něco ukázat,“ vyhrkla nedočkavě. Zasunula do komunikátoru disk. Ve srovnání s těmi, na jaké se pamatoval, byly dnešní komunikátory poloviční a jejich povrch byl hladký, bez tlačítek a symbolů.</p>

<p>Na béžové zdi se objevily filmové záběry. Z Válečné zóny vycházely proudy lidí, bratří ve velkých skupi­nách putovali na jih, kde se otevíraly brány islámského státu.</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>„Minulý rok,“ zářila Khadijah. „Prezidentka Master­sová podepsala Dekret o rozdělení na Den díkůvzdání v roce 2037.“</p>

<p>„<emphasis>Prezidentka</emphasis> Mastersová?“</p>

<p>„Kate Mastersová? Ano, myslím, žes ji znal.“</p>

<p>„Myslel jsem si, že ano,“ řekl záhadně. „Jak to udělali?“</p>

<p>„Vláda a koncern Yo-Yu už celé roky v tichosti vy­kupovali od lidí půdu v určených státech. Zemětřesení v Memphisu nám hodně pomohlo. Většina bílých stejně chtěla odejít.“ Ukázala na stěnu. Malá pouliční válka v malém jižanském městečku, bílí proti černým. „Ti, kteří odejít nechtěli, se chvíli drželi, ale nakonec jsme se jich stejně zbavili.“</p>

<p>„Zbavili? Existuje africká osvobozenecká armáda?“</p>

<p>Děti se chichotaly. Talib naklonil hlavu ke straně.</p>

<p>„Tenhle název už se nepoužívá.“ Khadijah se usmívala.</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>„Naši islámští bratři v Africe byli toho názoru, že většina z nás není dost černá, abychom si mohli říkat Afričané.“ Pousmála se. „Začali nám říkat ‘mestizos‘. Ujalo se to.“</p>

<p>„To není moc lichotivé jméno.“</p>

<p>„Dokázali jsme mu dodat zvuk.“ Posadila se zpříma, najednou královská, vládnoucí. „Takže tahle země se teď jmenuje Spojené státy americké a islámské. New Cairo zahrnuje Floridu, Severní a Jižní Karolínu, Geor­gii, Alabamu, Louisianu a Mississippi.“</p>

<p>„Proč nakonec ustoupili?“ zeptal se. „Vykoupit všech­ny ty pozemky muselo být přece zatraceně drahé.“</p>

<p>„Neměli na výběr. Svět je ze sedmdesáti procent is­lámský. Čínské syndikáty rychle odumírají, protože už neovládají obchod. V tuto chvíli je centrem ekonomic­ké moci Afrika. Číňané s námi nakonec uzavřeli smlou­vu, obchodují se zbytkem Ameriky naším prostřednic­tvím a za snížené ceny. Udržuje to obě země při životě.“</p>

<p>Na stěně se teď ukázal Martin Aziz. Kynul davům a pronášel projevy. „On nás teď vede,“ řekla Khadijah. „Ale ty jsi v srdcích bratří. Nikdy bychom na dohodu s bílými nepřistoupili, kdyby nesouhlasili s tím, že nám umožní buď se s tebou setkat nebo spatřit tvé tělo. Ni­kdo neměl tušení, jestli jsi naživu nebo mrtvý. Teď, když to vím, přísahám, Abu, že neustaneme, dokud ne­budeš svobodný.“</p>

<p>„Proč jen mám pocit, že to s mou osobou nemá téměř nic společného?“</p>

<p>„Ty jsi symbol. Jsi Abu Talib, větší než život. Lidé v New Cairu potřebují v těchto dnech někoho, ke komu by mohli vzhlížet. Když bílí po rozdělení odešli, všech­no za sebou spálili. Začínáme stavět z ničeho. Tvůj pří­klad je posiluje.“</p>

<p>„Můj příklad.“ Znovu se pokusil o úsměv a znovu ho zabolely svaly. „Neudělal jsem ze sebe žádný příklad. Přežívám tu jako zvíře. Chci, abys věděla, že to nebylo snadné. Já... dost jsem se změnil. Abych byl upřímněj­ší, od té doby, co jsem tady, na hnutí moc nemyslím. Místo toho přemýšlím o tom, jaké by to bylo, cítit zase na tvářích skutečný vítr. Vidět oblohu.“ Natáhl ruku, pomalu ji sevřel v pěst. „Myslím na to, jaké to je, sebrat ze země kámen a poznat z něj všechno o tom místě, zji­stit všechno jen podle kamene... celou historii, všech­no, co se dá poznat, až k samým počátkům veškerého času! Myslel jsem na sex...“</p>

<p>Instinktivně sklopila oči. Četl v jejích gestech jako v otevřené knize. „To je v pořádku,“ řekl klidně. „Deset let je dlouhá doba. Nevědělas ani, jestli jsem ještě naži­vu, to...“</p>

<p>Zazněl bzučák; Khadijah okamžitě vstala. „Musím jít. Chceš něco vzkázat svému národu?“</p>

<p>Zasmál se. „Dnes poprvé jsem slyšel jiný hlas než svůj vlastní. Ani nežiju v tom samém světě jako ty.“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Něco si vymyslím.“</p>

<p>Dveře za jejími zády cvakly a otevřely se. Děti se zvedly a zamířily k nim. Tak brzo. Jak jen to může kon­čit tak brzo? Tohle bylo horší než izolace. „Crane,“ za­volal za ní, jak postrkovala děti před sebou ke dveřím. „Co dělá Crane?“</p>

<p>Její křehký smích ho překvapil tolik, až sebou trhl.</p>

<p>„Ti nejmocnější padají nejhlouběji. Desperát, to je teď Crane. Vyvrhel lidstva... proklínaný za to, že chtěl odpálit jaderné bomby. Když jeho šílený plán vyšel na­jevo, všichni se obrátili proti němu. Pak celé roky řečnil a blábolil o nějaké katastrofě, která se řítí na Kalifornii. Nikdo ho neposlouchal. Teď už jsem o něm dlouho ne­slyšela.“</p>

<p>Mezi dveřmi se ještě otočila. „Dostaneme tě odtud.“</p>

<p>„Přijď zase na návštěvu,“ řekl. Ale Khadijah byla pryč. Dveře se zabouchly, slyšel, jak cvakl zámek. „Řekni jim, že musím mít přístup k informacím!“ vy­křikl. „Pro boha živého, udělej něco!“</p>

<p>Svěsil hlavu, klesl do židle. Dveře za jeho zády za­cvakaly a otevřely se. Pomalu vstal a dovlekl se zpátky do své cely. Od tohoto dne bude žít od návštěvy k ná­vštěvě, na houpačce naděje a zoufalství. Ztratil schop­nost sledovat čas... a už ji nikdy nezíská.</p>

<p>Lewis Crane seděl vedle Burta Hilla na zadním sedadle lunárního mobilu typu Moonskimmer. Díky vyklenuté­mu podvozku naplněnému heliem vyvolávalo univer­zální vozidlo v pasažérech pocit, jako by se vznášelo těsně nad nehostinnou měsíční krajinou. Na sametové černi oblohy, probodané zářícími dírkami hvězd, byl ještě patrný odlesk Země, která za jejich zády právě klesala pod horizont. Agent realitní kanceláře mluvil takřka bez přestání a neustále přetěžoval monitory vnitřního prostředí v kabině, které střežily hladinu oxi­du uhličitého. Po krajině osvětlované korónou zapadají­cí Země se táhly dlouhé černé stíny. Další část měsíční­ho povrchu se připravovala nastoupit dvoutýdenní měsíční „noc“.</p>

<p>„Na odvrácené straně moc usedlíků nemáme,“ vyklá­dal agent jménem Ali. „Každý raději kupuje dobré po­zemky na přivrácené straně, kde je pěkná vyhlídka na Zemi.“</p>

<p>„To je přesně to, co já nechci.“ Crane se obrátil k ok­nu. Projížděli Jižním mořem, Galileovým <emphasis>Mare Austra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le</emphasis>, a směřovali k uzavřeným dolům v Moři touhy, kde You-Li dřív těžila titan. Po levé straně se majestátně zdvihal kráter Jules Verne. „Moře“ bylo naplněné pra­chem; ne vodou, jak se dohadoval Galileo, ale rozpada­jícím se kamením, sklem a úlomky asteroidů.</p>

<p>„To teda nevím, proč si chcete prohlížet parcely na odvrácený straně,“ zasípal Burt. „Člověk si čas od času rád užije trochu sluníčka.“</p>

<p>„Na druhé straně je stejně světla jako tady,“ ujistil ho Crane. „Jen se nemusíš dívat na Zemi, to je všechno.“</p>

<p>„Zrovna tady bych vám mohl nabídnout spoustu skvělých míst,“ pospíšil si prodavač. „Fantastické vý­chody Země.“</p>

<p>Crane jeho narážku ignoroval. „Podívejte, co si tady koupím, je moje věc, jasné?“</p>

<p>Ali se k němu otočil, černý knírek vyklenutý nad ši­rokým úsměvem. Spojil palec s ukazováčkem do malé­ho kroužku. „Zákazník má vždycky pravdu.“ Luskl prs­ty. „Hodně společenství tady teď kupuje půdu - kvůli náboženské svobodě, víte? Nebo kvůli politice. Žádná pozemská vláda se tady do ničeho nemíchá, jo? Je to fajn systém - pokud se rád staráte sám o sebe.“</p>

<p>„Co takhle voda?“ zeptal se Hill. „Dá se tady se­hnat?“</p>

<p>„Sehnat? Můžete uzavřít jakou smlouvu budete chtít a obstarat si vodu, jaká se vám zlíbí. Místní konsorcium si účtuje veliký peníze, jo? Většina lidí si vozí vodu ze Země - pokud si to můžou dovolit.“</p>

<p>Crane jen odfrkl. Země teď nebyla právě tím nejlep­ším místem, kde by měl člověk hledat pitnou vodu. Jis­tě, v mnoha ohledech se globální situace zlepšila. Ozo­nová vrstva byla obnovena, lidé znovu žili na slunci, tak jak si to Crane pamatoval z dětství, a oblak Masada se definitivně rozplynul před pěti lety, aniž by tomu ně­kdo věnoval pozornost. Všichni měli příliš mnoho prá­ce a potíží s nárůstem radioaktivity ve vodních zdro­jích, než aby se starali ještě o něco jiného. Spad z mraku Masada zamořil víc než jen vodu. Jaderný od­pad na celém světě prosakoval bezpečnostními schrán­kami úložišť a nikdo nebyl ochoten věnovat tomuto problému pozornost, dokud nedošlo ke katastrofě. Za­mořená voda byla všude.</p>

<p>Crane začal pracovat s glóbem v Nadaci, vkládal prostě do počítače údaje o únicích spolu s výskytem, směrem a rychlostí pohybu spodních vod. Doufal, že tak s dosta­tečným časovým předstihem získá informace o tom, kdy a jak bude radioaktivní mor pronikat do nitra planety, a dokáže lidstvu poradit, kde vybudovat opevnění a pustit se s nepřítelem do boje. Ale někteří pohlíželi na zamoření celosvětových vodních zdrojů jako na celkem snesitelnou obtíž. Každá doba má své optimisty.</p>

<p>Glóbus byl zázrak, živoucí odkaz jeho ženy. Mnohé úkoly, jako třeba právě projekt sledování radioaktivity, byly realizovány prostřednictvím jeho vyšších logic­kých a kognitivních funkcí a vyústily v praktické závě­ry. Ale v některých ohledech nefungoval optimálně. Výsledkem byla i zklamání, například nepředpovězená zemětřesení, včetně jednoho, ke kterému došlo přímo v Kalifornii. Do té doby se glóbus zdál být neomylný. Crane věděl, že kdyby Lanie žila, nic podobného by se nikdy nestalo.</p>

<p>Vždycky přitom vzpomínal na teorii, kterou mu jed­nou vyložila - o tom, jak bazén vykopaný v Římě způ­sobí zemětřesení na Aljašce. Dvě nečekaná zemětřesení byla nakonec přičtena na vrub nově hloubených vod­ních nádrží, z nichž jedna byla dokonce pět set mil da­leko. Zadržená voda prosakovala puklinami ve skalním podloží a zvlhčovala skryté zlomy. Napadlo ho, jestli bude jednoho dne přesto možné poznat pohyby Země natolik, aby mohl lidem říct, kde <emphasis>nemají</emphasis> stavět přehra­dy... nebo bazény.</p>

<p>„Tak jsme tady, pánové.“ Ali ukázal předním sklem na jasně ozářené údolí, vzdálené několik mil. „Nechal jsem kvůli vám zapnout světla.“</p>

<p>Crane se pousmál při představě, co by tomu asi říkala Lanie, kdyby ho viděla, jak za tři miliardy, které mu od­kázal Stoney, kupuje kus Měsíce. Stoney mu tenkrát ře­kl, aby si za ty peníze koupil svůj sen; teď, o deset let později, hodlal vzít starého přítele za slovo.</p>

<p>Ali přepnul turbíny na zpětný chod a zpomalil. Mo­onskimmer se s mnoha nárazy dokodrcal doprostřed opuštěného městečka, které představovalo nevelké ná­městí obklopené kruhem vzájemně propojených kupolí. Kovové obytné buňky se vršily jedna na druhou jako kostky z holografické stavebnice, se kterou si tak rád hrával Charlie ve výtahu na Imperial Valley.</p>

<p>„Důlní šachty jsou ještě otevřené?“ zeptal se Crane s pohledem na řadu opuštěných restaurací s nápadnými vývěsními štíty. Mnohé názvy mu připadaly povědomé.</p>

<p>Ali zaváhal. „O tom si můžeme promluvit. Nejsem si jist, jestli by hoši od You-Li byli nadšení, kdybyste pro­stě přišel a zasypal...“</p>

<p>„Já ty šachty chci,“ přerušil ho Crane. „Mám v úmys­lu odebírat teplo a energii z měsíčního jádra.“</p>

<p>„Vy chcete šachty,“ rozzářil se Ali. Máchal rukama ve vzduchu jako větrný mlýn. „Jsou tu všude... kam se jen podíváte, po celém tomhle zatraceném místě. On chce šachty. On je vážně chce!“</p>

<p>Zamířil s Moonskimmerem k přechodové komoře, přísavný zámek cvakl. Magnetické úchytky zajišťovaly vzduchotěsné spojení. „Budete si muset vzít přilby. Ne­můžu si dovolit zapínat podpůrné systémy, jen abych vám to tu ukázal.“</p>

<p>„Jaká je celková plocha stanice?“ zeptal se Crane. Ali si nasadil přilbu a posunkem vyzval Cranea, aby učinil totéž. Crane nechal Burta, aby mu pomohl se zámkem.</p>

<p>„Představte si tábor jako střed kruhu. Pozemky základ­ny jsou na ploše tisíc čtverečních mil všude kolem nás. Budou vám patřit krátery Van de Graaf, Leibnitz a Von Karman. Celé <emphasis>Mare Ingenii</emphasis> je vaše, se vším všudy.“</p>

<p>„A cena?“</p>

<p>„Tři miliardy dvě stě milionů.“ Ali rychle pokračo­val. „Poslyšte, vím, že je to pěkná hromada peněz. Mám na přivrácené straně menší parcely, které...“</p>

<p>„Zaokrouhlete to na tři miliardy a plácneme si,“ pře­rušil ho Crane.</p>

<p>„Mohl by se za vás někdo zaručit? Bez urážky, pane.“</p>

<p>„Budeme platit v hotovosti.“</p>

<p>„Příteli drahý!“ nadchl se Ali. „Vaše slova vlévají štěstí do duše starého prodavače velbloudů. Odvráce­nou stranu nikdo nechce.“</p>

<p>„Já na ní trvám. Prohlédneme si to tady?“</p>

<p>Exkurze netrvala ani hodinu. Ali se nemohl dočkat, až se vrátí zpátky na osvětlenou stranu, a Cranea hornické ubytovny vůbec nezajímaly. Tábor byl typickým důl­ním centrem You-Li; spartánsky vybavený, udržovaný v chodu za minimálního přispění těžní společnosti. Cra­ne věděl, že až přijde čas, nechá všechny staré budovy strhnout a na jejich místě postaví nové. Ale současné ubikace dobře poslouží prvním projektantům a inžený­rům, kteří budou mít za úkol proměnit hornický tábor na odvrácené straně Měsíce v sídlo nové civilizace. Bu­de to dlouhý a obtížný úkol, ale Crane už zažil víc tako­vých projektů.</p>

<p>Později, zpátky na základně Měsíc-Marriott, seděli Crane s Hillem u nízkého stolku v baru, Crane zády k nádhernému pohledu na vycházející Zemi, která mod­roleskle nakukovala dovnitř širokými, masivními okny. Hotel byl nacpaný k prasknutí a planina kolem něj už začínala vypadat jako malé městečko sestavené z kupo­lí a visutých mostů.</p>

<p>Měsíc představoval nové, nedobyté území, které předchozí vlastník, koncern You-Li, nabízel k rychlé­mu prodeji. Číňané se pokoušeli zkonsolidovat svůj majetek a Měsíc do jejich plánů nezapadal. A tak ho kousek po kousku osidlovali lidé, kteří odjakživa kolo­nizovali nové země a zakládali nová města - dobrodru­zi a hrdinové. Crane si nebyl tak docela jist, do které kategorie by měl zařadit sám sebe.</p>

<p>Hill, tichý a křehký od té doby, co byl před lety zra­něn, pozvedl svoje pivo. „Řek’ bych, že tohle si zaslou­ží přípitek. Nejsem si jistej, co jste to vlastně právě udě­lal, ale stejně gratuluju.“</p>

<p>„Chytíme příležitost za pačesy, dokud je čas.“ Crane cinkl svou sklenicí skotské o láhev piva a zvolna upil. „Vždycky jsem chtěl předsedat své vlastní vládě.“</p>

<p>„Houby,“ mávl Hill rukou. „Jediný, co jste kdy chtěl, bylo zarazit zemětřesení. A pak zčistajasna kupujeme Měsíc.“</p>

<p>„Není to zčistajasna. Myslel jsem na to už dlouho ­celé roky. Nikdy to nebylo proveditelné, až teď. Neří­kám ti všechno, co se mi honí hlavou, Burte.“</p>

<p>„To je fakt. Nikdy jste mi neřek, že Sumi Chan je ženská.“</p>

<p>„Dospěl jsem k názoru, že když jsi tak hloupý, že to nepoznáš sám, já ti to říkat nebudu.“</p>

<p>To byl jejich obvyklý žertík. Po pravdě řečeno, žádný z nich neměl tenkrát ani tušení, jak to se Sumi skutečně je. Její životní příběh byl fantastický a chybělo jen má­lo, aby skončil tragicky. Během uplynulých roků se při­hodilo tolik věcí...</p>

<p>Necelé čtyři týdny po útoku na Imperial Valley uklouzl prezident Gideon ve vaně po mýdle a na místě zemřel ­tak alespoň znělo oficiální prohlášení Bílého domu. Sumi se stala prezidentem a okamžitě jmenovala Kate Master­sovou do funkce viceprezidenta. Yo-Yu a Liang Int. spo­lu dál soupeřily o přízeň voličů, a tak se Sumi ve volbách v listopadu 2028 podařilo získat nejvyšší procento hlasů a stát se prezidentem bez stranické příslušnosti.</p>

<p>Byla to právě Sumi, kdo započal pozvolný proces, který nakonec vyústil ve vznik islámského státu. Kvůli tomu, co označila jako „zdravotní důvody,“ se rozhodla nekandidovat podruhé v roce 2032, přestože během svého působení v nejvyšším úřadě byla rozvážným a re­spektovaným šéfem exekutivy. Na téže tiskové konfe­renci také prozradila své pravé pohlaví a prohlásila, že už není v jejích silách dál předstírat, že je muž.</p>

<p>Kate Mastersová se střemhlav vrhla do předvolební kampaně a zvítězila s ohromným náskokem, podporo­vána svou už tak dost širokou stranickou základnou, a mimo jiné také díky tomu, že využila narůstajících antičínských nálad. Ekonomika se hroutila dál, převáž­ně vinou rozsáhlých sankcí, uvalených na čínské ob­chodní zájmy celosvětovým islámským hnutím, jehož světový názor byl, mírně řečeno, etnocentrický.</p>

<p>Důvod, proč Sumi odmítla kandidovat, se stal na­prosto zřejmým v okamžiku, kdy byla přijata na psychi­atrickou kliniku. Paul, čipem generovaný milenec, v té době už naprosto ovládl její život: všechno za ni rozho­doval, sám vybíral její poradce a stahoval ji stále níž po strmé spirále xenofobie a uzavřenosti. Veškeré lidské projevy obracela do svého nitra v nekonečné smyčce a nikdo jiný než Paul se jí nesměl přiblížit.</p>

<p>Crane s ní tehdy udržoval nepravidelný kontakt; na naléhání Kate Mastersové vykoupil od You-Li půdu, která dříve patřívala předkům Sumi, a pronajal jí po­zemky jejího rodu na věčné časy, za symbolický jeden dolar ročně. Sumi zažádala o legální rozvod s Paulem, který jí byl také povolen. Vědomí jeho přítomnosti bylo tak silné, že zůstávalo v její mysli i poté, co byl čip od­straněn. Nebyla jediná, kdo se potýkal s tímto problé­mem. Miliony lidí se staly závislými na Yo-Yu čipech a téměř přes noc se zrodilo nové odvětví medicíny, na­zvané „náhrada osobnosti“, které se potýkalo s násled­ky čipové narkomanie.</p>

<p>Sumi Chan strávila v ústavu čtyři roky. Koncern Yo-Yu prodělal miliardy, když musel zaplatit účty za lékař­ská ošetření a náhrady obětem čipového šílenství, a tyto ztráty otřásly jeho finanční stabilitou natolik, že ho na­konec donutily k celosvětové fúzi s odvěkým rivalem. Tak došlo ke vzniku korporace You-Li. Čipoví společ­níci vymřeli stejně rychle jako dinosauři, přestože po­pularita vzdělávacích čipových implantátů stále rostla. Crane sám si nechal zavést port v roce 2036 a pro po­třeby výzkumu ho shledával nedocenitelným.</p>

<p>Kate Mastersová byla mezitím v témže roce zvolena znovu a teď právě probíhaly druhé dva roky jejího dru­hého volebního období. Sumi žila tiše a nenápadně na pozemcích svých předků v Číně.</p>

<p>Stoney zemřel necelý rok po katastrofě v Imperial Valley.</p>

<p>Ale pro Cranea bylo posledních deset let oživlou noční můrou. Krátce poté, co byl Newcombe-Talib za­tčen a uvězněn, vešlo ve všeobecnou známost, jaký byl pravý cíl projektu Northwest Gemstone, a sympatie ve­řejnosti se obrátily jako mávnutím kouzelného proutku. Crane se přes noc stal padouchem, zatracovaným a pro­klínaným za to, že se odvážil jen pomyslet na odpálení jaderných bomb, že se odvážil věřit, že by snad mohl změnit samu strukturu Země nebo dokonce měl nějaké právo se o to pokoušet.</p>

<p>Jeho hlas se stal hlasem volajícího na poušti. Znovu a znovu, po celé ty dlouhé roky, se pokoušel varovat své spoluobčany před děsivou katastrofou, která visí nad Kalifornií jako Damoklův meč. Horší než urážky, horší než výsměch, který odpovídal na jeho nahrávané, psané i živé projevy, bylo ohlušivé mlčení, se kterým veřejnost přijímala jeho výstrahy. Až se konečně vzdal vší naděje, ubitý a zoufalý.</p>

<p>A sám přitom cítil, jak v něm prázdnota zapouští ko­řeny. Celý život byl pustý, prázdný.</p>

<p>Pak You-Li vyhlásil výprodej Měsíce a Crane pocítil hluboko na dně té prázdné skořápky něco... snad zá­blesk, jiskru života, a vrhl se za ní.</p>

<p>„Vy tam opravdu chcete postavit baráky a ubytovat lidi, že jo?“</p>

<p>„Přesně to mám v plánu,“ odpověděl Crane. „Chci tam vybudovat celé město, Burte. Místo, kde by lidé <emphasis>chtěli</emphasis> žít.“</p>

<p>„Vy tam budete bydlet taky?“</p>

<p>Crane se pousmál. „Ne, kamaráde. Myslím, že na ta­kové eskapády jsme už oba trochu moc vousatí a roz­mrzelí.“</p>

<p>Hill se zvrátil do židle a těžce vydechl. „To je úleva. Prostě jsem si nemoh’ sám sebe představit, jak pořád trčím v jedný z těch zatracenejch bublin. Co si má člověk počít, když se mu chce kejchnout nebo se musí vysmrkat?“</p>

<p>„Ale budeme tam čas od času jezdit. Musí se udělat spousta práce, spousta rozhodnutí.“ Crane upil skotské, nepřítomným pohledem sledoval skupinu stavebních dělníků, kteří se vhrnuli do baru ve svých bachratých, vyztužených skafandrech a usadili se u zadního stolu. „Nelíbí se mi představa, že bychom měli být závislí na dodávkách vody ze Země. Uvažuji o tom, jestli bychom nemohli těžit permafrost na Marsu a dopravovat ho sem sami. Kdo kontroluje vodu, kontroluje všechno.“</p>

<p>„Kolik lidí tam chcete nastěhovat?“</p>

<p>„Řekl bych nejmíň pár tisíc.“</p>

<p>„Už kolik měsíců nemyslíte na nic jinýho než na ten projekt. Připadá mi to bláznivý. Proč to děláte? K čemu to všechno je?“</p>

<p>Crane se ušklíbl, dopil svůj drink a zvedl sklenku do výše, aby přilákal barmanovu pozornost. Ten přikývl a přispěchal znovu s lahví skotské. „To všechny ty pení­ze, co mi odkázal Stoney. Nemohl jsem pořád objevit nic, co by stálo za to... Co by vydrželo dost dlouho, abych je do toho vložil. Pak se naskytla tahle příležitost.“</p>

<p>„Proč zrovna tady?“</p>

<p>„Jednou jsem měl akvárium... vlastně dvakrát, ale teď myslím to, co jsem míval jako kluk, když jsem žil u své tety. Sám jsem si na něj našetřil. Během let jsem tam choval spoustu různých rybiček, ale jednou jsem si přinesl garnáta, krásného, křehkého tvorečka. Nemohl jsem přijít na nic, čím bych ho měl krmit, nic, co by chtěl jíst. Po čase začal ujídat sám sebe, den po dni, kousek po kousku, jen aby zůstal naživu. Nakonec se dostal až k životně důležitým orgánům.“</p>

<p>Otočil se a pohlédl na Zemi za oknem, veliký prů­zračný opál zahalený v mracích, zářící jasnou modří. Ukázal na ni. „To je přesně to, co si myslím, že děla­jí. Užírají sami sebe zaživa. Zabíjejí ve jménu Božím a slepě likvidují celý ekosystém, který je udržuje při životě.“</p>

<p>„Lidi jsou lidi.“ Burt pokrčil rameny.</p>

<p>„Tím vlastně říkáš, že lidi jsou zvířata. A já ti říkám, že to tak být nemusí. Můžeme vytvořit civilizaci, sku­tečnou civilizaci, založenou na skutečném porozumění zákonům vesmíru i sobě samým. Koupil jsem pozemek na odvrácené straně, protože nechci, aby se mí lidé dí­vali, jak jim Země umírá před očima. Mé... město se může stát posledním útočištěm lidské rasy, Burte. Proto to dělám. Stačí ti takový sen?“</p>

<p>„Nemoh’ jste zachránit Zemi, tak chcete postavit no­vej svět?“</p>

<p>„I tak by se to dalo říct.“</p>

<p>„Jak budete tomu městu říkat?“</p>

<p>„Charlestown. Chci ho pojmenovat Charlestown.“</p>

<p>Burt přikývl, oči se mu zamžily. „Řekl bych, že to je krásný, doktore. Fakt krásný.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá první</strong></p>

<p><strong>OHNIVÁ</strong><strong> BOU</strong><strong>Ř</strong><strong>E</strong></p><empty-line /><p><strong>Požární bariéra Shirahega - Tokio, Japonsko</strong></p>

<p><strong>1. září 2045, poledne</strong></p>

<p>Ze vzduchu se požární bariéra Shirahega nedala pře­hlédnout ani v největším městě světa. Byla široká jako běžný obytný dům a jejím úkolem bylo zastavit moře plamenů, které se všude kolem rozlije po nadcházejí­cím ohromném zemětřesení, ochránit severní část měs­ta před chudšími čtvrtěmi na jihu. Byla to tokijská Vel­ká čínská zeď.</p>

<p>Crane a Burt Hill seděli v přepravním prostoru heli­koptéry Červeného kříže mezi desítkou bíle oděných zdravotníků, převážně mladých lidí, kteří zaplnili lavič­ky podél stěn. Neměli tušení, kdo Crane je, nic je ne­spojovalo s tváří stárnoucího muže, jehož výzkumy i tragédie kdysi se zatajeným dechem sledoval celý svět.</p>

<p>Zdravotníci kulili oči, jak vyhlíželi ze širokých, vy­klenutých bočních oken helikoptéry. Pohled na Tokio, které se rozkládalo pod nimi, dokázal uvést v úžas kaž­dého. Krajině dominovaly moderní budovy v centru města, ale větší pozornost přitahovala právě předměstí, zchátralá obydlí třiatřiceti milionů lidí. Úzké uličky se stěží prodíraly mezi dřevěnými domky, nalepenými těs­ně na sebe. Z výšky tato část města připomínala po­krývku sešívanou z útržků látky nejrůznějších barev a tvarů. Miliony dřevěných domků. Víc, než si člověk ve skutečnosti dokáže představit. Kdo neviděl, neuvěří.</p>

<p>Ale horší než dřevěné domečky byly obrovité nádrže naplněné kapalným propanem, které tiskly bachratá bři­cha k zemi v bezprostřední blízkosti obytných čtvrtí. Někdy se tyčily přímo nad domky, které vedle nich vy­padaly ještě menší a křehčí. Tady se pořád ještě použí­val plyn. Až začne zemětřesení - a to už bude brzo ­oheň se bude rychle šířit. Během patnácti minut lehne popelem třetina celého Tokia, přinejmenším půl milio­nu domů bude zničeno. Cranea bolela ruka.</p>

<p>„Jste zatracenej blázen, když se sem ženete,“ hudro­val Hill. „Honit se za zemětřeseníma, to už jste nedělal od osmadvacátýho roku. Někdo by vás měl dovést k psychiatrovi.“</p>

<p>„Ty jsi ten nejhádavější chlap, jakého jsem kdy v ži­votě poznal,“ uchechtl se Crane. „Proč jsem tě vlastně bral s sebou, to je pro mě záhada.“</p>

<p>„Potřebujete mě, protože jste pořád jako malý dítě, který se o sebe nedokáže postarat. Sakra, byl byste už nejmíň dvacetkrát mrtvej, kdybych u toho nebyl. A teď jsem tady, abych vám řek, že dneska to může bejt po jednadvacátý. Vsadím se, že doktor Bowman vám na tenhle vejlet nedal svoje požehnání.“</p>

<p>„Neříkal jsem mu o ně,“ odsekl Crane. Bowmana se mu nepodařilo setřást od doby, co se před rokem potý­kal s rakovinou tlustého střeva, vyvolanou ozářením, kterému byl vystaven tenkrát při boji v Imperial Valley. Rakovina byla také tím pravým důvodem, proč byl dneska tady, proč toužil zase jednou zažít opravdu vel­ké zemětřesení. Uběhlo už sedmnáct let od chvíle, co si naposled dopřál návštěvu poblíž epicentra - trestal tak sám sebe, Burt měl v tomhle naprostou pravdu - ale blízkost jeho démona v něm přesto vyvolávala jásavé nadšení, stejně jako bolest a odpor. Šelma se připomí­nala zábleskem starého dobrého nepřátelství.</p>

<p>Když onemocněl, pobýval zrovna na měsíční základ­ně Charlestown a dohlížel na nekonečné množství drobných detailů, schopných zavalit a udolat každého člověka, které však dohromady tvořily nesmírně nároč­ný a rozsáhlý projekt v nesmírně nepříznivých podmín­kách. Předtím nikdy doopravdy nemocný nebyl. Když u něho diagnostikovali rakovinu, byla už v pokročilém stadiu. Prošel chemoterapií a pak mu řekli, že zbytek už si jeho tělo zařídí samo. Neřekli mu něco jiného - jak velkou cenu za to zaplatí po fyzické stránce. Válka ve­dená uvnitř jeho těla imunitním systémem trvala osm nesnesitelných, mučivých měsíců. Když konečně do­spěla k vítěznému konci, zbavil se rakoviny, byl dokon­ce imunní proti většině forem této nemoci, ale byl zou­fale slabý, snadno se unavil. Nemohl už pít a v padesáti osmi letech se cítil jako stařec. A dnes se chtěl stát svědkem zemětřesení takových rozměrů, s jakým se ještě nikdy nesetkal.</p>

<p>Tokio leží v bodě, kde se stýkají čtyři litosférické desky: filipínská, pacifická, eurasijská a severoameric­ká, která sem zasahuje podél japonského příkopu a zlo­mu Isu. Na průniku těchto dvou subdukčních zón mělo za několik minut dojít k rozsáhlému zemětřesení, které zničí většinu Tokia.</p>

<p>Děsivý scénář katastrofy spatřil světlo světa během několika posledních let, zásluhou Craneova věstníku. Mnozí lidé jeho informace znevažovali, jiní respekto­vali, někteří si podle Věstníku plánovali svá dobrodruž­ství i vlastní smrt. Kdykoli mělo dojít k velkému ze­mětřesení, objevily se na určeném místě stovky, někdy tisíce těch, kdo toužili utkat se s přírodními silami, do­sáhnout až na hranice svých možností. Podobně jako dřív býčí zápasy využívali zemětřesení k tomu, aby prokázali svou chrabrost a mužnost, anebo jako vítanou příležitost ke spáchání sebevraždy za co nejdramatičtěj­ších okolností.</p>

<p>Dole se vinula bariéra jako otevřená sečná rána; linie opevněných budov, pospojovaných navzájem, roztínala město na dvě části. Těžké ocelové okenice už byly pev­ně zajištěny, vodní děla připravena. Ironií osudu bylo dnes právě 1. září. Tento den je v Japonsku tradičně oslavován jako Den zemětřesení, a to od roku 1923, kdy v ohnivé bouři, která pozřela Edo, jak se tehdy To­kio jmenovalo, uhořelo čtyřicet tisíc jeho obyvatel. Cel­kem toho dne zahynulo na sto padesát tisíc lidí.</p>

<p>Vrtulník se přibližoval k bariéře. Na pozorovatelně na vrcholu jedné z hlavních budov, těsně vedle přistá­vací plochy, se hemžili lidé. Pilot naklonil stroj proti větru a dosedl na plochu. Sotva se podvozek dotkl ze­mě, mladí zdravotníci začali vyskakovat ven. Jejich úkolem bylo poskytnout pomoc těm, kdo přežijí - kro­mě dobrodruhů a lupičů existovalo na každém místě vždycky dost lidí, kteří odmítli evakuaci.</p>

<p>Crane a Hill vystoupili poslední a Crane mávnutím ruky odehnal Burta, který se mu pokoušel pomoci. „Jsem možná mrzák,“ hekl a udělal dlouhý krok dolů, „ale k čertu, ještě nejsem <emphasis>úplný</emphasis> mrzák.“</p>

<p>Stál na střeše sotva pár vteřin, když pocítil první zá­chvěv. „Cítíš to, Burte?“</p>

<p>„Co?“ zabručel Hill.</p>

<p>Crane vnímal, jak se mu otřesy šíří od chodidel do celé­ho těla, rozechvívají svaly a kosti jako ladičku. „Asi by ses měl raději něčeho chytit. Za chvilku je to tady.“</p>

<p>K ocelové přední stěně bariéry byly připevněny bez­pečnostní pásy. Hill mu pomohl do jednoho se nasou­kat. Zvedl k očím dalekohled, zavěšený hned vedle pá­su. Dole ve městě hloučky lidí stále ještě oslavovaly, mnozí dokonce vyrazili do ulic svátečně vyšňořeni. By­la mezi nimi skupina lidí v černých blýskavých šatech s jasně rudými proužky od ramen až ke kotníkům. Další houf tvořili převážně mladí muži, ale bylo mezi nimi i několik žen - všichni kromě bot docela nazí, oděv svázaný do uzlíčku, který nesli přes rameno. Jiní se hnali po ulici v klaunských kostýmech. Všichni mladí a blázniví. Říkalo se jim rockeři, protože vyzývali Zemi na souboj a přijímali její vlastní podmínky.</p>

<p>Sebevrahy zahlédl dál ve městě, bloumající muže a ženy, kteří si vyhlížejí nějakou budovu na spadnutí, na kterou by vystoupili, nebo těžkou konstrukci, pod kterou by mohli počkat. Rockeři se drželi poblíž barié­ry, dost blízko na to, aby se stačili spasit útěkem. Se­bevrazi bloudili městem bez cíle, ale dost daleko od Shirahegy, aby před ohněm nestačili uprchnout. Vzpo­mněl si na ty, kteří prostě odmítli uvěřit, že k nějakému zemětřesení dojde. Předpokládal, že jsou doma nebo v práci, tak jako každý jiný obyčejný den.</p>

<p>„Měl bys chvilku pro starého přítele?“ ozval se za ním povědomý hlas. Otočil se a spatřil Sumi. Vlasy jí spadaly až k ramenům, oči měla lehce zvýrazněné svět­le modrými stíny.</p>

<p>„No ne,“ vydechl překvapeně. Sotva se objali, vztáhl k ní ruce. „Nech mě, ať si tě pořádně prohlédnu.“</p>

<p>Ustoupila o krok. V černé kombinéze a vysokých bo­tách vypadala mladě a přitažlivě. Zestárla do krásy: léta skrývaných emocí ji odměnila překvapivě hladkou tváří bez vrásek. Crane si uvědomil, že Sumi je vlastně veli­ce pohledná žena - o to víc, že její oči zářily přátelským porozuměním, důvěrnější a chápavější, než jak je dřív znával. Přikývl, jakmile se ujistil, že je v pořádku a sa­ma se sebou docela spokojená.</p>

<p>„Co tu děláš,“ začal se vyptávat, jakmile se objala s Hillem, který už si kolem těla utahoval pás.</p>

<p>„Doslechla jsem se, že tu budeš, tak jsem sem zasko­čila. Jsme prakticky sousedé.“</p>

<p>Z hloubi země se vydralo hlasité zaburácení. Bariéra se začala otřásat a Crane chytil Sumi kolem pasu. Přitá­hl ji ke stěně a pomohl jí upevnit popruhy.</p>

<p>„Drž se!“ zakřičel. „Bude to pořádně házet!“</p>

<p>Budova se divoce zmítala ze strany na stranu, S-vlny v mohutných nárazech rozvlnily povrch zemské kůry. Ze­mětřesení neutichalo, naopak stále sílilo, k drastickému útoku se připojily P-vlny, mocné rázy směřující vertikál­ně, které zem zvednou a zprohýbají jako list papíru.</p>

<p>Crane se zachytil stěny před sebou stále ještě silnou pravicí a upíral pohled na město o dvacet pater níž. Li­dé se rozprchávali, tváří v tvář katastrofě každý rychle zapomínal na směšné hrdinské plány. Běželi, klopýtali a padali, hnali se zpátky k bariéře. Napříč ulicemi se rozvíraly široké bouřící pukliny. V nenasytném břiše příšery zmizel celý hlouček nahých rockerů.</p>

<p>Otřesy sílily, v místech, kde se pevná zem změnila v kapalinu, se celé bloky budov kácely jako domečky z karet. Tříštění skla a praskání betonu se mísilo s ra­chotem zemětřesení v ohlušivou kakofonii zvuků, která se valila ze všech stran jako útočící vlna. Nad zbořeniš­těm vyrůstaly kotouče prachu a zahalovaly celé město dusivým neprůhledným závojem.</p>

<p>Po třiceti sekundách otřesů se ozvaly první výbuchy. Mosty a nadjezdy pukaly, vozidla, plná těch, kdo se po­koušeli uniknout na poslední chvíli, byla vymrštěna do vzduchu, auta a lidská těla létala všemi směry na pozadí hroutícího se panoramatu města.</p>

<p>A pak vzplál oheň.</p>

<p>Uplynulo devadesát sekund a zem se stále ještě vlnila a zvedala. Bariéra pod jejich nohama skřípěla námahou. O deset metrů dál se pohnula helikoptéra, kterou přile­těli, narazila na zvýšený lem střechy a pak se překotila přes okraj.</p>

<p>„Já to říkal, Crane,“ hulákal Burt Hill. „Už jsme v tom zase až po uši!“</p>

<p>„A je to skvělé,“ zašeptal Crane neslyšně. Všechno v něm plálo, hořelo pravým, skutečným životem! Cítil, jak sám roste tváří v tvář silám svého démona. Odvěký nepřítel jako by do něho vléval novou energii. Celá léta už mu nebylo tak nádherně.</p>

<p>„Podívej na tokijskou zátoku.“ Sumi mu křečovitě sevřela ochrnutou paži.</p>

<p>Zátoka byla prázdná, vyschlá, v osychajícím bahně zela jasně patrná zubatá jizva podmořského zlomu, kte­rá se táhla do vzdálenosti několika mil.</p>

<p>„Zvedá se vítr,“ konstatoval Hill.</p>

<p>„Oheň vytváří vakuum, spotřebuje všechen kyslík okolo.“ Crane překřikoval řev a sténání raněného měs­ta. „Vítr je jen vzduch, který se žene do uprázdněného prostoru.“</p>

<p>Vlny otřesů pomalu slábly. Ale plamenná bouře se hnala stále blíž, požírajíce cestou Tokio blok po bloku, čtvrt po čtvrti.</p>

<p>„Cítíte ten žár?“ Sumi si rukama zakrývala tváře. Oheň se teď hnal v nepřerušené stěně dlouhé deset mil a široké dvě míle. S řevem se řítil přímo k nim, vzdálen už sotva jednu míli, viděli, jak se blíží. Další dotřes je vrhl ke straně.</p>

<p>Vzduch zhoustl kouřem. Craneovi vřela krev v ži­lách, žhavější než peklo, které mu šlo vstříc. Plameny, vysoké a neúprosné, se převalovaly v blýskavých vl­nách jako hladina oceánu, narážely a lomily se a znovu vyrážely vzhůru jako jasně oranžová pěna.</p>

<p>Z lidí na pozorovatelně kapal pot. Vodní děla začala pod tlakem chrlit mořskou vodu - stěna vody, která se střetává se stěnou ohně. Hustá vodní mlha lámala krva­vě rudé světlo ohně; uprostřed požáru se v tisícerých podobách rozzářila miniaturní duha. Jedno dělo mířilo přímo vzhůru k obloze. Voda se rozstřikovala po vrcho­lu budovy, chladila jim tváře a promáčela nohy, odtéka­la odvodňovacími kanály a znovu se vzpínala ohni vstříc. Stejné drama se odehrávalo po celé délce barié­ry. Shirahega byla jedinou nadějí Tokia.</p>

<p>Teplota stoupala, stále stoupala. Burt si strhl masku a rozkašlal se. „Jsi v pořádku?“ křikl mu Crane do ucha.</p>

<p>Burt si odkašlal a odplivl. „Sakra, copak jsem vám neříkal, že bych v těch zatracenejch bublinách chodit nemoh? Ale vydržím to, dokud to vydržíte vy!“</p>

<p>Sumi působila ohromující podívaná lehkou závrat. Zasmála se. „Každopádně jsi pěkné eso, Crane!“ zavo­lala. Voda jí stékala po vlasech a smývala makeup z tváří.</p>

<p>„Já to nevymyslel... Jen předpověděl!“ křikl v odpo­věď. Oblečením mu pronikal palčivý žár. Všechny tvá­ře okolo byly rudé, nalité krví.</p>

<p>O kus níž u paty bariéry se ozvaly výkřiky. Lidé se obraceli tím směrem. Také Crane otočil hlavu. Obloha nad ním plála sytě oranžovou barvou. Oheň se pokoušel přehoupnout přes bariéru a hledat si další potravu na druhé straně.</p>

<p>„Stromy... vzplanou jako pochodně!“ Crane udeřil do zámku přezky, odhodil pás a brodil se vodou k pro­tější straně. Vyklonil se přes severní okraj plošiny. Su­mi a Burt mu byli v patách.</p>

<p>Pohlédl na sever. Polovina města už ležela v tros­kách, na horizontu zpola zakrytém kouřem skomíraly desítky drobných požárů. V evakuačním parku těsně za bariérou se tlačili uprchlíci, kteří jakýmsi zázrakem přežili otřesy i ohnivou bouři. Stromy už začínaly dout­nat, drobné větvičky vzplály pod deštěm dopadajících žhavých uhlíků. Lidé leželi schoulení tváří k zemi, aby unikli kouři. Stejným způsobem zahynuly v Edu před sto dvaceti lety tisíce Japonců.</p>

<p>Ohlédl se zpátky na bariéru. Většina vodních děl vyční­vala přímo z konstrukce budovy, ale tři největší, s ráží skutečných houfnic, byla upevněna přímo na střeše. Vy­hledal pohledem Hilla. „Myslíš, že bys jedno zvládl?“</p>

<p>„Zmáknu levou rukou všechno, co má v sobě šrou­by.“ Hill si znovu strhl masku a znovu plivl.</p>

<p>„Postarej se o jihovýchodní dělo! Otoč ho dolů, na park! Běž, rychle!“</p>

<p>Sám vyrazil na druhou stranu. Sumi automaticky bě­žela za ním, k jihozápadnímu dělu, které mířilo přímo k obloze. Bylo dostatečně těžké a masivní, aby odolalo ohromnému tlaku vody. Zpoza závěru vyčnívaly dvě dlouhé rukojeti. Sumi a Crane chytili každý za jednu a zabrali, pomalu otáčeli ústí děla dolů a dozadu. Trys­kající oblouk vody zamířil přes okraj budovy a hustě skropil doutnající stromy v parku.</p>

<p>Japonci na střeše se rozběhli k severní zdi a vyhlíželi dolů. Pak se obrátili a zdvořile tleskali.</p>

<p>Crane a Sumi se znaveně opírali o zábradlí a hleděli do­lů do parku. Zdravotníci tu s navyklou zručností prová­děli třídění raněných a poskytovali první pomoc. Hill někam zmizel, snažil se zajistit náhradní dopravu ze zničené oblasti, protože helikoptéra, kterou přiletěli, vzala za své.</p>

<p>„Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ zeptal se Cra­ne. Samotnému mu to připadalo fantastické, ale vůbec neměl potíže s tím, přijímat Sumi jako ženu.</p>

<p>„Co já vím... patnáct let nebo tak nějak. Tenkrát jsem ještě žila jako muž.“</p>

<p>„S Paulem.“ Crane se pousmál při té vzpomínce. „Všichni jsme si mysleli, že jsi homosexuál. Vídáš se někdy s Kate?“</p>

<p>„Byla za mnou před pár měsíci, asi na týden. Pořád ta stejná Kate. Právě se rozváděla se čtvrtým manželem a brala si pátého.“</p>

<p>„Jediný pevný bod v proměnlivosti vesmíru.“ Crane uvažoval o tom, proč za ním Sumi skutečně přišla.</p>

<p>„Jak to vypadá se světovými zdroji vody?“ zeptala se. „Předpokládám, že Nadace pořád pracuje na projek­tu radiační očisty.“</p>

<p>„Každý den, jakmile dostaneme informace o tom, co se udělalo, doplňujeme databázi, a pak generujeme návrhy činnosti pro příští den. Snažíme se zachovávat přírodní rovnováhu. Některé výsledky už docela stojí za řeč. V Coloradu je jeden chlapík - a další takový v Argentině - který mění koryta podzemních řek, odvádí je na povrch a upravuje tok tak, aby se vyhýbal zamořeným oblastem. Pořád je to ještě dost špatné, to je jasné, a stále je třeba uvažovat rozumně, ale myslím, že za takových pět let by se věci mohly začít obracet k lepšímu.“</p>

<p>„A co Střední východ?“</p>

<p>„Pořád horký jako peklo.“ Sumi byla stále dobrá, stá­le profesionálně na výši. „Teď mi už k čertu konečně řekni, proč jsi vlastně tady.“</p>

<p>„Samozřejmě,“ pousmála se. Pohladila ho po ruce. „Mám pro tebe dva návrhy.“</p>

<p>„Kate Mastersová nebyla jen na dovolené, viď. Urči­tě tě přijela do něčeho naverbovat. Předpokládám, že úspěšně.“</p>

<p>„Trefa do černého.“ Úsměv se jí vytratil z tváře. „Crane, Amerika je právě teď na pokraji rasové války. Po celé délce hranice s New Cairem dochází k novým a novým střetům. Záležitost s Abu Talibem zastínila všechno - logiku, i sám život.“</p>

<p>„Tohle nebudu poslouchat,“ zamračil se Crane. „A až se vrátí Burt, taky se mu to nebude zamlouvat.“</p>

<p>„Burtovi se bude líbit to, co řekneš, aby se mu líbilo.“</p>

<p>„To měla být urážka?“</p>

<p>„Ne. Pravda. Jsi pro něho bůh. Sám to dobře víš. Když mu to řekneš ty, vyslechne mě. Než mě vyhodíš, nech mě alespoň domluvit. Kvůli starým časům, co ty na to?“</p>

<p>„Celý tenhle rozhovor je mi proti srsti. Zkrať to.“</p>

<p>„Dobře. Zbylí vládní úředníci ve Washingtonu nema­jí ani tušení, koho to vlastně drží ve vězení. Kate měla Talibovi už dávno udělit milost, ale neudělala to s ohle­dem na tvé city. Teď toho lituje. Lidé, kteří jsou v sou­časné době u moci, ho mají za něco jako krvelačnou zrůdu, která povede New Cairo do Svaté války islámu proti Americe. Muslimové považují fakt, že Amerika vězní Taliba, za veřejnou urážku, za útok na <emphasis>jejich</emphasis> ná­boženského vůdce.“</p>

<p>„Newcombe... a náboženství?“</p>

<p>„Jediný, kdo mluví jeho jménem, je jeho žena. Ona přináší z návštěv u něho všechna poselství, i nábožen­ský protokol. Umí být velice přesvědčivá a má obrov­skou moc. Lidé jí věří.“</p>

<p>„A Kate chce vynutit otevřenou konfrontaci?“</p>

<p>„Pořád ještě má dost velký vliv, i když se politiky už vzdala.“</p>

<p>„To tedy vidím, jak se jí vzdala.“</p>

<p>„Jen poslouchej. Chce, abyste ty i Burt vypovídali před komisí. Lidé, kteří Taliba skutečně znali. Tvůj hlas zazní po celé zemi jako nejsilnější z těch, které se ozývají ve prospěch jeho propuštění. Oba přece dobře víme, že Dan nepovede žádnou revoluci ani nic podobného.“</p>

<p>„Viděl jsem, jak střelil po Burtovi. Vedl útok, při kte­rém zahynula moje žena a syn. Věřím, že je schopen všeho.“</p>

<p>„Prohlédla jsem si kompletní záznamy, všechny do­stupné disky, celou historii té nešťastné události,“ zvážně­la Sumi. „Podle všeho, co jsem viděla, se k tomu útoku odhodlal proto, aby tě zastavil, ale také aby zabránil krve­prolití. To, že vystřelil proti Burtovi, byla čistě sebeobra­na. Kdyby to byl neudělal, měl by hlavu na kaši.“</p>

<p>„Copak to nechápeš?“ Crane promluvil pomalu, peč­livě vážil každé slovo. „Kolik lidí dneska přišlo o život při téhle katastrofě, kolik škod a ztrát, a to všechno by se nestalo, kdyby byl Newcombe tenkrát nepřivedl ty lidi do Imperial Valley. Touhle dobou už by na celé planetě žádná zemětřesení neexistovala.“</p>

<p>„To jsou jen spekulace,“ zavrtěla hlavou. „Nemáš nejmenší tušení, jestli by zbytek světa byl ochoten jed­nat podle tvých instrukcí.“</p>

<p>„Nenávidím ho,“ zašeptal Crane.</p>

<p>„Tady jde o víc než jen o něho a o tebe. V sázce jsou životy...“</p>

<p>„Nestarám se už o životy druhých!“ přerušil ji prudce.</p>

<p>„A co jsme to tedy dělali s tím vodním dělem?“ otá­zala se klidně.</p>

<p>Pohlédl na ni a přál si, aby mohla poznat to, co poznal on, aby ji mohl nechat pocítit tu bolest, která ho stále ještě spalovala zaživa pokaždé, když spatřil batolící se děcko, kdykoli zahlédl, jak se žena a muž drží za ruce. Nedoká­zal skrýt slzy. „Zničil mi život, S-Sumi,“ zajíkl se. „Já-já... nechci se k tomu vracet. Už ne. Nechci na to myslet. Copak to prostě nemůžete vyřídit beze mne?“</p>

<p>„Nedá se to vyřídit bez tebe. A ty jsi ten, kdo nic ne­pochopil. Když se tomu postavíš, neosvobodíš jen Abu Taliba. Osvobodíš také Lewise Cranea.“</p>

<p>„Jak... osvobodím?“</p>

<p>„Možná poznáš mír... konečně.“</p>

<p>Dlouho na ni upřeně hleděl. „Říkalas, že pro mě máš dva návrhy.“</p>

<p>Opětovala jeho pohled. „Chtěla bych, aby ses se mnou oženil,“ řekla vyrovnaným hlasem.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Paul byl jen náhražka za tebe. Ty roky, které jsem strávila s ním, a pak další, když jsem se ho pokoušela zba­vit, byly těžké, ničivé. Je mi dvaapadesát a nemám ani tu­šení, jak se seznamovat s muži, jak se k nim chovat.“</p>

<p>„Chceš tím říct, že mě miluješ?“</p>

<p>„A vždycky jsem milovala... Teď už je to skoro dva­cet pět let.“</p>

<p>Crane těžce vydechl a svezl se podél stěny do sedu, přímo do louže vody, která tu pořád ještě stála. „Už je to tak dlouho, co jsem naposled myslel na takové vě­ci... Co Lanie odešla, nebyl... nebyl už nikdo.“</p>

<p>„Takže už jsi zralý do hrobu?“ zaútočila Sumi. „Jsi už snad mrtvý? Protože jestli v tobě ještě doutná třeba jen jiskřička života, budeš o mé nabídce vážně uvažo­vat. Rozumím tvé práci a rozumím tobě. Vím, že je to těžké. Vždycky jsi o mně přemýšlel jako o muži. Ale já nejsem muž. Nikdy jsem nebyla. Byla jsem herečka, která hraje svou roli. Mám tě ráda, Crane. A představa, že bych měla zestárnout a zemřít a nestrávit zbytek své­ho života s tebou, mě tolik děsí, že jsem ochotná sedět tady ve vodě a dělat ze sebe blázna, jen abych ti byla nablízku. A nestydím se za to.“</p>

<p>Crane zvrátil hlavu dozadu a opřel se o drsnou stěnu. Kvílení sirén jim bez přestání připomínalo, kdo a kde jsou. Včera by ho taková nabídka vyděsila, ale to bylo včera. Před dnešním dnem. Předtím, než přišel na to, že v jeho nitru pořád ještě něco zbývá, něco, co nevyschlo a nezahynulo.</p>

<p>„Tak tedy, kdy to všechno uděláme?“ zeptal se.</p>

<p>„Vyšetřování, co organizuje Kate?“</p>

<p>„Ne.“ Usmál se na ni. „Naši svatbu.“</p><empty-line /><p><strong>Nápravné zařízení FPF číslo 73 - Denver,</strong></p>

<p><strong>Colorado</strong></p>

<p><strong>13. března 2046, 10:45 hod.</strong></p>

<p>Crane seděl vedle Sumi na tvrdé lavici před soudní síní, v šedé, anonymní budově věznice, a prostřednictvím audia naslouchal vzrušenému hlasu Joey Panatopoulo­se, dospělého syna starého vrtaře a nespokojence Pana­topoulose.</p>

<p>„Crane... funguje to. Slyšíte mě? Ono to funguje!“</p>

<p>„Generátory jsou připojené?“</p>

<p>„Připojené a běží! Od téhle chvíle jedeme kompletně na termální energii. Turbíny jen zpívají. Rozvádíme do kopulí teplo. Už nepotřebujeme pevné palivo, <emphasis>ani</emphasis> oh­niska. Charlestown je teď po energetické stránce na­prosto soběstačný.“</p>

<p>„Měsíc nás živí,“ řekl Crane. „Je s námi, ne proti nám. Odvedl jste skvělou práci, Joey. Váš táta by na vás byl pyšný.“</p>

<p>„Přál bych si, aby tu byl s námi a viděl to.“</p>

<p>„Ano... já taky. Byl kromě vás jediný, komu bych s důvěrou svěřil takový úkol, jako je napojení energe­tických zdrojů na lunární jádro.“</p>

<p>„Učil jsem se od něho.“</p>

<p>„Já vím. Pozdravujte ode mne všechny v Charlestownu.“ Už chtěl rozhovor ukončit, pak ještě dodal: „Pro­hlásíme tento den za charlestownský svátek. Dnes jsme dosáhli nezávislosti. Budeme ho slavit každý rok.“</p>

<p>„Prima nápad,“ souhlasil Joey. „Ozvu se zítra.“</p>

<p>„Zítra na slyšenou.“ Crane pohlédl na svůj komuni­kátor. „Konec,“ řekl. Spojení se přerušilo, modem od­pojil.</p>

<p>Sumi ho vzala kolem krku. „Dobré zprávy?“</p>

<p>Usmál se do jejích zamilovaných očí. „Úspěšně jsme se napojili na jádro a využíváme jeho energii.“</p>

<p>„Nikdy jsem nepochybovala, že se ti to povede.“</p>

<p>„Tys nikdy nepochybovala o ničem, co jsem řekl.“ Naklonil se a políbil ji na špičku nosu. „Proto jsem vždycky chtěl, abys pro mě pracovala.“</p>

<p>„To je tím, že ses ještě nikdy nezmýlil.“</p>

<p>„Jen jednou.“ Potřásl hlavou. Cítil, jak radost nad do­brými zprávami z Charlestownu vyprchává. „A teď možná podruhé.“</p>

<p>„Přestaň mučit sám sebe.“ Ukázala na něho prstem. „Jen se zbytečně rozčílíš. Přece víš, že děláš správnou věc.“</p>

<p>Zamračil se. „Opravdu to vím, Sumi? Důvěřoval jsem mu, a on mou důvěru zneužil, kde jen mohl.“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Přebrals mu děvče a on začal žárlit.“</p>

<p>„Nepokoušej se to zlehčovat a vulgarizovat. To není...“</p>

<p>„To tys ze všeho udělal jen otázku toho, kdo komu víc ublížil.“ Letmo ho objala, pak vzala jeho tvář do dlaní. „Crane, mám tě ráda, ale když chceš, dokážeš být zaslepený a tvrdohlavý jako mezek. Kážeš o toleranci a slušnosti, ale děláš přitom přesně to samé, co všichni ostatní - snažíš se sepsat účetní listiny bolestí a ztrát a pak je porovnáváš, abys zjistil, komu se víc ukřivdilo. Ale na něčem takovém nemůžeš postavit svůj vztah ke světu.“</p>

<p>„Sumi, já...“</p>

<p>Položila mu prst na rty. „Poslouchej mě: nikdo po tobě nechce, abys Newcombovi odpustil. Tvoje bolest a utrpení jsou čistě tvá věc. Ale proboha, Crane, ten člověk strávil v izolaci sedmnáct a půl roku. Žádám tě jen o to, aby sis uvědomil, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, a taky to řekl, a pak mluvil o tom Danu Newcombovi, kterého jsi znával.“</p>

<p>„Byl to sakra dobrý vědec.“</p>

<p>S úlevou se usmála. „Tak jim to řekni. To stačí. Překonej své pocity. Řekni pravdu.“</p>

<p>Crane přikývl. Objala ho, něžně ji přitáhl k sobě. Napadlo ho, co se teď asi odehrává uvnitř. Právě vypovídal Burt Hill. Další lidé, mestizos, přecházeli sem a tam po chodbě. Čekali. Čas od času po Craneovi nervózně pokukovali a uhýbali očima, když se střetli s jeho pohledem.</p>

<p>Byl to podivný pocit, vidět je tady. Všichni zoufale toužili vidět Newcomba svobodného - ale proč? Byli příliš mladí, než aby ho znali osobně nebo o něj měli strach jako o člověka. Čekali od něj něco jiného, něco mnohem důležitějšího.</p>

<p>Uvědomil si, že to, co očekávají a po čem prahnou, je jednota, uzavřený kruh víry a myšlení, studna živé vody, ze které by mohli pít. Všichni lidé vlastně hledají totéž. Charlestown vyrostl ze stejné touhy. A Newcombe je jejich nejváženější představitel, právě tak jako Crane v Charlestownu. Fontána, ze které tryská živá voda myšlenek a idejí.</p>

<p>„Neříkejte mi, že už jste vypovídali.“ Chodbou se rozlehl zvučný hlas Kate Mastersové. „Neříkejte, že jsem to propásla.“</p>

<p>Mastersová do místnosti odjakživa spíš vplula než vešla. Dokonce i nevlídná šedivá chodba v tu chvíli pat­řila jen jí. Nesla se k nim v průsvitné šifónové róbě a nevypadala ani o den starší než před dvaceti lety.</p>

<p>„Ahoj, ahoj.“ Letmo políbila Cranea na tvář. „Jakpak se má náš šťastný pár?“</p>

<p>Sumi vyskočila a vrhla se jí kolem krku. „Už jsme na řadě. Jsem ráda, že se ti to podařilo.“</p>

<p>„Podařilo? Tohle je ta největší věc, jakou jsem kdy dávala dohromady.“ Posadila se vedle nich, trochu předkloněná, aby mohla mluvit s oběma najednou. „Věřte mi, jestli to dnes nedopadne dobře, můžete si ro­vnou sbalit kufry a přestěhovat se do jiné země, protože tady to začíná být ošklivé. Na obou stranách hranice s New Cairem přibývá vojska a domobrany. Možná to zničí celé Státy.“</p>

<p>„Už jsem slyšel horší zprávy,“ zavrčel Crane.</p>

<p>„Co je to s tebou?“ podivila se Kate.</p>

<p>„Je jen nabručený, to je všechno,“ uklidňovala ji Su­mi. „Pořád mu dělá problémy jméno T-A-L-I-B.“</p>

<p>„Vím, jak se to píše, sakra,“ odsekl Crane. „A říkali jsme mu Newcombe, pamatuješ?“</p>

<p>Mastersová mu položila dlaň na paži. „Nemáš v úmyslu začít mi tady zase bláznit, že ne?“</p>

<p>„Nech mě na pokoji, Kate.“</p>

<p>„Nenechám. Jsi zodpovědný za to, že tam půjdeš a tuhle záležitost urovnáš, dřív, než se nám všechno vy­mkne z rukou.“</p>

<p>„Proč? Proč zrovna já mám nést tu zodpovědnost?“</p>

<p>„Na to si dokážeš odpovědět sám,“ řekla Mastersová suše a vstala. „Uvidíme se uvnitř.“ Zamířila ke dveřím soudní síně.</p>

<p>„Teď jsi rozzlobil <emphasis>ji</emphasis>.“ Sumi tiše zamlaskala na zna­mení nesouhlasu.</p>

<p>„Děláš taky někdy něco jiného než že ostatní o ně­čem přesvědčuješ?“</p>

<p>„Ne. To umím nejlíp.“</p>

<p>„No nevím,“ škádlil ji Crane a už se zase usmíval. „Včera v noci jsi mi ukázala pár nových věcí.“</p>

<p>„Tiše,“ zašeptala a pleskla ho po rameni. „Co kdyby tě někdo slyšel.“</p>

<p>Dveře soudní síně se znovu otevřely a vyšel Burt Hill, s hlavou sklopenou a rameny pokleslými. Hill souhlasil s tím, že bude svědčit první, a Crane, co se to­ho týkalo, odmítl Burta jakkoli ovlivňovat. Nikdy spolu nemluvili o tom, co budou vypovídat.</p>

<p>„Jsi v pořádku?“ polekal se Crane a Sumi současně vyhrkla: „Co se stalo?“</p>

<p>„Jsem zatracenej trouba, to se stalo.“</p>

<p>Crane ho zachytil za paži. „Burte...“</p>

<p>„Chtěl jsem ho potopit,“ zachraptěl Hill. „Chtěl jsem ho pohřbít sto sáhů pod zem. Sakra, od tý doby, co mě střelil, je ze mě jen půlka chlapa. Ale... ale pak jsem prošel těma dveřma...“ Burt se tvářil zmateně, téměř ukřivděně.</p>

<p>„Co se stalo?“ Sumi zvýšila hlas. „Burte, jestli...“</p>

<p>Crane ji zarazil pokynem ruky. Otočil se k Burtovi a povzbudivě kývl. Tak je to tady.</p>

<p>„Vešel jsem tam,“ opakoval Hill, „a pak... pak jsem ho uviděl. Bože, rvalo mi to srdce. Byl to doktor Dan, ale byl... byl... Ach bože.“ Držel se za hrudník. „Mu­sím si sednout.“</p>

<p>Zhroutil se na lavičku, zíral do prázdna a vrtěl hla­vou. Zhluboka nabíral dech.</p>

<p>Dveře se rozlétly a žena s tváří ukrytou pod závojem vystrčila hlavu do chodby. „Lewis Crane!“ zavolala. Když na ni zamával, pokynula mu, aby šel dál.</p>

<p>„Zvládneš to tady?“ ujišťovala se Sumi.</p>

<p>Burt zamumlal něco jako „Jo, jasně,“ a Sumi s Cra­nem vstoupili do soudní síně ruku v ruce.</p>

<p>V zadní části sálu postávalo přinejmenším padesát li­dí. Žádná místa k sezení tu nebyla. Publikum tvořila pestrá směsice stárnoucích videomaniaků s kamerami a občanů New Caira. Pořizování obrazových záznamů pomocí kamery se rychle měnilo v zábavu lidí střední­ho věku - technologie výroby čipů už natolik pokročila, že příslušníci mladší generace nacházeli <emphasis>raison d'etre</emphasis> přímo uvnitř vlastního mozku. Děti z PC škol, vycho­vávané k závislosti na komunikátoru, stály v čele gi­gantického hnutí „Připojte se“.</p>

<p>Ve skupině lidí oděných do dlouhých pestrých hábitů Crane poznal Khadijah. Stála vysoká a vzpřímená, hla­vu hrdě vztyčenou, v očích planoucí oheň. Vedle ní po­stával dospívající mladík a dívka, <emphasis>nejspíš Newcombovy děti</emphasis>, pomyslel si Crane. Myslí se mu bezděčně mihl ob­raz malého Charlieho. Nikde v publiku nezahlédl Mar­tina Azize. Pozoruhodné.</p>

<p>Soudní síň byla v polovině rozdělena žlutou čarou, kterou nikdo nesměl překročit. Za ní stála soudní stoli­ce, prostý, kovově šedý stůl s plastikovou deskou. U něho seděl muž v tmavém obleku. Na hlavě měl čer­venobíle kostkovanou <emphasis>ghutru</emphasis>, jaká byla právě v módě u příslušníků kněžských vrstev. Za ním stál Číňan neur­čitého věku, zřejmě zástupce koncernu You-Li. Vedle stolu čekala prázdná židle, připevněná k podlaze.</p>

<p>A pak spatřil Newcomba. Přikovaného ke zdi. Vlasy měl jasně bílé, stejně jako dlouhý vous. Byl bledý a vyzáb­lý, oči měl temné, prázdné. Obklopovali ho čtyři G, jako kdyby se snad mohl pokusit o útěk. Ve svých nových čer­ných krunýřích a hrůzu nahánějících obličejových štítech vypadali jako pohádkové obludy, obři z podsvětí. Cranea napadlo, že při masakru v Imperial Valley, jak se tomu teď říkalo, G ztratili mnoho svých lidí a že možná mají pocit, jako by se jich toto vyšetřování také osobně dotýkalo.</p>

<p>„Doktor... Crane?“ ozval se muž sedící za stolem. Používal světelné pero jako ukazovátko a četl přímo z obrazovky na stole.</p>

<p>„Já jsem Crane.“</p>

<p>„Předstupte.“</p>

<p>Crane uposlechl, zastavil se před stolem, připraven složit přísahu.</p>

<p>„Jste spotřebitel?“ otázal se šedý muž.</p>

<p>Crane se málem rozesmál. „Ano, jistěže jsem. To je každý.“</p>

<p>„Výborně.“ Muž rozvážně pokyvoval hlavou. „Po­saďte se, prosím.“</p>

<p>Crane usedl. Muž k němu po stole přisunul identifi­kační destičku. „Toto je standardní smlouva, konstatují­cí, že jste se sem dostavil dobrovolně a ze své vlastní vůle, že bezpečnostní služba Lok-M-Tite, s.r.o., je vlastníkem všech myšlenkových práv spojených s tímto vyšetřováním a že za své svědectví neobdržíte žádný honorář. Pokud s touto dohodou souhlasíte, přitiskněte pravý palec na identifikátor.“</p>

<p>Crane tak učinil, pak se opřel do židle. Otočil hlavu a znovu pohlédl na Newcomba. Nebylo snadné nenávi­dět tohoto politováníhodného, téměř zlomeného muže, kterého zakovali do řetězů jako zvíře. Jejich pohledy se střetly a Crane spatřil v těch hluboko zapadlých očích smutek, ale ještě něco navíc. Bez ohledu na to, že se je­ho život proměnil v peklo, Newcombovy oči se stále hrdě leskly.</p>

<p>Crane vyhledal mezi publikem Sumi. Povzbudivě na něho kývla, ale sama vypadala znepokojeně, nejistě.</p>

<p>„Máte slovo, doktore Crane,“ vybídl ho bezejmenný muž za stolem.</p>

<p>Crane si odkašlal, ačkoli neměl tušení, co se vlastně chystá říct. Zmítala jím bouře protichůdných pocitů. Otevřel ústa a prostě začal mluvit. „Má žena... Hm, chci říct, madam <emphasis>President Emeritus</emphasis>, mi dříve, než jsem vešel do této síně, připomínala, že jediné, co mu­sím udělat, je říct pravdu. Otázka zní: Jakou pravdu? Moji? Nebo existuje ještě jiná pravda, která tu mou pravdu přesahuje? Jsem vědec, stejně jako býval doktor Newcombe. Vědci se stávají lidé, kteří nenávidí břeme­no subjektivity. Vždycky jsem se snažil dosáhnout vyš­ší, vědecké pravdy, a řídit se podle ní, ale selhal jsem. Pokud chcete znát mou pravdu, povím vám, že toho muže tady nenávidím, a že stále nedokážu uvěřit, že mi tolik ublížil. Připravil mě o mé sny.“</p>

<p>Potřásl hlavou. „To je má subjektivní pravda. Ale co říká pravda analytická? Faktem je, že toto je člověk, kterého jsem měl kdysi velice rád a který se dopustil chyby. Ta vedla k tragickým důsledkům. Jeho chyba spočívala v tom, že změnil víru, vyměnil vědu za Allá­ha, a tím také, aniž by si toho byl vědom, změnil cíl, kterého se snažil dosáhnout. Je zrovna tak produktem své víry jako já svojí, a je také stejnou měrou její obětí. Ale tady nejde o oběti. Každý je oběť. To se mi Kate Mastersová snažila připomenout. Než člověk dospěje ke konci, ztrácí každého a všechno, co pro něj kdy bylo v životě důležité, a nakonec ztrácí i sám sebe. Musíme se povznést nad svou sebelítost obětí a rozhlédnout se, podívat se, co zůstalo za námi a co s sebou neseme dál.“</p>

<p>Slyšel sám sebe, jak pozvedá hlas, a uvědomil si, že tady nejde o Newcomba, a že Sumi už to pochopila. Ta­dy šlo o Charlestown a o umění skutečného soužití. „Je tak snadné odsoudit někoho, kdo se dopustil násilí a způsobil druhým bolest. Odplata je pokaždé první a nejpřirozenější reakce. Musím se však ptát sám sebe, co je vlastně <emphasis>správné</emphasis>?“ Crane pohlédl přímo na muže za stolem. „Mohu vězni položit několik otázek?“</p>

<p>Administrátor přikývl.</p>

<p>Crane vstal a přešel k Newcombovi, jehož vrásčitá tvář vyjadřovala něco, co se dalo vykládat téměř jako pobavení. „Splatil jste společnosti svůj dluh za zločiny, kterých jste se dopustil?“</p>

<p>„I s úroky,“ odpověděl Newcombe okamžitě pevným hlasem. Crane se pousmál, když pochopil, že jen tělo vypadá zlomeně, ale mysl zůstala jasná a čistá.</p>

<p>„Měl jste v úmyslu někoho zabít, když jste v noci na 1. července 2028 vnikl na území Projektu Imperial Valley?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Litujete toho, co se tehdy stalo?“</p>

<p>„Stejně jako tenkrát i dnes lituji životů, které byly zmařeny. Zabíjení není správná cesta.“</p>

<p>„Souhlasím... Jste založením krutý člověk?“</p>

<p>„Jsem vědec.“</p>

<p>„Ano,“ přitakal Crane. „A velmi dobrý vědec,“ dodal směrem k panu Bezejmennému.</p>

<p>„Děkuji,“ uklonil se Newcombe. „Vy také nejste špatný.“</p>

<p>„Považujete se za civilizovaného člověka, doktore Newcombe?“</p>

<p>„Jmenuji se Talib, a ano, považuji se za civilizova­ného.“</p>

<p>„I poté, co jste téměř třetinu svého života strávil ve vězení?“</p>

<p>„Otázku už jsem zodpověděl.“</p>

<p>Crane se naklonil tak blízko, že se jejich obličeje té­měř dotýkaly. „Přiznáváte, že jste zodpovědný za smrt mé ženy a mého syna?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Newcombe a hlas se mu poprvé leh­ce zadrhl. „Smrt vaší ženy a syna byla mým trestem za všechno ostatní, čeho jsem se dopustil.“</p>

<p>Crane ucouvl a ruka mu vylétla k ústům. Byl tak zau­jat vlastní bolestí a ztrátou, že ho nikdy nenapadlo, že Danova láska k Lanie by mohla být stejně veliká jako jeho.</p>

<p>Pohlédl na něj, pozorně se na něj zadíval, a jako v zr­cadle spatřil v jeho očích svou vlastní duši, vlastní poci­ty, a Newcombe ve stejnou chvíli uviděl totéž a přikývl, jako by chtěl potvrdit tu velkou pravdu. Crane zavrávo­ral, ustoupil o několik kroků.</p>

<p>Na galerii se šířil rozruch. Khadijah se prodírala zá­stupem přihlížejících k východu a její děti ji rychle ná­sledovaly.</p>

<p>Crane těžce polkl a znovu se obrátil k Newcombovi. Protichůdné pocity ho zaplavovaly, pulzovaly jako tla­kové vlny. „Myslím,“ řekl tiše, „že dokážu být dost muž, abych tě pustil na svobodu, aniž bych ti odpustil, a že ty dokážeš přijmout volnost a nebudeš žádat mé od­puštění. A myslím, že tomu se říká civilizace.“</p>

<p>Otočil se a vyhledal pohledem Sumi. Po tvářích jí stékaly slzy.</p>

<p>Oslovil administrátora za stolem. „Pane,“ řekl téměř šeptem, „věřím, že jsme dospěli na křižovatku spole­čenského vývoje. Dva velké národy se vrhají proti sobě a trhají se navzájem na kusy, stejně jako pohybující se subdukční zlom, který rozdírá a páře Kalifornii. Pan Newcombe... Talib je bodem zlomu, zámkem celé des­ky, který oběma společnostem brání v dalším pokroku. V tomto bodě se všechny tlaky střetávají, a pokud nena­jdeme způsob, jak je uvolnit, zlom se rozevře dokořán a zcela bezdůvodně zničí vše, co mu bude stát v cestě.“</p>

<p>Sklopil oči k zemi. „Celý svůj život jsem nenáviděl zemětřesení, kvůli tomu, co mi vzala, a ze stejného dů­vodu jsem nenáviděl Abu Taliba. Byl jsem hlupák... velký hlupák.“ Zadíval se do publika. „Uvědomil jsem si, že nenávist nepřináší nic pozitivního. Je pouze de­struktivní. Je to aktivní komponenta strachu. Kam nás vede? K čemu je nám dobrá? Apeluji na vás, abyste to­hoto muže propustili, bez ohledu na to, jak moc ho ne­návidíte nebo se ho bojíte. Uvolněte tlak ve zlomu pro dobro všech. Talib nepředstavuje pro nikoho žádné ne­bezpečí, to přece vidíte sami. Je to prostě jen člověk, který udělal chybu, a to je vše. Nechte ho jít domů a my všichni na tuto záležitost zapomeneme.“</p>

<p>Okamžitě se otočil a vyšel ze dveří, aniž by na New­comba ještě pohlédl. Bolest tu byla pořád, ale ze všech lidí on sám vždycky nejlíp věděl, že bolest je totéž co život.</p>

<p>V chodbě se střetl pohledem s Newcombovou ženou. Nenávist z ní sálala, žhavá a divoká, bez ohledu na jeho příznivé svědectví. Pomyslel si, že její zloba je hluboká a pevně zakořeněná. To je špatné, moc špatné. Khadi­jah se okamžitě obrátila a zmizela pod ochranou hlouč­ku <emphasis>mestizos</emphasis>, postávajících na chodbě.</p>

<p>Posadil se vedle Burta. Ten na něho pohlédl jen jed­nou a krátce přikývl. „Taky jste ho nepotopil, že ne?“ Crane zavrtěl hlavou. „Jsme oba pěknej párek starejch pitomců, tak je to.“</p>

<p>„Ale, k čertu s tím.“ Crane zvrátil hlavu dozadu a opřel se temenem o chladnou kovovou stěnu. „Život jde dál. Nedá se žít jen z nenávisti - ne opravdu žít.“</p>

<p>Dveře se rozlétly a ven vyklouzla Sumi, rozzářená, usměvavá. „Dokázals to!“ Rozběhla se k němu a chyti­la ho do náruče.</p>

<p>V příští vteřině se ze dveří vyhrnul proud jásajících lidí, zmateného Newcomba vynesla ven vlna lásky a přízně. Žádný z nich se na toho druhého přímo nepo­díval. V Craneovi se všechno sevřelo, když viděl, jaké­ho se Newcombovi dostává královského přijetí, ale ne­bolelo to tolik, jako by to bolelo ještě včera.</p>

<p>A tomu se říká pokrok.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá druhá</strong></p>

<p><strong>DESET STUP</strong><strong>ŇŮ</strong><strong> RICHTERA</strong></p><empty-line /><p><strong>Nadace</strong></p>

<p><strong>3. června 2058, kolem poledne</strong></p>

<p>Crane si dokázal přesně vzpomenout, kdy poznal, že je­ho život je u konce. Stalo se to na jaře roku 2055. Jed­noho dne se začal prohrabovat starými krabicemi a vy­tahovat na světlo všechny čestné dary, ceny a medaile za zásluhy, které nashromáždil za dobu delší než půl století, za všechen ten čas, kdy se snažil zkrotit své dé­mony. Většinu významných ocenění dal zarámovat a rozvěsil je po stěnách své kanceláře v Nadaci, až už na zdech nezbylo jediné volné místečko. A pak se na ně díval a vzpomínal. Právě tehdy si uvědomil, že žije mi­nulostí, ne budoucností. Právě tehdy se začal připravo­vat na dnešní den.</p>

<p>Seděl ve své kanceláři naproti mladému muži jmé­nem Tennery a trochu se styděl, že výstava na stěnách působí křiklavým a okázalým dojmem. Mluvil přede­vším proto, aby udržel Tenneryho pozornost a nedopřál mu čas rozhlížet se kolem. „Proč se chcete připojit k naší malé kolonii?“ zeptal se.</p>

<p>„Slyšel jsem, že je... jiná.“ Tennery se trochu zakok­tal. Ryšavé vlnité vlasy mu sahaly až k ramenům. Bylo mu čtyřiadvacet. „Slyšel jsem, že se snažíte vybudovat svět, který se řídí zákony logiky, kde lidé napřed myslí a pak teprve jednají.“ Zasmál se. „Vždycky jsem chtěl žít v takovém světě - tady si připadám, jako by kolem mě byli samí šílenci.“</p>

<p>„Na tom něco je.“ Crane zabloudil pohledem ke gló­bu v hlavním sále. Pomalu se otáčel, varovná světla a pískání ohlašovaly rostoucí seismickou aktivitu v okolí zlomu San Andreas. „Vy jste botanik?“</p>

<p>„Ne.“ Mladík zavrtěl hlavou. „Farmář. Jen prostý far­mář. Mám sice diplom ze zemědělské fakulty, ale...“</p>

<p>„Ale co se týká opravdového farmaření, je k ničemu?“</p>

<p>Tennery přikývl. „Na to, aby vstával v půl šesté ráno, potřebuje člověk něco víc než jen diplom. Kromě toho, zajímám se také o měsíční prach.“</p>

<p>„Ano, vím. Sterilní půda, která naprosto postrádá ja­kékoli organické složky. A přesto, když se smíchá s obyčejnou hlínou...“</p>

<p>„Prach z Moře touhy, který dostávám z Charlestow­nu, mi zvedl výnos kukuřice skoro o patnáct procent. Taky jsem zaslechl, že vyrábíte vlastní směs.“</p>

<p>Crane se znovu pousmál. Tenhle kandidát se mu za­mlouval. „Ano. Naplaveniny, půda z Gangy, z Ama­zonky, z Himalájí. Dovedeme namíchat padesát růz­ných vzorků, pokoušíme se docílit optimálního pH a přirozené rovnováhy živin. Zajímá vás to?“</p>

<p>„Co myslíte?“ Mladík se zadíval na své ruce, pak opět zvedl oči ke Craneovi. „Manželka chtěla, abych se vás na něco zeptal. Doneslo se nám, že na Měsíci jsou ohromné problémy s vodou...“</p>

<p>„Ne v Charlestownu,“ uklidnil ho Crane. „Když is­lámská konsorcia získala kontrolu nad veškerými do­dávkami vody na Měsíc, začala svou moc zneužívat k vydírání. Zavedli přídělový systém a vyhrožovali, že transporty s vodou zastaví, jestliže se Měsíc nestane is­lámským státem. Předvídali jsme takovou možnost už dřív a ve vší tichosti jsme začali na Marsu těžit permafrost. Teď máme k dispozici stálý, spolehlivý systém do­dávek vody z Marsu, každých šest týdnů přistává jedna loď. Doufáme, že budeme mít dost vody, abychom ji mohli prodávat ostatním koloniím, vydělat tak nějaké peníze a udržet nezávislost celé oblasti.“</p>

<p>„Hodně štěstí.“</p>

<p>„To bych měl popřát já vám. Vy budete žít v Charles­townu.“</p>

<p>„Copak vy tam nezůstanete?“</p>

<p>„Ne tak, jak si myslíte.“ Crane rozjasnil tvář. „Vítejte na palubě.“</p>

<p>„Takže jsem přijat?“</p>

<p>„Vy, vaše žena Mona a vaše dvě děti.“ Na okamžik se zamyslel. „Lana a Sandy. Lidi jako vy v kolonii potřebujeme. Myslím, že Charlestown se nakonec může stát posledním útočištěm humanity. A jako ta­kový by měl být zastupován lidmi, kteří jsou slušní a čestní.“</p>

<p>„Víme toho o Charlestownu velice málo.“</p>

<p>„Takový byl náš záměr. Nechceme inzerovat. Ti pra­ví lidé nás obvykle vyhledají sami. Svým způsobem jsme něco jako maják.“</p>

<p>„Jaká jsou pravidla?“</p>

<p>„Buď zdvořilý a žij si svým vlastním životem. Nemá­me žádnou policii, vězení ani soudy. Charlestown fun­guje jako velká rodina. Peníze, které vyděláme, jdou na údržbu města. Co zbude, to se rozdělí. Zdá se, že lidé jsou s tím spokojeni. Abych řekl pravdu, sám nevím. Připadá mi, jako by město samo spělo k věčnosti, vy­tvářelo si vlastní způsob života. Už dávno jsem se nau­čil, že nikdy nepoznám odpovědi na všechny otázky. Hovořím s uchazeči. Když se mi líbí, letí nahoru. Když ne, zůstanou tady. Vy jste poslední.“</p>

<p>„Poslední uchazeč?“</p>

<p>Crane přikývl. „Poslední, který u mě dělá pohovor. S vámi a s vaší rodinou dosáhne počet obyvatel Char­lestownu pěti tisíc. Já jsem zadělal těsto. Teď už je na vás, jaký upečete koláč.“</p>

<p>„Máte taky školy?“</p>

<p>„Máme všechny vymoženosti domova, přestože naše školství má trochu sklon ke staromódnosti. Učíme děti, jak používat mozek, ne komunikátor. A neřekl bych, že v Charlestownu hraje nějakou významnou úlohu nábo­ženství.“</p>

<p>„Vždycky jsem věřil, že člověk má spoléhat přede­vším sám na sebe.“ Tennery vstal. „Kdy odlétáme?“</p>

<p>„Zítra,“ odpověděl Crane. „Z mého raketodromu v Colorado Springs. Vezměte s sebou všechno, co jen unesete.“</p>

<p>Mezi dveřmi se objevil Burt Hill. „Zatraceně, Crane. Ještě jste si nezabalil ani kartáček na zuby.“</p>

<p>„Všechno má svůj čas, Burte. Seznam se s nejnověj­ším občanem města Charlestownu. Jackson Tennery.“</p>

<p>„Je to na odvrácený straně, jasný?“ Hill potřásl mla­díkovi pravicí.</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>Hill naklonil hlavu ke straně. „Jste stejnej cvok jako všichni ostatní tam nahoře.“ Znovu oslovil Cranea. „Jestli se fakt chcete zúčastnit té pitomosti v televizi, máme nejvyšší čas vypadnout.“</p>

<p>„Dobře.“ Crane se také zvedl. „Doprovodíme pana Tenneryho k vrtulníku.“</p>

<p>Vyšli z kanceláře. Na chodbách Nadace to hučelo ja­ko v úle, technici i vědečtí pracovníci je míjeli ve spě­chu, v náručí odnášeli krabice napěchované přístroji a vybavením i osobními věcmi. Mendenhall evakuoval. Během několika hodin se pozůstatky Nadace stanou součástí ostrova Baja, nového přírůstku na mapě Tiché­ho oceánu.</p>

<p>Procházeli glóbusovým sálem a Crane se zastavil, aby naposled pohlédl na oživlý stroj, který znal všechny jeho sny i prohry. Kdysi patříval Lanie. Od té doby se ho ujali mnozí další, včetně Sumi, která zemřela před dvěma roky na uměle vytvořený virus rakoviny. Virus vypustilo do světa Bílé bratrstvo, teroristická organizace, která se hlá­sila k náboženství kosmické jednoty - kosmopolitům. Ti se pokoušeli založit vlastní stát a zbavit se náboženské perzekuce, kterou šířilo světové islámské hnutí. Uměle rozšířená epidemie připravila o život téměř čtyřicet milio­nů lidí na celém světě, než virus konečně zmutoval na obyčejný neškodný vir rýmy. Crane byl díky svému dří­vějšímu střetu s rakovinou proti jeho útoku imunní - bratr Ishmael mu bezděky zachránil život.</p>

<p>Sumi... Nakonec to byla Sumi, kdo svou prací na glóbu umožnil to, co se dnes mělo stát. Byla to Sumi, kdo mu pomohl pochopit, že nikdy nebude znát odpo­vědi na všechny otázky a že bolest, kterou život přináší, není jen výsadou Lewise Cranea. To Sumi přišla s ná­padem, který uváděl ve skutečnost to, o co se Crane snažil celý život, a učinil ze 3. června 2058 den, kdy všechny jeho sny a touhy dojdou vyvrcholení. Jestli La­nie byla jeho velkou láskou, pak Sumi Chan-Craneová se stala jeho velkou učitelkou. Zasloužila se o to, že je­ho život - i smrt - budou mít smysl.</p>

<p>Poté, co ho Sumi přiměla, aby svědčil před vyšetřo­vací komisí, Crane úplně změnil koncepci Charlestow­nu. Uvědomil si, že když nadejde chvíle, aby lidem ří­kal, co mají a nemají dělat, není o nic chytřejší než kdokoli jiný. Tím se všechno změnilo.</p>

<p>Roky, které strávili spolu, byly ty nejlepší, nejšťast­nější roky jeho života, a on se cítil dvojnásob šťasten proto, že poznal dvě ženy pozoruhodného charakteru a plné porozumění, ženy, které vroucně miloval a kte­rým nakonec musel proti své vůli dát sbohem.</p>

<p>Občas bylo obtížné představit si, že Sumi znal téměř padesát let, a Lanie jen necelých pět. Roky se ve vzpo­mínkách uzavírají jako zlomové linie. Zatímco všechno ostatní podléhá změnám, mozek si pamatuje právě to, co si pamatovat chce. Celé desetiletí se může vytratit a jindy se rok zdá být jako celá věčnost. Když člověk náhle ztratí toho, koho miloval, láska přesto zůstává dá­le živá.</p>

<p>V láskyplné péči Sumi se Crane konečně naučil od­počívat. Naučil se plachtit a společně se pustili do oceá­nografie. Dočkal se dne, kdy byl Charlestown dokon­čen, a spokojeně předal vedení města jeho občanům. Zažil i den, kdy byly světové zdroje vody konečně očiš­těny a tahače firmy Crane vyvezly kontejnery s radio­aktivním odpadem na oběžnou dráhu kolem Měsíce a pak je poslaly do Slunce. Všechno, co zažil, všechno, co mu zůstalo vězet v paměti, zaplňovalo celou jeho mysl - nikdo by nemohl žádat víc. Už se necítil stravo­ván selháním na Salton Sea - byla to jen další z celé řa­dy epizod, které se za jeho života přihodily. Jeden z mnoha snů.</p>

<p>Roky míjely rychle, ale zanechávaly po sobě tisíce vzpomínek, dost na to, aby vystačily na královský ži­vot. Co víc by člověk ještě mohl chtít?</p>

<p>Glóbus stále ještě fungoval a bude fungovat až do chvíle, kdy ho nesmírná síla přírody rozerve na kusy. Nadace sama se už dávno rozdělila na operační centrum v Cheyenne Mountain a výzkumnou stanici na Isle of Wight, vybavenou kopií glóbu. Ve stanici zůstávalo dost dobrých, zkušených odborníků, kteří Nadaci pove­dou dál.</p>

<p>Vyšli z mešity a zastavili se na kamenité planině Mendenhall Ledge. Vzdušný prostor nad Nadací zapl­ňovala nekonečná šňůra helikoptér. Ještě něco se Crane za jedenasedmdesát let svého života naučil - bez ohle­du na to, s jakým předstihem se člověk dozví, co se má stát, stejně bude pořád všechny nejnutnější záležitosti odkládat na poslední chvíli.</p>

<p>„A tohle všechno skutečně během dnešního dne zmi­zí?“ vyptával se Tennery, když ho doprovázeli k najaté helikoptéře.</p>

<p>„Ano, všechno,“ přikývl Crane. Vzpomínky nashro­mážděné za celý život se přes něj přelily jako vlna tep­la. „Pohřbeno, ale ne zapomenuto. Život se mění, ať chceme nebo ne.“</p>

<p>Rozpálený mladík se ani za mák nestaral o osud Kali­fornie. Vyhoupl se do vrtulníku. „Nemůžu se dočkat, až to řeknu Moně. Opravdu poletíme na Měsíc. Chcete jim něco vzkázat? Mám něco vyřídit, až tam dorazíme?“</p>

<p>„Proč ne?“ souhlasil Crane. „Řekněte jim, aby dělali to, co je správné.“ Zabouchl dvířka a s úsměvem mu zamával. Pak se otočil a odcházel a chrchlající Hill ho následoval.</p>

<p>„Je vám jasné, že jste si nenechal dost času na zabale­ní,“ konstatoval vyčítavě, když Cranea vedl k osobní helikoptéře, zaparkované uprostřed všeobecného pobí­hání a zmatku.</p>

<p>„To je v pořádku.“ Crane lhostejně mávl rukou. „Ne­zbylo tady nic, na čem by mi nějak zvlášť záleželo.“</p>

<p>„Máte dneska zatraceně dobrou náladu. Myslel jsem, že to pro vás bude pěkně tvrdý, a říkal jsem si, co asi udělám, abyste se úplně nerozsypal, až vám dojde, že ten váš sen je definitivně v háji.“</p>

<p>Crane vzal rozložitého muže kolem ramen. „Nic není v háji, Burte. Kruh se jen zmenšuje. Kromě toho, udělal jsem všechno, abych téhle katastrofě zabránil - úplně všechno.“</p>

<p>„Vy jste cvok, víte o tom?“</p>

<p>„Jasně že vím!“ zahalekal Crane nadšeně. „Nádherný cvok. Dnešek je jen začátek, Burte.“</p>

<p>„Začátek čeho?“</p>

<p>„Fáze dvě.“ Crane na něho spiklenecky zamrkal.</p>

<p>Hill zavrtěl hlavou. „Seženu někoho, kdo by vám za­balil věci, až odletíme.“ Vyšvihl se na palubu elegantní­ho, zavalitého vrtulníku a pomohl Craneovi dovnitř.</p>

<p>„Jak chceš.“</p>

<p>Crane se zabořil do pohodlného plyšového sedadla, oči stále upřené na komplex budov, které po léta tvořily základ Nadace - mešita, sruby ve svahu, upravená ces­tička mezi jeho vlastní chatou a domkem, kde kdysi bydlela Lanie. Nikdy víc už tato místa nespatří; přesto necítil žádnou lítost. Budou žít dál, po svém.</p>

<p>Nablýskaný vrtulník se hladce vznesl do vzduchu, ro­tory tiše předly. Zamířili k Los Angeles. Všude, kam se podíval, byla obloha plná lodí, vznášedel a vrtulníků, jak se stovky tisíc lidí snažily dostat pryč. Většinou mí­řili do uprchlických táborů v Oregonu a v Arizoně. Bez ohledu na to, kolikrát se občanům Kalifornie vysvětlo­valo, že všechno na sever od Imperial Valley až po San Francisco definitivně zanikne a bude smeteno z povr­chu zemského, mnoho lidí stále uvažovalo v zajetých kolejích a představovalo si obvyklé zemětřesení, jehož následky se časem překonají, předpokládali, že až bude po všem, vrátí se zase zpátky domů.</p>

<p>Crane si nebyl jist, jaké budou další osudy ostrova Baja. Na celé jeho budoucí území se po tisících valili kosmopolité a zaujímali místa těch, kteří odcházeli. V okamžiku, kdy se ostrov oddělí od pevniny, měli v úmyslu prohlásit ho za samostatnou, svobodnou ze­mi, ostrovní stát, který by patřil jen jim. Bylo konečně docela možné, že se jim odtržení podaří. V Americe v tuto chvíli neexistovala žádná mocenská struktura, která by se jim v tom pokusila zabránit, a islámský svět se hroutil pod vlastní nesmírnou vahou od chvíle, kdy zbývající neislámské země začaly kout pikle a uzavírat obranné a hospodářské smlouvy a aliance namířené proti muslimské nadvládě. Z míst jako je Stockholm a Toronto se zčistajasna vynořili noví dravci, kteří se cílevědomě sápali po moci. Islám se od nepaměti vy­značoval spíše emocionálním náhledem na svět než vy­rovnanou, stabilní ekonomikou. Jakmile dosáhli maxi­ma své krutovlády nad světem, příslušníci muslimské unie se začali hašteřit mezi sebou a spojenectví zachá­zelo na úbytě. Crane s potěšením sledoval, jak se kolo osudu neúprosně otáčí.</p>

<p>Stát New Cairo také pocítil následky zrychlujícího se pádu světové diktatury islámu. Politické vztahy mezi ním a zbylými státy Ameriky se zkalily v okamžiku, kdy se Američanům podařilo připojit k antiislámské ali­anci, a jeho hospodářství navíc výrazně oslabily značné ztráty, způsobené vedením dvou nákladných válek o ji­hoamerická odbytiště. Synové Alláhovi se začínali bít mezi sebou.</p>

<p>Abu Talib převzal náboženské i politické řízení New Caira necelý rok po svém propuštění, krátce poté, co byl zavražděn Martin Aziz. Stejně jako v případě Mo­hammeda Ishmaela, ani Azizův vrah nebyl nikdy dopa­den. S Cranem se Talib nesetkal ode dne, kdy mu vlád­ní vyšetřovací komise udělila milost. Když ho Crane někdy viděl v televizi, Talib se choval klidně a smířlivě a hovořil o jednotě a bratrství. Zdálo se, že jeho žena má lví podíl na veškeré politické činnosti v New Cairu a že Talib se spokojil s tím, že zůstává v pozadí. V po­sledních dnech Crane na Newcomba - ne na Taliba ­hodně myslel, a upřímně litoval, že se s ním nespojil a neukončil staré spory smírem. Jeho nový projekt, to by nejspíš bylo něco pro Dana.</p>

<p>Vrtulník přeletěl nad bývalou Válečnou zónou, která už se zase stala obyčejnou městskou čtvrtí, a zamířil na Sunset Boulevard ke studiu KABC. Tady se mělo usku­tečnit plánované interview - přímý přenos ze samotné­ho srdce katastrofy. Auta a heliové kluzáky ucpávaly silnice v obou směrech. Cranea napadlo, jestli těm, kdo se na poslední chvíli snaží uniknout, zbývá ještě dost času, protože už v okamžiku, kdy se jeho helikoptéra snesla na parkoviště, věděl, že komprese ve zlomu pod Mount Pinos právě dosahuje maximálních hodnot, že také Imperiální zlom se rozvírá a páře Kalifornii vedví, od Kalifornského zálivu přes Salton Sea a zlom San Ja­cinto až po San Francisco. A navíc právě pod Salton Sea poblíž Landers začíná pukat zlom Emmerson a za­počne tak další proces geomorfologických změn, který během několika následujících let vyústí v novou ka­tastrofu: prasklina táhnoucí se v délce šesti set mil až k Mount Shasta se časem definitivně rozlomí a vlny Ti­chého oceánu budou pak narážet na pobřeží Arizony a Nevady.</p>

<p>V tu dobu už tady nebude, aby to viděl. Vykonal své a byl víc než hotov zanechat tento svět - jak jen to říkal Tennery? - šílencům. To se mu líbilo. Šílenci.</p>

<p>Vystoupili z vrtulníku a vkročili přímo do šílenství, které vládlo v bohem opuštěném městě. Všude okolo se rabovalo, vytloukaly se výlohy. Ti, kteří byli příliš chu­dí nebo příliš hloupí na to, aby odtud odešli, pořádali slavnost. Město teď konečně patřilo jenom jim. Sirény poplašných zařízení ječely, ale nikde se neobjevil před­stavitel zákona. Město se kymácelo na samém okraji věčnosti.</p>

<p>„Vážně jste sem chtěl letět a vidět to?“ zeptal se Hill.</p>

<p>„Chci si to užít,“ odpověděl Crane a zamířil k nízké budově KABC. Kolem prosvištěl vůz, který se vymkl kontrole, a čelně narazil do cihlové zdi. Řidič po hlavě proletěl předním sklem. „Celý můj život směřoval k to­muto jedinému dni.“</p>

<p>„Nemáte za lubem něco bláznivého, že ne?“ ujišťoval se Hill.</p>

<p>Crane vykročil ke vchodu. „To záleží na tom, co je podle tebe bláznivé.“</p>

<p>Vstoupili do chladivého šera nevelké jednopatrové budovy. Crane byl napjatý, vzrušený. Od chvíle, co Su­mi zemřela, odpočítával hodiny, které ho dělily od dnešního dne. Sumi by na něj dnes byla hrdá.</p>

<p>Přes pustou halu se k nim hnal štíhlý muž. Místo sku­tečného pravého oka mu z lebky zářilo narudlé světélko objektivu kamery. Na sobě měl třpytivý, citrónově zele­ný oblek z plastu, nabíranou košili a zlatavou vázanku.</p>

<p>„Vy jste Crane, že ano?“</p>

<p>„Správně.“</p>

<p>„Jmenuji se Abidan. Připravil jste nám tu parádní po­dívanou, fakt.“ Mladý muž se potil a vypadal nejistě, roztřeseně.</p>

<p>„Tohle není moje dílo,“ ujistil ho Crane. „Vy tu chce­te zůstat?“</p>

<p>„Tak už to novináři dělají, pane. Zůstávají.“</p>

<p>„Geologové dělají to samé, synu. Jdeme na to.“</p>

<p>„Budeme vysílat tady odtud.“ Abidan je vedl napříč prázdným, vylidněným studiem. Mrtvé ticho přerušo­vala jen ozvěna jejich kroků a pískání a blikání nejrůz­nějších přístrojů. „Tohle je centrála hlavní zpravodaj­ské sítě. Máme odtud přístup do čtyř tisíc sedmi set distribučních uzlů po celém světě a do všech taky bude­me vysílat.“</p>

<p>Rozevřel před nimi další dveře. Vedly do menšího, matně osvětleného studia, zařízeného jako malý obýva­cí pokoj, obklopený kolem dokola černými závěsy.</p>

<p>Sotva vstoupili, Hill nečekaně prudce zafuněl. „Za­tracenej mizero,“ sykl. V jednom z křesel improvizova­ného salónu seděl věkovitě vyhlížející Abu Talib, jako obvykle celý v černém, ale bez fezu. Vstal.</p>

<p>„Už jsme na to sice dost starý, kamaráde, ale to ještě neznamená, že tě vodsaď nepoženeme bičem,“ obořil se na něj Burt Hill. Crane ho zarazil zdviženou rukou.</p>

<p>„To je v pořádku, Burte. Vlastně je to úplně dokona­lé. Jako za starých časů.“ Jeho vzrušení narůstalo. Všechno do sebe ideálně zapadalo - aniž by se o to mu­sel sám postarat. Sen se opravdu stával skutečností.</p>

<p>Přešel prázdné jeviště a vstoupil na scénu postave­nou uprostřed. Abu Talib tu stál s rukou napřaženou a vypadal, jak by mu bylo sto let. Stál a usmíval se. „Rád tě zase vidím, starý příteli.“ Vřele potřásl Cra­neovi pravicí.</p>

<p>„Taky tě rád vidím... Jak ti mám vlastně říkat? Vaše Eminence, nebo pane Talibe, nebo...“</p>

<p>„Říkej mi Dane.“ Pousmál se. „Myslím, že to tak bu­de pro oba nejjednodušší.“</p>

<p>„Tak tady to máme, dámy a pánové,“ rozhovořil se Abidan. Červeně zářící světélko kamery je upřeně po­zorovalo. „Setkání dvou velkých nepřátel. Jeden muž, který chtěl zachránit Kalifornii. Druhý, který byl ocho­ten zabíjet, aby mu v tom zabránil.“</p>

<p>„To nebylo moc hezké.“ Talib vyčítavě pokývl hla­vou směrem k Abidanovi, jako by káral nezvedené dítě. „Co bylo, to bylo, Crane.“ Zamával na pozdrav nezře­telné postavě, která se držela ve stínu o pár metrů dál. „Ahoj, Burte.“</p>

<p>„Doktore Crane,“ popichoval Abidan, „jaké to je, stát tady několik hodin před největší katastrofou, ja­kou kdy Amerika poznala, tváří v tvář muži, který vám zničil život?“</p>

<p>„Pokud má pan Abidan zájem na tom, abychom se tu sápali jeden druhému po krku, pak myslím, že bude ve­lice zklamán,“ odrazil ho Crane s příjemným úsměvem. Hill v pozadí tiše zatleskal.</p>

<p>Newcombe svraštil čelo. „Pan Abidan už dokázal, že umí být víc než nepříjemný,“ navázal klidně. „Řekl bych, že pokud vážně stojí o nějaký rozhovor, měl by zavřít pusu a nechat nás mluvit. Jen žádný strach,“ ušklíbl se na reportéra a vrásky v ošlehaném obličeji se mu poskládaly do vějířků. „Hned budeme hotovi.“</p>

<p>„Proč jsi sem přijel?“ zeptal se Crane. „Máš zemi, které musíš vládnout.“</p>

<p>„Tak o tomhle si budeme povídat jinde než před kame­rou. Mohli bychom se posadit, prosím?“ ukázal k prázd­ným křeslům. „Moje záda už nejsou, co bývala.“</p>

<p>„Moje <emphasis>všechno</emphasis> už není, co bývalo,“ uchechtl se Cra­ne. Složil se do křesla. „Nemůžu se dočkat, až si v klidu promluvíme. Mám pro tebe návrh.“</p>

<p>Newcombe se pohodlně opřel, v hluboko zapadlých očích problesklo světélko zvědavosti. „Návrh,“ opako­val přemýšlivě. „To mě zajímá.“</p>

<p>Abidan se vydal ke třetímu křeslu, ale Newcombe ho zarazil pohybem ruky. „Burte, pojď taky k nám a posaď se. Tenhle mladík ať chvíli postojí... i když se vsadím, že až přijde zemětřesení, dlouho stát nebude.“</p>

<p>Všichni tři se rozesmáli. Crane namířil na Abidana prs­tem. „Víš, jak si máš zachránit život, synu?“ Káravě zavrtěl hlavou, znovu se obrátil k Burtovi a k Danovi. „Podí­vejte na něj, už teď se potí. Třese se tolik, že bude mít určitě rozklepaný obraz.“ Naklonil hlavu ke straně. „Už to slyším. Dole v Imperial Valley se země trhá a páře po­dél celého zlomu, řve jako raněné zvíře, tlačí se dál na zá­pad, jako zámek, který se vytrhl z Mount Pinos. Chápete vůbec, do čeho jste se to se slepým nadšením pustil, mla­díku? Dokážete si představit tu nesmírnou sílu? Ti lidé tam venku na ulicích... to jsou hlupáci nebo desperáti ne­bo blázni, nebo se chystají zemřít. Muži, kteří tu teď s vá­mi sedí, nemají ze smrti strach. A co vy?“</p>

<p>Oněmělý Abidan jen zakroutil hlavou.</p>

<p>„<emphasis>Na vlastní oči</emphasis> uvidíte,“ pokračoval Crane, „jak ob­rovská tsunami <emphasis>na východ</emphasis> od Los Angeles vzedme hla­dinu Tichého oceánu a vevalí se do pukliny vyrvané v tváři Země. Je vám jasné, že uvidíte, jak ulice přímo před vašima očima vybuchují a mizí, smeteny z povr­chu zemského? A potom, až zemětřesení skončí, budete muset žít s jeho následky. Pitná voda dojde první. Pak se vrátíte k prehistorickému způsobu života. Rozbují se nemoci. Jste připraven pohřbít pár milionů mrtvých těl? A právě to budete muset udělat, abyste zabránil šíření epidemií a zbavil se zápachu, a váš vlastní pot bude páchnout jako sama smrt a váš dům a přátelé a všechno ostatní, to všechno bude pryč.“</p>

<p>Newcombe se přidal. „Myslíte,“ oslovil Abidana, „že tahle pohroma bude něco jako když zvolna odstrčíte vor od břehu do proudu? Pokuste se představit si nesmírnou moc, jakou vládnou síly, které dokážou vyzdvihnout nebo pohltit pohoří stejně snadno, jako vy otáčíte hla­vou. Uvědomujete si, že až se napříč celým městem ro­zevře zlom Elysian Park a pohltí celé jeho čtvrti, Los Angeles nemá nejmenší naději na přežití? Že celé bloky domů zmizí na míle hluboko pod zemí a žádné lidské oko už je nikdy nespatří? Kalifornie bude roztržena vedví. Dojde ke katastrofě, jakou tahle planeta nezažila už po miliony let. Je opravdu tak důležité, abyste zahy­nul právě v Kalifornii a právě teď?“</p>

<p>Abidan polkl naprázdno a zavrtěl hlavou; čočka ka­mery přesto nehybně zírala stále vpřed. „Dobře,“ po­kývl Newcombe spokojeně. „Chci, abyste nás teď ne­chal v klidu mluvit a chci, abyste potom vyskočil do sedla a vypadl odtud. Máte před sebou ještě pár pěk­ných let. Zkuste to a kvůli nim zůstaňte naživu. Necho­vejte se stejně jako ti idioti na ulicích.“</p>

<p>„D-děkuju,“ hlesl Abidan.</p>

<p>„Překvapuješ mě,“ pochválil Newcomba Crane. „Na­učil ses, jak využívat moc.“</p>

<p>„A ty ses naučil, že čas od času máš být zticha,“ kon­troval Dan. „Oba jsme se změnili.“</p>

<p>„A jé,“ Hill obrátil oči k nebi. „A máme to tu zase.“</p>

<p>Crane se naklonil blíž ke kameře a ukázal na New­comba. „Tenhle chlap se mi vleče v patách od prvního dne, co jsem mu ve dvaatřicátém nabídl práci. Nikdy za celý svůj zatracený život se mnou dobrovolně v ničem nesouhlasil.“</p>

<p>„Protože jsi byl diktátor,“ smál se Newcombe. „A dr­žel jsi své plány pod pokličkou.“</p>

<p>Crane vymrštil ruce do výše. „Řekl bych, že dneska vidíme, proč jsem to dělal.“</p>

<p>„Ani jeden z vás by neudělal vůbec nic, nebejt mě, kterej vás držel od sebe, abyste si navzájem nezakrouti­li krkem,“ prohlásil Hill. „To mně byste měli děkovat.“</p>

<p>„Díky, Burte,“ odpověděli v unisonu.</p>

<p>„Nejni zač. Stejně jsem neměl nic jinýho na práci.“</p>

<p>Crane se znovu otočil ke kameře. Abidan se viditelně chvěl, vlastní, živé oko vykulené v panickém strachu. Místností otřáslo zahřmění slabého mikrošoku. Stolek se zakymácel a osvětlovací těleso třesklo o podlahu. Všichni tři se rozesmáli, když se Abidan vrhl k zemi.</p>

<p>„Tady už to nebude moc dlouho bezpečný,“ pozna­menal Hill.</p>

<p>„Nechte to na mně.“ Crane se zvedl z křesla a došel k Abidanovi, který se choulil na podlaze stočený do klubíčka ve fetální pozici a rukama si zakrýval hlavu.</p>

<p>„Otoč se, synu, a podívej se na mě,“ vyzval ho klidně.</p>

<p>Abidan opatrně vykoukl a převalil se na záda. Rudým světélkem kamerového oka zíral vzhůru na Cranea. „Já chci odtud pryč,“ zakňučel.</p>

<p>„Na parkovišti mám připravený vrtulník,“ uklidňoval ho Crane. „Zůstalo v něm pro tebe volné místo. Jen mě napřed nech, abych řekl, co chci.“ Pohlédl přímo do ka­mery. „Dámy a pánové, to, o čem tu mluvíme, není ani v nejmenším přehnané. Pokud žijete západně od zlomu San Andreas, ocitli jste se ve smrtelném ohrožení. Ne­považujte za zaručené, že někde budete v bezpečí.“</p>

<p>Zhluboka se nadýchl, připraven pronést starou zná­mou litanii, a přese všechno doufal, že se tam venku na­jde pár lidí, kteří ho vyslechnou a budou brát jeho rady vážně.</p>

<p>„Jestliže se asi tak do hodiny nemůžete dostat na vý­chodní stranu zlomu, nezůstávejte v domě. Je to smrtící past. Vyhněte se velkým stromům. Snažte se najít po­kud možno otevřený terén a zůstaňte tam. Tak se někte­ří z vás zachrání, někteří ne. Osobně jsem za posledních padesát let prožil na šedesát zemětřesení a nejméně ve stovce dalších případů jsem byl na místě, kde k ze­mětřesení došlo. Věřte mi. Los Angeles bude zničeno. Stejně tak San Francisco. Santa Barbara, San Bernardi­no, San Diego, Tijuana, všechna velká města od Baja po San Francisco dnes s největší pravděpodobností za­niknou. Pokud nechcete zemřít s nimi, poslechněte mě. Úvahami a rozumováním nedokážete nic změnit. Stane se to a stane se to vám, pokud hned něco nepodniknete! <emphasis>Hned</emphasis>!“</p>

<p>Ustoupil stranou. „Tak, a je to. Vypněte to. Nechte ty lidi na pokoji.“</p>

<p>Pomohl Abidanovi na nohy. „Helikoptéra stojí na parkovišti,“ poradil mu. „Běžte tam a vlezte do ní.“</p>

<p>Abidan vyrazil.</p>

<p>„Musíme si promluvit.“ Newcombe dohonil Cranea na okraji opuštěné scény.</p>

<p>„Čeká tu na tebe vrtulník?“</p>

<p>Newcombe zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Pozoruhodné.“ Crane zachovával neutrální výraz. „Jsi vřele zván na palubu mojí helikoptéry.“</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Tak jdeme,“ pobízel je Hill. „Pryč odsaď, co nejdál od tohohle zatracenýho místa.“</p>

<p>První dorazil na parkoviště. Abidan už se stačil při­poutat a choulil se hluboko zabořený do jednoho z de­seti křesel pro cestující. Hill se vyhoupl nahoru a podá­val Craneovi ruku. Ten zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Leťte napřed.“</p>

<p>„Vy tady chcete zůstat.“ Hill smutně a rezignovaně potřásl hlavou. „Já věděl, že se něco děje.“ Pohlédl tá­zavě na Newcomba.</p>

<p>„Já taky.“ Dan se plaše usmál.</p>

<p>Burt marně hledal slova, tvář mu zkameněla.</p>

<p>Crane přistoupil těsně k helikoptéře a objal ho. „Po­mohls mi dát navždy sbohem dvěma ženám, které jsem miloval, Burte.“ Nebyly v tom žádné slzy, žádné plané litování. Oba vždycky dělali všechno, co bylo v jejich silách, a toto vědomí v sobě neskrývalo žádný smutek. „Pomohls mi překonat zármutek po smrti syna. Po­mohls mi, když jsem byl docela na dně, když jsem si myslel, že už se nikdy v životě nebudu smát. Tisíckrát a tisícerým způsobem jsi mi zachránil život. Děkuju ti.“</p>

<p>„Já... já... na tenhle vejlet s vámi nemůžu.“ Hill po­potáhl. Odvrátil se, odkašlal, odplivl. Díval se z Cranea na Newcomba a zase zpátky. „Ještě na to nejsem při­pravenej.“</p>

<p>„Nečekal jsem, že bys byl,“ uklidňoval ho Crane. „Kromě toho, musím se už naučit zařizovat si některé věci sám. Jen si sedni, Burte. Ty přece chápeš, že ten kruh musím uzavřít?“</p>

<p>Hill přikývl, posadil se a zapnul pásy. „Budete mi chybět, doktore.“</p>

<p>Crane s úsměvem přitakal, plácl dlaní do kapoty bachratého stroje a zvedl palec jako znamení pilotovi, který okamžitě odstartoval. Vrtulník se lehce odlepil od země a zamířil k východu.</p>

<p>Zbývala jim necelá hodina.</p>

<p>„Co takhle trochu se projít?“ navrhl Crane.</p>

<p>„To nezní špatně.“ Newcombe se nahnul blíž a za­šeptal: „Víš, vlastně mám ze všeho nejvíc chuť na po­řádný drink.“</p>

<p>„To není nic pro dobrého muslima.“</p>

<p>Newcombe se smál. „Myslím, že vzhledem k okol­nostem bude Alláh shovívavý.“</p>

<p>„Výborně. Tak zkusíme objevit bar na nějaké střeše, pořádně vysoko, abychom nic nepropásli, až to začne.“</p>

<p>Vydali se do hloubi města, které už ovládla anarchie a ničení. Za Craneova života se toho na Zemi tolik změ­nilo; a přece tolik věcí zůstávalo stále stejných. V uli­cích řádily lupičské gangy, stejně jako dřív tu pobíhaly skupiny nadšených rockerů, kterým se teď říkalo seis­momaniaci, sebevrazi pátrali po nejméně stabilních bu­dovách a mezi nimi hrdě kráčeli kosmopolité v dlou­hých bílých hábitech, s třetím okem Věčnosti rudě vymalovaným na hrudi. Crane byl dnes jedním z nich ­a možná k nim bude patřit už navěky.</p>

<p>Část města hořela. Vzbouřenci započali dílo zkázy a zemětřesení jejich práci dokončí. Nad tím by se měl člověk zamyslet.</p>

<p>Nikdo je cestou neobtěžoval. Sebevrazi kolem sebe vždycky šířili nezaměnitelné fluidum, a ostatní jim pro odchod ze světa automaticky dopřávali klid a soukromí.</p>

<p>Město andělů naplňoval zářivý sluneční jas, z pevni­ny vál vlahý vítr. Prošli několik bloků, než konečně ob­jevili nepříliš stabilně vyhlížející věž z oceli a spousty wilshirského skla, s fungujícím výtahem, který je vyve­zl až na střechu do vyhlídkové restaurace. Ani Crane si nedokázal představit lepší pozici.</p>

<p>Okna restaurace, široce otevřená do všech stran, ský­tala nádherný výhled na město. Rozbili sklo ve dveřích, aby se dostali dovnitř, a pak se usadili u stolku s vyhlíd­kou na západ. Crane se vydal k baru a vylovil odtud lá­hev dvanáctileté skotské. Obloha byla plná vrtulníků, hemžily se po nebi jako roj krvežíznivých komárů ­zvědavci dychtící spatřit, jak jeden svět umírá a druhý se v bolestech rodí.</p>

<p>„Proč to vlastně děláš?“ Crane objevil ve skříňce dvě čisté sklenice. Nenapil se už téměř patnáct let.</p>

<p>„Uzavírá se tím i můj kruh. Ve vězení jsem strávil ce­lé roky tím, že jsem si představoval tenhle den, tuhle chvíli... Snad jsem tak trestal sám sebe.“</p>

<p>„Odbyl sis svůj trest, Dane.“ Crane se vrátil s lahví a na­lil oběma až po okraj whisky se sodou. „Zapomeň na to.“</p>

<p>„Kdybys byl na mém místě, dokázal bys zapome­nout?“</p>

<p>Crane pozvedl sklenici. „To nevím. Napij se. Na te­be, starý příteli.“</p>

<p>„Na nás oba.“ Newcombe se připojil k přípitku. Při prvním doušku alkoholu po třiceti letech se otřásl. „Na to, že dnes žiješ poslední den.svého života, vypadáš po­zoruhodně šťastně.“</p>

<p>„Začátky a konce.“ Crane pokrčil rameny. „Sám se taky tváříš docela spokojeně.“</p>

<p>„Děláš si legraci? Jsem nadšený. Tohle je moje první opravdové rozhodnutí za bezmála třicet let. Sedmnáct let jsem se každé ráno budil s připravenou oprátkou. Smrt mě každopádně ani trochu neděsí.“</p>

<p>„Já zemřel už před lety.“ Crane se díval, jak se jeho sklenka skotské chvěje a otřásá, jak reaguje na vibrace, které se šíří zemskou kůrou. „Pak jsem se vrátil. Teď vím, že život a smrt jsou jen slova. Dnes už ani necítím nenávist k zemětřesení. Je to legrační, jak se všechno mění.“ Pořádně si přihnul a cítil, jak se mu v žaludku rozlévá oheň. „Nejspíš to se mnou pěkně zacloumá.“</p>

<p>„Se mnou taky.“ Newcombe mávl rukou. „A bude to trvat sotva pět minut.“</p>

<p>„Stejně tě pořád docela nechápu. Moje práce tady dávno skončila. Nemůžu se dočkat, až se přesunu... ně­kam jinam. Ale ty... Máš ženu, rodinu. Společenskou a politickou zodpovědnost.“</p>

<p>„Tak abychom si vyjasnili, jak to vlastně je s mojí zodpovědností.“ Mírně se ušklíbl a upřel na Cranea po­bavený pohled. „Je to legrační historie, ale tohle jsem zjistil, když mě pustili z vězení. Moje žena, která se vy­spala s každým, z koho dokázala stáhnout kalhoty, osobně zavraždila svého bratra Ishmaela, aby ho od­stranila z cesty. Nechala jeho smrt prohlásit za politický atentát a využila ji k propagandistickým účelům. Pak v zákulisí dál připravovala odboj proti svému druhému bratru, Martinovi, až do chvíle, kdy jsem byl propuštěn. Brzo poté přiměla své stoupence, aby zavraždili Marti­na Azize, abych já mohl zaujmout své místo - pro ve­řejnost něco jako bůh, ve skutečnosti pokorný sluha.“</p>

<p>„Já... to by mě bývalo ani ve snu nenapadlo, nikdy.“</p>

<p>„Ještě jsem neskončil.“ Newcombe se znovu napil. „Vězení mě změnilo. Vůbec jsem netoužil po moci ani po slávě. Byl bych se vzdal všeho, jen abych se mohl vrátit ke geologii, ale najednou jsem v tom byl až po uši - sym­bol jednoty islámu, uctívaný miliony lidí. Khadijah mi řekla: pronášej projevy. Tak jsem četl projevy, které ona napsala. Byl jsem jen její hlásná trouba. Obětoval jsem svůj čas práci pro dobro lidí. Kamaráde, to je tvrdá dřina. Ale Khadijah bezmezně touží po moci. Třikrát se mě ně­kdo pokusil zabít. Všechny tři pokusy se mi podařilo vy­sledovat až k mé vlastní milující ženě, a naposled jí po­máhal můj milující syn, okolo kterého se to očividně všechno točí. Věř mi, Khadijah bude vládnout New Cairu prostřednictvím Abu ibn Abu. Tak jako tak, dost dlouho už vládla <emphasis>mým</emphasis> prostřednictvím. Jsem šťastný, že se mi po­dařilo z toho pekla vypadnout.“</p>

<p>„To je zatraceně mizerný způsob života, Dane.“</p>

<p>Newcombe potřásl hlavou. „Po ničem takovém jsem nikdy netoužil. Za celých šedesát sedm let života jsem ty nejlepší, nejkrásnější roky strávil s tebou, když jsem pracoval na své seismické ekologii a honil se po celém světě za tvými démony. To, žes mi dovolil pracovat s tebou, bylo jediné skutečně lidské gesto v celém mém životě.“</p>

<p>„Prošel jsem něčím podobným, když jsem svědčil před vyšetřovací komisí.“ Crane na něho hleděl klidný­ma, vážnýma očima. „Přimělo mě to konečně se nad se­bou zamyslet. Změnil jsem se. Lewis Crane si konečně dokázal přestat hrát na boha. Za to mám co děkovat Su­mi. Byla to zatraceně skvělá ženská.“</p>

<p>„Na Sumi.“ Newcombe znovu pozvedl sklenici.</p>

<p>Oba se napili.</p>

<p>„Při tom procesu jsi řekl jednu věc, na kterou nikdy nezapomenu,“ navázal Newcombe. Oba se dívali k zá­padu, kde se mírně vlnila hladina Tichého oceánu. Ob­zor se začínal kalit řídkým kouřem z desítek roztrouše­ných požárů. „Řekl jsi, že mě dokážeš propustit na svobodu, aniž bys mi odpustil, a že já mohu žít dál a ne­žádat odpuštění.“ Zavrtěl hlavou. „Nemohu. Chci teď tvé odpuštění, Crane. Nedokážu bez něj... jít dál.“</p>

<p>„Odpustil jsem ti už před lety, Dane.“ Crane pomalu otáčel sklenici v prstech. „Musel jsem, když jsem chtěl vybudovat Charlestown, když jsem se chtěl zbavit vší té tíhy.“</p>

<p>„Ale nikdy jsi mi to neřekl.“</p>

<p>„Ne... nikdy. A za to se omlouvám. To, že jsme se dnes setkali, mi poskytuje příležitost napravit svou chy­bu způsobem, který doufám bude stát za to.“</p>

<p>Dopili a nalili si znovu.</p>

<p>„Charlestown je ta kolonie na Měsíci, se kterou jsi ve spojení?“</p>

<p>„Ano.“ Crane se naklonil blíž, jako by se bál, aby jim nenaslouchaly nepovolané uši. „Máš nějaké peníze?“</p>

<p>„Myslíš tady, v kapse?“</p>

<p>„Ne. Peníze, prachy.“</p>

<p>„Topím se v penězích. Duchovní vůdci a vládní hod­nostáři si nežijí zrovna špatně. Podařilo se mi odložit si stranou pár set milionů.“</p>

<p>„Chci, abys mi je dal. A myslím, že bychom si měli pospíšit.“ Crane ukázal k oknu. Budovy na obzoru se viditelně chvěly. Podzemní vibrace způsobené otřesy v Imperial Valley byly citelné i tak daleko na severu.</p>

<p>„Na co je chceš? Taky se přece chystáš umřít.“</p>

<p>„Máš port?“ Crane zaváhal jen nepatrně.</p>

<p>Newcombe rychle přikývl.</p>

<p>Crane vylovil z kapsy pinzetu a vysunul ze svého ko­munikátoru drobný čip. Podal ho i s pinzetou Newcom­bovi, který zatápal rukou podle svého spánku, napoprvé port minul, pak vtiskl čip do štěrbiny a pohodlně se opřel.</p>

<p>Zavřel oči a Crane se pousmál. Tenhle čip v sobě skrýval všechna tajemství Charlestownu. Newcombe právě procházel celým městem, a současně prožíval Craneovy emoce, které se k Charlestownu vztahovaly. A pak tu byl Plán. Fáze dvě.</p>

<p>Zážitek vytvářený čipem byl připraven tak, aby na člověka zapůsobil jako myšlenka opatrovaná po celý ži­vot. Všechno, v co Crane věřil, všechny naděje, které vkládal do Charlestownu, jako by se v jediném okamži­ku osmoticky prolnuly do Newcombovy mysli - Crane­ovy pocity; jeho pocity. Rychlostí myšlenky.</p>

<p>„Ach ano...“ Newcombe se usmíval, přikyvoval. „To je krásné. Rozumím.“</p>

<p>Vyjmul pinzetou čip a vrátil ho Craneovi, který ho zasunul do svého komunikátoru a vůbec poprvé ho od­vysílal do počítače na Měsíci. „Je to pozoruhodné. Opravdu tohle dokážeš?“</p>

<p>„Vymyslela to Sumi. Poslední roky života strávila prací na tomhle projektu. Všichni jsme součástí glóbu, Dane.“</p>

<p>„Chceš říct...“</p>

<p>„Že by ses k nám měl přidat? Ano! Uděláš to?“</p>

<p>„Crane, ty zatracený mizero!“ Rozesmál se. „Nako­nec jsi přece jenom vyhrál. To si piš, že jdu s vámi. Tohle je životní nabídka.“</p>

<p>„Dobře. Napřed převedeme všechny tvoje peníze. Řekl bych, že tvoje žena a děti je nepotřebují.“</p>

<p>Začalo se ozývat burácení, které rychle přešlo v hla­sitý řev, hlasitější než v Tokiu. Budovy za okny se di­voce kymácely. Newcombe ukázal na podlahu, na kry­sy, které vybíhaly ze zdí.</p>

<p>„Neutečeš tomu ani na tom nejlepším místě,“ překři­koval třeskot padajícího skla a nádobí. Crane zachytil láhev whisky právě v okamžiku, kdy se jejich stolek překotil.</p>

<p>„Účty,“ přikázal Newcombe a jeho komunikátor au­tomaticky otevřel bankovní spojení.</p>

<p>„Účet Charlestown,“ pronesl Crane ke svému komu­nikátoru. „Přijmout převod hotovosti na základě ID.“</p>

<p>Budova se zahoupala, okenní tabule vypadly z rámů a plachtily k zemi, která se svíjela o třicet pater níž. Venku se na všech stranách hroutily mohutné stavby. Hladina oceánu v dálce pěnila a pulsovala. Bylo to nád­herné, vzrušující.</p>

<p>„Převést celou hotovost,“ nařídil Newcombe. Oba muži přitiskli pravý palec na komunikátor toho dru­hého.</p>

<p>„Transakce ukončena,“ oznámil počítač v audiu. „Hodný chlapec.“ Crane vytáhl další čip. „A teď rychle, dej si to do portu.“</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Chci zkopírovat tvůj mozek a uložit ho do počítače. Tenhle čip je prázdný.“</p>

<p>„Dej to sem,“ zvolal Newcombe. Okolo prolétla žid­le. Newcombe zakolísal a těžce upadl, ale pozorně chránil skotskou v ruce. Obklopil je hromový rachot ze­mětřesení.</p>

<p>„Tady, vezmi si to!“ křičel Crane.</p>

<p>Newcombe se natáhl pro čip a snažil se ho zasunout do portu.</p>

<p>„Dělej... rychle!“ pobízel ho Crane.</p>

<p>Židle a stoly se kutálely po podlaze, celá konstrukce sténala a prohýbala se. Crane nadšeně prožíval přímý střet s hrozivou silou zemětřesení. Ještě jeden nebo dva takové nárazy a celá restaurace se přestěhuje do přízemí.</p>

<p>Newcombe aktivoval port a hlava se mu zatočila, jak čip vysál celý obsah jeho mozku a uložil ho na čtvereč­ní palec čirého plastu. Budova duněla ozvěnou otřesů a nebezpečně se kymácela. Crane, sám už také na kole­nou, se rychle napil.</p>

<p>Newcombe vysunul čip z portu. „Jsem připraven,“ zašeptal. Podal čip Craneovi, který ho bleskově zastrčil do svého komunikátoru a odvysílal. „Bože, jsem připra­ven na cestu.“</p>

<p>Země se zmítala v divoké křeči. Další otřes mrštil oběma muži přes celou místnost, až narazili na barový pult, který se valil proti nim. A pak začal démon sténat a řičet, jak ho drtila agónie postupujícího pukání.</p>

<p>„Je to ta nejbláznivější věc na světě.“ Crane se snažil překřičet divoké burácení. „Ale moje ruka... nebolí mě ruka!“</p>

<p>Budova se začínala rozpadat. Ze stropu na ně pršely úlomky zdiva. A pak celý svět zavířil v divokém zmat­ku. Lewis Crane vytrhl čip z vlastního portu a nacpal ho do komunikátoru, už ve chvíli, kdy cítil, jak padá... pa­dá...</p>

<p>...obraz, který se vzdaluje. Vzdálený. Hroutící se město, domeček z karet vystavěný ve větrném tunelu, v jediném okamžiku smetený do nenávratna.</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Obraz zeměpisného vrtulníku zmizel a nahradila ho měsíční krajina. Geodetické kupole se táhly až k horizontu a oslňující­mi záblesky odrážely měsíční světlo. Celou soustavu navzá­jem propojovaly desítky visutých mostů, tunelů a chodníčků. Přímo ve středu záběru se objevilo centrální náměstí, kterému dominoval funkční glóbus - měsíční Projekce Lanie Kingové.</p>

<p>Virtuální Lewis Crane procházel mezi lavicemi ve čtvrté třídě. „A tady vidíte, děti, jak byla vybudována měsíční zá­kladna Charlestown.“</p>

<p>Zdravou rukou si přidržoval za zády ochrnutou levici. Pro­šel ke katedře a postavil se před třídu. Virtuální podoba Le­wise Cranea byla jednou z projekcí glóbu, který ve svých elektrických obvodech uchovával kopii jeho nesmrtelné du­še. Nebyl skutečný, ale byl to Lewis Crane. A s pýchou se pohledem vpíjel do okolních staveb, které byly dílem jeho představivosti.</p>

<p>„Toto... město, víte,“ pokračoval, „patří vám. Vy je bu­dete vytvářet. Co s ním uděláte? Žádám vás jen o to, abys­te napřed přemýšleli, než se rozhodnete, a abyste bolest druhých cítili stejně intenzivně jako bolest svoji.“ Přízrak se usmál. „A teď bych vám rád představil pár lidí, které možná poznáte.“</p>

<p>Zamával zdravou rukou ke dveřím a dovnitř vstoupili Burt Hill, Daniel Newcombe, Sumi Chan a Lanie Kingová. Sám Craneův dvojník pocítil příval radosti, a děti vydechly štěs­tím a začaly tleskat dalším mozkům, které Crane uložil do svého glóbu.</p>

<p>Lanie, Dan a Sumi zůstali stát vedle něho před lavicemi. „Věřte,“ řekl Crane a přitiskl k sobě ty, kteří dali jeho životu smysl. „Věřte svým snům. Ty nikdy neumírají.“</p>

<p>Pohlédl ke dveřím. Také Lanie už se tam dívala, a Hill, Newcombe i Sumi se vesele usmívali.</p>

<p>„No tak, nestůj tam,“ řekl Crane. „Pojď k nám, ať tě děti vidí.“</p>

<p>„Ano, prosím pojď,“ přidala se i Lanie.</p>

<p>A k radosti svého otce a matky i ostatních svých dospělých přátel ze dveří vykoukl malý Charlie Crane, starý půl druhé­ho roku, a s rozpaženýma ručkama se batolil kupředu.</p><empty-line /><p> <strong>Autorova</strong><strong>poznámka</strong></p><empty-line /><p>Před mnoha lety jsem stál v hale jednoho hotelu v Dillí, když jsem pod nohama náhle pocítil slabé zachvění. Řekl jsem svým hostitelům: „Neměl jsem tušení, že v Dillí je podzemní dráha.“</p>

<p>„Taky že není,“ odpověděli.</p>

<p>To bylo mé první a jediné setkání se zemětřesením - jak se tedy mohlo stát, že jsem se pustil do knihy Desátý stupeň? Myslím, že základní inspiraci mi nepochybně poskytlo ze­mětřesení v Northridgi v lednu 1994, s jehož následky jsem se seznámil prostřednictvím televizního zpravodajství. Mezi prvním a třetím únorem, dokud jsem měl vše ještě čerstvě v paměti, napsal jsem přibližně třístránkový náčrt filmu, kte­rý jsem okamžitě odfaxoval svému agentovi Russelu Galeno­vi. Sám jsem postrádal nezbytné znalosti, abych svůj nápad rozvedl, a moje informace o Kalifornii se omezovaly na exte­riéry MGM a foyer hotelu Beverly Wilshire. A tak padla dři­na s napsáním knihy na hlavu Mika McQuaye, který se toho­to úkolu ochotně ujal a odvedl dokonalou práci.</p>

<p>Dalším důležitým prvkem v mých úvahách byl program Kalifornská zemětřesení. Stvořil ho počítačový génius John Hinkley (jehož program virtuální reality Vistapro[*] umožnil vznik ilustrací „Mars před a po terraformingu“, použitých v mé knize <emphasis>Sněhy Olympu). </emphasis>Tento program zahrnuje více než 20 000 - ano, správně, <emphasis>20 000 - </emphasis>zemětřesení, ke kterým došlo v období mezi roky 1992-1994. Když ho spustíte, ukáže vám mapu Kalifornie, a můžete si pomocí barevného kódování sa­mi zvolit jakoukoli magnitudu od 1 do 6. Zemětřesení je pak možné sledovat v různých rychlostech, od nejpomalejší, kdy jedna sekunda odpovídá jedné minutě, až po jednu sekundu odpovídající jednomu roku. Pro bližší zkoumání program ob­sahuje i funkci zoom.</p>

<p>První pohled na obrazovku je fantastický - a děsivý. Po obvodu celé Kalifornie vybuchují kroužky nejrůznějších barev a velikostí, za chvíli je možné zřetelně rozeznat linii zlomu San Andreas, stejně jako druhý zlom, který se táhne podél východní hranice státu. V centrální oblasti se žádná zemětřesení nevyskytují a hned je vidět, kde by si rozumný člověk mohl přát nakupovat nemovitosti. Zemětřesení v Northridgi skýtá skutečně ohromující podívanou, obzvlášť když použijete zoom a sledujete detaily. Při nejpomalejší simulaci se dají postřehnout doslova stovky dotřesů, které pokračovaly ještě déle než týden po hlavním úderu. Je to skutečně děsivý program a divím se, že kalifornská Ob­chodní komora dosud nezakázala jeho vývoz - nebo nepro­hlásila Johna (který v Kalifornii stále žije!) <emphasis>za personn non gr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tissima.</emphasis></p>

<p>Během celého následujícího roku poté, co byl podepsán kontrakt na <emphasis>Desátý stupeň, </emphasis>jsem nebyl s Mikem ve spojení ani mu neposílal další své nápady. Takže když dorazil ruko­pis, neměl jsem tušení, co mě čeká. Mike odvedl při oblékání holé kostry mé synopse tak fantastickou práci, že jsem ruko­pis četl s rostoucím vzrušením, stále horečněji obracel strán­ky, dychtivý dozvědět se, co se stalo dál...</p>

<p>Přestože jsem při několika příležitostech s jinými autory aktivně spolupracoval - zejména s Gentry Leem na cyklu Rá­ma - tentokrát jsem poprvé předal nápad někomu jinému, aby ho zpracoval zcela podle svého. Ale možná to nebylo napo­sledy - přišel jsem na to, že tak mohu naplno vychutnat ra­dost z tvoření - a neplatím za ni dlouhými osamělými hodina­mi otrocké dřiny u klávesnice.</p>

<p>Doufám, že se vám výsledek této spolupráce líbil právě tak jako mně.</p>

<p>Arthur C. Clarke</p>

<p>26. dubna 1995</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Postscriptum</strong></p>

<p>Necelý měsíc poté, co jsem dopsal závěrečné slovo k této knize, zastihla mě tragická zpráva, že Mike právě v šestačty­řiceti letech zemřel na infarkt. Očividně se mu nedostalo žád­ného předběžného varování.</p>

<p>Jsem skutečně rád, že jsem odepsal hned po obdržení ru­kopisu a vyjádřil jsem mu svůj obdiv ke zručnosti, s jakou rozvinul mou stručnou synopsi. Nesmírně mě potěšila jeho přátelská a srdečná odpověď - nepochybně jeden z posled­ních dopisů, které kdy napsal. Přestože jsme se nikdy osobně nesetkali, jsem si jist, že jeho předčasným odchodem ztrácí literatura science-fiction jednoho ze svých nejschopnějších a také nejslibnějších přispěvatelů.</p>

<p>Arthur C. Clarke</p>

<p>27. června 1995</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Arthur C. Clarke</strong></p>

<p><strong>Mike McQuay</strong></p>

<p><strong>Desátý stupeň</strong></p>

<p>Z anglického originálu</p>

<p>Richter 10</p>

<p>přeložila Jana Pavlíková.</p>

<p>Odpovědný redaktor Jiří Kulišan.</p>

<p>Přebal a vazba Valentino Sani a Baronet.</p>

<p>Vydal Knižní klub</p>

<p>ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet a. s.</p>

<p>jako svou 473. publikaci.</p>

<p>Počet stran 464.</p>

<p>Sazba Ricardo, Praha</p>

<p>Tisk Severografie Most s. p.</p>

<p>Vydání první.</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p>[*]) Kdo ohlídá hlídače samé? (lat.)</p>

<p>[*] ) Dodávaný na jedné disketě firmou Progressive Products, P.O.Box 1575, Pablo Robles, CA 93447</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKVAX0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5OkjtWlZooURP4VqJ1iRh
tXtQ3Wmc132RI8HJxuIpwlKgjzG+mah7UuCRRZASGZ8/6x/zo85weJn/ADqI0cYpWQEvnyj
pO/504XVwCMSv+dQY9KWiy7DJ/tFySMXDjPvQ11cgf8fDn8ahx7008GlZdgLAurnBxcPR9r
uv+e7VBk0ho5V2AsfbLr/nu350fa7rtO1V+1FHKuwFj7Zdf892/Sj7bdf892/Sq9FHKuwFk
Xt32uG/Sj7bd/8APw35Cqwpe1HKuwXLP227H/Lw36Ugvbv/AJ+G/IVX70d8UuVdguWft13/
AM/DfkKBfXf/AD3P5CquPejmnyx7AWvt13n/AF5/IULqF4rBluGyPYVVPNL2pcsewXNH+2t
UH/L4f++RSf23qn/P23/fIrP7Ud6OVDNEa1qnX7V/46KUa5qn/PyP++BWbSUcqA1P7c1Tvd
f+OCkGt6ln/j5/8dFZvainyrsK7NX+3tTH/LcY/wBwU0a7qI/5bj/vgVmGkpcsew7s1f7e1
Lj98v8A3wKP7f1IdJl/74FZdJijlj2Fdmp/bupf89l/74FA13U8f8fC/wDfArL606nyx7Bd
mn/b2p5/4+F/74FOGu35JBlH4IKyh15p6gbck0csewXNJtb1HjMw/wC+BSDW78D/AI+Af+A
CswkscmkzRyrsFzU/tu+zzcn8EFB1m9PS4b/vkVletLnAo5V2C7NP+2b8PxdsMf7I/wAKd/
beof8AP23/AHyP8KyvX1oBo5V2C7NY61f55vJMd+B/hVYXDhmkWRtx6n1qmc+tAJzT5V2EX
vtcxUYlbP1qA6peREqrK4/2xnFMXkEVVf75FTKKQXLEq4kI7U112HHbHFT3P+tY8Lj05qF3
Z8bscDAq2AwUUe9GeaAAn1pKWkxSAXjjFA7Yo7UnegBSeelFBopgJR36UUd6QBR3paSgA70
UCloASl7UUDpQAdqKXtSe9Awoo5ooAKXFJS0gDFFOoxQMbgUYp2DSEUAJSUuKKYBSfSlxzS
dBQIOuDSD3FLRQIPSgkmiigBR70pPGKBjvSE5PSgBO1FLSZpgKKQ5zRS/WgBKBRQOtACilF
J7UoGOtUgJYgC3PTvVKTHmtxmriA5yBxVKf/XNUT0QI0btEWTEbggcVXByNuRirNzIJnLYC
kfkaqnj60wE60dqDmigBO1GDilooAAKKWkNAB1HFFH86M0gE7UUuTSUwDpRS0lIApT0oo5o
ABVzTNPm1XV7PS7Yqs13MsMZc4UMxwM+1Ugfyrf8ABhx4/wDDx6f8TCD/ANDFZVpOFOUluk
xrVneT/AXxLbXD21x4m8MwzRtteN9QCsp9CD0pg+BXiAnA8U+F/p/aS1jfFcbfjT4qJUf8f
7/0rlLbatyPlrwaEsdVowq+2XvJP4F1XqdfLTUuWz+//gHov/CifER/5mjwv/4MRSf8KJ8R
E4/4Snwv/wCDFa5JQByw/CgmOPLsBge1XbHf8/l/4B/wTb2VLs/v/wCAdd/wojxHz/xU/hj
/AMGIpw+A3iU42+JfDJz6agK5/S7VNRlQSyCJCce9eqaDo2mWoDLbJKR/EwBrOU8dH/l8v/
AP+Cb08JTqapP7/wDgHJJ+z54tcApr3h1gfS9z/SiX4AeJ7f8A4+PEfhuL/fvtv9K9t0pbP
AXyUB78DiuiXRdJ1SMwXVjDcAgffQGsfb45b1l/4B/wTSWAgv8Ah/8AgHzV/wAKN1sH/kbv
C3/gwFNPwN1rv4w8K/8AgxFeyeI/gl4f1QyNpcRsLjGfl+6T9K8D8VeCNZ8KXr29/aM0X8M
yLlWH9K3hLGT2rr/wBf5nJOjCG8X9/wDwDX/4UbrHGfGfhQf9xEUn/Cj9U7+N/Cg/7iArgW
UD+EdKYAvdela8mN/5/r/wBf5mfJS7P7/+Adl4j+EOteHPCNz4ok13RtSsbaRIpPsNx5rBm
OB2xXnB6+tezaWP+MYfGQ24A1O1P16V4zXRltatVVSNaV3GVr2tpZP9TCrGMWuUSilxSdq9
YxDHrSgdaAPTmlx3piCkxS96T1oAO9J1pe9HegBB9aXiikoADSijHFKODnvQAYJxSjpSZNF
UgJE+/wAmqFx/rzV5DhgetUrj/XnnFZ1Nho1ZlwHLcbccYqkc1buC2zB65qofrVIQDrR7Gj
ANOIAHvQA3vRnBzR2pMUAKOaKBR1oASl4ox70UgE6il7Ugo/GgAo70UUAL+FJS0lABW34QO
PHegEf9BCD/ANDFYmOa2vCvHjXQj/0/wf8AoYrHEfwZ+j/IpbnT/F/j41eKuP8Al9b+QrkE
IEwYDiux+MgA+Nfio9vth/kK43cPlYDoK8vAf7pS/wAMfyR0S+N+prqcopyKx769LXPkoTt
U/nU9zd+Ta7lPzEYFZlvGXfeeWY8V1RXUuc7+6jqPDEkhugCeM8mvWYtXhsbNdj7j3wa8t0
aMwAHoSe9b1zceUgGcsTjrXFWd3oezg1ywuz1DQNdS9uSu7PfHSvUdEuHJQ7vujgDnNfPPh
qcx6gmDz14r3HwrcrLJCRkE8c1wzO96xPQrVTNIHHAzzms3xF4dtdYt5Ipog4cYIYZFb9vE
IkCjBFPlUNjilGTi7o4JpS0PhLxtoaaD4iurKHiIMcL3X2rlh69a99/aH8PLZ3Vn4gt4wqz
N5UuPXsa8Cyuf1r2KcuaKZ5U1aTR6hpHP7Mvjf/sI2v8ASvGD1r2fRcH9mbx0Ac4v7U/yrx
g9axyv4q/+P/22Jz1916B2oo7fjQele2cwZwOKUEetIKOtMAoNAo70gA9aO9BHpSUALSYpR
SgUwA/dpM0rHoKQUAFSRLGzMJZDGApIIXOT2H40zHGaMUwHIPmHFUbkfvjV9B8wqjdH9+fp
WdTYEa00jKjBWPzcH0qiatTZBbvzVXpVAL+FJ2petJQAvagc0nbrSigAo9eKKM0AHbpR2oo
pAFJS0UwD8aSil4pAFJS5pOaYAK2PC/HjLRD/ANP0P/oYrHzWr4bO3xdox/6fYf8A0MVjX/
hS9H+Q1udh8aAR8bPFA/6es/8AjorhQ67AO9d38asj42+KPe5B/wDHRXn6/NwK8rL9cHR/w
x/JHRP436l2Cwu9VXbbxFlTqScCp44YdNl2X58tx0XFX9GMq2SqhK/MScVaupIdQjYXMSNL
F8ufWtZTfNbod8KEXBTW/wCAtrcRSIDEQQe4NW1BklUN65rDTRJWVpbK48lgNwUng1Emo6l
YOBd25dQeWFQ4J/CzaNVxS9otD0TRS0F3HIATg4r2HwxcSQXkMeeJCMZrx/wLqOlaldCOa4
CP/dc4Ne6abpSvZxzwTI+3kbT0rgqRaeqPUhOMo3Wx6bbPIxAY7uwxVouScHtWNpF4ZofJk
I8yPAz61qCVWZlQhtvUZrA55LU8h/aCt1k+G7ysTlLhCp/Gvkw+gr6k/aJ1BofBllaKoK3F
yMkc9Bmvlln+brivWw6/dnk17c7PU9Bwf2avHw4yLy1P614wetey+HTu/Zw+II9Lm1JH414
0anK/jxH+P/22JyV916BRRR3r2znAGikpfwoEIM0ue1FFMA6nFAxmiikAfhRRSg80wENLxS
GloAXBxRSUo60xC+w6VSuifPNXVPOao3RPnms6mw0aUzFpWJ5zznGKrkVNKAJD1GD+NREZO
e9UA0UE0YxzQRxQAUUYNFIAoo60GgBRRik7fWlpgFHWk9sUpoATvS9qKTvSAX60UmKMUAFa
fh848VaQfS9h/wDQxWZWjoRx4m0o+l5D/wChis6v8OXoyludt8bePjd4m951P/jgrz0da9F
+OAx8bvEh65lQ/wDjgrzoA5wBXkZb/uVH/DH8kbz+NnR6TOy6U+0ZOSD9KZYxi6aa4hz8h+
Yf1qlpU5tpjFISofofeuikuIYT+6iSMuMHaOtaTXK35npUmpwTb2G24AYc4yK2dP0/7WpGA
3H3TzWDknDDp6Vu6PdSQumOMGsKl7XR3UbN8rKE3g+aa6nucPZLAm4vFxvJPAHpVvR/Evi/
w24aF9SggX5cT4kTFenWM1pqmjGwVVW4Zw5Y/wAWO1Qa5p0sOlP5yqkaLtJ4HFTGs2rPUbw
3K7x0ZJpfxYezW3k1MolrOwQ3UZPyN7jtXYaN8T9Htr+4t579JGkYyo+7gr2r598P6TD4p8
Y22lXIdtIjkxIUO3efrXsen/CrQYYtS0i2SSLzpM+cT+8jQdFUmplGmnruSq02npp39P60J
/iT4g8PeLvCbWMcqNdI4aJVYZQ+tfNuo6bd6bcbLiM7T0cdDXqGt+G/N+IP9iWqKbOyiCFj
95j6k15v4iu0j1y8sdPuZHsFbaFZtwyOuPxrtpK2iPMr2fvWsegeF+f2dviL7S2p/wDHq8d
6mvYvCQB/Z7+I4B6NanH/AAKvHDWeWfxMR/j/APbInFW6egnFLSd6XpXsnOOABFNI/KnDrx
QT3xTATHHFJS0mKACiil96YCUuO9JS9qQCE8mijvRimAUtA5FHemIUVSuc+d+FXlxkc1Ru/
wDXms6mw0aLZAAOBmoT64qZ8biQuVqE5zjtVAJR2oooAKTvS54pKAClo4pO9IAzzRRS0AIK
cegOfqPSkopgJmiiikAUUUtACVoaIceItMPpdxf+hiqAq7pBA17TjjpcxH/x8VnV+B+jGtz
1D4z6b53xm8QzyOFQyRke/wC7WvM2kht3ZFjz7mvXvjLbvJ8VNZkVSNxjJB/3BXkV5AVauH
L4L+z6DX8kfyRrN/vGvMqySF2BPGKv2bs8wLyF8DAyelZh5qxYyiObY3foa1kro0puzsdPA
AygYFbFvEsNu0rEfIMisaxYNKinpW7fR5t1hiXlq86pvY96g7rmOz8CML3zZ3GFXoKw/HGu
QHX7fTWcrY8mVix59q6bR1g8PaNB9pzFE675HArk9Vg0bxDqbNHeW6ox/jbGKwilfyOmbmo
6bmx8NrzSNK8T+XaSpNZzP/Efuk19F393aWdvLexqjpGhd2HbAya8I074UaRYWQ1c6t5MAR
Tvt5A2STXq2p+Frmf4cXWm6Fes7z2xWN5Dkux9T71DSdTR7mVTSirxs12PnDxL8R1uf7Rj0
XTvsc167Ca7Z9zsvoPSvM8/N3z6mtPWtL1DRtSl0/UrZ7e4jOGRxj8ayxXtRiorQ+dnUc3d
nrngtt3wC+Ja+iWx/wDHq8er2DwN83wJ+Jijr5Nsf/Hq8gPrXJlv8XEf41/6REir9n0E9qW
k/CivaMBTQTkdqMjByOfWlHQmgBAM8Clozg8cUmaAAgZ4pRQMZGc0DFMBMUCl59KSgAopBS
j3oAKMUtHFMQ5AM9KpXA/fGr6fyrOuf9cazqbDRqSvHhVjDfd+bcep9vaqp+tWpCxPKgHHI
x0qqetUAvXFJRngUlABQKKSkAoooooAKXt1pOaWgAooooASjHNAoNABRS0lAC496uaVxren
n0uYv/QxVKrem8axYn/p4j/9CFRP4WM9z+Lbq3xU1lGboIsYH/TMV5nfWQKb1XJ613vxgke
L4v6s4+XcIfof3a1xf2jaCXOVPr3rnyl/7BQ/wR/JGlVXm/U5C5i8uVgBgdarsWT5gRkVu6
xaKo8+M5X27VhsuCVzmtKkeWVhReht6dd741dThl4Ndfa3CzTW5fOxSMmvMYZpLO43LyvcV
12m3qTw4V8Aj8a8+rT6nq4SvrZns8F3aazttUZXRFCqprNvPhq11cefYW0ckZOWiIwfwIrg
NM1e70e6R937snOQK9p8H+OLGWMCa4RZCOhrialB6HsRcaiut+zMyT4d+T4VuokW8sJI08w
Aykqcc4x6VX+FXxB1i6vRot6JJLdHKRyBSR6da9Gt/FB1bXmsxbb7GNcNuH3/AP61dLb3vh
u1iRbG1tlB5CwoBg9+lZrZ33JqSqXVtu39bHjXx8sdLm8L22rSxrHqkc4iDgYLr3B9a+bMc
19CftFySynRXjkX7IwbCAYO71/Kvnv+letQ/hq585Xt7R2PWvAJz8Evievf7Lbn/wAfryLo
BxXrvw9Ofgz8UFzk/YoD/wCP15Ce1YZd/GxH+Jf+kRMqu0fT9Qooo717RgBpR19aSgUgFIo
7il780mTVAFFLx360lIBc0h60vGaQj5jTASl/CkpaAF4o5zSdKO9MCdB8vGPesy6/15rRjc
KrZ7is25P778KyqbAjTnOCdrZz1qtnmrNwMYweDzxVerAPaik5ooAO9Ao+lHakAe1JS0GgA
paSigAyKKMUdqACjjNFFABRRS0AIKtWH/IVs/8ArvH/AOhCquKsWX/IRtf+uyf+hCpn8LGe
vfGOZ4fjNqqvh4Wjgz3I/dLXE3dv/oj+W2ABuXnpXZ/Gu2kk+MGpSx5P7m34HX/VLXHwuzw
eU/zDHUjBH1riyf8A3Cin/LH8kaVfjfqZunXvnH7Hc8qeBn1qjf2bW85G35c4zVc7oLs9QU
euhugs9mso545ruivaRs90Q3bU5Z13DGOadDLPaOJYWwe47Gr7Qo3OMVUlUJJgdKxnTstSo
y10Ncaw06rBPalXIznNT2erTabeQ3i4xC4byz/F9axftBe5t3IBKgKa3ba1E1/EdgkUMCQK
5JxjHRHdSnUm076npVrqHjXxTZi00O2/s23nOZbxhgkHtXrXgz4eXmiW32m71P7e7JjABHP
evNovHlh4etIEu5Cp28RpXp3gH4gQa/EIAhUE/Jx29686V+XRaHsyT197X+uh5L+0PJcJru
k2briGO3LL9c814Znmvof9pFLdm0afOLjLrtx/D6188H1FelR/ho+erX53c9Z+HBDfCH4pD
/qHwn/x+vIu1et/DU5+FPxRUf8AQMiP/j9eSDOOtYZf/HxH+Jf+kRM6m0fT9Qoo/GivYMRK
WjFHU0wFpKXvRQAlL3xRRzQAdaPWj60hB45pgLQBzQaUcUAFJ3xS0Dk0wFBweaoXPE2Par4
GTk1RusedWdTYEaFwADx0qAdKlmOX/Wou1UAUUvHak9qACij1pO9IBfeijtRTAKXtSUvFIB
KKO9FAC57UlFAoAKKKO9ABmrFocX1uef8AWp/6EKriprY4vID/ANNU/wDQhSlswPZfjJcRw
/F6/wB+4E21scgf9MlrkFltZ1BVwG/LNdl8ZElPxWu5EVW/0W2OD1/1QrkII1kQiSEKxHpX
Hk/+4UP8MfyNavxs5HURtv3+UrnnmtLTZhNCYXJzjiq2swtFeAEY44qLTZvLuBn1rri+Woy
N0XXQHoOR1rIuARKTiugv02yLMn3ZOvsayJ49zkrWlRXRKdjOJwwb3rpYHdIhcxS7OMcVzr
Jl9p71qwNus/JBwRxXnVEdtCVmRTi51S7WC3R5nLYyOSa+i/hPob2TxT4likRPmHYmvLPBV
rGLlCFBY9DX0PoQOl+Hry9jBkkiiLhR1JArhrS5vdR6dGHJF1G9WeGfHbWv7R8bJYI4aOzj
AIz/ABGvIsjmtTW7641PWru+uyTNNKzNntz0rM4ya74R5Y2PHnLmk2esfDEA/DH4oj/qExn
/AMfryMdBXrnwvyfhz8UQP+gOh/8AH68j7D6VyYD/AHjEf4l/6REVTaP9dQoyM8CjrQK9kw
DNFA78UUAGaXPHSk9qKYADS8ZpKWgAJpM+1Lmk/nTAXsaXrikooAd1o56dKTp0paYh6gEjn
ArOusCc1ppyRnjms27x9oOKzqbDRbkJLe9N6U6QEOQRyKbVgHFJS0UhCUnelFJSGLRSe9Lm
gAooooAKXBzSUvamAlFL0pO9IApaPQUlABU1uD9rhA/56L/MVDxUkRxPEf8AbX+YoewHsPx
qO34tzsJmjzZWp4GePKFcxaSpIoRbhnOO45ro/ja8sXxbeWMjmwtDg9/3QrmdOljnVWKbWH
XFefkj/wBgor+6vyNa3xszPEEDhUkbnBxnvWDE22QV3Or2on09yMn5ehrhwMECu6srSTREd
rM6SEfatPZD+HtWUY2VnVwdy9f8av6VIdvl9RSX8bK/nKhbHXA6it91chmFOuyT5frUqSmJ
km7MOfrVma13orpyjcg1W8vEEkLDkfMprkqQ1ZpCR6R4NuIbe9t5JBiM9T6Zr6e8P21vPpI
CNuDrjHUYNfIWhXRa2hbPp+lfV3w/vVudHiUMMhBx614tZcsrnvU3z0z5W+Jnhifw341vYD
EVtpXMkTY4IPauGxya+vvjh4dstT8MxXMilbqFyUYdWGORXynqGk3WnuPNTMb8pIv3WFejS
bnTUjx6keSTR6N8LMn4f/E8f9QVf/Q68jH3V+leu/CwEeBviaOo/sQf+h15EPuj6VzYD/eM
R6x/9JRFT4YhS/hRRXsmIUUUtIAwKO9FJTAO1LikpaYAaKP0ooAKUUlL3piDtS9KPajApgO
U4rPu/wDX8CtBQfzrPu8edWdXYaLsmN5AOR70zinSAhzxTaoApKWj3oEJS/jRRSGFGKQUvf
rQAUUvvRQAlFL3ooASjHrS9qKQCd6BR3paAExxTk4lQ+jA/rQBkUuKAPonx94T0jxn4uj8Q
WPxB8N2sL2cEXlT3PzhlQA5x71jWfw2sLeQM3xK8LEeguTXhu1R/CPypfLX+6PyrxqGAxOH
pxpU8Q0krL3YnRKpTbu4/j/wD6Hl8EaM8RQ/Ebw0QRj/AI+K5WX4SWHnM8fxN8KBCeAbk5/
lXkOxf7o/Kjav90flWrwuLlviP/JYiU6f8v4/8A9tsvhnpNocyfE3wv8ARZyavyeANAljKn
4l+GRn/psa8D2j+6PypQg9B+VNYfGJf7w//AYi5qf8r+//AIB7TbfDLRoJHR/if4XaBjkfv
myDUV58LdDlOYfil4YU+8rV42UX+6PypNo9B+VT9VxdrfWH/wCAx/yHzU735fx/4B7Zpfw4
0SxDLP8AFPwyy5yNsrV6z4SvfCPhyJEm+I2hzbcZ2y8V8ebR/dH5UFQMcD8q555ZXnviH/4
DH/I6IYvkVox/H/gH2h471rwX4r8PNp9j8QNFs7lXV45JJ8qMeuPWvNLPwj4SbQn03VviZ4
cmOWKMkjfKDXzztHoPyoC+w/Krp4DE048scQ//AAGP+RnOvGbvKP4/8A9/0jSPC/gjwb45A
+IGiatJqmltb28FtId5YHI4PWvn8cKv0pxUZ6CkxXXhMI8O5ylNycmm3ZLZW6GM5qVklawl
FLik9a9AyF70vHXNJRTAKKPWloASlFJj3oHXrQAuBSEelLjmjH40AJSijvRTAWigcUo600I
coLHAHQVn3n+v7Vogcg5rNu/9eayqbDRcc/MaZT3++fSm96sAxSGl70UCCiikpDCl70lLQA
UDNFGaAClpBjPNH60ALR7ZpKXvzSAO9GaKBQB6p8FvhdZfE/XdWtNT1SfTLPTrYTtNCqkli
2ADngDrT/iv8JpfAXjyx8N6BJe62t9aC5h/dZkY5IYBV6gYr0/9nTTbOz+Dnj7xDrDXNtYX
H+jyT2qbpVjRMuUHcjdXrXi/Trm4+JXwk8VaSkzxJM9pLKUw3kyQ7gWHbODWDm1Kw7aHyR4
F+D3izxt4rGgPbvoTeS1w02oQOg2KwU4GOTk11WjfA631P4Z+Ldek1DUf7e8PXU1qNOjt+J
iuNhx975gc8V73oXibW9T/AGw9b0DUGCWOm6U0VrGFxvQlH3Mf4uSTWL4KvvFumfDP4uazI
95DrkGrzvFNKv7wbQACM9guPwpOcvyHyo+Sm8H+K11R9Jbw1qY1BIxK1r9mbzAh6NjGce9R
t4X8Rrax3baBqC28sghSU27BWfOAoOOueMetfe0890v7RXhC4LFY77w3OJGx/rCGRsZ9ic1
xniqz8R2PwHihltbmG+tfFSSwoV+ZYzeEowHoQwx9apVb2E1Y+OtS8NeItGthc6voV/p8Jc
RiS5gaMFiMgZI64FelfBv4Sab8QtP1zX/EOszaZomirmX7OoMjnaWJ56AAfWvRP2vNf1oav
oXhmQBdHeH7aCU5eYEqefYdven/ALM6SX3wk+I+mWi+deSoRHCv3mLQMBx7nihzbhzDtqef
/GH4QaH4D8N6J4p8M+IptU0rWGCxpcIA4BTcGBHYjsRXixO0E9hzXvXjv4Gaz4e8GeDTaal
qmqa5rkyW39k3GAsEhj3FV54xyPwrxXXtF1Tw7rV7oetWjWmo2TmOaFiCUOPbrVwd1vcT8j
6W0D9m/wAFjw74cfxZ4sv7bWvESZtordVEYcpv2cjsvrisZf2fNAh0z4g/avEt5PfeE8tF5
UarHMhiEiFs556g49K9d8beCLr4l+B/hbYWE9zFp+Ekub+zwWt0+z8N+LDFZPhHwVL4Q8Kf
Gjwvb3N3q0cEASO5nH7yYm2LEfUZrHnff+rlWVj5PsPAvjTVdH/tjT/Cmq3Vht3faIrZihH
qDjkUzT/BXi/VbBdQ0rwzqV7aMSqzRW7MhYcEZ9jX3b8NdK8S6ZpXgsa7rF9qZOmfu1s4Vi
srWPYuFlI5dsYAPrmuUg1PxJ4T+AvxJ1DSomgu9P1m/Nsrx5WOMyDcQPTDE1XtXfQXL5nhX
if4N6fY/CDwn4v8M3Gp6rq2uyJE1l5YYBirFgoHPBU15xaeAvGt/rM+jWfhXU5tRtlDTWyw
NviB6Fh2z2r7j+FpsLf4Q/DhtbtcXEij7JI4/wBXMwYg/VgTj61h+DYNesl+L6+I1vtQ1Zd
RDkac2y5mg8vMQiPb5eB9DSjUeoWR8RazomseH9RbTdc0y5028UbjDcxlGx64Pas7Hevof9
qa51G68ReFpdS0WTS5Rp7qolnSV5F3dSV6H6188VvF8yuJq2gdaXvSd6CeasQv40lHWj2oA
BS96OAaB1zQAUlL3o6UAJ3pR60UCmAvbFGBRQelMQucGqN3/rBz2q7VK6x5g3E5rOpsNFx+
HIpmKfJ/rDTaoBO9Heij60gDvikopccUgEpcUGl/GgBB70YoNH40AFAGRQaMnFMAxS0lFIB
aAOaSjoaAOq0nxN450zw7Nomjalqlvo93vMlvAreVLkYboOeBzWlD8RfijdpbLbeJtauVs2
Hk+UWfymxtGMDg4OK9I+H/AMUtB0T4E3mnajqrQeItIF3FpdttJ89Z0x6Y+UkmqPwN8eaN4
N8K+JI9U8RJpl3c3lnLAhQs0io+ZSMD+7kVm3voaJy6M83j8V+PF8Sy+MYtW1U6vAvly6io
YuigY2scYAx2Ndvqw+Mmn61Z+HrvxTcyHxXHFdM8VwWgkE+FUysBhcjANevaL8R/hnZS+JT
N42ie21O+1BltHiYRKkqHYyqF+bJPJbp2qtqPxN+Hl14F0bQLPxZb2d9ZR6bJcXKRNi5WFx
vgbjIwPmFTza7DtNdTw/xDrfxV0LxnLb6jr+qT6p4Yd7YXUDtIltkAMAwGNpGOvpWhDqvxg
8QeA9Z8US+KtQfR9MlilnS4nYM7MwKPGpHzAMB06V7fpXxN+GVvrHii7uPHCSQapqF4620k
biLZJFtVwoX58ng7unas+9+JngC7+HUejjxxHArWenRR2kVuxa1eGUGVgCNpJHOPalzeQ2p
9zwOSD4l/EvxBaaXfNqes6kkEk0CXpKlYgNzlS2OKo+D5vGuj6/az+GLy+0e4u5lsxdoGji
3M20K7YxjPrX1HdfFv4bx69oEsPjZZ/ssl/DLeMkjuEliwjsSOm4DgcDtXPQ/FPwQnwu0vR
V8T2Syw20VtcxSQStI8q3AcyKB8oBALb+vanzO1rByyve+p4z4zvfinpvju5TX9c1TUNW8O
zgG7gd5I7Z8A5VgMDg1i+LfDfji21kX/AIqsL2bUNThS/aZgZWkR/usxGQM+lfR83xY8ASy
eMFbxmkVnd3dxcW/2aCSOd98CqCDgrICwxtYcVRsPi54Kl8XabFqniuT/AIR7UvDMNhe4jf
fZ3MTBhnjq2DyKFJroJxk92eG2Hiz4k+E/Cix2HifVNK08zGBbLc6FTjcSARgDnsa73w/8P
PjNd+Dxruh+NIVt9dtpNQNqNSZZrtVXDkgjkgcHmofid8R9F8afC65tl1fztXfxLPex2hRg
VtSuxDnGOgB/Gu98H/FT4daR8HNA0LVPEsZks9Iuba8so7R/PeSQHaqS/wAGO+DzRJu10il
zbJngtt4v+KFppFhFa654gg0+A+VabGkEYPTap6H0xTH1z4m3VpfaO994hmt7gNJd2u2Uhw
33i647479cV7zZ/Ev4c23wvsdCHjGea6jjsJFW6ikZ4HimDOmANqgLnBHJ7mr+k/Gnwc/jz
xXf33jJ4LaXWLS8s7g274ns40w0AwM9SeD1o5v7oWn3PnE638RG0S1jN/rp0qx2zQf6zyYN
h+VlPQY9e1a2gXXxd1LxdaT6LqGvJrGtlYIrp5HjFzgEgF24IAzXt0Hxi8DP4LOkSeI5Io7
jTNSgktDA5VZJZN0IIxjpke2avTfHLwIsvhuaLX0FnDc2UktqlnIZYBHGUcsSdqgZ6KORQ5
f3RWn3PljxNc+IbjxDdx+KL27u9TtpGgla6kLsrKcEZPvWN616F8QNbs9Us/Ks/FS6xENXv
bmOD7IY2jSRgVkMh5fcONp6YrzzvW0djOV76i0lFHOaokOhoo+lFIA5paSjJzTAccHgDFJ1
o+lGfWgA70oHpSUopgLSDk0dDS96YB3qhdf60fStAYz1rPuh+9/CsqmwIvSEFjkc+tMFOYA
vnP50lWIaB1pTRjvmk7Uhhxgc0UZooAPbNHtRilFIBKXtRjFBHHWgBPwozRxS8UwEpaKQ5o
AWkpaTvSAUHilHpSUuKAHKjsPljdh/sqTRgg4NfTn7Nh14+ENens7S0mtLa5/0eORVL3Fy6
hQHz0iQYY4qcfCTwbdeAW1nXbB01aWOSW71WO8Kwm4F35bKqHgBhkioc0nZlcrtc+XSrL1U
g+4pvPavr7xB8Lvh/qfj6y8PTWd39tu7G4gsZLm7KRs0JXYc5yQULc9DivIvC/hnwFr3x/1
fwebJxo0ouLXTA1yVC3CL8jM/cFgaFNNXBxaPH8Gl2NjdtYLnAOOK+n4/hZ4CutK8YXFh4R
kuf7FkNlbSrqZBnuFjBkYZ4CIdxJPXgCuq1T4eeHovCvhzwtpuixNpiautyPMvcG5zabzJv
GSBvz8o64pe0Q+R3sfG5jcAkowAOCSp4NIVxzmvsu5+HvhXZqnhm5yND1LXNOupPMuBvy8L
FwHPIBcAfjWRD8J/heniS/SfwzP9niSx/cTXxj8tpZWRyPmJxgA4NHtEHIz5L2NgsAdo4Jx
wKesE7rujgldfVUJH519K+I/hr4G0X4N6/Pa21xLdwyXUqzJdZWKWKcpGGGcH5O2CTnNavw
MbxM3wM1D7BLp8e+Se000SlPkdxmSebPO1MYUD1oc1a6HyO9mfKWDk0YyPevqu1+E3wzbQ/
CDy6Y91PfTWourwXm1JzIH81Sd3YjPA470an8LfhbJoYeHRU02Voredpl1EsYx9qMUi4J/u
jJPvR7SIuSXY+VXR4ztdGQ9cMCKZ9K9u/aE0HQNG1vR5dGgnillSWGUyziQSJGwEbAbiQNv
c4z1rxHHtVp3V0KScXZiUcZoo6VRIUUUUwCiiigA4o70UuPSgAHSjvS/jSYyc0AHtSjrzSV
MZkazSD7PGJFcsZxncwI+6e2B1pgRd6Ue1IKU+tACj3qhdf638K0FGRis67/13FZ1NgRdfG
8/pSYPFOcfMcUzrirEBo7Up6UlACUv4UduKSgAo60tApAHHNBpRSZoGFGOKKB1oAMccUnen
c0maGAfSjvR+FHakAflR/KjpS9qAJI7i4iBWK5miB6hJGUH8jXsnw70TU/jBph8Oa54hntt
M8K2m+1trKBXuJg7/ADAAkb8HnnJrxau4+HXj6LwFqd7eS+HbbWRcoiqZJGiktyrbgyOvIz
3qZLTTcpPWxtXXwl8aXVzq+oeHzPqmkaXcSW6Xs8hgmkVMbyI2O4bc8iuhvP2fdct7PVI9K
1Yanrlhd28SxQYSIxywmQuzk5Tbgjn+tEXx18VeILbWNJj8Krf3uqXE91EtpLKDH5igMCi/
fCgZ5/GtOD47+KdMvbmWHwCsMuvtC0qSNJi8WOLymVQR0YdcdCKn3x2Xc4W3+FXje58M2+q
2kTSfa7pIAI71CgV22IzYbI3OCMntUl78IfH2kLeHWrZ40tbCa+BgvVcARMFbv2J5A5rcs/
j0+neF7Xw7a+CdPgtbZ4WAjnZQWil8xSRjr0BPfFR6j8ebvUbC9tpPC1kn2u3vbXeLh/kW5
cO2B3II4ovLsPTucXo3gHxj4h8I3PinT41fSrZmUyTXYjLsg3MEDHkgc/yrufhL8I7H4k+H
L3WLzX9VtJob+OyK2sQl4ZciRySDgd/Sud8G/ErUfCPgy+8K2/huG+OpiRUmnZ/m8xdn+r+
6+OxHOa2PCPjrxr8IfDLadceDbiCK41KK+FzerLDuaMY8vpggjrTfN0F21MuT4T+I5dG1e/
06dNRtbS8aKORLpAskayeWZmQnIG7HNWLz4E/E3TLO6nls7UR20cskiRagpOIxlwFB5IBzi
tiX46alYaVqWhS+CNOsxetK06iR42/eSeb8w7kcAE9qLr9ofVbme6lPhjTgLmS6dgJn48+I
RsB9AARSvLsU0r7mCPgn8RjBZOLS323Cl0T7auYT5fm4YZ+VinOO9cd4p8M634R1aPStcVY
7ia3julWObzFMbjKnI9u1enL+0PrayabKvhnTs2zh7n945F4RB5Az/c+X07159498azeO/E
NvrE2lW+mNBZxWaw27sy7IxhTluelNc19US9FucqWZ2y7sxxjLEmkNBNFaEh+FJS0GgQlHT
tS8UCmAlFLRQAlLRSjrQAlFGKUYoASlGaO9L7UwCjk8UuOKBntTEOzheKzrv/Wj6VoVnXf+
tH0rOpsNF+T/AFhpnHXNOlyWpvNUIQ47GijHHAo9RSuAUlLz2o680wCjHvSUduaQxaX8KTm
igBeD1FGKSjvSAWkoopgAFBo70UAGOKX60gpaQBjnFLSYr1H4M+DvCXjfxHeaL4mN+Zyivb
C0kEYVAT5skjEEBVXnnrQ3ZXGR/AbUoNH+NmjandXcVrBbxzu7zSiNT+7bC5PqcCvoPVrv4
e+JPH2h30epaFLpltopmjhvZgxheS4BdU+YBWwTnPQdBXhM3wiPiK78TX/gu+hGkaVLL5Fr
fswuZYol3Fz8uFBGSucZrovE37PjNq2k/wDCJapaLY6k1rbeVeykyw3EsPmZfAxtODjFYys
3e5S06HUXlt8JNP8ADnie5tdN8PS3ekajcWdrA7BzdrKyGF1OeVQFue2K1tO0f4U3vxM8Rw
T2fhC30O1+y20S+YMyq0RLyIxbaPmOCRk8CvGIfgjr13pmtX2na1o96dHaVJYoJGYuIyAxD
YwOTwCcnBrpdY+AcOmeGNEtDrNkPEd1qMttcymRmt40EQkCBQuTJgjgdaem1x6X2/r7ip8V
r3TrmT4Zf2TeadJb2diluZLaRd0TpPyHI6AAAgn3r3Lx/rfhHxXLbaV/wk2izWyeILeS5jv
7sTwTp5H3gAQVUHggHGetfOugfC5LP4/af8NvF7eZHPIFmksn27laMsjAkZHbIIrtPFPwM8
PW3jTw7o+hyvp5vbaW5urS/n83cqSbAI5I1OS3UjHFJ2ulcF10O8uLH4RW+v3V7JbeFboSw
WBcSyowDmUrOQA2AdhBOPSqtlpHww17x1o/h6w0Xw+W1e0vrXfZp5gtpIpt0UhAPGYwRk9a
8rh/Z38RztfCTXNEsmtLm5tjFK7kkwqHYggdNpBq3pHwN8c6XrWorpPimw065hC2sNxBI6/
bPMhMuxSBkAoO9Ky/mDR9DzDxxdabeeP9dm0azhstO+1ulvDAuEVFO0YHvjP41z1es3XwN1
uzsrO8uPEekpDeNbLG7F8MZgxGDjnG05xXJ+PvAeqfD7X4NI1O6gumubZLuKWAMAyNnGQ3I
PHQ1smtrku+9jkqTHvS0dqZInajvRRTAKMepoFFAB+NHU89aP0o5pgBFHejHrS/hQAcUe1H
4Up5PSgBKcAPSk7dOlA96YC0fQ0g5p3emDD0IrPu/wDWj6Vois+84mHTpWdTYEXHHzdMUzN
PkP7xqZVCDntRRjjNFJAJnmjvR70CgYo4oHWgYwcmj6UABooPTigUAFFA6ijNIAo/Clxn60
lMApTjt1pO1L75pAJXWaJ8OfHPiTRTrWg+GbzUdPBZfPhAIyvLADOSRXKD1r6c+CfxA8F+G
fhnp2ma7rtpZ3p1a4lIcuJLVGhKrKMDBOeOc9ambaV0Uk27HzW1pPHafa3TbD5phJJAO8DJ
GOtdR4F+ImsfD+fUpdFttPuW1KAW84vIvMHl5yQOeAe/rXvej+JvhZB4C0mzv/Emi3eoW91
bXG6W0CsmJiZd2EySVPLE8+gqbX/HXwu1Xw3qWmnU9AVp7adEeLTwGWRbrMRGFH/LPt3qHO
+liuWS1R5Sn7QPjfZqEYtdHZb55HkH2bG0PGI2UYPTaB16VLefGz4h6VqNuNR0zT7S4gktr
uOKe0KkGKMpE2Cem1vx4rY+OOu+BNW8P+Hl8K6rpuo6jZXUqzS2kAiZoSAUJAUADIPHOPWv
SLP4gfDW78c3ut614t0m4sp7WxhWCa0DEosJWRSxQnhv4RjqOeKXu2vYr3r2/Q8bHxX+IXh
fwtHpEmn6bb2Grx3F1A7QAs8c75crg8DcOM8inS/tC+Opp7eV7bRg8DM+RZ8yM0flsW56lQ
Oa9qs9Z8CeFLfw9Lrf9lWVxdaEGsZruDEbILpic/KSMx4xxkiszTviT8NbDQVih1HQo5Nl0
4j+wBtr/aVaLG5c48vdgUrx7B71kzwaT4peJ7j4o2fxD8ux/t23CJGFg/dkquxcrnrg10U3
xq+I+g36WF/Y6fa3NnDLAbe5ssMiSuJSCM5HOCK9Ku/HHwwi0bxZFaaxpECz3091ai3sszS
7thThlwRkNgggrirmofFXwBca54zvr/V7DUHjMeoaM/2UMblzbmM27Ern5Wwead0+gWkjyi
++N3xChuPMuYtKje7Mt6QtsDv8+MIxODxlQOO1XdN+LXxXu9F1nxHYWVhPYWIgW6ufsq4s3
EflRuOc7ivGeab4n8SeGL/4v+CdY0rWdOt7SCwtEv7sWm6KCZQfNLR4wx59PSvYIfil8PYP
GWrTQ+L9HhsLqG0WALYkRiOKUmRZPlw0jrk5xxnHak7LoHvdPyPny0+MnjmzsPDVjFeWzQe
G5WmshJAGyxBHzn+Lhjj0rD8Z+ONc8ealZ32ui28+0t/s0X2eHyxsBJAI79a98Pj/AOGNp8
PdVWx1fT7i8eV7yysJbEI0Ugut6qMLzlM/MT3xitb/AIWn8Kk8blLK9sPsZ0+WeG8ntNqRX
csis0ZIXICqMZxT5ktog1J6M+Rs9P8ACrE1pPBbW1zIoEdyC0eGBJAODkdufWvqX/hZnw1b
w5q1k2q6RH9rOpkRR6eQAXANuRlcgbgcfWuS+NmuWF18MfBYt7WG11DX4Y9TvYViRTF5cYj
AGBkKxy3vVKetrE8jW58/0n1FFGBWpAUelFA70CCg0UUAH4Ud6KWmAZoHTpRR+FAB0OT0pR
+tJSj3pgAp5PJNNHSlpgOHBBrOu+ZR9K0R0zWde8zD6VnU2Gty2/XNJTn+8fem96okTmlGO
N3I9qSk78Uhi0lFFABRRS59qQBzik9aXtSUAKBzjNFFHagAo6UUZoAPalpKU0wCjHrQPpR3
HFIAoFFFAy9pCQy67p0VxEJoHuYkkjJwGUuARke1fW2ufB74caP408P6TH4WiurPWtUlhaV
LiTFpGlvuELc/fLc/SvkG2uJbS6huoG2TQOsiNjOGByD+dd9/wuv4mfaXuT4lYyvcC7ZvIQ
/vQmzd067eKiSk9hq3U7e3+Bt94l0Wx1iPxVMxmuobVYbu3cCCKSUooRmOWC47DB7V0es/C
DwTBoKQWMkCvDoxkn1OWOQFpFu1haYJuwCATweKw7Z/j3ceDLDUo/Elomjvp51SGR5YlKQw
vkEnGQQx4Fc5Z+J/jJ49nvNJfU3/ANJ0yd5Fu4Ft1mtl/eSKpKjPIzxU+8+pVo7nQ3P7OsN
hqclrfeMjCkMU9zIwssv5KOqK6jPIYt+lZPg74caLZ/GrxT4F8VeXqNtpWn3Ti6QMuxkQMs
oUHJIz0qHw5rHxm8T+LNJvdN11m1a706W2tWu1CK1tF8xQhl2nOMjqTisfTE+KNvca18T7K
6uI9TtrpbS9kkXNxI8w4HlEfMpA9KfvbNitFM7Yfs4Dzr2JvGS8MVsm+yH9/i3E5L8/J8px
xmprX4MeHbpPByW2uwtPqkM0ipJp8im4VY2fzJAW4GRtXpnGa87b4m/FW3ttSu5NZ1GO31K
Qi4me3whfbsIViuEO35eMcUz/AIXN8TP9F/4qqb/RABCfKTKgIUHbspI/Gl75S5DgpFKSun
XaxX8jimn6U6R2lleRzlnYsx9STk02tTMOM055JJMGSR3KjaNzE4HoM9qaaKBh9aTIpeKSg
QtJQaXnFMQlGKKM0AB4o96M0vemAUZpBS0AH40o96TtS9aaAB6U6k+tLg+lAD15U57Vm3Yz
KPpWiOM1nXf+tH0rOpsNblt+WpO9Kw+am9+lWSHYcUUvYUmOaQxDRSUtIA70dKP50UAFL+F
JSjnigBO9LRxRQAUUCigAoo49aPxoAUUuQOTSZr0f4KWP9qfFKz0seH7bXDdxSReXdJuitx
jJmYdwoB470m7K4zzjcDjkfnRjmvsg/DPw7401rxfpDeGrLw5YN9hOnXMEAWYxZcM6j+F5C
pAU+1ea2vwQ0S48BXPiOX/hIbaeBxILd4oy80P2jytqoOd2O5xz2qFUQ7HgZ4IB4zR64r60
0f4IeErTWNd8Jol4zXekxyPfarCpFjMZlG2JwMbwpwfQkCuKu/g14Nh8H+JfEKajrUCeH5r
y2uornyw8cseBACMdHyKftIhZl+x+LfgGb4Jad8PNXlvdi6U0Nw8dt80dysgePac8oehrc1
H46eAL2SBjc6i6Mly21rT/AI9fMtBCIl55G7JyOK8z8AfDTw/4o+Fut+KtRXXvtem70jWyj
Vop5NuURQRknqWPQCrfwm+FHh3x94RuNT1W81WG7XUPsK/YgpjTMRcO2RnAIwfwqHGOpSdu
h6H/AML/APA/meHmjlvUgtNglhjshutiLdoiwbdz8xBwoHHvU+nftBeAbHU7+a5/tG+MqWU
C3LWwEj+VGyPOMnhwWyM+lVD8HNA8Ya9oEFxYXmm2/wDYdiJJ9OjSKMzSFlLvkEljgcAc9y
Kw2+Anhz/hCJNQGp6smqrbST5ZV8n5LkQnjGeQQetT7g76bFPWfif4Fn+CGqeDLXUdYvtRu
bdER72HI8xZi+Qc4UEHsM5PJr5/PWvqyT4I/D/w1quqxldR11oNJvnME6/cliVSJI2CgFuT
xzivM/iN8NfCXhT4caX4q0fUtQuBrPkGw890Kupi3TFgBkFW4q4uK0QSu+h48GXONwz9aUi
vq5fDjar+zxprr4E0uyvtTggQXf2dfMtbRWVHuTJjmRyQQvpVHUvgD4Csddms11HXp4rWzu
ZpggUEtCV5DFQOQx4GcetV7RdSLM+YQu72HrTT7dK+qf8Ahn/wjZ+KtMWw1PVliiv54pxdB
HDiO3Ey7Rtxg5wcg968N+Kug6b4c+I17Y6RPPLaSxx3K+dF5bKXXJULgcA9OBxTU09EFna5
xHNHejJpOaoQHpQOtB9aKYC0lHNFAC0UZpaYhPpS0lLQAUtIKKYDhRnjFJnFJQA8fTNZ93/
rR9Kv1Qu/9YPpWdX4RotuDupvenSEF8gYpveqEBxgHvSZo9qBQAtJzRzQKQBRSUUAL+NFLS
UAAooFH4UALnijNFFABQaKKACr+laxquh3327RtSuNOutpTzraQo+09RkdqoY6+lKAO5NDK
R0UvjrxpPJJJN4r1WSSQoXY3LZbYcrk+x6Uo8eeNRB5A8W6qIiSxQXLYJLbicZ9ea5unrG7
/cjd8ddqk4/Kpsh8z7nRXHjzxrdhhc+LNVmDrsbfdMcrnOOvTIBrsvAd94q+If234YRaxb2
zeIJ/t95qN5vkknMKZCMQemB6dq8saORBl4pEHTLKRXZfDHxdb+A/H1n4rvNMn1CC1jlj8q
Ftm4upX7xGO/SlJaaBzN9TU03w38ZLLTnsvDtj4iGkzuwT7HvWG4DEruAz0bFX9Il+K3h74
Watomk+GNQstKnuTdXOpQxukqFP3bJuB+71BGK6rTvj5p1lollpdv4d1Jjb2kVsCt0OTHcG
YEADuDtrf1T4z+HIPh59rsLea61vVZ9QxponybJZpQ4Mq4+b7vGKht9ilfueZNonxqsptPh
sW8Ttc3NnvWKMyKUjQ/cHPIUEH2zRqXhv4rJaWUVpe69qsV7aI8scfmKIvNcjymyfmyy9Rw
TXcaj+0dY32pfbF0HU03Wt1CUF2iiKSaNU3Jhc4G3OSc1T0L4+6RpOmaXY3Phq/ulsdOtbN
nF2qtJJBKZA+cdDk5FF32K17/icWmifHDUNmoRWvii4MCvbLMJHYxgHY6A59RgisLxjr3ia
4stI8G+IbAaYnhmJraKy8soyMxyzPknLGvU/+Gg9Misri2j8OXy+d9v5+2AAfaZA46D+Eiv
KfiF4oTx18QtR8TWuny2n28xn7OzeYwZUCnkdc4pq99US2+rM5vFnih9M/st/EWpNYBRGLY
3LeXtHQbc4xTpfF/iyd983iXVJG8sw5a6c/J3Xr0rDwQcEEHvRWlkLml3No+LPFJljlbxHq
RkjcSo32p8q4G0MOeuOPpWde6hfalePe6jeT3t1J9+ady7t9Sard6Mc4oshOTe7D+tFFFMQ
dKKTjFKKACig0lAhwo9qbThzimIWkNHWjjmmAoNFNz2p3agBe9HWkpevSmA5euSaz7v/AFo
+lX1ODVC7/wBaO1Z1fhGi245B7Hmm06QjdjnFMqhBR0o7UUgCjNJQRg0AHvRRS96AA9KKO9
FABVqa2iisLe6S9hmebIaFc74iP7319qq0EUALSe3elo6UAJjkAc5pTwcGjoeuKTtQMKWkA
9DRSGLX0d+zYYB4c8Z/alZohPYFRHs37vNHTd29fbNfOFSpLLGCI5HTPZWIzSaurB6n2l4g
8NaN4tuL/R9dt4biA6/qb2qRzLEdy24aLBHbcOnSo9K+H3g2HTNb8ESaRHNo0l5Y3UsLXmH
tt1sxebfnOA4xjpXi3wq+FGl/EHw1LqupeKdR0uf+0002JIYhIpd1yrEk5HcGsa5+DHxGjs
5tRtLI3Vp9oNsjJcgSSr5vlK+zOdhbjmsrdLlXjue4eGPh14E0Ofwlr+jwIbyO6sZYdQe8D
i7aR3EqFSduFUDtxU0Xwx+HbfEa8vIrNr2JrFrqKWC8w91O9wUmAQMNpRTjAOMHNeGWnwZ8
bDxVD4ev1t42EZlIh1CP5fm2YGTw27jGKtp8EfFa6Rpd+15H9quJLsXVgJwk1tHbn96QScM
cA9Pai3XmGrK2ho/DnwP4V1z4meN9FutDk1Wz0uCWXT7Zroo2VlCgF1ODwcZz2r0IfBv4eS
R+Mlj0+AW9rJdLYXCaiWkjaOMMExnaAGyOc7q8d0HQPiH4e+IGqeBPDRii1XU7JorlDIjg2
rLv+Z+inaQTjmrtr8DfF1zos00Wo2P9pjU49NjsVu1ImZ494cSZx07dap37iVux7Novw/8A
Aui6vod9p2gWKSXmnXMXk3t4JJJpPswYHaSVOWzh1Ix0xWV4U8IfDe2i8BeJbLTo7S91q6t
7dUW/YSWsy7/tDHJ4HAxn1ryO0+CXxFvbqOCKCzRvsyXStJfqgWN3ManJ6fMMYqI/BT4jJo
19qjadCkNjLJFIpugHyjBXZR3UEjml8x3j2PWNR+H/AMNrTwJdazfaHHLqMVlJqMswvzvkZ
LvYy7c45jJPFcJ8d/CfgvwfNoNp4VsY4ZNRjfUDIkzP/ozY8lSGPX7xzXOfED4Za94C07Tb
+/jYQTsbeYm5SULcABigCngYweea5DX/ABFrPifUxqWu3zXlysSQKxAASNRhVAHAAFVFPR3
E7GUaPqKTPtRmtCRTjNJRSUAL26UUUd6BBRRSUAL3paQUtAhaOKTvRmqAM0oPvmm0oxmkAv
vRSUdqYDx71RvP9aKvL79KoXf+tFZ1NhouP9/OeaaD14zkflTn+9Tcc1Yg54pKXijIpANop
aKAEpT60d6KAClFJS0AJR0paO9AB2pKWjtQAgzS0dqT2oGGKKKKQwpaTpR3oA9S+Hfxhuvh
74en0m38OWepl75dQSa4ldTHKq4U4XritCb47axd+GLXR77QrW5lgfcZzPIiuvnebgopAzn
jPpXj1FS4rcpSa2PdB+0VfLrq6qvgvSzJHbC3id5XMyYk35837xHbHpS6R8cY73x14b1HX9
Lg0yy0vVLq/lmtt8rNFOD5kJTuCcc14XzijmjkQOT6neJ8Q54Pi/feP005Ltri5lkS2lkZN
qN8qjcpBBC4x9K6yX4/6rLqbX58MaaHXU7fVIArMPLeKPy8HH3ty9SecnNeL/TpRmjlQczP
orRvj5o80Os3ut+Hba1uItNitNNsIDI8VwyT+cA7ZyuD3rmL34+67qWhXml32hWUn2i4mnW
RZpEEYlcOy7QcNjGATXjmelGaXIh87PSPHvxZ1Hx9o7aZe6LZ2KHUDqIeBmJDmMRlee2FBr
zeilq0ktiG7iUdqOaO+DTAM0UUUCF60nalpKAEpaMY4IooAKUdaQUvPFMQdaCOaXHejBoAS
lHPekPalHWmAUf1o79KM9qAFHJqjd8SjgVfBx2zVC7z5oqKmw0XJPvZpuPenScuc03FMQUn
eg+lHHFAC9RScZNKcBeelNJUqfmAB75oA94i+DOiz/s8xeNIpr1PEjQR3jI7f6OIXm8sduu
OetQp8Bf7Htdbl8UeIbM3OkPZlraxl3B1mkA2sxGVYg8U6b4zeM9C8Iabo+oeFbGLR77Rks
7VJXcpNCrf64AH7xPesG5+Nuq3Wq+Ir650DS3XX/srTw5faj25Gx1Oc54GazXOVZdzpPF37
O+pWnjKe08L6pYvpM01xHbC4nJliMMfmOkhC/exnGK5u7+B/iGw0nVtTutb0eKDS7GHUJS0
rDfHKCUC8feOMY9SK1JP2iPE0mrpqJ0PSNy3s96Y8PtYyxeW6nnoRWR4i+NeteJNC1jR7jQ
tKtrfVLW3tJDAr5jSEkx7cn3pLn6jsu/9fca3w18DeAb/AOGN9418cxarcQrqsemrHpzEPC
GXPmbQCXOe1eTXlvajX7i0sHlNr9pMULTLiTZuwpYdjjqK9l8J658UfhB4UuvN8J2M2mb4N
XU35UtbOw2xygK2efQivNr3UdW8Z3MRstAhfUbUT3lxPYQnzJsv5jSSey9B6Cqje7E0rHuG
qfCn4TWHjvSPA32XXzqjXdnFNcCQmC5jlTLktjEbA9BXBT/BPUbvTtd1vR9ZsPsOm3Mym2c
uZY4km8vLtjbu6HGckVu658cviJph0hdW0DRra5kNrqnnKu5r3y1xEz4Y447DBrH/AOGgPF
R0O40g6Poxt50lR/3LD5ZJPMI64Pzd+tSucdl3Om0n9nc3Nv4o8OSaja6h4osDaPBcWsrCG
2SUnd5qkZyFG76Vx8/wN12PwDf+MYdc064srVJpkVN4M8UT7GZSRgEnJCnnFXNH+NvjuTxj
qN3othpiat4iuLUOEjIBePCooy3Aboc+tdPrUnxpn8OeI/DOoeB9Lhh0yCSe6k2gGygnJkY
R/Nt7Eg4JFF5J6jSj3ON8GfCeTxz8OtOv9J8iLVLzWmsDcTTtiOMR78GPGO2c5zWJ4v8Ahd
q3hHxro3hebULW9l1gRm2miBUDe+zDqeVIPat/wr8VYvBPwp0zSvD4mfxFDrJ1NmnhzAsfl
7Nuc5bIP4Viax4i8U+LbyPx7Hpum2MPhx4VC2wEYRi+5cqx3Pk9TzTXNfyCyt5npeq/s82A
0fQNH0vW7QeIZLi9jvr5mkNu/kLuKhcZUgdfpWDY/s4eIb7XLmxj8SaZ9lhtba6W8VHZZBO
SEG3qAMck9BU1/wDGv4kLYaX4rm0fQorS4nu1tmihGXkkXbMWQNkZB6nrRpfxQ+Js3hO/8V
RaFpF7oOnR22l3Ylh4DIcwkrncSM/SpXPYdo9/6+4wdW+B+saJ4Hv/ABPe+IdMIs2lBtoQ8
m7y32EbwNqseoB7VF8P/g1f/EDw5FrVr4k0/Tllvm09ILiN2ZpQm8DjjkA/lUEnxk8WP4V1
PQUtNMhg1JJIp7mG12OUkbcy8Hb16EjIFVPCHxV8UeC9DttH0S3sTb29/wD2ijSwF2Mu0ry
c9MHpT9+wrR7nU2/wA1tPCNt4nvdb09ImxM9m28FohN5bAP03dTgc4rX1z9nueTX9Vk0vWt
P0zT7a/ktWgbzJvsoSHzSzMRkgr0rmIPjN4hvbOx0XW7OxbTkkCPcxWe64jgMvmMkeTjrnB
6+9W/Ffxs1u78R+OR4XRrbRfE5XzYrqLM0arGE3DH3SQOaXvhaPcu33wJSy0G1urnxdpNrb
P5Ei6m0cuy5W4BMaqOny7T05OaSX9nq6g1u+0mbx1pKTWFjHqF1mGTMKO+1Qw6g8g496veJ
PHHiTwt8MvhRptvphdbJG1O2nvQkyXRGQgCKfupnjPNc1d/HTxveS6hM9jpKS6jCbe5eOyw
0gLhySc8ncBQucdo9Wadj+z1rF94j13w+niewXUNJlMQQQSMJv3fmBiwGEBBxz3qWx/Z6u7
vQrXVpvG2mWqTWUd+8ckEhMUTyeXyR1w3FUYf2hPiJBc3F2sWmGS6uPtJZrL/lp5YjJHPdR
VJPjR47mt4dJjh05EktF01E+yY/d+ZvH4hu9P3wtHv8A19x0Fh+zfq15fX9lJ4u023uLTUZ
NMVGhkPnSLH5gII6Ar61NbfAqSLwDpGt6hdaYtxLLDczBpJFaW3eXZ5YPTd3OBnFVtH+LPx
T1fx3HoWkw6NNrd3qhuEAhUJJc+XsPzE4wVH41QPxU8V22q2XhbxbZWxttMuVt7mS2s1e6W
KOXeY426YDA8jt3pe+CUU9X/X3HQa38D7W10/xjdRXWm2n2C9ljtgrTTNapGAWVsdA2eCwq
M/s8S3+rzWsXinTdNW3Sxj/1MriV7hMqevUnt0rI1347+I5fEPia88NWFtZ6dqk8zJJPaBr
iFJAFZWceoHQ5x2p+r/Fn4saHfxx6tpVpYXd3DZ3aK1iAzxw8wvwelP3waj3OW+IfwwuPAF
ro93JrtrqlvqbzRB4I2Tynifa4IbqAe9elaV8EtAa78GtLq2k6jHq/mxpCpnjOoYjLeb/sq
uMZHBNeV+JPHXinx7aabperR2zw215JJbmKDywJJmBYM3TBPbtXrPiTxd8cfCVgmtaxpGgW
6aJcxaeskVvG7xSeX8iAA527W7UPmsu4ly66/wBfcZt38GbSfwrDqmnCwhkXQXvmBeVjLIJ
/L388Kw6Y6VUtfgTbW/jy28MyeMtJ1HUkWX7Vp7QyoY2WHzBkjqvI5B6iovEHxo1AaHpeje
FbGWAxaQdO1GS9tgWdnkMh8sD7oDHg/Ssx/jz8Q/7RttSaLTUubdncy/YADM7R+WWc9ztGK
a57DtHqzZsf2d5LzSLXUpPHenwLPaQ3xRrWQmOKV9gPHU7uK4N/h1cW/wAX7r4c3mrwW89t
cPA14IndDtGchV+Yk+lbK/G3x4mnpAi2C2yWiWCkWYx5aPvUZ9Q1Y8XxL8W2XxPn+Iyi3i1
253mTdbYicMmxvkPqKa5+pNo9zvJ/2cNWt726gfxVZIkIs3Vnt3DMlw+xSV/hIbqKuP8As+
2kmkaNp9r4iUeIrvWLzT55JI28gRwKWZlA5yAM89c1mXvxn+J+lXVtczjRZjf2UKxRQ2qyq
I423R5UdGB7HmneFfiT8WfGHiq20vw/Dps2qrfT6rCHt1QJI0Z81cngBlzle9L3xtRXX8xL
r4AS2mmapq0njbTl06z02PU452t3Xz43JVRj+E7gB+NaEv7MutQXGkW0vi3TkuNQmjt3Rom
zEzxl1I5+ccYJHeuX8Q/Ffx3LpV9puojS4rPWLBLNra3gAEEMbnaq/wBw7sn8jXoUOr/H27
8NWHjtNA0Zo7CGPUUnaKP7VcRIhRJSmdxXB7YzQ3NByx7/ANfccjrf7P8AdaT4S1HxDbeMt
O1FLOwbUVhjgkRpYlk8tsE9MN+deKjnn1r6V1OL9oMeEUtbnw7pz2Wpwf2SYIkjadFuH8xV
ZQcoSTkE9K84n+A3xLttZsdHbR7d7i+hlmgaO7Ro2WL/AFgLg4BGelVF92S0uh5j3xSjril
dSkrxkglGKnBzyDim1qSOXjnFZ93/AKwVfHIqhd/60VlU2Gi8xGc4phxStgcDr3zTcjFUIM
dqOOlFFAHo3wXm0aD4n20muw6ZLafZ5gBqUgSMPt+UgsCu/wBM8V7wkngRNS8Srour+Cxqz
z2bGW/t4hAlv5Z81do4ZgepTqa+QuMcjNLheBgce1RKF+pSa7H2F4f1P4bRw6HJc3nhqbUo
9AeOMb40jWcTgkfOCEJTpnnGas6Tr/wuRriOSbwjDFd6xdpIgWNwsLQfKVYjIXzO9eQ/BT4
faB438L+LZtS0Y6jqNm9tHZ/vWQIZGwxIHXAyefSt3xF8DNH1d9X8S+HNUs/D+gxGdLC3nz
IJxbja7s5Py72BwOelZtK9mylZrY25NU8Bx+EfDEaax4TTQbeO0S9spbZZLt51mPmFSPmUb
cEk5BFcp+0Hq/hfVJ9CHh59EkminnJk06RXYwlh5fmbVCgeg5IHWmH9neZdR0Gwk8X232nV
m5ZLR2iRREZGZJAcOFAwelJqP7PkFn4fn1W18cW92VtYLpIlsnQussvlp1PBJ6DrTXKmncH
6HpfiDxj4D1KTXG1bxDol/bfYtIWFRtZmMbAzquBk9DxT28a+G7LxzqEkfjXwsttfWGowWH
2S3WMwIwHkrLKBgg9lI496821z4F2FpNcFvFNpaPFqcWhW0ENo5N3cFV3MMsefmJPbioNY+
AEGmajpNpB4yW8S+vbm0keKwcmIwD5mCg8jPGeB70ko9x/L+vuPUtG8WfDqOexYeIPDkWq/
2Pp8UlxIibMpJm4TJXAYrnjvSWvjf4XjRprGLVdAisrqXVlaJ7dQ4RgTB/DkDPT6ivEPGHw
0GkfGvRvAttPFINTFrxBEYzEJMAhgSfmwCTz3r2bxF8HvAevaHLpPhzRrfQbi31mSwi1UM8
jvbwR7p5HBOGPBFJqPcV12Pmyz0+y0Lxp4cLa9Y3lu0ttdTXEDNstgXBZHJH3lA5r6v8T/A
Bj8C67oHivSv+Eh05WuLGeESAH/AEoh8RAHHPyZ/OuE1X4F+G9bsdL0nwvf+RqGn6RDe3Uy
WxMuoefLtR2Ut8mF5NcncfA3SI/C2o69a+N/tltbSyxRyQ2ZZBscJ+9w2UDNnBwRgVT5Zbg
l5HqusePvh5eX3h2PTfEnhzTrKO5ifz/IMk1vAINsq7dm1CTwAc881zHxF8Y+DdY8IePIoP
Emh3M9/Faf2Xa2cG1ohG/zLu2jcxHJPHXFYkv7OUX9t6bptv4taRZ4pbi4uTaYhEUaAlon3
bW5O3BIx1NJpv7PFhqXjK60S38XTS20aw+XdQ2QZdzoWZWbdtBXHIBJpLlXUrpsdR8NdT8O
eHPhL4A1bxUtraQyXWpQwXNzEMbyh8slsE4z/FzitzTfin4GsdX1e5bxHokBur3TRKtvEzR
zRoCJmO5fmODy2OcV454B8J22s2PiW78Ta+0+geF5BYxRSW73Kq0rlBJHGGGMEZwPWsz4h+
EtL8P/AA48Happz287Xkt5BJcpbvDJP5b4DOGPp0GBihxTev8AXUSskevXfjr4ZxfDzW9Nt
9Z0p4Wt9Sh+wpb/ALy4nkl3QSJ8vQLnnPFVP2ftQ0/RPg7ea1rl7Z2GnWevx/aLi6gEgaIx
YaMHBIJOKPCXgfwbJ8Dkv7bwlY6zryadJdajFqZkt7hSxxHJC3QoP19ai0/4Badp+p6HoWq
eN7m8t7i9RdS0qE7EZfKMjEANkbcAEsM0vdSauK17aGhZfEzwHDc+BLVtX0xbC3GoNdA2nz
Wsrb/szOducAN74rTsfiV8PE8TXYn8T6Qm7T7OG71BbYiSeVA/mNG2whuoypHzVzWqfCfwb
efBI+KLGFtMsYbm8vRepCZbua337LeLbnkE/wAXtWdH8AbObw74cgOtzW11qWpx20zTWISV
d8RdgPmyFTHQgZzmi0X1KWnQ6XSfHHw8j/4Rl28c29udM0m4hYNb7S7tcb1RjtPlkrz8o9q
ty/Fb4b21/wCM5oNTsSLS6OpaKIbbC3ckluUaPlez884rhp/gpoWjRT6zD4me+tINCuNXxd
WQAJVzGgK7u55B9q5P4YfCqx8e+H9R1a+12ezNo/lra2kAmmYBNzSbSRuUei5NO0d7h8j2C
T4nfD+bwn4Yhi1nR4PLOntPFJbuZoJI3zMdoXavGcnndmtF/in8MbnxDpl5da7psz202pxR
TfZigiSQDyCSF4HUZ6ivI/gJ4V0HXvEviq516xsr/TdK09jG9+GESys+2NmA5Hv9a9B1f4Q
eGdf+M8mk6dpJ0G30uG1hnjtrbzba6uZAWLZZgAoHO3qcdKTUU7XBa9DgdZ8beG3/AGmfD3
i4X1m+k2b2xurmxicRkqpDNgjLHpk45r1yT4q/DceIIWuvEmm3+ojTrtE1LyGSNGeffGhcL
uBCcZA7V5zp/wAAtButIkv9R8YXcEhS+uVWGyUoYreQpu5P8RxgVag/Zy0g+J7nT7jxZeCx
FxbWVvIlqvmNPLEZG3AnAVFHND5X1FfXY6gfE7wDcWXiuOfxLpdml1PPKhsLJkklLQhQQrq
RIpYYwcY61Ysfiv4Km8U29/P4xsks5tEsrZvPgcTW8kbfvQr7SFPfGCGxivNtS+BWl6Z4Uv
tam8T3Lmz0d9UKC2AVj5pjjTOf4sZrnfgJpOia38YrHTfE2mQX2mta3DzQXCnaNqZzj1FPl
i7tD5vI9eX4mfDpfhrc6RZa5p+9zdRzJeWjCWdnnDJIERducc7u2Ola83xT+F39vTXVx4lt
ru3k1+2vQnkO37tbYRlyCOzVR8YfAvwteatomj2EtvpFna6ZdalcXtog8y6TzVEYJY44Vup
rnYfgf4fudPtfD9vr0Uwk8QtYjVIbQGZlNv5igndggdCMdaXuvqK91sbmufFnwqtj4qm0/w
AS6SdUk0NbaykgtXfzJxIzD5nX5mCnGeOtYnxk8T2918BPC04hFtqviuO3mu4GRVKJboV3L
xkBmIOe9Z3/AAz94fF1HdnxZfPo39ljUGkFoomLGfydoUnGMjNWbv8AZ+04WupXF/43v7iL
RJ7q1upPJDLbLDH5idW4DAqMe9Nct9wbv0JvDnxB8CW/wU0nSda122S4sookewtbU+ZIwnD
FZFZSrfLzvBB7Vi/tA+OfDHi7TtPtvD2paffeTezTx/ZonEkcTKNoZmAA5/hHSuvh+CXh3T
tR8GW0+rWF1di5ghuLeWyU/a1nQsGcBskLwOcZ61z118INCfwJJdRaoJpo9SZpms7AM1uhu
PK8pzu3BR1zjHbNNct73K1tsdMnxO8F3PjbSZpPGtva6Zp/huOFTFa7RJeZHmIz7Cw4AOR6
da6rTfix8K7TX9UurLxbYWEFxqpupdtow+0xNbbMDC5GHwT9K8H/AOFX2Gq/tL3/AMNJtVa
zthLIq3VvbgAbYw4wmcAfjW7pvwI0DVPDD6tZ+Lbt3njvrixzaAI8VswDb+cgtnjFJqPcm6
7HOfF/XvDniG18DxaNrFteSWWnG0vniiK+W/mZy2QM/Kf0r1a+8a/DLw94Z0/R/Cnji3Fis
lnBe7YZZru7gDgyhpH+5GOTtXtWXH+zX4XknhiPjfUQzT2tu4+wrw1xFvTBz+ZrA0z4I2lz
8Otevm1aZL6z86cvNYhUKwSlCsTFtxDDkkDGcCqvHRXBPfQ9iT4xfDPT/GjAeLra5GpanNq
T3kcT+TbhYdlujnGcjHauYHxS8B6ek9vbeKoJ5dD8NXNnaTrG4W8vrhizmPI6DgZPrXmXxK
+CumeBfBt3run+J59Slsry3tpoJbURgCaMSKQQTng14puojCL1TDnXY6PxfcRPd6XYQXumX
0NhYRRC4063MKsxG5g5PLuCcFu9c3gUh9aK3Rm3dijIFULv/Wj6Vf46VQuv9YPpWdTYEXX5
bHbtTKc/3jxSYOKoQmKO9LSd6AFr0Hwv8GvH/jLw5Dr+gaZb3FjO7xxF7pI2kZPvAKeTXn3
IHHNfVXhP4hfDvwf8L/CyL4qiuNR0Swu5G0+CFzJJeTrgHOMfKCRmpk2loUlc8S8G/EPxp8
N7bV7Pw+UtV1E+TcvLb7yGXK4VugIyau2fxL8dnw9p/gqKO0Mca/Z7eSeyBmVGfeRub+Ety
Tivc7/4pfDtLDQtJ0/XtGFgJbR5BNZSS+T5a73Z1wAMuSDjJPWkT4mfDSfx4+uXPjmaEWtp
FbrH5JMTl5N8ojk2b9oGMZx6dKzvfWxolLueaT/Ez4xNY3HiG3tbMaXpk8ti01pYqIPPlXa
5Ve7leMgdDWTf/Fr4kaWsEFze6eUeC1ZQtorKFhO6JD7qTyPWvabD4laNrvjTw1YeENTF3L
d+LJ76+s4oCgNrtIRzkY2gAMa8k+Jvi/Rdb+NWmabDfBPC/h67ECXLR+cG/eb5ZSo++C3GP
QURte1hNvcgsPHnxe8WeJNHtLC0W71K2vZdYs4/sKoDMVO+U5wCAP6VVj+L/wAVLS48wSrm
FJ4sHTwVxM+ZM8c5Yda9l1X40eB5Nauriz8VyrOukXkcEkUD/ZluZMKnlgjcp2jp0Bq5p3j
fwd4rGleFPDviF7/U9QXS7Ront2QpHAfMnZnbjJNK/eIWl3Pm7UvF3jy/8fWXje9FwmvxPG
ttOtpsG6MYUKuMHA7V2Vl8TvjDrfjO2cX8dle28csapPZCK3j8wfOXXbjcwHU9a9m1f4z+B
LfxtFY6hr/2o2E2oTC5ktH8q1nfEcUfA3YVQ3I9ayrP44+CY9Xur2fxPKrz31lEZIbJ132k
Ckseck7mJHJyRTvf7I0n3PL9F+L3i+C68VX09jeap4o1CwXSY7i2h8uKzhUkZMarndycdK5
23+IPxQs/CsWi20lzBpmnBI2kSwAZVRt6pI+3kbucNXZfDb4leH9G+LnjHxZrniK40+y1CW
Sa3hjt2ZLpy5MZkxyFUc4712ej/Fn4dadoGu2l74w1PVbnUjfbzc2rBHMo+RlRflUHpzk8d
qHp0ErvqcB4d8bfGjxV4z0q0tL2O1n1NJbW2+1WSxWcof5nyNu0lsZz3qlL8SPjVoOp3+mi
5ulnS5e4kxpwYBsGMuvy8JgYBHFejP8AGDwLL4i8M6wfF+qx2VpLaPLoos8w2/lQlHY/7RJ
GNvHrW14Y+J2ieMPiJ4a0e11O6vLa406/sdXlnXyTHEZDJHJvY9hge1L5D97ufPXhbxF8SP
B0uqXHh2C+gWdllvVexMqBgdyuwZSFIzkGnanqXxD8bxaX4e143L2sd2WhkubUxpFJO2S7u
Fzhic/yr2G4+MnhnUbLXra78VatoV0mr3U8L6fDva8t/K8qKPJ+XHAzntW1p/xT8I+Jl0rR
tK1S+k1vUH0iMW8luUWOS3cbyXJxyMnPtTv1sKzta547rnjb4vDRbnwzdand3Wk6Oy2klza
WvybYiNqmUKCVBAODTLf4o/GDWtTt9Y0+8vLy4tS6rJa2Csu912sW2rgsVHevafE/xi8IaZ
aeKvDg1R4r6O81GFljtPPS683hdrA7cepOSO1eZfBf4n6B4C8Hahp+pale213Pq9pdqltGW
Uwxn94CR6jt3xQtVew3zLqc8vxA+Lk2iSeTdah/ZlvD9icx2QEUah92wkLgEN+NbCfEH44a
lrWnC9v760lkuT5FxcadsRJWTaWOEyTt+pxXoM/xu8GN4P1DSdL1G5t7iWW+RIzYbjcieTc
hzkKnXknJGK7Lxl8U/C3hDxRo+nazrF5czx3dhqEkcMfmpbxJblW2sDglm6gUr/3R2l3PGN
LT4veLTP4SHiKOKO7gl04x3NuYlmggXzCoYp0POO5rO0Jfid4esLfwhoHiGO3tNQs5NQCw2
7O0IYFXXcELKzAY4456133h342eD7eG1k8Qa1qV1dQ6zqF7vNqW3RTRskYznqBjjtVjS/jX
4HtLjSY31vUUt4NHisLndYsfNdJi/wB4MGXg8Ed+tGvYFe97/keD+GfEXjnQ7bVNB8MPeRr
dkPe28Ntvdth4LDBIANdfbfEL47LdXN1by6y01xMl1Kw07dlwm1WHycfL6VF4T+IujeHf2g
NR8W7r9vDmoy3MM4kO+4a3lB5Pq2cGvS9M+OfhCPXPFF9P4j1zT4rkR2WjxxweYtrbrGEMu
3P+tIBxnp1py9AjfZM4fTdR+NGreBda8RjV5rTTdGtBA0dxbhGnikkGVi+X5vnHPetDQ774
3a3rdxo0fiZ7G71Wyk1WVry3MWNke1grFOH2f3exrp7n40fD+fwGdEfVtd3tp9tZeUIMFWi
n3mUNnAdl7461q3fx2+GTXGnCG91WSOzF8geW1ZnYTxBVyzMSTnqf0pXfYPe7/keMN45+Mr
+HLCwafVW0qQRQWwNjlZgjbkUNt+bkZ96yLO6+Jel+OH16zsNUtvEOpCZt4siHmD8SbU24x
64HFe3XHx48Gy6P4dt4b6+gW0ew+0Wq2OSvkH5m37u/YKO/NTz/AB68EXl9E0+oasG26lbi
6NuS9vHOwMTDnPGMYHSnf+6JqWmp5Ba+LvjNDe2bQyay01hC2mQo9kXCocM0JUr83QHB54r
tPCfi/wAf+MPBeq2fh2Zk8U6FdNr15fzNumn+XyhHDEFwCBxiu2tP2hPh8dekvLy51a3htd
SguoGS33G4VLfymLDPy5OTzzXkfwx8faB4V8XeMbnUr6+srbXIJIba8tot0kJM28MVBBHHp
Rutg95dSra+NvjVa3MMsEmsb7eOS0VGsNwC7t7oVK4OD83PSrdhH8W9V+G3jTxC+sXUOj3j
xz6nFcRlX1EyHaGj+XnkAcH0r1uH9oL4f3Gp3d1d3GrWyx6lNcQKttv86OS28rJ5+XnnFUU
+OvgJPCFrZm51WWeG0sofsTW37pXgm3swOcZYfyFF/wC6Hv8Ac4DQPiH8UdF8S6LP4r0nWt
WsdI23aWLWxheXy1Kxu77csq571lzeNvjJeG+0yyi1aC2EpumtIrIs1ujSGRVJ27tmeQDwa
9dvvj54BnvxZnUNWls7mLUfNuzbfPD9oIKIFJyQuD7VWvPjd4Cv7rVETXfEGkx3TWE0d/Z2
22d/Ij2Og54Jx1ORzR/26P3u/wCX+Z4gmvfFC38Uy/ElU1NNUZSz6qbM7dpGzOdu3pxmr1v
4q+L+laCugwnVrex1RpDDEbIgymQ7nEZK5AbqQteo2fxx8GQeAYvDtxqOrTMNFubJ45Ycq0
zy74y3OCccE1tX/wC0D4KkvrGex1XU0MmoLeSM1kJPsKC28oxhWPzAt/dxxTv/AHRWl3/r7
zzJPE3x4n0XWvEEl3e29roj20l609usbxMvEJClcnA/SovBXjn4teONch8FaX4uiikvY7jb
9qjQIynMkiZ2k4PJxXXeKvix4C13QPGHh+y1bV4F1e2sUimZGdWeNj5iqGOUQg8AmvPfAOt
eEvh/8e7fVm1a4vvDumSSrHdrBl5gYyoygPqf0prZ6DfMtmS3WrfFvx3fN4Q1Oe8uIdWuIf
MMtptibyz5ccpYLwgwBuHFcjr3gTxP4f8AEV9olzpVzczWUzwPNbQu8UjL94qwHIFfSCfHf
wBca5f6l/a2q6WL3T7WBYobUsto8MxYpGAfuuvWrS/FLS7v4a/EnxRa3cghtdRn/sF5W8t3
N1GFdNmc/KcmhSa6EuLe7Pj7oaXt0pACMA8mlrcyDHfFUrv/AFo4rQGaz7vAlH0rOpsNFuQ
fvDg02pHHzE1GeCaYg4xmk7Z6Uvak/lQB9V6/4U8K6l8ILC40T4bWun6vrnkLbS7D51jbEo
j3UvPdjwB2IrHu/wBnHQbXxFbaT/wm8zlvtKTqsCNIjRR+ZuChvukZ4PNcPH8RPjX4k0i00
eK8vZ7C+MdjA6WSojkMNiCTbxyB37Vc1vxf8d9N8UPZ6jPfjUbB5YC1vZKys7JiQ5VcOSvV
vSsUpLqX7p17fAbwzpjWeqWniS71AQ3GnTPb3VkojkhuHwAQDyeDkVieD/DGhL+1Nr/hfVN
LtL3TIPtyeQYMRpsQsCiZ4x2Ga5f/AITT40DT1n87VxabIIxL9i+QqjZhGdvZjxS6FB8Up/
iWNcea+0PXdV85X1O8tGUSHZlxgKeSBjgU7Ss7sXu7I7a++CnhXSINc1f/AIS3V4bGx0WDV
oZI4FEjiYsuxsHpkDp2Jqa/+AHhjToLXfr2szzx3NraXccFqjGR7iIunlD2PBz9a86vfEfx
fuvDc7XcusTaJdwLp8k32X91LErEKm7b0yTipdW8d/GXQl0qHW9V1nTPsuHs/tMIjJwu0HJ
HzYU45zii0u4/dO28TfCLw14b8PePDpOrX95Polhbyu9zbJsLtJ8yI/8As4wSv0rD8B/Dfw
xr/wALtR8ZX+o6/a3OniRT9ihBSWUfcii/idiOTjgVlx+I/id4v8E69qE3iu7u7VTFYz2Xk
lmuldshQVXAwTnBIJzWv4H0v4wwrd+D7bWtQ8KW1rYXGpR2t3CUWZVH7wJx945/Wnrbcfu3
O4t/gZ4T0y607U7bVtTubm3u9MknhvII5InS5I4x/FjPOar698MvDml+Hdbe9OpTzapqV75
H9m6bG/2UW7dPVEPfBwK4XT7r45ajfXUD3viKCW3to53BtmY4QboFwBwTj5ab4OvviZ42sv
Fmm2/jm7s1tbSXUL23mJLXGSFdRgZBPf1pe9u2C5f6/wCHPSbL4F+GtA8U6ddxX9/ciLWLK
0VLqCOSJ0nhL5KkYbB4qvL8GfDV/Y2V9d3moCxt7TUr6aC1hjSSRop9u1Djoc8A9OgqPwTa
/Fp/i9pmh32r3/iDSNLaGV5LuOWO0jkEW6IPxuGP1rh9/wAbr7X4L7TpdZtbWS/lt7O4QFb
aLzZSCASOEJ7n0pe9fcPdQ/xp4B0bQPhFfa5pR1aHy9dS2EGqW6RShDCGBbAyOvTOD1rZ0T
4PeE9X+GuheIBN4ht9Q1iaG2iXYpQkuFllwBkRLnAJPJxXKeKfDXxoe91Hw3rMetaxbm+bz
Sm6WC4nUZLKe5A/QVQvbr4x6L4KtpL+48QWPhzYkUJclYVXOUUegyOKettwvG/9f5nrV58B
vh9B4kexg1XWZYYLO9mnSMqzB7fB4YqAcjOV5we9S3X7P3g77RaJo+q61bzf2jYRPJMUOIr
hC/y4H3hjrXD+G9O+L/jDw9q/jC48WavZWOn6bLLDdTlit4gOHiQjjJ7nvWHPZ/HICwhuY/
Eq/wBoNGbZSW/eNGNyfQqORnoKS5u4e70/r8T2TW/hx4EhHi3VpLa41iZNCllWMRhPsskcv
l7oiFVSxHOcHBzUF98IPA+seMLmyvr/AFNI9F0K0u5wFjhDmUgLgovOBnJwSTivKLi1+PM2
rSPcr4me+2iwcsTkrJyI/QhuvvWv4U8MfF3Vxrviy48Qavoj6Zp8o+3XBY/aBCTutwfY568
UrNLcd4t/1/mdGPgd4Nl0jxAdPvNb1C+sp7lbdcLBiONQVbDqBJ1+bBBHpWvcfs/+BItT0D
S/7X1eS7u7m3guNp3BllhLlgduEII4GTkV454db4weK9Lv4vDdxr+p2NzMVuxBMzK8jjkMS
epH51bhi+OE+iR6hFL4kbT9JlKRyCRgLd0Ow45z8vTPaqtLuHuf1/w56Ve/BzwtpmlatqOj
3Grqj+GLjUEW4COQ6SlCpO3gHb25rl/g/wDCfw1478KrqmuXGoia61QaXCLNlCwfui/mNkH
I4xjisC80b46WkNvbXlv4ljS9JsI42diJd+WMeM9DycVFo/hH416DPd6NoOl6/p7SKrzwWr
bQ4bIU8HBzgjI9KNbbi93+v+HLPws+H/h3xX4o8Q6Zr9xeldN+S3W2+RZWMuz55MEJ7Z4Jr
2nwX8NNJ8OXunf8S+6nDyaxay2moxRyhTHFlGyo68Dv9K8F0nwf8YPDsV7rOiaRrmmoiSfa
bi3JTKofnDYPODnNbXh3w/8AGK61LQLe71XXtE0zVbtYYr+WRikTTfxEA5G73xmlJN9QTjY
3/Hnwh8IeF/hQdetb/UH1xLW2uyGBaJ/NJ3KQFwmO3OTXT/CzwBoFt8IpPEbWNxfanr+h3z
PJLGrwW/lsFXaCMh+4OfWvK/EHhj4sjRdVsJZda1bwvo9xLC0vmMYGETEFwhOSoP1ArH8B3
fjPX9e0jwDoniu90211KY26R/aGWFNw+Y7Qe4zx3os2tw909r1X4C/DzTrzRLFtS1vzJLiG
K6MKGbzFeHeTwuFOfQnipLH4AeCH1fUptRfVrfTIYbV4ES4WQv5zEF1ZVJI4GAVBz1rkPGv
g/wAf6NrWi6D4d8f6t4o1CJpPKsU82Cey8oYLkMcBcdGz0rJTQvjBbWmpa7Jq3iO38Qi7g0
1rVd5ecOMp+8Bxj0HvS1tuVaHn/XzPXNH+HnhSztfDNjpemTJcTWGsLJqPkKzT+VkL5iup+
bAGOhFeP/Br4deHPHkWsjW/7Qe5tpYobaK2bykYuSDmQggNxwDgGoLXwx8doLttKsrfxCss
Cm48qO4yFWQkMwO7GGIIP61RsvBvxk8KX0Ftpula5pNxq8rQIlu5T7Q6csDg9hk5NUk7PUn
3dv6/M9gl+Eng3VPDvhrSzol/ZXqaTqV09xAy+ZPNBLtCSYBDN9KdZ/AHwI2uX1ndLr0iQN
pqokUihh9pTLFvl6Kf0rz2w8G/FOx8I6xfTa/rGk6h4emiW30ne5eb7Scbo2Bx8xPbOa09O
ufjxoul6r4SPh/VZtX1pFuRqLzMbmKOHjCODjAzggnvS97owtB/1/wTsbT4NeE4vAuoaeLr
VWluDqTq4EZXdaNhedu4bhjIB5xWL8TvhjpOi/CK51G1n1F49DSxaxEoXYVuVDSbmCgtg8A
54rzrSdN+KMvxC0j4eXes6po2pXkvlxw3M7AQrLksxAPRhkn1rqPGPgPxy9vbeGvDPj678d
xP5kE+kwOwe18kgHfGx+6D0NPW+49LaX/r5nsHwU0nR7/4LeElv9J065nvHv4vKuLFXa9Ch
iqmQjK465/CuSm+Ffh/XPDuiatq1vqC21h4dlvjYWMcccruLgp5YYLlsZ4JyeleP2ekfGXS
vD1veWEWv2ek2UjCExSFUhYtsJUA8AsSM9KuzaV8eNIvtNeWLxPbXMkjWVn87Z3N8xjXnvj
P4UWd73J93r/X4ns/h/4X+Ede+HieEdQ0rV9PX+37mG0nmhjjvYtsHmBZjg5Gc8D2rOHwd8
C63D4ViltLjSooPDL6neS27BDdyCTZljg4Yck/gK8V1LUPi34b1y30fVNS12w1G5mFzBDJO
26WR/l3qc4JPTP4VtReH/2gdPNvJFY+KIPsEcohIJ/cp96QD274p2l3D3L/ANf5nd33wN8B
QWi+Rq2ttJeeIYtGtJWjCqFcK25wQDwCRnucVoTfs++CJ9WgsLC+1uO4vIL8WlrK6FpZ7Z9
vXHRhzj9a8glsfjLqGhW2oXCeIrjTLu6juYZXZirzk4SQZ5ySMA1pzaT8f7zxFBqE1n4pl1
jTh5cUxDeZb7x0HpuAP1o97uD5P6/4c9Es/gP8OtTutdjstZ1ho/Dt8bbVGLx/uoxAZC445
+Yba+Y5TF58hgz5O4+Xu6lc8Z98V7L4dn8d6J8I/HV/Do15JLrr+RfXs0EpcRqT5rA/d4JI
YnkV4xjgY6Crje+oml0AE4qjef60fSr4HPNULz/Wj6UVNhIuOctTcnPPNOfGcjpTaYg9cUn
b8KU9KSgD6T0b4weD7D4W6Dpl7q+oS6npy2qfZre3aLb5cwZgxB2Ou3ODgMTXTWfxz+HVvq
99c3Wv6rJCutT6hbkWjNvilg2bOvyhSa+SAaXNZummXzeR9feIfiBoPhj4UaBZ6jrN3LPq2
jQx29tCPMWPbcCQytg/KwXjHWoJ/wBoPwHca/Dey6hrEkFvrEl7HutiSIXt/L2jnj5ucV8k
555OfqaM0vZoOZdj6MuPjH4NfQdDdNT8QR3WlxQ27aXCoS3uQlwZC8mTgjaeB1zVT4mfEPw
H8S7m2spdc1O3sbX7ZfRsbJYxHKy5jj5JLZPBP5Vkfs+Wen39/wCNrbU9OOoWx0J2aFEBkP
zgfuyQdrc9RXsOk/DLQfDl3Y6Rp0l59ji8TQohmjikdBJa7sMzKc4Jxg8e1S+WLK5r9Dyb4
Sapp2h/B3xlqWu3Ekdg2o2B8q3uAk8pRwzeWM53Ad69Af8AaD+HlvrGmX1pbas66dBewosl
sDv87BXOWJPI5J61g+JPg34JsPhdqHiMzak+tta3F/HImWj3LMy7WVV2quB1yDms/wCEHwq
8F+M/Atjq2v2epSXl7q0umrJbXGxEAi3q2Mc8jFD5XeTEm0rWOnsv2hvBcOra3fBdatG1G5
tr8P5CTGKSOPY8SBjgD+6e2TxXkvgLx/ofh3xJ421LVo75o9fsp7a38hFLI0km7c3IA/Cu7
ufgroEHwT1XxHPpuo2es2Vgb6KWS43ibEhXlAMKpA6Z3VF8HPhV4M8beArbVta03Ubm8l1K
ayeW2uNiQoIt6uwx0B4p+4kwbb6HUWv7RPgRNXnu57TXlj+1Wt1H5ca5lMcBiZX56c5rm2+
NvhL/AIRO0sfsWtX99aTxPD5oVBCiTmT7yn5l2nAVgcHvW9bfBDwD/wAItptxPaahJK0Flc
yX32nCXBmn8togMYGB6c11Gl/DHwx4P8StceHtIvLWS5sdXs5Ybx/O81Y0HlygEcZPQ1PuI
FJ9jzk/HrQLePxutrZ6pM2pXkt/okkuAbSWWLY+/noM8YrM8a/GTQfE3wsuvD1hp2pLqd9b
2MNx5oHkw/Z1wWUg5O76CuztfgJ4RuPCWh3F9pl7pN691Ypct9sMvmRzD5snAUZ4xtzjvWj
4c8H6H4e1zxXBB4Gv9N0240O5SW3uboSi8WOfYHjJG6PIz1/Cn7vToF32OD8M/GrwtpPwss
fDV9p+rNqVrpVxpn7op5Db5A6vyc54A/Otu/8A2hfDE17ZXFlY65AZL4Xt4ymMGI/Z/K2Jn
IZT1IOMivLvi14AXwj441ldC0u6j8N2jwIk0h3rG8kQcIW798V6Z4a+FPgjV/hDpeq3OjXa
6xf6Ld332tbkhVkifAwnTkHP4UNRtcFLyJrD49eCLfW72RPD2srbPNZXUXkFd0ksGdxKEkI
DnoKgf49+D5fD19YS6RrS3E0GoWsQVk8vbcOWVm5+8M4r0PQvhr4H8IeOfDV5oWnXUV4twk
DXEjM8NykluWYEtwWz021iJ8G/AFzq76hJ4Yu2uJrCC6k0Y3b7o5JbnY7n+LhecdKm8Lju9
2jx/wCFHxR0rwD4avtNvrC/urmbVLW/U2xAUJCQSDnnJ5rtp/j9oF54ZvNFt7HVrOeea6WA
qYgrpPJuBkc8qBnkDrU/xKsNM+Hnwnhi8IaZB+71q/0uTUGAkcRMuNrtjkkHAz0xxXO/Cj4
deF/FXwx1LUr7Q7i81VJZ0jnkuGhhVUi3AKy5Ctnk7xg1fuv3mEbrRI9D8a/G/wAL+GPGNv
ZabDca6FvoL+5uLadXh2/ZzEViP94Zzg+lczbfHfwdp2vWt0dH1/bp2liwspXdA6sXZmlZC
cbgDhTzjmtm1+FPwqn03whqSac9vb+Jp7OK1Zb47lfazT5/FQPxrc1fwn4ZtrfxtfweHZ7z
Up/DkshjvtxLNHLsDRbvmHy4yeOnoaj3Ck3ukee6f8dPCOl6Lb6Ta6RrkkEK6jGTNOrs63P
QsSeSD1Jq5Y/HzwPp3h7TtKs/DOrQrazWVw4EiNl4MZ+Ync2cd+ntXF/Dvwn4S1T4NeJPEe
v6NNd3tpqNtZW9xHcGMRLKQpYjoQuc17BqfwU8BweINMsLHwhLK82pS2Aje/ZVmgWIN9qY9
cA5+71ziqfKnZiTb6fmcXP8etAudB1KytfD2qtqE0N/a2qhlKGO6fcWcDncvoBXkNhf+GtI
+IunaxYaLqd14ftJoma1uJNs7kABgHXod2cd6+q/B3w08H6F8QLjXNG8IXVvLYanbW9mJro
sUgdG33JXP3SQRhu1ZNz4B8M23gX7ZHaajNfy3UuqebBIxjhuluio3DOwDHG3r3pRlFbBq3
sc5cftGaBb65paRaBrEtnZ291by3F8yNdqJhgKM/eVfRuuBWVN8ftCcXQFhr7u9/Z3MU/2i
NJAkClSAQMKTk4GMV6d4j+GXgfX/Evi7Xtf0e5v7+fUZIT9lchrdFtwyMACAvPOW4PSuQ1P
4Y/DPTPh7/bd14XmSa002w1O4k+2MTIryhZV254+XJpLkHzO17GHdfHjwql7qk9r4Y1OA3+
mx2om3LG0zrN5nmFRwB2+XrzV2X9o/wAPPq0d4vh3UzGNSuLtw0qZEc0AjIX3BGRXM/tA+F
vC3hCHQ7bR7cm6vDJcQSfaGkC2AAEKYPTkmvTLz4K/DV9L0p30CbS0uLjTB9sN42LgTqTKg
3cDBH61VoWuxOWu35/5nJn9oDQVjnTT/DWqzR26acluzspJW2bcTJjoW5FdF4f+LmgeKfEk
3hu20+6061lsb3c+o3SW8zSTyB9keeOO2etblt4H8P8AhfT/ABCdC0RtMl1LQLgXFg0pfmO
52RuN3ILLzWnqnhvSY9QuY00c3VwfE+m77xpc3EUbQKd2/qADkelS+XoCeuqPDPHvjnTtE/
arj8Z6Wy6xZ6XLbHbG+fM2RBWUN6jn8a3F+M3w60bxU+saP4N1Wyu7i3vVurt9iXEz3A+XP
+yp5Brb8RfDDw5baHqOs2fhO51rUpr/AFCSe+GoeWbAxTDyyQflbrnb1Paus+J/gvwBN4k0
fxN4j0k6n9v1Cz0/U5UuDCLGNoQE+Veu5sHPvVXjohfI8q0P4yeENF+F58JTeHdWS/uLD7N
dT71bzJPM3+ZlvmAPp0roz+0h4dfXkvrfw9q82NYTURGzqSEEHlMox37it2/+F/gBfEuu2G
teHptU1TSNNgu7uVL9wGeSbai59ogDWvpnwm8E6N4902fw9pN5YSwavd6ZLKl2WLxm2Lq3P
TnihuA7vt+f+Z89/EH4jaZ4s8c+G9Xs11J7LRtgYXQjR2Al3kIqcKOwr1T/AIaU8K/2vPef
2RrXlSanNehd6HCSW/lbevY84r5w17Q9U0W8D6jp81rDeNJLavKMedGHK7h68jFZGa15ItW
Jc9W7H0jpnxx+H+m+A4/DtvomtQyslv5smUcl4pvMJ3E5wR/D0HapbD9oPw5a+JvEerywa5
Kup67a6nAhZSY4Yhgxnnjvx06V809TQTRyIOfy/P8AzPpPUfj54au/AOo6JaQavaXUsd7DE
qxRMsyTyFl3ueVAzyB1r5rUYULkZAxTs5NJ3P0qoxUdiW72VgHBqhd/63mr3TvVC7/1gpVN
hF5zknHftUdOc5emmqEL2pO9KelJxmkAUv4UlLmgDW0Lw7r3ia8ksvD+k3Op3McZleK3Xcy
oOp+ldJpnwp8c3+s32lzeGtSgnsot8yrb7mViuY1xkct25qT4VeNNM8C+ItU1PVILydLzS5
7FBakBleQYDHPYV65pv7QPge18Uv4hufDmry3nk2UaPvRseSpVhgnAznO7rUSclsi1G5wC/
Dbx74Y8GaP4+8JXmouby3kkvPsKtFJYBH2lH5y3Pt2rd8H2Hxp8M+OdJ1bUtD1bUI552uRD
eSGSMybOZXUMPmVTnBxxWwn7QHhu28NXNtbaDqh1FYbu3tg8qeSyTTCTc+OcjGOKmv8A9oH
wdf39lJceGdXmtv7RGqXcLTqu6UQiNY1x1TIyQetQ3J7opXXU47WPBPxovNX1fw9aQa3c6e
ZTcPbGTyYnErFhiMtgbjkhaxrHwV8YtP8AC/8AamnWGs2mj24a8Bgn2KmDtZwoOcg8HjNem
2v7Rfhu01TV7lNF13bqM8N40/2iMzGZARtGQQiYwBt6YrKh+PeiR6BHpzeH9SaQ6beWMjm5
Xlp5N4b8D3p3l2Bp7pmV4d+G/wAUtW1vS/DfijVdZ0LSNVSWNJJJzKgOwyeW0YbjcBnBq9p
GgfFnS/Ac3giLR59N0I3P9oy6hayBLoo5KJkbx8rEAYNaiftD+G49S8P6gfCmo3Nzpkple4
nuUaX/AFJj2BsfMMnOW57VoeFPjZ4c1v4ry+J/EEMekWb6I1tqaXUm9L1423Q+WoHDZxxSb
l1Qa33OI0b4efHHS7iymt9IvLm10m686OxmvVaDzIjkjZuwcHnipPGej/Em4Hi3xp4ruNR0
nVLCSFja2khNukc/Xawf5VPHAyDV7Rvj7aWGmQw33h+6vLsXOoXEswuAof7UCMAdtoxVDxP
8bNN8Q+DNZ0FfDdzBNqen2Vl57XIKxtb9GxjnNP3r6oNe5yel+Ffif4h8Iya1pz6hd6PCjM
F+3clIuWKxlskL7DiodF0P4j+LdF1XxPpV1f39pYKIry5a+IZFxkKctkj2rsPAXxo0XwV4E
/4R4+D3uL14rmGa8hnVPOWUYBbIJ+X0BxXIeGvHlroPwy8SeDpdIkum1q4gnE6zbFQRkHaR
1IOCD9aevYLvubVz8Nfi9NbWmlT2VzdwatOpEf2tZQZUj3ASHcdpVCTz0pLP4WfFq4u59Kt
IJ/8AQo0XC6ioi2y52ohDYO7B+UV2d5+0To00Om2tn4JubC2sbwXSR29/5eweXsKqVHA5zz
nPem2/7ROlwaxd3B8EEWryWlzGIrhUkaeDOHkwMHdnnAFTeXYdv7xxq/C/4u3dvZM9vdCJI
TPbibUAohRXCEjLfLhiBWlN8Jviz/acT2X286rhre6kl1JVfzVXcyK27JUIQefWoNT+N1/q
fww1Lwi+kLFfXt3JKmorLzDA83mmEDrjcBz7V3niv466PY+L/Ct/p8MWvLp+lSLf/ZWMSS3
k0aozZIycKuKLy7C17nnlx8HPiZZwRf21ZTJpMlzAZvLvUl/1rBRIF3YJJP3j3rGl8F+KIf
ibq3w78MvfvPFLJG8LzeTujQZZpQp24A613Mvx+tJtK/s9/CLlPsdnaEi7x/x7yb1bp36Vy
R+J8LfHK9+JP9izJHdyPI1lFdlHQsm0kSAevOCMHvTXN1QfMs2PwZ+KepTvY2dkso0+VIwB
qKbI3cbkKHdjkelRD4Y/FefS5vEDW91sUPHI0l/++Mav5bnBbJQNwe1ep6F8cfCSaH4i8SX
mj29tqP8AaFlcWejRylJLkwrjzWcLtzk5I4ziuT/4aDZ/DU2n3HhRXv3hntRcLckIIZZhKw
24+8MYzmleXYdn3Obn+CnxSsFurGTT0iji8pp4Vv02/vGCxkqGwcnHWsiy8JfEDVPHF34Rt
priTWNKWQThr4hLZE+/+83YCjjpXqfg741aNP8AF/xP4116KPStLvtKRDp8rNOZ54gPKCcY
zkA89K8v8FfEabwt411jxFqGnf2qutW9xbXcXm+WxWY5Yq3OCKacuqFqupYsPCHi2H4saf4
F1+61K0vr2SNZPs11vd0ZSysjFtrcdMmtKT4U/EaPT7nUCl6NBguZHkDXY80xJLsaby93OD
1PrVvSviFYeJ/2jvD3jTWWg8PaXYvCp81y4jihj2gEgcsfpW3rnx9gutIvdBh0OaeFJbiK3
uY7xoUlheYuGeMDlsccnFF32Gr9WVPGnwT8e6F4p/s/w5eXusaXqNylpBcNeBZJpDHuxKob
gAZ5PYVwmu+DfG3h7xBpfh/Vmbz9WVBZhbzzILhC20DdnG3dxg16XL+0nIdWXUbfwdHGw1O
PUdrXRI+WHymTp3HOe1edfEH4h/8ACaajocthpR0i10S3FvaxmbzX+/v3M2B3ojzdUJ3tud
X4y8A/FzxZ4hgufE1nYJPADpsSC5iiigWFclAM4AAI+uas+NPCHxm8WSXOpa/YW6L4eggtX
S2uFjTbtBiZVBwzEEYI61NfftC/2p4v0nXNR8GW0sNhZzQtbibl7iQAG5Bxw/yjtUXij4+/
8JFpOp2sfhb7JcX81lP5xuy+1rbG3IwMg45oXN2DzuZVz8G/i+l2gmgklmkjkDN/aQYqI1D
PG53cEA52ml0j4TfEi71SW1uGuFd7eOZFi1NA8zupMI5bnOPqBXQal+0bNc67pOp2HhVbRL
fUZdRvYXuS4umki8t0Bx8qkfWo9G/aFi0vxXrPiKXwXBPdX13DNbMlxsa1hjTaIM4OVx6Yp
3l2Gr31kcqnwq+Kz+FZ9aW3m/s1o3uZV/tAZcI212Kbskgjmq9/4Z8YaH8UdK8Kok9zq8zW
08Nrf3AkSeQqGTdztK+me1dl/wANA2o0kaang4rCbS9tGP2znFxJvJ6djXKa38U4dZ+Meif
EL+wTCNLS2U2Xn583yVwPmxxnihOV9UK77m74n+H/AMbde8dS32s2uNV1mOSeR7e7VIQkOF
YMVOFC8DBrMHwq+MKTagDb3cL2LjzHk1EIJHKbxsYthyU547V1dv8AtILBeQTL4TdEU3wkM
d3h9ly247TjAZT0JqKw/aEs7a/1W4uvCVzex3u0JDc6i0qMFi2ASBgQfXIwaFzdhq/8xia3
8GfiDcr4ctLa7i1oz6T9uVTOESxiZ+VYse7N17k1DYfAzxNcafbC507UI9UOozWVzaoItqC
OPflWLctjt0xW3ZfHywjS0ivfCDvGNGXR7oQXe3eiSiRGTI+XBGCDXYf8L40G18N2viy5to
rvWLvXbi+/sa3mIe3iMHkqXYjGe/40OUl0Fy313PlqVGjleNlwyMVI9CDim81sa7e6JfPaS
aPpU9hII2+1mWfzfPlLk7h/dGCBj2rHzWxmxcGj6Ug5JpAaBDsZFULv/Wir4PFULr/WCs6m
w0XZDubOAKYakk+9kd6jxVCA9KKD0oxQACl4pBXqPw8+EF58RfBXiDXtM1UR3mjuEWwMJYz
5GRhs8Um7bgeYjpxS9BXuHiP9n9/DmoXNlL4hmumtrGC8leGyJWPzJdm1ju4A5Ofaue8T/B
HxnoviubR9H0+fWLP7V9kt71VWMXD7A7AKTwAOp6cUuZMdjzHOc0V0134I1vRfGml+GfE1p
JpU9/JEA3Eg8uRsB1IOGH417Prv7MLaDZ+KNQufE8r2Oj2QureVbUZumwSyYzxggDPvQ5Jb
iPnL0peK9X8OfAXxxqfiTRNP1ux/sax1OQI10XSVocoXAZAcglRwDWh4u+A2oWVlYar4IvZ
fEGnXFtLcym4RYJIFjfYxIzyM+lHMr2uM8X70HHcc16Hb/BT4j3WpX2mxaFGLuxKrLG11GC
WZN6qvPzErzxVW5+Efjy00N9audIjisksm1Bna5TIhDbS2M5zk4xTugOGJpD7Vr+GPDer+M
PENvoGg263GoXIYxRvIEDbRk8njpXXn4J/EFNeTRpNPs4rh7ZbtWe9jEbRs20YbOCd3GBQ2
gPOcZo716gnwX8WReFNZ1LUNLltb2wneFInuIkSTy/8AW4ycsV7Y60n/AAob4lA6eDpNsGv
5FiRTdJmN2Quqv/dJUZpXXcLM8x9aTIxXp978BviPYWEt/PYWBgjjWUmO+jc7GfZuAB6Bjg
ntWJ4q+F/jDwXpEmq6/ZwQWsd59hZo7hZCJdu7GB2wQc0XXcDjKOMV6lpvwa1vUfB+jaywW
0l1KaNsy3MYC2rvsWUR53n5u1XNQ/Z88bLrut2eh/ZdTtNMuWtUuGmWNrl1TewVfUDtRzLu
FmeQ9qSvR7r4K+PLLwsfEk1pZGxEEdyQt2hcRyNtVivYZ6+lbtr8BvEj6zoVnNbJPDfpKks
trfxMDMgLMiN0GBjr15o5l3GkeOelB613XjfwE3hHQfDl8/mebqhnWRjNHJEWjk2/IV7epN
bFx8AfiLbJavJb6cRczwwKEvVYq0ozGW9AfWi6C1jyzt70V6bD8DPHlzqWpaZANKkvtPcxy
QLfoWdwm8qoHXA+npW7rHwJuxoXh3XNDuymnXtjBPf3GoyKggmkk2bI8fePt1pcyCzPFeMU
vavbdc+AeoWLX+maJcNq+pQ61HpcUyyxpEQ0e/51+8rD8sUzQPgPf39t4is767judXtbFLr
TF0y5SaKdjIYyrnquCPajmja9wseK8UnFepp8BvHkzMIW0mUJdS2bMl6pUSxoWcE+wBrA8F
/DLxN4+TUJNANjs0+SOKdrm5EQBc4XGeoJp8y7hY4vil4xXp9t8BviLdafqF4lhaqLGaaF4
3uAHkMP+sKDuB+tSj4BePiNN8ttHk/tOUwWpS/U+Y4XcQPoBzT5l3EeV5oFepQfA/xZB4qs
tI1U6ekVxbi8Ekd+gWSItswjHq27jABp9n+z/wDEa+e4WK0sIXgupbMxTXqq/mRjLKB34wa
OZdx2PKjik7GvWLb4E+MotTli1GC0kt7a3iupDbXqEvHKSsbKTwRuwDXnPiLRL/wx4i1DQN
UEK32nymGcROHQMOoDDrTTTFYzhjHrRkZr2G6+Avii/wBRtofDVpmBtOtbuWW/uY1Bkm+6q
lexI4B59a4zQvhz4q8ReMdS8JafawjV9MWRrmKedY1QRnD/ADHg4pcy7hY5LgijjNeuQfAn
xXb2eutq9msc2lrA++G9i8rbJyGJPUEdMd+Kv69+z/q9pZandaNdPLPb6pBpltp1yUE8zSI
G3FlO3qeB6ZNHMu4We54kKK9RPwE+JZvzaJpdm5EDXHmrex+WUV9jYbOMhuCKxvF3wo8ceB
9I/tbxFpkVvZ/afspeO4STbIRkAhTxkcimpLuI4f2o9KKKoB2Bj3qhdD94KvjnoKo3Q/e1n
U2Gi2+d1M7U5z81NqxBQTRR+NIBfwr134VfFy2+G3hvUrIabd3N9d3sdyskbqIwioVKkHnJ
z+lW/gT8PNG8cz6tLr2jyX1naywQ+aly0YiLnB+RRuY46HgDvXpyfAnwQunTyLol9P8AZ49
USSY3LcSQMDDnHcjt3rOco7MpX3OTvvj/AOHNRe+efw7qjte6Rb6bI3npndFL5hfp3PFX9S
/aV0jUfEula1J4UvfM0q5lNv8A6QoIgli2OpGMFgeQa7W/+HHg3xD4nNze+EFnFto+lCC3t
5GiSVZTiSXCdSvr+dZB+Evwvt9Q8L6U+hyyDVdZvLQ3pvTho4dxVTzglsAcelZ3gVd9jxHx
n8RLTxR8RtD8SRWF8LTSRCvl3U6vLKI33HkABc+gFeiap+0lFqllrlhP4buza6hbXFvbqbk
Zh819wLcc46V2R+Fnw2i1HVZ28FSeXb6fb3At55niUSNOUYqN24Arzg+lcP8AHPwB4O8MeD
E1Lwvoi6dPba3Np8jpcGTzY/LDKxBPHJ4xVXi7Ibbu7ogf4+aIni/S/GFr4IlGuQvF9rmkv
CUdEi8spGo4GRzk5Irb1H47+HrC30qzsvBuqixOm3VnPZXUmyQebIHDJJj5hwe1bS/C/wCH
Uvwn0/V7vw1DYvc6VZXLal9pZSZnlCuoBOOV5/Gu5bwz4R0f4hWRsdDX7Qljf2Vu13Nvjni
SLMYQMxJPYMMZycVN4ArvoeQ2X7SGk2Xii/8AEC+AmN3dywyBxdjeFSPZsJK/dPXjFVNQ+I
MF/wDs6roaQvd6lfas8bQRRuz21k03meQ746k4AA68V3Oh/DTwdZ/DzTde1Hw5pdtq1ubO9
EkdyZMkzgOHZjg8ZygHGOpq/wCJ9O0K2utdv7jw7ai7uvGVtaxNFdGNREdmJ9qtjI5596d4
30Hr1R87aP4t0rwL8am8UaP4buI9PsZZBBpdzKUkQFNuGJGQQSTg129h8frS3u7C4bwIlxc
2dgLGGUXJ8xMSmQFTtOM5we9eheKfAnhNrXxHf2HhvSNavH1K/wDtt3faiUezjVAYmV8nnn
IHO6ug0zwr8NvDniPwffaVoFhA/wBqtli1Jpk2zB4CWzlzvO7vgYNDlFq4kpdEeS3/AMdbg
afrV1cfD9401955IDc3DtbMzgKTsYYYqR1XHPWmzftIPPqWj6lL4TZ7mxminkU6g/lOyRlB
tTGFznPOTVX4z2NvB4B8HXS2sFtetfX6T28M+9U/ekqAu47QRzxXpA8J/DlvGM2l2ng/Q2u
LXw9bXkETThkup5HAlyN2MqM8Zo921x3l0PMZfj88mjSaYvhKJVfTn08P9qPAM3mhunY8e9
UfH/xcl+JnhxvDlr4PFlcXN8uoNJBO0rPIsexsLjpgZ9sV7fp/gn4SrfT28fh3QLq0l1e9t
kmkuASsaxbkAO7pvBUGqmj+CvAj+OLbVLfR/DtvZS6PaSzwefkxyO5WTyxvAHHDEngdqSlD
ewrS2seJj4wwP4W0LT7rwbZXWsaJBDa2upSzN8kccnmAhOzHoTXW3Hx41aDTL7U5vArQabr
d/Le20iX0kamcoEkBK8suRnHFegWXgT4YQWdxp8mgaFKZbvVII53uQZEjRC0BB3evANZHjH
wb4SuvhBey6NYaQl3JY6e2nBLtcxzu22fapb5ckjPFF49h3kuhwtl8ZNY13Sf+Ea0v4fpqT
nSYtPeOKR5i8cUnmbyoHIyeR71uav8AHzXNPk0q61H4ZDToYpJp7NZZpI0YPH5bBMjG0A9B
0riPg9dz+BP2idLstVnitjHPJp126TAxgOpU/ODgjOOa6L443Vl/ws3wd4Utb6DU7DR7eGI
sJQ8bGSbcwJzjpgGqaXNawrux5r4l8cf8JF4J8L+FzpMVnHoBlCXCyljKJH3HIPTFexeMvj
3o1jqumQeE9Mt9Xgi+wXV1dyO8Zlkt0wI9pHAB7iu2tPDvwxuviN4nsLfwz4ZCWFzYQQxtK
pje1cbp5RlsbhkjI6YrmdR8NfD6PwCkug6X4XudN33X269u7rbcQkXACCIg5LbM4BGMUuaL
sNRl2OI8O/tA3Hh271i7t/BthJLqWpTag8nnsrL5i4MbEcso6jPSti5+K3jfVPCuleEh8NJ
JLK6to/7OjxIxkeKTzFnj45x0Papv2gdF8CaV4XsT4W0bTLSUXoSG5s5oy08HlA8qrEkZ/i
bHOa7zwtra2ek/ClYLzTrmf/hH720mjl1BIXj3AYAY52vjoDik+W17DtK9rHGj4pfEBvFd7
a6d8KJ4tZl1OHW7i3xK7hlTYcrjhWGeap+HviP4ysNZ1u48E/CE2VysAtrn7MkrSQuJDIWl
OPmbJ6HtXt41rRZdcvdKttdtZ76LQrKCSwfUESV2Wbcc3APLKM5A65qbQte0WXxZ4klt/Fd
hqKr4jhunC3aW32WMQgFyc/vVB4x3qeZdgtPt+B4DpfxnsLLwj8SXntY9L1XxBNusdLhjZh
bTOmyaUOfu5GeOua4P4f8AxA1HwF4b1mO20GPULXUbi233MjsoieJhIqjHUnFdh8OrDQ9c/
aA8TR6qdF1bR2luJpLvUcKjL5mQ0S5ALt0HbBzXpa+H/AhO6/8ADfhiMjxH+7sYb5AgtjB8
u5icEg4yOmeM1peK0FyyeqR5+3xx8Rar4Z1yceBfO077TPM9zBcSrDamcAESFfve2T3qrH+
0DDHd+Hbi2+HmmxS6Coisgt0+I02lSqjtuzknqcV7Poun/DzT73xRpWq3eiW+hXyac89nau
samQMflkTcRn7u7bxiud0nwX4Jl8KeI11qz8JC6la/Nv8AYpFDxSIx8oBy+RxjaFGMdaSce
xVp7W/A4Gb436z4d1Szi1j4d29te2WnfZIluJHjljQymVXUkZXOccdRVy5+Puv6fcWetXfw
+jtYr2/m1WCSWaRUuPMj8tthI5GO4pfHn/CP6x+1P4RTW7qzvNGntdPjunMwaIgJhlZgcDk
c16vrFh4R1KbRrG+s/Dt1cabpd6mm6d9oRreOXz12qBux9zJwTQ+XS6J959PwPNfA/wAXzb
+IrPxn4i0ZtK0Cw0V9HV44nmjv5VbfEmcYDA+teGa/rmm67paSNpgi16e+uLm9v/MJ85JDl
FK9BtyelfYdtpfwzPh7XPDqvoz6cmsyyabp8typtvtJthwwzwm/PtmuVXwj8NF8CaRLLo/h
8s0dgROJ1Ly3bTkXEbHdkqF7HgChTitRcsuxzGsfHjSvDt5a6XoFuviLTf7Hsba4njme1In
hycKw5284NcZ8KPHOgaf8XPEHinxXOlhZ6nY3aeXl5AzyjiMNy3tk17ZfeDvhNL4l0orofh
6BYr/UbZIY51CXGyPNvvG7nJ/CqfhTwd4BlvdZfxD4R8MtqqNZ+Zp9jdq8ccTJmRsuwCNn7
2Cdvai8bMq0npY8n1/46DXNJ1zS5PCUVvb6mLKOPbdMTBHbEbR0+bPPPvWleftFy3OpXF8v
g+FJX1S11WEG6JEckKBMHjkMv5Zqp8H/AA94a1j4u+ItO1PRdLvdBt/Nf/Tpx+4jWQ7RFyA
7t93rjvXqnh34aeCL+XxC+u+GfDlnby3VzHbw2935ktsohBiBfeAvY8ZyciqfIhLmetjzi5
/aHgdJ7W38FiOyewuLJEa8JZWmlEjuTjkZAwKwfiB8aF8deE9S0NvDQsHvr6C+84XG/Y0cQ
jIxjnIFanwD8L+GPEVx4gt/EOhWmpTRPFHBLdyjZACxDEpuViDjlhnbXaN4U+FCfDC78QXG
i6OJrC4n0mcQ3LMXuDcKkcqEnJUISc47UWgnYXvNXsfLkkE8UcUksLokw3RsykBxnGR6jNR
19HftB+E/Bvh/wtp58OaL9ikt777LBcpOGSa32bsKC5JG7ndgDk1841rGSkroiSadmOU4NU
LokSjBq7k1SujiUduKmpsJF2QANimU+UbXIzk0wjHpVCCk7UUvagZbs9R1Gw8z7BqFzZiXA
fyJWj346Zwea9Y8EfDTxv4q8I6p4ju9Z1PTNJSymvLSXzyy3sinDKRuyM/3sV46DxXunhr4
36Lo3w30/wAMX/hm8ubu006500XENyqoY5W3Z2kdQQKmV+hSb2uRXPwm8V2vhq6vrPWNZHi
C1u7XTYdMZ8NIJkDjDq3C8nA9BmvPPF3hbxl4ImsrbxJHPbGVWntStz5iHBwxUqSAQc5r1+
X9o3TFuzeWnhG5E32yzux5t2CP3EYjxwO4rzr4ofES08enRrfTdIl0yx0qKVI1nlEkjmRy7
EkADGTURcuqG79z0OH4KWk/hqz1668a6uXvtFXVJPl4MjMEih3Fucscc+lcXN8D/im81vaX
FjC7XSSTRq+pIwZUHzt17dM1t6j8crLVPAvhfwhd+FHfT9KaAXwFztN/HFyseQMqN3JrsdN
+M3grWZvEPiXVNI/s6+j0s6bZ6aLpmku1dhmOIhcRqAMDjkmleSHa/U5PXPh98afF91YeGt
Ws7IDQbWG1twtxHFEUkGY03A4dzisO0+B/xP1Cwj1NILcJ5bOhm1FVdUVthPJ4APHpXYTft
DXtlqGoPqXgcwXv2tL2xjknaP7MVh8qIOpGWCjkdOaq3Hxwv7LQ7WG68CSQQXOnRWcU00zK
s6LN5sjqcc7jwcU057WC3mc4nwU8codQsbu2zew3kOmwIl8vlmeQbwD6jbzx3rW8O/AjxBL
4ut9L8YzyQWdzp91exyabci4Z2h42+nLECrv/AA0bjVE1D/hDIWkXVJNVIN23Mhi8tB06KO
lM0/8AaA1fT7SPU9O8Hxxmyshpkd357FYmaUysTxjc2OnoKLz7BbzObT4FfEGa4uLeP7AzR
3MVrKn28ErLINyI4/vY5OelY3h34W+KfFDaoLC40+ODSLoWUs91eiOHziSAiMeDnHXgV6Ja
fGyxtfCXxA1eFIrPxF4pu0a20+FWYWbbNjzlzxkjOMc5rivhx47utB0PVfDLeDYfFljdzx3
720jN8rxDhmA+8nqKachW13JI/gb4/l8NDX/IsxbEB9jXQLhDJ5fmem3d3z05q9cfs9/ES2
vba1Y6a008ssCmO+B2PGm9lJxwdvIFaR+NGtz/AA/t7WbwXG1lZkWsd3FPLHbxqJPMCbAcb
uMc9qmk/aQ1VtVjv18J2C7NRfUCnnuQxeLymX6Ec5pNz6ILeZ5vrngbU/CmuaFY+ITH5WrJ
FcRm0m35hd9uc9m619Caj+zb4Hg1OGGHUteihj1K3spWnKYuFmTOYjjqpxn8a8e8aeI/EPj
LUrDWX8EHT7XwnBFDcRwF3SOPfvQSMeVznH41Z1b46+ItX+KWl+Nri0UQ6cySQ6P9pc229V
IDYzweaHzO1gsurNeT4EXmm6vrKaiwvdPTTrnUNPlsrxcskUm3L5HJA6gVo+JfgLZQ/bLfw
tJczT+fp8FvLeXSKiNcR7irqBnr0IrH/wCGgdS8jyW8K6eV+xXVj/rnH7ueTe34g1q6Z+0C
NQ8RW0euaHZ6bp097Yz3V1A7yPEtsMKQvckUvfC3mcnf/Avxhpup6fZXt/o0YvhMUn+2gxq
YiA6k4yWyRwMmqNh8NrjTfjZpHw98X5iF3cRRyvZyA5jkXKspI+nUV6T4h+NOq2+sJ4i0Pw
Va3HhKGe8tbK9lSRVuJJmDM4Y8pJx0HvXnviL4mazP8Z9P8ealoFtaappfkg2LO2xjGuF3H
Oc4Ippye4NJdTZ+Mvwx8N/DPS7C3tpNQbWL+6naITSBoltUOFJIH3ye1dlY/ArwJqnw7sNS
gvtWt9ZvNBfWFZ5EMCsmAykYzgk/lXFeIfjFqPijRLWXxH4H0zUNOg1G4nhkmdyFeRTuiBz
nAyG/AVp3/wAZfGnh3wTpnh678FWWledpP2K0vZlfzJLRiNxUE4IbHWl79kFl3/Mp638B9W
XWr8aXc2GlaZZxWy+dqt+uHllj3BQ4AHPPXpT9d+B7R/DXR/GGi3McEI05rnVJb64HlCUSb
AkRA5yeRVmz+N3iLxPqtxpcfgDStc+2iB00473G+3jKq+M/MNvUHjimar8XvGmkeB7Dwvrf
gmxtdGvLBo7eK4RhHcL5m8SqM4+VsgYp+8Oy7/19xxXi34V+IPB/haz8S3t1p15p1zMLfzL
OYybJCu7aTgZ47jIrb+Cnw98PfEHVtftNdW+b+zrD7XAlnKsRdt2CpLDHNXPEPx7vPFOm2u
max4L0a4sILpbs2xeTY7CPZjGflXvgelQ/CW5+IGgxazrnhb4eyeJNO1WBrKYmNzGqZyyAq
c98U/etqJpX3/r7jd8S/s9zzeNr7S/B2oxxabaJbK76tJtZbiYZWFWUYb/eHFQal8BJ3+He
mavpFxFDrUMN3Jqtpd3A58iTYxhAHIGOcmmt+0Z4pj1y8k1Dw5pckYNuIrFt6C0e3yE5zk4
PUGqEfx88RTWKWDaFps8rw3dq0mWzJ9pfc/GcA56VPvhyrv8A19xXu/gJ4r05hJf6jo0UCX
MFvI73RVVMqb1JOOAV7+tat9+zt4kuPFlzpukTadb28NtFcsJrsytEJDtQNtUHLHkccDrU2
ofHLxPcWrR6p4C0q4i0+5tZbuR1kZDNAoWPzDnaDx0pLj4/+IbXWbu/u/BmlxDWLdJLmNZZ
Fa5G7ekhcHd7AdMcU7zGorq/6+45rx78NrTwV8M9A1W585NduNRurDUIzIHhBiPBTiq3iP4
N+J/C/ha58R6hd6Y9lbw285MM5ZnWfPl7eOTwc1D4o+IusePvD1h4WOg20Ytr2a8iFkHd3a
T7y454H9KTxJ8Vdf8AEnw10bwDfW9vHaaQVHnoT5s+wEKHz6ZqveJsu51KfBZdZ+Dfh/xto
NyLd5YJ59Vlv5gsEQR9q7Djgn0NQL+zz45TVbezc6bOXuYYSkV3gt5ieZkEj+5k5qrpPxw1
jS/hvB4BGhaddaQlpPaTLKzEzCQ53nnAZTyMVq6Z8dPHOo3/AINttN0S1vbrw4jbUj3Fr8C
LyyZOeoTPI6UvfBJdyzqX7P8AcWVl4p1G51OLTYNNtYbrT0kmEguVkbbl3wNuDnt1xWXN+z
p8Qbe9tbQyaS811cizxHe52SFN4DccZAov/jle3MWtWE/hSyFjqdrHaSwPcyuytHJvD7ySS
c9ulacn7SWtvqiagnhfTY5RqMOo4ErkF44/Lx9CtK8xuKvozzXxZ4E1zwVDpNxrX2fytVja
a3NvLvyqttbPoc17jF+z/wCEh4surQ6nrVzY22h22qi1t2U3M8krEbV7YAryL4ifEh/iBDo
sDaBa6PFpCSRxJBKz71dtxB3e+fzrtm+NN/qGrJ4vvvh5b3NlbafFpBljuJUEWw5UiQH5WP
p3qnzWQKKva56Bafsv+GYtYv7O68QazOJL9bK1azVQ1sjRbw8/tk47Vz3iH4A+F9D8AXmrw
6trepXtrYyXMos/KeGORSRh0zuA4yTjisez/aRvofEl/wCIrvwbZT6nPcCeCaO6kj8oKmxU
cA4kUD19aoTfH+6k8LajYp4O0631rULGTT59ThcrvidizEp0Lc9TUe+Vyx7/AJnijySOq+Z
K77RgBmJx9KYOtLgBcDtSY4rdGTd9w5J4qldf60cVfT73FUbr/W/hUVNgRdf75plPfG40w9
aoBAPSg0tFAgpwxTe3SgdqAH4/CvpHwT4A8Oan8BV8Qah4KtZ9TlVo4bk3hRygb57l+cKFX
IC4ySK+bc+9SrPOI/LW4lEfQqHOPyqWm9ilbqfZt58LfhdF4t0bT4PCVubVpZU8559sdzEL
csD9/LHdj5sAdqzNR8B/Dqfwybmx8IaXa3v2OxvlMVySQ5uAkiDLdNvXvXyIZ5yV3TynaML
lzwPQelHmy95X6f3jUKL7j93sfZsHhT4bat8QfGi3nhWzv5dNu7W0jha581pYGTLS5dxjrj
dk4AryX41w2sfgT4cWdnLGba2S7gjTz1kMSed8qkgnjbjmvC/MkDEiRwSME7jzTc8YJOB2p
qDTTuDaZ9L/ABb8C+ENI+Cw1DT9M0a11q0ubZfN02XIeN0+bksS4z3IHNafh/wp4HvvgrYa
pJpejvJL4elkmLXCozXqSAKxBbh9meccV8qlmPcn6mjJ6ZOPTNLldrXDS59mR+B/h/d+KPC
0UHhjw8sV158bWAYSSOBb7g25GIdNw+8QDmrGn+G/hpaeKb1o9E0VdVTS7PzbC2uIwilmYT
AZYL0xuOc4r5C8O+JNb8J63HrXh6+ax1CJGjSZVDFVYYIweORWXLI8s8k8jbpJGLsfUk5Jp
cj7lXjvY+rpNB8CN8NNWSw0vw/ZRwXM0kZnu1nErCcBACrAq4XgDBBFdBqPh34Rya/YRy6V
4atbW11tI8wSoBLG1uWG/wCbkeZgenSvi7A9KMDPTpT5H3E3F9D7WguPCek3fifybHQ7Rbu
ws1u7Oa6ieO6bzyCzorY3bOcD0FUYfD3wogg8SIll4bezW+v/ALS8kqF4YvJDQeWc5A3E42
18b4X096TA/uilyPuDcW9j3b4AR+BtUtte0jxfb6SksLQ39vdagq5MaN+8iBPqMcV2+nz/A
A41f4NXnjubwro1p9lupdLeEWwGXkmXynB7bYyfyNfKXXqAfrXpngbwv4w+IvhW+8P2HiS0
stD0eaO5ktbyQpGHkbaH4HJzxz605R63ErWPpTxFa+Dbq20bw9aXvhK20mDXGngtjIjwmL7
OdrMgYfOW7nAzjNZdzYfDO013UdUFn4WuS+m2b4meJgbjz9sp2g4B2HJx6CvGbb9nLxrcR6
s/2rTI2064mtQrO3+kPGu5tpxgDHTOOa3LH9nmQ/D26ku7m3l8V3E1n9iihnIjt0n7TDHXA
JyKiyXUq8bbf19wnxm0zwbafDmceHV0YXEfiS48sWUiNJ9mZMrwDnbnNd/qdx4M1L4P+Ho2
vNCvPElppNimL6ZHEcImHmomT8smDz7V5bZ/ALUrHXUk1fUtKu9BjtJbue8iuHiRVjfy2Gd
uQQ/tjANaNn8BbbWfhxNqGk39m2rWWqXEV3qK3RlsVtUTeGBAz6DPrT001DTex65LD8Lz4t
sHtYvClpDZ6xNEXgkjj3WzW2QSQefnPWsXUtR8IS/CWPStRl8Pahdad4elltVlljeRJ0uCw
jVs5GVxx3rxzw/8E7y+0rS/E82p6fqOiPdWy3kNpIwkWKWQJwxXG7noORXF/Ejw9pvhf4n+
I/Dulq4sdPu2hhErbn2gDqe5oUdbXFoun9fcew/HhPCNl8PvDd54f0bT7SbxMyamhgthG9v
CsSgoD1wXJNdx8Mta0DwZ8HvCF1d+KtOtV08Xmq3tut4DK0roVhj2A5J5zj2r5O1fXtZ1+a
2l1nUp797aFbeEzNnyox0VR2FZoC5ztGfpVcl1Zgmkz7A1mL4aN4c0mxjsvDN4+qSWsj3Vx
eRo8krMZJmZgC4/unOBUk9h8Prnx9Bdw33hG0i0+z3SWjRQ742klAVQ4PluUUZBxkD3r482
jB+Uc9aTauPujj2pcj7lc0e39fcfZc+s+D7a7s9E8PwaFf6XrfjQR3enwhJN8CoArbPQsM5
6CvI/i9/wjsnxe0rwVpNtpkNrpdyIb27CiBJpHk3MrsOiopC+3NeO6Tqmo6HqcWqaPeyWF9
Dny54Th0yMHBqtPNLcTyT3EjSyysXd3OS7HkknuacYWdyW0fZzaj4I0HxX/aOhzeGLC/sNG
vp4LaLyt0b7Qkaecpw4PJAPzetVD4e8B6jpVna2Vr4ZvdT1KLS7ZEtvLaVpWk33Mm0cjjiv
jjC4+6Kv6NrGqeHtZg1jRL2Sw1CDPlXEWNyZGDj8KOR73HeL6f19x9kalpvwpbxdYaXe6b4
XjuraW/u47a3aNA6KAkEbtnbuJy2G7ioNLj+GTeIbu9bTvClu8moWVjkzRMAqoTPKNpAGc4
44yK+M7ieW7upru5cyzzuZJHbkuxOST75qPauOgoUH3C8O39fcfQPwwTwfqXxa8bm80fRjZ
vK/2BbmSMJbr52MxI5CuNvXnOOld/Dovwqh8D62I9P8NapKLi/S4mimjhEZA/dFC53AD+EL
nPNfH5xgAgH0o2gMOBVOLfUE49UfQnwF0bwXrXhLUE8R2miz3trrFq+dRdUf7KQRIAWIyPa
uu1XQfDUHwh8U/ZNI8KNetPdCyVbpQYoEdsTN83zSEcIoHYV8ndeTg0YGOlDi29xRcV0/r7
hwPA69O9BNNzRnirMxKPxoPGaM0xj4x81ULv8A1taEYDMM/nWfdcTVFTYEXpDl+v41HTnOW
J9abVBYDSUtJQIKWk70UDF704HnrTfSlzzQAuaD04pM0ZpDHUHim9PrSGmA7NAPJpoopAPz
QTTc0Z96AHZo9abmjOaAFNBpKO9AC967XwV8RNT8D6frNlp1haXK6usSyvcBsp5bbl24PqK
4nNLSauB7LN+0J4muYdSiutB0mZb25kulDB8QSOmxiAG+bjnnPNSL+0X4vj02C2j0fSFuIh
bA3flt5khgPyE846ZH414uR70YqeSJfOz2GX9oHxLNfln0HSP7Na0ltH03Y5ikWSTzGJOc5
LUtj+0J4s061mtLPRNFgtbi6luZreKApHIJE2NGVBxtxXjlL3o5EHO/6SPY4v2g/E8WgwaK
ugaMLaGOGJQI3X5Yn3pwDgYIFcT4w8cz+Mbi6u77Q9Ntb26vXvZru2jIkcsoGwkk/KMZx61
yVJTUUhOTYd6M0lH5VRI6jNNooAdR2pKQ0wFzxS02l/GgAozxR3pKLALS5ptLQAfpQaBxzS
E0CF4pKKUDgnjimAd/WjvSemKXHWgByZ3AZxVG7/11XlwDnrVG6P72s6mwIuv96mUrfexSc
1YgpO9LSdO9AC0UlHagB3FLgAU2loHcSjpR3ooGFFFLzigQlFFJSYxfzpenIpKXtQAUUUtA
CUcUc5o5oAMGl/GkxRQAvbNGaSigBee1GaSjtQApx6UUHIxkdaSgAxRRzmjFAAcdqXvSY4p
RQAUlFHagA4oFFFMAoooNAB0o60lKetABRRRQAUtJzml7UAFL/OkA/Klx1poTFAPYVRuc+Y
OM8VfXk9az7r/WioqbAi43U0nIpzD5iAKb61QAelJS/WkNABSUtHsaBBS0nNOYc8fpQMbR+
NLjikFAxeKM8UUpFAhBR70lLSGFA60mO9OFAGhZ6LrF/B59jpF7dQ52+ZDAzrn0yBVoeFvE
3bw5qnP/AE6Sf4V9qfsqEj4HJg/8xG4/9lr3cFvU1hKrZ2sFmflsvhLxSwyPDOqn/t0k/wA
KcPB/iwjI8L6sf+3OT/Cv1EuLiO0tJbq5m8qCFC8jk8KoHJNZY8W+Hf7GtdZ/t+0XTrtxHB
cmTCSsTjCk9an2/kFmfmh/whvi3/oV9XP/AG5yf4Uf8IX4vI48K6v/AOAcn+FfpuPEWjHXZ
dCGrwHVIk8x7Xf86rjOfy5+lS2Wr2GpN/xL9Rhuv3azfuZN3yNna30OD+VL2/kFmfmJ/wAI
V4w/6FTV/wDwDk/wpw8D+M/+hT1j/wAA5P8ACv021HXNL0iW1i1TVYbN7uTyoFmk2mVvQU2
PxBpM2vS6DFq0L6pEu57UP86j/PbrR7fyHY/Mz/hBfGh6eEdYP/bm/wDhSjwH42PTwhrH/g
G/+Ffptq+tWGhaeb/V702lspCmRgxAJ+gNVF8XeHnm02Fddg36mglsxvP79T0IPTntnrR7f
yCzPzWPgTxvjB8Iaz/4Bv8A4Uh8BeNv+hQ1n/wDf/Cv05XVbOa8u7GG/jkubIKbmJXy0IYZ
G70yAafaXsWoWUV7ZXP2i3mXfHJGxIdfUe1Ht/IVj8xB4A8cHp4P1n/wDf8Awpf+FfeOj/z
Jus/+Ab/4V+lk3iLR7fXotBn1aKLVJxujtmY7mHb2BODgE5OKrQeMfDdxBqFxDr1u8Wnf8f
ThziLnGfcZGMjPPFHt/Idj83f+FfeOv+hN1r/wDf8Awo/4V746/wChN1n/AMA3/wAK/TXTt
TtdX0+LUNMvBdWkwyksZJB/w+hpy6hA2oPp63QN3HGJniDfMqE4DH2JBo9v5CsfmO3gDxwq
szeDtZCgZJNm/A/KuZIwSCMEcYr9Xr5mOm3nzt/qJO/+ya/Ka44up8f89H/9CNa06nOFiGi
lpK2AT8aXvRjFFAB1zRRR3xQAY55ozxS4zSYHrQAe9ApKWgBR6UtIKXnFMRLGuVJrNuv9bW
mh/dkZ5rMuQTL+FZz2BFxuWJptObrTasQEj0pPwpc8UdRQMSijHFGOKAAU444pO1FAWA9KS
il4FAwpSfakpaAG0tFFABSikpwHrSA+7v2VePgev/YRuP8A2WvdxzXhP7Kv/JDl/wCwjcf+
y17worgqfExooaxc/ZNFunVY5JXjMccckojEjsMBdx4Ga8iuZUPw50LSDeaHZ+ItCRZmD6k
mLWPGPPPBDIwPKkcg9c13vxGAPhmyB/6CVv8AzNfJGtop8XeM8Ac+Dou3+zFUDPoyXwvfn4
vv4ra5tY9PkjN2k5vPkki+zeU2IccHJB354Xip/hr4Pk8A3OonUNXtntLiwgkiQy5MAUsZc
H/nnubIPvS6gP8AiS6Px/zKFyP/ACHFTvEQAs39f+EQkz+aUAV/inoseva5oCR6tp9tLBFJ
KI7i68llTejGbGD5iDbgpwMkHNXotAuovGs95dXNjHpFnqNxqD3qT4n33EQQRMuPlxnOc9N
tcL8VsH4m+HvlDf8AFLXX81rutWx/Yvjn0+2WWf8AvmGh7DL2tafpdn4Sn0Kz8QtGt5fxWs
8moXzOxywMkKs3IZkzhR61meIbq3ufFPhrT7O70geFY5oVS3jukhke4BJiUDaSygDIVSMnN
cp8RAPKh6f8j7b/APota5C5/wCQ54GOOf8AhINP7f8ATKShAetXdt4aTUPHb2fifTtIg1OF
be4uYXDSW8yBjOzg98MO/So9IuPD8fgDRLHxZ47tp47q5dNNu9PujaLcRg7Y41KH5sDAx61
4vqwBi+J3A/5Cmrckf9MUrD1MD/hUXwIXA/5CT9un71adhHvWvxWNr48hsp9f0q2s9R1G1k
33Fz/pSzW6bPJVcfMTuU5zxk+tULew0+xMmgeJdX0WOc2LaPplvHdlJLuRJTIJGOMoysV4G
cHNee/FRQ3xl8KfKCR4tl/9o1D8QlX/AIXf4O99dv8A/wBDWjYD2vRNF8L2WhaH4av/ABRN
dakIpdTEkF68T3eW3SynaRuUHPWm6G1tN8RG8T6T46tNQ0nWFw9mFXczAbYVRupA2OfrmuD
tB/xdPwL0z/whd5/7NWP8HxnTfBuVGfMg5x/00uaQNn0re/8AINvP+uEn/oJr8p7j/j7n/w
Cur/8AoRr9Wr7jS7z/AK4Sf+gGvymuQftU5/6aN/6Ea6cPuxMgopeaQ11CDtRSUoFABQKKO
9AC96OCCaMUlAB3paSl5oAAOMUtFHPaqJDOKp3H+s/CrmM/Wqdx/rB9KznsNFx/vYFNpzde
lNPSqASij6UUAGc0UUc0DCig0gpALRRRQAYo4FGKXFACUtFFMAFKM5oxSigD7v8A2Vc/8KO
X/sIz/wBK94yMV4P+yt/yQ5Of+YjP/Svdxya8+p8TGjkPiKf+Kas+B/yErf8Ama+TNb/5G7
xj/wBifH0H+zFX1n8RePDVn/2Ebf8Ama+Tdd/5GrxiOcHwfF/6DFWaA+kNQ/5A2jjj/kULn
/0XFTvERH2RiRn/AIpCT+aUzUR/xJ9Gx/0KFz/6Lip/iIZtGx/0J8n80pj6nF/FTA+J3h7/
ALFa6P6rXc6sf+JN45wM/wCmWXH/AAGGuF+KvHxM8P8A/YrXWPzWu71fjRfHP/X3Zf8AoMN
J7IZx3xDx5EWeR/wnlv8A+i1rj7gj+2vAxOP+Q/p//oqSuv8AiH/qIiOcePLfP/fta465H/
E78C8cf8JBp/8A6KkqkHQoauf3HxNB5P8Aamrf+iUrE1M4+EfwIP8A1En/APRq1taxkW/xN
Gf+Ypq3/olKxNTx/wAKi+A56/8AExf/ANGrTEtzqvinx8ZfCZ6/8VbL/wC0ag+IB/4vb4Pz
x/xPr/8A9DWpvin/AMlk8Jk9P+Etl/8AaNV/iCR/wu7wdnp/bt//AOhik+gHYWp/4ul4G9T
4LvP61jfB4/8AEs8Gcf8ALSD/ANGXNbFqP+LpeB/fwVeY/wDHqx/g+caV4Mxx+8g/9GXNJb
CZ9L6h/wAgy9/695P/AEA1+U1z/wAfUw5/1jf+hGv1Zv8A/kF3v/XCT/0A1+U1z/x8zf8AX
Rv/AEI10YfdgyE9aCaKTrXWIKAaUDj+lFACUtHFFABnNGKMUfWgBKXtR+FLjmgQdqO9J070
o9aoBy/dJqjP/rOR2rQGAnGMmqFx/rKznsCLzg7zmoyKllGJCBxUR61YhMc0etJ9aKQwoPF
Ge1BoAKKOKKQwoopaYB2peMUlHagApaTiigBaUZFJSj86APvD9lb/AJIdH/2Ebj+Yr3deOt
eEfsrjHwNjP/UQuP6V7oWVBudlQdMscVwVPiY0cn8RhnwzZ8/8xK3/AJmvkrXD/wAVj4xAO
f8Aijo//QY6+s/iMT/wjVkOn/Eytx+pr5p1Dwd4nv8AxF4hvbLR5p7fUfCsVtaMGUefJtj+
VQTkng/lWS3Ge56h/wAgbRsf9Chc8/8AbOKn+Ij/AKCw/wCpPl/mlXL3R9SfTtJtktWM0fh
i4tGjyAwlKRgJj1yD+VO1vSdRuE8iC1LynwxJaCMMNxlJX5cZ9j7Uw6nnfxW/5KX4dwOf+E
Vu/wCa13WrDOjeOecf6XZf+gQ1zvxE8Na5q/xE0SbTbBrlLfw7c20m11ysjFdqkZzzg11d/
YzXVp4t0+Bopbu9ubVoIFmTe4RYt3y5zxtP5UnshnDfEQfuYwO/j23/APRa1yF1j+2vA2Tn
/ioNP6f9c5K9H8Z+HNY1cGDTbUXU0Pi+HUpEjkUtHbCMAyEZyBkGuKsNA1fW9R8MXGl2T3M
OmavYXl26kAQwiOTLnPaqQdDnNY5j+JvH/MU1bv8A9MUrE1P/AJJD8CQOn9pP/wCjVr0PVv
AXi2SDx68eiSMmpX+ozWrF1AlSSJRGwOehIIrG1X4eeMY/hf8ACOxl0V4bjQ75pNRSSVF+z
KZAQSScdPSmJbifFXH/AAuTwoMf8zbL/wC0arfED/ktvg/kY/t+/wD/AENa6r4keC/Et98S
fDmuW+nhtNtfEj3ktw0yIqxN5W1skjOdrflUPjnwP4oufij4Y1mHS/8AiXW+s3c8tw8yKqp
I4KHk859BSfQC5bAf8LS8CkHj/hC73/2asX4PknTPBg7CSD/0Zc120fhLxDb+P/CWpzaaY7
Ox8L3On3ErOoEdw+dsfXknNc58O9C1bw1ceE9F1yyayv7eS382FyCUy9yR09iKXQTPoW/z/
Zd7n/n3k/8AQDX5T3PN1N/10b+Zr9WNQ40q9/695P8A0A1+VFz/AMfMpz/y0b+Zrpw/UGQG
igikrqELRQOlJz0NABS0UUAFLzjpSc0c+lAB+dLmkooEKKUU3pS96YE8KKzENnGCeKzp+ZM
n0rShJEg2gMcHg81QmBMhwCaznsCLc3MlREZxUjn5jnmmexrQQ3FLjFHel7delIYzoKPwp3
ANBoAQe9G2j8RRQMTFLil7UUAJRil5pSfwoAaBQBS0DrQAd6UUUo60Afd37LA/4sZF/wBhC
4/mK7L4pWU0ukWmopFbX4thJCmm3Tsi3M0i7Y2Tbkl1PQe56Vx37LCsfgZDgH/kIXHT6ivc
TEGKs8QYocrkZ2n1FefU+NjRzUnhq81HwPouj6jfn7bZi3knmYbi7ovzD9evtXOyeEdMvPF
OgeGbi3ib+xrCK9uL1Y9s05R9sSBuqrkFjjr0r0vDY+6aaqDfv8v5iMbsc49M1Azx3XDM3x
wS786EPDf2cS27bvtciGM7mh7CHnLDHODyKbeeb/wvWO886EsurxQC1w32xo/s5BdT0Fvk5
Ix1HWvY2hjadZ2gQyqNqyFRuAPUA9RS+TH54n8lPO27RJtG7Hpnrj2pAeQxiwHiNR8h8X/8
JSd3Xz/suf8A0V5f4fjXUWmh6dq/xUvtUNjDb/2C8YhaKII89xJHlpHYcsApAA6dTXbCGIX
H2jyI/O27fN2jdj0z1xT1ADEgAE9SO9AzzLR59B1r4mmfQorHTV057qG4ZZALnUZCNrZjHO
xTk5bqenFN1X4eR6Z8O/EVkusXTQzWOZEiGwyiKN8ISOcEkE454xXpAtLSO4aeO0gSY9ZFR
Qx/HrU2M8EAj0Jp3A848Vvq/wDwgHhpLTRbrVbGOKG61GO3dVby4og6ockcM4GfYU3WNU0z
VLzwVrvi2ySy0S6tJ5poL4booZ2jUoH7Z278Z/nXpJ2jg4xjGM1G6RSIUeON4+PlYAj8qQH
jtkNMg0zwfN4yjUaINOvFiF6hZFcv+63Aj73l/dzz6VHrmkanL8LfC140MF7qa2T2MGm6jG
8nmvLwjADlZFUA5PQZ5FezMscg2yLG69drYIpSykgllyOhyOKLjszzvxp4en/4RPwwbq/ur
mbSLuxTykb5JZQ6qZXxyxAzjPHOa6bUPCcF/wCM4fELXkiSQPCwiCjafL3gc+/mH8q3yyYG
WU/UinBl/vL/AN9CmTYg1H/kE33/AF7yf+gGvymuP9fMf9tv5mv1W1F1/si++Zf+PeXuP7h
r8qZsGeX/AH2/ma6cPuwZEQSM0mKWiuokSlApKUUAJjFGKXFHtQAmDRilo7UAGKTAp1JQK4
AU7FJilA9elNAPj3LKjRnDDmmAgMxPc9qlTIdQvFNjuGgZwoU5Ofu5qJrQaEcc0zrU8uAev
WogKsQzHHSlPTFP60hHFIBhpKfjjIpCKBjaMUuOaXFADaWjFO5oAbRjvS4NLigBtGKcBS4o
Abj2pQOlLinAUAbOm+JvEmk2gs9L1/ULG3yW8q3uGRcnqcA1c/4TfxmQAfFmr4/6/H/xrnl
HPUU7HvUOK7FKclombp8aeMT18V6v/wCBj/41H/wl/i08nxRq3/gY/wDjWNikxRyrsPnn3Z
tf8Jd4s7+J9V/8C3/xo/4S7xWB/wAjNqv/AIGSf41i0Yo5V2Dnl3Ng+LPFRGP+El1U/wDb5
J/jTR4q8UY58Sap/wCBkn+NZGBSgZ6Ucq7B7SfdmqfFHiYjnxFqf/gXJ/jSHxN4lz/yMWpn
/t7k/wAay2WkxzS5V2Dnn3NQ+JfEZ6+INTP1u5P8aafEXiE9df1I/wDb0/8AjWbjk0Y70cq
7B7SXdmh/wkGv9f7c1H/wKf8Axo/t/Xj11zUD/wBvT/41nY5pcU+VBzy7l/8At7Xcf8hrUP
8AwKf/ABpw17XR/wAxvUP/AAKf/Gs4Dilx70WQc8u5oNruulSDreoEEYIN0/P61kMOTmpyO
9RNjNNK2xLk3uyPFGCOadikxVCE780Y9KdjvmjAoAbijFPx+VAXmgBmKXnpTyuDikxTAbg0
YpwFLigBg604euOlLj8qUA9qYDkwWWoSq723cc9qtRAb1AXL9AKqTM6zuMnOaznsCJJOZMd
qUYCnAoorRCGjGOlIfSiikCFx1ptFFAw460YGaKKAF4ozziiigQCgYNFFCGL3o9qKKQhTj0
pcYAoopjHggHpTs89KKKQhTjJ4pCfaiigYmaM+1FFIBOKUfeoooAXOe1JnmiigAOM0meKKK
AF70mfaiigBc0ZoooACcrUZGc0UU0A0DmjA6UUUxC8bc0YFFFAw4zjFKAKKKADjFHGOlFFA
BxnpS8elFFAC4AoPC0UUwLkARPLkC/MB1z39azphmdyeuaKKzkM//9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKVAYwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDibcbnU8Zq9aRSEOy9uc4q
na/6xcdxxn6V0OnwE2k/IG72r4bc/pOT5dThL2Vv7UGTkknJxWtESIgMA8elYWoE/wBrAKM
nd0z1rdT7gJ44rSeyMKLvOXqSqfkBwOvpT2Z2IDHO0YGewqMAkKKeTkN7cVidbRE2QAeKN5
LZAH5U1+3pSA4cdx6Ux2H7zk9PypZGOR0qNf8AWH0pW570XFYUHJ6D8qC2PT8qaPu0n1AoF
YfwfT8qD05I/KmZOcZ4o6mgVg7Y4/Klz9PyppyM4pfp1oAXJx0H5UA56gY+lIetIMg5NADy
xzzj8qaScHpQeKbklaBhk+35Ubueg/Kmk4NLQSOzjsPyo3c9B+VJSGgB2457flS7j6DP0po
9c0oz+FADic9h+VHOOg/Km0A0gHZ9h+VISBxx+VIetJnjgUDH7j04/Kjd9PypnagelAyTJ9
vyoyeOn5UwnnNBJ4JpAPDc9BRk4xgflTe5NISfWgY7dx0H5UgPPY/hTc8UAn8aAHhsdh+VK
GPHT8qYT2pBQIfuOeg/Kl3HHb8qZnuaN4zjFADtx9vypSeR0/KmA+tKex60hjt3TgflS5I7
D8qjB+YU48N/SkA4NgjIH5UjOQx2qAO3FMFKc56UALuZmGamkblQiAgDFRLgHJ7UoJ2qcZz
/AI0hos6dHnLnoilj+VdFoshezmVsE7Cc1j6XGP7MvZCcBYv6VsaCm7SrtuhC4HtxWsdzGr
blfyPNL0517Gf4zW+v3Rx2rnLpv+J+n+/XRAcAZ6VpU2RlhtZT9SQHGDTmJ9OaaoyV9v1p7
DtWJ2kLcuBTBnd9Kew+bOKYcUAxe/AoJooPBouIUdKb0pc8ZoAFAMTkUfhRjOeKOTRcQd6U
+lJRigQHnnNJQcdqOMUAHWjjv0oA4FGKBDSBmitzw74W1DxPPcx2M9vALZA8klw+xQCcDmu
g/wCFV61/0GNHP/b0KxliKcHyyep51bMcJQn7OrUSa6M4PNLnua7HUfhxrOmaVdajJf6bPH
boZHSG4DvgdcCuMHTNXCrCorwdzow+Jo4mLlRkpJdhw460oJ7U3PtSjn61odApPFAPrTSPp
TkV3ViisyoMsQMhR7+lIAzzSdM11WheA9Z8Q6SNTsZrOOAyGP8AfzbDkda0JPhZ4jjR5Dd6
YwRSxC3IJOBnpXNLE0ouzkefPM8HTm6c6qTXS5wvej3pDil4zXSekKenNANNOCP8aX+lIBa
M8UmeaCeKQwPpR+dJkZzRmmAp4AFGcDFNP0o7UAKR8tFbPh/wvrPia6aDSbbeqcyTOdscf1
P9K6CbwT4es5Ps2o/EfQba7HBiMynB9DzWMq0E+Xd+Sb/I8zE5pg8LLkrVEn2/4Y4fvRnJI
rrNS+H+tWlg2pabNba3YKMmewkEmB6kCuRx27inCrCovcdzpw+Jo4mPPRkpLyHr39hRnnOO
tIOhApRwQas6mGR1Pal3Y+lMY5BNKTgjFMQvqal34RRgdP61BntU6k7Fxxx/WkNGnZSBNEu
k7vtFb/h1QNAvG9j/ACrlgdmnHngnAH4V2XhVC2iXJPKkH+Vaw1Zz4m0abfmjx+fnxBHx/G
a6VBkDiuam/wCRkQejmunj5INaVdkZ4X4p+o5STtwO9Pbr2qNRn8DQ2ck+tYI7mhpA+bLYx
09/ao+9OIAPFN6cUFB3NIfpRxjrS9s9aBBj5aOM0ZPQHilPbNK4gxnmk7Uc54pO3JzQIO/S
g80HmkHPU5phYPSil9qB9fzoEBwKQntil9cmkPWgRb8QTmx+Anii4UlGvr21swRxkAliP0r
5982Tr5r/APfRr3D4mSm0+B2g2m7B1DV5pyPUIm0fqa8y0nwq2qfD7xL4q+0NH/YklugjC5
EnmMQcntjivoMrlGnhueX2pP8ANRX5H4bxDUdXMqrXR2+5Gt8Jbp1+JlpatIxW9t7i2IJJB
3RNj9RXdICFAPUcGvKvAV4bD4leHLrdhVv4lJ9idp/nXuulaAdW8av4fNyLXM0qmUrkKFyc
4/CuDNrQr8725fybPquDsTGnRrqbso2fys7/AJGCaUc12X/CM+BgSrfFXRAQcYLjj9a0ZfB
vg3SUsH1rxvEw1hgmmC1Td9pJ7jrxnAz0rx5V0tOWX/gMv8j6d8Q5cldVb/J/5GJbQ+BfD/
hK18VeONTuRHcyyR21hbRktMU6jI/D0qvpvxVsfGNrr/hzQPC1voujW9h56sTunlYSKBuI4
A56c1znxxtrfSvA/grSBfRT3Qa4unjHDIj42kj04PPtXMfBX+ypfEetWWr63a6NDdaaY1uL
pwqBvMU49zxXfDBUqmCeLknKW630Sl0S8vVnwOLzarUzVKpU/dxmvSyfb+mdH8TpHi+DPhj
y2dc6tc8qSP4BXA/C+aaT4q6ApmlYGdsguTn5Gr1zx9pqWPwe8YaXLcrepp2oWklvKBxljg
svpkGvI/hJE9x8X/DdvHjfJcFFz6lGFd2DmpZbVt05/wAVf9Tzs3ss0lJO6bT+Tsz0T+I0p
wTgV2F9p3wu0G5Ol+IPiTBFqoO2RLdPMSJvQkA1n6h4aey1XT4LfUIL/T9SK/ZL+3O6OVSc
Z+ozyK8P2q05k1fa6av6XP1fC5zgsTUdOlUu16/gc+RRiu6u/BnhWwvpbK8+Jmi29xA5SWK
RwrIw6gjPBpsPgXTbu9hWw8YafeWEkMssl9D80UXl43Bjn0Oaj6xBK7vb/C/8iYZ7l83aNX
u9n036HD96D2FdoPCfhA9PiloB9/OX/GmweCrSfWdRs38TWUNjY2yXTag3+qdG6HOeBz1pu
vFbpr5P/IuGd4CopOFS/KrvR7bdvM4zHNGOK7UeE/CRYAfFDQeeP9av+NWdS8G+GtGM2k3v
ixZfEf2Z7yGyhTIaJRnc3pkc0niIp2s//AX9+2xms+y+TUY1LttLZ9fkcBjmnJG0jrGgy7s
FA9ycCgAnnNafh2JZvFekROMq93ECP+BCtpy5YuXY9qpLkg5djJ+M3jW98PiD4X+G7t7O0s
oVbVJoW2vdTsNxQkc7QD0714KRGDkgZPr3rqviVdve/FfxVdSHLNqUw/ANgfyr0v4L6Dodz
ottNq2i2mptrWpNpzm5TcYogo+5/dbLZz7V9KqlPLcFGVr7X829W/zPwCEK2YYl63lK718k
2zyXw34r8ReEdRTUPDurz2EynJVGOxx6MvQivcrzX4vF3h3RvFX9mQ6de36SpdpB/q5JEbG
8Dtn0rwDWbNNN8Q6np0ZLR2t1LCpPXCuQP0r2Twzx8LPDRz1a6P8A5ErnzelTtCul717X8r
N/oe/wlUmsxUE9Gn+RaHAPrS55oxigcV4R+yCNx1oPrQc+tHamKwDpUv8ACv0qIDrmpgSEX
6f1pNlIfKx2xx/w9a9G8Nx+T4bkYgfOprzeUfvUHbAr0/RVz4WWXqoBU4+ldFLf5HDjn7lv
NHhcnPiRPd2rpo+wHeuZf/kY4x6O39a6dB8y+tOrsvQMIrub8/0RJFjDA9Saa3DcU5D1A7G
mtyx5rE7+pGepNMpWPzUnt0FIoTjPNOyDxTSPwpSaAAY9KPrScZzTu9BLEHPtRilJwabQIK
BjtRxijJ/GgLBQKAaU0CE+lNbgZ7U443UxhlcDvxTEZfxsmEGgeAtIHBSwlu2HvJJx+i1e8
AWKz/s1+PbdkG+833CHv+4CH+tYXx7m/wCLlWmmjhdO0m1twPcpuP8AOu1+HGpeCrP4MS2+
q+LrGz1CWzv4X0+Q4ZjL90/X5RXpzUo5fQ5U3eUXom+vN0PwKtUhWxlapUdr8z+etj52tJ2
tb62ulODDKkgI7YYGvrbRFX/hcEhQj98JZU998JYY/OvkIg+Xj2wc19P6bcNPrvg/UY2w11
bWMm4eoAU/qtXnsdIy8pL8v8j2uGHzyxFC9uaD/r8T5puYttxMkibZFkdWVlwQcnOa7nw/4
gvPEPxH8Ex3A2w6Wbaxt4weFRTyfxJJrL+JEccXxW8VRxKERdTmwB2+au8+HGg6Bouj6Z4u
1mwm1LVJ5WnsYRMYo4ERsB2xyxLA8dMCvSxteEMP7SS1krL1aPnsDhK2LrqjQV3/AJD/ANo
PT72PX/DmqtAfsU+lJBHMCCGdCSy/hkfnXl/h3wpr/i2+ksPD2mtqFxCnnSIpUbUzjOSfWv
VfjE5f4beB3bq9xet+bLXO/CJmDeLCCVI0xBx1/wBctceGrzo5YpxteOnlpK3c7K2DVTNJY
W+87X9WenfEdGg+FPjeFwA8d3p8bAHOCAAR+dfNlhc3trfxT6bLNFdqcRtBneCRjjHOecV7
34kJ/wCFB+KicnN9ZjJ6/eNeY/CfcnxX0Nl4ZJJGU+hEbEGoyyXscFUnvyt/O0Ub55R5cyd
FPZRV/wDt1I46aGWC4kiuIXimQ4dJFKsD7g85r274NanLdeHLjR7mXMOmaraXVvuPEQkYq4
HoDgGsv44qLl/CGvzAG/1LTG+1SgYMzJIVVm9TjvVP4Vf8i74tPfFp/wChtV4yosVl/tGrN
2+T5rP9SctoyoZtCg3qpOP6HOfFOJo/jB4sE0JRv7RlOGXsTkH8RXrPwdVp/g7rsESb5THq
KpGo5YmBeAK4b48qq/FiRtvzyadZu5/vMYhk13nwH/5BGhDON2t3APuPJGRWGPqXy2nV/wA
L+5XOfAUr4qVK/Sf4RZ847V8kHaMgelfT86M/wo8TxRJvY+FrMhQMnACk8ewr5q1UKuq6gq
DCC4lCj0G819T+E1D61ZwNzHJ4bCOp6MPsvQ1rnMuX2U+zv9zTOnJqftIYmP8A07b+5pnyj
GUSeOTywQrBvrg16x4F1+88T/FzWdf1Bs3F1p102M/cURgKo9gABXkgOAfQV794W0HQvBmk
JNLZ3F34jvrDEs7TbYrZZVB2KmPmIXGSa6s1qQhRcWrykml+vyOfJsJWxWLgqKvytN+iY4c
81r+FRnxnoo/6fIv/AEIVkDp1rZ8Jgf8ACbaJ/wBfkX/oQr5Wr/Dl6M/c8T/Bn6P8jwfxyc
/EfxKfXU7j/wBGGvWvhhqH9k+ANB1Py/N+y61PNszjdhU4zXkXjYg/ETxIR/0Erj/0Ya9V+
H1pcX/ww0eytI/MuJ9VuUjTONxKpgV9FmqX1SCltdfkz8W4cUZZlBT2tK//AICzSvtB+F+o
6nc6hc+FNVM91K80hGpYG5jk4G31NT3TaNBpenaToGnTWNhZK4VJ5vNYlm3E5wK6IfDLxxj
/AJAbf9/F/wAaxNa0DV/D1zFbaxaG2llXeilgcj8K+aWIhVaj7XmtsuZv8Ln6ZgMDlVGsp4
Tl5/KV/XS5l4P4UnWgmgdPWtj6QXqOKMcg0d6Unpj0oKE/iqwMbF4zx/Wq9S8bF57envSBD
pv+PpFz/ADXq2hrs8BMznCMRg+hryu5A/tQIp4EQP6V6takJ4At+eoYnHfiuulu/Q8zH6wi
u8keAzYHioBenmvj6V00WdwLfpXMSgr4tVc8hmNdPEMsB7UVunobYPefr/kPjPJxTW+8eaV
SATTWPpXOeh1IzmkBJNKc460Dr1oASjtSgcdeaBjoRQAnpR79KCaM8UCFz6UhPtR3AppoAX
PpxRz1ptOAytAAaXmkOM0hoJFzz0qzplubzWLK1VcmWdEx9WAqsD1rpvAkdqPF0V9eljBps
Ml+yqMlvLXcBUVG1BtbnJi6yo0J1X0Tf4HjPxhvv7Q+NHiiYEFY7vyF+iKF/pXL2+g65dwx
zQaJfywSDKypauysPUEDmoNVv31bWtQ1STIe8uJJznqNzE/1r6s+G2vLdeHfCurQ61f2uma
dpspvLJDhN1sPmAHcMCDX02MxM8BQpqnHm6fcv1sfgmFw8cTOSlLlsm/u1PkZlKuyMCpBwQ
RyD6GvorwTMLzw/wDDy57o32Vj7pPx+jV8/wCo3SX+r3t/EnlpdTyTKv8AdDMSB+tfQHwF+
w6/oC6Vd3D28/h3Uf7QDbcq0DDLD6gp+tZZ2v8AZlO2z/NNfm0d+RYqGFxfPN6NSX3o8f8A
iQc/FbxWf+onP/6FXqNmuzwP4SUDAOlq34mR68c8VanHrfjLW9YhyIr29lnTP90scfpivZN
He3vvhZ4X1K3nDPbxyadPFjmN0YsDn3DCpzNONGkn0f8A7az0eE5xjmSv1TS/MzfjAf8Ai2
vgL3e8P/jy1hfCT/V+LSP+gdH/AOjlrd+MPPw48BbfuhrwH67lrm/hDq2h2XiXUNK8Q6iNM
stYtPsq3jDKwyBwylvYkYzWcIuWVvlV9/wnc5q9WFHO5VamiVS7+87vxKcfADxNx11GzH6m
vMvhT/yVPRvbzv8A0U9esfFG1g8L/Bm80ea9S5utU1lUh2AgMkIyW/UfnXkXwyvLWx+KOgy
3snk27zmBnxnb5ilAfzYUsF7+XVZR681vut+gs5rQqZtKrF+7eP4JHY/GnH9ifD8Z/wCYZL
/6NNUfhWP+KZ8W/W0/9DatT4727Wdv4JsncM1vp88ZI6EiYjP6Vl/COS3m07xbpbzCK4e0i
vIgR/rBE/zD8mo3ypNf175pQnFZ6pt6e0/UZ8ez/wAXZcdxptmP/IQruvgRkaPoB/6jNyf/
ACCK4X488/Fh36h9OsyD6jyhW78GPH/g3wvo9xbeLbi5tp7C5a+sWgj3iYtHsaMgd+hFTia
U6uVU4043do6L0t+p5+FrQoYyc6m3vr700vzPGdU51O/PrPL/AOhGvqjwpx4gtD6eHR/6S1
8qXcgnuriVQcSyO4B9CSR/OvqnQLvTrXwc/js3oNnB4Yx5YU7hLt8jZ/30P1rTO02qaXV2+
btY6MlqwpLEc7tenJL8D5QUAgDtmvpHxDxr86joqxqP+/a183jKqO5HOK+k9de1u5NP1myu
Fnt9UsYblCBgqdoVlPuCpp5x8dN/4v0/yPb4LnFYupF7uP6oyRxnPOK2vCP/ACO2h9/9Mj/
9CrEGATWjoN0ll4l0u7c4WG6jc49NwrwaqbhJLsz9RxEXKlJLs/yPDPGRz8QPERx/zErj/w
BGGvcPgsv/ABIfB2R/zHJ//ZK8e+JOnvpfxU8UWTjG3UJXHurHcD+RrvvhL8TfCXhDw3Ja+
JrG8mvdNuXvdMa2GVkdlwUf05AOa+izOnPEYKPsVzN22801+p+D5ZiYYXE+0qbWkvvTRxHi
Hxl4uj8WazHF4p1ZI0vZlVVu5AFAc4AGa9M02+vdS+HXhW71G8mvLl4Z90s7l3OJTjJPNeD
3dzJe39xeS4D3ErysB6sSf619F/DjSotb8OeA9NuG228kdw8x9EWVmb9BWecRhSowlbZ/+2
yPX4Yqqnj/AGk3ooyf3IzjFL5YlMT+WeA+07T+PSm/SrN1+0PcT+Mm0f8AsLTj4J877J9l8
r975OdvmBuzd8VJq1mmnazeWMb70glKo/qvY/livEnSr0ZKNeNm1da3/pr+mfo2TZ5TzRzj
GPK4/kUj0pemKbTicgZ9KR9GHOal/hX6f1qI5xzTs/KvHb+tIC0wMl3JNjjykXIr0u0Rk8B
rcN90xkKPp1rzy2UHTkcnDO4VvoBxXpvlNB4DuuQYkjCrn9TXXSV2/Q83GytGC7y/U8AuWD
eMt6gYyQPyrpYT869q5dsHxQvsWrp0+8DmlW6ehtg1rP8AxP8AQcMEt9aaaePmJyKjJzWB6
HUac+tA5NLQD+VAhDjtSd80vXNB+tAxO+MZpDSnrR2FAhDmkP0p1IRxRcBtKD7UUYxzmgQp
B69qSlPtSd6BBzXT+CYZLrVdStYVDTTaXdRxqWA3M0ZAGT6muYHtRkjoSD7GlNNqyOPGYf6
zQnQvbmTV/U4Vfgr8TFT/AJFh84/5+Iv/AIqvaPAHhXXtC8EL4d1Sx+zarNYan5du0qEsXV
QnIOOa5As//PR/++jT4o7iZsQJNKR/cyxH5V0YnFYjExUajjZO+if/AMkfFUOEYUG5e23TW
3dW7nAj4LfE4KM+FZOmP9fH/wDFV7B8EPAvirwnN4lPiHSTYG+tRDb75UPmPtfgYPuKwZbe
+hGZoLqNfV1YD9ahEjnkSucf7ZoxOMxOJpOlJxs7bJ9Hf+Ywp8Gwi+aNb8P+CcH/AMKX+J2
OfCkw9vOj/wDiq9C0rw1rfhP4ZWem+IbBrG7k1KaZYmdWJQooB4J7iohJJ3lkx/vGkZywG6
Qt9WzVV8XiMQlCpayd9E/82d+WcLxwOKjiVVvy30t3Vu5c1jw9L48+HcXh/TpIxr2kXL3Vl
BI4T7VG4xJGpPG4EAgd68rtvhZ8RZb5IR4L1UMsi7t8O0Dn1PFejBguCrYI5BBwauSalqUq
BJdRunUDADTMQB+dFDF18PFwp2a31T0vvs0TmXCsMZiXiIVOXm3Vr6/ebnxd8H+JPFvhrRr
fw5pbajLZ6hdGdUdQY8qgGckdwa8u0H4P/Em18UaTc3PhW4SGG7ikkcyJhVDgk/e9K60SP/
z0cd/vGnebLx++k/77NZ4fE4ihQ9hBxtr0d9f+3vM56/B8a1R1PbWv/d/4Jo/FzwV4n8aW3
h298M6S+pLard28xjdRsPnkjOT3zXM+Avh3408L6jrOp+INBm0+y/sqaLzZGUjcxXA4Nanm
SKMLK6j0DEUGSVshpZCO4LkiphXrww/1VNcvo77372/A6P8AVWKxf1pVftc1red+5X+JHhH
VfHOmaV4s8NWjahe2VotjqVnDzMuz7koXqyleDjpiuO8G/CDxZ4l1q1h1Oxl0DS3lVJby+T
yuM9EVuWY9hXd29xcWk4uLS4lt5V6PE5Vh+IqS71C/v5Vlvb64uZF+60spYj6ZranjcTSpe
xptW6O2q/Gzt0McTwfCtiZVY1LRbvaxwGo/Bf4iw6pdw2PhS8mtI5nWGQumXQE7T17jFeu2
PhDxJH8A7/wk+lSDXW0oAWW5d5Jui3rjpzXNmaYYxPL/AN9mkMsoOTNJnpnec4qMRisTXUO
dx91prR7r/t4mlweqal++3Vvh/wCCeen4OfE7Gf8AhD7z/vpP8a9MuNL1DQ/DnhnSdUtmtb
2300LLC2MoTIx5x9aqfaJf+fiT/v4f8aQuXPzyFz7nNOviq+I5VVtZa6J9rdWz0co4bWW4j
6wqnNo1a1t/mIOp+lIc4wKeOc8Y4pvasD68f428GS/Eu3tte8PvCfFFtAtve2DuEN6iDCSx
k8FscEV4zd+D/Flhcm2u/DGqwzA42NaPn+VexgkMGUlWHIIPIrXTxR4lhhEUev36oOAPPbi
uvDY6vhoezjaUVte6a8rrp8j4DH8IQr1nVw8+VPo1+R5Pofwl8X6mFu9UtP8AhHtL6veal+
74/wBlPvOfYCvZfC17o+ha7oWm2hlTRrCJ7MTz/wCscSZDysO3LZx2FYN1dXV7KJry6muZP
78rlj+tQ9+awxVeri1aq9OiXTz83/Vj0cs4ZoYOMnOXNKSavtZPexwj/CfxdB4/bw/NpM6W
0c+9tQKf6P8AZ92fN8zpjbz+lekatdJe6zd3UX+rkkOzI/hHA/QUj6rqkmnrp76jdPZr0gM
pKD8KpZ7etFbEVcQ4yq2ulbT8X8zoyPIllbnJz5nL8EDE4pfSg8UpGfasT6hAaU/dX6f1pp
FSAjYufT+tSBo2iv8A2dC2PkklwPqAMivWb0rH8OLpsfw7SK8stUA0exkGQTO3X2Ar0/V2x
8MLhgP9Ywrupac3oePjtXRX9/8AU+devipeOzGuojznJHauXHPimMg/3q6hTniorfZ9Dswf
2/X/ACHAELn1qPvUpHGKiJJPPasD0BD14pBjNLnn2pOlACjNIaB1o6AUCDqelHTtk0fTgUe
negQdaD7dKbnmjr60DFo7dKOtJ360CCj+VANAz0oEB44FJ2pcVc0qxfVNZstOQHdczLF+Zp
NqKuzOclGLk9kdd4f8N+H9N8MSeN/Ht6LLRIz+5hYkNcHtgDk57Ada5rVf2nItPc2ngbwXZ
2tmnCy3hwzD12L0/EmuR/aD8VvqvxDPhe0lK6R4dRbSGFT8pkwN7kevQfhXjZznrxXq4LKK
VanGvi1zOWtnsk9lbv3ufhea5xiMdWbcrR6LsfQNv+1P4t8wLqfhnRr23P3kUMhI+pJFdTp
Pjz4SfEiRbO8tn8G65KcRu2BC7em4fKfxANfKzduvrSHaV6c9x2rrq5FhJK9Jcku8dPw2Zw
YbMMRhZqdKbTPqm58Ial4d8Z6XY6pAs1rcXMYjnQZjnUsP84q/4q+L/wANfCnjHVPDl18PH
uJtPmMLSxCMK5AzkA/Wud+EWvatq/wzt7TVb6S7h07X7WK1845MSEZ2564zXlHxphmg+N/i
wTI0Za8LqGGMqQMEexrwsJgYYjFyw+K1cE9m1fVa6Psz6PNc3xGJw9Cunyt3Ttpe1tT2vSv
jd8L9W12x0qL4cyxyXk6W6uwj2qWIGT+dYniCGK38UapbwIscUV1Iiqo4UBjgCvD/AATlvi
H4bGc51KD/ANDFe5+Jv+Ru1j0+1y/+hGtcXgqODrqNG6TXVt9fNntcH4mrXqVfaybslu/My
qOeMUnpS89awP0YMU45xgjmk7+1L/KkMbz0o56UfxUE5/CmAAc9K7T4eQaW+p6rdavYJfWt
lp8lyYnXP3eePeuLz3rsvAiPJB4qSNS8jaLcBVXkk7ewrnr602n5fmjyM5nKGAqyi7NIzV+
PHwhIB/4Vzd8/7Ef+Na2leP8A4d+O9M1zT9A8GSabe2mnvdLPMiYGCBxg9ea+SVyEUHggfl
XrPwRH/Ex8Wn00OT/0Na9nHZNhcPh5Vaad1b7Uu68z8hwGYYqeKpRlUdnJdX3OnUnH0oPp0
pF+6aO9eafuoYxR1pfek4FAC9uaafajnrScikAo60lOHA7Uh60FAeTinHqKYKcPWgANLj5V
+n9aaakxlV+n9aQzbt3QaRpS4ywkdj+Yr0rxKxg+GsUOMb13k/jXmlkiyWdsuBlZlj/MZNe
q+Nk/4oGLAwqxjP14Arupaxm/I8PGtKtQj/eZ81qf+KmjIPGCTXUoMtjNcrGB/wAJKg+tdV
GPmHes63T0O/Bfb9f8h2eKjPWn9uDTCD+VYHoDTj3zQKDjP1peo4oAQcUvFJwetO5xQIYeK
PwpzelNoASl7daUcmigBv4Ue9LxnpQeeOlAhOPSlz6UUnPNBIZGcYrq/h1GsnxI0RXHCzFu
fZSa5Unviuu+GnPxK0n2Z/8A0A1hiP4M/R/kcGYO2Eqtfyy/Jnzj4vuXvfHOv3cp3PLqE7E
n/fIrQ+GuiWniL4naBo9/H5lpNchpk/vooLEfjjFYviDP/CU6v6fbZz/5Eaux+CQz8aNAPo
Zj/wCQmr7XFydPCVJR0ai/yP58grzSfc9Y+IYsvGPwY8Q6pNpFjaXnh66ja0ktIRGVhZtpQ
46jFfMeK+rtH0lPEnwx8ZeGE1Wy0+71F4lie8l2Lw2TXnP/AAzvrvQeNfDJ/wC3o/4V4GV4
/DYWnOjVny2lotdrL9bn0eeYCUMdONCm+XS1l5IsfDUlfgnrjKSp/tqHBHb90ar/ALRah/F
3hq+YZmutDhaV+7EEjJrsLDwZP4D+Fd9pV9remajc3epx3CCxm37VEZHP41yH7Rf/ACMPhI
emhRf+hGowVWFXM3Upu6fNr8ommMpuGT0VNWfNL9DzXwLz8R/DQwf+QlB/6GK9w8Sc+LNXP
/T3L/6Ea8R8AjPxM8Mj/qJQf+hivpfQNKsNZ+L19banEZbVJ7id0z97aScH2rTOpqFZSfSL
/M9PhGtGgsRWltGKf5mR4e8C+IvE2JbCz8u1J/4+J/lQ/TufwrqpPhfounYTW/HenWc3dCy
L/wChNmvFviL8d/FHie8n0rQJpPD2gRMYY7e2OyWVQcZdh0/3RgV47K5lkMlwxkc9WkbcT+
JqKWT4qquatU5PJJP72/0Rhi+LsZUm/Y2ivv8AzPsdvhXDfRM3hrxbp2qyLz5auuT+Kk1wO
p6XqGj6hJYanavbXMfVGHUeoPcV892d7d6ZdR3WnXc1nPGdySwSFGB+or6R8J+Nrj4o/D7U
LDX2WbxR4cjFxFdYAa6ts4YN7jvWGKwFfBJVHPnh10s1frpo13PRybimtUrxoYvVS0v2fyN
bwx8P9W8V6bJf2F1axRxyGIiYkEnGc8Ctw/BbxJ21Cw/76b/CuI8XXVxafs1XktrcS28h1u
Ib4nKHG31FfPn9ua3/ANBq/wD/AAJf/GpwuX4jFxlUjVUVdq3Lfbzuic14kxmExlShTtZPT
Q+uovg7rCXK/wBo6rZW9kql5bhSSIwPrin6ZoFt4V+JHhh9J1tNUtdRcjzosbWXO1hkHBFe
Ca18QrpvgN4f8E2+oTST3M891qLtKWYpvIjjJ64PJx6AV658NgBo3wmA4G2U/wDkZq4sZgs
Rh6DnWne7krWtolKz+dvuMsHnuLx9WVGq1y8krqy/lbPm7xraxWXj/wAQ2sCBIotQnVFHYb
zxXdfBI/6b4vbsNEf/ANGLXF+PufiZ4mz/ANBKf/0M12nwV/1/jM9/7Eb/ANGLX12Ya4B+i
/NHyGXf77S/xL8z2nTvhJ4g1LSrbUIb6yWO5jWVVYtkAjoeKtf8KW8SY/5CFhn/AHm/wry3
9oC/1DTr7wXZ21/c2rLoimRIpWTktxkA14o+ua3sbGtX+cH/AJeX/wAa8DC5XicTRjWVZLm
6ct/1PqMRxXjqdWUItWTfQ+ifEnh678MawdLvZYpZdiybos7cH61q+Gvh74g8TQC7hRLOyP
S4uMgMPUDv9avWOjnxJ4m8G6dcuzpLo9rJOzHJKhMtk+9eTfGH4u6x4n8Q3egaBey6d4Y09
zbQwWzbPtG3guxHJGRwOmK5cJQr4uSpU2k0rylbborLu9T3Mx4jqYXC0eSzqTim/L5Htcnw
28L2jeVqHxD06CYcFTJGMH8WpjfCqC+jZvDfi/TtUcf8sw6kn8VJr4zYLks4BJ7tzVizu7u
wuUubC6mtJkOVkgcowP1Fes8hq293EO/nFW/r5nyseKsxUrud/kv8j6H1XSNR0PUXsNVtGt
rhOcHow9Qe4qgevNa3gnxvefE3wJqWgeIpPtPiLQYftlneEAPcQDh1b1I9e9ZB+Y59a8lRq
U5SpVlaUd7bPs15M/T8mzSOZYb2trSWjQuKXv0pKPTFUe2LkYHrT8AqufT+tRnp0qYfcXkd
P60DRracwzbwknDSh+PpivUvH5eDwRboWypjVSD6+teVWIDXVmAeOP516z8SSP8AhBbbcOT
t/lXdS/hzPDx2mKw682fNcXPiiM/7Jrqk65xXKQHPideP4TXWR/ex7VnW6eh34Lab82AqMH
BNSL94jGaaR6VznoDD1pR1pPY0Z5oAB0p2cU0daU+goEwNIfpSn6UmKBAPWkpR1pe2TzQAg
54o9aMUUCE7CkOcUo9KToKCQrr/AIZf8lK0r6v/AOgGuPP5V2Xwwx/wsnS/+B/+gGsMT/Bn
6P8AI8/Mv9zq/wCGX5HzJr3/ACM+rH/p8m/9GNXafBAf8Xn0L0/f/wDopq4rXT/xUmqgf8/
k3/oxq7T4IcfGfRD/ALM//olq+0x/+5Vf8L/I/AKX8SPqjt3A8x8juf500AegrsfCHgn/AI
Su1v7t9Xh06O0kCs0q5U5zznPFdD/wqazz/wAjtpufqv8A8VXxUsTThJxb1Xk/8j91rZxgs
PUdKrUtJdLP/I8tIGDgdqzv2jCR4m8Jjv8A2DD/AOhGvR/FfgMeGtCTU49cttSRpRDtgHQk
E8kE+leb/tG8+KfCwH/QCh/ma78sqRqYyEodpfofHcV4qlisJSq0ZXjd/oec/D7P/CzvDH/
YTg/9DFfUXg7/AJLDqpxxi86/jXy/8OgD8U/CwH/QTg/9CFe/DXb3w54+1PVLBInmWedMSj
KkMxzkVtnkXOryx35f1PN4Yoyr0cVShvKKS/E+YLlk+2XHzj/Wv/6Ea9u+DeleHrLwnd+Ld
b0G01uW41JNMgiul3JEm3c7Af3jkV7Z4Xj1/wATx/bG8LeG7HTurXU9guGHcqO/16VT8YfG
P4X+C7ddPsbS01/U7Zy62+nQosMcuMbmYfKD9MmufE5pXx0XhaFJ362lt6uyt9548sFDLsQ
vrbU0t0mfMHxZ8OWXhP4sa7oemxeVYxyrLbp12I6hgv4ZrZ+BVy8fxXt7Uf6u+srq3ceoMR
P8wK5Pxv4svfHPjS+8T39tFaz3ZXMMJJVFUYAyevArpvgfg/GTSPQR3B/8gtX0GJhNZbKNX
WShr62/zPIou1aLj3X5nql/ZR+I/gP4q0FGaK50pl1dGHIkCcFT+FfManIyBX1V4ZwfCXj3
P/QEmr5Uix5Y+grmyRvlqx6KX5pM+g4opxhmU+Xqk/wJUjklmWKGNpJHOFRFLMx9AB1r6y8
AWt1ZWfwotL22ltp0STdFKhVl/et1B6V518H4E8PeENW8bQwxPqst0unWUsiBvs427pHUH+
LoM16L4V1zV9e+Jvh+fWL6S8kiuAqM+PlHJwK8vO8TKtzUor3YX17vla2ttqd2Q5XV9lPHt
rl5Zq3XZo+bfHeD8SfEx7f2lP8A+hmvTv2abaxu/GfiGLUWVbL+yi0zMcAKsgJJ9uK8v8cc
/EbxL/2Ep/8A0M1T0rxBqOiWGrWmnSeUNWtxaTuvDeXuDFR9cYPtX0mJw7xOE9gna6Wv3Hx
0JunNTW6Og+K3jUePfiRqGtwArYJi2s1PaFOAfx5P41n+BvCNx428XW2iRyfZ7YqZru5I4g
gXl3/Lge5rmAB34r6C8D6XH4Z+DUGqQYe+8VSsJZ1/5ZQRHAhz6k8n8KxxtVYLDKFHR6Rj5
afok2dmXYOWPxUKCfxPX06npGgarp7ajr+paTHLFZ6L4ekt7RpTlyqJtVz7mvjPcWBduWbk
n3NfVvhIZ8O+OD0H9hz/AMq+UU+4v0rgyKCj7VLul+H/AAT2OJ6UaONVKG0YpL7j2/4P6L4
btvCd94u8QeH4Ndkkv006CC5yUjTbud8D+LkAVyHxf8K6f4P+K2p6RpEZi09ljubeMnPlpI
udv0BzW98NPjZc/DnwzcaFH4atdWSa5Nz5k8pUqSAMYwfSuS+IXjef4g+NpfE1zp8envLDH
D5EblwoUYzk1vhqGLjmFSrU/htO2t+1tOnX7zw6tSi8PCEI2mr3fe+33HQfAudoPi9p8GTs
u7a5t3A7hoj/AIV2BG1yvpxXE/BLn4z6F7ed/wCimrtn/wBa/wDvH+dedmaX1x/4Y/nI/Qu
CG/Z1l5r9RPal7j2pBS4rgP0YQ8ECpAcIuPT+tMb1qULlFz6f1oA2rF41t7QY/emcEn0UAV
6T8Spmbwdp64GHwc/hXmUHEEAKkESdx2wK9G8dqT8PdLlHQYXnrmuyk/cn6I8bFpfWcPJ/z
SPn2BCvihCSCCrdK6tAA2elclaE/wDCULzwFauuTG6pr7r0OrAP3Z/4n+gKPm5pp4PJqVem
TTQu9wuQCxwM1zHo3Iz+FNArZn8P6la3d3aTrDHLaIJJt0owoPQZ7nnpVa40i/tbOzvZ4dt
re58mYMCrY4IyOh9jUKpF7MxVem7Wktf8r/lqUFFKelax0DUkju5PKiK2ZUT4lU7C33R75q
z/AMIzcPaTPDcRy3NupeeBXX9yo6sWzjH65qXVgupDxNJfaX9f8Ojnz19qCBWjcaRqFrJaR
3Fv5f2xQ9uxYbZFPAIPTrUz6HcxaXe31wVjW1lEBCkNmQ9ic8d6r2ke4/b07J8y1/zt+ZkY
9KQjAq7Fp93Lp02opFutYGCSSbh8pPQY681YXQtVe7NolrunWLzjGHXITGdx59OabnFbsbr
QV7yWhlY4zSY5zmrlnYXeoXYtLKAzzsCQikZOOuKSOxupUmljjDJBgSNuGFycD9afNHuN1I
p2bKmOKa1alzomq2aytc2MsYiAL9DsB6E46A1nbaIyUtUwjOM1eLuRkdq7H4Y8fEnTCfST/
wBANciQQ1dV8OpVh+I+jFjjdKU/NSKyxH8Gfo/yOLMVfCVUv5X+R8y62SfEGp5Az9rm/wDQ
zXb/AAP/AOSz6L7JOf8AyC1cf4mtntPF+t2zjDR306ken7w10Pwj1Wz0X4u+H73UJlhtWma
CSRuAgdSmT7ZIr7TGpzwdRR1vF/kfz/Tdppvuewakcfs7+PTn/ltb/wDoYr5nyexJ/Gvqr4
raVF4B+BmsaRd6jbz3mu38Qt0iPLRqdxOPoOvvXyoBXBkb5qEprZybX3Jfoezn1eniMfUqU
neLt+SPdfh5k/AnUzkn/ieL1P8A0xqp+0bx4t8LjPTQof5mr3w4jeT4F3scaF3k15VVVGST
5Q4FUf2kgYvH2hWbnE1vokCSL3U5PFcGG1zWX/b3/tp04pr+x6C/vS/Q89+HAz8VfCo/6ic
H/oVfR2g6Db+IPibqEV+4TT7Wea5uWbgBFYnBPoa+b/h7KkHxO8LzSsFVdTgyT2+cV9K6mL
nQfB/xavChhuo4HhXPBAkcjP4g0s6TliIQTs5JL75W/U3yLFSwuFxdSDtJRVvvt+p4/wDFf
4zax401GfRtEnfTfCtuxigtoDs+0KOA7kdQey9AK8/8M+FPEPjDVhpPhvTJL24xubbwkS/3
mboorCxgDivqT4O+H9W1H4P6WvhYpG13qcratKH2sQhGxWPXGO3vXp42tTyvCJUYpLZX2Xm
++3zZ8/haKxVdQqT5U92z568ZeFr3wV4suvDWozxT3dqqGR4clMsobAz1xmur+Boz8Y9K/w
CuNz/6Jan/AB4mhn+OniF4ZUlRGjQsjZGRGARx6U34GEf8Ln0eIkBpo54lz/eMTAVdecqmW
SnPdwu/XlMadlWXr+p7B4aGPB3j8+miS18qR/6tfoK+sdJtp7D4d/ES8uYmhjh0uS3ZmGP3
hP3frXyegIUD0ArlyTVVmv5l/wCko+j4qkpZjJrsvyPfPBi7fgRpxHBfWbgn/vha6r4e8/E
fQv8Ar5H8jXM+BY3uPgDC0cbOLTWpfMIGdgaNcE+ldd8NraW4+I2jmFCywyGWQ4+6oByTXg
Y529v6yPssmkv7Ceuyl+p85eN8H4h+JCT/AMxKf/0M1a8G+CNR8bDWxptxHHLpNi18Y3Ukz
BT91cdDWf4ulW48d+IJ42DI+oTsCO48w169+zBcxW3jvXRLH5ok0zmMdWUSDd+hr63HV54b
BSqw3il+h+UU4881HueDZyN2OvNe8/Ce9/tz4R+IfDLtuudEuF1S2Hfym+WQD8ea8x+Ivhx
vCXxJ1zQdpEMNwXgJ7xN8yH8jWv8ABnxBDoHxT04XrhLDU1bTrnd02SjaCfo2DWeYxWKwTq
U9bJSXy1/FafM6sBiJYTFQrL7LPafCf/IseOT/ANQOb+VfKC/cX6V9fWGj3mh2fxD0e6jZJ
YdGuApI++vZh7EV8gqP3a/SuPIpKSqyjs2v/SUe5xTOM8fzxd00vyPQ/Bfwj8VeOdBk1rRZ
dNjtI5zbk3dyIiXABOAfrXSf8M4fEENzdaGP+34f4Vu/DGCW6+DFmkEbSMniMqwQZxuRcZr
uPiP8fb3wP8QdQ8K2nhXTr6KyEf76WRlZiyAkEAe9cVbHZlPFToYTldm9Gtkrdb+Z5k8JRp
4WliJyd5307WOZ+HHwV8W+EPH9h4i1e80n7FaJKZPJuw78xkDAxzyay3++x6jJ/nXZeBPj9
qPjbxna+GLjwnp1nFeRy7popGZl2xk8Aj2rjm++31NefN4x4iX11JSstu15f8E+84O9nyVv
Z94/qNIxR1NLzml6VZ+gCH0qwo+Rf896g4wM1OAwRcY6UgueYaN4u1zTZ7FBeGeBhlo5/nB
5x1PNe8+NPHlpH8O9Ct9UtXtvOUN5ifMATnqOtfNUqR+Vo4hcvJ5J3r/dO84r1n4roU8C+G
sqPmiUkdyec191PC0qkXeO5/P+HzfGYecHCbajqk9Uczo1/a6h4kMtpKZI9pGSMV3aAE8Cv
FfCWt2ek6sGvQ4iORuUZ259RXs9rPb3dslxaTJNC4yrocg18zmFB0p6LQ/VuHMxhi8O+aS9
pdtr/gE4Hy01FLXEagclgMfjS5/KkI5/GvMZ9Uei+KY7LX7rUbSykht7yyxOCJR5V8u1QTn
P3x29RWPaX8NrZ2OjawC2k31uBJtIZreQO2JF9CM8juK5DA5G0dacq85x1rkjh+WKg3ov6/
4J5lPAqFNUnK6W3dO26frr5eh2jxKNM8YRQTRzbprdYmVgPNw3Vf51DqFhcWGlR+G9NVZJJ
8TahdhxtdsZEYbPKr39TXKNE6ojNGwVhlSRjI9qjbr0OBTjRa6/0kl+g44Vp3Urq99uqSS6
9LX9fQ7W3vLd3tPDmuOI7OSKGS2uCQfskuOv+6ehH41TuB/xReujhs6sjDB6gBhkeorleSO
elHsCaaoWd0+w1hEmmn1T8rp3/Hr952fhW4srPwnqtzqVobi2+1QZCkbk4YbwD125Bx0qXS
dGu9M8WXyyzC6SbT7iSK6ByJlZOD7H2rhxngZP50uWA4JH4mlKg25NP4iZ4NylUal8e+nkk
uvl8/kdJ4TtJ9N8TaZeX8f2WGSR4kMpC5YoR+XI596zDZ3Nnp9/HdW7wySOiIrjBYhiTgd6
zCWbqSeO5zTiztgs7MR0JJOK15Hzczfb8Hc39lL2jm3vbp2ba6+Z6TqkSf2v4hDQm0L6Yim
+Z8owCL+72njLEY45rzEdOlSMzvgM7H6kkUwDg4FTRpeyVr32/AjC4f2EeW99vwVvMbgZ5q
zp15Jpur2moxcPbSrKMexzUBWkxXQ0mrM6ZJSTi9mcp8d/Dn9k/EeXXrNN2leIkF/bSj7pY
gb1z6g/zryn1r6ksdS0LV/DTeDvG9i95orNvt54v9dZP/eQ+ntXGaj+zze3TtceCvF2k6za
HlUuZfImUehB4zXr4HNadKkqOKfK46J9GumvR97/ACPxPNclxGCqy91uHR/11PEp7m5udn2
m5ln2DavmOX2j0GegqH144r2CH9nT4iPJi6bR7KMdZJr5SB+VdHpfwn8AeFJEu/Fevf8ACV
Xycrp2nApBu/236kewruqZxg4L3J8z7R1/4C+bR5uHy/E4mXLSg2zT+CVtPD8PNJlngaOO6
8To0TOMCRRGASvqM15F8YL+71H4zeKZbyZpnivXhQt/Ci8Ko9gK9zs/EsmoeNdEvL4w2OnW
M6CG2iGyG2jB6Af1rC8W/B7w/wCI/GeseII/ihpVuuoXT3AiaBmKBjnGe9eFg8ZTo4udfEa
cy7N9drpeh9DmuUYnD0aFBRcmk72V0rvY+cVkkgdZ4nKSRkOjDqrDkH86+y9aW48R6D4v0V
3Mt9qXhm2uF/vSSJGGNeTn4B6Gykf8LX0jn/p3b/Gu/wBV1xdB8e2Go6NeRX6WNrBAZIz8k
wVArD6GnmeMpYqdOWGd5Ru9musWt0uxOT5ViKrrUakHHmg7XVtbpo+Sx7itzRvF/ijw7Y3V
loWv3um211zNHbylA5xjPscdxXtHif4K2Hi7U5vEHw51ywgiu2Ms2k38vkvbOeWCnuuap6P
8ENN8OXSal8RdfspoYmDLpOmy+bJcHsrN0VfWvYecYKdO8nr/AC21v2t+u3meCsuxXtfYqm
+ba1jw2eK5jZHuY5FadfNVpAcyKf4ueufWtLwteXNh4y0W8sp2huIr2Eo68EHeK+i/iP8AD
Tw5478Wx67p/j7R9GtVs4baOzMRbygi4wMcYrmtO+BWj2Wq2d8finozLbzpKV8psttYHHX2
rNZ1hKlH33Ztaq0vu2G8txaf8OX3M7T433lza/CLxBFbzNEl34k8qYLxvXbnafbIFfKWVZf
cV9f+M9K0T4geENV0EeLbDSWbXGvUlmywdAuBgD1zXl4+AelKf+Sq6Kc/9Mm/xrzsnzDDYX
DezrO0rvo/0R3ZjgcVPESlGm2tOj7Iq/BLUr0aJ460j7Q32FtNW4MPbzA4UN9cHFek+CLqe
w0XxlfWkhiuINFleOQdVbB5FY/hfwFpPgDSfE10vjjTdZl1CwFtHBAhVs7w2eevStTwQdPl
svE2l3+qQab/AGlpr2sc05+UM3GfeuDGVqVWtUrU9Ytx6Ppy30tc+ny3DVo5JiKcoNSb2tr
0PlAMWXex3E8knqT3NejfBG8urT40+H/sszRee7wybf4kKNlT+QrrR8AdLCj/AIuponAx/q
m/xrovBPwk0jwj430zxJL8SNHvI7B2kMCIys/ykYBP1r3cZm2Dq4apTjK7cWvhl29D4qGX4
tST9lL7mYPx8sP7U0vwx48iTLXMb6beEf8APWMnaT7kZ/KvCMkEMpII5BHUV9T2tlpfi74f
+IPBOr6vb6X51wl7ZXVxyscgbn8xXFn4Aab3+Kmh5/65PWGXZnQw1D2Fd2cW0tG9N1sn3t8
j082yivSxk40qbcb3Vl31PV/Cmq3OvWXhGLWbozXGveGpLOWZ+rs24KT+Qr481HT7nSdVu9
LvIjFcWkrQSIwwQynFfTmtwW+g6d4V0rS9ag1GXR7BYTd2pwu8OSCPSoPFHhTwh8V3XVZNU
j8MeLigSeSVc216QMBj/db3rgy3GQwdSUpL93O+y2s3bTezT7aWR6OY5NiKmDoYmnFtqNpL
qtXrY8n+GXxc1z4ZC/gsbC21KzvSHa3uCQEkAwHBHt1FcZr+u6h4m8SX/iDVZA97fSmaUqM
AE9gPQDAFenT/ALOfxDSQi0k0a9i7TRX6gEevNXbL9n65snWXxl400fSIBy0dq/2mZh6ADj
Ne5HH5ZTnKvCceaW9tW/ktT5WGGxFRqnGLb7WOe+Bcbv8AGbSSqltkNwzYHQeU3J9K7Jvvt
9TW9Bc+G/Cejz6J4C0+W3S4XZd6rc83V0PQH+BfYVg8dMV4eIxH1mu66jZWSV99L6+W+x+s
cL5ZXwFGbrqzlbTtbuC8jpS0g6dad6VkfYDTU6n92uG7f1qA5I5qZfuLzjj+tAI8T2tDeWK
uCGCqxBHvXrXxfUw+CvC6mTfKYg2e2CK841KOIvaSwyrMPsaHcevDEY+td18Xbz7T4f8ADs
cLbo47WMH/AGW29K/Qk9GfzVJWkjybStPuNUvTZ2lr507c7s4CivVvCPhm+0OSaS5vwyyrg
2ycoD659a5L4dhf7WYkc4b8uK9bQHNfNZnipqTorY/UeFspoSpRxs786btrZL7t/mN298ci
jHPTrTgMDrzSD73JxXgXP0IaVNb3hDQW8R+KbTS8lYnJeZh2Qcn/AAo1Tw1qWl6TYarMgey
vow8cydFJ/hb0Ndr8GYUPibUJTjelrhfxYZrjxFfloSqQe3/DHk4/GKGDqV6LvZP79vwZ3v
jXwlY6r4Me0tbZIZdPiMlrtGNu0cr9CK+bsZGcc+npX2DIAYnz93ac/lXyTLEz38scKl2aV
lRVGSfm4ArzspqycZRb2/U+f4XxM506lObuk0/vvf8AIqEcZpMZ+taer6Re6LffYNRjWK42
K7IDnaGGQD71nEfgK9yMlJXWx9jCcZxUou6Y3HTFIaeRzxV7RtPGq67Z6a8piW5lEZcDJXP
fFNySV2E5qEXOWyM76UAVan8QfCSG4kgfxtqCvE5jb/iWN1Bwe/qKlkbw7e6ZDqnhbWZdWs
2la3kaW3MLRyAAgYPXIPWrlCpBXnBpeaZ42GzzA4qqqNGpeT6Wf+RQ4HakrY1l/h54d1R9H
17xrLaanCiNPDHYNIsbMobbuHXrUCP4O1TTby58MeKJNWmsyhlhezaHCucA5PXmlaaipuLs
+tnbXbWwqWeYCrVVGFS8m7Ws9/uM0nNJ6DoK2dUXwP4cu49L8T+NBY6w6K8lvDatMltuGQJ
GHQ4POOlSpomnwHVZ9Z1yKy07TYEuWvYozMkkbEBWUDkg5FJ3Vm09dtHr6dzSGc4Gam41E+
Tff07a/IwOlJ33Dj3BrVs5fh9qtz9h0fx4t5fujNFb/YZE8whScZPA6VmAjbk+nFU007STT
801+Z04TH4fGxcsPLmS33/UazOw+Zmb6kmm447U/tmkoO5Cfypp+gxThk9aCPl4FMdxuBjp
SYO3pWvp2n6VJo+o6xreuJo9hYmNXmeJpMlzgDC81WbUfhgP+am24/7cJf8ACiKlK/LFv0T
f5I8jE5xgcNUdKtUtJdLP/IpYGc9/Wm963rTw+l54oGkQ6jH9mMZn+2lTt8kJv8zHXG2qBv
fhl1HxOtD9bGb/AApRvP4E36Jv8kOvnGCw/KqtRLmV1vs/kUCPbrRjHar1/baZHFaXWjazH
q9hdRl47iOJowcMVIw3PUVRahM9KhWhXpqrSd4vZhjn1owO4FHStPRtEvNcu3htDHFHChln
uJ32RQIOrOx6ChtJXZVSpClBzm7JbszO2MflRnj1q9car8KNPlNvefEGa7lU4Y2Fg0kYPsx
xkVPYxeEPEUv2fwh4yg1G+IyljdwtbTS+ybuGPtmqlCpGPNKDS72Z4dPiDLZz9nGqr+jS++
xlYGDRx1wKVkZXZJFKspKsrcEHuMU1u/epPfuL1FJ+ApwHymk4PPegYg4PTig4o+lBxQA5W
YKQpYewNJtPpz60Dj8qXce5zQA0005pxwTTcUihc/nS5ptKOtAwY9MU/cQqjjp/WmHBp+3K
r06f1oGeT6ha7odMkhgaDNrxGB94hzmus+I0iLoGkxFfLkZFfYfQLim6W12suib4E1KJYHA
jxnaM/wD16u/GBrYQaIkCfMYizE/wjstffxl0Z/OlSjZcyOV+Hf8AyFn+jV64q9/avJPhyM
6w/wBGr11Rzivkcz/3hn67ws/+E6PqxhBpQODmpAvzcU3HB44ryz6m59IaHpNprXwv07S7t
A8M9mo57HnBHuDXmnw4+16H8QmtLq1nCTCS1Z/LO3cDwc49q9b8HKw8DaMCD/x6r0rdCkHO
39K+P+sun7Sna6k2fk/9oug8Rh2uaM2+uzu9f67GN4o1E6V4U1G8VWZ1hKoqgkljwP515R8
KPD32nW7jV76BsWQAiEikfvG78+gr28qc8rnPtTdpB4XH0FZUsS6dKVOK1l1ObD5g8PhamH
gtZ7u/Ttb7+vU+ePioP+LhXeD/AMso/wCVcPg46V3PxSH/ABcK9yDxHH/6DXE9q+swn8CHo
j9Ny3/c6X+FfkR4PXFaGh3L2PiHT7qNQzR3CEA98nH9ap7efarOnj/iZ2fH/LdP/QhW8tYt
HXVs4NPazPDPG+mR6L8QvEGlQuzx2t9Kis3Ujdnn869K+Aapquoan4emP7tZYNRAJ6KjESH
/AL5Ncn4vsI9X/aD1fSZZGijvdcNuzr1UM4Gf1rPh1HV/hl4+1u1sHH2q1+06W5kB+ZGyhb
64wRX12Ih9aw3sE/ecU/y1PwPDV54asq0N0Zni/WH8QeONb1tmyLy9kkU/7O7C/oBXoPwrs
2/4RzVLmOT95e3sNlg9FCjeD+ZFcLrPhg6N4M8Ma9JM5fXEnk8phwiI+1SPXPJr0D4ZTGDw
LcXCAMYtXVwD3xHmssxkng2qe10vudvzR6mQR5sypJ+b/B2Op8Z+Bfh3rXi28vtb+Jmm6Xq
+4R39vGxKtIoCk8jKk456itO70u3l0fXvDtvewXGm3GhEwXFuxK+XEgeMgnk/dGfWvGfi/Y
Jp/wAV9aCuX+1lL05H3TKgcr+BNev+Hsjw/GfTws//AKTmvIxFKVOlRmqjkna17abPol+J2
5bPneLjKKXuSvbumv1PFPhgc/EjSif7kpP/AH6avcbvQtG06WO31TxzoOn3ZjSRreeZldAy
gjIx6GvC/hnf6TpXxF0jUdduDBpkO83Djrt8s8D3PQfWm+JNUvfiN8Sbq/sLARyahKsdtbj
nyolAVQx9lGSfrXqYzBvEYlyk3GCjvpvd9/Lf5HHl2cVsBRcMP8Un2v0PbJ9H/wBKsYNJ1C
21tb8fuJbEl1c7ipAz3yKmv9K8OaHcG08R+PdE0u9X79qHaZ4z6NsBAPtUPh9l8KeDdTOnT
GWXQNFuTBc9CZWPLqO2CxxXhvgPQ7HxN40ttN1e+jt4ZVklklnnEQkYLkKznpk968rDYWNW
NSpKT5Y32Su+vbtbofUZjn+PwzpYdJRm0nK/d/gj3Wz0vRNXDQ+GPGWj63d9RaxyGKV/ZVc
DcfYVkMjozIwKMpwykcg+leTePtI07wn4/u9P8OakLq1tfLmguIZhIUYqGwHXqVPGa9l1K4
a9lt7+TiW7tYLiQ+rtGpY/icmliMN7FQnGTcZK+ujW3+Z6PD2d18dVnQxFm0r3XrYrXtsdR
+GfjDTC2xVs1vw49YXB2/Q5NfOxwyjjgivpKLjwZ40P/UEm/wDQlrw/w34Wl8RaH4kv4Jyk
mh2IvfLC581d4Vh7YBz+FenlVRQpTcnpzL8UkfKcVwX9ou3WK/r8D2rTtVNt+z/e+L/MDXC
aP/YysDyJjJ5fX12V84/cT2Arp7HxHql14Kj+H0CKbS71SO7Vsnd5hGwLjpjnNVPGWgf8Ir
4w1jw59pNydOlMJlI27yAMnH413YOgsPKcHvJuS9NEj5zEYidflcvspR+49s8N6HfXGjeG/
D+mxNdXH2NZRjjJkzIxPYAZ/StW80/wnpszWmrfEjQLW7Th4Y3abYfQlRiqV9f3Oj/BnXNS
sZGhuzo1hZrKhwyJLgPg9sgYryX4b+GNK8S65dR6y0osbaNGdYn2El3CZ3dsZJ/CvApUI1a
dTEVZNJN7Wu+vW/c+2qZ1i8P7DAYJJe7Hfq2k+vqezw+HYtSgabwz4g0vxGqAs0djN++A9f
LbDH8K5r4gahcaV8GLawtXaI61qrpdEcFo4kBCH23HOPauQi8BeKNC+IiHSrG5e0stSVYb6
N1XfEJB8+Qe69a6z4ysH8C6EUYMG1q+IPY8LWlGjCGLpRhPnT16XWj3t/wDnxeb4vG5ZVhi
Y2acdbWve/8AkcB4D8JWnim8uf7Qupre0tzEh8gAuWkbavXjA5NYmvaXceGPF2paQt0TPpl
28STp8vzI3DD0PQ13/wAIPuasf+nmy/8ARhrlfiYT/wALa8V/9hGb+dezRrTljalJv3Ulp9
3+Z8zWoQhg6NVL3pOV/lax7rFpw8RaZD4ou9Y03SYrmC3eaS+l8tXmePJwfUkE0kXhWO8dY
dK8U6JqkzOiGKzufMZQx2hiMdMkVy3iC2Oo/s/PBnZ/ZtrYah0zvGDGV9vvZrlfgld/2b42
vL1Yw4htA+zpu/fR186sLfDVK0JO8W1ayt0t+B9fSz3HUq9HCRs01C2musV+p6k/h7SYpJI
ZfH3hhJI2KMrXvKkHBB4qgdC1GTXn0Wxi+33attH2b5g4xnIPpz1rw7x5pA0T4ieIdK3rP5
F7J+824yCd39a+gvPmjj8UW9pdra3tzoxgtm83y8yFEwA3Y4zVYrDKgqcozupd0tNtdLdzt
yniDG4mNd1IqThG6SW7uRXmgaPozeV4j8c6DpNyOtu05mdfYhM4NRRaFZ6lDJL4Z8T6T4ha
JSzwWc2Jgo6kI2Cfwrh/BPwO8SavqTXuv6WV0iNNzzJdookbI4L9uMnPtXn+uRr4O+I99H4
e1MyrpV6fsl5E4JYKcg7hwfQ+tdFPBUq0pU6FZykl2XL6aa/ieQ+KMypSU6qVr/Daz/zR7t
p+gJe6O2rXeuaZpNqs32cPfzeXvfGcD8KuWvhexv7hbXTfGnh6+un+5b291vd/oMVg/EK1O
v8Aw91y2t4xFNptymteWBkSIyBZAPTbuzXnfwXXy/iRHqECCS6sbaS4gg6ec3C7c/Rifwrk
p4f2mEniOdpxvppbuj08bn+PpY5Yemkoy5bXXSVup6/ceHNLtLqW1uvHvhqCeJikkb3eGRh
1BGOorH1KxOm6lLZm4iuBHjEsJyjggEFT6YNeX/EDRFb42a5olnKJnuNSKByvR5CCw/AsR+
FemXzq94VT7kSpCp9QihQfxxmqr4ZUVCSm3zK+tvL/AIJ6fDmb4zMatRV7csV0XW/+Vyufr
Sikx7U4feNcx9sIenIqdADGp56f1qHBqzGT5S4Pb+tAHBeFEuHubKawvVt5gsmC564xx+NW
PiteSXUWiM8IjIt8bgMB+eT785qn4afThbaauoxuoImPmR/eByMH6VN8UIWhh0BTKZUNmHT
1ALHrX3i+I/nyf8Ey/htzrMn+4x/UV7AoBfpivIPhn/yGpT/sN/MV7Gg54718nmf+8M/UuG
P+RdH1YFQpPSmEDHA/CpSPm9qZjIz0rymz6e56Ha6ZfnTdKSw1zUVeUwiSNJ8iNGBJwO2Mc
etWv7O1ZEvUfxJqcc0ckiwlrgD5AoZSV6nO7nHSsC31bSf7Ntra5v73MSbSiu+1eMEDH1px
1Dw6yorX15iNSq/O/wAoIwR+WBXkOE77fgfNSpVuZ3T/APATbittTuluRa+J9WhaBpIMTyf
6yVduMf7Jzj8qZenUNNW3Fz4m1YySTeUyrOoZfn2/dPJ5rLl1XQ7gAT6neuFTYN0j/dyDj9
B+VOk1XRbiAwT6tePGX37WZj82c56etTySurr8DNUal1eOn+FfnY5rxC5fxBeK11cXZjcxm
W5ILtt47dqySPRa0tVNrJqk0tpK8sT/ADb3JyxPXOfeqWB6/WvUp6RSPoqOlOK8kQle4HSr
ukW8lxrdhBBGXke4QKB3+YVW2jHJ61qeHrmCx8R2N3cP5cMMmWbGcDB5qpv3XYmvJqnJxV3
ZnjmtTxS/tIXdwkqmP/hIeJAeP9YB1+tXvjlpc8PxVlvFiKtrEEdxjH/LQ/I4/wC+l/Wq8v
wr1iTUZLga5pOGnMmTJIDjdn+7XqHi7S9P8U6t4b1Fr6FTo15IZhJuzNBkOu3jk7gRzjrX0
NTGUaWIpzhK6UWn+DX3tH47TynFzozTpNO66PzTON+NlmNN8N+AdJZdhs7CWIIeu0MBu/E7
qi+GkbyfDzUPKUvs1Rd2OcZi4z9a1fiV4XvfGuv2OrafqtikcWnw27pcyMrCQEluMHjmn/D
7w7ceEE1A6nqNnKt1NbFFtpGc4RyWJyB2rmlXp/2dGnzXno7ebd3+Z6eX4PFYfNI1PZPlTa
2drao4r44qy/FzUEYYZbS1Ur6HyV4r1bQYpF8KC48s+UPCjvvI4x5BGc/XivPvGXgDWtf8e
a5rdtq+mvBe3kk0TS3DbthPGcrxxXa2WnXUHwZvfB7avbDVJLH7PGwmby+bjfs3Y6be2KeK
q0pUKFOM725U/JW1fyMMFQxlKVeToy9+Mls+rR4j8P8Aw7a+LPHeleHL24kt4b4tH5qdVOw
lf1ApNLu9Q8AfEWOa7i23Ok3bQ3MR6OmSrr9CpP5113hv4ea7pHizSNUk1LTY4rS6jmd47k
7goOTjjrit34j+EJPGGuweI9HurOO7njMd9HcS+WWkQ4WQcc7lxn3FejUx1GVd05STpyjb0
ev5r8kebHKsZ7N1FSkmmujvr1+VvxOv1azS18JeNfs5MlpcaI89pL2kiZlKkH6cH3FeB+CP
Dlt4q8TDSbuWeOH7PLP+4UM7FFzgA+te2+GYptC8FWHh/W7hL5DDdWtzFBL5myCU8BSehHU
CvO4fAPi/wz4gi1fwfrNtO9u262uo7hYZVHTDI/fHXqK8/A1o0oVaPOk23aT2fS/4X+eh7O
a4bF4idHGVaTaaXMknunqn1Vzp9V+FHwn0O+Ol638UH06/RFaW2kt8tHuUMAcLjODXS6zb2
lrewW2n3YvLOK0gSC4Ax5yCMYb8RXl9x4B8Xa/rU+q+KNYtY7i6bfPcSTCeVz7Knf8AECvR
pzG/kxxBvLggjgUt1YIgUE/XGawxbXufvnNrfa3TayX5s9bhbCV6eInWnScY2trddV3JAhX
wJ43nYYiTRpELnoCzLgfjXH/AGIXOseI9NkUtFfaetrKo5Ox2Kk/QEiup1W1k1b4Za9oFpd
Qw3t5PbOizSbFdUYlua5j4f+FdZ8I+KJdZvb2yWNLOWNRBc72ZzjaMY9RTpzh9SrQ5rSb0X
paxzZ1hcRiM2TVJuOivZ21318rnKfDjQ5n+L+nadNAzyabdPJImMkmInj/voCq/xabzfjD4
tbhib58n3wM/rXtWhadp+i/GfV/GIvbdbHUp4nh2NlowxDTbhjjBGPfNeS6n8OPEd3rV9dr
d6dIs9xJKGa8GWDMSM8V6VDG0qmKdWcrLlS+b1f3bHzlXKsXCjFeyldt9H0sv8z0XxKhX4B
6q5B2yWOlsh7MM4yPxFcV8GbQ3ura5ZhGbz7eBCFGTgzqD/Ou30+0ji+H1r4O1y4EsU9g1r
cPbv5vkN5peNl9dpwcema4XSfCvxC8Ha42qeEtYtROFaNbu2uUXeh65R8EfiK4qE6csPVw7
mk27pvZ7f5HqYjDYyhXoY32TaUY9HvFWs+2x39/4s+F1j4wuPDL6P4ieeC9+wmVZ4thbftz
64zXP/F6FIfh9oEMWWSDV7yLJ7fKuM/gK5zSPAerR6/FrHiLUreNo7gXLpFIJ5pnDbuo4GT
1JNd1rEFn4o0G/0PUpPsguLj7bbXAG4W03I5HUqwODjnoan/Z8NiKc6TbS31b6W/W+h3ww+
a5hl9ZYhSfwuKfW172Xoc38DrC61S71ixsITPciW0n8pSN2xZDub6DIzXC/EeWKf4p+KpYZ
VkjbUZirqcg/N61oD4f+NtPuy+mGKRzlRPZXyrkHj1BAPoa5S8sLrSdXaw1mynhnhkAnt3G
1yM8gfUdDXuYeNJ4mdeE1LmS0XS3z/wAj5HEuvGjTw9WDjyt7pre3+R7re5T4Ga4rZVhodg
CPT94tcR8HLae88X6hZ2sTT3EtifLiQZL4lQnA78An8K9N1RdLvbXV9DSWa0sNZ06OJftC/
NZOArIrgdQpABx615FZeAvGmm6tHPaXdvYSRH5b6G+ACj1Uqd34YrxsJUpzw1WlOXK5O+vo
vv1R9DjsLiaGKw+IpU3JKMLWT1slp5EHxbBHxl8WBhgi+YH8hXuE93Y+HbTX/F+pWCXw0m1
ga2tZvuSzSKqxlvVR1rx3Wfhlri6zdfZdYsdXiY7vtkl0EaYkZJIbnrnrXpcsK33glvCWr3
6B7rSoLd7oN5iwzxEshJHVexx2NVjalCcaKUuZLR97aX032WxOU4bHUo4iMKcoylHR2a2a0
Xna5wum3vxA+NPiKax1HX7uS2gQSyW1sp8uNCwUCOFcA9e/TvXD+NNBh8MeNdZ8PW87XEOn
XBgWVwAzYxyQOBXS6Z4J8daNq/m6fqUWksQY2vre+AGw9cbDuI9sUuvfDDVotbuo9L1Wy1W
1JBW8luVRpiQCxIPI5z1r1KeJo06tlVXJbRLZfP8AQ8N4DFSgv3Mr3d3Z/cev2jwxeLY7e+
GLO9gW1nBHWOWIKT+oP4V4h4V1Cb4b/GG0ur1Wxo1+0VwuM7kBKsPfIr1KRbiPTtJtri5Fx
d21hDBK6Pv+dRjG7vjiuH+M2lyw+LtP154mhGu6fHcsrDB8xf3bnHvtB/GvIy3lc5YeesZp
r7v802fU8SYaX1XC4u1nyqLXyuv1K3g6R9d+J2qeJp8sITPf5PPzuSE/Vv0ruB78+9c38Pr
T7J4Ou75lxJqN0IwT/wA84hz+bN+ldGM5xmpx8+fESS2Wn3f8G59LwjhfY4D2r3m2/ktF+p
KhBPNObhuKiHB680pznmuE+xsKTxUyufLX6f1quak25Vfp/WpKSOK8Hy3UUthJBai92xTb4
yM4XPNSfFi5iu7/AE2WDbs+yphVHC+1TeELceVYta3otrj7PKxLHG7npWJ47VkeyRkKN5QL
ZPU+3tX3kX7zP58mv3Cf9dB3wyGdZmGOdh/nXsqj5vcV418MmKaxIyxGTKkYU9Bkc17QgO7
1P0r5PNb/AFhn6ZwzJfUIrtcZj5zQy4FT7QTnFMKnOMV5DZ9RzEWCDQeBwO1SMnbrSbTn2p
BcZgkcUYwetSleMfpSBQDjqKLiuR7Dnik2/jU23n+tIV56UXJuRbcDkUEcGnlRnFLjPAFFx
XIdvf8AnTSvHWrGBjkU0r6CncEyEL8vSmEc81OQO4phXOcU7hcj2im4+X0qXaMcDrSEU7lJ
kO3IoK46jNSkDHHemleelO5SZEV5xSFfTFSbeKMEDFFyrkW3C0hB7VLt49aaQaLjTIivOMU
mOtSlRjAFNxxzVXKIz9Kbxnp+NSEcmmEHHSmMZg5pCAecVJjNIR7U7lIiI54FIRz6VJtOel
IRnHHNAyPaO4qeWW1uxbLq2nW+p/ZCGt2uF+eEjkYYclc/wnIqIjvRtHWjzMq+Ho4iHs60V
JdmI7PJI8jsWdySSe5PWoscjipDikwKaNxoGB70v8OCKXAxRjIp3GN6dABSEZp2M8UhGBQB
r+Fp7e18X6TcXciR28dwrO7/AHVHvXmninw78Q/FnjC61PX5hMXkKJeXFwnlxxBjtChT0A7
AV2mPamlV6gCtsPXnh5ucLXatqj53NsipZnUhOpNrl00sNhgt7HT7PTLIk21nEIkZhguc5Z
z9SSaXHelHWlOQeaxbbd2e7QowoU40qatGKshv0pewpQPWhuDSNhpFTAHYv0qLHqOKmT/Vr
x/nNBSOC0i90ixvbBNW3eU1oWGzqCxOKl+KrQLrNvbxvuKQoTjsCBisTVovtklrd7AMW8SD
Z7DFP+IckkniWTzuJVjiVhjBGEHWvv4xWrP5xnVkkoWJvhpd2tvrjJPcpCWRsb2AB5Hevbo
gGUOhDr2KnI/SvlSPPmnHGK1bPV9VsmBtNQuIe4CSECvHxmW/WJ86lZn0+U8QrA0VQnTuu6
Z9MjGcfzpGwR2rxPRfHPi+XULawivFupJnEarOgIJPvXs1iL77Cn9pGH7WPveQDt/WvncXg
54a3O07n3WW5tSzBN0otW3utCUjJHSgr1+lSEd+9L14PpXn3PYuQhOT2+tO2nuKkI/E0EDP
pSuHMR7enamkbenFSkcjvmmt07UyLkXf2oyqHJIH1rifHOr+J9FtriWxhSSxnQKs6D57Zu5
Prn1rgk8MeMdW0M62l810m0sYhcFpMDrx/SvWw+X+1p+0lNJM+exmdewquhTpSnJK76ad+t
z3PGeg4pMHBrxDRE8VS6NcXWmeJwj26ljZtL85Uema6Lw5rvj3WLF2s3027MeOJjtc/gK0q
5XOnd86svkZ4fiCnVcYulJOS0sk7/cz0vA68UwjJxXl8XjbxxNdXNtBoMNxLakpMsaE7Tn2
NMX4o6pZ3Ai1jQVjx1Clkb9azeWYjpZ/NGq4iwW8m0u7i7HqePz6VEHSQkI6ttOGAPT2NeL
658RNYvtRkbSrmSysyAEjwN3uSa5xdf1n7U1x/aU4mcgu4fBfHTNdVPJ6so3k0jgrcWYaE+
WnFyXfb7v6R9GccnFBGa808P8AxGl2LD4ghOzoLuNeP+BD/CvRLS+tL+AT2U8dxEf4kbP51
5tfC1cO7VF8+h9Hgcyw+NjzUJa9uq+RLj0xRjPOKccUfXpXKencjI+XikIyOlPPTim8gYou
UiNh7cikAPfmn98mggDPFUXchPUikxx1xTyOeOlNNUUhmPakYdD0p3Ttmhuue1BSGN0pGBz
2p3XrSEd6BoYfekxTuvHpSHr0pljD3puKeRz6U3t0pgIO9L24peoozxTGR8jNB5pe3Wk7UA
IBk0EYxxRnn3oJzgUwGj7wpTRzQTmkAHFBB/Kk4zinA880AIeRVhB+6X6f1quSMc4qdW/dr
x2/rQM8udV83Sow23csa4I4+91qf4mwvF43v0JD+X5a7gfvYQc0y/kijuNLcQMgSKEsD355
xUPxCna48Yak8hKsHCjjGRgYr9Bh8DP5vrK1RLyOKiOJm46irAxgDPI9arRA+fweatpvEjj
aGOKRCNzwiyDxvpLSOFj+0LljX0eVIYn0r5j0Uf8AE900FMZuI+f+BCvqBlDMwHr2r5TPFa
cH5M/ReEp/uqsfNfkQlc8/pRx1A6DpUhXsaTbwRx0r5y59vcYMlhnrjNKFzmpAmBS7eenNF
xNkBH96m4yRkc1YMfHIPFMK98YppiuQSRRyo0UsavGw2srDIYHtXmuveC9X0+8+1eFHkMcp
wYFfaUz6HuK9QI5ppwuN7Ac45OBXZhsXUw8rwfy6Hm43A0cZHlqbrZrdHyvc/abW8mgl3Ry
o5V1zyp7iooLy6tnEltcSQuOjRsVIrT8SiP8A4SrVTG4kU3L4YdDzWZHGZJQirkntX6BTvU
in3PxyqvZVJRT2bLmn67q2lXjXljfSxTv99853/XPWtZ/G+q3erWV/q0VtqP2QMEiliAVt3
XOKxorfzLl82xdUGCE7GqsyoJiI1Kr2B7UqmHg3zSWu2xVPF14R5Yzdr3tfS++2wt1Klxdz
TrGsIkcuI1HCZPQe1Q7WHal2MecZpBkHAJqrGDd9WXn1Gea2jtJn2QJ2UVLpWt6lo119o02
6aE/xKPut9R3rOUpj5waXymI3IuBUygprlkrmsKtSElOEmmuqPf8Awlrk3iHQRfzwLDIHMZ
2HhiO/tW/jjqK8Z+Hnif8AszUv7Gu2xZ3bfK5OPLk/wNe04wMDmvh8fh/YVnFKyex+xZLj1
jcJGbd5LSXr/wAEjK8YphHc1MVz6YqM+hOa4Ue6mREd6COacwoIGKq5ZEw600rk/wBakPHB
6U2mUmRkDNNYZNSEc00g5zTLQz+Gm9en51Jg4zTT1z370xjcU08jNL6ijnGaChhyab24pTS
HrVIoARjFIevanYBWhh8opjuRnpik7UtNY96BjT1pc9OajmkighM1zLHDEOryMFH61z9742
8OWeQt29247QJkfma3p0KlT4Itnn4nMMLhf49RR9Xr9250ecEUZHQ9a4CX4j72CafopkJPH
mSEk/gKp3PjrxPFKqHT7e0aQfKrQnJ/Ou2OW13vZfM8GpxVl8E3Byl6L/Ox6USM9apanrOm
aNAs2o3Plb8hEUZZ8egribnVPiJDYyXkqLbwIu9mVEGBXM67da5fJZ3WsziZZELQEFenfgd
PxrehlvNJc8k15M8/MOKnTpSVGjKMtNZLS199/u8zodQ+I989y40y3jjgwAvnqGYev51PB8
SrsQKJtIt5HHBYMwB/CvPefTpViJ1WMDGa9r6jh7W5EfCrP8yUnJVnr933dDursEajookO6
Nkhzk5/i5FHxUgjtviDqyKmFaRXA/u5UVBMYkudMnEm/wAtYmK+mDmk+Id5PqPiu9vmTZ5+
JNvoCBg/lXZTXuM8et/F+Rw8IBn56VejQZbD4Pv3qjDkTZxmrgZNzFlI+lIhGtovmf23pmT
8guY8Y9d1fT7AbifU5r5f0ER/8JBpe1zvNzGCvb7wr6kb7zfWvk8+fvw+Z+gcKaU6r81+pC
VA5z1FNVamdRjgGgKMc8kV81c+25iIg9RTgvzc8elSBRj3o2kYyc+9K4myMjHHUUwpkcAVI
etLsOcEYpiuRbcDpmuH+KKS/wDCDyNAzK6zocqSMflXdkVjeKFD+E9VDIGH2Z+Md8V1YSfJ
XhLzRw46PtMNUh3T/I+YTHITln98+9PhiYliZdmOnvXpHhXw14a1jwldXeqpK11bSbJDC+D
CvZsdxVvxr4YsNI8OaU+n2ySLE+ySUD5pQRkE195Tx1J4hUGne9vLb+vvPzCWU1/qzxV1y2
vvrvb+vQ8zhW9hga4hmVd33lzzVBmDOScg1r6jLblFFrB5Tk/MM9qzQ6sRvjGfUV6M1Z2R4
6D5QvDcgU1kG0cYP9akMKvgg7TnrViztLye/hggtmupC25Y1HLY5rJlqLehHeaeLZLcxy+e
8qbmQDlCKqKSeCTj2rsrvVLXVdV1LWJIU0iW2s/LhtYk5aX7pBHbuar+DtG8P6tez2us38l
tNtHkKrBVb15Pf2rnnWVODnJbHZTwvt6ypUmtdruy/HuYdlYHUL2G2jZLYyNt86Vtqp7mvo
fRluY9Cs0vpkuJ0j2tLGdyyY43A+9cPZ/C2KPU911qRubBgTsUbX/2ea9EtrWKys4bS3UiO
FAig9gK+YzTGUq6iqbvY/QOHstxGDc5V1a+m/6bfMUqcDmmMO2amKkZJphX8z614iPs0yEj
tSc/nTsYHHJpD60zQYw5HrTOmexqQ5IzimdaZSGADPNIw5px60h4qi0RsM8nNMIqRsH270z
ANMpDcUh4pe/TrSMOOvFMoZjmmEetPI4pCBjmqKEHTFIaUAAGhgMf1oGMP0xWdq8+pW+lyy
aVapc3Y+6rnge+O59q0CcikPSrhLlkpWuZVqbq05U1Jxv1W69DxOc32o6wF8SXtxb5PzPKp
O0ey/4VDcx2emamslhcx6jCvzKzx4H0INey31hZajF5d7bJMvbcOR9DXn3ifwdBp1jLqVhO
whjwWhfnAzjg19PhsfTqtQkrPa3Q/Ks14cxOEpyrU2ppauWvMvxs1+JyU9+z35vLaKOzckE
CEYCn1HpS3+rajqbxvf3b3DRDCFv4RVLHHNKo56Zr11BXWh8W6s2mm3Z79n8h73NxIu2S4l
dcY2lyRioySe5xUiAlGAUEZzmozjNVaxm23uIM9jTgTjvRjipUXKAnNIR2GoMq29m0cRjk8
hDk/wAXvUHjEB9RS5G5PNt42Cn/AHcH9an1szmGySRQuy3QKQevFS+P5Yn1G1jSJV8myhQ7
fXYM596IfAzWt/EXocNCD52AecVej8wMy8H1qjCFM3ORVyNVLN+82+570iUauhE/8JFpOYy
ALqP5vX5q+p3HzHHrXy7oav8A21pJaRShuo8Lnp81fUrR4YjHfpXyGfP34ejPvuF9KdT1X5
EbAAcE4oVSeVFSuvy4zgHrmlCYUnPQV8zc+x5iIDPSl25PTgVMsQBA6cUvl5A44pXE5FXaM
9efSlGcZ44qUrn/ABpNnt7U7iciFsgnP04rI8RJGfC2p+cxVPsz5I+lbm31rD8XKF8F6wR2
tX/lXRQd6sfVfmc+IlajP0f5Hj3wzyB4kupWxbpZEPnvnOKibxXJceBW0i4LS3FtIGiuCQA
EHY9/atb4Uacmo6H4hs5XKLcokZcDJAINcV4i0yTQb2fTZgfPjfGezJ2Nff4f2NTFVYz+KL
i18l/wdT82rTr0cFRlT+GSkn83t+GnzMC4m+0S7yQp9qSMOD6io8gtyv5VNEo6huvrxXpPV
3PCQ8benINdd4H0ufVvFFlZwaimnysfkuGPCt2zXKYO8Blr1L4Zr4bt1vZfEdlK8c67YJhl
djj0I98Vz1pWi2ehgqfPVS/4BX8XfDbxBpNldakLFrkx3rmTVFJMc/qF9ea4/wANeHZPFGr
PFazJatEvmSb8nvjgV9hTWc3hXwLZaZrNyNc8OtbtfOqcmNsZAJ9NxFfI+jeIJNO8YHUon+
z29zdBJEH3SmeciuB1qk6c1T+JI9N4bDwrU51NYSetu35p9z1HwXZarp2l3VhqdwbgW9w0c
DMOqDv64zXTjgc5zUuNwXbyCMikIIznj0r4qrUdSbm+p+o4ekqNKNJO6XciK4HP5ZqM9Oan
YetRkZx2rM6kyAjt/SkYAd+fQVKwG7gYqLoelUaJjGHH8qbj8Klb6ZNRkYBqi0yIg7jTccd
Kkbg5PakI4GOlVctMhOD1pDznin4IpCO2KZaZEeDikNPPX3ppplJkZX1pMZHPSnZOOaQ/pT
KQmPlph6YqTqDUZHzVSKGEUjHn0zT+Kacf/qpgRtXPeMRjwhfdOi/+hCuhIP4VzvjPA8JXm
e+0fqK68J/Hh6o8nOH/ALBX/wAL/I8e/ClGc9cUvABxSoRg7ga+4S1PwEAp2nLYpu1snAqb
5fL+7z61Dz03U2rAgIOM1MgbYPlzUY6evvU8RbyxhhUjOt1aNS0G2YSqI40UenHSqni2SV9
WuOpVQqEt14UCtPVPKN3GIo9jKIgR+ArN8ZxKniK/XeqlJMbVJIPAqKb/AHfzOjERtV07HK
QkicEpn29aupsy26PqOB6VSgDeeMMAfWr8fmhnAweOaDJGloIh/wCEh0naWMhuo9w7fer6x
KfMSB0NfKXh9m/t/R1MChRdx/Pjk/NX1qy/OeO9fH8QP36foz7rhp2p1PVfkQsoYDNIE+XA
5z0NWDH/ACpFTjaOPU18rc+t5iNVPToQKChPb3qUKcY6GgryMcGi5PMQsmfSmBDsJ7VZ27h
yDjsKQxkA8U0xcxUMeDyDisbxXFv8H6orD5WgKkeoNdAQdxGMmoL2yg1Cxks7lS0Uy7XAOD
j61rSnyzjJ9GjOreUHHumZ9np9nY2sMdnbRwgRKuEXHAHH1r56+J90t148vURx+52xnHqBz
X0qYguFHAAxj0Arxb4vWUdpYQC30OGGCS43vfrjc7kfd9a97Ja/LiXfVyVv1/Q8HPKPPg9N
FF3/AK+88eAcDkAj86miCEDK7fWolU5+RqtgFYgXXr7c190fnqQ+FHLHaQR6V7j8PLS6ifT
LPUdNOo6PM4aRIk3Ff4m9xxXjWlQRS3se9mC7vmHfFfUPwksNW0oah4k0CWG+sLC3zLDMcM
C45AHsBXDiZWjY93LoWvP9e5F8W9VTQvAOtTaFdhNJ1iRbOGJ/voFG5gPQZr5s8Laa2reL9
KsNu6NZBLIPYfMf5V658UYm8W+INH8O6FDtCxG7ust8sbM3zNj05HFTeCfC8eh294s8UMly
lwyLcquGdMD8hXjzxUcPh3/M/wBdLntLAVMXjIp/BG12+ttbeb2VzqSp7CkKnPNTFMdqYRn
j8q+TuffpkTgY9j0qPt3qwU+TpURTGM/jTTNEyA8+tMK5NTFfmx0puMc1VzRMhOOQD+dM6V
IynH1NNxyTiqNCIqOhppGOaeQeTTSMgcGqKRFjk0w9Kl29T3FMPOeOlUi0RGmsOOnSpCMHp
TWBycVRoiIjjimnrUhGKbj1FNFCD7uelNx3px+50NAA2AsM5plXImGDTfoaewz1ph6dKYxp
HNc141IHhO6JHVl/nXTN6VzPjc48JXJzjLIP1rswn8eHqjx85/5F9b/C/wAjyHqhJpUzjjF
GSImA+7nmhB74r7mO5+BsczELz0NRZB7U9/ujHNM5HaiW4IUEelWI87Biq4zVhGIToKkZ3O
rGUGGaWMKfkII74ArA1+4e6vri5ulLTyOWZsY5roNYOLW0EkvmgxKcA1zmoecIm4yuTknqK
xpv3Pmd2JX775GDFt87ngVbQKWfEmMDj3qrCT5+dmeOlW0KDzC0fUdu1WcaNnw+JB4i0YmU
Mhu4sJnp81fXbISxx3PFfIfhswHxLowG7zftkWfT7wr7FKLhuDkntXxnETtOn6M+24ddoVP
kQbRjHtTio2HjoKk2YUEc/WnhdwbI7V8nc+pciukZABNIyHPFTooK5INKUOeRn3ouTzFbAC
jjH40nPpwOKnKr83pjnNcL4i+IGn+HfFdjoVzbSTPc7d0kbDEW44GRXRRozrS5aauzKpWhT
jzTdkdjsyxNIyYydtPkeOD5ppUjToGZgAfxpqzQzL+6ljkI67WBxWeu5rzFeYAIzHooJP0r
5x+JXjiLxLdxafp0TjT7RiSzjBlfpn6CvcfHd5f6b4G1W+04qlxFEcO3G1TwSPfHSvkw7yS
Vk3FuTk8mvrMgwsZ3xEt1oj5bPsZOEVh4fa1fp/W4qCNmxgrVsl1Xg5A7ZqBN25SyfjirLK
PMA3bW/wBqvsT4+K0udJ4YjYXJuPsYlReGXqMGvpDRINM0b4a22o6RqE8WoalcbZrEP1Ttx
6ACvE/Aulajf3tvBpbq91LIqCMkfNk4r2z4j6q1kMiwh0yXQrHy5I1A/eSdF/xrxsZJyfLH
c+wy2moqLe2722X6d+x5NZ6zdyfHa7WSEIs+63KYxtGMgj8q9SCgZHQmvO9B8ZeENT1uz1K
7tZINfukW3OI9wY5wCD/X0r00xjkEV8vmMpe0jzQ5XZL1t2Po8slHkm4zUk5N6dE+jKbcHB
47VGygjA6nmrTR7gPmNRMoHzHtXmpntKRB/CMgVGw/Wp2TqRyKiZDj2qjZMgxkZxTSBnjpU
2O3bNMZRjIHFVc0TIXx0AqIr2GOKndcHnrUZC1SNEyEjtTWAzipmUAHimMBnHQHvVXNEyBu
vaoz1xUpGOP5Uw4xVlpkXfI6+9NPcY5pxOO1DdPr6VRaZEcYqN8iI4HzdqlIwKYc+2KaLvc
luBaAR/ZJJHBQb/MUAhu4HqKrZwtP7GmHv6VRS0Q1ulMPQmnHoaTHrTKGMcnNct46bHhKf3
lT+ddUTnpXKeO/+RTl/wCuqfzruwX+8Q9Txc8/5F1f/Czyb+E8/hSqeDnrTT05pV6e1fbx3
PwZiuQQMcUzHPWnuTjnnNM46YpS3BDh161Mp+XqKhXBJ4qRVyueRUjO51WOL7Na+TuDeXGT
u71gartbcRMAck7a3tRllktoVZNjxrGAe/ArndUURna6neehrOCfIduJadX5GPDu+0fK3OO
tWkaUGQcHjmqabDMcnAqyoUlsPgdveqOVG14b3nxXoi7AB9siw3r81fZW394wI6E18b+GVY
eKNDPnAg3kR2Z6fMK+0Nn7wnIOSeK+J4jfv0/R/mfY5A7Qn8iEx5UH19BT1j4Ybe1TLHk5G
ABTtuMnpivkWz6NzIRDtTOORUZXPP6VdVFK+9RiPDHIz7UJk85TKKCcHivkT4hT3lx8QtXl
vkkglM2ER+CEH3f0r6+uXighlmmcRxRqXZj0AHJr5K+JHibT/FPjiXUdNjK20MawpIeDLtz
82Pxr6rhxS9vJpaW37f8ADngZ3JOglfr95zL6tq11ax6dLqtzLao25YWkYqD61Yiv72yO6y
vbmB+uUkIyaoWgJmMiD5hxzVksDu3KDnj6V+gwhFQem/kfG+0m5Xu/vLmo+KvEep2X2LUdX
ubqBuTG78H61hMEL8ErU/zCQ7TkCogct864PtWMYRgrRVvQqpUnUd5u78yxAJBgBtyeg5qc
BJZwsikMOhFMtkG7IJ49eK1dIs573VIreOPe7HCg8Z9BUydrs2pQcmoouR61rHhW7s9X0W4
EMkLBgwGcMOhp+u/EvxJ4lhu11iSOae9IM0+3DMAOB9KXxpcrBBb6M1ktvcRvmVu54xXIFA
91sA+VRkn2FYRhGaU5LU6q1arQm6dOWmz+e6Oi8L3UVjrv9piSMy28TC2U95SMLn6E5/Cvp
qwEv9m2wuplmn8pd8idGbHJH418egsAzqSOe1dT4d8e+IPDjqttcmW27wT5ZMe3pXlZnl08
VaVN6r+tz0spzWnhbwqp2fVf5H06yDPemOnycZP1Ncb4Z+I+m6/YSTXdrJp/kELJKwzECen
zdvxrtQySxCSJldG6MpyD+NfGVaNSjLlqKzPvqGIhWip05XRXYYHAqFumatsoAYkVXYHPIz
UJnbFlYgEEUw9x2qdlIOD1pvUDH51pc2TK7jHIqBhz6GrTZJ56/WoGB3ZFWjVMi7A0xgcc1
NjC9Oapahf2emWT3d7OsMCdWc1aTk7Ibmopyk7Ie4Bz6Co8YXkYFeeaj8TN3mjQ9KluUTgz
yA7R74FY934j8Zvb2eozX9raWczgZiIOz2YdeletTyyvJe9ZerPCq8RYOm2oXnbstPvdj1Y
gZxUM8qQQPNIdqRqWY+gFVtP1rStTby7LUYLmRV5VG56elcf8QIEjntr291S6htWR4khgHO
/GQT6g96woYdzqqlPT5Hp4zHqjhXiaVpJeat9465+JWiRl0gguZiB8rBQAT+NafhjxIviGz
leSEQTRNgpnIYeorxDHTkVZtry8s5Ue0unidDuUo2MGvpJ5VRcHGGj7n57h+LMZGup1rOPV
JW/qx9DeoyKaRjPpXz+2oao87TNe3DynksJDXRaP4z1P+17X+19Tf7FG2XGwc8cZxXnVMoq
RjeMrn0mG4ww9SahUpuN2le6a9Xtb8T1s0hqG0vbTULVbmyuEmiPdT+lT4rx2nF2Z9vGcZx
Uou6ZGeh9K5Lx6APCj+nnJiuvb3rkfHxx4Vcf9Nk/rXZgv94h6nj55/wAi6t/hZ5L/AA+tO
Xoe1M56inKSBzX26PwlinpxzSEtmlOWJJ7DtTDj1oYDxknkVKASOBUQHTBqZcbRzSGjr7ud
3uFWU5wUwD6ACq3i1mGoOqxqiADOB7dz3p+oCFL+R0bfESAB9BWbrSzKFMpOWAYZOcjtSjp
BoupJynzGFEf33K5qypTLnYcY49qqw7vOODzVyLfufjORzSJRs+FvJ/4SvQwobzftsW7PT7
wr7ZEX70/U18VeGXY+KdCj8kAC9iw/c/MK+3SoEjYHc18LxM7VKfo/zPrMkdoT+RGqYyR39
aUKCSM1LtIzn8aeig4x/wDrr46577kRBcd6YV/L19aslRjpUZGMkYx6U0yOY89+Kuqafpfw
+1Bb523XSmCFUbazuemPYd6+RCZAueM9K+k/2gdHNx4UsNZWV8Wc/ltGB8pD/wAR/EfrXzS
wUkLuxX6Pw7CKwnNF6tu58lnFRyrKLWiRbgBEZYsA30p8n7uMbvrxTVACqoGM96S5J3YU5H
Ar6luySPGjs2QjGCQ/J9aRBIXwRuX86VgoADDH0pYIzklJAfbPNZ3BLWxetsBT8mOxI6V2f
gnT7a4vppbnUPsoiUyRkDOSOg/OuSQOkAfg+o6Yrt4XttK8Bzi605kuZeYbgjHA6iuKu3y2
XU9vAxip889oq5wHiG9a+8Q3Eskhl2ts3dc4qoAskwS0fbuU7g3A+lQwmR7gyogZwd2DUha
GV5Hk/dufuheldKVlY8eUnOTm+rGNxH5WNhDcnsTSlA1wBxsUde3SnFJ47YbgDHJ0780oWO
SRUgcx5Hzb+maQWPbfANt4b8T/AA3/AOEWWbyronzb1YhtdsNwc9+MCvRND8P2PhzSjp+nN
MYA5YedIXKk+h9K8q+CNkG1DVr5owPIRYVYepOT/IV7W2Q2eOa/P80k6eInRjJ8t7282fo+
UqNTDwquKUkrfJFd4ztOTj+tV3UgZ9KuSA7Ru5qvInHTIPavLTPoIsqv16YFMYYBH49KmZc
MMfyqNh3/AFrRM3TK7AcccVEwOeelTuDzUR4xmrTNrkTYwe9Vrm2guojFcwxzRnnbIoI/Wr
bKTyKicc1pF2d0VZNWZyGreH721sDH4TaGx3ZMtuANs2R79DXhd9Bc2t7NaXKGOWJyHTPQ1
9PEc56ZNfPHi+J4vGWqJIrBjMWwR2PQ19Tk+InNypy16+Z8DxTg6dOnCtC61tbotOi6bdDQ
+Huky3/iVbtLnyPsOJTgZL5ONteg+OdDGteHneNys9pmZBnhuOQfwryfRNX1LRbmSfT5vK3
gB125DgHpXo/i/Xrt/Bdrf6aDFHe/JKzDlARyPxNbYyhXWKp1IvR6L/g+upnlGJwf9l1qFR
O6Tcl36Jr00PIQm4ZzT4oHmmjiUqpc4BY4A+tOWJsYDjPpWhpC3UWtWUkMcDyJKpXz/wDV5
9G9q916K58RCPNJIzpIpoAdykJuK7h0JHXmtPQrZr3VYoUsUvm5PkEkK3HcjpVjVvMkR4rm
yS2mN3MzOh/ds3HyL2wP612Hw1tYo7O/nLJ5zOEK/wASgf0NcWLr+youdj2spwP1rHQoN2W
7+Wuz/ryOk8PaNHoukC3VAksjGSUKcgE9h7AcVrZpzdaafrXxs5ucnOW7P2uhRhQpRpU1aK
VkNY/L0Fch4/yPCpI/57p+PWuuIx9K474hkDwvGP8Ap4X+RrrwKviIep5OfO2W1vT9UeTnp
yaco+Ximk8dKeB8vavt0fhjE45pDj0pxHFIc+lIAXFToDtHNQrk8YqdfuikNHS66gttfv7V
FwsM5TaDnpxVvx5p0GlX8FovLCCMkg8bioP8iKr30kl94omuXX57i4VyBwCSc8e1aXxRvYt
Q8WXdzBkxllHIxghQD/Kqj8DJl8aPPYwPOYZwKtp/Hh8cfnVOMgynIq2hUbhj2FQUje8M7x
4q0ItKCn22LCA8j5hX3Gy4lYDnk18M+GFg/wCEu0LaW803sW70+8K+6ynzHPrXwfE/8Sn6P
9D6rJ3aEvl+RHgnk1Iqke+KeEwBxk+tPVM9ua+NbPZciIp3/WmbBj3q1tBHA79qimkSBHml
ZUiQbmZjgAD1oTI5z5//AGgPFi21ha+ELRg0lxie6wT8qg/Kv4nn8K+dEO+QYXB+tbvjHVX
1rxpq+qLKzR3Fy7R72zhM4GPasSPfnJ5r9eyzCLC4eNNb7v1Z8Zja7rVnLotEX0LKxfZkIO
9VwGknDbhgnNJ5jhTnjdwcVLbDAeXYSMYOecV6Umc8FeyIZdwBLqCB0p0KowG0bSeaey5J2
mpIELSAADI6VDehajeRp2kQnubaGPH7x8HdyMV0vxDu9Ss9GstFvpEYRgFNjZ4PJrP8OW1l
ca7Gmos0cAAVnXgr6msXxpdJN4geCCZ5oYflRnOTjtmuO3NVS7anruXssJN9ZO2/6GFCuIm
lWYI6/wAPrTmZkhEUsWM8hu9N/dGNIzGY5AcFj6VJiVZeP36p6cius8VIekZaZRaMWAG4Bj
3p8TWkhma8Vlcj5CnQEV23wv8ABkfi7xG9xdK6afYkSSgdHPZPx7+1dJ8TfBVtZ+I9Ig0a1
jgg1iYReQi48twRkr7EGvNnj6UcR9We9r/r+R6NPBVZUPrC27d+h2Pwl0ddN+H0FwyuJdQc
3D7hjjov4YFd6yALwDn1pbW1is7OCzi4jgjEYHoAMU4jA74r88xFZ1qsqr6s/Q8NTVGlGmu
iKrDcGOBUJXBwT0q3Ip5B/Sq7Lis0zuiymwJYkVG4wPmOaskc/dyfaoZQQMkfnWqZ0xkVnH
HSoG4PIxVlxzj171A+Sa0RuiP8MVE3X6+tSnocGo3A254zWiNEQN04/WvGfiVGy+LVcoMPb
Aj3xkV7O2a8j+JmB4ktGZN4No3Gcd+te3k7tiV6M+b4kingH6o4K0YiJgJNo9COTXSW2v26
2kmi62Xu9LlG7KD5427Y/GuatCfLOCv1NR3zbrtj973Xoa+8rwjUoqMvL5eh+WYbETw9Tnh
6Ps11T7pjVx5jbFO3J2564rQ0tS2pW0YTO6VRhjwee/tWdGAW+6RWjpwH9ow/IzfOuVPGee
lc8tiqeskfVsPw+8O674dv01/welqFaFBfaZL5kUWV5IX1PevFPA1ktrea0IFYW0c5hRn6n
BP9K918EXUWneDNQv1i1LSZEnjbeSZLf7p4I715zZ2MFhDJFADh5WlYseSzHJNfLYzEOMJU
n1sfpmT4BTxSxKVlG/4q1v6+5dZDgU0/Snk84xTTkrnrXiH3aImPNcZ8Qz/xTMXH/Lwv8jX
aEc8nrXGfEQEeG4QOR9oH8jXoYD/eIHhcQf8AItren6o8pOcEgU5R8ue9NOcHmnD7tfbI/D
hWGBSfjSt09qacehpAKPrU6glR1NV1xnvVyI4jHANSxo2oppE1uIO3zRtGuffIqz4zTGsX0
i4WOS5cquc4GarXYjbxTMbdt0XmqVJOcjjFT+LpzdFbk8GWV2wPrj+laL4WR1RyEWfNIHWr
i7sk4BqnEP3hq4BhSSccVmWjovCsjN4q8PKbVVUX0X73HLfOO9fdZU+YR05PFfBOgagthr2
j3d1c5tbe6SVkHJRQwJNfbXhvxloHi9p20SeWbyfmffEUGCexPWvheJqU3KE0tEnd/M+nyt
3py+X5HQFTjGKeqAflTwjbalReM98V8O2ek5FfYO/Wvl/46eOdUTxheeGdO1CSGwjtlhuYk
PEjN8xz+lfUsjLBFJM/3Y1LnvwBk186fGD4faGngK88c6UZZb64uVvJppySzxvxtA7AcV72
RToxxadZXvovVnDi5T9k+R/8MfNrFCRktgcVLEODtbvUBPOCn5CrduuXyFP0r9VWh8sld2F
YNgbeRjmriI0cC4IORnA7VHAiyzSN3zVl0TdtjJ54xWc30OulDS5XZVCZAwW5yaZbPIbwIB
8o5yasXoFtEobkdOO1M0q1MzNJuOHYKpH61N/duVyP2iijvNCkfS9Eubu60wTwTqQJWGdpP
vXmcpkvdSdgQGdzgt2r0zxRFdaB4QSCHUUmtrpflVeo7c15japbM5FxKYxjgj1rDD2fNUXU
7cyvB08O+i8uvmTs5FwRfRGQINpx2pI4yIJJ4JwhB/1Z6kU+P7XBZvOu14ZSVOeTTMWsohi
RWhkHDsx4+tdB5dj6j+E2maZYeALSbTnLzXQ8y5DEZWTpjHpW1q/huHUvF2ha0zNnTvMOzP
ynI449c968j+Bh1RPGuoW6yG4sEtcTOCSqnIK496+gpAM44r83zJTw2MnaV2+vqtvuPu8DK
NbDxXLZL9P+CUmXBzjjvimY9s1YddxJHH4VAy4PrXlJnsxZDIueM8+tVXVR1zntVtxzkcDv
ULrknpitEbxZUIG7g9PSo5cbSOuKsOn4VA+TjjitUdMWU5FwPeoGHpVqQjJHA/Cqz/dBB61
qmdEWR45yBio5OeMdO9S4BB4FQvkVojREEmexrz/4k6MLnS01lZNslmpRl/vKf/r16A2Qea
474m6hHB4GSxd1EtxN+7H8RA6/hXpZe5rEw5O/4dTy84VN4Gp7Ta349PxPFrU4jwFDnPU1D
eHN25I289F6Cpbb/VD5Mn26VDO/+kthtvtX6TN/u0j8YW42IjeOWrT09h/aEILMfmHy461n
QsfMGHz+FaNiWF9F84ADc4HNcctjppfEj6h8LywXHws1e0tr/UI5DNFi0lXMb4HTPY1y+5W
yFYHBwcHOK6rwVdb/AIVX0Kawbkvewg2kkeCwHfd7V5P4Ol3X/iCIvlvtjNtPXGSK+RxlLm
cql9rfmfq+UYv2co0Gvjb19Ip/P7369F1jd+f0pnpT357Uw4GBivKPrxhx61xXxF/5F6BSc
f6QP5Gu1YDsK4f4jEf2DbE8f6R/SvQwH+8QPC4g/wCRZW9F+aPLSRSj7tNOfSnL05r7VH4e
ObpxzxSc4HFBOCCOOO9O4IA5zQA1c56VYjPyDoKg9OalXAXBPNIDd8ow+KfsxY/LMi7uh7V
d8ZRLAYYFQhUklCsf4gWyP51Bf5m8cSyABFknVsHoucda0PHEshjt7d0X91I77u5DY4+nFa
L4WR1Rwcf+sNWh904qpH/rCc1cLDZgfnWZYBSB71q2vibxDYALZ6xdwBRgBJCBisnOB1ppJ
9aicIz0krmtOrOm7wk16Ox9G/s/eLPEGseM7+w1XVZ7yAWZdVmYnBDDkV9MKuRz0xXyL+zW
+fibdKcndYP/ADFfXq/LnAzX5bxFCNPGtRVtEfSYerOpSUpu78/Uz9VVf7Ev2Y7VFtJk/wD
ADXxL4k+KfifxB4Rs/Ck9zFDp9sgik8oYa5Cn5d59sdq+rfi/rj+H/hRrV3ESJZoxbIR2Ln
H8s18JsUz0Ir2uGMJCdOVapG9mreTS/wCCcWOrSilGL3HIGycNn8avwoBbvIZArDgD1qlEB
j1+oq6QvlJGgKvn5jnrX3TdkeTBa3L2n28xBMUe4YyRVmONPtJEqEbeoHBzTbdvJiDJOFZj
jHStK1aTbJcNCZA2Ac81xzluz26FFWSOa1mRBcJFtLjGT2rs/CVpbLLaxzW5eNBvcYznPrX
HiOa/8Q7U2iKSX6hRXrvhC0uraG5v4UjeMZTHqBXPi6nJSsd+T4d1sS6ltL9u39I4z4m3Fk
l5bWOngrBt3lM5Cn2riPngsDHLajbJ8ySEc1q+Kr06j4quGBCxq+wDsPWqtxFcxSRWySi7j
T94qryMV00FyU4xe55OPn7bFVakdr2X5FXyUkeJLKcuxG4q/ABFfRWg/DHwF4x8K6fq8Ed3
HK0YjmYS8+YvDgjpnNfOq/ZZp5WkJtTj5Qo796+l/gTc6avgY6fHqJnv5JXuJYG/5ZDOBj2
OAa8jPJ1aWHVWlJpp9PPuaZbGFSo4SimmvyOj8D+AbTwMmrQ2ty86Xk4dC/3kQDhSfXk11j
gfSrbLgfMO1Qunyg9SK/P6tadabqVHds+towjTioQVkUnGPlJyagZcjkkH0q1IOelQyDHT8
aSZ3QZVYY4xkHtUDcg9qsMfm5496idTuya1R0RZWY9iahdc9KmkGX9Kikzj1rRHTEpyDA24
yarspBxjtVqTGSSvSoH5PTNbI6YsrP15HTrUTFSeanbg9K4n4h+ItS8NaHa3OlyRpNPOY2Z
lDYUDPSuvD0pVqipx3ZlicTDC0ZV6my7HUOBt3kgKOrMcAfia8j+K9/YXV9pttZXsd1PapI
swiOVTJBAz3rldW8ceKNasWsdQ1R3tWOTEoCr+lc8pypzkmvrcBljw81UnLVdj4DN8/jjKT
oUoWi+rLFudqHI59BUTEls7lFTQr+5z07YqMr0+Ue+a+kl8KR8egiLZyHQEVowMVvI2XYcY
Oazo1O77i1pQx7pYT5eckDg9K55HTSPRI/i5r/h/w3J4aTS7Wa3mlScTOvzHaOxFcNoviVL
DxMdYvI5WWRnaWOFtu7d2rR8axNYrpEDxQAiMyboTncD6+9cgyFVVCrAhtxyOgrjhSpzg3b
4j06+KxFCukpawaa062R6/b+PvD1wQDPLBk9JF6Vs2+r6XeOqWt/BMz9ArDJrwYopDbSCd3
HPau2+HllbyaxeyyhWeFBsUj1PUV5WKy6jSpupFvQ+tyriTGYrEQw9SMXzddUenMPwNcR8R
t39gWnHBuP8A2Wu3b1rh/iQf+JFZDP8Ay8Hj/gNedl/+8Q/rofS8RP8A4TKvovzR5afQmgd
KQ4pRX2h+JDjipAPkH+FM6kVJghQMjFJjQ04xSArjmnEfLmmgqRyOfrS3Bo6m7eO48YmRAd
kkiEAduBVnxlG5SC5bPlybkQ+u08/qap3xZ/E4yBG37v7oxzgc1tfEazktINLZ+Fki3KM+u
CT9c1qvgZm/iR5yn3yasjODVaPG81awAKzRYp4APpSN1zxzQWG30phPbNDGe0fs2N/xdaRf
Wyk/mK+tLjX9Bsrl7a81izt5x1SSUBh9RXwZ4L8Vav4F1MeJtHe2M53WxjlIZsEZJ2+nvVH
xP4m1LxX4ku9e1FwtzckFhGSFGB2FfIZjkc8fjHVlLljZetz2aGKpUqKUtX22673s0fQ37T
XiFhp2h+HrWRWjuCbyTac5A4T8Opr5gJO7lf0ro/F3ii58V6rbXtx+7FvaRWiJnOFRcZ/Hr
XPR538nI+te3leE+p4WNF79fVnBiqiqVG09CWPllUDn2q8rGSUK6DPTpVBCwbj14NX7cv5n
ChtozXoSegqO5qtJaC28lIcy7l+f+7jrU00z2mnyTLNhNpBwe5rMtZVlnZ2IOW5xSa1cRrD
HFGpYMcsDXKoXlY9mVdKm59lZf11H+G7SKS8kn3lwi4A6YJr10CHRfBs15HekukRLKe5xXn
nhS2AggVYSRPIJCvXIHaui+IupWsXhyKG2h2SXDBXX2Fefir1a0afS57+V8uDwM8R1Sb+b/
pHl1pLbvqJuL1GlhZizY6896tpGokubrTrvykjPyK5+Yik083lnZSXkdsksDDaxYZxULfYH
s41UPHdlsMT90g16270Pj4+7BX31fZ/J9RjyMlkY7i0+aQ71lI55r1X4Fanaad8QHsEcuup
WpRWbqjqc4/HmvMJPtkV1HEWF5HD84UcjHSvZvgNoWjatqOra/c2G67sJYxbcnEWQckD1rz
M1lCOCqOe1und7G+Di/rEbb36+W59D4z16VXcEE5yatdUx2qu6ncSGxX5ej7OLKrg5qu4wD
1NW34GSBUEi5BrRHVBlGRc/xGoWB4AJqy4HeoHBOMVujqTK7DBwe3pUEv1xVtgPwqu6/JjI
FaJm8WVHxx7j86rycHjH4VYcDI9qgfGfStonTErNySOnrXmvxkQL4U0diwy93IMfRRXpknT
B4ry34zSN/YWixEjAuJGx36CvXyvXFw+f5M8fPn/sFT5fmeLmnJ1PbjtTSamI2ncCASK++P
ygs25IgGMEe/WmSjMoyuSc9Kfb4MSjGST1pso/fEHII7Ct5PRBFEcYHmAeWa2LdctBwcbhx
+NY8ePNA3NW1ZquYWYMRvAJHfmuaex1Yfc1/iOhj1DTomsltGFuuURtwPHWuP3qC+2eRMpj
DDr7fSus+IqxLqtkIbae3TyF+Wc5P1+lcmX5bFwrjZj5h19qxofwonRj/wDep/10+QoBJQ7
opfk6dMf/AF69L8EeHZbGFNVug8E0iFVhzwVPRj/hXmyqdyHyY3OzI2nH417F4X1W61fRo7
i5s2gKgKHJ4lx3Fedmc5xpWjs9z6PhajQqYtyqX5krx7ebNs/WuE+JP/IGsc/892/9Bru2+
71rgviTkaVYKOhmY/pXj5f/ALzH+uh9txH/AMiyr8vzR5ln2oGc0nPrSivsj8TJMcipRgrj
8ajHUcdqlDDaBt6ipZcVcCBsOM5qFd2PuirDf6g/KOnWq6Z2j5x+dJDnpY6S5fzvFqsnRmj
2/TArtPjPcQtdaPYBCJ7W3Jlb/ewQv4D+dcOVaLxTHGCGKSxqMHIJGK7T412xh8ZTXEpy83
YH0Rf/AK9bp+6zna95HksX3yKsAcnjNV4/vmrXfrWZoMYGkNSMQQMCozQwE9+9Swx+YxyOB
UVWoyUtiyk5NSy4K71IWZS2dpH40LtwSD+YpCWJ5X9KXjj5SPpTETQgZGTx14qzkxQPMG9s
etV0AXtwfWpLhl8uNI1O4/ezUPVnRDRNlrTpWiO5UyKgv5ZLnUP3IAXhdo7etKJDFblg3X0
61UtMNeCQngHcQahLVyNJVG4xpHp3hS3uPtnnWqq4gQADOPrgVzPxA1WXUNeWJiAIVwVHr7
1paPeC2s5J0uTDKASFPQ1w91dm71WW7lUvvfcR6iuOjS/fOo+h7mOxiWCjh4P4nr6f1YsmJ
1toUt7vzPO4aIHoetJNOrXiLf2+wINrBOvsahY2011mD/RlxnnsadHLcxQyzmMTRv8AKWYZ
/Gu1I8JyvotvvWgQh4/OuLS4CKucAnkivpb9nu2eLwRqUslp5TyXn+sPBkG3+ma+a7O1j1C
6srC2Vxd3EqwjPQknH9a+1PA/hN/BnhhdFl1F9QZZGk81lCkZx8v4V8zxHXhDDKk3rJ/gj0
srg3U5uiX5nQEEqfQ1CwwSO1WioK8nk1CUGCa/Pkz6qLKjgc4HB9qrOP8A9dX3QEZyagkjG
0/N1rRM6YyM917Yquw2r296uyRrjO4g1UdQCcdDW8WdcWViDjrnvioZD7VORweSc1EwXoa1
TOiJSlOZA3+RVd17HrVuVBuOD71WkTvn6ZraLOmLK0mc4zmvJ/jO3+haKuf+Wkh/QV60ynq
DXkfxoP8Ao+hrg/el6/hXs5Tri4fP8meNn7tl8/l+aPH+KtT43ZVQOBVT6VZm+99wnjvX3v
U/LFsS2xBAUjJyOlSbd96yjPfiq8JbHGBVmAE3PzNgc8jrVyehUNXYjKssg+c478Vp2fSMk
tjeMkfX+dVGQfN83firGlTMb0IzhFV1wTz361hJ3R1UlaaXc1viFJFJqNh5N3PcqIB804wy
njiuWId2bmGTCdRx/k11HxBlefVrR5LuK7PkgCSNdox6GucaFt8m60RsR5+RuF96yoaU4/1
/kbY67xM/66fMRIPnXfaMQUz8jcn3r1TwI5bwpGpEmEkYDf378e1eWKsIdN8VzGDHnKnOT6
/SvVPAkkb+FkVLl5ijkMrjHln+6PavPzT+B80fRcK6Y7T+V/p6HTntXAfEr/kH6fzj9638h
XoGPlrz74l5+xadn/no/wDIV42Xf7zH5/kfacSf8iyr8vzR5mfelHFITnr2pfwr7M/FSTnI
qbB2bi2MdvWoKkzyOc57VLNIuxKxcRH0x0qquzHf8qsOAIyc9ulV1Py/dFJBPU3pGc68js2
1t8fOfTFdh8Yb17vxOd4I2KCFIxjKrz+PWuLdsasuSHRCvbt1rqvijO9zqttLNjzXjVyB2B
UYrZfCzB/EjziMfMTVhfvYNV4/vEVZA+Y+tQWI/QcUw8VIe1MI60ANq3cBFVUBxgZHHWqtO
JGAGySKllxdkwAOeDT1DEnJHA71Gu3qCakQdc856U2JE8StI4VBk+lNlcyXRZjjHGBQjFFZ
920qKZEdzbjknOTWfmb30URZ32pgDrRaDgkA/MdvrUc7FpOOnoKu2SMZEUfeHNN6RJj70zS
vJY4dJwqHzSMZrn7cTBzJEASvWtHWZ2d0jPBA5FZwRPJ3LKQ+cFaUF7vqaV5Xnp0Hb42WRp
YzvblSOBUnlMEjSGff5nVPekcTJshlQMByAO4pyrbSzkrJ9nUDPzetUZI9N+C2gy698U7We
5tl8rSYzcyccbhwv6mvrVsqeeleS/ArwXrHhzRL3WdW8tW1dIpIEBy4Tk/N6ZyOK9ckI7jv
6V+XZ5iViMY1F3jFWX6/ifVZfTcKV3uyBjz0qMnjg1IxAyO9QsW6Y614iPXiRO/Bz+dVXfg
46GpHyCwJyKgkOSSRitoo6oIrzOCMD6VWb73HU1LJ3IHAqFjjpW6OuJC4wT1qMnkngj3qVz
znpk/lULfe44OK0R0RK8pGT+tV3IbOKsSk5JH5VUc8nPQ1tE6IkTL1wa8i+NOPK0X13Sd/p
XrTnA49eK8e+M5P2rRl/wBiQ/qK9vKF/tcfn+R42f8A+4T+X5o8kqzKVL8ljVfvVmbAkx5n
5CvvOp+XLYIR8wGMDPWtC1j/AHzNkLyRmqFuAZVx69T0rWsIma4dQUGWOSelKo7RN6EbyQq
x7kkORx7dam8MWr3WomQBYiJE+/061eitmMdwmYhgcnPt2qPwXEJL8lUaRRKgIY4HWuOc/c
k0exRoXxFKLW9y/wDFGBoddstywKzQj/UDCtXHSxiOWRXs5Y8RjhWzj3PtXdfFeIprOngxL
HmM/KpyOvauKmSBJZQWuoP3fCuMkn0PtSwk70YP+tyM1pKONqpd1+RFG6K6kXU0f7vGSuef
T6V6N4BuJHgMB1GO4RYQRCi4MJz0Y9686WZhIhS9BIj25dfu+1em+ArWUaMt5Kbcq67I/KX
DYB53nua58yaVB3PR4ajKWPjy9E7+lvU685IzXnvxLP8AoenDHO9/5CvQjxXnnxMJ+zaaD0
LOfboK8TLv95j8/wAj7niXTLKny/NHmxJxR+NJj1NLgetfZH4uOGMe9OY/dIpg6dKc3bPFI
ZMWUxHjnFQAsBT2P7v0qNQCOTSQN3NtE36wscgwHdAf0FdB8Qp1m8QylMNGmIoyO6qAKxF2
xa0hcswBQnHU8CjXHkmuGmKkb2b860+yR1Oej4lJ96n3fMagT75qbHWpKBjTc9aO9Ievb8K
GA5PvilYvnkfmKQDsTijnsaQ+gmR6YqQYAH9aYd2eaePfv6UmUhXOEwByaVScZxjFMIy4GR
xSsxCmkO4xR5kvB6mteyQfMxk2nt3rJixuJx0rTVlis2wPmxnPepn2NaPdlC8k826YjPHFN
zEzIGBjA+8aYm55MgjcTkZqQyEylpU38Yq7dDG93dj08xZmaB9+zufSum8BeHf+Et8daZo0
kJKTziWZx0Ea8t/LH41ygC7Mq+GJ6V33wtm8S2/xH0hdDheaQOBMI1BxAeHJ7AYrkxcpRoT
lB2dna/odFBKU4qW1z7SXy41SKJQiIoVQBwAOAKhlYHJ706UrvOOlVnYZIzxX42l1PtoRGs
2eB6VCxwuKViOh7VC8gwcCtEdUURSHgk1UkkO45+tWJD6+lVJOxxn6VtE6oIhkcRozSMFX1
Y4AqJpPlz2PcV80/Ejxj4hvPEWqaBLfldPt7k7Y4xt6dASOtctY+MPFGmoEstcu40HRS+4f
rX1dLIKs6anzq76f1/keNUz2hSqum4tpddN/T/gn1yT39qhZ+meBXzAfid44IA/txxg5/wB
WvP14r3Xw14v03XvD9ldm+t0umQCeIuAUcdeDXJisqrYWKnLVPsengc0oYubhTumu/wDw7O
jkPByMmqjdSSOB3qd3D5IbII4I71XOckZ/OuCJ70URMQQa8Z+Mzk6vpKbukDn/AMer2Vu/F
eJfGMk+INOXPS3PH/Aq9zJ1/tS9GeFxF/uEvVfmeZ9/qasXXE7AbQAe1Vu4qzcg+e2I8c9z
X3HU/MV8LHW2C65+bnp61r2EbPcMnl5JJwCcAVjRcbSSBV20u4QzZkZWwcVNRNrQ6cNKMZr
mOgtg0azxvEshXIJB4XHpTvBID3z75GlHmp9369Kp2csbWbsMnKnlTxnHepfB0xhvX3ssYa
RMlf51wVE/ZzPfw84vE0X01Nv4sbf7X0wpE0QEZ4Y89a5CacSSzEaszDyQAZU5b/ZrqPihO
suq6cUmaYLEQHb61yk8s8kspea2mPlAFgAOPb3owi/cQv8A1qRm0/8Abq1u6/8ASfX/ADEt
4ru7vYLeEW1xI8exFx+n1r2Hw/pkmj6FbWEvlmVMlynQk15Z4euXsfEun3H2COQ424VueeN
31Fe0Hr/WvMzapJONPpufTcJYem1UxDfvrT0Wj/G34DGrzz4mYNvpfb5pP6V6I2AeteefEz
/UaYMDrIc/lXHlv+8x+f5HtcT/APIsqfL80eZ8Uoxmg9aXtX2Z+MDhkU44+Xdk5Ham96VsZ
XFSAMRtwM496dGDsHFRt90kU5SQoGSKANuUumuAE4dGVTn61e8U2/2WSODG0lmYe4J61Nq8
S/8ACxL6MYC/bsD0xuo8dsza8452jIXPpmrXwsl/Ecan+sJIqbJPXoOKhTG7mpRz9Kkocvl
Bj5oYrg42dc9vwpqrllAFK/aljBAZweRSZS3GvgOTjrTeOxpSxzzScelAnuKAc8GpBnv2qM
EFs0pyB1oGAwSTQ+cDH44pAcDNNJBPBoDoTxdgRnNWLx2EKxtwaigGW5OB69ajuX3S8dqje
RqnaDIlC4OSQacC4TAPDU3I24I59aXA3jY3vVmJd0yxl1fWbHSreMia6mSEY9ScZ/Cvtjwb
4H0HwNpbWWkRFppMfaLmQ5klI9+w9hXyh8M/FuneD/F0+taraG6AtZEiAAJWTt9M9M1734V
+N+ieItR0fR2s54NSvyUlB/1cLYJGD3zivjeIIYur7lKL9mld+fX8LHvZYqMfenJcz2/rzP
WGfOR1FQOwzgfpSNJ8+3JzjOR0phI9eTxXwlj6mKGs+RxUDEZ9KecAdTVdmwOuSatHRFDZm
GRk9O2KqOfmGQCPWpHYkgZIz61TvLmGzt3ubmTbEo5J7VvGN9EdMUfInjiQSePtbdVKg3T8
Gucya9c1fwvY6jq2r3s8hluL3dJAeghwM5ryMjHB6jg1+rYOrGdNRj0S/I/Ps0wVXDVeept
Jtr7+v3p/MXPNKODkHB9jTeaO9dp5B7J8KfGNzPcf8IzqEhlURlrWRuWGOqk+npXrb7ckkY
r5/wDhIYR4+QzSKh+zyBNxxlq9/dOcc18Jm9OFPFPlVrq5+n8P1p1cGnUd7Nr5EW7k14f8Y
W3eKLADtajj/gRr25hgnnjOK8L+LjlvGMC9AtqvH4mtMm/3pejDiO31B+qPO/4h9asXIHnt
gMag4Lc+tTXPExG819t1PzJfCyLcQRjjFIAS3y9TSVNbR+bJyQFUEkmnsSld2Rp2Nw9tp8i
BwoPOPWpfD139luSygD51PzVnRsBasMcEd+tJYMRLwf4hWMoJp3O2nWlGcGuh0XjnUGv9St
ZXKFlTGY+hrnpSWkctaIPk6IeB71a1wg3MIC7ML92s8hQzfu5Ewvr/AD9qVKChBRQ8XWlVr
TnLd/5F7Tgn9r2ObeVBvXO09eRzXvR9+lfPkE4guoZkmljaPDA47jt9K99tZTcWUE5HMkas
cepFeFnEXeD9T73g2a5a0Ouj/MkJ5rzv4mH91pg/66H+VehkV518TMD+zfcP/SuLLf8AeY/
P8j2+J/8AkWVPl+aPNyOaO2KTv1pTjNfZH4wO4oPUYpKG6jk0gAkY609BlajJ4qeNAYwfMU
UAdTcsbvxzPJtKtJe5x6fNVr4gjGtIud2FJz9TUYaJfiFKVH7lb44AHbdU3xChePWUJOUKk
gj681a+Elv3jg0++asYx05qBPvGrAJxUlA4OQD2prLsQA9TzUhJ61E3JxQxjeaPqM0UlIBw
x6Gk7cGjoeaKAEJOOaT9KXFJ+FAixBJErbZA2Ceo7VCxLOTnvSZGDnrQACeTQVfSwpJH3uc
UmR6Ue4PFAFMQ5Nh+8SBViHzIpklt5iroQyspwyn1FVwKcvXI4qWrjTsd7pPxQ8caPbx2cW
ryPbq+4iVQ5x3GTX1PoWv6V4j0xL7S7xLlNq7wvWNiM4Poa+JbeZ1bAOR7819XfBzRTpnw2
trh1xLqDtcsQO3Rf0FfGcQ4ShCkqsVaV+nW/c+qyvFVKknGbb9eh3jHkccVE6ZHQnNWdmOc
de2KjdCDyOK+JR9GpFJ09Qa4j4haitppMNqrfPK2Sv8Asiu8cEAhR9a8T+Jl8D4ia3Dlhbo
E47E8mvYyul7XERT6alzrezg59jlbOWTUL67hD/M9u6ICcDJB4ryiSF4JXhkXDoSrD0Irrb
nU5rK0eWFtskjYB74rmCnmyM+7ljnn1r9Hw1NwbfR2PiMyxKrxhH7Sv+Nv8iviniMmrCWkp
A2rvz6VbgtGaQLtO7vXoRjzbHgyfLuT+GtJudX8U6bYWvEksynPoAck/kDX1bPbFO3sOK8/
+CnhHTZnuddlkMl/bMY0iB4jUjliO+a9du7XdlQOnU18Jn9ZyxKpraK/Fn3HDs1SpOTesn+
RyboAxBzzXkvxmEIsdIOyMT+Y43ADcVx39s17RdQFdxK/lXzv8YGJ8ftAGZlit4xg9iRk1l
k0efFJ9k3+n6nsZ9XisDJWvdpHnijMgHqcVZvFZLllLDjio4oXMyHafvD+dWtVB/tCUDDDP
WvuX8Vj83S/dt+a/Uohc855NWYCEVgU3cH/APXVdc5B4xUmcAj2oepMHZ3Hqw8hs88cGktD
h/vfxDimAnyyKW2JD44HIoa0ZSeqLWqnM8eCcbe/WqpYbmzM/K4+vtU+o/NNGc5yOtVmdix
/eA8YzilHZDqP32SI7F1JuAPlI5HT2r17wLcXMvhiMXFzDOsfyxhPvIvo3vXjysdy8ITtr1
jwLI6aPFbS2ltAJI/NjkicFphnBLjsRXlZpG9D5n1fCs7Y9K+6ff8Ar7zrjnaRivN/iW3za
aOvyv8AzFejmvNviYf9I00f7Dn9a8bLP95j8/yPteKHbLJ+q/NHnf4VJFFJPKkMMZeWRgqq
OpJ7VHyK0NFJXX9OYdrhD+or7CTtFs/HacVOcYvq0VJYZbeeS3mjMcsbFXRuqkUwnJFera9
o1r4h1KSFZUtZYsuZAmTIPSvKpF2yuo5CsR+tc2HxCrLs+p6OY5dPBT3vFtpPvbf7hp6VMi
/IPmqGpFOFHWuo8o7CML/wsCQOAB9t5x0+9Vr4gsxvbdnVlVkYhTwR8xqhGxfxs0qjeWuww
98tW38UUAvrJxjmJhx7GtEvdJ6nnCtulLbQM9hUy5zUMf3jU4B3VBQHOKY4wcVNg4FMZck8
UARYoxUuwjtSYxRYBgFJjinc9aAKLAMIoxUm3NL5Z/KmBDj2pQB6VKV55NM70BcQAZFd5pH
gSHU9Htb83UiGZdxAUcc1wgHNe7/C2V9X8JtbvEN1jJ5II7gjIJ9+tcOMqyo0+dHLiXNQvB
nIn4cQf8/83/fAoHw5iwMX0ufZBXtX9kbnAKdcda8/g8bWb6mbe70Wa2tFuTam6VwyqwbA3
DqOa8+ji61ZN09bbnBGeIls/wAjkZfh3cKCbS8V25G2VMD8xX0R8NvE+n61pCeHRZtpmq6T
Asclm7Z3IOBIjfxKf0rIGksASQMelcz4knuvCOueHvFWmxr9rhuDasp+7LG6nKt+NeXipLM
oqg/i6ev/AAdvI9TLMwq0Kvv7Pc91eJg4GOoOKrPFwSMfzrVsPOv9DstRubf7M1xAJXXOQh
Iz19K4/V/iN4B0e4a1vfE1m0ynDJb5mYH32A18qsBXcnGMW2ux9xDMae7ZleNPF9t4QgtGm
tmuHuWKoikDGB1/OvnfXtTuL+7nvLhi0srEkn3rpfiT4u0zxN4nin068ebT7aELExt3XLdW
4IrhjLHeNHHFKjsTnap5/I19tlWXfV6SnJe89zjxWZRqXpwehjau+ZIoB0Vcn61RjjJIq7c
QtLfOSe+Kv2ungLvmZIoweXc4FfVUqTaSPlq1a8nIZY2rNIqorls9BXZ2nhqa3vMXEQLShW
BHPWodGv8AwxYzRie/3kdXWNmA/SvT9C1v4eTtG3/CV2zXxHyR3CGIA/VuK7YKEJatHnVqk
3GyTNP4aabHoWvtA6uGvk8reCPlbORXsF5phXeMZAGM4xmsey8JfaNIj1aNoZEGCHjIYN7g
jita98U3Wn2SJd6Il5Kq4LByufwr53N8s+uT9pS36nq5VjXQ0mcdrsX9n6beXpiEn2eFpdu
cbsDpXy3cWF9431vUNXu7gxMJBGu1M9B0/CvdvHPxY019G1PSLjR4dNu5ojHC6XG4kn+8va
vneDxDq2naVJptnPB5TFiZEiO/LdTu9a48uyyrg1LnSUm9/I9PNsyli6cYUJadTNuraO01V
reG5+0RwuFZ9oGWHUD2qlqLLJfSOEIyaSFJZJ4ooiWYuBjPfNR3RP2mQEnO4/nXtv4kebG6
pW8yHGOduPqatRWd1NG8iW0roqkswU4H1Nd/8OdDs9TsL26uLWOaSKVUVnGSoxnpXZa9pAg
8L6nIIwipbOcDgdK4Z4yEans+pwTxLjPkSPBhkJ04pYeGyR3pB9zr7URkBhz3rutodqepau
Eea6hjUZd8KAO5ra1Dwr/Z1hJe3N6ihBgL5fLN6CsiK8az1K3uljSQxNuVW5Un3qxrev32t
vELpUjSL7sceQM+v1qUpXXYyq88qi5Xp1MhhgjKAcV0HhnXLXSdYtZ5IRDGFMc0oy7MD3x6
1z27pwKdv9VGfpU1KaqRcZbM7cNiJ4erGrTeqdz6At9Q03VIBe6Q80lm3CGZQrEjrkD3rzv
4mZN3pmf+eTf+hVjeF/EF1p+rWltuLWrybTFuwBu4zWx8TG/07Tlz0ib/ANCrwaGFeHxkY9
Hex95mGaRzDJZS+1FxT9e/zPP8c9a0NHwNesDkYWdDz9aoAcVt+Hvs6XktxNAszwhWj3HhW
z1r3qrtBnweFjz14q9tfy1Oi1jU7iz1e7uLeTbKgbafQ5rh7mcXE7TeSkRcliEzjJrf1SVp
XldjkshOfxrm/rWWHpqMb9TszHESqTavpdsQVMgG3rUQBJ4GT7VKn3a6jyjsjE6+NJZApU/
bNwAHT5q1viiEF7ZKmdwiOfzqK7tHTX5eoYS9T1q/8ULQiWwuQuA8O364xW7jZGd9Ty2Bf3
tWwmXNMtIWefGK3rfSpZSdq56dqiMWyrmUsBbGBVhNPkb+Gu40rwnc3LqFhJ9Tiu4sPh1PI
F3REZ7gVuqXVkOZ4jJprouSuKoy27J1FfQl78OZRDxDk/SuJ1TwNeQucQnH0odLsCkeV+Uc
0CMk9K7KTwvdKeYG/Koh4euE+9CwH0rP2THzo5qO3Zu1WDZtszg9a7TTfC8tx0iYLuxuxwa
0bjwfqAjYRWhlHYDrWsaJjOqkeXyRFSQFPpUZgb+6a9GfwZeRsBLAWuyufJH8A9T6UxvBF9
EPmhJOM57UnRY41Uzz5bdiQMV9CfAKx83Q9dBH3bqMdP8AYrgrbwXdu4UwN9ccV7V8B9K+z
J4us2B3QX0Sn/v3Xz3EH7rASl5r8zRfvPdO3XTBvG5cjPpXzzJo+fhh4g1TZymquufT9+BX
1oth8y/LnmvB209V/Zf8UXpXP/E/lTPv9qWvC4Zr87rei/UTp8h6NHpn7qPgkbQf0rh/iTp
o+x+G4SgIm1u3jxjrnNezQ2A+zx/L/Av8hXB/EmxVZfBYK5V/ElopHTPJrwsqxPNjaa8x+w
5Vc4XxqPEMviC2+H8WtXaadJb/AGu9RHIPlA4SMH0J/Sqlv4Ss7WJILOxihAHAVMV33iSxj
m/aV1+FI8CHRbUKOuMsa059FLQSLEMFlIU+hxX0Wa5h7PFOmtFocdSlKSS6HiyXXh241c6R
BqMMl4GKeWO7DqAcYJ9s1YvvBljqEBjubUADkMq4ZT6gip7L4XeNIbPR9OuJdFFpp18Lzz4
w/nv8xJ+bHOc16odGVtzeX9M1ni8fRpSX1epzK34mbw3K/cZ8v2vhw22o6paXr7m0slnY8b
48bgfyro/DPguO/wBMh1rUYRLLdDzIom5SFD90AeuO9dpN4cfVPF3xJ0+3iBuBpMAi4ydxQ
/zxiul8Bw2ur+A9IvbUhglusUgHWORBtZSOxBFexmOYzhgqVRfa3LlCUrpb6fkcDqVnpWhW
y3GoywWkLHYu7+I+gA5NPg0DSdb0+O5gjt7y1kXKOFDA16Bq3hrWoPEui+KvDkdhcajpBfb
aalHugnVxgg/3W9DXmEh+KPhK41F4vBcC2F5eSXZEKGdIN5yVXac7R9K4KOIp16S9nUSn1T
djNYS6unqbGkPrfw61bTL7wzqc9naXd9Ba3OnOxktplkcKTtP3WGeor1X43pqD+KPCXhPT9
Sm0201lrg3UtuAJSsYB2q3YH2rgfDXhzxT8TorM6Z4j8LTRWF5Bd3VrEJorqHy3DYaNxkdK
9W+J/hLxd4k8U+GvEfhX+zzc6MJ/Mh1FmCtvAHG32zXt04YhYeUb+/rZ/kdcE4R5ZvU4bTP
h34b0of6Ho8Jl7yzDzJGPqWamC/8AB/8AwkLeHE1CwOqg7fsoAzu646Yz7ZzWBr/xD8a6Bq
TaUp8K61qiHabLSTNcuD6ErwPzrnvC3ww8fateWF/f6BFo5TUhqM15dzYlf59xVUHPTjmvl
3g3SU54+sou2mu7L9lzanf6x8O/D+twsl3pkUcv8NxAojkQ+oIr5c8W+H7vwx4rvtFu5PMe
B8rJjHmIeQ34ivvd9PBYkJ19q+UfjtpxPxbkjVCSNPhY4+ppcPY6pWxDoN3Vr/kaKDprXY7
P4U2FhdfDqza2MLT4IuAhG4Nk4Dd+nrXZXmkWi2E5vhGLYIfNaUjbt75z2rkf2dbDdoPiJG
XDJeRjp/sV6P8AEDTynwy8Svt6WEvbpxXDjavJmEqF/tL8bf5mLocz5j5c+LMWhQa/p6+H2
szB9my5tCpXduPXHfFeu6V4N8P3Oh6fO2jWbF4I2LeUDuJUV8v42jgAfSvpP4Dav/avha70
Sd/Mn02TdGGOT5T9B9Ac19HmlOdDCxlCT93f5jqU24pJ7Grd+CvDqafcSHRbFAkTtkxAYwp
wa8o+EOj6brWp6vFf2UF35cSMiyqG2/MckV9B+N9Bn1H4e65ZWoKzyWrlNvBOPmx+OK8A+A
+lz33xFa5XIis7V3k7Zz8oB/z2rz8HifaYGtUctV/S+/YmMGoNXPUh4E8OFwDoVpjPTyhXz
V4hgjtvFGqW0KCOOK5kRUHRQGPFfXPj2/8A+Ea8Aavq6Psmji2Qn0kb5V/nn8K+OAru+9yz
OxyxPJJ716GRynWhKrJ3V7L5FUYuN7sl07K6raMBkiZD+oruPHSW+r3tlLp97byJGhiYu2z
dJnkDPpXFx2sm4OmQwORjtWqttfXjRtK7uYzlc9jnOa92WFlOrGoul/xPYo46NPDTw8ldSa
f3GE1uyStGR8ynafrWlpiGIXRI42D+ddRbaLd3Vybh7WOVpDlsx8E1pXullbF7eHRre2ZlA
Z0Dbjj6muqVCbVrHDTqwjJzUtrnC3TBYeWyzIQM1kbOa6bUbBgqqYsbRgYrBdCrEelJUnEm
dVTYunkLqVuWOFD8moivzNgnGT/OhMiVSATg54q2EtxkKJG565xUODvcvnXIo+b/AEPd9d8
OSJ4oun8llHnk4NQfFHSZH0PSJguSY2PHpX0JqfhMT6pKwjDbn+bI6VnfEjwTH/wjEBWLiK
NsH0rs5k1Y5+tz5D8M6DNfao0aRkkKD0r3Hwz8N3mUPJHn0AFXvhR4L+0+JbjfD8oiHb3r6
d0nwtBZ2gCxDPoRUcyghN32PNdI8AwWdqsj24xgceldtp/hizM0SQx7lA/efLwK7aHTII0A
KA96tRwxxDEagVjKtclQle7OPuPBtm6YES/lXO6h8O4Z1chAc+1eqEYpNoKngVmq0kach4P
N8LYWb/j3A57CoP8AhU8G7ebYNj2r3vy0J4UUnlrjG0VosQ0S6dzxaz+GsJGDCuwMGPGK1l
8BWyFVjtQSf4sdK9R8lBjCAdsUoXpxQ8RIz+rrqeN3vw/W2k89o0cscsSMZz/OsW08CDVrz
fOpRYW3CFF+UrnAJPrXu09pHPnzBk9ADyKZbWFvahhDGAW6mmsQ0vMhYez0eh5VD8PIkYL5
IwOnFc18LdOW08b/ABMtlAKRavGgx6iIZr3XVWaDQ9RnhPlyxWsrqw6qQhII/GvHfgbYww/
CLTNVy8t9rDPfX1xKxZ55mYgsSfYAV8hxVirYDkf2ml+v6Ho4an79z0BbZfMXI5yK+cJb/T
F/Zj13QzewHVr7xRLDbWfmAyyMbtTwnXoDzX0zzkEVy2nfDrwNpWuNrmn+FrCDU2cyfavL3
OGJyWGehr4bJ83jl/tHKLbklb5X3+87alHntY20tNkKIRgqoB+uK86+KlviXwKij538T2mP
wJNepn7pY8KOSScAD39K8vt51+J/xk0gaM3n+GfBkzXV3frzFcXpXakUZ/i2jJJFPh6hVrY
6E4r3Y6tirKKgyvdWSn9qLxUqr10S0bHvuOa62ex8q1mmVBmONnAPqATWH4wli8KftDaV4g
1MrDpPiTTP7L+1PwsdzG25FY9twPHvXoDwIylHTKsCCD3Brs4jlOlj3JrRpW89LMypU1KJ8
w3nj74n2nw+0Xxu2neH5rHW7lrW1toY5XnLgsMFQf8AZPSsv/haHxdwc+BIx/3Dp/8AGvW9
H+EN/pur6PbXfix7zwroN9JqOm6UbcK8UrZIDyd1G44r1nazAkEmunGZxgKcorC0IzTWt1b
XtsEcO2vePnz4Hate6r42+IPibxXpX2S8tdNglls1iaPCoGI4buQK53UtRfVLh/Gfwt8GeM
PDk+pjz5I44Ip7C8J/jMZPBPqtel6DcQaj8UvjLJp86XkY0KCHfA28eYInBXI6kelbXwYub
K9+C/hhbW6jne2s1hnVGyYnBOVYdQR6GvezHM54XAUqqpJqVrxeyur/APAM4Uoym0eRaJ8R
/iZHrVjofiH4Yy3F7eh2hW3zBJMEGW2q2QSB2zXrnhTWNL8XaH/aulLNFtkaCeCdNktvKv3
kdexFX/Gng/UtevdE1zw5ra6Lr+hzvLaXMsPnRkOu10de4IqXwN4NfwlpF7Hfam2q6rqd49
/fXhQIJJX67V7CvkcZjcDXwiqU48tW+qV7W/I1VBqVuhwHxK0Y+GbSD4naCgs9d0GaOWSWI
bftNuWAkjkA+8CD3rX8dXOpeNvHOmfDjTdSuNP0uexGsa1cW77ZHhfiOBW7Bj19qn+Mtwt3
4Sg8DWH77XPE9zFZ21snLeXvBkkI7Kqg81LdQJ4Y/abSC6Oy313w7Da2MrdHkt2+ZAfXBzi
vfy7E4qnktWqr3V+X001XpqzKVOPtUjo9D8I+HvC2miz0LSrbTbeMcmNAGOOpZupPua801X
4qa5NHZar4Y8IvJ4Zn1OLTjrd+21Z2aTYfJjHJHB+Y+le4FEcNG6hkYYIPcdxXlcHwf8L6H
JBd6p4l1abQdLuDd2emXl2Es7Ry24HHGcMeM18tluJwl6ksanOb+Hrd6/jtudVSm/sno72a
gkAdDivAfF3hX/hJPj7rFns3CHRbaTpnGXavoskMN3XPOfWvMtft30j9oLwTq1jMUbxBHNp
V/EwBWWKNTIhHoQe9dnCuJ9nmMVLqmv1/QzxNO9N2OW+B+kDT7/x1p+0gW+qInPb90K7f4l
Wu34UeKWA5GnSn/wAdrP8AAax6d8XfidoknyTyX0F/Eh4LQvHgMPbIxXompafaatpF3pd9H
5lreQtBKucZVhg1nnNd0c4nUktFJP5aBRgnSR+YZjOB9K9F+C+vDw/8UdO899trqGbKUk8f
N90/99Y/Otf4jfCyPwN41g0Cz1J9St7i0N3GzxBXjUNt2kjr9a4eTRbq2H2iHKyxtvjYdmB
yP1r9X9nTzLBuVJ3jNHnSn7OfLI+9/sQCfMmexFeX/C34fN4V1bxjNJDtE+pGO2JHWEDcMf
i36V6X4E1uHxf8PtG8QRnLXduplH92QcOPzBrpPsucADrX4v8AW6uHVTDvS+j+TPQVFNXPm
L9o3UPK0vRPC8J+e6ka7mA67E4X9SfyrxLSfDc966qsTEGvYPF2mz+PvjD4gv4svY6XImmQ
kdCUGXx/wImvSvCXw4TyULwBRxyRX7TkeEWHwFPn3au/nqeTWqe+4xPFdL+HNxKQRCQOoBG
a7fS/hY20b4DnqOK+kNM8H2lsgPljp6Vuw6HbqciIDFeq8RGOxPJJnhunfDUJGo8jbjuBVX
V/AghiI8oHaPSvo5LGFFwFH5Vi6xpcLRsSmeKzjiLsJU2kfFHjDwzFZbyseX7KPX1rym50u
USkbDnv7V9i+JPB7XskjGMKnJZu1eRax4HkmnZbWAiM9+mfc16ajCcTnUnFnhYs2B2RLluh
b/CrsWm4iAaIse5FeqQeBpUZh9n+8MEkdK3bf4c3TWsbeSRkenvVLDxtqxusz7YbRoWu2cL
gsdxqp4w0uC68OzgqBtQgcV0cZyxI54FZ3iMH/hH7keor55Sdrnocp5p8NtKgstSuiqAHYB
XrKAbSMcYrgfCCeXqk8YX+AEn0rv1HWobb1Y0rCgYGKQDnPanHpSDIpFCGkx8ppx5po+6eK
AGgc+1IeKcKTHNADMUKKcetAoAjPWkanHqaTtzSArXlsLywubRmKCeJ4iwHQMpGf1rx3Rvg
n4q8P6Nb6PpHxi1a10+1UrDALGEhATnGSM969rxzS8bTWdSnCorTin66jTa2PIP+FWePu3x
q1b/wXwf4Uv8Awqzx8evxr1YD206D/CvW+OCaByaw+qYf/n3H7kVzy7nkX/CkjqTBfGPxF8
SeI7bOWszKttC/swjHIr0zR9F0nw/o9vpGiafDp9hbjbHBAoVV/wAT79a0u1NNbxhGCtFWQ
m77mTr/AId0XxTodxofiDT4r/T7gYeKQd+xB6gjsRXmX/CqPGmgJ5Pgf4oXUFknEdjrVsLx
Ix/dD8Niu38SfErwJ4SBXX/FNhazD/lgsnmSk+gRcnNebeIfj/cw6Bfaz4T+Hetalp9nGZZ
NQ1BPscAUdwD8zflWNeNCUVGuk0+9v1HG/Q0D4T+OkmUfxz4WhB/5aR6W5YfgWxUg+DWt61
geOvifrOr254ex09VsYH9js+Yj8a9U0q6bUNGsL+RQjXVtHMVXopZQxA/OrvTpU0sFhqT5q
dOKfkkNzk92Yvhvwt4f8I6OmkeG9Jt9Ns0OdkK8uf7zN1Y+5rjPEHwX8NanrM2v+Hr/AFDw
hrkx3SXmjyeWsx9ZIj8rflXpo6UpPauppSVnqR6Hjn/CE/Gqw/d2HxI0TU4h906jpRWT8Sh
ApD4K+Nd+RHffEXQtLhP3m03Sy0n4FyQK9iPWkbp0rh/s7B35vZRv/hX+RftJdzg/Bfwu0P
whqc2uy3l5r/iO5TZNq+pPvm2/3UHRF9hWl448C6N490OPTtW863mtpBPZ31q2yezlHR0b+
nQ10pnjUckCmG6jPQ138ulkjLmR5JH4S+OOmgWll418N6vbrwlzqVi6T47bthwTWN4i+Bvj
DxtpMn/CX/Elp9QR0ktLeztfKsbdg2dzJnMhx0ya90+0xcDdg1k6r4m03TARJMjS/wBwHp9
a5aWAw9OfPSpJS7pIqVV21Z51/wAIH8ZERf8Ai6+mEKMc6MP8aqWvw48cyeO/DviPxV48sd
Xg0OWSaK3g0/yGYuhU8g/SunufHEU8nlQsGz6HGKdp2vpc3JCOJOxYH5fw9a6KWWUKUlUjT
imuqSTOaeK+zcyvGXw7bxFrNr4k0TWLjw/4ks0McGoW6hvMQ/8ALOVTw6Z7Viy6f8erSHYd
Z8IXKqP9e9pKjH6qDjNev2dxC+GdxuPAzVu4ijlTDDI9KnEYPDYiSdempPzRpCc1H3WfLl/
4A8beIfF6+JPGup6fcCC0NpHHY27RBlLbu5PeuW8X6DoujW8Zvby30u2ZtgmmOAT6KO9fW0
+mxzgrtzu61418YrbRtE8S/De91draDTE1lzPJcgeWo8o/ezxjNd8a8MHh2qMNIptRX5HK6
UqtS82U/wBniC/g8F6uhhkXQm1Bn0ySVCjSoR87BTztLdD35r1HxPrdv4a8H6t4guWCx2Fr
JPz3IHyj8TgVTHjbwRDZGf8A4SzRUtkHBW8jCgewBriLu6Pxs12x8OeHY5pPBFjcpc6vqzI
UjvChylvDn7wJGSenFfj1LA4jNcxdadJwi5XejSS7a9We9zRp07XuWfhR4DlsPh9pd1qUX/
Exvwb+5LjnzJSXOfwIr2Gx0uO3jX5cY7VxvxgPjfSfAT658Pb/AOy3mmfvZ7YW6y+dbgfNt
BH3lHIHfBrzx9W+MA8Br440T4kWPiKyWBb1bQaWkZuIhgumQflbGR9RX6jisxo4ZQjVlyqW
i3t/wPmeXTw925H0UiqOg+lP4zivnrw94s+KvxJtb3xd4d8T2XhXw7NOVsLW709ZnMSgbpG
Yn1z+VdH8Fde+IHixtY1zxJr9vqXh6KZrTTZYrJYDeFTh5hjnbngetRRxdGtUnTpyu4aPfR
+uxs4NJNnsYHFVriJZRzUktxHGhLMKqrdxyNgHIrsSe6Mm1sY2oaQlyhiEYCZz0rnpfB8Ds
w8oEHvjrXogAK59aPJTOcV0RruJjKkmeZR+CbdnBeAbRwF7VsL4ZjWGMBQBg8Y9zXYlI2Yh
eo4NSGJfKj4/h/qa1+szZm6ETSg6kelUtf50O4HqMVdhADsAc4x/KqPiDP8AYk2PauBfCdn
U5Hwnn+2bg4JHlAZ/Gu9U5HTtXD+FhjWLnsAg/nXbpwDQMcelJ26045x70w5oEB+tA6E0hz
1FKOhFAxhLE4Xr6mgA7QCcmnio/WgAPrSZ70Z45pO9ABjIpPanHpTBn1pAFA5U4Gazdc1rT
/Dug3+u6tOILGwhaeZz2UDt79hXidrp3jP4sWq674r1q/8ADXhu5/eWOg6bIYZZIj9155Rz
kjnaOlcGNx1DBU/aV3Zfi/QuEHN2R7hcappts2y41Kzhb+7JcIp/U0+C7tbrm2u4Jsj/AJZ
Sq/8AI149D8FPhhEgEnhaO7fvJdTSSufqS1R3HwR+HUnzWWk3Okyj7sun3ksLD8jXzq4swj
dnCVvRf5m/1aXc9uzxisDxhIR4B8RvGzKyadcHKnBB8tuQa8hTRfid8OhJf+EfEL+MdJjBa
XR9ZbE4UDnyph3A7GsT4leNIPHnwT0XUbC5urG11fVbWCSBXMcqqZCkiEj8R719FhMdh8ZT
dWhK6W/dfI5pqUGlJbnQ/CHwf4Vs/ht4c1m38P2Q1O8so5p7ySMPLI56ks2TWp8ZCf8AhSf
iwZ6WDY9uRXWaPpFloGh2WiacrrZ2MQghV23MFHTJ71H4g0Sx8SeHr7QtUDtZX0ZimEbbW2
+x7V+QfW+bGrETbaUr+dr3/I9Xl93lR03htWHhDRCRx9gt+f8Atmta21/7h/KvmAaPp/w2+
L+j2en65q/9n3Whagzx3t88yh1TCbQTxjtTPht8NdN8U/DLQ/EOq+JfE5vr6IySmLVpVXO9
hwM8dK/U6ucYelhYYuV+Sei016+fkecqbcnBbo+otkg/gP5Um1skBST3GK8MPwY0BuB4m8W
DPAxrEvFeY2Wo6l4k8HfDXwvfa9qsWPEN/pl3cW920c8scYYrlxye3WjCZzhsXCpOle0Fd3
XTXz8gnTlBpPqfYGyTP3Dj6UyZZFhb5G/KvDv+FNaN/D4u8XD6axJXE/E/wQngfwZH4h0jx
f4oe6iv7aMJc6o7xlWkAYEfSubD8RYOvWjRhe8nbb/glToSUW2e93+pJbvtZsnNcpqvjOGz
yGfIAOcdK8d+KfjBden0fQYdWlt5rrVLeKQWkhRxGWwwyPrXaXH7PnhKYssniHxI4zj5r8n
+le3mGbYXK5xhik7yV9Fc8qlRq4mLlTdkYmufGRlMltp8vzLwXHQf4muEl8a3eoSM5aeaQ8
sc4H5+ldd4r/Zx02Lw5M3g3UNTl1oyRiFbu7HlAFhuZuOgGTW1ov7O3huK2VvFer6hrl2wG
9Y5TbwA+iqvJ/E1guMMphS9ok2+1tfz2KeW127cxwttr91Ja7rm4S3s1PzsDwfb3q7YfERW
lWy0C3aZx1lb7q+9dxq/7O3gC8sJIdKOo6NcEfJNDdO6qfdGJBFfNPiX/hIvBWvXXgy8jSC
8tGwZ7cEfaUPKOPTI/WvTyviLA5rJ06SaktbPqclfLqtH3r3/AEPp3SfHlvpoRbq8+1Xjck
Z+5Xp2k+IJb61Wd1IVsYr4j8Kx63ca5Z6dpkA1DXb19tvbMxCx45aSU9lUc+9fRdn8Gbq+h
WXxl471rUrhuWt7Cb7JbofRQvJFZ5zmuBy1qNeXvPWy1f8AXqdGEo1qivHbue620sbkZYbj
7ipNQ0rT9UtDbapptve256x3ESyL+RFeKD4GeAhz/wATrd/fOqzZ/wDQqd/wqU6afO8KePv
FOhXC/dP243Mf4pJnIr5VcVYCUrPmXy/yZ6yw00j0VPhb8No5hcR+BNDEoOQ32NOD9MYrrI
IIba3S3toI4IYxhY4lCqv0A4FeSeFviB4o0Pxba+BfialtLc34b+yddtE2Q3xXrG6/wSY59
DVX4uahrV3438BeG9D8UahoEWqz3KXU1g4DsFjDL196+gWKpSoPExleFr3XZGVmpcr3PaWG
VIK5U9QRkGvn6ew174R+LdW07SPCeq+I/BesFr21h02MSNp0zH97EQf4GzkVpH4eeKxwPjL
4t/Fov/ia57xF4W+LujX+iS+EPiBrGvzy3JW5j1R0FtFGFzufaASM9u9fP1M4ynHx+r1paP
umttd+hv7KpD3kV73Udc8YaRYfDrw34H1zwdpFy3lX9/ewCJLa0HLpHg/ebp+NeurrOk+HN
HtdG0e3W2srKJYIIlGAqgcV52vwn1TWP9I8bfEbX9UuW5aKxn+yW6H0VV5x9aytY+DGp2Nn
Nc+C/Geq/alUlbHVJvPhnOPu7jyufWngM8yXCy9hTbUW73s931beplWo15rmVrnVar4/hik
dfOEjDnaDxVGw+IDyXC/OuO4LYxXzHeeLrhXkh1EPa3cDtFPbH7ySKcEH8apweLb+SULCxQ
E9uf1r9Pp4ejKKcXe54DnWvqrH3RZeNrDy9rXCO3oDWp/wkUEiZWRRx618ieG9XvpmUTTFM
4+YNXsOia1p8KIbi5DOB93O7NYVcCoajWMfwnsdreNdupQEg966COJfIjB5IH9TXnuh+ILa
5kRYnVVr0CGWN7aJtw5X+pry6sXF2PQpTUle5Zi4uHH0/lVPX/8AkCT/AIVbVl+0nkcgd6o
+IZYl0aZWkVWI4BPWuZbM6jmfDjL/AGtcHP8AABiuyjc4OenSuL8Myxvqc4zn5ByK677XaR
kxlvm9ApppENlw0hqIXEbAcn8RT92QDzRYq4hwPxp38JNNzmk3YByaQDuKjOM1DLeWsP8Ar
Z0X8az7nWoUA+yxPdu3ZBx+dUot7EuaW7NQnmjNcvfa3qaRjbFb2zH+++SorFuvFs6qYre5
LSINzFQGz7DsBVqlJmEsTCO530sscKmSWRUQdSxwBWXLr1gEzBOJuM5Q/L+deH+KfEeoX8c
j3szJAwOUeUnH0A4rhH8WXMVt9iN7Ld26DCKxKYOfQV008G3q2cFTMbO0UeofHPW11H4cw6
Qq7YNQ1aytpSD99DKCw+hxXpO1Yk8pFCqgCADsBwK+X9SbVvG2hXel2r+Xd24W6smmkwPNj
YMoyfpivbPAnxC0bxto0ZinW11qFQl9psx2zQSjhvlPJGehFfnvGeCrR9lUirxV7+V7Hs5Z
iVWi77mX8Stf1iz1vwp4Z0zX4/DMGu3MkVxrUiK3kBVyI13fKGY9zUHgXxhPa6x4n8I+L/F
FlfXeg3ax2+pTOkJu4XTcpIzgkdCRXd63oWj+I9Lk0rXtMg1CykwWhnTIyOhHofcV5Frf7M
/gDUXM+mz6hpU3VdsgnQfg/b2zXzOFxeX1MEsJiYuMr35kk+v3+R6UozU+aJ6pc+JvDRsrg
DxDpZPlP0u4/wC6fevmHzbZ/wBnbRY11a2sb23uXv7bK+Y7tHM7Abfc4qj8QvhH4l8G6Ub1
tL0bVtEi4mvrKxCTxL/edPT3FcRHCseiTi0UyReS2184ULgnj2r9C4ayzCU6U6mGq88ZWv3
VvL5njY+vNOKlGzTPtzwLq19r3w90DW9SdXvb6zSeZkXaCx64Haq/xF1y/wDDfw01/XtKdE
vrG1MsLOu5QwI6g9ar/Cw/8We8Jf8AYOiqp8YsH4K+LfT7C38xX5VThH+0VC2nPa3lzHut+
5fyPnafxB4p8Sa9Ya/4m1i0vZLeykgiS3tvK2rKOSeecV7V+z/rMl58OJfD08arP4duWsS6
HiVT86t9cHFfO9pc2ltZ2xZjI/lrgu+FJwOMV7b+zjN59l4zm4+fVIz8vT/V1+qcX4GhRyl
ezjblkrW8z53LMRUq4iXO76HvKHEi59RXxrFrcuhwrr8BjdvDniq7vDaucecjvsbHoQDmvs
hfvr9RX51+Jjeya/4kRFlNtHqc5JH3R+9NfL8G0o1pYinNXTiv1PTxzaUGnbU/RCGVJ7eOe
P7kqLIufQjI/nXk37RZP/Ck70r977ZbY+u+vUdL/wCQLYf9e0X/AKAK8t/aLO34K3jZxi9t
Tk/9dK+VynTMaK/vL8ztq/w36Hy4bTUtOmt/EErxtcWE6XiwOT+82NuwT74r7w0TV4de8Pa
drluhSK/t0uVU9VDDOPwzXwdqN7bz2t1tlLMYmyRznivtT4Zf8kk8Kev9mQ/+g1+g8fUYKN
Gqt9V8jx8oqTlGSkaPivxHaeEvCOpeJb6CWe3sIvNeOHG5+QABn3Nee/D3456T488Vv4bl0
S40e+aIzW4kmWVZlXkjI6NjnFbfxtA/4Ub4qxn/AI9B/wChrXzf8KNOt9O+NHg1oFUNK8u5
gSS37k9TXzmU5Th8XlOJxM178L2d+yT2O+tXdOtCn/MfaHUV8vfHyzhT4x6Ld+W5abSW3bO
CSknHPbrX1Dj0r5k/aDcp8U/DpU4P9lSjJPT95WXB0uXN6fo/yJzH/dpFz4AWsF58Q/E2qm
FVexsoLWIAfd3ksxz6nFfSOOMV85/s2g/29413HJ/0Xn8Gr6Lz39Kw4tm5ZvWv0a/JF4FJY
aFux87eMfi346g8X+IV8MS6bb6T4dlMLW9xDve9ZVy+Wz8o6gYr3XQNWi17wxpeuRRmNL+2
juAh527lBx+FcVq3wR+HOtave6rqGlXLXd9IZZ2S7kQOx6nAOK7vStNstG0az0jT0KWdnEs
MKFixVRwBnvXLmmLy+vh6MMJT5ZxVpOy10/zNaUKkZSc3dPbyPPvjzb/8WiudZhOy80W6gv
7aXujq4Bx9QcV4MfidcN8QfC3inVC92mn3f71GbDbZRsJX6ZzX0F8cmH/CifFA/wCmC/8Ao
a18Sy6gZliSGBIomkjBJ5ZvmHevu+EKUMRlVelU2u196RwYxuNaDR+kAwVDA5B5B9RXKePv
HOmfD3ws3iDVba5uofNWBYrfG5nbp14A46101uR9kg/65r/6CK8X/acx/wAKejycA6lBn2+
9X5rldCGIxtKjUV4yaTPUqScYto7L4d/FDw98SLO6k0lJ7S8tCPtFnc48xAejAjhlPrXbn3
r5D/ZeK/8AC0NWWNiF/sshgT1/eCvrx/auzP8AAU8Bj54ej8Ks18yKM3UgpM+HfjRYxW3x4
8QrFHxKYpyo4BZkGTXNwraxRAsp39cjgCus+O0/kfHPXPl3bobfHHI/divM2vbgnYoA+vJr
95yCtGOW0G9Xyr8j5vGQlKtK2x2CeIJLaMLEQi46qeT9anh8XXSzIFuX2ZySvGa4MmRn3SS
Af73H6UhvEjQ7AXboGJwPwr2HXk3d6I5Fho9D3jw38Rp4bmP7ROwQfdjjPX6mvfNL+IQl0m
2Zmgi+XhXfkcmvhay1M2zrKpIbP3j1/AV00PjOSOBEMjNgdSc0p06VTVmkac4aRR+lxhia7
IMSnAGOPasvxLbwDR5CII8jvt5rQkZxqLqDgcfyqj4hUnRLjJJIU9K+TcT2LnM+G7G0mhmd
lKbvlO1yuR+BrWngh0yxnuLOaYMnzfIxc4HXg1keEjus5Cc/erpJQi27kqMBDnP0qeULnKT
/ABa0pb9LG00+7um2AvMIiI8+g7k1cj8ZandAC20kRsT1kbjFcANY0mxjCHUbeAliuwyDGK
0LHVrArvj1UDgngjn6V66oU+VNL7zxHiqjlZyO1TX9TWUfanhUAZIjB49KsHX/ADmWKPLMe
oArio9a0/zXM80rqed78D+dc1q2va3dOTo8EEUR483eaSoKTslYHinFb3O41fxFFp07efA0
8nXtgVymtfELVDZulnbx2ydAS+MfjXCX8HiK8mAudYCo3G1CB/iaqW/hdnJjeQSrn5pGkJA
+ua6Y0IJXkziniZt2idDY+NLARyS6vf2zu3CqHLnP9KydW8fWzBobBAqdmJCqT7VHceFtEt
jve7OzHHlpWTcReHoVw0bTYGMFv6DrW8YU2c8py2MO81Se/nLyzklzgfPwKqyz2tvGZbi5h
cDt5mK2Lgpj/iXaNK7HgBY8D8zXOah4Ru9WZZb2CK25ycMST+FbNNK0SI8rfvbFfWrvWoND
n1OwXy4EC/MZTg5IA/nXQTfAr4oahcRancPpD3e0Mlwt86SgYyPmAzXP+MIryz8G+RvkeCI
xhyOFChxya+ytPliuNJtJ4JElikhRkkQhlYbRyCOtfAcW5ristlSWHtaV73V+x9JlFGnVpy
lLdM+VtT1H45/CeTSl1bxfaTWV/K0cS3cn2pF2jJ3EjcBj3r2j4TfE8fEXS7+O7tIrbVtLd
UuBAxaKVW+7IhPIBweD0rU+I/w9s/iL4et9OuL17C6tJvtFtcogfY2MEFT1BHaq3w0+Gdn8
OrC+C376lqGoOrXFyYxGuFGFVVHQCvgsXmGBxmXXqxSxF+itpfv6fie9GFSNXR+7Y7uaGG5
hktp0WSGZTG6MMhlIwQfwr4F1S2Gj6h4i0ZZ8W+nXdzbQh24CAnAH51946pqdlomkXesalO
tvZWURmmkc4CqBn8+1fA2oaZ/b95qHiS5aSOfU55rlYSMBQzEqD74xX0HAlKq6lacV7tl95
w5pKChFSfU+1PhXz8HvCX/YNiqv8YFL/BbxaoGT9hY/kRUXwa1CHUvgt4YlgYMYbX7NIP7r
oSCK7a+srbUdPuLC9gWe1uY2iliYcOpGCK+Eqz9hj5Tkvhm390j1VrD5H5z2um61qHlMVAG
0bWlbPGPSvp/9l22ksfD3iu0mILx6jGGI9fLrz74j+BI/h1410fTPDF5eXlnqME0wtLqRcQ
bSAAGxnHPeu+/ZyvWh1bxnol5sS8aWG9CK27KFdpwe+DX6pxFiKWOyL6zQvZtb+TPEwvPTx
bpTtt0PoVfvr9a/P7xMjx3/AIqt5WdXj1WfMY6KfN6mv0AANee6/wDBf4feJfE7+INU0iVr
yZg06wztHHOw6F1HBP8AOvg+HM4pZXVqSrRbUlbTuelisO6yST2dzudK/wCQJp/T/j2i/wD
QBXlv7Ri7/gnfA9DeWwz6fPXrUUaRQpFGoWNFCqo6AAYArm/H2gWPib4f61o+pKxgktmfch
wyOg3Kw9wQK8TAVo0cbTqy2Uk/xOmavBo+K73RrK30m52SfaphCxzIwVU47Ad6+zfhkf8Ai
0vhPv8A8SyH/wBBr4kivLyfwqkz2YLG3YGZnVN3B5x3r7b+GA/4tH4U/wCwZD/6DX6dx+08
Ph5Lq3+R4WUKSc1J3Mv42/8AJDvFX/XqP/QxXzz8M2eT4zeCk2qNryttUdB5J5r631vRdO8
RaHd6Jq9t9psbyPy5oskbh9RyK43wf8IPB3gbXn1jSIrya9MZijkvJzL5KHqE9M+tfIZVnV
DB5ZiMHNNyqXt21VtT0q2HdStCon8J6DXyV+1Ne3Nj488PTWcmyVtOkTOM4Bkr60PA6V8e/
tFau1z8Yo7S0eHdpmnpFI0mCEdyW798Yp8H0pVM0jy9EysZJKk76nS/sozTzy+L3unZpm+z
kl+pHzYr6e6kZ9a+TP2a9fitPiJrGi3l0jzataI8LEj5njJ+Ue+0n8q+shXNxXRlSzWqpdb
W89Ei8JJSoxZ8eeOfjV8SdG+I/iLSrDxGtvYWN48MUf2WNiqDoMkVctvGn7TF3aw3llZ389
pOgkilGnRHepGQR9a67x7+zne+KfiHeeINL162s7DUpBLdRTRsZIm/i2Y4Ocd6990+xh0vS
rPTbbIgtIUhQHrtUAD+Vevi86y+jhqP1WjCc2vevHb8iI0puUuZu3Q+OvGPiX49X3gzU7Px
hZX0WhSIBdO+npGoXIxlh05xXjMUrPe2wBJUTJyf94V95fHHJ+BPinrj7Ouf++1r4++Hnhy
x8T/E3w7oVwZIra5uA0rKOSEG/H44xX1GQ5jGvl1fEunGCje6it7K5y142qxje9z9Arf/AI
9ID/0zT/0EV4z+0yN3wiiUjg6nbg/+PV7SoAAAGFAwB6Vwfxg8N23if4Ua3Z3MrQtaQm+hk
UZKvGCw/A8j8a/Kcpqxo4+jUlspL8z06ivBpHgf7M6qnxW1RAhQDSj1/wCugr61c8GvkT9m
SR3+KV28kQi87RiwGc7vnHNfXZHWvc4x/wCRtN+S/I58H/BR8O/H9pB8ctZCEDMNvknt+7F
eVyO8K7o5Np/vN1P0Fe9/tQeHoNM8ZaV4lSZg+rRNFNHjIDRYww+oP6V88vMGYkLg/wB48m
v1TIMRCeWUXF9Evu0Z51em/askGQBLNuYHpuP3qXc7dOAeAKrlye2fdjSjcefX0r2VPoieU
uImWzNIEUe9aEd1pscaofMcjuOlYoiO77uatCBto4A+tdEJTW0fvM5RT3Z+sM5I1STDenH4
CoNbBOi3Iz/AadcyqusSDGen8hUWry50qcAY+Q/yrwGdByfhDcbGQjP3zXRagpbSLsYyTC/
/AKCa5rwZLu06QkfelNb+rXH2fQNQnCg+VbyPycZwpoQPY+VLjwfcTIJb2NGUvv2PNtVfy6
1q6d4dv/8AU2kRIQ8FdxX8zis4fE25sljjm0+yQZz+7uQwX68VoRfEy5uEd/7d0q0DHLK0z
tj6ALX2EXVUF7p8lKneT1OwsvDmtuE825hRBwARj8q2dM8MWT3Mhu7lmYH5t5YqT7V5ovji
bzFli8R6feL2H2ec/wBavN8RNS8pzp7ruOASunPgH1yx5rklRryeisaxjTjuewReF9IQr5c
4AXnCJgVVu/DuiAOTK6jOMb8CvKU+Il/cW6xyyavcS45+z6eYwT7E1nSeK9ea4d5tLuNjdP
tzlcD1xgCslhazer/r8DWVSnsoneX0GgQPsRLVXXqJJNx+tYjWlne3ES+ckaqSVaIAVgwXO
ui7+1WuhaHKh6STTdv++q6bT5fGEtwWuotCgjYYHkpvx+Va+zcOv4r/ADZztKQ2701I4mkl
uZZ8kZIO1R7ZrnblLqHelnBGqd5Xy5/XiupY6n5P/E0utL8uM5yhEYX8GNc1reseHhcbNQ1
uwQHrtutoUY9FzRDezZEqb6I5rWbe3MSJrGuK6y8CBSpBHoVHaptBi8Z+DbdW8FeJkhs2Ys
dMvv39v6/KOqfgaqXOqfCOL/j41OCd8cmNXbJ981kT+J/h5E+zSyzZ6NJJIAPbAqcRhcPio
eyqxUl2aR0UZV6D5qd0ehr8efGensItW8CWt4y8F7G6Zd3uAwok/aG8STqRY/DjyXPRru9w
PyAzXjN54h08llTxHHbJz8sFuxP6msz+1dLY5XWdZu3x0iiK14L4Tyfm5vZ6+v6HqLMMW1/
wGd/4m8S+KvHRQeM7/wArT0YPHpVkhjgyOhck5cj3rDlTSwDsMwYDA7ZrmnuIXbKaNqk46K
1xPsP605orhVDyabZWaA4zc3xY/kDX0mFwmHwlNUqMOWPkv+AjzqrqVpc1SX5f5nY+EfGvi
TwFf3L+GJLefT7p/Mn0y8J8tm7ujDlWPf1r0R/2i9bSDdJ4EtkYdWfUwq5/LNeJQ6vpECvD
d6np8QA6WsDSM3sCTWVqmreG3I+xabJdsOr3J2L+VeHjcgyrF1HVqwXN1/pHfRxeKglBar0
/zsdP8QPiXL498RaZqGrR2ujR6dDJCFsbgzO+4g9SPasPQ/E1z4f1+38QeELi9TVbf5d8ib
45kPVHHdTXJvrRDH7NYWlt6bIgx/M1Xa+1K5GJLpwv93dtH5CumnhcLSw31OELw10t/n/kb
tVJVPat2f8AX9bn1RZftMXkdko1fwKftePmNrfoEJ+jciuJ8a/tA+LvEOmXGm6Z9l8MWsqF
Wa3l865cHtv6IPpzXhcMRLdVkb6Fqsosin5xBHju5A/QV5OG4byylU9rCjr5u5vPE1bWcvw
PevDv7RvifT/D2n6RbeDbO+FlAkHntcyZk2jG48dTWhf/ALR/iW40u6tpfB+lR+fE0TYvnL
LuBHTHvXzyLghFT7cz4P3UXNL+82ZEU7c53P8AKK1XDOVOXM6Wu5LxdfuSLDp8OkBbmKa4u
BG3AcqiHn86++PhiGHwm8KBsgjTYf8A0GvgvSCupeIdL0q7QG2ur2GGVV4JRnAIz9K/Ru2t
7eytorO1iWK3gQRRovRFAwAPwr43j6tBKhh4ra7/AEO3L4SXNKXU474t399pnwg8SajplzL
a3ttbCSKaJsMjBhyDXhnhr9qDWLO1S18V+Hl1aRFA+2WMgieT3ZDxn6V9O6rp9lq+j3el6j
CJ7O7haGaNujKRivzoTR3lvLmKCWRkhneNVAOQqsQOfwrg4RwGEzOjVw2Ip8zi009t9N/ka
4yrKjaadkfROuftQTzWDQ+GvCclrduCEuNRmDLH7hF6n6187ajDqOs6leavquo/ar25kMs0
rZLOxq2NCuo23Mrop/ifPI+tI628DiIOW/3jkfpX6jl2Q4TAJ+wp2v56ni1cZKpsylZSRaZ
cwXlrez22oQOJIpYiQ0TDoQR3r6B8K/tJ+JILVLfxN4Y/tfYMfbbR/Ikf3ZW4z9K8LW+0+2
c7IvOf/YTAqVtfuG/1FkS/q7f0p5hkmCx6SxME7bW3+9Cp4mvD4F959Qf8NLeFhDul8M68j
/3dkZH57q53WP2qLeNCui+EJPM7Pf3Sqo/4CnJr51le/uiHuY4to5G9iQPwqNTNGjKEgjLd
SIxkfjXiw4KyuEub2b+bf5XOv6/Va1sdN4z+Kvi/x7iHXb4mwVty2FovlW+e2R1cj3ql4L8
Tz+FPHWkeJ5bFbyOwkZ/s0b7GbKlfvH61hPMwHN6i+u1AahEtuW2/apXPqeBX0P8AZuGjhp
YSKSg1ZpWWnydzD2s3NTe69T6dH7VNoOH8C3o+l4n+FUNd/aUs9b8NappCeCr6F761kt1kN
2hCllIz05r5xD2q/NgyDvyaHuEZsxxCMdORmvn48JZRGSkoar+8zp+uVmdb8LvG0vw48bQ6
/d2EuoQC0e0eCKQK2DjBBPHUV7qv7U+iscHwXqgz/wBPMf8AhXyv5zr0KflTWkUoDJM2f9k
da3x/D2X42t7avC8rJb22CniKkFZHqXxm+KFl8TToi2Wi3emjTjLv+0SK2/eBjG36V5O0Ma
rwMN6kcUrNE38bn/gVNYQ8dfxbNengcFQwVBUKCtFba33InOU5XY0ogHLAn2oUgkARlj+Qp
rSIrcKB+tN89x8y8ZPGBXQ5wj1Gk2SEynggL+NODSAffFVnZnIySfxp2CR8qYH1rF1ddCuU
/V67O3WZfwx+QqDV2A0ubn+A/wAq+Irj42fFiDVLh4fFhmBbjzLZDjgdOKjn+PnxaaFop9c
gkUjDB7OMZ/SuV5fX3sL20O59Y+CpM6Y+O0jfhWx4mmH/AAhetHfsIs5eRzj5DXx74a/aG8
Z6MskTaPp98HOcnchz68Gt/Uv2kfEOp6Fe6XdeELQC8gaAypcspTcMZH0rOGErXT5RupDa5
5XPp9s9w0k11fSZPISI8fStfTLbwtGVOoWGvzKTz5bIoP51xEiak534kKsc7VmY/hVyO2ui
yqdBDnPWSVufzNfXKcuWyjb+vRnjSh3lf+vU9p0zxd4A8PtDPD4UvX8o7lN5exgj3xmuqP7
RWgNbSRJZQ2Y6Abw5I+ijFfOvmtZptfw9pqnJ+/ucj2rWsvEc9mWkstDspJQNuwWBkz75NY
VKSnrN3t3/AOHX5EpcqtFf1+J7BJ8aPhtLA/23StWv5mz9yZlGfzArgNU8Y6Dq128mkeC9X
umbp5k+cfoTWA3i7xQ1yktjoFjA68jFoB+la0nxA+K9xY+Tb2NvYxR4zLb2SxkfjWPI4P3F
J/18yuVW1t95q6Xd+N5dsmk/CrcvGHuWkx/Sr1/c/FKSFrO40TRNOVj8wSTaw+pyTXGXXjT
4oXECwXniW+jgOcNEdoP4gVzjjU9RmNxqd/ql6TkOxnIx+OafLVbu0/m3/kJxhbS33f8ABO
kutAvJpM6prHh/T4mJJmeRnJ/M5NVzpHwrsFB1TxpcanJ1aPT7Y7foCa5ybTNJVgN0MWP4r
icyH8lp7afor24SHUppZmH3LexJGfTJqpRqPRNfn+f+RceVbt/db8r/AJl661z4d2u6PRvD
F/duPuyXUgGfqOayn8Qyu/8AoPhuzth6mMvz+NacOg3M0kUFtpOqGQjDBkWMt/UVpppsscK
wSWFvbTI3LyTbn/GnGhVf2vwsTKrSXS/q7/qc7/bniQwlUFlbo3GVtUBPsCRms97jX5wQZL
1gp/5ZptH6CuxvNGiS0Wc3mlwtnJBYu4P0zWXfXF+4WJfELyREY228WwYpvDS11b+f/BCNa
L2ivu/4Bzbafq0y72S4bPd5KjOj3i5km8pR0zLKM1pS6S0iFwbiQery4z+FEWj25i4053mJ
xueTIFT9Tk9OX8f+Ab+3t1/D/gmWbS0g/wBbqkRb+7ACxp8envKd0FlczL2JXGa6VNHvUXF
toDM7D74wB+dI+n68ihHWK244WS65H4Cr+pW3X3J/myPrN9n+K/Q56Sxuo3Ja1jtwe0rdKj
WxEjEyXQJ9I0JrrYtMuY4z9p1Wz+bsFL/zqKS0QDy/7XmcHqsEOB+laLCRa1/r8UQsS9l+v
+TOdSytydiRXMjd8jav61eW3s4o1aRYIPXfIv8AIZNSy2FhkKttfXL5xmU7R+pqu0VjCCG0
lA2MfvJhx+VEcPy6pL7n/l+pbnz9X/XzGvNpXz4vZEP8PloMfnTBNoAXbOdQum7YbAqElWy
N1vEp7Rrk/nUsYTfjZPIT6DGaORt9Pu/4JVkl1+//AIAyG6Wz1G0v9K06RZrSdLiMzHIypy
AR+Fe1RftIfE6ZhnStBTdzl42Uf+hV5BLEgAZdNkbA582f+gqBIEdmkMEQx0TJrysdkuExl
RSxNNSa7r/gG9PFThG0Hb8f1PbpP2ifiFEmZ08LpnsFcn9DXin2+aFpCmtYMkjylbeI4BYk
nk0wNCjESPFGPZQagmmsgTks5HTbwKMJlODwLc8NBQvvbT9QnVqVVaevyX+RJNdG4VjJd6h
cOegJwKrKsuQpt8H1fJzUS3iI3yK646Uj6jMc8FvTcc4rtVSmtWwUJbJFtpLlECmALn0TFS
xQXUiBvLUhj3bP8qyxqFyrE7159qb/AGhdgcXDAdeKUsTTvd3D2U+ljcaKdFZJZoox3Ws+U
Q7sefu+gwKz2uJXbLTMc9aaW7liR71MsTGW0fvKhRa3ZaZogflZm+lR7GY8uVA9TUJkUDAk
H4VAzBjzlvrXLOuktjdQLUkiBdolZvpUXmjGNg+pqHJz0pSWIxjArkdVt3NFGwvmEZOfypD
IccUBQF3Hr6etGN38NZtSfUrQQSE9Wxjvihix5HI9aAp5OKkiTe43HC9yBVRjN6EtpajArM
Oh/KlRcnrj3NaYnXyzGhYrjGduKriGJGDEBl9Ca7Pq1rNamSqvqiJULHCjd9KupYTFFPHIo
EqsNoYKpHRBSYDDjcQOK3jSikQ5SZ0VxLP9rciQAtz92pYPMeZJJZN+DnBAwfaiiuyDbjqc
bepRSCK3vpCNxCnpn1rSe/RIzi3GB23f/WoorL2koR90pxUnqUX1NpjhIRGSeoY1ZhguJzG
x1C4B/wB7pRRWlGcqj99k1EoL3TWu1vLaFGbVb2TcOf3gH9Ky4fEVxbktGsrOeA0lw5wPTq
KKKzrycWrCoLmWo2TxjrO9fKaGIJ90CPOPxNPk8Y+Kri2+zy65OYtpXYoCjH4CiiuSNSUnq
zqdKCWkUVLSO6u2Cyahcbc9N3+Nb8GnRz4ilnmZc4PIGfrxRRXp0m1Y8+s9S9DqNl4duWkT
R7e8IG0Cf+fAq/p/i2JtXguxoVogKnCKTgH1oorSdWeupiqUHG7Rl3vja+u3mknt0Z2Yrnd
2/KsqTVJ0Qs6rKHGcOAcfpRRSp1p66mvsaaaSQxdVL7We2jIxjAAH9KmvnhNl5qwkOuBndx
+WKKK1dafLuJ04qSsirHrUFvbCKPSoWmByZpGLE/h0FMOt6jc7VNwY0PJVAB/SiisYVZt2u
aulBa2IbjV5kjO8yyseMvM2PyottamaPMVpaxt/eMe8/qaKKqNWbqctxunHkvYmF9qMrYa7
AA5+WMCqpu7skFrqXGf4WxRRWtWclHcyjFX2M24v1jkLGFpGHOXkJzTV1rYhRLCDcT99gWN
FFeK8VVUmk/yPSjRg1qhBqd1vynlp9EFQXF1dTS7nuHz160UVcqtSSs5MahFPRCfvH5aZz+
NIAP4tzfU0UUmhjS6qcCMUEliSxPNFFZKTaZewxlXjIJ49aaVUDKjBHrzRRRsMZt35LH8hi
mEKvAX86KKxlorjW9hMkkDpSlQepJoopR95alPQbtUcY4NKAoz8ooorK9noMcrKWA2DPrWn
HaRCPzDk+1FFd+ESlfmRy15ONrEf2aJ5TwR3xUMqxRj/AFecn1oorSoko3SFFtuzI3aMfdh
H4nNSJhF3YooqIdS3sLNjysqCM89aj8tCu4jJA9aKKJay17Ci7ItxYeIKqhBnsOtXrbTraa
He2/OSOGoop30uTdp2P//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0