%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/726.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Sapkowski Andrzej - Cesta zniz neni navratu.html</book-title>
            
            <lang>en</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>2494d3fa-5cc7-4621-aca9-2345af17b2be</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2000</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>Andrzej Sapkowski</p>

<p>Cesta, z níž není návratu</p>

<p>I.</p>

<p>Na Visennině rameni sedící pták se strakatým peřím zaskřehotal, zatřepal křídly,</p>

<p>s frkotem se vznesl a odletěl do křoví. Visenna zadržela koně, chvíli</p>

<p>naslouchala a potom opatrně pokračovala v jízdě po lesní stezce.</p>

<p>Zdálo se jí, že muž spí. Seděl a zády se opíral o kůl označující rozcestí.</p>

<p>Zblízka uviděla, že má otevřené oči. Už dříve si všimla, že je raněn. Provizorní</p>

<p>obvaz na levém rameni a nadloktí byl prosáklý krví, která ještě nestačila</p>

<p>zčernat.</p>

<p>"Vítej, mládenče," ozval se raněný a vyplivl dlouhé stéblo trávy. "Kam máš</p>

<p>namířeno, smím-li se zeptat?"</p>

<p>Visenně se nelíbilo oslovení "mládenec". Sňala z hlavy kapuci.</p>

<p>"Zeptat se smíš, ale nesluší se být příliš zvědavý," odpověděla.</p>

<p>"Promiň mi, paní," řekl muž a přimhouřil oči. "Nosíš mužský oděv. A má zvědavost</p>

<p>je opodstatněná. Toto je neobyčejné rozcestí. Potkala mě tu zajímavá příhoda..."</p>

<p>"Vidím," přerušila ho Visenna, dívajíc se na nehybné, nepřirozeně zkroucené</p>

<p>tělo, které leželo zpola skryté v lesním podrostu asi deset kroků od kůlu.</p>

<p>Muž sledoval její zrak. Potom se jejich oči setkaly, Visenna předstírala, že si</p>

<p>odhrnuje vlasy z čela a dotkla se diadému ukrytého pod čelenkou z hadí kůže.</p>

<p>"Ano," pronesl raněný klidně. "Leží tam nebožtík. Máš bystré oči, paní. Určitě</p>

<p>si myslíš, že jsem lupič. Nemám pravdu?"</p>

<p>"Nemáš," odpověděla Visenna, nesundávajíc ruku z diadému.</p>

<p>"A..." zajíkl se muž. "No... tak."</p>

<p>"Tvoje rána krvácí."</p>

<p>"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," usmál se raněný. Měl pěkné zuby.</p>

<p>"Pod obvazem udělaným jednou rukou bude krvácet ještě dlouho."</p>

<p>"Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?"</p>

<p>Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny.</p>

<p>"Jmenuji se Visenna," řekla. "Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc</p>

<p>nesnáším, když mne někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?"</p>

<p>"Můžu. Ale musím?"</p>

<p>"Ne."</p>

<p>"Visenna," řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno.</p>

<p>"Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká</p>

<p>měděná, nemám pravdu?"</p>

<p>"Nemáš. Říká se jí zrzavá."</p>

<p>"Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, co rostou v příkopě. A zatímco</p>

<p>mě budeš ošetřovat, ti budu vyprávět, abych nějak zabil čas, co se mi stalo.</p>

<p>Nuže, přišel jsem stejnou cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo,</p>

<p>právě ten. A na něm visí deska. Au... to bolí!"</p>

<p>"Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," strhla Visenna poslední vrstvu</p>

<p>plátna a ani se nesnažila být příliš ohleduplná.</p>

<p>"Máš pravdu, zapomněl jsem. O čem jsem to... Ach, ano. Přistoupil jsem blíž a na</p>

<p>desce vidím nápis. Dost kostrbatý. Znal jsem kdysi lučištníka, který dovedl do</p>

<p>sněhu vymočit hezčí runy. Čtu... A co má být tohle, drahoušku? Co je to za</p>

<p>kámen? Ach, k ďasu, to jsem nečekal."</p>

<p>Visenna pomalu přejela hematitem podél zranění. Krvácení okamžitě ustalo.</p>

<p>Zavřela oči, uchopila mužovo rameno oběma rukama a silně k sobě přitiskla okraje</p>

<p>rány. Sundala ruce - tkáň srostla a zanechala naběhlou nachovou jizvu.</p>

<p>Muž mlčel, pozorně si ji prohlížel. Potom opatrně zahýbal rukou, narovnal ji,</p>

<p>dotkl se jizvy a udiveně zakroutil hlavou. Natáhl si zkrvavený zbytek košile a</p>

<p>kazajku, vstal, zdvihl ze země opasek s mečem, váčkem a čutorou, sepnutý sponou</p>

<p>v podobě dračí hlavy.</p>

<p>"Tak tomu se říká mít štěstí," konstatoval, nespouštěje z Visenny oči. "Potkal</p>

<p>jsem léčitelku uprostřed pustiny u soutoku Iny a Jarugy, kde se spíš dá narazit</p>

<p>na vlkodlaka nebo, ještě hůř, na ožralého dřevorubce. Jak se ti odměním? Nemám</p>

<p>právě žádné peníze. Bude ti stačit ta slíbená kytice vlčích máků?"</p>

<p>Visenna jeho otázku přešla mlčením. Přistoupila blíže ke kůlu a zaklonila hlavu</p>

<p>- deska byla přibitá ve výši mužské postavy.</p>

<p>"Ty, kdož přicházíš ze západu," četla nahlas. "Půjdeš-li doleva, vrátíš se.</p>

<p>Půjdeš-li doprava, vrátíš se. Půjdeš-li rovně, nevrátíš se. Nesmysl."</p>

<p>"To jsem si myslel taky," souhlasil muž, otřepávaje si z kolen jehličí. "Já</p>

<p>tenhle kraj znám. Rovně, to je na východ, se jde k průsmyku Klamat, je to</p>

<p>kupecká stezka. Proč bych se odtamtud neměl vrátit? Mají tam snad spousty</p>

<p>krásných děvčat, co touží po vdavkách? Levnou kořalku? Volné místo starosty?"</p>

<p>"Nedržíš se tématu, Korine."</p>

<p>Muž otevřel překvapením ústa: "Jak víš, že se jmenuji Korin?"</p>

<p>"Sám jsi mi to před chvílí řekl. Pokračuj."</p>

<p>"Opravdu?" vrhl na ni podezřívavý pohled. "Skutečně? No, snad... Kde jsem to</p>

<p>skončil? Aha. Čtu dál a uvažuju, který beran mohl vymyslet takový nápis.</p>

<p>Najednou slyším, jak za mými zády někdo mumlá a mručí. Ohlédnu se a vidím</p>

<p>šedivou, shrbenou babku s holí.</p>

<p>Ptám se zdvořile, co jí je, a ona breptá: 'Mám hlad, šlechetný rytíři, od</p>

<p>svítání jsem neměla ani sousto na zub.' Uvažuju, jestli jí ještě vůbec nějaký</p>

<p>zub zbyl. Ale co, dojalo mě to, tak z vaku vytáhnu skrojek chleba a půlku uzené</p>

<p>ryby, kterou jsem dostal od rybářů na Jaruze, a nabídnu to stařence. Ta se</p>

<p>posadí, mumlá, chroupe a plive kosti.</p>

<p>Já si dál prohlížím ten podivný rozcestník. Najednou babka povídá: 'Jsi hodný,</p>

<p>rytíři, zachránils mi život. Odměna tě nemine.' Chtěl jsem říct, kam si může tu</p>

<p>svoji odměnu strčit, ale babka hned pokračuje: 'Přistup ke mně, něco ti pošeptám</p>

<p>do ucha, prozradím ti tajemství, jak můžeš hodně lidí od neštěstí zachránit a</p>

<p>získat slávu a bohatství.'"</p>

<p>Visenna si povzdechla a usedla vedle Korina. Líbil se jí, byl vysoký,</p>

<p>světlovlasý, měl oválnou tvář s hranatou bradou. Nezapáchal jako většina mužů,</p>

<p>které občas potkávala. Zavrhla vtíravou myšlenku, že se již dlouho vláčí sama po</p>

<p>lesích a cestách. Muž pokračoval: "Ha, pomyslím si, klasická situace se mi</p>

<p>naskytla. Nemá-li babka sklerózu a má-li všech pět pohromadě, třeba to mně,</p>

<p>chudému rytíři, něco vynese. Skloním se a nastavím ucho jako hlupák. No, nemít</p>

<p>takový postřeh, dostal bych nožem přímo přes ohryzek. Odskočím jen tak tak, krev</p>

<p>mi stříká z ramene jako z fontány. Bába se po mně sápe, vyje, prská a plive.</p>

<p>Pořád mi ještě nedošlo, že je to vážné. Sevřu ji, abych získal převahu a v tu</p>

<p>ránu ucítím, že to není stará ženská. Prsa má tvrdá jako kámen..."</p>

<p>Korin pohlédl na Visennu, aby zjistil, jestli se nečervená. Visenna naslouchala</p>

<p>se zdvořilým výrazem v obličeji.</p>

<p>"O čem jsem to... Aha. Myslím si, že ji povalím na zem a odzbrojím. Ale kdeže,</p>

<p>je silná jako rys. Cítím, že se mi její ruka s nožem každou chvíli vysmekne. Co</p>

<p>jsem měl dělat? Odstrčil jsem ji, popadl meč... Naletěla na něj sama."</p>

<p>Visenna seděla mlčky, ruku měla na čele a jakoby v zamyšlení třela hadí čelenku.</p>

<p>"Visenno? Vyprávím, jak to bylo. Vím, že to byla žena a je mi to hloupé, ale ať</p>

<p>pojdu, jestli to byla obyčejná ženská. Sotva padla, okamžitě se proměnila.</p>

<p>Omládla."</p>

<p>"Iluze," řekla Visenna v zamyšlení.</p>

<p>"Cože?"</p>

<p>"Nic," vstala a přistoupila k tělu v kapradí.</p>

<p>"Jen se podívej," postavil se Korin vedle ní. "Tahle ženská má postavu jako</p>

<p>socha na palácové fontáně. A předtím byla shrbená a svraštělá jako hřbet stoleté</p>

<p>krávy. Ať mě..."</p>

<p>"Korine," přerušila ho Visenna, "máš pevné nervy?"</p>

<p>"He? Co s tím mají společného moje nervy? Ovšem, pokud tě to zajímá, nestěžuju</p>

<p>si."</p>

<p>Visenna si sňala čelenku. Klenot v diadému se rozzářil mléčným světlem. Stanula</p>

<p>nad mrtvou, natáhla paže a zavřela oči. Korin přihlížel s otevřenými ústy.</p>

<p>Visena sklonila hlavu a něco zašeptala. Ničemu nerozuměl.</p>

<p>"Grealghane!" vykřikla najednou.</p>

<p>Kapradí zašustilo. Korin odskočil, tasil meč a zaujal obranné postavení. Mrtvé</p>

<p>tělo sebou zaškubalo.</p>

<p>"Grealghane! Mluv!"</p>

<p>"Aaaaaa!" rozlehl se z kapradí sílící chraptivý skřek. Mrtvola se prohnula do</p>

<p>oblouku, skoro levitovala, dotýkala se země jen patami a temenem hlavy. Křik se</p>

<p>začal trhat, přecházel do hrdelního blekotání přerušovaného sténáním a kvílením</p>

<p>a postupně nabírajícího na hlasitosti, ale stále nesrozumitelného. Korin ucítil</p>

<p>na zádech studenou stružku potu, která ho dráždila jako plazící se housenka.</p>

<p>Sevřel pěsti, aby zadržel mravenčení v loktech a vší silou vůle bojoval se</p>

<p>zoufalou touhou utéci hluboko do lesa.</p>

<p>"Oggg... nnn... nngarrr..." blekotala mrtvola, rozrývajíc půdu dlouhými nehty,</p>

<p>bublajíc krvavou pěnou vystupující na rty.</p>

<p>"Narrr... eeegggg..."</p>

<p>"Mluv!"</p>

<p>Z Visenniných natažených rukou proudil proud matného světla, v němž vířil</p>

<p>zvednutý prach. Z kapradí se vzneslo suché listí a stébla trávy. Mrtvola</p>

<p>zakašlala, zamlaskala a najednou promluvila takřka srozumitelně: "...rozcestí</p>

<p>šest mil od klíče v poledne nejdéle. Poo... poslal. Kruhu. Chlapce. Při...</p>

<p>ggg... ázal. Přikázal."</p>

<p>"Kdo?!" vybuchla Visenna. "Kdo přikázal? Mluv!"</p>

<p>"Ffff... ggg... genal. Všechny spisy, listy, amulety. Prrr... steny."</p>

<p>"Mluv!"</p>

<p>"...růsmyk. Kostěj. Ge... nal. Vzít spisy. Per... gameny. Přijde z maaaaaaa!</p>

<p>Eeeeeeee! Nyyyyyy!!!"</p>

<p>Blekotavý hlas zavibroval a zanikl ve strašném, pronikavém křiku. To už Korin</p>

<p>nevydržel, odhodil meč, zavřel oči a přitiskl si ruce na uši. Stál tak, dokud na</p>

<p>rameni neucítil stisk. Třásl se po celém těle.</p>

<p>"Už je po všem," řekla Visenna, otírajíc si pot z čela. "Ptala jsem se tě, jaké</p>

<p>máš nervy."</p>

<p>"Co je to za den," zasténal Korin. Zvedl meč, schoval ho do pochvy a snažil se</p>

<p>nedívat na nehybné tělo. "Visenno?"</p>

<p>"Copak?"</p>

<p>"Pojďme odtud. Co nejdál z tohoto místa."</p>

<p>II.</p>

<p>Jeli oba na Visennině koni zarostlým, výmolovitým lesním průsekem. Ona seděla</p>

<p>vpředu v sedle, on na holém koňském zadku a objímal ji v pase. Visenna si už</p>

<p>dávno přivykla těšit se beze studu z drobných příjemností, jež jí čas od času</p>

<p>náhoda dopřála, proto se s uspokojením zády opírala o mužskou hruď. Oba mlčeli.</p>

<p>"Visenno," ozval se Korin jako první asi po hodině jízdy.</p>

<p>"Copak?"</p>

<p>"Ty nejsi jenom léčitelka. Jsi z Kruhu?"</p>

<p>"Ano."</p>

<p>"Řekl bych po tom... představení, Mistr?"</p>

<p>"Ano."</p>

<p>Korin se pustil jejího pasu a přidržel se hrušky sedla. Visenna rozladěně</p>

<p>přimhouřila oči. Samozřejmě si toho nevšiml.</p>

<p>"Visenno?"</p>

<p>"Copak?"</p>

<p>"Rozuměla jsi něčemu z toho, co ta... co to... mluvilo?"</p>

<p>"Trochu."</p>

<p>Opět mlčeli. Nad nimi přelétající strakatý pták hlasitě zavřeštěl v listoví.</p>

<p>"Visenno?"</p>

<p>"Korine, prokaž mi službu."</p>

<p>"Jakou?"</p>

<p>"Přestaň tlachat. Chci přemýšlet."</p>

<p>Stezka je zavedla přímo dolů, do soutěsky ke korytu mělkého potoka, líně</p>

<p>tekoucího mezi balvany a padlými černými kmeny v pronikavé vůni máty a kopřiv.</p>

<p>Kůň klopýtal po kamenech pokrytých nánosy hlíny a bláta. Korin, aby nespadl,</p>

<p>opět objal Visennu kolem pasu. Odvrhl vtíravou myšlenku, že se již příliš dlouho</p>

<p>toulá sám po lesích a cestách.</p>

<p>III.</p>

<p>Osada byla schoulená pod úbočím hory. Rozkládala se mezi křivými ploty podél</p>

<p>hlavní cesty - slaměná, dřevěná a špinavá.</p>

<p>Když přijeli blíže, rozštěkali se psi. Visennin kůň spokojeně klusal středem</p>

<p>cesty a nevšímal si dorážejících podvraťáků, chňapajících uslintanými tlamami po</p>

<p>jeho spěnkách.</p>

<p>Zpočátku nikoho neviděli. Potom se zpoza plotů, z cestiček vedoucích za humna</p>

<p>začali šourat vesničané. Přicházeli pomalu, byli bosí, zachmuření. Nesli si</p>

<p>vidle, hole, cepy. Jeden se sehnul a zvedl kámen.</p>

<p>Visenna zadržela koně. Napřáhla ruku. Korin spatřil, že v ní drží malý, zlatý,</p>

<p>srpovitý nožík.</p>

<p>"Jsem léčitelka," řekla zřetelně, třebaže nepříliš hlasitě.</p>

<p>Muži sklonili své zbraně, sborově zahučeli, pohlédli na sebe. Bylo jich čím dál</p>

<p>víc. Několik nejbližších smeklo klobouky.</p>

<p>"Jak se jmenuje tahle osada?"</p>

<p>"Klíč," řekl někdo z houfu po chvilce ticha.</p>

<p>"Kdo je tady starostou?"</p>

<p>"Topin, spanilá paní. Bydlí v tamhleté chalupě."</p>

<p>Než opět vykročili, prodrala se špalírem rolníků žena s nemluvnětem v náručí.</p>

<p>"Paní..." vykřikla, nesměle se dotýkajíc Visennina kolena. "Moje dcerka... Má</p>

<p>horečku, úplně hoří..."</p>

<p>Visenna seskočila ze sedla, dotkla se hlavičky dítěte a zavřela oči.</p>

<p>"Do zítřka se uzdraví. A příště, když bude teplo, ji tolik nenavlékej."</p>

<p>"Díky, spanilá... Nastokrát..."</p>

<p>Topin, stařešina osady, byl už na dvoře a nevěděl, co si počít s vidlemi, které</p>

<p>držel v pohotovosti. Nakonec jimi odhrnul kuřinec ze schodku na zápraží.</p>

<p>"Promiň, spanilá paní," řekl a opřel vidle o stěnu chalupy. "I ty, velkomožný.</p>

<p>Doba je zlá... Pojďte, prosím, dovnitř. Pohostím vás."</p>

<p>Vešli.</p>

<p>Topinova žena, jejíž sukně se držel párek plavovlasých děvčátek, jim podala</p>

<p>smaženici, chléb a podmáslí, potom odešla do komory.</p>

<p>Na rozdíl od Korina jedla Visenna málo, seděla tiše a zasmušile. Topin koulel</p>

<p>očima, drbal se na různých místech těla a vyprávěl: "Doba je zlá. Zlá. Běda nám,</p>

<p>velkomožní. My chováme ovce na vlnu. Tu jsme prodávali. Ale teď kupci</p>

<p>nepřicházejí, tož vybíjíme stáda, mladé chundelaté ovce porážíme, jen abychom</p>

<p>měli co do úst vložit. Kdysi jezdili do Amellu kupci pro jašmu, pro zelené</p>

<p>kamínky, přes průsmyk až k dolům. Tam se jašma dobývá. A jak jeli kupci, brali u</p>

<p>nás vlnu, platili za ni a rozličné zboží prodávali. Teď k nám žádný kupec</p>

<p>nezabloudí. Ani soli dost nemáme. Co zabijeme, musíme do tří dnů sníst."</p>

<p>"Karavany nejezdí? Proč?" Visenna přemýšlela a občas se dotkla čelenky.</p>

<p>"Nejezdí," skuhral Topin. "Cesta do Amellu je zavřená, v průsmyku se usídlil</p>

<p>proklatý kostěj, živou duši nepropustí. Proč by kupci jezdili? Pro smrt?"</p>

<p>Korin se zarazil se lžící ve vzduchu: "Kostěj? Jaký kostěj?"</p>

<p>"Co já vím? Kostěj lidožrout. Prý se usadil v průsmyku."</p>

<p>"A karavany nepouští dál?"</p>

<p>Topin se rozhlédl po světnici: "Některé ano. Říká se, že svoje, svoje</p>

<p>propouští."</p>

<p>Visenna svraštila čelo: "Jak to, svoje?"</p>

<p>"Inu, svoje," zamručel Topin a zbledl. "Lidem v Amellu se vede ještě hůř než</p>

<p>nám. Nás aspoň trochu živí pole a les. Ale oni žijí na holé skále a mají jenom</p>

<p>to, co jim kostějovci za jašmu prodají. Krutě, po zbojnicku prý platí za</p>

<p>všechno, všecičko. Ale co mají dělat? Jašmu přece jíst nemůžou."</p>

<p>"Jací kostějovci? Lidé?"</p>

<p>"Lidé a vrani a ostatní. Jsou to lupiči, paní. Oni do Amellu vozí to, co nám</p>

<p>vezmou, tam to za jašmu a zelené kamení vymění. A nám silou všechno berou. Po</p>

<p>osadách často loupí, ženy znásilňují a jestli se jim někdo postaví, vraždí lidi</p>

<p>a vypalují chalupy. Jsou to lupiči.</p>

<p>Kostějovi lupiči."</p>

<p>"Kolik jich je?" ozval se Korin.</p>

<p>"Kdo by je, velkomožný pane, počítal. Bránit se nelze, je jich mnoho. Co můžeme</p>

<p>dělat, když přijdou v noci a všecičko podpalují? Raději jim dáme, co chtějí.</p>

<p>Protože říkají..." starosta zbledl ještě více a zachvěl se.</p>

<p>"Co říkají, Topine?"</p>

<p>"Říkají, že když se kostěj rozzlobí, vyleze z průsmyku a přijde k nám do údolí."</p>

<p>Visenna prudce vstala. Tvář měla změněnou. Korin se otřásl.</p>

<p>"Topine," řekla čarodějka. "Kde je tady nejbližší kovárna? Můj kůň cestou</p>

<p>ztratil podkovu."</p>

<p>"Za osadou. Pod lesem. Tam je kovárna i stáje."</p>

<p>"Dobrá. Teď běž a poptej se, kde je někdo nemocný nebo raněný."</p>

<p>"Ať ti to všichni bozi splatí, spanilá dobrodějko."</p>

<p>"Visenno," ozval se Korin, sotva se za Topinem zavřely dveře.</p>

<p>Čarodějka se otočila a pohlédla na něho.</p>

<p>"Tvůj kůň má podkovy v pořádku."</p>

<p>Visenna mlčela.</p>

<p>"Jašma je nejspíše jaspis a zelené kameny, to bude jadeit z proslulých</p>

<p>amellských dolů," pokračoval Korin. "A k těm se dá jet jen přes průsmyk Klamat.</p>

<p>Cestou, z níž není návratu. Co říkala ta mrtvola na rozcestí? Proč mě chtěla</p>

<p>zabít?"</p>

<p>Visenna neodpovídala.</p>

<p>"Mlčíš? Nevadí. I tak se začíná všechno vyjasňovat. Falešná bába čeká na</p>

<p>rozcestí na někoho, kdo se zastaví před tím hloupým nápisem, který zakazuje</p>

<p>další cestu na východ. To je první zkouška: zda příchozí umí číst. Potom se bába</p>

<p>ještě ujistí - kdo jiný než dobroděj z Kruhu by v dnešních časech pomohl hladové</p>

<p>stařence? Každý druhý, na to dám krk, by jí ukradl ještě i hůlku. Chytrá bába</p>

<p>uvažuje dál, začne skuhrat o ubohých lidech v nouzi, kteří potřebují pomoc. A</p>

<p>pocestný, namísto toho, aby ji počastoval kopancem a několika nevybíravými</p>

<p>slovy, jak by to učinil každý jiný obyvatel tohoto kraje, ji napjatě poslouchá.</p>

<p>Ano, je si jista babizna, to je on. Čaroděj, který se jede vypořádat s bandou</p>

<p>řádící tady v okolí. A protože ona sama je nepochybně vyslána tou samou bandou,</p>

<p>sahá po noži! Ha! Visenno! Nejsem chytrý?"</p>

<p>Visenna neodpověděla. Stála s hlavou otočenou k oknu. Poloprůhledné blány z</p>

<p>rybích měchýřů jejímu zraku nebránily vidět strakatého ptáka sedícího na větvi</p>

<p>mladé višně.</p>

<p>"Visenno?"</p>

<p>"Copak, Korine?"</p>

<p>"Co je to ten kostěj?"</p>

<p>"Korine," řekla Visenna ostře a otočila se k němu. "Proč se pleteš do cizích</p>

<p>věcí?"</p>

<p>"Poslyš..." Korin se jejím tónem ani trochu neurazil. "Jsem už do tvých, jak</p>

<p>říkáš, věcí zapleten dost hodně. Nějak se to semlelo, že mě chtěli podříznout</p>

<p>místo tebe."</p>

<p>"Náhoda."</p>

<p>"Myslel jsem, že čarodějové na náhody nevěří. Že věří jen v magické síly,</p>

<p>zápletky, intriky a různé takové věci. Koukni, Visenno, co se děje: jedeme na</p>

<p>jednom koni. Snažme se, aby to pokračovalo i dál. Nabízím ti pomoc při výpravě,</p>

<p>jejíž cíl si domýšlím. Tvé odmítnutí budu brát jako projev pýchy. Slyšel jsem,</p>

<p>že vy v Kruhu obyčejnými smrtelníky dost pohrdáte."</p>

<p>"To je lež."</p>

<p>"Výborně, to se mi hodí," usmál se Korin. "Proto neztrácejme čas. Jeďme do</p>

<p>kovárny."</p>

<p>IV.</p>

<p>Mikula stiskl kleštěmi železnou tyč a obrátil ji ve výhni.</p>

<p>"Dmýchej, Čope!" přikázal.</p>

<p>Učedník uchopil táhlo měchu. Jeho buclatá tvář se leskla potem.</p>

<p>Přestože byla v kovárně dokořán otevřená vrata, panovalo v ní nesnesitelné</p>

<p>horko. Mikula přenesl tyč na kovadlinu a několika mohutnými údery kladiva</p>

<p>rozklepal její konec.</p>

<p>Kolář Radim sedící na neopracovaném březovém špalku se také potil. Rozepnul si</p>

<p>kabátec a vytáhl košili z kalhot.</p>

<p>"To se ti, Mikulo, dobře mudruje," pravil. "Pro tebe není boj nic nového. Každý</p>

<p>ví, že v kovárně nepracuješ celý svůj život. Prý jsi kdysi ve vojsku bil do</p>

<p>lebek jako dnes do železa."</p>

<p>"Ano, můžete být rádi, že mě máte v obci," odpověděl kovář.</p>

<p>"Podruhé říkám, že se tamtěm už klanět nebudu. Ani na ně dřít. Jestli se mnou</p>

<p>nepůjdeš ty, začnu sám anebo s takovými, co mají v žilách krev, a ne podmáslí.</p>

<p>Schovám se v lese a budu je pobíjet po jednom, jak jen na některého narazím.</p>

<p>Kolik jich může být? Třicet, možná ani ne. A kolik je vesnic na téhle straně</p>

<p>průsmyku? Silných chlapů? Zaber, Čope!"</p>

<p>"Vždyť foukám."</p>

<p>"Pořádně."</p>

<p>Kladivo zvonilo o kovadlinu rytmicky, do taktu. Čop dmýchal do výhně. Radim se</p>

<p>vysmrkal přes prsty a otřel si je o holínku.</p>

<p>"Dobře se ti to mudruje," opakoval. "Ale kolik z Klíče jich půjde?"</p>

<p>Kovář nechal dopadnout kladivo. Mlčel.</p>

<p>"Už jsem o tom přemýšlel," řekl pak. "Nepůjde nikdo."</p>

<p>"Klíč je malá osada. Měl bys hledat v Porogu a Kačanu."</p>

<p>"Taky že jsem hledal. Víš, jak to vypadá. Bez vojáků z Mayenny lidi nepůjdou.</p>

<p>Někteří uvažují takhle: všichni ti vrani a bobolaci nám strach nenaženou, ti se</p>

<p>nakonec dají nabrat na vidle. Ale co uděláme, když na nás vyleze kostěj? Utečeme</p>

<p>do lesa. A chalupy a dobytek? Na záda si je nevezmeme. A na kostěje naše síla</p>

<p>nestačí, to přece dobře víš."</p>

<p>"Jak to mám vědět?! Viděl ho někdo?!" vykřikl kovář. "Třeba ani žádný kostěj</p>

<p>není. Jenom vám, strašpytlům, chtějí nahnat strach.</p>

<p>Viděl ho snad někdo?"</p>

<p>"Nehádej se, Mikulo," sklopil hlavu Radim. "Sám víš, že kupci si nenajímají na</p>

<p>ochranu ledajaké povaleče ověšené železem, ale skutečné hrdlořezy. A vrátil se z</p>

<p>průsmyku někdo z nich? Ani jeden. Ba ne, Mikulo, říkám ti, že musíme počkat.</p>

<p>Poskytne-li nám mayennský vladyka pomoc, bude to něco jiného."</p>

<p>Mikula odložil kladivo a opět strčil tyč do výhně.</p>

<p>"Z Mayenny vojsko nepřijde," řekl znechuceně. "Panstvo se totiž porvalo mezi</p>

<p>sebou. Mayenna s Razwanem."</p>

<p>"Pročpak?"</p>

<p>"Může snad obyčejný člověk pochopit, proč se urození páni perou? Podle mě z</p>

<p>nudy, pitomí zabedněnci!" zařval kovář. "Poslal jsem svého tovaryše k vladykovi,</p>

<p>požádat ho, ať nám pomůže. Nač mu, zmetkovi, platíme daně?"</p>

<p>Vytáhl tyč z výhně, až zasršely jiskry a zamával s ní ve vzduchu.</p>

<p>Cop odskočil. Mikula popadl kladivo, udeřil jednou, podruhé, potřetí.</p>

<p>"Jenže vladyka mého chlapce vyhnal, a tak jsem ho poslal poprosit o pomoc do</p>

<p>Kruhu."</p>

<p>"K čarodějům?" otázal se kolář nedůvěřivě. "Mikulo?"</p>

<p>"Jo, k nim. Ale posel se ještě nevrátil."</p>

<p>Radim zakroutil hlavou, vstal a popotáhl si kalhoty.</p>

<p>"Nevím, Mikulo, nevím. To není na mou hlavu. Ale tak to chodí. Musíme čekat.</p>

<p>Konči už práci, hned jedu, musím..."</p>

<p>Na dvoře před kovárnou zařehtal kůň.</p>

<p>Kolář zacvakal zuby a zbledl. Kovář ztuhl s kladivem zvednutým nad kovadlinou.</p>

<p>Všiml si, že se mu třesou ruce, podvědomě si je utřel o koženou zástěru.</p>

<p>Nepomohlo to.</p>

<p>Polkl slinu a vykročil ke vratům, v nichž se zřetelně rýsovaly siluety jezdců.</p>

<p>Radim a Čop šli těsně za ním. Když vycházel, opřel kovář tyč o sloupek u dveří.</p>

<p>Venku sedělo na koních šest jezdců v brigantinách vyztužených železnými pláty,</p>

<p>kroužkových košilích a kožených přilbách s ocelovými nánosníky, vybíhajícími</p>

<p>mezi obrovské, rubínově rudé oči, jež zabíraly takřka polovinu obličeje. Seděli</p>

<p>v sedlech nehybně a jakoby nedbale. Mikula těkal pohledem z jednoho na druhého,</p>

<p>viděl jejich zbraně: krátká kopí se širokými hroty, meče se zvláštně vykutými</p>

<p>záštitami, sekery, oštěpy se zpětnými háčky. Těsně před vraty stáli dva z nich.</p>

<p>Vysoký vran na sivákovi krytém zelenou čabrakou měl na přilbě symbol slunce. A</p>

<p>druhý... "Maminko," zašeptal Cop za kovářovými zády. Zaznělo to jako vzlyknutí.</p>

<p>Druhý jezdec byl člověk. Měl na sobě tmavozelený vranský plášť, ale zpod</p>

<p>zobákovité přilby nehleděly červené, nýbrž modré, velmi světlé oči. Bylo v nich</p>

<p>tolik netečně mrazivé krutosti, že se Mikula zachvěl strachem, který se mu</p>

<p>ledově vtíral do útrob a přecházel mravenčením až na záda. Bylo ticho. Kovář</p>

<p>slyšel bzučení much poletujících nad kupou hnoje za plotem.</p>

<p>Člověk v přilbě se zobákem promluvil první: "Kdo z vás je kovář?"</p>

<p>Otázka byla hloupá: kožená zástěra a ramenatá postava Mikulu prozrazovaly na</p>

<p>první pohled. Proto mlčel. Koutkem oka postřehl krátké gesto, které modrooký</p>

<p>udělal k jednomu z vranů. Vran se předklonil v sedle a vší silou máchl oštěpem,</p>

<p>který držel v polovině násady. Mikula se přikrčil a bezděčně schoval hlavu mezi</p>

<p>ramena.</p>

<p>Úder ale nebyl určen jemu. Zubaté ostří udeřilo Čopa do šíje, zaťalo se šikmo a</p>

<p>hluboko, roztříštilo klíční kost a obratle. Chlapec sklouzl zády po stěně</p>

<p>kovárny, zatočil se na sloupku u dveří a zhroutil se na zem hned u vchodu.</p>

<p>"Na něco jsem se ptal," připomněl člověk v zobákovité přilbici, nespouštěje z</p>

<p>Mikuly oči. Rukou v rukavici se dotýkal sekery, kterou měl zavěšenou u sedla.</p>

<p>Dva vrani, kteří stáli opodál, rozkřesali oheň, zapalovali smolné louče a</p>

<p>rozdávali je ostatním. Klidně, beze spěchu, krok za krokem obkličovali kovárnu a</p>

<p>přikládali pochodně ke střeše.</p>

<p>Radim to nevydržel. Zakryl si obličej rukama, rozeštkal se a vrhl se přímo před</p>

<p>sebe mezi dva koně. Když míjel vysokého vrana, ten mu s rozmachem vrazil do</p>

<p>břicha kopí. Kolář zavyl, upadl, dvakrát se překulil a natáhl nohy. Znehybněl.</p>

<p>"A co teď, Mikulo?" pronesl modrooký. "Zůstals sám. A k čemu ti to bylo? Vybízet</p>

<p>lidi ke vzpouře, pro pomoc posílat. Myslels, že se to nedozvíme? Jsi hlupák.</p>

<p>Jsou ve vsích takoví, kteří donášejí, jen aby se zalíbili."</p>

<p>Střecha kovárny praskala, naříkala, valil se z ní špinavě žlutý dým, nakonec</p>

<p>zasršela jiskrami, zahučela plameny a zapulsovala mohutnou vlnou žáru.</p>

<p>"Tvého tovaryše jsme chytili, vyzpíval, kam jsi ho poslal. Na toho, který má</p>

<p>přijít z Mayenny, už taky čekáme," pokračoval v hovoru muž v přilbě se</p>

<p>zobákovitým hledím. "Ano, Mikulo. Strčil jsi svůj prašivý nos, kam jsi neměl. Za</p>

<p>to tě teď čeká dost vážná nepříjemnost. Tak si myslím, že bychom tě měli narazit</p>

<p>na kůl. Najde se někde tady okolo stavení slušný kůl? Anebo, ještě lépe,</p>

<p>pověsíme tě za nohy na trám a stáhneme z tebe kůži jako z úhoře."</p>

<p>"Dobrá, dost těch žvástů," řekl vysoký vran se sluncem na přilbici, který držel</p>

<p>svou pochodeň u otevřených vrat kovárny. "Co nevidět se sem seběhne celá osada.</p>

<p>Skoncujme to s ním, seberme koně ze stáje a zmizme. Kde se to ve vás lidech</p>

<p>bere, ta záliba v zabíjení, mučení? Úplně zbytečném. Dělej, sejmi ho!"</p>

<p>Modrooký se na vrana ani nepodíval. Předklonil se v sedle a najel koněm na</p>

<p>kováře.</p>

<p>"Lez," řekl. V jeho bledých očích se zračilo zabijácké potěšení.</p>

<p>"Dovnitř. Nemám čas, abych s tebou skoncoval tak, jak bych si přál. Ale můžu tě</p>

<p>aspoň usmažit."</p>

<p>Mikula udělal krok dozadu. Na zádech cítil žár hořící kovárny.</p>

<p>Další krok.</p>

<p>Zakopl o Čopovo tělo a o předmět, který učedník shodil, když padal.</p>

<p>O železnou tyč.</p>

<p>Mikula se sklonil, rychle ji popadl a z předklonu, vší silou, kterou v něm</p>

<p>vyvolala nenávist, bodl zespodu těžkým železem přímo do prsou modrookého muže.</p>

<p>Dlátovitě vykované ostří proseklo drátěnou košili.</p>

<p>Kovář nečekal, až muž spadne z koně. Dal se na útěk šikmo přes dvůr. Za ním se</p>

<p>ozval křik a dusot kopyt. Doběhl ke kůlně, zaťal prsty do klanice opřené o stěnu</p>

<p>a okamžitě, z obrátky, naslepo udeřil.</p>

<p>Úder dopadl přímo na pysky siváka v zelené čabrace. Kůň se leknutím vzepjal a</p>

<p>shodil vrana se sluncem na přilbě do prachu dvora.</p>

<p>Mikula se sehnul, nad ním se zabodlo do stěny kůlny krátké kopí a zatřáslo se.</p>

<p>Druhý vran tasil meč, couval s koněm a snažil se uhnout před vzduchem svištící</p>

<p>klanicí.</p>

<p>Další tři křičeli a útočili, mávajíce zbraněmi. Mikula zasténal, rozháněje se</p>

<p>svým strašlivým těžkým kyjem. Cosi zasáhl, snad koně, který zaržál a roztančil</p>

<p>se na zadních. Vran se ale v sedle udržel.</p>

<p>Ze strany lesa přeletěl nad plotem ve skoku napjatý kůň a srazil se se sivákem v</p>

<p>zelené čabrace. Sivák se splašil a shodil vysokého vrana, který se hned snažil</p>

<p>dostat zpět do sedla. Mikula nevěřil vlastním očím, postřehl, že se nový jezdec</p>

<p>rozdvojuje - na skrčka v kapuci skloněného na koňském hřbetě a na světlovlasého</p>

<p>muže s mečem, který seděl vzadu.</p>

<p>Dlouhá čepel meče opsala dvě obrátky. Dva blesky, které smetly dva vrany ze</p>

<p>sedel. Váleli se na zemi v oblaku prachu.</p>

<p>Třetí, zahnaný ke kůlně, sotva se otočil proti podivnému páru, dostal ránu pod</p>

<p>bradu, těsně nad ocelový náprsník. Hrot meče se zaleskl, když pronikl naskrz</p>

<p>jeho krkem. Světlovlasý seskočil z koně a přeběhl přes dvůr, aby vysokého vrana</p>

<p>odřízl od jeho koně. Vran tasil meč.</p>

<p>Pátý vran se točil uprostřed dvora a snažil se ovládnout koně, který se plašil</p>

<p>před hořící kovárnou. S napřaženou sekerou se rozhlížel a váhal. Nakonec zařval,</p>

<p>pobodl koně ostruhami a vrhl se na skrčka, který se držel koňské hřívy. Mikula</p>

<p>viděl, jak malý jezdec odhrnuje kapuci a strhává si čelenku. Poznal, že se</p>

<p>mýlil. Dívka zatřásla zrzavou hřívou a něco nesrozumitelně vykřikla a natáhla</p>

<p>ruku směrem k útočníkovi. Z jejích prstů vytryskl tenký pramen světla jasného</p>

<p>jako rtuť. Vran vyletěl ze sedla a svalil se do písku. Z jeho oděvu se kouřilo.</p>

<p>Kůň dusal zemi všemi čtyřmi kopyty, ržál a potřásal hlavou.</p>

<p>Vysoký vran se sluncem na přilbici pomalu ustupoval před světlovlasým k hořící</p>

<p>kovárně. Byl přikrčen, obě ruce - v pravé meč - měl napřažené před sebou.</p>

<p>Světlovlasý přiskočil, utkali se poprvé, podruhé. Vranův meč odletěl stranou a</p>

<p>on sám na okamžik ztuhl na čepeli, která jej probodla. Světlovlasý couvl a</p>

<p>vytrhl meč z jeho těla.</p>

<p>Vran klesl na kolena, předklonil se a zaryl obličej do země.</p>

<p>Jezdec vyhozený ze sedla bleskem rusovlasé dívky lezl po čtyřech, šmátral kolem</p>

<p>sebe a hledal zbraň. Mikula se probral z údivu, udělal dva kroky, napřáhl</p>

<p>klanící a udeřil ho do krku. Křupla kost.</p>

<p>"To nemuselo být," zaslechl hlas těsně vedle sebe.</p>

<p>Dívka v mužském oděvu byla pihovatá a zelenooká. Na jejím čele se třpytil</p>

<p>zvláštní klenot.</p>

<p>"To nemuselo být," zopakovala.</p>

<p>"Velkomožná paní," zajíkl se kovář, drže svůj kyj jako gardista halberdu.</p>

<p>"Kovárna... podpálili ji. Zabili chlapce, podřízli ho. I Radima. Zabili oba...</p>

<p>Paní..."</p>

<p>Světlovlasý nohou obrátil vysokého Vraná, prohlédl si ho, potom odstoupil a</p>

<p>schoval meč do pochvy.</p>

<p>"No, Visenno," řekl. "Teď už jsem se do toho zapletl nadobro. Mám starost jen o</p>

<p>jedno, jestli jsem zabil ty pravé."</p>

<p>"Ty jsi kovář Mikula?" zeptala se Visenna, zakrývajíc si hlavu.</p>

<p>"Jsem. A ty jsi z Kruhu, velkomožná? Z Mayenny?"</p>

<p>Visenna neodpovídala. Dívala se k lesu, na přibíhající houfec lidí.</p>

<p>"To jsou naši," řekl kovář. "Z Klíče."</p>

<p>V.</p>

<p>"Oddělali jsme tři kostějovce!" halasil černovousý vůdce skupiny z Porogu,</p>

<p>potřásaje kosou vzpřímenou na násadě. "Tři, Mikulo! Přihnali se za ženami na</p>

<p>pole a tam jsme je... Jeden stačil utéct, naskočil na koně, čubčí syn!"</p>

<p>Muži sedící na kládě uvnitř kruhu ohnišť osvětlujících čerň noční oblohy body</p>

<p>vyletujících jisker, pokřikovali, hulákali a mávali zbraněmi. Mikula zvedl ruce,</p>

<p>uklidňoval je, chtěl slyšet další zprávy.</p>

<p>"K nám včera večer přijeli čtyři," řekl starý, jako tyčka hubený šoltys z</p>

<p>Kačanu. "Pro mne. Někdo jim musel donést, že jsem s tebou smluvil, kováři.</p>

<p>Vylezl jsem na patro ve stodole, vytáhl za sebou žebřík, popadl vidle a řval na</p>

<p>ně: 'Tak pojďte, vy psi! Který z vás má odvahu?' Chtěli zapálit stodolu, už by</p>

<p>bylo po mně, ale lidi nečekali a společně se na ně vrhli. Lupiči vyskočili na</p>

<p>koně a probili se. Několik našich padlo, ale jednoho jsme ze sedla smetli."</p>

<p>"Živého?" tázal se Mikula. "Vzkázal jsem vám, abyste aspoň jednoho z nich zajali</p>

<p>živého."</p>

<p>"Eeech," zabručel starosta. "Nestačili jsme to. Ženské vzaly vařící vodu,</p>

<p>přiběhly první..."</p>

<p>"Vždycky jsem tvrdil, že v Kačanu jsou žhavé ženské," zamručel kovář, škrábaje</p>

<p>se na krku. "A ten, co donášel?"</p>

<p>"Našli jsme ho," odpověděl hubený muž krátce, nepouštěje se do podrobností.</p>

<p>"Dobrá. A teď poslouchejte, vy bando. Víme už, kde sídlí. U ovčáckých salaší v</p>

<p>podhůří jsou jeskyně ve skalách. Tam lupiči nejspíš zapadli a tam je dostaneme.</p>

<p>Vezmeme na vozy seno a chrastí, vykouříme je jako jezevce. Cestu jim zavalíme,</p>

<p>neutečou. To mi poradil ten rytíř, co mu říkají Korin. I když pro mě, starého</p>

<p>vojáka, to není nic nového. Pod vojvodou Grozimem jsem zamlada s vrany bojoval.</p>

<p>Předtím než jsem se usadil v Klíči."</p>

<p>Z davu se ozvaly bojechtivé výkřiky, ale rychle utichaly přidušené slovem</p>

<p>vyslovovaným zpočátku tiše, nejistě. Potom hlasitěji. Nakonec zavládlo ticho.</p>

<p>Visenna vyhlédla zpoza Mikulových zad a stanula po kovářově boku. Nesahala mu</p>

<p>ani po ramena. Mezi lidmi zašumělo. Mikula zvedl obě ruce.</p>

<p>"Nastal takový čas," zvolal, "že už nemusím skrývat, že jsem poslal pro pomoc k</p>

<p>čarodějům do Kruhu, když nám mayennský vladyka odmítl pomoci. Je mi známo, že</p>

<p>mnozí z vás se na to dívají jinak."</p>

<p>Dav se utišil jen zvolna, stále se vlnil, hučel.</p>

<p>"Tohle je paní Visenna," promlouval Mikula pomalu, "z mayennského Kruhu. Bez</p>

<p>otálení nám přispěchala na pomoc. Naši z Klíče ji už znají, léčila tam lidi,</p>

<p>uzdravovala svou Mocí. Ano, chlapi. Je to maličká žena, ale její Moc je veliká.</p>

<p>Převyšuje naše chápání a je pro nás strašná, ale přesto nám pomáhá!"</p>

<p>Visenna mlčela, nepromluvila, ani neučinila žádné gesto ke shromážděným lidem.</p>

<p>Ale skrytá moc té malé pihovaté čarodějky byla přímo hmatatelná. Korin s úžasem</p>

<p>pocítil, jak jím proniká podivné nadšení, že přestává cítit strach před tím, co</p>

<p>se skrývá v průsmyku a obava před neznámým se ztrácí, rozptyluje se, přestává</p>

<p>existovat, stává se bezvýznamnou alespoň na tak dlouho, jak dlouho se třpytí</p>

<p>klenot na Visennině čele.</p>

<p>"Tak vidíte," pokračoval Mikula. "I na toho kostěje něco najdeme. Nejsme sami,</p>

<p>máme zbraně. Ale napřed musíme porazit lupiče."</p>

<p>"Mikula má pravdu!" vykřikl vousáč z Porogu. "Na ně nepotřebujeme žádné čáry!</p>

<p>Chlapi, jdeme do průsmyku! Smrt kostějovým vrahounům!"</p>

<p>Dav zahučel jedním hlasem, plameny ohnišť se zaleskly na ostřích vztyčených kos,</p>

<p>pík, seker a vidlí.</p>

<p>Korin se prodral davem a zamířil ke kotli zavěšenému nad ohništěm. Našel si</p>

<p>misku a lžíci a vyškrábal ze dna kotle zbytek připálené kaše se škvarky. Usedl,</p>

<p>položil si misku na kolena, pomalu jedl a vyplivoval slupky z ječmene. Po chvíli</p>

<p>vedle sebe ucítil něčí přítomnost.</p>

<p>"Posaď se, Visenno," řekl s plnými ústy.</p>

<p>Jedl dál, prohlížel si její profil napůl zacloněný hřívou rusých vlasů, v záři</p>

<p>ohně červených jako krev. Visenna mlčela, hleděla do plamenů.</p>

<p>"Hej, Visenno, proč tu sedíme jako dva puštíci?" odložil Korin misku. "Nemůžu</p>

<p>tak sedět, hned je mi smutno a zima. Kam schovali tu pálenku? Před chvilkou tady</p>

<p>stál džbánek. Je tu tma jako v..."</p>

<p>Čarodějka se k němu otočila. Oči jí svítily zvláštním, zelenkavým třpytem.</p>

<p>Korin zmlkl.</p>

<p>"Ano, souhlasí," řekl po chvíli a odkašlal si. "Jsem zloděj. Námezdník. Lapka.</p>

<p>Zamíchal jsem se do toho, protože mám rád boj a je mi jedno, s kým se rvu. Vím,</p>

<p>jakou cenu má jaspis, jadeit a ostatní kameny, které lze najít v amellských</p>

<p>dolech. Chci se napakovat. Je mi jedno, kolik lidí zítra zahyne. Co chceš ještě</p>

<p>vědět? Řeknu ti to sám, ať zbytečně neužíváš tu třpytivou ozdobu schovanou pod</p>

<p>hadí kůží. Nehodlám ti nic tajit. Máš pravdu, nehodím se ani k tobě, ani ke</p>

<p>tvému šlechetnému úkolu. To je všechno. Dobrou noc. Jdu spát."</p>

<p>Třebaže domluvil, nevstával. Sebral klacek a několikrát jím prohrábl ohniště.</p>

<p>"Korine," řekla Visenna tiše.</p>

<p>"Ano?"</p>

<p>"Neodcházej."</p>

<p>Korin svěsil hlavu. Z březového polena v ohništi vyrazily namodralé jazýčky</p>

<p>plamenů. Pohlédl na ni, ale nedokázal snést pohled jejích nezvykle se</p>

<p>lesknoucích očí. Odvrátil zrak zpátky k ohni.</p>

<p>"Nevyžaduj od sebe tak mnoho," promluvila Visenna, choulíc se do pláště. "Už je</p>

<p>to tak, že všechno nadpřirozené vzbuzuje strach. A odpor."</p>

<p>"Visenno..."</p>

<p>"Nepřerušuj mne. Ano, Korine, lidé potřebují naši pomoc, jsou za ni vděčni,</p>

<p>často i upřímně, ale pohrdají námi, bojí se nás, nedokážou se nám podívat do</p>

<p>očí, odplivují si za našimi zády. Moudřejší, takoví jako ty, jsou pouze</p>

<p>pokrytečtější. Nejsi žádná výjimka, Korine. Od mnohých jsem už slyšela, že</p>

<p>nejsou hodni, nejsou dost ušlechtilí, aby se mnou mohli sedět u jednoho ohně.</p>

<p>Jenže někdy se stává, že my potřebujeme pomoc těch... obyčejných. Anebo jejich</p>

<p>společnost."</p>

<p>Korin mlčel.</p>

<p>"Já vím," pokračovala Visenna. "Určitě by ses cítil lépe, kdybych měla šedivé</p>

<p>vlasy do pasu a nos jako skobu. Pak by odpor k mé osobě ve tvé hlavě nevzbuzoval</p>

<p>takový zmatek. Jistě, Korine, odpor. Ta třpytivá ozdoba, kterou nosím na čele,</p>

<p>je chalcedon - jemu ve značné míře vděčím za své magické schopnosti. Máš pravdu,</p>

<p>s jeho pomocí dokážu číst zřetelnější myšlenky. Tvoje jsou až příliš zjevné.</p>

<p>Nemysli si, není to příjemné. Jsem čarodějka, vědma, ale kromě toho taky žena.</p>

<p>Přišla jsem, protože... protože jsem tě chtěla."</p>

<p>"Visenno..."</p>

<p>"Ne. Teď už nechci."</p>

<p>Seděli mlčky. Strakatý pták na větvi stromu cítil strach. V černém lese létaly</p>

<p>dravé sovy.</p>

<p>"S tím odporem," ozval se Korin konečně, "jsi to maličko přehnala. Přiznávám</p>

<p>ale, že ve mě probouzíš něco jako... nepokoj. Nemělas dovolit, abych to pocítil</p>

<p>tam na rozcestí. U té mrtvoly, víš?"</p>

<p>"Korine," odpověděla čarodějka klidně. "Když jsi u kovárny zabodl vranovi meč do</p>

<p>krku, málem jsem pozvracela koňskou hřívu. Jen s námahou jsem se udržela v</p>

<p>sedle. Ale přestaňme se nimrat v našich pocitech. Skončeme ten rozhovor, který</p>

<p>nikam nevede."</p>

<p>"Skončeme, Visenno."</p>

<p>Čarodějka se ještě těsněji zahalila do pláště. Korin přihodil do ohně několik</p>

<p>polen.</p>

<p>"Korine?"</p>

<p>"Hm?"</p>

<p>"Potěšilo by mě, kdyby ti přestalo být jedno, kolik zítra zahyne lidí. Lidí i...</p>

<p>těch jiných. Spoléhám na tvou pomoc."</p>

<p>"Pomůžu ti."</p>

<p>"To ještě není všechno. Jedná se o průsmyk. Musím otevřít cestu přes Klamat."</p>

<p>Korin ukázal žhavým koncem klacku na ostatní ohniště a kolem nich uložené lidi,</p>

<p>kteří spali nebo byli zabráni do tichých rozhovorů.</p>

<p>"S naší skvělou armádou se nemusíme bát," prohlásil.</p>

<p>"Naše armáda se rozuteče v okamžiku, kdy ji přestanou ovládat kouzla," pousmála</p>

<p>se Visenna smutně. "A já je přece nebudu nutit proti jejich vůli. Nechci, aby</p>

<p>někdo z nich zahynul v boji za cizí věc. A kostěj není jejich věc, je to</p>

<p>záležitost Kruhu. Do průsmyku musím sama."</p>

<p>"Ne, sama nepůjdeš," nesouhlasil Korin. "Půjdeme tam spolu. Já, Visenno, jsem už</p>

<p>od dětství věděl, kdy mám zdrhnout a kdy je ještě dost času. V tom umění jsem se</p>

<p>zdokonaloval celá léta a díky tomu mě ostatní považují za hrdinu. Nemám v úmyslu</p>

<p>svůj styl měnit. Nemusíš mě omamovat kouzly. Nejdřív se podíváme, jak ten kostěj</p>

<p>vypadá. Mimochodem, co je to, podle tebe, ten kostěj?"</p>

<p>Visenna sklonila hlavu.</p>

<p>"Obávám se," zašeptala, "že je to smrt."</p>

<p>VI.</p>

<p>Lupiči se v jeskyních zaskočit nedali. Čekali v sedlech, nehybní, vzpřímení</p>

<p>hleděli na šiky ozbrojených vesničanů vycházejících z lesa. Vítr jim nadouval</p>

<p>pláště, takže připomínali hubené dravé ptáky s roztřepenými pery. Vypadali</p>

<p>hrozivě a v lidech vzbuzovali strach.</p>

<p>"Je jich osmnáct," spočítal je ve třmenech vztyčený Korin. "Většina na koních,</p>

<p>šest pěších. Jeden vůz, Mikulo!"</p>

<p>Kovář rychle přeformoval svůj oddíl. Muži ozbrojení píkami a oštěpy poklekli na</p>

<p>okraji křovin, zaryli dřevce tupým koncem do země a hroty namířili proti</p>

<p>nepřátelům. Lučištníci zaujali pozice za stromy. Ostatní ustoupili do houští.</p>

<p>Jeden z jezdců se k nim přiblížil. Zarazil koně, zvedl ruku nad hlavu a něco</p>

<p>volal.</p>

<p>"Je to lest," zamručel Mikula. "Znám je, psí syny."</p>

<p>"Uvidíme," řekl Korin a seskočil ze sedla. "Pojď."</p>

<p>Pomalu kráčeli k jezdci. Po chvíli se Korin všiml, že Visenna jde za nimi.</p>

<p>Jezdec byl bobolak.</p>

<p>"Budu hovořit krátce," zavolal ze sedla. V jeho kožešinou zarostlém obličeji</p>

<p>mžikala lesklá malá očka. "Jsem vůdce jednotky, kterou vidíte. Devět bobolaků,</p>

<p>pět lidí, tři vrani, jeden elf. Zbytek nežije.</p>

<p>Došlo mezi námi k hádce. Náš bývalý náčelník, který nás sem přivedl, leží</p>

<p>svázaný tamhle v jeskyni. Udělejte si s ním, co chcete. My chceme odjet."</p>

<p>"Tvoje řeč byla dost krátká," vyprskl Mikula. "Vy chcete odjet. A my vás chceme</p>

<p>rozsekat na kusy. Co ty na to?"</p>

<p>Bobolak vycenil špičaté zuby a napřímil v sedle svou malou postavu.</p>

<p>"Myslíš, že s vámi smlouvám ze strachu z té bandy usmolenců ve slaměných</p>

<p>láptích? Prosím, jestli chcete, podřežeme vás. Je to naše řemeslo, křupane. Vím,</p>

<p>co riskujeme. I kdyby nás pár padlo, zbytek se probije. Takový je život."</p>

<p>"Vůz neprojede," procedil Korin skrze zuby. "Takový je život."</p>

<p>"To už je náš problém."</p>

<p>"Co je na tom voze?"</p>

<p>Bobolak si odplivl přes pravé rameno: "Jedna dvacetina toho, co zůstalo v</p>

<p>jeskyni. A aby bylo jasno, jestli nám přikážete nechat vůz tady, tak jsme už</p>

<p>předem proti. Než abychom odešli bez kořisti, volíme raději boj. No tak, co</p>

<p>chcete? Jestli se máme bít, tak hned teď ráno, dříve než začne pražit slunce."</p>

<p>"Jsi odvážný," poznamenal Mikula.</p>

<p>"V mé rodině jsme všichni takoví."</p>

<p>"Propustíme vás, pokud složíte zbraně."</p>

<p>Bobolak si znovu odplivl, tentokrát pro změnu přes levé rameno.</p>

<p>"Nic takového," zavrčel krátce.</p>

<p>"V tom to je," zasmál se Korin, "beze zbraní neznamenáte nic."</p>

<p>"A kým jsi beze zbraně ty?" zeptal se malý jezdec nevzrušeně. "Králevicem? Přece</p>

<p>vidím, co jsi zač. Myslíš, že jsem slepý?"</p>

<p>"Se zbraněmi byste se zítra vrátili," řekl Mikula pomalu. "Pro zbytek toho, co</p>

<p>zůstalo v jeskyni, jak říkáš. Pro ještě větší kořist."</p>

<p>Bobolak vycenil zuby: "To jsme původně zamýšleli, ale po krátké hádce jsme se na</p>

<p>to vykašlali."</p>

<p>"Velice moudré," ozvala se najednou Visenna. Vykročila před Korina a stanula</p>

<p>před jezdcem. "Velice moudré, že jste se na to vykašlali, Kehle."</p>

<p>Korinovi se zazdálo, že se do nich opět opřel vítr, že zahučel ve skalách a</p>

<p>zavanul chladem. Visenna hovořila dál cizím, kovovým hlasem: "Kdokoli z vás by</p>

<p>se sem vrátil, zahyne. Vidím to a předpovídám. Odejděte odtud. Okamžitě. Ihned.</p>

<p>Kdo se vrátí, zemře."</p>

<p>Bobolak Kehl se naklonil a pohlédl z koňského hřbetu na čarodějku. Nebyl mladý,</p>

<p>kožešinu už měl skoro šedivou, protkanou bílými prameny chlupů.</p>

<p>"To jsi ty? Mhm, myslel jsem si to. Jsem rád, že... Nezáleží na tom. Řekl jsem,</p>

<p>že se sem nevrátíme. Přidali jsme se k Fregenalovi kvůli kořisti. To už</p>

<p>skončilo. Teď máme na krku Kruh a všechny osady v okolí. A Fregenal začal</p>

<p>blouznit o světovládě. Už ho máme dost - i toho strašidla z průsmyku."</p>

<p>Škubl uzdou a otočil koně. "Proč to říkám? Odcházíme. Žijte tu ve zdraví."</p>

<p>Nikdo mu neodpověděl.</p>

<p>Bobolak zaváhal, pohlédl k okraji lesa, potom se podíval na nehybný šik svých</p>

<p>jezdců.</p>

<p>Otočil se v sedle a pohlédl Visenně do očí.</p>

<p>"Byl jsem proti, když Fregenal plánoval tvé zavraždění," řekl. "Teď vidím, že</p>

<p>jsem měl pravdu. Když ti povím, že kostěj je jistá smrt, půjdeš přesto do</p>

<p>průsmyku?"</p>

<p>"Půjdu."</p>

<p>Kehl se narovnal, křikl na koně a odcválal ke svým.</p>

<p>Jezdci po chvíli utvořili kolonu, obklopili vůz a vyjeli na cestu. Mikula už byl</p>

<p>u svých, domlouval jim, uklidňoval vousáče z Porogu a další, kteří žíznili po</p>

<p>krvi a pomstě. Korin s Visennou mlčky pozorovali oddíl jezdců, jenž je míjel.</p>

<p>Jeli pomalu, hleděli přímo před sebe s okázalým klidem a pohrdáním. Jenom Kehl,</p>

<p>když je míjel, zvedl ruku k pozdravu. Se zvláštním výrazem v nelidském obličeji</p>

<p>si prohlížel Visennu. Pak prudce popohnal koně, odcválal do čela oddílu a zmizel</p>

<p>mezi stromy.</p>

<p>VII.</p>

<p>První tělo leželo hned u vchodu do jeskyně, bylo nepřirozeně zkroucené a</p>

<p>vmáčknuté mezi pytle s ovsem a hromadu chrastí. O něco dále se chodba</p>

<p>rozdělovala. Tam ležely další dvě mrtvoly, jedna přišla úderem palcátu či kyje</p>

<p>takřka o celou hlavu, druhá byla pokryta zaschlou krví z četných ran. Obě</p>

<p>patřily lidem.</p>

<p>Visenna si sundala čelenku. Její diadém svítil jasněji než pochodně, jež měly</p>

<p>osvětlovat tmavý vnitřek jeskyně. Chodba ústila do velkého sálu. Korin tiše</p>

<p>hvízdl skrze zuby.</p>

<p>Pod stěnami stály truhlice, pytle a sudy, válely se tam hromady koňských</p>

<p>postrojů, žoky vlny, zbraně, nástroje. Několik truhlic bylo rozbitých a</p>

<p>prázdných. Jiné byly plné. Okolo kráčející Korin viděl úlomky jadeitu a matně</p>

<p>zelené jaspisy, ale i acháty, opály, chrysoprasy a další kameny, které ani</p>

<p>neznal.</p>

<p>Na skalnaté podlaze se povalovaly svazky kožešin bobrů, rysů, lišek, rosomáků.</p>

<p>Mezi nimi se tu a tam leskly vytroušené zlaté, stříbrné a měděné mince.</p>

<p>Visenna se ani na okamžik nezastavila, kráčela do další prostory, značně menší a</p>

<p>temnější. Korin šel za ní a smutně se ohlížel po truhlicích.</p>

<p>"Tady jsem," ozval se nezřetelný tvar ležící na hromadě šatstva a kožešin na</p>

<p>podlaze.</p>

<p>Přistoupili blíž. Svázaný člověk byl malý, lysý a otylý, s obrovskou modřinou</p>

<p>přes polovinu tváře.</p>

<p>Visenna se dotkla diadému, chalcedon se na okamžik rozzářil jasným světlem.</p>

<p>"To není třeba," řekl svázaný muž. "Znám tě. Jen jsem zapomněl, jak ti říkají.</p>

<p>Vím, co máš na čele. Říkám, že to není třeba. Přepadli mě ve spánku, sebrali mi</p>

<p>prsten a zlomili hůl. Jsem bezmocný!"</p>

<p>"Změnil ses, Frenegale," poznamenala Visenna.</p>

<p>"Visenna," zamručel tlouštík. "Už jsem si vzpomněl. Nečekal jsem, že pošlou</p>

<p>zrovna tebe. Myslel jsem, že to spíš bude muž, proto jsem poslal Manissu. S</p>

<p>mužským by si moje Manissa poradila."</p>

<p>"Neporadila," pochlubil se Korin, rozhlížeje se kolem sebe. "I když musím</p>

<p>nebožce přiznat snahu. Dělala, co mohla."</p>

<p>"Škoda."</p>

<p>Visenna se rozhlédla po jeskyni, pak jistým krokem zamířila do kouta, špičkou</p>

<p>boty obrátila kámen a z jamky pod ním vytáhla hliněný hrneček ovázaný tukem</p>

<p>napuštěnou kůží. Rozřízla řemínek svým zlatým nožíkem a vytáhla svitek</p>

<p>pergamenu. Frenegal na ni vrhl nevraživý pohled.</p>

<p>"Prosím, prosím," řekl zlostí se chvějícím hlasem. "Jaký talent. Blahopřeji.</p>

<p>Umíš najít skryté věci. Co ještě dovedeš? Věštit z beraních vnitřností? Léčit</p>

<p>nadmuté jalovice?"</p>

<p>Visenna si prohlížela list po listu, svázaného čaroděje si nevšímala.</p>

<p>"Zajímavé," řekla po chvíli. "Před jedenácti roky, když tě vyhnali z Kruhu, se</p>

<p>ztratily jisté stránky ze Zakázaných knih. Dobře, že se našly a dokonce doplněné</p>

<p>komentáři. Tak ty ses odvážil použít Alzurův dvojitý kříž? No, no. Nemyslím, že</p>

<p>bys zapomněl, jak Alzur dopadl. Několik jeho nestvůr prý ještě běhá po světě.</p>

<p>Také ten poslední netvor - vij, který ho zabil a než utekl do lesů na Zařičí,</p>

<p>zpustošil polovinu Mariboru."</p>

<p>Několik pergamenů schovala do kapsy na rukávu kazajky. Poté rozvinula další.</p>

<p>"Aha," promlouvala, vraštíc čelo. "Vzorec Dřevokořene, trochu pozměněný. A tady</p>

<p>Trojúhelník v trojúhelníku, prostředek k vyvolání série mutací a obrovského</p>

<p>nárůstu tělesné hmoty. Copak ti, Fregenale, posloužilo jako výchozí materiál? Co</p>

<p>je to? Vypadá jako obyčejný štír. Fregenale, něco tady chybí. Doufám, že víš, o</p>

<p>čem mluvím."</p>

<p>"Jsem rád, že sis toho všimla," ušklíbl se čaroděj. "Říkáš obyčejný štír? Až ten</p>

<p>obyčejný štír vyleze z průsmyku, celý svět oněmí hrůzou. Na chvilku. Potom začne</p>

<p>křičet."</p>

<p>"Dobrá, dobrá. Kde jsou chybějící zaklínadla?"</p>

<p>"Nikde. Nechtěl jsem, aby se dostala do nepovolaných rukou. Obzvláště do vašich.</p>

<p>Vím, že Kruh touží po moci, kterou lze pomocí těch zaklínadel získat, ale nic z</p>

<p>toho nebude. Nikdy se vám nepodaří stvořit něco ani z poloviny tak hrozného,</p>

<p>jako je můj kostěj."</p>

<p>"Zdá se, Fregenale, žes dostal po hlavě opravdu silně," opáčila Visenna s</p>

<p>klidem. "Proto nejsi schopen rozumně uvažovat. Kdo tady hovoří o stvoření? Tvého</p>

<p>netvora musíme zlikvidovat, úplně zničit.</p>

<p>Jednoduchou reverzí vrátíme spojující zaklínadlo, použijeme zrcadlový efekt.</p>

<p>Jistě, spojující zaklínadlo bylo sladěno s tvou holí, takže je budeme třeba</p>

<p>přeladit na můj chalcedon."</p>

<p>"Těch 'bude třeba' už zaznělo příliš," zavrčel tlouštík. "Můžeš tu sedět třeba</p>

<p>celou věčnost, moje přemoudřelá protivnice. Jak jsi přišla na ten směšný nápad,</p>

<p>že ti prozradím spojovací zaklínadlo? Nevytáhneš ze mě nic, z živého ani</p>

<p>mrtvého. Mám blokádu. Nepouli tak na mě ta svoje kukadla, nebo ti ten tvůj</p>

<p>kamínek propálí díru do čela. Dělejte, rozvažte mě, už jsem celý zdřevěnělý."</p>

<p>"Jestli chceš, tak tě můžu párkrát nakopnout," zasmál se Korin. "To ti obnoví</p>

<p>krevní oběh. Mám dojem, plešoune, že dost dobře nechápeš, v jakém jsi postavení.</p>

<p>Za chvilku sem vpadnou sedláci, které rozběsnily nájezdy té tvojí bandy. Slyšel</p>

<p>jsem, že tě chtějí roztrhat čtyřmi koňmi. Viděls někdy, jak se to dělá? Nejdřív</p>

<p>se vždycky utrhnou ruce."</p>

<p>Fregenal natáhl krk, vytřeštil oči a pokusil se Korinovi plivnout na boty, ale v</p>

<p>poloze, v níž se nalézal, to bylo nemožné - jen si poslintal bradu.</p>

<p>"Tohle!" prskal. "Tohle si dělám z tvých vyhrůžek! Neudělají mi nic! Co si to</p>

<p>namlouváš, vandráku? Připletl ses k záležitostem, které přerůstají tvoje omezené</p>

<p>chápání. Ale zkus se jí alespoň zeptat, proč tu je. Visenno, pouč ho. Zdá se, že</p>

<p>tě pokládá za spasitelku zotročených, ušlechtilou bojovnici za práva těch</p>

<p>ubožáků. Jenže tady jde o peníze, hlupáku! O velké bohatství!"</p>

<p>Visenna mlčela. Fregenal se narovnal, ohýbal nohy v kolenou a vrzal provazy, až</p>

<p>se mu podařilo obrátit se na bok.</p>

<p>"Není to snad pravda," křičel, "že tě sem Kruh vyslal proto, abys otevřela zlatý</p>

<p>pramen, který vyschl? Kruh měl značné zisky z těžby jaspisů a jadeitů a vybíral</p>

<p>i mýtné od kupců a karavan výměnou za ochranné amulety, které ale, jak se</p>

<p>ukázalo, na mého kostěje neplatí."</p>

<p>Visenna se neozvala. Nedívala se na svázaného muže, hleděla na Korina.</p>

<p>"Aha!" zvolal čaroděj. "Mlčíš, nezapíráš! Takže je to už běžně známo. Starší a</p>

<p>zkušení o tom věděli už dávno, jenom takové usmrkance jako jsi ty udržovali v</p>

<p>přesvědčení, že Kruh je stvořen k boji se Zlem. Nedivím se, že pravda vyšla</p>

<p>najevo. Svět se mění, lidé si pomalu začínají uvědomovat, že se mohou obejít bez</p>

<p>kouzel a čarodějů. Ani se nenadějete a budete bez práce, budete muset vyžít z</p>

<p>toho, co jste si stačili nakrást. Proto takové úsilí o zachování vašich příjmů.</p>

<p>Takže mě hned rozvažte. Nezabijete mě ani neodsoudíte k smrti, protože by Kruh</p>

<p>utrpěl další ztrátu. A to by vám nedaroval, to je jasné."</p>

<p>"Nic není jasné," řekla Visenna chladně a založila si ruce na prsou. "Víš,</p>

<p>Fregenale, takoví usmrkanci jako já nevěnují přehnanou pozornost dočasnému</p>

<p>prospěchu. Co je mi po tom, jestli Kruh ztratí, získá nebo jestli bude</p>

<p>rozpuštěn. Vždycky se nějak uživím léčením nadmutých jalovic anebo impotence</p>

<p>takových starých prašivců jako jsi ty. Ale to je jedno. Důležitější je to, že</p>

<p>chceš žít, Fregenale, a proto meleš pantem. Každý chce žít. Proto mi hned teď a</p>

<p>tady prozradíš vázací zaklínadlo. Potom mi pomůžeš najít toho kostěje a zničit</p>

<p>ho. Pokud ne... Nu, co se dá dělat, zajdu se projít do lesa. V Kruhu ohlásím, že</p>

<p>jsem nedokázala zadržet rozzuřené sedláky."</p>

<p>"Vždycky jsi byla cynická," zaskřípal zuby čaroděj. "Už tenkrát v Mayenně.</p>

<p>Zvláště ve vztazích s muži. Bylo ti sotva čtrnáct let a už tehdy se hodně</p>

<p>vyprávělo o tvých..."</p>

<p>"Přestaň, Fregenale," přerušila ho. "Tvoje řeči na mě nedělají žádný dojem. A na</p>

<p>něho také ne. Není můj milenec. Řekni jen, že souhlasíš a skoncujeme s tou</p>

<p>zábavou. Protože ty přece souhlasíš."</p>

<p>Fregenal zakoulel bělmem očí a odvrátil hlavu.</p>

<p>"Jasně, že ano," zachrčel. "Pokládáš mě snad za idiota? Každý chce přece žít."</p>

<p>VIII.</p>

<p>Fregenal se zastavil a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo: "Tam za tou skálou</p>

<p>začíná soutěska. Na starých mapách je označena jako Dur-tan-Orit - Myší díra. Je</p>

<p>to brána Klamatu. Tady musíme zanechat naše koně. Koňmo nemáme nejmenší šanci,</p>

<p>že bychom se k němu přiblížili nepozorovaně."</p>

<p>"Mikulo," řekla Visenna, sesedajíc z koně, "počkáte tady do večera, ne déle.</p>

<p>Pokud se nevrátíme, ať vás ani nenapadne jít do průsmyku. Vraťte se domů. Je ti</p>

<p>to jasné?"</p>

<p>Kovář přikývl. Zůstali s ním už jen čtyři vesničané. Ti nejodvážnější. Zbytek</p>

<p>oddílu se cestou vytratil jako sníh v květnu.</p>

<p>"Jasné, paní," zabručel a změřil si kosým pohledem Fregenala.</p>

<p>"Nechápu však, proč věříš tomu darebákovi. Podle mě měli chlapi pravdu. Měli</p>

<p>jsme mu useknout hlavu. Jen se podívejte na ta jeho prasečí očka, na ten zrádný</p>

<p>ksicht."</p>

<p>Visenna mlčela. Zacláněla si rukou oči a dívala se na hory, na úzký vstup do</p>

<p>soutěsky.</p>

<p>"Veď nás, Fregenale," přikázal Korin a popotáhl si opasek.</p>

<p>Vyrazili.</p>

<p>Po půlhodině pochodu uviděli první vůz. Převrácený a rozbitý.</p>

<p>Za ním druhý se zlomeným kolem. Kostry koní. Kostru člověka.</p>

<p>Druhou. Třetí. Čtvrtou. Hromadu polámaných, rozdrcených kostí.</p>

<p>"Ty zkurvysynu," řekl Korin tiše, dívaje se na lebku, jejímiž očními důlky</p>

<p>prorůstaly stvoly kopřiv. "To jsou kupci, že? Nevím, co mi zabrání, abych..."</p>

<p>"Na něčem jsme se dohodli," přerušil ho Fregenal kvapně. "Dohodli jsme se. Řekl</p>

<p>jsem vám všechno, Visenno. Pomáhám vám. Vedu vás. Dohodli jsme se!"</p>

<p>Korin si odplivl. Pobledlá Visenna na něj pohlédla, pak se otočila na čaroděje.</p>

<p>"Dohodli jsme se," potvrdila. "Pomůžeš mi ho najít a zničit, potom půjdeš svou</p>

<p>cestou. Tvoje smrt by těm, kdož zde leží, život nevrátila."</p>

<p>"Zničit, zničit, zničit... Visenno, znovu tě varuji a znovu opakuji: uveď ho do</p>

<p>letargie, paralyzuj ho, znáš zakletí. Ale nenič ho. Má nesmírnou cenu. Vždycky</p>

<p>ho můžeš..."</p>

<p>"Přestaň, Fregenale. Už jsme o tom hovořili. Veď nás!"</p>

<p>Pokračovali dál, opatrně stoupali kolem koster.</p>

<p>"Visenno," zašeptal Fregenal po chvíli. "Uvědomuješ si to riziko? Je to vážná</p>

<p>věc. Víš, se Zrcadlovým efektem to bývá všelijak. Jestli se inverze nepodaří, je</p>

<p>po nás veta. Viděl jsem, co dokáže."</p>

<p>Visenna se zastavila.</p>

<p>"Nevytáčej se," řekla. "Za koho mne považuješ? Inverze se podaří, pokud..."</p>

<p>"Pokud jsi nás neoklamal," vpadl jim rozzlobeným hlasem do hovoru Korin. "A</p>

<p>pokud jsi nás obelhal... Tak tys viděl, co ta tvoje zrůda dokáže. Víš ty ale, co</p>

<p>dokážu já? Znám takové seknutí, po kterém zasaženému zůstane jedna líc a půlka</p>

<p>čelisti. Může to přežít, jenže si pak už, mimo jiné, nezahraje na flétnu."</p>

<p>"Visenno, uklidni toho zabijáka," vykoktal pobledlý Fregenal. "Vysvětli mu, že</p>

<p>jsem tě nemohl oklamat, že bys to vycítila..."</p>

<p>"Nežvaň tolik, Fregenale. Veď nás."</p>

<p>Spatřili další vozy. A další kosti. V trávě se bělala žebra, vzhůru trčící</p>

<p>hnáty, strašidelně rozšklebené lebky. Korin mlčel a tiskl jílec meče ve zpocené</p>

<p>dlani.</p>

<p>"Dávejte pozor," zašeptal Fregenal. "Jsme už blízko. Našlapujte tiše."</p>

<p>"Na jakou vzdálenost zjistí naši přítomnost? Fregenale, mluvím s tebou!"</p>

<p>"Dám ti znamení."</p>

<p>Kráčeli dál, rozhlíželi se po strmých stěnách soutěsky, porostlých plazivými</p>

<p>křovinami, zbrázděných průrvami a lemovaných suťovisky.</p>

<p>"Visenno! Už ho cítíš?"</p>

<p>"Ano. Ale nejasně. Jak jsme daleko, Fregenale?"</p>

<p>"Dám ti znamení. Škoda, že ti nemohu pomoci. Bez hole a prstenu nemohu dělat</p>

<p>nic. Jsem bezmocný. Jedině, kdybych..."</p>

<p>"Kdybys co?"</p>

<p>"Tohle!"</p>

<p>S rychlostí, jakou by od takového tlusťocha nikdo nečekal, zvedl ze země špičatý</p>

<p>kámen a udeřil jím Visennu do hlavy. Čarodějka klesla bez hlesu obličejem k</p>

<p>zemi. Korin se rozmáchl taseným mečem, ale čaroděj byl nečekaně hbitý. Padl na</p>

<p>všechny čtyři, vyhnul se čepeli, překulil se pod Korinovýma nohama a kamenem,</p>

<p>který nepustil z ruky, ho udeřil do kolena. Korin zařval, upadl, bolestí zalapal</p>

<p>po dechu a pak se mu vlna mrákot přelila z útrob do hrdla. Fregenal se vymrštil</p>

<p>jako kočka a rozehnal se k dalšímu úderu.</p>

<p>Pták se strakatým peřím spadl z oblohy jako blesk a otřel se o čarodějův</p>

<p>obličej. Fregenal uskočil, zamával rukama a upustil kámen.</p>

<p>Korin se opřel o loket, sekl mečem a jen o chlup minul tlusťochovo stehno.</p>

<p>Čaroděj se otočil a prchal zpátky do Myší díry, křičel a chechtal se. Korin se</p>

<p>pokusil vstát a pronásledovat ho, ale když se postavil, zatmělo se mu před</p>

<p>očima. Opět upadl a alespoň zahrnul utíkajícího zrádce přívalem sprostých</p>

<p>nadávek.</p>

<p>Fregenal se v bezpečné vzdálenosti zastavil a otočil.</p>

<p>"Ty nepodařená vědmo!" zahulákal. "Ty zrzavá flundro! Chtělas přechytračit</p>

<p>Fregenala? Milostivě mu darovat život? Myslela sis, že se budu klidně dívat, jak</p>

<p>ho zabíjíš?"</p>

<p>Nepřestávaje nadávat, hnětl si Korin koleno, aby utišil tepající bolest. Visenna</p>

<p>ležela stále nehybně na zemi.</p>

<p>"Už jde!" vykřikl Fregenal. "Dívejte se! Kochejte se tím pohledem, protože už za</p>

<p>chvíli vám můj kostěj vymáčkne oči z důlků! Už jde!"</p>

<p>Korin se ohlédl. Přibližně sto kroků od něj se zpoza skalního útesu vysunuly</p>

<p>uzlovité klouby křivých pavoucích nohou. Po chvíli s rachotem přelezl přes</p>

<p>hromadu kamení jako mísa plochý trup, nejméně deset loktů široký, rezavě hnědý,</p>

<p>kostrbatý, pokrytý špičatými trny. Čtyři páry nohou postupovaly pravidelně,</p>

<p>vláčejíce mísovitý trup po suti. Pátý, přední pár končetin byl nepřirozeně</p>

<p>dlouhý a ozbrojen mohutnými račími klepety, ježícími se řadami ostrých trnů a</p>

<p>bodců.</p>

<p>To je sen, proletělo Korinovi hlavou. Jenom zlý sen. Měl bych se probudit a</p>

<p>začít křičet. Probudit se. Křičet, křičet, křičet.</p>

<p>Nedbaje na bolavé koleno, vrhl se k Visenně a zacloumal její bezvládnou paží.</p>

<p>Vlasy měla prosáklé krví, jež jí stékala po šíji.</p>

<p>"Visenno..." zasípal strachem přiškrceným hrdlem. "Visenno..."</p>

<p>Fregenal se nepříčetně rozchechtal. Ozvěna rachotila mezi stěnami soutěsky.</p>

<p>Přehlušila i kroky kováře Mikuly, který přiběhl přikrčený, se sekerou v hrsti.</p>

<p>Fregenal si ho všiml, jenže už bylo pozdě. Sekera jej zasáhla do kříže těsně nad</p>

<p>pánví a zaťala se až po topůrko. Zraněný zařval bolestí, upadl, vyrval topůrko z</p>

<p>kovářových rukou.</p>

<p>Mikula ležícího muže přišlápl, vytrhl svou zbraň a znovu se rozehnal.</p>

<p>Černokněžníkova hlava se skutálela ze svahu a zůstala stát, teprve když se čelem</p>

<p>opřela o jednu z lebek ležící pod koly rozbitého povozu.</p>

<p>Korin kulhal, klopýtal o kameny a vlekl bezvládnou, ochablou Visennu po zemi.</p>

<p>Mikula k nim přispěchal, popadl dívku, bez námahy si ji přehodil přes rameno a</p>

<p>utíkal pryč. Korin, přestože zbaven břemene, ho nemohl dohonit. Pohlédl přes</p>

<p>rameno. Kostěj se sunul za ním, skřípal klouby, napřaženými klepety škrábal o</p>

<p>balvany a vytrhával řídkou trávu.</p>

<p>"Mikulo!" zavyl Korin zoufale.</p>

<p>Kovář se ohlédl, položil Visennu na zem, vrátil se ke kulhajícímu muži, podepřel</p>

<p>ho a prchali oba společně. Kostěj zrychlil, vysoko nadzvedávaje kostnaté nohy.</p>

<p>"S tím si neporadíme," zasípal Mikula, ohlížeje se přes rameno. "Neutečeme..."</p>

<p>Přiběhli k Visenně ležící nehybně na zádech.</p>

<p>"Vykrvácí!" zvolal Mikula.</p>

<p>Korin si na něco vzpomněl. Strhl z Visennina opasku váček, vysypal jeho obsah a</p>

<p>nevšímaje si jiných předmětů, sebral rudohnědý kámen s vyrytými runami, rozhrnul</p>

<p>rusé, krví zmáčené vlasy a přitiskl hematit na ránu. Krev ihned přestala téci.</p>

<p>"Korine!" vykřikl Mikula.</p>

<p>Kostěj už byl blízko. Široce roztáhl přední končetiny, zubatá klepeta se</p>

<p>rozevřela. Mikula uviděl na stopkách se pohybující netvorovy oči a pod nimi</p>

<p>skřípající srpovité čelisti. Postupující kostěj rytmicky syčel: "Tss, tss,</p>

<p>tss..."</p>

<p>"Korine!"</p>

<p>Korin nevnímal, něco šeptal a nesundával hematit z rány. Mikula k němu</p>

<p>přiskočil, popadl ho za rameno, odtrhl ho od Visenny a ženu si opět zvedl na</p>

<p>rameno. Prchali. Kostěj ani na chvíli nepřestával syčet. Zvedl klepeta,</p>

<p>zaskřípal chitinovým břichem o skálu a valil se za nimi. Mikula si uvědomil, že</p>

<p>nemají žádnou naději.</p>

<p>Směrem od Myší díry se krkolomným cvalem přihnal jezdec v kožené kazajce a kápi</p>

<p>ze železných kroužků, se širokým mečem nad hlavou. V chlupatém obličeji mu</p>

<p>planula malá očka a blýskaly se špičaté zuby.</p>

<p>Kehl se s válečným pokřikem vrhl na kostěje. Než však na netvora dosáhl, ostnatá</p>

<p>klepeta se sevřela a uchopila koně do strašlivých kleští. Bobolak vyletěl ze</p>

<p>sedla a převalil se po zemi.</p>

<p>Kostěj bez viditelné námahy zvedl v kleštích koně a narazil ho na ostrý trn,</p>

<p>který mu vpředu trčel z trupu. Srpovité čelisti se sevřely, zvířecí krev</p>

<p>vytryskla na kameny, z rozpáraného břicha vyhřezly horké vnitřnosti.</p>

<p>Mikula přiskočil, pomohl bobolakovi vstát, ten ho ale odstrčil, tasil meč,</p>

<p>vykřikl tak, že přehlušil smrtelné ržání koně a skočil na kostěje. S opičí</p>

<p>mrštností se překulil pod netvorovým tvrdým břichem a ze všech sil bodl přímo do</p>

<p>stopkovitého oka. Kostěj zasyčel, pustil koně, roztáhl končetiny do stran,</p>

<p>zavadil o Kehla ostrými trny, porazil ho na zem a odhodil stranou. Kehl dopadl</p>

<p>na kamení a upustil meč. Kostěj se otočil, sáhl po něm klepetem a chytil ho.</p>

<p>Bobolakova malá postavička se vznesla do vzduchu.</p>

<p>Mikula zuřivě vykřikl, dvěma skoky dostihl netvora, rozmáchl se a udeřil sekerou</p>

<p>do chitinového krunýře. Korin opustil Visennu, bez rozmýšlení přiskočil z druhé</p>

<p>strany a zabodl obouruč držený meč do mezery mezi krunýřem a klepetem. Hrudí</p>

<p>nalehl na rukojeť a zarazil čepel až po záštitu. Mikula hekl a udeřil znovu,</p>

<p>krunýř praskl a zpod něj vytryskla páchnoucí zelená tekutina. Kostěj pustil</p>

<p>bobolaka a se syčením napřáhl klepeta. Korin se zapřel nohama do země a škubl</p>

<p>jílcem meče, ale marně.</p>

<p>"Mikulo!" vykřikl. "Prchej!"</p>

<p>Oba se dali na útěk, chytře se rozutekli do dvou různých stran.</p>

<p>Kostěj zaváhal, zaskřípal břichem o skálu a vrhl se přímo před sebe, rovnou na</p>

<p>Visennu, která se s hlavou schýlenou mezi rameny snažila postavit. Těsně nad ní</p>

<p>visel ve vzduchu pták se strakatým peřím, mával křídly a křičel, vřeštěl,</p>

<p>skřehotal...</p>

<p>Kostěj se blížil.</p>

<p>Oba, Korin i Mikula, skočili současně a zahradili netvorovi cestu.</p>

<p>"Visenno!"</p>

<p>"Paní!"</p>

<p>Kostěj se nezastavil a roztáhl klepeta.</p>

<p>"Běžte stranou!" vykřikla klečící Visenna a napřáhla ruce. "Korine! Uhni!"</p>

<p>Oba muži uskočili ke skalním stěnám.</p>

<p>"Henenaa fireaoth kerelanth!" zakřičela čarodějka pronikavě s rukama nataženýma</p>

<p>proti kostějovi. Mikula si všiml, jak se od ní k netvorovi sune cosi</p>

<p>neviditelného. Tráva se ohýbala k zemi a drobné kamínky odletovaly na strany,</p>

<p>jako by byly rozmetávány váhou obrovské, velkou rychlostí se valící koule. Z</p>

<p>Visenniny ruky vytryskl oslnivě zářící paprsek, zasáhl kostěje a rozlil se po</p>

<p>jeho pancíři v síti ohnivých jazyků. Vzduch se zachvěl ohlušujícím rachotem.</p>

<p>Kostěj vybuchl. Vytryskla fontána zelené krve. Chitinové úlomky končetin,</p>

<p>vnitřnosti, všechno vyletělo vzhůru, rozletělo se to do okolí, dopadlo na skály,</p>

<p>zašelestilo v křovinách. Mikula se přikrčil a oběma rukama si zakryl hlavu.</p>

<p>Nastalo ticho. Na místě, kde před chvílí stál netvor, se černal a kouřil</p>

<p>okrouhlý kráter potřísněný zelenou tekutinou, posetý odpornými, obtížně</p>

<p>rozeznatelnými kusy těla.</p>

<p>Korin si otřel z obličeje zelenou krev a pomohl Visenně na nohy. Celá se chvěla.</p>

<p>Mikula se sklonil nad Kehlem. Bobolak měl otevřené oči. Jeho hrubá kazajka z</p>

<p>koňské kůže byl roztrhána na cáry, pod nimiž bylo vidět, co mu zbylo z paže a z</p>

<p>ramene. Kovář chtěl něco říci, nebyl toho ale schopen. Pak k nim přistoupil</p>

<p>Korin podpírající Visennu.</p>

<p>Bobolak k nim otočil hlavu. Korin pohlédl na jeho poranění a s námahou polkl.</p>

<p>"To jsi ty, králevici," pronesl Kehl tiše, ale klidně a zřetelně.</p>

<p>"Měls pravdu... Beze zbraně neznamenám nic. A bez ruky? Hovno, co?"</p>

<p>Výraz bobolakových očí Korina překvapil víc než pohled na jeho polámané, z</p>

<p>hrozných ran trčící kosti. To, že malý bojovník stále ještě žil, bylo</p>

<p>neuvěřitelné.</p>

<p>"Visenno," zašeptal Korin s prosebným pohledem upřeným na čarodějku.</p>

<p>"S tím si neporadím, Korine," řekla Visenna smutně. "Ten organismus, to tělo,</p>

<p>životní pochody... Všechna pravidla, která je řídí, jsou tak odlišná od</p>

<p>lidských... Mikulo, nedotýkej se ho..."</p>

<p>"Vrátil ses, bobolaku," zašeptal Mikula. "Proč?"</p>

<p>"Protože pravidla, která mne řídí, jsou odlišná... od lidských," odvětil Kehl s</p>

<p>pýchou v hlase, leč s nesmírným úsilím. Z úst mu vytékal pramínek krve, jenž</p>

<p>poskvrňoval šedivou kožešinu. Otočil hlavu a pohlédl Visenně do očí: "No, zrzavá</p>

<p>vědmo! Splnila se tvá předpověď... Teď mi pomoz!"</p>

<p>"Ne!" vykřikla Visenna.</p>

<p>"Ale ano," řekl Kehl. "Musí to být. Už je čas."</p>

<p>"Visenno," vydechl Korin s užaslým výrazem v obličeji. "Snad ho nechceš..."</p>

<p>"Běžte pryč!" vyhrkla čarodějka, zadržujíc pláč. "Běžte! Oba!"</p>

<p>Mikula, dívaje se stranou, zatahal Korina za ruku. Korin se poddal. Ještě</p>

<p>zahlédl, jak Visenna kleká nad bobolakem, jemně ho hladí po čele a dotýká se</p>

<p>jeho skrání. Kehl se zachvěl, otřásl, napjal a znehybněl. Visenna plakala.</p>

<p>IX.</p>

<p>Strakatý pták sedící Visenně na rameni naklonil plochou hlavičku a upřel na</p>

<p>čarodějku kulaté oko. Kůň kráčel vyjetou cestou, obloha byla modrá a čistá.</p>

<p>"Tuuit tuiit trk," zacvrlikal strakatý pták.</p>

<p>"Možná," souhlasila Visenna. "Ale nejde to. Nepochopils mě. Nehněvám se. Jen je</p>

<p>mi líto, že jsem se o tom všem dověděla teprve od Fregenala, a ne od tebe,</p>

<p>opravdu. Ale znám tě přece tolik let a vím, že nejsi mluvka. Myslím, že kdybych</p>

<p>se tě zeptala dříve, odpověděl bys mi."</p>

<p>"Trk, tuuuik?"</p>

<p>"Jistěže. Už dávno. Jenže sám víš, jak to u nás chodí. Samé veliké tajemství,</p>

<p>všechno je přísně tajné. A zbytek je jen otázka velikosti. Já také neodmítám</p>

<p>odměnu za léčení, když mi ji někdo dává a já vím, že to není žádný nuzák. Věřím,</p>

<p>že za jistý druh služeb žádá Kruh vysoké odměny. A právem. Všechno je čím dál</p>

<p>dražší a žít se musí. Ne, o to nejde."</p>

<p>"Twwiiiit," přešlápl pták z nožky na nožku. "Korrriiin."</p>

<p>"Jsi bystrý," usmála se Visenna trpce a otočila hlavu k ptákovi, přičemž mu</p>

<p>dovolila, aby se zobákem lehce dotkl její tváře. "Právě to mě zlobí. Viděla</p>

<p>jsem, jak na mě hleděl. Nestačí, že je to vědma, myslel si určitě, ale k tomu i</p>

<p>hamižná, chtivá a vypočítavá lhářka."</p>

<p>"Tuwiit trk trk trk tuuiiit?"</p>

<p>Visenna odvrátila hlavu.</p>

<p>"No, tak zlé to zase není," zamumlala, mhouříc oči. "Jak víš, nejsem dívka,</p>

<p>která jen tak lehce ztrácí hlavu. I když musím přiznat... Že se již příliš</p>

<p>dlouho toulám sama po... Ale po tom ti nic není. Starej se o svůj zobák."</p>

<p>Pták mlčel a čechral si pírka. Les se přibližoval, viděla cestu, která se</p>

<p>ztrácela v houští pod portálem větví.</p>

<p>"Poslyš," ozvala se Visenna po chvíli. "Jak to podle tebe může vypadat v</p>

<p>budoucnosti? Je opravdu možné, že by nás lidé přestali potřebovat? Třebas jen v</p>

<p>takové prosté věci, jako je léčení. Nějaký pokrok je vidět. Vezmi si například</p>

<p>bylinkářství. Můžeš si ale představit, že si jednou poradí třeba s takovým</p>

<p>záškrtem? S horečkou omladnic? S tetanem?"</p>

<p>"Twiik, twiit."</p>

<p>"No řekni. Teoreticky to možné je asi tak, jako je možné, že se náš kůň za</p>

<p>chvíli zapojí do rozhovoru. A že řekne něco moudrého. A co rakovina? Poradí si s</p>

<p>rakovinou? Bez magie?"</p>

<p>"Trrk!"</p>

<p>"Taky si myslím."</p>

<p>Visenna projela lesem vonícím vlhkem a chladem. Přebrodila mělký potok.</p>

<p>Vystoupila na kopec, potom sjela dolů vřesem, který koni sahal až ke třmenům,</p>

<p>pak opět našla písečnou, trávou zarostlou cestu. Znala ji, jela tudy před třemi</p>

<p>dny. Jen opačným směrem.</p>

<p>"Mám dojem," ozvala se znovu, "že bychom se měli trochu změnit. Stárneme, silně</p>

<p>a příliš nekriticky trváme na tradicích. Jen co se vrátím..."</p>

<p>"Twiit," přerušil ji pták se strakatým peřím.</p>

<p>"Cože?"</p>

<p>"Twiit."</p>

<p>"Co tím chceš říct? Proč ne?"</p>

<p>"Trrrk."</p>

<p>"Jaký nápis? Na jakém sloupu?"</p>

<p>Pták zamával křídly, odrazil se od jejího ramene a odletěl. Ztratil se mezi</p>

<p>listím.</p>

<p>Korin seděl, zády se opíral o kůl na rozcestí a prohlížel si ji s vyzývavým</p>

<p>úsměvem. Visenna seskočila z koně a přistoupila k němu.</p>

<p>Cítila, že se proti své vůli také usmívá. Co víc, uvědomila si, že její úsměv</p>

<p>nevypadá zrovna nejchytřeji.</p>

<p>"Visenno!" zvolal Korin. "Přiznej se, neovládáš mě náhodou svými kouzly? Cítím</p>

<p>totiž z našeho setkání obrovskou radost, dokonce až nepřirozenou radost. Tfuj,</p>

<p>tfuj, tfuj, proklatě. To musí být kouzla. Určitě."</p>

<p>"Čekal jsi na mě?"</p>

<p>"Jsi neobyčejně důvtipná. Vidíš, ráno jsem se probudil a zjistil, žes odjela.</p>

<p>Jak milé z tvé strany, pomyslel jsem si, žes mě nebudila kvůli takové</p>

<p>maličkosti, jako je prachobyčejné rozloučení, bez něhož se lze obejít. Kdo se,</p>

<p>koneckonců, v našich časech loučí anebo vítá, vždyť to není nic než přežitek a</p>

<p>výstřednost, není-liž pravda? Otočil jsem se na druhý bok a spal dál. Teprve po</p>

<p>snídani jsem si připomněl, že jsem ti chtěl říct něco důležitého. Nasedl jsem</p>

<p>tedy na ukořistěného koně a jel zkratkou."</p>

<p>"A co mi chceš říci?" otázala se Visenna a přistoupila blíž. Sklonila hlavu, aby</p>

<p>pohlédla do modrých očí, které minulé noci viděla ve snu.</p>

<p>Korin vycenil zuby v širokém úsměvu.</p>

<p>"To je ožehavá záležitost," řekl. "Nedá se odbýt několika slovy.</p>

<p>Vyžaduje podrobnější vysvětlení. Nevím, zdali to stihnu do soumraku."</p>

<p>"Tak začni."</p>

<p>"V tom je ta potíž. Nevím jak."</p>

<p>"Panu Korinovi se nedostává slov," zakroutila s úsměvem hlavou Visenna.</p>

<p>"Neslýchaná věc. Tedy začni od začátku."</p>

<p>"To není špatný nápad," předstíral Korin vážnost. "Víš, Visenno, uplynul už</p>

<p>drahný kus času od doby, kdy jsem se začal toulat sám..."</p>

<p>"...po lesích a cestách," dokončila žena, objímajíc ho kolem krku.</p>

<p>Pták se strakatým peřím, který seděl vysoko na větvi stromu, zamával křídly,</p>

<p>rozprostřel je a zaklonil hlavu. "Trrrk twiit twiiit," zacvrlikal.</p>

<p>Visenna odtrhla svá ústa od Korinových rtů a pohlédla na ptáka.</p>

<p>Mrkla na něho.</p>

<p>"Měls pravdu," odpověděla. "Tohle je skutečně cesta, z níž není návratu. Leť a</p>

<p>řekni jim..."</p>

<p>Chvíli váhala a pak mávla rukou: "Nic jim neříkej..."</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0