%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/710.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Lukjanenko & Perumov - Zla doba pro draky</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>96e29c79-6128-43ce-9399-dbfa5d2a6540</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2011</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p> <p>SERGEJ LUKJANĚNKO</p><empty-line /><p>NIK PERUMOV</p> <p><strong>ZLÁ DOBA</strong></p><empty-line /><p><strong>PRO DRAKY</strong></p> <p>TRIFID</p> <p>ARGO</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Sergej Lukjaněnko & Nik Perumov</p> <p><strong>Zlá doba pro draky</strong></p> <p>© 2002 by Sergej Lukjaněnko and Nik Perumov</p> <p>Translation © Konstantin Šindelář, 2010</p> <p>Cover © Ciruelo via Agentur Schlück GmbH., 2010</p> <p>© Triton/Argo, 2010</p> <p>ISBN 978-80-7387-420-9 (Triton)</p> <p>ISBN 978-80-257− 0342-7 (Argo)</p> <p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p> <p>www.triton-books.cz</p> <p>Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p> <p>www.argo.cz</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Hymn of Appolo</emphasis></strong></p> <p><emphasis>The sleepless Hours w</emphasis><emphasis>ho watch me as I lie,</emphasis></p> <p><emphasis>Curtained with star-inwoven tapestries</emphasis></p> <p><emphasis>From the broad moonlight of the sky,</emphasis></p> <p><emphasis>Fanning the busy dreams from my dim eyes,</emphasis> −</p> <p><emphasis>Waken me when there Mother, the grey Dawn,</emphasis></p> <p><emphasis>Tells them that dreams and that the Moon is gone.</emphasis></p> <p><emphasis>Bezesné Hóry, které bdí, když dlím</emphasis></p> <p><emphasis>na loži, co hvězd čalouny mne cloní</emphasis></p> <p><emphasis>před plným měsícem a zá</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>vým</emphasis></p> <p><emphasis>ze zraků kalných vířné sny v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dál honí,</emphasis></p> <p><emphasis>mne zbudí, matka jejich Zora šedá</emphasis></p> <p><emphasis>když dí k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nim: Prchly sny i luna bledá.</emphasis></p> <p>Percy Bysshe Shelley: <emphasis>Hymna Apollinova</emphasis>, 1, 1-6,</p> <p>(překlad Jaroslava Vrchlického)</p> <p><strong>Prolog</strong></p> <p>Jsou světy, kde je slunce zelené a písek černý. Jsou takové, v nichž se pnou hory ze zvonivého křišťálu a řekami místo vody proudí ryzí zlato. Jsou takové, kde má sníh barvu krve, zatímco samotná krev je naopak panensky bílá. Jsou světy, v nichž hrady dosud nepřenechaly místo masám šedivých mnohapatrových jehel, a jsou jiné, v nichž se tyto jehly už dávno rozpadly a na jejich troskách se tyčí zdi pevností.</p> <p>Jsou světy, kde úsvit vítá jednolitý tlukot křídel myriád bytostí, vznášejících se vysoko v povětří, a kde se triumfální hymnus, oslava vycházejícího slunce, mísí s nářkem bezkřídlých obětí, bídně hynoucích na opovrženíhodné zemi. Jsou také světy, kde sluneční paprsky naráží pouze na neprostupnou bariéru zavřených okenic, neboť jsou horší než jed.</p> <p>Ale o ty nejde.</p> <p>Jsou světy, kde se dny a noci neoddělitelně spojily v jedno. Kde můžete pozvednout hlavu ke slunci a spatřit hvězdy. Kde můžete vyjít do noci a uvidět sluneční svit.</p> <p>Ale ani o ty nejde.</p> <p>Jsou světy, kde je slunce žluté jako zornice draka, tráva je zelená a voda průzračná. K modrému nebi se tam vypínají kamenné hrady i stavby z betonu, po obloze krouží ptáci a lidé se usmívají jeden na druhého.</p> <p>Vzhůru na cestu!<strong>Kapitola první</strong></p> <p>Světlo zhaslo.</p> <p>Když vás začnou neustále pronásledovat drobné nepříjemnosti, už to nejsou nepříjemnosti, nýbrž jeden Velký Nepříjemný Systém. Ano, Systém s velkým počátečním písmenem. A jak praví teorie, za žádným opravdu Velkým Systémem se nemůže neskrývat vpravdě Globální Příčina. Tato Globální Příčina je ovšem věc, které stojí za to věnovat pozornost − člověk ji totiž může ignorovat jen jednou.</p> <p>Viktor se po hmatu sunul ke dveřím, kde se skrýval rozvaděč, zazděný do stěny jako nějaký trezor. Vypadalo to, že se nábytek rozhodl chopit příležitosti a trochu se porozhlédnout po bytě, neboť se objevoval na těch nejneočekávanějších místech. Jednu židli, která se mu ocitla v cestě, dokázal obelstít − útok ze zálohy se jí nezdařil −, ale jiná mu radostně narazila do nohou. Viktor si začal jednou rukou mnout pohmožděné koleno, zatímco druhou se opatrně natáhl po záludné židli. A v tu chvíli zazvonil telefon. Vlastně ani tak nezazvonil, jako spíš ohavně a jedovatě zařval, samou snahou si přitom divže neposkočil. Takhle to nejspíš zní, když má volající nějakou špatnou zprávu − třeba že hoří nebo že někdo zemřel. Telefon zvonil často a trhaně. Asi meziměsto… Což znamená, že se něco vážně muselo stát. Máma by mu volala jedině tehdy, kdyby se na jejich Bohem zapomenuté městečko sneslo celé hejno obrovských ohnivých draků.</p> <p><emphasis>Ohnivých draků s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úzkými žlutými zornicemi…</emphasis></p> <p>Viktor potřásl hlavou ve snaze zahnat tu nesmyslnou myšlenku, která se mu mihla hlavou, a dlouhými skoky se vrhl k přístroji. Cestou převrhl židli − dost možná pořád tu samou, která se se sobě vlastní záludností vrátila na původní místo.</p> <p>Trhnutím zvedl sluchátko.</p> <p>Na druhé straně bylo ticho. Vlastně ne − ze sluchátka se ozývalo pomalé, pomaloučké chraplavé oddechování.</p> <p>„Haló? Haló, mami, jsi to ty?!“</p> <p>Už věděl, že tohle máma není. Jen si to sám sobě tvrdohlavě odmítal přiznat.</p> <p>A na druhé straně dál znělo rytmické oddechování. Sem tam se s ním mísil tichý sykot − jako když se vzduch dere skrz nepevně zatnuté (<emphasis>ostré, přeostré!</emphasis>) zuby.</p> <p>„Haló…“ zopakoval Viktor. Unaveně a odevzdaně; balancoval teď na samé hraně telefonické zdvořilosti, která se dříve nebo později změní ve výbuch plný vybraných nadávek, po němž se člověk skoro okamžitě začne cítit trapně.</p> <p>„Nevys-s-strkuj nos-s,“ zašeptalo sluchátko. Pozvolna, skoro neochotně − jako kdyby neznámý chtěl říci něco mnohem urážlivějšího, ale našel v sobě sílu toto nutkání překonat. „Žij… klidně, zatím… žij…“</p> <p>Ze sluchátka se ozvaly krátké tóny. Viktor stál a nepřítomně hleděl do mezery mezi záclonami. Venku byla noc, tma, narušovaná jen bledou a řídkou září veřejného osvětlení z vedlejší ulice. Kdepak, lidé se nestali lidmi, když vynalezli petrolejové lampy a elektřinu. Nejdřív totiž vynalezli tmu − tak neproniknutelnou, že se o tom přírodě ani nesnilo.</p> <p>„Zmetci,“ řekl Viktor. „Hajzlové.“</p> <p>Chtěl říci něco sprostšího, zanadávat si pěkně od plic. Jenomže klít sám v prázdném a tmavém bytě by bylo asi stejně hloupé, jako kdyby se básník rozhodl o samotě recitovat právě dokončené verše.</p> <p>„Idioti,“ dodal Viktor a praštil sluchátkem.</p> <p>Nyní se již k rozvaděči plížil mnohem pomaleji a opatrněji než předtím. Neměl chuť spěchat. Ostatně, ke spěchu ani nebyl důvod. No a co, že ve starém bytě vypadly pojistky, na tom přece není nic divného. A volal nějaký opilý pitomec nebo zhulený usmrkanec. To se může stát každému.</p> <p>Ale proč se to děje tak často? No proč?</p> <p>Velký Nepříjemný Systém. Máma by nejspíš řekla, že ho někdo uřkl. Ale člověk přece nesmí být tolik pověrčivý!</p> <p>„Pojistky, pojističky,“ zamumlal Viktor, aby se trochu uklidnil. Jednou rukou se opřel o stěnu, zatímco druhou pátral po rozvaděči. „Hned zmáčkneme čudlíček…“</p> <p>Nahmatal něco studeného a hrbolatého a začal po tom přejíždět prstem ve snaze pochopit, co vlastně našel. Jeden závit, druhý…</p> <p>Objímka. A prázdná. Pojistka se dokonce ani nevypnula − jednoduše zmizela.</p> <p>Ruce se na rozdíl od vědomí nepodivily. Místo toho pomalu a opatrně, aby náhodou nedostaly elektrošok, sklouzly z objímky a klidně pootevřely vchodové dveře.</p> <p>Světlo na chodbě svítilo, jako by se nechumelilo. Na podlaze hned za prahem ležela pojistka. Musela vypadnout a pak se vykutálet ven. Náhodou. Sama od sebe. Stává se to?</p> <p>Ne.</p> <p>Viktor ohromen vlastní chladnokrevností pojistku zvedl a pečlivě ji přišrouboval zpátky na místo. Pak stiskl tlačítko.</p> <p>Světlo se poslušně rozsvítilo. Televize si znovu začala cosi brebentit; s namáhavým povzdechem se zapnula stařičká lednice.</p> <p>Další nepříjemnost. Pěkně ruku v ruce s prasklým potrubím, porouchanou televizní obrazovkou, ucpaným odpadem a dalšími podobnými věcmi. Pravda, tohle bylo o trochu exotičtější. I když… psychiatrie má pro takové „nevysvětlitelné“ situace, kdy je člověk skálopevně přesvědčen, že cosi udělal, ale ve skutečnosti ne, speciální termín. Třeba něco odvedlo jeho pozornost, zatímco přišroubovával tu pojistku, když vypadla minule − no zrovna včera to bylo. Ale jak je tedy možné, že světlo po celou tu dobu svítilo? To všechny elektrony také svorně uvěřily, že je pojistka přišroubovaná?</p> <p>Asi by měl zavřít dveře…</p> <p>Vzal za kliku, zatáhl a vtom… vtom veřeje úplně dole, u samé podlahy, sevřely čísi štíhlé, krví potřísněné prsty. Nebo přesněji prstíky. Dlouhé nehty se zlatě zaleskly − zářivý sváteční lak působil vedle čerstvé krve nemístně; zároveň však nepostrádal zvláštní půvab.</p> <p>Teď by se nejspíš měl leknout.</p> <p>Snad za to mohly profesionální návyky, které se mu vryly hluboko pod kůži, a možná ono zlé rozhorlení, jež v něm dosud doutnalo, ale Viktor vůbec necítil strach. Stejně pomalu a opatrně, jako když ani ne před minutou vytahoval prsty z prázdné čekající objímky, začal otevírat dveře. Jakmile se zkrvavená ruka svezla na podlahu, obezřetně proklouzl škvírou ven na chodbu.</p> <p>Ležela na gumové předložce s koleny přitisknutými k hrudi.</p> <p>Nedospělá dívka. Dočista mladinká − asi třináctiletá, možná o fous starší. Zrzavá. Vlasy nedlouhé, rozcuchané. Na sobě měla těsné černé kalhoty a tmavý svetřík, na boku rozpáraný.</p> <p><emphasis>Ztratila hodně krve,</emphasis> byla jeho první myšlenka. Úzkou tvář s výraznými lícními kostmi měla bílou jako křída. Ne mrtvolnou, dokonce ani ne bledou, nýbrž právě bílou.</p> <p>Než se sklonil k děvčeti, Viktor se přece jen letmo rozhlédl po chodbě. Kolem nikdo nebyl a ticho nerušil jediný zvuk. Jako kdyby celý dům už dávno vymřel a dívka se před jeho dveřmi vynořila odnikud.</p> <p>Děvče stěží slyšitelně zasténalo.</p> <p>Zvedl lehoučké tělo a mimoděk si všiml, že krve pode dveřmi není až zas tolik. Ale proč je tedy tak strašně bledá? Vždyť chodba je čistá, nikde žádné krvavé stopy. Skoro jako by raněná spadla na jeho rohožku ze stropu.</p> <p>Znovu bokem, jako by se bál otevřít dveře víc, se prodral zpět do bytu. Televize si v pokoji dál mlela to své, věčně veselá a uklidňující.</p> <p>„Bolí to?“ zeptal se Viktor. Ani nepočítal s odpovědí − prostě jen musel něco říkat, zatímco nesl děvče z předsíně do pokoje a ukládal ho na pohovku… K čertu s ním, s ošoupaným světlým potahem, který okamžitě pokryly tmavé skvrny. „Hned…“</p> <p>Nejdřív musí zavolat záchranku. Nechoval žádné iluze ohledně pracovitosti a rychlosti svých kolegů; tím spíš však bylo třeba to vyřídit hned v první řadě. Pak musí ošetřit dívčino zranění. A také zavřít dveře!</p> <p>„Nedělej to,“ řeklo děvče nečekaně hlasitě. „Nikam nevolej… Viktore.“</p> <p>Ani se nezarazil nad tím, že neznámá dívka zná jeho jméno. Dnešní noc byla taková, že nemělo cenu se čemukoli divit. Viktor natáhl ruku k telefonu, zvedl sluchátko… a ihned ho upustil! Ze sluchátka se totiž vyvalil rozpínavý oblak páchnoucího černého kouře.</p> <p>„Nevolej!“ zopakovala dívka.</p> <p>* * *</p> <p>Shromažďovali se pomalu − během hodiny Šedého psa, nejtruchlivějšího nočního času. Času, kdy všechno bývá dáno napřed, kdy je vše neměnné a předem jasné. V ten čas je nejlepší se někde v klidu sejít s dlouholetými přáteli, rozdělat pěkně ohýnek, odzátkovat staré dobré <emphasis>Aetanne,</emphasis> vytáhnout odřenou kytaru, která už také viděla a zažila leccos, a zazpívat něco jako „Na kamení, na tom černém kamení, kde kořenů zemských necítíš…“ a po takové smutné baladě hned zase něco veselého, možná dokonce frivolního − ovšem jen pokud ve společnosti nebudou dámy.</p> <p>Ale co naplat? Je hodina Šedého psa… a kradmé stíny se plíží po samé hraně noci, noci tak tmavé, že je v ní slepec obratnější než vidoucí. Pod plášti se nerýsují žádné meče. To, kvůli čemu se zde shromaždují, si žádá jiných zbraní. Nepůjde o rituální souboje se sobě rovnými. Na výsledku tohoto setkání závisí mnoho. A třebaže ne všichni příchozí znají rozsah hrozícího nebezpečí, nikoho není třeba popohánět. Stromy se zvolna rozestupují a les, již před stoletím řádně zmrzačený sekyrami dřevorubců, řídne. Kdysi se zde vinuly cesty a stály domy. Čas však nikoho nešetří. Neúprosný čas, se kterým se nikdo a nic nechce smířit. Dokonce i mladé stromky, které mají tak rády spáleniště, stačily vyrůst a zchřadnout. Dokonce i základní kameny se nyní pod kořínky trávy rozpadají v prach…</p> <p>Putovat v hodině Šedého psa je nebezpečné, ale přece jen ne tolik jako v jiných nočních hodinách. Kolem se potulují Nepokojní, vysoko v éteru krouží Létající; mezi stromy se lesknou hladové a lačné oči těch, kteří nedokázali překonat staletý strach a opustit své lesní úkryty. Před takovými je dobré se mít na pozoru − ale nic víc. Bát se je třeba jiných, těch, kdo kdysi bývali přáteli a spolubojovníky. Právě oni, příchozí z rodných břehů, jsou tady těmi nejlítějšími nepřáteli. Chvíle, kdy všichni svírajíce jílce mečů stáli bok po boku, je už dávno prokleta a zapomenuta.</p> <p>Nejspíš navždy.</p> <p>Na zpustošené zemi, kde se nesčetněkrát střetávaly armády zakuté do oceli, uprostřed porubaného a rozvráceného lesíka, v němž z kmene každičkého stromu trčely šípy, stál na vrcholu strmé skály, tyčící se nad jezerem, hrad. Či přesněji to, co z něho zbývalo.</p> <p>… Kamenné věže kolem brány se nerozpadly ani pod salvami děl, ani po nárazech beranidel; žádný z obléhacích strojů se k hradbám nedostal − všechny uvázly v lepkavém mechu nebo se propadly do skrytých jam. O zkázu opevnění se postarala ničivá zakletí. Z věží zůstaly jen hromady kamenných úlomků, hojně posypané šedivým popraškem − magie rozdrtila i velké žulové kvádry.</p> <p>Vítali se mlčky − pravidla chování a patřičné fráze pro taková setkání dosud nikdo nevymyslel. Trůnní sál byl poničen ještě více než ostatní místnosti, neboť právě zde kdysi došlo k poslednímu zoufalému střetnutí mezi obránci a útočníky. V pobořených stěnách se dodnes zachovaly stopy kouzel, jež do nich vložili stavitelé − bylo to to jediné, co ještě bránilo jejich úplnému rozpadu. Poslední zachované točité schodiště stoupalo do síně, která se jako ptačí hnízdo přilepila ke zbytkům zdi asi ve dvacetinásobku výšky člověka.</p> <p>Rozhodně tu nestálo za to zahrávat si s magií. A už vůbec ne s bojovou.</p> <p>A právě proto se sešli zde.</p> <p>Ti, kteří dorazili jako první, se postavili přímo pod poničenou stěnu, čímž dobrovolně přistoupili na to, že ze svých siluet udělají snadné terče. Jednalo se o znamení míru a důvěry. Škoda jen, že se tato znamení už tolikrát ukázala být pouhou zrádnou šalbou, odvedením pozornosti, podlým kalkulem…</p> <p>Přesto však stále šlo o znamení míru.</p> <p>„Musíme si o mnohém promluvit,“ řekl do ticha vysoký muž, zahalený do pláště; byl to vůdce, který sem přišel mezi prvními.</p> <p>„V hodině Šedého psa?“ ozvalo se ironicky ze tmy, v níž se rýsovaly podsadité postavy opozdilců. Všichni totiž věděli, že nic z vyřčeného v tuto hodinu nestojí za to brát příliš vážně.</p> <p>„V další hodině bychom se už nedobrali pravdy,“ opáčil vůdce nevzrušeně. „Hodina Probouzející se vody není naším časem. A vaším už vůbec ne. Nesmíme to protahovat.“</p> <p>„Posloucháme tě, Rétore,“ souhlasil neviditelný společník. Jako by tím přiznal, že na slovíčkaření skutečně není čas. „Cesta byla dlouhá − a přece bychom ji nevážili nadarmo?“</p> <p>Rétor ponechal otázku bez odpovědi. Toho, s kým hovořil, stále nepoznával. A znepokojovalo ho to. Otočil se a přejel pohledem po svých druzích.</p> <p>Byli celkem čtyři, přesně podle dohody. Bratři Klattové − slabí mágové, zato skvělí válečníci. Právě na nich spočívala celá tíha ochrany během hodin, kdy magie Vzduchu slábla. Šatti, ještě nikterak starý, ale již zkušený čaroděj, stejně jako Rétor mág prvního stupně. Dokonce i nyní, v hodině Šedého psa, jež byla nepřátelská veškeré magii, se kolem něj šířil stěží patrný dech Síly. Napravo od Rétora stál Taniel, jeho synovec. Mladíček si už ve svých šestnácti letech vysloužil přezdívku Miláček větru a byl velkou nadějí klanu Vzduchu.</p> <p>Rétorovi zničehonic přeběhl po zádech mráz. Mohla za to předtucha, mlhavá a ničím nepodložená − vždyť v tuto hodinu, kdy magie světa spí, skutečné předtuchy neexistují. Ne, neměl s sebou chlapce brát! No ano, podle všech zvyklostí by se vyjednávání měl vždy účastnit někdo, kdo se ještě nestal mužem, někdo schopný hledět a naslouchat s mládí vlastním zápalem. Ale stejně!</p> <p>Neměl s sebou Taniela brát.</p> <p>„O čem jsi chtěl mluvit, Rétore?“ zopakoval vůdce těch druhých. Zvláštní, skoro to vypadalo, že mu ten průtah vlastně ani nevadí…</p> <p>Rétor sebou trhl.</p> <p>Předtuchy jsou nesmysl. Klan Ohně nikdy nebyl jejich nepřítelem. Navíc nyní, na přelomu noci, jsou všichni stejně slabí − a to snad každému zabrání ve zradě.</p> <p>„Schyluje se k válce,“ řekl zvolna Rétor. Měl pocit, jako by se s těmito slovy vrhal do mrazivého vzdušného proudu, jaké se rodí nad horskými ledovci. Uvěří mu někdo? Lidé z klanu Ohně byli první, komu to sděloval.</p> <p>Postavy u protější stěny mlčely. Dlouhé pláště se ani nepohnuly, strnuly v atmosféře tíživého ticha.</p> <p>„Schyluje se k válce,“ zopakoval Rétor. „A klany jsou jako vždy nejednotné.“</p> <p>„My víme,“ zašelestila odpověď. „Ale víme i to, že jednotné − doopravdy jednotné − nebyly nikdy.“</p> <p>„Po válce…“ začal Rétor.</p> <p>„Ty časy už jsou dávno pryč,“ opáčil stínový společník příkře. Rétor mu stále neviděl do tváře − ani obyčejným zrakem, a už vůbec ne tím magickým, toho času bezmocným. „Po válce ano. Ale potom… Bylo by naivní předpokládat, Rétore, že si klany bez společného nepřítele nezačnou vyřizovat staré účty. Je opravdu zvláštní slyšet tato slova od někoho tak moudrého, jako jsi ty.“</p> <p>Rétor si povzdechl a přejel si rukou po čele, aby do svých následujících slov nedovolil proniknout rostoucímu podráždění. Klan Ohně odedávna slul svou tvrdohlavostí. Co jiného tedy od nich mohl očekávat?</p> <p>„Dobře,“ řekl tedy. „Dobře. Jednotu ponechme stranou. Alespoň prozatím. Jen jsem chtěl připomenout, že Přirození na nic nezapomněli a nic neodpustili.“</p> <p>„Můžeš svá slova nějak dokázat? Ale pokud ano, proč jsi trval na tajném setkání, proč jsi nesvolal všechny, kteří vládnou Silou?“</p> <p>Rétorova čela se dotkl studený pramínek strachu. Klan Ohně by to měl pochopit… Na druhou stranu, jeho příslušníci odjakživa vynikali nepředvídatelností, stejně jako svévolný živel, z něhož čerpali svou moc.</p> <p>„Protože Velké shromáždění by nevyhnutelně skončilo stejně velkou hádkou,“ odpověděl Rétor jedovatě. Zatraceně, proč jen musí vysvětlovat něco, co je všem beztak jasné? „A co se týče důkazů… Přirození si všechno, všecičko pamatují!“ Rétora samotného překvapilo zoufalství, které zaznělo v jeho hlase. „Vím to… A vědí to všechny děti Vzduchu! Jižní vítr, který vane od Horkého moře, šeptá o lodích, čekajících u samého Zlomu, přináší zápachy kuté oceli a vařících se lektvarů! A severní vítr mezitím nabírá na síle, aby rozfoukal plameny nad našimi městy! Ptáci odlétají na západ dříve než je zvykem a z východních pouští se k nám naopak stahují mrchožrouti, kteří cítí, že se zde brzy dočkají potravy. Přirození shromažďují armádu!“</p> <p>„Dělají to snad poprvé, Rétore? Už to přece zkoušeli. Jak záhy po velké válce, tak i před sedmi roky. A co z jejich armád zbylo, Rétore? Vybavují si tvé větry předsmrtný křik Přirozených?“</p> <p>V hlase stínového společníka nezaznívaly ani ty nejmenší pochyby. A nebyl v něm rovněž jediný náznak strachu. Nehybné postavy, zahalené do okrových plášťů, připomínaly v probouzejícím se jitřním světle chmurné a neoblomné sochy. Rétor pocítil beznaděj.</p> <p>„Po válce jsme ještě byli jednotní,“ zašeptal. „A před sedmi roky… copak je desítka lodí nějaká armáda? Byl to jen průzkum bojem, zkouška sil… Shromáždili jsme všechny důkazy, jaké jsme jen dokázali najít. Teď potřebujeme vaši pomoc, Ohniví. Ano, větry vidí mnohé, ale jen Oheň může prozradit, co přesně se vaří v kotlích nad ním.“</p> <p>„Rozumíme,“ zněla odpověď ze tmy. „Ale považ, moudrý Rétore − Přirození se s námi už dvakrát pokusili skoncovat. Dvakrát. S použitím různých sil, různých prostředků. A v obou případech jsme se s nimi dokázali vypořádat sami. Na druhou stranu… Chápeme tvé obavy. Ovšem copak jsi to nebyl ty sám, kdo nás připravil o ochránce? Nikdo samozřejmě neříká, že byl ztělesněním dobra a spravedlnosti, ale zato se Přirození chvěli při pouhém vyslovení jeho jména! Což jsi s tím rodem neskoncoval právě ty?“</p> <p>Rétor sklonil hlavu. Vůdce Ohnivých řekl pravdu. Čistou pravdu. Rétor si letmo všiml udiveného pohledu, který na něho upřel Taniel. Chudák chlapec… i když jakýpak chudák? V předvečer války je nejvyšší čas dospět v muže.</p> <p>„Skoncoval jsi s tím rodem…“ pokračoval stínový společník nevzrušeně. „A to lze jen stěží nazvat moudrým rozhodnutím, že ano, Rétore?“</p> <p>V jeho slovech se skrývalo něco, co Rétora přimělo znovu zpozornět. Ani tentokrát však nedokázal určit, co přesně ho znepokojilo. Klan Ohně byl vždy považován za spojence… Nebo přinejmenším nebyl pokládán za nepřítele. A to už něco znamená.</p> <p>„Nedokázal jsi získat dost informací, abys přesvědčil Velké shromáždění, že ano, moudrý Rétore? A teď tady prosíš syny Ohně, aby udělali něco, co synům Větru není dáno? Ty, zhoubce posledního z rodu, jehož jméno jsi přísahal, že nikdy nevyslovíš? Ty, který jsi nás všechny přivedl do neštěstí?“</p> <p>Výčitky jej švihaly jako řezavý vodní bič. Rétor sklopil hlavu ještě víc. Ano, Tanieli, ano. Kdysi jsem to byl právě já, Rétor, kdo skoncoval s největším prokletím našeho světa. A zároveň s jeho největší ochranou. Tak to však bývá téměř vždy, chlapče můj. Nikdo a nic nemůže mít příliš mnoho moci.</p> <p>„Nač všechna ta slova, Ohnivý?“ Rétor zvedl hlavu a sevřel pěsti. „To, co se stalo, se už nemůže odestát.“</p> <p>„Kdoví?“ ozvalo se záhadně ze tmy. „Kdoví, moudrý Rétore, který jsi zabil posledního z těch, jejichž jméno je prokleto? Tak tedy − říkáš, že podle tebe je válka nevyhnutelná?“</p> <p>„Ano,“ prohlásil Rétor přesvědčeně. Znovu získával pevnou půdu pod nohama… nebo vzdušný proud pod křídly, to je jedno. „Válka se blíží a je nevyhnutelná. A pokud se klany znovu nesjednotí jako kdysi…“</p> <p>„A copak si počneš s jednotnými klany?“ následovala jízlivá otázka. „Pokud Přirození skutečně sestoupí ze svých orlohlavých lodí, spojíme se tak jako tak. Čeho dosáhneš tím, moudrý Rétore, že nás sjednotíš ještě před začátkem války? Té nejspolehlivější ochrany jsi nás zbavil tím, že jsi zabil Toho, jehož jméno nemůžeš vyslovit… Zabil jsi ho navzdory tomu, že tě od toho mnozí moudří zrazovali. A teď po nás najednou chceš, abychom se ti podřídili? Něco skrýváš, Rétore. Nyní je ale nejvyšší čas mluvit otevřeně, pokud jsi to ještě nepochopil. Přestaň kličkovat jako jarní vítr a začni odpovídat na rovinu, nebo se můžeš s naší pomocí rovnou rozloučit.“</p> <p>Klan Ohně byl znám svou tvrdošíjností. Těžko se od nich dalo čekat něco jiného.</p> <p>Rétor si povzdechl. „Větry přinášejí různé zprávy. Přes Horké moře letí jako podzimní listí útržky zakletí. Přirození chystají něco… něco příšerného, co by dokázal zastavit jen…“</p> <p>„Jen ten, jehož jsi zabil?“ syklo ze tmy.</p> <p>„Ano,“ přiznal Rétor dutým hlasem. „Ano. A proto…“</p> <p>„Znovu bažíš po síle všech klanů… Proč?“</p> <p>Rétor se zachvěl. Asi vážně nastal čas mluvit otevřeně. „Soudě podle toho, co sdělují větry, chtějí Přirození stvořit Draka.“</p> <p>V rozvalinách se rozhostilo ticho. Zdálo se, jako by i kameny ztýrané dávnou magií po vyslovení tohoto osudového jména ještě více zmrtvěly.</p> <p>„Stvořit Draka?“ pronesl pomalu a zřetelně hlas ze tmy. „Stvořit… Draka? Copak je něco takového vůbec možné?“</p> <p>„Kdoví…“ Rétor sklonil hlavu. „V jejich lodě jsme také nevěřili, vzpomínáš? A když se objevily, bylo už pozdě. Pamatuješ si, kolik krve bylo prolito na tom pobřeží…? Tak pamatuješ?“</p> <p>„Pamatuji.“ Odpověď zněla skoro jako zurčení rychle tekoucí vody. „Jistě však se mnou budeš souhlasit, moudrý Rétore, že lodě jsou jedna věc, kdežto Drak − to je něco docela jiného. Ale… přesto musím říci, že jsi nás nepřekvapil.“</p> <p>„Jak to?!“ užasl Rétor.</p> <p>„Meze moci, jež byla dána Přirozeným, ve skutečnosti nezná nikdo. Nevěřím, že Draka je možné stvořit… Ale máš pravdu, nevěřili jsme ani v jejich lodě. Co tedy dělat, Rétore? Co navrhuješ? Vrátit se ke starým časům a hrdinským činům?“ V hlase na okamžik zazněl neskrývaný výsměch.</p> <p>Hlavní otázka, kvůli které on, Rétor, nešetřil silami a prostředky, aby domluvil toto setkání, konečně zazněla!</p> <p>„Přichází čas Draka,“ řekl Rétor.</p> <p>Stínový společník se tiše bublavě zasmál.</p> <p>„Čas těch, kteří již nejsou? Co je to s tebou, moudrý Rétore?“</p> <p>„Přichází Drak,“ zopakoval Rétor.</p> <p>Nastalo ticho. Rétor za svými zády uslyšel Šattiho povzdech. Čaroděje zjevně rovněž cosi znepokojovalo.</p> <p>„Chápu,“ ozvalo se konečně ze tmy. „Nedokážeš se zbavit vzpomínek na dny velké války. Všechny naděje i obavy pocházejí z dob tvého mládí, Rétore. Rétore… Zabijáku Posledního draka.“</p> <p>Zatnul zuby, aby se ovládl. Klan Ohně, který zůstal stranou válečného běsnění, má na takové výčitky plné právo. Ale přesto…</p> <p>„Zastavit vpád Přirozených není v našich silách. Tím spíš, když je povede Stvořený drak.“</p> <p>„Ale copak spolu s Drakem nepřichází do našeho světa i jeho Zabiják?“</p> <p>Zvláštní, ale vypadalo to, že se vůdce klanu Ohně ani trochu nepodivil. A přitom měl. Rozhodně měl. Jestliže je Poslední drak mrtev, pak stvořit takový zázrak znovu není dokonce ani v silách Přirozených.</p> <p>„Cožpak jsi nebyl stejným Zabijákem, Rétore? Což jsi neprošel zasvěcením Ohněm, Vodou, Vzduchem i Zemí, což nad tebou neprováděli složité obřady mudrci ze všech klanů, které ti uvěřily? Povede-li Přirozené skutečně Drak, my proti němu postavíme Zabijáka.“</p> <p>„Je i jiná cesta.“</p> <p>„Žádná jiná cesta není,“ odsekl vůdce Ohnivých příkře. „Ostatně co je špatného na té, kterou jsem před chvílí vylíčil?“</p> <p>„Přirození mohou udělat i něco jiného,“ řekl Rétor pomalu. „Možná že vlastně Draka až tolik nepotřebují. Vždyť co si s ním počnou po svém vítězství? Drak se nezabíjí snadno. Dokonce ani rukou toho, kdo je pro to zrozen. Mnohem jednodušší je rozdmýchat nepřátelství mezi klany, aby znovu propukly bratrovražedné boje… Potom už pro ně naše porážka bude hotová hračka. Sami se navzájem vybijeme. Copak nám i vám nejde po krku klan Vody? Copak se klan Irbise nerozhádal s Tygry? No a Vodní, abych se k nim vrátil, copak ti už dlouho nehledají poslední příslušníky Neznámého klanu − rovněž neznámo proč?! A copak vy neotravujete život klanu Země, co vám jen síly stačí?“</p> <p>Poslední slova zazněla snad až příliš příkře. Ale na to, aby je vzal zpátky, už bylo moc pozdě. Zdálo se však, že se vůdce klanu Ohně ani trochu neurazil.</p> <p>„Zanechme hádek a rozepří,“ řekl naprosto klidně. „Pokud jsem ti správně rozuměl, Rétore, říkáš, že Draka potřebujeme?“</p> <p>„Ano.“ V dálce za obzorem zahřmělo − nebo se to snad Rétorovi jen zdálo? „Abychom porazili obrovskou armádu, abychom přemohli Stvořeného draka.“</p> <p>„To znamená, že Draka je ještě možné vrátit.“ Ohnivý se neptal − jen konstatoval.</p> <p>„Pokud Drak nepřijde, náš svět zanikne.“</p> <p>„Skutečně?“</p> <p>„Války…“</p> <p>„Všechny války jsme zvládli sami. Doba Draků skončila, Rétore.“</p> <p>Zatraceně, co se to jen stalo s klanem Ohně, klanem, který byl až do konce pevnou oporou svržených vládců světa?</p> <p>„Potřebujeme Draka,“ řekl Rétor. „A Drak… přijde.“</p> <p>Čekal novou vlnu výsměchu, hořké ironie a výčitek. Všichni přece vědí, že Draci jsou už navždy pryč.</p> <p>Z velké části jeho vlastním přičiněním.</p> <p>„Já vím,“ opáčil stínový společník. „Tys totiž nezabil posledního… či snad poslední? Vyhnal, to ano, ale nezabil.“</p> <p>Osudná slova byla vyřčena. Rétor uslyšel, jak mu za zády začali neklidně přešlapovat jeho druhové. Jedině mág zachovával klid. Snad proto, že na rozdíl od válečníků a dětí věděl, kolik tváří může mít pravda.</p> <p>„Ano,“ souhlasil Rétor. „Nemohl jsem zabít…“</p> <p>„Chápu, vždyť já to přece chápu,“ řekl stínový společník tichým zurčivým hlasem. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nechal jsi ho jít… A nyní se poslední Drak probouzí. Jenomže ho není zapotřebí!“</p> <p>„Je jedinou ochranou našeho světa…“</p> <p>„Jedinou ochranou světa jsme my! Rétore, nedopustíme, aby se Draci vrátili! Drak se probouzí a zároveň se probouzí i ten, kdo ho má zabít. Tak tomu kdysi bylo s tebou a stejné to bude i nyní. A znovu propukne válka, válka mnohem děsivější než střet s Přirozenými, kterým nás teď strašíš. Copak jsi na všechno zapomněl, moudrý Rétore? Nebo ne? A přesto jsi bez ohledu na vše povolal Draka, že je to tak?“</p> <p>„Draka nelze povolat. Přichází sám. Já to jen cítím… Mám totiž na svých rukou příliš mnoho krve.“</p> <p>„Zato je možné povolat toho, kdo Draka zastaví. Už jsme to dokonce udělali.“</p> <p>Rétor uslyšel, jak Šatti za jeho zády znenadání zprudka vydechl. Kolem se něco změnilo. Prostor se zachvěl, jak se do okolního světa začala vracet Síla. Hodina Šedého psa končila a magie ožívala. Zatím stále slabá − hodina Otevřené oblohy byla ještě daleko −, ale přece jen. Rétor pocítil, jak se mu kolem prstů ovíjejí větrné pramínky, a z trhliny ve stěně za jeho zády se ozval nezřetelný šepot vzduchu.</p> <p>„Je zvláštní slyšet něco takového z úst dětí Ohně…“ zašeptal.</p> <p>„Žádný Oheň tu není!“ řekl úsečně mág za jeho zády. „Vůbec žádný Oheň, Rétore!“</p> <p>Rétor prudce zvedl ruce a ze všech sil se natáhl k tmavému hloučku zakuklenců. Sálem se přehnal poryv větru, slabý, dočista slabounký − sotva stačil na to, aby strhl kápě, stažené hluboko do tváří. Podařilo se mu to stěží, jen tak tak.</p> <p>Tváře, které se objevily, byly bledé. Příliš čisté a průsvitné na to, aby patřily lidem z klanu Ohně.</p> <p>„Zrada!“ vykřikl Rétor a bezděky sáhl po jílci neexistujícího palaše.</p> <p>Ten, jehož považoval za vůdce klanu Ohně, se zasmál. „Ale no tak, Rétore, oni vás přece nezradili. Museli jsme je dlouho, opravdu dlouho přemlouvat, aby nám prozradili místo setkání…“</p> <p>Bratři Klattové se současně − pro vzájemné porozumění nepotřebovali slova − pohnuli kupředu. Jejich šavle a pistole zůstaly v lese, nějakých sto kroků od rozbořeného hradu. Tak si to žádala pravidla − schované zbraně vycítí každý mág snadno dokonce i v hodině Šedého psa. Ovšem ani tesáky v rukou bratří rozhodně nebyly k ničemu. Taniel se mezitím pokusil vlastním tělem zakrýt Rétora i Šattiho, ale vůdce klanu mladíčka loktem odstrčil zpátky. Věděl, že by zatím v boji jenom překážel.</p> <p>„Odcházíme,“ řekl Rétor. Vyznělo to spíše jako konstatování než otázka; snažil se do svého hlasu vložit jistotu, kterou ovšem necítil.</p> <p>Klany Vzduchu a Vody mezi sebou neměly žádné otevřené rozepře. Čas od času dokonce byly i přáteli… tak jako ve dnech velké války. Kdoví, třeba je nechají odejít?</p> <p>„Ne,“ opáčil ten, který vedl děti Vody. „Obávám se, že ne, Rétore.“</p> <p>Byla to jejich hodina. Okamžik vrcholné Síly. A Vodní ji neváhali použít.</p> <p>Všech pět naráz pozvedlo ruce; cizí pláště jim sklouzly z ramen. Teprve nyní bylo vidět, že je okrová tkanina místy potrhaná a místy zase pokrytá tmavšími skvrnami. Zpod hávů, které vzali mrtvým, se vynořily bleděmodré kamizoly.</p> <p>Klattové se vrhli do boje, zoufale se snažili to stihnout. Rétor uviděl − mnohem zřetelněji, než by si byl přál −, jak starší z bratrů náhle klopýtl a zapotácel se, svíraje si rukama hrdlo. Jeho pružné štíhlé tělo se začalo nafukovat, povolující tkanina ihned zapraskala a po podlaze se s tichým cinkotem rozsypaly utržené stříbrné přezky. Válečník, který se během okamžiku změnil v pomalou a nemotornou hroudu, upadl a do uší všech okolo se zařízl jeho příšerný zalykavý křik. Vzápětí Klatt starší doslova pukl. Kůže s odporným čvachtáním povolila snad na stovce míst najednou a krev, jež teď byla nepřirozeně světlá a průzračná, se rozstříkla na všechny strany.</p> <p>Krev − nic než voda.</p> <p>Klatt mladší žil o několik vteřin déle. Jakákoli magie si žádá protiváhu, a tak se jeho tělo nenafukovalo, nýbrž usychalo. Dokonce stačil i udeřit − jeho tesák přejel po hrudi jednoho z nepřátel. Pravděpodobně postrádal obvyklou vražednou sílu, ale Vodní přesto zaúpěl a odpotácel se zpět, čímž narušil vyrovnaný šik. Když se Klattovo tělo hned poté svalilo k nohám dětí Vody, bylo vyschlé jako mumie. Zdálo se, že nepřátelé jsou na chvíli vyvedeni z míry, ale bylo jasné, že nepotrvá dlouho a…</p> <p>„Zmiz odsud, Rétore,“ vykřikl Šatti a udělal krok vpřed. Nastal okamžik jeho konce a mág to věděl.</p> <p>Rétor se ohlédl. Probít se kolem nepřátel ke schodišti bylo nemožné. To znamenalo, že zbývá jediná cesta. Trhlina ve stěně, za kterou se světlala obloha a z níž dýchala hlubina.</p> <p>Kdyby tak měl víc sil! Jenom o malou trošičku!</p> <p>„Tanieli!“ Popadl mladíka za ruku a táhl jej za sebou. V jeho očích přitom zahlédl strach. Ve své hodině by dokázal mnohé, ale teď… „Rychle, Tanieli, jinak je po nás!“</p> <p>Do zad jim narazil vítr. Šatti teď nejspíš vrhl všechny své síly do posledního střetnutí, krátkého a beznadějného. Děti Vody byly řvoucím vzdušným proudem odmrštěny až ke schodišti. Jejich vůdce se chytil za hrdlo − úplně stejně jako před minutou starší z Klattů. Mág směřoval svůj hlavní úder právě proti němu; nyní mu z plic nemilosrdně vysával vzduch ve snaze ho udusit. A nebýt hodiny Probouzející se vody, bylo by se to Šattimu povedlo.</p> <p>„Skoč!“ křikl Rétor na synovce. Mladíček vydechl, a aniž by z něho spustil strachy rozšířené oči, udělal krok do prázdna.</p> <p>Za zády jim náhle zahvízdl vodní bič.</p> <p>Rétor skočil, a když se vzápětí otočil, spatřil, jak pružný světlemodrý šlahoun, obklopený aureolou poletující vodní tříště, plynule rozťal mágovo tělo od pravého ramena po levý bok, načež se zaleskl, vzepjal se až téměř k polozbořené klenbě sálu a střemhlav se vrhl přímo k Rétorovi. Vodní čaroděj se zpozdil o pouhou chviličku − Šattim vyvolaný vítr ještě nestačil utichnout, a tak se bič, který se natahoval z jeho ruky, slabě chvěl, jak nejistě hledal cestu cizím a nepřátelským prostředím.</p> <p>Rétor už padal.</p> <p>Vzduch ho udeřil do tváře − laskavě a rozpačitě.</p> <p>Tohle není tvá hodina, Rétore, co to děláš, Rétore…?</p> <p>Padal − od země ho dělila vzdálenost rovná dvacetinásobku výšky dospělého muže. Pod ním se převracelo Tanielovo tělo. Mladík se konečně vzpamatoval − roztáhl ruce a doslova se <emphasis>položil</emphasis> na vzduch. Jeho postavu obklopilo slabé světélkování, odraz Síly použité při pokusu o let. Vynořila se mihotavá magická křídla.</p> <p>„Ne!“ zakřičel Rétor. Jeho křik však odvál vítr.</p> <p>V hodině Probouzející se vody by nedokázal vzlétnout ani ten nejmocnější Vzdušný mág. Jenomže Taniel si až příliš věřil, věřil ve vlastní síly, v rodný živel. A navíc byl právě ve věku, který nezná kompromisy.</p> <p>Věřil tak silně, že se dokonce i Rétorovi na okamžik zdálo, že to chlapec dokáže…</p> <p>Aura obklopující Taniela zaplápolala obzvlášť silně − a zhasla. Vzdušným křídlům se nepodařilo se roztáhnout.</p> <p>Nezbýval čas, aby pocítil bolest. Pád byl příliš rychlý. Rétor zavřel oči; celým tělem cítil vzdušný oceán kolem sebe, vytahoval z něho tenké nitečky Síly, rozptýlené v prostoru. Ne, křídla se mu vyčarovat nepodaří. To však není jediný způsob…</p> <p>Vzduch tuhl, stlačoval se pod ním do tuhého polštáře, průzračné čočky. Byla to dětská hra, jedno z prvních magických cvičení. Kdo se déle udrží na neviditelné opoře, kdo vyskočí výš, když se předtím rozhoupe na pružné vzdušné peřině… Jak jen mohl Taniel zapomenout na taková prostinká zakletí? Nebo si je snad pamatoval, ale raději se rozhodl použít důstojné, dospělé umění létat?</p> <p>Vzdušná čočka narazila na zem a praskla. Magií zadržovaný vzduch se úlevně rozprchl na všechny strany. Pád se ale přesto podařilo zmírnit. Rétor zlehka poskočil. Z poklesu tlaku mu zalehlo v uších. Potom přecejen dopadl na kameny, ale již bez předchozí vražedné rychlosti. Chvíli se kutálel po svahu a pak zdřevěnělými prsty sevřel větve keřů, které vyrostly na kraji dávno vyschlého příkopu. Vleže strnul. Z této strany se na hrad neútočilo, a tak příkop zůstal zachován, nezacelen zemními ježky. Stále byl pořádně hluboký a z jeho dna trčely zašpičatělé kůly.</p> <p>Bylo ticho, úplné ticho. Zdálo se, že kolem vládne naprostý klid. Rušil ho jen tepot krve ve spáncích. Rétor se postavil, polkl a několikrát naprázdno přežvýkl. Podařilo se mu uvolnit zalehlé uši.</p> <p>Tanielovo nehybné tělo leželo hned vedle. Rétorovi stačil jediný zběžný pohled, aby poznal, že je mladíček mrtev. Narazil zády do kamenů a v jeho polámaném prohnutém těle se netetelila ani jiskérka života.</p> <p>Přesto však k němu Rétor vykročil. Když už ho nedokázal zachránit, alespoň odnese jeho tělo…</p> <p>Země se náhle zachvěla, začala mu utíkat pod nohama. Vytrysklo z ní několik malých fontánek kalné vody. Rétor prudce zvedl hlavu a uviděl, že na něho shora − trhlinou ve stěně − shlížejí děti Vody. Zatraceně!</p> <p>Rozběhl se. Půda mu tekla pod nohama, měnila se v mokrou kaši. Naštěstí však už byl daleko a nepřátelé ho pod korunami stromů neviděli. Kdepak, není to tak snadné − skolit nejlepšího z klanu Vzduchu!</p> <p>Dokonce ani v hodině, která je mu cizí.<strong>Kapitola druhá</strong></p> <p>Viktor upustil dýmající telefonní sluchátko na stůl. Všechno se odehrávalo jako ve špatném snu, kdy se všední svět bortí, a sice pěkně zvolna a výsměšně. Všechno, čeho se dotknete, umírá. Praská potrubí, nefungují televizní obrazovky, hoří telefony… Co může hořet v úplně novém přístroji, navíc vyrobeném v cizině? Izolace drátů, prášek v mikrofonu? Ale ne, s tím práškem to je pitomost − vždyť jak by mohlo z elektronkového mikrofonu, velkého jako zrnko hrachu, vzejít tolik čoudu?</p> <p>Ze sluchátka nepřestával stoupat pramínek dráždivého černého kouře. Mimoděk si vybavil hloupou zábavu z dětství, kdy s kamarády vytáčel náhodná čísla a pak důležitým, „dospělým“ hlasem křičel: „V telefonní ústředně hoří, ponořte sluchátko do lavoru s vodou!“ Mohli se tenkrát smíchy potrhat.</p> <p>Teď měl najednou sto chutí to vážně udělat.</p> <p><emphasis>Ještě vteřinku a začnu se smát. Ostudně a hystericky se smát, otočen zády k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>umírajícímu dítěti…</emphasis></p> <p>Byla to správná myšlenka. Vyčistila mu hlavu od všech nesmyslů. Viktor se odvrátil od nešťastných zbytků telefonu a přistoupil k dívce. Byla stále při vědomí − aspoň že tak. Ale proč jen je tolik bledá?</p> <p>Sklonil se nad nečekanou pacientkou a opatrně jí vyhrnul zakrvácený svetřík. Děvče se trochu pootočilo, aby mu pomohlo. Drželo se statečně.</p> <p>Svetr se poddával snadno, což bylo dobré i zvláštní zároveň. Dobré, neboť pokud krev nestačila zaschnout a přilepit oblečení ke kůži, pak je rána ještě úplně čerstvá. A zvláštní, protože čerstvá rána by správně měla stále krvácet.</p> <p>„Tak co?“ zeptala se dívka. Klidně, bez onoho melodramatického chvění v hlase, nijak vzácného i u dospělých slečinek, které si pořezaly prstík.</p> <p>„V pohodě,“ odpověděl Viktor; jako zázrakem se mu podařilo napodobit její tón.</p> <p>Očekával cokoli. Zející ránu, způsobenou hrdlem rozbité lahve, nebo naopak hladkou kůži bez jediného škrábnutí. Zkrvavené děvče může koneckonců sloužit i jako svérázný šperhák pro partičku mladistvých lupičů. A on přitom ještě pořád nezavřel dveře!</p> <p>Rána tam však skutečně byla. Tenounký, bezmála chirurgicky přesný řez. Už vůbec nekrvácel.</p> <p>„Jenom o mě drobet zavadili,“ řekla dívka, jako by mu četla myšlenky. „V průchodu. Ani to nebolelo, jenom krve spousta…“</p> <p>„V průchodu, no jasně…“</p> <p>Viktor na ránu zíral jako očarovaný. Dívka měla štěstí. Vypadalo to jako řez břitvou. Sekli ji ale slabě, ostří jen zlehka rozpáralo kůži. Navíc si nemohla stěžovat na špatnou srážlivost krve. A hlavně neztratila hlavu. I sám Viktor, dospělý a dostatečně silný muž, chodil večer podzemním průchodem jen nerad. Osvětlení tam bylo věčně rozbité, ve vzduchu se často vznášel puch všelijakého svinstva a v koutech se pohybovaly neforemné stíny tuláků, chystajících se k noclehu. Musel to být některý z nich, kdo dívku přepadl. Ještěže má ta holka pro strach uděláno. Vytrhla se útočníkovi, vběhla do nejbližšího domu a teprve přede dveřmi upadla… naštěstí ne vlivem ztráty krve, jak si zpočátku pomyslel.</p> <p>„Všechno bude v pořádku,“ řekl. „Čestné slovo. Je to jen malé říznutí. Ani nestojí za zašití. Jenom ho ošetřím peroxidem…“</p> <p>„Dobře, Viktore.“</p> <p>Zvídavě a vážně se mu dívala do očí. Pohled neměla ani trochu dětský.</p> <p>A navíc − znala jeho jméno!</p> <p>„Odkud mě znáš?“ zeptal se Viktor zhurta.</p> <p>Děvče mlčelo.</p> <p>Vypadalo to, že mu dnešní noc nehodlala poskytnout žádné jednoduché odpovědi.</p> <p>Viktor se rychle vrátil do předsíně a spěšně otočil zámkem. Pak v lehkých rozpacích sundal ze skoby ve zdi klíč od druhého, téměř nikdy nepoužívaného zámku a zamkl i ten.</p> <p>Tak tomu se říká zabarikádovat se! Chatrné lepenkové dveře a dva nanicovaté zámky sériové výroby. Můj dům, můj hrad…</p> <p><emphasis>Hradby černé jako noc,</emphasis></p> <p><emphasis>bílá </emphasis><emphasis>perleť</emphasis><emphasis> kupolí,</emphasis></p> <p><emphasis>tvrz, </emphasis><emphasis>kde smutek ztrácí moc,</emphasis></p> <p><emphasis>kde už nás nic nebolí…</emphasis></p> <p><emphasis>Mořský příboj šumí jemně,</emphasis></p> <p><emphasis>z nebes kane slunce med,</emphasis></p> <p><emphasis>děti zaoblačné země</emphasis></p> <p><emphasis>chystají se na svůj let…</emphasis></p> <p><emphasis>Nerozpoznáš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto kraji</emphasis></p> <p><emphasis>skutečnost a pouhý sen,</emphasis></p> <p><emphasis>leč pamatuj − pravdu mají</emphasis></p> <p><emphasis>vždy ti odpovědní jen…</emphasis></p> <p><emphasis>Vládce má jak d</emphasis><emphasis>enní svit,</emphasis></p> <p><emphasis>tak i noční hodiny,</emphasis></p> <p><emphasis>klíč k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tajnému ohni mít</emphasis></p> <p><emphasis>však může jen jediný…</emphasis></p> <p><emphasis>…</emphasis> Viktor se odlepil od stěny. Jeho kolena se dosud slabě chvěla, ale aspoň už se mu do hlavy nedraly všelijaké nesmysly. Řízen jakýmsi nepochopitelným autopilotem otevřel lékárničku, která visela v předsíni, a vyhrábl z ní igelitový sáček s obvazy a náplastmi.</p> <p><emphasis>Sám bych se měl jít léčit…</emphasis></p> <p>Děvče stále leželo a dívalo se na něj. Viktor rychle, ve snaze naleznout útěchu v těch nejjednodušších úkonech, utrhl kus obvazu, namočil ho do peroxidu a přejel s ním po tenkém řezu. Peroxid zasyčel, požíraje stroupek zaschlé krve. Dívka na chviličku zkřivila tvář.</p> <p>„Tak odkud mě znáš, co?“ zeptal se Viktor, zatímco otevíral sáčky s náplastí. Věděl, že během léčebné procedury je dobré s pacientem komunikovat. Teď však především sám potřeboval znát odpověď.</p> <p>„Znám tě.“ Dívka se konečně uráčila mu něco vysvětlit. Škoda jen, že takové stručné vysvětlení vůbec nic nevysvětlovalo.</p> <p>Na zakrytí rány postačily pouhé tři kousky náplasti. Kdepak, ta holka měla rozhodně obrovské štěstí! Byl to jen kluzný řez, povrchové zranění. Ale odkud se vzalo tolik krve?</p> <p>„Sekli tě břitvou?“ zeptal se.</p> <p>„Ne, šavlí.“</p> <p>Oči měla vážné. Viktor si však odvykl očím důvěřovat.</p> <p>„Nevím, jak se jmenuješ,“ řekl s rostoucím vztekem. „A nevím, kde ses tak šikovně poškrábala…“</p> <p>„Tael.“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Tak se jmenuji. Tael.“</p> <p>A Viktor znenadání pochopil.</p> <p>Před časem viděl v televizi zrovna takové chlapce a děvčata. Nedbale oblečené, s vlasy staženými všelijakými stuhami, s dřevěnými, a občas dokonce i s kovovými meči za zády. Oslovovali se podobnými „krásnými“ jmény, scházeli se někde v lesích a bavili se „hrami na hrdiny“. Sympatická reportérka jedním dechem vyprávěla, že jde o novou zálibu mládeže, která vede k vytváření nových norem chování a k poznávání historie dávno zaniklých civilizací. Viktora ta reportáž ani trochu nepotěšila. Zaprvé nevěřil na staré civilizace trpaslíků a elfů o nic víc než na impérium Kostěje Nesmrtelného nebo konstituční monarchii Baby Jagy. A zadruhé se oči těch děcek, zasvětivších mládí studiu jazyka elfů, leskly až moc fanaticky.</p> <p>I jeho nová známá − Tael − možná příliš dlouho hrála takové hry. Potulovala se ve společnosti kamarádů elfů, barvila si nehty zlatým lakem a šermovala s kusy zrezivělého železa. A teď kvůli tomu utržila malý cejch, který jí zůstane na celý život.</p> <p>Skvělé vysvětlení. Lepší si ani nelze vymyslet. A zavrhovat taková prostá a rozumná vysvětlení se člověku v tak pozdní hodinu rozhodně nechce.</p> <p>Ale odkud dívka zná jeho jméno?</p> <p>Možná ho viděla v nemocnici? Míval přece občas službu na dětském oddělení. Holčina si zapamatovala jeho tvář a jméno a teď, když se shodou okolností dostala k němu do bytu, přijala tu náhodu jako samozřejmost… K čertu, jen samé dohady!</p> <p>„Tael,“ řekl Viktor co možná nejvlídněji. „Musím… hm… zavolat tvým rodičům…“</p> <p>Úkosem pohlédl na telefon. Pravda, ze sluchátka už nestoupal kouř, ale stejně…</p> <p>„Tael, teď na chvíli půjdu ven, dole je telefonní automat,“ řekl Viktor.</p> <p>Děvče se usmálo. „Není kam volat.“</p> <p>„Tví rodiče nemají telefon?“ dovtípil se Viktor.</p> <p>Bylo už po půlnoci. No tak to je vážně pěkné!</p> <p>„Vstávej,“ řekl konečně. „Nic hrozného se ti nestalo. Odvezu tě domů.“</p> <p>Tael jako by jen čekala na svolení. Okamžitě se posadila, upravila si svetřík a opřela se lokty o kolena. Hodné a vzorné děvče. Koho by napadlo, že to v hlavě nemá úplně v pořádku?</p> <p>„Ke mně domů se taxíkem dojet nedá,“ oznámila. Zcela věcně, ani trochu výsměšně nebo vyzývavě. Naopak spíše s povděkem, jako by jí jeho nabídka silně polichotila.</p> <p>„Co mám tedy dělat?“</p> <p>Viktor v hloubi duše doufal, že dívka vstane a odejde. Sama od sebe. A pěšky. Ale ne, samozřejmě by to nebylo zrovna správné − nechat dítě, navíc zraněné, odejít do noci.</p> <p>Kdesi v hloubi jeho duše se však převalovala mrazivá předtucha. A ta mu našeptávala, že pokud dívka nezmizí − z jeho bytu i z jeho života −, dopadne to špatně. Moc špatně.</p> <p>Jenže proč jenom tyhle hnusné předtuchy bývají tak jednostranné? A co se stane, když teď za holčinou zavře dveře? Vážně se mu uleví?</p> <p>Tael mu hleděla do očí.</p> <p>„Půjdeme spát,“ řekla s odzbrojující otevřeností. Na okamžik se zamyslela a upřesnila: „Jsem malá, na pohovku se vejdeme oba. A ráno vyrazíme ke mně.“</p> <p>Teď už toho měl Viktor vážně plné zuby.</p> <p>„Fajn,“ řekl. Popadl dívku za rameno a zvedl ji z pohovky. Pak ji začal mlčky vléci do předsíně. V hlavě se mu okamžitě objevila celá hromada nepříjemností, která se skrývala za Taeliným návrhem. Něco si pamatoval z novin, něco mu během mžiku přišlo na mysl samo od sebe. Tím nejneškodnějším bylo probuzení ve vybíleném bytě… Ale co by tady kdo kradl? Dále následovali neoholení občané kavkazského původu, zapnuté žehličky, pobyt ve vězení za nezákonné styky s mladistvými a další oblíbené kratochvíle bulvárních listů.</p> <p>„Viktore!“ Dívka se mu znenadání vytrhla ze sevření a přitiskla se ke stěně přímo pod neblahým rozvaděčem.</p> <p>„Vypadni, dělej!“ Viktor se snažil mluvit hněvivě a přesvědčivě, ale moc se mu to nedařilo. Dívka zkrátka nevypadala na to, že by byla namočená do nějaké špinavé záležitosti! Vůbec na to nevypadala! A v jejích slovech se zřejmě rovněž neskrývalo nic víc než jen prostý návrh, aby spolu usnuli na jedné pohovce. „Vypadni!“</p> <p>„Proč?“ zeptalo se děvče dočista zmateně.</p> <p>„Ty se ještě ptáš proč?“ Viktor se významně podíval na podlahu. Hlavní kaluž byla samozřejmě na chodbě, ale tmavých skvrn bylo i tady dost a dost. „Tohle není tvoje krev! Kdyby ano, rozhodně by ti nebylo do zpěvu, Tael… nebo jak se vlastně jmenuješ!“</p> <p>„Není jen moje,“ souhlasilo děvče bez zaváhání. „Bránila jsem se.“</p> <p>Tak to by mu ještě scházelo − snad se na schodišti o patro níž neválí mrtvola?</p> <p>„Je pryč. Neměla jsem čas ho stíhat. Šla jsem za tebou.“</p> <p>Tael odpovídala na nepoložené otázky s takovou lehkostí, že se Viktor začínal cítit poněkud nesvůj.</p> <p>„Ale proč za mnou?!“</p> <p>Viktor už přestal počítat s normální odpovědí. A možná právě proto se mu jí dostalo.</p> <p>„Naši předci se znali.“</p> <p>Předci! To děvče má ale výrazivo! Přece jen se tím však alespoň něco vyjasnilo. Viktor si v hlavě šílenou rychlostí přehrál všechny máminy přítelkyně a jejich ratolesti, s nimiž se letmo setkal. Mlhavě si vybavil několik zrzavých holčin. Měl by zavolat mámě. Zeptat se jí, které dcery nebo vnučky jejích přítelkyň si místo s panenkami a počítači raději hrají s podomácku vyrobenými meči… Ano. Samozřejmě. Zavolat…</p> <p>„Vraťme se do pokoje,“ řekl Viktor unaveně. „Dobrá. Fajn. Jsem idiot. Důvěřivý pitomec. Nežádám vysvětlení ani důkazy. Ale jenom mi prosím řekni, odkud se naši <emphasis>předci</emphasis> znali?“</p> <p>Dívka dotčeně svraštila čelo: „Byli spolu ve válce.“</p> <p>„Cože?!“</p> <p>Viktor si několik vteřin snažil představit mámu nebo tátu ve válce. V některé z těch „nevyhlášených“. Malá baculatá učitelka matematiky ve vietnamské džungli nebo krátkozraký táta se svými dioptrickými brýlemi v horách Afghánistánu… No páni, tomu se tedy říká poutavá historka!</p> <p>„Děvče, moji rodiče nebojovali. Nikde a nikdy. Čestné slovo. Dokonce ani nikdy neseskakovali padákem za nepřátelskou linii.“</p> <p>„Já nemluvila o rodičích,“ namítla Tael klidně. „Bojovali tví prarodiče − babička i děd.“</p> <p>Viktor zůstal stát neschopen slova. Otcovy rodiče vlastně ani pořádně neznal. Zemřeli už hodně dávno; navíc měl pocit, že se v jejich životě muselo stát něco, nač nebylo příjemné vzpomínat. Zato babička Věra…</p> <p>Jako malý kluk u ní trávil každé léto. Babička Věra tehdy − stejně jako teď − žila v zapadlé vesničce v Rjazaňské oblasti. Existuje takový druh lidí, kterému je městský způsob života naprosto cizí. Dokonce i do mámina městečka se vydávala jen zřídka a neochotně. Jeho samotného v Moskvě nenavštívila nikdy, byť jí to zdraví (rychle to zaklepat na dřevo) dovolovalo. Babička Věra byla vysoká, bez náznaku stařecké shrbenosti. Její jantarové oči hleděly pronikavě, a třebaže jí už táhlo na osmý křížek, vlasy měla stále černé, bez šedin. Navíc v sobě měla něco… jak to jen popsat, snad ušlechtilého. Za války − té skutečné a jediné, na niž se sluší a patří být hrdý − nebyla o mnoho starší než nyní Tael. Přesto však bojovala. V partyzánském oddíle. Všetečný malý Viktor, jak už to tak bývá, si nedal pokoj, dokud z babičky nedostal odpověď na otázku, „jak zabíjela fašisty“.</p> <p>Příběh babičky Věry byl dlouhý. Dlouhý a natolik podrobný, že se máma poté, co jí ho synek nadšeně převyprávěl, s babičkou poprvé a naposledy pohádala. Viktor tenkrát celý zalezl pod deku a vyděšeně naslouchal hlasité hádce, odehrávající se ve vedlejším pokoji. „Mami, tobě snad přeskočilo!“ ječela máma na babičku. „Tak krk se nemá podřezávat z té strany, kde stojíš, co? Jinak budeš celá od krve? Co to tomu děcku vyprávíš? Vždyť z toho bude mít trauma, psychické trauma!“ A v odpověď babiččin hlas, klidný, ledově klidný… jako ten Taelin… jako ten Taelin! Něco o tváři smrti a ceně života. O tom, že Viktor nespí, že všechno slyší a že psychické trauma mu může přivodit snad jedině mámina hysterie.</p> <p>Babička vždycky věděla, kdy skutečně spí a kdy to jen předstírá. A říkala mu jedině Viktore. Žádná zdrobnělá oslovení jako Vítěňka, Víťuška nebo Víťulinka, potupná pro každého klučinu. S babičkou Věrou se cítil dobře, ale také mu z ní bylo trochu úzko. Mámě nebo tátovi mohl zalhat, ale v případě babičky to nemělo cenu ani zkoušet.</p> <p>„Věříš mi?“ zeptala se Tael nečekaně.</p> <p>Viktor pokrčil rameny. A pak upřímně řekl: „Ne.“</p> <p>V rozvaděči to cvaklo a světlo rázem zhaslo.</p> <p>„Stává se to často?“ zeptala se dívka ze tmy s upřímným zájmem v hlase.</p> <p>„Padej od toho rozvaděče.“ Viktor ji chytil za ruku a odtáhl do pokoje. „Stůj tady.“</p> <p>Sice každou chvíli narazil do zdi, ale přesto se dopotácel do kuchyně a začal po hmatu hledat svíčku. Fajn, válčení s elektroinstalací už bylo pro dnešek dost. Zítra bude muset zavolat opraváře.</p> <p>Nějakou dobu mu trvalo, než svíčku našel. Jak je možné, že se ani po pěti letech nenaučil orientovat ve vlastním bytě? Stačí, aby zhaslo světlo, a hned má pocit, že se stěny kolem něj svírají a strop klesá níž a níž a drtí ho. A přitom přece nikdy nežil v žádných luxusních prostorných apartmá…</p> <p>Když se Viktor zakrývaje dlaní plamínek vrátil do pokoje, Tael už nestála u prahu. Seděla na pohovce a zamyšleně si listovala v časopise <emphasis>Medvěd.</emphasis> Ten, jen tak mimochodem, předtím ležel na polici na knihy.</p> <p>„Moc legrační,“ řekl Viktor a postavil svíci na stolek. „Už je pozdě, jedna hodina pryč. Takže tu zůstaneš.“</p> <p>„Děkuji,“ kvitovala to dívka s povděkem.</p> <p>„Lehneš si sem. A já na podlahu. Ráno půjdeme k tobě domů.“</p> <p>„Slibuješ?“ zeptala se Tael přísně, takovým tónem, jako by ji Viktor zákeřně vlákal k sobě do bytu a nyní jí bránil v odchodu. Než odpověděl, musel se několikrát zhluboka nadechnout… Mimo jiné s pocitem, že právě dělá nebetyčnou hloupost.</p> <p>„Ano. Přísahám.“</p> <p>„Věřím ti,“ souhlasila Tael. Odložila časopis a pozorovala, jak Viktor vytahuje ze skříně náhradní deku a polštář a ustýlá si na podlaze, v koutku místnosti, který byl už odedávna vyhrazen pro zdrževší se přátele. Díkybohu, že mu nenabídla svou pomoc; Viktor byl už beztak krajně rozrušen, jen jen vybuchnout.</p> <p>„Mé lože − přikrývka válečného oře,“ zahučel zachmuřeně Viktor, když se posadil na napůl přeloženou deku.</p> <p>„Ty umíš jezdit na koni?“ ozvala se Tael s živým zájmem.</p> <p>Nepovažoval za nutné na to odpovídat. Vstal a natáhl se ke svíčce. Když už prsty svíral drobounký ohnivý jazýček, všiml si koutkem oka, jak si Tael přetahuje přes hlavu svetřík, který jak se ukázalo, měla oblečený na nahém těle.</p> <p>K čertu! Co to má být − naprostá prostoduchost, nebo naopak cynická zhýralost? Tael je právě ve věku, kdy takové chování ještě neznamená jednoznačné pozvání… Zároveň už ale není tak mladá, aby to nenaznačovalo vůbec nic.</p> <p>Měl pocit, že se mu dnes v noci nepodaří usnout. Spánek se ho však kupodivu zmocnil ihned, jakmile se Tael na pohovce přestala vrtět. Jako kdyby se nic podivuhodného nestalo, jako kdyby spal úplně sám a v naprostém bezpečí.</p> <p>Viktorovi se zdál sen o umírajícím koni, krásném bílém koni, který ležel na zelené trávě. Z koňské pokrývky − či spíše opravdové válečné zbroje upletené z kovových kroužků − hustě trčely krátké silné šípy. Zvíře se celé chvělo a zvedalo bílou hlavu s kulatou, silně krvácející ránou na čele. Z očí modrých jako samo nebe vyzařovalo lidské utrpení. Viktor se nad koněm sklonil, jemně ho pohladil po hřívě… a pak mu krátkým mečem se širokou čepelí podřízl šíji.</p> <p>Z opačné strany, než na které sám stál − tak, jak ho to učila babička Věra.</p> <p>* * *</p> <p>Pohybovala se s ladností, jaké není schopen nikdo jiný. Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky, se konečkem prstu dotkla zlatého pudru, jenž byl ledabyle nasypaný do číše, hrubě vyřezané z růžového dřeva. Pěkný kontrast přepychu a skromnosti… Tedy pomineme-li skutečnost, že ve Středosvětě žádné růžové stromy nerostou.</p> <p>„Začínáš připomínat panenku,“ prohodil z bazénku Chor. „Nech toho patlání, Loi.“</p> <p>Ale žena jako by ho neslyšela. Přejela si prstem pod očima, zanechávajíc na kůži lesklou zlatavou stopu. Její safírově, zlatě a stříbrně nalíčená tvář již skutečně začínala nabývat panenkovské podoby. Tmavomodré oči, zlatavé vlasy, bělostná pleť − to vše až karikaturně podtrženo stejnými barvami.</p> <p>„Copak tě z toho svinstva nesvědí kůže?“ zeptal se podrážděně zvýšeným hlasem Chor.</p> <p>„Svědí,“ přiznala Loi.</p> <p>„Tak se s ním přestaň patlat.“</p> <p>„Krása je přednější.“</p> <p>Chor vydal chrochtavý zvuk. Možná to byl smích a možná projev rozhořčení.</p> <p>„K čemu ti to je, Loi?“ zeptal se pak.</p> <p>„Co? Ples?“</p> <p>„Ne. Jízlivé pohledy těch pitomců, falešné komplimenty hostů…“</p> <p>„A touha v očích jinochů…“ zašeptala Loi jemně.</p> <p>„Jsi jako toulavá kočka,“ řekl Chor. Nebyla to urážka. Jen konstatování skutečnosti.</p> <p>„Chore…“ Loi se odvrátila od zrcadla a přistoupila k bazénku. „Když lidé vidí v ženě jen nalíčenou hezounkou husičku, je všechno snazší…“</p> <p>Šplíchnul po ní vodu. Zdánlivě laškovně; samozřejmě ale dobře věděl, že to Loi nemá ráda, neboť je velmi snadné proměnit složité vzory barevného pudru ve špinavé šmouhy. Loi obratně uhnula a potřásla hlavou.</p> <p>„Dobře. Rozumím. Slibuji, Chore, že se dneska nebudu potácet a řehtat se po druhé číši vína. Ani se v koutech nebudu líbat se smyslnými mágy z jiných klanů.“</p> <p>Chor se na ni pochybovačně podíval. Z horké vody kolem něj se kouřilo. Byl obrovský a svalnatý, každičkým svým pohybem prozrazoval válečníka. Ovšemže si nemohl stěžovat na nedostatek ctitelek − stejně jako Loi netrpěla nouzí o nápadníky. Již deset roků potvrzovaly jarní souboje jeho právo být Loiiným druhem.</p> <p>Přesto se však nedokázal ubránit žárlivosti.</p> <p>A jak by také mohl. Loi, povětrná i věrná zároveň, schopná tančit tak dlouho, dokud ji nohy unesly, ale také celé týdny sedět nad napůl zpráchnivělými magickými traktáty; z chvilkových rozmarů nesmyslně rozhazující zlato klanu, zároveň však vládnoucí stejnému klanu železnou rukou; obratně lavírující mezi společenstvími klanů, která byla neustále připravená vjet si do vlasů; ano, Loi představovala věčnou záhadu. Její tmavomodré oči uměly být jednou bezedné a jindy zase naopak neproniknutelné jako černé kameny pod spící vodní hladinou − obzvláště ve chvílích, kdy nad někým vynášela rozsudek smrti. Loi − ať už na sobě měla průsvitné plesové šaty, nebo se od hlavy až k patě halila do černého − uměla přejít sál takovým způsobem, že se všem přítomným mužům zatajil dech, jejich ústa se naplnila chtivými slinami a rozum stěží dokázal odolávat náporu poblázněného těla, ovládnutého nepotlačitelným chtíčem. V takových minutách býval Chor blízko šílenství, téměř před propuknutím vražedného běsnění.</p> <p>Loi to zřejmě moc dobře věděla. Nicméně se jí líbilo ho dráždit, zahrávat si s ohněm, balancovat na hraně, viset na vlásku; koneckonců právě v tom spočívala kvintesence toho, čemu se říkalo „Duch Kočky“ − věčně stát na samém kraji, klouzat po hřebenu vlny, do ničeho se nemíchat a nenechat se do ničeho zatáhnout. O Kočkách se povídalo, že jsou nejlepšími intrikány na světě. A Loi z nich byla tou nejobratnější. Zlí jazykové tvrdili, že by klan Kočky dokázal najít společnou řeč dokonce i s Přirozenými; leckdo šel ještě dál a trval na tom, že Kočky mohou zradit každým okamžikem − pokud se tak ovšem už nestalo. Tato tvrzení samozřejmě nikdy nebyla podložena žádnými důkazy a samotným Kočkám bylo podle všeho úplně jedno, co se o nich povídá. Ba co víc, žertům na své konto se vždycky smály divže ne jako první. Však se také říkalo, že ty duchaplnější z těchto vtipů vymyslely právě ony.</p> <p>Klan Kočky byl proslulý rovněž svými plesy, jejichž návštěvníci neměli nouzi o jakékoli lektvary či jiné kratochvíle. Podle nepsaných, ovšem striktně dodržovaných pravidel při nich nikdy nedocházelo k vyřizování účtů a i členové znepřátelených klanů tu spolu klidně rozmlouvali, aniž by sahali po zbraních. Na plesech Koček se z nějakého důvodu ihned zapomínalo na veškeré křivdy a urážky.</p> <p>Loi zamhouřila oči a vrhla po Chorovi důkladně propočítaný, na míru ušitý pohled. Dnes na flirtování skutečně neměla ani pomyšlení. Něco se muselo přihodit s klanem Ohně. Jeho příslušníci obvykle přicházeli na ples mezi prvními, avšak teď po nich nebylo ani vidu ani slechu. Vlastně ne, támhle u stěny se teskně ošívá mladík s rudým gázovým šálem na levém rukávu − ale to je všechno.</p> <p>Pravda, naštěstí je tahle podivnost alespoň zatím jediná. Všichni ostatní stálí hosté už jsou tady.</p> <p>Plesový sál Loi Iver vypadal tak, jak bylo mezi lesními vládci zvykem. Magie změnila obyčejný dub v obrovský, vpravdě „nebesa podepírající“ kolos, který se nyní tyčil vysoko nad zamlženými vrcholky Zpívajícího lesa. Větve ve spodní části koruny se natahovaly dolů, vzájemně se proplétaly a dotýkaly se země − vznikaly tak skutečné hradby, o nic horší nežli pevnostní. Každá z těchto větví byla silná jako obyčejný stoletý dub.</p> <p>Iver se postarala i o ostatní. Zpod kořenů lesního obra tryskal ledový pramen. Loi sice vodu stejně jako ostatní příslušníci klanu Koček příliš nemilovala, ale křišťálové krůpěje na zeleném listoví vypadaly tak krásně, tak nádherně se leskly v mihotavém světle velikánského krbu, že si zkrátka nemohla pomoci.</p> <p>Pod tmavozeleným (či sytě zlatým, to podle ročního období) listovým baldachýnem se volně toulaly větry. Loi si vybavila, kolik času kdysi strávila přemlouváním slovutného Rétora. Dračí zabiják dlouho odmítal, ale nakonec to nevydržel a seslal potřebné zakletí. Pravda, od té doby její plesy z nějakého důvodu přestal navštěvovat. Škoda. Iver byla ctižádostivá. Její předchůdkyně si zatančila „ohnivou“ se samotným Kaedronem, Kaedronem Vládcem, když tehdy ještě mladý Drak navštívil Zpívající les. Loiině babičce, Iver První, se zase pro jeden z jejích slavnostních večerů podařilo získat prince Přirozených, zajatého během náhodné námořní potyčky. Prince přivedli Vzdušní. V boji ztratili tři ze svých nejlepších mágů a zbytek oddílu se stěží držel na nohou. Babička ale tehdy nezklamala a dosáhla svého. Vzpomínky na „ples s Přirozeným“ žily dodnes. Samozřejmě narozdíl od prince.</p> <p>Ach, jaké intriky se zde spřádaly, jaké důvtipné kombinace se rodily z ničeho, jaké se uzavíraly dohody, pakty a aliance, jenom proto, aby se po několika měsících vypařily jako přízraky a přetvořily se v úplně odlišné osy, unie a ligy! Kolik bylo zapotřebí mistrovství a důmyslnosti, aby byl klan Kočky „stále ve středu, a přesto pořád stranou“! Klany dvakrát odrazily Přirozené, přičemž poprvé šlo o opravdovou válku; jenomže HLAVNÍ BITVA − tehdy v minulosti, „když byl sám Strážce ještě mlád“, jak říkávali Draci −, hlavní bitva zůstala prohraná. Z hořkosti porážky vyrašily stejně hořké výhonky. Klany odjakživa, od prvního dne jejich přítomnosti ve Středosvětě, stály na pokraji krvavé a totální bratrovražedné války. A kdyby se rozdělily na dva přibližně stejně silné tábory, zřejmě by k ní skutečně došlo. V minulosti tomu bránili Draci − Loi se nebála nazývat vládce minulosti jejich pravým jménem, nevěřila v magické prokletí −, potom klan Kočky zůstal osamocen. Ne každý věděl, kdo konkrétně přeťal niť života posledního z Vládců; Loi ale samozřejmě ano.</p> <p>Ano, ano, nejspíš pouze snažení nás, Koček, brání vypuknutí velké války, pomyslela si Loi líně. Jen ať spolu válečníci Vody a Ohně raději soutěží o děvčata z mého klanu, než aby je systematicky znásilňovali − poté co zaživa vykuchají své protivníky. Jen ať… Ostatně na tom nesejde. Kočky žijí a vzkvétají; všichni se jich bojí a váží si jich, váží si jich stejně jako čtyř Živelných klanů, odpradávna stojících mezi Totemovými klany a Okřídlenými vládci. Ba i Tygři, tolik obávaní v boji zblízka, museli uznat, že Kočky je lepší nedráždit…</p> <p>V obrovském plesovém sále zatím vládl podzim; oči odpočívaly, těšíce se pohledem na matné sytě zlaté přelivy na nespočetných vlnitých listech. Přicházeli poslední opozdilí hosté. Loi opatrně odhrnula větev. Dole pod ní se otevíral úchvatný výjev: uhlově černé pláště mužů, zdobené třpytivými démantovými vzory, i pestrá paleta ženských úborů − od šatů upletených z topazových nití, zřejmě skutečně pravých, nikoli látkových, které patřily Kanian Tai, té nejskandálnější a nejkrásnější dámě mezi Zemními, od opravdové vlny hedvábí, rozechvěného a azurově modrého jako samo moře (že by nová hvězda mezi Vodními? Zajímavé, nikdy předtím jsem ji neviděla, dokonce jsem o ní ani neslyšela… Loi se cítila dotčeně − jak je možné, že ona, Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky, doposud nic nevěděla o takové krasavici?!), přes jazýčky živého ohně, vodopády a proudící kaskády až po téměř úplnou absenci jakéhokoli oblečení u hrdých Panterů, opovrhujících studem i konvencemi. Lesk náhrdelníků a diadémů se sléval s jemným svitem křišťálové rosy, již Loi svou magií předem rozesela po živých stěnách sálu. Loi se ještě jednou podívala na mladinkou dívku z Vodního klanu a zakroutila hlavou. Ale vážně, jak to, že ji ještě nezná? Copak své informátory ve všech klanech platí nadarmo? Teď už to nestihne, nestačí najít takové šaty, které by vražedným kontrastem zastínily modré hedbáví té krásky. Snad jedině strohý lovecký oděv? Je třeba to promyslet…</p> <p>Povýšení Irbisové v prostých sněhobílých hávech, ignorující přepych, druzí (hned po trpaslících) nejlepší zbrojíři Středosvěta. Klidní, flegmatičtí, ale ve svém hněvu nezadržitelní Medvědi, kteří podobně jako elfové dávají přednost zeleným a hnědým odstínům, se silnými zlatými řetězy z neopracovaných nugetů na krku; věčně roztěkaní a k jakémukoli boji připravení Vlci ve všech tónech šedi; chladnokrevní Sokoli a ještě mnoho jiných příslušníků různých Totemových klanů.</p> <p>A odděleně, na čestných místech blíže ke gigantickému kmeni vedou poklidnou debatu hosté ze čtyř Živelných klanů. Vlastně v plné síle dorazili pouze Zemní, kteří přímo zbožňovali oslavy; Vzdušní přišli pouze dva, a z Ohnivých dokonce jen jeden jediný − onen mladíček s rudým šálem; Vodních bylo přece jen o něco víc a nepřítomnost jejich předních osobností vykupovala okouzlující debutantka, kolem níž se už stačil roztočit hotový rej nápadníků, bažících po zapsání do její plesové knížečky.</p> <p>Loi pocítila slabý neklid. Něco bylo špatně. Na žádný z jejích plesů ještě nepřišlo tak málo Živelných. Co to má být, demonstrace síly? Spěšně si v duchu prošla všechny své nedávné neúspěchy… Kdepak, nic vážného, nic, co by mohlo vyvolat tak ostrou odpověď − vlastně bezmála přerušení diplomatických styků a vyhlášení války!</p> <p>Iveřiny oči potemněly. Měla by zavolat Chora. Vyslat další zvědy. A… ačkoli slíbila, že to nebude dělat, čeká ji dnes přece jen několik ryze pracovních polibků v koutech… a možná nezůstane pouze u polibků.</p> <p>A pak… Pak se větve zakrývající vchod znenadání rozechvěly a jako v záchvatu hrůzy se odmrštily do stran. Sálem se přehnal závan studeného temného větru a sfoukl mnohobarevné plamínky svítících luceren. V oválném průchodu se objevilo několik postav; Loi i zdálky poznala s ničím nezaměnitelnou tenkou auru Vzduchu, jež však byla zároveň − jakoby na odiv − přeťata pruhem vroucí krve.</p> <p>Znamení Dračího zabijáka. Znamení, které lze skrýt, ale nikoli ztratit, uloupit, zfalšovat nebo si ho přisvojit.</p> <p>Na ples Loi Iver dorazil Rétor.</p> <p>Slovutný mág nebyl sám. Po jeho boku šli válečníci z klanu Vody, ti nejlepší z nejlepších; všichni se usilovně dívali do stran. V jejich čele kráčel Torn, samotný vůdce klanu. Byl jediný, kdo Rétorovi hleděl zpříma do očí. Soudě podle výrazu tváří spolu ti dva rozmlouvali tak maximálně o počasí. Ani v jejich auře se nic nezrcadlilo; oba byli příliš mocní, než aby na veřejnosti vystavovali byť jen zlomek ze svých soukromých záležitostí a slov, o myšlenkách ani nemluvě.</p> <p>Loi Iver by však nebyla Loi Iver, kdyby okamžitě nepocítila, že se děje něco nedobrého. Vlastně se muselo stát něco vpravdě hrozného. A teď je Rétor zde… Ale co bude dál? Jako kdo sem přichází − snad ne jako zvěstovatel války, bratrovražedné války, které se Kočky tak dlouho obávaly?</p> <p>Musela to zjistit. Stejně jako to, proč tu není nikdo z Ohnivého klanu.</p> <p>* * *</p> <p>Rétor si na to, jak se z toho proklatého místa dostal, vzpomínal jen matně. Všichni jeho druzi byli mrtví a kdoví, co teď mágové Vody, neméně dovední než samotný Rétor, provádějí s jejich těly? Co asi šeptají do ucha Klattovi mladšímu, jenž zemřel příšernou žízní? Nejspíš mu slibují jemnou, chladivou, svěží vláhu, jež se valí hrdlem jako ledová koule; a nikdo si pak padlého netroufne odsoudit za to, že se jeho vlastní mrtvé tělo ukázalo být o tolik slabší než duch.</p> <p>On, Rétor, však přežil. A nastal čas uvažovat o pomstě. Ti, kteří vymysleli a provedli tak podlý čin, musejí zemřít. Jejich smrt sice nevzkřísí padlé druhy, ale možná alespoň poslouží jako lekce pro ostatní.</p> <p>Čas kvapil, denní vrchol Síly se blížil, ale Rétor dál tvrdohlavě kráčel pěšky. Razil si cestu divočinou, kterou nevedly žádné cesty. Tuto část země dávno skončená válka poničila do té míry, že se sem ani lidé, ani trpaslíci či elfové ani žádní jiní obyvatelé Středosvěta nikdy nevrátili. Na místě lesů, které magie změnila v popel, časem vyrostly nové a pouze místy zůstávaly odporné, bělavou plísní věčně pokryté plochy − tam, kde bojující použili Živozhoubu, nejstrašnější jed, jaký kdy vytvořili černí alchymisté klanů…</p> <p>Krajina Zastíněných lesů těsně přiléhala k východním hranicím panství Loi Iver. Zpívající les z nějakého důvodu neutrpěl sebemenší škodu, třebaže se ocitl na samém okraji bitev, jež co do zběsilosti neměly obdoby. „Beztak se to ani tady,“ pomyslel si Rétor chmurně, „neobešlo bez proslulého ‚Ducha Kočky‘, neviditelného ochránce, talismanu tohoto klanu…“</p> <p>A vtom si vzpomněl, že by ještě mohl stihnout ples. Loi ho s vytrvalostí, které by slušel nějaký lepší účel, bombardovala pozvánkami, bez ohledu na to, že on, Rétor, celý život pokládal všechny plesy za zbytečný povyk a semeniště neřestí.</p> <p>Mág zvedl oči k obloze. Nejspíš je teď dost daleko; navíc moc Vody už v tuto hodinu řádně zeslábla. Zahýbal rameny a za sebou pocítil obvyklý zpěv houstnoucího větru. Pak se ze všech sil odrazil od země a vzlétl. Jak to bylo snadné… Kéž by ho za úsvitu provázel alespoň zlomek nynější moci…</p> <p>Dnes navštíví ples. A vyhledá tam Loi, i kdyby jí kvůli tomu musel překazit orgasmus. Donutí ji vyklopit všechny drby a vyslechnout všechny její špicly. Poví mu vše. Rétor si byl z nějakého důvodu naprosto jistý, že se od Kočky dokáže dozvědět, jak se tato zrada zrodila a kdo za ní stál; nevěřil, že by protřelí čarodějové Ohně mohli podlehnout tak snadno, dokonce i kdyby byli zaskočeni v nestřežené chvilce.</p> <p>Kromě toho toužil pohlédnout do očí těm příslušníkům klanu Vody, kteří si po všem, co se stalo, troufnou objevit se na Iveřině plese.</p> <p>* * *</p> <p>„Jak příjemné setkání, Rétore,“ pronesl mu v ústrety hlas − jemný a proudící jako ledový pramen.</p> <p>Vůdce klanu Vody stál zahalen do pochodového pláště. Zcela klidný, hlavu vztyčenou; nehleděl vyzývavě ani výsměšně, v očích měl jen obyčejnou mondénní přívětivost, jako by k žádnému střetnutí v ruinách hradu nikdy nedošlo.</p> <p>„Ty musíš žertovat, Torne.“ Rétor ovládal svůj hlas i výraz tváře stejně dobře jako jeho protivník. „Kdybychom nebyli na plese…“</p> <p>„Naprosto ti rozumím,“ opáčil Torn bez úsměvu. Mág byl natolik vychrtlý, až působil křehce, ale kdo jiný než Rétor by měl vědět, jaká vražedná moc se v tomto zdánlivě zjemnělém mágovi ukrývá? „Na tvém místě bych pravděpodobně jednal úplně stejně.“</p> <p>„Tak co tedy chceš?“</p> <p>„Promluvit si. Odsud se nedostaneš, Rétore.“</p> <p>Rétor pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Co to má znamenat? Copak vážně…?</p> <p>Prošli chodbou. Před nimi se objevil obrovský sál (opravdu dobrá práce, o tom není sporu, snad jen zbytečně moc napodobuje elfský styl) a v něm našňořený dav kolem stolků s občerstvením. Honosný orchestr právě ladil své bizarní dechové hudební nástroje (strunné a klávesové Kočky z nějakého důvodu neuznávaly). Vše zaléval křišťálový třpyt rosy, podbarvený sytě zlatými odlesky listoví, které se chvělo v lehounkých závanech svěžího větříku…</p> <p>Také se tu ovšem ozývalo zurčení tekoucí vody. V sále Loi Iver byly rovnoměrně zastoupeny všechny Živly.</p> <p>„Od Loi se nedostaneš,“ zopakoval Torn důrazně; jeho špičatá brada právě prováděla jakýsi složitý pohyb, jako by kouzelníka Vody nesnesitelně škrtil jeho volný modrý límec. „Musíš to pochopit. Všechno zašlo příliš daleko, než abychom mohli myslet na dodržování nějakých hloupých tradic. Vyber si, Rétore − buďto mír, anebo tradice. Nedovolíme ti odejít, ani kdyby kvůli tomu muselo dojít ke krveprolití u Koček.“</p> <p>„Všechny klany bez výjimky po vás půjdou,“ dostal ze sebe Rétor; na lepší odpověď se v tuto chvíli nezmohl.</p> <p>„Tak to se pleteš.“ Torn se nezapomínal světácky uklánět lidem, které míjel, a pohotově trousit komplimenty na adresu přítomných dam. Rétor se posupně šoural v jeho stopách, pohled upřený na podlahu. „Mýlíš se, ó Dračí zabijáku. Zdaleka ne všechny. Jednota nikdy neexistovala a neexistuje ani nyní; pokud si někdo troufne požadovat odpověď, rozhodně budeme mít co vyprávět. Ano, budou se nám mstít vaši přátelé, ale s těmi se dokážeme domluvit. I když samozřejmě,“ pokračoval s předstíraným povzdechem, „přístup sem nám bude až navěky zapovězen. Ostatně zapovězen bude i tak − pokud se ti podaří uskutečnit tvůj plán povolat Draka do našeho světa.“</p> <p>„Draka nelze povolat,“ opáčil Rétor s hlubokým steskem v hlase. „Přichází sám, když nastane jeho čas…“</p> <p>„To už jsme slyšeli,“ namítl Torn výsměšně. „Upřímně řečeno, Rétore, my i ty máme stejný cíl. Vždyť tobě − když odhodíme vzletné fráze − jde rovněž o moc. O neomezenou moc nad klany Středosvěta. Vycházíš z předpokladu, že pokud kolem sebe shromáždíš co nejvíc spojenců z řad mágů, podaří se ti nějak přesvědčit Draka o své, řekněme, prospěšnosti. Nepopírám, že to je velmi rozumný plán. Okřídlení vládcové vždy štědře odměňovali ty, kteří jim věrně sloužili; pravda, zároveň také opovrhovali zrádci. Ostatně tohle s nimi máme společné. Pročpak jsi sebou tak škubl? Chceš mi vlepit políček, obyčejnou facku bez jakýchkoli magických fines? Tím ale pravdě neublížíš, Rétore.“</p> <p>„Co vlastně chceš, Torne?“ Rétor byl proslulý svým sebeovládáním, ovšem nyní musel jeho zásoby vypotřebovat skutečně až do dna.</p> <p>„Zkrátka se kochám pohledem na tvůj zkřivený obličej. Urážím tě, směji se ti do tváře, ale jediné, co můžeš dělat, je bezmocně skřípat zuby. Protože jak já, tak i ty víme, že všechno, co jsem vyslovil, je pravda.“</p> <p>„Lžeš, Torne,“ řekl Rétor lhostejně, s nečekanou únavou v hlase. Tato lhostejnost ho stála obrovské úsilí, ale to vůdce klanu Vody samozřejmě nemusel vědět. „Sám přece víš, že jsem nikdy neusiloval o moc, i když bych, u všech Větrů, rozhodně mohl. A víš také, že jedině Drak je schopen ochránit nás před vpádem Přirozených. Obzvlášť pokud se do jejich čela postaví Stvořený drak.“</p> <p>„My ale na jejich Draka máme odpověď, Rétore. Kdo jiný než ty by to měl vědět?“</p> <p>„Jsem už příliš starý. Vyčerpal jsem všechno, co mi bylo dáno. Ostatně kdoví, jestli náš Zabiják k něčemu bude, Torne? Kdoví, co Přirození vloží do své příšery? Tentokrát je všechno až příliš vážné. Pouze Síla, nic než čistá Síla − jen ta teď může spasit Středosvět. Proč se tedy snažíš zhatit můj plán? Bojíš se mé ‚diktatury‘? Nesmysl, tvá moudrost je na to moc velká, a navíc jsi až příliš dlouho mým nepřítelem. Zdalipak ti v kapsách náhodou necinká něco ze staré vlasti, Torne?“</p> <p>„Ptáš se, jestli jsem se nenechal podplatit Přirozenými?“ Torn se vesele rozesmál; nevypadal ani trochu uraženě. „No, pochybuji, že by pro tebe mé slovo mnoho znamenalo, ale přesto ti odpovím − ne, nejsem podplacený. Zkrátka jen příliš dobře vím, co jsou Draci zač.“</p> <p>„Já to vím také,“ řekl Rétor suše. „Vzpomínám si na zlobu, na zuřivost i na bezcitnost Vládců. Proto jsem souhlasil… tehdy. Ale všechna Síla světa se zabít nedá. A nejspíš to ani není potřeba…“</p> <p>„Klan Vody už nikomu nedovolí, aby mu vládl,“ odpověděl Torn vážně. „I kdyby se ten někdo zpočátku zdál být dobrý a milosrdný. Nepodřídíme se ani Přirozeným, ani Vládcům, ani těm nejlepším z nás, mágů. Nikomu. Zapamatuj si to, Rétore. Budeme se bít. Právě kvůli tomu jsme vypátrali a zlikvidovali Ohnivé, jako první jsme prolili jejich krev. Protože pokud by se ti s nimi podařilo dohodnout, začal by si trůn brzy nárokovat nový Drak, mocný a téměř nezranitelný. Ano, povolali jsme Zabijáka! Už je na cestě. Takže Rétore, i kdyby se tvůj úmysl splnil − nějakým zázrakem, protože sál je obklíčen a tebe čeká smrt −, tato země nebude mít žádného nového Vládce. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně, vážený Rétore?“</p> <p>„Více než jasně,“ odvětil kouzelník.</p> <p>„V tom případě,“ Torn udělal rukou rozmáchlé gesto, jako by byl pořadatelem tohoto plesu, „využij příležitosti! Jez, pij a bav se, neboť skutečný mág by se měl loučit se životem pouze takto − ve veselém rozpoložení. A mám pro tebe jednu radu: nakonec si zajdi za děvčaty. Tyhle kočičky… mhm!“ Hlasitě mlaskl a zvrátil oči jako prodavač otroků na rabském trhu. „Myslím, že máš úspěch jistý, jen si dej pozor, aby sis předčasně nenamohl bedra.“ Vůdce klanu Vody znenadání přerušil rozhovor a prudce odbočil stranou.</p> <p>Teprve nyní si Rétor uvědomil, že je celý obrovský sál zděšeně pozoruje.<strong>Kapitola třetí</strong></p> <p>Spaní na podlaze je kratochvíle pro mladé − k tomuto závěru Viktor definitivně dospěl někdy nad ránem. Ne že by ho bolely boky či záda, ale odpočatý si vůbec nepřipadal. Dokonce i ve spánku ho příšerně rozčilovala absence kraje postele. Člověk se nejspíš vždycky bojí, že spadne na podlahu, a když taková možnost chybí, hned začíná tušit něco nekalého.</p> <p>Viktor se − stále jen napůl vzhůru a se zavřenýma očima − převalil na záda. Ano, pokrývka válečného oře musí být nejspíš pohodlnější než tahle tenká deka…</p> <p>Pokrývka válečného oře!</p> <p>Vybavil si svůj sen − okamžitě a zcela zřetelně. Umírající bílý kůň. A jeho vlastní ruka s krátkým mečem. Odporné, mrzké. Takové barvité a nepříjemné sny se mu zdály jen zřídka. Ale včera, poté co se objevila Tael…</p> <p>A je ještě vůbec tady?</p> <p>Viktor otevřel oči. Kdyby se ukázalo, že je byt prázdný, pocítil by úlevu. I kdyby si s sebou děvče odneslo spálený telefon, pojistku, která vypadává sama od sebe, a další podobné poklady.</p> <p>Na pohovce skutečně nikdo neležel.</p> <p>Viktor se postavil, bezděčně si zastrčil triko do slipů a zaposlouchal se. Naprosté ticho. Tak vida, události přece jen nabraly ten nejprimitivnější možný směr. Neměl by se podívat, zda nezmizely nějaké peníze?</p> <p>A vtom se z kuchyně ozvalo tiché cinknutí.</p> <p>Viktor na okamžik zaváhal, ale pak si předtím, než nakoukl do kuchyně, raději přece jen natáhl džíny.</p> <p>Svou návštěvnici spatřil přímo u sporáku. Nad zapnutým hořákem stála pánev. Dívka prostě jen něco kuchtila.</p> <p>Něco moc divného.</p> <p>„Dobré ráno,“ vymáčkl ze sebe Viktor. Cítil slabé rozčarování. Kdyby mu tak radši šlohla peněženku…</p> <p>„Dobré,“ souhlasila Tael, aniž by se otočila. Musela mít vskutku záviděníhodné sebeovládání. Anebo dokázala vidět zátylkem. „Dělám snídani.“</p> <p>Viktor přistoupil ke sporáku a zamračeně se podíval na obsah pánve.</p> <p>Připomínalo to praženici. Rozhodně v tom byla vajíčka − včetně skořápek. Na pánvi se daly identifikovat také kousky zpola roztaveného sýra, plátky salámu, nadrobno nalámané kousíčky chleba a neduživé koprové lístky.</p> <p>„Děkuji.“ Na nic víc se Viktor nezmohl. Tak už je to jasné − dívka to přece jen nemá v hlavě v pořádku.</p> <p>Viktor v sobě našel dostatek odhodlání, aby ten příšerný pokrm ochutnal. A kupodivu to nebylo vůbec špatné. Jenom ta nutnost neustále vytahovat kusy skořápek…</p> <p>„Jez všechno,“ napomenula ho Tael přísně. „Skořápky jsou taky zdravé.“</p> <p>To, co se s ním odehrávalo, ho pomalounku začínalo bavit. Ještě tak pět dní, a bude moci celý tento příběh dávat k dobru. Možná dokonce nebohou dívčinu obohatí o pár dalších podivných rozmarů.</p> <p>„Pokusím se,“ slíbil.</p> <p>Viktora ze všeho nejvíce trápila obava, aby Tael nezapomněla na jejich včerejší dohodu, že se vrátí domů. Vždyť kdoví − co když se jí tu už zalíbilo?</p> <p>„Je čas jít,“ uhádla znovu jeho myšlenky. „Slíbil jsi, že mě doprovodíš, pamatuješ?“</p> <p>„Samozřejmě.“ Viktor se s úlevou, ale zároveň − zvláštní věc, tahle lidská povaha! − s podivným pocitem křivdy zvedl od stolu. No skvělé, takže už ani taková střelená děvčata o něj nejeví sebemenší zájem!</p> <p>„Běž se přichystat, já zatím umyju nádobí,“ utrousila Tael.</p> <p>„Nech to být, až se vrátím, udělám to sám.“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Zatímco se děvče v kuchyni věnovalo nádobí, Viktor si ze skříně vybral jednu celkem nedávno vypranou košili. Přitom zběžně zkontroloval, zda jsou na svém místě peníze, velmi spolehlivě a originálně schované pod hromádkou prostěradel. Pak si navlékl lehký svetr − venku za oknem byl slunečný den.</p> <p>„Jsi připravený?“ zeptala se Tael přísně.</p> <p>Viktor se na ni unaveně podíval. Děvče jako obrázek, dokonce i oči má normální. Kdyby skutečně byly okny do duše…</p> <p>„Nezapomněl jsi na nic?“</p> <p>„Nevyžehlil jsem si tkaničky.“</p> <p>Tael svraštila čelo. „K čemu to?“</p> <p>Viktor si jen povzdechl. „Pojď sem.“</p> <p>Bez zbytečných cavyků si k sobě dívku otočil bokem a vyhrnul jí svetřík, jenž byl, jak si přitom všiml, pečlivě zaštupovaný. <emphasis>No páni, našla jehlu i nitě,</emphasis> pomyslel si mimoděk a podíval se na náplast. Přesněji, chtěl se podívat. Jenže tam žádná nebyla. A ani žádný šrám. S pocitem, že začíná šílet, si Viktor otočil Tael zpátky čelem k sobě. Dívka se ani trochu nebránila a poslušně sebou nechávala otáčet.</p> <p>Co to má znamenat? Co tedy včera ošetřoval peroxidem? Namalované říznutí? No to určitě. Přece jen se léčbě zranění nevěnuje prvním rokem!</p> <p>„Tael,“ řekl Viktor chvějícím se hlasem, „kde je tvá rána?“</p> <p>„Zahojila se.“</p> <p>„Já to ale myslím vážně.“</p> <p>„Já taky.“</p> <p>Články o senzibilech, kteří dokážou zacelovat rány pouhou silou vůle, jsou dobré leda pro bulvární plátky. Ale co dělat, když tu teď jeho vlastní oči nevidí žádný šrám! Dokonce ani náznak, ani stopu po něm! Dívčina kůže je hladká a růžová jako u nemluvněte.</p> <p>Viktor se od děvčete poněkud vylekaně odtáhl. „A sama by ses domů nedostala?“ zeptal se pak.</p> <p>„Vždyť jsi mi slíbil…“ nasadila Tael trochu ublížený tón.</p> <p>„No… ano…“</p> <p>„Tak pojď.“ Dívka byla neoblomná.</p> <p>„Tak co se stalo s tvojí ránou?“ Vždyť ho to koneckonců i jednoduše lidsky zajímalo. Co je to děvče zač − nějaký filipínský léčitel?</p> <p>„Mně se vůbec všechno hrozně rychle hojí,“ sdělila mu Tael neochotně. „No ale co kdybychom to radši probrali u mě doma? Hned jak tam dorazíme.“</p> <p>První, co Viktora napadlo, bylo, že by se měl zvysoka vykašlat na všechny sliby a jednoduše vypoklonkovat tu malou nestoudnici z bytu. Aha, tak ony se jí rány rychle hojí, no to určitě! Není to možné, prostě to není možné! Není to možné a šmytec!</p> <p>„Slíbil jsi,“ řekla Tael tichounce. Dotčeně přimhouřila oči − velké a mandlové, jako na staré perské miniatuře.</p> <p>Ta zatracená děvčata!</p> <p>„Tak tedy jdeme.“</p> <p>Nikdy se nepřete se ženou − dokonce ani když jí je teprve třináct. Ne, <emphasis>obzvláště,</emphasis> když jí je třináct…</p> <p>… Byla neděle, a ještě ke všemu slunečná. V metru se téměř nedalo hnout. Zástup lidí zakrátko přimáčkl Tael k jejímu společníkovi. Viktor mimoděk napnul síly, aby dívku ochránil před náporem uhřátého a potem pronikavě čpícího davu; vtom znenadání ucítil její vlastní vůni, čistou a lahodnou, jakou může mít snad jen louka plná rozkvetlých kopretin. Odkudsi z hloubi jeho paměti se na povrch náhle prodrala vzpomínka na podobnou vůni, kterou už kdysi pocítil − v domě babičky Věry.</p> <p>Odkud ses tu jen vzala, Tael? Je jasné, že mezi kasina a mercedesy nepatříš. Ale do šedivých, špinavých, alkoholem prosáklých vesniček také ne…</p> <p>Z metra vystoupili na stanici Ščukinskaja. Pouze však přesedli na tramvaj a hned se zase kodrcali dál.</p> <p>Viktora se zvolna začínal zmocňovat údiv. Před sebou už měli jen Stříbrný bor, kde žijí výhradně „noví Rusové“. Jenže na jejich dcerunku Tael také vůbec nevypadala.</p> <p>„Kam to −“ zkusil se zeptat, když vystoupili z tramvaje, ale nedořekl to.</p> <p>„Mlč!“ odsekla Tael zostra a zlostně. „Možná už na nás čekají.“</p> <p>„Kdo?“</p> <p>„Mlč!“ Blýskla po něm očima.</p> <p>Copak se dospělý muž, který už leccos viděl a leccos zažil, může jednoduše podřídit usmrkané třináctileté holčině? Stačilo by přece pár výchovných na zadek, aby drzounka pochopila, kde je její místo!</p> <p>Viktor však k vlastnímu překvapení skutečně zmlkl.</p> <p>Minuli nudapláž. Nedaleko od nich poskakovalo několik nahých chlapů, kteří hráli volejbal. Samozřejmě vypadali dost komicky, avšak množství nahých žen a dětí opalujících se hned vedle dodávalo této podívané celkem všední nádech.</p> <p>Viktorovi se na jazyk drala jedovatá poznámka: „Doufám, že míříme sem,“ ale sotva Tael svraštila obočí, chuť vtipkovat ho najednou dočista přešla.</p> <p>Ubírali se po jakési pěšince. Na tak krásný den byla až podezřele liduprázdná.</p> <p>„Odteď se měj na pozoru,“ prohlásila Tael. „Bylo by pro ně ideální, kdyby nás dostali přímo v průchodu. Žádné stopy. Ani tady, ani tam. Jestli se něco semele, padni na zem a chraň si hlavu rukama. O všechno se postarám sama.“</p> <p>„Snad nemáš černý pásek?“ zajímal se Viktor. Svého času se trochu věnoval bojovým uměním − ovšemže nebyl žádný Chuck Norris ani Bruce Lee, ale věřil, že se o sebe dokáže postarat. Tedy pokud proti němu nestojí deset chlapů se samopaly. Nebo s meči.</p> <p>„Prosím, mlč! Copak jsem tě o to už nežádala?“ Zacházela s ním nyní jako starší sestra s malým bráškou, který ještě nestačil pobrat moc rozumu.</p> <p>Pěšinka před nimi zatáčela a klesala po svahu nevysokého kopečku. Tael se zastavila.</p> <p>„Jestli se něco semele, padni na zem a chraň si hlavu rukama, rozumíš?“ zopakovala.</p> <p>„No jo,“ zavrčel Viktor rozmrzele. To by tak ještě scházelo, aby ho tahle střízlice bez přestání poučovala.</p> <p>„Devět. Osm. Sedm,“ začala Tael odpočítávat kroky.</p> <p>Viktor rychle odhadl, že celých deset kroků to bude právě někde za zatáčkou, tam, kde se pěšinka klikatila dolů ze svahu.</p> <p>„Šest. Pět. Čtyři.“</p> <p>Dívka vypadala neobyčejně, až nepřirozeně soustředěně. Pokud je to celé jenom hra, pak v ni Tael skálopevně věří.</p> <p>Na ramena mu znenadání dopadlo několik ledových kapek. Viktor bezděky vzhlédl, ale po mracích nikde ani památky. Nebe bylo čisté a slunce svítilo jako na objednávku.</p> <p>„Utíkej!“ vykřikla Tael. Popadla ho za ruku a překotně se vrhla za zatáčku. Překvapený Viktor ji chtě nechtě následoval.</p> <p>To už se na ně snesl skutečný liják − s takovou silou, že se jim setmělo před očima. Zavyl vítr. Po jejich zádech začaly stékat studené pramínky.</p> <p>„Rychleji!“ zavřískla Tael. Tvář měla zkřivenou, jakoby hroznou bolestí. Promoklá do poslední nitky rázem ztratila celou svou záhadnost. Vypadala už jen jako obyčejné děvče, které se ocitlo v prudkém dešti.</p> <p>Náhle ho pustila a ruce jí začaly zběsile tančit nad hlavou. Viktorovi se zdálo, že mezi jejími prsty se zlatavými nehty proklouzlo několik jisker.</p> <p>Co se to k čertu děje?</p> <p>Běželi dolů po pěšince, která okamžitě rozmokla a změnila se v opravdovou bažinu. Zpod Taeliných nohou stříkaly celé fontány vodní tříště, dívka se při každém kroku bořila divže ne po kotníky.</p> <p>Viktor se ani nestačil podivit skutečnosti, že on sám běží normálně, jen trochu klouže v bahně. Zvláštní, vždyť přece váží mnohem víc než jeho společnice, správně by to měl mít ještě těžší…</p> <p>Kvůli dešti se díval dolů pod nohy a nerozhlížel se okolo. Zřejmě se mu prostě jen povedlo odhadnout okamžik, kdy bylo třeba zvednout hlavu.</p> <p>Objevily se zprava i zleva − osm zmoklých postav ve vybledlých teplákových soupravách, jaké nosívají kriminálnici vybírající výpalné od drobných obchodníků.</p> <p>„Stát!“</p> <p>Tael opět chytila Viktora za ruku a táhla ho za sebou takovou silou, že se málem svalil na zem.</p> <p>„Utíkej! Rychleji!“ vyjekla dívka znovu. Na okamžik se k němu obrátila − tvář měla celou od krve. Drobné rudé krůpěje, jako by ji někdo pobodal špendlíkem. Ale odkud se vzaly, co se to Tael přihodilo?</p> <p>„Stát!“ zakřičelo hned několik hlasů.</p> <p>K čertu. Viktor si nikdy nedělal iluze o tom, že by se jediný člověk dokázal vypořádat se třemi a více protivníky. Zastavit proto nehodlal. Ani náhodou.</p> <p>Prchali dolů po pěšince. Tael, jejíž tvář se během chvíle změnila v krvavou masku, stále udávala tempo. Přesto však byli pořád pomalí, zoufale pomalí. Z kluzkého svahu se prostě rychle běžet nedá. Ledaže by…</p> <p>Ta myšlenka byla natolik šílená, že se nad ní Viktor rozhodl ani neuvažovat. Vrhl se kupředu, dohonil Tael a vší silou do ní strčil. Dívka se zapotácela; její pokus o udržení rovnováhy byl marný. Jenom rozzlobeně a pobouřeně vykřikla, ovšem to se již pozpátku kácela do rozbředlého mazlavého bahna. Viktor se svalil vedle ní.</p> <p>Klouzali a kutáleli se po rozmoklé pěšince, kterou déšť proměnil v hnědou kaši. Mokří a celí od bahna svištěli jako na tobogánu v akvaparku − pořád dolů, dolů, dolů. Za jejich zády cosi vyli pronásledovatelé. Liják zesílil, dešťové provazce je švihaly jako biče a ze svahu se již valil skutečný vodní proud, podobný přívalové vlně, který s uprchlíky zmítal ze strany na stranu. Co se to tady sakra děje?</p> <p>Od chvíle, kdy Tael poprvé vykřikla a začala ho za sebou táhnout po tehdy ještě suché pěšince, jednal Viktor jako stroj; o ničem neuvažoval, ničemu se nedivil, vůbec se nerozmýšlel, jako by kdosi v jeho nitru už všechno věděl dopředu. Nebo tomu snad tak skutečně bylo?</p> <p>A obloha nad nimi zůstávala čistá. Pršelo samo od sebe, odnikud. Nu, to se přece stává. Stejně jako svévolně vypadávající pojistky.</p> <p>Viktora kupodivu neopouštěla naprosto nemístná a hloupá myšlenka − co Tael řekne na jeho nečekaný čin. Z nějakého důvodu byl přesvědčen, že jim oběma urychlením sestupu zachránil život. Ale přece jen…</p> <p>Uklidnil se teprve tehdy, když uslyšel Taelin smích. Zvonivý a radostný. Jako by snad ani neměla tvář zalitou krví a tělo od bahna. Po celou dobu, kdy klouzali ze svahu, držel Viktor dívku za rameno; dokonce se mu ji povedlo přitáhnout blíž k sobě, aby mohl jakžtakž chránit její hlavu. Dokud pod sebou měli jen řídkou břečku, trpěli újmu spíše na duchu nežli na těle, ale hned první kámen nebo kořen to mohl snadno změnit.</p> <p>A pak se náhle obloha − jasně modrá obloha, z níž naprosto nemístně lilo − znenadání zešedla. Vzápětí se skutáleli z pěšinky a přistáli na čemsi měkkém, rozsýpavém a vlahém.</p> <p>Na velké hromadě spadaného podzimního listí.</p> <p>* * *</p> <p>Loi Iver strnula a přitiskla si štíhlé prsty ke spánkům. Samozřejmě nemohla slyšet, o čem si Rétor a Torn povídali. Oba čarodějové se totiž, aniž by použili jediné zakletí, obklopili neproniknutelnou hradbou. Už jen tato skutečnost by dokázala mnohé vyděsit k smrti. Klan Vzduchu se snažil s každým vycházet a Rétor se Loiiným světským radovánkám vyhýbal z úplně jiných důvodů než kvůli obyčejné neochotě setkat se se svými nepřáteli tváří v tvář. Nyní si Loi uvědomovala, že se oba − Rétor i Torn − ocitli v mezní situaci; v sázce bylo vše a začínala hra bez jakýchkoli pravidel. Ve vzduchu visela vražda.</p> <p>„Loi! Loi, co se to děje?!“ Chor se jí vynořil po boku jako nehlučný stín. Na sobě měl zbroj, rozhodně ne plesový úbor. „Vyslal jsem hlídky a všude kolem je plno Vody. Už je půlnoc, jejich Síla vzrůstá a Torn si s sebou přivedl jen ty nejlepší. Proti takové hordě nemáme šanci, jednoduše nás rozdrtí svou magií. Loi, co se stalo? Zase ses líbala s někým, s kým jsi neměla?“</p> <p>„Ba naopak, Chore. Vypadá to, že se budu muset jít líbat až teď, zato bezodkladně… Drahý budeš se dívat jinam, že ano?“ Dokonce i v takovou chvíli zůstávala sama sebou.</p> <p>„Copak vážně chtějí…“ Torn se zarazil.</p> <p>„Pokud tomu všemu jenom trochu rozumím, tak ano,“ odpověděla Loi. „Půjdu za nimi, Chore. A ty zburcuj naše.“</p> <p>„Máme si nenápadně vzít na mušku všechny Vodní?“ zajímal se Chor důležitě. Válečník byl znám jako nedostižný mistr boje nablízko; jeho specialitou byla bleskurychlá, jen pár okamžiků trvající střetnutí ve tmě, kdy se nedalo poznat, kde je přítel a kde nepřítel. Ovšem v otázkách typu, komu přesně je třeba jako prvnímu zabořit pod oční víčko otrávenou šipku, naprosto důvěřoval Loi. A ta se nikdy nemýlila. Boj s Tornovými ostřílenými veterány se mohl stát začátkem konce klanu Kočky; kdo by však mohl tvrdit, že to Chora vyděsilo?!</p> <p>„Ty ses snad zbláznil.“ Loi se chytila za hlavu, ani trochu nelitujíc pečlivě upraveného účesu. „Vždyť by to byla jasná urážka. Naopak, jen ať nás vidí. Jen ať pochopí, že budeme bojovat. Až do konce. A já… já teď promluvím k hostům. Řeknu jim, co se děje. A pak ještě… ano, budu muset udělat ještě něco. Ale prosím, neber si to osobně. Bude to pro blaho celého klanu!“</p> <p>Je příjemné, že se blaho celého klanu občas shoduje s vlastním přáním…</p> <p>„Jednou je zabiju, všechny,“ zavrčel Chor bezmocně. „A to bez jakékoli magie!“</p> <p>„Nedělej hlouposti, drahý.“ Stoupla si na špičky a lehounce jej políbila na spánek, jako by byla jeho sestrou. „Svolej naše. A já si zatím připravím ten nejplamennější proslov… I když ne, tím bych všechno jenom pokazila. Hostům zatím nic říkat nebudu. Nemeškej, drahý! A nepolykej mě očima. Začni jednat!“</p> <p>* * *</p> <p>Rétor zádumčivě stál u středového stolu, jenž vyzařoval teplo, jako by byl živou bytostí z masa a kostí. Čarodějové se od obyčejných smrtelníků liší právě tím, že dokážou uvažovat v jakékoli situaci − ohrožení vlastního života považují pouze za další téma k přemýšlení… Torn samozřejmě nežertoval. Vždyť nejspíš ani žertovat neuměl − tento mazaný a úspěšný vůdce klanu Vody, talentovaný kouzelník, téměř přirozený mág. Věděl přesně, co chce, a tvrdě si šel za svým cílem. Když to bylo třeba, pak rovnou, cesta necesta, ovšem uměl také obratně manévrovat. Kdepak, nebyl žádným literárním padouchem, vládychtivým tyranem či někým podobným. Jednoduše se snažil o zachování stávajícího pořádku… Anebo snad přece jen ne? Proč asi Torn tak zarputile obviňoval jeho, Rétora, z toho, že si chce pro sebe uzurpovat moc? Snad ne proto, že tajně usiloval o totéž? Ale ne, to je hloupost. Rétor se tomu dokonce musel zasmát. V minulosti se již mnozí pokoušeli vytvořit ve Středosvětě jednotné království. Bylo to nemožné. Voda nezdolá Oheň a Země nepřemůže Vzduch. Dokonce ani Okřídlení vládcové se nikdy nenamáhali dodat pestrému společenství klanů alespoň zdání jednoty, třebaže právě Draci by zřejmě nenarazili na odpor…</p> <p>Jakmile si to však pomyslel, ihned se v duchu napomenul. Že by nenarazili na odpor? A co on sám, Rétor?</p> <p>Tak o co ti tedy jde, Torne? Že by se v tobě probudila ona pradávná lidská pýcha − všichni kromě mě jste tupci a jenom já vím, co a jak udělat správně? To stěží, vždyť rozhodně nejsi hloupý. Nebo sis začal představovat, že jsi zachráncem světa? Ale i kdybys mě přemohl − což je docela možné, protože teď, v noci, má Síla klesá, zatímco Síla Vody vzrůstá −, Přirozené stejně nezastavíš. A to znamená, že já, Rétor, nyní za žádnou cenu nesmím zahynout. Ochotně bych položil život − dokonce i ke tvým nohám, Torne −, kdyby nás to mohlo uchránit před vpádem. Jenomže neuchrání. Jakmile se orlohlavé lodě vynoří z mlžného oparu, zbude nám jen jedno jediné − zemřít se ctí. Bude-li však Přirozených příliš mnoho, zřejmě se nám nepodaří ani to.</p> <p>Takže se budu muset probojovat ven, dospěl Rétor ledabyle, téměř nudně k nezvratnému rozhodnutí. Ach, jak už mě to za ta léta omrzelo. Vypadá to, že jsem neprožil snad jediný den, aniž bych musel bojovat. A všechno je to všeobecně považováno za vrchol statečnosti. Bojoval jsem, když mi osud Dračího zabijáka ještě připadal jako diamanty posázená cesta slávy a hrdinství. Tenkrát jsem byl mladý, krutý a hloupý. Později jsem bojoval, když jsem po celé zemi pronásledoval posledního z Okřídlených vládců, jehož jsem předtím zranil. Posledního z kdysi mocného rodu. A potom jsem… Ostatně dost bylo vzpomínek. Vždyť právě přichází Loi Iver, okouzlující Loi, o jejíž smyslnosti a temperamentu si mezi sebou uhrovití výrostci vyprávějí nemravné historky, přičemž rudnou, funí a supí, divže se neudělají do vlastních kalhot.</p> <p>Rétora obklopil nadýchaný obláček libé vůně − Iver byla proslavená svými parfémy vlastní výroby. Rychlý pohled zpod zpola sklopených řas, stěží postřehnutelný pohyb pružného stehna, šaty, na zlomek okamžiku odhalující… zatraceně, co se to s tebou děje, Rétore? Znenadání ti vyschlo v hrdle? Rozbušilo se ti srdce? Tvůj nenechavý pohled se pokouší proniknout ještě hlouběji do jejího už beztak hlubokého výstřihu? Polykáš očima její nohy odhalené až kousek nad kolena?</p> <p>„Nemusíš se za to stydět,“ řekla Loi. Vypadala neuvěřitelně vážně. „Ty máš svou moc a já zase svou.“</p> <p>Rétor namáhavě odvrátil zrak.</p> <p>„Jsi legrační člověk, Rétore. Tak mocný mág − a přesto se při pohledu na má ňadra červenáš jako klučina. Musel jsi mít špatné milenky, Vzdušný.“</p> <p>„Proč mi to říkáš, Loi?“ Pokud je spolčená s Tornem a snaží se ho vyvést z rovnováhy, nepodaří se jí to.</p> <p>„Protože přesně na to právě myslím. A hned ti to říkám. Před takovým mistrem, jako jsi ty, nemá smysl nic skrývat. Nebyla to nakonec chyba, pohrdat mými kočičkami, ó veliký?“</p> <p>„Jaký to teď má význam?“ zeptal se Rétor naprosto nevzrušeně. Kdepak, nikdy se jí v něm nepodaří probudit hněv.</p> <p>„Význam má jedině to,“ opáčila Iver s nenadálou příkrostí, „že mi tady s Tornem chystáte melu. Kašlu na to, kvůli čemu se chcete porvat − vy Živelní jste byli vždycky blázni do těch svých předsudků −, ale nedopustím, aby tu tekla krev. A také nedopustím, aby tě zabili. Torn si s sebou přivedl příliš mnoho svých lidí. Nebude to souboj, bude to vražda. A já chci, aby ses odsud dostal živý, Rétore.“</p> <p>„Proč?“ zeptal se mág chladně. Loi se mimoděk kousla do rtu − to snad ani není člověk, ale kus ledu. Připadalo jí nemožné dostat se mu pod kůži… No, snad ledaže by se s ním začala milovat přímo teď a tady, uprostřed sálu plného hostů. Zábavná myšlenka. Škoda jen, že to už by Chorovi určitě povolily nervy.</p> <p>„Protože se mi jako muž líbíš víc než Torn,“ řekla jedovatě a otočila se k němu zády. Ať tak či tak, dosáhla svého. Aby utišil svůj hněv, musel Rétor plýtvat silami. Jeho neproniknutelná ochrana na malou chvíli povolila. To se ví, že by mu nedokázalo ublížit ani deset takových, jako byla Loi; vůdkyni klanu Kočky však onen kratičký okamžik stačil na to, aby ledasco pochopila.</p> <p>Byl to Torn, kdo chtěl zabít Rétora. Ne naopak.</p> <p>A to bylo vše, co teď Loi potřebovala vědět.</p> <p>* * *</p> <p>„Všichni jsou na svých místech, Chore.“</p> <p>„Tak začneme.“</p> <p>Noc ožila.</p> <p>„Hej, vy!“ zakřičel Chor burácivě. „Vy z klanu Vody! Povím vám tohle, Živelní! Uděláte líp, když půjdete k nám dovnitř, je tam teplo, veselo a sucho! Protože udělat to, kvůli čemu jste sem přišli, vám stejně nedovolíme. Je nás desetkrát víc, takže i kdyby každý z vás zabil devět našich, ten desátý s ním stejně skoncuje. Holýma rukama, bez jakýchkoli zbraní. Tak co, schováte kordy? Nebo se budeme bít…?“</p> <p>Tma mlčela.</p> <p>* * *</p> <p>„Mistře Torne…“ Loi se okázale uklonila − tak, aby mu co nejvíce usnadnila výhled do svého hlubokého výstřihu. „Je to pro nás taková čest…“</p> <p>„Nech toho, Loi.“ Všimla si, jak si nervózně olízl rty. „Odkdy jsem pro tebe mistr? Prostě Torn stačí; to jenom náš Rétor tolik miluje oficiální titulování…“</p> <p>„Pak si tedy zatančeme, Torne.“ Graciézně mu položila ruku na rameno.</p> <p>Ples klanu Kočky již byl v plném proudu. Hosté se uklidnili. Dva mocní mágové se rozešli na první pohled zcela mírumilovně. Nikdo se už o Rétora a Torna nezajímal − nikdo totiž neměl potuchy o tom, co se stalo s klanem Ohně, ani o tom, co si spolu oba kouzelníci povídali. Hrála hudba; sálem plavně kroužily dvojice. V hustém listoví poskakovaly rudé, stříbřité i světlemodré odlesky. Debutantka z klanu Vody tančila bez přestávky.</p> <p>Torn a Loi se zapojili do kola. Iver okamžitě položila štíhlé prsty na kouzelníkův žilnatý krk. Mág se zachvěl.</p> <p>„Co je to s tebou, milá paní?“</p> <p>Loi věděla, že má zoufale málo času. Chor už určitě začal jednat, což znamenalo, že Torn mohl každým okamžikem obdržet poplašný signál. Existoval jen jeden jediný způsob, jak tomu zabránit. Navíc se před mágem stejně nedalo dlouho přetvařovat. Vítězství jí mohl zajistit pouze bleskurychlý nápor, byť nejspíš bude působit hloupě. Na druhou stranu její zkušenosti napovídaly, že muži vždy nejsnáze uvěří právě hloupostem.</p> <p>„Co mi odpovíš, když ti řeknu, že prostopášnice Iver moc a moc touží zjistit, jaké to je s <emphasis>opravdovým</emphasis> mágem?“ Schválně položila důraz na slovo „opravdovým“. Skrze tenkou tkaninu svých šatů ucítila, jak mu okamžitě zahořely dlaně. Torn křečovitě polkl.</p> <p><emphasis>Takže další chlapec,</emphasis> pomyslela si Kočka s mírným opovržením. <emphasis>Copak si vyšší magie Živelných od svých adeptů vážně žádá tolik sil, že jim nezbývá čas ani na ten nejobyčejnější sex?</emphasis></p> <p>Torn prudce trhl hlavou. Souhlasné přikývnutí se v tomto spěšném pohybu dalo poznat opravdu jen stěží.</p> <p>„Pojďme tedy,“ řekla Loi šeptem a ještě více se k němu přivinula. Vzápětí se oba jakoby rozpustili ve stěně plesového sálu.</p> <p>* * *</p> <p>Loi Iver si tento maličký přístěnek pořídila schválně pro takováto překotná dostaveníčka. Vládlo zde šero. Torn před ní stál se spuštěnýma rukama a ztěžka oddechoval − dočista jako nezkušený klučina, jenž má poprvé v životě strávit noc se ženou. Ušklíbla se. Její moc teď byla o tolik, o tolik větší!</p> <p>„Trochu kuráže, mistře!“ usmála se a jediným pohybem se zbavila šatů.</p> <p>Sevřel ji, jako když se tonoucí chytá záchranného kruhu.</p> <p>„Ta-ák…“ zašeptala chraplavě.</p> <p>Mág ztrácel hlavu. To bylo dobré.</p> <p>Torn se k ní přitisknul.</p> <p>„A teď přikaž svým lidem, aby nechali Rétora jít,“ zapředla Iver něžně. Tornovi se náhle těsně pod hrdlem zatřpytila ocel; ostří mu poškrábalo kůži.</p> <p>„C-co?!“ Vypadal, že se každým okamžikem zhroutí.</p> <p>„Nepotřebuji na svém plese žádné mrtvoly,“ řekla příkře. „Chtěl jsi zabít Rétora. To nedopustím. Své účty si vyřizujte, kde chcete, ale ne na mém území. Slyšíš mě, Torne? Přikaž svým lidem, aby se stáhli. Rozumíš? Jinak přísahám, že ti podříznu krk. A co se pak stane se mnou, to už se nikdy nedozvíš.“ Znovu se ostřím dotkla jeho hrdla.</p> <p>„Děvko…“ zachroptěl Torn.</p> <p>„Nemá smysl nadávat,“ řekla jemně. „Nedal jsi mi na vybranou. Přikazuj!“</p> <p>Torn několik okamžiků váhal a Loi si mimoděk pomyslela, že skutečně nepatří mezi zbabělce.</p> <p>„Dobře! Zvítězila jsi… prozatím.“</p> <p>Ucítila vlnu magie.</p> <p>„Hotovo…“</p> <p>* * *</p> <p>„Poslyš, jak se ti to vlastně povedlo?“ zeptal se chmurně Chor, když skončili s milováním.</p> <p>Loi si opovržlivě odfrkla.</p> <p>„Na opravdového mága až moc lpěl na životě,“ řekla a její slova zněla jako plivanec do tváře neviditelnému Tornovi.</p> <p>* * *</p> <p>V Americe měli kdysi takový trest − polít zločince dehtem a pak ho vyválet v peří. Viktor nikdy nedokázal pochopit, v čem vlastně výchovný rozměr tohoto opatření spočívá.</p> <p>Nyní měl pocit, že tomu konečně začíná rozumět. Od hlavy až k patě umazaný od bahna, a ještě k tomu celý polepený suchým listím stál před řehtající se Tael a pořád se nedokázal rozhodnout, co má dělat. Smát se, plakat, utíkat anebo té nesnesitelné holčině, která ho zatáhla bůhví do čeho, pořádně naplácat?</p> <p>Nakonec přece jen zvolil smích. Tael totiž vypadala až příliš komicky. Koneckonců stejně jako on sám. Viktor natáhl ruku a sloupl z dívčiny tváře nalepený list.</p> <p>„Jak tě to napadlo?“ zeptala se Tael.</p> <p>„Copak jsi mi neříkala, že když se něco semele, mám padnout na zem?“ opáčil Viktor nevzrušeně. „Tak vidíš, jaký jsem poslušný.“</p> <p>Tael se znovu zahihňala, nyní již tišeji. Viktor se rozhlédl.</p> <p>Co to má být za čertovinu? Nacházeli se v lese, jenomže ne v jednom z těch řídkých a zaneřáděných lesíčků v okolí Moskvy, nýbrž ve skutečném lese, který v člověku mimoděk vyvolával vzpomínky na malby Ivana Šiškina. Kopeček, z něhož se skutáleli, zde evidentně byl, zato pěšinka… ne, Viktor na jeho svahu rozhodně žádnou pěšinku neviděl. Předtím jasně modrou oblohu nyní zakrývala hustá šedivá mračna.</p> <p>A především − vládl zde podzim. Zřejmě nikoli pozdní, protože přece jen nebylo až tak chladno, ale rozhodně podzim. Stromy, rostoucí vůkol, měly větve téměř holé; jen vysoko v korunách ještě místy zůstávala trocha hnědého a žlutého listí.</p> <p>Také tu panovalo ticho. Velké ticho. Poblíž pláží a dalších míst, kam se lidé chodívají rekreovat, tomu tak nebývá. Nikdy. Vždycky se najde nějaký pitomec, co si o sobě myslí, že má pěvecké nadání, anebo veselá společnost, která si pustí magnetofon na plné pecky…</p> <p>„Kde to jsme, Tael?“ zeptal se Viktor. Ani ho nenapadlo se ptát, kam se poděli jejich podivní pronásledovatelé. Jednoduše cítil, že nikde poblíž nejsou.</p> <p>„Doma. U mě doma.“ Tael si přejela hřbetem dlaně po tváři a setřela si zbytek krve. Nebylo vidět jediný škrábanec.</p> <p>„U te-be do-ma?“ Viktor ta slova pronesl pomaloučku, po jednotlivých slabikách. Jedině tak mohl zaplnit onu zvonivou prázdnotu, jež mu okupovala vědomí. Nebyl schopen o ničem uvažovat. Nevěřil. Nedokázal tomu uvěřit.</p> <p>„No ano. Slíbil jsi přece, že mě doprovodíš domů.“</p> <p>„A… a kde vlastně je, tenhle tvůj domov? Ve Stříbrném boru?“</p> <p>„Ne.“ Tael si rukama zimomřivě objala hubená ramena. „Mnohem dál.“</p> <p>„Aha. Paralelní světy.“ Viktor se pokusil o jízlivý úsměv, ovšem nijak zvlášť se mu nevyvedl.</p> <p>„Říkej si tomu, jak chceš.“ Tael se marně pokusila odhrnout si z tváře blátem nasáklý pramen vlasů. „Pojďme, kousek odsud znám jedno jezírko. Opláchneme se.“</p> <p>„V takové zimě?!“ pronesl Viktor užasle.</p> <p>„Jinak zmrzneme,“ opáčila Tael mentorsky.</p> <p>A skutečně − do jejich mokrých šatů každým okamžikem zatínal pařáty hlouběji a hlouběji chlad…</p> <p>„Utíkejme!“ Tael zatahala Viktora za ruku. Oba se znovu dali do běhu.</p> <p>Podzimní les bývá plný zvuků; je také hebký, měkounký. Zahaluje tě, noříš se do něho, rozpouštíš se v něm a najednou cítíš, že již nekráčíš, nýbrž letíš, aniž by ses nohama byť jen chvilkově dotýkal země. Viktora se takové pocity zmocňovaly poměrně často − dokonce i v neduživých a odpadky oplývajících lesících Podmoskví. Zdejší les jej prostoupil od prvního okamžiku, od prvního nádechu; vše mu tu připadalo podivně povědomé, třebaže mnohé stromy nedokázal poznat. Tak třeba tenhle − podle kůry habr, ale podle listí zase jasný javor. Anebo tamten, podobný obyčejné olši, ovšem se zlatostříbrnými kočičkami na větvích, které vůbec nepřipomínaly nic, co by znal.</p> <p>Les byl cizí… a přece ne tak docela. On a Viktor se setkali jako dva bratři po dlouhé, strašně dlouhé odluce.</p> <p>Viktor a Tael utíkali po měkkém koberci spadaného listí, vyhýbali se keřům, jež k nim natahovaly holé větve, a přeskakovali dávno padlé lesní velikány, kteří přenechali světlo, vzduch i půdu mladším stromům. Tak to chodí odjakživa a nemá smysl kvůli tomu truchlit. Smrt není ničím jiným než pouhým nástrojem Života.</p> <p><emphasis>Copak jsem opilý? Nebo je to tou zimou?</emphasis> mihlo se Viktorovi hlavou. Zdálo se mu, jako by jeho vědomí kamsi odplouvalo. Vyhasínalo, rozpouštělo se mezi tisíci lesními hlasy, které mu ze všech stran našeptávaly své písně. Slovům nerozuměl… Až do chvíle, kdy se odkudsi z hlubin nebytí náhle vynořila tvář babičky Věry. Ano! Ano, kdysi s ní úplně stejně běžel dřímajícím listopadovým lesem, průsvitným a hlaholným, již připraveným navléci si sněhový rubáš. Stalo se to krátce poté, co se malý Viktor trochu vyválel v jedné úžlabině. Babičce tam tenkrát spadl její medailon − zřejmě jediná ozdoba, se kterou se nikdy neloučila. A on, Viktor, veden lehkomyslnou dětskou ochotou babičce pomoci, okamžitě začal slézat po kluzkém úbočí…</p> <p>Bylo to tak zvláštní. Jako by se všechno opakovalo. Jenom to kulminovalo, stoupalo na nějaký nový, strmější závit spirály. Vždyť i babička po něm tehdy ze všeho nejdřív chtěla, aby se opláchl, a tak Viktor zatím kvičel zároveň zimou i nadšením − vždyť máma by mu nic takového nikdy nedovolila! − a ráchal se v ledové vodě. Babička mezitím na břehu rozdělávala oheň. Poblíž se naštěstí válela celá hromada chrastí…</p> <p>„Viktore, proč jsi s nimi vlastně nezačal bojovat?“ zeptala se Tael v běhu. „Proč ses rozhodl uprchnout?“</p> <p>„Boj bez naděje na vítězství je údělem hlupáků,“ odpověděl Viktor. Nikdy neměl rád podobné vzletné fráze, ale do tohoto pohádkového podzimního lesa se to tak nějak hodilo.</p> <p>Tael přikývla. Odsuzovala tím jeho rozhodnutí? Nebo ho schvalovala? Anebo prostě jen konstatovala skutečnost?</p> <p>„Za chvíli jsme u jezera,“ oznámila pak.</p> <p>Jak se tu jen dokáže vyznat? Asi bude vážně místní…</p> <p>Taelina slova nemusela dlouho čekat na potvrzení. Během chvíle se před nimi zaleskla ocelově šedá hladina.</p> <p>„Skoč!“ Tael se vrhla vpřed, jako by za sebou neměla bezmála kilometrový běh. „Skoč hned, jinak tam nikdy nevlezeš!“</p> <p>Vzápětí mu šla příkladem a přímo z rozběhu vlétla do jezera.</p> <p>Vlastně ne, nevlétla − splynula s ním, zmizela pod vodou bez jediného šplíchance, aniž by zčeřila hladinu. Zato Viktor žuchnul do jezírka jako hroch.</p> <p>Měl pocit, že ho ledová voda pálí bolestivěji, než by to dokázal skutečný oheň. <emphasis>Vždyť se ti zastaví srdce, pitomče!</emphasis> pomyslel si opožděně.</p> <p>Srdce se však rozhodně zastavovat nemínilo.</p> <p>Tael se náhle vynořila po jeho boku a vpila se mu do tváře naléhavým pohledem. Viktorovi znenadání došlo, že necítí chlad. A vlastně ani vodu kolem sebe. Jako by se stal součástí tohoto ledového jezera − a pak voda najednou zmizela docela, proměnila se v šedivý mlžný opar a slunce se nečekaně ocitlo hned nadosah. Hluboko dole se rozprostřela země − jasná a barevná: zelená, světlemodrá i hnědá.</p> <p>… <emphasis>Srdce zuřivě pumpovalo krev do žil. Mocné svaly, tuhnoucí nečinností, dychtily po boji. Své tělo neviděl, ale nyní by mu to stejně nebylo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ničemu. Dole se tyčily věže města − neustále rostly a přibližovaly se. Řítil se k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nim a věděl, že je očekáván.</emphasis></p> <p><emphasis>… Město strnulo zachváceno strachem. On, který se teprve před chvílí vznášel v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebeských výšinách, nyní nikým neviděn hrdě procházel jeho uličkami, liduprázdnými jako v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>časech moru. On. Soudce. Bude zde soudit a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>případě potřeby i trestat.</emphasis></p> <p><emphasis>… Potom se náhle ocitl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>paláci. Či spíše pochopil, že vzorkované, mozaikami zdobené stěny kolem něho jsou právě stěnami paláce místního vladaře. Tady již lidé byli. Shlukli se ve vzdáleném koutě a střežili se mu věnovat byť jen jediný pohled. Jemu − ale komu vlastně? To stále nevěděl. Pořád neviděl své tělo − jako v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějaké počítačové střílečce. Jenomže tohle nebyla žádná hra. Věděli to ti lidé a on sám to věděl též. A pln údivu a zuřivosti se sám sebe už kdoví pokolikáté ptal, jak se ti, kteří nemají sílu odporovat jeho vůli a kteří se na něj netroufají ani podívat, vůbec opovažují porušovat zákony…</emphasis></p> <p><emphasis>… A když se na něho ten, jenž tomuto městu vládl, přece jen podíval − ať již v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posledním záchvěvu hrdosti, nebo naopak</emphasis> <emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záchvatu hrůzy</emphasis> −, <emphasis>on, Soudce, se usmál. Jeho úsměv byl smrtí. Rozsudkem i jeho vykonáním.</emphasis></p> <p><emphasis>… Mohl by se ihned otočit a odejít. Lidem před ním bude navždy stačit tento strach, tento jediný okamžik − už nikdy se neopováží protivit jeho vůli. Anebo se přece jen opováží?</emphasis></p> <p><emphasis>… Proč jen tu je taková zima? Vždyť kolem něj planou stěny z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyřezávaného dřeva, planou měkké polštáře, planou ti, kteří měli tu drzost se mu protivit. Tak proč je tu tedy taková zima…?</emphasis></p> <p>… Tael ho neznámo jak dotáhla na břeh. Musel ztratit vědomí. Nejspíš podchlazením. Kde se v ní jen vzalo tolik síly? Viktor se slabě pohnul, nadzvedl se na loktech. Všechno kolem mu připadalo nesprávné, nereálné; nějakou dobu mu trvalo, než pochopil, co se stalo. Změnilo se měřítko. Ve svém blouznivém snu byl obrem. A obklopovali ho liliputáni.</p> <p>Na břehu už plápolal oheň. Jak se ho Tael podařilo rozdělat? Vždyť na sobě neměla jedinou niť suchou, o sirkách nebo zapalovači ani nemluvě!</p> <p>Až nyní si Viktor uvědomil, že je téměř vysvlečený. Z džínů, košile i všeho ostatního stoupala pára, jak se oblečení sušilo nad praskajícím ohněm. Bohudík mu zůstaly alespoň slipy − to bláznivé děvče snad úplně postrádá stud!</p> <p>„Takhle se sušit nemá, ale co naplat,“ uslyšel ji říkat. „Jinak bys zmrzl.“</p> <p>„Tael…“ hlesl. Ta dívka si zcela evidentně až příliš dovoluje. Dokonce i po tom všem, co se stalo. A co se vlastně stalo? Ještě pořád to nechápal.</p> <p>„Všechno je v pořádku.“ Přestala se zaobírat ohněm a rychle se svlékla. Její vlastní kalhoty a svetřík se teď houpaly vedle Viktorových věcí. Za svou nahotu se podle všeho ani trochu nestyděla. „Vždyť sis zvolil, že ano?“</p> <p>„Zvolil co?“ zeptal se nechápavě.</p> <p>Narovnala se a upřeně se na něho zahleděla.</p> <p>„Není třeba, abych věděla, co přesně,“ pronesla přísně. „Jen mi řekni − zvolil sis?“</p> <p>Vidina se vrátila. Na chvíli si vybavil plameny. Nic než žhavé plameny. Jeho volba?</p> <p>Viktor neřekl ano, Tael to pochopila sama. Spokojeně přikývla a hodila do ohně další otýpku chrastí. Viktor si všiml, že se poškrábala. Jenže co to pro ni je? Vždyť se jí i opravdové rány hojí za jedinou noc.</p> <p>„Nesmíš sedět,“ řekla Tael. „Musíš běhat, Viktore.“</p> <p>Ihned si představil tu scénu − jak oba nazí pobíhají kolem ohně. Zavrtěl hlavou, ovšem Tael si nedala pokoj: „Vstávej! No tak!“</p> <p>A než se Viktor stačil vzpamatovat, vytáhla z ohně doutnající kus dřeva − vlastně jen tenký proutek s rudě rezavějící tečkou na konci − a švihla ho s ním po zádech.</p> <p>„Ty!“ Rázem byl na nohou a vrhl se za Tael; na stud dočista zapomněl. „Já tě…“</p> <p>Kdyby teď děvče opravdu dohonil, nejspíš by mu uštědřil pořádné plesknutí. Jenomže chytání Tael se ukázalo být marnou a zbytečnou námahou. O minutku později se dívka, oddělená od něho ohněm, zastavila.</p> <p>„Viktore! Mír?“</p> <p>Mlčky jí zahrozil pěstí.</p> <p>„Bylo to třeba, aby se ti zase rozproudila krev,“ řekla vážně. „Nedurdi se. Odpusť mi to.“</p> <p>„Já neumím odpouštět,“ opáčil Viktor. Ani se nestačil podivit svým slovům, tak zlým, nabubřelým, ale zároveň naprosto upřímným. Okolní svět se náhle zhoupl.</p> <p>… <emphasis>Zachvacovaly ho plameny. Bušily do něj, hryzaly, pálily. Zlé, nemilosrdné, avšak zároveň bezmocné. Stejně byl silnější. Mnohem silnější než všichni jeho nepřátelé dohromady. Ale jejich útok, jejich zloba − to vše si žádalo odpověď. Důstojnou. Plaval − vroucím mořem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hladinou pokrytou ohnivým povlakem. Plaval − k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dlouhým a úzkým lodím, jejichž stěžně s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černými plachtami se vypínaly vysoko nad hladinou… a ještě výš se tyčily orlohlavé přídě.</emphasis></p> <p><emphasis>Věděl, že je silnější. A že bude silnější vždy…</emphasis></p> <p>„Viktore,“ řekla Tael. „Viktore…“</p> <p>Otevřel oči a chytil ji za zápěstí, zatímco druhou rukou vytáhl z ohně doutnající větev − aniž by se díval, jen po hmatu. Pak Tael zlehounka švihl po rameni. Děvče vypísklo a vytrhlo se mu.</p> <p>„Tak až teď mír,“ řekl Viktor.</p> <p>Neznámo proč si byl jistý, že kdyby Tael chtěla, snadno by se švihnutí vyhnula.</p> <p>„Zahřál ses?“ Dívka si přestala mnout postižené rameno a rázně změnila téma. „Tak se obleč a vyrazíme. Nesmíme se zdržovat. Nepřátelé zůstali pozadu, ale ne navždy. Najdou Stezku. A my se musíme dostat ke skalám, než nastane noc.“</p> <p>„Ke skalám?“ Viktor se nervózně uchechtl. „No dobrá, můžeme i ke skalám. Můžeme i do hor. Nebo třeba k moři?“</p> <p>„K moři vyrazíme až později,“ řekla Tael vážně. „Nejdřív ke skalám. Není to daleko, ale cesta je špatná. Moc blízko Šedých mezí.“</p> <p>Meze. Věděl, co to je… nebo se mu alespoň zdálo, že to ví. Má se zeptat Tael?</p> <p>Ne, nebude se jí vyptávat. Tato hra, hra, v níž se předpokládalo, že všechno ví a všemu rozumí, zatímco on ve skutečnosti nerozuměl ničemu, měla své kouzlo. Meze? Výborně, když Meze, tak tedy Meze. A klidně i Šedé.</p> <p>Během oblékání se k sobě otočili zády. Jako by tím najednou všechno přesunuli do pracovních kolejí. Viktor si na sobě jakžtakž vyždímal slipy a natáhl si džíny. Jeho oblečení stačilo úplně uschnout, zato v botách − notně provlhlých a scvrklých − se jeho nohy necítily dvakrát pohodlně. Nezbývalo mu však, než se s tím smířit.<strong>Kapitola čtvrtá</strong></p> <p>Na území svého klanu se Rétor rozhodl vrátit vzduchem. To by tak ještě scházelo, aby se po tom všem trmácel pěšky! Vrchol Síly už sice byl pryč, ale do jejího úplného poklesu ještě zbývalo dost času, aby stačil pokrýt vzdálenost dělící Zpívající les a Tesák čtyř větrů.</p> <p>Jakmile magie začala působit a jeho těla, které teď zdánlivě téměř nic nevážilo, se zmocnily hebké vzdušné proudy, nastal čas na přemýšlení. Rétor měl zlost sám na sebe − jeho podezření ohledně Loi se ukázala být falešná a mág se opravdu nerad mýlil v lidech, obzvláště pak v těch, které znal už dávno. Iver s tou zradou neměla nic společného. Ohnivé musel Tornovi vydat někdo jiný − dost možná přímo z jejich klanu. Samozřejmě se nedalo vyloučit ani to, že zrádcem byl některý z jeho vlastních lidí. I takové věci se stávaly; Rétor koneckonců věděl, že všichni Vzdušní nesdílejí jeho názor, že Draky je třeba vrátit. Klidně ho mohli zradit − z ideologických důvodů, jak se říká.</p> <p>Najít viníka nebude snadné. Bez toho ale nezůstane ani ta nejmenší naděje na pomstu. Ostatně, napomenul se Rétor ihned, tady už o pomstu vůbec nejde. Tohle je opravdová válka. Klany Vzduchu a Ohně nespojovaly žádné spojenecké vazby, ale Rétor hodlal vyrovnat účty i za padlé Ohnivé. Torn musí zemřít. A spolu s ním všichni, kdo té noci byli v ruinách hradu. Všichni bez výjimky. Bez ohledu na to, že to pochopitelně oslabí klany Středosvěta v předvečer nevyhnutelného vpádu Přirozených. Rebelii je třeba potlačit hned v zárodku. Nikdo si nesmí myslet, že si klan Vzduchu nechá něco takového líbit.</p> <p>Rétor si ovšem uvědomoval, že síly obou klanů jsou přibližně vyrovnané. Možná že on sám je o trošku lepší než Torn − mág Vzduchu se každopádně nebál otevřeného souboje −, zato co do počtu druhořadých kouzelníků Voda vede a krom toho mají více praktických zkušeností. Je zkrátka znát, že se panství Vodních nachází blízko Šedých mezí; na hranicích se potulují nepředvídatelní elfové, nepokojní nemrtví i leccos dalšího, pramálo příjemného. Nebýt smrti Taniela, bratří Klattů a Šattiho… I když pokud vše vyústí v otevřené střetnutí − jeden klan proti druhému −, nebudou jeden, dva nebo i tři válečníci navíc hrát žádnou roli. V takovém případě o všem stejně rozhodne slepá náhoda.</p> <p>Voda a Vzduch se vzájemně jaksepatří oslabí. Oheň se také nedokáže zdržet pomsty, a tak místo čtyř Živelných klanů přivítá nepřítele v plné síle jen jediný − flegmatičtí Zemní.</p> <p>Takový vývoj situace se Rétorovi vůbec nezamlouval. I kdyby břeh pod nohama Přirozených explodoval, i kdyby se hory hnuly z místa a do cesty vetřelcům se postavily činné sopky, stejně už bude pozdě. Příliš pozdě. Lodě Přirozených je třeba přivítat ještě na moři, aby Středosvěta dosáhly pouze žalostné zbytky invazní flotily. Jinak se zvítězit nedá.</p> <p>Rétor zaskřípal zuby. Divil se sám sobě, oné krvežíznivosti, která se v něm náhle probudila… A vtom si vzpomněl, že se úplně stejně − opilý představou proudů horké dračí krve stékajících mu po těle − cítil kdysi, když vyrážel na svou velkou výpravu. Od té doby už uplynulo mnoho roků; zdálo by se tedy, že ono obluzující bojové šílenství muselo dávno pominout, ale ne − jenom celou dobu podřimovalo, ukryto hluboko v jeho vědomí, a čekalo na svou chvíli.</p> <p>Torn to měl všechno správně spočítané, napadlo Rétora náhle. Vzduch se nebude mstít. Neboť i klan Vody se bude s Přirozenými bít na smrt… Samozřejmě jen pokud se urážka ohledně úplatků ze staré vlasti, cinkajících v Tornových kapsách, kterou Rétor pronesl v návalu hněvu, neukáže být děsivou pravdou.</p> <p>V tom případě zbude jediné východisko − zemřít v boji.</p> <p>Tedy pokud nepřijde Drak.</p> <p>Torn však již povolal jeho Zabijáka… V tom by mu kouzelník Vody stěží lhal. Mág jeho úrovně si musí uvědomovat, že pravda − navíc použitá na správném místě a ve správnou dobu − je nejmocnější zbraň.</p> <p>Rétor si musel sám sobě s mrzutostí přiznat, že má příliš málo pravdivých zpráv. Možná měla Loi pravdu, možná bylo chybou pohrdat službami Koček. Jistě, jsou vychytralé, zákeřné a snaží se všechno obrátit ve svůj prospěch, ale když už přijdou s nějakými informacemi, není je nikdy třeba znovu prověřovat.</p> <p>… Tesák čtyř větrů − nebo jen Tesák, jak ho nazývali bez výjimky všichni obyvatelé Středosvěta − se tyčil vysoko nad příkrým říčním břehem. Zde, kousek od svého ústí − již za proraženou hradbou hor −, vytvářela Modrá řeka široký meandr, aby se vyhnula kamennému útesu, probodávajícímu zem. Horské lesy tu přecházely v přímořské duny; vedla tudy jižní hranice klanových teritorií, dál již začínalo Horké moře. Na severu se rozkládaly hory a za nimi panství jiných klanů, mimo jiné Feros, hlavní město klanu Země. Teplé stepi, jejichž jednotvárnost tu a tam narušovaly lesy, žírné ornice, městečka a vesničky, farmy a usedlosti. A ještě dál, za stepmi, za Zivašskými bažinami se nacházely končiny, obývané lidmi, trpaslíky, elfy i nespočtem dalších ras, jejichž výčet by zabral příliš mnoho místa. Také tam byla města, lenní panství klanů i hrady knížat, jejich vazalů. Vedla tudy trpasličí Trať. A ještě severněji − za kruhem Šedých mezí − se táhly neobydlené, neznámé země, pusté a liduprázdné. Nikdo z klanu tam nechtěl žít; všichni bez výjimky se rozhodli pro teplé a vlídné přímoří, jež tolik připomínalo ztracenou vlast. Vzdálený sever zůstával neosídlený a dokonce i ti, kteří přicházeli z Rubní strany, se raději usazovali jižněji.</p> <p>Lesy byly domovem elfů a hory, jak jinak, trpaslíků. Zemi protínala silná železná linie − Trať − a jako žlutí hádci se po ní vinuly úzké silnice. Mágové z klanů, obzvláště z těch Živelných, navštěvovali venkov jen zřídka. Vlastně jen kvůli výběru povinných desátků − daně, kterou musel platit každý, kdo obdělával půdu, věnoval se řemeslům anebo provozoval živnost, ať už obchod nebo třeba pohostinství.</p> <p>Klan Vzduchu se u Tesáku čtyř větrů neusídlil náhodou. Skála byla středobodem bouřlivé a nestálé magie éteru. Právě tady se větry, které nabraly rychlost nad nekonečnou mořskou hladinou, srážely s těmi, jež načerpaly sílu v horských výšinách. Zdálo se, že je kamenný špičák zvláštním způsobem přitahuje; větry v jeho okolí odevzdávaly svou moc tak snadno, že se tu dalo vzlétnout i v hodině největšího poklesu magie průsvitného živlu.</p> <p>Tady se Taniel učil létat…</p> <p>Rétor pocítil, jak se mu bolestivě sevřelo srdce, a ihned si zakázal veškeré myšlenky na toho klučinu. Život už mu stejně nevrátí. Může ho jedině pomstít. A i když se Rétor nezřídka vysmíval všem těm hloupým pověrám o tom, že duše nepomstěného nedokáže dojít pokoje, nyní si znenadání uvědomil, že tomu sám věří. Anebo tomu snad jen toužil uvěřit, aby ospravedlnil to, co hodlal učinit…?</p> <p>Modrá řeka tvořila přirozenou hranici klanového panství. Rétorovi příbuzní, kteří se usadili na samém okraji lesa, nepostavili na východním břehu byť jen tu nejubožejší kůlničku, o přívozu nemluvě. Dokonce tam ani nezaložili pole. A z nějakého důvodu nikoho za všechny ty roky nenapadlo, že by se mohla zrušit pozorovatelna na samém vrcholku kamenného Tesáku, odkud pravidelně se střídající hlídky nepřetržitě sledovaly východní břeh. Přitom odtud, z východu, ještě nikdy nepřišel jediný nepřítel. Na druhou stranu, nepřišel odtud ani žádný přítel, což stačilo, aby hlídky zůstávaly na svém postu.</p> <p>Budovy se tísnily kolem úpatí skály. Rétorovu předchůdci se podařilo prosadit, aby byla osada obehnána kamennou hradbou, což bylo ve Středosvětě, kde měl jen málokdo jiné opevnění než dřevěné, vzácností. Kdysi, ještě před velkou válkou, během které byl zničen mimo jiné i Bbchči − hrad, v němž se měl Rétor setkat s Ohnivými −, se z kamenolomů na levém břehu Modré řeky vozil stavební materiál daleko na západ i na sever, kde se z něj stavěly mocné pevnosti. Když se později ukázalo, že trvalý mír je lepší než všechny tvrze, přestalo být udržování zchudlých lomů výhodné, a tak byly postupně opuštěny. Pravda, alespoň trocha kamene pro hradby a věže klanu Vzduchu se tam přece jen našla.</p> <p>Osada, rozkládající se mezi horami a mořem, byla poměrně velká; možná by dokonce bylo správnější nazývat ji malým městem. Ulice měla čisté a lemované spoustou stromů i keřů − vodou se tu nemuselo šetřit. Přízemní domky, jež tonuly v zeleni, blíže k náměstí přenechávaly místo větším, dvou − nebo třípodlažním kamenným stavbám. Náměstí, které sloužilo zároveň jako tržiště, obklopovalo několik nejvýznamnějších budov − Vzdušný chrám, škola, zbrojnice, radnice a kostel.</p> <p>Kdysi dávno se sem dostal jeden fanaticky věřící františkánský mnich; ve své vlasti by dost možná skončil na hranici, ale tady se stal mocným mágem. Právě z oněch dob pocházel kostel svaté Matky Boží Neznámých zemí, o jehož vnitřní výzdobu se postaral zmíněný františkán. Zasvětil tomu celý svůj život a klan Vzduchu takovou oddanost dokázal ocenit. Mnich dokonce našel několik následovníků; náboženská tradice byla živá i dnes, ačkoli doopravdy samozřejmě nevěřil nikdo. „Malý chrám“, jak se kostelíku také říkalo, však přetrval.</p> <p>Za hradbami se nacházela pole, zavlažovací kanály a farmy; některé usedlosti dělil od kamenných rondelů městečka i celý den cesty. A nakonec zde ještě byla poslední stanice Trati. Postavili ji trpaslíci v době, když už začalo být jasné, kdo je pánem Středosvěta.</p> <p>* * *</p> <p>Jezírko jim rychle zmizelo z očí. Terén před nimi postupně stoupal a les byl čím dál hustší. Co chvíli museli zdolávat opravdové vývraty.</p> <p>Kdepak, v okolí Moskvy takové lesy prostě nejsou, nemohou být. Viktora to už ale bůhvíproč přestalo udivovat.</p> <p>„Za chvilku dojdeme ke Strmé hůrce a potom k Bílé,“ oznámila Tael tónem přísné učitelky. „Až je obě zdoláme, budeme muset sestoupit do Polomové rokle. Zrovna tam to je k Šedým mezím úplně nejblíže. Zkrátka si budeme muset dávat pozor. Zato pak už bude cesta snazší. Nejprve pahorky a za nimi konečně skály. K večeru tam určitě budeme… Hlavně abychom to stihli do západu slunce.“</p> <p>Viktor se neptal, proč je tak důležité, aby to stihli do západu slunce. Jednoduše věděl, že to stihnout musejí − a nezáleželo na tom proč.</p> <p>„Určitě ses už zahřál?“ zeptala se Tael, zatímco stoupali na Strmou hůrku. Viktorovi se sice nezdála být o nic strmější než Bílá a Bílá zase nebyla o nic světlejší než Strmá, ale mezi zeměpisnými názvy se dá občas narazit i na jinačí podivnosti. „Abys nenastydl… Nesmíme se zdržovat, víš.“</p> <p>„Nenastydnu. Tohle je maličkost. V dětství jsem se jednou úplně stejně vyválel v bahně, byl jsem špinavý od hlavy až k patě, no a babička… babička mě donutila vlézt si do jezera.“</p> <p>Tael jen cosi zahučela.</p> <p>„A voda byla tenkrát ještě ledovější.“ Rozhovor Viktorovi pomáhal ignorovat zimu i nepříjemný čvachtot v botách. „Pak jsme se hřáli… u ohně, tak jako my před chvílí. Když jsme potom šli domů, zabloudili jsme a dorazili k vesnici tam, co byla rokle… prostě pořádný sráz. Už jsme neměli sílu to obcházet. Babička nějak slezla dolů a mně řekla, ať skočím. Tak jsem skočil a ona mě chytila, ale že jsem si užil strachu!“</p> <p>„Drsná babička,“ řekla Tael. Buďto pochvalně, anebo možná s kapkou ironie.</p> <p>„Něčím mi ji připomínáš.“ Viktor těmito slovy překvapil i sám sebe. „A za nějakých padesát let…“</p> <p>„Pěkně děkuju,“ odfrkla si dívka.</p> <p>Několik minut kráčeli mlčky. Viktor si s náhlým zájmem znovu a znovu přehrával v paměti onu starou, zdánlivě dávno zapomenutou epizodu. Spálil se tenkrát u ohně? Ne, kdepak, tohle už si nevybaví. Ale stejně to bylo podobné. Jistě, možná existuje něco jako déjà vu, ale copak se nějaká situace z minulosti skutečně může takto opakovat, a to do nejmenších detailů?</p> <p>„Tael, nebudeme z těch skal muset skákat, že ne?“ zeptal se, přičemž se snažil, aby tato otázka vyzněla pokud možno žertovně.</p> <p>„Nikdo tě tu přece k ničemu nenutí,“ zněla odpověď.</p> <p>„Tak co tady potom vůbec dělám?“ zajímal se Viktor chmurně.</p> <p>„To, co sám chceš.“</p> <p>„Chtěl bych se najíst,“ řekl popravdě. „Klidně bych dojedl i zbytek praženice. Ani skořápky bych nenechal.“</p> <p>„Já mám taky hlad, Viktore.“</p> <p>Najednou se zastyděl. Přece jen byl zdravý a silný chlap, kdežto jeho společnice pouze mladá dívka, ještě napůl dítě. A přesto je to on, kdo kňourá.</p> <p>„Holt se budeme muset poohlédnout po nejbližší restauraci,“ řekl Viktor. „Bílý ubrus, stříbrné příbory, na stole svíce, teplé talíře…“</p> <p>„A v těch talířích?“ zeptala se Tael zvědavě.</p> <p>Hlavou se mu bůhvíproč honily karbanátky a pelmeně. Večeře starého mládence. Uvědomil si, že už hodně dlouho nebyl v žádné restauraci s nahřátým porcelánovým nádobím, matným osvětlením, lahvinkou vína v proutěném košíku… A s krásnou mladou dívkou ve večerní róbě po svém boku.</p> <p>Viktor úkosem pohlédl na Tael. Kdepak, ta by se do této role nehodila − ani věkem, ani chováním. A co si budeme povídat, ani on sám nebyl žádný lev salonů.</p> <p>„V talířích je krupicová kaše,“ oznámil Viktor posupně. „Studená a s hrudkami.“</p> <p>„Tak to teda ne,“ usoudila Tael. „Pokud trváš na kaši, budeme nocovat hladoví. A v lese.“</p> <p>Upadl do rozpaků. „A co když netrvám?“</p> <p>„Tak potom pod střechou. A s večeří.“</p> <p>Les kolem nich byl stále stejně panenský a liduprázdný. Taelina slova však zněla naprosto vážně.</p> <p>„Za Vrchovinou je osada. Malá. Ale vede tudy Trať, takže tam je kde strávit noc.“</p> <p>Viktor se rozhodl neptat, co že to ta Trať vlastně je. Něco takového se mu nejspíš naposledy stalo v dětství, když se sám rozhodl − jen tak pro zajímavost! −, že už nebude klást žádné otázky. Ne že by mu to tenkrát vydrželo dlouho. Tak fajn! Když Trať, tak Trať. Když Vrchovina, tak Vrchovina. Neopouštěl ho pocit, že kdesi hluboko ve svém nitru tohle všechno dávno ví. Že existují Meze, že existuje Trať i že existuje Vrchovina.</p> <p>Nějakou dobu kráčeli mlčky. Tael ostatně nikdy nebyla zrovna mnohomluvná.</p> <p>Bílá hůrka jim už dávno zůstala za zády. Dívka co chvíli vrhala znepokojené pohledy na slunce − zjevně byla nervózní. Viktor během jejich společné pouti stačil přivyknout myšlence, že i kdyby se na ně vrhl vzteklý tygr ussurijský nebo třeba pravěký mamut, Tael by ani nehnula brvou a jednoduše by…</p> <p>Za jeho skálopevnou vírou v ono „jednoduše by“ se skrývala tma. Tma, která jako podivný plášť halila Sílu.</p> <p>„Jsme moc pomalí,“ řekla Tael ustaraně. „Ještě před sebou máme Polomovou rokli, a jen se podívej, kde už je slunce!“</p> <p>Podle Viktorova názoru oba celou dobu předváděli hotové divy vytrvalosti, hodné těch nejzkušenějších turistů. Jít starým lesem, zdolávat roky staré vývraty a spadlé stromy a ještě skoro celou dobu stoupat do kopce − na tom není nic jednoduchého. Jistě, je to snazší, když nevíš, jak daleko je cíl, ale stejně…</p> <p>„Přidej, ano?“ řekla Tael prosebně.</p> <p>„A budeš mi stačit?“</p> <p>„Budu.“</p> <p>Teď už samozřejmě nebylo jiného východiska. Viktor zrychlil a snažil se nemyslet na to, jak moc ho budou zítra bolet nohy.</p> <p>„Jakmile se setmí,“ povzbudila ho Tael o chvíli později, „začnou nepříjemnosti.“</p> <p>Znovu se rozhodl nic neupřesňovat, nepoddat se vrozené lidské slabosti hádat, jaké pohromy asi v budoucnosti číhají. Když konečně sestoupili z další Bílé − či jak se tentokrát jmenovala? − hůrky a vyšli k rokli, slunce již zvolna mizelo za obzorem. Strž byla nehluboká, úzká a pochmurná. Její strmé stěny byly porostlé neznámými křovisky a po dně se táhla kamenitá pěšina, pravděpodobně koryto vyschlé říčky.</p> <p>„Zastav se, jenom na chviličku…“ požádala ho Tael.</p> <p>Viktor přikývl. Ani se neotočil. Kdoví co si děvče muselo zařídit… O minutku později k němu Tael přistoupila, zastavila se a napjatě se zadívala dolů.</p> <p>Rokle jako rokle. Nic hrozného. A po slibovaných Mezích ani vidu ani slechu.</p> <p>„Musíme jít,“ řekla Tael s povzdechem. „Nechceš si najít zbraň?“</p> <p>„Jakou?“ zeptal se Viktor bez valného nadšení. „Klacek?“</p> <p>„Alespoň ten.“</p> <p>Viktor po chvilce hledání objevil strom trochu podobný jasanu, který porazila buďto bouře, anebo… kdepak, bude lepší předpokládat, že to byla bouře. Z něj pak ulomil krátkou uschlou větev. S takovou by sice dokázal odrazit leda útok agresivního pudla, ale Tael to nijak nekomentovala. Jen pokrčila rameny a vyrazila kupředu.</p> <p>„Pusť mě…“ řekl Viktor, ale odpovědi se nedočkal.</p> <p>Tak takhle to je. To je celá jeho úloha ochránce − loudat se se ztrouchnivělým klackem v ruce za dívčinými zády. Však také lehkost, s níž se Viktorovi podařilo větev ulomit, nevzbuzovala moc velkou důvěru. Tady, na neznámém místě, kde se zničehonic ocitl, ho však nenapadlo nic lepšího než se podřídit − a dokonce se ani na nic neptat…</p> <p>„Umíš bojovat?“</p> <p>„Ano.“ Viktor se rozhodl, že trochu poupraví skutečnost. Vždyť veškerý jeho trénink východních bojových umění nebyl ničím jiným než jen snahou mírumilovného intelektuála získat trochu sebevědomí. Ne, ne, po fyzické stránce samozřejmě byl lecčeho schopen, ale stejně si už nejednou kladl otázku, zda by se v případě potřeby dokázal bít <emphasis>doopravdy.</emphasis> V duchu si zpravidla odpovídal, že ano. Ale kdoví…?</p> <p>„To je dobře. Tady se to často hodí,“ řeklo děvče.</p> <p>„Kde <emphasis>tady?</emphasis>“ štěkl Viktor, jenž na okamžik přestal ovládat svou podrážděnost. Zřejmě to řekl hodně nahlas, protože se k němu dívka otočila a svraštila čelo.</p> <p>„Ve Středosvětě,“ řekla pak.</p> <p>„Tohle je Středosvět?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„No tak to ti děkuju,“ Viktor si zpočátku ani sám nevšiml, jak v něm začíná narůstat hněv. „Konečně se všechno vyjasnilo. Středosvět − no to je přece hned nalevo od Pravosvěta a napravo od Levosvěta!“</p> <p>Vztek už teď s Viktorem doslova cloumal, nebyl schopen se ovládnout.</p> <p>„Ne.“</p> <p>Rázem zmlkl.</p> <p>„Kromě Středosvěta existuje ještě Svět Přirozených a pak také Rubní strana. Ty jsi žil právě na Rubní straně.“</p> <p>Neznělo to ani tak urážlivě jako spíš nudně a všedně.</p> <p>„A jak jsme se sem dostali? To mezi světy existují nějaké… eee… brány?“</p> <p>„Stezky,“ opáčila Tael lhostejně. „Copak jsi nějakou bránu viděl?“</p> <p>Viktor neodpověděl. Kdyby byl dívčin hlas o něco procítěnější, dost možná by se začal hádat ve snaze navzdory všem faktům dokázat, že kolem sebe mají jen obyčejný příměstský lesík. Anebo by se z ní možná pokusil vytáhnout další podrobnosti.</p> <p>„Tael, chápu, že teď není vhodná doba, ale mám právo vědět…“</p> <p>„Ano,“ souhlasilo děvče nečekaně snadno. „Jenom mluv tiše. A nepřerušuj mě. Není to tu bezpečné. Jsou tři světy…“</p> <p>„Přesně tři?“ Viktor okamžitě zapomněl na její prosbu, aby ji nepřerušoval.</p> <p>„Znám jenom tyhle…“ Tael se náhle zarazila a Viktor se znepokojeně rozhlédl. Ale ne, nikde nikdo nebyl − ani před nimi, ani za nimi, ani na svazích. „No dobrá, lžu,“ řekla Tael nečekaně. „Prostě se mi těžko vysvětluje něco, co všichni vědí… Svět je jen jeden.“</p> <p>„Díky,“ souhlasil Viktor upřímně. „Už jsem se začínal obávat o tvou příčetnost.“</p> <p>„Neříkáme přece o košili, že se skládá z vnitřní strany, vnější strany a prostředka…“</p> <p>Viktor nevěděl, co na to říci, a tak mlčel.</p> <p>„Svět je jeden. Jde jenom o tom, jak se na něho díváme. Z jaké strany. Ty jsi žil na té vnitřní. Tam to chodí úplně jinak než u nás nebo ve Světě Přirozených.“</p> <p>„V tomhle Světě Přirozených určitě žijí mágové a draci, co?“ zeptal se Viktor kousavě.</p> <p>„Jaký je v tom rozdíl? Je to jen fazóna. Svět je jeden, ale dá se na něj dívat z různých stran. A žít… na různých stranách.“</p> <p>„A chodit ze strany na stranu?“</p> <p>„Občas. Ale zrovna tohle není dáno všem.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Protože si nikdo nevybírá, na jaké straně se narodí. Když si zvykneš, začneš se na svět dívat tak, jak je na dané straně zvykem. Budeš vidět jen to, co je tam normální vidět.“</p> <p>„A odkud se díváš ty, Tael?“</p> <p>Dívka se tiše zasmála: „Dobrá otázka. Odevšad.“</p> <p>„To znamená, že umíš přecházet ze světa do světa?“</p> <p>„Ano. Takže mi věříš?“</p> <p>Viktor si dal s odpovědí načas. „Tenhle les je divný. Sem jsme se dostali divným způsobem. No a ty sama jsi taky…“</p> <p>Tael se znovu zasmála: „Divná?“</p> <p>„Více než to.“ Viktor se v návalu upřímnosti neudržel a dodal: „Byl jsem naprosto přesvědčený, že nejsi normální. Všechny ty sečné rány, průchody, tajnosti…“</p> <p>„Tak to jsi nebyl daleko od pravdy.“ Tael se potměšile usmála; její oči se v pološeru záhadně zaleskly. „O mně si ani tady nemyslí, že jsem normální. Všechny ty modřiny z metra, průchody, tajnosti…“</p> <p>„Jaké modřiny?“</p> <p>„Zezačátku jsem ještě nevěděla, že je třeba nastupovat hodně rychle, než se brána stačí zavřít…“</p> <p>Viktor si odfrkl, když si představil Tael, jak hrdinsky zdolává turnikety.</p> <p>„Ale vždyť ses chovala tak, jako by ses ničemu nedivila…“ Viktor zavzpomínal, co všechno Tael dělala, a v duchu potřásl hlavou. Během jejich jízdy metrem se dokonce přes rameno sedící ženy pustila do čtení jakéhosi dívčího románku…</p> <p>„Copak ty se taky nechováš, jako by ses ničemu nedivil?“</p> <p>Jedna nula. V její prospěch.</p> <p>„Zatím se nebylo čemu divit.“</p> <p>„No tak to buď rád!“</p> <p>Taelin hlas náhle zvážněl. Viktor se ohlédl. Ne, nic… Anebo přece jen? Ne, to se mu muselo zdát. Jenom rokle, vyschlé koryto potůčku, propletené, zašmodrchané koruny stromů na svazích. Bylo jasné, proč se Tael rozhodla pro cestu roklí − nahoře by se jednoduše nedalo projít. Blížili se k obrovskému stromu klenoucímu se přes strž jako podivný most. Vyvrácené kořeny čněly na jedné straně, vrcholek mizel ve vývratích na druhé. Větve padlého velikána zůstávaly pokryté listím, nyní již sice mírně povadlým, ale stále zeleným. Býval to silný strom a ze země ho rozhodně nevyrvalo stáří.</p> <p>„Míváte tu takové bouře často?“ zeptal se Viktor.</p> <p>„Kde tady?“ V Taelině hlase zaznívala ironie.</p> <p>„Ve Středosvětě,“ upřesnil s rezignovaným povzdechem.</p> <p>„Ty stromy nevyvrátila bouře. Tohle je Šedá mez. Kdysi tu došlo k válce.“</p> <p>„Zjevně celkem nedávno?“</p> <p>„Ne, před stovkami let. Pro některé ale válka ještě neskončila, Viktore.“</p> <p>„Partyzáni doteď kácejí stromy?“ Pokusil se o úsměv.</p> <p>„Došlo k velké bitvě. Dvě armády… v jedné bojovali lidé, ve druhé nelidé. Lidská armáda byla smetena − téměř celá. Meče podléhaly šípům a sekyrám…“ Dívka zmlkla, zastavila se a začala upřeně pozorovat kmen vyvráceného velikána. Pak řekla: „Chvilku počkáme, Viktore. Něco se mi tu nelíbí. Hodně nelíbí.“</p> <p>Vládlo hrobové, mrtvé ticho. Nerušil ho jediný zvuk. Zešeřilo se natolik, že nebylo skoro nic vidět − snad jen neurčité stíny stromů na pozadí tmavé oblohy.</p> <p>„Pak se do boje zapojili mágové…“ navázala Tael nečekaně na své vyprávění. „Mrtvá armáda náhle povstala, vyrazila proti nepřátelům a pobila je… Protože jednou mrtvého je tuze těžké zabít znovu. Mágové ale špatně odhadli své síly. Jejich strach byl příliš velký. Slova, která se nesmí vyřknout, stále zněla… a mrtví nedošli pokoje. Padlí nepřátelé se rovněž zvedli. Tehdy mohlo vše jednou provždy skončit − pro živé bytosti. Nedávní protivníci se semkli, stanuli bok po boku a čelili svým mrtvým druhům. Ale neměli by šanci… Vždyť každý, kdo v jejich řadách zemřel, se ihned obracel proti nim.“</p> <p>Viktor svraštil čelo a přikročil k dívce ve snaze zbavit se zlého šálení. V dětství neměl rád takové děsivé příběhy, jež si jeho vrstevníci rádi vyprávěli navečer v pionýrských táborech, a později nečetl ani knihy Stephena Kinga, ani se nedíval na všechny ty Noční můry z Elm Street. Připadalo mu, že by se tyhle báchorky neměly vykládat v nočním lese. Vzedmul se v něm podivný pocit − ne strach, něco jiného −, z něhož mu po zádech přeběhl mráz. Jakoby varování. Neposlouchej… neposlouchej příliš pozorně. Jinak…</p> <p>Tael však ruku, kterou jí položil na rameno, snad ani necítila.</p> <p>„A vtom se objevil ten, kdo to mohl všechno jako jediný zastavit,“ pokračovala. „Stanul mezi armádou mrtvých a armádou živých a vytyčil Šedou mez.“</p> <p>„A já myslel, že prostě všechny…“</p> <p>„Ne, nebyl důvod kohokoli trestat − ani živé, ani mrtvé. Dříve cesta vedla mimo Mez. Ale teď… nevím. Kdoví co se přihodilo. Ale říká se, že už není bezpečné tudy putovat.“</p> <p>„Tael, co kdybychom jeden druhého přestali strašit?“</p> <p>„Ty jsi dostal strach?“ V jejím hlase zazněl údiv.</p> <p>„Řekněme, že mi není dvakrát příjemně. Nevěřím na chodící kostry…“</p> <p>Tael se zasmála. „Kostry nechodí! Jak by také mohly, když nemají kosti ničím pospojované?“</p> <p>„Zato my chodit umíme. Tak pojďme!“</p> <p>Tael přikývla a vyrazila kupředu. Udělali však jen čtyři pět kroků a dostali se pod vyvrácený strom, když vtom se náhle ozval jakýsi hluk a Viktorovi se za límec snesla sprška dřevěných drtin.</p> <p>Otočil se.</p> <p>Ze stromu na zem seskočily jakési hbité postavy. Celkem byly čtyři − dvě jim zahradily cestu vpřed a dvě zase odřízly možnost ústupu.</p> <p>Tael se přitiskla k Viktorovi. Ne, nerozkřičela se, ale zjevně byla vyděšená.</p> <p>„Tohle je naše země…“ pronesl nejbližší z neznámých; během řeči podivně roztahoval slova. „Země mrtvých… Jste na naší straně Meze…“</p> <p>„Jen procházíme!“ vykřikla Tael.</p> <p>„Projdete, jen pokud to dovolíme…“</p> <p>Viktor se snažil udržet přehled o pohybech všech čtyř neznámých; zároveň zvolna ustupoval ke svahu a dívku táhl za sebou. Čtveřice stínů je mlčky obklopila a sevřela je do půlkruhu. Viktor z nějakého důvodu nepociťoval strach. Jako by se vážně jenom díval na laciný horor s důmyslně nalíčenými herci v rolích umrlců. Dlaň, v níž svíral klacek, se mu však během chvilky nepříjemně zpotila. Nesmí nevěřit v nebezpečí! Nesmí! V tomto světe je možné všechno − dokonce i oživlé mrtvoly!</p> <p>„Dovolte nám projít,“ poprosil Viktor; snažil se mluvit co nejpevnějším hlasem.</p> <p>„Zlato…“ zasyčel kdosi ze čtveřice. „Výkupné…“</p> <p>Tael prudce zvedla hlavu a udiveně se na Viktora podívala.</p> <p>Vskutku. K čemu je nebožtíkům zlato?</p> <p>„Bude stačit stříbro?“ zeptal se.</p> <p>Stíny se svorně rozesmály.</p> <p>„Bude stačit cokoli…“ zahučel pak jeden z nich.</p> <p>„Je mi líto, ale nemáme ani zlato, ani stříbro. Co takhle třeba ruble?“ Viktor to řekl naprosto upřímně. Klidně by se vzdal i celé své hotovosti. Koneckonců, nebožtíkům jsou peníze vážně úplně nanic!</p> <p>„Jaké ruble…? To si z nás utahuješ…? Nebo se nás snad nebojíš a myslíš si, že nás přemůžeš…? Hlupáku, vždyť ani nemáš meč…!“ Tmavá postava se znenadání pohnula a Viktor na okamžik zahlédl kovový záblesk.</p> <p>„Je na nich něco divného…“ zašeptala Tael. „Divného, Viktore…“</p> <p>„Nebo tu nech to děvče… A sám běž…“ navrhl nečekaně vysoký a hubený stín, až dosud mlčící.</p> <p>„Dobrá, dohodnuto.“ Viktor od sebe Tael rychle odstrčil, sklopil zrak, aby nezahlédl její tvář, a vykročil pryč. Postavy se před ním zvolna a zmateně rozestoupily. Když mezi nimi procházel, znenáhla se otočil a klackem úsporně, aniž by se pořádně rozmáchl, uhodil nebližšího nebožtíčka. Úder dopadl kamsi na krk.</p> <p>Ztrouchnivělá větev se samozřejmě zlomila. Oživlému umrlci to však kupodivu bohatě stačilo − s tlumeným zachroptěním se svezl k zemi.</p> <p>„Ty jeden!“ zaječel ten vysoký, jenž mu předtím navrhoval, aby tu nechal Tael. Zvedl ruce nad hlavu a v jeho rychlém pohybu se skrývalo něco, co rozhodně nevěstilo nic dobrého. Viktor se prudce otočil a chodidlem ho zasáhl do hrudi. Byl to úplně prostinký kop, navíc z hodně nešikovné pozice. Při trénincích by ho odrazil kdejaký nováček.</p> <p>Ovšem i tento nebožtík se ukázal být mimořádně nešikovným válečníkem. Třeba byl v dávných dobách vojenským kuchařem nebo markytánem a ani po smrti se nedokázal ničemu naučit?</p> <p>„Ú-ú-ch…“ zaznělo tmou, když kop vyrazil dlouhánovi vzduch z plic. V příštím okamžiku už byl Viktor u něj a chytil ho pod krkem. Ještě předtím se jakžtakž psychicky připravil na odporný dotek rozkládajícího se masa.</p> <p>Dlouhán však měl krk jako kdokoli jiný. A navíc − což bylo nejpodivnější − se z něho linula příjemná a uklidňující vůně květů.</p> <p>Protivník se několik okamžiků nebránil, ale pak Viktorovi zasadil rychlý úder loktem do tváře − naštěstí nepřesný, takže mu jen sklouzl po líci. Ihned poté se jal druhou rukou cosi vytahovat zpoza opasku.</p> <p>Teprve tehdy Viktor, aniž by uvažoval, co vlastně dělá, bleskově změnil úchop, zahákl protivníkův krk loktem, zatlačil dlouhána dolů a kolenem se mu zapřel o záda. Ukázalo se, že nepřítel je nejen nešikovný, ale také lehký a křehký. Krční obratle prasky téměř ihned a definitivně poslaly podivného nebožtíka do říše mrtvých. Dýka, jež se Viktorovi už málem zabodla do těla, se zachvěla a vypadla z ochablých prstů.</p> <p>A hned vedle se zatím dělo něco podivného. Dva zbylí nepřátelé, kteří by se na Viktora měli správně už dávno sesypat, pomalu couvali. Ne však před ním, nýbrž před Tael. Dívka kráčela za nimi a cosi tlumeně odříkávala neznámým jazykem. Odkudsi se objevilo světlo − po tvářích nepřátel se roztančily matné oranžové odlesky. A tehdy se ukázalo, že to jsou docela obyčejné lidské tváře, špatně oholené, již dávno ne mladé.</p> <p>„Ne!“ zaječel náhle muž, který na ně předtím promluvil jako první. Otočil se, ale než se stačil dát na útěk, přeběhly mu znenadání po zádech bledé plamenné jazýčky. Během okamžiku pak vzplanul celý − od hlavy až k patě. Oheň burácel a požíral jeho tělo s takovou lehkostí, jako by byl nešťastník politý petrolejem. Poslední krátké, téměř nelidské zavřeštění − a hořící tělo se svalilo na zem.</p> <p>Poslední nepřítel prchal. Škrábal se do svahu a klestil si cestu keři, přičemž v záchvatu smrtelné hrůzy bez přestání skučel a cosi nesrozumitelně vykřikoval. Tael ho vyprovodila dlouhým pohledem a pak se podívala na Viktora.</p> <p>„Zvládla bys je i sama,“ řekl.</p> <p>„Ne. Všechny najednou ne.“</p> <p>Viktor se sklonil nad tím, kterému zlomil vaz. Ve světle obludné pochodně, jež planula poblíž, si mohl prohlédnout jeho tvář. Bledá pleť, tenké rty. Oči hodně velké, vlasy světlé, kučeravé. Měl v sobě cosi tesklivého, tak trochu připomínal starého souchotináře. Rozhodně však nebyl žádnou stvůrou ze záhrobí.</p> <p>„Myslím, že mrtvola se z něho stala až před chvílí,“ řekl Viktor. Pak se podíval na oběť svého jednorázového kyje. Na tomhle chlapíkovi už nebylo vůbec nic zvláštního. Střední postava, tmavý umolousaný oděv. Viktorovi čímsi připomněl opraváře nebo instalatéra z rodného paneláku; jakmile ho to napadlo, veškerá lítost vůči omráčenému z nějakého důvodu zmizela. „Ani tenhle nevypadá jako zombie…“</p> <p>„Nejsou to žádní nemrtví,“ odpověděla Tael klidně. „Jen obyčejní lupiči. Asi jim to připadalo jako dobrý nápad…“</p> <p>„Takže všechny tvé příběhy jsou jenom pohádky…“</p> <p>Z lesa, z té strany, kam utekl poslední z loupeživé partičky, se znenadání ozval zoufalý jekot, táhlý a zalykavý. Nabíral na hlasitosti… a pak naráz, najednou ztichl. Ticho, které se pak rozhostilo, bylo ještě děsivější než předsmrtný křik.</p> <p>„Proč myslíš?“ Tael se otočila za zvukem − její útlá postavička vypadala na pozadí pohřební hranice jen jako nehmotný stín. „Všechno je to čistá pravda. Jen jsem nevěděla, že mrtví dosud ctí Šedé meze. Je to zvláštní… Mrtví si pamatují přísahu lépe než živí.“</p> <p>Na chviličku se odmlčela a pak zádumčivě dodala: „Anebo se více než živí bojí toho, jemuž ji složili.“</p> <p>Vzduchem se šířil nechutný puch hořícího masa. Viktor zvedl ze země dýku. Již si ji chystal zastrčit za opasek, ale zarazil se, neboť včas vyhodnotil ostrost čepele. Jal se tedy mrtvému sundávat alespoň řemen s pochvou a čutorou. Až teď si všiml dlouhého luku z naleštěného dřeva, k němuž patřil toulec plný šípů; obojí měl mrtvý připevněné na zádech. Viktor však s touto zbraní neuměl zacházet, a tak ji nechal být.</p> <p>„Jak se cítíš?“ zeptala se Tael.</p> <p>„Proč se ptáš?“</p> <p>„Bylo to poprvé, co jsi někomu vzal život.“</p> <p>Viktor zkusil něco pocítit… ale ne, žádné emoce. Jen jeho srdce bušilo rychleji vlivem množství adrenalinu, jež mu teď kolovalo v krvi. Najednou bylo všechno kolem neuvěřitelně zřetelné, výrazné a jasné. Jako v mírné opilosti.</p> <p>„Bránil jsem tě.“</p> <p>„Já sebe taky. Copak si myslíš, že by tě nechali odejít?“</p> <p>„Nevím. Ale na tom nezáleží. Své… přátele nenechávám ve štychu.“</p> <p>Tael neodpověděla. Přistoupila k tělu lučištníka a zlehka jej špičkou boty šťouchla do hlavy, aby k sobě otočila jeho tvář. Pak si odfrkla. „No jistě. Půlelf.“</p> <p>„Kdože?“</p> <p>„Bastard, míšenec člověka a elfa.“</p> <p>Z jejích úst zněla nadávka jako suchý vědecký termín.</p> <p>„Chceš říct,“ Viktor se upřeně zahleděl na ten bledý a hubený obličej, „že se narodil lidské ženě a elfovi?“</p> <p>„Samozřejmě že ne! Elfy lidské ženy nezajímají. Tohle je zplozenec člověka a elfky. Zřejmě výsledek znásilnění, i když… v minulosti se už stávalo leccos.“</p> <p>„Pokud se elfům nelíbí lidské ženy, tak proč…“</p> <p>„Nebyl to tak docela elf a já… já zas ještě nejsem úplně žena. Nedospělými dívkami půlelfové nepohrdnou.“</p> <p>Po těchto slovech ztratila Tael o půlelfa veškerý zájem. Vzdálila se od něj, posadila se ztěžka na kámen a natáhla si nohy.</p> <p>„Viktore, zkus se podívat, jestli nemá peněženku. Měl by ji mít. Půlelfové tahají všechno cenné s sebou, nikomu nedůvěřují.“</p> <p>Práce to byla nepříjemná, leč zřejmě nezbytná. Viktor se jal prohledávat půlelfovy kapsy − ukázalo se, že se jich v jemném hávu ze zeleného hedvábí skrývá až překvapivě hodně. Po chvíli z jedné z nich vylovil dvě tenké − asi jako pita chléb − placky, svinuté do ruličky.</p> <p>„Dej mi jednu,“ požádala ho Tael.</p> <p>Měl moc velký hlad, než aby vydržel nenásledovat jejího příkladu. V okamžitém snězení placky Viktorovi nezabránil ani těžký puch spáleného masa. Byla neuvěřitelně dobrá a pikantně voněla po neznámém koření.</p> <p>O něco později našel i peněženku, či spíš těžký kožený váček, v němž cinkala hrstka drobných mincí − stříbrných i zlatých.</p> <p>„Musí tam být ještě jeden,“ řekla Tael.</p> <p>Druhý váček byl o něco menší a lehčí. Ukázalo se, že je napěchovaný pableskujícími kamínky.</p> <p>„Vypadá to, že se kolem Mezí nepotloukali prvně,“ poznamenala Tael.</p> <p>Viktor s úlevou zanechal šacování mrtvoly a napřímil se. Půlelfova bledá tvář nyní působila klidně a vyrovnaně, ba téměř něžně.</p> <p>„Elfky jsou asi krásné?“</p> <p>„Ano. Obzvlášť podle lidských měřítek.“</p> <p>Tael nevěnovala pozornost tomu, že kapituloval a věří jejím slovům. Viktor jí za to byl vděčný.</p> <p>„A tihle… míšenci… asi taky nebudou žádná vzácnost?“</p> <p>„To zas ne, přece jen je zapotřebí oboustranné touhy.“ Na okamžik se zamyslela a pak dodala: „A navíc není elfek nikdy dost pro všechny.“</p> <p>„Tohohle mám taky prohledat?“ Viktor kývl směrem k omráčenému chlapíkovi, který dosud ležel v bezvědomí. Tael se na lupiče štítivě podívala.</p> <p>„Meč má mizerný a peníze s sebou takoví jako on stejně nenosí. Doraz ho a půjdeme.“ Vstala a vyrazila kupředu; nepřátelům již nevěnovala pozornost. Viktor chvíli stál bez hnutí, ale pak se sklonil nad tělem a vytáhl dýku.</p> <p>Lupič otevřel oči. Pravděpodobně už byl dávno při vědomí a jen předstíral, že je stále omráčený.</p> <p>„Slituj se nade mnou, Vládce…“ zašeptal. „Slituj se…“</p> <p>Viktor strnul. Lupič vypadal, že se nechystá ani bránit, ani utíkat. Jenom ležel jako beran na jatkách a hleděl na něho s pokornou odevzdaností.</p> <p>„Nevěděli jsme, Vládce…“</p> <p>Viktor se úkosem podíval do tmy, ale Tael již byla daleko.</p> <p>Přitiskl nabroušenou čepel k lupičovu hrdlu. Objevila se krev. Viktor musel, byl povinen ho zabít… Cítil to. Nebo přece jen existovalo jiné východisko?</p> <p>„Jsi můj otrok,“ řekl.</p> <p>„Ano, Vládce…“</p> <p>„Tvůj život nemá žádnou cenu.“</p> <p>Ležící muž zjevně smýšlel stejně.</p> <p>„Běž,“ řekl Viktor a schoval dýku. „A všem vzkaž to, co máš vzkázat.“</p> <p>Vůbec neměl strach se k mužovi otočit zády. V lupičově chování se skrývalo něco víc než jen pouhý strach ze silnějšího válečníka.</p> <p>„Jsem tvůj otrok…“ ozvalo se ze tmy za ním.</p> <p>Tael neodešla daleko. Stála nějakých dvacet metrů od padlého stromu, tam, kde již nebylo cítit smrad.</p> <p>„Možná jsi měl pravdu,“ řekla dívka. Její hlas zněl podivně rozpačitě a provinile. Vzala Viktora za ruku; asi minutu spolu mlčky kráčeli bok po boku. „Viktore… odpusť, že jsem ti začala radit.“<strong>Kapitola pátá</strong></p> <p>Rokle byla čím dál mělčí a mělčí, až nakonec její svahy úplně zmizely. I les nyní vypadal vlídněji, polomy a vývratě se vytratily. V absolutní tmě, jež panovala pod bezhvězdnou, za mračny ukrytou oblohou, vyšli Viktor a Tael konečně na něco, co víceméně připomínalo cestu. Země zde byla udusaná a nic z ní nerostlo, i když to vypadalo, že je cesta opuštěná už hodně dlouho. Ve srovnání s černočernou trávou a keři potmě bezmála zářila.</p> <p>„Stará obchodní stezka,“ oznámilo děvče. „Dřív ji používaly karavany mířící do jižních přístavů. Potom ale cestu zahradily Meze a kupci začali jezdit oklikou. A teď… pokud tu ještě vůbec někdo chodí, tak lesem a roklí.“</p> <p>Viktor se v duchu pokusil představit mapu. Les. Rokle. Meze. U nich končící cesta.</p> <p>„A kam jdeme my?“</p> <p>„K Trati. Je tady malá osada, už jsem ti o ní říkala. Téměř všechna města v okolí jsou opuštěná − nikdo nechce žít tak blízko Mezí. Jenomže Trať se nedá přesunout tak jednoduše jako obchodní stezka.“</p> <p><emphasis>To je mi tedy pěkná stezka,</emphasis> pomyslel si Viktor. <emphasis>Vždyť by se na ní bez problémů, vyhnuly i dva důlní náklaďáky.</emphasis></p> <p>Po lese a rokli už mu další cesta připadala snadná. Krom toho jej ona titěrná placička, kterou našel v půlelfově kapse, zcela nečekaně nejen nasytila, ale také povzbudila, skoro jako šálek silné kávy.</p> <p>Cesta kličkovala mezi vrchy, les řídl a rozestupoval se. Nejspíš to byl jen optický klam, ale zdálo se, že je čím dál větší světlo. Viktor se podíval na hodinky − fosforeskující jiskry na špičkách ručiček ho ujistily, že ještě není ani hodina po půlnoci.</p> <p>„Půjdeme dlouho?“</p> <p>„Ne. Asi půl hodiny,“ ozvala se Tael bezstarostně. Dívka soudě podle tónu jejího hlasu nepokládala takové noční procházky za nic mimořádného a už nepočítala s žádným dalším nebezpečím. „Vydrž.“</p> <p>Viktor si dopáleně odfrkl, ale nic neřekl.</p> <p>„Holt jsem trochu přecenila naše schopnosti,“ řekla Tael sebekriticky. „Nenapadlo mě, že se ti potmě půjde hůř.“</p> <p>„Zato ty potmě vidíš.“</p> <p>„No ano, samozřejmě.“</p> <p>„Nepatříš náhodou taky k těm půlelfům?“ zeptal se Viktor téměř vážně.</p> <p>„Ale ne, co tě nemá. Žádné půlelfí ženy nejsou, nemohou být. Nikdy.“</p> <p>Viktor chtěl poznamenat, že všechny fenotypové projevy „elfskosti“ jsou podle všeho pevně spjaty s pohlavím, s „mužským“ chromozomem; proto v sobě zřejmě všechny půlelfky nesou letální genovou mutaci projevující se již v embryonální fázi.</p> <p>Elfové a genetika mu však vůbec nešli dohromady, a tak zůstal u pouhých úvah.</p> <p>„Tak kde se v tobě potom takové nadání vzalo? Myslím, že třeba ti lupiči na tom byli podobně jako já − tma jim taky překážela.“</p> <p>„Viktore, copak nesmím mít tajemství?“</p> <p>S tím samozřejmě nemělo smysl se přít.</p> <p>„Tak mi alespoň pověz, kde žiješ?“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Jak proč? Vždyť jsem ti slíbil, že tě odvedu domů.“</p> <p>Vypadalo to, že se mu povedlo uvést Tael do rozpaků.</p> <p>„Dobrá, tak mě tedy odvedeš… Ale co potom, co budeš dělat?“</p> <p>„Vrátím se, odkud jsem přišel.“</p> <p>Tael dlouho mlčela, než se konečně zeptala: „Jenom tak se vrátíš? Vždyť jsi už uvěřil, nemám pravdu? Přesvědčil ses, že se na svět dá dívat i jinak, z jiného úhlu, než jsi zvyklý. A to se pořád chceš vrátit? Tam do města, do svého pitomého baráku, abys mohl dýchat všechny ty smrady a věnovat se nesmyslům…?“</p> <p>„Tael!“ přerušil ji. „Je to můj domov, chápeš? Mám tam příbuzné a přátelé. A promiň, ale moje práce je mnohem příjemnější než… podřezávat lidem krky.“</p> <p>„Ale vždyť jsi…“ zarazila se. „Viktore…“</p> <p>„Ano?“</p> <p>„Třeba jsem se zmýlila?“ zeptala se zamyšleně.</p> <p>„V čem?“</p> <p>„V tobě přece! Viktore, vždyť ty máš žít tady! Chápeš? Jakmile člověk přestane vyhovovat svému světu, ten se ho bez milosti zřekne. Vypudí ho. Myslíš, že to, jak se ti doma všechno hroutilo, byla náhoda?“</p> <p>„A dost.“ Viktor se zastavil, potmě chytil Tael za rameno a otočil si ji čelem k sobě. „Mluv. Už žádné narážky.“</p> <p>Tael nazlobeně zasupěla jako úplně obyčejná malá holka, jíž někdo brání, aby si hrála na slečnu tajemnou.</p> <p>„Vypadá to, že mi došla trpělivost,“ pokračoval Viktor. „Nejdřív najdu na prahu svého bytu pomatenou dívčinu, která vidí potmě, během jediné noci se jí hojí rány, nezná stud a neprojevuje žádné emoce. Potom se s ní hrnu do lesa, prchám před jakýmisi pitomci a dostávám se bůhvíkam. Skáču do ledové vody, nahatý pobíhám kolem ohně, poslouchám historky o různých světech a uprostřed noci putuju pustinou. Bojím se umrlců, zabíjím lupiče! A ty teď tvrdíš, že se mi tohle všechno má líbit?“</p> <p>„Co chceš, Viktore?“</p> <p>„Vysvětlení.“</p> <p>„Nepatříš do světa Rubní strany.“</p> <p>„Jsi si jistá?“</p> <p>„Naprosto. Jinak by ses sem nedostal. Ale to není nejpodstatnější − jde o to, že tě tento svět potřebuje. Moc potřebuje.“</p> <p>„Takže jsi mě vyhledala, abys mě odvedla po Stezce ze světa do světa?“</p> <p>„Ano. Samozřejmě bys mohl přijít sám. Tak to obvykle bývá s lidmi, kteří začnou na svět pohlížet jinak. Dříve či později nacházejí Stezku a objevují se tady. Ale ty jsi příliš důležitý. Nemohla jsem čekat a spoléhat na náhodu. Vzpomínáš na ty, s nimiž jsme se setkali v průchodu? Kdybys byl sám, zabili by tě.“</p> <p>„A kdybych zůstal ve svém světě?“</p> <p>„Stejně by tě zabili. Pro jistotu. Jenomže ty bys tam nezůstal. Takoví jako ty nikdy nezůstávají.“</p> <p>Viktor se zasmál: „Díky, děvče. Takhle to tedy bylo. Ty jsi mi celou dobu pomáhala. Díky.“</p> <p>Zmocňovala se ho stále silnější a silnější podrážděnost. Možná za to mohla únava. Ale možná také bledá hubená tvář půlelfa, jež mu z nějakého důvodu vytanula na mysli.</p> <p>„Je mou povinností pomáhat těm, kteří přicházejí z Rubní strany,“ řekla Tael. Dívka změnu Viktorovy nálady očividně nevycítila. „Tak pojďme. Osada je už hned támhle, za tou zatáčkou.“</p> <p>Cesta kousek před nimi skutečně zatáčela a vinula se podél úpatí kopce. Vlastně to možná ani nebyl kopec, nýbrž mohyla. Jeho obrysy totiž i potmě vypadaly až příliš pravidelně. Ale jaký je v tom rozdíl? Viktor už měl dobrodružství po krk. Veškeré jeho všední starosti a problémy vybledly, ustoupily kamsi daleko; pomyšlení na to, že zítra nebude moci jít do práce, jej ani v nejmenším neznepokojovalo. Zato domov − malý byt s odlepujícími se tapetami, rozbitou televizí a promáčklou pohovkou − ho stále lákal. Chtěl se tam vrátit. I navzdory vypadávajícím pojistkám a vybuchujícím telefonům. Hlavně že bude u sebe doma. Ve svém hradě. Kde nebude muset svírat v pěsti hedvábně hebké vlasy půlelfího bastarda, aby mu mohl zlomit vaz…</p> <p>„Zatraceně…“ zašeptal Viktor. „Zatraceně…“</p> <p>Tak takhle to tedy chodí? Ne hned, ne ve chvíli, kdy krev hoří přebytkem adrenalinu a z hrdla se dere zvířecí řev. V takových okamžicích je možné všechno − zabíjet, prohledávat mrtvým kapsy i hltat cizí zásoby, zatímco se ve vzduchu vznáší pach spáleného lidského masa. To až potom − v tichu a ve tmě − opustí úkryt, do něhož vyděšeně zalezla, tisíciletá civilizace, poklepe člověku na rameno a vyčítavě se mu podívá do očí.</p> <p>Pokud si Tael uvědomovala, co se s ním děje, nedávala to najevo. Celou dobu mlčela. Díkybohu alespoň za to. Trochu zpomalili, aby zdolali svah kopce − cestu už kličkování zjevně omrzelo, a tak se to rozhodla vzít přímo.</p> <p>„A tady už máme osadu,“ řekla Tael.</p> <p>Jen kousek od nich − stěží víc než sto metrů daleko − mdle doutnal houfec světélek. Viktor zaváhal; na okamžik pocítil nečekané rozčarování. Jejich cesta byla najednou u konce.</p> <p>„Myslel jsem si, že budeme muset někam skákat… šplhat…“ přiznal se.</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Nevím…“</p> <p>Viktor podvědomě čekal, že je přivítá štěkot psů; ve skutečnosti se však k osadě blížili v naprostém tichu. Třeba v tomto světě žádní psi nejsou? Koneckonců když v normálním světě nežijí elfové, proč by tady nemohli nežít psi?</p> <p>„Stůj…“ Tael se náhle zastavila a chytila Viktora za ruku. Kdosi jim šel naproti.</p> <p>Viktorova ruka spočinula na jílci dýky. Noční chodec se blížil. Bylo slyšet jeho hlasité oddechování i zvuk mírně škobrtavých kroků. Viktor se uvolnil.</p> <p>Vypadá to, že alespoň alkohol v tomto světě neznámý není.</p> <p>„Ne… nepůjdu kratší cestou, nepůjdu…“ ozvalo se ze tmy. Buďto si jich blížící se člověk všiml, anebo si jen povídal sám se sebou. „Ne… Půjdu roklí. Je tmavá a vlhká a taky strašidelná… Má příkré a kluzké svahy… Fouká tam vítr!“</p> <p>Ohledně větru se zjevně pletl, ale ve všem ostatním s ním Viktor naprosto souhlasil.</p> <p>„Projdu roklí…“ vykládal neznámý o svých plánech zpěvavým hlasem. „A bude mi dobře, protože… eee… vystr… vystš… vystřízlivím!“</p> <p>Člověk prošel okolo, aniž by jim věnoval pozornost. Nejspíš si jich vůbec nevšiml. Viktor si pro tmu nemohl prohlédnout jeho tvář; zaznamenal jen, že je to chlap jako hora, vysoký a ramenatý, ovšem také s pořádným pupkem. Již poté, co je minul, se opilec na okamžik zastavil a s tesklivým údivem zcela nemístně prohlásil: „Olověné kuličky! No to jsou věci!“</p> <p>Viktor se sklonil k Tael a šeptl: „Nezastavíme ho? V tomhle stavu…“</p> <p>„Zrovna v tomhle stavu kliďánko dojde,“ odvětila Tael bezstarostně. „Opilci mívají štěstí. A umrlcům mimochodem alkohol ani trochu nevoní.“</p> <p>Viktor se rozhodl nevyptávat, proč se mrtví stávají abstinenty. Bál se totiž, že Tael pro to bude mít vysvětlení a že ho přiměje, aby uvěřil něčemu dalšímu, ještě šílenějšímu…</p> <p>Byť by se mohlo zdát, že ve srovnání s faktem samotné existence nemrtvých je jejich záporný vztah k lihovinám pouhá drobnost, která ani nestojí za pozornost.</p> <p>Cesta plynule přešla v ulici. Pod nohama už neměli udusanou hlínu, nýbrž důkladně opracované dlažební kostky. Bylo zde světleji − v oknech mnoha domů se navzdory pozdní noční hodině svítilo a před některými dokonce zářily lampy. Viktor se dychtivě rozhlížel ve snaze spatřit něco zvláštního, výjimečného, vlastního pouze tomuto světu. Něco mystického, neskutečného anebo alespoň středověkého.</p> <p>Ale kdež!</p> <p>Samé bytelné čisťounké domy, dvou − nebo trojpodlažní. Přízemí obvykle kamenné, vyšší patra ze dřeva. Okna zasklená. Lampy… prolamovaná kovová svítidla z matového skla; snad jen světlo, které se z nich linulo, bylo až příliš vyrovnané.</p> <p>Viktora však nejvíce ohromil knoflík vedle dveří jakési budovy. Knoflík! Kovový knoflík přesně na tom místě, kde se má správně nacházet knoflík zvonku!</p> <p>„Vy tady máte elektřinu?!“ zvolal osočujícím tónem.</p> <p>Tael se na něho udiveně podívala a Viktor mimoděk ztlumil hlas. Dívčina tvář byla na světle unavená, téměř šedivá.</p> <p>„No a?“ zeptala se.</p> <p>„Ale jak to?“</p> <p>„A proč bychom ji tu neměli mít? Copak jsem ti říkala, že ulice osvětlujeme s pomocí tuleního tuku a březových loučí?“</p> <p>„To ne, ale… Jestli tady…“ Viktor se zarazil, zoufale hledaje správná slova. „Podívej, Tael, jsem schopen uvěřit v jiný svět nebo v jinou stranu reality. Netuším proč, ale jsem. No dobrá, elfky, kterých je věčně málo, tady spí s lidmi! A za Šedou mezí, kdysi vytvořenou čaroději, se toulají umrlci − fajn!“</p> <p>Tael se shovívavě usmála.</p> <p>„Ale v tom případě tu nemůže být technika! Elektřina, lampy, zvonky, auta, nic!“</p> <p>Nad hlavami se jim s bouchnutím otevřelo okno a noc prořízl čísi zlostný hlas: „Zase, zase jsou tady, ožralí jak prasata! Hej, koukejte vypadnout!“</p> <p>Viktor měl chvíli sto chutí věnovat volajícímu jaksepatří peprnou odpověď, ale včas si to rozmyslel. Zaprvé se nacházel v dost nepříznivé pozici pro hádku a zadruhé si uvědomoval, že předtím vážně mluvil zbytečně nahlas.</p> <p>„Viktore, jsi unavený…“ řekla Tael jemně. „Pojďme…“</p> <p>Viktor ihned poslušně, jako skutečný podnapilý hospodský štamgast odváděný domů starostlivou dcerou, vykročil za Tael.</p> <p>„Všechno je možné,“ přesvědčovala ho Tael. „Tohle je Středosvět, chápeš? Tady je možné všechno…“</p> <p>Zastavili se před podlouhlou dvoupodlažní budovou. Ta byla pro změnu celá postavená z kamene.</p> <p>„Hotel,“ vysvětlila Tael.</p> <p>Viktor dostal chuť jí jízlivě oponovat, že jde o „hostinec“, ale udržel se. Tael s jistotou otevřela nezamčené dveře a oba vstoupili.</p> <p>Ocitli se v malé hale se stěnami z červených pálených cihel, na nichž visely nepříliš důmyslné, zato barevně výrazné výšivky. Jednu zeď lemovala řada masivních křesel s tvrdými potahy. U druhé stál stůl úctyhodných rozměrů, za nímž seděli dva lidé. V hale bylo k vidění ještě několik dveří a točité schodiště stoupající do patra. Nic neobvyklého − klidně by tak mohl vypadat malý rodinný penzion někde v západní Evropě. U stropu visel křišťálový lustr. Viktor si odevzdaně povzdechl a odvrátil zrak od elektrických žárovek.</p> <p>„Dobrý večer!“ řekla Tael zvučně.</p> <p>Zpoza stolu se zvedl vychrtlý zrzavý mladíček ve zváleném obleku nevýrazného střihu a s pomačkaným baretem na hlavě. Vypadal legračně − nic víc, nic míň.</p> <p>„Dobrou noc, děvče!“ řekl mladík nečekaně hlubokým hlasem. Tael věnoval všehovšudy jeden pohled, sice upřený, ale v podstatě lhostejný. Zato Viktora zkoumal déle a mnohem pedantičtěji.</p> <p>Viktor zase nedokázal odtrhnout pohled od druhého muže, který zůstal sedět u stolu.</p> <p>Nebyl to člověk, nýbrž elf.</p> <p>A Viktor nepotřeboval žádná vysvětlení, aby odhalil rozdíly mezi elfem, půlelfem a člověkem. Nejspíš bylo dobře, že měl nejprve možnost vidět půlelfa − alespoň mu teď ten kontrast nepřipadal tolik šokující.</p> <p>Elfovy vlasy se podobaly zlaté pěně, proužkům lístkového zlata, ledabyle upraveným do vysokého účesu. Jeho tvář nepůsobila dojmem oné až chorobně křehké krásy jako v případě půlelfa − byla jednoduše nelidská, nadpozemská, žijící dle vlastních zákonů krásna. Tělo měl štíhlé a ladné, ovšem slovo křehké se k němu rovněž tak nějak nehodilo.</p> <p>Elf byl něčím úplně jiným, na hony vzdáleným obyčejnému člověku. Pokud Bůh kdysi uplácal lidi z hlíny, pak mu coby základ pro stvoření elfů musela posloužit pramenitá voda.</p> <p>Elfovy štíhlé prsty s ležérní grácií svíraly opeření šípu, již nasazeného na tětivu luku s tenkým lučištěm. Skutečnost, že zbraň ležela na stole, z nějakého důvodu Viktora vůbec neuklidňovala. Byl si jistý, že stačí půl vteřiny, aby se mu šíp zabodl do hrudi.</p> <p>„Odkud jste přišli, poutníci?“ zajímal se zrzek.</p> <p>„Z jihu, kolem Šedé meze,“ opáčila Tael. Otázka si podle všeho nežádala přesnou odpověď.</p> <p>„V noci a kolem Meze?“ zeptal se mladík s určitou úctou. „To musíte mít pro strach uděláno…“</p> <p>Ještě jednou se podíval na Tael − tentokrát již pozorněji. Tvář se mu náhle stěží postřehnutelně zachvěla. Jako by dívku poznal… s podivem, ale poznal.</p> <p>„Co si přejete?“ Zrzek byl rázem ztělesněná zdvořilost. Elf maličko pootočil hlavu, zvědavě se podíval na svého druha a pak dal pomalu ze zbraně ruce pryč.</p> <p>„Pokoj.“</p> <p>„Jeden, dva?“</p> <p>„Jeden.“</p> <p>„S jednou postelí, se dvěma?“</p> <p>„Se dvěma.“</p> <p>„Světlo, vodu?“</p> <p>„Ten nejlepší pokoj.“</p> <p>„Samozřejmě, vážení. Číslo osm, Dercy!“</p> <p>V zrzkově tváři se zračilo cosi divného. Nebyl to strach, jenž se zmocnil lupiče, kterého Viktor málem zabil. Spíše něco jako rozpaky, když si člověk není jistý svými domněnkami, ale pro všechny případy předpokládá, že jsou správné, a řídí se podle toho.</p> <p>„Tady máte klíče…“ Mladík si od sedícího elfa vzal dva kroužky s masivními klíči a s lehkou úklonou je podal Tael. „Můžeme pro vás udělat ještě něco?“</p> <p>„Máme hlad…“ řekla Tael tesklivě.</p> <p>„Restaurace je ještě otevřená.“ Zrzek ukázal na jedny ze dveří vedoucích z haly. „Přejete si naservírovat jídlo na pokoj?“</p> <p>„Ne, díky, zajdeme se najíst sami.“ Tael kývla na Viktora. „Zaplatil bys?“</p> <p>Viktor mlčky vytáhl ukořistěnou peněženku a tázavě se podíval na mladíka.</p> <p>„Jeden zlatý.“</p> <p>Elf si stěží slyšitelně odfrkl.</p> <p>Viktor mladíkovi mlčky podal minci, která dle jeho skromného názoru mohla být oním zmíněným zlatým. Nebyly na ní žádné nápisy − jen na obou stranách mince vyražená obludná dračí tlama. Zrzek si minci vzal se zjevnými rozpaky, odvrátil zrak a kvapně si ji schoval do kapsy.</p> <p>„Copak nepřijímáte starou měnu?“ zajímala se Tael.</p> <p>„Ale ne, samozřejmě že ji přijímáme.“ Mladík úkosem pohlédl na elfa a zašklebil se tak, jako by tím druha vybízel, aby byl zticha. Viktorovi se vše, čeho byl svědkem, ani za mák nezamlouvalo, ale říkal si, že by nebylo rozumné do toho zasahovat.</p> <p>„Pojď, mám vážně hlad…“ Tael vzala Viktora za ruku a vlekla ho za sebou. Elf ani teď nepromluvil, dokonce se ani neobtěžoval vstát. Mezi ním a zrzavým mladíkem byl zjevně na spadnutí hodně závažný rozhovor…</p> <p>Za dveřmi „restaurace“ vládlo ticho a překvapivý chládek. Viktor hned za prahem strnul, neboť si s úžasem uvědomil, že se jeho nedávný hloupý sen změnil v realitu.</p> <p>Zhruba půltucet stolků s bílými ubrusy a připravenými příbory z křišťálu a bílého porcelánu − bez výjimky neobsazené. Žádné elektrické osvětlení; jen svíce v masivních svícnech podél stěn. Malý barový pult, na němž se tísnily lahve neobvyklých tvarů, zato s celkem jasným obsahem. Na vysoké stoličce spal s tváří na baru zavalitý muž v oděvu připomínajícím polovojenskou uniformu.</p> <p>„Oho…!“ Viktor ze sebe hodnou chvíli nedokázal dostat nic dalšího. Měl sto chutí protřít si oči. „Tael, kdybys mi řekla… o tomhle místě, šel bych dvakrát rychleji.“</p> <p>„Jak jsem mohla vědět, že přijdeme k penězům?“ odpovědělo děvče otázkou. „Hostinský!“</p> <p>Za pultem se otevřela malá dvířka, zpoza nichž se vynořila dívka. Byla o něco starší než Tael, šestnácti-, možná sedmnáctiletá, štíhlé postavy a půvabné tváře − přičemž půvabné od přírody, nikoli díky nadbytku kosmetiky. Tael se zatvářila trochu rozpačitě.</p> <p>„A kde je vážený Conam Mlčenlivý?“ zeptala se. „Už spí?“</p> <p>Mezi dívkami okamžitě zavládlo napětí.</p> <p>„Táta spí už tři roky,“ opáčila starší dívka suše. „Nejsem tak mlčenlivá, jako býval on, ale doufám, že to je můj jediný nedostatek.“</p> <p>„Promiňte.“ Teď již Tael vypadala skutečně rozpačitě. „Conamův podnik byl známý po celé Trati…“</p> <p>„Známý je pořád. A ani nezměnil název.“</p> <p>„Jsme hodně unavení a máme velký hlad.“ Viktor pochopil, že je nejvyšší čas, aby zasáhl do rozhovoru. „Pokud ještě nezavíráte…“</p> <p>Dívka svraštila čelo: „Kdo by zavíral, když vidí hosty? Jídlo, víno? Co si budete přát?“</p> <p>„Co byste doporučila poutníkům, kteří o půlnoci prošli kolem Šedé meze?“ odpověděl Viktor otázkou.</p> <p>Dívka souhlasně přikývla. „Jen chvilku strpení…“</p> <p>Na vteřinu zmizela za dvířky; Tael si mezitím povzdechla a smutně se podívala na Viktora: „Byl to fajn strejda…“</p> <p>„Conam?“</p> <p>„No jo. Skvělý válečník. Dobrodruh! I když… takových je spousta. Ale na stará kolena si koupil tuhle malou restauraci, pojmenoval ji Království Conama Mlčenlivého a proslavil se po celém Středosvětě.“</p> <p>„Veselá kariéra.“</p> <p>„Ke slávě se dá přijít nejenom s pomocí meče…“ povzdechlo si děvče. „Zato na jeho dceru si skoro nevzpomínám.“</p> <p>„Takže jsi tu už někdy byla?“</p> <p>„Ano, ale dávno.“</p> <p>„Ten mladík odvedle tě nejspíš poznal.“</p> <p>Tael pokrčila rameny. „Možná. No a co?“</p> <p>Conamova dcera se vrátila. Mlčky vyndala zpod pultu dvě vysoké sklenice − nejprve je do poloviny naplnila rudou tekutinou ze skleněné karafy a pak je dolila různobarevnými obsahy tří dalších lahví. Udělala to hodně rychle, ale s takovou zručností, že se koktejl ve sklenicích nesmíchal, nýbrž vytvořil čtyři zřetelně oddělené vrstvy.</p> <p>„Pro začátek si dejte tohle,“ navrhla jim dívka.</p> <p>Viktor se posadil k baru. Tael se uvelebila po jeho boku, zvedla sklenici a pedanticky se skrze ni podívala na svíci.</p> <p>Čtyři vrstvy se zachvívaly a pohupovaly, postupně pronikajíce jedna do druhé. Viktor si ohromeně uvědomil, že se tekutina mění v sedm pruhů vytvářejících kompletní barevné spektrum.</p> <p>„Vy umíte namíchat Duhové sny!“ zvolala Tael s neskrývaným nadšením. „Páni!“</p> <p>Vypadalo to, že dívce taková pochvala polichotila.</p> <p>„Jmenuji se Rada,“ řekla.</p> <p>„Slyšela jsem, Rado, že Conam přísahal, že tohle tajemství nikomu neprozradí!“</p> <p>„Však ho také neprozradil. Ani mně. Musela jsem na ně přijít sama.“</p> <p>Viktor opatrně usrkl. Nápoj byl zjevně alkoholický, ale měl zcela neobvyklou chuť. Doslova od prvního loku působil jako vzpruha a zároveň uvolňoval zemdlené tělo.</p> <p>„V takovou pozdní hodinu neexistuje pro unaveného poutníka nic lepšího než pohár Duhových snů!“ řekla Tael. „Eh… proč jen Conam objevil své životní poslání tak pozdě? Jak báječné nápoje by ještě dokázal vymyslet!“</p> <p>Viktor se lekl, že se Rada pro tato slova urazí, avšak dívka místo toho souhlasně přikývla. „Ano. Zato já se nemíním věnovat nesmyslům. Přijďte ráno − pohostím vás Vroucím dnem, samozřejmě na účet podniku. To už je můj vlastní recept. Ocenil ho dokonce i samotný pan Andrzej.“</p> <p>„Ten Zemní mág?“ Tael to zřejmě zaujalo.</p> <p>Rada přikývla. „Ano, první mezi svými. Zastavil se tu během cesty do Sněžných stepí. Takový neduživý mužíček, úplně plešatý…“ Rada ztlumila hlas. „Napohled dočista obyčejný. I kdejaký náš lovec nebo tesař působí impozantněji. Vypadal, že stačí fouknout a upadne, ale jakmile začal pít, všichni se nestačili divit!“</p> <p>Buďto si noční návštěvníci náhle získali její sympatie, anebo se dívka rozhodla, že je obchod na prvním místě − každopádně po její počáteční odměřenosti nezůstalo ani památky.</p> <p>„Hned vám donesou jídlo,“ oznámila jim. „Pro každého plátek dušené ryby, trochu zeleniny, omáčku a paštiku z mlžů. Věřte, že lepší večeři jsem vám nemohla vybrat. Pobudete tu dlouho?“</p> <p>„Ne,“ řekla Tael lítostivě. „Zítra odjíždíme.“</p> <p>„Zůstaňte alespoň na oběd. Elfská polévka, koroptve v těstíčku a výběr z pálenek klanu Medvěda. Nebudete litovat.“</p> <p>Usmála se na Viktora a znovu zmizela za dvířky.</p> <p>„Ano, mlčenlivost skutečně nepatří mezi její nedostatky,“ řekl Viktor.</p> <p>„To jo,“ souhlasila Tael a vyprázdnila sklenici. „A mimochodem… nevracíš se zítra náhodou domů? A kdy vlastně − hned ráno nebo až po obědě?“</p> <p>Viktora nenapadlo, co na to odpovědět.</p> <p>* * *</p> <p>Rodný kraj. Tady ses narodil a vyrostl, Rétore. Tady jsi studoval. Odsud jsi vyrazil na svou proslulou − tedy pro ty, kteří znají podrobnosti − výpravu. A sem ses také vrátil, aniž bys tušil, že někdy přijde den, kdy budeš muset začít vlastnoručně napravovat to, co bylo předtím považováno za největší ze tvých hrdinských skutků.</p> <p>Samozřejmě si ho všimli už zdálky. Neskrýval se a mágové klanu viděli plamennou auru Síly kolem něj na vzdálenost mnoha mil. Když tedy konečně nechal svá vzdušná křídla zmizet a plavně přistál u zápraží magické školy, jež byla zároveň i jeho sídlem, kolem se již stačil shromáždit pořádný dav. Všichni mlčeli. Věděli, že se stalo neštěstí.</p> <p>Rétor si mezi seběhnuvšími se lidmi okamžitě všiml Tanielovy matky a vzápětí − neschopen vydržet výčitky svědomí − sklopil hlavu. Selhal. Neochránil chlapce. Neubránil ho a veškerá slova už jsou teď naprosto zbytečná.</p> <p>Navzdory tomu však Rétor přece jen promluvil. Před svými lidmi nesměl mít žádné tajnosti. Voda skvěle ovládá magii klamu (Vzduch za ní ovšem příliš nezaostává) a nepřátelé by jistě neotáleli s tím, aby vše nevyřčené překroutili a využili ve svůj prospěch.</p> <p>Rétor ke shromážděným hovořil stručně, ale nevynechal nic podstatného. Pověděl jim o střetnutí s Tornem a jeho lidmi v ruinách hradu, o zradě, jež zahubila Ohnivé, i o tom, jak se ho Vodní všem obyčejům navzdory chystali zabít na plese Loi Iver…</p> <p>„Co teď tedy uděláme, bratři? Strpíme to, budeme mlčet, podrobíme se?“ uzavřel svůj proslov otázkou.</p> <p>Dav, jenž mu naslouchal v hrobovém tichu, v okamžení vybuchl rozzuřenými výkřiky. Rétor viděl zvednuté pěsti, nenávistí zrůzněné tváře, ústa zkřivená hněvem a touhou po pomstě. „Smrt Vodním!“ Vítr tento řev, jenž se vydral ze stovek hrdel, roznesl široko daleko po okolí a Viktor si byl jistý, že dokonce i lidé ze vzdálených farem teď zanechali práce a s neklidem se zaposlouchali do závanů naplněných záští.</p> <p>„Válku!“ letěl náměstím nehlučný křik domů. „Válku a smrt vrahům!“ přizvukovaly jim skály. „Plameny a zkázu na jejich hlavy!“ šuměly lesy.</p> <p>Jen moudrá a líná řeka tentokrát zůstala zticha.</p> <p>A také moře − ovšem to nemluvilo nikdy.</p> <p>Když běsnící bouře výkřiků konečně zeslábla, Rétor zvedl ruku.</p> <p>„Budeme o tom všem rokovat na klanové radě,“ pronesl zvučným hlasem. „Zatím budu přemýšlet. A vy přemýšlejte též. Zítra za úsvitu porovnáme závěry, ke kterým jsme dospěli.“</p> <p><emphasis>Jsem si jistý, že zvolí válku,</emphasis> mihla se mu hlavou znepokojivá myšlenka. <emphasis>Až moc dobře totiž vědí o nepřátelství mezi mnou a Tornem. Mezi klany už sice dlouho nedošlo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přímému střetu, ale… útok je útok a nepřátelství mezi vůdci znamená nepřátelství mezi všemi. Klan půjde do boje. Začne dlouhá a krvavá válka, která jen usnadní práci Přirozeným…</emphasis></p> <p>Zároveň však Rétor nemohl ani pomyslet na to, že by snad před svými lidmi zatajil pravdu. Třeba se mu je podaří přivést k rozumu, až odezní prvotní hněv?</p> <p>Neboť síly je nezbytné vrhnout nikoli do nesmyslného sváru s mocným klanem Vody (jehož naprostá většina příslušníků samozřejmě vůbec za nic nemůže), nýbrž je použít na likvidaci Dračího zabijáka, povolaného Tornem − dokud ještě není pozdě. O tomto prohlášení svého nepřítele Rétor nepochyboval. Něco takového se neříká jen tak.</p> <p>A není důležité, že Zabiják zřejmě rovněž za nic nemůže. Jsou to jednoduché počty − tisíce životů proti jednomu jedinému.</p> <p>Jiné řešení? Takové, aby nikdo nemusel umřít? Žel, nejsme tu na hodině etiky.</p> <p>* * *</p> <p>… Měl pocit, že snad nikdy neusne. Když je člověk tak moc unavený, organismus v jakémsi sebezničujícím poryvu tvrdohlavě odmítá spánek. Jen si trp, jen se trap, říká si nejspíš, alespoň si příště dvakrát rozmyslíš, než začneš takhle mučit své tělo. Viktor si samozřejmě uvědomoval, že za to může všehovšudy nadměrná hladina adrenalinu a endorfinů, zvýšení hustoty iontových proudů a přespříliš aktivní přečerpávání synaptických váčků, či přesněji − uvědomoval si to rozumem. Zato druhá stránka jeho vědomí z nějakého důvodu pořád dokola omílala − to tě varuje samotný osud, dnes v noci nespi, nespi, nespi-i-i…!</p> <p>Dříve o elfech, trpaslících a dalších takových tvorech četl jedině v brakové fantastice. Navíc hodně vzácně, jen když neměl žádnou jinou knihu, kterou by si s sebou vzal na cestu. A teď najednou sám leží v posteli v hotelu, který jako ochranku zaměstnává živého, zcela nefalšovaného elfa! Hm… jestliže elfové vypadají takhle, jaké jsou potom asi elfky? Elfky, elfičky, elfessy… a co takové půlelfky, jaképak jsou? Nebo se skutečně žádné nerodí? Však se nelze divit, že elfové lidské ženy přehlížejí, zatímco lidští muži…</p> <p>Nadzvedl se na lokti. Tael odfukovala tichounce jako myška, ponořená do klidného a spokojeného spánku. Viktor si znovu lehl na záda. Mimoděk si vzpomněl na lupiče, na které narazili v rokli, hlavně na toho posledního nešťastníka, jenž žadonil, aby ho ušetřil… Jak to jen povídal? Ach ano: „Jsem tvůj otrok, Vládce…“</p> <p>Vládce…</p> <p>Jasná věc, že se taková slova dobře poslouchají. Nač si něco nalhávat, vždyť každý z nás si o sobě ve skrytu duše říká, že je nedoceněný, nepochopený, že je lepší než všichni ostatní dohromady, ale kvůli úkladům závistivého okolí nemá prostor se rozvinout − to by pak všem ukázal… Není divu, že je pochlebování jednou z nejmocnějších lidských zbraní.</p> <p>Viktor nepostřehl, kdy přesně se ho zmocnil spánek. Jeho vědomí bylo nadále jasné a myšlenky neztratily nic ze své přesnosti a určitosti. Myslel si, že uvažuje v duchu… A tak ho nemálo překvapilo, když náhle zjistil, že stojí na neznámém břehu. Písek byl absolutně, až nesnesitelně sněhobílý. Na tom by ještě nebylo nic divného, i když na Zemi − či přesněji na Rubní straně − by takovou běl nejspíš nenašel ani na severním pólu.</p> <p>Ano, písek byl bílý, zatímco voda naopak černočerná. Jako by se snad ani nejednalo o vodu, nýbrž o ropu. Viktor se již chystal protřít si oči, ale na poslední chvíli si uvědomil, že by bylo hloupé se divit. Vše tu vypadalo tak, jak mělo. Sny jsou zvláštní kraj. Sklouzl pohledem podél břehu − ve vzdálenosti asi půl kilometru se barva vody měnila v krvavě rudou, jakou někdy mívají večerní červánky; ještě dál, až u samotného obzoru, se pak oslnivě leskla jásavá zeleň − ovšem to byl možná jen klam způsobený atmosférickou refrakcí. Slunce už pravděpodobně zapadlo. Zářila samotná obloha − u obzoru stále jasně, zatímco v nadhlavníku již nesměle poblikávaly první hvězdy.</p> <p>K pobřeží se přimykaly hory, zvedaly se hned za pláží. Ne však obyčejné, na jaké jsme zvyklí − pohled na toto pohoří by jistě potěšil všechny milovníky stereometrie. Každá z „hor“ měřila na výšku odhadem asi kilometr a sestávala z několika pravidelných čtyřstěnů s lesklými poloprůsvitnými stěnami, „navlečených“ na neviditelnou ústřední osu. Čím výš se nacházely, tím byly jednotlivé jehlany menší, ale až na velikost zůstávaly dokonalými kopiemi svých sourozenců.</p> <p>Výsledné útvary vypadaly naprosto nepravděpodobně. Ale na druhou stranu − není snad ve snovém světě možné všechno?</p> <p>Mezi těmito buďto umělými stavbami, anebo možná bizarními díly přírody se táhly dlouhé jazyky všedně zelené trávy, vysoké a špičaté, trochu podobné ostřici.</p> <p>Ještě dál byl vidět les. Ne však zelený, nýbrž fialový, místy dokonce jednoduše modrý, jako by v tomto světě neplatily zákony fotosyntézy.</p> <p>A nad samým okrajem lesa uviděl Viktor stoupat kouř.</p> <p>Vyrazil tedy k němu − co jiného měl dělat?</p> <p>Po celou dobu se pozorně zaposlouchával sám do sebe. Byl to tuze zvláštní sen. Až příliš barvitý a realistický. Dokonce i fialové listy a černé vlny působily přirozeně. A kdyby jenom přirozeně… Ve snech koneckonců vypadá všechno opravdově. Ale proč tedy necítí cizost toho podivného okolí?</p> <p>Zatraceně! Kdyby se tak alespoň ve spánku dokázal uvolnit!</p> <p>Udělal krok, pak druhý… a vtom si najednou uvědomil, že se mu tu líbí. Jeho tělo naplnila opojná lehkost, jako by mu někdo do plic napumpoval více kyslíku. Trochu to připomínalo symptomy hlubinného opojení − ale vždyť teď přece není pod vodou!</p> <p>Měl co dělat, aby se nedal do běhu.</p> <p>Hradba podivné „ostřice“ se širokými listy se táhla podél celého pobřeží. Nevedla skrz ni jediná stezička. Jakmile se Viktor přesvědčil o tom, že špičatá stébla nedokážou probodnout jeho džíny, s potěšením vyrazil napříč porostem.</p> <p>O chvíli později uviděl, že kouř stoupá nad širokou a nízkou střechou velkého přízemního domu, postaveného z narůžovělých kamenných desek, které však hyzdily četné čmouhy od mastných sazí. Z širokánského kamenného komína, rovněž nízkého a jaksi spláclého (proč to? Vždyť musí mít mizerný tah…), se valil kouř. Ten byl − jak se na správný kouř sluší a patří − hustý, vlnivý a černý. Kolem domu se vznášel otupující puch čehosi nechutně nakyslého, jako by se tam uvnitř nacházel nespočet kádí s dýmajícím roztokem kyseliny chlorovodíkové, nebo možná dokonce sírové, staré dobré H2SO4. Čpavý zápach se dral do nosu a Viktor se rozkašlal, či přesněji, jeho paměť se chystala rozkašlat. Ve skutečnosti jen dlouze vydechl, aby si očistil plíce od toho svinstva, které samozřejmě nemělo nic společného s kyselinami, jak je známe.</p> <p>Je to jed, došlo mu znenadání. A ještě ke všemu sycený magií. Jemu, Viktorovi, ovšem z nějakého důvodu nemohl ublížit.</p> <p>Dům neměl žádné dveře. Pouze široký tmavý otvor, za nímž v temnotě cosi matně a pravidelně vzplálo a zase zhaslo.</p> <p>„Hej, je tu někdo?“ zeptal se Viktor tlumeně.</p> <p>Oheň v útrobách domu vylekaně zablikal a zhasl. Hned vzápětí se ozvalo zlostné vrčení, dlouhá rozzuřená tiráda, jež by se dala shrnout jako: „Kdo se to opovažuje?!“ ovšem ve skutečnosti byla mnohem vynalézavější, s četnými odkazy na všechny příbuzné rušitele až do dvanáctého kolena a možná ještě dál.</p> <p>Ze tmy se vyvalil nevysoký a mimořádně tlustý človíček, ramenatý, s brunátnou tváří, obrovitánským panděrem a převislým huňatým obočím. Nos pana domácího zdobily četné rudé a tmavomodré žilky. Jedovatě kyselý smrad byl ihned vystřídán důvěrně známým zápachem kořalky, který Viktorovi podruhé v poslední době připomněl opraváře z rodného paneláku.</p> <p>„Co jsi zač?“ zaryčel skrček. Plátěnou košili měl celou posetou skvrnami a propálenými děrami; kalhoty jakbysmet. Na rukou… na rukou měl tenké chirurgické rukavice − pohled na ně Viktora málem zbavil daru řeči. „Spolkl sis jazyk, nevzdělanče?“ dotíral dál pan domácí.</p> <p>„Mlč,“ sykl Viktor znenadání − k vlastnímu bezmeznému překvapení. „Jak si vůbec dovoluješ nechávat mě stát na prahu?“</p> <p>Na tlusťochově čele rázem vyrašil pot. O krok ustoupil, zrak však nesklopil.</p> <p>„No teda, že ke mně ale zavítal vznešený host,“ procedil skrček skrz zuby, načež si začal z rukou stahovat rukavice. „Vznešený a vzácný, pojď dál. Když už jsi sem vážil cestu, vyhánět tě nebudu. Ten můj smrádek ti sice asi nebude po chuti, ale… snad se na mě nerozhněváš, vždyť jsi přišel nepozván.“</p> <p>Pokud se tlusťoch bál, pak svůj strach uměl dovedně skrývat. Každopádně nevypadal, že by měl něco proti nějaké té pranici. Ačkoli Viktora pozval dál, sám zůstával stát, uzavíraje svým tělem téměř celý širokánský otvor.</p> <p>„To je ale mizerné přivítání,“ prohlásil Viktor drze, aby se hned vzápětí podivil vlastní nestoudnosti.</p> <p>Ostatně − vždyť je to sen… všehovšudy sen.</p> <p>„Holt nevím, jak se má správně vítat,“ zavrčel skrček. Když se mu konečně povedlo strhnout z rukou rukavice, ledabyle se rozmáchl a hodil je do nedaleké kádě. Cosi nechutně zasyčelo a z kádě se vyvalil oblak páry. „Jak se to tam u vás říká? Nejsem dost mladý na to, abych věděl všechno…“</p> <p><emphasis>Tak teď už je jasné, že spím,</emphasis> pomyslel si Viktor. <emphasis>Vždyť odkud by zdejší rodák mohl znát Oscara Wilda?</emphasis></p> <p>Tlusťoch s úšklebkem civěl na Viktora. Jeho oči se jako dva malé nebozízky nepokojně zavrtávaly do nezvaného hosta, který se objevil bůhví odkud. Skrček si zcela otevřeně a nepokrytě koledoval o problémy.</p> <p>Obyvatelé tohoto světa si váží jedině síly, napadlo Viktora. Delikátnost, zdvořilost, mírumilovnost − to všechno je tady bráno jako slabost.</p> <p>Ostatně, vážně jen tady? Snový svět je jen matným odleskem světa reálného. Pokud je po něm i nyní, v chaotickém − byť zajisté barvitém − snu vyžadována útočnost a průbojnost, pak se nejspíš to samé děje i ve skutečnosti. Jak je to vlastně dlouho, co se bezohlednost a drzost změnily z charakterových vad v přednosti? Moc dlouho možná ne, ale bohužel se občas zdá, že přednostmi zůstanou už navždy…</p> <p>Doma v Moskvě by se však asi přece jen nikdy neodhodlal k takovému činu − natáhnout ruce a mlčky se pokusit odstrčit majitele z prahu jeho vlastního domu.</p> <p>Viktor měl stále v živé paměti Šedou mez a suchý praskot půlelfova lámajícího se vazu. Proto se do skrčka neopřel plnou silou. Ten se však jen přisprostle zašklebil.</p> <p>„Střeďáci poslední dobou nějak ztrácejí sílu!“ Skrček si pohrdavě odfrkl. „Dobrá, strčil jsi do mě, takže to vypadá, že teď je řada na mně…“</p> <p>To, co následovalo, už samozřejmě nebylo žádným šťouchnutím do ramene. Tlusťoch předvedl pravý hák, za nějž by se nemusel stydět ani profesionální boxer. Jeho úder byl natolik rychlý a překvapivý, že Viktorovy nevalné dovednosti nestačily ani na to, aby ucukl hlavou. Že to, co dopadlo na jeho bradu a odmrštilo jej daleko dozadu, byla skrčkova pěst, mu došlo až ve chvíli, kdy už ležel na zádech.</p> <p>Zuřivost jej v mžiku zdvihla zpátky na nohy. Je to určitě sen, pomyslel si Viktor znovu. Po takových úderech se lidé zvedají leda v laciných hongkongských akčních filmech. Správně bych teď měl mít zlomené krční obratle, vykloubenou čelist a vyraženou alespoň polovinu zubů − a já si tu mezitím hopsám, jako by se nechumelilo…</p> <p>Náhle měl všude kolem sebe běsnící oheň. Jeho ruce, doširoka roztažené jako křídla, roztínaly rozbouřený oceán žhavých plamenů. Jak se ten… ten červ… na něj opovážil vztáhnout ruku? Na něj − na Vládce?!</p> <p>Pěst mu obalil chuchvalec rezavého ohně. Mihla se skrčkova zlostí zkřivená tvář, ruka zvednutá v obranném gestu, leč příliš pozdě.</p> <p>Viktorova pěst dopadla na levou líc nactiutrhače. Tlusťoch se navzdory celé své nemalé váze (odhadem alespoň půldruhého metráku) horem pádem překutálel přes práh a zmizel ve tmě uvnitř domu. S rachotem se zřítily jakési police, někdo plačtivě zamečel − nebo snad zamňoukal? − a pak všechno rázem ztichlo.</p> <p>Oheň ihned zmizel. Všeobjímající vztek rovněž. Pěst ho bolela, jako by s ní Viktor praštil do kamenné stěny. Klouby prstů měl odřené. Svraštil čelo a zkusmo zahýbal zápěstím i brnícími prsty.</p> <p>„No toto-ó, ty jsi mi ale…“ zahučelo to ufňukané ze tmy. „Měl jsi mě varovat…“</p> <p>„Moment překvapení,“ odfrkl si Viktor. „Tak co, máš chuť se ještě bít?“</p> <p>„Ale… možná časem,“ zabručel hlas ze tmy. „Pojď dál, no tak pojď už, co okouníš? Pomoz mi vstát − to nevidíš, že mi police přimáčkla nohu k podlaze? A jestli sebou začnu házet, tak si ji zlomím úplně…“</p> <p>Viktor hbitě překročil práh. Jeho oči podezřele rychle přivykly temnotě − příliš rychle i na to, že to všechno byl jen sen. Ve svých snech sice občas míváme křídla a kulky vystřelené z hlavní našich zbraní létají pomalu, pomaloučku, po zvláštních obloukových trajektoriích, ale potmě vidíme mizerně dokonce i tam.</p> <p>Nepochybně to byla laboratoř. Vůbec se však nepodobala těm, na jaké byl zvyklý − „rubním“, jak by řekli ve Středosvětě. Nebyly zde přístroje, zařízení ani agregáty. Jen obrovské police na zdech. Na těchto policích navíc nestála jediná lahev, krabice, sklenice, baňka, zkrátka žádná nádoba či schrána. Záhadné předměty ležely jednoduše na hromadách, bez ladu a skladu, zřejmě na základě jakési nepostižitelné vnitřní logiky. Oheň v krbu hořel sám od sebe, bez dříví či uhlí; Viktora dokonce na okamžik napadlo, jestli sem náhodou není zaveden plyn.</p> <p>Po nějakém plynu tu však samozřejmě nemohlo být ani památky. Byl to zkrátka jen oheň, jenž hořel sám od sebe. A nad ním kotel − černý, začouzený, s hrbolatými okraji. Viktor se mimoděk zachvěl, když si uvědomil, že ony prohlubně, lemující okraje kotle, nápadně připomínají stopy zubů. Do očí ho uhodil mimořádně dobře zachovaný plastický otisk lidské čelisti. Horní, s křivými, v dětství křivě narostlými zuby. A v životní velikosti.</p> <p>Viktor nadzvedl těžkou polici (to je snad z kamene nebo co?) a skrček se konečně ocitl na svobodě.</p> <p>„Díky.“ Zdálo se, že to bylo řečeno se solidní dávkou upřímnosti. „Nakonec přece jen nebudeš žádný slaboch. Neuraz se, ale nemám tě čím pohostit, jak je tam u vás zvykem. Holt jsem všechno, všecičko použil…“</p> <p>„Použil na co?“ zeptal se Viktor jakoby mimochodem. Z kotle, který visel nad plameny bez jakýchkoli podpěr, stoupal natolik odporný puch, že na pohoštění stejně neměl ani pomyšlení.</p> <p>„Ale…“ opáčil skrček bez náznaku nadšení. Poškrabal se na zátylku. Odkašlal si. Znovu se poškrabal na zátylku.</p> <p>V tu chvíli se z obrovské truhly − jediné v celém domě − ozvalo nepříjemné škrabání a šramocení. <emphasis>Že by krysa?</emphasis> pomyslel si Viktor.</p> <p>Tlusťoch zkřivil tvář, jako by ho znenadání rozbolely zuby. Vrhl se k truhle a trhnutím zvedl víko. Pak dovnitř až po rameno zabořil ruku, hekl a v příští chvíli se zase napřímil.</p> <p>Viktor strnul.</p> <p>Ve skrčkově pěsti se kroutil a tenkýma ručičkama a nožičkama zmítal titěrný človíček, jen o málo větší než kapesní nůž. Měl červenou košili, hnědé kalhoty a na hlavě nejapný klobouček se širokou krempou. Jeho obličej vypadal jako popálený všude samý strup a šrám. Na pravé ruce měl nasazeno něco jako rukavici, ze které vyčnívalo pět dlouhých − podle jeho měřítek, samozřejmě − hrotů.</p> <p>„Odpusť,“ zamumlal skrček. Rozmáchl se a mrštil pištící bytůstku do kotle.</p> <p>Ozvalo se hlasité žbluňknutí a rozžhavená tekutina vyšplíchla Viktorovi rovnou do tváře; kvapem zdvihl ruku, aby si ochránil oči… a v tu samou chvíli se probudil.</p> <p>Ticho. Všude klid. Je v pokoji hotelu, hostince, nebo dokonce penzionu − tady aby si jeden lámal hlavu nad tím, jak čemu říkat. Kupodivu je ještě pořád tma. Na sousední posteli téměř neslyšně odfukuje Tael. Všechno je v pořádku. Je dobře.</p> <p>Jen srdce splašeně buší a dlaně jsou vlhké potem. Sen mu všem zvyklostem navzdory nezačal ani teď po probuzení připadat jako nepatřičný. Ano, byl to nesmyslný a nereálný svět, ale přesto zůstával stejně přesvědčivý jako například tento hotel.</p> <p>Kdepak, Radin koktejl evidentně nezabral. Jaképak Duhové sny!</p> <p>Samozřejmě, člověk, který přejde ze světa do světa, který spatří bytosti, jež by správně měly patřit do pohádek, který zabije… Ne, takový člověk si může stěží dělat nárok na lepší sny než na ten o pranici s tupým ohyzdou, vařícím v kotli miniaturního Freddyho Kruegera…</p> <p>Viktor se zavrtěl v posteli ve snaze najít co možná nejnepohodlnější polohu. Po takové noční můře se mu už dvakrát nechtělo znovu usínat.</p> <p>Spánek se ale přece jen dostavil; Viktor byl zřejmě příliš unavený. Tentokrát se mu už však nezdály žádné sny − ani příjemné, ani děsivé.</p> <p>Nu, aspoň že tak.</p> <p>* * *</p> <p>Do zasedání rady už zbývalo jen málo času. Rétor seděl u sebe, ve velkém pokoji ve třetím patře magické školy. Vybavení místnosti potřebné, jak se říká, „pro život“ se omezovalo na úzkou tvrdou postel v rohu, umyvadlo a malou skříň. Zbytek prostoru zabíraly knihy na policích, lemujících stěny a stoupajících až ke stropu, a obrovský psací stůl.</p> <p>Dveře se právě zavřely za Tanielovou matkou.</p> <p>Rétor si vší silou přitiskl dlaň na čelo, načež si s ní pomalu přejel dolů po tváři. Co té nešťastnici mohl říci? Co mohl odpovědět na příval jejích výčitek, podobný spíše horečnatému blouznění? Nic, vůbec nic.</p> <p>A tak celou dobu mlčel, neodpovídal. Ještě štěstí, že nepřišel také Tanielův otec − Rétorův bratr. Takže ho neobviňoval. Takže mu odpustil. Anebo se jen bál dát průchod svému hněvu? Raději na to ani nemyslet…</p> <p>Zakrátko se sejde rada. A schválí zahájení války. S jasnými cíli − Tornova hlava musí být nabodnuta na kůl a vystavena na veřejném místě. Klan Vody musí být vymazán z povrchu zemského, aby po něm nezůstalo ani památky. Že jsou silní? No a co − naše věc je spravedlivá, nepřítel bude poražen a vítězství bude naše!</p> <p>Nelze je přimět, aby změnili názor. Dokonce ani ty nejlepší z nich. To znamená, že je třeba najít způsob, kterak <emphasis>přesměrovat</emphasis> jejich hněv. Na nového Dračího zabijáka. A pak rychle najít způsob, jak učinit válku „podivnou“… až do chvíle, kdy se z dusných mlh jižních moří vynoří orlohlavá flotila Přirozených.</p> <p>Když je toho ale tolik v sázce, je malá lež omluvitelná. <emphasis>Musím zachovat klan Vody, aby mohl čelit společnému nepříteli,</emphasis> uvažoval Rétor. <emphasis>Torn může… hm… znenadání zmizet. A pak už nadejde čas Draka.</emphasis> Mimoděk se zachvěl.</p> <p>Opodál se ozvalo cinknutí zvonce. Velmi tiché − leč závan větru úslužně donesl zvuk až k jeho uším. Rétor se rázně zvedl.</p> <p>Rada začíná.</p> <p>Rétor vyšel z místnosti, aniž by se obtěžoval zamknout dveře − těžko se najde někdo, kdo by se k němu opovážil vloupat. Pak vyrazil po širokém ochozu, který spojoval všechny místnosti školy. Dnes sice veškerá výuka z pochopitelných důvodů odpadla, ale žáci přesto odmítali odejít domů. K hlavnímu sálu, v němž se konalo zasedání rady, se samozřejmě nepřibližovali, neboť nechtěli riskovat důrazné napomenutí, či dokonce pohlavek uštědřený neviditelnou vzdušnou rukou − mágové měli v napjaté atmosféře sklon tvrdě trestat i ty nejmenší prohřešky. Po nádvoří se však přesto poflakovali hoši, kteří zatím stěží uměli cítit Vzduch; ač předstírali, že si hrají, co chvíli vrhali zvědavé pohledy ke kupoli hlavního sálu. A v posluchárnách s jednou provždy otevřenými okny, prostorných a prostoupených čerstvým větrem, zase seděli starší žáci… zdánlivě zabraní do čtení knih. O něco blíž k sálu narazil Rétor na jednoho z nejtalentovanějších absolventů školy, jenž měl zakrátko podstoupit zkoušku a získat plášť skutečného Vzdušného, jak s překvapující horlivostí drhne už beztak čistou podlahu. Chlapcova aura byla téměř neproniknutelná… ne však pro Rétora. Vůdce klanu navzdory závažnosti situace nedokázal potlačit úsměv.</p> <p>No tak ať. Bylo to tak vždy a vždycky tomu tak bude − žáci přeceňují své síly a snaží se špehovat a odposlouchávat. Ani on sám nebýval jiný. Aťsi. A pokud se to mladíkovi náhodou skutečně podaří, znamená to, že už je stejně dost silný na to, aby měl právo znát rozhodnutí dospělých mágů.</p> <p>„Zvláštní,“ utrousil Rétor dobrácky. „Ještě nikdy jsem neviděl žáka staršího deseti let, aby v ruce držel hadr.“</p> <p>Mladík k němu zvedl své naivní − až příliš naivní − oči.</p> <p>„Zdálo se mi,“ řekl pak nevinně, „že není správné neustále pověřovat úklidem mladší.“</p> <p>„Jak moudrá myšlenka.“ Rétor přikývl. „Dovoluji ti tedy, aby ses odteď věnoval úklidu každý den − až do samotné zkoušky.“</p> <p>Chlapec se tesklivě podíval na hadr a mág pokračoval v cestě.</p> <p>Magická ochrana už byla vztyčena, a sice taková, že Rétor ani nepokládal za nutné ji posilovat. Kruhový sál, v němž se shromáždily bezmála tři desítky lidí, obklopoval důkladný větrný kokon, který přiléhal ke stěnám. Nebylo zde zhola nic zbytečného, jen lehká proutěná křesla a s nimi ladící proutěný stůl uprostřed, na němž leželo několik knih − to pro případ, že by někoho zradila paměť a vznikla by nutnost listovat v prastarých spisech, obsahujících vcelku zbytečnou, ovšem všeobecně ctěnou moudrost staletí. Vzduch v sále byl nepříjemně suchý, ale vzhledem k okolnostem tomu nemohlo být jinak. Samozřejmě zde scházel jakýkoli oheň, ale nebylo ho ani potřeba, neboť do místnosti otevřenou kopulí pronikal dostatek slunečního světla. Vládla tu doslova sterilní čistota − na podlaze neleželo jediné smítko, jediné zrnko hlíny.</p> <p>Snaha o utajení. Možná přehnaná, ale možná také naprosto nedostatečná. Je však lepší se alespoň snažit než si okázale koledovat o prozrazení.</p> <p>Všechny pohledy spočinuly na Rétorovi a mág zvedl ruku, aby pozdravil své druhy. Čekalo ho střetnutí. Střetnutí bez hněvu a zášti, střetnutí s přáteli, kteří chtěli totéž co on, ale rozcházeli se s ním v názoru, jak toho dosáhnout. To nejtěžší střetnutí.</p> <p>„Považuje mě někdo z vás za zbabělce?“ zeptal se Rétor. Nechal ticho, aby se patřičně protáhlo, a sám mezitím pomalu přešel do středu sálu. Přejel pohledem mágy klanu, přičemž už kdoví pokolikáté odhadoval, kdo bude souhlasit ihned, kdo se nechá přesvědčit a kdo bude až do konce trvat na svém. „V tom případě řeknu něco, co se nebude líbit všem. Nepřítele lze porazit více způsoby. Je možné ho zabít. Stačí-li na to síly…“</p> <p>Ozvalo se tiché nespokojené zahučení. Námitky však nenásledovaly − mezi těmi, kteří zde seděli, nebyli žádní hlupáci ani šílenci.</p> <p>„Ale také je možné pochopit nepřítelovy úmysly − a zabít <emphasis>je.</emphasis>“</p> <p>„A jsi si jistý, že jsi je pochopil?“ promluvil tichý hlas, při jehož zaznění se Rétor zachvěl. Do očí mu hleděl Kan − smolař, kterému se nikdy nepodařilo stát se dobrým mágem, ale který proslul jako nejlepší kořenář Vzdušných.</p> <p>„Ano, bratře,“ řekl Rétor tiše. „Ano.“</p> <p>„Znamená to, že můj syn nezůstane nepomstěn?“</p> <p>Rétor pouze přikývl.</p> <p>Nenašel v sobě odvahu, aby to slíbil nahlas, neboť nevěděl, zda se jeho slova někdy opravdu stanou skutečností.</p> <p>* * *</p> <p>Viktor otevřel oči, když ranní ticho narušil čísi hněvivý křik. Ozýval se zvenku, ze dvora.</p> <p>„Aby ti ruce uschly! Abys dostal ránu proudem! Aby tě šílený mág proměnil ve smradlavou žábu!“</p> <p>Vynalézavost nadávek zbavila Viktora možnosti, aby si alespoň na pár minut − byť jen se zavřenýma očima a v polospánku − začal připadat jako doma. Ne. Kdepak. Pořád byl tady, v tomhle šíleném Středosvětě, kde se po nocích toulají mrtví, kteří ani po staletích nedošli pokoje, kde mají ulice elektrické osvětlení a kde hotely zaměstnávají jako ochranku elfy. Ve světě, kde se ze snů stala buďto kouzelná pohádka, anebo spíše skutečná noční můra…</p> <p>Místnost byla útulná, byť nevelká. Stěží šlo o nejlepší pokoj v celém hotelu, jak v noci přísahal zrzavý mladíček. Viktor se podíval na postel u protější stěny − byla prázdná a pečlivě ustlaná. Za dveřmi koupelny panovalo ticho. Viktora skutečnost, že Tael kamsi odběhla, dokonce potěšila. Vstal, a než se pustil do oblékání, vyhlédl z okna.</p> <p>„Kdo takhle brousí meče? No kdo, tebe se ptám!“</p> <p>Ve vnitřním dvorku hotelu, kde se nacházela malá zahrádka, plísnila mladičká majitelka restaurace postaršího muže, který by co do věku klidně mohl být jejím otcem, ne-li dokonce dědem. Ten ovšem zjevně neměl ani pomyšlení na to, aby se ospravedlňoval − jako by mlčky přiznával svou vinu.</p> <p>„Tohle že je meč? To je příborový nůž!“ Rada lehce zvedla nad hlavu úctyhodně velkou zbraň a strčila ji muži až pod nos. „Jen se podívej…“</p> <p>Dívka bez zjevné námahy máchla mečem a usekla nejspodnější větev zcela nevinného stromu. Větev, která byla silná jako paže dospělého muže…</p> <p>„No?“ Rada zabodla meč do země, zvedla useknutou větev a předvedla muži řeznou plochu. „Tak tomuhle ty říkáš elfské ostření?“</p> <p>„Ne,“ přiznal muž nečekaně a nervózně si otřel ruce o kožené kalhoty. „Vaše milosti…“</p> <p>„Já nejsem žádná tvoje milost!“</p> <p>„Fujtajksl, teda paní… Napravím to…“</p> <p>„Jak to napravíš? Chceš tu čepel zničit úplně? Ty sis snad musel prochlastat paměť − jak jinak by sis mohl splést elfské ostření s šikmým broušením! Abys spadl pod lokomotivu, ty budižkničemu!“</p> <p>Viktor se zachvěl. A vtom se − jakoby na potvrzení Radiných slov − ozvalo dlouhé a táhlé zahoukání.</p> <p>Viktor zkoprněl a začal pomalu zvedat oči. Uviděl, že v dálce, za plotem obklopujícím zahrádku, za domky, za dlouhou přízemní budovou připomínající… no ano, připomínající nádraží, se na slunci lesknou ocelové nitě kolejnic.</p> <p>„Bože…“ vydechl Viktor; vzhledem ke svému nedostatku víry vložil do tohoto slova alespoň celou zásobu údivu, vyhrazenou pro dnešní den.</p> <p>Po kolejích uháněla vlaková souprava. Vepředu obrovská a obludně neforemná lokomotiva s velikánským kotlem z leštěné mědi, ve kterém se odráželo vycházející slunce; z jejích čtyř komínů se valila oblaka černého dýmu. Za ní tři otevřené plošinové vozy, na nichž se vršily černé hromady uhlí. A nakonec pět nebo šest vagonů, dlouhých, dřevěných, natřených každý jiný barvou.</p> <p>Vlak ještě jednou zahoukal a začal postupně zpomalovat. Mračna kouře deroucí se z komínů ještě více zhoustla.</p> <p>„Trať,“ řekl Viktor. „Trať? Tael!“</p> <p>Otočil se, ale Tael v místnosti samozřejmě nebyla.</p> <p>„Dobré ráno!“ zavolala na něj zespoda Rada.</p> <p>Viktor se až po pás vyklonil z okna. „Dobré ráno! Co to je, Rado?“</p> <p>Muž, kterého dívka konečně nechala na pokoji, vytáhl ze země neblahý meč a se zničeným výrazem civěl na jeho čepel.</p> <p>„To?“</p> <p>„No… to…“ Zrozpačitěl. „Vlak…“</p> <p>„Vlak. To je vlak.“ Rada se rozesmála. „Pojďte dolů, slíbila jsem, že vás pohostím Vroucím dnem.“</p> <p>„Díky.“</p> <p>Viktor se rozhodl urychleně vyklidit okno, než ho dívka začne považovat za úplného idiota. Nebo je na to už pozdě?</p> <p>„Ne, Tael, už toho bylo dost,“ mumlal si pod nos, zatímco se oblékal. Navštívil koupelnu − celkem solidní, s docela obyčejnou… hm, záchodovou mísou, s vanou, a dokonce i s horkou vodou. Ta sice z kohoutku vytékala trochu rezavá, ale to se stávalo i doma. Ve světě Rubní strany.</p> <p>Viktor se rázným krokem vydal ke dveřím. Zaskotačili jsme si − a dost. Dobrá, bude tedy všemu věřit, brát tohle všechno jako hotovou věc, dokonce se ani nebude zlobit. Ale teď prostě nastal čas odejít. Tohle místo vypadá klidně a mírumilovně, děvče se tady neztratí… A tahle holka by se nejspíš neztratila nikde. Ani na noční moskevské ulici, ani za Šedými mezemi.</p> <p>Zamkl dveře a seběhl dolů po schodech. Zrzavý mladíček už za stolem neseděl, zato elf pořád zůstával na svém místě.</p> <p>„Ó nejvlídnější pane,“ zvolal Viktor nesnesitelně falešným, co nejvíc „středověkým“ tónem; jednoduše si nedokázal pomoci. „Ráčil byste mi ukázat, kam se odebrala má mladá společnice? Či byste ji sem možná dokonce mohl osobně přivést?“</p> <p>Elf si ho změřil pohledem průzračných, medově žlutých očí.</p> <p>„Samozřejmě že ne… ó nejvlídnější,“ odvětil po chvíli melodickým hlasem.</p> <p>„A proč vlastně?“</p> <p>„Pojďte blíž.“</p> <p>Viktor − aniž by spustil pohled z luku ležícího na stole − přistoupil ke strážnému. A rázem strnul. Ucítil, jak mu tváře rudnou studem.</p> <p>Elf, sedící za stolem, neměl nohy. Jeho zelené hedvábné kalhoty končily kousíček pod koleny.</p> <p>„Bylo by pro mě obtížné pozvat sem vaši mladou společnici,“ pokračoval elf. „Vyšla z hotelu přibližně před dvaceti minutami.“</p> <p>„Omlouvám se…“ zašeptal Viktor.</p> <p>„Dívka mi před odchodem vrátila klíče,“ mluvil elf dál, aniž by Viktorově omluvě věnoval pozornost. „Říkala, že se chystá odcestovat ranním vlakem. Nepředpokládám, že by se mi podařilo ji dohonit.“</p> <p>Ticho prořízlo dvojí zahoukání. Elf svraštil čelo, jako by mu tento zvuk − byť ztlumený stěnami − byl nesnesitelně protivný. „A troufám si říci, že teď už se to nepodaří ani vám.“</p> <p>Uplynulo několik vteřin, než Viktorovi došlo, co se vlastně stalo.</p> <p>„Tael odjela?“</p> <p>„Pokud se vaše společnice jmenuje Tael, pak ano. Ovšemže si to mohla rozmyslet…“ Elf si štíhlými prsty podepřel bradu. „Udělala však na mě dojem osoby, která nemá od slov daleko k činům.“</p> <p>Viktor jako v mrákotách vykročil ke dveřím.</p> <p>„Na vašem místě bych se nasnídal,“ zavolal za ním elf. „Poseděl bych si deset patnáct minut nad sklenicí piva. A teprve potom bych začal něco dělat. Mimochodem, rozhodnete-li se zařídit podle mých slov, poproste Radu, aby nechala donést jídlo i mně.“</p> <p>„Já… ano, poprosím ji.“ Viktor pohlédl elfovi do obličeje. Netvářil se ani opovržlivě, ani výsměšně − jeho výraz byl prostě jen cizí. „Jak se jmenujete? Dercy?“</p> <p>„Pro lidi ano.“</p> <p>„Dercy, v noci jsem měl pocit, že váš společník to děvče poznal…“</p> <p>„Zeptejte se ho sám.“</p> <p>„Copak se s vámi nepodělil o své domněnky?“ zeptal se Viktor opatrně.</p> <p>Výraz elfovy tváře se skoro nepostřehnutelně změnil a Viktor pochopil, že hádal správně.</p> <p>„Zeptejte se jeho. Zrzek by měl dorazit kolem oběda. Nechci se plést do lidských záležitostí.“</p> <p>„Děkuji,“ řekl Viktor po chvilkovém mlčení. „Zařídím se podle vašich slov.“<strong>Kapitola šestá</strong></p> <p>Za denního světla ztratila restaurace něco ze své noční útulnosti, zato však odhalila další podrobnosti interiéru − například starobylé meče a kopí připevněné na zdech mezi okny nebo několik puklých štítů přitlučených ke stropu. Pravda, začaly být vidět také skvrny od sazí kolem svícnů i hrbolatý kus stěny mezi dveřmi a barovým pultem, který vypadal, jako by se na něm někdo dlouho cvičil ve vrhání nožů.</p> <p>Návštěvníků v restauraci nepřibylo. Onen pořízek, který včera chrněl s hlavou na pultu, si nyní hověl u stolku v rohu a s hlasitým mlaskáním se ládoval snídaní. Rada seděla u dveří a prohlížela si nešťastný meč.</p> <p>„Je vážně zničený?“ zeptal se Viktor a posadil se k ní. „Ano, a Dercy prosí, jestli byste mu nenechala donést snídani.“</p> <p>Rada si povzdechla, zvedla se a na minutku zmizela za barovým pultem. Viktor čekal, přičemž se prsty opatrně dotýkal blyštivé čepele zbraně. Podle jeho názoru byl meč ostrý jako břitva.</p> <p>Zatraceně, čím se tu lidé asi holí? Strojek s sebou nemá… Třeba tady elektrické strojky existují? Viktor se uchechtl a sundal ruce z meče.</p> <p>Rada se vrátila se dvěma poháry plnými husté, černě zbarvené tekutiny. Ta divoce pěnila a bublala.</p> <p>„Vroucí den!“ řekla dívka.</p> <p>Viktor se na pohár podezřívavě podíval a zvedl si ho k nosu. Tekutina měla svěží, divže ne ozónový zápach.</p> <p>„Tohle se dá vážně pít?“</p> <p>Dívka mlčky upila ze svého poháru.</p> <p>Viktor si povzdechl a rovněž si lokl.</p> <p>Dobré. Alkohol téměř nebyl cítit. Nápoj měl trochu nakyslou chuť a nechával po sobě mírný chládek v ústech − nikoli mátový, nýbrž skutečně ledový, ačkoli se tekutina zdála být teplou.</p> <p>„Meč není zničený,“ řekla Rada znenadání. „Šikmé broušení je kus normální, poctivé práce. Jenomže já přece žádala o elfské ostření!“</p> <p>„Je v tom rozdíl?“</p> <p>„A jaký! Elfské ostření je krutější. Čepel klouže hladce, ale zároveň se trošinku toulá masem, takže po sobě nechává tržné rány.“</p> <p>Viktor naprázdno polkl. Jeho lékařská představivost mu nabídla ne zrovna nejpříjemnější výjev.</p> <p>„Ten meč vyrobili elfové,“ pokračovala Rada, „takže jsem ho chtěla nechat nabrousit jaksepatří.“</p> <p>„A já myslel, že vás zajímá jenom kulinářské umění.“</p> <p>„O tátovu sbírku je třeba pečovat. Zbraně by neměly umírat zavěšené na stěnách.“ Dívka se zádumčivě dotkla jílce. „Táta si hrozně moc přál syna. A tenhle meč mi pořídil… no, předem.“ Podívala se na Viktora a bez sebemenšího úvodu změnila téma. „Jsi tak nějak zvláštní.“ Její přechod na tykání nepůsobil ani trochu násilně či nepatřičně.</p> <p>Viktor přikývl. „Já vím.“</p> <p>„Dáš si snídani?“</p> <p>„Ano. Jenom jednu otázku… Rado, víš, že Tael… ta dívka, se kterou jsem sem dorazil, hned ráno odešla?“</p> <p>„Vím.“ Rada se odmlčela a soucitně se zeptala: „Pohádali jste se v noci? Ublížil jsi jí nějak?“</p> <p>Viktor se málem zakuckal koktejlem.</p> <p>„Myslíš, že se ji dá ublížit?“ odpověděl na otázku otázkou.</p> <p>Rada přimhouřila oči. „Ne… asi ne. Síla z ní doslova sála. Trochu jiná liga než ty.“</p> <p>Byť se ho dívčina slova dotkla, Viktor se rozhodl nic nenamítat. „Chci ji dohonit.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>A vskutku − proč? Cožpak sám nedokáže najít cestu zpátky? I když… nalézt cestu je jedna věc, zatímco projít po oné podivné stezičce, která vede zpátky do světa Rubní strany, je něco docela jiného.</p> <p>„Musím se od ní něco dozvědět.“</p> <p>Rada zabubnovala prsty na desku stolu. „Ne, takhle to nepůjde,“ prohlásila po chvilce s povzdechem. „Řekni mi celou pravdu. A nemusíš se bát − mně se můžeš svěřit s jakýmkoli tajemstvím.“</p> <p>Viktor pochybovačně zakroutil hlavou.</p> <p>„Nemysli si o mně, že jsem mluvka. Ano, o sobě vyprávím ráda. A taky o tátovi. A o restauraci a o mečích. Ale cizí tajemství nevyzrazuji.“</p> <p>„Nejsem… z tohoto světa. Přišel jsem z Rubní strany.“</p> <p>„Tak zrovna tohle mi už došlo.“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Rozhlížel ses kolem sebe tak nějak… svérázně. Všichni příchozí z Rubní strany se na začátku takhle divně koukají.“</p> <p>„A je jich hodně, těchhle příchozích?“</p> <p>„Moc ne. Ale ani málo. Jednou dvakrát do měsíce se tady vždycky objeví nějaká nová tvář. Někteří pak odjíždějí, jiní zůstávají u nás.“</p> <p>„Rado! Musím si s někým z nich promluvit!“</p> <p>„Ne. Copak jsem ti neříkala, že cizí tajemství ode mě neuslyšíš? Nač lidem drásat staré rány?“</p> <p>„Ale…“</p> <p>„Že nic nechápeš, ničemu nerozumíš? Žádný problém, zvykneš si. A vůbec, pokud vím, tam u vás je všechno skoro stejné jako u nás.“</p> <p>„Stejné? To myslíš vážně?! Naším světem se netoulají mrtví!“</p> <p>„Jsi si jistý? Ostatně, naším se taky netoulají − zadržuje je Šedá mez.“</p> <p>„A elfové?“</p> <p>„Co s elfy? Že tam nemáte elfy ani trpaslíky? Zato jsem slyšela, že u vás žijí černí lidé. A taky žlutí.“</p> <p>Rada nechala Viktora v duchu pátrat po podobnostech mezi elfy a černochy a na okamžik se vzdálila, aby něco řekla do otevřených dveří kuchyně.</p> <p>„Za chvíli dostaneš snídani,“ oznámila po návratu.</p> <p>„Rado… tohle není můj svět! Tam jsem byl lékařem…“</p> <p>„Lékařem? Tak to je báječné! Věř mi, že tě v každém městě přivítají s otevřenou náručí. Můžeš koneckonců zůstat i u nás. Vil už je starý, má zmatek v lécích a se skalpelem už mu to taky nejde jako kdysi. No a jeho nezdárný žák se chytil party mladých elfů a pověsil medicínu na hřebík…“</p> <p>Viktor zamával rukama. „Dost! Tak dost, Rado. Já se tady rozhodně nemíním dát na léčitelskou dráhu.“</p> <p>„A na jakou tedy?“</p> <p>Muž u vzdáleného stolku si hlasitě říhl, vstal a vyrazil k východu. Byl nevysoký a ramenatý, s drsnou vrásčitou tváří a hrubou černou kšticí − prameny vlasů mu ledabyle trčely na všechny strany a vytvářely něco jako vrabčí hnízdo. Jeho chůze byla rázná a pevná, jako by každý svůj krok doslova <emphasis>zatloukal</emphasis> do prken podlahy.</p> <p>„Děkuji, překrásná Rado.“ Přátelsky poplácal dívku po rameni, na okamžik upřel pohled tmavých vypoulených oček na Viktora a pak vyšel z restaurace.</p> <p>„To byl…“ začala Rada.</p> <p>„Trpaslík,“ dořekl to za ni Viktor.</p> <p>„Takže jsi už nějaké potkal?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Viktor se rozhodl nevysvětlovat, že v trpaslíkovi vycítil cizotu, trochu podobnou té elfově. Kdyby měl rozvinout své podobenství, že jsou lidé uplácáni z hlíny a elfové stvořeni z vody, řekl by, že trpaslíci musejí být vytesáni z kamene.</p> <p>„Rozmarný nárůdek,“ řekla Rada. A po chvilkovém zaváhání dodala: „A nebezpečný. Umí si poradit s elektřinou, znají tajemství páry…“</p> <p>„Copak taky nepoužíváš elektřinu?“</p> <p>„Používám. Ale to neznamená, že vím, jak funguje.“</p> <p>„No, ale vždyť to jsou jen…“ Viktor se zarazil a jal se lovit v paměti zbytky školních vědomostí. Elektrony proudí vedením… Nebo neproudí? Ještě existují nějaké pozitrony… Ale ne, ty s tím nemají nic společného.</p> <p>Co vlastně znamenala věda pro něho samotného? Nebyla také svého druhu magií? Kdyby se kardiogram nepořizoval s pomocí přístroje, ale prostřednictvím Napoleonova ducha během spiritistické seance, kdyby rozbor krve neprováděla laborantka v bílém plášti, nýbrž upírka v černých cárech, kdyby se v lékárnách místo tablet dobře osvědčil prodej sušených netopýřích křídel a očarovaných pavučin? Co by se tím pro Viktora změnilo? Pro člověka, který si projde hromádku papírů, který si prohlédne a prohmatá pacienta, ale pak se stejně spoléhá hlavně na vlastní ruce a skalpel?</p> <p>„Zatraceně…“ řekl procítěně. „Zatraceně!“</p> <p>„Tak vidíš!“ zvolala Rada vítězoslavně. „Začal jsi chápat! Tak to bývá se všemi!“</p> <p>Z kuchyně vyšla stařena v čisťounké zástěře a mlčky před Viktora postavila tác.</p> <p>„Já sama…“ Rada stařenku odehnala a začala před Viktorem rozestavovat pokrmy. „Ochutnej čerstvého pstruha − ještě ráno plaval v potoce. A pak mi povíš, jestli bys něco takového mohl dostat i tam, odkud pocházíš!“</p> <p>„Nu, za desetigramový kousek zlata bych možná mohl…“</p> <p>„Ale co tě nemá… tady nestojí víc než pár stříbrných,“ uklidnila ho Rada. „Peníze ti ta dívka nechala, nebo ne?“</p> <p>Viktor si bezděčně sáhl do kapsy. „Nechala.“</p> <p>„Tak potom je všechno v pořádku. S tou peněženkou, co jsi z ní včera platil, tady můžeš žít alespoň půl roku. Samozřejmě nebudeš-li se stravovat u mě…“ Rada se hrdě usmála.</p> <p>„Mám ještě jeden váček, stejný, ale plný drahokamů…“</p> <p>Rada ho pleskla po rtech.</p> <p>„Přeskočilo ti, léčiteli?“ Pohled jejích očí rázem zvážněl a zpřísněl. „Dávej pozor, o čem mluvíš! Nebo tě snad omrzel život? Naše osada je mírumilovná, na rozdíl třeba od lesních usedlostí. Ale zlí lidé se najdou všude!“</p> <p>Viktor zahanbeně zmlkl.</p> <p>„No dobrá, začni si zvykat,“ řekla Rada již klidněji. „Zatím zůstaň tady. Dercy je sice beznohý, ale o pořádek v hotelu se umí postarat jako málokdo. Ručím ti za to, že se ti tu bude líbit. Když už jsi přišel… znamená to, že tě z Rubní strany do Středosvěta něco táhlo!“</p> <p>„Rado, jak mám dohonit Tael?“</p> <p>„Už zase! K čemu ti ta usmrkaná holka je?“</p> <p>Nemluvila z ní žárlivost − Rada k Viktorovi stěží cítila něco víc než mírné sympatie −, ale spíše jen obyčejná ženská touha líbit se.</p> <p>„Víš, jaká tu máme děvčata? Zajdi sem navečer, uvidíš. Jestli jsi na mladičké, najdou se i takové. A sem tam se tady zastaví dokonce i elfky z tábora − je mezi nimi pár takových svobodomyslnějších. Jeden nikdy neví, třeba se některá zakouká zrovna do tebe?“</p> <p>Pointa Radiných slov byla nekomplikovaná, ba prostinká… Dívka, jež byla očividně naprosto přesvědčená, že přiměla Viktora k hlubokému zamyšlení, se zvedla a ochranářsky mu položila ruku na rameno.</p> <p>„A ještě něco…“ řekla pak. „Vezmi si tenhle meč. Já se teď na něj vůbec nemůžu dívat, zato pro nováčka je ideální − lehounký, a sotva ho vezmeš do ruky, jako by najednou ožil. Za pouhý stříbrňák je tvůj; bez toho se ho zkrátka nemůžu vzdát.“</p> <p>„A co s ním mám jako dělat?“</p> <p>„Najít si učitele, ale hlavně dobrého, co má cechovní patent, protože jiný by tě mohl tím samým mečem podříznout. Za pár týdnu už bys měl být schopen ubránit se náhodnému lupiči. A dál to stejně nedotáhneš − na to jsi holt moc starý… No tak, léčiteli, vezmi si ten meč, jinak si to ještě rozmyslím!“</p> <p>„Díky.“ Viktor položil na stůl tři stříbrné mince. Po chvilce váhání přidal ještě dvě zlaté. „Jak dohoním Tael?“</p> <p>„Zpropadená věc!“ Rada spráskla ruce. „Řekla bych, že ji snad miluješ, ale ne! Vždyť vidím, že ne. Vezmi si svoje zlato! Jestli tu holku chceš vážně dohonit, nasedni po poledni na <emphasis>Hromový šíp</emphasis> − to zrovna zastaví u nás na nádraží, aby doplnil vodu. Je to drahý vlak, ale zato hodně rychlý. V Luzích − nebo možná v Ransku? − by měl dohnat <emphasis>Čtyři kouře.</emphasis> Jestli ta tvoje Tael nevystoupí někde cestou, tak ji tam najdeš. No a když vystoupí… Svět je velký a zkrátka to znamená, že ti není přáno.“</p> <p>„Kolik je teď hodin?“</p> <p>Rada zvedla ruku a zpod rukávu jejích šatů se vynořily titěrné zlaté hodinky. „Čtvrt na jedenáct. Máš dvě hodiny, léčiteli.“</p> <p>„Díky!“ řekl Viktor, ale to už se k němu Rada otočila zády. Mrkl na vlastní hodinky − ukazovaly navlas stejný čas. Potom se chmurně zadíval na talíř, na němž stydl jeho pstruh.</p> <p>Proč vlastně chce Tael dohonit? Ne kvůli tomu, aby se vrátil domů… Kdepak, s tím by mu děvče stěží dokázalo pomoci. Možná že tím jediným, co ho nenechává na pokoji, je otázka týkající se jeho vlastní maličkosti. Kým vlastně je? Co je na něm tak důležitého, že to Tael přimělo, aby se za ním vydala na Rubní stranu? A kdo byli ti, kteří se jim postavili do cesty v průchodu?</p> <p>Do restaurace se nahrnula jakási společnost, chvíli postála u dveří a pak se tiše usadila kolem sousedního stolku. Viktor se právě vidličkou šťoural v rybě − buďto se v sobě pokoušel probudit chuť k jídlu, anebo se možná jen snažil, aby to vypadalo, že jí, protože nechtěl tolik vychvalovanou lahůdku nechávat na stole netknutou. Po chvíli zvedl hlavu a přes rameno úkosem pohlédl na své sousedy.</p> <p>Bylo jich celkem pět.</p> <p>Čtyři chasníci, z nichž nejmladšímu mohlo být asi třináct let, zatímco nejstarší vypadal zhruba na pětadvacet. Všichni v cestovních oděvech a − včetně klučiny − se zbraněmi, meči a tesáky, u pasu. Tvářemi si byli natolik podobní, že muselo jít o bratry.</p> <p>V tom pátém se zase nezapřel jejich tatík. V krátké drátěné košili, u pasu místo meče lupičský řemdih.</p> <p>Však to také byl lupič − ten samý chlápek, jehož Viktor tak neuváženě ušetřil v nočním lese.</p> <p>* * *</p> <p>Po skončení rady se Rétora z neznámého důvodu zmocnilo naprosté vyčerpání. A přitom vlastně nebyl žádný důvod, aby se cítil k smrti unavený. Ostatní sice s jeho argumentací nesouhlasili okamžitě, ale přece jen vcelku rychle. Byli to samí zkušení a ostřílení mágové a válečníci, a tak u nich rozum velice záhy převládl nad emocemi.</p> <p>Rozepře nevyústí v krveprolití. Klan Vzduchu nepodlehne tak prostinké provokaci. Účty budou vyřízeny později, mnohem později − až květ pomsty jaksepatří vyroste a vypučí. A zatím… Zatím musejí udělat to hlavní: najít Dračího zabijáka!</p> <p>Nikdo nevěřil, že by se Torn v této záležitosti opovážil lhát. Vůdce klanu Vody neměl žádný důvod podnikat kroky, jež se v podstatě rovnaly vyhlášení války, pokud by vážně nepovolal Zabijáka − což je koneckonců daleko snazší, nežli čekat na příchod Draka. Draci přicházejí, když nastane jejich čas, zato Zabijáka skutečně lze stvořit.</p> <p>Torn to má všechno dobře spočítané, říkal si Rétor. Existuje totiž jen jediný způsob, jak zabránit příchodu Draka − postavit Okřídlenému vládci do cesty jeho Zabijáka. Je dost možné, že ten člověk už prošel po Stezce. Je dost možné, že už je tady, ve Středosvětě.</p> <p>Pochopitelné je i to, proč se to Torn nebál oznámit jemu, Rétorovi. Zabít Zabijáka je skoro stejně obtížné jako skolit samotného Draka. Jistě, je to o něco snazší, ale… jen do té doby, než Zabiják projde všemi zasvěceními. Předtím je to v podstatě jen obyčejný smrtelník. Jeho moc se vynořuje na povrch pouze sporadicky. Torn si ovšemže musel uvědomovat, že Rétor nezůstane sedět se založenýma rukama. Klan Vzduchu bude muset zahájit hon.</p> <p>Je dost možné, že nás Torn plánuje zaskočit právě během tohoto honu, že chce využít Zabijáka coby vějičku a pak nás překvapit nenadálým útokem, napadlo Rétora. Jednou se mu to přece už povedlo… Ztratili jsme čtyři muže − a jaké muže…! A klan Vody má přinejlepším jednoho lehce raněného. Na tomhle střetnutí jsme tedy rozhodně nevydělali.</p> <p>Rétor vztekle udeřil pěstí do bočního opěradla. Seděl ve své pracovně u otevřeného okna. K jeho sluchu − úžasně zostřenému, jako ostatně vždy ve chvílích napjatého přemýšlení − doléhal znepokojený šepot žáků na široké školní chodbě o patro níž i nezřetelné mumlání davu na náměstí, který se nerozptýlil ani poté, co bylo vyhlášeno rozhodnutí rady. Vítr, Rétorův věrný pomocník, úslužně zachycoval útržky jejich slov a neomylně je dopravoval k uším svého pána.</p> <p>Kéž by dokázal stejně snadno číst i myšlenky Torna… nebo Zabijáka…</p> <p>Rétorova tvář se zvolna zachmuřovala. Poprvé za dlouhá léta neviděl žádné rozumné východisko. Jistě, mohl by použít skutečná kouzla, ale toto řešení si chtěl jako každý čaroděj šetřit až pro ten nejkrajnější případ. Není totiž nic snazšího než odhalit mága na základě jím sesílaných zakletí. Ó kéž by tak byl ve střehu ve chvíli, kdy Torn a mágové Vody povolávali Zabijáka! V tom případě by všichni jeho muži zůstali naživu a on by si nemusel lámat hlavu nad tím, koho poslat na výzvědy místo padlých bratří Klattů…</p> <p>Jenomže to už teď nenapraví. A to znamená, že bude muset znovu uvést do chodu celý mírně zrezivělý mechanismus špehů, donašečů i obyčejných informátorů, hojně rozesetých po rozlehlé, celé stovky kilometrů se táhnoucí rovině − nejen na lenních panstvích a územích, odvádějících desátky jiným klanům, ale i na vlastních teritoriích… Člověk z Rubní strany se mohl objevit kdekoli. Klidně by už dokonce mohl být i po smrti, například pokud by se ocitl za Šedými mezemi. Mohli ho podříznout lupiči, kterým se zalíbily jeho pevné boty nebo třeba pěkná bunda. Mohl padnout v souboji s nějakým potulným elfem nebo hrdopychem z klanu Pantera − druzí jmenovaní jsou známí tím, že rádi vyvolávají hádky pro kdejakou drobnost. Mohl utonout v jedné z těch příšerných bezedných bažin poblíž Mezí − dokonce ani on, Rétor, nikdy pořádně nepochopil, jaké síly se v těch krajích vlastně uhnízdily. Mohlo se mu přihodit cokoli… mohl ztratit průvodce.</p> <p>Ale ne, s takovým štěstím bude lepší nepočítat. Torn určitě poslal Zabijákovi v ústrety své nejlepší lidi. Je třeba vycházet z toho, že Zabiják už stačil projít prvními zasvěceními. To sice nijak nepomůže při jeho hledání (ledaže by ho z hlouposti napadlo použít získanou Sílu), ale každopádně je lepší nepřítele přecenit než ho podcenit.</p> <p>Co tedy dělat? Dát vědět zvědům a vyslat do všech konců země pátrací oddíly, anebo se přece jen uchýlit k magii? První varianta se Viktorovi zamlouvala mnohem více než druhá… Naneštěstí by však na její realizaci nemusel zbýt čas. Jakmile Zabiják dosáhne plné připravenosti, bude klan Vzduchu za jeho likvidaci muset zaplatit takovou cenu, že si to lépe ani nepředstavovat. Všechny dnešní ztráty budou ve srovnání s tím vypadat jako nic.</p> <p>Nesmí čekat. Drak se může objevit každým okamžikem… Ne nadarmo ho po nocích tolik bolí srdce a před očima se mu míhají nezřetelné ohnivé obrazy… a minulost opět ožívá. Rétor, Zabiják Posledního draka, celou svou bytostí cítil, že se kvapem blíží hodina Drakova znovuzrození. Dalo by se mu pomoci − ne nadarmo Rétor usiloval o setkání s klanem Ohně − a přitom, jak mág Vzduchu tajně doufal, zmírnit Vládcovu krvelačnou povahu. Osud však tomu chtěl jinak. Je tedy zkrátka třeba brát věci, jak jsou.</p> <p>Jak to jen jeho bratr říkal? „Jsi si jistý, že jsi pochopil nepřítelovy úmysly, Rétore?“ Ó ano, jsem si víc než jistý! Zabiják neprojde. Bude třeba ho zničit − je to sice smutné, leč nezbytné. Úplně nevinného člověka ze zcela jiného světa je sice škoda, ale co se dá dělat. Žil byl jeden dočista obyčejný člověk, človíček. Možná tady, možná na Rubní straně, a možná dokonce u Přirozených − tedy pokud tam nějací lidé vůbec žijí. Jenomže pak se něco stalo, cvakl tajný mechanismus duše a nitě Síly, prostupující světy, se zachvěly. Někde se rodí Drak a jinde se objevuje jeho Zabiják. A vydává se na cestu…</p> <p>Počty, pořád ty stejné počty. Život jednotlivce anebo životy bezpočtu jiných, onu první oběť nevyjímaje. Je to hnusné, ale co naplat? Jen další smlouva s vlastním svědomím, jedna z mnoha. Protože jinak by klany, které se usadily na Teplém pobřeží, nepřežily. Dokonce ani tady, ve Středosvětě.</p> <p>Rétor se rázně zvedl. Ať tak či tak, teď už alespoň ví, co dělat. Úmluvy jsou neplatné, meče a šavle ostře nabroušené, vesnice a usedlosti obcházejí verbíři − prozatím čestní a štědří, kteří ještě nikoho nepřemlouvají a neopíjejí, nýbrž jen vábí mládence cinkotem mincí a nádherou stejnokrojů… Není cesty zpět.</p> <p>Rétor vyšel ze své pracovny. Chodba byla liduprázdná − ve chvílích Rétorova napjatého přemýšlení se sem nikdo neodvážil přiblížit… I když ne, někdo se přece jen odvážil. Mistr zachytil slabounké chvění kouzelného Větru těsně u svých spánků a mimoděk se usmál. Ten malý darebák! Tenhle klučina to nejspíš dotáhne hodně daleko − jednou…</p> <p>Mladíček s neztenčenou horlivostí drhl podlahu, již beztak lesklou jako zrcadlo. Když se Rétor přiblížil, uvítal jej pohled dvou předstíraně nevinných očí. Vidíte, mistře, jako by říkaly ty oči, tady jsem a dřu, můžu se přetrhnout, jen abych splnil váš rozkaz.</p> <p>„Skutečně ses rozhodl věnovat této činnosti všechen čas, který ti zbývá do zkoušky?“ zeptal se Rétor přísně.</p> <p>„V souladu s vaším nařízením, mistře.“ Mladík se uklonil; jen hluboko, hodně hluboko v jeho očích doutnala nezbedná jiskérka. Doutnala bez ohledu na vše. A přitom mohl chlapce za tajné naslouchání stihnout i mnohem přísnější trest než jen obyčejné mytí podlah.</p> <p>„V souladu s mým nařízením…“ zopakoval Rétor. „Zvedni se… Ty jsi Asmund, mám pravdu? Asmund, syn…“</p> <p>„Syn ševce Clauda, mistře,“ odpověděl klučina uctivě, načež se v rychlosti pokusil uhladit neposedné kadeře − samozřejmě marně.</p> <p>„No jistě.“ Rétor přikývl. „Tak a teď mi, Asmunde, synu Clauda a Brunhildy, odpověz a odpověz pravdivě − co jsi slyšel?“</p> <p>Rétorova ochrana byla absolutní. Kolik jejích vrstev se asi klukovi povedlo prolomit?</p> <p>Asmund okamžitě zrudl až po uši. Jinak měl kůži bledou, po skandinávské matce. Hustá norská krev v sobě rozpustila krev jižanskou, francouzskou.</p> <p>„O-odpusťte, mistře…“ Nyní už jeho oči vypadaly skutečně provinile. „Já… Slyšel jsem, že chcete… s pomocí kouzla najít Dračího zabijáka.“</p> <p>Rétor měl najednou pocit, že mu podlaha ujíždí pod nohama.</p> <p>„Já… jsem vám tak vděčný, mistře…“ pokračoval mezitím mladíček a se zbožnou úctou hleděl na vůdce klanu. „Chápu, že to byla zkouška… Měl jsem ukázat, že umím překonávat ochranu. Napadlo mě, že jste se mě třeba rozhodl vzít s sebou… Výpravy se přece musí zúčastnit někdo mladý a já nejsem o nic horší než byl Taniel… A tak jste si mě chtěl vyzkoušet… A já se moc snažil, mistře! Povězte mi, zvládl jsem to, zvládl, že ano?“ A upřel zářící pohled na milovaného učitele.</p> <p><emphasis>No jistě,</emphasis> pomyslel si Rétor. <emphasis>Toho kluka nemohlo ani napadnout, že by dokázal prolomit moji ochranu. Proto nepochyboval, že ho zkouším. Ten malý ďáblíček má vskutku obrovské nadání. Kdo by si to byl pomyslel?</emphasis> Rétor zakroutil hlavou. Zlobil se sám na sebe, že takový úžasný talent přehlédl. Z Asmunda časem vyroste velký kouzelník, zatímco on, Rétor, se bude muset pořádně zamyslet nad svou ochranou.</p> <p>Jediným bleskurychlým myšlenkovým dotekem mladíčka prozkoumal. Ne, teď právě nepoužíval žádnou magii.</p> <p>„Pojď.“ Rétor pokynul Asmundovi, aby jej následoval. „Máš pravdu, tuto zkoušku jsi zvládl celkem uspokojivě, téměř dobře.“</p> <p>Klučina se mrzutě kousl do rtu.</p> <p>„A aby ses o tom mohl přesvědčit,“ pokračoval Rétor nemilosrdně, „půjdeme teď ke mně do pracovny. Tam mi krok za krokem ukážeš, jak jsi lámal mou ochranu. A já ti pak vysvětlím, kudy se dalo projít snáze a rychleji.“</p> <p>Rétor z celého srdce doufal, že skutečně bude mít co radit a vysvětlovat. Talent je jedna věc, ale zkušenosti mají rovněž svou hodnotu…</p> <p>A ostatní záležitosti počkají. Jestliže se to povedlo tomuhle ďáblíčkovi, kde vzít jistotu, že se u Torna nenajde nějaký jemu podobný? Krom toho je třeba důkladně, pěkně do hloubky prozkoumat mladíčkovy schopnosti, neboť Asmundův naivní předpoklad se dost možná stane skutečností.</p> <p>Ano, v oddíle musí být někdo mladý, jehož pohled na svět dosud nezkalila skepse.</p> <p>A nejde jen o pohled na svět − ovšem to chlapec zatím nemusí vědět…</p> <p>* * *</p> <p>„To je šílenství, Rétore,“ řekl starý Roy přesvědčeně.</p> <p>„Přinejmenším je to dost nerozvážné.“ Guy, Royův mladší bratr, zakroutil hlavou.</p> <p>„Něco takového bych od našeho opatrného a ostražitého mistra nečekal.“ Solly rozhodil rukama.</p> <p>„Zato mně se to, u tisíce ďasů a jedné přístavní děvky, líbí!“ Sandra udeřila pěstí do stolu, zamračila se a změřila si shromážděné přísným pohledem. Proslýchalo se − byť pravdu neznal dokonce ani Rétor −, že Sandra na Rubní straně bývala prvním důstojníkem na jedné pirátské brize. Byla náležitě tělnatá, hlučná a hodně silná. Šermovat uměla jako málokterý chlap. Po krku se jí táhl ošklivý šrám, zjevně způsobený šavlí, na který byla podle všeho tuze pyšná. Sandřiny uši zdobily zlaté náušnice ve tvaru miniaturních lebek s pětikarátovými brilianty místo očí. „Nenávidím nicnedělání! Musíme toho bastarda najít a uškrtit! Těmahle rukama. Do toho, Rétore, nač sušit vesla! Zvedáme kotvy a vpřed! Se mnou můžeš počítat, i kdyby si tyhle suchozemské krysy měly strachy cvrnknout do kalhot.“</p> <p>Všichni příslušníci klanu si na její způsob vyjadřování už dávno zvykli. Během posledních několika stovek let se už dokonce ani necítili uraženi. Rétora občas napadlo, zda ona hojnost námořních termínů a vynalézavých nadávek náhodou není jen pouhou maskou, kterou si kdysi nasadila vyděšená žena, když se ocitla v cizím světě. Toto podezření v něm ještě podporovala skutečnost, že mořská vlčice Sandra nikdy nevyslovila přání vstoupit na lodní palubu. Ostatně dobře dělala, neboť ženy se na lodích netěšily valné oblibě… Samozřejmě s výjimkou jistých žen v jisté roli.</p> <p>Jako mág byla ovšem Sandra opravdu dobrá. Na ženu přímo vynikající.</p> <p>„Sandro! Prosím, zastav svoji abordážní skupinu a nech se chvíli unášet větrem,“ ozval se snědý mág s orlím nosem, který stejně jako Sandra pocházel z Rubní strany. Měl věru podivné jméno − Boletus Edulus. „Souhlasili jsme s Rétorovými argumenty, když navrhl, abychom se vyhnuli válce s Tornem. Nyní však souhlasit nemůžeme. Zakletí si žádá příliš mnoho energie. Nejenže bychom se nemuseli vměstnat do hodiny vrcholné moci, ale navíc budeme muset zrušit značnou část našich ochranných a hlídkových čárů a ještě se sami nadlouho zcela vyčerpáme. O sebe se nebojím, ale podívej se na Roye a Guye! Síly klanu nejsou bezmezné, Rétore. U Velkého větru! Vždyť to přece víš stejně dobře jako já. Klan zůstane prakticky bezbranný a Torn nás hravě smete…“</p> <p>„No tak to sotva!“ zavrčela Sandra a vytrhla zpoza širokého pestrobarevného opasku zlověstně vyhlížející abordážní kinžál. S touto zbraní se nikdy neloučila − ba ani v posteli, kde prý bývalá pirátka mimochodem vynikala nezkrotným temperamentem. Sandra navzdory svému úctyhodnému věku vypadala tak na třicet, maximálně na pětatřicet. „Dřív než ten bastard galejníka a syfilitické rusalky stačí…“</p> <p>„Drahá Sandro,“ řekl Rétor trpělivě. „Prosím, nech váženého Edula domluvit…“</p> <p>„Ani náhodou!“ štěkla kouzelnice. „Beztak je mi jasné, co asi řekne! Že Torn nepoleze proti našim mečům a místo toho udeří magií a že nám nezbude než stát jako holka z církevní školy, co se zavřenýma očima a vyhrnutou sukní čeká, až ji přefikne zahradník…!“</p> <p>Vážení mágové se zavrtěli, kdosi se uchechtl.</p> <p>„Bravo, Sandro, bravo.“ Boletus se ani v nejmenším neurazil a pobaveně zatleskal. „Vždycky se mi líbil způsob, jakým vyjadřuješ své myšlenky. Vlastně máš pravdu. Přesně tohle jsem se chystal říct. Torn si samozřejmě nenechá ujít příležitost zaútočit. Hádám, že náš klan už teď nespouští z očí. Jakmile se odkryjeme, půjde po nás. A předpokládám, že tak učiní co nejdřív. Je pro něj důležité nepustit nás k Zabijákovi právě teď, dokud je ještě slabý. Nechci, aby mě kdokoli z vás považoval za zbabělce, ale říkám, že přistoupit na plán našeho váženého Rétora se rovná sebevraždě. Mnohem jistější by bylo zapojit špehy. Že by to trvalo déle? Ovšemže. Že by to bylo méně spolehlivé? Samozřejmě. Jenže pro celý klan by to bylo daleko bezpečnější.“</p> <p>Rétor už už začal zvedat ruku, avšak kouzelník s orlím nosem nehodlal skončit.</p> <p>„Nemysli si o mně, že jsem hluchý, Rétore. Moc dobře jsem slyšel, co jsi říkal. Ano, nemuseli bychom to stihnout. Ale Zabiják se přece neocitne před Drakem hned v okamžiku, kdy Vládce vstoupí do Středosvěta. I on bude potřebovat čas − a ne zrovna málo.“</p> <p>„Jenže <emphasis>potom</emphasis> ho nepřemůžeš, ani kdyby ses stavěl na hlavu, Bolete,“ odfrkla si Sandra. „Udělá na tobě dvojitý námořnický uzel a pak tebou nakrmí kraby.“</p> <p>Edulus se vychytrale usmál: „Na první pohled ano, má milá, ale jen na první pohled. Zabiják je totiž úplně stejně zranitelný meči, šípy a kulkami jako kterýkoli jiný smrtelník. Jedna povedená léčka… Rétore! Proč mlčíš? Vzpomeň si, jak to bylo s tebou!“</p> <p>Boletus měl naprostou pravdu. Ale…</p> <p>„Abychom mohli Zabijáka vlákat do léčky,“ řekl Rétor vyrovnaným hlasem, „budeme ho nejprve muset najít. A on samozřejmě udělá cokoli, jen aby nás zmátl. Nepochybuji, že Torn uvažuje úplně stejně jako my. Proto je prakticky vyloučeno nastražit na Zabijáka léčku. Snad jedině na Dračím ostrově, ale to už bychom se všichni mohli rovnou jít utopit…“</p> <p>„Můžeme úplně stejně chránit Draka, jakmile přijde,“ poznamenal Solly.</p> <p>Rétor se trpce usmál.</p> <p>„To by stěží pomohlo, příteli. Zabiják cítí Draka lépe než myši sýr. I když se budeme snažit sebevíc, stejně ho objeví jako první. Kdepak, jiné východisko prostě není. Cítím velký neklid − a svému neklidu jsem už dávno přivykl důvěřovat. A co se týče sejmutí ochrany… ano, chápu vaše znepokojení, ale naštěstí nám pomůže jeden moc šikovný klučina.“</p> <p>„Asmund,“ usmála se znenadání Sandra.</p> <p>„Jak to víš?“ Rétor svraštil čelo.</p> <p>Kouzelnice si zkřížila ruce na svém bujném poprsí a z nějakého důvodu sklopila oči. Potom si rozpačitě odkašlala.</p> <p>„Měla jsem jednu příležitost si to… ověřit,“ vysvětlila mlhavě. „A že ten malý ďáblík má co ukázat!“</p> <p>Shromáždění začali mluvit jeden přes druhého.</p> <p>„Našel se nový mág? Je silný? V jakém stylu vyniká?“</p> <p>Jen Boletus se zamračil − a měl k tomu pádný důvod. Asmund patřil k jeho svěřencům, takže to byl především on, kdo přehlédl tento pro klan tak důležitý talent.</p> <p>„O Asmundovi se budeme bavit až potom,“ pronesl Rétor rázně. „Teď musíme dospět k rozhodnutí, kolegové.“</p> <p>„Já jsem proti,“ řekl Roy tvrdohlavě.</p> <p>„Já taky,“ podpořil bratra Guy.</p> <p>„Já jsem pro!“ zahřměla Sandra. „Oba jste smrdutí zbabělci, nemohoucnost na vás!“</p> <p>„Už se stalo − tedy alespoň v mém případě,“ řekl Roy klidně. „A proto bych zrovna o tomhle raději nemluvil, Sandro.“</p> <p>„Promiň.“ Kouzelnice se posupně odvrátila. „Ale stejně jsem pro.“</p> <p>„Já také,“ řekl náhle Solly. „Přesvědčil jsi mě, Rétore.“</p> <p>„Dva jsou tedy pro a dva proti,“ řekl kouzelník. „A co ty, Bolete?“</p> <p>„Zdržuji se hlasování,“ prohlásil Edulus s notnou dávkou škodolibosti. „Nemohu říci, Rétore, že by mě tvůj poslední argument přiměl zcela změnit názor… ale přiznávám, že úplně lhostejným mě také nenechal.“</p> <p>„Tři pro, dva proti, jeden se zdržel hlasování. Je rozhodnuto. Royi, Guyi! Pomůžete nám?“</p> <p>Nespokojení starci se na samém prahu zastavili. Guy se na Rétora podíval s upřímnými rozpaky.</p> <p>„Bez vás se neobejdu,“ řekl kouzelník přesvědčeně. „Vždyť kdo jiný umí rozdělovat síly tak jako ty, Royi? A kdo se <emphasis>natahuje</emphasis> lépe než Guy?“</p> <p>„No dobrá, dobrá tedy,“ zavrčel Roy. Bylo na něm vidět, že je spokojený. Velký Rétor moc často nepřiznával, že se neobejde bez něčí pomoci… „Staré psy sice novým kouskům nenaučíš, ale uvidíš, že ty staré jim ještě pořád jdou…“</p> <p>„Výborně,“ řekl Rétor s kamennou tváří. „Do večera odpočívejte, přátelé, a jakmile se setmí, všichni se sejdeme u mě. Projednáme postup. Začneme zítra, hned ráno; do hodiny Síly musí být všechno připraveno.“</p> <p>* * *</p> <p>„Poj d ke mně, Asmunde. A prosím, nechvěj se tolik. Vsadím se, že když jsi prolamoval mou ochranu, nebál ses ani trochu. Odpusť nám, že tvé zasvěcení nevypadá příliš slavnostně − vím, že sis představoval, jak budeš číst přísahu před náměstím plným lidí, před shromážděním celého klanu… A teď tu stojíš v šeré síni a před sebou máš všehovšudy šest mágů. Ale to nic. Jednoduše nastal čas dospět, Asmunde. Někdy je třeba udělat to hodně rychle, protože jinak ti nebude souzeno dospět vůbec. Nadchází doba války, můj Asmunde. Zlá doba, kdy otcové pohřbívají své děti. Vyrazíme za úsvitu, jakmile dokončíme obřad. Ty nám budeš pomáhat. Dokázal jsi, že jsi toho schopen. Nemám čas hledat důstojnou náhradu za Klatty, za Šattiho, za Taniela. Kluci se budou muset doučit přímo v boji, Asmunde. Včetně tebe − bez ohledu na všechen tvůj talent. Rozumíš mi…? Vydrž, vydrž, vím, že to moc bolí. Pečeť Mága se nezískává tak snadno, můj milý. Cože, pot? Pálí tě v očích? Dívej se, nemžourej. Nesmíš mžourat. Ano, ano, Sandro, už mlčím, máš pravdu, že se klukovi nemá napovídat…“</p> <p>„… Tak, a to je všechno. Obleč se Asmunde. Počkej, pomohu ti setřít krev. Opři se o mě. Pojďte, máme málo času. Slunce už je vysoko. Pojďte, no tak pojďte. Ještě musíme vyšplhat na Tesák. Nezaostávej, Guyi. Sandro, pomoz Royovi. Spěchejte, přátelé, spěchejte. Vítr nabírá na síle. Je čas dát se do díla…“</p> <p>* * *</p> <p>V sedmi stáli na vrcholku Tesáku. V kruhu, držíce se za ruce. Hodina jejich vrcholné Síly byla ještě daleko a čekala je ta nejjemnější práce − spřádání krajkoví Větru. Něco takového se dalo udělat jedině tady, na Tesáku.</p> <p>Rétor pevně držel Asmunda za ruku. Pro všechny případy, pokud by mladík nad sebou přece jen ztratil kontrolu. Nastal čas použít dávno nahromaděnou moc klanu a vzpomenout si na starou dobrou bojovou magii.</p> <p>Chlapcova dlaň se sotva postřehnutelně chvěla a Rétor s ním bezděky − navzdory svým vlastním slovům − tiše soucítil. Krom toho cítil také hanbu. Ano, talent je talent a nezkalený pohled na svět také nejsou jen prázdná slova.</p> <p>Pravda je naneštěstí taková, že při práci ve skupině dopadá nejsilnější úder vždy na toho nejmladšího. Stejně jako voda stéká dolů, tak i moc vždy odchází skrze člověka nezkušeného a plného energie. A je to tak správně, neboť to, co by zabilo Roye, to, po čem by i samotný Rétor skončil nadlouho v posteli, bude mít pro mladíka za následek jen těžkou únavu a hluboký bezesný spánek. Své síly obnoví rychleji a snáze nežli kdokoli jiný…</p> <p>Bude však lepší, když to Asmundovi prozatím zůstane utajeno. Až do chvíle, než se k jejich kruhu připojí ještě mladší mág. Není vůbec snadné překousnout zjištění, že si tě tví milovaní učitelé, a dokonce snad i spolubojovníci po několik roků cenili především coby kvalitního živého štítu.</p> <p>Rétor to věděl z vlastních zkušeností.</p> <p>* * *</p> <p>Ryba byla pravděpodobně moc dobrá. Dokonce určitě, když to pocítil i Viktor, jenž odděloval titěrná soustíčka a jedl pomalu, pomaloučku, jen aby co nejvíc oddálil nevyhnutelné. Snídaně se však nyní stala jen krátkým odkladem před střetnutím. Či přesněji před smrtí. Rodinka lupičů ho očividně chtěla nechat se najíst, ale Viktor si nedělal iluze, že by snad měl šanci odrazit útok pěti ozbrojených mužů.</p> <p>Jak jen mohl být tak naivní!</p> <p>„Slituj se, Vládce…“ Tohle nebo něco podobného mumlal v noci starý lupič. A on se tím nechal obalamutit; ošálil ho úpěnlivý hlas, padouchův zevnějšek i vlastní nechuť zabíjet… Nechal ho běžet. A přitom mu měl správně podříznout krk. Přesně tak, jak ho to učila babička Věra…</p> <p>Viktor zaskřípal zuby. Na stole před ním ležel čerstvě nabroušený meč; možná že by ho stačil zvednout. V boji mu však sotva bude co platný. Kéž by to tak byl samopal… Určitě by si dokázal vybavit alespoň něco z branných cvičení ve škole.</p> <p>„Hle, strážci Šedých mezí!“ Rada přistoupila k rodince. V jejím hlase zaznívala výsměšná shovívavost. „Vzácní hosté! Vítejte!“</p> <p>„Dones nám pivo, paní,“ řekl lupič chraplavě a Viktor se při zvuku jeho hlasu zachvěl. Byl přiškrcený, zadržující emoce.</p> <p>„Jaké pivo?“ Rada byla přívětivost sama, ale v jejím tónu se něco stěží postřehnutelně změnilo. Musela vycítit, že je něco špatně. Třeba teď zavolá Dercyho?</p> <p>Hned vzápětí si Viktor za to, že málem zadoufal v pomoc beznohého mrzáka, v duchu sprostě vynadal do hlupáků. Kdepak, na elfa se spoléhat rozhodně nemůže.</p> <p>„Jakékoli… to nejlevnější… ne!“</p> <p>Lupič vmžiku změnil své rozhodnutí: „To nejlepší, jaké máš! Dáme si verské pivo, zlaté verské!“</p> <p>Rada mlčky přikývla a odešla.</p> <p>Viktor si najednou uvědomil, proč se lupič rozhodl uctít své syny drahým a vzácným mokem. To aby si zapamatovali tento okamžik. Vražda na mladíky sotva udělá dojem, zato na chuť piva budou vzpomínat a chlubit se jí před přáteli.</p> <p>A vryjí si do paměti, že jejich otec nikdy neodpouští křivdy a že žádnému ze svých nepřátel nedovolí uniknout.</p> <p>Viktora náhle jako všeničící ohnivá vlna zaplavila zuřivost. Podobně jako když se ho během ledové koupele v jezírku zmocnilo chvilkové šílenství.</p> <p>Chtějí z něho udělat součást představení, názorné lekce pro novou generaci banditů? Dostanou, co si zaslouží!</p> <p>Aniž by si stačil uvědomit, co dělá, bleskurychle sáhl po meči. Lehkým, ledabylým pohybem sevřel jílec − jako by celý život nedělal nic jiného. Stolek se po nárazu jeho těla zakymácel a Viktor se prudce otočil a odhodil židli za sebe. Nedopitý pohár Vroucího dne se s teskným cinkotem roztříštil o podlahu.</p> <p>„Ty!“ zakřičel Viktor a napřáhl meč proti starému lupičovi. Nebyla to ani výhružka, ani oslovení − jen konstatování, slibující mnohé… Mnohem více, než čeho byl ve skutečnosti schopen.</p> <p>„Vládce…“ Lupič se vynořil zpoza stolku a padl na tvář. „Vládce, přišel jsem… přivedl jsem své syny…“</p> <p>Viktor − stále v záchvatu nevybité zloby − sledoval, jak mladíci padají na podlahu vedle svého otce a natahují se, připraveni přijmout úder meče. Jen ten nejmladší se odvážil maličko pootočit hlavu a pohlédnout na něj, ovšem nikoli s nenávistí nebo se strachem, nýbrž s dychtivou a nadšenou zvědavostí.</p> <p>Takhle nějak musel Mojžíš hledět na hořící keř a apoštolově na rozhněvaného Ježíše.</p> <p>„Děj se vůle tvá, Vládce…“</p> <p>Viktor mlčel. Nevěděl, co si má s těmito lidmi počít, nechápal, co se vlastně děje. Copak si darovaný život ve Středosvětě žádá takovouto psí oddanost?</p> <p>„Chcete ještě pořád to pivo?“ zeptala se Rada zpoza baru. Viktor si stačil všimnout, jak dívka cosi rychle schovává zpátky pod pult.</p> <p>Conamovi sice osud možná odepřel syna, ale i jeho dcera se o sebe rozhodně uměla postarat.</p> <p>„Rado, dej jim ho prosím…“ pronesl zvolna Viktor, načež přistoupil ke starému lupiči. „Jak se jmenuješ?“</p> <p>Muž maličko nadzvedl hlavu a podíval se na něho, jako by nevěřil, že se Viktor snížil k rozhovoru s ním.</p> <p>„Odpusť, že jsme přerušili tvůj odpočinek…“</p> <p>„Tak jak se jmenuješ?“</p> <p>„Mezař, Vládce…“</p> <p>Lupič možná měl kromě přezdívky i obyčejné jméno, ale Viktor teď neměl čas ani chuť ho z něj tahat.</p> <p>„Tak tedy, Mezaři, proč jste přišli?“</p> <p>„Abychom ti sloužili, Vládce.“</p> <p>„Já ale nepotřebuji, aby mi kdokoli sloužil!“</p> <p>„Ano, Vládce, potom nás tedy zabij, Vládce…“</p> <p>Tak to je vážně čím dál lepší!</p> <p>„Vstaň. Ať se tví synové také zvednou. Vezměte si pivo. Jděte do hotelové haly. A tam na mě počkejte,“ přikázal Viktor zvolna, přičemž přesně stanovoval jednotlivé etapy. Tato posloupnost se ukázala být zdařilým tahem: Mezař byl ihned na nohou, nejjednodušším prostředkem − několika kopanci − zvedl z podlahy také své chlapce, načež všichni během pár vteřin i se svými pivy zmizeli z restaurace.</p> <p>„A kdo bude platit?“ zeptala se Rada. Protože to však udělala až poté, co se rodinka vytratila, dalo se usuzovat, že nestojí o problémy.</p> <p>„Já.“ Viktor mlčky vytáhl zlaťák a stejně mlčky přijal zpátky drobné − několik měďáků. „Co jsou zač, Rado?“</p> <p>„To je mi otázka! Ty bys to měl vědět nejlíp, léčiteli!“</p> <p>„Rado, věř mi, že sám vůbec ničemu nerozumím.“</p> <p>„Hm… tomu se tedy věří dost těžko.“ Dívka se teď na něho dívala s mnohem větším zájmem než předtím. „Nevím toho moc. Podél Šedé meze se nacházejí usedlosti − každá tak o dvou třech domech. Říká se, že jejich obyvatelé jsou potomci vojáků těch starodávných armád, jejichž padlí dodnes nemohou najít klid za Mezí. Jsou to usedlosti jak lidské, tak i elfské nebo trpasličí. S nikým se nestýkají, jenom se svými. Ve větších osadách se objevují zřídka. Proslýchá se,“ vtom Rada na okamžik zmlkla a změřila si Viktora hodnotícím pohledem, „že usedlíci občas olupují pocestné na stezkách kolem Meze. Mají své zvyky, svou víru, své zákony. Říkají si strážci Meze. Zvláštní cháska.“</p> <p>„A?“</p> <p>„Co a? Nic víc už nevím.“</p> <p>„Je tady druhý východ, Rado?“</p> <p>„Z restaurace? Chceš jim zmizet?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Rada zavrtěla hlavou. „Východ tu sice je, ale nebude ti nic platný. Viděl jsi jejich oči?“</p> <p>Viktor zdráhavě přikývl.</p> <p>„Jsou to fanatici. Můžeš je buďto zabít − všichni ti ochotně sami nastaví krk −, anebo se s nimi prostě smířit. Takoví si tě najdou až na kraji světa… Stejně jako ty svou Tael,“ neodpustila si malinké rýpnutí.</p> <p>„Víš co, Rado, natoč mi taky pivo,“ požádal Viktor s povzdechem.</p> <p>Když Viktor s korbelem v jedné a mečem ve druhé ruce vstoupil do haly, Mezař a jeho synové se shlukli u dveří a strnuli v pozoru − úplně jako vycepovaní novobranci v přítomnosti přísného seržanta… ne, spíš oblíbeného generála.</p> <p>Elf mu věnoval zádumčivý a rezignovaný pohled.</p> <p>„Dercy…“ Viktor zaváhal, neboť nevěděl, jak nejlépe začít rozhovor. „Váš parťák… Zrzek? Kde bych ho mohl najít?“</p> <p>„Zakrátko sem sám dorazí.“ Elf nabodl na vidličku salátový list a vložil si ho do úst s elegancí šlechtice na audienci u královny nebo čistokrevného koně, který od někoho dostal cukřík. „Mám za to, že se Zrzek vydal ukojit svou touhu po opačném pohlaví. Ovšem kde konkrétně se právě nachází…“</p> <p>„Mám málo času, Dercy. Musím stihnout <emphasis>Hromový šíp.</emphasis>“</p> <p>Elf zavrtěl hlavou. „V tom případě se s ním pravděpodobně nesetkáte.“</p> <p><emphasis>Tak to je vážně smůla…</emphasis> Viktor přikývl a položil na stůl klíče. „Škoda. Tady máte − odjíždím.“</p> <p>„Hodně štěstí,“ řekl elf lhostejně.</p> <p>Viktor − ve snaze nějak prorazit hradbu jeho odtažitosti − se náhle zostra zeptal: „Mohu jednu osobní otázku, Dercy…? Tenhle luk…“</p> <p>Elf úkosem pohlédl na svou zbraň.</p> <p>„Má dost tenké lučiště. Stěží to může být dobrá zbraň…“</p> <p>„Šípy jsou otrávené,“ opáčil elf nevzrušeně. „Odjakživa jsme měli výtečné jedy. Jedny proti ptákům, jiné proti zvěři a další proti lidem.“</p> <p>Viktor se zakuckal, otočil se a vyšel z hotelu.</p> <p>Tak takhle si tedy elfové vydobyli věhlas nepřekonatelných lučištníků!</p> <p>Hned za ním se ven s dupáním vyhrnuli usedlíci. Viktor se zastavil a otočil se − jeho svita rovněž okamžitě strnula.</p> <p>„Mezaři!“</p> <p>Lupič s unylou tváří vyvrhele k němu čile přikvačil. V jeho tváři, která se rozjasňovala doslova před očima, se zračila ochota poslouchat, plnit každý rozkaz, každičké přání.</p> <p>„Mohli jste si za to sami, neměli jste na nás útočit…“ začal Viktor.</p> <p>Mezařovy oči se rozšířily hrůzou. „Vládce!“</p> <p>„Počkej! Já se nezlobím. Nechal jsem tě jít…“</p> <p>„Ano, Vládce…“</p> <p>„Ale nic mi nedlužíš, vůbec nic, rozumíš? Žij si. Zanech přepadávání pocestných a živ se poctivou prací…“ Viktor v duchu užasl, že použil natolik otřepanou frázi. Copak je nějaký kardinál odpouštějící hříchy?! „Nepotřebuji tvé služby!“</p> <p>Lupič tupě mlčel. Viktor se otočil a vyrazil liduprázdnou ulicí − hned vzápětí ovšem za sebou uslyšel kroky.</p> <p>„Zatraceně, proč jste se na mě nalepili?“ Viktor mávl rukou a zapomněl přitom, že v ní stále drží meč. Mezař mrkl. Umírat se mu očividně nechtělo, ale přesto byl připraven čepeli nastavit hruď.</p> <p>Viktor si odplivl a pokračoval v chůzi, přičemž se snažil ignorovat svou mlčenlivou eskortu. Určitě mu brzy dají pokoj. Vždyť je to nad slunce jasnější: on nastoupí do vlaku, zatímco oni zůstanou tady − přece by neopustili svou důvěrně známou domovinu a bezhlavě se nevrtili neznámo kam!</p> <p>Během cesty minul několik lidí − na jejich vzezření nebylo nic zvláštního a žádný z těchto kolemjdoucích Viktorovi nevěnoval pozornost. Snad jen jejich oblečení vypadalo poněkud nezvykle, ovšem nešlo o to, že by bylo vyrobeno z nekvalitního materiálu nebo mělo nevídaný střih. Prostě zde scházely standardní, dominantní barvy či fazóny. Každý oděv vypadal jako na zakázku ušitý šikovným krejčím…</p> <p>Třeba tady vážně neexistuje masová výroba. Ale proč? Vždyť tu mají železnici, což znamená, že místní znají přinejmenším parní stroje, a to bohatě stačí jako základ pro vznik textilních manufaktur…</p> <p>Viktor se přistihl, že o tom všem uvažuje s jakýmsi věcným zaujetím, a mimoděk se rozesmál. Ale no tak − jakýpak Yankee na dvoře krále Artuše! Není přece první, kdo se sem dostal ze světa Rubní strany. Jestliže zde navzdory příznivým podmínkám nefunguje masová výroba, pak pro to zajisté existují vážné důvody. Bylo by hloupé dostat se do pracek místní inkvizice nebo třeba zkřížit cestu nějakému krejčovskému cechu… To by taky mohl skončit někde v boční uličce probodaný otrávenými šicími jehlami.</p> <p>A poprvé za celou tu dobu ucítil ve tváři dech Dobrodružství.</p> <p>Dobrodružství s velkým počátečním písmenem.</p> <p>Pokud byl ještě včera pouhým chodícím břemenem, slamníkem s nohama, který se vlekl za Tael, aniž by cokoli chápal a aniž by cokoli pochopit chtěl, potom se dnes něco změnilo. Možná za to mohl podivný sen, možná pohár povzbuzujícího nápoje a možná ona zbytečná − byť přece jen příjemná − eskorta za jeho zády, ale každopádně si Viktor začínal připadat jako badatel, jako nadšený návštěvník muzea.</p> <p>Koneckonců je přece sytý, zdravý, obutý a oblečený. V kapsách mu cinká slušná sumička peněz, a navíc drahokamy, které podle všeho mají ještě větší cenu. A před ním se rozkládá podivný pastorální svět, nabízející jak vymoženosti civilizace − přičemž jen ty nejsprávnější −, tak i celé moře neznáma. Elfové, trpaslíci, umrlci za Šedou mezí… Jaká další překvapení tu na něj asi čekají?</p> <p>Je připraven na cokoli − tak tedy vzhůru na cestu!</p> <p>Ulice ústila do malého náměstí před nádražím. V této osadě zřejmě veškeré ulice vedly k nádraží − jak už to nejspíš bývá ve všech světech. Uprostřed náměstíčka se nacházela kamenná nádrž fontány, momentálně bez vody a zavalená všelijakým odpadem, leč odpadem vcelku sympatickým − větvemi, listím a trsy suché trávy. Fontána připomínala spíše chrám lesního božstva než improvizované smetiště. Podél nádraží se táhly prkenné budky, za nimiž v očekávání zákazníků strnuly babky stánkařky. I tento prvek však byl dost možná společný pro všechna nádraží všech světů.</p> <p>Viktor se zvědavě vydal podél řady stánků, přičemž si prohlížel vystavené zboží. Absence tyčinek Snickers, „pampersek“ i dámských hygienických potřeb působila na jeho duši jako opravdový balzám.</p> <p>Jakmile spatřily Viktora, žádná z babek nezačala pobíhat sem a tam kolem budky a dokonce se potenciálního zákazníka ani nepokoušela přilákat prostřednictvím hlasitých chvalozpěvů na své zboží. Byly to samé důstojné stařenky, které znaly svou cenu; skoro to vypadalo, jako by se tu nesešly kvůli obchodu, ale jen pro ukrácení dlouhé chvíle.</p> <p>Zpočátku procházel Viktor pouze kolem stánků s potravinami. Viděl mléko, kefír a smetanu ve vlhkých hliněných džbáncích, tvaroh v košících či jednoduše zabalený do hadříků i keramické nádobky s medem, přičemž barva medu se různila: mléčně bílou počínaje − jako by se zdejší včely naučily dojit krávy − a uhlově černou konče. A všechen ten med voněl tak lahodně, že i Viktor, ač sytý, naprázdno polkl. Med prodával pro změnu stařeček. Věru nepřehlédnutelná postavička s obrovským plnovousem, lysým temenem a vědoucnýma malýma očkama. Viktorova reakce mu zjevně neunikla, neboť se spokojeně usmál. Viktor bez smlouvání zaplatil dva měďáky za pořádný kus plástve a vyrazil dál; cestou ucucával čerstvý průsvitný med a žvýkal pružný vosk.</p> <p>U včelaře se zastavil i jeho mlčenlivý doprovod. Mezař koupil každému ze svých synů kousek plástve. Viktor měl co dělat, aby se nerozesmál. Ostatně mladíci se do svých pláství zahryzli rádi, dokonce s neskrývaným potěšením − obzvláště ti mladší.</p> <p>Další dvě stařenky − zřejmě sestry, soudě podle do očí bijící podoby − prodávaly různé oblečení. Viktor je už skoro minul, ale pak se vrátil. Má-li vyrazit neznámo kam, měl by se na tu cestu náležitě vybavit. Když si kupoval náhradní prádlo, užasl nad tím, že spodky, ač nepochybně ušité v ruce, mají klasický, a nikoli volný, „domácí“ střih.</p> <p>„Jako bych ti je šila na míru, drahoušku,“ prohlásila babka důstojně, zatímco si měřila Viktora spokojeným pohledem.</p> <p>Prosté mravy…</p> <p>Viktor měl na sobě ideální oblečení do stávajícího počasí, ale uvědomoval si, že není na škodu myslet dopředu. Například na déšť. Od východu se zvolna plazila tmavá mračna…</p> <p>Na stánku sice byly k mání dvě černé kožené bundy, ale obě se ukázaly být Viktorovi malé. Ostatně kvůli hojnosti měděných knoflíků, šněrování a kovových serepetiček stejně víc připomínaly „metalový ohoz“ než oblečení pro dospělého muže.</p> <p>„Šila jsem je pro elfy,“ vysvětlila babka posmutněle. „Elfové mají takové tuze rádi… Však i ta děvenka si je zkoušela. Zkoušela, ale nakonec nekoupila…“</p> <p>Viktor ani nepokládal za nutné vyzvídat, jak ona „děvenka“ vypadala. Beztak cítil, že stařenka mluvila o Tael.</p> <p>„Kup si pláštík!“ poradila mu druhá babka. Viktor v jejích očích zjevně začínal nabývat statutu reálného zákazníka. „Je tuze pěkný, z bobřích kožek.“</p> <p>Viktorovi však ještě nepřeskočilo, aby si s sebou na cestu bral honosný plášť z pečlivě vydělaných lesklých kožešin. Vypadal by v něm až příliš vyzývavě.</p> <p>„Tak aspoň pochvu, vždyť tím akorát děsíš lidi, jak chodíš po městě s mečem v ruce!“ nedala si pokoj babka.</p> <p>Tohle byla pro změnu opravdu dobrá rada. Stařenka z plátěného pytle, ležícího na zemi pod stánkem, hbitě vylovila několik pochev. Viktor si je se zájmem prohlédl − všechny byly dřevěné, obšité drsnou kůží. Když hned do první z nich zkusil zasunout meč, zbraň dovnitř zajela natolik hladce, jako by pochvu kdosi vyrobil přesně na míru. Vážně zvláštní. Dokonce i babka zrozpačitěla.</p> <p>„Vida… našel si kabátek, ten tvůj mečík,“ řekla jen a pokývala hlavou.</p> <p>Viktor měl pocit, že cena, jíž po něm za pochvu chtěla, byla oproti běžné přinejmenším dvojnásobná. Přesto však mlčky zaplatil a vyrazil dál. Pochva, kterou si připnul na opasek, se mu zpočátku pletla mezi nohy, ale sotva ji bezmyšlenkově posunul kousek stranou, víc na bok, zbraň jako by si znenadání vzpomněla, kam patří.</p> <p>Lupiči se též zdrželi u stánku s oblečením; Viktor po nich střelil zvědavým pohledem − zdalipak si každý rovněž koupí nové spodky? Tak daleko však jejich slepé zbožňování přece jen nesahalo. Mezař jenom letmo ohmatal kůži, z níž byly ušity bundy, načež sešklebil tvář, zavolal k sobě nejmladšího syna, něco mu řekl a lehýnce do něj šťouchl. Klučina se okamžitě rozběhl pryč z náměstíčka, seč mu nohy stačily.</p> <p>Viktor pokračoval v seznamování s místním sortimentem.</p> <p>Asi čtyřicetiletá žena v květovaných šatech obchodovala s alkoholem. Nabízela hlavně džbánky s natěsno připasovanými víčky, ale našlo se tu také asi deset lahví. Sklo bylo drsné, nerovné, jako by ručně foukané… vlastně přesně tak tomu nejspíš bylo. Místo štítků se na lahvích skvěly nalepené kousíčky světlého semiše s názvy vyvedenými ozdobným písmem − Elfská jadrná, Medvědí, Horský balzám.</p> <p>Viktorovi se nechtělo experimentovat, a tak se od stánku co nejrychleji vzdálil. Možná cestou zpátky… Když se poštěstí. To by jeho moskevští přátelé koukali!</p> <p>A jako úplně poslední spatřil Viktor něco, s čím tady rozhodně nepočítal. Před sporou, leč zavalitou stařenou, která stála poněkud stranou od ostatních, ležel malý štos novin.</p> <p>Opravdových! Tištěných! Viktor natáhl ruku, avšak babka jej hbitě a s nečekanou silou klepla přes prsty: „Nejprve zaplať… Je vás poslední dobou nějak moc, vzdělanců…“</p> <p>Babka mluvila hrubým, hrdelním hlasem. Mezař za Viktorovými zády tichounce zavrčel a vyrazil vpřed. Viktor se otočil, jediným pohledem mu dal nasrozuměnou, aby se vrátil zpátky na místo, a pak se opět podíval na babku.</p> <p>Měla vrásčitou a ostře řezanou, bezmála hranatou tvář, pořádný knírek, splácnutý nos a vlasy jako z pevné koudele.</p> <p>Trpaslík! Nebo přesněji trpaslice!</p> <p>„Kolik?“</p> <p>„Zlaťák,“ opáčila trpaslice tónem, z něhož čišelo, že to ve skutečnosti znamená něco jako: „Táhni!“</p> <p>Viktor třikrát proklel své intelektuálské móresy, všeobecné základní vzdělání a zálibu v tištěném slovu, které se ani po tolika letech nedokázal zbavit. Ale copak se z novin nedozví spoustu informací o Středosvětě? Pro něj nesmírně užitečných informací? A že je cena tak vysoká…? Nu, zdá se, že i papír zde musí být vzácností…</p> <p>Položil vedle novin zlatou minci, přičemž si dal tu práci, aby okázale zvolil jednu z těch menších. Trpaslici to ale nevyvedlo z míry − skousla minci zuby, aby vyzkoušela její pravost, a pak mu podala noviny. Viktor se do nich ihned lačně začetl.</p> <p>Traťař.</p> <p>Úplně se nabízelo přidat k názvu listu ještě slůvko „Rudý“, ale Viktor byl momentálně připraven číst cokoli, i kdyby se to mělo jmenovat Komsomolský elf nebo třeba Umrlý večerník. Sklouzl pohledem níž.</p> <p>Všechny články, ač byly vytištěny běžným písmem, nedávaly naprosto žádný smysl. „Karataro počesun“ bylo ještě to nejnevinnější. Horší už bylo třeba „chcrrtych gooček“, „guu tru“, „sef“, nebo dokonce „ll!!!“ − skutečně s trojicí vykřičníků!</p> <p>Řeč trpaslíků?</p> <p>Z celého textu působily známým dojmem jenom některé spojky a předložky… ačkoli čertví, co pro trpaslíky znamenají „a“, „u“ nebo „na“?</p> <p>I když vlastně tu bylo ještě něco. Každý článek doprovázela titěrná poznámka v ruštině, ohraničená černým rámečkem. „Dějiny 1054. kilometru Trati“. „Komparativní studie rentability nákladní a osobní přepravy“. „Sedmdesát roků v hirdu − memoáry. Pokračování“. „Denní zprávy z klanů (neověřené)“.</p> <p>Viktor noviny zběžně prolistoval; měly všehovšudy šest stran. Obrázky a fotografie samozřejmě scházely. Soudě podle písma se list tiskl na něčem strašně primitivním… A po článcích v ruštině − tedy s výjimkou oněch výsměšných shrnutí − ani památky.</p> <p>Podíval se na trpaslici, která plna nadšení čekala na jeho reakci.</p> <p>„Moc děkuji,“ řekl Viktor. „Najdu pro tenhle… papír… využití.“</p> <p>Pak noviny načtyřikrát složil a nacpal si je do kapsy džínů.</p> <p>Trpaslice zrudla a otevřela ústa, ale zřejmě ji nenapadla žádná odpověď, protože zůstala zticha. Nejbližší babky, které celému výjevu pozorně přihlížely, se zahihňaly. Viktor se otočil a zamířil k nádraží, hrdý na své malé vítězství.</p> <p>„Vládce…“</p> <p>Ohlédl se. Klučina, jehož Mezař předtím kamsi poslal, stál vedle něj a podával mu důkladně svinutý balíček.</p> <p>„Vezměte si to, Vládce…“</p> <p>„Nepotřebuji vaše dary,“ opáčil Viktor unaveně. „Odnes to otci. Rozumíš?“</p> <p>„Vezměte si to, Vládce, jinak mě zabije.“</p> <p>Nejspíš nešlo o žádný řečnický obrat. V chlapcových očích se zračil nefalšovaný strach.</p> <p>„Co je to?“ zeptal se Viktor rezignovaně.</p> <p>„Bunda, Vládce. Sháněl jste si přece bundu.“</p> <p>Viktor dárek mlčky rozbalil a v dlaních se mu rozprostřela černá tkanina.</p> <p>Vážně tkanina?</p> <p>Materiál, z něhož byla bunda ušita, ze všeho nejvíc připomínal rybí kůži. Černou rybí kůži, jejíž každá šupinka byla velká jako dětská dlaň. Zvnitřku měla kožešinovou podšívku − s krátkými, rovněž černými chloupky. Ať už byl Viktorův názor na horoucnou lásku, kterou k němu usedlíci tak nenadále vzplanuli, jakýkoli, musel uznat, že bunda je skvostná. Jako by přímo slibovala pohodlí a ochranu před větrem, deštěm, a dokonce i nepřátelským útokem.</p> <p>„Děkuji,“ řekl Viktor konečně, přičemž bojoval s nutkáním si bundu okamžitě obléct. „Kolik jsem dlužen?“</p> <p>Klučina vyděšeně zavrtěl hlavou.</p> <p>„Dobrá. Tak tedy ještě jednou díky. A teď jděte pryč, ano? Pověz otci, že jsme si kvit, že jsem mu hluboce vděčný… A tak dále, a tak dále…“</p> <p>Viktor nečekal na odpověď a vstoupil, či spíše doslova vběhl do nádražní budovy. Ocitl se v malé čekárně. Před sebou měl dvě malá okénka, za nimiž se nudily ženy neurčitého věku. Na dřevěných lavicích, lemujících zdi, spalo několik ošuntělých individuí − možná trpaslíkům podobných lidí a možná lidem podobných trpaslíků. U stropu se mírně pohupoval zaprášený lustr.</p> <p>Viktor rozhodným krokem přistoupil k jednomu z okének a řekl: „Chtěl bych si koupit jízdenku na <emphasis>Hromový šíp.</emphasis>“</p> <p>„Kam?“</p> <p>No ano, kam vlastně?</p> <p>„Do… Co je dál − Luhy, nebo Ransk?“</p> <p>„Ransk,“ odfrkla si žena.</p> <p>„Tak tedy do Ransku.“</p> <p>„Kterou třídou?“</p> <p>„A jaké jsou?“</p> <p>„Osobní, spací, se samostatnou kójí a se samostatným kupé.“</p> <p>Takovéto odstupňování působilo nanejvýš znepokojivě.</p> <p>Když osobní třída nepočítá s možností spaní, zatímco spací nezaručuje samostatnou kóji, pak raději…</p> <p>„Se samostatným kupé.“</p> <p>Žena se chvíli přehrabovala v hromadě papírů, pak přikývla. „Místo je. Bude to dvanáct zlatých.“</p> <p>Viktor polkl a otevřel váček.</p> <p>Zlatých mincí se v něm našlo přesně jedenáct. Zatracená trpaslice!</p> <p>„A mohl bych… i stříbrem?“</p> <p>„Tři k jedné.“</p> <p>Viktora se zmocnilo neurčité podezření, že kurz zlata a stříbra je v tomto světě poněkud jiný… Ale zase − jak by se mohl hádat, když neví nic jistě?</p> <p>Zaplatil. Zůstala mu trocha stříbrných a ještě méně měděných mincí, které mrtvý půlelf zřejmě ani nepovažoval za peníze.</p> <p>„Jízdenka.“</p> <p>Viktor si od ženy vzal lepenkový čtvereček, na němž bylo k vidění několik číslic a pár slov v nesrozumitelné řeči trpaslíků.</p> <p>„A… co s tím mám dělat?“</p> <p>„Vždyť to tu stojí černé na bílém!“ Pokladní se zatvářila pobouřeně, jako by za Viktorem čekala pořádná fronta. „Druhý vagon. Do Ransku. Samostatné kupé. Co ještě?“</p> <p>Viktor si schoval jízdenku do kapsy.</p> <p>„A nechoďte daleko, vlak odjede za půl hodiny!“ poradila mu pokladní.</p> <p>Viktor se odebral do vzdáleného kouta haly, kde byly lavice prázdné, na jednu z nich se posadil a natáhl nohy. Pokusil se uvolnit, upíraje pohled na zašlou mozaiku na zdi. Bylo na ní vyobrazeno něco jako bitevní scéna − lidé, trpaslíci i elfové, všichni po zuby ozbrojení a se sveřepými výrazy ve tvářích, trůnili na otevřené plošině hned za lokomotivou. Z komína se valil kouř a tasené meče, palaše a šavle v rukou válečníků, pečlivá poskládané ze střípků zrcadel, se matně leskly.</p> <p>„Léčiteli…“</p> <p>Otočil se. Za zády mu stála Rada. Velmi, přímo smrtelně vážná.</p> <p>„Musíme si promluvit. Máš nepříjemnosti, léčiteli. Velké nepříjemnosti!“<strong>Kapitola sedmá</strong></p> <p>Viktor ze všeho nejdřív pohledem vyhledal lupiče. Myšlenku na nepříjemnosti měl z nějakého důvodu napevno spojenou právě s nimi. Lupiči však mírumilovně stáli u pokladny. Mezař kupoval jízdenky… no samozřejmě… a jeho synové se vzájemně postrkovali a skotačili.</p> <p>„Komu jsi zkřížil cestu, léčiteli?“</p> <p>„Rado, vůbec nechápu…“</p> <p>Dívka si povzdechla a posadila se vedle něj. „Do hotelu se před chvílí přihrnuli lidé… divže ne celý dav. Osm, abych byla přesná.“</p> <p>Chvilku vyčkávala, ale Viktor stále nic nechápal.</p> <p>„Ptali se na tebe. Na mladého muže jménem Viktor…“</p> <p>Viktor se zachvěl. Nevzpomínal si, že by komukoli v hotelu sděloval své jméno. Rada si všimla jeho reakce a spokojeně přikývla.</p> <p>„Ano, na mladého muže cestujícího ve společnosti nedospělé dívky,“ pokračovala. „Dercy samozřejmě nic neřekl − elfům je všechno jedno… Jenomže každou chvíli může dorazit Zrzek, a ten jim to vyklopí.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Protože nechce nepříjemnosti. Vždyť jde o Vodu!“</p> <p>„O co?“</p> <p>„O klan Vody! Jeden z nich je mág třetího stupně − všimla jsem si znamení − a ostatní jsou mágové válečníci. Jenom blázen by si chtěl znepřátelit takové lidi. Když se jim zachce, klidně udělají z celého města kůlničku na dříví!“</p> <p>„Já nevím, co je to klan Vody, Rado…“</p> <p>Dívka si hlasitě povzdechla, ale ihned se uklidnila. „No jistě. Vždyť jsi zrovna přišel z Rubní strany… Víš, Viktore, v našem světě existuje magie.“</p> <p>„To už jsem tak nějak pochopil.“</p> <p>„Téměř všichni mágové sídlí na Teplém pobřeží. Dělí se na klany, z nichž každý dosáhl úspěchu v tom či onom druhu magie. Klan Vody je jedním ze čtyř Živelných. Jeho doménou je právě magie Vody.“</p> <p>„No tak co, tak na nás nechají trochu sprchnout…“ začal Viktor ve snaze potlačit náhlý neklid. Hned vzápětí však zmlkl − přiměl ho k tomu jak Radin rozzuřený pohled, tak i vzpomínka, čerstvá a naprosto zřetelná. Vzpomínka na Taelinu tvář, kterou pokrývala krvavá vyrážka… způsobená dešťovými kapkami.</p> <p>Průchod!</p> <p>A ta osmice, která se jim postavila do cesty!</p> <p>„Vida, tak už ses vzpamatoval!“ zaradovala se dívka. „Hledají tě, Viktore! Za chvíli zjistí, že jsi byl v hotelu − od Zrzka anebo možná zatlačí na někoho z obsluhy. A pak vyrazí rovnou sem, k nádraží… to je jasné jak facka.“</p> <p>„Možná že stihnu…“</p> <p>„Na tvém místě bych na to moc nespoléhala!“</p> <p>„Rado… co mám dělat?“</p> <p>„Nevím…“ Dívka v mžiku jako by zchladla. „Prchat. Ale jak…? Počkej si na vlak − to je tvoje jediná šance. Jakmile se ocitneš ve vagonu, budeš pod ochranou trpaslíků. Kdoví, třeba si to Vodní nebudou chtít rozházet u pánů Trati?“</p> <p>„A kdybych si s nimi promluvil…“</p> <p>Rada se nevesele zasmála. „Mají v očích smrt. Jsou to zabijáci, léčiteli. Možná dokonce přímo oddíl Trestajících.“</p> <p>„Trestajících?“</p> <p>„Tak se říká mágům zabijákům, které klan vychoval za jediným účelem − aby trestali lidské, elfské nebo trpasličí vládce odmítající uznat svrchovanou moc klanu. Dostanou se přes jakékoli hradby. Najdou svou oběť, i kdyby utekla až na kraj světa, a zabijí ji. Naše osada odvádí daně hraběti Sotnikovovi, a ten zase klanu Země. Formálně tu tedy Voda nemá právo zasahovat… Ale to je maličkost. Tím spíš, že Voda a Země jsou spojenci.“</p> <p>Viktor měl pocit, že mu z nadbytku informací praskne hlava. Radě to však pořád nestačilo: „Vždyť ty bys neutekl ani jedinému mágovi! A jich je hned osm!“</p> <p>„Mám pět tělesných strážců,“ řekl Viktor s pohledem upřeným na lupiče.</p> <p>„Cože? Tihle? Rozutečou se, jakmile uslyší o Vodě!“</p> <p>Viktor se postavil a mávl na Mezaře, který zpovzdálí znepokojeně přihlížel rozhovoru.</p> <p>Lupič se přihnal poklusem hodným toulavého psiska, které už sice párkrát dostalo přes čenich, ale navzdory tomu dosud neztratilo důvěru v lidi.</p> <p>„Mám v patách pronásledovatele,“ řekl Viktor bez jakéhokoli úvodu. „Nepřátele, kteří mě chtějí zabít.“</p> <p>Mezař sevřel rukojeť řemdihu; oči mu zaplály.</p> <p>„Jsou to mágové Vody,“ dodala Rada podrážděně.</p> <p>Mezař tlumeně zavrčel. „Dovol nám je zabít, Vládce!“</p> <p>„Mágové Vody!“ zopakovala Rada, přičemž kladla důraz na každičkou slabiku. Do jejího hlasu však pronikla nejistota. Mezař se na dívku opovržlivě podíval, načež znovu upřel pohled překypující zbožnou úctou na Viktora.</p> <p>„Nebojíš se?“ zeptal se „Vládce“.</p> <p>„Nenávidím Vodní!“</p> <p>„Tak dost…“ Rada se prudce zvedla z lavice. „Jsi mi sympatický, léčiteli. Musela jsem tě varovat… A navíc jsem se chtěla zastavit na trhu pro nějaké koření… Ale teď toho mám tak akorát dost. Nemíním tady zůstat a přihlížet tomu, co se tu stane.“</p> <p>„A já myslel, že nám pomůžeš.“ Viktor si pohledem změřil dívčinu ladnou postavu i meč, který měla připnutý k opasku.</p> <p>„Nebuď směšný, léčiteli!“ Rada potřásla hlavou. „Nejsem cvok! Táta strávil celé mládí tím, že válčil s mágy − tu na straně jednoho pitomce, tu zase na straně jiného. Ale já jsem dívka, ne nějaká bláznivá valkýra! Vlastním restauraci, nejlepší na celé Trati! A hlavy budu sekat jedině tehdy, když ke mně přijdou lupiči!“</p> <p>„Máš pravdu.“ Viktor ji opatrně vzal za ruku. „Jsi vskutku moudrá, Rado. Děkuji za varování.“</p> <p>Naklonil se k ní a opatrně ji políbil na rty. Rada prudce couvla a podezřívavě se na něho podívala. „Vysmíváš se mi, Viktore?“</p> <p>„Ne. Vážně děkuji. A opravdu odejdi. Tohle není tvá věc. Radši se starej o svou restauraci, ještě se tam zastavím… cestou zpátky.“</p> <p>„Tvoje cesta vede jen jedním směrem…“ řekla dívka smutně. Pokrčila rameny a pak se rázným, téměř mužským krokem vydala k východu.</p> <p>„Moc dobrá válečnice,“ zašeptal za ní Mezař. „Vládce, pokud ji poprosíš, mohla by tady zůstat.“</p> <p>„Ne,“ odsekl Viktor.</p> <p>„Jak si přeješ, Vládce.“</p> <p>„Mezaři, v hotelu je osm mágů válečníků. Každou chvíli vyrazí sem.“</p> <p>Lupič nevypadal nijak zvlášť vyděšeně. „Přivítáme je.“</p> <p>„Ty se nebojíš magie Vody?“</p> <p>„Nebojíme se žádných Živelných.“ Mezař si strčil ruku pod bundu a vytáhl drobný kamínek, zavěšený na řetízku. „Amulet… Vezmi si ho, Vládce!“</p> <p>„Na co?“</p> <p>Mezař se nečekaně rozesmál. „Odpusť mi mou hloupost… Vládce. No jistě! A teď mi dovol, abych o všem pověděl svým synům…“</p> <p>„Běž.“</p> <p>Viktor zdáli pozoroval „válečnou poradu“, kterou lupič uspořádal pro své syny. Zatímco sledoval, jak Mezař ty starší k čemusi přísně nabádá, zatímco mladší spíše povzbuzuje, než aby jim nějak zvlášť radil, snažil se udělat si pořádek ve vlastních pocitech.</p> <p>Neměl by teď správně být vyděšený?</p> <p>Možná že je v něm dosud živý dojem z dnešního snu? Víra v nezdolnost vlastního těla a ve slabost všech, kdo se mu opováží postavit do cesty?</p> <p>Nebezpečný klam. Vždyť nezničitelní býváme pouze ve snech.</p> <p>Viktor si rychle oblékl darovanou bundu; jako kdyby tím zpečetil svou ochotu přijmout pomoc. Pak došel k pokladně. Žena se na něj podívala s takovým výrazem, jako by už splnila všechny možné pracovní normy a nyní sloužila přesčas.</p> <p>„Co ještě?“</p> <p>„Máte tu bezpečnostní službu?“</p> <p>„Cože?“</p> <p>Ano, podobnost světů se přece jen nevyplácelo přeceňovat…</p> <p>„Kdo tohle nádraží střeží?“</p> <p>„A kdo by si chtěl rozhněvat pány Trati?“</p> <p>„Například Trestající z klanu Vody.“</p> <p>V ženiných očích se mihl strach.</p> <p>„Ale co ti by u nás mohli −“ začala nejistě.</p> <p>„Například mě,“ přerušil ji.</p> <p>„To od vás ovšem není hezké!“ Na ženině tváři vystoupily rudé skvrny. „Jak jste si vůbec mohl koupit jízdenku, když vás pronásleduje někdo takový?“</p> <p>„Já ale nevěděl, že mě někdo pronásleduje!“</p> <p>Žena chvíli uvažovala. „A nechtěl byste svou jízdenku vrátit? Vzala bych ji zpátky podle zlevněného tarifu, skoro nic bych vám nestrhávala…“</p> <p>„Ani náhodou.“</p> <p>Žena přemýšlela ještě chviličku, načež odkudsi vytáhla cedulku s nápisem „Přestávka“ a pověsila ji do okénka.</p> <p>„Takže nehodláte cokoli podniknout?“ zeptal se jí Viktor skrze tuto chatrnou bariéru.</p> <p>„Hodlám. Stání vlaku bude zkráceno o pět minut.“</p> <p>„Díky alespoň za to,“ zabručel Viktor a vzdálil se od okénka. Dle jeho hodinek zbývalo do příjezdu vlaku ještě přibližně deset minut.</p> <p>Mezař mezitím rozestavil své syny po nádražní hale. Dva nejstarší odběhli ke dveřím vedoucím na nástupiště. Nejmladší zaujal postavení u jednoho z oken. Samotný Mezař s asi osmnáctiletým mladíkem přistoupil k Viktorovi.</p> <p>Tuláci, kteří doposud chrněli na lavicích, se začali kvapem vytrácet. Zdálo se nemožné, že by stačili něco zaslechnout a pochopit, která bije. Ale ne! Zaslechli, pochopili a dokonce probudili své spící kamarády. Odcházející bezdomovci vrhali na lidi, zůstávající v hale, soucitné pohledy.</p> <p>Kdesi v hloubi budovy zabouchaly dveře − to prchali nádražní zřízenci. Světlo zablikalo a zhaslo.</p> <p>„Rozumné,“ promluvil Mezař. „Elektrické čáry jsou proti Vodě jenom na obtíž. Mágové by je využili ve svůj prospěch…“</p> <p>„Proč mi sloužíš?“ zeptal se Viktor. V jeho nitru se svírala pevná pružina, dočista jako v natahované kuši. Něco se přibližovalo… a bylo potřeba nejenom znát nepřátele, ale také mít důvěru v přátele.</p> <p>„Vždycky jsem ti sloužil, Vládce!“ Mezař se mu rozpačitě, dokonce maličko dotčeně podíval do očí. „Věř mi, Vládce!“</p> <p>Viktor se rozhodl.</p> <p>„Dobře,“ řekl. „Tak tedy − hlavní pro nás je odsud zmizet. Jakmile vlak přijede, rozběhneme se do vagonu…“</p> <p>„Samozřejmě.“</p> <p>Bylo příjemné zjistit, že starý lupič nepostrádá zdravý rozum. A vtom ticho, jež ustrnulo v místnosti, prořízl zvučný chlapecký křik: „Jdou! Už jdou!“</p> <p>Viktor a lupiči se vrhli k oknům, kvůli horku pootevřeným.</p> <p>Náměstíčko před nádražím, kde si vítr nad stánky pohrával s nesklizeným oblečením a kde opuštěně stály zapomenuté lahve a džbánky, dosud zůstávalo liduprázdné. Chlapec se však nezmýlil − <emphasis>cosi</emphasis> se blížilo. Kráčelo to, pochodovalo ještě před zabijáky. Nehmotné, tupé, živelné. <emphasis>Cosi.</emphasis></p> <p>Hromada lesního odpadu v prázdné nádrži fontány sebou náhle trhla. Potom se celá rozhýbala, zavlnila a vypadla na dlažbu. Z nádrže vytryskl k nebesům triumfální vodní sloup a vzápětí se rozpadl, roztříštil se na myriádu krůpějí, které zabubnovaly o zem se znepokojivým a pronikavým cinkáním, připomínajícím tříštící se sklo.</p> <p>„Ti zatracení neřádi!“ zavrčel Mezař. „Není to jejich hodina, není, ale jak si to sem rázují! Jen se podívej, Vládce, jak nelitují sil!“</p> <p>Z uliček se navzdory jasné obloze a slunečnímu světlu začala plazit kalná chapadla mlhy. Byla hustá a šedivá; během několika okamžiků zaplnila náměstí a zaplavila nádraží. Vprostřed nehlučného náporu mlhy se blížící se <emphasis>cosi</emphasis> jako by zformovalo, nabylo podoby − dosud nezřetelné, leč hrozivě povědomé.</p> <p>„Pěkně se rozjeli, jen co je pravda…“ Mezař vytáhl svůj řemdih a lehce trnitou kouli na krátkém řetězu roztočil. Pak tuto kouli skoro bez nápřahu, jakoby mimochodem zabořil do zdi − úder zvedl celé mračno cihlového prachu a zanechal po sobě otvor, jímž by se klidně dala prostrčit hlava.</p> <p>Kdepak, meč nemohl být jeho oblíbenou zbraní − jinak by Viktor lupiče tam v lese určitě tak snadno neomráčil.</p> <p>„Už přicházejí oni sami!“ zakřičel znovu klučina. Tišeji než předtím… ale také s větším znepokojením.</p> <p>A Viktor spatřil mlhou se plížící stíny.</p> <p>Pět? Osm? Dvanáct?</p> <p>Ale jak je přesně spočítat, jak se vyznat v tomhle mušelínovém příkrovu, v tučném mlžném mléce? Těžko. Bylo jenom vidět, jak kloužou, jak se nespěšně a téměř neskrývaně blíží − a proč by se také měli v takové mlze skrývat?</p> <p>„Odvádějí pozornost…“ zašeptal Mezař. Aniž by si to uvědomoval, stal se pro Viktora průvodcem, komentátorem, jehož ledabylé poznámky mu pomáhaly pochopit, co se děje.</p> <p>Stíny náhle strnuly.</p> <p>„Hej!“ ozvalo se z mléčné kaše. „Viktore!“</p> <p>Škubl sebou, ale neodpověděl.</p> <p>„Jsi tady, cítím tvůj pohled!“ zazněl další hlas. Vysoký, syčivý, způsobující mrazení v zádech. „Vyjdi ven, Viktore! Neunikneš! Jsi sám a nás je hodně!“</p> <p>Mezař se na Viktora díval, jako by od něj očekával, že odpoví. A to znamená, že by rozhodně odpovědět měl. Neklam své vojáky před bojem, generále…</p> <p>Viktor o něco víc otevřel okno a zakřičel do mlhy: „Co jsi zač?“</p> <p>Stíny sebou zacukaly, zahýbaly se, zjevně potěšeny zvukem jeho hlasu.</p> <p>„Ten, kdo si pro tebe přišel, Viktore!“</p> <p>A vtom se to dostavilo znovu; zaplavilo ho to a zachvátilo − jako ve snech, jako při výbuších zuřivosti, jež připravily o život půlelfa a málem zahubily Mezaře.</p> <p>„Co jsi zač, ty drzá nicko, která se mnou mluví, aniž by klečela na kolenou?“ Viktor nechápal, co se stalo s jeho hlasem, odkud se vzal onen břitký a pružný kov, jenž mu v něm zazvonil. „Řekni mi své jméno, nicko!“</p> <p>Mezař se zachvěl a podíval se na Viktora s němým obdivem v očích. Mladík, stojící vedle nich, se jako malé děcko chytil otcovy ruky. Dokonce i ti, kteří se plížili mlhou, ucouvli.</p> <p>„Gothor, mág Gothor…“ ozvala se sotva slyšitelná odpověď. Hlas na okamžik selhal, ale hned vzápětí zazněl znovu, naplněn jízlivou zuřivostí. „Nemáš nade mnou moc! Jsi nikdo! Ještě pořád jsi nikdo! Připrav se zemřít!“</p> <p>Viktor zatřásl s Mezařem, který úplně ztuhl hrůzou.</p> <p>„Je můj! Potrestám ho sám!“</p> <p>„Ano, Vládce…“</p> <p>Stíny se rozběhly mlhou. Mezař, který je sledoval pohledem, se zlověstně ušklíbl, načež postrčil syna k východu a sám si pospíšil tamtéž. Viktor ještě naposledy rychlým pohledem zkontroloval situaci − dva mladíci stojí u dveří na nástupiště… Paráda, jen ať tam jsou, vždyť nepřítel není tak hloupý, aby zaútočil jen z jedné strany… Nejmladší skrčen vykukuje oknem, v ruce svírá dýku s úzkou čepelí… Mezař a další jeho syn čekají u východu.</p> <p>Výborně.</p> <p>Viktor tasil meč, přičemž podvědomě spoléhal na to, že se zbraň rázem stane lehkou a poslušnou, jako přednedávnem v restauraci…</p> <p>Něco se však pokazilo.</p> <p>Viktor stál, neohrabaně svíraje v ruce kus nabroušené oceli. Najednou byl celý napnutý a snažil se držet meč co nejdál od sebe. Kdepak, nepřešla ho ani zuřivost, ani sebejistota; v jeho duši stále vřelo opovržení vůči <emphasis>opovážlivcům,</emphasis> touha soudit a trestat. Tyto pocity však naneštěstí neměly naprosto žádný vztah k meči…</p> <p>Do ticha − do oněch posledních vteřin klidu před samotným střetnutím − náhle zaznělo vzdálené, táhlé zahoukání. Vlak se blížil!</p> <p>Jen jestli se ho dočkají…</p> <p>Dveře se otevřely dokořán.</p> <p>Mezař se rozmáchl řemdihem a mocným úderem přivítal postavu, jež stanula na prahu. A že to byl nějaký úder! Uštědřený s mimořádnou zručností, od srdce − před takovým by protivníka neochránilo ani brnění, ani hbitost a dost možná ani magie!</p> <p>Leč nebyl nikdo, kdo by se úderu musel bránit − stín, který se chystal vtrhnout do haly, se totiž rozpadl na nespočet vodních kapek, jako by byl tvořen výhradně vodou. Vlastně proč „jako by“? Však to také byla jen loutka, atrapa, špinavá voda, jež nabyla tvaru a schopnosti pohybu…</p> <p>Mezař měl co dělat, aby neuklouzl v kaluži, jež se mu bleskurychle rozlila pod nohama, ale přece jen včas uskočil. Zato jeho synovi, urostlému a hbitému mladíkovi, se to nepodařilo. Upadl, roztáhl se na podlaze…</p> <p>A trojice v modrých přiléhavých kamizolách, která vpadla do haly hned za loutkou, si takovou příležitost nenechala ujít.</p> <p>Dva meče rozpáraly vzduch, jenž pod svištící ocelí žalostně a nespokojeně kníkl; mladíkův následný výkřik byl mnohem tišší.</p> <p>Viktor se vrhl na pomoc.</p> <p>Zatraceně! Taková smůla! Jako by nepřítel už beztak neměl početní převahu…</p> <p>Klučina, který se krčil u okna, se znenáhla napřímil. Rozmáchl se… a halou se mihl třpytivý blesk letící dýky. Nepřátelé se začali otáčet, jako by vycítili nebezpečí. Příliš pozdě.</p> <p>Dýka až po rukojeť zajela do hrudi jednoho za zabijáků. Klučina bleskurychle vrhl ještě další dvě. Kupodivu pořád mířil na téhož protivníka. Zvláštní, byl si snad jistý, že by ti nezranění stejně stačili uhnout?</p> <p>Zabiják, z jehož hrudi trčely tři vrhací nože, ještě okamžik potácivě stál. Upustil meč, zvedl ruku, sevřel jílec dýky, zatáhl. Viktora se na okamžik zmocnila hrůza − najednou si představil, že si nepřítel jednoduše vyrve z těla všechny nože a pak se, hrozivý a nezranitelný, od srdce rozesměje…</p> <p>Ale ne, po modré tkanině jeho kamizoly se již šířila nachová skvrna. Nepřítel na Viktora upřel vyhasínající pohled a pak se zhroutil na zem.</p> <p>Dva zbývající jednali naprosto stejně, jako by byli zrcadlovými odrazy jeden druhého. Pozvedli levé ruce − prázdné, bez mečů −, rozmáchli se… Z dlaní jim vyklouzly vlnící se světlemodré nitě. Jen tenké proudy vody, kterým magie dodala pevnost i ohebnost. Vodní biče se s hrůzu nahánějící rychlostí vrhly ke chlapci; po cestě rozsekly v půli těžkou dřevěnou lavici. Viktorovi došlo, co se za chviličku stane. Zachvěl se…</p> <p>Světlemodré biče se náhle rozsypaly, rozpadly se, přičemž klučinu skropily blyštivou vodní tříští. Klučina se rozesmál, svíraje v dlani kamínek na řetízku.</p> <p>Další amulet?</p> <p>A že by vážně fungoval?</p> <p>Zmatek obou zabijáků trval jen malou chviličku, ale Mezařovi to bohatě stačilo. Řemdih se snesl na hlavu bližšího z Vodních, ozval se praskot drcených kostí. Byl to děsivý pohled − jako když člověk spadne pod parní válec.</p> <p>Poslední z trojice uskočil, zavířil v kaskádě bojových postojů, které se navzájem střídaly s plavnou elegancí − jeden jako by se přeléval do dalšího. O použití magie se již nepokoušel; možná mu na to nezbýval čas, možná ztratil důvěru v její účinnost. Dlouhý meč svištěl, črtal ve vzduchu složité vzory a nepouštěl lupiče do vzdálenosti potřebné k úderu.</p> <p>A tehdy Viktor ramenem odstrčil Mezaře a sám vyrazil Vodnímu v ústrety.</p> <p>Na zabijákovi vlastně nebylo vůbec nic mimořádného. Urostlý, pevně stavěný muž v přiléhavém, jakoby sportovním oděvu. Tvář přísná a soustředěná; nezračila se mu v ní však žádná krutost, žádná krvežíznivost.</p> <p>Byl to prostě jen člověk, který dělal svou práci. Obtížnou, leč milovanou.</p> <p>„Jak jste se mne opovážili napadnout?“</p> <p>Viktor netušil, odkud se v něm vzal tento tón, tato slova, která by vskutku mohla náležet Vládci, a nikoli náhodnému návštěvníkovi Středosvěta.</p> <p>Soustředění ve tváři Vodního se ještě více prohloubilo. Jal se kolem Viktora kroužit; celé jeho tělo zavířilo, zavlnilo se ve vražedném tanci. Viktor držel meč nehybně před sebou a nespouštěl ze svého protivníka pohled.</p> <p>„Jak jste se opovážili zabít mého služebníka?“ zeptal se znovu.</p> <p>Vodní se znenadání natáhl a vrhl se do střelhbitého výpadu ve snaze dosáhnout mečem na Viktora. A znovu se něco stalo − darovaný meč jako by ožil, ruce se samy od sebe zvedly, aby odrazily bodnutí, nohy ukročily stranou. Vodní se přehnal okolo, na poslední chvíli uskočil z nebezpečné blízkosti řemdihu a pak pokračoval ve svém tanci. Do jeho pohledu však pronikl zmatek. Nikoli strach − zabiják byl pravděpodobně připraven zemřít −, nýbrž údiv nad tím, že soupeř přežil jeho útok.</p> <p>„Rozhněval jsi mě…“ zašeptalo ono cosi, co teď dlelo ve Viktorově těle. Jeho meč rozťal vzduch, jakoby mimochodem srazil stranou protivníkovu čepel a přejel Vodnímu po hrdle.</p> <p>Nastalo ticho. Vodní poulil oči směrem dolů, jako by se pokoušel zahlédnout tenký, zatím ještě nekrvácející řez na svém krku.</p> <p>Zařvala lokomotiva. Již hodně blízko, nejspíš jen kousíček od nástupiště. Vodní sebou trhl… a jeho hlava se náhle zvrátila dozadu, a odhalila tak pravý rozsah zranění. Z proříznutého krku vytryskla opravdová krvavá fontána. Není v lidských silách takto stát: s přeraženou páteří, s přeťatými tepnami. Vodní však navzdory tomu stál − dokud jej Mezař s podrážděným zavrčením nekopl do zad.</p> <p>„Děkuji, Vládce… Pomstil jsi smrt svého otroka…“ Mezařova těžká bota dopadla na záda ležícího Vodního. Zapraskaly kosti.</p> <p>Viktor se rychle podíval na dokořán otevřené dveře. Kdyby se tam objevil byť jen jediný protivník, mohl by jim snadno vpadnout do zad. Za dveřmi se však stále jen přelévala hustá mlha.</p> <p>„Kde jsou ostatní, Mezaři?“</p> <p>Lupič okamžitě vykročil ke dveřím se zjevným úmyslem to zjistit.</p> <p>„Stůj! Musíme pryč!“</p> <p>Rozběhli se ke dveřím, vedoucím na nástupiště, u kterých stále hlídkovali lupičovi starší synové. Disciplinovaní chlapíci… Klučina následoval otce a Viktora; jen na okamžik zaváhal nad bratrovým tělem. Viktor měl pocit, že se mu v očích zaleskly slzy.</p> <p>Ne. Když někomu tělo skrznaskrz probodnou dva meče, nemá dotyčný žádnou, zhola žádnou naději na přežití…</p> <p>A opět řev lokomotivy − blizoučko, téměř na dosah ruky. Strojvůdce zřejmě znepokojil mlžný příkrov nad nádražím, a tak teď ze všech sil trýznil píšťalu…</p> <p>Jako by čekali jen na tento signál!</p> <p>Pocit nebezpečí, tušení cizí moci byl natolik pronikavý, až to bolelo. Viktor se otočil − právě včas, aby viděl, kterak se dveře rozlétají na třísky a jak se bortí část zdi. Vzápětí začalo do nádražní haly vcházet, ne, vtékat <emphasis>něco…</emphasis></p> <p>Viktorovi to připadalo, jako kdyby mu přímo před očima zduřela do obludných rozměrů améba nebo jako kdyby se za dveřmi nenacházelo prázdné náměstíčko, nýbrž obrovské akvárium, které náhle puklo. Každopádně se halou hnal pevný vodní val, stmelený povrchovým napětím, jež v nevídané míře zesílila magie. Tento val se náhle nadzdvihl, doslova se vzepjal − navzdory všem přírodním zákonům − a nabyl podoby goliášovské, bezmála tři metry vysoké lidské postavy, tvořené klokotajícími vodními proudy.</p> <p>Mezař popadl zkoprnělého Viktora, prudce ho odstrčil za sebe a již bez jakékoli piety zařval: „Běž, Vládce! Běž! Kressi, ke mně!“</p> <p>Lupičův starší syn se k němu ihned vrhl; strnuli vedle sebe, bok po boku − dvě drobné postavičky tváří v tvář vodnímu monstru.</p> <p>Příšera se bublavě zasmála a natáhla směrem k lupičům své obrovské dlaně. Mezař se s výkřikem ohnal řemdihem po jedné z pracek. Trnitá koule pronikla vodou, aniž by narazila na odpor… a hned vzápětí se s rachotem odlomila − celá prožraná rzí dopadla na podlahu a roztříštila se o ni na okrovou drť.</p> <p>Potom Mezařovi synové vystrčili Viktora ze dveří. S takovou silou, že se svalil na hladké kamenné dlaždice a divže se nenabodl na vlastní meč. Oba chlapci − jak ten nejmladší, tak i skoro dvacetiletý mladík − vtrhli na nástupiště hned za ním.</p> <p>„Rychleji, Vládce…“</p> <p>Na jejich obětavosti, na ochotě nechat kvůli Viktorovi otce a bratra napospas osudu bylo cosi hrůzného. Viktor se jako zhypnotizovaný dal do běhu. Mléčně bílou mlhou utíkal k tmavé siluetě, klouzající po kolejích…</p> <p>Nesmí! Nesmí opustit ty, kteří kvůli němu neváhají jít na smrt! Vždyť v sobě přece něco má, musejí se v něm skrývat nějaké utajené dovednosti − jak jinak by dokázal zabít jednoho z Vodních?! Zatraceně, měl by teď stanout po boku Mezaře, a ne prchat zhypnotizován… Zhypnotizován vlastním strachem.</p> <p>Výkřik. Za jeho zády. Nedá se poznat, kdo křičí − zda Mezař, nebo jeho syn. A nedá se ani poznat, jestli je to výkřik předsmrtný, nebo triumfální.</p> <p>… <emphasis>Prostor tál, rozplýval se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>běli. Už neutíkal − letěl. Hnal se světlou, bílou nocí, jaké v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>létě bývají v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Petrohradě. Pěnou oblaků klouže okřídlený stín. Obrovský. Hrůzu nahánějící. Smrtící. Sněhobílé šupiny matně září − možná se od nich odráží svit hvězd a možná hoří vlastním vnitřním jasem. Křídla rytmicky buší do zřídlého vzduchu, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>velikých planoucích očí čiší zuřivost. Odvážil se vyzvat příšeru na souboj, odvážil se, </emphasis><emphasis>byť</emphasis><emphasis> ještě neměl dost sil, aby ji přemohl. A teď za to pyká. Dohání ho pán nebes a vládce hlubin, panovník země a vladař ohně.</emphasis></p> <p><emphasis>Ten, jehož jméno je Drak…</emphasis></p> <p><emphasis>Nepouštěj se do boje, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němž nemůžeš zvítězit…</emphasis></p> <p>„Stůjte, Vládce!“ zavolal na něj mladík na poslední chvíli, kdy už scházelo málo, aby Viktor spadl z nástupiště − rovnou na koleje, pod blížící se železné monstrum. Měl co dělat, aby svou hrůzu hlasitě nevykřičel do světa. Zdání a skutečnost se pomíchaly, takže byl připraven uvěřit, že se za ním skutečně žene okřídlená příšera.</p> <p>Lokomotiva projela těsně kolem něj − Viktora ovanul žár z hučícího měděného kotle a proud již slábnoucí páry jej odstrčil od kraje nástupiště. Vlak brzdil. Lokomotivu následovaly vagony − všechny zdobené, natřené okrovou barvou. Bronzová madla, lucerničky, vlající korouhve nad vozy. Světlo, probleskující okýnky…</p> <p>Přiběhli Mezařovi synové − oba se potáceli a ztěžka oddechovali. Cožpak během útěku z boje vyvinul až takovou rychlost?</p> <p>Viktor čekal otázky, rady, možná dokonce prosby. Bratři však na nic z toho neměli ani pomyšlení. S tasenými meči v rukou a pohledy upřenými do mlhy strnuli vedle Viktora, stejně jako jejich otec připraveni zemřít.</p> <p>„Chlapci, všechno už je v pořádku,“ řekl Viktor, aniž by příliš věřil vlastním slovům. „Běžte pryč.“</p> <p>„Otci a Kressovi už není pomoci,“ oslovil ho poprvé starší mladík.</p> <p>Hlas měl trochu nakřáplý − možná nastydlý, možná na pokraji selhání.</p> <p>„Duch Vody je jistá smrt. Můžeme ho zdržet − ale zastavit ne,“ dodal.</p> <p>„Ale my ho zdržíme, Vládce,“ dodal mladší chlapec tenkým hlasem.</p> <p>Fanatici! Šílení fanatici! Viktorovi náhle došlo, že se mu vůbec nezamlouvá to, na čem je jejich fanatismus založen − na službě jeho osobě. Až příliš to zavánělo smyšlenými historkami o vojácích skákajících pod tanky s výkřikem „Za Stalina!“, japonskými piloty kamikadze narážejícími se svými stroji do letadlových lodí, nebo sektáři podřezávajícími si zápěstí na popud pomatených proroků.</p> <p>Viktor se otočil k vagonu a udeřil pěstí do zavřených dveří.</p> <p>„Otevřete!“ zařval. „No tak otevřete!“</p> <p>A dveře se ihned otevřely. Jako by stačilo jen poprosit.</p> <p>„Co řveš?“</p> <p>Na schůdkách − měděných a vydrhnutých jako paluba válečné lodi − stál podsaditý trpaslík. Na sobě měl šedivý stejnokroj, v ruce držel krátkou hůl.</p> <p>„Chceme…“ Viktor se zarazil, dívaje se zespoda nahoru na trpaslíka.</p> <p>„Co chcete? A co řvete?“</p> <p>„Chceme nastoupit do vlaku!“ Viktor skutečně zvýšil hlas.</p> <p>„Jízdenky!“</p> <p>Viktor vytáhl lepenkový čtvereček a podal ho trpaslíkovi. Ten mu věnoval jediný zběžný pohled, načež si ho strčil do kapsy a procedil skrz zuby: „Je nám potěšením přivítat vás ve vlaku… Pojďte dovnitř…“</p> <p>Žádné potěšení v jeho hlase samozřejmě nezaznívalo. Buďto se nádražní personál stačil spojit s vlakem, anebo trpaslíkům i bez toho došlo, že celá tahle věc smrdí.</p> <p>„Chlapci, vaše jízdenky…“ Viktora náhle napadlo, že jízdenky mohly zůstat u Mezaře, ale mladíci mu je vzápětí mlčky podali. Starý lupič byl vskutku předvídavý… Počítal dokonce i se svou vlastní smrtí.</p> <p>„Pojďte dál,“ zabručel trpaslík.</p> <p>Mladíci ale stáli bez hnutí. Rozhodli se snad konat svou povinnost až do konce? Zemřít na nástupišti, kryjíce bezpečný odjezd vlaku?</p> <p>„Jak dlouho tu budete stát?“ zeptal se Viktor trpaslíka.</p> <p>„Asi tři minuty,“ odpověděl… sice bez náznaku ochoty, ale přece jen odpověděl. Zřejmě existovaly jakési závazky vůči cestujícím, které trpaslíci považovali za nutné dodržovat. Bez ohledu na vše. „Než vyrazíme, zazní zahoukání… dvojité.“</p> <p>Viktor postavil jednu nohu na schůdky, aniž by dbal trpaslíkova pohoršlivého pohledu na hroudy bláta, které mu odpadly z podrážky, a čekal. Čekali i lupičovi synové.</p> <p>Evidentně nikoli zbytečně.</p> <p>Ozval se šramot, mlhou se mihl stín. Oba mladíci zaujali bojový postoj. Viktor v duchu proklel všechno na světě, seskočil na nástupiště a rovněž si připravil meč.</p> <p>Z bělostného mušelínu mlhy vyběhl Mezař. Neměl už ani řemdih, ani meč, a zmizela dokonce i dýka, kterou míval zastrčenou za opaskem. Přes polovinu obličeje mu zabírala obrovská modřina; vypadalo to, jako by lupiče někdo přetáhl přes tvář těžkým trámem. Z jeho rozbitých rtů prýštila krev, a když se pokusil usmát − což připomínalo spíše mrtvolný škleb −, ukázalo se, že mu chybí několik zubů.</p> <p>„Zabil jsi tu bestii?“ zvolal Viktor. Jeho skepse ohledně lupičových válečnických schopností tála jako jarní sníh.</p> <p>„Ne, Vládce.“ Mezař zavrtěl hlavou. Lupič trochu šišlal, ale snažil se mluvit co nejsrozumitelněji. „Není to v mých silách, Vládce…“</p> <p>„Otče…?“ zeptal se polohlasně starší z mladíků.</p> <p>Mezař letmo pohlédl na syna. „Kress splnil povinnost.“</p> <p>„Je mi… Je mi to moc líto…“ zašeptal Viktor.</p> <p>„Děkuji, Vládce.“</p> <p>Trpaslík na ně hleděl s neklidnou zvědavostí.</p> <p>Mlha se svíjela a kolébala. Odkudsi zepředu, od lokomotivy se ozýval hluk − buďto se tam nakládalo uhlí, anebo dolévala voda.</p> <p>Voda…</p> <p>„Jak se jmenujete?“ zeptal se Viktor zhurta lupičových synů.</p> <p>Mladíci se po sobě podívali.</p> <p>„Andrej,“ odpověděl ten starší jako první.</p> <p>„Jaroslav.“</p> <p>Bylo zvláštní slyšet obyčejná ruská jména v tomto prapodivném světě…</p> <p>Mezař potřásl hlavou a pak se Viktorovi podíval do očí − zpříma, bez ostychu. „Nepamatuj si zbytečně naše jména, Vládce. Nezvykej si na nás. Protože zemřeme. Všichni.“</p> <p>„Jak to?“</p> <p>Starý lupič si setřel krev ze rtů. „Tak bylo předpovězeno. Před stovkami let. Vždyť to přece víš, Vládce.“</p> <p>Viktor sklopil zrak. „Ne… nevím.“</p> <p>„Dozvíš se. Vzpomeneš si.“ V Mezařově hlase zaznívala neochvějná víra. „Vládce…“</p> <p>Náhle zvedl ruku a dotkl se Viktorova ramena. Nesměle, asi tak, jak by to udělal křižák natahující se po Grálu.</p> <p>„Strážci Šedých mezí nezapomínají na své poslání,“ řekl po chvilce. „Kdyby byl čas, přišly by nás tisíce. Čas není − ale uděláme všechno −“</p> <p>„Otče!“ Andrej uviděl nepřátele jako první. Takže je přece jen dostihli!</p> <p>Pětice zabijáků, která se vynořila z mlhy, vytvořila půlkruh a tlačila je k vlaku. A za zády Vodních se uprostřed mlhy vlnila a přelévala neforemná čvachtající příšera.</p> <p>Viktor přelétl nepřátele pohledem. Zarazil se u toho, jehož ramena zakrýval krátký světlemodrý plášť. Ten muž nevypadal staře − spíše vzbuzoval dojem jakési bezvěkosti.</p> <p>„Gothore, mágu Vody…“</p> <p>Dostavil se znovu − onen propletenec zuřivosti a síly. Viktorovy rty opět samy od sebe odříkávaly slova a ve tvářích nepřátel se probouzel strach.</p> <p>„Zase ses mi postavil do cesty, Gothore. Už jsem vymyslel utrpení, jaké si zasluhuješ. Vysaji všechnu tvou moc a nechám tě napospas smrti uprostřed bezvodé pouště…“</p> <p>„Zabít!“ zakřičel Gothor. Hned vzápětí vodní příšera nabyla své původní podoby a proklouzla řídkým řetězem zabijáků. Byla tak rychlá, že lupiči nestačili zareagovat. Průzračné dlaně dopadly na Viktora, aby ho rozdrtily, zamáčkly do nástupiště…</p> <p>Bylo to, jako by někdo vyšplíchl kýbl vody. Ne, alespoň deset kýblů. Pracky příšery, které ještě před chvílí vypadaly tvrdé jako skála, se změnily ve vodu. Obluda tesklivě a žalostně zavyla; vzápětí s ní otřásla křeč, ženoucí se jako ničivá vlna až doposud pevným tělem a měnící ho v krůpěje, v proudy, v roztékající se kaluž.</p> <p>Viktor sklonil meč. Byl zmáčený od hlavy až k patě − nepomohla ani bunda. Studená sprcha mu z vědomí vypudila tajnou moc, a tak se znovu stal sám sebou, pouhým zmateným a vyděšeným příchozím z cizího světa.</p> <p>Vodním to však stěží došlo. Nejprve couvli a pak začali ustupovat − dokud Gothor nezaječel: „Kupředu! Meče…“</p> <p>Jeho další slova přehlušilo zavytí píšťaly lokomotivy. Po chvilkovém váhání Vodní svorně vyrazili do útoku.</p> <p>„Vlak odjíždí!“ zakřičel trpaslík a ustoupil ode dveří.</p> <p>Viktor nezaváhal. Na to, že se mu znovu vrátí umění vládnout mečem, pro jistotu nespoléhal. Vrazil zbraň do pochvy − alespoň to se mu povedlo hned napoprvé −, rychle se otočil, popadl klučinu, který se už už chystal vrhnout do boje, a mrštil s ním do vagonu, rovnou do trpaslíkovy náruče.</p> <p>Trpaslík se samým překvapením posadil na bobek a vyštěkl cosi v neznámém jazyce; klučinu však nevyhodil. Naopak ho postrčil hlouběji do chodbičky za svými zády a pak natáhl ruku směrem k Viktorovi.</p> <p>Viktor se tvrdé, jako z kamene vytesané dlaně chytil a vlezl do vozu. Za jeho zády Mezař a Andrej pomalu ustupovali, tísněni pěticí protivníků.</p> <p>Vlak se hnul z místa. Pomalu, leč neúprosně nabíral rychlost.</p> <p>„Otče, jsi důležitější!“ zakřičel lupičův syn, zoufale odrážeje údery. „Běž, otče!“ V jeho hlase poprvé zazněl strach. Přesto však znovu zopakoval: „Otče…“</p> <p>Viktor byl v hloubi duše přesvědčen… Ne, spíš doufal, že ho Mezař neuposlechne. Nebylo by to už příliš, aby kvůli němu nějaký člověk nechal zemřít syna?!</p> <p>Nicméně Mezař se poté, co vykryl další výpad, rozběhl za vagonem. Když vyskočil na první schůdek, Viktor mu navzdory nesmyslné zlosti, která s ním cloumala, pomohl nahoru.</p> <p>Andrej zakřičel a vrhl se na Vodní. Odvaha jeho beznadějného útoku byla natolik velká, že nepřátelé na okamžik ucouvli. Pak však jako jeden muž pozvedli meče a jejich ostré hroty se mladíkovi zabořily do těla. Andreje to ale nezastavilo − stále se dral kupředu. Jeho zuřivost již nebyla lidská, nýbrž zvířecí; takhle nějak si medvěd probodnut kopím razí cestu dál a dál ve snaze dosáhnout na lovce… Mladík posledním pohybem rozťal hlavu nejbližšímu z Vodních, ale pak už ho síly opustily a on se svalil pod nohy nepřátel.</p> <p>Mezař zaúpěl − tiše, skrze zatnuté zuby. Ještě chviličku se držel zábradlí a díval se, jak jeho syn umírá, načež vstoupil do chodbičky. Nestačil ale udělat ani dva kroky, když tu se zapotácel a klesl na kolena.</p> <p>Z lupičových zad trčel jílec dýky.</p> <p>Kdy, kdy to jen stihli?</p> <p>Viktor se sklonil nad Mezařem a pokoušel se odhadnout délku čepele i škody, které napáchala v těle. Lupič zachroptěl a skropil kovovou podlahu krvavou pěnou.</p> <p>Má proraženou pravou plíci. Nelze ho zachránit. Nijak.</p> <p>Trpaslík odstrčil Viktora, lhostejně překročil lupiče a stanul v otevřených dveřích. Právě včas, neboť po nástupišti, podél zrychlujícího vlaku běželi zbývající Vodní.</p> <p>„Z cesty!“ zařízl se Viktorovi do uší Gothorův syčivý výkřik.</p> <p>„Vaši jízdenku,“ opáčil trpaslík nevzrušeně.</p> <p>„Ty jeskynní skřete!“ zavyl mág. „Jak se opovažuješ!“</p> <p>„Po Trati se nejezdí zadarmo.“</p> <p>„Vyženeme vás z vašich děr! Vykouříme vás jako lišky! Ještě zaplatíte…“</p> <p>Trpaslík pokrčil rameny a zabouchl dveře. Vlak se pohupoval a nabíral rychlost.</p> <p>Jaroslav, který se teprve nyní zvedl z podlahy, se po čtyřech připlazil k otci. Podíval se mu do tváře a pak zafňukal − tichounce, jako malé děcko.</p> <p>„Ticho… neostouzej jméno strážců…“ pronesl starý lupič namáhavě. Potom upřel hasnoucí pohled na Viktora. „Udělali jsme všechno… co jsme mohli.“</p> <p>„Já vím,“ hlesl Viktor.</p> <p>„Jsi spokojený, Vládce?“</p> <p>Spokojený? S čím − že kvůli němu během necelé čtvrthodiny padli tři sotva dospělí mladíci a nyní umírá i tento nešťastník?</p> <p>„Jsem ti vděčný.“</p> <p>„Vezmi si, Vládce…“ Mezař ponořil ruku do vnitřní kapsy své bundy. Sotva něco stiskl v dlani, zavřel oči a navěky strnul.</p> <p>Lupičovy prsty byly křečovitě sevřené. Viktorovi chvíli trvalo, než z nich vydoloval to, co se mu Mezař z posledních sil snažil dát.</p> <p>Portrét. Drobnokresba na oválném keramickém medailonu. Na něčem takovém by jeden čekal, že spatří hrdý profil nějakého římského císaře nebo malířem notně přikrášlenou ženskou tvářičku.</p> <p>Tvář, jež byla na medailonu vyobrazena, však patřila Viktorovi.</p> <p>Fialový opar a na jeho pozadí jeho vlastní obličej. Snad o něco přísnější, drsnější − ale takto se koneckonců může změnit jakákoli tvář.</p> <p>Ještě byl vidět límec košile, černé a upnuté až ke krku. Žádný nápis, nic. Připomínalo to fotografii přenesenou na keramický ovál.</p> <p>Jenomže tento medailon musel být starý mnoho a mnoho let. Možná dokonce i celá staletí.</p> <p>Vzlykající klučina dál klečel nad svým otcem. Medailonu věnoval jen letmý pohled − nejspíš ho už musel nejednou vidět.</p> <p>„Co budeme dělat s tělem?“ zeptal se trpaslík dutě. „Válečník to tedy byl odvážný… Jestli chcete, nařídím na příští stanici traťovým dělníkům, aby ho pohřbili.“</p> <p>Viktor se podíval na chlapce, ale ten nijak nezareagoval.</p> <p>„Slávku?“ Viktor se nedokázal přimět, aby ho v takovou chvíli oslovil jeho dospělým jménem. „Jak chceš, aby byl pohřben tvůj otec?“</p> <p>„Ať mu na hrob napíšou ‚Strážce Šedé meze‘.“ Jaroslav popotáhl nosem. Jeho slzy rychle usychaly. „A nic víc, Vládce.“</p> <p>„Na příští stanici vystoupíš,“ řekl mu Viktor. „A dohlédneš na to, aby všechno proběhlo jaksepatří. Dám ti peníze na zpáteční jízdenku.“</p> <p>„Vládce!“</p> <p>„Nepři se se mnou!“ zavrčel Viktor.</p> <p>To by mu tak ještě scházelo − převzít odpovědnost za život dítěte. Copak už kvůli němu neumřelo dost lidí?</p> <p>„Vládci se slouží, ne přisluhuje.“ Jaroslav se s ním setkal pohledem.</p> <p>„Jistěže. A já potřebuji právě tvé služby. Vrátíš se a Radě, majitelce restaurace, ode mě předáš vzkaz. Rozhovor je u konce, tečka.“</p> <p>Viktor se postavil a schoval si medailon do kapsy. Trpaslík se na něho zamyšleně díval.</p> <p>„Kde najdu své kupé?“<strong>Kapitola osmá</strong></p> <p>Nad obrovským Tesákem zavládlo ticho, mrtvé ticho.</p> <p>Rétor před sebou plavně pohnul levou rukou, jako by odhrnoval neviditelný závěs. Jeho spánků se vlídně dotkly slabounké větrné proudy a hravě mu přeběhly po lících. Na obloze nad hlavami sedmi mágů zvolna roztahoval křídla pták nepták, vážka nevážka, motýl nemotýl; bělavé nitě se splétaly do páru obrovských křídel, která jak se zdálo, objímala celou zemi, od Teplého pobřeží až po neprobádané severské tundry; záhyb, záhyb, ještě jeden − a tak dále, až donekonečna; Krajkoví se spřádá nesmírně obtížně, obzvlášť tehdy, když ještě nenastala hodina vrcholné Síly.</p> <p>Rétor udával tón a tempo. Jeho povinností coby vůdce bylo cítit všechny a vědět, kdy je potřeba přidat (jediná malá chybička při výdeji moci, a Vítr je všechny rozerve na kusy) a kdy naopak posečkat, a ulehčit tak břímě starcům, Guyovi a jeho bratrovi. Staří mágové pracovali přímo virtuózně. Uměli toho hodně, opravdu hodně − leč roky o sobě dávaly vědět. Stát a čarovat tady, na vrcholu Tesáku je jedna věc, ovšem střetnutí s Tornovými mladými mágy je něco úplně jiného.</p> <p>Museli je najít oba. Jak Draka, tak i − kéž by se to povedlo! − jeho Zabijáka. Pokud Torn neblufoval − a on téměř určitě neblufoval −, pak už Zabiják musel být ve Středosvětě. A Drak? Kdoví… Rétor se nemohl plně spolehnout jen na vlastní pocity. Vládcův příchod není žádná slavnostní přehlídka; tím spíš, dokud Okřídlený ještě neabsolvoval celou řadu zasvěcení. Dokonce i Rétor potřeboval čáry, aby nalezl odvěkého pána Středosvěta, který se po letech navrátil do své říše.</p> <p>Najít dvě <emphasis>takové</emphasis> bytosti je téměř nemožný úkol. Ale zatraceně, musejí to zvládnout! Nebo objevit alespoň Zabijáka, což je ovšem složitější, neboť odráží magii slaběji než Drak.</p> <p>Guy se <emphasis>natahoval.</emphasis> Bělostná křídla na obloze byla stopou jeho <emphasis>natahování.</emphasis> Guy tkal, tkal nekonečnou živou niť, tvořenou spoutaným, pevně svinutým větrem, který vyl, běsnil a zuřivě se snažil uniknout z tenoulinké neviditelné trubice, v níž byl lapen. Sandra a Solly pak s touto větrnou přízí dál pracovali a vili z ní na obloze podivný vzor. Jen málokdo by v tomto designu, jenž vypadal jako chaotický propletenec, dokázal rozpoznat linie velkých Run, přinesených vyhnanci zpoza Horkého moře…</p> <p>Asmundova dlaň teď byla úplně mokrá. Mladík se snažil, seč mohl. Jeho tělem bez ustání proudila Síla. Dopadala na něj téměř celá obludná tíha zpětného rázu − hněv ospalých mas éteru, probuzených z příjemného spánku a nemilosrdně vržených do divého víru nad kamenným Tesákem. Každičký záhyb ve vzoru Křídel v něm vyvolával trýznivé spasmy dýchacích cest − jako by mu vzduch z plic odsávala obří pumpa. Žebra se ohýbala a praštěla. Klučina však nekolísal, nepoddával se bolesti. Ani sebevětší utrpení v něm nedokázalo potlačit nadšení z toho, že je teď jedním ze skutečných mágů a že i z jeho vůle se nyní nad Tesákem roztahují gigantická Křídla…</p> <p>Boletus varovně zakašlal. Křídla větru, vznášející se nad Tesákem, k sobě začala s vynaložením veškeré moci, jíž mágové Živelného klanu disponovali, přitahovat myriády nejnepatrnějších vzdušných proudů − ze všech konců obrovské země.</p> <p>Rozdivočelé proudy nabíraly rychlost nad nezměrnou, jen nepatrně zvlněnou rovinou, která se táhla stovky kilometrů na sever od Teplého pobřeží, a hnaly se přímo k Tesáku. Ve výšinách nad ním se ozval šílený řev, jenž s každým okamžikem sílil. Vítr nemá rád otázky, nikomu nepodléhá a jeho vědomosti mu lze vyrvat jedině silou − běda však tomu, kdo nedokáže vydržet odvetný úder!</p> <p>Rétor viděl, jak Guy zbledl a jak se jeho starší bratr zapotácel. Odpusť, Asmunde, ale zdá se, že tě to teď bude hodně, opravdu hodně bolet. Je to samozřejmě podlé, ale jsi náš živý štít a s tím se nedá nic dělat. Roky odolnosti plynou rychle, Asmunde. Já, Rétor, jsem ty své strávil v honbě za Posledním drakem… a zbytečně, jak nyní vidím.</p> <p>Asmund sebou znenadání trhl. Jeho ruka se zachvěla; vypadalo to, že se každou chvíli vytrhne z Rétorova sevření. Mladík se kousl do rtu a jeho zrak začal rychle kalnět…</p> <p>„Sandro!“ zavelel příkře vůdce Vzdušných.</p> <p>Avšak kouzelnice i bez toho věděla, co má dělat. Učinila rychlý krok vpřed − aniž by narušila kruh rukou −, s mladistvou pružností se prohnula a přitiskla se čelem k potem zalitému čelu klučiny. Sama sice zkřivila obličej, ale svou práci odvedla − svěrák bolesti se rozevřel. Asmund se napřímil a do pohledu se mu vrátila příčetnost.</p> <p>„Drž se, chlapče,“ řekl mu Rétor skrze zatnuté zuby. Vlna bolesti − byť mnohonásobně oslabená − se dovalila až k němu. „Drž se. Bez tebe by s našimi starci bylo zle.“</p> <p>… Ještě štěstí, že tato slova neslyšel ani Roy, ani jeho bratr.</p> <p>A Křídla mezitím rostla stále víc a víc. Zdálo se, že již zakrývají celou oblohu. Modř zmizela, neboť vše od nadhlavníku až po obzor zahalil souvislý příkrov černých mračen. Den zešeřel. Zůstaly jen bílé obrysy Křídel na černém nebeském sametu.</p> <p>Rétor se soustředil. Začíná to nejdůležitější. Proudy prostupující éterem nesly zvěsti o všem, co se na světě odehrálo; stačilo jen položit tu správnou otázku. A Rétor se rozhodně uměl ptát.</p> <p>Příchozí z Rubní strany. Příchozí ze Světa Přirozených… Příchozí… příchozí… příchozí… Cizinci mezi zdejšími rodáky, mezi obyvateli Středosvěta. Křídla nyní filtrovala celé moře „informací“, jak tomu říkali lidé původem z Rubní strany. Rétor byl odhodlán získat odpověď, i kdyby kvůli ní měl vyždímat síly svých druhů do poslední kapky.</p> <p>Je-li už Zabiják tady, Vzduch to nemůže nevědět. Rudý pruh vroucí krve sice ještě není patrný v auře, ale to neznamená, že neexistuje. Prastará zloba Čtyř živlů se už dotkla osudem vyvoleného člověka a začíná ho měnit − byť natolik nenápadně, že si to možná neuvědomuje ani samotný Zabiják. Nejnepatrnější částečky Větru si to však zapamatují. Nepotlačitelný hněv a touhu zabíjet, schopnost podrobit jiné své vůli a navzdory všem překážkám jít za vytouženým cílem. Ten, který byl vyvolen, aby se stal Zabijákem, předtím takové vlastnosti postrádal. Rétor to věděl z vlastní zkušenosti. Byla to hodně dlouhá cesta, jež vedla od skromného a stydlivého klučiny, knihomola a panice, k dnešnímu Rétorovi. Nejlepšímu (ještě stále, bez ohledu na celé Asmundovo nadání) Vzdušnému kouzelníkovi.</p> <p>Vytí ve výšinách už bylo téměř nesnesitelné. Veliká Křídla bažila po svobodě. Toužila se odtrhnout od nenáviděné země a alespoň jedinkrát udeřit, udeřit celou svou nepopsatelnou silou. Křídlům bylo lhostejné, zda změní skálu pod sebou v hromádku prachu, anebo ji zvednou a mrští s ní daleko do moře. Hlavně aby skoncovala s bídnými opovážlivci, kteří měli tu drzost pokládat jakési nicotné otázky!</p> <p>… Neviditelná pouta, jež Křídla svazovala, byla napnutá k prasknutí, ale přesto držela pevně. Nadcházela hodina vrcholné Síly.</p> <p>Vzor Křídel začínal matnět. Runy se chvěly, jejich obrysy se měnily. Sandra a Solly s otevřenými ústy hleděli nahoru. Něco takového dosud nikdy neviděli.</p> <p>Zato Roy to už viděl. Stejně jako Rétor. A velmi dobře věděl, co bude následovat.</p> <p>Křídla nalezla, co hledala. Přitom však narazila na téměř nepřekonatelný odpor. Řvoucí větrné proudy, pevně svinuté do oblouku, se začaly vymykat kontrole. Ještě několik minut a čarovná pouta natolik zeslábnou, že již zběsilý vichr nedokážou zadržet − a běda tomu, kdo se mu ocitne v cestě, až se dostane na svobodu!</p> <p>„Otevři stavidla, Sandro!“ zaburácel Rétor. Teď už nesměli myslet na sebe, nýbrž na to, jak odvrátit zkázu od klanového městečka. Rétor samozřejmě počítal s tím, že by to tak mohlo dopadnout, a předem připravil cestu, po níž se vichr vrhne do nitra pusté, liduprázdné stepi.</p> <p>„Otevírám!“ opáčila kouzelnice, snažíc se překřičet skučení uragánu. Tvář jí zrudla námahou.</p> <p>Asmund znovu zaúpěl. Spodní ret měl prokousnutý a krev mu crčela také z nosu, ale navzdory tomu nekolísal, nehýbal se z místa.</p> <p>Rétor se ještě nikdy s takovým odporem nesetkal. Mágové klanu vynaložili veškeré síly, které měli, Křídla se roztáhla po celé obloze, od obzoru po obzor, ale přesto… nic. Či přesněji něco. Něco natolik silného, že…</p> <p>„Tady je!“ zaječel náhle Guy.</p> <p>Ale Rétor už všechno viděl sám.</p> <p>To městečko poznal okamžitě. Dálný sever, jen kousek od Mezí, zřejmě na území klanu Země. Zaprášené nádražíčko. Podél dřevěného nástupiště se táhne vlaková souprava, pomalovaná barbarskými barvami. Přes Rétora se jako vlna převalil strach lidí, tísnících se v přeplněných vagonech. A vtom spatřil muže, jak běží po nástupišti − nepříliš mladého, ovšem ani zdaleka ne starého, asi třicetiletého, štíhlého a tmavovlasého, v černé bundě a s elfským mečem v neforemné, ke zbrani naprosto nepasující pochvě.</p> <p>Moc Větru, která v tu chvíli dosáhla svého vrcholu, byla natolik velká, že Rétor − jaké štěstí! − dokonce dokázal zachytit útržky toho, co se odehrávalo v mysli běžícího muže.</p> <p>… <emphasis>Prostor tál, rozplýval se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>běli… Pěnou oblaků klouže okřídlený stín. Obrovský. Hrůzu nahánějící. Smrtící. Sněhobílé šupiny matně září − možná se od nich odráží svit hvězd a možná hoří vlastním vnitřním jasem. Křídla rytmicky buší do zřídlého vzduchu, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>velikých planoucích očí čiší zuřivost. Odvážil se vyzvat příšeru na souboj, odvážil se, </emphasis><emphasis>byť</emphasis><emphasis> ještě neměl dost sil, aby ji přemohl. A teď za to pyká. Dohání ho pán nebes a vládce hlubin, panovník země a vladař ohně…</emphasis></p> <p>Rétor zakřičel. Byl to zběsilý výkřik hráče, který do hry vsadil nejen svůj vlastní život, ale dokonce život celého světa.</p> <p>„Mám! Mám! Mám!!!“</p> <p>Cítil Zabijáka − tak jasně a zřetelně, jak může jedině ten, kdo Zabijákem sám býval.</p> <p>A v tomtéž okamžiku vítr konečně získal svobodu.</p> <p>Asmund zdušeně vydechl a ztratil vědomí. Jeho tělo se zhouplo k okraji propasti, a kdyby je Rétor na poslední chvíli nezachytil, zřítilo by se do bezedné hlubiny.</p> <p>„Dolů! Všichni dolů!“ zařval Rétor a namířil proud bolesti na sebe. „Sandro…!“</p> <p>Leč ani ona, ani Solly už ho neslyšeli. Nepotřebovali nápovědu. S široce roztaženýma rukama se snažili udržet na vrcholku Tesáku, přičemž směrovali ničivý vichr za řeku, do stepi, co nejdál od městečka. Do hrudi je oba dva naráz zasáhla neviditelná pěst rozzuřeného živlu. Rétor viděl, jak sebou Sandřina hlava cukla, jak vzhůru vytryskla kouřící krev. Kouzelnice se zapotácela a křečovitě mávla rukama − rovnováhu však neudržela. Zoufale vykřikla a s hrůzou strnulou v široce otevřených očích se zřítila dolů. Solly zůstal na nohou − tvář mu křivila nepopsatelná námaha, kůže na lících pukala a oči měl pevně zavřené. Mág střídal zakletí s takovou rychlostí, že z toho Rétora polilo horko. Neviditelné kladivo se již zvedlo nad městečkem… Avšak vůdce klanu Vzduchu pořád stál jako solný sloup a držel v rukou Asmundovo bezvládné tělo. Otevřít cestu uragánu měli Sandra a Solly. Boletus je měl jistit. Boletus… kde ten vlastně je?!</p> <p>Plošina zela prázdnotou. Po starcích − Royovi a Guyovi − a po kouzelníkovi s orlím nosem jako by se slehla zem. Zůstal zde jen bezvědomý Asmund, Solly a on, Rétor. On, který musí za každou cenu udržet Křídla, připravená každou chvíli explodovat zevnitř; pokud by k tomu došlo, městečku by už nebylo pomoci.</p> <p>Nad jejich hlavami se dělo něco nepopsatelného. Elegantní vzor Křídel se proměnil v bělavý chaos, skvrnu živoucí hniloby na tmavém těle éteru; Rétor měl pocit, že v něm vidí tvář zrůzněnou nelidským hněvem. Vichr tuto bílou mlhu drásal a trhal a roztáčel nad špicí Tesáku větrný vír nevídaných rozměrů. Řvoucí proud se dral na severozápad, po cestě, kterou mu otevřel Solly, ale hranice této cesty praskaly a lámaly se − asi jako když velká voda tlačí na chatrné protipovodňové zábrany, jež nakonec musejí povolit. Dole pod skálou naopak vládlo mrtvé ticho − buďto předzvěst ničivé bouře, anebo… anebo šťastného konce.</p> <p>„Vezmi Asmunda a zmiz odsud!“ zavelel Rétor. Solly jenom zavrtěl hlavou. Rétor nechápal, jak se ještě vůbec dokáže udržet na nohou. Vichr mágovi řezal tváře jako břitva. Na spáncích už mu začínaly prosvítat lebeční kosti. Za Sollyho zády vlála větrem zmítaná krvavá vlečka, ale mág přesto stál.</p> <p>Uragán dorazil i k Rétorovi. Popadl ho za ramena a s nezdolnou silou jej začal táhnout k okraji srázu. Asmundovo tělo několikrát nadskočilo, vlečeno po ostrých kamenech; klučina náhle zalapal po dechu a otevřel oči.</p> <p>„Dolů!“ přikázal Rétor. Mladíček už nemohl nijak pomoci. „Vzdušná čočka!“</p> <p>Asmund spěšně přikývl, zřejmě pochopil.</p> <p>V příštím okamžiku jej Rétor jako pytel mouky shodil přes okraj plošiny.</p> <p>Nastal čas doučování, Asmunde.</p> <p>A teď rychle na pomoc Sollymu. Budou odolávat společně, bok po boku, než se moc dovlečená k Tesáku vyčerpá.</p> <p>Jenomže Solly již neměl sílu odolávat. Vyčerpal všechno, co v sobě měl. Jeho tvář se změnila v jednu velkou krvavou masku. Vichr jej s mimořádnou krutostí doslova skalpoval. Rétor se jen letmo podivil tomu, že je Solly stále naživu… A pak jej přesně propočítaným štulcem pod kolena srazil k zemi.</p> <p>Magická pouta se bortila, rozpadala se. Vichrný proud už nikdo nesměřoval a ten naplněn divokou radostí z nabyté svobody začal poskakovat sem a tam jako mladý jankovitý býk, přičemž drtil všechno, nač dokázal dosáhnout. A nejspíš by po sobě zanechal pěknou spoušť… kdyby se ovšem při stavbě městečka Vzdušného klanu nepočítalo s možností právě takového řádění. Uragán navíc zřetelně ztrácel na síle, takže se škody omezily jen na skácené ploty, vyražená okna a tu a tam vyvrácené stromy. Nic mimořádného.</p> <p>… Sotva vytí ztichlo, Rétor z vrcholku Tesáku spatřil, jak do ulic vybíhají lidé. K úpatí skály brzy utíkal celý dav a vůdce klanu věděl, že ani Sandra, ani Asmund nezůstanou bez pomoci.</p> <p>A před očima měl Rétor stále tvář mladého muže v černé bundě a s elfským mečem působícím v jeho ruce tak nemístně. Tvář Dračího zabijáka.</p> <p>* * *</p> <p>Na Viktorovi nezůstala jediná niť suchá. Svlékl se, vyždímal si šaty a porůznu je rozvěsil po kupé. Pak se zabalil do tlusté kousavé deky a posadil se k oknu.</p> <p>S tím „samostatným kupé“ se nejspíš trochu unáhlil. Byl to hotový pokoj na kolech. Stěny potažené růžovým hedvábím a na stropě dvě lampy se stínítky z barevného skla. Masivní postel, která by se hodila spíše do muzea než do vlaku, kulatý stůl se dvěma křesly, vyřezávaný likérník z červeného dřeva, naplněný lahvemi a džbánky. No to jsou věci − hned po šíleném střetnutí na nádraží takový luxus.</p> <p>Jaroslav se také díval z okna. Viktor byl z chlapcovy mlčenlivé rezervovanosti celý nesvůj − kdepak, tohle samozřejmě není lhostejnost, a už vůbec ne cynismus… Ale přece jen od klučiny, který právě ztratil otce a tři bratry, podvědomě očekával trochu jinou reakci.</p> <p>„Viděl jsi už někdy tenhle medailon?“ Viktor kývl směrem ke keramickému oválu, ležícímu na stole.</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Kde?“</p> <p>„Visel u nás doma na zdi. Otec ho někdy bral s sebou, když nadlouho odcházel.“</p> <p>Vskutku vyčerpávající informace…</p> <p>„Jaroslave, já se zatím ve vašem světě moc nevyznám.“</p> <p>Klučina se slabě pohnul, ale nepřestával se dívat z okna. Ubíhaly tam pahorky a lesíky − byla to poklidná, ba přímo bukolická krajina. Čím dál od Trati, tím více lesy houstly, až se u obzoru slévaly v napohled neprostupný hvozd.</p> <p>„Otec říkal, že nějakou dobu trvá, než si uvědomíte sám sebe,“ řekl chlapec po chvíli. „Já… chápu to. Ten medailon je znamením strážců Mezí.“</p> <p>„Tvůj otec byl strážce. To znamená, že dohlížel na mrtvé, aby…“</p> <p>Chlapec otočil hlavu a udiveně se na Viktora podíval. Najednou bylo jasné, proč tak tvrdošíjně zírá z okna − v zarudlých očích se mu leskly slzy.</p> <p>„Na mrtvé?“ zeptal se. „Proč by se na ně mělo dohlížet? Ne, strážcové dávají pozor, aby živí neubližovali mrtvým.“</p> <p>Viktor nevěděl, co na to odpovědět − celá situace působila až příliš hloupě.</p> <p>„Mrtví přece za nic nemohou,“ řekl chlapec trochu vyčítavě. „Byli vráceni do světa a donuceni, aby chodili a mysleli, navzdory tomu, že už byli po smrti. Ať tedy mají alespoň obyčejný klid, když už byli připraveni o ten věčný. Šedé meze jim nedovolují vyjít a škodit živým. Zato živí… živí mohou všechno. Chodívají za Meze, pobíjejí nemrtvé a sundávají z jejich těl šperky, zbraně i brnění. Kradou, co můžou, jako straky… Mrtví tam mají své osady plné všelijakých zvláštních věcí… Nám jsou vlastně k ničemu, ale stejně je kradou… Na severu, kde Meze rozpůlily jedno městečko, mniši dokonce založili naučný ústav. Podnikají výpravy za Meze… zkoumají.“</p> <p>Jeho hlas teď zněl ukřivděně.</p> <p>„A přitom tam jsou naši, samí naši! Lidé a trpaslíci a elfové. Nemohou za to, že došlo k bitvě a že je pak magie donutila vstát z mrtvých. Někde tam je i můj praděd… a poslední elfský vládce… a trpasličí rada… My strážci,“ tohle <emphasis>my</emphasis> zaznělo tak, jako by chlapci bylo přinejmenším tři sta let, „se lidem snažíme nahánět strach, aby se drželi dál od Mezí. Zůstali jsme tenkrát schválně. Přísahali jsme, že když už jsme zradili své bratry a nenechali je umřít, budeme je teď alespoň bránit. A také je bráníme.“</p> <p>„Tak proto tvůj otec loupil?“ neudržel se Viktor. „Aby zaháněl lidi od Mezí?“</p> <p>Chlapec sklopil hlavu.</p> <p>„Ne, nejenom,“ promluvil po chvilce. „Kvůli tomu samozřejmě také, ale… život je tam u nás těžký. Zvěř skoro žádná a půda rodí špatně − vždyť Meze jsou hned za humny. A my přece musíme z něčeho žít…“</p> <p>„Rozumím,“ řekl Viktor. Musel se hodně přemáhat, aby to řekl, protože nedokázal, přese všechno nedokázal ospravedlnit jednání lupičů. Nikdy v sobě neměl dost dobroty, aby pochopil pouliční chuligány nebo seriózně vypadající neřády v oblecích s kravatami, kteří rozkradli a rozvrátili jeho vlast. Nebyl proto schopen ospravedlnit ani zdejší lupiče − i kdyby měli ty nejušlechtilejší pohnutky.</p> <p>„Stejně se na nás zlobíte,“ řekl chlapec. „Vím to. Zlobíte se, ale prosím, odpusťte otci.“</p> <p>„Odpustil jsem. Čestné slovo.“ K vlastnímu překvapení to již řekl mnohem lehčeji a upřímněji a Jaroslav vděčně přikývl.</p> <p>Viktor vstal, přešel kupé, otevřel likérník a chvíli se přehraboval v lahvích. Nakonec si vybral celkem obyčejný džbánek − co když za tohle všechno ještě bude muset doplácet? −, vzal si sklenici a vrátil se ke stolu.</p> <p>Nápoj chutnal přímo božsky. Nebyla to brandy, jak se zpočátku domníval, nýbrž hodně silný nasládlý likér, v němž se ukrývala chuť desítek bylin. Do povrchu džbánku byly vyryty jakési runy. Že by šlo o elfský nápoj?</p> <p>„Na nejbližší stanici vystoupíš,“ nařídil lupičovu synovi.</p> <p>Chlapec mlčky přikývl.</p> <p>„Dohlédneš na to, aby Mezaře pochovali jaksepatří. A pak se vrátíš domů. Kdo ti tam zůstal?“</p> <p>„Nikdo.“</p> <p>„Zvládneš to?“ zeptal se Viktor po chvilkové pauze. Věděl, že nesmí podlehnout lítosti a dovolit klučinovi, aby se na něho přilepil.</p> <p>„Zvládnu.“</p> <p>„Dobře. Teď se trochu vyspím. Před stanicí mě vzbuď.“</p> <p>Chlapec přikývl. „Ještě nějakou dobu potrvá, než se tam dostaneme. Objíždíme Meze.“</p> <p>Viktor se podíval z okna, jako by snad bylo možné uprostřed moře lesů spatřit hranici mezi světem mrtvých a světem živých.</p> <p>A k vlastnímu překvapení zjistil, že to možné je!</p> <p>Byla to nezřetelná, téměř nepostřehnutelná, ale přesto nepochybná přítomnost Síly. Jako by se lesem převalil dravý proud, který způsobil, že se kmeny mírně zkřivily a naklonily; jako by se přehnala vichřice, která polámala a zkroutila větve; jako by prolétl rychlý požár, který zasáhl pouze koruny a spálil, zuhelnatěl koruny stromů; jako by se zvedlo celé mračno prachu, který se pak navěky usadil na listech. Lesem se táhl pruh − tenký a nenápadný, avšak dodnes živý, navzdory stovkám uplynulých roků. Bariéra. Hranice. Šedá mez.</p> <p>„Jménem Čtyř živlů…“ zašeptal Viktor.</p> <p>Přišlo to znovu, opět se ho to zmocnilo − již nebyl sám sebou, nebo už spíše nebyl <emphasis>jen</emphasis> sám sebou.</p> <p>„Vzduchem i ohněm, vodou i zemí − stavím věčné síly mezi vás a živé…“</p> <p>Vlak se otřásl. Lampy zablikaly. Chlapec už neseděl v křesle − celý schoulený se krčil v koutě a s hrůzou hleděl na Viktora.</p> <p>„Stavím Šedou mez mezi vás a ty, které smrt teprve čeká…“</p> <p>Bylo to čím dál silnější, neovladatelné, nezvladatelné. Zakalilo mu to vědomí. Propadal se − do bezedné jámy, do vodního víru, do vichru, do plamene…</p> <p><emphasis>Poslední. Poslední dva. Již cítí jeho moc, již tuší, že před ním neobstojí − dokonce ani oni ne. Les plane a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šedé oblohy se valí liják; vodní kapky však syčí a vypařují se, neschopny se dotknout rozbahněné půdy. A on kráčí skrze oheň − má tu moc, má tu sílu, aby vzdoroval všem živlům.</emphasis></p> <p><emphasis>A dva poslední si to uvědomují.</emphasis></p> <p><emphasis>Nebe je již nedrží, vzduch se jim podlamuje pod křídly, liják je tlačí dolů, země se prohýbá pod obludnou váhou šupinatých těl a smrtonosné plameny, které vždy tak poslušně spalovaly nepřátele, teď hrozí, že jim vybuchnou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tlamách.</emphasis></p> <p><emphasis>To znamená, že ho přivítají v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lidské podobě.</emphasis></p> <p><emphasis>To znamená, že je dostihne jako člověk.</emphasis></p> <p><emphasis>Odplata. Za tisíciletou nadvládu, za zuřivost a nesmlouvavost, za neochotu podělit se byť jen o špetku moci, za domýšlivost a pýchu.</emphasis></p> <p><emphasis>Byl vyvolen, aby se stal symbolem nové éry. Poslem svobody.</emphasis></p> <p><emphasis>Les se rozestupuje a v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dáli se míhá modrá stuha říčního toku. Na břehu konečně vidí poslední. Muže a ženu − muž má na sobě černou zbroj, žena jen potrhanou tuniku. Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rychlého a zuřivého střetnutí na obloze unikla v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnohem horším stavu než její druh.</emphasis></p> <p><emphasis>Muž v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černé zbroji kráčí kupředu, jemu vstříc. Do tváře mu není vidět − zakrývá ji mřížkové hledí helmy. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dlani svírá jílec meče. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho hlase zaznívá únava − nikoli však strach, a dokonce ani nenávist. Přinejmenším umějí prohrávat se ctí.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Proč nás pronásleduješ? Odcházíme, jsme už na Stezce. Chtěli jste svobodu? Vezměte si ji tedy…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>V jeho slovech se skrývá pravda, ale čas milosrdenství již pominul.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsem Dračí zabiják a vy odejdete jedině do nicoty.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Muž tasí meč. Možná ještě věří ve vítězství. A možná jen chce padnout v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji…</emphasis></p> <p>Pominulo to. Skončilo to stejně rychle, jako to předtím začalo − zůstala jen hučivá tíže v hlavě a slabost v pažích. Vlak se rytmicky pohupoval na kolejích a za oknem se táhla nenápadná hranice, ztracená uprostřed lesů.</p> <p>„Co je to se mnou?“ zeptal se Viktor. Nevěděl, zda se ptá chlapce, anebo sám sebe.</p> <p>Jenomže Mezařův syn neznal odpověď. A samotný Viktor už vůbec ne.</p> <p>Chlapec se však snažil.</p> <p>Zdálo se, že pečlivě volí slova ve snaze vyjádřit co možná nejjednodušeji to, čemu sám skvěle rozuměl a co nikdy nepotřeboval vysvětlovat.</p> <p>„Mágové žijí v klanech na břehu oceánu. Nepotřebují lidská města. Jsou Živelné klany. Celkem čtyři. To ony mají ve světě hlavní slovo.“</p> <p>„Rozumím. Tohle už jsem slyšel.“</p> <p>„Ještě existují Zvířecí klany.“ Jaroslav pokrčil rameny. „Jsou to lykantropové… Tedy abych byl přesný, umějí se měnit v různá zvířata. Jsou slabší, ale i jejich moc je velká…“</p> <p>Zjevně se chystal pokračovat. Ať už však toho syn nešťastného Mezaře věděl moc nebo málo, nyní toho zřejmě bylo přespříliš. Z hloubi vědomí se znovu vynořovaly ničivé vidiny: oheň a voda a bortící se hory a smrště, které smetávají vše, co jim stojí v cestě. Do Viktorových spánků se zaryla bodavá bolest − na okamžik měl pocit, že mu hlavu skrznaskrz probodl šíp.</p> <p>Mávnutím ruky přiměl chlapce zmlknout.</p> <p>Viktor si uvědomil, že už nesmí poslouchat dál. Protože všechny informace, které od chlapce získá, se mu ihned odrazí v paměti jako v pokřiveném zrcadle, jež hromadí palčivý sluneční žár. Zkrátka se toho nemůže dozvídat příliš hodně a naráz. Ano, pokušení přijít k hotovému, tedy dozvědět se všechno hned od prvního „znalce“, bylo nesmírně veliké, ale… Viktora cosi chránilo před tím, aby mu podlehl. Viktora… anebo <emphasis>toho druhého,</emphasis> jenž s ním teď sdílel jedno tělo.</p> <p>„Vládce…“ Chlapce zjevně zneklidnilo, jak se Viktorovo mlčení protahuje.</p> <p>„Všechno je v pořádku.“ Viktor naprázdno polkl. „Opravdu jste mi pomohli. Jsem tvé rodině vděčný za pomoc.“</p> <p>Jaroslavovi možná neuniklo, že se v těchto slovech ukrývá lež, ale jeho úcta k Vládci byla příliš velká, než aby to dal najevo.</p> <p>„Jak daleko je stanice?“ zeptal se Viktor.</p> <p>Chlapec se dlouho díval z okna.</p> <p>„Moc daleko už ne,“ řekl nakonec. „Za půl hodiny, nejpozději za hodinu tam budeme…“</p> <p>„Vystoupíš,“ zopakoval Viktor. „Vezmi si tohle.“</p> <p>Natáhl se ke schnoucím džínům, vytáhl váček s drahokamy a mlčky z něho vyňal tři krvavě rudé rubíny.</p> <p>„Nesloužíme vám pro peníze, Vládce!“</p> <p>„Já vím. Odměňuji tě za věrnost.“</p> <p>* * *</p> <p>Ihned po půtce s Tornem se musela výzvědná síť Loi Iver pořádně zapotit.</p> <p>Tak zaprvé − kde jsou Ohniví?</p> <p>Zadruhé − proč se s výjimkou Rétora neobjevil nikdo ze Vzdušných?</p> <p>A především − co se vlastně mezi oběma mocnými mágy stalo, že se jeden rozhodl zlikvidovat toho druhého? Proč Torn hodil za hlavu všechny psané i nepsané tradice a pokusil se vyvolat střetnutí přímo na jejím, Iveřině, plese?</p> <p>Co má tohle všechno znamenat?</p> <p>Jakmile nějaká záležitost začínala smrdět „spálenými ocasy“, jak se říkávalo mezi Kočkami, dávala Loi Iver před hrubou silou přednost lstivosti a důvtipu. Lstivosti, důvtipu a samozřejmě také dobré radě. Jenom to chtělo, aby rádcům vůbec nedošlo, že jí pomáhají.</p> <p>Sešel se u ní nejužší kruh jejích důvěrných přítelkyň (tedy pokud takový termín lze ve vztahu ke Kočkám vůbec použít). Byly sice všehovšudy tři, ale víc jich ani nepotřebovala. „Pravděpodobnost neúspěchu,“ poučovala kdysi malou Loi její babička, Iver První, „je přímo úměrná počtu osob, zasvěcených do tajemství.“</p> <p>Byla to právě bába, kdo pro Loi tyto důvěrnice svého času vybíral… Nyní už Loi samozřejmě chápala, že se Kari, která ji vždy obdivovala a byla jí věrná až za hrob, nestala její nejlepší přítelkyní náhodou. Stará Iver uměla číst v lidech jako v otevřené knize, a tak Loi od útlého mládí vyrůstala obklopena výhradně osobami, které nejlépe doplňovaly její silné stránky a omezovaly vliv těch slabých. Proto k Loi nejvíce přilnula právě Kari, velmi inteligentní leč plaché děvče, jemuž nevadilo zůstávat ve stínu přítelkyně.</p> <p>Ostatně, ani mladíci, kteří jakmile Loi vyrostla do krásy, začali usilovat o její přízeň, nebyli žádné nicky. Šlo o samé budoucí válečníky a vládce klanu (pokud se ovšem o mužích z klanu Kočky vůbec dalo hovořit jako o „vládcích“)… Příběhy o šílených kouscích mladých Kocourů, které se šířily po celém Středosvětě, nemalou měrou obohatily věhlas samotné Loi Iver. Její babička byla moudrou, skutečně moudrou ženou, a když se Loi občas zadívala na západ, kam podle tradice poté, co nastal jejich čas, odcházeli zemřít stařešinové klanu, vždy ji vzpomněla vlídným slovem…</p> <p>„Vyslala jsem kurýry k Ohnivým,“ řekla Loi. Za zdmi teskně vyl vítr… Vyl až podezřele silně. Snad hrdý Rétor nedospěl k závěru, že Kočky je lepší nespouštět z dohledu? To by ovšem bylo zlé, moc zlé. Soupeřit s nejmocnějším kouzelníkem Středosvěta se Loi ani trochu nechtělo. „Odpověď by tu měla být pozítří…“</p> <p>„A jakou odpověď čekáš?“ zeptala se Kari.</p> <p>Loi pokrčila rameny. Tohle byl jeden z těch vzácných případů, kdy se vůbec nic nedá odhadnout předem. Obvykle odpovědi jen potvrzovaly její vlastní domněnky, ale teď musela doopravdy čekat, což netrpělivou Kočku příšerně dopalovalo.</p> <p>Loiin budoár byl neobyčejně stísněný. Ve srovnání s jejími plesovými sály to působilo náramně divně. Jenže co naplat − vlastní přirozenost si nedá poručit. Kvůli ní ženy z klanu nalézaly skutečné pohodlí pouze v takovýchto skrytých šerých místnůstkách plných měkounkých pohovek. Na těch teď přítelkyně poloseděly, pololežely a na stolku před každou z nich stál džbánek s jejich oblíbeným vínem. Nápoje však zůstávaly téměř netknuté, neboť se všechny Kočky mlčky shodly, že situace je na obvyklý veselý babinec až příliš vážná.</p> <p>„Je to trochu nezvyk − zůstávat ve vleku událostí,“ poznamenala upjatá Lola, která jako jediná z lidí v Loiině nejbližším okolí pocházela z Rubní strany. Podle jejího vlastního vyprávění tam byla velkou vědkyní, což znamenalo prakticky totéž jako být kouzelnicí ve Středosvětě. Loi se však už dávno přesvědčila o tom, že vyprávění příchozích z jiného světa obsahují velmi málo pravdy. Spíše jsou jen pouhými přáními…</p> <p>„Jak je možné, že jsme Tornovy úmysly neodhalily?“ povzdechla si Ota − mimořádně silná osobnost, oslnivá kráska a ke všemu ještě výtečná kouzelnice. Loi si ji nechávala ve své blízkosti jedině proto, aby ji měla stále na očích, kontrolovala ji a − s pomocí předstíraného přátelství − bránila jejímu možnému pletichaření.</p> <p>„Co je to s vámi, přítelkyně?“ Loi Iver svraštila čelo. Otě nesměla za žádnou cenu přitakávat. „Litujeme toho, co už stejně nelze napravit? Vyčítáme si to, co jsme opomněly? My − Kočky?! Pryč s tou panikou! Ještě donutíme Torna i toho hrdopycha Rétora, aby tančili, jak my budeme pískat! Raději mi povězte, co se mezi nimi asi mohlo stát?“</p> <p>„Jedno je jisté,“ řekla uvážlivá černovlasá Kari. „Nešlo o moc. Rétor totiž na moc zvysoka kašle.“</p> <p>„Pravda,“ souhlasila Ota. „Nikdy se nesnažil chopit se vlády…“</p> <p>„Rétor má jen jedinou posedlost − ovšem obrovskou,“ promluvila zádumčivě Lola. „Přirozené.“</p> <p>„Přesně tak,“ poznamenala Loi. „Ale co to má společného s Tornem? Voda nikdy neměla ty, kteří zůstali na druhém břehu, v lásce… Dokonce bych řekla, že spíše naopak.“</p> <p>„Že by tedy přece jen šlo o moc?“ Kari si propletla štíhlé prsty.</p> <p>„To je hned první věc, která musí každého napadnout.“ Ota odmítavě zavrtěla hlavou. „Ale pochybuji, že by to byl ten pravý důvod. Rétor nikdy neusiloval o moc. A přitom mohl − obzvlášť poté co…“</p> <p>„A co Torn? Je hodně ctižádostivý… a také bohatý. Používá všechny možné způsoby, aby z lidí vyždímal povinné desátky. A Trestající Vody jsou neúnavní. Mohli se pustit do křížku kvůli území?“</p> <p>„Ale že by na tom Tornovi záleželo až tolik, aby vyvolal střetnutí na mém plese?“ Loi rozhořčeně vztyčila hlavu. „Ne, tak lakomý není.“</p> <p>„Torn přece odjakživa tolik lpěl na obyčejích,“ promluvila zamyšleně Ota. „Muselo se stát něco úplně neuvěřitelného…“</p> <p>„Nechci tu žádné všeobecné fráze!“ přerušila Loi zhurta přítelkyni. „Neuvěřitelného, povídáš? Taková slova pro nás neexistují. Máme v klanu Vody sedm informátorů. To bych tedy ráda věděla, proč všichni zaháleli? Vím, že Fia spala s Romanem, který je když ještě ne Tornova pravá ruka, pak levá tedy určitě. Tak proč od ní nemáme jedinou zprávičku, proč?!“</p> <p>„Nepřihodilo se jí něco?“ poznamenala obezřetná Lola.</p> <p>„Jí a zároveň šesti ostatním?“ zapochybovala Loi.</p> <p>„A proč by ne? Poslední dobou jsme začaly být trochu moc sebejisté. Říkaly jsme si, že velké krachy jsou věcí minulosti a že dnes už se nemůže nic stát, i kdybychom měly co do činění se samotnými Živelnými klany. Co když se nám Torn celou dobu potichu vysmíval a sotva nadešel čas jednat, v rychlosti zlikvidoval všech sedm, kteří pro nás pracovali? Proč ho vlastně podceňujeme?!“ namítla ohnivě Lola.</p> <p>Iver se zamyslela.</p> <p>„Takže tak − osm lidí k Tornovi,“ nařídila pak. „Dalších osm k Rétorovi. A ještě po čtyřech k oběma zbývajícím Živelným. Pak vyčkáme. Prozatím.“</p> <p>„Nestálo by za to,“ zapředla Ota, „abych se i já trochu… prošla? Všichni zpravodajci mají jeden zásadní nedostatek − postrádají strategickou informaci. A to znamená, že nevědí, po čem přesně mají pátrat…“</p> <p>Loi se v duchu už poněkolikáté pochválila za to, že si Oty včas všimla a ponechala si ji ve své blízkosti.</p> <p>„Ne, přítelkyně,“ odvětila vlídně. „Ne. Projít se budu muset já.“</p> <p>„Ale proč?“</p> <p>„Právě proto, že jenom já,“ Loi věnovala své přítelkyni a konkurentce ten nejvíc okouzlující úsměv, „disponuji <emphasis>celou</emphasis> strategickou informací.“</p> <p>A jen ať si teď Ota láme hlavu, co všechno ještě velká Loi Iver ví!<strong>Kapitola devátá</strong></p> <p>Vlak tu zrychloval a tu zase přibrzďoval v prudkých zatáčkách, kdy se Trať stáčela do oblouku. Viktor seděl na posteli a podřimoval. Hlavu si přitom opíral o měkké polstrování stěny. Jen jedinkrát ho probral podivný skřípot, ale když otevřel oči, zjistil, že je to jen Jaroslav, který si malým brouskem brousí svou dýku. Klučina si všiml Viktorova pohledu, zrudl, ihned schoval brousek a posadil se nepřirozeně zpříma.</p> <p>Válečník jeden…</p> <p>Viktor zavřel oči, když předtím potlačil nutkání začít znovu klást otázky. Chlapec by mu toho určitě mohl hodně povědět.</p> <p>Něco ho však od vyptávání stále odrazovalo. Možná strach a možná odpor k možnému vyústění těchto otázek − záchvatu barvitých a vyčerpávajících vidin.</p> <p>Zatraceně, čím tedy vlastně je? Nebo přesněji kým…? Odkud se všechny ty halucinace berou? Ne, tohle všechno se s ním nemůže, prostě nemůže dít!</p> <p>Viktor si ani sám nevšiml, kdy se ztracen v myšlenkách propadl do spánku.</p> <p>A ocitl se u břehu, po kolena v černočerné vodě. Příboj temně hučel.</p> <p>Už zase!</p> <p>Jenom tehdy v noci… Bože, vždyť to bylo teprve dnes v noci, i když mu to teď připadá jako celá věčnost! Zkrátka, tehdy v noci si byl Viktor jistý, že spí. Teď ale ne.</p> <p>Ve snu se objevuje všelicos. I barvy − pestré a živé. Dokonce i zvuky.</p> <p>Ale člověk nikdy, téměř nikdy nevnímá své vlastní tělo. A rozhodně necítí, že je voda mokrá, že mu slunce praží do zátylku a že kameny pod nohama pokrývá kluzký nános.</p> <p>„Zatraceně!“ nezmohl se Viktor na jiná slova.</p> <p>Tyto sny a jeho vidiny spolu rozhodně nemohly mít nic společného. Ve vidinách byl všehovšudy divákem. Hleděl na to, co se před ním odehrávalo, a ničemu se nedivil − zkrátka se necítil být sám sebou. Upřímně, pokud by se na to měl podívat nepředpojatě, pak právě tyto zničehonic se dostavující vidiny nejvíce připomínaly obyčejné sny.</p> <p>Zato teď si zcela jasně pamatoval, co je zač a jak se dostal do Středosvěta. Vzpomínal si na Tael, na padlého Mezaře i na chlapce Jaroslava, jehož ještě před minutou pozoroval, kterak si brousí dýku.</p> <p>Viktor si do dlaně nabral vodu a zvedl si ji k obličeji. Voda jako voda. Průzračná. Odkud se tedy bere její sytě černá barva, připomínající inkoust v plnicím peru?</p> <p>Veškeré další experimenty přerušila vlna, která se znenadání přihnala a smáčela ho až po pás. Viktor se začal spěšně brodit k nedalekému břehu. V dáli byly vidět tytéž bizarní hory i přízemní stavba, kterou onehdy navštívil. Tentokrát se však už ve vzduchu nevznášel nakyslý puch a z komína nestoupal žádný kouř.</p> <p>„Copak to asi znamená…?“ zašeptal Viktor a pak zakřičel: „Haló, pane domácí! Pojď přivítat hosty, posledně se mi tu moc líbilo!“</p> <p>V otvoru, jenž nahrazoval dveře, se ale nikdo neobjevil. I oheň, který předtím blikotal v útrobách domu, zmizel. Viktor chvíli poskakoval na břehu, přičemž zvedal vysoko nohy ve snaze vytřepat si z bot vodu. Jeho snažení však bylo marné, a tak mu nezbylo než se posadit na mořem omleté kameny a zout se.</p> <p>Ne, tohle všechno bylo divné, nepatřičné. Příliš skutečné na to, aby to byl jen sen. Copak se ve snu dá nabrat do hrsti mokrý písek a zcela zřetelně v něm pozorovat jednotlivá zrnka? Copak je možné cítit dotek každičkého oblázku a vidět v průzračném vzduchu každičký ohyb fialových větví na vzdálených stromech?</p> <p>Je to tedy opravdu jen sen, nebo…?</p> <p>Viktor pocítil strach − zatím ještě nejistý a nesmělý. Byl jako studená hrudka na srdci. Nachází se teď přece ve světě, který se řídí jinými zákony, nebo snad ne? Tak proč by tu sny nemohly být hmotné?</p> <p>Ne! Takovým myšlenkám se nesmí poddat. I kdyby jen proto, že po prvním takovém snu nenašel na svém těle žádné modřiny ani podlitiny. A po oné hloupé bitce s ramenatým ohyzdou by přece nějaké musel mít!</p> <p>Sigmund Freud mluvil o snech jako o nejlepší cestě do nevědomí… No dobrá, proč by tedy neměl starouškovi důvěřovat a proč by se právě po téhle cestě nemohl vydat? Kdoví, třeba mu to dá odpovědi na neodbytné otázky, které se mu rojí v hlavě.</p> <p>Viktor si natáhl vlhké ponožky a neochotně zastrčil nohy do bot. Nejraději by se prošel bosky, ale nechtěl se pořezat o špičatá stébla zdejší ostřice.</p> <p>Vydal se vysokou trávou k „laboratoři“, ale po několika krocích se ohromeně zastavil.</p> <p>Od pobřeží − jen z trochu jiného místa − se ke stavení táhla pěšinka. Ostřice tam byla podupaná, místy polámaná. Správně. Přesně tudy předtím šel.</p> <p>Není to ani sen, ani skutečnost. Zanechává v tomto světě své stopy, avšak tento svět na něm ne. Viktor mimoděk přidal do kroku. Jakmile vyšel na svou starou pěšinku, dal se do běhu. Odkudsi se vynořila myšlenka, že nemá mnoho času. A že je třeba ho využít, neboť může − ne, musí! − něco důležitého pochopit.</p> <p>„Pane!“ Viktor se zastavil na samém prahu a učinil poslední pokus přivolat tlustého alchymistu.</p> <p>Ticho. Jen vzdálený hukot vln − víc nic.</p> <p>„Nu… neměj mi to tedy za zlé.“ A Viktor vstoupil. Jeho oči se opět ihned přizpůsobily tmě.</p> <p>Spadlá police pořád ležela na podlaze. Na těch ostatních, stále visících na zdech, prokazatelně ubylo všelijakých nepochopitelných předmětů. Nejpodstatnější změnou však bylo to, že kotel zmizel a oheň přestal hořet. Kašička, co ji tu vařila tlustá myšička, už asi byla hotová. Kašička s miniaturním Freddym Kruegerem…</p> <p>Viktor se neklidně rozhlédl − připadal si v tu chvíli jako sprostý zloděj − a nadzvedl víko truhly. Udělal to velmi opatrně, protože si nebyl jistý, zda se uvnitř neskrývá ještě nějaká další drobná odpornost.</p> <p>Truhla však byla prázdná. Silná vrstva prachu, v rozích pavučiny. To je tedy zajímavé. Jak se asi odsud tlusťochovi povedlo vytáhnout človíčka?</p> <p>Viktor se mimoděk zaradoval, že do sebe oba sny tak úplně nezapadají. Beztak už z toho všeho začínal mít pořádnou těžkou hlavu. Sen, který je divže ne logičtější a barvitější než normální život, není ničím příjemným.</p> <p>„Ehm-ehm.“</p> <p>Otočil se.</p> <p>Ve vchodu stál brunátný kolohnát a otíral si dlaně o obrovitánské panděro. Díval se na Viktora rozpačitě a trochu šibalsky, jako dobrý kamarád po nepovedeném vtípku. Jeho úsměv byl sice trochu neumělý, ale alespoň působil celkem přátelsky.</p> <p>„Nic tam není, dobrý pane!“ oznámil tlusťoch po chvíli mlčení. „Takhle se holt věci mají… Došlo to…“</p> <p>„Co došlo?“</p> <p>„Došlo všechno, co bylo,“ řekl tlusťoch s výrazem, jako by šlo o úplné a plnohodnotné vysvětlení. Hned nato vstoupil, přičemž se ramenem otřel o stěnu, a s povzdechem se rozhlédl po místnosti. „Ale že to tu bylo bezva…“</p> <p>„Co bylo v tom kotli?“ zeptal se ho zhurta Viktor.</p> <p>Tlusťoch se opět zašklebil. „Co v něm bylo, to se dovařilo! Vaším přičiněním, výhradně vaším… jen a pouze dle přání vaší milosti…“</p> <p>Věnoval Viktorovi výsměšnou, šaškovskou úklonu. Pohled na tuto tajtrlíkující horu masa s móresy starého ochlasty vyvolával jakýsi štítivý odpor.</p> <p>„Takže ses snažil kvůli mně…“ prohodil Viktor lhostejně. Pak z nejbližší police sundal prazvláštní předmět − kus pomačkaného plechu. Byly na něm patrné jakési vystouplé plochy, pak něco, co dřív nejspíš bývalo tenkostěnnou trubicí, skleněná drť… „Ale jak to, že jsi nepoužil taky tohle, co?!“</p> <p>Viktor znenadání promluvil nabubřelým tónem inspektora, což mělo nečekaný účinek. Tlusťoch okamžitě přikvačil, důvěrně objal Viktora kolem ramen, pozorně se zahleděl…</p> <p>„Tohle? Tohle je přece…“</p> <p>Přezíravě svraštil čelo.</p> <p>„No řekni, jenom řekni, jestli už toho náhodou nebylo dost! Beztak jsem jich tam hodil alespoň dvě desítky, jak <emphasis>tamtěch,</emphasis>“ zakroutil nad hlavou svým levým pleckem, „tak i <emphasis>těchhle…</emphasis>“ Tlusťoch rozhodil rukama a udělal několik kroků. „No ne, jenom řekni! Házíš je, házíš a oni… oni pořád padají…“</p> <p>A teprve teď, v náhlém záchvatu inspirace si Viktor uvědomil, <emphasis>co</emphasis> vlastně drží v rukou.</p> <p>Letadlo. Maličký model letadla, pravděpodobně Boeingu nebo jiného západního stroje. Zmuchlaná křídla, rozervaný trup, látkové útržky − že by zbytky sedadel? −, drť z rozbitých okének.</p> <p>Nebo… nebo to není model?</p> <p>Viktor jako očarovaný přejel prstem po plášti dopravního letadla a zkřivil obličej náhlou bolestí, když se poškrábal o pokroucený kov.</p> <p>„Vždyť tu nebyli žádní lidi, teda skoro,“ prohodil tlusťoch přezíravě. Vzal zkoprnělému Viktorovi model z rukou a zahodil ho do kouta. „Ani to nestálo za řeč! Co bylo potřeba, to se použilo! Věř mi − pro tebe to bude až až!“</p> <p>Rozchechtal se, jako by právě řekl mimořádně povedený vtip. Viktor si ho ale nevšímal. Klouzal pohledem po stěnách, po téměř prázdných policích a zoufale, ze všech sil se snažil pochopit.</p> <p>Támhle je další „model“. Zelenohnědá plechovka, ze které trčí lesklé čepele − rotorové listy vrtulníku. A tady… no, dalo by se to nazvat maličkými ohořelými vagonky, které jako by patřily do dětské železnice… jenomže s takovými hračkami by si žádné děti rozhodně, rozhodně neměly hrát. Co ještě? Hrudky bahna, již schnoucí, ale pořád vypadající, jako by je někdo teprve nedávno vylovil z moře. Z každé něco trčí − tu kus lodního šroubu, tu zase hrot stěžně s útržkem plachty a onde špičatá příď se zbytkem nápisu v angličtině: „…ent“.</p> <p>Co to má k čertu znamenat?!</p> <p>„To ty… to ty jsi je…?“ zeptal se Viktor. Navýsost klidně. Byl si naprosto jistý, že zazní-li kladná odpověď, bude muset zabíjet. I kdyby jen ve snu.</p> <p>„Cože?!“ zařval tlusťoch v návalu nefalšované zuřivosti. „Já? Za koho mě máš, ty mudrlante? Copak jsme nějaká zvířata?“</p> <p>Viktor ucouvl ke zdi, stejnou měrou vylekán hněvivým výbuchem i uveden do rozpaků vlastním omylem.</p> <p>„Proč? Proč bychom to dělali? Když oni sami… bouch… a bác…“ Skrček se poškrábal na břiše a nečekaně klidně a smířlivě pronesl: „Ono by se to dalo, samozřejmě. Jenomže jak bychom mohli? Vždyť co jsme zač? Copak je nám dovoleno…“</p> <p>Otočil se a s hlubokým povzdechem se vydal k východu. Na prahu se otočil a jízlivě dodal: „A ještě někdy zajdi, neostýchej se. Teda jestli ti vybude čas… Tady už není co dělat, radši si vyraz do lesíčka…“</p> <p>Tlusťoch zmizel z dohledu, ale po chvilce se jeho hlas ozval ještě jednou. „A teď si dej pozor, nezvaný hoste!“</p> <p>Rozpaky rázem zmizely. Viktor se vrhl k východu. Stihl to tak tak. Když přeskakoval práh, střecha budovy náhle zapraštěla. Začaly se z ní sypat dřevěné úlomky; za Viktorovými zády dopadl na podlahu těžký trám. A hned vzápětí vyšlehly plameny.</p> <p>Viktor v podřepu, s rukama opřenýma o zem sledoval, jak budovu zachvacují dravé plamenné jazyky. Byly žhavé a téměř průzračné; se stejnou lehkostí požíraly dřevo, kameny i železo. Komín se zbortil − vypadalo to, jako by ho neznámá síla vcucla dovnitř. A to se říká, že na spáleništích vždycky zůstávají sice očouzené, ale jinak nepoškozené pece…</p> <p>Viktor neztrácel čas vstáváním a po čtyřech se rychle vzdaloval od ohně. Lezl čím dál rychleji, neboť žár kvapem vzrůstal. Uvnitř hroutící se, rozpadající se budovy cosi zvučně praskalo a syčelo, co chvíli vyšlehávaly pestrobarevné záblesky. Viktor si zakryl obličej před hejny jisker, které létaly všude okolo jako při ohňostroji.</p> <p>Měl pocit, že k jeho uším doléhá hlas… ne, mnohohlasý chór.</p> <p>„Vládce! Vládce!“</p> <p>Viktor otevřel oči a trhl sebou, ucukávaje před vyděšeným Jaroslavem.</p> <p>„Sténal jste,“ řekl mu chlapec nesměle. „Hlasitě. A takhle…“ ukázal, „takhle jste se chránil rukama.“</p> <p>„Zdál se mi sen,“ vysvětlil Viktor. „Děsivý sen. Děkuji, že jsi mě vzbudil.“</p> <p>A pak se Viktor, který už nevěřil ani vlastním slovům, podíval na své ruce. Vždyť se přece poškrábal, nebo snad ne? Možná ne do krve, ale nějaká stopa by musela zůstat.</p> <p>Po škrábanci však nebylo ani památky. Takže to byl sen. Jen sen.</p> <p>Ale Bože, jak skutečný!</p> <p>* * *</p> <p>Na to, že osvobozené větry řádily jako utržené ze řetězu, byly škody ještě celkem snesitelné. Pravda, Roy, jeho bratr, Solly, a dokonce i Boletus byli vyřazeni z akce, přičemž starci zřejmě nadlouho − v jejich věku už zlomeniny a smrtelné vyčerpání nelze vyléčit s pomocí obyčejné magie. Rétor mohl počítat jen s neúnavnou Sandrou. A vlastně ještě s Asmundem, který z nich jako jediný neutržil ani škrábnutí. Klučina se totiž rychle zorientoval a bleskurychle si pod sebou vytvořil vzdušnou čočku, takže si z běsnění vichru odnesl jen slabé leknutí. Ech, kéž by byl i Taniel tak duchapřítomný! Rétor si raději zakázal na to myslet.</p> <p>Zatímco se městečko dávalo do pořádku, znovu se sešla rada Vzdušných.</p> <p>Rétor se podíval na Sandru. Kouzelnici se kolíbala nepřirozeně vyvrácená ruka a její čelo se lesklo potem − bolest si dokázala najít cestu všemi ochrannými bariérami. Do večera už sice po zlomenině s vykloubením nezůstane ani památky, avšak zatím Sandře nezbývalo než zatnout zuby a trpět.</p> <p>Asmund se choulil v nejvzdálenějším koutě, tichý jako myška. Aby ne, když se poprvé v životě účastnil opravdové rady!</p> <p>Samozřejmě přišli nejen mágové. Dorazili jak nejvyšší představitelé Vychovatelů, tak i válečníci, léčitelé, kořenáři, řemeslníci… Nechyběl ani Rétorův bratr Kan, třebaže dnes měl práce až nad hlavu.</p> <p>Rada zasedala ve stejném sále jako předtím. Nebyl důvod měnit místo konání, neboť žádné řádění živlů nemohlo prorazit ochranná zakletí seslaná ještě samotnými zakladateli klanu, kteří přišli na Teplé pobřeží zpoza mlh Horkého moře. Stále zde nebyla jediná vodní kapka, jediné zemní smítko a jediný ohnivý odlesk. Jen Vzduch, nic než Vzduch − nehybný a strnulý v místnosti plné svých následovníků.</p> <p>Na Rétora hledělo bezmála čtyřicet párů očí.</p> <p>„Bratři.“ Kouzelník se postavil. „Tak především − čest a sláva váženým Royovi a Guyovi, čest a sláva váženému Edulovi. Vydali ze sebe vše, jen aby náš počin uspěl.“ Rétor neměl takové obřady dvakrát v lásce a jeho výřečnost při nich občas selhávala, ovšem teď se zkrátka nedalo nic dělat. „Máme za sebou polovinu práce… větší polovinu… možná dokonce dvě třetiny. Našli jsme Zabijáka.“</p> <p>Sálem zašelestil krátký tlumený vzdech. Rétor hleděl do napjatých tváří − ne, z nikoho není cítit skrývaná radost. Jak rád by věřil, že ho alespoň jeho vlastní klan nezradí!</p> <p>„Zabiják se objevil tam, kde se to ostatně dalo očekávat − na vzdáleném severu, až u Šedých mezí. Odteď mu budeme neustále v patách. Musíme ho dostihnout než stačí projít zasvěceními. A musíme být rychlejší než klan Vody, který po něm také pátrá, aby ho vzal pod svou ochranu. Pokud ho Vodní najdou jako první, nevyhneme se otevřené válce. A my teď na takové střetnutí žel nemáme dost sil.“</p> <p>Rada znovu tichounce zašelestila. Všem bylo jasné, co by válka s mocným Vodním klanem obnášela.</p> <p>„Ponechat klan zcela bez ochrany nemohu. Proto si budu muset vystačit s minimálním doprovodem. Sandra, Asmund… ostatních bude zapotřebí zde.“</p> <p>„Ve třech to nezvládnete,“ řekl chraplavě Žejmo, vůdce Vychovatelů. „I kdyby Zabiják ještě nebyl v plné síle…“</p> <p>„Správně.“ Rétor přikývl. „Dej mi tedy své dvě nejlepší dvojice, Žejmo.“</p> <p>„Kevin a Erik,“ opáčil okamžitě starý válečník a v sále to souhlasně zahučelo.</p> <p>„Půjdu také,“ pronesl tlumeně, ale tak, aby ho všichni slyšeli, Kan. „Zakletí nejsou všemocná, Rétore.“</p> <p>Mág na něho upřeně pohlédl. Od Tanielovy smrti ještě nebyl čas, aby si spolu náležitě promluvili. A synovcovo tělo zůstalo tam, pod hradbami Bbchči… možná už ho dokonce poskvrnila magie čarodějů Vody…</p> <p>Bratrovy oči zůstávaly tmavé a neproniknutelné. Až příliš tmavé a až příliš neproniknutelné.</p> <p>„Dobře,“ řekl Rétor proti své vůli. „Vezmi si jednoho pomocníka, Kane, ale takového, co umí víc než jenom vařit vodu. Vyrazíme ihned. <emphasis>Větrná triga</emphasis> tu bude za dvě hodiny.“</p> <p>* * *</p> <p>Stanice u městečka Živelného klanu vypadala mnohem honosněji, než bylo běžné. Trpaslíci si nemohli dovolit neprokázat úctu mocnému klanu Vzduchu, a tak do budovy z bílého mramoru neváhali investovat celé jmění. Fontánám, které tryskaly jak před nádražím, tak i uvnitř v čekací hale, dodávaly vodu speciální pumpy; trávníky, jež se krásně zelenaly navzdory podzimní době, dělaly očím radost svou upraveností − nikdo by se po nich samozřejmě neodvážil dupat. Celá budova se svým sloupovím připomínala − přinejmenším podle Boletových slov − řecký Parthenon.</p> <p>Kolem stanice se tísnil početný dav. Z valné části ho samozřejmě tvořili lidé z blízkých vesnic, ale našlo se v něm i pěkných pár trpaslíků − jejich doly ve starých horách na východě ještě nebyly úplně vytěžené, na rozdíl od mnoha jiných přímo na Teplém pobřeží.</p> <p>Při pohledu na Rétora a jeho doprovod se dav začal pomaloučku rozptylovat. Kramářky, lelkující elfové, ustaraní trpaslíci i lidé − ti všichni bez zjevného spěchu, ale přesto velmi velmi kvapně opouštěli náměstí. Kouzelníkům ze Živelného klanu se nikdo, kdo doopravdy nemusel, nestavěl do cesty. A už vůbec ne mocnému Rétorovi, jehož mnozí, obzvláště z řad místních, znali od vidění.</p> <p>Rétor − aniž by komukoli věnoval jediný pohled − vstoupil do haly. Samozřejmě že nikoli do společné. Nápis na jejích dveřích zcela nedvojsmyslně oznamoval: „Pouze pro mágy a doprovodné osoby“. Trpaslíci si s jejím vybavováním opravdu vyhráli. Rétor nevěděl, co přesně se snažili imitovat, ale každopádně zde přepych přímo bil do očí. Huňaté koberce, o nichž mág tušil, že je trpaslíci rozestřeli těsně před jeho příchodem, nevídané květiny ve velkých květináčích, křišťál, zlacení, rudé dřevo… Všechno v této hale bylo udržováno v dokonalém pořádku.</p> <p>Pravda, jízdenky si museli kupovat dokonce i mágové. Včetně těch ze Živelného klanu.</p> <p>Nad okénkem pokladny visela cedulka − zlatá inkrustace na černém dřevu: „Slevy pro děti a mágy“.</p> <p>„Tak to mám nárok na dvojitou!“ zaradoval se Asmund. „Šestnáct mi ještě nebylo…“</p> <p>Trpaslice v pokladně pečlivě skrývala své podráždění.</p> <p>„To nejde, mladý pane,“ oznámila. „Sleva může být jen jedna.“</p> <p>„A pro koho je větší?“ nedal si pokoj chlapec. Rétor ho nekrotil, neboť si uvědomoval, že mladíček má strach, velký strach. Asmundovi došlo, že hry skončily, a takto se jen snažil všechny oklamat − a nejvíc sám sebe.</p> <p>„Pro děti,“ ušklíbla se pokladní; zarostlá brada jí poskočila. „Ale jen během letních prázdnin…“</p> <p>Konflikty s trpaslíky, skutečnými pány Trati, zbytečně nevyhledávali dokonce ani mágové. Trpaslíci, kteří pronikli do tajemství páry a elektřiny, byli známí určitou odolností vůči živelným kouzlům. Samozřejmě že pokud by se do nich nějaký mág doopravdy pustil − i kdyby to byl třeba klučina Asmund −, bylo by s nimi zle, ale… Rétor choval silné podezření, že řada starších kouzelníků má z parních strojů nefalšovaný strach, neboť pokládá techniku za jim neznámý druh magie.</p> <p>„Devět,“ řekl Rétor do okénka. „Devět samostatných kupé… tedy celý vagon. Na <emphasis>Větrnou trigu.</emphasis> Tu nejbližší. Až… až k Šedým mezím.“</p> <p>„Račte si nedělat starosti.“ Trpaslice se úslužně usmála; při pohledu na úsměv v jejím podání se Rétor divže nezachvěl. „Hnedle vám vagon připojíme.“</p> <p>Chlupatou prackou shrábla peníze a pak Rétorovi podala devět lepenkových čtverečků se zlatou ořízkou a ozdobným vykrojením na krajích − ve světě Rubní strany by se takové jízdenky nejspíš označovaly slovem VIP.</p> <p>„Teď se tu uvelebte,“ nařídil Rétor. „Počkáme.“</p> <p>Nemělo by žádný smysl vyrážet na cestu pod pláštíkem noci nebo se snažit skrývat s pomocí magie. Torn a jeho slídilové nejsou schopni Rétora najít − stejně jako Rétor není schopen najít je. A o trpaslících je zase známo, že umějí mlčet a že nikdy neobchodují s cizími tajemstvími. Však také hlavně díky tomu přežili a nevymřeli, nevymizeli jako leckteří jiní, kteří se nedokázali smířit s novými pořádky.</p> <p>Vlak se vynořil zpoza zatáčky přesně ve stanovený čas. Slovo „zpoždění“ neměli trpaslíci ve slovníku. Vagon určený pro Rétora a jeho společníky už stál připraven u nástupiště. Kouzelník věděl, že k němu za chviličku − aby se rychlost vlaku nesnížila ani o zlomek − připojí záložní lokomotivu. Ještě štěstí že trpaslíci vždycky mají nějakou po ruce, protože jinak by bylo třeba odpojit některý z osobních, sedadlových vozů a vysadit z něj všechny pasažéry. A <emphasis>Větrná triga</emphasis> je nóbl vlak, takže ani v takových vagonech necestuje žádná lůza, nýbrž významní kupečtí příručí a někdy i samotní kupci, když chtějí trochu ušetřit.</p> <p>… Krajina za oknem se konečně zachvěla a začala ubíhat dozadu. Rétor si povzdechl a opřel se o plyšové opěradlo pohovky. Za chvíli se bude podávat čaj a on a jeho lidé si mohou dovolit chvíli oddechu. Torn stěží ví, kde je hledat.</p> <p>* * *</p> <p>„Na nejbližší stanici vystoupíš,“ řekl Viktor chlapci už kdoví pokolikáté. Mezařův syn horlivě přikyvoval, jako by se pokaždé dozvídal velkou pravdu. „A uděláš všechno, co jsem ti nařídil.“</p> <p>„Ano, Vládce, jsem tak šťastný, že jsme ti mohli sloužit…“</p> <p>„No no, tak už dost,“ pronesl Viktor, načež instinktivně − jako to jemu samotnému v dětství, když jezdili k babičce Věře, říkala máma − dodal: „A zkontroluj, jestli jsi na něco nezapomněl. Za chvíli vystupuješ…“</p> <p>Nevelká a ošuntělá stanice doslova tonula ve žlutém spadaném listí. Moci podzimu dál úporně vzdorovaly pouze topoly. Nádražní budova byla maličká, s oprýskanou omítkou a střechou, na níž chybělo pěkných pár šindelů. Její okna chránily úctyhodné mříže.</p> <p>Jaroslav zvedl k Viktorovi oči plné nefalšovaného utrpení. „Sbohem, Vládce…“</p> <p>„Jaképak sbohem?“ předstíral Viktor údiv. „Však se my dva ještě potkáme… Určitě se potkáme. A uctíme tvého otce i bratry.“</p> <p>„Vážně?!“ Chlapec se divže nezalkl nadšením.</p> <p>„Vážně vážně,“ uklidnil ho spěšně Viktor. „A teď běž. Nezdržuj se.“</p> <p>Spolu s Jaroslavem vyšel z kupé.</p> <p>„Vystupujete?“ zeptal se lhostejně trpaslík průvodčí, který se v chodbičce potýkal s jakýmisi pákami, vyčnívajícími ze stěny.</p> <p>„On vystupuje.“ Viktor ukázal na Mezařova syna. „Já zůstávám.“</p> <p>„Aha-a-a… Nu, dejte si pozor, máme tu přísná pravidla. Jízdenky se dají koupit jedině na stanicích. Dojedete do cíle a pak vám − tedy budete-li chtít pokračovat dál − nezbude než vystoupit. Já jízdenky neprodávám,“ oznámil trpaslík stále stejně lhostejným tónem.</p> <p>„Díky, budu na to myslet,“ řekl Viktor. Zůstal stát na horním schůdku a sledoval pohledem chlapce šourajícího se k nádražní budově. Je dobře, že vystoupil. Nevinných obětí už bylo dost. Vypadá to, že pobývat v jeho − Viktorově − blízkosti teď zrovna není tou nejbezpečnější kratochvílí.</p> <p>… Vynořili se zpoza kmenů topolů, dva z každé strany, rychlí a nehluční; do Viktorova vědomí jako burácející vodopád vtrhla veškerá jejich zlost i touha po pomstě, kterou v sobě dusili. Utrpěli ztráty, zůstali všehovšudy čtyři a nyní sem přišli, aby zabíjeli. Viktor nevěděl, jak se jim podařilo dohnat vlak − mágové v tomto světě zřejmě měli své tajné cestičky. Ne že by na tom v tuto chvíli záleželo.</p> <p>Čtyři Trestající z klanu Vody. V čele s mágem Gothorem.</p> <p>„Utíkej!“ zavolal Viktor za Jaroslavem.</p> <p>„Teď už ráčíte vystoupit?“ ozval se za jeho zády trpaslíkův úlisný hlas.</p> <p>Viktor neodpověděl. Vrhl se do kupé pro meč… Či přesněji měl by se vrhnout, ale už ve chvíli, kdy zvedl nohu z železné podlahy, mu došlo, že by to bylo zbytečné. Meč mu teď nepomůže. Pomůže něco jiného… Něco pramenící z jeho nitra.</p> <p>„Hej, vy všichni!“ křikl dokonce ještě dřív, než si stačil promyslet, co by teď vlastně měl podniknout. „Nechte mého… mého věrného služebníka na pokoji!“</p> <p>Klučina evidentně neměl na útěk ani pomyšlení. Tasil dýku, plavně se skrčil a vycenil zuby. Věděl, že je odsouzen k smrti. Vládce však musel přežít − na ničem jiném nezáleželo.</p> <p>Trojice mágů válečníků se dál pomalu přibližovala k Jaroslavovi; Gothor se zastavil a vyzývavě se na Viktora podíval.</p> <p>„Tak proč jenom tak stojíš?! Vylez ven a pojď sem!“ zvolal, ale bylo znát, že se za touto výzvou skrývá strach.</p> <p>„Znovu jsi mi zkřížil cestu, Gothore,“ řekl Viktor. V nitru se mu již rozplétalo klubko chladné zuřivosti. „A teď už mi neunikneš. Pamatuješ, co jsem ti slíbil?“</p> <p>Opět nevěděl, co se vlastně chystá udělat. Zaútočit? Ale jak? Vždyť ani nemá meč.</p> <p>Gothor udělal krok vpřed. Jeho krátký světlemodrý plášť ztratil svou původní čistotu, a tu a tam v něm dokonce zely díry − cesta tajnými stezkami zřejmě nebyla snadná. V mágově tváři se však nyní zračilo i něco nového − něco jako rezignace.</p> <p>Trojice se mezitím blížila k Jaroslavovi.</p> <p>Gothor zvedl ruku.</p> <p>A za stanicí se znenadání zvedla obrovská vlna, která pohrdala zemskou přitažlivostí a vyvracela topoly i s kořeny. Bělostná pěna věnčící její hřbet tvořila jedinou světlou linii na jinak černočerném pozadí. Všechny ostatní zvuky utonuly v praskotu lámaných stromů. Vlna byla gigantická − opravdová tsunami, která se neznámo jak ocitla uprostřed planiny. A přitom Viktor věděl, že celý úder onoho mnohatunového kolosu je namířen výhradně na něj. Svět zmatněl; za okamžik tato „devátá vlna“ dopadne na Viktora, rozdrtí ho a vymaže z povrchu zemského.</p> <p>Gothor se rozhodl tentokrát nespoléhat na pomoc ducha, démona či jak se jmenovala ona vodní bytost, která posledně tak trestuhodně selhala.</p> <p>Viktor vyrazil vpřed. Honem si koukej, chlapče, vzpomenout, čemu tě tenkrát naučili!</p> <p>Mág Vody udělal rukama pohyb, jako by kroutil krkem huse.</p> <p>Viktor skočil. To se ví, že by ho každý pořádný trenér za takové <emphasis>mae-geri</emphasis> ve skoku donutil udělat alespoň padesát kliků na kloubech. S Gothorem to ale Viktorovi prošlo; soupeř se ani nepokusil o obranu. Po tom nejpodlejším a nejšpinavějším kopu špičkou boty do slabin se kouzelník zlomil v pase a moc, která udržovala dmoucí se val, se rozpadla. Vodní lavina roztála, jako by snad ani nikdy neexistovala.</p> <p>Ozval se kratičký výkřik.</p> <p>Viktor zvedl hlavu.</p> <p>Krev. A Jaroslavovo tělo s bezmocně rozhozenýma rukama v tmavorudé kaluži. Chomáče špinavě bílého topolového chmýří, jež se zde v tento podzimní čas ocitlo neznámo jak, lačně sály dětskou krev.</p> <p>Nad mrtvým tělem stojí dva Vodní. Třímají meče − už pochopili, že se strážci Šedých mezí je třeba bojovat obyčejnými zbraněmi. Třetí sedí na zemi a svírá si rozťaté rameno; mezi prsty mu prosakují rudé pramínky.</p> <p>Vrahové, v jejichž rukou se již začaly svíjet vodní biče, se pomalu otočili k Viktorovi.</p> <p>Za jeho zády se pohnul ne zcela zneškodněný Gothor. Zároveň zaječela píšťala − signál k odjezdu. Jestli tahle individua stejně jako posledně nemají jízdenky…</p> <p>Viktor se otočil a dal se na útěk. Každým okamžikem očekával, že se mu tělem začne šířit příšerná bolest. Nejspíš to muselo být podobné, jako se dostat pod cirkulárku.</p> <p>Viktor si v pravý čas vybavil jakýsi akční film. Hbitě − tedy v rámci svých možností − se skrčil a zároveň se pokusil uskočit stranou. Upřímně řečeno, nedopadlo to nijak zvlášť, ale pružný vodní karabáč prolétl těsně nad jeho hlavou; vlasy mu skropila ledová tříšť.</p> <p>Schůdky už měl skoro na dosah ruky.</p> <p>V příštím okamžiku na ně vyskočil a kvapně se otočil, aby vrhl pohled − vyzývavý a naplněný pohrdáním smrtí − na své protivníky.</p> <p>Dva z nich právě zvedali Gothora. Třetí se již stačil namáhavě postavit a nyní se vlekl za ostatními.</p> <p>V ruce měl několik lepenkových čtverečků − držel je jako vějíř, jako hrací karty. Gothor tedy přece jen koupit jízdenky nezapomněl.</p> <p>Viktorovi přejel po zádech mráz.</p> <p>Teď už ho nic nezachrání.</p> <p>Vlak se pohnul. Zatím se ještě sunul pomalu, pomaloučku. Dva mágové válečníci z klanu Vody už byli v těsné blízkosti. Třetí s tváří zkřivenou bolestí podával jízdenky trpaslíkovi.</p> <p>„Hlavně žádné rvačky v mém vagonu, vážení,“ pronesl trpaslík s odporem a Viktor, který se už už chystal nakopnout prvního nepřítele, jenž stane na schůdkách, mimoděk ucouvl. Naštěstí však trpaslíkův sebejistý tón nezapůsobil jen na něj.</p> <p>„My… my víme, podzemní,“ zasyčel Gothor zuřivě. Provrtával sice Viktora pohledem, ale tím to také končilo − na nic dalšího si netroufal. „Máme… jízdenky. Ukaž nám… kupé.“</p> <p>„Prosím, následujte mě,“ řekl trpaslík lhostejně. Viktor couval úzkou chodbičkou, neboť neměl nervy se k Vodním otočit zády.</p> <p>Leč ani Gothor, ani jeho podřízení nenašli odvahu, aby na něj zaútočili. Jen na Viktora upřeně civěli, nic víc.</p> <p>„Vaše kupé,“ oznámil trpaslík skřípavým hlasem.</p> <p>Zmíněné kupé sousedilo s tím Viktorovým.</p> <p>„Důrazně vás žádám, abyste se zdrželi řešení vašich sporů násilnou cestou,“ upozornil je trpaslík ještě jednou.</p> <p>Gothor mu odpověděl pohrdavým pohledem. Jeho podřízení zabouchli dveře.</p> <p>„Ráčíte zůstat v chodbičce? Nebo se vrátíte k sobě?“</p> <p>Viktor se jako mátoha vpotácel do svého kupé. Zabouchl za sebou dveře a zasunul malou chatrnou závoru. Ruce se mu klepaly jako starému alkoholikovi.</p> <p>Konec. Dostali ho. Mají ho v hrsti. Teď už skutečně nemá kam uniknout, jedině že by vyskočil z okna vagonu.</p> <p>Vlak podezřele svižně nabíral rychlost.</p> <p>Viktor seděl a jako očarovaný se díval na stěnu. Měl pocit, že ho musejí každým okamžikem proděravět vodní proudy, disponující průbojností laserů. Za oknem rychle ubíhala podzimní krajina; Viktor si připadal jako v opravdové kleci.</p> <p>Copak se Trestající skutečně tady ve vlaku neodváží zaútočit? Copak pro ně, mocné mágy a válečníky, skutečně něco znamenají slova jakéhosi trpaslíka průvodčího? Nebo snad jen na cosi čekají? Ale na co…?</p> <p>Ano, všechno to začalo porouchanou pojistkou. A skončilo to tím, že musel prchat před nepříjemně skutečnými zlými kouzelníky.</p> <p>A Tael kamsi zmizela…</p> <p>Co dál? Sedět a čekat, až Gothora obdobná činnost omrzí a mág se rozhodne s ním, Viktorem, konečně skoncovat?</p> <p>„Co to, že se ti nepovedlo ochránit tvého služebníka?“ ozval se zpoza dělicí příčky výsměšný hlas Vodního kouzelníka. Tato luxusní kupé stěží měla tak tenké stěny, takže se to určitě neobešlo bez pomoci magie. „Copak je jediný bídný kop vším, čeho jsi schopen? Pročpak jsi nás všechny na místě nespálil na popel, jak jsi ještě docela nedávno vyhrožoval…? Proč mi neodpovídáš…?“</p> <p>Laciné, laciné provokace. Nesmí se jim poddat. Viktor si otřel zrádně zvlhlé dlaně o džíny a mimoděk si pomyslel, že ho tenhle Gothor z nějakého důvodu moc a moc chce vyvést z rovnováhy. Ale proč? Že by mě snad nedokázali přemoci, dokud se ovládám, dokud jsem klidný…? Zatraceně, měl jsem z toho kluka vypáčit celou pravdu, mihla se mu náhle hlavou studená a krutá myšlenka. Vždyť by tak či tak zemřel a takhle padl nesmyslně a zbytečně, neboť nepřátelům nezpůsobil žádnou větší újmu. Tihle mágové si určitě v ničem nezadají s Tael, takže po zranění jednoho z nich už za několik hodin nezůstane ani památky. Kdybych byl klučinu pořádně vyzpovídal, věděl bych teď víc. Vždyť to vypadá, že jsem sám o sobě živoucí zbraní − jen je třeba pochopit, jak s touto zbraní zacházet. Hlavně nesmím projevovat slabost. Jakmile zakolísám, jakmile se mi někoho zželí, okamžitě začnu prohrávat.</p> <p>Gothor dál cosi hučel zpoza dělicí příčky, ale Viktor už ho neposlouchal. Zachovávej klid, učil ho mistr… Ech, škoda jen, že se pro Viktora rok cvičení nikdy nestal něčím víc než jen módním povyražením. Pouze si matně vybavoval slova: „Adrenalin je sám o sobě mocná zbraň; nepoužívej ho ani dříve, ani později, než je třeba.“</p> <p>Klid. Ještě jsi naživu, nebo ne? Tak buď rád. A kdyby tě mág Vody skutečně chtěl zabít, už by to byl udělal. Pro tvé nepřátele nemá smysl čekat na příchod noci nebo na úsek, kdy se vagon více vyprázdní. Není tu ani milice, ani vyšetřovatelé, ani prokuratura či advokáti. Zato zde jsou klanoví Trestající, kteří hrají roli vyšetřovatelů, soudců i vykonavatelů rozsudku. A není proti nim odvolání.</p> <p>Přesto však vyčkávají. Stěží proto, že by se tolik báli trpaslíků. V tom případě by pro ně vůbec nemělo smysl nastupovat do vagonu. Když už jsou schopni předstihnout vlak, bylo by pro ně jednodušší sledovat Viktora pěkně zdálky a potom − jakmile se ocitne mimo „ochranu Trati“ − klidně dokončit rozdělanou práci.</p> <p>Bojí se ho? Nebo… nebo od něho něco čekají? Třeba že v návalu zuřivosti ztratí hlavu a sám na ně zaútočí? Ale kdež, copak je nějaký Schwarzenegger nebo van Damme? A Mike Tyson už teprve ne. Musí jim tedy jít o něco jiného… Jenomže o co?…</p> <p>Žádná odpověď.</p> <p>Na chodbičku se neodvažoval vyjít hodně, opravdu hodně dlouho. Než se mu začalo chtít na záchod tak silně, že měl co dělat, aby si nenadělal do kalhot.</p> <p>Když venku znenadání narazil na jednoho z Gothorových válečníků, divže neuskočil zpátky a nezaujal bojový postoj. Vodní však po Viktorovi jen sklouzl lhostejným pohledem. Očividně se právě vracel z téhož místa, kam měl Viktor namířeno. Jak dojemná shoda okolností…</p> <p>A zase čekání.</p> <p>Na jídlo neměl Viktor ani pomyšlení. V duchu se zoufale pokoušel najít východisko, ale nedařilo se mu to, i když se snažil sebevíc. Copak Kasparova může v šachu porazit člověk, který se sotva naučil rozeznat pěšce od dámy? A tak dál seděl, tupě zíral před sebe a čekal − ale na co, to ani sám nevěděl.</p> <p>Napadla ho zajímavá myšlenka − když je v tomto světě Slovo něčím mnohem víc než jen obyčejnou vzdušnou vibrací, zdalipak zde také náhodou neexistuje i Bůh? Ta nejvyšší instance, pro niž jsou všechny zdejší sváry a divy k smíchu… Anebo snad měla pravdu Tael, když říkala, že žádné paralelní světy nejsou a že svět zrozený z Velkého třesku je jen jeden − záleží pouze na tom, z jakého úhlu se na něj díváme?</p> <p>Tak tohle je vážně ta pravá chvíle na abstraktní teoretizování, ušklíbl se v duchu Viktor. Hned vedle sedí za tenkou dřevěnou příčkou o síle jediného prkna čtveřice nemilosrdných zabijáků. Kdybys tak radši přemýšlel, jak se před nimi zachránit!</p> <p>Ale má takové přemýšlení vůbec nějaký smysl? Jakmile vyjdu z vlaku, udělají se mnou krátký proces. A poblíž už nebudou žádní chlapci fanatici, které lze pouhým mávnutím ruky poslat na smrt. Jistě budeš souhlasit, že to není špatný pocit, když za tebe někdo umírá; vlastně je to docela příjemné, není-liž pravda, Viktore? Podmaňovat si a rozkazovat, být objektem cizího uctívání a cítit slepý strach − to všechno je přece tak sladké, že ano, Viktore…? Jenže čas, kdy ses mohl schovávat za cizími zády, skončil. Nemáš kam ustoupit. Přijmi tedy boj a zemři, jak se na muže sluší.</p> <p>Tahle slova jsou tak krásná, ale tak prázdná! Tuze dobře se poslouchají, když zní z televizní obrazovky, a moc pěkně se čtou v knihách. Rozplývat se nad cizí odvahou je snadné, ale jakmile se tahle věc začíná týkat tebe samotného… Viktor svíral ve zpocené dlani zbytečný meč. Ten zatracený elfský kus železa! K čemu je dobrý, jaký je z něho užitek? Vodní bič se s ním stejně přeseknout nedá.</p> <p>Gothor za stěnou zmlkl − nejspíš mu došel dech. Nastalo ticho, rušené jen rachotem kol a občasným tesklivým vytím parní sirény. Viktorovo kupé se nacházelo na návětrné straně, a tak kolem okna co chvíli proplouvala rozcuchaná oblaka kouře. <emphasis>Hromový šíp</emphasis> se ukázal být jakousi místní obdobou rychlíkového vlaku, neboť jel téměř bez zastávek a velice svižným tempem − vůbec se nezatěžoval nakládkou uhlí a načerpáváním vody; jen zřídka, velmi zřídka měnil lokomotivy v uzlových stanicích.</p> <p>Čas plynul. Každou chvíli už musel nastat večer, ale Viktor dál seděl ve stavu podivné strnulosti, neschopen se k čemukoli rozhoupat. Původní plán − tedy pokusit se dohnat Tael − mu teď připadal jako naprostá pitomost. Kde a jak by ji asi mohl najít? Sám se vydá do rukou mágům zabijákům a tím to všechno skončí. Co jen to tehdy povídala Rada? Že vlak, v němž jede, určitě dohoní <emphasis>Čty</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis> kouře</emphasis> buďto v Luzích, anebo v Ransku? Hm, tyhle názvy mu zní nějak povědomě…</p> <p>Viktor musel dost dlouho sbírat odvahu, aby vystrčil nos z kupé. Trpaslík průvodčí naštěstí právě okouněl v chodbičce.</p> <p>„Poslyšte, vážený…“ začal Viktor, když ani po chvilce úporného přemítání nedokázal přijít na lepší oslovení. „Kdy přijedeme do Luhů?“</p> <p>„To je hned další zastávka,“ zabručel trpaslík. „Budeme tam během půlhodiny a zdržíme se nějakých deset minut.“</p> <p>„A <emphasis>Čtyři kouře…?</emphasis>“</p> <p>„<emphasis>Čtyři kouře?</emphasis> Tak ty, dobrý pane, zrovna v Luzích předjedeme. A pak si to namíříme rovnou do Ransku − Trať před námi už bude úplně volná. Však to taky není žádný div, že jsme je dohonili, když se <emphasis>Čty</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis> kouře</emphasis> loudají a zastavují u kdejakého sloupu. Máte ještě nějaké další otázky, dobrý pane?“</p> <p>Viktor se vrátil do svého kupé a pečlivě za sebou zamkl. Luhy představovaly šanci. Malou, ale přece jen šanci. Klany podle slov nešťastného Jaroslava sídlily na jihu, na Teplém pobřeží − třeba měla dívka namířeno právě tam? A možná že ani nevystoupila… Ale jak ji jen najít a ještě přitom přelstít Vodní zabijáky?</p> <p>Z této situace by možná snadno nalezl východisko Conan Cimmeřan, Lord z planety Země nebo třeba Fess z Údolí mágů. Viktor se však bohužel do role pohádkového hrdiny pranic nehodil. V hlavě se mu jako na potvoru ne a ne urodit cokoli kloudného. Nezbývalo mu než se spolehnout na ten nejjistější prostředek − nepřemožitelné ruské „ono to nějak dopadne“.</p> <p><emphasis>Šíp</emphasis> mezitím zaburácel celou silou svého parního chřtánu a začal zpomalovat. Kolem vlaku se teď táhla předměstí, která se skoro v ničem nelišila od podmoskevských městeček z poloviny sedmdesátých let. Přízemní dřevěné domky mezi zanedbanými zahrádkami − roubená stavení byla obložená překližkami v různé fázi odloupanosti a natřená veselými barvami. Viktor se mimoděk podivil, že i když zde vládne podzim, je pořád dost teplo. Přinejmenším cestovat v bundě nebylo ani trochu nepohodlné.</p> <p>Mihla se kamenná vodárenská věž a několik oprýskaných budek; kola vlaku zarachotila na těžkopádných výhybkách.</p> <p>„Luhy… Luhy…“ ozvalo se z chodbičky. „Deset minut pauza…“</p> <p><emphasis>Čtyři dýmy</emphasis> se nedaly přehlédnout. Obludná lokomotiva, jež se svými čtyřmi komíny trochu připomínala křižník <emphasis>Varjag,</emphasis> a za ní řada různobarevných vagonů, které ve srovnání například s tím Viktorovým působily dost ošuntěle. <emphasis>Hromový šíp</emphasis> zřejmě nebyl nadarmo považován za drahý, bezmála přepychový vlak.</p> <p>Viktor s mečem v podpaždí a tváří zalitou potem vyšel do chodbičky. Žádný z Vodních se neobjevil.</p> <p>Dva vlaky stály jeden vedle druhého a mezi nimi klokotal hustý dav cestujících i drobných obchodníků. Jakási babka halasně vychvalovala své elixíry lásky i lektvary naopak chránící před milostným vzplanutím, obojí s omezenou dobou působení − dle stařeniných slov „jenom na půlden, akurát na Trať, aby to zas nebylo na dycky“. Viktor si s mírným údivem všiml, že si ochranné lektvary kupují především muži, zatímco ženy − obzvláště dobře oblečené paničky kolem padesátky − si všímají hlavně nápojů lásky…</p> <p>Viktor stál na vysoké podnožce a rozhlížel se. Bál se ponechat východ do chodbičky bez dozoru − měl pocit, že mu do nechráněných zad každým okamžikem zajede vodní bič. Uvědomoval si ale, že takto shora má jen minimální, prakticky nulovou šanci zahlédnout Tael.</p> <p>„S dovolením, dobrý pane…“ ozvalo se odkudsi zboku a z malého výklenku kousek od něj se vynořil trpaslík.</p> <p>V chlupaté pracce držel velikánskou konvici. Trpaslík poté, co mu Viktor uhnul z cesty, sešel po schůdkách a začal se legračně belhat k nádražní budově, přičemž před sebou důležitě rozhrnoval dav.</p> <p>Viktora napadlo, že tohle je pro Vodní ten nejpříhodnější okamžik, aby zaútočili. Co možná nejpohodlněji uchopil meč a… a dál se díval ven, neschopen se odhodlat k čemukoli dalšímu. Po Tael by v tomto davu mohl klidně pátrat i celou věčnost. Jemu už však bohužel nezbývalo ani deset minut.</p> <p>Nad vagonem se skláněly holé černé větve. Patřily obrovskému košatému dubu, který zde dál rostl i navzdory mizerným ekologickým podmínkám.</p> <p>Viktor nevěděl, co ho přimělo zvednout pohled. Udělal to však ještě o zlomek vteřiny dřív, než do střechy vagonu cosi zlehýnka kleplo − klidně by to mohl být odloupnutý kousek kůry nebo ulomená větévka. Strnul a instinktivně ucouvl hlouběji do chodbičky; hrotem meče přitom mířil vzhůru. Jestli se ti mizerové rozhodli prorazit střechu, určitě stihne…</p> <p>Tlumeně zaskřípalo železo. Stropní plech se odsunul stranou a ve vzniklém otvoru se objevil pár malých kozaček, po nich široké, vespod stažené kalhoty šaravary, jaké v operetách nosívají záporožští kozáci, bílá košile a nakonec krátké zrzavé vlasy. Zaleskl se zlatý lak na nehtech.</p> <p>V příštím okamžiku Tael ladně seskočila na podlahu.</p> <p>V ruce držela důkladně utěsněný proutěný košík.</p> <p>„Zavři,“ šeptla stěží slyšitelně; chovala se, jako by se s Viktorem rozloučila teprve před minutou a možná ani to ne. „Trpaslík se hned vrátí… Nechci starouška zklamat…“</p> <p>Viktor potřásl hlavou a zamrkal − Tael však nezmizela, byla opravdová. Zavřel tedy překvapením široce otevřená ústa a udělal to, co mu dívka řekla. Železný plát se otočil nečekaně lehce a nehlučně, jako by se jednalo o padací dvířka pohybující se na důkladně naolejovaných pantech. Když se Viktor vrátil zpět do svého kupé, Tael už byla uvnitř. Se zkříženýma nohama seděla na plyšové pohovce a hbitě rozkládala na stolku před sebou rozličné potraviny vypadající natolik chutně, že se Viktorova ústa rázem naplnila slinami. Po neodbytném nutkání naplácat té usmrkané holčině na holou, které zajisté nebylo hodno opravdového muže, najednou nebylo ani památky.</p> <p>„V Ransku budeme muset vystoupit,“ řekla pološeptem, načež zaryla sněhobílé zoubky do zelené dužniny jakéhosi ovoce. „<emphasis>Hromový šíp</emphasis> teď sleduje příliš mnoho očí.“</p> <p>„Aaa… eee…“ Na nic víc se však Viktor nezmohl.</p> <p>Tael mu do ruky, kterou zvedal v patetickém řečnickém gestu, bez okolků strčila pořádný krajíc chleba se silným plátkem šunky a spoustou zeleniny.</p> <p>„Bylo to nezbytné,“ řekla pak. „Neurážej se, Viktore. Jestli chceš… jestli chceš, můžeš mě klidně přehnout přes koleno a pořádně mi nařezat. Mám si sundat kalhoty?“</p> <p>Viktor se divže nezadusil soustem chleba, které právě žvýkal. Nikdy předtím u sebe nepozoroval sklony k pedofilii spojené se slabostí pro flagelaci.</p> <p>„Kdybych zůstala, Gothor by mě zabil,“ řekla Tael prostě, nespouštějíc z Viktora upřený pohled. „Nezbylo mi než mu předhodit lupiče.“</p> <p>„Předhodit? Nechala jsi je umřít? Včetně toho dítěte?“</p> <p>Tael svraštila čelo, jako by se zaposlouchávala do čehosi neslyšného. „Ten kluk je v pořádku, Viktore. O něj strach mít nemusíš.“</p> <p>„Jak to víš?!“</p> <p>„Cítím to,“ prohlásila Tael se skálopevnou jistotou. „Je raněný, ztratil hodně krve, ale dostane se z toho. Vyléčí ho. Trpaslíci, myslím. Nemají Trestající ani trochu v lásce, to mi věř. Ostatně, tyhle katany nejspíš nemá rád nikdo!“</p> <p>„Takže jsi věděla, že nás Trestající dohoní?!“</p> <p>„Samozřejmě. Hned od začátku. Bylo to nezbytné, Viktore. Ani předtím jsem nepochybovala, ale přesto… chtělo to takovou malou prověrku. Teď už zůstala jen poslední věc. Na mostě.“</p> <p>„Na čemže?“ zeptal se Viktor bezmocně. Jeho zlost beze stopy zmizela.</p> <p>„Na mostě. V Ransku,“ vysvětlilo děvče ochotně. „Tam se všechno rozhodne.“</p> <p>„Jak jako rozhodne?“ Viktorovi se znenadání sevřelo srdce, aniž by sám věděl proč. V Taeliných slovech se skrývalo něco temného… a mimochodem také páchnoucího krví.</p> <p>„Gothor dostal rozkaz skoncovat s tebou za každou cenu. Ovšem rozkaz, aby se pouštěl do křížku s trpaslíky, nemá. Trať je nedotknutelná. Proto proti tobě Gothor nic nepodnikne, dokud z vlaku nevystoupíš.“</p> <p>„Tohle už mi došlo,“ uklouzlo Viktorovi.</p> <p>„Gothor tě očaroval strážným kouzlem. Není příliš silné, ale umožňuje mu, aby se tě držel, jako by tě měl na vodítku. Proto v podstatě nemusí riskovat. Své Trestající nechal uvnitř, aby zabránil větší šarvátce. Zaútočí na tebe, jakmile sejdeš ze schůdků. Jednal jsi moudře, když ses po mně v Luzích nerozběhl pátrat. Pravděpodobně sis uvědomil, že tě sama vyhledám. Musíme Gothora přelstít. A most je pro to ideální. Mága Vody by nikdy nenapadlo, že se mu pokusíš uniknout na řece, kde je Gothorova magická moc obzvláště silná. Ovšem my se o to pokusíme právě tam.“</p> <p>„Ano, ale jak…“</p> <p>„Velmi jednoduše. Poslouchej a nepřerušuj mě.“ Tael legračně svraštila obočí, jako by si hrála na přísnou učitelku. „Až pojedeme přes most… I když raději ne. Nebudu nic říkat, to by tak ještě scházelo, aby to Vodní zaslechl. Jakmile zavelím, budeš prostě dělat totéž co já. Předem tě prosím, abys mi odpustil, že ti budu muset rozkazovat… Doufám ale, že tentokrát je to naposledy. A teď už s chutí do jídla,“ skončila svůj proslov.</p> <p>„Dobře,“ řekl Viktor zaraženě.</p> <p>Nějakou dobu soustředěně přežvykovali.</p> <p>„Mezaře a jeho synů ti nemusí být líto,“ řekla najednou Tael, aniž by ustala v jídle. „Zemřeli šťastní, protože bránili to, co pro ně bylo na světě nejdražší.“</p> <p>„Ale Tael… proč mě pořád oslovovali jako Vládce? Proč mi dali tenhle amulet? A jaký je vůbec jeho význam?“</p> <p>Dívka znovu svraštila čelo a jala se pohledem důkladně zkoumat medailon.</p> <p>„No páni, taková podoba…“ řekla po chvilce znepokojeně. „To jsou mi věci… nikdo neměl potuchy, že strážci jsou tak věrní prastarým přísahám…“</p> <p>„Jakým?“ zeptal se Viktor dychtivě. Samozřejmě měl stále na paměti, že by si ty nejvlezlejší otázky měl nechat pro sebe, ale zatím se s ním nic zlého nedělo.</p> <p>Tael mu věnovala upřený pohled − jako by se čemusi divila.</p> <p>„Prozatím o tom nebudeme mluvit. Nač zbytečně přivolávat… no nic. A co se týče významu medailonu… Zaposlouchej se sám do sebe, Viktore − musíš se mě na to vůbec ptát? Medailon znamená, že se ubíráme správnou cestou. Že jsi mužem Středosvěta, a ne otrávené Rubní strany. Pamatuješ, co jsem ti povídala o našich předcích?“</p> <p>„Že spolu byli ve válce…“</p> <p>„Správně. A tohle je důkaz.“</p> <p>„Ale před chvílí jsi přece mluvila jenom o ‚podobě‘! A podobných lidí můžou být celé mraky!“ Viktor se náhle přistihl, že málem křičí − všechna ta vznešená témata mu očividně začínala lézt na mozek. „Po světě běhá spousta dvojníků!“</p> <p>„Taky pravda.“ Tael přikývla. „Možná je to jenom shoda okolností. Ale možná, možná jde o portrét tvého předka. Například děda nebo praděda.“</p> <p>„Dobrá,“ nevydržel to Viktor. „A proč mě tedy Vodní chtějí zabít?“</p> <p>„Proč? No protože vědí, co byl tvůj dědeček zač,“ opáčila Tael rázně. „Nebo si myslí, že to vědí… jim to stačí.“</p> <p>„Copak viděli tenhle medailon?“ zeptal se Viktor tupě.</p> <p>Tael spráskla štíhlé ruce.</p> <p>„Ne, asi je přece jen pravda, co se říká,“ zahučela. „Když muž potlačuje svůj hněv, jeho mysl otravuje jed… Nejspíš jsem si vážně měla sundat kalhoty a nechat si od tebe nařezat. Třeba by ti to pak lépe myslelo. Podívej, Vodní samozřejmě žádný medailon neviděli. Sledovali mě… Zkoušeli mě dostat už v průchodu… a když si prohlédli tebe, získali úplnou jistotu. Začala štvanice. To je všechno, takhle jednoduché to bylo. Ale Viktore, hlavně měj na paměti, že přemoci Gothora není snadné. Je to mocný mág…“</p> <p>„Tak co mám tedy dělat?“</p> <p>„Jak co? Bít se…!“ Znenadání se celá napnula, zvedla bradu a na chvíli se připodobnila pěnkavce či jinému malému ptáčkovi; zdálo se, že čemusi pozorně naslouchá. „Konec řečí,“ promluvila po chvíli; stěží přitom pohnula rty. „Gothor zase začíná špicovat uši. Až sem k nám ještě nedosáhl, ale… Já teď budu trochu sténat a ty začni vrzat pohovkou. Vodní mě nezná. Ať si myslí, že sis přitáhl dětskou kurvičku z nádraží. Lidi, co jezdí v samostatných kupé, to dost často dělávají…“</p> <p>Viktorovi na čele vyrašil studený pot. Tak tohle už začínalo až příliš připomínat nějakou zvrácenost.</p> <p>„Do toho!“ nařídila Tael šeptem.</p> <p>Nezbylo mu než se podřídit. Dívka se jala „trochu sténat“, přičemž natolik věrohodně, že z toho Viktor okamžitě zrudl.</p> <p>„Tak jo, končíme,“ oznámila Tael za nějakou dobu. „Tohle jim bude beztak nadlouho stačit. Můžeme si zase klidně povídat. I když lepší bude řeči odložit. Do Ransku je to ještě pořádný kus cesty. A tam nám může být pěkně horko. Zatím si odpočiň.“</p> <p>„Tael… Pověz mi, co jsi zač? Jaroslav… to je syn padlého Mezaře… Jaroslav říkal, že jsou čtyři Živelné a k tomu spousta zvířecích klanů. A co ty? Kdo jsi ty?“</p> <p>Tael se na Viktora přísně zadívala.</p> <p><emphasis>Teď začne mlít něco o tom, že tohle zatím nesmím vědět,</emphasis> pomyslel si teskně. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Tael si tichounce povzdechla a opřela si bradu o propletené prsty rukou. Zdálo se, jako by čekala, že tuto otázku sám odvolá.</p> <p>Viktor však necítil žádný nepokoj. Zatím.</p> <p>„Co jsem zač…? Ne, nepatřím ke čtyřem Živelným, Viktore. Ale ani k Totemovým, ‚Zvířecím‘, jak se jim mezi lidmi říká.“</p> <p>Tael teď rozhodně nemluvila tak, jak by člověk očekával od čtrnáctileté dívky. Takto mohla hovořit žena, jejíž moudrost pramenila z dlouhých roků plných starostí a protivenství. Žena, která toho hodně viděla a hodně prožila.</p> <p>„Vážně se už brzy všechno dozvíš sám. Hrozně se bojím něco zkreslit… postrčit tě nesprávným směrem… Víš, nyní jsi… nu, jakoby na kopci. Můžeš se začít kutálet doleva i doprava, dopředu i dozadu. A na čem záleží, kam se budeš kutálet, ví jen málokdo. Rétor to nejspíš ví. Torn také. A možná ještě hrstka dalších mágů…“</p> <p>„Rétor… to je kdo?“ Viktor se najednou necítil tak úplně ve své kůži. V tomto jménu se totiž ukrývalo cosi děsivého, podobného svistotu vražedného vichru nad spálenou pustinou. „A kdo je Torn?“</p> <p>„Rétor je nejmocnější kouzelník klanu Vzduchu. A v současnosti možná dokonce nejmocnější mág celého Středosvěta, samozřejmě nepočítám-li Strážce. Torn je jeho věčný rival, první mezi kouzelníky klanu Vody…“ Upřeně hleděla Viktorovi do tváře; vypadalo to, že čeká, jaký účinek na něj její slova budou mít.</p> <p><emphasis>Rétor… Rétor… kdepak je to jen prázdný zvuk, nemá hlubší význam, nic pro něho neznamená. Rétor, Rétor, R-é-t-o-r, svistot válečného orkánu, šelest roztažených křídel, nemilosrdná zuřivost, obrovské obrněné tělo, řítící se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebes, rozrážející oblaka. „Přišel jsi, Zabijáku,“ ozývá se zpoza mraků burácivý hlas. „Což, budeme se tedy bít. Čas nadešel a já nebudu prchat před svým údělem. </emphasis><emphasis>Ať</emphasis><emphasis> osud rozhodne, kdo z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nás bude žít a kdo ne…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>… <emphasis>Dva vyčerpaní lidé. Muž a žena. Muž drží v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce černý meč, na hlavě má uzavřenou helmu. Žena hledí se skálopevnou neochvějností, je připravená zemřít, ale nepodrobit se. Ne, tihle dva nebudou prchat. Budou se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou bít, Zabijáku Viktore, bít se až do konce, neboť obyčejné slovo „čest“ je pro ně něčím víc než jen čtyřmi znaky − třemi souhláskami a jednou samohláskou. Ty jsi to, Viktore… Nebo snad nejsi Viktor? Ty jsi to nikdy nedokázal zcela pochopit. Vždyť přežít se dá všechno, všecičko − samozřejmě pokud nejsi rozmazlená slečinka. Lze překonat sebevětší ponížení a znovu se zvednout</emphasis> <emphasis>z</emphasis> <emphasis>prachu. Udělat všechno pro vítězství. Beztak jsi už toho udělal… hodně. Zato oni ne. Nemohou se dát na útěk, nemohou nepříteli ukázat záda. Ustupovali až na nejzazší myslitelnou mez, až na kraj světa, ale dál zkrátka ustupovat nemohou. Mohou už jedině zemřít.</emphasis></p> <p><emphasis>Muž pozvedá černý meč a zaujímá bojový postoj. Za Zabijákovými zády nabírá na síle smrtonosný, ohněm nasycený vichr, připravený rozdrtit a smést veškeré ochranné bariéry. Kolik krve muselo být prolito, aby se vítr mohl nasytit do takové míry? Aby se Zabijákovi podřídily síly, schopné zbořit kamenné pevnosti Vládců a zničit celý jejich nečistý rod?! A nyní nadcházel čas poslední splátky.</emphasis></p> <p><emphasis>Nohy jemně došláply do vlhké půdy. Nad pravou rukou bleskurychle dozrávalo ohnivé jablko. Všechny čtyři živly jsou nyní ve tvé moci, Zabijáku − nenech si ujít takovou šanci! Ti dva, kteří před tebou stojí, jsou posledními z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kdysi velkého a mocného rodu. Dokonči tedy to, co jsi započal, aby Středosvět navždy získal svobodu.</emphasis></p> <p><emphasis>J</emphasis><emphasis>ejí cena je malá, téměř zanedbatelná.</emphasis></p> <p><emphasis>A tihle dva dostanou, co si zaslouží. Soud proběhl už dávno a rozsudek byl vynesen. Spravedlivost ortelu potvrzuje skutečnost, že on − Zabiják − dokázal na své cestě k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomuto závěrečnému střetnutí projít vším a překonat všechny překážky.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Začneme,“ říká Zabiják a celičká Viktorova bytost trne sladkým očekáváním. Ozývá se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm jeho nejhlubší, nejskrytější podstata − vždyť kdoví, třeba je jeho osudem skutečně právě zabíjení Draků v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohádkových světech?</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Začneme,“ souhlasí Drak v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uzavřené helmě.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Začneme,“ přikyvuje jeho společnice.</emphasis></p> <p><emphasis>A − ač je to tak zvláštní! − on, Viktor, který je možná účastníkem a možná pouhým neviditelným pozorovatelem dávného souboje, pociťuje něco jako výčitky svědomí. Mohli ho přemoci, dokud byl mladší a slabší, ale teď už ne. Nebude to boj − bude to poprava. Vykonání rozsudku. On, Zabiják, už není válečníkem, nýbrž katem. Nu což. Zabiják je právě od toho Zabijákem, aby dobíjel své oběti. Nemá právo nechat se ovládnout soucitem. Středosvět musí získat svobodu. Hrůzostrašné, proklaté hrady na vrcholcích mrtvých hor, táhnoucích se podél Teplého pobřeží, už nikdy více neožijí.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Začneme,</emphasis><emphasis>“ opakuje</emphasis><emphasis> Zabiják. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce třímá moc Ohně, prozatím uvězněnou v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tuhém chuchvalci. Za zády se mu roztahují křídla Větru. Pod nohama má čekající chřtán Země.</emphasis></p> <p><emphasis>Tomu všemu čelí jeden jediný černý meč. Úplně obyčejná zbraň z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hněděné oceli. A k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu uzavřená helma.</emphasis></p> <p><emphasis>Žena pomalu tasila ladný dlouhý rapír. Do druhé ruky vzala dýku s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>trojhrannou čepelí a postavila se vedle svého manžela.</emphasis></p> <p><emphasis>Dva proti jednomu… Všem je však jasné, jak nerovné jsou síly.</emphasis></p> <p><emphasis>Draci klidně čekají. Již prožili všechno. Drtivé porážky, útěky. Viděli, jak ve vlastním ohni planou jejich příbuzní. Jak se bortí zdi rodových hradů a celé věky shromažďované knihovny, o nichž se tvrdívalo, že obsahují moudrost všech t</emphasis><emphasis>ří</emphasis><emphasis> světů, se mění v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>popel.</emphasis></p> <p><emphasis>Ani za nic by však nezačali prosit: „Udělej to rychle…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Zabiják opatrně, jako tu největší drahocennost vytahuje zpoza opasku k</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>vou šavli z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čistě bílého železa. Její čepel je bez poskvrnky − bělostná jako sníh poblíž Šedých mezí.</emphasis></p> <p><emphasis>Zabiják také nechce, aby na něj padla hanba − a to by se jistě stalo, pokud by použil celou svou sílu, aby zahubil ty, kteří jsou teď proti němu téměř bezmocní. A Viktor cítí, kterak se mu </emphasis><emphasis>hruď</emphasis><emphasis> dme nadšením − on, Zabiják, je ušlechtilý, je čestný! Upřímně se snaží vyrovnat šance.</emphasis></p> <p><emphasis>Rovněž zaujímá bojový postoj…</emphasis></p> <p>„Viktore!“ Shora na něho dopadá proud ledové vody.</p> <p>Otevřel oči.</p> <p>Rytmický klapot kol. Plavně se pohupující vagon. Dveře kupé zamčené na závoru i na kovový řetízek. A vyděšená Tael se džbánem v ruce.</p> <p>„Najednou jsi… najednou jsi byl úplně mimo,“ řekla provinile. „Vůbec jsi neodpovídal. Něco se ti zjevilo, mám pravdu? Něco jsi viděl?“</p> <p>„Tael, já…“</p> <p>„Ne, nedělej to, nic mi nevyprávěj!“ Spěšně si zacpala růžová ouška dlaněmi − vypadala teď dočista jako vyjukané děvčátko, které si rodiče pozvali, aby si s ním „vážně promluvili“. „Ani to nechci slyšet! Pamatuj − musíš si zvolit sám! Jinak… jinak…“ hlas jí poklesl, „jinak by bylo lepší, kdybys sem vůbec nepřišel. Bojím se pomyslet, co všechno napácháš, když… když se nestaneš sám sebou.“</p> <p>„Nestanu sám sebou?“ podivil se Viktor upřímně.</p> <p>„No ano. Protože to jsou muka mučednická, utrpení všech utrpení a žádná bytost nemá tolik sil, aby je snesla. To proto se tak bojím tě… náhodou popostrčit. Protože moc bolestí ztýraného srdce je děsivější než…“</p> <p>„Než psychopat na útěku,“ dokončil pochmurně Viktor. Na všech těchto slovech a rituálech přece jen bylo něco neseriózního, dětského. Něco strojeného, co zavánělo hrou. Tou… jak se jí jenom říká? Ano, hrou na hrdiny.</p> <p>„Nedělej si legraci,“ urazila se Tael. Našpulila rtíky a na nějakou dobu se otočila k oknu. „Nech toho, vážně. Protože tohle je pravda a z té se legrace nedělá. Určitě by se ti to vymstilo.“</p> <p>„Dobrá, nebudu,“ souhlasil Viktor pokorně. „Radši mi řekni, za jak dlouho budeme v tom tvém Ransku?“</p> <p>„Měli bychom tam být hodinu před západem slunce, přibližně.“</p> <p>„Tael, jsou… jsou tví rodiče naživu?“ zeptal se Viktor nečekaně.</p> <p>Dívka na chviličku zavřela oči.</p> <p>„Moji mámu,“ odpověděla pak klidně, „popravil Poslední drak. A otec… také zahynul.“</p> <p>„Bože…“ uniklo Viktorovi.</p> <p>„Tenkrát jsem byla ještě úplně malá. Máma se zapletla do vzpoury. A vzpoura byla potlačena a její strůjci popraveni. Drak projevil milosrdenství. Zabil všechny najednou a rychle. Nikdo se netrápil; těla pak dokonce nechal příbuzným, aby je mohli pohřbít. Něco takového se nestávalo často.“</p> <p>„Drak…“ řekl Viktor pomaloučku. V jeho nitru se zvedal hněv − ne jeho hněv! − a ruce se samy od sebe natahovaly po zbrani.</p> <p>„Mohla jsem o tom jedině mlčet. Ale ne ti lhát, když se otevřeně zeptáš.“ Tael vypadala, že se každým okamžikem rozpláče. „Hlavně se mě neptej, co jsou zač Draci.“</p> <p>„Myslím, že to vím i bez toho…“ zamumlal Viktor.</p> <p>Draci. Největší prokletí světa. Zlo, které se snažil vymýtit Dračí zabiják. Téměř nezranitelní, neporazitelní a nestárnoucí. Téměř − až do chvíle, kdy se objevil Dračí zabiják, tedy alespoň soudě podle posledního… snu? Vidění? Mámení?</p> <p><emphasis>Ale proč jen se to všechno zjevuje právě mně?</emphasis> pomyslel si Viktor.</p> <p>„Neboť je to osud,“ řekla Tael tichounce a velmi dospěle. „Neutíkej před ním, pohlédni mu do tváře… a ať se stane, co se má stát.“</p> <p>* * *</p> <p>Chor byl vzteky bez sebe. „Zatraceně, můžeš mi alespoň vysvětlit, kam se to chystáš? Teď, když jsme na pokraji války s Vodou? No tak!“</p> <p>Loi mlčky dokončovala poslední přípravy. Na sobě už měla krátké šaty z hrubé bavlny, na krku dřevěné korále a na nohou sandály z měkké kůže. Takto mohla být oblečena stejně dobře vysoce postavená žena, která už ztratila zájem o drahocenné cetky a honosné tkaniny, jako prostá venkovanka bojící se byť jen přiblížit ke klanovým územím.</p> <p>Loi se tedy mohla snadno vydávat jak za tu první, tak i za tu druhou.</p> <p>„Jestli se ti něco stane…“ Chor zmlkl, načež náhle snížil hlas a poprosil: „Loi, dovol mi, abych šel s tebou.“</p> <p>Loi se v duchu vítězoslavně usmála. Miluje ji. Moc ji miluje. Žárlí, bojí se, má o ni starost…</p> <p>„Drahý…“ Přistoupila k Chorovi a jemně se k němu přitiskla. Válečník páchl vínem, potem i čímsi parfémem. Měla by si tu vůni zapamatovat… Určitě sem přiběhl rovnou z veselého večírku, opustil mladičké přítelkyně i osvědčené kumpány z mokré čtvrti. Přiběhl hned, jakmile Loi přikázala služce plnící zároveň roli špeha − Chor ji buďto podplatil, anebo jednoduše svedl −, aby odešla.</p> <p>Ovládat muže je přece jen tak snadné…</p> <p>„Nemohu ti nic prozradit. Zatím ne… drahý…“</p> <p>Chor se celý napnul a už už se začal natahovat, aby Loi hrubě a vášnivě sevřel v náruči, ale ta mu obratně vyklouzla.</p> <p>„V pravou chvíli se všechno dozvíš,“ pokračovala chlácholivým tónem. „A teď už musím jít. Sama. A prosím, neposílej za mnou své špiony. Muže lehce svedu, ovšem dívky bych mohla i podrápat…“</p> <p>Chor květnatě zanadával. Pak si Loi změřil pozornějším pohledem a zeptal se: „Snad jsi to nezačala táhnout s někým z venkova?“</p> <p>Loi s tím nejvážnějším výrazem zavrtěla hlavou. Dokonce dovolila, aby se jí v očích na okamžik zaleskly slzy − následkem nespravedlivé křivdy.</p> <p>Koneckonců už to budou dva roky, co naposledy prožila aférku s někým mimo klany!</p> <p>„Nezlob se,“ řekla Loi, otevírajíc nenápadná dvířka své „magické komnaty“. Chor se ji chystal následovat, ale na poslední chvíli se zarazil. Vpadnout do nejsvětější svatyně mága − to už by zavánělo úplnou roztržkou.</p> <p>„Kočko!“ zasyčel s takovou zuřivostí, jako by sám patřil k jinému klanu.</p> <p>Loi zabouchla dvířka a náhle ztrativši předstíranou sebejistotu zůstala stát.</p> <p>Co to dělá? Co to jenom dělá?</p> <p>Kdepak, ani v nejmenším ji neznepokojovalo to, že se Chor vrátí zpátky do bujaré společnosti. Už dávno pochopila, že nejpevnější vodítko je takové, které člověk čas od času povolí.</p> <p>Loi znepokojoval její vlastní plán. Jedna věc je usadit Otu a znovu tak podtrhnout svou výjimečnost. Ovšem podniknout samotný tento výpad je něco úplně jiného.</p> <p>Torn jí neodpustí ponížení. To, co udělala, by jí neodpustil žádný muž…</p> <p>Kompletní informace lze získat jedině v klanu Vody. Vzduch se nepočítá − jestliže Rétor nezačal konflikt, znamená to, že nemá k dispozici všechny údaje.</p> <p>Co tedy dělat?</p> <p>„No tak! Mysli, ty husičko, mysli…“ poprosila Loi vlídně samu sebe. „K Vodním se dostaneš, ale co potom?“</p> <p>Nechtělo se jí ani utonout, ani vyschnout, a dokonce ani být popravenou vodními biči. A fantazii má Torn hodně bohatou, kdoví, jaký trest pro ni vymyslí…</p> <p>Což o to, pokud jde o bohatou fantazii…</p> <p>„Tak co, zkusíme to, kočičko?“ řekla Loi zádumčivě. „Riskneme to?“</p> <p>Koneckonců co by to byl za život bez rizika! Sex časem omrzí, vybrané lahůdky se přejí a mocenské intriky začínají být nudné a jednotvárné. Ale sotva člověk začne balancovat na hraně mezi životem a smrtí, sotva mu strach zrychlí tep − teprve tehdy se všem barvám světa vrací jejich panenská svěžest.</p> <p>Loi otevřela tajné dveře a vydala se úzkou chodbou, klesající stále hlouběji a hlouběji pod zem. Tunel vedl pod kořeny obrovského dubu, jenž sloužil zároveň jako klenba i stěny plesového sálu, pod trpasličí Tratí − v těchto místech se dokonce občas ozývalo dunění kol těch jejich odporných lokomotiv −, pod řekou, kde bylo velmi vlhko a na kamennou podlahu co chvíli dopadaly špinavé krůpěje… Ne, Loi touto chodbou nikdy nechodila ráda. Trmácet se přes dvě hodiny podzemím je únavné a nepříjemné pro každého.</p> <p>Zato se ale dostane na povrch hned u malé lenní vísky, obývané lidmi a trpaslíky. Poblíž stanice Trati, čtyři hodiny jízdy od sídel Vodních.<strong>Kapitola desátá</strong></p> <p>Loi měla mimořádnou zálibu v cestování inkognito. Samozřejmě nikoli proto, že by se jí to líbilo − komu by se také mohly zamlouvat špinavé vagony, tupí a drzí spolucestující i absence obvyklé úcty v jejich pohledech? Ne, potěšení jí přinášelo něco jiného − vědomí, že to všechno je „jenom jako“. Ne napořád. Říká se, že se takto rád bavil jeden z drobných lidských vládců Orientu − Hárún ar-Rašíd. Toulal se po svých městech v obyčejném oblečení a bez osobních strážců, pozoroval život lidu a pak své dvořany ohromoval znalostmi poměrů ve státě. Oné kratochvíle nechal buďto poté, co v jakémsi brlohu chytil nakažlivou nevyléčitelnou chorobu, anebo když ho v tmavé uličce kdosi podřezal… V tomto směru se vypravěči rozcházeli, zřejmě v závislosti na svém smyslu pro humor a míře krvelačnosti.</p> <p>Ale Hárún přece nebyl mágem, že ano?</p> <p>Loi i bez jakýchkoli ozdob a kosmetiky, jen ve svých prostých šatech v davu vynikala. Stejně tak by se ve smečce voříšků nedal přehlédnout ušlechtilý chrt, jehož troufalý rolník ukradl svému pánovi. Kromě lačných mužských a závistivě přezíravých ženských pohledů však Loi nepozorovala nic mimořádného. Špiclové ji buďto nenašli, anebo Chor rezignoval a slitoval se nad svými špiony.</p> <p>Za šest měďáků si Loi u pokladny koupila jízdenku do osobního vagonu − bez lůžka, jen s místem k sezení. <emphasis>Pýcha Olchidy</emphasis> sice patřila k pomalým vlakům, ale za čtyři hodiny by se do sídla Vodních přece jen měla dokodrcat.</p> <p>Bezděky zamířila ke dveřím čekací haly pro mágy; svou chybu si uvědomila teprve tehdy, když jí cestu zastoupil elfský strážce. Elf si změřil venkovanku opovržlivým pohledem, ale přece jen se obtěžoval s vysvětlením: „To není pro tebe. Tady se scházejí Kocouři… radši odsud zmiz, jinak…“</p> <p>Vycenil zuby v nepříliš zdařilé nápodobě proslavené bojové grimasy Kocourů. Loi přes elfovo ramena viděla, že čekací hala je naštěstí prázdná, a že ji tedy nemá kdo poznat.</p> <p>„Ach… ouvej…“ zahořekovala a kvapně ucouvla. Možná až příliš kvapně a příliš strojeně − koneckonců leckterá prostá venkovanka by vůbec nic nenamítala, kdyby se do ní některý z mlsných Kocourů zakoukal. Strážce se však spokojeně usmál.</p> <p>Loi si v duchu vynadala za vlastní hloupost. Jak jen mohla takhle polevit v ostražitosti?! Kdyby byl elf chytřejší a vnímavější, určitě by mu došlo, že se děje něco divného. Loi si tiše povzdechla a zamířila do společné haly. Bylo zde dusno a podlaha vypadala, že ji nikdo už pěkných pár dní neumýval. Navíc se zde tísnila hlava na hlavě.</p> <p>Loi si s obtížemi našla volné místečko a posadila se na lavici − důstojně a zpříma, rukama si zakrývajíc odhalená kolena. V očích obyčejných lidí vypadala jako sedmnácti-, maximálně osmnáctiletá dívčina, navíc skutečně k nakousnutí. Nebylo tedy divu, že se její sousedé brzy pustili do naparování. Dva mladičcí − možná učni, možná studenti − si začali hlasitě a moudře povídat o parní magii trpaslíků a o tom, že ji mohou ovládnout i lidé. Jakýsi postarší rejtar, patřící buďto k družině lenního pána, anebo ke klanové domobraně, se celý nafoukl, vypnul hruď, na níž se skvěla hotová sbírka vyznamenání, a začal Loi provrtávat pohledem. Celkem rozumně se rozhodl nespoléhat na výřečnost a vkládal naděje výhradně do svého heroického vzezření. Dokonce i břichatí pantátové s ranci a košíky, někteří navíc s tlustými a nehezkými manželkami, se najednou snažili vypadat alespoň trochu důstojně. Chudáčci… Loi, spokojená s dojmem, kterým působila na okolí, si nespěšně dala nohu přes nohu, aby předvedla dokonalé tvary svých lýtek a stehen.</p> <p>Kdyby byl tento výpad jen obyčejným dobrodružstvím, možná by si našla čas, aby potěšila hrdinného reka… anebo i ty studentíčky, ovšem pro jistotu oba naráz, neboť trochu pochybovala o jejich výdrži. Teď však na to neměla ani pomyšlení. Čekal ji klan Vody… a rozzuřený, touhou po pomstě spalovaný Torn.</p> <p>Při tomto pomyšlení Loi mimoděk zamrazilo. Kdepak, kdo je zvědavý, ten nebude brzo starý, ale brzo mrtvý. Její všetečnost ji jednoho dne zahubí… Leč co naplat − hlavní síla jejího klanu nespočívá v odvaze válečníků, nýbrž v koketérii žen. Informace, drby, fámy, pečlivě promyšlené lži a v pravý čas prozrazené pravdy − to jsou hlavní zbraně Koček.</p> <p>Zařvala parní píšťala. <emphasis>Pýcha Olchidy</emphasis> se blížila k nástupišti. Loi skromně vyrazila s davem, přičemž snaživě klopila oči a tiskla se ke stěně. Není třeba na ni civět, vždyť je jen prostičká a poslušná holčička, která jede navštívit babičku; je zbytečné snažit se ji sbalit, lepší bude najít si nějakou jinou oběť…</p> <p>Rejtar však přesto vyrazil za ní. Jako na potvoru měl také jízdenku do osobního vagonu, a když si Loi vyhlédla místečko − mezi dvěma vrásčitými stařenkami, podřimujícími nad svými košíky −, rejtar se posadil naproti ní. Znovu se začal naparovat, ještě více vypínal hruď a cinkal metály. Loi si jeho vyznamenání nenápadně prohlížela − aha, tohle je za obranu Stopolí… Takže bojoval za knížata, byla to tenkrát výhradně lidská válka… Řád velké vody… to znamená, že si ho najímali i Vodní… A co je tohle? Řád velikého mučedníka Šmalka? Ten byl vymyšlen speciálně pro posádku Jílové pevnosti za výjimečnou houževnatost při její obraně. Škoda jen, že pevnost nikdo nikdy neatakoval, a tak ona krásná jaspisová cetka nebyla ničím víc než jen odměnou za odsloužené roky. Chuděrka Šmalko, podle něhož se řád jmenoval, byl dobrovolníkem v brigádě Burácivý hrom. Hned během první obrany Stopolí se ukryl v jakémsi starém podzemním pohřebišti, ale zabloudil a pak se po dlouhé dva roky toulal vápencovými katakombami, přičemž se živil říčním jílem a netopýry. Když však byla mohyla odkryta a udatný voják znovu spatřil světlo světa, měl u sebe pořád erární halapartnu, což mu přineslo nemalou úctu vítězných nepřátel.</p> <p>Rejtar, který si zřejmě pomyslel, že se Loi usmívá na něho, celý rozkvetl. Asi se domníval, že vyznamenání, palaš a pár pistolí u pasu je všechno, čeho je třeba pro dosažení rozhodujícího vítězství na milostné frontě.</p> <p>Když se Loi o půlhodiny později postavila a vyrazila na toaletu, rejtar ji následoval. Loi si toho všimla až v chodbičce − ostatně když člověku zezadu dopadne na rameno čísi těžká ruka, dá se toho nevšimnout jen těžko.</p> <p>„Slečinko…“ Rejtar si odkašlal. „Jsem prostý chlap, na velké řeči nejsem…“</p> <p>Loi se otočila a změřila si ho opovržlivým pohledem, jenomže Rejtar se už rozjel naplno a byl k nezastavení.</p> <p>„Tak tedy… od první chvíle ses mi zalíbila, tvé oči mi spálily duši…“</p> <p>Rejtar, který zjevně považoval úvodní frázi za skončenou, objal Loi a přitiskl svá ústa k jejím v dychtivém polibku. Loi to lhostejně přečkala a pak se zeptala: „A co dál?“</p> <p>Rejtar evidentně dospěl k názoru, že teď je dívka zcela v jeho moci.</p> <p>Rychle se rozhlédl a zamumlal: „Na toaletě by to ale nebylo moc romantické…“</p> <p>„Zkusme to,“ řekla Loi. Každý, kdo ji dobře znal, by si všiml zlověstné intonace v jejím hlase a okamžitě by se dal na útěk. Rejtar však mezi takové lidi nepatřil.</p> <p>… Když se rejtar o půlhodiny později vrátil ze záchodové kabinky − Loi se mezitím šla projít do vedlejšího vagonu −, byl mokrý, ale už skoro čistý. A modřina pod okem i škrábance na krku − to je pro takového hrdinu maličkost. Loi zvědavě hleděla na blížícího se vojáka. Copak toho ještě nemá dost?</p> <p>„Nezlobte se.“ Rejtar se krátce uklonil a odešel si sednout na opačný konec vagonu. Loi mu v duchu zatleskala. Umí prohrávat a nepovažuje za zahanbující přiznat, že se mladičká dívka ukázala být tvrdší než on. Pašák. Což jestli se ještě někdy setkají… Třeba se všechno vyvine úplně jinak.</p> <p>Babičky, vedle nichž seděla, na ni pochvalně hleděly. Loi přimhouřila oči a zamyslela se. Zábavná příhoda jí vrátila sebedůvěru… Ačkoli si uvědomovala, že Torn si hlavu do záchodové mísy tak snadno ponořit nenechá. Přece jen však měla hned lepší náladu. Každého muže lze ovládnout. Hlavní je udržet rovnováhu mezi sílou a slabostí, nátlakem a poddajností.</p> <p>Zbytek cesty již byl prost jakýchkoli dobrodružství. Vlak několikrát zastavoval na malých stanicích, někdo vystupoval, někdo zase nastupoval; vagonem také čas od času proběhl kramář, pokaždé jiný, vychvalující svou sladkou vodu, krémové zákusky nebo ořechové záviny. Loi však nechtěla ani jíst, ani pít. Přemýšlela − snažila se předpovědět všechny možné Tornovy reakce a předem najít vzorec chování, jenž jí přinese vítězství. Sice se to všechno nejspíš ukáže jako zbytečné, ale stejně − nikdy není na škodu si trochu procvičit mozek. A když už nic jiného, alespoň tím zabije čas.</p> <p>Pak ve vagonu náhle zavládl ruch a lidé si začali sbírat své věci. Vlak za sebou konečně nechal horská údolí, sjel k moři a nyní se hnal podél pobřeží. Otevřenými okny dovnitř vnikal slaný vítr a ve vzduchu začal být cítit jód. Loi stěží postřehnutelně pokrčila nos, načež pootevřela jedno oko a jala se pozorovat blížící se Stopolí.</p> <p>Bylo krásné − toto starobylé město, jehož zdi se na mořských březích vypínaly už dlouho před příchodem klanů. Námořníky vábilo množstvím pohodlných zátok, prosté rolníky úrodnou půdou, na níž se tak báječně dařilo vinícím, a knížata a místodržící krásnými scenériemi. Nebylo tedy divu, že město kdysi často měnilo vládce; dokonce by se o něm dalo říci, že šlo z ruky do ruky.</p> <p>V posledních stoletích, kdy Stopolí padlo do oka Vodním, však veškeré pokusy o jeho ovládnutí ustaly. O získání města se nesnažily dokonce ani ostatní klany − možná že by se ho dokázaly zmocnit, ale žít v něm… Pouze magie, která čerpala artézskou vodu ze zemských hlubin a obracela toky řek, dělala ze Stopolí vpravdě rajské zákoutí.</p> <p>Třebaže Kočkám byla voda většinou lhostejná, Loi se při pohledu na město nadšením zatajil dech. Dlouho, tak dlouho už Stopolí nenavštívila… Sedíc na tvrdé lavici se naklonila dopředu a lačně se dívala z okna.</p> <p>Křídové pahorky, na jejichž zploštěných vrcholcích stojí sněhobílé paláce. Duhy nad fontánami − vypadá to, že celé město obklopuje světlemodrá síť, nad kterou bez ustání tančí pestrobarevné záblesky. Cesty jsou také bílé, čisťounké… Ostatně čistota se Vodním ve Stopolí udržuje jedna radost, když se tu každou noc přežene krátký osvěžující liják, jenž spláchne všechnu špínu do stok. Těmi je odváděna do moře, kde už se o ni postarají poslušné proudy, které ji odnesou pryč od pobřeží.</p> <p>Loi potlačila náhlou vlnu závisti, která se v ní při pohledu na Stopolí vzedmula. Dobrá. Není to tvé město ani tvůj klan; brzy by tě omrzel jak křišťálově čistý vzduch, tak i šplouchání fontán. Teď musíš myslet na něco úplně jiného − jak tady zůstat naživu a přitom odvést svou práci.</p> <p>Lokomotiva se syčením vydechla poslední oblak páry a zůstala stát naproti nádražní budově, obložené narůžovělým lasturovitým vápencem. Hned v příštím okamžiku se začaly ze všech vagonů valit davy − bylo přímo k neuvěření, kolik lidí se do těch fošnových krabic dokázalo vtěsnat. Stopolí bylo opravdovým velkoměstem. Z Živelných klanů dovolily pouze Vodní a Zemní svým sídlům, aby se rozrostla do takové míry. Ohniví a Vzdušní si to buďto nepřáli, anebo samotnou podstatou své magie odpuzovali prostý lid. Co naplat − magie Vody a Země jsou sice stejně mocné a vražedné, ovšem pro obyčejné smrtelníky mnohem jednodušší na pochopení…</p> <p>Loi vyšla z vagonu jako poslední. Z nástupiště se již odbelhaly babky, vedle kterých cestou seděla, a jedinkrát se otočiv odešel i zahanbený, nikoli však zatrpklý rejtar, ale ona stále meškala a dodávala si odvahy.</p> <p>„Ráčíte si něco přát, paní?“</p> <p>Loi mávnutím ruky zapudila nosiče − copak nevidí, že s sebou nemá žádná zavazadla? − a vstoupila do nádražní budovy. I zde se našlo více než dost ukázek Síly. Vodní na ničem nešetřili − uprostřed haly tryskala fontána, jejíž jednotlivé proudy se vznášely pomalu a beze spěchu, jako by snad ani nešlo o vodu, nýbrž o klihový roztok nebo hustý sirup, zatímco pod nohama se rozprostíralo průzračné jezero, zespod nasvícené možná prostřednictvím elektrické magie a možná nějakým jiným způsobem. Člověk si musel kráčeje po podlaze chtě nechtě lámat hlavu nad tím, zda má pod nohama sklo zakrývající vodu, anebo samotnou vodu, jejíž hladina navzdory všem přírodním zákonům získala pevnost…</p> <p>I zde přitahovala cizí pohledy. Přece jen jich však nebylo tolik − ve Stopolí se to jen hemžilo lidskou smetánkou a krásné dívky se sem sjížděly ze všech konců světa.</p> <p>Loi se v rychlosti nasvačila v malé nádražní restauraci − byla by koneckonců věčná škoda nevyužít takové příležitosti, neboť se zde z mořských hlubin lovily takové ryby, že sem lidé schválně vážili cestu, jen aby je ochutnali. Poté vyrazila dál ulicí.</p> <p>Město doslova kypělo životem. K nádraží se na kárách a žebřiňácích sváželo zboží. Převážně šlo o již zmíněné ryby, ať už sušené, uzené anebo chráněné zakletími Vodních − posledně jmenované zůstávaly živé a čerstvé i týden po vytažení z vody. Tornův klan se věru dokázal ohánět − uměl dosáhnout svého silou, ovšem nenechal si ujít ani žádnou příležitost k obchodování… Ulicemi se procházeli svátečně odění lidé a elfové (pravda, elfů bylo o dost méně). Mnozí z nich sem určitě přijeli z velké dálky, od Šedých mezí nebo z Železných hor, aby na sluncem vyhřátých březích rozházeli poctivě vydělané či neprávem nabyté peníze… Samozřejmě se tu našlo také nemálo povětrných děv, které si Loi zpytavě prohlížely ve snaze zjistit, zda se nejedná o konkurentku, a rovněž žebráků loudících peníze na křižovatkách. Avšak i žebráci vypadali tak nějak jinak a nevzbuzovali štítivé podráždění, zatímco lehké děvy, jež Loi obvykle dováděly k zuřivosti − láska se nesmí prodávat, je možné ji darovat, ale prodávat nikdy! −, působily jako nezbytná a veselá součást zdejší scenérie.</p> <p>Opravdu zvláštní místo, tohle Stopolí. Všeho je tady nadbytek − magie, peněz, veselí i neřestí. A dohromady to vytváří natolik důmyslný propletenec, že se z něho nesmí vytrhnout ani jedna jediná nitečka, protože jinak by se vše naráz zhroutilo…</p> <p>Paláce obývané Vodními se táhly podél pobřeží, odděleny od zbytku města malou říčkou. Ta zde dříve nebývala − přišla sem až s klanovými mágy, když tito definitivně dospěli k závěru, že Stopolí je pro ně ideálním místem pro život. Loi beze spěchu − vůbec, vůbec se jí nechtělo spěchat, neměla by se přece jen raději omezit na procházku po městě a vrátit se? − přešla prolamovaný můstek. Pak se zastavila a zaposlouchala se do Síly. Do cizí Síly…</p> <p>Kdepak, tady už nejsou žádní náhodní kolemjdoucí. A když se nějací přece jen náhodou objeví, rychle zjistí, že to vůbec nestojí za to. Nejprve je zmáčí nečekaný deštík. Potom šlápnou do špinavé kaluže, která se jim zničehonic rozlije pod nohama. A nakonec je začne sledovat vodní obluda − ne zrovna nejpříjemnější bytost. To už i těm nejpomalejším dojde, že bude lepší co nejrychleji vypadnout.</p> <p>Nic z toho však jí, Loi, nehrozí. Její Sílu ucítí rychle… podají hlášení Tornovi… a pak to všechno vypukne.</p> <p>Loi se posadila na lavičku naproti škole mágů Vody a čekala. Přitom pozorovala hrající si děti… Vodní měli mnoho, opravdu mnoho žáků. Povídá se, že školy Ohně a Vzduchu v posledních letech naopak zeslábly. Je to smutné − vždyť právě narušování rovnováhy vede k takovým pohromám, jako jsou klanové rozepře. Kvantita a kvalita jsou samozřejmě dvě různé věci a průměrný žák Vzduchu je určitě silnější než jeho Vodní protějšek. Ovšem při takovém rozdílu v počtu mágů už jemnost a vybroušenost magie přestává hrát rozhodující úlohu.</p> <p>A děti se mezitím bavily tak, jako se baví děti kteréhokoli klanu, které konečně unikly z učeben ven na čerstvý vzduch. Některé se pokoušely (neustále se ohlížejíce po oknech, neboť formálně jim bylo používání bojové magie přísně zakázáno) o vyčarování bičů. Dvěma chlapcům se to dokonce podařilo a teď jimi s vervou švihali jeden po druhém ve snaze přetnout sokovi jeho zbraň. Loi jen potřásla hlavou − tohle se určitě neobejde bez šrámů a hoši budou moci mluvit o štěstí, když žádný z nich nepřijde o kus masa. Celý houf dalších dětí modeloval vodního démona − samozřejmě neúspěšně, protože na to by byl zapotřebí alespoň sedmý stupeň, a takové vyšší magii už je škola nenaučí. Tři čtyři starší žáci spolu vedli hlubokomyslnou debatu… při níž co chvíli pokukovali po Loi. Dočista jako ti studentíci na nádraží… Loi se ušklíbla.</p> <p>„Loi Iver?“</p> <p>Otočila se.</p> <p>Vodní hlídka k ní přistoupila naprosto nehlučně. Natolik nehlučně, že Loi ucítila přítomnost strážných ani ne před minutou, a od toho okamžiku začala obzvlášť zaujatě civět na školní dvůr.</p> <p>Tři mágové válečníci. A mág třetího stupně.</p> <p>No teda!</p> <p>Loi se zmocnil veselý elán. Když si pro ni přišlo takové velké zvíře − ne, spíš taková velká ryba −, znamená to, že Torn už ví o její přítomnosti. A teď nemá stání. Trousí rozkazy jako štika vajíčka.</p> <p>Tak si drobet pohrajeme, kocourku…</p> <p>„Teda chlapci, už mě to čekání začínalo unavovat…“ Loi se s milým úsměvem zvedla z lavičky. „Trochu jsem se zakoukala na vaše nástupce. A že je mezi nimi nějakých talentů!“</p> <p>„Talentů je mezi nimi pramálo,“ odvětil starší mág, aniž by z ní spustil pozorný pohled. Tvář měl bledou, chorobně vyhlížející − buď byl skutečně nemocný, anebo musel v poslední době vydat mnoho energie. „Všechny talenty jsou už dávno ve službě.“</p> <p>„Ve službě?“ podivila se hlasitě Loi. „Snad se klan Vody nedostal s někým do sporu?“</p> <p>Mág chviličku váhal, ale pak se pomalu usmál. „To bychom také rádi věděli. Loi Iver, magistr Torn vás očekává ve svých komnatách.“</p> <p>Loi Iver stěží postřehnutelně svraštila obočí a mág pochopil narážku.</p> <p>„Prosím vznešenou paní Loi Iver, kouzelnici prvního stupně a vůdkyni klanu Kočky,“ opravil se, „aby navštívila vznešeného pana Torna Nagajeva, mága prvního stupně a vůdce klanu Vody.“</p> <p>Loi mágovi graciézně podala ručku a ten k ní − aniž by si stačil uvědomit, co vlastně dělá − přitiskl rty. Po chvilce zvedl hlavu… Pohlédl jí do očí… A jeho pohled začal kalnět. Loi ještě vteřinku držela mága na neviditelném vodítku, utkaném z nenápadných gest, úsporné mimiky, plavných pohybů těla, pulsace pohledu a vlny feromonů.</p> <p>Ne, ovšemže nehodlá ovládnout mágovo tělo. Torn by to ucítil a byl by z toho strašný skandál. Loi šlo jen o to, aby pochopil, s kým má co do činění, a nemyslel si, že mág třetího stupně ze Živelného klanu je nadřazen kouzelnici prvního stupně z klanu Kočky.</p> <p>„Pozvání váženého Torna s potěšením přijímám.“</p> <p>Loi koutkem oka zahlédla odlesk krůpějí rosy na listech stromů. Odlesk, v němž se mihla groteskně zpitvořená Tornova tvář.</p> <p>Což, jen ať si teď mág láme hlavu nad tím, proč se mu Loi sama − SAMA − vydává napospas!</p> <p>* * *</p> <p>Dokonce i západy slunce tu byly nesprávné.</p> <p>Slunce, které se celý den líně sunulo po nebeské báni, nyní zničehonic klesalo za obzor tak prudce, tak rychle, že tma zachvacovala svět doslova během okamžiku.</p> <p>Viktora napadlo, že by to mohlo mít něco společného se vzduchem. Je zkrátka příliš čistý, bez prachu a zplodin Rubní strany. Proto zde nemají žádné dlouhé a krásné západy slunce.</p> <p>Na druhou stranu, toto vysvětlení bylo cizí, pocházející z obyčejného světa. Tady sice rovněž mohlo být pravdou, ale stejně dobře nemuselo znamenat vůbec nic.</p> <p>Tael se rozvalovala na posteli a klidně podřimovala. Tvář měla zabořenou do polštářů, ruce přitisknuté k hrudi. Viktor pocítil náhlý příval starostlivosti, spojený se znepokojením. Musí to děvče ochraňovat…</p> <p>Co je to za nesmysl! Tael je tady jako ryba ve vodě, jako pták na nebesích. Zrovna ona se ze všech trablů určitě vymotá! Jakmile bude potřeba, opět uteče a nechá ho samotného, a když se jí zachce, zase se objeví. Měl by se starat spíš sám o sebe…</p> <p>Přesto si nedokázal pomoci; nemohl se zbavit toho nepotlačitelného, hloupého mužského instinktu − ochraňovat. Tím spíš ženu. Tím spíš mladou dívku. Vzhledem k nesouměřitelnosti jejich schopností to sice působilo směšně, leč právě takové reflexy činí lidi lidmi.</p> <p>Viktor vytáhl meč a položil si ho na kolena. Chviličku takto seděl a představoval si, jak by teď asi vypadal v očích nezasvěceného pozorovatele.</p> <p>Určitě více než legračně. Kupé ozdobené dle nejlepších tradic devatenáctého století. Za oknem kvapem houstne tma. Důvěřivě spící děvče. Tlumené šramoty za stěnou, kde čekají mágové zabijáci. A nakonec on sám − s mečem v rukou a kamenným ksichtem hrdiny…</p> <p>Viktor se tichounce rozesmál. Kdepak, už aby tu byla řeka a most. Cokoli je lepší než takové čekání. Natáhl ruku a opatrně, aby se neozvalo cvaknutí, posunul porcelánovou páčku. Nad postelí se tlumeně rozsvítila lampa s matovaným stínítkem.</p> <p>Ale stejně se mu tenhle svět zamlouvá! Na vší té líně, nespěšně se rozvíjející technice je něco nostalgického a přitažlivého. Když už pára, tak se lokomotiva žene rychlostí dobrých sto kilometrů za hodinu. A navíc tak rovnoměrně a plynule − hned je vidět, že se kolejím věnuje důkladná péče! Když už elektřina, tak je světlo přesně takové, aby bylo co nejpříjemnější pro oči. Žádná řezavá jasnost. Vše je klidné, důkladné, spolehlivé.</p> <p>Jen kdyby neexistovala magie… Smrtonosná magie.</p> <p>Ozvalo se zaklepání − tiché, tichounké.</p> <p>Viktor se postavil a s mečem v ruce pomalu přistoupil ke dveřím.</p> <p>„Kdo tam?“</p> <p>„Průvodčí,“ ozvalo se stejným šeptem.</p> <p>Viktor vteřinu váhal a pak odemkl.</p> <p>Skutečně to byl trpaslík. Na chodbičce vládlo ticho, jako by se všichni cestující svorně rozhodli, že půjdou spát brzy. Nebo se možná jen zamkli ve svých kupé, aby se náhodou nezapletli do vyřizování cizích účtů?</p> <p>„Za půl hodiny budeme ve městě,“ řekl trpaslík tiše. „Na vaší výstupní stanici.“</p> <p>Viktor mlčky přikývl. Z nějakého důvodu měl pocit, že s ním průvodčí sympatizuje, ale neodvažuje se mu jakkoli pomoci, tedy vyjma své striktní neutrality.</p> <p>„Dobře. Mám vrátit prádlo?“</p> <p>Trpaslík svraštil čelo; zjevně nechápal, o čem je řeč. „Prádlo? Proč? To bych ho jako měl podstrčit nějakému dalšímu cestujícímu? Jestli chcete, nechte ho tady, anebo pokud o ně stojíte, vezměte si ho s sebou.“</p> <p>Viktor přikývl a mimoděk si vzpomněl na ostražité průvodčí Rubní strany, kteří pedanticky přepočítávali špinavé hadry označované jako ručníky a povlaky.</p> <p>„Ani nevím, co vám popřát…“ řekl trpaslík. Pak zavadil pohledem o spící Tael: „Ohó… takže se sem přece jen dostala…“</p> <p>Zamyšleně si pohladil bradku. „Dobrá… tak ať je to aspoň rychlé…“</p> <p>S těmito slovy se trpaslík otočil a začal se vzdalovat chodbičkou. Když Viktorovi došlo, co mu vlastně bylo popřáno, jen potřásl hlavou.</p> <p>„Je to rychlá smrt, tak nemusíš se bát, je to rychlá smrt, co víc si můžeš přát,“ zabroukal si pod nos optimistický úryvek z jedné písničky. Znovu zamkl, přistoupil k posteli a sklonil se nad Tael. Děvče dosud spalo. Viktor se mimoděk usmál a prstem jí polechtal malé růžové chodidlo.</p> <p>Tael schovala nohu pod deku.</p> <p>„Je čas,“ řekl Viktor tlumeně. „Vzbuď se, Tael…“</p> <p>Žádná reakce.</p> <p>Viktor nemilosrdně odhrnul deku a celou proceduru zopakoval. Tael cosi ospale zamumlala, otočila se na bok a otevřela oči.</p> <p>„Už jsme skoro na místě.“</p> <p>Dívka si promnula oči a posadila se na posteli. Pak se podívala z okna a zívla: „Ještě jsem mohla dobrých sedm minut spát…“</p> <p>„Ty snad máš místo nervů ocelová lana,“ řekl Viktor s upřímnou závistí. „Chápeš ty vůbec, co se může stát?“</p> <p>„Mnohem lépe než ty,“ odsekla Tael. „Právě proto jsem si chtěla odpočinout. Zrovna se mi zdál takový příjemný sen…“</p> <p>„To máš fajn. Já jsem, jak to vypadá, o tohle potěšení navždycky přišel.“</p> <p>Tael se zatvářila soucitně, načež se jala obouvat.</p> <p>„Chudáčku…“ řekla, zatímco si pečlivě zašněrovávala kozačky. „Zdálo se mi, že běhám po louce plné kopretin, že kolem nikdo není a že nemusím nikam jít. Zrovna jsem začala z jedné kopretiny otrhávat okvětní lístky, když jsi mě vzbudil…“</p> <p>Viktor se mimoděk ušklíbl.</p> <p>Tael se pozorněji zadívala z okna. „Támhle je řeka. I most už je vidět.“</p> <p>Viktor přilnul ke sklu a rovněž se zahleděl kupředu, po směru jízdy vlaku.</p> <p>Řeka byla široká. Sice žádná Volha, ale…</p> <p>A co má být tohle?</p> <p>Most se klenul nad řekou jako ocelový hrb. Tenké pilíře − možná betonové, možná kamenné − zvedaly koleje do výše přinejmenším padesáti metrů. V posledních paprscích končícího dne se voda leskla jako stříbro a vypadalo to, že se pod mostem nachází mělčina.</p> <p>„Tael…“</p> <p>Co jen to děvče o tomhle mostě povídalo…? Viktorovi stačil jediný pohled na tuto architektonickou příšeru, aby zapomněl dokonce i na Gothora a jeho zabijácké komando. Co tady Tael vlastně hodlá dělat? Řeka − středobod moci Vodních… To snad nemyslí vážně, že je chce právě zde vyzvat k boji!</p> <p>„Co sis to umanula?“</p> <p>Tael se místo odpovědi velice výmluvně podívala z okna.</p> <p>„Skočit?“ Viktor zalapal po dechu. „TAM?“</p> <p>„Pst!“ Tael si přitiskla prstík ke rtům; zlatý lak na nehtech se zaleskl. „Přesně tak. Oba východy z vagonu uzavřou. Vlastně už to nejspíš udělali. Zbývá jen jediná cesta. Nadchází Protičas jejich magie, takže nebudou moci bojovat plnou silou.“</p> <p>„Vždyť se tam dole roztříštíme,“ hlesl Viktor bezmocně. „A s tím nemá magie nic společného.“</p> <p>„Neroztříštíme,“ odsekla rozhodně Tael. „Tedy pokud si nás Gothor nevšimne. Ostatně, jen si nemysli, že je tak snadné změnit vodu v led − dokonce i pro takového mága, jako je on.“</p> <p>Zkoprnělý Viktor ani nenamítl, že člověka může zabít náraz na vodní hladinu, aniž by byla nutně zamrzlá.</p> <p>„Otevři okno!“ zavelela Tael. Viktor mechanicky uposlechl.</p> <p>Rám vypadal, že by s ním nepohnul ani slon. Trpaslíci zřejmě nevěděli, co je to odbytá práce. Stačilo však zlehka zatáhnout za kliku a sklo se nečekaně snadno spustilo. Do kupé vtrhl protivítr smísený s kouřem z lokomotivy.</p> <p><emphasis>Hromový šíp</emphasis> se plnou rychlostí blížil k mostu. Kolem se mihlo strážní stanoviště − kamenná věžička a dvojice zamračených trpaslíků s velikánskými hákovnicemi. Třetí, který v rukou pro změnu svíral kuši, z nějakého důvodu seděl na nízkém tlustém koni. Mosty byly v tomto světě zřejmě hlídány stejně důkladně jako strategicky významné objekty ve Viktorově vlasti, tam na Rubní straně…</p> <p>A vtom dveřmi kupé otřásl náraz. Z chodbičky dolehly zdušené zlé hlasy.</p> <p>„Skáčeme, Viktore!“ zazvonil Taelin hlásek. „Skáčeme − teď hned! Rychle, jinak je po nás!“</p> <p>Jediným ladným pohybem se ocitla na stolku u otevřeného okna.</p> <p>„Hlavně nezahazuj meč!“ zavelela přísně. „Tak do toho − já první!“</p> <p>A vrhla se dolů. Viktor měl pocit, že se jejího štíhlého těla okamžitě zmocnil vítr a prudce ho strhl kamsi stranou…</p> <p>Dveře zapraštěly. Začaly zpod nich vytékat tmavé pramínky.</p> <p>Viktor zamhouřil oči. Hlavní je, aby tělo zajelo do vody svisle. Také je velmi záhodno, aby to nebylo nohama napřed. Doslova. Jinak se doslovný význam rázem stane přeneseným.</p> <p>Viktor zaklel. A skočil.</p> <p>Měl k dispozici nějakých pět vteřin. Pro zkušeného mága je to určitě dlouhá doba, během níž stačí leccos udělat. Pro Vodního mága tím spíše.</p> <p>Nepovídala Tael něco o skocích ze skal…?</p> <p>Padal, ale meč přitom pevně svíral v ruce. Padal rozhodně ne po hlavě, spíš jako pytel brambor, navíc přitom bůhvíproč kopal nohama.</p> <p>A voda pod ním mu začala znenadání bobtnat vstříc, na hladině se vzdouval obludný hrbol. Stříbro duřelo a natékalo jako obludný vřed. Viktor mimoděk zvedl hlavu (kde na to vlastně vzal čas?) a nahoře, na pozadí tmavnoucí oblohy, spatřil strnulé, roztažené siluety svých čtyř pronásledovatelů.</p> <p><emphasis>Ale jak je možné, že jsem stále naživu? A proč padám tak dlouho, skoro jako Alenka králičí norou?</emphasis></p> <p>Vodní hrbol pod ním se začal rozevírat; již bylo patrné, že jde o obludnou postavu tvořenou výhradně obrovskou tlamou − trhajícími a drtícími čelistmi.</p> <p>Viktor se ve vzduchu křečovitě pootočil… a vzduch mu s neočekávanou poslušností poskytl oporu. Jeho tělo stále padalo, ale již pomalu, nesmírně pomalu; měl pocit, že má ruce rozžhavené doběla a meč se změnil v pouhý svítivý pruh zeleného ohně.</p> <p>Ale možná že to všechno bylo jen pouhým zdáním…</p> <p>Hlasité šplouchnutí. Viktora obklopila ledová voda podzimní řeky. Hned vzápětí se dostavila svíravá, drásavá bolest, jako by se ocitl v obludném svěráku.</p> <p>Zamával rukama − nahoru, nahoru, nahoru, ke světlu a vzduchu!</p> <p>Těžká pracka vodou tvořené bestie ho zatlačila zpět do hloubky. Skrz šedavý závoj nad sebou viděl čtyři neurčité siluety, strnuvší přímo nad hladinou − Gothora a jeho muže.</p> <p>Zalykaje se a drásaje si boky o vodu, jež se znenadání změnila v tvrdou a pichlavou hmotu, se Viktor úporně dral vzhůru.</p> <p>Jak se vůbec opovažují, mihlo se mu náhle hlavou. Jak se tihle bídní kouzelníčci opovažují stavět se do cesty jemu, Zabijákovi? Tenkrát během boje na nádraží, v němž Mezařovi synové umírali jeden za druhým, aby ho ochránili, se mu nepodařilo použít svou Sílu. Třeba se mu to ale povede teď…</p> <p>Voda ho svírala, stlačovala, jako by se snažila za každou cenu prolomit dovnitř, rozervat kůži i svalstvo upínající se na žebra, rozmačkat plíce a změnit Viktora v žalostné podobenství vykuchané ryby. Voda nad ním nabývala hutnosti schnoucího lepidla; Trestající zamýšleli uzavřít Viktora do zhuštěné vody, v níž by zůstal lapen jako moucha v jantaru, a takto ho dopravit k tomu… Jak se jen jmenuje? K Tornovi.</p> <p>Ale to se nikdy nestane! Váš hněv, Vodní, je mou zbraní! Oheň v mých rukou, vítr za mými zády, země pod mýma nohama! A ty, vodo, se mi už více neopovažuj škodit, protože jinak vysuším tvé cesty a cestičky ohnivým dechem a všechno, co je v tobě, zemře a všichni, kteří jsou tebou živí, zemřou a ty sama také zemřeš!</p> <p>Přes Viktora se přelila vlna žáru. Voda kolem jeho rukou se okamžitě začala vařit a měnit se v páru; meč lehce rozťal zacelující se střechu pasti a Viktor byl vymrštěn vzhůru.</p> <p>Když se ti z rukou derou vzhůru chuchvalce páry, není to dvakrát příjemné. Člověk si připadá jako v kotelně s prasklým potrubím. Viktor se celý zahalen bílým oblakem ocitl na hladině… a v příštím okamžiku jej do pravého spánku zasáhl vodní bič.</p> <p>Přesněji řečeno, měl by ho zasáhnout. Leč jakmile se proud vody, schopný krájet kov, jen zlehka dotkl hlavy oběti, změnil se v neforemný kotouč páry. Odněkud zprava zazněl zdušený výkřik.</p> <p>Viktor se vrhl ke břehu. Zůstával za ním pruh vroucí vody a houstnoucí oblaka páry. Nepřátelé nebyli nikde vidět.</p> <p>… Oheň v jeho nitru se zřejmě živil Viktorovou vlastní zuřivostí. Žár začal postupně klesat a zpod rukou se mu přestala valit pára. Po chvíli už jednoduše plaval, byť ne příliš rychle ani příliš šikovně. Silný proud ho strhával pod most. Viktor se ohlédl.</p> <p>Gothor a další dva mágové válečníci plavně klouzali po vodní hladině za Viktorem. Ano, klouzali − lehce a nenuceně balancovali na hladině, jako kdyby jeli na vodních lyžích. Ve tvářích měli výrazy neskrývaného triumfu. Už brzy, brzy, brzy…</p> <p>Ale kam se poděl poslední zabiják?</p> <p>To se ví, že Vodní Viktorovi nedovolili dostat se na břeh.</p> <p>„Je s tebou konec, samozvanče!“ zavyl Gothor vítězoslavně.</p> <p>Viktor se nohama dotkl dna ve stejnou chvíli, kdy se mágovi konečně podařilo obnovit vodní příšeru.</p> <p>Gigantická postava, kterou poslední paprsky zapadajícího slunce zbarvily doruda, se svým temenem dotkla kamenného ohbí mostu vysoko nahoře. Stovky proudů jakoby rukou vyrazily k Viktorovi, strnuvšímu po krk ve vodě se zbytečným elfským mečem ve spuštěné ruce…</p> <p>Je dobře známo, že „vlny ztišují vítr“. Platí to ale i obráceně.</p> <p>Nad Viktorovou hlavou se přehnala neviditelná vzdušná pěst, která nabrala rychlost nad říční planinou.</p> <p><emphasis>Zabít. Zabít! ZABÍT!</emphasis> otřásaly vědomím tisícovky hněvivých hlasů.</p> <p>Svištící proud, schopný vyvracet mohutné stromy a strhávat střechy kamenných hradů, do sebe při průletu nad Viktorovou hlavou nasál živoucí oheň. V příštím okamžiku zuřivě vyjící planoucí vzduch narazil na vodní příšeru, která se už už chystala sevřít svou oběť.</p> <p>Tak nějak nejspíš kdysi vybuchovaly parní kotle na starých parnících − ovšem opravdu pořádné kotle, velké jako pevnostní věž. Zvedl se obludný oblak páry, kolem kterého zběsile tančily bělostné mlžné proudy, jež připomínaly v agónii se kroutící ruce.</p> <p>Plamenná čepel pomalu stupala vzhůru a krájela tělo vodního obra − každičký coul však vykupovalo nesmírné úsilí. Vodní chlad se bránil a neustále podnikal protiútoky ve snaze zardousit, uhasit oheň a donutit žhnoucí vítr, aby sklouzl po bleskurychle tuhnoucím ledu na bocích příšery; Gothor svými zakletími pumpoval do svého výtvoru nové a nové masy vody z říčního dna; mágovi nohsledi se blížili každý z jedné strany, byť váhavě a opatrně. Ukázalo se, že vodní bič rozhodně není všemocný − dokonce po nárazu na hráz rozpáleného vzduchu zahubil svého vlastního pána.</p> <p><emphasis>Křídla, jež objímají svět, tlapy, jež pošlapávají svět, plameny, jež spalují svět, rozum, jenž… Copak tihle červi, tihle čarodějničtí nedoukové, kte</emphasis><emphasis>ří</emphasis><emphasis> nemají ani potuchy o tom, co je to opravdová magie, copak nad ním tihle ubožáci mohou zvítězit?!</emphasis></p> <p>Z Viktorova hrdla se vydral výkřik. Spíše to nebyl ani výkřik, ani zaječení, ani řev, a dokonce ani zavytí − bylo to všechno dohromady, v jednom. Zvuk, dávající všemu živému na srozuměnou, že nastal čas vzít nohy na ramena, neboť hněv již nelze déle potlačovat a každý, kdo nestačí rychle zmizet, bude litovat.</p> <p>Oblak páry se již zvedá vysoko nad most. Vodní démon krok za krokem ustupuje, tísněn ohnivým vichrem; odkudsi zprava se objevuje Gothor, tvář celou zkroucenou, z ruky mu jako její nedílné pokračování raší vodní karabáč; spolu s ním se zoufalým odhodláním útočí oba zbývající válečníci; zatímco Viktor zápolil s příšerou, Vodní mu odřízli cestu ke břehu. Bude muset pokračovat v boji po krk ve vodě.</p> <p>Viktor zvedl meč nad hlavu.</p> <p>„Stejně zemřeš,“ zachraptěl Gothor. „Neustoupíme…“</p> <p>Mág by nejspíš dokázal vymyslet i něco jiného, ale z neznámého důvodu se Viktora snažil rozdrtit pouhou Silou.</p> <p>Vzduch v těsné blízkosti Viktorovy hlavy rozpárala trojice bičů. Splývajíce s okolní vodou doslova vybuchovaly, rozstřikovaly se na myriády krůpějí, které řezaly jako břitvy. Ale ani když mu tváře, čelo i spánky zalila krev, Viktor stále necítil bolest − slaná pachuť v ústech jen znásobila jeho zuřivost.</p> <p>Viktor vlastní hrudí rozerval vodu, jež se pokoušela ztvrdnout na nespočet řezavých ledových střípků, a skočil kupředu. Led, který se kolem něho nestačil semknout, se rozletěl na všechny strany − asi jako velikánská, napadrť rozbitá výloha v nějakém hollywoodském akčním trháku. Skok ho dostal do Gothorovy těsné blízkosti; nepřátelský bič prorazil vodní vrstvu a do Viktorova ramena se zahryzla palčivá bolest, ale on navzdory tomu zaútočil − či spíše se bez míření ohnal mečem.</p> <p>Řeka na tomto místě ve vteřině vybuchla, jako by tam někdo hodil velkou bednu plnou dynamitu. Vodní sloup, smísený s párou a ohněm, se vzedmul divže ne do výše mostu. Tam, kde ještě před chviličkou stál jeden z mágů válečníků, zůstala pouze černočerná skvrna, mastná jako vylitá ropa.</p> <p>Všichni strnuli. Dokonce i Viktor a Gothor.</p> <p>Pak se mág dal na útěk.</p> <p>Viktor ho nepronásledoval.</p> <p>Promočený do poslední nitky se Viktor potácivým krokem vybelhal na břeh. Meč táhl bahnem za sebou. Po jeho tváři stékala krev, nespočetné ranky a škrábance příšerně pálily. Na pravém rameni měl hluboký a silně krvácející šrám po zásahu vodního biče. Viktor letmo pohlédl na meč − čepel byla zubatá, jako by ji naleptala kyselina. Teď už je zbraň dobrá leda na štípání třísek… tedy dokud ji někdo znovu nenabrousí.</p> <p>Celý mokrý a třesoucí se zimou se zastavil u jakýchsi keřů. Potřebuje oheň, hned. Tael… kde vlastně Tael je? Už se zase někam vypařila a nechala ho, aby Gothorovi a jeho lidem čelil samotný. Jistě to opět udělala z nějakých vznešených důvodů…</p> <p>Zuby mu cvakaly o sebe jako kastaněty. Podrásané čelo nemilosrdně pálilo. Viktor se nemotorně rozmáchl mečem a usekl několik větví. Pravda, byly syrové, takže budou špatně hořet, ale co se dá dělat…</p> <p>Zašátral v kapse. Co je tohle? Zapalovač?</p> <p>Šedý kovový váleček − trochu podobný výrobkům od Zippo − s podivným logem na boku. Dvě lidské ruce seshora i ze stran zakrývají uschlou černou růži…</p> <p>Znak strážců Šedých mezí.</p> <p>Po několika neúspěšných pokusech se oheň rozhořel.</p> <p>Viktor si jakžtakž vyždímal oblečení a rozvěsil je. Pořád se celý klepal zimou. Nezbývá mu než začít běhat kolem ohně. Jako tenkrát s Tael − hned poté, co přišli do tohoto světa.</p> <p>Doběhl k řece a pak zase zpátky. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že se Vodní nevrátí. Přinejmenším ne hned.</p> <p>Řeka byla prázdná a v této své prázdnotě až majestátní. Tma rychle houstla a na obou březích u trpasličích strážních věžiček zahořely ohně. Jinak žádné známky života. A po Tael nikde ani stopa.</p> <p>Teprve tehdy mu to došlo. Jak je to možné? Jak je vůbec možné, že přežil? Co se to s ním dělo? Jak se mu všechny ty věci povedly? Oheň, pára, exploze…</p> <p>A také nenávist. Stále si připadal jako trochu opilý − svět před jeho očima byl mírně rozmazaný a ruce se mu třásly jako po pořádné pitce.</p> <p>Znovu zabíjel. A s potěšením. Za Mezaře. Za jeho syny. Za klučinu Jaroslava, který zůstal na bezejmenné stanici kdesi na severu. Kdyby Viktor mohl, vymýtil by všechny topoly v širém okolí − za jejich chmýří, jež se dokonce i na podzim přihnalo, aby se napilo chlapcovy horké krve…</p> <p><emphasis>Přece jen jsem je pomstil,</emphasis> pomyslel si Viktor. <emphasis>Gothor sice unikl… ale ti dva zabijáci už nikdy nikomu neublíží.</emphasis></p> <p>A navíc ze všeho, co se odehrálo, vyplývá, že tento svět je opravdu jeho. Co všechno že se to stalo? Oheň z rukou…? Nemožné, řekli by na Rubní straně a měli by naprostou pravdu. Tam u nich, v jejich poklidném a suchopárném světě, jehož obyvatelé samou nudou nevědí, do čeho rýpnout, a tak zaplavují planetu odpadky a vyvolávají nesmyslné války − ano, tam u nich by to skutečně možné nebylo.</p> <p>„Hej, člověče!“ zavolal na něj kdosi chraplavým hlasem.</p> <p>Viktor se prudce otočil, ale ukázalo se, že jde všehovšudy o dva trpaslíky. Zjevně patřili k ostraze mostu − oba byli ozbrojeni kušemi a jeden nesl malou lampu, podobnou petrolejce.</p> <p>„Jsi celý, člověče?“ zeptal se přívětivě jeden z nich, vousatý pořízek. Kuši měl položenou na rameni a vůbec se snažil vypadat tak přátelsky, jak mu to jen jeho sveřepá fyziognomie dovolovala. „Viděli jsme, jak jsi hopsnul z okna… A taky co všechno se potom semlelo… Říkali jsme si − šmytec, Vodní tě sežerou i s chlupama. A ono ne. Najednou koukáme, že si dole u řeky někdo rozdělal ohýnek. Mrkli jsme se dalekohledem a co nevidíme − Vodnímu se tenhle chlapík vůbec nepodobá. Tak jsme to vyrazili prozkoumat.“</p> <p>„A co… děvče… neviděli jste děvče?“</p> <p>„Děvče?“ Trpaslík se zatvářil překvapeně. „Žádné jsme nezahlédli. A jaképak děvče, když jsi skákal sám. Tuhle Dart,“ kývl na svého společníka, „hned od začátku stál na hlídce, takže všechno viděl! Jak vlak přijížděl, jak se otevřelo okno. Skočil jsi a chviličku po tobě se dolů vrhli Vodní. Nikdo další už tam nebyl.“</p> <p>No to jsou tedy věci, mihlo se Viktorovi hlavou. Tael zase zmizela a tihle ťulpasové si jí ani nevšimli. Vyptávat se jich tedy nemá smysl. Tak dost, už o tom nebudu přemýšlet. Co teď vlastně potřebuju? Zahřát se, oschnout a někde v teple přenocovat. A potom… ale ráno je vždycky moudřejší večera.</p> <p>„Přece tady nebudeš mrznout!“ řekl trpaslík jménem Dart, jako by mu přečetl myšlenky. „Pojď s námi. U nás na strážnici se trocha místa najde.“</p> <p>„Ale vždyť jste ve službě,“ podivil se Viktor. „To můžete?“</p> <p>„A jo, ty budeš z Rubní strany,“ dovtípil se první trpaslík.</p> <p>Viktor přikývl.</p> <p>„No pojď, jen pojď. Neboj, my pro Vodní neděláme. Vůbec pro nikoho neděláme. Jsme sami o sobě. Střežíme Trať a o mágy se nestaráme. Koukám, žes to taky pořádně schytal… Ale stačil jsi jim to teda pořádně nandat!“ Trpaslík se ušklíbl.</p> <p>„No jo, to stačil.“ Viktor bezděky napodobil trpaslíkův ležérní tón. „Holt se zadařilo…“</p> <p>„Asi nebudeš žádná třasořitka, mládenče,“ poznamenal trpaslík pochvalně. „Rubní strana o dost přišla… Pěkně jsi je přismažil! Takže umíš ovládat oheň? Dám ti radu − dej se k Ohnivým… K jejich sídlům je to sice pořádný kus cesty, ale nestrachuj se − o vlak se ti postaráme. Naši kamarádi tě rádi odvezou.“</p> <p>„Copak se nebojíte mágů Vody?“ zeptal se Viktor.</p> <p>Dart dokořán otevřel dveře strážnice, přilepené ke svahu kopce.</p> <p>„Popravdě se snažíme být se všemi zadobře,“ řekl vážně. „Však bychom taky bez Vody, Ohně a Země byli nahraní − nebýt živlů, naše parní stroje by ani neškytly. Jenom nemáme rádi Trestající. A když před nimi někdo utíká, vždycky se mu snažíme pomoci. Takže jestli se, člověče, někdy staneš mágem, pamatuj, že není nic horšího než tihle Trestající. Takováhle řezničina není hodná mágů, ani trochu…“</p> <p>Ve strážnici bylo teplo a moc útulno. Příjemně tu voněl puškový olej, střelný prach i čerstvý chléb. Na masivní, silné stolní desce stál hliněný džbánek s mlékem.</p> <p>„Sundej si to mokré oblečení,“ řekl Dart. „Támhle si vezmi houni a přikryj se − vy lidi jste křehký národ…“</p> <p>Viktor se neurazil.</p> <p>„Vyspi se, člověče,“ uslyšel ještě, když už zavíral oči. „<emphasis>Bílý orel</emphasis> tudy pojede až ráno. Posadíme tě do vlaku, a ten tě doveze až skoro do Orosu. Slyšel jsem, že to je moc pěkné místo… Přímo na Teplém pobřeží…“</p> <p>* * *</p> <p>Noc uplynula beze snů i bez jakýchkoli incidentů.</p> <p>Trpaslíci Viktora vzbudili za úsvitu. Známí strážní kamsi zmizeli, ale ti, kteří je nahradili, zjevně byli o všem informováni.</p> <p>Když se Viktor zvedl z lůžka, čekaly ho nejen vlastní uschlé šaty, ale také ranec napěchovaný rozmanitým jídlem, jež mu věnovali jeho dobrodinci. <emphasis>Bílý orel</emphasis> dorazil přesně podle jízdního řádu, na okamžik zastavil u strážní věžičky, trpaslík průvodčí otevřel dveře a Viktor byl během chviličky uvnitř.</p> <p>Nikdo po něm nechtěl žádné peníze, jako by byl průvodčí se vším dopředu seznámen. Místo se pro něj také našlo − dokonce celá kóje s „právem na spaní“.</p> <p>Kupodivu se jej po včerejším střetnutí zmocnil pozoruhodný klid. Že ovládá magii? No výborně! Bude to brát jako hotovou věc, protože kdyby nad tím začal hloubat, nejspíš by mu brzy přeskočilo. A tak navzdory boji, který měl za sebou, i navzdory lidem, které zabil − a přitom mezi nimi mohli být i jeho rodáci, příchozí z Rubní strany −, zůstával Viktor naprosto klidný a vyrovnaný.</p> <p>Ale copak tomu může být jinak? Je přece Zabijákem, Dračím zabijákem!</p> <p>A tak teď leží na relativně čistém prostěradle a má namířeno kamsi na Teplé pobřeží, do záhadného Orosu, kde sídlí Ohniví…</p> <p>Přece jen se však v jeho nitru cosi změnilo. Nejspíš šlo hlavně o strach, který maličko ucouvl, ustoupil. Jako by se probudila nějaká část Síly, dřímající v jeho nitru, jako by se nejen utkal s Vodními, ale také… také do sebe vstřebal část přelévavé moci vodního živlu.</p> <p>Už se neotočí, nevrátí se, dokud si všechno beze zbytku neujasní. Kašle na to, že to vůbec nepotřebuje, že to pro něho není důležité, že ještě nedávno snil o návratu do důvěrně známého světa Rubní strany. Teď se dostane na Teplé pobřeží a… a zjistí co a jak.</p> <p>* * *</p> <p>Rétor zádumčivě hleděl na tmavnoucí oblohu. <emphasis>Větrná triga</emphasis> funěla, zdolávajíc dlouhé povlovné stoupání. Udržování pátracího zakletí nebylo jednoduché; Sandra a Asmund mu v rámci možností pomáhali. Ve vagonu vládl klid. Kan se se svým žákem zavřel v kupé − vyžádali si od trpaslíka průvodčího vařící vodu a dali se do přípravy jakýchsi tinktur. Kevin a Erik se snažili nějak zabavit − tu soutěžili v páce, tu zase hráli s oběma mladšími chlapci, svými „záložníky“, šipky.</p> <p>„Je teď taky ve vlaku,“ poznamenala Sandra, která samým rozrušením zapomněla na všechny své námořnické průpovídky.</p> <p>Rétor přikývl.</p> <p>„Chtějí ho dostat na jih. Myslím, že je to Tornova práce. Nikde jinde zasvěceními ani projít nemůže,“ ozval se Asmund, kterému už očividně trochu otrnulo.</p> <p>„Jestli má Torn v hlavě alespoň špetku rozumu, vynasnaží se mu všechno zařídit co nejdřív,“ namítl starší mág.</p> <p>„A odhalíme to?“ zeptal se Asmund dychtivě.</p> <p>„Odhalíme, ty jeden sušený platýsi,“ řekla Sandra téměř laskavě. „Pokud se jaksepatří zapotíme.“</p> <p>„Já se zapotím rád,“ poznamenal Rétor s úsměvem. „Nechtěl bych se se Zabijákem setkat, až bude mít za sebou všechna čtyři zasvěcení.“</p> <p>„Copak dokáže projít zasvěcení Vzduchem, i když si to nebudeme přát?“ zajímal se neodbytný Asmund.</p> <p>„Naneštěstí dokáže,“ povzdechl si Rétor. „My totiž Vzduch neovládáme úplně, jinak by naši nepřátelé jednoduše přestali dýchat.“</p> <p>Asmund zrudl.</p> <p>„Nic si z toho nedělej.“ Sandra položila Asmundovi ruku na rameno − mateřské gesto to ovšem nepřipomínalo ani v nejmenším. „O zasvěcování Zabijáka se ve škole neučí… a myslím, že se o něm ještě hodně dlouho učit nebude.“</p> <p>Asmund zrudl ještě víc, dokonce sklopil zrak.</p> <p>Rétor stěží postřehnutelně svraštil obočí. Sandra byla zkrátka nenapravitelná, dokázala by laškovat snad i na bitevním poli. Kouzelnice pochopila narážku a provinile sklopila hlavu. Pravda, od Asmunda přesto neodstoupila.</p> <p>Složitá zakletí Tvoření Zabijáka patřila odjakživa mezi ta nejtajnější a nejzapovězenější. Žáci se o nich rozhodně nemohli nic dozvědět − a kdyby jenom žáci! Přístup k nim získávali teprve mágové od třetího stupně výš.</p> <p>Magie Větru vyžaduje pouze mentální soustředění, ale zato úplné a naprosté. Rétor vzal Asmunda za ruku, levici podal Sandře. Byla to nejstarší z prastarých magických metod, takzvaný „kruh“, kdy se moc všech čarujících spojovala.</p> <p>Není pokaždé nutné uchylovat se k použití tak nebezpečných čár, jakými jsou Křídla, která dokážou smést z povrchu zemského celá města. Rétor uměl mistrovsky využívat i jiné, oklikové varianty. Zabiják byl nyní jako ryba na háčku, a tak se k němu dal vyslat neviditelný špeh, aby odhalil, čeho všeho je nezvaný host z Rubní strany momentálně schopen.</p> <p>Zpětný ráz pevně svinutého zakletí způsobil všem čarodějům mučivou, ale naštěstí jen vteřinku trvající bolest. Vzdušný vyslanec snadno předhonil vlak a vyrazil kupředu, k jasnému, leč jen pro něj samotného viditelnému cíli. Nebyl schopen ani zabíjet, ani jakkoli škodit. Mohl jen oznámit, co zjistil, a pak se rozpadnout a přestat existovat. Umění udržet takového kurýra dostatečně dlouho patřilo u Vzdušných mágů mezi nejcennější dovednosti.</p> <p>Rétor a jeho společníci museli čekat poměrně dlouho. A nakonec…</p> <p>Kupé zaplnila neviditelná, ale přesto jasně citelná moc Vody. A nikoli jen Vody, nýbrž Vody rozhněvané, Vody rozběsněné, Vody šílené zuřivostí. Světlemodrý svit přetínaný rudobílými liniemi − tam v dálavách se právě bojovalo.</p> <p>Sandra a Rétor strnuli a překvapeně hleděli na to, co se jim objevilo před očima. Nic nechápající Asmund jen zíral, netroufaje se vyptávat.</p> <p>„Protičas…“ poznamenal Rétor. „Zajímavé…“</p> <p>„Proč by měli Vodní − ti hnilobní vorvani − útočit na Zabijáka?“ podivila se Sandra.</p> <p>„Určitě by ho nenapadli doopravdy.“ Rétor potřásl hlavou. „Zaprvé je právě Protičas jejich magie. A zadruhé silně pochybuji, že by Torn přebýval v blažené nevědomosti ohledně našich Křídel. Jde jim jen o odvedení pozornosti, Sandro. Myslím, že se rozhodli zamaskovat zasvěcení jako šarvátku.“</p> <p>„U všech sledů a sardinek, stejně to ale nechápu! Proč by měli předstírat útok? Koho se snaží obalamutit? Nás?“</p> <p>„Torn podle mě došel k závěru, že nejlepší způsob, jak nás přesvědčit, že tenhle chlapík není Zabijákem, je zaútočit na něj. To je celé. Jednoduché, ale účinné. Torn přece neví, co nám Křídla ve skutečnosti vyjevila. Neví, že jsme spatřili skutečnou podstatu příchozího z Rubní strany. Je Zabijákem. O tom nemůže být pochyb. A pokud ho zlikvidujeme, potrvá hodně dlouho, než se objeví jeho nástupce.“</p> <p>„Ale co ta zpropadená krakatice − Drak Přirozených?“ zeptala se Sandra otevřeně. „Co s ním, když zabijeme Zabijáka?“</p> <p>„Právě tehdy budeme potřebovat celou moc Živelných klanů. Touto společnou mocí pomůžeme Drakovi. Jeho hodina se už kvapem blíží, ale Přirození tu mohou být ještě dřív,“ vysvětlil Rétor.</p> <p>Kouzelnice přikývla.</p> <p>„Jen se podívejte.“ Rétor ukázal na světlemodrý svit, který právě přestaly protínat rudé i bělavé čmouhy. „Zasvěcení bylo dokončeno. Je po boji. Vodní okamžitě ustoupili − přesně jak jsem předpovídal. Chceš se na něco zeptat, Asmunde?“</p> <p>„Ano, učiteli. Znamená to, že se teď budeme muset střetnout s Tornovými lidmi? Jsou teď se Zabijákem? Chrání ho?“</p> <p>„Dobrá otázka,“ odpověděl Rétor − lektorské návyky byly jako železná košile. „Ne, Asmunde. Torn potřebuje, aby si ten nešťastný mladík uvědomil, že je Zabijákem, přičemž pokud možno co nejdřív. Myslím, že Vodní dokonce mohli zabít někoho jemu blízkého… rozdmýchat jeho hněv… Torn je nemilosrdný a bez váhání obětuje kohokoli z Trestajících nižší úrovně, jen aby dosáhl svého. Jak vidíš, Vodní teď ustoupili. Torn tuší, že my, Vzdušní, nebudeme nečinně přihlížet tomu, co se děje. Proč by měl vystavovat nebezpečí zkušeného mága, určitě přinejmenším třetího stupně? Jeho podřízení ať si klidně umírají, ovšem doopravdy cenného válečníka si Torn bude šetřit.“</p> <p>„Rozumím, učiteli,“ řekl Asmund téměř zbožně.</p> <p>„Konec, rušíme zakletí,“ nařídil Rétor. „Naše setkání se Zabijákem proběhne… ano, ano, máš pravdu, Sandro. Na našem území. Alespoň se tam nemusíme příliš obávat Vodních… tedy až donedávna jsme nemuseli.“</p> <p>„Myslíš, že to Torn − tisíc kotev mu do zadku − nebere v úvahu?“</p> <p>„Předpokládám, že bere,“ ozval se Rétor. „Ale mladík už prošel zasvěcením Vodou. Krom toho se tam řeka také najde − a ne malá −“</p> <p>„Takže léčka, aby mě chobotnice schlamstla?“ přerušila ho Sandra. Asmund sebou mimoděk trhl, ale oči mu zahořely neposedným nadšením.</p> <p>Rétor přikývl. „Torn ví, že útok nečekáme. A právě proto ho určitě podnikne. Kdybych s sebou vzal třikrát víc lidí, bylo by jasné, že jsou Tornovy úmysly odhaleny. Musel by vyrukovat s něčím jiným. Mně se ale víc líbí, když mohu kroky nepřítele předvídat.“ Rétor se při pohledu na neskrývaný obdiv v Asmundových očích stěží postřehnutelně pousmál. „Jen ať si Torn myslí, že nic netušíme. Než nastane ta pravá chvíle, abychom ho vyvedli z omylu. A teď běžte na kutě. To je rozkaz! O udržení zakletí se zatím postarám sám.“</p> <p>… Celou rovinou, po níž k nedalekému Horkému moři líně proudily široké řeky, zahalila tma. Sandra a Asmund odešli; starší mág nelitoval sil na zakletí absolutního ticha, neboť rozhodně neměl chuť poslouchat zvuky jejich milostných hrátek za dělicí stěnou. Rétorovy myšlenky se bezděky upínaly k onomu neznámému mladíkovi, který se z vůle zlého osudu změnil − či spíše se dosud mění − v Dračího zabijáka. Co všechno už ví? Čeho všeho už je schopen? Po jediném zasvěcení toho ještě nejspíš moc nebude. Je však potřeba eliminovat veškeré náhody. On, Rétor, už nemá právo na další ztráty. Každý alespoň trochu schopný mág teď má cenu zlata. A Vzdušný mág kdoví pokolikáté odhadoval, zvažoval a kalkuloval ve snaze naplánovat co nejrychlejší a nejefektivnější úder. Jeden jediný úder, který smete veškeré ochranné bariéry a nezpůsobí oběti zbytečnou bolest.</p> <p>Na „sametové“ Trati, tak pečlivě udržované trpaslíky, téměř nejsou cítit kolejové spoje. Vlak uhání nocí. K boji dojde zítra ve dne, v hodině vrcholné moci Vzduchu.</p> <p>* * *</p> <p><emphasis>Větrná triga</emphasis> dorazila do Chorsku přesně podle jízdního řádu. Lokomotiva vypustila poslední oblak páry a zastavila se. Rétorův oddíl už byl na nohou. Na nástupiště jako první hbitě seskočil Erik − ani nečekal, až trpaslík průvodčí spustí schůdky. Dav kolem soupravy okamžitě prořídl. Erik byl znám i daleko za hranicemi Teplého pobřeží. Blondýn s kulatým obličejem, vysoký a svalnatý, se skvostným vousem barvy slámy na opálené tváři, neustále přimhouřenýma očima a se šrámy − ozdobou pravých mužů −, jež zrychlovaly tep nejedné dívce či ženě. Erik si držel ruce na hrudi, jako by k ní tiskl neviditelnou kouli. Nevystavoval na odiv žádnou zbraň; však také to, co se skrývalo pod jeho nenápadnou bundou, nemělo nic společného s tradičními meči, sekyrami a tesáky.</p> <p>Pozorným pohledem rychle přelétl koleje, poblíž stojící lokálku i zástup kramářek. Pak jeho oči sklouzly dál − podél nástupiště až ke dveřím čekací haly „pouze pro mágy“; jen málokdo věděl, že jej celou tu dobu bedlivě sledoval mladičký zbrojnoš, který ležel na střeše vagonu s lehkou kuší v rukou a jistil svého Staršího.</p> <p>Erikův příchod samozřejmě nezůstal nepovšimnut. K vagonu již odstrkávajíc ty, kteří nestačili včas uhnout z cesty, spěchalo celé nádražní vedení. Dva trpaslíci v poklusu rozprostírali kobercový běhoun, za nimi spěchal houfec metařů.</p> <p>Erik − aniž by komukoli věnoval byť jen jediný pohled − vykročil vpřed. Ani koberec, ani ostatní atributy slavnostního přivítání ho nezajímaly. Jeho úkolem bylo zajistit bezpečnost. A tak ji zajišťoval. Jak nejlépe uměl.</p> <p>Klučina − jeho zbrojnoš neboli „záložník“ − honem honem vyrazil za ním. Pronikal davem jako ostrá jehla. Teprve nedávno oslavil své dvanácté narozeniny a byl štíhlonohý a lehounký jako hříbě. Jen málokdo ovšem věděl, že se tohle „hříbě“ dokáže samo poradit klidně i se dvěma desítkami svalovců. Až bude chlapec trochu starší, změní se ze „záložníka“ v „sólistu“, Staršího ve dvojici. A nejspíš bude patřit k těm nejlepším. Protože se špatným „záložníkem“ by Erik nikdy nespolupracoval.</p> <p>Trpaslík přednosta stanice se Rétorovi hluboce a servilně uklonil.</p> <p>„Je to pro nás obrovská čest, velevážený, ctihodný a velebný pane…“</p> <p>„Nech toho, Kirby.“ Rétor mávl rukou. „Jsme s tebou i s pravidelností tvých plateb naprosto spokojení. Naše návštěva tady je neoficiální. Nejde o žádnou inspekci. Dávám ti na to své slovo, slovo Rétora. Nehodláme tě zatěžovat svou přítomností… Jenom tady přivítáme <emphasis>Bílého orla.</emphasis>“</p> <p>Přednosta ve sváteční kamizole (bylo patrné, že si ji v rychlosti oblékl teprve před chviličkou, jakmile mu podřízení ohlásili příjezd významných hostů) s úlevou vydechl − ani neskrýval, že mu právě spadl pořádný kámen ze srdce.</p> <p>„Ráčíte si po cestě odpočinout?“ zeptal se. „Snídani můžete dostat třeba hned. <emphasis>Bílý orel</emphasis> tu bude až za hodinu, takže se krásně stačíte najíst…“</p> <p>„V tom případě sem s ní,“ nařídil Rétor.</p> <p>Za jeho zády kráčel s připravenou kuší Kevin. Druhý klučina, záložník, kryl týl procesí, tedy oba kořenáře − Kana a jeho žáka.</p> <p>Pozdvižení způsobené příjezdem vznešených hostů se pomaloučku uklidňovalo. Odkudsi se objevil kordon, tvořený dobrovolníky − brigáda Burácivý hrom, která toho času kvartýrovala ve městě, byla pohotová a rozuměla svému řemeslu. Zvědavci rychle dospěli k názoru, že bude nejlepší se vzdálit.</p> <p>Snídaně, která jim byla naservírována v hale „pouze pro mágy“, opravdu stála za to. Podával se dušený zajíc na víně, bramborové krokety, krevety s najemno nakrájenými vejci a kapr zapečený s kysaným zelím. Samá prostá, ale chutná a vydatná jídla.</p> <p>„Jede v prvním vagonu,“ oznámil Rétor, když se všichni najedli a kolem sálu byla vztyčena neprostupná bariéra. „Kevine, Eriku, vy dva ho musíte vyplašit. Dostaňte ho ven − nic víc po vás nežádám. Potom okamžitě ustupte a dávejte pozor, zda se neblíží Vodní. Jestli je zahlédnete, zaútočte jako první a nikoho nešetřete. Hlavní úder provedeme já, Sandra a Asmund. Pokud se z jakéhokoli důvodu stane, že selžeme, udělejte všechno pro to, abyste toho chlapa dostali. I kdybychom tu měli všichni zahynout.“</p> <p>„Rozumíme, Rétore.“ Kevin stroze přikývl. Před bojem se jako vždy oblékl do svých barev − černé a stříbrné. „Provedeme.“</p> <p>Erik souhlasně přikývl. „Ale vážený Rétore, proč se s Kevinem nemůžeme o všechno postarat sami? Tohle přece nejsou žádné olympijské hry. Vstoupíme do vagonu každý z jedné strany…“</p> <p>„Jistěže, vstoupíte každý z jedné strany…“ opáčil Rétor klidně. „Chlapci, chlapci, nezapomínejte, že máte co do činění s Dračím zabijákem, který už má za sebou jedno plnohodnotné zasvěcení. Věřte mi, že vím, čeho je schopen. Nejsem Torn. Neposílám své lidi na smrt… Prosím?“</p> <p>Klučina − Erikův záložník − mlčky pohladil pravicí svůj levý rukáv. Rétor okamžitě pocítil napětí zbraně, připravené kdykoli vystřelit.</p> <p>„Ať tě to ani nenapadne,“ řekl mág přísně. „Vycítil by to. A nechtěj vědět, co by pak s tebou udělal. Žádné hrdinské kousky na vlastní pěst. Jenom ho vyplašte. Chci jenom to, aby vyšel z vagonu.“</p> <p>„Neměla bych to radši zkusit já?“ ozvala se Sandra. „To by tak scházelo, aby se pustil do těchhle chlapců…“</p> <p>Kevin a Erik uraženě vztyčili brady a hned po nich − ani ne s půlvteřinovým zpožděním − zareagovali navlas stejným pohybem i hoši záložníci.</p> <p>„Ne, ne.“ Rétor rozmrzele potřásl hlavou. „To by nemělo cenu, Sandro. Vavříny Loi Iver stejně nezískáš. Zabijákova moc pramení z hněvu. Zatím ještě není schopen ovládat svůj potenciál. Musíme si počínat takto…“</p> <p>… Slunce stoupalo stále výš a výš. Vlaky přijížděly a zase odjížděly, na nástupištích se to hemžilo lidmi. Kramáři a kramářky již úplně přestali věnovat pozornost nehybně stojícímu Kevinovi a Erikovi (o přítomnosti jejich mladičkých záložníků pochopitelně neměli ani tušení).</p> <p>Konečně se objevil <emphasis>Bílý orel.</emphasis> Vlak, který navzdory svému vznešenému jménu patřil k těm nejzanedbanějším a nejpomalejším, se dýchavičně připlazil k nástupišti. Rozhrkané vagonky, stařičký a špatně těsnící kotel, z něhož tu a tam unikala pára, a zrezivělé schůdky. Ani trpaslíci neměli peníze úplně na všechno.</p> <p>Lokomotiva unaveně zafuněla a strnula. Rétor úlevně vydechl − jejich kořist nikam nezmizela, stále byla uvnitř.</p> <p>Kevin a Erik nespěšně vyrazili k otevřeným dřevěným dveřím prvního z vagonků. Lidé se rychle rozestupovali, uvolňujíce jim cestu. Hned za Staršími dovnitř vklouzli také hbití mladí záložníci.</p> <p>Nyní nezbývalo než čekat.</p> <p>Rétor se letmo podíval na Sandru kousající se do rtu i na pobledlého Asmunda − ti dva společnými silami zadržovali obludnou moc Větru stlačeného do jediného nepředstavitelně tenkého a dlouhého kopí, jež se táhlo až ke vzdálenému obzoru. Tato magická zbraň nejenže probodne hruď, nejenže vyrve srdce a vnitřnosti, ale hlavně rozcupuje samotnou podstatu Zabijáka na nejnicotnější částečky, aby se pak ještě dlouho nemohl vrátit do Středosvěta.</p> <p>Poměrně dlouho vládl klid. Rétor věděl, že se Erik s Kevinem právě s těmi nejdrzejšími výrazy ve tvářích prodírají úzkou, všemožnými vaky a ranci zavalenou uličkou, přičemž neurvale kopou a strkají do všeho, co se jim připlete do cesty, a z plna hrdla pokřikují: „Kontrola! Všeobecná kontrola! Cestovní listiny, sem s nimi − a honem! Cože? Nemáš?! Tak to si odskáčeš, vidláku! Ona tě ta zapomnětlivost na skřipci rychle přejde!“ A jestliže Rétor dostatečně pronikl do myšlení příchozích z Rubní strany, tím spíše z této konkrétní země Rubního světa… Pak Zabijáka tohle všechno určitě nenechá klidným. V záchvatu nervozity se rozhodne, že bude lepší zmizet. Okna vagonu jsou přece otevřená a v davu na nástupišti se dá tak snadno ztratit…</p> <p><emphasis>A v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tu chvíli se do toho vložíme my,</emphasis> pomyslel si Rétor.</p> <p>Znenadání ve vagonu kdosi zaječel. Hned vzápětí se přes Rétora převalila jednolitá vlna zášti. Palčivé a nesnesitelné, jakou dokáže potlačit pouze krev nepřítele. Jediný člověk − dokonce ani Zabiják − nemůže takto nenávidět!</p> <p>K ženskému ječení se přidal chór rozzuřených mužských hlasů. Zařinčelo vyražené sklo a hned v příštím okamžiku ve vagonu propuklo cosi nepředstavitelného. Jako kdyby se do sebe naráz pustily desítky vzteklých kocourů; v přítmí za okny se začala divoce převalovat jakási bytost − mnohoruká, mnohonohá, jediná bytost, jejíž jméno zní dav; druhá vlna zášti už byla jednoduše spalující, jako když někdo do barelu s naftou vhodí planoucí pochodeň. Rétor věděl, že Erik a Kevin teď v těsném a dusném pekle dřevěného vagonku kráčejí přes mrtvoly a zabíjejí všechny, jen aby sami nebyli zabiti; a jejich chlapci − ti čistí, upravení a nemluvní chlapci − soustavně dobíjejí zraněné a sražené na podlahu, protože dokonce i smrtelně ranění se bez ohledu na zpřelámané a rozdrcené údy zuby nehty sápou po svých vrazích…</p> <p>Okna se tříštila jedno za druhým; okolo se míhalo cosi dřevěného − možná násady k lopatám, možná topůrka; z jedněch dveří se rovnou pod nohy užaslým kramářům vykutálelo zkrvavené lidské tělo a hned za ním vyletělo kýmsi odhozené tělíčko křičícího kojence, které dopadlo přímo do stánku s jablky; povyk ve vagonu − příšerný řev a vytí − již byl natolik hlasitý, že celé nádraží zcepenělo, zatajilo dech; Rétor uviděl Kirbyho, jak v doprovodu dvou trpaslíků strážných utíká po nástupišti; přednosta měl rozhalenou kamizolu a tvář zkřivenou nefalšovanou hrůzou.</p> <p>Z okna vypadl jakýsi drobný mužíček − soudě podle vzezření obyčejný rolník. V ruce svíral krátký rýč, levou polovinu obličeje měl zalitou krví.</p> <p>Mužíček byl mrtev.</p> <p>Rétor se navzdory veškerému svému sebeovládání chytil za hlavu. Už pochopil, co se stalo, ale pořád se tomu zdráhal uvěřit.</p> <p>Lidé padali z oken jako dešťové kapky. Muži, ženy, děti. Někteří se zvedali na nohy, jiní zůstávali nehybně ležet; někdo sténal, někdo již byl mrtev nebo umíral; ozýval se zoufalý nářek dětí. Vyraženými okny hned tu a hned zase tam vystřikovala něčí krev − každou chvíli končil něčí život. Rétor viděl, jak se v jednom z oken objevila štíhlá dívčí záda ve svetříku; vzápětí sebou trhla, ohnula se a tělo se převalilo dolů. Bylo to ještě úplně mladičké děvče, jemuž ze spánku trčela krátká černá šipka.</p> <p>Do střetnutí tedy zasáhli i chlapci záložníci. Uvnitř se muselo bojovat na život a na smrt. Mág Vzduchu již měl tu pochybnou čest s tímto druhem bojového šílenství. Díky tomu, že sám býval Dračím zabijákem, byl Rétor schopen pochopit, k čemu došlo. Čas od času se to stávalo, ač to bylo mimořádně vzácné.</p> <p>A po samotném Zabijákovi stále ani vidu ani slechu.</p> <p>„Asmunde, Sandro!“ rozkázal Rétor úsečně. „Měníme plán. Nový cíl − střecha. Strhněte ji ke všem ďasům. Ve dvou. Rychle!“</p> <p>… Kdepak, ne nadarmo si Sandra, ta stará smilnice, v noci vzala klučinu do parády. Dokázali se sehrát. Udeřili jednotně, jako po dlouhých měsících cvičení.</p> <p>Poryvy větru s vytím dopadly na vagon, který zešílel. Střešní prkna žalostně praštěla, plechy se se skřípěním odlupovaly a kvalitní trpasličí šrouby povolovaly jako zpuchřelé nitě. Střecha vypadala, jako by se ji čísi neviditelné ruce snažily vypáčit; ničivé, zkázonosné větrné proudy ji zvolna nadzvedávaly jako banda bezohledných násilníků, kteří se snaží vyhrnout sukni vzpírající se dívčině; do uší všech přítomných se zařízlo divoké, nelidské vytí, jež se vydralo na svobodu z útrob vagonu.</p> <p>A vtom z okna konečně vyskočil On.</p> <p>Vypadal přesně tak, jak ho ukázala Křídla. Vysoký muž v černé bundě strážce Šedých mezí. Zmaten, ohromen, otřesen, omráčen cizí nenávistí a bolestí, která do něho narazila jako obludná pěst.</p> <p><emphasis>Také jsem si tím musel projít,</emphasis> řekl Rétor v duchu svému nepříteli. <emphasis>Vím, jak se teď cítíš, Zabijáku. Kolik lidí jsi dnes donutil zemřít?</emphasis></p> <p>Muž si pravicí svíral levé předloktí. Bolest zatím ještě nevnímá − dostaví se až později. Zatím má prostě jen pocit, že ho kdosi hodně silně škubl za ruku.</p> <p>Zabiják se potácivým krokem rozběhl přes koleje. Pryč, pryč, co nejdál odtud… přesto však neomylně zvolil ten nejrozumnější směr útěku − k řece.</p> <p><emphasis>Všechno děláš správně, Zabijáku. Jenomže nevíš, že máš co do činění se samotným Rétorem. A už to ani nikdy nezjistíš.</emphasis></p> <p>„Dost!“ přikázal mág Sandře.</p> <p>Zabiják byl nesmírně hbitý. Navíc − jako by si uvědomoval, co mu hrozí − se snažil zůstávat v nejhustším davu. Kolem utíkajícího muže se šířily vlny zloby a děsu, takže mu lidé s hrůzyplnými výkřiky vyklízeli cestu.</p> <p>Rétor zamířil o něco níž − hlavou mu blesklo, že tohle zakletí v něčem připomíná hákovnici − a stiskl pomyslnou spoušť.</p> <p>Pečlivě nahromaděné a důkladně utažené větrné závity se prudce narovnaly − jako had vrhající se na svou kořist. Ozval se uši trhající skřípot, jako když se železem rychle přejede po skle. Prchající muž se otočil a zvedl ruce v kvapném, bezděkém obranném gestu − naivním a zbytečném pokusu ochránit si tvář.</p> <p>Okamžitě ho zahalila clona vodních fontánek vytrysknuvších ze země.</p> <p>Voda a Vzduch se srazily. Střet živlů Zabijáka povalil na zem − začal se kutálet po hladkém nástupišti. Vodní bariéra, která ho zachránila, se v podobě myriád zlostných krůpějí rozstříkla po okolí.</p> <p>Lidé prchali všemi směry, nádraží se bleskurychle vyprazdňovalo.</p> <p>„Nepodaří se ti to, Rétore!“ zakřičel kdosi.</p> <p>A je to tady, napadlo Vzdušného mága. Přesně tohle jsem čekal. Gothor − mág Vody. A s ním jeden Trestající. Je to jasné. Přišli, aby Zabijákovi posloužili jako živé štíty.</p> <p>„Dovolíš, Rétore?!“ zavyla Sandra prosebně. S Tornovými mágy měla z dřívějška pár nevyřízených účtů. A dříve než Rétor stačil říci „ano“ nebo „ne“, kouzelnice zaútočila.</p> <p>V útoku byla zatraceně dobrá. Možná stejně dobrá jako v posteli. Trestající ani nestačil pozvednout svůj vodní bič. Šílený vítr jej uhodil do hrudi, povalil a roztočil na jednom místě jako káču, přičemž svou oběť zuřivě vtlačoval do tvrdé udusané půdy. Na zlomek vteřiny se mihla nešťastníkova rázem zrudlá tvář a jeho v agónii vypoulené oči; v příští chvíli jeho hrdlo prasklo, neboť nevydrželo ten příšerný nápor. Kol dokola se vějířovitě rozletěly rudé krůpěje − a téměř okamžitě vyschly.</p> <p>Hodina Šedého psa už byla dávno pryč, hodina Probouzející se vody zrovna tak. Ne nadarmo si Rétor zvolil právě toto místo a tuto dobu. Gothor neměl ani tu nejmenší šanci.</p> <p>Mág Vody však ukázal, že není žádným zbabělcem. Podnikl bleskový protiútok a jako břitva ostrá čepel jeho vodního srpu jen o vlásek minula Asmundovo hrdlo − Vodní neomylně určil nejslabší článek bojové trojice, která proti němu stála.</p> <p>Asmund byl skutečně nucen porušit kruh, aby odvrátil nenadálý atak. Rétor proto udeřil sám. Pln nevybité zlosti vrhl do útoku všechny síly, dosud schovávané pro Zabijáka, který − to už bylo jasné − teď určitě stačí uniknout.</p> <p>Gothor se sice pokusil o obranu, ale jeho vodní vichr se rozletěl jako oblak topolového chmýří v závanu svěžího větru. Rétorovo neviditelné kopí prorazilo obranu Vodního mága, skrznaskrz mu prošpikovalo tělo a zvedlo ho až téměř do výše střech, aby jej vzápětí štítivě mrštilo zpátky na zem.</p> <p>Kouzelníkova hruď se změnila v krvavou změť − z rozervaného masa vyčnívaly bílé špičaté úlomky kostí.</p> <p>Zemřel dřív, než stačil pocítit bolest.</p> <p>Od znetvořeného vagonu už utíkali Kevin a Erik; jejich chlapci jim byli v patách. Kevin si tiskl dlaň k pravému oku, zatímco Erik si svíral krvácející zápěstí. I oni však přicházeli pozdě, beznadějně pozdě.</p> <p>Rétor se dal do pronásledování v bláhové naději, že uprchlíka ještě dožene.</p> <p>Zabiják však zjevně věděl, co dělat. Neutíkal, nýbrž doslova letěl přímo k řece. Zakletí, které za ním Vzdušný mág vrhl, mu sice podrazilo nohy, ale jinak mu spíše pomohlo, neboť jej po kostkové dlažbě dokutálelo ještě blíž ke strmému říčnímu břehu.</p> <p>Vynikal naprosto mimořádnou odolností, tenhle Zabiják. A bil se jako lev. Jeho obrana byla téměř neproniknutelná − možná že právě tady by se hodila pomoc Kevina a Erika…</p> <p>„Chce to Sílu celého klanu,“ zašeptal Rétor − to už se muž překulil přes zábradlí mostu a jako kámen se zřítil dolů, do klidných říčních vod. „Nebo pomoc někoho dalšího z Živelných.“</p> <p>„Vypadá to, že ta ztuchlá medúza je fuč,“ vydechla vedle něj Sandra.</p> <p>„To je,“ souhlasil Rétor smutně. Třebaže se Zabijákova hlava pořád ne a ne vynořit nad hladinu, Vzdušný mág věděl, že utopení jejich nepříteli rozhodně nehrozí. Přinejmenším ne během nejbližších několika hodin.</p> <p>„Co budeme dělat, Učiteli?“ Asmundovi se chvěl hlas; vypadal, že se každou chvíli dá do pláče. Rétor se otočil − Kan a jeho žák již měli plné ruce práce kolem ztýraného vagonu, z něhož trpaslíci vynášeli mrtvé a raněné.</p> <p>„Neměj starost, Asmunde,“ odvětil kouzelník tlumeně. „My za nic nemůžeme. To Zabiják… Probudil v davu zuřivost… Jinak by se na Erika a Kevina nikdo neodvážil zaútočit, vždyť tohle je naše území… Nikdo by si nikdy netroufl. Je to Zabiják… Vím to. A pamatuji si.“</p> <p>Sandra zkřivila tvář. „Vypadá to, že sem míří trpaslíci.“</p> <p>„No… tak ať. Uhradíme vzniklé škody. Zas tolik jich není − vždyť jde o jediný starý vagon!“</p> <p>„A co rodiny obětí?“ připomněla Sandra tiše.</p> <p>Teď už zkřivil tvář i Rétor. Leč co naplat? Mágové Vzduchu měli pověst spravedlivých vládců. Její udržování stálo nemalé peníze, ale zato klan chránilo před vzpourami.<strong>Kapitola jedenáctá</strong></p> <p>Loi území klanu Vody dosud navštívila jen jednou. Stalo se to ale už strašně dávno, když ještě byla úplně maličká. Tehdy − hned po válce − měly klany mezi sebou velmi, opravdu velmi přátelské vztahy. V módě tenkrát byly zdvořilostní návštěvy a diplomatické cesty, občas docházelo k přechodům z klanu do klanu, a dokonce i ke sňatkům… Z těch dávných let si však už dnes pamatovala jen zurčení fontán, zář slunce a zamračeného klučinu, jenž byl k mladičké Kočce přistaven pro její ochranu a pobavení. Loi se v té době nepokrytě nudila − právě se dostávala do kritického údobí dospívání, kdy se začínají čím dál silněji projevovat všechny budoucí vlastnosti a sklony. Se škodolibým potěšením proto nebohého chlapce trýznila svými vrtochy, stížnostmi i lehkou koketérií − na závěr se na něm dokonce na důkaz oddanosti dožadovala kouzla, jež nebylo v jeho silách. Když se to vezme kolem a kolem, právě takto se rodí vzájemné antipatie mezi klany.</p> <p>Nyní už neměla zapotřebí demonstrovat své schopnosti. A nezajímaly ji ani ukázky cizí magie. Koneckonců jí bohatě stačily čáry, jimiž oplýval Tornův palác.</p> <p>To se ví, že zde bylo více než dost fontán, vodních podlah, tekutých živých zrcadel a duh visících u stropů − zkrátka celého sortimentu magických vymožeností, jejichž jediným účelem bylo šokovat a ohromovat. Neskonale důležitější však byla skutečná Síla. Dokonce i Loiiny slabé schopnosti stačily (nebo jí snad bylo pomáháno, aby to vycítila?) pro odhalení celé řady hrozivých okolností. Například té, že celé Stopolí doslova stojí na vodě − obrovské sladkovodní jezero, které sem zavlekla moc zdejších mágů, se nacházelo jen asi dvacet metrů pod povrchem. Případní agresoři by se nestačili divit, až by se jim zem pod nohama náhle rozestoupila a ven by se vydral rozběsněný živel…</p> <p>Loi si všimla i vlny. Asi kilometr od břehu čekala podřimujíc těsně u dna nezrozená tsunami. S palácem ji spojovaly důmyslné magické nitečky, díky kterým mohl být obludný vodní val kdykoli probuzen a vržen buďto proti pobřeží, anebo vstříc blížícímu se loďstvu.</p> <p>Vodní jsou silní. Nesmírně silní.</p> <p>Cesta chodbami i enfiládami sálů byla dlouhá, ale nakonec přece jen skončila. Mágové válečníci se zastavili, zastavil se i mág třetího stupně. Loi stála před klenutým obloukem, zakrytým závěsem, nebo přesněji malým vodopádem. Skrz jiskřivý lijavec krůpějí nebylo vůbec nic vidět.</p> <p>Loi se usmála na svůj doprovod a pak udělala krok vpřed.</p> <p>Očekávala něco nepříjemného, nějaký škodolibý žertík − například vodní proud, který jí vyšplíchne za límec, nebo alespoň to, že její tenounké šaty namoknou a nalepí se jí na tělo, takže bude muset stanout před Tornem téměř jako nahá.</p> <p>Ne. Mág se k takovým malicherným zlomyslnostem nesnížil. Třpytivý vodopád se před ní rozestoupil a nechal ji projít. A Loi se ocitla tváří v tvář vůdci Vodních.</p> <p>Místnost byla vybavena vkusně, bez okázalé přepychovosti. Muselo tedy jít o Tornovo skutečné sídlo, a nikoli o síň určenou jen k tomu, aby dělala dojem na návštěvníky. Podlaha byla průzračná a zespodu osvětlená, s různobarevnými rybkami strnuvšími v hloubce. Voda, která stékala po zdech, zřejmě sloužila i jako ochrana. Mozaika pod přelévajícími se proudy vypadala jako nová, třebaže jí už muselo být pěkných pár let. Valná většina obrazů ukazovala, jak se první lodě blíží ke Středosvětu, jak Vodní získávají vládu nad svou stranou Síly, jak se staví paláce a rozkvétají sady… Nic pochmurného, nic válečného. Pokrytci!</p> <p>Mág ji očekával vestoje. Trochu stranou sice stála dvě křesla, ale Loi si moc dobře uvědomovala, jak mizivá je šance, že do nich usednou a pustí se do přátelské debaty.</p> <p>„Ano, jsem překvapen,“ promluvil Torn jako první.</p> <p>Loi přikývla, aniž by spustila pohled z „hostitele“. Chladná zdvořilost a ledová zuřivost nejsou zrovna nejlepším začátkem rozhovoru. Mnohem raději by si vyslechla výhružky, dala najevo svou slabost… Zkrátka vyprovokovala Torna k násilí.</p> <p>Leč dopadlo to tak, jak to dopadlo.</p> <p>„I já jsem překvapena, Torne.“</p> <p>„A čímpak, moudrá Loi?“ Slovo „moudrá“ pronesl velice jízlivě. „Nepřítomností hudebníků a jásajících davů?“</p> <p>„Ne, Torne. Překvapuje mě, že jsi mi dosud neodpustil. A že… že mě sám nežádáš o odpuštění.“</p> <p>Torn sebou trhl. Oči mu hněvivě zaplály, začal zvedat ruku…</p> <p>„Ano!“ Loiino zvolání bylo snad až příliš strojeně tragické, ovšem svůj hlavní účel − zastavit mága − splnilo. „Ano, jsem vinná! Když slabá žena podvodem přiměje mocného muže, aby se vzdal svých plánů, je to ponižující! Moc ponižující! Chápu, že se musíš cítit ukřivděně. Přiznávám svou vinu! Ale ty, ty…“</p> <p>V Koččiných očích se zaleskly slzy.</p> <p>„Po mnoha a mnoha letech Torn, vůdce klanu Vody, znovu přichází na můj ples…“ Udělala krok směrem k mágovi. „A kvůli čemu? Aby si se mnou popovídal…“ hořký úsměv „… nebo,“ a v hlase jí zaznělo shovívavé opovržení, „aby se podíval na mladičké Kočičky… Ano, tohle všechno bych pochopila. Jenomže se ukázalo, že tvá návštěva měla jen jeden jediný cíl! Pomstu! Moc! Zúčtování se Vzdušnými! A já husa, hloupá husa jsem si už začínala myslet, že ti jsem sympatická…“</p> <p>Torn trpělivě naslouchal, nepřerušoval ji. Loi se k němu přibližovala čím dál víc.</p> <p>„A to, že by se Vzdušní dvakrát nerozmýšleli, komu se mstít − zda tobě, anebo klanu, na jehož území byl zabit Rétor…“</p> <p>„Pomsta bude pro Vzdušné už brzy tou poslední starostí…“</p> <p>„Skutečně? Rozhodl ses, že je všechny vyhladíš? Ale proč? Jistě, sil na to máš dost, o tom se nepřu, ale čím se ti znelíbili? Je v tom ten starý spor o pohraniční území Bbchči?“</p> <p>„O ně samotné nejde, jde o jejich plány…“ Torn si ani nevšiml toho, že se role pomalu začínají obracet. „Nepovažuj mě za krvežíznivého šílence, posedlého pomstou!“</p> <p>„Ráda bych ti věřila…“ Loi si povzdechla a dotkla se mágova ramena. „Ale proč sis jako místo střetnutí zvolil můj ples?“</p> <p>„Náhoda,“ řekl Torn neochotná. „Pronásledovali jsme Rétora a nechtěli jsme, aby nám unikl. Ostatně o vaši ochranu před pomstou Vzdušných bych se postaral… Jejich klan bez Rétora stejně za moc nestojí…“</p> <p>„Tak proč jsi mi to neřekl hned? Proč jsi mě nepožádal o svolení? Věděl jsi přece, že území Koček je místem míru!“</p> <p>„V sázce je příliš mnoho…“ Torn se podíval na její dlaň, která mu nervózně svírala rameno. Pak jí jeho pohled sklouzl po paži a poloobnaženém rameni a zastavil se na výstřihu jejích šatů. „Vůbec jsem… vůbec jsem neměl v úmyslu jakkoli škodit tvému klanu… Ale to, co jsi udělala!“</p> <p>Loi si s hrůzou uvědomila, že se v Tornových očích znovu probouzí zuřivost. Ne, jen to ne! Teď už rozhodně, rozhodně ne!</p> <p>„Já vím! A proto jsem za tebou přišla − sama, bez ochrany. Jsem tu, abys mě ty… ty, mágu Torne… mohl ztrestat. Tak jak si budeš přát.“ <emphasis>Aj, to jsem přehnala, je to moc do očí bijící!</emphasis> „Nikdo neví, kde právě jsem. Můžeš mě klidně zabít, Torne − klan Kočky se ti nebude mstít. Můj život je ve tvých rukou.“</p> <p>„Nepotřebuji tvůj bídný život!“ Torn se v sobě pokoušel rozdmýchat pocit ukřivděnosti, aniž by si uvědomoval, že ten pravý okamžik už nenávratně propásl.</p> <p>„Je vůbec něco, co bys ode mě mohl potřebovat?“ zeptala se Loi hořce. Odvrátila se a zadívala se na blýskavý vodní příkrov nad vchodem. Nyní už si na nic nehrála − sama sebe přesvědčila, že je pouhou odvrženou ženou. Jinak by to ostatně ani nešlo, protože Torn by vycítil sebemenší faleš či pokus o ovlivnění.</p> <p>„Co bych od tebe mohl potřebovat?“ zopakoval Torn zádumčivě. „Nevím, Loi. Loajalita tvého klanu je mi k ničemu. Však víš… jsme mocnější. Tvůj život také nepotřebuji. A tvou podlost jsem ti odpustil… možná jsme skutečně byli až příliš zaslepeni pronásledováním…“</p> <p>Loi se nehlučně rozplakala. Pak mávla rukou a vyrazila k východu. Již mohla odejít. Přinejmenším se jí podařilo dosáhnout uzavření příměří.</p> <p>„Loi!“</p> <p>Žena se zastavila.</p> <p>„Je mi moc líto, že to všechno dopadlo tak… tak hloupě.“</p> <p>Bylo znát, že tato slova stála Torna hodně přemáhání.</p> <p>„Můžeme si zachovat vzájemnou úctu,“ pokračoval. „Nebo dokonce sympatie. Někdy bych se mohl ukázat na vašem plese… Až se všechno uklidní.“</p> <p>Loi se prudce otočila.</p> <p>„Jak můžeš být tak hloupý, mocný Torne!“ vykřikla. „Vážně si myslíš, že za tebou žena přišla jenom proto, aby uzavřela mír? Já, já − Loi Iver jsem za tebou přišla! Kočka Iver… ne vůdkyně klanu, ne kouzelnice, která ti je rovna svým postavením!“</p> <p>Mávla rukou a zkoprnělý Torn ucítil, jak mu plášť na hrudi rozervaly neviditelné drápy. Na jeho kůži však nezůstalo ani škrábnutí.</p> <p>„Vyklouzla jsem z klanu. Přišla jsem k tobě… A co jsem uslyšela? Slib, že se možná někdy ukážeš…“</p> <p>„Loi…“</p> <p>Torn k ní s nečekanou rychlostí přistoupil. Chytil ji za ramena, zvrátil jí hlavu a zpříma pohlédl do jejích očí.</p> <p>„Co potřebuješ od unaveného mága, který se ze všech sil snaží zachránit náš křehký svět?“ zašeptal. „Co si to vymýšlíš… hloupá Kočko…“</p> <p>„Zbavím tě tvé únavy, Torne…“ Loiiny ruce se dotkly jeho odhalené hrudi. „Není ti… není ti nic? Nepoškrábala jsem tě? Torne, buď chvíli pouhým mužem… ne mágem, ne vůdcem klanu − jen pouhým mužem… Zapomeň na všechno, alespoň tady a teď, se mnou… Tak jako jsem na všechno zapomněla já…“</p> <p>Torn jí přimkl ke rtům − v jeho polibku se skrývalo víc netrpělivosti než zkušenosti. Jak dlouho už asi nebyl se ženou? Loi náhle pocítila, jak v ní sílí nefalšované vzrušení…</p> <p>„Dělej si se mnou, co budeš chtít, Torne…“</p> <p>A Torn se nenechal dvakrát pobízet.</p> <p>Loi mu se šťastným smíchem pomohla se svlékáním. Potom sama vyklouzla z šatů a donutila mága, aby jí několik vteřin honil po místnosti. Ne že by tohle škádlení mělo nějaký zvláštní význam − byla to z Loiiny strany jen malá pomsta za nedávno prožitý strach.</p> <p>Pak ji Torn, který už nebyl schopen slova, chytil za ruku, povalil na podlahu a vnikl do ní − hrubě a netrpělivě, s dychtivostí výrostka a přibližně se stejným výsledkem.</p> <p>Loi zasténala a celá se prohnula, objímajíc zvláčnělého mága. „Ó… Torne… Torne!“</p> <p><emphasis>Na strop v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>téhle jeho pracovně se vážně nedá koukat. To dělá ta věčná vlhkost. Už dávno potřebuje znovu nabílit.</emphasis></p> <p>* * *</p> <p>Loi stála u jedné ze stěn − stačil jediný Tornův ledabylý pohyb, aby se voda, jež po ní stékala, zakalila a její hladina nabyla zrcadlového lesku − a rozčesávala si vlasy. Samotný mág si hověl v bazénku, který vznikl tak, že podlaha uprostřed pracovny „roztála“ a vytvořila malou nádrž. Barevné rybičky, které v mžiku ožily, skotačily kolem mága. Loi vůdce klanu Vody koutkem oka pozorovala. Torn trochu připomínal malé děcko ve vaně − chytal rybky do dlaně a připitoměle se u toho usmíval. Loi však v prvé řadě zajímalo její vlastní tělo. Protáhla se a přitom sledovala, jak se jí pod bělostnou pletí napínají pevné svaly. Je krásná… Ne, je dokonalá! Uchovávat si mládí je obtížné, a to i pro mágy, dokonce i pro kouzelnici z klanu Kočky. Ale rozhodně to stojí za to.</p> <p>„Líbilo se ti to, Loi?“ zeptal se Torn lhostejně… až příliš lhostejně.</p> <p>„Ano, drahý,“ opáčila Kočka, aniž by si přestala prohlížet faldík na břiše. Ale ne, snad to není… zrádný tuk? Celulitida?</p> <p>Torn se na ni zahleděl podezřívavě, a tak Loi zběžně dodala: „Tolik jsem tě chtěla… Bylo to vážně kouzelné…“</p> <p>Mág se uklidnil. „Také jsem tě moc chtěl.“</p> <p>Loi se v duchu usmála. Chudák Torn. V tomto směru musel jeho vývoj ustrnout na úrovni puberťáka. Kdoví, třeba je právě tohle ten důvod, proč jsou mágové Živelných klanů tak agresivní a znepokojení osudem celého světa? Možná že kdyby měli čas na pořádný sex, bylo by všechno jinak.</p> <p>Loi si rozemnula faldík a řekla si, že to nejspíš nebude nic strašného. Zkrátka jen nadbytečný zákusek ve společnosti přítelkyň. Stačí, když si trochu zacvičí, a bude pryč.</p> <p>„Už tě zase chci, drahý!“ zvolala Loi. Rozběhla se a skočila do vody. V Tornových očích se mihla hrůza, ale Loiiny nemalé znalosti a dovednosti přece jen vykonaly své, a tak se jejich těla zakratičko znovu propletla v objetí…</p> <p>O minutu později… ech, Torne, Torne!… si už Loi hravě nakrucovala na ukazováček mágovy drsné vlasy a tichounce si pobrukovala jakousi melodii.</p> <p>„Kéž bychom se tak mohli setkávat každý den,“ promluvila po chvíli.</p> <p>Mág strnul.</p> <p>„Měli bychom spolu zázračná vodní koťata, Torne. Děvčata by se podobala mně a chlapci… no, taky mně.“</p> <p>Mág byl náhle blízko zoufalství. To by tak scházelo, aby se ji rozhodl utopit v bazénku!</p> <p>„Jaká škoda, že nám to klany nikdy nedovolí.“</p> <p>Torn začal oddechovat o něco pravidelněji. „Nejde jen o zákony, Loi,“ řekl. „Středosvět čekají těžké časy.“</p> <p>„Proč?“ Loi byla rázem ztělesněný údiv. „Copak se lidé bouří? Nebo se Šedé meze rozplynuly jako dým? Nebo Přirození…“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Chystají se ke vpádu?“ Loi se pokusila nedat najevo své skutečné pocity. V jejím hlase zazněla v přesném poměru namíchaná směs znepokojení a zuřivosti. „Což o to, klan Kočky je na toto setkání připraven! Chlapci už dlouho nemají do čeho rýpnout…“</p> <p>Torn mlčel. Zjevně chtěl cosi říci, ale zatím v něm převažovala opatrnost.</p> <p>„Drahý…“</p> <p>Loi laškovně ponořila ruku pod vodu a mág vyděšeně vykřikl: „Tohle je opravdu vážná věc, Loi! Měli bychom si promluvit ne jako muž a žena… ale jako lidé, kteří jsou odpovědní za osud svých klanů, jako mágové!“</p> <p>„Tak o co jde, Torne?“</p> <p>„Rétor, ten šílený Rétor… si je jistý, že přichází Drak.“</p> <p>Loi mlčela dlouho, velmi dlouho. Maska, kterou si nasadila, jí byla najednou tuze těsná.</p> <p>„Jsi si jistý, Torne?“ zeptala se pak.</p> <p>„Ano. Také to cítím. Ovšem slaběji než Rétor. Sama přece víš, že naše Síla byla spíše zajatkyní Vládců, nežli spolehlivým základem…“</p> <p>„A naše styky s nimi zase byly velmi, velmi omezené,“ zašeptala Loi. „Nepotřebovali naše ženy… To jistě chápeš…“</p> <p>„Jak to myslíš, že je nepotřebovali?“</p> <p>Loi udiveně pohlédla na Torna. Ach ty mocný a vševědoucí mágu…</p> <p>„Byli striktně monogamní,“ vysvětlila. „Měli úplně odlišný vztah k životu.“</p> <p>„Ta prasata…“ zašeptal Torn. „Pederasti…“</p> <p>Loi se rozhodla nezjišťovat, zda ho k tomuto závěru přivedla trestuhodná neznalost cizích slov, nebo si jen nenechal ujít příležitost poplivat památku svržených Vládců.</p> <p>„Ale Torne, jak by mohl přijít ten, jehož klan byl vyhlazen?“</p> <p>„Ne celý klan! Zdá se, že Rétor nebyl při plnění svých povinností zcela důsledný!“</p> <p>„Tak to je opravdu vážné,“ řekla Loi po krátké pauze. „Pokud nechal uniknout alespoň jednoho Draka… Tak proto jste si začali jít po krku?“</p> <p>„Ne.“ Jakmile se mág ocitl na poli politických intrik, vrátila se mu veškerá, předtím už napůl ztracená sebejistota. „Dlouho jsem si byl vědom, že se něco takového mohlo stát. Říkal jsem si ale, že to přece není žádné neštěstí, protože nikdo koneckonců nemohl zaručit záhubu úplně všech Draků. Špatné je ovšem něco jiného − že jim je Rétor připraven poskytnout pomoc. A celý jeho klan rovněž.“</p> <p>„A Ohniví?“</p> <p>Torn svraštil čelo. „Ti mě znepokojují ze všeho nejvíc. Drží se při zemi − tak jako oheň vždycky skomírá, než vzplane divočeji. Dokonce se ani neobtěžovali s formálním vyhlášením války.“</p> <p>„A s neformálním?“</p> <p>„Během včerejška shořely tři z mých hradů,“ přiznal mág neochotně. „Na troud. Dva ve sněžných krajích na severu a jeden v Zivašských bažinách.“</p> <p>„A tvá magie ty plameny neuhasila?“</p> <p>„Vždyť jsem tam přece nebyl!“</p> <p>„Torne, je jeden jediný Drak až takový problém? O jeho skolení by se dalo pokusit i bez Zabijáka! Tím spíš dokud si ještě neuvědomil svou podstatu.“</p> <p>„Co radíš?“</p> <p>„Tak zaprvé − najít ho.“</p> <p>Torn se tajuplně usmál.</p> <p>„A zadruhé připravit Zabijáka.“</p> <p>„K tomu by bylo zapotřebí síly všech Živelných…“ Torn si povzdechl. „Ale… snažíme se. Děláme vše, co je v našich silách. A to v obou směrech.“</p> <p>„V tom případě není důvod −“</p> <p>„Přirození,“ přerušil ji.</p> <p>„Ach ano… co je s nimi?“</p> <p>„Vpád.“</p> <p>„Torne, přestaň mluvit v hádankách! Vždyť to vypadá, jako by ti platili peníze za každé slovo, které nevyřkneš! Copak si myslíš, že se jim neubráníme?“</p> <p>„I oni vytvářejí Draka.“</p> <p>Loi vylezla z nenáviděné vody, posadila se na kraj bazénku a houpala bosýma nohama.</p> <p>„V tom případě se bez Zabijáka neobejdeme,“ řekla. „Nebo ať přijde Drak. Tak jak to chce Rétor. Ať se postaví Přirozeným. V boji s nimi buďto zahyne, anebo se vyčerpá. A pak se rozhodneme co dál.“</p> <p>„Jsou různé možnosti, Loi.“ Torn přejel dlaní po vodní hladině. „Život je jako proud. Klouže kupředu, tu náhle zrychlí, tu zase zpomalí. Klesá ke dnu, stoupá zpátky k hladině. A to, co se stane za okamžik, ví jen ten, jehož ruka nutí vodu téci…“</p> <p>„Stejná slova jsem slyšela i o větru. A taky o ohni. Klan Země má zase svůj názor − že život je věčný a neměnný. Nezlob se, Torne! Ale lepší je nedovolit událostem, aby se řítily samospádem! Jaké jsou možnosti?“</p> <p>„Už beztak jsem ti toho prozradil víc, než jsem měl.“ Torn se zachmuřil. „Loi! Jsi se mnou? Jsi teď na mé straně?“</p> <p>„Přísahám, že udělám všechno, abych uhájila náš svět!“</p> <p>Torn spokojeně přikývl.</p> <p>Proč jenom chlapi hledají ve všech slovech v první řadě potvrzení vlastních tužeb? A až potom cizí vůli a cizí názor?</p> <p>* * *</p> <p>Měl pocit, že na sobě nemá jediné místečko, které by ho nebolelo. Viktor se skláněl nad hladinou zátočiny, prohlížel si své ztýrané tělo a jen mlčky kroutil hlavou. Buďto měl štěstí… Usmál se, ale výsledkem byl škleb, který by seděl spíše utopenci − i to, že je stále schopen se alespoň takhle usmívat, ho ovšem hřálo u srdce… Buďto tedy měl štěstí, anebo… Dotkl se hematomu, který se mu roztahoval po celém bicepsu, a hned s výkřikem ucukl. Náraz byl tak silný, že se kost musela, měla povinnost se zlomit. Ale nic takového! Vyvázl jen s modřinami a pohmožděninami!</p> <p>Buď je tedy daleko tvrdší, než za jakého se celý život pokládal, anebo se jeho odolnost tady ve <emphasis>Středosvětě</emphasis> zázračným způsobem zvýšila.</p> <p>Z nějakého důvodu měl sto chutí vlézt si do ledové vody a ležet v ní nechávaje vlídné proudy, aby mu masírovaly tělo… Viktor sebou trhl. To by mu tak ještě scházelo! Úplně obyčejný zápal plic… A jakýpak zápal plic − i zcela banální bronchitida by přinejmenším desetinásobně snížila jeho šance na přežití. Je tu sice tepleji než u Šedých mezí, ale stejně by neměl riskovat.</p> <p>S pomocí věrného zapalovače, který vytáhl z kapsy bundy, rozdělal malý ohýnek. Zvláštní − měl pocit, že větve, které ve spěchu nasbíral na břehu, byly vlhké. A oheň také rozdělával neuměle, fušersky. Navzdory tomu všemu se však jeho táboráček rozhořel jedna radost. Co jen mu to ti trpaslíci radili? Aby se přidal k Ohnivým? Nu, proč ne. Když k Ohnivým, tak třeba k Ohnivým…</p> <p>Ze dřeva stoupala pára − voda se odpařovala prakticky okamžitě a nechávala ohni za potravu téměř suché větve. Znenadání zavál větřík, jenž začal úslužně rozfoukávat plameny. Za nějakých deset minut se ohýnek rozhořel do té míry, že Viktor musel ustoupit stranou a pověsit své schnoucí věci o kus dál.</p> <p>Dobrá. Může se teď ohřát a trochu si odpočinout. Viktor sice sykal při každém kroku bolestí, přesto ale nejprve vyšplhal po svahu a rozhlédl se. V dálce byl vidět les… Čistá řeka se klikatila mezi panenskými pahorky − ech, jsou-li ve Středosvětě ekologové, musejí to být náramně šťastní lidé. Město… Co se tam asi po té krvavé pohromě děje? Město je daleko. A ten šílený houf mágů se stěží zmůže na pronásledování. Jeho oheň navíc hoří téměř bez kouře, a tak musí být zatraceně těžké jej zahlédnout.</p> <p>Viktor sestoupil zpátky na břeh a vybral si pěkné místečko v trávě − kousek od ohně, ale zároveň pod ochranou stromů. Nerad by se probudil pod palčivými slunečními paprsky. Zatím ještě bylo chladno, ale vypadalo to na pěkně horký den.</p> <p>Skutečně usnul snadno a téměř okamžitě. Skoro hned našel polohu, v níž ho tělo ani moc nebolelo − spíše jen celé brnělo, asi jako po intenzivním tréninku. Laskavý vánek jej vlídně hladil po kůži. Viktor podlehl dřímotě, ukolébán hřejivým pocitem, že je někým starostlivě opečováván…</p> <p>A ani se příliš nepodivil, když zjistil, že se ocitl na bílém písku, kousek od šplouchající černočerné vody. Jeho sny přece jen nepostrádaly určitou vnitřní logiku − stejně jako ve skutečnosti byl úplně nahý a nezmizely ani zhmožděniny a podlitiny.</p> <p>Za pichlavým pásem ostřice − aj, zatraceně, vždyť přes ni bude muset jít bos! − se rýsovalo spáleniště. Ze země čněly dva nebo tři ohořelé pilíře a byly vidět také hromádky zčernalých, ale nezuhelnatělých předmětů. Pravděpodobně oněch „modelů“…</p> <p>Co to ten podsaditý ohyzda posledně povídal? Radši si vyraz do lesíčka? No dobrá, bude se tedy řídit jeho radou.</p> <p>Viktor vykročil po pěšince. Ostřice se od jeho poslední návštěvy ani nestačila zvednout. Špičatá stébla se mu zarývala do nohou, ale Viktor se snažil škrábance ignorovat. Je to sen, jenom sen. Nic hrozného se nestane. Raději se bude kochat krajinou… no dobrá, kochat se krajinou tady moc nejde, protože je příliš nepřirozená. Jako by ji za použití těch nejjasnějších z dostupných barev namaloval šílený surrealista.</p> <p>Už jen ty poloprůsvitné hory jsou něco neskutečného. Když se na ně člověk zadívá pozorněji, spatří skrze jejich kalnou masu neurčité obrysy jakýchsi vzdálených prostranství. Nebo to snad je něco jiného? Rudné žíly, velikánské zlaté nugety…? Kdepak, v Šedých horách zlato je…</p> <p>Modrofialový les se blížil. Viktor si již mohl prohlédnout jednotlivé listy − tenké, špičaté a nepřirozeně stejné, jako by tyto stromy neznaly žádná roční období, jako by jejich listy nikdy neopadávaly a znovu nevyrůstaly.</p> <p>„Pane!“ křikl Viktor. Ačkoli se mu tlusťoch nikdy neobtěžoval představit, rozhodl se zachovávat alespoň formální zdvořilost. „Máš tu hosta!“</p> <p>Žádná odpověď. Viktor však nepochyboval o tom, že se skrček objeví. Možná že ho už teď odněkud pozoruje. A jen na něco čeká, vybírá si nejpříhodnější okamžik…</p> <p>Ostřice skončila; pod nohama se mu rozprostřela obyčejná měkká tráva. Viktor přidal do kroku a vstoupil pod fialový baldachýn lesa.</p> <p>Nic zvláštního. Les jako les. Jenom fialový. A jinak… vzduch je čerstvý, bez náznaku zatuchliny… a ticho…</p> <p>Ne. Ticho je tu až příliš hluboké. Přehnané. Ve skutečném živém lese se vždy ozývají nějaké zvuky, šramoty, šustoty. Tento ovšem vypadá, jako by spal.</p> <p>Viktor vyrazil dál. Nebál se, že by mohl zabloudit − koneckonců, copak to ve snu vůbec jde? Ale přece jen… Začal cítit podivný tlak. Zprvu nenápadný, stěží postřehnutelný. Jako by tady scházela nějaká maličkost, bez níž celý svět šedne a mění se v kulisy noční můry… Jako v těch snech, kdy ruka nahmatá spínač a lampička se sice rozsvítí, ovšem matně, strašně matně, takže tmu nezažene, nýbrž ji učiní ještě hustší a neproniknutelnější…</p> <p>Potřásl hlavou. Zatraceně, co se to s ním děje? Sice tu není slunce, ale světla je zde i tak dost a dost! Žádné příšery, žádní mágové! Kde se v něm tedy bere ten svíravý strach?</p> <p>Několikrát se mu zdálo, že se za jeho zády ozvalo zašramocení. Viktor se ohlížel, ale fialový les zůstával liduprázdný. Nejspíš tedy není žádný důvod k nervozitě… Viktor však přesto nedokázal potlačit úlevné vydechnutí, když se stromy rozestoupily a před ním se objevil palouk.</p> <p>Na palouku stál malý domek. Nikoli skladiště, podobné tomu u pobřeží, nýbrž zcela normální dřevěný domek s břidlicovou střechou, zeleně natřenou verandou − nátěr byl starý a místy opadaný − a bělounkými záclonami za okny.</p> <p>Třebaže domek působil ve fialovém lese naprosto nemístně, jeho nečekané objevení znamenalo tak obrovskou úlevu, že se Viktor nedokázal ubránit šťastnému smíchu. Tohle stěží vypadá na obydlí podsaditého alchymisty. A díkybohu za to! Viktor už nechtěl vidět žádné další ohyzdy. Měl jich až po krk!</p> <p>Přistoupil ke dveřím a pečlivě si otřel nohy o rohožku. Zaklepal. Žádná odpověď. Strčil tedy do nezamčených dveří a ty tichounce zavrzaly. Veranda byla prázdná; pouze se tu mírně kolébala houpací síť, natažená mezi stěnami.</p> <p>„Je někdo doma?“</p> <p>Vypadá to, že se to stává jeho oblíbenou otázkou…</p> <p>Ticho.</p> <p>A tohle se zase zjevně stává oblíbenou odpovědí…</p> <p>Viktor přešel verandu, otevřel druhé dveře a nahlédl dovnitř. Prostorná a čistá místnost. Nevysoká pec − takové se stavějí na chatách. Sálá z ní teplo. Kousek opodál stůl, přikrytý voskovaným plátnem s květinovým vzorem. Pánev na dřevěném stojánku a v ní kouřící vařené brambory s houbami. Džbán a sklenice plné mléka. Několik tlustých krajíců chleba. Jako kdyby majitelé odešli před pouhou chviličkou…</p> <p>Jenomže kam? V domku byl ještě jeden pokojík − Viktor v něm spatřil dvě pečlivě ustlané postele a okno, zavřené zevnitř na západku. Pro jistotu se podíval pod obě postele, a dokonce nakoukl i do skříní. Kromě prostých šatů a čistého prádla tam však nebylo k vidění nic zajímavého či podezřelého.</p> <p>„Kde jste všichni?“ zeptal se; stále ještě doufal, že se mu dostane odpovědi. „Hej! Nejsem lupič ani zloděj! Lidi!“</p> <p>Ticho. Z jídla na stole stoupá pára, na verandě se pohupuje síť. Idylka. Klidně by mohl zůstat a usadit se tu. Nikdo už tady není.</p> <p>A ani nebude.</p> <p>Viktor náhle pocítil, že je dům mrtev. Zavražděn. Jen prázdná skořápka, z níž kdosi ledabyle vyrval život. A v lese je to stejné. I za skleněnými horami. Svět je mrtev a změnil se v nekonečnou pustinu. Místo pro vyhnanství − výhradně pro něj, pro nikoho jiného. Už se neprobudí. Jeho skutečné tělo zpráchniví na říčním břehu a on bude žít zde. Navždy sám.</p> <p>„Ne,“ zašeptal. „Nechci!“</p> <p>Vrhl se ke dveřím… a divže se nesrazil s vcházejícím „alchymistou“. Objevení se brunátného šeredy Viktora natolik rozradostnilo, že měl co dělat, aby se tlusťochovi nevrhl kolem krku.</p> <p>„No vida, kam ses zatoulal,“ řekl alchymista a zkoumavým pohledem přelétl místnost. „Brambůrky… pěkně horké… to já rád. Ustup…“</p> <p>Pořízek minul Viktora a s hlasitým dupáním vyrazil ke stolu. Posadil se na židli, která žalostně zavrzala, načež se jal rukama nabírat jídlo rovnou z horké pánve a cpát si ho do své obrovské papuly.</p> <p>„Uhm… pfojd… pfipoj se…“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Abys šel a připojil se ke mně!“ vysvětlil „alchymista“, když dožvýkal a polkl. Z úst se mu valila pára. „To není život, to je blaženství! No nemám pravdu?“</p> <p>V ústech mu zmizela další hrst jídla a pánev se vyprázdnila.</p> <p>„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Viktor.</p> <p>„K čemu by ti bylo moje jméno? Klidně mi říkej, jak se ti zlíbí…“</p> <p>Tlusťoch si zvedl k ústům džbán a jal se lačně hltat mléko. Bílé pramínky mu stékaly po bradě, protkané sítí nafialovělých žilek, a třísnily jeho už beztak špinavou košili.</p> <p>„Budu ti říkat Obžera.“</p> <p>Tlusťoch se spokojeně zachechtal; v hrdle mu přitom zabublaly zbytky mléka. Pak odhodil džbán − ten se nějakým zázrakem neroztříštil, ale po podlaze se rozlila bílá kaluž.</p> <p>„Jo, tak mi klidně říkej. Do žrádla jsem fakt celý divý.“</p> <p>„Proč tady nikdo není?“</p> <p>Obžera se zařehtal: „Kdepak, tohle já vážně nechápu! Nechápu vás, lidi!“</p> <p>„A kdo jsi v tom případě ty?“</p> <p>Obžera se však dál bavil naplno. „Když se v plechovce řítíš na matičku zemi, tak to jo, to chápu. To by si do kalhot nadělal kdekdo. Když s další plechovkou najedeš do druhé a pak v ní uhoříš, tak na tom taky není moc příjemného. Jenom řekni, no nejsem já vážně chápavý?! Ale pověz, pověz mi, čeho se bát tady? No? Štráduješ si to lesíčkem, kocháš se lístečky, pak přijdeš k domečku a všecičko už je nachystané… Jen si sednout, nadlábnout se a do hajan… A ty ses mi divže nevrhl kolem krku! Divní jste, divní…“</p> <p>„Co má tohle všechno znamenat?“</p> <p>„Copak, rozhodl ses dožadovat odpovědi?“</p> <p>„Co se tu děje?“ Viktor zvýšil hlas. Tlusťoch se postavil tak prudce, že židle spadla na podlahu, a posupně se na něho zahleděl. Viktora však již pohlcovala vlna zuřivosti. „No tak, na něco jsem se tě ptal!“</p> <p>„Tak popros!“ poradil mu Obžera a výsměšně se uklonil. „Popros…“</p> <p>„Ty jeden tajtrlíku!“ Viktor mávl rukou; ani ho nepřekvapilo, když mu z dlaně vyrašil blyštivý světlemodrý šlahoun, trochu podobný vodním bičům. Na rozdíl od bičů se ovšem nekroutil, nýbrž letěl kupředu rovně jako vržený nůž − provrtal Obžeru skrznaskrz a pak se ve spršce krůpějí, nyní již krvavých, roztříštil o stěnu.</p> <p>„Au… och…“ zasténal Obžera, chytaje se rukama za proděravělou hruď. „Zabil… zabil jsi mě…“</p> <p>Jeho hlas slábl a on sám se potácel, připraven se každým okamžikem zhroutit buďto na stůl, anebo do mléčné kaluže.</p> <p>„Nechtěl jsem…“ Celý Viktorův zápal byl rázem tatam. Zůstala jen hrůza z toho, že Obžera za chviličku zemře a svět se znovu změní v nehybnou dekoraci. „Já…“</p> <p>Vrhl se ke skrčkovi přípraven mu pomoci, anebo alespoň zemřít po jeho boku, pokud by se nedalo nic dělat…</p> <p>„Ha-ha-hááá!“ dostal Obžera náhle záchvat smíchu. „To se povedlo!“</p> <p>Viktor strnul, opřen o dlaně, které se mu natáhly v ústrety. Na Obžerově hrudi nebylo po jakémkoli zranění ani památky. Dokonce i košile vypadala netknutě.</p> <p>„Ty hade…“</p> <p>„No řekni, nebyla to sranda?“ Skrčka se jeho poznámka evidentně ani v nejmenším nedotkla − stále překypoval nadšením. „Já věděl, že mě nezklameš, kamaráde!“</p> <p>Viktora po rameni poplácala silná pracka, třebaže se kvůli tomu Obžera musel postavit na špičky.</p> <p>„Akorát ti to jde pomalu,“ oznámil tlusťoch. „No ne, já přece chápu, že to ani tam nemáš lehké. A sotva zavřeš očka, ocitneš se tady, bez nároku na odpočinek… Ale stejně měj na paměti, že čas nečeká. Kašička se už vaří. Takže… radši bys měl rychleji hýbat nohama. To je moje rada propříště…“</p> <p>Všechno náhle zahalil prazvláštní závoj. Viktor se poprvé neprobudil okamžitě, nepřešel ze snové krajiny zpátky do reality prudce, nýbrž pěkně pomaloučku, pozvolna. Jako by byl vlečen… ze světa do světa… jakousi vazkou melasou…</p> <p>„Viktore…“</p> <p>Otevřel oči.</p> <p>Slunce už bylo vysoko na obloze. Místo ke spánku si však zvolil opravdu šťastně, neboť se listovím nad jeho hlavou prodíralo jen rozptýlené světlo. Oheň dohoříval, z horkých uhlíků se slabě kouřilo. Tělo už ho úplně přestalo bolet.</p> <p>Vedle něho seděla v podřepu Tael. V krátké bílé sukénce a stejně bílé blůzce. Pečlivě učesaná. Na nehtech si jí leskl čerstvý zlatý lak. Jak je vůbec možné, že se jí vždycky podaří převléknout a dát se do pořádku?</p> <p>Viktor se mlčky natáhl a vzal ji za ruku. Uvědomoval si, že stávající situace je maximálně dvojsmyslná… nebo naopak zcela jednoznačná − rozhodně pikantnější než honění se kolem ohně nebo hrané sténání v kupé. Byl teď úplně nahý. Přesto však v tom, jak se dotkl její ruky, nebyla ani špetka erotiky. Jenom chtěl po svém boku cítit živou bytost.</p> <p>„Schytal jsi to hodně?“ zeptala se Tael tiše a s nefalšovanou kajícností v hlase.</p> <p>„Copak nevidíš?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Viktor se podíval na své rameno. Po modřině ani stopa.</p> <p>„Zase se mi zdál sen. Ošklivý sen,“ řekl.</p> <p>Tael přikývla, jako by všemu rozuměla.</p> <p>„Otoč se, musím se obléknout,“ požádal ji Viktor. Tael se poslušně odvrátila. Viktor vstal a s lehkým údivem zjistil, že jeho tělo nejeví naprosto žádné známky únavy a že z něho zmizely veškeré zhmožděniny a podlitiny. No vida, zdá se, že spánek na čerstvém vzduchu dokáže víc než kterýkoli lékař!</p> <p>Zatímco si natahoval džíny, pocítil Viktor naléhavou potřebu pronést další kázání. Nebo alespoň chviličku remcat.</p> <p>„Měla jsi zapotřebí i tohle?“</p> <p>„Co?“ zeptala se Tael, aniž by se otočila.</p> <p>„No přece předhodit mě hordě šílených mágů! Nejprve v řece, pod mostem…“ Viktor se začínal pěkně rozohňovat. „Víš, jaké to tam bylo? Víš, jak horko těžko jsem se z toho dostával? Proč jsi to celé vůbec podnikla, Tael? Šlo ti o to, abych zdechl v ekologicky nezávadných podmínkách? Jenomže já bych radši žil ve špinavém velkoměstě! Myslíš si, že jsem tvá hračka? Plyšový méďa, se kterým si můžeš dělat, co se ti zlíbí? Když se ti zachce, budeš si s ním hrát, ale když se ti chtít nebude, klidně ho zapomeneš uprostřed křižovatky? Je to tak? Tak řekni něco, proč jenom mlčíš, holčičko?“</p> <p>„Strhl mě proud, Viktore. Neměla jsem dost sil. Všechny jsem dala tobě.“</p> <p>Viktor zmlkl.</p> <p>„Je to taková etapa. Zasvěcení. Pochopení vlastních sil. Jestliže se ukáže, že nejsi hoden, může to být etapa poslední. Ale i pokud hoden jsi, je to pořád velmi nebezpečné. Pomohla jsem ti, jak jsem nejlépe dokázala…“</p> <p>Tael roztržitě přejížděla prstem po písku a črtala do něho jakési znaky.</p> <p>„Nikdy jsem se nebála plavat. Ale tam jsem se málem utopila… Měl jsi pocítit moc Vodních, vstřebat ji… a zlomit. Nejen ji odrazit zpátky na nepřátele − to bych svedla i já… Šlo o to, abys získal samotnou podstatu jejich magie. Základ základů. Dravost proudu, který se řítí z horských výšin, zoufalý let dešťové kapky vstříc horkému písku, klidnou tíhu oceánských hlubin, sílu přívalové vlny… A ty jsi to dokázal, dokázal jsi to sám. Ale nejprve jsi musel vydržet. Obstát, aniž bys vládl nějakou zvláštní mocí. Dala jsem ti všechno, co jsem měla… všechno, co jsem mohla, celou svou odolnost. I trochu moci nad Ohněm…“</p> <p>Zmlkla.</p> <p>„Promiň.“ Viktor si klekl vedle ní. „Tael…“</p> <p>Dívka neplakala, kdepak. Pouze prázdnýma očima hleděla před sebe a kreslila do poddajného písku bizarní runy.</p> <p>„I pro mne je to těžké…“ Nebylo jasné, zda jde z její strany o stížnost, nebo o přiznání. „Nedokážeš pochopit jak moc. Ty máš alespoň právo nic nevědět. Věřila jsem, že obstojíš. Koneckonců jsem si tě prověřila, hned po průchodu. Zareagoval jsi na všechny Síly − sice slabounce, ale zareagoval. Takže jsi to musel zvládnout. Ale stejně, stejně se mi nedaří nezasahovat. Je to tak hloupé…“</p> <p>„Tael…“ Viktor vzal její tvář do svých dlaní. Něžně, něžňounce − asi jako strážci Šedých mezí svůj mrtvý kvítek. „Nezlob se na mě. Jsem jen hloupý a zmatený člověk Rubní strany. Najednou jsem zjistil, že všechno, čemu jsem nevěřil, je pravda, kdežto všechno, čemu jsem věřil, je jen zbytečná prázdnota…“</p> <p>„Nemluv tak!“ řekla Tael přísně. „Nikdy takhle nemluv! Váš svět není o nic horší než náš a ten náš zase není lepší než Svět Přirozených! Jestli… jestli začneš takhle uvažovat… čeká tě jen jedna jediná cesta!“</p> <p>„No dobrá, dobrá.“ Viktor jí dlaní jemně zakryl rty. „Nebudu. Nezlob se. Jsem zmatený, unavený a vyděšený. Proto melu všelijaké nesmysly. Hledám viníka. Už nebudu.“</p> <p>Zmlkl. On a Tael hleděli jeden druhému do očí. Zdálo se, že je třeba říci ještě něco… Ne, ne, raději nic neříkat… Jenom neodtrhávat zrak… Utonout v té bezedné průzračné modři…</p> <p>„Určitě musíš mít hlad jako vlk, nebo ne?“ zeptala se Tael a vyklouzla mu zpod rukou. „Donesla jsem jídlo… teda jenom trochu…“</p> <p>Mámení pominulo.</p> <p>Viktor se s úlevou rozesmál. „Jsi vážně prozíravá. Protože zrovna teď bych dokázal sníst kohokoli!“</p> <p>„Jsem nedobrá, vážně!“ zaprotestovala Tael a vyskočila na nohy. „Nejez mě! Mám plný košík pirožků!“</p> <p>„Červená karkulko? Málem bych tě nepoznal…“</p> <p>Tael jeho vtípek zjevně nepochopila. Sklonila se nad košíkem, stojícím u vyhaslého ohně − Viktor se ihned se zájmem začal prohlížet protější břeh řeky.</p> <p>„Mám tady s bramborami, s masem, se zelím…“</p> <p>„Paráda. Už jsem chtěl zkusit chytit nějakou rybu… Nebo ochutnat bahno.“</p> <p>„No, slyšela jsem o jednom chlápkovi, co se bahnem živil celé dva roky… Ovšem my si tuhle lahůdku raději odepřeme… Jídlo je připraveno!“</p> <p>Viktor si v rychlosti natáhl košili a přidřepl si ke košíku. Tael položila pirožky na čistý bílý ubrousek a s hrdým úsměvem čekala na jeho reakci. Kromě samotných pirožků se v košíku našla ještě lahev vína, dvě malé sklenice, kus pečeného masa, zabalený do silného papíru, a několik vařených vajec. Viktorovi se ihned začaly sbíhat sliny.</p> <p>„Víno taky přijde k duhu,“ řekl pochvalně. „Vážně jsi myslela na všechno. Ale k čemu dvě sklenice?“</p> <p>Tón přísného taťky se mu ale moc nepovedl.</p> <p>„Protože bych si taky ráda dala lok.“</p> <p>„No dobrá, tak tedy budiž,“ souhlasil Viktor spěšně; připadal si jako prozíravý král z jakési knihy. „Myslím, že si tuhle hostinu zasloužím. Po tom nádraží…“</p> <p>„Jakém nádraží?“</p> <p>„Vrhla se na mě ještě jedna smečka zabijáků. Na nádraží městečka Chorsk. Vůbec nechápu, jak se mi povedlo jim uniknout…“</p> <p>Taelina ruka, která se již natahovala po sklenicích, se zachvěla. „Povídej.“</p> <p>„Copak to nevíš?“</p> <p>Viktor přivykl tomu, že Tael má dokonalý přehled o všech událostech, a tak najednou zrozpačitěl.</p> <p>„No… po tom mostě…“ vysoukal ze sebe.</p> <p>„Vím, co se stalo pod mostem. Mluvila jsem s trpaslíky.“</p> <p>„Pak jsem nasedl do vlaku − jmenoval se <emphasis>Bílý orel…</emphasis>“</p> <p>Viktor vyprávěl, co všechno se s ním během předchozího dne událo, a Tael mu mlčky naslouchala, přičemž stále víc a víc klopila oči. Popsal šílenství, které se zmocnilo lidí ve vagonu, díky němuž získal naději na záchranu. Vylíčil také zuřivý boj, kdy mágové Vody, kteří se pravděpodobně nechtěli dělit o kořist − dělit se o <emphasis>něj</emphasis> −, zaútočili na nové bandity. Vyprávěl i o tom, jak plaval pod hladinou a přitom zjistil, že je schopen neomezeně dlouhou dobu zadržovat dech, jak konečně vylezl na břeh… Jen o svém snu se ani slůvkem nezmínil.</p> <p>„A tady jsi mě našla ty…“</p> <p>„Co jsem udělala… Co jsem to udělala…“ Viktor si s údivem a strachem uvědomil, že dívka pláče. „Já husa…!“</p> <p>„Tael!“</p> <p>Viktor ji objal a přivinul si ji k sobě. „Ale no tak… děvče moje… neplač… Jsem přece naživu! Všechno je v pořádku!“</p> <p>Tael však dál vzlykala a pevně se Viktora držela. Po chvíli zavrtěla hlavou. „Ne… o tohle nejde… Máš teď před sebou jen jednu jedinou cestu… nejspíš…“</p> <p>„O čem to mluvíš, Tael?“</p> <p>„Říkal jsi, že se lidé ve vagonu chovali, jako by je popadl amok?“</p> <p>„Ano… Co to znamená?“</p> <p>Tael mlčela.</p> <p>„Prosím, už neplač, neplač už…“ hlesl Viktor zoufale. „Jsi jediný člověk v tomhle světě, který je mi blízký!“</p> <p>„A jsi si jistý, že jsem člověk?“ Tael balancovala na hraně hysterie.</p> <p>„V tomhle směru si už nejsem jistý ani sám sebou. Neplač, Tael…“</p> <p>Dívka se odmlčela.</p> <p>„Dobrá,“ řekla pak. „Nebudu, Viktore. Něco vymyslím…“</p> <p>Prudce se vymanila z Viktorova objetí, přistoupila k vodě a začala si oplachovat obličej.</p> <p>„A nalij už mi konečně to víno!“ zavelela vzápětí.<strong>Kapitola dvanáctá</strong></p> <p>Rétor odškodňoval.</p> <p>Bylo na tom něco odpudivého. Ještě nedávno si lidé rvali vlasy, zalykali se zoufalým křikem, hořce plakali nad mrtvolami svých blízkých, anebo − což působilo nejděsivěji − jen s prázdnýma očima chodili okolo.</p> <p>Nyní se však ke dveřím úřadovny přednosty stanice táhla sice pochmurná, ale živě diskutující fronta. Každý vycházející byl okamžitě zahrnut otázkami ohledně konečné sumy i detailů rozhovoru. Někteří odpovídali, jiní zase ne − záleželo na uzavřenosti povahy a strachu z moci mágů.</p> <p>Rétor odškodňoval.</p> <p>„Přišla jsem o živitele, o svého živitelíčka jsem přišla…“ hořekovala postarší žena, žmoulajíc šátek, kterým si utírala slzy. „Jak teď mám žít? Jak mám vychovat děti?“</p> <p>„Váš manžel?“ zeptal se Rétor tiše.</p> <p>Žena zaváhala. „Otec…“</p> <p>„Kolik mu bylo let?“</p> <p>Bylo vidět, že by poškozená na tuto otázku nejraději vůbec neodpovídala. Leč co naplat − lhát mágovi si netroufla. „Osmdesát… a něco málo.“</p> <p>Rétor si povzdechl. „A v takovém věku živil vaši rodinu?“</p> <p>„Byl to švec! A měl zlaté ruce!“ Žena okamžitě vyrazila do útoku. „A jak byl pracovitý − den co den dřel do úmoru!“</p> <p>„A váš manžel?“</p> <p>„Ále, starý ochlasta…“</p> <p>Co dělat? Rétor mlčky vyskládal na stůl zlaté mince a ještě ženě podal směnku na menší částku. Poškozená chvíli mlčela − zjevně uvažovala, jestli by neměla požadovat víc. Když jí však Sandra věnovala ledový pohled, zrozpačitěla a rychle zmizela.</p> <p>„Ta ropucha!“ štěkla kouzelnice, jakmile se zavřely dveře. „Mrchožravá barakuda… Aby se těmi penězi udávila!“</p> <p>„Nech toho, Sandro,“ požádal ji Rétor. „Ano, lžou. Ano, kupčí s krví svých blízkých. Ale co můžeme dělat? Odmítnout je? Chceš, aby se po celém našem území začalo povídat, že Vzduch zabíjí své služebníky?“</p> <p>„Je to hnus.“ Sandra − jako vždy ve chvílích nefalšovaného rozčílení − zapomněla na svou námořnickou hantýrku. „Proč venku sedí na chodníku dvě ženy, oplakávají své mrtvé manžely a ani je nenapadne chtít peníze? Ale tihle… mrchožrouti…“</p> <p>„Tak jdi za nimi a vyplať jim kompenzaci. A velkou. Řekni, že klan prosí své věrné služebnice o odpuštění.“</p> <p>„Takhle z nás ale za chvíli budou žebráci…“</p> <p>„Sandro!“</p> <p>Žena se postavila.</p> <p>„Požádám trpaslíky o půjčku. Nedá se nic dělat. Zaplať těm, kteří nežádají o peníze. A já se postarám o ty, co stojí ve frontě za dveřmi.“</p> <p>„Jsou tam ještě děti,“ řekla Sandra neochotně. „Nemluvně a dvě malé holčičky. Všichni jejich příbuzní jsou po smrti.“</p> <p>„Vezmi je pod křídla klanu. Pošli je na Tesák čtyř větrů. Budou-li mít nadání, uděláme z nich mágy. Ale i kdyby ne, stejně pro ně najdeme místo pod sluncem.“</p> <p>„Nebylo by lepší dát je do sirotčince?“</p> <p>„Ne. Tam by děti vyrostly s nenávistí v duších, kdežto takhle s vděčností k nám. Pošli mi sem dalšího.“</p> <p>Do úřadovny vstoupil pevně stavěný a solidně oblečený vousáč. Ne obyčejný sedlák, nýbrž spíš mlynář nebo kovář. Uklonil se Rétorovi, posadil se a − aniž by čekal na vyzvání − spustil: „Takže tak. Manželka. Středního věku, ale pořád sympatická a do práce celá divá. V hospodářství se vyznala − věděla, čím jaké dobytče krmit, kde co leží… Stovka mincí, ani o fous míň. Dcera. Už jsem jí domlouval ženicha… padesát. No a pak moje zboží… celé pošlapané… to bude dalších alespoň třicet mincí.“</p> <p>Rétor zoufale zamhouřil oči. Jak strašně rád by teď měl důvod zaplatit odškodnění… Ovšem příbuzným tohoto člověka!</p> <p>Ale nesmí. Nesmí. Nesmí!</p> <p>Takže bude muset smlouvat, snižovat neúměrnou cenu. A nakonec zaplatit.</p> <p>* * *</p> <p>Návrat do Chorsku pro ně z pochopitelných důvodů vůbec nepřipadal v úvahu. Tael byla toho názoru, že by tam pronásledovatelé − mágové Vzduchu − mohli vyčkat příchodu posil anebo alespoň obnovení vlastních sil. Nacházeli se na svém území a to, že jim Viktor unikl, se dalo považovat za obrovské štěstí.</p> <p>„O tohle lenní panství,“ vysvětlovala Tael, jíž se přinejmenším napohled vrátila někdejší bezstarostnost, „se dlouho bojovalo, ale v posledních letech mu vládnou právě Vzdušní. Je to sice jenom malé městečko, ale má výhodnou polohu. A taky se říká, že se tam dají chytit tuze chutní raci. A kovají se tam celkem slušné meče. A ještě tam mají divadlo…“</p> <p>Kráčeli stepí podél okraje lesa a čím dál víc se vzdalovali od řeky. Návrat na trpasličí Trať považovala Tael za bezúčelný − alespoň prozatím. Nepřátelé budou po Viktorovi zprvu pátrat právě na Trati a v jejím okolí. Místo toho Tael navrhla, aby se vydali k průplavu, po němž se dopravovaly náklady na jih, a Viktor bez vyptávání souhlasil.</p> <p>„Jsem tak ráda, že mě neviděli,“ řekla Tael. „Je to skvělé. Vymyslím věci, jaké by tebe samotného nikdy nenapadly. Všechny je převezeme…“</p> <p>Ne že by její slova Viktorovi dodala na optimismu. Mnohem raději by jednal z vlastní iniciativy, ale nechtěl se teď s Tael přít.</p> <p>„Jé, podívej, no není to nádhera?!“ Dívka radostně zavýskla a vrhla se kupředu. „Viktore!“</p> <p>Ve Viktorovi ovšem pruh bleděmodrých kvítků nevyvolal žádné zvláštní nadšení. Rozhodně se mu po nich nechtělo válet, rozhazovat rukama, bušit patami do země a ještě u toho kňučet jako malé štěňátko − což bylo přesně to, co teď dělala jeho společnice.</p> <p>„Tohle je tvrdníček,“ vysvětlila Tael s úsměvem, jakmile se trochu uklidnila. „Symbol klanu Země. Říká se, že když se v něm člověk vyválí, hned má víc sil a snáz se mu jde.“</p> <p>„To jako vážně?“ Viktor pohotově ulehl vedle ní.</p> <p>„Samozřejmě že ne,“ zasmála se Tael. „Je to jen taková pohádka. Ale stejně je bezva si v něm poležet, odpočinout si… Hlavně je to ovšem znamení.“</p> <p>„Jaké znamení?“</p> <p>„Vydržel jsi údery dvou Živelných klanů − Vody a Vzduchu. Pochopil jsi jejich moc.“</p> <p>„Nějak to na mně ale není znát. Bolí mě nohy a jsem ztahaný jak kůň.“</p> <p>„Pochopit a ovládnout jsou dvě různé věci. Každopádně dva klany už máš za sebou…“</p> <p>„A teď mě čekají ty ostatní?“</p> <p>„To záleží na tobě,“ opáčila Tael. „Taky se můžeš vrátit domů. Stezka se před tebou otevře jako po másle, však uvidíš. Ale na druhou stranu, když už jsi tady, na hranici panství Zemních…“</p> <p>„To je radosti! Už dávno se mě nikdo nesnažil zamordovat!“</p> <p>„Zkrátka, nic lehkého tě nečeká,“ připustila Tael s neočekávanou lehkostí. „Vlastně, nejspíš to pro tebe bude vůbec nejobtížnější. Zato Oheň… ten už částečně ovládáš i bez zasvěcení.“</p> <p>„No to se ví.“ Viktor si v kapse nahmatal zapalovač a několikrát jím cvakl. „Jsem pán ohně.“</p> <p>„Takže Oros… Oros. Zato já osobně bych tam… ale dobrá.“</p> <p>Tael se posadila, upravila si vlasy a se stěží postřehnutelným smutným úsměvem se podívala na Viktora.</p> <p>„Víš,“ řekla pak, „jsem moc ráda, že jsem tě potkala. Ani Rubní strana tě nedokázala zkazit. Samozřejmě je za to třeba poděkovat tvé babičce, ale i ty sám jsi pašák.“</p> <p>„Řekni mi něco, Tael, když mě babička Věra nutila skákat… a lézt do vody… Co to vlastně bylo?“</p> <p>„Zkouška.“</p> <p>„Tak proč mi nic neřekla? Když tušila, kde se mohu ocitnout?“</p> <p>„Protože tvůj osud je jenom tvůj. A volba je výhradně na tobě, na nikom jiném. Mohla by tě vychovat trochu jinak. Alespoň něčemu tě naučit. Ale proč, když nikdo nevěděl, jak se tvůj život vyvine? Vždyť ses sem ani nemusel dostat. Mohlo se například stát, že bych tě nenašla. A ty by ses pak třeba stal někým úplně jiným… Stačil by malý krůček a Rubní strana by tě navěky pohltila. Stačilo by, abys tam na Rubní straně něco měl… Nějakou nitečku, kořen, kotvu… A už bys nemohl odejít.“</p> <p>„A možná bych byl šťastný,“ zašeptal Viktor.</p> <p>„Ano, možná.“</p> <p>„Ale tady se mi líbí. Vážně. Navzdory všemu.“</p> <p>… Cesta k průplavu trvala dlouho. Když se Viktor a Tael konečně dostali na břeh, Slunce už bylo hodně vysoko.</p> <p>Průplav představoval vpravdě mohutné vodní dílo. Byl širokánský, s břehy místy zpevněnými podpěrami z trámů; líně se po něm plazily široké vory i břichaté lodice − bez plachet a vesel, poháněny výhradně proudem.</p> <p>„Tael?“ zeptal se Viktor překvapeně. „Jak je možné, že samy od sebe plují… oběma směry…?“</p> <p>Dívka neuznala průplav za hodný pohledu.</p> <p>„Na jeho stavbě spolupracovali Vodní a Zemní, Viktore,“ vysvětlila ledabyle. „Vodní se postarali o to, aby v průplavu byly hned dva proudy − vpřed i vzad. A ještě to zařídili tak, aby se i plně naložená lodice pohybovala stejnou rychlostí jako prázdná. Jsou opravdu mocní, o tom žádná.“</p> <p>„A co teď budeme dělat my?“</p> <p>„Jak co? Počkáme na břehu a něco si stopneme. Cestující jsou tu vítáni.“</p> <p>Dívka se rázně vydala k okraji srázu. Břeh byl lemován nevysokým dřevěným nábřežím. Tael se zastavila a natáhla ruku v gestu dobře známém i na Rubní straně − sevřená pěst, jen palec vystrčený a namířený vzhůru.</p> <p>„Někdo určitě zastaví,“ řekla.</p> <p>Nemuseli čekat dlouho. Kolem se proplazil dlouhý vor − zřejmě tvořený stavebním dřívím, mířícím na jih − a hned první lodice, jež plula za ním, zabočila ke břehu. Byla o něco menší než ostatní, elegantní a čerstvě natřená světlehnědou barvou. Na přídi se jí skvěla rudá písmena tvořící název − <emphasis>Elbereth.</emphasis></p> <p>Elbereth, Elbereth… to zní nějak povědomě…</p> <p>„Hej!“ ozvalo se z lodice. „Naskočte! Copak nevidíte, že tu není kde přistát?!“</p> <p>Tael se ladně přehoupla na palubu. Viktor skočil za ní a s překvapením zjistil, že jej vzduch starostlivě chytil za podpaždí, jako by chtěl zabránit jeho pádu, ačkoli okraj dřevěného nábřeží a palubu lodice nedělilo víc než půldruhého metru vody.</p> <p>Od nevysoké prkenné kormidelny na zádi k nim kráčel jakýsi muž. Byl vysoký, ale měl úzká ramena; při chůzi se mírně hrbil. Dlouhé vlasy mu na čele stahovala úzká korálková čelenka. Jeho tvář byla opálená a ošlehaná větrem; přes ramena měl z neznámého důvodu přehozený dlouhý černý plášť.</p> <p>„Ahoj!“ Napřáhl k nim ruku. „Kam míříte?“</p> <p>„Až na konečnou, kapitáne.“ Tael mu věnovala okouzlující úsměv. „Svezete nás?“</p> <p>„Ještě aby ne! Co chálku, máte nějakou? Karimatka na spaní se tu najde…“</p> <p>„Ne, jídlo nemáme…“ řekla Tael s povzdechem.</p> <p>„Fajn, takže tři mince denně za kus,“ vyřešil kapitán s úsměvem tento problém. „Nepředstavíme se? Jsem Eleneldil.“</p> <p>„Smím se zeptat, jakého jsi původu, vážený Eleneldile?“ zajímala se Tael. „Vždyť to přece není lidské jméno?“</p> <p>Viktor, ve kterém kapitánovo jméno vyvolávalo jedině asociace s nějakým předním čukotským chovatelem sobů, se nenápadně pousmál.</p> <p>„Nu… než jsem přišel sem, jmenoval jsem se Nikolaj,“ uchechtl se kapitán.</p> <p>„Počkej,“ vložil se do rozhovoru Viktor. „Přišel <emphasis>sem?</emphasis>“</p> <p>„No jo, jsem z Rubní strany. Slyšel jsi o ní? Ostatně i ty asi budeš…“ Nikolaj Eleneldil přimhouřil oči. „I ty asi budeš původem odtud. Mám pravdu?“</p> <p>„Máš.“ Viktor si s ním potřásl rukou a představil se.</p> <p>„A odkud?“</p> <p>„Z Moskvy.“</p> <p>„Z Moskvy?“ Kapitán rázem ožil. „To já taky! A kde jsi bydlel?“</p> <p>„Na Elektrozavodské.“</p> <p>„A já na VDNCh. Víš ty co, Víťo, mám pocit, že ten tvůj kukuč je mi nějaký povědomý. Poslyš, nestavoval ses ty někdy u nás?“</p> <p>„U vás kde?“</p> <p>„Jak kde? U nás v Něskučném sadu. Scházeli jsme se tam každý čtvrtek.“</p> <p>Viktor nechápavě potřásl hlavou.</p> <p>„Ále, co bylo, bylo… A teď je to pryč.“ Kapitán maličko zrozpačitěl. „Nu, když jsi tedy můj krajan… Zkrátka dneska jste mými hosty. Pojďme!“</p> <p>Vypadalo to, že je Eleneldil nejen kapitánem, ale také jediným členem posádky lodice. Ostatně vodní proudění bylo v průplavu natolik rovnoměrné a pozvolné, že žádnou pomoc ani nepotřeboval. Lodice se sama od sebe stočila pryč od břehu a vrátila se doprostřed proudu.</p> <p>„Je tu nuda,“ přiznal Eleneldil upřímně. „Ale zase se zrovna dvakrát nepřetrhnu… A přijdu si na fajn prachy… No a když navíc občas přepravím něco zakázaného…“</p> <p>Mrkl na Viktora a pak šeptem dodal: „Mám v podpalubí celý balík trávy! Jak jsi na tom s hulením, dáš si?“</p> <p>Viktor, který si připadal jako náhodný divák absurdní divadelní hry, zavrtěl hlavou.</p> <p>„No teda, ty jsi mi ale správňák! A tvoje kámoška… jak se vlastně jmenuješ?“</p> <p>„Tael.“</p> <p>„Jsi zdejší?“</p> <p>„Naprosto.“</p> <p>„Tak to je správné. Hlavně tohohle chlapíka neopouštěj, pomoz mu v začátcích, aby si zvyknul…“</p> <p>Následovali kapitána do kormidelny. Hned bylo vidět, že zde žije jen jediný člověk, přičemž jde o muže, a navíc pořádného nedbalce.</p> <p>Na stole se mísily ohryzky od jablek, jakési umaštěné mapy, prázdné talíře, nástroje, cigaretové nedopalky, z nepochopitelných důvodů také chomáče vaty a dřevěné špalíčky podivných tvarů, dále pak zbytky sušených ryb a lepkavé sklenice se zbytky piva na dně.</p> <p>Před oknem, jež hledělo k přídi, čnělo z podlahy malé kormidelní kolo. To se nyní pomalu a vrzavě otáčelo, kopírujíc pohyby lodice. Rukojeti kola − kdysi zřejmě nalakované − teď vypadaly tak, jako by se o ně co chvíli típaly cigarety.</p> <p>V koutě se válela hromádka šatstva − zčásti čistého, tedy alespoň napohled, a zčásti zmuchlaného a umolousaného. Košile a ponožky věnčila osamělá podprsenka.</p> <p>„Včera jsem tu měl společnost,“ vysvětlil Eleneldil bez náznaku rozpaků. „Stopařku. To vám byla ženská…“ Spiklenecky mrkl na Viktora. „Až mi začalo být líto, že jsem ženatý!“</p> <p>Kapitán se ani v Taelině přítomnosti vůbec neostýchal povídat o svých milostných avantýrách.</p> <p>„Zato předevčírem se mi nezadařilo…“ pokračoval s povzdechem. „Nabral jsem jednu holku, že si ukrátím dlouhou chvíli, jenomže tahle… Rada! Moje pivo jí nechutnalo − hotová znalkyně v sukních! A ságu o dávných bitvách poslouchat taky nechtěla, válečnice jedna!“ Eleneldil se zamračeně poškrábal na zátylku a svraštil čelo.</p> <p>„Rada?“ zvolal Viktor.</p> <p>„No jo, říkala, že se tak jmenuje… To fakt nechápu, že si hezké ženské nedají pokoj! Místo aby seděly doma, seženou si meč… A pořádný…! A začnou se toulat po kraji, aby zažily nějaké to dobrodružství.“</p> <p>Vida, takže to Conamova dcera nevydržela, nedokázala zůstat ve své útulné restauraci! Možná že za to tak trochu mohl i samotný Viktor, který jí zjitřil duši.</p> <p>„Co kdybych tady maličko poklidila?“ navrhla Tael. Nevypadalo to, že by se jí řeči o Radě zamlouvaly.</p> <p>„Chvályhodné!“ Kapitán se široce usmál. „No ne, vážně! Tael, jsi zlatíčko! Jestli ti Viktor bude ubližovat, u mě máš dveře otevřené! A my zatím pobudeme na palubě, abychom ti nepřekáželi…“</p> <p>Kapitán zvedl z podlahy malý dřevěný soudek a pokusil se opustit kormidelnu.</p> <p>„Nejprve mi doneste dva kbelíky vody, koště a hadry,“ zavelela Tael.</p> <p>„Voda… Voda bude hned… Zato hadry, nevím…“</p> <p>Tael se mlčky sklonila nad hromadou oblečení.</p> <p>„Chytáš se tohle ještě někdy nosit?“</p> <p>Kapitán se poškrábal na bradě a začal si prohlížet košili − na mnoha místech propálenou, vespod natrženou, a navíc hojně potřísněnou olejovou barvou.</p> <p>„Ále… už asi ne. Klidně si ji vezmi! Co by člověk neobětoval kvůli čistotě!“</p> <p>Teprve po deseti minutách − mezitím museli obstarat vodu, poponést stůl doprostřed kormidelny a odsunout úzký kavalec od stěny − jim Tael dovolila odejít na palubu. Kapitán se obezřetně rozhlédl a pak potřásl hlavou.</p> <p>„No ne,“ řekl. „Já jsem samozřejmě fanoušek hygieny a těchhle věcí… Ale tohle, tohle už je drsné i na mě… Tak co, nenapijeme se?“</p> <p>Uvelebili se na palubě kousek od přídě. Z kormidelny se ozýval takový rachot, hřmot a nespokojené vrčení, jako by tam snad ani neuklízela křehká dívka, nýbrž řádila celá četa opilých vojáků, která se zmocnila ženského kláštera.</p> <p>Viktor přikývl. Chtěl ponořit sklenici do vody, aby ji opláchl, ale na poslední chvíli se zarazil, protože si všiml postaršího inteligentně vypadajícího trpaslíka, jak z paluby lodice, jež plula v protisměru, močí do průplavu.</p> <p>Ještěže alespoň pivo bylo dobré − mělo silnou a plnou chuť; jen by mohlo být trochu studenější. Přiťukli si a napili se.</p> <p>„Můžu ti říkat Nikolaji?“ zeptal Viktor.</p> <p>„Říkej,“ souhlasil Eleneldil bez zaváhání. „Jenom mi neříkej Niku… To nesnáším…“</p> <p>Rychle nalil další rundu. „Je tu bezva, že jo?“</p> <p>„Není to zlé,“ souhlasil Viktor opatrně.</p> <p>„Jak dlouho už jsi pryč z Rubní strany?“</p> <p>„Tři dny.“</p> <p>„Ó, tak na to se musíme napít.“</p> <p>Viktor měl bůhvíproč pocit, že i kdyby řekl týden nebo měsíc, vyvolal by tím úplně stejnou reakci. Znovu si lokli.</p> <p>„A ty, Koljo?“</p> <p>„Už to budou tři roky…“ Nikolaj si rozepnul plášť a Viktorovi konečně došlo, proč ho má na sobě − pod ním už byl až na volné spodky nahý. „Ech, holt si pořád nemůžu najít chvilku, abych se drobet opálil. Furt jsem jenom zavřený v kormidelně. Dáš si?“</p> <p>Vytáhl si z kapsy pláště pár nedbale ubalených cigaretek a jednu nabídl Viktorovi.</p> <p>„Ne, díky.“</p> <p>„Tvoje škoda…“ Nikolaj si zapálil a lačně, zhluboka potáhl. Vzduch naplnila nasládlá vůně marihuanového kouře.</p> <p>„No a co ty… tady?“ zeptal se Viktor.</p> <p>„Co já?“</p> <p>„Jak se ti tu žije? Nestýská se ti po domově?“</p> <p>„Ještě to tak!“ Nikolaj si odfrkl. „Vždyť já jsem o tomhle, abys věděl, odmalička snil! Celá ta… Rubní strana… mi už dlouho lezla krkem! Dokázal bych snad i vraždit, jen abych se ocitl v takovémhle světě!“</p> <p>„Vážně?“</p> <p>„Aby ne! Však co mě tam drželo? Tam jsem byl programátorem, den co den jsem si kazil oči u počítače… A jediná úleva pro mě byla, když jsem si mohl přečíst nějakou fantasy anebo jít s lidma někam do lesa na dřevárnu… A víš ty co? Nikdy, nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval, že takový svět existuje! Skutečný! S elfy, s trpaslíky, s mágy!“</p> <p>„To vypadá, že jsi měl štěstí…“</p> <p>Nikolaj znovu naplnil sklenice. „Kliku jako blázen, to teda jo! Ale copak se tobě o tomhle místě taky nesnilo?“</p> <p>„Ne. A fantasy jsem četl jenom příležitostně. A promiň, na elfy jsem nevěřil.“</p> <p>„Tak to je divné.“ Nikolaj potřásl hlavou. „Obyčejně se tu totiž ocitají ti, komu Rubní strana nejde ani trochu k duhu! Víš co? Podle mě se ti sem celou dobu chtělo. Akorát sis to nedokázal uvědomit!“</p> <p>Viktor pokrčil rameny. Z kormidelny se vynořila Tael, počastovala je nesouhlasným pohledem a vyšplíchla přes palubu kbelík s téměř černou vodou.</p> <p>„Kdepak, já jsem rád, tuze rád,“ pokračoval Nikolaj. „Tenkrát jsme se Sťopkou, mým kámošem, splašili solidní vzorek…“ Znovu na Viktora mrkl, jako by mu navrhoval, aby se vzpamatoval, rozmyslel si to a přidal se k němu. „Každý jsme si ubalili jointík… depak Sťopka, ten uměl balit jak nikdo jiný, vymyslel si kolem toho celou filozofii. A už to jelo… Vzpomínám si, že Sťopka zpíval písničky, takové ty… ezo… ekzo… ekzoterické… zatraceně, jak ta chytrá slova nepoužívám, nějak se mi vykouřila z hlavy… Pak jsme dali další jointíček a pak ještě jeden… Nějak jsem dostal chuť na upřímnosti, tak jsem furt dokola vyprávěl, jak rád bych se dostal do Skutečného světa! Potom jsem vyrazil domů… Stěží jsem zdrhnul poldům… Jednou dvakrát jsem skončil ve škarpě… Nevím, jestli znáš tyhle stavy… Koukáš se na sloup a usmíváš se na něj, protože zrovna tenhle sloup je ti nejlepším kámošem! Pak jsem nějak zabloudil a dostal se k jakési vesničce… Tak si říkám, jestli třeba nemám stíhu?! Kde by se uprostřed Moskvy vzala vesnice?! A aby toho nebylo málo, najednou koukám, že mi v ústrety míří trpaslík…“</p> <p>Zmlkl a chvíli jen lačně potahoval kouř.</p> <p>„Ne, fakt jsem měl kliku,“ prohlásil pak rázně. „Jinak se tomu ani říkat nedá! Zprvu jsem si myslel, že mám halušky, že se mi všechno jenom zdá. Čekal jsem, že se trpaslík každou chvíli promění v doktora s injekční stříkačkou a začne mi povídat, jak jsem málem zdechl na předávkování. Ale pořád nic, tak jsem se snažil zvykat. A pak jsem najednou pochopil, že to všechno je pravda. To bylo radosti!“</p> <p>„A co jsi dělal dál?“ zajímal se Viktor.</p> <p>„Nejprve jsem se přidal ke kočovným elfům. Ne že by mezi sebe rádi brali lidi, to teda ne… Ale pořád jsem je prosil, říkal jim, že jsem celý život nesnil o ničem jiném… Strávil jsem s nimi dva měsíce…“ V Nikolajově hlase zaznělo podráždění. „A tahle prvorozená hovada na mě hodila všechnu špinavou práci! Štípat dříví, uklízet ve stanech, třídit ty jejich bylinky, prát… Ale vydržel jsem to celkem dlouho. Protože večer, jakmile se elfové chopí louten a začnou zpívat ty své písně o horách, o mořích, o tom, jak hučí vítr a jak si mezi sebou šeptají hvězdy… Vždycky jsem si lehl někam opodál… protože blízko − přímo k ohni − jsem nesměl… Říkali mi, že smrdím − stejně jako všichni lidi. Zkrátka ležel jsem tam, poslouchal, snil… No a pak jsem začal dělat do jedné pěkňoučké elfské dívčiny… A to byl konec. Co ti mám povídat − vyhnali mě, hovada!“</p> <p>Viktor pokýval hlavou, dávaje celý svým vzezřením najevo soustrast.</p> <p>„A tak jsem začal uvažovat, co dál se životem. Chtěl jsem být vojákem nebo možná mágem, nebo prostě někým takovým… Ale pak se naskytla tahle lodice. Zatímco jsem byl mezi elfy, stačil jsem si našetřit trochu peněz… Fakt si nedáš ani práska?“</p> <p>„Ne, vážně ne.“</p> <p>„No jak chceš, já si ještě párkrát potáhnu… Jak jsem říkal… Něco jsem si našetřil a tak jsem neváhal a šel do toho. Nejprve jsem se stal podílníkem a pak − když už jsem měl něco vyděláno − jsem celou tuhle lodici odkoupil a stal se svým vlastním pánem. Byl jsem na vojně u námořnictva, takže se v lodích trochu vyznám, a tady se člověk zrovna nepředře. Asi před rokem jsem se definitivně usadil. Pořídil jsem si barák! Chalupa jak víno, střecha pěkně bytelná, železem pobitá, kamna trpasličí, mazutová. Mám krávu, stračenu. Pět prasat, kozu, slepice… A oženil jsem se. Moc milá ženuška… Pravda, je to vdova s děckem, ale to nic, já mám děti rád. Zato hospodářství teď jenom vzkvétá. Tohle pivo třeba − to vařila ona. Co mu říkáš − dobré, ne?“</p> <p>„Dobré,“ souhlasil Viktor. Pivo, jímž zalil předtím vypité víno, už o sobě dávalo vědět − a nejen hučením v hlavě. Postavil se na kraj paluby a napodobil onoho trpaslíka.</p> <p>„Takže si žijeme jedna radost!“ shrnul to Nikolaj. „Už dokonce přemýšlím, jestli bych si neměl koupit ještě jednu lodici. Nechceš pro mě makat jako její kapitán? Zaměstnal bych tě protekčně, však jsme krajané. Už ses rozhodl, co tady budeš dělat?“</p> <p>„Vypadá to, že to mám předem dané,“ opáčil Viktor, aniž by zabíhal do podrobností.</p> <p>„Nu, jestli se o tebe stará to děvče…“ Nikolaj spokojeně přimhouřil oči. „Tak je to správné, tuze moc dobré to je. Stejně si to ale nech projít hlavou − našincům jsem vždycky připraven pomoct.“</p> <p>Lodice se pomalu blížila k mostu. Buďto tudy vedla Trať, anebo šlo o obyčejnou cestu − takhle zezdola se to nedalo poznat. Na břehu, jak bylo místním zvykem, stály hlídkové vížky; před jednou se v sedle melancholického oře tyčil trpaslík strážný s kuší na rameni. Viktor mu s bezděčnou sympatií zamával. Nikolaj však s ním, co se vztahu k trpaslíkovi týče, evidentně nebyl zajedno. Změřil si strážného zlostným pohledem, vztekle praštil pěstí do paluby a zavyl, když si úderem pohmoždil ruku.</p> <p>„Kdybys tak chtěl puknout…“ zasyčel.</p> <p>Viktor neměl ponětí, čím si trpaslíci vysloužili hněv prosperujícího majitele lodice, ale rozhodl se, že se nebude vyptávat. Třeba ho odírali na clech? V protisměru právě proplouvala řada malých plavidel, jejichž paluby byly bez ladu a skladu zavalené bílými mramorovými kvádry a dřevem. Život kypěl a klokotal, stavěly se paláce i stodoly; život zkrátka zvysoka kašlal na vztahy mezi Nikolajem a trpasličími jízdními střelci.</p> <p>„Kdepak, není na světě dokonalosti, není…“ Druhý joint kapitána evidentně dostal do hloubavé filozofické nálady. „Ech… Překrásné víly úpí pod železných květů jhem…“</p> <p>Viktor zpozorněl. Říkal si, že jestli mu Nikolaj pod vlivem vypitého piva vážně začne recitovat básně, měl by se raději urychleně poohlédnout po nějaké únikové cestě… Naštěstí však v tu samou chvíli vyšla z kormidelny Tael.</p> <p>„Hej, ochlastové!“ zavolala. „Pojďte! Chlév je čistý!“</p> <p>„Je to holka šikovná.“ Nikolaj pokýval hlavou. „Tak mladá, tak hubeňoučká, ale už tak pracovitá. Chválím, vážně chválím!“</p> <p>V kormidelně skutečně vládl pořádek. Tael stačila umýt dokonce i okna a paprsky slunce, klesajícího k obzoru, ozařovaly čisťounkou, báječně vydrhnutou podlahu. Na čistém stole stál v opláchnuté skleničce kvítek tvrdníčku − kdy ho jen Tael stačila utrhnout?</p> <p>„Oho…“ Nikolaj rozhodil rukama. Přece jen asi vážně miloval čistotu − byť to byla nesmělá platonická láska lenocha. „Nech mě, ať tě políbím, děvče!“</p> <p>K Viktorovu údivu Tael ochotně nastavila tvář kapitánovu nepříliš otcovskému polibku. Pak se šibalsky podívala na Viktora a ten se podrážděně odvrátil.</p> <p>„Nebojte se, nezůstanu vašim dlužníkem!“ prohlásil Nikolaj. Otevřel skříň, překvapeně hvízdl − zřejmě i tam teď panoval pořádek − a začal vytahovat balíčky. „Sádlíčko z mého vlastního čuníka, jen tak mimochodem! Okurečky s rajčátky… Kuřátko… včera koupené v Chorsku, vypadá ještě čerstvě, ale je třeba ho sníst… Snad mi odpustíte, že nejsem milovník likérů, zato piva a vodečky mám dost…“</p> <p>Spolu s Tael prostřeli na stůl a zakrátko se všichni tři pustili do večeře. Viktor si dovolil ještě jednu sklenici piva − dost možná zbytečnou, protože mu už z vedra a vypitého alkoholu bylo beztak těžko.</p> <p>„Určitě tě zajímá, co se děje doma, že ano?“ zeptal se Nikolaje.</p> <p>„Doma? Ále, tam je všechno v pořádku. Manželka se stará o hospodářství, malý nejspíš zrovna krmí prasátka…“</p> <p>„Ne, ne, já myslel Rubní stranu.“</p> <p>„Aha… Rubní stranu…“ Nikolaj se pořádně napil piva. „No ani nevím. Upřímně, proč by mě to mělo zajímat? Vracet se tam nehodlám, i kdybych mohl. O mých příbuzných stejně nic nevíš. No… žádná válka tam snad nevypukla?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„A jinak…“ Kapitán se zamyslel. „Stalo se tam třeba něco, víš, no zajímavého? Třeba že chytili létající talíř… Nebo že našli lék proti AIDS… Nebo…“</p> <p>Zhluboka se zamyslel a pak mávl rukou. „Víš ty co, Víťo? Já ani nic vědět nechci. Dokonce na Rubní stranu nechci ani vzpomínat! A tobě radím totéž − vykašli se na ni, pusť ji z hlavy! Tohle je náš život! Vozit na Teplé pobřeží pšenici a maso a zpátky ryby a víno. Je tu nádherná příroda! Překrásné a skotačivé dívky!“ Mrkl na Tael, a ta mu v odpověď věnovala úsměv. „Pivo stojí pár měďáků! Když onemocníš, prostě si zaplatíš mága, a ten ti pomůže líp než jakýkoli doktor! A jestli dychtíš po civilizaci, usaď se blíž k Trati − trpaslíci ti za peníze obstarají nejen teplou vodu, ale klidně i elektřinu. Já si teď třeba hodlám pořídit vyhřívanou kadibudku. No není tohle ráj? Co říkáš?“</p> <p>„Pokud vím, dochází tu k válkám,“ poznamenal Viktor.</p> <p>„Pche! Války! Těch je tu mnohem míň než u nás! A daně, když se to vezme kolem a kolem, jsou celkem únosné. Ale aby tě nějaký polda… gumovým obuškem…“ Nikolaj si povzdechl. „To nikdy! Dokonce ani elfové… I když se z nich vyklubala taková hovada. Nic, co bylo, bylo. Co jsem zbohatl, čas od času si je najímám. Vždycky přijdou se svými loutnami a fujarami, posadí se u mě na zahradě a začnou zpívat! A já se pěkně uvelebím na verandě, chlemtám pivo, žvýkám sádlo a užívám si!“</p> <p>Seděli ještě asi půl hodiny. Nikolaj si nezapomínal dolévat pivo a bez přestání Viktorovi líčil přednosti Středosvěta. Tael se uštěpačně usmívala. Samotný Viktor spíše mlčel.</p> <p>Na tomhle chlapíkovi − jeho krajanovi − bylo cosi smutného.</p> <p>Ne, kdyby skutečně zůstal mezi elfy, kdyby začal pracovat s trpaslíky na Trati nebo se pokusil stát mágem… V tom případě by z něho Viktor mohl mít jedině radost. Ovšem takové naplnění snu − najmout si bandu elfů a naslouchat u piva jejich zpěvu… Cožpak všichni, kdo přijdou z Rubní strany sem do Středosvěta, postupně zjistí, že nejsou ani zdaleka takovými obdivovateli čárů a kouzel, jak si o sobě mysleli? Představovat si magický svět je jedna věc, ale zkusit si v něm žít je něco úplně jiného.</p> <p>„No dobrá, myslím, že už je čas jít na kutě,“ řekl Viktor. „Je tady potřeba držet noční hlídky, nebo jak?“</p> <p>„Nebo jak.“ Nikolaj poplácal soudek s pivem. „Stačí zajistit kormidelní kolo a o zbytek už se postará proud… Chce to jen dávat pozor, aby se v lodi neobjevila trhlina − to je celá práce. Nedáme si ještě trochu?“</p> <p>Viktor zavrtěl hlavou.</p> <p>„Tak si běžte odpočinout. Dám vám karimatku…“ Nikolaj nejistým krokem došel ke skříni a vytáhl z ní „karimatku“ − přesněji svinutou slaměnou rohož. Po chvíli váhání přidal ještě špinavou vlněnou deku. „Víc toho nemám… paluba je vaše…“</p> <p>„Díky.“ Viktor se popravdě řečeno trochu obával, že Nikolaj bude Tael navrhovat, aby s ním sdílela kormidelnu. „Lehneme si někde na přídi, dobře?“</p> <p>„Hlavně nespadněte do vody. Já tady ještě chvíli posedím.“</p> <p>Když už byli ve dveřích, Nikolaj za nimi přece jen ještě zavolal: „A kdybyste nemohli usnout, zastavte se…“</p> <p>Viktor si nebyl jistý, komu je toto pozvání adresováno víc.</p> <p>V houstnoucím šeru rozložil na palubě „karimatku“. Rohož sice nevypadala nijak zvlášť pohodlně, ale přece jen… Sundal si bundu i svetr, sroloval je a položil na rohož.</p> <p>„Místo polštářů,“ vysvětlil pak.</p> <p>„Hm…“ Tael se posadila na kraj rohože a natáhla nohy. „Jsem vážně utahaná,“ řekla s povzdechem. „Díky. Už jsem se začínala bát, že budeš do rána sedět s tím… Nikolajem…“</p> <p>Viktor se ušklíbl. „Copak, nepadl ti do oka?“</p> <p>„Je to čuně,“ řekla Tael opovržlivě. „A opilec.“</p> <p>„Tak proč ses s ním tedy líbala?“ nevydržel to Viktor.</p> <p>Teď se zase ušklíbla Tael. „Žárlíš?“ zeptala se potměšile.</p> <p>Viktor se divže nezalkl pohoršením. „Cože? Tael, ty nejsi… nejsi můj typ, to zaprvé. A jsi ještě moc mladá, to zadruhé…“</p> <p>„A proč nejsem tvůj typ?“</p> <p>„Dávám přednost blondýnkám!“</p> <p>„Ale fuj…“ Tael potřásla hlavou. „Jak triviální. Myslela jsem si, že máš lepší vkus.“</p> <p>„Do mého vkusu ti vůbec nic…“</p> <p>Viktor zmlkl a zaraženě se podíval na Tael. Pak se náhle rozesmál.</p> <p>„No dobrá, vzdávám se, dostala jsi mě! Tael, vážně mi nebylo příjemné, když po tobě kapitán tak obdivně pokukoval.“</p> <p>„Žárlivče,“ povzdechla si dívka. „Takže mám šance? Samozřejmě až budu trochu starší a nechám se odbarvit?“</p> <p>„Taky záleží, jestli se budeš hezky chovat.“</p> <p>„Budu se moc snažit,“ prohlásila Tael tónem, který ovšem nevzbuzoval žádné velké naděje. Lehla si na rohož a podložila si hlavu Viktorovým srolovaným svetrem a vlastními dlaněmi.</p> <p>Vstříc jim právě mířila další lodice − břichatá, s nevysokou nástavbou na přídi. Vedle ní stál mladý pár − chlapec a dívka, nejspíš jen o trochu starší než Tael. Když si jich chlapec všiml, zvedl ruku a zamával.</p> <p>Viktor si cosi zabručel pod nos a jako odpověď mu nejistě zamával. Pak lodici vyprovodil pohledem. Oba proudy byly v poměrně úzkém průplavu neuvěřitelně přesně ohraničeny − když se obě plavidla míjela, dělil je od sebe jen nějaký metr, možná ani to ne, ale chlapec přesto nedal najevo sebemenší znepokojení. Objal dívku kolem ramen, natáhl ruku vzhůru a ukazoval jí cosi na noční obloze.</p> <p>I Viktor pohlédl na tmavnoucí nebe. Už na něm byly vidět první hvězdy − velké a jasné, jak tomu bývá v jižních krajích. Mihl se meteorit…</p> <p>„Já vlastně ani netrvám na tom, že se musíš odbarvit…“ řekl Viktor. „Slyšíš mě, Tael?“</p> <p>Tael však už s tváří zabořenou do improvizovaného polštáře klidně odfukovala. Viktor si povzdechl, přikryl ji dekou a chvíli nad ní zamyšleně stál. Dívka asi vážně musela být k smrti vyčerpaná, když tak rychle odpadla. A on − samolibý hlupák − se jí ani nezeptal, jak se z toho všeho dostala, jak ho našla…</p> <p>Ulehl vedle ní na krajíček „karimatky“. Dlouho ležel s otevřenýma očima a hleděl na nebe, na němž pučely stříbřité hvězdné kvítky, na šplouchající vlnky, na stromy rostoucí podél průplavu i na zřídkavá světélka v dálce. Co ho vlastně táhne kupředu? K čemu mu je Oros, k čemu potřebuje klany a mágy? Copak si nedokáže najít své místečko v životě? Když se to vezme kolem a kolem, co je špatného na cestě, kterou si zvolil Nikolaj? Hned zítra řekne Tael, že nehodlá pokračovat dál. Vystoupí hned u nejbližšího městečka. Přece jen teď vládne určitou mocí, takže vrhne-li se na něj další houf šílených mágů bažících po jeho krvi, dokáže se o sebe postarat…</p> <p>A ztracen v těchto uklidňujících úvahách Viktor usnul.</p> <p>… Nejlegračnější na tom bylo, že se již přestal divit. Průsvitné hory, fialový les, zuhelnatělé zbytky „laboratoře“…</p> <p>„Už toho mám dost,“ řekl Viktor. „Hej, ohyzdo, mám tě až po krk…“</p> <p>Obviňovat podsaditého drzouna z opakování snů bylo samozřejmě hloupé. Každopádně tenkrát poprvé s tím určitě neměl nic společného − vždyť i jeho samotného Viktorův příchod zaskočil. Nyní se však Viktor nedokázal zbavit pomyšlení, že ať už udělá cokoli, vždycky to bude jen pro Obžerovo pobavení.</p> <p>„Hej!“ zakřičel. „Šeredo! Nemám teď na tebe náladu!“</p> <p>Les mlčel. Mlčely i zešedlé (snad tady nepršelo?) ruiny budovy. Pouze vlny odpověděly souhlasným hukotem, zatímco vítr zachytil Viktorova slova a odnesl je kamsi do dáli.</p> <p>„Dobrou noc!“ popřál Viktor neviditelným pozorovatelům. Popošel kousek od břehu, kde už bylo sucho, lehl si… a usnul.</p> <p>Dnes již podruhé. Ani ho nepřekvapilo, že se ve snu dá spát.</p> <p>* * *</p> <p>O zakletí se Rétor postaral sám. Ani ho to nestálo moc sil − Zabiják se nemohl dostat příliš daleko. Mág s přimhouřenýma očima seděl na ploché střeše nádražní budovy a cítil, jak se nad ním roztáčí neviditelná větrná spirála. Slabounká, lehká, pro ostatní mágy téměř nepostřehnutelná. V prvé řadě ho teď zajímala řeka a její břehy a až potom Trať a stepi.</p> <p>Stopu objevil nějakých dvacet kilometrů od městečka. Po zjištění, jak blízko se Zabiják nacházel, Rétor dopáleně zaskřípal zuby. Taková drzost! Vůbec se nenamáhal odejít někam daleko… Jen co vylezl na břeh, hned usnul.</p> <p>Rétor vyčkával prohmatávaje zemi, vodu i oblohu neviditelným tykadlem poslušného větru. Zabiják ho nesmí pocítit… Naneštěstí díky tomu, že vydržel střetnutí s mágy Vzduchu, měl za sebou i další zasvěcení. Byl teď tedy přesně v půli cesty. Před ním zůstávala Země a Oheň. Nu, zatímco se Zemí by Zabiják nejspíš neměl mít větší problémy, Oheň mu bezpochyby dá pořádně zabrat. Ohniví ho stěží nechají tak snadno běžet. Jakmile ucítí magii Vody, pokusí se ho zabít, i kdyby přitom měli sami do jednoho padnout… Škoda jen, že v Orosu je moře taky po ruce. Kdoví, možná se Zabijákovi i tam podaří zmizet.</p> <p><emphasis>U všech Velkých sil, jak by se mi teď jen hodila pomoc klanu Ohně,</emphasis> říkal si Rétor. <emphasis>Kdybychom byli dva… </emphasis><emphasis>kdyby tu byl</emphasis><emphasis> jen jeden jediný Ohnivý mág, aby se postaral o jeho vodní štít… pak bych ho určitě dostal, neřáda.</emphasis></p> <p>A o tom, že uniknuvší Zabiják není žádným nešťastníkem, jenž zůstal lapen v soukolí osudu, nýbrž právě neřádem, již Rétor ani trochu nepochyboval. Vagon propadlý šílenství… nebozí rolníci, kteří se s holýma rukama vrhli na nejlepší válečníky klanu Vzduchu − něco takového mohl dokázat jedině skutečný Zabiják. Přirozený Zabiják, který už dost možná spáchal podobný zločin i tam, odkud přišel − ve světě Rubní strany.</p> <p>Leč pozdě bycha honit. Zabijákův plán byl jednoduchý a efektivní − zbývalo mu projít zasvěcením ještě u dvou klanů, Země a Ohně, a to daleko na jihu, na Teplém pobřeží. Dostat se tam po Trati by mu trvalo tak den, maximálně dva. Protože však ví, že je pronásledován, určitě se rozhodne pro plavbu průplavem, kde vládne čilý ruch, v němž se snáz ztratí. Navíc voraři a kapitáni nákladních lodic ochotně berou pasažéry. Tímhle způsobem mu cesta k cíli potrvá nějaké tři dny.</p> <p>Co teď? Poslat zprávu klanu Země? To by stěží pomohlo − Zemní odjakživa nenáviděli Okřídlené vládce. Ohniví jsou zase oslabení po nedávném masakru. Zbývá jen jedno jediné − pokračovat v pronásledování, sledovat stopu v naději, že se Zabijáka podaří dostihnout dřív, než se dostane na území klanu Země.</p> <p>Měli by tedy nelitovat sil a vzlétnout? To by šlo… Počkat si na hodinu vrcholné Síly a udeřit, ve třech, spolu se Sandrou a Asmundem… Udeřit celou svou mocí. Jenomže v tom případě se Zabiják jednoduše ponoří do průplavu. Rétorova moc bohužel končila na hranici, která odděluje Vzduch a Vodu. Kdepak, tohle není řešení. Musí si počínat jinak, chytřeji − předstihnout nepřítele. Zaútočit na něj, když už to nebude čekat, jen kousek od panství Země. Tím také získá čas na přivolání posil z vlastního klanu… a kdoví, třeba na pomoc přispěchá i někdo z Ohnivých?</p> <p>Stále ještě má časovou rezervu. <emphasis>Hromový šíp</emphasis> bude na Teplém pobřeží během jediného dne. Další dva dny tedy zbudou na přípravu. A to je víc než dost.</p> <p>Hoď pochybnosti za hlavu, Rétore. Cesta, kterou sis zvolil, je jediná správná. Nyní máš to nejdůležitější − zkušenosti. Jsi oproti Zabijákovi o několik tahů napřed. Druhý neúspěch je zhola nemožný. Stejně nemožný jako to, aby se jablko bez pomoci magie vzneslo z větve jabloně vzhůru k nebesům.</p> <p>Je čas vyrazit na zpáteční cestu − a ať s sebou Sandra vezme ty nešťastné děti, které Zabijákovou vinou přišly o rodiče. Je možné, že náraz hrůzy a nenávisti děti změnil… Hlavně nemluvně, neboť ta bývají nejvnímavější. Jednou by se z něj mohl stát mocný mág − koneckonců byl počat i narozen v panství Vzduchu.</p> <p>Rétor slezl ze střechy.</p> <p>Nádraží bylo mezitím narychlo dáno do pořádku. Trpaslíci odtáhli ztýraný vagon na slepou kolej, mrtvoly byly odklizeny, zranění odvezeni do léčeben a krev na nástupišti zmizela pod vrstvičkou bílého písku. Rétorův oddíl, celý zachmuřený a skleslý, čekal odříznut od všeho dění v hale „pouze pro mágy“.</p> <p>Sandra držela v náruči nemluvně, pomlaskávající ve spánku. Asmund už nějak stačil rozveselit dívenky − zřejmě jim předváděl jednoduchá kouzla. Smrtelně bledý Kan seděl se zakloněnou hlavou v křesle a neustále si mnul hubené ruce. On i jeho žák dnes měli až příliš mnoho práce a viděli věci, jaké by nikdo vidět nechtěl.</p> <p>Dokonce i Erikovi s Kevinem sklouzly jejich obvyklé masky lhostejnosti a pohrdání celým okolním světem. Jejich „záložníci“ na tom byli přece jen lépe − ve dvanácti letech není pocit smrti tak pronikavý. Obzvláště té cizí. Obzvláště v boji.</p> <p>„Vracíme se,“ prohlásil Rétor bez úvodu. „Zabiják se plaví průplavem. Tam na něj nemůžeme. Je ale jasné, že teď míří na jih − nejprve ke klanu Země a potom k Ohnivým. Je třeba ho předstihnout. Není jiného východiska. Musíme ho napadnout ze zálohy. A někde… Někde, kde nejsou lidé.“</p> <p>Všichni mlčeli a čekali, až bude pokračovat.</p> <p>„Povolám pomoc. Jak z našeho klanu, tak i z řad Ohnivých. Je to naše poslední šance, další už nedostaneme. Po třech zasvěceních by už měl Zabiják skoro vyhráno… Při pokusu o jeho likvidaci bychom přišli o polovinu klanu, přinejmenším. Proto nesmíme, za žádnou cenu nesmíme selhat, rozumíte? Kevine, Eriku! Tentokrát už vás nesmí nic rozptylovat. My prorazíme jeho ochranu, ale zabití Zabijáka bude na vás.“</p> <p>Kevin cukl tváří. Oko už měl v pořádku.</p> <p>„Bude těžké toho grázla dostat. Jen my dva s Erikem to nezvládneme.“</p> <p>„Kolik párů by to ještě chtělo?“ zeptal se Rétor navenek klidně, třebaže se mu po těchto slovech sevřelo srdce. Když už Kevin říká, že něco nezvládne…</p> <p>„Čtyři. Přinejmenším. Lepší by bylo pět,“ ozval se nečekaně Erik.</p> <p>„V tom případě pošleme pro sedm,“ rozhodl Rétor nevzrušeně.</p> <p>„Jonathan, Randor, Ben, Gérôme, Bert, Ábel, Blade,“ vyjmenoval Erik vyrovnaným hlasem.</p> <p>Ano, jen ti nejlepší.</p> <p>„Ale kdo potom zůstane v klanu?“</p> <p>„No přece ti dva mladí, co se k nám nedávno přidali − Daňka se svým zbrojnošem. Sil mají za čtyři jiné; jen na to, aby si začínali s magií, je ještě moc brzy…“ vysvětlil Kevin.</p> <p>„Dobře.“ Rétor přikývl.</p> <p>Bude to krvavá záležitost. Ne všichni se vrátí domů. Ale na tom nesejde. Starší vědí, co je jejich povinností. A dokážou to vysvětlit svým parťákům.</p> <p>* * *</p> <p>Loi Iver přemýšlela. Seděla s bradou opřenou o propletené prsty rukou; na stole před ní ležela hromádka různobarevných dřevěných kulatých figurek.</p> <p>Tak tedy − Rétor očekává Draka. Torn ho chce zničit… dokonce nikoli „ho“, nýbrž „je“ − jak Draka, tak i Rétora. A ke všemu se ještě schyluje ke vpádu Přirozených.</p> <p>Dobře, vše je tedy jasné. A když se k tomu přidá to, co vyplývá ze zpráv špionů…</p> <p>O střetnutí na nádraží v Chorsku se Loi dozvěděla během necelých dvanácti hodin. Od té doby nespala − jen seděla a zvažovala, vyhodnocovala fakta.</p> <p>Zprávy o střetnutí na nádraží v Luzích měla už z dřívějška. Stejně jako o tom, co se odehrálo u mostu před Ranskem. Její výzvědná síť se činila…</p> <p>Ale pěkně popořádku. Tak tedy Chorsk. Vezmeme do hrsti několik figurek, znázorníme si situaci. Rétor, Sandra a nový klučina mág (jen tak mimochodem, kampak se asi poděla stará garda − Solly, Edulus a bratři Roy s Guyem?) se snažili zabít jakéhosi muže, který sem podle všeho teprve nedávno přišel z Rubní strany. Do střetnutí zasáhl Vodní mág Gothor a spolu s jedním Trestajícím zahynul…</p> <p>Zprávy to byly více než skoupé, ale Loi Iver si z nich vyvodila, co se jen dalo.</p> <p>Člověk z Rubní strany, kvůli němuž Rétor shromáždil skutečnou eskadru smrti, a výrazně tím v těchto těžkých časech oslabil svůj klan, mohl být jedině potenciálním Dračím zabijákem, který však dosud nestačil projít všemi zasvěceními. Je tedy jasné, proč nešťastný Gothor zasáhl − snažil se zabránit jeho smrti.</p> <p>Ale proč tedy v Ransku Vodní na téhož člověka zaútočili? Proč se ho pokoušeli zabít v Luzích? Pokud jde skutečně o Zabijáka, pak by ho Gothor měl bránit… Což ostatně i dělal, ale jen tváří v tvář Rétorovi. Předtím se ho však zřejmě ve vší vážnosti snažil zlikvidovat.</p> <p>Loi nevydržela a vyskočila na nohy. V tom všem se skrývalo něco důležitého, něco mimořádně důležitého…</p> <p>Nejjednodušší vysvětlení − Gothor zaútočil jen proto, aby oklamal Rétora. To by bylo celkem pravděpodobné. Tím spíš, že zabít toho muže tehdy by bylo podstatně snadnější než nyní, kdy už zřejmě má za sebou dvě zasvěcení ze čtyř. Ano, je to docela dobře možné. Rétor se o těchto útocích dozvěděl a dospěl k závěru, že se Torn Vzdušné pokouší obelstít; tomuto neohrabanému triku se tedy zasmál a sám se vrhl do boje.</p> <p>Všechno vycházelo. Ale přece jen… Loi se pořád nedokázala zbavit pocitu, že do sebe vše zapadá <emphasis>až příliš</emphasis> logicky.</p> <p>Samozřejmě že dokonce ani ona, vůdkyně klanu Kočky, neznala tajemství zasvěcení. Štvalo ji to a dráždilo − Loi nebyla zvyklá jednat naslepo. Nyní to však vypadalo, že nemá jinou možnost. Bude muset riskovat. A to sama − svůj klan do toho nechtěla zatahovat.</p> <p>Šedá figurka klanu Kočky zaujala místo kousek opodál od hloučku Vzdušných. Takové je tedy rozložení sil…</p> <p>Torn se ukázal být snadnou kořistí. O Rétorovi měla Iver podstatně vyšší mínění. Na něho takové primitivní lsti stěží zaberou. Upřímně řečeno, Loi si ještě pořád nebyla jistá, koho by v této válce měla podpořit. Zůstat stranou se jí zřejmě nepodaří − ať už si o Tornovi myslela cokoli, musela uznat, že je opravdu mocným mágem. Jestliže hovořil o brzkém vpádu Přirozených, znamená to, že k němu skutečně dojde.</p> <p>A bude-li v čele Přirozených stát Stvořený drak…</p> <p>Loi se zimomřivě otřásla. O takové hrůze raději nechtěla ani přemýšlet. Tím spíš, pokud se Rétorovi podaří zlikvidovat Zabijáka. V tom případě nebudou mít klany Teplého pobřeží prakticky žádnou šanci. Nezbude jim jiná možnost než hrdinsky zemřít − anebo uprchnout na sever. V bláhové naději, že tím získají pár let života navíc…</p> <p>Ale kdepak, takový luxus jim Přirození rozhodně nedopřejí. Nezastaví se ani na Teplém pobřeží, ani ve Zpívajícím lese, ani ve stepích, ani v lesích na severu, ba ani u Šedých mezí − nezastaví se, dokud jim nebude patřit celý svět, až do posledního zrnka prachu. A bylo by naivní uklidňovat se nějakými falešnými nadějemi.</p> <p>Je možné, že se ona, Loi Iver, zmýlila, když Tornovi nedovolila, aby na jejím plese zabil Rétora? Je možné, že svým rozhodnutím otevřela cestu na Teplé pobřeží děsivé neporazitelné obludě zpoza Zlomu světa?</p> <p>Ne, řekla si v duchu. Tvá intuice neselhala, Loi. Když nemáš dostatek přesných údajů, spolehni se na ni. Nezradila-li tě ještě nikdy předtím, proč by to měla udělat právě teď? Rétor přece není sebevrah. Nebude ničit jedinou naději na vítězství.</p> <p>Ostatně on přece má jinou…</p> <p>Navrátivšího se Draka.</p> <p>Loi postavila do rohu stolu světlemodrou figurku − ať Torna označuje barva vody − a pak mezi ni a figurky Vzdušných hodila ještě jednu. Velkou, zlatavou. Dřevěné kolečko se chviličku kutálelo, načež se zastavilo… stojíc na hraně.</p> <p>Loi se kousla do rtu. Nesmí být pověrčivá! Copak se tu snaží věštit budoucnost? Podle různobarevných figurek, které Chorovi a jeho Kocourům slouží při karbanu jako žetony, jež symbolizují částky vsazené do hry?</p> <p>Ani náhodou! Jen ať si zlatavá figurka stojí na hraně a pohupuje se ze strany na stranu − jí to může být úplně jedno!</p> <p>Rétor nepochybuje o tom, že bez znovuzrozeného Draka vpád nelze zastavit. Rétor má obrovské zkušenosti − nejspíš je to ten nejzkušenější bojový mág na celém Pobřeží. A tento muž je připraven riskovat životy stovek a tisíců lidí, jen aby umožnil Drakův návrat.</p> <p>A také se hodlá postarat o to, aby na Draka nečekal Zabiják, který má za sebou všechna zasvěcení a je připraven k boji.</p> <p>Ovšem co dělat s Drakem poté, co se vpád podaří odrazit? Rétor na to přece nemůže nemyslet. Mají snad Okřídlení vládci znovu získat absolutní moc? Obnoví se omezení na používání magie, kruté zákony a téměř neúnosné daně?</p> <p>V žádném případě! Toho už si klany užily dost. Mají toho po krk. Ne nadarmo tenkrát všechny klany podpořily Rétora… Jediného, kdo byl schopen zhostit se nevděčné role Dračího zabijáka.</p> <p>Loi to nevydržela a zasyčela − dočista jako rozzuřená kočka. Neexistuje žádné rozumné východisko! Jedno řešení je špatné, a druhé ještě horší. Ať už se rozhodne jakkoli, ať už se přikloní na kteroukoli stranu, stejně vše nedopadne podle jejích představ…</p> <p>Zřejmě poprvé v životě se ocitla v situaci, z níž nebylo jednoznačné východisko. Dříve Loi mohla myslet jen na to, jak zachovat klan. Jak zabránit bratrovražednému boji. Nyní to však evidentně byla právě ona, kdo mohl rozhodnout o vítězi − zda se jím stane Rétor, anebo Torn. Misky vah se pohupovaly ve vratké rovnováze; stačí jednu z nich zatížit jen o trošičku víc a po rovnováze bude definitivně veta. Vloží se Loi Iver do střetnutí, anebo nechá protivníky, aby si to mezi sebou vyřídili bez jejího zásahu?</p> <p>Ještě nedávno by nepochybně zvolila druhou alternativu − podle starodávného principu „když se dva perou, třetí se jim směje“. Ale teď ne. Rétorovy obavy nelze přehlížet.</p> <p>Stejně tak však nelze opomíjet ani Tornovo přesvědčení, že se klany ubrání samy, aniž by potřebovaly pomoc jakýchkoli Draků. Je nutné pouze zabít nepřátelského Draka… a pak i toho druhého, jestliže se skutečně rozhodne pro návrat do Středosvěta…</p> <p>Loi cítila, že se do toho všeho definitivně zamotala. Dříve jí v takových případech dobře pomáhal lehký, decentní sex, ale nyní se jí protivilo i pouhé pomyšlení na něj.</p> <p>Zabiják… jaká škoda, že toho o něm věděla tak málo. Živelní si svá tajemství žárlivě střežili.</p> <p>A z toho vyplýval jednoduchý závěr. Ona, Loi Iver, musí najít Zabijáka a promluvit si s ním. Prosondovat ho − je koneckonců kouzelnicí prvního stupně, byť pouze z Totemového klanu. Možná že jí to pomůže se rozhodnout.</p> <p>Není přece nutné, aby Zabiják pozabíjel všechny Draky. Anebo aby je pozabíjel ihned. Proč by se do toho nemohl pustit až později?</p> <p>Chor bude tuze nespokojený, ale co se dá dělat.</p> <p>Loiiny přípravy na cestu byly rychlé.</p> <p>Najít Zabijáka nebude nikterak obtížné. Určitě se teď plaví průplavem na jih. A to znamená, že ho ona, Loi Iver, dostihne o malinko dřív. V samotném průplavu se totiž Rétor neodváží zaútočit, neboť se jedná o území klanu Vody. Pro Kočky ovšem Voda momentálně není nepřítelem.</p> <p>Loi na odchodu práskla dveřmi tak podrážděně, že se zlatavá figurka zachvěla. Začala se znovu kutálet po desce stolu, po chvíli se zakolísala a svalila na stranu… Nebyl tu však nikdo, kdo by mohl vidět, na kterou.</p> <p>* * *</p> <p>„Zůstaňte tady,“ nařídil Rétor. „Já vyrazím k Ohnivým. Nemám čas čekat na vlak − poletím. Sandro, Asmunde − vy dva hlavně nepromeškejte Zabijáka. Ale neútočte, vůbec nic beze mě nepodnikejte, slyšíte, vůbec nic! Jen ho sledujte, ano? Počkejte na Jonathana a jeho tým, já zatím přivedu Ohnivé. Je všechno jasné?“ Změřil si pohledem svůj zamlklý oddíl. „Sandro! Ty tomu tady během mé nepřítomnosti budeš velet. A ručíš mi svou hlavou, i když taková slova nemám zrovna v lásce.“</p> <p>„Žádné strachy, Rétore, já ten potěr srovnám do latě,“ slíbila kouzelnice zachmuřeně.</p> <p>Hodina vrcholné Síly se již blížila, a tak vítr poslušně naplnil neviditelná křídla. Rétor se odlepil od země.</p> <p>Panství klanu Ohně se rozkládalo až na nejkrajnějším jihu Teplého pobřeží. Oros bylo malé městečko sevřené mezi horami a mořem; dokonce ani pracovití trpaslíci sem nedokázali dovést svou Trať, která proto končila u hranic klanu Vzduchu. Rétor během letu pro jistotu udělal veliký oblouk, aby se vyhnul oblasti Stopolí.</p> <p>Vlídné moře líně dotíralo na pozvolný oblázkový břeh a mezi již holými větvemi se ostře vyjímala tmavá zeleň neopadavých cypřišů − Ohniví totiž milovali rostlinstvo a jejich městečko doslova tonulo v květech; dokonce i v zimě v jejich sklenících kvetly nevídané rostliny, kdysi dovezené ze vzdálené vlasti a pečlivě udržované až do současnosti.</p> <p>Klan Ohně vládl tou nejmocnější bojovou magií, a tak pyšně opovrhoval opevněními. Město nechránily žádné hradby; scházely zde příkopy i pevnostní věže. Ačkoli se však krajem během dlouhých roků přehnala řada válek, žádnému z nepřátel se nikdy nepodařilo zmocnit se jejich bašty. Stávalo se, že Ohniví prohrávali bitvy, ovšem ochrana jejich vlastního panství ani jedinkrát neselhala. Rétor se občas nedokázal ubránit mírné závisti − Vzduch si takovouto otevřenost dovolit nemohl.</p> <p>Mág z výšky hleděl na čisťounké bílé domky s taškovými střechami a na úzké dlážděné uličky; veškerý magický potenciál Ohnivých se však ukrýval hluboko pod zemí. Na povrchu zůstávalo pouze to, oč si mohli dovolit přijít.</p> <p>Ohniví dokonce neměli ani tržiště. Okolní krajina, s námahou vyrvaná z područí skal, byla přenechána krásným stromům, zahradám i neproniknutelným houštinám; vše potřebné pro život se sem vozilo po moři či po úzké cestě horským průsmykem. Ohniví byli pohádkově bohatí; jejich lenní panství se táhla až daleko na sever a klan neznal nouzi. Pravda, nyní po ztrátách, které utrpěl, se to mohlo snadno změnit…</p> <p>Jedinou skutečně vysokou stavbou v městečku Ohnivých byla hlídková věž; všechno ostatní − včetně magické školy − se tisklo k zemi či se schovávalo mezi stromy, kterým se zde tak dobře dařilo díky četným akvaduktům přivádějícím sladkou vodu z hor.</p> <p>Rétor se nijak neschovával a Ohniví ho samozřejmě zahlédli už zdálky. Na vysoké špici majáku, kde věčně hořel Nehasnoucí plamen, se objevil signalizátor. Vysoko vzhůru, téměř až k samotným mračnům vystřelil dlouhý jazyk zeleného ohně − znamení, že je cesta volná. Dokonce i Rétor by si dvakrát rozmyslel, než by se pustil do křížku s ochrannými zakletími mocného Ohnivého klanu.</p> <p>Mág nyní ostře káral sám sebe za to, že pro neustálý nedostatek času Ohnivé nenavštívil už dřív. Vztahy mezi Ohněm a Vzduchem rozhodně nebyly idylické − nejzatvrzelejší stoupenci Okřídlených vládců Rétorovi dosud neodpustili, že tento velký rod vyhubil. Setkání proto bylo dohodnuto až po řadě zdlouhavých jednání, a navíc se muselo konat v zemi nikoho, u ruin starého hradu, čehož mistrovsky využil Torn…</p> <p>Zatracená nedůvěra. Kolik životů už kvůli ní bylo zmařeno a kolik jich ještě zmařeno bude!</p> <p>Zelený oheň znamenal kategorický rozkaz k přistání. A už žádnou magii, jakmile se tvé nohy dotknou země. V opačném případě budeš považován za nepřítele − se všemi z toho plynoucími následky.</p> <p>Rétor se samozřejmě podřídil.</p> <p>Na všech úhledných domcích Ohnivých − bez výjimky − vlály černé smuteční vlajky. Klan truchlil pro své příslušníky pobité Tornem.</p> <p>Vzdušný mág cítil přinejmenším padesát vražedných zakletí mířících na něj. Ohniví byli připravení vrhnout do boje všechno, co měli.</p> <p>Nevelké náměstí na samém okraji městečka, obklopené cypřiši, vypadalo liduprázdné. Rétor po přistání zůstal nehybně stát; nepokoušel se udělat byť jen jediný krůček. Ohniví mají důvod mu nedůvěřovat. Za obvyklých okolností by se všechno muselo řešit dlouhými jednáními, navíc skrze prostředníky − pravděpodobně Kočky −, ovšem nyní si takový luxus nemohl dovolit. Měl příliš málo času.</p> <p>„Stůj a ani se nehni, Rétore,“ ozval se hlas zpoza cypřišů.</p> <p>„Copak jste ještě nepochopili, co se stalo, Sivarde?“ odpověděl Rétor ukrytému mágovi.</p> <p>„Něco jsme pochopili, Rétore,“ opáčil Ohnivý kouzelník. „Torn už počítá ztráty a přísahám na Nehasnoucí plamen, že mu to bude trvat ještě hezky dlouho. Našli jsme těla. Jak našich, tak i vašich. V této věci však stále zůstává příliš mnoho nejasností. Například jsi mohl být domluvený s Tornem… A ten se tě pak rozhodl podrazit. Nevím.“</p> <p>„Co kdybychom si o tom promluvili někde jinde než tady venku, Sivarde?“</p> <p>„Navajo s tebou také nespěchal lámat chleba, Dračí zabijáku.“</p> <p>„To bývalo, Sivarde. Časy se teď změnily. S Navajem jsem hodlal vést jiný rozhovor. Ovšem tuto záležitost bude lepší probrat pod střechou.“</p> <p>Za cypřiši nějakou dobu vládlo ticho. Rétor by sice mohl ukryté mágy lehce zviditelnit, ale vědomě se nechtěl uchylovat k použití magie.</p> <p>„Dobře. Navajo a starší jsou mrtví. Musíme tedy rozhodovat za ně, přičemž se všemi podrobnostmi se nás samozřejmě nikdo nenamáhal seznámit,“ pronesl mladý kouzelník po chvilce přemýšlení.</p> <p>„Řekni mi, kam mám jít, vážený Sivarde,“ požádal Rétor zdvořile.</p> <p>Ano, Ohniví to nebudou mít vůbec snadné, když se jejich vůdcem musel stát Sivard − sice schopný kouzelník, ale zatím stále teprve na druhém stupni. To znamená, že pro boj jim zbyli pouze mágové třetího a čtvrtého… A to není dvakrát povzbudivé. Navajo, Ogastes, Ripley… všichni jsou po smrti…Úplně všichni kouzelníci prvního stupně, na něž se mohl klan ve válce, která vypukla s Tornem, spolehnout. Bez nich Voda Oheň rozdrtí, třebaže jí to samozřejmě stále dá dost práce − a to i kdyby zasáhl samotný Torn.</p> <p>„Zapomněl jsi snad cestu, Rétore?“ neudržel se Sivard.</p> <p>„Ne, Sivarde. Jen jsem tě nechtěl zbytečně dráždit.“</p> <p>„Nech si toho, na tvé manýry tu není nikdo zvědavý,“ zavrčel Sivard dopáleně. „Jdeme. Řekni, co po nás chceš − a dovol mi domněnku, že jsi sem nepřišel, abys mluvil o minulosti.“</p> <p>„Máš pravdu, Sivarde.“</p> <p>Rétor odmítl nabídnuté jídlo i odpočinek. Musel co možná nejdřív vyřešit neodkladné záležitosti.</p> <p>Rada klanu Ohně silně prořídla. Starší mágové padli a spolu s nimi i řada mladších patřících k jejich doprovodu. I velitel Trestajících, dokonce i nejlepší kořenář klanu − všichni zůstali v pasti nastražené Vodními.</p> <p>Bylo vidět, že Sivard − vysoký černooký a černovlasý krasavec, známý postrach dívčích srdcí − je hodně bezradný, třebaže se to snaží zamaskovat okázale sebevědomým chováním. Chtě nechtě se musel zhostit veškeré zodpovědnosti.</p> <p>Zasedací sál Ohnivých se ani v nejmenším nepodobal skromné místnosti v Rétorově klanu. Ohniví nelitovali sil, aby s pomocí plamenných čepelí pronikli hluboko do zemských útrob, dokonce se dostali až k ohnivým žilám; ani Rétor si nedokázal představit, jak si toto podzemní panství rozdělili se Zemními. Evidentně se však dokázali nějak dohodnout.</p> <p>Sál − veliká jeskyně samozřejmě osvětlená výhradně tmavými podzemními plameny. Rudé kamenné stěny, jichž se dotýkali výhradně Ohniví rytci. Hrubá kamenná sedadla. Prostoru naplňovala čistá moc plamene; pochopitelně zde nebyla jediná kapka vody, zatímco zemi zastupovala pouze roztavená hornina, jež prošla přírodní podzemní pecí. Ba i Vzduch tady byl změněný, neživý a Rétorovi naprosto cizí. Jen vskutku nezměrná moc mohla ze třetího živlu takto vypálit vše vyjma mrtvých atomů, rozpouštějících se v naší krvi a umožňujících nám dýchat. Rétor se mimoděk nadechl hlouběji. Bylo to opravdu zvláštní a ne zrovna příjemné − cítit v plicích Vzduch, který se mu <emphasis>nepodřizoval.</emphasis></p> <p>„Posaď se, vážený Rétore, mágu prvního stupně, vůdce klanu Vzduchu, Dračí zabijáku,“ pronesl Sivard slavnostně. Mladý mág v čistě rudém plášti a s nachovou páskou na čele by měl správně usednout do neobsazeného křesla hlavy rady, leč po chvilkovém váhání se posadil na stupínek vedle něj. Tmavorudý trůn Navaja, starého mága, kouzelníka prvního stupně a třetího co do moci v celém Středosvětě − hned po Rétorovi a Tornovi − zůstal prázdný. Rétor Sivarda v duchu za jeho moudrost a diplomatičnost pochválil. Mladík si musel uvědomovat, že kdyby se posadil na místo hlavy klanu − třebaže volné −, vyvolal by tím pobouření některých kouzelníků, kteří ačkoli nepřekročili třetí stupeň, byli přecejen starší.</p> <p>Rétor se rozhlédl po radě. Mnohé z přítomných viděl poprvé, což se mu ani trochu nezamlouvalo. Rozhodnutí, k němuž museli dospět, totiž bylo až příliš závažné.</p> <p>„Co k nám veleváženého hosta přivádí?“ zeptal se Sivard zdvořile.</p> <p>Rétor sepnul ruce v prosebném gestu.</p> <p>„Vážený Sivarde i vy, vážení členové rady!“ pronesl. „Troufám si vyslovit předpoklad, že znám vaše myšlenky. Právě jste ztratili Navaja… a řadu dalších, neméně úctyhodných. Já i celý klan Vzduchu pro ně truchlíme stejně jako vy. Ocitli jsme se tváří v tvář hrozbě nejen bratrovražedné války, ale také vpádu Přirozených.“</p> <p>Rada mlčela − to všechno už pro nikoho nebylo novinkou.</p> <p>„Je tu však ještě něco… A možná vás to zahřeje u srdce, Ohniví… Chtěl jsem si o tom promluvit s Navajem, ale nestačil jsem. To, co z nás v minulosti dělalo nepřátele, se vrací; vím to stejně jistě, jako že se jmenuji Rétor.“</p> <p>Rada dál zachovávala mlčení, ale mág Vzduchu si všiml, že se na Sivardových spáncích zaperlily kapičky potu.</p> <p>„Chceš tím snad naznačit, vážený Rétore, že…“ Mladý kouzelník v sobě nenašel sílu, aby to dořekl.</p> <p>„Přichází čas Draka.“ Rétor pokýval hlavou. Jaká to zlá ironie osudu − vždyť navlas stejná slova ještě nedávno říkal Tornovi, vydávajícímu se za někoho jiného! Slova určená výhradně Ohni! „Okřídlený vládce se musí vrátit. To proto jsem se chtěl setkat s Navajem. Příliš dlouho jsme si navzájem nedůvěřovali − a takhle to dopadlo! Navajo je mrtev a nás teď čeká zřejmě nejkrutější válka od časů Odchodu. Ba co víc − Přirození chystají svého vlastního Draka, Stvořeného draka…“</p> <p>Rétor musel chtě nechtě opakovat to, co už jednou říkal.</p> <p>Rada Ohnivých naslouchala pozorně, uctivě a bez přerušování; jak se sluší a patří při proslovu tak vznešeného hosta. Přesto se však zdálo, že se všem honí hlavou jen jedno jediné − Drak, Drak se vrací!</p> <p>… A nikoli náhodou. Ohnivý klan ze všech nejdéle zachovával věrnost Okřídleným vládcům. Zasvěcení Ohněm musel Rétor prodělat potají, podporován pouze malou skupinkou věrných. Sivard mezi ně naneštěstí nepatřil.</p> <p>To se ví, že se zde nikdo nezačal ptát − a jsi si jistý? Jestliže mág prvního stupně, tím spíše samotný Rétor, říká, že se Drak vrací, potom tomu tak skutečně je.</p> <p>„Znamená to, že jsi změnil názor, Rétore?“ neudržel se Sivard. Až doteď s mágem Vzduchu hovořil výhradně on; všichni ostatní mlčeli a jen jejich Oheň se v obrovském černém krbu rozhoříval stále víc a víc. „Nyní podporuješ Vládce? Uvědomil sis konečně, že tvůj čin byl odpornou zradou, Rétore?“</p> <p>… Takovým tónem by se s mágem rozhodně mluvit nemělo, tím spíš s mágem prvního stupně, a už vůbec ne s Rétorem. Vzdušný kouzelník však nedal najevo zlost − jeho poslání bylo příliš důležité, než aby si mohl dovolit přepych hněvu.</p> <p>„Nechápu, jak to souvisí s naším rozhovorem, vážený Sivarde?“ zeptal se Rétor chladně. „Sešli jsme se tu proto, abychom se nimrali v minulosti, nebo abychom hovořili o budoucnosti? Minulost je mrtvá a nelze ji změnit. Zato budoucnost by nás mohla všechny snadno smést. Uvědomuješ si to, vážený Sivarde?“</p> <p>„Kdyby nebylo tvého snažení, vážený Rétore, nemuseli bychom teď před takovým rozhodnutím stát,“ namítl Sivard neméně chladně. „Okřídlený vládce by zůstal naší spolehlivou ochranou a Přirození by se už nikdy znovu neodvážili si s námi něco začínat. K tomuto bratrovražednému boji by nedošlo; nebylo by roztržky s Tornem a Navajo by zůstal naživu. Uvědomuješ si to ty, Rétore? Uvědomuješ si, že ty, právě ty jsi viníkem všech pohrom, které se snesly na naše hlavy?“</p> <p>Skákat do řeči mágovi − hlavě Živelného klanu, a ještě navíc během zasedání rady − by bylo vrcholem neslušnosti, a tak se Rétor ovládl.</p> <p>„Čekáš snad, že se před tebou budu ospravedlňovat, vážený Sivarde?“ zeptal se Rétor. „Tvé otázky nesměřují na mě. Co po mně vlastně chceš? Abych se kál, plazil se před tebou na kolenou a sypal si na hlavu popel? Odpusť mi prosím, ale skutečně ti nerozumím.“</p> <p>Sivarda tato odpověď evidentně zaskočila.</p> <p>„A vážně si myslíš,“ opáčil přesto, „že máš právo žádat nás o pomoc, aniž bys projevil lítost nad svými činy?“</p> <p>„Jestliže mi rada Ohnivých odepře pomoc, odejdu,“ řekl Rétor a nyní už v jeho hlase zazněl <emphasis>opravdový</emphasis> chlad. „A pokud se mi rada Ohnivých rozhodne pomstít za… Okřídleného vládce, jsem připraven. V tom případě ale budu žádat o dodržení všech bodů soubojového kodexu. Buďto se na mě sesypete všichni jako banda zbabělců, anebo proti mně budete muset postavit svého duelanta. Ale v tom případě,“ Rétor se nehezky usmál, „vás ubezpečuji, že to s ním nedopadne dobře. Přinejmenším s tebou, Sivarde, si poradím. Tedy pokud se budeš bít čestně, podle pravidel.“</p> <p>„Ale co ty, copak ses ty bil čestně, když jsi zabíjel Posledního draka!?“ vykřikl Sivard.</p> <p>„Mám to brát jako výzvu, mágu druhého stupně Sivarde?!“ zahřměl Rétor a zvedl se ze svého sedadla.</p> <p>Sivard zrozpačitěl. Zapomněl se, dal průchod svému hněvu a nyní sám sebe vháněl do situace, z níž existovalo pouze jediné východisko.</p> <p>Souboj s Rétorem. To se téměř rovnalo sebevraždě. A to vše v době, kdy mohla každou chvíli naplno propuknout válka s Vodními.</p> <p>Rétor si však uvědomil, že mladý mág už nemůže couvnout, aniž by ztratil tvář.</p> <p>„Jestliže na tom rada Ohnivých trvá, jsem připraven se omluvit,“ řekl proto. „Lituji našeho sporu. Nebudu teď pronášet žádné vzletné ódy na svobodu…“</p> <p>„Z nichž se nakonec vyklubaly jen války a krev!“ vykřikl čísi ještě úplně mladistvý hlas. Rétor vzhlédl. Promluvila mladá dívka, asi osmnáctiletá. Kouzelnice třetího stupně − což vzhledem k jejímu věku nebylo vůbec zlé.</p> <p>„Dávám vám své slovo, slovo Rétora, že se k vám po… poté, co všechno skončí, vrátím a budu připraven poskytnout satisfakci všem zájemcům. Jak slovní, tak i magickou. Podle toho, jak si to kdo bude přát. Teď ale potřebuji vaši pomoc, abych zastavil Zabijáka. Copak klan Ohně nemá zájem o totéž?“</p> <p>Sivard se odmlčel. Nečekaně se však ozval nejstarší z Trestajících, svalnatý čtyřicátník s důkladně vyholenou hlavou.</p> <p>„Zachovávali jsme věrnost Okřídleným vládcům − to je pravda,“ řekl. „Vedlo nás k tomu přesvědčení, že danému slovu je třeba buďto dostát, anebo ho vůbec nedávat. A krom toho… Rétore, nejsme přesvědčeni, že člověk, proti němuž se chystáš zakročit, je skutečně Zabijákem.“</p> <p>„Jsem připraven poskytnout veškeré důkazy…“ začal Rétor.</p> <p>Než však stačil pokračovat, Trestající jej přerušil: „Počkej, počkej chvíli, vážený. Nehodlám zpochybňovat tvá slova. Jsem si jistý, že ho nyní považuješ za Zabijáka… Anebo − což rovněž není vyloučeno − to obratně předstíráš. Kdoví, možná se Okřídlený vládce vskutku vrací, ale ty, protože nemáš dost sil, abys ho přemohl, nás teď chceš lstí získat na svou stranu? Kdo jednou zalhal, může zalhat znovu. A nás, Rétore, nás už jsi jednou skutečně obelhal, vzpomínáš? Tehdy, když ti tví stoupenci z našich řad pomohli prodělat zasvěcení Ohněm…“</p> <p>Rétor se nezachvěl, nesklonil hlavu ani neodvrátil pohled − třebaže válečníkova slova mířila do černého.</p> <p>„Jsem připraven otevřít svou paměť,“ řekl. Zvrátit průběh sporu už teď mohly jedině silně působící prostředky. „Uvidíte, co nám prozradila Křídla. A pokud mi řeknete, že i Křídla lžou… V tom případě tě sám vyzvu na souboj, velevážený Sivarde.“</p> <p>Mladý kouzelník se zvedl.</p> <p>„Zdá se, že jsi na to skutečně připraven, Rétore,“ řekl překvapeně. „Jsi připraven, i když víš, jaké to pro tebe bude mít následky. Ctihodná rado, myslím, že náš vážený host nelže.“</p> <p>„Krom toho, Rétor byl odhodlán položit život za principy, které pokládal za hodné tak vysoké ceny,“ ozvala se nečekaně další dívka s dlouhými − až k podlaze dosahujícími − rozpuštěnými vlasy barvy tančících plamenů. „Stal se Dračím zabijákem, protože si to žádalo jeho svědomí. Úplně stejně, jako si to naše žádalo, abychom zachovali věrnost Okřídleným vládcům. Nemá smysl se přít o to, čí principy jsou lepší, a už vůbec ne kvůli tomu prolévat krev nebo navzdory všem zákonům pohostinnosti vyzývat hosta na souboj. Věřím Rétorovi a dobrovolně se hlásím, abych ho mohla doprovodit. V našem světě není místo pro Zabijáka… Tím spíš, když se má vrátit Vládce.“</p> <p>„Dobrý proslov, Liz.“ Sivardova tvář sebou nervně zacukala. „Vážně jsi připravená jít? Ale co když má pravdu vážený Clearchos a… a Zabiják vůbec není Zabijákem?“</p> <p>Rétor se v duchu pousmál. Někteří z Ohnivých zjevně až příliš touží po návratu Vládce. Natolik silně, že jsou připravení kteréhokoli příchozího z Rubní strany okamžitě prohlásit za znovuzrozeného Draka.</p> <p>I takové věci se občas stávaly.</p> <p>Rétor potřásl hlavou. A pověděl Ohnivým o šílenství ve vagonu.</p> <p>Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Proti takovému argumentu nemohlo být námitek. Něčeho takového by žádný Drak nebyl schopen. Vládcové se nikdy nesnižovali k manipulaci s vědomím svých poddaných. Raději zůstávali všemi nenáviděni, než aby udržovali lásku ke své osobě prostřednictvím magie.</p> <p>Rétor viděl napětí zračící se ve tvářích všech přítomných. Tak co teď uděláte, dámy a pánové?</p> <p>„Myslím, že bychom Liz měli dovolit, aby šla,“ řekl Sivard nepříliš přesvědčeně.</p> <p>To znamená, že se dívka s ohnivými vlasy jmenuje Liz… Liz? Elizabeth? Alžběta? Příchozí z Rubní strany?</p> <p>„Ale pokud je to skutečně Zabiják, neměl by do boje vytáhnout celý klan?“ opáčila dívka okamžitě.</p> <p>„Máme na krku válku s Tornem!“ štěkl vztekle Sivard. Evidentně se chtěl revanšovat za svou nedávnou bezradnost i za nesmyslný střet s Rétorem. „Spálili jsme mu tři hrady, takže musíme počítat s odvetným úderem! Nemohu opustit klan. Beztak už kvůli tomu, abych zacelil trhlinu po tvém odchodu, budu muset povolat do první linie všechny kluky a holky z vyšších ročníků!“</p> <p>Rétor cukl koutkem úst. Jednoho mága třetího stupně nedokáže nahradit ani deset kouzelníků na pátém či na šestém. Pokud si to Sivard neuvědomuje, je něco špatně…</p> <p>„Vynasnažím se vám Liz vrátit co možná nejdřív,“ slíbil Vzdušný mág. „A ručím za její bezpečnost.“</p> <p>„Poletíme?“ zeptala se dívka náhle. Zdánlivě s ryze věcným zájmem, ale Rétor vycítil i tajené, dětské očekávání potěšení z ukázky cizí a neznámé magie.</p> <p>Rétor se usmál. „Samozřejmě. Hned jak nastane hodina vrcholné Síly.“<strong>Kapitola třináctá</strong></p> <p>„Zatraceně…! Co tě to… Co tě to napadlo?!“</p> <p>Viktor ucítil, jak jím někdo cloumá za rameno. On však nechtěl, tolik se nechtěl probouzet!</p> <p>„Vstávej! Okamžitě vstávej!“</p> <p>Konečně otevřel oči. Obžera nad ním zbědovaně přešlapoval, buclaté ruce sprásknuté, ve tváři nefalšované utrpení.</p> <p>„Co to děláš, co to děláš?!“ zadrmolil, jakmile si všiml, že je Viktor už vzhůru.</p> <p>„A co má být?“</p> <p>„Vždyť přece beztak spíš!“</p> <p>Viktor se s povzdechem posadil a protřel si oči.</p> <p>„No a co?“ zeptal se. „Už se mi to všechno zajídá. Vtípky máš hloupé, žádná zábava s tebou není. To si radši dám dvacet tady na břehu.“</p> <p>Obžera zalapal po dechu a se strojeným rozhořčením rozhodil rukama. „Jak to jako myslíš − žádná zábava? Přemýšlej o tom, co povídáš!“</p> <p>„Jsi nudný patron,“ trval na svém ponuře Viktor.</p> <p>Obžera se však ani v nejmenším neurazil. Ba naopak − pobaveně se zašklebil.</p> <p>„Člověk se nudí skoro vždy jen s těmi, které nudí sám,“ odpověděl citátem.</p> <p>V tu chvíli se ve Viktorovi něco ne-li přímo zlomilo, pak alespoň nalomilo. Probodl tlusťocha pohledem a počastoval ho výrazem, jenž by Viktora samotného za běžných okolností přiměl se začervenat.</p> <p>Obžera se rázem celý rozzářil. „Tak takového tě mám rád!“</p> <p>A než se Viktor stačil vzpamatovat, skrček jej poctil blahosklonným poplácáním po rameni.</p> <p>„Takového si tě nemohu vynachválit!“ rozplýval se Obžera dál.</p> <p>Viktor se postavil a výhružně se zeptal: „Co po mně chceš?“</p> <p>„Já? Vlastně nic…“ Obžera v mžiku zrozpačitěl. „Líbíš se mi… sice chápu, že je to na pytel − vnucovat se někomu se svými sympatiemi, ale… holt se mi líbíš a basta! Co naplat?! Chci ti toho co nejvíc ukázat, dát ti pár rad do života…“</p> <p>„Díky, můj milý. Ale vystačím si sám.“</p> <p>„Jsi si jistý?“ Obžera na něj vychytrale mrkl. „Však víš, vědomosti… těch není nikdy dost. Radši bys měl vyrazit do lesa, místo toho aby ses tu válel…“</p> <p>„Stejně si tam nestihnu nic prohlédnout. Už ty tvoje fígle znám.“</p> <p>„Snad se tam zas nechystáš pěšky?“ užasl Obžera. „To se pak nesmíš divit, že se nikam nedostaneš…“</p> <p>„Nabízíš mi snad dopravu?“</p> <p>„Tobě?“ Obžera v předstíraném zděšení zamával rukama. „Jak bych mohl! Tobě! Vždyť jsi teď sám…“</p> <p>Roztáhl ruce a jal se hučet, přičemž nemotorně přešlapoval na jednom místě. Připomínal přetížený nákladní letoun, který se navzdory všemu pokouší vzlétnout.</p> <p>Mrkl na Viktora. „Jen do toho… Leť. Nad lesíčkem, dokud neuvidíš bílý kouř. Tam přistaň… a dívej se.“</p> <p>„Už nejsem malý kluk, abych měl létací sny.“</p> <p>„Jen to zkus!“ povzbudil jej Obžera. „To mi neříkej, že ty, který jsi odolal Vzdušným, se bojíš vzlétnout!“</p> <p>Choval se teď dočista jako seržant z amerických válečných filmů. Na první pohled zlý, ale v jádru vlastně převelice dobrotivý. Takoví seržanti moc dobře vědí, že drhnout celou noc podlahu v kasárnách nebo dělat kliky na sluncem rozpáleném cvičáku má příznivý, ba přímo blahodárný vliv.</p> <p>Zatímco zkoumavě hleděl na Obžeru, Viktor náhle pocítil pokušení. Vzlétnout? A proč vlastně ne? Vždyť je to jenom sen… Ten pocit, pocit letu už znal. Znal ho ze šílenství cizích vzpomínek, z palčivých doteků cizí paměti. Byť se s tímto pocitem vždy mísil strach, neboť se mu v patách hnala příšera, dštící plameny…</p> <p>Viktor pomalu roztáhl ruce… a přitom zahlédl Obžerův úšklebek.</p> <p>Takže takhle ne!</p> <p>Nesmí ze sebe dělat letce, co ujíždí na LSD, ani si hrát na letadlo!</p> <p>Musí prostě jen vzlétnout!</p> <p>Viktor se natáhl k nízké, slabě pableskující obloze. Ke kalnému oparu, jenž jako kupole zakrýval svět.</p> <p>A dovolil vzduchu, aby jej zvedl.</p> <p>Obžera zanadával − tam dole, hluboko pod ním. Tvář mu zkřivila zlostná grimasa.</p> <p>Viktor letěl.</p> <p>Jeho tělo pod sebou nacházelo neviditelnou oporu. Nekonečnou oporu − táhnoucí se nad pobřežím a lesem, obestírající hory a zakrývající moře. Vzdušný most, jenž se klenul od Šedých hor po Teplé pobřeží, celou šílenou moc živlu.</p> <p>Cítil každičký pohyb vzduchu. Uragán běsnící nad mořem a trhající plachty smolařské korvety na cáry… Zmítající se chobot větrné smršti drtící křehké domečky… Samum halící pouštní karavanu jako rozžhavený rubáš…</p> <p>Vzduch jej kolébal, nesl ho nad lesem. Poslušný, spoutaný, připravený na vše.</p> <p>Viktor se rozesmál − natolik byl jeho let snadný a pohádkový. Stal se nedílnou součástí vzdušného oceánu. Byť jen ve snu. Byť jen na okamžik.</p> <p>Obžera, který zůstal na pobřeží, nepřestával běsnit. Nejprve divoce dupal nohama jako rozmazlené děcko a pak v záchvatu zuřivosti zvedl balvan, zpola zasypaný pískem, a mrštil ho daleko do moře. Oho, ten má tedy pořádnou sílu…</p> <p>Viktor ani nestačil zapřemýšlet, jak to dělá. Bezděky se natáhl k moři, pod jehož hladinu se balvan právě začínal nořit. Pocítil vlnu ženoucí se ke břehu − koncentrovanou moc vody soustředěnou do jednoho místa. Všechnu ji postrčil vpřed a přivítal balvan úderem.</p> <p>Kámen, který již mezitím skoro celý zmizel pod hladinou, se zachvěl a vylétl zpět. Dopadl přímo pod nohy Obžerovi, jenž s legrační nemotorností uskočil stranou. To mu ukáže, kdo je tady pánem…</p> <p>Vzduch ho nesl stále dál. Hluboko v lese se mihl ztracený palouk s opuštěným domkem. Viktor pocítil chvilkové pokušení přistát, podívat se, zda se majitelé náhodou nevrátili… A jakmile si to pomyslel, okamžitě začal ztrácet výšku.</p> <p>Ne. Kupředu. Co to ten Obžera říkal?</p> <p>Bílý kouř?</p> <p>A v dáli, až na úpatí hor, něco skutečně dýmalo. Ne však bíle − kouře byly černé, šedé nebo modrosivé, jako by tam dohořívala skládka.</p> <p>Viktor zrychlil svůj let. Bylo to překvapivě snadné, dokonce mu do tváře ani nevanul protivítr. Vzduch se před ním rozestupoval, nesl ho ke sloupům kouře…</p> <p>… Nesl ho ke žhavým průvanům, vesele rozfoukávajícím plameny…</p> <p>Pocítil bolest. Prudké bodnutí, jež proniklo celým jeho tělem. Takto − za doprovodu vlny hrůzy a odporu − trne srdce při pohledu na něco… něco, co oči nedokážou snést…</p> <p>Kouřová hradba se teď vlnila téměř na dosah ruky. Již bylo jasné, co tam dole hoří.</p> <p>Město.</p> <p>Očazené domy, naklánějící se ten na jednu a jiný zase na druhou stranu. Nevypadaly jako ty, jež viděl ve Středosvětě; spíše připomínaly stavby z Rubní strany. Vysoké betonové jehly, které by klidně mohly lemovat ulice nějakého amerického velkoměsta. Čtvrti malých rodinných domků slíznuté ohněm až po základy. Geometricky pravidelné sídliště s ryze ruskou vizáží − tvořily ho budovy, jež se spíše roztahovaly do šíře, místo toho aby se tyčily do výšky. Pomačkaný, drolící se asfalt. Planoucí jezírko na místě něčeho, co vypadalo jako zbytky benzínové pumpy. Město − ač nevyvolávalo žádné konkrétní asociace − působilo podivně známým dojmem. Jakési zprůměrované město…</p> <p>Viktor přistál uprostřed ulice. Asfalt pod jeho nohama byl měkký a lepkavý; táhly se po něm rýhované pruhy, které podezřele připomínaly stopy tankových pásů. Pruhy končily v naklánějící se budově, ve skleněných střepech z rozbité výlohy.</p> <p>Bože, co se to tady stalo?</p> <p>Udělal první váhavý krok; cítil, kterak se vzdušný kokon kolem něho napíná. Jako neviditelná zbroj chránící před žárem a sazemi… V domech ještě suše popraskávala poslední ohniska požárů, ale skoro vše, co mohlo shořet, už zjevně shořelo. Ze zdi kdysi snad pětipatrového domu − nyní pouhé beztvaré ruiny − trčela pokroucená, natavená roura. Na jejím konci se v posledních křečích třepetal neduživý jazýček světlemodrého plamene − zbyteček plynu již neměl na udržování ohně dost sil.</p> <p>Viktor jako očarovaný vyrazil vpřed.</p> <p>V troskách pětipatrové budovy cosi křuplo. Byl to slabý zvuk − a ani trochu děsivý. Takto se lámou plastové hračky pod nohou dospělého člověka, takto praskají suché větvičky v lese. Zeď před Viktorem se zachvěla a sesypala se dovnitř domu, čímž odhalila duté nitro budovy − možná znetvořené výbuchem, možná jednoduše vyhořelé. Mezi zbytky stropu byla ve výši třetího patra vidět místnost, celá odraná, zavalená spálenými třískami a hromadami odpadu. Ze stropu, prohýbajícího se dovnitř, visely betonové rampouchy. V rohu pokoje stála postel − stařičká železná postel s kovovým pletivem místo roštu. Celou ji pokrývala vrstvička sazí. Mezi vší tou zkázou vypadala naprosto nepatřičně.</p> <p>Viktor rychle zvedl ruku v bezděčném gestu. To, že se v těchto troskách něco zachovalo, působilo jako výsměch, jako výzva. Do budovy vlétla sevřená větrná pěst a prudce udeřila do místnosti. Ta ihned začala doslova vřít. Rozžhavený kov postele vzplanul jako v kovářské výhni − zrudl a začal se tavit, až se celý roztekl do ohnivé kaluže.</p> <p>Za Viktorovými zády se ozval tlumený zvuk. Otočil se.</p> <p>Uprostřed ulice stál pes. Dost velký − možná dobrman, možná rotvajler − s vyceněnými zuby a zkrvaveným hřbetem. Kdysi to muselo být mohutné a dobře živené psisko, ale nyní se nacházelo ve zcela zuboženém stavu. Ba i vyceněné zuby působily žalostně a prosebně; pes nevyhrožoval, spíš se na sebe snažil upoutat pozornost.</p> <p>Viktor se posadil na bobek a s pohledem upřeným do psích očí natáhl ruku.</p> <p>Pes udělal nejistý krůček vpřed. Pokusil se zavrtět pahýlem ocasu.</p> <p>„Je ti mizerně?“ zeptal se Viktor tichounce. „Pojď sem. Hodný pejsek. No hodný pejsek…“</p> <p>Pes tlumeně zakňučel. Pak se otočil a dal se na útěk.</p> <p>„Nedůvěřuješ mi?“ zeptal se Viktor prázdného místa, kde pes ještě před okamžikem stál. „Ani se ti nedivím. Být tebou, taky bych nikomu nedůvěřoval…“</p> <p>Zřítila se další budova. Tentokrát s mnohem větším rachotem; ulici zaplavila vlna prachu, odpadu a sazí. Viktora se však úder nedotkl − doslova jej obtekl, když sklouzl po jeho vzdušné zbroji.</p> <p>„Tak co, už ses vynadíval?“</p> <p>Za jeho zády stál Obžera. Ztěžka oddechoval a dlaní si z lesknoucího se obličeje otíral pot. Dohonit Viktora pro něj zjevně nebylo vůbec snadné.</p> <p>„Vynadíval na co?“ zeptal se Viktor a pomalu se napřímil.</p> <p>„Vskutku…“ Obžera okázale zívl. „Copak tu je něco ke koukání? Stěží tady někdo zůstal… jejda!“ Obžera potřásl hlavou. „Ale ne, zmýlil jsem se… Zmýlil…“</p> <p>Viktor sledoval jeho pohled. Neobával se teď žádného záludného úderu − jednak věděl, že to nebylo Obžerovým úmyslem, jednak věřil Síle, kterou tak nečekaně získal.</p> <p>Ulicí pomalu kráčel mladík. Asi devatenácti-, možná dvacetiletý. Hubený, s krátkozrace přimhouřenýma očima. V maskáčové uniformě natolik špinavé, že se nedalo poznat, zda jde o vojáka nějaké skutečné armády, anebo stejně typizované jako celé tohle město. Samopal, který se mu houpal na prsou, sice byl obyčejným kalašnikovem, ovšem tato zbraň se těší až příliš velké oblibě po celém světě. Na mladíkových ramenou se hrbil podomácku vyrobený batoh. Nebo spíš něco jako pytel s otvory pro nohy, neboť tento „pytel“ obsahoval lidské tělo. Další mladík, stejně starý… jen mrtvý. Hlava se mu bezvládně pohupovala, jeho stejnokroj třísnily velké tmavé skvrny.</p> <p>„Dojdeme…“ mumlal voják. Byl ještě daleko, ale díky úslužnému větru slyšel Viktor každičké slovo. „To by bylo, abychom nedošli… no ne?“</p> <p>Vypadalo to, že nevidí ani Viktora, ani Obžeru.</p> <p>„Pomstíme se… Pomstíme… Žádný strach…“</p> <p>Hlas měl chraplavý, jako by mladík strašně dlouho nic nepil, vykřičel si hlasivky a řekl už všechno, co se dalo říci.</p> <p>„Za kluky i za nás… Pomstíme se… Jen dojít… Je to kousíček…“</p> <p>Minul je v těsné blízkosti. Viktor mu dokonce ustoupil z cesty, ale bylo to zbytečné, neboť voják prošel skrz křenícího se Obžeru, aniž by si toho všiml. Přitom však mladík určitě nebyl přízrakem − Viktor nejenže slyšel jeho hlas, ale i šoupavý zvuk jeho kroků a klinkání samopalu, jenž se hlavní zachytával přezky na řemeni; cítil také pach potu a spáleniny.</p> <p>„Komu se chce pomstít?“ procedil Viktor skrze zatnuté zuby.</p> <p>„Co já vím?“ opáčil Obžera. Ledabyle se opřel o stěnu budovy a z malého důlku soustředěně vydloubával deformovanou kulku. „Copak záleží na tom, koho nenávidět a koho se bát?“</p> <p>Zřítil se další kus zdi. Trosky dopadly hned vedle Obžery, ale ten nehnul ani brvou.</p> <p>„Jak nedůmyslná fantazie!“ postěžoval si, dívaje se za odcházejícím vojákem. „Města hoří, domy se bortí; děti pláčou, ženy jsou znásilňovány, muži zabíjeni…“</p> <p>„Fantazie?“</p> <p>Obžera zapřemýšlel; tlustými prsty přitom hnětl kulku. Kousíček olova se narovnával, nabýval původních obrysů.</p> <p>„Nu… ne tak docela fantazie…“ přiznal pak neochotně. „Nejspíš máš pravdu…“</p> <p>Oči mu náhle zaplály.</p> <p>„Snad jsi už,“ zajímal se s dychtivou zvědavostí, „neměl to štěstí?“</p> <p>Sádelnatou rukou kolem sebe ve vzduchu opsal kruh, aby dal najevo, že má na mysli okolní apokalyptickou scenérii.</p> <p>„Ne,“ odpověděl Viktor. „Ne.“</p> <p>Obžera chápavě pokýval hlavou.</p> <p>„Dojde?“ zeptal se Viktor s pohledem upřeným na vzdalujícího se vojáka. Mladík právě upadl a nyní se trýznivě pomalu pokoušel zvednout. Mrtvá váha ho táhla k zemi…</p> <p>„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se Obžera trochu podrážděně. „Čím tě dobrodružství tohoto těla dojímá? No? Myslíš si snad, že vede spravedlivý boj?“</p> <p>„To nevím.“</p> <p>„No právě! Stojíš tady jak solný sloup… Zíráš… ech! Co jsem ti říkal? Abys letěl k bílému kouři. A ten je až dál!“</p> <p>„Mně to ale připadá zajímavé i tady.“</p> <p>Sotva to Viktor řekl, uvědomil si nepatřičnost svých slov. Zajímavé? Co to tady plácá za nesmysly?</p> <p>Obžera pokrčil rameny. „Dobrá, tak se dívej… Zkoumej. Bránit ti v tom samozřejmě nebudu…“</p> <p>Otočil se a začal se nemotorně belhat do dýmajících útrob budovy.</p> <p>„Neuhoříš?“ zavolal za ním Viktor.</p> <p>Obžera nořící se stále hlouběji a hlouběji do čmoudu se jen tiše zahihňal. „Žádné strachy… Radši se starej o sebe…“</p> <p>Viktor si odplivl pod nohy a v duchu si vynadal za zbytečnou starostlivost. Copak tento obyvatel děsivých snů potřebuje radit, co a kde má dělat?</p> <p>Neměl by vážně odletět a zkusit najít „bílý kouř“?</p> <p>Nějak se mu ale nechtělo pokračovat v cestování zlověstným snovým světem. Jako by na Obžerových posledních slovech něco bylo…</p> <p>Probudil se v něm neklid, který každým okamžikem sílil. Neklid to byl ničím neopodstatněný, ale o to víc nepříjemný.</p> <p>Otočil se… a zachytil cizí pohled. Na asfaltu štědře posypaném skleněnými střepy seděla pod rozbitou výlohou kočka. Rezavá kočka s úžasně modrýma očima. Měřila si ho zvláštním, zádumčivě zkoumavým pohledem, jenž je vlastní pouze lidem… a kočkám.</p> <p>„Kšic!“ řekl Viktor lehce zmaten vlastní reakcí. Zdálo by se, že toulavý pes byl mnohem nepředvídatelnějším sousedem, ale přitom v něm nevyvolal žádný strach…</p> <p>Kočka zvedla tlapku − buďto se chystala udělat krok, anebo ho zdravila. Zatraceně, co všechno člověk ve snu neuvidí!</p> <p>A Viktor naráz, během jediného mžiku pochopil, že je nejvyšší čas, aby se vzbudil.</p> <p>Nejspíš mu pomohl strach. A ten odporný pocit, který v něm vyvolávalo mrtvé město.</p> <p>Vynořil se ze spánku, jako když hubený plavec vyskakuje z ledové vody. Najednou opět ležel na tvrdé palubě, pod sebou cítil hrubou rohož a na sobě kousavou deku, zboku se k němu hřejivě tiskla Tael. Trhl sebou a posadil se. Byl ihned bdělý, zcela při vědomí, bez náznaku ospalosti.</p> <p>Asi pět metrů od něj stála mladá žena. Velmi přitažlivá − dokonce i v její nehybnosti se skrývala nepředstavitelná grácie. Zlatavé vlasy, úžasně jemná pleť, oči veliké, pozorné, zpytavé. Celá kočka z jeho snu… Ani toto nečekané přirovnání však Viktora nerozveselilo.</p> <p>Měla v sobě něco z mágů zabijáků… Možná ne tak krvežíznivého, ovšem neméně mocného. Síla! Vyzařovala z ní Síla. Převyšující tu, jíž dostávají do vínku obyčejní lidé.</p> <p>* * *</p> <p>Loi seděla u průplavu. Byla unavená, na samém pokraji vyčerpání, ale zato cítila jistotu, že se jí podařilo předstihnout všechny Živelné. Rétor stěží nastraží past někde tady. Kdepak, mág s jeho zkušenostmi si na svou oběť nejspíš počká poblíž hranic území klanu Země. Bylo by to nejrozumnější rozhodnutí − i vzhledem k tomu, že si Zabiják stejně nemůže vybírat. Má před sebou jen jedinou možnou cestu.</p> <p>Rétor však o ní, Loi Iver, nic nevěděl, což lichotilo její ješitnosti. Jako obratná ještěrka proklouzla mezi cizími plány a úmysly; nikdo s ní nepočítal, nikdo si jí nevšímal. A teď byla zde, aby v pravou chvíli zahájila svou vlastní hru.</p> <p>Loi se nebála, že člověka, o kterého jí šlo, promešká. Sílu − byť jen dřímající − dokázala vycítit zcela neomylně. Zakletí ji vyčerpávalo, vysávalo z ní zbytky sil, ale tvrdohlavá Kočka se držela. Na odpočinek bude dost času potom. Teď nastal čas odevzdat všechno beze zbytku.</p> <p>Kolem ní se nepřetržitým proudem sunuly vory a lodice. Na Loi co chvíli někdo volal a ptal se jí, jestli nechce svézt. A žádný div − mladá holka, sama, na kraji průplavu… Snad každého muselo napadnout, že si tady nejspíš drobet přivydělává. A i kdyby ne, určitě to není žádná nána, takže ji napadne, jak plavcům poděkovat za svezení.</p> <p>Dříve by Loi zřejmě vážně zauvažovala nad leckterým z těchto návrhů… a pár by jich určitě přijala. Teď však samozřejmě ne.</p> <p>Nic… nic… a tady taky nic… Tady chlastají, tady… souloží a že na to jdou pěkně zostra! Tady spí… Hrají karty… To není ono, to není ono, to není ono!</p> <p>… A pak jako by se jí dotklo rozžhavené železo! Beze spěchu ji míjela zcela nenápadná lodice nesoucí hrdý název <emphasis>Elbereth;</emphasis> a na její palubě, na její palubě…</p> <p>Loi hodila za hlavu veškerou opatrnost a jediným skokem hodným pantera překonala vodu, která ji od lodice dělila. Skok se jí povedl na výbornou − dlouhý byl přinejmenším deset metrů. A přitom bez rozběhu!</p> <p>Vysoký hubený chlapík stojící u kormidla na ni užasle vytřeštil oči. Okamžik, druhý… ano, už mu došlo, že takový skok je nad síly obyčejného člověka. Spěšně se uklonil a jal se rozpačitě přešlapovat na místě… Nemá smysl se teď a <emphasis>před ním</emphasis> skrývat.</p> <p>„Zmiz,“ přikázala mu Loi tiše. „A nevylézej, dokud ti to nedovolím.“</p> <p>„Už mizím, má paní…“</p> <p>Jakmile vklouzl do podpalubí, Loi za ním jednoduchým zakletím zapečetila poklop − to pro případ, že by majitele lodice napadlo tajně naslouchat. Letmo lodici prosondovala, a když zachytila slabounký pramínek zápachu „hulení“, štítivě pokrčila nos. Rozhodla se však nevěnovat tomu pozornost. Dívala se k přídi lodice, kde na slaměné rohoži pod tenkou dečkou spali dva lidé: ještě úplně mladinké děvče, nanejvýš čtrnáctileté, a navenek ničím pozoruhodný černovlasý muž něco málo po třicítce. Spali vedle sebe, ale nevypadalo to, že by spolu něco měli − to by Loi pocítila ze všeho nejdřív.</p> <p>Ta dívka byla zvláštní, opravdu zvláštní…</p> <p>Ovšem její společník byl ještě zvláštnější. Sotva se po něm Loi začala natahovat tím nejnenápadnějším a nejneškodnějším zakletím, divže se nespálila. Muže chránila clona Síly takové úrovně, že by potřebovala přinejmenším baterii těžkého dělostřelectva, pokud by měla v úmyslu pustit se s ním do boje.</p> <p>Přesně tohle však naštěstí v úmyslu rozhodně neměla.</p> <p>Muž a dívka dál spali… a to bylo dobře.</p> <p>Stačilo však, aby Iver ke spícím udělala jeden jediný nepatrný krůček, a muž se náhle s prudkým trhnutím posadil. V očích, které se na Loi upřely, nebyla ani ta nejmenší stopa po spánku, jako by muž vůbec nespal, nýbrž jen čekal na její příchod.</p> <p>Kouzelnice se ihned zastavila. Nečekala, že <emphasis>Ho</emphasis> zastihne maximálně soustředěného a připraveného k boji.</p> <p>To bylo zlé. Moc zlé. Snad nám nestárneš, Loi?</p> <p>Anebo jsi konečně potkala někoho, na kom si vylámeš zuby?</p> <p>Pokusila se o co nejpřirozenější úsměv.</p> <p>„Ahoj,“ řekla. „Jak ses vyspal?“</p> <p>„Co jsi zač?“ opáčil zostra. „A kde ses tu vzala?“</p> <p>„Odpovídáš otázkou na otázku?“ ušklíbla se Loi. Mužova tvář však zůstala zcela neproniknutelná. Vypadalo to, že ho dokonce i Loiino stehno, které jakoby náhodou vykouklo rozparkem úzké sukně, nechalo chladným.</p> <p>No ale za tohle mi zaplatíš!</p> <p>„Vzala jsem se tu jednoduše.“ Iver pokrčila rameny. „Skočila jsem na palubu za břehu. Dostali jste se k němu moc blízko. A neměj starosti, majitel mi to dovolil. Jmenuji se Loi Iver. A ty?“</p> <p>A okamžitě pocítila dívčí pohled překypující palčivou žárlivostí. Takže se probudila. Ale to nic. Hned tě zase pěkně… Jenom se otočíš na druhý bok a sladce přesladce usneš…</p> <p>„Na tvém místě bych to nedělala, Loi,“ řekla dívka pevným a rovněž ani trochu ospalým hlasem.</p> <p>„Ach…!“ uniklo Iver.</p> <p>Studená žula. Ledová hradba. Ocel a křišťál, jež nemohou roztříštit žádná kladiva. Bílý a zlatavý stín klouže, nabírá rychlost, žene se přímo proti ní. Dívčiny velikánské oči se vpíjejí do Loiiny tváře a ochranné bariéry, které kouzelnice spěšně vztyčuje, se jedna za druhou bezmocně hroutí.</p> <p>„Nechme toho,“ řekla dívka znenadání. „Nebudeme bojovat, Loi. My dvě mezi sebou nemáme žádný spor.“</p> <p>„Neznámá…“ Iveřina ústa jako by se to slovo zdráhala vyslovit. „Neznámý klan…“</p> <p>„Cože?“ Muž se na svou společnici zmateně podíval. „Jakýže klan, Tael?“</p> <p><emphasis>Tael? Tímto jsme si tedy byly představeny, důstojná soupeřko…</emphasis></p> <p>„To ty jsi ho přivedla?“ zeptala se Loi.</p> <p>Tael přikývla.</p> <p>„A vedeš ho?“</p> <p>Znovu kývnutí.</p> <p>„Třeba mi teď i ty povíš, jak se jmenuješ?“ promluvila Iver k muži.</p> <p>„Viktor,“ zabručel neochotně.</p> <p>„Co chceš, Viktore?“</p> <p>Při pohledu na ohromení v jejich tvářích si Loi musela v duchu zatleskat.</p> <p>„No ano, ano, ty! Ne tvá společnice… Tael.“</p> <p>Muž, který se představil jako Viktor, se zamyslel. Přemýšlel krásně. Soustředěně. Hluboce. Bez okázalého úsilí. Jeho myšlenky se řítily jako měkounká lavina; Síla v něm podřimovala, připravená se kdykoli probudit. Loi se celá napjala, dychtíc si vyslechnout jeho slova, upřímnou odpověď.</p> <p>„Nevím,“ dospěl k neočekávanému závěru. „Líbí se mi tu. Nebýt mágů psychopatů…“</p> <p>Tael vrhla na Kočičí kouzelnici přísný pohled.</p> <p>„A nezdá se ti, že by bylo lepší povědět Viktorovi všechno pěkně na rovinu?“ zapěla Loi tím nejnevinnějším hláskem, načež se posadila tak, aby toho z ní Viktor viděl co nejvíc.</p> <p>Ach, jak jen milovala takové fráze! Vždyť který muž nesní o tom, že se dozví všechno − i kdyby to pro něho mělo mít tragické následky!</p> <p>Viktor však vypadal, že ji snad ani neslyšel. A zpola odhalených bezchybných nožek si rovněž nevšímal. Strnule seděl na místě, jako zvíře chystající se ke skoku.</p> <p>A ke skoku se připravovala i jeho Síla. Něčeho se bál… Ne, spíše něco očekával. Něco velmi nepříjemného. A jí, Loi Iver, ani za mák nevěřil. Smutné to poznání.</p> <p>„Loi!“ Dívka svraštila čelo. Vůdkyně Koček se pro toto familiérní oslovení ani trochu neurazila. Tahle Tael byla schopná mnoha věcí, opravdu mnoha. Přemoci by ji nejspíš dokázal jedině Rétor. A i ten by se musel notně zapotit.</p> <p>Neznámý klan. Tím je řečeno vše.</p> <p>„Co Loi? Nepřipadá ti, že zneužívat Viktora není dvakrát čestné?“</p> <p>No tak, chlape, proč pořád jenom mlčíš? Zasáhni do rozhovoru, naštvi se, alespoň se podiv − a půl práce bude hotovo!</p> <p>Viktor však jen klouzal pohledem z Loi na svou společnici a zase zpátky. Víc nic. A Iveřiny nohy jej podle všeho vůbec nezajímaly.</p> <p>Tael v odpověď na Koččinu otevřenou provokaci jen pokrčila rameny.</p> <p>„Takový je jeho osud,“ řekla. „Na tom se nedá nic změnit. Máme za sebou společnou cestu až z Rubní strany…“</p> <p>„Předpokládám, že jsi mu osud naplánovala pěkně do puntíku?“ Loi si dodala odvahy a přešla do ofenzívy. „Promyslela jsi všechno za něj? Aniž by ses ho na cokoli zeptala, aniž by ses zajímala o jeho vlastní přání? Jaká to domýšlivost, Neznámí! Jenom si brát, ale nic přitom nedávat na oplátku…“</p> <p>„Ne všichni na nás měli stejný názor,“ kontrovala Tael nevzrušeně. Ryze ženská námitka… „Dokonce i ve sféře, v níž vám není rovných… Tím mám na mysli postel… Jsme přece jen byli v něčem lepší…“</p> <p>Zásah do černého. Tael narážela na to, v čem je klan Kočky nikdy nedokázal překonat. A ne že by se o to nesnažil. Ach ty malá zmije! Ty jsi zrovna ta pravá, aby ses v tomhle ohledu naparovala! Vždyť ses Viktorovi ani nesnažila zpříjemnit noci!</p> <p>Loi měla co dělat, aby nevyrukovala s odpovědí ve stylu: „Říkáš lepší? Já ti ukážu, kdo je tady lepší, ty usmrkánku!“</p> <p>Trpělivost Koček − dokonce i těch nejlepších − má své meze.</p> <p>„No výborně, báječně, skvěle, věřte si tedy, že jste lepší, pokud vám to dělá dobře,“ zaštěbetala Iver andělským hláskem. „Ale pořád zůstává otázka, co s Viktorem?“</p> <p>„Copak, rozhodla ses snad pečovat o můj mravní vývoj, Loi? Stát se mým chodícím svědomím? Nebo jako vždy hledáš výhody pro svá koťata?“ Iver nikoli bez potěšení zaznamenala, že Tael poněkud zrozpačitěla. Určitě spoléhala na to, že se soupeřka nechá polapit do její primitivní pasti; z Loi se však dosud nestal sexuální maniak a ani nezačala trpět nymfomanií.</p> <p>„Vypadá to, že tu dneska máme Ráno nezodpovězených otázek,“ zapředla Loi. „Všichni se ptají, ale nikdo neodpovídá. A někdo,“ rychle se podívala na Viktora, „někdo raději úplně mlčí. Jako by měl na jazyku uzel.“</p> <p>„Řeči by byly zbytečné.“ Tael svraštila čelo. „Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky, máš v úmyslu postavit se nám do cesty?“</p> <p>Byla to první věta prastaré formální výzvy. Loi si všimla, jak se dívčiny oči zlověstně a netrpělivě zaleskly.</p> <p>Co teď? To se má bít s jednou z Neznámého klanu?</p> <p>„Copak vám nějak překážím?“ podivila se Loi strojeně. „Lodice si pěkně pluje… Nikdo se ji nesnaží zastavit. Jsem sama. I když, kdybych sem přivedla pár svých chlapců…“</p> <p>„Ano, pak bys mě možná dokázala přemoci,“ souhlasila Tael. „Jeho ale ne.“ Kývla Viktorovým směrem.</p> <p>Ten stále mlčel. A to bylo to úplně nejlepší, co teď mohl dělat. Pravda, jen do určité meze. Protože pokud se do sebe ona a Teal doopravdy pustí… Vůbec není jasné, kdo zvítězí. Dívka, jak to vypadá, si sama sebou není dvakrát jistá; to je dobré, i když zvláštní. Proč Neznámí vyslali do boje téměř ještě dítě? To nenašli nikoho mocnějšího? Ačkoli kdo se má v těchhle Neznámých vyznat?</p> <p>„A proč bych se ho měla snažit přemoci?“ namítla Loi pohotově. „Není to nepřítel − ani můj, ani mého klanu.“</p> <p>„Jsi si tak jistá?“ Tael ironicky povytáhla obočí a rázem přestala vypadat jako mladé děvče. Připomínala teď spíše velezkušenou učitelku, která toho hodně zažila a ještě víc viděla a před níž všemi mastmi mazaná Loi působila dojmem naivní školačky. Kočka však navzdory tomu nepřestala hrát svou hru. Ba naopak.</p> <p>„Samozřejmě. Dračí zabiják je pro Středosvět požehnáním. Nikdy jsem Vládce neměla ráda… na rozdíl od tvého klanu, má milá.“</p> <p>„Ani my jsme se neměli rádi,“ opáčila Tael suše. „Nejsi ta pravá, abys to posuzovala…“</p> <p>Loi se zoufale snažila vyvolat ve Viktorovi jakoukoli reakci. Když ne takovou, tak jinou, prostě nějakou − tou nejprostší, živočišnou, počínaje. V tom případě by z něho dokázala vyčíst alespoň něco… Jenomže ten muž byl jako stěna. Neproniknutelná stěna! Nezbořitelná! Viktor se neozval, ani když padlo slovo Zabiják, třebaže do toho Iver vkládala nemalé naděje.</p> <p>„Nu, jestli jste je měli nebo neměli rádi, to už je stará záležitost… Zato teď máme hrdinu. Zabijáka, který skolí všechny Draky, pokud by je zase napadlo začít sem strkat pazoury. Jenom mi pověz, Tael, proč vlastně Zabijáka vedeš? Jaký z toho máš sama užitek?“</p> <p>„To bys stejně nepochopila, Loi Iver,“ odpověděla Tael svárlivě.</p> <p>„Jsi si jistá? Nestálo by to přece jen za pokus?“</p> <p>„Vyslýcháš mě, Loi Iver, kouzelnice prvního stupně?“</p> <p>„Ó! Neztrácejte sebeovládání, vy malá beruško − s ruměncem ve tváři už totiž vypadáte jako úplná ošklivka.“</p> <p>„Loi přešla na vykání − to asi musí jít vážně do tuhého.“ Tael se znenadání bezstarostně rozesmála. „Kočka se rozhodla, že bude škrábat. Dej si pozor, aby sis nepolámala drápky.“</p> <p>„O co ti jde, Loi Iver?“ zeptal se náhle muž zcela klidným hlasem. „Co chceš zjistit? Ano, jsem Zabiják… zřejmě. To ses chtěla dozvědět? Nebo sis přála poznat hranice Síly, kterou vládnu? Ale k čemu ti takové vědomosti budou, Loi Iver?“</p> <p>Mluvil hezky. Tlumeně. Sebejistě. Na člověka, který teprve před pár dny přišel z Rubní strany, se držel přímo báječně.</p> <p>„Chci pochopit, co má můj klan dělat,“ řekla Loi s celou upřímností, jíž byla schopná. Hleděla mu přitom zpříma do očí a záměrně ignorovala napnutou Tael. „Mou povinností je chránit své lidi. Nedovolit, aby se stali potravou pro děla. Nástroji intrik Živelných… Víš už přece, co jsou zač? Víš, Viktore, že po tobě jde klan Vzduchu a že jeho mágové udělají vše pro to, aby tě zabili? Klan Vody tě naopak ochraňuje…“</p> <p>Koutkem oka si všimla Taelina sotva postřehnutelného úsměvu. Proč? Co to má znamenat?</p> <p>„Tak co tedy chceš zjistit?“ zeptal se Viktor znovu.</p> <p>Loi zaváhala. Ano, tento člověk byl Zabijákem. Cítila to. Měl za sebou již dvě zasvěcení, avšak nabytá Síla ho dosud nezmámila, neovládla ho. To bylo nesmírně vzácné. A mezi obyvateli Rubní strany dvojnásob.</p> <p>Pocítila sladké teplo v podbřišku. Snad na něj nedostala chuť, na tohohle Viktora? Ach, vypadá to, že ano…</p> <p>„Chci zjistit,“ řekla pomalu, „komu se hodláš postavit.“</p> <p>„To on nemůže vědět, Loi!“ ozvala se zhurta Tael, oči ztemnělé hněvem. „Netlač ho ještě hlouběji, než už je!“</p> <p>Iver se otočila k dívce. Viděla oči, které planuly zuřivostí, cítila zakletí, připravené každou chvíli udeřit…</p> <p>Neznámý klan již od pradávných časů uměl přivádět lidi z Rubní strany. Jakékoli lidi − záleželo jen na tom, na koho padla jejich volba. Mohla sem vést Zabijáka? Mohla… Co jen to tehdy Torn povídal o Stvořeném drakovi?</p> <p>Ale proč by ho pak Rétor chtěl zabíjet? PROČ? Nechápu… Loi Iver si přidřepla a uvolnila se, dávajíc celý svým vzezřením najevo neochotu se bít. Teď nebyl pravý čas na hádky s touhle nafoukanou holčičkou. Jenom ať si láme hlavu nad tím, zda se jí ona, Loi Iver, bojí, anebo ignoruje její výhružky.</p> <p>„Vypadni!“ řekla Tael a sevřela pěstičky. „Kšic!“</p> <p>Tak to už bylo moc… Loi cítila, jak se jí začíná vařit krev v žilách. Tím, že s ní zachází jako s obyčejnou hloupou kočkou a vyhání ji takovými slovy, uráží Tael celý klan! To je úplně stejné jako v přítomnosti Vodních šplíchnout vodu do ohně nebo před Ohnivými uhasit plameny. Stejné jako navštívit klan Vlka v kožichu z vlčích kůží. Nezáleželo na tom, že se mágové z klanu Kočky nedokázali proměnit ve skutečná zvířata, neboť jejich totemový patron byl příliš malý a jejich spojení s ním nemělo tak bezprostřední charakter, jako tomu bylo u ostatních Zvířecích klanů.</p> <p>Taková urážka!</p> <p>„Zapomínáš, s kým mluvíš, holčičko…“ zasyčela Loi.</p> <p>„Vypadni! Jsi divá bestie z divokého lesa! Tak se tam vrať chytat myši…“</p> <p>To byla poslední kapka.</p> <p>Loi skočila; bleskurychle přešla ze stavu poklidného uvolnění do šílené energie boje. Vydrápat oči, rozervat hrdlo, skropit palubu krví!</p> <p>Ještě ve vzduchu zasadila úder, proslulý úder klanu, zvaný Neviditelný dráp. Dokonce ani Torn se mu nestačil vyhnout − a přitom proti němu Loi nepoužila zdaleka celou svou sílu, vlastně úder spíše jen naznačila.</p> <p>Tael se pokusila o obranu, ale žalostně selhala; zakletí, které jí viselo na konečcích prstů, přišlo nazmar. Loi strhla dívku k zemi a cítíc pod sebou její křehké tělo si s nadšením uvědomila, že uspěla, že jí to vyšlo!</p> <p>Až na to… Kde jsou rány? Kam se poděly smrtelné rány, způsobené úderem čtveřice neviditelných magických drápů? Rány, které správně měly rozervat dívčino tělo, vytrhnout srdce a přerazit páteř?</p> <p>Loi nad Tael na okamžik strnula a pak udeřila ještě jednou. Tentokrát již z těsné blízkosti, vkládajíc do neviditelné „kočičí pracky“ schované zásoby energie. Za chviličku sevře srdce, donutí ho navěky strnout…</p> <p>Tael se však zjevně nechystala zemřít.</p> <p>Ba co víc − znenadání zvedla ruku a přitiskla dlaň k Loiině tváři. Prostor v rozevřené pěstičce rezonoval mocí. Ale to je přece… To je přece slavný úder Neznámého klanu… Ten, co jí o něm vyprávěla babička…</p> <p>Loi se připravila na smrt.</p> <p>Nic.</p> <p>Taelino zakletí se též zastavilo v půli cesty. Jako kulka, jež vyletěla z hlavně, zůstalo viset ve vzduchu. Jako by Síla, ve srovnání s kterou bylo celé Taelino umění a veškeré Loiiny dovednosti jako nic, jediným lehounkým fouknutím zmrazila magii…</p> <p>O tomhle už kdysi slyšela!</p> <p>Neměla však čas přemýšlet − tvář té nenáviděné ošklivky teď byla příliš blízko a ona zvysoka kašlala na to, že jí magie odmítá poslušnost… Hned s tou holkou pořádně zatočí… a bez jakýchkoli čárů… Jako při vyřizování účtů mezi svými…</p> <p>„Á-á-á!“ zavyla Loi a pevně sevřela dívčiny krátké vlasy.</p> <p>Ta jí však nezůstala nic dlužná − zuřivě ji tloukla do tváře a drápala a skoro jako skutečná kočka se snažila zasáhnout oči. Žena a dívka se začaly v jednom řvoucím, vřeštícím a syčícím chumlu kutálet po palubě. Obě zrzavé, Loi na svůj věk příliš štíhlá, dívka zase na ten svůj příliš velká − zkrátka, vypadaly jako siamská dvojčata, která se od sebe zoufale snaží oddělit.</p> <p>„Vyškrábu ti oči!“ zavřískala Loi jako u vytržení.</p> <p>„Prašivá kočko,“ opáčila Tael, namotávajíc si na ruku její vlasy. „Au, to je bolest…“</p> <p>Loi vší silou mlátila dívku do tváře ve snaze přerazit jí nos. Možná jsi dobrá kouzelnice, holčičko, ale v obyčejné pranici ti to bude houby platné… Jejda!</p> <p>Znenadání se jedna od druhé odlepily a s jekotem se rozletěly do stran. To proto, že přímo mezi ně dopadl silný proud vody z průplavu.</p> <p>„Tak dost!“</p> <p>Loi Iver opřená o odřené lokty ležela na palubě a s hrůzou hleděla na Viktora.</p> <p>Muž stál s roztaženýma rukama mezi nimi. A na obloze vřela Síla − šílená a zuřivá Síla. Viktor teď byl hrotem kopí, jícnem vulkánu. Tryskala z něho taková energie, že Loi, která se nikdy ničeho nebála, měla sto chutí zavřít oči. Její vlastní magie nevyhasla, to ne, na něco takového by přece jen nestačily síly žádného jednotlivce, bez ohledu na jeho moc. Magie Kočky hanebně uprchla, stáhla ocas, ukryla se v hlubinách duše své paní. Voda kolem lodice klokotala, chatrné plavidlo se otřásalo a nečekané poryvy větru by snadno srazily k zemi každého… Ne však Viktora.</p> <p>„Zakazuji…“</p> <p>Viktor nejprve pohledem zpražil Loi a vzápětí dalším krátkým pohledem zklidnil Tael, jež se už už chystala znovu vrhnout do boje.</p> <p>„První z vás, která zasyčí, hodím přes palubu, aby vychladla,“ řekl Viktor ledovým hlasem. „Tak co?“</p> <p>Loi nemínila skončit v průplavu. Dívala se na Viktora široce otevřenýma očima a v duši jí vzplálo bezmezné nadšení založené na podivné směsici strachu, údivu a touhy. Takže takhle, takhle ono to je!</p> <p>Takhle!</p> <p>Hloupý Torn, hloupý Rétor, hloupá Tael… Anebo to snad Tael ví?</p> <p>Podívala se děvčeti do očí, ale bylo v nich příliš mnoho zuřivosti, takže nedokázala nic vyčíst.</p> <p>„Přijmi mou velkou omluvu, Viktore.“</p> <p>Loi se pomalu postavila a sklonila hlavu. Chladnokrevně vydržela kratičkou pauzu a pak dodala: „Odpouštím Tael její chování. Je to ještě dítě…“</p> <p>Tael vypadala, že vzápětí vybuchne, a Loi na ni upřela pohled plný naděje. Jen do toho, nech se vyprovokovat další ledabylou urážkou! Vykoupej se ve studené vodičce!</p> <p>„Odpouštím Loi Iver její útok,“ řekla Tael zdvořilým hláskem. Pak vzlykla a přejela si dlaní po škrábancích na tváři.</p> <p>„Bolí tě to, Tael?“ Viktor k dívce přistoupil. V jeho hlase zaznělo znepokojení. Vír Síly, jenž běsnil vůkol, se začal uklidňovat.</p> <p>Důstojná soupeřka. Těch pár škrábanců stěží stojí za povšimnutí… Ale ona jich přesto využila! A teď tu pobrekává s tváří zabořenou do Viktorova ramene a čas od času vrhá po Loi zlostné pohledy.</p> <p>„Chudinko malá,“ promluvila Loi tím nejsoucitnějším tónem, jakého byla schopná. „Dovol mi, abych ti vyhojila ranky…“</p> <p>Viktor pochvalně pohlédl na kouzelnici a pak poplácal Tael po rameni. „Dobře. Jsem rád, že jste se uklidnily. Tak tedy, co po mně vlastně chceš?“</p> <p>„Chci ti pomoci…“ Loi si povzdechla, ale nebylo jiného východiska. „Tobě i Tael.“</p> <p>„My ale žádnou pomoc nepotřebujeme.“</p> <p>Loi potřásla hlavou. „Neodmítej mě, aniž by sis všechno pořádně promyslel, Viktore. Vpředu vás čeká léčka. A tentokrát už ti Rétor nedá žádnou šanci.“</p> <p>Když mluvila, uvědomovala si, že její záchrana − a nejen její záchrana, ale i budoucí osud celého klanu − nyní závisí na upřímnosti. Úplné a bezvýhradné. Pokud se nezmýlila… Ale ne, nemohla se zmýlit.</p> <p>A i kdyby se Tael stavěla na hlavu, ona, Loi Iver, nepustí ze zřetele prospěch svého klanu… A možná ani svůj osobní. Vždyť se jí možná otevírá šance, aby se stala skutečnou hrdinkou celého klanu Kočky!</p> <p>Kdoví, třeba dokáže to, co se od časů Odchodu žádné z vůdkyň klanu nepovedlo?<strong>Kapitola čtrnáctá</strong></p> <p>„Přátelé, toto je Liz z klanu Ohně, kouzelnice třetího stupně.“</p> <p>„Už skoro druhého,“ opravila ho dívka rychle. „Prošla jsem zkouškami… Jenomže mistr Navajo zahynul a…“</p> <p>Sandra přikývla.</p> <p>„Výborně, Liz,“ řekla. „Já Jsem Sandra… první stupeň. A tohle je Asmund. Ten zatím dostal jen sedmý… jako takovou zálohu.“</p> <p>„Tak tebe zrovna objevili?“ zeptala se Liz s odzbrojující bezprostředností, podávajíc pýřícímu se Asmundovi ruku, aby ji mohl políbit. Sandra žárlivě našpulila rty, ale po jediném pohledu na Rétora dospěla k závěru, že bude lepší držet jazyk za zuby.</p> <p>„No jo.“ Klučina přikývl. „Mistr Rétor…“</p> <p>„Až potom, Asmunde,“ přerušil ho vůdce klanu Vzduchu. „Liz, tohle jsou naši mágové. Mistr Solly… mistr Boletus… válečníci… samí skvělí lidé. A tohle je můj bratr Kan se svým žákem.“</p> <p>Když se Liz notně polichocena neskrývanou mužskou pozorností konečně seznámila se všemi, Rétor zvedl ruku. Přítomní rázem ztichli.</p> <p>„Přátelé, máme poslední šanci dostat Zabijáka. Už mě unavuje to neustále opakovat, ale nesmíme selhat. Míří teď přímo k nám. Plaví se průplavem. Stěží má nějakého průvodce − pravděpodobně se při svém postupu podřizuje obyčejnému instinktu. Momentálně ho musí přitahovat Země… nebo Oheň. Do Orosu ale nevede jiná cesta než přes panství klanu Země. A proto jsme tady. Držím ho svým zakletím. Zaútočíme až v tom nejposlednějším okamžiku. Jakmile se objeví na dohled. Kouzelníci zneškodní jeho ochranu − udeříme všichni společně, na můj rozkaz − a pak se do toho vložíte vy, chlapci. Chceme jeho hlavu, rozumíte?“</p> <p>Erik a Kevin svorně přikývli. Zbylých sedm Starších je napodobilo.</p> <p>„Jeho příchodu vyčkáme tady, v tomto údolíčku. Až vyjde na břeh, vyrazíme za ním. Mějte na paměti, chlapci, že toho dokáže opravdu hodně. Nejlepší by bylo rozstřílet ho pěkně zdálky… Ale nechce se mi věřit, že bychom mohli mít takové štěstí. No dobrá, nejsem ten pravý, abych vás poučoval, co a jak dělat v boji. Až se k němu budete blížit, postaráme se vám o krytí… a pak už to bude jen na vás.“</p> <p>„Nezklameme,“ řekl Erik tlumeně. „Co říkáš, Kevine?“</p> <p>„Nezklameme,“ souhlasil jeho druh. „Víme přece, s kým máme co do činění!“</p> <p>Rétorův tábor se nacházel v osamocené úžlabině. Její svahy byly porostlé hustým lesem. Ostatně mág se příliš nestaral o to, zda k jejich úkrytu vedou pohodlné přístupové cesty. Hlavní bylo nepropásnout okamžik, kdy Zabiják stane na břehu. Rétorova moc potom mnohonásobně vzroste a o zbytek už se postará devítka Starších se svými „záložníky“.</p> <p>Započalo čekání. Podle Rétorových odhadů měli v zásobě všehovšudy několik hodin − den se co nevidět naplno přihlásí o svá práva. Lodice nebo vor − podle toho, co si Zabiják zvolil − zakrátko přistane. Nemá důvod se vyloďovat dřív. Neví přece, že je sledován. Vyjde na širokou silnici a vydá se po ní k panství Země. A tehdy ho dostanou. Spolu s Liz… Kdepak, současnému náporu dvou různých Živlů nedokáže odolat. Jeho ochrana může být sebelepší, ale je jisté, že ji dosud neumí využívat v plné míře. Pět mágů Vzduchu a jedna Ohnivá kouzelnice. Zabiják nemá šanci.</p> <p><emphasis>Přijdu tu</emphasis> <emphasis>o </emphasis><emphasis>všechny své válečníky,</emphasis> uvažoval Rétor chladně, <emphasis>ale Zabiják bude zničen. Za každou cenu. Již cítím vibrace neviditelných strun… Znamení, která jsou patrná jen pro mě, předpovídají brzký příchod Draka… A pokud ho tady p</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>vítá Zabiják, katastrofě již nic nezabrání</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Protože tento Drak bude skutečně poslední. Možná že se Tornovi podaří odrazit první nápor Přirozených − i když tomu nevěřím a nedovedu si představit, jak by to mohl dokázat, díky čemu −, ale tomu druhému už určitě neodolá. Protože při obraně před Drakem nepochybně zahynou přinejmenším dvě třetiny mágů válečníků a na zbylou třetinu už bude stačit i jediná loď s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>orlí hlavou na přídi.</emphasis></p> <p>Stoupající slunce nemilosrdně trhalo poslední cáry noci a tvrdošíjně šplhalo vzhůru po nebeské báni. Rétor si mimoděk vzpomněl na své obavy z dětství − co když se zlatý kotouč neudrží na příšerně strmé kupoli ze světlemodrého křišťálu, sklouzne po ní dolů a dopadne na svět v podobě spalující plamenné bouře?</p> <p>Erik s Kevinem bez ustání proháněli svůj tým a vypilovávali jakési postupy, kterým rozuměli jen oni samotní; chlapci záložníci se plížili mezi keři a podobni hbitým hádkům mizeli v křovinách. Sandra s Asmundem si kousek stranou něco šeptali; Solly a Boletus rozmlouvali s Liz. Dívka s tváří pokrytou ruměncem cosi rychle vykládala; její štíhlé prsty se jen míhaly, co chvíli mezi nimi vyšlehávaly jazýčky bezdýmného plamene − Liz zřejmě předváděla detaily svého útočného zakletí.</p> <p>Vše je v pořádku. Tým je připraven. Za okamžik vyrazí po stopě.</p> <p>Rétor ještě chvíli seděl na starém suchém pařezu, vychutnávaje si krátké okamžiky bezmyšlenkovitého klidu − takových chvilek zažil ve svém životě až příliš málo. <emphasis>Boj bude zítra, zatím však…</emphasis> vybavil si slova jedné písně. Nebylo to dlouho, co do klanu Vzduchu přišel člověk z Rubní strany, který sice neměl ani to nejmenší nadání pro magii, ale zato znal tyto verše a ještě spoustu, spoustu jiných…</p> <p>Mág Vzduchu opatrně překontroloval strážné zakletí. Napjatě, ostražitě… Cíl v dosahu, pokračuji ve sledování. Aha! Mihotavá složka Vody zmizela − takže Zabiják vystoupil na břeh! A podle všeho teprve před malou chvílí.</p> <p>Rétor mlčky zvedl ruku. Celý tábor okamžitě ztichl.</p> <p>Kouzelník potřeboval několik vteřin, aby zjistil, kudy a jak se Zabiják pohybuje. Tak… všechno je jasné. Jak Rétor předpokládal, nic netušící Zabiják se ubírá po silnici vedoucí od přístaviště k panství Země. Přesně to od něj Rétor očekával.</p> <p>Teď už stačí málo. Obklíčit ho a… dokončit rozdělanou práci.</p> <p>„Jdeme,“ zavelel Vzdušný mág tlumeně. Viděl, jak se Asmund napětím kouše do rtu, viděl Sandřino svraštěné čelo i Liziny propletené zbělelé prsty; pouze Solly a Boletus zachovávali klid. Kdo jednou umíral pod náporem Křídel, jež se vymkla kontrole, ten už se přece nebude bát nějakého Zabijáka.</p> <p>Silnice byla vzdálená přibližně dvě hodiny chůze. Pod matným podzimním sluncem se kráčí snadno. Rétorův tým svižně postupoval v řadě za sebou. Kevin s Erikem poslali do čela Bladea, Gérôme a Ben kryli oddíl z boku. Pro všechny případy. Nikdo sice neočekával útok, ale… kdo se má v tom Tornovi vyznat.</p> <p>„Pauza,“ zavelel Rétor, jakmile se mezi stromy před nimi začal rýsovat světlejší pruh uježděné silnice. Chtěl, aby jeho tým šel do boje odpočatý. Podařilo se jim Zabijáka předstihnout, což bylo dobré − budou mít čas se jaksepatří přichystat.</p> <p>… Silnice před nimi se kvapem vyprazdňovala. Vyděšení rolníci, jedoucí na trh, kupecké vozy, na něž byl v přístavišti přeložen náklad z lodic, i obyčejní poutníci − zkrátka všechno, co se obyčejně pohybuje po velké silnici, spěšně mizelo z cesty bojovému oddílu dvou Živelných klanů. Dokonce i Totemoví − a to včetně hrdých Panterů − po krátkém váhání dospěli k názoru, že bude lepší klidit se Rétorovi z očí. Ostatně mág toto divadlo nehodlal zbytečně protahovat. Tam, kde dosud rovná silnice zatáčela, aby se vyhnula lesem porostlému pahorku s povlovnými svahy, přikázal Rétor svým lidem, aby se zastavili.</p> <p>„Tady.“</p> <p>Místo, které zvolil, bylo pro útok ze zálohy skoro ideální. Úžlabina se strmými úbočími. Hustý podrost − na dva kroky od silnice nebylo nic vidět. Zabiják jednoduše neměl kam utéct.</p> <p>Kevin s Erikem energicky vydávali rozkazy a rozmísťovali své podřízené. Válečníci a jejich „záložníci“ se ztráceli v křovinách; za několik okamžiků už na silnici zůstali jen mágové.</p> <p>„Liz, poslouchej, já a Solly smeteme první vrstvu ochrany. Skoro určitě to bude něco Vodního. Potom Sandra s Asmundem rozdrtí druhou vrstvu − pravděpodobně něco z našeho vlastního arzenálu. Pak se do akce zapojíš ty. Boletus tě bude krýt před možným protiúderem. Počítám, že tvůj útok také odrazí… Ale nenech se tím vyvést z míry. Pamatuj, že naším úkolem je ho odkrýt. Ať se vyčerpá odrážením našeho náporu. Erik a Kevin rozumějí svému řemeslu… Pokud Zabijáka zaměstnáme bojem, dostanou ho. Musíme ho ale přimět, aby vydal všechny své síly beze zbytku, rozumíš? A proto tě prosím, aby ses nešetřila. Dávám ti slovo Rétora, že z tebe nikdo nebude tahat tajemství tvých bojových zakletí.“</p> <p>Liz se zapýřila a přikývla.</p> <p>„Na svá místa, přátelé,“ řekl mág. „Už je blízko.“</p> <p>Silnice pomalounku opět ožila. Znovu se na ní objevily povozy a žebřiňáky, pěší i jízdní poutníci; skřípot kol, unavené okřikování pohůnků, bečení ovčích stádeček, která pastýři hnali na trh − vše se vrátilo do normálu.</p> <p>Rétor ležel, dokonale ukryt pod hustými větvemi neopadavé magnolie. Čarodějové z klanu Země se pořádně zapotili, než se jim podařilo přimět tuto choulostivou návštěvnici zpoza Horkého moře, aby se uchytila na vápenitých půdách Teplého pobřeží…</p> <p>Kouzelník čekal. No tak, no tak, kde to vázne? Rétor v obavách, že svou „oběť“ vyplaší, oslabil niť strážného zakletí, a nyní se ji dokonce ani neodvažoval kontrolovat. Podle všeho by tu už Zabiják měl každou chvíli být.</p> <p>Moment! A kdo je zase tohle?!</p> <p>Po silnici v prostých zaprášených šatech, bosá a s rozcuchanými vlasy rychle kráčela Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky.</p> <p>Rétora by nejspíš neudivilo, kdyby uviděl Torna. Ale Loi? Co ta tady pohledává…?</p> <p>Žena se zastavila a přejela křoviska pozorným pohledem.</p> <p>„Dovol mi, abych přistoupila blíž, vážený Rétore,“ zavolala tlumeně. „Mám důležité zprávy. Týkají se Zabijáka. Mám za to, že ti uniká.“</p> <p>„Pojď sem, vážená Loi,“ ozval se mág v rámci možností klidným hlasem. „Pojď sem a vysvětli mi, co se děje.“</p> <p>Loiino vyprávění nezabralo mnoho času.</p> <p>„Navštívila jsem Torna. A dostala z něho pravdivý příběh.“</p> <p>„Tak ty jsi byla u Torna? Co to, že tě na místě nezabil?“ podivil se Rétor upřímně.</p> <p>Loi se s mírným opovržením pousmála.</p> <p>„Vyjednávali jsme,“ řekla. „Dospěli jsme… k dohodě. Zaplatila jsem mu výkupné za způsobenou křivdu…“ Z jejího následného šibalského úsměvu se Rétorovi do tváří nahrnula barva. Bylo celkem nabíledni, o jaké „výkupné“ se jednalo… Ach Loi, Loi, ty jedna toulavá kočko… Na druhou stranu jsi mi zachránila život, a co jsem zač, abych tě soudil?</p> <p>„… a pak jsem vystopovala Zabijáka,“ pokračovala Iver. „Nebylo to snadné, Rétore. Má za sebou už dvě zasvěcení a je velmi nebezpečný. Nedůvěřuje nikomu, ba ani vlastnímu stínu. Nyní míří ke klanu Země, ale podle všeho tuší, že ho čeká léčka.“</p> <p>„Jak by to mohl zjistit?“ Rétor svraštil čelo.</p> <p>„Musel by být úplný hlupák, kdyby ho nenapadlo, že po selhání prvního pokusu bude následovat další,“ opáčila Loi s nezbytnou špetkou pohrdání. „Zdá se mi… Nejsem si jistá, ale… Zřejmě se nějak dokázal zbavit tvého vodítka.“</p> <p>„Jak?!“ užasl Rétor.</p> <p>„Ach velevážený mágu, dokonce i já jsem na něm pocítila tvou niť… A protože už prošel zasvěcením Vzduchem, zřejmě se mu podařilo přehodit tvé vodítko na někoho jiného.“</p> <p>„Nemožné!“ zavrčel Rétor. „Iver, to… já… to prostě není možné…“</p> <p>„Tolik jsem spěchala, abych ti to pověděla…“ Loi se uraženě odvrátila. „Nohy mám celé bolavé, jak jsem se hnala, a jakého vděku se mi za to dostalo?“</p> <p>„No no…“ Rétor pocítil lítost. Vskutku, proč by mu Loi měla lhát? Tím spíš, když mu zachránila život…</p> <p>„Nebo si myslíš, že mě Torn získal na svou stranu?“ šeptla žena chápavě. „Ale považ, jaký by to pro mě mělo smysl? Ano, byla jsem u něj… A byla jsem s ním… Kočky potřebují mír, ne válku s Živelnými klany. A navíc přece víš, jaký vztah jsme měli k Drakům…“</p> <p><emphasis>To je pravda,</emphasis> pomyslel si Rétor. <emphasis>Okřídlení vládci Kočkami opovrhovali, ale nebránili jim v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich intrikách. Dalo by se říci, že v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>časech Draků zaujímaly Kočky mezi Totemovými dokonce ještě vyšší postavení než dnes.</emphasis></p> <p>„Kromě toho lze má slova snadno ověřit,“ šeptala dál Loi. „Proveď nové pátrání a přesvědč se o tom sám. A pokud zjistíš, že lžu, můžeš mě zabít. Nebo,“ hravě na něho mrkla, „mě můžeš předhodit svým válečníkům. Všem najednou. Myslím, že se jim to bude líbit.“</p> <p>„Pořád jen žertuješ, Loi,“ řekl Rétor vyčítavě. „A nad svými chlapci se slituji. Vím přece, že by ti i stovka byla málo… Dobrá, ověřím si tvá slova.“</p> <p>„A přesvědčíš se, že jsem mluvila pravdu,“ prohlásila Loi uraženým tónem.</p> <p>Rétor mírným úsilím oživil své zakletí. Neviditelná niť se zachvěla, slabý, sotva patrný větřík se rozlétl k cíli… Odrazil se od odhalené lidské duše a stejně rychle se vrátil zpět.</p> <p>Rétor stěží dokázal potlačit výkřik. Tohle NEBYL Zabiják. Jen mladý muž tlačící před sebou vozík s vodními melouny a mladinké děvče v chudých šatech, které zeleno-černě pruhované koule přidržovala zleva, kde popraskala stará prkna nízké postranice.</p> <p>Na tomto individuu nebylo absolutně nic podezřelého. Mladý muž v sobě neměl ani špetku Síly. Možná… možná se Zabijákovi trochu podobal zevnějškem, ale nic víc.</p> <p>„Ty mazaný grázle!“ zaúpěl Rétor, zlostně svíraje pěsti. „Ale jen počkej, mně stejně neunikneš! Sandro, Asmunde, Solly! Bolete! Všichni sem…! Pomozte mi!“</p> <p>Když už samotný Rétor žádá o pomoc…</p> <p>Nejvíc ze všech se snažil Asmund. A jak už to tak bývá − nováčci mají vždycky štěstí −, právě on Zabijáka objevil.</p> <p>No jistě! Jak jen on, Rétor, mohl svého nepřítele takto podcenit? Ten si pochopitelně vzal ponaučení z událostí v Chorsku. Sešel proto z hlavní silnice a vyrazil nenápadnými postranními pěšinami, od usedlosti k usedlosti, polními cestami, přes opuštěné louky a prázdné zahrady… No jistě, samozřejmě!</p> <p>Pravda, Zabiják přece jen udělal chybu. Přespříliš se přiblížil k silnici.</p> <p>„Za mnou!“ zavelel Rétor.</p> <p>Zdálo se, že to nebude moc daleko.</p> <p>„Tak co, teď už mi věříš, Rétore?“ uslyšel Loiin hlas.</p> <p>„Již podruhé mi pomáháš, Loi Iver.“ Mág uchopil ženu za obě ruce. „To ti nezapomenu. Až to všechno skončí… Chtěl bych se ti odvděčit za pomoc. Jsem tvým dlužníkem, ale nerad bych jím zůstával dlouho.“</p> <p>„Já klidně počkám,“ opáčila Loi s lehkým úsměvem.</p> <p>„Konec řečí, spěcháme. Doprovodíš nás?“</p> <p>„Samozřejmě, vážený Rétore.“ Kočka slabě pokrčila dokonalými rameny. „Copak bych mohla zůstat stranou?“</p> <p>… Utíkali hustým lesem. Byl to dlouhý, obtížný a vyčerpávající běh. Zdálo se, že se větve záměrně naklánějí, aby jim zatarasily cestu, zatímco cestičky se naschvál stáčejí všemi možnými směry, jen ne tím správným. Rétor hodil utajení za hlavu a otevřeně udržoval zakletí − každým okamžikem cítil blížící se Sílu. Zabiják se dokonce ani příliš neskrýval. Byl si hodně jistý sám sebou… copak si myslí, že když se zbavil vodítka, je v bezpečí?</p> <p>Kdepak, můj milý, už za chvíli se přesvědčíš o tom, že se klan Vzduchu nenechá nikým oklamat dvakrát.</p> <p>Vpředu se tu a tam míhal roztažený řetěz válečníků. Zato jejich zbrojnoši se snad museli zneviditelnit − zahlédnout je nedokázaly ani Rétorovy bystré oči.</p> <p>A někde poblíž zlatě zářily Loiiny vlasy.</p> <p>Les skončil náhle, znenadání, jako by ho uťal obrovský meč. Vepředu se táhla pole a občasné zahrady; touto krajinou se vinula úzká stužka prašné cesty. Po ní rychlým nervózním krokem šel, či spíše skoro běžel mladý muž v černé bundě a s nedlouhým mečem u pasu.</p> <p>Zabijákova Síla vyšplíchla Rétorovi do tváře jako sprška jedovatých krůpějí.</p> <p>„Útok!“ zakřičel Rétor; teď už nezáleželo na tom, zda ho Zabiják uslyší. Vzápětí sám vrhl první zakletí. Příšerné vytí větru, prašná smršť nad oranicí… Ohnivý kruh, roztáčející se nad hlavou Liz…</p> <p>Člověk na cestě upustil meč do prachu. Dřepl si a chytil se za kalhoty; ve tváři se mu zračila živočišná hrůza. Copak, třeseš se, ty bestie? Vzpomeň si na všechny mrtvé z nádraží v Chorsku! A požádej je o odpuštění, dokud ještě máš čas!</p> <p>Anebo bojuj a zemři, jak se sluší na Zabijáka! Znám, pamatuji si to hrdé opojení Silou, vědomí osudové předurčenosti, ten vznešený rozlet ducha; jistě už musíš cítit totéž − tak proč se ti tedy ve tváři zračí taková hrůza?</p> <p>Muž klesl na kolena. Rétorovo bojové zakletí − neviditelná větrná kosa − kolmo dopadlo na Zabijákovu ochranu, smetlo ji a obrátilo v prach.</p> <p>Ale no tak, co to děláš, mihlo se Rétorovi hlavou. Vždyť se ještě pořád můžeš bránit, máš plno sil − tak proč nebojuješ?</p> <p>Jenomže Zabiják, jak to vypadalo, si nepřipouštěl ani pomyšlení na obranu. Jeho kalhoty bleskurychle tmavly. Začal se po čtyřech batolit k válečníkům, kteří ho obklíčili, přičemž ustavičně lomil rukama a vyděšeně vyl.</p> <p>„Neubližujte… Ach neubližujte ubohému sirotečkovi… Slitujte se, dobří lidé… Nic jsem neudělal, vůbec nic… Jediným slůvkem jsem se neprovinil… Nezabíjejte mě, ušetřete mě, všemohoucí páni…!“</p> <p>Muži se z očí koulely slzy jako hrachy. Dál lomil rukama, plazil se v prachu a cosi nesouvisle blábolil. Navíc už začínal citelně páchnout.</p> <p>Válečníci stáli okolo a drželi člověka na mušce. Nikdo se samozřejmě nenechal chytit do tak primitivní léčky. Čekalo se jen na Rétorův rozkaz.</p> <p>„Tohle že má být Zabiják, vážený Rétore?“ Liz pokrčila svůj aristokratický nosík. „Podle mě je to jenom strachy podělaný zlodějíček, který někomu ukradl meč!“</p> <p>Vzdušný mág obezřetně přistoupil blíž.</p> <p>Kde, kde u všech Velkých větrů má tohle už od pohledu ubohé stvoření svou Sílu? Nebo snad je to všechno důmyslná past a Zabiják jen vyčkává, až se nepřátelé uvolní a ztratí ostražitost, aby pak mohl zasadit zničující úder?</p> <p>„Ať tě ani nenapadne utíkat nebo čarovat!“ varoval muže Rétor.</p> <p>„Nenapadne, nenapadne, pane velkomožný, nebudu, nic nebudu dělat, zůstanu ležet, mlčet budu jako hrob, jenom se slituj, smiluj se nad nešťastným sirotečkem, který nic zlého neprovedl, zákony neporušoval…“</p> <p>„A kde jsi přišel k tomu meči?“ zeptal se Rétor přísně.</p> <p>„Meči? Jakému meči? Vždyť je to jenom klacek…“ zablekotal nešťastník.</p> <p>Rétor potřásl hlavou. Proč se mu vlastně zdálo, že je tohle individuum ozbrojené? Vážně je to jen obyčejný klacek… se sukem, který trochu připomíná záštitu…</p> <p>„Prosondujeme ho, rychle!“ přikázal.</p> <p>… Malá a laciná dušička. Trocha hrabivosti, strachu, chtíče a hlouposti. V této chvíli v ní byl jen strach. Nic víc. Nic! Zhola, úplně, absolutně nic!</p> <p>Ale jak je to možné? Vždyť zakletí naprosto jasně ukázalo…</p> <p>„Tohle není Zabiják, mistře Rétore,“ prohodila Liz opovržlivě. „Byli jsme oklamáni.“</p> <p>Vše, co se Ohnivá kouzelnice neodvažovala vyslovit nahlas, se dalo vyčíst z jejích očí.</p> <p><emphasis>Loi. Loi Iver. Ta, která mi zachránila život. Která byla tak přesvědčivá. Která nám tolik spěchala na pomoc.</emphasis></p> <p>A která už není nikde nablízku.</p> <p>Přitom ještě před chviličkou utíkala spolu s ostatními a třepala ručkou, protahujíc si prsty pro ta svá nízká kočičí zakletí, dokonce se pohledem setkala s Rétorem a usmála se na něj. A teď byla pryč. Zmizela rychle a nenápadně, jak to umí jen Kočky…</p> <p><emphasis>Ta prodejná kreatura! No samozřejmě že se rozběhla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tornovi, aby si vymodlila jeho odpuštění… A to se jí také povedlo. Samozřejmě že jednala podle jeho pokynů. Obtočila si nás kolem prstu. A povedlo se jí to právě proto, že mě předtím zachránila… Ano, Torne, skvělý tah, to se ti musí nechat.</emphasis></p> <p>Muž strnul, zcepeněl a jen tichounce kňučel.</p> <p>„To není on,“ řekl Rétor tlumeně. „Byli jsme zrazeni, přátelé! A zradila nás Loi Iver. Pomohla Zabijákovi proklouznout. Určitě to také byla právě ona, kdo mu poradil, jak se zbavit strážného zakletí. S pomocí zkušeného učitele to vlastně není nijak zvlášť těžké. A Loi Iver je přece jen kouzelnice prvního stupně. Třebaže pouze z Totemového klanu. No ano, samozřejmě. Samozřejmě…“</p> <p>Rétor hovořil pomalu a zeširoka, jako na přednášce ve škole. Mágové a válečníci na něho hleděli s rostoucími obavami − nesmí se teď zastavovat, musí zahájit nové pátrání, ještě stále by mohli stihnout…</p> <p>Rétor však stále mluvil a mluvil. A vida jeho skelný pohled se nikdo z přítomných Vzdušného mága neodvažoval přerušit.</p> <p>„Existuje takový trik. Zabiják zapouzdří Sílu v sobě, svine ji všechnu do tuhého klubka, takže je patrná pouze z těsné blízkosti. A nastrčené vějičce… jako je tento nešťastník… se dočasně navleče Plášť Síly… Maskování, kamufláž, jak se říká na Rubní straně. My jsme se na tenhle trik nechali nachytat, protože Zabiják je v našem světě všehovšudy několik dní, nemá žádného průvodce, nemá… nebo přesněji neměl učitele… Jak by se tedy mohl něčemu takovému naučit? Ukázalo se, že mohl − od Loi Iver! Ach Torne, pašáku Torne, šikulo Torne…“</p> <p>„Rétore!“ odhodlala se Sandra. „Přestaň s tím, Rétore, moc tě prosím! Měli bychom teď uvažovat, jak dostat Zabijáka. Musíme pročesat…“</p> <p>„Do panství Země vede mnoho cest. A pokud se ještě ke všemu uzavřel…“ Rétor s beznadějí mávl rukou. „Uvědomuješ si vůbec, co ta Kočka napáchala…? Naučila ho <emphasis>uzavírání.</emphasis> Teď už ho poznáme jedině tehdy, když mu staneme tváří v tvář.“</p> <p>„A kde je samotná Loi?“ zaryčela Sandra. „Kde je ta hnusná děvka? Já ji…“</p> <p>„Pozdě.“ Rétor znovu mávl rukou. „Právě tímhle jsou Kočky proslulé. Teď už je daleko. A žádné pročesávání nepomůže.“</p> <p>„Ty si zoufáš, Rétore!“ zvolal Boletus. „To nesmíš, nesmíš, Rétore! Nemůže tě to přece zlomit!“</p> <p>Boletus v návalu vášní popadl Rétora za klopy.</p> <p>„Rétore, Rétore, vzpamatuj se!“ zakřičel. „Musíme je dostat! Zabijáka i tu zrádkyni! Lidí máme dost, tak se prober, Rétore!“</p> <p>Mág zvedl hlavu. Pohled se mu zvolna rozjasňoval. Závoj zoufalství mizel.</p> <p>„Rétore, musíme ho najít,“ vysvětlovala mu Sandra jako malému děcku. „Sjednoť naše síly, vždyť jsi ho určitě viděl! Budeme hledat podle tváří…“ Sama si přitom uvědomovala, jak jsou její slova jalová. Kéž by vše bylo tak jednoduché…</p> <p>„Nedokáže dlouho nést Sílu sbalenou jako cestovní zavazadlo,“ ozvala se Liz. „Dříve či později se bude muset otevřít. Měli bychom se vydat do nejbližší pevnosti klanu Země. A počkat tam.“</p> <p>Rétor namáhavě zvedl pohled na své okolostojící druhy.</p> <p>„Dobře,“ promluvil pak stěží slyšitelně. „Tak pojďme…“</p> <p>* * *</p> <p>Z kousku melounu stékala šťáva; do prachu cesty odkapávaly těžké sladké krůpěje. Viktor sklepal řádku černých semínek a během chviličky slupl celý svůj díl. Byl vážně dobrý. A přitom žádná chemie… Nebo možná malá špetka magie? Ale může se magie považovat za ekologicky škodlivý faktor? „Pojďte lidičky, mám melounky bez jakýchkoli zakletí, sám jsem je vypěstoval!“ Hm, to zní divně. Ale každopádně byl ten meloun úžasně dobrý. Skoro škoda opouštět vozík, který jim tak dobře posloužil. Opravdu dobře? Bylo ho vůbec zapotřebí? Podle Loiiných slov ano. Ale ve skutečnosti? Co když se jen zbytečně trmáceli v parnu a tlačili před sebou nemalý náklad? Tak třeba Tael si myslí, že tomu tak bylo.</p> <p>Viktor si otřel bradu, celou lepkavou od šťávy, vytáhl meč a rozsekl další meloun na dvě poloviny. Tael se jedné z nich okamžitě zmocnila, nedbala na to, že si ještě víc potřísní ruce, a začala z ní vydloubávat dužninu.</p> <p>Napadlo by ho ještě před třemi dny, že bude krájet meloun elfským mečem… Mečem, jímž zabil člověka…! A pojídat šťavnaté a sladké červené plátky?</p> <p>Viktor se pokusil pocítit odpor, zhnusení nebo alespoň opovržení k sobě samému. Jak může, jak jen může být takový?</p> <p>Ukázalo se, že snadno.</p> <p>„Kdepak, to by stačilo,“ prohlásil Viktor a zahodil tmavozelenou slupku. „Jestli sním ještě kousíček, tak se v noci stoprocentně… hm… počůrám.“</p> <p>Tael si odfrkla a střelila po něm postranním pohledem.</p> <p>„Jsi umazaný jako čuně,“ řekla.</p> <p>Opustili vozík, sešli ze silnice a zastavili se na břehu malé říčky. Půda zde byla kamenitá a prašná, ba ani u vody nic nerostlo; všudypřítomný prach se usazoval na kůži lepkavé od melounové šťávy.</p> <p>„Ne že bys na tom byla líp,“ poznamenal Viktor. Přistoupil k říčce a opláchl si obličej studenou vodou. Břicho měl těžké a nafouklé jako buben; sám se teď cítil jako hroznýš, který spolkl slona, klobouk, a ještě k tomu Exupéryho. „Chtěla bys…“</p> <p>To byl vážně lákavý nápad!</p> <p>„Chtěla bys, abych zkusil přimět vzduch, aby od nás odháněl prach…?“</p> <p>„Ať tě to ani nenapadne!“ vybuchla Tael. „Zbláznil ses? Nedávej najevo Sílu!“</p> <p>Viktor chvíli mlčel. „Tael, sama jsi přece nedávno říkala, že všechny Loiiny obavy…“</p> <p>„… jsou možná nesmyslné! Ano! Nejspíš to tak je! Ale co když ne?“</p> <p>Na to se skutečně nedalo nic namítnout. Vždycky je lepší mít jistotu. Jen bylo zvláštní, že se u Tael předtím žádná mimořádná obezřetnost neprojevovala…</p> <p>„Nebudu,“ řekl Viktor pokorně. Postupy, jež mu Loi ukázala, byly lákavé − vybavoval si je do nejmenších podrobností. Všechno to bylo úžasně jednoduché. Copak lze magii vážně ovládnout tak snadno?</p> <p>Ale ne, kdepak, tohle určitě nedokáže každý. Pomáhají mu schopnosti Zabijáka − ty schopnosti, kvůli kterým ho sem Tael zavlekla z Rubní strany…</p> <p>„Dobře,“ pochválila ho Tael. „Taky se opláchnu…“</p> <p>Viktor pochopil, co tím myslela, až když si Tael rychle sundala šatečky a bez špetky studu vykročila k vodě.</p> <p>Ta holka je přímo neuvěřitelně nezakomplexovaná! Viktor se ani neodvrátil − připadal by si hloupě − ani se nerozhovořil o základech slušného chování. Naopak dívku vyprovodil pohledem. Nezakomplexovaná. A taky hezounká, nač si něco nalhávat.</p> <p>Vždyť ona ho přímo svádí!</p> <p>Byla to trapná a znepokojivá myšlenka. Zamilovanost mladých děvčat do dospělého muže nikdy nenabývá takovýchto otevřeně provokujících podob.</p> <p>Tael se už ráchala v říčce, přičemž co chvíli ječela a pištěla, neboť voda byla studená, a Viktor se v duchu stále zabýval svým opožděným podezřením. Může se šílené hry kouzelníků a kouzelnic účastnit i dospívající dívka − dívka z Neznámého klanu?</p> <p>Může.</p> <p>Na druhou stranu, pokud by se ho Tael skutečně rozhodla svést a nasadit mu ta nejpevnější pouta, ukutá ze zamilovanosti, touhy a pocitu viny, už by to jistě dávno udělala. Například hned té první noci v hotelu, kdy byl ještě zmatený a dosud pochyboval, zda je to, co se s ním děje, skutečné. Anebo třeba minulou noc, na palubě lodice. Pod uklidňujícím baldachýnem noci, trochu opilý a vyčerpaný − nikoli fyzicky, nýbrž duševně… O tom, že by odolal pokušení, si Viktor nedělal iluze.</p> <p>Odfrkl si.</p> <p>Kdepak, dneska v noci − jakmile Tael usne − navrhne Loi procházku za svitu měsíce. Za svitu panensky čistého měsíce, neposkvrněného kroky kosmonautů, budou chodit po něžné mlaďounké travičce, která přímo láká k posezení. A Loi, co si budeme povídat, je ženou volných mravů. Natolik volných, až se ji jazyk vzpírá nazývat prostopášnicí. Loi tím žije; sex je pro ni něčím natolik všedním, jako výměna zdvořilostních frází nebo nabídka vypít sklenici vody…</p> <p>„Nechceš se taky vykoupat?“ zeptala se Tael.</p> <p>„Voda je studená,“ opáčil Viktor.</p> <p>„Tak tedy vyrazíme.“ Tael se objevila již oděná ve svém původním úboru; škaredými šatečky si bez váhání utřela nohy. „Půjdeme kousek po silnici − tam dál by už měl vládnout čilejší ruch. Třeba nás někdo sveze. Ještě ti přece zbyly nějaké peníze, ne?“</p> <p>„Ale co Loi?“</p> <p>„Snad bys na ni nechtěl čekat?“</p> <p>„Vždyť nás přece žádala, abychom do večera neodcházeli.“</p> <p>„Viktore!“ Tael se před něj posadila a pohodila mokrou hlavou − Viktor se tomuto jejímu gestu mimoděk usmál. Zatraceně, je možné, že už stačila vypozorovat, jaké pohyby v něm vzbuzují nelibost? „Proč se chováš jako malý? Proč musím myslet za nás za oba?“</p> <p>„V čem je problém?“</p> <p>„Problém je, že Loi nevěřím,“ řekla Tael přesvědčeně. „Ani za mák. Tak zaprvé − mlží. Něco zamlčuje.“</p> <p>„To je možné.“</p> <p>„A zadruhé, pokud ji mágové vážně chytí, Loi nebude mít šanci cokoli zatajit! Zkušený kouzelník vydoluje pravdu dokonce i z mrtvého.“</p> <p>„Z mrtvého kouzelníka?“</p> <p>„Mrtví jsou bezbranní…“ pronesla Tael tónem, který ve Viktorovi vyvolal vzpomínky na strážce Šedých mezi. „Mrtvým nezbývá žádná magická moc… Viktore! Nejsem já husa?“</p> <p>Celým svým zevnějškem teď dávala najevo rozpaky a lítost.</p> <p>„O čem to mluvíš?“</p> <p>„No… Loi je krásná žena…“ Tael ostýchavě sklopila zrak. „A úžasně zkušená, zkušená jako sto tisíc žen… Chceš ji, že ano? Tak… tak jak to bývá u dospělých…“</p> <p>Rozpačitě zamrkala dlouhými řasami.</p> <p>Viktor neměl sebemenší pochybnosti o tom, že to na něj Tael hraje. Naneštěstí však nedokázal přijít na to, co jí odpovědět. Dívka vypadala jako hotové ztělesnění dobromyslnosti a nevinnosti − ba i tváře jí zrudly.</p> <p>„Vždyť už jí nejspíš bude alespoň sto let,“ dodala Tael zádumčivě. „Nebo i dvě stě. Mágové prvního stupně neumírají stářím… Bylo by ti s ní tak dobře a já se do toho pletu, překážím ti…“</p> <p>„Jdi do háje!“ Ve Viktorovi se vzedmul vztek. „Co to meleš za nesmysly?“</p> <p>„O věku?“</p> <p>„O mně! Mám jiné starosti − nehodlám si nic začínat s přestárlými koketami! Jdeme!“</p> <p>Rušnější úsek silnice skutečně nebyl daleko. Cesta jim zabrala zhruba půlhodinu, během níž Viktor stačil třikrát proklít vlastní pitomost spolu s Taelinou vychytralostí.</p> <p>Přece jen měl počkat na Loi Iver…</p> <p>„Přestaň se durdit,“ řekla náhle Tael, jako by mu přečetla myšlenky. „Prosím. Pokud se Loi nic nestalo, snadno nás najde.“</p> <p>„Poznačila si nás kouzlem?“ zeptal se Viktor suše.</p> <p>„No tak už se nezlob…“ Tael ho vzala za ruku. „Prosím… A Loi žádná kouzla nepotřebuje, je přece z klanu Kočky. Stopovat, skrývat se, prchat, klamat − to všechno je součástí jejich Síly.“</p> <p>„Aha, jasné. Půjde po naší stopě a nakonec nás vyčenichá…“</p> <p>Při představě vnadné Loi, jak s nosem u země leze po čtyřech po silnici, se Viktor nedokázal ubránit úsměvu. A pokud navíc Tael mluvila pravdu a Loi už skutečně táhne na druhou stovku…</p> <p>„Ale jestli se jí kvůli tomu, že jsme odešli, něco stane…“ Ve Viktorově hlase zazněla výhružná nota.</p> <p>„Vím, vím. Nikdy mi to neodpustíš, rozzlobíš se a necháš mě v sirotčinci nebo možná v nějakém klášteře… Kdepak, o Loi neměj strach! Copak nevíš, že každá kočka má devět životů?“</p> <p>„To je mi tedy pěkná útěcha…“</p> <p>„Jsem moc ráda, že o ni máš strach,“ řekla Tael nečekaně. „Moc. Alespoň o někoho…“</p> <p>„Mít strach o tebe − to je stejné, jako přikrývat deštníkem rybu, aby na ni nenapršelo…“</p> <p>Následující půlhodinu strávili na krajnici, přičemž zabíjeli čas přátelským špičkováním. Pak ještě půl hodiny seděli v trávě kousek dál od silnice. Během této doby je minul alespoň tucet vozů a žebřiňáků. Při pohledu na některé z nich Tael opovržlivě krčila nos − ostatně Viktora také dvakrát nelákalo cestování ve společnosti pětice tlustých, přátelsky pochrochtávajících a tuze veselých prasat ani vyhlídka na kodrcavou jízdu obrovitánským žebřiňákem, jenž co do velikosti příliš nezaostával za železničním vagonem a který byl plný opilých a dobře naladěných trpaslíků. Na rozdíl od zemí v okolí Šedých mezí tu zjevně nežili vůbec žádní elfové − možná se neradi usazovali daleko od lesů anebo se jim jednoduše nechtělo vracet do míst, z nichž byli v dávných dobách vyhnáni náporem mágů.</p> <p>„Víš, co mě nejvíc ohromuje?“ položil Tael řečnickou otázku. „Jak tady spolu všichni dokážete vycházet.“</p> <p>„Kdo všichni? Klany?“</p> <p>„Ale jaképak klany! Kolik je v každém z nich mágů? Sto, tisíc? To se pak nedá dělat nic jiného než spolu vycházet.“</p> <p>„Nepovídej.“</p> <p>„Klany se spolu sváří leda z nudy,“ odvrhl Viktor veškeré námitky. „Ne, mě ohromuje, že si nejdou po krku elfové, trpaslíci…“</p> <p>„Někteří si po krku šli,“ opáčila Tael ledabyle. „A mnozí už vymizeli. Tak třeba v horách se ještě dá narazit na troly, ale už jenom vzácně. Ti, co se spolu nenaučili vycházet, jednoduše vymřeli.“</p> <p>Viktor si vzpomněl na kapitána lodice a zeptal se: „A co hobiti − zůstali?“</p> <p>„Kdo?“</p> <p>Pustil se do kostrbatého vysvětlování.</p> <p>Tael potřásla hlavou a v jejím hlase snad poprvé zazněla nejistota: „O těch jsem nikdy neslyšela. Ani jsem žádného nepotkala. Museli jste si je vymyslet.“</p> <p>Konečně se na silnici objevil povoz, který Tael zhodnotila souhlasným kývnutím. Vlastně to nebyl obyčejný povoz, nýbrž opravdový fasuněk s bedněnou korbou; pravda, oblé žebřiny momentálně nezakrývala žádná plachta. Zapřaženého koně řídil mladík, kterému se nějak dařilo zároveň držet otěže, louskat slunečnicová semínka, a ještě navíc listovat v jakési ucourané knížečce. Kniha vyvolala ve Viktorovi téměř stejnou bezmeznou touhu, jakou pocítil při pohledu na noviny na nádraží. Tento svět se mu sice zamlouval, ale vážně by uvítal, kdyby se v něm našlo alespoň něco ke čtení.</p> <p>Mladík jim přátelsky zamával z kozlíku. „Chcete svézt?“</p> <p>„Chceme!“ opáčila Tael a už táhla Viktora za sebou. „Dělej, rychle…“</p> <p>Mladíka zjevně ani nenapadlo, že by měl zastavit koně; pomalá chůze staré flegmatické kobyly však naštěstí vůbec nebyla na překážku. Tael naskočila do fasuňku s takovou lehkostí, že se vozka neubránil pochvalnému zvolání. Viktor se ostudně rozběhl za povozem a vlezl si dovnitř otevřenou zádí. Podél obou chatrných bočnic fasuňku stály dřevěné lavice a mezi nimi ležely hromádky suchého sena.</p> <p>„Kam máte namířeno?“ zeptal se mladík a v úsměvu na ně vycenil zuby. Kdyby měl jeho povoz místo dřevěných kol s kovovými věnci staré pneumatiky od náklaďáku GAZ, vypadal by vozka jako ten nejobyčejnější chasník z ruského zapadákova. Normální povoz, normální mladík. Nakratičko ostříhané tmavé vlasy, opálená, trochu obhroublá tvář, svěšená ramena, oblečení čisté, ale prosté − nic neobvyklého.</p> <p>„Do Ferosu,“ usmála se mu Tael v odpověď. „Chceme s bratrem zkusit štěstí u Zemních mágů…“</p> <p><emphasis>S bratrem? Co tak najednou…?</emphasis></p> <p>„Až tam nejedu. Ale do knížecího sídla vás hodím rád…“</p> <p>Viktor si ve snaze přilákat dívčinu pozornost odkašlal, ale jeho společnice dál naplno koketovala s vozkou.</p> <p>„Že prý mám schopnosti. Možná se stanu kouzelnicí. No jen si to představ!“</p> <p>„Tak to je bezva! Zkus to!“ Mladík odložil knihu, pustil otěže (poslušná kobyla tomu nevěnovala sebemenší pozornost) a natáhl k Tael otevřenou dlaň. „Na, zalouskej si. Pražil je Saška, můj brácha…“</p> <p>„Díky…“ Tael se posadila vedle něj. „Jak se jmenuješ?“</p> <p>„Vasja.“</p> <p>„A já Tael. Hezké jméno, no ne?“</p> <p>Viktor hleděl na toto dítě Středosvěta celý tumpachový. Kdyby se přemístilo na Rubní stranu, změnilo by se něco?</p> <p>Kdepak, nejspíš by se nezměnilo vůbec nic…</p> <p>Mladík se otočil i k němu.</p> <p>„Neboj, vem si…“ A hrst semínek se přestěhovala do Viktorových rukou. Méně než slunečnicová semínka měl rád snad už jen smažené kobylky, ale nebylo jiného východiska. „A jak říkají tobě, nemluvo?“</p> <p>„Viktor.“</p> <p>„Aha. Louskej, jen si louskej, Víťo. Naše semínka jsou učiněná lahoda!“</p> <p>„A mohl bych…“ Viktor ukázal na knihu.</p> <p>„Ty jsi gramotný?“ Mladíkův hlas se z prostě přívětivého změnil ve zcela kamarádský. „Takové lidi mám rád! Jen si ji vezmi, akorát si předtím otři ruce.“</p> <p>Dle Viktorova názoru by už knize nedokázalo ublížit vůbec nic. Papírová obálka byla sedřená natolik, že ztratila jakoukoli barvu. Dokonce ani název nebyl k přečtení. Přesto si však Viktor poslušně otřel dlaně o džíny a otevřel buclatý svazeček na místě označeném záložkou… či přesněji obyčejnou slámkou.</p> <p>„Šlo se sem po krátké informaci přímo ze schůzí buněk; šlo se mlčky po jednom nebo po dvou, ne však více než po třech lidech, kteří všichni měli v kapse knížečku se záhlavím ‚Komunistická strana bolševiků‘ nebo ‚Komunistický ukrajinský svaz mládeže‘. Litinovými dveřmi prošli, jenom když se prokázali touto knížečkou.</p> <p>V slavnostním sále je už mnoho lidí. Je tu světlo. Okna jsou zastřena stanovými celtami. Shromáždění bolševici tu žertují o těchto opatřeních poplachu a klidně si zapalují ‚kozí nožky‘.“</p> <p>Viktor měl pocit, že mu nejspíš přeskočilo. Užasle se podíval na Vasju.</p> <p>Mladík spokojeně kývl. „To koukáš! Působivé, co? Bezva příběh!“</p> <p>„Odkud… odkud to máš?“</p> <p>„To je taková knížka,“ vysvětlil mladík trpělivě. „Fantasy. Slyšel jsi o tom? To je, když autor lže, ale pěkně plynule.“</p> <p>„Ta kniha je z Rubní strany,“ prohodila Tael po letmém pohledu. „Jak jsi k ní přišel?“</p> <p>Vasja se hrdě usmál a ponechal otázku nezodpovězenou.</p> <p>„A co tomu říkáš… Rozumíš všemu?“ Viktor si nedokázal pomoci a pustil se do mírně předpojatého výslechu.</p> <p>„No… ne tak úplně. Nechápu, jak se dají kouřit kozí nožky − to mi prostě hlava nebere. A taky tihle… bolševici a komsomolci. Jednou jsou jako trpaslíci − pořád by jenom stavěli železnici. A pak zas jako mágové − dohlížejí na pořádek a jsou celí říční po penězích.“</p> <p>Viktor by mu tohle všechno zřejmě uměl vysvětlit… Ovšem Vasju evidentně mnohem více než otázky bolševismu zajímala Tael. Pochvalně poplácal Viktora po rameni a pak se otočil k dívce.</p> <p>„Jaká je vlastně tvoje Síla?“ zeptal se.</p> <p>„Tak zaprvé umím rychle pěstovat trávu, zadruhé cítím vodu…“</p> <p>„No páni!“</p> <p>„Dokonce jsem s tím pomáhala trpaslíkům na Trati! A navíc jsem ještě objevila rudnou žílu. Dvakrát!“</p> <p>„Vážně?“ Mladík obdivně hvízdl. Zjevně měl o sobě náramně dobré mínění, a dokonce i výrazem tváře dával najevo, že se k práci vozky nachomýtl jen náhodou, ovšem ve skutečnosti v životě míří mnohem mnohem výš! Dívka si ale svými slovy získala jeho obdiv. „Máš bezva ségru, kamaráde!“</p> <p>Viktor chmurně přikývl. Pořád nedokázal pochopit, proč se Tael rozhodla plést hlavu tomuto vzato kolem a kolem náhodnému spolucestujícímu.</p> <p>Nějaký smysl to ovšem zjevně mělo.</p> <p>Přitakávat Taeliným lžím nebylo nutné, zasahovat do jejich rozhovoru se mu nechtělo a číst si o Pavkovi Korčaginovi už vůbec ne.</p> <p>Lehl si na dno fasuňku. Natáhl se a zadíval se na čistou oblohu. Nikde jediný mráček, ba ani stoupající kouř. Povoz skřípe a trochu se otřásá − ovšem ne moc silně, neboť silnice je frekventovaná a kola většinou zůstávají v hlubokých vyježděných kolejích. Tael a Vasja pomlouvají mágy. Ale tak nějak uctivě, opatrně.</p> <p>Proč vlastně jede do Ferosu?</p> <p>Není už nejvyšší čas, aby se přestal řídit podle Tael? Ano, ano, samozřejmě že mu dívka pomáhá. Přitom však nepouští ze zřetele ani své vlastní zájmy. Je to stejné, jako by strčila do vody člověka, který neumí plavat, a pak mu hrdě házela záchranné kruhy. Měl by si s ní promluvit pěkně na rovinu…</p> <p>Viktor si znenáhla uvědomil, že v jeho podrážděných myšlenkách neustále figuruje Loi Iver, která ladně natahuje své dlouhé štíhlé nohy a zcela nedvojsmyslně se usmívá. Zatraceně! Je vůbec možné, aby ta ženská působila tak přitažlivě? Pokud jí už je vážně přes sto let, jak říkala Tael…</p> <p>A kolik let může být samotné Tael?</p> <p>Zvedl hlavu a podíval se na děvče. V tu nejvhodnější chvíli − Vasja se ji právě pokusil vzít kolem ramen. Dostalo se mu za to lehkého plesknutí, a tak bez náznaku ukřivděnosti svou ruku zase stáhl.</p> <p>Umí se chovat až neuvěřitelně různorodě. Jednou je vážnou učitelkou, jindy vyděšeným dítětem a pak zase chladnou a nelítostnou ženou. Co to povídala o Mezařovi a jeho synech? Aha, že „zemřeli šťastní“… A šmytec. Zběžně a lhostejně. Není to pubertální cynismus, jak se původně domníval. A když se k tomu přidají slova Loi o Neznámém klanu…</p> <p>Tael se otočila, vyplázla na něho jazyk a hravě poplácala vozku po zátylku. Viktor rozpačitě odvrátil zrak.</p> <p>Kdepak, to všechno jsou jen samé dohady, na vyvozování závěrů je ještě příliš brzy. Ech, kdyby tak nablízku byla Loi! Ta − ačkoli rovněž hraje svou hru − je k němu mnohem upřímnější. Kdepak teď asi je, tahle kouzelnice jménem Loi Iver?<strong>Kapitola patnáctá</strong></p> <p>Loi Iver se natáhla na kamenech, které příjemně chladily její unavené tělo, a chlemtala vodu z potoka. Nezasvěcenému pozorovateli by to nejspíš připadalo hloupé. Kráska v roztrhaných šatech leží v podivné, pro člověka krajně nepohodlné poloze, brada se jí pohupuje nad kvapícími vodními proudy, míhá se růžový jazýček, tu a tam se žena rychle rozhlédne po stranách, ale hned se zase skloní nad hladinou…</p> <p>Žádný nezasvěcený pozorovatel zde ovšem nebyl. Co by také kdo dělal v lesem zarostlém úvalu, v němž se Loi ukryla, aby si trochu odpočinula po útěku před Rétorem a jeho oddílem? Jen zvědavá sýkorka skákala po větvích a prohlížela si vzácnou návštěvnici. Loi přimhouřila oči, podívala se na ni a tichounce řekla: „Mňau!“</p> <p>Sýkorka nijak nezareagovala.</p> <p>Loi se rozesmála, zbavujíc se napětí, které jí dosud kypělo v krvi. Přemoudřelý a ušlechtilý Rétor! To jsem ho ale převezla! Musí teď být pořádně naštvaný! Určitě se ale nebude zlobit dlouho − už brzy by měl pochopit, že jsem jednala správně. Snad si nevybije svůj hněv na nebohém rolníkovi… I když to ne. Rétor není takový. Nejprve se pořádně ujistí, než se pustí do zabíjení. A nevinnému nikdy neublíží. Dokonce ho štědře odškodní z pokladny Vzdušného klanu. Ach, jak to všechno bylo krásné! Jak zavyl vítr, přivolaný vůlí mága a stočený do vražedné škrtící smyčky! Jak Kevin tasil svůj stříbřitý meč… No to je panečku chlap! Jak zaplála Síla té Ohnivé dívky! Musím si ji zapamatovat, musím. Protože se klidně může stát, že jednoho dne stane v čele svého klanu…</p> <p>„Odpočíváš, Loi?“</p> <p>Hladina potoka se začala pěnit, vzdul se na ní malý hrbolek. Tornovy vlasy a husté obočí tvořila bílá pěna, místo očí měl dva miniaturní vodní víry. Tvář Vodního mága, která na Loi Iver hleděla z potoka, byla groteskní, skelná, tekutá.</p> <p>„Osle!“ Loi stěží dokázala potlačit zaječení. „Vylekal, vylekal jsi mě!“</p> <p>Přízračná maska se bublavě rozesmála. Objevily se dvě drobné vlnky − mágovy rty −, načež Torn vyplivl tenounký pramínek vody rovnou do Loiiny tváře.</p> <p>„Pitomče!“ Teď už se ovládala, ale nepřestávala se naoko rozčilovat. Jen ať má Torn − ten starý ješita − radost. Vždyť mág má na co být hrdý. Vždyť se mu ji povedlo najít a pak dosáhnout na slabounkou nitečku Síly, která živila potok.</p> <p>„No dobrá, nezlob se,“ řekl Torn smířlivě. „Zkrátka to vypadalo moc legračně, jak ses polekala… Nemůžeš to přece být pořád jen ty, kdo se vysmívá nebohému starému mágovi…“</p> <p>„Kdy jsem se ti vysmívala?“ zvolala Loi pobouřeně. Posadila se u potoka a letmým pohybem ruky zvířila vodu − vypadalo to, jako by se v Tornově tváři objevily malinkaté vrásky. „Není od tebe vůbec hezké ubližovat slabé ženě.“</p> <p>„Nevypadáš zrovna dvakrát ublíženě…“ Tornova tvář se náhle roztočila a začala plout po hladině. Mihl se dlouhý a tenký jazyk, bleskurychle olízl Loiin kotník a pak se roztříštil na spoustu křišťálových krůpějí. „Raději ale mysli na Rétora. Náš drahý přítel je zlostí bez sebe a vyhrožuje, že tě stáhne z kůže…“</p> <p>Takže Torn ví o všem, co se děje!</p> <p>Vyděšená Loi měla co dělat, aby neodskočila od potoka.</p> <p>„Co je to s tebou?“ zeptal se Torn jedovatě. „Tak obratně jsi napálila Vzdušné… Máš můj obdiv! Ne, vážně, mockrát děkuji! Rétor mi málem překazil všechny plány.“</p> <p>Podle všeho hovořil upřímně, a Loi přikývla na znamení toho, že jeho vděk přijímá.</p> <p>„Torne, proč tví Trestající pronásledovali Viktora?“ zeptala se po chvilkovém váhání. „Proč se ho snažili zabít tam v Luzích?“</p> <p>„Aha, takže už všechno víš,“ zabublal Torn spokojeně. „Vždycky mě ohromovalo, jak si klan Kočky umí udržovat přehled o událostech…“</p> <p>„To proto, abys oklamal své protivníky?“ Loi ho nenechala, aby se její otázce vyhnul. „Abys zmátl Rétora?“</p> <p>„Nejen proto, Loi, nejen…“ Torn se zamyslel; přízračná maska se tu hroužila na samé dno, tu se zase vynořovala. V potůčku evidentně přibývalo vody − magie z pramene vysávala všechno, co se dalo. „Dobrá. Máš právo se některé věci dozvědět. Zabiják získává svou Sílu ve střetnutích, v soubojích. Nenávist boje − to je to, co ho živí, co mu dává moc nad živly. Chudák Gothor… Ale přihlásil se dobrovolně. Dráždil Zabijáka. Provokoval ho. Likvidoval ty, kteří mu kráčeli po boku. Tak dlouho, dokud Zabiják nepřijal moc Vody za svou.“</p> <p>„To znamená, že si Rétor sám zhatil své snažení!“ zvolala Loi. „Zaútočil na Viktora a tím mu pomohl, aby získal i moc Vzduchu?“</p> <p>Tornovy rty se roztekly v úsměvu.</p> <p>„Jsi důsledný hráč.“ Loi potřásla hlavou. „Díváš se daleko dopředu…“</p> <p>Už už měla na jazyku, že při takových schopnostech by nebylo na škodu se také občas ohlížet, ale Kočka si to moudře nechala pro sebe. Zjistila mnohé z toho, co se chtěla dozvědět. A přitom se jí podařilo mágovi Vody nic neprozradit.</p> <p>„Teď si budeš jistě lámat hlavu nad tím, v čem spočívají další podrobnosti Zabijákova zasvěcení…“ Torn svraštil obočí. „Nesnaž se na to přijít, Loi. Nejsi ze Živelného klanu a zbytečné vědomosti by ti byly k ničemu.“</p> <p>„Skutečně? A čemu bych se tedy podle tebe měla věnovat?“ zeptala se Loi potměšile.</p> <p>„Třeba sexu.“ Torn se zachechtal.</p> <p>Takhle na dálku mu nějak přibylo kuráže!</p> <p>Na Loiiných rtech zahrál široký úsměv. „Drahý! Kdybys jen věděl, jak moc tě chci! Vzpomínky jsou to jediné, co mě zahřívá.“</p> <p>„Nu, zahřát tě neslibuji. Zato všechno ostatní…“</p> <p>Voda v potoce se mocně vyboulila a obnažila dno. Desítky drobných rybiček, které se ocitly na suchu, poskakovaly po písku sem a tam. Před Loi se vztyčila vodní socha, jako vejce vejci podobná Tornovi. V průzračném těle se točily rychlé víry a sem a tam se proháněly vláčné pramínky proudů. Rybka, jež náhodou zůstala lapena v oživlé vodě, se vyděšeně zmítala v hrudi, jako by parodovala tlukot srdce.</p> <p>Torn − Tornův dvojník − byl nahý. Nádherná kopie! Jen v jednom směru se mág trochu odchýlil od kruté skutečnosti…</p> <p>„Oho…“ Na nic jiného se Loi poté, co si Torna prohlédla, nezmohla.</p> <p>„Ano,“ přitakal Torn samolibě. Natáhl ruku a jal se z Loi hrubě strhávat cáry šatů.</p> <p>„Poslyš, já si tě opravdu vážím, ale co se týče hydrofilie…“ pokusila se Kočka o protest. Vzrušený mág však odmítal poslouchat námitky a dál z ní rval šaty s nadšením hodným výrostka, který se konečně dostal ke skutečné ženě.</p> <p>Koneckonců kdoví − třeba to bude i zábavné?</p> <p>Loi se donutila opětovat polibek studených a vlhkých rtů a klesla do trávy. Průzračná socha s neuvěřitelně vyvinutými mužskými přednostmi se nad ní sklonila.</p> <p>„Jsem mocný!“ vykřikl mág.</p> <p>Jejda…</p> <p>Ohromená Loi se zoufale snažila pochopit, zda se jí to líbí nebo ne. Možná že kdyby se voda trochu ohřála… Ale takhle je to stejné, jako se ukájet proudem ze zahradní hadice…</p> <p>„Ty prostopášnice…“ vydechl mág sladce a toužebně. „Ó Loi!“</p> <p>Voda v jeho nitru znenadání zaklokotala a rybka, se kterou zmítaly proudy, sebou začala mrskat ještě víc.</p> <p>„Loi…“ zasténal mág.</p> <p>Průzračná tvář se hloupě usmála, oči − vodní víry − se zúžily. Torn si příliš pozdě uvědomil, že už není schopen nadále ovládat Sílu.</p> <p>„Promiň…“ stačil ještě zabublat, když všechna voda, která se zbavila magických pout, vyšplíchla na Loi.</p> <p>Loi se promočená a zmrzlá, s husí kůží po celém těle ještě dlouho válela po trávě v záchvatu hysterického smíchu.</p> <p>Torne, Torne…</p> <p>Kolikrát ještě bude mužům vysvětlovat, že o velikost nejde! Na druhou stranu, nedalo se říci, že by se jí to vůbec nelíbilo. Když to příště bude teplá voda z vany, navíc po těžkém pracovním dni… Proč ne? Spojí příjemné s užitečným − sex i sprchu.</p> <p>Ale dost bylo smíchu. Musí zachránit nebohou rybku.</p> <p>* * *</p> <p>Viktor by se s potěšením oddal spánku. Povoz jel kupředu, koňská kopyta klapala, dřevěná kola povrzávala, Tael si o něčem šeptala s vozkou − čas od času se ti dva začínali tichounce smát. Tu a tam je v protisměru míjely jiné vozy − Vasja si s jejich vozky vyměňoval zdvořilé, leč poněkud odměřené pozdravy. Jednou je předjel evidentně hodně spěchající kočár, tažený čtveřicí koní. Eskortovalo ho kvarteto vojáků v uniformách, jež z nějakého důvodu připomínaly mušketýrské. Však se také výzbroj těchto mužů skládala nejen z dlouhých kordů, ale i z masivních těžkých mušket.</p> <p>„Takhle si jezdí Zemní!“ poznamenal Vasja; to už byl kočár daleko před nimi. „Jestli se staneš kouzelnicí, taky se budeš tak prohánět, pěkně fajnově a s gardisty.“</p> <p>Ve Viktorovi se probudila zvědavost, a tak se posadil a zadíval se za kočárem. Nic zvláštního. Okna měl neprodyšně zavřená a vojáci ani v nejmenším nepřipomínali mágy.</p> <p>„Dáš si trochu mlíčka?“ zeptal se vozka. „Je třeba ho dopít, než zkysne.“</p> <p>Poté, co si s nelibostí lokl tučného teplého mléka, si Viktor znovu lehl. Kdepak, bylo by báječné zavřít oči, usnout…</p> <p>A probudit se na pobřeží, pod oblohou, na níž není slunce? Aby měl Obžera radost?</p> <p>Už začal o stálém účastníkovi svých snů uvažovat jako o živém člověku. Nepříjemném, zlomyslném, cynickém − ale přece jen vzbuzujícím určitou úctu. Zpropadený ohyzda… Co vlastně mají znamenat všechny ty jeho náznaky a narážky? Má usnout a pokusit se z toho tlusťocha všechno vymlátit? Ale kdepak, to by nebylo k ničemu. Vždyť v Obžerově světě se vše řídí výhradně jeho zákony.</p> <p>V Obžerově světě… Ve Světě Přirozených?</p> <p>Na té myšlence vlastně nebylo nic zvláštního. Nejsou-li jeho vidiny náhodné − a Viktor na takové náhody nevěřil −, pak by měl zdroj svých snů hledat právě mezi Přirozenými. Mezi těmi, jichž se obávají dokonce i mocní mágové…</p> <p>„Byly to svině, prostě svině!“ zvolal náhle Vasja. Zdálo se, že se s Tael o něčem přou. A to už pěkně dlouho.</p> <p>„Ale co ty sám − viděl jsi je někdy? Viděl jsi Draky?“ Viktor okamžitě zpozorněl, ale dívka se neotočila. Její hlas překypoval zuřivostí. „Ty, chlapečku!“</p> <p>Vasja sebou trhl. „Co to meleš? Jsi snad jasnovidka? Copak jsi je ty sama viděla?!“</p> <p>„Znám je!“</p> <p>„Cože? Odkud?“ Vozka se nervózně rozesmál. „Jak bys je mohla znát? Hej, Víťo, tvoje ségra je asi trochu…“</p> <p>„Znám je!“ Taelin hlas byl najednou k nepoznání. „Země si dosud pamatuje kroky, jež drtily skály! Bylo pro ni těžké nosit Draky, neboť i hory jsou lehčí než jejich srdce! Vzduch vyl bolestí, když Draci roztahovali křídla! Uragány měnily směr, jen aby se s nimi nesetkaly! Moře vřela pod jejich dechem! Řeky vysychaly, když v nich Draci hasili žízeň! Vyhřívali se v jícnech činných sopek a jejich šupiny planuly jasněji než tisíc sluncí!“</p> <p>Zavládlo ticho. Kobyla zaržála a přešla do klusu. Ohromený Vasja hleděl na Tael a zvolna se po kozlíku sunul dál od ní.</p> <p>Nakonec zvolal: „No však povídám, že to byly pěkné svině! A budiž pochváleni mágové, kteří nás Vládců zbavili!“</p> <p>Tael se zasmála nepříjemným smíchem.</p> <p>„Copak, chlapečku?“ Její hlas byl zdánlivě vlídný, ale řezal jako břitva. „Myslíš si snad, že na Draky nadávám? Ó ne, jsi vedle. Úplně vedle. Byli masem země a dechem nebes. Jejich duše proudila v každém potůčku a jejich zář zaháněla noc. Dokud Draci chránili Středosvět, žádný nepřítel se k němu neodvažoval přiblížit. Kdybys tak viděl let Draka noční oblohou, chlapečku… Padl bys na kolena, zcepeněl bys, neschopen odtrhnout pohled! A až by Drak zmizel v dálavách, už bys nebyl jako dřív. A kdyby jen stačily síly… Kdyby se našlo dost vůle…“</p> <p>Rozesmála se.</p> <p>Kdyby jen stačily síly?</p> <p>Viktor pocítil, jak mu zorné pole zastírá rudá mlha. Tael s vozkou se v ní ztráceli, mizela silnice i povoz, jenž se jim plazil vstříc.</p> <p>„Ano, jejich zuřivost byla děsivá, chlapečku! Ale i jejich láska byla jasnější než blesk! Právě ona je nakonec zahubila. Draci se nedokázali stát silnějšími než Zabiják, jehož síla spočívá v jednom jediném − v nenávisti!“</p> <p>Rudá, rudá, rudá mlha…</p> <p><emphasis>Vládli jste celému světu. A města, která zapomněla na strach z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Okřídlených vládců, hořela. Hořela rudými, rudými, rudými plameny… Vládli jste všem lidem. A těm, kteří vám vyšli v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ústrety s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>meči v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou, tekla krev. Rudá, rudá, rudá krev.</emphasis></p> <p><emphasis>Nadešel čas zúčtování.</emphasis></p> <p><emphasis>To není krev a není to ani oheň, to se tmí v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očích. Může za to lesk černočerných tlap, třpyt meče. Poslední z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Draků − ten skutečně poslední − je silný. Skutečně silný. Každý jeho úder je smrt. Zabiják však necítí utržené rány − vždyť čím jsou takové rány pro někoho, jehož maso je kámen, jehož duše je sněhová vánice, jehož pohyby jsou rychlejší než proudící voda a jehož síla je spalující plamen?</emphasis></p> <p><emphasis>Kdo se to přikradl zezadu? Tvá družka, Poslední draku? To je ale legrační − rozhodla se zasáhnout do našeho souboje! Úder! Jen naplocho, aby nepřekážela… A dívka omráčena padá k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zemi. Muž v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černé zbroji k</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>čí zuřivostí − nemá však dost sil. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho duši toho klokotá příliš mnoho − láska, strach, zoufalství a až potom nenávist. Muž křičí a na chvíli odvrací pohled, dívá se na ležící ženu…</emphasis></p> <p><emphasis>Tvůj čas vypršel, Draku!</emphasis></p> <p><emphasis>Výpad − a nohy rytíře v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černém podtíná šavle z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bělostného kovu.</emphasis></p> <p><emphasis>Už nikdy neroztáhneš křídla, Draku!</emphasis></p> <p><emphasis>Výpad − a na čepeli vře krev, úzký meč padá do lepkavého bláta.</emphasis></p> <p><emphasis>Vezmu si tvůj život, Draku!</emphasis></p> <p><emphasis>Výpad − a černé brnění puká, jako slupka sjíždí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těla.</emphasis></p> <p><emphasis>Tvé světlo pohaslo, Draku!</emphasis></p> <p><emphasis>Výpad − a světlé vlasy tmavnou a on vidí Drakovy oči.</emphasis></p> <p><emphasis>Ještě dočista mladé oči.</emphasis></p> <p><emphasis>Dračí zabiják sklonil zbraň. Poslední drak před ním klečel na kolenou − již neměl dost sil, aby stál. Život jej opouštěl s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každičkým úderem srdce, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každičkým výdechem.</emphasis></p> <p><emphasis>Stále však ještě dokázal mluvit.</emphasis></p> <p><emphasis>„Jsi rád, Zabijáku? Hřeje tě má smrt u srdce?“</emphasis></p> <p><emphasis>Zabiják se ani nepohnul. Draci jsou záludní.</emphasis></p> <p><emphasis>„Copak si myslíš, že… že je možné zabít Draka? Zabít ho navždy?“</emphasis></p> <p><emphasis>Umírá tak dlouho. Má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těle tolik sil − dokonce i teď, když se proměnil v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>člověka.</emphasis></p> <p><emphasis>„Přijde čas, Rétore. Přijde čas, Dračí zabijáku!“</emphasis></p> <p><emphasis>Plameny v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho očích − zlatavé záchvěvy, blyštivá cesta do nicoty, tunel, jímž se žene duše Draka. Žene se daleko předaleko, nelze ji dohonit, nelze přerušit její let. A nepomůže ani meč, ani Síla čtyř živlů.</emphasis></p> <p><emphasis>„Přijde čas, kdy prokleješ tento okamžik. Budeš hledat Draka, abys ho ochránil. Budeš zabíjet sám sebe, Rétore. Budeš se zabíjet, aniž bys chápal, co činíš. Znovu ve jménu dobra napácháš zlo, Rétore…“</emphasis></p> <p><emphasis>Rozmáchnutí… Stříb</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>tá čepel protíná vzduch… Jak se opovažuje prorokovat… to bídné umírající stvoření… Nenaslouchej zabitému Drakovi!</emphasis></p> <p><emphasis>Ale Vzduch − věrný Vzduch, poslušný Vzduch − se stal zrádcem. A Drak se ještě skrze krev stačil pousmát.</emphasis></p> <p><emphasis>Skrze rudou, rudou, rudou krev…</emphasis></p> <p><emphasis>Poslední drak opustil Středosvět.</emphasis></p> <p><emphasis>Rétor, který prošel zasvěcením, který do sebe vstřebal všechny čtyři živly, sklonil zbraň. A bělostná ocel, jež vypila krev Okřídlených vládců, se rozpadla v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prach.</emphasis></p> <p><emphasis>Stalo se to, co se muselo stát.</emphasis></p> <p><emphasis>Po smrti poslední oběti ztratí Zabiják svou Sílu.</emphasis></p> <p><emphasis>Zůstane jen nenávist.</emphasis></p> <p><emphasis>Žena, která Draka provázela, se pomalu postavila. Udělala krok… A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak upadla a začala se plazit k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poslednímu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>padlých Vládců. Zůstala naživu − neboť nebyla Dračicí.</emphasis></p> <p><emphasis>Jsou jen Draci − žádné Dračice nejsou a nikdy nebyly!</emphasis></p> <p><emphasis>Rétor zakřičel, neboť si uvědomil, že se přece jen zmýlil. Měl jako první zabít ji! V</emphasis><emphasis>ždyť</emphasis><emphasis> co může udělat teď, když už je bezbranný, když ztrácí Sílu, když se pro něj déšť opět stal ledovým a plameny spalujícími? Co může udělat se ženou, která klečí nad tělem Draka, jehož skolil?</emphasis></p> <p><emphasis>Sevřel v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prstech její štíhlý krk. Nalehl na ni celý tělem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přitiskl ji k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zemi. Dokonce se ani nepokoušela bránit. Chvěla se přerývanými vzlyky, dusila se a lačně nasávajíc vzduch hleděla bývalému Zabijákovi do očí.</emphasis></p> <p><emphasis>Ani samotný Rétor nevěděl, jak k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu došlo.</emphasis></p> <p><emphasis>Nenávist, jež mu vřela v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krvi, ano, to nenávist za to mohla. Zmocnil se té ženy přímo u těla mrtvého Vládce.</emphasis></p> <p><emphasis>Jejich těla bičoval déšť a nad sežehlým lesem začala stoupat mračna bílého kouře, když v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě Rétor konečně našel sílu, aby se jí podíval do očí. Do pulsujících žlutých plamenů, jež tolik připomínaly dračí oheň.</emphasis></p> <p><emphasis>„Zabij mě,“ prosila jej mlčky.</emphasis></p> <p><emphasis>„Odejdi…“</emphasis></p> <p><emphasis>„Už nemám kam jít. A nemám ani důvod žít, Rétore, Dračí zabijáku.“</emphasis></p> <p><emphasis>Nepotřebovali slova. Nenávist je spojila pevněji než láska.</emphasis></p> <p><emphasis>„Nedokážu tě zabít. Teď ne. Propouštím tě. Už pro Středosvět nejsi nebezpečná. Ani nebezpečná, ani potřebná. Odejdi. Rubní strana tě přijme − a dokončí to, co jsem započal.“</emphasis></p> <p><emphasis>Oheň v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejích očích se rozhořel silněji. „Skutečně, Rétore? Jsi si tím jistý, Zabijáku?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Náš střet se ve světě zbavených Síly ozývá jako echo. Na konci stezky tě proto nečeká nic než oheň a smrt. Stejně nepřežiješ. Odejdi.“</emphasis></p> <p><emphasis>„Nevím, zda konáš dobro anebo zlo. Každopádně se ale dopouštíš chyby, Zabijáku…“</emphasis></p> <p><emphasis>Žena se postavila a u jejích nohou se poslušně otevřela Stezka. I Rétor, Dračí zabiják, se zvedl ze země, poskvrněné násilím a smrtí. Před ním se rozkládal širý Středosvět, konečně zbavený Okřídlených vládců.</emphasis></p> <p><emphasis>Jako první opustila Zabijáka Síla. Teď nastal čas, aby odešla i nenávist.</emphasis></p> <p><emphasis>Ještě se rychle otočil, aby skrz dešťové provazce spatřil ženu Posledního draka. Zahlédl však jen zlatavý záblesk − to se její zrzavé vlasy mihly tmou.</emphasis></p> <p><emphasis>Rudou, rudou, rudou tmou…</emphasis></p> <p><emphasis>Tmou, která se navždy usídlí ve tvých očích, Rétore…</emphasis></p> <p>„Po hlavě, dej mu po hlavě!“ Vasjův hlas zněl rozrušeně a vyděšeně. „Klackem po hlavě, aby mu z ní vyletěly všechny hlouposti! Až se probere, ještě ti sám poděkuje! Akorát mu to prospěje!“</p> <p>„Opovaž se to zkusit…“ Viktor se donutil otevřít oči. Dosud se mu před nimi vznášel krvavý opar, ovšem nenávist − ta, která spalovala Zabijákovu duši − už byla pryč. Pohupovaly se nad ním vyděšené tváře Tael a vozky.</p> <p>„A co má být?“ podivil se Vasja. „Mě samotného už taky kolikrát přetáhli klackem přes hlavu, abych přestal mlít nesmysly! Vždycky to zabere… Tak co, jsi v pohodě? Už nebudeš řvát a mlátit kolem sebe?“</p> <p>Viktorovi se dosud třásly ruce − mohla za to váha šavle z bílého kovu i strach a odpor, jež v něm přetrvávaly po souboji na kraji světa. Chabě odstrčil Tael, doplazil ke kraji povozu, naklonil se přes bočnici a vyzvracel se do prachu silnice.</p> <p>„To mlíčko, to ho skolilo,“ přišel Vasja pohotově s vysvětlením.</p> <p>„Určitě. Dohromady s tím horkem. A k tomu se ještě naposlouchal těch tvých pohádek.“</p> <p>Tael neodpověděla. Mlčky se dívala, jak si Viktor otírá rty trsem slámy a znovu vyčerpaně ulehá na dno povozu.</p> <p>„Mockrát jsem slýchal, že by se o Dracích nemělo zbytečně mluvit!“ zvolal Vasja. „Nevěřil jsem tomu… Ale teď! Buďte rádi, že vás nevykopnu z vozu − taková společnost tak akorát přivolává neštěstí!“</p> <p>Když se nedočkal žádné reakce, Vasja nepřestávaje nespokojeně bručet vylezl zpátky na kozlík. Trhl otěžemi a popohnal kobylu.</p> <p>„Co jsi viděl?“ zeptala se Tael šeptem. „Tak co?“</p> <p>Viktor ležel s tváří zalitou lepkavým potem. Jeho tělo se dosud vzpamatovávalo, nemohlo uvěřit, že kolem je krásný a slunečný den, a nikoli šedá mha, v níž on − Dračí zabiják − navždy skoncoval s pány Středosvěta.</p> <p>„Byl jsem Zabijákem…“</p> <p>„Už zase?“</p> <p>„Já… zabil jsem posledního z Draků. Měl jsem to snadné. Byl rván na kusy… touhou po boji, strachem o svou ženu, pomstychtivostí i nadějí na přežití. Příliš mnoho citů, příliš mnoho přání. Zato já chtěl jen jedno jediné − zničit ho.“</p> <p>„Což se ti také podařilo.“</p> <p>V Taelině hlase nezazníval výsměch; jen suše konstatovala fakta.</p> <p>„Ano,“ řekl Viktor stejným tónem. „Téměř…“</p> <p>„Jak to − téměř?“</p> <p>„Nechal jsem jít ženu, která byla s ním. Nepatřila k Drakům… Proto jsem to mohl udělat. Ale nejprve…“</p> <p>Viktor při té vzpomínce sešklebil tvář.</p> <p>„Mluv!“ vyzvala ho Tael.</p> <p>„Znásilnil jsem ji. Bez… bez špetky chtíče. To nenávist. Drala se ven.“</p> <p>Jejich pohledy se setkaly.</p> <p>Pak Tael potřásla hlavou. „Nevyčítej si to. To jsi nebyl ty.“</p> <p>„Ano. To Rétor. Mág Vzduchu, který byl vybrán a prošel zasvěceními. Rétor − Dračí zabiják. Ale já…“ Viktor nabral dech. „… jsem stejný jako byl on. Má duše je duší Zabijáka.“</p> <p>Tael mlčela.</p> <p>„Ty jsi… ty jsi Draky chválila.“</p> <p>„Ne! Jen jsem říkala, jací byli.“</p> <p>„To je jedno. Člověk nemá právo zabít Draka.“</p> <p>„Ale má − jestliže se mu vyrovná. Rétorovi se to podařilo. Vyzval Draky na souboj a zvítězil. Obviňovat ho z podlosti nebo zákeřnosti by nebylo správné. Jeho chyba spočívala v něčem jiném − že nechal jít tu ženu.“</p> <p>„Proč? Vybavuji si… Vybavuji si její myšlenky. Nepatřila k Drakům.“</p> <p>„Ale byla Drakovou ženou. A mohla, mohla se stát matkou Draka.“</p> <p>Viktor zavřel oči. „Ne, Tael… Ne. Nemohla. Neměla takovou možnost… rozumíš? Nikdy totiž nepoznala muže − před Rétorem.“<strong>Kapitola šestnáctá</strong></p> <p>Mladý vozka s nimi od té doby neprohodil jediného slůvka; zjevně úplně ztratil chuť do řeči. Buďto se jej dotkly Taeliny výčitky, anebo ho vyděsilo to, co se stalo Viktorovi. Navečer, když se v dálce objevily nízké šedivé hradby, začal Vasja energičtěji popohánět kobylu. Ta ovšem v předtuše brzkého odpočinku sama přidala do kroku.</p> <p>Městečko se zjevně dělilo na dvě části.</p> <p>Menší se nacházela za hradební zdí, zatímco ta větší − tamní domky působily o dost chudobněji − se táhla dále, podél řady pahorků. Silnice zatáčela a vedla pěkný kus cesty od opevnění.</p> <p>„Běžte za hradbu, je tam knížecí hrad,“ prohodil Vasja přes rameno. „Já tam nemám co pohledávat… Teda zatím… Vyrazím do zájezdní hospody.“</p> <p>„Mohli bychom jet s tebou,“ navrhl Viktor.</p> <p>„Zrovna vy dva se musíte ukázat knížeti!“ Vasja se otočil. „Jsem věrný služebník Země a vím, jak to chodí! Když máte namířeno do Ferosu, tak se musíte poklonit všem vazalům, na které cestou narazíte! Třeba vám z toho něco kápne… Mohli by vám pomoct s dopravou anebo vám něco darovat…“</p> <p>Viktor se rychle podíval na Tael. Dívka přikývla.</p> <p>„Tak ti tedy děkujeme, Vasiliji, kamaráde,“ řekl Viktor. „Za to, že jsi nás svezl, i za tvé mlíčko.“</p> <p>„Děkujte Zemi, ta je chlebodárkyní nás všech,“ zamumlal Vasja. „Tak co, mám vám zastavit, nebo si vystoupíte za jízdy?“</p> <p>Vzhledem k tomu, jakou rychlostí se fasuněk kodrcal, zvolili druhou možnost. Vasja trhl otěžemi a znovu se ponořil do knížky.</p> <p>„S těmi svými Draky jsi ho pořádně vyděsila, Tael.“</p> <p>„A co má být?“ Dívka štítivě pokrčila nosík. „Ať neplive po Vládcích, když sám nemá křídla. Pojď, před setměním bych chtěla být ve městě.“</p> <p>Sešli z cesty a zamířili rovnou k hradbám. Ukázalo se, že opevněná část města není vůbec malá, ovšem celá jaksi připlácnutá, nízká, jakoby se rozpíjející po zemi. Dokonce i strážní věže, vykukující zpoza hradeb, se zdály být ohavně napuchlé, jako by se styděly za svou výšku. Zato okolní krajina působila skutečně idylicky − louky byly porostlé hustou trávou, jež vypadala, jako by ji někdo pečlivě vysel; mezi občasnými stromky se nenašel ani jediný uschlý nebo ohnutý větrem; ba i pahorky vzbuzovaly dojem jisté uhlazenosti.</p> <p>„Proč jsi řekla, že jsem tvůj bratr?“ zeptal se Viktor. „Nejsme si ani trochu podobní.“</p> <p>„Že ne? Když si obarvím vlasy, tak si každý řekne, že jsme příbuzní… Tahle historka působí vážně věrohodně. Ve mně se našla Síla − to se nezřídka stává. A ty ses mě k mágům vydal doprovodit, což je taky správně. Jednak proto, abys mě, malou holku, cestou chránil před různým nebezpečím, a jednak aby sis − bude-li taková možnost − u mágů sám našel nějaké teplé místečko… Nikoho to nepřekvapí.“</p> <p>„A když se jim zachce ukázky Síly?“</p> <p>„Budou ji mít.“ Tael se zasmála. „Copak si myslíš, že v zemi nedokážu najít rudu nebo vodu? Bez problémů. Klidně jim předvedu všechno, co jen může umět samouk.“</p> <p>„A co věci, které samouk nezvládne?“</p> <p>„Když se budu hodně snažit,“ vyhnula se Tael odpovědi. „Hlavně drž na uzdě svou vlastní Sílu. Rétor teď šílí, zoufale se tě snaží najít…“</p> <p>„Proč mě tolik pronásleduje?“</p> <p>„Pronásleduje sám sebe, Viktore. Proklel den, kdy se stal Zabijákem. Myslí si, že náš svět může zachránit jedině Drak.“</p> <p>„A ty s ním nesouhlasíš?“</p> <p>„Možné je všechno.“</p> <p>„Má ale pravdu v tom, že Drak skutečně přichází?“</p> <p>„Ano. A ty musíš být na jeho příchod připraven.“</p> <p>Zakrátko došli k městu a vydali se podél kamenné hradby směrem k bráně, kterou nyní projížděly poslední opozdilé povozy. Deset dvanáct vojáků v zaprášených tmavých pláštích, s kordy u boků, a někteří dokonce s puškami přehozenými přes ramena vyprovázeli každý vůz uštěpačnými poznámkami.</p> <p>Notně to od nich schytal šedovousý stařec s dvoukolovým vozem plným dýní − copak ten blbec nechápe, že věrní vazalové Země mají vlastního ovoce a zeleniny víc než dost? Pěkné řádky poťouchlostí se dostalo i humpoláckému venkovanovi, který s otevřenou pusou zíral na mohutné hradby a pevnou bránu. Hejno dívčin v krytém voze, kočírovaném ohyzdnou vyschlou stařenou, si od vojáků vyslechlo něco již dočista nevhodného a pohoršujícího. Vlastně to bylo nejspíš pohoršující jen z Viktorova úhlu pohledu, protože dívky odpověděly svorným řehotem, zatímco babka zakrákorala něco takového, že se museli začervenat snad i někteří z těchto udatných gardistů. Na osamělém jezdci − sotva dospělém mladíkovi v sedle sešlé herky neurčité barvy − nenechali niť suchou; zkritizovali jej od neforemného klobouku až po prastarý kord. Ještě štěstí, že mladík, který se zahleděl na věže, vypínající se hned za hradbami, jejich výsměch přeslechl.</p> <p>Pak došla řada i na Viktora s Tael.</p> <p>„Kampak spěcháš, děvenko?“ To se ví, že myšlenky okounějících vojáků mířily pouze jedním směrem. „Jsme mnohem zábavnější než tvůj kavalír!“</p> <p>Viktor mimoděk sevřel jílec meče, což vyvolalo záchvat hurónského smíchu. Vojáci se zjevně nehodlali omezit jen na slovní návrhy; proti srsti by jim nejspíš nebyla ani rvačka.</p> <p>„Neopovažujte se urážet mou sestru!“ vykřikl Viktor přijímaje hru, kterou mu Tael navrhla. „Míří k mágům do Ferosu, aby pronikla do tajů Síly!“</p> <p>Ve tvářích gardistů se skutečně objevila určitá úcta. Jejich velitel v plášti s lesklými zlatými prýmky kývl na své druhy.</p> <p>„Hej, Ramesi,“ nařídil jednomu z nich. „Doprovoď je ke knížecímu hradu!“</p> <p>„Jak si přejete, seržante.“ Muž s výrazným nosem, jenž v obličeji připomínal Řeka nebo možná Bulhara, se Tael zlehka uklonil. „Tak vy jste tedy v sobě pocítila Sílu?“</p> <p>„Pocítila − a jak!“ zvolala Tael plamenným hlasem. Ostatní vojáci vybuchli smíchy. Rames se usmál pod vousy, ale přece jen zachoval vážnost.</p> <p>„V tom případě vám rád posloužím jako průvodce… alespoň pro začátek.“</p> <p>Lišácky mrkl na Viktora. Zjevně se domníval, že každý civilista musí být hrdý na takovou úctu prokazovanou jeho sestře.</p> <p>Úzkými uličkami s kamennou dlažbou se vydali ke středu městečka. Navzdory Viktorovým očekáváním zde přece jen bylo poměrně čisto; chyběl i smrad, jenž podle názoru historiků halil středověká města. Měli snad poddaní klanu Země k dispozici normální kanalizaci? Anebo její roli plnila magie?</p> <p>Viktor při představě kouzelné záchodové mísy jen potřásl hlavou. Na druhou stranu, vůbec by ho to tady ve Středosvětě nepřekvapilo. Vždyť magie v každodenním životě nemusí mít zdaleka jen vznešená uplatnění…</p> <p>V městských ulicích ovšem jakékoli známky magie scházely. A nic pozoruhodného nebylo ani na kolemjdoucích. Snad kromě toho, že místní vypadali tlustší a spokojenější než obyvatelé jiných městeček. Vazalům Země se evidentně nežilo špatně.</p> <p>„Být mágem není vůbec zlé…“ pronesl Rames vysokým melodickým hlasem. Měl lehký, leč patrný přízvuk; zdálo se, že třebaže je zvyklý mluvit rusky, jeho rodná řeč to přece jen není. „Ostatně, i nebýt mágem je hodno úcty. Obzvláště v případě takového mladého a hezkého děvčete…“</p> <p>Tael se začervenala a usmála se s prostoduchostí naivní holčičky.</p> <p>„Nejlepší léta života zaberou nudné přednášky v podzemních chrámech a pochmurných jeskyních…“ pokračoval Rames ve svých úvahách. „Unylí mágové, pohroužení do zkoumání přírodních tajemství, si ani nevšimnou, jak rozkvétá překrásné růžové poupátko a jak nádherně voní ve věčné tmě podzemí… A až se Síla, získaná za cenu tak velkého odříkání, zcela probudí, již se pro ni nenajde uplatnění…“</p> <p>„Jenže já chci být kouzelnicí!“ zvolala Tael rozmarně. „Chci, aby mě všichni milovali a báli se mě! Chci uhánět po silnici v otevřeném kočáře rudé barvy, v bílých šatech a s brilianty a chci, aby na stupátku stál elfský chlapec a rozčesával mi vlasy!“</p> <p>Rames si povzdechl a podíval se na Viktora. „Co na to řekneš?“</p> <p>„Nu, když to děvče chce, tak proč ne?“</p> <p>„Ano, proč ne…“ souhlasil gardista. „Když to navíc prospěje příbuzným…“</p> <p>Viktor na tento jeho výpad neodpověděl. Mlčky došli k hradu. Byl dosti pochmurný a stejně přikrčený jako celé město. Vypadal téměř opuštěně − jen v několika málo oknech se svítilo. Za masivní pootevřenou bránou z tmavého kovu se rýsovaly nehybné postavy.</p> <p>„Tvoje sestra má velké štěstí,“ prohodil Rames. „Před pár hodinami přijel do města pan Andrzej. Mág prvního stupně! Takoví jako on vidí Sílu skrznaskrz − hned vám poví, jestli stojí za to, abyste se táhli až do Ferosu… Nu což, rád jsem vám pomohl!“</p> <p>Rames sklapl podpatky, otočil se a vyrazil ulicí pryč. V příštím okamžiku Viktor popadl Tael za ruku a zastavil ji.</p> <p>„Kam se to ženeš, huso?“ sykl. „Nač si zbytečně koledovat o malér?“</p> <p>Klábosení Tael s gardistou působilo natolik věrohodně, že Viktor skutečně začal pohlížet na svou společnici jako na ztřeštěnou holku. Rudý kočár… elfské páže… chá…!</p> <p>„Je pozdě měnit plány!“ Tael se mu vytrhla. „Přestaň váhat, pojď už!“</p> <p>A Viktor poslušně následoval Tael do otevřené brány, přičemž proklínal všechno na světě − od kdysi vypadlých pojistek až po ty zatracené Draky.</p> <p>Vchod do hradu, jak se ukázalo, také střežili gardisté. Měli však podstatně upravenější uniformy, a navíc byli všichni jako jeden muž statní a urostlí − trochu se podobali granátníkům Petra Velikého. Tváře měli syté, dobře živené.</p> <p>„Přišli jsme se uklonit velkoknížeti!“ oznámila Tael zvučně. „Mířím do Ferosu, abych začala studovat v magické škole, a chci se pozdravit se svým budoucím vazalem!“</p> <p>Viktorovi z její drzosti spadlo srdce do kalhot. Obával se, že se bude muset vykašlat na maskování a přivolat svou Sílu…</p> <p>Buďto však takové chování bylo mezi samolibými adepty magického umění běžné, anebo se gardisté neradi pletli do kouzelnických záležitostí.</p> <p>„Vstupte,“ pobídl je jeden z gardistů a uvolnil jim cestu.</p> <p>* * *</p> <p>Poštovní dostavník kočírovali dva bratři. Brát stopaře − nebo stopařky − měli samozřejmě přísně zakázáno.</p> <p>Ale copak by se dva zdraví dospělí muži mohli udržet a nezastavit Loi Iver stojící na kraji silnice?</p> <p>Bohužel jim však z toho nic nekáplo. Loi měla příliš mizernou náladu.</p> <p>Viktor a Tael na ni na smluveném místě nepočkali! Jistě, skutečně se oproti dohodnutému termínu zpozdila − ale o pouhou čtvrthodinu. Stopy jí však prozradily, že holka z Neznámého klanu odvedla svého svěřence už před více než třemi hodinami.</p> <p>Ta hanebnice!</p> <p>Viktor by na ni určitě počkal. Pověděla by mu, jak obratně vyzrála na nepřátele, a možná, možná by pak docílila toho, oč jí šlo…</p> <p>„Nedáš si s námi trochu vínka, krásko?“ Starší z bratrů se rozhodl sáhnout po osvědčeném prostředku. Odkudsi se vynořil obrovský, alespoň čtyřlitrový demižón s poněkud kalným červeným vínem. Loi se v duchu ušklíbla.</p> <p>„Proč ne?“</p> <p>Sevřená na kozlíku mezi dvěma zpocenými a vzrušenými muži neohroženě vypila naráz půl sklenice. Víno bylo teplé a sladké, navíc nepochybně s příměsí jiného, silnějšího alkoholu. Bratři si vyměnili rozradostněné pohledy a rovněž si přihnuli.</p> <p>„Já první!“ prohlásil starší a chopil se demižonu. Řekl to tak významným tónem, že Loi měla co dělat, aby mu nedala jednu po tlamě.</p> <p>„Dobrá,“ souhlasil mladší pokorně.</p> <p>„Ještě do druhé nohy?“ navrhla Loi.</p> <p>Bratři se celí rozzářili. Budoucnost se jim jevila v těch nejkrásnějších barvách − přepít je tahle mladá dívka určitě nedokáže; za chvíli se začne hloupě hihňat a opětovat zatím ještě špásovná objetí a polibky. Pak starší bratr popadne alkoholem znavenou děvu a pomůže jí dostat se dozadu, do nákladního prostoru dostavníku, kde je spousta měkkých pytlů s poštou, balíků trpasličích i lidských novin i zásilek, jež je třeba doručit na různé adresy ve Ferosu…</p> <p>„Nějak zaostáváte, chlapci!“ užasla Loi.</p> <p>Bratři zvýšili tempo. Vždyť přece oba viděli, že Loi pije doopravdy. A taková mladice nemůže, prostě nemůže vypít víc vína než oni!</p> <p>Bratři se drželi bezmála hodinu. Potom se začali hloupě chechtat, objímat se přes hlavu shýbající se Loi a hulákat odrhovačky. Loi vozky jednoho po druhém odtáhla do nákladního prostoru, uložila je na pytle s poštou a sama se chopila opratí. Hlava se jí po vypitém alkoholu přece jen maličko točila.</p> <p>„Jo ho hó!“ vykřikla a nad zapřaženým párem vraníků zasvištěl bič. Nezlobte se na mě, koníčci, ale budete teď muset drobet zabrat…</p> <p>Kdyby byli vraníci zvyklí na sedlo, Loi by si jednoho z nich nejspíš půjčila a vyrazila by za Viktorem koňmo. Ale pouštět se do pronásledování na tažném zvířeti by bylo hloupé.</p> <p>„Jo ho hó!“</p> <p>Poštovní dostavník se hnal po silnici, přičemž se divoce otřásal a houpal. <emphasis>Co si to ta mrcha Tael vůbec dovoluje? Chce snad všechno udělat sama, bez přátelské pomoci? Copak by měla dost šikovnosti třeba na… no třeba na tenhle trik, díky kterému jsem se zbavila dotěrných vozků?!</emphasis></p> <p>* * *</p> <p>Stůl měřil na délku přinejmenším dvacet metrů, ale i tak kolem něj pro samé lidi téměř nebylo k hnutí. Gardista se zářivými důstojnickými nášivkami na rukávech, jenž zavedl Viktora a Tael do hodovní síně, si chvíli zkoumavým pohledem měřil stůl a pak vydal rozkaz vojákům stojícím u dveří. Ti zpod stolu vytáhli dva hosty, kteří už měli očividně dost, načež růžovolící služebná spěšně uklidila špinavé talíře a přetřela špinavý ubrus svou zástěrou.</p> <p>„Posaďte se,“ utrousil důstojník a vyrazil ke vzdálenému konci stolu.</p> <p>Osvětlení bylo vskutku skrovné − čadící pochodně na zdech a svíce na stole. Buďto vazalové Země neměli dobré vztahy s trpaslíky, nebo sídlili příliš daleko od Trati, anebo elektřinu odmítali používat z nějakých „ideologických důvodů“.</p> <p>Zato si Viktor konečně připadal jako ve skutečně středověkém prostředí.</p> <p>Hosté − muži, ženy, a dokonce i několik dětí − hlasitě mlaskali a hltali četné pokrmy se zápalem tlusťochů po dlouhotrvající dietě. Hlavním jídlem bylo pečené kančí, ovšem přičiněním jedlíků už z něj mnoho nezbývalo − na většině z velikánských podnosů, stojících na stole, se vršily jen ohlodané kosti. Hojně se podávaly jakési masité předkrmy, klobásy, paštiky i saláty. Po rybách či drůbeži naopak nebylo ani památky. Při pohledu na onu gastronomickou exhibici se Viktor musel mimoděk pousmát. Celá tato nehoráznost se zapíjela neuvěřitelnou hojností vín − bílých, červených i růžových.</p> <p>Na gobelínech, jež zakrývaly všechny stěny síně, byly povětšinou rovněž vyobrazeny výjevy z opulentních hostin. Pravda, našlo se i pár pláten se zlátnoucími obilnými lány, stády vypaseného dobytka či smějícími se dívčinami, které sbíraly plody úžasných rozměrů − od bobulí hroznového vína velkých jako dětská pěstička po jablka zvíci fotbalových míčů. Viktorovi se okamžitě vybavila mozaiky z VDNCh, jež se zachovala z dávných dob.</p> <p>Po Viktorovi hosté pokukovali se zvědavostí, Tael stěží uznali za hodnou pohledu. Nevyvinutá hubená dívenka zjevně nebyla podle gusta tohoto davu.</p> <p>Gardista se mezitím protlačil k čestným místům. Trůnili tam páni tohoto hodokvasu − zavalitý postarší muž, zřejmě kníže, který vládl tomuto městu, a neduživý plešatící človíček halící se do pláště.</p> <p>Je vůbec možné, aby tohle byl mág Země? Mág prvního stupně?</p> <p>Ale ne, hloupost, nejspíš to přece jen bude ten kníže…</p> <p>Gardista se však naklonil k uchu toho postaršího a jal se mu něco spěšně šeptat. Kníže pokýval hlavou a zlehka se pousmál. Zvedl ruku. Rámus u stolu rázem utichl, nacpaná ústa se zavřela, pozvednuté číše strnuly v půli cesty ke rtům. Do nastalého ticha zazněl chrčivý zvuk, jak kdosi s heroickým vypětím spolkl obrovský kus.</p> <p>„Máme hosty,“ pronesl kníže dobrodušně. „Dívka, která se jmenuje Tael, v sobě pocítila Sílu Zemní magie…“</p> <p>Neduživý mág škubl hlavou − dočista jako malé ptáčátko − a přes celý stůl upřel pohled na Tael.</p> <p>„Míří do Ferosu, ovšem cestou se nás rozhodla poctít svou návštěvou, aby pozdravila budoucí vazaly…“</p> <p>Ticho by se teď dalo krájet.</p> <p>Viktor ucítil, jak mu po zádech stéká tenounký pramínek studeného potu.</p> <p>Žádná bouře rozhořčených výkřiků však zatím nenásledovala. A ani výbuch neméně nebezpečného smíchu.</p> <p>„Rád se setkávám s budoucí kolegyní,“ zaskřípal mág. „Pojď ke mně, děvče.“</p> <p>Tael si z číše nevzrušeně lokla bílého vína a zvedla se od stolu. Viktor ji následoval.</p> <p>„Mladík může zůstat…“ utrousil mág.</p> <p>„Jsem za ni odpovědný!“</p> <p>Další námitky již nezazněly. Sledováni upřenými pohledy stovek očí přistoupili k mágovi a knížeti.</p> <p>Zblízka vypadal Zemní skutečně odpudivě. Oči měl studené, mrtvé a kůži žlutavou, místy našedlou, jako by téměř neustále pobýval ve tmě. Bylo nepochopitelné, jak může příslušník klanu, jehož magie přitahovala tak veselé, byť snad až příliš živočišné publikum, vypadat natolik ztrhaně.</p> <p>„Můžeš mi říkat pane Andrzeji, děvče,“ zaskřípal mág. Vpil se do Tael pohledem a pak rozčarovaně potřásl hlavou. „Necítím v tobě žádnou Sílu.“</p> <p>Síň vydechla. A Viktor si rezignovaně uvědomil, že to všechno bude teprve následovat − rozhořčené výkřiky, smích a možná i pořádný výprask karabáči na náměstí před hradem.</p> <p>A hluboko v jeho nitru se pohnula zuřivost − ohnivá zuřivost Zabijáka.</p> <p>„Nevystavuji svou Sílu na odiv!“ odsekla Tael zhurta.</p> <p>„To děláš správně,“ souhlasil Andrzej. „Mně ji ale ukázat můžeš. Dokonce musíš.“</p> <p>V jeho hlase zazníval výsměch. Jedovatá ironie. Kdepak, tento nahrblý, téměř lysý mág s krátkozrace přimhouřenýma očima od hloupé a drzé holčiny vůbec nic neočekával. Prostě se jen držel ustáleného rituálu.</p> <p>Tael mávla rukou. Viktor si stačil všimnout, jak se její prsty propletly v komplikovaném gestu. Vzápětí jí z dlaně vylétlo cosi jako oblak prachu, který divoce zavířil a nakratičko zahalil celou dívčinu postavu.</p> <p>Stěna naproti Tael se otřásla. Přehnala se po ní těžká vlna, jež nadýmala kameny, drolila vápennou omítku a strhávala gobelíny. Na podlahu s hlasitým zaduněním dopadl i velikánský trojúhelníkový štít.</p> <p>Andrzej byl vmžiku na nohou.</p> <p>Vlna slábla. Kameny se dosud zachvívaly a Viktorovi se na okamžik zazdálo, že stěnou prostupují neurčité obrysy jakéhosi obludného, hranatého těla… Pak ale Tael vyčerpaně dala ruku dolů a vše rázem skončilo.</p> <p>Ozývalo se jen žbluňkání vína, jež vytékalo z kýmsi převržené lahve.</p> <p>Mág Země upřel na Tael planoucí pohled; oči mu rázem přestal zastírat závoj znuděné lhostejnosti.</p> <p>„Přinejmenším druhý stupeň…“ zašeptal. „Kdo je tvým učitelem, děvče?“</p> <p>„Nikdo!“</p> <p>„Pokusila ses vyvolat ducha kamene! Uvědomuješ si to vůbec?“</p> <p>Tael sklopila zrak a jala se špičkou boty přejíždět po podlaze. „Já… já mu takhle neříkám… Pro mě je to Kameňáček… Doma jsem se tuze nudila… Byla jsem malá a sama… a všichni odešli… dokonce i Víťa-á-á…“</p> <p>Vypadala, že se každým okamžikem dá do breku. Kontrast s předešlou drzostí byl až trochu zarážející, ale naštěstí všechny příliš šokovalo nedávné lokální zemětřesení.</p> <p>„Vymyslela jsem si, že ve stěně žije človíček, kamenný… Začala jsem se s ním bavit…“</p> <p>Rozzářený mág prudce zvedl ruku. „Všichni si zapamatujte tento okamžik! Máte před sebou budoucí velkou kouzelnici klanu Země! A je to můj objev!“</p> <p>„Lidské mládě patří mně!“ zaparodoval Viktor Andrzeje hlasem tygra Šer Chána. Mág však byl naštěstí tak nadšený, že neposlouchal nikoho jiného kromě svého milovaného já.</p> <p>„Skloňte hlavy!“</p> <p>Zástup jedlíků se svorně přitiskl ke stolu. Viktor si povšiml, že impozantní, výjimečně tělnatý vousáč dokázal dokonce i v tak nepohodlné poloze ukousnout kus šunky a obratně ho spolknout. Při tom pohledu Viktorovi na rtech sám od sebe zahrál úsměv.</p> <p>Toho už si mág všiml.</p> <p>„A co ty jsi zač?“</p> <p>„Taelin bratr. Jmenuji se Viktor.“</p> <p>„Dobrá. Můžeš se vrátit domů.“</p> <p>Viktor potřásl hlavou. „Eee, ne. Musím se ujistit, že je sestřička v dobrých rukou.“</p> <p>Mág vztekle trhl hlavou. „Cože? Tak ty mi nedůvěřuješ? Budu ji osobně učit!“</p> <p>„Rodiče mi řekli,“ zaburácel Viktor zvýšeným hlasem, „že dřív než po půlroce sestřičku opouštět nemám!“</p> <p>Tael ho chytila za ruku a celým svým vzezřením dávala najevo, že je připravená ve všem poslouchat staršího bratra.</p> <p>Andrzej se zamračil, ale když pak promluvil, byl jeho hlas už o poznání klidnější. „Tví rodiče asi nejsou z nejbystřejších, chlapče. Copak by mág ublížil mágovi?“</p> <p>„Co já vím?“ Viktor pokrčil rameny. „Já vás mágy moc neznám…“</p> <p>Kníže, který zvědavě přihlížel událostem, se náhle rozesmál. „To je ale pašák! Jen se podívej, Andrzeji, jak pevné mají lidé z mého panství morální zásady! Odkud jsi, mladíku?“</p> <p>Ve srovnání s knížetem se mohl Viktor skutečně považovat za mladíka.</p> <p>„Z Krotčan,“ vystřelil Viktor první nesmyslný název, který mu přišel na jazyk. Coby základ mu nejspíš posloužilo slovo „krotký“ a teď jen tiše doufal, že taková vesnice skutečně existuje anebo že kníže nemá o svém panství valný přehled.</p> <p>Kníže se poškrábal na zátylku. „Krotčany… Nu, moc krotce tedy nevypadáš… Zdá se, že své poddané opravdu rozmazluji, co říkáš?“</p> <p>„Rozmazlujete, pane…“ Viktor sklonil hlavu.</p> <p>„Posaď se tu,“ utrousil mág, jenž se na něj pravděpodobně rozhodl pohlížet jako na nevyhnutelné zlo. „A ty hned vedle! Tael…“ Tvář mu zkřivila spokojená grimasa. „Co ještě umíš?“</p> <p>„Nu, tak třeba vařit…“ oznámila spěšně Tael, jakmile se uvelebila v sousedním křesle. „Všichni říkají, že mi to jde vážně skvěle…“</p> <p>„Ne!“ Andrzej zamával rukama. „Já se ptám jen na magii!“</p> <p>Lidi v hodovní síni už dívka, která se jednoho dne možná stane velkou kouzelnicí, ani v nejmenším nezajímala. A Andrzej ostatně také ne. Kníže své poddané asi vážně rozmazlil, trochu moc jim povolil uzdu…</p> <p>„Aha…“ Tael se rázem zatvářila znuděně. „Umím vytahovat z hlubin všelijaké zemní mízy, aby se užitečným rostlinám dařilo, kdežto plevel aby vadl. Umím nacházet vodní prameny… a taky trochu rudné žíly…“</p> <p>Mág mhouřil oči a naslouchal Tael plný nefalšovaného nadšení. Viktor si s povzdechem vzal z nejbližší mísy silný plátek masa a naplnil si číši vínem.</p> <p>Proč jen Tael tohle všechno dělá? Proč?</p> <p>Plíží se, ukrývají se před nepřáteli. Jejich životy jsou v ohrožení. A najednou… takové nestydaté chování, okázalé předvádění magických schopností. O co té hlupačce jde?</p> <p>Mezitím Tael skončila s vyjmenováváním svých nadání a nyní se skromně sklopenýma očima naslouchala Adrzejovým pochvalám.</p> <p>„Hlavně nezpychni,“ utnul mág znenadání svůj proslov. „Moc tě prosím, nezpychni! Ještě na sobě musíš moc a moc pracovat! Neplýtvej Silou nadarmo!“</p> <p>Dosud mlčící kníže rovněž vstoupil do hovoru: „Když vymyslíš nějaká nová zakletí, nespěchej s jejich používáním. Nejprve popřemýšlej. Nech je uležet − tak tři nebo alespoň dva roky. Protože poslední dobou mágové příšerně spěchají − snaží se rychlostí a energií získat to, co jiným přinesou až roky hloubavé dřiny a spousta potu…“</p> <p>Andrzej se na knížete pochvalně podíval a vlídně přikývl. Zřejmě šlo o jeho vlastní tezi, s níž vládce předtím stačil seznámit.</p> <p>„Naučím tě všemu, co sám umím, děvče…“ řekl mág.</p> <p>Výuku z nějakého důvodu zahájil tím, že nalil plnou číši bílého vína a podal ji Tael.</p> <p>Viktor si samozřejmě dobře pamatoval, že se s ním Tael už jednou nerozpakovala vypít lahev vína. Tam na břehu řeky, poté co se dozvěděla o krvavých jatkách ve vlaku… Ale teď? Přímo v jámě lvové, dalo by se říci?</p> <p>Proč?</p> <p>Tael se sice zašklebila, ale číši vypila do dna a pak na Andrzeje upřela zářící oči.</p> <p>„Ach, jaké je dobré!“ zvolala. „To je díky vaší magii?“</p> <p>Co to mele za nesmysly…?</p> <p>Viktor se však rozhodl, že ji nechá, aby se pořádně vyřádila. Služebná znovu donesla čisté talíře − tentokrát již nikoli porcelánové, nýbrž stříbrné. Před Viktorem se objevil pořádný kus kančího, jenž voněl po kouři a neznámém koření.</p> <p>Nu, alespoň se konečně jaksepatří nají!</p> <p>Dobrou půlhodinu se s potěšením cpal pokrmy, jež mu nabízela štědrá hodovní tabule. Lehké červené víno se pilo jako voda; Viktor si stále nepřipadal vůbec opilý a dál se s chutí oddával gastronomickým radovánkám.</p> <p>Tael za ním evidentně ani trochu nezaostávala…</p> <p>Sálem proběhli sluhové − samí deseti-, dvanáctiletí klučinové − a vyměnili dohořelé svíce a pochodně za nové. Pak se odkudsi vynořila skupina muzikantů s loutnami, harfami a kytarami. Tato podivná sestava hudebních nástrojů kupodivu působila celkem sehraně. Píseň se ovšem nedala nazvat jinak než nudná − vlastně pouze vyjmenovávala zásluhy Zemních na vyhnání „okřídlených krvežíznivců“. Text byl navíc natolik mlhavý, že se nedalo poznat, zda se týká Draků, anebo třeba upírů či obyčejných komárů.</p> <p>Ne snad, že by zpěvu někdo věnoval valnou pozornost. Hodovníci se většinou zvuky harf ani kytar nenechali rušit a jen začali mluvit o něco víc nahlas. Stále častěji byl slyšet ženský smích. Několik párů již kroužilo v tanci.</p> <p>Tael se rovněž zasmála − tenkým, chvějícím se hláskem. Potom cosi zajíkavě řekla; zdálo se, že ji už jazyk příliš neposlouchá. Viktor se otočil.</p> <p>Mág Andrzej pomáhal Tael dostat se zpoza stolu. Dívka se potácela, ale nepřestávala se chechtat na celé kolo.</p> <p>„Tael, už bys měla…“ začal Viktor, ale hned zmlkl, neboť jej Zemní zpražil rozzuřeným pohledem.</p> <p>„Jez a pij, co hrdlo ráčí, drahý hoste!“ ucedil mág. „Vyhlédni si mezi služebnými společnici pro dnešní večer. Buď klidný − tvá sestra je pod mou ochranou.“</p> <p>Tael, která se celá vláčná opírala o seschlého mága, po Viktorovi sklouzla kalným, do dálav odplouvajícím pohledem a zablábolila: „To je ale veselo-ó-ó…“</p> <p>Jídlo rázem ztratilo veškerou chuť. Víno zhořklo. Viktor seděl a šťoural se v dalším chodu − směsi z přinejmenším deseti druhů masa, přelité pikantní omáčkou. Kolem něho všichni mlaskali, říhali, řehtali se a jako o překot si vyprávěli nesrozumitelné historky.</p> <p>Kníže, jenž strnul na trůnu, blahosklonně shlížel na své poddané. I Viktor se od něho dočkal vlídného úsměvu.</p> <p>Tael tenounce vypískla.</p> <p>Viktor se otočil − mág téměř stačil schovat nenechavou ruku. On a Tael tančili a zvolna se sunuli síní. Do tance se dávalo čím dál víc párů a dosud volné prostranství se rychle plnilo lidmi. Mág přes Taelino rameno střelil po Viktorovi pohledem a krátce se zašklebil.</p> <p>Seď a nemel sebou…</p> <p>Mířili kamsi do tmy.</p> <p>Viktor se zprudka otočil ke knížeti. Setkal se s chápavým, shovívavým pohledem.</p> <p>„Vaše Světlosti, dovolte mi promluvit…“ řekl.</p> <p>Kníže svraštil obočí, ale přikývl.</p> <p>„Vaše Světlosti, už je načase, aby moje sestra šla spát.“</p> <p>„Mág Andrzej se o ni postará, mladíku. Neměj strach.“</p> <p>Kníže působil vcelku vlídně a přívětivě.</p> <p>„Můj kníže, mágové jsou velmi… náruživí. Neumějí správně poměřovat vlastní moc s omezenými možnostmi prostých smrtelníků. Myslím, že si Tael tak docela neuvědomuje, co se s ní teď děje…“</p> <p>Kníže potřásl hlavou. „Všichni mají své slabosti, mladíku. Velcí mágové si zasluhují trochu shovívavosti… od nás, smrtelníků. Opakuji, neměj strach.“</p> <p>Viktor se zoufale ohlédl přes rameno. Mág a Tael již zmizeli ve vzdáleném tmavém koutě. Na okamžik zazářil úzký pruh světla − to se otevřely a zase zavřely dveře.</p> <p>„Kníže!“</p> <p>„Hoduj!“</p> <p>Viktor vyskočil na nohy, přičemž povalil těžký dubový stůl tanečníkům přímo pod nohy. Rázem se stal terčem řady nechápavých pohledů.</p> <p>„Copak tě omrzel život?“ zeptal se kníže. „Takové hloupé poddané nemíním chránit.“</p> <p>„A co jim bránit, aby hájili svou čest?“</p> <p>Kníže rozhodil rukama. „Pokud tě tvá čest žene na smrt… Uklidni se. Dívka si dobře uvědomovala, co dělá. Přinejmenším tohle jsem jí vyčetl z očí.“</p> <p>Viktor mlčky vykročil mezi tanečníky.</p> <p>„Nechte ho projít,“ nařídil za ním kníže tichým a unaveným hlasem. „Sám si to zvolil…“</p> <p>Vskutku, proč by si měl kníže kazit renomé zabitím bratra budoucí kouzelnice? Ať si to s ním raději vyřídí mág…</p> <p>Lidé se zastavovali a rozestupovali se před ním. V mnoha očích se kupodivu zračilo porozumění a soucit. Zřejmě si tedy všimli, co se děje.</p> <p>Copak ho dokonce i tato přežvykující, funící a opíjející se masa dokáže pochopit?</p> <p>Muž ve středních letech v nachově červeném hávu a s mečem v pochvě u pasu se nepohnul, neustoupil Viktorovi z cesty. Položil ruku na jílec zbraně a zpola ji tasil.</p> <p>Co to má znamenat?</p> <p>Viktor pocítil, jak se v něm znovu pohnula slepá zuřivost a začala nabírat na síle…</p> <p>Zuřivost − hlavní zbraň Zabijáka…</p> <p>„Tvůj meč je jen ubohý kus železa,“ řekl rytíř v nachovém tlumeně. „Vezmi si můj.“</p> <p>Zuřivost narazila na rytířův pevný pohled a rázem opadla, rozpustila se v rozpacích.</p> <p>„Vím, co je to dané slovo, a také vím, co znamená čest. Vezmi si meč.“</p> <p>„Děkuji.“ Viktor zavrtěl hlavou. „Ale vystačím si se svou zbraní.“</p> <p>Minul rytíře a pokračoval dál, k neprodyšně zavřeným dveřím ve tmavém koutě hlučné síně. Co jsou to vlastně za dveře, kam vedou, nakolik předvídaví mohli být majitelé hradu a jaký komfort se asi rozhodli poskytnout hodovníkům? Ať už dveře střežily cokoli, nedaly se ani vyrazit ramenem, ani otevřít rukama, ani rozštípat mečem. Silná prkna pobitá − snad pro okrasu − pruhy železa; ale proč je tedy dřevo celé odřené, proč jsou železné pruhy tolik pomačkané? Dveře vypadaly, jako by už před nimi kdosi nejednou stál a v bezmocném hněvu do nich bušil, snažil se je rozsekat mečem…</p> <p>Za Viktorovými zády přešlapovali tanečníci − zdánlivě v rytmu hudby, ovšem ve skutečnosti se pohledy všech upíraly ke dveřím; nikdo si nechtěl nechat ujít ani vteřinu tohoto představení.</p> <p>Slabý výkřik zpoza dveří… nebo se mu to jen zdálo? Slabý, zdušený, dlaní přiškrcený výkřik…</p> <p>A rudá nenávist toho, jenž dlel ve Viktorově duši, znovu zaplála oslnivým ohněm. Zášť hravě trhala všechna pouta, pečlivě nasazená Loi, a vytahovala z hlubin poslušnou Sílu.</p> <p>Mávl rukou a gobelíny na stěnách se divoce zatřepetaly; úzké okenní vitráže se za žalostného cinkání tříštily; svíce i pochodně blikotaly v předsmrtných křečích a nádobí s třeskem padalo ze stolu. To poslušný Vzduch přišel, povolán svým Pánem. Sevřený do tuhé neviditelné pěsti se přehnal síní, na okamžik strnul a pak − nasměrován Viktorovou vůlí − jako beranidlo udeřil do dveří.</p> <p>Třísky a kovové střepiny se rozlétly na všechny strany a dopadly pod nohy vyděšeným tanečníkům. Vzdušný taran ucouvl a zahalil Viktora vzdouvajícím se závojem.</p> <p>Otevřela se cesta do malého pokojíku bez oken. V zrcadlovém stropě se odrážely tři pochodně, hořící na stěnách… a také obrovská postel − jediný kus nábytku v tomto titěrném šerém kamrlíku. Vedle ní stál džber s vodou a na květovaném koberci, zakrývajícím nevelký kus volné podlahy, ležely bez ladu a skladu poházené kusy šatstva. Nahý − a z toho důvodu až nesnesitelně nejapně působící − mág Andrzej se skláněl nad Tael, tiskl ji k posteli a pokoušel se jí strhnout sukni. Od pasu nahoru byla dívka už svlečená a nyní se pouze chabě bránila, ve snaze uhájit alespoň to poslední.</p> <p>„Cože?!“ zavyl neduživý mág a otočil se po zvuku. Byl příliš zabrán do procesu výuky mladé kouzelnice, než aby si všiml vyražení dveří. „Nevolníku!“</p> <p>Pustil Tael a mávl rukama. Bylo to úsečné gesto, jakým se zahání dotěrná moucha.</p> <p>Strop se zatřásl a na Viktora se začaly sypat kamenné hroudy. Když se dvě vlny magie střetly, vzdušná skořápka zběsile zavyla.</p> <p>Na prach rozemleté kameny opadaly na podlahu, kde zůstaly ležet v podobě hromádek písku.</p> <p>Ze sálu se již ozývaly první výkřiky. Někdo si tam musel uvědomit, že zde nedochází jen k nějaké banální vraždě.</p> <p>„Chopte se ho!“ zazněl do nesouvislého ječení hlas knížete, jenž znenadání nabyl na síle i pánovitosti.</p> <p>To by mu tak ještě scházelo, aby jej někdo udeřil do zad! Viktor se již neovládal, zuřivost mu hučela ve spáncích a celé jeho tělo se nekontrolovatelně chvělo. Vymazat to tu ze světa! Zbořit celý hrad do základů, až po smrduté katakomby!</p> <p>Neviděl − jak by to také mohl vidět skrze stěny? −, ale jednoduše <emphasis>věděl,</emphasis> že se obloha nad městečkem naplnila řvoucími a zmítajícími se mračny, že se tříští okenní skla, že se na polích ohýbá polámané obilí, že zář nespočetných blesků proměnila noc v den… Sytí a spokojení vazalové Země se schovávali ve sklepích a modlili se k mágům, svým ochráncům, aby řádění nevídané bouře učinili přítrž.</p> <p>Až do základů!</p> <p>Aby nezůstala ani stopa!</p> <p>„Ty jsi mág!“ zaječel Andrzej. „Ty… ty…“</p> <p>Vějířovitě roztáhl prsty a začal šeptat jakási zakletí. Celým hradem se přehnal táhlý podzemní hukot. Podlaha se zatřásla. Zdi se hrbily, jako by se v jejich kamenných útrobách plazily jakési nemotorné bytosti.</p> <p>Už za chviličku se mělo zrodit <emphasis>něco,</emphasis> něco příšerně mocného a ničivého. Viktor si až teď uvědomil, jak je ve skutečnosti tento mág prvního stupně silný. Potenciálně možná mnohem silnější než Rétor nebo Torn…</p> <p>Vzlykající Tael se choulila na posteli a spěšně si natahovala potrhanou bílou blůzku.</p> <p>„Chopte se ho − to je rozkaz!“ zazněl za Viktorovými zády znovu hlas knížete. Ozval se dupot − to síní s tasenými šavlemi a pozvednutými mušketami spěchali vojáci. A Viktor si s ledovou bezcitností uvědomil, že vzápětí začne zabíjet.</p> <p>Doopravdy.</p> <p>Tak, že všechna předchozí střetnutí budou vypadat jako ubohá parodie na boj. Jako dětská pranice vedle bitvy o Stalingrad.</p> <p>„Ne, kníže!“</p> <p>Viktor koutkem oka spatřil, jak rytíř v nachovém tasil meč − dlouhý a blyštivý pruh černé oceli.</p> <p>„Má právo požadovat souboj, kníže! Andrzej věděl, co dělá!“</p> <p>A po rytířově boku se objevovali stále noví a noví hodovníci. Ale jak, jak je to možné, vždyť co je tomuhle sádelnatému oplzlému davu po něm? Ať už však byl důvod jakýkoli, počet jeho spojenců každým okamžikem vzrůstal. Třpytily se tasené meče. Zakrátko Viktora chránil pevný šik. Gardisté nerozhodně strnuli.</p> <p>Oslnivá, krvavá zuřivost polevila a vzápětí zmizela s žalostným nehlučným zaskučením.</p> <p>V tu chvíli by s ním mohl každý naložit zcela dle libosti. Skolit ho jakýmkoli i tím nejslabším zakletím. Rozsekat jej mečem, umlátit k smrti. Viktor vrávoravě stál a s úžasem si uvědomoval, že šílená touha po krvi je pryč.</p> <p>A mág Země nepřestával pracovat na svém zakletí. Země se třásla hrůzou z toho, co se chystalo zrodit. Kameny stěn se potily krví. Vzduchem se míhaly neurčité stíny.</p> <p>Andrzej dál tepal a tepal články nekonečného řetězu zakletí…</p> <p>Viktor udělal krok vpřed, zvedl z podlahy džber a pak ho − s pocitem nudy, který se jej zcela nečekaně zmocnil − nasadil mágovi na hlavu.</p> <p>Kouzelník se zapotácel a dřepl si na podlahu. Podzemní hukot ztichl, aniž by mu bylo dopřáno se změnit ve všeničící zemětřesení, a stěny se přestaly chvět. Pouze předtucha Síly − mocné, pronikající až k samému morku země − zůstávala viset všude okolo…</p> <p>Viktor rozpřáhl ruce a začal pohlcovat roztroušenou moc. Od studených ledovců u horských vrcholků až po horoucí zemské útroby… Nekonečnost poklidných obilných lánů i vražedný úprk kamenné laviny… Tvrdost žuly, třpyt démantu, štědrost úrodné půdy…</p> <p>Mág dřepěl v kaluži a slabě pohyboval tenkýma ručičkama; zjevně vůbec nechápal, co se to stalo. Jak a kam zmizela všechna ta nahromaděná moc…</p> <p>Tael vstala z postele. S naprostým klidem si oblékla blůzku. Tvář už neměla ani trochu uplakanou. Naopak − zračila se jí v ní spokojenost a triumf. Po nedávné opilosti nezůstalo ani památky. A byla vůbec alespoň trochu opilá?</p> <p>„Půjdeme, Viktore?“ zeptala se a obloukem se vyhnula Andrzejovi. „Tady už nemáme co pohledávat.“</p> <p>Dobrá. Potom. Vysvětlovaní a pointa − všechno až potom.</p> <p>Prošli mlčenlivým šikem rytířů. Viktor se setkal pohledem s mužem v nachovém − ten pozvedl meč a krátce jej pozdravil.</p> <p>„Nezapomenu ti, co jsi pro mě udělal,“ řekl Viktor.</p> <p>Rytíř se slabě usmál. „Meč máš ale stejně mizerný…“</p> <p>„Můžeš jít s námi.“</p> <p>Rytíř zavrtěl hlavou a schoval zbraň zpět do pochvy. „Mé místo je zde, pane.“</p> <p>Kníže stále seděl na svém místě v čele stolu. Nevypadal, že by ho události, jichž se stal svědkem, byť jen trochu rozrušily. Střetnutí mágů mu zřejmě přinášela určité potěšení.</p> <p>„Děkuji za jídlo,“ řekl Viktor.</p> <p>„A za víno,“ dodala Tael. „Bylo moc dobré.“</p> <p>Lidé se před nimi rozestupovali. Gardisté pokukujíce po knížeti couvli ke stěnám a někteří z hodovníků si již opět plnili číše vínem. Služebnictvo se vrhlo do ložničky, kde se v kaluži převaloval Zemní mág.</p> <p>A vtom se dveře síně otevřely dokořán. Stanul v nich přihlouple se usmívající, zřejmě nějakým způsobem omámený gardista, který držel za ruku mladou ženu.</p> <p>„Lady Loi Iver…“ oznámil.</p> <p>Vůdkyně klanu Kočky odstrčila svého průvodce, přimhouřila oči a rychlým pohledem přelétla síň. Pak kývla na Viktora.</p> <p>„Na nádvoří, rychle!“ pobídla ho.</p> <p>„Všechno už je v pořádku, Loi.“ Viktora její příchod ani příliš nepřekvapil. Tael měla pravdu − kouzelnice nepatřila k lidem, jichž se lze tak snadno zbavit…</p> <p>„Rétor tě vycítil, hlupáku! Uvědomuješ si vůbec, jaké síly jsi povolával?“</p> <p>Loi popadla Viktora jednou a Tael druhou rukou a oba je vlekla po schodišti. Přitom sprostě klela a vrhala na gardisty, které potkávali, tak zlobné pohledy, že se jim všichni bleskově klidili z cesty.</p> <p>„Vypůjčila jsem si kočár… s dobrými koňmi. Knížecí stájníci nám ho právě chystají. Musíme si pospíšit, Viktore!“</p> <p>„Co to, že jsi taková navrčená, Loi?“ zvolala Tael, zatímco si v běhu snažila zapnout potrhanou blůzku.</p> <p>„To život, ten za to může!“ opáčila Loi takřka zvesela. „Neboj se, nejsi to ty, na koho jsem naštvaná…“</p> <p>Na vteřinku se zastavila, chytila Tael za bradu a nakoukla jí do očí.</p> <p>„Jsi šikulka, děvče,“ řekla pochvalně. „Přece jen jsi šikulka.“<strong>Kapitola sedmnáctá</strong></p> <p>„Tak vidíš, jak to všechno dobře dopadlo.“ Tael si v zrcátku, které jí půjčila Loi, znepokojeně prohlížela oděrku na své líci. Škrábance, způsobené nehty Kočičí kouzelnice, se tvrdohlavě odmítaly hojit. A dokonce ani samotná Loi je nedokázala zacelit najednou.</p> <p>„Vážně to nedopadlo nejhůř,“ musel s ní Viktor chtě nechtě souhlasit. Celé střetnutí s mágem Andrzejem teď nepůsobilo ani trochu nebezpečně, spíše směšně. Krom toho neměl chuť plísnit Tael za její malou provokaci. Vždyť vítězům se dá leccos odpustit. Dokonce i Loi teď na dívku pohlížela s určitou úctou.</p> <p>Loi Iver… vůdkyně klanu Kočky… je chytrá, to se jí tedy musí nechat. Má nějaký svůj cíl, k němuž směřuje − jen není jasné, oč jí vlastně jde. A jak je svůdná… hmm… Člověku se z toho úplně tmí před očima, i když by teď měl správě myslet na něco úplně jiného. Měl by, ale co naplat − stejně myslí na tohle.</p> <p>Knížecí kočár jim nesloužil dlouho. Stájníci, které Loi očarovala, pro ně bohužel nepřichystali bytelnou cestovní ekvipáž, nýbrž skutečnou obludu na čtyřech kolech, ozdobenou nesčetnými monogramy a erby. Ani ne po hodině zběsilé jízdy se jí zlomila osa. Nechali kočího obcházet kolem na boku ležícího kočáru a pokračovali v cestě pěšky. Když se úplně setmělo, Loi zavedla poutníky do jakési opuštěné stodoly na kraji pole.</p> <p>„Počkáme tady do rána… Viktore.“ Pokaždé, když ho oslovovala jménem, udělala tuto krátkou, významnou pauzu před „Viktore“. „Vzdušní za námi zatím zaostávají, a navíc stěží podniknou útok na takovém přehledném místě. Zato v Orosu to bude něco úplně jiného… To se ví, že mezi Zemními je teď pořádný poprask, ale než vyšlou pronásledovatele, ještě jim to pěkně dlouho potrvá. Ostatně i kdyby je vyslali, myslím, že je dokážu obalamutit. Budeme se držet, dokud to půjde… A pak vymyslím něco dalšího.“</p> <p>Tael tomu všemu mlčky naslouchala; rty přitom měla nespokojeně našpulené jako malá holčička. Žádnou slovní přestřelku se však už nesnažila vyvolat − musela uznat, že jim Iver skutečně pomohla vyhnout se léčce Vzdušných a že jim také nyní v pravý čas přispěchala na pomoc s tím kočárem.</p> <p>„A co podnikneme ráno?“ zeptal se Viktor svých společnic.</p> <p>„Zamíříme ke klanu Ohně,“ odpověděla Tael neochotně. „Loi Iver, jak dlouho ještě…“</p> <p>„Třeba bych vám mohla být opět užitečná, Tael? Vždyť kdoví, co všechno vám ještě vrtkavý osud přichystá?“</p> <p>„Počkej, Tael,“ zabránil Viktor hrozící hádce. „A proč bych vlastně k tomu tvému klanu Ohně měl jít?“</p> <p>„Protože…“ Bylo vidět, že se Tael dvakrát nechce odpovídat − a před Loi už vůbec ne. „Protože se musíš naučit ovládat svou Sílu. A to se ti může povést jedině tehdy, když proděláš zasvěcení ve všech Živelných klanech. Tradice sice velí projít si ještě přinejmenším desítku Totemových, ale… vzhledem k situaci si vystačíme i tak.“</p> <p>„A co bude dělat potom, vážená Tael?“ zapředla Iver.</p> <p>„Co se mu zachce,“ odsekla dívka. „A dost už bylo těchhle řečí. Zato by mě zajímalo, co potom budeš dělat ty, Loi Iver?“</p> <p>„Pomáhat vám, seč mi budou mé chabé síly stačit,“ opáčila Kočka bez váhání. „Máme totiž společnou cestu. Samozřejmě jen pokud jsi mi řekla pravdu, vážená Tael.“</p> <p>Dívka si jen odfrkla.</p> <p>Zavládlo ticho.</p> <p>Vskutku, co je vlastně špatného na tom vládnout Silou, pomyslel si Viktor. Je-li mu souzeno, aby se stal Dračím zabijákem, proč ne? Osud je osud… Koneckonců dnes přece nedal průchod své nenávisti, neproměnil ji v ničivou moc a nezbořil celé městečko Zemních. A přitom to mohl, rozhodně to mohl udělat!</p> <p>Leč kdesi v jeho nitru pomalu ožíval druhý hlas a nabýval na síle.</p> <p><emphasis>Je ještě jedna třetina světa,</emphasis> říkal mu vlídně tento hlas. <emphasis>Už jsi ji viděl… jen koutkem oka… jen její malou část… ve svých snech. I tam se najde mnoho důstojné práce. Proč tedy nevyrazit tam? Ať pak šílení mágové sami řeší, koho potřebují, a koho ne… A ať si to pokud možno řeší mezi sebou. Tam budeš bezpečně mimo jejich dosah. To je jisté.</emphasis></p> <p>Vzpomněl si na Obžeru i na to, že mu toto nikterak příjemné individuum chtělo prozradit něco velmi důležitého. Co to Loi předtím povídala? Že Přirození připravují vpád? No ano, leckteré Obžerovy poznámky by se skutečně daly vyložit jako varování…</p> <p>Alespoň by tomu moc rád věřil.</p> <p>Jen jedna věc se však zdála být jistou − zbaví-li se svých pronásledovatelů, získá svobodu, o jaké se mu tam doma… na Rubní straně ani nesnilo. A i kdyby tohle všechno mělo být jen pomateným blouzněním, i kdyby byl ve skutečnosti pacientem některého ústavu pro choromyslné, tak za <emphasis>takové</emphasis> blouznění klidně vymění celou svou „realitu“, jako to udělal jeho rodák Nikolaj, dnes Eleneldil − majitel průplavní lodice.</p> <p>„Tael, stanu se Zabijákem?“ zeptal se Viktor bez okolků. „Jakmile za sebou budu mít všechna zasvěcení?“</p> <p>Na tomto slovu bylo něco odporného, hnusného. Zabiják… popravčí… kat… úkladný vrah… asasín…</p> <p>Dívka odvrátila pohled.</p> <p>„Nevyslovuj to nahlas, Viktore,“ řekla po chvilce. „Nepojmenovávej to, k čemu ještě nedošlo.“ Její hlas poklesl v šepot.</p> <p>Loi žárlivě naslouchala.</p> <p>„Co mohu dělat?“</p> <p>„Zůstávat sám sebou.“ Taeliny rty se stěží pohnuly, když to říkala. „Všechno ostatní je v rukou osudu.“</p> <p>„A co ti Přirození? Co jsou vůbec zač? Zdály se mi sny… Ale byly matné, nesrozumitelné…“</p> <p>Tael i Loi svorně sklopily hlavy.</p> <p>„Jsou naším prokletím, Viktore,“ promluvila nakonec Loi. „Jde o to, že my všichni, všechny klany, žijící teď tady, ve Středosvětě, jsme svého času přišli ze Světa Přirozených. Rubní strana zapuzuje ty, kteří jsou jí cizí, postupně, po jednom, ale v onom světě se věci mají jinak. Pravděpodobně se muselo nahromadit jisté množství, kritické množství, jak by řekli vaši… hm… fyzikové. A pak byli naši předci <emphasis>vypuzeni.</emphasis> Přišli jsme na Teplé pobřeží. Ovládli jsme všechny obyvatele Středosvěta. Jenomže tím to naneštěstí neskončilo. Svět Přirozených se nadále zbavuje těch, kteří do něho nepatří. Jednotlivců se není třeba bát, dokonce se občas stává, že vstupují do klanů. Nyní ale zraje nová, mohutná vlna. Přicházejí ti, kteří náš svět chtějí roztavit a odlít ho nanovo.“</p> <p>„Dlouhou dobu nás chránili Draci. Okřídlení vládci Středosvěta,“ navázala Tael náhle na Loiin proslov.</p> <p>„To tedy znamená, že jsou Draci hodní?“ podivil se Viktor.</p> <p>„Hodní!“ zvolala Loi rozhořčeně. „To tedy ani náhodou! Vládli železnou rukou; kdo není s námi, ten je proti nám, a kdo je proti nám, toho čeká jediný trest! Asi chápeš jaký… Chtěli všechno vědět a všechny ovládat. Zasahovali úplně do všeho… A nestrpěli námitek. Na druhou stranu, byli tak krásní, tak silní…“</p> <p>„Nebyli ani hodní, ani zlí, Viktore,“ řekla Tael tlumeně. Přitiskla si kolena k hrudi a opřela si o ně bradu. „Prostě jen byli. A teď už nejsou. Protože…“</p> <p>„Protože klanům se jejich tyranie nakonec přejedla,“ přerušila ji Loi zhurta. „Můžeš se snažit rozlišovat mezi tyranií a despocií, Viktore, ale ve výsledku je to pořád jedno a totéž. Klany povstaly. Byl stvořen Dračí zabiják, který v sobě spojoval moc všech Živlů i mnoha Totemových klanů… Okřídlení vládci byli svrženi a vyhlazeni. Rétor dostihl poslední z nich, když se snažili uprchnout k vám, na Rubní stranu.“</p> <p>„Proč je ale nedobil? Proč je nechal naživu, když je tolik nenáviděl? Proč už je dál nepronásledoval?“</p> <p>„To nevím.“ Tael pokrčila útlými rameny.</p> <p>„Dovolím si podotknout, že toulky mezi světy jsou privilegiem Neznámého klanu,“ řekla Loi s mazaným úsměvem.</p> <p>„A jaká jsou vaše další privilegia? Čím jste známí?“ Viktor si umínil, že dívce nedá šanci, aby jeho otázky přešla mlčením.</p> <p>„Tak mu to přece pověz, Tael.“ Loi se spokojeně ušklíbla. „A kdybys cokoli opomněla nebo něco neřekla úplně přesně, ráda tě opravím.“</p> <p>Dívka jí věnovala posupný pohled, ale přece jen začala mluvit. „Neznámý klan patří mezi Živelné… Nebo ne, není to tak úplně pravda. Svou mocí se jim vyrovnáme, ale na rozdíl od nich nejsme přikováni k žádnému z Prazákladů − ani k Ohni, ani k Vodě, ani ke Vzduchu, ani k Zemi. Nikdy jsme okázale nedávali najevo svou existenci. A nikdy jsme se nemíchali do malicherných tahanic mezi klany.“</p> <p>„Pravda, vy jste vždy hráli s vyššími sázkami,“ odfrkla si Loi. V jejím hlase zaznívala jakási tajná, dávná křivda.</p> <p>„Závist je nejhorší lidskou vlastností,“ opáčila Tael mravokárným tónem. „Já jsem tenhle řád věcí nevymyslela, Iver. Doufám, že máš dost rozumu, abys to pochopila.“</p> <p>„Počkejte!“ Viktor spráskl ruce. „Tael, nač ti tohle všechno je? K čemu Neznámý klan potřebuje Dračího zabijáka?“</p> <p>„Dobrá otázka,“ podpořila jej Loi nelítostně. „Copak je, Tael, proč mlčíš? Vida, snad se nečervenáš?“</p> <p>„Pokud Přirození stvoří vlastního Draka…“ zašeptala Tael.</p> <p>Loi Iver na dívku několik vteřin upřeně hleděla a nehlučně přitom pohybovala rty.</p> <p>„Třeba by se vám místo mě hodil spíš nějaký PRK…“ poznamenal Viktor trpce.</p> <p>„Co že by se nám hodilo?“ Tael zjevně upadla do rozpaků, ale i Loi udiveně povytáhla elegantně vyklenuté obočí.</p> <p>„Protiletadlový raketový komplex. To je taková věcička na sestřelování letadel a raket. Myslím, že Drak nebude o moc odolnější. S tímhle komplexem vyjedete do boje a párkrát mu to napálíte do břicha…“</p> <p>„Viktore, přestaň!“ Znělo to skoro jako facka. Zrudlá Tael vyskočila na nohy. „Nejsi nástroj! Ani můj, ani nikoho jiného! Jsi ztělesněná Síla! Jenom musíš urazit určenou cestu, protože jinak…“</p> <p>„A proč mě tedy Rétor pronásleduje? Proč se mě snaží zabít?“</p> <p>„Protože očekává příchod Draka.“ Taelin šepot byl tichounký, stěží slyšitelný, podobný vzdálenému šelestu větru… Šelestu větru ve zlatavé hřívě, vlnící se při běhu…</p> <p>„No a co?“</p> <p>„Vždyť jsi… vždyť si o tobě myslí, že jsi…“</p> <p>„A copak nejsem?“ promluvil Viktor; měl přitom pocit, jako by se v jeho nitru otevírala příšerná prázdnota.</p> <p>„Zatím ne!“ odsekla Tael rázně. „Zbývá poslední zasvěcení. U Ohnivých. A potom Ostrov.“</p> <p>„Ostrov?“ V krásné tváři Loi se zračil strach. „Dračí ostrov v Horkém moři, nedaleko samotného Zlomu?“</p> <p>„Ano.“ Tael neodvrátila pohled. „Zasvěcení dovrší Strážce ostrova.“</p> <p>„U všech Velkých sil…“ zamumlala Loi, aniž by se styděla za svůj strach. „Tael, jestli se přece jen zmýlíš, bude to znamenat jistou smrt… pro něj i pro tebe.“</p> <p>„Ano. Pokud neobstojí. Jenomže Viktor obstojí,“ prohlásila Tael se skálopevným přesvědčením hodným majitelky vychvalující svého šikovného pejska.</p> <p>„Takže mě čeká další bitka?“ zeptal se Viktor unyle. Po tom, co se stalo ve vlaku, pod mostem, na nádraží a na hradě vazalů Země mu byla myšlenka na jakýkoli další boj z hloubi duše protivná.</p> <p>„Nevím,“ přiznala Tael. „Nikdy jsem tam nebyla. Jenom znám cestu. Mohu otevřít dveře, ale dál už to bude jen na tobě.“</p> <p>„Co bude na mně?“</p> <p>„Jak co? Budeš… dokončen. Dovršen.“</p> <p>„To mi nestačí,“ řekl Viktor důrazně. „Čím <emphasis>přesně</emphasis> se stanu?“</p> <p>„Dračí zabiják,“ promluvila Tael monotónním hlasem, jako učitelka ve škole, „je kvintesencí toho, co označujeme slovem zkáza. Ztělesňuje umění využít ve svůj prospěch všechno, co jej obklopuje. Bez ohledu na to, zda jde o mrtvé kameny nebo živé lidi.“</p> <p>Viktor zavřel oči. Ano, tak to bylo. Na nádraží v Chorsku.</p> <p>A málem k tomu došlo i v hodovní síni − jen v mnohem větším měřítku.</p> <p>„Zabiják je schopen nenávidět. Silněji než kterýkoli jiný obyvatel Středosvěta. Nenávist je jeho hlavní zbraní. Přetavuje sám sebe, celou svou podstatu v zášť, což, Viktore, je silnější než jakákoli magie. Právě proto se tehdy Rétorovi podařilo zvítězit… Nikdy − dokonce ani v těch nejpříšernějších z našich bratrovražedných válek − k sobě nepřátelé necítili takovou nenávist, jakou je schopen pociťovat Zabiják. V podstatě je zhmotněnou Nenávistí.“</p> <p>„To se píše v knihách, Tael?“ zeptala se Loi tlumeně. „Anebo to tak sama cítíš?“</p> <p>Dívka si přejela dlaní po čele a kousla se do rtu.</p> <p>„Nejsou o tom žádné knihy, Loi Iver,“ řekla pak. „Nikdo přesně neví, jak se z člověka stává Zabiják. Rétor byl posledním. Ví to jen on. Nejspíš je to otázka touhy… hluboké a vroucné touhy. Okřídlení vládci sice nezahubili žádného z Rétorových blízkých, ale on sám odjakživa blouznil o svobodě pro všechny klany.“ Tael se křivě pousmála. „A teď… teď konečně má, co chtěl.“</p> <p>„A ty? Co chceš ty? Vždyť to ty jsi mě sem přivedla, nebo ne?“</p> <p>„Ne! Ne, Viktore!“ Tael spráskla ruce. „Přišel jsi sám. Rubní strana tě vypudila. Jsi pro ni cizí − jinak bys nedokázal projít ani prvním zasvěcením. Jinak by tě zabili hned ti lup… tedy strážci Šedých mezí. Nebo Gothorova vodní obluda. Ale ty, ty jsi to zvládl! Překonal jsi všechny překážky!“</p> <p>„A co byli zač ti, kteří na nás zaútočili? Tam v průchodu?“</p> <p>„Tornovi lidé.“</p> <p>„Proč by to dělali, když jsem Zabiják?“</p> <p>„Torn si tím nemohl být jistý. Povolal Zabijáka, ale nejméně ze všeho počítal s tím, že po jeho boku stanu já. Proto se jeho muži utrhli ze řetězu. Zato teď by za tebe Torn snad i dýchal…“</p> <p>Loi se neudržela a skepticky povytáhla obočí. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.</p> <p>„No dobrá,“ kapituloval Viktor. „Udolala jsi mě.“</p> <p>„Jak to? A čím?“</p> <p>Viktor se rozpačitě zasmál. Vskutku − čím ho udolala? To děvče má odpověď snad na každou otázku!</p> <p>„Takže teď si musíme odpočinout… a potom nás čeká poslední pochod − průsmykem k pobřeží, do Orosu… A pak cesta na Ostrov.“</p> <p>Loi si nervózně proplétala a zase rozplétala štíhlé prsty. Zdálo se, že jí už rozhovor více nezajímá. Zaobírala se vlastními myšlenkami. Žena zjevně věděla víc, než dosud dala najevo, ale přinejmenším zatím se o své znalosti nehodlala dělit.</p> <p><emphasis>Tak ať si je nechá pro sebe,</emphasis> pomyslel si Viktor. <emphasis>Jen ať si mlčí. Možná je to tak i lepší. Když Dračí ostrov, tak Dračí ostrov. Nezáleží na tom, zda jsem chorý či ne, zda tady skutečně zemřu anebo se probudím na nemocničním lůžku a nade mnou bude stát doktor s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>injekční stříkačkou, jak se obával Nikolaj, kapitán lodice. Dokud jsem tady, neměl bych myslet na takové věci. Za zády mám obrovský svět. A čím déle tu jsem, tím víc se mi tu líbí. A Tael… Neznámý klan… Stoprocentně to nebude tak jednoduché, jak se mi děvče snaží namluvit. Určitě přede mnou něco skrývá.</emphasis></p> <p>„Tael? Je vás hodně? Takových, jako jsi ty − příslušníků Neznámého klanu?“</p> <p>Tael na něj úkosem pohlédla, ale neodpověděla.</p> <p>„To nikdo neví, Viktore.“ Iver se nervózně zahihňala. „Neznámý klan byl považován za zaniklý. A pak se ukázalo, že tomu tak není. Mně se tedy vůbec nezamlouvá, že to tvé děvče dělá takové tajnosti. Co tobě?“ Upřela na něj nezastřeně vyzývavý pohled.</p> <p>„Když Tael mlčí, tak pro to jistě má dobrý důvod,“ odsekl Viktor. Co si to tahle Kočka vůbec dovoluje?! Proč se do toho plete? Hněv vyšplíchl přes okraje pomyslného „kalichu trpělivosti“ a jeho část se promítla Viktorovi v očích. Žena rázem zmlkla. Dokonce rychle zvedla ruku, jako by se bránila čemusi neviditelnému.</p> <p>„Omlouvám se… Viktore,“ řekla Loi po chvíli. „Jenom jsem chtěla vědět, kam se teď chystáte zamířit…“</p> <p>„Divná otázka,“ odfrkla si Tael. „Už jsem přece řekla, že ke klanu Ohnivých!“</p> <p>„A co když Rétor zatarasí jedinou cestu do Orosu? Co si počnete pak?“ zajímala se Iver úlisným hlasem. „Beze mě? No co? Budete se bít? Mojí milí, tentokrát proti vám Rétor postaví celou armádu. Včetně zeměbrany klanu Ohně. Zřejmě se mu je podařilo přesvědčit o tom, že ty, Viktore, jsi Zabijákem. Ohniví byli vždy známí jako nejhouževnatější stoupenci Okřídlených vládců… A kromě toho nezapomínejte, že po našich stopách už možná vyrazila garda klanu Země. Ten sice Draky naopak neměl moc v lásce, ale po všem, co se stalo…“ Loi se pro efekt odmlčela. „Myslím, že bude nejlepší, když mě vezmete s sebou.“</p> <p>„Nepotřebujeme tě, Loi Iver!“ vyhrkla Tael spěšně. „Chci říci, že ti… že ti samozřejmě jsme opravdu vděční za pomoc, ale…“</p> <p>Scéna, která následovala, by se mohla stát ozdobou kterékoli Shakespearovy tragédie. Loi vzlykala. Loi hořekovala nad lidským nevděkem, jenž vládne světu. Loi se od plic proklínala za svou naivitu. Loi se zapřísahala, že už nikdy více nebude nikomu pomáhat − ani za všechno zlato světa.</p> <p>Tael ji pozorovala s chladným a nezaujatým zájmem. Viktor nezasahoval. Po tom, co se stalo u klanu Země, definitivně uvěřil, že Sílu lze ovládat. V tomto okamžiku by se nejspíš neváhal postavit ani samotnému Rétorovi. Každopádně by mu takové střetnutí nepřipadalo beznadějné. Vlastně… vlastně po tomto boji vášnivě toužil. Zvláštní, ale bylo tomu tak. Cítil nesmírné pokušení.</p> <p>… Ale jak je vlastně možné, že si na Rétora pamatuje? Jak to, že si dokáže vybavit jeho tvář, a to do nejmenších podrobností? Co když má všechno skončit právě chlapským střetem tváří v tvář − zbraň proti zbrani, Síla proti Síle −, který všechno, úplně všecičko naráz vyřeší?</p> <p>… Loi se konečně uklidnila.</p> <p>„Takže mě hodláte opustit? Tady? Vpředu je Rétor s Ohnivými, vzadu Zemní s Tornem. Myslíte si snad, že tak šíleně toužím po smrti? Kdepak, s vámi se cítím bezpečněji. Jsi Síla, Viktore. Tebe se bojí. A já… a já… ani nevím, jak bych dopadla, kdybych se dostala Rétorovi do rukou. Nebo do rukou klanu Ohně − jedna kouzelnice od nich Rétorovi pomáhala nastražit léčku. O klanu Země se raději ani nezmiňuji.“</p> <p>„A co má být?“ řekla Tael lhostejně. „Párkrát se vyspíš se správnými lidmi a všechno zas bude v nejlepším pořádku. Jako by to snad bylo poprvé.“</p> <p>„Tael!“ okřikl ji nečekaně Viktor. „Loi půjde s námi. Má pravdu.“</p> <p>Dívka se zatvářila náramně kysele, ale pak se podívala na Viktora… a nic neřekla. Jen pokrčila rameny.</p> <p>* * *</p> <p>Cesta stoupala do čím dál příkřejšího kopce. Klan Ohně žárlivě střežil svá tajemství… Anebo si jeho mágové jednoduše libovali v odloučenosti. Každopádně pečlivě zničili všechny ostatní přístupové cesty, jimiž se dalo přes staré hory dostat k jejich chráněné zátoce s majákem. Ponechali pouze úzkou silnici vedoucí hlubokým a stinným průsmykem. Po jeho strmých úbočích úporně šplhaly pinie, chytajíce se kamenných výčnělků. Tato krajina Viktorovi něčím připomínala Krymský poloostrov. I teď na podzim tu vzduch zůstával suchý a teplý. Poutníci byli zakrátko celí zpocení.</p> <p>„Budeme stoupat celý den,“ řekla Tael a nepatrně zalapala po dechu. „A další den půjdeme dolů. Když všechno dobře dopadne, nedoženou nás. Pravda, Rétor umí létat a ostatní z jeho klanu také, ale řekla bych, že to neriskne. Už jednou jsi mu ukázal, co dovedeš, a teď navíc ví, že máš za sebou zasvěcení Zemí. Kdepak. Myslím, že se spíš pokusí nastražit léčku někde dál, dost možná přímo u Ohnivých. Tam to budeme mít nejtěžší.“</p> <p>Viktor jen pokrčil rameny. Tenhle Taelin mentorsky tón mu čas od času lezl krkem. V takových chvílích měl vážně sto chutí mrknout na Loi… Pak ji popadnout za ramena a…</p> <p>Tato silnice, vedoucí k Orosu, končila slepě. Starostliví vládci tohoto kraje však ve své zátoce zbudovali přístav, a tak trojici míjelo dost a dost vozů, jak prázdných, tak i naložených zbožím. Tu a tam je někdo svezl − někdy za pár drobných, ale většinou zadarmo.</p> <p>Přenocovali přímo na krajnici, stranou od ostatních poutníků. Bylo dost chladno, a tak nikdo nemohl usnout; jakékoli použití Síly však Tael kategoricky zakázala. Nezbývalo jim, než aby se jeden k druhému co nejpevněji přitiskli. Tael se stočila do klubíčka a ospale zafuněla. Zato Loi se spát evidentně vůbec nechystala. A nutnosti se „přitisknout“ využila velice svérázně.</p> <p>„Taková noc…“ uslyšel Viktor její hřejivý šepot, jenž zněl jako předení kočky. „Jakou to dnes máme úžasnou noc…“</p> <p>Špičaté drápky Viktora hravě polechtaly pod bradou. Loi věděla, ó, tak dobře věděla, jak a co musí udělat, aby tvář muže, ležícího vedle ní, zalil ve tmě neviditelný ruměnec, jenž byl hoden spíše nezkušeného klučiny.</p> <p>„Loi… ne…“</p> <p>„Proč?“ Její dech se mu otřel o ucho. „Copak mě nechceš?“</p> <p>„Právě proto, že tě chci, to nechci dělat na krajnici,“ opáčil Viktor, přičemž se snažil potlačit rostoucí vzrušení.</p> <p>„Stydíš se před Tael? A co kdybychom přibrali i ji?“ zapředla Loi. „No nebyla by to legrace…?“</p> <p>„Tak to ani náhodou!“ rozhořčil se Viktor. „Nech toho, Loi!“</p> <p>Kouzelnice se ukřivděně odsunula. „Jak chceš, pak si to sám budeš vyčítat.“</p> <p>„O tom nepochybuji,“ zahučel Viktor. Jeho tělo tvrdošíjně odmítalo s tímto cudným rozhodnutím souhlasit. Viktor ještě dobrou hodinu ležel neschopen usnout a naslouchal oddechování spících žen; byl si přitom dobře vědom, že by Loi zareagovala na jeho sebemenší dotek, zareagovala by ochotně a šikovně, s celým svým nevyčerpatelným zápalem a obrovskými zkušenostmi… staletými, mluvila-li Tael pravdu.</p> <p>Právě toto pomyšlení mu pomohlo se konečně uvolnit.</p> <p>Usnul… a vzápětí se dostavil starý známý sen.</p> <p>Viktor se neubránil zaskřípání zuby, když si uvědomil, že má pod nohama zářivě bílý písek, že se obloha stala matně se mihotajícím příkrovem a že poblíž šplouchají černé vlny.</p> <p>„Ty grázle!“</p> <p>Začal se otáčet na místě ve snaze zahlédnout Obžeru.</p> <p>„Já nikam nepůjdu, slyšíš? Kašlu na tvoje tajemství! Kéž bys tady shnil!“</p> <p>Ohořelé trosky laboratoře už zarostly mechem a trávou. Fialový les se chvěl v poryvech větru. A daleko vepředu − až na úpatí hor − k nebi stoupala oblaka bílého kouře.</p> <p>„Nepůjdu tam!“ zakřičel Viktor znovu. Přitom si už ale uvědomoval, že s tím nic nenadělá, že půjde a že mu tam bude ukázáno něco tísnivě nepříjemného nebo možná prostě odporného…</p> <p>„Mňau…“</p> <p>Otočil se a spatřil, jak k němu po samé hranici příboje kráčí a před dotírajícími vlnami přitom ladně uskakuje rezavá kočka. Pravděpodobně ta samá, která se na něj dívala ve zničeném městě.</p> <p>Ta domněnka se zdála být šílenou.</p> <p>Viktor poklekl a natáhl ruku. „Číčo, nejsi ty náhodou…“</p> <p>Kočka se posadila a začala si olizovat srst. Modrýma očima přitom čas od času výsměšně pokukovala po Viktorovi.</p> <p>„Počkej!“ ozvalo se od lesa. Ostřicí se k Viktorovi hnal Obžera, přičemž legračně klopýtal a lamentoval: „Co je to za drzost… Vždyť před sebou má ještě tolik toulek… Zmiz, ty zpropadené zvíře! Kšic!“</p> <p>Kočka po Obžerovi střelila uštěpačným pohledem, protáhla se a… znenadání skočila Viktorovi na hruď! Mňoukla mu přímo do tváře, dotkla se jí teplou tlapkou…</p> <p>… Viktor otevřel oči. Nad sebou viděl hvězdnou oblohu a na jejím pozadí ženskou hlavu s rozpuštěnými vlasy. Loi mu polibkem zavřela ústa.</p> <p>„Křičel jsi, muselo se ti zdát něco nepříjemného…“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. „Uvolni se, uvolni, Viktore…“</p> <p>Její dlaň mu přejela po tváři.</p> <p>„Neoholený…“ řekla Loi tiše a vlídně. „Neboj se, sen už je pryč. My Kočky umíme zahánět noční můry…“</p> <p>„Děkuji,“ odpověděl Viktor tichounce.</p> <p>„A tvá společnice,“ řekla Loi a do hlasu se jí znenadání vloudila jízlivost, „se ani neprobudila!“</p> <p>„Je to jen malé a unavené děvče…“</p> <p>„Hm…“ Loi neurčitě pokrčila rameny. „Malé a unavené děvče… kouzelnice z Neznámého klanu… Zato já, já jsem dospělá žena.“</p> <p>Dýchala teď Viktorovi přímo do ucha.</p> <p>„Ta tvoje Tael ti o mně nejspíš namluvila spoustu odporných věcí, mám pravdu? Že mi je dvě stě let a že jsem spala se všemi muži, které jsem v životě potkala?“</p> <p>„Nu… ne tak úplně…“</p> <p>Viktor se cítil celý nesvůj. Loi se již k němu tiskla celým tělem.</p> <p>„Lži, nic než lži!“ oznámila Loi vztekle. „Není mi dvě stě let… jsem mnohem mladší. A do kdejaké náruče se rozhodně nevrhám!“</p> <p>Na okamžik se odmlčela a dodala: „Ale do té tvé ano. Já… pokud jsi…“</p> <p>Viktor pochopil, že odpor je marný. V prvé řadě proto, že neměl ani tu nejmenší chuť se o něj pokoušet.</p> <p>Vzápětí již líbal Loiiny měkké a horké rty.</p> <p>Co na tom, kolik jí je let?</p> <p>I kdyby tři sta!</p> <p>Loi se mohla pochlubit vpravdě kočičí obratností. Její ruce s úžasnou hbitostí klouzaly sem a tam, a třebaže se ani na okamžik nepřestali líbat, Viktor − aniž by věděl, jak k tomu vlastně došlo − najednou zjistil, že je nahý a že nahá je i Loi. Poněkud to připomínalo znásilnění nebo zneužití, ovšem v roli násilníka zde vystupovala žena.</p> <p>Skutečnost, že jen malý kousek od nich klidně oddechuje Tael, jen dodávalo tomu, co se dělo, na pikantnosti.</p> <p>„Konečně, konečně jsi se mnou…“ šeptala Loi. Třebaže v jejích slovech nezaznívala ani tak zamilovanost, jako spíše radost vítězky, stejně se cítil polichoceně. Tak jako se cítí polichoceně začínající, ale již populární zpěvák, když mladičké obdivovatelky s pomocí pravd i nepravd pronikají k němu do hotelu nebo nocují přede dveřmi jeho bytu…</p> <p>Viktor ani nepostřehl, jak si vyměnili polohy; prostě se zničehonic ocitl nad Loi, pokornou a oddávající se mu nikoli s bezhlavou živočišnou vášní, nýbrž s onou radostnou ženskou pokorou, jež tvoří samotný základ sexu.</p> <p>Všechno to nezabralo příliš mnoho času, třebaže Viktorovi se z nějakého důvodu zdálo, že by jejich hra klidně mohla trvat celou noc a oba by je to jedině potěšilo. Loi se však zjevně rozhodla, že to nebude protahovat… V jistém okamžiku pocítil, jak se jí svaly napnuly a ztvrdly; hned vzápětí se její tělo stalo měkkým a poddajným. Ztuhlé bradavky ochably. Loi hlasitě vzdychla a potlačujíc šťastný sten k němu vzpřáhla ruce. Objala ho a přitiskla k sobě tak pevně, jako by jej tím prosila, aby neodcházel.</p> <p>Nakonec však odešla sama − za necelou půlhodinu, poté co si všechno zopakovali ještě jednou. Než se tichounce odplazila, dlouze ho políbila a zašeptala: „Děkuji… Nic víc žádat nebudu…“</p> <p>Viktor jí za to byl vděčný. Už mu nezbývaly žádné síly, připadal si vyždímaný dosucha.</p> <p>Na druhou stranu, takovou příjemnou únavu hodně dlouho nezažil…</p> <p>Té noci se mu už nic nezdálo.</p> <p>Probudil se s příchodem rána. Studeného podzimního rána. Byla ještě tma − slunce se schovávalo za příkrými svahy a průsmyk plnila hustá mlha, lepkavá a nepříjemná, jako bývají ty petrohradské.</p> <p>„Z-zima.“ Tael zadrkotala zuby a otřásla se. Tvářička jí ovšem po vydatném spánku znatelně pookřála. Dívka se na Viktora zadívala s legrační vážností, jako by ho obviňovala z náhlého ochlazení.</p> <p>Loi neřekla nic. Elegantně se protáhla a umyla se ve žlabu, do něhož shora ze skal stékal nevelký potůček. Veselý proud klokotal v dřevěném korytě, načež odtékal kamsi dolů, na sever, k suchým stepním polím.<strong>Kapitola osmnáctá</strong></p> <p>Na cestu vyrazili ještě za šera, dlouho před všemi vozky a honáky, kteří dosud sladce chrněli ve svých vozech. Tael byla viditelně nervózní. Co chvíli se ohlížela a občas dokonce strnula, aby se dlouze zahleděla do dálav. Viktorovi zůstávalo záhadou, co tam pozoruje − sám viděl jen jakési bledé a vzdálené odlesky, jež rychle pohlcovaly paprsky vycházejícího slunce.</p> <p>Spolu se sluncem se dostavila podivná lehkost, doprovázená nevázaností. Byl to onen stav, kdy se člověku zdá, že je nezranitelný a snadno zdolá libovolné překážky.</p> <p>Viktor si dokonce začal pohvizdovat. <emphasis>Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat…</emphasis> Ale no tak, co je to za hloupost?! A jak to, že mu vůbec přišla na mysl?</p> <p>Cesta dolů z kopce byla podstatně snazší, ale jak Loi Iver, tak i Tael byly přesto minutu od minuty zachmuřenější.</p> <p>„Už tam na nás čekají… Viktore,“ promluvila nakonec Kočičí kouzelnice. Byla to její vůbec první slova k Viktorovi po jejich nočním… hm… rozhovoru.</p> <p>Tael pouze mlčky přikývla. Její vzezření prošlo během pouhých několika hodin neuvěřitelnou proměnou − vypadala teď hrozně přepadle a ustaraně. Oči jí horečnatě planuly. Z jejího někdejšího klidu nezůstalo nic… nebo téměř nic.</p> <p>„Viktore… zdá se, že nás přece jen dohonili.“ Hovořila provinile, jako by se to stalo její vinou. „Uzavřeli silnici jak na severu, tak i na jihu. Za zády máme celý klan Země. Čekají, že se otočíme a vběhneme jim rovnou do rány. A vpředu je Rétor s Ohnivými.“</p> <p>„A co Torn?“ zeptala se Loi napjatě. „Toho jsi nevycítila, Neznámá?“</p> <p>V Loiině hlase a slovech poprvé zaznělo něco jako uznání, ne-li přímo úcta.</p> <p>„Torna necítím,“ přiznala Tael zasmušile.</p> <p>„To by mě tedy zajímalo proč?“ zamumlala si Iver pod nos. Tael neodpověděla.</p> <p>„Je i jiná cesta?“ zajímal se Viktor. V této záležitosti se musel opírat především o zkušenosti získané sledováním amerických akčních filmů. Přesto se snažil nezůstávat stranou a nenechávat rozhodování jen na svých společnicích.</p> <p>„Jiná cesta není.“ Kočka potřásla hlavou. „Na ten svah bys možná i vyšplhal, ale tam dál už jsou jen samé útesy, strže, zlomy…“</p> <p>„Ale když není jiné východisko?“</p> <p>„Viktore! Nezapomínej, že potřebujeme Ohnivé!“</p> <p>No vida, takže Tael se vrátila do starých kolejí. Už zase mluví jako učitelka, která se snaží vysvětlit probíranou látku nedůvtipnému žákovi.</p> <p>„V tom případě kupředu − dost bylo řečí!“ řekl Viktor podrážděně. Už měl toho všeho vážně plné zuby. Třebaže byl potenciálním zachráncem světa, polovina těch, které měl zachránit, ho horlivě pronásledovala s cílem mu co nejdříve zakroutit krkem… A kdykoli se jim ho podařilo dohonit, umírali − tak jako vždy − nevinní lidé.</p> <p>Vzpomněl si na vagon, který zešílel, a s obtížemi potlačil nevolnost. Tak tohle neodčiníš, ani kdybys na to měl čas až do Posledního soudu, jak občas říkávala jeho máma…</p> <p>… To je vlastně zajímavá otázka − existuje tady Bůh? Anebo se toto všechno rovněž zrodilo během Velkého třesku? Trpaslíci a elfové a Přirození…?</p> <p>A tihle Přirození… Jak je to Loi nazvala? Ach ano, naším prokletím…? To není zrovna dvakrát příznivá charakteristika…</p> <p>„Tael, proč se vlastně s Přirozenými nedá dohodnout? Docela by mě zajímalo, co po vás vlastně chtějí?“</p> <p>Jak dívka, tak i Loi se svorně teatrálně chytily za hlavu.</p> <p>„U všech Velkých sil, jaký to teď má význam?!“ zvolala Tael.</p> <p>„Jsem zvědavý,“ zavrčel Viktor. „Možná že poté, co opustíme průsmyk, se už vůbec nic o ničem nedozvím, takže prosím, buď od té lásky a vysvětli mi to teď hned! Pověz mi, co jsou tihle Přirození zač? Jsou to lidé? Nebo příšery?“</p> <p>„Copak jsi to ještě nepochopil? Rubní strana je světem bez magie. U nás ve Středosvětě fungují jak zakletí, tak i pára a elektřina. Ale vaše… jak se jim jen… počítače by se u nás nejspíš změnily v hromadu železa, zatímco ve Světě Přirozených by jednoduše shořely. Tak tedy, Viktore − Svět Přirozených je světem čisté magie. Moc Slova, moc Gesta, moc Symbolu. Přirození dlouho sní o tom, že zdolají Zlom světa, dostanou se k nám a promění Středosvět v kopii své vlasti.“</p> <p>„Rozumím… Jsou to takoví superpadouši…“ Viktor si povzdechl. „Ale stejně tomu pořád nerozumím. Proč válčíte? O co se přete? To se nemůžete dohodnout?“</p> <p>„Někteří mágové předpokládají,“ poznamenala Loi suše, „že agrese je jediným možným způsobem existence Přirozených. Chápeš to, Viktore? Představ si, že nemají jiné východisko než bez přestání sesílat ničivá bojová zakletí. A taková zakletí přece musejí být na někoho namířena!“</p> <p>„Tak tomu nevěřím…“ oponoval Viktor. Chystal se Loi vysvětlit, že pokud Přirození musejí neustále něco ničit, pak pro ně nemá naprosto žádný smysl cokoli dobývat. Pravda, možná jde o rozsah tohoto ničení…</p> <p>Loi ho však zapáleně přerušila: „Viktore, smrt a zkáza jsou samotnou podstatu těch, kteří zůstali za Horkým mořem. Vím − jsi zvyklý myslet si, že všechno má svou příčinu a následek, že žádní absolutní darebáci nejsou a že je vždy možné dosáhnout kompromisu… Nepopírám − možné to je. Tak třeba my jsme se naučili velmi dobře dosahovat kompromisů s vyhnanci z Rubní strany. Dokonce dokážeme zužitkovat jejich znalosti. Ale jaký může být kompromis mezi kladným a záporným nábojem? Obzvlášť když se nacházejí vedle sebe? Jak se mohou dohodnout oheň a voda, když voda stéká přímo do plamenů? Jak mohou najít společnou řeč strom a dřevorubcova sekyra? Zkrátka se někdy stává, že kompromisu dosáhnout nelze. Je to smutné, ale je to tak. A v takovém případě je nutné si zvolit. Jen jedinkrát, definitivně a nezvratně. Bez nároku na další pokus. My a Přirození jsme dva takové opačné náboje. Nemůžeme žít v míru, můžeme jedině válčit. Už jednou proti nám podnikli velký útok, ale tehdy nás chránila moc Draka. Ten byl pro Přirozené nepřekonatelnou překážkou. Jenomže pak Rétor…“ Mávla rukou.</p> <p>„Počkej, počkej.“ Viktor zavrtěl hlavou. „Počkej chvíli − mluvme k věci, bez všelijakých krásných metafor. Vždyť i vy sami jste přišli ze Světa Přirozených! No dobrá, přišli vaši předci, ne přímo vy, ale stejně… Mám tomu rozumět tak, že vy jste tuhle tvou ‚smrt a zkázu‘ překonali, zatímco ty, kteří zůstali, navždy posedla touha po pomstě? Že tam za Zlomem stojí hrady z lidských kostí, tečou krvavé řeky, budují se říše zla a království neřestí? Že ohyzdné příšery jen čekají na příležitost, aby mohly zničit Středosvět?“</p> <p>„Žádné říše a žádná království.“ Loi potřásla hlavou. „Ostatně ani o jejich zevnějšku ti nedokážu povědět nic přesného. Má snad vítr nějaký zevnějšek? Má ho tekoucí voda? Přirození mohou vypadat jakkoli. Jako stéblo trávy, jako květina, jako vůně máty, kroužící orel nebo jarní bouře. Samozřejmě že mohou být i příšerami… I když ze závisti k nám zpravidla dávají přednost lidskému vzhledu.“</p> <p>Tael, která pozorně naslouchala jejímu monologu, zavrtěla hlavou. Dokonce se stěží postřehnutelně pousmála. Myslí si snad, že o závist nejde?</p> <p>„Ptáš se, jak tam žijí? A neměl bys nějakou snazší otázku? Tohle totiž nejspíš nevěděli ani Okřídlení vládci… Naši předci si z těch vzdálených břehů neodnesli žádné vzpomínky. A nic nám nedokázali povědět ani zajatci z řad Přirozených − všichni nenávratně ztráceli paměť. Později jsme zajatce úplně přestali brát…“</p> <p>Tael přikývla.</p> <p>„Přirození jsou vším,“ pokračovala Loi. „A zároveň ničím. Absolutní svoboda a úplné, naprosté otroctví. Jsou otroky vlastní podstaty, Viktore. Nejsou schopní změny. Navzdory své nepředstavitelné proměnlivosti. Magie, která je přirozenější nežli dýchání nebo zrak, má i své stinné stránky. Přestáváš důvěřovat vlastním rukám. Uzavíráš se do sebe. Ty sám jsi Svět a celý tento Svět je v tobě, plně ve tvé moci. A to je lákadlo…“ Tael zavrtěla hlavou. „Pocit neomezeného vládce. Možná právě proto Přirození nenávidí i pouhé pomyšlení na naši existenci. Protože my jsme sami o sobě − ne v nich a ne pod nimi. Mimochodem, úplně stejně nenávidí i Rubní stranu. Tam se ale zatím dostat nemohou, kdežto náš svět jim stojí přímo v cestě.“</p> <p>Všechno to znělo tak logicky, tak přesvědčivě… Škoda jen, že výsledek působil příliš černobíle, než aby mu Viktor dokázal uvěřit. Pochybovačně se díval na Loi, ale vypadalo to, že kouzelnice mluvila upřímně. Byla si jistá pravdivostí svých slov, jenomže Viktor její jistotu nemohl, nedokázal sdílet.</p> <p>„A proto někdy,“ Loi se odmlčela, aby nabrala dech, „zpoza Horkého moře připlouvají lodě. Krásné lodě s orlími hlavami na přídích…“</p> <p>„Proč právě orlími?“ zeptal se Viktor. „To je nějaký jejich erb?“</p> <p>„Erb?“ Loi se na okamžik zarazila. „Ne… oni žádné erby nemají. Prostě to jsou takové lodě… copak to není jasné?! Přece by sem nepřiplouvali v nějakých obchodních kocábkách!“</p> <p>„A vlajky?“</p> <p>„Vlajky mají. Černé a zlaté. S orlí hlavou uprostřed. Když jsme s nimi naposledy bojovali, ukořistili jsme nemálo trofejí. Pravda, nepovedlo se nám je uchovat. Všechno se to rozplynulo jako mlha − zbraně, zbroje i vlajky. Mágové se kvůli tomu hodně rmoutili.“</p> <p>„Zajímavé…“ utrousil Viktor zádumčivě. „Co když to tedy jsou pouhé přízraky?“</p> <p>„Přízraky?! Buď rád, že ses s nimi neutkal!“ rozhořčila se Loi. „Byli hmotní až běda! Prostě mohou být čímkoli − jak už jsem ostatně říkala.“</p> <p>„A těla padlých? Zůstala?“</p> <p>„Shořela.“ Žena zavrtěla hlavou. „Mrtví nedokážou unést tíhu našeho světa, a proto tu nejsou schopní zůstat. Buďto se Přirození zmocní našeho světa jako celku, anebo budou úplně odraženi. Zajímá tě ještě něco?“</p> <p>Viktor se podíval do její napjaté tváře a dospěl k závěru, že pro tuto chvíli už bylo otázek opravdu dost.</p> <p>„Přímo před sebou máme dobrou stovku mágů, kteří nás touží roztrhat na kusy,“ řekla Tael vyčítavě. „A vy si vykračujete a klábosíte jako o víkendové procházce. Co když si nás už všimli? Co když nám vyrazili vstříc?“</p> <p>„Uklidni se, Tael,“ řekla Loi. „Nikam nepůjdou. Zakopali se tam dole a teď jenom sedí a čekají. Vědí přece, že jinudy jít nemůžeme. Dokonce ani nemusejí nikam chodit. Radši pověz, co všechno víš o Orosu.“</p> <p>„Jako bys tam snad neměla špehy!“ zabručela Tael.</p> <p>„Samozřejmě že je tam mám,“ opáčila Loi nevzrušeně. „Ale čím víc údajů, tím lépe. Systém ochranných zakletí? Hesla? Bezpečnostní koridory? Pasti?“</p> <p>Tael pomalu zavrtěla hlavou.</p> <p>„Nemá smysl, abychom se snažili proniknout do samotného Orosu,“ řekla pak. „Hlavně se musíme dostat na břeh.“</p> <p>„Ale co potom?“ naléhala Loi. „Zatlačí nás až k moři a pak nás dorazí?“</p> <p>„Na břehu otevřu Dveře,“ prohlásila Tael tónem, jenž nesnesl námitek. „A protože jimi dokážou projít jen mágové prvního stupně, zvrátíme tím poměr sil v náš prospěch.“</p> <p>„Ohniví teď nemají v prvním stupni vůbec nikoho,“ vzpomněla si Loi. „To tedy znamená, že… Torn, Rétor a já. Což, to nezní zle.“ Kočičí kouzelnici se viditelně zlepšila nálada.</p> <p>Tael si ji změřila od hlavy až k patě a nevraživě sevřela rty. Neřekla však nic. Viktora napadlo, že děvče zřejmě žárlí. A uvažuje, jak se Iver zbavit. Teď už však bylo pozdě. Zanechat ji napospas smrti by bylo podlé, a navíc by jim taková společnice, jakou byla Loi Iver, ještě mohla přijít vhod. Vždyť jednou už jim vhod přišla.</p> <p>Cesta se začala klikatit. Průsmyk se stáčel tu doleva, tu zase doprava a v prudkých zákrutech klesal k moři. Zjevně zde zapracoval oheň − příkré stěny pokrývaly ztuhlé jazyky kdysi roztavené horniny. Klan narovnal starou soutěsku a postavil na jejím dně novou cestu; stromy se pak v následujících letech znovu vydrápaly po plameny ztýraných kamenech.</p> <p>„Určitě vyslali hlídky,“ řekla Tael zachmuřeně, načež zaklonila hlavu ve snaze něco zahlédnout nahoře na zjizvených vrcholcích. „A ty už si nás samozřejmě všimly.“</p> <p>„Jaký tedy má smysl se skrývat?“ Loi povytáhla obočí. „Viktor má víc než dost sil, aby jim navždy vzal chuť slídit.“</p> <p>„Ne ne!“ zvolala Tael vyděšeně. „Nikoho… nikoho nezabijeme, ledaže nebude zbytí. Jen pokud se nás oni sami pokusí zabít…“</p> <p>„Jen aby už pak nebylo pozdě,“ zavrčela Loi.</p> <p>Tael mlčky pokrčila rameny.</p> <p>Viktor rovněž pocítil cizí pohled. Jako by se mu na čelo přilepily dva studené kousíčky ledu, jež tvrdohlavě odmítaly roztát, a od těchto kousíčků se donekonečna táhl pár neviditelných vlasců, takže si Viktor brzy začal připadat jako nějaký obludný šváb s neskutečně dlouhými tykadly.</p> <p>Poslušna zvolna narůstajícímu hněvu se kdesi hluboko v jeho nitru sevřela pružná pěst Síly. Zatím ještě neforemné, ale připravené vzít na sebe podobu buďto ničivého uragánu nebo vodního tornáda či kamenné laviny schopné smést jakékoli zdi. Tak oni se mu opovažují stavět do cesty! Opovažují se ho sledovat! Ve chvíli, kdy by jej klidně mohlo napadnout, že si dopřeje trochu povyražení s jednou ze svých společnic!</p> <p>Ale ne, ne, zatraceně! Viktor se až vyděsil, jaké myšlenky se mu znenadání nahrnuly do hlavy. Rudá tma, jež mu zastřela zrak, pomalu ustupovala. Křečovitě zatnuté pěsti se rozevřely. Rychle pohlédl na Tael a pak na Loi, ale naštěstí to vypadalo, že si ani jedna z nich ničeho nevšila.</p> <p>„Za další zatáčkou je Oros.“ Taeliny rty se při těchto slovech stěží pohnuly. „Jejich strážný se ani neschovává.“</p> <p>Měla pravdu − vpředu, na té nejvyšší skále se jasně viditelný na světlemodrém pozadí oblohy třepetal rudý cíp pláště.</p> <p>„Ti drzouni,“ ucedila Loi skrze zatnuté zuby. Ohnula prsty tak, že vypadaly jako drápy, a zvedla ruku. „Hned uvidíme, jestli tenhle kouzelníček dokáže…“</p> <p>„Loi!“ Dívka se jí zavěsila na rameno. „Nedělej to! Je příliš brzy! Tohohle sice smeteš, ale ostatní rozluští tvé zakletí! A pak ti ten úder vrátí!“</p> <p>„Nu, jak myslíš.“ Iver se sice zatvářila nespokojeně, ale dala ruku dolů. Bylo znát, že Taelina slova učinila dojem dokonce i na hrdou Kočku.</p> <p>„Nedělej nic, dokud sami nezaútočí.“ Tael se prosebně podívala na Viktora. „Slib mi to! Prosím!“</p> <p>„A neodkrouhnou nás hned tím svým prvním úderem?“ zeptal se Viktor navenek chladnokrevně.</p> <p>„Vše záleží na tobě,“ řekla Tael s povzdechem. „Nás nepotřebují… Ledaže by se Rétor chtěl jaksepatří pomstít Loi. Jinak se ale o nás nemusíš bát. Teď jim jde v prvé řadě o tebe.“</p> <p>„Tak tedy pojďme,“ pronesl Viktor cizím hlasem.</p> <p>Zdá se, že už vím, co to znamená „srdce v kalhotách“, pomyslel si chmurně. Kdepak, opravdový hrdina ze mě asi nebude. Nikdy. Ani Conan, ani Terminátor. Až příliš zřetelně totiž vidím sám sebe mrtvého a vypreparovaného. Malá lekce patologické anatomie pro mladé mágy… V téhle chvíli budu rád, když vydržím stát na nohou a strachy si nenadělám do kalhot. Proč mi jen Tael nikdy nevysvětlila, jak se má správně čarovat?</p> <p>Strážný, který neskrývaně stál na skále, zůstal za nimi. Loi mu dokonce zamávala.</p> <p>Poslední zatáčka.</p> <p>„Tak tady ho máme − Oros,“ řekla Tael tlumeně. Zátoka. Oblázková pláž, připomínající letoviska Sudak či Koktebel. Na špičaté přístavní hrázi, jež vybíhá daleko za čáru příboje až na otevřené moře, se tyčí maják. Na jeho černém vrcholku hoří bezdýmný rudý plamen, který je ostře a zřetelně viditelný dokonce i ve dne. A mezi horami a mořem se rozkládá nevelké a úhledné městečko plné patrových domků. Propletencem stále zelených větví tu a tam vykukuje veselá červeň taškových střech.</p> <p>Na první pohled vypadalo městečko jako po vymření. Viktor však zcela zřetelně cítil stovky pohledů, jež se na něj upíraly; byly jako cizí nenechavé ruce, které šťouchaly, šmátraly a šťouraly nečistými prsty v tvrdošíjné snaze proniknout dovnitř, sevřít jeho mozek a vytřepat mu z vědomí všechno, co bylo podle jejich názoru „škodlivé“.</p> <p>Nu, jen počkejte.</p> <p>„Viktore, já mám strach,“ ozval se šepot Loi, která se k němu tiskla zprava. „Všechny nás zabijí. Rétor… musel zešílet. Vypadá to, že tentokrát mě dostanou…“</p> <p>„Copak, snad nemáš nahnáno, Kočko?“ zavrčela okamžitě Tael. „My jsme tě s sebou přece netáhli. Šla jsi dobrovolně.“</p> <p>„Je tu skoro stovka mágů. A zhruba pětkrát tolik válečníků. Spojené síly Vzdušného a Ohnivého klanu. Rétor povolal všechny, koho jen mohl, a stačil je přesunout sem. Pašák…“ Loi potřásla hlavou. „Nemarnil čas naším pronásledováním. Zamířil rovnou do Orosu. Vážně pašák. Má můj respekt.“</p> <p>„Prosím, buď zticha,“ zasyčel Viktor, aniž by k ní otočil hlavu.</p> <p>„Promiň…“ uslyšel její šepot. Bože, kdyby takový šepot zaslechl doma na Rubní straně, myslel by si, že je do něj ta žena bezhlavě zamilovaná.</p> <p>Trojice stála v zákrutu horské silnice vystavena pohledům válečníků a mágů, kteří se ukrývali dole. Tael i Loi se svorně tiskly k Viktorovi. Ten však strnul jako solný sloup, zíral dolů a naprosto netušil, co si teď počít.</p> <p>Z vojenského hlediska se nacházeli v pozici natolik mizerné, že horší už snad ani být nemohla, neboť zde ničím nekrytí představovali ideální terč. Na druhou stranu však měl Viktor před sebou celý Oros − včetně předměstí − jako na dlani. Pokud by se rozhodl udeřit, mohl by zasáhnout celé městečko, jak se tak říká, „jedinou salvou“.</p> <p>Ani Loi, ani Tael se mu však neodvažovaly cokoli radit.</p> <p>Co teď? Počkáme, až začnou oni? Viktor si připadal přímo neskutečně hloupě; nechtěl však jednat v rozporu s Taelinými slovy.</p> <p>Ve výšinách tenoulince zavyl vítr. Jako první varování. Jako válečný roh, jenž vyzývá na souboj. Krása…</p> <p>„Viktore!“ uslyšel Taelin zoufalý šepot. Dívka se celá třásla − snad už se nebojí i ona, až doteď neohrožená? „Je to smyčka… Právě přes nás přehazují škrtící smyčku. Viktore, ať tě ani nenapadne zachraňovat některou z nás! Pokud projdeš Ohněm, tak věřím, že dokážeš otevřít i Dveře. Ale jestli se začneš starat o mě nebo o Loi…“</p> <p>„O mě se nikdo starat nemusí,“ přerušila dívku zostra Kočičí kouzelnice. „A o tebe, Neznámá, se postarám sama. I kdybych měla kvůli tvé záchraně naráz osouložit všechny čtyři Živelné klany!“</p> <p>„Buďte obě dvě zticha,“ sykl Viktor. Zamhouřil oči a podíval se nahoru − tam, kde se zvolna rozvinovaly běžnému lidskému oku neviditelné šedé smyčky obludného lasa. Byl to jen první tah; vlastně ještě nešlo ani tak o útok jako o zkoušku jeho ochrany. Mágové čekali, až se začne bránit.</p> <p>Dole se uprostřed husté zeleně náhle zamihotaly plamínky. Desítky plamínků. Drobné plamenné korunky nad hlavami válečníků klanu Ohně chystajících se do boje.</p> <p>A v příštím okamžiku Rétor prudce utáhl smyčku.</p> <p>Tael vyjekla. Loi pohotově zaujala bojový postoj − plavně se skrčila a bleskurychle vzpřáhla pravici s připravenými drápy. Viktor však dál stál a nečinně přihlížel, jak svět kolem něho prudce šedne a jak se k němu přibližuje přízračná linie vzdušné smyčky. Uvědomoval si, že tohle je konec, ale… přesto stále nic nedělal.</p> <p>„Vik-to-ré-é-é!“ zavřískala Loi. Smyčka se jí utáhla kolem ramena a krku, srazila ji na zem a začala ji vléci po cestě, přičemž z ní kameny nemilosrdně sdíraly jak šaty, tak i kůži.</p> <p>Jak čarovat v boji? Jak tvořit vražedná zakletí? Jak ovládat živly poslušné tvé vůli? Je to záležitost přání? Pobídnutí? Nebo snad přímého rozkazu?</p> <p>„Vik-to-ré-é-é!“</p> <p>Tael se vrhla k Loi, v pádu ji pevně chytila za ramena a přitlačila ji k zemi. Ani její síly však nestačily − Rétor zřejmě skutečně povolal všechny, koho povolat mohl. Jediná dívka − byť z Neznámého klanu − nemohla zdolat padesátku Vzdušných kouzelníků.</p> <p>Ve vzduchu nad městečkem začal pomalu houstnout obrovský šedý mrak. Viktor věděl, že ho vidí jen on. Bylo to Rétorovo zakletí připravující se k úderu, zakletí, které ho, Viktora, smete, doslova zatluče do prachu cesty, skropí jeho krví okolní skály a pak svrhne rozdrcené tělo z útesu, přímo na kameny a trny.</p> <p>„Ne, Rétore!“ vykřikl a rozmáchl se. Jeho pěst mířila na napnuté vlákno, jež vleklo po zemi zoufale se zmítající Loi a Tael.</p> <p>Ostrý vodní bič se vymrštil kupředu rychleji než blesk. Tam, kde se Voda srazila se Vzduchem, vystříkly na všechny strany bělavé krůpěje, jež vypadaly jako krev samotné magie. Kdekoli se dotkly země, vystřelovaly vzhůru prašné fontánky, jako když někdo pokropí písek kulometnou dávkou.</p> <p>Vzdušné vlákno prasklo. Dole ve městě se s rachotem zřítil strom, jako by ho vyvrátil běsnící uragán.</p> <p>„Tak se na ně musí, Viktore!“ vypískla Loi.</p> <p>Odpověď zespoda na sebe nenechala dlouho čekat. Viktor pocítil, jak se mu vzduch začíná drát ven z plic a jak jsou drceny bariéry, o nichž ani sám netušil, že je kolem sebe má, a jak se k němu blíží pevně svitnutý šlahoun zakletí. Bez uvažování odpověděl tím prvním, co mu přišlo na mysl − natáhl ruku a ukázal dolů, na místo, z něhož jak mu napovídal cit, vzešel útok. Pak zašeptal něco zde naprosto nehorázného: „Pal!“</p> <p>Ozvalo se vytí natolik příšerné, že si jak Loi, tak i Tael spěšně zacpaly uši a zkřivily tváře bolestí. Dolů se rozlétla mocná vzdušná pěst − jako kdyby naráz praskla přinejmenším stovka nádob se stlačeným vzduchem. Ze skal se začaly řítit první kameny. Opisovaly ve vzduchu táhlé oblouky, vzlétaly vysoko vzhůru a pak padaly na městečko jako letecké bomby. První desítka vzplanula ještě v letu, neboť je přivítaly četné ohnivé šípy obránců, a část byla odvrácena spěšně vztyčenou vzdušnou hradbou. Většina balvanů však dokázala všechny překážky úspěšně překonat.</p> <p>Ozvaly se zdušené výkřiky. Viktor sledoval, jak jeho vzdušná pěst postupně kácí stromy a rozmetává taškové střechy; pozoroval, jak se nad městečkem zvedají majestátní pilíře smrští, v nichž vířil prach, rozličné úlomky a… lidská těla.</p> <p>Na jednom místě se rozhořel požár, ale oheň samozřejmě nemohl svým pánům ublížit. Plameny vyšlehly a v příštím okamžiku zase pohasly.</p> <p>O Rétorovi se však zjevně nadarmo neříkalo, že je silným kouzelníkem. Velice rychle pochopil, co je třeba udělat. Všiml si, že se Viktor nechal příliš strhnout útokem, a tak hodil veškerou obranu za hlavu a sám se vrhl do ofenzívy.</p> <p>Jeho úder srazil Viktora k zemi. Padl naznak, před očima se mu roztočila různobarevná kola. Odkudsi ze vzdálených dálav dolehl Taelin žalostný výkřik a v příštím okamžiku vpřed konečně vyrazil také Oheň.</p> <p>Navzdory hrozné bolesti, která se mu zavrtávala přímo do mozku, se Viktorovi podařilo zvednout se na nohy. Vlna suchého žáru se blížila. Plameny se svíjely ve složitém tanci a na okolních holých skalách z ničeho vyšlehávaly ohně.</p> <p>A shora padala smrt. Viktor ji viděl − třpytící se kopí obklopené perleťovým přísvitem. Tvořil ho stlačený, zhuštěný vzduch. Když kopí rozdrtilo na prach velký balvan, který mu mrštil v ústrety − jednal přitom ryze instinktivně, v zoufalé snaze o obranu −, Viktor se ještě v poslední chvíli stačil sehnout.</p> <p>Do jeho tváře se zaryla palčivá bolest; krk mu zalila krev.</p> <p>Jak Tael, tak i Loi zmizely, ztratily se v ohnivém mračnu, které je zahalilo. Skály hořely, pinie na výčnělcích planuly jako pochodně, dolů se s divokým vytím řítily stále nové a nové šípy a na ramena dolehla obludná tíha; Viktor lapal po dechu, každičký doušek vzduchu si musel doslova vtlačovat do plic; nakonec stižen záchvatem dusivého kašle klesl na koleno.</p> <p>Něčí ruce jej chytily za podpaždí, nesmlouvavě s ním škubaly vzhůru a nutily ho vstát. Otočil se − Loi! Tvář zkřivená, zkrvavená, špinavá; oči naprosto šílené.</p> <p>„Vstaň! Vstaň, Viktore, moc tě prosím!“</p> <p>Další úder. Loi byla odmrštěna na kameny. Krátce vyhekla a oběma rukama se chytila za hlavu. Mezi prsty jí prýštila krev.</p> <p>„No tak tu máte!“ zařval Viktor. Sladká zběsilost se konečně prodrala na povrch a Voda a Oheň se spojily v jediný celek. Z pukajících skal vytryskl rachotící příval. Žulové balvany opouštěly svá po staletí oblíbená místa. Dolů k městečku vyrazila hnědošedá lavina bahnitokamenitého proudu, která s sebou strhávala stovky a tisíce kamenů. Jako předvoj útočící armády se řítila neviditelná Vzdušná jízda; za ní postupovaly těžké falangy Vody; Země úpěla pod tíhou svých válečných slonů − obrovských balvanů.</p> <p>Oheň zavyl v agónii. Vítr plameny nerozfoukával, ale naopak je dusil a zanechával je bez potravy, zatímco Voda, jež se hnala v jeho sledu, dovršovala zkázu.</p> <p>Z oblak dýmu se náhle vynořila Tael v rozedraných šatech. Dívka se znovu vrhla k Loi a objala ji, jako by to byla její rodná matka.</p> <p>„Dolů! Ke břehu!“ zaječela.</p> <p>Loi se potácivě zvedla na nohy.</p> <p>„Rychle!“</p> <p>Dole lavina mezitím narazila na spěšně vztyčený Vzdušný štít. Vítr divoce vyl, stromy se kácely a zápolící živly bořily domy, jež měly tu smůlu, že se nacházely poblíž. Řvoucí proud Vody se vzedmul vysoko k nebi, ve snaze přehoupnout se přes přehradu, která mu náhle zatarasila cestu. Vlna se prohnula jako nevídané zvíře před skokem a nastavila hruď ohnivému přívalu, jenž se jí vyvalil v ústrety.</p> <p>Klan Ohně teď nejspíš použil veškerou moc, která mu byla na tomto světě dána. Oblaka páry se vznesla až k samotné obloze a možná ještě výš, přičemž rozmetala bouřková mračna, jež se začínala stahovat nad městečkem. Kolmo mířící blesk přišel nazmar − pouze rozštípl zcela nevinný platan.</p> <p>Viktor cítil, jak mu oči zalévá štiplavý pot, natolik horký, jako by se mu z pórů začala řinout vroucí voda. Kolem se rozprostírala mrtvá poušť − kameny ožehlé úderem Ohnivých, mokré černé spáleniště, nespočetné pukliny naplněné špinavou vodou, které hyzdily cestu i okolní skaliska…</p> <p>„Stůj! Vzdej se, ty grázle!“ zaznělo zezadu. Vzápětí se ozval dunivý výstřel z muškety.</p> <p>„Zemní,“ prskla Loi. V očích jí hořely divoké plamínky − kouzelnice teď vůbec celým svým vzezřením neuvěřitelně připomínala rozzuřenou kočku. „Přece jen nás dohonili…“</p> <p>„Pan Andrzej.“ Tael sevřela pěstičky. „Tak teď se těš, mágu…“</p> <p>„K zemi, vy husy!“ zařval Viktor, neboť kulky již svištěly nebezpečně blízko nich.</p> <p>Z oparu za jejich zády se jedna za druhou vynořovaly postavy gardistů. Vycvičení byli perfektně, to se jim muselo nechat. Stříleli přímo v běhu, aniž by své zbraně opírali do vidlic, a navíc poměrně přesně. Jedna z kulek se odrazila od balvanu jen pár centimetrů od Viktorovy hlavy.</p> <p><emphasis>Tak teď už je s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>námi určitě amen. Sevřeli nás z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obou stran…</emphasis> Viktor musel zadržovat zakletí Vzdušných a Ohnivých a zároveň se pokoušet najít veleváženého pana Andrzeje, mága prvního stupně.</p> <p>Kde jen může být?…</p> <p>Aha, tak tady jsi − za zády poklusem běžících mušketýrů se mihla známá vychrtlá postavička.</p> <p>Země pod Viktorovýma nohama se náhle otřásla.</p> <p>„Í-í-í!“ Loi prudce mávla rukou a rozsekla vzduch před sebou ohnutými prsty. Chlap jako hora, který utíkal v čele útoku − z ústí jeho zbraně už dokonce trčel bajonet −, si sevřel podřezaný krk a bezvládně se zhroutil pod nohy svých druhů.</p> <p>Viktor celým tělem cítil Andrzejovo svírající se zakletí, znovu mimořádně složité a zamotané, jehož začátek a konec se proplétaly v jeden celek; míhaly se stíny jakýchsi příšer postupujících ve vlnách − kocouři, medvědi, obří hmyz, velikánské ještěrky; dostavila se závrať. Bylo jasné, že do tohoto zakletí musela být vložena přímo neskutečná Síla, a že pokud se tato Síla dostane na svobodu, skály vymažou ze světa Loi, Tael i samotného Viktora, jemuž nepomůže ani zasvěcení Zemí.</p> <p>Neměl čas na skutečný protiúder, neboť tenká ochranná skořápka mohla každou chvíli povolit. Viktor proto vyslal do útoku svištící Vzdušné kopí. A kupodivu úspěšně − podařilo se mu Andrzeje povalit. Zemní gardisté zjevně ztratili chuť drát se kupředu, obzvláště poté, co Loi zabila další dva.</p> <p>„Dolů!“ vykřikla Tael. Viktor se vrávoravě rozběhl za ní. Bahnitokamenitý proud jim proklestil novou cestu − jako kdyby krajinu olízl jazyk obrovského zvířete.</p> <p>Utíkat z kopce bylo snadné. O něco víc vpravo se Ohniví i Vzdušní dosud potýkali s obludou Větru, Vody a Země, kterou stvořil Viktor. Řvaly tam plameny a divoce vyl vichr. Tael se zjevně rozhodla využít příhodného okamžiku. Za jejich zády znovu práskly výstřely; ještě štěstí, že Viktorem vyslaný větrný poryv zasypal oči mušketýrů pískem a znemožnil jim přesné míření.</p> <p>… Nejspíš to byl poslední, zoufalý nápor. Už si uvědomovali, že Zabiják je nad jejich síly, ale báli se to přiznat − dokonce i sami sobě. A tento úder Vzdušných, jenž byl zaměřený mnohem lépe než všechny předchozí, málem slavil úspěch.</p> <p>Útok Viktora povalil a začal jej vléci po zemi. Zdálo se mu, že slyší praskot vlastních žeber, a měl pocit, jako by se mu tupý hrot katovského kopí zavrtával přímo do srdce.</p> <p>Ne!</p> <p>Byl to Taelin výkřik, nebo to snad zachroptěl on sám, zmítaje se v agónii?</p> <p>Zabít je, do jednoho je vyhladit!</p> <p>V tu chvíli úplně přestal myslet sám na sebe. Téměř oslepen bolestí vyslal proti svým nepřátelům všechny zbývající síly. Vzduch, Země i Voda splynuly v jedno.</p> <p>Před nevidoucíma očima se mu objevil domek, který se zvolna − jako ve zpomaleném filmu − rozpadal na části. Vzhůru vystřelovaly fontány zeminy, jako by tam jeden za druhým vybuchovaly velkorážní granáty.</p> <p>Na okamžik se mihly postavy chlapce, korpulentní ženy a tří mužů, ale vzápětí zmizely ve zběsilém vichru.</p> <p>A bolest kvapem ustoupila.</p> <p>Viktor, Loi a Tael zanechali městečko po své pravici a dostali se na samotné pobřeží, když vtom se zpoza rohu vynořila štíhlá postavička, od hlavy až k patě zahalená do rudého pláště Ohnivého klanu.</p> <p>„Zatracené!“ zachraptěla Loi.</p> <p>Dívka stála, aniž by se pokoušela o útok. Pouze upřeně hleděla na Viktora. Tomu již ale úplně došly síly. A hlavně zuřivost.</p> <p>„Hned…“ Loi namáhavě vykročila vstříc Ohnivé. „Ta mrcha se účastnila Rétorovy léčky… hned ji…“</p> <p>Štíhlá ruka Ohnivé kouzelnice ukázala Viktorovi přímo doprostřed hrudi. A on jen stál a nechápavě zíral. Nebyl schopen se ani pohnout, natož padnout k zemi, zalehnout…</p> <p>Z dívčiných prstů začaly proudit plameny − hučící, žhavé, zuřivé. Rezavá vlna narazila Viktorovi do hrudi, ale nesrazila jej k zemi, dokonce ho ani nepopálila. Šíleným rejem oranžových jazyků prostupovala tvář Ohnivé. Její oči hleděly na Viktora… s nenávistí? S hrůzou? Či snad s… nadšením? S obdivem k moci? Její rty se pohybovaly, leč nehlučně − Viktor neslyšel jediného slůvka. Oheň do něho pronikal, plížil se do jeho nitra a uveleboval se tam jako šelma ve svém doupěti, kdykoli připraven znovu vyrazit ven.</p> <p>Síla jemně vydechla. Nyní byla konečně úplná. Čtyři živly se slily ve vzájemné rovnováze a Viktor cítil, že se jeho tělo stává neskutečně lehkým, že ho opouští únava i bolest a že se mu vyjasňuje zrak. Měl pocit, že se mu za zády roztahují křídla, jež jsou připravená vynést ho až k nebesům, k zatažené, blesky křižované obloze, z níž se každou chvíli spustí blyštivý liják, doprovázený hromy a záblesky…</p> <p>A potom plameny znenadání přestaly proudit. Loi Iver povalila Ohnivou kouzelnici na kameny. Máchnutí ruky − kdepak, již ne ruky, nýbrž drápaté pracky! − a ze čtyř strašlivých ran na dívčině hrudi vystříkla krev. Loi s neženskou silou odmrštila ochablé tělo.</p> <p>„Ne!“ uslyšel Viktor svůj vlastní křik, ale bylo pozdě.</p> <p>Tael zatím cosi kutila na břehu moře. Její velitelské volání: „Sem! Ke mně!“ odvrátilo Viktorovu pozornost od nešťastné oběti. Otočil se − příboj rovnoměrně hučel a vůbec se nestaral o bouři, která běsnila tady na pobřeží. A přímo uprostřed zpěněných hřbetů vln Tael právě otevírala Dveře.</p> <p>* * *</p> <p>Rétora by nikdy ani nenapadlo, že je Zabiják schopen poroučet takovým silám. Měl pádný důvod propadnout zoufalství. Protivníkovu skálopevnou obranu nedokázalo proniknout žádné zakletí. Vyváznout se podařilo dokonce i Zabijákovu doprovodu.</p> <p>V městečku vládl naprostý chaos. Zabiják nikoho nešetřil − jeho údery byly bezohledné a nemilosrdné. Rétor tam vpředu cítil nenávist, nenávist, která se přetavila v Sílu.</p> <p>Sveřepé vichry vyvracely stoleté platany a cypřiše. Na Rétorovu ochranu se snášelo celé krupobití úderů a přes padesát kouzelníků Vzduchu muselo vynakládat téměř všechny své síly jen na zastavení tohoto zběsilého vpádu.</p> <p>Šílený vítr strhával střechy a utržené tašky vířily ve vzduchu a připomínaly tak podivné červené vějíře. Krokve se bortily, zdi se sesouvaly a základy, pod nimiž znenadání povolovala Země, zbavená pout ochranných zakletí, pukaly. Rétor cítil přítomnost Andrzeje, ještě donedávna jeho nepřítele. V tuto chvíli by však Vzdušný mág bez váhání uvítal pomoc snad i od Přirozených.</p> <p>Zabiják ani sám neznal meze vlastní moci.</p> <p>Rétor slyšel příšerné výkřiky zaživa pohřebených, dětský pláč i prosby o pomoc, ale nemohl vůbec nic dělat. Zabiják na každý jeho úder odpovídal deseti.</p> <p>Ohniví a Vzdušní mágové s vypětím všech sil zadržovali nápor bahnitokamenitého proudu. Pokud by zkázonosný příval prorazil, z Orosu by nezbylo vůbec nic. Zatraceně, Andrzeji, proč pořád otálíš? Zase ses zamotal do těch svých zašmodrchaných čárů? Co kdybys raději poslal celou svou přemoudřelost ke všem čertům a jednoduše zastavil Zemi, která se vymkla kontrole?</p> <p>„Učiteli!“</p> <p>Asmund. Již zraněný, s pramínkem krve na tváři.</p> <p>„Držím ho, Učiteli!“</p> <p>„Kde jsou Solly, Sandra a Boletus?“</p> <p>„Už sem běží!“</p> <p>Vzdušným mágům se podařilo zhustit bariéru před zakletími Zabijáka deroucími se kupředu.</p> <p>„Tak naposledy, přátelé…!“</p> <p>Nemusel jim nic vysvětlovat. Síly se slévaly vjedno.</p> <p>A tentokrát ho téměř dostali. Rétor vnímal protivníkovu hrůzu, cítil jeho bolest a zoufalství… a nejspíš právě díky tomu stačil křiknout na své lidi: „Kryjte se!“ když se Zabijákův strach proměnil v Sílu a hrot zbraně se náhle otočil proti samotným útočníkům.</p> <p>Tento úder byl vpravdě obludný. Zabijákův neviditelný kyj v letu rozbořil poblíž stojící dům a dopadl na pětici mágů, přičemž jim rval vzduch z plic a měnil ho ve směs vody a písku. Rétor se se svou skupinou ocitl pod krupobitím buližníků; kouzelník viděl, jak se se zkrvavenou hlavou zhroutil Solly; viděl, jak Sandra zoufalým úsilím odvrátila velký balvan od Asmundova zátylku a hned poté sama klesla, neschopná odrazit střelhbitý vodní bič; viděl, jak upadl i samotný Asmund − chlapec chroptěl, plival krev a rukama si svíral hrudník.</p> <p>Rétorovi stačilo jen pár vteřin, aby pochopil, že tohle je konec, že prohráli. Zabiják prorazil. Již stojí na břehu a vstřebává moc Ohně.</p> <p>Solly ležel mrtev a stejně tak i Edulus, mág s orlím nosem; Sandra byla v šoku − její levý bok vypadal jako jedna velikánská otevřená rána, krev se mísila s rozbředlým bahnem; Asmund se choulil u Rétorových nohou, téměř všechna žebra měl zlomená, ale vypadalo to, že přece jen přežije. Chlapec jen tichounce úpěl, neschopen mluvit, zato Sandra cosi šeptala. Rétor se nad ní sklonil a letmým pohybem do ní přečerpal trochu své síly. Jen malou trošičku − teď nebyla vhodná chvíle, aby se oslaboval zachraňováním přátel…</p> <p>„Me siento mal… duele el corazyn…“</p> <p>Vypadalo to, že stará kouzelnice začala v šoku hovořit svým rodným jazykem. Rétor jí chlácholivě položil ruku na rameno.</p> <p>„Drž se!“ řekl. „Kan ti pomůže. Drž se, ty stará mořská vědmo… pirátko…“</p> <p>Sandřin pohled se na okamžik vyjasnil.</p> <p>„Jakápak jsem pirátka… Vždyť mně se dělá blbě ze sebemenší vlny… Byla jsem děvka v přístavním bordelu, děvka v Cabo Fisterra… Než jsem přišla sem…“</p> <p>Zavřela oči.</p> <p>A tehdy se Rétor rozchechtal. Příšerným záhrobním smíchem Nepokojného.</p> <p>Nezanechá pronásledování. Nezanechá ho, ačkoli si uvědomuje, že téměř všechno je ztraceno. Zabiják už je na Ostrově… On, Rétor, se tam bude dostávat mnohem déle.</p> <p>Zahlédl Kana, jak k němu spěchá.</p> <p>„Postarejte se o ně!“ štěkl na bratra zostra. Konečně se ten kořenář ocitl na pravém místě a v pravou chvíli. „Rychleji!“</p> <p>Nemusel Kana pobízet dvakrát.</p> <p>„Budu potřebovat další mágy, Rétore! Dá to hodně práce!“</p> <p>„Vezmi si, koho chceš. Já jdu dál!“</p> <p>„Ale to je šílenství!“</p> <p>Rétor se krátce rozmáchl a vrazil Kanovi facku. Úplně obyčejnou, nemagickou.</p> <p>„Sandra a Asmund musejí zůstat naživu! Když zemřou, zničím tě!“</p> <p>Kan ucouvl a s hrůzou pohlédl na vůdce klanu. Z rozbitého nosu mu prýštila krev.</p> <p>„Pojďte sem někdo! Věnujte se raněným!“ zahřměl Rétor. Jeho výzvu vyslyšelo hned několik mágů − jak Vzdušných, tak i Ohnivých.</p> <p>Rétor si dovolil ještě vteřinku zdržení.</p> <p>„Odpusť mi to, Kane. Jdu dál.“</p> <p>„Nezlobím se na tebe,“ odpověděl kořenář tiše. „Chlapce z toho dostanu… Sandru nevím, ale udělám pro ni všechno…“</p> <p>„Sbohem, Kane.“</p> <p>„Sbohem, Rétore…“</p> <p>* * *</p> <p>To se ví, že po nějakých dveřích na břehu nebylo ani památky. Zato zde zel prazvláštní otvor vedoucí do propasti plné zlatavého svitu, v níž se mihotaly rudé ohně. Tato šachta pronikala zemí i vlnami a klesala do hlubin; Tael stála na kraji, již skrčená, připravená ke skoku.</p> <p>Krvelačně se šklebící Loi utíkala zpátky − pružným loveckým krokem velké kočky. V běhu si olizovala krev z prstů pravé ruky a Viktor nedokázal pochopit, jak se tyto prstíky, jež uměly tak báječně hladit a laskat, mohly před malou chvílí zarýt do živého lidského těla s takovou silou, až se jejich zkrvavené nehty vynořily ze zad oběti.</p> <p>Bylo pozdě křičet. Loi ho jen chránila. Tak, jak nejlépe uměla.</p> <p>„Rychleji! Rétor tu bude každou chvíli!“ zakřičela Tael selhávajícím hlasem.</p> <p>Viktor to však přece jen stihl − natáhl se k nehybně ležící Ohnivé kouzelnici a neviditelnými prsty se dotkl jejího srdce, které již přestalo bít… Jeho dotek způsobil, že se srdce zachvělo, udeřilo jednou, pak podruhé… a dívka zasténala.</p> <p><emphasis>Bude žít,</emphasis> mihla se mu hlavou banální myšlenka.</p> <p>Viktor se otočil k Tael. Za jeho zády se mocný bahnitokamenitý proud, který snažení Ohnivých mágů ohřálo až téměř k bodu varu, valil k moři a cestou smetával domy tak snadno, jako by šlo o dětské hračky. Obrana obou klanů se zhroutila − jediné, nač se mágové zmohli, bylo nasměrovat lavinu tam, kde napáchá nejmenší škody. Pro samý dým, páru a větrem zvednutý prach nebylo skoro nic vidět, a tak Viktor, jenž právě následoval Tael a Loi do bezedné šachty, nezahlédl starého mága v hávu klanu Vzduchu, jak se vynořuje z burácivého chaosu. Mág měl tvář zrůzněnou hrůzou a zuřivostí; náhle vypukl v divoký a pološílený smích, načež se bezhlavě vrhl do šachty za uprchlíky.</p> <p>Z dýmu a oblaků prachu, které se mísily s párou, vystoupila další lidská silueta. Pan Andrzej, mág Země, se odrazil a dlouhým skokem se přenesl na břeh.</p> <p>„Aha!“ následovalo zlomyslné zvolání. Mág si povyhrnul špinavý plášť a se štítivě pokrčeným nosem vstoupil do vody. Ponořen po prsa došel ke Dveřím. V tu chvíli se mu tvář zkřivila bolestí, ale přesto vstoupil do otvoru.</p> <p>Jako poslední se ukázal nevysoký mág z klanu Vody jménem Torn. Poté, co se vynořil zpod vlny, se nejprve spokojeně ušklíbl při pohledu na zkázu, kterou po sobě zanechal Zabiják, a potom rovněž zmizel v otvoru.</p> <p>Dveře se neprodyšně zavřely a místo, kde se ještě před chviličkou nacházely, znovu zalila voda.<strong>Kapitola devatenáctá</strong></p> <p>Zřejmě to nebyl opravdový sen − přinejmenším ne v běžném smyslu tohoto slova. Spíše to připomínalo bezvědomí, dlouhý pád do tmy. Pád, který skončil ve chmurném světě, tak dobře známém z nočních můr.</p> <p>Viktora ani v nejmenším nepřekvapilo, když spatřil Obžeru.</p> <p>Důvodem k údivu však pro něj byla skutečnost, že se neobjevil na břehu moře jako dosud pokaždé. Viktor se poprvé ocitl na úpatí hor. Vypadaly, jako by je vytesala nějaká obludná síla. Matné poloprůsvitné svahy zářily podivným vnitřním jasem a okolní vzduch páchl po síře a benzínu.</p> <p>Je snad tohle ten Dračí ostrov?</p> <p>Kdepak, to sotva. V těle cítil opojnou lehkost, kterou už z těchto snů znal. Ani Tael, ani Loi nebyly nikde v dohledu…</p> <p>Pán snů se zadíval na Viktora a pochvalně pokýval hlavou. Pak pohlédl kupředu − na obrovský kráter, nad nímž se vznášel hustý mléčně bílý kouř.</p> <p>„A času už je tak málo…“ zamumlal. „Až mě to samotného překvapuje, jak málo…“</p> <p>Viktor neodpověděl. Upíral pohled tam, kde mezi poloprůsvitnými hranami šedavých jehlanovitých skal vířil bílý kouř. Stoupal z gigantického trychtýře v silných bílých vrstvách, roztékal se a vyháněl do všech stran úzké výhonky, jako by sondoval okolní svět. Vzápětí se jedna z těchto podivných sond, pružná a bílá, natáhla i k Viktorovi… a hned sebou znepokojeně škubla a stáhla se nazpět.</p> <p>„Kašička se už dovařila.“ Obžera si odkašlal. Hlas měl najednou zasněný, asi jako zhýčkaný aristokrat, jenž se ponořil do vzpomínek na své světské triumfy. „Kolik úsilí to jen stálo! Kdepak, tomu stěží uvěříš… Odchod − ano, to už je tak dávno. V těch časech… no však mi rozumíš.“</p> <p>„Ne.“</p> <p>Obžera po něm střelil pohledem a potřásl hlavou.</p> <p>„Ale rozumíš,“ prohlásil. „Všemu rozumíš, nelži mi. Když se měnily pohledy lidí… Když se dělily Světy. Myslíš si, že to bylo pro všechny jednoduché? Myslíš si, že to upadlo v zapomnění? Ano, zpočátku se zdálo, že je to navždy, ale ne, kdepak! Všechno je vzájemně provázáno příliš pevně, Viktore.“</p> <p>Ani jej nepřekvapilo, že Obžera zná jeho jméno.</p> <p>„Tolik roků, tolik věků…“ A vtom Obžera znovu změnil tón − tentokrát hovořil zpěvavě, monotónně, smutně. „A neustále jedno a totéž! Už od doby, kdy mágové odešli, obsadili pobřeží a srovnali lidičky s elfy do latě, se nic, vůbec nic nemění! No dobrá, dobrá, býval to jejich čas. To chápu! Ale je třeba vědět, kdy odejít! Nová doba si žádá nové písně! Nemám snad pravdu?“</p> <p>Viktor mlčel. Z kráteru stoupalo čím dál víc a víc bílého kouře. Země pod nohama se lehounce zachvěla.</p> <p>„Vládci a otroci, hrdinové a zbabělci, ušlechtilí rytíři a podlí zrádci. Láska a nenávist, dobro a zlo…“ Obžera si odplivl pod nohy. „Už toho bylo dost. Jak dlouho se to ještě dá snášet? Třeba ty, když jsi žil na Rubní straně… No ano, vím to, všechno vím, neciv na mě tak! Staral ses o tyhle věci? Pověz! Věřil jsi v pohádky?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„No aspoň že tak!“</p> <p>„Nevěřil jsem v nic.“</p> <p>„A o to právě jde!“ Obžera spráskl ruce. „Takhle se to už nedá, prostě nedá! Přichází nová doba, Viktore!“</p> <p>„Jsi si tím jistý?“</p> <p>„Aby ne!“ Obžera si zkřížil ruce na panděru a spokojeně se zahleděl na valící se kouř. „Kdybys jenom věděl, co jsme do toho vložili! Vyškrábali jsme všechno, všecičko, lezli jsme až po samém dně, použili každý ždibeček…“</p> <p>„Tam dole je Drak?“ zeptal se Viktor.</p> <p>Obžera se odmlčel a pak neochotně přikývl. „Ano, on… náš drahocenný…“</p> <p>„Tolik námahy jen kvůli válce se Středosvětem? Kvůli hrstce mágů, kteří se beztak vybíjejí navzájem?“</p> <p>„Drak není žádný tank, co razí cestu pěchotě, Viktore. Drak je symbol. Prapor. Soustředění Síly. Bývaly časy, kdy si člověk věřil a byl připraven postavit se třeba celému světu, nebo i všem Světům. Bývaly − ale už jsou pryč. Sami jste pozabíjeli Draky, ovšem takový posvátný post nemůže zůstat neobsazený. Samozřejmě že teď jste jiní. Můžete se v noci klidně procházet po hřbitovech − vaši mrtví navždy usnuli. Elektřina pro vás není žádný tajemný trpasličí vynález, ale úplně všední věc. A svých vládců se nebojíte − jenom jimi opovrhujete. Vypálili jste si Draka z duší, Viktore. Nadobro vypálili!“</p> <p>„My všichni?“</p> <p>„To nevím.“ Obžera pokrčil rameny a zhluboka si povzdechl. „Občas mám pocit, že všichni! Nikdo ji nepotřebuje, každý na ni kašle − na schopnost pozvednout meč a povstat proti vládci! A proč taky, když každý ví, že být jediným vojákem v poli a pokoušet osud je nanic, že lepší je dát dohromady pořádnou partičku, vycenit zoubky a potulovat se po světě pěkně v hloučku… A tak tihle lidé žijí… Ne, přežívají, živoří…! A za nimi zůstávají prázdné domy, mrtvé duše, hořící města a oni sami se po nocích probouzejí s křikem, aniž by věděli proč… Nemají v duši Draka, nemají nepřítele, proti němuž by pozvedli meč…“</p> <p>Obžera si odkašlal a pak poněkud rozpačitě dodal: „Meč je samozřejmě jen taková metafora… Však ty mi rozumíš.“</p> <p>„Ale co váš Drak? Stvořený drak?“</p> <p>„Ó!“ Obžera zahrozil Viktorovi vztyčeným prstem. „Panáček nám nějak zmoudřel, což? Prošel živly, načerpal znalosti… Stvořený drak bude jiný, úplně jiný, Viktore. Takový jako on se nevyzývá na souboj, i kdyby byl sebevíc odporný. Neslouží se mu z lásky ani ze strachu, ale jen proto, že to odpovídá potřebám okamžiku!“</p> <p>Viktor se pouze ušklíbl.</p> <p>Obžera si opět povzdechl: „Chceš tím naznačit, že se i pro něj najdou protivníci − protivníci s Drakem v duši?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„A pověz mi…“ Obžera s lačnou zvědavostí pohlédl Viktorovi do tváře. „Pověz mi − je těžké zabít Draka?“</p> <p>„Ano. Člověk se kvůli tomu musí stát… téměř Drakem.“</p> <p>„Správně.“ Obžera pokýval hlavou. „Zabít ztělesněnou Sílu nemůže být jednoduché. Je třeba se jí přinejmenším vyrovnat. A ještě… pochopil jsi, co ještě je třeba?“</p> <p>„Nenávidět.“ Vyslovil to namáhavě, s obrovskými obtížemi.</p> <p>„Ano!“ Obžera vztyčil ukazováček. „Co si budeme povídat − právě v tomhle tkvěla slabina Draků. Byli divocí, byli zuřiví, ale stejně se jim příčila čistá zkáza. A milovali život. Tak silně ho milovali…“</p> <p>„A co tenhle?“</p> <p>„Tenhle je jakoby jednodušší… z tvého pohledu. Vezmi si ovčí stádo. A vlky. Jednu ovci sežerou, od jiné třeba dostanou kopytem po čenichu. A teď si vezmi stádo a −“</p> <p>„A psa.“</p> <p>„Samozřejmě. Ten stádo možná hlídá… Ovšem pořád má rád maso.“ Obžera se rozesmál. „Ale ovce se s ním stejně cítí lépe než s vlkem. Méně krve, více bezpečí. Mohou se klidně pást a tloustnout. A to, čím pastýř psa krmí, už není ovčí věc.“</p> <p>„Lidé nejsou ovce.“</p> <p>„Vážně?“ Obžera pokrčil rameny. „Možná že to víš líp, ale pochybuji. Když pořád, pořád dokola zní…“ Nabral dech a tenounkým hláskem zabrebentil: „Jak dlouho ještě, pořád to stejné, bojuj s osudem, braň sám sebe, je čas žít a nechat žít, poznávat svět, být milý a laskavý, v nitru se zdokonalovat…“</p> <p>„Přestaň ze sebe dělat šaška!“</p> <p>„Já že ze sebe dělám šaška? Kdepak, Viktore. Já jenom opakuji. Všechny to unavuje, chápeš? Unavují je střetnutí, zápolení, prostá skutečnost, že je třeba se buďto smířit s rolí otroka, anebo se vzbouřit, jít do boje… Nikdo už to nechce! A to znamená… To znamená, že je čas, aby přišel nový Drak. Dobrý, vlídný, nenápadný pastýř. Lezou-li všichni dobrovolně do ovčích kůží, může i vlk přistoupit na to, že bude štěkat. Z vrozené dobroty…“</p> <p>Jeho hlas utonul v rachotu. Šedé hory se otřásly. Vzhůru se vznesla celá fontána bílého kouře, jež zakryla polovinu oblohy.</p> <p>„Tak jsme se dočkali,“ řekl Obžera zvesela. „Přichází! Přichází Drak! Stvořený drak!“</p> <p>„Tohle ještě není konec!“ Viktor chytil Obžeru za ramena a zatřásl s ním. „Hej! Když existuje Drak, objeví se i Zabiják!“</p> <p>„Kdo?“ užasl Obžera. „Snad ne ty?“</p> <p>„A i kdyby já!“</p> <p>„No a co? Přivítej ho tedy, Viktore! Běž mu vstříc! Na to se rád podívám! Zabiják může pouze ničit, ne chránit! Zabij Draka, no jen to zkus! Ale co pak uděláš s těmi, kteří si už zvykli na život pod dohledem? Ti všichni jsou tady, Viktore! Jsou součástí Draka! Svět pro ně zpustl a oni se už bojí jedině vlastních snů. Je jim dobře − pod olověným křídlem!“</p> <p>Bílé provazce kouře tančily, svíjely se, vytvářely neurčité obrazce. Zdálo se, že stačí jen trochu napnout zrak a bude možné to rozeznat, pochopit.</p> <p>Nestálý kolísavý stín − krade se, blíží, zdá se být skoro na dosah ruky… Stačí však pohlédnout zpříma a stín se rozplývá, taje a zůstává pouze pocit cizího, jedovatého a šíleného pohledu… Něco, co se naráz svíjí, víří, zmítá a plane − jednolitá bolest a kvílivý nářek… Přízračné hrady, oblačná města − v kouři ztracená a z kouře postavená, jejich ulicemi se potulují nehmotné přízraky… Stěny, stěny, nic než nekonečné stěny − mlžná klec, lačný vír, vězeňská samotka…</p> <p>„To vy, vy sami nás vytváříte, Viktore! Voláte nás z Rubní strany, lákáte…! A my tedy přicházíme! Tohle je zlá doba pro Draky.“ Obžera se mu podíval do tváře. „Moc zlá doba − doba jejich konce! Středosvět bude přesně takový, jakým ho chcete mít! A tam také… tam také jednou přijdete…“</p> <p>Z kráteru náhle vytrysklo tmavé, nachové světlo. Oblaka kouře nabyla rumělkového odstínu. Cosi se mihlo − cosi červeného a oranžového, jako tekoucí láva. Ruka sama od sebe sklouzla k jílci meče.</p> <p>„Ještě není pozdě, Viktore!“ Obžera jej postrčil ke gigantické nálevce. „Všichni jsou tu! Ti, kteří zabloudili ve své samotě; ti, které unavily jejich strachy; ti, kteří si sežehli vlastní duše − všichni jsou tu! Staň se jedním z nás!“</p> <p>Viktor pomalu tasil vzpírající se meč. A láva stále proudila a proudila…</p> <p>Skutečně láva?</p> <p>Tělo − amorfní, ohnivé, barvy sražené krve. Tlapy − šupinatá ocel; tlama − žhnoucí jícen. Skelný lesk nemrkajících kulatých očí. Drak byl obrovský a neohrabaný. Nemotorně se převaloval, aby vytáhl na povrch tmavá závaží křídel.</p> <p>„Tak co?“ zeptal se Obžera dychtivě. „Jsi s námi?“</p> <p>Drak otevřel tlamu. Zaleskly se tesáky − blyštivé kly, jež by se lépe vyjímaly na lžíci důlního rypadla. Nad zemí se přehnala vlna žhavých výparů. Tlapa se natáhla k Viktorovi − nespěšně, bez náznaku hrozby. Jako by jej tím vybízela, aby na ni vkročil a upadl do dlouhého spánku, do sladkého zapomnění v laskavém teple dračích útrob, pod bedlivým dohledem nikdy se nezavírajících očí…</p> <p>Jít proti něčemu takovému s mečem?!</p> <p>Svět se zachvěl a začal se měnit. Rychle odplouval kamsi do stran − jako kdyby okolní prostor nabýval vlastností vydutého zrcadla. Země prchala dolů. Z Obžery se stala titěrná postavička pod nohama.</p> <p>Vlastně pod tlapami, jež nijak nezaostávaly za tlapami Stvořeného draka.</p> <p>Chce-li člověk čelit Drakovi, musí se jím sám stát.</p> <p>Taková je cesta Zabijáka.</p> <p>Viktor zakřičel − zaplaven vlnou slepé zuřivosti, zachvácen známou touhou po boji. Ohnivý val na okamžik rozehnal kouř a udeřil, roztekl se po těle Stvořeného draka.</p> <p>Ten v odpověď zařval.</p> <p>„No tak!“ zapištěl hluboko dole Obžera. „Do toho!“</p> <p>Stvořený drak se vprostřed ohnivé aureoly a poryvů horkého větru vznesl k obloze. Z jeho tmavých křídel, která vypadala jako odlitá z olova, se sypala kamenná drť. Nemrkající oči mu výsměšně planuly.</p> <p>Viktor se odlepil od země a rozletěl se za ním.</p> <p>Vůbec se nedivil tomu, že dokáže létat, přičemž nikoli na křídlech větrů jako předtím, nýbrž na vlastních křídlech, na pružných duhových blánách podpíraných vzduchem. Jeho tělo teď bylo obrovské, naplněné nepředstavitelnou silou. Vzdušná vlna podrazila Obžerovi nohy a povalila jej na zem.</p> <p>Tlusťoch však ani vleže nepřestával křičet: „Bojuj! Bojuj s ním, Zabijáku!“</p> <p>Vláčný proud − ne čisté plameny, spíše vroucí smůla, zahuštěný benzín. Vypadalo to, jako by si Stvořený drak jen odplivl a mimochodem po Viktorovi vrhl ohnivou nálož.</p> <p>Nic hrozného…</p> <p>Plameny zadusil vítr. Stoupali stále výš a výš. V kruzích, nespouštějíce jeden druhého z očí.</p> <p>Drak… a Dračí zabiják.</p> <p>Jak to ten Obžera říkal? Staň se jedním z nás?</p> <p>„Nejen to,“ zaznělo mu v uších. „Jestli nechceš, staň se jím sám.“</p> <p>„Ale kým?!“ vykřikl Viktor nehlučně.</p> <p>Hluboko dole se kolem Obžerovy drobounké postavičky zvedla prašná smršť.</p> <p>„Stvořeným drakem,“ následovala lakonická odpověď. „Tím, který přijme a obsáhne vše. A všechny ukonejší. Ovčáckým psem.“</p> <p>Obžera teď hovořil úplně jiným tónem než kdykoli předtím. Kam se jen podělo jeho vtipkaření a tatrmanství?</p> <p>Viktor neodpověděl. Jeho pohled přitahovalo železné tělo Stvořeného draka, rytmicky mávající těžká olověná křídla, mrtvé skleněné oči. Nesnesitelná zášť z něj náhle vyvřela na povrch v podobě rozběsněného ohnivého proudu, v jehož cestě začínal hořet i samotný Vzduch. Nad prohnutým hřbetním hřebenem se mu zase hromadilo stažené klubko vodního biče, zatímco země dole dunivě rachotila, převalovala se a vylézala z prastarých úžlabin.</p> <p>Hněv živlů je v tobě i s tebou, Viktore ze světa Rubní strany. Dračí zabiják zvítězí!</p> <p>Triumfující plameny udeřily Stvořeného draka do boku. Jedno z lamelových křídel sebou škublo a strnulo v podivném úhlu, načež se železná obluda propadla dolů. Ze chřtánu − rozžhaveného otvoru, vedoucího až do pekel − se vydral dutý řev; skleněné oči zaplály vnitřním jasem. Dlouhý ocas, tvořený množstvím pancéřovaných článků, cvakl, svinul se a zase se narovnal; tlama se široce otevřela − natolik široce, že Viktor, který se vznášel výš, zahlédl černou propast jícnu, opravdový tunel do Nicoty.</p> <p>Než se stačíš vzpamatovat, bestie…</p> <p>Viktor vůbec netušil, že nenávist může být tak sladká. Kdepak, v žádném světě nemůže existovat nic sladšího. Víno, moc, zlato, ženy − nic z toho se nenávisti nevyrovná. Vidět, jak nepřítel padá a zmítá se v agónii, a vědět, že je teď zcela ve tvé moci…</p> <p>Myslel jsem si, že jsi tvrdší, Stvořený draku.</p> <p>Bestie ztrácela výšku. Pravé křídlo se sice znovu začalo pohybovat, avšak mávalo jen sporadicky a s obtížemi. Nepřítele bylo třeba dobít, a tak Viktor popustil uzdu Vodě.</p> <p>Klubko vodního biče se bleskurychle rozvinulo, udeřilo do rozpáleného pancíře na mordě obludy a… rozpadlo se, zmizelo, explodovalo v oblaku neškodné páry! Stvořený drak vzápětí temně zaburácel a nečekaně a zprudka zabral oběma křídly. Toto jediné mávnutí jej vymrštilo vysoko vzhůru, takže se rázem ocitl v jedné rovině s Viktorem.</p> <p>Vzduch! Blesky!</p> <p>Černá obloha pukla. Zabijákem přivolaná mračna vychrlila proudy oslnivě bílých rozeklaných blesků. Jejich hustá síť opředla nemotorné tělo železné bestie a zaryla se jí do krvavě rudých boků. Stvořený drak se zazmítal v křečích. Znenadání složil křídla, udělal ve vzduchu kotrmelec a jako kámen se zřítil k zemi. Řval přitom natolik strašlivě, že se dole začínala chvět dokonce i šedivá těla hor.</p> <p>„Padej, jsi mrtvý!“ chtělo se Viktorovi vykřiknout.</p> <p>Jenomže bestie ze Světa Přirozených tvrdohlavě odmítala umřít. Znovu se jí podařilo vyrovnat let. Obrovská křídla se opět opřela o vzduch. A Zabiják, třebaže prodělal všechna zasvěcení, nemohl přinutit živel, aby se pod nepřítelovými olověnými křídly rozestoupil a nechal ho spadnout na ostré skalní hroty hluboko dole…</p> <p>Zabiják může pouze nenávidět. A ničit. Přímým útokem. Tvořit neumí − tak jako červ neumí létat.</p> <p>Stvořený drak znovu stoupal. Oči mu planuly škodolibou jízlivostí. Jako kdyby říkal: „Vydržel jsem tři tvé údery. Teď je řada na mně. Drž se, Zabijáku!“</p> <p>Co všechno máš za sebou? Bezhlavý „běh k moři“, čtvero zasvěcení, jimiž jsi prošel, aniž bys pořádně pochopil, co se to s tebou vlastně děje… Podivný cizí svět, v němž jsi byl jen pouhou loutkou v rukou obratných loutkářů… Pomůže ti tvá vypůjčená nenávist? Rétor… ten alespoň nenáviděl doopravdy…</p> <p>Stvořený drak se blížil. Před vítězoslavným řevem bestie nyní v hrůze prchala dokonce i bouřková mračna. Šedivá nebeská klenba se rozestoupila, železné čelisti se otevřely a na Viktora se shora snesla vlna vroucí smůly.</p> <p>Zakřičel.</p> <p>Ten křik mu drásal hrtan a dral se ven, jako by se sám proměnil v Sílu a nyní bažil po zničení nepřítele. Okolní svět zmatněl; cítil, jak se obklopen dýmnými plameny řítí dolů, dolů, dolů; tekutý oheň mu stékal po šupinách, hledaje mezi nimi štěrbinu.</p> <p>Větře, Vodo, Ohni! Pomozte! Země!</p> <p>Liják. Příšerný liják, takový, při kterém se celá obloha mění v jediný souvislý proud. Nedokázal sice uhasit tekuté plameny − či přesněji nikoli plameny, nýbrž hořlavou smůlu −, avšak Voda s pomocí Větru strhávala hořící jed z Viktorova pancíře.</p> <p>A dole na zemi se objevil celý les obrovských bylin; vyrostl během jediného okamžiku. Viktorovo hořící obrněné tělo dopadlo na myriády zelených stébel.</p> <p>Obří byliny zmírnily náraz. Zelená šťáva smyla zbytky jedovaté smůly, jež by se klidně dala nazvat napalmem.</p> <p>Vzápětí již Viktor − znovu ve své normální podobě − svíraje jílec meče stál na zemi. A po obloze pyšně kroužil Stvořený drak.</p> <p>Tvá nenávist je příliš slabá, Zabijáku. Není to tvůj svět.</p> <p>„Tak co?“ Viktora ani nepřekvapilo, když uslyšel Obžerův hlas. „Nedopadl jsi nejlíp, což? Jinak jsi ale ani dopadnout nemohl.“</p> <p>Zelená houština bylin umírala přímo před očima. Obrovská stébla se rozpadala a měnila se v prach.</p> <p>„Ani všechny Živly tady nejsou nic platné,“ prohlásil Obžera samolibě. „Jak vidíš, náš Drak si dál poletuje, jako by se nechumelilo… Zato ty, Viktore, jsi na pokraji sil. No co koukáš? Myslíš, že lžu? No tak si zkus znovu vzlétnout. Nebo plivnout oheň. Nic z toho nebude. To proto, že jsi Zabijákem jen podle jména. Máš v sobě příliš mnoho pochyb.“</p> <p>„To proto, že jsem ještě neprošel všemi zasvěceními. A nenavštívil jsem Dračí ostrov,“ zasípal Viktor. Kupodivu zůstal nezraněn − tekuté plameny mu na těle nezanechaly jedinou spáleninu. Přetrvávala pouze slabost. Viktorovi připadalo, že kdyby teď na něj Obžera foukl, odlétl by někam daleko jako lehoučký chuchvalec topolového chmýří.</p> <p>„Ne.“ Obžera zavrtěl hlavou a mávl na Stvořeného draka, aby ho přivábil. „To ti nepomůže… i když nevidím důvod, proč by ses tam nemohl vydat. Tvé děvče tě tam dovede. Je vážně prima… moc šikovné. Ovšem přímo na ostrově…“ Soucitný povzdech. „Tam už ti nepomůže. S tamním Strážcem si holt budeš muset poradit sám. Je to ale vůbec potřeba? Toť otázka. Co myslíš?“</p> <p>„Se Strážcem?“</p> <p>„Ani nedoufej, Viktore, že ti o něm cokoli povím. Jak už jsem říkal − budeš si muset poradit sám.“ Obžera ukřivděně zafuněl. „Nějak už mě přestáváš bavit. Ani jsi nebyl schopen přemoci Draka… Je s tebou nuda.“</p> <p>S těmito slovy se k Viktorovi vyzývavě otočil zády.</p> <p>„Stůj!“ Viktor natáhl ruku, aby popadl drzouna za rameno… a v příštím okamžiku jej probralo prudké škubnutí.</p> <p>Ležel na kamenech u samé hranice přílivu. Před očima mu blikotal jemný zlatavý svit. Kameny, teplé a hladké, jako by zářily vnitřním světlem.</p> <p>Viktor nadzvedl hlavu. Tak tohle je tedy Dračí ostrov!</p> <p>V těchto chvílích úplně zapomněl jak na Loi, tak dokonce i na Tael.</p> <p>Nad jeho hlavou se klenula nízká bouřková obloha, zcela zatažená vlnícími se černočernými mračny. Olověné vlny se v záchvatech hladové zuřivosti vrhaly proti pobřeží a lačně olizovaly zlatavé balvany − ustupující pěna pak zazářila mdlou citronovou žlutí. Přímo u vody začínala neširoká silnice, vydlážděná týmiž nazlátlými kameny. Vyhýbala se oblému výběžku, postupně stoupala a ztrácela se z dohledu. Napravo hučelo moře, zatímco vlevo se vypínal strmý útes, černý jako uhel a lesklý, jako by byl politý vodou. Skála byla absolutně, přímo nepravděpodobně hladká, bez sebemenší prasklinky či výstupku, což se v přírodě nikdy nestává. Zdála se proto být výtvorem jakýchsi neznámých magických sil. Konec silnice tonul v pěně mořského příboje.</p> <p>Navzdory celistvé mračné cloně zde bylo poměrně světlo − mohly za to buďto zlatavé kameny, anebo sluneční paprsky, kterým se neznámo jak dařilo pronikat černým závojem halícím svět.</p> <p>Viktor zvedl hlavu.</p> <p>Zlatavá cesta se v častých spirálovitých zákrutech úporně škrábala vzhůru na obrovský břidlicový kužel vynořující se přímo z vod oceánu. Blíže k vrcholu křižovaly čerň úbočí špičaté hřebeny, mající stejně jako silnice nazlátlou barvu.</p> <p>A ukázalo se, že samotná cesta je hladká pouze zpočátku.</p> <p>Viktor na svazích obrovské hory uviděl jámy plné ohně. Přes některé z nich se klenuly úzké můstky, další však zůstávaly nepřemostěné. Jiné zákruty silnice nebylo skoro vůbec vidět za černými palisádami ze špičatých kamenných klů, které lemovaly krajnice jako špalíry obludných strážných. V takovýchto místech se zlatavý svit téměř úplně ztrácel, zastíněn mlčenlivými kamennými šiky.</p> <p>Viktor spatřil víry smrští, jež visely nad úbočími; celým svým tělem cítil moc Větrů, které momentálně strnuly v nehybném horkém vzduchu, ale byly kdykoli připraveny ke zběsilému náporu. Stejně tak byl i mírumilovně šplouchající příboj každou chvíli připraven změnit se v zuřivý útok zešílevších vln.</p> <p>A ještě výš, na plochém vrcholu kuželu Viktor uviděl hrad.</p> <p>Vypadal, jako by vyrůstal se samotných kostí země. Zdálo se, že je pokračováním černozlatých svahů hory; zároveň se však Viktor nedokázal zbavit dojmu, že hrad nestojí, nýbrž se vznáší ve vzduchu, že jeho základy a rovnou plošinu vrcholu přece jen odděluje tenká vrstva prázdnoty.</p> <p>Hradní stěny byly neproniknutelně černé. Nešlo však o běžnou lesklou čerň kamenného uhlí či drahocenných achátů, nýbrž o absolutní černotu oné prapůvodní tmy, jež panovala v dávných dobách, kdy slova „Budiž světlo!“ byla pouhou hudbou vzdálené budoucnosti. Tyto stěny beze zbytku pohlcovaly veškeré paprsky, dokonce včetně svitu samotného ostrova, který vyzařoval ze zlatavých kamenů.</p> <p>A nad kruhem cimbuří a špičatých pevnostních věží se tyčily matné perleťové kopule. Svou mírnou zaobleností výrazně kontrastovaly s ostrými úhly a hranami vnějších hradeb. Viktor se neubránil chvilkovému pocitu, že před sebou má snůšku vajec nepředstavitelných rozměrů, vajec, z nichž se mohli vylíhnout jedině majestátní ještěři, dvojníci Okřídlených vládců.</p> <p>Z místa, kde se nacházel, měl na hrad mimořádně dobrý výhled − ukázalo se, že k němu nestoupá jedna, nýbrž hned dvě silnice. Zatím však nebylo jisté, před kterou z nich se ocitl. První končila slepě pod černou hradbou, ovšem druhá směřovala k bráně, jež na pozadí takového kolosu působila zcela nepatrně. K bráně se ale dalo dostat i jinudy − z rozlehlé plošiny oddělené od hradu propastí s natolik strmými svahy, že vypadala jako zásek, který ve skále zanechalo ostří obludné sekyry. Přes tuto hlubokánskou strž vedl most… Velmi zvláštní most, připomínající spíše z nebes spadlou duhu. Nad zejícím chřtánem propasti se převalovala oblaka různobarevné mlhy − rudé, modré i tmavě fialové.</p> <p>Obludná trhlina viditelně sahala přibližně doprostřed kuželu; dál již výhled zakrývalo seskupení černých skalisek, ale Viktor z nějakého důvodu vůbec nepochyboval, že propast klesá ještě mnohem, mnohem níž, až do útrob zemské kůry hluboko pod úrovní mořského dna. Nejsou to náhodou odlesky planoucího magmatu, co tančí po spodním okraji duhového oblaku?</p> <p>„Viktore!“ Zpoza kamenů se zvedla Tael. Celá od bahna, oblečení potrhané… „Kde je Loi? Viděl jsi ji?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Musíme ji najít! A pak spěchat nahoru, po silnici, ke hradu! Naši pronásledovatelé…“</p> <p>„Jací pronásledovatelé?“ podivil se Viktor.</p> <p>„Mágové prvního stupně dokážou projít Dveřmi. Stejně jako to dokázala Loi. Máme teď v patách jak Rétora, tak i Torna a Andrzeje.“</p> <p>„Andrzeje taky?“ užasl Viktor.</p> <p>„Toho především.“ Tael se neudržela a zahihňala se. „Vždyť jsi mu na hlavu nasadil džber! Jaký mág by si nechal líbit takovou urážku? Možná by i snesl, kdybys ho přemohl v magickém souboji, pěkně podle pravidel… Ale tohle, taková ostuda, navíc před jeho vazaly! Teď už se toho skrčka jen tak nezbavíme… No nic, žerty stranou. Kde je Loi?“</p> <p>„Tady jsem, Neznámá,“ ozval se zasmušilý hlas.</p> <p>Objevila se Loi, celá rozcuchaná, s několika novými dírami v šatech.</p> <p>„Ne všichni chodí po takových cestách stejně snadno, jako by se vezli v trpasličím vagonu,“ vysvětlila. Otřepala se − podoba se zmoklou kočkou teď byla přímo dokonalá! Pak se zadívala nahoru a vzápětí si zastínila oči dlaní.</p> <p>„U všech Velkých sil… nikdy by mě nenapadlo, že ho někdy uvidím na vlastní oči… Hrad nad světem, Viktore! Podívej, Hrad nad světem!“</p> <p>„Ano,“ potvrdila Tael s určitým nádechem okázalosti. „Hrad nad světem. Začátek všech cest. A také jejich konec. Hrad Strážce.“</p> <p>„O něm jsi mi nikdy nevyprávěla, Tael.“</p> <p>„Ani jsem nemohla, Viktore. Budeš s ním mluvit jen ty. Jen ty a nikdo jiný.“</p> <p>„A co ty, Neznámá?“ ozvala se Loi.</p> <p>„No ano, jistě.“ Tael neochotně přikývla. „Za určitých okolností… bych mohla i já. Ale nechtěla bych. Ne v tak prekérní situaci.“</p> <p>„Takže stačí jen dojít ke Hradu? A promluvit si se Strážcem?“ nevěřil Viktor vlastním uším.</p> <p>Tael zarytě uhýbala pohledem. „Ano. Stačí jen dojít.“</p> <p>„A proč tu jsou dvě silnice?“ Viktor se nechtěl nechat odbýt.</p> <p>V dívčiných očích se zlověstně zablýsklo. „Pojďme! Mágové tu budou každou chvíli!“</p> <p>„Copak se jich musíme bát?“ zeptala se Loi znenadání. „V Orosu se jich shromáždilo mnohem víc, ale stejně jsme prorazili.“</p> <p>„Loi, na Dračím ostrově se moc každého mága zvyšuje.“</p> <p>„A co Viktorova?“</p> <p>„Ta zůstává stejná,“ odsekla Tael. „Tak pojďte, pojďte už, dost bylo okounění!“</p> <p>A tak se ve třech vydali vzhůru po spirálovité silnici.</p> <p>Dračí ostrov se ukázal být obrovitou skálou, která se uprostřed prázdného moře osaměle napřahovala k nebesům. Nic na něm nerostlo, ani jediné stéblo trávy. Byla zde jen zlatá dlažba pod nohama a čerň skal po levé ruce.</p> <p>Alespoň patnáct dvacet minut kráčeli v naprostém tichu.</p> <p>„A to je celá zkouška?“ Viktor dokonce pocítil něco jako rozčarování. „Projít po téhle cestě až do konce?“</p> <p>„Říká se, že ano.“ Tael se mračila. Něco se jí zjevně nezamlouvalo.</p> <p>„Ohnivé příkopy…“ poznamenala Loi. „Smrště. A další živelné kratochvíle.“</p> <p>Tael legračně pokrčila nosík.</p> <p>„Vždyť je to prostě jen poslední zkouška…“ řekla pak. „Zkouška moci nad čtyřmi Prazáklady… Viktor prostě musí projít. Slyšela jsem, že tyto překážky byly vytvořeny ještě v dávných dobách, kdy mnozí dokázali otevřít Dveře a snažili se vyrvat Strážci jeho sílu a moc. Ovšem bez čtyř zasvěcení nikdo nezdolá ani prvních pár zákrutů silnice.“</p> <p>„No dobrá.“ Loi se tu evidentně necítila ve své kůži. „Pojďme, ale ohlížejme se trochu častěji, ano? Cítím, že ta trojka už není daleko.“</p> <p>Krok, krok, krok. Jejich podivná pouť se chýlila ke konci. Otrhaní, špinaví a unavení tvrdošíjně kráčeli dál a dál − kolem bizarních řezeb na kolmo vztyčených balvanech, kde se střídaly posvátné symboly všech známých i neznámých náboženství, kde se v jediný celek proplétaly runy a hieroglyfy, arabské znaky a dávno zapomenuté babylonské klínové písmo.</p> <p>Co to všechno asi znamenalo…? Ze symbolů čišela prastará tajemství, starší než moře, dokonce starší než velká černá horstva a zemské útroby. Jaká zakletí zde asi zůstala zvěčněna? A přijde někdy čas, kdy bude možné je přečíst, navrátit k životu…?</p> <p>První překážka na ně čekala, když už za sebou měli téměř celý první zákrut.</p> <p>Příkop naplněný ohněm. Na první pohled nic složitého. Na šířku neměl ani dva metry. Nejspíš by se přes něj dalo jednoduše skočit s rozběhem.</p> <p>Tael a Loi se asi deset kroků před ním svorně zastavily.</p> <p>Viktor opatrně přistoupil blíž. A plameny ihned zahučely, ohnivé jazyky se vzedmuly, vytvořily jednolitou hradbu a k vetřelci se natáhly tisíce žhavých rukou…</p> <p>Tenhle příkop nepůjde přeskočit. Možná by se ovšem dal přeletět… no ano, proč by ho vlastně nemohl přeletět? Ať na něj Loi a Tael počkají tady. On mezitím rychle navštíví Hrad a co nejdřív se vrátí zpátky…</p> <p>Ale fuj, jak přízemní a hloupé pokušení, pomyslel si Viktor, Ten, kdo tyhle zkoušky vymýšlel, zjevně nepočítal s tím, že narazí na člověka z Rubní strany.</p> <p>Proč mi chceš škodit, Ohni? Proč chceš vyvolat můj hněv? Mám tě zaplavit vodním přívalem, který tě zadusí? Nebo snad donutit stěny této jámy, aby se sevřely? Já přece stejně projdu. Tak či tak. A ty mě nezastavíš.</p> <p>Odpovědí mu byl pouze řev šílených plamenů.</p> <p>Volám tě, Země.</p> <p>Silnice pod jeho nohama ztěžka vydechla. Kameny se krátce zachvěly − jako kdyby se nějaké obludné zvíře otočilo z boku na bok, aniž by však zvedlo oční víčka ztěžklá hlubokým zimním spánkem. Loi mimoděk vyjekla.</p> <p>Nad oheň se začal zvolna natahovat kamenný jazyk.</p> <p>Kdo chce zvítězit, nemusí nutně pouze ničit.</p> <p>Země se podrobovala jen ztuha. Viktor měl pocit, jako by právě z posledních sil zvedal příliš těžkou činku. Plameny uraženě zavyly a rozestoupily se.</p> <p>„Jdeme,“ řekl ztěžka oddechující Viktor. „Kéž by to i dál šlo takhle snadno.“</p> <p>Napadlo jej, že by nebylo na škodu za sebou most zase zbořit, aby si pronásledovatelé − tedy pokud se sem vůbec dostanou − nemysleli, že život je procházka růžovou zahradou.</p> <p>„Ne,“ uslyšel náhle. Tael se na něj upřeně dívala a v jejích očích bylo něco, co zahubilo myšlenku na zničení mostu ještě dřív, než stačila opustit hranice vědomí.</p> <p>„Dobře.“ Viktor přikývl. A tak můstek zůstal netknutý − snadná cesta pro Rétora. I když ten jámu nejspíš stejně jednoduše přeletí…</p> <p>A znovu mlčenlivá pouť. Tael − nahrbená a celá jakoby vyhaslá − se ploužila kupředu s pohledem upřeným na špičky vlastních bot. Loi ji vedla za ruku a co chvíli po děvčeti znepokojeně pokukovala.</p> <p>Co bude následovat?</p> <p>Následoval šedavý přízrak smrště, jenž nehybně visel nad silnicí. Byl tichý a strnulý jako odsouzenec na popravišti; vznášel se na zlatavém výčnělku bez jediného závanu větru, bez jediného zvuku. Viktor si velice živě představil, jak po této cestě kdysi stoupal jiný mág… Mág, který vynaložil obrovské úsilí na průchod Dveřmi a zdolání Ohně, aby naprosto nečekaně narazil na číhající, pevně svinuté smyčky smrště. Vždyť kdo jiný − samozřejmě kromě mágů prvního stupně − by dokázal zahlédnout tento vichr, pro běžné oko neviditelný a zcela odlišný od obyčejných tornád?</p> <p>„Co je to s tebou, Tael?“</p> <p>„Pojďme, Viktore, pojďme,“ řekla Loi; v hlase jí zazníval neklid. „Ona slábne… slábne už od chvíle, kdy jsi překonal ten ohnivý příkop.“</p> <p>„Jsem v naprostém pořádku,“ ozval se Taelin slabý hlásek. „Pojďme, tak pojďme už, rychleji… Jakmile se dostaneme k hradu, bude všechno v pořádku… V pořádku…“ Tohle své „v pořádku“ opakovala pořád dokola jako nějakou mantru.</p> <p>Vepředu čekaly utažené smyčky smrště. Pokušení smést je jediným úderem bylo velké, přímo obrovské. Rozřezat je ostřím vodního biče… Sežehnout náporem běsnících plamenných vln… Znovu rozpohybovat zemi a projít pod nebezpečným místem tunelem…</p> <p>Trochu to začínalo připomínat quest z počítačové hry.</p> <p>„Jak jen tyhle hry nesnáším,“ zamumlal Viktor.</p> <p>Ne, nechtěl se dobývat do zamčených dveří. Tael se ztěžka opírala o ruku Loi Iver, téměř na ní visela.</p> <p>„Rychleji, Viktore! Nemohu se s ní podělit o síly! Zakletí nefunguje!“ vykřikla Kočičí kouzelnice.</p> <p><emphasis>No dobrá, Vzduchu. Jsem připraven přijít k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě bez jakéhokoli čarování. Určitě tě už omrzelo pořád dokola plnit rozmarná přání hloupých mágů. Určitě už také chceš mít pokoj. Kdo by dokázal spočítat, kolik nejmenších částeček Síly tam teď krouží v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nekonečném tanci, začarovaných, pokořených mocnou magií? Proč bys mě vlastně nemohl nechat projít, Vzduchu? </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>enom tak? Bez boje?</emphasis></p> <p>„Viktore, co to děláš?!“ dala se Loi do křiku.</p> <p>Ani se k ní neotočil. Zabiják by už nejspíš dávno tento vichr smetl, vymazal by ho ze světa… Ale ne. Vítr se před ním sám rozestoupí − to proto, že on, Viktor, cítí samotné jeho srdce, ukryté v hloubi vichru.</p> <p>„Pojďte za mnou,“ štěkl Viktor. „Rychle!“</p> <p>Iver nic nenamítala ani se nepřela − s bolestně přimhouřenýma očima vykročila vpřed a táhla dívku za sebou.</p> <p>Vichr se rozpadl. Rozevřel své smrtonosné kličky a jednoduše se rozptýlil. Obludný neviditelný had již neexistoval.</p> <p>Druhá překážka. Teď tedy budou následovat ještě Voda a Země.</p> <p>„Vedeš si dobře,“ uslyšel Viktor Taelin tlumený hlas. „Síly tu není zapotřebí. Prošli jsme čistě… Zato mágové se budou muset probojovávat. I když Rétor je chytrý. A nesvazují ho žádné zákony − už tudy jednou procházel. A to je…“</p> <p>„Mlč, beztak se sotva hýbeš,“ přerušila ji Loi. V Koččiných slovech zcela nečekaně zazněla něžnost. Skoro to vypadalo, že kouzelnici poté, co u Viktora dosáhla svého, náhle naplnil soucit k její malé soupeřce. „A s každým dalším slovem tě opouštějí síly! Rychleji, Viktore, rychleji, vždyť ona ti celou dobu pomáhá, copak to necítíš?!“</p> <p>„Loi!“ Tael se jí slabě pokusila vytrhnout.</p> <p>„Ať tě to ani nenapadne…! Kupředu, Viktore, kupředu!“</p> <p>Ještě jeden celý zákrut spirály.</p> <p>Spatřili před sebou hradbu lijáku. Napohled nikterak hrozného, dokonce ani ne příliš silného.</p> <p>Ale proč jen od něj tak zřetelně vane smrt?</p> <p>Liják šuměl. Vodní provazce bušily do vyhaslých kamenů, které se ze zlatavých změnily v obyčejné žluté. Zpěněná voda proudila po silnici a vodopádem stékala dolů, do náruče břidlicových skal.</p> <p>Rychleji, rychleji, Viktore! Je třeba najít klíč!</p> <p>Ne. Prázdnota, zaplněná lijákem − a nic víc. Dešťové kapky bubnují do kamenů cesty a hynou po miliónech, po miliardách, ale někdy v budoucnu bude jejich šílený nápor slavit úspěch. Voda prosákne štěrbinami ve dlažbě, podemele základy a jednoho krásného dne se silnice zřítí dolů, jako zlatavá řeka steče po svahu…</p> <p>Ale co když to je prostě past? Mágové jsou příliš zvyklí ničit a bořit. Každou překážku, která se jim ocitne v cestě.</p> <p>Viktor před sebe natáhl ruku a bezmyšlenkovitě do lijáku vkročil.</p> <p>Za jeho zády se Loi a Tael navlas stejným pohybem chytily jedna druhé.</p> <p>Viktor šel přes kaluže. Do hlavy jej bušily kapky, oblečení měl vmžiku promočené. Nic horšího mu však liják neudělal.</p> <p>Otočil se a mávl na Loi s Tael.</p> <p>Voda zůstala za nimi.</p> <p>Ty tvé nástrahy jsou až podezřele primitivní, Hrade nad světem. Dají se překonat tak jednoduše, že člověk chtě nechtě začíná čekat nějaký obzvláště zvrhlý podraz.</p> <p>Nyní již zbývala jen Země.</p> <p>Zůstal však za nimi jeden celý zákrut, pak druhý − Tael se už sotva vlekla −, ale po nových pastech stále ani vidu ani slechu.</p> <p>Viktor se tomu však nestačil jaksepatří podivit. Silnice naposledy zahnula. Černé skalní stěny zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.</p> <p>Před nimi se v celé své kráse objevil Hrad nad světem.</p> <p>Ukázalo se však, že silnice, po níž se k němu tak rychle a bez větších obtíží dostali, už nikam dál nevede. Přece jen se tedy vydali špatnou cestou. Končila u kraje ponuré propasti; zprava i zleva byly černé svahy, zatímco vepředu…</p> <p>Viktor obezřetně došel až k samému okraji. Teprve teď, neboť pohledem zespoda se to nedalo zjistit, pochopil, že hlubokánská strž obklopuje celý Hrad. Na jejím dně číhala tma a z té − jako z nějaké prvotní substance − vyrůstaly hradby Dračí tvrze. A kdesi daleko daleko dole se mlhavě přelévalo cosi nachového.</p> <p>Dál už tedy cesta nevedla. Pravda, Taelin stav se zjevně zlepšil. Teď se dokonce napřímila… Loi dočasně přestala sledovat Viktora a se znepokojením hleděla na dívku.</p> <p>Pokud je tedy tohle zkouška Země, pak opět není přehnaně složitá.</p> <p>Viktor pomalu zvedl ruku.</p> <p>A stejně pomalu ji zase dal dolů.</p> <p>Neviditelný vítr k němu odkudsi zdaleka přivál vlnu cizí Síly. Skutečně velké Síly.<strong>Kapitola dvacátá</strong></p> <p>„Na co ještě čekáš, proč otálíš?“ Loi po něm střelila přísným pohledem. „Viktore! Podívej se! Tam − na jih!“</p> <p>V dálce, až u samého obzoru se cosi pohybovalo. Duřelo, nalévalo se černí, jiskřilo ohnivou sítí blesků.</p> <p>„Bouře?“</p> <p>Loi zavrtěla hlavou. Vítr si jí pohrával s vlasy a obestíral její tvář zlatým obláčkem.</p> <p>„Nejenom bouře, Viktore! Tohle je vpád! Přirození vypluli proti Středosvětu!“</p> <p>Viktor mimoděk pohlédl na Tael. Očekával podporu nebo alespoň rozmrzelé potřesení hlavou, jímž by odvrhla Loiino fantazírování.</p> <p>Dívka se však s pevně sevřenými rty dívala do dáli. Její oči planuly zuřivým žlutým ohněm, pěstičky měla zatnuté.</p> <p>„Ano,“ zašeptala, když na sobě ucítila Viktorův pohled. „Ano…“</p> <p>Loi vypadala jako vyměněná. Ne, to nebyl strach, co se jí zračilo ve tváři, nýbrž rozpačité očekávání. Bezradnost.</p> <p>„Viktore, proč pořád čekáš? Co je pro tebe tahle propast? Co jsou pro tebe ty útesy? Musíš vstoupit do Hradu! Dokončit, co jsi začal! Tael, tak mu taky něco řekni! Tael!“</p> <p>Ale dívka mlčela. Nevěřila snad, že Viktor může cokoli udělat?</p> <p>Kousl se do rtu a znovu se podíval na propast.</p> <p>Vypadalo to jednoduše jako facka… Stačí se jenom natáhnout − tam dolů, k daleké kamenné ploše, ke skalnímu platu, ke kořenům Země. Vyzvednout dno až sem nahoru, anebo celý ostrov naopak srovnat, udělat z něj placku. Případně − což by bylo ještě snazší − překlenout propast vzdušným mostem. Přistoupit k černým stěnám a udeřit ohnivou vlnou, vzdušným klínem, vodním beranidlem…</p> <p>Se vší úslužnou zuřivostí, se vší silou, jíž je obdařen Zabiják.</p> <p>Uzavřít kruh. Vzít si všechnu Sílu beze zbytku. A poté přivítat blížící se hordy, kterým rozhodně, rozhodně nemíní přenechat Středosvět. Přivítat toho, jehož letící tělo zvoní nad orlohlavými loděmi jako pružná ocel. Příliš brzy ženeš ovčí stádo na porážku, ty pse! Vlk se ještě nevrátil do lesa!</p> <p>Stačí jen mávnout rukou, rozkázat…</p> <p>„Drak přichází,“ řekla Tael. Hořce a uštěpačně. „Drak přichází, Viktore. Kdo se mu asi postaví? Těch pár mágů z prořídlých klanů?“</p> <p>Loi vzala dívku kolem ramen a přikývla. „No? Copak jsi to neslyšel? Dokonce i ona to chápe!“</p> <p>Bílé kupole Hradu nad světem začaly poblikávat. Stříbřitý svit nabíral na síle − jakoby navzdory blížící se bouři.</p> <p>„Ne,“ řekl Viktor. „Já to chápu, ale nemohu, nesmím…“</p> <p>Loi se zuřivě otočila a zvedla ruku, ukazujíc na jih. A strnula.</p> <p>„Zabijáku!“</p> <p>Ten křik se ozval ze břehu. Daleko dole, na samém začátku silnice stál se zvednutýma rukama Rétor, mág Vzduchu a bývalý Dračí zabiják. Jeho větrem unášený hlas bil přímo do uší.</p> <p>„Zabijáku! Nedovolím ti vydat se mou cestou! Ne!“</p> <p>„Ticho, ty ubožáku!“ Loi se postavila na samý kraj strže. „Vůbec ničemu nero…“</p> <p>Vzduch zavyl. Rétorův útok byl tak nečekaný a silný, že Viktor, zatímco padal a klouzal po kamenech, zcela nemístně pocítil obdiv. Tento mág, jehož dlouhá série nezdarů přivedla až na pokraj šílenství, byl skutečným mistrem. Ani Síla, které měl Viktor mnohem víc, nedokázala situaci zvrátit.</p> <p>Zatímco sjížděl po jantarové žluti silnice, Viktor viděl, jak se stěny Hradu nad světem nalévají krvavými odlesky, a cítil, kterak se jeho vlastní vzdušné štíty rozpadají, neschopny vzdorovat náporu Rétorových zakletí.</p> <p>Co dělat…?</p> <p>Loi zakřičela, když ji poryv větru strhl z útesu. Řítila se dolů, k zákrutům silnice… Tael předvedla vpravdě tygří skok a stačila Viktora pevně chytit za ramena. Nyní na něm s nehty zarytými do jeho kůže visela a tiše vzlykala.</p> <p>Ještě jeden úder větru, ještě jeden poryv − a Viktor s Tael se skutáleli ze žluté stuhy.</p> <p>Na předchozím zákrutu silnice − o nějakých dvacet metrů níž − ležela Loi. Kupodivu živá. Kouzelnice se již zvedala, potřásala hlavou a hrbila se pod náporem bouře. Pád z takové výšky a bez jediné zlomeniny? Kočka jedna…</p> <p>Zato Viktora a Tael čekala podstatně delší cesta.</p> <p>Vzduch poslušný Rétorovy vůle je nenechal spadnout kolmo. Táhl je, vlekl a unášel šikmo − ke břehu, k nohám triumfujícího mága. Viktor se pokusil použít magii, roztáhnout vzdušná křídla…</p> <p>Ne.</p> <p>Rétor se při pohledu na Viktorovo marné snažení nahlas smál. Starý mág je teď nejspíš všechny viděl jako na dlani. Kdysi i on sám prošel touto cestou. Vystoupal po spirálovité silnici a silou vnikl do Hradu nad světem.</p> <p>A dokončil zasvěcení Zabijáka.</p> <p>„Dokážeš to!“ vykřikla Tael. „Dokážeš!“</p> <p>Vítr se ji zarputile snažil odtrhnout, roztáčel dvě spojená těla, vrážel mezi ně elastický klín, vzduchový polštář…</p> <p>Polštář?</p> <p>Viktor se již nesnažil roztáhnout křídla. Vyčkal okamžiku, kdy už je od pobřežních kamenů dělil jen malý, nepatrný kousíček, a pak pod sebou soustředěným úsilím vytvořil tuhou vzdušnou čočku. Pružnou, měkkou, spásnou…</p> <p>Rétor zakřičel, ucouvl a zakryl si tvář dlaněmi − jako by mu to, co Viktor udělal, přivodilo šok. Vzdušná čočka praskla. Viktor dopadl tváří k zemi a teprve ve chvíli, kdy se Tael svalila na něj, se opožděně zaradoval ze svého úspěchu.</p> <p>„Ne, ne, ne!“ křičel ustupující Rétor. Bouře utichala − buďto starému mágovi docházely síly, anebo… „Jak to, jak to, že jsi to dokázal?!“</p> <p>Viktor se zvedl, přičemž přidržoval Tael, která jak to vypadalo, upadla do úplného vyčerpání.</p> <p>„Co chceš, Rétore?“ zeptal se.</p> <p>Mág Vzduchu zkřivil tvář − připomínalo to bolestnou grimasu. „Tebe, Zabijáku! Tvůj život!“</p> <p>„A jsi vážně ten pravý, abys mi ho bral, Rétore? Rétore − Dračí zabijáku!“</p> <p>„Proklel jsem ten okamžik!“ Rétor hrdě vztyčil prošedivělou hlavu, jako by už jen toto samotné přiznání viny bylo projevem chrabrosti. „To, co jsem spáchal, odčiním tím, že tě zastavím!“</p> <p>„Ale proč? Kde je ten Drak, kterého chceš chránit? Snad ne tam?“ Viktor kývl směrem k blížícím se mračnům.</p> <p>„Drak přijde. Skutečný Drak! Ten, který zastaví Přirozené, který zachrání Středosvět!“</p> <p>„Zatím ale přichází jen Stvořený drak!“</p> <p>„Co ty o něm víš, Zabijáku?“</p> <p>„Dost na to, aby mi bylo jasné, že nebude na tobě s ním bojovat!“ Viktor zatřásl s Tael a podíval se jí do očí, ale dívka nijak nezareagovala. „Počkej, ona nemá s naší pří nic společného…“</p> <p>Rétor neochotně přikývl. Viktor položil Tael na kameny; přitom pro všechny případy nespouštěl pohled z Rétora.</p> <p>Mág trpělivě čekal. Vůbec se nesnažil útočit. Buďto sbíral síly, anebo se s ním ještě skutečně dalo dohodnout.</p> <p>„Nepřeji nikomu nic zlého, Rétore!“ Viktor se snažil mluvit maximálně upřímně. „Dokonce ani tobě ne! I když se mě ta tvá smečka snažila zabít… I když máte na rukou krev nevinných lidí…“</p> <p>„To nádraží byl tvůj zločin!“</p> <p>„Nemohl jsem nic dělat, Rétore! Nedokázal jsem se ovládnout!“</p> <p>„A nedokážeš to nikdy…“ Rétorův hlas poklesl, změnil se v šepot. „Vždycky je to silnější než ty… Vždycky, věř mi… A kdybys zabil Stvořeného draka, už se nezastavíš. Vím to…“</p> <p>Na kratičkou chvíli se mu v očích mihl stín soucitu.</p> <p>A pak udeřil.</p> <p>Udeřil Viktorovi už známým vzdušným kopím, jež vypadalo jako dlouhá jehlice utkaná z větrů. Tentokrát byl útok natolik rychlý, že se nedal odrazit.</p> <p>Bolest. Příšerně řezavá, rozdírající hrudník. Viktor byl vržen a posléze přitisknut na kameny, do tváře se mu opřel řvoucí proud. Dral se mu do plic a roztahoval je k prasknutí. Nedokázal teď ani vykřiknout − mohl jen polykat stlačený vítr, krvácet z tisíců ranek na trhajícím se těle a trýznivě umírat…</p> <p>„Idiote!“</p> <p>Loi Iver seskočila na kameny. Mávla rukou a mágův háv se rázem zbarvil doruda. Vítr vyvřískl a utichl.</p> <p>„Co to děláš, Rétore?!“</p> <p>„Ty! Zrádkyně!“</p> <p>Možná si myslel, že kašlající, plivající a za hruď se chytající Viktor už je mimo hru, možná prostě jen nedokázal věnovat pozornost dvěma protivníkům naráz. Ať tak či onak, rdousivá tíže zmizela. Viktor se pokusil vstát, ale hned se zase skácel na kameny. Celé útroby měl v jednom ohni. Připadalo mu, že snad musí mít popraskané plíce.</p> <p>Loi a Rétor kroužili na samé hranici příboje. Kouzelnice držela ruce v dravčím gestu − prsty měla ohnuté jako zvířecí drápy. Rétor při každém kroku sykal bolestí a tiskl si levou ruku k hrudi, kde se mu po oděvu šířila tmavorudá skvrna. Loiin úder přece jen zasáhl cíl.</p> <p>„Zabiju tě, Kočko,“ zachrčel mág. S takovou nenávistí, až se zdálo, že se v něm musela znovu probudit moc Zabijáka.</p> <p>„Ty tupče!“ vyjekla Loi. „Ať tě to ani nenapadne, jinak…“</p> <p>„Ticho!“ štěkl Rétor.</p> <p>„Utíkej, Viktore! Já tohohle šílence zdržím! Í-í-í!“ Loi se skrčila, skočila vpřed a rozpřáhla se, ale místo úderu se vrhla Rétorovi pod nohy.</p> <p>„Utíkej, Viktore!“</p> <p>Kam a proč by měl utíkat? Nahoru po zlatavých spirálách, zpátky do černé slepé uličky pod hradbami Hradu nad světem?</p> <p>Myšlenka na to, zda může utéci a zanechat Loi a Tael napospas osudu, se v něm ani nestihla zrodit. Věděl, že prostě <emphasis>musí.</emphasis></p> <p>A tak se vrávoravým krokem rozběhl, celý skrčený, s jednou rukou přitisknutou k boku. Zlatavá silnice vedla přímo do příboje a on se z rozběhu vrhl do vln. Zvedaje fontány krůpějí spěchal podél černých skalních útesů − dno zůstávalo rovné a neklesalo.</p> <p>Aha! No ano! Bylo to přesně tak, jak si myslel…</p> <p>Jantarové dláždění se vynořovalo zpod hladiny a měnilo se v novou cestu nahoru.</p> <p>Utíkal. Po druhé silnici vedoucí k Hradu nad světem. Tato spirála stoupala dále na jih, otočená k blížícímu se valu mračen. Již bylo vidět, že bouřková fronta je nepřirozeně rovná a že se žene mnohem rychleji, než by se slušelo na obyčejnou bouři.</p> <p>Za jeho zády se Rétor a Loi kutáleli po kamenech. Nepoužívali magii − v tomto souboji zblízka na to jednoduše nezbýval čas. Loi sice byla mnohem pružnější a obratnější, avšak Rétor se ukázal být příliš silným soupeřem i pro ni. Kdykoli se ocitl nahoře, zuřivě otloukal Koččinu hlavu o kameny − jednou, podruhé, potřetí!</p> <p>„Stejně… tam nedojde…“ Rétor znovu přitlačil Loi k zemi a vtom náhle strnul.</p> <p>Přímo vedle něj stál Torn.</p> <p>Zdálo se, že Vodního souboj ani v nejmenším nezajímá. Díval se na běžícího Viktora, který již zdolával druhý zákrut spirálovité silnice. Utíkal velmi ztěžka − často se zastavoval a s obavami se ohlížel.</p> <p>V Tornově tváři se zračilo takové utrpení, jako by běžel spolu s Viktorem.</p> <p>Rétor strnul a pustil omráčenou Loi. Rychle zvedl ruku a zkřížil prsty ve znamení Síly Vzduchu.</p> <p>„Nech toho, Rétore,“ řekl Torn, aniž se k němu otočil. „Na vzájemné zabíjení už je pozdě. Pohleď − Přirození se blíží…“</p> <p>Vzdušný mág váhal a konečky prstů udržoval rodící se uragán.</p> <p>„Pusť z hlavy pomstu, Rétore. Vždyť vidíš, že se mu nesnažím jakkoli ublížit…“ Torn kývl Viktorovým směrem. „Je příliš pozdě spřádat sobecké plány − musíme hrát s těmi kartami, které nám rozdal osud.“</p> <p>„Ublížit? Jemu?“ Rétor se rozesmál. „Vždyť ty bys mu nikdy nezkřivil ani vlásek!“</p> <p>„Proč by ne?“ podivil se Vodní mág. „Teď bych to i zkusil. Ale Přirození…“</p> <p>Konečně se podíval na Rétora. „Co kdybychom −“</p> <p>Ať už však chtěl svému zapřísáhlému nepříteli navrhnout cokoli, světu nebylo souzeno, aby se to dozvěděl. Voda u břehu vzkypěla. Hladina se rozvlnila a otevřela se. Z hlubin stoupal vzhůru úzký kamenný pilíř, celý lesklý, jako by byl natřený sádlem. Na vrcholu tohoto sloupu, plazícího se k nebesům, se krčil Andrzej.</p> <p>„Ne!“ vykřikl Torn. „To ne!“</p> <p>Leč Zemní mág svého spojence neposlouchal. Napřímil se do celé své nevelké výšky a začal šeptat zakletí.</p> <p>Ostrov se otřásl. Skály poskočily v mocném záchvěvu. Jak Rétor, tak i Torn byli mrštěni na zem. Viktor to měl ještě těžší − žlutá silnice se začala bortit a v celých vrstvách sjížděla dolů. Po svazích se jako zlatavé vlny řítily kamenné laviny. Budoucí Zabiják se přimkl ke skále a vyčkával.</p> <p>Bylo zřejmé, že tentokrát se Andrzej, který spěchal, aby zasadil vpravdě zničující úder, rozhodl použít na své poměry prosté zakletí. Jednu věc ovšem nevzal v úvahu − magie Země se nikdy nevyznačovala velkou přesností zásahu.</p> <p>Sloup, na němž vystoupal z moře, se zatřásl a pak se zlomil vpůli. Andrzej se nešikovně skrčil a seskočil dolů. Vynořil se prakticky ihned; kameny, které padaly za ním, se plácajícímu se mágovi starostlivě vyhýbaly. Andrzej začal plavat ke břehu, přičemž prskal a divoce tloukl rukama do vody.</p> <p>Torn v zoufalství potřásl hlavou.</p> <p>Andrzej podle všeho vůbec nepochopil, co se stalo. Zkázu svého pilíře vyhodnotil jako výsledek Viktorova odvetného úderu. Mág konečně doplaval ke břehu, zimomřivě se schoulil na kamenech, na něž vylezl, a upřeně se zadíval na Torna − Vodní se ovšem netvářil ani trochu souhlasně.</p> <p>Zemní mág se prudce postavil a vrhl se k Rétorovi.</p> <p>Vzdušný ucouvl, ale Andrzej ho místo toho, aby na něj zaútočil, chytil za límec pláště a zakřičel: „Prosím tě o pomoc, Rétore! Tebe, svého nepřítele, prosím o pomoc a ochranu!“</p> <p>Torn sešklebil tvář a odvrátil se. Podíval se na Viktora, který stál před zřícenou silnicí. Budoucí Dračí zabiják nervózně přešlapoval na místě, jak se pořád nedokázal odhodlat ke skoku. Torn pomalu zvedl ruku a v dlani mu nabobtnala světlemodrá koule. Zdálo se, že mág váhá, nemůže se rozhodnout, zda má či nemá udeřit. Jeho pohled klouzal od nerozhodně strnuvšího Viktora k blížícím se mračnům a zase zpátky.</p> <p>Muž na skále se náhle skrčil, odrazil se a vznesl se k nebi.</p> <p>Stále ještě váhající Torn jej vyprovodil pohledem. Pak se rozmáchl − nahromaděnou nálož však nemrštil po Viktorovi, nýbrž proti nedaleké skále, kterou vodní úder rozdrtil na prach.</p> <p>Mágové zvedli hlavy.</p> <p>Letící Viktor se blížil ke skalní plošině. Tu a tam se jeho tělo prohýbalo, jako by se snažilo zamířit přímo ke Hradu. Neznámá moc jej ale pokaždé odkláněla zpět do původního směru.</p> <p>„A to je vše,“ řekl Torn. „Hej! Není už načase, abychom se smířili s nevyhnutelným a pomohli Viktorovi přivítat vetřelce?“</p> <p>Rétor od sebe odtrhl neduživého Zemního mága a zavrtěl hlavou. Rozpřáhl ruce − a Síla zavyla v zoufalém úsilí.</p> <p>Loi, která se právě zvedala z kamenů, si z rozbitého rtu olízla krev, načež pohlédla na Vzdušného a bleskurychle mu skočila na záda.</p> <p>Rétora však už nebylo možné zastavit. Očividně se mu opět vrátily zbytky dávné moci Zabijáka, a tak se přese všechno vznesl do vzduchu. Rétor bušil Loi, která se ho držela jako klíště, lokty a tvrdošíjně letěl za Viktorem.</p> <p>Torn − náhle celý shrbený a zestárlý − vykročil k naznak ležící dívce. Klekl si vedle ní a podíval se jí do tváře. Zamyšleně přimhouřil oči.</p> <p>„Jaké… jaké vetřelce?“ zaskřípal Andrzej.</p> <p>„Pomoz mi,“ řekl Torn, aniž se k němu otočil. „Tím, že podporovala Viktora, přišla Neznámá téměř o všechny síly. Přece jen byla mladší než on… To bych nečekal.“</p> <p>„Jaká Neznámá? Jací vetřelci?“ Andrzejův hlas byl trhaný a pichlavý. „Co to meleš, Torne?“</p> <p>Když konečně spatřil dívčinu tvář, nasupeně stáhl obočí.</p> <p>„Neznámá? To je ona.“ Z Tornovy dlaně prýštil tlumený světlemodrý svit a proudil ke tváři Tael. „Copak sis vážně myslel, že všechny zahynuly spolu s Vládci?“</p> <p>„Jednu nechal jít Rétor…“</p> <p>„Zatímco druhá čekala na svou chvíli tady ve Středosvětě…“ Torn dal ruku dolů. Tael otevřela oči a unaveně a nechápavě se na něho zahleděla. „A co se týče vetřelců… Podívej se na jih, Andrzeji…“</p> <p>Mág krátkozrace zamhouřil oči a pohlédl k jižnímu obzoru. „Bouře…“</p> <p>„A v jejím srdci plují lodě Přirozených.“ Torn se postavil. „Je pozdě hromadit křivdy. Pomoz mi přivítat flotilu.“</p> <p>V Andrzejových očích se náhle mihl strach. „Cítím, že… je tam… s nimi…“</p> <p>„Stvořený drak…“ Taelin hlásek byl dosud slabý. „Přichází. To on je středobodem jejich moci. A zastavit ho dokáže jedině Okřídlený vládce…“</p> <p>„Pomůžeš mi, Andrzeji?“</p> <p>Zemní si nervózně mnul bradu nažloutlými prsty. „Bude to chtít zvláštní zakletí…“</p> <p>„No tak ho upřeď, aby tě Drak sežral!“ štěkl Torn. „Nebo alespoň vyzdvihni podmořské útesy…!“</p> <p>„Musím… Musím se vrátit… V hlavním chrámu, jedině tam bych mohl…“ mumlal Andrzej nesouvisle.</p> <p>Torn jej popadl za ramena a nešetrně s ním zatřásl. „Vzpamatuj se, mágu! Tady je tvá moc mnohem větší!“</p> <p>„Musím… Musím si jenom trošičku osvěžit paměť a potom se sem vrátím… Budu potřebovat klid, soustředění, ponořit se do detailů…“</p> <p>Rozzuřený Torn se rozmáchl k ráně.</p> <p>„Neopovažuj se!“ zavřeštěl Zemní mág tenkým hláskem.</p> <p>„Ty grázle…!“ Torn se k němu přiblížil. „To si piš, že se opovážím! Budu říkat a dělat všechno, co se mi…“</p> <p>To byla chyba. Andrzej obratně uskočil stranou, zvedl obě ruce a vykřikl slova zakletí. Asi musel mít vážně strach, neboť jím upředené kouzlo bylo rychlé a účinné. Pobřežní kameny se pod jeho nohama poskládaly do krátkého schodiště, jež klesalo přímo do vody. Mág Země po něm seběhl, vlny se poslušně rozestoupily a o vteřinku později už byl pryč.</p> <p>„Svině…“ Torn si odplivl. „Dokážeš vstát, Neznámá? Vypadá to, že budeme muset přivítat flotilu Přirozených jen ve dvou.“</p> <p>Sklonil se a v bezděčně galantním gestu k Tael natáhl ruku. A dívka ji neodstrčila.</p> <p>„Máš můj obdiv, Neznámá,“ řekl Vodní mág a pozoroval přitom černající obzor, odkud se hnala celistvá stěna běsnících tornád. „Povedlo se ti všechny, úplně všechny napálit! Včetně mě! A samotného Viktora nejspíš také. Tohle je tedy konec, ano? Nedokáže to? Nedokáže vůbec nic udělat?“</p> <p>Tael mlčky pokrčila rameny.</p> <p>„A dokážeš něco udělat ty, Neznámá?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Ale Strážce…“</p> <p>„Uklidni se, Vodní mágu. Přivítáme jejich flotilu. I Stvořeného draka. A budeme se držet tak dlouho, jak to půjde. Jen o jedno tě prosím… Pokud bych to nezvládla, dobij mě. Nechci, aby mě ta stvořená obluda dostala živou.“</p> <p>Torn několik vteřin hleděl na bouří zahalený jih.</p> <p>„To ti přísahám, Neznámá. Budu-li sám naživu. Ale vynasnažím se, aby k tomu nemuselo dojít…“</p> <p>„To já se budu muset snažit,“ pronesla Tael tiše.</p> <p>* * *</p> <p>Při pohledu shora se ukázalo, že kamenná plošina má tvar pravidelného pětiúhelníku. Tento pentagram musel v dávných dobách vzniknout zároveň se samotným Hradem nad světem. Viktor nad ním na okamžik strnul − jako sportovec uprostřed nevídaného skoku do výšky.</p> <p>Pak se mu černé kameny vrhly v ústrety.</p> <p>Magie nezmizela. Viktor stále cítil čtyři živly. Jenomže tady to bylo málo.</p> <p>Ukrýval se zde totiž samotný zdroj.</p> <p>Celá polovina oblohy se již změnila ve řvoucí peklo. Snad se podobné bouře občas mohly strhnout i na Rubní straně, avšak vědomí tvrdohlavě odmítalo vnímat to, co se nyní odehrávalo, jako realitu. Bouře se řítila proti ostrovu, přičemž se mírně prohýbala a vytvářela kolem něho svírající se půlkruh. Nápor sice ještě zadržovaly jakési hlubinné síly, ale pouze chabě, bez podpory živoucí vůle.</p> <p>Kameny plošiny byly větrem vyleštěny jako stěny Hradu nad světem. Jen tu a tam je přetínaly hluboké rýhy − jako by do nich něco… někdo… po pádu z výšin zatínal drápy, jež byly tvrdší než skála.</p> <p>Zatínal drápy, aby tím zbrzdil střemhlavý let, načež se otřepával, protahoval si své mohutné tělo, skládal křídla…</p> <p>A kráčel ke Hradu − přes ten úzký duhový most, který vypadá, že stěží unese člověka?</p> <p><emphasis>Hradby černé jako noc,</emphasis></p> <p><emphasis>bílá </emphasis><emphasis>perleť</emphasis><emphasis> kupolí,</emphasis></p> <p><emphasis>tvrz, kde smutek ztrácí moc,</emphasis></p> <p><emphasis>kde už nás nic nebolí…</emphasis></p> <p><emphasis>Mořský příboj šumí jemně,</emphasis></p> <p><emphasis>z nebes kane slunce med,</emphasis></p> <p><emphasis>děti zaoblačné země</emphasis></p> <p><emphasis>chystají se na svůj let…</emphasis></p> <p><emphasis>Nerozpoznáš v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomto kraji</emphasis></p> <p><emphasis>skutečnost a pouhý sen,</emphasis></p> <p><emphasis>leč pamatuj − pravdu mají</emphasis></p> <p><emphasis>vždy ti odpovědní jen…</emphasis></p> <p><emphasis>Vládce má jak denní svit,</emphasis></p> <p><emphasis>tak i noční hodiny,</emphasis></p> <p><emphasis>klíč k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tajnému ohni mít</emphasis></p> <p><emphasis>však může jen jediný…</emphasis></p> <p><emphasis>Z rodné krve, s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodnou duší,</emphasis></p> <p><emphasis>ze vzdálených končin host</emphasis> −</p> <p><emphasis>pán snů půjde, jak se sluší,</emphasis></p> <p><emphasis>znovu přes duhový most…</emphasis></p> <p><emphasis>Kdo sis zvolil tento úděl,</emphasis></p> <p><emphasis>osudu vyslyšel hlas,</emphasis></p> <p><emphasis>mysli na vše, co jsi viděl,</emphasis></p> <p><emphasis>než nadešel tento čas…</emphasis></p> <p>Přistávali tady Draci.</p> <p>Jejich křídla objímala vzduch, hrdla chrlila oheň, voda u břehů vřela a kameny úpěly pod jejich tlapami.</p> <p>A již v lidské podobě pak kráčeli přes duhový most − do svého hnízda, do svého hradu, do svého domova…</p> <p>Viktor − jako by zapomněl, kým je − zamířil k duhovému mostu. A vtom za svými zády náhle uslyšel křik.</p> <p>Rétor a do něho zaklesnutá Loi padali na plošinu. Kočka mága jednou rukou bušila do tváře a druhou jej zezadu držela pod krkem − jako by byla připravená se roztříštit o zem, ale svého soupeře vzít s sebou.</p> <p>Rétor se však nevzdával.</p> <p>Dopadli na kameny společně, těla propletená jako dva milenci. Loi od mága odskočila a připravila se k útoku. Viktor spatřil, jak se na konečcích jejích prstů mihly špičaté stíny.</p> <p>V tu chvíli Rétor, který ještě ani nestačil složit vzdušná křídla, mávl rukou.</p> <p>Do ženy seshora udeřila zhuštěná sloj Vzduchu a doslova ji zarazila do kamenů. Loi nestačila nic podniknout − síla skládajícího se křídla byla příliš obrovská. Tlak jí zavřel ústa a vítr odvál tichnoucí křik.</p> <p>Vůdkyně klanu Kočky ležela v poloze, v jaké žádný živý člověk ležet nemůže. Ba ani mág. Krk nepřirozeně zvrácený, záda přeražená.</p> <p>Loi Iver byla mrtvá.</p> <p>„Ty!“ Rétor kráčel k Viktorovi, jako by to on teď měl důvod zalykat se nenávistí, jako by to jeho společnice a milenka nyní ležela mrtvá na studených kamenech. „To ty! To ty za všechno můžeš!“</p> <p>„Já jen šel sem, Rétore! Jen jsem šel tam, kam jsem měl přijít!“</p> <p>Síla Zabijáka vyla a drala se na povrch, zoufale hledala cestu ven.</p> <p>Viktor jí však z nějakého důvodu nemohl, nedokázal dát šanci.</p> <p>„Zvítězil jsi, nemám snad pravdu?“ Rétor se podíval na černou oblohu. „Drak nepřišel! Pronásledoval jsem tě… Dal jsem do toho všechno… Obětoval jsem lidi… Ale Draka jsem nenašel! Náš svět je bezbranný! Oni… oni přijdou… a stanou se novými pány světa, změní se v nové sny a strachy. A my odejdeme. Navždy!“</p> <p>Nejspíš by se ho mohl zeptat: „A oč jste vy lepší?!“ Ano, mohl by tu otázku položit a ještě se naposledy pobavit na jeho účet…</p> <p>„Chceš je zastavit?“ zvolal Viktor a ukázal na blížící se černou frontu. Již cítil srdce postupující Síly. Ještě chvíli a Síla se rozpadne na části. Zde − na samém Zlomu světa − dojde k jejímu zlidštění. Pro některé se promění v orlohlavé lodě, pro jiné zase v děsivé sny, neodbytný stesk, tíživou, každodenní noční můru… A kdoví, kolik žil proříznou žiletky, jen aby tato hrůza byla konečně pryč?</p> <p>„Je pozdě!“ vykřikl Rétor.</p> <p>S mágovým pláštěm si pohrával vítr − vítr, který již nedokázal ovládat. Jen hluboko zapadlé oči ve zmučené tváři dál žily vlastním životem. V pohledu, jenž se upíral na Viktora, už nezůstala žádná nenávist. Jen pronikavá tesknota a beznadějný smutek.</p> <p>„Zvítězil jsi, Zabijáku! O tohle ti přece celou dobu šlo, nebo ne? Odlákat mé síly? Nedovolit mi najít Draka? Zvítězil jsi! Ale co si se svým vítězstvím počneš?“</p> <p>Rétor se hlasitě rozesmál a pozvedl ruce k nízké černé obloze. Bouře nabírala na síle, rvala mračný příkrov a zase ho látala jehlami blesků. Sluneční svit již neexistoval, vlastně již neexistovalo nic − pouze dlouhá řada záblesků, v nichž všechny pohyby vypadaly trhaně, jako pod stroboskopem.</p> <p>„Co si počneš se svou Silou, Zabijáku?“</p> <p>Nad horizontem zůstala viset girlanda kulových blesků. Ohnivé chuchvalce poblikávaly − tu hasly, tu zase vzplály oslnivým světlem. Za jejich přízračnou září vířily pletence smrští, zarývající se do vodních mas oceánu. A kdesi ještě dál postupovala Síla, dosud neviditelná, ale již citelná.</p> <p>„Najde se pro tebe v <emphasis>jejich</emphasis> světě místo?“</p> <p>Skály se otřásly. Samotných kořenů Země se zmocnila křeč, která vyvracela horstva a vrásnila roviny. Daleko dole, po samém břehu zalitém kypící pěnou utíkali Torn a Tael. Viktor na ně pohlédl, jako by se snažil zaslechnout opožděnou radu. Vítr však jen řval a neodpovídal, zatímco rozběsněný oceán již neposlouchal ani Vodního mága. Náraz vlny! Tael začala klouzat po kamenech. Torn se zastavil a chytil ji za ruku ve snaze zabránit jejímu pádu.</p> <p>„Žádný <emphasis>jejich</emphasis> svět nebude,“ řekl Viktor.</p> <p>Skály se jim drolily pod nohama. Jen Hrad nad světem zůstával nehybný jako by ho dodnes chránila moc starodávných pánů. Černé kameny hradeb odrážely světlo blesků a z kupolí se linula matně bílá záře. Otevřená brána lákala − nabízela přízračnou iluzi bezpečí.</p> <p>„Nedokážeš je zastavit, Zabijáku!“ Rétor zavrtěl hlavou. „Ani kdyby se ti podařilo skolit Draka!“</p> <p>Nebesa zaplápolala.</p> <p>Kdesi v dáli zazářil ohnivý bod. Krvavá hvězda ženoucí se nad mořem. Začalo hustě pršet − kapky byly studené, pichlavé a mrazily na kůži.</p> <p>„Jménem Čtyř živlů…“ Viktor zmlkl. To ne! Takhle ne! Nemá před sebou říši mrtvých a jeho úkolem teď není vztyčovat nové Šedé meze, oddělovat světy…</p> <p>Jeho? Jeho úkolem?</p> <p>Copak to on vztyčoval Šedé meze?</p> <p>A v tom okamžiku se Loi, mrtvá Loi pohnula! Rétor si toho buďto nevšiml, anebo mu to už bylo jedno. Koččino polámané tělo se pohnulo znovu, schoulilo se a v kratičké křeči znovu nabylo svých původních ladných tvarů. V příštím okamžiku zrzavá žena zvedla hlavu a zpražila Vzdušného mága rozzuřeným pohledem.</p> <p>„Za ten sedmý život mi ještě zaplatíš, Rétore!“ zakřičela.</p> <p>Vítr jí strhával z těla poslední zbytky oblečení a ve Viktorovi − třebaže tohle rozhodně nebyla nejvhodnější chvíle − se náhle vzedmula vlna touhy. Loi to zřejmě musela vycítit, neboť se k němu otočila a odpověděla mu vděčným úsměvem. Letmým úsměvem.</p> <p>„Co stojíš, Viktore? Utíkej!“ zvolala pak.</p> <p>Stále ještě nechápal.</p> <p>„Do hradu, hlupáku!“ Loi se k němu vrhla. Její pohyby byly dosud poněkud prkenné a neohrabané. „Do hradu, Vládce! Nezdržuj se, Draku!“</p> <p>Rétor nevěřícně potřásl hlavou, změřil si Loi šíleným pohledem a pak upřel oči na Viktora. Zvedl ruku, jako by se snažil před něčím chránit.</p> <p>Loi se k němu otočila. „Vycítil jsi v něm svou krev, Rétore?! Ale jak to, že jsi nespatřil i všechno ostatní? To ses tolik snažil vypudit ten okamžik z paměti?“</p> <p>„Ne!“ zakřičel Rétor. „Ne! To není možné!“</p> <p>Loi do Viktora strčila a mávnutím ruky ukázala na krvavou hvězdu planoucí na obloze… již ne hvězdu, nýbrž kometu…</p> <p>„Tak už si zvol, Viktore! Zvol si, Draku Zabijáku! Co chceš? Kým se staneš?“</p> <p>Skály se daly do pohybu. Celé vrstvy zlatavých kamenů se řítily dolů − do vroucích vln, na cestu, po které nahoru utíkali Torn a Tael. Ke Hradu nad světem se už nedalo dostat… Přesněji, téměř se k němu nedalo dostat.</p> <p>„Chceš, aby to musela udělat ona?“ Loi pohlédla Viktorovi do očí. „Neznámý klan neovládá celou Sílu! Neposílej do boje svou ženu, Draku! Pro ni by to znamenalo smrt!“</p> <p>Viktor se rozběhl. Po viklajících se kamenech, po rozpadávající se cestě. Duhový most tál v poryvech větru; vepředu tkaly stěnu provazce ledového deště. Ponořil se do tohoto téměř souvislého proudu − odkud se jen vzalo takové množství vody, copak nebe dokáže pojmout tolik vláhy?! Byl srážen, strháván, již neutíkal, ale spíše plul hustou suspenzí vody a vzduchu. Živly vlekly Viktora stále blíž a blíž ke strži; znenáhla si uvědomil, že to nezvládne, že už je příliš pozdě, že to Loi nestihla a Rétorova šílená zuřivost jej připravila o drahocenné minuty, během kterých ještě mohl doběhnout ke Hradu a dotknout se jeho černých hradeb…</p> <p>Voda náhle přestala proudit. Jako kdyby nad ním kdosi rozevřel obrovský neviditelný deštník. Torn dole na cestě už neutíkal − potácel se na místě s rukama zvednutýma nad hlavou a s vypětím všech sil se nažil udržet rozervanou oblohu. Tael se na okamžik zastavila, podívala se na mága a pak vyrazila dál. Ke Hradu nad světem, k černočerným kamenům stěn, k otevřené bráně…</p> <p>Neposílej do boje svou ženu. Draku…</p> <p>Viktor se rozběhl po duhovém mostě. Mlžný svit pod nohama, který mu ještě před chvíli připadal pevný jako skála, se nyní prohýbal a trhal; jeho definitivní rozpad se zdál být otázkou vteřin. Zpod nohou odlétávaly krůpěje světélkujícího oparu a jako různobarevné jiskry křižovaly vzduch. Od hradu je teď dělila stejná vzdálenost − jak Tael, utíkající nahoru po zbytcích zlatavé silnice, tak i Viktora, spěchajícího přes most.</p> <p>„Zastav se!“ vykřikl Viktor. „Stůj!“</p> <p>Ale neslyšela ho. Nebo mu už nedůvěřovala…</p> <p>Viktor uklouzl. Most rychle tál. Světelné pláty se pod ním kroutily, jiné pukaly a drobily se. Chvějící se zem hluboko dole lákala, vábila, čekala.</p> <p>Propadal se. Kráčel duhovým kvasem, ponořen do něj až po pás. Pod nohama již neměl pevnou oporu. Rudá kometa na nebesích otevřela tlamu a zařvala…</p> <p>Úder. Náraz do zad. Pevné větrné křídlo jej nadzvedlo a vrhlo ho vpřed, skrze mizející most až na druhou stranu propasti. Rétor za ním upadl a chytal se skal zkroucenými prsty. Mág odevzdal všechno, co ještě zůstávalo na samém dně jeho duše, odevzdal beze zbytku, ve snaze napravit svá pochybení a vyrovnat účet − za to, co se stalo mezi ním a ženou z Neznámého klanu, která pak odešla na Rubní stranu, za nesmyslné pronásledování vlastního vnuka, za ztracené minuty, jež mohly rozhodnout o všem.</p> <p>Viktor se svalil Tael pod nohy. Náraz mu vyrazil dech a celým jeho tělem projela bolest. Ani Tael to ovšem neočekávala, a tak přes něj klopýtla, upadla a začala se kutálet po kamenech. Viktor popadl její ruku a škubl za ni.</p> <p>„Ne!“ zakřičel.</p> <p>„Pusť mě! Musím…“</p> <p>„Ne! Zakazuji ti to, poslední z Neznámého klanu!“</p> <p>Dívka zalapala po dechu a snažila se mu vytrhnout. Viktor se s ní střetl pohledem a pak tichounce, tichoulince zašeptal: „Je to můj svět, Tael.“</p> <p>Obloha se nalévala krví. Blesky bičovaly břeh. Vítr zavyl a vrhl smyčky tornád proti Dračímu ostrovu.</p> <p>„Obnova…“ šeptal déšť. „Přerod…“ hučela bouře. „Nové, nové, nové…“ črtaly po nebi rozeklané blesky.</p> <p>„Rozhodnutí je na mně,“ řekl Viktor a pustil Taelinu slábnoucí ruku. Poté se otočil k bráně Hradu nad světem.</p> <p>Strážce stál na prahu.</p> <p>Ve Viktorových snech vypadal jinak. Úplně jinak − rozhodně ne jako útlý výrostek s větrem rozcuchanými černými kadeřemi. Přesto ho však poznal…</p> <p>„Dej mi svou Sílu,“ pronesl Viktor a udělal krok ke Hradu nad světem.</p> <p>„Máš na to právo?“ zeptal se Strážce hlasem Obžery, jemuž se náhle navrátilo mládí.</p> <p>„Ano!“</p> <p>„Zkus mi to dokázat.“</p> <p>„Mám na to právo.“</p> <p>Viktor pocítil, jak se před ním vztyčila pevná stěna − jednolitá, neviditelná, čekající. Ubohá stěna…</p> <p>„Mám na to právo − v žilách mi koluje krev Vládců…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − v žilách mi koluje krev Dračího zabijáka…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − povolal mě Neznámý klan, odvěký ochránce…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − uvěřil jsem a přišel…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − strážci Šedých mezí za mě položili životy…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − přijal jsem moc živlů…“</p> <p>Krok…</p> <p>„Mám na to právo − odmítl jsem cestu Přirozených…“</p> <p>Strážce už byl na dosah ruky.</p> <p>„Mám na to právo − jsou se mnou moji přátelé i nepřátelé, má láska i nenávist. Je to můj svět.“</p> <p>Dotkl se černých kamenů hradeb.</p> <p>„A přijmeš všechno?“ Obžera potřásl hlavou. „Život i smrt? Úctu i opovržení? Celou tíhu odpovědnosti?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Budeš rozhodovat o tom, čím se stanou strachy a sny Rubní strany? V co se změní mezi Přirozenými? Jak projdou Středosvětem?“</p> <p>„Ano. Vrať mi mou moc, Strážce!“</p> <p>Nebe explodovalo bělostnou září. Blesky upletly obrovskou ohnivou síť, jako by se do ní snažily lapit celý svět. Ostrov se otřásl a začal se zvedat z klokotající vody.</p> <p>Stvořený drak, který se vznášel na obloze, zařval. Ocelová křídla rozpárala vzduch; ohnivá tlama se otevřela a vychrlila celou řeku napalmu. Třpytivé drápy se narovnaly a namířily na soupeře.</p> <p>Viktor se protáhl.</p> <p>Celým obrovským tělem zakutým do šupinatého pancíře.</p> <p>Od špičky dlouhého ocasu až po konečky křídel.</p> <p>Pak se pán Středosvěta vznesl nad Dračím ostrovem.</p> <p>Dole na cestě seděl pod deštěm opovržlivě se šklebící Torn a chytal do rtů studené kapky.</p> <p>Loi Iver, obnažená, svůdná a živá, držela na kolenou hlavu Rétora, který cosi šeptal v bezmocném blouznění, a upřeně hleděla na nebe a nevěřícně vrtěla hlavou.</p> <p>U brány Hradu nad světem potřásl zlatavou hřívou bílý jednorožec.</p> <p>A orlohlavé lodě Přirozených, které se plížily za stěnou smrští, strnuly, když se vysoko na obloze Dračí vládce střetl se Stvořeným drakem.</p> <p><emphasis>Sankt Petěrburg − Almaty − Arzamas-16 − Moskva</emphasis></p> <p><emphasis>Prosinec 1996 − červenec 1997</emphasis><strong>Poznámka překladatele</strong></p> <p>V textu byly použity dva úryvky z jiných knih. Úvodní Shelleyho báseň vyšla (v překladu Jaroslava Vrchlického) v roce 1901 ve sbírce <emphasis>Výbor lyriky</emphasis> (J. Otto, Praha). Kniha, do níž Viktor mohl nahlédnout během cesty fasuňkem, je pak samozřejmě <emphasis>Jak se kalila ocel</emphasis> Nikolaje Alexejeviče Ostrovského. Daný úryvek, dílo překladatelky Jarmila Wagsteinové, se objevil ve vydání z roku 1960 (Státní nakladatelství dětské knihy, Praha).<strong>Sergej Vasiljevič Lukjaněnko</strong></p> <p>Jeden z předních současných ruských autorů fantastické literatury se narodil 11. dubna 1968 v kazachstánském Karatau (městečko v Džambulské oblasti na jihu země). Vystudoval obor psychiatr na Státní lékařské fakultě v Almaty, avšak této profesi se prakticky nevěnoval. O fantastiku se zajímal již od dětství − mezi jeho oblíbence patřili Krapivin a Heinlein. Delší dobu působil jako zástupce šéfredaktora časopisu Miry (Světy), zaměřujícího se na fantastiku, a právě tehdy − ve druhé polovině 80. let − se pustil do psaní svých vlastních povídek. První z nich. Narušení (<emphasis>Narušenije),</emphasis> vyšla v časopise Zarja (Úsvit) již v roce 1988. Úspěchy jeho krátkých příběhů ho po několika letech přivedly na dráhu profesionálního spisovatele; nutno říci, že oblibu u čtenářů získal hned od začátku své tvůrčí dráhy. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do Moskvy, která mu brzy přirostla k srdci. Žije tam dodnes a v tomto městě se odehrává i nemalá část jeho knih.</p> <p>Jako první byla Lukjaněnkovi publikována sbírka <strong>Atomový sen</strong> (<emphasis>Atomnyj son,</emphasis> 1992) obsahující průřez jeho dosavadní povídkovou tvorbou. V témže roce vyšel i jeho první román, jenž mu okamžitě přinesl popularitu. <strong>Rytíři Čtyřiceti ostrovů</strong> (<emphasis>Rycari Soroka Ostrovov</emphasis>) jsou příběhem skupiny dětí unesených mimozemskou rasou na jinou planetu, aby tam mezi sebou bojovaly o šanci vrátit se domů.</p> <p>Mnohem výraznější však byla trilogie <strong>Lord z</strong><strong> </strong><strong>planety Země </strong>(<emphasis>Lord s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>planěty Zemlja,</emphasis> Triton a Argo 2009) z roku 1994 tvořená romány <strong>Princezna stojí za smrt, Neexistující planeta</strong> a <strong>Skleněné moře</strong>. V těchto klasických dobrodružných space operách se mladý hrdina ze současnosti (zpočátku spíše antihrdina) ocitá ve vzdálené budoucnosti Galaxie, kde usiluje o záchranu mladé šlechtičny, svádí boje s náboženskými fanatiky, a dokonce zasahuje do velkého konfliktu lidstva s mimozemskou civilizací.</p> <p>Díky dilogii <strong>Hranice snů </strong>(<emphasis>Linija grjoz,</emphasis> Triton 2005) a <strong>Vládcové iluzí </strong>(<emphasis>Imperatory iljuzij,</emphasis> Triton 2005), která v Rusku poprvé vyšla v roce 1996, se Lukjaněnko ocitl mezi naprostou špičkou ruských autorů sci-fi. V dokonale propracovaném vesmíru se mezihvězdný tulák a profesionální bodyguard Kay Altos zaplétá do záležitosti, která může změnit osud celého lidstva. Obě knihy bývají označovány za „filosofické space opery“; a třebaže toto hodnocení ne zcela sedí, rozhodně se nejedná o bezduché akční příběhy, nýbrž o texty s „něčím navíc“, jak už je u Sergeje Lukjaněnka zvykem.</p> <p>V roce 1996 se na trhu objevila také povídková sbírka <strong>Odložená pomsta </strong>(<emphasis>Otložennoje vozmezdie</emphasis>), v jejíž titulní novele je velice věrohodně vylíčen svět zdevastovaný jadernou válkou, a dark fantasy <strong>Chlapec a Temnota </strong>(<emphasis>Maľčik i Ťma</emphasis>) − posledně jmenovaná kniha později vyšla také jako Dveře do Temnoty.</p> <p>Na další trilogii Lukjaněnko spolupracoval se spisovatelem, básníkem a hudebníkem Julijem Burkinem. Knihy <strong>Dnes, mami! </strong>(<emphasis>Segodňa, mama!,</emphasis> 1997, připravuje Triton), <strong>Ostrov Rus </strong>(<emphasis>Ostrov Rus’,</emphasis> 1997) a <strong>Car, carevič, král, králevic… </strong>(<emphasis>Car’, carevič, koroľ, korolevič…,</emphasis> 1997) spojuje kromě hlavních postav také kousavý humor a satira. Autoři se bez servítků vysmívají všemu a všem − od žánrových klišé až po stav současné ruské společnosti.</p> <p>Po zvláštním mystickém thrilleru <strong>Podzimní návštěvy </strong>(<emphasis>Osennije vizity,</emphasis> 1997) přišla další kniha, která se v Rusku stala kultovní. Kyberpunkový román <strong>Bludiště odrazů </strong>(<emphasis>Labyrint otraženij,</emphasis> 1997; Triton a Argo 2007) vzbudil tak velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování − románu <strong>Lživá zrcadla </strong>(<emphasis>Faľšivyje zerkala,</emphasis> 1998) a novely <strong>Průzračné vitráže </strong>(<emphasis>Prozračnyje vitráži,</emphasis> 2000), publikované původně pouze na internetu (obě tato díla u nás vydala nakladatelství Triton a Argo roku 2008 v jednom svazku pod názvem <strong>Lživá zrcadla).</strong> Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově používaná virtuální realita − Hlubina. Ze všech jejích obyvatel jsou nejzáhadnější diveři, kteří se v digitálním neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokážou dělat věci, o nichž se dnešním hackerům ani nesní.</p> <p>K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech <strong>Hvězdy, ty studené hračky </strong>(<emphasis>Zvjozdy cholodnyje igruški,</emphasis> 1997; Triton a Argo 2006) a <strong>Svět stínu </strong>(<emphasis>Zvjozdnaja těň,</emphasis> 1998; Triton a Argo 2007). Lidstvo se do vesmíru dostalo příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi mimozemské rasy, pro něž jsou noví kosmičtí cestovatelé jen bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se svému osudu nevzepřeli.</p> <p>Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej Lukjaněnko v knize <strong>Zlá doba pro draky </strong>(<emphasis>Ně vremja dlja drakonov,</emphasis> 1997), na níž spolupracoval s jiným výborným mladým autorem Nikem Perumovem. Originální fantasy je i román <strong>Chladné břehy </strong>(<emphasis>Cholodnyje běrega,</emphasis> 1998) a jeho pokračování <strong>Nadchází jitro </strong>(<emphasis>Blizitsa utro,</emphasis> 2000), odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo Ježíše Krista objevil nevlastní syn Boží, který lidem přinesl magii, a zcela tím změnil běh dějin.</p> <p>Na konci roku 1998 byla vydána jeho kniha <strong>Noční hlídka </strong>(<emphasis>Nočnoj dozor,</emphasis> Triton a Argo 2005), o které asi není třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako „autor Hlídek“. Druhý díl <strong>Denní hlídku </strong>(<emphasis>Dněvnoj dozor,</emphasis> Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem Vasiljevem, třetí − <strong>Šerou hlídku </strong>(<emphasis>Sumerečnyj dozor,</emphasis> Triton a Argo 2005) − opět sám. V roce 2005 spatřila světlo světa kniha <strong>Poslední hlídka </strong>(<emphasis>Poslednij dozor,</emphasis> Triton a Argo 2006), která měla celý cyklus definitivně uzavřít, ale i samotný Lukjaněnko si zřejmě už tehdy uvědomoval, že <emphasis>definitivně</emphasis> je v případě světa Hlídek příliš silné slovo. Znovu (a mám za to, že nikoli naposledy) se do něho vrátil v povídce <strong>Drobná hlídka </strong>(<emphasis>Melkij dozor</emphasis>) publikované v roce 2007.</p> <p>Lukjaněnkův několikaletý příklon k fantasy však neznamenal, že by autor zanevřel na sci-fi příběhy odehrávající se ve vzdálené budoucnosti. Patří k nim román <strong>Genom </strong>(<emphasis>Genom,</emphasis> 1999), v němž lidská rasa, geneticky rozdělená na dva odlišné „poddruhy“, čelí hrozbě v podobě agresivních mimozemských vetřelců. <strong>Tance ve sněhu </strong>(<emphasis>Tancy na sněgu,</emphasis> 2001), zasazené do téhož pochmurného světa, sice byly napsány později, odehrávají se však sto let před událostmi Genomu.</p> <p>Román <strong>Spektrum </strong>(<emphasis>Spektr,</emphasis> Epocha 2005, připravuje Triton a Argo) v Rusku vyšel v roce 2002 a znamenal návrat ke svižným dobrodružným space operám z počátečního období Lukjaněnkovy tvorby. V nedaleké budoucnosti se před lidstvem otevírá celý vesmír − je totiž kontaktováno mimozemskou rasou Klíčníků přinášející technologii teleportace mezi planetami.</p> <p>V roce 2004 se čtenáři, čekající na další Lukjaněnkovu knihu, dočkali alespoň povídkové sbírky <strong>Gadget </strong>(<emphasis>Gadžet,</emphasis> 2004), obsahující celou řadu žánrově odlišných příběhů − starších i těch nejnovějších. Autor se během tohoto období kromě práce na Poslední hlídce a tvorbě filmových scénářů věnoval také psaní povídek, vycházejících v časopisech i v rozličných tematických antologiích.</p> <p>Kirill, hlavní hrdina knihy <strong>Nanečisto </strong>(<emphasis>Černovik,</emphasis> 2005; Triton a Argo 2008), je doslova vymazán ze světa. Přátelé, sousedé, kolegové z práce, ba i milovaná dívka na něho zničehonic zapomínají, jeho občanský průkaz se rozpadá v prach. Kdo za to může? Kirillovi nezbývá, než aby se to pokusil odhalit. Slibně se rozvíjející příběh pokračuje ve druhém dílu série, který se jmenuje <strong>Načisto </strong>(<emphasis>Čistovik,</emphasis> 2007; Triton a Argo 2010).</p> <p>Zatím posledním vydaným románem Sergeje Lukjaněnka jsou <strong>Konkurenti </strong>(<emphasis>Konkurenty,</emphasis> 2008). Jde o literární zpracování v Rusku populární internetová hry Starquake (www.starquake.ru). Kniha, jejíž hlavní hrdina ke svému překvapení zjišťuje, že je herní svět o dost živější, než by se mohlo zdát, je sice očividně komerční záležitostí, ale přesto se nese v poutavém, akčním duchu a nezapře autorův typický styl.</p> <p>Sergej Lukjaněnko žije, jak již bylo řečeno, v Moskvě. Je ženatý a má jednoho syna. Chová několik domácích zvířat, rád vaří a kouří svou oblíbenou dýmku. Jeho největším koníčkem je psaní − což je nejspíš dobře, neboť právě psaní ho zaměstnává natolik, že mu už na nic jiného prakticky nezbývá čas. Za své knihy získal řadu cen; je nejmladším držitelem Aelity, nejprestižnějšího ruského SF&F ocenění, jež se uděluje za největší přínos do rozvoje fantastických žánrů. Jeho romány byly přeloženy do řady světových jazyků; točí se podle nich filmy a na jejich základě vznikají také stolní i počítačové hry.</p> <p>Lukjaněnko je autorem, který nezklame. Jistě, jako každý spisovatel má lepší a horší knihy, žádná z nich však nebyla propadákem, žádná neurazila čtenářskou veřejnost. V jeho dílech snad každý nalezne to své − ať už je milovníkem přímočaré akce, nebo literárním gurmánem, pro nějž jsou nejdůležitější důmyslná podobenství o relativnosti dobra a zla a věčné hledání místa člověka ve světě. Navíc mu není cizí žádný z fantastických žánrů − umí napsat vše od kyberpunku, přes space opery až po hrdinskou fantasy.</p> <p>Navzdory tomu, že Lukjaněnkova spisovatelská dráha již trvá téměř patnáct let, stále mu neschází chuť do psaní a množství nápadů. Existuje nemálo autorů, kteří psali kvalitně jen do doby, než se proslavili, a kteří ve svých dalších dílech už pouze pilně vykrádali sami sebe. Lukjaněnko se však nenechal zkazit literárním věhlasem ani vysokými honoráři. Stále zůstává spisovatelem, jenž má rád své čtenáře, a každá jeho další kniha přináší něco nového a originálního. Počkejme si tedy, čím nás překvapí příště. Rozhodně je nač se těšit…</p> <p><emphasis>Konstantin Šindelář</emphasis><strong>Nik(olaj) Danilovič Perumov</strong></p> <p>Jeden z nejvýznamnějších autorů novodobé ruské fantastiky se narodil 21. listopadu 1963 v Sankt Petěrburku (tehdy Leningradě). Pochází ze starobylé rodiny s arménskými kořeny; mezi jeho předky bylo i několik uznávaných univerzitních profesorů. Nik (pod touto zkráceninou křestního jména je dnes všeobecně znám) odpromoval na katedře biofyziky Fyzikálně-mechanické fakulty leningradské Vysoké školy polytechnické. Posléze se věnoval molekulární biologii a deset let − než se jeho hlavní profesí stalo psaní − pracoval ve výzkumném ústavu.</p> <p>Perumovovy první literární pokusy vznikaly ještě v dobách jeho studií. Začátkem 80. let minulého století podobně jako řada jiných sovětských vysokoškoláků „žil Tolkienem“. V ruštině však stačil vyjít pouze Hobit a první část trilogie Pán prstenů; poté Tolkien v Kremlu upadl v nemilost. Perumov se tedy prostřednictvím různých překupníků a známých mezi zaměstnanci vydavatelství pustil do shánění originálních výtisků a jejich překládání. Díky tomu se prý naučil natolik dobře anglicky, že si jednu dobu přivydělával simultánním tlumočením. Především si ale jednoho dne uvědomil, že fantasy světa stále nemá dost a že se již nedokáže zastavit. Rozhodl se tedy sepsat své vlastní představy o tom, jak by měl Pán prstenů pokračovat; sám to později nazval „literární hrou“. Původní dilogie, která se odehrává ve Středozemí tři sta let po událostech Pána prstenů, sestává z knih <strong>Elfská čepel </strong>(<emphasis>Eľfijskij klinok</emphasis>) a <strong>Černé kopí </strong>(<emphasis>Čornoje kopjo</emphasis>). Vznikala postupně v letech 1985-91. Text, jejž Nik tvořil pro radost sobě a úzkému kruhu přátel, měl skončit na dně šuplíku, avšak náhoda tomu chtěla, že se dostal k Perumovovu známému, majiteli obchodu s výpočetní technikou. Ten tehdy prodával počítače stavropolskému vydavatelství Kavkazská knihovna a při této příležitosti jim ukázal i Nikův rukopis.</p> <p>Redaktoři váhali opravdu dlouho − bezmála dva roky. Nakonec Kavkazská knihovna publikovala pouze první díl a pak postoupila práva vydavatelství Severozápad. Ani to ovšem příliš v úspěch knih nevěřilo − Perumov za ně dostal směšný honorář ve výši tří set dolarů. Výsledek ovšem překonal i ta nejsmělejší očekávání. Během půldruhého roku se dilogie, která dostala název Prsten Temnoty, prodalo na sto tisíc výtisků. Knihy vyvolaly smršť těch nejprotichůdnějších reakcí. Čtenáři se rozdělili na dva tábory − nadšené obdivovatele a zuřivé odpůrce, kteří Perumovovi dokonce ani dnes, po tolika letech nemohou odpustit, že se opovážil „poskvrnit Tolkienovo dílo“. Jejich hlavním argumentem zůstává, že nikdo nemá právo psát pokračování Pána prstenů a pohrávat si s historií Středozemě. Výčitky se týkají i toho, že se Perumov málo držel ducha původních Tolkienových knih; například že vtiskl skřetům a Zlu vůbec o poznání lidštější tvář.</p> <p>V roce 1995 Perumov změnil podobu série z dilogie na trilogii, když napsal třetí a − jak se tehdy domníval − závěrečný díl <strong>Adamant Henny.</strong> Knižní triptych se dočkal překladu do polštiny, bulharštiny a litevštiny; v našich zemích se svého času neobjevil kvůli problémům s autorskými právy. Před několika lety však Nik oznámil, že se do Tolkienovy Středozemě znovu vrátí − přepíše původně redakčně notně zkrácený Adamant Henny a přidá i další dva díly. Měly by se jmenovat Nebe Valinoru a Vodopád.</p> <p>Rok 1995 byl pro Perumova literárně velmi plodný. Kromě tří novel o Conanovi (<strong>Posvátný háj, Kolotoč bohů</strong> a <strong>Čarodějovi služebníci</strong> − všechny tři napsal pod pseudonymem Paul Winlow) dokončil také <strong>Smrt bohů </strong>(<emphasis>Gibeľ bogov</emphasis>), první knihu série Hjervardské letopisy. Mnozí čtenáři dodnes pokládají tento román, který v roce 2007 vyšel i v USA pod názvem Godsdoom, za vůbec nejlepší z Perumovových děl − je pochmurný a zároveň úžasně akční; neposkytuje skoro žádný čas na oddech. Mimo jiné je v něm poprvé zmíněno tzv. <emphasis>Uspořádané</emphasis> − universum množství vzájemně propojených světů. Hjervard Perumov rozpracoval ve volných pokračováních <strong>Válečník Velké temnoty </strong>(<emphasis>Voin Velikoj ťmy,</emphasis> 1995) a <strong>Neradostná země </strong>(<emphasis>Zemlja bez radosti,</emphasis> 1996), a třebaže se později věnoval řadě jiných projektů, nikdy na něj nezanevřel. Co nevidět by měl vyjít čtvrtý román z tohoto prostředí a autor pilně pracuje na knize, jež by měla uzavřít celý cyklus o světech Uspořádaného a o které mluví jako o svém životním díle.</p> <p>Na tomto místě možná nebude na škodu vysvětlit, co že to cyklus o světech Uspořádaného vlastně je. Jedná se o prostředí, v němž se odehrávají hned tři Perumovovy knižní ságy (Prsten Temnoty, Hjervardské letopisy a Zlomové letopisy). Jsou na sobě naprosto nezávislé a lze je číst zcela samostatně; ostatně i řada románů, které je tvoří, na sebe navazuje jen velmi volně. Nicméně existuje v nich řada zmínek, narážek a odkazů na ostatní série, které umožňují hlubší pochopení všech souvislostí. Také nemálo postav, jak epizodních, tak i těch dosti zásadních, přechází ze ságy do ságy.</p> <p>Dvoudílná série Technomagie znamenala v Perumovově tvorbě dočasný odklon od fantasy a světů Uspořádaného. Romány <strong>Dovolené kouzlo </strong>(<emphasis>Razrešonnoje volšebstvo,</emphasis> 1996) a <strong>Neznámý nepřítel </strong>(<emphasis>Vrag něvědom,</emphasis> 1997) se sice zpočátku tváří jako klasická fantasy, ale ve skutečnosti zavádějí čtenáře do válkou zmítaného světa vzdálené budoucnosti, v němž lidstvo sice ovládá hvězdy, ale samotná jeho existence je ohrožována nelítostným nepřítelem ve vlastních řadách. Tato zajímavá dilogie končí velmi otevřeně, ale je nejisté, zda k ní Perumov někdy napíše pokračování. Zatím to tak nevypadá.</p> <p>V roce 1998 vyšla první část Zlomových letopisů − Perumovovy zatím nejrozsáhlejší ságy odehrávající se ve světech Uspořádaného. Dvoudílný <strong>Diamantový meč, dřevěný meč </strong>(<emphasis>Almaznyj meč, děrevjannyj meč,</emphasis> Triton 2009) líčí krutý svět Melynské říše, v němž celá řada mocenských uskupení i troufalých jednotlivců bojuje o získání dvou magických mečů. Román sklidil pochvalné ohlasy nejen v Rusku, ale i ve Švédsku a Bulharsku. Na tuto knihu pak navazuje série Strážce mečů, v němž otěže hlavního hrdiny naplno přebírá jedna z postav první knihy − špeh a nezdárný student magické Akademie Fess, jehož v Evialu, novém světě, v němž se proti své vůli ocitl, čeká temný a velkolepý osud. Série sestává z románů <strong>Mágovo zrození </strong>(<emphasis>Rožděnije maga,</emphasis> 1999), <strong>Mágovo putování </strong>(<emphasis>Stranstvija m</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ga,</emphasis> 2000) a <strong>Mágovo osamocení </strong>(<emphasis>Odinočestvo maga,</emphasis> 2001). Celá je pak zakončena na čtyři díly rozdělenou <strong>Mágovou válkou </strong>(<emphasis>Vojna maga,</emphasis> 2003-2006). Třebaže Perumovovi nemálo ruských čtenářů vyčítalo, že sérii zbytečně natahuje, řada jiných netrpělivě čekala na každý další díl.</p> <p>Do Zlomových letopisů patří rovněž samostatný román <strong>Nekromantova dcera </strong>(<emphasis>Doč’ nekromanta,</emphasis> 2000) a povídka <strong>Vrátit hůl! </strong>(<emphasis>Vernuť posoch,</emphasis> 2000), které pomáhají lépe pochopit základní konflikt, jenž se ve světě Evialu odehrává.</p> <p>Zároveň se Zlomovými letopisy vznikala druhá Nikova sci-fi dilogie − Říše nadevše. V románech <strong>Lebka na rukávu </strong>(<emphasis>Čerep na rukave,</emphasis> 2002) a <strong>Lebka na nebesích </strong>(<emphasis>Čerep v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebesach,</emphasis> 2004) ovládá Galaxii vzdálené budoucnosti německá Čtvrtá říše. Ne každému se to ale zamlouvá − a to i navzdory tomu, že Říše alespoň na první pohled odvrhla nacistickou ideologii a nahradila ji „multikulturním nacionalismem“. Mnohé planety se bouří a do toho začíná invaze nezastavitelných mimozemských monster.</p> <p>Romány <strong>Torn </strong>(<emphasis>Ťorn,</emphasis> 2007) a <strong>Aliedora</strong> (2009) jsou prvními dvěma díly slibně rozepsané trilogie Sedm zvířat Railegu. Tato nová série se již neodehrává v univerzu Uspořádaného a autor v ní navíc experimentuje s poněkud odlišnými vyprávěcími postupy. Každá z knih je věnována jinému protagonistovi. Jejich osudy však jsou − navzdory veškerým odlišnostem − vzájemně spjaty. O tom, jak dopadne vzájemné setkání, i o samotném osudu magického světa Railegu, který je ohrožován tajemnou Hnilobou, se dočteme až v poslední části trilogie, jejíž vydání je teprve plánováno.</p> <p>Nik Perumov je znám hlavně jako autor románů a ság; povídek a novel napsal během své kariéry jen hrstku. Mezi nimi se však vyjímá cyklus pro spisovatele poněkud netradiční slovanské − nebo by možná bylo správnější říci ruské vlastenecké − fantasy. Tyto kratší příběhy zpočátku vycházely jen v časopisech. Až v roce 2008 se první tři z nich (Ruský meč, Železo z krve odpařit, Vseslavův pes) objevily ve sborníku <strong>Já, Vseslav.</strong> Úryvky dalších příběhů jsou zatím dostupné pouze na internetu.</p> <p>Několik knih napsal Perumov také ve spolupráci s jinými autory. Spolu s Polinou Kaminskou to byly první dva romány ze série Únosci duší, konkrétně <strong>Prostředník </strong>(<emphasis>Posrednik,</emphasis> 1996) a <strong>Tváří v</strong><strong> </strong><strong>tvář </strong>(<emphasis>Odin na odin,</emphasis> 1997). Hlavní hrdina, neurochirurg Igor Poplavskij, v nich objevuje substanci, s jejíž pomoci se lidská duše může dočasně odpoutat od těla a vydat se na cesty po světech zrozených z nevědomí. Knihy byly snad až příliš bizarní, než aby si získaly oblibu širší čtenářské veřejnosti. Poslední díl série, nazvaný Operace „Antijidáš“, již Kaminská dokončila sama.</p> <p>Podstatně populárnější byla <strong>Černá krev </strong>(<emphasis>Čornaja krov’,</emphasis> 1996), na níž Perumov spolupracoval se Svjatoslavem Loginovem. Jedná se o poměrně přímočarou fantasy, avšak akční, čtivou a plnou neotřelých nápadů, která se odehrává v době kamenné. Loginov (již bez Perumova) se do stejného prostředí vrátil ještě jednou, v roce 1999, kdy napsal téměř stejně povedený román Černá smršť.</p> <p>Zdaleka nejchutnější ovoce ovšem přinesla spolupráce Perumova s jedničkou ruské fantastiky, Sergejem Lukjaněnkem. Osobně pokládám román <strong>Zlá doba pro draky </strong>(<emphasis>Ně vremja dlja drakonov,</emphasis> 1997) za jeden z vrcholů tvorby obou autorů. Příběh Moskvana Viktora, který se nechtě ocitne v magickém Středosvětě, jenž má zachránit, je dramatický, plný překvapivých zvratů. Z některých pasáží snad až příliš čiší rukopis toho či onoho autora, ale přechod mezi nimi nepůsobí rušivě; spíše naopak dodává textu na kouzlu.</p> <p>A aby byl výčet úplný, musím zmínit ještě science fantasy <strong>Armagedon</strong> (2000), kterou Perumov napsal s americkým spisovatelem Alanem Colem. V USA vyšla kniha v roce 2006 pod názvem Lords of Terror. Smělý rusko-americký experiment ovšem naneštěstí trpí celou řadou neduhů − od nedotaženosti některých dějových linií až po celkovou nedomyšlenost syžetu. Výsledkem je prazvláštní mišmaš; i sám Perumov v jednom rozhovoru přiznal, že Armagedon považuje za jednu ze svých nejslabších knih.</p> <p>Nik Perumov byl profesionálním spisovatelem poměrně krátce, pouze mezi lety 1994-1998. Život pod neustálým tlakem, kdy byl nucen každodenně přemýšlet, zda toho napsal dost, aby uživil sebe i rodinu, se mu nezamlouval, a tak se rozhodl oprášit svou původní profesi biologa a odejít do Spojených států, kde se pro něho v tomto oboru − na rozdíl od Ruska − našla práce. Zpočátku byl zaměstnán ve výzkumném ústavu v texaském Dallasu, později přešel do laboratoře v Severní Karolíně. Pobyt v Americe mu přinesl nejen životní jistotu, ale i možnost prosadit se na tamním knižním trhu. Navzdory dlouhému pobytu v cizině ovšem zůstává vlastencem − Rusko často navštěvuje a patriotismus projevuje i v řadě svých knih.</p> <p>Perumov se v letech 2003 a 2007 stal držitelem ceny Fantasta roku, která se uděluje nejprodávanějšímu ruskému autorovi fantastiky, zatímco poslední díl jeho románu Mágova válka označili čtenáři za nejlepší knihu roku 2006. A již tři roky předtím, na Euroconu, který se v srpnu 2004 konal v bulharském Plovdivu, byl Perumov zvolen nejlepším evropským autorem fantastiky. O spisovatelově oblibě svědčí i to, že počet jeho prodaných knih k dnešnímu dni překonal hranici půldruhého milionu výtisků.</p> <p>Nik Perumov je podle mého názoru autorem, který nesedne každému. Jeho knihám nejspíš nikdy nepřijdou na chuť milovníci hard sci-fi, zatímco pravověrní fanoušci Tolkiena mu asi neodpustí nové pojetí Středozemě. Perumov však − a to i když píše klasickou fantasy − dokáže zaujmout. Zaujmout již od prvních stránek. Je to smělý tvůrce nových světů, který se ve svých knihách neštítí občasných žánrových klišé a umí je dokonale převrátit ku prospěchu děje. Nebojí se budovat komplikované zápletky a s oblibou pracuje s mnoha dějovými liniemi, jejichž hrdinové se − ačkoli jsou nevědomky součástí téhož příběhu − často nikdy nesetkají. Zvláštní kapitolou jsou samotné postavy, z nichž žádná není vyloženě kladná; u každé se najde pěkných pár slabých stránek − zbabělost, hrabivost, přílišná krutost či alespoň nemírná tvrdohlavost nebo zbytečná prchlivost.</p> <p>V budoucnu se Perumov míní věnovat především tomu, co nazývá „vrácením dluhů čtenářům“. Hodlá dokončit některé starší série, které už dlouho zůstávaly stranou jeho zájmu, a především definitivně uzavřít cyklus o světech Uspořádaného. V hlavě mu ale leží i několik zbrusu nových literárních projektů a zatím to vypadá, že studnice jeho fantazie je skutečně nevyčerpatelná. Pevně tedy doufám, že kniha, kterou držíte v ruce, nezůstane poslední, s níž se budete moci v českém překladu setkat.</p> <p><emphasis>Konstantin Šindelář</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Sergej Lukjaněnko, Nik Perumov</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>Zlá doba pro draky</emphasis></strong></p> <p>Z ruského originálu <emphasis>Ně vremja dlja drakonov,</emphasis></p> <p>vydaného nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2002,</p> <p>přeložil Konstantin Šindelář.</p> <p>Vydalo nakladatelství Triton jako svou 1439. publikaci,</p> <p>v edici Trifid svazek 396.,</p> <p>a nakladatelství Argo jako svou 1447. publikaci</p> <p>v Praze roku 2010.</p> <p>Vydání první.</p> <p>Odpovědná redaktorka Marcela Turečková.</p> <p>Korektury Michaela Šmejkalová.</p> <p>Ilustrace na obálce Carbal Ciruelo.</p> <p>Grafická úprava obálky Dagmar Krásná</p> <p>Sazba Petr Teichmann.</p> <p>Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.</p> <p>ISBN 978-80-7387-420-9 (Triton)</p> <p>ISBN 978-80-257-0342-7 (Argo)</p> <p>Knihy nakladatelství Triton si můžete objednat</p> <p>na internetové adrese www.tridistri.cz. Tamtéž naleznete</p> <p>informace o zvýhodněných cenách SF klubu Trifid.</p> <p>Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní</p> <p>velkoobchod Kosmas, e-mail: odbyt@kosmas.cz,</p> <p>www.firma.kosmas.cz. Knihy je možno zakoupit také</p> <p>v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz</p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCALDAcEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD40PWg0HrQa2WwBRRRQAUU UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA HrQaD1oNC2AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooFABRRR26UAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA UUUUAFFFFABRRRQAUUUUAB60Gg9aDQtgCiiigAooooAME9qtWmnahfyeVYWVxdOOSsMZcj8 qrjpmvo281u++GfwI8MXng6CKO61geZd6h5YYhipOOep7DPpXNXrOnZQV23Y6qFGNTmcnZJ XPnu80vUtOZV1DT7m0LdBNEyZ+mRUS2l06h0tpWVuhCEg11/ir4j+JfGmk2en+IriK6azla SOcRhXORgg44xXrFn4w1fwb+zb4c1bRxbNcvdvbk3EIkGwlj/Ss6lepTjG6XM3bcunQp1JS s3ypX2Pnd7W5jXdJbyovTLIQKVLW5lXdHbyuvqqEiu+8UfFbxP4w0E6Lq8GnCDzVlDW9v5b Ky596774Z+IL7w3+z/wCJtcsEhkubK+UxLOm9OQoORx606lepTp80o63tuFPD06lTkjLS17 2PAHiljfZJGyP/AHWXBpu1vQ19E+EvGWm/GC6l8GeNNDsYr2eJ3s7+0i2MjAZ+oI69cHGDX k+geBtV8QfEJvB1uQtzDO8U0xHyxIhwzn2/qRRDE/Eqis1r8hTw2kZUndS0Xr2OQSKSSQRx xs7t0VRkn8KsS6XqcMRlm066jjHV2hYAfjivctX8eeE/hdNJ4c+H+h2l/qNt8lzq14okJkH UD1xz3ArkdU+NvjXWtE1HRtYktLmzv4jEyiAIU5zkEenvRCtVqNOMPd82VOhRp+7OfveS0P NI4JpTiKF5D/sqTT/sV52tJ/8Av2a9g/Z3Y/8ACxb5cZB02UkEZzgjHFMn+PnjqG9ljEGks kcjLg2Y5APrmlKvU9q6cIp2t1FGhT9kqlSTV79LnjhUg4IINSm1ulhEzW0qxN0coQp/GpLy 4e6vp7p1VWmkaQqowASc/wBa9j8VzSH9l3wZuckG+dT7gb8A/Stqlb2bimt3Yyp0udTd9lc 8SoAJOAMml4py8MDkg56itrmG4+a1urfH2i2lhz08xCufzpsUM077IYnkc/wopJ/Svaf2gJ Xa/wDCIZiR/ZKtj3zya4/4RSMnxg8NbCQWugp9wQciuWGI5qPtrdGdU8Py1/Y36pfecLJDL DIY5Y2jdeqsMEfhSJG8jhI0Z2JwAoyTXYfFB2b4r+Jyx3YvpAM9hnisjwmxTxrobBipF7Dy Dz98VrGpemp+VzKVO1X2fnYyJbe4hk8uaCSN/wC66kH8qWW1uYMefbyxbum9Cufzr1H4+St /wuPUgSRthhC4PC/IDgenWt348LcXWoeC4I1aWWXS0CoBku52j8STWMcTzcmnxL9DaWF5fa a/C7eutjxKK0upwxgtpZQvUohbH5VFtIJBB4r37X7hfg98LIvCtnNjxVry+ffSqebZMYwPQ 4JUf8CPpXgm/OSevqa0o1vapyS06efmRXo+xag3rbXy8h0lpdRRLLLbSpG33XZCAfoaiAJ6 CvbPiTLI3wG+G5dyd0bZPrgcfpXkuiaXca34gsNItQTNeTpCuB3Jxn+v4UUqynBzfn+AqtB wmoLql+JUNjeiMyNZzhAMljGcAeucVBtOehr7Jm1XT9Z8U6/8JYjGIINFWGNuM+Ztwwz3wC p/A18fXNvJZ3UtrONksLtG69wQcH+VZYbFe2bTVnv8mbYnC+wSad73+9DUs7qRN8dtK69Mq hIqEqQcEEH0r6T+FHiSLwr8DLnXbuJZ7e21ZY5AyglUcorEfTOa82+LvguPwt4v+26YQ+ia uv2uzkXlQDyy59s8exFKniuaq6UlbWy87Dq4Tkoxqxd7q7XY84it7ickQwSS467FJx+VSW0 Za5jVoZJQGG5E+8R3A9K9j/Z9Zl8ReJF7DSZGweRkHg1yfwhkb/hcfh5iSS9wwb3yjZq5V7 Oaa+FERw91Td/if6nVpoXwfdh4pN3qcVigAfw4UJuGl/uiT/nmf73vXkd+qTanP9js3t4nl JitySzIpPC+pxXt3jL40+MtB8c61othFpf2azuniiMlmC2Ae5z1rzvTtfvPEPxf0zX7xIor q81KB3EK7VB3qOBWOHnVSc5rS19/+Ab4iFJyVOD1vZ6f8E4yW2uIcebBJHnpuUjP51Fg+lf XPxAsLH4g/wDCTeCIo44te0Ipe2O0BfOVkBI/XB+qmvkuWOSJ3SVSroSrKeCpHUVrhsT7ZO 6s10McVhfYSVndPqEltcRKrSwSRq33SyEA/Sl+y3Jg+0C2l8n/AJ6bDt/PpXs3xgkY/Dz4b 7m+V9PLNx1O1Bk0+GWRv2RphvOBqoQfTeOPpSWKvGMrbu342G8Laco32V/wueKR288zhIoX kY9kUk/pRJBNC5jmieNx1V1II/A17j8NNMtfAXgu8+K2vxfvGRrfSbVvlMzNwW/H+QJrmfB Xhm/+Knji+1PXbxorGLN1qN302LnIRT24Bx6AGn9aV5N/DHr59hfVZWgvtS6eXc85tbG9vp fKsrOe5f8Auwxlz+lS3mj6tpyhr/TLu0U95oWQfmRXs2sfGi18Oq2h/C/RrPS9PgO37XJEG efH8WP6nJNUNM/aA8V+cIPE9nYa7p8h2ywyQKh2nrtI4/MVCrYiS5lT09dfyLdDDJ8sqmve 2n5nje1vQ0mD6V7D8RfBWg3Hhi1+IvgPP9iXj7Lm0PWzkPb2GeCO3HYivIGHJ5rqpVY1Y8y OWtRlSlyv7+42iiitTEKKKKACiiigAooooAD1oNB60GhbAFFFFABRTgjMPlUn6Uvkyf3TTS b2QCAkV7R8MfHuiy6DJ8OvHUay6FeEi3nc/wDHux7E9hu5BHQ+1eMiKQc7DxUjwyxHbMjIS AwVhjg9DWNagqseWWnY3oVpUZc0fmdp8Rvh5qHgLXFhkkN3plz89ndgcOv90/7Q4+owe9eq aZZ+Er79m7w7F4z1O403T1u5GSW3Tcxk3NgYwe2azr97y8/ZOik8RBzPBeImnvKPnZA2Fxn nG0sPoBWb4gU/8MqeGM/9BFz+r15MpzqwhGTd1O115X1PWjThRnOUFo4Xs/O2hz3i3SPhTZ eGpLjwh4ivdR1MSoBFcoVGw53H7oyeldr8MtFn8R/ADxTotvc29tLc3yqJbl9ka4CHk9ule C+W7AsEYgdSBxXs3hRSP2X/ABopH/L6h5H+5XTiqUoU1G7b5lr8znwtRSqylypLlenyNvSP Dej/AANB8V+ItUTVNamhdNOtLWNvLJI5YuRjp+lZ/wAH7ycaT8RvFe4Nqi2bOrd1Lb2OPxA /IVJ8Nr+3+IHgS/8Ahf4hn/0uJDPpVxJy0ZAztB9j/wCOkjtWH8KtYTwR8RdS8N+KIRbWmo odPu9/Cxvn5ST2U5Iz7g1ySpzcasZ6zVr+aT6f1udUJxjOlKGkNbeTa6nkbSM5LMSWbkknq e5qzZ6Zf35b7DZ3F1sGX8qMvtHviuy8f/DbV/BGszq9tJcaRIxa1vEG5WQ9AxHRh0Ndf+z/ ACSR6j4tCOV/4lLHg98mvSniFGi60NTy4YaTrKjPRsr/ALPA2/Eu8ByMabMD7crmrL+HvgM 1/IZvGurbjIdy+SQM55H3Krfs7q6/Ei9Y9f7MmOT35WvJrxXOo3IVCT5zgcdfmNc3s5TxM7 ScdFt8zq9ooYWF4qWst/kNv1t01G5S0YtbrKwiYnqmTtP5Yr17xXx+y74M/wCv+T+T144Yn UZZCBnHI7+le0eM7aaz/Zo8EWlzGY55Lt5VjYYbaQ5Bx+I/OtcSmp0l/e/RmOG+Cq/7v6o8 SpfeneVL/cNL5cmDlDXoOL7HCj2X4/8A/IQ8I/8AYHT+dcd8JP8AksPhn/r7H8jXZ/H9C2o eEcAn/iTp/OuG+G93DpXxN8Oalebo7aO8UM5GAoPy5/MivKoxbwdkuj/U9Wu7Y676NfoN+J //ACVbxN/1/wAn86x/Cp/4rPRP+v2H/wBDFdj8ZvD1/o3xP1a5uoWFtqExubebHyuG5IB6c HIrI+HHh3UPEHxB0i2sLZ3EVyk0zgfLEisGJJ+g/Ot4TX1VS6cpzzhL604215v1Og+Pn/JZ dT/64w/+gCvcTbaFcfFPwZ/axU3sehB9OSQfI8wxnPuBkj6GvBPjVfQ6p8XdamtG8yOEpbl h0LKoB/Wuu+Nt3eadrXgbULCRorm20uOSOReqsCpB/OuCVGdSnRp7Xi/yPRjUVOdao1dKS/ NnmvxAm12fx/rT+JARqQuGWRedqqPuhf8AZ24xXKY4r3z4jWFt8R/hzYfE7RoQuoWiC31W3 TqAvBbH+yef91vavCDEygZQjPAr0sLUc6a0s46NdmjzMXScKrd7p6p90z2P4jjPwF+GvtHJ /KqvwG0qFvGV/wCKb4AWWgWj3LMw4DkHH6BjWj8ULeWy+DHw5sLpDHdRwu7RMMEDAPI/EVr eG9UPwu+Adtrf9n293qXiG83LBcAlXjwQAR3G0Z/4FXnXl9X5ILWTa/Fnpci+tc89oxT+5K x5v4X8aTW3xotfF1zIR9pvi0+T0jkO0j8Af0q58bNAXQvipqLRJi21AC9iIHB3fex/wIH86 3P+F5X/AP0Ifhz/AMBa2PivIPHHwj8MfECG3WO4iZra6SPom4kY+gZf/HhWn7ynXhKUOVP3 d7+hlywqYecYz5mve2t6mXo//JpniD/sKJ/6FHV3wFdQ/Er4Z3vw21ORRq+nKbnSZnPJA/g z7dPo3tVPR1P/AAyZ4gGOf7UT/wBDjryzQNY1Hw3r9lrenM0dzaSCRf8AaHQqfYjI/GrjRd SNTl3Um166ClWVKVJtXTik15anq3wItp7Txb4qtbqJop4dLmjkjYcqwOCD+NcZ8If+SxeG8 fe+0n/0Bq+jdC0/S9V1e7+JOhBUtNc0aVLmMcFLgdQR68EH6Z7185/CBf8Ai8fhvIzm5P8A 6A1YU6ntfbzt0SfrZ3NqlJ0XQhfq7el0ekeMNC+DNx411ifXfF2p2upvdObmGOIlUfuAdp4 rzO2t9EtPjJp1v4bunutJTU7cW00n3nXcvJ4HNQ/Evn4r+JiBx9vk/nWd4SSRfHmgblx/xM ID0x/y0FddGlKNG/M3p19Djq1OevZQS97dep6X8SfEt74R/aQu9e08/vbYwl0zxIhjAZD7E VS+M3hqxaay+Ifh0B9F19BI2wcRT4+bPpu5/EGs/wCOYP8AwuXWCF/hi/8ARYrc+Ees2eva PqXwr8QP/oWqI0ljIx/1Mw5wPTJGR9PesIxlTo08RFbJX81/wDdtVKtTDy6t28n/AMEZ8X/ +SdfDXHX+zT/6Cla3hiLSpf2bbSLXZHj0x9fRbl06qm9c/wD1/aqnxy0+40rwl4C0u6UCaz tJIHIP8ShAf8+9V4s/8MiTjHH9rj/0IVlG0qFPle8vzbNZXhianMto/oiT9oI6pF4j0mzKJ F4ditF/s0Qf6s4GG/EcAe2PWk8OyNpf7LHiO9s2KXF7qC28z99mVGM+4JH41peDZ4Pip8J7 vwFqUoOu6QnnabK5+Z1HCjPcDO0+xHpWX8J7yzvLDxB8J/EzGzXVMi3aTjyrheCv1yB+XvS V4UfYtawav5rv8x/FX9rF6VE7eT7HirNkY6YpM810XirwhrPg/WJdM1mzeF0PyTAExyr2ZW 7g1kafp15qt9HZaday3VzKQqRRKWYk/SvaU4yjzp6HiOnKMuRrU9h+ELvqPw1+ImiXR3WX2 H7QAeQj7W5Hv8oP4CvE+CK971O0T4TfBa70C6lRvFPibHnwocm3h6YPpxke5J9K8GII4xXJ hU5SqVI7N/kdmL92NOnLdLX5sjop20k0hGK77M88SiiikAUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYAoop RQwN/RrP7RZu+M4fH6Vpf2Yf7tX/BVmLnRZnxnE2P0FdN/Zg/u/pXdT+BGUp2djiTpeVI29 sV6dp3xHitdKsbLUPA+kalNYwLBHcyr85VRxnIOax/7MH92j+yx/drOth6dayqK9jWlip0m 3B2uVPGPirX/Gs0H9p+TBaW3+osrddsUZ6Z9z7/AJVs6D8R9Y8P+GbPw7BoelXdnaZKm6jZ yxJJLEZxnmqP9mf7P6Uh0z/ZqHg6Lpqk46IpY6rGbqKWrH+KfHGpeKdCOkXGhaVYxeaspks 4djEr0HXpzWdp/iC+07wFqXg6Gxtns9Qk8yWVi3mbuMYwcfwir39mf7NH9mH+7VRw1KMORL Ra/MJYyrKfPfV6fI5XSheaNrNpq1g5iubSUSxsPUdj7HkfjWv4v1m48Z6x/bF9pdnZ3bIEk NsGAlx0LAk8gcVp/wBmf7P6VpaH4Q1HxHq8ek6XHG93KpZFkcIGwMnk1q6UOdVGve2v6mX1 iSg4J+6VfDXxG8W+HLEaaZItU04DAtr9d+0egbrj2Oa3h8Wp4be5jsfBGkWT3ETRSvBlSyk ewH61W8R+Adc8J3cFrrdqkMk6eZGUcOpGcdR3z296xY9JaWaOJQA0jBRu4GT0ya5Z4DDTd3 H+vkzphmNZRtGZl+DNcvvBGsS6rptpb3M8kJg/f7toUnJxgj0A59K7EfFvWVcSL4S8P5ByD 9mqt4i8E6r4W1NdN1iKKO5aMShInD/Keh4+lS6h4D1XTPDWn+IboW4sNROLcpKGZuM/d7dK upg6FSftJR1M4ZhUpw5IS0MTwr4wuPDEeoRnw7puqrfXH2n/AEtM+U/OdvBwKoeMfEmteN9 Siu9U8uOK3XZb20IxHEvfAPUnpmuqsPAeral4Zv8AxHbJB/Z9gds7PKFdTx/D361R0jwxe6 5rFtpOnRK91cnbGGOAeM8nt0pww1KNT2qj7xMsbUcORy91Hnv9mH+7SHTB0ZMjqR6ivR9d8 JXnh7Vn0vUTAbqMgSLDJ5gQkZwSOhxjj3rlJY3e4uI8cIcKPSuhtJWZnGV9Uzrbr41+IY7e IP4Y0K4jgjEaGaJnKKOMDJrh/F3jq88ZtZzXukWFkLRWRI7JDGG3HJJGa6vQPhp4p8badcD w5a29x9nZRN5s4jIzkjGevSq3in4JfEbwxYnUr7w6zafGpaaW0lWYxD1YDkD3rhp4ShSlzw jZnVVx85r2c53RPoXxjvI9Ig0TxFptj4gtYwEjXUE+dRjgbuc/XrWrefFLVIdLm07wt4f07 w1FMuHktUzJg9wcAD6815t4Z8CeIfG+t/2J4eW3nvPKa4VXlEe5BjPJ78ivS3/Z8+MtxCkL aTZBFAGxb1AG+tL6lhnLmcPP+tRvMasVyudjyRhaecRNNuLNhmbPzHPPNdj4s8RX3jVtOmv bO2gOnwfZ4vs+4/Jx1yT6VmaX4J1fX/GJ8J2CQnVEdoRE8gVd6ZLLu6djXcS/AL4raVp813 baDHcShSfLt7tHY/8AAc811OMJSUmtVt5HP9Y5YuHNa/4nP+EPFGq+C01CGwtbe8ttQjCTW 9yCY+MjIA74JFaHhfxtJ4W0+axg8LaXewSXLXMQuFLGAnHyqTk4GBXMadcXn246Xq1i1rdx sYnDqUZXH8JU9DXeat4D1XRdE07Wb1bcWepDNsY5QzMMZ6dqznhqNS7lHfcuOMqU+W0ttjj vFuuav401kanrLIfLXZFBECqRJnO0Drk9zVnxZ4k1DxZZ6VZXVhbWdvpUZigjt92NuABnJ6 /LVwaYf7v6VuyeBNVi8IQ+K3Fv/Zc0giRhKN5bOMba09hSjy2j8OxEsXN8zk/i3PLv7Mx/D iuq07xNqGn+Ar7wX/Z9tc6deu0jtLu3oxxyuDjggGt/QfB2peJdYTStKije6dGcLI2wEAZP JqTxF4I1Xwrqa6brMMUdw8QlAjfeCp46j6VdSlCorSV7aoiniXCVouzscxbeIL+1+Ht14JW xtmsrqXz3mO7zA+QQRzjHArkp9OGRuBBxXfw6PJcXUVtEmZJXWNfqTgfqa0fGvwx8SeCrSH UNfgtoobibyIzFMHYvjOMCpUI023Fbu/zLddzaUn0svQ5fwr8QvEHgnTbvRrC3trq0vcsY7 ncfJJG0lCCMZGM59BXP+Fr+78N+JrXXLO2hnnsiWRJs7MkEZ45705ow90753gHAavUvC3wW 8beIrJdQg0uPT7JxuWe+fyt49QvUisVRpe81H4tzWWKmlHmlpHYqH4z67NM8knhPw88jnJZ rYksfUkmuJutXu73x6PF01lbLcm6S5FvGCsIZcYHrt4r1S8/Z/wDHdjG1zBDYapHGCzLaXG XH4NjNcCmjy/2mbSeBrWRH8thOCm1v9rPSs6eGo0r8kbX036FSx062rne2pk+MtSuvFuvT6 /e2sMFzcBVZIc7MKMAjPPQVyMJutP1GK5t5mhnhdZEkXqjA8EflXsniP4e634VurW21yGBZ LqMyxCGTzAVBxnIrgb/Snl1WRIyuEx09a6VGEYezS0M3Vc3z3uTePvHmu+PI9P8A7Ws7SJr EPh7YEFt2Mlsk+lUV8c3q/DRvAi2FsbFp/tJn+bzd+4H1x29K6HWPhr4i0TwxZ+KtQW0TTN TA+ykTgyPkH+DGRjFcQsCrAEWIF1B5+vesFhqSiopaLVLzK+tTnJzctXox/hjX7/wr4ks9d 0xl8+0bIV87JARgq2OSCKt+K/Ec/ifxA/iCbTrfTrmbDSfZCwV3HR+ScN06elUrTTJLiXai cZ5J7UT2j28zRSDduGFHp71bpU+fna12uJVpcnJfTex3+jfG/wARWmmJpfiHTrHxPaoNq/b V/eY92wc/UjNXn+Ot5Z2rx+FvB2j6FK+R58Sb2H04Az9a8vezbZhRzj060+xs/Nl8txgjnO K5ngMM5czj+J0rH10uVSF1G61XXtRm1TVLuS7u5T88shyT9PQe1UXtGCMCpyBmtSXT53JNv Jnb2FOjPlqiyQEMfvMex9a74tRXKlocjm27sw1hDFQAcn9KiuYmjJDV0ktsrSIyBfcCqOu2 yRRJKDks2D+VRNrlJ5rmBRQaK5RhRRRQAUUUUAB60Gg9aDQtgCl6UlL1oYHsPwutRP4Yunx nF0f/AEEV3X9nccLXO/BmDzPB963/AE+Ef+OivSvso9K7qXwI8yrO02jl/wCzv9mj+zh121 1H2Uf3aT7Kvt+VaGXtDl/7P5+7S/2cP7tdP9kA7fpSG1Hp+lAe0OY/s4f3aP7O/wBiun+yr 6fpQLVc9KLjVQ5j+zh6V2XwxsxH8SNNcr2k/H5DVQ2o9BXTeAbfy/HVg+Ogf/0E0r3JnUbV jSmgTx1oeteGrog6xpN1LNYyN/Gm4/L7/wB38q8li07ZexK6FWWVVZT1B3DINd691caR42u dVtDtkiupCR/eBY7l/EVseMdGt5L+y8T6YoNjqLKz4/gkPXP1wfxFGxCny6GH8WrXzvHYfB /484hx+NTeJbMN8GfCEIHCSPx+BrU+I8HmeMA2P+XaMfzqTXoN3wv8NRn+GRv5GlfQSnaxj eG7RY/gz4vibgPIhPHptq74Z02LwH4VfxNcxK2uamPJsYmHMSn+L8ep9gB3q/4dXyfht4gc IkmyZJNj/dbG04NWfGVp/wAJBo+meKdPkbyUQQyxdoPoO2DwfwpN6DUryPEriBp7h3uZDJM 8zs8hOS5JOSa5iXTAt8oAz5khU5+tei63Ym2v9PRFHllN7MB3z3rnLqMf22tsuA3mbhXJKZ 7EUlseh+CbWPTfhz4/e3Z4yNPzvBIZSFbBB7V5t8HfHPiS0+J2mWaapdXWmahMLaezuJWlR w3G7DE4Oe/1r17wFZ21z4L8XWuqXf2SzuLYJLPjPloQ2Wx7VyOhSfB34Yyvrmh6jeeLNaRS LZWTZHE5GM9AB9eTjpVp3SOKekpKxd8FeH7Lw7+11q+n6dFstBbzyImPlQOitgewJNfOura xqkHiS9VNZuwBdSYH2pxt+Y9OfWvefhBqVzr3x3l1q+kZ7u8trmaZscZIHAz2HSqOo/GHR7 LUZmPwk8N3HkzOC5ALNtJ+b7vXj9afNpclNxla19Ecd8G7jPx48OrLvnlnuWZppGyx/dtyT 3NJ418b+ItF+K3iCbRNbvbSW01GUr++Ypw33dpOCDjpWn8HrlNT+OthqQiW3kuLqSZIxghQ VbCj2Ga9c07RPhZr3xG8RjTtOuNV8W2U8lydP1GXy4biVW6p2KhvX24pJ6DnJKV2jzz9oe1 tp4vDPihrZLXVdV01ZLtFGCWG0hj7/MRnrxjtXW61Gb34K/DqXO4m0JyevSvF/iR4k1/xZq 97qWuwfZbmNvsgtFBAtlU/6vB6Y5ye5r3WQQn4O/D2EEAmyJRT3AHNVCXvWIneMUefrpZZw oXJJ4xXZ+IZf7O/Zw04pB5xOqbQmccszVnMhjfy1wpPIPpxXS6pELr4H6VGE4/tQNtYddpY 05VN7GjjdRb7nO/CaOa28eeJtSl3R22kaM77T93e3OfyU1W+IWsXWufCnwP4+iRJpZY2s7x SPmZx0GfqrVo6cIdK+D3xH1uDKz3SpZb+7MRj/wBnrB8HBPE37OvjDwmilrvRSuoW6E84HJ x/3yw/GoUnYVRLncuzsanwv0e31vxlpV6q7raEfbTnsF6A/wDAv5Vv+OdWXxJ8GtV1u9jSX +y9ccxqp6R7tqfjtYZrD+C81/p/ws8T+ILmQtGcWOnjABGRlsHvgt+lbmi6fFe/B/xxpC2w ZzD9q2NzucDOcevy1blexLWrmuljzn4O+GdGnfXPiH4ltg2jaB88UDDIlnPKg+uOMDuSM1Q 8S+OPE3jjV2fUb2VLN3xDYwMViiGeFwOpx1JrrPDdvLcfss65BAGEsWprLMB1C5Q5I/L8q5 HQIIvtcSsAHTc5Y/SspSsjoppSqNstaJquuaNepe6ZqE9nIhYfI52kgdweDXo+uQ2nxI+HT eMms47bxBpuIdQWMYEycfN78YI/EV5/d2jLYwyrjazHP5V6R4Ctza+APFskg/0ZrEx8/d3b WA59alTbdjSrFJKa3RH4tjXxL8FtC19CJLrSXFrOw67fukn8lNeL29pb6t4pTTLOPzGvJYr ePHUsxAP9fyr2r4Ug6n4V8SeFpjmO5hMkIJ/j24OPxC1znwm8C32n+N18Wa8Y4bLSLeW5MR PzK+CAT9Ofyq1K9mjJT5FJf1qZ3x61KN/FOneENO2i20KzWEAdnZR+oUCvn+SHbdSKZclTg sOldvr1/e67req6/PMq/briSdmP8IJ4H4DArlILTzcuBuV3IB9fwpOQ4e7GxctIfLsQN3l8 kkn+I1k3Qfz2aQlihAzW9JIEtRay/uimSG6k+1Yd8ybA26Ntx6qeRRzF8xaXbNbJOI/vdvS o7Vtt0Bt2MMkjHatTTIhBbQiaMszoZAT0X2p0TwSXk6ooaUIQq460uYXNqV4po1uwzJtRuD t7VqLBHNAGC5DDHIzVZLUfZJXdCTxge9dX4TTz5r4xxKsltbgp5g+VWJ5/GjnLi76HEahbx WN39nmPlswBCt15rL8UQ+XYW7AjazjGPoa7PxPY2zXYEyhru6JeRzwTjp9B7Vw2vELpSxDo s3H0waTldDWkrHLnrRQetFQbBRRRQAUUUUAB60Gg9aDQtgClFJSjk0AfQ3wPj3eB78/9Pp/ 9AFepiEeleV/A648vwfdRuvyyXxAb0Owda9dPckcV005XjoeNiYtVG2VvKHpTfLA/hqyAG7 U4KM4IrW5y6lURd8cUhiq6VG3AqPFNMCt5YpPLGas7M9KXywBjvQ2GpU8oZGRXR+CYtvjCz IGfv/h8tYxUYqWCWWCUS28rwSD+NCQQPqKi5T2E1WIf23qGeP8ASJP/AEKui8J3NvPBP4Zv +ba6+eAn+GQc8fXGR7iuadmlkLOxZiclickmkVmR1cMVZCCGBwQfUVW5J0Hj6MnxSN3X7On 3vxqXWoifhzoAIIG5uo+tc9LNNcv5lxLJM2ANzsWNLLcXElutvJPI0Mf3I2YlR9B2piOg0a I/8K514BePMXt9Ki8HajHa3U2k33NhfDa27oH6Z/HOKwlup47ZoY55UiflkVjtb6j8KrSM4 glEJVXdSAxJGzpzx6VMnZXLguaSRW8aaVf6RrRs5lYrHJ8khGA8fb/D8K4a5jV/G9nsViTF ls9OldNqWpXM9jYfabya6JOwtNIWx371XsbaG/1i5cN+8soFkQAdctXmyep70FaOp2Xh6OU /DjxwU6HTiFA5xhWzXzhBP5lkdq7jJgk/5+leware3uneGtWhguJo2EWZI4ZCu1GyBnH5fj Xic1rJ/ZyuGMTABkZWIyc1on7qRzuNpNntPwNj2/FWDYgI+xTlx36CuYl+CnxJu7m5VvDUw ElxIQzSJg7mJB69MEVyNvFrNpALnTdcurS9aPa00EpjJU9sjn/9Vadv4m8US2guR4r1hHhT av8ApkhDN09apNWszFxlzNo2vhFpklj8ctHtXQrJaXMkbgHPzBGB/Ws7xFq134Z+Ouva9pM jRXVlqsjgO2Axydyn2IOMe9YdjrN7YyLfWtzLDfl2Z54nKyc5z8wOap3zyX9xcX8xe5vr2Q fM7Fncn+ZNK+lkPlbldnrHxe0K38S6FpvxW8Jws9lqyhNQhQZMcwGMn3yNp98HvXV/D4J42 +EWj6d5QTxJ4ZWSJLV3CGWJs4PtkY59RXn0UV94d8DDQ7fUriGa5fdcRpMxjUHqoXOB7+pq nZSXFlepNbXMiXa/KskDFWHfqOetHtLMfsG4crZ6tZ+G/FGoRwq/hue0vN7cS4AUcYBPT16 Vq+Lmg0vQNI8JRXC3FzAzXN06dAxB4/Ek/lWPba34pjjgtb3XrqYNHkgy/MfYnrWRszfTMx LsOCT1P1pOa2RrGnK65uhd8ZxjSfgFplosflyarqAnk4+9jLf0Fed/AnXPJ+Ms2lXkZFprd tLZSIeBgrlR9Tg/nVL4ga/rFlKbd7q5urRQvkRby0cZxjOD07iuI03UBYGG9SSaK7Z9yToS rK394Ec1SlsZSho0+p9N6hpcfg7wXoHgCJOYY5b6dj2JkO0fjk/981sfD4rJqV7YbT/pto6 n1yOP615L4LGoanbXd7qOoXV3c+csCzzzM7bByRyemTXQahrMmlNe22n3M0d8yZBiYgrk+v apcveUi4U/3fJ1MzwF4iPhTxHqWl67aPLoGqbra6iYZKAZUPj2GQfY1083wt1Gzu5L/wAMT w6xo06EwSI4LqD2I7/X8682hhvdViutQuHZsEnLdWOfWus8JXeoaWs4ttUmtU2/djfClvp0 pcytZlckovmgby/DjxJqbWkAsvsVvFky3FzhQq9+BzR431zTNC8OxeB/Dxmv4ER7jULmEZL suMKW6Y3Hn2AHrXLax4k8Qaq81nda/eXCsw2xGQqMc8YH0qa1tdujNDKTGZPvnpwW459Klz S0iWqc5O83sV/AviuLQvF2jSBm8iZwkpY/cR+Dn6EivRviTHH4M8F+Jj9oYXHii/W3izzsi 25ZR6DG7/vqvH9W0fS9SvJ7rTf+JVb2cSh5sffbu3XrxxiuTv8AWtQvLGIX2vanqCKzeX9q mMnP94Bs461pCS5bGNWDlNSK2sJHa6b9lK5ZwGBHYen49agstPO1JO3UVQuHlFpve8aTZ84 80c59M0qavq0ULRtpriTHykIRii429bla8a4k8QybkVSBtweQq1WurO3kfd/qVznK85rW0k /u5J7xH85z1Yck9/ypmpxj5WgfIH8Lrwfai4ih9ukysCEOsS8VLpRddRM82VG08ms6NdsW4 Hkk5GelaNsWEG4uVUHIz3oJ6nTXFs07wR2wJklfaqZ6k9K6fTdBuNM1i30xrhXupmEt0d3y IAOn0x+taHw98PQ6xFb6jdSZaNmZGPCptHLH6VF4oh1WLXvsdnG5WW1MhunGNsZYqGx2PHF YuV5WOyMOWPMzlfG9laQ2cd9pt2Jry4uWYsDkhRwFArzfXJBLoyNLHsuFnwcdCuDXW3cYAV mV2FuCsXqcdz7muQ1y6S70xZVQKwl2sMEHpWq2sZXvK5zJ60UppKZ0BRRRQAUUUUAB60Gg9 aDQtgCnDjim0vegZ9EfA2yS58FagZh+7W9OCc43bRivSo7h7cSRXCyPsOUZRnI9K5P9ne0N 18N9UUkqg1A5I/3Fr02XT47W4GSDGepI6V4csbKhXkkeq8BTxNCF9GYi3iuuVhmx/u0sd9B IxTLCQceXtO78q6eCPT2tnCmMux4Oeoq3b6RFbQGQKpkPJbHT8ar+15reJk8ipO3LI46e6a 3KmaCSNWPDkVJG6yAsrqwHoc1t31pp17HJC1wskyj5Ys4rjTImmX/lbTsk4YZ+7713YPMHV fLI8zG5UqK5oGyCAaQMS2cUKMdRz3pC2K9i54FrAxxShwRxyajLbjyOKVWUcHrQJsTL9+lK AW60pYdDSB8cVSRJImMYJ5pzAYOagJI70gYnFOwheMEVWv5lg0y8cpukePy4hn+JiBmrJ5T OMVXu42eyciPdsKkH0O4AVFT4WbUf4iOcvoPL0qXzTiSAjn3q3ossdvZXk8CkyTKik5zlR2 qlr7T+RNbom6SWTa3t3q/4W0xpLG+bfkqiqoJ5LFsAD1ry0e+9Sh4s1SC28KX8rLEZGQLtZ c7jnC5HfFeTqkkiRxQ7JiVDbV6L9fSvVviLZxWXh+S189CZFDM3GQRk4/MV5hazSWmlKLeN fu5YjqWz0rWJzT3M4XF1LGbWVmhcEsAOMDvmtG2WFLJYnOzMQb5e59aqXnlvqNsCP3j/ADP z174rVtzHJLNKqjI4CHjHFUZle5EVrYzXCRmSbyyNn9ayfDt5OmtaYsTlnNxGGI9N49elax DPOIpCjLISZFRskgdAKt2yRvremzSIgkF5EM42hRuHFAz0nxVBuCSJgAOTtx71LYaRZRsgR cFiGLHrUmufZ7mG4tkIkljbkjgA4zUGnSvNbQYXa+wg49RxWN9TqS01N0sIp2LFWkf7p9qp wrM08rsOCx5qWG236nYxSMfmIVtozgZGT+VT3iCG5uGJEcRcldxx8vbPvinuxdLHn/xJVU0 i1PlgBpThgeTj+leaysWihklIIHGMV3nji6Nza29tmPM0jujbRnYONoPua4WVHe1S22FsMS TjgfjWiRzz0Z7J8NNi+CftHlyM09w7lm6cfKMVparaxJp955AVZ5gDLL0LAdBUfgtbceB9L FrLmMDDJjGD1b9TU88zS6rIhdXjchRGO3PU1EjaK1MuKxa18MWEAG2QguV6Z5zVzULabTtF iigQTXbDPlA4GTyBW7dWRklXgBjgYA7CqlzNEZVAXJdwoB7YNFhp3aRxcWmXOn3DvfSCW6k +dyOikjoPp0ravbll0a3RPmbbjnmpdUjRiZWOZmcsQf4R6VHNbM9jvc7FjTjvk1DNUrGVcS y2nhG+ZgpSVWDEnBySFX9TXnmoWX2HVl055BIluAG28jca7LxHb3l14VZrZPMWCdJJIwOWH QD8yDXIaJFc6jrcktxGYwh+fd656VcdjKpvY6Hwjplpf6wrX1qZLWBiqB+EeXHyg/TrXN63 5FhrlzHDNviV2CnfuJPfmvSvD0lnHG0sDiRIS8giByN54JNeaeIoLeGx8uLEvmSn956c5OK cXqKaSiV47ozGJfOCK579qSdbdVKvcpg9ef5Vl281tA7faGkU4ATauQD71aazt7i3FyZy3O 1fl7VZzrYpyWyRRsgUkA88Zq3ZSB7Yw+UZJNwCD3PQfnUqqMqyTLJtwpxW14YS3n8XWULKm x5Odw4yASP1ovZDitUez+DdFj07wnPb3EwhZbXZvQfMJCdzEZ7/AOFY9jrY1FZluHW4WSQq 0neQLxye4zn866bQhaXsbx6i7QRo0nl5YfewVB9zzXnunWYsrn7JCSyRSOEB7LurnWup3Nu OiOhttE8OJcGY2YkMa+dIWJIjA57180eJ7qC61G+lt4hHHNdtKoHGAc4GK+j9fkh0/wAEat eiQq80BjLnvnjHt1r528Qi2+wxmKEB94zIRgng9a0pmM17yOWNJR2orUsKKKKBhRRRQAHrQ aD1oNC2AKUdKSlFAH2F+y8iv8LdVVxnOpkf+Q1r2ySwtzC6FckjjNeK/stED4YaqT21Q/8A ota9tvJtkJZeDivi8bf6zOx9RhF+5gcbqdmsA3xKFOeRVjTL3fYvbMQzDt7VmXt9NKJQ53c 8VQ06+Wwvd8yNsk4b1A9a0hTcoa7lVavLOyLGqaefMFwrlWUcFOorjtW3mVS+fNA5JFepFr cjjDIRnJ5yK5zU9JhvZWCIT2/Ct8NiPZy945sVQdSF4lBGyikdSoyKQ9ap3Wn+QVjG7I4Jy eKa0b+XtjviswHAY9vpX0MMwptWPmamU1Y630LrHHTpR1NZVlqizSPBdFUeMfeJwGrUSRWA IPB7g8V6MKikro8ipSlTdpBt54p+M03cRnIp6jjOa1MBMA8npRtwoKinMvGccUwFtuAeKYD +q4PSpYUEkEsbOFZ9pUEcEg5/wquDkHHI9KC7KrNjoOlRNXiaU5cslY5nWIpt8juclCGZyc ZzUmga1Bpk80cjYAjaTOOmMn+tXNbAlhuIGADvDkfl1rmvC1hbap4ksItZiW5iffmE9GwPl z6j2rzbJM9yLbRxPi7Ur/Xr631d4mhspk22+T/rFBPP0zmsq5mSWGLyAUKD5g3H5eten+P9 N8i7QmPEMOQdi8LzkAD6EV5BbMuo6jJGyECWQjb08sdq0WxhJNblu6ujPdWlpBGcDqR1bit RbNXgRVkZDjnnJrImMw1cbBlYMhVHGOME8VNO8ttprFZWE03ANMjqR2sz6eWmto/Ol5DMeT nNXLfU0uCJb1UHkOjsAMMQGB4/KmReVaw27pJhQQJM84J9auXun2MlvLI2FcLuOCPwyKBq9 z1nV0lvLl0tbVhJIPMjSMZJXaMDj061f0S3t49Bjkbm6dyT/uk1t3cY8N+B4r6Y41vVLJDn PNvbEYVQexbqT6ADvWNLfadp2nG+vZ444Gt0WPawzng8DvxWS3OroXJpI4oJnOTsXcSvXjn +lc7OZ/Et+kjSBLBMFihw0hxwMenuKqS6hrmu6ncnw9aeVpEh2iWddzGPpkjsevArpry4gV 4Bb/LiJU2dAu0bcU2JO55d8QJYGubQRsimHAWJOoBz/hXIafZjWfFVlp8AMUd3cRwPhjgqS Nx9uM13Hjy0i86C5aNEKRb2ZBycZ61zngqSN/G+j3MgVVWcMGxjcQDiqWxhPVnsXiNoNESH TtIsVhQAiMQrwE7sfesHT7tri9Jdgjhc7unA712PiC6T+yWMJRpHQgH2NebOf38EW4hpGCn HUgms5as3i/dPRFmmkTzOgAAyxzyf8azvJhvb8OC37lhgdge5rVBkkgGECEDbkDsOB/IVga aPJ1u6tIDLJhC2epYn2FU2TFXdyprl/HDI00i4iDBST3Papb29MNrYwRor+bFvP51R1Twb8 QPEE09lpXhjUpIww2uYSob3y2Bx9a9H0v4NeOLuz05b+0tLN4YER2mnBOQORhc1DXU1T1se aahcT22lSxW8ZaSRdygd2HSuW06yC6kfNnLNbjzJ1HO+T0zX05bfASaZg+qeIo48fw20G4j 8WNXtJ/Z08Eafcy3Nze6pfSSn5t0ojH/jo/rQhSV2fMk72LxSWKCXTpZgZXkteCPx964/Ur Njp4FvcC7hh4DEYaMjrnHBzX3fb/B/4aWspceGI55CAC00rvkD8a2bTwH4FsV/0bwhpMPP/ Psp/XFHMkKUOY/OC1hN3b3EH2bzSF4I5ZfetHSLbUZbRI49NupWTA+WByp/Sv0eTTtE09R5 GkWFvk4XyrVR/IVoI0UAA8tEz0CIBmh1orQXsD84W8M+IJZvMg8P6hz2Fq5/pW5ongbxhbe KNJuv+EZ1Qw+cC0n2R8L+lfoMZi5wGYH06Y/Kmm5CNtaVifTmj2isNUrM+Q9U0fxhaaBcvZ +F9QurhblBFEtu+SoIOelMs/BHiiFDcz+HtSBCbmBgYlWJyRjFfX7S4bAZvxY1J5ygY38j1 apT0saO7dz4t8WWWvD4e30C+HNQM1yoiSL7K5K88seO1eB+LrS8tdCt/tOjXNjmYBmlhZBu 2nA5HpzX6lG4QgjfnHJw9fNn7Zjh/g9o2Dk/2wnPX/lk9VGVnYmUW2mfBvekpe9JXQAUUUU AFFFFAAetBoPWg0LYApRSU7AxQB9b/sy6hBZ/DTVI5VkOdSLZRNw/1a17PHqlhqMzWiztHK RlVkXbuHtzXi/7M9skvw01SRwCRqRH/kNa9U1SwhETuYAzFcBv7tfH4tReImmfUYW/sItGr Holg0jyuuSO56VymtRRLcuY1GB0Fbdne3cejLFJJuKfKpPUj3rn51kkMkshPJyaypNxlubz jKUG2hbJndVj3HGMfQV1Wm2VuLeWWTJYLjFcfHMsDI+eB+tbdvqe+BmTcAwxRWTeoUUnHlv qUdVA3FymQG5GK5O4gkvLoLaxgvnIweR+NdlBplxqjyKJNhXks3celZuoWFxpcjzQJ5RHYj 71aUZqLsRXi3o+hz9/pKhHZk8uQHOMZzxWTYXr2rN1ZOcoex9a7cH+0bRJtuwtyAa4rVbZ7 bUJCYwFzgYr2cFiHflZ4eOw0XHmsdBb3MdzCJUbI6c9QfSpgBg1zWm3awTkyviNxjj1roIZ o5ow8Tbh6+lfQQnzI+VrUuSXkSbs8U1xzgHFOVPn3Ujod3WtUzmsJnHsarX+oR6fYyyuBvc BUz255P5VZ28dRXM+NHMGlW24MYTJtcgZwDU1Je67G9CN6iuc54g8T+ffStZsGAARWz1z14 rf8DWNylzLqU+FaCMOWPoegH5VgaZoEF7PYX88RgWZsBeCCAPvfpXXaeslkdQdWAhk8uIRg 8cAnP5V52+p7KRnePdU+z+EH1KJfMmS4LEHnlsjB+gwa8h01IRZPdSNmSQnJHU+9ey6tpra loF3axBXIG7aedzAZAx3z0ryFQzyeQIhHIgOQvGPUVcDOpuQabPam/YSzBJJX4DjFP1yW3l lW0hw8sZJLg8KPQGoX0xDO9xeqXwwAbd90Vdk020hgNzGzBM/dBz9KoyMyLH2GWJ3y2dxHY gVqeERBrnizRvDt5+7tdS1C3glZTkhS4BAP0rMu44rW0jdnKs5OT+ua634IT6RH+0B4ZOsC J7QztGjPyvmlD5Z9juxj3pPYFuj1/4xXNzLdaxBawlkjnjhRAchYxwAPpgV5y/g6bfZTXsh SU7QUbkkHpz247V6h4jhSPxLrNveo+x7iQOGOCx3cbfx5qXTdAm1lWluZnjht1yGSLezt0A wen1zU6taHRdJ6lXRxBY+HorOLG+DcqsP48Hr61HMkA/e7B5z4PFeg6b4e8K6coZtMutTkj XDGebEUkh5Iwv8I966rQk8JW0z3UGjQWV253tcEeYQSeiKc7R2qZOy1CEVfQ+cNd8O69rVp Lp9h4fvb+8O8iJIWyAcYyewrU8D/s6+NLe/j1XVLmy0+W2PmR2LN5kjtjjcR8qD8zX1XDre kxFovOYM2MkoxLfU96TzdKN0wOpSmRzkru2j27Vk6jsaezTd2eBXXwZ8S6pqUavq9jAIxtm IZmWI44B45J9BV3TPgNJ/bNvPceKrOUwnJjghLEY+pr3y3gsBh4WLHJGQ+ee+fempp2mRMf Kgj3vknJOT61PO+5pyo46H4eeEtCghl1AT375Cr5rYVm/3V6V1Gn2uh6dCZrTSrWxwMs8cS ggeucZrQW1tZTuNquB/fXJ/WpWW3jTDiNQvYgU05Nk6LoZtt4gtL2RlhY+UvR5MjP4dcVHP q4ln+z2k37wdXETFfwPetoKgXcqoQeRtAFR+ftwpibk44HFDTejZScVrYzpF1CZY/LaNcHJ PPP4YqcQ35YtJIjZGAoJAq2ZkGdzkAetRCbzJSka5A6s3A/ClyRH7R9iq8OosV2hCP7uetQ ywahLgG0UAej9K1CzxrvkBbryoqumoRtLsCtju3pU+zTHzyM6WG/WEj7HD5h6ZkzigjUXAA 0+MttxkyA4/OtSB4JpTsjDMh5b0/GptqkkgYHqBR7ITqGVD9riTEtiqtjGQ4ziopLe6eRH/ ALPHynOVI5/WtSY5Q8Op7ZTNVGuXT5SMp6fdJp+z0HzlO5e+mOW0hy397GTj65qv5txFamJ 9PuA+d2Tn+dbk8/lW6tuYcDkUJqEO9MyFQR3o9nfqLnsrWObg1ea3LJLazIrDkFuPzr5//a 21CG4+EWjQxbgRq6th+T/qn719XebEwJYoQemcV8z/ALZkMCfCLRXWONXOrqMquOPKeqjGz JcrnweaSiiuwgKKKKACiiigAPWg0HrQaFsAU70+tNpfT60AfY37LcJl+FWq4x/yFT/6LWvZ 7q3HlYK8HrivF/2WZjF8MtUUjhtUP/ota94leAAeYRhj90V8VjdMTM+kwraoxMFdOlmwwX5 PSqtzpqRo6kENjn0rr1iVUGcgDkVl31rNePIIgFBHzFq5FLU74Vr6PY89FjJNOsEQyXbAro n0uOzs/JVssB361vW+jWtmnmxEyStnJPb6VXvYxu+ZTtrZ1HKyM4TgptoxrKc2jkvwHOMet aVxZw3yPLIofK52k8Cse9QG5QqcLwMVqS6giWhUfKxGOBmk1qmjWbUtWcRKJdPnYKwEBYko OQBXP6zdRXb7hnjpW7rTlkY9znnpXIzRk9DnNe1QS0k9zxa7lrFbFQccetbOiOfNkQt1AIX +ZrJeNlxyM96SKaWCUSRuVcZGfavapVFe54dek3FxO2B+UkVEW9+a5H7Tc+b5gnfd67q1Y9 ZRbZPMRpJejY4Fdsaqe55c8NJbGhd3cVpF5j8nsvc1z11dyag/lTN+4kYKYx0x/jUM8zXE7 SuTknv2FRr8rDAzgg/rWU6jk/I6qVBQWu5oQ6O4eysomcrZSEZz0U9jXZRWtqunyYhTLN8u R7Yz+lUnEcZjWBsPL++kJ6scVJLME04FTtGcf1rJG9+iMyNm03UHuym8qj4XPJYAmvEbi5t l1iWZ5EaRl2+Wpzudjk/hzXteuNEPDF/fNIqtDDISzHAB24/rXzxbRwSJFIoKyg8sOwoiRP pc6GXbLEGVgU3GMgDhiOp+nFVLiR49FCj5vmGTip4/Na2hjU73HAzxk4JpogluLJ4FZUQ4y T2xVmZn3MUzbRNGG+QDaBkZqlp91PofiGx1uyxHc2M6XKBhxvVgw/lW3sla1Hlyl1T5cn7z e9YV9CwldAzBZD909jQJ6H1BfeJPDvxB0KPxro6y2V2HC3lnKPmt5uuVPRlPr+lJY+JZrS1 S3MyyeU4CqzELjOSzY9/WvO/hhDJ/whl35i/uftW3H94hRnI/lXQDU7OGaAXWmSeRI2X2OF YgcY5B49jWd7HQoqaues6O8Ooh72aZbO0hKtJCUJeJTklyBwqsfyr0LR9f8PPBHb29ottK/ CmbG5RnAJJ9zx7V5b/wiFr4k0V9W8KancXUgX99p85CTxgDoOcEelcHeC+sbp7a5eeB0G1w XIKH0yaiSc9jSFo6M+q31PSYtSWylu4FYpkMZFy57ilS90u5vharNG42lmBxycgde9fJf+l RsZBcyTbTnLtzmn23iG/jOYr6deepbJpcjD2kVuz60j06zF5KLUmFlw2YmOD9RTZGlW7Iit xPPFwx27TyPXpXzjovxG1+wnUJfSSAnLKxHNeleH/inaJCYdRISaQ58184JqJQXVGinfVM9 Ba9aGWRrjzlVVGCADz3pWuH+zNcPdIYyOBjn2zWfpmtaXeW7TXEsBnJK/6MjFSevynucU+K 01C+Q3tm8ccJ4RJYiplHqVPQ0ttg33NdJ5JLWNmK5IwQvUU9slFZZhGBkbiM/wD66wIL8tO 1uw8iUHad3Cj1APrXRyyxw26FV34AHDDIHr74qkk0Te25TaeKfdFvQqo/iBBP4VFbo+7zPs 6Rx9DnnNRSXRYr5V9HcSbseXKu3P5VLIbaG1IuJGSR2xiM5Gfak1y7FRfQumb7RAwUYTGNw 7/Ss+KQnbbRMyw5zu29aY94gijtrc7wMD60/wC3eTC8RUq44CjtVJt6kystC+0sUMUgeRAM cYGKz7W8e5uPlfZbxn5mP8R9KVYys4uLxVKFQVQetOlhZoxGkIyxzgcY96oEOuLwySeVECz E/Lg81IG+yQb5n86c9EB6ew9TTrS2htRsYh5n6n0FLM1vakyQ/wCt5+bqfw9KTQkZlzJIs/ 8ApSu0bY2xlsMv1ramuLe0ij38Z4GRz0rFOGl86QhiOhb+dE2pWkC75wJWH+zk1QNluW9tp 42eS2DADPTP/wCqvmf9ru+a6+FukRrPHJCmrLtAHzL+6fgnvXvr6wtzJuSx2KvAZuB+VfOn 7VdwZfhXpS4BUasuGWMIP9U9UordEczvZnxketFKeTSVqWFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKWk pQaAPsn9llVb4U6tnr/ajY/79rXslyPkUqSGBxmvGP2Wz/wAWq1Yf9RQ/+i1r2i/X5VXoDX xOO/3mfqfUYP8AgxNSyuFntFO4Fhw1TeWpUtuIOOQK4Wx1NrTXY4ptxUsRwcDHvXcRyo8OV I3EdBzXFKLWo5qzsQMoVg3OF5rLvnDPuUjH1rSlkTYxMgOF/GueuHDPjBC9/etooinuUZxG A27BJ6ViXF4Itys2R6Gr+oTCFHbr2A9a5K/aUTbXDD1BFddGPM9TevLkhdDNSvEk6LhaxHk UsAMdc0y7l3EKpJBqBG25LdulezCklE8WpWfMOlfcxFVm4pzSbiT60wnPFd1KNkcFWfMxc/ lS+lNp2K3Oe4UL944PajIxzSjHpQCOs02KW/0+B4SnmRRsG3dTx/jWbeagToSoVUMW+Yk4w eKk0eSWPR7k206rdK2Ah6hSOv51h3csc9rBaHLNHJjPQYzz+dSwiup08lrGmhSPOfOiCbhG QNpbHPHevnOJmW/nijACmVhz9a951uAWNrdrbzPAqRkKFPC5HSvB7IbdTb7ScorfMRyBzVR M6pfglk8hHbczAlQFGeen8qnWY21s/mo7JjITGPxzVY28W6Z1mcLLKAgU4x3Jq/FcW0MRSV vmPABOS30qzIgtNWt5I3Ty0hxjgHJPtVO8uLO+uXEJLSK33M46dc1SuJ7ZrnbaWzW0pJ3M+ Tn047VZn0+HT2SZFMh6kyc7j3NAHqPwznNx4c1G2gYEwXg3Ko+6WX/61a2pJLLqdlaqcDDN jOTnP8qwPhJcrbWOv/dLTyRNx1xzXZziBtdgZkAlEZ+b1GOlRI2g2aml6ne6NqEOoWExhur fDKR/Fg/dI7g+ldP4vs7XxJplr4w08MYb0mO6hyMW8y/eGew715/HdSveeZIBHbyAIpYgbj 2xW98MLaG1S60m+vWmtNanZGZmJSKcZEbD054J7g1KNXruZLAC0JeFJJE4ypLfjXPfZ5ftW 0s7u/JAGAPQYr0QaSNL1u5sLzyodreUcgglunFYmvaPLZRHUU2+RBLt+U5Ln1FXEwqK+phW VuNnmu2Qv8OK1A7RhfLlWZBzhxjPtVO3dRb/ADTEeYR909PWtAQnzUWNgAw6nmhlwWmhasN TvdNm/wBCuJ7Zs72QH5D/AJ9a7fw78Tbuw1BH1Tzrq2b5JfLYlsdjg/0xXnkvliIh1KAnAJ /i+gpFh2n5MnjIHQCp5eo3UtofSOla3oHiO3aG1voninf90j58wNjJznpUt3peorbzG1lM8 MY+VC2XH0NfN0c13ZXEdzazG3ulbcrIcYr0fQ/itqFv5UOtQpcIg2u6nHHrx3rNw6lqpfRn Q6ZrkFnqjS3ybmUFWV/4TW3Hdxyzi5Eu5iDIqdlycLVTUbbQPF2li90OIfaVG9ii4JB/vVh yWGp6HdpZX52q2Csm7KkCs3FuRrzJRsdZCTiaZSRKH2xE9MDqa07aELcCe7UkdQD3NYUWoL IiBRlUAjjHqTwK3BIRJHaGRpbofeJ7DFbdDJbkkUxkveU6H5Qeg96nvr9oVMVuVZm6sOCf/ rVUFzbpIyudqocAnvWFb3sl5dvMw2WaZ+b156Chaj0T1N61kW3iMkkodmz7k/8A1qjlm4Ms nAxke9RxKDCLqYBQ3KjviqF7OsziAq/z44XvQlZ6g5N7E6zCZDN5m2LsRzmq8l2qwb0sXdi cAO3U05biND5EUXnXGCNqfcjHpmua1XxXZabM9rC/266XhljOEjPpu/oKtENGyWc4NzGqk8 +Wz4x+HU14B+1XcRSfDPSYjJiUamp24AGPLft1rs7vxJrOoNIskps4SeluuPzPU/nXhPxwg uYvBtk00hmU3ww7ck/I3U0wS1ufPXekpe9JVmgUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYApRSUopMZ9jf ssgN8L9VBOB/ah/9FrXuN2isuG4IrwX9mS6S2+FuqhjjdqZ/9FrXuMzsYd/XcOK+Lxv+8zu fSYeMvYQaOV1eCGO485nH580zR/EsiXwtrlwYTwrAcg1HrQbezbtwPb0rlsMs67TtOc1dKK nHUuo2mrnqJuVdfl4znr9aoTSpETI5woqC1mJtUZ23HbWNq+oKwwhzzxWUYczsi7qCLr3dl JKHKs7DlQfWuc1ZyZGlYZLHPWj7U0DNvzl1wGH8JquJHurNnYAlTjd611Qhya9BTkqisczc N85xxyaqF/lOfWr2psq3RWMADA6dzWack5Ir3qMbxTPna0uWTQuW7Dij5vSjvTu9dZyXuIM 45FKOlO20bcdqBCYpO+KcBxinbQMAcGkCOn8JwxyW2pCQYJVVDE4GOePauat4vM1fYTjEvp 710Phi2mvUvbKCD7QzBXK54AB5ye341sQeGNKtNXbUtT1lfLB3eXbKAqcdC7cfkKGrgpJbn FeKInu9LuWM5REbJYdW54B+vr2xXkkqQ2unTyFSzsxEeepbtX0Jr2o+FdK0m9u7fQW1KOFA 0hvJGVHz0GODjn0FeWXPjE6l+60rw3o1nGMgJDZB/wANzZOaqOhnJpvQ4jTLQteIt/kBU3Y zjJJqWOf7JPM8uwyLlY8nOeeua0tJ8HeOtc1uWTTvDWo3TOAgdbZljGeg3MABXdWf7PHiJ5 IZvFXiTSfDsKZ8yOWfz5+vOETv7Zp3M0pHlVixnvTMcPsyMjsfeul07wR4n8Z5/sHT5bq3i O2W6mPlW8PqzSN8oGfTJ9q9t0HwT8LPCiiWxsLrxVqQ5+0an+6tkI7iMcEfXNY/jv4yWFtE 2maddwX19F8kUFuuyytewKheHb2H50BotClpOhaD4Zs5/C+nTrealbRLdajfqu3zXbIUKD9 1B2HU8k9RUFzdW0WoxXDXG7bEW4Pbb0rlvD+j61/wlGr6jr9zLZ3Jtk+0qvMjmUblVv7rAc 47ZFLc6FDHfmRLqeWHdwrvzj0NSzaF7E9la/8ACS6oLieaRLaJOFBxg+lej6LBDBaQ2sZMY jUsm08hgCR9a5jTolgi/dtwewGBXRaZJIZmRRw2MH+7ioT1NJJpXPS9dD+I9A0vxNZW8M05 h8m7kzhlmX2/WuJvQHx/aKMZriLy2RQdqYPX68U74c+KRc+Mtb8Az3TW41SB/skh+6Jk5I9 srn8qvwaNPJbzG+lytuWQsp6lTzj61orszkzhBZxQXUxMwYRv1/pWxHCyNiNgGxkt1xVbUI EVnuFXK7gFTHUevvV1EDKqrKBGOXwMlsdqVm9w5klZE0tojgOWOSOOOT+FVhaurB2cKq9hz gV0Dxxsnm4EZZM4HLfT0FVSsMaqFQvITnOMmnewrcxlzQ7/ALyEg9CeM1XVVjj2uvy57ckf lWjK0okdWBiIHTvWYGeSZ9kZWLjLHnJqkrmMnGOzNDRdY1Dw9drcaZcMFY52bvftXtWgeKd K8WaZHZ30MT38LDfHJw2OpI9fwrwr5+CkKkg9/Sp0jORd2srxzx4ClW2lTmiVPqiKdfmduh 7FqvhzU9Jvbi801WmslcSrCGJIHqD2+lJo/iCxuYbi6M5FxyDGxww/Csfwn8TntNmmeI1LR A7RcgZKjvuH9a6rUfBenaxBHfaVItrIZTKs0TAqyn+YNR5M6k+qZBLdPdPbI4CoIzKSepJ6 flUNtcLc3f2eNgIEIz2Fc1rV5qOiW1zaalbuk8aBVmTlXTPWpNKv4RdR+XmWCSMfMpyByAc 1FrGl+Y7W+vUadYly2CRsTq2O1VZC4SSZmEWRl3z/AKtMdPrWJHfxHW78GXatsON/Bz049R VLxPq1yWtbGCRUguE804+8yg8D86FdsJNJaFDW9fa7gOnaUrQWpOHcHEkvtnsKwIrUx4OzO OOnNa9tZRxgtjOOp/wq7FZqxErrhBzim5dENLqzCMbFSHQAntXj/wC0DbtH8PLCTaAp1EDP /bNq99aKHzDtG93+9noK8Z/aUmU/DTS4UVQq6kp6f9M2pKV2VZHyYaKDRW4gooooAKKKKAA 9aDQetBoWwBSikpRQB9Ufs6F2+HWoxrn/AJCJP/ji175PcotpEhYAxrtz614Z+zdGrfDHU5 DkEak3T/rmteo3DySMIwflBr4zGxbxEvU+swlnh4ehBrDErwfxFYMMJedcjcc8E1q3xaSZk AIA4A9adZW7I3mOvApwfKtCpRu7sv4MVp6nb2qna6Za3bedNISEbiPOK0DJtRnAzgVz2o3c ZO+3JQjnjjBpwT2RlNrcv6jZLOoWNEVQeT3rjbrUp9JeS0aNXjY7s+ldXDdi5tFmD8OvOPX vXGeJZoXXOMPnAJ9K7KCvLkkc1dvl54uxkTXiXVyzocZ5GaTcMcHNUIRtYtjAHQ12Oh+E5t R0yTWtSFxbaYG8qPyYi8t0/wDdjHp6t0HvXuRSirI8GbcnzM5/PPApw5OM/nxXfaRoq373M MfgmbR7JQdl3qjAmR15IYk5HHXArYTRbK12QHwlpcMrJ5sks1w8vmDsApPyA579K1Wpk7I4 rwz4U1LxTeTW9gYoYoE3zXM7bY4x2yfU+nWkuLjwPpFw9tNeXWtzxPtkNufJjCjrtwCx74J wOK7DVrBdQ0n+zhNp2l2QBuDHaxMhnYcbQd2T6A9TzirWk+HvC+lwtF5a2st0NrtFHuZtwG T5nXgdab01ZCfNojkNHu/C7z2qSaRFJBKxZ7maR5GVOoAUED8f0rt7PRfCV1JJFp3hlLyPr 5bTneDjjDbunrwKMeAtBkWSw0D+0X/hMpCq754bB5HeiHxhqsieXCLbT4n4VLeEIyrnPB7+ tJO4STW7N06ZdWVhb6Xp+gacqzlZbn5tjbOpU5zke+a5rU9U8XaS0ks/hSNbJlJRLe1SZIw F4ZQP4uc5PrU8Wr3yv9nsryYyOxYjeTLL6k5J/wDrVes/Elpp1mfs8OqadKSSCitKrH12nP PrjFXbQg4S2+JN1cCFZ4bEJHGySo8G8ux6EgjhvQmtG18YahGqpDcrbq6qoWCzVG5OWIOOv TnqaztW8XaXfaqkt14T026vN/y3lpctbmQDsU6q49GFXI72O/keW0WezjmTJgv8SQufqo+U +4A96cYkSkkau3xb4ilaO3n1CVXOWkurlYkGD8vGQBXK+I9N8b6PftbQeCtRvJS3yXQAmjY +o2Ekj64rorazhsrY6hNbOVQZZixkWPaecsM5HucVAPH/AIEkuZZY/FiwtuIY2+9mQ4+7kD 1puJPOjjNR+FHxd8Z2cMWpC18O6cz/AL19QnEI2/7i5J+hq+fCvw5+E2knXby8HirXrcf6N cTQhLeJx2ij53t/tNkDrXdReLtB1m3jQ6/YatHuASO5l2yIuOBuyDmuK8YfDG18TRtqOn+I Lq3mkQ4gvcSwoM8BXTlf++TWTTvqbJq17HH/AA51O61yPxHq2qP5t1e3Qncueu4H+WB+VK1 vjUUiYkuQXx9TxVrwV4U1bwxJfWGq2wjUxq3mxMHjc5PIYex74qa9ia3vXuEDEgAA9cfj9K UjWkW4VCRKo/OrlhfxQIEZgtxKxjjXPLsTgcVGiM8R8uNnwuSQudoqOGKDTrT/AIStphOA4 8vjIjQHBx/tH1rOO5pU2OETxDeeE/jFYa1K+/7BfxvJkYUrkK4H4E19K+JrSLRfEV19jiDW 12RcgzHKbG5wPxr4z1m8fU9Vv79JmVjMzN/dIJ6V9cadqupeIvg34K8SCeF3+y/Z7iQ8gMp 2c+/y9K32OVO90yjr+l3jKt9LbQJGy4jMbDAU85x+Vc3ZPlosMVUnBYfzr0SWManoiJcTx3 V0AYwY+FVT9K88EZTVLtNmEibCqOOKa3sKfuq5v2y7oJVRSkSkKGbqfU1PDbhQTG25x/F6V RE6mGJ5XZYxyE9TWikM4RSo2iX7qdSR60pLoKNW6uUfsylmCBmYnk9S1RyWeyYGRD7KOmfp XU2Vs1tCJfs6tOw2jJ6epqpNbMJtxQygtzsPQ/Wt+ZWscLptNsxfskaKdxMjemMCmtp6bhI mY8dQO9aq7EdfOm81m/gUVNJbNOoO3aq+tQ2zohBWTRzklkbm6yp2uOAOzVsaH4j1XwvciC 0uyYC257aT5oz/AFH4UPZBG3yuqY5GKz5LaK9WXZIFZeST1FZHUorc9w0XWvD/AIw0+SZoY xOq+Xc20nJA9R6j3rltZ8Eajo1+2qeHbdJ4ed8bNjcvoBXl1rLJYnYJCszE/OrEcfWvW/CP j2C406DSNZnMM+RElxjKSDtuP8JqGmaJ9Dhba7jvbW8j1C4EF2h3RvJgEFOi59ccVRGoJL4 hs0a3khL2xRhL035yMH3Feh+MdAaWGO80yxhhnkLRNAF3Cd+w47nBINeYapZXkkkMFvJLFd xnMiXK7TDIg6AnjOO30pKXQbhs0dbFE/lmUtiNT19TU9uZJc4J+boP61haXrUeqiO3u4XtZ gNwDDCyj1B/pXQRyAzbYTgL97jp7VK0LfvEc2EH2WMfvCcufSvHf2l7N4fhNpkvl4T+1VXc ep/dPXuFjZI92ZpW4zkA9a8u/av2J8FtFRACDrCsSD/0yepv7ysNfCfEvailNJXWSFFFFAB RRRQAHrQaD1oNC2AKUUlKOlAH1l+zY+PhlqanodSP/ota9ekVQ+7AGK8e/ZtBPw31PHH/AB Mjz/2zWvXb4usWFPHc18hi/wDeJH1WE/gRMi4m8mZ2XDehNWbSaK5h3BwWH3lHY/4Vl3j7Y znrWfZXLW99G6jnOCB3qYwurlTlrY6a5VniMS4UdzXN6q8CRCJACw4LCr2p3020xx4G70rm XMhPzcjNb0I9Wc9f3dCWzujHaSx5+QOTmsS/KzsXP51anKxqyIMA81RkyV4r0oU7PmPMlWb jyGr4I0rSdU8W28Wt3CQaVArT3DOwUFV/hz7nFe0an8RvCUjW39hyLcvCrNCsNs4Mca8FEy Mbj+VfOrg7nCk4cYPoR6V6Hp3jXS7yO1tdQ06HTrqJWRbqE4Ry2AQw7A4H0NelGKdrnlTbW x1Fz4sv73zo10q7GSATdbQ2Bzj1yPb8axZNeu5Jg7+G5p3LEbzKqseDyMjk/SsXxJrd3byq 1rdiaFnIlWP5Xz/texB6iuYGpxSssrXVzC6Hgsxcnjrn2NaPljsYrmkveO+tjr11M8s8tjp sR+VFeMu2MZxzxx7VBd2WqXEyx3XiVnYqeUCx59+nTA/GuPSZDEkcuueciMXUPkHJ6j6U9r OW5VW+0tJlt64BOCRjr2FNtBy+Zrf8IrpN1G1w10090q5+0mVi2ccAHtXQadpSQw2fmXMsk rfIGQA8KOM+hxXBlNTtHk2zkq3r82celRt4qv8ASwsIDumMsy5Uj3I78Umy4pWvc9QN5bK+ ZdqooJ3uuHLY5561Vubi+TUIjbzxTRt86I4JOcZwSK89PjW1uBL5l2zucf6w7VB7fWqz+NL m1vlMESyxWqZmB7j0U+tNOwt5HYTTeHfFGpLp+pWsdjq8B+UsgLk9Rg9GX8eaiGnm01aLSp 5/KS5/ex/OwjVs9iOV5/LpWLrcdtqmk2Xie0fzijhGdAARG3Y+4I6+9b8M0+ueH4YgwfU7P M1qx6yqMb0PvtOfwqloZtXOk+zkaGL/AMP6rdWF+6ttjupPMj3ocSRMfvA85B54rzTxl4nF kRbeLPBGm3lyc7ZJIthcAZJV06/XNeira2raG11ZyMsqn7QqBuCxTlefo6/lXN2s081obW9 todX0lz81vcKCyj2PY+4qmmZpqJ4hca74duYpI7Dw41nJyFk+2s4Q+oUjn8aNO13UNJWO7s NauLVh83yMQB9V6Gt/xZ8MjayXOseFDLe6fkyzWbD/AEi3HcAD76gdxzXDwfZL6RVQyxxtn KtycDtxUtFxaa0PXvCnjvVfEF2tlqsdvcu0bOk6p5TEjsccH8q7zSJPDB1pF8Q2NzJaAhXj jO35+oBx149K8R8DXBtvGWmiXHkgtEu7qRtOCK+tPhNp9lfaF4hg1COC6Se6RnilXcANuB/ XkVlJmtO72PN/H2pajfWEWnaU/wDZ2mXDFVhtU2gp2XI5579609P+F/iK88JW8ElpHpdmiB ts5wzDOcbff3r0W68NS+CtRGraVG1/oLH/AEqzcb3tAePMjY88dT3A9a646rpdpHHC1yGnK ggE+dtXqGY9qy5rbGy1ep8oar+zp4ylvWksp9MUXblo0ecqQx7YA5+o4r1LwD4H1vwd8HtU 8PeJLuz3W96buIQS+aAjAA5GOPmFexQyR3NuZYbsXUisSZ/Jzj6DjArPvYoS66ckkSw3kbw lRDy74yCzfgfzpe01D2a3OGsbJBMtxaWjR2V2u0uFAVD/AJzXJeKdGudO11J/NV7edSEAXG 0ZxzWwskljLJEdTWKyZvmiYH5tvGOOlP8AHUfm6ZANKYTI67zITkJxwBXSl1OdyWzOWMDrd RrKQUT5q27QSXJB3qJG5jUtjpXMW9yZrZZGZt5XL7ux71o6ZIbuQ3LIdkPQKetWlc5+ZxlZ HQB5ZE82fcXf+AHGapPbBmE95fhYkyzRxk4A9B/U1JdXc8P7soFZlz6lQe31qnHbzykSyQN LGDyp/TPrTihVKi2ia1lLp4g3fZlTptzycfWnyXJuHEcMCxxg8k9TVK3iupbiQzQ/Zrdesk g4/wB1RV+aS2hhzvyMfdA5qGm3Y3g0lcqzKZwRIvyfwgd/eqLw+TKJ4UVsHJ9Poa0Io3vGE 1wTDbr92Ne9TzwiVRHEoRR/drF6OxvF80bmRqFjBe2TtaW5SUDcSv8AAO9c9YSSAiKYsPc9 x2rtI7LyomLzhAOnqfr7VmXdtb3jjymjiliXnj7556e1XqKNlp0N+y8W6rb6eLac/a44yHh LN80TjoQR1/Guxs7nw74s0+4h1CNI7u9UNJFMQNsmMBkP+TXmGnSf6cltJgBBvaty1gF3P5 3RBwB61lUsaQvdl/Xvh7Ktz5miXMqz28K+ZbSj9247sn49q5jTNYayni07VQYpCdm9wQwbs GHbNejWmr3dhLFLJIbiOHIETeh6gHrVnWND0LxjZsIiLPUHAbDAAkjofes+bSxo4vdHJtdm HBfiRv0FeT/tOpI/wM0aeaTc39sqAPT909ei6lpOuaNKlvrCu2zKxzYyHGeMH1rzD9pOUv8 ABDSVMocjWE4Hb909Vy6pgp3uj48NFBorqJCiiigAooooAD1oNB60GhbAFLSUtAH1p+zSR/ wrTUwR11I/+i1r1e9bcuHbgV5R+zYyx/C7VXYHjUm/9FrXb65dPJOI7djhj0r5PER5sRNH0 WGko0Yti30ayg7RznvWbKkccmRyw6H3qC/nuImihiLGTAHHOTUd3BfRwrJcxmP0I9feqjTl FXbNXWptvQSbUEEoD8mqk08bKxU9azpi6EhjknpUPmHb16V2Ropao4aldybTGyMxYgnmohy OpxikkYk5BpA3Nemo6I8puzAoMA+lQumeuP51ZyuOeKYFyc+tarRGVm2RqnHP0FK8aheRmr Oz5cVE6tjmlcbRnuisxwpxXbeD9LvNV0q8gtSyiCZSX6+WjA54/CuXWLHXiu8+GOpnTfGsd gNzQ6pGbSQLztJ5VvwP6GrvoZSjcpS+HnjhljtpRGsjKwkfJYepAPFc7ceHZpbxxGVZEPzS s1exXttNHLPaW6Kl1HcrDIzrvEa5+6p74U1g6ro1stnPfGQyW8TFVknOAX7hVHXmrsjljNn i15orRyu4svOUZwzDgn8KoyqIoS8dqqJACzKCOT6nPevQrmCO6ZLC2UDA/eMXIJbso9+elQ 3fhcWH2sTrHkRBFUfNkkd/UikkW5JbkPheFBoOp6fsYr9n+0RbeBuP3uPqBUdlqX2J9MltW fzBc/aEI6bQvI+naup8A+H0mtmmvZnzcW7rGGG3eAOv5iuJbet1FZRHbHZLJk5/iJwBVMcd dDv5RCmpXNpp1ycXCxXsXOVC794H6kVg6TqKW959lEyySOT+4ZsHGf4T7dKWzvzDNZxQjBj hMAYDqBznP1P6VwfxC0u7jsLDXLAvCtowguFX+DcfkkBHY9D6HHrRcWmtz2uG0hugtxaTyW t3GeMHa6Ht9RXDeKfh1Fqt/LqdmsOm6u4O9VXZb3R9T/cc+3B9B1rI8F/EHzHg0fxDcmO4y EguzxuH90n1/nUUPjrXPCfijUdB8UyNq0KzEKJMBwpGVZD3BGOK1509Gc/s3H3os4OGC/0/ xhBaX0ElpdWtxGrRyjBBLdfcH1HFfUHgLxkvhbVbj7Xbb7C9ZVlkUfPDtOAR6jnpXB3DeDv iTpiQWWpCDU7b5raaRds9ueux1/jTtx0PIrVmgmjkW1kQLcqMEZyM465/OsZRsdNGdz6gSa x1vSI7yydbm3mjLxMc7Tx3H9DXKa5YpbXFrc2EUNslqgN0I/7qjheOccV5p4E8fz+E7k2Gs hho80wBJPNuzHBcf7PqPxr2jWY1Ty7qKWCODhpW25EqehI69a45prVHarMLGSzutFhkkcSK 67sn5TzzjFVptQSIxNt89gwKAYTbz249Kz7C4t47k3N5ZqlncYNqzD72OvFber2SPbJMkHK LnCdADTST1FtoeTeI7KP7bdRQRKRIzHa7dDk5x6GqkMsd54fk0mCBkIITczbip9citfxKqR 61OogMgSYyFuvynGc+2a4iedrLV91vNHEr8OV4Q+nFdqdonBNe9cy57Y6df31g5JBIKcdfW p7IymaK1SQqhbdJtOPlHWrOs28jWtvMLgkwHLs38RznAqhHM0cmYefNAJOO3pRDXQVVJPmO t0+IX1/cXM/3IRlYs5z6fWtGG48rPnOHkUZ9h6CsjTSYDtHUqC3tUszReYC8gBc8gjNU3bc mMeZaF7V2S6s0muGaQxfMsScbz6YptiYmtvNuiDKoy8cfITPRfrUDkz5j8wquMF+4pbKWGA OkQVLaA7UJ+9K56k+v9Ku/u3MrXnZbF6Z9kQyAuP4R0FV4Z5/M+VQuDyTT42+1OZWXAHAFN luNqmONMsOprmUX8TO11IpciKl5OJJArSEAdcVTbAG+MBcevcVa8tOZZGGB1JqjdSMxxbph TwHNW7bszjduyG3P79kvrcDco2yoOPxrp9CnWSxQr91W59jXORRQ2oBDmadx8x9fanxm906 Iz2sTPAzcqp6fhXNNXOym1sd3IVU7i2VHI96SebaxmOVKrkY7VmJqsdzLabCNr44PbFXEDS RqZASpJYk9xWKVmbyeljW0zxLdpY+Vq0K39sf4ZPvgfU9a8F/artdCf4aaXqekTyK0mqKsl u4xj92/Ne1SyRyQ5XaABjFfP/7S6Onw400EHA1NeT3/AHbVrGV2ZONrHyYetJQaK6hBRRRQ AUUUUAB60Gg9aDQtgCl9KSjuKBH1x+zS0A+FuqrcAEHUj1/65rXp13a2kk4eFAmPUV5B+zu 4Hw41FS+P+JiTj1+Ra9VnuUDAr0A55r5fEp+3m0e5Qv7OJdisbeCLzpEUsTu3CsbXr6CWze 2jXnHJNR6hrX7hUUZxwBXM3l0zqT17VNKm5asuc7KxkztmQ85BHFVvm5Ga27XTZrgLIYyqH q1aM/h21a2zEWWbrnOc/hXpRnGNkzhcJS1Rx+3HJpwBP3QT+Fddb+EkeENcTEMeyjinTaLa 2NuNgMkmcsT3rZ4iHRmKoTZyXkuRnB+mKeEaLG5CO9dP5kTRMGt1jKdgM1nXAE0WRzjpxRG vzMJUrGUffvSkALk9PSkZMcntTWG4Ak1vuYsQkMetTWl5NYz/AGi0fZKEZVb0DAqce+DVfj PPSl3DoOlaoyZ7FP4ytDosEEwWNrdfIa4RQzYaFTHK2eSd24Z+lcRqWrzaqyW1sWuIoXJjV hgYBwCQO5PJNcxvdhy7bcbevp2r134T+EFmtLzxRqg8u2VGgtlY4Dn+Nx646D3zTbtqZcnM zH8P+H7y1kD3y72CDZs67mPLDPfsD6VNe6RdXtmtvb+XDLJMIhnkhjwPrwCc16FHpdhHp0d 3GXnefMpBcnyl5UZY84HOBWZoemzarq899EDb/wBm25be+CCwyEAHpjJz71rTqxcXZHLVoy 5lcqxaH/YstnbSIFe0SN90nXk7Avpg5JNeJz6XJFrWskkskFxKyjuzFuBXsHxI8Vwy6pp+g W0sb3zvbNdMh4TaQ20++cZFeceIUmj8ZajEswZWuXOwD7pPG40ua6NYxsynZK1y6+XwVQx4 Ixk7T/UiuQ8JeIhrc9z4N10r5F/C0NvIx5R+6H643D0Iru7CJLSx8wyRRu5WNHZgoMm7hRn ucDjvXiPxAsrjw746kmsomthJKt7bPnuTk/TDhhVdCJP3migNJu01aXSNQlKTWUjxyk8Y2n qD79q3PF+qWuo2WlThml1S0iFs8xP+sjX7jH3xkGtXxTJHquvp4hjULHq2nw3UqAcbsbHH1 3LXC6lIs0gnRCpOSwz04qQJbYTR+VdQTPDKjeYsqHaykdwe1fSui3n9oaNp8d9KHv5LdZIp TxvJXJU/X+dfM9tcpMjxogRAi8Z6nHNe72gd7HT9pKmKCJR6ghQc/nUylY0hFO5b1uJ722d A5GwZYDq3tXunwf8AEya94Sk0G92vdaYBGgYZ8yE/dOD3HQ/hXz/rV9JDbSMQBLcyYyowPc 10Hw51mXw/rlvq4b9ykuydT3ibhvy4NZdTpWi0PpDULdY7Yw3EqzSxMZYEHyqi4/XFVNM1R 5dHlvdSvVVmBCW+MYwcD65rc1IQfYjqMSq7xruR8bsoevH0rgLqRbjxFayWbs1hczJGMDgN u5H5ZqNnZlavVGN4tCnX7o7ysUjMhI/OuJ1Al7FHhQMi43kDNddqjNfNeXKnPzO659A1cvN C8ryo8gMDDeQD09xXWmrHnyTk20Vtst8iRXU8KvECWjB6gjg571kIkhY7cbtxVcHoBWxHdQ WkkU8cBbfm3RX647tWZfxeXeslv80aE7ivTJoTszOSThobENyYbW3+c4cA5PUg1qxWMcbG5 ncuxyVBPAFcrYwi5kja6lJjtwMr6nsK1Zb7zZhn5k9AcfSm9Hc1hrGy+ZoRsbqVooPkiQ8t nkmq967WkiW0Ch5s8EHhAfT61BBMwf8Ad/KEGSRUsamWVpjlsdTWj2OZ72Rq20otrIQ7gzA fMfWoZ5Y408x/lVugHesxJZV3NPhQW+VB1xTmjmvJN8uPYdgPSna25DknpEZNdmUKqpsQHP uTVu2illYNIu0E8Z6mlhhSJxtG9/5VsW9vK37yWQQxjr6n6VL5Aj7S+5EtuqHIVQfXHNNnY jJj5G07wD1FaXlqse4LtjPTIy7VG8UItyjQjJ5I/wAa4JvXQ9qkmo2kZGRplzDqEYM9svJ7 9a37e4a40mGZSMTckjnHtVCAy26yxJGohdehGQPU1lA3Xh11dcyabdNu2k8Qn/Co5lc3cLn SzuILZAgHmHop65rxT9pwMvwv0hWO5hqa5I/65NXsJmin1OGUfOnRTnk5rxv9p4kfD3TIz1 GpD/0W9Wt1Yh/CfI5opTSV1mYUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYApe9JS55oA+mfgFN5fw61EZAz qB6/wC4tekzXACkE8mvJvgdN5fgPUAf+f0nH/ABXoc9wzrgjArwK0b1ZHr0XammV7mUvKQT wKt6fYSXMgeSI+SvJY96jsLdZZgzDIB6V1EIORjGPT0rKVTk0RrGnzasruQCE24UDGBU9ui 4Bxya0Y4tqgqoJPXIpEttpLlQCeeOlY85biRH5UFUpgSTnH5VbmJQjcKqyEyKwFJyKhHqc9 qEvzuoHyr3A61HbwbrIPj7xPFaP9kzXV0N2Ng5f6VFPPDFd+VIAitnZjp16Vsp20Rm4a3Zg 3tqUjLqBgdfWs05zgc10V4FVZOM5HeueYruOOK9LDzvHU8/E0+WWhG/BPtQuHHHaiQcZ70s CE9ifYdSe1dcZXbOSSsdD4U8N3XirxJa6PaAr5pzJLjiKMcsx/z3r6ivNL0e00ax0hbdFtI sQqACSiqMnp/nmud+Fngz/hFvDpv9RAXU79Q0gJ/1UfUL9e5rqHaR1mngt0h819jTOeozxg UN9CPM5fVoZVuVt7O3aCG/xBFCv3mAHU+g/wAKwvGGtaf8P9FW3tFafUpbf7PEEAzI5wzSP n+EAAD61rXeoWHhzSrvxTqt41zFF/otkrYyy/xbfc4x9K8Mu7vWfF/iIazqoMzyMVht0ThR 6BfTpzVryMn3ZjWMZl1WPU9Uula5up/MYknruGB+Jre1GymuvEGr6gItkYuGcsp6nNZ2t6T eaVO1tePHJePtkZR0jHYHFX7VvJhxbESyFv3jNkjngBR3+tV5CtbY4T4mfaJ4dEs4A0dusj 3ZCcfPgAc+o6/jVbx4413wB4f8UERNdxSm0uBjHzsPT03Lkf71dl4t0OSXwXdSrKQ1hIt5u I5KZCyYPoMqfwrzOfVFuPAGuaRctF5hube4gQHOeSpx74xVrszCST1RzcmoOmm2ZFyzxxqY I4+hUEliv0yTWXeSFVl3wMp25DL93FT3NkrGztYJS0gG4qP4QfX3qa4tmjVUY/IoxgnOfrQ O2hnaYUWFic+YxyD6AV9G6RzptsXYBmRP5V87geUXxFtfGFAHGK90kjme1063iZo4lhWaWQ dlC1nPc1pdSXxGiy3lnZR8lX3MfQ9quaMsnlzwxDfuXAA71hyxXjanBMBuNwxK5P8ACBzXR aEDBeTc4Rcc+lQtzoeiPpD4d6w+veBIobxT9psibOZc8/KBtJ+q4qleW0OkTyeWcwWqSXUQ cchyAuPzNeJ/B34htZftBat4WupC1tribI8tws0all/76XcPwFe2eN4xa3nnB2b7SFTY3QY JY4+uFqZQuxRno7HKQBE0q4Q/NiHAPuTWJqTXSxsJyp8hMCMD5ivrita5Uw6UsQyWmOTt/u gcVzZjSS5lmLgxQsoUwglmYj7pB6Vq/Ix0tZlKdLiSxWFphGNok3HBZR1PPpVr7Is9gsMEi C0lg8x7nG3Ddvxqhq8+mWkDC2MskjEJskyRz2NULzWJp9GWzWyCvGoRuMAjtinB3WpnVST0 FtZ44llihPmqp2bx0b3q9aKZUaVyAqnoB1rL0XTz9nSBIyvmMSQOa6e5tIYIoII3KRqMPjv TbvqEI2uhtoWupCqjbH3Yf0q43lQhYIRyT+JoiWKK2RFXaD+ZrSsLaFU8wndLng9wK3jZq5 yzb1XcoJpgiX7Tdk5Y5WOon3SMQigZPYcfQVp3LxkFZH+Uds5/M1XWWNnDFML2QDrRuZtKm W9PtVT94wBPv0FaGxA3mu2R2z2qskuEBbjHQelVLmeSQ4z8orKTWx00YNvmL0lwWkyvHvUR kGduCcHPH86ggjkZtoIJ7CrQiMUJHvy571ytKKuz1Irm0I5GnuFJRwg6AnpVZWh/4870+bG /yH8avm1Pllp5cDHHPArNkurZN8dvD5rt1bHArlXvbHW1ypXK81vJo2oxW8c5ktuGic9j/d JryL9o27+0fDzS1ZsuNQX8f3bV6s0M13dwJceZ5SkEjtivIP2i7eWHwVpxYfu/7QAj9dvlt 1rppq9jkk2t1ofMJpKU0ldZmFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKKKUUAe9/BdiPBl6O320/+gCv RpZMdDxXnvwSge58LXkMZAJvDyew2ivftK8EWd1aeZdOzkNnIOM14GJrQpVHzHsYenUnTXL scdp04RgOMdSa6Ozcs+RyO9O1rwfBpNpcXNmcNnKlmJx3xWJpOrwxR+TfsIJTzlxgEdOCa5 dKyc6ep0KXJ7lTRnbwj+KQfL7U2ZkD4jJIPPNV4py8CsCcHtQ7AAECsNjTl5tUU72bJIxVe B9zYY06ZWZy3c1XXcr+lM3ikomo6+XA7KQvGM1wOoSvNdqqEli3B9Oa6zUr8pZYUglutciH RLgygfOfWurDw1bZw4mVlyosXbllO7rjFYbgFz8uK1ZG818npjtVCVfn4rtpppHFUknqV8H gN09a9q+Efw6W78rxRr1uGgU5tLdx99u8jD0GOPeuU+HHgObxdrIuLtWXSbVwZ5P+ehHPlj 69z6V9Nyjy/It4I2CKnCx4G1QOAPbtXbBWVzim7iO3myzZgEoQhQW9Mc1z2oPHfQmwu5xHu BOQNiLGPvP+XSteSWVLYmVoYIXOFUZZ89+f61w2taddeIbmbSIJHt7FUU6hcZw0i5+S3B9+ rY9qpaszlojz3VW1f4h68LTQ7Vh4f0pjFbEcIQODISep4rT1EaD4MsGEBLXkluwWVju2nty OBnngVt+Jbqx8PabJoli/l2sUKxmONtoYk8jjkD17nivH7rUjfXjG5yzq3CjnjsPQYxXTol ocq1d2KhlujvnuiUfJG45Yj0PpVLxJcT23hbUpbNlW4tbYkMo6fMq5H5mtON0tVFutsDPJu Pmnkc9sdzRbDT9ZjvvDoJjvmtJAc/8ALVWU9B6hgKh6Fr3tEcV8J9UOo3+oeDb2WSRL+2k2 rK2QCVKt19Qc/hXkYSW1lAlcOYG24PscZ/Su+8D3kNv8WfDjxoIw8rxzEDn7pB/pWJFZx39 1duyBo3mchh3yxx+laGCWtkc7pMhN9Pch95QlsHv6VNd6iJ5RGwGVPLAdaeLGKw1eWOOTgD ABqtNboJQQyg9M0h6oswbJJIUR/wB60ijkdOa9+8mSSJTs8vfEAc8fKD0xXj/w50+HUvGtv LdhZLayzcOv98jhR+fP4V7bcvNc3LSt1duQOgFRJNmsGkVFSGCcTiENKi7EzzgHrVCDU7Sx 89LqZY8ynrycfQVqTIAzHPygdzUGlW8Mr3pFvCZ5GB811yQuOgPas3ozo6Hi0mvyaF8ZrLx BZBt9lqUdwOANyhhuH/fOa+4vGGo2+ratpv2SQPbNbC4V1PDCTofyFfE8fhS78VfFuPQoS0 d1eXZBkz8scYOXkPsEBNfXMi2yF10//j3hjWKPOMJEihV/QVo2YwvrYzdeniEfnMSsSNgDO GPHXjtWYbiS2t3kivonYHdtIGckcc0tkbW9vLm9lLYhXbC4OVYd8jvWDrWpWCuJpX8oofkE y4D+nA7Um2FtbMoXE0yTtf30Spvy0SxAfKe5x61QsbW5vgb+Uu5f5Y1fhj7kdqekb6nMupX EUiKPmSFj/F6/SujsIDaxCW55kmxhR2FEn2HCCvdktjE9vau6HBA8uPHQ+ppsVvfi5y6Gcj lF/hHua27PTjcSJvwltFS3+pQm7FtCR5ajB296vk0M5VGnoQwRvBme7lEs7dFHRauGVvIID 7FPU+tVYnjVi0wx/dX1NHnC6mxwFHXb0Facriccqik7IaBJK+FG5R+VWIk2SKi4kmPf0oRZ 52FvZxlE/vt39617axSziJLhccvI/U0pVFawUqDcuZkIt2K85JHUChbb/Zy57dhWlC6vbmU ZjTOFz1b3q0iBrd3zsXPDdK4pTXQ9iFPozMt44IifNJ3dAij5m/8ArU9rdprlWnKwxg5WJe WNWIxHFIWiweOZX5q9bXCW4adYw3/TR8YrGUZPc6IzjHYaumPcxkTr9mgPUuQSR/Snpa6Ha kLDBLcN3KrkVmXuvwl+HMrDqx+6v0rEuvFEiApbvyeBtGc1nytbGjkpast6/qZijeCK0a23 ZG4rgivn34+XSXHw907y5DxqIDofXy25r1O61a5uTuuJSOe+BivIPjtIG8E2C8E/bwcg9fk au6nBJX6nnynNzt0PnQ0lL3pK3KCiiigAooooAD1oNB60GhbAFKvXjrSUo4NF7agfUf7Ouk rdeBdQvA5R1vyucZ/gFe86eusRyhIpN1qmSfMXO/2r5f8Ag1q2oW3ga/sbe7eKCS93OicZO wd+te2eC9e1uTxJBYtcy3ltIpEiOchFA4YfjXzuNwFWXNWurHrUMwpxUaNtTpddgvtQiaCa YpD94bBjFea6jZSmYws7Sxx/IHI4H416/rMqk7CBjPI9K566SBrSSKPCqR1ArgwWLdHS2h6 GNwXto80d0cHb63qdrGkXmrIiAD5lzkVtx+JrVoU+0I8TEYfaMge9c5qEAtrkxo+761V5JH PFfTewo1knY+VWJr0G1e56BHPFNAs0bhonG5SO4qnM+Mlf1rI0nVoYrL7JcERrEMI3qM9Kt zzgoWDAj1HQ141TDypzaaPepYqNWCaepn3903m7T0ArLZlYZz+NSag5c/KaoR/e28nPNdtO nZHJUqXZaLHHBwK0tB0K98Sa9baRYJmWduWPRFH3mPsB/SssKS3HJ4GOtfTHwx8HHw34aF7 dwBdWvlDybhzGnVU9vU+9bwjqYTdlY6jTNEh8P+HLXSdHKQiBQqyOud57k+5qWWaK3lKMkk 0pGZXVsAfWpZ7gBHWaRN5QhUXnn3qkJJJYUgSIIW4kAPf1zW8mkc6Vysyme/htUDMoU72c5 2L6D0Jqn4m1CDSdNis7aIGSRsJEDzkfxH6V0ccUVrAWchFxli3U14B8SfFq3F2b22uj5EEx RVAwXYYIx7VCkyuXS5yOu3txc388bzN5rHMmeT17/hWXYPDb+YREZJSN6kHgZ4yazI7i51X VHKs0aynLn+Ijr+Fa0dtJFDPDEyhdgXdn5n5xgV0mHLe9ja0hGGoDzGMkYkCHI/iJ5Ncmtz /Znxb0KUAbnuGt2B/iU8c/jWzo73AvDM0kkcYlVI4SMDA/i+pNc74oe1s/iBoepzyrDBFcm SRm6Z3ZNN6mcVynkutyXFpq18Y5DBNHeSBXU4Kgsen4VN4cvZ4rAxQHCo5yWXOB6A/nWVrt 297dT3Sx/LNMz5Xk8k10OkxrbaFBbyRFHl+Yu4xge9UZrfQXVIoJporyOZIkyyNv43HrWbf WUCxK/mB3+9lak8SWAuZoDaORHAMMS2RuPoPpWE7yxhkZm3tgAH0prUTPSvhJZtcaxqckYy kVsC7k4C/N0+texRCFtMkuQxDRyFfqMV5N8IradjrKKikusYJYgBQMnJr0ueWOKx8tWAXB3 c8E5/xqG7OxrGOhFeWD6npbbLnyGdhnjkr1xUFjeRQaxc2q7Qnk7j+HX9K05yba2h2vhtuS Pw61u+EfA9rPM/ijXlSPSBayFY5GKtdMPbrtyRz3rOW5vFGB8OfDX2SS98bXo8q51eL7JY+ Zx5cAY+ZL/wAC4UewNdPf3k97I2nafiO0jYZdV+aQjgkkdasaz4jj12d7ZVSz0+FFjiWMDA OMBFPpgYrg9Z16e4mWHQxJFOmY2VH2hj65HSla+oNpaI3NU1mz060ksbNI7jblBgFXX8K5m DTPPmhudSRpZFO6GJjnb7ketTabbb9RW6ud0106YwcnB/qa6/TbCG3mlluW3XpGVTqEz61a 0JfvO5BY2G/52fGzkp3+lallZvLcNc3IHy8L/s0+KERfuouWY5ZjySakvjJHEttBkf1NSnq XJJRIdS1JhEtpZLndxx1zUVtp0dlCXfLzyD5mPOKlto4rWPnDS9Sfepku0R9zL5sjcAV0J2 dzz5/yrcgt9PmumLvmOMHlj1NX1toLaNS/TOEQ9z6+9WFaVYzJMoLkfKo7VCqmO5FxM3mXB GEHUKP8ampVuVQw3LqzQM0On26O3zTv0QdjUg/0lYzcEsRzsHQfWqixiNvOmIeRudx5/Km/ aXEmIkBPTnvXM1zM79IF1pkSX94dwHRF7mpZJHmYIdqr/c/u/WqTmO0QNKrPcNz/ALo/xqt cag0MY2Iqu33E6s3uTQlEHKfQ0pXjC/vmCQRnof4z/Suc1bXYsnc5VBwq9M/Qd6oX17dTSl IZBJInU9Ui+n95vrWdHpjvIJJ5skn5mb5jikkm9R3cSrearPIGWFBGnq5yap2mqzwy7blRP DJgNnGV91rbuNPjAZbZeo6hap3GkNDAdzqrf3atJA2dfpstlbWH20mKWIf8esRAPmvjG4+w 9K8j/aXvUuvh5paxIoUagu5wAN7eW2cY7V0VtO9pcxo8mYiRuwOIz3Irj/2h3jl+HemrCqi GDUVRSvOSY2Oc1SJPlvvRSmkrUYUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYApQf1pKUUAe3/AAgIHhO8z/ z9n/0EV6v4dSW58UWUEEzwlZBIXXsByQfrXkPwncjwtdgcE3Z/9BFeu+HNdh0tmgmg3CVsm cdRx0+lc2IlL2TjBXYUYRdZObsj0bV71WlZFAxk81zt3erDBljn2rM1fXhOpSBztx948VzE 19O2F3s2OnPSvDwuXyaUp6Ht4rMUm6dM0dRuLeV1WNcuOr+tZ5bAwRkfWq5mJ5PWosucnNe /TgoJJHz8rzepcJG3HanRXZDCHJHpVeNz5WGFQ7gJyeeDxVTSkrMml7kjTlk4IHOarxj5hz 3prXQ4AQZq1YwT395BZW0XmTTuscaKPvMTgCuVU3FHd7SLPVPhJ4KXVdSHiTUYw9laPi3Q/ wDLWUdz7D+de9yThpFt0BZjyx/ur3rP8NaJB4c8NWWkQ4PkIPMf++5+8351YkubqKMvtTk8 FeTjtRfkWpnrNjXkMcjQwwbCScv2xUttC0aMWwXPU1VtUMkvmbiyg9/XvVi6uYLS1kmuHKq uVA9SaSd9SmraHEfEjxKmlWENtbMss8hK4HIHTOR9K8B8QXMF1rawALFZRkvkjgNjJNdf4z 1OO61C7sZWV5cORPjG18gE4+nH4VwiRI7i5m3FBhFD/Tgn1rSkupM9FyFa1hZ5N9uzIGB6D kjtXRWkKlYWkeNZo2VvJByQoIyTUMMa2sZOAHYEKD2461XtWX/hJHCnKbvLBz95chf55re1 zF6KxuXBjmNoUVTL52x2XjgE15T8SbR9Rv1RJQkUZOXJ4Dnsa9OkZRd3LRcMkrJH+J615/4 7sY7bwyRA7NLLdB5JXO4ljx/kUtmjNq6Z5fDpVxBcrHmN1x1BwDWrPqMPlta3d4qyAgk7fu +xqpexX+nXEUF8ojuHjz5LEbkXsXA+6SOQDzXPESsXZwMhyTkc1oYbF5tR2B7aEmZJHLAuM Ef7VVrdla5V2XLdjR5Mm2Nfug5BJHNWba3ButmO+FOe9AtWerfDC2N1pGpbWWBkl3u7rwPl +XOPxrbsLS3iuLu91SZrwxsEhj5Gc/xbfywK0/hfBE3gdrW2sJ7u7lLsywpuyc7Vya9X0Hw rp3gzUI9W163S71COASASOqw25zgYz95h6+9YykjshGyIdB8HtZWkmv8AiWCJmRfLtbGXHz MQCS/oAD0/Oq3jPxWZryOCyktfsqweUVVciEDqF7flVTxF45vNW8+C60+CG2Bbdzud1Y5yD nj0rhrgrdTeREy/Z2PyptyUHue31pJNlXsVbm6luoRZwurQq+7zSCCDjHFWNP0/aqm1j/1R O92XOefXvSWVnI1zLtceWTtU/wAP4e/vXVLZyWVhAx2x4O4g8n/ePvV7EpX1G2kQs92xN2o SJu5HCD/GtGzg8mLAYu7cu56k1Us0M0rOkbLGTlnf70h9a24lEeGI57CpZonYmiiWFN7tl2 +6MVWlikkY72Cepp0lwseXJ3SHoKiMm6NpJmwMdu1K9g5VLcqSJ5koSBS+Ov8AiauWtolt/ pDtvk7egpqOSAyLsjx948Z+lP3GT5m4Qd89anmvuxqMY6Im8wyyEkgAc5PanwzIzbkG4dmP AJ9qoM32j5M7Y17DofqaWe6W3gCq2SR97sKzlM1VNsvzX0UHC/PMeMdl+lNtWhSJ5WKvMTw xP3PpWAJk3NLNJt4pY7p7uRba0RnJO1V6FqSlJ7FOEY7mnPfIX2YLkcZz/nJrPKXF68skkq W1snyszHn6Cr0NrPYK4iEEl9zh/vbF74HT8aqxok74uEkZB90bceYfX6VotFZmD1ehSiaGO 4MMGXUcA4xn8Ks2yMZSrRmFAOGcdPoKv29usdwPKtHZh0O3A/Wr0yKSftDrGfQdaq5NjPEM cciBrpXRup6de1UNStIZV3xzZaPqAeDWkun6bcszJ5jlecbiDTTbQmNkWwc56N0xTuNLWzO N1GFoDunWNlYY+U15N8ZLmU+ArG3cnyxfhkBPA+Rq9l1S02gv5cmF7HnFeMfGlFj8G2Srx/ poP/jjVpFozad0eCdTSUtJWhYUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYAoooxin0A9l+Ff8AyKt1/wBfR /8AQRXfE5xkmuC+FIB8LXn/AF9H/wBBFd+Bx06VlYliFmZQCTSHnAU4+tSFcjpTHUYHqKBC H65PpSA4HNTxWs0qEohYDqQK0o9CvGt/OdNoxkA96zlVhHdlRpTlsjHO7A9DSFh0PWpHjZJ CrAgiomHz5FaJmb0dhRhmAr1r4J6Ml/4zk1GVA0enQb1z0EjHC/iBk15REDnpmvpX4L6aum +BJtTdAZr+dpDjrtTgD880pvQqOrPSnKtMY5JcKqBnAPvVKVWmlJgceUVAVz655xTTFFM7X 10u3eAsabucAd8VPaKp+bcTtG0e1cbbk7HUvd1LNvEsUW1QQqj9e9cX481GKHTAquyPG/yY PDt1z9BXayOsSls7mUcIvrXk/i+6e7sbl72VHlVsIkZyUBHAz2zzVy6IUHq5HleuubzW5GA CrhWlI/icjLH6Z6Cs+3immBl8nMETbjg4yB70RWxursQFyLeM8sDxx1yanF6Y7SbzQotwrB ef9bjIBx2rZrlSSMlaV2QNfr9tjWaPCSAxKf7gzjPvzUkcCw+JbgMFjxskx2GSCf61VvovO 8PWV6AN0LNC5X0b5lP8x+FW7397rgQ8tJZR7yPUpk1oZMsWkv2gCUrlHkkdQOSck4H1rM8Q v/Zej3J8uObWRzGFHmfZc8AD1kOevariTnw9o63JjL6hKQsMQHKk+3rzUW+Xw/YXOpOiSat KjSQK/Ih4+8fU55/ClfYSW7PF9T0RtBt2bW52m8R3R3rZJJlrYH+Odv7x7J17msWaEiTY+Q SAG9c1ZuLJ5pri5u7t57y4nOBy0kjE9fUkk16z4N/Z2+IfiBLeXWIIdB084Jnuzm429SRGP b1Iq20jFK70R46sciArMQ205Rx3Fel+Evgt4m8U6Omtzo2haMh82S8vIzuk7ARx/eYk9DwP evpTw78LPhX4Lsl1ZbGPU72yYol/qMm4O46lV+6OfQH2qt4y8czTaZZ2ej6tv8smS4l8vaW weCueig4xWTqdEbRo9WJNp/hr4aeENE0Oxu5ZL2OUXMrDBknkCnG4dAoLdOgrzvWNXmuNQG o6jeSXJlO2NHb7g9cDioNR16XUdpZ5Lm6c4WR/mYDv9OabBp/mRF75t+FGBjnHpUpdWbbbE Uc8l2zMqkhmwpx1qdLJllc4yMZKjoB71o20Et3b7IE8iFDy7jANW7WaCxhkhhX7VM/U9j7C quJKw22t47Yi9u8Isa/u0Ix+lWgJb2Vbh5XEJ6KRjNRwwyvunvgHkc5WM87KnluBCu4vGpx wpPShA9DShQKobHPYdhUc915cTsp6DlvSs2O5lkTdcTbUzzgfyqvNcSXjGGH/AFRPC47e9O 3chyJ/tuUV8ZZjwPQVci37t9wm1CMqnc1Tgjhs/ncGWfsvULU73C7fNmbJPIA/z0qW0aw2u y00hbBkAA7LTtrygvJmOEevGfpWNLqkSuC0m3I+73NRXGoym3MjN5cKjGCep9PrWbpyZUak Vqal5fQ20PLK7AcIvQf/AF6xLm/IO6XmQ9F/u1mtczXsyQWdvLJLnO2JS7/l2+prrNM8A6r JHHe6nZyFW5+zKcFueS7n+QqvZxS1J9rNv3djG0zT9R1+7EFkAkQOHuZeI1+h7n6V1tpawa WZrfTyZ4Qm2W5UjLN6Z9PatV9PMcKw3clrp1rH8qQ+eiZHuM1i3zWjSCFNY0/7NGQFiE4GT 78dKdtNBOV3qSWTMUke2RFYk+bcN/CPRaI2cMZok37f+Wkneo1AFq7G6t54k+YpBKpC/XBy apee5beCIo+2TjP4VDuWrGveam0MGS5eQj5tgwKyHvkb52wD64zVa5vtPtkLXU6Rr/E7ttX 8M9awLfxZoE2vQ6HZ3P2q+lDuqouVwoycseBWiM2zqo9SdQFQs+PQdKd9svnOIV577iRXJa l42ubITRx2iO0TbMtJxn6AVjaR4x8Va5rUtk9nZJaxRh2lXfznoOT9fyp2Vri5teU7m6klZ XLIXZuGO/PavDvjnCI/B1i2CpN6Bhj/ALDV6VFrN7DrQtDYK7gFmdHxgfSvOPjlcyz+CLDz Tg/bxgEjIGxqI2G0z5470lLSVuAUUUUAFFFFAAetBoPWg0LYApTSUU+gHtPwmx/wi156/a/ /AGUV6AO4rz74TkDwreH/AKev/ZRXoK8nNZmcixBErNz1Fa8VpbnTPNaPMm7k46VW021SeU Ak+vFdXbw2vlmN1b5Bu4FeZja7haK3O7A0VN3lsLpENpJpojjhKAcMMck+tWJUKxtAWCjHG ay4LpY79Zo2EkI+U84xWpdRKfmDBQe4Oa8Spdzu+p9BTt7L3VscnqekMjtKSST0UCsCWF42 w6FfrXoUrRSt5ThWkjOGH9ayr+1imiIIVc9CRXq0cW42jI8erg4z96Bg6LYi7vCC21IxuYn vX1n4S0qHRfA+mWCkLsh3sW7lvmP86+YNPEVis0xUhcfn6gV9XARXOgRuVwklspTPb5QRXT Go6knbY4p0/ZqzHLBHHZxS7gsg4DNyM1YiQx4Vec8k+tZlw88Yt5CuD8qLFnPHUnNagJ3En nPatIrW4m9CG+ufLhCxpukf5VUDqf6V8/eN/tdtfTaXJchGmAkkjiPG7PQn2Fe0eKtVOn6L PPCR524AHHAGelfOfifUby+8QsbryooJpBu5yxPYE9hVxV5CekSjaR7p2s7KYeS24uw/hIH TP4/pUesX1uzwL9nKQx4UMf8Aloc/Mf5VFaDyLqSFrhUjzlz7A9PrWFrV293NaW8c6IfNfA 7gdefccV02MG+xtI5toNQ0qUYRxvUZ4BByD+VXfD0Dtc/bZG+fHlx7j145P4dB71lBzfW9o GO24i/0aRsYz3Vvfj+VdNZ28k4a0021luJ4YyESNc4UAgt+Z/lQhPUbamG5vWumwwjYqhP8 Kj7zAnueQPxrS8K/DHxB47lm13UboaZo10flYjdJNGOMIvRVHqa9I0XwfongzwzLqWuSRy6 l9m2rE+CsJIwFUd2yev1xS3/j+3tNKECMunRRosUUaJlzx2Xt071lKfYuMLLU39C8PeBPCm ixSabotlbrAhkWaSNXmcDjeXIzk4rmPEPxBhWz/s+PURJJID53k5JGc5XJ6dccV5r4g8eeb PHbwvJb2yqc7uCcHBz61xl5qNslzNqbOAkzBVVWyUXGMn3qOVy3NbxjsdTq3jKbVCLCVILe 3ifCNGMDap5OScnpWCJptSmJ3M0RXZgHAIHrWJEl3eXkcaKPIGZEBxkDPG709a6ixi8uAx2 42nPzu68fpWiSRDk3qWLaCKz2ymMvK3TAzWlBbSyXPnb8uPmWNj0+tVYJVQNmME93JPP0oe 63J5NuoBzkt6UWYJrcvtdytKY5BuOcbBRGqwzMLYGSc9WPIX2FZiXDIDtwxP3pDUM+oJHFt tZXLY5x/FRbUOa6uat1fJbq0BjLSEdSe9QW8ZkfzZjhRz1zWdbj9559wd7Htnmr4uUkYIHU Y/hHatH7q8zBXqO0di9NMZgIwMKp49TStcRWieWjZuG/gxnFV1uIoMiOUSSkYwOdvvVSS8S PcyHe/c9yaxbudaikaHmCFAZpQztyccAVVn1BpsR2xRiBzkcAfWqEklyMvPtjQnlR1IrU0/ w3d6pYLqV5df2fpbNt/dYM0n/AScL9eSfSrjFJXOepK+iM1bjbL5SxLcXLdNq5I/Ct/TfDC ySpP4ivlgg2+YkEL7ncZ53EcIPzNdVDB4c0XSlsbDS5ZI3I8zKHz2/2i/UfQ1RvtPF7CLbT IttvbgyOzggy+zN0q1Zsyk3FXW5o6XrVwLaWz8IwWOi2KgkylN00uO4HU/VjWFqCLPbvJqG tX93cj/WCWbYCf7oC/nSWn2yAGIWzWQlGBJKmd5z0z0AqaDQIriaQyWVwJc5Zlf5f5VnKLf wmtOql/ERzKmFk85rFAkPGX5yfUk8/hVPUdW0uwVZHure3dxlw7qC3pxXbaufCfhm1+1aza h9o3CHLysf+Aj/CvONZ+NPh3ShJLo/gPThJ2a7gUMx9cYJFSqct2zWVWOyRlP480O0uRHZx XGo3fA220BK/i2KwPEvj/wAVNCYtOsZrR5Dt+S3Z2UeuSOK2rb46+LNUuNkVnpmmQbSV+z2 2CT6ZrndX+Lfj43ht7fWygBO9kiUfhWqRzyn5nGpdaxqWqiXUpruWVTgG6DYH0B4rZ8LPJN 8QdNhsiyNGsgYhs9Rg5/OrrePfG0lg9xea200aD5g8SH+Yp/grVLvWPiJZXd2oL/Z5QJEVV zxnnApvYzjutTpL5XkJZvmDSFh/tds1Wtby90zWIoreVSrqMr0APTJ/Ot7+zjcXGnW1wdqO hkO3qRnp9aw9VtUHiO6WM4t4/lDHsAP8ayi9LHRNWfMjYt9Qhja4v5XPmGTy93qOvFeb/Fz U1vfDdjGh4+1bicdflNbN7NNHpFu0bAR5Oce54rh/HN1LP4btxKmCLkYPr8pq4xS1DmbZ5t 3pKWkrUsKKKKACiiigAPWg0HrQaFsAUUUUAez/AAo/5Fe7/wCvs/8AoIr0FT3FeefCo/8AF LXf/X1/7KK79WI+lZkSVzRs53jnVlbBzivRrXbJbRsQrHb822vJo5CJRk454rufDty6K4lk yrDjmvNx9JzjzR3RvhZKMuV7GtPosDtJJG2yM8lR602JTHGba4cyBAGVu9aaXcTrsLAZH51 kX11HDceaGA2V4S9pN2Z7sKiprmTKMan+11ZRkOpyD6VYurNp42leTy1Hr0rl28QmLW0nRN 6K2CoP3hXcveW1zpqs0IAk6AnOK6q1OdPlk+pz0asKjkkcldFUAgLqQWBVu2elfTzPqM+mw RQqFgVI02r1ZeAa+bNU0mPyT5RAYjvX07bXhj8NWEsMZeWW0jYBRnHyjmvSw0k1ocOIVn5F aWaYXomZcPlY0Qnovf8AxrWEhTLEcg9f8Kzggl1RrmP/AFYUKOPxJNXWG9sDk9MV1NWRzLU 5fxTcQ2hgu7ld8SvkoRkMTwOO/WvAtetbibUGW6RYIdxwHPzlscZ9K968cW5/sZpwd7IrCM HgK2Oo9z0r5/8AEoknu7eae9FxJI+54Dx8w4OfpTp7jmvdMS3kSO7MRk2EjdyM7sda5G+le 3uGHmB5zKWZiuRFnkA+vFdpfxpHJ/o8kf2kLgJ1AJrCurC5ubsQofOllfDRQJktkAD6ZP6V 03OZpnUeAbA+KtWNtAzNFbJ593IgOFAOFwT3JYD8z2r3CKLSvAOjfYrBHvL9yst9e4G1VBJ CkngKSMAe2azNL06z8B+AzGGhENrLtuzkLJcHduA46DJ5z6Yrzf4g6q+sMLixvcxTMg+zoS sSuwxvz3Pb8Kwd5OxurRWpd8SeMW1GWa8S8uJZMbkOAFB6/KOv41xxW4ubI3eoO0DqA/znc 2M5y2fWq0qwaFdRTrPLPLFG25uPl6AEe1ULu7vNVvmvLw7EdV2o+RvA6fjzVxjYlyuSXMzf Z/7ROGkPyhAuentWe1tGbhBM6PcNy0K9MnnOBUUs1vZkh55VfdiOKTnnvkd6ntmMd15gRnn lGFLjkD1xVkG5BItv+5ktyxfkc8sfetaJhBEHuZdi9o8YA+nrWJJqH9mRolwBJeyDKr/DEO zGoBql1eALJeDzUbcSQBGopLQJe9odOzCZA5LRR54JON1MnuIII9pYIo6jPLVyc2o3DzqkU jzFSecZ/IVfsdPvLlQ6W3I6SXL5bHsO1N+YRVloaiXrSRMekf8ACmOaIgufOkPPoO1WbfRr naDLKqJ3c9a1odHjkTy7cM4H3nIxUN63LUU1ZmFFeC4ufs0MRcgfOT0UfWrqJP5hgtbUZ6t IRx+HrW9Y6fa27HZ5Kqv3yBlmP+FWja3DKbiO2lKZ48tM5+lPfVhtoYaadcFVV1KFui9Cff 6VNNZJDsSMebKeflHFbtlYrfQiaUyI4Ygk8Nn0xWmtnb27tIXDAjCr/dHc4qOdJ2L5G9TjJ 7ISSiMQ+WApyS3JrSh82O0itklG1hkZGduO49a1Lq402O6SPbHJccjy8bgB6mo7Y2kupH7O qqgGGCcqre1UncmSWxuWDatEp1AyNckD95lP3mPQj0qukk1zcyzxLJFHK+5Imf5V49OmaXU rLWLWxE9rNAsDD97Lu+aMHuRWjo1rNDbQQyx/akA4btJnvmrTsZzgpIvWU8EVksWqhLzzCc BMuwH8q0oBrEsO+yiit7VDtVnTdIw96U6xodlby28l1bWbYwkRff8AMPYZ/GrOkeJftdmkz aPOrOhUNbkMr+/PI+nalO72FBWOKvtDLahPeShrgzNumm2neuO2PSsnVdEsp7IINIt5Iidr TXEAI+nOcfU12l5e6h5xC2BtrVvvb1O4/U0o0q7vIgiF3jIwWZsgZ7Y71cZO1mZzglLmSPH r/wCDOmlZNQ0yVdMldNxjjw0Of7wx6+1crH8G7RbyW+1nxfFFE3LeXbH8cZPNfQF9Za/YKd Lha3e1CkhHiDYB69axpNFvZCZbqzN00PKyQR8xJjpt/qKSetmEk0uZHh2q6J8G9Jtxa6p4h 1nUIs8x24WMufTIB/nVvw7q/wAKbPXrSz8PeD9T+2zBljlv75gv3ehA9R0r0DxN8OdI1Wzj vb3wzPMwXCXSjymQHoTjn8MV5PdeA9d0rxNbalpljJe29vOjAxHc0aAgYZf6ircXYzjNXSZ 6Rda7p0eoeWfC2n+dFDhZPOlbYPTHFchrd7p8tpcAeHLO38wEb0d+vrya6CTw/rt3fSyw6Z KS55Mh28fjUet+B7ifR0TUNe03SzvBbzZCx6dgKwipX2OuTi1ucFHBbPp0UCuJFXaSQcg46 1xfxTihh0y3hij2sJwzZGMZU16da+HPB9s8dtN40nvpWfHl2lmdp56ZJFcP8aYtCj0yA6bN eyXAuQGEyqEC7T0xWnUiLPD+9JS96SrWxqFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKXHNJS96APY/hXx 4Wu/+vo/+giu+JOOgrg/hVFI/ha7ZSNou+f8AvkV3u7C9iK5m3d2H7vUiDgyDb16Vq2Ooi0 +VwzN04rMGBzjrR8p7UmpNWZPurY7BPEWlbAZVlEg6cdDWFqupm6RhBIcH14NZxFt5Y8tJQ +ectxUUrbRvAH5VhHDcrubOqmrCW0Y8+Npj8ucsRXXQatpcMYiJmZVORhDXGxXLJJv289eK 3bG/tpb2NJY5GjIGBu7+9PEQlUjqOhOMJXRqNr0MylktLlhngla+jPhzq8OofDux1C4Jj8p TbMZBzhTgfmMV4SE0+MHfAucdK9X+FssJ8F6hakBYoLhpDjooKjH8v0riw0o83uqx24mL5F d3O5jJEUbRP+7d3XP94A8VpW0eVMjj3FZ9iEX5V5jRxs9yfStwj8xzXotXPNRw3iWIhIpyr TPI+4RA84HbH4GvFPEUcF1dSapFYGGOKQrs24dh3JJ9a+gPEVrHJZSSoNty2BED14Oc59q8 t8XeHVuLkxs7NLeoruIm+VUHJP0A70kral/ErHm6x2tqJR9nMt7cx/IsY4Qe5Ndf4L8JPps 58S38GyIKLZGLYLyOMA/XB498V0GieCbNZJJnDCWBUWNPvSIu3JZs/wARLD6CujvLdXtbjS LNvM8iESDd0fG0tkDuA2ePStXK5nY8y8T3VzL4kvLW7ZbwGJTLFLFsIkHBKjo+QchvrXnE1 y01u9naw4VJTJEmcNHg8EjuOTXqXjOSC3intvluXwtwPM+VrfP3gj49TkA+uK8ZE1z5xlkR Y5kLYk24L55w3bpTSuJ6E+qWsS3i3f2iaS22jeycknoQfQVTuNTt0DRrIwlYZUycqoFVWup 7Z5Ea5WMH58L0z2+tYGpreX2oRkW8k5XBSIZUOf72D/DWljFvqgGoW63DX8itPMSRGv8AeJ 7/AEroYRP88MC77qZRvlOQIz6D2qHSPCl0rrealnzTyiheF+gNdha6W0W9BbOm0Zb5SxNQ5 W2NIQbWpy8Wl3D+YvnSF5DmSboX9selWIdC33wLpIllGRlS2N59/Wu8s9HEixwyxhZZyMM3 Hy56VpXGlrHmC2jLHzAp2DIUH39qV2iuVbHF29vHGUWCHY8jY55Ix3OOlbsWn3MSKxAaJ8M XY4Zh7D0rpdB0mJbyR4CFJO0OU3HPfFdDEINI1RrNQt3cGLdlE+b6expXuXZLQ5q302VrRZ Sm8MQAinGB3P19qriXTxdDM0qx9CjsRk+9dpc6PNDYiaadIbm9m3NAi5IXjOPSobm0M0Hla YlrbqUMP2i7mWOIHOCeTk49hS6hbQoQ6bpr6eZ7uWSNCSRsOML7+tET63BA0Vlol6YCMQAW 7cDtuIru9H8BaTPYJBqeuxXvA3x2rhFP49f5V09vpegaYPsVissJK5MizSPj0AJJGaadhPU 8diHi23hPkaBezSSf6yQ2rNtz3HArOj03xjdXtw9vYOiqAGimURNK3qgbGQMc4PevfbZ7yK IG61iPyl4QsMOw7FiTxWNreoWMkMsCamkyMu5sEYUDkn6/zqebUfK7Hzvd2GswNJ/avh+9h nkkyZU+YoB0PynvjpVrR9Sa0uUuYLC7jtT/AMfHlW5ZY/c5HXOa7m61eC/vo4RPKkKKcytE MuB0HsT6+lYksqvq27T91oD8sjTudm3vmmpD5Ll+TWYHTbKyCzbDGPcCxH+2OxPpWdqV9Z3 8Jhs3urFN4jnCtsSQf7mc5/nUWo6fbXVx5MU0d2jMMoFwrc9MjmsjVfBgRJIjp7Wk0mXQi4 Yu/r1POByKpSRm4M2bPxJpWgakdO1B7NZFUFVYhldT0II78HIrdPxBtbbU7c6RLAkDJ8uwn ZuzyAT0PtXjX9lXcF3CGvXCM2ftJtw0ahQcbscjuM85rRi06/tTcX01yn2CVCyS+VvhkOBy mPu/lVXJ5T3X/hYO8RpdSWrLJ8oThifwFZGm6nZ395dRQXt1JAshCfvGBQY6Y6kA15XDBLY qHRIoV3K6xt8/mbTzg8dufoa6lTHcxsXtltnR8K0abWTuGyOSDTT1JqLQ7yC4n0+Z5rQSTl vvJcEkPjuCehras/Et3qNoHs9LS1UrhnuDu59AB1rz+3sPP1GIy/6JcKN2+dyyyn2GenvVu d3ldtQt78i4Q4ltbQsFkVe/tn8KppJ3ZlFt6ROr0rV5rHVp7S9njkgRS8gfAC59B6e1Ub66 0WXV9ukoJZJEbaRlPKOeB05HtVMPO9uNStLO3Qj70bTAOx696ZPbahIyahPbQ20TgN8so/d nuSw9fSmvJkyTs1YrXejeIZtsbyxRI5wfKyGX8TXCeK/h7e34Qw6lFFcQk/ubsEGQnsGGa9 Qt9TnkSexMbXEjghJYkL5Xj+LgVuWWkaPLBmWEQXqjBkDZ3fnQ3d6lRi1sfJ+nabqGm+Jlt L20aCWANvVwRxjqD3rjvi0AdHhfbjN0ACO42nHFfctzpdjqGkyw3iW90sJ2bZyoCewP0NfO f7TukeHNH+GGjxaTptra3cupBnaJ/MYqI24JycDpxWX2jojsfIR60lKaStigooooAKKKKAA 9aDQetBoWwBRRRQB7l8JJI08FX2T8/wBsOB/wAV2I+YE44ri/hHEJPCN4T/z9n/0EV3v2Z2 JVPlH86501GTFNOVihITuwDyKE6MSvNTtaTgktGcepFRt8vHpVp32M5DGJBwBwagkBIA5xU rkgAikblD0qidSuMZ7g1oacgF5HIzFQpzxVJSCcYH4VPESrqQvANJq6sNOzudu1xBOw8l8Z 4Oeor0H4Y3ZSTV9KySs0aSDHYhsH9DXkUXbJ2gnPBrvfhvemDxfDbsctdwvbrz1bGR/KuBY f2TTTPQeJdVNNH0HowEsG8Lu2OcE9D24/Ktf6dKit4hBbRwgAiNQB9akkYAABsE11LzOUoX sUUyeVICpcFSwHIXHOPyxXFXUCXd9e3boXjmAhtYMY3AcKvsCRk/SuteW9WwvLmIBmBIiL9 h6/zNVPscK6XZW8LGWeNhL5wH15z6+1JoaZRsdMS1vG08qrTy/vLy4J6gfw++TgfQVf8nTR Dhpoo5No3Op+YAk5598n9Kmis3jtd8qF7u4bDO3BGf5cVnalpomkjgtpDFHFD34aU9MA9/e nYk858X2trFdxkGOVEYRr+7YtInTBxweDXmF34a868mX7LGsaZ8r5mTA77j3Fe5T6fc2+mL cryU5ZmP3ccED8axLoJJEtrZWziGQkzPInLeuCelZ6Jm3xK9jxh/Cis6GKO2i2jDNGpdifU E9vpWpZeFo7UJPHbSTTu23fNks3+favQHVUKQpamKRmIjecjMSDvjv+FPh0172eSPeokKbQ q9SD3z6mtFJvQhxS1OKgtAlw0wO5gcZZckt6Ct1NI1STT0hgt5EZyWkZQCcHtXXWVt4d3xW 8trJH9lJGxXwAwGMt610Gjy29rphuLWHzbq5lKQpJ/COxb2xg00JnKaN4dsrsoskRluh8q7 /lC/Qf0rZvLDTfDc8Uck4JYndEhzg/3ia2bu0sdEspLx9TT7UcyOxxmVyOqgfd9KZfzWR0A TQwLM82NsZIYvx0/rTtcm/Y5rxR/oulQXdjaJbPtLtKzBWKkf3ev41n/D6GJ9Y1DUrmUPao oPmynBY+g9qwrmyu9e1WPSoJXVBgSOTnA9hXUahcaVomr29swWCzgQK7Bd5ZuuQo6kDiok9 LI0iup0WjwyXN7cJBF9qvMkyNIMJEP4QSenBFammeANE09Bcaoi392XMhMi4QMeflXvVLwl q2reJ/tE2kWyaRoMT7I3Ybprlu7E9APp+dbkVta6HLe6teXdxOsYWMNNIzheecA8CltqxPV 2RQubqx0trvUtWt4kQsEtYnQAog7n3PNc5e/E+Fo2g0+AkdA0a4B/E9K4/x94yg1nUkjtmD xhhHHGp3EjIyxx7VnG7ttVvXFlNFDb2yF3lkXCvj+BR3OeCazs3qjZJLc3r2FNUt5dYubiV bmYAs0TnAA4A9M+9c7bEpfpPdLNLCCQolbJdu3Hers722iWyXmowJLJMgeK3jbeIfRmxx+F GhajK2qXmoXEYkngjwjTADymb+6p9qLA2hbuCeeP8A0tmWIupIXgkj0H6VNqsImsLe20+1l KAZMSjkEf3qUX8mqawLZGEc7ZJdwAFAH6n6VuWmtW9nEdMhjjuJVGXkiPJ9dw/+vRcpLuYW kT2mnadNDqWim2uiCUnUbtxzx9DUJtNR1aNpLwtG0Dhllf8AjHYAdSa0Vu7qTX4rd4EO5Sc McKF9R7024vLq41Z7O3uirKhyZQCoUc5qbtMdk0c7JYxPC8lrKYkQtuMn/LI44I7c9KzWgm gH9oWnn3RiPlSWW4KgbGS6g8A4/A11oso7+3NhCvmO7GR3AwCMdSPasMSRpNI0jZt1QRsjj iRuitx0rY57WM2G0hiS1vLi2lurS8UzTQBtwjABAKHoGA6gdansLg/ZEubKJFtJFVvLdsPt PGRn+XamyRNpkDXRPnyXsiR+QCBjnauBnoM8/hVq5YLKZJVh2TLsJjXARl44X0961V1qjGV noy7bXyxpLFeu9zIxwTIhLR4OVG70Nb327UJ5vOjC20nlgM0C7l+jE965HTpWkaSGYDy/MI dRJjeOxBPauq0cNcMLVp5Yox88SBAwGf73HIp3bYuVWsXJLeO+kWySwto7lF3eY0gO8H0x3 zVlY4mEdjbi6vmA2zWrvsA/2if6VVa2v9RjE3+jwy2bnMSjy2lXvQ8d1fW7anpdjJDDBgzi N8NIPX3+tPUl22NC0s7rUYPNivLqOW1chwEHyr6YxWjBn7SrC1SWOU7fPuE8vcfx61kW1xH fyR3GlxXWbYl5vKkYFweoYdz71pyai9xYyqTLcWLAhbRmBZG9fUijXcrTYmgFtpupm3ult3 tm/eKhG7PsK8U/a2n0ab4b6SljbmC5j1Rd67CowYnr1uG4vNQ0kC2+zWkluAyuT8xI/TmvD /2n3Nz8MtFu3leSQ6iEY+UVX/Vt370lYaXc+Q6SlzzSVqWFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKO9 FKKAPa/hKl2/hO8EIbZ9r7eu0V6NFYao8e6OTnPQ8VxPwasrifwVezRXBQC9KlcZ/gFehvL d2LLmdT7Y4rzaknzNROmKVrsgkt9bMJScnYB0BHNZMmUJV1Oe+e1bVzrG+22lSZW6t0H4Vg 7ixyx5NaUYSa94wqSSfuikDjAyKQgMeeB6Yp3IU45zTAWzzXRyeZlz+Q0xRr0Yn2py5JG3I NSHZ1GDUZLFd3QChQ8xc1+hfhjuDg7jnsGrrvhz5s/xQ8Po7KQtxuO3pkKTXHRTSBAckgV1 vw4v4bL4laHJOwSNrjYWbp8ykD9TScEOMmfW6nAyartIWaReAgAyT2qSRginP8I5rOdkljn V2wCdzAcHaBUNmliJ743ulxi3GxJ28oHHUZxgfrVmKKW2icRoDIwCIgOVRR3PvTLe2RVt5s LtUZgi6Y9+fakmFwkE8a3KxF2Lu/3tuew9OO9K9tWO1x95M5tPPtQ7ugyhxx9a4a/8R/ZLu Tz4pZnX5I5EOAAe1T6n4ufR9MjhuIVfPyqQeSPXHevNdX1STU7/AP0cFVjI2hOo44OK0iuZ XZnJ2djup9Ws7zSyWJWaIfKWPyxZOSSKztR1a7CCQTwkQMD5oI2kdSc/TtXDrd3lsv2qWAz JcAKzbsAHpkj0rnvEmqXUsUlmY3FmxDDZ1BH8OP7uaXs1e7K9o7WR6beyT/8ACRB4LyK6UR CSOVV2cdcbT061PYJdrcnULvascp2eYfUnqK8vi1k3Ooo9tFLbjyhHNLgnOOcV0EXjBpfOA tPMs4B5aRhG259fY1fKtkTdrVnpEmi+GobM3X2na8ZDSAPkuSefrk0wwR61rSmw1JbKC1Qh rhVzvY/wge1ebXHieKKwNmUSeWbG55OSg7YPb61GniG7uHghhYwQxHGIzwT05P500iXK56P Na2WlamlxqOrQXrkHYD1HHdTXL6t4htZtRuE0qKO3ghiKsy/xk9qzDp9xe7Z3vI1fpuY549 KtQ6XZacqTxSJcEtnbLgEnHUetS2kVFWJfBcMRu5r3UpHQTMWLBsEADj6VU8Rx6fNeJ/Zt9 LcvOxBSXllJPc+lZ+teJEluCIoFWUL88iHKnHsOhrmdG1RL3VV1C4YrbW06kR56hSCSfyrK 13c2vZWZ9LxX0mhW1j4Y0Ozimls7dTcNIx2Q56Zx1YnJx6fWoPG0Fp/wgEketXB3upkd1JQ bupHB/IH0rD+Ferxaj4e8S+J9Unx52pSTyyMMbIwg2jHoFwMVznxH1N9Y8M2N7DezNp9xEZ YrfGPm3YUEdz0GKepKepzDPpsd4Z7WzExii8zZCBwoH6VFayzw6za3FparqJk3GNTwiHGWb P8AdBI59qfotw6TQzW9ntWRvIlEw2fMcYAHfHetvS7OWGO4uDEL+6VXhDk/LbfOdiqvQ5Gf elEts5a60rUXt3vNW1SxsorqRtwj2s5VeoySBUAn0EyXV3N4nEEMcSpEsMYUsGPf1IroNO8 M2urXMNxqbyzSLJvOYi4ROd2F9z/Kti78HeHxIFiJgiRTPFJK4BmXGSMVpZGWpxEd9FfWsd kupxiCJv8AWhF357cinwW91aSR2y7vtEjEJcmTBK+hFJe+CvtEUiwWovLhGLDyY8ZTrkMp6 1ydy+t6fAbe3kkltZn3MsnzSgdPlP1qeVMpSktzuvsbpHJdXGpSGW2fapT7oP1q5CbO4sxe mQvdMcfMxyD9O9czoHiSC+06PTLrP2ZnUjAzIWHDcdRyO9bM91F5KSwxS3KiXyU8oDggZy2 KylFo6IzTNSOd9NVb5rorcgsgiAzgY53fWoLrT2vNryyRQi4IJjB5X0z9aq2V9aC7uVfe9z GmTuXCIcevc1Ul1eEzJJet5js3EYbC57ZP17VcEZ1JXG6lZQzJLumci3KSKU65B6LT9QkEU RkXYApURjrtzzz9c81Rmee6uJZ0ZIiSAyrwMA/p6Vdu72W8toQIII7ctjIXhsHue/Gfzrdb HK9WZmlXrtq7T+aWRFI2P85Oe/0Hau1sPEdxHKk9zsjijUKgiPzOB0z7VwYVrQCWZ1VCfuq Ocen61ZR7cDyxLOrOo8pWByeeiihEyvc7+XxElxrMd39iQllG5C2ST/eI9auavq9rDc2s8E zWpl4uLeE8gdmwOgPpXnTzRiQpIoVFPMsoPmKfSpLS/hhujJDCi4PKI3zSehOaYrnfza5bW NmLjTbjymLAPE3G7PQ5+vamRTwXdu1zFfMl9uy0attWVe4U9iPTvXJA6RLtMkiv5s+TCmZJ 4xg9zgYz2qzGyWsEMilY0ckBVO99w7H0p2E5M6pPs0rQz6ZpsrSRjLbiQjD12nrXkf7T8ss vwv0h454zbvqYZoFbPlt5TdPavSdI8ST2M7eRvaUcGNl+bH+FeQftJajZXvgqya10yOwm/t FTOgGCW8tucZ7ik9GODufK/ekpe9JVrY3CiiigAooooAD1oNB60GhbAFKKSloA+jPgWyf8I JqCsMn7ee/+wK7DUtm1gziSVicYP3K85+D7TDwRfbSdv2w5A/3BXcIu4k4zzyK832f7xzN+ f3Uie20kXEImmkbYenvVS/sltiChyvqTXR2AU2wTPQVBd2CXM6JI+I+5rFYiXtddjV0YOld LU5YszDFRMSF+9W++kpErSF/kB4+lZN+sAmUQptAGS1d8asZbHE6TSuyqr4Xgc1IgLNt7Go QRnj9asQzEPnA9K2Wpi9C26qAFAwoHapI5pLZ47iFiJIXV0I6gg5H8qh83gA4qNpNpKgge9 JhBn2NBrA1DR7TUYjutrqBJS3clh0/Oprby3lma4AEawAMvrk8V4D8MPG8VvbT+FtVuWjhl YSWcrsdqMD80eewPUV7lp9zCNNuLm7ILK4Qq5xu28j9a52tToW1zbvh5UZuuB5ahUGOBkgG uX1jUorG4eF7oyxyuAegAfGAv6VoaxqNhDol7e312I1lVvLXzMAMBwB78V4rd63Y3TxzS6q ZlOGCyEswPQ4A981oo83oJytqiDxdrcuoXjxRxsjxnYqkZAGeTXNiwk1S6txbyL5wGzl8Z/ GkV7ee9khmmklhLEqGJzjPGfSpbW1totSeKS9kgiQArwO/qa12WhmtWacNrdMbvSNU1B7VU UeU4QFNp6bj+n4VZ/sa4m0xb9oN9uvEs0agBVHcDOce9XtP8Wz6YjaZBBDJBy5kcBlkz659 O1Mu9aWS7/wBPlWWzlAwsWVj+hUdP5UxPTUij0oq0SxTxusqho8ODweef7ueKvWemvKI403 DepYBkKrIT/Dj+InsK2LPXNCOmCCbTYZM8RosQy/0xVyLxBpNtZtJq0sk6x8wxq/EI7A4/i osTzGLJoktvL5c0eJJXDx27RkuFHfaOD+fHNRyaTBfXhF9a+asny+UHEBjbHYL6+prWsNb0 IG4vL1JTJuBSSaQiZQegHcCqsupaWLiOO3m80SkPc7pt+/B+8WHI+mam5dmc7c+HdRMMv9i yGCOElhBduW34/wBviuTvZ9V0x1bUZUEkqkRmMjainqQe57V6Fe6hZao8VrFH9uI3L5SMVP cg/N7Dk1ztxqGm3EVxZS6ETapJs8mZ1Ow923Y474qdGXtZnCTaiHVre0DM78s+OB9aWyhaM GCNwIgMsNvJzVi90LULLzLjSbcyaYxyHDhzGO+QOfxqjZ3IGUSTazY+Y9X96VrCUlJXOvsf E76R4N8R6LFKU+2iCQeh2uA6+2U/lW7vaaSx0WV8RxW4vImY/KfoPfOa4R0gGmzkYmldCu0 /zNRx+J1utK0vR7sstzpytaJeA8NGeVVj7HI+hpPUpPld2dnbzQxzgTeZOTMZoU3/ACtgYY 4+vT8at2WpRyGN7zdM6Mrli2xehGMDk4rztru7ttT1BUYyJbxL5ce7Lx8A5X1XnOKunUJDp DXKPHIzMhKqNpx/eHv7VLTNE1uet6bqhtgQGuGt5FGW3ZZ1HYH0FbtzcWN5o9vqUdrbNb2s 2fLjYb2AGAcHPJ714BNrl3brMGneK4gIwkoPCk549q27TVtRtEaaSyVrqZt7yRgOoGM9B1G KEmgbTPV9TU3Fr/altO+nQs6gqAMoDxkMK4bXtESK58yGSKWEArLdQ/OVDdmQfzFUbXxBcQ mWOTbJayfNK0r7QF9ABx+VXmfS73UoUg1GKzt7o7FCylwwB5391FFn0BNdWeY3umXUc0tzp /nRXQLZdVO4gHqwPrkYpsWq3ljflb9biKRo8bkO0Mcdj0JPevWGtVggAit4ri2uHZRKGJLB TjGR1qjqehaTq9gtujLBemYK7TLkk+nvgVafczklHVHERXsyPHI1w2xVVXhU7iT2ya24p4n 1OKRhA0MCfu40XJX0J9/X3p2q/DqWw8lbSQSs24LP5yhFx3K8n8jXGXTarojb5dkmw7Wmh3 OrEUybnWK0LRyHe/luW5HJZuvH0OM1SkvZLa3VSisVXbHAp+6OgLfrXIPrYW6Ev2jcMfMCc E5PI9h9KfJrT3MjOAsajng/PK3rjsKaTByR1DXrT4ErmKKMlVJXkkDk4qqutM8m35pGXiMA 4J9xWBd6/aIqT3Mp2xqSVJzuP4daqR+Nbua5ijtbJfLGMMVC8CqRlc6q91C9nt1xp8u0nG0 rjP8AtZrMtmcJtdngidv3jvku30PGKjk+IV/ED9qj/d9FAIIT0q7p3jS0vLZUmSOa55/gB4 9OaYXRag1VYTLHujitgcb1OSW9cmrmlaj9pdz9rEao2FdD8znvzT0122m0yOG7trfgk4KKC Bngn35qWOfSr+1jlGl2SAEgyLkGQD2FIZp2mtxxxyPHbsFICvNISWA9AB2rzn473guvA2nj DYF8CrFQNw2N+Nd5a6Z4fcK1vdztNIfmiiJIj9sZ/nXnPxvtxa+DLG3aW6LLfAqsyYG3Y3f 1oGtz58/ipKXvSVZqFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKOlFBoA98+DXzeCL4f9Pp/9AFegpbkkt 93nPFec/ByUr4PvUHBN4cH/gAr04EggBq82o3GTOiCui7bxssXIyO9SzMkUIlZgfYVWjaUy BeSPSrkVpFIHmuDuZeFTtXnT0d2dkNrHPT38s6sNxC56VQIhCnzk3kHIPpW61ktxcOkQEa9 SfQVQudMxL8jYXpyOldsJwjZI5pQlLVmJNC858xUwPUDiolR1bn9K7JLFTCGkjCqBwo71m3 ttEFcrjKg8DtXRCsmc06TMYMAvI/GqjlhkA9asJIpLZ59qidA33evWulO6MLWYyLJcYPOfX 9R717v4V8Vyav4WW2nfN3ayDz88lwBhW/z3rxK3hHU8cVo2N9daXei9tJNkidR2cd1PtVEt s9t1y+Oo6ZFFCEe2zuYkco309PevL9UZQxNvECYycyBhhgO4xXaT2t2miW/iCwnW6tb9VZI V++nHzL7gVxOvwwl/NsZJH5/ewr8hBx29R7UWtsL2i2Zh6tdKjW94zlMnYERuvfmhNSBtRN E7ROSOJAG49RXM3jwHes4mYgnbvGdvscGqdnqllBeKdl1INuDleF+g9KYOST3O6GqJAIjFB JIScvKo4IPapJtSlbV2u7ax+zwsgQxyEtgjoT9axrDWdMmJImClvlKOSh46CrseuwyyC3il gwy72ThgAO2TQNST6mxZXV7DNLMYwkp5GH4T257VFeajPZQM0c0cbSnlictznkk8VnjW0uI IC0gCyMREAQPLA5JNYoim1a7CtIiWjMGPGQcd+f1pNl2RvW2p6je3yOxuHlB2ifrJJGBjBx wFya6WaF9N0xZLS6SJEwX3LwzA56elZ+mD7HpMyRRWsgf7jmMh2APGPTP9KmtrGK/1COGSW G3j5aW5yXWMAZwx6ZPvimK9mbNjqFxFZ32p3FtI++MJbXhXyzuz8wUdhzXN299aJb3V/euH hjBzDMNvnnnn/dBpniXxHdajqMel29oYHcBIo7e5wgOMbjjjBxXPeIb1bCyXTraXzJxhGhV TI792we2cnp71OjK294qWvivVor9I7e7lhATiJWDDBPGDj7pHODU93c28xaXzVR3+Zmxt3e uAK8/hvwm555QJ5Dg45KgcYx7V1ugaMPEiySw3yW8UBVGJUvIcjJwOgxirdo6nJzTndJEd5 4lBXa0jRW68KM431iX+qXc+JXhaOJvu5XCn/E11V34e0vTIPMSFriUScSTncT7gdBWzp1nB eaNcpcQiVTIPkbHHHas+ddDeNGTXvM4Cz1HWY54JIJFmwPLAkGcjrjPoM10WneIv7Mml/0R obO4XbJtG9Uz97IPbP40298NJaq32G9NvJvyEkOQKzJnvrS323liWiJz50a5/EY6U7qQXlD c7e31HTb4x+VcLBcQjyTBuEkcwPI68jNa8N3FFZs1pbLDcQtgPby4Vk9MeoNeYK9hfQbZPl lb5l2nG3HU5HcVFHda7CubS/F6Gm4jlGHBA4II6gjrmly2GqyPZ/8AhHftUEUtwjCYDeY5B t4J4C4PI9azNS0C9LOIofmJBYSHlh0yW7CuH07xfc2xD3TzRoG3MrHO71XdnjB5rqbPxlb3 F5It/P5hWL5DKT8y9QAc/nRZormhItad4gu/Dl6I7u3kuBE2PLcgKTnBKgdvevUrLWvCGrS n7c8VlePHuVISXUEjjPvXlU17FclFkKuoQPmUBjtP8II6DP8AKuavb7TtE1TdZ3flTuN2xR 8pBJxt67h9aXLcd7bbH0DqegTQ+HP7XivIJIkGML1y7AKpIPyfWuLlSR7GeykvZIN7Y815A FU55TPXj1715rpvijxVqMr2WkLMyyJi7hlykTDsCCcYzz9cV6NpGh6zc2KT2lnZmLAkKX9w shhIOMFRhQGJ4HJHFJ6AtTib/wAL6XezIzR/OWIN0pbGB3x/jWFqvgC7VXOm6ldOqJ5mx4C qOP8AZbvXvcumavFFLfpeaV5lqSr2gtRtYkYIUg8hfXvXG6kP9Da6uZGLSsQJFnIG4j7qJ2 Jx9KE7DcU2eCXOkarHbtFNZvFn+ILkEfWmWUqpbkkFSnBru7zxD4iGiS38D2Tm2kaNopFEk q4/v4P4CuSk8VLfQNJqGg2jLJwZLcGNwcdu1a6nPJJdSjPiaALtGxh371teCdKe412a6iAE NlH5r59yKzTFHLZoyfdxkeore8ITPb22rlRy8YAA7802tCIP3kdMunJfO89xHGiTyFy391B /LiqWpW1rAkb6PNMiXD7IwW3gj1z6Un21RYyrcuY7dYNoHfnGTSrqKw2VmFhLvIQsI9F4H8 qxUHe6Op1otNNCpPr/AIb00zJ5csRySyNtYk+1ee/EnWrrVfDFut2XUrdKyqen3SM16Lr7z zaKrsQqBvlUfxe9eR+OIXXRoWdiQZwAP+Amtox925zuolUUUed96SlpKZ1hRRRQAUUUUAB6 0Gg9aDQtgCg0UdaAPbfhLOYfCd5tPP2w9v8AYFenWs/nDk8njNeV/Crnwnd/9fZ/9BFei2o OACflHOK8+rG92bwfQ62GHcnTJq2Y1hgzIw56A9araZfRralmAEo6fSq11dG5yWPA6Yry1G U52OpyjCN2XEMcgKxYOOvHNENiLgtITgKf++qyrSby7pSx4PB5rplkjjMaKyCPGW9c0q1OV J+71Kp1o1FYz72N0iIVQFPRj3rnriwuLjIDhN/XFb+pX6Oywod1Yl5dLDKiKOnXmuvDxnZX OWrKNznL6z+xTCHzAzYySO1RRbnOD0qa5bzJmcjnHrSQsqsARXpU00tTkm1bQtLGSnAwAKh kLZ4yPXBxV5Dvjz0AqvPjb0wa3ktDlhK+h6n8OLk3/hC80tZNtxBOgibBYqkn90exBrhPF2 mS2uuyWtuZLIIN5jk+bKnq5Puc4rT+GGqPZeMXs9+1dTtpLVCP4XxlSPfg1v8AjmxSOx01r eFoEuGZMytvknCkYYk8gYHSoRs4p7nkf9javJZ4tY1aEqZHJGeB6n+lVptD1ezXzZbeKKN1 3glgMjNep6ROsVqbpljYGXad6jbJgH5cdyBV3UtOtpLFr1bQXUYiCGIyjIYjIxnse4qrsxl Tizx1dJvbkCMWsHn/APLMCTDMOpA9aiXQru8dY4rZEdjtCiQAfia764sLa0u7CR18+HPzxw HDxt0yB1OOmKzPJNnr0kIDyKJMptUkuCeMD19qptkqkjDj8Aa7O0Nuq28TuQv+u3bsnAGBX utl8I7HQ/BkdudWgGrRxDeXT91uxkrk85Pr0ra8G+DLjTZ49U1+KBbwKGgglOViz3cDgt04 7VD8SPEszR/2XZ3KebOn+lsWXKoDnapz0PpUO7saxio7Hlwnka/jEAWTyBzLGg4zwdxPp6i svU9baHTv7D0kwahZTTGVvMGTuI5O7pj2qJ7yV55obJDbW7N88kgHyp3+YcAn0qL7VY2Ns4 YsnGVi4ZkXoCHPHP0oNPMhFvbaXAzypHDIV3SSOAHdep4OTx2xUXhx0u3utZYs8lrIttbRF c7UIyTx3PAJrhNc1h7qcB3ZURvlPcjPQmuz8E3Fsvhp7tYj5v2mQTP2I+XaPyBqWtBxleVj kPEEX9n+JLhbWwdg2JC2AAuT0Ht7V6J8MZINN8H38ZgWS8uZmYxuuSxAAQD8yTWF8QvD0+n QWeqI8h1O5Vm2g/Iq9R+OM034czSvod4947rMs5Ck9QNgok7QFFXqHRT2Nxd6U9zd3KR+WG EcWMs7D+Q96zNMW9uGFvBMIP43f6dq1XcyBUZiygYA+tZE+rpoU8iW0QubiQbACcBAfWskj obSWpqWdkg1Hz7x/OfO7lcLn1rY1SW0kt4iGjBRTwrAACvK9T1xnmcXUk1wyncY4shF9uKy 01G0vJkjkjW1WQ5Vg2Qe+ParUGzCVVLZHU+INP08xtdpGN7HBeEgEd65q00S5lSV4tXS2VD nEoxuB7Zqytr/AGpfGKwCSTHB4fAUAdSewq5FpekWN/Bb3t4uqX0jAeUiFkQd2JPHArRJox k4zeqMG5vbu1IheSC4D8OsPPsc+h6VRgtdXuZi8AnhQHBPLAA/XivR71NKtLYGO1gaI8KQA Tuz0OB6VmRXtohEdxHt2dGbc2VI6Yqrsz5IpmT9h8QNClu2pKIwwTzFG44POCV469q63QvD 5aci+MjW65SYyNiQseM9Pu4/GsyPXooZ7dfJQRbfLfH3mQds9M/UVp2PjbQ7IGa9hzkFRIs mHx23Z44+lQ79DeDj1PSNLh03QPKdFtlK4MRkhDIwHONgGQeepP60t7420i2gxdBlmQ+Yvm KEjGc42qvUepPNeMah8RdPhlLWspaRWOWd+hP8QxXLv42ia6F0Ypb+ZScbxhM9j9RU8ty+d LY9y1bxLquoxDUl0weZtKi5ZhDEoC5LIvX05PWvNtc8WXt5DJZR3UM08pBklRdij3BHf6Vy er+MfFfiUwR3NpI8EQIVACcbuvPHpWb9m8RXTCGPTjb9+Rtx+Jq4xSRE6j6GvBcJpDT3Ul0 xmmRUkUdHH90j+XepraC3urZFhjZCpzNEw6+hGazrTwX4kvJ2drpEc4OSSSPyFXW8FXtpOY 77WGV2P3YyWL1aaXUw5ZdjR0+AxwyiRljwf4jgVqaDquiabHeRahqlrAHHdwST6cVlnwHaJ arc3txc+W/Cu77d3sPWs+Xw7p1o6eTpimPqZLlivH9aOeL0K9nJastaj4w0X7K1kL0yBsbi iE8elLqXxB01bmwbTNJnnS0XCiZwiv8Alk1WSy0ma4W0fyIRIu4GO2yP++jXW6VoGnqirpV ik9zGhMskyjCA9Dk9/oKXOloCp31OQvviBrmtBLeHRIoTn5FUO5rlfE95q9zp0Y1DYiCT5U C7TnHXFehziLTJpIVnuLeTJLYBQsfq3P5VynjmfST4cggsLJEk+073ndy8jfKeM+lNSbVkE Ypzu9zzg9KbS0lB2BRRRQAUUUUAB60Gg9aDQtgCiiloA9p+E67vCd0v/T2f/QRXosPylgfp XnHwobHhW6GP+Xs/+givRA43Vi4XIdTlZoJJtQYaka46gHpzVTLdM4oaNv73B60KlGJjKq5 E5mBIkzwvX3qWTU3kBO7k8VmSPg4HTofekLjA+Whwi90OMpR2LbO5k3vJk9cCqk8jSy4BLH +VJuYnGKU5AwvBqlFCcmVHVjL9KkijDPye9SCI5ywxUqQHdubimo3ZLnoWFXCEDpVecFyB6 VZX3qKQnPyrmtJGUL7lSOa4sL6G9tHMc9u4ljYdmByP1r2/xHLpHiHw5Frks728FwFuIEQf vHkK7WQZ4UBxj8K8OlBc8jNdt4Z1C9m8HXOkRI87Wtx5ojxkFH4PP8IBGfq1ZpanVdWRjtc tYI5uCsMa/u1DH5uo3H8+M1YbUZ74mSS3+RH3KY8FUGOFz3GeelU7u3TTryC4vrX7RORviD ZMQO7nPft+Jre0m2utWuIBb7QC+Vhgj+/kdPoM9aqxDZRZ5buO3igAinikHlzlfmJbOMnoc mvXvC3gW2tI7jXNWeNNUuMGUQuB9mIAyquf4m7nsDTdC0Ox8GxLquuSWxvHX93btISI1bgl RjBbg9Ko654sv9NsvJ+3SxsAJri3iVHeKItgBmOW3kYzzU31sXFaXK2veKbOwsPM0WEwTvK Ua0vHExcgfeB5+XNeaz3lhbyPeXZIf/WGN/n3t3YY6DPQVY1XWri+uTMxRbhiUUbtrQIP4S B6jH61wXiq+tLPTSvmKkQ+YtjYJOx/lTCy3JtV16BmZYUAXG5WVdhdiMYK9D9a43UNUvJLo 28cDLHGqlgFJ/zzU2leMfDVu3227F3dXJHyhbfCQjtjJ5PvXL6trDX+qz3dkbhfMfcFBxnv VKJnKbI9T1CdgIWK7ehXHevUPBMxt/hvG0ARnfUWXy353D5efw6fjXk7Wup6ncCRLCVmIHb ArtNItvG9vpK6fZQRWkQdpFYxbmBJBzk8dqUldWQoaO7O+8UpdeL4ri0iuWF1bMFRgdojIG SAfSue8G3n+iXaXcwj8pwpMpCgcY6nr0qKz8MeJ9Tu3jl1+7lmm5aO3IBb8ulU77wxo+i3k kOrQyvIjYLzkuGI984rKytZnRrfmijpLvxd4a05isusQySL1WHMh/SuGk16O7lkmttN1K8k ck7lhKgc44z7VuWV9ocMhSx0fzWPAbaAP5Vs/adRZQTBHaoegwRihOK2G4ye5yVhr/iQwm2 03wcnJ+aScMMn1PSs8eBfEupTt57WFn5h3eW8p4PsOa75VuHX57qV8/woNoP51ZutLtpLSF jN5Llj9xt7HHqe2afP2F7PucpD4T1zT9MTTYtSiheViZZ0QyNJ6KPYVStdFutLNwYdcSWds pLHPEwbPfHccV2X9kae22QtLI0XEKiQq6N3bd0/KtK4mlu2SSc24aMYQbN+Pcnufc0cxLpo 4JNL12/hQ2l2Qqk5BiK9euCaur4feONReayFYDO31/GukaLU7iUIuqlYjxsigVTWha6QkUg kZYvMHWS5k3H8qUpsqFK5yA8DWt5bGSO9aa9K5KbiUHPTIPpV7Sfhno6IsuuRRxueSiybyD XZhbKMbJtURM9RBH19qUSaIWKKk1zL/tN/k1k5yN1RgjHbwx4IgjMUGl+Y2MbgoB/Oo1sND tlC2ul2MLAY3yncx/pXRwQabcv5Dl41/uxDk/iapXmn6QMrb2j7l4BwZG/wqFLuVyaaWMK/ NuIAi6xDanutvFuY/jjisOS5s7dwkcwuCv8AFLnJ/Dv+ddIdEupSzpphjjXq9ywjx9BWe2g qJN008Xl5+YRDcQPr0rVbXMZRd9BdGhvL6cmKeVYsdEUA/gv+NdEbCPTtR+0RW9xdyQqGX7 RCGLN6c8Ae+Kz5tansIFtdH08W0KjBkbI3+/qTWXLea3qM297qYk8Eg4H5dqzd27mqairPV ia2NbmhlvJ47KxQtxAjb5Gz3J7fQYrm7kS3Ie41KD7dcGHyU3k4T0bA7/Wt5dLfzD9pl3nr tBya2Dp1hp1iL3Vbf7LbkfJk5kk/3R/9atFK2iMpQ5lds4qws7lUWHBaYngKdzEf41tzINA EVxqjNE7/AOrSPl8j17A/Wm3mp3F/KlrottDpCYIWXf8AvZR6E1jzaaIkQmUXF+csySSfdP uO5rTd6mF+VWiXNS8X2V9pz20emBX/AOe82JXJ9d3avOPFsedEinUYBmAH5Gt+7guIpMyAB s5+Q5AJ9MVz/iy0uI9Dgnm4VpgFB+hrRRsQpSlLU4c0lL3pKZ1BRRRQAUUUUAB60Gg9aDQt gCl7UlB60Ae1fCVFbwtd7s/8ff8A7KK9B8vDYzmuD+ESBvCd5lsEXZ4/4CK9B2AnqeKFFnH UkkxpwRgZ470oYfdU804INuOlM8o7htNU7mKkgMSNne/PpSGGMLhXPFOMEg7j/CnCJgBlua nlK5vMYsSeWeufWgIq/WniMDq9I0Z7HNNRDmGnk5bGKVmIxjmgKR3pfLDd8+1OxN11IzMdu Bj600StnnpVkQKenA96BGgyBS5WVzRIcA5IHI9BXsvwo0hF0Ga6ktZ3lvbkqEQ7fNSNc8Hs uTyfyryWKMblVQMk456c+te/zSnwv8L0MszKLC3AWNW2Pds3XHfbycDvSkrI0pvmZ5GNA1L xx48vrHTLdobUTAyXaD91DGvHPqeD3ya7S+u9H8G6cml+FImu9TYhHuQofz/9lR1U57CtjT 72Hwd4NvLKwSG33qnmPdbl3XUibnUlehAKgAdDXBaNbSXF+3iK8tRcWtgPlFxKwjaQg88DL kdccAdzUK9rmmjdl0N77TeaHaSXeotFe+JpciKIyb/sIIPGCfv9ecceteZ+Itas7OL+0NZv gpidtpd/3sjkBlZvUDjrXMeOvGV5Y3hg0tN1/eysEVScAkY4Oc8e9YHgLwFqXi3xqieIJXm uYis03ntmNY84AI6k+n0pWS1Zpe+iC98W+IvE9xPF4V0C7uInfc07DaMkc5bqRUEfw28Rax Kk3iXUVgVTuFvGc7c17jrGkzeH5dkN39lspWKQ21uoTeqjlumce9c1caxcWUsD2WnqzPkNK 7/vME4+QdSay9ovsmvsrfEczD8N/DlhGPttuzZOQZnILH1A6/pVWfQdJEgi0uwjhVDjcFOC e/Oa9du/D2g3NlDc3RlsZQoLSeaS3PqDnn6VjXcnhiyhMGlaY93MVKma5J2r9BQqrewOion Av5yj7EmuW9pcFflt4ESJ2/rWe2kajLkahfnGASZrknH4DrXQtYaZ9p+0XCrJLnsBx9P/AN daVnd6PZLh9NDMCSsiMFbHpyKLt7CSXU09J1aw0Xw/HpmiabNczFMSXLL5SsxHPzdSAT+lc 5Nos+pQCPW9S8+JZfOSMLuZOPuhvT2Na+r3ln9rhTTYJ5TJGHMTPu2Z9/8A61LAZXjXzI44 2PUGs+U3UlsVJb/TbBPLsbXzpB18tBgfU9KzVu7ue6AhsLeORzxuPmE/0rpPsenkg3MjyuP 4Y14X8+Kr6hKsVsItOgS1D8NjmQ+5bt9BTQpM5/Ulma7Nstz5vljEjjgA9wKrxXAsuFkZ8n 54+zD0z2PvVmO03sqnOSegpI2sFnMYWSU8/LGByfqasyLTxCbTzqFsri1L7CJfvqfQ+tU2l BQpEFMx4XJwpPbntUN1qF/5McLgJBHnZEq/Kvv7n3rCvr+XzYZPOcqpBZVTp+fWrSM3I6DR Lie9lbTRYub+Nm8ySI7lIxnOc8YrTljktwIpI2jf0PBrPtbmyvYmkscwS45kUbXz71Pfpqd 3ZpezJJPLGNvmSE/MPwqepSvYnt4nnm2I6qR03d66eGzngseWUSMcYiwmAOpJ61xdhdmR28 qfDIcNHsICsOo96190lwD9su5ZPRd21amSZrGxc1KSWwitJLS2tJZbptiujeZs/wB73qBvt kcu1755nIy2w4VD6Vk6iLW1hgezlELhthiA5YH+IN7elQxX0UL7XLysP4VbnNCSSuS5a6m/ +8f/AFpZgPU5pvmRQuJZNvl9wXK5+hFVhdRwqGmXExx+7Vc4Hv71m64bhdZ+zRYnDKpQ4wF BFG427Dri/jNy3zBk6hI1P6k80xTLOu4AQpjoBThbCBhE6P555YdAPx71ZFvMVzISqjuaVg v2NHw/ceHra9cat57bVBiAT5HfPc+lX/HeixaskOpRS+VeBAPIMgMTLjqrdjXOtDayRNGxl PHVTitSw1u00rTDp/2ZtS3MNiSncR7UrNO6GmpLlkee4Fq5B3Ljjg4NWILuJ5UAgDueQWIG fz617PP4Y8LxXVlf6/p8b3kpEiRwFniGRwrZ7j34qt8VfGnhbwvpVrY33hzTtR1IxK0STYG EPRlCdh/M1rzXMHCy8jyd1hW6z9lDEdCWGM/hXH/EcmTw9ausaon2gAAHkfKarW3je5bUJT LZqLR2zsRCBEPapfHGraJqvgi0bTrtZrgXYMiKpXyxtPBBq9epMUr6HmHekpe9JWnQ1Ciii gAooooAD1oNB60GhbAFL3pKO9DA9y+EI/4pC8bGf9MI/wDHRXowhJGQP1rifglamfwXfNjO Lw/+gCvT2seOQRWsVoeZWkudoxxAT6fnT0gJyFIq41kFb5GJpptHxleDVWZjdFbyJPQY+tJ 5Lk8rVxLd/wCJjUhs3Y5DEChITkjOaEqc4FJsPYCtH7E/T5j+FIbGULkCnyi5zOMJPXrS+S y9h9avpaSZyRzVhbRumKTixqSMsRuy9KaIsHBU/lW4lmFHzHFNe2I6c0crH7REWg2S3fiPS 7VwNkt1GrBuPl3DOfwzXuutWq6ldNdXVnttrWVXDom4tGpxHEq92ckZ9sV49oNhJP4m0uMf IWuUBY9AM8/pmvavEGq20vi3wtpsZudslzJIHhG2Iuinh/cccVz1FZndQleLZ5d8T7wtcxW l0fNnt4mku5F/dkyvj5QBwcDA/CsXxHdS+GdK0vQNV1YC3FoZbhJJAqRSEb9iDjoCM9ea5i TVYz4zgt9YjNu81+jDL5jlBm+8PTIwMVT8S6dH438Ta/4v1JjLZWF6dPsISPleQEmSTHseP wpSHDW9upyPh/w7qOu6+fEMkQSP/UWML/fIPHmEeuP517XY+Efst5pGqabaT7FP2WeSGYIX OTkkHqOccehrofBnh1Q2nardiONZYTJGmMHPQE/XB/Ku1gXTmv1it3ihjtSyRdAC2Mvj19P xrllO7O6NPlRy3inw8msW8StJDHd267VfBOMDkA+nArzQ2q6LIHaNZbtxw5G7H0Jrv7u4vr /XI7C0RlmupCQPbsPbgZq/q2iWmoWum2F9pctq0MJLTiUbt7E88dQKzTTZrql5nlDpLcDzJ 5mY9uf0rC1GSeJthICtwAOSa6zWdDn0tlX7bFOrZ+5kMOe4NYg0nU7i786xtXneMbuBnbjr W0bGErnJi1165umWKBLe3PCyXIIJ/wB1eprTg0hbKWM3txJPIepI4HsB2q3Bb6k87TxLJPK h6jk1I99d3UvlCxEz56u2wZ9TV3M1Hqy0Vdm81FRQRt+XsPenL5Kt+8O/B+6O/wD9asibVp ba6+yv5d1KTwkHyp+J71rW8wmZHkjCqDgog/rWbRvFrYdcTvckbiFROAq8KPrSzadPxIrJJ C52pKpyCfTHaoL2B1Ek9lIZIx83lMPmUf1qWy1+1Nkum6rH5ESBmiliXJLnufoM0vNCv3El 0qeSKMWsuGPEgI5H0pqaGunSrlg7t1Yc8elW0ncWontLuKfeSpjT/WJ7ke9RQX7ljH8jMPf +tTdlqMWVptNZwzW5567DXPX2iksxcMrt1wO9dgLtSwjJAbqMDH4Zqy9os4Erkg4wcEHFJS lEvkjJHnK6BHJMJfPmWZf7rYrYsptRs4mjVzKvO3cu7y/9oDuRXUfZrbG1pBk9uhqqbcK7K mHHtVqd9yfZKJTTSTY20TaduuUPMjEZZmPUmklGSDKjLnoGBFb+kyS2LgPEXgJyQD0rauri w1SBYpIQ6xvg7uNo68UpO7BKx5xeWEd7AMs0bqMqw/hqlHpk8P8Aq5Uc8HDcV2F/pAjLy2L 7lUZ2MORk1jFyCyN8rA4IrRaqxi9GZo+0RSgPmJ85z3/OkDyHUnnuN0j7cgk4XOeAavzTW6 nypQD+tVnmgYhVbaF7ntU2s9C201ZmNZ3122osL/LSluQ4wQD0x7Vf1HVpIXECo2QON3T/A OvUjSWb4IkWN06SEdqzDqcdxcCG8hUlDhJAOSK0XvdDndo9SJbm7uplGWGfTjFei+BtFFzq j3d3atc2tipbAOA8mMqpPYd/yrjxLHCFEeByPSvStN1Oy0j4b266jOlvb3cjssoYI7MMgsO 7nHA9KHp0BW7lPx34kMIjj0vTzqN1Gd12+8R2lsOwL9Sw7187X17r3i7xlcyiaXUTAryHaP kgiXkkZ6KPfrW74/8AiBe68snhjS4Irfw5aELHGqgNKR1kc9SSc1Y8GWv234KeLIdPH/E4u 76CKRifm8kIWVf90vnPuBVxjbUxnO+hxGo2MZt/Oe+WKH7pxzk+nFYmqR6aumI9kJGlDgO7 AjPBqfVLm9W3fT72F4po23FZF2sDWVdHNopOeW/pViho0Z+e9JSnpSUzpCiiigYUUUUAB60 Gg9aDQtgCiilHBoA+kfgN/wAiLf4/5/j/AOgCvWCBt+avKPgL/wAiJfj/AKfj/wCgCvWDj0 zXRD4UeJiP4jGGONj93PFMMEXZalzzxwRSnGOtaGBCIogOFFP259sUucCms2QeccdKLANaT HAqMt1pzbcZzzTSFODT0sSMyaXJxzQQN3WngoAc4qSxByPf+dKAS2AOTUc5f7O4ikWN9pIZ hnHHpXAWdz4h1/wNr8s17IJbWQHzI8R7IxnOSMYzx+VRKajobQouaueweENsvjC1RBHPcQZ nW33gFiB39AM5JrudUuYoJfD91E+4Qao4nVIyiRGWPAC+3OAfXNeM/s7aRPqvijxVrhQiwe BbCGRnO92OGKK55xtXJPvXc+NtYu9M8RwG6tWt9Ou7ZVMat8yNGx2SKvbB/MZrmnLmdz0KU OSNj5++JN5PY6rO0b4uIrmILnqGRs5/P+demeGNPMvh7TLac4s4Vk1G4J+6C5Ltn1znA+tc F8W7CLUNasNbtXWSK/mCTKhyFlHLfTOM8+tewabbKui3OmINoZYIGHoowSKio72NqKtcuW1 1fyOJd5Qyx7hGuf3a/wAKD0AGBx71Wm19NM8faZoHlL5cdoZprjv5hBYYHTHGKtfaRai7uF G7y49qjtnHFecfEC3u7MWPiC5nSDUYo1iMcEnzOzY2gD6np1rhSTk09jvnLlgmjorfx+dF8 Tarrd6HeMwv9ktIgWaZzxhR2AHU8YzXYabrOpajocF3qaqNSlAM6J0Qnt7VX8K6RD4I8HG/ 1xWvNcv498sUoDPnqIV46DOSfWr3hXSjKbm6u4/Jjf8AeFY8sEGeAPpWdOuqvMktF17jdNx alJ6nKeLYMajDvOW8sZ9uuKvaTp8kfhUzIrCW9kEe9TyE71leJVuv+EqvoVZ7hGddhRei+n 4V1HiPToHt5PDllrEunFbM5ljwWGQOAPfHPsTXUvhRhu2ee6r5Ed7LDYu8MLSnCKcgjpn1r OudPuk3RyhoXxwGXBFbfhjTG1fxzZ2lxIZYbZd8m3oQi5/mP1qfWIppNZitN2Zppiu48k5b r/Kkn0B2SOYm0pLl4mcOssf3XXio74S6WgkXfeP/AM8gcEep9K9C1rwpJFp8stikrzwkbtx xkd8DvXFCN1neKbIYD5h3+lUtg2ILO80+eeIveFFcAjzImX9a6CGLS5LSRm8q8YDCxlPlP1 PWs6CGybIaFCFGORkn/CpJLGSOIyWu2DccBl6Ae9HKNN2OYv8ATibl5bdRE27K7GwE9qwsa 7bSGKMbNzd/mDH866efUvKuGW+SOMfwyp8ysPeqFzqaSxbLFW83OFbbkGtEZPUgs/EOo2sy pf6XYzKvUOhDfnmu+tdU8H6g0kVszw3DJuKoG7DnGeK4RbQvbLFeqUnxuPABPvmodMvotG1 zzXtxc2z/ACSxyjPy98YqVZjalFXOkiSS4nlFvbksTlsDJI9/arNlbtL5kjXMcMVuQrh2xz 6D1NXpL1LzU01LQZ0OmcxDf8qocAsPfGapHw7ezTTXd1fxzaeSWEaHH45pMvmurjpNWgV/s 7Soxwce9VmuDlfLcqV6EHpUk2im8RHs7RBDH8mVbdj3zVK5hFu3kRyCWRThggJC/j3rGVzo i01qa9pfiZo7eZc85LL1PYZrntZubVNYuFhkHLkAL9049DT2S8hXLBQSD8uOaua5aTXOgaT LcRRW7bGZYkI+7nr7VcX3MpLsc688ZOXQhz61TllBUhWJ3cHmtjRZptOujaPP5lhMxJimRW CtjOQx5X86dY+EdY8QatPBpUUElu3Jk3YWMZ7t/Ktboxsc1JHG6srjII+6RVE6fD5u+LC8Y GSetetxfDPRdBtGk8Q6oz7W8rETeVGr913PksR+RrzTVGsdO1WW2jvbd4/M2xMzDLr2PBpx ZE0upnujRxONhyBjPXJqxcWviC/8I2+q3tlcz6Lp032CK5JxHA7ksFHvk5J9xmug8OaLe+J vEumaBpQhE13MAZGJIVerN+Cgn8q+sPF/g3SYfgzf+ELGxBs4rfMad2dTv3n1YsMn605VEr IyjT7H5w38MdlMfs8wZHkPDHkD3rR0PXbzQdSa50uZcyJ5c0TDKSp12kd8HoexGa7rxX4S0 G10ubVb68uEZUykKbQGPYdOOa4Pw1b2K6qLvU3EVtGC4WTnef6itbmLWp6EPEfhTxNarDql rEJ9v+quF5Ge6vXH+PNF0DT9Ct7rSYTE8txt4csNu09j0p/jW7t5GtdQtra3kgnTarRYHI9 QOhrgLqSRrdQ0jFd2dpPA/CmXCNpFE9KSlNJQdIUUUUDCiiigAPWg0HrQaFsAUvekpR1oYH 0f8CJoU8D3yySohN8eCQP4BXq7Spt+8ORXyd4SkulsjCC5t5JT8qnAzjrXtfhLUL7VfFF5c Xk4JtrNYDGnCrz6fhWtOfQ8qvT95yO6kufKBJbB96yLzxLZ2ZAlmyWOAqjJY4zxUV801zqN vZxZZ55kiC5x9446/jXpmseA/hjoNt/a2swrZRwscTy3Ug3Nj0zySOwFcmLxscPKMbNtmmE wUq6cr6I8fPxA00xNIquQpwQSBUR+ItnsYxwGTaM/e7fgKt6nffAm1vrdbHQNQ1LT7hmFzP HLKhj/ALpUMRuBOfQ0+XV/gBp2nrdQ+G9ZkhfdgKzbjg8/x/hXO8bUtfkf3HT9Qh/MikPHS MozCsRPQNzUc3jS4jcqv2Vs9CpJwa9X8PfDT4Z+JPD9prdv4TvrKC6XekV5NJHKB7ruPB6j 1Fcb8XfDPw58EeExFpdp9n1+8kU20aztI4QffYgnhcdz3xiuaGae0n7NXuaTy3kg5uxzLeK tbCPJ9kR44wGd0TIAPTnPNZ7/ABAvRG8sbWzCP73yk4rQ+Gl14NE9tY+KpJov7YJ+zz+aY1 idcgK57Z7HpmvX1+BHw5jV0Wxvx5hyx+2tznmrrY9UJctTmFSy91VeNjxvSPG11qM9yjzWg RLd3IEZ449+tc7aatb2HgC8eWN5JNUlYfJIVCoCe3cZr27Vfh98GfA80dzqz3VlLdKRGhuJ HMgBGcADtx1rxvxpdeE5rCzi8F6fdW+nNLL5jXb7pGYEcgfwj0HvWtDGKvsmVPC+xWrR9Jf CPTo/DXwY0cyxFZNQd72dPM4BkfahOOcbR90da534oW2/xysZjiNvHBuH7ws//Aj2PfHauv 0RbrR/h14RknminmhS1+0sy5MJxuA468EAelcP8Q7h4vG9yg06OzeQbiiSiQyHrl8Dhj3Fd aJ6HjOn6Wl98dtA0+dFNqsonmRJC4fGSM+56V7T9qa2tpLibg3EskwP4nFeV+A1bUfjXdXW Iw1lauSUUrlsHk132uO6WkjYJWGHkD3Pas6rNKK1uSRar/om0nc0j545JGe3v7Us0Gg+GdW XxB8QL1LrUIv9I03REAcxuBxLIR0ck8Z4Wqscfg54YmGqato8q7QGdVkAbg5BHParVx8LLS Tx7pmoX/jAPe3ELGC2nhBluSOS/J5xnmvKqVYbTbS9N/8AgHoKMt4q7/IsaJ4p1DxPbW+s6 zEsNxO7DyVJ2wx5IGPb3ru47uAaQYvtG22TLSIhxvx0H54qgfhxbmIST63OpX5mcRqBgfj0 FcMurILyewsLh7m1ZiqzSDazgHAOOwrShVpVPdo7EzhKCvPdmxqnjB7i/t9Ms7E+aNs0x24 VI93J3fh0rL13WH1DX7nVSohaWEFYw2e2P5V1Wk2S21pDPKRuAOc91wcg1wUscuoagfkCrd 3JjQAcryOntiutMyUTovBiJo/hzWfE0rEOEa1hyepb7x/lVPTLyO98YJLKQEtyG5PQ1q+KZ tL0vwudGRnFvDtdxH1fDDPPqaTwVpPgbxLLeSaYNWtrtMNJDczDIB6EEDnmsqlaNKPNJOw4 03N2QX3ieO21e8u/NLRxjJ25baenAFefeJpmRl124uii3I35PBBHYjtXsf8AwrXwvbfaLqS 7vY0cbnkkuQoX8SK4jxXYfBcxLZ6/4juygPWGRnAx7hSKxhjqU17qb+RUsPOL1aPOrfXLjT 7A6kQJhcttgDdM/wB4+1Lb6/danITNdIExjYuB+Vel+H/BPwj8T2osvD3ia5vAq58lbwCQD /dZc4pNX+AdkVeXw74gmtZfvCG8QOmfquCKP7QoKXLK6fmhfVqjV46nmyyrJdiJYRKZDtC4 yWp8uv6HbxzWhv8A7Jew/MiFPlb1Arh/Hs/irwVrZ8P6nFJYzFNyzAfLKv8AeRx1H6jvXMa Hoep+K78rbsY4IxiS6lyUQ+me59hXpwSlFSvocM5SjLlSPTrnWdLudsj6tE87jhQOCB2wOl aEWjs+mR6gw8tpG+SIAZYepJxgVo/D34N3FxGblRG0Mj/NqNzF1UfwxJ1PPfpXreo+Gvh14 UsIbzxLOJi3yRtdyljKcdERfb0FcFbG0oS5I6vyOynQqSV56I+eo577SdUDmSV4cbfK3ZQZ PJAzWvceI2nuFlule4gjGFt48jI/vOR19gK9R+2/BbUozb3ejpYo4wZZ4Xi4PqwJx+Nc54w +B88WmNq/gDUmvYtnnLYyMHeRev7qTofoevrURxsHJRqJxv3KlQko+67nN2/j7TbKzYyIto qksIY1wB6cevvS6jr+l3Kref2jJCBy0cYCmSvAtY1O5uZnhvRKtxA5RklTYyEcEHPOfUHpX s3gr4e/Db4iC3stO+JerRawYcvp01miOCBltpzhgPUGu2q4U1zS2OSm6knaKIrzxTYJA8rl YsZx8xfdirVre+IdW0qG7tdOim0+BCRJcTCMonXj8Sa7i5/Zb0a6CJJ441Qheg+zR/40yy8 C+B7PV5fCFj8TUTUbSQI1lcxgfvAo45wCfoa5IY7DyVou/wAjplh6/wBpD9CTSLezsb7UrG O8SXLSpKcp7Kq+ue5qp8RfiEdHEej6AsNmdp/49AI3hzwAMcdM1u6v8I/F7SQNaazY3kUB3 +UQ0LO/b1FfN3xC0PxJoXig22rWN7bXdxmQq0eUlJ/55sMhsfWuihWo1XaDMqsK0FeSDWdf 1TVNIGk6hfF7MP5vMu92f1LHk1wskrW85TjC8ZPNdp4f+G3iHxO8rvLFpaJ/FdAhj9AOR+N dX418D+BfC2h6VD9oE9xC6m6YTbZboHG7GemO3FdbklojmjTbXNI7z9lK/a48U6xqN8VK6b ZrFASPutI3J+u1cfjX1Rq+vRPpkyCUYKnJz2xXy58HZvhZbyamPC2ta5Yz3RiWWDUEjkCnJ 27WXr19K9oufDZluzpr+JNtw8ZkSEIN7Jnk4z0rzK2KpRlad18jtp4ebjeJ4Df6Vp19eXp1 kNLZWMxkVCC25WIBJA78gD0ANec+NNBj0DxLc2EEDpajDRBs4HHIGe3NfWEHww03S7i61Sf Xbh4jGXlVolK4XnI/XArwjxBIfFWp29paW0lxc3LmKIyrhyo6Fh2IXmurDYmFdP2etjkxFC VN3fU8dntfNsPK+YeWcgDsawLuNooNrgblfH6V6g+jw2uvzaJdsrvAxVpIzkMfauA8Sac+l XbWckySMG3fL2HbNdVzKN7nPmkpaSqOgKKKKBhRRRQAHrQaD1oNC2AO1KKSlHSn0A7zwfI4 0cQooBmuSu/GT90V698ODE1zrKBCJdyEt1BHIry74fOkGnPczRlkWZwuOfm2j/GvRPBE7R3 OqOSA7MgIA+vNOmtTz8S7RbOuvooU1C2nuWKQRyq8jjkqoIJOBz0zVH4reJF8W65JPp9+82 kxxRi0UqU4bljg9ye/Wpb+dBZzPMcIEO4t05HFZFnBbT6CspaNnhtVyCeuBwP1qK9GLqKo9 0LCVm4OC6nMyafbx6dHC4wT8wANdh8PfAE3jDXNNklKLpGlSrNcuefNO4nygO+doz7Zrj7s XOo6hp9jZsgluZPJQO4RNxPGWPAA9a+uPBfh3TfDHhSz0jSXhnCrma4iYN58v8TEjPfgegr ycxxTo07Q3Z6uEoKrK72RsalqVlpWn3Gp6nOlra26F5GbjA7Ae56AV8Wa/q2oeNPHt94hvF 2tc7vKjPSKNeFX8sfjXpnxd8bW/iTxPH4W0mfzNP0ndJczI37uWfptB7hBnn1PtXIaDYxXF jrGoyW7GK3g4CdmJCg/Tmoy3Cexh7WXxSKxuI9pL2cdkYGu6OF8I6RdBtsciukigc5yeg9M V9K/A/UNT1H4UWUmqX6XskUrwxnzA7xxLjYjn+8OevOMV4Z4nQ/8IrpKLtEe08jr1INeg/s 5SOjeLbME+WslvIFzkBirD88AU80pqWHb7BgJctVLuP8A2hFdX0GdHCqsMwJY9Dla8MKxrp wc4UDc2zdyWJ6gd+K9s/aI/eaz4NtpUZ7dzM8ijuAV4/HpXluoWkNj4fnhitUuLh5TIzgZE K4wACeeAea1y3/do/Mzxj/fM+ldKvJtb+Cmn+IWbybr9w7pGdse9GKjBPU7QOK5v4pWkll4 vupvJWG2mj8xS0ZEYyNxBYdWznOK2NCjk0/4M2mkhpUdNGW4NvFGG+aSQtvLHpkYye3QVz3 xp8XWdzpXhWW3tvPtXtNoucfKXGFdBg5BBGDkYrv6mHQ4L4JoTN4q1edszzSmDJ54x7/WvY zoMV/4NeaRAZLmcfMeNsadfz5ryT4O7FsdTdMbJZppAp6HAwK9J1fxOtlocVlHJhYYdrBfU 9ayl8TbNofClHcoaZ4bbxD4is28tY9KspfNmlbgbV5x9Sf0rB0zxUfEP7WVtcK/+hwWElnb qey4Jz7ZIz9MV1OuvcaF8LLKw3GK41VzJcFeCEIzt9sjaK8p8EJBH+0HYF3K4CBSnZiuAPp XnOPt1OtLazS/U67+zcYLvdn0v4ona18IarNGPmFuyD6nj+teU+FtGhu9WSaSQAIpKoeAdo 4FeleO0Z/BGoCNip+QtjuAwyK8kfXrjTPEdhommhPOuYmmmZlyFh5GB6Env7e9c+VQ/dNru aYyVpq52F9qj/2deyQLiGFGGepJ6cfjXJ+DrZ77VRqNy6hbcExx55LV19y8emeCby8lUH5S BkffLcAVx+hwta6Lf6onBtYSiehZuCfwr0+6ML9WN8R3Au9QeFcGJOCw6MavfCMhfGl2i/x Wjsf++hWLLDJFZ2gnyWmBcnvnrmtL4QXP2vxvcTLGUjazm2e6iQAH9Kyxq/2eXoGH1qJncf F4FvAsUYYqsl/Cre45zXitx4Wn8YWuqzWcL28enxhYRxmY8FuvTivaPjAxTwHGw4Ivov61l +CYrddCewkc48vfKqAFsH09a5crf+z/ADZvi0/aHzNFb3Om3RlhuHt7iFt0c0Z2sh7EHtX1 t8L/ABdP4s8IBtSnV9WsSsN2yjAkyMrJ/wACH6ivA/ij4XmsNXutQsSotJDxGFI29zz71t/ s66tJ/wAJrqOlszMs+n+ZtPqjjH6Ma1zGjGph3PqjDCVJQq8r6nqfxp8FWvjT4XalG0IbUd Mja+spAPmVlGXTPoyg5H0NeIeA0bxNd+HfC2l26wwPh5jGOI4QAXYnvnpk9zX1pPGkttPC4 ykkbKw9ipBFfNf7LlmJn8R6ozZFkRYxAdgzlifyC152ExMoYWpfp+p2YiknWi11PpBVs7Cx 2qiW1nbR5Cj5RGi8n6YFfL19rNz4q8aXOu6tNFLHIGFnCvJhhB429umCa93+Iur2Vj8OtfV tStoJ2s3jCSSKGO7ggDOTwa+KbnV1g1BI9JmZ7OGIxrKAQAT259K2ymjz81R73MsfW5Goo9 N1i/t72ymWzhKQxZDMwGXP9BW9+zd4/v5ta1DwNqrO9rJvudNZukbD78Q9iOQOxB9a83s9S W68PXVhBtiSO3LbycMXye9UdL15fB+v+G9TiO24tryF9u7kpnD5+oJFeticOqtKUJI4aFdx qKSPVP2nfAFrHp8fxB0u1VJTIsGolFxvLfclPvxtP1BrzT9nO8t7H4y2FxcMAJUe1UnopdT g/pj8a+w/iBpNrr3w28SaVOiyRT2EzJnoGCl0b8CAa+B/AE041+OC23G5mkiEWw4bcWAGD9 SK8/AVHXwsqcntodmJgqdVSj1P0fThwcc+lfD1xpkOv+Jr+/uLtTCb2VpUiGTMd56t1Ffbd pFcQ2kEF3cGe4SNVkm24Ltjlsds18bfYLuG9urDT9DuzKJ5GEEVu5eQlj7d658nUYymmVmK bjHlWp7j8G/Et/qLan4fnuzeWemwxyQNKSZYVYkCMsfvDg47133jKxtr/wAGap9oRS1tbvP E7AZidV3ZB7dOa5b4Q+DNR8KeGri816FIda1aQSzRKQTBGowkZI6kZyfTNedfH/406dp+j3 ngTwvcpd6ndr5V9dQtlLWP+KMEcFz0OOg965pQ9tjm6HTc6Iy5MPapueJ3HxMu9IurpNPig vbqbl551yEb0Azg496891LUr/Vr+a/1KczXEzZZ2GM/QDgCs/awcEA1J+8uJEijVndyFVRy ST0Ar6xJbs8XXRHun7OnhO5uPFN1421OL7N4c0iJ5JryViqGRfmCgfxY4J9Pqa9n+HnjNPF vxYv9YjL/AGe+tnS3V8f6tCCuPqMk+9eXfF5rv4d/BDwX8MbaRoJb2Fr7U9vBdiclD7bj/w COiuW/Zx1KVPjRpGnzXUohkScIo5G/y2OD6Dg5rxqkfb05132aXp/wTvg1CcYH2L4zn+z+D 70Z2+ZtjJPoWFcpYaTpl9bW32+1iaXu/lY8tT/EW7D2qT4zXd1YfDpL21meDy76HftP8JJH PtmuL0P4lG20sP5kb3OSHaUZH3flOO4qMqi/Y3XcMa17SzNrVPAHgTz0ubrTIvOY7jIjuVU DqGYfdJ7cGvIfj14d8N6b4Ms77StINjctepGJJsiWWMxsRx6cD616EPiPqM6E3tzbsrkAiJ NmR3O33ryv4z+Jhrfgq1hIPmDUd5Y87lEZC/lzXtq55ySPAu9JS96StTQKKKKACiiigAPWg 0HrQaFsAUopO1Apgep+BlDeCpvLX94b0qD6DaK7zw9E1rPqRi5BZcntnrjNcj8MIkk8MS5Y lxdt8g7/ACCu48ORtFqN9H5gUBd5LcoD6txTpvU4MUrxaIte1QraXFjOOGjWRD/z0G8A4+m KBqNrbaNqlvGq+WIVQMcZxkHP1FYfjiRV8TWcKXPmxiCPEuwplTzgL2HU13nw08Ip448TXV 3qCK+i2DhpsDCzyZ+WP6YGT/8AXrDEYiMIuczTDYd35IHafCb4d2EnhyTX/FGkwXs2o82sF 3EHEUA6Ng9Cx5+mKf8AFnxVZeAvD6eGvCVpa6dqWqqTIbVQv2aHGC20dGboD9TXquravYaB o0+qak4hs7VQWGME/wB1QPU8AD3r488S3914g8aahrF/IWmuDuGRnYn8Kj6DAr5zCQnjK7r VPhX9WPbxE44ekoR3ZR0eyMdtdPznytp98muz0e7ji8L+IIlmaNLe2UsRxuO9Rg+2TXMpLH aWEq7uXwASMd63PD+jXmsfDHxjrlrcQrDaIgkVicyAHcwGPQYr6OpOMFd9zxoRcrpFDxVMr 6dp1ko27+WI7AntXpv7Od7cSR+K9NYp9mt5oZIwEAOWBByRyeg614zrNw8upWKSHAitVcgH OeM17B+zUrm38VzsvDzQLu7H5Sf615+Zv/Zpf11OzB39ui38e4l/tjwxM3/LOG4x6ZyteHS 3lzdi4Dg+QTsjAOCfc17l+0OHjs/DtwBgF5oi3YHCnH6V5V4GsY9Z8Y2NnOjTIsn2qZFAA2 RgkAk8AHHX3p5a/wDZo/P8xY1fvmfRzXJg8P6jZSXkcSppVpaxu7quMr0Ygdie/PFeNeLLz d8HbQqqySWEN5A7LgqJDKG4P0br7102s+LtP1KLTtNn2XOpa/qCK9tllG0vtCEgY6DpXEeP VPgLxZqHgbVLaS48Oa1Gz2EyqA0ROQCB3wflYegBrr9pBTUG9WZ8r5XJbHRfDG20rw94JtL jWbe4uFkiDLFCcbmPOSa9H8ORfD3xXfTDT9LmNzZbJZI7gttBJ474bkdK4S8K2PgzSmOAYY o0ftjjk13HgG0tfCHgHUfFF/hBdE3R4wTGuRGv1J5/GvJzD3feu7s9HC66W0JfE/iL4bat4 n/4RbxBqUianZv5YVA6qrkBiu4AgnGPpXNeG1+Dtn8T/tGnajef8JCqKiLclvK54Vl46+le di3fytY8ValETdQ65HfSHPO1wu4fTa3Sp7nTBpvx+8OXcaGWPUGCtEP4tpyMe2CD+FNYLko 2UnszN126nw9T6I8aYHgrVQ/H7sfUfMMV45YwQXOv65qDKT9ljjtI3Vu4Xc35EivZfGpK+C dYYDIWLdx6bhXz9aSajo2peIZLg40i5gN7Ezgj94y7cA/UdKzyptUpLzNcalzq51euas2of D7w7bKy77yUSSKo6gcA/wAq29TsRYaBY6JDH89380meO4z+mK4+22W134WimBc2cMXmxAcl iQxAH416R4ysbi8h0wWUnlXY1BHCZAYLtJYH8CPzr1XozkXwnG68oWdGYDbFG3fgcZqt8Eb Ke01ezaeIR+dpckgAbPDSZz+tSePJktbbWJmYII4SOOxIwMfnWr8M4mHi6JlJeJNJVAwGB0 XpWGM/3efoaUNKsTovi8hfwIinP/H7D/WuWCalL4ctLzSJotO1eyIWCbAxPGeWRweoOB9Oa 7L4oqjeC4g/Ki8i6/jXBW9+hhtoN42xL1riy3Sh8zoxf8Q1PEt+Nd0GQXcCWd68ZR0Khgj4 /Ve4rjvgtosWk/F69iSY3LJpbM82MKMuowB9f5VtapfxvaEAgSbdhJ9O3NdX8J9Fkhsr3xJ dIQ98RFASuD5Snr9Cx/StsbVUKEk+pnRheqmuh3PiLUU0jwnrGqO2Ba2csvXuEOP1IrwP9k 8vHoHiqCYFZGuoZwD3BVhn8xXb/GjXQnh4eF7eX97esGuiD92MchD7k4P0+teL/BrxafDPx oXS7qZYtI1iM6erbsqsw+ZM/wDAuP8AgVcFDDTeCm7av9DepWX1iNmfSXxJ0qy1L4aeI0uL e38z7C7rK6ruVlG4fMenT1r4DeW7nM8cRCIeu8Yx7V+ktzbW95ay2d7EslvOjRyoRkFSMHr 7V8Fp8Obuw8ba74b1aV4I7Cd0Xb96ReqN9CCOa6Mnqq0oN+ZhmMG+WSOc0CKY6gI475VQDM jZwAPTnrXQ+I1sLvR5DAYfMRgyOrDcWyMVJe/DaaLD2WoEqRkiQbcfrzWN4a8IahqnxB0zQ rX94Zr2OIueFIDZbH0AJr3ZySi2eXCL5rdz76nkig8ESSag37qLSy05PTHkfMT+tfEfwLsr Q+PtM1O8UNCl9FGBjJBOSP1xX1P8dfFVl4T+EGrpKT9p1SI6ZaR92ZlwST6BMn8q+dvgPpU jeJ/DyyrgS3/2hRjqqKTn6cV8/gI2oVKj2Z7OJfNUhBbo+1jtzuc4HVjn86+WPEPxd8e6Rq N/rS675dpJK5trFIEkURhsKMYz26k19OajKYdIvpscx28jfiENfA3iy/tL/SoLnzXiniGxV Vid4Jyc1llFGFTmc1fYWPqSjy2PdPh7+09Ya3qUGjeN9Oh0qWdhGmoW5PkEnj94pOUB9QSP pXaeOP2f/Afi63mmsLJPD+rMCyXdkMRux7vGOCD6jB+tfDM0Q2bxxxnkV+kPghb2P4deG01 HebxdNtxLvPJbyx19wMVpj6X1NxqUHa/QeFqfWE4zV7HxLpGn+CPh94o17RPit4f1HWdRsp RBDbWUwjiYdTIWyCeMEfWvoP4VeGPgb4vlPiPwb4VuYrvSpkJW+d28qQ8qQCxVsYzXhH7SM sMvx41hYnVjFDAjhT91hGPl+vIr3nwPHF8Ff2aZNf1NBFqVzG18Y2HzNPIAII/qBgn0+ats W3KjGab55WW5FFWm1bREHxG1r4AeM/E0mneNteuIdV0gvaGVPNQLhssoKghuc9qzvhR/wz5 p/je3m8HarfPrsoa3tY9S3dW4+TgDJHHPY18mSzS3tzPdXTGWaZ2ldz/ExOSfzNd58EQP+F 7eFQ1qbgC6PyDjHyN834dfwreeC5KLSm7W+RnHEc9XZH1h8f8Azj8G7qOCQpLJfWsatjPWT HSvmlbjxR4cYprOgvJaqd/mQEZIzw23+lfSH7RhmT4G6nNCxDw3dtKCO2JOv54ryFLK21/w 1Yald6skFzfwpLPERnEQ6lf9onioyf8AgfMnMP4qOctvHfhqW6e4S9FvKy7SssOAOc1y/j7 xBp2p+HLazsruKd1uPMITsMGux0ttFlv724NnaxWm5ktrbyxIVQcb3OOSfU15142i0ZEhk0 6wSzlkfLBc/MPXHQfhXtHnq10zh+9JSn71JVdDcKKKKACiiigAPWg0HrQaFsAUopKUdaGB7 x8HdHF/4MvbnznhMN4dpSJnLnaOOBxXqul+FrZZLi5iNzKLpPLYKuwLjJLfTPHNeX/Bq7tY PCNwsyzLIL0sskcwUD5BnKkfrXqVrcWwYLDMChJCG5WTb68sD3J61tCCseNXrNVHHocPrPh HWNW8X2GmiG3W4m8q3iMZypAGN3r6k/SvqDw14d03wt4cttE0xMQw5Z3I5lc/ekb1yf6V87 DxRrug3qXGnkW8yKY/Nzvyp6jn72Mnn6VPD8VfHTfM2ttsB4Js4zu9sDkCvFzDBV8Q1GDVk epg8wo0lzTWrNv4uXHjHxD4qj0XTdA1FtC09d+/7O5S6mOMtx1AHA+pNebDwd44urqW4HhT VCGbtbkD8M4rvF+Jnjy81AwWevxRKyHy42gRGJ9sj9KrL8UviBE6R3Opzbs8/uY1J7dCvT6 U6OHxVGmoQUdPMqriqFSTlJv7jGsfhB8Q9duIba709NItd+XuLqQfIvqFByT7V7B4o8PaL4 F+AWu6LpkZSH7IUZz9+aVyBub3P6Vw2n+PfiLfSMs2qvAuPvC1RVA9yR1xUWv+IvHeoxz6D qN+0lhPGFnzAv7wE9CwGB0HSsK2FxlWcXUasnsjejicNGL5L3fc8TaC8l1M2VlDcXt1KqxI sUZY7jjjAr64+E3g2bwV4H+zXq+Xf3r/AGi4QnOw7QFU++Ofxrwrw94i8UeC9cntdEEVqNS MaTyzW5faBn7pPTqeanuPip8RV1ttQsteeSJW8tbdoFMRGe64/XrWmOoV8QvZxsl67hhqtK k+d3bPd/ij4Ml8ceBLnSrGRI9UhcXFmz8KZBxtJ7BgSM9q+ffAngL4j6N4jmGpeFdSghuIJ LeeTgfw5ADBu7Ac1S8QfFj4pXCkjxM9hGzFSllAke38cZqtovxN8f2V7bSX/jHU54TKokEr hgFJ56jsKywuHxdCHJG34l169CrNSdz27wB8Lr6y1nS/EvijYtzp0BW1swwcpKxOZHI4yAc AevNdX8S/A1t468MJB5eNU0+T7VYS/wDTQdUPsw4/KvGde+I/xH0mw+0ab4jM5tpWilMttG +8ZyrHjoVI/KqNl8ZfiHfeF7i7u9StFF05jiMVsqyRx8jIYd+DiuarhMZKqqraudEK9BQ9n Y2/B9jeeL7620C7WRIYRm9BHMaKcFfqSAPzrtfiBqy6tqUPhTTtosrHDXIXoWA+VP8AgI/U +1U/DJfwH8No5HGfEmu5mUOCXRD91m78Ak89SayfCVuk13eSPIZHjfDsT1bucnr1rdJ16nt ZfCtvXqF1TjyrdmXrKN/ZvjXTmQAJb20hK/3mjHb8BXO6P4c8ZSfFrwhFeXjXlnbXIeOaRc yRqRlgzDrgDArqdaiu3+Jl/wCFksn2at9kmmmb5VECICfrnFWPE3ijxBouqadZeHdU/s431 yonCxBmZR2BI47V31FJ03GNrs448vPd7I921WxXU9GvtPbhbmF4gTxjI+X9a+ab26n1LW/+ EWuY5FbTMXGpgqQsSx8rGPUsQPwNdBdar42g1hRY+KL+FnfBDkSoc+zDFdHqGoao2iXV1rM 6XDxRf61YkUs3QZIHPbg15+Dw88K2m00/wOqvUjWtY89hmnvtc86R3Exbex7g+mfrXqYtbm 40O5u5buaWe0ZLmCRzli3CMh9iD+lcP4S0cX0oupp0gU5d3kIAHPAyfevXbcWkegWwjC4Xc 7kj7xBGK9B7mC2seCfFO5uZLqw0FSPPnxLctnnrwPzJ/KvRvhdFcSa/NOsbizs7EQBsHbuJ GAPU4BNeVwNc6/4+vNenkKZu/LgyASuGwAAevAH517Fda94sildLS8hiiRioX7Oo71ni4VJ 0uSC3Fh5R9rzS6HbeI/D9r4m0R9KvJpYULiRZIj8ysOh968tuvhV4ptZMadqNneR9N0jGJ8 e45H5VND4r8dT6i0SalF5Y/wCndP8ACnt4l8dtOYm1NEBPB+zpn+VeTSw2KoLljJHoTq0am rRZ0f4U3TXK3PinUo3gQ7jbWpOGx2ZzjA+go+Ivxc0zwfZHRfDMMd/rIjCxqo/cWoxwSf4i P7o/E1S1a31q/mgXUdXuriN8FkZyqccn5RXB3XhlNe8Y2U8Y+We9VWHYQjP+H611xwcqkub ESul0WxhKuoxtSVjQ8ReG9a1bwzGJJmfV762FzJPNnEcnGWJ9+BgetfO3iK11CzggSbMVxa TsHKHlZPX8xX3hqkNrD4fnDr5gVd20H7uBgV8X/EeeNvF0+nRDaHcSTMRgF/b0r1aVvhSPP qpr3j6V+DnxksvGOj2uh+JLuOz8TQKFzKwVb9R0dM/x46r36jOa6H4kfD+TxN5esaUwj1i1 jEZjwFF1GDnaWPQjsenNfKHhXwo+sapbXBUNbRyAuxPII7ivatM8XeN9BgvbeDUZbq2gGYR dqJgo64JPP4V5NbL5U6vtMM7eR20cUp0+WqtDmfEOgfECTTXsdO8Iam2oMVSJkh+VD3JJ4x +OK7T4cfD5Phnp8vxD+KesW8GpQxMsKFx5dmpHzYx9+VhxgZx+NeZeJP2kPiba301hZHSrP HCyR2wdvzJIrx7xD4m8TeL78X3ibWrrUpc8ec+VX2Vei/gBW7pYmsuSbUU+27/yI9pRp+9G 7fmdd8Y/idcfE7xSs1uj22h6fujsYH+8QfvSP/tNgcdhxXp/wEuDqfi7Q5LSyaVLS3lW5Kc C2wmAx+v9a+cBGgjAA+b0r0/wPqXi/wAOaRcWOn65d6QkkiyGO3IUyMR/F9BXTUw6VH2NPQ whXvU9pLU+65IFuIZLeRcpKrRsCeoIwf0r899V8D+OrzxFc6Dp/hTVbn7JcyRKY7V9rgMQG 3EYxx1zXcat44+KFvp0klj4s1aWQKfm88YUDqelcn/wvT4uS2S2r+OL4RrxuVUDn6tjNcOD wdfCp8rTudVbEU61uZNWPSPAf7P50S5tvFfxav7LRtMtGEyadNcKDIRyPMbOAM/wjJPSuq+ IX7TujadbT6b4Bj/tK/IKjUJU2W8Pui9XI7ZwOO9fK2r6zrOu3Ru9a1K81O4Yn95cymT8sn j9KzxC3AA3OeAq8810zwXtZqeIfNbZbIzWI5Fy01b8z1f4L+Cr74n/ABY/tLWmlvLGzl+3a jNKcmd92VQn1Zu3oDW5+0d8SE8W+L08K6RPv0fRnIdo/u3Fz0Yj2UfKPxrp9T11fgb8DdO8 HaaFTxtr0X2u9I+9aI46tj+IL8qj/ePavm3c0s7TEAE9BSoQ9tW9tL4VpH9WKrU9nDkW73I y/lLyuSa9K+AGmz6r8c9BkRZFis2kuZHTPRYzxkepIH415nOQzADkjqfWus8M/E3xz4R8PT aJ4Y1g6baTymZ2ihTzCxGDhyM9q7K0ZSg4R6mFLli1KR92fErwzN4u+Gev+Hbdc3V3bE24P AMqkMg/Erj8a+SJ9WsdA8Jafod1pV9NqtvGBKACnk8cqx9j2rndN+NHxW0tt1v4zvplJ5W4 xKufowNd7B4i1vx/p+n6r4muUubpRKGaKBYjjPT5QM9uua4MFh6uEi4zacToxFSGIa5dzgv D+o3UlzcxadavcNccuidETPAJ7CqXxDN0z2H242/2hY8FYOij0zXoMen2NheSGC3QxStiRU XCuc9/WvPfiDKlxdtIilUjlEShuuADXpxlzPQ4/ZuFrnBUlKeKStDUKKKKACiiigAPWg0Hr QaFsAU/bjkkUz3rpfCnjHUPCd+9zZ6fpd+soAkh1KzS5RgPQMPl6npipldLQEelfDFbb/hX Gp3TyxRNaXhdnY8kFVGBW5Fr8YHF3uA6ZYk4r2H4MeJvC3xG8G3TN4Q0fTdQs5Ql5a29qgi ckZWRVx36YPQium8cR+CfCHhaXWr3wdp94FdYYoI7ZFMjnoCccDrzXm/2ryVPYum7mVbKlU TrcysfPM/iFbiNIBMuxBtUddo/CnwGN41OckdxnJrs9I+LOnWNwpn+Hmj2toT8y20QDqvsW GGP5V6j/wAIx4C8f6DHq+nWyQx3IwLqy/cyKR1DAcZB4wa6K2YSote2ptLvc5KWXRqr91Uu +x86XXzSB7YkueAMEMT+FXx4lntNLewvrIX5cfuY5Qf3R9ema0viD4X134faxpd7bagWtN+ bW8hXY0cg7MP72Oc9CK9J+DvxBvPFQvND16WG51K2QTw3GwBpYzwQeOSCevvVV8Y40fb0lz RFRwidX2NR2Z4db6wEjaKVp9rc+WzEfiCa6GDxJImm297p17MLkSlLhzIQxBHGEHGB/er2P xp8SfD+iXk2kW2kQ61qFuCbhHjAhtwOodiPvew/Osbwx8YdAuI3fVPDceiwIQvm2wWRVUnq wCg4HfGa51jq0qftVS0/ryOh4GlCp7N1dfT/AIJwWiXiDUJZtauHTaSN74/eZHIX9K521hE 2szpC8ckVvK03DZ3gdB/KvqqWx8OeK9GjeW3s9VsJ1JSQKGXnuGHIP0IxXh3jj4ax+BBdeJ dGumk0YIVkinJZ7V26fN/EhPGe1ZYfMoVanJNcrOupgJUYc0XdHl+vCK4tUlZgHll3uF6D2 FYljfaND4jtH8SLcNoaTBbpLY4l8sjBI+mabdanHOsFrDG0skrghEG4nPYe/pX0D4B+Amk2 9rba142ha+vJFWVdMbIig7hZP77DuOldOKxFOhC8+pnQozqytEwNG8BeHNftJB4Y+J0V/p5 XbB5tpIZYk67HwMHHbitjT/h74b8C2FveatNdeKby3IeG1gtHS3LZ4aTIPAPqa6T4gfFjTv AUi6B4b0iC81KMBWjXEVvajHAbaOT7Dp3qp4d+KvimXTra81/SbNlnIxHBujYKfYk5ryE8X UjdJ8va6/yPRtRhK3X5nLQT6hrHiubWtSvEmkmBBUfdjA4VVHYCul8BrbXuo6nar8oa9OG9 Y9owc+5rtb7w9ofjLRP7S0krY3UqkLcxxgFW7q6d/wCfeua8PwT6R4uaxuoRBcJsRwo+VgO Aw9QRnFdtHEU6icIqzXQzqUpQkpPVHZal4Ou2+IV94pvXRbVbCGwso0OSUC5dz75JH515xr 3h2TXdV09LO4iha0u1nJl6Oq5yM+uDxXpHjzxdfWzWdhps0aW0g2zZXLZ9vTvXGQRkwtOw3 FQSPaurW6aM0kk0ye1sbTUfGQMC7YEO5Qe4HXNYHxM1HyZ7bSLTEURO6UL6dBmtBLLXtNt7 bxBYKjKj75Imzl4TwzD3HXHoKwtS166Pj9dS0S7gmEkaRiRow6FepGGHXiqadtCU1ezM/Ur m2tPBc2mPOIHlAw47FSGB/MD9asyfEOFPBX28TZU228KByWI7f8CNet+DtZt/FPh9ry4srZ biCd7aUCNSpK4wR9Qaw/HnxD8M+Bbyx0aTQ/7Q1O/AaG0hhRUVM43MxGByOmK8lY6XtPZKn r/XkdTw6Uedy0PFdWmtPDvhPwvcRrvvor+OeVieXLDLD6Zr1m81q1vNLe5dUinkUM0acBW9 jWLq3xdurPRRq3/CG6dcWouFiVHf5vm4yPl4I+ldvofj3wxrmoRaPeW0OnancZ8m2uVUifH J2HHPHbv2roq4mrCPNKn+JhTowbspnHadq9hb3kc088cUQHzySMAq49TSt8RvBI1yCxhupL +V3Cb4IiY0J9W7/hXZeLfhd4T8X2vk3lo9nKjbkktWKDP+0vRh9RXkF74dh8F67LZ3cEdql mA9vMnJnB6MpP06dqrDYqliNFuVWo1Ke+xseJvE3zyeUH3srIqqpIUeprn/AAZ4mWXxAjtE 6LDv5kUgEAdRXbfDT4l3mt+LJPDetSJc+erSWU5RQ4K8lCe/HI9xXYeKPiD4Y8P6v/YMixX 2s+WJTaiMYjQ93bHGew71lPF1I1fZezuzSNGDhz8xyep+Ibe58PXTiY75H3bQcYGeBXzf8T 9VNxqen2rKu777AR4G88dfy/Kvp23+K+i2L3I1Xw+LCCAbpXtgHMYxnJUAZ/Cu2tJ/B/j7w 2l1brpuv6TPxkxrIoPoQRlW9uDSljp0JXnT0J+rRqxspnzV8PrJrDRowdoLAmR2OSTnsB27 V67p/hi1Twlf6zrUpiiZGk8tuBtPA/Greq/Dyw0G3S78Pq0NjAwaS1JL7FGeVJ52jk4NeSf F/wCLFvf+FotA0zeixPud1JyxAwPqOpr0qNeFePPA5KtOVL3GeC+J7u0u/EV1cRW4hRTtCK c4x0rEM8ahTuFVpZ3klZ2+YscnPevQPDfxd1rQdHt9HvPD3h7XdOtl2Rxalp0bsq+m8AN3P Umt5Skl7quYxpp/Ezi4JEE8bFgV3A8dua9U0O5XVf8ASBOkYt4ibhpTwMdDn6V7JPa/DSz8 FeDPEviH4XaPHrniW4hittOtt0aje3DnPYAqSCP4gK9etfh34GsopbS08J6WkUrnevkAhsn nOf5V5lXNIU1rB9fwOyOAlJ6SR8Ya3qMdz4Oul0xJpppXMUkhIVFjyD8vrkiuW8IWnhKLxZ Zjx5NMuhyhkmNk+JImIIVuOoB5Irqvi34u0m++IN3ZeH9LtLHSdMl+zxw20YRJzG3zFwOoJ zx6CvcfhB4p8B/Fa1utK1zwF4ftNbsEEhjhtF8uaLONy8ZBBIBGe4Nb1q7p0edx338iKVLm ny8x5ZN8K/h1c7n0n446FFZMcxi4hKzY/wBrkY/KrNvB8JvhKia3a69H8QfFMXNlDFHssra TtJIf4sdQM5/nX04vw/8AhtokFxqY8GaLbRwI08sjWqttVRkn5s44FfE3j34k6t471OaAR2 9joUU5ey062gSJIgMgMdo5YjqfeuLC1pYltXfKt9v0R0VaccPG9lc57Vta1TxJrt7rmt3b3 eoXjmSWVu+ewHYAcAelZk52zqEGWYcAd66fwd4L8QeN9fj0Xw9Z+dcH5ppW4it07u7dh7dT 2r6DutO+GH7O2lR3V9AnijxvNHuiWVRlT/eCnIiT3OWNenVxEaVqcFd9kcNGjKq3UlsfOtt 8OfH97pcmrxeD9VewRS7T/Z2VQoGc89sVgL5fkhSSfoK7/XvjB8R/FHiCPWbjxHcWXksWt7 a0YpDCD2CdG/4Fmvo34F/Eqz8c6XJoWu2mnxeJLJfMDJbRoLuH++ABjcvcD6+tZVsRWw9P2 soJ+nQ0jSpVp8kZWPkGxUycxWpkI7spwPevWfh5cLFoM5lIYwXBDEHIGQDX0b8abPWG+D2u N4ZEdvcRqsk/lxqHa2H+tCnHBx6c4Br5D8DahHHbapbM6HzFRkDZK55HanhsUsXTcrWJq0P q9VW1Oh1jVru11mXUJ5POijysca4AU44BA9Oteb+ILo3cAZmyzSbyDwc8/wCNei+G7rxJZ/ EvRP7FuyLu5vI4NijckiFhuVlPVduc19OfF3xb4b+HvhB9XuND0291K4kMWn28ttGRJJjO9 uPuqOT+ArOtifY1I01G7ZdKj7RObdkj8/WicKGKkKehIwDUZGDiuh8T+MPEXizUFu9e1Frp kz5aBQkcQPUKqgACufJJJJr0lfqQJRRRTAKKKKAA9aDQetBoWwBSjgjFJSrQB9JfsrXksXi 69tBny7y2l3+xTaR/OvcPjezj4bqVjLn7fDkcf7XrXhn7KkDS+NdQnVMiCzkJYg8ZKjj617 h8dLe5uPheY7OKWWRb+AkRoXbHPJA6183iWlmEH6HZBN4Oa9TwhtXhuINq28YI+Xhs49+K7 /4D6zejxhqmjFgLK6tjdFOm11IG4D3HFcDaeGPFV7cwQ2nhvUprmYZUvaGJMepPAx9a96+G nw7k8FwXet69cwf2ndRhX2ECO1jzkjd0JJ6np6V6eZYil9XcOa7ex5WX4esq6nayRpfFzTY tT+FWsxuoLW4S4iY8bXVgPw4yK8K+DLvafGTTYAQTNDNG7KcgjZn+ldv8aviBpt5on/CJaD ex3jzuHvZoTujVF5EYYcEk9cVyfwDtGuPic9wUG2zspJAfQsQo/ma4sLCdLL5uel7nZiZxq Y6Hs/IreMbeW/8AinrunRXUMYlvz+7lThmwNvNQraXFi91Zz2i3hg4lhDeh5PFUPHepXmnf F/xAyLJE/wBuZoy0R5GBypxz+FS22g+JPFd7JN4f0q8eSUBn3oyLvx8x3nC4617VKcIUYtu 2h5FWEp1nyq7u7HoPwa1C/j8dX+kgSwadPatcfZnGArhgAQO3B7V6r8Q0ik+FvilJlVo/7N nOD7LkfrXP/DX4eXXhJZdU12/+26zcx+X5cbZit06lFP8AEeBk/lWD8bPiFpmnaDdeDrKdb nUtQXy7sRsD9mh6sG/2m6Aehr5WtFYnGfuNbH09OXscN++0Z49+z94cTxN8Rxqtyq/Y9EgW 5KnkPIThB/M/gK+s/EGrroPhvUdbkBY2kLSjuWbov6kV5F+zhYWUHhXXb61QBpr1Yi5XBKq nA/Nq7L4o3NyfAOqW40y5aNzGpnDJsA3g8jOfTtTxj9tjVTeydv8AMeFSp4Zyj11PnC0tod W1zN+Wmu7i5Chh/EWbkk/jivcDpsVzrqrFHtit5FjIXgDavf8ASvD9Klmj8Qafi3lRBeRsx CHs4PX0r3IzG2u9YnRuGu2RT0HFfUON7WPHh1uW/C+rRaX8TtS8NmYeVMqDGePO27hj6rkf hXQ+N7J1tIdatkP2m1IjYj+JGPGfof514Pc3DWXxd0/V4Lz7QsssNw8gOcspwV/I19Ma6gl 8PaimCf3DkY74Gf6V89jl7HFQqQ6nr4f36MovoeIz6oL7xSWnZyLdViHfnHP6muz0yKO4WS A5CsNuO59f8K8o8PruuxPI7FpJGkbPbmvQ/D+oMGuLlzhEnwoHXA9a97ltZI85PdnoLrYxR mK6kIkEfywKfmwRgYA/nXz1rGn6h4NMNidgMrtNbSFgzrF02sO2Oxr1TwRNeeJvFOseKr1l WCG4a0t7dM7tqjAz+B6epryjxwZ38R3j3cPl3KyPuRX3BR2GfbitFGxlJs9T+BuT4Evjncf 7SkOT3+Va4X45Rg/FLQLgwtJ5FiHcr/AnmEEn6ZruvgYrjwDdlhgtqMhH/fK1zHxksYLrxc rPMUmbTY0j56r5jbx+XP4V87h/+RhL5nqVtcIvkY/iuxgt/BFhprsvmXN/H5aHksoySR7Cs 2Xwle3d+PEGpK8nnYa3liO3y9p+QqByuMZrnhHrVzBc6peXZvV0i3EMBcYCoDjOPxr2++nW bw7ZMAvzWsZ4GMfKDjFfROPR6nkRuzvfDWqtrXhmy1Fz++dMSn/bXhv5Z/GvP/jxaQp4Bi1 51YyadcKmV/uSfL/PFdD8MZQ/hi5iJOI7txj6gGoPjBbRXnwq1O0mfYs0kCk4/wCmgP8AKv j4x9ljeWPc+ib58O2+x87/AAy8yL4gaDqi/KZb5UXudp4NdH4/C/8ADUV7G4JieyiUgcHHl diOlUfhSkmp/FbSIIbUrY2MjyCULhSEU8e5zUvxJnksf2pHvZkkjh+zxbHMZKyERfdB6Gve uvriv/KeVZ+w07mr49FvpPgTUAzGa7+zrEBgBI1J6Z6seleafs46zqlh8aLHS7W+dLHUUlS 6gzlJcIzAkeoIHNega1Hr3i2Oex07Q7q/efj5YDggf7R4FdP8GfgXN4M1k+LvFEsZ1nDLa2 UDZS1DDBLMPvNg444HvTxlelToyhKWttiqNKcqqkke63ADWlwGAwYnB46jaa+GPFWjW0+jS ajeMwNvGwgizgMc9fevrvx34qttD0a4sIZVfVLuMxxxA52KeC59OM49eK+UPie1qug6ZaAM 11kxwgZyRkZ4+uK5cnpSjGUmtGaY+SlZLoeMFQBnGK9L+DXw3i+IXiyb+07lbTQtIQXeoSN xuQHhAe2cHJ7AGuGn0HXSVCaHqHufsr9fyr6OtfCmq/Dz9kLXbmS0mi1rxE0RnjEZ8yKFmA VSOo+QMT6bq9HE1eSPLF6ydl8znoQu7vZHm3xP+Iy+Mfi5Y6pooZdC0OSKDTkC7QI0cEvjt uI/ICvuq5vIYtPn1B5UjiSBrgyMcBRtLbjX5seH7Sc3UbRQGWZ2VY49pO9sjAx3zX6P3Nv9 p8PXFpcRKhlsmjeMdFzHgj6CvHzSlGCpxj00O7CTlJzbPzOuWa7mnvZCxeaV3JHTkk8/nXo nwL1STRPjh4alD4ivJms5B6q6kfzwa4xLfer7YtqrwB24rc8CW7W/xM8LT5KuNTt8L6fvBX 0FamnRkvL9Dxqdb94n5n2z8YryTTvgp4tuImIk+xNECO25gp/ma+K/hx8O9a+IXiFNK0hTF bxYa7vXX5LZPU+rHsvevuvx94W/4TbwVqvhU332EX2xTcbN+zDhunHXFeE/EDxNrPwQ8M2v gzwD4bnsLIxhp/EdxFvFxKR8zKRxu926dAO9fOZdX5abpUvjb69j2cXS5pqc/hR03iLxP4Y +CPhy38CeBrWOfxBcKGcyYYx5/wCW857k/wAK/wBK+TvFs+oat4qvNSvJprqaRwHmkO5pDj qav2WqXNxNd6zqlzJdXt5JueeZizuT3J9abazHz55Sud53c88172GwkaK11k931PLrYiU3Z aLsQ2FiiQGS7TYuOh7mtK11SfQtTtdY0S5a2vbJxLBIg6MPX1B6EdwaryySTj5uMdvSqc28 RmLgn2rskubQ4l7r5lufdvw78cad8RvBEWsRJEJsG3v7NjkRy4+ZcH+Fs5HqD7Gvlz4gfDx vhh8Rp5bKNv8AhH9WRnsJMbgjZy0J917eo/Guf+E3xCn+G/jlL2d3fRb7EOowjnKZ4kA/vK Tn6ZHevtfXNC8O+OvCq2GpxpqOlXarPDLE+D0yskbDlTjv7kV8xUTy7EN/Yl/X3nv05LF0v 7yPA/2ePCr3F9qPxK1uUR2lmsttZs/Yj/Wyn2UcfifSvG/jJ4/uPiF4sfVEVodKtmNvYRMe kYJy592PJ/AV7z8b/Fun+CfBdp8LPC1sLU3dsBNs4EFsT93PdnIOT6Z9a+UNWBjtEiJ6Pz7 cV6ODg605YqfXRehxV5Kny0I+rMVslixOSabS9qSvVMwooooAKKKKAA9aDQetBoWwBQOtFK OlDA+oP2Sip1TxGpkO5bdTsxwAW65r3z4neI9S8LeALvU9HuIbXUHljghmnwUQseTg9TgV4 V+yRbSGTxTehsRpHFFj3JJ/pXa/tJxyS+EvD0W91ga/cuqnhj5fy5/Wvma0FVzKMHtoejFu GEk15nKn4v8AxRW2VX1CzZyM7jaqS3vgHFcprnizxh4jbytd1e5urcHm3QeXH/3yMA/jWHp csdvgFpF4wNj4OPwrettSaHYpfMMTbguMk56gmvqaeEowd4wSZ8/OrVmrSk7GL5KAB4GWNQ OAeeP5CvRvgBNK3xH1aIFzG+nsTsxtJDrjd/SuPvbqzmVm8uMDbzI5GQO2AK7f9nwu3jnXJ IXDQmyAfcvK/ONuCPfNYZmrYWd+xpgadq8WezfEXxMng7wDqHiRbe3nu7ZVitUmXcrOzAAE 9cdelcv8PPjXovjOSLSNTjXRdac4jhZ8wXB9I2PQ/wCyfwNQftClR8KEJIx/aMPJ/GvlYA+ UrQh1bqCvB9jx0rwcvwFPE4W8tJXep6+LxM6Fb3dux9d/Fax+J15panwDqMcNuEIubWLC3M pz1Rz1GP4Rg18jvb3B1GeHUI2iu1c+YXyHDdSCDznr1r6V+DPxaPiJl8HeJLj/AInsCf6Nc OcfbUX+En/noB+f1rU+NXgHS/EHhK/8TwRJBrOmQtMZl+X7TEvLK/rgcgn0qsJWeCq/Vq0L ea/UnE0PrUPbU5fIyv2eNR099D13SbeYtLDcJcMGPJVlxn81r0jx7bPe/DvXbaK3luHe1bY keA2Rgg8/T9K+UfhJ4tfwh8RLPULpQumX6mzvGBBCKxGH+gbB+hNfaRCOmHCyRspBxyHUjt 7Ed65M0pSoYv2nR6nTgZKpQ5O2h8p6Fqwt7eOSWMnyyp4AbgGu2v8AWFSwVZCf9Jkknb2zi vIvGWn6t8NvH9/pO52gZzcWTk/LJAx+U49uhHtU0/if7ZtaSU52BwCegI5r6ynyzgqkdmeT qpcrWxoWUqXeu6bEhziVlB/4EAK+qfE10NN8JateMMrDayDrjJ24/rXzF8JdNk8QfES3QRs 1vYyG5lbHCqMEZ+pwK9Q+PPjE6P4YTw/aSD7VqQ3S+oiB4492/RTXg46DrYqnRhrbc9TDv2 dKU2cHpM1vDbyXzXCsqIXfac7QBmrnhvWDcaAs2c+dK7n8ScVwHh68tLfRprJ2GZcmT/a+l bfhiSC30wL5xe3jdiGJ7Z4Fe/Gmec3oew6Vfaf4P0e5vZZHX7U4kfaMksfavKNYlg1LX7yZ G3RM7y5znk1Z1TxD/aMX2VjmHjGfauauL5IGmZQFDknj09K05LGerPffgrIJPA12Omy/cYH +6tct8YZkh+IGkAAGd7EqoPoWINbPwBuPtPw5vZf72py8/wDAVrifj5ffY/iToj52kWAIz3 /eGvlsOl/aUl/Wx61RXwqXoT6clnb+ANQtliBlu7WQNnkt8vH+NWNP1wXfgvTZpZBv+zqD+ Ax/SvPrbxXGk8Uu/IQYMeRj0xR4aGo+Iby38N6OheeSZgAOkSZyWb0UAmvpZ2inOWyPMSbd kfRXwujZfB0l0w4ubqR191GFB/MGsX416ylr4d07R1bMt3P5xHoqDv8AiRXdp/ZHg7wiiXF zHbabpkAVpn46dfqSe3qa+VvGfjWfxV4um1R1Iizshgcf6qIfdU+/Un618tgqTxWLlW+ytT 1q8/ZUfZ9TofhJOw+KelWyTSrGI5lEUeApBQklh6V9GeINSttH8N32s3EUUiWMDTKJFBG4c Ac9MnAr5v8AhEZH+MmmtZqmw21w04fkqmzGV984r3D4rlB8J9edwWCIjHB9HFGYwUsZCD62 DDO1FswPCHxl03VZLfTvEqJo97OdscqsfIkbHQk/cP6Gun8d2fja60MJ4KvoLS5UN50bqBJ MuOAjnhTXxd4hv4b2U2Ec7qNvIC9FHJJNe0fAr4zyXV5H4F8UTcACPTL6Q88cCFyfX+En0w e1b4vLvY/v6K26EUcTz/u5nNQ3V9BrMlnrEFxDfRk/aFus+bu988n61zninXtW0DxVYeJtK W0lk0xDJELqMSorNxnaep5yPQivq3x94NsvFOhTyFFh1a0jaS2uRww2gkox7qemOxr4N8R6 rcalqtxucrAm1WAPGRXpYHEQxULWtbRo469KVF7n0X8FPjX8RPG/j+HwzrX2K9szFJPPciD y5IlUcEEcfeIHI711PxW+ON34A8c2PhrStIs9Ud7cT3nnuwKbjlVGP9kZ5HcVh/ADQLLwH8 L9Y+JfiLbAt7CZFZhytrH0x7u3T14r5t1jxFe+LvHWq+J78n7RfytJjP8Aq1PCr+C4FcNPB 0sRi5Wj7i0+Z0TrTp0Vrqz2q4/af1K11Ez23gLRhbAAiNmPmKR1O8Ac8+lfUNjfNqfhi21M 27WzXlkJzC5yY90edpPtmvzf1FligKbvnIz06V+jHhoNc+BtGH2gXLyabCpmxjzCYhzWGa4 WlR5HBW1NMFVnU5uZn56wyHe4wD8x/Dmup+H7+V8WPCtxNCskKajCGB9zgfqa5JFNrfXVtJ kSRTPGw9wxB/lXSeC5lHxD8OAZ51O3zjv+8FfSVFei35foeLCH7xep9lfGDV9W0L4R+ItW0 W6e01C3jUxzxgbkzIoJHocE81x3wi+MGn/EbSz4S8WRW668IirwyoDDqKAckKeN2PvL+Iru /ivp7al8JfFllGu5zZSSKB1JQ7v5A18D219JZzw39lcvbXURWWKaNtrxv1BB7GvmMvwkMTh 5R2ae57eJqyp1E+h9EfGD4Dxabp8/irwHbuttADLeaSvzbF6mSL2HdfTpXz/bTQS4HzK2OG H06V9qfBj4mR/EfwoRfbF13TsRX0SjiQH7soHowBBHqDXxbqwQeINSzEluy3kwMUYwqfOeA Ow9q9LLp1ryoVt49TixdKGlSGzJlmIcqAW9PeoQxaRiPmNQxsQGAb5elSpIoXGK9tRPNaKt 1CgiLMOa+0f2d7qa5+BOjebIXMM9xCpJyQgkOB+Gf1r4xu3Vl5r62/Zfu2n+D9xbtMji21O VUjHWNWCtz9Tk5rxc6h/s6fZo9HLtKtjyH9oOQL8bL9mJLLaWwGfTZ0/M147rSAWMZK/MX5 PrxXrf7Qwb/hel8Ac/6HbE/wDfGK8i1hj9hjB6h/6V24NXw0H5I566ft2/MwqSlNJWxYUUU UAFFFFAAetBoPWg0LYAq1Z2k19ewWVsgaadxGgLBQSTgcngfU1Vpe1J+QH2l8FLHw58KfDV /aeJvHXh9dR1SZJmt4rxG8japG0tnBPPOOPrXXeP4fCfxN8AS6ZpfjDRRdJItxaTG7TaJFy MNznBBIr4Kt5FW3ZNqHJzz1qVZIVB3IkjHtjpXD/ZSnVVf2lpbnUsTaHs+XQ9Q1rRdX8HXM dvq623lSMRHPa3STRy4GeCpz374rL/AOEgRXCxgge3euLhmiaQlzsPpVuO7t0YZYn6tXuQu l7zuzz5QXQ6G71pvIyjtxk4fpivpX9nfQdS0jw9qOv6zHBYR6z5Zs45ZAszxrn5sE/dOeO5 xXyW92sibf3XPXnNRXF9I7q7zM7KMBvMYlR2xzxXJjcP9ZpeyUrJ7m1BqlLnsfoH8RfDB8X /AA/1PQleOOeULLbmRwqtIhyoyegPT8a+H5xPYalPZSbIpIGZTEwPykHBGR15zWCur3EyqJ bueQJwqvOxH5E1Se7mkuzIZVX2JzWOX4N4OLhzXRtiKirS5krG9He3FvfxX9hcta3VvIJUl iypRgcgg9etfXGg+J5fjT8Edb0mzuY7TxGbU2d0nGPMxkMP9l8Y+pNfGRvcwlZCjn06ZrU8 IeOdZ8DeJodc0K5EUyDbJEwzHOndHHce/UU8dhFiIqUPijqiMPP2Ta6PcHabT7q402/jkt7 mBzDPFICCjA4K49q9z+Fnx4i0Cxg8M+MDLPp8WEtb9PmeBeyOOrL6Ecj3qn4ksfCfx4t18T eCbu30nx1HGBeaLdyKn20AdUbozeh7jg4NeEatpevaDfyWOu6Ve6dcxnDR3MJQj8xyPepao 42n7OsrNdOzKip0J81M+5fFPhvwJ8YvDKLb6xZzzx82mpWcimaBvQg8lT0KnFeXL+zTqUFw st/45s4bGMANILYq5HX+JsCvmP7QEhDRzMlwvO+NiGH5VMNTu7u223WpXU4HBWWdmB/Amue nl9ehHkpVtPS5rKtTm+acdT62Hjb4cfCPw/PoXgyRdd1hjukkVt4eT+9LIOMD+6teAeJPEO o+INcuNR1a48+6ncSSP6eir6KOwrlba7hiQDcgx0wRUNzqCmckOOT6+1duHwcKD5r3k+r3M 6lVzVtl2OiN8FQ4OO1bNlqhi0mGAHC4LYB681wYvl8ttzrntzVqLVAIUBkGQMYz0rtSRhY7 T+085+bFGn6drPizWTpOhxRTXZjL4lnSJQowCdzEDuK4s6mM/fH51WuLxZDzICPZqmaurRd mOOj1PuL4UeGV8C/D+HRtT1axlv5ZnuZ/KuFKIzYwoOecADJ966TXdH8JeKLD7Dr8Om6hAO VEsqbkPqrA5X8K/O15UYn96x/4GaVZU2D5/wDx/wD+vXz88nlOo6vtWpPyPQWLSjy8uh9jX fwS+FFpK1zNr1xZQdfLbU4wnr1IzRH8Qfg38M7G40/woY9RuzzKlgTM0rejzNxj8ePSvjoP Bn5iG/3jmpYLlYb55tyhGTsa6FljnZVqja7GX1hLWMUj1fxh8Ste8d6isuqTJZ6bA26Cwib 5E/2if4m9z+FcdJqoef5FbYP4sY3Vzy36uS0jL8p+UE006gGLfOAD2zXq06UKceSCskc8pO Tu3c+l/wBn3QNRGvX/AI5v0gtdLuLX7FZyTyBHmO4FmQHtxgn8q958S6NF4i8Japosk6RR3 9s8QmJGFYj5W+gOK/O1715LdI5Ll2VeFQyHCD2GeKk/tK6MYiOoXBjXohnYj+dePiMqlWrK v7Sz9Ox1U8QoQ5OU6bVdPv8AQ76+0bVEA1KNzDNhgckdNpHGD1HtjNVdJt4rXTxK6hJ253d NvPH0rmZbtfPjJfO3rzVuXWcRleh6YPBFe1GOlmzjt1PsP4WfEIfETwdqnhS8v/s/iS0tWg aY8maNl2rNjuRn5vwPevm3wl8Mdc134o/8K71W2eBrO4MmpSAYCQp1YH/a4A92FcJoPiPXP D3ie11/QbuW31KGQNG6DO7PG0j+IHpjvX2y/iKa88Mxyn+xvCnxQ1/SQsNveS7X2qTtyex5 JUNyCe+OPnq0HgqkvYrSf4Pq/Q7oyVVLn6Hjf7R3xEtZ5oPhn4ZZY9L0vaL0wn5TIgwkI9k HX1b6V4DprAOx6dqu+JvC/irwzrE9r4m0e9sbvcWdrhCQ5J5YP0YHrkGsZJikRVTgnvXsYO lTpUlGDv592clRucrs6bwx4U1Lx54sOj6VNaxFUM0kl3cLDGkakbjlu/PSvvOy8beAbV4ND tvGGima0iSJYvtiZwqhR3x2r84c+jdetACjriufG4BYtrmlZI1oVvY7Lc94+NHwxu9E8Rar 4w0G80+88P3shu2EV1GZLdmPzDZuyy7jnK569qi+Bnhbw9qHiS18YeIvF2madBpFzvTT55v LllkAyrZbA2Z54z0xXiCsuRluB0BNDsjnJwcVv9Wm6HsXU12vboRePPzpH6RyeM/A80Ukcv izRJI3Uq6teoQwIwQefQ18d/EL4XeEfD/2/VfDHxM0S+gQmWLS2nzcBc/cVlyGI/CvHMJnk CnLtU5GBXHhMs+rScoVHqa1a/tVqj0r4T/EAfDbx1Drd1E1xYXMZtr1I/vCMkEOvYlSAcd8 Yr0b4ofCZvE80/xG+F0sev6TqRNxdWtmwMkMh5YqvXB6leoOeor5yLqcA1s+HfFniLwlf/b vDeuXOmT5yTDIQrf7y9G/EV1VsLL2nt6MrS/B+pjGS5eSeqGP5ttM9tcRSQyqcPHIhVlPoQ ead5igdcGtDxp8QPEvj7UrbUPElzbz3FtH5SPDAkWR1JbaPmJPr+lc19pyRz0rtptuKctGY OC6HS6H4a8QeLtQksfD2nm8mjUPJmRI1jBOASzEAc19n/CTwdpnw38CJpN1rOnyapdyfab6 RLmPbvIwEBzyFAHPc59q+CGkLHIYj6Go2JY5Jz9TXBjsHLFR5Oey9Dow81RfNbU+qv2hvh5 qniDXYPG/hd7XUljsxDfQQXKGRAhJEgXPIx1x0xXy/eyeZZpyfvVVEjj7sjL9GNJK4MIXIP Na0KLoUfZylexFVqc+dIg70hoFB60kQFFFFABRRRQAHrQaD1oNC2AKKKKADPNLmkooAXNJm iigBc0ZpKKNQFzRmkoo1AXNGRSUUASxSmJleN3SRTlWU4IP1rprj4i+Nr3QJtAvvFGoXmmT Lsa3uJPNGODgFskdB0NcpRScU9WO72FyPejIzSUUxC5HpRkUlFAC5H1oyPSkooAXIozSUUA LmjNJRQAUuR3pKKADNLmkooAM+9Lmkoo1Akjfy5FdTypDDjvXuMnxk+H/AIjgguPHvwns9S 1aOMRSXthObfzsAAMyjHNeFUucVlOlGdr9Coycdj3iH4y/Dnw5G954F+EdpYa1/wAsbu/nN wID/eUHuPwrxzW9f1TxFrlzrmtXst7qN0/mSzyHkn29AOwHSsmj61NOhCndx/HUJTb3Outv iT45tNGl0ePxVqL6fKhja2ll81NpGCAGzjj0rkiR2pKK1UUttBNt7hmlzSUVQhcmjNJRQAu aMmkooAXJoyaSigBc0ZpKKAFzSZoooAM0UUUAFFFFABRRRQAUUUUAB60Gg9aDQtgCiiigAo oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig APWg0UULYAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo AKKKKACiiigAooooA//9k= </binary> </FictionBook>