%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Sergej Lukjanenko - Trix Solier - Carodejuv ucen</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>ae6a9693-220d-49ae-b862-09ff250a9e97</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>SERGEJ LUKJANĚNKO</p>
<p><strong>TRIX SOLIER</strong></p>
<p><strong>ČARODĚJŮV UČEŇ</strong></p>
<p>TRIFID</p>
<p>ARGO</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Sergej Lukjaněnko</strong></p>
<p><strong>TRIX SOLIER</strong></p>
<p><strong>čarodějův učeň</strong></p>
<p>© 2009 by Sergey Lukianenko</p>
<p>Translation © Iva Dvořáková, 2010</p>
<p>Cover © Vojtěch Domlátil, 2010</p>
<p>© Argo/Triton, 2010</p>
<p>ISBN 978-80-257-0376-2 (Argo)</p>
<p>ISBN 978-80-7387-439-1 (Triton)</p>
<p>Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p>
<p>www.argo.cz</p>
<p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>
<p>www.triton-books.cz</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>První část<strong>Trix hledá pravdu</strong><strong>1.</strong></p>
<p>Když jsi mladý, zdravý a bohatý, dozajista zatoužíš po tom být i krásný.</p>
<p>Trix, jediný a právoplatný následník půlvévody Retta Soliera, si kriticky prohlížel svůj odraz v zrcadle. Kdyby to zrcadlo bylo kouzelné, určitě by pod tím pohledem znervóznělo. Ale tak daleko ani chodit nemusíme! I normální sebedražší zrcadla, v nichž se pravidelně zhlížejí osoby ženského pohlaví, zapomínají při takovém pohledu, co je jejich práce: to jest pouze zrcadlit skutečnost, aniž by ji jakkoli přikrašlovala.</p>
<p>Tohle ale bylo staré, zašlé zrcadlo, které už po tři generace viselo v ložnici následníků po meči. Už si zvyklo koukat se na vyplazené jazyky, na rozmrzelé úšklebky nad novým pupínkem i na šrámy od neobratného a předčasného zacházení s břitvou. Rozhodně nemůže být ani řeči o tom, že by si mladí půlvévodové Solieři nehleděli svého zevnějšku, to v žádném případě! Přinejmenším bděli nad takovými podstatnými detaily, jako: mají‑li zapnuté knoflíčky u kalhot, nenadouvají‑li se příliš kapsy pod tíhou předmětů sice zajímavých, ale dospělými ne zcela přijímaných, a je‑li čerstvá modřina dobře zapudrována (pudr byl pro následníky obou pohlaví věcí zcela nepostradatelnou). A ve věku, kdy už se následníci začínali znepokojovat podstatně jemnějšími nuancemi svého zevnějšku, mívali k dispozici i jiné pokoje, v nichž se nacházela zrcadla mnohem zkušenější a obeznámenější.</p>
<p>Ale Trix tak nějak neměl štěstí. Pohrdl všemi praktickými dětskými zálibami svých předků, jako jsou lov, šermování či kratochvíle s poddanými, zato snad až příliš mnoho četl, příliš se stýkal s dvorními čaroději a letopisci a příliš brzy se začal ohlížet po služebných.</p>
<p>A vlastně ani se služebnými mu štěstí nepřálo. Každá rozumná vévodkyně se snaží, aby už tak od čtrnácti let synka obklopovaly přiměřeně sympatické a zdravě uvažující služebné, které netouží po nerovném manželství, ale po slušném finančním zaopatření nebo po hospodě u rušné cesty. K posledním narozeninám dostal Trix od matky vskutku znamenitého koně − bílého grošáka. Jediné, co dárku poněkud ubíralo na kráse, byl fakt, že byl dřevěný a na kolečkách. Zítra, v den svých čtrnáctých narozenin, mohl v každém případě očekávat „velmi pěkné knížky“. Ovšem jakkoli Trix plně souhlasil s tím, že kniha je nejlepší dárek, pro jistotu se ještě neradoval. Měl tušení, že knížky budou obrázkové, a jistě to nebudou takové obrázky, jaké prostudoval v obrovském tlustospisu <emphasis>Dubová ratolest a lotosový kvítek,</emphasis> ukradeném z vévodské knihovny.</p>
<p>Služebné na zámku byly povětšinou zkušené a prověřené ženy, jež najímala sama vévodkyně − ovšem již před patnácti lety. Neúprosně jim tedy táhlo na čtyřicet, což Trix, na rozdíl od vévodkyně, považoval za pokročilé stáří.</p>
<p>Naštěstí však služebné mívají dcerky…</p>
<p>Trix se díval do zrcadla.</p>
<p>Nuže začněme pěkně od začátku. To jest seshora. Nahoře vlasy − černé vlasy. Blonďaté by tedy podle Trixe byly lepší. A dokonce i u rezatých shledával jisté kouzlo.</p>
<p>Ovšem vcelku k vlasům žádných námitek neměl.</p>
<p>Po vlasech − směrem dolů − následuje hlava, již Trix zkoumal obzvláště soustředěně. Pokud jde o jednotlivosti, vlastně proti nim také nic neměl. Čelo a nos zdědil po otci. Uši po matce. Byly normální. Ani odstálé, ani moc špičaté, ani moc mohutné. A i s pusou byl spokojen, minimálně šlo‑li o její funkčnost. Brada, nebereme‑li v potaz nepřítomnost vousu, nebyla ani horší, ani lepší než jakákoli jiná.</p>
<p>Co se ale Trixovi nelíbilo, byla výsledná skladba těchto samostatně bezesporu slušných částí. Výsledek se bez jediného zapochybování dal popsat odporným slovem <emphasis>chlapec,</emphasis> nebo ještě horším <emphasis>klučina,</emphasis> ovšem rozhodně ne <emphasis>mládenec.</emphasis></p>
<p>Navíc celek vyhlížel dosti mírně a dobrosrdečně. Že by na vině byly plné rty? Trix zkusil rty sevřít − chlapec v zrcadle se z dobrosrdečného proměnil v protivného. Takový Trix vyvolával okamžitou touhu po změně státního zřízení v zemi, ale nikterak neztělesňoval mužnost a odvahu starého rodu.</p>
<p>„Ty protivná obludo…“ řekl Trix zrcadlu.</p>
<p>Zrcadlo se tvářilo, jako by se ho to v nejmenším netýkalo.</p>
<p>Trix se otočil a odšoural se ke dveřím. Čekal ho jen další chmurný den plný starostí, jimž se následník trůnu nevyhne. A navíc − byl to přijímací den. Nejprve se musel účastnit otcových pracovních rozhovorů. To jest s kupci, pachtýři, s představenými cechů a dílen. Všichni ti chtějí zaplatit méně a dostat více. A totéž chce i půlvévoda Rett Solier, tudíž rozhovory budou dlouhé a nudné.</p>
<p>Pak následuje Trixova vlastní audience. Jistě, urovnávat vážné záležitosti dospělých ho nikdo nenechá. Čekají ho dětské sváry. Třeba když se porvou učedníci z cechu kovářského s učedníky cechu pekařského. A nemyslete si, že v boji s těmi bucharskými hromotluky dostali nevinní pekaříčci co proto. To byste se pletli. Pomocní kováři totiž stojí většinu času u kovadlin, v kleštích drží kousek rozžhaveného kovu nebo pumpují měchy. Tyhle činnosti sice parádně protrénují konkrétní svaly, ale na celkové fyzičce nepřidají. Zatímco pekařští učedníci, ti povětšinou tahají těžké pytle s moukou nebo plechy s hotovým pečivem. A navíc: na stravě kovářských učedníků se pořád šetří, kdežto mořit hladem pekařské učedníky je zhola nemožné…</p>
<p>Služebných, které tu od rána pobíhaly, si Trix nevšímal. Šel rovnou k trůnnímu sálu půlvévody. Vnitřní dveře byly pootevřené a vnější brána, vedoucí do města, také ještě nebyla zavřená. Otec už byl uvnitř. Seděl na půleném trůně, který byl sice kovový, ale pohodlný; a dělal pozoruhodný dojem <emphasis>poloviny</emphasis> velikého křesla. Z půleného trůnu čněly ježaté a nepravidelně se střídající jílce a ostří čepelí.</p>
<p>„Trixi,“ zavolal otec s mírnou vřelostí v oku.</p>
<p>„Vaše Jasnosti,“ uklonil se Trix. Došel ke své stoličce − rovněž kovové, vykované z mečů nepřátel − po levici od půleného trůnu. Sedl si. A jako vždycky přemítal, že by daleko více ocenil, kdyby se nepřátelé bývali byli pobíjeli polštáři nebo slaměnými palcáty.</p>
<p>Dva muži ze stráže otevřeli vnější dveře. Občas, aby bylo učiněno okázalosti zadost, drželo v trůnním sále stráž i deset vojáků, nebývalo to ale často.</p>
<p>Den započal.</p>
<p>Oproti všem očekáváním nestáli první ve frontě poddaní půlvévody Soliera, ale hlouček mužů ze stráže spoluvládce − půlvévody Satora Grize. V uniformách, ale jak je předepsáno, beze zbraní a beze zbroje.</p>
<p>Trix zašilhal po otci. Ten zvědavě hleděl na strážníky.</p>
<p>„Vaše Jasnosti…“ poklekl rytíř, kapitán stráže, a po něm všichni ostatní.</p>
<p>„Povstaňte, urozený pane.“ Pokynul půlvévoda Rett Solier.</p>
<p>„Přišli jsme prosit za odpuštění stran událostí včerejšího večera, plně se vydáváme Vaší Jasnosti na milost…“ začal rytíř stále ještě v kleče.</p>
<p>Trixe to nebavilo. O včerejší rvačce v jakési putyce slyšel, vojáci ze stráže půlvévody Soliera a půlvévody Grize si navzájem natřeli hřbet. Naštěstí se to obešlo bez krve. Takže teď se přijdou vydat na milost půlvévody Grize strážníci půlvévody Soliera…</p>
<p>Rutina. Když je moc stejným dílem rozdělena mezi dva spoluvládce, jsou podobné události na denním pořádku.</p>
<p>„Přijímám vaši omluvu,“ odpověděl půlvévoda Solier. „Vstaňte, urození pánové. Doufám, že půlvévoda Griz prokáže stejné dobrodiní mým poddaným…“</p>
<p>Rytíř povstal. Přejel rukou přes kovový pás, jímž měl přepásanou kamizolu, ten cvakl, narovnal se a proměnil se v úzkou tenkou šavli.</p>
<p>„Nemyslím si,“ řekl rytíř.</p>
<p>* * *</p>
<p>Zámek ve dveřích zarezl už před sto lety a klíč se ztratil jen chvíli nato. Co si Trix pamatoval, vězeňské kobky zely prázdnotou: nikdo je nehlídal, dveře od chodby ke kobkám byly dokořán otevřené a mříže cel sice byly zavřené, ale nebyly zamčené. Jako dítě se pravda byl párkrát v podzemí podívat, ale nenašel tam ani nic tajemného, a dokonce ani nic hrůzostrašného. Jen pod nohama se drolily rezavé železné schody, na zdích visely rzí prožrané držáky na pochodně, kolem zarezlé dveře a zrezavělé mříže. Ani kamenné stěny vzlínající vlhkostí neměly daleko k tomu, aby zrezavěly, ale kámen k tomu jaksi přecejen není náchylný.</p>
<p>Už je to tři generace, co došli půlvévodové Solieři k rozumnému závěru, že zločince je daleko jednodušší vydat do rukou městské moci, než si je držet ve svých kasematech. Bylo to podstatně levnější − odpadla nutnost držet si žalářníky a kata, přispívalo to dobré pověsti, neboť půlvládce přeci nikterak nemohl odpovídat za rozhodnutí městského soudu, a o dost nepříjemnější pro samotné zločince, poněvadž soud složený z devíti anonymních porotců rozhodl vždy pro přísnější trest než jeden jediný půlvévoda.</p>
<p>Zamknout zámek se ani nikdo nepokoušel. Jednoduše se vybraly dveře, kde se mříž zdála vcelku pevná, a nemluvný kovář rozžhavil v přenosné výhni železný prut a připevnil jím mříž k veřeji.</p>
<p>Nejspolehlivější zámek je ten, k němuž chybí klíč.</p>
<p>Trix seděl v rohu cely, pod zadkem kabátec. Oblečení mu nechali, jen mu odřezali knoflíky a z kalhot vytáhli pásek. Aby se nerozhodl odejít ze světa, či co? Nějakou dobu si Trix škodolibě představoval, jak urve z kabátce rukávy, sváže z nich provaz a oběsí se na mřížoví dveří. Když se jeho předek, Kelen Solier, dokázal oběsit na jednom jediném kapesníku, jímž měl ovázány četné rány, proč by to nesvedl on?</p>
<p>Ostatně ta část vyprávění, podle níž měl Kelen jediným kapesníkem ovázány četné rány, už od mala Trixe uváděla do rozpaků. Navíc nepřátele asi nebudou zarmouceni, až najdou mladého půlvévodu Trixe Soliera, kterak se houpe na mříži se spadlými kalhotami a vyplazeným jazykem. Naopak, jen jim tak zjednoduší obsazení trůnu. To už bude lepší poprava. Opravdová, s nespravedlivým soudem, před očima proradného lidu. Ale on už přijde na to, co říct zrádcům! Jako Diego Solier, jehož řeč na popravišti dojala dokonce i kata… Jako Renada Solierová, která padla do rukou loupežníků, ale svou plamennou řečí je přesvědčila, aby se vzdali zlovolného řemesla a šli sloužit ke stráži.</p>
<p>Trix váhavě zamručel. Koneckonců bylo mu teprve čtrnáct, miloval staré kroniky, ale zas až tak naivní nebyl. Na Diegovi Solierovi byl trest dokonán, byť kat se sekerou v ruce měl slzy v očích, a Renada Solierová přesvědčovala vůdce loupežníků tři dny a tři noci, přičemž ty <emphasis>tři noci</emphasis> sehrály podstatně větší roli než tři dny.</p>
<p>Snadno se sní o hrdinství, když člověk obrací křehké, žluté stránky prastarých kronik. O dost složitější to ale je, jestliže má člověk vlastní křehké prstíky zbělelé strachem v zajetí některého z katových mučidel…</p>
<p>Mučení je samozřejmě ve vévodství přísně zakázáno − s výjimkou zvláštních případů, jasně vymezených a popsaných. Vynucení abdikace a vzdání se trůnu mezi ně jaksi nepatří. Navíc mučit dítě (Trix byl podle zákonů vévodství stále neplnoletý) bylo dovoleno pouze v přítomnosti lékaře, duchovního a „dobré ženy z lidu“, kteří mohli kdykoli mučení utnout.</p>
<p>Ovšem na světě je tolik mučidel, po nichž nezůstávají žádné viditelné stopy… A vzhledem k tomu, že Trix před nedávnem se zatajeným dechem přečetl polovinu <emphasis>Rukověti čestného vyšetřovatele,</emphasis> nemohl teď ani na chvilku zůstat na pochybách, že tomu tak je.</p>
<p>Udělají, co se jim zachce. Snažit se svrhnout půlvévodu taky bylo přísně zakázáno. Trix vstal a udělal pár kroků po cele, aby se trochu rozhýbal. Kalhoty mu padaly, takže si je musel přidržovat. Tři krát tři kroky, proboha! To vážně lidi seděli v těchhle kobkách celé roky? Vyloučeno!</p>
<p>Věrolomný hlásek v duši mu zašeptal: „Ále, ještě uvidíš…“</p>
<p>Trix zavrtěl hlavou. Fuj, blbost, nesmysl! Buď se s ním budou přetahovat, aby se vzdal trůnu, nebo… ho zabijí. Ale nechávat shnít následníka trůnu v kamenném díře, to by byla spolehlivá cesta k porážce. Ve všech hrách a baladách končili zlosyni, kteří uvrhli následníka do žaláře, špatně. Buď svého pána pustil věrný sluha, nebo se následníkovi podařilo prokopat z podzemní kobky tajnou chodbu. A pak shromáždil svou armádu a obrátil na zlotřilce svůj hněv…</p>
<p>Ano, právě tak, obrátil svůj hněv!</p>
<p>Trix zagestikuloval prudce rukou. Pak se chopil mříže, napnul všechny síly a pokoušel se mříže roztáhnout. Vždyť je drobný, hubeňoučký, musí se protáhnout…</p>
<p>Ano, drobný ano. Ale dlužno dodat také slabý. Mříže, jakkoli nahlodané zubem času, nepovolily. Trix se zamazal vlhkou rzí, ale uvíznout hlavou mezi mřížovím nemohl ani náhodou. To by měli žalářníci zábavu…</p>
<p>Jak se to mohlo stát, že je takhle zradili?</p>
<p>Trix několikrát kopl do mříží. Střevíce mu rovněž nechali, jen tkaničky vytáhli. Mříž ovšem jeho snažení vůbec nezaznamenala.</p>
<p>Trix znovu usedl na kamennou podlahu. Nebál se. Nebylo to ale tím, že by byl od přírody zvlášť odvážný, jen se všechno seběhlo tak rychle… a tak hloupě. A nejspíš asi taky proto, že se ho zatím nikdo ani nedotkl. Ale on vytáhl meč, a dokonce se pokusil <emphasis>probodnout</emphasis> stráž, která se na něj vrhla.</p>
<p>Meč mu z rukou vyrazili hned po prvním výpadu. A dýku už Trix ani nestihl vytáhnout. Obrovitý člen stráže mu přesně v ten okamžik zalomil ruku za záda. A zavrčel, že není dobrý se kroutit, jináč to bude bolet. Přispěchali další dva, kteří Trixe vytáhli z trůnního sálu do vnitřních chodeb; otec se v tu chvíli sám pokoušel odrazit desítku útočníků tlačících ho právě v tu chvíli do kouta.</p>
<p>Trixe řádně a rychle prohledali, sundali mu pásek a vytáhli tkaničky ze střevíců, odřezali knoflíky, prohmatali podšívku kabátce a dovlekli ho do podzemí. A neřekli mu jediného hrubého slova! Tady už stál kovář − a to dvorský kovář půlvévody Soliera! Zamračený, ale rozhodně ne sklíčený. Trix vůbec nepochyboval, že by kovář klidně svým kladivem zvládl poslat k zemi všechny tři chlapy ze stráže, kteří se vedle něj už nezdáli tak obrovití…</p>
<p>Rozžhavil tyč mřížoví a dveře se zavřely. Odešel, svůj nástroj nechal v chodbě, a na mladého půlvévodu, jenž rozhorleně vykřikoval, se ani neotočil. Odešli i muži ze stráže, kteří naproti kobce nechali už dohasínající pochodeň.</p>
<p>Trix si rozpačitě otřel čelo. Křičel zbytečně. Asi nevolil dobře slova. I když v letopisech by se vyjímala skvěle. Už proto, že „tři sta let tvoji předci v pravdě a víře sloužili předkům mým“, tak „zrada pohltí tvé srdce“ a „pravda“, která „vždycky zvítězí“…</p>
<p>Ve vlhkém podzemí vyzněla slova směšně.</p>
<p>Ví bůh, proč měl Trix pocit, že nahoře mezi pestrými gobelíny a barevnými vitrážemi by tahle slova působila přesvědčivěji.</p>
<p>Pochodeň začala čoudit. Trix sklonil hlavu ke kolenům a schoulil se do klubíčka. Dřív nebo později za ním přijdou. Všechno je to jen kvůli tomu, aby ho zlomili na duchu.</p>
<p>V dálce zarachotily dveře. Druhé. Trix zvedl hlavu a s nadějí upíral zrak k chodbě, po níž plulo jasné světlo lucerničky. Že by stráž půlvévody Soliera? Že by ukolébali ostražitost a pak zatlačili a pobili uchvatitele…</p>
<p>U cely se objevil ramenatý chlap v drátěné košili. Cid Kang. Kapitán stráže půlvévody Satora Grize. Nebo už bychom snad měli říkat kapitán stráže <emphasis>vévody</emphasis> Grize?</p>
<p>Trix mlčel.</p>
<p>Mlčel i Cid a kluka si prohlížel. Dobrý voják, tak o něm mluvíval Trixův otec. Už několikrát pobýval v paláci půlvévody Soliera, a jednou dokonce strávil celý den s Trixem a pokoušel se ho naučit střílet z kuše. Pokus se sice nevydařil, ale Cid jen pokrčil rameny a prohodil: „Není to pro tebe, trénuj se v meči.“</p>
<p>„Nebrečíš?“ zeptal se Cid. „To je dobře.“</p>
<p>Trix se pohrdavě zasmál. Jestli tenhle zrádce, ale vlastně dá se vůbec označovat za zrádce, když je ve službách Satora Grize? Jestli tahle zelená hlava čeká, že se tu mladý půlvévoda rozbrečí jako kuchtík, kterého zavřeli do spíže za krádež zavařeniny, tak se nedočká.</p>
<p>Cid se otočil a podíval se na bedýnku s kovářským náčiním. Přešel k ní, sklonil se a jeho drátěná košile z droboučkých ocelových oček jemně zašelestila. Narovnal se. To už měl v rukou veliké kleště. Postavil se k mříži a zavrtěl hlavou. Opatrně a s rozvahou položil nářadí zpátky do bedýnky. Za mříž zabral oběma rukama.</p>
<p>Trix vytřeštil oči. Ať už Cida napadla jakákoli šílenost, holýma rukama ocel nepřemůže.</p>
<p>Cid Kang se zamračil, jako by se na něco rozpomínal. A řekl:</p>
<p>„<emphasis>Síla jak větru poryv před bouří se do mě vlévá…</emphasis>“</p>
<p>Jeho dlaně obestřela mlžná, sotva viditelná modrá záře.</p>
<p>Zaklínadlo!</p>
<p>Trix vyskočil.</p>
<p>Zaklínadlo bylo slaboučké, neboť ho jednak vyslovil nezkušený mág a jednak už bylo předáno příliš mnoha lidem. Cid musel napnout všechny svoje síly, svaly na rukou se mu zaťaly a tvář zrudla. Silná železná mříž se sice neochotně, ale přece jen podvolila. Cid ji vytáhl a hodil na zem. Kamenné dlaždice byly tak zaneřáděné, že namísto rány se ozvalo měkké zadunění. Zář kolem rukou zmizela.</p>
<p>Cid Kang se podíval na Trixe a pravil:</p>
<p>„Neboj se, mladý půlvévodo.“</p>
<p>Takže otec je mrtev…</p>
<p>Trix polkl knedlík, který se mu udělal v krku. Sice nevídal otce častěji než kuchaře nebo pacholka od koní, ale přece jen, byl to jeho otec.</p>
<p>„Tvůj otec zemřel,“ potvrdil Cid. „Čestně, v boji. Tebe také zabijí, půlvévodo Trixi Soliere.“</p>
<p>„Tak prosím, zabij mě,“ zašeptal Trix. Jakékoli pokusy o obranu byly zbytečné. Cid Kang byl dobrý voják, zatímco on špatný následník trůnu.</p>
<p>Cid zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Tohle nemusíš, Trixi. Moc má teď Sator. Ten by tě ušetřil, ale jeho syn je proti.“</p>
<p>„O svém milovaném bratranci Derrickovi jsem nepochyboval,“ řekl Trix. Hrdá slova mu sama přicházela na jazyk a zaznívala teď téměř důstojně. „Udělej, co ti přikázali, vojáku!“</p>
<p>Kapitán beze slova sundal z ramen plášť a hodil ho Trixovi.</p>
<p>„Obleč si to, Trixi. Nač zbytečně prolévat krev. Vyvedu tě z paláce.“</p>
<p>Trix se podíval na plášť, který se mu válel u nohou, a zeptal se:</p>
<p>„Co je s mou matkou?“</p>
<p>„Zachovala se důstojně. Pozřela jed a vyskočila z okna.“ Cid s úctou sklonil hlavu. „Celkem zahynulo pět lidí, půlvévodo. Nestaň se šestým.“</p>
<p>Trix mlčel. Matčino rozhodnutí ho v nejmenším neudivilo. Zachovala se tak, jak se vždy chovaly vznešené dámy v baladách a letopisech. A nejspíš si k tomu ještě vybrala okno vedoucí na hlavní náměstí, aby její odvážný čin vidělo co nejvíc lidí…</p>
<p>„Nefňukej, Trixi,“ dopadla mu těžká ruka na ramena. „Na to teď není čas.“</p>
<p>Kousíček, hned u Cidova pasu, měl Trix na dosah pochvu s dýkou. Stačilo natáhnout ruku…</p>
<p>„A nedělej hlouposti,“ předešel ho Cid.</p>
<p>Trix se ohnul pro plášť.</p>
<p>„Pojďme,“ zavelel Cid.</p>
<p>„Najdi mi nějaký provázek,“ poprosil Trix. Původně to chtěl Cidovi rozkázat, ale povedla se mu jen prosba.</p>
<p>„Na co?“ nechápal Cid.</p>
<p>„Nemám pásek, padají mi kalhoty. Daleko takhle nedojdu.“</p>
<p>Cid nehnul ani brvou, uřízl od bedýnky s kovářským náčiním pevný kožený popruh a podal ho Trixovi.</p>
<p>* * *</p>
<p>Pod pláštěm se Trix zahřál. Na Cidův povel si stáhl kapuci až do očí a díval se do země. Z podzemí se proplétali jakýmisi úzkými špinavými chodbičkami, a než se v nich Trix stihl zorientovat, vyšli na nádvoří. Vládlo tam ticho. Tak mírové ticho: v konírně skoro neslyšně ržáli koně, z otevřených oken kuchyně cinkalo nádobí, hodiny na věži odbily čtvrt na jednu. Trix maličko přizvedl hlavu. Tu a tam v okně plálo světlo. Dokonce stráž stála tam, kde měla − jen to teď byla jiná stráž.</p>
<p>„Takže jen tři služebníci se bili až do konce?“ zeptal se.</p>
<p>„Dva,“ odpověděl Cid. „Jeden spadl na schodech a zlomil si vaz. V panice. Mlč a schovej si tvář.“</p>
<p>Došli k bráně. Cid chytil Trixe pevně kolem ramen a přitáhl si ho těsně k sobě. Zvučně se optal:</p>
<p>„Všude klid?“</p>
<p>„Vše naprosto v pořádku, kapitáne,“ zaznělo v rychlém jižním nářečí. „V městě je úplně tichounko. Ale vy…“</p>
<p>Trixem projelo napětí. Teď kapitán Cid zabije vlastního strážníka…</p>
<p>„Tady s přítelkou se jdeme projít,“ odpověděl Cid a prošli branou.</p>
<p>Trixe se to nedotklo. Koneckonců velkokníže z rodu Dillonů prchal kdysi před nepřítelem v ženských šatech, svou ženu nastrojil do mužského oděvu, syna do dívčích šatů a dcerku do livreje. Co naplat, nepřátelé hledali hubeného vytáhlého muže, malou tlustou ženskou, děvče na vdávání a tří − čtyřletého chlapce. Jediné, co mohl, bylo převléci se za hubenou vysokou ženu, jež následovala malého obtloustlého chlapíka s malou holčičkou v doprovodu mladého sluhy. Přitom, a to i Trix uznával, knížectví Dillon bylo daleko větší a daleko starší než půlvévodství Solierů.</p>
<p>Trix strnul z úplně jiného důvodu. A dokonce se pokusil sáhnout po dýce kapitána Cida, načež ucítil těsně u krku ostří šavle.</p>
<p>„Nedělej hlouposti,“ unaveně zopakoval kapitán. „Jdeme k řece.“</p>
<p>Víc už se Trix ničeho neopovážil. Prošli po úzké pěšince, jež vedla kolem hradeb, slezli z kopce, na kterém stál palác, a před nimi se objevila řeka. Byl tu maličký dřevěný přístav, kam jednou za den připlouvali rybáři a prodávali ryby, dlouhé lávky, z nichž se máchalo prádlo − a to bylo všechno. Na skoncování se životem skvělé místo.</p>
<p>„Sundej si plášť,“ přikázal Cid.</p>
<p>Trix si sundal plášť. Na okamžik zaváhal, jestli nemá skočit do vody.</p>
<p>Ale ne, úplně zapomněl, že u břehu je voda mělká. Dřív než by se stačil dostat na hloubku a ponořit se, už by Cidova dýka vězela v jeho zádech. Jako naschvál byl úplněk a nikde ani mráčku.</p>
<p>„Tři zlaťáky,“ řekl Cid, když mu navlékal na krk malý váček. „Mělo by ti to vystačit na dva měsíce.“ Odmlčel se a dodal. „Nebo na jeden, zato veselý.“</p>
<p>Kapitán Cid Kang byl dobrý voják a byl rád akurátní.</p>
<p>Trix hleděl na kapitána a čekal. Pod jeho pohledem Cid najednou znervózněl.</p>
<p>„V přístavišti je loďka,“ zabručel. „Máš tam vesla a vak s jídlem. Pluj po proudu, zítra navečer bys měl být v Dillonu.“</p>
<p>„Zabiješ mě ty nebo někdo z tvé gardy?“ zeptal se Trix a hlavou kývl k hájku, kde se v stínu stromů mohlo klidně skrývat deset vojáků se samostříly.</p>
<p>Cid se zamračil.</p>
<p>„Jaks na to přišel, půlvévodo?“</p>
<p>Trix stočil zrak k přístavu, vážně tam byla loďka…</p>
<p>„Satora Grize přece napadne, že mi někdo pomohl utéct,“ řekl Trix. „Tebe viděli, jak vycházíš… v doprovodu někoho s tváří zahalenou pláštěm. Kdybys toho vojáka na hlídce zabil, věřil bych ti. Ale když jsi ho ušetřil, znamená to, že je to všechno jen léčka. Zabijou mě a řeknou, že jsem se pokoušel uprchnout.“</p>
<p>„Malicherná prchlivá ubohost,“ řekl Cid, aniž by zvýšil hlas. „Snažím se tě zachránit! Utíkej!“</p>
<p>„Takový hlupák nejsem,“ zašeptal Trix.</p>
<p>Chtěl utéct, dokonce moc. Ale cítil, že stačí otočit se k Cidovi zády a…</p>
<p>„Nech nás, Cide,“ řekl kdosi vycházeje zpoza stromů. „To je v pořádku.“</p>
<p>Cid beze slova přikývl a poodstoupil.</p>
<p>Půlvévoda Sator Griz přišel k Trixovi blíž.</p>
<p>Šlachovitý, snědý půlvévoda ani v nejmenším nevypadal na svých padesát let a byl pravým opakem Trixova otce. Vlastně když byl Trix kluk, vždycky se mu zdálo, že půlvévoda Griz vypadá líp než jeho otec. Tak nějak urozeněji, majestátněji. A dokonce i bojovněji, což bylo na potomka kupců až zarážející.</p>
<p>„Chápu, že mě nenávidíš, chlapče,“ řekl Sator. „Ale já bych tvůj život doopravdy rád ušetřil.“</p>
<p>Trix mlčel.</p>
<p>„Jestli mi chceš říct, jak moc mě nenávidíš,“ pokračoval Griz, „řekni mi to teď. Klidně mluv i o tom, jak se chceš pomstít. Nebudu se zlobit.“</p>
<p>„Nenávidím tě,“ řekl Trix, „a pomstím se. Pomstím se tobě i celému tvému rodu. Bude to má země a mé vévodství.“</p>
<p>Sator přikývl:</p>
<p>„Výtečně. A teď já vysvětlím tobě, proč tě pouštím. Jestli o to stojíš ovšem. Sedni si do loďky a pluj, nikdo se tě ani nedotkne.“</p>
<p>Trix pokrčil rameny. Začal se třást − noc byla chladná a od řeky se táhl vlhký vzduch, ovšem ne vlhčí než z kamenných zdí ve sklepení.</p>
<p>„Cide, dej tomu chlapci ještě plášť,“ kázal tiše Sator. „Je úplně promrzlý. Takže Trixi, nelibuji si ve zbytečném prolévání krve. Kdyby se tvoji rodiče vzdali trůnu, nezemřeli by. To ale nechtěli a já si jejich volby vážím.“</p>
<p>Trix tiše sebral plášť a zavinul se do něj.</p>
<p>„Bylo by pochopitelné, že bys taky zemřel, mladý Soliere. Jenže pro mě máš větší cenu živý. A víš ty proč? Právě proto, že jsi chytrý a hrdý chlapec. Budeš se potulovat po okolních zemích, vykládat o svém urozeném původu a vyzývat ke mstě. Doufám, že zdárně dorosteš… A bude‑li ti osud nakloněn, třeba si i kolem sebe vytvoříš svou vlastní družinu nebo malou zemičku? Nebo dáš třeba dohromady skupinku dobrodruhů! Nebo tě podpoří nějací naši ctižádostiví sousedé. To všechno by bylo skvělé, chlapče. A já jsem jedině pro.“</p>
<p>„Derrick!“ najednou pochopil Trix.</p>
<p>„Správně.“ Usmál se Sator. „Můj milovaný syn a tvůj drahý bratranec je tak trochu, jak to říct… nepořádný. Je chytrý, nadaný, ale lehkovážný. Předat mu vévodství, které by nemělo nepřátele, by znamenalo toho chlapce zničit. On potřebuje nepřítele. Dobrého, upřímného a osobního nepřítele. Ty jsi naprosto ideální. Dokud bude vědět, že jsi naživu a toužíš po pomstě, nedá mu to usnout na vavřínech.“</p>
<p>Trix si olíznul rty. Z nějakého důvodu mu vyschlo v hrdle a zimou se mu stáhl žaludek. Opáčil:</p>
<p>„A co když dopluju doprostřed řeky a skočím do vody?“</p>
<p>„No co, nic hrozného se nestane.“ Pousmál se půlvévoda. „Derrick se tohle nikdy dopodrobna nedozví. Domnělý nepřítel je taky nepřítel. Ale já bych ti radil zůstat naživu. Život je ten největší dar, člověk ho nemá zahazovat pro chvilku slabosti. Věř mi, ještě tě potká dost důvodů, proč žít.“</p>
<p>Půlvévoda sáhl do kapsy. Vytáhl váček a natáhl ruku k Trixovi:</p>
<p>„Na. Vezmi si ho. To máš ode mě za svůj důvtip. Je tam ještě deset zlatých a pár cetek s erbem vašeho rodu. Člověk má hájit svá práva, ne?“</p>
<p>Trix neváhal. Natáhl ruku a vzal si váček.</p>
<p>„Správný kluk,“ kývl hlavou Sator. „Škoda že ses narodil jako Solier. Běž… a neboj se. Pohřeb tvých rodičů obstaráme se všemi náležitými obřady hned zítra. Budou pochováni ve vaší rodinné hrobce.“</p>
<p>„Slibuji,“ řekl Trix, „že i já nechám tvé tělo pohřbít ve vaší rodinné hrobce. Pak ji nechám zazdít, neboť už nebude nikoho dalšího, kdo by tam spočinul.“</p>
<p>Na sotva postřehnutelný okamžik stiskl půlvévoda Griz rty a pak pokýval hlavou:</p>
<p>„Výtečně. Výrok hodný kroniky. A teď se kliď z vévodství…“</p>
<p>Trix vesloval, dokud se loďka nedostala do proudu. Na jaře v období dešťů a za horkého léta, kdy tají ledovce, bývala řeka rozvodněná a divoká. Ale tohle léto bylo jen vlhké a chladné. Loďka se zlehka pohupovala na vlnách a krajina kolem jen pomalu uplývala.</p>
<p>Trix pustil vesla a vytáhl oba váčky s penězi. V tom, co mu dal Cid Kang, nebyly zlaťáky, ležely tam tři stříbrné mince. Dokonce i ti nejlepší vojáci zjevně potřebují peníze. Ale ve váčku od Satora Grize bylo deset zlatých. Nebyla náhoda, že pocházel z kupecké rodiny, nikdy se v počtech nepletl a s drobnými nešmelil.</p>
<p>Dál byl ve váčku ještě knoflík od košile s erbem Solierů, droboučký zlatý prstýnek se dvěma rubínky, který nejspíš patřil některé z dvorních dam, a maličká stříbrná lžička.</p>
<p>Trix si zamyšleně prohlížel všechno, co mu z rodinných cenností zůstalo. Nepočítal s tím, že by tam byl otcův prsten nebo velká pečeť. Ale tohle… Jakýkoli ubohý zlodějíček, na kterého by se usmála trocha štěstí, by za půl dne ukradl daleko víc „důkazů“.</p>
<p>Trix nasypal všechny tretky zpátky do váčku a lehl si na dno loďky. Přinejmenším do ní neteklo, což byla sama o sobě dobrá zpráva. Byl živý a na svobodě. Dotrmácí se do knížectví Dillon, vydá se k vladaři… Kdože tam vlastně teď vládne? Džar Dillon umřel před dvěma lety a teď vládne… vládne jeho dcera. Nebo regent, jestli je dcera ještě příliš malá?</p>
<p>Asi ještě regent. Trix si ho dokonce vybavil: vysoký hubený muž, žlučovitý, s věčně nespokojenou přísnou tváří. Přijel do půlvévodství někdy krátce po smrti Džara a uzavřel jakousi dohodu… Otec říkal, že regent ustoupil ve věci dávného sporu o pohraniční země.</p>
<p>A když si Trix pamatuje na regenta, proč by si regent nevzpomněl na něj?</p>
<p>Přislíbí mu navrácení oněch pohraničních území nebo třeba i přenechání nějakých území, která původně patřila půlvévodovi Grizovi. Trix teď potřeboval armádu, aspoň malou. Jakmile získá stará území Solierů, sníží neprodleně daně, udělí amnestii všem zločincům, přidělí vysoký žold vojákům, a jeho armáda se tak brzy rozroste. Tak je to přece vždycky.</p>
<p>Sator Griz ještě bude litovat…</p>
<p>Trix usnul.</p>
<p>Podle zákonitostí balad a letopisů se mu mělo zdát o šťastných rodičích, kteří si s ním živí a zdraví hrají na zeleném paloučku. Nebo naopak o rodičích smutných, zrazených a mrtvých volajících po pomstě. A přinejhorším by se hodila i vidění budoucích bojů a bitev, hořícího paláce půlvévody Grize a jásajícího davu, kterak vítá Trixe na trůně.</p>
<p>Trix spal hlubokým spánkem a nezdálo se mu nic, jak je to u zdravého a k smrti unaveného dospívajícího chlapce ostatně úplně normální.</p>
<p>* * *</p>
<p>V historických kronikách a jímavých baladách pluje loďka vydaná svému osudu ve vlnách šťastně celou noc. A k východu slunce ji přižene proud ve stinnou tišinu, kde se nad vodou sklánějí smuteční vrby a na hladině kvetou lekníny. A právě v té chvíli přichází do zátočiny krásná mladá princezna, která loďku objeví a v ní − buď nemluvňátko, chlapečka ovinutého v hedvábných plenkách (mimochodem zkoušeli jste někdy zavinout nemluvně do hedvábí?) s tajemným amuletem na ručce nebo zraněného vojína v hedvábí smáčeném modrou krví (hedvábí je tradičním a prakticky neopomenutelným atributem). Jedině v případech, kdy v loďce tiše spí nemluvňátko ženského pohlaví či oblečená princezna (ano, ano, nemýlíte se − v hedvábí samozřejmě), smí loďku objevit muž pocházející ze šlechtického stavu.</p>
<p>Ve skutečnosti se ale loďka, již někdo přenechá svému osudu v nočních vlnách, snaží zuby nehty převrhnout, narazit na kus dřeva, roztříštit se o kameny nebo ztroskotat na mělčině. Taky se k ní může přiblížit jiná loďka, v níž jsou lidé zcela neurození, kteří se zajímají jen o hedvábí, ale vůbec ne o nemluvňata v něm zavinutá, která navíc lezou po dně a mají hlad.</p>
<p>O tom Trix neměl ani tušení. A když se s prvními slunečními paprsky probudil, vůbec ho nepřekvapilo, když shledal, že loďka pokojně pluje po proudu.</p>
<p>(Ve skutečnosti v noci loďka dvakrát narazila na kořeny, prostála půlhodinku na mělčině, odkud ji vysvobodila vlna vezoucí se po hladině od rybářského člunu, který tak spěchal, aby odhalil, co Trixova loďka skrývá, že narazil do kamenů a potopil se.)</p>
<p>Trix se zvedl a shodil ze sebe úplně provlhlý plášť.</p>
<p>Hedvábí je vůbec hrozně nepraktická látka.</p>
<p>Na obou březích řeky se rozprostírala konejšivá zemědělská krajina. Nalevo tvořila obrázek pole s nízkou pšenicí, která teprve zlehýnka začínala žloutnout, vpravo se rozléhaly šťavnaté zelené lučiny. Mezitím se sem tam vinuly tenké bílé proužky dýmu, jež stvrzovaly, že tento kraj je obydlený, jakkoli nikde nebylo ani živáčka.</p>
<p>Trix se nahnul přes kraj loďky, kriticky pohlédl do vody a umyl se. Pak se na vodu podíval ještě pozorněji, nabral ji do dlaní a napil se. Ve městě by to neudělal, ale tady se voda zdála čistší. No, nebo spíš zředěnější.</p>
<p>Včerejšek mu teď připadal neuvěřitelně daleko, jak už to po takových náhlých a strašných událostech bývá. Ale nebylo to tak, že by si Trix už na všechny ty nečekané proměny zvykl, byl jen rád za ten spásný pocit <emphasis>dávna.</emphasis> Alespoň třeba oplakávat rodiče se mu chtělo jen o maličko víc než odvážného půlvévodu Diega Soliera. A když se člověk zamyslí, vlastně málokterý z předků zemřel ve své posteli…</p>
<p>Trix rozvázal plátěný pytlík s jídlem a obhlédl své zásoby. Trošku vařených brambor, něco sušených ryb, kousek sýra, půl pecnu chleba a láhev levného vína. Trix takovýmhle jídlem rozhodně nepohrdal, ale nadšení v něm taky nevyvolalo.</p>
<p>Otevřel láhev a lokl si kyselého vína. Instinkt mu napověděl, že říční vodu bude dobré zapíjet vínem.</p>
<p>„Hej!“ přelétlo nad hladinou.</p>
<p>Na břehu se objevila malá postavička, která ze všech sil mávala. Trix se nadzvedl, loďka se nebezpečně rozkolébala, a pozorně se zadíval na břeh. Vypadá to na chlapce, vlastně mládence ne staršího, než je on sám.</p>
<p>Když se mládenec přesvědčil, že Trix ho skutečně vidí, skočil do vody a plaval k loďce téměř proti proudu. Trix se zamyšleně rozhlížel a uvolnil veslo. Přece jen nebyly ty hodiny komunikace s mladými poddanými zbytečné.</p>
<p>Ostatně za chvilenku Trix pochopil, proč chlapec tak spěchal. Hned za ním se na břehu objevilo několik chlapů, podle oblečení a předmětů, jež svírali v rukou, se dalo předpokládat, že jsou to vesničané. Pronásledovatele zradilo jejich selské uvažování − nehnali se obilím úprkem, ale snažili se běžet co nejopatrněji. Zaznělo několikero podivných zaklení, ovšem bez jakékoli síly. Konečně odkud by obyčejní rolníci znali vznešené umění magie?</p>
<p>Trix pocítil sounáležitost všech hledaných a pronásledovaných, upevnil veslo a začal veslovat plavci naproti. Za pár minut se objevily nad okrajem loďky dvě ruce a za nimi se vynořila rezatá hlava. Mládenec hlasitě vydechl a zeptal se:</p>
<p>„Jsou za mnou?“</p>
<p>„Nemají loďku,“ odpověděl Trix.</p>
<p>Mládenec přikývl. Ustrašeně se podíval na Trixe a řekl:</p>
<p>„Nepřetáhneš mě veslem? Neumím plavat.“</p>
<p>„Ale prosimtě, vždyť jsi sem doplaval.“</p>
<p>„No jo, strachy.“</p>
<p>Trix beze slova natáhl ruku, hodně se zaklonil, až k druhé straně, a vytáhl mladíčka do loďky. Když se na chlapce podíval pozorněji, všechna podezření a ostražitost byly ty tam. Byl to prostě normální kluk, sice vysoký, ale trošku mladší než Trix a takový vychrtlý, jako by na něm prováděli experimenty na vytvoření nové rasy dětí, co toho mnoho nesnědí.</p>
<p>„Proč tě honili?“</p>
<p>„Pro pravdu,“ hrdě odpověděl chlapec. Sedl si, stáhl si košili a pustil se do ždímání. Trix si všiml − a trošku ho to udivilo −, že chlapcův oděv je mu mlhavě povědomý, jen je bez knoflíků a erbů…</p>
<p>„Kdo jsi?“ zkusil to Trix odjinud.</p>
<p>Chlapec si navlékl košili a snažil se sednout si zpříma.</p>
<p>„Poslyš, znamenitý mládenče, ty jsi vykonal ušlechtilý… ehm…!“</p>
<p>„Čin?“ napověděl Trix.</p>
<p>„Čin,“ radostně přikývl hoch. „Zachránil jsi před jistým účtováním a ostudným zajetím…“</p>
<p>„<emphasis>Letopis baroneta Huga Nešťastného…</emphasis>“ zabručel si pod nos Trix.</p>
<p>„… následníka trůnu půlvévody Soliera, Trixe Soliera.“</p>
<p>Trix se na hocha zamyšleně díval. Kluk polknul a ještě neuvěřitelněji pokračoval:</p>
<p>„Bude ti to přičteno k dobru, nezůstanu ti nic dlužen, jen co získám zpět korunu, zemi, armádu a majetek…“</p>
<p>„Říkals, že neumíš plavat?“ přeptal se Trix a chytil si veslo pohodlněji.</p>
<p>„Nepotřebuju to,“ odpověděl bez váhání hoch.</p>
<p>„Kdo jsi?“</p>
<p>„Tri…“ Chlapec se zarazil. „Ian.“</p>
<p>„A jak dál?“</p>
<p>„Tak je to u urozených. Já jsem prostě Ian. Otec byl zahradník a matka mu pomáhala. Umřeli před dvěma lety na horečku.“</p>
<p>„Proč ses vydával za Trixe?“ nevydržel to Trix a zakřičel. „A kde jsi vzal tu košili? Vždyť… vždyť je drahá!“</p>
<p>„Aha,“ řekl chlapec a spokojeně přejel rukou po látce. „To je hedvábí, jo?“</p>
<p>„Aksamit, moulo! Odkud tedy jsi?“</p>
<p>„Ze sirotčince slavných půlvévodů Soliera a Grize, ze sirotčince na převýchovu sirotků,“ odvětil Ian, aniž by ho to sebemíň uvedlo do rozpaků. „Buď věčná sláva půlvévodovi Solierovi, ať bohové střeží obě jeho duše, tu pozemskou i tu nebeskou.“</p>
<p>Trix odložil veslo.</p>
<p>„Včera ráno, když strážníci půlvévody Soliera napadli půlvévodů Grize a byli zajati, půlvévoda Solier se z toho neštěstí zabil a náš sirotčinec shořel,“ zadrmolil bleskurychle kluk. „Vzplál ze třech stran, sotva jsme se stačili vyřítit ven. Zřejmě ho zapálili nějací lumpové. A pak přijel rytíř od půlvévody Grize a řekl, že už žádný útulek nebude. Načež nám velkomyslně rozdali oblečení následníka Trixe, no co, stejně už mu nebude k ničemu. Probrali jsme to s děckama a rozhodli se, že je teplo, léto, takže se musíme rozejít a vydat se světem jako tuláci. A když už máme to panské oblečení, proč bychom se nevydávali za následníka Trixe, kterého ti zlotřilci připravili o trůn a který se teď někde ukrývá.“</p>
<p>„A myslíš, že ti někdo uvěří?“ vykřikl Trix. „Tak řekni, jak se jmenovala… prateta z druhého kolena půlvévody Retta Soliera?“</p>
<p>Chlapec se zamračil a úsečně odvětil:</p>
<p>„Lunida Solierová, před rokem zesnula věkem na mořském pobřeží. Byla to dáma, která byla za svého mládí velice krásná a mnoho za to vytrpěla… Genologii jsme se učili celý rok.“</p>
<p>„Genealogii…“ automaticky ho opravil Trix.</p>
<p>„Jo. Genealogii. Soliera i Grize i všech vládců z okolních zemí. Všechno jako u panstva.“</p>
<p>„Stejně ses pořádně nic nenaučil,“ zamumlal Trix. „S tímhle vystačíš tak na vesničany. Ale u stolu se prozradíš, jen co vezmeš vidličku do ruky.“</p>
<p>„Pche!“ Ian hrdě vztyčil hlavu. „Jen počkej! Můžu si vyždímat kalhoty?“</p>
<p>„Jistě,“ svolil Trix při pohledu na louži na dně loďky.</p>
<p>„Poznám i malou na ryby, větší na maso, a dokonce i speciální vidličku na ovoce,“ rozebíral Ian a ždímal kalhoty (které se Trixovi taky zdály až příliš povědomé) přímo do vody. „Víš, jaké jsme měli hodiny? Páni, skvělé hodiny to byly.“</p>
<p>„Bylo vás v sirotčinci hodně?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Šedesát tři… šedesát tři sirotků. A pak tam ještě byly dvě kuchařky, denní vychovatel…“</p>
<p>„Moment. A to všech třiašedesát sirotků dostalo Trixovy oděvy?“</p>
<p>„Noo,“ řekl hrdě Ian a natahoval si vyždímané kalhoty. „Měl spoustu oblečení! Jen kalhot na padesát!“</p>
<p>„I víc…“ rozpačitě poznamenal Trix.</p>
<p>„Víš, jsou kvalitní… Některé byly ještě po otci, po dědečkovi, a dokonce i po pradědečkovi.“</p>
<p>„To mně nezůstalo po otci nic. Všechno spálili kvůli horečce.“ Ian si povzdechl. „A jak se jmenuješ ty?“</p>
<p>„Trix,“ zasmušile odpověděl Trix.</p>
<p>„Áha,“ ušklíbl se Ian. „Heleď, ale ty jsi mu taky podobný, klidně si i ty říkej Trix Solier! Jen musíme zmizet z vévodství, protože lidi jsou tu takoví… Mohli by nás udat vévodovi Grizovi. Přece nebudem pronic zanic trpět.“ Uchechtl se. „V sousedních zemích nám bude hej! Myslím, že když už jsme na řece, bude nejlepší doplout do Dillonu, tam je regentem Hass.“</p>
<p>„Správně, Hass,“ zabrumlal Trix. „Ale já jsem měl pocit…“</p>
<p>„Zatím vládne místo Dillonovy dcery,“ vysvětlil Ian. „Místo kněžice Tiany.“</p>
<p>„Kněžny,“ automaticky ho opravil Trix. „Kněžicí byla, dokud byl živ její otec, kníže. Jakmile ale zemřel, stala se okamžitě kněžnou, přestože ještě nevládne.“</p>
<p>Trix si vzpomněl, jak mu před dvěma lety otec s očima navrch hlavy vykládal o šlechetném záměru půlvévody Grize zřídit ve městě sirotčinec, poskytnout tam útočiště Trixovým a Derrickovým vrstevníkům a dát jim slušné vzdělání, aby do budoucna mohli sloužit na dvorech půlvévodů.</p>
<p>Matka tehdy prohodila cosi o tom, jak je dobročinnost užitečná, a dokonce plánovala jednou za rok obdarovávat sirotky koláčky s krémem vlastní výroby. Ovšem jestli slibu dostála, si Trix nepamatoval. Ale zjevně ne, protože sirotci se těšili plnému zdraví.</p>
<p>Teď Trix Grizův náhlý záchvat štědrosti pochopil. Vrtoch to byl asi takový, jako byla náhoda předvčerejší rvačka v hospodě.</p>
<p>Když se po sousedních zemích rozběhne na padesát chlapců vydávajících se za následníka trůnu, jak skutečný Trix prokáže, kým opravdu je? Za měsíc už se bude větě „Jsem následník trůnu půlvévody Soliera.“ smát i ten nejchudší baron. I dřív se po palácových převratech všude ukazovali hrabata a vévodové, kteří uprchli ze žaláře, jen zázrakem zachránění následníci a následnice a konečně taky spousta bastardů. A věrných sluhů, kteří prosili o almužnu, se také nebylo možno zbavit.</p>
<p>A objevili by se i tentokrát − půlvévodové a půlvévodkyně, následníci Trixové, rytíři a sluhové. Sator Griz se ale raději připojistil. Dovedl situaci ad absurdum.</p>
<p>Jestli ho regent Hass nepozná…</p>
<p>„Musíme být v Dillonu jako první,“ řekl Trix. „Regent si mě musí vybavit.“</p>
<p>„Koho si má vybavit?“ zeptal se Ian.</p>
<p>„Mě. Trixe Soliera.“</p>
<p>Ian pochybovačně a ironicky zamručel.</p>
<p>„Já jsem Trix Solier,“ zopakoval důrazně Trix.</p>
<p>„Jasně, jasně. Jsi Trix. Ty máš loďku, tak jsi Trix.“ Přitakal Ian. „Ale proč chceš jít přímo k regentovi?“</p>
<p>„Žebrat po vesnicích se ti zdá bezpečnější?“</p>
<p>„Tak… ve vesnicích taky bývá kde co…“ řekl zamyšleně Ian. „Heleď, pro začátek bych si vybral nějakého zchudlého, ale urozeného rytíře. Nebo barona. V Dillonu je dvanáct baronů. První baron je z rodu Dillonů, druhý baron Vít Kapelan, třetí Liander, čtvrtý je zas Galan…“</p>
<p>Ian brebentil až podezřele rytmicky a Trix, kterému se baroni vždycky pletli, ho přerušil:</p>
<p>„A to má být co, nějaké rozpočítávadlo?“</p>
<p>„Vlastně jo,“ přikývl Ian, „abych si to líp pamatoval. V knížectví je jedno vévodství a jedno spoluvévodství, tři markýzové, dvanáct lenních baronů a čtyři svobodní, královské pozemky spravující rytíři… A pak je vyjmenuješ. A když ne, přijde výprask.“</p>
<p>„A jak sis zapamatoval královské rytíře?“ Zeptal se podmračeně Trix.</p>
<p>„Hned. To je moje nejoblíbenější.“ Ian si odkašlal a zanotoval: „Rytíř Dogoro na východě žije, tam, kde mnoho osamocených skal je…“</p>
<p>„Jasně, chápu,“ přikývl Trix. „Ale stejně to z tebe Trixe neudělá.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Máš rezaté vlasy.“</p>
<p>„A to je takový problém?“ upřímně se podivil Ian. „Myslíš, že si někdo pamatuje, jaké měl vlasy?“</p>
<p>Trixe píchlo u srdce, každý správný hrdina kroniky měl nějaké zvláštní znamení. Jeden baron měl mateřské znaménko ve tvaru meče, a jiný vévoda dokonce ve tvaru koruny. Markýz Dacquis měl na levé noze šest prstů. A přinejhorším by se hodila aspoň kouzelná dýka, prsten s pečetí, pohár k přijímání s erbem…</p>
<p>„Máš hlad?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Ian pohotově přikývl.</p>
<p>„Tak si pamatuj, jsem skutečný Trix Solier. A ty…“ Trix se zamyslel.</p>
<p>„Tvůj bratr, který se ztratil jako nemluvně?“ zkusil s nadějí Ian.</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Tak tvůj věrný zbrojnoš?“</p>
<p>„Zbrojnoš pánu přísluší až od čtrnácti let,“ zachmuřil se Trix.</p>
<p>„Pravý Trix,“ jedovatě poznamenal Ian, „má dnes narozeniny. Měli jsme dneska dostat koláč s mrkví a jablky… Bude to zbrojnoš. Pro nic menšího nejsem.“</p>
<p>„Klekni si,“ přikázal Trix.</p>
<p>Ian poslušně poklekl na dno loďky.</p>
<p>Trix se chopil vesla, opatrně ho položil Ianovi na rameno a řekl:</p>
<p>„Já, půlvévoda Trix Solier, tě svým dědičným právem přijímám, Iane, mezi své zbrojnoše, daruji ti erb a šlechtickou hodnost. Od dnešního dne jsi Ian, pán Vesla. Tvým erbem bude stříbrné veslo v modrém poli.“</p>
<p>„Nešlo by zlaté?“ zeptal se Ian.</p>
<p>„Zlatá s modrou se hodí jen k osobám modré krve,“ vysvětlil Trix.</p>
<p>„Stříbrná taky není špatná,“ připustil Ian.</p>
<p>„Já, půlvévoda Trix Solier,“ pokračoval Trix, „se zavazuji učit tě, ochraňovat, poskytovat ti střechu nad hlavou a skývu… dle možností.“</p>
<p>„Ještě bych měl dostat nějaké výsostné právo,“ připomenul se Ian.</p>
<p>„Dávám ti právo sedět ke mně zády,“ šlechetně pronesl Trix. „Jinak se ti bude špatně veslovat.“</p>
<p>„Děkuju. A mohl bych tu skývu dostat hned?“<strong>2.</strong></p>
<p>Stará, ale pořád ještě dobrá loďka plula dolů po řece a dva kluci si v ní povídali.</p>
<p>„Kdybychom měli háček a tenký proutek, mohli bychom si chytit rybu,“ přemítal nahlas Ian. „Velkou…“</p>
<p>„A co bychom dělali s živou rybou?“ nechápal Trix.</p>
<p>„Jak co? Veslem ji praštíme po palici, pak ji vykucháme a sníme. Když se posolí, dá se jíst i syrová.“</p>
<p>„Ty máš nůž?“</p>
<p>„Ne, ani sůl.“</p>
<p>„A háček a prut taky ne. Až doplujeme do Dillonu, půjdeme… Kde se ve městě jí?“</p>
<p>„Cože, co seš to za pitomce?“ užasl Ian. „V krčmách, tavernách, hostincích. A pak jsou ještě zájezdní hostince, ale to je jen pro urozené.“</p>
<p>„Já jsem urozený, nikam dál nemusíme.“</p>
<p>„Ach, pardon, já zapomněl…“ vyprsknul Ian „V tom případě pojďme do zájezdního hostince.“</p>
<p>„Kolik máš peněz?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Ian si s odpovědí dával na čas, tak ho Trix ještě pobídl nohou.</p>
<p>„Tři stříbrné,“ přiznal Ian. „To vystačí na dlouho.“</p>
<p>„Já mám taky, taky tři stříbrné,“ řekl Trix. O váčku, který dostal od Grize, se rozhodl pomlčet. „A to jste dostali spolu s oblečením i peníze?“</p>
<p>„Byly v kapsách. Představ si, ani kapsy neprohlédli, pitomci.“</p>
<p>Trix si povzdechl. Vévoda Griz netroškařil.</p>
<p>„Odvykládej mi genealogii půlvévodů Soliera a Grize,“ řekl.</p>
<p>„K čemu ti to bude, vždyť jsi sám Solier?“ jízlivě opáčil Ian.</p>
<p>„Troubo. Jistě že jsem se to všechno učil. Ale od toho jsou přece heroldi.“</p>
<p>„V roce 705 přišla na horní tok řeky Daleké na dohled Šedých hor karavana osadníků z knížectví Dillon. Karavanu vedli bohatý kupec Kron Griz a kapitán stráže Sel Solier. A přestože v Šedých horách nenašli zlato, země se jim zalíbila a založili spoluvévodství Solierů a Grizů…“</p>
<p>Trix si vybavil, že spoluvévodstvím se nové země staly až skoro po padesáti letech, když už vládli syn Sela Soliera a dcera Krona Grize. Král nerozdává tituly každému dobrodruhovi, na kterého se usměje štěstí − ale budoucí půlvévodové prokázali dostatečnou chytrost, když králi pravidelně odváděli daně a dvakrát mu vypomohli svými vojsky…</p>
<p>„Povídej dál,“ pobídl ho Trix.</p>
<p>Samozřejmě musel tohle všechno znát i sám; nemohl se spoléhat jen na heroldy a kronikáře. Znát své předky (a vůbec všechny urozené příbuzné) není jen otázka úcty, ale je to i věc pro život ryze praktická. Někoho se člověk hravě může dotknout, když podává u slavnostního stolu pouze jídla z ryb, někomu naopak vhodně polichotí, když se připomene jeden jediný vyhraný souboj. A Trix se všechno tohle učil. Ovšem že se to učil! Poslouchal letopisce, přikyvoval, ve vhodných chvílích kladl otázky a bez problémů mohl opakovat vše, co vyposlechl… Celý den to mohl zopakovat, dokonce i příštího rána. A pak jako by vytřásl z hlavy všechno, co nepotřeboval, a uvolnil tak místo pro nové dávky dat a dějin.</p>
<p>Trix si povzdechl a řekl:</p>
<p>„Zopakuj, prosím, co víš o Třetí veliké válce?“</p>
<p>* * *</p>
<p>Zámek se před nimi objevil kolem páté odpolední. Trix si stoupl na příď a zdviženou rukou si stínil oči před jasným sluncem. Zámek to nebyl právě veliký, zdi byly vysoké jen z druhé strany, u vody byly docela nizoučké, byť s mnoha střílnami. Nad hlavní věží vlála vlajka, dvě zlaté ryby v modrém poli.</p>
<p>„Čí je to zámek?“ zeptal se jedovatě Ian.</p>
<p>„Barona Thora Galana, barona rybáře,“ odpověděl Trix. Dějiny nejbližších sousedů si jakžtakž pamatoval. „Na zvláštní rozkaz knížete Dillona byly stěny zámku strženy o tři čtvrtiny své původní výšky, aby nepřevyšovaly stěžně knížecích lodí…“</p>
<p>Ian si popuzeně odfrkl.</p>
<p>„Přistaneme,“ rozhodl Trix. „Nu což… všichni říkají, že baron rybář je laskavý. Vesluj ke břehu.“</p>
<p>„Dyť vesluju,“ zabručel Ian. „Mimochodem, mám ruce celé sedřené.“</p>
<p>„Zbrojnoši nejenže nepřísluší odmlouvat svému pánu, ale dokonce by ani neměl zkormouceným výrazem či útrpnými vzdechy dávat najevo, že ho služba tíží…“ Trix si prohlédl své oblečení. Kabátec bez knoflíků, kalhoty potrhané… „Sundavej kalhoty!“</p>
<p>„Cože?!?“</p>
<p>„Já musím vypadat důstojně a tvoje kalhoty jsou čistší.“</p>
<p>„Takže já půjdu na zámek s holou zadnicí?“</p>
<p>„Sundavej, vezmeš si moje.“</p>
<p>Než se chlapci převlékli, málem je proud unesl a zámek minuli. I Trix se musel chopit vesla. Ve dvou se jim horko těžko povedlo doveslovat až na samý konec dlouhého dřevěného přístavu.</p>
<p>U břehu bylo dost horko, tekoucí voda spíš dusno sama vytvářela, než aby osvěžovala. Stráž seděla pod rákosovým přístřeškem a chlapce jen znuděně přehlédla. Nikdo se ani nepohnul, nevítali je ani nevyháněli.</p>
<p>Trix s Ianem se vyškrabali na vlhká, zčernalá prkna. Ian začal namotávat provaz k úvazišti.</p>
<p>„Kuš!“ Zvedl se ten mladší ze strážníků a vyšel neochotně z pod kolny. „Darebáci! Dva měďáky!“</p>
<p>Ian strnul a zašilhal po Trixovi.</p>
<p>„Z jakého důvodu?“ rozhorlil se Trix. „Z nařízení krále Markella jsou břehy řek na dva kroky od vody majetkem krále! A každý slušný občan může přistát, kde je mu libo!“</p>
<p>Strážník se zasmál:</p>
<p>„Ále učenci! To se na to podívejme, jak je nynčko ta drobotina vzdělaná.“</p>
<p>„Málo je řežou…“ líně se ozvalo pod přístřeškem.</p>
<p>Strážník zvážněl.</p>
<p>„Ano, přistát můžeš, kde je ti libo. To máš pravdu, kluku. Ale tady je úvaziště, a to už je majetkem barona Galana. Uvázat k němu loď stojí dvě mince za den.“</p>
<p>„Ale můžete taky pustit loďku po proudu zadarmo!“ dodal svrchu jeho kolega.</p>
<p>Trix sáhl do kapsy a vytáhl stříbrný peníz.</p>
<p>Chlapi ze stráže ztichli.</p>
<p>„Dáte mi nazpátek,“ řekl jistě Trix.</p>
<p>„No…“ stráž zaváhala. „Jiné nemáte?“</p>
<p>Trix vytáhl zlaťák.</p>
<p>Další tři členové stráže vyšli k loďce. V očích se jim zračila jak chamtivost, tak i obava.</p>
<p>Otrhaní kluci, kteří se nebojí vytáhnout před stráží takové peníze?</p>
<p>A co když na to mají právo?</p>
<p>„Přivaž tu loďku, tak, pevněji!“ přikázal Trix a hodil strážníkovi stříbrnou minci k nohám. „A ty,“ šťouchl do jeho kolegy, „nás doprovodíš ke ctihodnému Thoru Galanovi.“</p>
<p>Strážníci si děti chvíli zkoumavě prohlíželi. A nakonec i těmhle smolařským ochráncům přístavu došlo, že Trix hovoří jako šlechtic a že oděv má sice špinavý, ale z drahých látek.</p>
<p>„Prosím za odpuštění,“ řekl Trixovi mladý muž ze stráže, zvedl minci a podal ji Trixovi. Trix měl zpočátku pocit, že to bude nižší šarže, teď ale bylo jasno, že proti němu stojí šéf stráže. „Baronovi hosté samozřejmě neplatí! Jak vás mám ohlásit?“</p>
<p>„Trix Solier, následník půlvévody Soliera,“ zadrmolil Trix. „Se svým věrným zbrojnošem Ianem, pánem Vesla.“</p>
<p>Strážníkovi se rozšířily oči. Zjevně už se zprávy donesly i do Galanových držav.</p>
<p>„Prosím za odpuštění,“ zopakoval, „Vaše Půljasnosti. Hned vás ohlásím. A, jsem já to hlupák, honem běžím za panem baronem.“</p>
<p>Břichatý strážník se zvedl a vydal se k zámku za řinčení bronzového kyrysu své letní zbroje. Ostatní se postavili do pozoru.</p>
<p>„Nechcete se…“ mladík ze stráže zaváhal, „osvěžit? Pivo?“</p>
<p>Trixe hned napadlo, že s těmito vybranými způsoby asi u stráže dlouho nepobude, nejspíš rychle postoupí mezi lokaje. A dokonce se podíval na nepálený hliněný džbán, který lákal ze stínu pod přístřeškem. Důstojně ale odvětil:</p>
<p>„Dokud je smutek po mých rodičích tak čerstvý, nemohu se oddávat… zábavám.“</p>
<p>Podle výrazů ve tvářích stráže udělala slova náležitý dojem. Trix přešlápl a zamyslel se, čím by se dal účinek ještě zvýšit. Že by vypověděl něco o svém hrdinském útěku ze zajetí? Ačkoli ten útěk nebyl zas až tak hrdinský, protože mu byl umožněn. A navíc by tím obyčejným strážným prokazoval až příliš mnoho úcty.</p>
<p>Naštěstí Galanův zámek doopravdy nebyl velký. Břichatý strážný už spěchal zpátky a legračně při tom rozhazoval rukama. Ovšem asi po deseti krocích zpomalil, aby si mohl vydechnout, a slavnostně oznámil:</p>
<p>„Z rozkazu Jeho Jasnosti, ctěného barona Galana…“</p>
<p>A přestože Ian, jak se sluší na dobrého zbrojnoše, stál za Trixem, Trix jasně cítil, že jeho nový přítel je připraven vrhnout se zpátky do loďky.</p>
<p>„… jsou Půljasnost Trix i jeho zbrojnoš Ian zváni, aby se stali baronovými hosty a odpočinuli si ve zdech jeho zámku.“</p>
<p>Když strážný vydechl, dodal:</p>
<p>„Mám vás co nejlaskavěji odvést do velkého hostinského pokoje a se všemi poctami vás umýt. Baron vás bude čekat k večeři.“</p>
<p>Až na to <emphasis>odvést</emphasis> byl Trix se vším spokojen. V letopisech a kronikách se totiž až příliš často odváděli lidé do vězení nebo k popravčímu špalku.</p>
<p>Co nejlaskavěji samozřejmě.</p>
<p>* * *</p>
<p>Ian čile přešel od okna ke dveřím a vykřikl:</p>
<p>„Osm kroků. Jak asi vypadá malý hostinský pokoj, když tohle je velký?“</p>
<p>„Malý znamená menší než tenhle,“ vysvětlil Trix.</p>
<p>„Tohle je velký, neboj. Před třemi roky jsme se tu cestou ke starému knížeti Dillonovi zastavovali na jednu večerní pitku. Nebo možná před čtyřmi,“ váhavě dodal.</p>
<p>„A to se sem všichni vešli?“ podivil si Ian.</p>
<p>„Jak všichni? Na posteli spali otec s matkou a mně ustlali na lavici u okna.“</p>
<p>„Byl jsem tehdy menší, ty hlavo dubová,“ řekl Trix. „A u dveří spal kapitán stráže… A celé služebnictvo bylo v malém hostinském pokoji. A čeládka spala ve dvoře a v konírně…“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Aniž by čekali na vyzvání, vstoupili dva statní lokajové ve vybledlých livrejích v barvách barona Galana: ušlechtilá žluť na vznešené tmavé modři. S námahou táhli poctivou dřevěnou káď plnou horké vody. Hned za nimi nesla přísně vyhlížející postarší osoba dva plátěné ručníky a naběračku s kouskem měkkého bylinkového mýdla.</p>
<p>Trix zajásal. Konečně mu prokazovali všechny patřičné pocty.</p>
<p>Jen co sluhové odešli, Trix se svlékl a bez okolků vlezl do vany.</p>
<p>„A co já?“ dotklo se to Iana.</p>
<p>„Ty už ses dneska koupal, copak jsi zapomněl? A zbrojnoš se stejně myje až po svém pánovi.“</p>
<p>Ian si odfrknul a zabručel, že právě proto, že on už se dnes jednou koupal, by měl jít do vany první. Sedl si k oknu a rozhlížel se po zámeckém nádvoří.</p>
<p>Trix se namydlil a s mimořádnou spokojeností si napěnil mýdlo na hlavě. Pak mu došlo, že splachovat pána vodou je úkol zbrojnoše, ale nic Ianovi nepřikazoval a chopil se naběračky. Stejně je Ian zbrojnoš zatím nezkušený, nízkého původu, a proto od přirozenosti neuctivý.</p>
<p>Když se dal Trix do pořádku, utřel se hrubým, ale čistým ručníkem, oblékl se a řekl:</p>
<p>„Můžeš se umýt, můj věrný zbrojnoši.“</p>
<p>Ian se naklonil nad vanu, podezíravě se díval na vodu pokrytou špinavou mýdlovou pěnou a strčil do ní prst. Bedlivě ho prohlédl, utřel o kalhoty a s povzdechem pravil:</p>
<p>„Ani se snad mýt nebudu. Už jsem se dneska myl a mýt se dvakrát denně, to je špatné znamení.“</p>
<p>Trix se přít nehodlal. „Jak chceš.“ Je to vlastně dobře, když je zbrojnoš umazanější než pán. „Až začne slavnostní večeře na mou počest, budeš stát za mými zády, rozumíš? Když zvednu pravou ruku, podáš mi ubrousek. Když ti podám talíř, můžeš z něj dojíst všechno, co chceš, a pak ho odevzdáš lokajovi. A nesmíš zapomenout dolévat víno, ano? Pohár musí být stále plný.“</p>
<p>„Ano,“ řekl smutně Ian.</p>
<p>„Neboj,“ uklidňoval ho Trix. „Sním vždycky přesně polovinu a druhou ti nechám. A před tím, než mi doliješ víno, můžeš vždycky zbytek z poháru vypít. Řeknu, že ti tím vyjadřuji zvláštní náklonnost.“</p>
<p>Ian se rozveselil.</p>
<p>* * *</p>
<p>Baron rybář se od dob, kdy u něj byl Trix s rodiči na návštěvě, vůbec nezměnil. Jen to panděro bylo ještě větší, tvář ještě o něco zbrunátněla a nos mu překryla červená pavučinka žilek. Galan seděl na pozlaceném dřevěném trůně. Maličkou baronskou korunu, zlatou obroučku s jediným červeným kamenem, si právě sundal a otíral si z čela pot.</p>
<p>Pořád ale vypadal jako houževnatý, chytrý a dobrou pamětí obdařený muž. Letmo pohlédl stranou, kde se před trůnem chlapci zastavili, a Trix pochopil, že ho poznal.</p>
<p>Poznal, ale neřekl nic.</p>
<p>Baronovy ratolesti i se služebnictvem seděly nad vcelku prostě prostřeným stolem a rovněž mlčely. Jeho žena byla hubená, s velkým nosem a černé vlasy měla sčesané do hladkého drdolu. Pak tu seděly dvě prostřední děti, synek asi desetiletý a dcerka zhruba sedmiletá. Nejstarší sloužili jako zbrojnoši nebo pážata u sousedních baronů, mladší ještě krmily chůvy, takže je ke stolu nebrali. A ještě tu seděli dva baronovi mladší bratři, také tlustí a propití, ale protože neměli svou půdu ani peníze, byli ještě navíc mrzutí. A kapitán baronské stráže: statečný muž plný šrámů v prostém brnění, jehož pravé víčko se zachvívalo tikem způsobeným starou ránou.</p>
<p>Čaroděje baron rybář neměl. Čarodějové nemívají v oblibě život v chudých zámcích nevýznamných baronů. A zámek chudý byl. Vitráže v oknech už ztmavly a téměř nepropouštěly světlo, z trůnu se porůznu odchlipovaly tenoučké nitky lístkového zlata, koberce už byly za léta chození prošoupané, na svícnech hořela vždy jediná svíce, lojová, ne vosková…</p>
<p>Thor Galan si dával na čas. Olízl si rty. Koukl se po ženě. Zvedl oči k začernalému stropu. Nakonec ulpěl očima na špičkách svých střevíců.</p>
<p>Trix čekal. Rozhodne se Galan uznat uprchlého následníka, nebo ho prohlásí za samozvance? Pokud ho neuzná… To bude nepříjemné, cesta povede rovnou ke karabáči…</p>
<p>Baron rybář se najednou usmál, rozzářil se a hned bylo jasno, jak přišel ke svému přízvisku laskavý baron.</p>
<p>„Trixi. Trixi Soliere, můj chlapče! Ty žiješ!“</p>
<p>Trixovi se ulevilo a oddechl si. Teprve teď si všiml, jak se mu zpotily dlaně.</p>
<p>Baron se trochu na trůně přizvedl a pozorně se na něj zadíval:</p>
<p>„A kdo je tvůj společník?“</p>
<p>„Ian, věrný zbrojnoš!“ vyrazil ze sebe Trix.</p>
<p>„Důstojný zbrojnoš!“ laskavě řekl baron. „Neopustit svého pána v nouzi, to je znamenitý čin, který by byl ozdobou i pro dospělého muže urozené krve… Pojďte ke mně, chlapci!“</p>
<p>Trix s Ianem popošli k baronovi blíž. Baron rozpřáhl ruce a oba chlapce objal a každého políbil do vlasů. Z barona táhlo víno, česnek a pach psí srsti.</p>
<p>„Oslavujme záchranu vznešeného Trixe!“ zvolal baron. „Přineste svíce, víno a ještě kuře a talíř!“</p>
<p>Trix se vítězně podíval na Iana a zamrkal.</p>
<p>„Ano, ano, zamyslíme se, zamyslíme, jak ti pomoct,“ řekl baron a poplácal Iana po tváři. „Ale jaks vyrostl, ty klacku. Poznávám vznešenou krev Solierů…“</p>
<p>„Vaše Jasnosti!“ rozhorleně vykřikl Trix. „Barone…“</p>
<p>Mohutné baronovy prsty jemně dolehly na jeho krk.</p>
<p>„Netřeba děkovat, věrný zbrojnoši,“ řekl baron a usmíval se. „Udělám pro tvého pána, co bude v mých silách, jen abych mu pomohl.“</p>
<p>Ian se zmateně díval na Trixe. Pokrčil rameny.</p>
<p>„Tak něco řekni, Trixi!“ baron poplácal Iana po rameni, aniž by sundal prsty z krku skutečného Trixe. „Nestyď se!“</p>
<p>„Jsem Vaší Jasnosti vděčen za příslib pomoci…“ zamumlal Ian a úkosem pohlédl na Trixe. „Ale…“</p>
<p>„Nalijte vína urozenému Trixovi!“ Křikl baron a zatřásl Ianem.</p>
<p>Ian vypískl a ztichl. Trix už tak jako tak ztratil řeč. Baron se přece nemohl splést, vždyť si musí pamatovat, jak Trix vypadá…</p>
<p>„Pak!“ Prudce mu vydechl do ucha baron. „Po večeři si promluvíme!“</p>
<p>Děti zahnal na konec stolu. Trix stál Ianovi za zády jako ve snu. Sluha vtiskl Ianovi do ruky pohár s vínem a před něj postavil otlučený dřevěný talíř s pečeným kuřetem. Ian se ohlédl na Trixe a zašeptal s panikou v hlase:</p>
<p>„Já to nechtěl. Nemůžu za to!“</p>
<p>Ale Trix už všechno pochopil. Opatrný Galan nevěří ani svým lidem a chce Trixe ochránit před útokem nájemného vraha. Že si ale zrovna musel vymyslet, aby Ian hrál svého pána a Trix mu u toho posluhoval u stolu! Je to celé jako v historce s Granisem, rytířem oprátky a obušku, který měl tu čest být zbrojnošem Dekarana Moudrého a podstoupit za něj mučednickou smrt čtyřmi koňmi: grošákem, vraníkem, šedákem a plavákem. Pak odvezl Dekaran, který hrál roli svého zbrojnoše, Granisovy ostatky do sídla svého rodu, kde vylíčil své zázračné spasení svým vazalům. Sestavil hned nové vojsko, aby neprodleně pomstil smrt svého statečného zbrojnoše, jenže přišla epidemie cholery…</p>
<p>„Na!“ zašeptal Ian a podával mu poloprázdný pohár s vínem. „A chceš kuře?“</p>
<p>Trixe to vytrhlo z přemítání a lačně si loknul slaboučkého vína. Potajmu se ohlédl. Nikdo jim ale nevěnoval zvláštní pozornost, zjevně proto, že ani sám Galan si jich nevšímal a zkoumal tlamu štěněte barzoje, které mu přinesli z kotců. Baron se usmíval, skus se mu zjevně líbil. A druhé štěně, kterému věnoval jen jediný pohled, přikázal dát polesným. Nebylo náhodou, že baron byl proslulý svou dobrotou. Jiní by nechali nevyhovujícího čistokrevného psa klidně utopit, ale rozhodně by ho nedali svým sloužícím.</p>
<p>„Ulom mi stehýnko,“ kázal Trix. „A chleba. Bílý!“</p>
<p>Možná si i někdo všiml, že zázrakem zachráněný mladý půlvévoda krmí svého zbrojnoše snad až příliš pěknými kousky, ale nahlas nikdo nic neřekl a Trix mohl utišit hlad.</p>
<p>Najednou baron Galan pronesl přípitek, ale ne za Trixe nebo jeho zesnulé rodiče, připíjelo se „na spravedlnost“. Aby se Trix ukonejšil, rozhodl se, že přípitek vlastně byl i na jeho záchranu; pak ale posmutněl. Večeře byla dlouhá. Přestože po pečeném kuřeti už žádný další chod nepřišel a děti odvedly chůvy, starší děti ještě pily víno. Trix s Ianem jako by uvízli kdesi na půli cesty mezi dětmi a dospělými. Nikdo je od stolu nevyháněl, ale vína jim už nedolévali. Až když se Ian neudržel a nahlas zívnul, baron je poctil svou pozorností.</p>
<p>„Naši mladí hosté jsou unaveni,“ slavnostně prohlásil. „Ligare, doprovoď je do velkého hostinského pokoje.“</p>
<p>Kapitán baronovy stráže svému pánovi přikývl na srozuměnou (při včerejší pitce zjevně dost popili) a otočil se k chlapcům. Ian ulehčeně vyskočil od stolu a Trix si konečně mohl protáhnout nohy. Stát na jednom místě je daleko únavnější než jít.</p>
<p>„Děkuji, Vaše Jasnosti!“</p>
<p>Jídlem a vínem se Ian trochu osmělil a zvládal teď roli mladého půlvévody daleko důvěryhodněji. „Než půjdu spát, pomodlím se k Bohu, nechť je vaše pohostinství odměněno!“</p>
<p>Ligar, který šel za chlapci ke dveřím, zabručel pod vousy:</p>
<p>„Pěkně to řekl, na to že je to nebohý sirotek…“</p>
<p>Trix se zaškaredil, ale neřekl nic. Jen se pokradmu podíval na Ligara. To už vyšli z přijímacího salonu a pokračovali temnou chodbou. Nevrážet do zdí se dalo jen díky tomu, že měsíční světlo se sice neochotně, ale přece rozlévalo skrze úzké střílny. Pohodlnější by bylo vzít si s sebou svíčku. Baronovi sluhové, zdá se, si už ale zvykli a dokázali se bez takového luxusu obejít.</p>
<p>Pod nohama praskal vlhký rákos, jímž byla podlaha pokrytá. Trixovi se zdálo, už ho měli dávno vyměnit. Vždyť jaké by s tím mohli tady mít problémy, když zámek stojí na břehu řeky. Buď baron až přehnaně šetřil i na rákosu, nebo mu bylo srdečně jedno, co mu čvachtá pod střevíci, jestli to je čerstvý rákos nebo shnilé bláto.</p>
<p>„Vy jste mě poznal, kapitáne stráže?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Byl jsem tenkrát, když půlvévoda Solier projížděl i s rodinou přes zámek, zástupce kapitána,“ odpověděl květnatě, ale vyhýbavě Ligar.</p>
<p>„Baron mě označil za zbrojnoše, aby mě chránil?“</p>
<p>Ligarovi se svraštěla šrámy zjizvená tvář.</p>
<p>„Je to možné. Baron je moudrý. Daleko chytřejší, než si myslí sousedi…“</p>
<p>A utichl. Zjevně se mu nechtělo zabřednout do detailů.</p>
<p>A hned u dveří hostinského pokoje Ligar dodal:</p>
<p>„A daleko chudší. Už pět let se nám smůla lepí na paty. Z hor se stahují bandy loupežníků a drancují karavany, jimž baron přislíbil ochranu. Dva mágové si srovnávají účty a pořád přitom zavalují stříbrný důl a vypalují vzácný santalový háj. Výheň, sucho, pak zase záplavy a potom královští výběrčí daní… Ale baron je moudrý.“</p>
<p>Zlehka popostrčil chlapce ke dveřím. Počkal, až zajdou a zaklapne zástrčka, teprve pak odešel.</p>
<p>* * *</p>
<p>Trix ze všeho nejdřív zašátral po svícnu a vyřezávané krabičce sirek − přece baron nešetřil tak, že by hosty nechal úplně potmě. Na třetí pokus − tyhle mimořádně moderní sirky se lámaly, syčely, doutnaly smrdutým sirným kouřem, ale nehořely − svíci zapálil. Podmračeně se podíval na Iana a zeptal se.</p>
<p>„Smím v přítomnosti Vaší Jasnosti sedět?“</p>
<p>Iana se to dotklo a rozkřikl se.</p>
<p>„A co já? Dyť já jsem se nevnucoval? To baron.“</p>
<p>O tom nebylo sporu.</p>
<p>„Já jsem následník půlvévody,“ ještě jednou připomněl Trix. „A víš proč baron označil za Trixe tebe? Protože kdyby se mezi jeho čeledí ukrývali nájemní vrazi, zabili by tebe a mě by si ani nevšimli.“</p>
<p>„Nechci, aby mě zabili,“ zaúpěl Ian. „To ať mě radši přehlédnou.“</p>
<p>„Hlupáku. To je veliká čest, zemřít za svého pána.“</p>
<p>„Takové ambice nemám.“ Ian pro každý případ raději poodstoupil ode dveří.</p>
<p>„No co se dá dělat.“ pokrčil Trix rameny. Podíval se na postel a řekl: „Asi bude rozumnější spát na lavici. A ty si lehni do postele. Co když je ve zdi tajný otvor, kterým vpustí do postele hada. Nebo díra ve stropě, kterou se dá nalít hostovi na hlavu rozpálená smůla… Cos tak zbledl?“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání a Ian během chviličky zčervenal a zbledl.</p>
<p>Zašeptal: „Trixi, prosím, neotvírej.“</p>
<p>Trix po špičkách došel ke dveřím, nastražil uši a opatrně se zeptal:</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>„Thor Galan,“ zazněl mu v odpověď přísný hlas. „Otevři, Trixi.“</p>
<p>Trix se podíval na zbrojnoše, pokrčil ramena a uvolnil zástrčku.</p>
<p>Opravdu to byl baron. V jedné ruce svícen s pěti svícemi, v druhé láhev, tvář měl červenou ještě po víně, které vypil k večeři, ale působil až nečekaně čile. Hned jak vešel, rychle za sebou zavřel, láhev i svícen dal do rukou Ianovi a pevně Trixe objal. Ten v baronových mohutných tlapách jen vypískl. Za chviličku baron Trixe pustil a zadíval se mu do tváře. A se zadostiučiněním pokýval hlavou: „Ano, znám tenhle rod… Jsem moc rád, že ses zachránil, chlapče.“</p>
<p>Trix si ulehčeně oddechl. Hrdě se podíval po Ianovi a pravil:</p>
<p>„Rodiče zemřeli… Ten podlý půlvévoda Griz…“</p>
<p>„Já vím, vím…“ přisedl si baron s povzdechem za stůl. Změřil si Iana a zabručel: „Co že bys vstal, zbrojnoši? Nalij pánům víno.“</p>
<p>Ian se začal shánět po pohárech. Baron ale hned pokračoval:</p>
<p>„Tvůj otec byl, Trixi, vždycky až moc romantický. Romantika je krásná, ale nesmí jít na vrub obezřetnosti… Ovšem tvoje matka mě překvapila. Vypít jed, proklát se dýkou a vyskočit z okna! To se pozná urozený původ!“</p>
<p>„I dýkou?“ užasl Trix. Ian, který nakonec našel dva cínové poháry, spěšně naléval víno. „Hm, no, ano, nějak se podrápala dýkou.“ Galan se zakabonil. „Ale všechny náležitosti hrdinské smrti byly dodrženy − tři vznešené způsoby provedené ve správném pořadí. Vážím si jí. Já bych se z okna neodvážil skočit, bojím se výšek… Tak, Trixi, na tvé zdraví!“</p>
<p>Napili se vína, a dokonce i Trix se svými mizivými zkušenostmi hned poznal, že obsah této láhve byl podstatně lepší než víno, které se nalévalo u stolu.</p>
<p>„A co chceš teď dělat, chlapče?“ baron si otřel knír a zvědavě se zadíval na Trixe.</p>
<p>„Ve své nezměrné šlechetnosti bych chtěl Dillonům darovat pohraniční země, které byly předmětem dávného sporu…“</p>
<p>Galan pokyvoval hlavou. A tak mezi řečí poznamenal:</p>
<p>„Áá, to budou zřejmě ty, co dnes vychytralý Griz vrátil Dillonům, s vysvětlením, že jediné, co mu dodnes bránilo vyřešit tento spor o pohraniční oblasti, byla tvrdohlavost zesnulého spoluvládce.“</p>
<p>Trix se zakabonil a popuzeně zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Najdu něco, co bych mohl Dillonům nabídnout. Jsou to čestní lidé a nepřitakají zvůli jen tak.“</p>
<p>„Regent Hass není příliš čestný. Lakotný a chytrý to rozhodně je, ale určitě ne čestný.“ Galan se napil vína. „Princezna Tiana zatím o ničem nerozhoduje, a konečně jestli se regentovi podaří naplnit jeho plány a Tiana se vdá jinam, ani nikdy rozhodovat nebude…“</p>
<p>Baron vytáhl z kapsy kamizoly velké zelené jablko. Otřel ho do rukávu, demonstrativně rozlomil napůl, jednu půlku podal Trixovi a do druhé se zakousl sám.</p>
<p>„Co mám dělat?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Nic,“ odpověděl baron. „Žádný z baronů si netroufne se za tebe postavit. Hass už dostal, co chtěl. Až k Markellovi se nedostaneš. A král se stejně nebude plést do nějakých přízemních svárů, to nechá na Hassovi.“</p>
<p>„Ale vy jste mě nezapřel!“ hořce odvětil Trix. „Barone, všichni vědí, že jste moudrý člověk, a váží si vašeho názoru.“</p>
<p>„Hlupák nejsem, to ne,“ přisvědčil baron. „Jez to jablíčko. Ať ti víno nejde tak do hlavy, nejsi zvyklý a moje víno je silné… Nepoznal jsem přece tebe, ale tvého společníka. Ty jsi chlapec ze sirotčince, není to tak?“</p>
<p>„Áha.“ Ian se tichounce přišoural se stolu. „Jsem zbrojnoš, nechtěl jsem se vydávat za Trixe…“</p>
<p>„Ale bude to nevyhnutelné.“ Baron vyplivl ohryzek a začal vysvětlovat: „Pomáhat ti, Trixi, by se mi mohlo hořce nevyplatit. Když Griz zjistí, že jsem poskytl útočiště budoucímu následníkovi, může zavětřit. Proti jeho armádě nemohu obstát, navíc je spousta nájemných vrahů, černokněžníků pracujících na tvé zkáze… Griz se prý spolčuje i s temnými silami. Takže nejrozumnější, co mohu udělat, je nechat tu přenocovat tvého přítele a tvářit se, že jsem ho přijal za skutečného Trixe.“</p>
<p>„Proč?“ ptal se Trix zmateně.</p>
<p>„Zamysli se sám.“ Baron se naoko rozhorlil pro jeho nechápavost. „Falešný Trix neznamená pro Grize žádné reálné nebezpečí. A když se trochu vynasnažím, bude mu spíš osinou v zadku. Takže by mohl přistoupit k nějakým menším ústupkům. Máme ještě nějaké sporné mokřadní louky…“ Baron mávl rukou. „To ale není důležité. Prostě něco z toho budu mít. Půlroku, rok u nás bude tvůj zbrojnoš bydlet a mít se jako prase v žitě.“</p>
<p>„A pak?“ polekaně se zeptal Ian.</p>
<p>„Neboj se,“ baron se usmál. „Až Griz udělá ústupky, veřejně přiznám, že jsi tulák bez jakéhokoli původu. Na oko tě dáme zpráskat rákoskou, ale já řeknu katovi, aby se příliš nesnažil. A až se vyležíš, přidělím tě k nějakému dobrému muži jako tovaryše. Nebo ti dám místo u nás v psinci. Máš rád psy?“</p>
<p>„Mám,“ rozzářil se Ian.</p>
<p>„Skvěle,“ laskavě přikývl baron, „tak to tak provedeme.“</p>
<p>„A já?“ vykřikl Trix.</p>
<p>„Opravdu, ještě ty,“ baron se bodře zasmál. „Trixi, věř mi, kdybych ti mohl pomoci, udělal bych to. Ale nemůžu. Takže…“</p>
<p>Trix pln strachu čekal. Ian, který stál za Galanovými zády, se provinile ošil.</p>
<p>„Takže ty dostaneš jídlo, sedneš si zase do loďky a popluješ rovnou za nosem. A to směrem do Dillonu. Je to velké, bohaté město, kde si šikovný sirotek dokáže vydělat na skývu chleba. A dám ti do výbavy ještě doporučující dopis. Že jsi podle všeho nemanželský potomek jednoho z mých příbuzných. To se dá chápat i tak, že jsi můj synovec… Umíš číst a psát a další užitečné věci… Dopis už píšeme. S takovým lejstrem se chytíš u jakéhokoli kupce, věř mi. Pak už to bude záležet jen na tobě. Třeba vyděláš peníze, staneš se společníkem, budeš se plavit po mořích, postavíš dům, vezmeš si dceru majitele obchodu… Prozíravé by bylo hledat rovnou nějakého ovdovělého kupce, který nemá syny, zato má sympatické dcerušky. Doporučuju vybrat si tu nejmladší, kupci tradičně nejvíce milují a nejvíce rozmazlují tu nejmenší. A za dvacet třicet let zbohatneš tak, že už ke mně, staříkovi, budeš vcházet bez klepání!“</p>
<p>Baronův pevný hlas zapůsobil na Trixe jako zaklínadlo, jako by se baron vyznal v kouzlech. Trix s otevřenou pusou hleděl na barona a v hlavě se mu rojily nejrůznější mlhavé obrazy: učednictví v krámku provoněném kořením, úspěšné obchody, patrový kamenný dům se zahradou a lázní, sympatická mladá žena a vlastní kočár…</p>
<p>„Chci se pomstít!“ zakřičel Trix. „Získat zpět otcovský trůn. Nejsem kupec, jsem potomek vojáků!“</p>
<p>„Kupec nebo voják, jaký je v tom rozdíl?“ podivil se Galan. „Pytlíkem zlata se dá zabít víc lidí než kopím a mečem. Kuš, vždyť Griz je z obchodnického rodu a tvého tatíčka doběhl!“</p>
<p>„Přísahal jsem, že rodiče pomstím.“</p>
<p>„A já jsem se v mládí zapřísahal, že si vezmu za ženu Lunidu Solierovou,“ uchechtl se baron. „A jak to dopadlo? Takže teď tě odvedou do přístaviště a posadí do loďky. A předají ti dopis s doporučením. A šťastnou cestu!“</p>
<p>Trix mlčel.</p>
<p>„Myslíš si, že je to ode mě nespravedlivé?“ zeptal se vlídně baron. „Bláhový chlapče! Jsem rozumný, laskavý a diskrétní. Jiní by tě na mém místě utopili v řece. A ti nejhloupější by tě vydali Grizovi.“</p>
<p>„Proč ti nejhloupější?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Nemyslím si, že jsi utekl. Spíš tě Griz pustil kvůli nějakým svým plánům.“ Baron přimhouřil oči. „Ale ale… k čemu slzy. Už jsi skoro dospělý a nesluší se, abys takhle dával najevo emoce. Mně třeba taky není do smíchu! Ale nebrečím ani nenadávám, klidně si s tebou povídám.“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání. Ian uposlechl baronova gesta a otevřel.</p>
<p>Na prahu stála baronova žena a držela v ruce zapečetěný svitek. „A pro koho jsme to vlastně psali?“</p>
<p>„Pro Trixe,“ vesele odvětil baron. „No, pro skutečného Trixe. Takže zbrojnoše.“</p>
<p>„To je jedno, jak vypadá, jsem tam nepsala,“ lhostejně řekla žena a podala baronovi svitek. Podívala se na láhev a zavrčela: „Nechlastej jako čuně, sic tě vyženu na noc ke služebnictvu.“</p>
<p>„To je mi nápad,“ řekl baron, když se za baronkou zavřely dveře. „Ke služebnictvu… pche. Pojďme, Trixi. Usadím tě do loďky sám.“</p>
<p>„Vy mě tu nenecháte ani přenocovat?“ rozohnil se Trix. „A co vám říká pohostinnost?“</p>
<p>Baron si vzdychl a zavrtěl hlavou. Dal Trixovi lehce za uši a řekl Ianovi:</p>
<p>„To je nevděčný kluk. Trixi, nepokoušej moji trpělivost. Pojďme!“</p>
<p>„Můžu Trixe doprovodit, tedy Iana vlastně?“ zeptal se najednou Ian.</p>
<p>Baron se překvapeně podíval na chlapce. Vzal ze stolu svícen a řekl:</p>
<p>„A ty taky nejsi zrovna hloupý. A docela čestný. Pojďme. Samozřejmě.“</p>
<p>Ohromený a zmatený se Trix šoural za baronem a bývalým zbrojnošem po prázdných setmělých chodbách. Píchalo ho u srdce. Ale baron byl, zdálo se, stále v dobrém rozmaru. Broukal si pod nos nějakou písničku a místo kdejakých slov zpíval jen „pam“, „pa pam“ a „pam pa dam“:</p>
<p><emphasis>Chrabrý baron Retaler penízky vybrat si usmyslel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vazalům svým, pam pa dam, lhůtu rozhodl se dát.</emphasis></p>
<p><emphasis>I pak se podrbal pa pam a na cestu vyjel,</emphasis></p>
<p><emphasis>snil o pam či kam a co čím proklát.</emphasis></p>
<p>Trix zasmušile přemítal, že baron je skutečně diplomat. To když se napil s přáteli jeho otec, zpíval písničku o baronovi Retalerovi se vším všudy.</p>
<p>V přístavu už drželi stráž jiní strážní, kteří se při příchodu barona vmžiku stáhli do zámku. Zjevně bylo všechno domluveno předem. Baron došel s chlapci do přístavu, k loďce, která byla stále přivázaná k úvazišti.</p>
<p>Píchl prstem do pytle na dně loďky a přeptal se jen:</p>
<p>„Jídlo?“</p>
<p>„Ano, Vaše Jasnosti…“ procedil Trix skrze zuby.</p>
<p>„Nezlob se. Až vyrosteš, oceníš mou volbu.“ Vypadalo to, že barona nemůže nic rozházet. „Hlídej si svitek a jed do Dillonu.“</p>
<p>Trix si vzal svitek a schoval si ho za košili. Iana si přeměřil pohoršeným pohledem, ale neřekl nic a vlezl do loďky. Byla měsíčná, světlá noc, na nebi nebylo ani mráčku, dá se plout až do rána.</p>
<p>„Odvážu tě,“ řekl Ian. „Je to má povinnost zbrojnoše.“ Ze samého rozčilení Trix ani nebyl schopen svému zrádnému společníkovi něco říci. Ian zcela klidně odvázal provaz, hodil ho do loďky, zabral a odrazil loďku od mola.</p>
<p>„Ty…“ Trix se akorát chystal zakřičet na něj nějakou obzvláštní ohavnost, když se Ian najednou rozběhl po skřípějících prknech a skočil do loďky, že se div nezvrhla. Trix se chytil okrajů a vykřikl: „Ty idiote, vždyť nás utopíš.“</p>
<p>„Dělej, vesluj!“ šeptl Ian a chopil se vesel. „Vesluj rukama.“</p>
<p>Když Trix pochopil, co se děje, začal veslovat. Teď přišla řada na barona, zakřičel ze břehu:</p>
<p>„Iane! Trixi! Čertovský kluci! Zpátky!“</p>
<p>„Nemůžu, Vaše Jasnosti.“ vykřiknul Ian, aniž by se otočil, a vesloval, co mu síly stačily. „Přísahal jsem. Jsem zbrojnoš!“</p>
<p>Baron chvilku lapal po dechu. Do tváře se mu nebezpečně nahrnula krev. Pak zařval:</p>
<p>„Kam to ten svět spěje. Takové děti jsou hanbou svých rodičů.“</p>
<p>„Vaše Jasnosti, vždyť si najdete jiného Trixe!“ křikl zpátky Ian. „Rozutekla se nás spousta, to ještě uvidíte, brzy někdo přijde.“</p>
<p>Přimáčkl se na vesla a už neposlouchal klení, které se za nimi z břehu snášelo. Naštěstí Galanova magie neměla žádnou sílu, všechny kletby byly staré, nanicovaté a nefunkční.</p>
<p>„Nebude se za námi hnát,“ prohlásil s jistotou Ian, když se dostali do dravého proudu. „V noci je to nebezpečné. Všechny lodě mají na břehu.“</p>
<p>Trix se nechápavě díval na zbrojnoše. Pak se zeptal:</p>
<p>„Proč jsi skočil do loďky?“</p>
<p>„Kdyby mě za rok doopravdy udělal tovaryšem, bylo by to dobré,“ řekl rozvážně Ian. „Ale co kdyby se rozhodl utopit mě v tůni? Takovéhle veselé kopy já znám. Když chce, umí být dobrák, ale když nechce, umí být kruťas. A vůbec… jsem přeci tvůj zbrojnoš.“</p>
<p>„Iane…“ Všechny křivdy byly rázem zapomenuty. „Ty pro mě nejsi jen zbrojnoš. Jsi mi přítelem… Ne! Budeš mým pokrevním bratrem. Jako mladý zbrojnoš Wolly, který byl pokrevním bratrem slavného rytíře Lama!“</p>
<p>„Jakže?“ Ian se zvědavě podíval na Trixe.</p>
<p>„Tys tu písničku nikdy neslyšel? <emphasis>Baladu o Wollym a slavném Lamovi?</emphasis>“</p>
<p>„Ne,“ zrozpačitěl Ian.</p>
<p>„Krásná balada, taková upřímná. Chtěl jsem si o Wollym a Lamovi přečíst něco v kronikách, ale otec mi to z nějakého důvodu zakázal, že na to mám ještě čas.“</p>
<p>„Staňme se pokrevními bratry.“ souhlasil Ian. „Jen nemáme nůž. Měli jsme ho šlohnout ze stolu u barona.“</p>
<p>„Pobratříme se zítra,“ rozhodl Trix. „Stejně děkuju! A jsi si jistý, že v sobě nemáš urozenou krev?“</p>
<p>Ian zrozpačitěl a určitě zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Ne… vždyť jsem ti říkal, táta byl zahradník a máma mu pomáhala.“</p>
<p>„No… stává se kdeco,“ řekl zamyšleně Trix. „Člověk si tak normálně žije, a pak se zjistí, že je vlastně nemanželský syn vévody.“</p>
<p>„Jsem prostě tátovi podobný,“ odpověděl Ian. „Ukaž, kouknu se, co jsme dostali.“</p>
<p>„Já se podívám a ty vesluj,“ rozhodl Trix.</p>
<p>Koneckonců zatím byl Ian stejně zbrojnoš, nikoli pokrevní bratr, takže by vlastně měl něco dělat.</p>
<p>V pytli opravdu bylo jídlo, jakkoli tedy ne žádné přepychové: dvě pečená kuřata, dva pecny chleba, vařená zelenina a láhev s vínem.</p>
<p>„Paráda,“ řekl Ian. „A to nejdůležitější − máme dopis. Ukážeš mi ho?“</p>
<p>Trix vytáhl pergamen. Chlapci rozvinuli svitek, zaostřili na sotva viditelná písmenka a pustili se do čtení.</p>
<p>Baron jim nelhal. Z květnatého textu skutečně vyplývalo, že majitel tohoto listu je čtrnáctiletý hoch − levoboček významného rodu (neříkalo se to nikde přímo, ale dopis tak nějak dělal dojem, že jde o baronova synovce), umí číst a psát a další věci, které se mohou hodit… Pečeť byla pravá, ačkoli zářila téměř neznatelně… Magické pečeti dostali od krále, respektive čarodějů, všichni vazalové. Falšovat pečeť bylo nejenže skoro nemožné, ale hlavně smrtelně nebezpečné.</p>
<p>„Paráda,“ zopakoval Ian. „Můžeme se nechat najmout, u jakého kupce budeme chtít. Dokonce i zlatník by nás vzal do učení.“</p>
<p>„Ne, k žádnému kupci nepůjdu.“ Trix svinul svitek a schoval ho do pytle. „Pokusím se přesvědčit regenta Hasse.“</p>
<p>„Trixi, ale baron ti nelhal,“ řekl Ian a maličko se stáhl. „Na co chodit k regentovi. Bude to ještě horší. Nechme se najmout u kupce, co? Necháš se najmout a pak mě doporučíš. Vyučíme se, vyděláme peníze…“</p>
<p>„Nevíš, co je to svatá povinnost.“ Trix zavrtěl hlavou. „Ne, Iane, nad ránem budeme v Dillonu a vydáme se rovnou do paláce.“</p>
<p>Ian se zakabonil, ale do hádky se nepustil. Jen zabručel:</p>
<p>„Je to na tobě… Víš co? Ty si teď sedni a dávej pozor na loďku, aby se nesvezla ke břehu. Hrozně se mi klíží oči. A v půlce noci mě probuď. Pak budu hlídat loďku já a ty se vyspíš, abys šel k regentovi odpočatý.“</p>
<p>Trix se na chviličku zamyslel. Chtělo se mu spát, ale Ian se zachoval tak šlechetně a statečně, když se vzdal baronovy nabídky… Navíc měl pravdu, lepší vyspat se ráno, aby Trix před regentem vypadal důstojně.</p>
<p>„Spi,“ přikývl Trix.</p>
<p>Ian si lehl na dno loďky, pod hlavu si dal pytel s jídlem a během vteřinky zabral. Trix nějakou dobu seděl a jen občas pohybem vesel loďku usměrňoval. Pravidelně se ohlížel, ale nikdo je nepronásledoval. Buď jim baron jejich svéhlavost odpustil, nebo se mu nechtělo budit stráže a vykládat jim, jakého se dopustil přehmatu.</p>
<p>Je prima, když má člověk vedle sebe přítele. Aťsi je neurozeného stavu. Vždyť kolik je v něm skutečné šlechetnosti… Jak se to psalo v kronikách Řádu přitakání životu? Kolik opravdové šlechetnosti se skrývá v té nevzhledné schránce, jako staré víno v zaprášené láhvi…</p>
<p>U rytířů Řádu přitakání životu se téměř všechna přirovnání točí tak či onak kolem vína. A někdy se tam mihne ještě pivo. V bitvách se řád sice příliš neproslavil, zato po sobě zanechal spoustu mravoučných balad a kronik.</p>
<p>Ian se ve spánku schoulil chladem. Trix si povzdechl, sundal plášť a svého zbrojnoše přikryl. Nějakou dobu hřál Trixe dobrý skutek víc než jakýkoli plášť, pak ale notně prokřehl. Obyčejný prostý člověk by začal veslovat, aby se zahřál, ale Trix, jak už se sluší na následníka půlvévody, choval ke „špinavé práci“ nejhlubší vrozený odpor. Takže dal přednost prochladnutí až do doby, než na obzoru začlo svítat. Pak sundal z Iana plášť a zbrojnoše probudil.</p>
<p>„Už je čas?“ zeptal se s povzdechem Ian a protáhl se. „Co se tak klepeš, prochladl jsi nebo co?“</p>
<p>Trix hrdě mlčel. Lehl si na dno loďky, načež zjistil, že to není na spaní právě to nejpohodlnější. První noc spal jako zabitý, zemdlený vším tím smutkem, ale dneska… Dneska určitě nebude moct zabrat… Na těch studených vlhkých prknech, která člověka bolestivě tlačí do žeber, se usnout nedá…</p>
<p>Když procitl, byl už jasný den. Probudilo ho vyzvánění zvonů, které se neslo nad vodou.</p>
<p>Trix se s námahou zvedl, posadil se na lavičku a obrátil se. Loďka byla zpola vytažená na břeh a schovaná ve vysokém rákosí, v dálce byly vidět kamenné věže.</p>
<p>Dillon! Veliké město, kde prý žije na sto tisíc lidí!</p>
<p>Ale kde je Ian?</p>
<p>„Iane!“ Trix vstal a protahoval si zdřevěnělé nohy. „Iane!“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Kam se zbrojnoš poděl?</p>
<p>Trix vyskočil na břeh a uviděl před sebou malé písečné prostranství, na němž byla pečlivě vyryta písmena. A aby se nápis náhodou nerozšlapal, Ian ho ohradil ještě nalámaným rákosím vmáčknutým do země.</p>
<p>Stále udivenější Trix začal číst:</p>
<p><strong>PROMIŇ. HRNOUT SE K HASSOVI JE HLOUPOST. DĚLEJ, JAK CHCEŠ, ALE JÁ PŮJDU KE KUPCI DO SLUŽBY! MĚJ SE!</strong></p>
<p>„A jak se necháš najmout do služby?“ tázal se nahlas Trix. Nápis už odpovědět nemohl, Trix ho mezitím rozmazal nohou.</p>
<p>Pak se ohlédl a zrak mu padl na pytel. Ten zjevně pohubl.</p>
<p>„Vždyť jsme se chtěli stát bratry,“ řekl z nějakého důvodu Trix a rozvazoval při tom pytel.</p>
<p>Zmizelo jedno kuře a jeden pecen chleba.</p>
<p>No a samozřejmě svitek s baronovou pečetí.</p>
<p>Trix se prohrabal po kapsách. Ne, peníze mu Ian nevzal.</p>
<p>Vlastně ani neměl proč být naštvaný. Vždyť sám prohlásil, že doporučující dopis je mu nanic.</p>
<p>„Na to se dá říct jediné − prosťáček,“ smutně si povzdychl Trix. Pomyslel si, že Ian je jednoduše vychytralý a nečestný; a usmyslel si stát se téměř jeho přítelem. Nejdřív stát a pak zase přestat… „Až získám zpátky trůn, poručím tě chytit a dám tě vypráskat,“ pohrozil Trix rákosí, jež tu šumělo ve větru.</p>
<p>Dalo mu práci, než se s loďkou uvízlou v blátě odrazil od břehu a začal veslovat směrem ke středu řeky. S malou nadějí se ještě podíval na břeh zarostlý ostřicí a rákosím.</p>
<p>Ne, Ian, celý kajícný a prosící za odpuštění svého útěku, se na břehu neukázal…</p>
<p>S těžkým srdcem se Trix s loďkou vrhnul do dravé řeky. Veliké město Dillon ho čekalo dál po proudu.<strong>3.</strong></p>
<p>V Dillonu byl Trix dvakrát, ale ještě jako dítě. Jednou před deseti lety (z té doby si pamatoval jen chuť pestrobarevné cukrové vaty a tmavého polykače ohně, který vystupoval pro obveselení lidu na nějakém náměstí) a podruhé před čtyřmi lety (a ať je to jakkoli podivné, opět mu utkvěla v paměti spousta sladkostí a rozmarná Tiana, která od každého chlapce ze známého rodu, jenž přijel na návštěvu, požadovala, aby ji bavil).</p>
<p>Ale teď už byl Trix dospělý a důstojný člověk, půlvévoda ve vyhnanství, který o hlavním městě knížectví mnohé slyšel a četl! Trix nechal loďku klidně splývat po proudu podél nábřeží pokrytých kamenným dlážděním čokoládově hnědé barvy a se zájmem hodným svého postavení si prohlížel město rozprostírající se na obou březích.</p>
<p>Zvolna se rozšiřující ústí řeky se vinulo mezi černohnědými kopečky, které se sbíhaly k vodě tak zvolna a splývavě, jako by z kopců stékal javorový sirup.</p>
<p>Pravý břeh byl neuvěřitelně honosný. Kupole chrámu se tyčily se svými cukrovými hlavičkami mezi pestrobarevnou cukrátkovou záplavou střech. Každou chvíli se do nebe zabodávaly věže mágů, zdobené bizarními basreliéfy, jako by to byly dortíky zdobené krémovými pusinkami. Ze všeho nejvíc ale pozornost upoutával knížecí zámek nahoře na kopečku − mohutné zdi, bachraté obranné věže karamelové barvy; hrozivá ohromná hradní věž z šedozeleného kamene, který vyhlížel jako pistáciová chalva…</p>
<p>Levý břeh obývala chudina a oči téměř neměly na čem spočinout − směsice malých hnědých domečků, jako by obr vzal marokánku, rozdrobil ji v dlaních a drobty hodil do svahu…</p>
<p>Nejpodivuhodnější ale byly mosty, pod nimiž loďka proplouvala. Vypadaly lehoučké, poloprůsvitné, jako z marmelády; postavili je velcí čarodějové před stovkami let z pestrobarevného pružného skla. A když pak vycházelo slunce a jeho paprsky pronikaly skrze mosty, pokryly kalnou hladinu řeky barevné záblesky: červené, zelené, modré, citrónové…</p>
<p>Trix si všiml, že mu kdovíproč kručí v žaludku; přitom od té doby, co vyplul z rákosí, stačil slupnout půlku kuřete. Měl ale chuť na něco sladkého. Zvláštní, čím to mohlo být? Snad tím, že jak se tradovalo, velkokníže Dillon, zakladatel města a mocný čaroděj, nezřízeně miloval sladké? Říká se, že když umíral, vtělil svou duši právě do města, jež založil…</p>
<p>Když už Trix proplouval pod posledním, devatenáctým mostem, uvědomil si, že by takhle mohl hlavní město úplně minout. Ještě kousek a volně se rozlévající řeka ho vynese do říčního ústí… Rybářům, kteří se v těch místech shlukují, je tam prima, ale vyveslovat se odtud proti proudu téměř nedá.</p>
<p>Trix se chopil vesel a po čtvrt hodině dosti nezvyklé práce, jež ho odměnila prvními mozoly v životě (důstojné odřeninky od rukojeti meče nebo prachsprosté odřeniny z těsných bot lze sotva brát v potaz), příď loďky tupě ducla do rákosových rohoží, jež byly přitlučené po obvodu přístaviště. Starý vlečný člun na samém kraji Dillonu byl už dlouhá léta mezi rybáři oblíbený. Ve zchátralých nástavbách, kde dříve bývalo zboží, teď překupníci skupovali a třídili ryby.</p>
<p>„Cos přivezl?“ zvučně křikl tak sedmi − osmiletý klučík, který přiběhl k Trixově loďce a podupával si z přebytku energie na místě do rytmu. Bosými chodidly vydupával zběsilý rytmus hlavního města. „No? Cos přivez, cos přivez?“</p>
<p>„Sebe,“ zabručel Trix, který vylézal na přístaviště a omotával provaz kolem dřevěného pacholete, jež vypadalo pevněji než ostatní. Klučinu, který se mezitím vrátil k překupníkům, úplně přestal zajímat. „Počkej!“ Trixovi náhle svitlo. „Hej, kluku!“</p>
<p>„Jojo?“ Klučík se hned vrátil. Byl tmavovlasý, do černa opálený, ramena se mu loupala, polonahý, na sobě měl jen otrhané kraťasy ke kolenům, které ale byly obarvené na sytě oranžovo. Dillon byl proslavený svými levnými barvami. „Tak co?“</p>
<p>„Chci prodat loďku,“ zamumlal Trix.</p>
<p>„Jojo,“ klučina na loďku rychle mrknul, vydal se podél přístaviště a hlasitě vykřikoval: „Jola na prodej, vyrobená ve spoluvévodství před dvěma lety, kosodřevina, dobře vysmolená, s vesly − za jeden zlatý a dva stříbrňáky.“</p>
<p>Trix se podrbal v zátylku a s údivem v oku si prohlížel svou jolu. Pak vytáhl váček a čekal. Silně to tam zapáchalo rybinou. Kolem právě vlekli na tyčích bednu se škvírami, v níž byla mokrá hemžící se hromada čehosi, co mělo široká špičatá tykadla a drsnou štětinatou kůži. Ze záhybů mokré neposedné hromady na Trixe vykoukly šeříkové oči.</p>
<p>Netrvalo to ani pět minut a za Trixem přišel menší vousatý rybář v pracovním oděvu z hrubého plátna a ve světlém širáku. Podíval se na loďku. Přisedl a zkoušel dřevo na omak. Skočil do joly, přešel po dně a něco si prověřoval. Pak se zeptal:</p>
<p>„Ukrad si ji daleko?“</p>
<p>Trix se na chviličku zarazil, ale rozhodl se nehádat.</p>
<p>„Majitelé se určitě neobjeví.“</p>
<p>Rybář plivl přes palubu a řekl:</p>
<p>„Jeden zlatý.“</p>
<p>Ale Trix, který byl ještě zachvácen náhlým poryvem důvěry vůči ceně, kterou navrhlo to holátko, zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Zlaťák a dva stříbrné! To je dobrá cena.“</p>
<p>Rybář vylezl na přístaviště. Pochybovačně se podíval na Trixe. Pak sáhl do kapsy a vytáhl plnou hrst mincí.</p>
<p>„Dobře, platí… Můžu ti to dát ve stříbře?“</p>
<p>„Jistě,“ přitakal Trix.</p>
<p>„Promiň, měďáky nemám,“ zahuhlal rybář, zatímco mu odpočítával dvanáct mincí ve stříbře. „Takovej pulec jako ty by se jen tak někde stříbrem blejskat neměl…“</p>
<p>Trix nejenže se ani nestihl podivit, že v hlavním městě obyčejný rybář normálně vytáhne z kapsy dvanáct stříbrných mincí, ale ani si hned neuvědomil, že tím pulcem rybář nazýval jeho. Hodil si pytel se zbytky proviantu na ramena, a aniž by si peníze přepočítal, shrábl je a zavrávoral k můstku.</p>
<p>„Jojo!“ Klučina v oranžových kalhotách doběhl až ke Trixovi a silně mu stiskl ruku. „A co já?“</p>
<p>Trix se nedohadoval a beze slova mu dal do ruky stříbrňák.</p>
<p>„Jojo,“ nadšeně vydechl klučina a díval se na minci. „Děkuju.“</p>
<p>„Stříbrem se jen tak někde neblýskej, ‚jojo‘?“ řekl Trix. „Vmžiku můžeš být o hlavu kratší.“</p>
<p>„Jojo,“ přikývl klučina a hned strčil ruku do kapsy. „Nikde se blejskat nebudu. A ty jdeš kam, do města? Jojo?“</p>
<p>„Hmm, jojo,“ řekl Trix a už přitom vylézal na pevný břeh. Tady nábřeží nebylo tak pompézní jako v centru města, ale také bylo dlážděné. Jen dlažba byla rozpraskaná a zpola utopená v blátě.</p>
<p>„Šel bych kousíček s tebou, jo?“ zeptal se nečekaně klučík, když Trixe následoval přes můstek.</p>
<p>Trix se otočil a všiml si (neboť postřeh patří mezi přednosti rytíře, kterým se hoši učí od dětství), že na jeho maličkého společníka vrhá pohledy několik o něco starších kluků, kteří se pohybovali po přístavišti a zjevně tam byli k ruce překupníkům. Pak se taky na břehu potulovala skupinka výrostků, sice o něco mladších než Trix, ovšem s klučinou a jeho stříbrňákem by si hravě poradila.</p>
<p>„Pojď,“ svolil Trix.</p>
<p>Chvíli šli mlčky. Po pravé straně ubíhal špatně udržovaný břeh, po levé žalostné budovy, odkud se táhl zápach z čištění ryb.</p>
<p>„Jdou za námi,“ nešťastně řekl klouček a zrychlil, aby se dostal před Trixe. „Hmm…“</p>
<p>Trix se otočil − a opravdu, skupinka, která se předtím potloukala na břehu, šla za nimi.</p>
<p>„Pojď normálně,“ přikázal mu Trix. „Za chvilku se někdo objeví a dostanou strach.“</p>
<p>„Jojo. Už se objevili,“ řekl nešťastně klouček. „A teď nás oloupí.“</p>
<p>A opravdu − náhle před nimi stanuli dva výrostci, staří tak jako Trix. Podle všeho kápové té skupiny, co je pronásledovala.</p>
<p>Trix těkal očima a hledal, kdo by jim mohl pomoci. Ale rybáři a překupníci zůstali daleko za nimi.</p>
<p>Zato pod nohama se Trixovi vyloupla dlouhá silná tyč. Zhruba taková, s jakou se učil bojovat pod vedením kapitána stráže ještě předtím, než mu dali do ruky cvičný meč. Trix tyč zvedl, otřel si z ní špínu o kalhoty, aby mu neklouzaly ruce, a uchopil ji bojovým úchopem, který se v učebnicích ladně nazýval <emphasis>bohatýrská kratochvíle:</emphasis> obě ruce zaťaté v pěsti těsně nad sebou drží tyč kolmo vzhůru.</p>
<p>Jeden z kluků, takový podsaditý a silný, u kterého sice člověk hned vidí, že nebude kdovíjaký habán (ale ta ramena!), si plivnul pod nohy, udělal krok proti Trixovi a pravil:</p>
<p>„Co, mistr se chce bít tyčí?“</p>
<p>„Ano,“ odvětil Trix co nejpřesvědčivěji. Ve skutečnosti ale žádný mistr nebyl a se dřevci se naposledy bil asi před třemi lety. Jo, to kdyby mu dali meč. Nebo líp: meč a k němu drátěnou košili.</p>
<p>„Gracqu, vytáhni moji tyč,“ přikázal kluk a uhlazoval si přitom kučeravé vlasy. Jeho druh se hbitě vrhnul ke kolně. Trix se otočil − kluci, kteří šli za nimi, se zastavili a vyčkávali. Vypadá to, že ho čeká přímý souboj s jejich kápem. Vida, že by se rytířská šlechetnost dostávala až k těm nejnižším…</p>
<p>„Jojo. Je tady v rybářské čtvrti s tyčí ze všech nejlepší.“ pošeptal Trixovi jeho malý společník. „Ale ty to umíš, viď?“</p>
<p>Trix se zachmuřeně díval, jak Gracq vleče svému kamarádovi tyč. Parádní tyč, metr a půl dlouhá, asi jako ta, co si sebral z bláta Trix, ale evidentně z dobrého, bytelného dřeva, ručně hlazená, s prohlubněmi na krajích; kluci s ní často dělávali vylomeniny, ale držela jako z ocele. Zatímco Trix měl obyčejný bukový klacek…</p>
<p>„Umím,“ řekl Trix, aby dodal odvahy sobě i klučíkovi. „Koukej jak.“</p>
<p>Najednou do něj vjel elán. Jeho učitel nahlížel na tyč s náležitým despektem hodným rytíře, ale když není nic jiného…</p>
<p>„Bojový dřevec je zbraň jednoduchá a přirozená, jako slovo vojáka,“ řekl Trix. „Údery dřevcem jsou přímé a čestné, není v nich ani podlost kuše, ani záludnost ocelové šavle. Strom roste ze země a pne se k nebi, stejně tak i dřevec vyráží z půdy pod nohama nepřítele a vynáší ho k nebesům. Dřevo nesmí být tvrdé, je pak nepoddajné. Dřevěná tyč je pokračováním vojákovy ruky, úderem pokračuje vojákův pohled a vítězství je pokračováním vojákovy cesty. Pohyby v boji jsou pro mě jako pro ptáka mávání křídly či pro rybu pohyb ploutvemi!“</p>
<p>„No to je něco,“ vyhrknul klučina. „Úžasný, jo. Nandej mu to! Pořád všem bere peníze! Tak!“</p>
<p>Trix si s lítostí uvědomil, že jeho plamenná řeč, která byla hodna kronik či učebnic, přišla vniveč − měl mluvit daleko hlasitěji, pak by se možná protivník zalekl! Takhle jen probudil nadšení v jednom usmrkánkovi…</p>
<p>Ale nic naplat, kápo téhle sebranky z periferie, který měl na hlavě vrabčí hnízdo, se už chopil své tyče a vyšel proti němu. Držel ji jinak, rovnoběžně se zemí a ruce daleko od sebe. Tenhle chvat si Trix taky pamatoval, jmenoval se <emphasis>srdce na dlani</emphasis> a používali ho jen opravdu zdatní bojovníci…</p>
<p>V následujícím okamžiku ten vrabčák stočil ruce, jako by otáčel lodním kormidlem, jeho tyč opsala kruh a prudce jedním koncem drcla do Trixe.</p>
<p>Trixovy ruce jako kdyby zareagovaly samy od sebe. Jeho tyč vylétla do výše proti té nepřítelově, odrazila údery vyhlazený hrot, jenž směřoval Trixovi do tváře, a on postupoval krátkými výpady zleva, zprava, shora i zdola…</p>
<p>V očích toho vrabčáka se objevil úlek. Začal ustupovat. Vlastně jen odrážel Trixovy údery a útočit se nepokoušel. Ale Trixe už pohltila extáze bojové vřavy. Tyč v jeho rukou jen poletovala a protivník vykřikoval, jak ho z odrážení úderů bolely ruce. A za pár okamžiků už se ani nestíhal bránit − chytil úder do kolena, další pod solar, třetí šel na krk, a kdyby se vylekaný Trix v poslední chvíli nezastavil, snadno by nepříteli srazil vaz nebo rozdrtil čelist na padrť.</p>
<p>„Vzdávám se,“ zaúpěl vrabčák, zatímco padal na zadek do bláta a odhazoval svou tyč. „Vzdávám se, vzdávám se, vzdávajícího se nesmíš dotknout.“</p>
<p>Trix se zastavil. Opravdový rytíř musí projevit svou šlechetnost dokonce i k nepřátelům nízkého původu.</p>
<p>„To abys mi nikdy víc nezkřížil cestu!“ výhružně zaburácel Trix. „Je ti to jasné? A jestli se dotkneš tohoto…“ zašilhal po kloučkovi, který pln radosti zvedal tyč poraženého soka, „…tohoto nevinného dítěte, vrátím se a přelámu ti ruce a nohy.“</p>
<p>„Jaký neviňátko,“ rozhořčil se vrabčák, zatímco si jednou rukou mnul koleno a druhou se držel za břicho. „Neni tady odtaď, ale běhá do přístavu! Ale rybáři ho zbít nenechaj, prej že je malej! A co že je malej, tak ať chodí žebrat k chrámům.“</p>
<p>Trix zvedl tyč.</p>
<p>„Dobře, necháme ho!“ vykřikl kápo, rychle se plazil pryč a pokoušel se vstát. „Mohls říct, že bojuješ na život a na smrt.“</p>
<p>Trix se s hrdostí podíval na svou tyč, hodil si ji na rameno a důrazně řekl:</p>
<p>„Učil jsem se bojovat u nejlepších mistrů v klášterech v horách na severu. Rozumíš?“</p>
<p>Vrabčák se zvedl a zamračeně si prohlédl své kámoše. „To nejde… takhle přede všemi… To abych každýmu rozbil držku, aby nestrkali nos, kam nemaj…“</p>
<p>Dál už jim Trix a jeho společník štěstím celý rozzářený nedopřávali sluchu a kolem neúspěšné loupeživé bandy klidně prošli. Ti na Trixe zjevně pohlíželi s úctou i strachem, neboť jejich vůdce byl svým uměním s tyčí opravdu proslulý.</p>
<p>„A proč ty sem chodíš, když nemusíš?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Klučík si odfrkl a neodpověděl. Konečně i Trixovi, který byl všednodenních problémů na hony vzdálen, bylo jasné, že takovýchhle míst, jako je třeba rybí tržiště, kde si může hbitý kluk díky svému ostrému zraku a proříznuté puse něco přivydělat, není ani v Dillonu moc.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Hoch mlčel. Trix trošku zvýšil hlas a otázku zopakoval.</p>
<p>Hoch si povzdechl a řekl:</p>
<p>„Chalanberi.“</p>
<p>„Dostal jsi jméno na počest dávného hrdiny, který zdolal draka v Šedých horách?“ vybavil si Trix. „Jsi z nějakého vznešeného rodu?“</p>
<p>„Jojo, ne.“ Klouček popotáhl. „Muj tatík je minesengr, napil se a dal mi jméno…“</p>
<p>„Ale proč říkáš, že pil… Je to krásné jméno. Jak je to v té písničce…“ Trix se zadumal: „<emphasis>Sotva mečem svým máchl Chalanberi, v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sútěsce zděsilo se divé zvieri, žena lidským hlasem zavyla, hlava s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ramen bielych se svalila…</emphasis>“ Tak sloh je sice archaický, ale je to opravdový hrdina!</p>
<p>„Jojo, ale víš jak si mě s takovýmhle jménem všichni dobírají?“ smutně řekl hoch. A pozměněným hláskem vykřiknul: „Tak co, už jsi porazil draka, Chalanberi? Nebo jen třicet jeho dcer?“</p>
<p>„Hm, jasně,“ zamumlal Trix a vůbec poprvé se zamyslel nad osudem lidí, kteří dostali jméno na počest nějakého hrdiny. „A jak ti teda říkají?“</p>
<p>„Jojo!“</p>
<p>„A víš, že mě to neudivuje?“ Trix pokrčil rameny. Poprvé v životě potkal člověka, který dal přednost posměšné přezdívce před opravdovým jménem, a ne proto, že by neznělo pěkně, ale proto, že se necítil dost hrdinsky. „Neber si to tak, jestli se staneš rytířem, budeš za to zvučné jméno rád.“</p>
<p>„Zato když ne, budou se mi všichni celý život smát.“ Chlapec si povzdechl. „Dík, že ses nesmál… A jak ses bil, až z té síly šel děs. Ty bys moh být rytíř hned!“</p>
<p>Trix se pln pochybností podíval na chlapce. Nebylo sporu o tom, že bitka dopadla skvěle. Dokonce i kapitán by ho pochválil. Ovšem zřejmě to tak dopadlo náhodou, z toho úleku…</p>
<p>Tou dobou už míjeli rybářské přístavy a bloky domů, kde byly sklady. Pak se táhly bloky domků alchymistů, které se daly poznat už zdálky, protože se z nich linul čpavý zápach elixírů a spálenina. A konečně ani domy mistrů, kteří žádali přírodu o vydání jejích tajemství, se nedaly splést. Všechny byly postavené stejně, zjevně tak, jak schválil městský úřad. Kruhový půdorys doplňovala kuželovitá střecha z těžkých silných kulatin, natřená divoce zářivou červenou barvou. Byla posazena tak, že přesahovala obvodové zdi a tvořila kolem dokola domu jakési zápraží… Domky vypadaly jako obrovité jedovaté houby, které celým svým vzezřením varovaly: nebezpečí, nepřibližujte se! Tento dojem ještě zesilovala hustá křoviska, která rostla mezi domy a kvůli nimž zůstávaly k průchodu jen uzounké pěšinky. Ploty jako takové alchymisté neuznávali.</p>
<p>„Proč udělali alchymistům takovéhle střechy?“ zeptal se Trix. „Na ozdobu?“</p>
<p>„Jojo,“ řekl se zadostiučiněním klouček. „Na ozdobu… Aby od všech těch výbuchů nelétalo kdeco po celém městě. Střecha je těžká, takže když alchymista vyhodí něco do povětří, střecha seshora zase buchne zpátky a zatíží celý dům. Ani to ale vždycky nepomůže. Loni jedna střecha uletěla a žuchla doprostřed řeky. Ryby pak plavaly břichem nahoru až do moře. Ve městě všichni nadávali a hrozili alchymistům, že je vystěhují. A oni na oplátku řekli, že přestanou vyrábět barvy, sirky, jedy a všechny tyhle věci. Nakonec dostali jen pokutu a nechali je na pokoji…“</p>
<p>Trix se s úzkostí na ty houbovité domky podíval a přidal do kroku. Blok alchymistických stavení nebyl velký, taková úzká nudle, která oddělovala rybářskou čtvrť a čtvrť, kde byly sklady, od zbytku města. Obchodníci s rybami se sice usadili na pravém, aristokratickém břehu, měšťani ale přesto dali přednost alchymistům a jejich nebezpečné výrobě před zápachem rybiny.</p>
<p>Za blokem domků alchymistů, hned za úzkým proužkem zeleně, se táhla roklina. Kdysi koryto malé říčky a teď opravdová dělicí čára mezi čistými a nečistými obyvateli pravého břehu. Přes roklinu se klenul kamenný můstek a hned za ním začínaly obytné domy. Nábřeží tam rázem bylo plné lidí − pěší kamsi spěchali, kočáry se mezi nimi pomalu prodíraly, jezdec na koni se mezi lidmi prohnal tryskem a nechal jen na nich, jestli se jeho kopytům vyhnou.</p>
<p>Trix už začínal chápat ten jemný mechanizmus, jakým fungoval Dillon, nebo přesněji, jeho pravý břeh. Svahy až u ústí řeky osídlili rybáři, skladníci a alchymisté − všichni, kteří byli pro město zapotřebí a přinášeli mu notné zisky, ale které nechtěli mít ostatní obyvatelé města na očích ani u nosu. Pak následovaly bloky, které už nikoho neurážely ani na pohled, ani co se čichového vjemu týče, a které postupně přecházely v zahrady, parky a venkovská sídla. Město sevřené v úzkém říčním údolí se pomalu rozrůstalo do vršku proti proudu a pohlcovalo předměstí. A konec tohoto pomalého rozrůstání jednoho z největších a nejbohatších měst království je v nedohlednu…</p>
<p>Systém ulic ve městě, přesněji na pravém břehu, byl na první pohled nezvyklý: hlavní ulice byly široké na dva kočáry a vedly z kopečků směrem dolů k řece. Křížily je ulice užší, jež se vinuly rovnoběžně s řekou. Tam, kde se setkávaly, vznikala malá náměstíčka, někdy s fontánou, jindy s památníkem uprostřed. Trix, který byl zvyklý na to, že se ve městě nejdřív staví domy a pak se teprve složitě vymýšlí, kudy protáhnout uličku, pohlížel na tento geometrický zázrak s nedůvěrou. Jak jen přísný a nezkorumpovaný musí být magistrát, aby udržel ve městě takový pořádek. Je to samozřejmě daleko pohodlnější než ulice, které opíšou tři obrátky a vrátí se zpět k místu, odkud vyšly. Jen to tu trošku zavání bezcitnou krutovládou.</p>
<p>Levý břeh byl daleko obyčejnější. Dokonce i přes řeku Trix viděl tu neuspořádanou změť ulic, která se jakžtakž urovnávala do jistého pořádku před mosty.</p>
<p>„Tak ahoj!“ Maličký nositel příliš velkého jména ho zatahal za rukáv. „Ahoj, povídám, jo?“</p>
<p>Trix se na kluka zmateně podíval. Ve všech baladách i kronikách zachránil hrdina, který přišel do cizího města, nějakého místního chudáka před neštěstím: hladové dítě, kamenovanou zlodějku, šíleného věštce, starého moudrého vojáka nebo špatně hovořícího a podivně vyhlížejícího cizince.</p>
<p>To pak dávalo záruku velkého a pevného přátelství. Vděčné dítko seznámí hrdinu s městem. Zlodějka se umyje a vyloupne se v krasavici jako obrázek, jež se do svého zachránce zamiluje. Věštec mu předá několik cenných předpovědí a pak se táhne za hrdinou a zahrnuje ho radami. Voják ho naučí tajné údery. Cizinec se nakonec ukáže být vyhoštěným princem, mistrem v boji s takovými předměty, v jakých by nikdo nikdy nehledal zbraň − třeba ve vycpané kočce nebo mokrém koštěti.</p>
<p>Nějak se to všechno odvíjelo špatně…</p>
<p>„A kam míříš?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Cože?“ Klouček se dokonce trochu podivil. „Půjdu domů. Támhle bydlím…“ A mávl rukou nahoru. Kamenná cesta se klikatila roklinou a mezi domky alchymistů až na vršek kopce, kde uprostřed zelených zahrad prosvítaly bílomodré střechy bohatých vilek.</p>
<p>„Cože?“ Teď přišel čas, aby se zase divil Trix. „Ty žiješ támhle? Myslel jsem, že jsi z druhého břehu…“</p>
<p>Klouček přešlápl bosýma nožkama a přikývl.</p>
<p>„Ne, bydlím tam na kopci. Jojo. Táta je zahradník u mistra kolářského cechu.“</p>
<p>„Vždyť jsi říkal, že je minesengr,“ připomněl mu Trix.</p>
<p>„Jojo, byl, než si vychlastal hlas.“ přikývl kluk. „Tak ahoj. A pereš se jako skutečný voják. Když budeš někdy bojovat v aréně, budu ti fandit.“</p>
<p>A čile se pustil do kopce, máchal rukama do kroku a na Trixe se ani neohlédl.</p>
<p>Trix si vzdychl. Že zápasí jako voják, bylo milé překvapení. V souvislosti s tím se samozřejmě rýsovaly nejrůznější plány.</p>
<p>Ale rmoutilo ho, že ho hned po zbrojnošovi nechal napospas i takový maličký ztřeštěný klučina. Vypadalo to, že Trix vlastně nikoho zvlášť nezajímá.</p>
<p>S úzkostí si uvědomil, že zákeřný půlvévoda Sator Griz měl v lecčems pravdu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Velká města mají pro mladinké hochy z provincie náruč otevřenou dokořán. Nabízejí jim spoustu zábavy: karty, kostky, čiperné a bodré kapsáře, prodavače starých map, nápojů lásky a vzácných amuletů, prsaté, hojně napudrované ženy s unavenými pohledy, koňské dostihy a závody švábů, souboje bazilišků a zápasy cvičených krokodýlů, báječné útulné hospůdky, kde se nikdo neptá na věk, když se kluk rozhodne objednat si pálenku dvoj- či trojnásobné destilace.</p>
<p>Když pak hochům dojdou peníze (což se při setkání s kapsáři stane velmi rychle, v ostatních případech se to rozloží do několika hodin), málokdy se vracejí domů. Zpravidla se rozhodnou ve velkoměstě zůstat a nebýt mu za to nevydařené seznámení nic dlužni.</p>
<p>A město jim štědře nabízí možnost uplatnění. Mládenci začnou hrát karty a kostky, cvičí si prsty a vkrádají se do kapes návštěvníků města, malují staré mapy a míchají nápoje lásky, nechávají se vydržovat od ošklivých, starých, ale bohatých ženských, cvičí koně a hledají na smetištích ty nejrychlejší šváby, uklízejí hnůj po bazilišcích a zbytky po krokodýlech nebo zametají v krčmách…</p>
<p>Trix netuše o osudu, jenž mu byl uchystán, šel po nábřeží. Když dvorní alchymista před čtrnácti lety jako obyčejně lhal Rettu Solierovi, že se půlvévodův prvorozený syn narodil pod šťastnou hvězdou, vůbec netušil, jak blízko je pravdě. I teď Trix jen zázrakem uskočil před jezdcem ženoucím se v plném trysku, pak se mu povedlo přimáčknout ke kamenné zídce ruku okouzlujícího mladíka nořící se do jeho kapsy. Ruku mladíka, který přijel do města před třemi měsíci, prohrál na dostizích a přivykl nové profesi. Okouzlující mladík, jemuž Trix tím nemotorným pohybem zlomil malíček, zbledl, zraněnou ruku si držel od těla a prchal od chlapce rychle pryč. Naprosto nepochyboval o tom, že ten už od pohledu naivní mladíček přimáčkl jeho ruku schválně a dal si záležet.</p>
<p>Přitom měl jen štěstí. Hvězdy samozřejmě na lidské konání žádný vliv nemají. Jim, to jest hvězdám, jsou lidé zcela ukradení. Tím spíš, že se všichni rodí s naprosto stejnou štěstěnou, jen se projevuje v různých situacích.</p>
<p>A ten smolař trhovec, jenž každý den spílá svému osudu, se mohl stát nejlepším sochařem na světě. Hráč v kostky, kterému se nepoštěstilo, mohl dosáhnout úspěchu jako pěstitel tulipánů. Rolník, jehož osev spalují sucha, ničí kroupy a okusují brouci, by lehce zvítězil na závodech lučištníků, které se konají ve městě Angurina o té nejdeštivější, největrnější a nejtemnější zimní noci.</p>
<p>Příčina toho, proč každému štěstí přeje jen při určitém konkrétním počínání, je mimořádně zajímavá. A kdyby ji všichni znali, nepochybně by se celý lidský život obrátil k lepšímu!</p>
<p>Bohužel vědec Abuirre ze žhnoucího Sam Aršanu, který se otázkou zabýval dvacet let, zaznamenal katastrofální neúspěch. Když už byl rozluštění nadosah, třásl se tak strachy, že převrhnul petrolejku a celá jeho laboratoř se všemi výsledky jeho práce lehla plamenem. Zklamaný Abuirre navždycky praštil s vědou, odešel do hor, přidal se k pochybným lidem a už přes dva roky je široko daleko proslavený jako nejukrutnější a nejlehkomyslnější lupič, na kterého se štěstí jen usmívá.</p>
<p>Takže nikdo, Trixe nevyjímaje, nevěděl, v čem se skrývá jeho štěstěna a kdy se od něj zase odvrátí. A ať je to jakkoli smutné, zůstane to skryto i nám…</p>
<p>Trix šel po nábřeží a přitom okukoval honosné vilky. Čím dál se dostával od rybářů a alchymistů, tím to bylo kolem hezčí. Před vilkami se objevily milé předzahrádky a zelené trávníky, samotným domům narostly balkóny a terasy, podepřené sloupy, stěny se pokryly pestrobarevnými glazovanými kachličkami a dřevěným vyřezávaným obložením. Okna byla celá zasklená a skla byla průhledná, čistá, bez bublinek a prasklinek. V malých parcích směrem k řece si hráli v trávě caparti a dohlížely na ně příkré guvernantky v šosatých šatech a s papírovými slunečníky. Všude pobíhali obchodníci s otevřenými pulty, zavalenými sladkostmi, ovocem a zazátkovanými džbánky s citrónovou vodou. Trix, který se i bez jakýchkoli kouzel mohl po sladkém utlouct, si koupil hroudu arašídové chalvy, džbánek s vodou a usadil se na nábřežní zídku. Uždiboval tu lepkavou sladkost a zamyšleně pokukoval po knížecím zámku.</p>
<p>Že by šel k regentovi hned?</p>
<p>Nebo bude lepší najít si zájezdní hostinec, odpočinout si, zajít do lázní a koupit si čisté oblečení, aby vypadal, jak se na půlvévodu ve vyhnanství sluší a patří?</p>
<p>Složitá otázka! Podle kronik ovšem nepovažovali někteří urození hrdinové v jeho situaci za nutné zbytečně se blýsknout a zůstali radši špinaví, otrhaní a zkrvavení, než aby zbytečně dávali najevo důležitost svého postavení. Jiní vyhnanci zase dávali přednost očistě, aby ukázali nezlomného ducha a nevytrácející se ušlechtilost…</p>
<p>Trixovo přemítání náhle přerušil příchod dvou mladých lidí bohémského zevnějšku, kteří se podobali jako vejce vejci či bratr bratru. Mládencům bylo tak šestnáct sedmnáct, měli na sobě zelené manšestráky, krajkové batistové haleny a krátká sáčka z hnědého sametu. Naondulované plavé lokny se draly zpod čepic zdobených třemi pírky: červeným, modrým a zeleným. Oba měli v ruce desky nacpané papíry a z náprsních kapsiček jim trčely hřebínky různobarevných pastelek. Celkem bez problému v nich Trix rozeznal tovaryše znamenitého cechu umělců.</p>
<p>Mládenci se jen tak letmo podívali na Trixe, sedli si vedle a otevřeli pití − buď to byla voda, nebo spíš lehké víno.</p>
<p>„Škoda že jsme měli tak málo času,“ rozladěně řekl jeden z mládenců. „Sotva jsem stihl načrtnout kata…“</p>
<p>„No co, to já jsem kreslil samozvance,“ chválil se druhý a mocně si loknul. „Tak to překreslíš.“</p>
<p>Když uhasili žízeň, otevřeli desky a začali si střídavě prohlížet obrázky toho druhého. Trix zvědavě povytáhl hlavu a vykukoval na skici. Tovaryši si jeho pohybu všimli, ale ukázali se jako sympatičtí mládenci a nic neřekli. Naopak rozložili obrázky na jeho stranu a čekali na reakci.</p>
<p>„Hmm, pěkné!“ řekl Trix, neboť cítil, že je povinen vystupovat v roli uznalého diváka, a olízl si prsty ulepené od chalvy.</p>
<p>Navíc skici opravdu nebyly špatné. Na jednom z výkresů byla rychlými tahy silnějším uhlem načrtnuta postava do půli těla nahého ramenatého kata v kukle, která mu zakrývala tvář, a s karabáčem vlnícím se jako had. Kukla i hrot karabáče byly nedbale zvýrazněny červenými tahy. Komu kat výprask dával, ale nebylo jasné.</p>
<p>Na druhé skice byl vyobrazen kluk, výrostek ležící na břiše a se zbičovanými zády. Kluk současně řval, brečel a pitvořil se. Povedl se sice hůř než kat, byl takový karikovanější, ale i tak působil živě.</p>
<p>„Taky se mi líbí,“ řekl skromně autor skici. „Bohužel ho práskali krátce, regent byl dnes v dobrém rozmaru.“</p>
<p>„A jak dopadl?“ zeptal se Trix, jehož bezděčně zaplavila vlna soucitu ke zpráskanému.</p>
<p>„Deset ran karabáčem a tři roky nucených prací. Buď na rýžových polích nebo jako pastýřský pomocník na dalekých pastvinách. Myslím si, že regent byl příliš laskavý.“</p>
<p>„A za co to dostal?“</p>
<p>„Byl to samozvanec.“ Tovaryš, který zachytil kata, plivl přes zídku. „Přihnal se dneska nad ránem do paláce a začal křičet, že on, půlvévoda Trix Solier, žádá regenta o pomoc a ochranu.“</p>
<p>„Dobře mu tak, samozvanci,“ vztekle řekl Trix. „Regent ho prokoukl hned, jak ho uviděl?“</p>
<p>„No, regent ani nevyšel ven.“ Tovaryši se zasmáli. „Všichni vědí, že ještě nezletilého Trixe sťali, když šel po Derrickovi Grizovi. Sám Derrick ho sťal. Takže regent vyhlásil, že kohokoli, kdo přijde a bude se vydávat za zázrakem zachráněného Trixe Soliera, mají zbičovat a poslat na nucené práce. Prý už je takových filištínů po zemi spousta…“</p>
<p>Trix mlčel, nebyl schopen promluvit. Uši mu jen hořely. Ale tovaryš, aniž by si všiml Trixovy reakce, zasněně pronesl:</p>
<p>„Tak mě mrzí, že jsem tam nebyl… Půlvévodkyně, madam Remy Solierová, dodržela všechny zákonitosti hrdinské smrti, a to bohatě. Vypila hadí jed, vrazila si dýku do srdce, vyskočila z okna věže a ještě se polila lampovým olejem a zapálila. To by bylo něco, vidět to a nakreslit: jak vévodkyně olizovaná zuřícími plameny a proklátá ostrou ocelí padá se znetvořenou tváří z okna! Obraz bych nazval <emphasis>Planoucí aristokratka.</emphasis> Nebo ne, líp: <emphasis>Smrt půlvévodkyně Solierové aneb kdo padá z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okna!</emphasis>“</p>
<p>Bum!</p>
<p>Trixova pěst vší silou zasadila ránu do tovaryšovy čelisti. Zuby mu zacinkaly, sletěl ze zídky na dlažbu a dopadl na záda. Láhev v jeho ruce se roztříštila a světle růžové víno ředěné vodou se rozstříklo všude kolem.</p>
<p>„Co to děláš?“ zakřičel druhý mladý umělec a ucouvl kus od Trixe. „Zbláznil ses?“</p>
<p>Tovaryši se většinou poperou rádi, ale tihle dva byly duše příliš umělecké, schopné leda tak kochat se výpraskem malých samozvanců či pádem proklatých a hořících vévodkyň, ale rozhodně ne pustit se do skutečné rvačky.</p>
<p>„Cože bys chtěl vidět?“ křičel Trix a neohroženě dorážel na dva mládence, mnohem starší a mnohem silnější, než byl on sám. „Cože bys chtěl vidět?“</p>
<p>„Jsi cvok, šílenec?“ zamumlal mladý malíř a držel se přitom za tvář. „Jsi cvok, zavolám stráž.“</p>
<p>„Vyzývám tě na souboj!“ zakřičel Trix a šátral rukou u pasu. Ovšem jéje, neměl, ani meč ani dýku, takže z boku to spíš vypadalo, jako že se snaží povytáhnout si padající kalhoty.</p>
<p>Tyhle hloupé pohyby zjevně dodaly tovaryšům na odvaze. Nedotčený pomohl zbitému vstát. Ten vyplivnul krev a rukou zašátral po zubech, pak si ohrnul krajkové manžety a odvážně se hrnul k Trixovi. Přítel ho následoval.</p>
<p>Ale rvačka se nestrhla.</p>
<p>Z davu, který se začal shlukovat, vyšel podsaditý muž v námořnické bundě a postavil se mezi tovaryše a Trixe. Jedno oko měl překryté dokonalou černou páskou, díky níž dělal dojem piráta z dětské knížky. Navíc dopadal na jednu nohu, v tváři měl několik už letitých jizev a za pasem nůž s hákovou čepelí, jaký na souši smějí nosit jen námořníci důstojnických hodností.</p>
<p>„Zvedej vesla, plavčíku!“ Chlap si tovaryše přeměřil přísným pohledem a Trixovi pohrozil prstem. „Co to tu děláte za rámus, jak dyž se ptáci slítávaj?“</p>
<p>Muž vyhlížel tak malebně, že jak Trix, tak tovaryši k němu přirozeně pocítili úctu.</p>
<p>„Tahle… svině,“ ukázal tovaryš na Trixe, „ta svině mi dal pěstí do zubů.“</p>
<p>„Pokud svině, tak ‚dala‘, buď přesný.“ Jednooký svraštil čelo. „A co nám řekneš ty, rváči.“</p>
<p>„On urazil ma…“ Trix se zajíkl. „Urazil půlvévodkyni Remy Solierovou!“</p>
<p>„Nikoho jsem neurazil!“ pohoršil se tovaryš. „Je to statečná ženská, vymaloval bych jí hrdinský obraz.“</p>
<p>Trix se znovu vrhnul vpřed, ale zastavila ho pevná ruka jednookého.</p>
<p>„Takže!“ zhurta řekl muž. „Vyslechl jsem vás a všechno pochopil. Poslechněte si moje rozhodnutí.“</p>
<p>Jeho hlas zněl tak přesvědčivě, že by nikoho ani nenapadlo zajímat se, jak mohl všechno pochopit z těch chaotických vysvětlení a kdo vůbec dal jednookému námořníkovi právo vynášet jakákoli rozhodnutí.</p>
<p>„Ty,“ námořník vytrhl svůj tesák a zuřivě jim zamířil na pomláceného malíře, „ty ses neuctivě vyjadřoval o aristokratce. A za to jsi dostal!“</p>
<p>Mladý malíř popotáhl.</p>
<p>„Ty!“ teď ukázal tesákem na Trixe. „Zastat se dámy je ušlechtilé, ale rvačka v ulicích našeho slavného města se trestá výpraskem. A abychom zbytečně nepřidělávali práci naší justici, zmrskám tě sám, na palubě své slavné lodi <emphasis>Asiopa.</emphasis> Dostaneš deset ran devítiocasou kočkou!“</p>
<p>Dav kolem vyjekl nadšením a Trix pochopil, že slíbený trest je krutý. Zkusil udělat krok stranou, ale dav mu rád zahradil cestu. Jednooký námořník ho čapl za límec a táhl ho za sebou.</p>
<p>„Pane… ehm… pane námořníku!“ křičel za ním ten pobitý tovaryš. „Deset je moc. Nejsem přece zvíře. Tak pět šest bude úplně stačit!“</p>
<p>Nebylo možné zapřít, že mládenec projevil jistou šlechetnost. Trix teď ale neměl zrovna náladu na dobrotivé myšlenky o kavalírství, jehož zárodky jsou i v duších bohémských. Komíhal se v námořníkových rukou, že sotva stačil střídat nohy, aby neupadl. Námořník ho táhl ulicí vedoucí do kopce, dál a dál od řeky. Několik zevlounů, kteří se na ně lepili, trošku ucouvlo, když po nich námořník zle šlehl svým jediným okem, ale pořád se jich drželi.</p>
<p>„Pane…“ zvolal Trix trošku s přetvářkou. Na šlechtice námořník nevypadal, ale musel ho nějak oslovovat. „Pane! Mohu se z bičování vyplatit?“</p>
<p>„Tři kotvy do chřtánu a stožár vratiplachty do zadnice,“ vzpěnil námořník. „Jak tě mohlo napadnout koupit si kapitána Bamburu, postrach Šeříkového oceánu a hrozbu Křišťálových ostrovů? Dostaneš ještě dvě rány navíc.“</p>
<p>Trixe se najednou zmocnily lehké pochybnosti. Krutý námořník ho vláčel nahoru do kopce, kde by člověk jen těžko hledal palubu slavné lodi <emphasis>Asiopa</emphasis> a hrůznou devítiocasou kočku. Navíc teď námořník mluvil až nějak moc po námořnicku…</p>
<p>„Zavolám stráž!“ tiše, ale s výhružkou zvolal Trix.</p>
<p>„Buď zticha, blázínku,“ odpověděl mu přitlumeným hlasem kapitán Bambura. „Teď…“</p>
<p>Vtáhl Trixe do uličky tak uzounké, že by se tam dva lidé nevyhnuli. Vysoké, dvou- třípatrové domy zastiňovaly nebe a nechávaly mezi sebou jen úzký proužek, v němž se třepotalo mokré prádlo rozvěšené na šňůrách. Na okně v prvním patře seděl černý kocour a nepříjemně vřískal, čímž se dožadoval, aby ho pustili dovnitř.</p>
<p>„Neokouněj!“ Kapitán Bambura Trixe pustil, ostražitě se rozhlédl na obě strany a otevřel chlapci dveře. Ponořil se tam a zavolal: „Za mnou!“</p>
<p>Trix byl zmatený.</p>
<p>„Trixi, rychleji… nebo dostaneš kotevní čnělku do podpaží!“ vyštěkl námořník.</p>
<p>Když Trix uslyšel svoje jméno, trhnul sebou. Na vteřinku zaváhal, ale pak už se ponořil do dveří za námořníkem.</p>
<p>* * *</p>
<p>Pár vteřin musel čekat, než oči přivykly tmě. Trix a kapitán Bambura se objevili v malinkém pokojíčku. Ze dveří daleko v útrobách domu sem dopadaly jen zlomky světla. Kromě něj však dveřmi pronikala i vůně pečeného masa a takový stejnoměrný šum, jaký vytvoří shluk lidí, kteří se snaží nehlučet. V halasu se daly vytušit i dětské hlasy… Bujná fantazie hned Trixovi vymalovala obrázek obchodu s otroky, kam piráti, kteří se usadili ve městě, lákají chlapce a děvčátka, aby jim pak rozžhaveným železem vypálili značku a prodali je v dražbě.</p>
<p>Trix znovu ulpěl nedůvěřivýma očima na Bamburovi.</p>
<p>„Rychleji, mladíku.“ Námořník si pospíšil ke dveřím. „Div že jsem nepřišel pozdě.“</p>
<p>Kdesi za zdí zasvištěl výstřel a rozlehl se pronikavý ženský vřískot. Trix se zachvěl.</p>
<p>„Tak vidíte, půlvévodo, mám tři minuty do výstupu.“ Bambura znovu popadl Trixe za rameno a táhl ho dál a dál chodbou. Chodba, jíž proti němu vyběhli tři nazí černí divoši v bederních rouškách a s kopími, mladík, který držel rožeň s kouskem pečeného masa, spanilá mladá dívka ve sněhobílých šatech na prsou z nějakého důvodu zamazaných červenou barvou a rytíř v dávno zastaralé plné zbroji. Ostatně na člověka, který na sobě nesl čtyřicet kilogramů železa, běhal rytíř až podezřele lehce a tiše.</p>
<p>„Co to je?“ bezmocně vykřikl Trix. Ale kapitán Bambura už Trixe strkal do maličké, ale dobře osvětlené komůrky. Základní složku interiéru tu tvořilo velké, byť staré zrcadlo, před kterým na stolečku hořela celá řada svíček. A ještě se tam válely labutěnky, krabičky s pudrem a růží, stíny, barva na řasy a další věci, jež Trix někdy zahlédl v budoáru u matky, ale nikdy v rukou muže.</p>
<p>U stolečku stálo promáčknuté křeslo, kam sebou kapitán Bambura rázem praštil. Podél stěny stál úzký otománek, na kterém se válel a pochrupával kdosi hubený a vysoký, nyní notně skrčený.</p>
<p>„Chci vysvětlení!“ nevydržel to Trix. „Kdo jste?“</p>
<p>Kapitán Bambura, který si labutěnkou s cihlově červeným pudrem čile poletoval po obličeji, si sundal černou pásku a podíval se na Trixe oběma očima. Ukryté oko nevypadalo ani v nejmenším nehodno svého souseda, jenž patřil na světlo světa. Dalším pohybem si kapitán přizvedl šedou kštici, pod níž se objevily černé vlasy. Hned bylo jasné, že Bamburovi je tak třicet. Možná pětatřicet, ale ani o chlup víc!</p>
<p>„Ty jsi Trix Solier, že?“</p>
<p>Trix si povzdechl a přikývl.</p>
<p>„Vzpomínáš si? Před dvěma lety přijeli na zámek půlvévody hostovat herci s jedním kouskem? <emphasis>Šalby moudrosti aneb Přemnohé smutky malého elfa?</emphasis>“</p>
<p>Trix rozpačitě přikývl. Kus si pamatoval, i když se mu tehdy nezdálo pro skoro dospělého člověka patřičné sledovat dětskou hru o elfech a skřítcích. Ale přesto se mu líbil jak odvážný elfský princ, který bojoval s králem skřítků o svou unesenou starší sestru, i sama starší sestra, a dokonce i lstivý král…</p>
<p>„Vy!“ Vykřikl Trix. „Vy jste král skřítků!“</p>
<p>Námořník Bambura si odkašlal. Vypadal polichoceně.</p>
<p>„Občas ano, mladíku. Tedy takto. Cítím se zavázaný. Naše divadlo bylo ve svízelné situaci, mám‑li to tak říct. A štědrost Vaší Jasnosti… a zesnulé půlvévodkyně, samozřejmě… nás zachránila.“</p>
<p>Trix zrudl. Opravdu tehdy přemluvil matku, aby potulným hercům dobře zaplatili.</p>
<p>„Mně se to moc lí…“ začal Trix.</p>
<p>Ale někdo zaklepal na dveře. Nejspíš střevícem. A zvedl se křik.</p>
<p>„Bamburo! Proč nejsi na scéně? Albi už tě minutu jako že hledá ve vězení, diváci se začínají smát.“</p>
<p>Bambura vyskočil a s rychlostí blesku vletěl do dveří. Trix si jen stihl všimnout, že na hrůzného kapitána řval malý kulaťoučký človíček v šaškovském oděvu… až příliš šaškovském, než aby ho nosil opravdový šašek.</p>
<p>Dveře se zavřely. Trix se zádumčivě podíval do zrcadla. Nuže, osud se na něj zase usmál. Sice se nepotkal s ochránci, kteří mu coby hrdinovi náležejí, ale zas si na divadelní scéně může oddechnout a popřemýšlet co dál.</p>
<p>Odkudsi znedaleka se k němu donesl potlesk. Trix si povzdechl − hrozně rád by se podíval, co se děje na scéně.</p>
<p>Tělo na otomanu se pohnulo, a aniž by se k Trixovi obrátilo tváří, proneslo:</p>
<p>„Otočte obrázek na zdi, mladíku. Je za ním maličká dírka, tam se dívejte.“</p>
<p>Trix poněkud s obavou pokukoval po důvtipném neznámém a přistoupil k malému obrázku, jenž visel na stěně. Trix se sice zajímal o umění jen nepatrně, ale když se pozorně zadíval na obraz, konstatoval, že nestojí ani za to plátno, na kterém je namalovaný. Tajemný umělec vyobrazil záhadně se usmívající ženu na pozadí nudné scenérie. Úsměv vypadal tak nucený, že to dělalo dojem, jako by umělec nedovolil svému modelu několik hodin vzdálit se ani kvůli základním potřebám. Rovněž cit pro proporce neměl malíř úplně nejlepší a už samy převládající cihlovožlutozelené tóny zbavovaly obraz jakékoli přitažlivosti.</p>
<p>Zatímco dírka schovaná za obrazem otevírala zajímavý obzor. Byla provrtaná do zdi proti jevišti kdesi nad hlavami diváků. Sice dost daleko, ale zase bylo všechno vidět.</p>
<p>A slyšet.</p>
<p>„Kýl po směru,“ zakřičel na jevišti kapitán Bambura. „Jak sis, Albi, mohl myslet, že tě pošlu cupovat domorodce?“</p>
<p>„Haf, haf, haf,“ zaštěkal radostně malý bílý pejsek, který pobíhal kolem dokola okolo Bambury.</p>
<p>„Ne, Albi!“ křikl Bambura. „Nebudeme se pouštět do boje s domorodci, zvítězíme nad nimi hlavou. Řekněte, přátelé, kam šli domorodci?“</p>
<p>„Tam!“ zakřičel sál tenkými hlásky. Trix upřel zrak mezi diváky, pak vrátil obrázek na své místo a zeptal se:</p>
<p>„Hrajete jenom pro děti?“</p>
<p>„My nehrajeme, uvádíme představení,“ kysele zareagoval člověk z otomanu. „Ne, nehrajeme jenom pro děti. Ještě pro jejich rodiče a guvernantky.“</p>
<p>„A já jsem si předtím podle toho křiku myslel, že obchodujete s dětskými otroky,“ přiznal se Trix.</p>
<p>„Právě naopak, tady se malým otrokářům prodávají staří, ubozí herci,“ ozvalo se zasmušile z otomanu. „Nejsi‑li mládenče proti, pospím si ještě čtvrt hodinky. Vystupuju až ve finále, a to mě přinesou mrtvého na nosítkách…“</p>
<p>Trix si povzdechl a sedl si na křeslo před zrcadlem.</p>
<p>Poočku se díval na obrázek.</p>
<p>Něco na něm přece jen je…<strong>4.</strong></p>
<p>„Neuvěřitelně skvělá finta!“ nadšeně řekl Bambura. „Pustit následníka svrženého vládce, aby se vlastní syn bál pomsty a zůstal obezřetný.“</p>
<p>Trix si povzdechl. Upřímně řečeno, osobně nebyl obdivu nad lstivostí Satora Grize právě nakloněn.</p>
<p>„Zápletka hodná pera Gila Giliana,“ pokračoval Bambura. „Napsal by tragédii. Jako <emphasis>Ruslan a Ludmila!</emphasis> Nebo tragikomedii. Jako <emphasis>Julius a Julie!</emphasis> Nebo komedii. Jako <emphasis>Kleo a Petra!</emphasis>“</p>
<p>„A nazval by ji <emphasis>Trix a Griz,</emphasis>“ kyselým tónem pronesl herec, který hrál na konci hry tělo domorodého krále. „Bambiku, uklidni se. Gil Gilian si všechny svoje příběhy vymyslel nebo je ukradl kolegům. Nic podle skutečnosti nikdy nenapsal. Bál se, že by si mohl nějakého urozeného pána rozhněvat a ten by ho nechal zmrskat.“</p>
<p>Trix si řečí komediantů zvlášť nevšímal, přece ale přikývl. Tahle verze se mu zdála daleko reálnější.</p>
<p>… Představení skončilo před hodinou a Trix od té doby seděl v místnosti se zrcadlem a šminkami. Společnost mu dělal Bambura − jak už Trix pochopil, v zájmu jednoduchosti se herci na jevišti oslovovali svými jmény − a štíhlý snědý muž, který hrál domorodého krále. Říkali mu buď Karik nebo Garig, Trix nerozuměl jejich výslovnosti a pro každý případ oslovoval herce tak nesrozumitelně, za současného huhňání a šišlání, jako by byl stižen nenadálou rýmou.</p>
<p>Bambura se vrátil hned po slavnostním pohřbu Karika-Gariga, který Trix zvědavě sledoval otvorem ve zdi. Bílého pejska Albiho držel odvážný kapitán v podpaží. Oba vypadali unaveně. Psík očenichal Trixovi nohy, bafl a utíkal do rohu, kde stála miska s vodou. Pil lačně jako urozený rytíř nad ránem po nějaké veselicí, nasupeně frkal a div že si tlumeně po psím nenadával. Bambura si radostně notoval písničku černých otroků: <emphasis>Na svobod</emphasis><emphasis>u, na svobodu, na svobodu chcem…</emphasis> a začal se svlékat. Shodil svoje námořnické oblečení, zbraň, boty i pásku z oka. Sundal si pytlíky s vycpávkami z ramen i paží, rozepnul si pásek a vypustil na svobodu i utažené bříško. Nechal si jen strakatý zalátaný trikot, jaký nosí akrobati a žongléři, sedl si ke stolu a laskavě mrknul na Trixe. Vzápětí vešel sotva pohřbený Karik-Garig s kouskem pečeného masa, z nějž se linula libá vůně.</p>
<p>„Moc prima,“ vysvětlil Bambura. „V polovině druhého aktu pečou na ohni maso. No, lapli mého pomocníka, a stejně je to takový lump, že dětem ho ani není líto… Pak rytíř Křišťan a nevinná dívka Gliona pronásledují, on mečem, ona křikem, domorodce, kteří utíkají i s masem, a my si ho pak po představení všichni rozdělíme.“</p>
<p>„A… to…“ Trix s obavou ulpěl očima na kousku masa.</p>
<p>„Ale prosímtě!“ rozhodil Bambura ruce. „Ty máš nápady! Kde bysme každý den brali takového barevného syčáka do role pomocníka? Je to normální hovězí z trhu… Přiznávám, trošinku smrdělo, ale natřeli jsme ho octem a trochu víc upekli.“</p>
<p>Už klidný Trix pojedl společně s herci (Albi se svým žadonivým štěkáním připomněl, že i on má nárok na kousek). A pak jim odvyprávěl všechno, co se stalo od toho rána, kdy šel za otcem do trůnního sálu…</p>
<p>„Nemáš pravdu, K(g)arig(k)u!“ plamenně řekl Bambura. Trix se znovu zaposlouchal, ale stejně jméno toho snědého muže nerozluštil. „Když napíšeme hru o nešťastném osudu ubohého mladíčka, diváky ta nespravedlnost rozhorlí! Remcání se dostane až ke knížeti a pak až k samotnému králi!“</p>
<p>„Noo, to jo,“ kysele odpověděl Karik-Garig. „Jenže nejdřív ta šuškanda dojde k Satoru Grizovi… A ten pošle jednoho jediného útočníka, který v noci podřízne krk Trixovi i nám všem, to v každém případě.“</p>
<p>„Tak musíme tu hru napsat metaforicky!“ rozhodil Bambura ruce. „Tak aby uchvatitel nic nepochopil.“</p>
<p>„Pak ale nikdo nepochopí…“ řekl Karik-Garig dožvýkávaje svůj kousek masa. „Nemluvě o tom, že napsat hru není žádná legrace. To se musí umět! Pamatuješ, jak jsi zkoušel napsat tu tragédii? O dívence, která se vydala navštívit svou nemocnou babičku a po cestě ji potkal lupič a…“</p>
<p>Karik-Garig zašilhal po Trixovi a najednou se rozkašlal, jako by mu zaskočilo. Mezi kašláním uzavřel řeč příkře a jasně:</p>
<p>„Byla z toho konina. A ty teď chceš psát o státním převratu, navíc tak, aby se diváci postavili za Trixe.“</p>
<p>Bambura jen nerad přikývl. Pak řekl:</p>
<p>„A stejně půjdu za panem Maichelem. Řeknu mu, že jsem tu náhodou potkal synovce a že bych ho chtěl zařadit do našeho souboru. Neodmítne. Stejně už dávno potřebujeme kluka na dětské role!“</p>
<p>„A mládenec by chtěl?“ zeptal se se zájmem Karik-Garig.</p>
<p>Trix se zaškaredil, zato Bambura byl ze svého nápadu nadšen a námitky neslyšel. Poplácal Trixe po ramenou, aby mu dodal odvahy, a řekl:</p>
<p>„Hned. Jen krapet vydrž.“</p>
<p>Utřel si mastné ruce do hadrového ubrousku, povytáhl si padající kalhoty (když je člověk od přírody hubený, musí si zpravidla po jídle rozepínat pásek, a když je spíš tlustý, tak zas musí kalhoty povytahovat k místu, kde by měl být pas) a vyšel z komory.</p>
<p>„Bambura je dobrák,“ řekl zamyšleně Karik-Garig. „Jednou přibral psa a od té doby hrajou společně s Albim, přestože ve hře měl kapitán mít papouška…“</p>
<p>„Pane… Gariku,“ nejistě začal Trix.</p>
<p>„Co najednou tak huhňáš, jako náš dobrý Bambura. Jmenuju se K-a-r-i-g,“ pečlivě vyslovil herec. „V horách je to slavné jméno. Znamená miláček rodičů… Řekni, opravdu se chceš přidat k našemu souboru, toulat se s námi královstvím a hrát?“</p>
<p>Trix zaváhal. Bylo mu trapné odpovědět upřímně.</p>
<p>„No tak,“ povzbudil ho Karig.</p>
<p>„Nejsem si jistý, pane Karigu. Kdyby se opravdu dala hra sehrát tak, aby zlosyni byli potupeni a spravedlnost by zvítězila…“</p>
<p>„Ne,“ Karig zavrtěl hlavou. „Nepleť si herectví se životem, chlapče. Jo, někdy hrajeme tak, že v sále pláčou i drsní zedníci, krutí kati nebo prostopášné děvy. Dokonce i urození pánové, zvlášť když si k představení vezmou lahvinku starého vína, to pak může slza ukápnout. Ale divadlo je jedna věc, a život druhá. Svět není divadlo, lidi nejsou herci. Když zůstaneš s námi, o hladu nebudeš, o zábavu budeš mít na každý pád postaráno, uvidíš svět. Ale mám pocit, že ty chceš něco jiného…“</p>
<p>„Musím získat zpátky otcovský trůn. Slíbil jsem to.“ Trix se při pohledu na lhostejného Kariga trochu přikrčil a zeptal se: „Určitě by se nedalo horoucím slovem barda a hrou s velkým nasazením ty lotry potrestat?“</p>
<p>„Nedalo.“ Karig zavrtěl hlavou. „Mohl bych ti vyprávět příběh o jednom chlapci, horalovi, který uprchl ze zpustošené osady a snil o tom, jak se pomstí nepřátelům. Malý divoch se přidal ke skupině potulných herců a mladý herec, jen o kousek starší než chlapec, nad ním z dobrého srdce držel ochrannou ruku, učil ho, jak se chovat na jevišti a jak se zbavit přízvuku. Herec chtěl vždycky psát hry, a dokonce napsal kousek o tom, jak se malý horal potloukal po horách. Jak utekl medvědovi, jak se zachránil před smečkou vlků, jak utekl před vzteklou liškou, jak přemohl s velkým dubovým klackem ohromného pardála…“ Karig se zamyšleně podíval na své dlaně a Trix si všiml, že jeho ruce jsou plné starých jizev. „Nic se nestalo. Nikdo osudu horala neuvěřil.“</p>
<p>„Hmm.“ Trix přikývl. „A co byste mi poradil? Abych se pomstil?“</p>
<p>„Kníže tě nevyslechne,“ zavrtěl Karig hlavou a s pochybami se podíval na Trixe. „Umíš se bít?“</p>
<p>„Ano,“ hrdě odpověděl Trix, když si vzpomněl na nedávný souboj.</p>
<p>„Dám ti radu, chlapče.“ Karig se zarazil. „Ale vyžadovala by od tebe hodně práce a mnoho let čekání. Pět, deset, dvacet… míň ne.“</p>
<p>Trix se zakabonil.</p>
<p>Stejně jako kterýkoli jiný mladý hoch si nedělal rád takové dlouhé plány. Jak se dá přemýšlet dvacet let dopředu, když je člověku čtrnáct?</p>
<p>„No tak?“ zajímal se Karig.</p>
<p>„Jestli nemám jinou možnost…“ Trix se podíval herci do očí. „Poraďte mi.“</p>
<p>Karig přikývl. Vypadalo to, že čekal právě na slova „poraďte“.</p>
<p>„Nesnaž se prosazovat svá práva následníka, nikdy se ti to nepovede. Pamatuj si, vždycky je zákonný ten vládce, který právě sedí na trůnu! V lepším případě si vysloužíš výprask a výsměch. V horším místo někde v kobce nebo nůž v zádech.“</p>
<p>„A co mám tedy dělat?“</p>
<p>„Zkus se stát zbrojnošem, pak rytířem. Znovu si vysloužit příslušnost ke šlechtickému stavu. Ne pro svůj původ, ale zásluhou vlastní chrabrosti a skutků. Pokud se proslavíš, můžeš vyzvat svého nepřítele na souboj, byť by to byl vévoda. Ocel řeší mnohdy problémy líp než slovo krále.“</p>
<p>Trix mlčel. Pomyšlení na to, jak vyzve toho ničemného Satora na souboj a poté, co do něj zabodne kopí, ho rozpůlí mečem, mu dělalo potěšení. A kdyby pak vybídl na čestné kolbiště ještě Derricka, drahnou dobu ho proháněl kolem jásajících tribun a bil ho mocnou rytířskou rukou…</p>
<p>„Nebude to lehké,“ řekl Karig. „Budeš se muset stát bojovníkem. Opravdovým udatným rekem, o jakém se skládají balady.“</p>
<p>„Balady…“ řekl Trix. „A jak jste vy dokázal zvítězit nad ukrutným sněžným leopardem?“</p>
<p>Karig si povzdechl.</p>
<p>„No jak jak, jsem přeci horal! Nejdřív jsem ho ranami těžkým ostrým klackem ze všech stran zahnal do kouta a pak jsem mu ho vrazil přímo do chřtánu a dvakrát jím otočil. Krve tam bylo jako na jatkách! A jak vyl v tom nočním tichu!“</p>
<p>Trix polknul. Raději nepřemýšlel, z čeho se dělá salám ani jak se dá přemoci rozzuřená šelma. Samozřejmě jako syn půlvévody a následník trůnu mohl jezdit s otcem na lov. Ale tam se zpravidla divá zvěř střílela luky, načež sluhové odnášeli drobnou zvěř (když se zadařilo, tak i větší) kamsi a pak se objevil na stole výborný oběd z čerstvě uloveného masa…</p>
<p>„Jste hrdina,“ řekl Trix. „Děkuji vám mnohokrát. Udělám vše proto, abych se stal udatným bojovníkem!“</p>
<p>Karig se zamyšleně díval, jak se za chlapcem zavírají dveře. Pak s posmutnělým výrazem ve tváři vytáhl z pod kavalce baňatou lahvičku se silným vínem a nalil dva plné poháry.</p>
<p>A akorát se vrátil i Bambura, rozrušený, ale neztrácel na optimizmu. Zvedl ze země Albiho, který hned herci radostně olízl nos.</p>
<p>„Maichelovi dneska něco přelítlo přes nos,“ začal Bambura hned od začátku. „Ale nevadí. Jednou uvidí, že máš herectví prostě v sobě a přijme tě k nám do souboru… Trixi?“</p>
<p>„Chlapec odešel,“ řekl Karig. „Promluvili jsme si. Vysvětlil jsem mu, že herectvím svět nezachrání.“</p>
<p>„Proč?“ rozčílil se Bambura a postavil psíka na podlahu. „A kam teď půjde?“</p>
<p>„Myslím, že se zkusí stát rytířem.“ Karig podal příteli pohár s vínem. „Je to sporná volba, nemá na to ani figuru, ani tu vnitřní prostotu, aby mohl živého člověka mlátit ostrým železem po hlavě. Upřímně řečeno, chápu, můj příteli, proč ses rozhodl vzít kluka do našeho souboru. Možná by z něj byl docela dobrý vládce v dobách míru a hojnosti ve vévodství. Ale pletichařit, aby získal zpět trůn? Naučí se kšeftovat, aby nezřízeně zbohatl, přivedl nepřítele na mizinu a mohl koupit své bývalé državy? Nebo se z něj stane svalnatá hora okovaná železem, která si mečem probije cestu k trůnu? Nebo se dá k zabijákům a jako tichý stín se vkrade do ložnice Satora Grize a zabije uchvatitele nočníkem? Ne, nic z toho není pro něj.“</p>
<p>„Ale tys mu poradil, aby se stal rytířem!“ naštval se Bambura.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Karig. „Protože jsem si vzpomněl na jednoho malého horala, který se moc chtěl pomstít, ale stejně to nevyšlo. I na jeho přítele, jenž se narodil jako baron Liander a ještě jako maličký přišel o trůn a přidal se ke komediantům…“</p>
<p>Bambura si vzdychl a sedl si za stůl. Vzal si pohár s vínem, smočil v něm rty a zamumlal:</p>
<p>„No a co? Viol je dobrý vládce. Daleko lepší, než bych byl já. Vymyslet v sedmi letech takovou lest? Přitáhnout svého desetiletého bratra k umění a zamotat mu hlavu natolik, že sám uteče s potulnými komedianty! A dokonce i oblečení staršího bratra se našlo na břehu říčky a objevili se i tři svědci, kteří oficiálně a bez reptání potvrdili, že se následník utopil! A to všechno zorganizoval Viol v sedmi letech! Opravdový talent!“</p>
<p>„Talent,“ bez nadšení souhlasil Karig. „Zřejmě vládce takový musí být už jako dítě. Jenže tenhle chlapec, Trix, se s tím nesmířil. Tak ať ho zkusí porazit.“</p>
<p>„Ale jak?“ vykřikl Bambura.</p>
<p>„Je jedna možnost.“ Karig se pousmál. „Pokud jsem se dočista nezbláznil… Ale nic jsem o tom Trixovi neřekl. A i my to nechme plavat.“</p>
<p>Přátelé pozdvihli sklenice a napili se.</p>
<p>Pochopitelně každý normální člověk by se začal pídit po tom, jaké by měl Karig pro Trixe řešení a proč o něm chlapci neřekl. Ale Bambura, který od deseti let jezdil s potulným divadlem, ve svém srdci pevně věřil v zákony jeviště. A nejdůležitějším z nich je: nikdy nepředbíhej, nech diváka vychutnat si zápletku až do konce.</p>
<p>Z úcty ke kapitánu Bamburovi, jenž se proslavil na divadelních prknech, se ani my nebudeme dožadovat vysvětlení, nebo lépe − budeme se tvářit, že nemáme nejmenší tušení, o čem to Karig mluvil.</p>
<p>* * *</p>
<p>V chodbách se Trix ztratil a nečekaně se objevil v hledišti. Bylo znát, že představení se tu konají často a žádné jiné určení sál nemá − lavice nebyly jen tak kdovíjak stlučené, byly pěkně ohoblované a měly opěradla. Na místech byla vypálená čísla, aby se lidé nemotali a věděli, kam si sednout. A to je už dost velký luxus!</p>
<p>Zvlášť byla oddělena tribunka, kde pro urozené pány ochotné zaplatit dvojnásobnou cenu stála polstrovaná křesla. A byly u nich i stolečky, aby se páni mohli během představení posilnit něčím teplým, či naopak studeným.</p>
<p>S lehkým smutkem na srdci zamířil Trix k východu. Líbil se mu Bambura i Karig, určitě by si v souboru dříve či později své místo našel a nikomu by nevadil. Ale Karig měl pravdu, takhle se nepomstí. To už by bylo lepší vzít si tu listinu od Thora Galana a jít za tovaryše ke kupci.</p>
<p>Dveře byly otevřené, takže Trix bez problémů opustil hlediště. Drsně vyhlížející strážný v oděvu severního barbara, žoldáka, který měl u pasu uvázaný palcát, přejel Trixe zkoumavým pohledem, ale v odchodu mu nezabránil. Trix nabyl dojmu, že by to mohl být asi takový severní barbar, jako je Bambura pirátský kapitán, ale do prověřování se nedal. Tím spíš, že spolehlivý způsob, jak to udělat, byl jen jeden: říci barbarovi, že nemá sourozence. Z nějakého důvodu byla právě tohle pro seveřany největší urážka, na niž mohl opravdový barbar odpovědět jedině zabitím toho, jenž ho urazil.</p>
<p>Trix si spočítal, že až tak moc ho skutečný původ stráže zase nezajímá.</p>
<p>Šel ulicí kousek do kopce, až narazil na náměstíčko s fontánou uprostřed. V jejím středu stála mechem obrostlá postava ztělesňující dívku se džbánem, z nějž tekla voda. Pokud jde o oděv, měla na sobě dívka pouze mech a Trix, který usedl na kamenný kraj fontány, se na sochu díval trošku rozpačitě.</p>
<p>Stát se rytířem?</p>
<p>Ušlechtilý cíl, který se hodí dokonce i ke stavu urozeného vládce ve vyhnanství. A i spousty balad a letopisů vyprávějí o tom, jak si mocnáři vyhnaní a zbavení moci vzali jiné jméno, stali se rytíři, dosahovali úspěchů a pak se vítězoslavně vrátili na trůn. Takže proti Karigovu návrhu Trix žádných námitek neměl.</p>
<p>Jen ten čas…</p>
<p>Trix si vzdychl a skepticky si prohlížel svoje hubené ruce. Ani pořádný meč neudrží, byť pravda moc se s ním zatím neučil. Ještě tak dva roky se bude muset potácet, než si bude moci obléct aspoň trošku slušné brnění a bude se zdatně ohánět aspoň tím cvičným mečem. Jen v dětských knížkách, jako třeba <emphasis>Malí rudí démoni,</emphasis> se mládeneček chápe zbraně a jakobynic bojuje s dospělým válečníkem…</p>
<p>Trix si znova povzdechl.</p>
<p>Ovšem dejme tomu, že se rozhodl. Jen je háček v tom, že má začínat jako zbrojnoš, když podle všech pravidel i zákoníků už rytíř je a může sám zbrojnoše pasovat. Tím spíš, že vlastně zbrojnoše… Když si na zrádného Iana vzpomněl, jen vztekle máchl rukou. Dobře. Stane se zbrojnošem! Navíc má drobnou výhodu: umí číst a psát, zná rytířský ceremoniál a pravidla turnajů. Každý rytíř za něj bude rád.</p>
<p>Jen je pro začátek nutné najít rytíře, který nemá zbrojnoše.</p>
<p>Trix se zamyslel. Ve spoluvévodství nebylo opravdových rytířů právě moc, navíc většinou starší, někde trvale usazení, formálně často spadali ke stráži jednoho z vládců, zpravidla ale neplnili žádné vojenské povinnosti. A zbrojnoši tomu odpovídali: nebyli nejmladší, často měli rodinu, báli se o své místo a nesmírně rádi vykládali, kde měli to štěstí vidět jaké kolbiště. „Baronovi zabili už třetího koně, ale já jsem neztratil hlavu a…“</p>
<p>Jistě, byli ještě potulní rytíři. Ti se toulali po království, najímaly si je pohraniční posádky, nebo pomáhali baronům či starostům skoncovat s bandou loupežníků nebo se stvůrami vylézajícími z houštin a jeskyní (ovšem dlužno říci, že většina příšerek stejně spíš běhala nebo létala, než lezla). Mezi potulnými rytíři byli i někteří tak proslavení, že jejich tituly člověk vyslovoval několik minut: <emphasis>Aldegor tan Sart, veterán z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bitvy u Medloku, jenž přišel o oko u Hugrid, poko</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>tel slavného sira Mortise z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Aguady, vyhubitel Šedé bažinné housenky paramejské, účastník Druhé magické války…</emphasis> atd. Dokud rytíř blahosklonně nemávne rukou a neřekne − k čemu všechny ty tituly, vždyť všichni jedno jsme.</p>
<p>No a byli také rytíři, kteří se ničím mimořádným nevyznamenali − po bitvě u Hugrid jim zůstaly obě oči a rovněž uši, ruce i nohy, housenka akorát sežrala vesnici a utekla zpátky do bažin, zápasu se sirem Mortisem se jim podařilo včas se vyhnout (s tan Sartem taky) a ve Druhé magické válce je osud přiměl ochraňovat terén s proviantem a prostopášnými ženštinami. Ale i takovíhle rytíři se těšili mezi lidem úctě. Stát se rytířovým zbrojnošem se vždycky považovalo za velký úspěch. Dítka z prostého lidu se od malička oháněla klacky, aby se naučila šermovat, učila se erby i složitá pravidla urozených způsobů. Když se měl ve městě nebo vsi objevit rytíř bez zbrojnoše, to se hned začala shlukovat fůra mládenečků, kteří doufali, že se štěstí usměje právě na ně. A rytířů bez zbrojnošů byla spousta. Třebas od něj utekl až příliš hrdý kluk, který dostal pro svou nešikovnost za uši pádnou rytířskou rukou. To se totiž rytíř dal odvážně do boje s nějakou stvůrou a zbrojnoš, který měl hlídat náklad, stál bokem a jen s otevřenu pusou nadšeně sledoval rytíře, až se k němu zezadu přikradla ratolest nestvůry sotva se vyloupnuvší z vejce, malá sice ještě, zato už s hubou plnou zubů a hladová. Nebo se taky stávalo, že rytíř neměl na zaplacení obnosu za turnaj a musel se skřípěním zubů prodat svého zbrojnoše do služby k nejbližšímu řemeslníkovi. Samosebou vždy svatosvatě sliboval, že z peněz, které vyhraje, ho zase vykoupí nazpět − ale rytířů je hodně a cena na turnaji jediná…</p>
<p>Když si Trix vzpomněl na všechny ty historky rytířů, kteří tak či onak přišli o zbrojnoše, zakabonil se. Jistě, když člověk seděl v rodném zámku vedle otce a přesně věděl, že jeho údělem je stát se rytířem − rozhodně ne zbrojnošem −, bral to všechno jinak. No co, když dostal zbrojnoš ránu pochvou meče přes záda, mohl si za to sám − prostě neuhlídal oukrop a pán zůstal bez večeře. Nebo třeba mladíček na rytířovo přání prohledával podezřelá křoviska a narazil na loupežníky… K tomu všemu jednoduše slouží zbrojnoš, přece se rytíř nebude střemhlav hnát do boje, že.</p>
<p>A teď došlo na to, že se právě takovým zbrojnošem má stát sám Trix… se všemi důsledky toho stavu. Tahle myšlenka ho příliš netěšila. Trix pln pochybností hleděl na budovu divadla a na veliký barevný vývěsní štít nad vchodem, který zval lidovým jazykem dál: „Jen dneska a po celej měsíc! Ráno: <emphasis>Albi a Bambura na K</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>álových ostrovech!</emphasis> Večer: <emphasis>Horoucí vášeň královny barbarů!</emphasis>“</p>
<p>Bambura by ho nejspíš vzal do souboru a jednou by i jeho jméno stálo na vývěsním štítě. Ale Karig má pravdu, musel by zapomenout na rodiče, trůn i pomstu…</p>
<p>Trix vstal. Přehodil si svůj pytel přes rameno tak, aby se mu nesl pohodlněji, a vydal se nahoru ke knížecímu zámku. Nešel tam ale, aby se dožadoval spravedlnosti a vysloužil si výprask. Trix už začal pomaloučku chápat, že když se na to podívá trošku s odstupem, jsou spravedlnost a výprask v zásadě totéž. Prostě všichni potulní rytíři, a to dokonce i ti, které na zámku právě s pompou nepřijímají, se motají po hospodách, jedí maso, pijí víno a stěžují si na své nešikovné zbrojnoše. Takže si musí najít svého pána.</p>
<p>Při téhle myšlence se Trixovi udělalo jaksi smutno. Přesto ale nezpomalil.</p>
<p>* * *</p>
<p>Slavné město Dillon skýtalo svým obyvatelům a návštěvníkům co se gastronomie týče širokou škálu potěšení. Krčmy byly pro lidi obyčejnější a chudší, šenky a kořalny byly pro ty, kteří chtěli spíš popít než pojíst, taverny pro lidi, kdo mají rádi exotičtější kuchyně, a restaurace pro osazenstvo z vyšších vrstev, bohaté a znuděné.</p>
<p>Trix se krátce zamyslel a téměř bez váhání zavrhnul jak krčmy a kořalny − rytíř přeci nepřijde mezi prostý lid nebo opilce −, tak i restaurace, protože tam by zase mohl potkat jedině hodně proslaveného rytíře, jenž si sotva vezme za zbrojnoše prvního kluka, který mu padne do rány. Trix se pokusil vžít do role rytíře, hrdého, ale ne zrovna bohatého, a došel k závěru, že by potřeboval najít něco slušného, ale zas ne okázalého, trochu exotického, ale ne vyumělkovaného. To jest zařízení, jakých není mnoho.</p>
<p>A štěstí na sebe nechalo chvilku čekat. Jak se Trix blížil ke knížecímu zámku, ulice byly stále rušnější a obchůdků a různých restauračních zařízení přibývalo. Přímo na ulicích se prodávaly sladkosti na váhu. Nejpopulárnější byly rozinky, které se dostaly „po hrstech“. Kupující strčil ruku do pytle, nabral do hrsti tolik černých, žlutých nebo červených rozinek, kolik mohl, a úlovek vytáhl. Pochopitelně že člověk s velkou dlaní byl ve výhodě, ale vzhledem k tomu, že hlavními nákupčími byli malí kluci a mladé slečinky, nezůstávali prodavači škodní. V obchodech vystavovali látky, ale nejen ty, které prosluly v okolních zemích, jako třeba len, vlna nebo konopí, ale i drahé, přivezené z cizích krajů, jako hedvábí, bavlna či satén. Hojnému počtu se tu těšily i obchůdky klenotníků, ti ale ve výkladních skříních nevystavovali nic a zvali kupce do obchodů jen vznešeným znakem cechu mistrů zlatnických − dvěma spojenými prstýnky. A samozřejmě jak se sluší na jakékoli obchodní město, objevovalo se i stále víc a víc směnáren. Směnárníka, jehož přináležitost k profesi se dala poznat podle holých předloktí a znaku cechu, třech mincí − zlaté, stříbrné a měděné −, který měl na šňůrce pověšený na krku, vždy bedlivě hlídali jeden či dva strážníci, aby ho nikdo neohrozil.</p>
<p>Obchodní uličky, kterými Trix procházel, ho nenechávaly lhostejným, nepřestával ale bedlivě vyhlížet podniky, které by mohly padnout do oka rytířům. Několikráte už se mu zazdálo, že našel, co hledal, ale v taverně se slibným názvem <emphasis>Štít a meč</emphasis> nebyl rytíř ani jediný, naopak spousta podivně tichých lidí, kteří seděli po jednom za stolečky, jeden druhého si nevšímali a v klidu popíjeli tamní pivo. Trix chviličku přešlapoval u vchodu a rozpačitě tavernu opouštěl. Pak ho upoutala pivnice s názvem <emphasis>Klídek,</emphasis> kde bylo mezi návštěvníky hojně lidí v brnění. Při bližším pohledu se ale ukázalo, že je to jen lehké drátěné brnění a u pasu se jim namísto mečů houpou těžké klacky z kaučukového dřeva. Takže Trix, aniž by se pokusil vstoupit do řad městské stráže, opustil i toto zařízení.</p>
<p>Až skoro na vršku, téměř u samotných zámeckých zdí, uviděl Trix tavernu s nenápadným názvem <emphasis>Šupiny a drápy,</emphasis> u jejíhož vchodu pomalu slézali z koně dva rytíři.</p>
<p>Všichni, ať jsou malí usmrkaní pasáčci nebo moudří astrologové (koneckonců i oni byli někdy dětmi), vědí, že brnění mohou mít rytíři nejrůznější. A v krásné, naleštěné plné zbroji z kvalitních železných plátů nejenže rytíř nepůjde na draka, ale ani se nebude promenádovat po městě. Zaprvé kůň na rozdíl od brnění není ze železa a zadruhé sluníčko nemusí svítit až tak moc, a rytíře pod brněním do půl hodinky trefí šlak. Těžká plná zbroj se hodí jen na kolbiště. Rytíř se vyzbrojí, usadí na koně, vyjede, udeří, zvedne hledí, posadí se a vychládá.</p>
<p>Zbroj těchto rytířů byla lehčí, ovšem i tak impozantní: přílbice s chocholy, kyrysy, ocelové náholenice, drátěné rukávce a rukavice. Proto se rytíři pohybovali pomalu, ale ladně. Zbrojnoši byli mládenci tak sedmnácti − osmnáctiletí; přivedli koně na prkennou terásku u vchodu do taverny. Rytíři se opatrně přesunuli z koňských hřbetů na terásku a po schůdkách neohrabaně dupali dolů. Prkna skřípěla a zlehka se pohupovala. Koně se o sebe otřeli hubami, jako by si na své jezdce stěžovali.</p>
<p>Trix nejistě sledoval, jak rytíři vcházejí do taverny. Trošku váhavě se vydal ke zbrojnošům, kteří čistými hadry vytírali koně. Z těžkého zápachu koňského potu ho šimralo v nose. Zbrojnoši se úkosem podívali po Trixovi.</p>
<p>Jak by je měl oslovit? Bral v potaz, že teď není půlvévoda, ale kdosi bezejmenný, kdo se chystá stát zbrojnošem…</p>
<p>„Dobří mládenci!“ řekl Trix nejistě.</p>
<p>„Padej, dneska nedáváme,“ bez meškání odpověděl jeden ze zbrojnošů.</p>
<p>Druhý se ukázal přívětivější. Prohrábl kapsu, vytáhl měďák, podal ho Trixovi a řekl:</p>
<p>„Na, aspoň na chleba.“</p>
<p>„Nemá moc hlad, koukni,“ zahučel první zbrojnoš a s vervou hřebelcoval koni zadek. „Jsi moc hodný…“</p>
<p>„Dneska je to tři roky od toho proklatého dne, kdy jsem nastoupil k siru Hoyerovi do služby.“ Plivl si zbrojnoš pod nohy. „Pomodli se za mě k bohu, kluku.“</p>
<p>Trix se zamračil: „To je služba zbrojnoše tak těžká?“</p>
<p>„Záleží u koho,“ zabručel zbrojnoš. „Přejou‑li ti hvězdy, jde to, ale když je tvůj pán nabubřelý hňup…“ mladík se bázlivě a s jistou opatrností otočil ke dveřím, „pak budeš proklínat celý svět.“</p>
<p>„No jo, heleď, on chce být zbrojnošem,“ zasmál se pod vousy ten nepříjemný zbrojnoš. „Jasně. Koukni, jak se soustředí.“</p>
<p>Zbrojnoši si kluka zvědavě prohlíželi.</p>
<p>„Chcete mi to rozmluvit?“ zeptal se Trix.</p>
<p>A jeho slova zjevně zazněla upřímně, protože žádný výsměch nenásledoval. Naopak, tváře jim trochu zjihly.</p>
<p>„No, jak to tak říct…“ dal si na čas ten nepříjemný. „Jestli je tvůj sen jít cestou bojovníka, proslavit se, naučit se ohánět zbraněmi, sám se stát rytířem, získat si slávu a vybojovat lásku krásných dam… Pak ti to nedoporučuju.“</p>
<p>„Nejde to?“</p>
<p>„Ale snad i jo,“ neochotně přiznal zbrojnoš. „Ale ty se budeš ve skutečnosti starat o koně, brousit meče, leštit brnění…“</p>
<p>„Krást sedlákům kuřata,“ se smutkem dodal zbrojnoš sira Hoyera. „Hlídat na stromě, než si rytíř zašpásuje s cizí ženuškou. Jako první budeš strkat hlavu do nejrůznějších otvorů ve skalách. Pomáhat rytíři, když blije… po tom, co ho úhlavní nepřátelé otrávili přílišným množstvím vína.“</p>
<p>„A to bývá často?“ zděsil se Trix.</p>
<p>„U mýho pána tak dvakrát třikrát za týden,“ otráveně přitakal zbrojnoš sira Hoyera. „Ale samozřejmě že proslavit se a stát se sám rytířem možné je.“</p>
<p>A oba zbrojnoši zmlkli a zvědavě pokukovali po Trixovi.</p>
<p>„A nenašel by se tu nějaký udatný rytíř, kterého by nepřátelé neopíjeli tak často a který by třeba náhodou neměl zbrojnoše?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Mladíci si vyměnili pohledy. A pak jako jeden muž upřeli oči k úvazišti u taverny, kde klidně stáli rytířští koně.</p>
<p>„Sir Glamor nemá zbrojnoše,“ řekl ten nepříjemný. „Přišel o zbrojnoše při převozu, vypadl z loďky.“</p>
<p>„Co, to neuměl plavat?“ divil se Trix. „Plavání je přeci na seznamu ctností urozeného člověka.“</p>
<p>„Ale jdi ty, chytráčku…“ zasmál se zbrojnoš. „Uměl, ale ne v brnění. Akorát pluli k ostrovu, kde se usadili záludní pytláčtí rybáři, kteří je skrápěli deštěm otrávených střel.“</p>
<p>„Ještě sir Paclus,“ řekl zbrojnoš sira Hoyera. „Včera jsem se doslechl, že další jeho zbrojnoš je kaput. Jak se to jmenoval?“</p>
<p>„Cože, ty si pamatuješ Paclusovy zbrojnoše?“ podivil se nepříjemný zbrojnoš. „Takový veselý, s kulatým obličejem, oblékal se do pestrých barev… A co se stalo? To zase Paclus bojoval s mágem?“</p>
<p>„Hmm, bojoval,“ ušklíbl se zbrojnoš. „Kdy už konečně lapnou jeho?“</p>
<p>„Má kouzelné brnění a silný amulet…“</p>
<p>„A proč šel vlastně bojovat s mágem?“ divil se Trix. „A co je to za mága?“</p>
<p>„Třída. Jeden z nejstarších!“ ožil Hoyerův zbrojnoš. „Bojoval u Černého přívozu. Jeden z těch, kteří se před třiceti lety bili ve Druhé magické válce a přežili. A sir Paclus je hňup.“</p>
<p>„Není to hňup, je to člověk s vyhraněným smyslem pro čest!“ opravil ho jeho druh.</p>
<p>„Což ovšem většinou bývá totéž… Je to tak, sir Paclus se nějak pohádal s jedním mágem a prohlásil, že ho dříve či později porazí v čestném souboji. A jak sám určitě chápeš, to není nic jednoduchého.“</p>
<p>„Ovšem trpí tím hlavně zbrojnoši?“ upřesnil Trix.</p>
<p>„Přesně.“ Mladík ho poplácal po zádech. „Začínáš to chápat.“</p>
<p>Trix se zamyslel a pak se zeptal:</p>
<p>„A jak je poznám… Glamora a Pacluse? A hlavně Pacluse, abych se ho vyvaroval.“</p>
<p>„Moudří nám, chlapec!“ nadšeně zvolal zbrojnoš sira Hoyera. „Glamor má ohnivě rudé vlasy, je veselý, pořád má na tváři úsměv a řehtá se.“</p>
<p>„A Paclus je takový maličký, podsaditý, vousatý, a s pleškou,“ dodal nepříjemný zbrojnoš. „Vypadá jako trpaslík… Jen ho nějak nerozčil, nebo tě na místě zabije.“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Děkuju mockrát. Zkusím to.“</p>
<p>Zbrojnoši se zvědavě dívali za Trixem, jak srdnatě vstupuje do taverny. Pak zbrojnoš Sira Hoyera řekl:</p>
<p>„Sázím se tři ku jedné, že ho nevezmou.“</p>
<p>„O to se ani nemá cenu sázet,“ odpověděl druh.</p>
<p>„No, a bude to tak nejlepší,“ shrnul to zbrojnoš sira Hoyera.</p>
<p>Tímhle optimistickým přáním zakončili svou úlohu v Trixově osudu a vrátili se k péči o koně.</p>
<p>* * *</p>
<p>V <emphasis>Šupinách a drápech</emphasis> byl na rozdíl od <emphasis>Štítu a meče</emphasis> halas a veselo. Cinkaly tu drátěné košile, lomozilo brnění a rytíři notně hlučeli. Trix jich napočítal na dvě desítky; byli tam jak mladí, tak staří. Jedni pokrytí ranami veteránů, druzí nováčci kypící zdravím a silou. Páchlo to tu leštidlem na kov, sedlovým mazadlem a koňmi. Někteří rytíři tu byli i se zbrojnoši, jiní bez nich. Většina seděla ve skupinkách a řešila s ostatními ty své, rytířské problémy. K Trixovi se nesly takovéto útržky replik:</p>
<p>„… tak mu řikám: pojďme se bít jako urození lidé…“</p>
<p>„… copak meč může obstát před sekyrou? Leda snad obouruční…“</p>
<p>„… a silnou ranou srazil sira Shobalda na zem.“</p>
<p>Trix si se svou zvídavostí všiml, že v tomhle hostinci dávají přednost kulatým stolům před obyčejnými a levnými hranatými. Zjevně proto, aby se urození rytíři nepřeli o to, kdo bude sedět v čele stolu.</p>
<p>A taky tu neuznávali ubrusy, talíře a příbory. Jedlo se tu z vyřezávaných dřevěných prkének, tím spíš že jídlo tu většinou bylo jednoduché: vařené anebo pečené maso s ovocem a chlebem. K jídlu se používaly dýky − jak široké bojové se zubatými drsnými čepelemi, tak dlouhé tenké dýky, takzvané dýky milosrdenství. Zdá se, že to značilo jistý rytířský šarm, protože ti zbrojnoši, kteří měli to štěstí sedět za stoly spolu se svými pány, jedli vidličkami a po jídle si je zase schovali za manžety svých vysokých bot. Tlustý rytíř s knírem, který byl právě dočista zabraný do dušené prasečí nožky a hojně ji zapíjel pivem, svým druhům sděloval:</p>
<p>„A co jsem vám říkal? Pečené koleno z divočáka, to je teprv to pravé jídlo!“</p>
<p>Trix spolkl sliny. Jeho mladý organizmus ve fázi růstu by nebyl proti dvěma až třem obědům denně a nepohrdnul by ani snídaní a večeří. Nikdo si ho příliš nevšímal, takže mohl v klidu a bez nějakých překážek vyhledat mezi rytíři sira Glamora.</p>
<p>Ostatně ani nemusel hledat dlouho. Glamor byl opravdu ten nejryšavější, nejveselejší a nejhlučnější v celé hospodě. Naleštěná rytířská přílbice, módní typ <emphasis>vlčí tlama,</emphasis> před ním ležela na stole a dlouhé ryšavé kadeře mu splývaly na ocelový límeček drátěné košile. Teď akorát Glamor vykládal spolustolovníkům jakousi historku a v ruce třímal skoro dopitý kalich s pivem, kterým se při hovoru rozmachoval.</p>
<p>„Dostali se, myslím mág, rytíř a zloděj, na neobydlený ostrov, k nějakým divokým lidoužroutům…“</p>
<p>„Zadrž,“ přerušil ho jeden z posluchačů. „A proč spolu tak najednou mág, rytíř a zloděj cestovali?“</p>
<p>„To není důležité,“ mávl rukou Glamor. „Dejme tomu, že třeba hledali poklad. Rytíř bojoval s nepřáteli, mág vše podporoval kouzly a zloděj otevíral zámky a prohledával, kde jsou pasti. Plavili se na lodi, která se potopila…“</p>
<p>„No tak, jestli je to takhle…“ pokračoval ve svých pochybách skepticky naladěný posluchač, „tak to bych s sebou vzal do bandy ještě klerika.“</p>
<p>„Jo a ještě jednoho rytíře a jednoho mága,“ přidal se další posluchač. „To už je pěkná skupinka, šest lidí.“</p>
<p>„Ale radši ne mága, ale skutečného barda.“ Přidal se třetí. „Zkušený bard strčí mága do kapsy!“</p>
<p>„Bard, to je dobrá věc,“ souhlasil skeptik. „Bard ten má za ušima…“</p>
<p>„Přátelé!“ sir Glamor zvýšil hlas. „Drazí přátelé! Řešíme hypateti… hypateti… hypotetickou situaci! Ve skutečnosti se nic takového nestalo!“</p>
<p>„To je jedno, stejně je to lepší v šesti,“ řekl skeptik, „i když jen hy… hypoteticky!“</p>
<p>„Dobře.“ Sir Glamor se nedal vyvést z míry. „Bylo jich šest. Ale jeden mág, jeden rytíř a klerik se po ztroskotání utopili v bouřlivých vodách.“</p>
<p>Nastalo ticho. Pak se všichni tři diskutující za řinčení železa pozvedli.</p>
<p>„Ale bez ťukání!“ upozornil skeptik. „Jak se jmenoval náš důstojný bratr?“</p>
<p>Sir Glamor zaúpěl a obrátil oči ke stropu. Pak na Trixe. Mrknul na něj a řekl:</p>
<p>„Jmenoval se sir Bůhvíkdo.“</p>
<p>„Připomeňme si šlechetného sira Bůhvíkoho…“ Skeptik na ex vypil víno. „Byl to určitě rytíř až z dalekých východních krajů?“</p>
<p>„Právě z těch,“ nasupeně odsekl sir Glamor. „Čili rytíř, mág a zloděj se dostali na neobydlený ostrov k divokým lidožroutům. Ty je chytili…“</p>
<p>„Cože, chytili?“ rozhořčil se tentokrát druhý rytíř. „Bez boje?“</p>
<p>„Po dlouhé a krvavé bitvě!“ rychle odvětil Glamor. „Chytili je a říkaj: ‚My vás sníme. Pustíme jedině toho, kdo vykoná tři hrdinské skutky: vypije vědro kvašeného kokosového mléka, políbí kyklopa na oko a uspokojí v posteli neukojitelnou domorodou ženu‘.“</p>
<p>„Zvláštní zvyky…“ řekl zamyšleně skeptik. „Ještě chápu tu ženu. Hodně přírodních národů nutí své zajatce, aby u nich zanechali potomky… Pomáhá to proti degeneraci. Ale proč líbat na oko kyklopa? Co je to za barbarský náboženský kult?“</p>
<p>„A i to vědro nakvašeného mléka, to je taky zvláštní,“ řekl rytíř, který doposud mlčel. „Domorodci se sami rádi napijou a nebudou zbytečně plýtvat drahocenným mokem.“</p>
<p>Glamor mávl rukou a sedl si. Vypil pivo a řekl:</p>
<p>„Dělejme, jako bych už ten příběh dokončil… No, docela chápu, že si někteří stěžujou na ty filcové výstelky v přílbici… Jéje, chlapče, chtěl ses na něco zeptat?“</p>
<p>Trix nesměle popošel ke stolu. Upřímně řečeno, sir Glamor se mu moc líbil. Pravda, určitě si mohl odpustit ten pohlavek zbrojnošovi, ale krást kuřata vesničanům by ho rozhodně neposlal. Spíš by se vydal loupit sám a moc by se přitom nasmál a zažertoval si.</p>
<p>„Mám tu nevýslovnou čest setkat se s urozeným sirem Glamorem?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Rytíř se pousmál.</p>
<p>„Důstojné oslovení si zasluhuje důstojnou odpověď. Ano, mladý muži. Toť jsem já − sir Glamor.“</p>
<p>Trixe to stálo jisté úsilí, ale poklekl na jedno koleno a pronesl:</p>
<p>„Vážený sire! Pokorně Vás žádám, abyste mi prokázal velikou čest a přijal mne za svého zbrojnoše. Přísahám, že nezhanobím Vaše slavné jméno a budu snášet veškeré těžkosti své služby důstojně a s pokorou!“</p>
<p>„Výtečná řeč,“ řekl zamyšleně Glamor.</p>
<p>„Krásně mluví,“ dodal dojatě ten nejskeptičtější z předešlých posluchačů sira Glamora. „Už dávno jsem neviděl tak bystrého zbrojnoše. Škoda že ten můj se z horečky uzdravil, sám bych ho přijal.“</p>
<p>Trix trpělivě čekal.</p>
<p>Sir Glamor si povzdechl, natáhl ruku a podrbal Trixe ve vlasech. Pak slavnostně pronesl:</p>
<p>„Vyslechl jsem tvá slova, mladíku, a vážím si jich, co se týče formy i obsahu. A kdyby to bylo možné, přijal bych tě do služby a pomohl ti stát se opravdovým rytířem. Ale…“</p>
<p>„Ale?“ podíval se zmateně Trix.</p>
<p>„Ty nejsi ryšavý.“</p>
<p>Trix vyvalil oči. Sir Glamor si znovu povzdechl a jal se vysvětlovat:</p>
<p>„Znamenitý mladíku, věz, že když jsem se stal rytířem, dal jsem slib, že budu brát pouze zbrojnoše, jež příroda obdařila ryšavým vlasem, neboť jsem si sám v dětství zažil pro svou barvu kštice spoustu výsměchu. Mnoho zármutku mi přinesly hloupé lidové pověry, že se ryšaví lidé vyhýbají práci nebo vraždívají své dědy, a spousta dalších nesmyslů. Proto si vybírám ryšavé kluky, a jak jen mohu, snažím se jim pomoci naučit se žít v tomto krutém světě.“</p>
<p>Trix povstal z pokleku, rozhodil rukama a řekl:</p>
<p>„Sire Glamore, skutečně není žádná možnost?“</p>
<p>„Ne,“ smutně odpověděl Glamor. „I mě to rmoutí. Ale slib je pro rytíře svatý.“</p>
<p>Poplácal Trixe po rameni těžkou rukou rytíře.</p>
<p>„Mnoho úspěchů, mladíku. Doufám, že najdeš důstojného pána a jednou spolu přerazíme kopí na kolbišti.“</p>
<p>O pravdivosti Glamorových slov nebylo pochyb. Tento rytíř nebyl z těch, kteří by mohli porušit svůj slib.</p>
<p>„I já vám přeji samé ctihodné skutky, sire,“ smutně řekl Trix.</p>
<p>Nikdy by ho nenapadlo, že jeho ušlechtilá černá barva vlasů (vlasy měl po mamince, barvy havraních křídel − říkávala mu chůva, když byl ještě úplně maličký) ho někdy zklame. Do očí se mu bezděčně nahrnuly slzy; rychle se otočil, aby sir Glamor neviděl takovou nedůstojnou slabost. Trix udělal pár kroků − pro samé slzy neviděl − a narazil na studený pancíř.</p>
<p>„Sedni si,“ řekl mu kdosi suše.</p>
<p>Něčí ruka ho posadila na mohutnou dřevěnou židli, která byla zvyklá nést tíhu rytířů zakovaných v brnění. Další ruka přisunula obrovitý korbel s pivem.</p>
<p>„Dej si,“ špitl neznámý. „Jinak si všimnou, že pláčeš, a začnou se smát. Rytíři jsou jako děti. Možná ještě horší. Vždy připravení vysmát se cizí slabosti… a poplakat si někomu na rameno.“</p>
<p>Trix si lokl piva, bylo docela sladké a silné. Opatrně, aby to nebylo vidět, si setřel z řas slzy a podíval se na soucitného společníka.</p>
<p>Vedle něj seděl podsaditý, menší (sotva větší než Trix) rytíř kolem čtyřicítky, možná k pětačtyřiceti. Holá hlava se neblyštěla o nic méně než naleštěná přílbice. Nad mocným vousem jiskřila hluboko posazená očka. Pohled byl nad očekávání moudrý a soucitný.</p>
<p>„Sir Paclus…“ vykoktal Trix.</p>
<p>„Nepřipravil ses špatně, synku,“ řekl sir Paclus. „Jsi pevně rozhodnutý stát se zbrojnošem?“</p>
<p>„No…“ zpanikařil Trix. „Já…“</p>
<p>„Jen ne u mě,“ zasmušile řekl Paclus. „Odpusť, chlapče, ale tahle služba ještě nikomu štěstí nepřinesla. Předevčírem večer jsem přišel o třetího zbrojnoše.“</p>
<p>„To mě velmi mrzí, sire…“ tiše řekl Trix.</p>
<p>„Třetího za rok,“ upřesnil Paclus. „Víš, už mě přestalo bavit pořád ztrácet zbrojnoše.“</p>
<p>„A proč o ně přicházíte?“ zeptal se Trix, až se sám lekl.</p>
<p>„Protože bojuji s mágem.“ Obličej Pacluse se zvrásnil. „Já jsem měl prozatím štěstí, ale chlapci ne. S tím je teď konec. Je mi už trapně vracet se do Dillonu a dívat se matkám do očí.“</p>
<p>„Moje matka zemřela,“ řekl bezděčně a nečekaně Trix. „Takže kdyby se mi něco stalo, do očí byste se jí dívat nemusel. A já se musím stát rytířem, abych se mohl pomstít. Pomozte mi, sire Paclusi! Přijměte mě za svého zbrojnoše.“</p>
<p>Rytíř vyhlížející jako trpaslík, tedy přesněji gnóm, se na Trixe pátravě podíval a pravil:</p>
<p>„Ty nejsi, zdá se, prostého rodu…“</p>
<p>Trix neodpověděl.</p>
<p>„Nepros.“ Paclus zavrtěl hlavou. „Toho není třeba. Čekám na kupce, který mi má přinést mocný předmět… a pak se znovu vydám k mágově věži. Nebudu tam s sebou přece tahat kloučka, který ještě nic neumí.“</p>
<p>„Někdo vám ale přeci musí držet koně,“ řekl Trix. „Nebo zjistit, jestli se v křovinách neschovali loupežníci.“</p>
<p>Sir Paclus zrudl ve tváři.</p>
<p>„Ne a třikrát ne. Neposílám děti do boje místo sebe!“</p>
<p>Trix se kousl do rtu. Na mysl mu přišel nedávný rozhovor se zbrojnoši před tavernou.</p>
<p>„Sire Paclusi,“ začal tiše Trix, „vždyť vy víte, co je to čest. Pomozte mi obhájit čest mého rodu! Jsem Trix Solier, následník půlvévody Retta Soliera, kterého bídně zradil a zabil půlvévoda Sator Griz.“</p>
<p>Siru Paclusovi spadla čelist a v němém úžasu upřel zrak na Trixe. Pak se zvedl (čímž maličko povyrostl) a vytáhl z pochvy obouruční meč.</p>
<p>Trix polkl a padl před sirem Paclusem na kolena.</p>
<p>A co když má sir Paclus s rodem Solierů nějaké staré nevyřízené účty? Rytíř nevytahuje svůj meč jen tak. Může ho přijmout za zbrojnoše a stejně tak ho může setnout. Pravda, nestává se to často, ale…</p>
<p>Sir Paclus natáhl ruku s mečem.</p>
<p>V taverně se rozhostilo ticho.</p>
<p>Trix pro všechny případy raději zavřel oči.<strong>5.</strong></p>
<p>Rytíři se kromě chytrých a hloupých, prchlivých a rozvážných, dobrých a méně dobrých dělí ještě na dvě skupiny. Pro jednu je noc strávená za průtrže mračen v divokých trnkách s kouskem rozmočeného chleba k snídani otázkou chrabrosti. Druhá má za to, že se nic tak hrozného nestane, když rytíř přespí v zájezdním hostinci, v posteli, a posnídá omeletu se šunkou. Rozeznat je není složité − z těch z druhé skupiny méně táhne a jejich tváře mají zdravější barvu.</p>
<p>K Trixově štěstí byl sir Paclus nejen rozvážný a dobrý, ale měl navíc rád i pohodlí. Tudíž nocoval i se svým novým zbrojnošem v hostinci na kraji Dillonu, ne sice přepychovém, ale čistém a bez hmyzu, neboť ten byl nedávno za pomoci kouzel vyhuben.</p>
<p>„Važ si, chlapče, toho, že nespíme v kroužku švábů a že nás v noci nežerou štěnice,“ říkal Paclus, když se uveleboval na jediné posteli. „A úplně nejhorší je, když tě ty bestie žerou pod brněním a nemůžeš se podrbat. Ovšem chuť do boje to rozhodně podnítí, komu čest, tomu čest.“</p>
<p>„A jak se jich zbavili?“ ptal se Trix a přitom si natřásal svůj slamník přistrčený ke dveřím (aby v případě vpádu lstivého nepřítele zakopl ten nejdříve o Trixe, a nutně tak ztratil čas jeho podřezáváním).</p>
<p>„No jak, jak…“ Sir Paclus se podrbal na chlupatém břiše. A vůbec byl rytíř mimořádně chlupatý, což Trix pochopil, když mu pomáhal z drátěné košile a haleny a Paclus zůstal jen v kalhotách. „Díky magii samozřejmě. V magii je veliká síla, chlapče.“</p>
<p>„Myslel jsem, že magii nenávidíte,“ zamyšleně řekl Trix. „No… Když bojujete…“</p>
<p>„Magii… a nenávidět?“ Paclus vykulil oči. „Jak to můžeš takhle říct, ty truhlíku. Copak se dá magie nenávidět? V boji je rytíři tím nejlepším pomocníkem a i v životě je pořád co platná. Vždyť kdo předpovídá zemědělcům, jaké bude počasí? Mágové! Kdo zasype stvůry ohnivým deštěm nebo je uvězní v ledu? Mágové. Kdo vyléčí rány, rozešle zprávu po celé zemi, dopátrá se, co se děje, prostřednictvím křišťálové koule? Mágové, mágové a zase mágové. Magie může všechno.“</p>
<p>„Co tedy máte proti mágům?“ vyzvídal Trix. Oči už se mu sice zavíraly, ale zas ho to zajímalo a Paclus měl zrovna náladu povídat. „Nebo vlastně proti mágovi, tomu, co s ním zítra pojedeme bojovat.“</p>
<p>„Co bych já měl proti mágům?“ odfrknul si Paclus. „Kdyby nebylo mágů, dávno by nás převálcoval Samaršan. Nebo barbaři ze severu. Nebo vitální mágové, kteří se po Druhé magické válce ukryli na Křišťálových ostrovech.“</p>
<p>„Tak proti tomu mágovi?“ zopakoval Trix.</p>
<p>„Proti Radionu Šťovíkovi? Jestli nemám rád Radiona Šťovíka?“ teď se Paclus rozčílil opravdu. „Zapiš si za uši, ty neomalený kluku, že ve Druhé magické válce jsme s Radionem bok po boku čelili smrti u Černého přívozu. Svým mečem jsem odrážel nemrtvé, aby mohl Radion nabrat síly potřebné k zaklínání. A i později tomu ještě osud chtěl, abychom nemálo hrdinských skutků vykonali společně!“</p>
<p>„V tom případě to vůbec nechápu,“ přiznal se Trix. „Proč s ním tedy bojujete?“</p>
<p>„Před půldruhým rokem jsme se pohádali nad pohárem dobrého vína.“ Paclus s povzdechnutím ulehl na ohoblovaný špalík, jeden z těch, které měli v zájezdním hostinci namísto polštářů. „Radion prohlásil, že mág bude vždycky silnější než rytíř a v čestném boji rytíř nikdy mága neporazí. Opáčil jsem, že já to dokážu! Od té doby se pokouším vzít útokem jeho věž. Ale… zatím se to nedaří.“</p>
<p>Trix mlčel; trávil to, co se dozvěděl.</p>
<p>„Ten pohár s vínem byl vééliký…“ zadumaně řekl Paclus. „A mám pocit, že nikoli jeden. Ale přísahali jsme, tím jsme si oba jistí. A přísaha je přísaha…“</p>
<p>Trixovi přišli na mysl bývalí zbrojnoši, ale neřekl nic. Stejně za poslední tři dni hodně dospěl.</p>
<p>„Jen těch zbrojnošů je mi líto,“ povzdechl si Paclus, jako by mu četl myšlenky. „Já mám lepší výzbroj a jsem vůči magii odolnější…“</p>
<p>Najednou se zarazil, jako by řekl něco, co neměl. Ale Trix, který si ničeho nevšiml, mlčel.</p>
<p>„Aby nedošlo k nějakému nedorozumění!“ rychle řekl Paclus poněkud hrubším hlasem. „Jsem ze čtvrtiny gnóm. A všichni gnómové jsou přirozeně vůči magii odolní, je to vrozené. Máš něco proti gnómům?“</p>
<p>„Proč?“ zrozpačitěl Trix. „Née. Četl jsem v letopisech, že kdysi žili lidi a gnómové v klidu vedle sebe, dokonce spolu i bojovali na jedné lodi. Proti elfům, myslím, nebo když se čekala velká kořist.“</p>
<p>„Správně,“ řekl už smířlivým hlasem Paclus. „Ovšem mám‑li říci pravdu, gnómové mě neberou za svého. Moje babička byla gnóm. Je to velmi vzácný případ. A u trpaslíků rodu gnómů to je jako u lidí, dědí se po meči. Po linii matky jde rod jen u elfů.“</p>
<p>„To je opravdu nesmírně romantický příběh,“ řekl Trix. „Ale babička tedy je gnóm?“</p>
<p>Paclus se prudce vztyčil na posteli. Vzal svíčku a šel ke slamníku. Se svíčkou v ruce se sklonil k Trixovi, posvítil mu do obličeje a zkoumavě se na něj zadíval. Když nenašel jediné stopy úsměšku, zmateně se pousmál, poplácal Trixe po hlavě, zhasil hrubými prsty knot a zabrumlal:</p>
<p>„Je čas jít spát. Zítra musíme brzy vyrazit…“</p>
<p>„Dobrou noc, pane,“ zažvatlal s jistým vypětím vylekaný Trix.</p>
<p>„Dobrou noc, zbrojnoši,“ zazněly ještě z Paclusova hlasu rozpaky. Ztěžka dosedl zpátky na postel. Než se uvelebil, chvilku se ještě vrtěl. Pak řekl: „Ale ano, romantický… máš pravdu. Po tom, co ztroskotala loď, vyvrhly vlny babičku a dědečka na neobydleném ostrově.“</p>
<p>„A byli tam divoši?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Co? Jací divoši? Byl to přeci neobydlený ostrov! Nebyl tam nikdo. Dokonce ani kozy. Dědeček se pět let držel, ale šestý rok nakonec udělal babičce návrh. Ano… přece jen nebyl nezlomný. A za rok, akorát když se narodila moje maminka, připlul k ostrovu koráb s piráty, aby doplnil zásoby vody. Babička s dědečkem ho obsadili a přesvědčili ty hrdlořezy, aby je vzali na pevninu. Babičku by už gnómové mezi sebe nepřijali, tohle je u nich moc přísné, no a děd byl tvrdý. Když se jednou oženil, tak se oženil. A měl taky rád svou dcerku. Až do stáří ji sám holil!“</p>
<p>Trix poslouchal beze slova jako zařezaný.</p>
<p>„Moc se mi po dědečkovi stýská,“ pokračoval Paclus. „Umřel nedávno.“</p>
<p>„A babička?“ rozhodl se Trix optat.</p>
<p>„Co babička? Je přece gnóm. Je zase v kovárně a od rána do večera bouchá kladivem. Sama mi kovala brnění! Konečně i to je kouzelné. Moje babička umí všechno…“ Z jeho hlasu byla cítit něha. „Vyrábí si korbely na pivo, jehlice do vousu…“</p>
<p>„Moje babička taky… ráda vyšívala,“ odvážil se navázat Trix.</p>
<p>„To je dobře,“ přitakal Paclus. „Ať je člověk jak chce urozený, je dobré umět něco dělat rukama. Tak jo, pojďme spát.“</p>
<p>Trixovi už se oči zavíraly a jazyk mu dřevěněl. Za chviličku spal jako dub.</p>
<p>Paclus se ještě dlouho převracel; nejdřív vstal, aby si odskočil, a když se vracel, pohlédl s neohrabanou laskavostí na Trixe schouleného na slamníku a pak ho starostlivě přikryl svou dekou. Noc byla chladná, od moře táhl vlhký vzduch. Paclusovi, jako každému člověku, v němž koluje krev gnómů, zima nevadila.</p>
<p>* * *</p>
<p>Dávno všichni vědí, že stav země, zda vzkvétá či nikoli, se nejlépe pozná, projedete‑li se po jejích cestách. Ctižádostivý a nemilosrdný vládce dokáže pozvednout hlavní město do nebývalé krásy, ale ožebračuje přitom rolníky a uvaluje na obyvatele města celní poplatky. Vládce líný a slabý nadržuje prostému lidu, nechává vesnice a města růst a vzkvétat, ale země jako taková chřadne a skomírá. Za jednoho i druhého však budou stejně zanedbané i cesty. Jen vládce, který v sobě má jak tvrdost, tak schopnost ustoupit, má svou vůli, ale je i trpělivý, je schopen rozvést po celé zemi síť cest, což ji drží pohromadě pevněji než halapartny vojáků, společný jazyk nebo společná víra.</p>
<p>Cesty v království byly, a jaké byly, to záleželo místo od místa. Ale v knížectví Dillon, a to by nikdo nemohl zpochybnit, byly cesty v naprostém pořádku. Byly prašné, dlážděné nebo prkenné, kde bylo třeba, stály mosty, čekaly přívozy, u cest se střídaly hospody, stáje a strážní domky. Jistě, v končinách už dosti odlehlých jste mohli narazit na loupežníky nebo jste mohli občas i cesty postrádat (kdoví, co z toho je horší a co poškozuje státní pokladnu víc), ale většinou se po Dillonu cestovalo dobře.</p>
<p>Trix velmi rád usedl do sedla krotkého grošáka, rezavého s bílou oháňkou. Hřebec už nebyl nejmladší, tudíž byl klidný, ale ani nebyl ještě příliš starý, tudíž chlapce nesl po všech těch rytířích v brnění na zádech lehce, jako by to bylo jen pírko. Když ho Trix po nějaké době pobídl holeněmi, oř na něj s údivem obrátil hlavu, jako by zapomněl, že na něm vůbec někdo sedí. A vlastně to tak skoro bylo. Paclusův mladý ryzák, hřebeček, si hrdě vykračoval vpředu, Trixův kůň ho následoval. Dillon nechali rytíř se svým zbrojnošem daleko za sebou a projížděli nekonečnými pšeničnými lány.</p>
<p>„Sire Paclusi, a jak vlastně chcete Radiona Šťovíka porazit?“ zeptal se Trix, když už ho přestalo bavit kochat se krajinou. Byl pořád ve svém oblečení, jelikož žluté kalhoty a oranžovou košili, které zůstaly po posledním zbrojnošovi, si kategoricky odmítl obléct. Paclus na tom netrval a jen zabručel, že měl ten kluk zvláštní vkus, „kdybys ještě viděl ten modrý klobouk, to bys koukal“.</p>
<p>„Amuletem,“ krátce odvětil rytíř. Jel prostovlasý, přílbici opřenou na předloktí a na hlavě měl bílý šátek, který ho měl chránit před sluncem. „Tím, co mi včera přinesl ten hrbatý trpaslík. Jestli nelhal, tak by mě čtvrt hodiny nemělo zasáhnout žádné Radionovo kouzlo.“</p>
<p>„A mě?“ zajímalo Trixe. Zdál se mu pochybný už sám předmět soupeření rytíře a mága, když už rytíř používá magické předměty. Ale moudře se rozhodl tuto teorii nerozvíjet.</p>
<p>„Ty se budeš držet stranou.“ Paclus si zastínil dlaní oči a zahleděl se do dáli. „Áá, už je vidět… To znamená, že už o nás ví…“</p>
<p>„Radion?“</p>
<p>„Kdo jiný.“</p>
<p>Když se Trix zadíval do dáli, opravdu se mu na horizontu ukázala špička věže. Jak se sluší na mága, jenž zná svoji hodnotu a není nikde ve službě, bydlel Radion Šťovík ve své vlastní věži, kde se věnoval kouzelnictví i čarodějství.</p>
<p>Trix se nejistě schoulil. Z nějakého důvodu si myslel, že pojedou dlouho… několik dní…</p>
<p>„A do Dillonu pan Šťovík nejezdí?“</p>
<p>„Jezdí, do Dillonu a do Bosgardu − to je takové městečko kousek od jeho věže. Přivydělává si tam jako čaroděj… Ale není na městském úřadě nastálo, dělá pro ně tak podle potřeby.“</p>
<p>„A nebylo by lepší potkat se s ním ve městě?“ zeptal se Trix. „Ve věži pro něj bude daleko snazší se bránit.“</p>
<p>„Mladý muži, kolikrát ti mám říkat, že je to čestný souboj,“ vybuchl Paclus. „Žádné útoky zezadu, žádné léčky. Čestný boj znamená: přijel, vyzval na souboj, odjel.“</p>
<p>Trixovi se znova vybavili ti zbrojnoši, kteří už neodjeli, a těžce si vzdychnul.</p>
<p>„Budeš se držet stranou,“ zopakoval Paclus. „Nic se ti nestane… Víš vůbec, co je to magie?“</p>
<p>„Jistě. Otec měl čaroděje. No, slaboučkého,“ přiznal Trix. „Ale trošku čarovat uměl.“</p>
<p>„Hmm, hmm…“ přikývl Paclus. „Zapomněl jsem, že jsi urozené krve. A víš, co je podstatou magie?“</p>
<p>„Jistě. Podstatou magie je ovládání světa formulované slovy. Slova, která jsou naplněna magickou silou, mohou měnit reálný svět − přeměnit nic v něco, jedno v něco jiného a jiné opět v nic. V principu se s ní dá dělat cokoli, co si kdo zamane!“ vesele uzavřel Trix. A jakmile si plně uvědomil obsah svých slov, zase se zachmuřil.</p>
<p>„Správně,“ přitakal Paclus. „Tak to skutečně je. Ale neber to tak absolutně. Je to teorie. Ve skutečnosti nejsou mágové všemocní.“</p>
<p>Nějakou dobu jeli mlčky.</p>
<p>„I když Šťovík je té všemohoucnosti docela blízko…“ dodal s nečekanou hrdostí Paclus. „Vidíš, jakou má věž. Ze slonové kosti, jak to má být!“</p>
<p>Věž vzdálená ještě dobré dvě míle už byla opravdu dobře vidět. Trix se zdrceně zahleděl na ten mléčně bílý osten zabodávající se do nebe. Vysoká byla věž tak na stovku loktů. Dole ji podpíraly ohromné opěrné pilíře z černého kamene. Po celé délce ji zdobily důmyslné řezby. Atlasové a ženy z Karyai, takzvané karyatidy, drželi balkonky; následovaly četné rozety a arkatury, okna se vzorovanými rámy a přátelsky rozevřenými rovněž vzorovanými okenicemi; chrliče trčící ze zdí a další architektonické zbytečnosti. Kromě slonové kosti byl použit pouze křišťál blyštící se v oknech a něco černého kamene, kterým byly podtrženy ty pro mága zjevně kompozičně nejdůležitější prvky soch.</p>
<p>Nahoře se věž rozšiřovala do obytné části, která se svými rozměry nikterak nelišila od slušné dvoupatrové vilky. I ta byla velmi vynalézavě ustrojena; zdobená věžičkami s vimperky v rozích, ozdobnými balustrádami na samém okraji střechy a bůhvíproč také vrtulí podobající se větrnému mlýnu.</p>
<p>Z nějakého důvodu se Trixovi zdálo, že na té střeše musejí určitě přistávat létající přepravní draci.</p>
<p>„A kde propána vzal tolik slonové kosti?“ nechápavě se zeptal Trix. „Vždyť na to museli padnout sloni z celého světa!“</p>
<p>„Jak kde? To přece vyčaroval! A slonová kost je jen zvenku, aby měla věž šmrnc, zevnitř je normálně kamenná.“</p>
<p>„To vůbec jde? Náš mág vždycky říkal, že vyčarované věci mají menší trvanlivost než skutečné a že se zase rychle obracejí v prach…“</p>
<p>„Váš mág za moc nestál,“ řekl přísně Paclus. „Věci vyčarované opravdovým čarodějem naopak vydrží víc než skutečné.“</p>
<p>„A kde mám tedy čekat?“ zeptal se Trix. „Neptám se ani tak proto, že bych se bál, spíš kvůli strategii.“</p>
<p>„Vidíš to houští?“ Paclus natáhl ruku v brnění. „Tam to přečkáš. Šťovík miluje přírodu, stromy ohnivými koulemi zapalovat nebude. Koukni, jakou má kolem věže zahradu… samé růže.“</p>
<p>Na Trixův vkus bylo houští až příliš blízko věže; ideální vzdálenost by viděl tak míli. Ale úkryt to byl a jestli má mág rád přírodu…</p>
<p>„Děkuji velice,“ řekl Trix.</p>
<p>Mlčky dojeli až k houštině, u níž se zastavili. Paclus ostražitě a úkosem pohlédl na věž, vytáhl z brašny u sedla amulet v podobě pěticípé rubínové hvězdy. Hbitě ji připevnil na přílbici, pobídl Trixe a ten mu pomohl přílbici zasadit k brnění.</p>
<p>„Je to starý a mocný magický symbol,“ řekl Paclus hlasem, v němž zaznívalo znepokojení. „Prý kdysi ochraňoval všechen lid. Mocnější je jedině žlutá šesticípá hvězda, ale na tak silný amulet už je potřeba povolenka Kapituly mágů.“</p>
<p>„A jak se dostanete do věže?“</p>
<p>„Tam jsou prostě dveře. Nejhorší je dostat se… k věži.“</p>
<p>Paclus si zabrumlal cosi, co se nápadně podobalo modlitbě k bohu gnómů Hroggovi. Vytáhl z pochvy meč a dal koni povel ostruhami. Ten, zjevně takovým činem popuzený, vmžiku přešel z kroku do bujarého klusu. Kolem věže nebyly ani lesy, ani pole, jen rovná zelená louka, nečekaně plná růží. Kůň uháněl po louce tak lehce, jako by klusal po rovné cestě.</p>
<p>Trix rychle přehodil otěže přes vhodnou větev, zatajil dech a jal se sledovat Pacluse. Jeho kůň netečně ochutnával trávu, zjistil, že není dobrá, a začal oňuchávat Trixovo ucho. Chlapec si pro každý případ trošku odsedl. Koně se takové chování dotklo a pustil se do pastvy.</p>
<p>Sir Paclus zvedl ruku s mečem do výše a uháněl k věži. Ale popravdě řečeno nebylo to příliš vysoko. Sir Paclus měl ruce sice svalnaté, ale krátké. Trixovi přišlo, že bojové kladivo nebo vrhací sekyrka by vypadaly v Paclusových rukách případněji.</p>
<p>Rytíři se ale nemohou bít kladivy, to je úděl gnómů.</p>
<p>Nějakou dobu se nic nedělo a v Trixovi rostla naděje, že Šťovík není doma. Třeba právě čaruje pro městský úřad v Bosgardu. Nebo možná trhá bylinky do svých lektvarů… Šťovík do polévky…</p>
<p>Nicméně jeho naděje se nenaplnily. Špička věže se najednou rozzářila neskutečným červeným světlem. Nad věží se objevil průzračný oblak ve formě obrovité lidské tváře, která zjevně patřila Radionu Šťovíkovi.</p>
<p>Ukázalo se, že mág je dobře živený, nakrátko ostříhaný muž středního věku. A vypadal by docela mírumilovně, nebýt toho zarputile zamračeného obočí, očí, z nichž šlehaly ohnivé jazyky, a celkově šílených rozměrů. Tvář se naklonila. A Trix pochopil, že je to jen tvář, nic víc, cosi jako prázdná maska visící ve vzduchu. Srdce se mu svíralo; tvář se podívala na sira Pacluse.</p>
<p>Rytíř uháněl k věži.</p>
<p>Mág se zakabonil ještě víc. Nafoukl tváře a foukl na Pacluse z výšky své věže.</p>
<p>V jednom okamžení se strhla bouře. Tráva na louce ulehla. Stromy nad Trixovou hlavou se rozkymácely a zapraskaly. Paclusův kůň se vzepjal na zadní a začal se ošívat. Rytíř se snažil udržet, ale nešlo to, meč zvednutý k nebi mu v tom bránil. Sir Paclus dopadl do trávy jako hromada řinčícího železa. Ryzák nedbal koňské chrabrosti, jak je opěvována v baladách, a uháněl pryč.</p>
<p>„Amulet nefunguje…“ s hrůzou vydechl Trix.</p>
<p>Ovšem neměl tak docela pravdu. Paclus, který právě přišel o koně, vstal, zavrtěl hlavou a vydal se k věži. Zuřící uragán mu nijak nevadil. Amulet evidentně chránil jen člověka, a nikoli jeho koně.</p>
<p>Mágova tvář se zachmuřila. Přestal foukat. Přimhouřil oči. Z nich mu vyšlehly bílé blesky, které se dál a dál větvily a sjížděly na louku. Jeden blesk dokonce udeřil přímo do Paclusovy přílbice. Kolem se rozletěla spousta sršících barevných jisker.</p>
<p>Ale rytíř šel houževnatě dál. K Trixovi z dálky slabě doléhaly tlumené nadávky a přání zmydlit a přizabít toho nabubřelého mága.</p>
<p>Mág se zamyslel. Pak doširoka otevřel ústa a zakřičel. Řev byl tak hlasitý a příšerný, že byl nejspíš slyšet až v Dillonu. Trix si zacpal dlaněmi uši a zakřičel taky − lepší způsob, jak při takovém hluku neohluchnout, neznal.</p>
<p>Ukázalo se ale, že křik sám o sobě nebyl až tak podstatný. Z mágových úst začaly vylétat otáčející se a vířící zmačkané a upěchované chomáčky čehosi, které se poté, co dopadly na zem, rozvíjely a proměňovaly v odporné nestvůry. Byly mezi nimi mrštné stvůry podobné opicím, pak podsadití minotauři, vysokánští rohatí démoni a skákající koule s očima vypadající jako chuchvalce syrového masa. A podle všeho na nestvůry moc amuletu nepůsobila, neboť na sira Pacluse radostně dorážely.</p>
<p>Zdálo se ale, že rytíře svou přítomností skoro těšily. Prvního minotaura rozsekl mečem na dvě půlky, ohnivou kouli, kterou po něm vyslala opice, odrazil tak šikovně, že upálila nejbližšímu démonovi roh i s celou hlavou, a stále dál si probíjel cestu k věži. Mečem se oháněl tak, že stvůry neměly šanci se k němu dostat. Za ním zůstávala odporná rozsekaná mrtvá těla a louže krve nejrůznějších barev.</p>
<p>„Sláva, sláva, ať žije statečný sir Paclus!“ křičel Trix a vyskakoval do výšky. Najednou se přestal stydět za svou pozici zbrojnoše a začal v ní naopak shledávat i jisté výhody. Hrdinský skutek vykonal Paclus, a on, Trix, má plné právo vykládat: „Když jsme se sirem Paclusem přemohli velkého mága Radiona Šťovíka…“</p>
<p>Ovšem křičet byla chyba. To Trix pochopil hned, jakmile se jeden z minotaurů, jenž dopadl poměrně daleko od Pacluse, otočil za hlasem a dal se do rychlého poklusu směrem k houštině.</p>
<p>Jako první situaci pochopil kůň. Přece jen ho dlouhá léta osedlával rytíř. Jediným trhnutím uvolnil uvázané otěže z větve a uháněl houštinou za svým kamarádem ryzákem, který stál v bezpečné vzdálenosti až u samé cesty. Trix ho mohl maximálně tak doprovodit pohledem a obrátit svou pozornost zpět na minotaura.</p>
<p>Hrůzná býčí tlama stvůry se k němu řítila a cenila zuby. Oproti přirozenosti (ačkoli co si v případě minotaura myslet o přirozenosti?) se tlama skvěla ohromnými ostrými tesáky. Tělo porostlé hrubou rezavou srstí kryla destičková zbroj. V rukách ještě navíc, jako by nestačilo spoléhat se na svou sílu, držel minotaur halapartnu. Trix zaúpěl tak pronikavě, že ho dokonce i Paclus, který už se probil skoro až k věži, uslyšel. Rytíř se otočil, na čtvrt vteřinky zaváhal a pak s trochou klení vyrazil za svým zbrojnošem. Bez ohledu na své krátké nohy se Paclus hnal neuvěřitelně rychle, neměl ale žádné pochybnosti o tom, s čím se na konci této své cesty shledá. Minotaur měl spoustu času, aby z Trixe nadělal třísky a ještě je slupnul. Možná by ho stihl i lehounce opéct na ohni.</p>
<p>Koneckonců podle toho, jak minotaur vypadal, se dalo usoudit, že by chlapce spořádal i syrového.</p>
<p>První myšlenka, která se dovedla Trixovi vměstnat do hlavy, byla dosti moudrá.</p>
<p><emphasis>Umějí lézt minotauři po stromech?</emphasis></p>
<p>Ovšem při letmém pohledu na nejbližší stromy Trix poněkud zesmutněl. Ten nejvyšší strom byl asi dvakrát tak vysoký jako člověk. Minotaur si ho až z vršku sundá halapartnou, aniž by musel byť jen na špičky.</p>
<p>Druhá myšlenka, jak to tak v takových krizových situacích bývá, byla hloupá.</p>
<p>Minotaur, jak ví každé malé dítě, je z poloviny člověk a z poloviny zvíře. A jako každá zvířecí nestvůra se bojí přímého ohně, tekoucí vody a jistého lidského pohledu…</p>
<p>Kdyby byl Trix jen maličko míň vylekaný, nemohl by si nevšimnout, že minotaur cestou přeskočil kouřící kráter v místě, kam sjel magický blesk, aniž by se o cokoli staral, proběhl bosýma nohama po planoucí trávě a pak se zlehka přehoupl přes bystřinku.</p>
<p>Pro strach neviděl nic jiného než zlostné, krví podlité oči, ostré rohy, vyceněné tesáky a rozcuchanou rezatou srst na tlamě minotaura. Napřímil se, aby dodal svému postoji na hrdosti (kdyby byl jen o maličko vyšší, tak by to i šlo), upřel pohled do minotaurových očí a ze všech sil zakřičel (hlas mu sice přeskočil, ale řval aspoň nahlas):</p>
<p>„Stůj! Před tebou stojí člověk!“</p>
<p>Znělo to hrdě, ale minotaura to pochopitelně nezastavilo. A to, že stál klouček na místě a ani se nehnul, ho zřejmě rozkatilo ještě víc. Zvrátil hlavu dozadu, vydal mocný ryk a bil se v běhu levou rukou v prsa. Železné brnění dunělo a promáčklin na něm přibývalo. V pravé ruce minotaur stále třímal halapartnu.</p>
<p>Trix si nevěděl rady. Na útěk bylo pozdě, lézt na strom byla hloupost, utkat se s ním by bylo směšné.</p>
<p>Řekl první, co ho napadlo.</p>
<p>„Na kolena!“ vykřikl. „Tvoje zuřivost je před mou odvahou bezmocná! Ještě krok a chcípneš v šílených mukách! Srdce se zastaví a vydechneš naposledy!“</p>
<p>Minotaur se zastavil a užasle na Trixe upřel zrak. Obludu a chlapce dělilo deset kroků. Trix měl pocit, že cítí smrdutý dech té nestvůry. Malá zlá očka podezíravě zkoumala půdu u Trixových nohou, jako by tam čekala past.</p>
<p>„Ještě krok a chcípneš jako tupý býk na jatkách,“ pohrozil mu Trix. „Pros mě o milost, ty obludná stvůro, zrozenče tmy a chaosu!“</p>
<p>Těžko říci, co minotaura rozohnilo víc, jestli to srovnání s býkem nebo fráze o tmě a chaosu, odkud on vlastně opravdu pocházel. V každém případě obluda znovu vycenila zuby a udělala sebejistý krok Trixovi naproti.</p>
<p>A strnula.</p>
<p>Minotaurova tlama pomalu dostávala udivený výraz. Pustil halapartnu a začal si oběma rukama rvát dolů zbroj. Silné kožené řemínky, kterými byly destičky k sobě svázané, nápor nevydržely a praskaly; zbroj se sesypala minotaurovi pod nohy jako šupiny. Nestvůra se začala drápat na hrudi. Pak se několikrát udeřila v prsa kdesi v oblasti srdce. Ulehčeně a tiše vzdychla. O krok ustoupila a s obavou spočinula pohledem na Trixovi.</p>
<p>Trix hleděl na minotaura podstatně vylekaněji.</p>
<p>Nestvůra se ohlédla, podívala se na věž ze slonové kosti, na mágovu tvář, která visela ve vzduchu, a jak se zdálo, upírala nyní pozornost jejich směrem.</p>
<p>„Jen to zkus!“ zahrozil Trix. Zrak mu padl na hladký kámen, který se mu válel u nohou: oblázek omletý vodou a větrem na pěst veliký. Netraduje se, že velký válečník Margon Zelenozubý snad zdolal kyklopa jedinou přesnou ranou kamenem?</p>
<p>Trix hbitě vytáhl z kalhot pásek, sklonil se, chňapl po oblázku a vložil ho do praku. Nebyl sice kdovíjaký, navíc ani té baladě o Margonovi až tak nevěřil… Ale stejně…</p>
<p>„Stačí jediný kámen, abych ti roztřískal lebku a tvůj smrdutý mozek se rozprskne všude kolem!“ prohlásil Trix. „I já sám se leckdy zděsím svých skutků. Když beru do ruky zbraň, nemůže se jediná živá duše v mé blízkosti cítit v bezpečí. Nejedno zvíře už padlo mojí rukou.“</p>
<p>Máme‑li být přesní, Trixovou rukou padla všeho všudy dvě zvířata: starý skoro slepý jelen, který mu při lovu na kopí sám naběhl (chlapec pak dobrou půlhodinu plakal v bezinkách) a mladý hloupý králík, kterého Trix ulovil právě prakem. Veverka, na niž měl políčeno, šťastně odhupkala.</p>
<p>Minotaur se znovu podíval na věž. I mágův pohled se teď rozhodně upíral na něj. Tvář měl mág zachmuřenou. A to se k nim ještě blížil Paclus, za nímž daleko zaostávaly již nečetné přeživší nestvůry.</p>
<p>Ve zvířecké tváři minotaura se mísilo zoufalství se zlostí. Znovu popadl halapartnu a udělal krok ke Trixovi.</p>
<p>Mládenec zakroužil prakem a vystřelil kámen kamsi − skoro příkladně a téměř směrem k nestvůře.</p>
<p>Kámen sledoval takovou pozoruhodnou trajektorii, asi jako kdyby Trix vypustil z praku šíleného ptáčka, a vydával u toho svist tak pronikavý, jako by ten ptáček byl s jeho konáním krajně nespokojený. Kámen opsal oblouček a dopadl minotaurovi přímo mezi oči, kousíček nad hrozivě se rozevírající nozdry.</p>
<p>Hlava minotaura se rozletěla, rozprskly se střípky kostí a kolem se rozšířil jemný šedý aerosol. Minotaur nevydal ani hlásku, navíc vydávání hlásku mu už teď nebylo k ničemu, a praštil sebou do trávy k Trixovým nohám.</p>
<p>Smrdělo to šíleně. Na všem kolem ulpěl ten odporný šedý lepivý a neuvěřitelně páchnoucí hnus.</p>
<p>Rozběhnutý Paclus učinil zoufalý pokus, aby zabrzdil, ale nepovedlo se mu to. Vypjal vpřed ruce s mečem a naplno vletěl do bezhlavé mrtvoly minotaura. Upadl, přičemž mečem proklál tu chlupatou horu masa a přišpendlil ji k zemi.</p>
<p>„Bravo, bravo,“ rozeznělo se Trixovi za zády. „Ovšem úplně zbytečně, můj příteli.“</p>
<p>Trix se snažil přinutit obracející se žaludek k poslušnosti. Otočil se a uviděl prakticky vedle sebe člověka. Dlouhý šedý plášť a kulatá černá čapka popsaná tajemnými runami ho nenechávala na pochybách, že tohle je mág.</p>
<p>„Radione,“ zaúpěl Paclus, který se plácal po těle minotaura a snažil se vytáhnout meč. „To sis ale pěkně naběhl. Teď… teď…“</p>
<p>Najednou začichal a zašklíbil se odporem.</p>
<p>„Co je to za puch? Jestli ses rozhodl mě otrávit…“</p>
<p>„Co, puch, to jsou jen pozůstatky až zbytečně efektního kouzla,“ lhostejně máchl rukou Radion. „Ten odstraníme…“ Zachmuřil se a řekl: „Nechť libý a čistý vzduch dýchající dalekými rozkvetlými lukami a zasněženými horskými vrcholky smyje čerň z místa krveprolití a odvane puch a vání smrduté…“</p>
<p>Zavanul čerstvý vzduch. Puch se vytratil.</p>
<p>„Vyzývám tě na souboj!“ zvolal Paclus, když nakonec úspěšně vytáhl meč. „Braň se, ty samolibý snobe.“</p>
<p>„Sire Paclusi…“ začal hlasem promlouvajícím do duše Šťovík. Jeho tvář už vůbec nebyla tak hrozivá jako předtím ta maska visící nad věží.</p>
<p>„Sire Paclusi, možná bychom mohli s ohledem na nové skutečnosti náš dávný spor ukončit…“</p>
<p>„Vzdáváš se?“ vítězně vykřikl Paclus.</p>
<p>Mág si povzdechl a Trix pochopil, že se blíží konec.</p>
<p>„Zadržte, pane!“ zakřičel zpanikařený Trix. „Zadržte! Co bylo předmětem vaší pře? Že jste silnější než mág? A pan Šťovík odvětil, že on je silnější než rytíř? Nebo jste řekl, že mág nemůže porazit rytíře? A pan Šťovík tvrdil, že rytíř nezvítězí nad mágem?“</p>
<p>„Prosím?“ užasl Paclus pohazuje si v ruce mečem. „Nechápu. Jaký je v tom rozdíl?“</p>
<p>„Není možné, že bystě měli pravdu oba?“ zeptal se v návalu výmluvnosti Trix. „Panu Šťovíkovi se nedařilo vás porazit, měl jste pravdu! A vy jste nemohl porazit pana Šťovíka, i on měl pravdu! Vždyť jste byli přátelé! Proč se teď bít na smrt?“</p>
<p>Rytíř se zádumčivě zadíval na mága.</p>
<p>Mág se doširoka usmál.</p>
<p>„Ty jsi zákeřně usmrtil šestnáct mých zbrojnošů,“ řekl rozhořčeně Paclus. „Jak bych se teď s tebou mohl usmířit?“</p>
<p>Když Trix tohle uslyšel, divže neomdlel.</p>
<p>„A kdo ti řekl, že jsou mrtví?“ odpověděl nazlobeně Šťovík. „Kdyby to řekl někdo jiný, ale ty přece víš, že jsem se v bojové magii vždycky zasazoval o humánnost.“</p>
<p>Paclus vypískl. Podíval se příkře po očku na nestvůry, které zůstaly naživu, shromáždily se v bezpečné vzdálenosti a z nudy už pošťuchovaly jedna druhou. Zasunul meč do pochvy.</p>
<p>„No, pokud mi dokážeš, že jsou naživu…“ podmračeně řekl Paclus, „pak… pak… ty opovrženíhodný syčáku…“</p>
<p>„Buď zdráv, můj bojový druhu,“ řekl tiše Šťovík.</p>
<p>Paclusovy oči se zalily slzami:</p>
<p>„Buď zdráv, Radiku! Buď zdráv, čaroději.“</p>
<p>Staří přátelé se zvučně objali. I mág si otřel oči širokým rukávem pláště.</p>
<p>„Děkuju, žes svému minotaurovi srazil hlavu,“ řekl Paclus. „To je Trix, můj nový zbrojnoš a znamenitý mládeneček. Byla by škoda, aby skončil pod pařátem nestvůry.“</p>
<p>„To jsem nebyl já,“ zasmál se Šťovík. „To on sám.“</p>
<p>„Co on sám? Sám si usekl hlavu?“ nepochopil Paclus.</p>
<p>„Ne. To tvůj zbrojnoš zabil minotaura. Prakem.“</p>
<p>Sir Paclus se odvrátil od mága, podíval se na minotaura, pak na Trixe, na prak v jeho rukách a zařehtal se:</p>
<p>„Jak prosím? Kamenem? Z praku?“</p>
<p>„Ale vždyť slavný Margon Zelenozubý taky zasáhl kyklopa jediným kamenem!“ vykřikl Trix, který si teprve začínal uvědomovat, co vlastně dokázal.</p>
<p>„Jistě, jistě…“ přikývl Šťovík s úsměvem na rtech. „Byl jsem u toho. Jediným kamenem, skutečně. Katapultoval ho a trefil kyklopa přímo do oka.“</p>
<p>„Minotaur se prakem zabít nedá,“ příkře odvětil Paclus. „Zázraky se nedějí.“</p>
<p>„Proč by se ‚neděly‘?“ Radion Šťovík zlehka nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Žádný mág by s tebou nesouhlasil! A tvůj zbrojnoš je mág.“</p>
<p>Popošel k Trixovi a pochvalně ho poplácal po rameni.</p>
<p>„Musím říct, že na začínajícího mága nebyla ta zaklínadla špatná.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Trix seděl na bobku v maličké zahrádce, kterou měl Šťovík zbudovanou na střeše své věže. Pokud jde o to, že na střeše mohou přistávat draci, Trix se nemýlil. Mezi věžičkami bylo obrovité bidélko, vyrobené z habrových trámů, které si chovatelé draků velmi pochvalovali, hlavně proto, že takzvané železné dřevo je ohnivzdorné. Vedle bidélka se ale na střeše našlo místo i na malou zahrádku, kde rostla hlavně kvítka: heřmánek, pomněnky, zvonečky, ale také něco málo zeleniny: okurky, rajčata a tak. Nad nejkrásnějším záhonem ze všech se klenulo sklo podobné skleníku. Pod ním protékal malý potůček a vesele si zurčel v kruhu − o tom, že tu sehrála svůj díl magie, se nedalo pochybovat. Na břehu potůčku stál krásný malý domek a kolem něj pobíhali maličcí človíčci, takoví palečci. Jedni sbírali houby nebo ořechy, jiní se koupali v potůčku a většina prostě jen tak lenošila. Že se na ně někdo díval, je vůbec netrápilo, evidentně si užívali života.</p>
<p>„Už jsem přemýšlel, co bych tak s nimi udělal…“ vykládal nahlas Radion Šťovík. Oba usmíření − mág a rytíř spolu stáli u dračího bidélka a v rukou drželi plné poháry vína. „Pustit je? Ale ty by ses urazil, že s tebou nebojuju vážně. Vzít si je za tovaryše? Jenže neměli k magii nejmenší vlohy. Zabít? Nějak se mi to nezdálo, nebyl důvod. Držet je jako zajatce? Bylo tedy načase zřídit pro ty nešťastné zbrojnoše nějaký domov. Jinak mi tu rozbijí všechny lektvary, magickou literaturu počmárají kdejakými malůvkami… No kluci, co si na nich člověk vezme. Tak jsem si řekl, že ty výrostky zmenším do velikosti okurek a ubytuju je na své zahrádce. Ať si tu kluci spolu svorně žijou a uvidíme.“</p>
<p>„Tos neměl!“ namítl Paclus. „Ti kluci snili o hrdinských skutcích, a tys z nich udělal takovéhle skrčky.“</p>
<p>„Jsem přece mág, dělat lidem ohavnosti je moje práce,“ řekl rozšafně Šťovík. „A pokud jde o hrdinské skutky, mají jich až dost, to mi věř! Buď je napadne rejsek nebo k nim zaletí čmeláci. Tolik dobrodružství, že už by to vydalo na letopis. A víš ty co, teď je všechny vysvobodíš. Vrátím je do původní velikosti. Všechno, co tu zažili, si budou pamatovat jen mlhavě, jako by se to odehrálo ve snu. Mají teď malinké hlavičky, moc se jim tam toho neudrží. A ty je všechny přivedeš do Dillonu a řekneš, že jsi je vysvobodil ze zajetí lstivého Šťovíka.“</p>
<p>„Na milodary nejsem zvědavý!“ trpce pronesl Paclus.</p>
<p>„Jaké milodary?“ podivil se Šťovík. „Vždyť jsi je opravdu vysvobodil! Nebo ne?“</p>
<p>„Museli bychom bojovat…“ nejistě řekl rytíř.</p>
<p>„Ale vždyť jsme bojovali! Ale jestli chceš, vraž mi jednu! Ale ne naplno!“</p>
<p>„No… já nevím…“ rytíř váhal.</p>
<p>„Ber, ber, stejně potřebuješ zbrojnoše.“</p>
<p>„Já mám zbrojnoše,“ zpozorněl Paclus.</p>
<p>„Trixe? A odkdy mágové slouží jako zbrojnoši?“</p>
<p>Trix zamrkal po Šťovíkovi i Paclusovi, ale pak se zase vrátil ke svému pozorování človíčků. Ten nejdivočeji oblečený byl zjevně jeho předchůdce…</p>
<p>„Trix není mág! Je urozeného původu a chce se stát rytířem.“</p>
<p>„Jestli jsem to dobře pochopil, chce se pomstít uchvatitelům,“ upřesnil Šťovík. „Věř mi, že magie je na pomstu ta nejlepší věc!“</p>
<p>„Ale, ale.“</p>
<p>„Tedy vedle rytířství,“ rychle se opravil Šťovík. Vejít znovu do sporu přeci jen nechtěl. „Paclusi, můj příteli… Ty přece víš, jak důležití jsou ve válkách mágové. A víš, jak málo lidí je těmito schopnostmi obdařeno. To jen elfové si každý umějí aspoň maličko zakouzlit…“</p>
<p>„Nevím a nevím,“ zasupěl Paclus.</p>
<p>Trixovi se zalíbilo, že se o něj svádí takový lítý boj.</p>
<p>„Vzdej se ho, Paclusi, ve jménu celého království.“</p>
<p>„A k čemu bude království další mág. Vždyť žijeme v míru.“</p>
<p>„Teď je mír. Musím tě ale upozornit,“ Šťovík ztišil hlas, „že situace v poslední době velmi houstne. Vitální mágové už se na Křišťálových ostrovech po porážce dali dohromady. A prý se pomocí nějakých šílených experimentů naučili dělat mágy z obyčejných lidí. Samozřejmě jsou to slaboučtí mágové, za moc nestojí, ale jsou jich tisíce, Paclusi. Desítky tisíc!“</p>
<p>„Lžeš,“ odvětil Paclus jako malý kluk. „Tisíce?“</p>
<p>„Opravdu!“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Trix zlehka zaťukal na sklo, aby upoutal pozornost svých nešťastných předchůdců. Človíčci si pospíšili do domu. Nejspíš si mysleli, že hřmí.</p>
<p>„Trixi!“ zavolal silným hlasem Paclus.</p>
<p>Trix vyskočil a přiběhl k rytíři.</p>
<p>„Slyšel jsi, o čem jsme se bavili?“ zeptal se Paclus.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Trix.</p>
<p>„Tak to rozhodni. Co bys chtěl radši − zůstat se mnou, nebo se stát učněm u Radiona Šťovíka?“</p>
<p>Trix zaváhal. Rytíře zjevně takovýhle obrat zkormoutil. Vždyť se pustil na pomoc svému zbrojnoši, když už byl skoro u věže…</p>
<p>„A nemohu být současně rytířem i mágem?“ pokusil se na to vyzrát.</p>
<p>„Můžeš!“ odpověděli Paclus i Šťovík jako jeden muž. Radion to ovšem objektivně upřesnil: „Ale nebude z tebe ani dobrý rytíř, ani dobrý mág.“</p>
<p>„A opravdu mám vlohy pro magii?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Víš, co je to magie?“ odpověděl mu Šťovík otázkou.</p>
<p>„Umění měnit svět slovy.“</p>
<p>„Správně. A proč mohou slova měnit svět?“</p>
<p>„Nevím.“ Trix pokrčil rameny. „Je to nejspíš tajemství, ne? Zřejmě jsou k tomu potřeba zvláštní slova?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Šťovík. „Jde o to, můj hochu, že svět je vlastně jen představou lidí o něm. Kdysi se lidé dohodli, že nebe bude modré, slunce žluté, tráva červená…“</p>
<p>„Radione, tráva je zelená,“ špitl Paclus. „Jestli ti to mohu připomenout.“</p>
<p>Mág se zarazil:</p>
<p>„Zelená, ovšem. Přeřekl jsem se. Aby byl ten příklad názornější.“</p>
<p>„A jakou barvu má víno v našich pohárech?“ ptal se houževnatě Paclus.</p>
<p>Šťovík si povzdechl:</p>
<p>„Dobře, chápu. Stačí. Můj tatínek nerozeznával barvy a já jsem po něm. Krev a víno jsou červené. Tráva a žáby zelené. ‚Co teče, je červené, po čem šlapeš, zelené.‘“</p>
<p>„Tuhle pomůcku jsem mu vymyslel já,“ hrdě oznamoval Paclus. „Ale vykládej dál.“</p>
<p>„Takže,“ mág si odkašlal, „kdysi se lidé domluvili, jaký by měl být svět, který je obklopuje. A domluvili se, jak jinak, za pomoci slov. Pro všechno na světě si vymysleli vysvětlení. Ale slova mohou být různá. A zůstala v nich síla! A když si vybereš ta správná slova a řekneš něco opravdu přesvědčivě, svět ti může uvěřit: a změnit se.“</p>
<p>„Proto mág vždy potřebuje protějšek, který ho poslouchá,“ dodal Paclus. „I kdyby to měl být zabedněný minotaur. Proto bývají moudří mágové vždy někým provázeni. Třeba svými učedníky.“</p>
<p>„Dobří mágové,“ řekl Radion takovým tónem, že bylo jasné, že sám sebe považuje za velmi dobrého mága, „si vystačí sami, mohou přesvědčit i jen sami sebe. Ale samozřejmě s nějakým parťákem to jde lépe. Čím jednodušší a důvěřivější protějšek je, tím magie lépe zafunguje.“</p>
<p>Po očku se podíval na Pacluse a spěšně si usrkl vína, jako by přemýšlel, co řekl špatně. Ale rytíř neměl žádných námitek.</p>
<p>„Jaká slova jsou v čarodějství ta správná, a jaká ne?“ položil Trix ještě jednu otázku.</p>
<p>„Naprosto správná otázka,“ přikývl Šťovík. „Stejně jako v každé jiné správně položené otázce, je už i v téhle odpověď. Správná slova jsou ta, jimiž lze něco <emphasis>spravit,</emphasis> to jest vykonat. Pod jejichž vahou se tají dech a sladce se svírá srdce!“</p>
<p>„A proč vymyšlená zaklínadla časem ztrácejí sílu?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Výborná otázka!“ ožil Šťovík. „Dřímá v tobě velký mág! Skutečně, jednou vymyšlené zaklínadlo se dá použít mnohokrát. Ale častým užívání se jakoby opotřebovává, svět věří tvým slovům méně a méně a síla kouzla je slabší a slabší. A když pak začneš zaklínadlo rozdávat na potkání, i z toho nejmocnějšího zaklínadla nezbude za pár měsíců nic, přestane fungovat. Proto si mágové svá zaklínadla chrání a nepoužívají je, pokud to není opravdu nezbytné; spíš improvizují, a řeší‑li nějaké běžné záležitosti, nepoužívají magii vůbec.“</p>
<p>„Rozhodni se, chlapče,“ řekl Paclus. „Jsi skvělý zbrojnoš, udělal bych z tebe rytíře. Ale jestli se rozhodneš stát mágem…“ odmlčel se a smutně dodal, „pak se možná sejdeme bok po boku na poli bitevním. A zatímco ty budeš užívat svých slov, já tě budu se svým věrným mečem chránit před stvůrami.“</p>
<p>Trix přikývl. Zamyslel se. Pak přišel k rytíři a pevně ho objal.</p>
<p>„Znamená to, že sis vybral dráhu rytíře?“ zeptal se dojatě Paclus.</p>
<p>„Ne, sire Paclusi. S vaším svolením se stanu učněm vašeho přítele,“ odpověděl Trix. „Mnohokráte vám děkuji. Vynasnažil bych se, abych byl dobrým zbrojnošem i rytířem. Ale, víte, zdá se mi, že mou cestou je magie.“</p>
<p>Paclus přikývl a smutně řekl:</p>
<p>„Máš pravdu, Trixi. Hodně štěstí.“</p>
<p>Trix se otočil k mágovi a zeptal se:</p>
<p>„Co mám dělat, pane učiteli?“</p>
<p>Radion přimhouřil oči.</p>
<p>„Jdi o dvě patra níž, můj učedníku. Najdeš tam velkou a špinavou kuchyni. Pokus se ji za večer poněkud pročistit. A pamatuj, že mágové nepoužívají kouzla kvůli nějakým domácím zbytečnostem.“</p>
<p>„Rozkaz.“ řekl Trix, kterého úkol ani trochu neudivil.</p>
<p>Naposledy mrknul na maličký domeček a zamířil ke schodům. Za zády mu zazněla šeptem vyřčená Paclusova slova:</p>
<p>„Je to skvělý kluk. Ale počítej s tím, že občas se chová jako slon v porcelánu.“</p>
<p>„Ale jistě,“ mile odpověděl mág. „Vidím to. Z takových bývají ti nejlepší čarodějové.“</p>
<p>Cestou po schodech se Trix doširoka usmíval, jako člověk, který nakonec přece jen našel v životě své místo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Druhá část<strong>Trix hledá poznání</strong><strong>1.</strong></p>
<p>Život mladého člověka, který se stane čarodějovým učněm, lze rozdělit do dvou zcela si nepodobných částí.</p>
<p>V jedné, jež je světu nepřístupná, musí takový učedník vařit jídlo, mýt nádobí, zametat podlahu a stále trpět učitelovo vychloubačné vyprávění o jeho hrdinských činech a skutcích. Odměnou za to jsou Trixovi záchvaty pedagogického nadšení, jež ovšem čaroděje stíhají jen zřídkakdy. To pak musí vyslechnout dlouhé a nudné výklady, pak sám sestavit zaklínadla, načež si pro změnu opět vyslechnout dlouhé a nudné poznámky k nim.</p>
<p>Ovšem druhá část, pro svět daleko zjevnější, je mnohem příjemnější.</p>
<p>Tudíž začneme vykládat odsud.</p>
<p>V černém hábitu se smaragdovou podšívkou vešel veselým klátivým krokem čarodějský učedník Trix Solier do tržnice města Bosgardu. V levé ruce pevně svíral proutěný košík, v pravé hladkou dřevěnou hůl, která vyhlížela natolik prvotřídně, že dělala dojem hole kouzelné.</p>
<p>Když se na trhu objevil, způsobilo to mezi trhovci a pár náhodnými ranními návštěvníky rozruch. Ve městečku už všichni věděli, že čaroděj Radion Šťovík si před třemi dny za tajemných okolností (šuškalo se o kruté bitvě, při níž roj rytířů, kteří si vzali na pomoc četné démony, a horda gnómů obklíčili magickou věž) pořídil učedníka. Ale samotného učně ještě nikdo na vlastní oči neviděl. Nejrozšířenější názor, jejž si lidé šeptali, byl takový, že učeň vlastně není člověk, ale démon „převlečený“ za člověka, takže po Trixovi pokukovali nejen se zvědavostí a respektem, ale dokonce s obavou.</p>
<p>Trix, který o tom nic netušil, došel k řezníkovi, jehož mu Šťovík večer předtím podrobně popsal. Plešaté chlapisko s buldočím obličejem, nervózně svírající v ruce obrovitou sekyru, znejistělo při pohledu na Trixe ještě víc a sklopilo zrak.</p>
<p>„Dobré ráno, pane Sekale,“ pozdravil uctivě Trix. „Pan Šťovík říkal <emphasis>jako vždycky.</emphasis>“</p>
<p>Řezník přikývl, jedinou ranou zaťal sekyru do špalku na sekání masa a nečekaně hbitými pohyby balil svými velikými tlapami do hnědého papíru několik šťavnatých kousků svíčkové, vepřová žebírka, telecí jatýrka a dva věnce koňských buřtů. A balíčky převázané provázkem už putovaly na dno Trixova košíku.</p>
<p>„A… jak se jmenuje mladý pán?“ zdvořile se optal Sekal.</p>
<p>„Trix.“</p>
<p>„A mohl bych poprosit o zaplacení za to maso, pane Trixi?“</p>
<p>„Pan Šťovík říkal <emphasis>jako vždycky,</emphasis>“ chápal se Trix košíku dělícího ho od řezníkových rukou oběma rukama. Hůl se mu pletla, tak si ji strčil podpaždí, což naprosto kazilo dojem.</p>
<p>„Chápu,“ řekl smutně řezník. „Vyřiďte váženému panu mágovi, že si ho nesmírně vážím, ale že jeho účet už činí celých patnáct zlatých, a já žel ze vzduchu maso ani zlaťáky vykouzlit neumím.“</p>
<p>„Vyřídím,“ odvětil překvapený Trix. A upřímně by ho ani nenapadlo, že by se Radionu Šťovíkovi mohlo nedostávat peněz. V jednom z pokojů ve věži viděl Trix na vlastní oči tři veliké truhly napěchované mincemi, byť pravda bůhvíproč měděnými. Ale i měďáky jsou peníze. „Samozřejmě to vyřídím. Pan Šťovík peníze má, je přeci mág.“</p>
<p>„Zato já ne, jsem jen řezník,“ smutně řekl Sekal. „Vyřiďte to, pane Trixi, buďte tak hodný! Jinak nebudu dobytek porážet. A až příště přijdete, nebudu mít pro váženého pana Šťovíka ani čerstvé maso, ani buřtíky…“</p>
<p>Zatímco Trix přemýšlel o té zaobalené pohrůžce, prošel mléčnými stánky a koupil sýr a z baňaté láhve si nechal nalít mléko. V bandasce s mlékem seděla malá žalostná žabka, aby mléko v tom vedru nezkyslo. Trix se zašklíbil a rozhodl se, že mléko pít nebude, maximálně převařené. S mlékařkou účty vyrovnal malou stříbrnou mincí, jíž ho Šťovík vybavil. Namísto vrácení peněz mu mlékařka vrazila do ruky plátěný hadřík s hrudkovitým tvarohem s takovou samozřejmostí, že se ani nebránil.</p>
<p>Poslední zastávkou jeho poslání byl zelinář, stařík, horal, který se s bohorovným klidem díval na přibližujícího se Trixe. Na nic se neptal, vzal si od hocha trošku silnější stříbrňák a předal mu svazky salátu, cibule a neznámých bylinek. Než se Trix stačil podivit, co je na zelenině tak drahého, stařík řekl:</p>
<p>„Tak to je. Mladý pán potřebuje jíst hodně zeleniny, v zelenině je síla.“</p>
<p>Trix si vždycky myslel, že síla je v mase, ale hádat se nechtěl. Uctivě staříkovi poděkoval. Ten kývl a položil mu nahoru na košík ještě svazek ředkviček a pár okurek.</p>
<p>„Jez, jsou zdravé… A tohle je pro pana čaroděje.“</p>
<p>Na pultíku zelináře stál starý nočník plný hlíny. Rostl v něm keřík, který Trix neznal, a nesl nazelenalé plody. Zelinář jich z keříku deset pomalu obral a řekl:</p>
<p>„Dneska jich je za stříbrný jen deset, úroda není dobrá.“</p>
<p>Plody začaly přímo před Trixovýma očima měnit barvu: nejdřív zhnědly a pak dostaly citrónově žlutou barvu. Stařík záhadné plody zabalil do kousku sepraného plátna a řekl:</p>
<p>„Do poledního musíš plody položit na led, jinak shnijou a tvůj učitel se bude zlobit.“</p>
<p>„Stihnu to,“ řekl zaraženě Trix. „A proč vlastně ten keřík pěstujete v nočníku?“</p>
<p>„Můj lid sazí bylinky do nočníku, když člověk zestárne,“ rozvážně mu vysvětloval zelinář. „Ukazuje tím, že už nebude mít děti… A teď jdi, chlapče. A vyřiď panu Šťovíkovi, že cena plodů horské kávy už jen poroste. Klany bojují, stezky jsou nebezpečné a karavany se raději nevypravují.“</p>
<p>Trix, který se přetížený tím vším cítil jako soumarská pamírská ovce z horské karavany, vyšel z tržnice. Mezitím už se úplně rozednilo a on si musel pospíšit, aby se do věže vrátil dřív, než bude horko.</p>
<p>Velký mág Radion Šťovík naštěstí nepohrdal plebejskými způsoby přesunu. U tržnice čekal na Trixe lehký dvoukolák, do nějž byl zapřažen starý krotký koník. Když uviděl hocha, s nadějí povytáhl hlavu.</p>
<p>Trix s námahou naložil koš na vozík, vytáhl z něj pár šťavnatých listů salátu a podal je koníkovi; jen se ještě ohlédl, jestli se stařík nedívá.</p>
<p>Ve velkých smutných očích se objevil údiv. Kůň si z Trixovy dlaně teplými pysky pečlivě lístky sebral, rozžvýkal je a vděčně odfrknul.</p>
<p>Kdo někdy krmil z ruky hladového koně, ví, jak je to příjemné!</p>
<p>Možná to bylo vděkem za pohoštění, možná tím, že prostě jeli domů, ale v každém případě běžel koník na zpáteční cestě k věži daleko radostněji. Trix seděl vepředu a hrdě shlížel na probouzející se město. Odevšad něco lomozilo, zněla bezelstná melodie nedělního rána. Děti pláčem žadonily o krmení, jež nesneslo odkladu, ženy plísnily muže, kteří se toho dne vrátili pozdě k ránu, muži odpovídali rovněž v nadávkách s tím, že přeci jednou za týden mají plné právo posedět s přáteli nad korbílkem, dvěma nebo třemi.</p>
<p>Začínal nový den a lidi řešili obyčejné každodenní záležitosti.</p>
<p>Otvírala se okna a do struh stok se vylévaly nočníky. Rozespalá dítka běhala k pekaři, třímajíce v rukou malé měděné penízky. Smutně kvokaly slepice a kuřata, které čekaly ve velké dřevěné kleci na povozu, až na ně dojde řada a bude s nimi ámen. Vousatý rolník, takový bohorovný typ člověka, stejně jako jeho kůň zapřažený v povozu, docela tiše vyvolával: „Slepice! Vykrmené slepice! Čerstvé slepice z Tělepina! Živé, zabité, oškubané!“ Z bohatších domů pak vybíhaly služebné a hospodyňky, puntičkářsky obhlížely slepice, dohadovaly se a zase odcházely s nákupem.</p>
<p>Trix zachumlaný v hábitu a s holí na klíně zvědavě měšťany sledoval. Pokud jde o něj samotného, byl si jist, že na obyčejné smrtelníky pohlíží starostlivě a trpělivě, jak se na budoucího mága sluší. Ale žel, lidé měli naopak pocit, že na ně čarodějův učeň hledí až příliš zkoumavě anebo mimořádně lhostejně. Bohužel, lidé vidí to, co vidět chtějí.</p>
<p>Trix například jasně viděl, že lidé se na něj dívají se sympatiemi a úctou.</p>
<p>* * *</p>
<p>Všichni velcí mágové jsou nesmírně líní. Ovšem když zavelí Černý vladař nebo Pán temnot, musí i ten nejlínější čaroděj odlepit svou zadnici z pohodlného vysezeného křesílka, dovléci svou zhýčkanou a vykrmenou schránku, opíraje se o kouzelnou hůl, jako by to byla obyčejná berle, až někam do Hor smrti, Strašidelného lesa nebo do Blat zoufalství. Temní vládcové se tradičně usazovali na takových místech, kam by se normální rek dostával dlouho a cesta k nim by pro něj byla nepříjemná. Konce cesty zpravidla čarodějové (ti, co zůstanou naživu po setkání s fantomem prohnilého podzemí nebo ohnivou chrlící obludou) dosahují pohublí, ale zato silnější a značně, opravdu značně dopálení. Některé cesta dopálí natolik, že raději svrhnou temného vládce jen proto, aby se jím mohli stát sami a nemuseli se vydávat na zpáteční cestu.</p>
<p>Naštěstí spousta temných vládců ani zdaleka neodpovídá tomu, jak je zaznamenávají legendy; což znamená, že většina čarodějů si může žít tak líně, jak jim to finančně umožní jejich pracovitost. Radion Šťovík patřil k čarodějům sice líným, ale v jádru pracovitým.</p>
<p>A to bylo pro Trixe velké štěstí.</p>
<p>Dveře do Šťovíkovy věže se ukrývaly mezi dvěma černými pilíři. Velké těžké dřevěné dveře byly v barvě slonové kosti. Dveře měly mohutné kování a byly opatřeny hned několika zámky. A zcela správně se Radion nespoléhal jen na zástrčky, ale měl i stráže. U dveří stál minotaur a ostřím halapartny se šťoural v zubech, byl menší, velký asi jako dospělý muž, a srst měl šedou a matnou. Takovíhle bývají ve starých zlatých dolech a vyznačují se tím, že se mezi nimi tu a tam vyskytne nějaký mimořádně bystrý exemplář.</p>
<p>„Buď zdráv, Charyme!“</p>
<p>„Buď…“ zabručel Charym. Lidská řeč minotaurům moc nejde do pusy, a navíc Trix si vysloužil mezi minotaury, kteří stáli na strážích v državách čarodějů, poněkud nechvalnou pověst hocha, který je kdykoli připraven rozdrtit nešťastnou býčí hlavu na cimpr campr! „Buď… Try…“</p>
<p>Ostatně Trix taky nijak netoužil po tom, zapovídat se s minotaurem. Rychle se protáhl pootevřenými dveřmi a před sebou držel v rukou koš s nákupem. Stvůra za jeho zády se kolébavě odebrala ke koni, aby ho vypřáhla a pustila na louku. Díky magii se Radionovi koně sami pásli, sami se chodili napojit, a dokonce když přišli o podkovu, zašli si sami i k nejbližšímu kováři. Postroj si ale ani tak sami sundat nedokázali.</p>
<p>Trix, který se tak nemusel starat o úkoly podkoního, otevřel další dveře. Byly to lehké vyřezávané dveře z dřevěných latěk a vedly do šachty, jež sahala až k samému vršku věže a byla dokola obehnaná mřížemi. Na dně šachty stála pevná plošina, k jejímž rohům byly připevněny konopné provazy vedoucí nahoru.</p>
<p>Trix postavil koš a vší silou zatáhl za velkou páku na plošině. Pod nohama mu zaskřípěl jakýsi mechanizmus a kdesi daleko nahoře cosi zahlomozilo.</p>
<p>Trix čekal.</p>
<p>Provazy sebou trhly a napjaly se, trošku nakřivo, protože jeden roh základny se maličko sesedl. Ostatně takové věci se tu děly na každém kroku, takže Trix už se ani nelekl. Na plošině byly za tímto účelem přitlučeny bytelné trámy, o něž se člověk mohl nohama zapřít, a vyrovnat tak sklon. Pro případ, že by se plošina vychýlila už příliš a bylo by při cestě nahoru třeba držet se rukama, byla ještě plošina opatřena oky z pevného provazu.</p>
<p>Zkoumat tento mechanizmus nějak víc se mu ovšem nechtělo.</p>
<p>Plošina si poskřipovala, provazy pochrupávaly a nahoře, což bylo stále blíž a blíž, skřípěl mechanizmus. Trix přešlapoval a snažil se nedívat se kolem.</p>
<p>Neschopný mág by šel nahoru po schodech. Domýšlivý by vymyslel vlastní zaklínadlo, které by den za dnem sláblo. Ale líný dal přednost tomu, vrazit peníze do mechanika, který v nóbl společnosti budoval tento výkřik módy − výtah poháněný větrnou vrtulí. Vzhledem k tomu, že nic z toho nebylo z kamene ani kovu, zjevně to nebyla práce znamenitých mistrů v oboru mechanických vynálezů, tedy gnómů, ale spíš lidí nebo elfů.</p>
<p>Nakonec byla dlouhá cesta nahoru přece u konce. Plošina trhnutím zastavila u dalších dveří. Trix se chopil koše a spěšně vystupoval z křehké dřevěné klece na bezpečnou kamennou chodbu. Jako každý kluk, který vyrostl v paláci, byl Trix pevně přesvědčen o tom, že kamenné budovy jsou zcela bezpečné a nezničitelné.</p>
<p>Navíc chlapci, kteří se přesvědčili na vlastní kůži o tom, že i ty nejnezničitelnější pevnosti se mohou rozsypat na jednotlivé kamínky, mohou málokdy podat osobní svědectví.</p>
<p>Do kuchyně Trix došel po úzkém ochozu s klenutým stropem. Jak ochoz, tak kuchyň byly obrácené na východ a zalité sluncem, tříštícím se o matná okenní skla. Poté co Trix vyložil košík do truhlice na zeleninu a plody od zelináře položil na led, rozevřel obě křídla kuchyňského okna, pro jistotu se chytil středového sloupku a vyklonil se ven. Blaženě přivřel oči proti jasnému světlu.</p>
<p>Náladu měl prostě báječnou.</p>
<p>Vypadalo to, jako by věž plula na zelené louce, která byla celá posetá stříkanci červených růží. Vítr popleskával Trixe po tvářích a hnal před sebou po trávě vlny. Nad hlavou mu poskřipovaly lopaty větrné vrtule. Když člověk přimhouřil víčka, snadno by uvěřil, že pod ním je rozbouřené moře, ve větru skřípe opravdová loď a Trix sám stojí kdesi na přídi lodi ženoucí se po zelených vlnách. A co teprv si představit, jak roztahuje ruce jako plachtící pták, na přídi stojí krásná dívka a Trix ji pevně chytí kolem pasu. Dokonce se mu zazdálo, že v poryvech větru slyší zvláštní zpěv v neznámém jazyce…</p>
<p>Zvuk zvonku zostra vyrval Trixe ze snění. Chlapec sebou trhnul a odvrátil se od okna. Všechny fantazie se mu v tu ránu dočista rozpadly.</p>
<p>(Je všeobecně dobře známo, že člověka ponořeného do snění není dobré vytrhávat příliš zhurta. Báchorky o tom, že by se duše nemusela stihnout vrátit zpátky do těla, jsou sice jen bohapusté pověry; ale není pochyb o tom, že fantazie se mohou z hlavy jen valit, a pokud jsou dostatečně intenzivní, nemizívají zpravidla beze stopy. Nesou se vesmírem, dokud nepadnou do jiné hlavy, třeba v úplně jiném světě a jiném čase.)</p>
<p>A je prima, když cizí fantazie nepřijde vniveč. Jen si ale představte, jak musí trpět takový divoch, když mu v hlavě jasně vytane myšlenka, jak se dá vyrobit parní stroj nebo ohnivá kuše? Nebo jaké pocity zakouší tichý jeskynní vampýr, který si zamanul přijmout sen kancelářského úředníčka o letní dovolené pod žhnoucím tropickým nebem?</p>
<p>Radiona Šťovíka však ani v nejmenším nenapadlo, že jeho učedník se právě teď oddává snění. Takže kárat mága nebudeme. (Konečně být vždy připraven je přímo učedníkova povinnost.)</p>
<p>Za doprovodu vyzvánějícího zvonečku, jež ho vytrhl ze snění, Trix došel k rouře, která trčela ze zdi hned u dveří. Sundal víčko a zvučně do trubky ohlásil:</p>
<p>„Ano, pane mágu!“</p>
<p>Vyzvánění ustalo. Trix přitiskl k trubce ucho a zdálky uslyšel Radiona:</p>
<p>„Přines mi kávu, učedníku. A housku s jablečným džemem.“</p>
<p>„Ano!“ přisvědčil Trix. Za tři dni už dobře znal jak Šťovíkův denní rozvrh, tak co má rád.</p>
<p>Nejdřív Trix zavěsil čajník nad oheň. Vzal z ledu tři žluté bobulky a rozmačkal je v měděném hmoždíři. Plody se rozpadaly v jemný prášek, který mu přímo před očima měnil barvu. Trix počkal, než voda v čajníku zakolotala a zpěnila v bílou čepici, a pak ji nalil do oblíbeného Radionova bílého hrnečku s krásným barevným obrázkem: veverkou, kterak sbírá u keře oříšky. Veverka měla na sobě kalhotky a v tlapce košíček. Trixovi se zdálo, že k mágovi středních let už se nehodí pít kávu z takového dětského hrnečku, ale moudře se rozhodl toto téma nenačínat.</p>
<p>Poté, co Trix nalil vodu do hrnku, začal si potichu odpočítávat do dvaceti. Při přípravě horské kávy bylo velmi důležité dodržet správnou teplotu − voda nesměla být ani příliš horká, ale ani příliš chladná. S dvacítkou Trix vysypal prášek do vody a rychle ho lžičkou rozmíchal.</p>
<p>Tekutina nejdřív nabrala šedou barvu, pak zhnědla, poté se změnila v malinovou a pak, jako by přijala, že je to nevyhnutelné, se proměnila v mléčně bílou. Jasná známka toho, že teplota byla správná a káva se povedla.</p>
<p>S houskou to bylo snazší. Trix vyndal jednu z košíku s pečivem, rozkrojil ji na dvě půlky a podržel ji nad bublajícím čajníkem, aby starší houska aspoň trošku změkla. A proč vlastně mág nepřikázal koupit také pečivo? Proč Šťovík šetří, když má truhly plné mincí?!</p>
<p>Džem na housku Trix namazal rovnou prstem, který pak pečlivě olízal. Ne proto, že by si myslel, že by to tak bylo chutnější, jako spíš proto, že džemu už byl jednoduše jen zbyteček na stěnách hrnečku, takže dostat ho ven prstem bylo nejsnazší.</p>
<p>Kávu i housku na talířku Trix umístil na podnos a vydal se s ním do Šťovíkovy pracovny o patro výš. Naštěstí tady nebylo nutné používat zdviž, vinulo se tu i obyčejné točité schodiště.</p>
<p>* * *</p>
<p>Vzhledem k tomu, že byl Trix následníkem půlvévody, nezakoušel zvláštní ostych ani tváří v tvář knihám, ani před knihovníky, a dokonce ani před mágy. Jako dítě často pobýval v pracovně jejich dvorního mága Kemura, člověka laskavého a vtipného, byť ve své profesi ne právě zdatného.</p>
<p>A otec měl v pracovně kromě sbírky všech královských zákonů v silné kožené vazbě a celé police ročenek <emphasis>Čerstvé zprávy</emphasis> dokonce i speciální psací stůl se vším potřebným náčiním. Ovšem nejen s tím obyčejným, jakým podepisoval rozkazy a nařízení, ale také s opravdu krásnými psacími pomůckami (třeba pero z jilmového dřeva s fénixovým brkem), jež se podle obecných představ nejlépe hodí k zapisování magických zaklínadel.</p>
<p>Nicméně pracovna velkého mága Šťovíka se významně lišila od všeho, co měl Trix doposud možnost vidět. Namísto důstojných polic plných knih v kožených a safiánových vazbách tu byly jen hladké stěny potažené látkou krémové barvy. Honosné křeslo, kam se člověk pohodlně zhroutí za pracovní stůl, vystřídala tvrdá židle s vysokým opěradlem. A i stůl byl zcela jednoduchý, z bílého dřeva horské břízy, bez šuplíků a jakýchkoli ozdob. Na stole stála zářící olejová lampa, která svítila stále, bez ohledu na denní či noční hodinu, kalíšek s pečlivě ořezanými tužkami a stoh kvalitního bílého papíru.</p>
<p>Asketické zařízení narušovala pouze jediná věc, a tou byl akvarel na zdi. Na obraze byla mladá dívka v průsvitném odění, která vycházela na kraj lesa zahalený mlhou. Na tenoučké nitce dívka vedla bílého jednorožce se smutnýma očima. Trixovi se jednorožec moc líbil a dívka ještě víc, jen by takovýhle obraz čekal spíš v nějakém ženském pokoji než v pracovně mocného mága.</p>
<p>„Káva, pane Šťovíku,“ řekl Trix.</p>
<p>Šťovík stál u okna. Mračil se a prohlížel hustě popsaný lístek.</p>
<p>„Káva!“ řekl Trix hlasitěji.</p>
<p>„Káva…“ zamyšleně zopakoval mág a ani se neotočil.</p>
<p>„Dobrá, voňavá!“ pochválil ji Trix. „Jen teď už je za stříbrňák jen deset bobulek a cena prý bude ještě stoupat.“</p>
<p>„Dobrá, voňavá…“ Šťovík zamyšleně zvedl hrneček. Usrkl. A přísně mu ukázal hlavou na židli: „Sedni si. Sedni si a poslouchej.“</p>
<p>Trix celý rozradostnělý, že si může sednout na pracovní místo opravdového mága a že se něco dozví, se na židli rychle uvelebil.</p>
<p>„Takže…“ Šťovík si odkašlal. „No, ještě to není hotové… Musí se to ještě doladit… V zásadě je to zaklínadlo na vyvolání létajícího ohnivého démona v uzavřených místnostech. Poslouchej.“</p>
<p>Trix si poposedl a byl připraven pozorně naslouchat.</p>
<p>„Nejdřív se ozve pískání, tak jemné, tenoulinké, že je sotva slyšet, jak noční bzukot komárů,“ řekl Šťovík. „Pak místností projedou vlny horka, pod jejichž tlakem až vyráží pot v rozrušených tvářích. Neklid v obličejích vyráží čím dál tím jasněji…“</p>
<p>Zajíkl se a rozpačitě se podíval na lístek.</p>
<p>„Děje se něco, pane Šťovíku?“ zeptal se Trix. Zdálo se mu, že už slyší ten pískot, a i teplota v místnosti evidentně stoupla.</p>
<p>„Áno.“ Šťovík se naklonil nad stůl a tužka zuřivě běhala po lístku sem a tam, škrtala a opravovala. „Mám ve dvou řádcích za sebou <emphasis>vyráží pot</emphasis> a <emphasis>vyráží neklid.</emphasis> Šílené. Taková hloupá školská chyba. Jak by takový text mohl přivolat démona? Teď. Poslouchej znovu.“</p>
<p>Trix přikývl a opět poslouchal.</p>
<p>„Nejdřív se ozve pískání, tak jemné, tenoulinké, že je sotva slyšet, jak noční bzukot komárů,“ okázale začal Šťovík. „Pak místností projedou vlny horka, pod jejichž tlakem až vyráží pot v rozrušených tvářích. Neklid se zmocňuje lidí kolem více a více. A to už mlhavé stíny poletují sem tam po stěnách…“</p>
<p>Trix si s nadšením i úlekem uvědomil, že mu zní v uších, na horkém čele mu vyráží pot a po stěnách skáčou nejasné odrazy.</p>
<p>„… byvše předzvěstí toho, koho velký mág vzývá…“</p>
<p>Šťovík ztichl a jen zavrtěl hlavou. „Kam jsem jen koukal. Vnitřní gramatický rým! Proboha. Strašné, mizerné! No nemám pravdu, chlapče?“</p>
<p>„Pravdu díte, zní to kýčovitě,“ přitakal Trix.</p>
<p>„Text musí plynout sám, při poslechu nesmí nic škobrtnout,“ mumlal Šťovík. „Jedině tak získávají slova magickou sílu… Začneme znovu!“</p>
<p>„Nejdřív se ozve pískání, tak jemné, tenoulinké, že je sotva slyšet, jak noční bzukot komárů,“ první řádek se Šťovíkovi evidentně líbil. „Pak místností projedou vlny horka, pod jejichž tlakem až vyráží pot v rozrušených tvářích. Neklid se zmocňuje lidí kolem více a více. A to už mlhavé stíny poletují sem tam po stěnách, byvše předzvěstí toho, kdo byl vyzván velkým mágem. <emphasis>Zjev se přede mnou, Goelrone, démone ohně a blesku. Služ mi, dokud si smrt nevezme tebe nebo mne! Stanovím</emphasis><emphasis> tř</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> pr</emphasis><emphasis>avidla: nekonej či nezanedbej konání tam, kde by mně takové jednání uškodilo, uposlechni jakéhokoli mého příkazu, není</emphasis><emphasis>‑</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozporu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravidlem prvním, a chraň rovněž sebe, není</emphasis><emphasis>‑</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis> to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozporu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravidlem prvním či druhým!</emphasis> A najednou místností práskne srdcervoucí sten, jenž zrodí na světlo démona Goelrona, chomáč ohně s očima černýma jako uhlíky a tesáky utkanými z plamenných jazyků…“</p>
<p>Radion ztichl a vyčkával.</p>
<p>Trix zatajil dech.</p>
<p>Nic se nestalo.</p>
<p>„Něco je špatně,“ povzdechl si Šťovík. Zdálo se, že mág už ani nečekal, že by se to povedlo. Položil lístek na stůl, chopil se opět kávy a dal si doušek. Podrážděně vysvětloval: „Už tři neděle dřepím nad zaklínadlem k vyvolání démona-společníka! Víš, kdo je to společník?“</p>
<p>Trix pokrčil rameny. Věděl to, ale viděl na mágovi, že mu to chce všechno vyložit.</p>
<p>„Společník je magické stvoření z jiné úrovně bytí. Nejde o to, že by jednoduše mága poslouchalo, naopak stává se jeho největším přítelem a spolubojovníkem. Může mít i vlastní magické schopnosti. Pro mága je velký úspěch a zároveň velká čest, když má svého společníka, i kdyby to nebyl žádný krasavec… V něčem je prostě problém. Proč společník nevznikl?“</p>
<p>„A jméno bylo správné?“</p>
<p>„A kde by vzalo magické stvoření jméno? Důležité je, aby znělo přesvědčivě. A Goelron přesně tak zní.“</p>
<p>Trix se zamyslel a napadlo ho:</p>
<p>„A nemohou být ta slova už vyprázdněná? Třeba už někdo takto společníka vyvolával. Nebo třeba už někdo použil ta tři pravidla, jimiž se má démon řídit?“</p>
<p>„Na to, aby byla slova vyprázdněná, musí být předtím použita stovkami lidí. Tisíci!“ Šťovík pateticky gestikuloval rukama. „Žádný mág nebude takové krásně formulované a chytré příkazy šířit a vykládat dál! Ach…“</p>
<p>Trix se mořil. Upřímně chtěl mágovi pomoci, ale nevěděl jak. A navíc se chtěl sám magii naučit.</p>
<p>Naštěstí se Šťovík rozčarovaný tím vším rozhodl na chvilku přerušit své vědecké bádání a nalít trochu moudra do hlavy svého učně.</p>
<p>„Tak se pojďme podívat, jak jsi byl úspěšný ty. Včera jsem ti dal za úkol vyrobit pomocí magie hřebík. Normální železný hřebík. Povedlo se?“</p>
<p>Trix svěsil hlavu.</p>
<p>„Samozřejmě,“ pookřál z nějakého důvodu Šťovík. „Tak pojď, zkusíme to spolu.“</p>
<p>Trix si dodal odvahy a řekl:</p>
<p>„Hřebík? Maličkost. Ten nejobyčejnější kovářský výrobek. Ale nedá se bez něj postavit dům ani pověsit ručník. Bez hřebíku ztratí kůň podkovu, zakopne a rytíř prohraje bitvu. Dokonce ani na latríně se člověk nezavře, když není zástrčka přiťuknutá pořádným hřebíkem. Právě takový hřebík vzniká v mé dlani, dlouhý osm a půl centimetru, silný tři milimetry, z blyštivého novoučkého železa…“</p>
<p>Trix skončil a smutně se podíval do dlaně. Žádný hřebík tam nebyl.</p>
<p>Šťovík se až urážlivě rozesmál. Pak mu prohrábl vlasy:</p>
<p>„To nic, špunte. Ten začátek vůbec nebyl špatný. Takový v lidovém duchu, s těmi říkankami a úvahami. Ale pak jsi to úplně pokazil. A víš, v čem je problém? Tys určitě ten hřebík ze záchoda vytáhl ze zdi, přeměřil a vzal si ho jako vzor, ne?“</p>
<p>„No a co, to nejde?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Jde. Pokud si to neumíš dobře představit, je to dokonce nutné. Ale zapamatuj si, žádné moderní metry ani centimetry! Žádná čísla! Copak si umíš přesně představit osm a půl centimetru?“</p>
<p>„Ne…“</p>
<p>„To je všechno. Mluv obrazně. Číslovkám se vyhni. Nezadáváš úkol kováři. Tvoříš magii! A magii, tu utváří čistá krása, kouzelná harmonie slov!“</p>
<p>„Hned,“ spěchal Trix. „Jasně. Už jsem to pochopil! Poslouchejte. Hřebík? Maličkost. Ten nejobyčejnější kovářský výrobek. Ale nedá se bez něj postavit dům ani pověsit ručník. Bez hřebíku ztratí kůň podkovu, zakopne a rytíř prohraje bitvu. Dokonce ani na latríně se člověk nezavře, když není zástrčka přiťuknutá pořádným hřebíkem. Právě takový hřebík vzniká v mé dlani, dlouhý jako palec, silný jako malíček, z blyštivého novoučkého železa…“</p>
<p>Hřebík se neobjevil.</p>
<p>„Viděl jsi hodně hřebíků, které nebyly rezavé?“ zeptal se ho nevzrušeně Šťovík.</p>
<p>„Ahá!“ radostně vykřikl jeho učedník.</p>
<p>„Vylepšovat skutečnost ano, v tom je konečně základ magie. Ale s rozumem, nesmí se jít přímo proti prosté životní realitě.“</p>
<p>„Hřebík? Maličkost. Ten nejobyčejnější kovářský výrobek. Ale nedá se bez něj postavit dům ani pověsit ručník. Bez hřebíku ztratí kůň podkovu, zakopne a rytíř prohraje bitvu. Dokonce ani na latríně se člověk nezavře, když není zástrčka přiťuknutá pořádným hřebíkem. Právě takový hřebík vzniká v mé dlani, dlouhý jako palec, silný jako malíček, rezavý, ale pořád ještě pevný! Jéé!“</p>
<p>Se zatajeným dechem a úsměvem od ucha k uchu ukázal Trix učiteli hřebík, který vznikl v jeho dlani. „Rezavý a na zatlučení až moc tlustý, ale pěkně pevný a opravdový.“</p>
<p>„Začínáš to chápat,“ ocenil Šťovík. „Skvěle! Jen příště víc usouvztažni rozměry. Ale hřebík je krásný, máš mou pochvalu.“</p>
<p>Trix si točil s hřebíkem v rukách jako vítěz. Sice se nedá použít, zatlouct někam by šel těžko, ale pořád je to on, opravdový rezavý hřebík! Magie stvořila železo z ničeho!</p>
<p>„Pane Šťovíku,“ řekl zamyšleně Trix. „Nemohli bychom vyčarovat trochu peněz? Protože řezník hrozil, že příště…!“</p>
<p>„Trixi,“ Šťovík si vzdychl a sedl si na tvrdou nepohodlnou židli, „víš, co náš moudrý vévoda zakazuje svým mágům? A co zakazují i všichni ostatní rozumní králové, baroni a markýzové?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tvořit peníze z ničeho,“ vybafl Šťovík. „Protože existuje taková věc, jako je devalvace měny v oběhu!“</p>
<p>„Co je to?“ podivil se Trix. „Zlý démon?“</p>
<p>„Hůř. Myslíš, že se regentovi nechce nechat vyrazit víc zvonivých penízků a skoupit třeba všechny okolní země? Ale neudělá to. Proč? No protože když je penízků hodně, klesá jejich cena!“</p>
<p>„Peníze mají cenu?!“</p>
<p>„Jistě. Teď je v Bosgardu v oběhu třeba tak sto zlatých mincí, tisícovka stříbrných a deset tisíc měďáků. Slepici koupíš za stříbrný…“</p>
<p>„Když trochu smlouváte, tak dvě,“ doplnil Trix.</p>
<p>„To je jen příklad,“ zamračil se Šťovík.</p>
<p>„To by mi ještě tak chybělo, abych si já, velký mág, zacpával hlavu takovými zbytečnostmi, jako jsou ceny slepic. A všichni vědí, že v jednom zlatém tolaru je deset stříbrných a v jednom stříbrném deset měďáků.“</p>
<p>„Jedenáct.“</p>
<p>„To je inflace,“ odpověděl zase v nejasných termínech Šťovík. „Čili i peníze mají svou cenu. Když se regent rozhodne razit další zlaté nebo stříbrné mince, nikdo mu nemůže nic říct, neboť zlato i stříbro jsou kovy vzácné, které gnómové dobývají v hlubokých dolech a obchodníci ze všech zemí si je od nich rádi vezmou. I u nás jsou v oběhu mince z jiných zemí, jako třeba dináry, reály, ecu, a nikomu to nevadí. Důležité je, aby bylo zlato čisté a váha slušná. Ale měď, to je obyčejnější kov. Měďáků se dá vyrazit klidně stokrát tolik. A pak ta tvoje slepice sice bude pořád stát jeden stříbrňák, ale měďáků za ni nebudou chtít deset, ale sto! Nebo taky tisíc!“</p>
<p>Trix poděšený myšlenkou, že by chodil s pytlem namísto váčku, se úpěnlivě přeptal:</p>
<p>„No a kdyby se vyčarovaly stříbrné? Nebo zlaťáky?“</p>
<p>„A tady přichází, hochu, na řadu krutý zákon magie,“ povzdechl si Šťovík. „Ty si myslíš, že hřebík vznikl z ničeho? Ne ne, fešáku. Vznikl ze železa, které je kolem tebe. Z částeček železa v kamenech, z prachu a ze vzduchu. I z tebe, kdyby na to přišlo, i v lidské krvi je železo. Ovšem zlato se nám bohužel pod nohama neválí. A ani železo… Až budeš dělat další hřebík a magie si vytáhne železo z tebe, můžeš na to i umřít.“</p>
<p>„A kdybych chtěl udělat ze železného hřebíku zlatý?“</p>
<p>„To nejde. Přeměna je možná pouze v to, co je lehčí. Přeměnit zlatý hřebík v železný, to není žádný problém. Ale železný ve zlatý neproměníš. To je zákon magie. Když se budeš snažit, přeměníš hřebík na dřevěný. Ale na zlatý nebo stříbrný − nikdy. Dokonce ani v měděný ho neproměníš!“</p>
<p>„Ale vždyť měď je levná!“ vykřikl Trix. „Jestli chcete, sjedu do města a koupím měděný šrot.“</p>
<p>„Trixi!“ vzdychl si Šťovík. „Věř tomu, že na trůnech nesedí hlupáci. Pro mágy platí přísný zákaz nakupovat za měďáky.“</p>
<p>Trix otevřel pusu. Už pochopil, proč mu na trhu nikdo nevracel na stříbro nazpět.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Šťovík. „Mám tři truhlice měďáků. Kdysivá jsem projížděl kolem starého měděného dolu, tak jsem si vyčaroval… Ale utrácet je nemůžu.“</p>
<p>Přerušil hovor a pak smutně dodal:</p>
<p>„A zlato ani stříbro už nemám.“</p>
<p>„Tak můžeme z mincí vyrábět nádobí?“ navrhl Trix. „Lavory, čajníky, džbery… A na trhu je krásně prodáme.“</p>
<p>Šťovíka to poněkud popudilo.</p>
<p>„Chceš, abych já, velký mág, vyráběl nádobí pro lid? Víš, kolik sil a času vydáš na obyčejný čajník! To je jednodušší prodat měď kovářům, ať si ji roztaví a ukují. Což konečně můžu. Ale stud mě polévá. Mágům, kteří získávají měď na starých rudných haldách a pak ji prodávají, se přezdívá rudní mágové.“</p>
<p>Na to Trix rozvážně odpověděl: „Můj otec v těchhle situacích říkával: <emphasis>Jiný kraj, jiný mrav.</emphasis> To jsme tenkrát chytili pašeráky se třemi vozy durmanu. Měli jsme ho spálit, ale byl opravdu kvalitní. Tak jsme ho prodali. Pirátům. A ti ho nejspíš prodali dál vitálním mágům na Křišťálové ostrovy. Pro ty má tahle bylinka skutečnou cenu.“</p>
<p>„Navrhuješ mi, abych mince prodal přes prostředníky? To je totéž jako falšování peněz!“ řekl přísně Šťovík. Ale bůhvíproč nevypadal vůbec nazlobený.</p>
<p>„Pokud by se prodávaly v našem království, tak ano. Ale pokud bychom je prodali ven, nepřátelům, dalo by se to označit jako finanční podvratná činnost ku slávě regenta a krále. Nebo by se taky daly vyměnit s divochy za perly. Jim je to jedno, stejně z nich nadělají korále.“</p>
<p>„Hmm, hmm,“ zabručel Šťovík a usmíval se. „To se mi to ale namanul nadaný žák. Raději ale jdi…“ zjevně přemýšlel, co by mu zadal. „Raději ale jdi na louku, natrhej kvítí a udělej dvě kytice. Ale z růží ne, už mě přestaly bavit! Jednu z máků a kopretin a druhou z chrp a tulipánů. A ať jsou obě krásné! Rozvíjej v sobě estetické cítění. A pocvič se trochu v magii… Vezmi si v komoře rezavé podkovy a udělej dvacet pěkných hřebíků. Je potřeba opravit klec od výtahu, je nějaká rozviklaná. Máš na to čas do západu slunce.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Kytice měl Trix za chvilku. Styděl se to přiznat, ale hodiny pěstování květin a vázání kytic ho bavily. Sice to možná není mužská práce, ale na druhou stranu by si rytíř uřízl ostudu, kdyby krásnou dámu podaroval kyticí žlutých bramboříků, které prozrazují záměr rozloučit se.</p>
<p>Takže dvě kytice, jež měly rozvíjet jeho estetické cítění, Trix za příkrých pohledů minotaura, který hlídal věž, natrhal rychle. Ta z máků a kopretin se povedla mimořádně. Měla vyjadřovat hlubokou a upřímnou úctu k učiteli. Druhá z chrp a tulipánů byla taková rozvrkočená a Trix si řekl, že ta bude symbolem jeho nevědomosti, již se teď snaží zdolat.</p>
<p>Kručelo mu v břiše. Než odcházel z věže, zbaštil jen tak narychlo housku s kouskem sýra. Takovou hloupostí se ale nenechal vyvést z míry a celkem rychle vyčaroval deset hřebíků. Povedly se ostré a i tloušťka byla akorát. To mu dodalo sebevědomí a stvořil ještě skývu čerstvého, nadýchaného chleba posypaného kmínem.</p>
<p>Chleba se vydařil úplně jako opravdový. Trix ho párkrát otočil v rukách, nasál vůni a kousl si. Byl dobrý.</p>
<p>Zamyšleně ho snědl. Bohužel nasytit se jím jako opravdovým nešlo. Ze všeho k snědku se k užitku dala vykouzlit pouze voda. Žádné jiné potřeby těla vyčarované jídlo zahnat neumělo. Ale na druhou stranu neplechu nedělalo, takže na chvilku se tak hlad dal ošálit.</p>
<p>Chtěl stvořit něco velkého, opravdového. Aby magistr Šťovík vyvalil oči a řekl: „Trixi, ty jsi pašák. Bude z tebe velký čaroděj!“</p>
<p>A co když…</p>
<p>Trix ležel v trávě, mezi zuby stéblo a přemítal nad Radionovým neúspěšných pokusem vyvolat společníka… V čem byl problém? Znělo to všechno tak krásně a moudře… Zřejmě to nebylo tím démonem. Asi spíš pravidly, která měla mága chránit před stvořením, jež vyvolá. Pravidla to byla určitě dobrá, obsahovala vše, co bylo třeba, ale neznamená to tedy, že už je nějaký mág použil? A vyprázdnila se…</p>
<p>To mi ale teda řekněte. Jak se má člověk jinak chránit? To si má vyvolat slabounké stvoření, které ani nemůže žádné škody napáchat? Ale k čemu to pak je…</p>
<p>„Hmm,“ je třeba na to jít jinak, pomyslel si Trix. Zákony a pravidla, to je jako řetězy pro zločince. Ale není to přece tak, že by si lidé neubližovali jen kvůli trestu. Můžou se přeci k sobě chovat hezky, přátelit se, milovat se…</p>
<p>Ne, Goelron, démon ohně a blesku, nebude k mágovi, který ho vyvolá, schopen chovat se s láskou. Ale vždyť společníci mohou být nejrůznější, takže i sympatičtí…</p>
<p>Trix se zasněně zahleděl na tulipán pohupující se ve větru. A pronesl:</p>
<p>„Uprostřed ohromného lánu kvítek žije v okvětních lístcích tulipánu Annette, krásná květinová víla. Okvětní lístky chrp a kopretin jí jsou oděvem, snídá rosu a nektar, obědvá pyl droboučkých žlutých kvítků. Velká je jako prst, ano, jako ukazováček, a divukrásná: jemná modrooká blondýnka. Kdybyste ji viděli, vydechli byste úžasem: <emphasis>Nádherná dívka.</emphasis> Ale Annette se málo ukazuje lidem. Ve dne spávala ve věnečku tulipánů a v noci tancovávala v paprscích měsíčního svitu a zpívávala veselé písně. A tak to bylo stále až do dne, kdy ji přitáhl čísi vzletný hlas, ona vyhlédla z tulipánu, uviděla krásného jinocha a zamilovala se do něj tak upřímně a silně, jak to umí jedině víly. A tak to bude, dokud je smrt nerozdělí…!!!“</p>
<p>Drobounká milá tvářička, orámovaná pápeřím plavých vlasů, vyjukla z tulipánu a zbožně se na Trixe podívala. Pak vykoukly dvě malé ručky, které se chytily okvětních lístků, a na světlo světa se vyloupla titěrná dívenka v šatech z okvětních lístků chrpy. Sedla si na kvítek, bosé nožky spustila dolů a ručkou si podepřela hlavu.</p>
<p>„Ty tak nádherně mluvíš,“ řekla tenkým, ale zřetelným hláskem dívenka. „A jsi takový milý. Víš, já tě moc miluju. Budu tě celé dny poslouchat a celé noci pro tebe protancuji v měsíčním svitu.“</p>
<p>„Já… ehm… já budu muset jít…“ koktal Trix a snažil se odplížit.</p>
<p>„Pojďme, milý,“ souhlasila víla. Protáhla se a za jejími zády se rozvinula průhledná křidélka. Víla se vznesla do vzduchu a zůstala nad Trixem. „Kam půjdeš ty, tam půjdu i já. Jen maličké strpení, ještě jsem neobědvala.“</p>
<p>S vážčím bzučením se dívenka střemhlav vrhla na nějakou květinku s pětičetnými lístečky a světlými žlutozelenými květy. Trix vyskočil a utřel si z čela pot. Bylo ticho, nikde žádná víla.</p>
<p>„Asi jsem se přehřál…“ řekl s nadějí Trix. Poplácal se po kapse u kalhot. Vyčarované hřebíky byly na svém místě. Zvedl kytice.</p>
<p>Droboučká víla se z kvítku vznesla směrem vzhůru. Ale letěla tak nějak ztěžka a lehce se komíhala ze strany na stranu. Žuchla do kytice, lehla si mezi kvítka a začala se chichotat.</p>
<p>„Co ti je?“ zeptal se zničeně Trix.</p>
<p>„Ni…“ víla se zachichotala a zamotaly se jí nožky. „Jsi úchvatný… Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Trix…“</p>
<p>„Já jsem Annette… Chichi!“</p>
<p>„A proč se tak chichotáš?“</p>
<p>„Jak se najím, hned to začne.“ Dívenka se sladce protáhla. „Trošku si zdřímnu, ano? Celou noc jsem tancovala, tancovala za měsíčního svitu…“</p>
<p>* * *</p>
<p>Magistr Radion Šťovík dlouho zkoumal vílu spící na Trixově dlani. Pak se zeptal:</p>
<p>„A co žes to říkal, že obědvá?“</p>
<p>„Taková nevzhledná tráva tam rostla. Lístky měla takové…“ Chlapec roztáhl ruku a narovnal prsty. „A kvítky byly takové maličké, ne moc pěkné, žlutozelené.“</p>
<p>„Tak ty ji ještě krmíš durmanovou šťávou. Tak to ti blahopřeju, můj chlapče. Jsi prvotřídní osel. Jsi první mág v historii, který má za společníka vílu narkomanku.“</p>
<p>„A co… co mám teď dělat?“</p>
<p>„Jak co? Vždyť jsi sám řekl, <emphasis>dokud nás smrt nerozdělí.</emphasis> Skočil bych z věže. Ale můžeš ji taky plácnout bačkorou nebo utopit v nočníku.“</p>
<p>„To ne,“ Trix zavrtěl hlavou. „To bych nemohl. Je hodná a bezbranná. A miluje mě.“</p>
<p>„Tak trp,“ řekl nelítostně Radion. Podíval se na Trixovu nešťastnou tvář a pravil: „Květinové víly ale obecně nežijí dlouho. Jedno léto. Potíž je v tom, že květy kolem mojí věže jsou taky kouzelné, rostou a kvetou každý rok, dokonce i pod sněhem. Co se vyvrbí z takového galimatyáše, netuším. Možná na podzim zemře. Ale možná tě taky přežije.“</p>
<p>„A bude mi k něčemu užitečná?“ Trix se neudržel a vzlykl. „Třeba by se dala pro něco poupravit?“</p>
<p>Magistr Šťovík se zamyslel.</p>
<p>„Myslím, že v přírodě tenhle střízlíček opyluje květy. Je možné, že by svými magickými schopnostmi mohla nějak ovlivňovat růst rostlin. Až přijde k sobě, tak se jí zeptej. Mně odpovídat nebude, je to tvůj společník. Kdyby byla aspoň o kousek větší, možná bychom ji mohli naučit něčemu v kuchyni. Dost by trpěla, ale z lásky k tobě by dělala, co by mohla. Nevím, chlapče, nevím. Bude to pro tebe velká lekce do budoucna.“</p>
<p>Trix mlčel, věděl, že učitel má pravdu.</p>
<p>„Hřebíky dej sem,“ kázal Šťovík. „Výtah opravím sám. Něco mi říká, že je lepší neukládat ti složitější úkoly, než je třeba stlučení dvou prken k sobě. Kytice dej na záchody. Tu s tulipány ke mně a druhou k sobě. A nezapomeň je obden měnit.“</p>
<p>Ještě jednou se podíval na vílu a povzdechl si:</p>
<p>„A určitě sis nepřál, aby byla schopná trošinku… zesílit?“</p>
<p>„Ne…“</p>
<p>„Ty jsi ale ucho,“ smutně řekl Šťovík. „Tohle se až bojím vyprávět kolegům. Nebudou se smát tobě, ale mně. A to jsem zítra čekal hosty… takové malé sympozium…“</p>
<p>Zamyslel se.</p>
<p>Pak natáhl ruku a opatrně polechtal vílu na bříšku.</p>
<p>„Miláčku…“ řekla něžně víla a protáhla se. Otevřela očka, zamračila se a vyskočila. „A toto má být jako co? Jsem počestná víla!“</p>
<p>„Chtěl jsem tě jenom probudit,“ řekl Šťovík. „Řekni mi, co umíš?“</p>
<p>Víla se nafoukla a mlčela.</p>
<p>„Trixi, zeptej se ty.“</p>
<p>„Annette, co umíš?“</p>
<p>„Tancovat za měsíčního svitu, drahý!“ zavrkala víla.</p>
<p>„A ještě? Třeba pěstovat květiny?“</p>
<p>„Jsem květinová víla, ne zahradník! Ať si rostou samy.“</p>
<p>„To stačí,“ uzavřel to Radion. „Naprosto zbytečný společník.“</p>
<p>„Je krásná!“ zastal se víly Trix, za což si vysloužil Annettin pohled plný zbožnění.</p>
<p>„Budu ti ale muset darovat pořádnou lupu,“ řekl Radion. „Dobře tedy, můj chlapče. Přinejmenším jsi dokázal, že tvé schopnosti jdou kupředu. Vyvolání společníka, jakéhokoli společníka… To je silné kouzlo. Škoda, že nám magie nemůže pomoci vyřešit naše finanční těžkosti.“</p>
<p>Zamyšleně se podíval na Trixe − a ten pohled pochopil. Ten pohled se jmenuje „kam-bych-tě-tak-mohl-poslat-abys-mi-nepřicházel-na-oči“. Matka se tak na něj dívávala, když se dobýval do jejích komnat ve chvíli, kdy si povídala s kamarádkami a byly právě v nejlepším, a otec, když se Trix ochomýtal po trůnním sále během důvěrných rozhovorů s přáteli − o rybaření, lovu nebo o nepochopitelných „vladaři omluvitelných“ alotriích. Pravda, matka nazývala tato alotria neomluvitelnými, ale do detailů Trixe nezasvěcovali.</p>
<p>„Mám takový menší domek v Dillonu,“ řekl mág. „Chtěl jsem tam jet tak za tři dny. Ale teď mě něco napadlo. Když už jsi teď takový samostatný, a dokonce máš svého společníka, pošlu tě do města samotného. Napřed. Dáš všechno do kupy, umyješ podlahu, nádobí… Uděláš zásoby. Můžeš si nacpat kapsy měďáky z truhlic. Kapíruješ?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Trix. „Nikdo přeci neví, že jsem mág, že?“</p>
<p>„Oficiálně ani zatím mág nejsi,“ opravil ho Radion. „A peníze… kdyby něco, jsou to prostě tvoje peníze. Chápeš, že ano?“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Vílu nikomu neukazuj,“ dodal magistr. „Ať sedí u tebe v kapse nebo v náprsní kapsičce.“</p>
<p>„V náprsní, v náprsní,“ radostně zakřičela víla. „Blíž k tobě, můj milý.“</p>
<p>Trix zrudl, rozevřel náprsní kapsičku u hábitu. Víla pochopila všechno beze slov − vzdychla si a přeletěla do kapsičky.</p>
<p>„Můžeš si tam provrtat dírku, aby tě to víc bavilo…“ řekl Trix. „Au. Kam jí vrtáš?“</p>
<p>„Dovnitř, drahý. Raději se budu dívat na tebe!“</p>
<p>„Provrtej si ji ven! Nepotřebuješ se na mě pořád dívat!“</p>
<p>Radion Šťovík zvedl oči ke stropu. A zamumlal:</p>
<p>„Ne, je třeba říci, že v něčem nebyl ten výběr špatný. Jsou stvořeni jeden pro druhého… Trixi!“</p>
<p>Trix dával všemi možnými způsoby najevo, že je plně připraven poslouchat a uposlechnout.</p>
<p>„Trixi, nezklam mě, ano?“ poprosil ho Šťovík. „Pěkně se připrav. Soustřeď se. Než něco uděláš, hezky si to promysli. Odjedeš zítra za úsvitu, navečer budeš v Dillonu.“</p>
<p>„Nezklamu vás, učiteli!“ horoucně zvolal Trix.<strong>2.</strong></p>
<p>Za horkého letního dne není nic příjemnějšího než sedět pod košatým stromem, pít z hliněného džbánku jablečný mošt a pozorovat poutníky, kteří se vlečou v prachu po rozpálené cestě.</p>
<p>Zvlášť když už se den kloní k večeru a poutník, který vede za uzdu unaveného šedého koníka, na němž jsou naložené dva těžké balíky, jde evidentně zdaleka, třeba z Arsongu do Bosgardu.</p>
<p>„Ten špunt je teda unavený, co,“ řekl jeden z pozorovatelů, vskutku vážený tesař. „Nejspíš pomocník nějakého obchodníka.“</p>
<p>„To nevypadá, má čestné a přímé oči,“ namítl jeho druh, který neměl stálou práci a scházely mu peníze, a tak choval vůči obchodníkům jistou nelibost. „Naliješ mi?“</p>
<p>Pro nalévání vína si nevšimli, že mládeneček zahnul i s koněm na cestu do kopce, proti svahu. Nahoru od řeky se táhly bloky bohatších domů. Nežila tu šlechta, ale ani řemeslníci či dělníci. Namísto dvou tří stromů, které si lidé zpravidla kolem domu vysazovali, byly tady do ulice předzahrádky a za domy se skrývaly zelené zahrady. V závislosti na movitosti a marnivosti majitelů byly v zahradách vysazeny buď stromy na každý pád užitečné jako jabloně nebo švestky, nebo stromy koneckonců i krásné, ale vhodné jedině tak na dřevo.</p>
<p>S lístečkem s trasou, již Trixovi magistr Šťovík přesně popsal, dorazil učeň až ke zchátralému plotu, který byl už pod tíhou let pobořený a jeho kdysi bílá barva se už dávno oloupala a zešedla. Branka byla nedbale zavřená jen na zástrčku, která se bez problémů dala otevřít zvenku. Stromy a keře se rozrostly tak, že domek stojící v hloubi zahrady za nimi téměř nebylo vidět. Stavení bylo sice na první pohled zpustlé, ale skla v oknech byla celá a volně rostoucí květiny na záhonech se zjevně s nůžkami zlodějíčků nepotkávaly. Trix se proto ani nepodivil, že po zahradě poletuje hlídací ohýnek, viditelný dokonce i za denního světla. Když Trix otevřel branku a vešel, ohýnek se k němu vrhnul. Trix se zastavil.</p>
<p>Hlídací ohýnky nebyly žádná vzácnost, mohli si je pořídit už slaboučtí mágové, ale i zámožnější měšťané. Dobrý šikovný zloděj při síle je ale schopen ohýnek ošálit a skoncovat s ním: někteří používají rukavice z mločí kůže, jiní dávají přednost vědru s vodou. Ale na kluky, kteří kradou kytičky v zahradách, nebo zlodějíčky, kteří čapnou všechno, co jim přijde pod ruku, jsou ohýnky ideální.</p>
<p>Ohýnek se přihnal k Trixovi. Velký byl jako takový větší pomeranč, stejně oranžový, jen nebyl tvrdý. Zato byl průsvitný, jako by byl z hořícího vzduchu. S trochou fantazie mohl člověk v záblescích plamínků vířících kolem spatřit cosi jako tvář.</p>
<p>„Poslal mě sem tvůj pán,“ řekl Trix. „Tady je jeho znak, tady prsten, tady lísteček s jeho podpisem.“</p>
<p>Ohýnek se chvilku vrtěl u Trixovy natažené ruky. Palec držel chlapec nahoru − bylo to znamení, na prstě se mu pohupoval jednoduchý stříbrný prsten a mapka, kterou magistr namaloval, se skvěla krásným a vyumělkovaným podpisem. Ohýnek byl s prohlídkou spokojený; dotkl se papíru, ten vzplál a vmžiku se Trixovi v rukách proměnil v popel. Ohýnek se rozzářil jasněji a odletěl hlídkovat na zahradu. Někteří mágové ukládali ohýnkům i jiné úkoly, kromě střežení třeba i ukazovaly cestu nebo na ni po tmě svítily. Ale Šťovík byl toho názoru, že hlídač, který je pověřen i dalšími věcmi, je hlídač nanic.</p>
<p>Trix provedl koně brankou a po cestičce posypané pískem ho dovedl do konírny. Povzdechl si a jal se vybalovat náklad. Práce čarodějova učně je stejná jako jinde, jak už bylo řečeno, devadesát procent činí vláčení těžkých břemen, úklid a jiné práce v domácnosti.</p>
<p>Asi za hodinku, když už se slunce sklánělo nad obzorem, byl unavený koník vyhřebelcovaný a nakrmený a náklad byl v domě. Ze sudu u zápraží Trix vylil už zahnívající dešťovou vodu a natahal novou; na zahradě totiž měli vlastní studnu, parádní luxus. Zanesl si do domu cestovní bundu a přísně kázal své náprsní kapse: „A nešpehuj mě!“, načež se svlékl a umyl. Díky Radionovi se mu garderóba významně rozrostla. Oblékl si tedy čistou košili a kalhoty, obhlédl se v malém zrcadélku v předsíni a shledal výsledek jakžtakž uspokojivým.</p>
<p>Nedá se říct, že by Trix za ten týden, co se změnil z vyhnance a vyděděnce v učně, nějak zvlášť vyrostl. A dokonce se nedá ani říct, že vyrostl alespoň o kousek. Ale oči mu zvážněly a rty se trochu semkly. Byl to pořád kluk, ale už ne kluk z paláce.</p>
<p>Když přijížděl do Dillonu, byl stoprocentně přesvědčený, že hned jak najde Šťovíkův domek, padne do postele a usne. No, snad by ještě mohl povečeřet jablka a chléb, které si s sebou zabalil. Jak se ale umyl a převlékl, zjistil, že se mu síly vrátily a spát už se mu nechce. Chtělo se mu zajít si na procházku, prohlédnout si město. Podíval se na bundu, jež uraženě zachovávala mlčení, a s povzdechem si ji přehodil přes ramena. V kapse se cosi zavrtělo.</p>
<p>„Hlídej tu!“ přísně přikázal Trix hlídacímu ohýnku, když za sebou zavíral branku. „Vrátím se brzy.“</p>
<p>Ohýnek ovšem žádné pokyny nepotřeboval, a zda se Trix vrátí nebo nevrátí, mu bylo srdečně fuk. Jenže Trixovi se na večerní ztichlé ulici nebo ve staré zarostlé zahradě chtělo aspoň s někým promluvit. A vílu Annette se snažil ignorovat, jak to jen šlo.</p>
<p>Trix vyšel za branku a ohlédl se.</p>
<p>Uvědomil si, že v téhle ulici ve svahu na samém kraji města stojí samé předměstské domky, kam se buď lidé uchylují k občasnému přebývání, když už jsou znaveni městským shonem, nebo kam přijíždějí na krátké návštěvy z jiných měst a vesnic. Proto tu domky byly menší, většinou trvale neobydlené (jen sem tam obcházely hlídací ohýnky) a lidi tu vidět nebylo. Dneska už ulice srostla s městem a stala se okrajovou ulicí Dillonu, i tak tu ale vládlo ticho.</p>
<p>Dalo se jít buď dolů k řece, kde se po halasících nábřežích celou noc courali lidé, drobní obchodníčci jim nabízeli jídlo a pití a kouzelníci a akrobati se tu snažili vydělat na nocleh.</p>
<p>Taky se dalo jít tmavou ulicí nahoru do kopce, kde na křižovatkách, které ulici jen tu a tam předělovaly, zářily lucerny. Tudy by asi Trix došel do nejbohatších čtvrtí a nejspíš až ke knížecímu paláci.</p>
<p>Ovšem taky se mohl vrátit a jít spát. V domě našel pár ideálních, zčásti už vyhořelých svíček a dvě knihy: <emphasis>Encyklopedii omylů začínajícího mága</emphasis> a Kroniku <emphasis>knížectví Dillon.</emphasis></p>
<p>Trix se zamyslel a sklonil hlavu.</p>
<p>„Annette?“</p>
<p>„Drahoušku?“ víla v mžiku vystrčila hlavinku z kapsičky. „Mám ti zatancovat? Ale měsíc ještě nevystoupil na nebe…“</p>
<p>Pokud se na Trixe zlobila za to, že celou cestu strávila v kapse, nebylo to v nejmenším znát.</p>
<p>„Přemýšlím, kam se vydat? Na nábřeží? Nebo nahoru? Nebo že bychom zůstali doma?“</p>
<p>„S tebou je všude krásně, Trixi.“</p>
<p>„Radši bych slyšel radu…“</p>
<p>Víle se zkrabatilo čelíčko a podívala se ulicí dolů.</p>
<p>„Tam bude veselo,“ řekla. „Můžeš si tam koupit teplý piroh s povidly nebo koblihy s cukrovou polevou. Musíš dobře jíst, Trixi, vždyť rosteš!“</p>
<p>Nad takovouhle starostlivostí se Trix nakabonil. Ovšem pirohy a koblihy byly skutečně zásadním argumentem. V Dillonu se ze všech stávali milovníci sladkého, nejspíš tak působilo kouzlo, jež bylo při budování do města vloženo.</p>
<p>„Tak jo, půjdeme dolů,“ řekl chlapec. „Ale ty nevylézej! Zatím nikdo nemusí vědět, že jsem čaroděj!“</p>
<p>Kdyby byl Trix starší a zkušenější, znal by lidové rčení: <emphasis>Ví</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>u pozorně</emphasis><emphasis> vyslechni a udělej vše naopak.</emphasis> Jak roztodivná dobrodružství by ho čekala, kdyby se dal ulicí nahoru! Kouzelná, pohádková, hodná pera velkých autorů báchorek!</p>
<p>Ale Trix šel dolů, a my už se nikdy nedozvíme, proč vezír Sam Aršanu přikázal popravit svou milovanou nocležnici, kdo to byl Baghir Velkomyslný a čím se proslavil Démant Soustředěný. Možná tuto historii odvypráví někdy někdo jiný, já ji tímto uzavírám a vrhám se na popisování pirožků a koblih.</p>
<p>Trix sešel až dolů k řece. Ulice byla stále rušnější a rušnější. Na trávnících za předzahrádkami večeřeli se džbánkem vína nebo jablečného moštu způsobní měšťané a před ploty dováděly jejich ratolesti. Házely nožem, hrály si s míčem, házely si o zeď, hrály kuličky nebo si hrály s kamínky, skládaly z dřívek, hrály si na písku a pak bojovaly ve hře <emphasis>osvoboď se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okovů.</emphasis> Trix, jak to dospělí a vážní lidé dělávají, míjel dětské dovádění se shovívavým úsměvem. Jen jednou to nevydržel a hbitě odehrál těžký kaučukový míč, jenž mu vletěl do cesty.</p>
<p>Nábřeží začínalo malým náměstíčkem, v jehož středu se tyčil bronzový monument: obnažená mladá panna s rozpuštěnými vlasy sedící na statném oři. Náruč měla otevřenou a úsměv ve tváři jí jen hrál; až to vypadalo, že rozpustilé nejsou jen vlasy, ale i děva sama.</p>
<p>Když už se Trix téměř dovtípil, čí památník to před ním stojí, obešel podstavec a přečetl si: <emphasis>Šlechetné a velkodušné kněžně Codivě šlechetní a milující m</emphasis><emphasis>ěšťan</emphasis><emphasis>é.</emphasis></p>
<p>Kněžna Codiva se proslavila v Dillonu asi před padesáti lety. Byla babičkou Tiany, která se těší plnému zdraví, ale nemůže prozatím vzhledem k neplnoletosti vládnout. Oblíbenou se kněžna, která byla do té doby vcelku neznámá, stala po té, co se její muž, tehdy vládnoucí kníže, rozhodl zvýšit daně na sůl, cukr a sirky. Lid se bouřil a vyhrožoval vzpourou. Kníže ale couvnout nechtěl. Tehdy se u manžela začala za lid přimlouvat i kněžna a on, že byl zrovna v notně veselé náladě, odpověděl: „Když se projedeš po nábřeží nahá, tak tu daň zruším!“</p>
<p>Mnoho lidí si myslí, že se kníže chtěl jak vyhnout vzpouře, tak si zachovat tvář, a nechával si tak nejrůznější nevyslovené únikové cestičky. Kupříkladu se Codiva mohla projet po nábřeží nahá, ale v kočáře nebo v krytých nosítkách. Mohla si rozpustit své divukrásné vlasy a při projížďce se do nich skrýt. Mohla tam projet uprostřed noci a předem dát stráži rozkaz, aby rozehnala zevlouny. Stručně řečeno, Codiva měla spoustu možností. Ale nevyužila je. Osedlala si sněhobílou kobylku a přehnala se od paláce až k nábřeží, po nábřeží tam a zpět, a to vše pouze v negližé, ony nádherné vlasy si pro každý případ ještě svázala do drdolu.</p>
<p>Šokovaný kníže zrušil daň na sůl, cukr i sirky a pak si naordinoval třídenní pitku. Když vystřízlivěl a pokusil se po tom hrdinském skutku se svou ženou usmířit, ta od něj coby nová hrdinka lidu žádala, aby zrušil také daň na mýdlo „<emphasis>ať jsou poddaní čistí a netrpí nemocemi</emphasis>“. Kníže si postavil hlavu jako troll, kterého chtějí z pod mostu vyhnat na slunce. Na to se kněžna kvapně svlékla a jala se pobíhat nahá po městě, přičemž oznámila, že se nevrátí, dokud nebude její žádosti vyhověno.</p>
<p>Kníže, jenž svou ženu upřímně miloval, daň na mýdlo zrušil, což nakonec skutečně vedlo ke snížení počtu epidemií. Vždyť muži teď chtěli po svých ženách, aby se skvěly takovou čistotou jako šlechetná Codiva, a tak volky nevolky i sami přivykali mýt se skoro každý týden.</p>
<p>Historie zná ještě dva podobné skutky Codivy: jedním byla stavba základní školy pro děti z chudých čtvrtí a druhým organizace městské pláže pro širokou veřejnost. Ve všech ostatních případech se podařilo stráži, jež měla s knížetem soucit, zadržet kněžnu už u zámecké brány.</p>
<p>Další osudy kněžny známe jen mlhavě. Říká se, že se náhle a těžce roznemohla; výsledkem čehož bylo její krásné tělo zhyzděno léčebným tetováním od čarodějů. Ale ať už to tak bylo nebo ne, cech magických kreseb se od těch časů doopravdy těšil přízni knížete; jen kněžna chodila v uzavřených šatech sahajících až po paty a pouze výjimečně si dovolila poodhrnout suknici tak, že nějaké páže zahlédlo její levou patu − údajně jedinou část těla, která zůstala nedopatřením čarodějů bez vytetovaných štírů a jiných ohavností. Za tři roky, poté co darovala knížeti následníka, ze světa tiše odešla. Na její přání prý Codivu pohřbili nahou v křišťálové rakvi. Konečně ale o známých lidech se navykládá všelijakých hloupostí, no ne? Svou příští ženu si kníže vybral v zastrčené horské vísce. Byla pověstná skromností a zvykem nosit tvář zahalenou tmavým mušelínem…</p>
<p>Ať to bylo jakkoli, nedlouho po smrti Codivy vyhlásil magistrát města sbírku na památník a kníže se rozhodl, že nebude zasahovat proti vůli lidu. Jediný ústupek měšťanů byl v tom, že Codivu vyobrazili s rozpuštěnými vlasy. A nebyl to první případ v historii, kdy mravnost zvítězila nad pravdou!</p>
<p>Dlužno říci, že Trixe ladná postava kněžny zahalená v rozpuštěných vlasech zas až tak nezajímala, jako si spíš s nelíčeným potěšením prohlížel její tvář. Dívka na koni vypadala nesmírně mile. Sice trošku starší, přece jen bylo jí už přes dvacet, rozhodně ale milá.</p>
<p>Trix mrknul na krásnou kněžnu ještě z boku, obešel památník a pohladil kobylí oháňku. Legenda praví, že kdo se jí dotkne, bude mít štěstí v lásce; od té spousty rukou je ocas docela vyleštěný. Pak prý také přináší štěstí setkání s přízrakem kněžny, který se, máme‑li tomu věřit, prohání za hluboké noci po nábřežích v dobách před zvyšováním daní, hlasitě sténá a vyzývá vládce k milosrdenství…</p>
<p>Dosyta se nabažit pozorování kněžny se ale Trixovi nepovedlo. Kdosi ho bolestivě dloubl dírkou v bundě a zašeptal z náprsní kapsičky:</p>
<p>„Dost okounění! Dobře vychovaný chlapec si takové nehoráznosti neprohlíží!“</p>
<p>„Stejně se nedívám!“ zašeptal Trix. „A vůbec… co mi vlastně máš co přikazovat?“</p>
<p>„Jsem tvá, tvůj společník! Mám povinnost… povinnost…“ Víla nevěděla jak dál. „Mám povinnost se o tebe starat!“ A pak zcela mimo dodala: „A ještě jsem neobědvala a mám hrozný hlad, nedal jsi mi najíst!“</p>
<p>Trix zrozpačitěl. Opravdu přes den na Annette úplně zapomněl.</p>
<p>„Dobře, něco pro tebe najdu,“ slíbil.</p>
<p>Kousek od památníku se v kruhové záři světla, které vrhala olejová lampa, usadili trhovci. Trix si poněkud kriticky prohlédl jejich sortiment: jeden prodával medové perníčky, další rozinky a ořechy a třetí oplatkové trubičky s krémem. Trix pro každý případ koupil od všech dobrot, konečně kapsu měl nacpanou falešnými měďáky, a pak si sedl na lavičku pod stromy, kde byla větší tma. Opatrně si nasypal do kapsičky kousek perníku, rozinku, oříšek a dokonce i trubičku s krémem.</p>
<p>„Jé,“ řekla víla. „Křídla…“</p>
<p>„Co křídla?“</p>
<p>„Ušpinils mi je krémem…“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>Na chvíli zavládlo ticho. Trix chroupal svou trubičku.</p>
<p>„Promiň, drahoušku, ale nevidíš někde kolem kvítka?“ zeptala se víla.</p>
<p>„Ne,“ razantně odvětil Trix. „Nevidím a ani si nemyslím, že by durman někde ve městě rostl.“</p>
<p>„Tak, právě tak, ani vyrůst ho tady nenechají,“ smutně řekla víla. Vystrčila hlavičku z kapsičky a rozhlédla se.</p>
<p>Kromě obchodníků se sladkostmi a sem tam s párky sloužilo náměstí s památníkem Codivy jako místo dostaveníček zamilovaných − teď kolem skoro nikdo nebyl. Jen tam stál takový hubený klidný kluk opřený o obrovitý javor a pohvizdoval si. Možná čekal na dívku? Ovšem zatím nějak neměl štěstí. Několikrát k němu někdo přišel, ale vždycky to byli lidé o trošku starší. Po kratičkém rozhovoru odcházeli a něco si schovávali do kapes. Trix zauvažoval, že mládeneček bude nejspíš obchodník. Ale hodně nevtíravý a líný.</p>
<p>„Drahoušku, já bych se prošla,“ něžně zacukrovala Annette.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Neboj, nikdo mě neuvidí. Nikdo, kromě tebe.“</p>
<p>„Ty to umíš udělat?“</p>
<p>„Když mám hlad, dokážu ledacos,“ zakaboněně odpověděla víla a vyletěla z kapsičky.</p>
<p>Trixovi se skoro zastavilo srdce a sledoval, jak víla letí přes náměstí k tomu línému obchodníčkovi. Maličké tělíčko jemně svítilo a nevšimnout si ho bylo v podstatě nemožné.</p>
<p>Ovšem nikdo si jí nevšiml.</p>
<p>Víla javor několikrát obletěla kolem dokola a pak rychle zmizela v obchodníkově kapse. Příští minuta trvala věky. Trix nervózně dožvýkával perník.</p>
<p>Víla vylétla a letěla nazpět. Jen už ne rovně, spíš jako by ve vzduchu tancovala. Každou chvíli se rozezněl nocí její smích, tenoučký a melodický.</p>
<p>Obchodníci se sladkostmi se zmateně rozhlédli a pro jistotu se začali usmívat v očekávání příchodu zákazníka.</p>
<p>„Co to děláš!“ vykřikl Trix, když Annette doletěla až k němu a sedla si na vyboulenou kapsu. „Nesměj se, slyší tě.“</p>
<p>„Vždyť je to legrace,“ řekla lítostivě víla, ale chichotat se nepřestala. „Tak… tak… se nerozčiluj. Chceš? Já tě políbím.“</p>
<p>„Cos to jedla?“</p>
<p>„Tak… všechno možné… Prvotřídní samaršanský, dvojitý námořnický…“</p>
<p>„Cože, takže ten kluk obchoduje s durmanem?“ zděšeně vykřikl Trix.</p>
<p>„Ne, s drtí.“ Víla se vztyčila, zatřepotala křidélky a pěstičkou Trixe šťouchla do brady. „A nespílej mi. Tohle je moje… chichi… přirozenost.“</p>
<p>Najednou se vykutálela z kapsičky a plácla sebou Trixovi do klína, což vyvolalo další záchvat smíchu.</p>
<p>„To ten krém. Krém se mi nalepil na křidélka!“ vykřikla. „Trixi, dej mi sušenku. Chci něco sladkého.“</p>
<p>Trix shrábl vílu do dlaně a strčil ji do kapsičky, kde Annette okamžitě začala chrupat drobty oplatky.</p>
<p>A Trix se rázným krokem vydal k obchodníkovi.</p>
<p>Jistě, poradit si s prodavači durmanu je úkol městské stráže. Ale kluk vypadal jen o kousek větší než Trix, zato vyhublý a ani v nejmenším nebezpečný. Dá mu pár přes hubu a on hned bude vědět, co je to svádět víly na nepravé cesty.</p>
<p>V zápalu si Trix ani pořádně neuvědomil, že chlapec nejenže vílu neviděl, ale bez ohledu na nepěknost jeho řemesla, ho docela obyčejně okradla.</p>
<p>„Mladý pán si bude přát…“ zvolal tenkým hláskem obchodníček, když se Trix přiblížil. A najednou ztichl.</p>
<p>Trix rovněž zkameněl a nebyl schopen slova.</p>
<p>Před ním stál v tmavé haleně, tmavých kalhotách a měkké tmavé čepici skrývající zrzavou kštici Ian! Trixův ztracený zbrojnoš!</p>
<p>„Maminko,“ tiše řekl Ian.</p>
<p>„Nejsem tvoje maminka!“ nadšeně vykřikl Trix. Nene, kroniky nelžou, osud zrádce tvrdě stíhá. „Jsem tvůj oddaný pán!“</p>
<p>„Co? Jsi oddaný tomuhle neopeřenci?“ pohoršila se z kapsy víla.</p>
<p>Ale Trix si jí nevšímal, chytil Iana za límec a jednu mu vrazil. Vykřikl:</p>
<p>„Jak ses mohl opovážit!“</p>
<p>„Je to hanebný zbabělec.“ Znovu se rozohnila víla. „Stojí ani nepípne. Trixíčku, drahoušku, nech mě, štípnu ho do nosu!“</p>
<p>„Dal jsi mi slib!“</p>
<p>„Tak jestli ti ten kluk dal něco k snědku, zasluhuje trochu shovívavosti.“</p>
<p>„Měl jsi mi sloužit ve dne v noci, bez reptání a naříkání, bez odpočinku a umdlévání.“</p>
<p>„Ne, počkej, Trixi, poslyš, s takovými pravidly by brzo natáhl brka!“ rozhořčila se víla. „Víš, že jsem vždycky na tvojí straně, ale…“</p>
<p>„Zmlkni!“ štěkl Trix a Annette uraženě utichla.</p>
<p>„Dyť nic neříkám,“ řekl Ian a svěsil hlavu.</p>
<p>Trixovi teprve došlo, že Annette je pro Iana stále neviditelná a ani ji nemůže slyšet.</p>
<p>„Tak mlč,“ řekl už klidněji Trix. „Utekl jsi, to zaprvé, přivlastnil si listinu, to zadruhé. Dost na to, abys přišel o hlavu… ačkoli ne, to je příliš čestné. Spíš pověsit by tě měli nebo utopit v řece!“</p>
<p>Ian se přikrčil.</p>
<p>„Ale nejhorší je,“ nezastavil se Trix, „že ses nechal najmout na prodej durmanové trávy! Pošpinil jsi mě! Poklesky zbrojnoše jdou vždycky na vrub pána.“</p>
<p>„Nechtěl jsem,“ vzlykl Ian. „Trixi, já jsem nechtěl. Bál jsem se jít s tebou do Dillonu. Nejsem urozený, nejsem zvyklý na myšlenku umírat pro čest a slávu. A doporučující dopis ti stejně k ničemu nebyl, vždyť jsi hledal pravdu, ne bohatství…“</p>
<p>„No a tys to bohatství našel?“ zeptal se jedovatě Trix.</p>
<p>Ian sklíčeně mlčel.</p>
<p>„A proč sis sehnal práci u takových gangsterů?“</p>
<p>„A jak jsem mohl vědět, že jsou to gangsteři? Kupec jako kupec, ze Sam Aršanu… Obchoduje s kořením a pochutinami. Dva dny jsem mu pomáhal míchat koření a vyřizoval, co bylo třeba. Pak mi nacpal balíčky a říká: stůj a prodávej. Až třetí den jsem pochopil, co vlastně v těch balíčkách je… Čestné slovo!“</p>
<p>„Tvoje čestné slovo, co to je…“ zamyslel se Trix.</p>
<p>„Zabiješ mě?“ smutně se optal Ian. „Nebo mě vydáš stráži? Radši mě zabij, ne? Překupníky trávy prý posílají do dolů a tam…“</p>
<p>„Trixi, něco mi uniká,“ ozvala se víla. „Obchodovat s durmanem je špatné?“</p>
<p>„A co s tebou mám dělat?“ pustil se Trix do Iana. Ten pokorně stál, ani se nepokoušel utéct.</p>
<p>„A co se píše v kronikách?“</p>
<p>Trix se zamyslel a povídá:</p>
<p>„To je různé. Třeba Gipur Velkomyslný přivázal zbrojnoše, který ho zradil, ke kobylí oháňce.“</p>
<p>„A nechal kobylu cválat?“ vylekaně dodal Ian.</p>
<p>„Hůř. Dva týdny krmil koně jako o závod a ze stáje ho nevyvedl ani na krok. Prý pak museli ze zbrojnoše udělat kanálníka, protože smrad už z něj nikdy nevyvanul… Ačkoli pak byl ještě Živdon Surový, ten jednoduše zbrojnoše zmrskal důtkami a odpustil mu.“</p>
<p>„Konečně mě se hrubá síla vždycky líbila víc než velkomyslnost!“ ožil Ian.</p>
<p>„Trixi,“ ozvala se Annette. „Trixi, buď mírnější. Světem vládne láska. Řekni ano lásce, ne válce.“</p>
<p>„Ty radši mlč,“ řekl Trix najednou Annette i Ianovi. „Dobrá. Odpouštím ti. Budeš potrestán, ale odpouštím ti.“</p>
<p>„Jak potrestán?“ zpozorněl Ian.</p>
<p>„Krutě,“ Trixovi se vybavila Šťovíkova zanedbaná zahrada a špinavé podlahy v domku a ušklíbl se. „Tak pojďme.“</p>
<p>„Nemůžu. Jsem v práci.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Navíc mě tu sledují…“ podíval se Ian kamsi Trixovi přes rameno.</p>
<p>Trix se otočil, i když věděl, že by se mohl nachytat na léčku starou, co svět světem stojí.</p>
<p>Ale Ian nelhal.</p>
<p>Za Trixovými zády stáli dva chlápci. První byl snědý, vazoun s dlouhými vlasy, už od pohledu potomek přistěhovalců z rozpáleného Sam Aršanu. Druhý hubený, plešatý a vyžilý s vodovýma očima. Oba byli mladí, ale takoví nějací sešlí. A koukali se tak legračně, že to až nahánělo hrůzu.</p>
<p>„Co ses tu tak zasek?“ zeptal se ten plešatý. „Co, skrčku?“</p>
<p>„Neumí mluvit,“ nadhodil vazoun a promnul si ruce, až mu klouby zapraskaly. „Nemá jazyk.“</p>
<p>„Ale ne, něco tu švitořil.“ Najednou se v rukou vychrtlíka objevil nůž s tenkým ostřím, kterým si začal vyškrabovat špínu z pod nehtů. „S tím se dá něco udělat…“</p>
<p>Trix polknul a řekl co nejdrsněji: „Tenhle mladík je můj zbr… sluha. Půjde se mnou.“</p>
<p>„Haha,“ řekl vazoun.</p>
<p>„To je mi švanda,“ přikývl vychrtlík.</p>
<p>Trix si s hrůzou uvědomil, že tady mu je všechna magie nanic, i kdyby nakrásně i v tom úleku dokázal najít všechna potřebná slova. Mágové nevládnou světu právě proto, že se každé zaklínadlo musí vyslovit nahlas. A čím má být silnější, tím musí být delší a déle se pronášet.</p>
<p>A s vyříznutým jazykem nebo nožem v prsou se mluví špatně. To vědí všichni mágové, a proto se za dobrodružstvími vydávají v doprovodu dvou až tří rytířů, kteří sice nejsou žádní řečníci, ale zato vládnou těmi mocnými těžkými kusy železa…</p>
<p>„Pánové!“ z Trixovy kapsy vylétla víla a podle vyvalených očí toho párečku bylo zjevné, že ji vidí. „Žijme jako bratři a sestry. Vytvářejme lásku, ne válku!“</p>
<p>„V-víla!“ zašeptal vazoun.</p>
<p>Všichni vědí, že od víl se nic dobrého čekat nedá. A zejména ne tehdy, když si dobro přejí. Jejich dobro zpravidla končívá buď dlouhým spánkem v začarovaném zámku po přeměně do podoby kuňkajícího či pískajícího zvířátka a ve výjimečných případech ještě hůř, například ve formě vskutku velmi zajímavého života coby předmět běžné denní potřeby.</p>
<p>„Mír! Láska! Tanec za svitu luny!“ vykřikla víla a rozhodila ručky. S každým jejím pohybem se z droboučkých prstíků sypal stříbrný pyl, který zahaloval nepřátelský páreček do světélkujícího mráčku.</p>
<p>Nejdřív začaly plešatému růst vlasy. Jemně zelené, jako čerstvá tráva. Vazounovi se naopak vlasy rázem spletly do tenoučkých copánků. Nůž se v rukou vychrtlíka už nikoli úplně plešatého změnil ve fajfku. Z tmavého odění, ideálního pro jejich noční rejdy, se stalo široké plandavé oblečení jásavých barev. Nad hlavami lumpů hrála ve vzduchu spousta pestrobarevných duh a odkudsi sem zaznívala příjemná, leč teskná melodie.</p>
<p>„Vezměme se za ruce! Milujme se!“ pokračovala víla.</p>
<p>Toto zvolání zjevně vyděsilo lumpy zvláště významně. Za výkřiků vzali nohy na ramena. Milenci na lavičkách jako by se snažili vmáčknout do sebe. Odněkud zdálky k nim dolehlo táhlé a pronikavé pískání stráže.</p>
<p>„Běžíme!“ vykřikl Trix.</p>
<p>K jeho překvapení Ian ani nezaváhal a běžel za ním. Zrychlila i víla nad Trixovou hlavou, rychle kmitala křidélky a bez ustání se chichotala.</p>
<p>„Vždyť jsi říkala, že nic neumíš!“ vykřikl Trix za běhu.</p>
<p>„Když se dobře najím, tak leccos zvládnu,“ bez jediného náznaku rozpaků odvětila víla.</p>
<p>Nikdo je ale samozřejmě nepronásledoval. Strážní v Dillonu rozhodně nepovažovali za svou povinnost honit se někde po kopcích. Pořádek byl nastolen, jeho rušitelé se rozutekli, k obětem na lidech ani ke škodám na majetku nedošlo. Co víc by si mohli obyvatelé od strážníků přát?</p>
<p>* * *</p>
<p>Za hodinku, to už byla skoro noc a i nábřeží se téměř vylidnila, seděli Trix s Ianem v kuchyňce čarodějova domku a pili čaj. Ianovým přičiněním (ovšem aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, je třeba říci, že Trix zbrojnoši taky nepatrně pomáhal, například uvařil čaj) začala kuchyň vyhlížet skoro přijatelně. Ze šuplíků zmizely naklíčené brambory, shnilá mrkev, pánvičky a kastrůlky se jen leskly a podlaha byla dočista zametená. Myši, které se za ty drahné měsíce, co do domku nikdo nezavítal, rozmohly, se poschovávaly do svých děr. Takže mohli v klidu večeřet.</p>
<p>„Jen nevím, co s tebou,“ říkal nespokojeně Trix a vyprazdňoval u toho skleničku zcukernatělé višňové marmelády, kterou našel v kredenci. „Rozum ti nedám.“</p>
<p>„Trixi, já už nebudu takové věci dělat,“ zapřísahal se Ian. „Sám nevím, co mě to popadlo…“</p>
<p>„Ale o to ani nejde,“ mávl Trix rukou. „Jednou jsem ti odpustil, tak jsem ti odpustil. Jde o něco jiného. Já jsem teď mág a čaroděj, víš? Začínající tedy…“</p>
<p>„Aha.“ Ian mrknul po očku na vílu, která seděla na kraji stolu a bimbala nožkama. Víla lehounce svítila a kolem ní se rojily mušky. „Vidím…“</p>
<p>„Jak tě takhle můžu vzít do služby? Kdybych už byl čaroděj, mohl bych tě vzít jako učedníka. Ale čarodějův učeň si učně brát nemůže. Ani zbrojnoše.“</p>
<p>„A sluhy?“</p>
<p>„Šťovíka to naštve,“ zachmuřeně řekl Trix. „Pořád říká, že práce čaroděje si žádá osamění, proto si ani on sám sluhy nedrží.“</p>
<p>„Podle mýho kecá,“ řekl Ian a vyškraboval skoro prázdnou sklenici od pomerančového džemu. „Nejspíš bude držgrešle.“</p>
<p>„Ne, to ne,“ zastal se Trix svého učitele. „Tak to není. Jen je chudý…“</p>
<p>„Čaroděj? Chudý? Proč si nevyčaruje zlato!“</p>
<p>„Zlato se vykouzlit nedá,“ vzdychl si Trix. „Tak počkáme, až přijede. Je hodný… na čaroděje. Třeba by tě tu ubytoval? Že bys mohl hlídat dům?“</p>
<p>„Rád bych ho hlídal!“ vykřikl Ian a obhlédl si kuchyňku. „Střecha je dobrá, neteče. V zimě tu asi bude teplo.“</p>
<p>„Chlapci…“ otočila se k nim víla a vzdychla. „Měsíc je na nebi.“</p>
<p>„Chceš tančit?“ uhodl Trix.</p>
<p>„Ano,“ rozzářila se víla. „Budete se dívat?“</p>
<p>Trix zrozpačitěl. Upřímně řečeno, když si představil tanec víly za měsíčku, měl na mysli něco významnějšího. Spíš jako kněžna Codiva. Chtělo se mu spát. Ještě neměl ani zdání o tom, že tahle noc mu spát nedá.</p>
<p>„Jistě,“ smutně řekla víla. „Za každý oběd vyhubováno, tanec se nelíbí… Uvidíme se ráno, Trixi.“</p>
<p>Víla vzlétla a jako zářící motýlek odletěla otevřeným oknem ven. A bzučela u toho tak rozčileně, že i hlídací ohýnek proplouvající kolem raději uskočil.</p>
<p>„Ta je ale od rány,“ řekl Ian. „A o co šlo s těmi obědy?“</p>
<p>„Živí se durmanovou trávou, tos nepochopil?“ zachmuřeně odpověděl Trix. „Už se to tak stalo. A když má hlad, není ničeho schopná a je nervózní. Jak se nají, začne se chichotat a dělat hlouposti… Tak jo. Pojďme spát. Já si lehnu ve Šťovíkově pokoji a ty můžeš spát ve velkém pokoji, na pohovce. Nebo v komůrce pro sluhy, tam je postel.“</p>
<p>„A co v pracovně?“</p>
<p>„V žádném případě!“ polekal se Trix. „Co tě to napadá? Šťovík mi zakázal tam i jen nakukovat. Prý je tam ve vzduchu zbytkové magické vyzařování. Usneš jako člověk a probudíš se jako elf nebo minotaur.“</p>
<p>„Nesmysly,“ řekl pohrdlivě Ian. „Vyhrožuje… Ale lehnu si v komůrce, je mi to tam bližší.“</p>
<p>Trix si vzal jednu svíčku, Ian druhou. Chlapci prošli setmělou chodbou, popřáli si dobrou noc a rozešli se. Ian do své komůrky vedle vstupních dveří, Trix do mágovy ložnice: trošku pochmurné, ale s širokou a měkkou postelí. Trix se svlékl, zhasil svíci, postál chvilku u okna a vdechoval studený čerstvý vzduch. Přestože den byl horký, noc přišla chladná. Přes větve stromů byly vidět vilky čtvrtí tam nahoře, a dokonce i zámecká kupole. Trixe zaujalo, že byly palác i ulice mezi vilkami tak jasně osvětlené. Táhly se tam droboučké tečky svítilen, poblikávaly načervenalé pochodně a kolem kupole paláce se rozlévala bílá magická zář. Zajímavé, že by to tak bylo každou noc? Nebo má dnes Hass nějakou důležitou audienci a teď se rozcházejí hosté…</p>
<p>Trix si povzdechl, ulehl a deku si přitáhl až k uším. Postel byla docela čistá; spalo se v ní tak nanejvýš týden nebo dva, víc ne. Pokud jde o Šťovíkovu noční košili, Trix se rozhodl neoblékat si ji. Zítra bude muset dát Ianovi za úkol vyprat jak košili, tak prostěradla… a sám dojde na trh a koupí všechno, co mu Šťovík napsal na seznam: jídlo, nové ručníky, papír a inkoust, aromatické svíčky, červené a bílé víno, mýdlo na ruce, šampon, vonné soli do koupele…</p>
<p>Už usínal, když uslyšel na chodbě tiché kroky. Zatajil se mu dech. Dveře do ložnice skříply.</p>
<p>Ian!</p>
<p>Že by se darebný zbrojnoš rozhodl ho okrást a podruhé utéct?</p>
<p>„Trixi,“ tiše a úpěnlivě zavolal Ian. „Trixi, mám strach! Někdo tam… chodí!“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„V pra… pracovně!“</p>
<p>Trix v tu ránu procitl. Vyskočil a spěšně si natáhl kalhoty. Zašátral po zdi. Ještě za dne si všiml, že ani veliký mág se nespoléhal jen na čáry, ale schovával si tu i obyčejnou, ale těžkou hůl, takovou, jaké mívaly stráže. Jakmile Trix chytil pružnou kaučukovou rukojeť, která dobře seděla v ruce, a omotal si kožený šlahoun kolem zápěstí, cítil se hned jistěji. Koneckonců porazil přece toho syčáka v souboji s tyčemi. Porazil ho sice díky tomu, že dal nevědomky dohromady zaklínadlo, které z něj udělalo zdatného bojovníka; ovšem nakolik už teď ví, mělo by takové kouzlo fungovat po delší čas.</p>
<p>„Pojďme!“ zavelel Trix. Oči už tmě přivykly a světlo z oken úplně stačilo, aby se zorientovali. I Ian byl jen v košili a bosky.</p>
<p>„Nejdřív jsem slyšel, jak někdo něco provádí venku u branky,“ vykládal rychle Ian. „Ale nic… byla to chvilička a ticho. A pak slyším skřípot v pracovně… a tiché šeptání. To bude magie, přísahám, magie! Zbytkové… vyřa… vyzařování.“</p>
<p>„Zloděj,“ řekl nejistě Trix. Opatrně a s obavou postupovali ke dveřím pracovny. Všude bylo ticho…</p>
<p>„A co hlídací ohýnek?“ zašeptal Ian Trixovi do ucha.</p>
<p>„Asi ho přemohli…“</p>
<p>„Ne, viděl jsem ho, jak prolétal kolem okna, když se ozval ten hluk z pracovny.“</p>
<p>„Třeba se ti to zdálo?“ napadlo Trixe.</p>
<p>Chlapci stáli těsně vedle sebe a zaposlouchávali se do nočního ticha. I když v domě vlastně v noci nikdy nebývá úplně ticho. Za okny šumí listí na stromech, vítr pohvizduje ve škvírách, popraskávají uhlíky ve stydnoucích kamnech, tiše vzdychají podlahy, které byly přes den namáhané, poskřipují panty u dveří a v koutě škrabe myš. Teď ale bylo ticho mrtvé, hrobové, jako na hřbitově nebo v jeskyni.</p>
<p>„Nikdo tu není,“ zašeptal Trix.</p>
<p>„A proč šeptáš?“ odvětil Ian.</p>
<p>„A není to zas tak strašidelné,“ pokračoval Trix.</p>
<p>„Třeba se mi to doopravdy zdálo,“ provinile pronesl Ian. „Jen je divné…“</p>
<p>Co je divné, doříct nestihl. V pracovně něco zacvakalo a zašustilo. Potom se pode dveřmi prodralo ven jasné světlo.</p>
<p>„Áááá!“ zakřičel Ian z plna hrdla.</p>
<p>„Áááá!“ popadl Trix hůl. A vzhledem k tomu, že už si vyzkoušel, že je lepší vylekat nepřítele než se bát sám, praštil jí do dveří.</p>
<p>„Áááá! Áááá!“ zařvaly dva hlasy uvnitř pracovny.</p>
<p>Taková slabost nezvaných hostí Trixovi dodala na odvaze, vší silou kopl do dveří a rozrazil je dovnitř pracovny.</p>
<p>Na mágově psacím stole jasně planula olejová lampa. Vedle ní strnul se sirkami v ruce světlovlasý klučík, jen o kousek mladší než Trix a v barvách knížecího zámku, tj. v bílé a modré, na sobě měl krátké kalhoty těsně pod kolena, krajkovou košili a na hlavě kulatou čepičku. Podle oděvu sloužil mládeneček jako páže nebo nižší sluha v knížecích pokojích. Za zády se mu schovával úplně maličký klouček, černovlasý, ušmudlaný, daleko prostěji oblečený a… Trix ho znal!</p>
<p>„Jojo!“ vykřikl učeň magistra Šťovíka, ze kterého rázem opadl strach. „Ty?“</p>
<p>Klučík s příliš hrdým jménem Chalanberi, který radši slyšel na přezdívku <emphasis>Jojo,</emphasis> zavřel pusu a upřel oči na Trixe. Pak provinile řekl:</p>
<p>„Jojo. Já. Ale co ty tu děláš?“</p>
<p>„Já jsem tu oprávněně!“ vyštěkl Trix, aby to znělo co nejjistěji. „Je to dům mého… mého učitele. Starám se teď o něj. Ale co ty tu děláš?“</p>
<p>Jojo se prosebně podíval na svého společníka. Ten držel stále ještě dohořívající sirku a akorát v tu chvíli se oheň dotkl jeho prstů. Kluk vyjekl, upustil sirku a jal se ji zašlapávat. Popálený prst si kvapem strčil do pusy.</p>
<p>„Co vřískáš jako holka?“ řekl pohrdavě Ian zpoza Trixových zad. „Vida, prstíček si popálil… Knížecí sluha a ještě leze po cizích domech! Taková ostuda! Zavoláme stráž a Hass tě nechá v konírně zpráskat.“</p>
<p>Trix si všiml všetečného pohledu toho blonďáčka a tak nějak se zarazil. Měl dokonce pocit, že se kluk popálil naschvál, aby tím získal trošku času a vymyslel mezitím odpověď.</p>
<p>„Mluv,“ pobídl ho Trix. „A ty, Jojo, mlč. Zbytečně jsem se tě v přístavu zastal, měli ti dát co proto!“</p>
<p>„To on prodával loďku a pak zbil kluky z přístavu, jojo…“ řekl klouček rychle a zase utichl.</p>
<p>Knížecí sluha si konečně přestal ocucávat prst a poklepal svého malého druha po rameni.</p>
<p>„Mlč, Chalanberi… Kluci, prosím odpusťte mně i mému kamarádovi. Nevěděli jsme, že v tomto domě někdo bydlí. Chtěli jsme tu jen najít útočiště na noc a ráno bychom odešli, aniž by dům utrpěl sebemenší újmy nebo jakéhokoli drancování.“</p>
<p>„Hmm,“ přikývl Trix. Chlapec měl opravdu krásný hlas, zatím sice ještě dětský, tenký, ale hovořil tak splývavě, že bylo jasné, že od malička žije v urozeném prostředí.</p>
<p>„Jací my jsme u tebe <emphasis>kluci?</emphasis>“ řekl naschvál zhurta. „Ty jsi kdo?“</p>
<p>„Jmenuji se Tian. Jsem tovaryš u minesengra.“ Chlapec si sundal čepici, uklonil se a udělal pukrle.</p>
<p>Trix bezděčně sklonil hlavu v odpověď. Když se člověk učí čtrnáct let etiketě, to pak v určitých situacích a na určitá gesta odpovídá automaticky.</p>
<p>„Prosím za prominutí, urozený pane. Mohu se zeptat na vaše ctěné jméno?“</p>
<p>„Trix.“</p>
<p>Tianovy oči zahořely.</p>
<p>„Trix… Trix Solier, následník půlvévody Retta Soliera?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl váhavě Trix.</p>
<p>„Poznal jsem Vás, Vaše Jasnosti, půlvévodo Trixi Soliere.“ Tian se poklonil ještě jednou, ale tentokrát skoro k zemi. K pokleku ale nepřistoupil. „Viděl jsem Vás, když jste byli s vaší slovutným panem otcem na návštěvě u regenta Hasse.“</p>
<p>„Jaký já jsem půlvévoda?“ opáčil hořce Trix. „Sator Griz si uzurpoval trůn. Já jsem sirotek na útěku… a čarodějův učeň. Ale já si tě nepamatuju.“</p>
<p>„Proč by si taky měl vznešený Trix Solier pamatovat každého sluhu z knížectví Dillon?“ řekl uctivě Tian. „Ale já si Vás pamatuju. Choval jste se velmi laskavě ke služebnictvu a dělal společnost kněžně, když byla smutná…“</p>
<p>„No ano,“ mávl rukou Trix. „Nedělá nic, jen se rmoutí. Mohla zakročit, když se Sator neprávem chopil moci!“</p>
<p>„Vládne Hass,“ řekl zkroušeně Tian. „A regenta Hasse… nespravedlnost příliš neznepokojuje.“</p>
<p>„Nikoho neznepokojuje,“ přitakal Trix. „Ale co děláš v mém domě, minesengře? Máš dvě minuty na to, abys mi udal dobrý důvod, proč nevolat stráže.“</p>
<p>Chalanberi ho vzal za ruku a řekl:</p>
<p>„Možná bysme…“</p>
<p>„Mlč,“ přerušil ho Tian. „Urozený Trixi, omluvte, že jsme k vám vpadli. Jde o to, že jsem popudil regenta Hasse. Dnes se u regenta konalo přijetí delegace vitálních mágů z Křišťálových ostrovů a já jsem se během rozhovoru náhodou ocitl poblíž… Znám jazyk vitálních mágů, kterým hovořili…“</p>
<p>„A?“</p>
<p>„Pochopil jsem, že regent Hass chystá zradu. Chce provdat kněžnu Tianu, již má v opatrovnictví, za představeného vitálních mágů, čaroděje Evicata… Knížectví tak připadne Hassovi a šéf vitálních mágů se dostane do přízně vládnoucího rodu. Král není nejmladší a prý nemůže mít děti, což znamená, že následníci Evicata a Tiany si budou nárokovat trůn.“</p>
<p>„Tianu? Vždyť je to ještě pískle, má si hrát s panenkami!“ rozlítil se Trix. „Ačkoli vlastně asi ne… Vyrostla, no jistě. Ale stejně… Jestli vitální mágové vyvolají další válku… a zmocní se trůnu… Dojde i na Hasse. On je snad úplný hlupák?“</p>
<p>„Je taky starý,“ řekl smutně Tian. „Asi to není úplný lump. Ale nechce se mu ještě umřít. A když vládu v zemi převezmou vitální mágové a on jim bude věrně sloužit, bude moci žít tak dlouho, jak bude chtít. Třeba sto let nebo taky tisíc. Evicatovi je prý něco přes sedm set let.“</p>
<p>Trix se chytil za hlavu.</p>
<p>„Svržení trůnu!“ procedil Trix. „To je největší zrada, jaké se mohl dopustit. Jak to mohl udělat. Vždyť Hass je sám urozeného původu.“</p>
<p>„Všichni chtějí žít,“ pípnul Chalanberi. „Táta vždycky říká, ať je to šlechtic nebo kopáč, všem nám v žilách koluje normální červená krev.“</p>
<p>Trix se otočil na Iana, který už dost dlouho mlčel. Zjistil, že zbrojnoš se na něj dívá s vykulenýma očima.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Takže ty… ty jsi opravdu? Skutečný Trix?“</p>
<p>„Iane, ty jsi hlava dubová. Vždyť mě poznal už baron Galan!“</p>
<p>„Baron je lišák. Dyť říkal Trixi tobě i mně…“ Ian zrudl. „Vaše Jasnosti! Já… kdybych věděl, že jsi opravdový, neopustil bych tě!“</p>
<p>Trix mrzutě mávl rukou a vrátil se k Tianovi. Ten trpělivě čekal.</p>
<p>„Tak to jsi v maléru, minesengře,“ řekl. „Poslední, co přísluší prostému člověku, je míchat se do spiknutí. A že tě regent na místě nezabil?“</p>
<p>„Utekl jsem. Rozbil jsem o hlavu regenta pohár s medovinou, pak mramorovou vázu s popelem velikého rytíře Andronase a ještě jsem po něm hodil čtyři talíře. Ale ty se nerozbily, byly zlaté, takže mu jen nadělaly modřiny. Regent přiskočil ke dveřím a zamkl je, jenže tam byl tajný východ do zahrady, o kterém Hass nevěděl.“</p>
<p>„Jasně.“ Trix přikývl. „Tak proto tam nahoře pobíhali lidi s pochodněmi… Tos měl štěstí.“</p>
<p>„Měl,“ řekl zkormouceně minesengrův učedník. „Chalanberi mi pomohl. Neber ho jako mrně. Je to dobrý kamarád.“</p>
<p>Bylo příjemné, když člověk cítil, že na jeho rozhodnutí závisí něco tak důležitého. Budeme‑li upřímní, dlužno říci, že za časů, kdy byl Trix plnoprávným následníkem půlvévody Retta Soliera, toho na něm záviselo skutečně málo. Ale samozřejmě že chlapcům, kteří se někde porvali nebo ztropili nějakou klukovinu a byli odesláni „na soud“ k Trixovi, se to zdálo opravdové. Trix velmi dobře věděl, že vládce musí umět přijímat rozhodnutí, být jak přísný, tak i laskavý, proto se vždycky, než vyslovil ortel, snažil maximálně se v situaci zorientovat. Ale nakonec i kdyby se spletl, nestalo by se nic horšího, než že by přistála jedna porce rákoskou na čísi ne zcela vinnou (v tomto případě) zadnici.</p>
<p>Ale paktování s vitálními mágy? Svržení trůnu? Nešťastná dívenka, kterou provdají za sedmisetletého staříka? Když si Trix vzpomněl na Tianu, svraštilo se mu čelo. Něco mu bralo klid… něco mlhavého, nejasného…</p>
<p>„Musíme kněžnu zachránit,“ řekl příkře.</p>
<p>„Je to ještě malá holka, tohle je prostě její osud,“ řekl nečekaně dotčeně minesengrův tovaryš. Nejspíš se mu líbí, došlo Trixovi. Blázínek…</p>
<p>„No a co,“ zvážil to Trix. „Pořád je to děvče a je v maléru. A v principu, naše země spolu sousedí a sousedům se musí pomáhat. Musíme to říci králi. A Tianu dostat ze zámku.“</p>
<p>„To není potřeba,“ řekl Tian.</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„No, dokud jsem na útěku, Hass si nedovolí jí cokoli provést,“ řekl Tian. „Jen mi pomoz se schovat. Chci se dostat až ke králi a všechno mu vypovědět.“</p>
<p>„Zbabělče.“ Trixe až rozesmutnilo, že tenhle sympatický mládenec, který projevil takovou odvahu a pláchl běsnícímu Hassovi, kterému navíc po uštědřených ranách zůstaly modřiny, se kategoricky rozhodl kněžnu nezachraňovat. „A to si myslíš, že tě bude král poslouchat? Já jsem se ani jako půlvévoda nedokázal s pravdou prosadit. A co jsi ty? Minesengrův tovaryš. Všichni minesengři jsou lháři.“</p>
<p>„To není pravda, můj tatínek je minesengr,“ vypískl Chalanberi. „Táta není lhář! Jojo!“</p>
<p>„Všichni jsou lháři, kromě tvého táty.“ Trix se velkodušně rozhodl s tím capartem nepřít. „Co je to za nápad, Tiane. Poskytnu ti střechu nad hlavou i ochranu. Jinak ale počkáme, než přijede magistr Šťovík, můj učitel, a poprosíme ho…“</p>
<p>Zasmušil se a utichl.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se Tian a díval se mu do očí.</p>
<p>„Čarodějové,“ řekl pochmurně Trix. „U regenta slouží horda čarodějů. Ti tě v mžiku najdou.“</p>
<p>Tian se usmál a vytáhl z kapsy amulet − zlatý kulatý amulet na tenkém řetízku. Byl utkaný, jiného slova se ani užít nedá, z těch nejtenčích zlatých drátků, které utvářely vskutku důmyslný vzor, nebo možná měly dokonce ztvárňovat nějaké písmeno.</p>
<p>„Mám ochranný amulet. Ani mě ani ty, co jsou se mnou,“ Tian k sobě přitáhl Chalanberiho a klouček se viditelně rozzářil, jako koťátko, které se právě tulí, „neodhalí žádné magické postupy. Jak myslíš, že jsme se dostali z paláce?“</p>
<p>„I kolem hlídacího ohýnku jsme prošli, jojo!“ řekl Chalanberi. „Schválně jsme si vybrali dům s hlídacím ohýnkem.“</p>
<p>„A kdes vzal takovou… takovou,“ ptal se Trix, aniž by odtrhnul oči od amuletu. „Je to dost drahý kousek!“</p>
<p>„Ukradl jsem ho kněžně,“ Tian pokrčil rameny. „Co jsem mohl ztratit?“</p>
<p>Trix rozhodil ruce.</p>
<p>„No to je docela odvaha! Co kdyby byl amulet chráněný? Co kdyby třeba zloději amuletu upadly ruce? Ukaž, kouknu se na něj.“</p>
<p>„Nedám ti ho.“ Řekl Tian a začal si amulet rychle cpát pod košili.</p>
<p>„Chceš, vezmu mu ho?“ bojovně se nabídl Ian. „Prosí o pomoc a takhle se vytáčí!“</p>
<p>Maličký Chalanberi zaťal pěstičky a nakročil si, jako by se pomátl na rozumu a chtěl druha bránit.</p>
<p>„Když ho dám z ruky, mágové mě okamžitě najdou!“ opáčil rychle Tian.</p>
<p>„Nedotýkejte se toho amuletu, prosím!“</p>
<p>Trix se zamyslel a uznal, že má pravdu.</p>
<p>„Jestli se nebojíte, můžete přespat tady v pracovně. Ale stejně nebudete moci odejít ani ráno, budou vás hledat po celém městě.“</p>
<p>„Jojo, ale proč by hledali mě?“ podivil se Chalanberi. „O mně nikdo ani netuší. Kdo by mě asi hledal, jojo?“</p>
<p>„Já ti najdu nějakou zábavu,“ řekl Trix. „Ještě potřebuje uklidit konírna… Takže jsme domluveni…“</p>
<p>„Co to vidím?“ zazvonilo mu pohoršeně u ucha. „Jak se tomu jen říká?“</p>
<p>Trix se otočil a zamračeně se podíval na Annette.</p>
<p>„Přestaň láteřit. Jsou to naši… hosti. A jsou pod mou ochranou.“</p>
<p>„Hosti?“ pronesla hašteřivě víla. „Jo tak se tomu dneska říká! Tvá věrná víla si jen na chviličku odskočí maličko si zatancovat s přítelkyněmi za měsíčního svitu a vy si hned přivedete domů dívku, a ještě tu nestydatě stojíte polonazí.“</p>
<p>„Jakou dívku?“ rozčiloval se Trix.</p>
<p>„Otevři oči! Cha cha cha!“ a víla se démonicky rozřehotala. Její hlásek byl bohužel příliš slabý než aby způsobil kýžený efekt. „Chceš mi říct, že nepoznáš dívku, která je oblečená do kalhot a mužské košile, od chlapce? Jé, tys to vážně nepoznal?“</p>
<p>„Magické vyzařování!“ vykřikl Ian a rychle si udělal z palce a ukazováčku levé ruky dalekohled. „Hrůza, byl to kluk a změnil se na holku!“</p>
<p>Trix se podíval na vílu.</p>
<p>Pak na Tiana.</p>
<p>Potom píchnul do boku Iana, poklekl na jedno koleno a řekl:</p>
<p>„Vaše Jasnosti, kněžno Tiano, omluvte nehodného služebníka za ta nezdvořilá slova a chování. Jsem vám plně k dispozici!“</p>
<p><emphasis>Minesengrův tovaryš</emphasis> se na něj zkoumavě zadíval. Pak si kněžna Tiana povzdechla a řekla:</p>
<p>„Povstaňte, Vaše Jasnosti, urozený půlvévodo Trixi. Já a…“ kněžna si znovu vzdychla, „můj nezákonný nevlastní bratr Chalanberi přijmeme vaši šlechetnou ochranu.“</p>
<p>Víla mlčela a třepetala křidélky. Ian hlasitě polknul a pokoušel se stáhnout si košili ke kolenům.</p>
<p>Až teď si Trix povšiml podobnosti mezi <emphasis>minesengrovým tovaryšem</emphasis> a tou krásnou, rozmazlenou holčičkou, kterou musel před čtyřmi roky bavit a notně mu lezla krkem. Kam dal oči? Mužské oblečení a krátké vlasy (teď si Trix všiml, že vlasy byly ostříhané narychlo a nakřivo, jen několika tahy nůžek, které držely zjevně ruce slabé a stříhaní neznalé), a on už kněžnu nepozná!</p>
<p>„Hrozně se bojím, Trixi,“ řekla Tiana a její hlas se změnil v plačtivý a polekaný. „Moc. Všechno, co jsem říkala o vitalních mázích a Hassovi je pravda. Ochráníš mě, viď?“<strong>3.</strong></p>
<p>Jestli jste pořád ještě mladí, ale už jste se přestali šklíbit, když vidíte hloupé holky; jestli jste od dětství věděli, že se stanete šlechetnými rytíři; jestli jste ve starých letopisech nadšeně četli o hrdinských skutcích konaných pro krásné dámy, pak určitě pochopíte, jak se cítil Trix, když ráno opouštěl domek Radiona Šťovíka.</p>
<p>Kněžna Tiana ještě sladce spala (Trix ji přenechal čarodějovu ložnici a sám noc strávil na pohovce v pracovně; magickému vyzařování se rozhodl nevěnovat pozornost), když se Trix s Ianem vydali na trh. Chalanberi, kterému na rameni seděla naježená víla Annette, stál ve dveřích, zíval a Trix mu dával poslední pokyny:</p>
<p>„Nikam nevycházejte, jasný? Voda tu je, vědro na latrýně je čisté. Nikoho nepouštějte. Jedině mě…“ Mrkl po očku na zbrojnoše a dodal: „A Iana. Zastrč si všechny zástrčky.“</p>
<p>„Jo, chápu, že já malinký Chalanberi,“ řekl dotčeně, „který pomohl Tianě dostat ze z paláce…“</p>
<p>„Zvládneme to rychle,“ řekl Trix. „Nakoupíme, co je třeba, a hned jsme zpátky. Vy spěte!“</p>
<p>„Jojo, spěte. Ale co když přijde tvůj mág?“</p>
<p>„Nepřijde. Včera pořádal s přáteli sympozium. Nejspíš celou noc. Dneska bude spát nejmíň do oběda, a možná spíš do večera. Přijde zítra.“</p>
<p>„Co je to sympozium?“</p>
<p>„Takový oběd s přáteli. Pije se víno, jí a povídá.“</p>
<p>„Jojo. Tak to se u mého otce konala sympozia každý večer,“ přikývl Chalanberi.</p>
<p>„U otce? Vždyť Tiana říkala…“</p>
<p>„No jo,“ přitakal Chalanberi. „Máma pracovala u starého knížete jako komorná. Ale to se nepočítá, viď? Knížete jsem viděl jen jednou. Chtěli mi dát výprask, že jsem na zahradě snědl jahodu… Ale kníže to viděl, zamračil se a řekl, ať mě nechají. To je všechno.“</p>
<p>Trix kývl a neobratně prohrábl Chalanberimu vlasy. Vybavilo se mu, jak služebné, kterým narostlo břicho, odcházely ze zámku kamsi do provinčních městeček. A jednou dokonce otec osobně dal služebné do ruky pořádný váček s penězi a přál jí, ať si najde dobrého muže.</p>
<p>„Nejspíš na tom opravdu nezáleží.“</p>
<p>Z nějakého důvodu mu ale začalo být smutno a před Chalanberim se cítil nepříjemně.</p>
<p>„Jdi se ještě dospat,“ přikázal zostra Trix. „A nezapomeň všechno pozamykat.“</p>
<p>„Drahoušku, vezmi mě s sebou…“ zoufale zakňučela víla a dívala se na Trixe přihlouple zamilovanýma očima. „Je mi bez tebe smutno…“</p>
<p>„Ne,“ příkře odvětil Trix. „Víly na trh nepatří. Když půjdeš s námi, nebude to trh, ale strhne se cirkus…“</p>
<p>Annette se nafoukla a mlčela.</p>
<p>Trix s Ianem zapřáhli odpočatého a zjevně už zlenivělého koníka a pak se chladným ránem vydali k nejbližšímu tržišti.</p>
<p>„To ucho mělo ale štěstí,“ řekl bezstarostně Ian. „Vidíš to, syn minesengra na odpočinku, a on je vlastně urozené krve.“</p>
<p>„A co je na tom skvělého?“ zavrčel Trix. „Že ho nezpráskali kvůli jahodě?“</p>
<p>„Mimo jiné,“ prohlásil tónem znalce Ian. „To není málo! Z urozené krve vždycky něco získáš.“</p>
<p>„Jasně… třeba dýku do břicha. Teď by si v klidu seděl na záhonu, jedl maliny a neschovával by se před strážemi.“</p>
<p>„Už je po malinách,“ povzdechl si Ian. „To mě mrzí, mám maliny rád.“</p>
<p>„Ty nic nechápeš,“ odpověděl Trix. „Taky mě napadlo, že možná mám… Nějak je všechno špatně.“</p>
<p>„Že máš taky nevlastní bratry a sestry?“ došlo Ianovi. „Nejspíš jo. A co? Zas na druhou stranu oni o trůn nepřišli, v kobce zavření nebyli. Konečně málo poct, málo zármutku.“ Strčil si ruku pod košili a spokojeně se podrbal. „Heleď, mám pocit, že u tvého čaroděje jsou štěnice, musíme koupit samaršanský prášek. Prášek proti štěnicím nikdo nedělá líp než Jižani.“</p>
<p>Jak si povídali, cesta jim utekla jako voda. Za chvíli došli na náměstí, kde se konaly trhy a kde už byla, bez ohledu na časnou hodinu, spousta lidí. Trix nechal Iana hlídat povoz a sám se s lístečkem v ruce vydal na nákupy. Kapsy nacpané měďáky se rychle vyprazdňovaly a hora na vozíku se zvětšovala:</p>
<p><emphasis>vepřové a telecí maso</emphasis></p>
<p><emphasis>pšeničný a žitný chléb</emphasis></p>
<p><emphasis>salámy a sýry</emphasis></p>
<p><emphasis>obyčejný olivový olej a bylinkový olivový olej</emphasis></p>
<p><emphasis>čerstvé okurky a rajčata</emphasis></p>
<p><emphasis>a také okurky solené, bezpodmínečně v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nálevu</emphasis></p>
<p><emphasis>černý, zelený a červený čaj</emphasis></p>
<p><emphasis>káva obyčejná a horská,</emphasis></p>
<p><emphasis>vhodná pro koncentraci nad magickými záležitostmi</emphasis></p>
<p><emphasis>bílé sladké víno, červené suché víno</emphasis></p>
<p><emphasis>vinná anýzovka, třikrát pálená</emphasis></p>
<p><emphasis>mýdlo obyčejné a na praní</emphasis></p>
<p><emphasis>mýdlo s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vůní na ruce a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obličej</emphasis></p>
<p><emphasis>mýdlo tekuté na mytí vlasů a vousu</emphasis></p>
<p><emphasis>aromatické vonné tyčinky a pyramidky</emphasis></p>
<p><emphasis>vonný pudr do podpaží a vonný prášek k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>povozům,</emphasis></p>
<p><emphasis>aby tak nepáchly koňským potem</emphasis></p>
<p><emphasis>plátěné ručníky a lněná prostěradla</emphasis></p>
<p><emphasis>papír na psaní, inkousty barevné v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lahvičkách</emphasis></p>
<p><emphasis>olověné tužky, brky husí a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plameňáka</emphasis></p>
<p><emphasis>porcelánové talíře a hliněné misky…</emphasis></p>
<p>Soudě podle seznamu se moudrý Radion Šťovík buď rozhodl usadit v Dillonu na delší čas, anebo toho hodlal značnou část odvézt domů. Trixe strhla vášeň. Ještě nikdy sám nenakupoval tolik různých věcí. A ani kapsy tak nacpané nikdy neměl. Měďáky pochybného původu kvapem opouštěly jeho kapsy a usazovaly se u prodejců, aby se k večeru rozběhly během vracení po celém městě. V hloubi duše Trix věděl, že to není nejčestnější, ale zcela ho pohltil obchodní proces. Už vyloženě ze své vlastní iniciativy koupil Tianě sladké ovoce a citronovou šťávu, kdoví, co je zvyklá snídat a obědvat. A pak celý hrůzou zkoprnělý nad svou odvahou koupil u květinářky kytičku drobných bílých růží, které značí čistotu záměrů a hlubokou oddanost. Starší tlustá trhovkyně na Trixe spiklenecky zamrkala a štípla ho do líčka, čímž Trixovi vehnala do tváře nach.</p>
<p>Trix se vracel s kytičkou v ruce k povozu a přemítal, jak odpoví Ianovi na posměšky, které nevyhnutelně přijdou. Najednou ale strnul a zůstal stát jako zařezaný mezi voňavými stánky, u povozu uviděl tři muže ze stráže a rytíře na koni. Naprosto nešťastný Ian jim cosi vysvětloval a bezmocně rozhazoval ruce.</p>
<p>Nejspíš to byla běžná kontrola, ke které si strážníci mohou vybrat kohokoli: jak opilého trhovce, tak nějakého neznámého cizince podezřelého vzezření nebo kloučka s pořádným nákladem. Nic hrozného na takové kontrole nebylo, jen člověku v kapse ubyly jedna dvě mincičky…</p>
<p>Ale Trix jich měl ještě přehršel. A v případě čarodějova učně je to celá přehršel zakázané mědi!</p>
<p>Jéje, jak by teď Trix byl rád za zlodějíčka, který by mu hbitým pohybem vybral z kapes všechny drobáky. Ovšem kapsu měl tak nacpanou, že by jediného zloděje nenapadlo, že tam jsou peníze. Co by mohl mít v kapse prostě oblečený mladíček? Kamínky na hraní, píšťalku, perořízek, mrtvého ptáčka na provázku nebo příšerně špinavý kapesník!</p>
<p>V jednu chvíli nebyl Trix dalek toho, aby vytřásl peníze na zem, jakkoli nic hloupějšího by ani udělat nemohl. Zvuk peněz nikdy nezůstane na tržišti bez povšimnutí. A člověk, který se zbavuje peněz, nemůže vypadat jinak než jako vylekaný zloděj, který se bojí odhalení!</p>
<p>Ale najednou na sobě Trix ucítil pohled jednoho z obchodníků. Takového vyschlého, ošlehaného jižním větrem. Evidentně to byl jeden z těch, který si vůně sám vozí i prodává, ať už ze spořivosti nebo prostě proto, že ho to baví. Před půl hodinkou u něj Trix kupoval vonné svíce a prodavač si zjevně povšiml, jak lehce chlapec s penězi zachází.</p>
<p>Teď se trhovec podíval na květiny. Mrknul na Trixe a lákal ho k sobě.</p>
<p>Trix se pořád v té strnulé pozici trochu přiblížil.</p>
<p>„Přítelkyně srdce?“ zeptal se důvtipný obchodník. „Nechal jsi šetrnosti a rozhodl se pozvat na návštěvu dámu?“</p>
<p>Trix na každý pád kývl.</p>
<p>Prodavač se rozhlédl, ztišil hlas a povídá:</p>
<p>„Mám elixír ze Šedých hor, mládenče. Je sice trošku, jak to říct, zakázaný… Ale ty nejsi žádný strašpytel, no ne? Stačí jediná lahvička na džbánek vína…“ zarazil se a zadíval se na Trixe, „na džbánek limonády. A ta, s níž nápoj vypiješ, bude navždy tvá.“</p>
<p>„Navždy?“ podivil se Trix a úplně zapomněl na stráže.</p>
<p>„No… tak dva tři měsíce určitě. A víc ani není potřeba, věř zkušenému člověku.“ Prodavač se zasmál. „Nespěchej do chomoutu, mládenče.“</p>
<p>„No to bych ani nechtěl,“ přiznal Trix. „Kolik?“</p>
<p>„Hodně,“ vzdychl trhovec. „Tři zlaté.“</p>
<p>Trix mu mlčky vysypal peníze do ruky.</p>
<p>„Rozbil jsem prasátko. To stačí, ne?“</p>
<p>„Maličko chybí, ale nevadí,“ dodal rychle a podával mu lahvičku modrého skla. Ve skutečnosti bylo mědi tolik, že by to stačilo na tři lahvičky. Ale to by si každý trhovec radši jazyk ukousl, než aby to přiznal… „Šťastný večer, mládenče! Můžeš ještě nastříkat trošku na květiny a vdechovat vůni společně s dámou!“</p>
<p>Trix, zbavený kompromitující mědi, došel teď už daleko jistěji k povozu. Ian se při pohledu na něj rozzářil a ulehčeně vykřikl:</p>
<p>„To je on!“</p>
<p>Stráže i rytíř se otočili k Trixovi. Dokonce i rytířův kůň projevil jistý zájem.</p>
<p>„Co se stalo, vážená stráži?“ zeptal se Trix, který měl na paměti, že nejlepší obrana je útok, samozřejmě pokud se nebere v potaz útěk.</p>
<p>„Tvůj povoz?“ zeptal se strážník, jemuž se na rukávu skvěla kapitánská páska, a prověřoval Trixe upřeným pohledem.</p>
<p>„Mého pána.“</p>
<p>„U koho sloužíš?“</p>
<p>Lhát by bylo nebezpečné. Zkušená stráž to pozná hned.</p>
<p>„U Magistra magie Radiona Šťovíka z Bosgardu. Dnes,“ Trix se rozhodl maličko zpronevěřit skutečnosti, „má magistr přispět do Dillonu i s návštěvou, aby na sympoziu posoudili nejnovější objevy v oblasti magie. Vyslal mě napřed, abych přichystal na jeho příjezd magistrův domek ve Višňové ulici.“</p>
<p>Stráž, která byla zvyklá, že musí z lidí každé slovo páčit, teď trávila, co vyslechla.</p>
<p>„Takže ty… jsi tedy čarodějův učeň?“ přeptal se strážník.</p>
<p>„Jmenuji se Trix. Jsem teprve na úplném začátku nekonečné cesty poznávání světa,“ řekl Trix skromně, jak se na učedníka sluší.</p>
<p>Stráž byla rázem zdvořilejší. Přece jen čaroděj, byť začínající, není žádný obyčejný tovaryš nebo příručí. Fakt, že vás přemění v žábu <emphasis>nedokonale</emphasis> nebo trefí <emphasis>trochu chladnější</emphasis> ohnivou koulí, člověku příliš neuleví.</p>
<p>„Tak ty jsi učeň a on?“ Strážník šťouchl prstem do Iana.</p>
<p>„On je sluha. Čarodějův učeň nečistí koně ani nevynáší splašky,“ řekl smutně Trix.</p>
<p>„Buďte tu opatrnější, pane čarodějův učni.“ Strážníkův tón se změnil na vyloženě přívětivý. „Není to ten váš zapadákov, v hlavním městě musíte být ve střehu. Jsou tu kapsáři, lupiči, podvodníci…“</p>
<p>„Ale bojujeme s nimi,“ dodal ten druhý ze stráže.</p>
<p>Trix zdvořile přikývl. Tak to je bez problémů.</p>
<p>„A čím platil vážený čarodějův učeň na tržišti?“ zeptal se najednou rytíř.</p>
<p>„Stříbrem,“ příkře odvětil Trix.</p>
<p>Hledí měl rytíř u přílbice stažené, ale i tak Trix cítil, jak si ho podrobně a s nedůvěrou prohlíží.</p>
<p>„Dejme tomu. Ale řekni nám, Trixi, neviděl jsi tady na tržišti nebo kdekoli jinde mladou dívku zhruba ve tvém věku, světlovlasou, modrookou, křehké konstituce?“</p>
<p>„Je tu spousta děvčat,“ řekl Trix. „I blondýnek. Ale nemám tolik času, abych se díval po děvčatech.“</p>
<p>„Krásná kytice,“ pronesl nečekaně rytíř. „Asi ji nechceš darovat svému učiteli?“</p>
<p>Strážníci se vesele zasmáli.</p>
<p>„Magistr Šťovík si nesmírně potrpí na čistotu,“ odpověděl Trix. „Vyžaduje, aby na toaletě vždy byla čerstvá voňavá kytice.“</p>
<p>„Chvályhodný rys na kouzelníka,“ ironicky odvětil rytíř. „A ještě chvályhodnější ta horlivost v případě učedníka. Dobrá, mladý čaroději, hodně štěstí. A kdybys potkal dívku, jakou jsem ti popsal, ohlas to bez meškání stráži. Je to dcera váženého šlechtice, která žel trpí výpadky paměti a chorobnou představivostí. Ztratila se chůvám, které ji hlídaly, a stráž se teď snaží vrátit tu nešťastnici rodičům.“</p>
<p>„Chudinka!“ přitakal Trix. „Venku není pro mladou dámu bezpečno, i když stráž dělá, co může. Budu se pozorně dívat kolem.“</p>
<p>Rytíř přikývl, což v brnění není až tak lehké. Prohrábl svou taštičku u pasu a hodil Trixovi úplně novou stříbrnou minci.</p>
<p>„Mám k tobě prosbu, mladý čaroději. Znám se s Radionem Šťovíkem a rád bych ho přivítal ve městě, ale musím pracovně odjet. Kup Radionovi samaršanskou hořkou z kořenů kalisu a listů zelziby. Vždycky ji měl rád. Řekni mu, že je to od starého kamaráda od Černého přívozu.“</p>
<p>„Díky,“ řekl Trix a nadšeně se díval na rytíře. „Nebojte, hned ji koupím.“</p>
<p>Rytíř se otočil a popohnal svého koně skrze dav. Strážníci ho následovali.</p>
<p>„Něco se mi na něm nezdálo,“ špitl Trixovi Ian. „Taky se mě ptal na dívenku… dyť to pře…“</p>
<p>„Pšš!“ sykl Trix.</p>
<p>„Je pravá?“</p>
<p>Trix si ji pozorně prohlédl.</p>
<p>„Jestli je falešná, tak to není vidět. Seběhnu ke stánkům, kde jsou samaršanští kupci…“</p>
<p>Ovšem ukázalo se, že najít kořalku z kořenů kalisu a listů zelziby nebude jednoduché. Někteří obchodníci jen vrtěli hlavou, jiní se smáli a posílali chlapce dál. Trix prošel celou řadu, až jeden z trhovců vytáhl z truhlice maličký hliněný džbáneček a ještě varovně dodal:</p>
<p>„Ale pamatuj si, najednou ne víc než tři lžičky!“</p>
<p>Trix se poněkud zaražený tímto upozorněním rozloučil se stříbrnou mincí (trhovec ještě chvíli vzdychal, lomil rukama k nebesům a žádal si doplatek, než se přesvědčil, že chlapec už opravdu nic nemá). Když se Trix vrátil k Ianovi, pomohl mu poskládat věci na povoz bezpečněji a pak se začali prodírat davem ven. Slunce už začínalo pražit.</p>
<p>„Je prima být sluhou čaroděje,“ řečnil Ian. „Tolik jsme toho nakoupili a ještě to dobrodružství s…“</p>
<p>„Pšt.“</p>
<p>„S minesengrovým tovaryšem,“ řekl spiklenecky Ian. „Jsem snad idiot nebo co? No, na rovinu, fakt dobrodružství miluju. Jen musí dobře dopadat.“</p>
<p>Teprve po hodince se Trix s Ianem blížili ke Šťovíkovu domku (ulice se mezitím zaplnily lidmi). Už zdálky měl Trix neblahé podezření: branka byla otevřená a vrzala ve větru a před plotem se shromáždil menší dav lidí: dvě tři služebné, které se vracely z trhu, několik usmolených dítek a statný dobře oblečený chlápek tmavší pleti, určitě s příměsí samaršanské krve, bafající z fajfky.</p>
<p>Když se povoz dostal až ke dveřím, muž jim vyšel vstříc. Přísně si chlapce změřil a obrátil se na Trixe:</p>
<p>„Ty teď přebýváš v tomto domě?“</p>
<p>„Ano.“ Trix pochopil, že bude lepší nelhat.</p>
<p>„Čí je to dům?“</p>
<p>„Čaroděje Radiona Šťovíka.“</p>
<p>„A kdo jsi ty?“</p>
<p>„Trix, učeň Radiona Šťovíka. Přijel jsem včera večer, abych v domě vše připravil na příjezd pana Šťovíka.“</p>
<p>Muž se zatvářil trochu vlídněji.</p>
<p>„Dobře, jestli nelžeš… Trixi. Já jsem Azan. Správce čtvrti.“</p>
<p>Trix nevěděl, kdo je správce čtvrti, v půlvévodství takové funkce neměli. Ale pro každý případ uctivě kývl.</p>
<p>„On je s tebou?“ Azan koukl na Iana.</p>
<p>„Sluha.“</p>
<p>„Příště,“ nabádal ho Azan, „neodcházej z domu i se služebníkem. Vtrhl k vám zloděj.“</p>
<p>„Zloděj?“ vyjekl Trix. „Ale…“</p>
<p>„Měli jste štěstí, kolem akorát projížděla stráž,“ pokračoval Azan. „Zlodějíčka si všimli, chytili ho a odvezli.“</p>
<p>„Vždyť nás hlídal ohýnek!“ vykřikl Trix.</p>
<p>„Zlodějíček prý měl proti němu amulet!“ Azan si s chutí odplivl. „Dneska už se nic neobejde bez magie… Zloděj měl amulet, zatímco počestný rytíř se s tvým ohýnkem musel bít mečem, celé brnění mu začadil.“</p>
<p>„Se stráží byl rytíř?“ zajímalo hned Iana.</p>
<p>„Co to máš za nevychovaného sluhu!“ rozdurdil se Azan. Ale zjevně chtěl vykládat, tak odpověděl − pravda Trixovi. „Ano, se stráží jel rytíř, jinak by se s ohýnkem nevypořádali. Až se tvůj učitel vrátí, vyřiď mu prosím, ať zajde za Azanem. Veliké skutky a hluboká bádání brání už po tři léta magistru Šťovíkovi zaplatit daň z pozemku a odvod na stráž. A jak vidíš, doba je neklidná…“</p>
<p>„Kam zloděje odvezli?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Byl jen jeden. Na pohled pěkný mládenec… Vezli ho nahoru, k zámku. Nejspíš synek některého z velmožů; řekl tatíčkovo jméno, tak už ho ani netáhli na okrsek. Dostane pár desítek ran karabáčem. Kdyby to byl obyčejný zlodějíček, šel by do dolů!“ řekl rychle Azan, zjevně dotčený těmihle stavovskými rozdíly.</p>
<p>„Pojďme,“ táhl Trix Iana za sebou. „Děkujeme, pane správce.“</p>
<p>Zavezli povoz do zahrady, přičemž přejeli místo, kde byla vypálená díra, to bylo jediné, co zůstalo po hlídacím ohýnku. Trix hodil Ianovi otěže.</p>
<p>„Vypřahej koně a zaveď ho do konírny. Pak přetahej všechny ty zásoby do domu, ale dál než do předsíně nechoď.“</p>
<p>„Ale…“ podivil se Ian. „Jak…“</p>
<p>„Jestli něco šlohnou…“ Trix se mrknul stranou po lidech, „Šťovík nandá mně. A já pak tobě.“</p>
<p>A vstoupil dovnitř, čímž rozhovor ukončil; dveře byly dokořán.</p>
<p>Uvnitř bylo ticho. Nikde ani stopy po přítomnosti stráží: žádné stopy špinavých holínek na podlaze, žádné židle válející se po zemi po trefných kopancích, žádné rozbité vázy, žádné sprosté nápisy či obrázky na zdech. Na první pohled se dokonce zdálo, že všechno je na svém místě − včetně dvou krásných svícnů na krbové římse ve světnici i drahé sošky z bílého mramoru, kopie slavného památníku lady Codivy, pouze provedené poněkud volněji.</p>
<p>Stráž zjevně chovala k čarodějům, pro ni dosti netypickou, úctu.</p>
<p>Trix se pozorně rozhlédl. Polkl knedlík, který se mu dělal v krku, a přikázal si být tvrdý, mužný a chovat se bez sentimentu.</p>
<p>Příkaz, aby Ian nechodil dovnitř, mu Trix nevydal jen tak. Nemohl tušit, jaké šílené scény ho tam čekají. Konečně, Trix si je docela uměl představit…</p>
<p>Jestli totiž stráže vyvedli z domu jen jednoho „zlodějíčka“ − kněžnu Tianu, pak Chalanberi zůstal v domě. Hned mu bylo jasné, co se se srdnatým kloučkem, který se zastal své kněžny a nevlastní sestry, stalo.</p>
<p>„Doufám, že ne mečem,“ zabrumlal si Trix. „Jestli se v domě prolila krev nevinného dítěte, bude tu jeho duch úpět po nocích až do stáří… Šťovík nebude mít radost…“</p>
<p>Ve světnici ale žádné stopy po Chalanberim nebyly. Nenašel tu ani rozsekané, ani mrtvé, obušky rozmlácené tělo, a to ani v komůrce pro služebnictvo, ani v mágově ložnici, v pracovně, kuchyni či ve stařičkém přístavku, kde stála pomačkaná plechová vana. Tam Trix objevil ještě jedny dveře a za nimi, světe div se, latrínu, které si včera vůbec nevšiml − přistavěnou k domu podle městské módy, aby lidé nemuseli v zimě běhat na mráz. Trix zadržel dech a s tváří sešklebenou odporem se podíval do díry: ale smrdutá jáma nevydala nic znepokojivého.</p>
<p>Trix se zamyšlený vrátil do světnice. V předsíňce Ian vybaloval náklad a uraženě supěl, dovnitř se ale nedíval.</p>
<p>„Chalanberi!“ zavolal Trix.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Annette!“</p>
<p>Ani hlásky.</p>
<p>Tak se Trix pustil po domě a systematicky otevíral všechny skříně a díval se do každé škvírky, kam by se mohl procpat hubený sedmiletý klučík.</p>
<p>Štěstí se na něj usmálo v kuchyni. Když otevřel spodní dvířka kredence (která otvíral jen pro čisté svědomí, protože sem mohl vlézt maximálně větší kocour), ozvalo se vylekané vypísknutí. Trix si sedl na bobek a ocitl se tváří v tvář Chalanberimu, který seděl, držel se kolem kolen a snažil se vmáčknout do zadní stěny kredence. Na rameni mu seděla Annette a ručky si pevně tiskla na oči. Klučina se vylekaně díval na Trixe a něco žvýkal.</p>
<p>„Co to jíš?“ zeptal se bůhvíproč Trix.</p>
<p>„Bo… Bonbon…“ broukl Chalanberi s plnou pusou. Polknul a vysvětlil: ležel tu jablečný bonbon.</p>
<p>„Tak se akorát hodil!“</p>
<p>„Já aby tu bylo víc místa…“ vrtěl se Chalanberi, jak se snažil dostat ven. „Pomoz mi, jojo?“</p>
<p>Annette sundala ruku z jednoho oka, podívala se jím na Trixe, načež radostně výskla, vylétla z kredence a zakroužila nad ním. Trix chytil Chalanberiho za ruce ulepené od bonbonu, musel se pořádně zapřít, jako když se vytahuje špunt z láhve s moštem, a vytáhl ho ven. Zeptal se:</p>
<p>„Kdo tě sem nacpal?“</p>
<p>„To já sám,“ dotklo se to Chalanberiho. „Hrozně jsem se bál.“</p>
<p>„Kde je Tiana?“ vykřikl Trix. „Kde je kněžna?“ Buď to řekl nějak příliš výhružným tónem, nebo si Chalanberi ukonejšený bonbonem zase na všechno vzpomněl, ale po tvářičkách ušmudlaných od bonbonu a pavučin se mu řinuly potoky slz.</p>
<p>„Odvedli ji!“ zaúpěl Chalanberi. „Zajal ji vitální mág!“</p>
<p>„Jaký mág?“ zeptal se Trix. „A nefňukej a mluv!“</p>
<p>Chalanberi otevřel pusu, nabral a rozeřval se na celé kolo.</p>
<p>„Všechno jsem odtahal…“ nakouknul do kuchyně zvědavostí ztrápený Ian. Bleskově vyhodnotil situaci, čapl Chalanberiho, dovlekl ho k lavorku s vodou a ponořil mu do něj obličej. Několika znalými pohyby umyl chlapci tvář a utřel ji děsně špinavou utěrkou. Vřískot a slzy jakoby kouzlem ustaly.</p>
<p>„To zírám!“ koukal Trix.</p>
<p>„No jo, to bylo v sirotčinci pořád, nějak tišit tu drobotinu,“ mávl rukou Ian. „Vysmrkej se!“</p>
<p>Chalanberi se vysmrkal do utěrky a smutně řekl:</p>
<p>„Nevím, co to bylo za mága. Jen Tiana se podívala z okna a řekla, že sem jde mág se stráží. A přikázala mi, abych se schoval. Hrozně jsem se bál. Nejdřív zničil ohýnek a pak vykopl dveře, ty se rozlétly… a do kuchyně…“</p>
<p>„Milý, můžu taky něco říct?“ Annette se držela ve vzduchu v úrovni Trixova obličeje. „Ten klouček se opravdu vyděsil.“</p>
<p>„A ty?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Co já? Já jsem strachy div neumřela!“ víla spráskla ruce. „Byl to válečník od vitálních mágů. Když nosí železnou zbroj, musí být mooc silný, mágové normálně železo nemají rádi. Magie z něj jen čišela! Ten by vílu zabil jediným plivancem!“</p>
<p>„Přišel pro Tianu?“</p>
<p>„No ano,“ řekla bez zvláštní lítosti Annette. „Vyrazil dveře, vstoupil. Kněžna se ani nestihla schovat. Buď pochopila, že by to bylo zbytečné, nebo chtěla, aby nenašli klučíka. Vitální mág vešel a říká: <emphasis>Dobrý den, kněžno. Útěk z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domova, okouzlující, ale nemá smysl zarmucovat vašeho poručníka. Doprovodím vás do zámku.</emphasis> A kněžna mu odpověděla: <emphasis>Jste tak laskavý a neodbytný. Kvůli regentovi Hassovi či kvůli vašemu pánovi?</emphasis> On se zasmál a odvětil: <emphasis>Jak kvůli regentovi, tak kvůli velkomyslnému Evicatovi. Pojďte se mnou, kněžno.</emphasis> No a… ona šla. A my jsme raději zůstali schovaní.“</p>
<p>„Jak jste mohli!“ Trix spráskl ruce. „V takové situaci musí věrní přátelé bránit bezmocnou dívku do posledního dechu. Tím spíš, že zabít vás nemohli…“</p>
<p>„No ano, věrní přátelé,“ nafoukla se víla. „Ale jaká já jsem její přítelkyně.“</p>
<p>Trix mohl být naštvaný, jak chtěl, ale Annette měla pravdu. Jak vůbec mohl žádat takové oběti po květinové víle. Ale kdyby tam byl on… odvážně by šel rytíři, tedy mágovi, vstříc a řekl mu: <emphasis>Pryč odsud! Jsi v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domě velikého čaroděje </emphasis><emphasis>Šťov</emphasis><emphasis>íka a já jsem jeho učeň…</emphasis></p>
<p>Ostatně vitální mág přesně věděl, kde se nalézá. Celkem jasně si Trix dokázal představit, jak si čaroděj ukrytý v brnění trpělivě vyslechne jeho tirádu, zvedne ohromnou pěst a… zasadí mu pancéřovaným prstem pohlavek.</p>
<p>A Trix se udatně kácí k zemi.</p>
<p>„No jo… co se stalo, stalo se…“ přitakal Trix. „Ale teď musíme… musíme něco dělat.“</p>
<p>„A proč bychom měli něco dělat?“ zatřepetala křidélky víla. „Všechno se krásně vyřešilo. Copak vzali kněžnu do zajetí? Nebo ji posadili do vězení? Vždyť ji vrátili domů do paláce.“</p>
<p>„Ale chtějí ji násilím provdat…“</p>
<p>„Běžný osud urozených,“ odfrkla víla. „Copak si myslíš, že kdybys ty sám zůstal následníkem, mohl by sis vybrat ženu podle sebe? Chmm. Otec by ti přivedl dvě tři dívky odpovídajícího stavu. Jednu tlustou, druhou poďobanou a třetí hloupou. A musel by sis vybrat. A vybral by sis, holečku. Protože svatba je záležitost politická.“</p>
<p>„Ale co budeme dělat?“</p>
<p>„Já půjdu domů,“ řekl Chalanberi, když se vysmrkal. „Jojo? Nejspíš nikdo neví, že jsem Tianě pomáhal. Jen dostanu, že jsem nebyl v noci doma… Uvidíš.“</p>
<p>„Tak já půjdu vybalovat nákupy,“ řekl Ian. „A když uvidíš Tianu, vyřiď jí od nás pozdravy, jo? Je mi líto, že to takhle dopadlo.“</p>
<p>„Je to tak v pořádku,“ radovala se víla. „Ať si každý hledí svého…“</p>
<p>Trix pochopil, že od přátel pomoc čekat nemůže. Kvůli záchraně kněžny se do zámku nikdo příliš nehnal.</p>
<p>„Co to děláte, to přeci nejde!“ vykřikl. „Slíbili jsme, že jí pomůžeme. Dal jsem své čestné slovo!“</p>
<p>Chalanberi popotáhl, ale mlčel. Ian jenom obrátil oči v sloup a celým svým vzezřením dával najevo, co si myslí o těch podivných choutkách aristokratů.</p>
<p>A najednou se v kuchyni objevil mág Radion Šťovík.</p>
<p>Každý čaroděj, který se naučil obtížnému umění přemisťování, ví, že se nestačí přemístit z jednoho města do jiného, vmžiku se objevit na vrcholku hory nebo na břehu moře, důležité je také všem svědkům toho jevu maximálně ukázat, jak obtížné to bylo a jak silný je čaroděj, který tohle dokáže. Trix měl to štěstí vidět jednou přemisťování čarodějů: byli mezi nimi jak zvlášť pověření královští poslové, tak i jen obyčejní cestovní nadšenci. A každý měl své obyčeje.</p>
<p>Třeba jeden mladý mág se přemisťoval po částech. Nejdřív se na zemi objevila chodidla, pak kolena, stehna, břicho, prsa, krk a až naposledy se vmžiku objevila hlava.</p>
<p>Zase jiný čaroděj, takový starší a solidnější, se objevoval sice hned celý, ale nejprve byl průhledný, bez jakýchkoli barev, a teprve pak nabral černobílé rozměry a až nakonec postupně získával barvu.</p>
<p>Známá čarodějka Cecílie Vámne, která během svých putování několikrát půlvévodství navštívila, například vycházela ze stříbrného zrcadla, jež drželi droboučtí barevní ptáčci. Z vlasů se čarodějce sypaly voňavé konvalinky a od rukou vířil světélkující pyl.</p>
<p>Věhlasný černokněžník Gren Nevýr, člověk starý a přísný, vycházel z kruhu šlehajících plamenů, oblečení měl často potrhané, magická hůl zářila purpurově červeným světlem a v druhé ruce černokněžník držel zkrvavenou dýku. Z toho všeho bylo člověku jasné, že černokněžníkova cesta byla jen zdánlivě rychlá a jednoduchá, zatímco ve skutečnosti šel tajnými pekelnými pěšinkami, na nichž se bil s nesčetným množstvím nestvůr.</p>
<p>Jaké to bylo pro Trixe zklamání, když dostal od Radiona na otázku ohledně přemisťování odpověď, že všechny tyhle kudrlinky nemají vůbec žádný význam a je to jen přelud, který má u svědků kouzla vzbudit obdiv a strach.</p>
<p>Když se Radion Šťovík přemisťoval z věže do svého letního domku, nečekal, že se tu setká s cizími. Takže se objevil úplně obyčejně; tiše se vynořil ze vzduchu, v ruce velký pohár bílého vína.</p>
<p>Čaroděj vypadal značně unaveně a zváleně. Na sobě měl zelený aksamitový župan s vyšitými nachovými růžemi a samaršanské plstěné střevíce na bosých nohou. Sympozium se zřejmě protáhlo více, než předpokládal, a odebralo mu hodně sil duševních i fyzických.</p>
<p>Když vedle sebe shledal kromě Trixe a víly také Iana a Chalanberiho, škubnul sebou a víno mu vyšplíchlo ze sklenice.</p>
<p>Annette si hnedle sedla na Trixovo rameno. Ian i Chalanberi se svorně pokusili schovat se Trixovi za záda, srazili se a upadli na zem.</p>
<p>„Jaké… Jaké kluky jsi to tu ubytoval?“ zvolal Šťovík. Ve tváři se mu zračila bolest a přiložil si dlaň na čelo. „A… zase…“</p>
<p>Bystrý Ian vyskočil a přistrčil Šťovíkovi židli, na niž čaroděj s povděkem usedl. Pak se vrhnul do předsíně a vrátil se zavařovačkou solených okurek a láhví anýzovky.</p>
<p>„Dej to pryč!“ řekl sténavě Šťovík.</p>
<p>„Zlý chlapec… kde se tu vzal, Trixi? No?“</p>
<p>Ale Ian ho neposlouchal a bleskově nalil do velkého poháru okurkový lák a do panáčka jen malinečko anýzovky.</p>
<p>„A…“ v Radionově hlase problesklo pochopení. „Á.“</p>
<p>„Vypijte to, pane čaroději,“ řekl Ian. „Nejdřív anýzovku a pak… ne ne! To vám teď nedám. Vypijte nejdřív anýzovku, pak lák! A to svoje víno odložte, teď to není dobré, jen vám zamotá hlavu a vezme sílu z nohou…“</p>
<p>Šťovík zase zkřivil tvář bolestí a už bez reptání si loknul ostrého anýzovky a chystal se hned na kalný lák. Vrátil Ianovi vyprázdněnou nádobu a chviličku setrval potichu. A už zdravějším hlasem pronesl:</p>
<p>„Chytrý chlapec. Nejsi učeň lékaře?“</p>
<p>„Ne, pane čaroději. Jsem sirotek. Ale pan Hagus, opatrovník z našeho sirotčince, měl po ránu lák s anýzovkou moc rád. A on byl v téhle věci velký odborník.“</p>
<p>Šťovík s úsměvem přikývl. „Trixi! Otázka ale zůstává. Co je to za srocení v <emphasis>mém</emphasis> domě?“</p>
<p>„No tohle je víla Annette…“ začal Trix.</p>
<p>„Vílu znám,“ zamračil se Šťovík.</p>
<p>„To je sirotek Ian ze sirotčince z našeho vévodství. Seznámili jsme se po převratu… a on se stal mým zbrojnošem… a pak… pak se ztratil.“</p>
<p>„A pak se poněkud našel,“ přikývl Šťovík. „Rozumím. To je báječné. Můj učeň má svého zbrojnoše.“</p>
<p>„No… ano…“ zamumlal Trix.</p>
<p>„Ještě si dáte lák?“ zeptal se Ian.</p>
<p>„Šikovný chlapec,“ řekl Radion. „Dobrá, dejme tomu. Zbrojnoš čarodějova učně… Zajímavý precedens…“</p>
<p>„Precedens?“ nadchlo Iana neznámé slovo. „To je jako pretendent?“</p>
<p>„A to je kdo?“ Šťovíkův prst ukazoval na chlapce choulícího se za Trixovými zády. Na Iana magistr vůbec nereagoval.</p>
<p>„To je Jojo… Chalanberi.“</p>
<p>„Jojo Chalanberi? Zvláštní jméno. Taky sirotek?“</p>
<p>„Ne, ne tak docela.“</p>
<p>„To myslíš jak, ne tak docela?“</p>
<p>„No, jeho pravý otec je kníže Džar Dillon,“ vysvětloval Trix. „A jeho matka je jeho komorná. Tedy byla. Pak se provdala a zemřela. Takže jeho otec je bývalý dvorní minesengr, nyní zahradník. Ale není to pravý otec. Takže je taky trochu sirotek.“</p>
<p>„Propána, to je na mě příliš složité… teď…“ zaúpěl tiše Šťovík. „A třeba samotný regent nebo kněžna na návštěvě nejsou?“</p>
<p>„Kněžna tu byla,“ zaradoval se Trix. „Ale zajal ji vitální mág a odvedl ji do paláce.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Radion Šťovík pomalu rudnul a Trix si s úlekem vzpomněl, že takoví čarodějní učni, kteří už svým učitelům přinesli až příliš mnoho problémů, končívali své učednictví jako ramínka, křesla nebo krásní a dobráčtí psi.</p>
<p>„Pane Šťovíku, dovolte mi, abych vám to vysvětlil všechno popořádku!“ hlásil se rychle o slovo. „Přijel jsem do Dillonu včera večer…“</p>
<p>Těžko říci, co ve výsledku Šťovíka uklidnilo, jestli to, že se Trix vzchopil a začal všechno vyprávět souvisle a po pořádku, nebo sklenice láku, kterou mu přinesl Ian. A možná přiložila ruku k dílu i Annette. Trixovi se zdálo, že když mu víla seděla na rameni, maličko si začarovala. Ve vlnách se od ní místností šířilo usmíření a jemná vůně fialek.</p>
<p>V každém případě, když Radion Šťovík za čtvrt hodinky doposlechl celou historii, už klidným tónem řekl:</p>
<p>„Trixi, je mi to záhadou. Tvůj dar by stál za průzkum. Jsi schopen dostat se do naprosto všech nepříjemností, které se před tebou objeví. Ale přitom vyjdeš vždycky celý a nemáš zkřivený jediný vlásek… To jsou zajímavé vývody Abbuirovy věty v návaznosti na Carrot-Fenyklovy zákony.“</p>
<p>„Magie má taky své věty a zákony?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Všechno na světě má své zákony a věty,“ vyprsknul Šťovík.</p>
<p>„Ale tím se teď netrap; kypí v tobě mladá neblahá energie, s níž se musíš naučit pracovat… Zvláštní historii jsi mi to vypověděl. Regent Hass je žlučovitý stařík, který má za ušima, svědomí ani co by se za nehet vešlo, a dobrosrdečnosti a velkodušnosti ještě míň. Ale jednou věcí jsem si jist, není hlupák. A na to, aby intrikoval za zády krále Markella Veselého, navíc v takové věci, jako je paktování s vitálními mágy, by hlupák být musel. To ne, Hass je koruně oddaný…“</p>
<p>„Je už starý,“ řekl Trix. „A jen vitální mágové dokážou zařídit věčný život. Třeba přistoupil na nějakou dohodu?“</p>
<p>„Možná, možné je všechno…“ zabrblal Šťovík. „Dokonce i nás, obyčejné slušné čaroděje, tak na konci druhé třetí stovky občas popadají ty jidášské myšlenky dát se k vitálním mágům…“</p>
<p>Odmlčel se. Pak vstal a něco si bručel pod nos. Jeho tvář tak zvláštně zrůžověla a bělmo se naopak zbavilo kalu a čistě a bíle zazářilo. Už nevypadal jako mág unavený po dvoudenním sympoziu, ale jako slušný člověk.</p>
<p>„A Annette, děkuji ti za tvé malé kouzlo,“ prohodil mimoděk Šťovík. „Ale říkalas, že nic neumíš.“</p>
<p>Annette rozpačitě zatřepetala křidélky.</p>
<p>Šťovík si cosi pohvizdoval pod vousy a chodil po místnosti. Vykoukl do předsíně a za okamžik se vrátil s kyticí bílých růží a řekl:</p>
<p>„To ti schvaluji, Trixi, skvěle. Velmi příjemná vůně. Odnes ji na záchod.“</p>
<p>Trix se rozhodl neříkat nic o tom, že kytice byla určená kněžně. Odnesl ji na dané místo a připevnil na stěnu držákem na svíce. Ale jedno poupátko si přece utrhl a schoval si ho do náprsní kapsičky, blízko k srdci.</p>
<p>Když se Trix vrátil, všichni už byli v plné práci. Annette létala po kuchyni a dirigovala Chalanberiho, který myl nádobí, Ian tahal nákupy a rozděloval je do skříněk. Sám Šťovík vyšel ze své ložnice převlečený do upjatého černého hábitu s bílým krajkovým límečkem, na nohou měl vysoké boty z krokodýlí kůže a na hlavě vysoký černý klobouk, na němž se blýskaly různobarevné kamínky. V jedné ruce držel dlouhou čarodějnou hůl, ve druhé knihu zaklínadel v kožené vazbě. Chvílemi kniha těžce a výhružně vzdychala.</p>
<p>Celkově vypadal skvěle, jak se na známého čaroděje sluší.</p>
<p>„Půjdeme spolu k regentovi,“ řekl Šťovík. „Vezmi si svůj slavnostní hábit, čapku s runami a ty třpytivé boty. Vezmi si hůl a… tak. A tohle je pro tebe.“</p>
<p>Podal Trixovi malou knížečku, velkou jako dlaň, vázanou v pevné šedé látce. Zelenou nití bylo v růžku vyšité nakousnuté jablko.</p>
<p>„Co je to?“ nadšeně zašeptal Trix. „To je tvá první kapesní kniha, malá kniha zaklínadel,“ řekl slavnostně Šťovík. „Do začátku jsem ti tam něco zapsal… zaklínadla na spojení, zaklínadla na orientaci v prostoru, hudební zaklínadla, abys mohl nenuceně bavit společnost…“</p>
<p>„A zaklínadla do boje tam jsou?“</p>
<p>„Noo tak, spíš ochranná. Ohnivá zeď.“</p>
<p>„Hmm, to není špatné…“ Trix pohladil knížku po deskách. „A proč je tady to jablko?“</p>
<p>„Pozor!“ vykřikl Šťovík. „To není obyčejné jablko. To je zápisový klíč…“</p>
<p>Najednou něco Trixe píchlo do prstu a jablko zčervenalo.</p>
<p>„Aj!“ vyjekl Trix. „Pod deskami je jehla!“</p>
<p>„Žádná jehla, magie. Tvoje knížka si tě zapamatovala, aby ji nemohl nikdo jiný používat,“ zavrtěl Šťovík hlavou.</p>
<p>„Jen jsem tě chtěl ještě vyzvat, abys jí vymyslel nějaké pěkné jméno… Ale už je pozdě. Zapamatovala si to, co jsi řekl.“</p>
<p>„A co to bylo?“</p>
<p>„Když teď knížku otevřeš, budeš to muset zopakovat.“</p>
<p>„Aj. Pod deskami je jehla?“ podivil se Trix. „To je ale hloupé. Budou se mi smát.“</p>
<p>„Možná se spokojila s jedním dvěma slovy…“ odtušil Šťovík.</p>
<p>„Aj,“ smutně řekl Trix a pohladil desky. Nic se nestalo. „Aj, pod…“</p>
<p>Knížečka se otevřela.</p>
<p>„Vidíš, to je prima,“ řekl Šťovík, zatímco Trix si zvědavě prohlížel zaklínadla zapsaná na tvrdém béžovém papíru. „Aj pod… Ajpod. Normální jméno pro příruční knížku. Znám mágy, kteří říkali svým knížkám zaklínadel <emphasis>Jaký, Ježíš</emphasis> nebo <emphasis>Dejtu.</emphasis>“</p>
<p>„A kdy dostanu opravdovou velkou knihu?“</p>
<p>„Kniha zaklínadel roste společně s mágem,“ vysvětlil Šťovík. „Živí se zaklínadly, která do ní vepíšeš. Čím lepší zaklínadla, tím rychleji kniha roste, tím víc má stran, a tím hezčí jsou desky. Inu tak, jdi se oblékat.“</p>
<p>Za pět minut už tam stál Trix oblečený, jak se na čarodějova učně sluší a patří. Shledal, že Šťovík si zachmuřeně prohlíží ten maličký hliněný džbáneček.</p>
<p>„Kde se tu vzala kořalka z kořenů kalisu a listů zelziby?“</p>
<p>„Takhle… ten rytíř, co byl čaroděj, který byl vitální mág…“ Trixovi došlo, že ve svém vyprávění tuhle maličkost jaksi vypustil. „Přikázal mi tu kořalku koupit a předat vám ji. Dal mi stříbrňák a řekl, že je to dárek od starého kamaráda od Černého přívozu…“</p>
<p>Trix utichl, došlo mu, že u Černého přívozu rozhodně nemohl mít Radion Šťovík kamaráda mezi vitálními mágy.</p>
<p>„Gavarr Villeroy,“ zamyšleně řekl Šťovík. „Nosí ocelovou zbroj… mág… Černý přívoz… To je Gavarr. Jeden z nejsilnějších vitálních mágů, Evicatův věrný pes… Ale proč urážet psy… Jedině on mi mohl poslat takový dárek… Jdeme!“</p>
<p>Trix, který měl řádně nahnáno, si pospíšil za Radionem. Sotva vyšli ze dveří, Šťovík zamířil k černé skvrně, která tu zůstala po hlídacím ohýnku. Natáhl ruku a cosi zašeptal. Trix slyšel jen pár slov.</p>
<p>„Jiskra zažehne plamen… Plamen dá kouli…“</p>
<p>Pro každý případ Trix o pár kroků ustoupil.</p>
<p>Pod Šťovíkovou rukou vyšlehl plamen a objevil se maličký hlídací ohýnek. A rozpínal se, dokud nedorostl svého předchůdce, pak se zlehýnka dotkl mágovy dlaně a rozletěl se do zahrady.</p>
<p>„Myslel jsem, že oživíte ten předchozí,“ pípl Trix.</p>
<p>„Oživování je magie vitálních mágů,“ řekl opovržlivě Šťovík. „Jdeme!“</p>
<p>Čaroděj stoupal ulicí do kopce svižným krokem, až hůl při každém kroku zazvučela (a někdy se dokonce v místech, kde hůl dopadla na zem, objevily malé bílé kytičky prasklinek nebo se rozlétaly jiskry). Vypadalo to, že se Šťovík chystá k vážnému rozhovoru.</p>
<p>Trix cupitající za ním to nevydržel a zeptal se:</p>
<p>„Pane Šťovíku… Mohl bych se zeptat…“</p>
<p>Čaroděj si vzdychl a odpověděl:</p>
<p>„Když se přejíš neumytých zelených jablek nebo se rozhodneš smlsnout si na solených okurkách a zapiješ je dvěma skleničkami mléka, pak si dej trochu kořalky z kalisu a zelziby a za den dva na tu pohromu úplně zapomeneš. Ale nikdy víc než tři lžičky!“</p>
<p>„A…“ zarazil se Trix.</p>
<p>Šťovík si znovu vzdychl a vysvětlil:</p>
<p>„U Černého přívozu to byla šílená zkáza, tovaryši. Opravdu strašidelná. Mrtvá lidská těla někdy skolí dokonce i ty nejsilnější povahy… A není se za co stydět, chápeš?“</p>
<p>„Ch-chápu,“ zašeptal Trix.</p>
<p>„Ale v letopisech se samozřejmě o takových věcech nepíše,“ dodal Šťovík. „A jestli to někomu řekneš, udělám z tebe nočník!“</p>
<p>„Přeměnit se dá jen na to, co je z lehčího materiálu!“ blýskl se znalostmi Trix.</p>
<p>„Nočníky bývají i dřevěné,“ odsekl Šťovík a Trix se rozhodl nepokoušet osud.<strong>4.</strong></p>
<p>Byla by chyba si myslet, že čarodějové se nepletou do věcí státních. Pokud si rytíř zocelený v bojích dovoluje radit lennímu pánovi, pokud si delegace kupců nebo řemeslníků osobuje právo žádat úlevy pro nějaký cech či žádat o stavbu mostů či silnic, pokud obyčejní rolníci nebo měšťané občas podpalují panské paláce a vybírají si novou šlechtu podle svého vkusu a ze svých řad, tak o co horší jsou čarodějové? Vždyť už dávno všichni vědí, že vládnout zemi může prakticky kdokoli, jen ne ten, kdo je zrovna u moci.</p>
<p>Jak tak Trix pelášil za Šťovíkem, přemítal o všech čarodějských intervencích do státních věcí, které znal z letopisů. Ne všechny ale byly úspěšné. Například pro Ragosta Zlatoústého, nepochybnou autoritu ve věcech cti, mělo jen stěží smysl dodržet slovo, které dal umírajícímu baronovi Komoro, že dosadí na trůn jeho syna. Syn byl samozřejmě právoplatným následníkem. Ovšem kolik radosti země užije se zákonným vládcem, když jeho nejmilejší zábavou je zapalovat po nocích kopy sena a pak kolem nich běhat za přihlížení speciálně za tím účelem pozvaných vesničanek? Nebo třeba přelaskavá Cecílie Vámne, která se postavila za sirotu Glaniu, jíž ukřivdili obyvatelé městečka Ticklamu? Pravda, Ticklamští se opravdu nezachovali pěkně, když Glanii nezaplatili za práci přesčas a vyhnali ji z města hned po podzimním trhu, kde se tak proslavila svou pracovitostí. Ale osm set třicet dva chamtivých drozdů (Trixe vždycky zajímalo, proč Cecílie ve vzteku zařvala právě <emphasis>Vy jedni chamtiví drozdi,</emphasis> ovšem nejspíš by na tuhle otázku neodpověděla ani sama čarodějka) namísto obyvatel Ticklamu? A dokonce už nic nenapravilo ani to, že se Cecílii na druhý den lidí zželelo a rozhodla se přeměnit drozdy zpět na Ticklamské, protože téměř všichni ptáci se rozletěli a odnesli si v zobácích cenné věci a zlaťáky.</p>
<p>Ale jsou i pozitivní případy!</p>
<p>Třeba delegace mágů navštívila včas Mavrise Ukrutného a přesvědčila ho, aby nezvyšoval daně. Nebo mladý mág Kevin Dequeene zvládl utišit lidovou vzpouru a současně i obměkčit krutého vládce. No a slavný…</p>
<p>„Trixi,“ přerušil jeho úvahy Radion, když už přicházeli k zámeckým zdem. „Vzhledem ke tvé nečekané tichosti předpokládám, že jsi pochopil vážnost situace.“</p>
<p>„Ano, pane Šťovíku?“</p>
<p>„Pokud si regent usmyslel uzavřít tajný pakt s vitálními mágy, ven se živí nedostaneme. Jeho čarodějové budou připraveni a udělají všechno pro to, aby nás zničili.“</p>
<p>„Ale vy jste silnější než oni, magistře,“ vykřikl Trix. „Že?“</p>
<p>„Jistě že jsem silnější,“ přitakal Šťovík. „V každém případě se zvládnu přemístit na nějaké bezpečné místo. Ale s tebou to bude horší. Tebe nepřemístím. Takže se snaž zachovat si v poslední bitvě důstojnost. Nepros o slitování, neplač a nic neříkej. V nepřátelích tak můžeš vzbudit úctu a oni tě posadí do žaláře. Normálně není zrovna příjemné vraždit učně.“</p>
<p>„Tak možná bych do zámku ani neměl chodit,“ řekl rozrušeně Trix.</p>
<p>„Nene, musíš jít.“ Šťovík zvýšil hlas. „Potřebuju s sebou naslouchače.“</p>
<p>„Naslouchače?“</p>
<p>„Tak tak. Někoho, kdo poslouchá, jak… ehm… pronáším zaklínadla. A je z nich nadšený. To je ten nejnižší stupeň učednictví.“</p>
<p>„A nedalo by se mi říkat nějak jinak?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Nedalo. Do napovídače jsi ještě nedorostl a do předříkávače teprve ne.“</p>
<p>„A co dělají napovídač a předříkávač?“</p>
<p>„Napovídač je ten, kdo našeptává, když se mág zarazí a nemůže dál, přihazuje mu potřebná slova. A předříkávač je takový šikovný napovídač, který třeba zvládne najít slovo rychleji než mág a nabízí dopředu.“</p>
<p>„Aha…“ Trix byl tak zaujatý perspektivou, která se před ním rýsovala, že dokonce zapomněl, že by se měl bát. Aťsi je teď na nejnižším stupni, ale co všechno ho ještě čeká!</p>
<p>Do zámku vešli Šťovík s Trixem přes Duhovou bránu, které zlí jazykové říkali Cukrkandlová. Široký průchod, jenž byl nahoře zaklenut ve skleněný pestrobarevný oblouk a jímž mohl bez problémů projet kočár, byl z hnědého kamene a pestré sklo házelo dolů veselé barevné stíny. A takový byl celý zámek, který dal postavit milovník sladkého, hrabě Dillon, jenž obohatil svět o aforizmy jako <emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cukru</emphasis><emphasis> je síla, Chalva ještě nikomu neublížila</emphasis> nebo <emphasis>Š</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>ávu pij, karamel žvýkej, nenadáš se, bude ti </emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ej.</emphasis> Traduje se také, že kromě svých velmi slušných magických schopností a umění intrikovat, tak potřebném pro jakéhokoli vládce, vymyslel kníže Dillon recept na rajčatovou marmeládu a pečené houstičky plněné zmrzlinou.</p>
<p>A jakkoli se to může zdát divné, Tianin prapradědeček, který měl sladké rád tak, že dokonce i maso jedl dušené na medu, byl celý život suchý, hubený člověk. A ačkoli se musí dvořané především podobat svému pánu, vyznačovali se všichni hlavně nebývalými rozměry a dýchavičností. A mocná magie (a jak mnozí tvrdí, také duch knížete vložený do města) pudí obyvatelstvo města bezustání ke konzumaci sladkostí. Touto neodbytnou žádostivostí trpěli hlavně ti, kteří žili v paláci, a to jak šlechta, tak dvořané i prostí lidé. Ti, kdo byli silní na duchu, s pokušením bojovali, ti slabší se pravidelně vydávali na pěší pouť nebo, když jim to finance dovolily, jezdili do moderního odtučňovacího lazaretu Džuvač na hranici se Sam Aršanem. Tam je za velké peníze zavřeli na samotku a dávali jim k snídani polovičku jablka, k obědu zcezený zelný vývar a k večeři půl mrkvičky a dva kousky celeru. Tedy vlastně to, co jí ten nejchudší a nejlínější rolník, jenže tomu aspoň nikdo nedává po ránu klystýr.</p>
<p>I tak se na obyvatelích paláce daly shledat jisté stopy buclatosti. Dokonce i chlapi na stráži byli ramenatí a měli kulaťoučké tvářičky; bříška jim přikrývaly silné ocelové pancýře.</p>
<p>„Čaroděj Radion Šťovík a jeho učeň Trix Solier,“ suše oznámil Šťovík, když s Trixem přistoupili k bráně. „Jdeme k regentu Hassovi ve věci státního významu, jež nestrpí odkladu.“</p>
<p>Dva strážníci zůstali u brány a další dva bez zbytečných okolků vyrazili společně s čaroději. Nádvoří zámku skryté za vysokými zdmi bylo tak obrovské, že vypadalo spíš jako malé městečko. Bylo tu i několik chrámů, domečky pro služebnictvo krčící se u hradeb, kasárna pro stráže, a dokonce i trh, na kterém se prodávalo všecko možné. Červenolící kuchařka nesla přes rameno přehozený svazek zabitých, ale ještě neoškubaných slepic. Hned vedle vláčel kuchtík zoufale kvičící selátko. Naproti nim šli dva statní chlapi v hnědých oděvech cechu kanálnického, na kloboucích jim podle předpisu cinkaly zvonečky a oni nesli obrovitou dřevěnou káď. Ovšem zápach byl daleko účinnější než cinkání. Kanálníkům všichni ochotně uvolňovali cestu. Nejvíc ale běhalo po nádvoří služebnictva, namanuli se ovšem i šlechtici, kteří se okázale snažili dělat, jako že žádný shon kolem sebe nevidí.</p>
<p>„Co naděláš,“ zabručel Šťovík. „Čím víc panstva, tím víc je potřeba lůzy. To je zákon přírody.“</p>
<p>Trix si vzpomněl, kolik sluhů věčně pobíhalo v jeho rodném zámku, a jen přikývl.</p>
<p>„A to je to, proč tak nemám rád lidské služebnictvo,“ pokračoval Šťovík. „Skutečně svobodný může být jedině člověk, který se sám neobtěžkává tím, že mu druzí slouží.“</p>
<p>Trixovi se vybavily ty dlouhé dny, které strávil úklidem, stíráním podlah, vařením obědů, ořezáváním tužek a praním a povzdechl si. Byly to opravdu dlouhé tří dny.</p>
<p>Stráž je dovedla ke vchodu do hlavní budovy paláce, kde už stála jiná stráž − knížecí garda, speciálně vybraná, složená převážně ze severních barbarů a horalů. Šťovík zopakoval svou řeč, jeden ze strážníků se vzdálil a za minutku se vrátil s ceremoniářem, s nímž Šťovík zapředl čilý rozhovor. Trix sebou šil, přešlapoval z nohy na nohu a obhlížel dosti děsivé bojové kladivo, které viselo barbarskému strážnému u pasu. Pak se rozhodl zvednout zrak výš a uviděl, že mladý barbar si nesměle měří knížečku zaklínadel v jeho ruce. Trix se zatvářil důležitě a svůj věrný Ajpod pevněji stiskl.</p>
<p>„Pojďme!“ zavolal na něj Šťovík. „Regent nás přijme ve vnitřních zahradách.“</p>
<p>Následovali ceremoniáře a prošli řadou pokojů ohromujících přepychem. Zdi zdobila ohromná plátna, která zčásti vyobrazovala bitvy, ale častěji nejrůznější veselice. Dokonce i na proslulém obraze <emphasis>Seč u Dutých vršků,</emphasis> který zabírá polovinu stěny a jenž je proslavený po celém království, upoutává daleko víc než udatně se bijící rytíři a proti nim stojící stvůry ztvárnění samotného knížete Dillona, kterak snídá u svého stanu a mezitím rozdává zkrvaveným ordonancím příkazy. Jak se ukázalo, v to ráno, kdy se rozhodoval osud celého knížectví, snídal Dillon sladké lívance s tvarohem a medem, zelenou pistáciovou chalvu a medovinu. V příštím sále otevřel ceremoniář s poklonou vysoké skleněné dveře a pravil:</p>
<p>„Regent Hass vás očekává u záhonu s bílými růžemi, pane Šťovíku.“</p>
<p>Už jen ve dvou, bez jakéhokoli doprovodu, vešli do zámecké zahrady.</p>
<p>„Velmi příjemné,“ řekl kysele Šťovík, když obhlédl vonící záhony a rozkvetlé stromy. „Současně kvete rovinná višeň a horská šípková růže… a tady pomněnky, chřadnou… a chřadnou.“</p>
<p>Trix se akorát zvědavě rozhlížel. Zahrada byla ze všech stran obklíčena zdmi zámku. V otevřených oknech se míhali lidé. Z jednoho sem doléhal zvuk spinetu, jenž hrál tóny populární melodie <emphasis>Chci k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>milému jít a za vous ho vzít,</emphasis> v dalším sále kdosi trýznil kytaru, která sice trpěla, ale nevzdávala se. Mladá služebná se opatrně rozhlédla a vylila z druhého patra lavor se špinavou vodou na záhon s krokusy, načež jí stařík s hráběmi, který upravoval štěrk na pěšinkách, pohrozil prstem.</p>
<p>Vcelku ale palác žil svým klidným běžným životem, jako by z něj žádná mladá kněžna neuprchla a neuzavíralo se tu žádné zlověstné spiknutí proti králi.</p>
<p>„Jdeme,“ znovu popohnal Trixe Šťovík. „Růže, pokud mě paměť neklame, byly uprostřed zahrady, u rybníka.“</p>
<p>Paměť Radiona neklamala. U malého dekorativního rybníčku, na kterém kvetly lotosy a v němž se u břehu líně tlačili barevní kapříci očekávající, že dostanou něco na zub, uviděli regenta Hasse.</p>
<p>Trix očekával člověka sice už ne mladého, ale panovačného, vysokého a vyzáblého, jak si ho pamatoval z dětství. Ukázalo se, že Hass je velký zhruba jako Trix a od štíhlosti ho dělí řádné bříško. Pokud jde o panovačnost, teď právě regent stál u velikého kulatého záhonu růží a na sobě měl starý, špinavý, otrhaný plášť, na nohou špinavé botky a na rukou palčáky, které mu byly velké.</p>
<p>„Pan regent Elnor Hass,“ řekl stručně Šťovík místo pozdravu a lehce ťuknul holí o zem. Ze země se hbitě vyklubal svlačec a snažil se ovinout kolem hole.</p>
<p>„Áá!“ zvolal radostně Hass a obrátil se k čaroději. „Radik! Drahý pane Šťovíku!“</p>
<p>„Elnore, nechte těch zbytečných kudrlinek,“ zamračil se Šťovík.</p>
<p>Regent se zasmál.</p>
<p>„Dobrá, dobrá. Ale já tě opravdu rád vidím, ty hlavičko učená… Řekni mi, Radiku, co je s těmi růžemi? Vidíš, nejsou na tom dobře.“</p>
<p>Šťovík se zadíval na záhon.</p>
<p>„Nehnojte je hnojem z chlévů, kolikrát vám to mám říkat. Popálí jim to kořeny. To je radši přihnojte z palácové jímky.“</p>
<p>„Ale to páchne…“ povzdechl si regent.</p>
<p>„Zas tak to nesmrdí,“ řekl úsečně Šťovík, „ve srovnání s tím, jak smrdí zrada a zpronevěra.“</p>
<p>Hass se zamračil. Poprvé se podíval na Trixe a zvedl obočí.</p>
<p>„Ano ano ano… ano… mladý muži… nebyl jste tu před čtyřmi lety společně s… ach ta moje paměť…“</p>
<p>„Společně s otcem, půlvévodou Rettem Solierem,“ řekl Trix.</p>
<p>„Trixi!“ vykřikl regent. „Ubohé dítě…“</p>
<p>Trix se nečekaně ocitl v regentově pevném objetí, a dokonce byl poctěn i políbením na čelo. Za chvilenku regent odstrčil Trixe na vzdálenost natažené ruky a povzdechl si:</p>
<p>„Opravdu. Tátův nos, maminčiny oči… uši po babičce. Nebohé dítě! Zrada? Arciť. Jsem rozhořčen tím, jak se zachoval půlvévoda Griz. Ovšem, žel, jako zradu proti králi to hodnotit nelze. Dodal důkazy, že tvůj otec proti němu intrikařil. A poté, už jako vévoda, přísahal věrnost koruně. V takových situacích doporučuje král aristokratům, aby si spory mezi sebou řešili sami.“</p>
<p>„Hassi…“ začal Šťovík, ale regent jako by ho neslyšel.</p>
<p>„Co já zmůžu? Bědný stařík, který ani nemá knížecí titul…“ Trixovi se do očí nahrnuly slzy. „Co já zmůžu? No? Řekni, chlapče!“</p>
<p>V regentově hlase zazněl příkaz natolik, že se Trix zachvěl a zamumlal:</p>
<p>„To nevím…“</p>
<p>„A kdo to má vědět? Kdo? Dobře, udělám, co můžu. Jestli chceš, dám tě k nějakému baronovi, který si tě osvojí. Ale ne, na to už jsi velký… Už vím, vím, co uděláme, můj chlapče. Půjdeš k mé gardě a já sám tě pasuji na rytíře!“</p>
<p>„Elnore…“ řekl Šťovík a odkašlal si, ale regent si ho vůbec nevšímal.</p>
<p>„Naučíš se zacházet s mečem, střílet z kuše, tancovat, jednoduše se naučíš všechno, co má mladý šlechtic znát. A pak vyzveš Grize na souboj. A já zajistím, aby byl souboj férový…“ Regent se najednou zachmuřil. „Ne, ty ho nepřemůžeš. Jinak. Už vím, vím. Pošlu tě do Sam Aršanu do školy asasínů <emphasis>Skrývající se zmije.</emphasis> Učitel Ábec mi leccos dluží… Naučíš se zacházet s kinžálem, připravovat jedy, tančit, tedy ve stručnosti vše, co potřebuješ ke kruté a nelítostné vraždě. Pak můžeš otrávit celý rod Grizů. Já doporučuju muhjodový prach, moc zábavná věcička. Krmil jsem tím krávu, nic se jí nestalo, ale mléko od ní bylo jedovaté! Jak vím, Grizové pijí před spaním skleničku teplého mléka. Je to takový rodinný zvyk. Vypijí ho: a už se neprobudí. A ty pak uplatníš svoje práva na vévodství!“ Regent se vesele zasmál a zamnul si ruce. „A já tě podpořím, příteli!“</p>
<p>„Regente,“ vyštěkl Šťovík.</p>
<p>Hass se podíval na Radiona a rozzářil se.</p>
<p>„Ale to jsem to pomotal! Už mi to nemyslí… Vždyť ty už se učíš. U velkého mága Šťovíka! Tak to je vše v nejlepším pořádku, holenku. Naučíš se magii, zlosyny v popel obrátíš a chopíš se trůnu. A jak jsem říkal…“</p>
<p>„Regente Elnore Hassi, mluvím o jiné zradě a i zpronevěře!“ vykřikl Šťovík.</p>
<p>„Ano?“ regent se zarazil. „Kdo je tím zrádcem?“</p>
<p>Šťovík zaváhal. Trix věděl proč. Stráž sice vidět nebyla, ale všude kolem byla spousta keřů a oken a… a hábit čaroděje není před střelami z kuše to nejlepší brnění.</p>
<p>„Včera v noci se ke mně do domu…“ začal Šťovík.</p>
<p>„À propos…“ mimoděk zmínil Hass, „stěžují si na tebe. Že neplatíš daň z pozemku a odvod na naši chrabrou stráž. Ale pokračuj, pokračuj…“</p>
<p>„Do mého domu,“ pokračoval ledovým hlasem Šťovík, „kde tento mládenec znalý způsobů připravoval vše na můj příjezd, zaklepala na dveře dívka, jež uprchla z paláce.“</p>
<p>„Kněžna Tiana!“ vykřikl regent. „Takže to tys ji přichýlil na noc, chlapče?“ Zachichotal se a pohrozil Trixovi ukazovákem. „Jsem rád, že jsi se zachoval, jak se na urozeného mládence sluší, Trixi. Jsem tvůj dlužník.“</p>
<p>„Hassi, ty nepopíráš, že kněžna Tiana utekla a strávila noc pod ochranou mého učně?“ řekl zmateně Šťovík.</p>
<p>„Samozřejmě že ne!“</p>
<p>„A co řekneš na… na informace, že kněžna utekla, protože slyšela tvůj rozhovor s vyslancem vitálních mágů!“</p>
<p>„Rozhovor o tom, že se stane Evicatovou ženou,“ přikývl regent. „Ale nejenže utekla, ona po mně ještě házela nádobím. Koukni ta modřina.“ Regent si hbitě přejel rukou pod okem. „Zapudroval jsem si to, ale bolí to jako čert. A ještě rozbila nádobu s prachem velikého rytíře Andronase. Ten se smíchal s medovinou, takže jsme Andronase, omluvte tu familiárnost, do nové nádoby museli seškrábat lopatkou. A to on přitom za života přísahal, že se medoviny ani nedotkne. Doufám, že ho takovýmhle zacházením neurazíme…“</p>
<p>„Čili,“ Šťovíkův hlas zesílil, „ty nepopíráš, že chceš Tianu provdat za Evicata,“ regent kývl, „a sám se usadit na knížecí trůn.“ Regent sklonil hlavu a prostě rozhodil ruce. „Nepopíráš to?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil stručně regent.</p>
<p>„Elnore Hassi, je mou povinností spravit o tvé zradě krále,“ řekl úsečně a s důrazem na každou slabiku Šťovík.</p>
<p>„O jaké?“ zajímal se Hass.</p>
<p>Rozhostilo se zhmotnělé ticho. A přestože se Trix do státnických záležitostí nevměšoval, věděl, že Šťovík se teď dostal do úzkých.</p>
<p>„Takže ty chceš dát vitálním mágům kněžnu, která je blízce spřízněná se samotným králem a je tak pod jeho ochranou… A když král, až se sečtou jeho dny, zemře a nebude mít přímého následníka…“</p>
<p>Trix teď najednou zklamaně pochopil, že Šťovíka nezneklidňuje až tak osud Tiany, jež se má provdat za starého zlého mága. Radiona znepokojují spíš státní záležitosti a jen to tak náhodou dopadlo, že i on má zájem na osvobození Tiany.</p>
<p>„Přesně tak, přesně tak, můj moudrý příteli,“ přikývl Hass. „Ale co jsem já, abych se protivil vůli krále. Samozřejmě jsem nečekal, že přijdete… Ale náhodou mám u sebe poslední dopis od Jeho Veličenstva Markella Veselého.“ Z pod pláště vytáhl menší tubus ze slonové kosti, odšrouboval víčko, vyňal pergamen a podal ho Šťovíkovi. I ze svého místa Trix viděl, jak pečeť září vznešeným purpurem a stvrzuje tak, že dopis psal skutečně král osobně dle své královské vůle.</p>
<p>„Vznešenému Elnoru Markellu Hassovi…“ Radion se zarazil a přeptal se: „Ty jsi Markell?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil regent.</p>
<p>„Z jaké strany?“</p>
<p>„Po prastrýčkovi,“ skromně řekl regent. „Praprapraděd krále byl švagr nevlastního bratra tetičky…“</p>
<p>„Aha…“ čaroděj přikývl. „Takže formální příbuzenství, práva na trůn žádná?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Aha, aha, aha…“ Šťovík pročítal dopis. „Daně… celní úřad… Jeho Veličenstvo rádo píše podstatné věci až úplně na konec… ano. <emphasis>Jestli se dál chceš pře</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>írat jako prase a štípat dvorní dámy do zadnic…?</emphasis>“</p>
<p>Čaroděj se odmlčel.</p>
<p>„Čti,“ řekl smutně regent. „To my se s Markellem tak po příbuzensku škádlíme. Trix je chytrý kluk, on to pochopí.“</p>
<p>… <emphasis>tak, ty starý trulante, nebudeš s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mým příkazem otálet. Evicatův vyslanec, mág a rytíř Gavarr, se u tebe ohlásí každým dnem. Přijmi ho se vší úctou, ale zbytečně to nepřeháněj. Prober vše s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mladou kněžnou, vysvětli jí, jak je tento podnik důležitý, jak nezbytně potřebujeme provést nějaký mírový obchod s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>K</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>álovými ostrovy a jaká je odpovědnost vládce za blaho jeho země. Stejně ten smrdutý dědek Evicat dříve nebo později natáhne brka. Kněžna je ještě mladá, tak se toho snad dočká. Vyprav kněžnu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Gavarrem, dej jí náležitou výbavu a pošli s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní dvě tři služebné, ideálně hloupé a ošklivé, ale věrné! A taky nezapomeň poslat mi med ze svých včelnic, tak dva t</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis> soudky, ale nechci kaštanový, ten je nahořklý, pošli mi lipový a pampeliškový. Napsáno vlastní rukou. Svou vůli jsem vyjádřil přesně a jasně. Tvůj král a pán Markell Veselý.</emphasis></p>
<p>Čaroděj zvolna stáčel pergamen a vrátil ho regentovi.</p>
<p>„Med už jsem poslal,“ řekl regent, když schovával dopis. „Čtyři soudky.“</p>
<p>„No jo…“ zamumlal Šťovík.</p>
<p>„A Tianu taky,“ prohodil regent mimoděk.</p>
<p>„Cože, Tianu?“</p>
<p>„Poslal jsem ji na Křišťálové ostrovy v doprovodu mága a rytíře Gavarra. Pochopitelně ne v sudu. Otevřeně jsme si promluvili; mluvil jsem k ní jako vlídný a milující učitel. Ona všechno pochopila a přiznala, že to její noční darebáctví… ehm… nebylo úplně důstojné kněžny.“</p>
<p>„Hassi, o co jde?“ tiše se zeptal Šťovík. „Proč dává Jeho Veličenstvo vitálním mágům možnou následnici trůnu?“</p>
<p>Hass si vzdychnul.</p>
<p>„Je mi té holčičky moc líto, nemám na to slova. Ale… doneslo se ke mně,“ odmlčel se, „že příští měsíc královna Gliana, která se nyní velmi spravila, oficiálně oznámí…“</p>
<p>„Tak to je skvělá zpráva. Jako věrný poddaný z ní mám velkou radost,“ přikývl Šťovík. „Ale spoléhat se na…“</p>
<p>„Je to králova vůle,“ suše odvětil Hass.</p>
<p>„Vitální mágové…“</p>
<p>„By mohli znovu vtrhnout do země. Takhle hrozbu na nějaký ten pátek odročíme. A třeba nejen na čas.“ Hass pokrčil rameny. „Kdo ví, třeba s nimi nakonec dokážeme žít v míru?“</p>
<p>„S bílokněžníky? Kteří probouzejí mrtvé z hrobů?“ rozčílil se Šťovík.</p>
<p>„Tišeji, tišeji,“ zagestikuloval Hass rukama. „Zaprvé mrtví také chtějí žít. Zadruhé všichni si chtějí užít delšího života. No nemám pravdu? A zatřetí je to králova vůle.“</p>
<p>„A kněžna už…“</p>
<p>„Se plaví ke Křišťálovým ostrovům, a pokud vše dobře dopadne, do týdne tam bude.“</p>
<p>„Dovolte mi odejít, regente,“ řekl Šťovík.</p>
<p>„Jistě, jistě,“ zamumlal Hass a dal rukou jakési znamení, po němž všechny okolní keře lehce zašelestily. „Jsem rád, že jsme spolu probrali tuto složitou otázku a nasáli jsme královu moudrost. A nezapomeň zaplatit tu daň, Radione!“</p>
<p>Jakmile se Šťovík s Trixem, zlomeným zármutkem (Hass už si ho od té chvíle ani nevšiml), vydali k východu ze zahrady, regent se znovu ponořil do studia růžových keřů. Trix mlčel, nemohl se sebrat z té nenadálé úzkosti, jejíž příčiny znal jen velmi mlhavě. Žádná rebelie se nekonala, a jestli se dá věřit regentovým slovům (jako že na Trixe udělal Hass dojem, že nikdy nelže, nebo přinejmenším ne z očí do očí), Tiana se sňatkem s vitálním mágem souhlasila.</p>
<p>Z nějakého důvodu mu ale bylo stále smutněji.</p>
<p>„Vůbec to nechápu,“ řekl Šťovík, ale až když se znovu ocitli za Duhovou branou.</p>
<p>„Co nechápete, pane učiteli?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Dopis byl napsaný královou rukou a stylem psaní i odpovídá stylu jeho projevu. Pečeť byla pravá, takže to znamená, že regent nelže. Král se rozhodl uzavřít pakt s vitálními mágy. Ale král Markell Veselý by nikdy na takový pakt nepřistoupil!“</p>
<p>„Proč?“ rozhodl se Trix dál vyptávat, dokud byl učitel zjevně ochoten mluvit.</p>
<p>„Nevíš zatím dobře, co je vitální magie zač,“ řekl zamyšleně Šťovík. „Zřejmě přišel čas něco ti říct…“</p>
<p>Trix energicky přikývl.</p>
<p>„Magie nám umožňuje ovládat hmotu živou i mrtvou,“ řekl Radion a Trixe zalila vlna nadšení z toho mimoděk zmíněného <emphasis>nám.</emphasis> „Můžeme měnit jednu v druhou… s omezeními, jaká už znáš. Můžeme i tvořit živé z Ideálního.“</p>
<p>„Z Ideálního?“ podivil se Trix.</p>
<p>„No ano. Třeba ta tvoje nesmyslná víla, která není k ničemu. Kde se vzala?“</p>
<p>„Odtud, odkud jsou vaši minotauři, kteří mají smysl a jsou k něčemu,“ odpověděl Trix po krátkém přemýšlení. „Vymyslel jsem si ji a přikázal, aby se objevila.“</p>
<p>„Správně,“ přikývl Radion. „Staří mudrcové to popisovali takto: <emphasis>Rozum stvoří Ideu, zatímco slovo stvo</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í Věc.</emphasis> To, co je vymyšlené, je‑li to vymyšlené přesvědčivě, jako by už bylo!“</p>
<p>„Jo, jo,“ řekl zasmušile Trix. „Ale když jsem vám říkal, že už jsem umyl všechny křivule a baňky, a přitom jsem se k tomu teprve chystal, četl jste mi levity…“</p>
<p>„Ale to je všednodenní život,“ zamračil se Šťovík.</p>
<p>„Svět věcí je nudný, primitivní a není právě uzpůsobený pro nás, čaroděje. K čertu s ním. Ale v čarodějství je všechno jinak. Když něco vymyslíš, už to jen čeká na uskutečnění. Ve svém, Ideálním světě. Pak už je třeba jen zhmotnit myšlenku, složit jí tělo ze slov. Je spousta neúspěšných mágů, můj mladý naslouchači. Vymyslí klidně skvělé kouzlo, ale nejsou schopni nalézt slova, aby se povedlo více či méně plynule zhmotnit Ideu v realitu. A ještě víc je mágů, kteří bez problémů pracují s cizími Ideami a nezříkají se stále znovu uvádět v život třeba už milionkrát opsané kouzlo ohnivého deště a sesílat ho na hlavu nepřátel. Ale ničeho nového, zajímavého se od nich nedočkáš…“</p>
<p>„Takže důležité je, aby čaroděj byl schopen jak vymýšlet, tak zhmotňovat?“ přeptal se Trix.</p>
<p>„Zcela správně!“</p>
<p>„A vy, pane Šťovíku?“ neudržel se Trix.</p>
<p>„Já můžu jak tvořit nové, tak zhmotňovat,“ prohlásil hrdě Šťovík. „Taky proto jsem velký čaroděj. Když se budeš snažit, taky z tebe bude skutečný čaroděj, máš fantazii i dar slova.“</p>
<p>„Mám fantazii?“ potěšilo to Trixe.</p>
<p>„Po tom, co jsi vyvolal tu… tu vílu, o tom nemám nejmenších pochyb.“</p>
<p>Kdyby se teď ve slavném městě Dillonu vypisovala soutěž o chlapce s nejhrdějším výrazem v tváři, Trix by určitě vyhrál.</p>
<p>„Ale teď k vitálním mágům,“ vrátil ho Šťovík zpátky na zem. „Vitálním mágům připadalo málo vládnout živlům, hmotě a vyvolávat živé bytosti z Ideálního světa. Zachtělo se jim nesmrtelnosti a začali prozkoumávat samu podstatu života a smrti.“</p>
<p>„Proč?“ napadlo Trixe.</p>
<p>Šťovík si vzdychnul a podíval se na něj s drobnou závistí.</p>
<p>„Až trošku vyrosteš, pochopíš… Prostě chtěli žít věčně. Přestoupili základní zákon magie; nepřej si nesmrtelnost!“</p>
<p>„Ale proč?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Protože to je zakázáno.“</p>
<p>„Proč ale?“</p>
<p>„Ze všech čarodějů, kteří se začnou zabývat magií života a smrti a zatouží po nesmrtelnosti, se časem stanou krutí a záštiplní podmanitelé. Tvrdí, že chtějí pro všechny dobro a štěstí, že vnesou do světa život věčný, a dokonce oživí mrtvé… Ale ve skutečnosti jsou všechny jejich činy plné zla a ničemnosti, mladí lidé umírají ve válkách a z oživených se stávají vojáci, aby znovu zahynuli, buď mečem nebo čarodějným ohněm…“</p>
<p>„Ale proč?“ Trix už zvýšil hlas.</p>
<p>„Chceš to vědět?“ zeptal se Šťovík.</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„I já bych chtěl,“ vzdychl si Radion. „Ale zvenku se to pochopit nedá, chlapče. Na to, abychom zjistili, co ovládá mysl vitálních mágů a činí z nich záštiplné bestie, jsme už my, dobří světlí mágové, využili všechny dostupné možnosti. Posílali jsme k nim špiony. Zkoušeli jsme uplatit mladé přívržence. Ty, které jsme zajali, jsme podrobovali těm nejbizarnějším metodám mučení. Nic jsme nezjistili! Na to, abys pochopil, se nejspíš opravdu musíš sám začít věnovat vitální magii. Ale i ti nejmoudřejší z nás, kteří se pokusili nepřítele pochopit, přešli nakonec na jeho stranu. Klaus Soucitný byl ten nejlaskavější mág ze všech. Jednou mu jeho učednice usnula na ruce a on si, aby ji nerušil ve spánku, uřízl ruku a s pomocí magie si nechal narůst novou.“</p>
<p>„Umím si představit, jak vřeštěla, když se probudila,“ řekl Trix, kterého ta představa nadchla.</p>
<p>„Ale přesto se ani Klaus nedokázal s vitální magií poprat. Když mu dal Kapitul mágů za úkol prostudovat knihy ukořistěné vitálním mágům, Klaus za týden uprchl na Křišťálové ostrovy a cestou nechal rytíře ze své stráže zkamenět, v přístavu vypálil tavernu tak, že z ní nezbylo nic, a potopil dvě lodi. Taverna tedy byla stejně mrzká, pivo tam věčně ředili… Takže když se to sečte, učedníku, vitální mágové jsou špatní a zlí už ze své podstaty. Ale čím to je, to nevíme.“</p>
<p>„Otec měl v knihovně knížku o vitálních mázích,“ vybavil si Trix. „<emphasis>Živý mrtvý.</emphasis>“ Ale číst jsem ji nemohl.</p>
<p>„To už je knížka do starého papíru,“ mávl rukou pohrdavě Radion. „<emphasis>Živý mrtvý</emphasis> je hodně zastaralé dílko. Doporučil bych ti přečíst si <emphasis>Živí a mrtví,</emphasis> to je věcnější. Nebo <emphasis>Mrtvé duše,</emphasis> to je takový základní výzkum, který dělal Klaus Soucitný. Druhý díl bohužel spálil…“</p>
<p>„To přece nejde dát Tianu vitálním mágům!“ příkře řekl Trix. „Když jsou to takoví ničemové, nejde to za žádných okolností.“</p>
<p>„Vždyť víš, jaká je králova vůle.“ Čaroděj vytáhl z kapsy pytlíček s tabákem, fajfku a rozhlédl se. Bokem, tam, kde se začal kopec svažovat, stál půvabný altánek, kde mohl unavený poutník spočinout a pokochat se pohledem na řeku a město. Ale Šťovík k altánku nešel, sedl si na mechem porostlý kámen a začal si cpát fajfku. Trix se zarmouceně díval na čaroděje a Radion se ho zeptal: „Příčí se ti to?“</p>
<p>„Docela jo,“ přiznal se Trix.</p>
<p>„Taky nemám kouření rád,“ přisvědčil Šťovík. „Ale pro dnešního čaroděje je to součást dobrých mravů… sednout si na kámen, zakouřit si, popřemýšlet a vypouštět obláčky dýmu…“</p>
<p>„Líp se tak přemýšlí?“ předpokládal Trix.</p>
<p>Šťovík si vzdychl a vypustil kouřové kolečko.</p>
<p>„Učni můj, už jsem ti to vysvětloval. Práce čaroděje z velké míry závisí na mínění lidí. Jakou vážnost si získá čaroděj, který sedí na lavičce a kouká na řeku? Zato čaroděj, který znaven klesne na kámen u cesty a šosy jeho hábitu se válejí v prachu, čaroděj, který si zádumčivě bafá z fajfky a vypouští do nebe důmyslné kroužky voňavého kouře, to je nádhera. To udělá dojem.“</p>
<p>„A co pokud jde o Tianu?“ zeptal se Trix a přešlápl z nohy na nohu.</p>
<p>Šťovík vypustil ještě jeden kroužek a řekl:</p>
<p>„Ať by se špion jakýkoli pokusil vyslechnout cokoli z rozhovoru moudrého čaroděje a jeho liknavého učně, nedojde k němu hlásek jediný. Neviditelná stěna ticha obestoupí mága i učedníka, stěna, za níž rozhovor plynouti bude v klidu, aniž by obavy nadcházely, že by je kdokolivěk zaslechl, neboť rozhovor jejich veden je o věcech vážných a nebezpečných, jež by je mohly uvrhnouti v hněv silných světa tohoto.“</p>
<p>Trix vnímal, jak všechno kolem ztichlo; všechny zvuky, kterých si do té doby nevšímal a které byly běžné. Zmizelo cvrčení cikád, šelestění listí, skřípění kol povozů, jež se ubíraly nahoru do paláce, pod tíhou nákladu. Poryvy větru k čaroději i učni doléhaly stále, teď ale docela tiše.</p>
<p>„Tak tedy, Trixi,“ řekl Šťovík jakobynic. „Porušit králův příkaz nemohu. Problém je v tom, že nevěřím, že Markell na svazek s vitálními mágy přistoupil dobrovolně. Je bojovník, nebojí se ani smrti, ani nové války. Věřím mu.“</p>
<p>„Takže dopis možná…“</p>
<p>„Dopis je skutečný. Ale co se tedy stalo?“</p>
<p>Trix jen mlčky pokrčil rameny.</p>
<p>„Bude to úskok. Markell vymyslel nějaký mazaný plán. Chce uspat ostražitost vitálních mágů a vlákat je do pasti… Přesvědčit je, že přistupuje na mírovou…“</p>
<p>„Ale co Tiana!“</p>
<p>„Kněžnu klidně mohl ve svých plánech obětovat,“ vzdechl Šťovík. „Copak je málo dynastických sňatků, které se uzavírají kvůli vyšším cílům?“</p>
<p>„Vždyť je to ještě dívenka,“ řekl Trix a zčervenal.</p>
<p>„Zato Evicate není chlapec. Věř mi, že po těch stovkách let věnovaných magii… ehm… je láska to poslední, co ho zajímá. Kněžna bude sice jeho ženou, ale žít bude někde daleko, v jiném zámku. A pro každý případ nezůstane s Tianou ani na chviličku o samotě, co kdyby ho náhodou Tiana zničehonic otrávila, podřízla ve spánku nebo proklela šíleným zaklínadlem. Takže vystrojí velkolepou svatbu, jak se sluší a patří, a pak Evicate vypraví tvou kamarádku na nějaký maličký ostrůvek. Tiana bude sedět ve vysoké věži, tkát gobelíny a hledět na dmoucí se šedé moře. A po večerech bude v její ložnici namísto nesnášenlivého hlasu vitálního mága znít smutný vřískot racků. A časem se možná zamiluje do nějakého slušného rytíře, který bude mít za úkol ji střežit, a bude spokojená.“</p>
<p>Trix svěsil hlavu a vzlykl.</p>
<p>„No ale kdyby se třeba nějaký bystrý mladý čaroděj, možná i učedník, který není vázaný žádnými kletbami a sliby králi, zato sympatizuje s kněžnou, rozhodl jí pomoci…“ Radion mrkl na Trixe. „Král svůj slib splnil. Kněžnu Evicatovi poslal. A kdyby teď Tianu někdo cestou unesl…“</p>
<p>„Ale?“ Trix se zachvěl. „Vždyť je tam Gavarr? Opravdový rytíř a mág! A s ním ještě spousta vojáků od vitálních mágů.“</p>
<p>„Jistě, sám tenhle chrabrý mládenec nezmůže nic,“ pokračoval Šťovík. „Pokud… Pokud ho nenapadne obrátit se o pomoc na chrabrého rytíře, který nenávidí vitální mágy, je ze své přirozenosti odolnější vůči magii a vždy je připravený postavit se za slabé. Chlapec sám nemusí udělat vlastně nic, jen poslat vítr do plachet lodi a dohnat vitální mágy.“</p>
<p>„Jaké lodi?“</p>
<p>„No, to nevím. Jakékoli malé a rychlé. A jestli tahle loďka dohoní Gavarrovu loď… Ukaž, dej mi svůj Ajpod, zapíšu ti dobré zaklínadlo na přivolání větru… A pak…“ Šťovík se zasněně podíval do nebe. „Já mám samozřejmě radši přírodní prostředky. Pružná vinná réva vylézající ze země, která jemně ovíjí nepřítelovu šíji… Dravé krevety, které vyrážejí jako střely z vody a vyžírají nepříteli všechny měkké části těla. Nebo by šlo něco ohnivého nebo kyselinka sírová či jehličky ze zmražené rtuti… Rozhodně se nemůžeš pustit do přímého boje s vitálními mágy! Na to jsi příliš mladý.“</p>
<p>Rychle něco zapsal Trixovi do knížečky elegantní stříbrnou tužtičkou. Přečetl si to, svraštěl čelo a znovu se zamyslel:</p>
<p>„Takže co my teď… Tedy spíš, co ty teď uděláš? Spánek. Největší slast pro unavený organizmus je pořádný hluboký spánek. Tomu se nedá ubránit ani se ho vyvarovat. Na nepřátelské lodi všichni usnou a budou spát tři dni a tři noci.“ Radion se znovu chopil knížečky a zapisoval.</p>
<p>„Proč tři?“ dožadoval se Trix upřesnění. Byl by hlasoval pro daleko hlubší spánek, třeba týden nebo měsíc.</p>
<p>„S číslem tři se to daří vždycky líp. Pak ještě dobře funguje sedmička a tucet. Jenže uspat člověka na týden znamená zabít ho. Tři dni úplně stačí, aby ses vrátil zpátky.“</p>
<p>„A pak?“</p>
<p>„O tom jsem ještě nepřemýšlel,“ popravdě odpověděl Šťovík. „Nechci se do toho plést, chápeš?“</p>
<p>„Chápu,“ odpověděl dost nejistě Trix.</p>
<p>„To znamená, že nepotřebuju vidět Tianu. A žádné příkazy ti nedávám, no ne? Všechno, co chceš udělat, děláš o své vlastní vůli, bez jakéhokoli pobízení či donucení.“</p>
<p>„Takže co mám dělat, když se to všechno povede?“ vykřikl Trix. „Jestli všechno dobře dopadne, vrátím se s Tianou. Ale vitální mágové si určitě nenechají pro sebe, že Tiana byla unesena, a Hass ji nechá hledat. O tom není pochyb! A kde se pak schováme?“</p>
<p>Šťovík se zamyslel. Pak se usmál.</p>
<p>„No, ty ji začaruješ. Přeměníš ji… ale ne, ne ne, já nechci vědět v co. V co chceš, v psíka, ptáčka, stařenku, chlapečka… Ale takové zaklínadlo už si musíš sestavit sám. Vrátíš se ke mně a Tianu ať si hledají do zblbnutí. Až vyřešíme co a jak, tak dívenku odčarujeme.“</p>
<p>„Ve stařenku?“ zamyslel se Trix. „Ježiš, ona mě zabije. A ve kluka jakbysmet.“</p>
<p>„Ne, ne, neprobírej to!“ bránil se Šťovík rukama. „Nechci to vědět! Bude to jen tvá idea.“</p>
<p>Vrátil Trixovi Ajpod, vysypal fajfku a řekl:</p>
<p>„Ale samozřejmě taky nemusíš dělat nic. Ubezpečuju tě, že Tianě nehrozí žádné reálné nebezpečí. Normální dynastická svatba, fuj. Člověk by se na prstech dopočetl urozených, kteří se ženili a vdávali z lásky.“</p>
<p>„Moji rodiče se milovali!“ namítl Trix.</p>
<p>„Půlvévoda Rett Solier a jeho žena Remy Solierová, za svobodna baronka Remy Málorátová, která pocházela ze zchudlého léna? Byla provdána v patnácti letech, věnem půlvévodství přinesla platanový háj, jenž byl předmětem sporu, a právo beze cla procházet Chranskou úžinou? A po smrti starého Máloráta se pak celé léno připojilo ke spoluvévodství?“</p>
<p>Trix svěsil hlavu.</p>
<p>„Ale jistě že se milovali,“ utěšil Trixe čaroděj. „Jen jejich sňatek uzavírali rodiče a byl vykalkulovaný. Tak to bývá. A dokonce připouštím, že Tiana…“</p>
<p>„Pane Šťovíku, myslíte, že mám vůbec šanci uspět?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Máš velké šance,“ přikývl čaroděj. „Řeknu to jinak, bude to tvá zkouška, abys mohl postoupit z naslouchače na napovídače. Obtížností je to úplně ideální.“</p>
<p>„A postoupí hodně naslouchačů na napovídače?“</p>
<p>„Zhruba každý třetí.“</p>
<p>„A napovídačů na předříkávače?“</p>
<p>„Každý sedmý.“ Usmál se čaroděj.</p>
<p>„Hmm.“ Trix svraštil čelo. „Takže čarodějem se zřejmě stane tak každý dvanáctý předříkávač?“</p>
<p>„Magie má ráda krásná čísla,“ přikývl Šťovík. „Tak co řekneš, můj učni?“</p>
<p>Trix si hluboce povzdechl a řekl:</p>
<p>„Pane Šťovíku, dovolíte mi prosím vzít si volno na dva tý… na dvanáct dní ve věcích cti?“</p>
<p>„Dvanáct je příliš,“ odpověděl moudrý Šťovík. „Stačily by ti i tři… ale dobře, sedm dní. Sedm dní volna začíná právě teď.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Trix. U srdce mu bylo smutno, ale snažil se na mága hledět odvážně.</p>
<p>„Chrabrého rytíře určitě najdeš v <emphasis>Šupinách a drápech,</emphasis>“ řekl Šťovík. „Pak už se dohodněte spolu co a jak… A na… Vezmi si to. Může se hodit.“</p>
<p>Trix si vzal z mágových rukou těžký kožený měšec. Nedůvěřivě se podíval dovnitř a tam se matně zablýskly zlaté mince.</p>
<p>„Pane Šťovíku…“</p>
<p>„Jen ber, ber,“ zamračil se čaroděj. „Měl jsem na sympoziu štěstí v kartách. Hodně štěstí, Trixi.“</p>
<p>Zvedl se z kamene, protáhl se a zvučně řekl:</p>
<p>„A když moudrý čaroděj Radion Šťovík vyprovodil odvážného mladíka těmito skromnými slovy, rozplynul se jediným hnutím mysli ve vzduchu, aby se zhmotnil v pracovně svého prostého domku na kraji města Dillonu…“</p>
<p>Poslední slova zazněla už z prázdna.</p>
<p>Hned nato se stěna ticha zbortila a Trix uslyšel cvrčení cikád na zdech knížecího zámku i plamenné výkřiky malých dětských zlodějíčků kdesi ve čtvrti tam dole.</p>
<p>Z nějakého důvodu se cítil ještě menší a osamocenější, přestože ho učitel v posledních slovech jednoznačně povýšil z chlapce na mladíka.</p>
<p>Pochopil, že stárnout není vždycky až tak radostné.<strong>5.</strong></p>
<p>Když Trix vešel do slavné, aťsi trochu špinavé taverny <emphasis>Šupiny a drápy,</emphasis> s údivem shledal, že se tu nic nezměnilo. Nebo téměř nic.</p>
<p>Pancíř, v nějž byli oděni chrabří rytíři, tu pořád všelijak zvučel. Když se ale Trix rozhlédl pozorněji, všiml si zajímavého detailu − většina rytířů si na sobě nechávala drátěné košile nebo pancíř, ale drátěné kalhoty či zbroj kryjící nohy si sundávali a skládali pod lavice. Vezme‑li se ale v potaz, kolik piva rytíři vypili a jak často museli běhat na zadní dvorek, bylo to rozumné opatření. Ovšem špinavé kalhoty pod brněním nebo u těch chudších obyčejné otrhané podvlíkačky nikterak atmosféře nedodávaly na vznosnosti ani ji neoblažovaly libou vůní.</p>
<p>Středem veselí byl stejně jako posledně okouzlující sir Glamor. Rytíř s ryšavými kadeřemi stál na kulatém stole, korbel s pivem zdvíhal do výše a zpíval z plna hrdla:</p>
<p><emphasis>Chci, chci pivečka píti!</emphasis></p>
<p><emphasis>Chci, chci pivečka píti!</emphasis></p>
<p><emphasis>Pivečka píti, píti!</emphasis></p>
<p><emphasis>Pivečka píti! Píti! Píti!</emphasis></p>
<p>Rytíři (tihle nebyli až tak známí) se vzali kolem ramen, rozhoupali ze strany na stranu a podupávali kolem stolu společně s Glamorem. Při každém opakování slova <emphasis>píti</emphasis> bouřlivě dupali a křičeli: „<emphasis>Korbel!</emphasis>“</p>
<p>Trix byl z toho bujarého veselí trochu rozpačitý. Začal se proplétat mezi stolky a hledal svého pána, byť mu byl pánem jen nakratičko, slavného rytíře Pacluse. Když se posledně objevil v hospodě, téměř nikdo si ho nevšiml, konečně spousta kluků uchvácených leskem zbroje se motá kolem udatných bojovníků a sní, že se dostanou do služby nebo aspoň něco šlohnou. Jenže tentokrát měl Trix na sobě čarodějský hábit a hůl (raději si ji vzal do podpaží, aby jí někomu nepřidupl nohu) a u pasu se mu houpala aksamitová taštička, v níž měl knížku zaklínadel. Všichni po něm pokukovali. Někteří s úšklebkem, ale jiní, zejména starší rytíři, kteří viděli mágy bojovat, s úctou. Jeden rytíř ho dokonce přátelsky poplácal po zádech. Jiný k němu zase natáhl ruku s nedopitým pivem, což se mezi rytíři považovalo za projev přátelství a úcty… Naštěstí si Trix nevšiml, že když rytíře minul, jal se ten, se stále týmž kavalírským úsměvem, natahovat ruku s korbelem k psovi, který okusoval pod stolem kost.</p>
<p>Nakonec Trix objevil pleš sira Pacluse lehce převyšující stůl. Krásné vousy ležely na stole před ním jako ubrousek. Z obou stran sira Pacluse obklopovaly štěbetající šenkýřky. Jedna si navíjela na tenký prstík v kroužcích jeho vous, druhá mu cosi špitala do ucha. Paclus se usmíval a oči mu jen hrály. Zdálo se, že si za žádnou cenu není s to vybrat.</p>
<p>„Sire Paclusi?“ Trix se zastavil před rytířem.</p>
<p>Pohled odvážného reka roztál. Vykřikl tak, že dokonce přebil Glamorův zpěv.</p>
<p>„Trixi! Ty darmošlape jeden, z tebe už je skoro opravdový čaroděj!“</p>
<p>Odsunul jednu šenkýřku o kousek dál a ukázal na místo vedle sebe. Trix si rozpačitě přisedl.</p>
<p>„Líbí se ti?“ vyptával se Paclus a pohledem ukazoval na onu odsunutou šenkýřku. „Jmenuje se… no, to konečně není důležité. Chceš? Seznámím tě…“</p>
<p>Šenkýřka nejdřív našpulila rtíky, ale pak se se zájmem podívala na Trixe. Trix se zachvěl. Seznamovat se s nějakou obstarožní třicátníci naprosto nezapadalo do jeho plánů.</p>
<p>„Sire Paclusi… Potřeboval bych si s vámi promluvit…“</p>
<p>„Kuš, křepelky!“ zahučel Paclus. „Máme tu s mladým čarodějem vážný rozhovor!“</p>
<p>„Vida, vida,“ řekla druhá šenkýřka a pustila Paclusův vous. „Čaroděj… můj mladší bratr se taky učí… už deset let.“</p>
<p>Pak ale šenkýřky přecejen odešly a cestou se pořád bavily a chichotaly.</p>
<p>„Poslouchám, synku,“ řekl celkem střízlivým hlasem Paclus. „Jestli tě zklamala magie, nemusíš nijak dlouze žádat, vezmu tě hned zpátky. Moji staří zbrojnoši se ke mně kdovíproč nechtěli vrátit. A noví… se nějak nehrnou.“</p>
<p>Trix zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Ne, děkuji mockrát. Už jsem si na čarodějnictví zvykl. Vlastně mě poslal Šťovík…“</p>
<p>„Škoda. Ale jsem jedno ucho.“ odvětil Paclus ještě střízlivěji.</p>
<p>Trix se rozhlédl a usoudil, že jejich rozhovor nikdo slyšet nemusí. Sir Glamor řval na celé kolo:</p>
<p><emphasis>Chci, chci, vínečka píti!</emphasis></p>
<p><emphasis>Chci, chci vínečka píti!</emphasis></p>
<p>Kumpáni kolem bubnovali nohama o podlahu a vykřikovali: „<emphasis>Pohár! Pohár!</emphasis>“</p>
<p>Hostinský, který pobral hned čtyři džbánky najednou, už s nimi běžel ke stolu.</p>
<p>„Pane rytíři,“ začal Trix. „Poslyšte, co se dneska v noci přihodilo…“</p>
<p>„Vezmi to ve zkratce…“ poradil mu Paclus.</p>
<p>„Vitální mágové odvezli s regentovým i královým požehnáním kněžnu Tianu na Křišťálové ostrovy, aby ji tam provdali za vitálního mága Evicata!“</p>
<p>Paclus zašátral rukou po stole. Mezi několika prázdnými korbely našel i jeden nedopitý a obrátil ho do sebe.</p>
<p>Zafuněl a vstal.</p>
<p>„Pojďme, synku, nadýcháme se čerstvého vzduchu.“</p>
<p>* * *</p>
<p>V přímořském městě nenajdete romantičtější, veselejší a špinavější místo, než je přístav.</p>
<p>Trix a Paclus stáli na kamenem vydlážděném nábřeží a zkoumali lodě, které se nakupily v přístavišti.</p>
<p>„Tyhle se nám nehodí,“ mručel Paclus. „Jsou nákladní a pomalé, na těch vozí jen řepu. Ale tady je krásná, rychlá loď, jenže drahá. Tu si nepronajmeme. Ti, co tam u ní stojí, jsou samaršanští. Není radno se s nimi paktovat…, kdykoli tě podrazí.“</p>
<p>„A co tamta?“ Trix ukázal na krásnou loď, nad jejíž palubou trčely složené páky katapultů.</p>
<p>„To je válečná královská fregata, <emphasis>Smiřitel,</emphasis>“ odfrkl Paclus. „Chceš si půjčit královskou loď, abys ji využil proti králi?“</p>
<p>„A vy se nebojíte jít proti královské vůli?“ zeptal se rozpačitě Trix.</p>
<p>„Já? Ne, můj milý příteli. Nepřísahal jsem králi, ale zesnulému knížeti. Takže pokud se jeho dcera dostala do úzkých, dobiju loď a zachráním ji.“ odpověděl Paclus a příkře dodal: „Zbývá nám jediná možnost. Pojďme do přístavní hospody.“</p>
<p>„Koukneme se tam po kapitánech, kteří potřebují práci?“ napadlo Trixe.</p>
<p>„No, vlastně jsem plánoval dát si ještě nějaké pivo a vyčistit si hlavu,“ pronesl zádumčivě Paclus. „Ale je to dobrý nápad, chlapče! Rozhodně, kde jinde bychom našli námořníky bez práce, když ne v hospodě?“</p>
<p>Jestli byla rytířská hospoda <emphasis>Šupiny a drápy</emphasis> místem veselým, hlučným, plným řinčení kovu, zvuku korbelů a plamenných písní, pak přístavní zařízení <emphasis>Kotva a čelen</emphasis> žilo zcela jiným životem. Za maličkými stolky seděli po jednom drsní lidé v námořnickém oblečení, to jest žlutý oděv ze surového plátna, s vnitřními kapsami a zavazováním u límečku. Nepili víno nebo pivo, ale silný rum z panáků. Skoro všichni pokuřovali z fajfky a nad nimi visela oblaka šedomodrého kouře.</p>
<p>Sir Paclus obhlédl námořníky kritickým pohledem a vydal se k výčepu. Soudě podle postoje za ním stál sám majitel nálevny, starší habán s dobrosrdečnou tváří, která vzbuzovala důvěru. Za jeho zády byl na bidélku uvelebený zaprášený a očazený vycpaný papoušek.</p>
<p>„Pivo,“ řekl přísně Paclus. „Pivo pro mě a mého mladého přítele.“</p>
<p>„Pivo,“ opáčil zádumčivě námořník. „Slyšel jsem, že suchozemci pijí něco takového… A rum by vám vhod nepřišel?“</p>
<p>„Pivo,“ zopakoval Paclus.</p>
<p>„Hned, pane rytíř… Měl jsem jeden soudeček.“</p>
<p>Hospodský se lehce kulhavým krokem od výčepu vzdálil. A když se Trix na chudáka se soucitem ohlédl, všiml si, že mu chybí jedna noha a její místo zaujímá hladce obroušený kus dřeva.</p>
<p>„Přišel jsem o ní v bitvě za milovaného krále Markella,“ řekl hospodský, jako by cítil jeho pohled. „Sláva králi!“</p>
<p>„Sláva…“ zabručel Paclus.</p>
<p>Hospodský se vrátil s malým soudečkem, z něhož naplnil dva velké korbely. Trix se spokojeně napil, pivo bylo nasládlé a dobré. Paclus si taky lokl, úlevně a pochvalně zamručel a hodil na výčep pár měďáků.</p>
<p>„Mohu ještě něčím urozeným pánům posloužit?“ zeptal se hospodský. „Vidím před sebou znamenitého rytíře a mladého čaroděje… Dovolte mi předpokládat, že hledáte bandu dobrodruhů: Možná se chcete vypravit hledat poklady?“</p>
<p>„Nóó,“ zabručel Paclus s korbelem u pusy.</p>
<p>„Už dlouho mě nebaví tenhle klidný život na souši,“ řekl hospodský a znělo to pravdivě. „Chce se mi na moře. K dalekým neobydleným ostrovům… Námořnictví rozumím. V boji jsem neocenitelný. A navíc slušně vařím! Mohl bych dělat kuchaře…“</p>
<p>„Nehledáme poklady,“ odpověděl Paclus, když vyprázdnil korbel a utíral si vousy. „Plníme svatou povinnost, jež nám slibuje mnoho problémů a ztrát, ale žádné finanční zisky.“</p>
<p>„Škoda,“ vzdychl si hospodský. „No nic… stejně se ptejte, jestli chcete.“</p>
<p>„Proč najednou taková přízeň?“ zeptal se nedůvěřivě Paclus.</p>
<p>„Váš mladý přítel,“ hospodský se lehce poklonil Trixovi, „mi připomněl jednoho slavného mládence, s nímž jsme spolu prožili podivuhodná dobrodružství na osamoceném ostrově daleko odsud. V tomhle příběhu bylo místo pro urozenost i zradu, velkodušnost i záludnost, hledání pokladů i boje s piráty… Jéje, moc zajímavá historie to byla. Stálo by za to zapsat ji pro ponaučení… Tenkrát jsem pochopil, jak se dá pomáhat dorůstající generaci, poskytovat jí morální oporu a udávat směr. Pro památku svého malého přítele, kterého jsem učil námořnickému řemeslu, a dokonce ho zachránil před krvežíznivými piráty, vám rád pomůžu.“</p>
<p>„Tak to je jiná,“ přitakal Paclus, když vracel korbel, aby dostal další pivo. „V tom případě nám tedy poraďte. Potřebujeme malou rychlou loď se spolehlivou posádkou. Na několik dní. Celé to bude nebezpečné a ne zrovna výdělečné. Ale nejdůležitější je, aby byla posádka spolehlivá. Po návratu nesmí nikdo roztroubit, co viděl a slyšel.“</p>
<p>„Těžký úkol,“ zachmuřil se hospodský. „Námořníci, kteří neroztrubují tajemství? Takové neznám. Jedině že se jim vyřežou jazyky nebo se po návratu do přístavu hodí přes palubu…“ Zarazil se a zasmál. „To byl vtip, šlechetný rytíři! Vtip starého dobrého kuchaře. Nejlepší bystě měli najmout si loď bez posádky. Je tu jeden slavný škuner, jehož kapitán je pořád v lihu a lidi už se mu rozutekli. Loďka to není velká, ale rychlá. Za rozumné peníze domluvím všechno tak, aby vám kapitán loď tak na týden dva půjčil. Posádku si ale hledejte sami. Té sebrance, co vysedává u mě v hospodě, není nic svaté.“</p>
<p>Paclus se rozpačitě podíval na Trixe:</p>
<p>„Co ty, Trixi, ty nevíš o nějakém kapitánovi a posádce?“</p>
<p>Trix zavrtěl hlavou. A najednou se mu v hlavě zrodila šílená myšlenka.</p>
<p>„Jak velká posádka je potřeba?“</p>
<p>„Když budou pracovat svědomitě, tak pět šest lidí,“ odpověděl hostinský. „Paclusi,“ řekl Trix a až hrůzou trnul nad svou rozhodností, „mohli bychom si promluvit s jedním člověkem… v jistém ohledu je to kapitán…“</p>
<p>Paclus hodil k výčepu ještě peníz a řekl:</p>
<p>„Chystej loď, dobrý muži. Vrátíme se navečer. Pojďme, Trixi.“</p>
<p>Rytíř a čarodějův učeň vyšli ven provázeni melancholickými pohledy námořníků a zvědavým zrakem hospodského.</p>
<p>„Jak že se jmenuje ten tvůj kapitán?“ zeptal se Paclus.</p>
<p>„Kapitán Bambura…“ odpověděl Trix a cítil se přitom jako by z rozběhu skákal do ledové vody. „Kapitán Bambura, hrozba Křišťálových ostrovů…“</p>
<p>* * *</p>
<p>Je třeba říci, že idea, s níž přišel Trix, nebyla určena jemu. V Ideálním světě, kde je uloženo všechno, co kdy kdokoli, kdo je schopen přemýšlet, vymyslel, byla tato idea připravena pro jiné herce. (A co se stane, když budou herci opravdu hrát své role: vzbouřenci se bouřit, vojáci bojovat a vynálezci vynalézat?) Neboť nic neudělá herci větší radost, než když zhmotní své skutky z jeviště ve skutečném životě. Kdoví, bylo‑li to tím, že Trix vypil silné pivo, nebo strachem o Tianu a zoufalstvím, každopádně chytil ideu za šos a šťastně ji vyložil Paclusovi.</p>
<p>No a to, že Paclus ideu, neboli nápad, schválil, se dá vysvětlit buď množstvím vypitého piva v <emphasis>Šupinách a drápech,</emphasis> nebo tím, že naprosto nerozuměl námořnictví, jak mu mohou nerozumět jedině rytíři a gnómové.</p>
<p>Budovu divadla, k níž Paclus s Trixem dorazili, obklopoval pomalu se rozcházející dav. Děti všemožně halasily, chůvy a guvernantky pobíhaly kolem a snažily se dát pohybu svých svěřenců ten správný směr. Všude se povalovaly kelímky od osvěžujícího ovocné ledové tříště, krabičky od šerbetu a rahat-lukumu. Nějaký klučík řval na celé kolo:</p>
<p>„Já chci eště, eště Bamburu a Albu!“</p>
<p>Trix trošku posmutněl. Podle všeho byla v Dillonu představení divadelníků velmi populární. Zatímco Trix by teď, přes všechnu svou lásku k hercům, nejraději viděl sál prázdný a umělce hladové, jak jen chňapnou po tom, nechat se za pár zlatých najmout jako námořníci.</p>
<p>Přísný severní barbar u vchodu Trixe poznal a lehce pokývl hlavou. Herci zjevně přijali každého, kdo se trošku přiblížil ke světu divadla, za svého.</p>
<p>Zato na Pacluse se barbar zadíval podezíravě a položil ruku na své bojové kladivo.</p>
<p>Rytíř mu odpověděl hrdým vztyčením hlavy, až se mu narovnaly i vousy, a ruku položil na meč.</p>
<p>Pár vteřin obhlíželi jeden druhého.</p>
<p>Pak barbar vytáhl kladivo od pasu a natáhl ho k Paclusovi násadou. Trix si myslel, že to barbar dělá, aby si mohli vzít a posoudit jeho zbraň. Ani náhodou! Dlouhým špinavým nehtem udělal do násady zářez, jako by odměřoval velikost dlaně.</p>
<p>Paclus zamručením přitakal, vytáhl svůj meč a ukázal zářez na rukojeti.</p>
<p>Barbar přistavil kladivo k meči a přesně poměřoval odměřené zářezy. Rytířův byl delší.</p>
<p>„Hmm,“ ocenil barbar.</p>
<p>Znovu natočil násadu kladiva k rytíři. Ten beze slova obrátil meč k barbarovi ostřím. Položili rukojeti zbraní vedle sebe a pozorně je porovnávali.</p>
<p>Rukojeť meče byla silnější.</p>
<p>Barbar zneklidněl. Chytil si kladivo pohodlněji a třikrát jej zvedl nad hlavu. Pak maličko zaváhal a zvedl ho ještě jednou.</p>
<p>Paclus se zasmál. A vesele šestkrát za sebou zasalutoval mečem.</p>
<p>„Není možná!“</p>
<p>„A to když nejsem ve formě,“ skromně řekl Paclus. „Gnómí krev,“ dodal polohlasně.</p>
<p>V barbarově pohledu se objevila úcta. Sklonil hlavu a řekl:</p>
<p>„Pojď dál, chrabrý muži.“</p>
<p>Trix s Paclusem vešli do budovy divadla. Trix zmírající zvědavostí se okamžitě zeptal.</p>
<p>„Co to bylo? Nějaký barbarský zvyk?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Paclus. „Barbaři jsou velmi vznětliví a hrdí lidé. Kdyby řešili každý spor zbraní, brzy by se pomlátili. Proto u nich už odpradávna funguje zvyk poměřování zbraní. Dokázal jsem, že ho předčím ve všech ohledech, a on uznal mou převahu.“</p>
<p>„Ty jo!“ vykřikl Trix. „Ty jsi silnější než ten hromotluk!“</p>
<p>„Barbaři jsou velmi vznětlivý, hrdý a také důvěřivý lid,“ nejasně odpověděl Paclus. „A kde máš toho kapitána Bamburu?“</p>
<p>Prošli hledištěm, kde dvě čilé stařenky stíraly špinavým hadrem špinavé podlahy a v pravidelných intervalech hadry namáčely do kbelíku se špinavou vodou. Takové stařenky žijí ve všech zemích a za každé doby. Někteří mágové je dokonce podezírají, že to nejsou lidé, ale víly čistoty, zvláštní stvoření, která přicházejí na svět už starší, s hadrem a kbelíkem v ruce. Zvláštní znamení, podle nichž poznají svůj druh, tvoří určité tajné fráze a zvyky.</p>
<p>„Každej sem leze…“ řekla jedna stařenka, když ji Trix míjel, a pleskla ho hadrem přes boty.</p>
<p>„Furt lezou a lezou…“ dodala druhá. „Nemaj co dělat nebo co? To je jen lézt a nadělat…“</p>
<p>Trix nevěděl, že na tento tajný pozdrav má dvakrát poskočit na levé noze a vykřiknout: „Neřádi. Jen roznášet. Lezou po mokrým a lezou!“ Kdyby to udělal, stařenky by se ve vteřině proměnily v krásné víly, sevřely by ho v těsném objetí a splnily by mu každé přání: třeba by zaletěly na loď k vitálním mágům, pobily by smetáky nemrtvé a přinesly by Tianu zpátky do Dillonu. A celý náš příběh by se rázem ubíral úplně jinou cestou!</p>
<p>Ale Trix to nevěděl. A tak provinile sklopil zraky a prošel kolem brblajících stařenek. Za ním s hrdě vztyčenou bradou prošel rytíř; na něj si ovšem víly netroufly vyjet, neboť měly na paměti odedávné nepřátelství s gnómy.</p>
<p>Odvážného kapitána Bamburu našli budoucí spolubojovníci v maskérně. Kapitán s Karigem právě jedli vařenou slepici. Společnost jim dělal menší kulaťoučký muž, který byl blíže stáří než střednímu věku.</p>
<p>„Trix…“ podivil se Bambura a olizoval si prsty. „Trixi, ty ses dal k čarodějům!“</p>
<p>„Dáš si slepici?“ optal se bez jakéhokoli údivu Karig. „A kdo je to s tebou?“</p>
<p>Pod stolem nespokojeně bafl Albi, zjevně rozčilený tím náhlým vzrůstem počtu strávníků.</p>
<p>„Je to můj přítel, odvážný rytíř Paclus,“ řekl Trix a plácnul: „On není gnóm!“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Paclus šlehl po Trixovi pohledem a položil ruku na meč.</p>
<p>„Posaďte se, ctihodný rytíři,“ uvolnil napětí Bambura. „Hodně jsme toho o vás slyšeli.“</p>
<p>„I o vaší rodině,“ dodal Karig.</p>
<p>„Počkejte, počkejte!“ vykřikl ten břicháč. „Jémine, to o vaší babičce a dědečkovi jsme hráli operetu <emphasis>Kdyby babička byla dědečkem aneb Laguna gnómů?</emphasis>“</p>
<p>Rozhostilo se ticho, že by se dalo krájet. Trix chtěl křiknout na herce, ať utíkají, ale znal Paclusovu rychlost a rozhodl se, že je to marné a jen to povede k dalšímu zbytečnému utrpení komediantů.</p>
<p>Ale Paclus najednou stáhl ruku z meče a řekl:</p>
<p>„Tak to váš soubor sepsal tuto hru? Babičce… babičce se moc líbila. Říkala, že jí představení dokonce vehnalo slzy do očí. Při té scéně, jak jí dědeček pomáhal postavit kovářskou výheň z lasturnatého vápence…“</p>
<p>„Ano, to jsme byli my!“ břicháč se hrnul k Paclusovi, chytil ho za ruku a začal jí energicky třást. „Pamatuju si ji. Rozmilá stařenka. Jeden člověk se snažil hru kritizovat, tak ho vzala a vyhodila z okna. A jak se jí vede?“</p>
<p>„Jako co dělá?“ pokrčil rameny Paclus. „Tak pomaloučku si kuje… Co si pamatuju, moc se jí líbila herečka, která ji hrála…“</p>
<p>„To jsem byl já,“ řekl hrdě břicháč. „Dovolte, abych se představil. Jsem Maichel, ředitel divadla a na vedlejší úvazek herec.“</p>
<p>„A taky pokladní, kuchař, vyluzovač strašidelných zvuků ze zákulisí…“ dodal polohlasně Karig.</p>
<p>„Jak jste vy mohl hrát babičku?“ rozčílil se Paclus.</p>
<p>„Byl jsem mladší a sympatičtější,“ řekl kvapem Maichel. „Měl jsem okouzlující velkolepý plnovous.“</p>
<p>„Pravý?“ přeptal se podezíravě Paclus.</p>
<p>„Jak se vůbec můžete takhle ptát! Takovou urážku by nám vaše babička ani neodpustila…“</p>
<p>Paclus se zasmál a těžkou rukou poplácal ředitele po rameni, což Maichela vmžiku přikovalo k židli.</p>
<p>„Jakýpak… herec. Vidím, že znáš naš… zvyky gnómů.“</p>
<p>„Herec se musí naučit pronikat do podstaty toho, co ztvárňuje,“ odvětil Maichel a mnul si rameno. „Jinak by mohl téma zneuctít… a někdo by pak mohl herce i zabít.“</p>
<p>„Á!“ Paclus si sedl na volný taburet, ale pro jistotu si předem prohlédl nožky. Taburet zaskřípěl, ale vydržel. „To je báječné. Mně jde nyní o to, drahý Maicheli, že jsem si od vás chtěl vypůjčit − s jejich souhlasem a za náležitou odměnu samozřejmě − pět šest herců, kteří hrají ve hře <emphasis>Albi a Bambura na K</emphasis><emphasis>řišťál</emphasis><emphasis>ových ostrovech.</emphasis>“</p>
<p>Všichni herci se zasmáli.</p>
<p>„Copak?“ zamračil se Paclus.</p>
<p>„Jde o to, velectěný rytíři,“ začal Maichel, „že to nevychází matematicky.“</p>
<p>„Matematicky?“</p>
<p>„Ano. Ve hře totiž hrají všeho všudy čtyři lidé. Bambura, Karig, náš odvážný přítel ze severu Hort a já.“</p>
<p>Malý bílý psík pod stolem zlostně zavrčel.</p>
<p>„Promiň, Albi.“ Maichel pokynul. „Čtyři lidé a pes.“</p>
<p>„Ale vždyť ve hře účinkuje ještě posádka lodi, divoši, vitální mágové…“ řekl rozpačitě rytíř a zrůžověl.</p>
<p>Maichel moudře dělal, jako by si nevšiml, jak dobře je drsný rytíř obeznámen s odlehčenými hrami pro děti.</p>
<p>„To ano. Ale my si nemůžeme dovolit velký soubor. Víte, na co vás přijde nájem divadla ve velkém městě? Proto jsme čtyři a všichni hrajeme několik rolí. No a kompars najímáme na jeden dva večery z lidu…“</p>
<p>„Kapitán Bambura, náčelník divochů, stvůra v medvědí kůži s jeleními parohy, žena kapitána Bambury a mladý vitální mág,“ hrdě vypočetl Bambura.</p>
<p>„Druhý důstojník kapitána Bambury, syn náčelníka divochů, vůdce vitálních mágů, strážník v přístavu, námořník střežící ve strážním koši,“ sdělil Karig.</p>
<p>„První důstojník, druhý námořník, muž přes palubu, živé tělo, divošský lovec a stařena v jurtě,“ poklonil se Maichel.</p>
<p>„A konečně náš statečný Hort hraje všechny ostatní námořníky, divochy, vitální mágy a minotaury tančící bojový tanec. Jo a ještě boha slunce,“ usmál se Bambura.</p>
<p>„Divadlo je klam,“ řekl smutně Paclus.</p>
<p>„Ale ne, co vás napadá,“ Maichel zamítavě zagestikuloval. „Divadlo je sen. Je to iluze. Je to kouzlo společné důvěry. A co vás rmoutí, šlechetný rytíři? Večer vám zahrajeme, co si budete přát.“</p>
<p>„A umíte řídit loď?“ zeptal se Paclus. „Ve skutečnosti. Nebo je to všechno… iluze důvěry a společný sen?“</p>
<p>„No…“ Maichel se zamyslel. „Radil jsem se se svými známými, námořníky, takže umím námořnické uzly.“</p>
<p>„Já jsem se v dětství plavil na tátově…“ Bambura zakašlal. „Plavil jsem se na jedné lodi. Dokonce mě nechali stát u kormidla.“</p>
<p>„A já jsem rok sloužil jako plavčík na obchodní galéře,“ řekl Karig. „Vlastně jsem tam měl být tři a půl roku, ale pak přišlo to vítězství u Černého přívozu a všechny, kdo byli mladší sedmnácti let, pustili dřív.“</p>
<p>„Potřebujeme posádku pro malý škuner.“ Paclusova pěst smutně dopadla na stůl. Hbitě zachytil slepici, jež vyletěla do vzduchu, ulomil křidélko a strčil ho do pusy. „Možná umíte vázat uzly, ale námořníci nejste. Zbytečně jsme vás rušili.“</p>
<p>„Moment, moment,“ rozhořčeně se ozval Maichel. „Ano, jsme herci, ale věřte mi, že opravdový herec to, co předvádí na jevišti, zvládne i ve skutečnosti.“</p>
<p>Karig přitakal.</p>
<p>„Bez kapitána na moře nemůžeme,“ zavrtěl Paclus hlavou. „Tedy bez skutečného kapitána, který by věděl, kde je grot a kde čelen.“</p>
<p>„Grot,“ ozvalo se za Trixovými zády, „je v případě jednostěžňové lodi spodní šikmá plachta. A když jde o dvoustěžňovou loď, označuje grot hlavní stěžeň a spodní přímou plachtu na hlavním stěžni. No a čelen leží šikmo vzhůru na přídi lodě a jsou k němu připevněny kosatky a stěhy.“</p>
<p>Všichni se obrátili ke dveřím. Barbar Hort, skloněný, aby se nepraštil do hlavy o veřeje, se zazubil v odměřeném úsměvu.</p>
<p>„Hort, kapitán. Hort se devět let plavil na drakkarech, Hort byl tři roky kapitánem samaršanské válečné galéry, Hort rok sloužil v královské flotile jako první důstojník, ale natáhl jednu přes hubu kapitánovi a hodili ho přes palubu. Hort plaval dva dny a dostal se na břeh. Od té doby se Hort neplaví po moři, ale je kapitán.“</p>
<p>„Proč jsi nám to nikdy neřekl?“ zaúpěl Maichel.</p>
<p>Hort pokrčil rameny: „Chlubit se není muže důstojné.“</p>
<p>„Tak tím je to vyřešeno!“ Paclus se zvedl. „Tak si vezměte všichni čtyři věci…“</p>
<p>Albi rozčileně bafnul.</p>
<p>„A ty se taky sbírej!“ přísně se na něj podíval Paclus. „Všecičko si seberte a hurá na loď.“</p>
<p>„Počkejte!“ vykřikl Maichel. „Ještě jsme se nedomluvili.“</p>
<p>„Ne?“ Podivil se rytíř.</p>
<p>„Já jdu s odvážným rytířem,“ řekl přesvědčivě Hort. „Bít se s tebou bok po boku; konat činy, jaké budou opěvovat skaldové.“</p>
<p>„Kam poplujeme a jaký bude náš úkol?“</p>
<p>„Budeme pronásledovat vitální mágy…“ začal Paclus.</p>
<p>Karig vyskočil a zostřily se mu rysy ve tváři.</p>
<p>„Vitální mágové vypálili mou rodnou vesnici! Vyvraždili celou mou širokou rodinu. Půjdu s tebou!“</p>
<p>„Musíme zachránit kněžnu Tianu, kterou vitální mágové odvezli,“ pokračoval Paclus.</p>
<p>„Mou vzdálenou sestřenku Tianu?“ vykřikl Bambura a zarazil se. „Zachránit tu malou dívenku, která se dostala do neštěstí? Jdu s tebou!“</p>
<p>„Mohu vám zaplatit…“ Paclus se podíval do váčku a něco si zašuměl pod vousy. „Sedm… ne osm zlatých.“</p>
<p>„Deset a ujednáno!“ řekl tvrdě Maichel. „A polovinu z toho, co ukořistíme.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Když se v přístavu u malého dvoustěžňového škuneru sešli čtyři herci, Trix a Paclus na jedné straně a jednonohý hospodský na druhé, už se připozdívalo. Kousek bokem zastavil povoz naložený všemi potřebnými zásobami na celý týden: jídlem, vodou a lampovým olejem.</p>
<p>„To je ona! Krasavice <emphasis>Krakatice!</emphasis>“ zvolal hospodský a ukázal na škuner.</p>
<p>„No není zrovna velká,“ zamračil se Paclus.</p>
<p>„O to rychleji poletí po vlnách!“</p>
<p>„Ani plachet nemá moc…“</p>
<p>„Líp odolá bouři!“</p>
<p>„A je celá prožraná červotočem,“ řekl Hort, když do ní trochu dloubl nehtem.</p>
<p>Hospodský se podezíravě podíval na barbara a odpověděl:</p>
<p>„Hned je vidět, že je to osvědčená kocábka.“</p>
<p>Barbar pohrdavě ignoroval schůdky, vyskočil, chytil se za hrazení a přeskočil na palubu. Pár minut se procházel po škuneru, osahal si kormidlo, vlezl do podpalubí − odkud vylezl s mokrýma nohama, a nahlédl ještě do kajuty. Pak se vrátil k úvazišti a řekl:</p>
<p>„Kdysi to byl pěkný dvoustěžňový škuner.“</p>
<p>„No a co jsem říkal!“ zaradoval se hospodský.</p>
<p>„Teď je to hromada prken. Když se s ní vydáme na moře, vydrží maximálně týden dva. A kdyby přišla bouře, půjdeme ke dnu. Lanoví je prohnilé, plachty zalátané.“</p>
<p>„A dá se na něm vůbec plout?“ polekal se Trix.</p>
<p>Barbar se zamyslel a odvětil:</p>
<p>„Dá. Ale ne dlouho. Za týden ručím. Kolik za ni chceš?“</p>
<p>Hospodský mlaskl jazykem a obhlédl škuner.</p>
<p>„Sto zlatých.“</p>
<p>„Dvacet,“ odpověděl barbar. „Kdybys ji měl odklidit z přístavu, ještě bys za to platil. Neprodáš ji ani na dřevo.“</p>
<p>Hospodský pozvedl ruce k nebi.</p>
<p>„Co to říkáte, udatný vojáku! Je to slavná loď. Padesát!“</p>
<p>„Dvacet,“ zopakoval Hort.</p>
<p>„Barbaři nesmlouvají,“ osvětlil situaci Maichel. „Když se je někdo pokusí zatahovat do smlouvání, prostě vezmou kladivo a…“</p>
<p>„Z úcty k tak vážené společnosti souhlasím!“ mávl hospodský rukou. „Aj. Ta moje štědrost mě jednou zahubí… A opravdu nejedete hledat poklady?“</p>
<p>Odpověď nepřišla a hospodský se vzdycháním odcházel od úvaziště. Proti němu se pohybovaly dvě postavičky. Při pohledu na ně Trix zpozorněl.</p>
<p>A právem.</p>
<p>„Trixi!“ Ian zamával a rozběhl se. Spěšně ho stíhala ještě jedna menší postavička.</p>
<p>„A to je kdo?“ podivil se Paclus.</p>
<p>„Můj… můj zbrojnoš,“ řekl rozpačitě Trix.</p>
<p>„Odkdy mají učedníci mágů své zbrojnoše?“ zarazil se rytíř.</p>
<p>Ian už k nim dobíhal, pomalu se zastavoval a opatrně si obhlížel společenstvo, jež se tu sešlo.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zeptal se Trix. „Proč nejsi se Šťovíkem? To on ti řekl, kde jsem?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Ian. „Řekl, že sis vzal volno. A že na tebe buď můžu počkat u něj, anebo jestli chci, tak že tě můžu zkusit najít. A Chalanberi se taky přidal, že by tě chtěl najít. A tak jsme poprosili Annette…“</p>
<p>„Jen to ne…“ zašeptal Trix.</p>
<p>Annette seděla Chalanberimu na rameni, nožky svěšené dolů a dotčeně se dívala na Trixe. Načež pochopila jeho pohled, našpulila rtíky a odvrátila se.</p>
<p>„Trošku něco začarovala a řekla, že jsi v přístavu… Tak.“ Ian rozhodil ruce. „A Chalanberiho jsem vyhnat nemohl. Řekl, že taky musí zachraňovat sestru…“</p>
<p>„A co tedy chcete, jet s námi?“ nechápal Trix.</p>
<p>„Jojo!“ Vypískl Chalanberi.</p>
<p>Dlužno říci, že Trix byl rád. Když se člověk vydává vstříc nebezpečné cestě, přijde k dobru jakákoli přátelská pomoc. Dokonce i pomoc zbabělého zbrojnoše prostého původu nebo malého levobočka…</p>
<p>Ale co tomu řeknou ostatní? Nehodí se pro čarodějova učně, aby s sebou na nebezpečnou výpravu tahal kdejaké pískle…</p>
<p>„Paclusi?“ Trix se podíval na rytíře.</p>
<p>„Rozhodni se sám,“ odpověděl mu. „Jsou to tvoji lidé, ty se rozhodni. Další ruce se vždycky můžou hodit.“</p>
<p>„Ale Chalanberi už nám opravdu k ničemu nebude.“</p>
<p>„Jak tohle můžeš říct,“ zakroutil hlavou rytíř. „Když je nevlastní bratr Tiany, byť levoboček, dodá jeho přítomnost našim skutkům skutečný motiv.“</p>
<p>„Svatá pravda!“ přitakal Maichel. „Je to v zásadě plnění svaté povinnosti.“</p>
<p>„Když je muž ochoten bít se za čest své sestry,“ pádně doplnil Hort, „je jedno, kolik je mu let, zkrátka je to muž. Pojď sem, klučino!“</p>
<p>Chalanberi s obavou došel k Hortovi.</p>
<p>„Na!“ Barbar se pohrabal v kapsách pláště a vytáhl malé kladívko. „V mém kmeni dáváme taková malá bojová kladiva dětem, když jdou poprvé do boje.“</p>
<p>„Ty jo…“ nadšeně vykřikl Chalanberi. „Kladivo z meteoritové oceli a rukojeť z cypřišového dřeva. Takové stojí deset zlatých, když je v pořádku!“</p>
<p>Maichel zabručel a podíval se na Chalanberiho uznalým pohledem.</p>
<p>„Kdyby došlo na boj, tak ty se budeš proplétat mezi nohama nepřátel a uštědřovat jim rány do kolen,“ vysvětlil Hort. „Nebo pak můžeš nepřátele pronásledovat a ty, co upadnou, bít kladivem po hlavě, do temínka, aby se už nikdy nezvedli.“</p>
<p>Trix se chytil za hlavu:</p>
<p>„To snad nebude třeba! Obejdeme se bez boje…“</p>
<p>„Musíme být připraveni na všechno,“ pokrčil rameny Hort. „No a taky se tím kladívkem dají louskat ořechy.“</p>
<p>Trix mávl rukou na znamení, že se vzdává.</p>
<p>„Dobrá, jak chcete. Já jsem vás varoval…“</p>
<p>A Karig mentorsky pravil:</p>
<p>„Můj lid má takovou píseň. Ve vašem jazyce ji nedokážu zazpívat, ale smysl vám řeknu… Když se vydáváš na cestu, veseleji je jíti s přítelem. Když jsi sám, jsi jeden, ale když jsi s přáteli, je vás několik. Sněhové metelice tě nevyděsí, dusivý žár tě nevyleká, lijavec tě nerozhází − když jsi s přáteli. Když jde jeden proti medvědovi, je to smrtelně nebezpečné, ale když půjdete se skupinkou soudruhů a napadnete medvěda z více stran, přemůžete ho. Nepřijde‑li mu na pomoc další medvěd… K tomu, aby se ti moudrost této písně pevně uložila do hlavy, je třeba zpívat ji dlouho a slova si několikrát zopakovat.“</p>
<p>„I náš lid má takové písně,“ přitakal Hort.</p>
<p>„A co ty?“ zeptal se Trix zachmuřeně Annette.</p>
<p>„Já?“ hlas víly se plačtivě zachvěl. „Jak chceš, můj milý. Jestli chceš, zůstanu. Budu na tebe čekat tady na úvazišti… Dokud mi budou síly stačit, dokud mi ničivý vítr nepoláme křidélka a nestrhne mě do studené vody…“</p>
<p>Trix beze slova natáhl ruku a Annette mu skočila do dlaně.</p>
<p>Koneckonců vždyť četl pověsti o hrdinných dětech, které pomáhaly během války s vitálními mágy dospělým. Zjišťovaly, kolik je nepřátelských vojsk a jakým směrem se ubírají; podpalovaly kopky sena a stohy, aby připravily soupeře o krmení, otravovaly studně a napajedla, vábily vitální mágy, aby se vzdali, a nemrtvé lanařily, nechť učiní pokání a dobrovolně se vrátí zpět do hrobů…</p>
<p>Trixe zneklidňovalo jediné. Všechny pověsti končí tím, že vitální mágové děti lapili, krutě je mučili a pak je popravili.</p>
<p>Moc chtěl věřit, že takhle podmínka není nevyhnutelná.</p>
<p>* * *</p>
<p>Mírný večerní vítr nesl <emphasis>Krakatici</emphasis> na otevřené moře. A ještě ani nevypluli pořádně z říčního ústí a už se před nimi míhaly mrštné delfíní hřbety pronásledující létající rybky, vzduch byl cítit solí a průzračná říční voda tmavla a nabírala hlubokou temnou modř. Racci pomalu plachtili nad škunerem a smutně na sebe zvláštními hlasy pokřikovali: <emphasis>Tekeli</emphasis><emphasis>‑</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis>! Tekeli</emphasis><emphasis>‑</emphasis><emphasis>li</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>
<p>„Zvedejte grot,“ dával Hort příkazy.</p>
<p>K Trixově podivu se herci stručně poradili, vybrali jedno z lan a svorně za ně táhli.</p>
<p>„Táhnout spodní plachtu! Všichni!“</p>
<p>Paclus zamručel a přidal se k hercům.</p>
<p>„Připevněte lem!“</p>
<p>Chalanberi, který nadšeně sledoval všechno, co se dělo, si dokonce strčil prst do pusy. Hned si toho ale všiml Hort a vyštěkl: „Plavčíku. Prst z pusy ven. A marš do lodní kuchyně. Pomůžeš Ianovi škrabat brambory!“</p>
<p>Trixovi se podařilo zahnat neodolatelnou touhu následovat klučíka, aby se dostal dál od drsného kapitána. Na druhou stranu ale on nebyl jen tak nějaký usmrkánek, byl mladý mág…</p>
<p>„Čaroději, tys usnul?“ obrátil se Hort i na něj. „No, kde máš vítr? Já držím kurz a ty se starej o plachty!“</p>
<p>Trix se s obavou po očku podíval na hromadu starých šedivých plachet, které mu pleskaly nad hlavou. Špatně natažené provazy a provázky poletovaly sem tam a ve větru hlomozily záplaty na grotu…</p>
<p>„Ajpod…“ zamumlal Trix, když otvíral knížku zaklínadel. Takže… tohle je ohnivá zeď… tohle je přivolání Šťovíka na pomoc… nádherné zaklínadlo, jen se bude trochu stydět, až bude volat: <emphasis>Ó, veliký čaroději, slyš svého liknavého učně…</emphasis></p>
<p>Jasně. Tohle je ono.</p>
<p>Trix si odkašlal, čímž chtěl připoutat pozornost společnosti. Pro mága je podstatné, aby ho někdo kolem slyšel a věřil mu…</p>
<p>„První nesmělý poryv větru šelestí nad zemí, ohýbá trávu, bere s sebou listí ze stromů. Jasně září slunce a ve svitu jeho…“</p>
<p>Trix ztichl. Šťovíka nejspíš nenapadlo, že denní čas se zpravidla mění, nebo zapomněl, že lodě se plaví po moři, a nikoli na souši.</p>
<p>Zaklínadlo určitě výtečně fungovalo na vysokém kopci, na němž Šťovík seděl, když ho tvořil, ale ne tak docela se hodilo pro moře.</p>
<p>„Sto kotev do tvé košile!“ vykřikl Hort. „Tak budeš zaklínat vítr nebo ne? A umíš to vůbec?“</p>
<p>Z Trixovy kapsy vykoukla Annette a s obavami se na chlapce podívala.</p>
<p>Trix si znovu odkašlal. Přeletěl znovu očima po textu a knihu sklopil dolů.</p>
<p>„Nad šedou mořskou plání vítr zachycuje mraky,“ řekl zvučně. „Jako černý blesk zvěstující bouři prolétává mezi oblaky a mořem. Racci úpí a zmítají se nad mořem, snaží se skrýt svůj strach před blížící se bouří…“</p>
<p>Zdálo se mu, že něco trochu popletl. Že kdyby srovnal slova maličko jinak, zaklínadlo by zaznělo do celého světa, oceán by se otřásl v samých základech a omyl by slanými pěnivými vlnami i vysoké hory…</p>
<p>„Trixi!“ zařval Paclus a s hrůzou se rozhlížel. Odkudsi se doopravdy snášela bouře, bláznivě se zmítající sem tam a netušící, proč to vlastně dělá. Racci zoufale křičeli a nepřetržitě káleli. A ze všech stran se stahovaly těžké olověné mraky. „Trixi, ne bouřku, ale vítr do zádi!“</p>
<p>„Modrým plamenem planou blesky a ztrácejí se v mořské hlubině…“</p>
<p>Rozeznělo se hromové dunění. Modrý blesk udeřil do vody na pravoboku škuneru, voda zasyčela a kolem se vznášela v chuchvalcích pára.</p>
<p>Trix zavrtěl hlavou. To, co se dělo, vyhodnotil jako ne úplně dobré, takže spěšně pokračoval:</p>
<p>„Vítr, vítr následuje mraky a blesky. Vítr je mocný, houfně žene mraky po nebi! Utíká po modrém moři, vane nad oceánem. A když se dotkne malého škuneru, chytá ho svou laskavou silnou rukou a pohání, pohání, pohání ho vpřed! Po stopách lodi úskočných vitálních mágů, kteří vezou kněžnu Tianu do zajetí. Po stopách lodi vitálních mágů, jen dvakrát či třikrát rychleji!“</p>
<p>Jako by něco udeřilo do zádě. Plachty se s hlomozením vypjaly. Všechny nešťastné horní plachty, všechny, dokonce i ty nejmenší plachtičky nabraly vítr a prohnuly se. Škuner skoro letěl nad hladinou a hnal se vpřed, pronásledován ukrutnou bouří, v níž se blesky jen míhaly.</p>
<p>„Čaroději, rychleji ne!“ křikl na něj Hort. „Plachty nevydrží!“</p>
<p>Trix se ohlédl a uviděl nebe prokláté blesky a valící se mraky. Rozhodl se, že se bude dívat pouze vpřed.</p>
<p>„Jsi opravdu rozený čaroděj!“ řekl Paclus. Rytíř se pochvalně zazubil a drcnul Trixe pěstí do boku. „Za čtyřicet, no možná i třicet let s tebou bez obav půjdu bok po boku do opravdového boje!“</p>
<p>Trixovi se nezdálo, že by to byl až takový kompliment, ale přít se nechtěl. Místo toho křikl na Horta.</p>
<p>„Čím mohu ještě pomoci, kapitáne?“</p>
<p>Hort přeletěl pohledem palubu, na kterou každou vteřinu cákala zpěněná voda. Před nimi čistý horizont, v zádech zuřící bouře a řekl:</p>
<p>„Jdi do lodní kuchyně, pomůžeš škrabat brambory. Na čerstvém vzduchu roste chuť k jídlu.“</p>
<p>Trixe by možná potěšilo to, co řekl Hort, když zašel do lodní kuchyně. „Je moc silný na takové obyčejné věci, jako je příznivý vítr. Moc silný a moc mladý. Ať s čarováním ještě počká.“</p>
<p>Ale Trix to neslyšel. Slezl do špinavé lodní kuchyně, kde ve svitu olejové lampy Chalanberi škrabal brambory a Ian klučinovi pomáhal svým vyprávěním:</p>
<p>„Pamatuju se, když jsem měl službu v kuchyni v sirotčinci. A museli jsme oškrabat pět kbelíků brambor a nožík byl jen jeden a úplně tupý…“</p>
<p>Když se objevil Trix, Ian vyskočil a předstíral, že je v plné práci; jal se sbírat šlupky od brambor, nalil vodu do hrnce a začal v kamnech rozdělávat oheň, a to všechno současně.</p>
<p>Ale Trix se do něj kvůli jeho lajdáctví nepustil. Sedl si do rohu, vytáhl Ajpod a pozorně se věnoval zaklínadlu, které má nepřítele obestřít hlubokým spánkem.</p>
<p>Vypadalo to, že tady je všechno v pořádku. Bylo to zaklínadlo vhodné na moře i pro loď, tady se Šťovík nespletl.</p>
<p>Nezodpovězená zůstávala jediná otázka: v koho nebo co má přeměnit Tianu?</p>
<p>„Iane, kdyby ses mohl na nějaký čas přeměnit v někoho nebo něco jiného, čím bys chtěl být?“ zeptal se.</p>
<p>„Králem,“ rozumně odvětil Ian. „A mága, který mě přeměnil, bych dal popravit.“</p>
<p>„A kdyby sis měl vybrat zvíře?“</p>
<p>„Tak draka.“</p>
<p>„Jasně,“ zabručel Trix. „A ty, Chalanberi, čím bys chtěl být?“</p>
<p>„Žábou,“ řekl klučina. „Jojo. Žábou!“</p>
<p>„Proč?“ zrozpačitěl Trix.</p>
<p>„Tak legračně skáče. A navíc může žít ve vodě i na suchu. To je super, jojo?“</p>
<p>Trix mávl rukou a hluboce se zamyslel.</p>
<p>A my ho u toho na chvilku necháme. Ostatně je to těžký úkol: vymyslet takovou přeměnu, aby se ani rozmarná dívenka neurazila.</p>
<p>Škuner se mezitím hnal na křídlech bouře a nezvratně doháněl loď vitálních mágů…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Třetí část<strong>Trix hledá spravedlnost</strong><strong>1.</strong></p>
<p>Brzy ráno, sotvaže sluníčko začalo zlehýnka vykukovat skrze mraky, sešel Paclus do mezipalubí a jemně zatřásl sítí, v níž spal Trix.</p>
<p>„Vstávat, čaroději! Doháníme vitální mágy.“ Trix se probudil jako by ho náhle do vody hodil.</p>
<p>„Už?“ ptal se Trix a vymotával se z houpací sítě. „Tak rychle?“</p>
<p>„Přivolal jsi dobrý vítr,“ řekl dobrosrdečně Paclus a mířil k východu. „Jejich plachty už jsou na obzoru, do hodinky je máme. Všechny vzbuď, umyj se a přijď na palubu.“</p>
<p>V noci loď kormidlovali statný barbar a v bojích zocelený rytíř. Všichni ostatní členové posádky sladce pochrupávali v sítích.</p>
<p>Trix prošel mezipalubí a probudil herce.</p>
<p>Maichel se probral okamžitě a vykřikl: „Kam máme běžet?“ Karig otevřel oči ještě dřív, než se Trix dotkl jeho ramene, přísně se podíval na chlapce, přikývl a vyskočil, jako by ani nespal. Bamburou naopak musel zatřást a rozhoupat ho i se sítí; vůbec se nechtěl probudit a prosil: „Ještě chviličku… Bráško… vydrž… Jen co dosním sen…“ Herec se zjevně ocitl kdesi daleko v dětství.</p>
<p>Ian se hned, jakmile se ho Trix dotknul, v síti posadil a vykřikl: „Už vstávám!“ Ale sotva se Trix otočil, zase usnul − vsedě… a museli na něj šplíchnout vodu ze džbánku.</p>
<p>Maličký Chalanberi spinkal tak sladce, že Trix neměl to srdce ho budit. Tak to dal za úkol nespokojeně bručícímu Ianovi a sám se přesunul do podpalubí.</p>
<p>Poté Trix posnídal zbytky vařených brambor a uzené losí maso tvrdé jako broky a rychle seběhl na záchod. Dírkou ven tam s obavami sledoval vlny bušící o záď a provedl vše, co bylo třeba. Pak vylezl na můstek, kde si cosi šeptali Hort a Paclus.</p>
<p>„Kde jsou vitální mágové?“ zeptal se Trix a zachvěl se v chladném větru zimou. Za zádí stále rámusila bouře a blesky jen lítaly.</p>
<p>„Podívej…“ Paclus natáhl ruku.</p>
<p>Trix se zadíval a pochopil, že loď vitálních mágů je daleko blíž, než si myslel, do pětadvaceti minut tam musejí být. Byla to briga, dvoustěžňová plachetnice, o něco větší než jejich <emphasis>Krakatice.</emphasis></p>
<p>„Jakmile se přiblížíme těsně, budeš muset zastavit vítr,“ řekl Paclus. „A hned je uspat.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Trix a nervózně přitom pokukoval po svém Ajpodu. „Zaklínadlo je dobré, připravil ho Šťovík. Stačilo, že jsem ho četl, a div jsem sám neusnul.“</p>
<p>„A co vítr?“</p>
<p>„Vítr…“ Trix polkl. „Hned to dám dohromady. Zastavit ho bude lehčí.“</p>
<p>„No, nevím,“ Paclus s pochybami zakroutil hlavou. „Jednou jsem viděl Šťovíka, když se snažil zastavit ohnivou smršť, kterou sám přivolal…“</p>
<p>„Já bych doporučil už s tím začít,“ řekl Hort. Vytáhl z kapsy několik bobulek horské kávy, dvě si strčil do pusy a rozžvýkal je. Natáhl ruku s plody i k Paclusovi, a ten si je s děkovným kývnutím vzal. „Protože za chvíli vitální mágové vyšlou oheň z katapultů.“</p>
<p>„Všimli si nás?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Hort se zasmál.</p>
<p>„Všimli? Hochu, těžko si nevšimnout lodi, která se za tebou žene na křídlech bouře rychlostí, jaké by normálně nikdy nedosáhla. Lodi, jejímiž průvodci jsou blesky a smršť! Lodi, která…“</p>
<p>„Jasně. Beru zpátky.“ Trix se ohlédl. Posádka už vylezla a ustaraně se na něj dívala. Dokonce i Ian a Chalanberi, oba mokří (z čehož hned bylo vidět, jak Ian probouzel Chalanberiho), vypadali vylekaně. Trix si uspořádal myšlenky a začal: „Moře usíná. Vůkol nevidět jediného zčeření či vlnky. Vítr utichá… Jeho skotačivé poryvy již neburcují více hlubokou dřímotu vod… Šedomodré mraky se rozpouštějí do nebe, ustává burácení hromu, blesky naposledy sjíždějí po nebi. Na oceáně klidném jako zrcadlo se zcela zastavily dvě lodě…“</p>
<p>Ustal.</p>
<p>„No, dobře,“ zamyšleně se rozhlédl Hort. „To bylo… snad až moc…“</p>
<p>Na palubu <emphasis>Krakatice</emphasis> žuchnul obrovský černý buřňák. Pták těžce dýchal, zobák doširoka otevřený a celý bez sebe se díval na lidi. Pak heknul, vyčítavě se přitom podíval na Trixe a kolébavě se pustil na záď.</p>
<p>„Celou noc se chudák hnal v bouři,“ řekl Paclus, „pořád nahoru a dolů… už už se křídlem dotýkal vody a nahoře zase skoro mraků. Naříkal tak, že se člověku srdce lítostí svíralo…“</p>
<p>„Mimochodem na lodi vitálních mágů už rozkládají katapulty…“ melancholicky řekl barbar. „A podle kouře bych řekl, že chtějí střílet rozpálenou smolou…“</p>
<p>Trix si pospíšil, otevřel Ajpod a pustil se do čtení zaklínadla:</p>
<p>„Spánek! Ó, sladký spánku, uzavírající věky, radosti unaveného těla a usoužené duše! Námořníkova práce jest lopota věčná, odpočinek jen skoupý… Jaká slast ulehnout na teplou palubu, padnout tváří na dlaň a cítit, jak moře přívětivě jako starostlivá matka, kolébka, kolébá loď vitálních mágů. Spánek, sladký spánek potkává každou živou duši. Zbavuje smutků a utrpení, únavy i žalu. Tvrdě usínají všichni, všichni na lodi vitálních mágů: tak spí dítě na matčiných prsou vonících mlékem, tak spí zamilovaní poslouchajíce navzájem svůj dech, tak spí unavený kameník, jenž odložil krumpáč, tak spí svědomitý žáček, jemuž klesla hlava na svitek… Jejich spánek potrvá rovné tři dni a tři noci, ani o minutu více, ani o minutu méně. Už spí… spí… spí…“</p>
<p>Trix utichl. Paclus i Hort napjatě sledovali loď vitálních mágů. Pak Paclus spokojeně přikývl:</p>
<p>„No jo, katapulty se přestaly hýbat… Vypadá to, žes je uspal, Trixi. To jsi šikulka! Opravdu dobré zaklínadlo. Bylo tam něco jak pro oči, tak pro uši, ruce i nos.“</p>
<p>„Nos?“ podivil se Trix.</p>
<p>„No přeci to mateřské mléko…“</p>
<p>„A ono je cítit?“ Trix se zarazil. „Myslel jsem si, že to je obrazně… Ale stejně je to vlastně Šťovíkovo zaklínadlo.“</p>
<p>„I tak jsi šikulka. Ale teď nám přičaruj trochu větru. Lehounkého, abychom se mohli k lodi přiblížit.“</p>
<p>Zatímco Trix tvořil jednoduchoučké zaklínadlo (do hlavy se mu cpaly takové hlouposti jako třeba <emphasis>Tož větře veselý, píseň zapěj nám…),</emphasis> Paclus vytáhl diamantový hranolek a jal se brousit meč.</p>
<p>„Všichni spí,“ zaznamenal barbar. „Konečně sám jsi říkal, že zaklínadlo je dobré.“</p>
<p>„Ale víš ty vlastně,“ řekl úplně nevzrušeně rytíř, „že jsem měl nejednou tu čest bojovat s mágy bok po boku. A už jsem taky dávno pochopil, že ať je zaklínadlo sebelepší, existuje vždycky možnost, že na někoho nebude účinkovat.“</p>
<p>Maličko se zarazil a dodal:</p>
<p>„Zvlášť když to zaklínadlo tvořil můj milovaný přítel Radion Šťovík…“</p>
<p>Barbar se zamyslel, vytáhl sametový hadřík a začal si leštit kladivo.</p>
<p>* * *</p>
<p>Díky mírným poryvům magického větříku se <emphasis>Krakatice</emphasis> přiblížila k lodi vitálních mágů těsně bok po boku. Teď se dalo rozeznat i jméno jejich škuneru, <emphasis>Ras.</emphasis> Větřík poslušně ustal.</p>
<p>Všechno skřípělo. Buřňák, který se vydrápal na grot, zaúpěl v hrdelním výkřiku a ztichl, jako by polekal sám sebe. Paclus došel za rachotu svého brnění až k palubě nepřátelského škuneru zasypané nehybnými těly. Posádka vitálních mágů spala.</p>
<p>„Teda spí fakt jako mrtví,“ zažertoval rytíř a sám se zasmál vlastnímu šprýmu. „Pomozte mi přelézt… Nerad bych spadl do vody, mám na sobě brnění…“</p>
<p>„Zrezlo by?“ s pochopením vypískl Chalanberi.</p>
<p>Rytíř se na něj shovívavě podíval:</p>
<p>„Hůř, chlapče, vzalo by mě ke dnu!“</p>
<p>Na nepřátelskou loď přehodili provazový můstek (šlo to bez problémů, protože hrazení palub bylo prakticky na stejné úrovni) a rytíř se odvážně vydal na palubu <emphasis>Rasa.</emphasis> Následovali ho barbar s kladivem připraveným v pohotovosti, Karig s dlouhým horalským kinžálem a odvážný kapitán Bambura v lehké drátěné košili s jedenapůlručním mečem. Poslední šel Trix, který třímal v jedné ruce Ajpod a ve druhé svou čarodějskou hůl. Díky svému umění boje s tyčí, jemuž se tak pozoruhodně naučil v den, kdy přišel do Dillonu, se hůl jevila jako užitečnější než kniha zaklínadel. Na rameni mu seděla víla, celá ztichlá a ostražitá.</p>
<p>„Ostatní budou čekat,“ kázal Paclus.</p>
<p>„Ne, Chalanberi půjde se mnou!“ zavelel Trix.</p>
<p>Klučík zlehka zbledl, ale nakonec se i se svým kladívkem, které mnul v ruce, pustil za mladým čarodějem.</p>
<p>„Pozorně poslouchej, co budu říkat!“ přikázal mu Trix. „Opravdu pozorně! Je to už velká magie a tobě přijde k duhu, když uslyšíš opravdová zaklínadla.“</p>
<p>„Ááá, jistě,“ chápavě přikývl Paclus. „Áno, čaroděj má pravdu, poslouchej ho pozorně, náš malý příteli.“</p>
<p>Na nepřátelském škuneru vládlo ticho a klid. Z kotlů čoudila rozpálená smola, kterou se námořníci chystali poslat na jejich loď. Slepice, jež seděly v klecích za hlavní palubou, nervózně pokvokávaly.</p>
<p>„A je tu první chybička,“ řekl vesele Paclus. „No podívejte, na zvířata zaklínadlo nezafungovalo.“</p>
<p>Pro jistotu řádně kopl jednoho námořníka okovanou botou. Ovšem ten zjevně spal.</p>
<p>„Ale i kdyby tu byli hlídací pardáli, stejně nám to nezhatí,“ řekl sveřepě Karig. „Tak co, jdeme hledat tu dívenku?“</p>
<p>Trix přikývl. Něco ho zneklidňovalo… Něco nebylo v zaklínadle, které jim připravil Šťovík, tak, jak mělo být… nějaká drobnost… Spánek, sladký spánek, přichází…</p>
<p>„Stůjte!“ zakřičel. „Už vím, kde je chyba!“</p>
<p>Nad palubou se rozezněl hromový smích a z otevřených dveří zadní paluby vyšel rytíř a mág Gavarr. Černé brnění se na slunci zlověstně blyštělo. V jedné ruce držel vitální mág naprosto lehce obouruční meč, ve druhé magickou hůl.</p>
<p>„Pozdě, ty samolibý panáčku!“ zařval. „Pozdě! Nuže, mí věrní sluhové, vpřed!“</p>
<p>Ze dveří za Gavarrovými zády vyskočili zombie s odulými modrými tvářemi, napuchlýma rukama a nohama, mrtvýma slepýma očima a vyceněnými vylámanými zuby. Kryla je zbroj ze shnilé potrhané kůže a ozbrojeni byli tupými rezavými meči.</p>
<p>„Uspávací zaklínadlo zabírá jen na živé!“ pokračoval vitální mág. „Poznávám v tom Šťovíkovu hloupost!“</p>
<p>„Tvé mrtvé gardy se nelekneme!“ křikl na něj zpátky Paclus a prudkou ranou přerazil nejbližšího zombie napůl. Horní polovina se přiblížila k Paclusovi, chytila se rukama za hrazení a zaplňovala ovzduší kolem sebe strašidelným řevem. Spodní se rozhodla slepě pobíhat mezi vojáky a pokoušela se pořád se stejnou vervou kopnout protivníka.</p>
<p>„Ale tys měl usnout!“ nevydržel to Trix.</p>
<p>K jeho podivu ho Gavarr nejenže slyšel, ale taky mu odpověděl. Zvedl hledí přílbice a zadíval se na Trixe bílými bělmy mrtvých očí.</p>
<p>„Už nikdy nebudu jíst vařená vejce…“ pokoušely se o Trixe mdloby.</p>
<p>Sinalé rty vitálního mága se pohnuly a ten řekl:</p>
<p>„Kdybych byl naživu, usnul bych. Ale už jsem dávno mrtvý… A vlastně taky kvůli tomu zpropadenému Šťovíkovi!“</p>
<p>Při každém slově se vitálnímu mágovi z pusy valila nějaká práchnivina.</p>
<p>„Je to lich, černokněžník umrlec!“ vykřikl Hort a Trix si s hrůzou všiml, jak nebojácný barbar zbledl strachem. „Všichni zemřeme!“</p>
<p>„Čaruj, Trixi!“ zařval Paclus, když mydlil do dalšího zombie. „Jsi mág nebo psí sopel?“</p>
<p>Rytířova prostá a pádná slova pomohla Trixovi se sebrat.</p>
<p>„Krev chrabrých předků vře v žilách rytíře!“ zakřičel. „Meč, jak by to jen pírko bylo, poletuje v rukou jeho a jediným dotekem drtí mrtvá těla! A…“ s nádechem dodal, „odvaha rytíře i nenávist jeho k vitálním mágům tak veliká jest, že pod ranami jeho zombie umírají smrtí nevratnou a rozplývají se v louže odporného slizu!“</p>
<p>Zombie, kterému Paclus akorát usekl ruku, se dotčeně podíval na Trixe a roztekl se do smrduté louže.</p>
<p>„Ále, ty jsi silný, chlapče!“ zlověstně pronesl Gavarr. „Až vás všechny zabiju, tebe si oživím a udělám si z tebe otroka!“ Vitální mág se zamračil a zaburácel: „Strašlivé zaklínadlo proměnilo mrtvé vojáky v odporný sliz, ani ten ale nepřestal bojovat, pálil živé jedovatými šplíchanci a trávil je jedovatými výpary!“</p>
<p>Louže slizu, které se tvořily ze zombie pod údery Pacluse i Horta, jenž se k němu přidal, se zachvěly, začaly lézt dál, bublaly a vystřikovaly. Hort, kterému stříkla kapka jedu do obličeje, zavyl bolestí.</p>
<p>„Ale na nebesích svítilo jasné slunce!“ zakřičel Trix. „A jeho životadárné paprsky spalovaly ten odporný hnus v neškodný šedý popel, jenž už nemůže nikomu ublížit, ať by hanebný umrlec kázal cokoli!“</p>
<p>„Takhle!“ zařval Gavarr, když viděl, jak se řady jeho mrtvých bojovníků krátí a z jedovatého slizu se stává neškodný šedý prášek. „Jen počkej! Mocný lich se povýšeneckých slov mladého čaroděje nelekne. Dostal zlost a pronáší to nejstrašnější ze zaklínadel, jaká zná, vzývá ze dna moře tu stvůru nevídanou, práchnivějící tu od dob pravěkých. Vstaň, stvůro prokletá. Tvůj vzbouřený duch jen vře, jsi připravena jít do smrtelného boje!“</p>
<p>Škuner se začal kolébat. Voda kolem se rozbouřila. Cosi obrovitého a strašného se chystalo vyplout na povrch. Pod hladinou už se rýsovala silueta neuvěřitelných rozměrů, podobající se obří chobotnici.</p>
<p>Trix se zachvěl. Má zkusit vyčarovat stvůru ještě větší? Nějakou velrybu? Nebo nějakého ohromného žraloka zabijáka?</p>
<p>„Milý,“ zašeptala mu roztřeseným hláskem do ucha Annette. „Nesnaž se s ním za každou cenu soutěžit, komu se podaří větší stvůra. Věř mi, na velikosti nezáleží!“</p>
<p>„Opravdu?“ Podivil se Trix.</p>
<p>„Jistě. I veliký medvěd prchá v panice před rojem odvážných včel!“</p>
<p>„Jasně!“ rozzářil se Trix a nahlas a plný elánu pronesl: „Ovšem ještě předtím, než procitne z hlubokého spánku, vrhnou se jí naproti tisíce a tisíce živých obyvatel moře. Droboučtí ráčci uždibují částečky mrtvé schránky, maličké rybky požírají mršinu. Jedovaté medúzy pálí nestvůru svými chapadly. A dřív než stvůra dosáhne hladiny, kde ji vítají vražedné sluneční paprsky, rozpadne se na kousky a znovu a jednou provždy zemře!“</p>
<p>Voda jako by vřela, hejna ryb rejdila kolem lodí a celé je rozkolébávala údery ploutví. Hnědý kal a zelená krev nestvůry zbarvily vodu. Kus chapadla dlouhý jako loď vyplaval na hladinu, rozdrásaný mnoha barevnými rybkami.</p>
<p>Rytíř a mág Gavarr se vrhnul k boku a rozpačitě se podíval dolů. Pak se obrátil na Trixe. Všichni jeho mrtví služebníci byli rozdrceni. Paclus i Hort postupovali se zbraněmi zdviženými do výše.</p>
<p>„No dobře…“ řekl lich. „Když je magie bezmocná, vyřešíme náš spor čestně mečem a lstivými úskoky.“</p>
<p>Vytáhl z pochvy svůj dlouhý černý meč se zubatým ostřím a zlověstně se zašklebil:</p>
<p>„No a samozřejmě starou věrnou ohnivou koulí! Jednoduchá, ale smrtelně nebezpečná zbraň čarodějů, která spaluje protivníky čarodějným plamenem.“</p>
<p>Gavarr máchl rukou a šlehl po Trixovi ohnivým chomáčem, který mu vzplál v ruce.</p>
<p>Trixe to tak vyvedlo z míry, že ani nestihl uhnout.</p>
<p>Zachránil ho Paclus. Odvážný rytíř se dal ohni v ústrety a ten se mu zakousl do brnění.</p>
<p>Trix úlekem zařval. Na <emphasis>Krakatici</emphasis> vykřikli herci i Ian, kteří všichni sledovali boj; Ian byl skoro bez dechu.</p>
<p>Paclus stál nehybně, hlavu skloněnou dolů se díval na přední plát, který byl od ohně celý zčernalý. Z vousů se mu lehce kouřilo.</p>
<p>„Jaktože neklesáš?“ rozhořčil se Gavarr.</p>
<p>„No asi taky budu muset s barvou ven,“ smutně řekl Paclus, „i když… Nejspíš nejsem tak docela člověk… Jsem z větší části gnóm…“ Zatřepal doutnajícími vousy a spustil dávný bojový pokřik gnómů: „Krumpáčem po hlavě!“</p>
<p>„Kladivem po…“ barbarův válečný pokřikl zanikl v radostných výkřicích celé posádky.</p>
<p>Pak začal boj. Gavarrův černý meč s nesmírnou lehkostí odrážel údery barbara i rytíře. Ve druhé řadě za dvěma silnějšími bojovníky pobíhal Karig, který hbitými pohyby kinžálu držel licha v napětí, zatímco Bambura vyváděl vitálního mága z rovnováhy mečem a urážkami.</p>
<p>Velmi pomalu tlačili živí mrtvého k boku. Najednou, když Gavarr málem zakopl o tělo tvrdě spícího námořníka, namířil na prsa toho chudáka meč a vykřikl:</p>
<p>„Odhoďte zbraně, jinak zemře!“</p>
<p>Paclus s Hortem se zastavili a podívali se po sobě.</p>
<p>„A co?“ zeptal se Paclus.</p>
<p>„S někým si nás plete,“ řekl Hort a znovu pozdvihl kladivo.</p>
<p>Gavarr zaklel, odkopl spící tělo a znovu se začal bránit.</p>
<p>Je třeba říci, že vitální mág byl v boji takový mistr, že útočníci nevyšli bez zranění. Hort byl raněn do ramene a do nohy a Paclusovo brnění utrpělo spoustu ran. Tlak ale nesnížili a přitlačili vitálního mága až k hrazení paluby.</p>
<p>Gavarr se rozčílil. A jedním mrštným skokem se ocitl na zábradlí. Za hrozeb mečem vykřikl:</p>
<p>„Co to je? Jestli jste chtěli vidět rozčileného mága, tak se vám to povedlo! Teď uvidíte skutečnou magii!“</p>
<p>„Proč se chvástá?“ zeptala se udiveně Annette.</p>
<p>„Pro čaroděje je to nutné,“ přiznal Trix, který strachy drkotal zuby. „Když má zaklínadlo dobře fungovat, je třeba v něj věřit… Musí mu věřit jak čaroděj, tak i posluchači…“</p>
<p>Paclus i Hort se zděšení zastavili před vitálním mágem rozmachujícím se mečem. Tomu se zkřivila tvář ve zlostném šklebu a řekl:</p>
<p>„Vymyslel jsem zaklínadlo tak strašidelné, že i mým mrtvým tělem projede mrazení! Tedy… samotný základ hmoty, mrtvé už od počátku věků…“</p>
<p>„Nechci to poslouchat!“ zakřičel Chalanberi tenkým hláskem. „Nechci!“</p>
<p>A hodil po vitálním mágovi své malé bojové kladívko.</p>
<p>Otáčející se kladívko proletělo nebezpečně blízko kolem barbarovy hlavy a cvrnklo vitálního mága do prsou. Mág, který takový úskok nečekal, právě v tu chvíli dal meč až příliš nebezpečně dozadu, zavrávoral a sletěl dolů, do škvíry mezi oběma loděmi. Kladívko se odrazilo zpátky a spadlo barbarovi pod nohy.</p>
<p>Ozvalo se krátké glo-glo-glo a bylo ticho.</p>
<p>Všichni se vrhli k boku lodi a dlouho se dívali do vody a sledovali, jak v hlubině mizí lesk černého brnění.</p>
<p>„Umřel?“ zeptal se Chalanberi třesoucím se hláskem. Byl ještě maličký na to, aby viděl normálně přes hrazení, takže musel pořád vyskakovat a nebezpečně nahlížet do mořské hlubiny.</p>
<p>„Jak by mohl umřít,“ uklidnil ho Trix. „Už je dávno mrtvý.“</p>
<p>„Nepotřebuje ani dýchat, ani nemusí jíst,“ přitakal Paclus.</p>
<p>„K nejbližšímu břehu je to tak pět set mil,“ řekl Hort. „Kdyby to šel rychlostí pět mil za hodinu…“</p>
<p>„Čtyři dni,“ napověděl Trix, který byl nikoli bezdůvodně hrdý na své matematické schopnosti.</p>
<p>„Bude tam nejspíš tak desetimetrový nános jílu,“ řekl škodolibě Bambura. „A on má na sobě těžké brnění. Bude rád, jestli těch pět set mil ujde.“</p>
<p>„Žrádlo pro ryby,“ shrnul to Paclus a plivl přes palubu.</p>
<p>„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Chalanberi se slzami na krajíčku. „Měl jsem jít kladívkem po nohách, žejo?“</p>
<p>Hort ho zvedl jako nic, posadil si ho na ramena a řekl:</p>
<p>„Ty? Tys nás zachránil. Jsi hrdina! Určitě máš v sobě barbarskou krev!“</p>
<p>Chalanberi hned pookřál a pyšně se podíval na Trixe.</p>
<p>„Tedy mám‑li něco říct, tak nejdřív nás zachránil Trix,“ postavila se za svého milého Annette. „A to několikrát.“</p>
<p>Barbar se zamyslel a přikývl:</p>
<p>„Ano. Všichni jsme se v tomhle souboji vyznamenali. Všichni jsme hrdinové!“</p>
<p>„To já jsem poradila Trixovi, jak na nestvůru!“ domáhala se i víla svého úspěchu.</p>
<p>„I ty jsi hrdinka!“ přitakal Hort. „Ale myslím, že teď bychom měli co nejrychleji najít kněžnu a alou domů.“</p>
<p>Trix přikývl a provinile si uvědomil, že úplně zapomněl na cíl jejich troufalé výpravy.</p>
<p>„Tak jak se ti líbil tvůj první magický souboj?“ ptal se Paclus, napjatě si probíraje své ožehnuté vousy.</p>
<p>Trix se zamyslel a odpověděl.</p>
<p>„Víš… Jestli mám říct pravdu… Bylo to dost podobné tomu, jako když sis poměřoval zbraň s Hortem.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Vzhledem k tomu, že si nemohli být jistí, že v boji opravdu padli všichni mrtví vojáci, do kajut se Trix vypravil v doprovodu Pacluse a Kariga. Když si vysoký barbar změřil výšku stropů, konstatoval, že by v těsných místnůstkách způsobil víc škody než užitku. A pustil se společně s Bamburou do přetahování spících námořníků do podpalubí. Jinak by se za tři dny mohli na žhavém slunci spálit až na kost.</p>
<p>První šel Paclus, který výhružně vrčel a držel před sebou meč. Následoval ho Trix, jemuž se na několikátý pokus povedlo zapálit na čarodějské holi kouzelné světýlko, které jim teď svítilo na cestu. No a Bambura je kryl zezadu.</p>
<p>Kajuty na lodi vitálních mágů nevypadaly k lehkému Trixově zklamání (a současně také potěše) nijak děsivě. Tedy vlastně až na jednu, ta byla veliká, prázdná, tmavá, podél stěn stály jen hrubé lavice; tam nejspíš Gavarr držel své bojové zombie. Jinak byly kajuty normální, s malými kulatými okýnky, přišroubovaným nábytkem a dosti špinavým kobercem. A netáhla z nich mršina, ale klasický lodní zápach − vlhko, nemytá těla, prášek proti štěnicím, přepálený olej a vonné tyčinky.</p>
<p>V kapitánské kajutě našli kapitána, kterého spánek stihl akorát ve chvíli, kdy si oblékal brnění. A ať se to může zdát na lodi jakkoli divné, do brnění mu pomáhala dvě ne zrovna pěkná mladá děvčata v dosti ležérním odění. Ani dívky ovšem nebděly.</p>
<p>V lodní kuchyni narazili na spícího plavčíka, starého tak jako Trix, který usnul u škrabání brambor, a tlustého kuchaře, jenž do spánku upadl s lahví vína v rukou. Paclus rozmrzele zamručel, když si všiml rozlitého vína na zemi. Vytáhl mu láhev z prstů, které byly i ve spánku silně zaťaté, a maličko si lokl. Když si vypláchl pusu vínem, vyplivl ho do kastrolu, kde se vařila polévka, a na okamžik se zamyslel. Pak řekl:</p>
<p>„Severní Schmaltz, podhůří, výběr, dva roky staré… odrůdy Real a Dual. Chuti trpké s tóny levandule a muškátového oříšku, v dochuti je cítit santalové dřevo a cedr… Hmm, zajímavé. Vitální mágové si nežijou špatně, když kuchař chlastá takovéhle vínko…“</p>
<p>Trix otevřel pusu a s údivem hleděl na rytíře.</p>
<p>„No…“ zrozpačitěl Paclus. „Měl jsem v životě takové období… Pracoval jsem jako degustátor. Zdá se ti, že bych se za to měl stydět?“</p>
<p>Trix i Karig zavrtěli hlavou.</p>
<p>„Tatínek měl taky rád dobré víno,“ přiznal Trix a posmutněl. „Jen ho nevyplivoval, když pil. A moc toho nenamluvil o jeho chuti ani dochuti, jen jestli mu chutná nebo ne.“</p>
<p>Paclus si vzdychl a poplácal ho po zádech.</p>
<p>„Nebuď smutný. Tvůj statečný otec se na tebe určitě dívá z nebe a je na tebe hrdý… Nebo z těch důlních hlubin, když zůstanu u naší gnómí tradice… Pojďme.“</p>
<p>Když do pěti minut obkroužili několik dalších kajut a nic, začal Trix ztrácet trpělivost. Dostavila se šílená myšlenka, co když Gavarr kněžnu na Křišťálové ostrovy teleportoval? Anebo co když ji na cestu začaroval a nebohá Tiana teď leží v podpalubí jako rezavá soška nebo balík bavlny? Nebo co když ji ve strachu z porážky raději hodil přes palubu do nejbližší vlny? Od vitálního mága se dala čekat kdejaká podlost…</p>
<p>„Jestli nebude ani tady,“ řekl Paclus, když přicházel k posledním dveřím, „tak jsme se někde přepočítali…“</p>
<p>„A co je to tady?“ zeptal se Trix a pohled mu ulpěl na velikém zámku.</p>
<p>„Samotka. Pro námořníky, kteří se nějak provinili, a pro zajatce.“ Paclus zhodnotil své možnosti a jednou ranou meče zámek srazil. „Vlastně je to přesně to místo, kam by mohli unesenou kněžnu zavřít…“</p>
<p>Trix se protáhl kolem rytíře do cely, malinké těsné místnůstky bez oken. Na podlaze stál nočník, na stropě se houpala lampa, ale Tiana tu nebyla. Nikdo tu nebyl.</p>
<p>„Někde jsme se zmýlili…“ řekl zamračeně Paclus. „No nic, pojďme, čaroději…“</p>
<p>„Kam?“ zeptal se usoužený Trix.</p>
<p>„Vypleníme sklad,“ odpověděl Paclus a pokrčil rameny.</p>
<p>„No jistě, jinak to nejde,“ podpořil ho Karig. „Zlato, stříbro… zbraně…“</p>
<p>„Pojďme, pojďme, milý,“ přidala se k nim Annette. A falešným hláskem dodala: „Je mi moc líto, že jsme tvou kamarádku nenašli.“</p>
<p>Trix byl tak nešťastný, že se ani nepřel. A v zásadě vlastně ani proti malé válečné kořisti nic nenamítal. Když se otec vracíval z výprav, což se tu a tam stávalo, ovšem nepříliš často, protože Solierové bojovností právě nevynikali, běhával mu maličký Trix naproti jako první. Otec se smál, brával synka do náručí, usazoval ho za sebe na koně a Trix se vždycky ptal: „Tati, tati, cos mi přivezl?“ „Na, tu máš na hraní!“ říkával otec a podával mu krásnou maličkou šavličku nebo knížku, jejíž přebal byl zdoben smaltováním, nebo dobrý zdobený perník. „Odkud to máš, tati?“ ptával se zvědavě Trix. „Od zajíčka,“ odpovídal se smíchem otec. „A nebylo to zajíčkovi líto?“ dotazovával se Trix, zatímco obdivoval pláštík vyšitý perlami nebo mistrovsky vyrobený větrný mlýnek na hraní… „Ani trošku,“ smával se otec.</p>
<p>Trix si vzdychl a odšoural se za Paclusem.</p>
<p>Sklad byl vedle kapitánské kajuty a zbrojnice. Asi nikoho nepřekvapí, že Paclus s Karigem nejdřív vlezli do zbrojnice a začali si prohlížet meče, šavle a kopí, zasazené do stojanů podél stěn.</p>
<p>Trix došel až ke dveřím skladu a obhlédl zámek.</p>
<p>Pak zakašlal a co nejpřesvědčivěji řekl:</p>
<p>„Hoře dodalo mladému mágovi takové síly, že bez zvláštního úsilí vyrve zámek i s panty…“</p>
<p>Annette, která mu seděla na rameni, zatleskala a vykřikla:</p>
<p>„Ty jsi báječný!“</p>
<p>Trix chytil zámek a trhnul. Zaklínadlo se zjevně vyvedlo nevalně, ale jeden z pantů vyskočil a vypadly i zohýbané hřebíky. Trix otevřel povolené dveře a nadšeně vykřikl.</p>
<p>Ve skladu nebyly ani pytle plné zlata či cenností, a dokonce ani salámy a kýty. Ve skladu jasně svítila lampa, na podlaze ležel pestrý samaršanský koberec a do rohu byla zastrčená postel. Na posteli seděla kněžna Tiana v krásných dlouhých růžových brokátových šatech, převázaných bílou stuhou, a v rukou držela rámeček na vyšívání.</p>
<p>„Tiano!“ vykřikl Trix.</p>
<p>Tvář dívenky se rozzářila. Rámeček odhodila (vyšívala kata, který kohosi stínal, což ukazovalo, na co myslela), vyskočila, hbitě zastrčila nohou pod postel nočník a vykřikla:</p>
<p>„Trixi!“</p>
<p>Trix radostí bez sebe Tianu objal a pár sekund tak mlčky stáli v těsném objetí.</p>
<p>Pak se seshora ozval rozhorlený hlas víly:</p>
<p>„Měl jsi padnout na kolena a říct…“</p>
<p>Hlas i šelest křidélek najednou ustal, jako by někdo vílu hbitě zavřel do pěsti. A Karig přívětivě řekl:</p>
<p>„Jak dojemné shledání… Nenechte se rušit, nenechte se rušit…“</p>
<p>Trix i Tiana zčervenali a ucouvli od sebe. Paclus s Karigem na ně pohnutě hleděli z chodby.</p>
<p>„Prastarému Gavarrovi se nedá upřít jistý styl,“ pronesl Paclus. „Posadit kněžnu pod zámek do pokladnice, jak symbolické.“</p>
<p>„A kde je vlastně? Kde je Gavarr?“ zeptala se v tu ránu pobledlá Tiana.</p>
<p>„Na dně moře,“ odpověděl hrdě Trix. „Přišli jsme tě zachránit. To jsou přátelé… šlechetný rytíř Paclus… šlechetný horal Karig.“</p>
<p>Paclus i Karig sklonili hlavy. Paclus dokonce udělal pohyb naznačující poklek, ale Tiana ho hned žádala, ať nechá být všechny ceremonie.</p>
<p>„Pusťte. Pusťte mě!“ vykřikovala z Karigovy pěsti přidušeně Annette. Horal rozevřel pěst, víla vzlétla, přehlédla všechny dotčeným pohledem a odletěla pryč.</p>
<p>„Ten prokletý vitální mág…“ Tianiny oči se zalily slzami. „Ten ohavný Gavarr… Donutil mne… Vzal mi…“</p>
<p>„Kněžno, nemusíte o tom mluvit…“ řekl Karig.</p>
<p>„Ne, chci vám to říct!“ dupla Tiana. „Ne, všechno vám řeknu. Nutil mě, abych se sama obstarávala v téhle komůrce. Vzal mi všechny služebné!“</p>
<p>Paclus s Karigem si vyměnili pohledy.</p>
<p>„To je neslýchané,“ řekl Karig. „To už je jednoduše za hranicí dobra a zla.“</p>
<p>„A kde jsou služebné?“ zeptal se Trix, který za poslední dobu získal k fyzické práci takový filozofičtější vztah a k těm, kteří ji vykonávají, pojal větší úctu.</p>
<p>„Dal je kapitánovi,“ odvětila smutně Tiana. „A představte si… Ony se smály! Pily s kapitánem víno a smály se, na vlastní uši jsem to slyšela.“</p>
<p>„No, vezmu‑li v potaz, jak slečinky vyhlížely,“ zabručel Paclus, „dá se jim to odpustit. Jedině na lodi plné zombie a neotesaných námořníků, mohly okusit alespoň nějaké to ženské štěstí…“</p>
<p>„Tiano, musíme odsud pryč,“ řekl rázně Trix, který se rozhodl nezasahovat do takovýchto delikátních otázek. „Našel jsem opravdu věrné lidi, ale přesto je třeba zachránit tě tajně. Pochop… Náš král se rozhodl dát tě vitálním mágům.“</p>
<p>Tiana přikývla a oči jí začaly opět nebezpečně vlhnout:</p>
<p>„Já vím. Ta prokletá diplomacie! Nenávidím politiku!“</p>
<p>„Tiano, musím tě nějak zamaskovat…“ přiznal se Trix. „Pochop… můj uči… jeden čaroděj mi to poradil. Musím tě přeměnit. V někoho nebo v něco. Aby tě nenašli, až se vrátíme. Nebude to nadlouho, neboj se! Na několik dní nebo týdnů…“</p>
<p>„V někoho nebo v něco?“ zajímalo Tianu.</p>
<p>„Ano. Třeba v kluka. Nebo v babičku. Nebo ve veverku. Nebo… nebo v drahý prsten…“ Trix si vzdychl. „Ne, v prsten to nezvládnu, kov nepůjde. V něco živého, třeba něco dřevěného… nebo keramického…“</p>
<p>„Keramického?“</p>
<p>„No, ve vázu třeba…“ Trix pokrčil rameny. „Ale to radši ne, může se rozbít… Tak kým bys chtěla být? Nebo čím?“</p>
<p>„Babičkou být nechci!“ rovnou odpověděla Tiana. „Ani klukem být nechci, ani veverkou. A je to vůbec potřeba?“</p>
<p>Trix smutně přikývl. Vůbec nechtěl, aby se Tiana v cokoli nebo kohokoli měnila. Ale neuposlechnout Šťovíka nemohl.</p>
<p>„A jak velký může být ten přeměněný předmět?“ přeptal se Paclus. „Slyšel jsem, že se nedá přeměňovat v něco lehčího nebo těžšího. Ale jak tedy může čaroděj přeměnit nějakého tlustého hrubiána v malou půvabnou ještěrku?“</p>
<p>„Přesně nevím,“ přiznal Trix. „Mám pocit, že to, co je navíc, se rozplyne do prostoru, a pak se to zase sesbírá z okolí… Tiano?“</p>
<p>Dívka se na něj zamyšleně dívala. A pak odvážně řekla:</p>
<p>„Víš co… Udělej ze mě nějaký hudební nástroj. Buď píšťalku nebo flétnu… Mám hudbu ráda. A budu se ti dobře nosit.“</p>
<p>Když si Trix představil, jak si klade do úst flétnu-Tianu a začíná hrát tichou něžnou melodii, celý se zachvěl.</p>
<p>„Zkusím to,“ řekl. „Teď… abych to nezkazil… Ajpod!“</p>
<p>Otevřel svou věrnou knížku se zaklínadly, vytáhl tužtičku a na chviličku se zamyslel. A začal rychle psát.</p>
<p>„Mladý čaroděj vyslovuje zaklínadlo a krásná dívka se přeměňuje. Co rozptýlí mágovu samotu? Co může promlouvat, byť lidského hlasu nemá? Co je nejlepším společníkem ve chvílích rozjímání, co zabaví a nutí k zamyšlení, co dovoluje předat všechny pocity zmítající člověkem, co dovoluje pochopit jinou duši? Namísto něžné krásky se před nimi zjevuje mistrovské dílo stvořené z voňavého santalového dřeva…“</p>
<p>Trix se zamyslel. Co má ještě flétna? Coby urozený mládenec absolvoval povinné hodiny hudby, je to ale už dávno a spoustu toho zapomněl. Něco jako na nových flétnách měděné klapky. Ale to se nehodí. Na starých jsou z kostí a kůže. To je skvělé!</p>
<p>„…z voňavého santalového dřeva, vzácné slonové kosti a jemné telecí kůže.“</p>
<p>„Ehm,“ četl Paclus Trixovi přes rameno text a pohyboval přitom rty. „Heleď, Trixi, nejsem sice čaroděj… a poznávám Šťovíkův styl…“</p>
<p>„Co je špatně?“ dotčeně se otázal Trix.</p>
<p>„Ále…“ Paclus trochu couvnul. „Ty to znáš líp.“</p>
<p>Trix si přečetl, co napsal, a byl spokojen.</p>
<p>„Jsi připravena, Tiano?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano, Trixi,“ odvětila srdnatě Tiana. „Jsem připravena.“</p>
<p>„Mladý čaroděj vyslovuje zaklínadlo a krásná dívka se přeměňuje,“ začal Trix. „Co rozptýlí mágovu samotu? Co může promlouvat, byť lidského hlasu nemá? Co je nejlepším společníkem ve chvílích rozjímání, co zabaví a nutí k zamyšlení, co dovoluje předat všechny pocity zmítající člověkem, co dovoluje pochopit jinou duši? Namísto něžné krásky se před nimi zjevuje mistrovské dílo stvořené z voňavého santalového dřeva, vzácné slonové kosti a jemné telecí kůže…“</p>
<p>Tianu zahalil mihotající se růžový svit. Vzduchem zavála zvláštní jemná vůně. Pak záře pohasla. Růžové brokátové šaty se snesly na zem a na nich cosi leželo. Trix se sklonil a vykřikl úlekem.</p>
<p>„Klid.“ Paclus mu položil ruku na rameno. „Už kolikrát jsem se přesvědčil, že zbytečně květnatý zaklínadla nemusejí přinést to, co mají. Řekls to všechno moc krásně…“</p>
<p>„Jen jsi ani jednou neřekl, že chceš, aby se Tiana přeměnila ve flétnu,“ vstoupil do toho Karig.</p>
<p>„Mělo to být jednodušší,“ přikývl Paclus, „jasněji formulované. Já jsem obyčejný člověk, ale hned se mi nějak nezdálo, že mluvíš o flétně.“</p>
<p>„Já jsem si původně myslel, že mluvíš o bojovém bubínku,“ přiznal se Karig. „Ale ty se ze santalového dřeva nedělají. Ale vždyť to takhle není špatné, ne?“ povzbudil Trixe, kterému to úplně vzalo vítr z plachet. „A je to všechno, jak mělo být… pobaví, pocity předá, samotu rozptýlí… může mluvit, byť hlas nemá… Není velká. Celkově je všechno v pořádku.“</p>
<p>Trix, který opatrně držel v rukou malou knížku, vázanou ve světlé kůži s nápisem TIANA vykládaným slonovou kostí, si vzdychl a otevřel ji na první straně. Přečetl: <emphasis>Kněžna Tiana spatřila světlo světa o půl čtvrté zrána, čímž způsobila řádné nepohodlí své matce, jež do půlnoci tančila na bále. Porodní bába otřela nemluvně čistým hadříkem, přinesla ho blíž k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lampě, zadívala se a nahlas řekla: „Promiňte, Vaše Jasnosti, ale je to holčička!“ Kníže Dillon, který i se svými kumpány čekal u dve</emphasis><emphasis>ří</emphasis><emphasis> ložnice, slova uslyšel a žalostně zaúpěl…</emphasis></p>
<p>Trix zčervenal a knížku zaklapl. Opatrně si ji strčil pod hábit a loktem ji přitiskl k boku. Byla těžká a teplá.</p>
<p>„Konec dobrý, všechno dobré,“ filozoficky řekl Paclus. „Pomůžeš nám nabrat kořist?“</p>
<p>„Ne, radši vám někoho pošlu,“ řekl Trix. „Já… půjdu nahoru. Poprosím někoho, aby sem za vámi zašel.“</p>
<p>„Řekni Maichelovi,“ poprosil Karig. „Nejlíp pozná, co má cenu a co je krám.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Na palubě <emphasis>Rasa</emphasis> bylo ticho a klid. Pochrupující námořníci leželi v kruhu kolem grotu, hlavami ke stěžni a nohama ven. Mezi nimi procházel Chalanberi s kladívkem a krvežíznivě obhlížel bezmocné nepřátele. Když uviděl Trixe, ožil:</p>
<p>„Našli jste Tianu? Jojo?“</p>
<p>„Našli, našli,“ přikývl Trix. „Všechno je v pořádku.“</p>
<p>„V koho jsi ji přeměnil?“</p>
<p>„To je tajné,“ odsekl Trix. „A co tu tak bloumáš?“</p>
<p>„No… tady…“ Chalanberi rozhodil ruce. „Leží…“</p>
<p>„Ať tě to ani nenapadá!“ pohrozil mu Trixem prstem.</p>
<p>„Jojo,“ řekl smutně Chalanberi a schoval si kladívko za záda. Odešel k boku. Potěšilo ho, když tam na zábradlí našel špatně zatlučené hřebíky. A jal se je pečlivě zatloukat a urovnávat do jedné roviny.</p>
<p>Trix si vzdychl a šel k posádce. Poslal dolů Maichela a sám přelezl na <emphasis>Krakatici</emphasis> a odebral se do kapitánské kajuty. Chvilku si popřemýšlel, zavřel dveře na zástrčku a poté, co utřel stůl rukávem, na něj položil knížku-Tianu. Pohladil prstem desky. Zarazil se, stáhl ruku, zašel k lavoru a ruce si umyl. Znovu se vrátil ke stolu. Opatrně otevřel knížku někde hned zkraje.</p>
<p><emphasis>Tiana běžela po loučce a pletla nožkama ve vysoké trávě. Uviděla krásnou kopretinu, p</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>voněla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní a utrhla ji. Rozběhla se dál. Uviděla další překrásnou kopretinu. P</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>voněla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní a utrhla ji. Ohlédla se. Maminka s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dvorními dámami byly daleko, nejmíň deset kroků. Tiana běžela zpátky. Uviděla neobyčejnou kopretinu, p</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>voněla k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní…</emphasis></p>
<p>Trix se pro každý případ podíval na další stránku, povzdechl a prolistoval jich hned dvacet.</p>
<p>Knížka stejně asi nevykládala o Tianině životě minutu po minutě, to by musel být hodně tlustý svazek, ale spíš jen o těch nejdůležitějších událostech. Jenom Trix ne vždy souhlasil s výběrem.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Škaredá, škaredá, škaredá chůva! Jsem kněžna, já nemusím stát v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koutě! Až vyrostu, posadím chůvu do věže, ať si tam sedí a pláče!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Čti ještě chviličku, moje milá chůvo,“ žadonila Tiana. „Chci vědět, jestli princ krásnou princeznu zachránil, nebo jestli ji sežral drak!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Tenhle nešikovný kluk se Tianě hned zalíbil. Nesmírně se jí dotýkalo, že si jí vůbec nevšímá, a radši si hraje na nádvoří se zbrojnoši nebo se hrabe v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knihovně. Proto taky za ním Tiana zašla, udělala na něj očka jako dospělá dvorní dáma a řekla: „Nudím se, šlechetný mládenče, zabavte mne.“ Chlapce to rozladilo, oči mu pohasly, ale se smutným pohledem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okna jí začal buď něco vyprávět, nebo si s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní pokorně hrál s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejími krásnými pannami. Musel, vždyť půlvévoda…</emphasis></p>
<p>Trix zrudl. To je o něm. O jeho cestě do Dillonu. Tiana si ho pamatovala, a dokonce se jí líbil. To je něco.</p>
<p>Přihladil si vlasy, zpocené ruce si utřel o hábit a přelistoval na úplně poslední stránku.</p>
<p><emphasis>Tianě bylo strašně, ale nedávala to najevo. „Udělej ze mě píšťalku nebo flétnu,“ řekla a dech se jí tajil při pomyšlení, že se jí tenhle směšný, zamilovaný kluk bude dotýkat svými odulými rty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale nestalo se to. Mladý mág se projevil jako takový moula, že ji nepřeměnil v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>píšťalku, ale v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knihu. V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kouzelnou knihu, která popisuje celý její život. Knihu si přitiskl k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrudi, proti zběsile bijícímu srdci, dotáhl si ji na svou loď a pustil se do čtení. Nedošlo mu, že tenhle čin je ještě horší než násilné provdání kněžny za vitálního mága! A zvlášť se Tiana bála, že se Trix podívá na stránky 206 a 308…</emphasis></p>
<p>Trix knížku zaklapl. Srdce mu bušilo jak o závod.</p>
<p>„Nebudu se tam dívat,“ slíbil.</p>
<p>A hned cítil, jak moc se mu chce si ty dvě stránky přečíst.</p>
<p>Šíleně si je chce přečíst.</p>
<p>Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Trix si pospíšil, schoval knížku pod hábit a otevřel dveře. Na prahu stál Ian.</p>
<p>„Proč ses zavřel?“ zeptal se.</p>
<p>„Ale… tak.“</p>
<p>„A co že v kapitánské kajutě?“</p>
<p>„No, Hort stejně ještě sbírá kořist a tady je světlo a velký stůl.“</p>
<p>Ian si sedl ke stolu a lišácky mrknul na Trixe:</p>
<p>„Tak co, našli jste Tianu?“</p>
<p>„Hmm.“</p>
<p>„A v co jsi ji přeměnil?“</p>
<p>„Do toho ti nic není.“</p>
<p>Ian se nafoukl.</p>
<p>„V knížku,“ slitoval se Trix. Ale rozhodl se nevysvětlovat, že se tak stalo omylem. „V knížku s názvem <emphasis>Tiana.</emphasis> Je v ní popsaný celý její život.“</p>
<p>„Ty jo!“ nadchlo to Iana. „Ukaž…“</p>
<p>Trix položil knížku na stůl a řekl:</p>
<p>„Ale nedotýkat se!“</p>
<p>„Jasně…“ Ian si knížku zvědavě prohlížel. „Obrázková?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Škoda…“</p>
<p>„Heleď, Iane,“ nevydržel to Trix. „Trošku jsem v ní zalistoval… ohleduplně… a…“</p>
<p>A ve stručnosti řekl Ianovi, co si přečetl.</p>
<p>„No a co bylo na těch stránkách?“ zajímalo Iana.</p>
<p>„Co si o mně myslíš?! Nekoukal jsem tam.“</p>
<p>„Ty jsi pitomec.“</p>
<p>„Nebylo by to čestné. Sama řekla, že si to nepřeje.“</p>
<p>„To řekla? Nechce, nebo se bojí? To je velký rozdíl,“ řekl pádně Ian. „Když žena říká, že nechce, znamená to, že se bojí. A když říká, že se bojí…“</p>
<p>„Znamená to, že nechce?“</p>
<p>„Naopak! Když žena říká, že se bojí, znamená to, že chce!“</p>
<p>Trix se zamyslel.</p>
<p>„Jsi si tím jist?“</p>
<p>„Nepochybuj!“ odfrknul si Ian. „Tatík to vždycky říkal. A on nebyl žádný hlupák. Jen vodu pil vždycky nepřevařenou, říkal, že je to zdravější.“</p>
<p>„Když žena říká, že nechce, znamená to, že se bojí. A když říká, že se bojí, znamená to, že chce…“ opakoval Trix. „Zvláštní, ale zní to přesvědčivě.“</p>
<p>„A vlastně vůbec. Co ji posloucháš?“ řekl opovážlivě Ian. „Ty ses do ní zamiloval, že jo? A chceš si ji vzít?“</p>
<p>„Co to meleš!“ zaúpěl polekaný Trix. „Prostě plním svou rytířskou povinnost.“</p>
<p>„Jasně,“ řekl pohrdavě Ian. „Dyť to všichni vidí, že ses do ní zabouchnul. No a co? Ona je sirotek, ty jsi sirotek. Oba jste urozené krve. A ještě jsi pro ni učinil hrdinský skutek!“</p>
<p>„Pravda, v letopisech se v takových situacích ženívají,“ přitakal Trix. „Většinou píšou: <emphasis>Jakmile rek přemohl draka, odebral se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>komnaty krásné dámy. A pak, jako čestný člověk, ji musel pojmout za manželku…</emphasis>“</p>
<p>„Tady!“ mávl rukou Ian. „Čti!“</p>
<p>Trix váhal a pak řekl:</p>
<p>„Ale stejně by to chtělo ještě prověřit. Zeptat se nějaké ženy.“</p>
<p>„A kde teď budeš hledat ženu? Ty dvě šílené dvorní dámy ani jako ženy nevypadají a spí jako dřevo.“</p>
<p>„A co víla? Ta přeci není kluk. Kde je Annette?“</p>
<p>„Seděla Bamburovi na rameni a nadávala na tebe. Taky se zamilovala,“ řekl nenáležitě, ale dosti přesvědčivě Ian.</p>
<p>Trix se zamračil a hlasitě zavolal:</p>
<p>„Annette! Vílo Annette, tvůj pán tě volá.“</p>
<p>Rozeznělo se šelestění křídel a do otevřeného okna vletěla víla. Dotčeně řekla:</p>
<p>„A vůbec, proč takhle řveš?“</p>
<p>„Annette, chceš, políbím tě?“ zeptal se Trix.</p>
<p>Víla se ve vzduchu zachvěla. Zrudla jako vlčí mák a tichoučce odpověděla.</p>
<p>„Bojím se…“</p>
<p>„Takže chceš,“ řekl zamyšleně Trix. „A chceš, abych se přátelil s Tianou?“</p>
<p>„Nechci!“</p>
<p>„Takže se bojíš…“ konstatoval Trix. „No, vypadá, že je to všechno tak. Annette, moje milá, zaleť prosím k Paclusovi. Popožeň je, musíme se vrátit.“</p>
<p>„Pro tebe cokoli,“ rozzářila se víla a vyletěla z kajuty.</p>
<p>„Vidíš,“ řekl hrdě Ian. „Říkal jsem, že tatík nebyl žádný hlupák, jen…“</p>
<p>„Jen vodu nepřevařoval, ani když byla horečka…“ přikývl Trix. „Tak si sedni a buď tiše.“</p>
<p>Opatrně otevřel knížku na straně 206 a pustil se do čtení:</p>
<p><emphasis>Celý den od samého rána až do pozdního večera kněžna strávila nad vyšíváním. Vyšila sedmačtyřicet sedmikrásek, čtyři lilie a tři pomněnky. Pomněnky byly nejtěžší…</emphasis></p>
<p>„Co je to za hlouposti!“ zvolal Trix, když dočetl stránku. „Ona tu sedí a vyšívá!“</p>
<p>„Co vyšívá?“</p>
<p>„Kytičky!“</p>
<p>Pro každý případ si Trix přečetl i další stránky, ale nic aspoň trošku zajímavého nebo vztahujícího se k němu tam nenašel. Pravda, na straně 207 se kněžna umyla a uložila ke spánku, ale popis byl tak stručný a cudný, že to sotva mohlo s někým pohnout.</p>
<p>Pro úplnost Trix otevřel knihu i na 308. straně. Tady ho čekal dlouhý a nudný popis dvorního bálu, na němž Tiana ani netancovala, protože když lezla na strom pro ořechy, vyvrkla si kotník. A tak jen seděla na židličce a ovívala se vějířem.</p>
<p>„Samé ptákoviny!“ řekl naštvaný Trix. „Sedí na plese a ovívá se vějířem jako husa.“</p>
<p>„Holkám se nedá věřit!“ přitakal Ian.</p>
<p>Trix si vzdychl a otevřel knížku na poslední stránce.</p>
<p>K jeho údivu bylo textu více.</p>
<p><emphasis>Ovšem kdyby se Trix na ty stránky nepodíval, Tiana by se urazila. Jestli je zamilovaný opravdu, žádné domlouvání mu nezabrání, aby se dozvěděl víc o překrásné kněžně! Ale jestli Trixe napadlo, že by si opravdu knížku přečetl celou a zjistil tak o Tianě všecko všecičko, dopustí se veliké chyby. Ženám lichotí, když se o nich muži snaží zjistit co nejvíce. Ale žádné ženě by se nelíbilo, kdyby o ní muž věděl všechno!</emphasis></p>
<p>„Šíleně složité,“ řekl zamyšleně Trix, když odkládal knihu. „Čarovat je daleko jednodušší…“</p>
<p>„Co, nějaké láry fáry?“ zeptal se moudře Ian. „To máš jedno. Hlavně že je vznešená. Ta se prát nezačne…“</p>
<p>Trix si vzdychl, schoval knížku a šel na palubu, kde Paclus s Karigem spravedlivě mezi všechny dělili majetek, který na <emphasis>Rasovi</emphasis> ukořistili.<strong>2.</strong></p>
<p>O tři dni později zakotvila pozdě večer notně ponořená <emphasis>Krakatice</emphasis> v přístavu města Dillon.</p>
<p>Na zpáteční cestě už si Trix netroufl vyvolat silný vítr. Vlastně to ani nebylo tolik třeba a i Hort, kterého zneklidňovalo množství vody v podpalubí, prosil, zda by nemohli spěchat pomaleji. Takže Trix po několika pokusech vyčaroval mírný vítr, který občas zesiloval v nárazech a hnal <emphasis>Krakatici</emphasis> domů.</p>
<p>Trix byl trochu neklidný, protože celé osazenstvo nějak poznalo, v co byla kněžna proměněna. Buď to vyzradil Ian, nebo Kariga zradila jeho proslulá horalská zdrženlivost, či Paclus při oslavě vítězství s posádkou vypil moc vína. V každém případě když si někdo všiml, že má Trix knížku v ruce, choval se velmi uctivě, divže se neklaněl. Poslední, kdo se to dozvěděl, byl malý Chalanberi. Tomu to řekl sám Trix, když už se vykašlal na tu zbytečnou tajnosnubnost. Klouček reagoval nad očekávání klidně. Vzdychl si a řekl: „Ale žába by stejně byla lepší, jojo…“</p>
<p>Aspoň zčásti utěšovalo Trixe to, že se herci rozhodli opustit Dillon a následovat své „zájezdové puzení“, jak se zeširoka vyjádřil Maichel. Trixovi se zdálo, že nemalou roli v tom sehrál fakt, že se chtěli dostat dále od břehu, kam čas od času připlouvali vitální mágové. Pokud jde o Pacluse, tam byl Trix v klidu. Nejen proto, že věřil, že nic nevyzradí. Ale i proto, že pro rytíře nebyla záchrana Tiany ničím výjimečným, byla to prostě jedna z běžných událostí v jeho dobrodužném životě. Trix Pacluse podezíral, že za týden si na jejich velikou bitvu s Gavarrem už ani nevzpomene.</p>
<p>Loď na molu vítal jednonohý hospodský. Trix pojal podezření, že hospodský vůbec nebude takový prosťáček, jak se dělal. Zjevně ho zpravili o tom, že se vrací loď, která jak se Trix nyní domníval, nepatřila nějakému smyšlenému kapitánu-pijanovi, ale samotnému hospodskému. Kapitánovo pijanství evidentně skončilo tím, že škuner přešel namísto zaplacení dluhů do majetku hospodského, a ten ho obratem pronajal, bez nejmenší naděje na to, že by se mu vrátil.</p>
<p>A podle reakce hospodského byla domněnka správná.</p>
<p>„Vy jste se vrátili!“ křikl na Pacluse, sotva sešel na břeh. „Pět ran do čepice, vy jste se vrátili! Ty necky se nepo… Ta parádní kocábka ještě posloužila odvážným námořníkům.“</p>
<p>Paclus, který coby nejsilnější stanul jako první u čerpadla a odčerpával vodu z podpalubí, se na hospodského jen pochmurně podíval a neřekl jediného slova. Hospodský situaci pochopil a poodešel stranou.</p>
<p>Odvážná posádka obložená balíky, po nichž přístavní chátra lačně pokukovala, došla do nejbližší slušné hospody, kde obsadila stůl v oddělené místnosti. Všichni si dali pivo, a dokonce i Chalanberimu objednali malý korbílek hruškového moštu.</p>
<p>„Bylo mi ctí se s vámi plavit,“ začal Hort jako první. „Rád jsem si vzpomněl na mládí.“</p>
<p>Všichni se vespolek napili.</p>
<p>„Bylo mi potěšením bít se s vámi bok po boku,“ odpověděl Paclus.</p>
<p>Všichni znovu pozvedli korbely a podívali se na Trixe.</p>
<p>„Čarovat vedle vás bylo skvělé!“ řekl plamenně Trix a vysloužil si kvitující pohledy.</p>
<p>Když dokončili své děkovné řeči herci, obrátily se všechny zraky k Ianovi. Ten už několik minut se svraštělým čelem nad něčím přemítal.</p>
<p>„Škrabat pro vás brambory a vařit kaši bylo největší radostí mého života!“ zadrmolil Ian.</p>
<p>I on se dočkal souhlasného pokyvování.</p>
<p>„Mýt palubu, po které jste chodili, bylo báječné!“ pípnul Chalanberi. „Jojo, ale škrabání brambor mě moc nebavilo…“</p>
<p>Drsný barbar mu s úsměvem prohrábl vlasy:</p>
<p>„Skvěle jsi to zvládl. A nechtěl by ses přidat k našemu spolku?“</p>
<p>„Uklízet v divadle?“ posmutněl Chalanberi.</p>
<p>„Ne, vzali bychom tě jako herce. Líbíš se mi, malý odvážný bojovníku. Budeš mým nevlastním bratrem.“</p>
<p>Chalanberi pár vteřin nad lákavou vidinou uvažoval. Ale pak zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Děkuju. Ale nemůžu opustit sestru. Půjdu s Trixem.“</p>
<p>Trix si při představě, co na to řekne Šťovík, povzdechl. Ale nic neříkal.</p>
<p>„Létat společně s vámi bylo fantastické!“ vykřikla najednou Annette, která seděla na opěradle volné židle.</p>
<p>Paclus k ní mlčky přiblížil korbel s pivem a víla se kapku napila.</p>
<p>„Vykonali jsme velkou a dobrou věc,“ řekl slavnostně Paclus, když vstával. „Možná že někdy někdo sepíše o našem činu baladu nebo legendu. Ale zatím jazyk za zuby. Vitální mágové jsou mocní!“</p>
<p>Všichni přikývli, jako že rozumí.</p>
<p>„Pojďme,“ kývl Paclus na Trixe. „Doprovodím tě ke Šťovíkovi.“</p>
<p>Přestože už Trix prošel opravdovým bojem, byl rytířovi za tuto nabídku vděčný. A nešlo pochopitelně o vitální mágy; noční město skýtá spoustu nepříjemných překvapení i bez jakékoli magie; chtivé loupežníky, opilé chuligány, samaršanskou chudinu, kterou městští představitelé najímají na kopání kanálů a otesávání kamene…</p>
<p>Ale ke statnému rytíři, který doprovází dva výrostky a dítě, se nikdo neodváží přiblížit. Do Šťovíkova domku došli prosti jakýchkoli dobrodružství. V oknech svítilo světlo a ven tiše zaznívala loutna. Po zahradě se potloukal hlídací ohýnek.</p>
<p>„Ó…“ řekl Paclus s odstínem závisti. „Radion má hosty… Tak šup, jděte, já počkám, dokud za vámi nezaklapnou dveře, a půjdu si dál po svých…“</p>
<p>„Kam půjdete, sire rytíři?“ zeptal se účastně Ian.</p>
<p>„Copak je v Dillonu málo zájezdních hospod?“ pokrčil rytíř rameny.</p>
<p>„To ne, to přeci nejde!“ chytil Ian rytíře za ruku. „Pojďte. Šťovík je přece váš přítel. Jistě vás vezme na noc!“</p>
<p>Trix se trochu s pochybami zamyslel, že Ian se chopil dirigování jaksi nazdařbůh. Jistě, Šťovík s Paclusem jsou přátelé, ale není na Ianovi, který sám byl u Šťovíka jen z milosti, zvát rytíře na návštěvu!</p>
<p>„A co myslíš ty?“ zeptal se Paclus s nadějí v hlase Trixe.</p>
<p>„Urazí se, když nezajdete!“ plamenně řekl Trix.</p>
<p>Hlídací ohýnek kolem nich pozorně proletěl, ale nezastavil se. Uvnitř stále zněla loutna a čísi příjemný hlas cosi tiše zpíval. Trix strčil do dveří a ty se otevřely.</p>
<p>Před jejich zraky se otevřela překvapivá a zároveň i pozoruhodná podívaná.</p>
<p>Hned za dveřmi v samé předsíni stál starší člověk z prostého lidu. Podle oblečení ale bohatší, buď kupec, nebo přední mistr některého z cechů. V podpaží držel malou taštičku. O kousek dál seděla na židli stařena s hašteřivou tváří a v ruce svírala brokátový měšec. Za jejími zády stál postarší lokaj. Kupec a stařena na sebe navzájem vrhali nepřátelské pohledy. Hned u vchodu do velkého pokoje stál strnulý mládenec elegantního zevnějšku v krajkové batistové haleně a kalhotách s manžetami. I on měl v rukou balíček.</p>
<p>„Kam, kam, bez fronty?“ rozdurdil se muž z lidu, když se Trix začal kolem něj protahovat. „Čekám tu už od oběda.“</p>
<p>Z Trixovy kapsy vyletěla Annette a rozhněvaně zapištěla:</p>
<p>„Bídný červe! Padni na kolena, než se z tebe stane prohnilý pařez! Před tebou stojí učedník Radiona Šťovíka, velký mág Trix Solier!“</p>
<p>„Co jste to neřekli hned, že je mág,“ řekl muž bez zvláštních známek zneklidnění. „Prosím, samozřejmě… a není třeba poctivého uměleckého truhláře lekat. Náš cech je ve městě jeden z nejdůležitějších, bez nás by urození neměli ani kolébku pro nemluvně, ani jídelní stůl, ani truhlu na poslední cestu!“</p>
<p>Stařena nic neřekla, ale upřela na Trixe tak nelibý pohled, že to chlapec nevydržel a odvrátil se. Provázen svým doprovodem prošel až do pokoje, kde shledal ještě spoustu velmi různorodých občanů:</p>
<p>Snědého mládence s těkajícíma očkama, který cosi schovával pod košilí.</p>
<p>Mladou pannu s ubrečenýma provinilýma očima tisknoucí se k matce.</p>
<p>Zasmušilého strážníka vrhajícího na mládence podezíravé pohledy.</p>
<p>Dobře vyhlížejícího muzikanta, který celkem příjemně vyhrával na loutnu a zpíval starou baladu.</p>
<p>Stařičkého dědečka, kolem něhož stáli tři chlapi jako hory, vzhledem k nápadné podobě nejspíš trojčata.</p>
<p>„Áá…“ rozhlížel se Paclus. „Náš Radik se rozhodl trochu popracovat… pro blaho města Dillonu…“</p>
<p>V tu chvíli se dveře pracovny otevřely a odtud vyšel rozechvělý zrudlý muž středních let. Hned za ním se objevil Šťovík se slovy:</p>
<p>„… sám uvidíte, že účinek je dlouhodobý ve srovnání s černým kořenem a mošusovou mastí… Další!“</p>
<p>Najednou uviděl Trixe a ve tváři se mu objevila upřímná radost.</p>
<p>„Ty ses vrátil! Skvěle! A Paclus!“</p>
<p>Mág a rytíř se objali. Trix si vysloužil pochvalné poplácání po zádech, na Annette kývl, Ian a Chalanberi byli poctěni letmým pohledem.</p>
<p>„Dnes příjem končí!“ slavnostně oznámil Šťovík. „Vrátil se mi učedník, kterého jsem poslal do… ehm… Šerých hor pro elixíry. Zítra, přijďte zítra!“</p>
<p>Lidé se bez řečí sunuli k východu a nespokojeně po Trixovi pokukovali. Umělecký truhlář se pokusil dostat naopak z předsíně dovnitř, ale Šťovík na něj pohlédl tak, že ani on se do protestů nepustil.</p>
<p>Jen stařík se třemi syny zůstal sedět.</p>
<p>„Dědečku! Dědečku!“ hodně nahlas řekl Šťovík. „Další příjem je zítra. Jděte odpočívat domů a přijďte zítra, prosím!“</p>
<p>„Nejsem hluchý!“ odpověděl skuhravě dědeček. „Nemohu domů, čaroději. Umřu.“</p>
<p>„Ale jsi ještě silný, ještě se tu něco lelků nachytáš,“ pokusil se ho uklidnit mág. „Přijď zítra!“</p>
<p>„Umřu v noci, když mě nevezmeš,“ neústupně odvětil dědeček, „tady tihle mě usouží.“ Tvrdě se podíval na syny. „Už jsou znavení z toho čekání, koho určím za dědice. Domluví se a v noci mě udusí polštářem.“</p>
<p>„Tatínku, co to říkáte! Vždyť jste sám kázal vyhodit všechny polštáře!“ rozhorlil se syn.</p>
<p>„Taky proto jsem ještě naživu! Tak mě neudusí polštářem, ale přimíchají mi něco do vína. Já je znám, neposluchy!“</p>
<p>Tři synové se zamyšleně a jaksi zaujatě po sobě podívali.</p>
<p>„Dobrá,“ vzdal se Šťovík. „Z úcty k tvým šedinám… Co bys potřeboval, starče?“</p>
<p>Děd si odkašlal a řekl:</p>
<p>„Mám tři syny. Nejstarší je chytrý, prostřední silný a nejmladší hodný. Ucítil jsem, že můj konec se blíží a rozhodl jsem se rozdělit svůj majetek. Nejstaršímu chci nechat mlýn, vyzná se v práci s mlýnskými kameny. Prostřednímu osla, ať pracuje jako závozník v přístavu, a nejmladšímu mého kocourka, je to takový dobrák, že zvíře z domu nevyžene.“</p>
<p>„Zatím v tom nevidím problém,“ přiznal se Šťovík.</p>
<p>„Nemůžu poznat, který je který!“ nečekaně hlasitě zakřičel stařík. „Jsou trojčata. Proto taky jejich matka zemřela při porodu! Pozval jsem je k sobě a ptám se jich, který je nejstarší. Každý říká, že on!“</p>
<p>Bratři sklopili oči.</p>
<p>„Domluvili jste se?“ zajímal se Šťovík. „Nečekaný přístup. A má sílu.“</p>
<p>„Tatínku,“ ozval se jeden z bratří. „Nedělte majetek. Dovolte nám všechno prodat.“</p>
<p>„Včetně toho páchnoucího kocoura!“ dodal druhý.</p>
<p>„A peníze si rozdělíme rovným dílem!“ zapřísahal ho třetí. „Proč bychom mezi sebe my, trojčata, měli vnášet svár.“</p>
<p>„Tak vše prodejte a rozdělte si až po otcově smrti,“ navrhnul Paclus, jehož situace rovněž zaujala. „Vážně.“</p>
<p>„Ale co když si nejstarší syn, tedy já, po tatínkově smrti usmyslí, že se dělit nechce?“ zeptal se jeden z bratrů.</p>
<p>„Já, nejstarší bratr, jsem velmi chytrý, a všichni chytří lidé jsou i lační,“ řekl druhý.</p>
<p>„Pro mě, nejstaršího syna, je tatínkova vůle svatá,“ řekl smutně třetí.</p>
<p>Šťovík se zasmál:</p>
<p>„Jste šikovní mládenci, bratři! Jak jste to zaonačili! Trixi, tak teď ukaž svoje mistrovství. Jak se dá dědečkovi mlynáři pomoci?“</p>
<p>Trix se zamyslel.</p>
<p>„A dědečku, nemají vaši synové něco, čím by se odlišovali? Třeba mateřské znaménko…“</p>
<p>„Jeden má od dětství na zadku jizvu od řemenu, trefil jsem se na levou půlku přezkou,“ vzpomněl si děda. „Druhému slezl nehet, když strčil nešikovnou ruku pod žernov… A třetí má na noze šrám. Když vykládal věci z povozu, upustil si na nohu soudek… Jen si nemůžu vzpomenout, který z nich má co.“</p>
<p>„Málo indicií,“ řekl smutně Šťovík. „Logika tu nic nezmůže…“</p>
<p>„A nestálo by za to použít třeba zaklínadlo zlepšující paměť?“ navrhnul Trix.</p>
<p>„To bych nedoporučoval,“ řekl Šťovík. „Člověka v tak pokročilém věku může i ta nejnevinnější magie zabít.“</p>
<p>„A co zaklínadlo pravdy?“ řekl Trix. „Že by se bratři přiznali, kdo je kdo…“</p>
<p>„Budeme si stěžovat u regenta!“ řekl jeden z bratrů.</p>
<p>„Na čestné lidi se taková magie používat nesmí,“ dodal druhý.</p>
<p>„A tajit svou identitu ze šlechetných pohnutek není zločin!“ uzavřel to třetí.</p>
<p>Trix se zamyslel. Šťovík se na něj díval pobaveně.</p>
<p>„Tak tedy,“ řekl Trix, „kdo má na zadku šrám od řemene?“</p>
<p>Bratr stojící nalevo zvedl ruku.</p>
<p>„Komu chybí nehet na malíčku?“</p>
<p>Bratr ve středu zvedl ruku a předvedl prst.</p>
<p>„A ten cejch na noze?“</p>
<p>Bratr, který stál vpravo, přikývl.</p>
<p>„To úplně stačí,“ řekl Trix. „Hodný bratr určitě nevzbudil takový otcův hněv, aby si vysloužil šrám po ráně řemenem na celý život. Takže vlevo stojí buď chytrý, nebo silný. Chytrý bratr si rozhodně nepřiskřípl prst do mlýnských kamenů. Takže uprostřed stojí silný, nebo hodný bratr. Silný bratr by neupustil těžký soudek. Tudíž vpravo stojí buď chytrý, nebo dobrý.“</p>
<p>„Mám pocit, že z tohohle nic nezjistíme,“ podrbal si Paclus kořen nosu.</p>
<p>„Zjistíme z toho všechno!“ okázale pravil Trix. „Dejme tomu, že vlevo je silný. Pak uprostřed je hodný a vpravo chytrý. Co?“</p>
<p>„A když bude nalevo chytrý?“ zeptal se Paclus.</p>
<p>„Pak je uprostřed silný a vpravo dobrý!“</p>
<p>„A k čemu to tedy je. Máš dvě stejně pravděpodobné varianty. Šťovík má pravdu, logika tu musí kapitulovat.“</p>
<p>„Jenže my jistě víme, že syn stojící uprostřed není ani chytrý ani silný,“ řekl hrdě Trix. „Mlýn určitě nedostane.“</p>
<p>Ten otevřel pusu a podíval se po bratrech, ti uhnuli pohledem.</p>
<p>„No a ta zvířata, tedy osla a kocoura, si můžeme provozně rozdělit takto,“ pokračoval Trix. „Přikláním se k myšlence, že ani chytrý bratr neprováděl taková alotria, aby chytil ránu řemenem. Tudíž vlevo je silný! Uprostřed není tím pádem ani silný, ani chytrý, ale hodný bratr. Což potvrzuje i ten úraz, který svědčí o jeho dobrotě. Bez šikovnosti i schopností se pustil do práce na mlýně. No a bratr, jemuž je blízká spíše práce hlavou, se ukázal jako nepříliš způsobilý k nakládání a vykládání povozů. Toť vše. Silný dostane osla, hodný kocoura a chytrý mlýn.“</p>
<p>Dědoušek se podrbal v zátylku.</p>
<p>První to nevydržel bratr napravo.</p>
<p>„Já že se nehodím pro práci?“ vykřikl. „Já? Já, který všechno tahám, nakládám a vykládám. Při tom jsem se taky poranil!“</p>
<p>„Já že nejsem chytrý? A že jsem si skřípl prst v žernovech proto, že jsem neschopný a nešikovný? Od pěti let dělám s mlýnskými kameny, proto jsem si taky prst přiskřípl,“ urazil se syn stojící uprostřed.</p>
<p>„A že jsem úkol dostal jen kvůli své dobrotě!“ běsnil bratr nalevo. „Dělají výtržnosti a pak mě prosí. ‚Bráško, vem to na sebe, tebe má tatínek rád, nedá ti takový výprask jako mně!‘“</p>
<p>Trix se hrdě podíval na čaroděje. Ten uznale přikývl. Vtom Trix mrknul na zmateného Pacluse a povídá:</p>
<p>„Logika se v případě mezilidských vztahů obecně uplatnit nedá. A všechna fakta se dají různě převracet. A to jsem udělal. Hlavní bylo, abych všechny aktéry sporu vyprovokoval, aby se jich dotkla nespravedlnost!“</p>
<p>„Z něj věru bude dobrý čaroděj!“ pravil Šťovík. „Tak co, dědečku, přinesli jste mouku? Ať ji tvůj silný syn dá do spíže. A to je všechno, návštěva končí.“</p>
<p>Když stařík i s rozladěnými syny Radiona opustil, mág si spokojeně utřel ruce do šosů pracovního hábitu a řekl:</p>
<p>„Úspěšný večer! Tři zlaté, šest stříbrných. Husa, mouka, košík vajec, hromádka nových ručníků, botky, aksamit na nový hábit, dvě slepice… á, chlapče, jak ty…“</p>
<p>„Ian, Vaše Moudrosti!“</p>
<p>Nad tím nečekaným titulem se Radion trochu zarazil, ale dál se mu nevěnoval:</p>
<p>„Iane, hochu, jdi do kuchyně, oškubej slepici a upeč ji s nějakým kořením. Zvládneš to?“</p>
<p>„Ovšem!“ Ian se ze všech sil snažil ukázat, jak je užitečný. „Chalanberi, a ty se přestaň šťourat v nose! A jděte vařit večeři!“</p>
<p>„Jojo.“</p>
<p>„A ten malý ať si pořádně umyje ruce mýdlem!“ křikl za nimi čaroděj. Hluboce si vzdychl, klesl do křesla a zabručel: „A já jsem tak doufal, že se ta drobotina někde po cestě ztratí.“</p>
<p>„Ale Šťovíku, to přeci nejde, vždyť jsou to děti!“ řekl vyčítavě Paclus, když si sedal vedle.</p>
<p>„Kdyby to nebyly děti, udělal bych z nich něco užitečného do domácnosti,“ pohrozil Šťovík. „À propos… co, jak dopadla vaše… cesta?“</p>
<p>„Dobře!“ rozzářil se Trix. „Kně…“</p>
<p>„Tiše, tiše, tiše!“ zamával rukama Šťovík. „Nezajímají mě tvoji příbuzní, tvoje milostná dobrodružství ani co špatného se ti přihodilo na cestě. Vzal sis dovolenou, to mi úplně stačí.“</p>
<p>Trix si povzdechl.</p>
<p>„Nikdo nezahynul?“</p>
<p>„Nikdo,“ řekl po krátké úvaze Paclus. „Mrtví přeci podruhé umřít nemohou nebo ano?“</p>
<p>„Nenene,“ zavrtěl hlavou Šťovík, „jedině se mohou vrátit do hrobu. To je jiná. A já jsem tu musel prokázat nějaké služby místnímu obyvatelstvu. No, určitě chápete…“ odmlčel se. „Něco jíst musím.“</p>
<p>„Dnes už není úcta k magii, co bývala… ani k umění meče…“ přitakal Paclus. „Jestli bys věřil, že jsme naši výpravu museli oslavit v děsivé taverně. A pivem! Ušlechtilé víno tam ani neměli…“</p>
<p>„Trixi, v kredenci!“ zaúkoloval ho Šťovík.</p>
<p>Trix přinesl z kredence baňatou láhev (nejspíš Šťovík nevyjmenoval všechny dary, které dostal od vděčných měšťanů oplátkou za svou pomoc) a z vlastní iniciativy přibral ještě tři poháry. Šťovík ani nemrknul, vytáhl zátku zalitou pečetním voskem a rozlil víno mezi všechny tři.</p>
<p>„Sedni si,“ pobídl Trixe.</p>
<p>Trix si přitáhl židli a sedl si k mágovi a rytíři.</p>
<p>„Tedy, můj mladý učedníku…“ Čaroděj přivoněl k vínu a spokojeně přikývl. „Tedy, můj mladý učedníku. S radostí ti oznamuji, že jsi postoupil z řadového naslouchače na napovídače!“</p>
<p>„Bravo!“ řekl Paclus a napil se vína.</p>
<p>„Od nynějška mi můžeš pomáhat při kouzlení, tvořit vlastní kouzla bez jakýchkoli mých povolení a zdravit ostatní čaroděje už nikoli úklonou do pasu, ale pouze zdvořilým pokývnutím hlavy. Teď ucítíš, jak roste tvá kniha zaklínadel…“</p>
<p>Trix zaznamenal u pasu pohyb. Jeho Ajpod se citelně zvětšil!</p>
<p>„A pokud jde o tvou učňovskou hůl, můžeš ji teď přeměnit v kouzelnou!“</p>
<p>„Jak?“ nadšeně se zeptal Trix.</p>
<p>„No jak jak? Začaruj ji!“</p>
<p>„A jak?“</p>
<p>„Aha, ty neznáš tabulky hodností a náležitostí…“ přikývl Šťovík. „Tedy hůl naslouchače vypadá sice ve všech ohledech jako čarodějova, ale je to vlastně jen obyčejná hůl.“</p>
<p>„To vím,“ smutně přikývl Trix.</p>
<p>„Hůl napovídače se daleko víc blíží kouzelné nebo taky můžeme říkat magické, čarodějné. Můžeš ji začarovat tak, aby ve chvíli, kdy to potřebuješ, začala svítit děsivým nachovým světlem či čarodějným zeleným, nebo aby při bouchnutí o zem na nepřítele vyšlehl z hole proud jisker, nebo taky tak, aby ve chvíli, kdy se ti strachy začnou potit ruce, začala hůl výhružně řvát tak, aby naháněla hrůzu. Ale z těch tří variant si můžeš vybrat jen jednu!“</p>
<p>„Aha…“ zamyslel se Trix. „A jak je to u předříkávače?“</p>
<p>„Hůl předříkávače může svítit, pouštět jiskry i vydávat zvuky najednou.“</p>
<p>„A hůl opravdového čaroděje?“</p>
<p>„To už záleží na fantazii každého,“ zasmál se Šťovík. „Mně se třeba líbí, když při bouchnutí holí o zem začnou vyrážet kytičky. A když se něčeho leknu, začnou z hole vylétat vrány a za zlověstného krákání mi krouží nad hlavou.“</p>
<p>„A co dělá ta kouzelná hůl?“ zeptal se tiše Trix, byť odpověď už znal.</p>
<p>„Působí na okolí,“ rovněž tiše odpověděl Šťovík. „Pochop, přítelíčku, práce čaroděje, to je z devadesáti procent práce působící navenek!“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Proto ti efektní hůl umožní tvořit silnější magii!“ dodal čaroděj. „Tak, do dna, můj znamenitý napovídači.“</p>
<p>Trix se nadechl a jedním douškem pohár vyprázdnil.</p>
<p>Víno bylo těžké, sladké a silné; mnohem silnější než to, jaké byl zvyklý pít ve svém rodném domě. Trixovi se zamotala hlava.</p>
<p>„Skvěle si vedl v boji,“ řekl současně Paclus. „Už od začátku…“</p>
<p>„Nechci nic slyšet!“ vykřikl bolestně Šťovík. „Nic. Nemám na to nárok.“</p>
<p>„A co když povyprávím historii, která se stala v neznámém čase a na neznámém místě?“ zeptal se Paclus. „Jednou za mnou přišel jeden můj známý, mladý mág…“</p>
<p>„To je nápad!“ rozzářil se Šťovík. „Ale beze jmen!“</p>
<p>Ian s Chalanberim slavnostně přinesli z kuchyně pečené slepice. Šťovík, kterého pohled na jídlo obměkčil, ulomil Ianovi nožku a křidélko a Chalanberimu nožku a poslal je večeřet do kuchyně. A soudě podle smíchu, který z kuchyně chvíli co chvíli zazníval, se tam nenudili.</p>
<p>„A najednou jsme uviděli loď vi… nepřítele!“ vykládal zrovna Paclus.</p>
<p>Annette, která poslední hodinu chmurně poletovala po místnosti, se snesla k Trixovi a zašeptala mu do ucha:</p>
<p>„Miláčku, zaletím si na večeři…“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Tady na kraji je jedna parcela…“ odpověděla mlhavě víla. „A nech mi kousek koláče, ano?“</p>
<p>„Jakého koláče?“</p>
<p>„Toho, co Šťovíkovi přinesl cukrář za… za jeden elixír.“ Annette si pro dnešek zvolila vyjadřování v hádankách. „Tak ahoj, miláčku.“</p>
<p>Víla odletěla a Trix, který na Šťovíkovu prosbu zaběhl do kredence pro další lahvinku vína, dál poslouchal příběh svého hrdinství. K vínu už teď přistupoval s opatrností, ale i tak začal brzy klimbat a divže nezaspal návrat Annette.</p>
<p>„Všem pusu!“ zavolala víla, když prolétala otevřeným větracím okénkem. A s hlasitým smíchem zatančila ve vzduchu nad stolem.</p>
<p>Šťovík a Paclus, kteří se právě snažili dobrat toho, jestli může zlotřilý vitální mág dojít po mořském dně až ke Křišťálovým ostrovům nebo ne, ztichli a zvědavě se zadívali na vílu.</p>
<p>„Co jste takoví smutní?“ ptala se víla a zasypávala mága i rytíře světélkujícím stříbrným pylem. „Proč se neradujete společně se mnou? Chci být veselá! Chci slavit!“</p>
<p>„Annette a nemohla bys být stejně velká jako my?“ zeptal se Paclus a hladil si vous.</p>
<p>Šťovík, který už se jí na to kdysi ptal, se skepticky pousmál. Ale víla nečekaně přestala tancovat ve vzduchu a odvětila:</p>
<p>„Mohla. Ale musel bys mě políbit.“</p>
<p>„Hned!“ bez meškání odpověděl rytíř.</p>
<p>Annette slétla níž a sedla si na dlaň, kterou jí Paclus nastavil. Hmm, zabručel Šťovík pochybovačně. Rytíř si odkašlal, opatrně zvedl vílu k ústům a neobratně ji políbil.</p>
<p>„Ha ha ha ha ha!“ zasmála se nahlas Annette, když vzlétala ke stropu. „Takový velký a věří pohádkám! Jsem květinová víla. Nemůžu vyrůst. Kvítky jsou malé! Ha ha ha ha ha! Co se mračíš, sire rytíři? Není proč. Pokaždé když se zamračíš, zemře na světě jedna víla.“</p>
<p>„A jestli se nepřestaneš smát, určitě umře jedna víla, kterou znám,“ vyštěkl rytíř, který celý zrudl.</p>
<p>Víla se přezíravě zasmála, ale raději odletěla dál a řehotat se přestala.</p>
<p>Usmívající se Šťovík sám zašel do své pracovny a vrátil se s velkou krabicí plnou kousků čokoládového koláče a dal ji na stůl:</p>
<p>„Annette, dej si taky. Škoda že nám nemůžeš dělat opravdovou společnost, ale…“</p>
<p>Přemlouvat vílu dlouho nemusel. Trix, který už několik minut usínal, na chviličku zavřel oči − a zjistil, že polovina koláče je pryč.</p>
<p>„No co to je!“ vykřikl. „Za vteřinku toho tolik slupnout!“</p>
<p>Šťovík, Paclus i Annette na něj nechápavě vytřeštili oči. Trixovi najednou došlo, že z kuchyně už nejsou slyšet hlasy Iana a Chalanberiho a že pod stolem stojí pět prázdných láhví od vína a v mágových rukou se kdovíjak vzala kouřící fajfka.</p>
<p>„Celou hodinu jsi prospal, můj mladý učedníku,“ řekl jemně Šťovík. „Jdi do postele. Klidně si lehni v mé ložnici. Já dnes zůstanu spát v pracovně.“</p>
<p>„Pokud vůbec půjdeme spát,“ řekl čile Paclus.</p>
<p>Trix se ani nepřel, ani se neupejpal, neboť oči už se mu stejně zavíraly. Odvrávoral do mágovy ložnice a podle postele usoudil, že Šťovík za minulý týden v posteli nespal ani jednou. Sundal si boty, shodil bundu a tím skončil. Tak jak byl, se svalil do postele. Knížku-Tianu, kterou si, už když usínal u stolu, opatrně strčil pod bundu, teď přesunul pod polštář. Pak to nevydržel, vytáhl ji, chvilku si prohlížel desky a opatrně přejížděl prsty písmena T, I, A, N, A. Pak ji položil na postel vedle sebe a usnul.</p>
<p>Probudila ho Annette, nejspíš už nad ránem, protože v oknech už svítalo, byť měl Trix pocit, že sotva usnul. Nejprve uslyšel tichoučkou něžnou písničku.</p>
<p><emphasis>Spi, můj broučku, spi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zámek halí se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tmy,</emphasis></p>
<p><emphasis>víly ztichly v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sadu</emphasis></p>
<p><emphasis>i stráž spí na hradu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Měsíc na nebi se blyští.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neboj, stvůra nikde nezapiští.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zavři očka svý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Spi, můj broučku, spi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Spinkej, sladké sny.</emphasis></p>
<p>Tato ukolébavka byla v království nejrozšířenější a stejně tak věhlasná. Říkalo se, že se mezi lidmi rozšířila od elfů-upírů nebo od jiného odvážného kouzelného živlu, který v nočním tichu útočívá na spící dítka. Ale jak elfy, tak i další pochybnou chásku se už dávno povedlo zahnat do pustých houštin a ukolébavka, v níž zůstala zbytková magická síla, krásně uspávala neposlušné děti. Tak proč to nevyužít, no ne? Takže Trix celé dětství slýchával tuto písničku:</p>
<p><emphasis>Na zámek padla tišina</emphasis></p>
<p><emphasis>i v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ponurých mučí</emphasis><emphasis>rn</emphasis><emphasis>ách dlí tma.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jediné dveře neskřípí</emphasis></p>
<p><emphasis>i strašidlo už spí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Za zdí kdosi k</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>čí, hlas má jako zvon.</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý, co nám, co nám je po tom.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zavři očka svý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Spi, můj broučku, spi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Spinkej, sladké sny.</emphasis></p>
<p>Annette zpívala písničku a zastrkovala pod Trixe ze všech stran deku. Ne že by to po ní Trix chtěl, bylo mu teplo, ale péče je každému příjemná…</p>
<p><emphasis>Sladce ptáčku mému žít,</emphasis></p>
<p><emphasis>bez strachu, starostí být.</emphasis></p>
<p><emphasis>Hojnost her a mlsání.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bít chůvu, holenku, ti brání!</emphasis></p>
<p><emphasis>Vše všecičko udělám,</emphasis></p>
<p><emphasis>by brouček náš neplakal nám…</emphasis></p>
<p><emphasis>Nervy mé už nezkoušej.</emphasis></p>
<p><emphasis>Spi, můj milý, ty spinkej.</emphasis></p>
<p><emphasis>Spinkej, sladké sny!</emphasis></p>
<p>Při nápěvu, který Trix znal už od nemluvněcího věku, začal znovu usínat. Ale Annette najednou ztichla. Bolestně štípla Trixe do tváře a rozčileně mu zakřičela od ucha:</p>
<p>„Ty nemáš žádný stud ani svědomí! Co to děláš?“</p>
<p>„Cože?“ Trix se polekaně vztyčil na posteli a deku si přitáhl až k bradě.</p>
<p>„Zatáhl jsi nevinnou dívku do své postele!“ vyslovila Annette obvinění a ukázala na knížku.</p>
<p>„Vždyť je to jen knížka!“ rozhorlil se Trix.</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„Vždyť jen leží vedle mě! Dokonce i v baladách…“ Jenže takhle rozespalý se Trix vůbec nemohl rozpomenout na ten správný příběh. Ale pak se najednou řádky dobrodružství barona Temnoty vynořily samy. <emphasis>Když šlechetný Gray zachránil překrásnou Azol ze spárů loupežníků, lehl si vedle ní a odpočíval</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Annette se zamračila a zeptala se:</p>
<p>„Cože, takhle se to tam píše?“</p>
<p>„No, ano…“ <emphasis>Lehl si a odpočíval a svůj věrný meč Oxogon položil mezi sebe a Azol…</emphasis></p>
<p>„Vidíš!“ Annette zatřepetala křidélky. „Jediná možnost, jak si urozený mládenec může lehnout do jedné postele s dámou, je ta, kdy je dělí ostrý meč!“</p>
<p>Trix se zamyslel a došel k závěru, že Annette má pravdu. V baladách buď hrdina ulehl v jedno lože s dámou a pak hned následovala svatba, nebo leželi v posteli ve třech − hrdina, jeho meč a jeho dáma.</p>
<p>„Meč nemám,“ přiznal se Trix. „Ale snad by se dala použít hůl?“</p>
<p>„Dej tu dívku do nočního stolku!“ prohlásila Annette a dupla ve vzduchu nožkou. „Chovej se, jak se sluší a patří.“</p>
<p>Trix, ještě trochu rozpačitý, schoval knížku do nočního stolku, odkud předtím vytáhl oschlou sušenku, starou fajfku, starou prázdnou broušenou lahvičku s nápisem <emphasis>Toaletní voda č. 4</emphasis> a špaček obyčejné tužky. Zjevně to všechno patřilo Šťovíkovi.</p>
<p>Sotva mu klesla hlava na polštář, zjistil, že se vedle něj na postel uvelebila Annette a pohnutě mu hleděla do očí.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Chystám se trošku si pospat, milý.“</p>
<p>„Cože! Jako čestný mládenec…“ Trix hbitě chytil vílu dvěma prsty za pas… „jsem nucen uložit tě ke spánku do nočního stolku.“</p>
<p>„Nevděčníku!“ vzlykla víla a drala se z jeho sevření. „Dobře, jak chceš. Zavři mě do krabičky, posaď mě do lahvičky, svaž mě hrubými nitěmi…“ Na chvíli se odmlčela, načež s nebývalým entuziazmem vykřikla: „Ano, svaž mě hrubými nitěmi, můj přísný pane!“</p>
<p>„Ale,“ řekl Trix, když pouštěl Annette, „já jsem doopravdy tvůj pán, copak si zapomněla? A ty jsi můj společník! Kouzelný služebník. Takže ti přikazuji: buď potichu, spi kdekoli jinde než na posteli a… a vůbec neotravuj!“</p>
<p>Postavil vílu na noční stolek, položil hlavu na polštář a okamžitě usnul.</p>
<p>Probudil ho takový nepříjemný pocit čehosi dotěrného v blízkosti. Otevřel oči a shledal, že Annette použila lahvičku od <emphasis>Toaletní vody č. 4</emphasis> jako lavičku, leží na ní na nočním stolku, hlavu si podpírá ručkama a zasněně na něj hledí.</p>
<p>„Co to děláš?“ zašeptal Trix.</p>
<p>Annette pokrčila ramínky a hravě zabimbala nožkama.</p>
<p>Trix si povzdechl a posadil se na posteli. Do oken už jasně zářilo slunce. Byl čas vstávat.</p>
<p>„Annette, musíme si promluvit,“ řekl Trix.</p>
<p>Víla hned zpozorněla. Jako každý člověk, který uslyší tuto frázi.</p>
<p>Podivuhodná záležitost! Skoro všichni lidé (a také většina nelidí) milují „promluvit si“. Voják vykládá o svých hrdinských činech z bojů. Dívka probírá se svými kamarádkami svého milého. Zlostný Černý vladař, který stojí na prahu pokoření světa, se pouští do dlouhého rozhovoru se svrženým protivníkem, jako by mu schválně dával čas, aby se mohl vzchopit a zvítězit.</p>
<p>Ale o čem tady hovořit. Ano, ano, na tebe se obracím, můj milý čtenáři. Právě na tebe! Jestli jsi věku útlého, jdi za mámou a řekni jí: „Mami, musíme si promluvit.“ Uvidíš, jak legračně zbledne a bezmocně svěsí ruce. A pokud už nejsi tak malý či mladý a sám máš děti, vyzvi synka a řekni: „Synu, musíme si promluvit.“ Uvidíš, co se objeví v jeho tváři. A jaká tajemství začne skrze slzy vyzrazovat: kdo snědl marmeládu, kdo si hrál se sirkami a kdo se brouzdal na internetu a stáhl virus…</p>
<p>A přitom by se zdálo, že záměr zabývat se něčím, co vůbec není odsouzeníhodné a co právě odlišuje člověka od zvířete, je: promluvit si.</p>
<p>Takže ani víla v tom nespatřovala nic dobrého.</p>
<p>„Jsem připravena…“ zažvatlala.</p>
<p>„Annette, ty jsi ta nejlepší víla na světě,“ řekl Trix. „Sám jsem tě vyvolal. Jsem šťastný, že mě tak miluješ a tak se o mě staráš.“</p>
<p>„Ale…“ smutně řekla víla.</p>
<p>„Ale,“ přitakal Trix. „Ale ty jsi víla. Malinké kouzelné stvoření ze světla, magie a květinového pylu.“</p>
<p>„A co když dokážu vyrůst?“ zeptala se víla. „Budu stejně velká jako ty.“</p>
<p>„Annette, nejde jen o to,“ řekl Trix. „Vlastně vůbec nejde o to. Ty jsi víla. Kouzelné stvoření. Ale já jsem člověk.“</p>
<p>„To znamená, že jsem horší, když jsem kouzelná?“ zašeptala víla.</p>
<p>„Ne, určitě ne horší.“ Trix si vzdychnul. „Jak bych ti to vysvětlil… Třeba kdybych se ocitl na pustém ostrově s gnómí dívkou…“</p>
<p>Annette zvedla hlavu a v očích jí zajiskřilo radostí.</p>
<p>„Ne, ne, to nebyl dobrý příklad!“ vykřikl Trix, když se mu vybavil Paclus. „Gnómové a elfové jsou skoro jako lidi. Jen trošku jiní. A pak jsou minotauři, sfingy, gryfové, víly, domácí skřítci…“</p>
<p>„Vždyť my jsme taky živí,“ řekla Annette. „Jen jinak. Ale taky přemýšlíme, sníme. Bývá nám smutno i veselo. Jsme dobří a zlí…“</p>
<p>„Ale jste… kouzelní. Víly a lidé se mohou přátelit. Mohou se milovat. Ale… ne tak jako lidé, jako chlapec a dívka.“</p>
<p>„Já vím,“ řekla Annette. Slezla z lahvičky od toaletní vody a sedla si na starou Šťovíkovu fajfku. „Já to všechno chápu. Ale ty jsi mě takovou stvořil, Trixi. Neupřesnil jsi, jak tě mám milovat. Kdybys řekl: ‚Miluj mě jako sestra.‘ nebo ‚Miluj mě jako věrný pes.‘, bylo by mi líp.“</p>
<p>„Promiň,“ odpověděl Trix. „Nedomyslel jsem to. Jsem takový… nezkušený mág.“</p>
<p>Annette mlčela a dívala se jinam. Broukla:</p>
<p>„Doufala jsem, že se rozplynu. Za den dva, tak to u květinových víl bývá… Ale ty jsi mě stvořil nějak dobře. Nejspíš budu žít několik měsíců nebo taky let.“</p>
<p>Trix neříkal nic. Omlouvat se za to by bylo hloupé.</p>
<p>„Musím se nějak přizpůsobit,“ povzdechla si Annette. „A řekni mi, hodně ji miluješ, tu Tianu?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl Trix a rozbušilo se mu srdce. „Ještě… nikdy jsem zamilovaný nebyl.“</p>
<p>Annette si vzdychla a utřela si oči ručkou.</p>
<p>„Takže miluješ,“ řekla. „Když říkáš <emphasis>nevím,</emphasis> znamená to, že ji miluješ.“</p>
<p>Chvíli mlčeli.</p>
<p>„Chceš, upravím tě? Přečaruju,“ zeptal se Trix. „Abys mě už nemilovala…“</p>
<p>„Ne!“ Annette vyletěla do vzduchu. „Ať tě to ani nenapadá. Zaprvé, budu se ti pak chtít mstít a začnu dělat všemožné ohavnosti. A zadruhé… zadruhé, to nepřichází v úvahu. Nechci, abys mě měnil.“</p>
<p>Zase mlčeli.</p>
<p>„Trix a Tiana,“ řekla podmračeně Annette. „Trix a Annette… Trix a Tiana… Trix a Annette… Trix a Annette, vlastně to nezní moc dobře. Spíš jako jméno nějaké nemoci.“</p>
<p>Trix zamručel.</p>
<p>„Zato Trix a Tiana zní jako jméno nějaké parné jižní země, kde všichni běhají s kopím a bez gatí,“ dodala pomstychtivě Annette.</p>
<p>Trix neřekl nic.</p>
<p>„Takže,“ řekla smutně Annette, „když ji tak miluješ, nezbude mi nic jiného, než si ji taky zamilovat. A dokonce se o ni starat,“ dodala s odporem. „Co mám dělat. Ale pamatuj si jedno. Knížku si do postele s sebou brát nebudeš!“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Trix.</p>
<p>„Když budeš chtít políbit přebal, tak ale ne víc než jedenkrát za den a pod mým dohledem!“</p>
<p>„A můžu ji hladit po deskách?“</p>
<p>Annette se zamyslela.</p>
<p>„Nejspíš ano, ale ne po hřbetu a po předsádce.“</p>
<p>„A číst ji mohu?“</p>
<p>„Poslední stranu,“ přikývla víla. „Ber to jako dobrou radu.“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Takže,“ řekla schválně hodně živě víla, „už to téma uzavřeme. Jsme přátelé na život a na smrt. Milujte se… dávám vám požehnání.“</p>
<p>„Co já vím, třeba mě Tiana vůbec nemiluje…“</p>
<p>„Tak hloupá není!“ vybuchla víla. „Jdi se umýt. Šťovík si dnes ani nešel lehnout. Už vzburcoval Iana, aby přichystal snídani. Jdi. A už se k tomuhle tématu nebudeme vracet… Jestli chceš… Můžu ti na tu… knížku ušít pytlíček.“ Annette se odmlčela a jedovatě dodala: „Musím si zvykat.“</p>
<p>„A z čeho ho ušiješ?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Z okvětních lístků růží, namísto nitě si vezmu sluneční paprsek a za jehlu mi poslouží pírko fénixe,“ slíbila sladkým hláskem Annette. „Ušiju ho z toho, co najdu, hlupáčku! Prohrab Šťovíkovi skříně, je takový šetřílek, určitě se u něj najde zbyteček hedvábí nebo nějaké staré režné plátno.“</p>
<p>Trix kývnutím poděkoval.</p>
<p>* * *</p>
<p>Jak se ukázalo, mágové snášejí noční dýchánky daleko lépe než rytíři. Radion Šťovík byl čilý a veselý, trůnil v křesle a povzbuzujícími výkřiky pomáhal Ianovi v kuchyni připravovat snídani.</p>
<p>Paclus tou dobou lehce pochrupával na zemi, zachumlaný do staré koňské houně. Nad ránem, když už se rytíř nemohl udržet na nohách, zkoušel strhnout ze zdi starý gobelín vyobrazující východ slunce a zabalit se do něj. Pán domu ho ale zastavil a uložil ho na houni, která byla cítit koňským potem.</p>
<p>Vlastně na tom není nic divného. Rytíři jsou lidé po fyzické stránce velmi silní, takže i lihovin jsou schopni pozřít neuvěřitelné množství. Ale při tom všem se život rytíře odvíjí velmi rytmicky. Ráno − zdvihnout se a vypít lák od okurek či zelí. Přes den − cesta, oběd, souboje s nestvůrami nebo jinými rytíři. Večer, když to dobře dopadne − velká bitva s nepřítelem. Když ne, což je častější, utká se rytíř s vínem a pivem v nejbližší hospodě. V noci následuje hluboký zdravý spánek.</p>
<p>Zatímco mágův den žádný řád nemá. Ráno, když mág otevře oči, zahltí ho plno geniálních myšlenek. Řádky nových zaklínadel, které ohromí svět a přinesou mágovi nehynoucí slávu (a spoustu zlata, samozřejmě), se tlačí v jeho hlavě. Mág rychle snídá, seřízne pero a usedá za psací stůl (nebo se uvelebí se svou knížkou zaklínadel někde na prohnilé kládě, to když je zrovna na výpravě). A slavnostní okamžik se blíží… teď… teď spatří kouzelné řádky světlo světa!</p>
<p>„Miláčku, nemohl bys prosím chvilku pohlídat dítě, než očistím řepu do polévky?“ ptá se mága žena (ano ano, ať se to může zdát jakkoli zvláštní, mnozí mágové žijí životem rodinným).</p>
<p>Mág si jde poslušně hrát s dítkem, neboť ženě si troufl protivit jen Černý vladař (vlastně Černým vladařem se rozhodl stát právě kvůli ženě, načež ji přeměnil ve žluvu a odjel na svůj Zámek hrůzy).</p>
<p>Ale řepa už je očištěná a mág znovu usedá k pergamenu. První řádka zaklínadla je hotová a pero se noří do kalamáře…</p>
<p>A na stole už se zaleskla křišťálová koule. To si chce kolega čaroděj trošku popovídat o magii a postěžovat si na bolesti hlavy po včerejším sympoziu.</p>
<p>Rozhovor končí a mág se znovu chápe pera… A zamyšleně kouká na křišťálovou kouli.</p>
<p>A co se asi děje ve světě? Nemá smysl začínat pracovat na zaklínadle, dokud neví, jaká je cena královského tolaru vůči samaršanskému dináru. A jak dopadla potyčka mezi jedním velkým a dvěma menšími horskými knížectvími v Šerých horách? A byl zvolen nový představený kongresu vitálních mágů? A pak… pak si ještě, no jistě, ještě si trochu zadovádět a mrknout se křišťálovou koulí po ženských lázních v Dillonu. Jen tak pro inspiraci!</p>
<p>To vše je hotovo a mág se znovu chápe pera. Ták a blíží se okamžik tvorby!</p>
<p>Ale to už ho žena volá k obědu na řepnou polévku. A současně začíná tlačit, proč je nedostatek zlatých tolarů i stříbrných dinárů.</p>
<p>Po obědě si mág chvilku odpočine. S plným žaludkem se pracuje těžko. Pak přijde městský herold a prosí mága, aby povykládal něco o magii, neboť měšťany to velice zajímá. Na jakém zaklínadle teď ctěný čaroděj pracuje? A jaké zaklínadlo vymyslel jako první? A jestli je dnes těžké stát se mágem? Prý to jde jen ze známosti… A jestli je pravda, že za některé mágy vytvářejí zaklínadla jejich učňové? Kterého z kolegů si mág váží, a koho naopak ne? A jestli se za zaklínadla dobře platí?</p>
<p>Herold odchází a mág tupě zírá do křišťálové koule. Všechna ta divukrásná slova, která ho ráno napadla, byla ta tam. Buď si je odnesl herold, nebo je promarnil v debatách s kolegy…</p>
<p>A tak uplyne celý den.</p>
<p>A když je mág svobodný, pak ho místo ženy a dítěte vyrušují hloupý sluha či nějaký další dobrodruh, který se rozhodl z mágovy pokladnice ukrást artefakt, jenž tam nikdy nebyl. Pokud je mág na výpravě, ruší ho zase mravenci zalézající mu pod hábit, hloupé otázky parťáka rytíře a pitomé lumpárny spolucestujícího zlodějíčka, poryvy studeného větru, který se nedaří nijak začarovat, a děsivé horko, před nímž se není kam schovat.</p>
<p>Takže až v noci, za svitu hvězd a kouzelného ohýnku, začíná mág tvořit svá zaklínadla. A zdaleka už nejsou tak malebná, jak se jevila ráno.</p>
<p>Ale ani to není špatné.</p>
<p>Mágové tedy bez problémů zvládnou jakékoli uspořádání dne. Stejně dobře dokážou nepracovat jak ráno, tak přes den nebo i večer či v noci. Tudíž není divu, že ve chvíli, kdy už rytíře dávno přemohl spánek, si čaroděj klidně otevře další láhev vína.</p>
<p>„Dobré ráno, pane Šťovíku,“ řekl uctivě Trix. „Mám pomoct Ianovi v kuchyni?“</p>
<p>„Napovídač už se nemá co pachtit s jídlem,“ odpověděl Šťovík. „Když už Ian… když už se k nám připojil… aspoň si stravu a nocleh odpracuje.“</p>
<p>V duchu se Trix velmi zaradoval. Zdá se, že se Šťovík rozhodl Iana si nechat. Ale nedal nic najevo, jen přikývl a zeptal se:</p>
<p>„Jaký bude dnešní program, pane Šťovíku?“</p>
<p>„Program bude jednoduchý. Nasnídáme se a ty začneš balit.“</p>
<p>Trix se na Šťovíka udiveně zadíval.</p>
<p>„Jedeme do hlavního města, hloupý učni! Za králem Markellem.“</p>
<p>„P-proč?“ zablekotal Trix. Hlavní město je opravdu daleko. A král, to je vážná věc! Je třeba projet přes tři knížectví, svobodná baronství a královská území. Je to veliká země, která už dlouhá léta prospívá pod vládou starého rodu Markellů. Ve srovnání s královskými državami bylo i knížectví Dillon maličké a skromné, nemluvě o spoluvévodství Solierů a Grizů…</p>
<p>„Budeme se věnovat tomu, co je úkolem čarodějů,“ odvětil příkře Šťovík. „Budeme klást otázky. Hledat odpovědi. Najez se vydatně, mladý napovídači, obědvat budeme až za dlouho!“</p>
<p>Trix si vzdychl a sedl si ke stolu.<strong>3.</strong></p>
<p>I když uvážíme, kolik je písniček opěvujících cesty, není zjevně nic nudnějšího a lopotnějšího než cestování.</p>
<p>Těžký a trudný je život pocestného v zimě. Vanou chladné větry a z nebe potaženého olovem se sype na promrzlou zem sníh. Sotva člověk vyrazí, stihne ho vánice nebo sněhová bouře. Unavení koně zakopávají a bez života žvýkají téměř mražené seno, vymrzlý pocestný se zbytečně snaží zahřát silnou kořalkou nebo u ubohého ohýnku. Chléb promrzá a začíná být tvrdý jako cihla, salámem by se dal omráčit hladový medvěd: jenže na cestách nejsou ani medvědi, ti už dávno spí ve svých brlozích. Maličko se člověk unaví nebo zabloudí, a je konec: leží mezi závějemi jako zledovatělá mumie.</p>
<p>A ani jaro není na cestě nejpříjemnější. Země, jež se zbavila ledové krusty, se mění v mokrou kaši, na světlo vylézá nesčetné množství drobného štípavého hmyzu, vlci zvábení milostnými hrami vyjí po nocích kolem zastávek poutníků, všechna ta špína, co se nahromadila za zimu, se vyplavuje a vylézá na zem pod roztálým sněhem. Stačí, aby se člověk napil nepřevařené vody, a bude putovat od keříku ke keříku. Slunce jasně září na nebi, nebe se modrá, ale všechno je to pouze samá šalba. Jen si člověk sundá ze svých zpocených ramen teplý kabát s myšlenkou vítej, můj věrný jarní příteli, vítej, už je tu nastuzení!</p>
<p>A právě nejlépe není pro putování uzpůsobeno ani léto. Vysilující žár klesá a doléhá na ramena, a jen se odstrojíš, vystřídají jej drobné mušky, ovádi a mouchy. S každým krokem se na cestě rozvíří prach, který nutí poutníka kýchat a smrkat, tráva sesychá, v horách tají ledovce a řeky se vylévají z břehů. Právě v létě daleko častěji připadá lupičům na mysl počíhat si na pocestného a zasadit mu střelu šípem do zad a právě v létě roznášejí syslové mor, komáři malárii a ptáčci chřipku.</p>
<p>Ale ze všeho nejhorší je podzim. Nebe pláče a zalévá deštěm svět, který se proměňuje v jedno velké bláto. Při pohledu na tu ocelovou ohavnost nad hlavou, na ty holé ofoukané stromy kolem a páchnoucí bahno pod nohama by se člověk nejradši hned oběsil. Rozdělat oheň je hrdinský čin a usušit si u něj oblečení se rovná zázraku. Dokonce i mladé večer sužují unavené části těla, loupe jim v kloubech a bolí je záda. I v té nejlepší torbě se z jídla stává mokrá kaše, jejíž hlavní suroviny tvoří chleba, maso a rozmačkaná zelenina. V botách to čvachtá na každém kroku, takže uklouznout a natáhnout se nebo si zlomit nohu je nabíledni.</p>
<p>Existuje jediné roční období, kdy cestování není až tak hrozné. A právě to si vybírají pro daleké cesty zkušení a rozumní cestovatelé.</p>
<p>A je jím: babí léto. Krátký čas, týden (nebo dva, když má člověk štěstí) mezi létem a podzimem. Slunce ještě svítí, ale už tak nežhne, vítr už je chladnější a odhání komáry, ale ještě nezalézá do morku kostí. Stromy se odějí do královského purpuru a zlata, avšak nejsou ještě holé. Plody na stromech dozrály, ale ještě nehnijí, zvěř je sytá, takže ji pocestní nezajímají, loupežníci si připravují svá lesní doupata k přezimování, vesničani, které člověk potkává, jsou lehce připití a pohostinní.</p>
<p>Takže není nic divného na tom, že právě o babím létu se velký čaroděj Šťovík se svým učněm Trixem Solierem, učňovým zbrojnošem Ianem a do skupiny formálně nepatřícím maličkým Chalanberim, jemuž se říkalo Jojo, vydal z knížectví Dillon do hlavního města království.</p>
<p>Na rozdíl od všech ostatních měst neříkal hlavnímu městu nikdo jinak než Hlavní město. Kdyby se člověk trošku pošťáral v letopisech, dalo se zjistit, že před několika staletími se v místech hlavního města rozkládala obec Hniloprázdná. Pak, po nájezdu samaršanských dobyvatelů, tam zhruba padesát let stála pevnost Baš-Nebaš. Když prapraprapraděd současného krále Markella, Markell Rozumný, vytáhl na velké tažení, které úspěšně završil a království trojnásobně (někteří říkají, že dokonce čtyřnásobně) rozšířil, v místě pevnosti znovu vyrostla ves, kterou nazvali jednoduše Smrduté spáleniště. Prapraděd současného Markella, král Markell Překvapivý, se na počátku své vlády rozhodl započít novou éru v dějinách země. Kázal spálit tehdejší hlavní město jako pramen všeho zlého, vší nákazy a rozkladu (dokonce i ty nejzaujatější letopisy přiznávají, že k tomu existovaly důvody) a sám začal za účasti celého dvora střílet z luku se zavázanýma očima na vzdálenost třiceti kroků do mapy království. Prvním výstřelem král trefil do oka svého ministra války, druhým pokladníka a napotřetí šíp projel právě tím místem na mapě, kde bylo Smrduté spáleniště. (Mimochodem vzhledem k tomu, jak dopadly první dva výstřely, popírají mnohé letopisy nejrůznější úvahy o „náhodném výběru“ či „prstu Božím“ a kloní se spíš k verzi o pevných rukou, bystrých očích a náhodně pootevřeném víčku krále Markella. Ve prospěch této verze mluví i to, že největší turnaj lučištníků se od té doby konal pod patronátem královské rodiny a jmenoval se <emphasis>Prst Markellův</emphasis><emphasis>.</emphasis>) Pod moudrým vedením Markella Překvapivého bylo Smrduté spáleniště srovnáno se zemí a na jeho místě bylo vystavěno nové hlavní město království. Samozřejmě ne hned. Ale než král zemřel, stihl se pokochat velikým palácem i zahradou, jež se rozkládala kolem, čistými a pravidelnými bloky domů pro obchodníky a řemeslníky (a dokonce i odpadní stoky byly schovány pod zemí). Jediné, co Markell Překvapivý nestihl, bylo dát hlavnímu městu jméno; a jeho syn Markell Nerozhodný, zcela v souladu se svým jménem, vládl téměř půl století, aniž by se rozhodl vepsat jakékoli slovo do pergamenu <emphasis>O pojmenování hlavního města království,</emphasis> který připravil už jeho otec…</p>
<p>Syn Markella Nerozhodného (byl, jak se dá asi očekávat, jediným dítětem v rodině), král Markell Šetrný, si nechal spočítat, nakolik ho přijde pojmenování města, kterému se už dávno říká prostě Hlavní, načež přikázal z onoho pergamenu vše smazat a vrátit ho k novému užití do kanceláře.</p>
<p>Tak se stalo, že Šťovík se třemi ještě neplnoletými souputníky cestoval do bezejmenného města. Ale co by to bylo za čaroděje, kdyby se na tuto situaci nepodíval s nadhledem hodným pohledu ze své věže.</p>
<p>„Jméno je velmi důležité,“ uvažoval Šťovík, zatímco seděl na koni ušlechtilé krve, za něhož by se nestyděl ani přední aristokrat. Trix, Ian a Chalanberi se natřásali vedle na povozu, do nějž byla zapřažená stará šedivá kobylka. „Jméno v sobě nese pojmenování, symbol, otevírá cestu k hledanému předmětu… Chápeš?“</p>
<p>Trix váhavě zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Tak třeba kdybych se rozhodl proměnit tě v žábu,“ řekl Šťovík. Trix, jemuž se ten příměr právě nelíbil, se zamračil. Zato Chalanberi hned začal pozorně poslouchat. „Kdybych neznal tvoje jméno, musel bych tě dlouze a nudně popisovat: vysoký hubený mládenec, černovlasý, s pootevřenou pusou a naivníma očima… A tak dál. Ale když znám jméno, můžu jednoduše říct: <emphasis>Chlapec jménem Trix, který stojí vedle mě, náhle zezelená a proměňuje se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žábu!</emphasis>“</p>
<p>Trix se s úlekem podíval na svoje ruce, ohmatal si obličej a řekl:</p>
<p>„Nefunguje.“</p>
<p>„Jistě že nefunguje!“ vykřikl Šťovík. „Takhle obyčejné zaklínadlo už se dávno vyprázdnilo. Poprvé někdo někoho v něco přeměnil. Pak podruhé. Potřetí už objekt, který měl být začarován, jen zezelenal. Počtvrté jednou kváknul. A popáté už se nestalo vůbec nic. A to je krásné, že se zaklínadla používáním vyprazdňují, protože jinak by mohli čarovat všichni!“</p>
<p>„A to je špatně?“ zajímalo Iana.</p>
<p>„Jistě!“ rozlítil se Šťovík. „Magii je možné svěřit pouze inteligentním a důsledným lidem. Jinak… se pohádá žena s mužem a bum, je z něj smradlavý kozel. Nebo z ní zase muž udělá hloupou slepici. Nebo by se chlap rozeřval na souseda a ten by se proměnil v kravinec. Celý lidský rod by se vyhladil. Takže jméno je pro mága velká pomoc, umožňuje lépe zamířit zaklínadlo. A představ si, že by začala válka, a nepřítel by se rozhodl zničit naše hlavní město a použít magii hromadného ničení. Vzal by ty nejlepší čaroděje, kteří by sestavili mocné zaklínadlo… A jak ho zamířit? Kdybys nemohl říct: <emphasis>Nechť ohnivý </emphasis><emphasis>déšť</emphasis><emphasis> srší ze zamračeného nebe na město to a to?</emphasis>“</p>
<p>„No, dalo by se říct: <emphasis>Nechť</emphasis><emphasis> ohnivý </emphasis><emphasis>déšť</emphasis><emphasis> srší ze zamračeného nebe na hlavní město!</emphasis>“ nabídl Trix.</p>
<p>„Na jaké hlavní město? Na tvé vlastní? Magie je jako voda. Hledá si vždycky ty nejkratší cesty. Pokud řekneš <emphasis>na hlavní město,</emphasis> pak udeří na tvé vlastní.“</p>
<p>„A dá se říct: <emphasis>Nechť</emphasis><emphasis> ohnivý </emphasis><emphasis>déšť</emphasis><emphasis> srší ze zamračeného nebe na město prokletého království, kde vládne strašlivý tyran Markell Veselý, a spálí velkolepé paláce i ubohé chýšky, rozboří kamenné zdi…</emphasis>“</p>
<p>„Mlč! Mlč!“ Šťovík se zneklidněně podíval na Trixe. „Buď opatrnější, Trixi… Přece jen jsi taky čaroděj. To by nám tak ještě chybělo spálit vlastní hlavní město!“</p>
<p>„Takže to znamená, že to funguje?“ zeptal se Trix. „Jde to i bez jména?“</p>
<p>„No… jde…“ neochotně přiznal Šťovík. „Ale je to těžší a delší. Čím rozsáhlejší a květnatější zaklínadlo je, tím hůř se přijímá a neobratněji funguje. Správné zaklínadlo má být krátké! Výstižné! Jasné! Nečekané! Má ohromit a nadchnout!“</p>
<p>„Takže jsem nespálil hlavní město?“ přeptal se pro každý případ Trix.</p>
<p>„Ne, určitě ne. K čemu bychom my čarodějové byli? Všechna velká města jsou chráněna zaklínadly OPK − Obrany proti kouzlům. Třeba takovýmto: <emphasis>Jakmile se ohnivý </emphasis><emphasis>déšť</emphasis><emphasis>, jenž čaroděj seslal, spustí s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebes, nad městem se zvedne hustá kouzelná mlha, která ohnivé potoky hravě zastaví d</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íve, než by dosáhly na zem.</emphasis> Chápeš?“</p>
<p>„Páni!“ zabrumlal Trix. „Takže to musejí spoustu věcí předvídat! Oheň, vodu, kameny, nestvůry…“</p>
<p>„To ano,“ přitakal Šťovík. „Čarodějové OPK ve dne v noci vymýšlejí nová nebezpečí a metody, jak s nimi bojovat. Je to věčný souboj meče a štítu, útoku a obrany.“</p>
<p>„Stejně se ale nedají předpovědět všechna možná nebezpečí,“ řekl poplašeně Trix. „Jaktože nás ještě nepřátelé nezničili?“</p>
<p>„Protože máme čaroděje hromadného útoku,“ odpověděl Šťovík. „Jejich služba je tvrdá a odpovědná. V tajných úkrytech, o nichž nepřítel neví, vymýšlejí dnem a nocí útočná zaklínadla. A pokud nepřítel uvede v činnost magii hromadného útoku, zasadí tito čarodějové drtivý odvetný úder. Je to takzvaná doktrína magické rovnováhy strachu.“</p>
<p>„Ale tak po troškách se magií bojovat dá, jojo?“ zeptal se Chalanberi, jehož rozhovor zaujal.</p>
<p>„Po troškách se dá,“ odvětil shovívavě Šťovík.</p>
<p>„Třeba hodit na nepřítele ohnivou kouli nebo poslat kamenný deštík na nepřátelské vojsko?“</p>
<p>„To ano.“</p>
<p>„Ale jak rozhodují, co se ještě smí a co už ne?“</p>
<p>„To je všechno v pracovním řádu,“ vyhýbavě odpověděl Šťovík. „Takhle, proti nějakému maličkému státu, který má jen pár svých vlastních mágů, se dá skoro cokoli. Ale proti Sam Aršanu nebo Křišťálovým ostrovům to je daleko omezenější.“</p>
<p>„Jojo. Takže pokud to můžou vrátit, je třeba být uctivější?“ ptal se dál Chalanberi.</p>
<p>„Ano… v zásadě ano.“ Radion se z nějakého důvodu zarazil.</p>
<p>„To je stejné jako v životě,“ povzdechl si Chalanberi. „A pane čaroději, je Hlavní město krásné?“</p>
<p>„Rozhodně,“ přitakal Šťovík. „Sněhobílé věže se zvedají k oblakům, paláce z červeného mramoru a zeleného malachitu se doširoka rozkládají mezi kopečky. Město obklopují malá jezírka s čisťounkou vodou a kanály, které je spojují, křižují rychlé loďky. Na příkrých horských svazích se zdvíhá královský hrad Věčná bašta, nejkrásnější, nejbezpečnější a nejpřepychovější stavba na světě.“</p>
<p>„Týjo…“ zašeptal Chalanberi a ze samého napětí si strčil prst do pusy.</p>
<p>„A nedá se přemístit rovnou tam?“ zeptal se Trix. „Teleportovat se, jako jste se přemístil z věže do svého dillonského domu…“</p>
<p>„Má to dvě zásadní překážky,“ řekl vlídně Šťovík. „Zaprvé, systém OPK velmi komplikuje přemisťování do města. Asi chápeš proč?“</p>
<p>„Aby nemohli nepřátelé provést magickou cestou výsadek!“ došlo Trixovi.</p>
<p>„Správně. A zadruhé, mág se může přemístit pouze do místa, které dobře zná. A já jsem v Hlavním městě nikdy nebyl.“</p>
<p>Chalanberi vyndal prst z pusy a zamyslel se. Pak se zeptal:</p>
<p>„Pane čaroději… A může se magii naučit i malý kluk? No, takový jako já…“</p>
<p>„Možné je všechno,“ řekl velkomyslně Šťovík. „Velký mág Elnor Rychlý začal čarovat, když mu bylo pět a půl. V šesti letech udělal ze své macechy hodnou pěstounku a v deseti se stal poradcem Markella Rozumného, v sedmnácti stanul v čele Kapituly mágů. Pravda, ve dvaadvaceti ho magie přestala bavit a odešel do kláštera.“</p>
<p>„Jojo. Ale co když ten kluk ještě neumí dobře číst a psát?“ ptal se dál Chalanberi. „Teda některá slova dobře čte a zase jiná dobře píše. Ale ne všechna.“</p>
<p>„I tak to jde,“ zjevně pobaveně odpověděl Šťovík. „Dávný mág Helmer byl dokonce slepý, a přitom vymyslel spoustu užitečných zaklínadel pro poutníky, pak na věrnost manželů a na obléhání města. Vůbec za starých časů to bylo celkově s gramotností horší. Někteří uměli číst a psát a jiní zase čarovat. Ale obojí uměl málokdo.“</p>
<p>„Jojo…“ řekl zádumčivě Chalanberi. „Jojo…“</p>
<p>Šťovík se naklonil k Trixovi a důvěrně mu špitl:</p>
<p>„Vidíš, taková je síla magie. Dokonce i úplně netalentované chlapce bez nadání, které nikdy ani nenapadlo zabývat se magií, prodchne v přítomnosti velkých čarodějů láska k čarodějství a snaží se složit svá neobratná zaklínadla. Nevidím v tom chlapci pro čarování žádné vlohy, ale ať se snaží. Je to přece dojemné.“</p>
<p>„Jste skutečný učitel,“ řekl Trix, dojatý Šťovíkovou dobrosrdečností. „Měl byste učit na Akademii čarodějství.“</p>
<p>„Ne, ne, ne!“ rozhorlil se Šťovík. „Nejsem pro tyhle moderní výstřelky. Jak se dá vyučovat masově? Nejde o ražení mincí nebo výrobu cihel. Čaroděj musí magii postihovat sám pod vedením učitele, a ne ve třídě plné pitomců. Nebo jsi snad slyšel o nějakém proslulém čaroději, který se učil v Akademii?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ani já ne. A přitom jich Akademií projde spousta. Chodí pak po království, ohánějí se papíry z Akademie, dožadují se funkcí u dvorů hloupých baronů a vévodů… A sami jen dělají magii ostudu! A skutečné talentované čaroděje k sobě nepřijmou, to ne! Jak by taky mohli, vždyť by se hned ukázalo, jak na tom jsou! Ale rozhodně se někde upíchnou: píšou s chybami, v zaklínadlech používají prosté lidové výrazy… Chodí k nim kupečtí synkové, mladé ratolesti aristokratů, exaltované vědmy…“</p>
<p>Šťovík se rozohnil tak, že ještě další půlhodinu brblal nad Akademií a marností metody hromadné výuky magie. Trixovi se zrodilo v hlavě lehké podezření, že možná kdysi dávno Šťovíka nepřijala tehdejší přijímací komise, ale nahlas to neřekl.</p>
<p>První tři dny cestovali ještě po knížectví Dillon, které, jak všichni vědí, se může svými cestami chlubit. Jsou tu jednak dlážděné cesty, pak dobře ušlapané polní cesty a přes řeky a úžiny se samozřejmě táhnou mosty nebo tu jsou postavené prámové přívozy. Dokonce i v těch nejzapadlejších místech se najde u cesty hostinec (zvláštním nařízením byly hostincům u cest v takových zapadákovech sníženy daně) a tu a tam narazíte na jízdní hlídky stráže kontrolující okolí. Hned druhý den cesty (nejspíš právě kvůli strážím) sešel Šťovík z hlavní cesty, která spojovala hlavní město knížectví s hlavním městem království, na cestu starou, jež byla sice o něco delší, ale ne tak frekventovaná. A ani stará královská cesta nebyla špatná.</p>
<p>Dokonce většinu nocí spali někde pod střechou. První noc v hostinci, druhou u milých hospodářů na seníku. Šťovík jim na oplátku sepsal maličké zaklínadlo na zvýšení dojivosti; a třetí noc strávili v opuštěném, ale čistém strážním domku na svažité louce.</p>
<p>Trixe pořád svrběl jazyk, protože se chtěl čaroděje zeptat, proč se vlastně Radion Šťovík rozhodl vypravit do Hlavního města. Podle všeho jeho učitel dlouhé cesty nijak nemiloval, jinak by žil někde více v centru dění; a i v jeho vyprávěních se objevovalo jen knížectví Dillon a bitva u Černého přívozu. Trix se stále více utvrzoval v myšlence, že Šťovík byl typický zástupce provinčních čarodějů, pecivál, který si zařídil útulné hnízdečko v divočině, ale přitom kousek od velkého města, kde mohl svou magií sloužit místnímu obyvatelstvu, přátelit se a popíjet se sousedy čaroději a do vysoké politiky a opravdového čarodějství raději nelézt. Ne proto, že by byl slabý, samozřejmě! Trix by bez váhání dal jednu mezi oči komukoli, kdo by si dovolil moudrost jeho učitele zpochybňovat. Ale jednoduše ze skromnosti a pro své charakterové vlastnosti…</p>
<p>Ale Šťovík o svých plánech nemluvil, žádné pochybnosti nevyjadřoval, těžkosti cesty snášel statečně, a dokonce to vypadalo, jako by si oblíbil svou různorodou společnost: Trixovi bez ustání uděloval rady a ponaučení ze svých bohatých zkušeností, Iana neustále popichoval, ale jen tak, aby řeč nestála, a z Chalanberiho, který byl po rozhovoru o čarodějství celý zadumaný a cosi si broukal pod nos, si přátelsky utahoval.</p>
<p>Největší radost ze všech měla z pouti Annette. Po obou stranách cesty se táhly pole a louky a všude dokvétaly astry a chryzantémy. Od samého rána létala víla do polí a snídala a snídala, někdy se vracela docela normální, ale jindy, jéje, chichotala se a nevhod plácala všechny možné historky dohromady. Šťovík na to pravil, ať se nezneklidňují, že „vegetační období skončí“. Trix to pořádně nepochopil, ale mágovu sebejistému tónu věřil. A byť se tomu nechce věřit, víla opravdu Trixovi ušila pro Tianu pytlíček. Ne z hedvábí, neboť to se nenašlo, ale z moc pěkného oranžového aksamitu. Takže teď měl Trix knížku pořád pod košilí na krku a byl tak, co se osudu kněžny týče, hned klidnější.</p>
<p>Čtvrtého dne došli poutníci k hraničnímu kameni, tady začínaly země královského rytíře. Už odnepaměti vyznamenával za zvláštní zásluhy pro korunu rod Markellů rytíře na odpočinku přídělem země, zpravidla dílem té půdy, o niž se království rozšířilo za služby toho kterého rytíře. Příděly byly dostatečně velké na to, aby rytíř mohl slušně dožít svá léta: vybíral daně od rolníků, mýtné na mostech a cestách, pronajímal ornou půdu a doly. Po smrti rytíře se země buď vrátila králi, nebo − a to bylo častější − přešla dalšímu již zestárlému rytíři. Trix si vzpomněl, že na hranicích spoluvévodství taky byly tři državy královských rytířů: starých nabubřelých tlučhubů, kteří nevynechali jedinou slavnost a nesmírně rádi bědovali nad tím, jak teď upadají mravy.</p>
<p>Podle toho, co říkal zašlý nápis na hraničním kameni, se dá předpokládat, že před nimi byla země rytíře Aradana. Pod jeho jménem stál i jeho erb: na bledě zeleném pozadí se zprava doleva rozprostíralo kopí, na jehož konci se pohupoval nikoli proklátý, ale tlapkami za násadu zachycený divoký kocour.</p>
<p>„Aradan, Aradan…“ řekl zamyšleně Šťovík. „Kdo by to byl řekl! No panečku! Starý Giran Aradan ještě žije!“</p>
<p>Mág měl evidentně radost. Zamnul si ruce, vrátil se k Trixovi a vysvětloval:</p>
<p>„Bojovali jsme spolu proti vitálním mágům. Tenkrát jsem byl ještě mladý, víc jsme se stýkali s Paclusem. A sir Aradan velel oddílu na obranu mágů, stáli v kruhu kolem nás a odráželi útoky zombie. Odvážný rytíř! Kolik mu tehdy bylo… asi tak sedmdesát, vlasy už hojně protkané stříbrem. Společně s Rufusem Černobrvým jsme mu magií dodělávali zuby… a ještě nějaké drobnosti si stařík žádal vyléčit… Tedy tak.“</p>
<p>Šťovík se zamyslel a zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Jak je vidět, vyléčili jsme ho líp, než jsme si mysleli. Nebo měl nějakého předka, který nebyl rodu lidského. Protože teď musí Aradanovi být přes sto let. No… netušil jsem, že starý přítel bydlí tak blízko. Takže: dneska nás čeká báječná večeře a spánek v měkkých duchnách.“</p>
<p>Nadšený Šťovík nakazil svým veselím i děti. Takže ani to, že hned za hraničním kamenem se cesta proměnila v úzkou a rozbitou pěšinu, nikomu nevadilo.</p>
<p>„Královští rytíři nebývají bohatí,“ říkal jakoby na omluvu přítele Šťovík. „Ještě když má člověk nějaký důl, dobrý most nebo osadu s řemeslníky, jde to. Ale tady… kopce a lesíky.“</p>
<p>„Támhle je vesnička,“ všiml si Trix.</p>
<p>„Kolik tak může člověk vybrat od rolníků daní?“ pokrčil rameny Šťovík. „Državy nejsou velké, země je chudá, cesta jen vedlejší. Obávám se, že starý rytíř se právě netopí v přepychu!“</p>
<p>A vypadalo to tak. Když projížděli přes vesnici, Trix se soucitně díval na polorozpadlé domečky, otrhané a zanedbané vesničanky, jež je provázely zamyšlenými pohledy, špinavá bosá dítka (ta nejmenší běhala jen v košilkách), která na ně hloupě pokřikovala a prosila o peníz, a potulné psy, kteří jak je zvykem, provázeli poutníky štěkáním. Při tom všem se ale ukázalo, že vesnice je daleko větší, než čekali, tak na dvě stovky statků a ani stádo, jež se vracelo z pastvy, nevypadalo malé.</p>
<p>Šťovík si vybral vesničana, jenž vyhlížel tak nějak chytřeji, a přeptal se, kde bydlí starý rytíř Aradan. Rolník sice z nějakého důvodu značně zrozpačitěl, ale ukázal na úzkou vozovou cestu, která vedla do lesa.</p>
<p>„Támhle. Na kopci za lesíkem stojí panský dům,“ řekl vesničan uhýbaje očima. „Je to kousek, ani ne za půlhodinečku tam jste. A my bychom stejně nemohli tak urozeným pánům nabídnout ani vhodný nocleh, ani jídlo… To vám řeknu přesně. Jsem místní starosta, Šušok se jmenuju…“</p>
<p>Čaroděj se zamyšleně podíval na cestu. Vypadala, jako by po ní už pěkných pár týdnů nikdo nejel.</p>
<p>„Řekni mi, dobrý muži,“ řekl Šťovík, jenž nepovažoval vesničana za hodného, aby ho oslovoval jménem. „A jak je to dlouho, co jste odevzdávali svému pánovi daně?“</p>
<p>Nato se starosta zavrtěl ještě víc a přiznal, že už je to dlouho, co posílali daně, načež zařval na vesničany: a za pět minut už házeli na povoz rozrušeně kvokající slepice se svázanými pařáty, přinesli velký koš plný vajec, pytel s čerstvým obilím, váček s měďáky a pár džberů mléka. Šťovík si požádal ještě o tvaroh a o maso a oni se vším bez řečí přispěchali.</p>
<p>„Zvláštní,“ zabrumlal Šťovík a nasměroval koně na cestu.</p>
<p>„Co je zvláštní?“ zeptal se nesměle Trix. Už se smrákalo, a přestože to k rytíři bylo necelou „půlhodinečku“, do temného lesa se mu nechtělo.</p>
<p>„Zaprvé proč vesničani sami neodvádějí daň a nevozí ji svému pánovi,“ řekl Šťovík. „Zadruhé proč je ves tak neupravená a lidé jsou tak usmolení a upachtění. Přitom jídlo nám dali okamžitě, bez řečí. V každém dvoře mají krávy, slepice, prasata… Takže bídu netřou. Ale proč tam tedy není pořádek? Cesta skoro není vidět, domy by potřebovaly opravit, lidé o sebe nedbají. Jestli Aradanovi připadla taková lenivá skvadra, proč nezavede na svých polnostech pořádek? To chce nechat zpráskat starostu a nahnat vesničanům strach…“</p>
<p>Šťovík chvíli mlčel, pak zastavil koně a otevřel svou cestovní tašku.</p>
<p>„Taky si vytáhni slavnostní hábit a hůl,“ pobídl Trixe. „I kdyby starý rytíř upadl do chudoby a marazmu, my se k němu musíme chovat, jak se sluší a patří. Se vší parádou.“</p>
<p>Ačkoli Trix měl ne úplně dobrou předtuchu, že nepůjde jen o patřičné roucho, nic neřekl a čarodějský oděv si poslušně oblékl. Annette, která do té doby cestovala na jeho rameni, si potichoučku vlezla do kapsičky. Dál jeli přes les mlčky.</p>
<p>Starosta skoro nelhal − netrvalo to ani hodinku a vyjeli z lesa, za nímž už uviděli obydlí Girana Aradana. Kdybychom ho nazvali domem, nedocenili bychom ho, ale označení zámek by zas už bylo nepatřičné. Jednoduše byla to velká usedlost se dvěma věžičkami po stranách, obehnaná příkopem, který ale nebyl hluboký, takže při obléhání by sotva něčemu pomohl. Jen ve dvou oknech planul slabý oheň. Park před usedlostí byl celý zpustlý a vrata rozvalená. Rybník, v němž se zřejmě kdysi mrskali barevní kapříci, byl porostlý brčálem a ozýval se z něj žabí koncert.</p>
<p>„Všechno je rozpadlé a zpustlé…“ poznamenal zamračeně Šťovík.</p>
<p>„Třeba nedávno zemřel?“ dal se opatrně slyšet Ian.</p>
<p>„Ne,“ odvětil razantně Šťovík. „Král vždycky dvakrát ročně posílá k rytířům na odpočinku kurýra s drobnými dárečky. Právě aby zjistil, jestli je rytíř živ, nebo ne.“</p>
<p>Vjeli do parku, čaroděj se rozhlédl a ukázal Ianovi na samostatně stojící budovu.</p>
<p>„Támhle je konírna. Připrav tam koně na noc.“</p>
<p>„A co když nás nepřijmou?“ zeptal se Ian. „Možná bych s tím nemusel tak spěchat?“</p>
<p>Šťovík se ohlédl na temný, noční les, podíval se na nebe, kde už se objevovaly první hvězdy, a tvrdě řekl:</p>
<p>„Přijmou nás. Tahle místa se mi nelíbí, tady přeci venku spát nemůžeme.“</p>
<p>Klepadlo, jímž se tlouklo na dveře, bylo utržené a válelo se na prahu. Šťovík neřekl jediného slova, zvedl ho a zabušil na dveře. Dlouho bylo ticho. Ian a Chalanberi mezitím stihli dojít do konírny a zavést tam koně. Nakonec uslyšeli šouravé kroky a dveře se maličko pootevřely − škvíra byla díky řetězu tak malá, že se jí nedalo protáhnout. Na Šťovíka se beze slova díval starší vyžraný chlap, který držel v jedné ruce meč a v druhé lucernu. Jeho vousatá tvář byla hrubá a nepřátelská.</p>
<p>Čaroděj mlčel.</p>
<p>„Có že…?“ zeptal se nepříjemně chlap.</p>
<p>„Vidličky a nože,“ odpověděl Šťovík. „Žije tu ctěný královský rytíř Giran Aradan?“</p>
<p>„Žije,“ odpověděl chlap a ani ho nenapadlo, že by mohl sundat řetěz.</p>
<p>„Vyřiď Giranovi, že ho přijel navštívit starý spolubojovník.“</p>
<p>Chlap se zamračil a zvedl lampu výš, aby si mohl Šťovíka prohlédnout. Najednou povytáhl obočí a spadla mu čelist.</p>
<p>„Pa… pan Radion… Radion Jetel?“</p>
<p>„Radion Šťovík!“ opravil ho lehce dotčeně Šťovík. To už chlap sundával řinčející řetěz a otevíral dveře.</p>
<p>„Pane čaroději! Pane Je… Šťovíku! Vy si na mě nepamatujete? Jak je to možné. Černý přívoz, vitální mágové na nás poslali zombíky, tři jsem odrazil a už jsem myslel, že je to můj konec… Ale vy jste si toho najednou všiml, obrátil se ke mně… a obehnal mě ohnivým kruhem…“</p>
<p>„Počkej, počkej…“ Šťovík se zamyslel. „Tamin?“</p>
<p>„Timin, pane čaroději. Chazar Timin, Aradanův zbrojnoš.“</p>
<p>Šťovík chlapíka těsně objal. „Timine. Vždyť tys byl tenkrát ještě mladíček.“</p>
<p>„Čas, pane čaroději,“ vzdychl si chlapík. „Čas nikoho nešetří… Teď už je můj vnuk zbrojnoš, je mu osmnáct, stejná jako mně bylo tenkrát… Ale vy jste se nezměnil vůbec!“</p>
<p>„Magie,“ zrozpačitěl čaroděj. „Vždyť víš, stárneme pomalu…“</p>
<p>„Vím, pane čaroději. Jak by to člověk mohl nevědět!“ Chazar Timin si utřel slzy, jež mu vyhrkly do očí. „Uběhlo čtyřicet let a vy vypadáte pořád jako za starých časů… pořád takový kulturní, chytrý a uctivý… Jé… jak rád vás vidím. Tak pojďte dál, pojďte dál!“ starostlivě kolem nich pobíhal. „Chlapec ať jde taky dál. To je váš synek?“</p>
<p>„Učeň.“</p>
<p>„Taky není k zahození. A jak jste se dostali do toho našeho zapadákova?“</p>
<p>Šťovík s Trixem vešli do velké temné místnosti. Ohromný lustr pod stropem byl potažený pavučinami a prachem, podlaha prahla nejen po hadru, ale nepohrdla by ani koštětem, nábytek byl povětšinou zakrytý omšelými šedými potahy.</p>
<p>„Žijeme tu úplně prostě,“ ani na chvíli neumlkal Timin. „Já se ženou jsme jediné služebnictvo. Syn s dcerou už dávno odešli do Dillonu a žijí tam… vnuky vidím málo kdy…“</p>
<p>„Takže tu žijete tři?“ přeptal se Šťovík.</p>
<p>„Čtyři. Já se ženou, pan Aradan a jeho syn Kodar.“</p>
<p>„Aradan měl syna?“ podivil se Šťovík. „Pamatuju se, že si stěžoval… hm.“</p>
<p>„Ne, tehdá neměl,“ ochotně doplnil Timin. „Ale potom, co jste ho u Černého přívozu vyléčili, jako by celý omládl. Podruhé se oženil − byl už vdovec. A před patnácti lety si opatřil následníka…“</p>
<p>„Opravdu?“ Šťovík se pochybovačně zadíval na Timina.</p>
<p>„Přísahám!“ zaníceně vykřikl bývalý zbrojnoš. „Žili jsme tu všichni, jiní muži sem nechodili, jen pan Aradan a já. A můj syn, ale ten byl tehdy ještě pískle. Není pochyb, že je to Aradanův syn… Jsou si podobní jako vejce vejci. Bohužel žena pana Aradana při porodu zemřela, chuděra… Jak se ti dva milovali!“</p>
<p>„A já jsem myslel, že jsme mu vyléčili jen zuby,“ řekl zamyšleně Šťovík. „Budu muset ta zaklínadla najít a popracovat na nich… To je zlatý důl… Dobře, Timine! Vezmi nás k Aradanovi.“</p>
<p>Timin nečekaně zaváhal.</p>
<p>„Pan rytíř už si lehl a odpočívá… Snad zítra ráno? Věk už…“</p>
<p>Šťovík se zakabonil.</p>
<p>„No… dobře, jak myslíš. Pomůžeš mým sluhům obstarat koně na noc?“</p>
<p>„Koně?“ podivil se Timin.</p>
<p>„Ano, ano. Koně. Čtyřnohá zvířata s ocasem a velkými zuby, používají se k jízdě a k přepravování věcí!“ Šťovík praštil podrážděně holí o zem a po podlaze se rozběhly jiskřičky. „A pomoz zanést potraviny do domu. Cestou jsme trošku donutili zastydět se vaše rolníky a vybrali u nich daň… Cože je máte takové zdivočelé?“</p>
<p>„Raději nebouchejte tou holí, pane mágu,“ řekl Timin a opatrně si prohlédl podlahu. „Je tu všude prach, mohl by chytit… Hned pomůžu, jistě. A vy jděte po schodech nahoru, žena akorát chystá v pokoji večeři…“</p>
<p>Když sluha vyšel ven, Šťovík se zamračeně podíval na Trixe a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Něco se mi tu nelíbí, učedníku. Něco je tu špatně.“</p>
<p>Trix s ním byl zcela zajedno.</p>
<p>* * *</p>
<p>První patro usedlosti bylo čistší a udržovanější než přízemí. Přičinlivá starší dáma prostřela na stůl (Trixovi se zdálo, že polovina věcí byla z těch, které přivezli oni), Timin obešel celý pokoj, rozsvítil svíce v lustrech, rozestavěl do temných koutů svícny a pak zatopil ve velkém krbu. Pokoj byl hnedle útulnější. Ian a Chalanberi si našli místo v koutku, pokrytém starými koberci, a snažili se na sebe příliš neupozorňovat.</p>
<p>Timin přivedl Aradanova následníka, bledého tichého mládence v Trixově věku. Ten s uhýbavýma očima podal ruku Šťovíkovi i Trixovi, nabídl jim, nechť se v usedlosti cítí jako doma, a přednesl jim několik frází znějících daleko spíše naučeně než od srdce: o válečném přátelství, o tom, že toho „o Šťovíkovi od tatíčka mnoho slyšel“, a omluvil se za prosté uvítání, které však je dáno chudobou, nikoli lakotou.</p>
<p>Šťovík poplácal chlapce po zádech, pronesl stejně pohotová univerzální slova o přátelství utuženém v boji, o Kodarově podobnosti s otcem („Ano, ano, poznávám ten odvážný pohled a rozhodně rýsovaná ústa!“) i o tom, že nezáleží na tom, jak honosně někoho přijímáme, že si daleko spíš cení upřímné pohostinnosti.</p>
<p>Podle Trixe se mladíkův pohled, který se vůbec neodlepoval od země, dal jen stěží nazvat odvážným, a ústa u něj nebyla o nic rozhodnější než dva rozbředlé půlměsíčky měkkého želé. Ovšem je otázka, jestli se dalo od kluka, který celý život žije v takovém zapadákově s přestárlým otcem a postarším služebnictvem, čekat něco jiného? Trix se s ním dokonce pokusil zapříst rozhovor, ale Kodar odpovídal jednoslovně, vtípkům se usmíval nevhod a některé otázky neslyšel vůbec: prostě si přemýšlel o svém.</p>
<p>Takže večeře proběhla v zásadě tiše; dokonce ani láhev starého a docela i dobrého vína z rytířova sklepa nikoho nerozveselila. A hned po jídle začal Timin obstarávat pro hosty vše na nocleh. Šťovíka a Trixe odvedli do pokoje pro hosty, kde byla veliká postel s baldachýnem a uzounká postýlka, určitě pro dítě. Iana a Chalanberiho vzal Timin do místnosti pro služebnictvo, která už léta zela prázdnotou.</p>
<p>Šťovík zavřel dveře na zástrčku, mlčky obešel pokoj a zvláštní pozornost věnoval zástrčkám v oknech. Neopomněl nahlédnout ani pod postel, kde to nejnebezpečnější, co shledal, byl starý nočník. Ale to ho neuklidnilo.</p>
<p>„Lehni si oblečený,“ nařídil Trixovi. „A neusínej!“</p>
<p>„Něco se bude dít?“ zeptal se se strachem v hlase Trix.</p>
<p>„Jistěže,“ pravil Šťovík a cpal si dál fajfku. Sedl si na postel a zhasl svíčky na svícnu. Díky jemnému načervenalému svitu pálícího se tabáku nebyla tma úplná. „Víš, můj učni, vše na světě je podřízeno zákonům logiky a krásy. Poté co jsme narazili na tu vesnici s podivnými vesničany, projeli navečer temným lesem, setkali se se starým zbrojnošem, který se vykrucuje z odpovědí, bylo už vše dáno.“</p>
<p>„Skrývá se tu nějaké hrůzné tajemství,“ řekl Trix.</p>
<p>Šťovík si vzdychl.</p>
<p>„Tajemství? No ano. Hrůzné? Do jisté míry. Ze všeho nejspíš to bude smutné tajemství, můj malý příteli. Slyšel jsi někdy příběh o rytíři Augustovi?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Trix.</p>
<p>„Je tomu už dávno, stalo se to za časů mého děda,“ řekl Šťovík. „Tenkrát v království řádil červený mor. Nemocným se nejdřív vyrazily po těle modré skvrny, pak se začali potit, takovým zeleným smrdutým potem a nakonec umírali.“</p>
<p>„A proč se mu říkalo červený mor?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Protože na něj zabíral jeden jediný lék. Tři dni po sobě se musela pít lidská krev. Někdy tak ve velkých rodinách zachraňovali své děti. Všichni dávali dítěti díl své krve a nemoc postupně ustupovala. Ale v případě lidí, kteří se chtěli vyléčit a neměli kolem sebe kopu milujících příbuzných, existovala i jiná metoda, jak získat hodně krve…“</p>
<p>„Proboha,“ zašeptal Trix a cítil, jak ho polévá studený pot.</p>
<p>„Rytíř Augusto byl jedním z těch, který se rozhodl nešetřit své zdraví a s nemocí bojovat. Prosazoval se svými rytíři, aby byli všichni nemocní v karanténě a mor se nešířil dál. Sám pronásledoval lumpy, kteří zabíjeli kvůli záchraně před morem nevinné lidi. Byl to slavný rytíř, ale ani jemu se mor nevyhnul.“</p>
<p>„Došlo mi to,“ řekl Trix.</p>
<p>„Ne, nedošlo. Všichni rytíři z jeho skupiny za ním přišli a nabídli mu svou krev. Nejspíš by nikdo nezemřel! Ale Augusto odmítl. Řekl, že musí jít příkladem, jak je třeba bez bázně přijímat svůj osud a nesvádět ostatní svým zázračným vyléčením. A že nemá právo zachraňovat svůj život způsobem, za jaký dříve lidi pronásledoval.“</p>
<p>„A umřel?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„No jistě. Vždyť ty přece víš, můj učedníku, že balady a pověsti se nepíší o lidech, kteří nevykonali nic zvláštního, ale o lidech, kteří učinili nějaký zázrak. Něco, co se nestává. Člověk může být, jak chce bohabojný, ale dokud se ho netkne bída. A teprve pak… pak se stává, že se stane tím zlem, které dosud popíral.“</p>
<p>Šťovík si vzdychl a zvedl se. Odložil fajku, lehce ťukl holí o zem a na rukojeti se zažhnul bledý světle modrý plamínek.</p>
<p>„Jdeme, Trixi. Myslím, že je nevyšší čas.“</p>
<p>Trix Šťovíka následoval po temných chodbách usedlosti. Prošli hlavní budovou do levého křídla. A vydali se pomalu a opatrně po schodech nahoru, dokud se nezastavili před bytelnými dubovými dveřmi. Skrze škvíru se pod nimi linulo slabé světlo.</p>
<p>Tady Šťovík zůstal stát. Dotknul se Trixova ramene a ukázal mu na zástrčku pobitou železem, jíž se dveře zavíraly zvenku. Ovšem teď byla zástrčka odsunutá.</p>
<p>„… přijde,“ dolehl k nim slabý neznámý hlas. „O tom nepochybuj!“</p>
<p>„Sire Girane, dovolte mi odvézt vás odsud!“ To říkal Timin. „V lese je strážní domek, tam můžete přežít den dva, zůstat tam…“</p>
<p>„Můj věrný služebníku…“ Odpověděl smutně sir Giran, „tolikrát jsem vás prosil, nepoužívejte slova jako <emphasis>žil, žije…</emphasis>“</p>
<p>„Sire Girane…“</p>
<p>„Netřeba. Pamatuji si mladého mága jménem Radion Šťovík. Viděl jsem jeho oči, když jsme se bili s vitálními mágy. Všechno to pochopil a přijde. Dokonce si myslím, že už stojí za dveřmi. Pojďte dál, pane čaroději.“</p>
<p>Šťovík si odkašlal a otevřel dveře. Do kulatého pokoje na samém vrcholku věže za ním opatrně vešel i Trix.</p>
<p>Okna byla zamřížovaná hrubými železnými mřížemi. Vybavení bylo asketické, přísné: bytelná postel, malý stolek a jedna židle. Na stole ležela okousaná slepice. Syrová. Na posteli ležel pod přikrývkou pokrytou tmavými skvrnami stařík se zesinalou nehybnou tváří, v níž se zimničně leskly oči. Vedle na židli seděl smutný a sklíčený Timin.</p>
<p>„Nemůžete spát, pane čaroději?“ smutně se zeptal.</p>
<p>„Tak jako ty, věrný služebníku,“ odpověděl Šťovík. „A jako ty, odvážný rytíři Girane Aradane. Děkuji za pozvání do pokoje. Vidím, že tvůj rozum je stále tak bystrý jako dřív… Jako když jsi býval živ.“</p>
<p>„Děkuji za tvá dobrá slova,“ odpověděl zesinalý stařík. „Ale mám‑li být upřímný, zval jsem tě už dvakrát, každých deset patnáct minut. Věděl jsem, že přijdeš, jen jsem nevěděl kdy přesně.“</p>
<p>„Jak k tomu došlo, Girane?“ zeptal se Šťovík.</p>
<p>„Jak nebo proč?“</p>
<p>„Nejdřív jak, potom proč.“</p>
<p>„Umíral jsem,“ řekl nenuceně rytíř. „Stářím. Bylo to před patnácti lety. A osud tomu tak chtěl, že v noc, kdy jsem se chystal z tohoto světa odejít, zaťukal v naší usedlosti vitální mág.“</p>
<p>„Vitální mág? Na královské půdě? Před patnácti lety?“ To Šťovíka nejenže udivilo, ale spíš nad tím zrozpačitěl a pak se rozčílil.</p>
<p>„Byla s ním královská stráž, můj příteli,“ vzdychl si Giran. „Byla to tajná mise z Křišťálových ostrovů, vitální mág jel za králem Markellem, šlo o nějaká tajná jednání. Běžná věc, že. Válka už byla dlouho za námi a bylo třeba navázat nějaké kontakty, hledat společnou řeč…“</p>
<p>„Ty ses stal politikem,“ zabručel Šťovík. „Ale třeba…“</p>
<p>„Vitální mág a strážníci mě požádali o útočiště. Jen přes den, v noci cestovali, tajně. Řekl jsem si, že nebude špatné, když si před smrtí popovídám se starým nepřítelem… Co se hodí pro krále, není ostuda ani pro jeho poddané. A tehdy Gavarr…“</p>
<p>„Gavarr?“ vykřikl Šťovík. „Gavarr Villeroy? Rytíř a mág?“</p>
<p>„Ano, právě on,“ přikývl stařík. „Vzpomněl jsem si, že jsme spolu kdysi zkřížili meče, ale to nebylo v mých posledních chvílích podstatné. Gavarr vyslechl můj příběh a nabídl mi… své služby.“</p>
<p>„Nabídl ti stát se zombie?“</p>
<p>„Nene, zombie ne!“ rozkatil se stařík. „Ještě jsem nebyl mrtvý. Nabídl mi stát se lichem, živým nebožtíkem, který obešel smrt a stala se z něj chodící mrtvola, ale uchoval si rozum a pocity…“</p>
<p>„Myslel jsem, že lichem se může stát jen čaroděj,“ řekl zamyšleně Šťovík.</p>
<p>„Ne, nebo ne tak docela. Vitální mágové takovým, jako jsem já, říkají pololichové… Magii sice neovládáme, tak jako zaživa, ale stáváme se nemrtvými.“</p>
<p>„A co se v tobě událo po té přeměně?“ zeptal se Šťovík. „Nezlob se, že se tak vyptávám, můj starý spolubojovníku. Ale nepovede se tak často mluvit s neživým.“</p>
<p>„Nic, nic, to je v pořádku,“ uklidnil ho Giran. „To víš, změnilo se mnohé. Přestala bolet stará zranění, dýchat nepotřebuju… Samozřejmě pokud nemluvím. Jsem silný a rychlý jako v mládí…“</p>
<p>Šťovík si pohodlněji přehmátl hůl a přikývl:</p>
<p>„Budu to brát v potaz. A co změny v psychice?“</p>
<p>„Mám chuť na syrové maso,“ vzdechl si Giran. „A když nebudu lhát, tak ne na syrové, ale na živé.“</p>
<p>„Lidské?“ chtěl vědět Šťovík.</p>
<p>„Ale ne, nebo v zásadě ne,“ odpověděl starý rytíř po chvilce přemýšlení. „Teď mezitím nevidím zvláštní rozdíl. Ale aby sis nemyslel, že jsem jedl lidi, to ne!“</p>
<p>„Ani jednou!“ plamenně dodal Timin. „Dokonce ani když k nám vlezli loupežníci a pan Aradan je všechny připravil o hlavu, ale ani tehdy nikoho nesnědl. ‚Dej to pryč,‘ říká, ‚ať mi to hned zmizí z očí. A přines mi rychle živou slepici…‘“</p>
<p>„Takže se dokážeš ovládat,“ přikývl Šťovík. „To je dobře. Přece jen asi to je i tím rytířským vychováním.“</p>
<p>„Ano, můj příteli,“ vzdychl si Aradan. „Bojím se, že kdybych neprožil dlouhý a spravedlivý život, dávno už bych ty ničemné rolníky sežral…“</p>
<p>„A když už jsme u toho, co že ti tak zdivočeli?“ podivoval se Šťovík. „Zahálejí a neváží si svého pána…“</p>
<p>„Už z domu ani nevycházím,“ přiznal Aradan. „Hned je vidět, že jsem živá mrtvola. A vypadá to, že něco tuší. Dochází jim to. Daně platí málo a žijí tak, aby mohli kdykoli prchnout…“</p>
<p>„Proč jsi to udělal, Aradane?“ zeptal se Šťovík. „Copak žít patnáct let o samotě a okusovat syrové slepice je lepší než poctivě umřít?“</p>
<p>„Narodil se mi syn, Šťovíku! Na stáří mi žena darovala dítě a sama zemřela při porodu.“</p>
<p>„Už jsem slyšel. Je mi to moc líto!“</p>
<p>„A řekni mi. Mohl jsem nechat dítě samotné?“ řekl Aradan. „Nic jsem za život nezískal, nic neušetřil. Pomačkané brnění a meč, to je celé mé jmění. Jsem odkázaný na královskou podporu, na to, co vyberu od rolníků… Kdybych zemřel, bylo by nemluvně úplně samo, naprosto. Timin by ho samozřejmě nedal pryč, vychoval by ho… Ale já jsem nemohl. Nemohl, Šťovíku!“</p>
<p>„Takže takhle to bylo,“ řekl rozpačitě čaroděj a podíval se na Trixe. „Rozumím…“</p>
<p>„Proto jsem se stal lichem. Aby měl synek střechu nad hlavou, skývu chleba…“</p>
<p>„Pochopil jsem,“ zamračeně pronesl Šťovík. „Já… sám svoje děti nemám, ale chápu to…“</p>
<p>„Odsuzuješ mě?“ zeptal se stařík.</p>
<p>„Ne. Ale tvůj syn vyrostl. Pošli ho k jakémukoli rytíři, všichni budou považovat za čest vzít za zbrojnoše ratolest slavného Aradana!“</p>
<p>„Nemůžu,“ přiznal se stařík a uhnul očima. „Původně jsem to tak chtěl udělat. Ale jak jsem se stal nemrtvým, něco se změnilo. Nejsem schopen se sebou skoncovat. Už jsem si narovnal ve dvoře hraničku, ale v poslední chvíli jsem kůl, ke kterému jsem byl přivázaný, vyrval ze země a utekl. Chtěl jsem skočit do propasti, ale nemůžu. Kdo jednou utekl smrti z lopaty, tomu už se zpátky nechce.“</p>
<p>Šťovík přikývl.</p>
<p>„Pomůžeš mi, čaroději?“ zeptal se rytíř.</p>
<p>„Pomůžu,“ přitakal Šťovík.</p>
<p>„Počítej ale s tím, že se budu bránit,“ upozornil stařík. „Není to v mé moci!“</p>
<p>„Šlechetný rytíři Girane Aradane,“ řekl slavnostně Šťovík, „dlouhá léta jsi sloužil králi i království. Byl jsi příkladem věrnosti a statečnosti. Není vina tvá, žes umírat nechtěl − to jen pro syna, pro budoucího rytíře jsi přijal břímě toto těžké…“</p>
<p>Stařík s sebou začal na posteli házet. Trixe napadlo, že zaklínadlo už začalo působit. Ale jak spadla pokrývka, ukázalo se, že pololich je přivázaný za ruce i nohy k posteli silnými provazy. Vyhublé stařecké tělo se všelijak ohýbalo a třáslo, provazy skřípěly, postel praskala. Timin si přitiskl dlaně na tvář a otočil se.</p>
<p>„Nechť tvé ztrápené tělo dojde pokoje, nechť se tvá trpící duše zprostí prokletí, nechť se rozpadne tvé neživé a nemrtvé tělo… Prach jsi a v prach se obrátíš! Nechť světem vládne mír! Živým patří zem! Mrtvým podzemí!“</p>
<p>„Aááááá!“ zúpěl šíleně pololich a silným trhnutím přerval oba provazy na rukou a jeden na noze. Vyskočil, vrhnul se ke Šťovíkovi a postel táhl za sebou.</p>
<p>„Hnilobný proces a rozklad v mrtvém těle znovu započal!“ vykřikl trochu s obavou Šťovík. „Pochody rozpadu začaly převládat nad syntézou! Vnitřní aktivita bytosti Girana Aradana skončila. Od nynějška nebude podřízen pohybu ani vývoji!“</p>
<p>Stále sinalejší pololich natáhl vyzáblé třesoucí se ruce ke Šťovíkovi. Na rukou mu neuvěřitelně rychle rostly dlouhé křivé drápy.</p>
<p>Zbrojnoš Timin si utřel slzy, vstal, vytáhl z pochvy meč, udělal krok a jednou ranou sťal svému bývalému pánovi hlavu.</p>
<p>„Zanikla vyšší forma existence hmoty, již jsme znali pod jménem Giran Aradan…“ zablekotal Šťovík, který se zjevně nedokázal zastavit okamžitě.</p>
<p>„Pan Aradan, ještě když byl úplně živý, vždycky říkával: na licha není nic lepšího než ostrý meč,“ řekl Timin a automatickým pohybem si utíral meč o podvlíkačky. „Prý dokud mág nedokončí svá zaklínadla… neživí nemají žádnou představivost a jsou vůči zaklínadlům imunní…“</p>
<p>„Ano, určitě,“ řekl Šťovík a po očku se podíval na Trixe. „Velmi jsi mi… pomohl.“</p>
<p>Timin si vzdychl a schoval meč do pochvy. Pak se krátce koukl po čarodějovi:</p>
<p>„Co napíšeme králi?“</p>
<p>„No co, co…“ Šťovík si sedl a zarmouceně se podíval na ostatky pololicha, pomalu se proměňující v šedý prach. A jakkoli se to může zdát divné, tato podívaná nebyla odporná… spíš taková bolestná smutná krása… „Napíšeme, že šlechetný rytíř Giran Aradan, který prožil velmi dlouhý a úctyhodný život, nakonec odešel na onen svět. Do poslední chvíle se modlil, aby bylo postaráno o jeho mladého synka, jenž touží jít ve šlépějích svého otce.“</p>
<p>„Děkuju, pane čaroději,“ řekl zdrženlivě Timin. „Moc se o kluka bojím.“</p>
<p>„Ještě aby…“ řekl Šťovík. „Ještě aby ses nebál.“</p>
<p>Dva muži se na sebe zadívali. První očima uhnul Timin.</p>
<p>„Je pravda, že jsem Aradanovi zdraví trochu porovnal,“ přiznal Šťovík. „Zuby měl pak zdravé… doteď se nevysypaly. Ale že by se ve sto letech stal otcem, nezlob se, Timine, tomu nevěřím.“</p>
<p>„Ale pan Aradan věřil,“ řekl Timin. „A moje žena si taky myslí…“</p>
<p>„Vždyť je dobře,“ přikývl Šťovík. „Aspoň neskončil slavný rod, tvoje žena se nemusí stydět, a zesnulá Aradanova žena se aspoň měla v tom zapadákově líp. Nechme to tak, Timine. Musíme se vyspat a zítra se vydáme na cestu.“</p>
<p>„Jen běžte,“ přikývl Timin. „A já přinesu lopatku, smetáček a uklidím to tady.“<strong>4.</strong></p>
<p>Brzy ráno cestovatelé opustili usedlost. Kodar jim bez pláče sdělil, že tatíček v noci zemřel, takže se žel setkání se starým přítelem nedočkají. Šťovík i Trix projevili soustrast, Ian a Chalanberi pořádně nic nepochopili a Trixovi se z nějakého důvodu vůbec nechtělo podělit se s nimi o to, co se minulou noc událo.</p>
<p>Když míjeli vesničku, její nepořádní obyvatelé už odkudsi věděli, co se stalo, jak to u takových poddaných bývá. Poutníci vyjeli z držav rytíře Aradana a znovu se pustili po slušné silnici. Šťovík to zkonzultoval s mapou a sdělil jim, že právě projíždějí přes země barona Ismunda. Trix se trošku zamyslel a vzpomněl si, že baronovi předci pocházeli z té části samaršanské šlechty, která dala po prohrané válce přednost vládě Markella Rozumného, než aby se musela odsouvat z území a ještě přitom utrpěla další šrámy na své hrdosti. Ian, jenž byl velmi pyšný na své vzdělání ze sirotčince, řekl, že Ismund se za své vlády proslavil rychlými závodními koni, psími závody, kohoutími zápasy, bojovými rybkami, hazardními hrami a gladiátorskými souboji (jen se nevedli až k smrti bojujících, neboť Markell Překvapivý, aby vyhověl své ženě, zakázal gladiátorům, aby se zabíjeli). Šťovík zmínil, že magie je v Ismundových zemích vyvinutá jen velmi málo a že známí čarodějové tu nejsou vůbec. No a Chalanberiho zajímalo jen to, jestli baronovi poddaní ještě umějí vyrobit tu výtečnou samaršanskou chalvu nebo jestli už to úplně zapomněli.</p>
<p>Přestože v Ismundových zemích žilo odedávna hodně Samaršanců, dnes už se od ostatních obyvatel království lišili jen málo. Šosaté kabáty a pláštěnky pomalu přenechávaly prostor kalhotám a halenám, ženy už si neskrývaly ústa pod burkou. (Samaršanci si z nějakého důvodu mysleli, že slušná žena nemůže svá ústa ukazovat cizím lidem; spíš to ale bylo tak, že se Samaršanci tímto šikovným způsobem zbavili toho, že by museli své ženy brát do společnosti a poslouchat jejich poznámky před nepovolanými.) Všude ve vesnicích chovali slepice, které samaršanci považují za špinavá zvířata: protože slepice jedí červy a červi zase jedí umrlce, takže ten, kdo jí slepice, jí vlastně svoje předky. Jediné, co ještě prozrazovalo původ místních, byla trošku tmavší kůže a jemně sešikmělé oči.</p>
<p>Vesnic procházeli cestovatelé hodně a tři noci za sebou strávili v tavernách. Ale čtvrtého dne, když už byly v dálce vidět věže Givy, hlavního města baronství, přihodila se taková nepříjemnost.</p>
<p>Nejdřív je chytil déšť: nudný podzimní déšť, který se prostě rozhodl pomstít za to, že odchází babí léto. Cesty se brzy rozbahnily a čarodějův ušlechtilý hřebec se neukázal zrovna v nejlepším světle. Podklouzlo mu to, upadl, vyhodil Šťovíka rovnou do louže a začal kulhat. Nejdřív čaroděj toho hloupého koně huboval, ale pak ho začal chlácholit a prohlížet mu nohu. Nic potěšitelného ale nezjistil.</p>
<p>„Bude se dávat dohromady tak měsíc,“ řekl, když zvířeti obvázal napuchlou nohu. „A ve veterinární magii se moc nevyznám. Do města dokulhá, ale tam ho budeme muset prodat.“</p>
<p>Strčil ruku do kapsy, vytáhl objemný váček, podíval se dovnitř a dodal:</p>
<p>„A koupit nového koně. Hmm…“</p>
<p>* * *</p>
<p>Do města hřebec opravdu dokulhal a Šťovík šel pěšky. U brány si čaroděj zjistil adresu nejbližšího koňáka a nejbližšího uzenáře. Kůň zpozorněl.</p>
<p>Naštěstí pro koně nabídl koňák po prohlídce pohmožděné nohy slušnou cenu, takže hledání mistra uzenářského si mohli odpustit. Současně Šťovík prodal i povoz s kobylkou, což mu udělalo radost a vydal se do nejbližší hospody. Poté, co se čaroděj navečeřel a vypil láhev vína, se cítil naprosto báječně. Trixovi, Ianovi a Chalanberimu pronajal pokoj a sám se vydal <emphasis>seznamovat se slavným nočním životem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Givě.</emphasis></p>
<p>Trix nic nenamítal. Chlapci byli tak unavení, že s sebou hned plácli do postele. Chalanberi usnul okamžitě, Ian si aspoň stihl sundat boty. Annette si sedla na parapet, zkroušeně se podívala na déšť, který pořád zesiloval, a šla se uložit do kapsy Trixova hábitu.</p>
<p>A ani Trix už nezůstal na nohou dlouho. Ve světle jediné svíčky chvíli okukoval knížku <emphasis>Tiana</emphasis> a bojoval s pokušením ji otevřít a číst si v ní. Pak ji ale schoval pod polštář, sfoukl svíčku a usnul.</p>
<p>Ráno byl Radion Šťovík v pokoji, ačkoli Trix si byl jist, že před spaním určitě zavíral na zástrčku. Čaroděj byl zasmušilý a nemluvný, seznámení se zdejším nočním životem zjevně neproběhlo podle jeho představ.</p>
<p>„Když pojedeme dobrým kočárem, dostaneme se do Hlavního města určitě do týdne, i dříve,“ pronesl, aniž by se obracel na někoho konkrétně. „Pěšky by to trvalo tři týdny, a kdyby napadl sníh, tak i déle.“</p>
<p>„Tady sníh moc nepadá,“ blýskl se znalostmi Ian. „A co to je tři týdny…“</p>
<p>„Čarodějové nechodí pěšky!“ odpověděl hrdě Šťovík. „A tři týdny… no, pro tebe to nic není, ale pro mě coby staršího člověka už je to pořádná doba!“</p>
<p>Trixovi se vybavilo, kolik včera Šťovík dostal za koně a povoz a opatrně se přeptal:</p>
<p>„A na půjčení kočáru by nám peníze nestačily?“</p>
<p>„Už ne,“ podmračeně odpověděl Šťovík.</p>
<p>„Takže je nejspíš budeme muset vydělat, ne?“ naivně se zeptal Trix.</p>
<p>„Na to absolutně zapomeň, můj chlapče… Další věc, kterou čarodějové nemají rádi − kromě chození pěšky −, je samozřejmě… práce!“ Poslední slovo Šťovík vyslovil s odporem. „Mágové rádi vymýšlejí zaklínadla. Soutěží. Dokonce i bojují! Ale nepracují…“</p>
<p>Odmlčel se a smutně dodal:</p>
<p>„Asi… budeme muset. Ale pomáhat kramářům nehodlám. Umyj se a vyčisti oblečení, půjdeme na audienci k baronovi!“</p>
<p>„Ale já mám oblečení čisté,“ pochlubil se Trix.</p>
<p>„Mé oblečení vyčisti,“ upřesnil Šťovík. „A popros v kuchyni o kousek tuku, zabal ho do hadříku a vyleštíš mi boty, ať se lesknou jako zrcadlo… A Trixi! Nesetkal ses už někdy s baronem Ismundem? Možná se znal s tvým otcem?“</p>
<p>„Řekl bych, že spíš ne,“ přiznal Trix.</p>
<p>„Tenhle Ismund je zvláštní patron,“ vysvětlil Šťovík. „Lid ho nemá rád. A všichni pochopitelně dodávají, že baron je ponejvíce proslavený láskou k hazardním hrám. Tak dobře, jdi na to!“</p>
<p>Trix zvládl vcelku rychle vyčistit hábit a boty namazal sádlem tak, že se jen blyštěly. Přece jen jeho klasické vzdělání mladého aristokrata obsahovalo kromě tance, četby letopisů a memorování rodokmenů i spoustu užitečných praktických dovedností. Šťovík se mezitím opláchl v lavóru a navoněl se jižanskými vůněmi (určitě proto, že baron měl kořeny v Sam Aršanu). Ianovi a Chalanberimu přikázal, aby se chovali slušně a chodili jen tam, kde jsou lidé (Šťovík pochmurně mezi řečí připomněl, že v nedalekém Sam Aršanu si mladičkých bílých nevolníků velmi cení), a na večer aby se vrátili do hospody. Kupodivu ze všech nejvíce upozornění vyděsilo Annette. Zeptala se Trixe, zda ji bude potřebovat, a pak se dobrovolně přihlásila, že chlapce doprovodí.</p>
<p>„Květinová duše,“ podotkl filozoficky Šťovík, když s Trixem vycházeli z hospody. „Tváří se, jako by ji všichni zlobili, ale přitom se o ně bojí. Musím přiznat, že ani magická stvoření v sobě nutně nemusí nést zlo.“</p>
<p>„Pane čaroději, vy myslíte, že nám baron pomůže?“ zajímal se Trix.</p>
<p>Šťovík se zahleděl na svého učedníka.</p>
<p>„Co myslíš ty? Kdyby k tvému otci přišel… ehm… známý a vážený čaroděj a poprosil ho o kočár kvůli cestě do Hlavního města ve vážné věci…“</p>
<p>„To záleží na tom, jakou by měl otec náladu,“ odpověděl upřímně Trix. „Kdyby to bylo večer a byl by už veselý, možná by kočár půjčil. Ale kdyby to bylo ráno a byl by skleslý, vyhodil by vás. Nebo by vám napovídal nějakou pohádku.“</p>
<p>„Ismund vůbec nepije,“ řekl opovržlivě Šťovík.</p>
<p>„A pak to taky hodně závisí na dvorních čarodějích,“ pokračoval Trix. „Všichni se považují za ty největší čaroděje. A kdyby otec něco dal nějakému jinému čaroději, dvorní čaroděj by se urazil. A začal by se dožadovat…“</p>
<p>„Rozumím,“ přikývl Šťovík.</p>
<p>„Ale v zásadě je táta hodný… byl…“ Trix se odmlčel a ucukl očima.</p>
<p>Nějakou dobu šli mlčky. Pak položil čaroděj Trixovi ruku na rameno:</p>
<p>„Nestyď se za své slzy, učedníku. Je v pořádku, že miluješ své rodiče. Jen jsme prostě všichni smrtelní, dříve nebo později.“</p>
<p>„Kromě vitálních mágů,“ řekl podmračeně Trix, který se styděl za svou slabost.</p>
<p>„Ty bys chtěl vidět otce tak, jak vypadal Aradan?“ zeptal se Šťovík. „Vždyť to není ani oživlý nebožtík, je to lich… Smrt se obelstít nedá!“</p>
<p>„A co bude po smrti?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Názory se různí,“ ochotně pokračoval Šťovík v rozhovoru. „Někteří vědci říkají, že smrt je absolutní nebytí. K čertu s nimi! Barbarští skaldi tvrdí, že stateční bojovníci dostávají po smrti k dispozici zámek, kopu krásných děvčat, spoustu sluhů a také vlastní bitevní pole a libovolné množství nepřátel. Kdyby ses mě zeptal, myslím, že to je stejně úmorné jako jednotvárné, no ne? Samaršanští mystikové věří, že po smrti k nám Nejvyšší božství snese všechny naše hříchy a přiváže je k nohám. Pak uváže ze tvých dobrých skutků provaz a ty musíš lézt po tomto provazu ze Soutěsky utrpení na Horu blaženosti… Přičemž Nejvyšší božství tě může ještě podpořit tam či onam svým dechem, ale nepamatuju si, kdy to je zespodu a kdy seshora…“</p>
<p>Trixe, který se v otázkách teologie zrovna nevyznal, to tak zaujalo, že mu slzy na tvářích čaroděje nedůstojné samy uschly.</p>
<p>„Naši kněží se kloní k myšlence, že dřív světu vládlo sedmnáct bohů a bohyň, ale všichni byli pouze různými tvářemi Nejvyššího božství. Vezmi si, jak komplexní a zároveň mnohostranné to muselo být. Jeden bůh vládl válce, další lékařství, třetí počasí atd. Ale pak Nejvyšší božství omrzelo vměšovat se stále kvůli hloupostem do lidských záležitostí. Rozhodlo se vtělit do člověka, prožít život plný útrap a ztrát, a tím změnit lidský rod i celý svět k lepšímu.“</p>
<p>„A povedlo se to?“</p>
<p>„Ani v tomhle se neshodují,“ povzdechl si Šťovík. „Pro ortodoxní se to podařilo a nyní se lidé po smrti dostávají do zázračného nového světa. Agijští heretici tvrdí, že Nejvyšší božství vtělené do člověka žilo nějakou dobu mezi lidmi, ale tak se v nich zklamalo, že úplně odešlo ze světa a věnuje se sebepoznání. A všichni lidé tak po smrti žijí jako neviditelní duchové v blízkosti Božství a čekají, dokud se sebepoznáváním neskončí. A horští lidoví léčitelé jsou zase přesvědčeni, že Božství se nikdy ani neprobudilo a že celý náš svět je strašný sen! A po smrti se lidé znovu rodí a nic z předchozího života si nepamatují. Dobří lidé se rodí chytří, krásní a bohatí, zatímco hloupí se rodí jako znetvoření chudí hlupáci. Proto horalé většinou nějak znetvořené děti hned zabíjejí, chudé dávají do otroctví a hlupákům se vysmívají, protože jsou to všechno lidé, kteří se v minulém životě nějak provinili.“</p>
<p>„A kdo má tedy vlastně pravdu?“ nevydržel to Trix.</p>
<p>„A kdo to má rozhodnout?“ pokrčil rameny Šťovík. „Kolikrát už se velcí čarodějové zkoušeli za pomoci magie spojit s Nejvyšším božstvím a zjistit, v čem spočívá smysl života a co se děje po smrti. Třeba první shromáždění čarodějů se tím zabývalo společnými silami a podařilo se jim vytvořit tak mocné dotazovací zaklínadlo, že dokonce dostali odpověď.“</p>
<p>„A jakou?“</p>
<p>„Kvítek kakostu, stojícího na okně, se rozhořel jasným plamenem a plál, aniž by zhasl, tři dny a tři noci. Na stůl, kolem nějž čarodějové seděli, spadla z nebe mrkvička. A čarodějům, kteří byli ženatí, zezelenaly vlasy.“</p>
<p>„A co to znamená?“</p>
<p>„Pět čarodějů zešílelo, když se to pokoušelo rozluštit. A ostatní se na to vykašlali, kakost uhasili ve vědru s vodou, mrkev snědli, vlasy přebarvili a víc se tou motaninou nezabývali. Ber to tak, Trixi, není v lidských silách pochopit a postihnout myšlenkový proces Božství… Á, právě včas, jsme na místě.“</p>
<p>Ismundův palác se samaršanským stavbám nepodobal ani v nejmenším. Byl to strohý palác se sloupy u vchodu a mohutným průčelím nad nimi. Nejspíš dával baron tímto způsobem najevo svou oddanost království bez ohledu na odlišný původ.</p>
<p>Dveře do paláce byly otevřené. Stráž u brány nechala projít čaroděje s učněm bez jakýchkoli otázek. Zato hned v paláci si vzal Šťovíka do parády postarší autoritativní muž, který seděl za velkým psacím stolem. Byl oblečen v nějakém zvláštním stylu: měl lakované boty, tmavé rovné kalhoty, bílou košili a temný žaket nepohodlného střihu. Kolem krku měl z nějaké důvodu uvázanou barevnou stuhu, která mu bůhvíproč visela skoro až k pupku. Všechny čarodějovy pokusy cokoli vysvětlit muž okamžitě smetl pod stůl.</p>
<p>„Jsem baronův ceremoniář,“ vysvětloval, když dával Šťovíkovi do ruky svitek. „Všichni, kteří žádají o audienci, musí vyplnit tento formulář.“</p>
<p>„Já jsem čaroděj!“</p>
<p>„To je dobře. To znamená, že píšete téměř bez chyb!“</p>
<p>„A kdybych vůbec neuměl psát ani číst?“</p>
<p>„Vzal byste si písaře. Támhle na lavičce čekají na klienty.“</p>
<p>„A kdybych neměl na písaře peníze?“</p>
<p>„A proč si myslíte,“ zeptal se kousavě ceremoniář, „že by měl baron ztrácet čas s nevzdělanými a chudými lidmi?“</p>
<p>„Jistě,“ odvětil Šťovík a zamračeně si bral pergamen.</p>
<p>„Jeden stříbrný za formulář, prosím,“ dodal ceremoniář.</p>
<p>Šťovík upustil páru, ale bez řečí zaplatil.</p>
<p>„Už jsem o tom slyšel,“ obrátil se Šťovík na Trixe. „Říká se tomu <emphasis>vláda od stolu.</emphasis>“</p>
<p>„Vláda od stolu?“</p>
<p>„Ano ano. Všechny otázky se řeší vyplňováním nějakých lejster, která posuzuje zvláštní druh lidí − úředníci. Je to samozřejmě nesmysl. Ústně bych mu všechno vysvětlil pětkrát rychleji. Ale už dávno jsem chtěl vidět, jak tenhle systém funguje… Takže… propána… třicet čtyři otázek. No dobře, co se dá dělat…“</p>
<p>Šťovík si sedl za prázdný stůl, který stál bokem, pohrdavě shlédl na staré neseříznuté pero a vytáhl červenou olověnou tužku v semišovém pouzdérku.</p>
<p>„Takže… Dotazník pro žadatele o audienci. Tak… Jméno a přízvisko. Radion Šťovík. Předešlá jména a přízviska, připadá‑li v úvahu… Hmm. Nic jsem neměnil. Věk… No dejme tomu… Pohlaví… To si ze mě dělají legraci? Mužské. Pohlaví před změnou, připadá‑li v úvahu…“</p>
<p>Šťovík se podiveně podíval na Trixe:</p>
<p>„To má vážně nějaký smysl?“</p>
<p>Znovu se pustil do vyplňování a sem tam své úkony komentoval:</p>
<p>„Jméno otce… Jméno matky… Máte příbuzné v Sam Aršanu nebo na Křišťálových ostrovech… Původem jsem: člověk − jiné stvoření… Spřádáte nekalé plány proti království a králi? Spřádáte nekalé plány proti baronovi…? Velmi důslední lidé! Kdy vám vypadl první mléčný zub…?“</p>
<p>Tato otázka uvedla Šťovíka v naprostý úžas.</p>
<p>„No, zřejmě to z nějakého důvodu potřebují…“ řekl. „Ale z jakého? A… pochopitelně si to nepamatuju. Kdy tobě vypadly mléčné zuby?“</p>
<p>„Taky si to nepamatuju,“ řekl Trix. „Musíme se zeptat Chalanberiho…“</p>
<p>„No nic, napíšu tam v pěti letech,“ rozhodl čaroděj. „Myslím, že tak nějak to bývá… V jakém věku jste se přestali… No to si snad vážně dělají legraci!“</p>
<p>Dál už Šťovík psal mlčky. Jen sebou občas škubl a překvapeně si otázky četl ještě jednou. Na poslední otázku − <emphasis>cíl audience</emphasis> − odpověděl krásným slovem: <emphasis>audience,</emphasis> načež si to namířil k ceremoniáři.</p>
<p>„Měl jste to vyplnit inkoustem,“ řekl úředník, ani by se na formulář vůbec podíval.</p>
<p>„Proč jste mi to neřekl rovnou?“ zkoprněl Šťovík. „Nebo když jste si všiml, že píšu tužkou?“</p>
<p>„Nejsem povinen sledovat, čím píšete!“ vyskočil ceremoniář. „A ani vám nemusím všechno vysvětlovat. Mohl jste se zeptat, odpověděl bych vám!“</p>
<p>„Dobře.“ Šťovík zatřásl pergamenem. „Slovo je mágův pracovní nástroj. A není důležité, jak je zapsáno − jestli tužkou, inkoustem nebo krví! Slovo má smysl, jenž se mění v závislosti na jeho formě. Slova na tomto pergamenu se podrobila vůli mocného mága a změnila svou kresbu písma − namísto črtů tužky se na papíru objevují inkoustové linie, psané tím nejlepším inkoustem, jaký na světě existuje, vyrobeným z hlubokomořské sépie a nejkvalitnějšího kamence!“</p>
<p>Úředník se s lehkou zvědavostí podíval na pergamen. Řádky opravdu vypadaly jako napsané inkoustem.</p>
<p>„Čaroděj, to znamená…“ zamumlal. „Doopravdy… Tak. Cíl návštěvy: audience. To zní tak zvláštně!“</p>
<p>„Proč?“ energicky opáčil Šťovík.</p>
<p>„V dotazníku se tážeme, jaký je cíl vaší audience, a vy odpovídáte: audience!“</p>
<p>„A co se vám na tom nezdá?“</p>
<p>„To není odpověď!“</p>
<p>„Proč ne? Kdyby napsal <emphasis>Audience?</emphasis> S otazníkem, pak by to odpověď nebyla. Byla by to otázka. Kdybych napsal <emphasis>audience…</emphasis> a tři tečky, také by to odpověď nebyla. Byla by to úvaha o cíli návštěvy. Ale já jsem napsal: <emphasis>audience.</emphasis> A udělal za ní tečku. Dal jsem vám odpověď.“</p>
<p>V úředníkově pohledu se objevilo cosi, co vypadalo jako respekt.</p>
<p>„Poslyšte a nechtěl vy byste do státní služby?“ zeptal se. „Baron se chystá všude zavádět praxi <emphasis>vlády od stolu,</emphasis> jak v baronství, tak nakonec i v celém království. Ujišťuji vás, že budoucnost je naše.“</p>
<p>„Budoucnost je v magii!“ příkře odvětil Šťovík.</p>
<p>Úředník se pohrdlivě usmál.</p>
<p>„Ano. Jistě, jistě. Ale stejně o tom pouvažujte, máte pro <emphasis>vládu od stolu</emphasis> všechny předpoklady. A mimochodem, žold za to není špatný. Za bydlení v hostincích platíte jen polovinu ceny a za tři roky dostanete státní bydlení. Od určitého postu máte nárok i na vlastní kočár se zvonečkem…“</p>
<p>„Se zvonečkem?“</p>
<p>„Ano. Když zazvoníte, musí vás všichni pustit. Věřte mi, nebudete litovat!“</p>
<p>„Promyslím to,“ kysele odpověděl Šťovík.</p>
<p>„Přemýšlejte, ale neprotahujte to,“ kývl úředník. „Jděte po schodech nahoru, tam ukážete tuto propustku stráži a ta vás dovede do trůnního sálu. Audience začne za deset minut.“</p>
<p>Dotazník, který Radion vyplnil, strčil bez prohlížení do šuplíku.</p>
<p>„A proč jsem to celé vyplňoval?“ zeptal se Šťovík.</p>
<p>„Nebojte, vše si zpracujeme v pravý čas,“ usmál se ceremoniář. „Pospěšte si na audienci.“</p>
<p>Během cesty po schodech byl Šťovík zamyšlený a vážný. Teprve když je stráž dovedla do trůnního sálu, trošku se vzchopil.</p>
<p>Trůnní sál byl skutečně působivý.</p>
<p>Byl velký, kulatý, s elegantním trůnem, který byl velikostí uzpůsoben baronovi, a nizoučkou lavičkou proti trůnu, s luxusním vzorovaným kobercem na podlaze a s klenutým stropem vymalovaným pestrými obrázky. Rychlonozí koně se na nich hnali arénou, rozzuření bojoví psi letěli zakousnutí jeden druhému do zátylku, moudří šediví lidé se skláněli nad důmyslnými hrami a gladiátoři se bili blyštivými meči…</p>
<p>„Tady se potvrzuje, co barona zajímá,“ zamumlal Šťovík, když vysoko zvedl hlavu. „Hazard…“</p>
<p>„A to je špatné?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Co? Ne ne. Není to špatné. Všichni čarodějové jsou hazardéři…“</p>
<p>Otevřely se jedny ze dveří, které vedly do kulatého sálu, a herold slavnostně ohlásil:</p>
<p>„Jeho Vysokoblahorodí, vznešený baron Ismund, starostlivý ochránce lidu a věrný sluha Koruny!“</p>
<p>Šťovík a Trix se poklonili. Bezděčně a trochu ukřivděně proběhlo Trixovi hlavou, že to baron by se měl klanět jemu, půlvévodovi… Ale tuhle myšlenku zatlačil a udělal poklonu dokonce o něco níž, než předepisovala etiketa.</p>
<p>„Hosté! Báječně! Mám moc rád hosty… tím spíš cestovatele… a ještě více čaroděje!“ vykřikl baron. „Tak narovnejte se, narovnejte se. Nechme už těch starých ceremonií. Jsme lidé současnosti!“</p>
<p>Baron byl menší, podsaditý, hladce oholený, měl milá šibalská očka a v širokém úsměvu se mu skvěly nádherné bělostné zuby. Byl pohodlně oblečený, v jemně samaršanském stylu, který se vyznačoval širokými kalhotami a volnými halenami, jež se nosily spuštěné přes kalhoty. Ovšem je taky docela klidně možné, že jeho odění nemělo nic společného se samaršanským stylem, a bylo jednoduše dáno tím, že měl rád volné věci jako všichni tlouštíci.</p>
<p>„Radion Šťovík,“ představil se čaroděj. „Můj učeň Trix Solier.“</p>
<p>„Solier?“ přeptal se baron. „Není on příbuzný zesnulého půlvévody?“</p>
<p>„Syn,“ odvětil stručně čaroděj.</p>
<p>„Ó, ty má hrůzo!“ vykřikl baron. „Následník trůnu se musí protloukat světem a vydělávat si na život magií… Chová se k tobě čaroděj hezky, chlapče?“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Tak aspoň že tak!“ přikývl baron. „Čemu vděčím za vaši návštěvu, pane Šťovíku?“</p>
<p>„Chystáme se k Jeho Veličenstvu králi,“ řekl okázale čaroděj.</p>
<p>„Chcete dostát spravedlnosti?“ zeptal se baron. „Velmi rozumné, to vám schvaluji.“</p>
<p>Zamnul si ruce a sedl si na krajíček trůnu. Vteřinku byl tiše a pak se zeptal: „A čemu vděčím za vaši návštěvu?“</p>
<p>„Politováníhodným okolnostem na cestě,“ řekl Šťovík. Baron hned posmutněl. „Můj hnědák si zlomil nohu.“</p>
<p>„Proklatě!“ zvolal baron. „Moc mě mrzí, že si váš hnědák zlomil nohu.“</p>
<p>„Tedy, mám‑li být přesný, nezlomil,“ dodal Šťovík, „pochroumal. Ale musel jsem ho prodat. A cesta do Hlavního města je dlouhá…“</p>
<p>„Chcete peníze?“ vzdychl si baron. „Peníze…“ Zvedl se a udělal pár kroků směrem od trůnu a zase zpět. „Ne, nemyslete si, peněz máme dost. Dokonce velmi mnoho. A pomoci slavnému čaroději Česnekovi…“</p>
<p>„Šťovíkovi!“ nevydržel to čaroděj.</p>
<p>„Ach, nezlobte se,“ mávl baron rukou. „Nikdy jsem nebyl silný v botanice. Pomoci čaroději, to je povinnost každého státníka. Vždyť vy s pochopením vycházíte vstříc našim skromným prosbám, podporujete nás v nesnázích státní služby, a to všechno nezištně…“</p>
<p>Šťovík poněkud trapně přešlápl na místě.</p>
<p>„Nic neříkejte, nic neříkejte!“ zvolal baron. „Nemusíme si dělat žádné komplimenty, není to k ničemu… Víte, o co jde, můj příteli. Není dobré, když začne baron jen tak rozdávat peníze. Když děti z různých zapadákovů hladoví, řemeslníci se tísní v maličkých chýškách, ženy, které si jí a vyšívají řízy a ornáty, žádají o novou porodnici… Co pak řeknou o baronovi, který zlaťáky rozhazuje, kde se mu zlíbí?“</p>
<p>„Velice rád poskytnu Vašemu Vysokoblahorodí své… naše služby,“ vykoktal Šťovík.</p>
<p>„Zlato? Nesmrtelnost? Předpověď počasí?“ zeptal se zvědavě baron.</p>
<p>„Po pravdě, jsou oblasti, kam nesmíme…“ zamumlal Šťovík.</p>
<p>„Ano, ano… mágové radši házejí ohnivé koule, spalují města, vyvolávají nestvůry…“ přikývl baron. „Tak v tom případě vám navrhuji… zahrát si. Ať nás rozsoudí náhoda.“</p>
<p>„Šachy?“ zeptal se s nadějí v hlase Šťovík. „Nebo karty?“</p>
<p>„Ale ne!“</p>
<p>Baron máchl rukou a ukázal na troje samostatné dveře vedoucí ze sálu.</p>
<p>„To je moje oblíbená hra,“ řekl. „Za těmito dveřmi… á, herolde, připravte to! Za dvojími dveřmi budou stát kozy. A za třetími kočár. I když kočár se sem nevejde, tak tam bude ležet kolo od kočáru. Rychle, přineste kolo. Vy ukážete na jedny ze dveří, Když tam bude koza, zůstanete rok v mých službách. Když kočár…“</p>
<p>„Kolo,“ podmračeně upřesnil Šťovík.</p>
<p>„Správná poznámka!“ přitakal baron. „Když tam bude kolo, dám vám svůj vlastní zlacený kočár, ochranku a kuchaře se zásobou jídla… a dokonce i víno z vlastních sklepů! A odvezou vás do Hlavního města.“</p>
<p>Šťovík svraštil čelo a řekl:</p>
<p>„Bojím se, pane barone, že za takovýchto podmínek…“</p>
<p>„Zaskočila vás má dobrota, že?“ vykřikl baron. „A když odmítnete, nebudete riskovat mé zostuzení.“</p>
<p>Šťovík mlčel a baronovi se na tváři rozzářil úsměv.</p>
<p>Trix polkl, protože mu najednou vyschlo v krku. Pak udělal krok vpřed a promluvil:</p>
<p>„Vaše Vysokoblahorodí!“</p>
<p>„Ale říkej mi obyčejně, <emphasis>můj barone,</emphasis>“ řekl Ismund. „Vždyť jsme oba urození lidé.“</p>
<p>„Můj barone, svěřte proceduru výběru mně,“ řekl Trix. „Pro pana Šťovíka je taková zkouška příliš snadná, nebylo by z naší strany čestné, kdyby vybíral on!“</p>
<p>Šťovík vykulil oči, ale nic neřekl.</p>
<p>„Nic nenamítám,“ odvětil hned baron. „Ale, hochu, žádná magie! Moji čarodějové budou průběh hry sledovat… a mám‑li říci pravdu, už dávno nás starými škvírami ve zdech a ve stropě sledují.“</p>
<p>„Žádná magie!“ souhlasil Trix. „Jen bych měl návrh na malou úpravu pravidel.“</p>
<p>„Ano?“ zajímalo to barona.</p>
<p>„Ať nerozhoduje jen jeden špatný výběr. Co kdybych vybíral desetkrát… ne, devětkrát, aby to nemohlo být nerozhodně. Když padne víckrát koza, budeme vám rok sloužit. Když se častěji ukáže kolo od vozu, odjedeme.“</p>
<p>„Podle výsledků z devíti pokusů?“ baron se rozesmál. „Pusť se do toho, chlapče!“</p>
<p>Šťovík se zprudka otočil k Trixovi, objal ho, přimáčkl k sobě a s nuceným úsměvem na tváři mu pošeptal do ucha:</p>
<p>„Ty ses zbláznil! Máme šanci jedna ku třem vyhrát. A jestli bude pokusů devět, to teprve prohrajeme! To je jednoduchá matematika!“</p>
<p>„Nemusíte děkovat, můj učiteli!“ odpověděl zvučně Trix, když se vyprošťoval z pevného sevření Šťovíkových rukou. „A ještě jedno upřesnění, pane Ismunde. Když vyberu jedny dveře, zůstanou pak ještě dvoje, je to tak?“</p>
<p>„A nemohl byste poté, co jedny dveře vyberu, otevřít jedny z těch dalších dveří? Ty, kde určitě bude koza. Já si to pak promyslím… a třeba ještě výběr změním. Tj. místo dveří, na které jsem ukázal prvně, vyberu ty druhé, než které vy otevřete.“</p>
<p>„A co se tím změní?“ zeptal se Ismund.</p>
<p>Trix neodpověděl.</p>
<p>„No…“ baron se zamyslel. „Takže… V tom bude nějaká lest… Počkej, zamyslím se… Ty rozhodně nejsi hloupý! Vůbec ne… Když vybíráš ze trojích dveří, máš jednu šanci ze tří pokusů. A když už ti otevřu jedny dveře, kde bude koza, budeš vybírat jen ze dvou. To znamená, že naše šance budou stejné. Umíš počítat, hochu, to ano!“ zasmál se.</p>
<p>Trix skromně pomlčel.</p>
<p>„Dobře,“ přikývl baron. „Už pro tvé dobré znalosti aritmetiky tvůj návrh přijímám. Ale možná bychom si to nemuseli komplikovat a mohli bychom použít jen dvoje dveře, co? Za jedněmi koza, za druhými kočár. Všechno férově.“</p>
<p>„Ale to si to radši zkomplikujme,“ řekl Trix.</p>
<p>„A toho já si cením,“ přisvědčil baron. „Tohle já mám rád. Opravdový hráč se nesnaží mít hru co nejdřív za sebou. Ve hře je to jako v lásce. Rychlost není nejdůležitější.“</p>
<p>Přistoupil herold a cosi baronovi zašeptal.</p>
<p>„Už kolo odšroubovali a přinesli.“ Baron si zamnul ruce. „No tak začněme!“</p>
<p>„Ty ses stejně zbláznil,“ řekl potichu Šťovík. „Stejně. Co to je. Jedna ze dvou. Radši půjdu pěšky!“</p>
<p>„Pane čaroději, věřte mi!“ zašeptal Trix.</p>
<p>Šťovík si povzdechl.</p>
<p>„Dobrá, máme to, pravidla přijímám!“ řekl vesele Ismund. „Vše je naprosto férové. Žádné podfuky. Buď a nebo, kočár nebo koza! Miluju takové hry! Začni!“</p>
<p>„Tyhle!“ Trix nazdařbůh vybral levé dveře.</p>
<p>„Skvěle,“ přikývl baron. „Tak…“</p>
<p>Došel ke dveřím, postupně se za ně podíval. Pak otevřel prostřední dveře a zeptal se:</p>
<p>„Necháváš svůj výběr nebo ho chceš změnit?“</p>
<p>Baron zachovával naprosto pokrovou tvář.</p>
<p>„Chci změnit,“ řekl Trix. „Otevřete pravé dveře.“</p>
<p>Baron pokrčil rameny a otevřel pravé dveře. Za nimi leželo kolo kočáru.</p>
<p>„Měl jsi štěstí,“ řekl. „Ale kolikrát může člověk štěstěnu pokoušet. To vydrží jednu hru a… Vyměňte to mezi sebou!“</p>
<p>Za zavřenými dveřmi bylo slyšet shon.</p>
<p>„Tak které dveře?“</p>
<p>„Zase levé,“ řekl Trix.</p>
<p>Baron se znovu podíval za všechny dveře a otevřel pravé.</p>
<p>„Měním na prostřední,“ řekl Trix.</p>
<p>A za prostředními se objevilo kolo.</p>
<p>„Máš štěstí,“ řekl baron.</p>
<p>Po třetí výhře se baron na chvilku zamyslel.</p>
<p>„Poznáš to z mojí tváře,“ řekl. „Slyšel jsem o lidech, kteří jsou schopni rozlišovat i nepatrné změny ve fyziognomii.“</p>
<p>„Ať mi klidně zavážou oči, můj barone,“ navrhl Trix.</p>
<p>Baron Trixovi zavázal oči a začali hrát znovu od začátku.</p>
<p>„Měním,“ odpovídal pořád Trix. „Měním a zase měním. Znovu měním dveře.“</p>
<p>Poté, co bylo skóre 6:3 pro Trixe (miloučká bílá kozička se objevila za dveřmi jen třikrát, šestkrát Trix zvolil kolo), baron zavolal herolda.</p>
<p>„Přines nám víno,“ nařídil. „Čeká nás dlouhé a těžké klání.“</p>
<p>„Ale vždyť už to bylo devětkrát…“ začal Trix.</p>
<p>„Nevyšel jsem ti snad vstříc?“ rozlítil se baron. „Takže teď vyjdeš ty vstříc mně! Uděláme stovku takových tipování.“</p>
<p>Za dveřmi si kdosi těžce vzdychl.</p>
<p>„Tak, kozám dejte trávu a sluhy vypráskat!“ štěkl baron. „Ne, sluhy vůbec vyměňte! A měňte je vždy po deseti kolech.“</p>
<p>„Jak chcete, můj barone,“ řekl Trix.</p>
<p>Po dvaceti kolech Ismund přizval i své čaroděje, aby sledovali Šťovíka a Trixe ještě pozorněji. Nicméně údiv na Šťovíkově tváři byl nefalšovaný.</p>
<p>„Zase měním!“ zvolal Trix posté.</p>
<p>„Šedesát sedm kol, třicet tři kozy,“ shrnul výsledky Radion Šťovík. „Vyhráli jsme, Vaše Vysokoblahorodí.“</p>
<p>Ismund se ponořil hluboko do svých myšlenek. Pak začal přemýšlet nahlas.</p>
<p>„Není to možné, ale stalo se to… Čili. Začali jsme tak, že jsem vám navrhnul hrát s tím, že šance na výhru byla jedna ku třem. Tomu rozumím. Chlapec…“</p>
<p>„Říkejte mi jednoduše <emphasis>mladý napovídač,</emphasis>“ skromně dodal Trix.</p>
<p>„Mladý napovídač,“ pokračoval bez námitek baron, „pak navrhnul jiné rozložení. Poté, co vybere dveře on, otevřu já jedny ze zbývajících, ty, kde je koza. A on má pak možnost změnit svou volbu. Tím mladý naslouchač srovnal naše šance na výhru. Pak už zůstávaly jen jedny dveře s kozou a jedny s kolem! No ne?“</p>
<p>Trix pokrčil rameny.</p>
<p>„Pak měl ale kočár padnout padesátkrát!“ vykřikl baron. „A koza také padesátkrát! Šance měly být jedna ku jedné! Ale přitom to kdovíproč dopadlo dvě ku jedné ve tvůj prospěch!“</p>
<p>Trix sklopil oči.</p>
<p>„Opravdu jsi nečaroval?“ zeptal se baron s nadějí. „Přiznej se, no? A i kdybys čaroval, prominu ti to. I kočár vám dám. A odpustím ti. A ještě ti dám navrch zlaté!“</p>
<p>„Tak řekni, jak jsi čaroval?“ poradil Šťovík.</p>
<p>„Lhát se nemá,“ vzdychl si Trix. „Ne, žádná kouzla v tom nejsou.“</p>
<p>„Ale vždyť to odporuje zákonům aritmetiky!“ vzepjal baron ruce k nebi − nebo přesněji ke stropu. „Prostě to není možné.“</p>
<p>„Méé méé,“ zamečela unavená koza.</p>
<p>Ismund najednou doširoka otevřel oči a praštil se do hlavy.</p>
<p>„Že mi to nedošlo dřív. Odvést kozy. Připravit kočár. Kuchaři ať nachystají potraviny a ať se vše připraví na cestu do Hlavního města.“</p>
<p>„A co vám došlo?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Máš prostě štěstí!“ Baron zářil. „Zjevně jsi dítě štěstěny. Nebo v den tvého zrození padala kometa. No určitě. Slyšel jsem o takových lidech, jako jsi ty. Vy máte vždycky ve všem štěstí… Není to náhoda, že ses zachránil při převratu a teď se neryješ někde v dole, ale učíš se čarodějství… Už to všechno chápu! Ty jsi rozený šťastlivec. Klikař, tak se vám taky někdy říká!“</p>
<p>Trix rozhodil ruce.</p>
<p>„Vytrestal jsi mě dobře za mou samolibost,“ řekl baron, když už zase začínal mít dobrou náladu. „Á, ty darebáku! Ale já bych nechtěl být jako ty. To si pak ani nemůžeš hazardní hru užít! Na… tady máš… ode mě osobně… a právě pro tebe osobně! Pórkovi nic nedávej…“</p>
<p>A Trixovi spadlo do ruky pět zlatých, přímo ze štědré baronské ruky.</p>
<p>„Ale hrát v mém baronství máš ode dneška zakázáno!“ pohrozil mu Ismund prstem. „Ani karty, ani dámu − prostě nic! Přijďte si navečer. Kočár bude připravený.“</p>
<p>Hned jak Trix se Šťovíkem opustili baronův palác, čaroděj pevně chytil Trixe za rameno a odvlekl ho do úzké boční uličky.</p>
<p>„Vezměte si,“ pokorně sáhl Trix do kapsy pro peníze.</p>
<p>„Ty jsou tvoje, poctivě sis je vydělal,“ mávl rukou čaroděj. „To si nech. Ale málem jsi mě dostal do hrobu. Na šťastlivce a klikaře nevěřím, takže… Přiznej se, jakou lumpárnu jsi k tomu využil?“</p>
<p>„Žádnou!“ Trix se dokonce trošku urazil. „Je to jen aritmetika.“</p>
<p>„Pro tvou informaci já také umím počítat,“ řekl Šťovík. „Za jedněmi dveřmi je koza, za druhými kočár. Šance jsou jedna ku jedné.“</p>
<p>„Ale nejsou,“ vykřikl Trix. „Jak baron, tak vy zapomínáte na třetí dveře! Na ty, které baron otevřel!“</p>
<p>„Ale k čemu jsou tu tyhle dveře?“ podivil se Šťovík. „Ty přece nepočítej. Vybíráme ze dvou.“</p>
<p>„Ne, ze třech!“ trval si na svém Trix. „My vybíráme ze dvojích dveří, z jedněch, které jsou otevřené a za dalšími je neznámo co, a z druhých, které jsem vybral na začátku a za nimiž je také neznámo co. Takže když změním volbu, tak vlastně vyberu dvoje dveře místo jedněch, takže budeme mít dvě šance proti jedné. Proto se to povedlo!“</p>
<p>„Co mi to říkáš!“ vybuchl Šťovík. „Nejsem idiot. Na co počítáš s otevřenými dveřmi, když za nimi je stejně koza. Takže zůstaly jen dvoje dveře! Za jedněmi je koza, za druhými kočár. A ty si vybíráš z nich. Šance musí být jedna ku jedné!“</p>
<p>„Ne, vy musíte brát v úvahu i třetí dveře,“ nevzdával se Trix. „Naučil mě to vlastně jeden starý tatínkův sluha. Samozřejmě ne se dveřmi. Hrál takhle s ořechy. Tři ořechové skořápky a pod jednou je kulička.“</p>
<p>„Jasně. Skořápky, obyčejná stará samaršanská hra,“ přikývl Šťovík. „Celá je postavená jen na hbitosti rukou.“</p>
<p>„Právě že ne. Je postavená na matematice. Když ji člověk hraje, ukáže na jednu skořápku. Ten kdo hru vede, vybere jinou − když je tam kulička, vyhrál. Ale když ne, dává možnost změnit původní volbu. Nikdo ji nemění, protože si všichni myslí, že v tom není rozdíl, ale je!“</p>
<p>„Nemůže v tom být rozdíl. Dvoje dveře…“</p>
<p>„Ne dvoje, ale troje!“ Trix se pro věc tak zaujal, že začal na Šťovíka skoro křičet. Ale Šťovík si toho naštěstí v zápalu boje také nevšiml. „Tři, pod jednou je kulička!“</p>
<p>„Jaká kulička zase.“</p>
<p>„Ále ne. Kulička je pod skořápkou. My máme za dveřmi povoz!“</p>
<p>„Kočár!“</p>
<p>„Tak kočár!“</p>
<p>„A vlastně ne kočár, ale kolo. Tak mě nepleť,“ opravil se Šťovík.</p>
<p>„A jaký je v tom rozdíl?“</p>
<p>„Doopravdy, jaký? A jakto že jsi vyhrál?“</p>
<p>„Protože jsem vybíral dvoje dveře z trojích, zatímco hloupý baron jen jedny. Měl jsem větší šance!“</p>
<p>„Ale jak to?“ zvedl Šťovík ruce k nebi. „Vybíráš si ze dvojích dveří, třetí jsou otevřené. Za jedněmi je kolo, za druhými koza. Na místech se po tvé volbě nemění. Kde je kdo nebo co, ty nevíš. Šance jsou tedy jedna ku jedné. Ale ty jsi vyhrál ve dvou případech ze tří. Jak to?“</p>
<p>„Je to podle aritmetiky!“</p>
<p>Šťovík se rozmáchl a razantním krokem vyrazil k hospodě. Trix provinile cupkal za ním. Opravdu se snažil vysvětlit Šťovíkovi, v čem jeho výhra spočívala, ale čaroděj to ne a ne pochopit. Někdy se to stává, že člověk, který brilantně zachází s písmeny, trošku pokulhává s čísly.</p>
<p>Když se vrátili do hostince, Šťovík si vzal z nálevního pultu tři hliněné korbely na pivo. Pak si s lišáckým úsměvem koupil u hostinského dvě láhve piva a jednu silné kořalky. V pokoji naplnil všechny tři korbýlky, zavřel oči a promíchal je na stole. Potom zase s lišáckým úsměvem do jednoho píchnul.</p>
<p>„Myslím, že kořalka… je tady,“ prohlásil. „Trixi, dej někam na stranu jeden korbel s pivem.“</p>
<p>Trix korbely očichal a odsunul jeden na stranu.</p>
<p>„Jednoduchý a názorný experiment!“ objasnil Šťovík své počínání. „Chceš mi tedy říct, že když teď volbu změním, dostane se mi doušku kořalky?“</p>
<p>„Ano, neboli šance na to bude jednou tak velká,“ řekl smutně Trix.</p>
<p>Šťovík si loknul. Zamračil se a kázal experiment zopakovat. Zastavil se akorát po desátém loknutí.</p>
<p>„Míchat kořalku s pivem v takovém množství škodí zdraví,“ přiznal. „Takže. Máš pravdu. Ale nechápu, proč to tak je…? Probuď mě za dvě hodiny,“ přikázal čaroděj, když vstával a mířil směrem k posteli. „Nebo radši za tři… Stejně je v tom nějaké tajemství, co člověku nedá spát…“</p>
<p>„Aritmetika,“ řekl upřímně Trix. Ale Šťovík už ho neslyšel. Sedm pořádných doušků kořalky a tři piva udělaly své. Unavený a hluboce rozrušený čaroděj usnul jako dub.</p>
<p>Trix si vzal jeden z nedopitých korbelů piva a sedl si s ním k oknu.<strong>5.</strong></p>
<p>Baron Ismund možná nebyl tím nejlepším člověkem, ale slovo držel. Večer už se baronův obrovitý kočár, tažený čtyřmi koňmi, vydal vstříc Hlavnímu městu. Doprovázelo je pět jízdních stráží drsného zevnějšku, na kozlíku seděli hned dva kočí a baron neopomněl ani kuchaře. Kočár rozdělený na dvě části − jednu pro služebnictvo a druhou pro panstvo − nejel sice možná až tak rychle, ale zato měkce. Šťovík s Trixem zakotvili v panské části, kde kromě stolu stály dvě menší pohovky. Za stěnou cestovali v o něco menším prostoru kuchař, Ian a Chalanberi a s nimi i Annette. Díky maličkým dveřím mezi oběma částmi bylo možné přejít z jedné do druhé i za jízdy.</p>
<p>V kočáru byla malá kamínka, která vytápěla obě části (a komín vedl pod kozlíkem a ohříval tak i kočí). Šťovík, který pedantsky obhlédl celý kočár, byl spokojen.</p>
<p>„To je daleko lepší než jít pěšky. Je skvělé, že jsi tak na barona vyzrál…“</p>
<p>„Ale já…“</p>
<p>Šťovík se zakabonil:</p>
<p>„Vím, vím. Byla to aritmetika. Přesvědčil jsem se. Ale stejně jsem to úplně nepochopil.“</p>
<p>„Je to úplně jednoduché,“ řekl Trix. „Dělejme, jako že baron ty druhé dveře neotevíral. Tak a teď si představte, že já jsem si nejdřív vybral a ukázal na ty dveře, které jsem vůbec otevírat nechtěl. A pak jsem otevřel další dvoje! Takže máme dvě šance proti jedné!“</p>
<p>„A…“ řekl Šťovík. „Á! Ááá!!!“</p>
<p>Čaroděj se praštil dlaní do čela.</p>
<p>„Že mi to hned…“</p>
<p>Trix, který se zbavil nepříjemného pocitu obvinění z lumpárny, se ulehčeně usmál.</p>
<p>„Jsi frajer,“ řekl Šťovík. „Skvěle jsi ho napálil. Udělal jsi, učedníku, další velký krok na cestě pochopení profese čaroděje.“</p>
<p>„Jaký?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Když jsi projevil zájem o magii a nadání k ní, udělal jsem tě svým naslouchačem. Když ses pak sám vypořádal s nelehkým úkolem a mistrovsky k tomu využil čarodějství, postoupil jsi na napovídače. A teď, když jsi pochopil, že ani magie nezmůže všechno, že někdy musí čaroděj pracovat a vítězit hlavou − bez jakýchkoli kouzel, dostáváš se na třetí, nejvyšší stupeň učenictví. Ode dneška jsi čarodějův předříkávač!“</p>
<p>Trix byl tím nečekaným a náhlým kariérním postupem zaskočen tak, že vystřelil z místa a div se neuhodil o nízký strop kočáru.</p>
<p>„Teď tvůj Ajpod vyroste ještě víc a hůl už bude téměř jako u čaroděje. Získáváš tím také právo oslovovat lidi kolem, aniž bys čekal na mě, a požadovat svůj díl odměny za to, co společně vykonáme. Ne velký, samozřejmě. V rozumných mezích.“ Šťovík se odkašlal. „A tím rozumem budu prozatím já.“</p>
<p>„Pane učiteli… a jak se z předříkávače stane opravdový čaroděj?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„To ti řeknu, až se staneš čarodějem.“ Šťovík se ještě zamyslel a zdůraznil: „Pokud se jím tedy staneš.“</p>
<p>Trix se znovu posadil a pohladil Ajpod.</p>
<p>„Ale vždyť už jsem dělal práci čaroděje bez pomoci magie podruhé! Poprvé to bylo s mlynářem a jeho třemi syny.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl Šťovík. „Ale tedy jsi ještě nebyl napovídač. A abys úplně přeskočil napovídače a stal se rovnou předříkávačem, to už by bylo příliš. A navíc,“ říkal, když se ukládal na pohovku, „nikdy neuškodí přesvědčit se, že učeň se opravdu něčemu naučil. Jednou to taky může být náhoda…“</p>
<p>Zívl a usnul.</p>
<p>Trix seděl na své pohovce a přemýšlel. Šťovík začal za chviličku chrápat a bylo jasné, že bez ohledu na výmoly, které nemohla vyvážit ani kvalitní péra kočáru, se čaroděj rozhodl spát až do rána. Trixovi se ale ani za mák spát nechtělo. Zpoza tenké stěny, která je dělila od prostoru pro služebnictvo, se ozývaly veselé hlasy Iana a kuchaře, mládence, kterého cesta do Hlavního města, navíc v tak nezvyklé společnosti, zjevně potěšila. Pak zarachotilo nádobí a brzy už se začala linout libá vůně pečeného kuřete. Kočí tiše zanotoval smutnou písničku o cestách, prachu, mlze, zimě, strachu a stepní bouři, o kroužících vránách a přátelích, jež zabili loupežníci, o matce, která čeká doma synka… Písnička byla tak smutná a táhlá, že se Trixovi chtělo plakat.</p>
<p>Nejradši by teď otevřel dveře, nechal čaroděje pochrupávat samotného a šel si zbaštit kuřecí nožku, popovídat si s Ianem… Ale může si něco takového předříkávač, tedy skoro čaroděj, vážný a důstojný člověk, dovolit?</p>
<p>Skřípla dvířka a objevila se Chalanberiho hlava.</p>
<p>„Jojo, nespíš,“ řekl spokojeně. „Pojď na kuře. Je výborné!“</p>
<p>Pro pořádek se Trix na vteřinku dvě zamyslel. No, možná spíš na jednu. Pak vyskočil, zhasil plamínek v lampičce, aby se Šťovík určitě neprobudil, a protáhl se do kabinky pro služebnictvo.</p>
<p>„Naše úcta, pane čarodějův učni!“ řekl kuchař, když Trixovi podával šťavnaté pečené stehýnko. Byl to úplně mladý kluk, který určitě teprve nedávno přešel od kuchaříků (Nebo jak se jim to říká? I kuchařští učni určitě mají nějaké své stupně.) mezi opravdové kuchaře.</p>
<p>Trix si vzal stehýnko, nadšeně se do něj zakousl a zamumlal:</p>
<p>„Výborné… jmenuju se Trix.“</p>
<p>„Já jsem Dmak. A tady je pohár vína z baronských sklepů pro pana Trixe.“ Kuchař mu podal pohár. „Baron sám nepije, ale vína má velmi dobrá. Někteří lidé tvrdí, že k drůbeži se nejlíp hodí bílé víno. Ale je to hloupost. K drůbeži pečené na uhlí není nic lepšího než červené!“</p>
<p>Trix se s radostí napil vína. I Ian seděl s kuřetem a pohárem vína. Jenom Chalanberi vzhledem k věku víno nedostal.</p>
<p>„Tak jak jste se tu porovnali?“ zeptal se Trix a snažil se přitom mluvit důstojně (čemuž dosti bránil omastek který mu stékal po ruce, a dobré maso v puse). „Nejste tu moc natěsnaní?“</p>
<p>Chalanberi, který si chtěl popovídat, začal hned s radostí předvádět, jak je prostor pro služebnictvo zařízený. Tři úzká lůžka nad sebou se řemeny, aby se člověk při nějakém škubnutí nesvalil dolů. Almara se zásobami a maličký sporáček nad kamny, kde právě v tuto chvíli kuchař připravoval další porci kuřete. Kouř odcházel do důmyslně vyvedeného okénka nad sporákem.</p>
<p>„Nechtěl jsem být kuchař,“ řekl Dmak, když se Chalanberi unavil a ztichl, a zjevně tím navázal na předtím započatý rozhovor. „Učil jsem se u kolářského cechu. Můj otec je kolář, dělal vlastně i kola k tomuhle kočáru. A taky do věžních hodin knížecího paláce v Dillonu dělal kola. A malá kolečka do zámků. Do naší profese patří všechno, co je kulaté a otáčí se. A byla doba, kdy náš cech vyráběl i knoflíky. Ale pak si od nás krejčí patent odkoupili. Před knížecím soudem dokázali, že knoflíky jsou sice kulaté, ovšem neotáčejí se, ale pohupují. A začali si knoflíky dělat sami. A co se hned navyváděli − knoflíky jsou teď i hranaté a trojúhelníkové a protáhlé… Fuj, to nejsou knoflíky, ale ostuda!“</p>
<p>„Taková zajímavá práce!“ podivil se Trix. Samozřejmě že u nich ve spoluvévodství také byli zástupci cechu kolářského, ale nikdy nepronikl do jejich práce do takových detailů.</p>
<p>„Opravdu moc zajímavá,“ přisvědčil kuchař. „A mimochodem dost filozofická. Vždyť kolo je kruh a kruh je symbol věčnosti a kruh je vesmír. Takže když vyrábíš kolo, pracuješ pro věčnost!“</p>
<p>Zagestikuloval rukama tak energicky, že upustil kuřecí křidélko na uhlíky, ale hned se ho snažil vytáhnout.</p>
<p>„Nikdy bych si nemyslel,“ přiznal Trix, „že… A proč jsi se dal ke kuchařům?“</p>
<p>„Vyhodili mě,“ sklopil oči Dmak. „Za návrh, který prý hanobil cech.“</p>
<p>„Cože? Za hranaté kolo?“ zavtipkoval Trix.</p>
<p>„Ne, co tě napadá!“ rozpálil se Dmak. „Rád jím a nejradši mám kuřátko na uhlí.“</p>
<p>Trix se pochybovačně podíval na vysokého, hubeného chlapce, ale nepřel se.</p>
<p>„A co je důležité u kuřátka na uhlí?“ zeptal se Dmak. „Aby se opeklo rovnoměrně ze všech stran a nespálilo se. A mě napadlo, že vezmu dvě kolečka, která spojím jehlicemi. Na jehlice dám kuřátka, celé to postavím na nožkách nad sporák, otáčím kličkou u osy kol a maso se opéká. Rychle a rovnoměrně!“</p>
<p>„A co se tedy stalo. Nefunguje to?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Ale jo, funguje,“ řekl naštvaně Dmak. „Jen se v našem cechu rozčílili a řekli, že to není důstojné využití idey kola. A poslali mě k cechu kuchařskému. Ti se sice nejdřív zaradovali, ale pak se lekli. Protože takhle může každý nekňuba připravit drůbež rychle a dobře. Kolik kuchařů tak přijde o práci! A… přikázali mi vařit postaru…“</p>
<p>Podal Trixovi další kousek kuřete, trošičku připálený, ale dobrý.</p>
<p>„A dobře ti to přikázali, mladý muži.“ Dvířky se protahoval Šťovík. „Zcela správně.“</p>
<p>Čaroděj místnost vmžiku pozorně přelétl očima, zvedl si šosy hábitu a vlezl dovnitř. Sedl si na taburet, který spěšně uvolnil Chalanberi, a pokračoval:</p>
<p>„Nechtěl jsem vám, mládeži, kazit zábavu, ale už to vonělo k nevydržení…“</p>
<p>Dmak mu hbitě podal kuře a víno.</p>
<p>„Á,“ řekl Šťovík, „a co je špatného na kuřeti, které se připravuje bez toho zlepšovacího zařízení s koly?“</p>
<p>„Špatného nic,“ vzdychl si Dmak. „Ale dalo by se tak dělat rychleji a ve větším množství.“</p>
<p>„A co s tím?“ rozhorlil se Šťovík. „Ach, to mládí… Všechno chcete dělat rychle. Představ si, že po celém městě stojí pouliční prodavači, každý má maličká kamínka a na nich ten tvůj vehikl. A prostě jen jdeš a kuřátko si můžeš koupit na každém rohu.“</p>
<p>„A co je na tom špatného?“ podivil se Dmak. „Že ho lidi rychle snědí?“</p>
<p>„Jídlo je proces obšírný, který nelze uspěchat,“ řekl Šťovík prohlížeje si přitom stehýnko. „Jídlo předpokládá, že lidé sedí u stolu, baví se spolu, jedí, pijí víno a pivo. Po dlouhém a dobrém jídle a po zajímavé diskuzi člověk vstává a cítí se kulturně povznesený a zklidněný. Ale jak to bude, když se chytí to tvoje zařízení? Vždyť ty přímo používáš slovo <emphasis>rychle.</emphasis> Je to velmi nebezpečné slovo! A kdoví, nevymyslel jsi ještě něco dalšího?“</p>
<p>Dmak se zarazil.</p>
<p>„No… to jsou hlouposti. Třeba vlnová trouba.“</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Je to železná skříňka s dvířky. Měchy se do ní z kamen vhání horký vzduch, ten se ve vlnách skříňkou šíří a velmi rychle ohřívá jídlo. Takže se dá rychleji připravit něco dobrého na zub. Třeba rozkrojit housku, dát dovnitř karbanátek, na to plátek sýra. A když ho pak chcete jíst, za minutku se nahřeje ve vlnové troubě.“</p>
<p>„No to je šílené!“ vykřikl Šťovík. „Je logické, že chceš housku ohřát, protože studené to nikdo jíst nebude… Ale stejně, vždyť to není dobré a není to nejlepší na žaludek.“</p>
<p>„No, není to zrovna dobré,“ přitakal Dmak. „Ale když se to pořádně namaže hořčicí nebo rajčatovou omáčkou, není to špatné…“</p>
<p>„A co ještě jsi vymyslel?“ ptal se dál Šťovík.</p>
<p>„Pohárek… na pití za chůze. Takový pohárek s víčkem, do toho se strčí slámka… A člověk jde a pije. A nešplouchá to ven.“</p>
<p>„To se může hodit na cestu,“ nechal se maličko obměkčit Šťovík, když oklepával z rukávu víno, které mu tam právě vyšplouchlo. Naštěstí měl cestovní hábit už beztak natolik zasmolený, že se víno ani nevsakovalo a na látce se jen držely kapky. „Nebo na sympozia. Člověk chodí po sále, pije víno slámkou… Hmm. Zajímavé. A co ještě?“</p>
<p>„Rychlé brambory…“</p>
<p>„To vypadá jak?“</p>
<p>„Brambory se nakrájejí na tenké proužky. Hodí se do rozpáleného tuku a za minutku se můžou jíst!“</p>
<p>„Děs a třikrát děs!“ vykřikl Šťovík. „Co si myslíš, že se stane ze zemí, kde se lidi začnou takhle stravovat? Budou jíst za letu a zkazí si žaludek. Kvůli mizernému zažívání jejich těla ztuční a budou neobratná, zlomí to jejich charakter, zuby vezmou za své, morálka půjde dolů. Když si lidi zvyknou jíst za chůze, začnou spěchat ve všem. Vznikne společnost, kde už lidé nebudou mít čas na moudré přemítání, a namísto toho se za velké skutky budou považovat rychlá a nekompetentní řešení. Mládenče. Nech si poradit od starého čaroděje: nech ty svoje nebezpečné nápady ladem. Tvoji učitelé udělali dobře, že je odmítli!“</p>
<p>„Stejně je dřív nebo později přijmou,“ řekl upřímně Dmak. „Tohle je pokrok, a ten se zastavit nedá.“</p>
<p>„Lépe později!“ vykřikl Šťovík. „Ideálně ne za našeho života!“</p>
<p>„Měl jsem v plánu, jak vydělám nějaké peníze, otevřít bistro,“ přiznal Dmak. „<emphasis>Jídlo do ruky.</emphasis> A pak, až zbohatnu, ještě další. A další. Rychlé brambory, houska s karbanátkem, sladká šťáva v pohárku… A když tam bude hodně medu, děti odsud nikdo nedostane!“</p>
<p>„Jojo, mně se to líbí!“ pípl Chalanberi. Annette, která se pohodlně uvelebila na jeho rameni, se tenoučce zachichotala − čímž si vysloužila přísný Šťovíkův pohled.</p>
<p>„A znakem takového podniku by bylo nejlepší udělat zadnici!“ poznamenal jedovatě Šťovík. „Protože takovýmhle jídlem si všichni nutně rozhází zažívání!“</p>
<p>„Tý jo. Zadnice!“ rozesmál se Chalanberi. „Jojo. Mně se to líbí!“</p>
<p>„A dětem bych rozdával dárky,“ dodal Dmak. „Nějaké panenky nebo figurky. <emphasis>Deset velkých mágů</emphasis> třeba.“</p>
<p>„A jaký by to mělo smysl?“ užasl Šťovík.</p>
<p>„Děti by si chtěly nasbírat všech deset. A udělal bych to tak, že by třeba v jednom městě bylo hodně postaviček devíti mágů, a všichni by hledali toho desátého… No a těch by bylo jen maličko. V jiném by tahle postavička byla běžně, ale zas by chyběl jiný. A všechny děti by pořád chodily do <emphasis>Jídla do ruky.</emphasis> Chodily a chodily a tahaly by s sebou i dospělé.“</p>
<p>„Ano!“ nadšeně řekl Chalanberi. „To je super!“</p>
<p>„Ty zvíře!“ vykřikl Šťovík. „To je prostě nepředstavitelné! To snad nemyslíš vážně!“</p>
<p>„A proč hned zvíře?“ urazil se Dmak. „Chalanberimu bych dal všech deset postaviček. A taky bych věnoval něco málo peněz na sirotčince. Jsem dobrák.“</p>
<p>Šťovík přimhouřil oči. A Trix s hrůzou pochopil, že až do Hlavního města vynalézavý Dmak nedojede. Nebo dojede, ale jako nějaký užitečný předmět nebo malé zábavné zvířátko.</p>
<p>Totéž si podle všeho myslela i Annette, protože si strachy zakryla očka dlaněmi.</p>
<p>„A čarodějům, jejichž podobizny by dostávaly děti,“ pokračoval Dmak ničehož netuše, „bych platil podíl ze zisku. Ne velký tedy, protože obrat bych měl ohromný.“</p>
<p>„A na kolik jsi ocenil souhlas čarodějů s takovou záležitostí?“ zeptal se spatra Šťovík.</p>
<p>„Myslím si, že jedno bistro by mohlo platit tak stovku.“</p>
<p>„Stovku čeho?“</p>
<p>„Zlatých, samozřejmě,“ dotklo se to Dmaka.</p>
<p>„Deseti mágům?“</p>
<p>„Ne, ne deseti. Každému. Myslím, že pět bychom našli mezi nebožtíky. Těm by se platit nemuselo. A ostatním po stovce…“ Dmak dolil do poháru ztumpachovělého čaroděje víno. „À propos, pane Šťovíku… myslím, že vy byste mezi těmi pěti neměl scházet. A možná byste mi mohl navrhnout zbývající kandidáty, ne? Za konzultaci mohu vaši apanáž o něco navýšit…“</p>
<p>„To zní…“ Šťovík si odkašlal. „To zní zajímavě. No rozhodně by tam neměl být představený Akademie čarodějů Homér. Realita za jeho pověstí značně pokulhává.“</p>
<p>„Dobře, takže tam nebude…“ řekl rozhodně Dmak.</p>
<p>Šťovík se rozesmál, naklonil se a poplácal Dmaka po rameni.</p>
<p>„Má to ale háček. Lepší vrabec v hrsti…“</p>
<p>„Nemá, jak rychle připravovat vrabce jsem ještě nepromýšlel,“ odvětil Dmak.</p>
<p>„Ale ne, mluvím o té… rychlé housce…“</p>
<p>„Rychlých bramborách.“</p>
<p>„Tak bramborách. Figurky by měly být určitě hliněné. Když to zadáš samaršanské chudině, tak ti je i ručně pomalují…“</p>
<p>„A možná by se to dalo dělat tak,“ ozval se nečekaně Chalanberi, „že by postavička byl z kousků? Že by byla třeba figurka zvlášť a hůl zvlášť. A hůl by mu pak mohl člověk sám dát do jedné nebo do druhé ruky… Nebo sundavací klobouk.“</p>
<p>„Geniální!“ řekl Šťovík „Na!“</p>
<p>Dal Chalanberimu malou mincičku a ten celý zazářil hrdostí.</p>
<p>„A mágové by nemuseli být jen obyčejní mágové, ale třeba píšťalky,“ pokračoval Chalanberi.</p>
<p>Čaroděj a kuchař se po sobě podívali.</p>
<p>„No to už je… příliš odvážné,“ řekl Dmak.</p>
<p>„To nechme na později,“ přikývl Šťovík.</p>
<p>Trix, přestože ho tenhle záživný rozhovor nesmírně zajímal, postřehl, že usíná. Sebral se a šel si lehnout do vedlejší místnosti. Lehl si na svou pohovku a připevnil se řemenem. Kočár čile uháněl po stepní cestě. Kočí zase notoval cosi o putování, cosi, jak vypřahá a napájí koně. Čas od času se zpoza stěny ozývaly výkřiky jako:</p>
<p>„A těm, kteří budou hodně spěchat, dáme jídlo s sebou do krabičky!“</p>
<p>„A houska by se dala dělat nejen s karbanátkem, ale taky s rybou…“</p>
<p>„A koláče. Určitě koláče…“</p>
<p>Trix zavřel oči a spokojeně usnul.</p>
<p>* * *</p>
<p>Cesta do Hlavního města utekla díky baronově štědrosti velmi rychle a příjemně. Cestou se měnili koně a kočár za doprovodu spolehlivé stráže projel zeměmi Ismundovými a minul državy korunního prince (jakkoli zatím žádný korunní princ na světě nebyl; země řídili královští místodržící a nebyla to právě nejhezčí podívaná). Šťovík chvíli vytvářel nová zaklínadla (v tyto chvíle se Trix přesouval ke služebnictvu, neboť čaroděj prohlásil, že skutečná inspirace k němu přicházívá jen, je‑li sám), pak zase rozebíral s Dmakem budoucnost bistra <emphasis>Jídlo do ruky.</emphasis> Tak nějak nepozorovaně se stalo, že Šťovík už nebyl v roli konzultanta, ale plnoprávného spolumajitele.</p>
<p>Přesně za pět dní, o chladném deštivém večeru, kdy už každá kapička vody váhala, zda se nepřeměnit ve vločku, dorazil kočár k Jihozápadní bráně Hlavního města (mezi lidmi se jí říkalo Prašná, protože v létě jihozápadní vítr často přinášel k hradbám dozvuky písečných bouří, poslední mstu Sam Aršanu za ukradené země). Ale teď tu samozřejmě žádný prach nebyl; jen déšť, louže a bláto na krajích dlážděných cest.</p>
<p>Před hlavní branou už stála dlouhá řada povozů a kočárů. Pěší šli zvlášť, malou brankou, kde je vmžiku, ale důkladně prohlédli královští strážníci. Dívali se ovšem i do kočárů a kontrolovali náklad při vstupu, takže fronta postupovala jen pomalu.</p>
<p>„Hledají lupiče?“ napadlo Trixe, když se podíval z okénka.</p>
<p>„Pokud vím, je tohle běžná kontrola při vstupu do Hlavního města, prověřují každého návštěvníka,“ odpověděl Šťovík. Čaroděj si oblékl slavnostní hábit, uhladil si vousy, semišovým hadříkem naleštil vršek hole, tedy upravil se tak, jako by se nechystal nocovat v nejbližší taverně, ale jako by rovnou a bez meškání mířil ke králi Markellovi. Kromě toho taky za současného vraštění tváře a vyplivování z okna žvýkal tyčinky skořice, aby přebil závan vepřového s česnekem a tmavého piva, které měl k obědu. Takže to trochu vypadalo, nejenže jede rovnou ke králi, ale bude se s ním také podle samaršanského zvyku líbat.</p>
<p>Trix se dál neptal a taky se začal dávat do pořádku, seškrabal z rukávu nehtem žloutkovou skvrnu, vzal si kousek skořice a také ho sežvýkal. Byl hnusný.</p>
<p>Konečně došla řada i na ně. Důstojník stráže, silný vousatý chlap v těžké ocelové zbroji a s mečem za pasem, přišel ke kočáru a prohlédl si erb. Zvučně řekl:</p>
<p>„Kočár barona Ismunda… Tak. Kdo jede do Hlavního města?“</p>
<p>„Velký čaroděj Radion Šťovík se svým učněm,“ povýšenecky oznámil Šťovík. „V důležité záležitosti.“</p>
<p>A jméno čaroděje opravdu zapůsobilo, jen trošku nečekaně. Důstojník zvedl ruku a okamžitě k němu přiběhla desítka mužů ze stráže. Ostatních návštěvníků města si přestali všímat a obstoupili kočár, přičemž odstrčili pět Ismundových strážníků.</p>
<p>„Cestuje s Vámi i váš učeň Trix Solier?“ dotázal se důstojník.</p>
<p>Trixe z nějakého důvodu právě nenadchlo, že důstojník zná jeho jméno.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl stručně a bez jakékoli nadřazenosti Šťovík.</p>
<p>„Jménem krále Markella,“ štěkl důstojník, „jsou čaroděj jménem Radion Šťovík a jeho učeň jménem Trix Solier zatčeni na základě královského ediktu! Mlčte, bez vyzvání neříkejte jediného slova! Magické knihy nevytahujte! Zůstaňte na místě!“</p>
<p>Několik strážníků zvedlo kuše a mířilo na kočár. Kočí na střeše hlasitě a s vervou nadával, protože věděl, že jemu nic nehrozí, ale bude mít o čem vyprávět. Ismundova stráž, která byla z celé situace zmatená, se mačkala na straně a žádnou naději neslibovala.</p>
<p>„Osobní stráž ke mně!“ zavelel v tu chvíli důstojník. „Rychle!“</p>
<p>Trix se v panice chytil za hrudník a nahmatal váček s knížkou, který mu visel na krku. Annete se mu v očekávání nebezpečí vrhla do kapsy. Chalanberi si strčil prst do pusy.</p>
<p>A Ian…</p>
<p>Vteřinku seděl s otevřenou pusou. Pak ale chytil Trixe za rukáv a sykl:</p>
<p>„Sundej hábit! Rychle, sundávej ho!“</p>
<p>„Cože?“ užasl Trix.</p>
<p>„Hlupáku, posadí tě do vězení!“</p>
<p>Trix bez dalších námitek shodil hábit a oblékl si Ianovu bundu.</p>
<p>„Hůl a knihu!“</p>
<p>„Ajpod nedám!“ rozhorlil se Trix. „Tady máš hůl…“</p>
<p>Šťovík zjevně slyšel šramocení za zády, ale seděl bez hnutí, jako vytesaný z kamene.</p>
<p>Trix, který si akorát zapínal bundu, aby pod ní schoval Ajpod, mrknul po Dmakovi, jenž sledoval v pootevřených dvířkách to hbité převlékání.</p>
<p>„Jsem Ian, sluha,“ vysvětlil. „Chápeš?“</p>
<p>„Já jsem si tváře ani nezapamatoval, nic mi do toho není!“ pohoršil se Dmak a dvířka zavřel.</p>
<p>Než přišla osobní stráž, byl důstojník zjevně nervózní. Ale to už bylo slyšet dusot a čvachtání louží. Dorazilo dalších pět vojáků, kteří se podobali jeden druhému jako vejce vejci: hloupé obličeje rolníků z nějakého zapadákova, kde se mohou mezi sebou brát i bratři a sestry, v podivných přílbách, cele zakrývajících uši. Podle hluku, jaký vytvářeli, se zdálo, že ani v nejmenším neslyší. A soudě podle vytřeštěných očí toho ani moc nechápali.</p>
<p>Důstojník jim velitelským gestem ukázal na kočár a vydal rozkaz:</p>
<p>„Šťovíku a Soliere, okamžitě vystupte z kočáru. Hole držte ve vzduchu, nepouštějte je na zem! Nemluvte!“</p>
<p>Čaroděj otevřel dvířka a ztěžka vystoupil na déšť. Za ním vylezl Ian, který sice hodil po Trixovi vylekaný pohled, ale současně dával navenek najevo hrdost.</p>
<p>„Šťovík?“ píchl důstojník do čaroděje prstem.</p>
<p>Šťovík přikývl.</p>
<p>„Dejte mu do pusy roubík!“ přikázal důstojník. „Svázat ruce. Solier?“</p>
<p>Ian přikývl.</p>
<p>„Jemu taky zacpěte pusu a svažte ruce!“</p>
<p>„Dítěti budete svazovat ruce?“ ozval se nečekaně hlas kočího. „To není dobře…“</p>
<p>„Není to dítě, ale nebezpečný státní zločinec!“ Důstojník zrudl. „Nemám se za co stydět!“</p>
<p>Kočí, který tak nečekaně projevil svou statečnost, se teď raději stáhl a rozhodl se dál už do pře nevstupovat.</p>
<p>„Kdo je ještě uvnitř…“ podíval se důstojník do kočáru.</p>
<p>„My jsme sluhové,“ řekl plačtivě Chalanberi. „Jojo, já jsem kuchtík a tady Ian se stará čarodějům o oblečení, posluhuje u stolu…“</p>
<p>„Tihle provinční čarodějíčci mají ale panské móresy,“ odfrknul si důstojník. „K vám jsem žádný rozkaz nedostal…“ Zaváhal, ale evidentně se rozhodl, že na jeden den už bylo zatýkání dětí dost. „Padejte, dokud jste celí. A napříště si vyberte pány líp.“</p>
<p>Trix vzal do jedné ruky hubený vak se svršky, do druhé čapl za ruku Chalanberiho a vyskočili z kočáru. V jasném světle pouličních lamp viděl, jak Šťovíkovi, který stál hrdě napřímený, cpou do pusy pořádný roubík, až zaklání hlavu, Ian pokorně čekal, až na něj dojde řada.</p>
<p>„My můžeme projít do města?“ ozval se Trix. „Kde bychom jinak našli nové pány…“</p>
<p>„Pusťte tu drobotinu,“ řekl důstojník. Podíval se na Trixe s lehkým podezřením, ale v tom Ian nahlas kýchnul a veškerá strážníkova pozornost se obrátila na něj: „Ani slovo! Ani jediné slovíčko!“</p>
<p>Ian kýchnul znovu.</p>
<p>„Na zdraví,“ nečekaně uteklo důstojníkovi.</p>
<p>„Děkuju,“ odpověděl Ian.</p>
<p>„Nic neříkat nahlas!“ znovu zařval důstojník. Zjevně už někdy viděl, jak po mágově slově padají nepřátelé jako podťatí a jak se hradby ztrácejí v plamenech. „Pusu, zacpěte mu rychle pusu!“</p>
<p>Trix pevně stiskl Chalanberimu ruku a pospíšil si k bráně. Nikdo si jich nevšímal.</p>
<p>* * *</p>
<p>Pět zlatých od Ismunda, které mu Šťovík štědře přenechal, se Trix rozhodl ušetřit. Zastavili se s Chalanberim v boční odporně páchnoucí uličce hned za bránou, trošku vpravo přes můstek… Jestli se někdy náhodou dostanete do Hlavního města Jihozápadní bránou, potmě tudy nikdy nechoďte, dá se tu snadno zaplést do kdejakých ohavností. Brašnářův krámek, který byl vzhledem k pozdní hodině zavřený a vedle nějž se ocitli, byl zabedněný léty zazelenalou měděnou roletou, což Trixovi úplně stačilo.</p>
<p>„Pro boháče je měďák jako kapka v moři,“ natahuje ruku říkal Trix. „Ale pro chudáka je to celé jmění. Najíst se a vyspat v teple přijde vhod. A jestli člověku spadne do ruky ne jedna mincička, ale celá hrst měďáků, jež stvořila magie, ale které jsou k nerozeznání od pravých, jsi úplný boháč!“</p>
<p>Uběhla sotva vteřinka a Trixovi do ruky buchla hrst měďáků; střecha krámku pokrytá mědí maličko zchudla. Část mincí se rozletěla. Chalanberi si hned přisedl a díval se po nich v blátě.</p>
<p>„Nehrab se v tom bordelu!“ usadil ho Trix. „Když bude potřeba, ještě vyčaruju…“</p>
<p>„Měl bys přece jen být opatrnější s takovýmihle zaklínadly,“ poradila mu z kapsy Annette. „Když si čaroděj vyčaruje měďáky, je to větší zločin než vlastizrada.“</p>
<p>„Už nebudu,“ slíbil dost nepřesvědčivě Trix. „Pojďme, Jojo.“</p>
<p>Zhruba za pět minut (Trix se snažil nevybírat zrovna nejlidnatější ulice, ale zas ani ne ty nejšpinavější a nejtmavší uličky) stanuli před prvním hostincem. Vypadal ale tak nějak podezřele, zevnitř se ozývaly podivné výkřiky a zvuky ran a u vchodu se potloukali lidé tak chmurní a děsiví, že Trix stiskl Chalanberiho ručku ještě pevněji a za zlých a nepříjemných pohledů hospodu minuli.</p>
<p>Příští hostinec byl na ulici podstatně širší a světlejší, lidi kolem neskrývali své tváře ve stínu a vůbec to kolem vypadalo docela bezpečně. Zato ale všude v hloučcích postávaly zmalované ženy a vřeštivými hlasy si něco vykládaly. Na Trixe se občas vrhaly a cosi mu horoucně šeptaly do ucha. Ale Annette se v Trixově kapse zavrtěla tak, že Trix pochopil, že i odsud bude třeba odejít, dokud má ještě víla nějakou trpělivost.</p>
<p>Příští kroky je zavedly do ulice už poměrně široké, dlážděné a bez louží. Všude tu hořely lampy a kolem se procházeli dobře oblečení obyvatelé města. Hostinec, na nějž padl Trixovi zrak, se zdál snad až příliš slušný. U vchodu na někoho čekal kočár, pravda odřený, ale čistý, a vývěsní štít s nápisem <emphasis>Tři veselí havrani</emphasis> byl ozdobený zlatou korunkou. Takže občas se tu zastavovali i lidé urození. Trixovi se to zdálo až příliš, ale neměl už sil dál se plahočit v dešti. Trošku si přihladil vlasy, zatvářil se vážně a vešel dovnitř.</p>
<p>Toto zařízení opravdu nezůstalo svému vývěsnímu štítu nic dlužno. Na stolech byly prostřené kostičkované ubrusy, mnozí z návštěvníků jedli vidličkami a hubovali všichni jedině kulturně, to jest potichu.</p>
<p>„Co ráčíte…“ Přišel k Trixovi číšník (u mužů to není zrovna časté povolání, ale v Hlavním městě je to prý zvykem) a dobře si ho prohlédl. Číšník postupně polykal slova jako „hoch“, „chlapec“ a „mladík“, až je vystřídalo a naplno zaznělo: „… mladý pane?“</p>
<p>„Pokoj,“ řekl Trix. „Přijeli jsme s bratrem,“ a přitáhl k sobě Chalanberiho, který se mu schovával za zády, „do Hlavního města společně s otcem. Obchoduje s rybami, jsme z Galanova baronství. Ale otec šel hned…“ Trix si dovolil maličkou pauzu a stín odsudku v hlase, „vyřizovat své věci. A nám s bratříčkem přikázal, abychom se u vás ubytovali.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl číšník. „V Hlavím města je… toho spousta. Pro váženého obchodníka. Jděte k Loe.“</p>
<p>Ukázalo se, že Loe je postarší žena, která pomáhala za nálevním pultem čepovat pivo. Trix jí vyložil svůj příběh, který už napodruhé vyzněl lépe. V očích ženy se dokonce objevil i soucit.</p>
<p>„A peníze máš, obchodníkův synku? Jsme slušný podnik.“</p>
<p>„Mám,“ vzdychl si Trix. „Kolik stojí pokoj?“</p>
<p>„Deset na den, platí se dopředu.“</p>
<p>Trix vylovil z kapsy těžké měděné mince a jal se je odpočítávat.</p>
<p>„Zaplatím za tři dny. Jde to?“</p>
<p>„Je to dokonce nutné!“ žena hned byla veselejší. „Tatínek moc s vyřizováním nespěchá?“</p>
<p>„Ale tak ty tři dni je akorát…“ důvěrně jí zašeptal Trix.</p>
<p>„Za tyhle peníze se budete i stravovat,“ velkodušně rozhodla Loa. „Dostanete snídani, večeři a přes den čaj a koláč. Jak se sluší a patří.“</p>
<p>Peníze se dostaly z nálevního pultu k Loe a od ní k zakaboněnému chlápkovi, který vystřídal ženu za pultem. No a Loa odvedla Trixe a Chalanberiho po skřípějících schodech nahoru do druhého patra. Na dlouhé chodbě bylo tolik dveří, že hned bylo jasné, jak velké mohou pokoje u <emphasis>Třech veselých havranů</emphasis> být. Ale bylo tu světlo − hořely tam dvě svíčky −, čisto, a dokonce i ticho, jen zpoza jedněch dveří se ozývalo chrápaní, jak když pilou řeže.</p>
<p>„Rytíř Agramor vyspává před turnajem,“ utrousila Loa. „Ubytovávají se tu různí lidé, někdy i baroni… Ach, chlapci, když můj tatínek přijel do Hlavního města, taky milovával zajít si na tři dny po svých věcech… Ale pak se musel od matky odstěhovat jen s pánvičkou … Tady je váš pokoj!“</p>
<p>Dala Trixovi klíč do ruky a upozornila ho:</p>
<p>„Jestli ho ztratíš, budete muset vyměnit zámek. A ten stojí dalších deset. Tak ho neztrať!“</p>
<p>„Neztratím!“ slíbil Trix.</p>
<p>„Když budete mít hlad, přijďte dolů, něco vám dám.“ Strčila Trixovi do ruky svíčku a s mateřskou starostlivostí podrbala ve vlasech Chalanberiho, který vmžiku udělal dojemný ksichtík, a odešla.</p>
<p>Trix otevřel dveře, oba se nahrnuli dovnitř a rychle za sebou zavřeli. Nejprve na klíč a pak i na zástrčku, jako by se tak schovali před Hlavním městem, které je takhle nemile přivítalo. Jakmile zástrčka zaklapla, Chalanberi si přitiskl dlaně k obličeji a začal natahovat.</p>
<p>„Co je?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Je mi lííííto ča-ro-dě-jeé! Šťo-šťo-víka!“</p>
<p>„Mně je ho taky líto,“ přitakal Trix a prohlížel si pokoj. Byl maličký, ale měl okénko na ulici, stály tam dvě postele, čisté nočníky a maličký stoleček, na kterém byla hliněná vázička se žlutým kvítkem. Z kapsy se vyklonila Annette, soucitně pohlédla na Chalanberiho, zaňuchala, frnkla dolů a sedla na květ. Když natahovala z tyčinek pyl, broukla:</p>
<p>„Aspoň nějaká večeře…“</p>
<p>„Teď je mučí…“ pokračoval dál v naříkání Chalanberi. „Pak je pověsí, useknou jim hlavu a hodí je do rozpáleného oleje!“</p>
<p>„Ale proč tak složitě?“ užasl Trix.</p>
<p>Chalanberi se zamyslel a na okamžik přestal plakat. Pak s jistotou řekl:</p>
<p>„Kvůli zastrašování. Jojo. Aby zastrašili další nepřátele!“</p>
<p>Trix si vzdychl, sundal si Ianovu bundu, opatrně ji pověsil na hřebík natlučený u dveří a řekl:</p>
<p>„Neplácej nesmysly. Šťovík je veliký mág, dostane se z toho. Ale jak jsem podceňoval Iana!“</p>
<p>„Proč zase?“ zeptala se Annette.</p>
<p>„No vždyť jde do žaláře místo mě!“ vykřikl Trix. „Taková šlechetnost na neurozeného mládence. Skutečný čin věrného zbrojnoše… jako se Kimian vyměnil s Atrejem…“</p>
<p>„To že je šlechetný čin,“ odfrkla si Annette a trošku se rozzářila zlostí. „Kluk se prostě chtěl stát opravdovým půlvévodou. Byť jen na chvilku. Byť ve vězení. Byť před tím, než mu setnou hlavu a hodí ho do oleje.“</p>
<p>„Co je to za nesmysl?“ podivil se Trix. „Co je na tom tak skvělého být půlvévodou?“</p>
<p>„Jojo, ty si to taky myslíš?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Určitě,“ přikývl klouček. „Ian… on je takový. Má tě rád, jojo. A vždycky říkal, že je ti vděčný. Jen ještě víc se sám chtěl stát aristokratem. A teď se mu povedlo najednou projevit jak šlechetnost, tak si splnit sen!“</p>
<p>Trix si lehl na postel (matrace byla tvrdá a hrbolatá, ale po tom natřásání v kočáře mu to nevadilo). Zabručel:</p>
<p>„Zvláštní. Takže vlastně dobrý skutek se dá udělat nejen z pohnutek šlechetných, ale také z nízkých?“</p>
<p>„Jojo,“ řekl Chalanberi. „No já jsem třeba jednou na sebe vzal, že jsem zbaštil všechno kandované ovoce, přestože ho snědla sestra. Takže jsem dostal výprask. Ale Tiana mi pak celý měsíc nosila sladkosti… jojo… Pak přestala.“</p>
<p>„A nejspíš taky špatný skutek se nemusí stát z nízkých pohnutek, ale ze šlechetných,“ pokračoval v přemýšlení nahlas Trix.</p>
<p>„Jojo,“ řekl znovu Chalanberi. „Viděl jsem, že Tiana má taky chuť na sladké, ale všechno jsem jí bral a jedl. A proč? No protože si sama stěžovala, že ztloustla.“</p>
<p>„Když všechno tak dobře víš,“ naštval se Trix, „tak mi možná řekneš, proč zatkli Šťovíka a Iana, teda Šťovíka a mě?“</p>
<p>Ale odpověď na tuhle otázku neznal ani na svůj věk moudrý Chalanberi, ani Annette právě večeřící pyl měsíčku. A samozřejmě odpověď neznal ani sám Trix.</p>
<p>Odpověď přitom byla blízko. Blizoučko. Stačilo jen natáhnout ruku a otevřít knihu s názvem <emphasis>Tiana.</emphasis></p>
<p>Ale to Trixe prodchnutého urozeností ani v takovou těžkou chvíli nenapadlo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtvrtá část<strong>Trix hledá sebe</strong><strong>1.</strong></p>
<p>Celou noc se Trixovi zdály všelijaké zběsilosti. O záštiplném vitálním mágovi Gavarrovi, který se brouzdá po dně oceánu, odhání rezavým mečem žraloky a hrozí Trixovi pěstí. O dobrém čaroději Šťovíkovi, kterého zavřeli ve vysoké věži, a on tam sám samotinký sedí. O věrném zbrojnoši Ianovi, jemuž setli hlavu a hodili ji do vroucího oleje, pročež hlava začala řvát a nevybíravě nadávat.</p>
<p>A to nejstrašnější, co ho nejvíc zneklidňovalo, se mu zdálo nad ránem.</p>
<p>Bylo to o kněžně Tianě. Tiana, zjevně inspirovaná lady Codivou, byla nahá, schovaná za knížkou s názvem <emphasis>Tiana.</emphasis> A zpod knížky koukaly holé ruce a nohy, což Trixovi úplně stačilo k tomu, aby i ve snu zčervenal.</p>
<p>„Jak dlouho budu ještě knížkou, ty trdlo!“ křičela Tiana. „Okamžitě mě proměň zpátky!“</p>
<p>Načež začala máchat rukama tak, že jí knížka upadla a Trix v úleku stiskl víčka natolik silně, až se z toho probudil. Nebyl ale schopen hned oči otevřít a musel si víčka od sebe odlepit rukama.</p>
<p>Do okna už se vlévaly tóny šedého zimního rozbřesku a v pokoji byla pěkná zima. Na vedlejší posteli spal svinutý do klubíčka Chalanberi, přikrytý nejen dekou, ale ještě Ianovou bundou. Ze zavřeného kalichu měsíčku trčela bosá pata Annette, což Trixovi okamžitě připomnělo sen a donutilo ho znachovět podruhé.</p>
<p>Když Trix našátral pod dekou knížku, opatrně ji otevřel a podíval se na poslední stránku.</p>
<p>Srdce se mu skoro zastavilo, když si přečetl velkými tučnými písmeny:</p>
<p><strong>JAK DLOUHO BUDU JEŠTĚ KNÍŽKOU, TY TRDLO! OKAMŽITĚ MĚ PROMĚŇ ZPÁTKY!</strong></p>
<p>„Chalanberi, vstávat!“ vykřikl Trix. „Annette, budíček!“</p>
<p>Za pár minut se mu podařilo vzburcovat Chalanberiho a vytřást z kvítku Annette.</p>
<p>„Tiana nadává!“ postěžoval si Trix. „Říká, že jsem trdlo, a dožaduje se, abych ji přeměnil zpátky…“</p>
<p>„Tos měl už dávno,“ zívla Annette. „Jakou dívku by nepřestalo bavit, že se natřásá v aksamitovém váčku na hrudi nějakého kluka…“</p>
<p>„Tak tebe to napadlo!“ vykřikl dotčený Trix. „A neřeklas mi to schválně, co? Aby se na mě Tiana naštvala?“</p>
<p>To Annette dopálilo.</p>
<p>„Co si to myslíš… Ne, prostě jsem na ni úplně zapomněla.“</p>
<p>Trix se podíval na Annette odsuzujícím pohledem a přesunul pozornost k Chalanberimu, kterému se nakonec povedlo zaujmout pozici vsedě, ačkoli do deky se choulil pořád.</p>
<p>„Tak co, přeměníme ji?“ zeptal se.</p>
<p>„Jojo,“ přikývl Chalanberi. „Asi jo. Ale já bych počkal…“</p>
<p>„Proč?“ zděsil se Trix. „Vždyť bude ještě rozčilenější!“</p>
<p>„Četl jsem takový příběh o džinovi. Zavřeli ho do láhve a tu hodili do moře. Džin nejdřív řekl, že splní přání tomu, kdo ho vysvobodí. Za rok slíbil, že mu splní tři přání. A pak se dohřál a řekl, že zabije toho, kdo ho vysvobodí. Pak řekl, že sprovodí ze světa nejen zachránce, ale i všechny jeho příbuzné a zničí celé město… A za sto let už byl tak znuděný, že se zapřísáhl, že bude osvoboditeli věčně sloužit…“</p>
<p>„Já přece nemůžu čekat sto let…“ rozkatil se Trix. „Spíš se dočkám toho, že mě Tiana rozcupuje na místě… A jak ten příběh skončil?“</p>
<p>„Jak jak?“ podrbal se Chalanberi na kotníku, celý se zachvěl zimou a začal si natahovat boty. „Jeden kluk se šel koupat, našel láhev a džina vypustil.“</p>
<p>„A ten mu věčně sloužil?“</p>
<p>„Ne, zabil kluka i jeho příbuzné a zničil město. Protože džinové jsou lstiví a nedrží slovo. Je to takový… poučný příběh. Aby děti neotevíraly všelijaké láhve a džbery bez dovolení.“</p>
<p>„Musíme Tianu pustit,“ rozhodl Trix. „Nedá se nic dělat…“</p>
<p>Položil knihu na zem a začal se soustředit na zaklínadlo. A najednou znovu zrudl.</p>
<p>„Pořád se tak červenáš…“ všimla si Annette. „Nenastydl jsi, můj milý?“</p>
<p>„Tiana!“ zasténal Trix. „Ona je… ona je… no, když jsem ji přeměnil v knihu…“</p>
<p>„No, tak co?“ zajímalo Annette.</p>
<p>„No, spadly jí střevíčky… a zůstaly tam… a taky mašle z vlasů… a… no… taky šaty…“</p>
<p>„Takže je nahá?“ zeptala se bezelstně Annette a zachichotala se. „Ano, můj milý, tak to by bylo nerozumné přeměňovat ji teď nazpět. Mohla by nastat hloupá situace.“</p>
<p>„A co budeme dělat?“ zeptal se Trix a bylo mu trapně.</p>
<p>„Vyčaruj jí oblečení,“ řekla víla, která se právě usazovala na kraji kvítka a bimbala nožkama. „Šaty, dámské spodní prádlo, zkrátka všechno, co dívka potřebuje…“</p>
<p>„Čaroděj si musí to, co chce vyčarovat, přesně představit,“ řekl zkormouceně Trix. „No dobře. Zkusím to. Takže…“ Odkašlal si. „Stejně jako k drahocennému briliantu patří důstojné kování, tak si i krásná mladá kněžna zaslouží oděv. A ten bez meškání vyvstává před mágovýma očima a na jeho příkaz. Objevují se šaty… ehm… z růžového aksamitu… asi jako pytel s dírami… dole je velká díra na nohy, na… na nohy… nahoře menší na hlavu… a ještě rukávy, asi jako takové roury z aksamitu… s krajkou na koncích… a kolem té dírky na krk taky krajka… a celé je to pěkně a bohatě vyšívané…“</p>
<p>„Maminko,“ vypískl Chalanberi a vytáhl nohy na postel.</p>
<p>„Jéje…“ Annette vzlétla do vzduchu. „Viděl jsi vůbec někdy šaty?“</p>
<p>„Jistě!“ rozohnil se Trix. „Samozřejmě!“</p>
<p>„Obecně se s tím dá souhlasit,“ pokračovala víla, když se trochu zamyslela. „Šaty jsou vlastně takový pytel s dírami na nohy, ruce a hlavu…“ vyprskla, ale pak zase zvážněla. „A kraječky. Určitě, jak by šaty vypadaly bez krajek… Ale tohle?! To je aksamitový pytel na brambory! Navíc děravý a s krajkami!“</p>
<p>„No nejsem přeci krejčí,“ poznamenal Trix. „A potřebuju přesně vědět, jak to, co čaruju, vypadá. Zdálo se mi… Možná bych je měl udělat menší? A užší rukávy?“</p>
<p>Víla si pochybovačně prohlédla hromadu růžového aksamitu válející se na podlaze.</p>
<p>„Radši ne, Trixi. Nemyslím si, že by to pomohlo. A když pomyslím, jak ty si představuješ další součásti dámské garderoby… Ne, jednodušší bude šaty koupit!“</p>
<p>„A jak si to představuješ ty? Že zajdu ke krejčímu a požádám ho o ušití holčičích šatů?“</p>
<p>„A nezapomeň spodní prádlo,“ odfrkla víla. „No, máš pravdu, byla by to podivná zakázka. Víš ty co, tak jí kup chlapecké oblečení!“</p>
<p>„Slíbil jsem Tianě, že z ní kluka neudělám!“ polekal se Trix.</p>
<p>„Ale vždyť ne! Jen se prostě oblékne do klučičího oděvu. Přece už to jednou udělala, když utíkala, no ne? Věř tomu, že v Hlavním městě to pro ni bude bezpečnější, když bude oblečená jako kluk.“</p>
<p>„Vlastně proč ne,“ vzmužil se Trix. „Zajdu ke krejčímu.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Krejčího našli nečekaně rychle, přímo naproti hostinci. Na velkém vývěsním štítu nade dveřmi stálo: <emphasis>OSEF SCHMOLL, mistr krejčovský.</emphasis></p>
<p>A pod ním byla ještě tabulka:</p>
<p><emphasis>Člen krejčovského cechu, oprávněný ke střihu a šití oděvů.</emphasis></p>
<p>Ještě níž visela úplně maličká cedulička s ne zcela jasným upřesněním:</p>
<p><emphasis>Hotové oděvy pro pány a paní.</emphasis></p>
<p>Trix opatrně vstoupil do dveří. Nad hlavou mu zacinkal zvoneček, až se ohlédl.</p>
<p>Místnost příliš nepřipomínala dílnu krejčího. Podél stěn stála spousta věšáků, na nichž visela spousta kalhot, košil, sak, kaftanů, vestiček, bund, plášťů, šál, šatů, punčoch, ponožek a šátků. A různě byly rozmístěné ještě deštníky a klobouky.</p>
<p>Trix se na ty hory oblečení díval s otevřenou pusou. Měl pocit, jako by přišel do převlékárny v lázních, odkud akorát odešla stovka lidí všeho věku a obou pohlaví, aby se umyla.</p>
<p>„Co si bude mladý pán přát?“</p>
<p>Krejčí se objevil tak nečekaně, že ho Trix nemohl mezi oblečením najít.</p>
<p>„Ozef Schmoll k vašim službám,“ laskavě pokračoval krejčí. Byl menší, kulaťoučký, plešatý, s velkým nosem a odstálýma ušima. V klopě se mu blyštěla zlatá jehla, odznak jeho cechu. Trix si bůhvíproč vzpomněl, že původně byly znakem cechu nůžky, ale pak se krejčí rozhodli, že zlaté jehličky se přeci jen pořídí levněji než nůžky.</p>
<p>„Co je tohle?“ zeptal se Trix a ukázal na hory oblečení.</p>
<p>„Toto?“ Schmoll se pozorně zadíval, kam Trix ukazuje. „To je, mladý pane, dlouhý plášť. Velmi obstojný dlouhý plášť. Ale vám, mladý pane, nepůjde.“</p>
<p>„To já se jen tak ptám…“ Trix rozhodil ruce. „Tolik oblečení. A čí to všechno je?“</p>
<p>„Když si ho koupíte, bude vaše.“ Schmoll se dobrosrdečně usmál.</p>
<p>„A pro koho jste to šil?“</p>
<p>„Ahá. Už tomu rozumím. Mladý pán nejspíš přijel z provincie?“</p>
<p>„No… ano,“ zrudl Trix. Dneska byl tedy den, rudl pořád. „Ano, ano.“</p>
<p>„Víte, mladý pane,“ Schmoll přišel až k Trixovi a přátelsky ho vzal za loket. „V provincii, kde jste měl to štěstí se narodit, plyne život zvolna a pokojně. Co udělá člověk, když si chce pořídit nové kalhoty? Koupí štůček sukna a jde ke krejčímu. Krejčí ho změří, pak udělá střih a látku nastřihá, jistou část si ukradne, ušije kalhoty nebo − jak my teď říkáme tady u nás − nohavice a za pár týdnů je předá šťastnému klientovi. A všichni jsou spokojeni. Ale u nás, v Hlavním městě, plyne čas jinak. Nikdo nechce čekat. Tomu byste nevěřil, mladý pane. Všichni chtějí jednoduše přijít a za minutku už odcházet s novými kalhotami… Pardon, zase jsem to spletl… s novými nohavicemi. Proto jsme přišli s prodejem už hotového oblečení.“</p>
<p>„A jak to děláte?“</p>
<p>„V zadních místnostech,“ vysvětloval ochotně Schmoll, „sedí ve dne v noci zkušení tovaryši a také najatí samaršanští učnici a za pár vinder dělají střihy, střihají a šijí. Kalhoty, pardon − nohavice, žakety, dámské i pánské spodní kalhoty… A všechno se pak vyvěsí tady. Lidé přicházejí a nakupují.“</p>
<p>„Ale vždyť každý člověk je jiný!“ podivil se Trix. „Někdo je vyšší, někdo zase menší… Jeden má křivé nohy, druhý krátký krk…“</p>
<p>„No a co?“ pokrčil rameny Schmoll. „Když se to tak vezme, lidi se od sebe zas až tak neliší, všichni mají dvě ruce a dvě nohy. Děláme několik velikostí kalhot… ale fuj.“ Schmoll máchl rukou. „Ale co, nebudu se přeci bát, že jsem staromódní. Ano kalhoty, kalhoty to jsou! Několik velikostí košil. Když jsou kalhoty trošku větší, dají se stáhnout páskem, když jsou delší, prostě se ufiknou − cvak, cvak a je to!“ Vítězoslavně se usmál a zaluskal prsty.</p>
<p>„Takže lidé si vybírají z hotového…“ zamyslel se Trix. „Ale to je úděl chudáků… donášet staré oblečení ušité pro šlechtu…“</p>
<p>„Tak je to v provincii,“ řekl s jistým nadhledem krejčí. „Tady si na zakázku už nechává šít oblečení málokdo.“</p>
<p>„Ale… tak možná to není špatné…“ došel Trix k závěru. „Jde o to, že já… Tedy spíš ne já, ale jeden můj kamarád… Takhle, jeden můj kamarád stejně velký a stejně starý jako já… a zhruba i tak útlý, řekněme… By rychle potřeboval kalhoty, košili, vestičku… ponožky… boty…“ Trix ztichl, všiml si shovívavého i laskavého pohledu krejčího.</p>
<p>„Ano, mladý pane…“ řekl Schmoll a odmlčel se. „Mám příbuzného lékárníka… mimochodem kdybyste ho potřeboval, mohu doporučit, pan Farm, je na Šeříkovém bulváru… A právě k němu často chodí mladí lidé a žádají ho o umíchání léku pro kamaráda, který zrovna onemocněl nepříjemnou, byť ne smrtelnou nemocí… A zase k jinému příbuznému, který je prokurista u soudu, k panu Schmockovi přicházejí mnozí lidí konzultovat problémy, které se přihodily přátelům…“</p>
<p>Trix si uvědomil, že už se zase červená, a to už bylo moc.</p>
<p>„Ale aby mladík přišel, že jde koupit kalhoty a košili pro kamaráda…“ Schmoll rozhodil ruce. „Mladý pane! Proč byste se za to styděl. Věřte mi, že v Hlavním městě není ostuda mít dvoje kalhoty… pardon, nohavice!“</p>
<p>Trix si vzdychl a rozhodl se nepřít.</p>
<p>„Ano,“ řekl. „Potřeboval bych kalhoty, košili, vestičku, ponožky…“</p>
<p>„Tedy kompletní oděv,“ přikývl Schmoll a pozorně si ho přeměřil. „Takže… rozměr ramen… a přes prsa…“</p>
<p>„Přes prsa ať je to raději volnější,“ pospíšil si hned Trix. „Budu teď hodně pracovat fyzicky. A vyrostou mi svaly, jéje.“</p>
<p>„To je prozíravé,“ schválil mu Schmoll. „Ale svaly vám porostou jen přes prsa?“</p>
<p>„Ajo,“ řekl Trix a byl rád, že rudnout už víc nemůže.</p>
<p>„Tak to bych vám pak ukázal…“ řekl Schmoll a odešel k věšákům.</p>
<p>Za chvíli na stůl před Trixe donesl:</p>
<p>Světle béžové kalhoty s <emphasis>páskem z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravé buvolí kůže…</emphasis></p>
<p>Tmavě vínovou košili z jemně vroubkované látky se dvěma kapsičkami na prsou…</p>
<p>Vestičku stejné béžové barvy jako kalhoty s tmavě vínovými aksamitovými vsadkami a s <emphasis>našitými kapsami podle poslední módy…</emphasis></p>
<p>Ponožky. Jednoduše ponožky…</p>
<p>Kožené boty s řemínkem a přezkami…</p>
<p>„Nejsou ty kalhoty moc světlé?“ ptal se znepokojeně Trix.</p>
<p>„Je to trošku nepraktické,“ přiznal Schmoll. „Ale zase je to velmi módní barva!“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Trix.</p>
<p>„A tuhle šviháckou kulatou čapku vám dám zadarmo,“ pokračoval současně Schmoll. „Bude se vám k tomu náramně hodit… A spodní, podvlékací, kalhoty také?“</p>
<p>„Cože?“ zaúpěl Trix a povedlo se mu přecijen zrudnout ještě víc. „Na co? Copak jsem holka?“</p>
<p>„Zbytečně se rozčilujete, mladý pane,“ dotklo se to Schmolla. „Jistě, v provincii si odvážní pánové oblékají kalhoty na holé tělo. Ale u nás v Hlavním městě nosí podvlékací kalhoty pod své kožené i kovář.“</p>
<p>A trošku si v pase poodtáhl kalhoty, aby ukázal, že i on pod nimi nosí ještě spodní.</p>
<p>„Je to velmi pohodlné. Komfortní. Hygienické. Samozřejmě měly by se každý týden prát… Šijeme je z nejlepšího batistu, švy nahoru.“</p>
<p>„A muži je nosí?“ Trix tomu zkrátka nemohl uvěřit.</p>
<p>„Sám král Markell!“ řekl okázale krejčí. „Od Jeho Veličenstva se móda rozšířila. To víte, jedna dvorní dáma to vykládala svému muži, jiná zase svému… a za týden už si celé město nechávalo šít podvlékačky. Ó jé, kolik já jsem na nich tenkrát vydělal!“ Schmoll se zasněně zadíval do stropu. „Máme buď krátké, těsně pod kolena. Nebo dlouhé, až ke kotníkům. Mohou být bílé, ale to už je, řekl bych, rozmazlenost. Nebo barevné, a dokonce máme i s obrázky. Ale já bych doporučoval praktické, z černého saténu…“</p>
<p>„Dejte mi dvoje,“ řekl Trix. Za pět minut, poté, co zaplatil (cena se mu zdála dosti vysoká, ale vzhledem k tomu, že platil vyčarovanými měďáky, nebyl důvod šetřit), vyšel z krejčovství ověšený balíčky a balíky. V hlavě mu ze všech těch velkoměstských novinek hučelo.</p>
<p>To je věc, muži nosí podvlékačky!</p>
<p>Takhle to dospěje k tomu, že ženy začnou nosit kalhoty! A ne proto, že by se chtěly skrýt před pronásledovateli jako Tiana, ale prostě jen tak! Neslýchané!</p>
<p>Ulice se mezitím zaplnila lidmi. Kočáry rachotily po kočičích hlavách, jezdci na koních se kamsi hnali a mezi tím vším procházeli pěší. Člověk měl pocit, že polovina obyvatel Hlavního města neměla co dělat a vyrazili se jen tak projít po městě, prohlédnout si výlohy obchodů a navzájem se pozdravit…</p>
<p>Trix vyběhl do pokoje (přičemž cestou Loje přislíbil, že si pospíší na snídani), rozbalil balíčky a všechno oblečení rozložil na zem.</p>
<p>„Tohle už je lepší,“ melancholicky pronesla Annette. „A spodní prádlo?“</p>
<p>„V Hlavním městě nosí podvlékací kalhoty i muži,“ hrdě odpověděl Trix. „Ty jsi vážně venkovanka.“</p>
<p>„Ano, jsem provinční venkovská víla,“ rozčílila se víla. „A jsem na to hrdá. Nehoním se za novou módou…“</p>
<p>„No tak mi odčarujte sestřičku,“ křikl Chalanberi. „A přestaňte si nadávat.“</p>
<p>„Dobře, ale ty vyjdi ven,“ přikázal mu Trix.</p>
<p>„Ale proč zase?“</p>
<p>„Budeš hlídat přede dveřmi, aby nemohl nikdo vstoupit dovnitř,“ přísně rozkázal Trix. Chalanberiho hned pohltila důležitost úkolu a vyšel za dveře.</p>
<p>„Takže… já si sednu ke knížce zády,“ pravil Trix. „A vrátím Tianě její podobu.“</p>
<p>Trix si sedl na postel ke knížce zády, zhluboka se nadechl a řekl:</p>
<p>„Kněžna proměněná v knížku nechť uposlechne čarodějovu vůli a nabude zpět svůj původní vzhled. Krásná dívka se najednou zjevuje, stojí uprostřed pokoje, živá a zdravá… a v nejmenším se na mladého mága nezlobí.“</p>
<p>„To je rafinované!“ vypískla nadšením víla.</p>
<p>„Ááá…“ ozvalo se zahanbeně.</p>
<p>„On se nedívá, neboj, nedívá se,“ řekla uklidňujícím hlasem Annette. „Oblékni se. Rozhodli jsme se, že tě kvůli pronásledování raději převlékneme do pánského oblečení.“</p>
<p>Trix seděl celý zkoprnělý a nevědomky se zaposlouchával do každého zašelestění látky za svými zády.</p>
<p>„Pásek patří sem…“ dirigovala víla. „Počkej, přitáhnu ti to…“</p>
<p>„Děkuju…“</p>
<p>„Tohle je trošku větší… no nevadí… Otoč se. Přichytím ti to tady…“</p>
<p>Trix, ani živý, ani mrtvý, čekal, co se bude dít dál. Frázičku o tom, že se na něj Tiana nebude zlobit, vsunul do zaklínadla na poslední chvíli. A sám si teď nebyl jistý, jestli udělal dobře nebo ne.</p>
<p>„Vůbec to není špatné,“ uzavřela to víla. „Sympatický mládenec z dobré rodiny. Jen by stálo za to, oblečení lépe vyžehlit…“</p>
<p>„Boty jsou mi velké…“</p>
<p>„To nic. Lepší než malé. Utrhni si krajky tady z toho aksamitového pytle a nacpi si je do špiček.“</p>
<p>„Co je to za hrůzu?“ zeptala se s údivem Tiana. „Vypadá to, jako by to nosila trollí žena. A navíc šílená!“</p>
<p>„To je místní varianta pytle na brambory,“ jedovatě řekla Annette. „Žijí tu takové fifleny, že už neušijou normálně ani pytel…“</p>
<p>„Trixi!“ zavolala Tiana.</p>
<p>Trix se otočil a s obavami schovával hlavu mezi ramena.</p>
<p>Před ním stála Tiana oblečená do klučičího oblečení. A nedívala se na něj nijak zvlášť přísně…</p>
<p>„Mimochodem mohl sis v tom kouzle odpustit tu větu, abych se na tebe nezlobila!“ řekla Tiana.</p>
<p>Trix se na vteřinku zamyslel a rozhodl se nic neříkat, jen provinile sklopil oči.</p>
<p>„Přitom já jsem se vůbec nezlobila!“ řekla Tiana. „Ale teď bych mohla…“</p>
<p>„Promiň, už to nikdy neudělám!“ pronesl Trix onu památnou frázi, která už dlouhá léta ochraňuje kloučky před hněvem matčiným a dospělé muže před hněvem žen. Sice se častým používáním už dost vyprázdnila, ale z nějakého důvodu stále funguje.</p>
<p>Tiana se na něj zpytavě podívala a pak se zeptala:</p>
<p>„Jak vypadám?“</p>
<p>„Nádherně.“ vykřikl Trix. „Samozřejmě bez kalhot by to bylo lepší… tedy, chci říct, v šatech by to bylo lepší. Ale moc ti to sluší!“</p>
<p>Tiana se podívala na Annette.</p>
<p>„Bez problému,“ potvrdila víla.</p>
<p>V tu chvíli se pootevřely dveře a Chalanberi se smutně zeptal:</p>
<p>„Ještě dlouho… Tiano!“</p>
<p>Hned se hrnul sestru objímat. Trix v sobě pocítil lehkou žárlivost. A ani pořádně nevěděl, na co žárlí: jestli na to, že malý Chalanberi může Tianu bez obav objímat a líbat, nebo jestli žárlí proto, že levoboček a kněžna jsou bratr a sestra a mají se tak rádi.</p>
<p>Ačkoli… chtěl by, aby byla Tiana jeho sestrou?</p>
<p>Určitě né! Takovouhle radost si klidně odepře!</p>
<p>„A kde je tvůj zbrojnoš?“ zeptala se Tiana a hladila spokojeného Chalanberiho po hlavě. „A všichni ti lidé, co mě zachránili od vitálních mágů?“</p>
<p>„Ty nic nevíš?“ podivil se Trix. „Vždyť jsi byla pořád se mnou!“</p>
<p>„Byla jsem kniha!“ dopálila se Tiana.</p>
<p>„Byla jsi knihna,“ zachichotal se Chalanberi, čímž si vysloužil lehký pohlavek.</p>
<p>„Byla jsem kniha!“ zopakovala Tiana. „A kniha žije, jen když se čte.“</p>
<p>„Ale vždyť jsi mi sama řekla, že nechceš, aby tě dál četl…“ zarazil se Trix.</p>
<p>„No a?“ pokrčila ramínky Tiana. „Měl ses přeci podívat, jestli jsem si to nerozmyslela… Tak kde jsou všichni? Kde jsme?“</p>
<p>Popošla k maličkému okénku, podívala se ven a nadšeně zvolala:</p>
<p>„Jé… to je obchodní čtvrť? Ale proč nevidím hory?“</p>
<p>„My nejsme v Dillonu, Tiano,“ odpověděl Trix. „A jsme sami, přátelé s námi nejsou. Sedni si, všechno ti vyložím…“</p>
<p>* * *</p>
<p>V poledne se nad Hlavním městem rozezněly zvony a odbíjení hodin. Nejdřív samozřejmě odbily dvanáct úderů hlavní hodiny království na nejvyšší věži paláce. Šest ciferníků se z ní rozhlíželo do šesti světových stran. A to proto, že se kdysi Markell Překvapivý rozhodl, že pro tak velikou zemi jsou čtyři světové strany jaksi málo a zavedl ještě dvě: jíchod (měl se nacházet mezi jihem a východem) a zásev (jak se asi dá uhodnout, ten se měl nalézat mezi západem a severem). Proč se v hlavě vynalézavého krále nezrodil ještě sevých a jizáp, nikdo neví. A nikdo neví ani to, proč králi nestačily starý dobrý jihovýchod a severozápad, které odnepaměti používali námořníci a cestovatelé. A už vůbec nikdo nechápe, proč král tak najednou zase svůj nápad, jenž podle jeho slov sliboval nebývalý rozkvět námořnictví, zavrhl, a jediným reálným důsledkem topografické reformy se tak staly věžní hodiny s šesti ciferníky na královské palácové věži…</p>
<p>Jakmile hodiny, tvrdohlavě hledící do šesti světových stran, odbily poledne, začaly odbíjet ostatní hodiny ve městě. Možná to tak nebylo nejpřesnější, ale zato věrné a poddané. Za zvuků vyzvánění a úderů (BIM! BAM! BAM! − na věži cechu kovářského, CINK! CINK! CINK! − na věžičce klenotníků a zlatníků nebo ŤUK! ŤUK! ŤUK! − ze šedé budovy stráže… a ještě spousta a spousta dalších zvuků) došli k náměstí před královským palácem od Jihozápadní brány tři chlapci. Dva starší, jeden mladší. Slušně oblečení; hned bylo vidět, že nejsou žádní žebráci. Vypadali k světu, mohli by být i z nějakého nižšího panského rodu. Strážník, který stál na stráži na rohu náměstí a ulice Královských lékařů, se na ně jen tak mimoděk podíval, přeměřil si je a zase se odvrátil. Zcela slušné děti, není důvodu, proč je nepustit.</p>
<p>Ovšem dobře že se strážník nezaposlouchal do jejich rozhovoru.</p>
<p>„Přece nemůžeme vzít Markellův palác útokem,“ řekl jeden z chlapců, takový hezounký, skoro jako by to byla slečinka.</p>
<p>„Proč?“ podivil se druhý chlapec, který byl zhruba stejného věku. Byl prostěji oblečený, trochu hrubších rysů a už bylo znát, že se zanedlouho bude muset učit zacházet s břitvou a štětkou na holení.</p>
<p>„Protože je to králův palác!“ odsekl první chlapec.</p>
<p>„No a co?“ rozhořčil se druhý (konečně se zvídaví čtenáři jistě dovtípili, že první chlapec byl ve skutečnosti dívka, tedy kněžna Tiana, a druhý půlvévoda Trix: jak jim odteď budeme oběma říkat). „Vždyť my nemáme nic proti králi, jen zachráníme Iana a Šťovíka!“</p>
<p>„Protože královský palác je zkrátka střežen jako královský palác!“ odsekla Tiana. „To si myslíš, že jeden jediný čaroděj se může prostě sebrat a jen tak proniknout dovnitř? Všechno tady bude chráněné zaklínadly a kouzly.“</p>
<p>„Třeba něco vymyslím,“ bránil se Trix. „Třeba se můžeme zneviditelnit a proplížit se…“</p>
<p>„Jojo,“ řekl ten malý chlapec. „Takže pak už nás nebudou mučit jako lupiče, ale jako špióny!“</p>
<p>Nebudeme vás dále vystavovat tápání: tím třetím chlapcem byl Chalanberi.</p>
<p>„A třeba ani nejsou v paláci,“ neochotně couvnul Trix. „Třeba jsou v kasematech strážní budovy. Prý je tam dvacet podlaží pod zemí! A drží tam všechny nebezpečné státní zločince přikované řetězy ke zdem. Na tvářích mají železné masky, aby je nikdo nepoznal, a na rukou železné rukavice, aby nebyli k rozeznání ani podle tvaru rukou.“</p>
<p>„Jojo,“ přitakal šeptem Chalanberi. „Taky jsem o tom slyšel. A ještě se říká, že v dobách nepokojů tam vzbouřence střílejí. Postaví je ke zdi a střílí po nich celá rota lučištníků. A těla pak v noci odvážejí na povozech a shazují je do řeky!“</p>
<p>„Zakopávají je v lese,“ poopravil ho Trix.</p>
<p>„Házejí je do vody,“ nedal se Chalanberi.</p>
<p>„Tak už přestaňte,“ nevydržela to Tiana. „Všechny zatčené čaroděje drží v královských kobkách. Říkal to Hass. Zaprvé proto, že je to tam nejspolehlivější. A zadruhé čaroděje zbůhdarma nikdo nemučí − kdykoli se může stát, že bude nutné pustit je na svobodu. Šťovík a Ian budou určitě tam.“</p>
<p>Trojice se mlčky zadívala na královský palác, jako by mohli pohledem proniknout vysoké zdi a kamenné podzemní klenby a uvidět Šťovíka s Ianem.</p>
<p>„Musíme přijít na to, proč je vlastně zavřeli,“ pokračovala Tiana. „Hass nevěděl, že jste mě zachránili, ne? Takže to museli prozradit vitální mágové.“</p>
<p>„Vitální mágové všichni spali,“ zabručel Trix. „Jen Gavarr… se dříve nebo později doplahočí ke Křišťálovým ostrovům. Ale ten má ještě čas.“</p>
<p>„Takže vitální mágové také ne,“ zamyslela se Tiana. „Kdo ale? Proč zasloužilého čaroděje, veterána z bitvy u Černého přívozu, zatkli u bran Hlavního města, doslova jako nějakého lupiče?“</p>
<p>Trix pokrčil rameny, Chalanberi přiznal:</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Ale já bych jeden nápad měla,“ řekla Tiana. „Jen je takový zvláštní… Ještě to promyslím… Potřebovala bych zjistit jednu věc.“</p>
<p>Nějakou dobu se jen tak procházeli po náměstí před palácem. Upřímně: kochat se tu nebylo čím, leda snad vysokou zdí z kamenných kvádrů, po níž se procházela přísná stráž, a pak věžními hodinami a palácovými kupolemi.</p>
<p>Na náměstí nikdy nebývalo moc lidí. Někdo se přišel pokochat zdmi paláce, jiný se poklonit památníkům hrdinů a králů, které se tyčily podél zdi, další doufali, že spatří královský průvod a s trochou štěstí i samotného krále, který z kočáru důkladně studuje svůj lid. Rejdily tu houfy prodavačů suvenýrů, kteří prodávali barvené rytiny s vyobrazením paláce a krále, akvarely s pohledem na město, dřevěnými postavičkami zobrazujícími skvělou královskou stráž v parádním oděvu. A prodávali tu také kožené měšce a kabelky z dílny, která dodávala měšce a kabelky i dvoru, maličké porcelánové talířky s královskými věžními hodinami (zespodu byl na talířku kousíček smoly, jímž se dal přilepit do kredence), měkké hračky, které vypodobňovaly dvorní ptactvo, holuby a dvorní zvířata, tedy mývaly, a dvorní hmyz, tj. včely. Na místech k tomu účelu speciálně vyhrazených žebrali na náměstí zvlášť vybraní chudáci: starci, kteří v bojích přišli o končetiny, shrbené stařenky, které opustily jejich zatvrzelé děti (se zkamenělým srdcem), matky samoživitelky, jež sbíraly peníze, aby mohly dát svým nemanželským dětem vzdělání, dojemná malá okatá dítka, která potřebují obživu a dohled. Dokonce i Trix, jenž dobře věděl, jak funguje dvorská chátra a jakou zaplatí daň, se neudržel a hodil mladé dívce, která chtěla z milodarů koupit samaršanský léčivý lektvar, pár měďáků: K pláči bylo už jen to, když vyčíslovala všechny své nesčetné neduhy.</p>
<p>Ale ti výrostci, kteří se všelijak motali po náměstí a tu a tam je někdo z procházejících k sobě zavolal a dal jim do ruky peníz a něco si vyposlechl, přišli Trixovi něčím zvláštní. Nejdřív si myslel, že jsou to kapsáři, ale vůbec se neskrývali, vykřikovali nějaká slova, která měla přilákat kolemjdoucí, a nosili žluté čapky se střapci, jež byly v davu dobře vidět. Nakonec se jeden takový nachomýtl až ke Trixovi a ten uslyšel:</p>
<p>„Klepy, klepy dnešního dne! Všechny čerstvé klepy. Poslechněte si, jaké zajímavosti se staly. Klepy!“</p>
<p>Tiana najednou ožila a mávla na hocha rukou. Podíval se na kluky s jistými pochybami, přesto k nim ale přišel a poněkud spatra jim vysvětlil:</p>
<p>„Královská služba klepů. Minuta jeden měďák. Jakékoli historky z královského paláce, tajemství, intriky, senzace. Vše, co vás vždycky zajímalo, ale báli jste se zeptat. Kam jdou naše daně? Co trápí našeho ministra války? Je pravda, že královna má kořeny v Sam Aršanu? Na kolik přijdou lid královské kočáry?“</p>
<p>„Počkej, to chceš říct, že král má službu, která šíří klepy o něm samotném?“ užasl Trix.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil hoch a popotáhl. „A co by ne? Klepy by byly stejně, i bez služby. Takhle na nich zaprvé aspoň král vydělává. A zadruhé, klepy si sám vybere. A ještě všichni vidí, že náš král se klepů nebojí, to zatřetí. Tak co, zajímá vás něco? Peníze předem.“</p>
<p>„A může to být z jakéhokoli soudku?“ zeptala se Tiana.</p>
<p>„Můžete si je objednat. Pouze berte v potaz, že vám coby neplnoletým některé klepy vyprávět nesmím. Určitě tušíte které… O dvorní dámě Jeho Veličenstva a ministrovi alchymie nebo šéfovi stráže a…“</p>
<p>„Vždyť ty jsi mladší než já!“ rozčílil se Trix, přestože se na žádné pikantérie vyptávat nehodlal.</p>
<p>„No a? Dá se vlastně říct, že já v zásadě nejsem člověk, jsem osoba ve službě Jeho Veličenstva, já vlastně nejsem žádného věku.“</p>
<p>„Utři si nos, osobo Jeho Veličenstva,“ řekla posměšně Tiana. „Tu máš měďák.“ Trix hned nepochopil, že bez ohledu na slova <emphasis>tu máš měďák,</emphasis> musí dát klevetníkovi tenhle měďák on, protože kněžna − jak to u vysoce postavených bývá, u sebe žádné peníze neměla.</p>
<p>„Tu máš!“ Trix podal klučinovi měďák. „Tak povídej!“</p>
<p>„Ale co mám povídat?“ opáčil kluk, když minci schovával. „Mám vyprávění na deset zlatých.“</p>
<p>Trix a Tiana se po sobě podívali.</p>
<p>Říct hned to, co je opravdu zajímá, navíc profesionálnímu klevetníkovi by nebylo prozíravé.</p>
<p>Vyptávat se úplně na všechno se nemusí vyplatit.</p>
<p>„Chtěl bych…“ Tiana se rozehřála a kurážně pokračovala: „Chtěl bych si poslechnout něco o čarodějích.“</p>
<p>„Já bych radši něco o lupičích!“ chytil se Trix.</p>
<p>Klučík se na klevetníka podíval udiveně a řekl:</p>
<p>„Takové hlouposti… Ať nám řekne něco o zatčení magistra Šťovíka a jeho učedníka.“</p>
<p>„Tyhle tři historky krásně spojíme do jedné,“ zaradoval se mladý klevetník. „Takže… Včera večer tak nějak kolem osmé hodiny byl u Prašné brány naší chrabrou stráží zatčen nebezpečný zločinec, magistr magie Radion Šťovík. Spolu s ním byl zatčen i jeho pomocník, napovídač Trix Solier!“</p>
<p>„Předříkávač…“ řekl dotčeně Trix. Ovšem klevetník ho naštěstí neslyšel a žvanil dál:</p>
<p>„Podle královského ediktu jsou mladý Solier a druhořadý čaroděj Radion Šťovík, kterého si najal, obviněni z přípravy atentátu na našeho milovaného krále Markella Veselého a rovněž jeho věrného vazala Satora Grize!“</p>
<p>Trixovi spadla brada. Tiana zareagovala na takový zvrat událostí pohotověji:</p>
<p>„A podle čeho král… Odkud se král dozvěděl o připravovaném atentátu?“</p>
<p>Klevetník mrknul na věžní hodiny a odvrčel rychle:</p>
<p>„Před třemi dny, po všemožných útrapách na cestě i s počasím, přijel do Hlavního města v čele povozů s daněmi za dva roky vévoda Sator Griz s následníkem Derrickem Grizem.“</p>
<p>„A co teď bude se Šťovíkem a… a Solierem?“ vyhrknul Trix.</p>
<p>Hoch sdělil, aniž by odtrhnul zrak od věžních hodin:</p>
<p>„Podle informovaných zdrojů se bude soud nad těmi lotry konat zítra, hned po přijetí delegace cechu alchymistů, kteří žádají o povolení k výrobě barevnějších a hlučnějších novoročních petard, jež jim samozřejmě náš moudrý král zamítne dát. Ovšem svéhlaví alchymisti sotva budou zákazu dbát. Výsledek soudu…“</p>
<p>Minutová ručička na hodinách s sebou trhla a poposkočila o místečko vedle.</p>
<p>„Váš čas vypršel,“ řekl radostně klevetník. „Jestli chcete pokračovat…“</p>
<p>Vmžiku ucítil těsně pod nosem malou pěstičku Tiany a o dost mohutnější pěst Trixovu.</p>
<p>„Ukousnu ti uši,“ řekl Trix. Proč řekl zrovna <emphasis>ukousnu,</emphasis> nevěděl ani Trix sám, ale hrozba zafungovala.</p>
<p>„Výsledek soudu bude podle zdrojů, které chtějí zůstat anonymní, takovýto: Šťovík bude doživotně nebo do příští války vsazen do kasemat pro čaroděje, kteří se provinili. A ničemný Trix Solier, který se navíc provinil ještě únosem a vraždou kněžny Tiany z Dillonu, malé dívenky neschopné se bránit, bude zaživa vhozen do vroucího oleje − vzhledem k jeho urozenému původu to bude panenský olivový olej.“</p>
<p>Když kluk klevetu dořekl, celý se nafoukl a dotčeně se podíval na Trixe s Tianou:</p>
<p>„Tak vy mi hrozíte pěstí, a to vypadáte jako slušný lidi! A ještě ke všemu dostanu jen jeden měďák místo dvou!“</p>
<p>Trix se rozhodl dál nic neříkat. Vytáhl ještě jeden měďák a strčil ho klukovi. Jakmile se ten celý spokojený s výsledkem vzdálil, Trix a Tiana se na sebe zadívali.</p>
<p>„Únos a vražda?“ vzrušeně vykřikl Trix.</p>
<p>„Malá dívenka neschopná se bránit?“ vykřikla Tiana a zamrkala.</p>
<p>„A proč není v těch klepech nic o mně?“ dotklo se to Chalanberiho.</p>
<p>* * *</p>
<p>Kousek od královského paláce našla skupinka čajovnu, což bylo zařízení, které bylo v Hlavním městě běžné a levné. Takže se tam dalo krásně v klidu posedět, popovídat si a přitom si o šálek čaje zahřát prokřehlé ruce.</p>
<p>Doma Trix čaj moc často nepil, neboť rodiče tento nápoj považovali spíše za lék, ale protože Šťovík čajoval pravidelně, Trix si na to vedle něj bezděky zvykl také. Podle čaroděje musel být dobrý čaj černý, hodně silný, tmavý a hodně sladký.</p>
<p>V čajovnách byli jiného názoru. Čaj, který jim ve velké porcelánové konvičce donesli, jen zlehka obarvoval vodu do světle žluté barvy a kdovíproč voněl po růžích a mátě − Annette dokonce vylezla z kapsy, aby si přivoněla. A i chuť tohoto čaje připomínala spíš horkou vodu s růžemi a mátou než oblíbený nápoj.</p>
<p>Ale byl horký a to jim stačilo.</p>
<p>„Nevím proč, ale hned mě nějak napadlo,“ řekla Tiana, svírajíc šálek oběma rukama, „že celé to pozdvižení není kvůli mně, ale kvůli tobě.“</p>
<p>„No není kvůli tobě…“ zabručel Trix. „<emphasis>Provinil se únosem a vraždou…</emphasis>“</p>
<p>„Ale to už tam strčili jen proto, aby obvinění dodali na vážnosti,“ svraštila čelo Tiana. „Zatím nic nevědí. Možná ani vitální mágové nepochopili, kam jsem se poděla a kdo loď napadl…“</p>
<p>Trixovi se z nějakého důvodu zdálo, že Tiana se snaží přesvědčit spíš sebe než jeho. Zřejmě se jí zrovna nechtělo přemýšlet o tom, že o její záchraně před vitálními mágy všichni všechno vědí. Ale hádat se Trix nechtěl.</p>
<p>„Jen nechápu, proč Griz přijel do Hlavního města a očernil mě,“ řekl. „Nejdřív mě chytil a pak pustil. Řekl, že to bude pro Derricka skvělá výzva… Bude se mě obávat a nedá mu to usnout na vavřínech. A teď o mně šíří lži.“</p>
<p>„Chmm,“ odfrkla si Tiana. „Byl přesvědčený, že někde zemřeš. Třeba zahyneš v kamenolomu jako malý tulák. Nebo se chytíš u nějakého farmáře jako nádeník. Nebo budeš žít jako chudý příbuzný u nějakého nízkého barona, který se rozhodne tě přichýlit, kdyby náhodou… A z tebe se stal čaroděj! To je něco docela jiného. Tady nehrozí nebezpečí za několik let, ale kdykoli… Vyčaruješ si armádu nestvůr a vytáhneš s nimi na vévodství! Nebo se přemístíš přímo do jejich ložnic a podřízneš Satora, Derricka a všechny ostatní zrádce. Nebo…“</p>
<p>„Se na jejich palác sesype ohnivý déšť…“ doplnil zasněně Trix. „Hmm, jo… nejspíš. Ale král mě přece nebude jen tak mučit. Musí mě vyslechnout. A já mu vysvětlím, že jsem nic neudělal, že za vším stojí Sator… Markell ho posadí do kobky a mně vrátí vévodství.“</p>
<p>Tiana s Chalanberim se na sebe podívali.</p>
<p>„Je takový,“ řekl hrdě Chalanberi, „hodně odvážný a urozený!“</p>
<p>„Trixi, ale proč by Markell zavíral Grize do vězení?“ zeptala se Tiana. „K čemu mu to bude? On potřebuje, aby vévodství prospívalo a platilo hodně daní. A aby v případě, že by přišla válka, mohlo postavit dobrou armádu. A sám řekni: kdo bude vládnout líp, ty, nebo Sator?“</p>
<p>„Sator,“ přiznal Trix.</p>
<p>„A kdo je lepší vojevůdce?“</p>
<p>„Sator… jakkoli moji předci byli válečníci a jeho kupci.“</p>
<p>„A proč by se tedy měl král znesvářit s Grizem? Který přijel, osobně mu odpřísáhl věrnost, zaplatil daně za dva roky… Co víc král potřebuje?“</p>
<p>„Spravedlnost!“ řekl Trix zaníceně.</p>
<p>„Poslyš a jsi ty opravdu půlvévoda?“ zeptala se zvědavě Tiana. „Pro aristokraty je spravedlnost jen jiné slovo pro účelnost.“</p>
<p>„V letopisech to tak není,“ hájil se Trix.</p>
<p>„Letopisy se píšou zpětně. A ti, kteří je píší, si teprv dobře promyslí, jak účelnost označit za spravedlnost.“</p>
<p>„Ale co budeme teď dělat?“ vzepjal ruce k nebi Trix. „Když jsi taková chytrá, tak něco vymysli.“</p>
<p>„Hned,“ odpověděla Tiana. „Jejich zbraní je lež, takže naší bude…“</p>
<p>„Pravda!“ vykřikl Trix.</p>
<p>„Ale ne, samozřejmě! Naší zbraní bude ještě větší lež!“</p>
<p>Chalanberi se nadšeně díval na Tianu a řekl:</p>
<p>„Jojo…“</p>
<p>„A jaká lež?“ zeptal se Trix s jistými pochybami.</p>
<p>„Jak to že to nechápeš? Přece že se půlvévoda Griz spřáhl s vitálními mágy a chce jim poskytnout odrazový můstek pro vpád do půlvévodství. Proto taky provedl převrat a teď přijel do Hlavního města, aby svrhl krále a připravil zemi o vůdce.“</p>
<p>„Ale…“ nic víc Chalanberi říci nedokázal, jen si spěšně nalil čaj a naráz ho vypil.</p>
<p>„A jak o tom přesvědčíme krále?“ zeptal se Trix. Ať se to může zdát jakkoli divné, proti Tianinu nápadu žádné zásadní námitky neměl. Bylo na něm cosi… lákavého. Sice nečestného, ale lákavého…</p>
<p>„To už je zase na tobě,“ odpověděla Tiana. „Já jsem kněžna. Neumím to promyslet do detailu. Musíme dát dohromady důkazy proti Grizovi, pak se dostat k Markellovi a přesvědčivě mu důkazy předložit. Pak Šťovíka s Ianem osvobodí, tvého nepřítele posadí za mříže, tobě vrátí vévodství, ale mě už vitálním mágům nevydají… A budeme vládnout jako sousedi…“</p>
<p>Chvíli se na sebe Trix s Tianou mlčky dívali.</p>
<p>Pak z nějakého důvodu zčervenali.</p>
<p>„Jojo,“ řekl Chalanberi, který chroupal sušenku. „A pak, až se vezmete, bude jedno velké knížectví…“</p>
<p>„Chalanberi!“ dvojhlasně křikli Trix a Tiana.</p>
<p>„Co Chalanberi? Nic jsem neřekl,“ urazil se hošík. „Někdo to přece říct musel, ne?“<strong>2.</strong></p>
<p>Pro člověka, který se dobře… no dobrá, tak ne dobře, ale který se trošku vyzná v magii, je nesmírně těžké vysvětlit něco člověku, jemuž je magie na hony cizí.</p>
<p>„Čepice, které vás po nasazení učiní neviditelným, neexistují.“ řekl Trix. „Stejně jako pláště, košile, kalhoty…“</p>
<p>„Proč?“ zeptala se Tiana. „V letopisech se o nich píše…“</p>
<p>„No jo, v letopisech!“ vzdychl Trix. „Dřív nebo později napadlo každého čaroděje, že by byla legrace udělat takovou věcičku, se kterou by se člověk stal neviditelný. Nejdřív to byla řekněme kouzelná čapka. Udělal ji jeden, druhý, třetí… Zaklínadlo se postupně vyčerpalo a přestalo fungovat. Pak přešli na kouzelné kalhoty. Ale už tak sto let se nedaří vytvořit žádné věci, s nimiž by se člověk stal neviditelný. Všechno už je vyčerpané.“</p>
<p>„A co kouzelný prsten?“ navrhla Tiana.</p>
<p>„To všechno taky bylo. Prsteny, brože, náušnice… Šťovík mi o tom jednou vyprávěl. Taky chtěl něco takového udělat, ale nepovedlo se mu to.“</p>
<p>Tiana si povzdechla. Vrátili se do zájezdního hostince, aby si promysleli, co budou dělat dál. A téměř okamžitě se vrhli na ten největší problém: jak bez povšimnutí proniknout k Satoru Grizovi a pak ke králi.</p>
<p>„Namazat se kouzelnou mastí…“ pokračovala Tiana.</p>
<p>„To už tu bylo,“ řekl Trix. „A taky je to dost mrazivá varianta, běhat v tomhle počasí nahý. Navíc mast by se na dešti smývala. A vůbec to bude v dešti pro neviditelného nepříjemné. Bude se na tebe lepit sníh a hned budeš zase vidět.“</p>
<p>Tiana si vzdychla a rozhodila ruce.</p>
<p>„Ne, musíme se tam dostat normálně,“ rozhodl Trix. „Nejdřív ke Grizovi, abychom mu podstrčili důkazy…“</p>
<p>„Takže musíme ještě zjistit, kde se ubytoval.“</p>
<p>„To je jednoduché,“ uklidnil ji Trix. „My… tedy spoluvévodství má při králově dvoře zastupitelství. V ulici <emphasis>Všech věrných vazalů.</emphasis> Je to velká vila, dvě patra a podkroví. Ubytovávají se tam i kupci a půlvévodové, když zrovna jedou do města.“</p>
<p>„A jak se tam dostaneš?“</p>
<p>Trix pokrčil rameny.</p>
<p>„Tam projde jedině asasín…“ přemýšlela nahlas Tiana. „Poslouchej. Vždyť ty jsi čaroděj. Udělej to tak, aby z tebe byl asasín.“</p>
<p>Trix se zamyslel a pak váhavě řekl:</p>
<p>„Jednou se mi povedlo pomocí kouzla docílit, abych v boji perfektně zacházel s holí. To bylo, ještě než jsem potkal Šťovíka. A povedlo se mi to! Chalanberi to viděl. Teda uměl jsem se bít už předtím, učil jsem se to, ale flákal jsem se. No a kouzlo mi pomohlo všechno si to vybavit. Ale asasíni se učí samé fištrónské věcičky: lézt po zdech, skrývat se ve stínech… Nevím, jestli se mi to povede.“</p>
<p>„Takže zaklínadlo funguje, jen když už to člověk nějak umí?“ podivila se Tiana.</p>
<p>„Ano,“ přiznal Trix. „Když neumíš kreslit ani maličko, zaklínadlo z tebe umělce neudělá. Když chceš být silnější, musíš alespoň nějaké svaly už mít…“</p>
<p>„Ale na schovávanou jsi už určitě hrál!“ řekl nečekaně Chalanberi. Seděl na posteli a o něčem si tichounce povídal s Annette, jak se ovšem zdálo, poslouchal i jejich rozhovor. „A lezl jsi po stromech! Tak to zkus! Já ti věřím!“</p>
<p>Trix se podíval do jeho velkých, nevinných, naivních, důvěřivých, doširoka otevřených… a vůbec do jeho dětských očí a přikývl:</p>
<p>„Dobře. Zkusím to!“</p>
<p>Chvíli chodil po pokoji, ode dveří k oknu − pět kroků tam a pět zase zpátky. Pak se zhluboka nadechl a začal:</p>
<p>„Daleko odsud v parných samaršanských pouštích, uprostřed černých skal omletých větrem a rozžhavených sluncem, stojí světoznámá škola asasínů <emphasis>Skrývající se zmije.</emphasis> Vede ji starý mistr, učitel Ábec: prý není na světě člověka, který by ho v čestném souboji porazil. Jako bezmocná pacholata přivážejí do školy žáky, kteří se tam začínají učit tajným uměním asasínů. Houpají je v kolébkách, které bijí o zdi, aby se naučili, jak se zpevnit při úderu. Na provazech je roztahují za nohy a ruce, kroutí a trhají jim klouby, aby byli co nejohebnější a nejhbitější. Nutí je přenášet písek z jedné duny na jinou a zase zpátky, aby se naučili vytrvalosti. Mučí je hlady a žízní, aby se stali trpělivými.“</p>
<p>Chalanberi vzlykl a zakryl si tvář rukama. Trixe to povzbudilo a pokračoval:</p>
<p>„Učí je nadechovat se jednou za minutu, aby je nevyzradil ani dech. Učí je zacházet se všemi zbraněmi, od otráveného kinžálu po dvojitou oj od vozu. V pěti letech je pouštějí do místnosti, kde stojí dospělý voják, a oni musejí tohoto vojáka buď zabít, nebo sami zemřít. V deseti letech je rozdělují na dvě skupiny, z nichž jedna musí zničit tu druhou. Ve dvanácti letech vycházejí z této školy ti, kteří se toho dožili, jako zdatní vrahové a špióni − a za veliké peníze si je najímají nelítostní tyrani, krvežízniví lumpové a výběrčí daní. V osmnácti se ti, kteří přežili, vracejí do školy, aby učili nové nešťastné děti…“</p>
<p>Chalanberi začal vzlykat a pokoušel se zakrýt si dlaněmi uši, ale Annette ho ze všech sil chytila za prsty a ruku mu odtáhla.</p>
<p>„A teď,“ řekl důstojně Trix, „naučilo mocné kouzlo mladého čaroděje Trixe Soliera všemu, co znali a uměli asasíni…“ Na vteřinku se zamyslel a rychle dodal. „Ani v nejmenším to však neovlivnilo jeho šlechetný charakter.“</p>
<p>„To bylo velmi prozíravé!“ pochválila Annette, když přiletěla k Tianě, vzala jí z rukou kapesník a vrátila se k Chalanberimu, který už brečel nahlas.</p>
<p>„A proč pláčeš?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Je mi líto těch dětí,“ fňukal Chalanberi. „A víš to jistě, že umírají?“</p>
<p>„Nevím,“ přiznal Trix po chviličce přemýšlení. „Řekl jsem to, aby to bylo šílenější. Na co zabíjet děti, ze kterých se nepovede udělat asasíny? Děti jsou také lidi. To ať je radši jejich učitel Ábec pošle pracovat na hašišové plantáže, do solných dolů nebo do kamenolomů… Aby vydělávaly peníze.“</p>
<p>„Jojo, to je daleko lepší,“ zaradoval se Chalanberi a utíral si slzy. „Děkuju… Takže ty jsi teď asasín?“</p>
<p>Trix pokrčil rameny.</p>
<p>„Musíš to vyzkoušet,“ řekla podnikavě Annette. „Mohl bys třeba někoho zabít?“</p>
<p>„To nechci!“ lekl se Trix.</p>
<p>„Proč hned zabíjet?“ zastala se ho Tiana. „Trixi, jestli jsi teď asasín, dokážeš se v tomhle pokoji schovat tak, že tě neuvidíme!“</p>
<p>Trix s pochybami přejel pokojík očima.</p>
<p>„Pod postel!“ radostně navrhl Chalanberi. „To mě když chtěl tatínek vypráskat, vždycky jsem se schoval pod postel.“ Ovšem hned zase posmutněl a dodal: „Ale ne vždycky to pomohlo, jojo…“</p>
<p>„Já jsem se schovávala do skříně,“ přiznala Tiana. „Když mi bylo smutno… Ale my máme v paláci spousty skříní…“</p>
<p>V té době už Trix v zásadě bezmyšlenkovitě couvl ke dveřím. Přimáčkl se ke stěně. Udělal jemný krok podél ní a splynul s nahozenými prkny. Otočil hlavu a díval se koutky očí zboku na Tianu a Chalanberiho.</p>
<p>Proč to udělal, absolutně netušil. Ale cítil, že to tak je dobře.</p>
<p>„Jé,“ vykřikla najednou Tiana. „Kde je?“</p>
<p>Chalanberi nadskočil na posteli tak energicky, že protrhl nohou starý slamník a na všechny strany se rozletěla zatuchlá sláma.</p>
<p>„Trixi!“ zavolal. „Trixi, kam ses schoval?“</p>
<p>Ani nečekal na odpověď, předklonil se a podíval se pod postel. Pak sebou praštil na zem a čiperně vlezl pod postel, na níž seděla Tiana, a vykřikl:</p>
<p>„Tady není!“</p>
<p>„Tak vylez!“ odpověděla Tiana a polekaně se rozhlížela.</p>
<p>„Nevylezu, bojím se! Třeba ho sežrala nějaká nestvůra!“</p>
<p>„Jaká nestvůra?“ zeptala se s úlekem Tiana.</p>
<p>„Nevím. Hladová! Neviditelná!“</p>
<p>Tiana zvedla nohy ze země a pohoršeně řekla:</p>
<p>„A proč jste si vzali pokoj bez skříně? Trixi, kde jsi? Vylez!“</p>
<p>Trix, který absolutně nečekal takový úspěch, si s odhalením počkal. Ale najednou k němu spěšně přiletěla Annette a zašeptala mu do ucha:</p>
<p>„Pojď, pojď! Já tě vidím.“</p>
<p>Trix se odlepil od stěny a podíval se na Tianu.</p>
<p>„Jé…“ to bylo jediné, co řekla. „Já… celou dobu jsem se na tebe dívala. Přímo na tebe! A neviděla jsem tě.“</p>
<p>„Ale kouzelná stvoření tě uvidí,“ řekla Annette. „Asasíni se naučili odpoutat lidský zrak, ale na čáry jsou slabí.“</p>
<p>Chalanberi vykoukl zpod postele. Přesvědčil se, že Trix je na místě, a rychle vylezl.</p>
<p>„Na zastupitelství žádná kouzelná stvoření nebudou,“ řekl Trix „Tedy… nejspíš. Nevím o tom.“</p>
<p>„Půjdu s tebou, drahoušku,“ řekla Annette. „Věř mi, jedno kouzelné stvoření vždycky najde společný jazyk s jiným.“</p>
<p>„Jen ze začátku,“ podotkla Tiana. „A musíme vymyslet, co Trix Grizovi podstrčí. Musíme mu dokázat zradu!“</p>
<p>„A jaké jsou důkazy?“ zeptal se zvědavě Chalanberi.</p>
<p>„No…“ Tiana se zamyslela. „Zaprvé zlato. Reály z Křišťálových ostrovů. Kdyby se u Grize našla truhlice se zlatými reály, to by byl jasný důkaz zrady! Můžeš je vyčarovat?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl Trix hlavou. „Zlato můžu vyčarovat jedině z jiného zlata.“</p>
<p>„Skvěle!“ rozzářila se Tiana. „Griz s sebou přece bude mít peníze, nebo ne? Jen je musíš najít a přeměnit královské tolary na reály vitálních mágů. Víš, jak vypadají?“</p>
<p>Trix si podrbal špičku nosu.</p>
<p>„Viděl jsem reál jen jednou. Maličký, kulaťoučký…“</p>
<p>Tiana si vzdychla:</p>
<p>„Pojďme dolů, zeptáme se hospodské, jestli nemá reály. Lidé platí kde čím, mívají i barbarské marky i horalské koruny… Pořádně si ho prohlédneš. Ale hlavně abys našel Grizovu pokladnu… Ale bude potřeba ještě něco.“</p>
<p>„Dopis od Evicata!“ navrhl Trix.</p>
<p>„Dopis nemůžeme padělat, jsou tam kouzelné pečeti,“ vzdychla si Tiana. „Navíc spiklenci nepíšou dopisy, komunikují přes posly. Ale co nějaká věc…“</p>
<p>„Prsten,“ napadlo Trixe. „Prsten s tajným Evicatovým symbolem, jehož majiteli jsou pak všichni vitální mágové podřízeni.“</p>
<p>„A ty víš, jak takový prsten vypadá?“ zajímala se Tiana.</p>
<p>„Ne,“ pousmál se Trix. „Nevím. Nikdo to neví. Důležité je, aby vypadal, že vitálním mágům patří.“</p>
<p>V Tianině pohledu se objevil nelíčený respekt.</p>
<p>„Skvělý nápad,“ řekla. „Takže potřebujeme prsten…“</p>
<p>Trix vytáhl váček, který kdysi dostal od Grize, a vysypal jeho obsah na stůl. Obyčejný zlatý prstýnek se dvěma rubíny, malá stříbrná lžička se zpola setřeným erbem Solierů, trochu ohnutá a okousaná…</p>
<p>„Budou se hodit,“ řekl. „Jaké používají vitální mágové symboly?“</p>
<p>„Bílý holub symbolizuje mír, vejce je symbol znovuzrození, otevřená kniha symbol moudrosti, pak používají kruh coby symbol věčnosti,“ začala vyjmenovávat Tiana, „přesýpací hodiny…“</p>
<p>„To stačí, stačí!“ přerušil ji Trix. „Nemám naleziště zlata, abych všechno tohle mohl udělat…“</p>
<p>Pevně sevřel rodinné klenoty Solierů v dlani, vzdychl si a promluvil:</p>
<p>„Ze zlata, stříbra a drahých rubínů v čarodějově ruce vzniká prsten vitálních mágů. Ke stříbrné obroučce je připevněna otevřená kniha ve zlatě, na níž je vyryt holub sedící na vejcích se zlověstnýma červenýma očima z rubínů…“</p>
<p>„Tak co, povedlo se?“ zeptala se celá zvědavá Tiana.</p>
<p>Trix rozevřel ruku a všichni začali pečlivě zkoumat prsten.</p>
<p>„Ten holub je takový načepýřený,“ podotkla Tiana. „A má nějak vyvalené oči…“</p>
<p>„Tak sedí na vejcích,“ zkusil se hájit Trix.</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„Zahřívá je,“ pokrčil Trix rameny. „Dává do toho všechny své síly.“</p>
<p>„A je takový nějaký smutný…“ Váhavě pokračovala kněžna.</p>
<p>„Je to sameček,“ řekl Trix. „Holubice odletěla za kamarádkou a nechala ho sedět na vejcích. On je zahřívá a truchlí…“</p>
<p>„A proč má červené oči?“</p>
<p>„V noci špatně spal,“ odpověděl Trix, když se trochu zamyslel. „Přemýšlel o životě, o holubici, o vejcích?“</p>
<p>„Děláš si ze mě legraci?“ zeptala se Tiana.</p>
<p>„Já?“ Trix se na ni podíval tak čestnýma a jasnýma očima, že až své otázky litovala. „Ne! Já jsem si toho holuba takhle představil.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla nejistě Tiana. „Určitě se bude hodit… Ale budeme tedy potřebovat ještě něco. Zlověstného a strašidelného.“</p>
<p>„Co třeba něco, čím chtějí zabít krále Markella,“ navrhl Chalanberi. „Třeba kinžál!“</p>
<p>„Jed!“ dala do pléna Tiana.</p>
<p>„Smyčku,“ rozhodla přispět svou troškou do mlýna Annette.</p>
<p>Trix zamával rukama:</p>
<p>„Ale ne. To jsou samé hlouposti. Jak se pozná kinžál, jed nebo smyčka vitálního mága od obyčejného otráveného kinžálu nebo obyčejné smyčky, které s sebou klidně může nosit i půlvévoda? Musí to být něco zvláštního, neobvyklého!“</p>
<p>„Něco ničemného a odporného,“ dodal nadšeně Chalanberi.</p>
<p>„Aby Markell okamžitě zpřetrhal s vitálními mágy všechny vazby,“ dodala Tiana.</p>
<p>„A dal popravit Satora Grize,“ přikývl Trix.</p>
<p>„Co třeba panenka, jaké používají divoši?“ napadlo Annette.</p>
<p>„Panenka?“ nepochopil Trix.</p>
<p>„Divoši z jižních ostrovů vyráběli panenky, do nichž vetkali vlasy toho, na nějž chtěli přivolat něco zlého. A pak na panenku sesílali všelijaké hrůzy, a člověk, jehož vlasy měla, začal chřadnout.“</p>
<p>„Když získáš něčí vlasy, můžeš s nimi čarovat i jen tak,“ poznamenal Trix. „Třeba: <emphasis>Nech</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> tomu, čí jsou tyto vlasy, zchromnou prsty na nohou a na rukou.</emphasis> Tak proč dělat panenku?“</p>
<p>„Pro názornost. Divoši jsou slabí čarodějové a představivost nemají velkou. Panenka jim pomáhá soustředit se. Kdyby se u Satora našla panenka zpodobňující krále…“</p>
<p>„A nůžky, aby mohl ustřihnout pramen vlasů!“ navrhla Tiana.</p>
<p>„Dobře, zkusíme to,“ rozhodl Trix. „Král má samozřejmě proti kouzlům ochranu. Ale stejně pro něj bude nepříjemné, když zjistí, že se s ním někdo snaží čarovat.“</p>
<p>Po delších sporech se usnesli panenku udělat z porcelánu, konečně má představovat krále. Do jídelny vyslali Chalanberiho, který tam úspěšně zcizil hrneček a talířek (tvrdil, že prázdný, ale z nějakého důvodu se přitom olizoval).</p>
<p>Pak si Trix uvědomil, že absolutně není schopen si vybavit, jak král Markell vypadá. Jakžtakž ještě z profilu − ale jeho podobizna na tolarech byla z mládí, a navíc vyumělkovaná, jak to na mincích bývá. Takže se museli vydat k paláci, aby si koupili barevnou rytinu s královým portrétem, a ještě zaplatit klevetníkovi, aby zjistili, čím portrét Markellovi lichotil. Ukázalo se, že to byly hlouposti: trošku mu zmenšil břicho, maličko přidal na výšce a zakryl plesku, která mu začínala prosvítat pod nádhernou kšticí.</p>
<p>Až večer, po spoustě pokusů, se Trixovi podařilo vytvořit porcelánovou panenku, která byla králi opravdu podobná. Na hlavičce měla panenka dírky, aby se tam daly zastrčit královské vlasy.</p>
<p>Ovšem obléci krále se Trixovi stejně nedařilo. S kalhotami, košilí i kabátcem to dopadalo stejně jako s Tianinými šaty. Museli znovu běžet do obchodu, koupit jehlu, nitě a nůžky. Načež Tiana a Annettinou pomocí nastříhala ze zbytků vyčarované látky (tedy z onoho aksamitového pytle na brambory) oblečení pro panenku Markella.</p>
<p>„Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem si na své panenky šila,“ řekla Tiana, zatímco obratně došívala králi gaťky. „Učí se to všechny holčičky, aby rozvíjely své umělecké cítění a představivost… Pak se taky učí tančit, umění kuchařskému… A co se učí chlapci?“</p>
<p>„My si hrajeme na vojáčky… Tedy hráli jsme si…“ opravil se Trix. „Abychom se naučili všemu, co musí umět vojevůdce. Tanec samozřejmě taky… a pak hrát karty.“</p>
<p>„Proč karty?“</p>
<p>„Abychom se uměli pohybovat ve vysoké společnosti. Nad těmi, kteří stojí společensky níže, můžeš vyhrát. S těmi, kteří stojí výše, musíš prohrát, a ještě navíc tak, aby to vypadalo jako náhoda. A se sobě rovnými můžeš hrát normálně…“</p>
<p>Tiana ustřihla poslední nitku a navlékla Markellovu panenku do kalhot. Pak mu přehodila kabát. A sama si výsledek svého díla se zalíbením prohlédla.</p>
<p>„Takhle nějak opravdu vypadá,“ přitakal Trix.</p>
<p>Chvíli mlčeli a dívali se svorně na panenku stojící na stole. Markell vypadal opravdu veselý − a působil velmi zlověstně. Dokonce čím veseleji, tím zlověstněji.</p>
<p>„Teď půjdu do Grizovy rezidence,“ řekl Trix. „Ale jak se dostaneme ke králi? Když má zítra nejdřív audienci alchymistů a pak už je soud…“</p>
<p>„Tak se tam musíme dostat společně s alchymisty,“ přikývla Tiana. „Tím se nezabývej, to zařídím sama.“</p>
<p>„Ty?“ vykřikl Trix.</p>
<p>„Ty?“ podpořila ho Annette.</p>
<p>„Jojo, ona!“ výskl Chalanberi. „A jak to chceš udělat?“</p>
<p>„Prozradím tajemství knížectví Dillon,“ pokrčila rameny Tiana. „Tajemství ohňostroje <emphasis>Třaskající oblaka.</emphasis> Nikdo jiný než naši alchymisti ho vyrobit neumí.“</p>
<p>„Myslíš si, že to cech Hlavního města bude tak zajímat?“ pochybovačně se zeptal Trix.</p>
<p>„Jsem si tím jistá. V dillonských kobkách sedí pět špionů z řad alchymistů Hlavního města.“</p>
<p>„Hlavně aby ses do kobky cechu nedostala sama, poté co tajemství vyzradíš,“ strachoval se Trix.</p>
<p>„Jak bych ho mohla vyzradit?“ podivila se Tiana. „Odkud bych věděla, jak alchymisti <emphasis>Třaskající oblaka</emphasis> připravují.“</p>
<p>„Ale…“ zrozpačitěl Trix.</p>
<p>„Slíbím jim to. Řeknu jim, že já a můj kamarád, to jest ty, známe každý polovinu receptury na přípravu tohoto ohňostroje. Předáme ji městskému cechu, pokud nás přijmou… a vezmou s sebou na delegaci k Markellovi. Na znamení vážnosti svých úmyslů.“</p>
<p>„A co když tě prohlédnou?“ vytřeštil oči Trix. „Alchymisti jsou ještě horší než… Nedají nám pak pokoj!“</p>
<p>„Jestli Markella nepřesvědčíme, že máme pravdu,“ odpověděla klidně Tiana. „Budeme bojovat s horšími věcmi. A když ho přesvědčíme, přikážu coby vyjádření díků našim alchymistům, aby recepturu odtajnili. To je všechno.“</p>
<p>„Zní to logicky,“ přiznal Trix.</p>
<p>A smutně se podíval do okna, za nímž už se setmělo…</p>
<p>* * *</p>
<p>Ten večer v Hlavním městě poprvé sněžilo − byl to takový nenadálý podzimní, lehký snížek, který taje, jen co se dotkne bláta na ulicích. Hospodyně, spěchající domů z nákupů, na počasí nadávaly a klevetily, že za všechno můžou čarodějové, kteří svými bezohlednými zaklínadly úplně zrušili (a rozházeli) roční období. Dětem to nečekané překvapení udělalo radost a pokoušely se dělat sněhové koule, které ovšem daleko spíš vypadaly jako hroudy bláta. Drožkáři pro jistotu zvedli ceny, což zdůvodňovali větším rizikem zranění koní a vyšší cenou ovsa způsobenou neúrodou. Muži byli se situací povětšinou spokojeni, hned bylo o důvod víc zajít cestou domů do nějaké hospůdky a ohřát se panáčkem či dvěma silné kořalky nebo sklenicí svařeného vína.</p>
<p>Kdyby se ten večer naskytl v okolí ulice Všech věrných vazalů někdo hodně všímavý, mohl by v případě, že by zrak upíral jen na dlažbu (no, třeba, kdyby mu zrovna upadla nějaká ta mincička), zaznamenat zvláštní úkaz: na sněhu se doslova samy od sebe objevovaly šlépěje drobných rozměrů. Kolemjdoucího by klidně mohlo napadnout, že se tu pod kouzelným pláštěm, jenž se nějakým zázrakem zachoval, prochází nějaká čarodějka či drobný muž. Ale kdyby se na ulici nachomýtlo kouzelné stvoření, rázem by zjistilo, že se tu prochází mládenec, kterého z nějakého důvodu nepočetní kolemjdoucí nevidí, a on se musí každému, koho potká, vyhýbat.</p>
<p>Ale ani všímaví kolemjdoucí ani kouzelné stvoření se tam neobjevilo. Takže Trix dorazil do rezidence spoluvévodství Grizů a Solierů bez jakýchkoli problémů. Prošel kolem dillonské rezidence, minul rovněž spoustu baronských rezidencí (z větší části setmělých a pustých, nanejvýš si v nějakém malém pokojíčku krátili u rozpálených kamen čas hlídači) a zastupitelství Sam Aršanu (které samozřejmě mezi věrné vazaly nepatřilo, takže přestože stálo na této ulici, užívalo adresu ulice vedlejší). Nakonec se před Trixem objevila známá (pouze na základě popisu v registru spoluvévodského majetku) dvoupatrová vila s podkrovím. Štít nade dveřmi už byl změněn: erb i jméno Solierů byly zatřeny. Ovšem zatím si ještě nikdo nedovolil domalovat do erbu Grizů druhou polovinu Půleného trůnu, k tomu bylo zapotřebí nařízení krále, takže erb zůstal stejný jako dřív: polovina trůnu a měšec se zlaťáky. Na zatřeném erbu Solierů byla druhá polovina trůnu a meč… Vždyť první Solierové byli válečníci, zatímco Grizové obyčejní bohatí kupci…</p>
<p>Trix pevně sevřel rty. Je čaroděj. A teď ještě maličko asasín. Je silnější než jakýkoli voják nebo kupec. Pomstí se… ach, jak krutě se pomstí!</p>
<p>Krutě a hanebně.</p>
<p>Podstrčí nepříteli falešné důkazy…</p>
<p>Mohli by takový čin schválit jeho četní slavní předci?</p>
<p>Trix vraštil čelo a snažil se rozpomenout na příběhy, které se v rodině tradovaly. Zvláště ty úseky, o nichž letopisy mluvily jen mlhavě a opatrně…</p>
<p>Ano, nebylo o tom pochyb. Jeho četní slavní předci by jeho čin schválili. Kdyby teď mohli Trixe z onoho posmrtného světa nebo ze svého nového zrození sledovat, rozhodně by tleskali a křičeli: „Jsi kabrňák!“</p>
<p>V letopisech nebyl jediný baron, vévoda či král, který by některého ze svých nepřátel alespoň jedinkrát neporazil lstí či úskokem.</p>
<p>A o těch, kdo prohráli, protože nedokázali žádnou lest vymyslet a nepřítele obelstít, se v letopisech nepsalo.</p>
<p>Trix si povzdechl. Ne, on nemůže prohrát, to prostě nejde. Protože pak jeho rodiče zůstanou nepomstěni, Tianu dají za ženu starému nekromantovi, Šťovík zahyne v kobce, Iana popraví, z Chalanberiho se stane tulák a Annette z toho všeho zemře žalem…</p>
<p>„Trápíš se tím, co tě čeká?“ špitla Trixovi do ucha Annette, která mu seděla na pravém rameni.</p>
<p>„Proč jsem takový moula?“ zeptal se Trix. „Proč se mi příčí dělat takové věci?“</p>
<p>„Vůbec nejsi moula,“ řekla měkce Annette. „Nebo… dobře, třeba v něčem moula jsi, ale o to nejde. Jde o to, že jsi čestný a hodný kluk, který nemá rád hanebnosti. A teď jsi se ocitl v situaci…“</p>
<p>„Já vím,“ řekl zachmuřeně Trix. „Dobrá. Pojďme. Cítíš tu nějaká kouzelná stvoření?“</p>
<p>„Jsem snad nějaký stopař?“ užasla Annette. „Nevím. Zatím nikoho nevidím. Až ho uvidíme, tak to poznáme.“</p>
<p>Trix si vilu ještě jednou prohlédl. Sníh byl u vchodu odklizený, skoro všechna okna zářila jasným světlem, a odkudsi se dokonce linuly zvuky spinetu. Nejspíš byla rezidence plná lidí. Že by audience u Grizů? Vypadá to jako…</p>
<p>Ostatně možná to tak bude lepší… Proč se skrývat ve tmě, lepší je proklouznout jako strašidelný stín kolem veselících se nepřátel.</p>
<p>A odvést svou špinavou práci!</p>
<p>„Pokud je nutné potrestat zlo zlem, jsem připraven!“ řekl tvrdě Trix.</p>
<p>Hned v příštím okamžiku musel Trix uskočit a přitisknout se ke zdi, aby se vyhnul projíždějícímu kočáru. Ale ani kočí ani koně ho zjevně neviděli.</p>
<p>Jak tak Trix stál bokem, celý zamračený sledoval, jak z kočáru vystupují hosté. Z úryvků rozhovorů Trix pochopil, že ke Grizům právě přijel nejvyšší dvorní hodnostář pečující o královo ošacení. Což není právě nezanedbatelná hodnost, takže to znamenalo, že Griz si u Markella stojí velmi dobře…</p>
<p>Sluha, který přijel s hosty, zabouchal těžkým klepadlem. Otevřel mu komoří s pompézní parukou a ve sváteční žluté livreji. Dvorní hodnostář, hubený muž středních let, jeho stejně tak hubená a jen o trochu menší žena a jejích dcera, uhrovitá a zhruba patnáctiletá dívenka, vylezli z kočáru a pustili se k rezidenci. Trix se jako pěna vydal za nimi, přičemž se díval trošku stranou a hlavu měl lehce sklopenou.</p>
<p>Ale ať je umění asasínů jakkoli nevídané, zkušený sluha je stvoření skoro kouzelné. Komoří-pořadatel znervózněl a zavrtěl hlavou, jako by si všiml něčeho sice nehmotného, ale nenáležitého.</p>
<p>„Ehm… to… to jde s vámi?“ ujelo mu najednou.</p>
<p>Trixovo srdce se jako o překot rozbušilo, ale šel dál.</p>
<p>„Jaké to?“ řekl opovržlivě hodnostář.</p>
<p>„No… jste čtyři, že?“</p>
<p>„Tři,“ odsekl hodnostář. „Sluha zůstane u kočáru.“</p>
<p>Pořadatel se ještě jednou podíval skrze Trixe a rezignoval.</p>
<p>„Ano. Jistě. Pojďte dál prosím, pane…“</p>
<p>Královský hodnostář znechuceně zakroutil hlavou a vešel i s rodinou dovnitř, za nimi prošel i Trix a přesunul se více ke straně.</p>
<p>Velký sál u vchodu do domu byl jasně osvícený. Sluhové si odebírali od hostů kabáty a odnášeli je někam do šatny. U širokých schodů, které vedly do prvního patra, seděla harfenistka a tiše pobrnkávala na struny do melodie spinetu, která sem doléhala odkudsi shora. Hned jak se hodnostář svlékl, namířil si to k němu číšník, úplně zavalený nejrůznějšími skleničkami.</p>
<p>„Laliku!“ přísně zavolala žena hodnostáře.</p>
<p>„Uvítací přípitek, to jinak nejde!“ odpověděl a chopil se větší skleničky.</p>
<p>„Laliku!“</p>
<p>Audience u Grizů byla už v plném proudu a Griz se chtěl ukázat v tom nejlepším světle.</p>
<p>Trix nechal nově příchozí hosty být a přidal se ke sluhovi, který vyšel z kuchyně s podnosem, plným chlebíčků, a vydal se po schodech. Nakolik si Trix pamatoval, v přízemí byly ložnice pro služebnictvo, kuchyně, spíže a další prostory, které nestály za pozornost. V prvním patře se nalézaly přijímací sály a až ve druhém byly soukromé prostory půlvévodů a členů jejich rodin. Tam si to také Trix namířil a na sluhu už jen letmo mrknul, kterak nese chlebíčky do velkého sálu plného neznámých lidí.</p>
<p>Na odpočívadle v mezipatře před druhým patrem čekala Trixe první zkouška. Strážil tam muž, kterého Trix velmi dobře znal…</p>
<p>Cid Kang!</p>
<p>Kapitán stráže půlvévody Grize!</p>
<p>Spiklenec, zrádce a muž, který porušil přísahu.</p>
<p>Trix se pomalu posouval po schodech a snažil se mu nedívat do tváře. Cid Kang, který se tu nudil a díval se, opřený o zábradlí do přijímacího sálu, zbystřil. Narovnal se a položil ruku na jílec meče.</p>
<p>Trix zadržel dech, ale dál stoupal vzhůru.</p>
<p>„Kdo tu je?“ řekl potichu Kang. „No tak? Cítím tě!“</p>
<p>Trixovi strachy zvlhly ruce potem. Cid Kang byl starý, zkušený voják, a dokonce uměl i nějaká slaboučká zaklínadla. Možná má přece jen…</p>
<p>* * *</p>
<p>„Orlí zrak zkušeného vojáka snadno prohlédne tajemné zástěrky!“ vyslovil důležitě Kang.</p>
<p>Trix div nevyprsknul smíchy a rázem se přestal strachovat.</p>
<p>Tohle že bylo zaklínadlo? Měl to snad být nějaký Kangův nesmyslný nabubřelý pokus, jak uvidět neviditelné? Ale možná kdyby vedle něj stál jen vylekaný kluk, který se vyzná v magii, něco by se stalo. Magie funguje proto, že jí lidé věří… Ale Trix už byl sám skoro čaroděj! Přivolal bouři, bojoval s vitálními mágy a změnil živou dívku v knihu a zase zpět!</p>
<p>Co mu můžou tahle amatérská zaklínadla udělat. Buď je vojákovi daroval nějaký nepříliš schopný vesnický čaroděj, nebo si je sestavil sám…</p>
<p>Kang se chvíli pozorně rozhlížel, ale pak se uklidnil a znovu se opřel o zábradlí. Trix stál tak blízko, že se ho mohl lehce dotknout… Nebo ho kopnout o kousek níž, než jsou záda, tak, že by si zrádce za řinčení drátěné košile užil krásný průlet přes schody až dolů…</p>
<p>„Věnuj se, čemu máš!“ špitla mu do ucha Annette.</p>
<p>Trix toho sice želel, ale od Kanga se odvrátil a pokračoval po schodech nahoru. Trochu se bál, že když se ve druhém patře samy od sebe otevřou dveře, vzbudí to u všímavého strážníka pozornost. Ale měl štěstí. Dveře byly pootevřené. Trix se jimi prosmýkl a rozhlédl se.</p>
<p>Druhé patro vily bylo rozděleno na dvě části, stejné pro obě poloviny spoluvévodství. Pravá polovina byla ve vlastnictví Grizů, levá bývala Solierů.</p>
<p>A i když se to může zdát divné, vchod do poloviny Solierů byl hlídaný. Stráž ovšem nedrželi strážníci, ale seděl tam na odřené židli, nohu přes nohu, minotaur.</p>
<p>Když uviděl Trixe, vykulil na něj svoje býčí bulvy a vyskočil. Ukázalo se, že je jen o kousíček větší než Trix. Upřímně, byl to zvláštní minotaur: malý, hubený, neohrabaný, růžky mu sotva vyrážely, srst měl řídkou a šedou a halapartna, kterou svíral v ruce, na něj zjevně byla příliš velká.</p>
<p>„Tys… chto?“ zeptal se tichounce minotaur. „Co te tu? Ej… A… Aj…“ Minotaur couvl ve snaze schovat se za židli.</p>
<p>Z Trixova ramene ale vzlétla víla a dolétla k minotaurovi.</p>
<p>„Kolik ti je?“</p>
<p>„Pět… pět… pět…“ minotaur si odfrknul a třikrát roztáhl všech pět prstů.</p>
<p>Trix to pochopil. Nějaký čaroděj, snad ani ne špatný nebo bázlivý, nevyvolal dospělého minotaura, vojáka, ale takového výrostka. Ovšem v přímém boji by mladý minotaur proti člověku obstál, nemluvě o tom, že kdyby obyčejný voják nebo zloděj minotaura uviděl, s hrůzou by před tou stvůrou utekl. Ale takovou tu pravou minotauří sveřepost a prchlivost v sobě ještě neměl.</p>
<p>„Víš, kdo stojí před tebou?“ zeptala se ho Annette.</p>
<p>Minotaur se se strachem zadíval na Trixe a zakýval hlavou.</p>
<p>Říkejte si, co chcete, ale Trixovo vítězství nad minotaurem při Paclusově a Šťovíkově boji mu udělalo u těch sveřepých tvorů nebývalou reputaci.</p>
<p>„Já stát, nikoho nepuštět,“ plačtivě řekl minotaur. „Nebít mě! Já jen tady stát!“</p>
<p>„Annette, my tam nepotřebujeme,“ řekl tiše Trix. „To jsou bývalé komnaty Solierů. Musíme doleva…“</p>
<p>„Dobře,“ prohlásila víla. A pohrozila ještě minotaurovi pěstičkou. „Koukej na to! Nikoho jsi neviděl, nikoho jsi neslyšel, rozumíš ty rohatej?“</p>
<p>Minotaur zakýval, že rozumí.</p>
<p>„Jinak tě naklepeme jako roštěnku,“ pohrozila víla.</p>
<p>Minotaur dával celým svým vzezřením najevo, že takový osud by si nepřál. Annette se vrátila k Trixovi a spokojeně řekla:</p>
<p>„Pojďme. Ten ani necekne, může tak nanejvýš děsit krávy…“</p>
<p>Trix přikývl a vydali se do poloviny Grizů. Bylo tam ještě vlhko a všechno bylo zaprášené, jako v každém domě, kde se dlouho nebydlí. Ale všude stály truhly, balíky a krabice s haraburdím, které si s sebou panstvo přivezlo. Trix rychle vyhledal Satorovu ložnici a zkusil zaklínadlem otevřít dveře. Ale první, druhé ani třetí zaklínadlo nezabralo.</p>
<p>„Pusť mě,“ řekla Annette a vylétla ke klíčové dírce. Vlezla do ní až po pás, takže jí ven koukaly jen štíhlé droboučké nožky (Trix se cudně otočil) a pustila se do práce. V zámku to cvakalo, skřípalo a v jednu chvíli víla polohlasně zaklela a dodala: „Málem jsem si přiskřípla ruku…“</p>
<p>Nakonec zámek neochotně klapnul a dveře se otevřely.</p>
<p>„Co bys beze mě dělal, drahoušku…“ řekla hrdě Annette, když vylézala z klíčové dírky.</p>
<p>Postel nebyla ustlaná, v otevřeném šatníku halabala viselo oblečení. Jako by se všichni sluhové hned pustili do příprav audience a na pořádek v panských pokojí už nezbyl čas. Trix chvatně obešel pokoj, podíval se pod postel, do šatníku, a dokonce i na podezřelých místech proťukal zeď.</p>
<p>Nikde ale ani stopy po truhlách s penězi či po skrýši, v níž by se mohly nacházet.</p>
<p>„A nemohl bys vymyslet zaklínadlo na hledání zlata?“ zeptala se Annette.</p>
<p>Trix se jen rozesmál. Všemožná zaklínadla na hledání zlata, stříbra i drahých kamenů už čarodějové vymysleli a použili před mnoha a mnoha lety. To je stejné jako se zaklínadly, aby se člověk stal neviditelným, nebo s těmi, která otevírají cizí zámky…</p>
<p>Dá se z toho vyvodit smutný závěr o lidské povaze.</p>
<p>„Zkusíme se ještě podívat po ložnici půlvévodkyně…“ navrhl Trix.</p>
<p>Najednou ale uslyšel, jak bouchly dveře a někdo vešel do poloviny Grizů.</p>
<p>Že by se přepočítali? Že by minotaur překonal svou zbabělost a vyvolal poplach?</p>
<p>Nebo že by pojal nějaká podezření Cid Kang?</p>
<p>Trix přitiskl ucho ke klíčové dírce a nastražil uši.</p>
<p>„Kolikrát ti to mám opakovat, neštípej služebné, když jsou u toho lidé!“ zvučně zavrčel hlas. „Je to neslušné!“</p>
<p>Sator Griz!</p>
<p>„Tati, ale vždyť ty sám je štípáš pořád,“ odvětil Satorovi druhý hlas domáhající se svého.</p>
<p>Derrick Griz! Bratranec!</p>
<p>Trix sevřel pěsti.</p>
<p>„Jenže já, synku, to dělám šaramantně a galantně,“ poučil ho Sator. „Zatímco ty nemotorně a toporně. Tak se může chovat nějaký ubohý baronet, ale ne budoucí… ehm.“</p>
<p>„Vévoda,“ řekl Derrick.</p>
<p>„Ano. Vévoda. Co říkáš na ty velkoměstské trouby?“</p>
<p>Derrick se rozesmál.</p>
<p>„Souhlasím s tebou,“ řekl Sator „<emphasis>Nemohl byste mi půjčit sto zlatých na dobu neurčitou…</emphasis> Taková hanba. Království se utápí v korupci! Pojďme, synku. Půjčíme hodnostáři poctivé královské tolary…“</p>
<p>Derrick se hloupě zachechtal.</p>
<p>Trix slyšel, jak zaklaply dveře vedlejší místnosti. Pak se zpoza tenké stěny ozvalo cvakání. Trix s Annette se po sobě podívali. A všechno byla jasné: Sator Griz peníze ukrýval v pokoji svého syna.</p>
<p>Za pár minut Grizové Derrickův pokoj opustili. Trix vyčkal, dokud kroky neztichly úplně, a pak se obrátil k šatníku.</p>
<p>„Co jdeš dělat?“ zeptala se Annette. „Vždyť tady peníze nejsou.“</p>
<p>„Ale co prsten s holubem?“ opáčil Trix. „A králova panenka?“</p>
<p>Prsten po chvilce přemítání strčil do vnitřní kapsičky cestovní vesty Satora Grize. Půlvévoda si ji určitě nebude brát na audienci ke králi, ale detektivové prsten bez problémů najdou.</p>
<p>Panenku Trix s jízlivým úsměvem na tváři schoval na záchodku, který těsně sousedil s ložnicí, až na dno košíku s měkkými hadříky, pečlivě nastříhanými na kousky. Když ji najdou tam, Markell se takhle rozlítí dvojnásob.</p>
<p>Až pak se Trix vydal do vedlejšího pokoje. Annette mu zase pomohla otevřít dveře. Pokladnici ovšem našli bez problémů − pod Derrickovou postelí. Trix se musel nohama zapřít o postel, a i tak měl co dělat, ale truhlici zpod postele vytáhl.</p>
<p>Komplikace přišla až pak. Zámek, jímž byla truhlice zamčená, byla daleko menší než ve dveřích a Annette se do klíčové dírky nevešla.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ zeptal se Trix bezradně.</p>
<p>„A potřebuješ se nutně dostat dovnitř?“ zeptala se Annette. „Truhlu máš. V ní jsou peníze. Tak dělej!“</p>
<p>„Opravdu,“ Trix se vzchopil. Tahle dubová truhlice sloužila Grizům jako cestovní pokladnice už dlouhá léta. Tvrdé dřevo a skvělý zámek spolehlivě chránily zlato i stříbro. Ale magii nemohlo zastavit nic. Magii, která překonala víko truhlice a přeměnila poctivé královské tolary v odporné reály vitálních mágů a z hrdého profilu krále Markella učinila zlostnou tvář čaroděje Evicata!</p>
<p>Cosi jemně cvaklo a truhlice na okamžik zazářila růžovožlutým světlem.</p>
<p>„Jej!“ Annette se přikrčila. „Povedlo se?“</p>
<p>„Muselo se to povést,“ řekl Trix, který s námahou zastrkával truhlici na své místo. „Hlavně aby si dnes Sator nešel ještě jednou pro peníze…“</p>
<p>„To sotva,“ uklidnila ho Annette. „Když má tolik hostů.“</p>
<p>Když Trix vylezl z Derrickovy ložnice, zamyslel se: co kdyby třeba udělal někde na zdi nějaký strašidelný symbol? Nebo že by vyvedl ještě nějakou malou podlůstku… Třeba odstřihal na slavnostním obleku všechny knoflíky?</p>
<p>Ale generace předků na mladého Soliera z nebe (nebo odjinud) přísně shlížely, takže nakonec sebral rozum do hrsti. Tady nebylo místo pro takové pitomosti − hrála se ostrá hra.</p>
<p>„Pojďme, Annette,“ řekl Trix.</p>
<p>Minotaur u vchodu do poloviny Solierů dělal, jako že Trixe nevidí. Cid Kang sice i tentokrát znervózněl, ale Trix kolem něj prošel ve vteřince. Pak se neudržel a nahlédl cestou i do sálu.</p>
<p>Veselí bylo v plném proudu. Hosté tam těkali s poháry vína a talířky s jídlem v ruce, utvářeli hloučky, kde si něco vesele vykládali, sedali si kolem vodních dýmek, v nichž bublalo růžové víno a spaloval se voňavý jablečný tabák. Na maličkém jevišťátku vystupoval kouzelník a žonglér; maličký orchestr, složený ze spinetu, houslí a flétny, hrál jemnou melodii, kterou zespodu doplňovala harfa. V lustrech a svícnech hořely svíce. Děti, které s sebou hosté vzali na audienci, aby se seznamovaly s vysokou společností, obřadně seděly u krbu, pekly si tam v ohni párky a jablka a poslouchaly starší ženu s přívětivou tváří: a Trix ji dokonce poznal. Byla to stará vypravěčka pohádek, jimž Trix v jejím podání v dětství také občas naslouchal.</p>
<p>Člověk se jen otočí a všechno je jinak. Vždyť Trix tu teď stejně dobře mohl být v úplně jiné roli. Mohli přijet k Markellovi všichni společně, jak rodina Solierů, tak i Grizů. Strávit audienci u krále, navštívit Velký podzimní bál a pak se vrátit do spoluvévodství jako veselá a přátelská společnost…</p>
<p>Trix zvedl pohled nahoru a jeho oči se dívaly přímo do očí jeho bratrance Derricka, který důležitě procházel mezi hosty s pohárem červeného vína v ruce.</p>
<p>Derrick Griz vykulil oči, zbledl a upustil pohár na zem.</p>
<p>Trix kvapem očima ucukl a udělal krok stranou.</p>
<p>Dáma v přepychových růžových šatech, které teď byly dole celé zacákané vínem, se do Derricka rozhořčeně vpíjela očima. Kde se vzal, tu se vzal Sator, dámě se omluvil a s lehkým úsměvem vzal Derricka kolem ramen a odvedl ho stranou, přímo k Trixovi.</p>
<p>„Ty už neudržíš skleničku?“ zlostně zasyčel Sator. „Co je to s tebou?“</p>
<p>„Já…já…“ Derrick se ohlížel a pak se ublíženě podíval na Grize. „Viděl jsem… Zdálo se mi…“</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Zdálo se mi, že tady, právě na tomhle místě stojí bratranec…!“</p>
<p>„Jaký bratranec?“</p>
<p>„Trix. Stojí a smutně se na mě dívá!“</p>
<p>„Co to plácáš?“ Sator se rozhlédl. „Kde by se tu vzal? Zatkli ho, teď sedí v kobce a zítra ho popraví! Tady všude jsou stráže!“</p>
<p>„A na rameni mu seděla droboučká krásná dívka v průhledných šatech, bimbala nožkama a dělala na mě oči…“ řekl zmučeně Derrick.</p>
<p>„Takže,“ řekl Sator po chvilce mlčení. „Zjevně je to příliš brzy, abys chodil na bály, kde je taková spousta mladých dam. Ať už jsi ve svém pokoji! Polij se vědrem studené vody a ulož se na něco tvrdého! Bez matrace! A ruce si dej přes deku, rozumíš?“</p>
<p>Derrick se celý ponížený plaše rozhlížel a pustil se nahoru. Sator si vzdychl a zamumlal si cosi, co Trixe sice na jednu stranu zarazilo, ale na druhou se celý nadmul pýchou.</p>
<p>„Proč zrovna já mám za syna takového nekňubu, a Solierům se narodil tak odvážný a chytrý kluk? Za co mě trestáš…?“</p>
<p>Sator se vrátil k hostům a Trix s pohledem upřeným do země proklouzl podél zdí do přízemí. Tam počkal, až si pořadatel zaběhne do kuchyně pro nějaký ten kousek masa nebo pohár vína, vyběhl ven a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>„Musíš být opatrnější,“ vyčinila mu víla. „Přece jen nejsi neviditelný. A když se někomu díváš do očí, je všechno umění asasínů to tam.“</p>
<p>„Zamyslel jsem se,“ řekl Trix. „Promiň. Přemýšlel jsem o mámě… o tátovi… O tom, že jsme tu klidně mohli být společně…“</p>
<p>Víla si povzdechla a pohladila Trixe po ušním lalůčku.</p>
<p>„Chápu. Pojďme domů, drahý, potřebuješ se vyspat.“</p>
<p>„A víly taky mají maminku a tatínka?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Ale ano, mají,“ přikývla víla. „Ale děti odkládají… Odloží malou vílu do kvítku a ta z něj za tři dny vystoupí jako dospělá víla.“</p>
<p>„Takže jsi je nikdy neviděla?“ podivil se Trix.</p>
<p>„Ne…“ přitakala víla. „My to tak máme.“</p>
<p>„Nic si z toho nedělej,“ řekl Trix.</p>
<p>„Já si z toho nic nedělám. Třeba gnómové svoje děti ještě malé, neplnoleté dávají do sousedních dolů… Draci vyhánějí svá dráčata z hnízda, sotva se naučí lítat. Zato minotauři jsou velmi starostliví rodiče.“</p>
<p>„U nás u lidí je to všechno dohromady,“ vzdychl si Trix. „Je to jak kde…“</p>
<p>„Taky proto jste vy lidé,“ řekla víla, „schopni najít společný jazyk s jakýmkoli kouzelným stvořením, protože víte, jak se kdo v jaké situaci chová. Ale lidi se odhadnout nedají…“ Na chviličku zmlkla, kymácela nožkama ve vzduchu, ale pak se zasmála a dodala: „Proto se mi líbíte.“</p>
<p>Trix se usmál:</p>
<p>„Co bys řekla, nezajdeme cestou domů do květinářství? Koupil bych Tianě kytičku…“</p>
<p>„Jasně, a můj bude všechen pyl!“ radostně souhlasila víla.<strong>3.</strong></p>
<p>Když se Trix vrátil do hostince, Tiana už spala. Věrný Chalanberi, který bojoval se spánkem před zbytečkem svíčky, otevřel dveře a zamumlal:</p>
<p>„Tiana to domluvila, jojo, zítra nás přiberou do delegace alchymistů… To je všechno… Spát, chce se mi hrozně spát…“</p>
<p>„Ty se ani nezeptáš, jestli jsem to všechno zvládl?“ urazil se Trix.</p>
<p>„Jak bys to mohl nezvládnout?“ podivil se Chalanberi a dovrávoral k posteli, na níž už spala Tiana. „Jsi přece čaroděj…“</p>
<p>Sfoukl svíčku a namířil si to na postel k sestře.</p>
<p>„Ne!“ zavolal na něj Trix. „Neruš ji… ať se vyspí. Pojď si lehnout ke mně.“</p>
<p>„A nebudeš v noci kopat?“ zeptal se Chalanberi.</p>
<p>„Nebudu,“ řekl Trix, zatímco umisťoval kytičku orchidejí do sklenice s vodou.</p>
<p>„Ale já jo, jojo,“ řekl spokojeně Chalanberi. „Jestli teda nespadnu…“</p>
<p>Trix byl unavený, že si ani nevšiml, jestli klouček kope nebo ne. Tím spíš že v polovině noci Chalanberi opravdu z úzké postele spadl a zbytek noci spal na zemi. Trix ze sna mlhavě slyšel, jak laskavá Annette nadává, co že je to za svět a poletuje po pokoji, aby zakryla spícího Chalanberiho oblečením a strčila mu pod hlavu bundu. Pak už se ale nějak strašně rychle rozednilo, Chalanberi se probudil a začal si stěžovat, že je mu zima a že ho Trix shodil a že mu šváb přeběhl po ruce. Nato se probrala Tiana a jala se ho utěšovat…</p>
<p>Bylo třeba vstávat.</p>
<p>Na snídani nikdo neměl chuť. Trix stručně Tianě shrnul svá včerejší dobrodružství. Tiana mu pověděla o svých. Když prý alchymista, který byl právě na službě, uslyšel o receptu na <emphasis>Třaskající oblaka,</emphasis> úplně se mu proměnila tvář a během pár minut stála Tiana před představeným cechu. Prozíravě jim sdělila, že ještě s kamarádem utekli z dillonského cechu alchymistů a že ona zná jen půlku receptury. Chvilku si všechno vyjasňovali, ale po nedlouhých sporech dosáhla toho, že jí i druhovi byla přislíbena účast v delegaci, která půjde na audienci ke králi Markellovi. Hned po ní Tiana přislíbila předat celou recepturu alchymistům Hlavního města.</p>
<p>„A nenapadlo je, že jsi holka?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Alchymisty?“ Tiana se rozesmála. „Málo je znáš. Dokonce ani kdybych přišla v sukni, s dlouhými vlasy a s vějířem a zmínila se o <emphasis>Třaskajících oblakách,</emphasis> nic jiného by je nezajímalo.“</p>
<p>„To je dobře,“ řekl Trix. „Kde se s nimi setkáme?“</p>
<p>„Na náměstí u paláce. Navrhovali, ať přijdeme k nim do cechu. Ale je tam velmi hluboké podzemí a mají vlastní vyšetřovatele… Rozhodla jsem se radši je nepokoušet.“</p>
<p>Trix vážně přikývl. Svou stráž, vězení i katy měly všechny silnější cechy. V Dillonu se třeba za nejhrozivější považovala stráž cechu cukrářského. Říkalo se, že v podzemí cechu trpí spousta špionů, kteří se pokoušeli zjistit tajemství nelepivé marmelády nebo cedrových oříšků s čokoládovou náplní. V Hlavním městě byly nejsilnější cechy, které byly nějak svázané s povyražením: cech krejčovský, cech mistrů holičů a kadeřníků, cech zpěváků a tanečníků, cech herecký a cech cirkusáků. A nejspíš ani cech alchymistů, do jehož činnosti spadaly i ohňostroje a výroba pestrých barviček a papírového hada (výroba konfet tradičně zůstávala u cechu kolářského, protože konfety byly kulaté, a když padaly dolů, otáčely se), na tom nebyl se svým vlivem špatně.</p>
<p>„To bylo rozumné,“ řekl Trix. „Takže půjdeme?“</p>
<p>„Půjdeme, jojo!“ vykřikl radostně Chalanberi.</p>
<p>Trix a Tiana se na něj udiveně podívali.</p>
<p>„Cože?“ Chalanberi zůstal stát jako opařený. „Chcete říct, že mě s sebou nevezmete?“</p>
<p>„Jojo,“ řekla Tiana.</p>
<p>„Neposmívej se mi!“ chystal se rozbrečet Chalanberi. „To mi nemůžete udělat!“</p>
<p>„Můžeme,“ řekl Trix. „Je to příliš nebezpečné, to zaprvé. A zadruhé tě těžko budeme vydávat za učedníka alchymie, takové malé tovaryše ani neberou.“</p>
<p>Chalanberiho tvář zahalila nedětská vážnost.</p>
<p>„Pochopil jsem to,“ řekl. „Všechno jsem pochopil… Nikdy jste mě nebrali vážně. Byl jsem pořád jen takový zábavný společník hlavních hrdinů, malý chlapeček s legračním zlozvykem říkat, ať se to hodí nebo ne, <emphasis>jojo.</emphasis> Ale teď jsem vám začal při vašich dobrodružstvích překážet, tak mě prostě necháváte stranou. Je zázrak, že jste mě ještě nedali jako učedníka k hercům nebo jste mě nenechali jako zbrojnoše u Pacluse. Cítil jsem to, cítil jsem, že v tu chvíli visí můj osud na vlásku!“</p>
<p>Trix s Tianou se po sobě rozpačitě podívali.</p>
<p>„Chalanberi,“ řekla laskavě Tiana a chlapce objala. „Jsi můj jediný příbuzný, jsi můj mladší bratříček a je mi úplně jedno, že nevlastní! Pomohl jsi mi utéct z paláce, bojoval jsi s vitálními mágy! Ale teď, čestné slovo, tě nemáme jak protáhnout s sebou! Pochop to…“ vzdychla si, „…je síla, která nás převyšuje. Existuje určitá logika věcí. A do téhle logiky tě teď nijak neumím dostat. Bylo by to násilné a jen by to působilo směšně!“</p>
<p>„Chápu…“ řekl smutně Chalanberi a díval se do země.</p>
<p>„Takže ty zůstaneš v hostinci. A my ti řekneme, že budeš hlídat… no… nějakou věc. Tu ti tady necháme. No, třeba zbytky tady toho pytle… A ty budeš poslušný kluk a počkáš tu na nás, ano?“</p>
<p>„A zapadne do logiky věcí, když počkám jen chviličku a pak vyjdu z hostince a vydám se za vámi?“ zeptal se Chalanberi.</p>
<p>„Zapadne,“ přikývla Tiana. „Ale do paláce se stejně dostat nemůžeš. A pak budeš stát jako trouba na dešti a čekat na nás…“</p>
<p>„A bude to hrozně dojemné,“ řekl Trix. „Chlapeček, který stojí na lijáku před obrovitým královským palácem a čeká na svou sestru a staršího kamaráda. A oni nejdou a nejdou, už se stmívá, lidé se rozcházejí a jen malá žalostná postavička…!“</p>
<p>„A dost,“ řekla Tiana. „boty už mu dosluhují. Nastydne se a umře! K čertu s takovou logikou…“ zavrtěla hlavou a příkře to ukončila. „Víš co. My tě zamkneme. A z okna nevylezeš, protože se bojíš výšek a takový hlupák nejsi!“</p>
<p>Tím byl spor uzavřen. Chalanberi svěsil hlavu, sedl si u okna a se sestrou a Trixem se ani nerozloučil.</p>
<p>Zůstala s ním Annette. Vílu nemohli vzít už vůbec − kouzelné stvoření by našli okamžitě, jen co by překročilo práh paláce…</p>
<p>„To nic,“ řekla Tiana, když scházeli dolů po schodech. „Chvíli bude uražený a pak nám to odpustí.“</p>
<p>„A když nás popraví,“ dodal Trix, „aspoň on zůstane naživu.“</p>
<p>„Vlastně ano!“ vykřikla Tiana. „Ani mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet!“</p>
<p>* * *</p>
<p>Na náměstí přišli Trix s Tianou včas. Dlužno říci, že nepršelo, a dokonce i včerejší snížek všechen roztál. Jen bylo lezavo a nad městem visely nízké šedé mraky, ale počasí vládlo spíš jarní.</p>
<p>„Když všechno dobře dopadne,“ řekl Trix, „musíme zajet do Hlavního města na jaře. Prý tu bývá moc krásně.“</p>
<p>Ale Tiana zjevně neměla na rozhovor náladu. Zřejmě jí nakonec došlo, jak těžká zkouška je čeká. Chvíli se potloukali kolem brány, ale pak si u pouličního prodavače koupili každý jedno svařené víno, u trhovce si prohlédli rytiny. (Jako naschvál dneska měli štěstí na samé truchlivé náměty: <emphasis>Poprava spiklenců, Markell posílá do vězení barona zrádce, Pohled na Ústřední věznici za deštivého večera.</emphasis>) Delegace alchymistů se na náměstí objevila, když hodiny odbíjely tři čtvrtě na jedenáct.</p>
<p>Jak jim ukládá protokol, šli alchymisti pěšky, bez pokrývek hlavy a čas od času zvedali ruce k nebi a velebili krále. V čele průvodu šli tři nejstarší alchymisti a nesli symboly své profese: pytlík s výbušnou směsí (na kterém bylo tučně napsáno: <strong>Imitace. Není výbušné!),</strong> raketu na tyči a baňku s purpurovou barvou. Malí tovaryši (některým chyběly prsty na rukou, jiní měli pásky přes oko) rozhazovali kolem petardy.</p>
<p>Ale ještě silněji než petardy ohlašoval alchymisty závan chemikálií, s nimiž pracovali ve svých dílnách. Na této úrovni mohli s alchymisty zápasit jen kanálníci, jejichž cech měl výlučné právo setkávat se s králem nikoli v trůnním sále, ale před palácem, na čerstvém vzduchu.</p>
<p>Tiana chytla Trixe za ruku a vlekla ho průvodu naproti. Stařík s pytlíkem výbušné směsi se podíval na Tianu, pak na Trixe a na o něco mladšího alchymistu, který šel za ním. Ten píchnul do boku alchymistu sice úplně mladého, ale dočista plešatého, který měl na hlavě pozoruhodné tmavě modré, červené a zelené barevné skvrny. Pestrobarevný alchymista k sobě přivolal Tianu s Trixem a ukázal jim místo za sebou, kde šli další tovaryši, o kousek starší než oni.</p>
<p>Tiana si stoupla hned za pestrobraveného alchymistu, Trix vpravo vedle ní. Na hlavy jim dali čepičky s emblémem cechu, překříženou pěstí a raketou. Trixovi kdosi strčil ho ruky lahvičku se stříbrným práškem. Tianě zase řehtačku na dlouhé tyčce a nařídili jí s ní otáčet. Co má společného řehtačka s alchymisty, Trix nepochopil.</p>
<p>S tím, jak se alchymisti blížili k bráně, hlučeli víc a víc. Bouchaly petardy, vzdouvaly se bengálské ohně, po zemi skákaly práskavé kuličky a do nebe vzlétali ohniví motýli. Ženám, které přibíhaly k procesí, dávali tovaryši pestré barvičky na malování, muži dostávali po lahvičce inkoustu a děti pastelky. Když se to shrne, alchymisti dělali vše pro to, aby si získali sympatie občanů.</p>
<p>Před hlavní branou se delegace zastavila. Vstříc jim obřadně vyšel královský správce. Podle staré tradice se díval pouze pod nohy a dělal, jako že nikoho nevidí. Měl na sobě historickou kamizolu s lesklými knoflíky a na hlavě honosný klobouk. V ruce třímal vyřezávanou hůl z lesklého černého dřeva.</p>
<p>„Poddaní ke králi!“ pronesl skřípavým hlasem starý alchymista s raketou na tyčce.</p>
<p>Správce se procházel před branou a tvářil se, jako že nic neslyší.</p>
<p>„Poddaní ke králi!“ tentokrát jednohlasně zvolala celá delegace.</p>
<p>Správce opět nic.</p>
<p>Tři nejstarší alchymisti zvedli ruce. Tentokrát už zvolala nejen celá delegace, ale také přihlížející, kteří stáli na náměstí:</p>
<p>„Poddaní ke králi!“</p>
<p>Bralo se to tak, že pokud přihlížející delegaci cechu nepodpoří, nemá smysl ji pouštět dál, protože není důvodu, aby s ní král ztrácel čas. Samozřejmě že dav podpořil delegaci vždycky. Koneckonců nejmíň polovinu davu tvořili ženy, děti a další příbuzní příslušníků cechu.</p>
<p>Na třetí zvolání královský správce zareagoval; zvedl hlavu, s hraným údivem obhlédl alchymisty a prohlásil:</p>
<p>„Jeden, dva…“</p>
<p>„Tři, čtyři!“ sborem odpověděli alchymisti.</p>
<p>Správce jako by zapomněl, kolik napočítal, zavrtěl hlavou a začal znovu:</p>
<p>„Jeden, dva…“</p>
<p>„Tři, čtyři!“ znovu odpověděli alchymisti.</p>
<p>„Kdo přichází?“ přísně se zeptal správce.</p>
<p>„Ti nejchytřejší!“ řekl vůdce v čele alchymistů.</p>
<p>„Ti nejodvážnější!“ přidal druhý.</p>
<p>„Ti nejšikovnější!“ uzavřel třetí.</p>
<p>„Jeden, dva…“ začal správce znovu přepočítávat.</p>
<p>„Nás se nedopočítáte!“ odpověděli alchymisti.</p>
<p>„Tři čtyři!“ pokračoval správce.</p>
<p>„My čas máme!“ povzbudili ho alchymisti.</p>
<p>Správce obřadně mávl rukou a prohlásil:</p>
<p>„<emphasis>Noha pevná, zrak jistý je.</emphasis></p>
<p><emphasis>Oddíl ke králi již putuje!</emphasis>“</p>
<p>Alchymisti začali pochodovat na místě a vyráželi:</p>
<p>„<emphasis>Raz-dva, t</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>-čtyři!</emphasis></p>
<p><emphasis>Tři-čty</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>, raz-dva!</emphasis>“</p>
<p>Trix cítil, jako ho rytmus podvědomě unáší s sebou. Brána se pomalu a slavnostně otevřela a procesí alchymistů se pustilo za správcem a zvolna vplouvalo za zámeckou zeď.</p>
<p>„Raz-dva, tři-čtyři!“ řvali alchymisti z plna hrdla. Delegace prošla za bránu a ta se za nimi zavřela. Ocitli se na malém prostranství před hlavní budovou paláce.</p>
<p>Správce hned přešel k běžnému chování, přistoupil k nejstarším alchymistům a podal si s nimi na uvítanou ruku. Zapředl se krátký hovor. Správce se usmíval, na cosi se ptal a alchymisti odpovídali. Ti, kteří stáli hodností níže, trpělivě čekali. Pestrobarevný alchymista si drbal skvrny na plesce. Modrá skvrna ho zjevně znepokojovala nejvíc. Nejmladší tovaryše už nebavilo jen tak stát, a tak si začali z legrace dávat herdy do zad, dokud každý nedostali od starších tovaryšů po pohlavku.</p>
<p>Nakonec správce hovor se stařešiny ukončil a promluvil ke všem alchymistům:</p>
<p>„Chvilku pozornosti, vážení mistři… Jeho Veličenstvo se dnes probudilo v dobrém rozmaru. Vpředvečer vyhrálo Veličenstvo v kartách dva zlaté na ministrovi financí, v noci se Jeho Veličenstvu zdál pěkný sen a i ráno proběhlo vše bez mráčku. Na sebe si král vybral řasené červené kalhoty, bílou lněnou košili a baret se sokolím pérem. Kabátec si nechal přinést v barvě lila, zkrácené délky, lemovaný hranostajem. Vše ukazuje na to, že má velmi dobrou a přátelskou náladu. Máte mimořádné šance dostát toho, co byste si přáli!“</p>
<p>Mezi alchymisty to povzbuzené zašumělo.</p>
<p>„Navíc po vaší audienci hodlá král přísně odsoudit zákeřné spiklence,“ dodal správce, „což vždycky přispívá k rychlému a kladnému vyřešení běžných žádostí… A teď vás poprosím, abyste mě následovali! V paláci nehlučte, ničeho se nedotýkejte, na židle ani divany si nesedejte, neplivejte na zem a nesmrkejte. U vchodu každý dostanete filcové papuče, ty si prosím navlékněte přes své boty, abyste nezašpinili a nepoškrabali parkety. A zvlášť pro mládež: sály v paláci střeží i tajné stráže, pokud byste se snad snažili někde schovat, budete přísně potrestáni!“</p>
<p>Tovaryši rázem umlkli. Alchymisti se vydali směrem ke vchodu do paláce. Vedle něj stálo několik sluhů a rozdávalo z velké dřevěné bedny špinavé filcové pantofle obřích rozměrů. Jak to tak bývá, u dveří se vytvořil menší shluk, ale během pěti minut se všichni přezuli a pokojně následovali správce po palácových chodbách.</p>
<p>A jakkoli byl Trix donedávna relativně v klidu, teď v něm s každým krokem stoupalo napětí.</p>
<p>Jistě, král Markell je spravedlivý.</p>
<p>Ale král Markell je pravý král. Blaho království je pro něj důležitější než spravedlnost.</p>
<p>Pokud je pro blaho království dobré, aby místo Solierů a Grizů vládli jen Grizové, Markell s tím bude souhlasit. Pokud si blaho království žádá, aby se Tiana provdala za hlavu vitálních mágů, Markell ji vydá. Pokud ho blaho království bude tlačit, aby popravil Šťovíka, Iana a Trixe − Markell váhat nebude.</p>
<p>Když si Trix kdysi četl v letopisech o činech velkých králů, byl jimi nadšen. Jak Markell Rozumný pro blaho celé země poslal do vyhnanství své staré přátele, a porušil tak všechny přísahy přátelství na život a na smrt, zvedl daně ve svém rodném městě nebo omilostnil zločince… a mnohé další činy, které neměly nic společného se spravedlností, ale přispívaly k rozrůstání a rozkvětu země. <emphasis>Plevel se musí zničit už od kořenů. Království přátele nemá, ty mívají jen králové. Vláda nespočívá ve spravedlnosti, naopak ji potírá.</emphasis> − Tenkrát v něm tyto i jiné královy okřídlené výroky žádné námitky nevyvolávaly.</p>
<p>Až teď, když šel v řadách alchymistů, pro něž mohl být dnes největší nepříjemností zákaz hlučných ohňostrojů, si Trix uvědomil, že tahle krutá moudrá slova, která jistě byla známa i Markellu Veselému, se plně vztahují i na něj s Tianou.</p>
<p>A to se mu vůbec nelíbilo.</p>
<p>„Všechno bude v pořádku,“ špitla mu do ucha Tiana. Ale podle dívčina hlasu jí běžely hlavou myšlenky velmi podobné těm Trixovým.</p>
<p>Trix si povzdechl, přikývl, a aby se trochu rozptýlil, začal si prohlížet obrazy, které zdobily komnaty, přes něž procházeli.</p>
<p>Byly na nich jak veselé scénky z běžného života, jako v Dillonu, audience, oslavy, bály, tak zátiší i plátna zaznamenávající bitvy.</p>
<p>Ale nejvíc tu z nějakého důvodu bylo krajinomaleb. Třpytící se hory Křišťálových ostrovů, rozpálené pouště Sam Aršanu, průsmyky a údolí Šerých hor, bílý písek jižních ostrovů obklopený průzračnou modrou vodou, zelené louky a husté lesy neznámo kde…</p>
<p>Jak by bylo krásné tam být! Popovídat si s mudrlantskými samaršanskými mudrci, vykoupat se v teplém moři, vylézt na vrcholky hor…</p>
<p>Ale teď bylo všehovšudy potřeba jediné: přesvědčit Markella o Grizově zradě!</p>
<p>Alchymisti konečně došli do trůnního sálu, velmi dlouhého, s vysokým klenutým stropem, který podpíraly bílé mramorové sloupy, a tam se zastavili. Správce rychle a umně rozmístil delegaci po sálu tak, aby se nemíchala s dvořany, kteří očekávali příchod krále, a ukázal, jak se mají králi klanět (představení cechu se v tomto případě považovali za rovny vyšší aristokracii a poklekávali na jedno koleno, všichni ostatní na obě), jak vstát, jak se dívat na krále, když se na někoho obrátí s otázkou (dívat se bylo třeba pohledem věrným a milujícím, nikoli ale servilním).</p>
<p>Poté se správce vzdálil ke dveřím vedoucím do královských pokojů; nastoupilo čekání.</p>
<p>Trix, kterého sžírala netrpělivost a který současně toužil po tom, aby se král Markell vůbec neobjevil, se rozhlížel po dvořanech. Některé tváře mu mlhavě někoho připomínaly. Ale i kdyby se už někdy s někým z nich setkal, pomoc se od nich čekat nedala…</p>
<p>A konečně správce bouchl třikrát holí o zem a zavládlo naprosté ticho. Za pár okamžiků se dveře otevřely a král Markell Veselý vstoupil do trůnního sálu.</p>
<p>Dvořané se klaněli či poklesali na jedno koleno, podle své urozenosti a darovaných svobod. Sem tam někdo dokonce zůstal hrdě stát − ovšem jen na vteřinku, aby všichni mohli ocenit jeho privilegium, načež se i tento sklonil k pokloně. I svobod je třeba požívat rozumně…</p>
<p>Trix tedy poklekl, jak měl, na obě kolena (i když jako půlvévoda klidně mohl jen na jedno nebo se i pouze hluboko poklonit) a po očku se díval na Markella.</p>
<p>A upřímně řečeno král dělal velmi dobrý dojem.</p>
<p>Nebyl ještě starý, trochu při těle, ale přitom statný, vlasy, jež mu držela tenká koruna pro běžné dni, mu spadaly na ramena v hustých loknách, tvář měl vážnou, ale byl v ní znát skrytý úsměv, který se mohl kdykoli objevit a díky němuž také král získal přídomek Veselý. K trůnu šel klidně a jistě a cestou královským pohybem občas někoho z dvořanů pobídl, aby povstal, a cosi mu spěšně špitl. Podtrženo sečteno Markell Veselý byl králem hodným slavného rodu Markellů.</p>
<p>„Jeho Veličenstvo král Markell,“ slavnostně oznámil herold, který stál nalevo od trůnu.</p>
<p>Král důstojně usedl na celkem jednoduchý a skromný trůn z leštěného bílého dřeva (jediné, co obyčejnost trůnu narušovalo, bylo několik desítek velkých černých briliantů, které se na pozadí bílého dřeva skvěly temným leskem). Kolem trůnu se jakoby odnikud zjevily stráže: mladí muži s kamennou tváří, oblečení do lehkého brnění ze šedé kůže, jež jim nebrání v rychlém pohybu. Král přehlédl očima všechny, kteří se tu shromáždili, a řekl:</p>
<p>„Dobré ráno, moji drazí!“</p>
<p>Dvořani se halasně zvedali z poklon.</p>
<p>„I vy, moji neméně drazí… jen trošku výrazněji čpící,“ dodal král.</p>
<p>Alchymisti se začali zvedat a dvořani se zachichotali pod vousy.</p>
<p>„Kolik jsme v tomto roce zaplatili cechu za ohňostroje, barvy, parfémy, prášek proti štěnicím, léky na nachlazení a jedy pro tajné služby?“ zajímal se král.</p>
<p>„Sedm tisíc tři sta šest zlatých tolarů,“ oznámil bez meškání správce.</p>
<p>„Drazí moji…“ zopakoval se sarkasmem v hlase král. „Nuže, poslouchám vážené představené cechu.“</p>
<p>„Vaše Výsosti!“ Stařec s baňkou vystoupil o krok vpřed. „Blíží se novoroční svátky, oblíbené to dny mezi lidem.“</p>
<p>„Ano, už jsem o tom slyšel,“ přitakal král.</p>
<p>„Váš lid, Sire,“ pokračoval alchymista, „obvykle slaví tento svátek vypouštěním tajtrdlic, raket a ohňostroji. Ale už devět let, od té doby co jsou platná dočasná omezení…“</p>
<p>„Chápu, chápu,“ zívl si král. „Slyšte moje rozhodnutí. Zákaz na zvláště hlučné a barvami hýřící ohňostroje bude zrušen…“</p>
<p>„Cože?“ Alchymistu to tak vyvedlo z míry, že skočil králi do řeči. Ale Markell, který něco takového zjevně očekával, se nenechal rozčílit a jen se ušklíbl:</p>
<p>„Zákazy budou zrušeny. Navíc za čtyři měsíce plánuji udělat velkou oslavu, na kterou se bude váš cech muset řádně připravit. Ohňostrojů bude spousta!“</p>
<p>Sál úplně ztichl.</p>
<p>„Ale na Nový rok v Hlavním městě žádné ohňostroje nebudou,“ laskavě pokračoval král. „Aby královnu nepoděsily vaše zážehy a výbuchy a neporodila předčasně!“</p>
<p>„Ó, Sire!“ pronesl alchymista.</p>
<p>Markell se postavil a slavnostně prohlásil:</p>
<p>„Radujte se! Královna čeká následníka trůnu.“</p>
<p>Zdálo se, že pro dvořany to nebyla žádná novinka. Ale samozřejmě bylo královo první oficiální oznámení noviny provázeno náležitým jásotem. Alchymisti pár vteřin informace zpracovávali. Zpráva o tom, že na Nový rok nebudou ohňostroje, je zjevně rozladila. Ale zase to, že pak přijdou velké oslavy…</p>
<p>Alchymisti rovněž začali jásat.</p>
<p>„Sire, budeme šťastni…“ neopatrně začal hlavní představený alchymistů.</p>
<p>„Když nám budete moci vystrojit ohňostroje gratis, jako dárek následníkovi trůnu,“ doplnil Markell. „Vím, vím. Jistě, to můžete.“</p>
<p>Jásot alchymistů se poněkud přitlumil.</p>
<p>„No a teď,“ spustil Markell, „když jsme vyřešili žádost cechu alchymistů, pustíme se do soudnictví a potrestáme…“</p>
<p>„Můj panovníku!“ vykřikla náhle Tiana, prodrala se mezi zkoprněnými alchymisty a vystoupila vpřed. Trix ji na zdřevěnělých nohách následoval.</p>
<p>A pokud se po králových slovech o následníkovi rozhostilo ticho, teď nastoupilo mrtvolné bezhlasí. Zdálo se, že všichni strachy přestali dýchat. Pak cosi mlasklo: to z otevřené pusy hlavního představeného alchymistů vypadl umělý chrup a zvučně dopadl na zem. Alchymista si kvapně zakryl ústa rukama.</p>
<p>Chvíli se Markell se zájmem díval na Tianu. Pak zvedl pravou ruku a stráže v lehkém koženém brnění, které už měly k dětem namířeno, se stáhly.</p>
<p>„To je zajímavé,“ řekl král. „A v každém případě nečekané. Vysvětli mi, chlapče, jak tě vůbec napadlo skočit králi do řeči?“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ řekla Tiana a sklonila hlavu. „Právo přerušit slovo krále bylo darováno mému rodu vaším slavným předkem!“</p>
<p>„Jakže,“ ožil král. Podíval se na herolda, ten přistoupil ke králi a cosi mu v rychlosti sdělil. „Ale šlo o jeden jediný případ…“ řekl král a s pochybami pohlížel na Tianu. „Řekni mi, kdo a kdy toto právo získal?“</p>
<p>„Velký král Markell Rozumný dal toto právo prvnímu knížeti Dillonovi poté, co kníže přerušil krále, který právě pronášel přípitek s pohárem otráveného vína v ruce. Markell Rozumný tehdy řekl: <emphasis>Od dnešního dne můžeš ty a tvoji potomci přerušit slovo krále vždy, pokud jsou jeho slova ukvapená nebo nerozumná!</emphasis>“</p>
<p>„V rodu Dillonů ale není žádný následník mužského pohlaví,“ řekl král.</p>
<p>„Já také nejsem mužského pohlaví, panovníku,“ odpověděla odvážně Tiana. „Pokud je nutné to dokázat…“</p>
<p>„Ne, ne, není třeba opakovat obětavé hrdinské činy kněžny Codivy!“ spěšně řekl Markell. „Chceš říci, že ty jsi… kněžna Tiana?“</p>
<p>Tiana udělal pukrle, což v pánských šatech stejně nevypadalo příliš elegantně.</p>
<p>„A chceš říci… kněžno… že má slova jsou ukvapená nebo nerozumná?“</p>
<p>„Ano, můj panovníku!“ odpověděla statečně Tiana.</p>
<p>Králův pohled se stočil na Trixe.</p>
<p>„A ty, mladíku…“ král se zarazil a podezřívavě si Trixe prohlédl. „Nebo ani ty nejsi mládenec?“</p>
<p>„Jsem Trix Solier, následník půlvévody Retta Soliera, úkladně zavražděného zrádcem Satorem Grizem!“ vykřikl Trix a dodal „Sire…“</p>
<p>Ať se to může zdát jakkoli divné, král Markell se rozveselil.</p>
<p>„Báječné,“ řekl, „ani mě nenapadlo, že by dnešní den mohl být tak plný překvapení. A jak jste se dostali k cechu alchymistů?“</p>
<p>„Lstí, Sire,“ přiznala Tiana. „Tito dobří lidé za nic nemohou. Nevěděli, kdo jsme.“</p>
<p>„Dobře, vyčistíme si scénu,“ oznámil král a přesedl si na trůnu pohodlněji. „Takže… alchymisti ven, dvořani rovněž ven a mně přineste sklenici angreštového džusu. Ach ano… a ještě ať se sem dostaví rod Grizů. A přiveďte Šťovíka s Trixem z kobky… Počkat! A kdo je tedy ve vězení, jestliže Trix jsi ty?“</p>
<p>„Můj věrný zbrojnoš Ian,“ odpověděl Trix. „Prohlásil se za mě, aby mě uchránil před pomluvou a zatčením, Sire.“</p>
<p>„Pokud jde o zatčení, máš pravdu, ale o té pomluvě si ještě promluvíme,“ usmál se Markell. „Takže Šťovíka s falešným Trixem umýt, dát jim najíst a držet je v pohotovosti, ale do sálu je zatím nevodit!“</p>
<p>Alchymisty, kteří celí zděšení zírali na Trixe s Tianou, už vystrkávali ven. Vylekaným alchymistům padaly z rukou baňky a petardy a ztráceli filcové papuče. Dvořany, jimž vmžiku došlo, že teď se tady začnou odkrývat strašidelná tajemství a hroutit se velkolepé plány, nikdo přesvědčovat nemusel. Couvajíce a klanějíce se přitom králi se bleskurychle rozcházeli sami.</p>
<p>„A sundejte si klidně z nohou tu hloupost,“ poznamenal mimochodem král, když mu přinesli sklenici s džusem. „Coby aristokrati máte právo poškrabat parkety.“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, ale ještě není dokázané, že jsou skutečně těmi, za které se vydávají,“ opatrně poznamenal správce.</p>
<p>„No a co?“ pokrčil rameny král. „Pokud nás balamutí, bude o to více důvodů je ztrestat.“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, dovolte mi, abych vám něco pověděl,“ požádal Trix. V sále nyní zůstali pouze on s Tianou, král, správce a herold. No a stráž samozřejmě. Těch jako by najednou přibylo, stálo jich tu nejmíň dvacet. Mezi strážemi se objevilo i několik nasupených čarodějů s knihami zaklínadel v pohotovosti.</p>
<p>Král zavrtěl hlavou:</p>
<p>„Počkej. Není dobré obviňovat ze zrady za zády. Jakmile přivedou Grize, tak nám to povíš…“</p>
<p>Podíval se zase na Tianu:</p>
<p>„A co můžeš říci ty, kněžno? Podle mého rozkazu ses měla vydat v důležité diplomatické misi na Křišťálové ostrovy. Co děláš tady?“</p>
<p>„V důležité diplomatické misi?“ nevinně se zeptala Tiana. „Máte na mysli svatbu s vitálním mágem Evicatem?“</p>
<p>Král zachoval tvář zcela nehybnou.</p>
<p>„Ano, mé dítě. Mám‑li být upřímný, právě tak. Království hrozí mnohá nebezpečí, a v takové situaci potřebujeme stabilní mír s Křišťálovými ostrovy. Vitální mágové žádali, abychom takový mír posvětili sňatkem, jak se to dělá odjakživa. Ty jsi jediná dívka dostatečně vysokého původu, aby to uspokojilo Evicatovy ambice, která ještě není ve svazku manželském a zároveň už není dítě.“</p>
<p>„A také je sirotek, kterého se nemá kdo zastat, Sire…“ drze dodala Tiana.</p>
<p>Markell přikývl.</p>
<p>„Ano, dítě moje. I v tom máš pravdu. Několik hodin jsem seděl nad seznamy urozených dívek, ale neměl jsem na výběr. Jsou dívky, které by se svatbou s nejvýše postaveným vitálním mágem s radostí souhlasily, ale ty nejsou dostatečně urozené. Pak je pár dívek, které nemohu k Evicatovi poslat, protože bych si znepřátelil jejich rodiče. Takže ty jsi se ukázala jako nejvhodnější. A já jsem věřil, že kněžna Dillonská pochopí… Takže jaktože jsi tady, a ne na Křišťálových ostrovech?“</p>
<p>„Zachránil mě tento šlechetný mladík, Trix Solier!“ řekla Tiana.</p>
<p>„Sám?“ hned se zeptal král.</p>
<p>„Absolutně, Sire!“ odvážně zalhal Trix.</p>
<p>„Dobrá,“ Markell zavrtěl hlavou. „Ovšem k čemu je mi armáda, jestli je jeden jediný chlapec schopen obsadit loď vitálních mágů s Gavarrem na palubě… A když o tom mluvíme, kde vlastně Gavarr je?“</p>
<p>„Brouzdá se po dně oceánu ke Křišťálovým ostrovům. Předpokládám,“ řekl Trix, „pokud ho nesežral žralok…“</p>
<p>V králově pohledu se zračily jak pochyby, tak úcta.</p>
<p>„Sežral žralok? Spíš on sám by někoho sežral… No… dejme tomu. Ale proč jsi porušil mou vůli a nedovolil vitálním mágům Tianu odvézt?“</p>
<p>„Pokud teď začnu odpovídat, poruším váš příkaz,“ řekl Trix. „Ve smyslu, že nemám aristokrata obviňovat za jeho zády… Sire.“</p>
<p>Markell rozhodil ruce.</p>
<p>„Well. Nu což, nemyslím, že bychom na milé pány Grizy čekali dlouho…“</p>
<p>Několik minut strávili mlčky. Markell pomaličku upíjel džus a díval se na Trixe a Tianu. Stráže, herold a správce prostě čekali. Zezadu se ozvalo jakési šoupání a harašení, ale Trix se neopovážil ohlédnout, dokud ho kdosi najednou nestrčil až trochu obřadně do loktu a nezašišlal:</p>
<p>„Pošuňte se kousek, ur-zený pane…“</p>
<p>Trix se posunul a uviděl starší ženskou, která postavou připomínala hrušku a sehnutá až k zemi jezdila hadrem po parketách, umývala špinavé stopy, čímž více či méně rovnoměrně rozmazávala špínu po zemi. Když došla k Trixovi, strčila mu hadr pod nohy a přikázala:</p>
<p>„Utřete si podrážky, ur-zený pane…“</p>
<p>Markell se podíval na správce a šeptem se ho zeptal:</p>
<p>„Poslyšte, a to se nedá dělat někdy jindy?“</p>
<p>„Tradice, Sire,“ vzdychl si správce. „Hned poté, co odejde lid, se musí mýt podlaha.“</p>
<p>„Ale to je absurdní,“ řekl teskně Markell.</p>
<p>„Proč se mám dívat na tuhle… úctyhodnou…“</p>
<p>Ženská nasupeně střelila pohledem po králi.</p>
<p>„Tuhle… významnou… dámu,“ zavrčel král. „Vždyť ona je také z lidu…“</p>
<p>„Ó není, je to nejstarší dvorní dáma…“</p>
<p>„Je to absurdní,“ zopakoval znovu král.</p>
<p>Dvorní dáma vyždímala hadr v plechovém kbelíku, a když odcházela, mumlala si:</p>
<p>„Furt lezou…“</p>
<p>„Ó ne, panovníku, není to absurdní,“ řekl smutně správce. „Je to daleko horší. Je to tradice.“</p>
<p>Markell se podíval na Trixe a řekl:</p>
<p>„A co ty, chlapče, myslel sis, že králům je hej?“</p>
<p>„Ne, Sire,“ odvětil Trix.</p>
<p>Markell pohlédl na Trixe a v tom pohledu byly cítit sympatie. Zeptal se ho:</p>
<p>„A řekni mi teď po pravdě. Opravdu jsi přemohl vitální mágy sám?“</p>
<p>„Odpuste, Sire, ale po pravdě vám odpovědět nemohu,“ přiznal Trix.</p>
<p>„Ty se mi líbíš,“ přikývl Markell, když se krátce zamyslel. „Je mi líto, že tě nejspíš budeme muset popravit. Ale víš co,“ řekl v záchvatu nadšení král, „nenechám tě popravit. Neboj se! I kdybych řekl, že tě popraví, tak ti ve skutečnosti dáme doporučující dopis, vybavíme tě nějakými penězi a pod cizím jménem se chytíš u nějakého bohatého kupce jako příručí…“</p>
<p>Trix měl pocit, že se zblázní. Proč se tedy tak snažil, učil se čarodějství a zamiloval se do kněžny? Aby se teď zase vrátil k tomu, co mu nabízeli už na začátku, když odešel do vyhnanství?</p>
<p>Naštěstí právě v tu chvíli do trůnního sálu vešli, či přesněji řečeno vběhli zadýchaní lidé. Markell je majestátně přizval gestem ruky a náhle stáli vedle Tiany a Trixe i Sator a Derrick Grizové.</p>
<p>„Přikázal jste, abychom se okamžitě dostavili, Sire…“ učinil hlubokou poklonu Sator. Přičemž otočil hlavu a zadíval se na Trixe, což ho připravilo o rovnováhu, a natáhl se jak dlouhý tak široký.</p>
<p>„No, nepřehánějte to, Satore,“ svraštil čelo Markell. „Podlahu sice akorát umyli, ale není třeba tak podlézat, nemám to rád!“</p>
<p>„Sire, Sire! To je Trix Solier!“ vykřikl Griz, když se sbíral.</p>
<p>„No ano,“ řekl zcela klidně král. „Děkuji, že jste nám stvrdil jeho totožnost, byly tu ještě jisté pochybnosti.“</p>
<p>„Ale… ale on má přece být zavřený, na řetězu a v puse musí mít roubík! Sire, je to nebezpečný čaroděj!“</p>
<p>Markell se zamračil a zvýšil hlas.</p>
<p>„Chceš radit svému králi nebo poroučet v jeho domě?“</p>
<p>Sator zmlknul. Derrick bez hlesu valil na Trixe oči.</p>
<p>„Tak teď mluv, Trixi Soliere,“ kázal Markell.</p>
<p>„Můj vládce,“ Trix se podíval králi přímo do očí. „Ano, pomohl jsem kněžně Tianě uprchnout. Ale udělal jsem to pouze proto, že jsem se dozvěděl o zradě a spiknutí nebývalých rozměrů namířených proti králi a koruně.“</p>
<p>„Tak to mě teprve velmi zajímá,“ řekl Markell, „podruhé ke mně přicházejí informace o zradě, ale tentokrát přímo od toho, kdo byl prve ze zrady obviněn… Pokračuj!“</p>
<p>„Vaše Výsosti,“ navázal Trix. „Dozvěděl jsem se, že Sator Griz vedl tajné rozhovory s vitálními mágy. Svého spoluvládce Retta Soliera, vám oddaného, svrhl proto, aby vytvořil vitálním mágům bezpečný odrazový můstek k vpádu do země na západním pobřeží spoluvévodství. Vitální mágové plánují poté, co vaši ostražitost uklimbají mírovou smlouvou a opatří své činy díky nerovnému svazku Tiany a Evicata skutečným nárokem na zemi, zákeřně do království vtrhnout a proradně se chopit moci!“</p>
<p>„Dozvěděl jsi se?“ vykřikl Sator.</p>
<p>„Uklimbají ostražitost?“ zařval Markell.</p>
<p>„Nerovnému?“ urazila se Tiana.</p>
<p>„No jistě,“ odpověděl jí tichounce Trix. „Co je zač Evicate ve srovnání s tebou!“</p>
<p>Herold, který stál za trůnem, na Trixe pochvalně kývl a udělal gesto palcem.</p>
<p>Markell vstal z trůnu. Jeho tvář byla vztekem celá zrudlá a ruce měl zaťaté v pěsti:</p>
<p>„To je strašlivé obvinění, půlvévodo Soliere!“ řekl král. „A pokud je pravdivé, pak…“</p>
<p>„Je to obludná pomluva!“ zaúpěl Sator. „Ničím jsem se neprovinil. Je to pomluva, jen pomluva!“</p>
<p>„Čím můžeš prokázat pravdivost svých slov?“ zeptal se Markell.</p>
<p>„Vládce, pokud nařídíte vyšetřování, necháte vyslechnout služebnictvo a udělat domovní prohlídku u Grizů, dopátráte se pravdy!“ pravil Trix.</p>
<p>„Zavolejte mi ministra tajné kanceláře!“ štěknul Markell.</p>
<p>Zpoza trůnu se nečekaně a pomalu vynořil menší hubený dvořan s nenápadnou tváří.</p>
<p>„Vyšetřovatelé už se vypravili do rezidence Solierů a Grizů, Sire,“ oznámil tiše ten muž. „A čarodějové z naší kanceláře dostali rozkaz teleportovat se do spoluvévodství a provést vyšetřování na tamním dvoře.“</p>
<p>„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Markell.</p>
<p>Ministr tajné kanceláře se zamyslel a zamlaskal.</p>
<p>„Vyšetřovatelům hodinku, Vaše Veličenstvo. Čarodějové se vrátí k večeru.“</p>
<p>„Skvěle,“ uzavřel král. „Takže… mi přineste oběd. Sem. A z těchto nespouštějte oči. Ze žádného z nich!“ Pak se na chviličku zastavil a trošku jemněji dodal: „Oběd přineste pro dvě osoby a pro kněžnu Tianu ještě židli. A tihle budou stát.“</p>
<p>Sator, jehož tvář byla pokrytá červenými a bílými skvrnami, se nenávistně díval na Trixe. A Derrickovi bylo evidentně do pláče.</p>
<p>Trix se taky necítil právě nejlépe.</p>
<p>Ano, cíle dosáhl. Krále Markella zjevně smyšlené spiknutí zaujalo.</p>
<p>Ale co se stane, když ministr tajné kanceláře lest odhalí?</p>
<p>O tom se mu ani nechtělo přemýšlet…<strong>4.</strong></p>
<p>Hodina, kterou si vyžádal ministr tajné kanceláře, se vlekla nesnesitelně dlouho. Jak Grizové, tak Trix museli celou dobu stát a přešlapovali na oteklých nohou z jedné na druhou pod upřenými a nepřátelskými pohledy stráží.</p>
<p>Tianě přálo štěstí o něco více. Přinesli jí měkkou židli a postavili ji pěkně vedle trůnu. Na opěradla jí připevnili stoleček (Markell evidentně jídával mezi prací), rozprostřeli ubrus, položili dva příbory, láhev vína a začali nosit chody Trixovi se pod nos linula libá vůně. Jeho Veličenstvo Markell Veselý a Její Jasnost Tiana poobědvali salát ze smažených chobotniček se sladkou paprikou a bazalkou, studenou dýňovou polévkou a koroptvičky zapečené v těstíčku. Tiana a Markell si neustále o něčem povídali. V jednu chvíli Trix pochopil, že se mluví o něm: Tiana se na něco ptala, Markell ji pozorně vyslechl, ale pak zavrtěl hlavou.</p>
<p>Podle všeho nemohl do vyřešení případu doufat ani v jídlo, natož v to, že by mu nabídli židli.</p>
<p>„Proč jsem tě jen nedal popravit…“ sykl na Trixe Sator, když se přesvědčil, že se na ně král nedívá. „Jaký já jsem byl hlupák…“</p>
<p>„Vždyť já jsem ti to říkal, tati…“ podpořil ho Derrick.</p>
<p>Trix se rozhodl neodpovídat. Sator ještě chvilku šeptem nadával, ale pak utichl.</p>
<p>Jako moučník přinesli Tianě a Markellovi zmrzlinu s horkou čokoládou.</p>
<p>Trix si z nudy začal prohlížet stráže, ale všichni muži vypadali v zásadě stejně. Takže se pustil do zkoumání dvorních čarodějů. Samozřejmě tu nestáli představený Akademie magistr Homér nebo velcí bojoví mágové Zero a Mrin, ale přesto tu byli čarodějové královského dvora.</p>
<p>Jeden z mágů se Trixovi příliš nelíbil. Byl vysoký, plešatý a takový nějaký příliš živý − co chvíli prolistoval svou knihu zaklínadel, usmíval se, když viděl zaklínadla, na která narážel, a horečně si mnul ruce. Nejspíš by si hrozně rád začaroval.</p>
<p>Druhý mág byl starší, tělnatější, prošedivělý a ruměný a vypadal celkem mírně. Stál opřený oběma rukama o hůl, jednou dlaní si podpíral hlavu a zvědavě, bez jakékoli zloby, si prohlížel Trixe.</p>
<p>A třetí čaroděj byl úplně mladý, s velmi čestnou dobromyslnou tváří, očima zářícíma nadšením a laskavým úsměvem. Když se na něj Trix podíval, mladý čaroděj přátelsky kývl, jako by říkal: <emphasis>Vím, vím, poznávám kolegu. Neboj se, kdybych tě měl zabít, udělám to rychle a tak, aby tě to nebolelo.</emphasis></p>
<p>Trix si povzdechl a pokusil se myslet na dobré věci. Třeba na to, že pokud se jejich příběh shledá s úspěchem, tak mu možná Markell nabídne místo čaroděje u dvora…</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ ministr tajné kanceláře se opět objevil, jako by spadl z nebe, „prohlídky a výslechy v budově rezidence Grizů jsou hotovy.“</p>
<p>„A?“ zeptal se dobromyslně král, který byl evidentně po obědě s Tianou v dobrém a přátelském rozmaru.</p>
<p>„Získali jsme mnoho rozličných…“ ministr se na vteřinku zarazil, „a několik navzájem si protiřečících výsledků. Dovolte mi začít s věcnými důkazy, které mohu dokládat konkrétně?“</p>
<p>„Začněte,“ přikývl král. „Áno… ukliďte stůl. Ale židli pro kněžnu tu nechte!“</p>
<p>Do sálu přinesli truhlici se státní pokladnou Grizů a panenku, která představovala krále. Rozložili je mezi králem a podezřelými tak, aby na ně obě strany viděly stejně.</p>
<p>„Tedy,“ začal ministr tajné kanceláře. „Poté co se nám povedlo přesvědčit kapitána stráže Cida Kanga, aby nás do budovy zastupitelství vpustil… A dlužno říci, že to nebylo lehké, protože Cid Kang skvěle vládne mečem a nepatrně i magií…“</p>
<p>„Jak věrný člověk…“ poznamenal král. „A je naživu?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl ministr. „Je živý a už se i rozmluvil.“</p>
<p>Sator Griz si cosi sykl pod nos.</p>
<p>„… jsme provedli pečlivou prohlídku,“ pokračoval ministr. „Nejprve jsme se soustředili na truhlici se zlatými mincemi, kterou jsme našli v ložnici Derricka Grize. Truhlice byla zpola naplněná zlatými reály Křišťálových ostrovů…“</p>
<p>S těmito slovy zvedl ministr víko truhly.</p>
<p>„Podvod!“ zařval Sator Griz. „Vaše Veličenstvo, je to podvod, podvod a provokace! Zlato někdo vyměnil!“</p>
<p>Král se zamračil a Griz ztichl.</p>
<p>„Nějak se mi to nezdálo,“ pokračoval nevzrušeně ministr. „Proč by s sebou zrádce tahal do Hlavního města zlato, které ho může stát hlavu? Takové zlato se nedá použít ani na placení, ani jako úplatek! Proto jsme uložili právě sloužícímu čaroději, aby nad reály vyslovil zaklínadlo rušící předešlé. A k mému překvapení se reály změnily v pravé královské tolary.“</p>
<p>„Aha…“ Teď se králův pohled přesunul na Trixe, a tomu spadlo srdce do kalhot.</p>
<p>„Pak jsem ale,“ pokračoval ministr „přikázal použít toto zaklínadlo, jež ruší předešlé, ještě jednou, abych měl skutečně čisté svědomí… A z tolarů se znovu staly reály! Když jsme zaklínadlo použili potřetí, už se nic nestalo, takže před námi byly peníze ve své původní podobě.“</p>
<p>„A co to znamená?“ zeptal se král.</p>
<p>„To znamená, Vaše Veličenstvo, že v truhlici byly reály Křišťálových ostrovů, z nichž někdo za pomoci magie udělal královské tolary, a pak je někdo znovu začaroval a opět je změnil v reály!“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se král.</p>
<p>„Tomu také nerozumím,“ přiznal ministr. „Není vyloučené, že Satoru Grizovi někdo zaplatil platidlem vitálních mágů a kvůli bezpečnosti z nich udělal čestné peníze. Ale kdo je znovu změnil v reály?“</p>
<p>„Nepřítel?“ navrhl král.</p>
<p>„Ale proč by nepřítel dával mincím další masku, když odtajnit vícerou vrstvu magie je už daleko snazší?“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ řekl zlomeným hlasem Griz.</p>
<p>„Mlč,“ zastavil ho gestem ruky král. „Slovo ti dáme, slibuji… Tak co tu máme dál?“</p>
<p>Ministr zvedl ze země panenku představující plešatého krále.</p>
<p>„Pak je tu taková věc, která vykazuje jisté karikaturní podobnosti s Vaším Veličenstvem.“</p>
<p>Král si vzal od ministra panenku, prohlédl si ji a zdálo se, že je spokojen.</p>
<p>„Ale vždyť není špatná! Není tak odporně pochlebovačná jako výrobky našich dvorních umělců. Je z ní patrné, že jsem sice maličko přibral, ale jsem stále plný síly a pružný. Neubírá mi vrásky. Když tady ve dvoře srovnám svůj portrét s podobou v zrcadle, připadám si jako stařík. Tvář je veselá, ale je v ní vidět i rozum, důvtip a nezlomná vůle: je to úsměv mocného vládce, a ne nějakého šaška. Mně se vyloženě líbí! Jen jediné mě zajímá, můj drahý Slume, copak už se řeči o mé pleši prosákly až za zdi paláce?“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ odpověděl ministr, „o vašem nepatrném problému s vlasy nikdo neví. A já bych vás chtěl, Vaše Veličenstvo, co nejponíženěji poprosit, abyste mne neoslovoval jménem na veřejnosti, jsem přece jen ministr tajné kanceláře…“</p>
<p>„Ale Slume! Tady jsou pouze věrní lidé a pak odporní zrádci. První nikomu nic neřeknou. A ti druzí teprve ne.“ Zasmál se nahlas král. „Tak co, co ta pleška?“</p>
<p>„Dovolím si říci svůj názor,“ začal ministr. „Myslím si, že tuto panenku vyrobil někdo proto, aby přes ni mohl působit na Vaše Veličenstvo za pomoci magie. Do těchto dírek by se zasadily chomáčky vašich ukradených vlasů…“</p>
<p>„Jen aby mi ještě bylo co krást…“ vzdychl si král.</p>
<p>„Mohu se podívat, Sire!“ Stařičký šedovlasý čaroděj si přehmátl hůl do pravé ruky, přišel blíž, pozorně si panenku prohlédl a zavrtěl hlavou: „Tuhle panenku by, Vaše Veličenstvo, nikdo k černé magii použít nemohl. Byla stvořena s láskou a úctou, což všechny zlé čáry přebije.“</p>
<p>„Ale k čemu to tedy je?“ rozhorlil se král. „Všechno se to nakonec nějak zamotalo!“</p>
<p>„Ještě ne,“ utěšil ho ministr tajné kanceláře. „Poslouchejte dál. Tuto panenku jsme našli na osobní toaletě půlvévody Satora Grize v košíku s ústřižky látek na…“</p>
<p>„Je tu dáma!“ pohoršil se král. „I tak to všichni pochopili. Nuže, trochu… urážlivé.“</p>
<p>„Tento fakt nás ovšem vedl k tomu, abychom prohledali toaletu pečlivěji,“ pokračoval ministr. „A ve spodu jímky pod toaletou našel jeden z našich srdnatých spolupracovníků ještě tři panenky. Neměl jsem tu odvahu přinést je sem… Ale mohu vás ubezpečit, že to byly hrubé a urážlivé podobizny Vašeho Veličenstva, jejichž oděv byl určitě vyrobený z kapesníku Vašeho Veličenstva… Dovoluji si připomenout…“</p>
<p>„…že jsem před třemi dny bývalému půlvévodovi Grizovi kavalírsky nabídl svůj kapesník!“ zařval král a vstával. „Pamatuji si to!“</p>
<p>Sator zavrávoral a padl na kolena. Otevíral a zavíral pusu, jako by chtěl něco říct, ale nemohl vydat ani hlásku.</p>
<p>„A jako poslední,“ pokračoval ministr, „jsme v Grizově cestovním oděvu našli dva prsteny.“</p>
<p>„Dva?“ vykřikla Tiana, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml.</p>
<p>„První prsten,“ ministr ho vytáhl z kapsy, „je pozoruhodná nevkusná míchanice všeobecně známých symbolů vitálních mágů. Jak vidíte, je to obyčejný kulatý prstýnek, na němž spočívá otevřená kniha, a v té je vyobrazená holubice, která sedí na vejcích…“</p>
<p>„Která?“ zeptal se král.</p>
<p>„Která leží.“</p>
<p>Král si vzal prsten a prohlížel si ho.</p>
<p>„Není v něm žádná magie,“ řekl ministr. „Absolutně netuším, k čemu by mohl sloužit. Jedině že by to chtěl někdo vydávat za symbol vitálních mágů, ale tomu by mohlo uvěřit tak nanejvýš dítě.“</p>
<p>„Ale má něco do sebe,“ řekl zamyšleně král. „Jako důkaz nemá samozřejmě cenu žádnou, ale umělecký talent klenotníka je nepochybný. Podívejte se na ty zlověstně planoucí rubínové oči! A ty přesné a jednoduché linie, které současně dokonale zpodobují zlého a hloupého ptáka! Ale není to holubice, je to holub! Nevím proč, ale jsem přesvědčen, že je to samec!“</p>
<p>„Nepochybně, Vaše Veličenstvo,“ řekl trpělivě ministr. „Po umělecké stránce jsem ten předmět nezkoumal. A tady je druhý prsten…!“</p>
<p>Vytáhl z kapsy a ukázal králi ještě jeden prsten, ze stříbřitého kovu.</p>
<p>„Odpusťte, Veličenstvo, ale tento vám do rukou nedám,“ řekl ministr. „Je to magický prsten s osobním Evicatovým cejchem, s ležatou osmičkou, která je znakem nekonečna. Pečeť, již s jeho pomocí vyrazíte, má magické účinky, je pravá a nelze ji odstranit. Podle všeho dával Evicate tyto prsteny svým nejoddanějším vazalům. Toto je první exemplář, který se nám dostal do rukou, a ještě nevíme, co všechno umí, takže nedoporučuji Vašemu Veličenstvu riskovat…“</p>
<p>Markell přikývl. Podíval se na Trixe a prstem ho k sobě přizval.</p>
<p>Trix, který sotva vládl svýma zdřevěnělýma nohama, došel ke králi.</p>
<p>„Přisedni k trůnu, <emphasis>vévodo</emphasis> Soliere,“ řekl vlídně král. „Ode dneška máš právo sedět v mé přítomnosti a…“ na okamžik se zamyslel. „Herolde, jaká máme na výběr výsadní práva?“</p>
<p>„Opíjet se v přítomnosti krále,“ začal vyjmenovávat herold. „Vjíždět do trůnního sálu na koni. Veřejně zpívat bez hudebního sluchu a dobrého hlasu.“</p>
<p>„Na to první je ještě mladý,“ rozhodl král. „Druhé je zbytečné a třetí je výsadou poloviny minesengrů… A víš ty co, Trixi? Získáváš výsadní právo nejen sedět v mé přítomnosti, ale můžeš ke mně sedět i zády!“</p>
<p>Trix si vzpomněl, jak se seznámil s Ianem, a přikývl:</p>
<p>„Děkuji, Sire…“</p>
<p>„A teď se, Grizi, můžeš vyjádřit k obviněním,“ pronesl král.</p>
<p>Sator mlčel, hlavu svěšenou. Trix nevěděl kam s očima, jak mu bylo stydlo. Griz je sice podlý zrádce, ale přece jen, teď ho obviňují z něčeho, co neudělal…</p>
<p>„Ty nemáš co říct?“ přeptal se král.</p>
<p>„Všechna vina leží pouze na mně,“ řekl hluše teď už téměř bývalý půlvévoda Griz. „Ani má žena, ani můj syn, ani mí lidé o zradě nevěděli. Všichni si mysleli, že jde o obyčejný převrat, že chci pouze svrhnout půlvévodu Soliera. Samotného by mě to nikdy nenapadlo… To rytíř a mág Gavarr… nalákal mě sliby věčného života, bohatství a moci…“</p>
<p>Trixovi spadla brada. Ale Sator Griz pokračoval stále rychleji a rychleji, jako by mu to přinášelo úlevu:</p>
<p>„Vojska vitálních mágů měla dorazit hned z počátku jara. Já jsem jim měl zajistit přístup ke hřbitovům, aby vyvedli mrtvoly ze země, a také přesvědčit své vazaly, aby se přiklonili k Evicatovi… Vitální mágové se chystali otrávit Vaše Veličenstvo i budoucího následníka, načež by se Tiana, která už měla být ženou Evicata, stala právoplatnou následnicí trůnu…“</p>
<p>„To stačí,“ řekl král. „To úplně stačí tak na pět šest trestů smrti.“</p>
<p>Sator Griz mlčel.</p>
<p>„Dost pochybuji o tom, že tvůj syn nebyl o spiknutí informován,“ řekl Markell. „Jakož i tvoji blízcí…“</p>
<p>„Vším jsem vinen pouze já,“ řekl posupně Griz.</p>
<p>„Nuže, zmužilost ti vskutku nechybí,“ přikývl král. A zvučným silným hlasem pokračoval: „Vážím si odvážných nepřátel. Kdybys nepřipravil o život mého věrného vazala, dobrého půlvévodu Retta Soliera, jeho ženu a jejich věrné služebnictvo…“</p>
<p>Trix cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.</p>
<p>A bylo to opravdu tak. Kdyby prohnaný Sator Griz pro své zrádné úmysly nezabil jeho rodiče, vlastně kdyby vůbec nikoho nezabil, kdyby je prostě uvrhl do žaláře… Kdyby se všechno stalo takhle!</p>
<p>Pod tou záplavou stesku a smutku se až Trixovi zamotala hlava a králův hlas k němu doléhal jako z velké dálky:</p>
<p>„… půlvévodu Retta Soliera, jeho ženu a jejich věrné služebnictvo…“</p>
<p>Trix si rukávem otřel slzy a znovu se podíval na krále.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ řekl tiše ministr tajné kanceláře. Král mávl rukou a pokračoval:</p>
<p>„… pak bych ve své nekonečné dobrotě tvůj nicotný život ušetřil. Poslal bych tě do samaršanských pouští, abys po zbytek života žil jako těžce pracující chudák a truchlil po tom, co jsi ztratil…“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ řekl už hlasitěji ministr.</p>
<p>„Ale odpustit mohu pouze zradu, které ses dopustil na mně!“ řekl obřadně král. „Věrolomnou vraždu ti ale odpustit nemohu!“</p>
<p>Sator Griz pomalu zvedl hlavu a zeptal se:</p>
<p>„To je slovo krále, Sire?“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, prosím, posečkejte chvilku…“ promluvil ministr tajné kanceláře.</p>
<p>„Ano, to je slovo krále!“ řekl Markell majestátně.</p>
<p>„V tom případě se budu muset smířit s vyhnanstvím v poušti,“ řekl klidně Sator Griz a na jeho tváři se objevil triumfální úsměv.</p>
<p>„Co to má znamenat?“ zeptal se král a otočil se k ministrovi tajné kanceláře.</p>
<p>„Pokoušel jsem se vás zastavit, Sire,“ odpověděl ministr. „V druhé části rezidence spoluvévodství, v té, která patřila Solierům, udělal Griz vězení. Zadrželi jsme stráž a…“</p>
<p>Ministr se obrátil ke dveřím trůnního sálu a dal rukou znamení. Stráž otevřela dveře, cosi řekla a do trůnního sálu váhavě vešli…</p>
<p>„Mami!“ vykřikl Trix, který vyskočil tak, že zvrhl židli na zem. „Tati!“</p>
<p>Vrhnul se k nim, ale zastavil se a podíval se na krále. Markell Veselý byl zjevně taky zmatený, ale Trixovi přikývl.</p>
<p>„Synku!“ Půlvévodkyně Solierová krátkozrace mhouřila oči a šla mu vstříc, dostatečně rychle na to, aby ukázala veškerou svou hlubokou mateřskou lásku, ale ne tak, aby to nebylo hodno urozené dámy. „Má dobroto, jak ses změnil…“</p>
<p>„Mami, ty jsi živá!“ V tom rozčilení udělal to, čeho se už dva tři roky ostýchal. Objal Její Jasnost Remy Solierovou a přitiskl se tváří k jejímu rameni.</p>
<p>„Jak jsi vyrostl, zesílel a zmužněl, dítě moje!“ zvolala půlvévodkyně. V hloubi duše Trix věděl, že máma neříká to, co si myslí, ale to, co má urozená dáma v takové situaci říkat, ale stejně mu to bylo příjemné.</p>
<p>„Synu,“ krátce řekl Rett Solier a na okamžik mu položil na rameno těžkou ruku. „Věděl jsem…“</p>
<p>Víc nic neřekl, ale Trixovo srdce se samou pýchou rozbušilo. Rett Solier už šel k trůnu a poklesl na jedno koleno.</p>
<p>„Vstaňte, vévodo,“ kývnul Markell. „Jsem šťasten, že jste naživu.“</p>
<p>„I já, Vaše Veličenstvo,“ přiznal vévoda. A podíval se na Grize.</p>
<p>„Tady jsem se bohužel dopustil přehmatu,“ přiznal Markell. „Byl jsem přesvědčen, že jste zemřeli, a řekl jsem, že zločiny proti trůnu zrádci odpouštím. A jelikož jste živi, tak z toho tento ničema vyvázne jen s vyhnanstvím.“</p>
<p>„Vaše vůle je zákon, Sire,“ sklonil hlavu Solier.</p>
<p>„Ale možná někdo zemřel, ne?“ zeptal se s nadějí Markell. „Povinností krále je potrestat zločince přísně i za smrt toho nejnicotnějšího z poddaných. Třeba sluhové? Slyšel jsem něco o sluzích…“</p>
<p>„Dleli ve vězení společně s námi,“ přiznal vévoda.</p>
<p>„Takže nikdo nezemřel?“ zeptal se Markell. „Vůbec nikdo?“</p>
<p>Rett Solier smutně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Odveďte bývalého půlvévodu Grize a jeho syna,“ přikázal Markell. „Rozhodnu, co s nimi.“</p>
<p>„Slovo krále!“ připomněl Griz, když je vyváděli ze sálu. „Slovo krále je nedotknutelné!“</p>
<p>„Ať žije král!“ přidal Derrick.</p>
<p>Nato chytil pohlavek a zmlknul.</p>
<p>* * *</p>
<p>Na pozdní večer nechal Markell Veselý vystrojit menší slavnostní večeři v uzavřeném kruhu. Účastnili se jí: Jeho Veličenstvo Markell Veselý, Její Veličenstvo královna Gliana, kněžna Tiana z Dillonu, vévoda a vévodkyně Solierovi (tradice půlvévodů teď skončila v propadlišti dějin jednou provždy), jejich následník Trix Solier, svobodný mág Radion Šťovík, Trixův sluha, rytíř Vesla Ian (dali mu rytířskou kamizolu, na níž mu bleskurychle vyšili erb: stříbrné veslo na světle modrém podkladu) a nevlastní bratr kněžny Tiany Chalanberi (Markell ho poctil vlídným hlazením po hlavě). Rovněž byli přítomni správce a herold, určitě proto, aby nemohli rozšířit podrobnosti o všem, co se stalo, dříve než bude záhodno.</p>
<p>A nejspíš tu někde byl i ministr tajné kanceláře.</p>
<p>A pak samozřejmě sluhové a stráže. Ale kdo by je počítal?</p>
<p>Trix, který se vykoupal v královské lázni a převlékl se do nového oblečení, se necítil úplně ve své kůži. Což ještě podporovala vévodkyně Remy Solierová, která seděla hned vedle a neustále se snažila milovaného syna krmit a vzdychala, když si bral pohár s vínem. Naštěstí ji za chvilku zaujal rozhovor s Jejím Veličenstvem, který se vinul kolem požehnaného stavu, v němž se královna nalézala, a volně přešel na střihy šatů, které tento stav nejlépe zakryjí.</p>
<p>Tiana seděla po králově pravici, což se rovnalo Markellově omluvě: neboť králové se nikdy neomlouvají. Na hlavě jí modrými paprsky pobleskoval útlounký safírový diadém coby další znamení královy přízně. Trix se pořád pokoušel střetnout se s Tianou očima, ale dívenka byla příliš zaujata rozhovorem s Markellem, než aby si toho povšimla.</p>
<p>Radion Šťovík se ve svém slavnostním hábitu nimral v salátu. Zdálo se, že přestože se Šťovík dostal z kobky a byl zbaven všech obvinění, stále čaroděje něco rmoutilo… Ale co?</p>
<p>Trix si vzdychl.</p>
<p>„Dámy… pánové…“ Markell konečně přestal besedovat s Tianou a přehlédl očima všechny zúčastněné. „To, co nyní řeknu, zůstane za zdmi tohoto paláce. Lidu bude řečeno pouze to, že rod Grizů ztratil veškerá šlechtická práva i tituly a byl uvržen do vyhnanství za proradné spiknutí vůči rodu Solierů.“</p>
<p>Rett Solier s pochopením kývl.</p>
<p>„Kdybych zveřejnil vše o tajných plánech vitálních mágů a skutečných rozměrech zrady rodu Grizů, rozpoutal bych mezi lidem paniku a jen tím přiblížil válku s Křišťálovými ostrovy,“ vysvětlil král. „A důvodů pro vyhnání Grizů je i tak dost. A není asi třeba říkat, že svatba kněžny Tiany s Evicatem už neodpovídá zájmům království. Předpokládám, že laskavý regent Hass setrvá ve své službě, dokud kněžna nedosáhne plnoletosti, nebo se neprovdá.“ Markell se usmál. „Ale nutné zahalování tajemstvím mi nebrání, abych potrestal zrádce a odměnil ty, co si to zaslouží. Vévodkyně?“</p>
<p>„Ano, Sire?“</p>
<p>„Vykládalo se, že jste se podle tradic svých předků pokusila skoncovat se životem v souladu s požadavky hrdinské smrti. To si Griz vymyslel?“</p>
<p>„Ó ne, ne tak docela…“ řekla provinile vévodkyně. „Pokoušela jsem se, skutečně. Polila jsem se lampovým olejem, ale nemohla jsem najít sirky. Pokusila jsem se vetknout si do prsou dýku, ale žádná nebyla po ruce, tak jsem vzala příborový nůž, ale ten byl tupý a měkký, stříbrný, a ohnul se. Ale z okna jsem vyskočila, Sire. Jenže má ložnice je v prvním patře a hned pod okny rybník…“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Markell. „Na znamení úcty vaší statečnosti, vévodkyně, zruším vévodství královskou daň na lampový olej, stříbro…“ Markell se zamyslel, „a na stavbu dvou- a vícepatrových domů!“</p>
<p>„Taková daň není, Sire,“ tiše poznamenal správce.</p>
<p>„Tak to ji musíme zavést,“ odvětil rovněž skoro neslyšně král.</p>
<p>„Děkuji vám, Vaše Veličenstvo!“ zvolala vévodkyně.</p>
<p>„A co se týče vás, vévodo…“ král se usmál, „tady to bude jednoduché.“ Král se přestal usmívat. „Chystám se poslat do vévodství královskou posádku, péče o niž tak padne na vás. A neděkujte!“</p>
<p>„Nebudu, Sire…“ řekl rozpačitě Rett Solier.</p>
<p>„Teď k vám, magistře Šťovíku,“ obrátil se král k čaroději. „Jsem vám vděčný, že jste pomohl mladému Solierovi odhalit spiknutí a zachránit kněžnu. Čarodějové jsou lidé na hony vzdálení běžnému shonu, a tak vás nechci urážet tím, že bych vám nabízel peníze…“</p>
<p>„Ó můj králi, nikterak byste mě neurazil!“ zvolal Šťovík.</p>
<p>„… ale rozhodl jsem se vám udělit titul <emphasis>Zmocněného královského čaroděje,</emphasis>“ řekl Markell. „Myslím, že teď o klienty nebudete mít nouzi.“</p>
<p>Šťovík sklonil hlavu. Trix se ze všech sil pokoušel setkat se s ním očima, ale čaroděj se na něj ani nepodíval.</p>
<p>„Že by se ho něco dotklo?“ pomyslel si Trix.</p>
<p>„Pokud jde o tebe, mladý rytíři,“ král se podíval na Iana, „stvrzuji šlechtický stav, do něhož jsi byl povýšen. A pošlu tě do školy pro rytíře, kde se naučíš, jak zacházet s mečem, jezdit na koni… no a všechno ostatní, čeho je ti třeba. Samozřejmě pokud to dovolí tvůj pán…“</p>
<p>Ian se podíval na Trixe.</p>
<p>Ten přikývl.</p>
<p>„Děkuji za takovou čest, Vaše Veličenstvo!“ řekl Ian. Těžko říci, nakolik ho škola potěšila, ale rozumně ji neodmítl.</p>
<p>„Váš maličký přítel,“ král se podíval na Chalanberiho, „asi nepotřebuje žádných zvláštních odměn. Vždyť věrné milující srdce je samo o sobě poklad. Ne?“</p>
<p>„Jojo,“ řekl smutně Chalanberi.</p>
<p>Král se usmál.</p>
<p>„Ale já jsem se přesto rozhodl, že bez odměny nezůstane. Dávat mu baronský titul, když vezmu v potaz okolnosti jeho původu, by bylo hloupé. Peněz ani země by zatím sám neužil.</p>
<p>Ale získat odpovídající vzdělání by si zasloužil. Bohužel ovšem nechat Chalanberiho u Dillonského dvora nemohu. Kdybych prozradil jeho původ, zadělal bych živnou půdu pro intriky. A u mého dvora by se zase ztratil v houfu urozených ratolestí nejrůznějších drobných rodů. Nemohli byste vy, vévodkyně, vzít chlapce do péče?“</p>
<p>Remy Solierová se podívala na zrozpačitělého Chalanberiho. Trošku se jí svraštilo čelo. Pak se podívala na Trixe, který seděl hned vedle.</p>
<p>A nejspíš poprvé pochopila, že syn už dávno vyrostl.</p>
<p>„Ale ovšem, Sire!“ řekla. „To ubohé dítě určitě potřebuje teplo domova a mateřskou něhu!“</p>
<p>Trix účastně kývl na Chalanberiho, ale nemohl přiznat, že se mu ulevilo. Konečně bude mít maminka někoho, na koho bude moci přesunout svou péči!</p>
<p>„A teď k Trixu Solierovi,“ řekl král. „Mladému předříkávači s velkým nadáním k magii, a jak se mi zdá, i jistým uměleckým talentem… Ovšem asi nechceš vyrábět sošky a prsteny, ne?“</p>
<p>Trix rozpačitě přikývl.</p>
<p>„Jsi urozeného původu, budoucí vévoda…“ král se znovu uchichtl, „jestli tě samozřejmě úspěšná ženitba nevynese někam výš. Také můžeš sedět ke mně zády… Teď ale nevím, čím bych tě odměnil za to, že jsi odhalil spiknutí. Třeba sám něco navrhneš?“</p>
<p>„Sire!“ Trix si stoupl. „Pomáhala mi spousta dobrých lidí. Nemohli bychom nějak odměnit je?“</p>
<p>Král přikývl.</p>
<p>„Zaprvé,“ řekl Trix, který si dodal odvahy, „váš věrný rytíř sir Paclus. Je to odvážný, zkušený bojovník, s jistou odolností vůči magií, který nyní není v žádné stálé službě. Ovšem kdybyste ho postavil do vedení posádky, kterou chcete umístit ve vévodství…“</p>
<p>„Ale na to musí být alespoň baronet,“ poznamenal král. „A baronet se čtvrtinou gnómí krve, to by byla nebývalá událost!“</p>
<p>„Hmm,“ zabručel Trix smutně.</p>
<p>Král rozhodil ruce:</p>
<p>„Ale co. Nabídnu <emphasis>baronetu</emphasis> Paclusovi tento post.“</p>
<p>„Navíc to poslouží ke zlepšení vztahů s gnómy,“ prohlásil ministr tajné kanceláře, který prostrčil hlavu mezi Markellem a Tianou. „Je to svým způsobem prokázání dobré vůle, Sire.“</p>
<p>Král se rychle otočil, ale ministr už tu nebyl.</p>
<p>„Prokázání dobré vůle?“ zopakoval král. „Hmm, něco na tom je…“</p>
<p>„A zadruhé, Vaše Veličenstvo,“ řekl Trix. „Potulní herci, soubor pana Maichela…“</p>
<p>„Miluju divadlo,“ řekl král. „Ať vystoupí na mém dvoře. Předpokládám, že poté, co se jim dostane královské pochvaly, si je bude všechna naše šlechta zvát na své zámky.“</p>
<p>Trix děkovně kývl a pomyslel si, že král Markell Veselý by se mohl jmenovat Markell Účelný, neboť měl neuvěřitelný talent odměňovat lidi tak, že při tom o nic nepřišel.</p>
<p>„A zatřetí?“ zeptal se Markell.</p>
<p>„Zatřetí nic.“</p>
<p>„To nejde,“ zakabonil se král. „Prosby jsou vždycky tři. To je tradice. Tři zkoušky, tři úkoly, tři prosby… Tak povídej.“</p>
<p>Trix se na vteřinku zamyslel:</p>
<p>„Syn vašeho rytíře, který právě zemřel v požehnaném věku, mladý Kodar Aradan, touží po službě Vašemu Veličenstvu…“</p>
<p>„Tak náš dlouhověký rytíř přece opustil tento svět?“ se zaujetím pravil král. „A já už jsem se chystal poslat k němu alchymisty a lékaře, ať prostudují ta zázračná místa… Říkal jsem si, jestli tam nejsou minerální prameny nebo nějaké tajné byliny prodlužující život… Dobře. Když chce sloužit, bude sloužit.“</p>
<p>„To je všechno, Vaše Veličenstvo,“ oddychl si Trix.</p>
<p>„Ale nic pro sebe jsi nežádal?“ přeptal se král. „Třeba že bys pokračoval ve studiích na Akademii čarodějství?“</p>
<p>„Já bych radši u pana Šťovíka,“ řekl ne zrovna šikovně Trix.</p>
<p>Radion Šťovík se zvedl a podíval se na krále:</p>
<p>„Sire…“</p>
<p>„Mluv,“ přikývl král.</p>
<p>„Trix Solier nepotřebuje studium v Akademii,“ řekl Šťovík. „Oficiálně tímto oznamuji, že tento mládenec prošel poslední zkoušku a stal se z předříkávače čarodějem.“</p>
<p>„A v čem spočívá tato zkouška?“ zeptal se král.</p>
<p>„Když se u člověka projeví nadání k magii a zájem o ni, stává se naslouchačem,“ začal vysvětlovat Šťovík. „Když dokáže použít čárů a kouzel ke splnění nějakého úkolu, postupuje na úroveň napovídače. Když pak pochopí, že často nestačí kouzla, ale je třeba se také pořádně zamyslet a použít rozumu, stává se z něj předříkávač. A překonat poslední stupeň, od předříkávače k čaroději, je nejtěžší. Aby se učeň stal čarodějem, musí…“</p>
<p>„Už tomu rozumím!“ zvolal král. „Předčit svého učitele! Porazit ho v souboji − nebo jako v tvém případě, zachránit ho z nesnází!“</p>
<p>Šťovík se zachmuřil a kysele řekl:</p>
<p>„Krásná varianta, Sire, ale kdyby to tak skutečně bylo, čarodějové by si žádné učně nebrali. Komu by se líbilo, že ho jeho učeň musí zamordovat nebo zahanbit? Ne, Sire. Z předříkávače se stane čaroděj tehdy, když řeší komplikovaný problém za pomoci magie i svého přirozeného rozumu a využívá je současně, rovnoměrně a ve vzájemném souladu. Řekl bych, že Trix to zvládl bravurně!“</p>
<p>„Jak jednoduché,“ řekl nespokojeně král. „Ale to musíte vědět vy, čarodějové… V takovém případě, Trixi, bude má odměna následující.“</p>
<p>S těmito slovy král trochu s potížemi sundal z ruky prsten a podal ho Trixovi.</p>
<p>„Je kouzelný?“ zeptal se Trix, když si vděčně prsten bral.</p>
<p>„Ovšemže není. Ale je v něm velký nádherně vybroušený smaragd vysoké kvality. Dvě stovky pravých královských tolarů.“</p>
<p>„Budu ho nosit na řetízku,“ rozhodl se Trix a mnul v ruce prsten na své prsty příliš velký.</p>
<p>„Tím se netrap,“ zasmál se král. „Jsi ještě příliš mladý a zatím nechápeš, že dvě stě zlatých se ti bude hodit daleko dřív než kouzelný prsten.“</p>
<p>„Já vím, Sire,“ přikývl Trix.</p>
<p>Král si spokojeně prohlédl všechny sedící za stolem. A s nefalšovanou upřímností řekl:</p>
<p>„Jak já mám takové chvíle rád. Zlo je potrestáno a dobro vítězí. Moudrý dobrý král odměňuje své věrné služebníky a zločinci úpí v kobkách… Co myslíš, Trixi, bude spravedlivé, když se pokusí z kobky věrolomně uprchnout a padnou při tom pod ranami stráží?“</p>
<p>Trix se podíval královi do očí. Vzpomněl si, jak ho Cid Kang vyváděl ze zámku a on celou dobu očekával zákeřnou střelu, která na něj míří odněkud ze tmy…</p>
<p>„Ne, Vaše Veličenstvo. Vlastně, ano, Vaše Veličenstvo. Bude to spravedlivé, ale nebude to v duchu dobra. A ve světě je tolik spravedlnosti, že místo pro laskavost už skoro zmizelo.“</p>
<p>Král se na něj zadumaně díval a pak se zeptal:</p>
<p>„Řekněte mi, vévodo, jak se vám povedlo takhle ho vychovat?“</p>
<p>Trixův otec zrozpačitěl a tázavě pokrčil rameny:</p>
<p>„Nijak zvlášť jsme ho nevychovávali… Tak potichoučku polehoučku se kolem nás batolil, jedl kaši, poslouchal pohádky, pak si zamiloval čtení letopisů…“</p>
<p>„Nijak zvlášť nevychovávali…“ zádumčivě řekl král. „Hmm, to evidentně není špatná metoda…“</p>
<p>Trix se stále díval na krále.</p>
<p>„Dobře. Zítra odvezou rod Grizů na hranici se Sam Aršanem a vyženou je z království,“ řekl Markell. „Přestože tvůj případ ukázal, že to není nejlepší metoda politického boje.“</p>
<p>Trix kývl.</p>
<p>„Ale dost už bylo mluvení,“ zavelel král. „Bojím se, aby se nám tu jelení maso nepřeleželo a víno nezvětralo… zkuste to růžové, je z mých nejlepších vinic…“</p>
<p>A královská večeře přešla do fáze, když se přestaly rozdávat odměny, a všichni se začali těšit časté výměně chodů a kochat se umem dvorních kuchařů.</p>
<p>Trix si večeři užíval, už dávno nejedl tak lahodné jídlo. Dokonce i na těch nejpřepychovějších audiencích, které pořádali rodiče, bylo jídlo prostší.</p>
<p>Ale zneklidňovalo ho, že ani Tiana, ani Šťovík jako by ho vůbec neviděli. Až když se Markell zvedl a všichni se začali rozcházet, Trix pochopil, že má pár okamžiků na rozhovor.</p>
<p>Došel k Tianě. Markell se právě objímal s jeho otcem a oslovoval ho <emphasis>Vévodo můj nejmilejší.</emphasis> A i všichni ostatní už se točili kolem krále.</p>
<p>„Tiano, ty se na mě zlobíš?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Tiana, které mimořádně slušela dlouhá večerní róba, se na něj udiveně podívala.</p>
<p>„No… vůbec se mnou nemluvíš…“ zablekotal Trix. „Ani se na mě nepodíváš…“</p>
<p>„Hlupáčku,“ tiše odpověděla Tiana. „Jsme u dvora, a to je něco úplně jiného… Vychovaná dívka nemůže pokukovat po sympatických mladících…“</p>
<p>Trixovi zčervenaly tváře.</p>
<p>„Přijeďte k nám do Dillonu, ber to jako mé oficiální pozvání,“ řekla Tiana. A poté, co se rychle rozhlédla, políbila Trixe někam kousíček vpravo od horního rtu.</p>
<p>Trix úplně zcepeněl. A když se mu vrátila schopnost ovládat své tělo, Tiana už se vzdalovala zavěšena do Jejího Veličenstva.</p>
<p>Šťastný a uklidněný začal Trix pátrat po Šťovíkovi. Hubičku od čaroděje samozřejmě právě nečekal, ale pár laskavých slov na závěr by mu vrátilo dobrou náladu…</p>
<p>Avšak Šťovík už tam nebyl, jen v dálce ve dveřích se mihnul jeho slavnostní hábit.</p>
<p>Promluvím si s ním ráno, pomyslel si vteřinku před tím, než ho vévodkyně semkla v pevném objetí a začala se ho vyptávat, jestli není nastydlý, a pokud ne, tak proč mají jeho tváře barvu rajčátek.</p>
<p>Avšak ráno Radion Šťovík v královském zámku už nebyl. Zmocněný královský čaroděj se teleportoval přímo z paláce neznámo kam.<strong>5.</strong></p>
<p>Jednoho jasného zimního rána týden před koncem roku si Trix Solier, jediný a právoplatný následník vévody Retta Soliera, kriticky prohlížel svůj odraz v zrcadle.</p>
<p>S trochou fantazie se dal hoch v zrcadle nazvat mladíkem. Ale do mladého muže měl ještě daleko.</p>
<p>Trix vyplázl na zrcadlo jazyk a usmál se.</p>
<p>Kdyby si dal tu práci a zamyslel se, co se za posledního půl roku naučil, mohl by dojít k nečekanému závěru. Nejdůležitější rozhodně nebylo to, že se naučil čarovat nebo že teď umí oškrabat brambory či uvařit kávu reptavému čaroději. Podstatné bylo hlavně to, že pochopil, že každý člověk je takový, jaký je, nikoli takový, jaký se zdá být. A to se nevztahuje jen na čaroděje, rytíře, vitální mágy a služebnictvo. Ale taky na Trixe samotného.</p>
<p>Ovšem máme‑li mluvit pravdu, musíme přiznat, že o tomhle Trix nepřemýšlel. Ale na svůj odraz v zrcadle se přece jen díval s úsměvem a ani nezačal nijak zvlášť prozkoumávat, jestli už mu pod nosem neraší vousy.</p>
<p>Nebo, málem nezačal…</p>
<p>Následník vévody sešel za pohvizdování nějaké melodie (osud místním minesengrům upřel, aby na Trixe při pohvizdování narazili) do zámeckého přízemí. Pár lokajů a služebných, které cestou potkal, se hluboce klanělo a snažilo se co nejdřív zmizet z dohledu. Značnou část starého služebnictva po důkladném vyšetřování propustili a najali služebnictvo nové: venkovské dívky krev a mlíko, které se uměly skvěle ohánět lopatou a hráběmi, ale trnuly při pohledu na tenké porcelánové nádobí, a statné venkovské mládence, kteří důstojně nosili livreje, ale nebyli s to si zapamatovat, jak se kdo jmenuje, jak se správně klanět a proč je nezdvořilé ptát se při prosbě o zopakování <emphasis>Cože?,</emphasis> když něčemu nerozuměli.</p>
<p>Ale Trix se stejně jako jeho otec domníval, že to je problém jen dočasný. Zato nebylo pochyb o tom, že v případě nějakých nepříjemností se tito neotesaní lokajové nerozběhnou a nevydají se na milost uchvatiteli, ale přičiní se o to, aby uchránili svého dobrodince.</p>
<p>Soudě podle zmatku kolem dveří do trůnního sálu byl už otec uvnitř. Ale Trix se obrátil na druhou stranu do úzké chodbičky, která vedla do zámeckého sklepení. Stráže, jež tam hlídaly, pustily následníka bez jediné otázky a stály v pozoru, dokud si Trix pečlivě nevybral pochodeň a nezapálil ji v krbu.</p>
<p>V kasematech přede dveřmi vedoucími k celám držel stráž ještě jeden strážník, takový nedomrlý minotaur, který při pohledu na Trixe rukama pevněji obemkl halapartnu. Bývalý žalářník Solierů vstoupil po vyhnání Grize do řad služebnictva vítězů a čekal ho ještě půlrok služby.</p>
<p>„Hlídáš?“ laskavě se zeptal Trix.</p>
<p>„Jano!“ zahlásil minotaur. Nepříliš nahlas, ale celkem po vojensku.</p>
<p>„Hm, hm,“ přikývl Trix, když kolem strážník procházel.</p>
<p>Cely byly prázdné. Všechny, kromě jediné, té, v níž tenkrát seděl Trix. Došel až k mříži, zkusil, jestli nový blýskající se zámek, který hlídacími zaklínadly opatřil on sám, drží dobře. Pak se podíval na vězně.</p>
<p>Cid Kang, podlý zrádce, mu odpověděl podmračeným pohledem. Bývalý kapitán stráže byl zarostlý. Na holiče měli vězni nárok jednou za půl roku. A taky trochu zhubl a pobledl. Ale jeho pohled zůstával i nadále neústupný.</p>
<p>„Nepláčeš?“ zeptal se Trix. „To je dobře.“</p>
<p>„Vysmívat se poraženému nepříteli není šlechtice důstojné,“ řekl Kang.</p>
<p>„Stejně jako není důstojné urozeného rytíře zradit svého pána,“ poznamenal Trix.</p>
<p>Žalář si Cid Kang odpykával v daleko únosnějších podmínkách než Trix. Na podlahu cely položili starý, ale docela tlustý koberec. Namísto haldy zetlelé slámy mu dali postel s teplou vlněnou dekou a na stole mu hořela malá lampička. Dokonce i jídlo v dřevěném talířku vyhlíželo zcela poživatelně.</p>
<p>„Můj pán je Sator Griz,“ odpověděl Cid Kang. „Ano, formálně jsem přísahal oběma půlvévodům, ale podléhal jsem příkazům Grize.“</p>
<p>„Taky proto jsi nedostal trest smrti,“ řekl Trix.</p>
<p>„To vím. Ale asi jsi nepřišel kvůli tomu, abys zjistil zvláštnosti služby dvěma pánům současně. Mluv, jestli něco chceš.“</p>
<p>„Co bys chtěl ty?“ zeptal se Trix. „Kromě svobody, samozřejmě.“</p>
<p>Cid Kang popošel až těsně k mříži a upřeně se zadíval Trixovi do očí.</p>
<p>„Nabízíš mi obchod, mladý Soliere? Zdá se, že mám něco, co bych ti mohl poskytnout, a ptáš se na mou cenu.“</p>
<p>„Tak,“ přikývl Trix. „Odpovědi.“</p>
<p>„Na všechny otázky jsem už odpověděl v královské tajné kanceláři.“ Kang bolestně zkřivil tvář. „Tam se umějí vyptávat…“</p>
<p>„Ne, ne na všechno,“ řekl Trix. „Protože nevěděli, na co se tě mají zeptat. Tak tedy jaká je tvoje cena?“</p>
<p>„Uzavíráš nevýhodný obchod…“ řekl zamyšleně Kang. „Ale to je konečně tvůj problém. Mohu si říct cokoli?“</p>
<p>„Ano,“ přitakal Trix. „Samozřejmě v rozumných mezích.“</p>
<p>„Chybí mi slunce, jsem bez něj unavený,“ odpověděl Kang. „Kdyby šla aspoň jednou za den krátká procházka. Pod dozorem samozřejmě a klidně jen po zámeckém nádvoří.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Trix.</p>
<p>„A chtěl bych vidět svou ženu a děti. Aspoň sem tam. Třeba jednou za měsíc.“</p>
<p>„Jednou za dva měsíce,“ odpověděl Trix, který se rozhodl, že příliš ustupovat nemá smysl.</p>
<p>„To je všechno, co bych chtěl.“</p>
<p>„Žádat je třeba o tři věci,“ Trixovi se vybavila Markellova slova. „Tak co ještě?“</p>
<p>„Dobře.“ Kang vydechl a obláček páry se vznesl do vzduchu. „Je tu zima a vlhko, mladý Soliere. I v létě je tu zima a vlhko. Vím, že za zdí každé cely jsou kamna. Ať je každý den roztopí, jinak tu dlouho nevydržím.“</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Dobře. Pochopil jsem, že se chystáš utéct. Chceš po ženě, aby někomu předala zprávu, ale nejsi si jistý, jestli se útěk povede rychle. Ale tvoje prosby splním. A přidám k nim ještě jednu věc: zdvojnásobíme tvou stráž.“</p>
<p>Cid Kang se doširoka usmál:</p>
<p>„Kdyby byl tvůj otec, hochu, tak chytrý jako ty, nikdy bych se té rebelie neúčastnil… Jsme domluveni. Tak se ptej.“</p>
<p>„Proč se Griz zaprodal vitálním mágům?“</p>
<p>Kang se rozesmál:</p>
<p>„No to je snadná otázka a odpověď přece znáš. Protože mu slíbili hodně zlata, post místodržícího a věčný život. Historie, která se opakuje od nepaměti.“</p>
<p>„Ale jakto že puč proběhl tak hladce? Proč šli naši poddaní za Grizem?“</p>
<p>„No protože tvůj otec je sice dobrý člověk, ale špatný vládce.“ Kang zvážněl. „Už dlouhá léta řešil všechny důležité otázky Griz. A tvému otci naprosto stačilo, že je vládcem formálně a že sedí na polovině trůnu. Vláda, hochu, je jako oheň. Je třeba s ní zacházet tak, aby ses nepopálil, ale aby ostatní měli dostatek tepla a aby oheň neuhasl. Ale tvůj otec se bál jak popálenin u sebe, tak u ostatních… Tak nechal oheň vyhasnout.“</p>
<p>„Zapamatuju si to,“ řekl Trix. „Ale Sator Griz se nebál popálenin ani u sebe, ani u jiných. Proč tedy nechal moje rodiče naživu?“</p>
<p>„Á, to je nejspíš otázka, kterou jsi mi vlastně chtěl položit…“ řekl Kang.</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>„Varoval jsem tě, že je to nevýhodný obchod,“ odpověděl Kang. „Odpověď neznám. Když se mnou Sator probíral plán převratu, mluvil o tom, že tvoji rodiče zemřou. Tebe jsme od samého začátku chtěli vzít do zajetí − pokud se to povede, samozřejmě. Tvého otce měli zabít v trůnním sále a matku zavřít v ložnici, aby jí bylo umožněno vykonat hrdinskou smrt… No a kdyby si to rozmyslela, tak jí v tom pomoci. Všechno jsme mockrát probrali, přesně vidím, jak se to mělo stát…“</p>
<p>Ztichl.</p>
<p>„Ale?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Ale z nějakého důvodu se všechno na poslední chvíli zhatilo. Jak půlvévodu, tak půlvévodkyni vzali do zajetí. Jestli se Griz vylekal, když měl dát rozkaz k zabití − už by to nebyl převrat, ale poprava. Nebo ho napadlo, jak by se dali ještě tvoji rodiče využít…“ Kang rozhodil ruce. „Já si pořád myslím, že to byla chyba, i když nám všem zachránila život.“</p>
<p>Trix přikývl a hluboce ponořený do sebe došel ke schodům. Cid Kang po něm nijak nepokřikoval, ani nepřipomínal, co mu slíbil. Jen se za ním díval.</p>
<p>* * *</p>
<p>Dalším místem, kam se Trix vydal, byla zimní zahrada − velká místnost se skleněným stropem, kde i v zimě kvetly květiny a stromy se zelenaly v sudech. Tam našel svou matku, která tu seděla v kroužku svých dvorních dam. Jedna z nich, ta nejstarší, přednášela ze svitku:</p>
<p><emphasis>… o pozdním večeru. Jako první vykřikla lady: „Ó, kdybych já byla královnou. Vystrojila bych velkou slavnost s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bohatým pohoštěním pro všechny, jak pro urozené, tak pro nejsprostší nevolníky.“ A další lady na to opáčila: „To kdybych já byla královnou, rozšiřovala bych manufaktury a cech tkalců, neboť strojová výroba velmi zjednodušuje výrobu plátna a obchod s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>látkami je pro království velmi výnosný.“ Třetí lady prohlásila: „Kdybych královnou byla já, porodila bych králi následníka.“ Král, který se obvykle po večerech skrýval pod okénky dam na vdávání, po nich pokukoval a poslouchal jejich rozhovory, se zamyslel a řekl: „Touhy po zbytečných oslavách a hostinách zemi ožebračují a nesluší se na dámu vysokého původu. Porodit následníka k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>světu je schopna každá zdravá žena, která je ve věku vhodném k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plození dětí. Ovšem slova druhé lady promluvila k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mému srdci, nebo</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich slyším starost o blahobyt země a rozum důstojný královny!“ S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těmito slovy král vešel k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lady a…</emphasis></p>
<p>A najednou si dvorní dáma naneštěstí Trixe povšimla a uctivě zmlkla. Vévodkyně obrátila hlavu a vlídně se na syna usmála. Z lavičky, která stála u jejích nohou, vyskočil Chalanberi, oblečený do sametových kalhot a košilky s krajkami, jež se Trixovi matně vybavovaly, pln radosti se usmál a zvolal:</p>
<p>„Trix přišel!“</p>
<p>„Dobře vychovaný hoch nevítá jiného chlapce takhle hlučně!“ přísně ho okřikla vévodkyně. „Dokonce ani tehdy, když jsou kamarádi a chtějí si trochu pohrát. Zahraješ si něco s Chalanberim, Trixi?“</p>
<p>„Ne, teď ne, jdu jen na chviličku,“ zamumlal Trix rozpačitě. „Chtěl jsem jen políbit svou maminku a přeptat se na její zdraví.“</p>
<p>Dvorní dámy se po sobě podívaly, neboť doby, kdy Trix běhal dát pusu mámě, skončily tak před pěti lety. Ale vévodkyně sama žádné podezření nepojala. Odměnila Trixe něžným polibkem na čelo, nastavila tvář k polibku a přeptala se:</p>
<p>„Nechceš si poslechnout poučný letopis?“</p>
<p>„Musím ještě zajít za otcem, maminko.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla vévodkyně a při tom zatlačila Chalanberiho, deroucího se na svobodu, zpátky na lavičku. „Dej mu ode mě… ehm… vyřiď mu mé pozdravení. Srdečné pozdravení.“</p>
<p>„Jistě, maminko,“ odpověděl Trix a účastně hleděl na Chalanberiho.</p>
<p>Ještě než ale odešel ze zimní zahrady, zašel ke květinovému záhonu, kde našel Annette.</p>
<p>„Přišel jsem se na chviličku podívat,“ řekl víle, která si hověla na slézu.</p>
<p>Annette se na něj podívala, načež se zakabonila, vzlétla a sedla si Trixovi na rameno.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Ale nic,“ odvětila příkře víla. „ty jsi zapomněl, že jsem tvůj společník a kouzelné stvoření?“</p>
<p>„Nezapomněl,“ řekl Trix vycházeje z oranžerie.</p>
<p>„No tak. Vidím do tebe skrz naskrz,“ prohlásila Annette.</p>
<p>„Teď je zima, venku je chladno…“</p>
<p>Víla jen zaprskala a Trix se s tím smířil. Přišel do trůnního sálu, poklonil se otci, vyřídil mu pozdrav od vévodkyně a vyposlechl si několik moudrých otcovských ponaučení: to nepodstatnější spočívalo v tom, že je třeba řádně si zavinout krk šálou, když vycházíme v zimě ven z paláce. Trix to přislíbil a zároveň otce přesvědčil, aby Cidu Kangovi změkčili vězeňský režim, ale zároveň zdvojnásobili stráž.</p>
<p>A za půl hodinky už si Trix teple oblečený a se šálou řádně zavinutým krkem osedlal klidnou a silnou hnědou kobylku a mířil si to ke královské posádce, která sídlila v bývalém paláci Satora Grize.</p>
<p>* * *</p>
<p>Baroneta Pacluse našel Trix na nádvoří. Podsaditý rytíř měl ruce v bok a pozoroval malé kyrysary, kteří bodali kopím do slaměných panáků.</p>
<p>„Výš ostří, výš!“ křičel Paclus. „Na hlavu, musíš, nešiko. A pak čistě, bodnout. A zase na hlavu a bodnout!“</p>
<p>Když uviděl Trixe, celý se zaradoval. Velení předal starému zkušenému kyrysarovi a spěchal Trixe přivítat.</p>
<p>„Stavuju se jen na chviličku, Paclusi,“ řekl Trix, když seskakoval z koně a objímal rytíře. „Tak… jsem zajel… pozdravit.“</p>
<p>Paclus přimhouřil oči a zadíval se na Trixe. Pak ho popotáhl stranou.</p>
<p>„Tak co sis usmyslel?“ zeptal se ho přímo. „Řekl bych, že ses spíš přišel rozloučit než mě pozdravit!“</p>
<p>Trix se rozpačitě podíval jinam.</p>
<p>Baronet přikývl. „Tak to je jasné. A vévoda to ví?“</p>
<p>„Nepustil by mě,“ přiznal Trix.</p>
<p>„A co řekne, až zjistí, že jsi zmizel?“</p>
<p>„Tak mu to vysvětli,“ poprosil ho Trix. „Tebe si váží. Nemůžu už déle jen tak sedět na zámku! Nemám tu co dělat!“</p>
<p>Paclus si pohladil vousy a pak řekl:</p>
<p>„Annette!“</p>
<p>Víla vylezla Trixovi zpod svršků. Na hlavě měla maličkou pletenou čepičku, kterou si vypůjčila od nějaké panenky, na niž se jen prášilo v ložnici následnic ženského pohlaví.</p>
<p>„Dávej na něj pozor,“ přikázal jí Paclus. „Ano?“</p>
<p>Annette přikývla a znovu se schovala do tepla.</p>
<p>„Dojedeš do tmy k baronu Galanovi?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Trix. „Už jsem se díval do mapy, je tam cestou taková větší ves, zůstanu tam v hostinci. A ke Galanovi… no, asi se u něj vůbec zastavovat nebudu. Nebyl mi sympatický.“</p>
<p>„Peníze máš?“ zeptal se ho věcně Paclus.</p>
<p>„Mám.“</p>
<p>„Ale stejně si ještě vezmi!“ Baronet si odvázal od pasu poměrně velký měšec. „Je tam hlavně stříbro, ale bude se hodit.“</p>
<p>„Děkuju, sire Paclusi,“ řekl Trix. Peníze doopravdy měl, ale urazit rytíře odmítnutím prostě nemohl.</p>
<p>Paclus přikývl, plácl Trixe po rameni v těžké rukavici od brnění a pomalu se vydal ke svým rekrutům. Na půl cesty se ještě zastavil a křikl:</p>
<p>„Pozdravuj ho!“</p>
<p>„Určitě,“ odpověděl Trix, když klesal do sedla.</p>
<p>* * *</p>
<p>Cestování v zimě je těžké. A to i v případě, že člověk jede na dobrém koni, má peníze, cesty jsou hladké a bezpečné. A dokonce ani to, že je někdo opravdový čaroděj, mu cestu nijak zvlášť neulehčí − samozřejmě pokud se tedy neumí teleportovat.</p>
<p>Trix to neuměl. Takže k věži čaroděje Radiona Šťovíka, která se nalézá nedaleko městečka Bosgard, dojel před polednem posledního dne už skoro uplynulého roku.</p>
<p>Čím více se věži blížil, tím méně okolí vypadalo jako zimní. Vzduch byl studený pořád stejně. Ale šedé mraky byly řidší a řidší, až je nakonec vystřídalo čisté modré nebe a jasné žluté slunce. Nejdřív zmizel sníh ze země, ale ještě poletoval ve vzduchu, nakonec ustal úplně. Pod kopyty udivené kobylky se objevila tráva, nejprve žlutá, loňská, ale pak i živá, zelená. Sto metrů od věže už kůň nadobro odmítl jet, dokud trošku neposvačí.</p>
<p>Trix z kobylky slezl, přivázal opratě ke stromu, kolem kterého bylo dost trávy, a šel k věži.</p>
<p>U vchodu hlídal stále stejný šedý minotaur Charym. A k Trixovu údivu to vypadalo, že jeho příchod udělal Charymovi radost.</p>
<p>„Dorb… jkuju…“ zabručel minotaur, když se Trix přiblížil.</p>
<p>„Ahoj, Charyme,“ odpověděl Trix. „Za co děkuješ?“</p>
<p>„Zazy… za zy… zyna…“</p>
<p>„Za syna?“ došlo Trixovi. „Ahá. Nemáš za co.“</p>
<p>Jak se kouzelná stvoření nechávají najmout u čaroděje, který je vyvolá, Trix netušil. Ale nejspíš je to rodinná záležitost. Vypadá to, že Cida Kanga teď hlídal Charymův syn…</p>
<p>„Je pán doma?“ zeptal se pro jistotu Trix. Charym energicky zakýval hlavou. Trix si vzdychl a dodal si odvahy. Dobře že je s ním Annette…</p>
<p>„Milý, asi se tu trošku najím…“ Víla vyklouzla zpoza jeho svršků a rozlétla se nad kvetoucí zimní loukou. Znovu měl pocit, že čte jeho myšlenky, ale hádat se se společníkem je úplně beznadějné. Trix se za ní jen smutně podíval a vstoupil do mágovy věže.</p>
<p>Výtah skřípěl pořád stejně a pořád stejně nebezpečně se houpal, ale vynesl Trixe nahoru úplně vcelku a bez újmy. Ze všeho nejdřív si Trix sundal teplý kožešinový kabátek, otřepal si z vysokých bot bláto, přihladil si vlasy a až, když si zase dodal odvahy, vyrazil do Šťovíkovy pracovny.</p>
<p>Čaroděj pracoval.</p>
<p>Seděl za stolem, okusoval pero a pozoroval mlhavé obrázky, které se míhaly v křišťálové kouli. Potom hodil na pergamen několik slov. Loknul si z hrnku kávy. Několikrát zatočil fajfkou v ruce, jako by se chystal ji nacpat, ale rozmyslel si to a znovu začal psát.</p>
<p>Trix trpělivě čekal.</p>
<p>„Nesnáším, když mi někdo stojí za zády ve chvíli, když chci pracovat!“ vykřikl Šťovík a odhodil pero. „Co tu děláš?“</p>
<p>Ale umíněně se na Trixe neotočil.</p>
<p>„Učiteli, potřebuju radu…“ zamumlal Trix.</p>
<p>„Jakou ještě radu. Sám jsi čaroděj! Překonal jsi mě. Jestli potřebuješ nějaké rady, jdi si do Akademie!“ odpověděl neústupně Šťovík.</p>
<p>„Učiteli, celý týden jsem jel…“ řekl úpěnlivě Trix. „Dvakrát mě přepadli loupežníci. Jednou mě hnali vlci… Pak jsem se přiotrávil v taverně a bolelo mě břicho. Pak…“</p>
<p>„A jsem já snad doktor?“ Šťovík se nakonec uráčil otočit. „Nebo utěšitel čarodějů slabých na duchu? Vlci, loupežníci, břicho… Dojel jsi? Dojel…“</p>
<p>Trix trpělivě čekal.</p>
<p>„Co chceš?“ zeptal se nakonec Šťovík.</p>
<p>„Učiteli, proč jste mě vyhnal?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Já? Vyhnal tě?“ sprásknul ruce Šťovík. „No slyšíte to propáníčka… Já jsem tě nevyháněl. Když jsem pochopil, co jsi udělal, poctivě jsem přiznal, že jsi mě předčil.“</p>
<p>„Ale já nechápu, co jsem udělal!“ vykřikl Trix.</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal se pochybovačně Šťovík.</p>
<p>Trix přikývl.</p>
<p>Radionova tvář zjihla.</p>
<p>„Ty jsi stejně ignorant a moula,“ řekl se zadostiučiněním. „Tebe nic nenapadlo… Vůbec nic?“</p>
<p>„No, zaráží mě jediná věc,“ přiznal Trix. „Nechápu, proč Sator Griz nechal moje rodiče naživu? Není mu to podobné.“</p>
<p>Šťovík vstal, vyšel zpoza stolu a pozorně se na Trixe zadíval a přikývl:</p>
<p>„Ale on je nenechal… v jistém smyslu.“</p>
<p>„Já… já jsem je oživil?“ vyděšeně se zeptal Trix. „Jsou teď lichové?“</p>
<p>„Jak by mohli být lichové, ty trdlo?“ rozhorlil se Šťovík. „Ne, jsou úplně normální… Dobře tedy. Poslouchej mě pozorně. Co je magie?“</p>
<p>„Umění měnit svět slovy,“ odpověděl Trix.</p>
<p>„Čeho je magie schopná?“</p>
<p>„Věcí, které neodpovídají zdravému rozumu,“ řekl Trix. „Teda nedá se proměnit železo ve zlato… Nebo udělat třeba nebe červené a slunce zelené…“</p>
<p>„Magie dokáže víc,“ řekl tiše a už docela klidně Šťovík. „Daleko víc, můj chlapče. Magie je založená na víře a přání. Čím větší je tvoje víra v to, že se to může stát, čím silnější je tvoje přání, aby to tak bylo, tím více se svět tvaruje podle mágovy vůle. Bylo by možné, že by Griz při převratu nikoho nezabil?“</p>
<p>„Možné? Ano, bylo,“ řekl Trix. „Jen málo pravděpodobné…“</p>
<p>„Ale tys to chtěl?“ s pobídkou se zeptal Šťovík.</p>
<p>„Jistě. Nic na světě jsem si nepřál víc!“</p>
<p>„Chápeš to, chlapče,“ Šťovík si vzdychnul, „tvoje přání a tvá víra byly tak silné, že to celá naše realita nevydržela. Když Markell pronesl svá neopatrná slova o tom, že by Satora Grize nedal popravit, kdyby zůstali tvoji rodiče naživu… Co ti proběhlo hlavou?“</p>
<p>„Že by se to mohlo stát,“ zašeptal Trix. „Ale jen jsem si to pomyslel. Nahlas jsem neřekl nic. Nečaroval jsem.“</p>
<p>„A čím se odlišují slova, která říkáš nahlas, od těch, která ti probíhají v hlavě?“ Šťovík pokrčil rameny. „Jen tím, že je slyší naivní lidé, kteří věří každému slovu čaroděje, a tím nutí svět, aby se měnil. To, co sis myslel, jsi slyšel jenom ty. Ale na okamžik, na maličký okamžik jsi v to uvěřil. Vždyť ty jsi neviděl svoje rodiče zabité. Chtěl jsi věřit, že jsou živí. Uvěřil jsi, a svět se změnil.“</p>
<p>„Takže… oni už byli mrtví?“ s hrůzou se zeptal Trix.</p>
<p>„Ne, uklidni se. <emphasis>Už</emphasis> nikdy nebylo.“</p>
<p>„Ale jestli je Griz popravil?“</p>
<p>„Teď už ne. Všechno se změnilo, chápeš? Změnil jsi svět. Tys neukázal nějakých pár kouzel, ty jsi dokázal skutečný zázrak. Jen ti největší čarodějové…“ Šťovík se zamračil a haštěřivě se opravil: „… nebo možná ti nejdůvěřivější a nejnaivnější dokázali něco takového.“</p>
<p>„Můžu měnit svět…“ zašeptal Trix. „Tak dobře… Ale to, že se Griz spřáhl s vitálními mágy, to nebylo kvůli mně?“</p>
<p>„Ne. Zevrubně jsem si prostudoval výkazy z tvého rozhovoru s králem, Griz se přiznal dřív, než přišla řeč na tvé rodiče a ty sis <emphasis>otřel slzy,</emphasis>“ zacitoval Šťovík.</p>
<p>„Takže můžu udělat, aby v minulosti nebyla vůbec žádná válka s vitálními mágy… nebo aby Griz nezradil!“ zaradoval se Trix.</p>
<p>„Ne, nemůžeš!“ Šťovík se nasupil. „Čím posloucháš, učedníku.“ Dopálilo ho to tak, že si ani nevšiml, že Trixovi znovu říká učedníku. „Když víš, že už se nějaká událost takhle stala, nemůžeš ji změnit! Ať by ses sebevíc pokoušel tomu uvěřit, nepovede se ti to. Zázrak je možný jedině tehdy, když je situace neurčitá. Představ si, že si třeba vezmu tenhle šuplík a strčím tam… kocoura. A pak tam nacpu ještě baňku s jedem. Je možnost, že se baňka rozbila a kocour chcípnul. Ale je taky možné, že baňka zůstala vcelku a kocour žije. A teď řekni, žije kocour nebo ne?“</p>
<p>„A nemůžu se podívat? Nebo si poslechnout, jestli mňouká nebo ne…“</p>
<p>„Ne! Je to jen teoretický experiment. A vůbec, stejně šuplík je zavřený, kocour má zavázanou tlamičku… A je živý nebo ne?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Trix. „Je živý i mrtvý.“</p>
<p>„Správně. Je to neurčitě živý nebo mrtvý kocour. A právě v takových situacích může magie dělat skutečné zázraky. Když čaroděj opravdu moc chce a opravdu uvěří…“</p>
<p>„Takže to znamená, že můžu v takových situacích…“ Trixe hned strhl vír možností, které se před ním najednou otevřely. „Třeba by ke mně přišla žena, že se jí v lese ztratilo dítě. A já jí řeknu, že je živé a zdravé a už jde domů!“</p>
<p>„Ne, Trixi.“ Šťovík si povzdechl. „Takové věci se čaroději povedou jen jedinkrát. Kdybys věděl, že je to možné, nejspíš by to nevyšlo. Je k tomu potřeba nezkalená otevřenost.“</p>
<p>„Vždyť já zatím z magie nic neumím…,“ zašeptal Trix a svěsil hlavu.</p>
<p>Šťovík se na něj zkoumavě zadíval.</p>
<p>„Teleportovat se neumím,“ začal vypočítávat Trix.</p>
<p>„Na to si musíš dobře představit, z čeho sestává hmota a jak se pohybují její nejmenší částice,“ řekl uštěpačně Šťovík.</p>
<p>„Léčit neumím…“</p>
<p>„Na to potřebuješ znát anatomii.“</p>
<p>Trix se ze všech sil snažil přijít ještě na něco dalšího. Potřebuje, rozhodně potřebuje ještě jednu, třetí stížnost!</p>
<p>„A vůbec se nevyznám v kouzelných tvorech, dokonce ani moje víla mě neposlouchá…“</p>
<p>„Zvyky magických stvoření, to je velmi složitá a těžká disciplína,“ zabručel Šťovík. „Nepodbízej se mi. Učedník nemá být silnější než jeho učitel…“</p>
<p>„Já nejsem silnější. Povedlo se mi to náhodou…“</p>
<p>„A navíc jsi následník vévodského trůnu!“</p>
<p>„Tatínek to zatím skvěle zastane sám.“</p>
<p>„Rodiče se budou trápit a bude jim smutno.“</p>
<p>„Napíšu jim dopis. A nebudou smutní. Tatínek pořád pracuje a maminka se stará o Chalanberiho. Je malý, je to pro ni zajímavější…“</p>
<p>„Hmm,“ zabrumlal Šťovík. „Chtěl jsem jet večer na oslavu do Kapitulu mágů… Přijet bez učně je samozřejmě u velkého čaroděje trochu faux pas… Takže se bude hodit, když tě naučím, jak se teleportovat… Jestli je to ta tvá hloupá hlava schopná pochopit…“</p>
<p>Podíval se na hodiny, které stály v rohu místnosti. Ručička (byly to staré hodiny, takže takovými hloupostmi, jako jsou minuty, se nezabývaly) se klonila ke druhé.</p>
<p>„Ačkoli, máme čas,“ přiznal Šťovík. „Možná bys mohl nejdřív udělat pořádek v kuchyni. A uvař mi kávu. A namaž mi dva chleby s máslem a se šunkou… A kdyby tam už nebyla šunka, tak se sýrem, ten tam je určitě.“</p>
<p>„Ano, učiteli,“ řekl radostně Trix.</p>
<p>„A nemysli si, že se budeš ulejvat a učit se jen magii,“ dodal Šťovík. „Blíží se kruté časy. Vitální mágové své plány neopustí a budou dál učit magii obyčejné lidi. V řadách našich čarodějů se blíží rozkol. Liga za svobodná zaklínadla stále sílí. V Sam Aršanu vznikl a vzmohl se kult Zjeveného proroka. Horalové vykopali cosi zvláštního ve svých šachtách. U gnómů se bude každým dnem měnit král a kandidáti jsou jeden hloupější než druhý. V království nastává období stagnace… Asi víš, co je to stagnace? Takže doba nás čeká těžká.“</p>
<p>„To teda ano,“ řekl nadšeně Trix, když vyhodnotil nastávající perspektivy.</p>
<p>Šťovík vydechl a šel ke stolu. Zvedl šosy kabátu, pohodlně se usadil a dodal:</p>
<p>„Áno a ještě umyj podlahy ve věži… Neměl jsem čas věnovat se takovým maličkostem.“</p>
<p>Udělat pořádek ale žádná maličkost nebyla, jak se Trix sám přesvědčil, když už se blížil večer.</p>
<p>Zato jakmile se setmělo, usadil se před Šťovíka a ten mu vysvětlil základy teleportování.</p>
<p>„Každé tělo se skládá z maličkých částic. Docela malinečkých!“</p>
<p>„Jako zrnko písku?“ zeptal se Trix.</p>
<p>„Haha. Milionkrát menších! Představuješ si to?“</p>
<p>„Ne,“ přiznal Trix.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„A kolik je milion?“ nevinně se zeptal Trix.</p>
<p>Šťovík sklonil hlavu na stranu a zadíval se na Trixe.</p>
<p>„Jakto že to nevíš? Vždyť jsi obehrál barona Ismunda. Jsi znalec aritmetiky.“</p>
<p>„No právě, aritmetiky…“ sklopil oči Trix. „Tam jsem tak velká čísla nikdy nepotřeboval…“</p>
<p>Šťovík na chvilku oněměl. Pak se rozzářil a řekl:</p>
<p>„Moulo…“</p>
<p>Trix zrozpačitěl tak, že to zářilo z každé částečky jeho těla.</p>
<p>A Šťovík, který se vzchopil a začal být vlídnější, vzal ze stolu kousek křídy a došel k šedočerné tabuli, jež visela na zdi jeho pracovny…</p>
<p><emphasis>Konec</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Sergej Lukjaněnko</strong></p>
<p><strong>TRIX SOLIER</strong></p>
<p><strong>čarodějův učeň</strong></p>
<p>Z ruského originálu <emphasis>Nědoťopa,</emphasis></p>
<p>vydaného nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2009,</p>
<p>přeložila Iva Dvořáková.</p>
<p>Vydalo nakladatelství Argo jako svou 1481. publikaci</p>
<p>a nakladatelství Triton jako svou 1458. publikaci,</p>
<p>v edici Trifid svazek 401., v Praze roku 2010.</p>
<p>Vydání první.</p>
<p>Odpovědná redaktorka Marcela Turečková.</p>
<p>Korektury Michaela Šmejkalová.</p>
<p>Ilustrace na obálce Vojtěch Domlátil.</p>
<p>Grafická úprava obálky Vojtěch Domlátil.</p>
<p>Sazba Petr Teichmann.</p>
<p>Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.</p>
<p>ISBN 978-80-257-0376-2 (Argo)</p>
<p>ISBN 978-80-7387-439-1 (Triton)</p>
<p>Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní</p>
<p>velkoobchod Kosmas, e-mail: odbyt@kosmas.cz,</p>
<p>www.firma.kosmas.cz.</p>
<p>Knihy je možno zakoupit také v internetovém</p>
<p>knihkupectví www.kosmas.cz</p>
<p>Knihy nakladatelství Triton si můžete objednat</p>
<p>na internetové adrese www.tridistri.cz. Tamtéž naleznete</p>
<p>informace o zvýhodněných cenách SF klubu Trifid.</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALCAccDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7LooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiobq4hs7Ka7uG2wwoZHPoAMmuB0T4kya1q1rHH4avItNu
pjBFfMwKFvf0oE3Y9EornvFniSPwpoDatJatdKJVj8tWCn5vc1zWgfEmbX9estNTw5dWUdw
STPNkrtCk8HHWiwXV7Ho2RRXJeM/GP8AwiENpcSaa17HcuYwUkClWxnoRTPDHjm38QapcaR
c6Zc6VqUC7zb3HVl9RTsF1sdhRketYHinxVpnhTSxe6gWZnbZFCnLSN6D/GuW0T4mzajrll
pt/wCGLzTo759kE7k7Se2cgfpRYXMtj0ijIrA8W+JI/C3h59XltGulSRU8tWCk7jjqa5bQ/
iXPr2u2Omx+HLqzjuWINxNkrt2k8HHXpRYd+h6RRXI+MPGX/CI/YWk01rtLxzGpWQLtb3BH
TmuqhZ3hR5ECOyglQc4PpmkFySiqt9PJbWM9xFEJniQuELbd2OcZ7Vz/AIL8Xf8ACYafcX8
entZxQyeUA8gYscAnp9aAudVRkVyHjDxmfCdzYRyaW12l63lo6yhdrccEEdOetbup38um6D
c6kbYSvbxGVog+M4GSAadguaWaM1yvhrxU/iTwxNrsOmm3RCwSJ5QS+0c5OOK5eH4w6fJpj
XR0ib7S0ohhtEkDySt3PA4HbPc0WYuZHqWRRketZ9jdX1zpSXVzp/2S5dd32ZpAxX0BI71g
eD/GX/CWtf7NMazSycRuXkDZbnoB24pBc6+jI9ayPEOt2vh/w/d6tdHKQJkJ3dv4VH1NS6F
q1truhWmq2p/d3EYbH909x+ByKB31saWR60ZFcj4w8ZDwibFptP8AtMN25QSCULsI9RjpSe
IPGf8AYU2kKmni9j1RhHFJFOAoY49uRz1oC6OvyPWjIxnIxVDVL4aZot3qMkPmfZoWlaMHr
gZwDXiukeL9Ji1kanpfhPU/Nnfajy3LyQQlmG4gYwKdhOVtD3nI9aKyde1VtC8P3Wqi3+0i
2Te0YbaSO+DWBa+O4b3wHceKrexWRbfJktRMN6AHuccHvikO52tGR61h6DrUmu+GYNaSy8j
z0LxwtICSO2T2ziuJj+MGntZ3MsukyrcRSiGK2WUM8z55xx0HrTsJySPUqMis7Sby7vdMjv
L/AE86dI43GF3DFB7nsfavP9Z+L9jZ6hJa6RpE+qRxSeW04bahb0Xg59vWkNtI9RzRXM+E/
GWm+LLeU2scltd25xPazffj/wARXTUDvcKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAoozRmgAooooAKKM4pMigBaKM0mRQBR1prNdAv21AMbQQP5wXrswc4/CvELG/uvAmva
bDomvQ6zoepSArbhgzKCQOR/C3PXvivep4ori3kgmjWSORSrIw4YHqK5fTfh74S0nVF1Kx0
lVuUO5Czlgh9gTgU7kSjfY5H4z2eoPo9texTlNPj/dzR5++xYbePbB5qv4Mm1VtX0RJ/HVp
qFvtH/Eujb50Hl8Dp2r0TxP4ct/E+kppl3M8cAnSV9nVgv8IPbNU7DwD4X0rU7fUtN077Lc
wElXV2OcjBByaLqwuV3ujkvjWCdD0YA4b7YcEjodtY/he9m0P4o3DeN5JE1K6hEVtdNgRMv
GOnGDgAfrXquteGdG8RGH+17U3Kw52KZGVVJ74B60mp+FtD1mytrTVLBbuK3/ANWZGJZf+B
dad9AcXe5wHxLKWXjfwtrOpRGXSIXKycZUHOef0P4VHr/jDUG8baRHp2q6fd6PdXMQhiRUk
dMYyxPVepA716S+gaXJoo0a4tBc2G3b5UzF+PqeaxdM+HXhDSNRW/s9KAuEbchkdnCH1AJx
SuOzucx8Z7XUJNAgvIZ9ljE2yePP+sYsNnHt1rO8GzamdU0FJfHFpfW/GNMVsOg2HA6dq9M
8TeHoPE+jrpd3K8cBmSV9nVgpzt9s1nWPw/8AC2lanbalp2nfZbq3bcro5OcjBByfei+gnH
3rnJ/Gfi18O/8AX4f5CvVYx8i/QVx/jLwrL4qv9CgLeXZ2s7T3DDrjAwo+prsVBAxjFIpLV
sraj/yCrz/ri/8A6Ca8h+FXibQtC8I3sWqapDazNctII3PzMNo6CvY7mE3FpNBnb5iMmfTI
xXD2nwm8IwaZHbT2LXNwq4a5ZyGJ9eOBTE07poxfi+k0ukaHrEcRe2trgPJgcqDgrn06YrT
8R/ELwvN4HvHttSimnurYxpbqf3gZhjBHbFd1JYW82n/YbmFbiAxiNlkAIcYxzXLwfDPwXb
3wvI9GVnU7gjyMyA/7pOKd0Jp9Cj8N7G4svhVGtzGUaZZZlU8Hac4P49a8f8I3s/hvUIPFc
2lC902OZraR8ZMTHnI9Djpmvpie1juLV7VwRE6bCEO049sdKx7Dwd4e02wurCz05UtbsYmg
Z2ZH98E9fekpIHDY09N1Ky1fT4dQ0+dZ7aYZV1P6exrzX4N8p4lz/wA/g/8AZq7/AEXw1o/
h1ZF0i1a2jk5aMSMy59cE8GsfwN4Tbw3o92t02+7v5mlnXPCjJwo/A0Dad0ef/FHxJZ6j4p
svDk07rpllIHvWiG5ix6gD2H6mpPhV4mtrLXr3wwk7tYXMry2LSja2f7p9CR+or0bSfBOia
LrN5qVlb4N4oEkUv7wKQc5UnkZzyKTU/BGiat4gtNYvIPntF2xxxjYpOc5bHJxRfoTyu9zk
PjHB9qg8OWxbaJ7toy2M4yAK4S5sfEGgeKNE8M6szSWlrfLLaORlWUsB8p9Pbsa921bwxo2
uPbvqlq05tv8AU/vWUIfUYPX3pNV8L6NrM1tNqVu88lsB5LGVhsPqMHr70XsOULu5lfEi01
G88F3K6bceQ8R82Vt2P3YU7h759K8m8LS6kNAtY4PHFpp9t54/4lkjYdhvGR07171qmn/2j
od3pnmmMXELQ+YeSARjPvXL2/wu8HW9vAi2DG4h2kXJc7ywOc+nb0ovoEo3d0afjv8A5J9r
h/6dmrwd9G13RPB0OuWEry6Xq9v5d0qrwnOMMPw4avo/UdMtdX0+Swv0MlvL99AxXd7HHaq
Q8K6Kvh86Cts400nmDzWxjrjOc49qEwlG5n/D0f8AFtdGx/z7/wBTXhnh+5utD1+bxV/ZS3
9jZXbRTkjPlFicMPQ+h6V9GWGi2OmaV/Zdijw2gBCoJGOwHqFOciqWm+EPD+kxXUNjYCOK7
XbPGzs6yfUE9aFIHFuw59Qt/Efg+5utEuBKtzbuImXqGKngjsc9q+erGW4i8N2tmuvR2skO
poXsXhCtE+eJix6gfpX0PovhfRvD7SHR7Q2ol++iysVPvgnGfeqOsfD/AMK67em9v9LU3LH
LyROYy/1x1oTCUWzz/wCHq3d78V9U1GPURqdvHAUnvUi8tJmOMYH1Br2qs3SdG03Q7EWWlW
cdrADnag6n1J6k1o5ApNq5UVZC0UZooKCijNGaACijIooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gBDmudm8V2Fjq11YahJ5BiKlGCk7gRntXQkc15vrmgalrHim/eyjQxpsBZ225O3tXz2d4rF
4alCeDjzTvta91ZnZhKdKc2qzsjqP+Ez8Pf9BD/xxv8ACj/hMvD3/QQ/8cb/AArgb/wprOm
2Ml5dJCIY/vFZMn+VZ2nafdapfCztAhlIJG5sDAr42pxPnFKqqFSilN7Kzu/xPXjgMJKLnG
ei81/kemv408PKhYXxYgZwEb/CtTSb1tR0mC9dAhmG4KOwzxXm7eB/ECqW2QHHYS//AFq73
wypXw1YqwIKx7SD65r6PKMwzLE4lwx1PkVtNGru67nn4qjh6cE6Eru5bv8AV7HSwjX0piV+
jbCQPqQOKz/+Ew8OgZ/tFT9Eb/CpPFgH/CJ6hwP9X/UV5hoenR6rrUVjLI0aybiWXqMDNYZ
znGNwWNp4XDxjLnta6e97b3LwmEpVaMqtRtWPVLHxFo+oy+VaXyPJ2Q/KT+BrVBrx7xBocu
gX8QjuDIjjdHJ0YEV6R4Y1CTUvD9vcTHdKMo59SOM11ZPnVbE4ieCxcFGpHXTb9TPFYSFOn
GtSd4s2c1nX+tafpjqt9OYdwyGKEj8wK0sA9q5rxuB/wisxIH30/nXt5lXqYbC1K9K14q+u
u33HJQgp1IwlsyzF4p0OaVYob3zJGOAqxsSf0rdHIBryzwCP+KkfP/PBv5ivUeQK4MgzGtm
OF+sVrK7asl2+bNsZQhQqckCK6uIbW3ee4kEcSDczE9BWRoWuJrZuZY9qpHJtRP4tvqfrVX
xLoWoazC6x322NMGO3xhWP+0f5V5xa3WoaHqnmR7obiI4dG/i9j7V5ObZ5iMvxtP2lN+x79
/8Ahu3U6cLg4V6T5Ze/2Pb6p6lci0sJ7jzETYhIL9M1m6b4l0+/0tr0zrD5QzMjnlD/AFrz
7xJ4kn1q48tCY7ND8if3vc16GacQYbCYVVacuZzXupfn5WMcNgqlWpytWS3PRtB1u21uyWa
IhZl/1kZ6qf8ACtmvNvC3hzVCBqqXTWLH/VqVz5g/2h6V6MudvJ574rqyTF4nE4SM8VDlf5
+Zli6dOnVcabuh9FA6UV7pyBVK9v7TT7czXtwsMY7t3q7XkfjG9mufEtxE7HyrchEXsOMk/
jXgZ7mv9l4b20Y3k3ZHZg8N9YqcjdludqPHPh8vt8+UD+8Yjit61u7e+t0uLWZZom6Mp4rg
7HwNb3ekQ3Lag3nSoHBUDaM9q6Twnp9zpmim1u4wsizOeOhGeDXHlWMzWrVisbTShJXTXTy
ZriaeGjFujJtp21Oh600nbmgnHeuA8a+IJVmOkWchTAzO46/7tetmmZUsuw7r1Pku77HNh6
Eq81TidDf+LdEsJDFJc+bIOqxDdiq0HjjQZpAjySQZ4BkTj8xXB2/hy/m0SfVpMQ28aF13d
ZPoOwpNM8P3mr2FzdWbKzwMF8puC3GeD618E+Ic5lWioUUuZXUbatI9lYHCKLbnto35nsEM
8VxEssEiyRt0ZTkGpK8h8P65c6FqgilLfZWfbLE38J9R7ivXY2V1DqchgCK+zybN4ZnScrc
s46NHlYrCvDytunsyC8vIbG3M85IjBwSFLY/KskeLvDvT+0lJ/wBxv8K3ZACjZA6GvDYAP7
TiGOPPH/oVedxBm+Iy2pSjRSanpqnpt5+Z0YLCwxClzX0PbbO5iu7cTwFjG3QspU/kasHpT
U6U49K+thflXNueY7dCGeZLeFppM7FGTgEn8hWK3i7w+CQ2ohSOoKMMfpW8eteKa7x4h1AD
p5zV8txDmuIyynCpRSfM7ap/5no4DCwxMnGd9D2Gw1C21GLzrR2ePpkoVz9MirlU9MAGl2m
Bj90v8hVskCvpaE5SpRlPdpM8+aSk0jN1LWtO0gxi/n8rzCdvBOcfSqH/AAmXh0/8v/8A5D
b/AArn/iIVb+zipBB38j8K53R/Dl9rkEs1rLEgjYKwfPXFfCZhn+YUswlgcJTUrbaO+1+57
FDBUJUFWqysd3P4z0nakdjN9oneRUVdpA5OPSup715engnWLSeC43RTCOVCyITnGRzzXp46
17+S4rH4j2jx8ORq1lb1v3OPF06EOX2Er7lLUdStdNiE147Rxk43BCwH1wOKzP8AhL/D3X+
0V/75b/CtHWgDoN/kA/uH/ka8d0izXUNVtLGR2RZm2lh1HFebnucYzAYmnQw6jLn2uut7dz
owWEpV6cpzbXKes2fiXRb6YQ29+hkPRWBUn862R0ryLxH4cOgvDJFcGaCU4UsMMpFdz4P1K
bUfD6faHZpYWMRY/wAXoa2yrOsRWxcsBjoKNRK6tt+pniMJCNJVqMrxZ0lFIDS19eeaFFFF
ABRRRQAUUUUAFFFFACYpNuDninUUrIDnvGA/4pO9z6L/ADFcP4HH/FVRf9c3/lXc+Mf+RUv
fov8AMVw3gf8A5GqL/rm/8q/N870z/C/9u/mz38J/uNT5/kj1fGaUKAMCgUtfpFjwDD8Wf8
inqP8A1z/qK8r0rUZNJ1RL+JFkePICscA5GK9U8V/8inqH/XP+orzfwvbQXniSC2uYxJE6u
GUj/ZNfmHFEak81w8aLtJpWfZ82h9DlzjHC1HJXX/AIdS1O+8QahGZgvmH93HGvAXPvXqug
6f8A2TolvZEhnVcuR0LHrXmfiHw7Pol15iZks3P7uTup9D7+9dL4T8VmXy9L1F/3mNsUrH7
3+yfes8hr/U8zqQzK/tpaJvb+n0ew8bD2uHjLD6wR3Y5Fc143/wCRVm/30/nXSr90ZrmvG/
8AyKs3++n86+8zn/kXVv8AC/yPGwn8eHqjk/AP/Ixv/wBcG/mK9S7V5b4B/wCRjf8A64N/M
V6l2rxeD/8AkWL1Z15p/vHyQ1hkVyvizQrS+spL8yJb3MK581uA4/umukubuC1gknnmRI4x
liT0ryjxH4jm1u5MaFo7JDlE/ve5rbiTH4ShhJUq65nLaP6+VicBQq1KqlDRLdmCGO0gE89
cHrXV+DdDtdSuGvLqRJFgbi3zyT6n2qHS/B1/qOlyXhcQsy5gRx9/3PoPSse2ub7RdT8yLd
DcwttdG7+x9RX5hhKE8urUcVjqTdN6q/8AXzsz6KrUVeEqVGXvI9tVcYAGB7U7FY+ia9aaz
Y+ejCKROJY2OCh/wrYByM5zX7lh69LEU1Vou8XsfHThKEnGSsxaKKK6SArznxnoFyb59Ws4
jLHIB5qqMlT649K9Grl7TxNB/bt9pV/LHE0cpETngMMDg+9fP55QwmKoxw2Kly8z0fZpHbh
J1ac3Upq9t15HA6P4i1HR3xBIZIM8wPyv4eleoaLrNrrVkLi3yjA4eNuqGuP8bWOjR20d5a
vFHdO4DLGw+cdzioPh9JJ/bF0i58sw5Ye4PFfH5TicXlmZRyypPng9utu1u3mj1MTTpYjDv
ExXLI9KI55NeI6nK0mt3ksgLEztlSffpXt2c5ryTxZp0mm+IpZVBEdw3mxt79/1r0eNKVSW
Fp1I7Rlr+hhlEl7SUXu0TXXjC+utLl09rKGOF02Hbn5R7VU0TxFd6HFNFbQRyiVgzF85HGO
1dEfEdhqXhG7gm2Q3whIKEAbz6rVTwjqmm6XpV9LfyKD5gKpjLNx2FfOv2k8bRksZe8W1LT
3V2O73Y0ZxdLqtO/mczqd82pX8l3JCkDy4LKmcH3r1vw3K83huwlkzuMIzmvK7ua41/XyY4
tslw+1EH8Ir2Kwtls7GC1TpEgX8q9XhGE54zEV1Lmjtfu73v/Xc5szklSpwtZ9uxNJ9xvoa
8Og/5CkX/Xcf+hV7jJ9xvoa8MiZU1FJH4VZtx+gatOM2lUwzfd/oGU7VPl+p7oDgClzXNjx
n4fxzeN/37NWtG12LWrm8+zD/AEaAqquRgsSDmvtaOZ4SrONKnUUpPonfZXPGlQqRTlKLSN
nvXimvf8jFqH/XZq9q714rr3/Iw6h/12avkONv92pf4n+R62T/AMWXoew6d/yCrT/rkn8hV
h+VP0NV9O/5BVp/1yT+Qqw2SCM4yOtfcUFehFeS/I8afxP1PFL++ublVtJpA0Vs7rFxyAT0
zUuma/qOjxSRWUiIkjbjuUHJrb8Y6Xa6Vb6fFbqC7Fy8hGC59T+dL4SutBgtLoav9n8xpAU
81M8Y7V+MvCYilmroTrqE/wCZvbTb7tD6xVacsKpqnddvmUv+Ep1nUbi3tLi5Ty3lQNsUAk
bhxmvW64u9vPB06Rxw+T5pkTZ9njAYNuGK7Sv0bIKNWk6qq11Vemqd7bng42UZcvLT5Nyhr
X/IBv8A/rg/8q8Z068bT7+2vUUM0LBgCeDxXs2tf8gG/wD+uD/yNeReHoop/EFhDMgkjeTD
KehGDXzfF0Zyx+GjTdpdH2d0ehlbSoVXLYl1jXb7XZ4vtAVEThI06ZPvXpPhjS30nQo4JCD
NIfMfB6E9q4TxP4Zk0iY3Vspeyc9e8fsfb3rS8J+KmhePS9TfMZ+WKZj930U1y5PXeBzaf9
qX9pLRSe3/AAz6MvFQ9thovDfCt0eiqKdTUIPIPGKdX6uj5sKKKKYBRRRQAUUUUAFFFFABQ
elFFAGB4ms9R1HTXsLK3jcSj5neTbtwfSua0Xw1r2j6sl/5EEwUEFRJjIP4V6HjNG0V4WKy
WhicTHFzk+eO2q0/A66eLnTpukkrMRMkZIwcdKdSAYpa9xHIYXiK1v77SpNPsIEfzxhnZ9o
T8K5XSPC2v6Tq0N+IbeUx5+TzcZBGPSvRsCjaM5rw8XktDF4mOKqN80bWs1pbXt3Oulip0q
bpRSs9ypPbRXlk0F3CGjkXDoea89vfAepR3bjT5I5IM5Qu2GHt/wDXr03A5owKrMcmw2YqP
1harZp2YqGKqYe/s9n0MHQl163gW01aOORUX5Z1kyT6Aj+tReJrDU9VsTp9lBGY3IZpJJMY
wegGK6I98VR1HVLbS4Vmuw4iJwXVCwX646VpWwlJYN4etN8lrNt629bEwqydVTilc4/QPDe
u6Jqf2toIJlZdjKJcEA9+ld9yVqvaXKXlqlwiOqPyBIu04+lWe2KeWYCjgaPs8O24vVX1/Q
MRXnXnzTWpzHibw0mrQNPbHy7sD1+WTHY/0Nc14T8MrdXUl1qK8W0m3yG67h3b2r0sjNRiK
NJGdI1V35ZgOWx61x4nIcLXxkMZJarddH2fyNYY2rTpOknuPChQFUYA7Vy/izw/b6jZyXyF
YbqFS288BwOoP+NdTzTJEjlRkkQMrDBBGQa9TGYOli6EqFVXTOelVlSmpxZ554U8LNcbdS1
FWWEj93CeN/ufavRVXau0AADoBSABcBRgDjGOlPNc2WZZRy6gqVLfq+5eIxE68+eYo6UU3c
eKjmnEMDylWcICdqDJP0Feq5JK7OfcmrgPEXg26u7+W/051czNueJzjB9jXWabrVpqu82gk
Kp95mQqM+nPetHHTmvJxmDwmbUFGfvR3TX6HTSq1MNO8dGeRxeDdflm2G0EQ7s7jFeheHdA
i0OzKB/MnkOZJOmfYe1bPTrWDda/JbeIo9LW1VlYqu4thjnuB3A715OEybL8nkq7u5N2Teu
/odNXF18UuTSyOhrP1XS7TV7RrW7TKnlWHVD6ir25vSgmvqatOFaDpzV090edGTi1JOzPLr
/wLq0Eh+yGO7j7HO1vxHSq9v4L12eQK9usA7s7Dj8q9YB70uK+Qnwdl0qnOuZLtfT/ADPVW
a4hRtoc/wCH/C9roi+cW8+7YYMpHQegroFozjFGcGvqcLhKOEpqjRjaKPMqVJVJc83diP8A
cb6GvF9P0XUNYupksogwRiWdjhRz0z617SeQQehFYTX2leHxHp6wSRBhmMJGW8wk+vc14Oe
ZVSx86U8RPlhG9+7va35HbhMVOgpKmrt2OI/4QXXeu23/AO/n/wBaul8F2F1pb6lZ3abZVd
DxyCCD0NdapyA2MZGcEdKNoByKMDw3g8FXjiaDd1fd33VuwVsfVrQdOdrDJzIsDNDGJJAMq
pOMn0z2rze98Ha/e39xdsluhmcvtEnTPbpXpZ6CsxNcsn1P+zVWb7UGwV8s8D1z0xXVm2X4
XGqEcXJpX0s7a/cZYavUotumvUm0hbyOxjhvoEikiUJ8j7g2B1rRpoHNOr2qMPZ01C97aHL
J8zbPP/iGCz6cqgkkuAB1J4rGh8E67PAkvlRIGGQrvgj616fPp9rc3kN3PEJJYARGW52561
ZCgV8nieGKONxlTFYmTtK1ktNkenTzGdGlGnTW3c8nbwpq+my293cJEYo5ULeW2SPmFes00
opPSnYr1sryejlnOqDdpW38rnNiMVPEW5+hla3HfTafLbWECSPMpQs77QoI6+9cRp/hDX9O
1K3vkjt5DA4bb5mM/pXpmM0m3jFLHZLQx1aNeq3eO1nouvYKOKnRg4RSsyqIvtNp5d3Ao8x
cPGTuH0rgNT8B3v25zpjxvbNyFkbBX2969Jx70bRnNXmOT4bMYKOIV2tmt/vFQxNSg70zm/
D0HiGwiSz1OOKaBeFlWTLKPQjvXR546UuBS13YXDLDUlSUm0tr6sxqT9pJyasFFFFdZmFFF
FABRQDRQAUUZpM0ALRSZozQAtFJmjNAC0UmaM0ALRSZozQAtFJmjNACNxk+lcGt1rvie/uh
pt4LGwgfYHxy5Fd2RnOe9cDD/a3hO+uoo9PkvrGd96NH1Br5rOnK9JVOb2N3zct7+V7a2vu
d2ESfNy25tLX/ABOj0BdYhjubXWJPOaJx5coHDrisrxf4hm02W2tbJyJsiWTHOFB6fjV/R9
Q1WazvL/UbGWIbh5MCjLbQO1cja2PiLWL+81e3iiVpS0TLcdVHpg+1ebj8XUhgqeGwXM5T2
dm5KK6/10N6FKLqynVtZfJXPRdOvotQ0+G8hOUlXd9PUVxuuX2op4uewh1h7KBovMy2Nq/L
0/Sn+EJNQ0y/udDu7eRkRtwdBlEPfn3qPWNKOqeOMT20/wBjaLyzMqHCtg45+tRjMZXxuXU
p001U5kmtVr1vbZDpU4UsRJSacbNrqb3hPUrrVNE8+8O+VJCm8DG8DvXOa34i1C71C8t9Pv
o7K2swcsWAaVh2FXtCfVdCvDo15aSS2YP7q4jTIX647Vk65od3YajfXCaaL62uwSjqMtCx7
iufG4jFzyynGPNzR0nvfbTbW17ao0pU6axEm7a6ra34l3QvEGoW+qWthqN7HewXagpIrAtG
xHQ/yq54yvr+ym08WN5Jbmdihx07Y/nWXoGi3V5q9pey6aNPtbVR1GGmcdz+NaPjaG6nm04
2trLO0DmRtiE4HB6/hWdOeM/serKbluuXe9tL+dtxyVL61FK22u1r/kFvqWt6Hrttp+sXK3
dtdnCTYwQelWvGWry6dYRRWly0F07hht6le9UIrfV/EmvWl9fWTWNlaNuVX6uf84qbx5ZJL
Y212Iy9wJBEmMk4POAK6Z1MSstxMqLly39xyvzW0vbr6GcY03XpqVr9bbXGeH5b2TWIDca/
DfKY2IhjPKnHU1P4ivL628SaVb293NFFcth0U8HmqnhxBHrkCt4dbTnETDziT85wOKn8UAt
4s0HAJO/t9RUU51FlXMm788f5r7x/m1/QqUYvE2tpZ9u3kaXi+5urLw891aXDwzRuuGU9cn
HNX9LXztFtJppGeaSEEyn72SOcGm6/px1bRLixVgHcZQnpkciuRt9Z8TadYDSf7HkeeMeWk
u0kAdunBr1sXiPqeOlVrKTpyikrJtcyfl1Zy06ftaKjG3Mn+Bq+EL29v/7RN3eSz+VL5abj
0HrVe01G/wBM8ZNpuqXsslvKMws5456Z/lWn4T0e40nTJDd/8fNw/mOM9PaofGWjNqOli5t
0LXVtyoXqy9xXM6GLp5bSrq/tKfvWu9V1T+RtzUniJQfwvS/bz+8p6Tfahrfiq6e3vJk0y3
b7oPDHsP612oHHIrH8OaUukaNFb4xKw3yn1Y1s5Ne5lOHq0sOpV3ectX5X6fLY48TOMp2gt
Focf4nvb2117S4LW8kijuG2yKp4PIrW8RTT23h27ntp3iliTcrKeetZ/i7SLu/jtr6wXddW
jbgv94e1Yl7qfiTXrQaSmkPA0nEshBAx+PSvAxeKqYWriqc1JuolyWTa2tp21OunTVSNOSt
pudLod7J/wicOo3s7zN5bSOxPXFYFp/wk/iVW1GDUVsLbcRCgHXFdVa6VHD4dTSCxKCExk+
pPU1ydjfa94ZhbS5dIkvI0Y+TJGDgjPtVY2MqccPTxTl7JR97lvfmst7a/8EKNpObpJc19L
228rnSafc31r4eebW5Nk8O4PJjggHANcPZ6prF7bzPL4mjtdpICSnBYe2BXbWcd3qXhmVda
hKST7i0XTC9QK8906BlsJpJfDj36MSUnwwCjpgYrzM3qVovDKEnyOL35r/Pl1N8LGNqnMle
67fhc7/Xri4tfCTXFrcPHLGiEOp+lcyfE7XPhGUx3UkOqW+MtkZkGev8A9auj8QpJN4OeGC
J3keNFVEBY54NcpqnhovoNpfWdvKLzYElgCHLHucdjXRnM8dGvKWF1Spq69Xuv7y37k4RUX
BKpvzf1fyPQtJaRtKtXlkaR3iVizHkkjmr9Z+kE/wBkWisrKyxKpDDBBA9Kv5r7bC/wIei/
I8mp8b9RaKKK6SAooooAKKTNLQAUUUZoAKKTNGaAFopM0ZoAWikFFABRRRQAUUlFAC0UlFA
C0UUlAC0UUYoAKKSigBaKSloASjaPSlooATAzmkCIpJVQM8nHenUUrAMEaAnCgZOT7ml2j0
p1FFlsA3aM5xS4FLRTATAowKWigBMD0prRRuVLoGKHK5HQ+tPpKTSe4CbVznHNVnsbeTUYr
503TRIUQn+EGrWRS1EoRn8SuNNrYTaKMClo/CrEIAAcijAznvQeBmjIpgAAFLRRQAmBRgGl
ooATAowKWigBpVSCCOD1pEijjjEcaBEAwFHAFPopWW4Ddq4xijavpTqKYCAAUtFFAAOtLSU
UALSUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAAKKBRQA2iiigAooooAKKKKACiiigApc0hpM0ALRSZo
zQAtLmkzSZNADs0A0lFADqTNGeKSgBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSsjxHr+neGNBuNZ1SXZbwD
OB95z2UDuSaBN21Zevb+002zkvb+5jtraIZeSRtqgfWvHPE/wAftNtJHtfDGnHUHU4+03BK
RfgOrfpXkPi7xpr/AI/1gG5Zktg3+j2KN8kY9T6n3NaOi+EraLbLegXMvB2/wj8O9aKKW5z
c86jtTJrz4tfEjVmY22oPbo3QWdsBj8cE1kTa38R73LTarrsgPXErqP0xXptlYgKqIgUDoF
GAK24NPJA4pOokWsNJ7yPDWj8bSHMjaw/oWmkP9adFD4yU5VtWQ+omcf1r3s6Z8vSqc+nHn
C1KrJj+qf3meRW+t+P9PYNHq2sQ49ZmYfkc11mjfF/xlpsyJqbR6jF3WePY5Hsw/rWvdWe3
PFc9fWkbI4kQMp7GtFaRLoOOsZH0H4Y8TWHirRk1KwJXnbJE33om9DW5mvmz4fa+fDXi2ND
IfsN0whmB6AE8N9Qf0r6RGMcHNZGkJXWo7NGaSig0FzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAHUUgozQ
AtFJmjNAC0UmaAaAFopCaTJoAdRTaKAFBoJxSUUALmjNJRQA4HmikXrRQA2jNfNOpftYadF
IV0rwbdTqOj3FysefwANUYP2uEEv+m+BnEfrDegkfmtZ+0j3NfZT7H1JRmvEfD/AO038NtX
kWHUpbzQpW4zdxbox/wJc/yr2DS9X0vW7BL/AEfUbbULVxlZbaQSKfxFWmmZtNbl6jNJRTE
LmjNJRQAtJRmjNABRRRQAUtJRQAuaWm07igAopM0lAC5ozSUjMqLuZgo96iU4wXNJ2QDs0Z
9qz5dSjTIjUuaovqF22TvCD0Ar4/MOMMtwT5VJzf8Ad1/HY6I0JyN7PtXhH7RV/Ith4f04N
iOSSWZh6lQAP/QjXqRurkjHnuM+9ee+PvC6eKI4H1KaaRrUMIXVsFd2M/XoK8rDeIWX1Kij
OnKPno/yZcsBUqRcYtXPFfDyRwqJP436n29K7y2u4Y4Q0kqxjHViOPzrl5/D9xo0m1XMsS9
yMGnJCL4jfBLLjgY6V93hs0w2Nhz4ed1+P3FfUK1CKjKP9ep0otdS1DMtj4hEoH8MZC4/Ku
x8N3WoRxiz1b946/cnx94eh9686tNMazmW4tfNt5B36Z+vrXWWesuEUSkBx196K+I0sndGm
HwL5uaSs/vO/ubqOC2LJGZZD92MdWNcVf6VrmoztPeaqbZD0hhYgKPwqVtewuV+Zu3OK5XW
9YE+Y73U5AD/AMu9qpJ/HH9axw9Zp6GmKwqtqv0Ohit4rOFoW1CS7Y/89JAcfSsjUdpjbHF
cog0snK2l+D1yY/65q2LtUhMaGYD0lFepGS3uecoy25bFLcPtpTOC3T619O+DNUOr+D7C7c
5lCeXIf9peP8K+VWcyajGR0Vtxr6H+EryN4Uuc/wCr+0nZ/wB8jNE7cysckE1No9DopOaKR
uLSZozSUALRSUtAC0hpaSgAFLSCgmgBaKTPNBNAC0UmaM0ALRSZooAWjPNJRQAtFJSUAOoq
C5uYLS3ae6uI7eJeryuFUfia861743/D3Qy0f9rnU514KWKeaM+m7hf1oKjGUtkemKeaK+c
NS/ahgRyNI8JSSKP47q5CZ/BQaKDb6vU7Hy3JB/nFVXtzz/hXQS2/PTtVR4Ov+Fefc7LGC8
FaHh/xJ4j8IakuoeGtXudNuAcnym+V/Zl6MPqKkeD2qq8HXimm0S0mfVHw1/ab0/VpING+I
EMWl3r4RNRi4t5D/tj/AJZk+vT6V9HxzRzRJLE6yRuAyupyGB6EHuK/L54AQcj9K+hv2dfi
rf6Zrlt8P9dujPpl4SmnySHJtpeojz/dbsOx+tdEKnRnNUp21R9e5ozQMUcVucwUUcUmaAF
oo4o4oAKKOKOKADJozRxRxQAZozSE4qGWbb8qHn1rGtWjRjzTAJ7gRDAG5vSsyaSSU5dj9K
lYHJqMrX5nnWKxGLvGTtHt0N6bSICuKjI45FTOQoJNZt1dgAjOK+fwfDFTHfvKj5Yfi/Q9G
knLYklnjj75rg/iD48fwhpFreQ6Wl8s03ksHk27eMg9K2rq9HPzV5l8TJLTUtBh064lIked
ZUA64Xr/ADr6WjwplNKSUoOXq3+lj1HhJum3HRla38ZQeI4w0mkfZi/92Tdj9Kkto76wujL
YwmeA8yQ45x7e9cnYslsyeSNir0ArrLXVI3hAk4NdEsuwmElzYW8fm/1PewmHreztLU3Xvk
NuZF+aMLu3MuD9CPWuevrxWUypgDsVqa51ONoyrSDb6ZrmNQ1OMK0UPc9RXXSxjejOiOAcl
qQX/i2PToWkmEku07cLXMv431nUbvyNIjW3H91FBc/UmjUrSO6gYT5KlgTg4NVrPw7YGQPF
PcQt6q+DXr08TSUbs8fF5bipS5YbfiasGq+LwSZY2lA5IdR/Sren65c6lK8f2bmP75BwFqe
w0W1jALzXE/8A11lJFbS28cce2NVRfRRitoY2DdkcryitDWbMrcYrtdzZLCvo74bMLbwPZd
jKzyn8T/gBXzxewCRNyYDr0r3/AMMSrbeHtOtweEgQfpXZ7a7TPHlgnGcro9FjmDrUuawrS
7BxzWxHIHUV2wnzHnVabgyXNFJRxWhgLmjNJxRxQAZozSZozQAuTS4yKbmlBoADRk0tIaAE
3UbqSigB2TRmgUcUAGaM0cVDc3NvaWst1dTJDBEhd3c4CgdSTQA6e4htoHnuJUhijG5nc4V
R6k9q8M8b/H+1spJLDwbbpfSrlTfTg+UD/sr1b6nArg/if8T77xhey6Zp0sltoMTYVB8rXJ
H8T+3oK8sesHUu7I9ajg0lzVPuNDxD4p8Q+Jrlp9d1e5vSTnY74Rfoo4Fc49Wn61Wemrnby
pKyKr9aKJKK1SIN6W35/CqkkHXiukltuenYVSltvavOOQ56S3qo9ueciuhktvaqklueeKdx
WOfeD61peErG6ufHugQWQb7Q1/Bs29Qd4NPkt69+/Z7+G7tfDx9q0JWKIMmmow+8x4aX6Do
KqCcpWIqNRjdn00fvGkptLXeecLRSUUALRSUUALRSUUALRSU13WNC7dBUTnGEXOTskNK5Hc
TeWuF+8f0qqG9agaRncux5NPU1+Z185eMrOa+HoaOnZE3Wo3woJPanK3NVdQl2QgDqa9GjT
hipKLJpQbmoozry5xmudvbsc/NVi+uODzXM310RnrXu1ZqC5Y7H2WDw17EV5e8n5jXmHjm5
b7ZZT5yu1k/HOa6y9u8ZO6uR1ry9QtJLaU8HkN/dPrXjSxKjK7PrqOBdSDSObj1ID+Kraa0
UTbniuLvWn066eC4HzryCOjD1rO+23DTb/NP0zxRKh7XW50U68aPuSWp3F5rO5ThyKpWl+G
3M5zlu9c080zr8qls+lRC6liOCCMUo4RctkdEasYTU7HX3l3FJCyrxmoLO92Y56VzJvZGGM
U+CebIAVifaqWGajYKmIjOd0j0W01ZVXB5q4dTRuQa86e4uBFjcUNPg1aVfkkbkd6mnScXc
58TWi1ytHdyXqsDg17T4auWj0KwR2O4Qrn8q8A8OW0ms6kiMT9njIaU+3YfjXtthdABQp4x
+VeiqyVoo+enhnO87aHodlc9Oa6G0uMhea4OxuTxzXTWU+cc16tCpc+YxmHsdUp3DNLVS2k
3KBmrVepF3R89JWdhaKSimSLRSUUALRSUUAPBwKQnNNooAWikooAWikooAWvAfjn43dph4M
06Uqi4kvmQ/ePVY/p3P4V7P4j1qDw74Zv8AWrg/LaRFwP7zfwj8TivirULy41DUbi/u5DJc
XEjSyMTnLE5rnrzsuVHpYGhzyc5bIoPVZ+9WZKrP3rCB7Eis9VX6mrT1Vk4rpiYsqyUUSUV
ujM9RltuenYVTltvauomtSOvoP5VRltfavNOI5mS29qpyW3Xiulktu2Kpy22M8UDOd+zxia
MzRmSMMC6g4LDPIz2yK+zvA3i/wx4m0SCHw7KkP2WJUNi4CyQADGMdx7ivkiS2J5xUdrLe6
XfxX+m3Mtpdwnck0TbWU/57dKuE+RmdSHOj7nz70vNeN/D74y2+rvFo3isx2eonCx3n3Ypz
23f3W/Q17FmuyMlJXRwyi4uzHc0c03JoyaokdzRzTcmjJoAdzRzTcmjJoAXms+/ny4hB4HJ
q8zhELnoBmsF5GeVnbqxzX5zxxm7weGjhYP3qm/ov83odeHp8zb7EynipFNV1apFavzPB4v
Y6JwLCtWTq02HC56LWkGrn9YkP2l+enFfo2Q1vaVH5JjwlO9U56/m4PNcpqFx15rc1CQjPN
cjqMp55r28TM+/wFLYxdQuevNYE0mSTVy+lJYjNZMrnmvDfvM+5w1NKKOa8VweZbxXQHzRH
ax9jXJRt89d9fRi6tJbdhw64/GvOzuimZHBDKcHNe1hXeFux5OZ0PZ1lUWzE1TU3tlS1t8+
dIMkjqBVCIarJyI2APqa1reOITvcMoaV/4jzgegrWin285/KutzUFaKOWngXiZc1Wdl0SOY
MOrjkIW9t1R7tZjbP2eYY7jmuz+0g88VFJPn0qVXezibVcnpxV41WZ9jqBvrTdIpSeP5ZFI
wc+tDN8+adK67y4A3EYJ7mruh2DX98srqfs8Ryx/vH0rKfLFOdjjnRlUkqV7vuegeEI2sdJ
jD5Ekp8xv6fpXoOn3Gcc1wltJhgRxXUabMeK8ilUbm2z0cTho06ahHZHf2E545rqbCbgc1w
2nyHjmussJDgV9Dhpnw2PpWOzspScc1qg5HFYFi/ArcjPyA179J3R8ViI2kSc0c03Joya2O
YdzRzTcmjJoAdzRzTcmjJoAdzRzTcmjJoAdzRzTcmjJoAdzRzTcmjJ7UAeKfH3XTFpemeHo
mw1y5uZRn+FeF/XJ/Cvnp69A+LOqnVviZqbBsxWm21TB4+Uc/qTXn715dSfPNn0+Gp+zpJE
ElVZO9WXqtJWsC5FaSqslWpKqvXTEwkV3xmikeit0ZH0TNac9Ow/lVGa0PoK62e0+bp2H8q
z5bTrxXn2OFM5SS2PTAqlJa4zxXVS2nXgVRltRzwKRVzl5LYelU5Lb2rp5bb0AqlLbewoGc
xLbcEYFeu/DP4qTaU8Ph7xPO0ticJb3jnLQeise6+/avPJLb2FU5bXOeOKE3F3QpLm0Z9pK
wZQysGUjIIOQRS14t8H/G0z48I6tNvZVJsZWPOByYz/AEr2fP413RkpK5wTi4uzHUU3NGao
gdRTc0ZoAr38m232dC5rJIwau3jl5wvZRiqpFfznxhifruZ1JLWMfdXy3/G56+HXLAYDzUg
NRkelAOK+QoVnSlZm0o3LCnmua1R8yyH3rod3ynHpXNahkljX67wfJ1FVn2sv1NMLFKocnq
B+9XIai3Wuv1EHBrkNRGc19PiT7zL7WRyl0SXasyUnmtK6BDtWZLnmvJhufb0LWRTkNZd7p
tpendNF8/8AfXg1qSVXau6EnHVHe6cKkeWaujnm0BkbMFzkejimtpV3GoKMkn0OK3zSV1e2
l1MFl1BfCrHONbaggwbdz9OacNP1GQAiHbn+8cV0PAIHenjnpSdZ9jN5fTe8mYsPh+SR1Nz
cgJ3VBk11FnDHbQJDCu1F6CoEBq3HXLVqSktQhhaVDWmte5oW/auk05ulc3AOldJpy/drjp
/Gebjbcp2GnN0rrdPbpXI6cDgV12njpxX0WGPgMfbU6qyY8V0EJJjFc/ZdFrehyI+a+iobH
w2L3JqKbmjNdBwjqKbmjNADqKbmjNADqKbmjNADqKbmjNADqiubhbSznunOFhjaQn6DNPzX
LfEPUDp3w31y5U4drcxL9XIX+tTJ2i2XTjzSUe58mahcve6hc3shy9xK8pP+8c1nPVl+MD0
FVnrx47n1z0Viu9Vn71Zeqz9664mEis9VX71aciqr966YmEitJRQ/JordGLPsi4tPm+6Og/
lWdNZnniuyuLM5/AfyrOlszzXLynmKRx8tp7CqMtp1+WuumtKoS2fWpsWmclLa+wqjJa+wr
rJbXFUZbXmpsWmcnLbewqlLbda6qW0qjLa9alopM56Bp9Pv4L+1cxzW8iyow7EHNfWlndC8
sLa7AwJ4lkx9Rmvl6W1yCPUV9D+Db0X3grS5gcskIib6rx/StqL6HPX2TOgzRmm596M+9dJ
yjs0jMFUse1JnFQSvu+XtXj5tmMMDh3Nv3nsvM0hByZVPJJ7mmEVMRxTCK/nzEUnJty3PVi
7EJFRkVORUbCvDrUTVMbyVIFYd8h54rokhPkF/XpWPfRHBr9x4Qy+WGyqM5rWo+b5dPwClU
XtNDi9QQ88VyWoR9eK7q+h4bmuWvoMg16+Jpn2eArWscDfREMeKyJVPPFdTf2/Jrn54iCeD
Xhtcsj7jC1k0jJdT6VXdea0ZEqq8dbxkevCZn3M0VrbyXEzbY413Macp3KpA6jNcp421Aqs
WmxN8u4NJ9c8Cuou3MOnPIvBCYH5V6bw0lCm3vI8uObwdSuvs0kr+utzz7xL4ourbxCy2L4
WOJoEJ7McZb9K7PQdXg1XRLa8ZwsjEROP+mnp+NeRa8T/aA/3qrWeuXWmWV1awsR5kiTJz9
11bOfyr38Rl8Z0lCO6PzTBcT1sNjKlau24Svp2fS35H0Igq1EpzWZoWoQa1otrqUB4mQFh/
dbuPzzW3EnNfGVrwk4vdH6qsRCrTjUg7p6lu2QlhgV1GnR/d6VjWNtkg4rqrCDpSoQu7ng4
6to0bmnxnjpXV2CHA4rDsITxXUWMXAr6PDQPg8dVublkvA4rbThBWZaR4xWnngV71NWR8Zi
JXkOzRmm596M+9anMOzRmm596M+9ADs0ZpufejPvQA7NGabn3oz70AOzRmm596M+9ADs15d
8cL8weBbexDYa7ulyPVVBJ/pXp+fevn745aut14lsdHik3Cyh3yAdnfoPyFc+Ily02duChz
1l5Hj8nrVd+lWJKrN0rzIH0kivJ0qs5xmrL9KqyV2ROeRWk4qFYpbiZIIInlmkbakcalmYn
oAB1NW44J7q5itbWJpp5mCRxoMl2PAAr6v+Fvwps/BdkmratFHc+IZlBZzytqD/Cnv6muqO
xx1qqpq73PMfBn7OmqarAL7xffPpETrlLSABpvYsTwv060V9QL165orVHlPETb3sVbizBbI
/uj+VZs1n/nFbTn5gf9kfyqM4bqKlxuZcxzE1n14rPls+uBXZNbRP2NQtp1s33g351LgVzn
By2Z9Kz5bTrx+lekNo1k3UP+dVZvDtm6nZLIp9+an2ZSqI8zltPaqEtp14rvdQ0G4tFL482
P+8o6fUVgy2fU4rNxNVK5yUtp14r0H4Z3+yG80eRvunz4gfQ8MP5GudltDk8UmnTy6Tq9vf
xDmJvmA/iXuPypR91hLWNj2f8AKiooJo7iGOaE7o5FDKfapwgA9a58bj4YaLS1l2OaMGyM5
qMjmpiKaRX5pmE6uJm6lV3Z2RSWxARTCKmIphFfNVqJsmQkU1Yy7hcfjUuMtj1qeNBGD696
6smyGWZ4lKStBfE/0+ZNSryLzHMg8raOgFY95D1rZzVa5i3KSK/cnTjGChBWS0OOlUcWcXe
2/wB6uavrbOeK7u7t8k8Vz95a5zxXk16Vz6rB4mx59e2uc8VzV5ZnJ4r0S7s+Tx+lYF1Y5J
+X9K8GtQPs8JjLW1OClg2nBFUbrENvJKR90Zrr7mw6/LXAeN9Zs9CjhsZw7y3QJ+THyKO5/
GuehRlKrGCR7NXMI06Ep3tp+J5X4glM2pBpH5aQZJPuK7S41jT9TkurewuftH2SMB2UfKCe
OD3rzrW5hOWkjyynviuj8B6e3/CK31yAA1xcCNSfRR/9evu6tGD5J/y7H5csbVUqlGL0nq/
kY0Xh288SeIhZ27eTEnzyzkZEY/qfasXxX4T1TwxqCxXhWa3lBMNwg+V/b2PtXqF3r+i+Dd
O2Nma5b5vKT78jerHsK8u8ReMdY8UXcf2+YJaxvmK2j4RM8Z9z711XueDiOW/mdj8ItaYah
P4fmOUlUzQezD7w/Efyr3K1tCxBxXyv4T1D+x/HGl3zHakdwof/AHScH9DX2dbWGCMDjtxX
yObYW1dTXX8z9B4czKTwTozesXZegyxtCMcV0tla/d4qOzs8Y4roLO1HHFZ0KGpeMxdy1ZW
/TiuksoMY4qlZ2/Tg1v2sOAK92hSPjcZiLl23QKo7VP8AlTRwMUZr0krKx4Mndjvyo/Km5o
zTJHflR+VNzRmgB35UflTc0ZoAd+VH5U3NGaAHflR+IqOWWKGFpppFiiQZZ3IAUeuTXlXi7
4tQW0clj4YAnmOVa8cfIn+6P4j79KznUjBXkbUqM6rtBHU+OPHdh4Q05kVln1WVf3FuDnb/
ALTeg/nXzBqF7dahfz317MZridy8jt1JNWL66uL26lu7uZ555W3PJIcsx96z5OteTWrOo/I
+kw2GjQj5srvVZqsSdKrv0pQN2V36VVkq1J0NdT8PvA13458SLbYaLTLch7y4A4C9kH+0el
dsFc5qklFOTPR/gL4FQh/G+qQAtkx6erDp/el/oPxr6AqvaW1vY2UFlZwrDbQII441GAqgY
AqbNdqVlY+cq1HUm5MevXtRSKeaKZkMd+R/uj+VN31WdzuHP8I/lTd59aBXLe+jfVTefWje
fWgLlvfRvqpvPrRvPrQFy0WyMcEHgg1galpCMGntk4/iQf0rV3n1o3n+9SavuNSsziJrTr8
tPsPD0moS7n/dwA8vjk+wrp5LO3km3FeD1Har0ZCqFAAA6Y7V+fZzxPSw83hcK7y2b6Ly9f
wO+EG1dk1lbxWVpHbW6lY4xgAnNXAc1VVqlVq+fw2Nc3eTvccokpHFMIp4bIpGwBkkD616c
qftF7mpne25EajYUj3MQ4U7jUDSlj1rfDZBVxMr1Pdj57/JClWUSYYB6dak3964nxv4ivdF
06CPTmCXVyxAkIzsUdSPeuK0v4ja9Y3AXUwuoW5PzZAWRfoR/WvusNQoYOmqFFWS/q5jyyn
7x7X5lIWzWRpmr2esael9YTeZC/Hup7g+9Xd59a7lqYvRkdzDuBIxWJdW+c8VvF8jk5qrNE
HGQKwnT5jro13FnIXVr14rEubTOeK7a4tc54rJntM54rzKmHufQ4fHJdTiJ7H2FeNfFfQbC
41C1uZTItxFCV+Q4BGcjNfRUtln+Gvnv4o3Ik1u7VT8sfyD8BXNSo8laJ7P1lVqTizw26le
1nMcJBA/vc13+mWM1t4d0u7WZ0lu7ZpXhAwgJY4I9Dj8689uFM146jkn5R9TxXruuxixvrT
TV+X7JaQx49Dtya9qvJRnGCPmo3c5M8W8T5N05bJbdznrXMg4IPoa9F8eaUFjj1SIqBI22R
c457EetedkYeuq91c8nEK0y9epsl8xe4BBFfc3w/vBr/gDQ9X6tPap5nf51+Vv1FfEtzCZd
ItpwOqYP1FfVX7L+qf2l8PtR0d2zLpd5lRnkRyDI/8AHga5MZR9pFPsehl+IdCo+zR7Va2m
CDity1tunApbe14HFa1vAFwSK5qVCxtiMZcfbQYArUjwq8VWUhBxTt/vXoRjyniVKjmy3vo
31U3n1o3n1qzIt76N9VN59aTefWgLlzfRvqpv96Y9xHH/AKyVE/3mAoGrvYvb6N/vWBd+It
Hs1Pm3yMw/hj+Y/pXL6n8Q2UGPTLPB/wCes5z+SispVYx3ZtChUnsj0V5kjjMkjqiAZLMcA
fnXE678S9I0wPFpqf2jcjjKnEa/U9/wrzPV9a1TVnzf3kkq9RHnCD8OlYMp64rkqYl/ZPSp
YFLWoy94i8V614hk/wCJhdnyAcrBH8sY/DufrXLyGrcp4qlJXFL3tWevCKirRVirIaquRmr
Eh4NVJDzUWNSB+lVpK2dM0PWNdufs+j6dNeMe6L8q/Vugr1nwv8FYIpEvPFdyJ2HIsoCdv/
Am7/QV00qcpbHJWxFOn8TPM/BngHWfG2oBLZTa6cjfvr11+VfZf7ze1fVPh/QdL8MaJDpGk
W4it4uSTyzt3Zj3JqW1gtrG1jtLOCO3t4htSKJdqqPYCpd/vXpwgoo+fr4mVV9kXN9G+qm8
+tG8+taHLcuK/NFVFc560UBcrM5yOew/lTd/vULvyOew/lTd/vQSWN/vRv8Aeq+/3o3+9AF
jf70b/eq+/wB6N/vQCLG8+tRNcDftDZPes+/vxbKEU/vX6D0FU7e4yfX61+Y8Y8Rzw0XgMI
/efxPt5LzPVwmEc17Sex0SMMZqVW79KzYJwcZNZPiPxKulWrRWpWS8YcZ5Efuff2r8jynB4
rG4lYfDq8n9y82zrq2pq8jR1zxhoXhuLOqXoWTGRDGNzn8O341y9v4/8T+IMnwz4YFtZngX
2pOQp91VeTVDwn4Vtr+7fX/E0TXMsjboY5uQf9th39hXpMlqpQFApQDA29AK/fsBwxhcJBe
19+fV9Pkv8zy5V3LYxdNOpykPq+uzT3H/ADxhQQRD6Acn8TW00jMfmYnHrVCW0HYVCJLiHj
O5R2NfR06VKnpGKXyMJXfU1N3vRv8Af9azhfIOHVk/WpBeW5/5bKPqa6E7mdmjD8Z6S+o2E
d3E2WtQdyeqnqfwrzGW1zz+NewX2o2sVnKpkV2dCoUc5yK88kte2MVz1UmzrpSdi18P7qS0
16Wx3kQ3UZO3/aHIP5Zr1Df715PpP+g69Z3OOFkAJ9jx/WvUN4HANa0npYxq/Fcsb/f9aN/
v+tV9/vSb60MbkzBHFVJLYNnFTg5qRfTNS4p7lRqOOxi3NssUMkzDCxqXJ9gM18e+O7szXl
zMxyXZm/M19geMLr7F4N1KYffaIxr9W4/xr5gu7CxjmNxcos8/VdwyqfQVwqm5YpKO0Vf7z
38NjI0cNKU95OyXotTynw9od5c6rb31xaulitwju7jGUBycA9a73xPf6ZfapdX1rFKkszZL
Ofy47VHqN+WyFb2ArmbuV5CcmvTeGhKftHuccK8tX3OU13Tbm+n8w3atjoGzxXMXGkXKNkF
GPsf8a7m4jV85zWRdWgIJRyD71pKCM58s9WU7ONH8OG3ldVnikbCE8kGvWv2WdYOnfFy60O
R9ser2booP/PSM71/TdXiV0JIZNsox/I1seAfEL+GPiX4e8Qq20Wd9E8hz/wAsy21x/wB8k
1nKzVjGTtsfpokIQVJux3pWKk5Q5U8qfUdqjJrNWRyuTb1H7/f9aN/v+tQk4pu+mK5Y3+9G
/wB6r7/ejf70ALc3TRJhDlj+lVILkwq11dztzwq56/hUdwxJOazbli2CxzjpXPKbvc7oUk1
YNQ1u7lykDmBPbr+dc1cMXYs7FmPcnOa21066uzlF2If4n4q5F4cs+tzK83sDtFZuM5m6qU
qWhw0vHtWbN1Nerf2Jo3l7DYxke+c/nWdN4O0SVtw8+MeiycfyqHh5GkcdT6o8rm6VnynGc
mvYF8D+HwcutxJ/vSn+lXYPC/hy3IKaVAxHeQFz+tT9WmzR5hTWyZ4P5cszbYYnlPoilv5V
oWvgvxRqRzb6NOiHo8w8sH869+hitrYYtoIoR6IoX+QqXzOeWzVrCLqzCWZS+yjx6w+D+pz
kNqeqwWq90iUyN+fArsdK+F3hLTSsk9vJqUw/iumyv/fIwK7Df70b/et40IR2RyVMbWnuyS
CK3tYBBawpBCvAjjUKo/AVJu96r7/ejf71utDkbvqyxv8Af9aN/vVff70b/egCxv8Aejf71
X3+9G/3oAtK5z1oqsr89aKAKztyOew/lTd3vVdn5HPYfypN/vSuSWd3vRu96rb/AHo3+9Fw
LO73pkkyQxPNK2EQbiTUO+ud8V6h9n06K2VsPcPyf9kVw5hilhMNOv2R0Yai61WNNdSs1/L
dXBunBAdsKccD2rQt7jgCoRCo8CwylfmXEv5nn+dT+GLf7ZdvM4zHAufqx6V+LYvJK9fHUq
Ld5VUpX9d/uPpo4imqM5xWkHb7jSle4jiCxjDt0x1FR2mj20Uv2i5QT3HUFuQtXpsCcngkU
3fX7LluVYXKqXscLG3d9W/M+WqVp1XzSZZ3e9SRXMsDZjbjuD0NUt/vRv8AevSuZ3Npb23l
4lQxt6jkUNFFIMpIrfQ1i7/ejeR0NJ6lKVi9NZ5zgHFZ81p14NP8+Qfxt+dBmc9WJ/Gp5ex
aqGZNae1UJbQ88V0BfPpUbojrgqAfUVPIVGrqcpLafga6zTLz7VZKW/1ifK4qjLajHAqvEJ
LWcSxjj+If3hSWjLklJaHR7j61IvNVYJUmjEiHg9R6VYUitrnI9CcVKvWoV61KtAzzf4uay
LPR7PTFOHuWMrf7q8fzNfPt9dtNIVU817N8ddOuhbabr0KlraFTbzEdIyTlSfY8ivC7fL2x
mPVzx9BXTSilqjenD7TM+66Etxjqax5HSRN8bq6noynINSeKLuKLR7yNZ1SYpjbu55rnvDM
0f9hRWwfMqbmZcdAW4rVvU6E+hcm71nTdK0ph1rOl71DAy7yBZ4GjYc9j6GuVk3I7I3BBwa
7CUdc1gXllPPqkcNpA80twwSONBlnYnAAHcmsmYz2P0K+BfiC+8S/A/wAO6jqTtLdJG9q8j
HJcRsVUn3wBXoprkvhj4Ym8HfCnw94du0CXdrbBrhfSVyWYfgTXWNWJhJDGqFqkaomNMgYW
PrQCc9aY3XGOanWExxlnzuPb0qW7IuMW3oVZyc9M0yO3QEPIAzeh7U6Rhv4NN31nGPVm9Sq
/hiWAcd6Xd71W3+9G/wB61ucpZ3e9G73qtv8Aejf70XAs7vejd71W3+9G/wB6LgWd3vRu96
rb/ejf70XAs7vejd71W3+9G/3ouBZ3e9G73qtv96N/vRcCzu96N3vVbf70b/ei4Fnd70bve
q2/3o3+9FwLStz1oqsr89aKLgV2fkfQfypA9V2f5h9B/KjfSAsbqTdUO73pd2aLjsS768+8
V3Et54oisYFLukaqqr3Y813ZDdq5yxslTxLqerXOAxcqhP8ACgABP4142bYZ4ujGgnZN6vy
R24GvHDTlVlulp6s0dXuk0zwbBYTEfaJUSMKD6ck/St/wjbfZ/Ca3LjDXLGQ/ToK8pmv7jx
P4oSKE/LLIIYV/upnr/Wva70R2Ggpbw4VVVYkA9AK8zKorGY+eKS9ynHkj/X9bnVjYPDYaN
GXxz95mI0m5i2eppN9Vt1G419c3qeNfsWd9G+sbU9b07R4PN1C5EeRwgGWb6CotB8QW/iCy
kvLW3mhhWQxgyjG/HcUWdrhra5vb6N9Vt9G+pFcs76N9Vt9G+mBZ3+9G+q2+jfRcLmjbbZi
Yj16iiWz9qqQyGOVXXqDmukhEV5b+bE3P8S/3TUtXNoTOeRJLeTfH+I9avwzJKMjhu69xVy
W0NUntdpyOCO4qdUW0pFteamU1QjnaM4lXPuKuxsHwynIrRO5FmhLy0sb3Tri01KGOeyljK
zRyDKsuOc18e6hFaQ3E8VhGY7RZGEKk5Krk4GfpX1N451P+yvAmp3CnEssfkR/V+P5Zr5Xu
1xmuuitGzWmc1d2Fi9w9w9pC8zdXZASaz5kVQQqhR7DFbVyOtY9xWjNzKn4BrJ+0QzhzDIH
2nBA7Vq3JUKwJwa4+zEtvrMjSKUicEFj09qzkJ6GnLzXpv7Peq6dpnxr02LUbWCYX0b20Es
qBjBKRlWUn7pOMZHrXmUntUdpe3Gm6la6laOUuLSZJ42HZlIYfqKhktaH6btnJzULVX8O6k
PFHhjTPEFjGTDqFslwuOg3DkfgcitlNLdjmWQKPQc1gczXQyGqWCwubkgqmxD/E3at6Gxto
eVjBb1bk1Kzqql2YKo7mgmxkiyiteR87/wB4/wBKy76cISinL9z6VZ1DVFbMdvz/ALf+FYb
tk5NRa4+ey0Iy+KN9Rsaj3GqMrljfRvqtvo30guWd9G+q2+jfTC5Z30b6rb6N5oC5Z30b6r
bzRvpBcs76N9Vt9G+gLlnfRvqtvo30Bcs76N9Vt9G+gLlnfRvqtvo30BctK/NFVlfmigLkL
vyPoP5Um+oGbkfQfyoDe9DKRYDmnhsVWDVIG96ktEks3lwvIT90Zrldau3g8K6jcBsOybc/
7xArZ1WXbp5UHl2C/rXNeKFlfwXcxQKWkkeNFUdyWArgxjfspqO9mFBp4qnGW10T/CjTDPf
XGsypmOEeTDkcFj1P4D+del+IJCUtoVPq5H6Vn+EtLTRtAtNOT70aAufVzyx/Or3iCPH2af
tgof51WW4VYTCRgt936m2OxX1rFSn02XoYnz+hqjqV6bGzeX+M8ID3NX8sI9+DgevesSe1k
1K8HnHEK9f8K9KC+1LY57I52w8MS6/cNqOqyv5BbhSfml/HsK7WCKGzt0treJYYoxtRFGAB
U64RAiABVGAB2FJIN8ZI6ipdRyY5ajfMo8yq++jfRczuWPMo8yq++jfRcLljzKUPk1W3ino
2eaBF1T0q3bzyW8olhcow7iqCNVhGpBc6KDWIpVC3UW1v7yd/wq0Baz/6qZT7dDXNKRirCH
OKDVSZrS2eegqm9s8Z3IWU+1LHI69GI/Gpw7HGTn60cpfMeVfFrU5Ws9P0hiOWM7epA4Gf1
rxO8HWvRfiFqH9o+L711OY4cQJ9F6/rXnd51NehTjyxSNo+Rg3PU1jXA5Nbd0OTWNcdTQzV
bGVOBzxWXcRIwIZFYehFas461mzd6gChIMfSqbjk1dkqk/es2Sfav7KXjOPUPhheeGbyYm4
0S5PlA8nyJPmX8m3D8q98fVLZem5voK+A/wBnnxR/wjvxis7KaTZa62hsXyeA55jP5jH419
wScE9qxlozmlozQn1lsfuYce7Gsi5uri4J82UsPTtSOarueTSIInNQOeakc1XZuakzZGx4q
BnINPkaqztzTES+ZR5lV99TW0M93OIbeJpGPp2+tMY7zKtW1neXeDBAzL/ePAH41u2Hh+C3
AkuyJ5eu3+Ff8a2DgDCjAA4A6CgpROZTQrgjMtwiH0AzQ2iso4uh/wB81vv0qtITQVyo56X
T54/uur/pVN98Zw6EVvTE881QnI2kUmwcEZ3mUeZTJQFJxxUW+i5nsWPMo8yq++jfRcLljz
KPMqvvo30XC5Y8yjzKr76N9FwuWVk5oqur80UXC5Azcj6D+VAaoWfkfQfypQ1SUiyGp6sKq
hz2xVPVNVi0yzMpw0zcRp6n1+lZuVtWU2krsZq90HvIbVSDs+Z/b0rQ0+OOVUWVA4DBgD6j
kGuO0+R55jPK2+R23E+9dppf8Nc8Jc7uzznNylzI7CwztGau6jafbLaFCcKj7j7jFUrD7or
XmIW1LMQFAySe1enBXWppHTY5TVCkY2DAHQCssMAMDFVr+9N5evMOE6KPQVV3ms5tt2OhSs
aysD3qZT2rKhuSrhXPHTNaKHvWVrGyaZSl+SVl7A1Hvq3ewF0E0fLLwwrM35q0ZS0ZY30b6
g3GjcaCblgPk1MjdKpKxzVhG4oC5eRqsI1UUc1ZRuBQCLyNwKsI3NUkNWEamjRF5DSXl2tj
ptzeP0hjZ/xA4qONqwPG955Hho26th7lwn4Dk1cVeSRR4tqDtLI8shy7ksx9ya5u9HJrpL0
da528HJrvOiGxgXXU1jXHetu6HJrFuB1qGbIyZ+9Z0o61pTDg1nTdagDPl6mqUg7Vdl71nv
KpuDCfvY3Cs2Swgu57C/t9QtXKT2sqzRsOzKQR/Kv0e8O67b+JfCml+ILZg0d/bJPwejEfM
PwORX5tuMivrv8AZh8T/wBpfD6+8NTyZm0e5Lxgn/ljJyPybcPxrORlUWh7u7VWduTUjtVZ
2rMwGO3WqztT3aq7t1pGbGM1V3bjPapVWSaURRI0jt0VRkmui03w0FIn1LDN1EIPA+ppiWp
jaXotzqUgc5ht88yEdfpXa2lla2MHk20e1e57t9TVhVAAVVAA4AHaqF9rGnafxc3AD/3F+Z
vyplqyLxNRMaxYvFmlSybXEsIPRnXj9OlayTQzx+ZDKsikcFTkUFJoYxzmq0hqwxqtIRzQU
UpjWfMeDV6Y9azpjgGpGZ07cGqu+p5zkGqJbmkjGRNvo31BuNG40yLk++jfUG40bjQFyffR
vqDcaNxoC5YV+aKgVjmigLjC3I57D+VAb3qq0xyPlHQfyoE3qP1qbMtSRdDcda4HWL1r7VZ
ZCTsQ7EHYAV2LTtsYKMcda4B8mRs9dx/nXHibpJHNiJ6JI39J6LXb6X/DXEaT0Wu30v8Ahp
UDmidhYfdFJ4ouza6AUU4adhGPp1NLYfdFZHjiTEOnR57u2Pyr007ROiJye80bzVfd7Cjd7
Csza5Y3mtWynMsW0n5l6/SsLd7CpYLlreVZEwCOv0oY07M6hTxVO500SZe3YKx5Knoada3k
FwBsYBv7p61eWoV0bPU5yS3uoj88TD3xmo8yf3G/KutQ1ICD/CKq5HIjk4op5G+WFz9FNaU
GmX8nSAqPVjiuiQ4qdGz2o3DlRkwaDMcGa4RfZRmtKLRLZfvSyN+lWfNRBl3Vcf3iBUb6vY
Q9Zw59E5pjSRKuj2WP+Wmf96lbRVI/czsD2D1T/wCEhgB+S3dh6kgVYj8QxEjdbMB7MKaHd
FeW2ntWAlQgdmHINcB44ufOv4rcHKwp+p/yK9Uj1fTrgbJiVXuHHavF9dlFzqFzcKMK7kj6
Z4/SumhG7uBxd6p+auevB14rpL3oa5y8HWuo6IGBdDrWLcd627sdTWLcDrUM3Rkz96zZhWn
OODWbN1qGBnSise4SRdRjlA+Toa2petUpVDAgjNZkspvXp/wA8S/8I/8AGGwtppxFaawDYy
ljwGPKE/8AAhj8a8wcBVAFMhuJrO7hvLZts9vIssbDsykEVDIaufpwdMvWyY0SX3RwaryaT
qZOBanP+8K5zwx4hj8R+EtK8QWshC31sk2VOMMR8w/76BraXWdQh4S6bHo3NZM5icaBqch5
jSP/AHnFWoPDC53XV3kekY6/iaoHxNqS9TE31Sq03ibVX4WVI/8AdSpIbR2FvZ2enxHyIkj
Hd2PJ+pNZt94k0yyBUS/aJB/DFyPzriLm/u7kn7RcySezNxVB2x0xTJcuxs6j4q1K83RwuL
WE9k6n6msMyMSSTknqSc5qF356Uzd7CkTcfPNJHbvJFCZnUZ8tSAW+me9VtK8S2t1IRY3j2
9wpw0T5jdT6EGpt3tWHq+hwXtwLyJAk/wDERxn3+tUmupEm1rE7hPEWrJ8put4H99Qa1dP8
QrdOLe7URyNwrL0P+FecWM19agQ3ZaaMcB2+8v8AjWmbgKMgj2NTfsVTq82qPRJj1zxWbMw
BPIqhp+s/bLLbIczR/KxPcetV7i8AzzSudaV1cfO4weazXcA9agnvBg81mvefN1qVIiUTY8
z3o8w1kLeDPWp0uge9XcyaNHeaTearLKGHUUu/2FBJY3mjzDWLquuWmkxZmBklYZWJPvH/A
AFYth4l8Q6jNutPDqG2z995tv6nirUG1clzSdjtlc560VUhld0VpI/Lcjld27H4iipKuMZ+
R9B/Kk31AzcjnsP5Um73pCLG+uNu08u9lT0c11W73rzTx14ut9A1GS1gQXF+6q3lk/LGCOr
f4Vy4mLlFWMaqulY7zSeQuK7jSwfl4NfJD+MPFN6+f7VlgTskHyAflzXsfw98HeJb2KHVte
8S6rawy/PHaxXDB2HqxOcZ9BSpwcdzJRtufQdh90VzfjqX/iY2cf8AdhJ/M/8A1q6HS4xDb
xxKzMFGAXOWP1PesHx/ZyhLPUUBMYUwyHH3TnIru+ybROO8wdzSGUZqi0rA1H5/vWdzaxo+
cP8AJpRKDWaJx/epfOz0NFwsaYkGQQeasR6hdRY2TuAOxOaxlmPrTDqVmk5t5L2BJQM+W0g
DY+hoDVHRrrd+vSUH6qKf/b+ojGJE/wC+RWKr7l3Kcj1HSl3GmF2bI13Um4+0bfooFL/aV9
J9+7lP/AsVjK5z1qwj8UBdmkJWY5Zix9zmrEcmKzUc1ZR/egVzRV84qwj9Kz0kNWFk6ULc0
TLNzNsspCDzjA/GuFvx97muvun3W+K5PUB1rvoq0bk3vI5O+HWubvB1rpr4dcV4D468e63Y
+KbzStLuI4be3ITcEBYtjnk/WrlJR3OyLsju7pSc8ZrEuR1ryZte17VLuKGfVLmTzXVcByO
p9q9IhjddX1AM7FY9sYBORwKxVTmdrGsZ3diOfvWZMK1Jx1rNnHNUyzNm61Tk4zV2fOGx1r
EuruWCLeAHAPOaybsRJ2HSVWfpSLqEUuFYMhPr0p79CPepJvc+qP2bPEn23wRqHhqeTM2l3
BliBP8Ayyk5/Rgfzr2x3zXxb8EvEf8Awj3xX09ZZNlrqQaxlycDLcof++gPzr7KdyCQaylo
c89GDPxVd3odzVd5OakwbEZ/Wq7uM0SOarO/vQSKzc0m+oC5z1pN3vQBY301pAozUBfAzmq
s1xweaGNI6SGCK8sVmUcn5W+tYWrq1k69lccfhW54YcyaPMzdBKQPyrN8WJu0hplHzQsG/D
oa8JYn2eIcOly4UraoxLTVTa3gct8jfK30rVub0f3wa8+kvOOTWhBqnnWY3N86fKa9VyOuk
uhuTXvB5rOkvfm4asqW9681QkvOfvVCkXKJ0iXvP3qtR3nPWuSS856/rVyK86c1opHO4nXw
3Z45q8lwWU7RuOOlcnDddCDXcaVYEWiNKDvcZIPb2qateNNXZhNWWhgNo6z3Zmu8uCcsT39
q2VKqgRVCqowAOgqfVAtvNDEBjKljVLf71tTqe0gpHPCPLqWVcZoquG96Ks0IGbkfQfypu6
omc5H0H8qTeaBi3FytraTXL/dhRpD+AzXzVfyT6nq1xqN0S8tyxkJPuf8A9VfQWvlm8M6mq
gkm2k6fQ14fDarLGuPvDpUT1iRN6G14G0WLUPFFjDMgaJW811I4IUZr6e0znBr548G3KaZr
dvdOPkGUf2B4NfQ2lMrqjowZSMgjoa5qcryOZO52Nh90Vq3EUc1kYpUV42GCrDINZVh90Vs
Sf8e1elDY3ieW6/4XWFnn0w/LnJhb+hriZdyOysCrA4wa9e1T7prz7W7eOVi+MSDofWidG+
sTpjqc4ZSDjNAm96rSkgkHrUPmY4ya49h2NIS+9ZOveH9L8SWnkX0WJl/1dwg+eM+x7j2qd
ZTUqy01ITPILi08R+EdSMEOo3EODmN43OyRfoePwrsvD3xJl8xLTxHGoDEAXcYxj/eX+oro
tX0+HV9Me2lX5h80T91YV5Lc2oUMpGOxFVzdDKTsfQSSq6q6MGVhkMDkEeoqwj9Oa81+HGs
yT2Fxo9w5Y2mHiJ67D2/A/wA69BjfirFc0UerKOB3rORzVhJKANFJBVhZPSs1JPevCPij8X
JLy+XwP4LuiZLiUW11fxHuTtMcZ/HlvyoNYan0UJEntDLGyuhPDKcg+4Nc9qA61r6RbRWfh
+3sYVAS3iSID2UYrL1EDmvSh8KM4/EcfqLrFHJK5wqKWJ9AOa+OdWvG1DWL2+Y5M8zyfgSa
+qviNqH9l+A9Xug2HMJiQ+7/AC/1r5I7VhXeqR2G/wCDLT7d410m3IypnDn6KNx/lXpwU/a
r2Q/xzGuU+ENl9p8byXJXK2dnLL9CRtH867N1wsn+07N+tZ0viNKe5mXFZk/U1qTjrWZOOt
bG5nSjkmsG8j3Ryp+Vb83esW7GJG/OsZmVQ55QcjFaobfEp745qiU2ysPSrcB/dFfSoTIix
yTS21xHcwMUlhYSIR2YHIP5ivu/wzr0XiPwhpWuxMCL23WRsdmxhh/30DXwa1er/DX4uXvg
/R00K909b7S45GdNjbZYt3JAzwRntRImoro+q3kqs7jPWub8PeOfDXiqHOk6ijT4y1tL8kq
/8BPX8M1tvJWaON3Fd6rSOPWh5CarSPQIeW5pN1QbzQZCBQA6WbA61lXFxjPNSXEx5rHuZj
zUSNYo9A0LULW28PQRvMBI2Xb8TUV/e2l1BLA0ylZFKnmvIL/xHLY3Jty5Axke4qiPE1xcO
UiYt6kdBXy1XDyVR1JPqb06l5ciV2W72V7a5kgdvmjbafeqcWsw20+2W4RA3B3MBWHrGqTT
sWZ8HGDjvXD6hcAkkmvYpVfaJHe6DhrJ6nrTapDMMxXEcg/2XBqtJec/eOa8FvLl43LxSMj
eqkg/pV/S/E+tW2B9sadB/DMN369a6/ZdUYufQ9uS7OR81XYbrpzXnem+KI7kKtzH5TnuOV
rrLGV7mSOKD52c4XHeouo7mckeh+F7c6hqal+YYfnf0PoK9WtMHBrhvDttHptikCkM5+Z29
TXZ2UucV83isQ6k7rZA6ehieJp9utpGD9yJf1qjHIGHWqmv3gn8TXZU5CEIPwFNglOAK+mw
qtRivI4pKzNANRUAeiuogiZhkc9h/Kk3D1qNmXI57D+VJuX1oJJSElRo3GUYFSPUGvHdV0u
XQNYks5QfKyWhfs6dvxHSvX42Gaqa1o9prenG0uRtYcxyjrG3r9PWk9UJq55lYzhZhjoa9N
8LeLZdLCQzDz7UfwZ5X6V5DdRXejarJYXqbJYzwR0YdiPatKDV44I98sqoo7k1xum1K6OWU
GpaH1t4d1rTNYhDafdpK2OYzw6/UV1En/HtXxAfHyWUyy2HnvKh+WRDswfr1rrNO/aG8cW9
obaSzsr0DhXuQd6/UrjNejTbS943hfqfROqdDXCat/FXm7/G7xZdj95pemLn0V/8aoT/ABH
8QXY+eys1z6Bv8a39pFbnRGSR0Vy4WcqTgnpVV2rk7nxJqlydzwQA+wNRnxNqKr89tC+O+S
M1x1Um+aJTqR6HWiT3qVJMkCuHPi+eM/vdPU/7r1m6j43vZAYrWD7LGerfeb/61Z8rFzI73
U9ahsYWjRw1wwwFH8Pua8+vZVOTnNZa6mXJYyFmPJJPNQXF7kHmo5ZN6mMrt3Oz+HW4+JLy
VeUWDDfUtx/WvVUfFcR4K0p9K0TzbhdtzdkSOvdR/CPy5/GuuVxtrdDNJJKnWUAElsADJJ6
Cs1JM15V8a/Fkmn6HbeHLGcx3N+fMnZDgrCOg/wCBH+VMcVd2Mn4q/F57lZ/DPhO7ItzlLu
+jODJ2KIf7vqe9ed/CvTRqnxR0eIpujgkNw3sEGR+uK5B/SvYPgHp+/XtV1Vl4iiW3Q+7HJ
/QCm3ZHXGKSsj6w087rNvpmsnUR1rT0s5tmHtWfqA+9XoUneCORaTPn7486j9n8Nafpqn5r
u4Lkf7KD/EivnavWfjtqX2rx3BpynK2NsoPszncf0xXk461y1XeR2HtXwMsM2HinVGHCQxQ
KcepJP8hWhcLjI963/gzpptfgfqmpEYN9qDhT7Iij+ZNYdyPmanS3Nae5jTjrWbOOprTn6m
s2fvWxsZsorHvh84PqK2Zu9ZF8CVU/hWU0RNXRjyr+8z60+MYJNKwy1PVawRzoY3JxU1ucS
47Go8fN0qRQQQR1rTc13RpR+ZFIs0MjRSocq6HBX6GvqXwL4m/4Sbwfa3krg3cI8i5H+2vf
8eDXzBEvmIG7EV33ww186L4l+wTuVtNQxG2f4ZB90/0rKxzTjdH0C8nFV2fJ60ySTGRTNy+
tBzEu4etMkcBabuX1qGZxikNFK4krGuZetaFy/WsW6brWTNonNeI9Ml1VIVtGCXKOACehU9
f8aZJbQabZi2txwo+Zj1Y+prQnuo7WRZ5XCIpwSfes3VZOp6jFfOZi5OtGPT9T6LLadNU5V
Le8ctqU33q5C/mOTzXQ6lJ96uSvXyTXq4aFooxxErsyLp9zY96kteMVVlOZMe9W7YcivSex
5i3OhsTyBXc+H9QnsLhZYiCDwR7Vw1iORXXaav3a8nFSsmdtOKejPUrDxK6kZkrq7Lxe0Sb
vMzgZA968huo50tEurdWcqQrKvUj1rZ0xZUhBnbMh6jOcV51ChDEWfQ4qqnCfKddFcvNO80
hy8jFmPua17eTgc1zls3Stm2Y4r6SNkrHLI2VYY60VAjfLRWhjdEbNyPoP5Um6omfkfQfyp
N9ArlqNqmDVTjaplakxnMfEHT7G58My6jM6w3NngxSd2yfue+f0rxOSd5TukYnHvX0Br+kW
uv6WNOvGdY2kDBoz8ykdDUnhn4ReEYp0nvo59SYdEnfCfkOtawh7vMPS54FY2k99MEtoJZ2
z92JCx/Su103wN4puFDReH70r6tEV/nX0F4x8T6B8LvAzanBplrFISILO0gRY/OkPQcdgOS
fSsT4d+IviP46tXv5LLTPs45ChWQD2zmsqlTlV29DVQutTzeLwB4ojAL6PKv1K/wCNNn8O6
lYIDeWMsK+pXivRfEHxKsfC2tf2T4t02fTWLbftMZ8yMe5HBA/Ot25aC7sd6Os1vMm5WHKu
pHBrHmbVwdFW3PFTZccLULae8mdkZbHXArpHtgCwA4BxWXrXjDRfDV3Ho3lzXWoEAvFCANp
PTcx4FTCfM9Dnpxc2c1d2TJnchX6isC7thg8V7poXgrxJ4s0c6nbWUcMTDKhzuzXjvjSfVP
C+ryWmpaZbSKrEHaCrfnW0Kibsmb+y7M5Z12NitDQJtNh1+1m1ZWe2VumeAexI9AavGzsb2
zhu0heISoHCk8jNZdxZwxZ27j9a1bTDkPeI5AwBDbs85HerStxXn/w/1h7uwm0y4cmSzwUJ
Ocxnt+H9a7pH4qEZsne4jghkmmcJFGpd2PZRyTXyf4r16XxN4pv9ZkJ8uV9kK/3I14UD+f4
17L8W/EZ03wumjW8u261Q7G2nlYh94/j0rwF+BgcCqNqa6ld+tfRXwVsRZ+DFuCuHvJ2lz6
gfKP5GvnV8k4HU8Cvq/wAG2g03w/ptiox5MCKfrjn9c1lVdkkdUF1PWtHbMJHqKr6gBuOak
0VsoPpWR431JdG8JaxqhOPs1rI4/wB7bgfqRXp0n7iZ57/iHxP441T+2fHutahuysly6r/u
qdo/QVzo69KVmLOWY5YnJJ9aFDMwVRkniuNu7udh9m+E9L/sf9mnw1GVCtcwSXje/mOxH6Y
ry+4GCa+hvGWnLoXwo0TSlUL9k0qCLHv5a5/nXz3dDmt6S0ZtTMa4HWsyfqa1Lgcmsyfoa0
NTNm71l3i5gY+las1Z1wMxuPas5CexjquTUiL0pYVzKgPc1MY9krIexxXOcpA64f2NOVf1q
eRPkB9KYorVG0djRsPmQof4avorBldGKsDkMOoPrWZYtsuFB6NxW6iZGKiSszOSsz3bwxrY
13w7bXjkeeo8uYDs46/n1/GtrdXkPgPVjp2stZStiC8wvPRXH3T/AEr1fdUHHNWZPuqKU5W
k301zlaRCZnXJrGue9bNxzWPcKecVm0bxPPfF8rtqFjZhiEwZGA7noKv2tnqN/pPmRQPKsY
xkDtVHxPbu3iK2bB2tDgH3zX0J8FrbR7vw5PaXwQSgH72K+bzOt7JOdr2PosFaNJtnyzqgZ
HZGUqw4IPauRvepr2f4t6NDp/iW6kso/wBwjYdlHAz0rxa/OMmvWwNRVaUai6nHiHd6GT96
U1o2sfI4qjbqWfNblpDnHFehJnHBXNSxj5HFdfpsf3eKwbC3yRxXWWCxRrukkVVX72T0rwc
ZPR2PQpo6fT4Q1u4I42nrRa9jUFvqEM1mPshLI+RvIxVq3XGKnKqFSnGUp6X2OfFzi2lHoa
1t0FbNuax7YdK1oO1e+keVJmkrcfhRUStRVmZAzcj6D+VJuqMtyPoP5Um6gktRuKmDVSjfm
rCtmkxlpSCVHvmuz0Q/IlcMrYwa63w9qEDlYZHEcnQBjjd9K1pz91xY1udPrvhzRfFWgvpG
u2KXlo/IDDlG7Mp6g/SsTwxp2r/DmxnsNNgXXdNc5jRyElTHQHs31FdjHkRLxjNQT965q0V
NWex1RV0eA+OfBvjH4m+LRdanZrounbh5ssrBn2+iqOp+tejSW0GnaMlnarsgtYBFGCeiqu
BXR3PQj1rjvEOsWtpG9ositcONu0fw57msZSUY+g5NRi7nLFAFBrlfGng0atqMGvaZtXUIQ
A6McCdR057EV0z3MYjHNMiv45P3Dth/4Se9cmFq6tM4sNOzaZ3ngb4pWGj+FYNM1fT547i2
5UAEZP8AWvIvHE0Pi3xRLq93ABAH3JCe59TWtd9z3rCujw1dsKUYScluzusYN2AMhRgDpWB
e9DW/d96owaNfatMY7ePbHnmVuFWugllz4dROdcvbgf6tIdp9CSeK9QDAJksAMZyew9axNE
0m20bT1tbf5iTukc9Xb1rA+JniFtE8HyW8D7bzUCbeLB5Cn7zfl/OmYbuyPIfGOvN4k8X3u
pq2baM/Z7YeiLxn8Tk1zb1MEEcYQDAXioXqjpSsXNBs/wC0PE+nWmMrJOpb6A5P8q+p9KIy
uK+ePhzaed4sN0R8ttCSPZm4/wAa+g9KbBUVxVpe+kdUI+7c9K0NuBXmn7Q2q/2d8M5LRW2
yahcpAB6qPmP8q9F0N+UHrXz9+1Bq4k8QaJoSNxbwPcyD3c4X9FP516kJWpHnOP70+eT1rb
8Haa2s+O9A0lFLG8v4IMD/AGpFFYfevWP2c9K/tb9ojwnEV3Jb3DXTe3lozD9QKwOg+xfjn
iHSHiUYHyIo9s//AFq+Zbnqa+kvj7Ji3gj7vMP0Br5vuRXVSXum8NjFuO9Zc/eta4HJrLnH
WrNDMm71Rl6Gr83eqEo61kwZmRKROPY1palB5V6rAfLIgcf1qltxc/8AAq6PV7Yto9ldgZ2
MUJ+vSsGcr3MIIWUrUAFXYxUMibZiO3WqiaU2JHwQe46V0lviSJHAxuGa59F5rc0pt0LRk8
qePpTktCqi0uaMasrq6EhlOQR2NexaLqY1TR4bon95jbIP9odf8a8kRK6vwlqBtL5rNziK4
6ezdvzrM5Kkbo9A3Uuah3Y6inBs1JypXIpVzWbPHwa12XIqnNH7VlI6qaOH8ViK201b+WIv
9nkUnHUKTg12HhBZrzTVuNFvQjOuVkXpn0PpVHUNPjvrOa0mXMcylD+NcP4E1m+8J6+6wnz
7YSGKaHtIAcZHo1edXhFv3tmepQnKMfdZ3eoaHqVx4c1oa4gN1cbiMHPCr8pB+tfNGothTX
2N4gv7G78KX2p2cu6NLZ3IPVPlPBFfGWoMWdVznNdWFgorljsjmqSbWoWUW7BrtvDOiSavq
UVpH8oOMmsLw/pVzql9BY2ke+aVsD0Hufavozw38NYtJjivbbUpvPKjduQFSfUdxTxEpJNQ
3NKKje83ZHa6J8HNHsvCxvrxowdmeeprxfXdNtbG6vBYqPLZ8KR3xXr+pPq7aebe71WRrde
Cq/ID+NeeXsEc92MYZEPbpXyuDweLjUlPESvfodE5p6Jmbpdo1tYQQkcqvP1PNbcEfSmRRY
xxV+GPpxX1kFZJHnTJ4FPHFaUXAqpEmMcVazgAV0I4pMmDc0VCGopkEZbkc9h/Km7h61A0n
I+gpvmUrgWlfBqykgxWX5h9amjlI70AaavkVKr9zzWesnvUyye9Q0B0Flr+q2WFgvH2D+B/
mH61tQeM5iALy0R/9qI7T+Rri1kBp+6smmUpNGl498aGx0O2/smXZLduY3cj5owBk49z615
TFqbFyzOXZj1JySa2PHyM3hxbpTzbzBj9DxXK+B4v7Z8YWNoQWiRjNIP9lRn+eKiUOYid6k
tT0lPDkx0lZJJ2W7ddwQj5R6A1wt3eyQzvHJmOWNsEHqCK9t1Kzmhnhh2lnnRJEXHXd0FeT
fFrRJvD+uCc8k7UmI6btuR/h+Fc8KlCUowhJXauvRWTf3m1TDpK6WxNZX/9o6asv/LRfkb6
jvUU1q8hxkKD3rL8GP5ujTy5JzMR+groT96vQWhSm7JFKLSrQNvkUysP73T8q1YgFUKoCqO
gHGKhUVMnNPUzcmywlfP3jvXD4g8aTvE+6zsAbeH0JB+ZvxNeteNtd/sDwnczxNi6nHkQ/w
C8ep/Ac14CkfloFzk9SfU1ojSkuox6rvVh6rSdKZuek/DS28uxu7sjmaUKPoo/+vXsWlHla
818H24tPD9nFjDFN7fUnNej6W3K15Upc1Rs9BRtBI9H0M/MlfIPxr1ga18YNcmRt0dtILVP
ogwf1zX1jZX0WnadcajM2I7WF5mJ9FBP9K+E9RvJdQ1O5v5zmW5leZifVmJP869WL9xI8zl
99sq19I/sdaX9q+Mt7qRXIsNNkP0Lsqj9M183V9ifsVacAfFmrkcsYLZTj03Mf5igs9G/aA
l/4mOnQeu5/wBAK+fLkda90+Psu/xpZwZ4jtt35t/9avDbkda7KfwnRDYxbjvWVOOtatyOt
Zk9NlmZL1rPl6mtGWs+TrWb3ApMP3613v2T7X4KvVAy0SCVf+An/DNcIw/eqfevU/DMazaX
NC4+WSMqfxFYS3OaW55tH04pLlPuv+FStG0M8kLDlGKn8DUkib7dvXqKE7BF2ZTQc1paa/l
3iZ6P8prPTrVhCQQR1ByK3tc6rXR10Q6Vch3K4ZThgcg+hqnauJYY5B/EK0Y1ytcxx2toeg
afeC+sYpx94jDj0NXlPvXKeH7gxTm3Y/JJyM/3q6kHmoZioWZKGpGTcOOSaRSMVoWVuXYMR
WTZ0RRRj09mOSK4bXvBuo6bq0utaTD9otZm3zQDkxt3I9RXs1vYggcVfj03OMLzXNUipqzO
uHuniGs+Ivs3wx1aF7Xy5rlBbhlb+8Rn9Aa+dJ8SX4X0r6U+PYh03StJs4olSS5kkmcqMEh
QAP1NfO2j2E+r+ILewtlLzXUywoB3LHH9a6MPHlhqY1XeR7L8N9JsbPw819JMg1C65VScMk
Y6AfU811s3ivxFpcX2a1u1ZQcKJEDmlv8A4Z+JIII7S0ggkSFAilZQOgqDQPhfq0GuQanr9
woitm3x28chcsw6bj0wK8qXPOpdGkV0ZXtoPE2tagNS8RXUxijyYYG+UZ9So/rV82uxsYrt
p7HknFY91Z7edtdtOHKrIbSS0MiOHFXI48Yp6xgdqk4FdMUckw+6KTdTWbim7q2RxSJQaKi
DUUElFnGR9BTS9QPJ/IUzfUDSLG+npJg1T3+9KH5ouVY1Y5anWTNZKS+hqykvvQSaSuKlWW
qKyVKHotcTGazaDU9DvbA9ZomVfZscfrisf9nfw7NrU3iTUypEtkkVsgP95mJYfktb4fBBF
d18GdFj8OeHtenTaBqWqPcJg9F2qAPzzXzHE+YVcvy6Vaj8V42+/X8DtwVL2tZRPSZtFtn1
2y1GQgpaQ+Wq46sOh/CuB+I/glfFy66ORmw325He4UHb/L9a7mW+x/FVKS/5zkfjX4hgs4x
uHqxrRldqPKvS9z6v+zudWZ8o/D/cfCZaRdrm4cEehGBiunx8xqzfaJF4f1jU7GD/AFEl3L
cxgdlkO7H4ZNQCv6Qw9VYijGtHaST+8+LqwdObg907DlFSK2OKjzWT4j1hdE8P3N/n96F2x
D1c9P8AGukzWuh5j8QNY/tfxR9kjbda6eNgweC/8R/p+Fcc/wB81bCsIi8hLSSEszHvVRzl
zVHZFWViB6ZFCbi5ihA5kcL+tPfpV7w/D52vW+eRHmQ/h0qZu0WzSKu0j1nTQEREXgKAo/C
uz0s8rXFWB5Ga7LSjgrXjQ3PSntoTfEjVxpPwl1h1fbJcotqmPVzg/oDXyMe1e+/HfVfL8P
6LoqNzNK9y49lG0fqTXgNexD4UeY9wr7v/AGPrH7N8M7m524a8vZJPqFAUfyNfCFfol+zRa
Cz+F+kwEYLQiQ/ViT/WrEcv8b5/O+Jt2gP+pgiT8cZ/rXkF0BzXpfxTn+1fEvXZM5Cz+WP+
AqB/SvNrrvXfFWijojsYdwOtZU45NbFz3rJnHNSzQy5u9UJRya0Zhgms+UdazYmU2++PrXq
vhT/jyb/drypvvD616p4S/wCPFv8AdrGe5zz3OL12HyPEF0oHDtvH41WjAIwela3iuPGoRy
+oK1jxngVBBTKlJmQ9jUydqW6XbKr/AN4U1K6Iu6OyDurnR6LJuhMJPKnP4Vvw9q5HTJfKv
Uz0f5TXXQcketZTVmYVI2Zq2gIZWXqORiuut5hLCr9z1+tcpbdBXQafuwUAJBrKS0M0bFtH
5rj0BrprG2GBxWTpsHA4rrLGHpgVzSZ0RiXbO2zjit+2swQMrUNjb9OK3reEADiuScy5Ox8
jftOXIj8aadYg4FvYBse7MT/SsP8AZo8Itr/xCl1qaItaaNF5xYjjzW+VB/M/hSftO3Jb4w
XkOT+6tYEH/fOf619E/s7+Dj4W+D1lcXEOy/1lvt02RyEIxGv4KM/jXTOpyUF5nO3d3O4m0
4Afd59ayLuwGCdtdjOnymsO9XGa44SOiMjjrm1C5yBXO38arniutvOpzXLaj1NdkQkc8xwS
KjZqJG/eN9ajLVsjkkDNxzTN4pHYYqPdWiOKe5KHoqIGimQZTNz+AppfFRM/PXsKYX96zNb
E28+1KJCDVbcaXcfWgC2smDkmp0k6c1nhvU1IkhoEayS+9WEl461kpJ71YSX3pkNGmsgr0X
wRe7dBuIs/cnJ/MCvLll4rtPB8rLp96+TgSoD+Rr5Pi2kqmVzT6Nfme1kavjYx73O6lvPeq
Ml771lzXX+1VGS7/wBqvxqnhj9XpYTyOY8TTmXxDcNnso/SsbdVnVZfN1a4f/ax+lUs1/Qu
Ww5MHSh2ivyPxrMLPF1bfzP8yTNeW+PtUOo63FpMTZhtPmkx0Lnr+Q4r0DVtSTStIuNQk/5
ZLlR6t2H514xGZJDNeTtukmYsSe+Tk16BhSjrcr3PAxWe3XNXLk9apmmdJC/St7wrF+/nnP
sg/nWC9dX4dj8vT0PdyWrmxDtA3oK8zt7A5IrsdLPzLXFWB+7XY6Y6qQzHCjlj6CvNjud0t
jxj4xamb7x89sG3JYwJD9GxuP8AOvOq1PEGoNqviTUtQZs+fcO4+meP0rLr2oqySPLe45FL
yKg6sQBX6V/BCFbfwxawAcRQovHsBX5x6JB9p16whx96dAfpmv0c+Esgi8MTTHgRxF8+wGa
YjxPxbcfa/Fer3OciS7lIP/AjXGXQ610moP5k8sp6yOWP4nNc7dDrXo9DoiYlz3rJn71r3I
61lTjrWbNDKn+8aoyd60Jh1rPl71DEyjJ616n4ROdOyO6V5bL1r0zwQ+/RgfRSv5VjMxqGR
4oUNk91Oa5uI+9dP4kH3+K5WM4rMyJ7ld1vuAyVOfwqshq4p3IVPcYqgPlbaeo4Na030Oik
9LFuNipDA8g5rtbCYTQxyjnI5+tcMrc11Hh+fdE0JPKnI+hqqi0uVVV43OwtQWKj1rr9Kt+
gIrlNLUySKTXfaZDwpxWBymzYwbSBiuo0+LkcVk28P7tXA5HWui09PunGMiuGt7rOuDvE3b
OIccVtQx4xx0rOtFxiteHpXmVJGcmfGHxM8KT+Ov2wB4VQExXEluZz/chWMM5/75B/OvtAQ
w28EdvbxiOGJRHGg6KoGAPyArznwx4LaL45+N/Ht7DhplgsbEsP4BGpkcfUhV/A16Q5GOa0
r1OblitkjNblG4+6awL48Gtu5fCnmudv5MBjmimbR3ObvmyTXKai4ANdHfSdSDXJanL96vQ
iXIxHb5z9ajLUjNznNRlq2RyT2B2pm6mu3Ipua1RwzepKGoqMGiggxWPP4CmFqazc/gKYWr
I2H7qUNUO6lBpAThqeGquDTwaoCwHNTo59aqA1Mis3SmSy6svvXf8AhRCPBmo3OOftCkH2A
x/WvO0gc4zXquiwLZfDiWNj87xmQ59Sc/4V8nxVV5cByfzSS/E9vIot4+m10ZlzXJ55qk07
SOsa8s52gepqnLcH1rX8FWf9q+M7KMruitybiT6L/wDXxX5vyKnBzfRH7pVUcPRlWltFXOP
v1eLUrmKQ/OkjK31HFVg2Tipb+XztTu5v78zt+bGqxbapOM4r9xw6tRgvJH841ZudSUn1bO
K8d3L3XkadG/yRne+O57A/SuNmwkYQdFGK7HVbOSWSSRxlmJJrj76KSIncDXQdMVZWMmc5J
quallOSaiNBREwzwO9dnpyiOGJAPuqBXJW6b7yJf9rNdfaHniuHFPZHZhluzprA/drV1nUP
7N8H6neA4dLdlU+5GB/OsexONtZnxHv/ACPCENkp+a7nGf8AdUZ/niuSiuaaRvV0i2eO+9J
S0leyeYb/AIPjEniuyP8AcbdX354EuPsvwz1a4zjZZSEH/gOK+DPA6g+Ikf0GP1r7e0OfyP
g5qxzgyQrGPxYVUd0B5Vdrhawboda6K8HWufuu9d7N0YVwOtZM/U1sXPesi471mamXOME1Q
m6VoT96z5qh7CZRlHOa9B+Hr7tMuYs58tj+ozXn8tdj8OpsXmo2+fvRhx+eKzlsZTJvEnV6
5BW+auu8S9HrjA3IrExL8bYqtcDZcN6NzT43pLvmNXHY4qovU0pu0gRuRWxpE/kX0eTgP8p
rCjarsDnepHUdK6N1Y6rXVj2DRV+6cV6DpaDArz7w7Is9pDKMfMor0TTOi1y9TiaszqrFAV
CkZrZs1KSbT2rIs+xrcj/hf86568bxuuhpTlbQ3bU8CtON8AVi20oCir6SjA5xXiSKaNDfx
jNV5ZBURmHdqpzXAwalLUSiRXcuAea5nUJ/vc1o3tzgGuXvrnOea7aUTeKsZl/Pwea5DUZs
kjPWtvUJ+DzXJ3U3mSnnpXZFGcpEZamFqaW9ajZhjIrVHLN6AWyaTdUeaM1qcD1JQ1FRg0U
AYzHn8KaaGPP4U0mszYM0optKKAHg05ck4FRjrV+1gBwaBMfBbFiC3NakFqOOKktrccVrQW
+cUzNyK0NmGZVx1OK63UrwQeHpLdDwQsYrJCLAA7cVUvZZLySzsIiS88gHHqTgV8HxRP2lS
nS7an6PwZgFPmxU9k/yILqNrbR4LiTAe7digP8AcXjP4n+VegfCiy2aTrWtuP4DChPoFya5
D4kCKy8TRaXBhYrG0igAHrjJP5mvQtHZdA+Eao3yMbWSeQ+pYE/1FfBY2o54Wny/8vGvuvf
8j7TN686mVR5N6r09N/8AJHjM9qWZmA5JJp9lpkksMkzr8v3R71urZNceWkY3NJjGPeukfS
VtrZIFXhBj8e9fvUNlY/CacWptS6Hleo6WPm+WuK1XSs7vkr2m/wBOGD8tcdqem5DfLWh1H
huo2L27llBxmsw16TrGl/K/y1wF9aNbzdOKAG6eubov6CumtDyK52wGAT6mugtTg15eId5H
fRVonSWR5FcR8Sb7zdYs7IHi3h3Ee7H/AAFdrY8kCvJ/FF79u8UX84OVEhRT7LwP5U8LG8m
+wYiVo2MftSUuaBXpnAdV4H41pT7ivsq1m8v4TmIHmWaMfgOa+OfBS41eL35/WvrcSH/hAd
Ph6bpS35L/APXrSn8SA5C7HBrnroda6O8HJrn7oda7TdGFcjrWRcdDWzcjk1kXA6ioNjKn6
ms+XvWjOME1nSjis2SyjLW74Fn8nxWkZOBPC6fpn+lYctTaHcfZPEdhPnAWZQfoeD/Os3sQ
9jr/ABL0euFzkn613XibrJXABvmYe9YnOXI2zVhjvhZD3FUI396so+RQBAjdK0LZsuuKzX+
SZh71btX/AHgrpi7nbF31PV/BN1uhe2Y8ody/Q16nprDCmvDvC959m1WBiflc7G/GvZtOm4
GTWdRWdzGtG0r9zuLN8qBW3buMYNctZTdOtbkE3I71i9jA2IptjbDxVxbkAdaw5ZsASA+xp
Becda8irS5ZWOuK5lc3Huhj71ULi7GD81Zsl6MferOuL7OcNUxp6lKFiW9u+D83Fc5e3Q5O
6pLq74PNc5fXmAea64xHJlTUbrrg81iFuc064nMkhOeKrlq2RyyY8sKhds8UjPgVCGrVHHV
kSZFGRUeaM1RzkoIoqMGigDMP9KbTmx69hTag0uGaOlJketKBk4pWC5Zto97g9q3rSAYFUL
KHpxXRWkPTiixEmWLaDpWvb23SmWsGcDFb1rbAAMRgDkmk3bUzs21Y5fWJBFIsIPKjn6mjw
dF/aHxA0qNxlEl8w/Ref54rO1a4M+oM/ZiW/DPH6Vs/DwhfFL3Tf8sYWOfrxX5Vnld1JVqi
fRpH9B5dgvqOSciWvL+LM3xux1D4majEp3B7lYx+grtfH+oCy8FyWcZx5gSAAenf9BXAwS/
2h8RxM3Ie9Ln8CT/StP4l3pe2tIAeshf8hXjOlzV8NSf2Vf8Ar7j0ZYbmr4TDvaKX6f5G38
NRFq9k00hBmsh5ZTvz91vyrtLqy4Py189+HPE174W16LU7T51+5NCTxKh6j6+lfSOlappni
XR49V0qYSwuPmU/ejb+6w7Gv17LMWq1JU5fEj834t4enl2JliaUf3U3e/Zvp/kcje2PB+Wu
U1LT+DxXp97Z5B+WuX1CyBB+WvXPhjx/V9OyG+WvONc0vIbC17lqtiMNxivOtftAkEzkcKp
NS5JDSbdjyy3Tyzs9K2rbtWQAUnIbjJrVtW6V5M3fU9OKsrG39pW00+e6Y8RRs36V45IxeR
nY5Zjk/jXo/iW6+z+GJkBw0xEY/mf5V5sa7cLG0WzkxD96wlKKSnxqWkVB3IFdZzHZeEl2a
3CpHRRX1Or58M6bF6KT/Kvl3w0APEqr6YFfT0PzaJZj0jFbUl7wGFedTXP3XWuivBya567G
M11m0TCueprIua2bnvWPcDrUGxlzdTWdL0NaUw5NZsvQ/Ws2JlCSqu4xyrIOCrA/rVuSqcg
61DIZ3mvSie2WYdJEDfmK8+Zv3rD3rsJJvP8ADlpITk+UFP1HFcVKSJmx61gc7LCNzVhJKo
K5znNTo/vQBNcHlX79Klt5MSCoJDuiI7jmo4ZPmFaQZvB6HY2ExXaQcEHOa9n0LUBc2UE+c
7lGfr3rwexn+7zXpPhDUP3Elszcqdy/Q1tUV43Naq5oX7Hr9nccCtuG54rh7S84HzVsw3vT
5q5TjOqFwHQq3Q8VnPdGN2Qnoaoi9wPvVVvLkECQH2NY1YcyN6UrGjLecdaz57zAPNZct8P
Ws25vuvzVzJGzkXLu+HPNc7d3RkYqDUdzeFyQpqmXPfr3rVIxlIeWphamFqjd+wNaJHNOVk
Kz7j7UmRUeTRmtDibuSZozUeaM0CJAaKYDRQBTbHr29Kbx2Oaeev4U3GamxQlSQKGlANMxV
m0XMmaBXNyyjHHFdHaRdKyLFB8tdLZRDikZNmrY2+SCRWlqZFroshHDy/u1/HrT9PhHAxUG
t7p7yK2UHbAu447sf/rV5OYYj2NFv5HsZNhliMZCMtlq/l/wTzi8x9okI9cVs+EpRa2+p3P
TCbR+prFujuZmHQk1espPs/hq77NJu/livzCv+8g0+rX5n9GVqd8OqfeyMzw3LjxXaSt1Z2
P5g1Y8fuWvLUZ42n+dY1nP9m1G2n/uSAn862fGyeYtvOORkjP1rflti4T8rHZKHLj6c32sc
DKTk1qeGvFGr+FdTF9pc+3PEkLcpKPQj+tZsi98darkEV9BSm4NSi7M+irUKeJpOlVipRej
TPqDwx4y0fxlZE2v+j36DM1o5+Zfcf3l96l1G2Cg8CvmGyvbrTr2K9sbh7e5ibckiHBFe6+
GPHEHivT/ALPdbYdVhX95GOBKP7y/1FfT4XM/aLlqfF+Z+FcTcHTy9vE4TWl26x/zRnavDn
dwK8x8XJ5enyL3kIWvW9TXO6vKfGa7nhiHbLn+VFbFWi2fFUMPzTSPI76Ha+7HSpbNw2KvX
8IIPFZlqxSbb6Gppy5om1WPLIzvGVxlbO1B6ZkI/QVyB61seJJ/P1yUA5WICMfgKxq9qlHl
gkeTUd5NhVzTU8zUoF/2s/lVOtfw/Hv1Jn/55xs1aGZ0nhv/AJGbP0r6dtgf7Ftc/wDPMV8
w+HD/AMVLn6V9TJHs0q1X0iX+VdFHdiZz94OTXPXg610l71Nc7eDrXUbx2MC571kXA61tXI
5NY9x3qGaoyZ+9Zs3Q1pz96zpe9ZMChKOtUpKuyDk1TkqGSbNhLv8ADpjzzHIR+B5rmZ/9Y
/1rb0yT/RbuL6N/SsSf/WP9axe5hLchDiplkGKqFsHFOV+KRJfD5H1qENtYjtTFamyN8+R3
poqLNmyuOnNddoOo/ZtRhct8rfKfxrz2GYowNbVreYwc8it07qx1RldWPdbW/wCB81bEN/w
PmrzTTdWEtrE+7kqM1txakP71c5xtW0O6+38fe/Wo5L8MhUng1yP9qcY3VC+qYz81AGzPfb
WK7qpS3DSH73FZsV+k85jLDdjI96sFhisHGzNObQkzimlqYWqNpCKEjKUrEjPgVDuyc5pm7
J5o3VqlY45S5mPzRmmbqN1BA/NGaZuo3UASA0UwNRQBGT/KjNMJ/lRmgB+auWON/wCNUM1e
085cUMT2OssAOK6WwXJFczYnpXVaXHJLKkcSF3PRR1rObUU23oZLV2Ooshsj3nsKVbQrZah
qMn3khdhn1IrVs9JeKAGfg4yfal1cKnha/wBgwDER+tfDYjFrHVZSp606aevd2PpsvksM4Q
+1UlFeiueJ3EfBqSY7dG2DuKnuIuvFVbo/6OE9ulfIp3sf0LB83Kjn3XHWuimU6z4ZVQf3q
DH4isSRKtaVffY7kxSH9zLwfY9jXbUTlFSjutTuxEXKKnHeOpzUsLI5R1wRxg1WeLnpXc6r
pcVwfNQYbruHeuanspImIK5HrXXRxMZrzPRw+MjUiu5j+WfSrNq89pcx3FtK0U0Z3K6nkGp
jF/s05Ygfaun2h1TkpxcZapnpGl+II9dscTAR3kYxInQN/tCuL8SoZb2RscABaq2zy21wlx
C2xk6EVfvJFvYTLjDHlh6GnPFSklE/Hs8yFYKq8Rh1+7f/AJL/AMA86v4cMwxXOuvl3QPSu
y1SHDHiuZkt/Mu1UDpk19Hgpc9kfC4tJK55/qaMuoSM38ZJqhW/r9vslLAd6wK+oWh84FdL
4ZhPl305HAVUz9a5qu08Pw+X4cllP/LSU/oMUAWPDSlvFCD1YD8c19W3aeXCkY/gQL+lfMf
g20M3jLT4wP8AWXEY/wDHhX1HqKje2PWuqhsyW9bHJ3o5Nc/eDrXR3o5Nc9eDrXQbxMC6HW
sa571tXI5NZU0ZOaixsjFnFZ0o61szRDHSsyeLris2hmXL3qlJ3q9MpGapP1NZmY6wfbcuu
fvoRWdP/rH+tWom8u5jb3qrcf6x/rWUjKW5Sf7w+tMJwxU9RUjfeH1qO6GyYMBwy5qSCRX4
5NOc5QetVVc1LuytAIerY71YiuCp4NUQ3anByK0ubJ9jr9I1UxxtEW6HIrej1YcfNXnUExS
UYOM8VpC4kXjfUPczlud1/a4x96q82scH5q5AXTn+M0ecT1Y0iTol1mWK5SeM8owP1HpXoU
F1FdWsdzEfkkUMK8b80+prsfB+qF45NMlblf3kWfTuKlq5E3ZXR2bS8YFMJzyTTM0bqErHG
5Njvxo/Gm5ozQId+NH403NGaAHfjR+NNzRmgB4+tFNBooAjJ9+1Jn3pp/pRQBcs7i2hmxd2
guoW+8u4qw91I6V2ujaN4P1Yg2euXFnMf+WFztyPoehrz7NWLRwJhkZrjr4aVXWnNxfdf5M
pSturnuun+B9Mi2s99NcD/ZKqP0rqbVNI0WHCeVbjHrlm/qa8P0+6lVQFldR6BjXTWMxLKz
MWb1Jya+erZJicS7YjEtx7Wt+paxEYv3YnpTaqb1wkYKQjoD1b60a0f+KYux/eAH61i6bJk
CtbVm3aE6d2K/zoxmHpYLAzhSVkkzry1yqY+k5fzI8zuIc54rHvFKjp0rqriDGeKwtQtzt3
AfWvzehUuz+icLVTauYbxggEDg1Uki5PFaMeM+Ux+lJJBXpqfKz2Y1LOzG2WptboILnMkXY
91q80EF2u+B1cH86y3gPeoxG8bZjJU+oOKHCMveWjIlSi3zQdmWZdKyfu1XfSZgMxjcfSrc
OoXkWA5WRf9oc/nWta6nZOwWdDCe56ioc6sNtSJVq9NX3OU8h0fa6lCPXrWrc2UEMAaHJDL
nOetdjP4fh1OzDQ4L4yjrXKNDNHG9rKp3R5GD1BFRDFKrs7Nbo+dzatUxuHf1eVnHePdHDa
tEDu4rDtbYO1xMV+4u0H3NdRq0fL5FU7S18vRmkI5lcn8BxX3uTe/JeR+U5g+Wk/uPL/ABH
b8PxXFV6T4ih4fivOZBtlYehr60+bGV6PptuYvClihHMiFz+JrzkcnAr2Ca18iytLbGPKgR
cfhQBe+G9mJviJpi7RhZd5/AE19B6gPmJrxz4TWnmeP1kx/qYJHz+GP617NqA5NdlBe6Zv4
jlL0ZJrnbwda6S9HJrifFGuWXh/THv7zLc7Y4l6yN6CtW0ldnTHQhmiySazZFRywRlYjggE
HFeZ33ivxN4nuvsdkrxI54gthyR7t1rrNJ8D2drpsY1HzJL1jukaOVlC+3B5+tZKbk9EaRl
fZGlPCQDlaoNYyy/dSnS+GrZD+5vNQj9luCf51JbWM0DADXdQjx/eKv8AzFO77F69jMudHu
dpJU/lWHc2U0ROVr0NpxFbYm8Slv8Artbxf/WrB1Fc53XKS+4jC5/WpauO1zh3yrDPBBqGc
5JNaN8qZJGPwrMkJIOa55o56isVW+8PrT76P/Q4pQPunBpjfeH1q/JH5ulTL3C5H4VBkYWT
64p4Y1DmlDUATbuaUPUIOaXNMonDYOQa0kffCrDrjmsfOOlXrKTKtGe3NIGWt5FKJPWom61
GWwaCSyZPerFlqEthfQ3cR+aJgceo7j8qzfM96BJzQB7bb3Ed1axXMJykqhh+NSZ964rwPq
3mwS6VIx3R/vIs/wB3uK7PNI4ZR5XYdn3oz702ikSOz70Z96bRQA7PvRn3ptFADwfeimCig
BhP8qM00n37UZ96AHZp8TFZVNRZ96M+9AHV6fKflrqbCU8Vw2nTDjJrqrGYcc0jGWjO+02b
gc1v3H72wC++a43TrjBUZrsdO/0iFx1wAa+W4jbhl1WXl+p6uUu2NpPzMK4ts9qybi2BBBF
dlcWuO1ZM9r7V+MUcQftGHxJ5zqFg8EmQDg8g023kEwEcnEg/Wu0u7BJoijL1/SuSu9Olt5
u4IOQa9+jXjVjZ7n0uHxSqx5W9UMa29qha354Fatq32hdjjEg/Wpmtfaq9ryuzNPbuLszB+
zjoRT1tgMccGvUrDw1pXiDwrbzKBbX8GYmkUcNjpuH0xXK3+hXmmz+XcR/Lnh15U03XSPOo
ZxSrTlSbtJNqzF8J6h9i1FLG4b/RZiBk/wADetbXjDwxJbyDV7WL9y5xKAPun1/GudS1yen
Neq+FtZg1bSzpGp7WmCbMN/y1X/GvExlWVGaxFPX+ZeXc8fMq1TC1Vi6KuvtL9TwrWfDv9o
2rSWmFuQOAej1g31m1np8Vq6lHjQBgexr27WfDL6PeEKm+1c5RsdPY1hat4YttasmjZvJnA
+SYDofQjuK+uyHiKlhpWq6wl17Hz2cYOnj6Sr4Z6727/wDBPmLxDH9+vMLpcXLj3r2jx34f
1TQLp7fUrYxhs+XKOUkHqD/SvGr4Yu3FfrNKrCtBVKbun1R+eThKD5ZKzH6Vbfa9ZsrbGfN
mRfzIr2fUkDXcmBwDxXmfgO1N34405cZEbNKf+AqTXqd6oNw5961IOw+DtrnxHqlxj/VWoU
H0y3/1q9O1AZJrjPg5bYtteu8dXiiB/Amu11AYJrvpK0DC/vnJ3w+9Xz18XdQafxPb6aG+S
1hDEdtzc/yxX0PfLnNfPnxe0ia38RQawqnyLuMRk+jrxj8RiprX5dDp6HZeDdP0+28I6fNY
xKHuIg8sgHzMx65P14xXB+O/FVy2pyaRptw0MMHErxnBdu4z6CqGl+Kbu3+H9/pFvcNDPFI
rRsDz5bHDAfjj864xmZnJJJJOST3rCU/dSRTnpZFkalqAOft1xn/roac2qajIu176dh7uaq
UnfmsrkXZu6PpMupyG5uXY26HBJJy59K6W5Zwu3ecDgc1T8Km6bTplkH+jKf3ZI5z3x7Veu
V61vFWVzogrK5hT53cnNVJOhq9cDDVRk6Gs5Gc9iq33h9a2LMAwMD0Iwax2+8PrWzZf6o/S
szI5eZPLmeP+6SKjq9qkezUHP975qo0AKDg0ppBS0AGamtpdlwp7Hg1AaM4oA2W61E9LG4k
gR+5GDTXoAhJ5pC22lPUUjruQ+tAFrTdRk03UoL6I8xMCR6juK9hgvre4hjmjPySKGU9sGv
DM13vgvU/Ps302VsvD80ee6+n4GuXEznThzw6FRpwqStI77OehzRmqaTsibcZ9KVbmTuM1h
HHUna/UxlhKiu0XM0ZqMuB1I596XOehruUovZnK4tbofmjNNz70mfeqJJAaKYD70UgGk/yo
zTDn17UfjQA/NGaiLAZ+amCdCSOlQ6kVuy1Bs1LKba+2uosrlVALMAPevPmnZvusVHtVu3v
pndUklZlXpmuaeJSvyov6s2rtnrNtfCELg5Y9BXoXgm5N5c3EDAZEW79a8Psr9pJA7HnpXu
HwxgVI21CYc3GY48/3R3/OviuIVicbh60KWyi3b01OnCL2VWMuzOouLPJPFZU9nx0rtpbVW
BIFZs9kR/DX4ZSxNtD7yhjLHEy2ntWZd6alxGUYcjofSvVdEZIJntp40ZZOVLKDg+lW9S8O
adqCF40FtOf4kGAfqK/RctyKrj8EsXg6ilJbx2afa5p/bqoVeSorLufP8mnPBNgLhhWhDCJ
k5GHHUV2OoaK8M7280QDp39feqK6UVbIGPpXh1cQ4twqK0lufULMY1YKVw8MzvZ3E1o/Ec4
yvswrS1Eq6MrqGHcGqgsXRg20gqcg0moSlY8twTSjWVSLXVHzWYLmqqtDr+Zz86W8UhOMD+
VWrNUkKyWsoLKc5U8g1lX8vDc1yt5dzQSebBK8TjoUOK6qWGdZWvYulj6qXLPVHudnq4uLQ
2WrReahGPMHX8aqvpscMv7lxLEfusOv415ZovivXRp0s010kwV9qeZGD0FVdT+JfiW2RhbP
bREDG4Qgn9a9ClwZmNRe0ouKT8/8AgHkzzKhQnJQuu66Hq+saNoOoaBcReJILV9LClpTdYC
oPXceh9xXwD8Q18Jp45vovBX2k6NG22KS4fcZD3YcZC+ma9B8c+LfEXiFWTWNYuLmJeRCW2
xj/AICOK8avDm6ev0PhvIK2VRk61Vyb6L4V/wAE8HG4tYh6I7z4TWnm+Jr27IyLa0b8CxA/
xrurofvH+tYHwet8aZrt5/eMcQP0yf6iuhuv9a31r7E849e+ElsI/BV7cd5rw/ooFb+oDlq
q/DWHyfhxa8YMkkkn1y1XtQXlq76fwo5U/fZyV91P1rlvEGi2ev6RNpt8v7uQcMOqMOjD3r
q75eTWLcukcbSSNtRAWY+gHWtPU7o6nyz4h0O+8O6xLp17jcoyjqeJEPQisjvWz4n1mTXvE
l5qTn5ZHIjH91Bwo/KsbvXmu19DNlmyt1ur2K3edIFkYAySHCr7mvR7HwnoEUQmjIvyODIX
3KT9BXmao752IzYGTgZwK7TwTqkURl0qRQrynzEb+8fStKdr6o0ptX1OomREXZGoVRwFUYA
rHuh1pLvxNp8WpzWUu5RG23zByCe9JJPDPH5kMiyIehU5rZyT2Om6exjXQ+as+Toa0brrWf
JyDWMjCSKjfeH1rZsv9UfpWK33h9a2rL/VH6VkYmXrMfMcv/Aax66LU032j8cjkVztABTh0
ptKKAA0lKaSgC7ZP8rJn3FTvVCB9kynt0NX3oAhPUU5aaeopy0AVJlKSkdjyKtaXfvpupw3
aH7jfMPUdxSXEe6HcOq1SHWk0mrMadnc9qjlSaFJozlHAZT7Gn5rlPBmp/aLB9OlbMlv8ye
6n/A11VfLV6PspuJ6MJc0bi5pyyMpyD+FMorNOSd0xtJqzLP2lc/dNShgVBGao1YaTy4wB1
Ir18NipNSdR6I86vh4ppQWpYBoqvFJhCWbvRXdTrwnFSuccqM4tqwvmqVLDt61WMrv1OB6U
wn3orGcpSRrCMYhk+tFFFY8hrzBmlB2kH0pKQ9KXIPnOj0Lzb6/t7KI/PKwX6ep/Kvo/SJY
7O2gt4PlSFQq/hXgfgKBYrqXUZPvAbI/b1P9K9c0++Bx81dVGhFJ3W4l3PZ7O5S7tUmU9Ry
PQ1MyK/UVw2h619llxIcwv98envXcI6OgdGDIwyCOhr+cuKMhqZRjHyr93LWL/T5HtUKvPH
zIHtV3hl4Iq+k7bAGPPeoTSMu4Yzg1twnxB/ZOLtWf7qej8uz+QYiDqx80Q6pDFdQhnGHXo
3tWKtngg7dwrSuZGRSrAg+tZKan9kn/AHq74SeR3HuK/QuKckhmMFj8C05W6bSX+YYLEzpr
2cjSisbaReR+FZGteHTcWriA/Moyn19DXRW8ttcxia3dXX/ZPSp8D0r8S9rVoVNdGujO728
k9z561KRonkikUo6khlPUGuQ1GfhjXunxA8Hvqdo+q6VFm9jXMkSj/XKPT3H61893btJdLB
ghncIQeoOeRiv0vJakMXFShv1XY6oVFKN+x0UA+zaFbxnqV3n6k1yGszcNXV6lMI4/LHRRg
VwOs3Aw3+Nft1KChCMOyPkKj5puRwuvy8PXnM7bp2PvXZa/cYD1xROST61qQe6/CiHy/A11
IRzLMW/LirN2cO+am+HcYi8BouOSgb8+aq3pPmuO+aAPovwVD5HgXToSORbq3580moDrV/Q
I/J0K3gHSOFF/JRVPURya76fwnGvjZyN8Oteb/EvVf7L8DXmxts10Rbp+P3v0Br0u+HBrwb
413jY0mwz8uXmI/ID+tFR2idqeh44xzinwxSTTpDEhd3YKqjuTTDW/4OMQ8Y6Z5wBXzO/rg
4/WuFbgj0zQPDdtoelGKRFlupk/fuRnOf4R7V534p0gaFrEc1k+yKXMkWDgxkHkV7DcHkjF
eM+Mrqa48T3CSE7YcIg9B1rpqJKKR0VElFWOfZ2dmdzlmOST3NWtOE8l7HHDIyEnkg9B3qn
7V0OhWjRxPeSDh/lT3HeuZK7MIq7LdyfmxnNUW75q5Nyxqo45rVmrKLfeH1rasv8AVH6VjP
8A6z8a2bL/AFR+lYmAy4AZGQ9xiuXYEMR6HFdTNXO3i7LtwOh5oAr0UUUAKaSlNJQAVoq++
FW9qzqtWzcMn5UASHqKctNPUU5aAJkGcg9DxWbKnlTFfStJOtRX0W6NZQORwaAE0m/bTdUh
u1ztU4ceqnrXrUciSxLKhyjjcD7GvF84r0Lwbqf2nTmsZGzJb8rnuh/wrz8bR5oqa3RtSnb
Q6jIoyKM57UlePynTzC5pd3OaTijijlDmFFFIOtFTyj5hh/pSVGXPrRvNfRcp4tySimb6N9
LlHzMfS598UwNWNrOrLaSw2gOJJPmb2WhQuyott2PTNFvligjjRsKB2ruNO1Hp81eI6Pq3C
jdXdabqmQPmrpNz12yv+R81djofiI2bCGYl7duozyv0rx+x1PgfNXR2uo5A+auDH5fh8woS
w+JjeLKhJwfMj3a3nhuYVmgkWSNuhU1Ka8k03XbmyffbzlM8leoP1FdhY+M7WUBb6IxN/fT
kfl2r8MzjgXHYSTqYP95D/wAm+7r8j06eKjLSWjOpdFkQq6hh71i32gLPlrafyyf4X5FaNv
qdhdgG3vInz2DYP5Vc7Z7GvlcNmGZZVLkhKUPJ3t9zOm0ZannV5pGv6eWnt4pCRzut2z+gr
kX+IHizSnKzyE4/huocfrwa9yyKhmtra5XbcW8Uy+kiBv516NfiP6408ZRjJ91ozenJR0au
eNRfGy7gwLzRoJcdTDIVP65rh9e1zw54m8TwarpenXGnXuTJcxMVMchx94EdDmvetQ+H3g7
U8/atCtwx/iizGf8Ax0iuSufgnoMUk0+iX9zZSyLtCSnzEH9a9vJM1yahiY1WnTfXt+Df5B
VnHkfItTxXVLrhua4DWboYbmvUfGPw/wDGOgxyTS6a97aKM/aLMGRQPcDkflXhutXhUuCSC
OoPWv3XCY3D4yn7XDzU13R83KMo6SRyut3O5yoPWsHGTirF7MZrhj2FRwJvnRfeusR9E+CF
2+ENo7Ko/Ss6RfN1iGEdZJkX/wAeFXfB06R+E2BPOBxWda3IfxlYL289W/Lmk2kh2Z9QaV/
qGXsBiqOoDk1i6brp2kbu1Q3urlifmrqpVY8tjm5GpsqX45avnP41/wDIw6Z/17t/6FXvlx
f7iec14N8asPrGlTAcGF1P/fVVUknHQ6bWR5RVvTrk2uqWtyODFKrfkaq4J6DOKSuUR9Bzv
uG4HgjINeWeObXbrsM0a5aePoBnJBxXfadefatBsbjPLwpn6gY/pVS6SFp1uHjVpUBVXPVR
7V1yXNFHXJc0TzzT/DtxK6zXqGGHrtP3m/DtW5cFY0CIAqqMADtV+7n5PNYk8u4msdIkqKi
QyHPNVn6053561Xd+etTzEkEn+tFbFl/qj9KxZid6kVr2Ug8o/SobMWtRZqxtST50kHcYNb
EpHNZt+u62JH8JBpCMiiiigBc0lFFABT4m2yA9qZRQBe7inLUSHcgNSrQBMnWp9oeMoehGK
gTrVhOlAGJIhjkZG6g1e0fUX0zVIboE7Qdrj1U9aNShw6zAcNwaz6TV1Zge0o6yIsiMCjAM
CO4pa5nwhqf2vTDZSNmW24Ge6dq6XNeLUpcsmjZTFopKXNRyDuKKKQdaKnkHzGeZKUSVU8y
l317Z5hb8yjzBVTead5nvTAsPMqIzucKo3E+1eZ6nfvfapNdkn5m+T2A6V1HiTUPI0/7KjY
kn6+y1xHtVJG1NWVzo9J1Vo2VXP413ml6uCB89eURdRW3Y38kBAJyKo1Pb9P1bgfNXTWeqd
PmrxfTtZ6Zaups9ZA/iouB63b6mMferQj1VQPvZry6DWuB81XF1rA+9+tc861jWMGz0c6yq
ch8H2pjeL9Rtxi21CeHH92Q15tLrZP8AHVKXV85+avOruFZWqRT9Vc76VC2p6HqfxR8WWfl
Ja6y+Scneitx+IrLf42eOogQupQN7tbKa8x1HVPMuD83CjFZE19nPOa+TrZRhKtVy9lH7ke
5CEVBXR6pcfHX4g4IXVLdPdbVKni+L3j2bS1lm8QMjyZOUhRcD8q8Rmuyxxk5JxWzc36xWy
xBuEUCvXy/I8Cm26MfuR5ePqKCUYnS638S/Gl0jrN4r1LaeoScoP/HcV4/reovNK7NIzu5J
LMckn1NXNU1PKsN3NcpLKZZCxr6elh6NFWpQUfRJHiOTe7GE5OTVzTk3XDMRwiM36VSrT0x
cW17Ke0YUfif/AK1bMEeqeHb4p4dKbscCqunXJPiq3kz9zc36Vj6Td+XpBXPYVhahq9xaXw
NnKY5cHLDsPSuW7k2kbaJJs+g9O1VgcbjVibUs5ya+dYvFOvr01WZe/GKsDxRrr/e1W4P1a
iEJLS5Ls3c9xl1QDgNXlvxVm+0x6ZL/AHS6/wAjWIPEGqnrqEp/Gs3XtQu76yiFxO0oR8jP
bit4yd7MqVuUztDiFxrENswBEwZOfUqcVnshSQo3VTg1Z02Z7bU7edDhkcEGnaioGpztxhm
LDHvV31Meh6B4Vvw/hiGJjzEzJ+uatXdwpBAauK0DUGtoJocBgSG5q9Lqyn70Z/A1r7Wysd
EZKxZuZSSeazJWPNMk1SAnncPqKrtdwSfdkGfesnK4cyYrsKrs3NKzA8gg/Q1Ex5qbk3GyH
OPatC1chOtZbtVuB8LSZmWnk96jkIeFl9RUTPzTd3HWmmKxmH6UlPkGJGHvTKskKKKKACii
igCeBuq1ZWqUbbXBq6tAEydasp0qsnWrKdKAFnjEtu0ZHUcfWsBgQxBGCK6M9BWRqEOyfzB
0f+dAE2i6i2m6vFdD7mdsgHdT1r1ZWDorg5DDIPqK8XHWvRfCOp/bNLNpI2Zbbge69jXPWp
8yuF7HSUUmaWuXkFzgKKBRU8gc5zu8etG+q2/3o8z3r0TnsWt9G/HJPFVvM96z9YvTb2BRT
iSX5R7DvQFrnPateG91GSUH5B8qD2qlj5c0Y3OAO9SOMDA7VZ0odD2rQjOBWfF0q2rcUgLS
3DxHKEj8a1LTWGXAZsH61glqYWqHqUjvINZ4+9+tXV1j/a/WvOUu5I/4iaspqhA5bBrmnTb
N4Tsd6dVyfvfrUbakT/FXGrqWerUv9o571z+xZ3RrJG/JOzuzNJwTUTywjqS31NYbah71A9
+x4BNVCgt7Dnin3N37VEsi7QoqjqGqnnDVjzXUqqD68Cs93Z2yxzXdTjyo8yrNzldkk87TP
knioaKK1MgrWtPk0Wdum9/5CsoVpkhNJjT1y1RNlRNS1vBBpzMTwBWBI7SyNI5yWOafJMWi
WIfdHX3qKpirNspu+g5WIqVZCKhAzTsYpiJjOwqGaVnj2k980jZ9KjYHFNDYxTtcHuDUk8h
kk3E84xUZFJzV+ZHkTW0xhkJB4IwanefPeqWKXJqWMeWJOSTTaB0ooAWjcw7mkzSE0AO3nv
VmF/l4qpTkk2n2pNXC5bLZpM8VGX9KTdUjI5vvZqKpZeRmoq0RLCiiimIKKKKACr8LBowfw
qhVm2bkr+NAF1OtWU6VWTrVlOlAEp6Cq13F5tuwA+ZeRVk9BTG60Ac9WpoeonTNVinz+7J2
yD1U1SuozHOfQ8ioc8UbgezghgCpyDyD60VzfhfUzd6WLeRsy2/ynPde1b++sHA5ndOxMKK
iD0UuQnmOQ8z3o8z3qp5lL5n+c1tY0LfmD1rmNTujc3jEH5U+UVp3t0YbRiD8zcCueGSfUm
mkXFdSaBOSx7dKbL1q2EEcIXHbNU5DzTNB8fQVYB4qqh4qYHipbGh5NMLUE0RxvK+1FJ/pU
lJdhhJ9KcsBPLce1XVt1iGfvN60hUlqjnXQtR7lUr6Ck2GrYizUyW+fSp5x2KKxE1aitie1
X4rUY7Veht1GOBik53CxzGojy7hYv7o5qjVm+k82/mfOQWOKrV0rYxYUUUUxC1enfEEaegA
qkozge9SSuWc+g4qZK7GhmTmnqDTVHNSqM9qTY0hyjNO2n0p6IfSphGSOlSMr7T6UhT2q15
fqKYyY7UAVGQUwoKnZetRkU7gQ7aKcab0qhBRmjrSUAFFFFABSd6WimIcrY4p/bNQ09Txg0
mO4N0NR1J3ph600JiUUUUxCiiiloASnRNslU0lFAGqvWrCdKy4booQrjI9a0YZEkGUbNAFg
9BTGp56CmN1oAo3kQaLcOq1mVtvjvWRKhSUr+VAF7RdQOnanHLnEbfI/0NejiQdjkdjXk44
NdxoGoG600RO2ZIPlPuO1TIyqLqdEJKKqeZRUGBydLRRVmpmaoTvjGeMGqMH+vT60UU0bLY
0JulZ8nWiimME6VOOlFFQ9ykIe9bNsALBMADPX3oorKr8JpDcZJUfeiiudGrJUq1GBxxRRQ
CLkQFW8DyWOOxooqkI8/PLNTaKK7jlCiiigBRT+9FFJjRIvWpkooqCkWU6VOvSiikAVHJRR
QBWfvUDUUUARtTD0ooq0ISjtRRQAUUUUAFFFFABR3FFFUId2ph60UUkDEooopiCnUUUAFFF
FACGnoSsgKkg+1FFAG8pJRSfSkbrRRQBC9Z15/rh9KKKAK1bnhokajIATgxmiipZM/hOu70
UUVByn/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0