%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/694.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Sergej Lukjanenko - Nacisto</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>c78d968f-cec9-48d3-9c8f-4082c592d732</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2010</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p>SERGEJ LUKJANĚNKO</p>

<p><strong>NAČISTO</strong></p>

<p>TRIFID</p>

<p>ARGO</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Sergej Lukjaněnko</p>

<p><strong>Načisto</strong></p>

<p>© S. V. Lukjaněnko, 2007</p>

<p>Translation © Libor Dvořák, 2010</p>

<p>Cover © Milan Fibiger, 2010</p>

<p>© Triton/Argo, 2010</p>

<p>ISBN 978-80-7387-373-8 (Triton)</p>

<p>ISBN 978-80-257-0275-8 (Argo)</p>

<p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>

<p>www.triton-books.cz</p>

<p>Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p>

<p>www.argo.cz</p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>

<p>Železniční nádraží je místo proměn. Vstupujeme do vlaku, a přestáváme být sami sebou. Od této chvíle získáváme jinou minulost a počítáme s jinou budoucností. Náhodnému spolucestujícímu jsme ochotni vykládat všechno, co nás v životě potkalo, a dokonce i to, co nás nepotkalo. Máme-li soudit podle příběhů z vlaku, tak na světě vůbec nejsou nudní lidé s nezajímavými životopisy.</p>

<p>Proto mám vlaky tak rád.</p>

<p>Dokonce i ty, co jedou jižním směrem.</p>

<p>Ostatně kupé bylo nečekaně čisté a pro ukrajinskou soupravu netypické. Na podlaze ležel běhoun, na stolku bílý ubrousek, ve vázičce, do níž kdosi neznámo proč nalil vodu, stály květiny z umělé hmoty. Už povlečené ložní prádlo bylo zaprané do světle šeda, ale přece jen čisté. Nad oknem visel v kovovém rámu televizor – sice ne plochý monitor, což by bylo rozumnější, nýbrž břichatý klasický, ale stejně…</p>

<p>Jistě, vagony první třídy mají své přednosti. A nejde jen o jednoho spolucestujícího v kupé, ale o pohodlí vůbec.</p>

<p>Hodil jsem si tašku nahoru na polici, zavřel jsem dveře kupé a vyšel na nástupiště. Pod nohama mi čvachtala břečka ze sněhu a bláta. Foukal mokrý vítr a počasí ani v nejmenším nepřipomínalo to moskevské, takhle bývá spíš v zimě u moře, někde na Jaltě nebo v Soči. Jižní vlak jako by s sebou přivezl vlhké slané teplo. Zapálil jsem si. Vedle mě podupávaly průvodčí a hlasitě si povídaly v rusifikované ukrajinštině, zvané suržik. Myly… dejme tomu hlavu jakési Věrce a horem dolem hodnotily její nezřízený život.</p>

<p>Lístek do první třídy jsem si rozhodně nekoupil z nějaké přílišné změkčilosti. Dvojku ani lehátka už prostě neměli a odkládat odjezd se mi nechtělo. Cítil jsem, že kdybych to o den odsunul, nikam neodjedu. Dobrodružství už mám dost.</p>

<p>Nebo snad ještě ne?</p>

<p>Zatímco jsem kouřil, do vagonu přibylo několik cestujících. Jestlipak někdo z nich přistoupí do mého kupé? Třeba támhleta štíhlá okatá dívenka v brýlích s tenkými obroučkami. Ta sotva… A co mladík v mých letech, v přísném plášti a s drahým hliníkovým kufříkem v ruce? Taky pochybuji. Poťouchlé železniční božstvo mi nejspíš jako společníka přidělí támhletoho chatrného, přisleplého a v chůzi pokašlávajícího dědoucha. Anebo, což při cestách vlakem bývá nejděsnější, támhletu mladou dámu s roztomilým ročním díťátkem v náručí. Už jste někdy přihlíželi výměně plenek v kupé? Zvlášť když caparta z neustálého pohupování a nezvyklého jídla zlobí bříško? A to vás ta báječná žena donutí klimatizaci vypnout, jen co nastoupí, aby díťátko nenastydlo…</p>

<p>Pln chmurných předtuch jsem se vrátil do svého kupé. A zjistil jsem, že tentokrát mám přecejen štěstí. Sice to není slečna v brýlích, ale aspoň vrstevník. Který už navíc z fešáckého kufříku stačil vylovit láhev piva.</p>

<p>„Dobrý večer, já jsem Saša.“ Mladý muž vstal a bez dlouhých cirátů mi podal ruku.</p>

<p>„Dobrý večer. Kirill.“</p>

<p>„Nevadí vám to?“ ukázal pohledem na láhev.</p>

<p>„Ale beze všeho.“ Jeho způsob komunikace mě poněkud vykolejil. Že by mladý úspěšný vzdělanec? Ačkoli to ne. Spíš patřil ke kategorii povalečů, co o sobě tvrdí, že jsou začínající politici, jedou někam pořádat vlastní předvolební shromáždění či naopak sabotovat cizí, ale většinou jako hádavé babky v tramvaji jen povykují po internetu.</p>

<p>Pokud mám pravdu, tak mě čeká veselý večírek! Mladí politici si nedávají pokoje ani na okamžik a vysoká politická aktivita se u nich projevuje nepřetržitě.</p>

<p>„Můžu vám nabídnout?“ A Saša mi podal láhev. A vida! Kvalitní anglický ležák – žádné dovozové pivo, stáčené v Rusku, a už vůbec ne pivní tvorba našich ukrajinských bratří.</p>

<p>„Děkuju,“ nechtěl jsem odmítat a posadil se na své lůžko. Můj spolucestující už mezitím věcně vybaloval tašku, takže světlo světa spatřilo dalších pět pivních láhví, basturma, sýr a pistáciové oříšky. Zato po nějakých otahaných teplácích a gumových trepkách, do nichž se naši občané v dálkových vlacích tak rádi převlékají, nikde ani stopy. Ostatně celkové Sašovo vzezření rovnou napovídalo, že pantofle ve veřejných prostorách by nepřipustil. Byl dokonale oholený a ostříhaný tak, jako by právě sestoupil z pódia. Tmavomodrý oblek z tenké vlněné látky vypadal hodně drahý, ale ve skutečnosti byl zřejmě ještě dražší.</p>

<p>Navíc můj soused nezačal házet hlavou jako ryba a opatrně povolovat uzel kravaty, aby si ji nakonec jako oprátku sejmul, jak to dělají lidé, kteří oblek a kravatu neumějí nosit. Nene – tenhle si kravatu, jejíž barva dokonale ladila s barvou košile, volnými pohyby rozvázal, vytáhl z tašky speciální pouzdro a kravatu do něj uložil a pověsil na věšák. Na sako měl samozřejmě vak s vestavěným ramínkem. Ten určitě najde něco i na ponožky…</p>

<p>Přisunul jsem se k oknu, mimochodem přesně v okamžiku, kdy se nástupiště pohnulo a začalo couvat. Jel jsem do Charkova. A proč? To jsem si toho za poslední týden užil málo? A co za týden – jen za včerejšek mě třikrát div nezabili!</p>

<p>„Vy jste z Moskvy?“ zeptal se Saša.</p>

<p>„Cože?“ V zadumání jsem jeho slovům hned neporozuměl. „Ano, z Moskvy.“</p>

<p>„Já taky,“ poznamenal, jako by odpovídal na heslo.</p>

<p>„Děláte v byznysu?“ zeptal jsem se, i když mě to přísně vzato naprosto nezajímalo. Konverzaci je ale třeba udržovat, zvlášť když vám váš společník nabídne pivo…</p>

<p>„No… ne tak docela,“ zatvářil se, jako by se zamyslel. „Ačkoli i takhle by se tomu dalo říkat.“</p>

<p>„Takže v politice?“ pokračoval jsem, teď už vyloženě ponuře.</p>

<p>„Do jisté míry,“ rozesmál se Saša. „Vlastně máte pravdu, Kirille. Je to něco mezi byznysem a politikou. Dělám ve státní struktuře. Takové to byrokratem z vlastní vůle. Nějakými politickými nesmysly se samozřejmě nezabývám. To je věc politiků. Kdežto naší věcí je, aby fungoval stát, jezdily vlaky, rostlo obilí a hranice byly na pořádný zámek! V sovětské epoše by se mi říkalo funkcionář.“</p>

<p>Usrkl jsem znovu piva a láhev postavil na stolek. Tak funkcionář…</p>

<p>„A co vy, Kirille, pracujete, nebo ještě studujete?“ zeptal se. To už na mě bylo trochu moc – slyšet od chlápka, který může být sotva o rok o dva starší než já, tohle familiérní „pracujete, nebo ještě studujete“.</p>

<p>„Já jsem dočasně nezaměstnaný.“</p>

<p>„Máte říkat ‚zrovna hledám práci‘,“ poučil mě Saša. „Věřte mi, že to zní mnohem líp! A co jste dělal předtím?“</p>

<p>„Funkcionála,“ odsekl jsem podrážděně. Tohle chce opravdu hodně drzosti, když hodlá úplně neznámého člověka po pár větách poučovat! Ale k téhle neomalenosti asi nakonec dospěje každý státní úředník. Byrokrat z vlastní vůle! Prostě aby obilí bylo na pořádný zámek, vlaky rostly a hranice jezdily…</p>

<p>„A jakého funkcionála, jestli to není tajemství?“ otázal se Saša a já najednou v jeho hlase postřehl nefalšovanou zvědavost. „Ještě nikdy jsem nepotkal funkcionála schopného cestovat!“</p>

<p>Upřeně jsme se na sebe zadívali. Ve spáncích mi zabušila krev.</p>

<p>„Vy víte o funkcionálech?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Samozřejmě,“ přikývl, jako by se nechumelilo. „Jsou to na slovo vzatí machři ve svém oboru, ale k tomu svému oboru jsou uvázaní jako pes k boudě. Od své funkce se nedokážou dostat dál než na nějakých deset patnáct kilometrů. Já chodím k holiči-funkcionálovi na Čistých Prudech.“</p>

<p>„Takže víte, co jsou to funkcionálové?“ opakoval jsem tupě.</p>

<p>Ačkoli – co se divím? Několik dní jsem mezi funkcionály sám pracoval jako celník a přes mou vodárenskou věž se z jednoho světa do druhého courali politici, podnikatelé i třeba jakési mladé popové hvězdičky se svými kamarády. Na inspekci ke mně přišel jeden politik a jeden humorista. Což už je dost publika na to, abych pochopil, že v Moskvě o funkcionálech musí vědět i několik set normálních lidí. Ti, co patří k nejvyšším patrům státní moci, byznysu či masové kultury, jsou zkrátka zasvěceni. A tenhle mládenec taky nebude jen tak někdo, to je vidět hned…</p>

<p>Saša se zasmál:</p>

<p>„Jistěže vím! Jak já bych vám to dokázal? Nemám vám třeba říct, kolik je v Moskvě celnic?“</p>

<p>„To mi radši vyjmenujte pár světů, kam jste se podíval.“</p>

<p>„Veroz!“ vybafl na mě okamžitě.</p>

<p>„Takový svět neexistuje!“ zajásal jsem.</p>

<p>„Jak to, že neexistuje?! To je tam, jak jsou ty městské státy. Mají tam feudalizmus, dost legrační, s parními stroji…“ luskl prsty. „Třeba Nut, Kimgim nebo Ganczer…“</p>

<p>Přikývl jsem. Jistě, přirozeně – z mé celnice se dalo projít do Kimgimu. Velice milé městečko. Ale kromě něj určitě musely existovat tisícovky dalších městských států…</p>

<p>„Už věřím,“ přikývl jsem.</p>

<p>„Nebo Rezervace,“ pokračoval Saša. „A taky…“</p>

<p>„Věřím, už věřím…“ Znovu jsem si lokl piva. „No jo. Člověk to nečekal.“</p>

<p>„Jenže jaký vy jste funkcionál?“ ptal se vytrvale s touž dobromyslnou zvědavostí Saša. „Promiňte, možná že jsem až příliš dotěrný, takže neodpovídejte, pokud se vám nechce…“</p>

<p>„Jsem celník,“ přiznal jsem se. Už jsem ovšem neupřesnil, že bývalý.</p>

<p>„A zároveň jste schopen cestovat?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Neuvěřitelné!“ Samotná existence funkcionálů přitom Sašu nijak nezarážela. „Tak to bychom si měli dát panáčka… Nejste proti?“</p>

<p>Vnořil ruku do kufříku a eskamotérským gestem vylovil Martell.</p>

<p>Zakroutil jsem hlavou:</p>

<p>„Díky. Radši ne. Ráno nás čeká celnice.“</p>

<p>Saša se znovu zasmál:</p>

<p>„Vy jste mi šprýmař! Funkcionál, co se bojí celnice…“ Najednou se však zatvářil vážně: „Hranice, celnice, pořád jen stavíme nějaké ploty. Normálnímu člověku je to na překážku a mizery to stejně nezastaví… Tak k čemu je to dobré?“</p>

<p>Je to zvláštní. Všechno to znělo naprosto upřímně a já s ním naprosto souhlasil. Jenže stejně to bylo jaksi strojené, trochu jako z tribuny. Bezděky jsem si vzpomněl na politika Dimu.</p>

<p>Že by to pro ně pro všechny opravdu byla choroba z povolání?</p>

<p>„K ničemu,“ souhlasil jsem nicméně.</p>

<p>„Dejme tomu takový Veroz – vypadá jako přikrývka z hadříků, ale skutečné hranice tam skoro nejsou,“ pokračoval Saša a obratně přitom krájel basturmu. „Takový kouzelný útulný koutek… Víte, už kolikrát mě napadlo, jestli se tam nemám přestěhovat…“</p>

<p>„Poslyšte, a jak jste se dověděl o funkcionálech?“ neudržel jsem se. „A o jiných světech?“</p>

<p>„Z moci úřední,“ zazubil se mladík upřímně. „Když jsem se stal tajemníkem u Petra Petroviče, tak mě do všeho zasvětil. Však to znáte – taková funkce vyžaduje, abyste šéfa doprovázel kamkoli!“</p>

<p>Uvědomil jsem si, že jádrem téhle výpovědi byl „tajemník u Petra Petroviče“. Byl to pokusný balónek pro hru našinec-vetřelec. V níž se předpokládá, že funkcionál musí být „in“… a podle toho reagovat.</p>

<p>„Jak se mu vede?“ zeptal jsem se, aniž bych upřesňoval, komu. „Už je na tom líp?“</p>

<p>Neznámému Petru Petrovičovi, který má, jak se zdá, k ruce několik referentů a důvěrníků, bude určitě přes padesát. A v tomhle věku, ještě ke všemu mezi hodnostáři na pomezí politiky a byznysu, naprosto zdravého člověka nenajdete.</p>

<p>Spiklenecky na mě mrkl:</p>

<p>„Pánbu zaplať! Stačila dieta a léčivé prameny…“</p>

<p>„V Karlových Varech?“ střílel jsem naslepo dál.</p>

<p>A znovu zásah.</p>

<p>„Jistě, jako obyčejně…“ Tak teď už jsem pro Sašu byl definitivně našinec, jehož přestal mást jak fakt, že můžu cestovat, tak to, že mě nezná. Saša si taky otevřel pivo a zeptal se: „Znáš ten o gynekologovi-funkcionálovi?“</p>

<p>„Jistej si nejsem…“ zamumlal jsem neurčitě.</p>

<p>„Gynekolog-funkcionál zaběhne do kolegovy ordinace a povídá: Pojď se mnou! Ke mně ti přišla pacientka…“</p>

<p>Největší neštěstí anekdot tohoto typu spočívá v tom, že se jen upravují z normálních. Což znamená, že dokonce i když nejste pomatený vyznavač knih o Harry Potterovi nebo nedejbože rapu, stejně všechny tyhle vtipy poznáte – stačí místo Čapajeva dosadit Pottera a Peťku nahradit Ronem. Protože nic jiného na tom není.</p>

<p>Přesto jsem se ze slušnosti zasmál. A odpověděl přiměřeně košilatým vtipem o příliš vyvinutém Gruzínovi.</p>

<p>Saša optimisticky zaržál a přisunul mi další láhev piva. Bylo na něm vidět, že nový parťák se mu zalíbil.</p>

<p>Mně popravdě řečeno taky.</p>

<p>Pili jsme pivo. Několikrát jsme si vyšli zakouřit, já při té příležitosti Sašu pohostil cigaretami značky Treasure, zrekvírovanými v Koťově autě, za což jsem si vysloužil ještě jeden uznalý pohled. Pivo nám rychle došlo a Saša se nabídl, že skočí pro další do jídelního vozu. Originál anglické tam samozřejmě neměli, ale po třetí flašce už je to, jak známo, celkem jedno, a ať pijete cokoli, chutná to všechno stejně.</p>

<p>Spát jsme šli někdy po jedné hodině v noci, a to ve značně povznesené náladě. Alexandr začal okamžitě chrápat, ale v klapotu kol mi to nijak zvlášť nevadilo. Klimatizace ve vagonu fungovala, což bylo v ukrajinském vlaku věru co říct. S rukou podloženou pod hlavou jsem ležel na zádech a sledoval odrazy světel, pobíhající po stropě – blížili jsme se k jakémusi menšímu městu.</p>

<p>Stejně je to zajímavé… Ze všech spolucestujících na mě vyšel ten, co ví o funkcionálech. A ještě ke všemu mi uměl rozvázat jazyk. Je to náhoda? Anebo past? Dokázal jsem uniknout ze systému. Porušil jsem funkcionálské zákony. Dalo by se říct, že jsem rozpoutal vzpouru. Přemohl jsem policajta Andreje, zabil „porodní asistentku“ Natálii a nakonec jsem dokázal uniknout i svému kurátorovi… Svému bývalému příteli Koťovi.</p>

<p>Samozřejmě – pokud by se člověk řídil zdravým rozumem, tak je takováhle náhoda málo pravděpodobná a Sašu na mě nasadili. Jenže kdybych na druhé straně spoléhal na zdravý rozum, tak už dávno blouzním někde na nemocničním lůžku. Copak normální člověk může uvěřit v jiné světy, kam vedou tajná dvířka, ve funkcionály, kteří se jako by se nechumelilo promenují po městě, a nakonec i v tajemné experimentátory, kteří všechno to hemžení řídí?</p>

<p>Zvedl jsem ruku a rozespale pohlédl na ocelový kroužek navlečený na prsteník. To je vše, co zbylo z mé „funkce“…</p>

<p>Musím spát. Můj spolucestující, ať už náhodný nebo nastrčený, na mě sotva zaútočí v noci. Žádný pocit nebezpečí se nedostavoval a já svým předtuchám věřil. Zítra ráno dorazím do Charkova a začnu hledat Vasilisu, což je sice ženská zvláštní, ale čímsi vzbuzuje důvěru…</p>

<p>Vlak neustále zpomaloval. Zdálky sem dolehl kovový hřmot nádražních reproduktorů: „Rychlík číslo devatenáct… Moskva-Charkov… přijíždí na druhou kolej…“ Po stěně sklouzl jasný obdélník světla, v němž se ocitly kalhoty stažené gumičkou i pomačkaný svetr, který jsem do síťky nad lůžkem odhodil i s ponožkami (máte pravdu, jsem čuně, omlouvám se!).</p>

<p>Přizvedl jsem se na lokti a natáhl ruku k zatažené záclonce. Mimoděk jsem vyhlédl na blížící se nástupiště.</p>

<p>Na samém jeho začátku, tam, kde by měl zastavit poslední vagon soupravy, stála skupinka mladých mužů, asi tak deseti až dvanácti. Všichni nakrátko ostříhaní, prostovlasí, v lehkých baloňácích či krátkých bundách. A všichni si pozorně prohlíželi vůz po voze.</p>

<p>Jejich tváře mi připadaly povědomé – ne jedna po druhé, spíš tím, že byly všechny téhož typu. Přísně vzato úplně normální zjevy, ale bylo v nich znát cosi cizího.</p>

<p>Dál bylo nástupiště prázdné – kdo by taky chodil k projíždějícímu půlnočnímu rychlíku v malém provinčním městě?</p>

<p>Ačkoli… Asi o třicet metrů dál stál mládenec, který vypadal, jako by k té společnosti patřil. O dalších dvacet třicet metrů dál se zase nudila dvojice jasných sportovců. A pak zase jeden. V dáli nad nádražní budovou kalně zářilo slovo OREL.</p>

<p>S pohledem stále upřeným do okna jsem se začal oblékat. Džíny, ponožky, boty… Svetr. Na tašku jsem se jen podíval, ale rozhodl jsem se, že brát si ji nebudu, stejně jsou tam jen hadry a krámy. Hodil jsem přes sebe bundu, poplácal se po kapse a přesvědčil se, že peněženka je na místě. No nic, musíme vyrazit…</p>

<p>„Jdeš si bafnout nebo s čajem?“ zeptal se ze svého lůžka Saša, který přestal pochrupávat.</p>

<p>„Jojo, bafnout,“ zamumlal jsem. „Spi.“</p>

<p>A tiše jsem vyšel do chodbičky. Vlak stále ještě brzdil a klouzal podél nástupiště. Za okamžik do prvního a posledního vozu soupravy nastoupí soustředění mladí muži… a u dveří každého vagonu budou stát dva až tři další.</p>

<p>Těžko říct, zda bych si s nimi poradil i jako funkcionál. Teď ovšem rozhodně ne. To je nabeton.</p>

<p>Rozběhl jsem se chodbičkou a postupně cloumal studenými hliníkovými madly oken. Zamčeno, zamčeno, zamčeno… Čtvrté ale povolilo a zašouplo se dolů. Kolem pomalu ubíhaly mokré kolejnice, nákladní souprava na vedlejší koleji, v pohupujícím se kuželu světla z plechové lampy na sloupu se míhalo mračno mokrých sněhových krupek…</p>

<p>A pak jsem zachytil pohled nakrátko ostříhaného pašáka, který stál v kolejišti hned vedle našeho rychlíku. Pomalu a jakoby rozespale roztáhl rty do širokého úsměvu a zamával mi. Pak, aniž se pokusil něco skrývat, sáhl k pasu po radiotelefonu.</p>

<p>Ti, co vlak obklíčili, se nedopustili jediné chyby. Své lidi měli ze všech stran.</p>

<p>Past zaklapla.</p>

<p>„Kam se to chystáš, Kirille?“ vykoukl z kupé zívající Saša. Podíval se na mě. Pak do okna. Kohosi doprovodil pohledem a přimhouřil oči. Smysl pro nebezpečí měl vyvinutý jako šelma. Však taky i v té nejdivočejší džungli to bude daleko méně nebezpečné než v jasných a klimatizovaných chodbách moci a byznysu. „Ty jdou po tobě?“</p>

<p>Přikývl jsem a zeptal se:</p>

<p>„Patříš k nim?“</p>

<p>„No tos uhod!“ zvolal rozhořčeně. A já, jako bych stále ještě byl funkcionál, snadno odhalující jakoukoli lež, pochopil, že mluví čistou pravdu. Tenhle „byrokrat z vlastní vůle“ vytrvale obíhá ve svých kruzích „na pomezí politiky a byznysu“ právě proto, že se nikdy s nikým nerozhádal. Nepodílel se na žádné šarvátce, nýbrž vždy a s každým vycházel a neochvějně udržoval vlastní neutralitu. Takoví se obvykle až nahoru nikdy nedostanou, ale zato taky nikdy nedopadnou až na samé dno.</p>

<p>„Musím utéct,“ řekl jsem jen. „To honěj mě.“</p>

<p>Vlak sebou zaškubal na posledních metrech před zastavením.</p>

<p>„Tak utíkej,“ poradil mi s úlevou Saša. „A zlom vaz! Rád bych pomoh, ale…“</p>

<p>„No to mě těší, že bys rád pomoh,“ skočil jsem mu do řeči. „Však mi taky pomůžeš.“</p>

<p>Skočil jsem zpátky do kupé, popadl svou tašku a vyběhl zpátky k otevřenému oknu zrovna ve chvíli, kdy se vagon vnořil pod jakýsi mřížovaný nadchod, vedoucí přes kolejiště. Tašku jsem vyhodil ven.</p>

<p>Saša si zřejmě myslel, že hodlám vyskočit oknem taky. Dokonce ke mně přikročil a chystal se mi pomoci. Jenže já zatáhl za záchrannou brzdu, čímž jsem téměř stojící soupravu přinutil vypustit vzduch z brzdového systému a prudce strnout skoro na místě. Na hlavu zcela nevinného strojvůdce už se v tuhle chvíli bezesporu sypaly kletby násilně probuzených cestujících.</p>

<p>„Vyskočil jsem oknem ven,“ vysvětlil jsem Sašovi. „Viděls to?“</p>

<p>Saša, opřený o stěnu, několik vteřin jen mlčel a škrábal se na břiše, v jeho profesi nezvykle pevném a plochém. Kdo mě pronásleduje, nevěděl, což bylo konečnému rozhodnutí zatraceně na překážku. Vypadal jsem na našince, ale od toho se člověk taky musí umět včas odvrátit…</p>

<p>Co se v jeho hlavě odehrává, nebylo těžké uhodnout. K tomu, aby mi pomohl či mě naopak napráskal, měl zhruba stejně důvodů…</p>

<p>Saša se ode mě odvrátil, vysunul se z otevřeného okna ven a do noci zaječel:</p>

<p>„Stůj, ty hajzle! Stůj!“</p>

<p>Dál už jsem čekat nemohl.</p>

<p>Vrhl jsem se zpátky do kupé. Vyhlédl jsem úzkou štěrbinou mezi záclonkami ven – zdá se, že se někdo nedívá… Postavil jsem se na lůžko.</p>

<p>Kupé první třídy v ukrajinském provedení se od toho ruského mírně liší. Horní lůžka jsou odmontována a provedeno je i pár kosmetických úprav. Zavazadlová police nade dveřmi však zůstala nedotčena.</p>

<p>A přesně tam jsem se vysoukal, a to s obratností tvora, jemuž paty spaluje horký dech šelmy.</p>

<p>Vcelku jsem v tu chvíli moc šancí neměl. Nejhorší, co si v podobných případech uprchlík může vymyslet, je schovat se. Jedinou záchranou uprchlíka je úprk, hra na schovávanou je jen dětská zábavička.</p>

<p>Jenže i na útěku se vždy nějaký prostor pro manévr najde…</p>

<p>„Já tě vyšťárám i zpod země!“ hulákal v chodbičce velmi přirozeně Saša. „Chmatáku jeden chmatácká!“</p>

<p>Konečně práskly venkovní dveře vagonu a chodbičkou zadusaly několikery nohy. V tom dupotu bylo cosi stejného, jednotvárného, asi jako když pochodují vojáci anebo školáci v <emphasis>The Wall </emphasis>od Pink Floydů. Forma bývá táž, i když z ní zbudou jen boty…</p>

<p>Najednou jsem si vybavil historku o tom, jak v době moskevské olympiády převlékli všechny milicionáře ve městě do civilu a vyslali je do ulic. Pro tento účel zakoupili ve spřáteleném Východním Německu, jež se tehdy jmenovalo NDR, obrovskou spoustu slušných obleků, košil a kravat – ovšem naprosto stejných. Zřejmě proto, aby nikdo nikomu nic nezáviděl. Nebo že by tehdejší výstroj ní náčelníky nenapadlo, že civilní oblečení může mít několikerý střih? A tak moskevskými ulicemi začaly chodit dvojice nakrátko ostříhaných mladých mužů ve stejných oblecích. A protože se tehdy vynasnažili z hlavního města na prázdniny vyvézt naprosto všechny děti (aby náhodou u cizinců nežadonily o suvenýry), museli si zahraniční turisté z Moskvy odvézt zážitek přímo obludný: Že je to město přecpané stejně oblečenými tajnými agenty, město chmurné a běžnému lidskému životu naprosto neuzpůsobené.</p>

<p>„Co se tu stalo, občane?“ ozvalo se z chodbičky.</p>

<p>V hrudi mě zamrazilo.</p>

<p>Řečeno to bylo rusky. Naprosto čistě a správně. Jen se sotva postřehnutelným, skoro neslyšným akcentem, který byl ovšem cizí.</p>

<p>Lov na mě neuspořádali ani naši funkcionálové, ani naše tajné služby. Vlak pročesávali vetřelci ze Smyčky.</p>

<p>Musel jsem doufat, že na tohle Saša nepřijde.</p>

<p>„Jel se mnou v kupé, ksindl jeden!“ vykřikoval snad až příliš extaticky Saša. „Jen se podívejte, jeli jsme v jednom kupé…“</p>

<p>Podle zvuku jsem pochopil, že svého společníka z chodbičky strčil do kupé skoro násilím, aby se přesvědčil, že je prázdné. A hned ho zase vláčel zpátky k oknu.</p>

<p>„Hyena jedna! Eště se mnou normálně chlastal pivo. Jenže teď vyskočil oknem! Určitě mi štípnul šrajtofli…“ A zase nějaký šramot, jak se Saša do kupé vrátil a sáhl po svém saku… Jenže vzápětí překvapeně zvolal: „No to mě podrž… Šrajtofle je na místě! Kam se ženete? Já to poplet, to nebude zloděj…“</p>

<p>„Váš spolucestující je mimořádně nebezpečný terorista a vrah,“ odpověděl mu čísi hlas už zdálky. „Buďte rád, že jste to přežil, občane.“</p>

<p>Ležel jsem zticha jako myš a ještě stále nechtěl věřit tomu, že kupé neprohledali. V prostoru pro zavazadla to páchlo prachem, dezinfekcí a neznámo proč konopím. Ačkoli – je to vlak na jih, tak čemu se divím?</p>

<p>Zachránilo mě, že ti lovci byli ze Smyčky, ze Země 1. Ze světa, kde je vše mnohem správnější než u nás. Kde občané jsou většinou naprosto loajální a policii říkají čistou pravdu.</p>

<p>„Tak polez, teroristo a vrahu,“ zavolal na mě s jistými pochybami v hlase Saša. „Už jsou pryč.“</p>

<p>Vykoukl jsem dolů a seskočil na podlahu.</p>

<p>Ve vagonu bylo ticho. Cestující zřejmě pochopili, že tu něco není v pořádku, a tak i když byli vzhůru, raději do chodbičky nos nestrkali.</p>

<p>Saša se po mně díval se stále stejnými pochybnostmi: A je to správné, že mu pomáhám?</p>

<p>„Ahoj,“ řekl jsem jen, předklonil se a rozběhl se k východu z vagonu.</p>

<p>Kupé průvodčích bylo otevřené. Obě stály na perónu, něco si prohlížely a špitaly si spolu. Pohlédl jsem jim ze schůdku přes rameno: v rukou držely letáček s mou fotografií. Text pod obrázkem jsem nečetl, jen jsem skočil mezi ně a tiše pronesl:</p>

<p>„Chcete zůstat naživu?“</p>

<p>Ta starší přikývla a přitiskla si ruce k obličeji. Mladší otevřela ústa a viditelně se hodlala rozvřeštět.</p>

<p>Zacpal jsem jí pusu rukou a řekl:</p>

<p>„Stojíš o to, aby si tvoje děti dál mohly klidně hrát?“</p>

<p>Oči průvodčí se zděšeně zakulatily a celé její tělo jako by zkamenělo.</p>

<p>„Takže – nic jste neviděly a nic neslyšely,“ řekl jsem a stisk povolil.</p>

<p>Průvodčí mlčely.</p>

<p>Rozhlédl jsem se na obě strany, ale neviděl jsem nikoho. Všichni buď pročesávali soupravu, nebo už po mně pátrali mezi nákladními vlaky na odstavných kolejích.</p>

<p>Ze všech sil jsem se rozběhl k polosetmělé nádražní budově.</p><empty-line /><p><strong>2</strong></p>

<p>Existuje jedna taková zvláštní kategorie lidí – notoričtí Moskvané. Pozor, neplést si je s rodilými Moskvany – ti se, vyjma mírného snobizmu obyvatel metropole, od ostatních Rusů nijak výrazněji neliší! Narozdíl od nich je notorický Moskvan bytost, která za hranice Moskvy nevyjíždí a ani o to neusiluje. Míra notorické zakořeněnosti bývá různá. Tam, kde jsou kořeny nejhlubší, se člověk narodí v Grauermanově porodnici, pochovají ho na Vagaňkovském hřbitově, a on celý svůj život (často velmi dlouhý) stráví někde mezi těmito dvěma body.</p>

<p>O velmi výrazném případu tohoto typu mi svého času vyprávěl otec. Když bylo jeho kolegyni přes padesát, vydala se poprvé z Moskvy pryč – konkrétně do Pitěru na vědeckou konferenci. Před cestou byla velmi nervózní a teprve až ve vlaku se ukázalo, že ta žena z Moskvy ještě nikdy v životě neodjela. Dokonce ani jako dítě do pionýrského tábora! Dokonce ani v létě na chatu! Neměla důvod, nikam z Moskvy nevyjížděla a hotovo! Ve vlaku celou cestu nespala a prohlížela si jednotvárnou krajinu za oknem. V Pitěru obdivovala Něvu, Něvskou třídu, svatého Izáka, Admiralitu a co já vím co ještě. Tomu člověku se najednou otevřel celý svět!</p>

<p>Já sice také vyrostl v Moskvě, ale otázkou, zda je za okružní dálnicí život, jsem se nikdy nezabýval, v Pitěru jsem byl pětkrát a kromě toho taky v Rjazani, Jekatěrinburgu, a dokonce až v Krasnojarsku. No a samozřejmě taky v Turecku a Španělsku, což je dnešní náhrada za Krym.</p>

<p>Město Orel však pro mě byla naprostá terra inkognita. No dobře, zrovna tady a v sousedním Bělgorodě proběhl za války první vítězný ohňostroj s dělostřeleckými salvami. A pak tu snad kdysi byla nějaká pevnost… Anebo bitva?</p>

<p>Ale to je všechno, co o něm vím.</p>

<p>Nevěděl jsem ani, jak si zdejší občané říkají. Orlané? Orlované? Orelci, Orelky a Orelčata?</p>

<p>Odpověď mi rychle poskytl taxikář, který stál na stanovišti před nádražím a jemuž jsem oznámil, že mi ujel vlak a že se musím co nejrychleji dostat do Charkova.</p>

<p>„Hele, mě už nic nepřekvapí,“ opáčil filozoficky z okénka staré volhy. „Když to zacáluješ, tak tě vodvezu. A třeba do Moskvy.“</p>

<p>Do Moskvy?</p>

<p>Najednou se mi neuvěřitelně zachtělo zpátky. Domů do Moskvy. Do hlučné megalopole, kde se člověk ztratí mnohem snáz než někde v poušti. Tam by mě nakonec hledat nemuseli. Třeba tahle štvanice souvisí právě s tím, že jsem se nevzdal, nevrátil se k předchozímu všednímu životu, ale naopak začal horečně pátrat… Tomuhle vysvětlení jsem tak nějak naráz uvěřil. Jasně, nasednu na vlak do Moskvy, a celá ta noční můra skončí. Vrátím se do práce v Bitu a bajtu, tam mi škrtnou nějaké dny z dovolené za absence, usmířím se s Ankou…</p>

<p>A zapomenu na Nasťu.</p>

<p>„To ne,“ odpověděl jsem mu. „Já potřebuju do Charkova.“</p>

<p>„Kolik?“</p>

<p>Co má na mysli, jsem pochopil hned. Ale aniž bych to od sebe čekal, odpověděl jsem:</p>

<p>„A jak pojedem? Rovnou na Kursk nebo přes Znamenku?“</p>

<p>Proboha jaká Znamenka? Já přece nevěděl ani to, že cesta vede přes Kursk!</p>

<p>Šofér si mě prohlédl, teď už o hodně pozorněji. Zřejmě se mu to, co měl před očima, nespojovalo s tím, co jsem říkal – asi jako když se díváte na předválečná pamětnická <emphasis>Děvčata, </emphasis>ale ze zvukové stopy znějí dialogy ze současného nočního televizního pornofilmu <emphasis>Děvky.</emphasis></p>

<p>„Co na ní máš, na tý Znamence?“ zeptal se.</p>

<p>„Je to kratší,“ usoudil jsem.</p>

<p>Jenže ne, neusoudil. Já to věděl!</p>

<p>„Kratší to je, ale nakonec delší. V Kromách zůstanem viset v zácpě… Ty jsi orelskej nebo co?“</p>

<p>„I tak by se to dalo říct,“ usmál jsem se. „A co za to budeš chtít?“</p>

<p>Taxikář si povzdechl. Pak si otevřeným okénkem odplivl a neochotně poznamenal:</p>

<p>„To víš, zpátky rito neseženu… Takže za sedum?“</p>

<p>Nevykořenitelná moskevská zkušenost mi okamžitě napověděla, že jde o stovky dolarů, a odpověděl jsem:</p>

<p>„Teda šéfe, to je ale svinstvo, takhle lidi holit…“</p>

<p>„No tak za šest litrů, když jsi ten krajan,“ povzdechl si řidič. „Ale za míň to teda nebude!“</p>

<p>„Jasně!“ Ohlédl jsem se k nádražní budově, obešel auto a posadil se na přední sedadlo. To už mi došlo, že na venkově se velké sumy nepočítají ve stovkách dolarů, ale v tisících rublů.</p>

<p>„A prachy dopředu,“ upozornil mě taxikář a startovat se zatím nechystal. „Zajedu s nima domů a nechám je ženě.“</p>

<p>„To je rozumný,“ přikývl jsem a vytáhl peněženku, která kdysi patřila Koťovi. Odpočítal jsem šest tisícovek. Taxikář je pečlivě složil, zasunul do kapsy, otočil klíčkem a zeptal se:</p>

<p>„A co že nejedeš normálně vlakem?“</p>

<p>„Ujel mi.“</p>

<p>„Ujel,“ ušklíbl se taxikář. „Koncový světla sotva zmizely támhle za stromama… Co kdybych tě hodil jen do Kurska? Budeme tam určitě rychlejš než vlak, co ty na to? Tam se vrátíš do svýho kupé a budeš zase pěkně hajat…“</p>

<p>„Já potřebuju do Charkova,“ trval jsem tvrdě na svém.</p>

<p>„Což to není moje starost, já akorát kroutím volantem,“ pokrčil rameny taxikář. „Ale pamatuj si: Jesli nemáš v pořádku papíry nebo u tebe na hranicích najdou drogy, anebo dokonce bouchačku… Tak je to tvůj problém.“</p>

<p>„Bouchačku nemám,“ zakroutil jsem hlavou. „A drog jsem se v životě ani nedotk. A to mě klidně naložíš, i když tě napadaj takový věci?“</p>

<p>Taxikář přikývl:</p>

<p>„Naložím. Z něčeho živ bejt musim… A stoč si vokýnko, celý jsi mi to tu zasmradil pivem… Eště nás zastavěj policajti, a já abych jim pak dokazoval, že jsem nic nechlastal.“</p>

<p>*</p>

<p>Cestu do Kurska jsem si nezapamatoval, celou jsem ji prospal. Sotva taxikář vyrazil od svého domu, kde peníze svěřil rozespalé ženě, usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Zdály se mi všelijaké nesmysly, které si člověk ani nezapamatuje, ale které po sobě, jakmile se vzbudíte, zanechávají těžký pocit nejasného hnusu.</p>

<p>Když jsem se probral, už jsme vyjížděli z Kurska. Taxikář s volhou zastavil u pumpy, zašel dovnitř a koupil tam pár plechovek ledové kávy. Tahle zastávka mě probudila mnohem spolehlivěji než kterákoli díra na silnici z Orla do Kurska. Zamlel jsem se a rozespale sledoval vracejícího se řidiče. Žbluňkal benzín, napouštěný do nádrže. Žbluňkala i kofeinová tekutina v plechovce, jíž se, když stéká jícnem do žaludku, „káva“ rozhodně říkat nechce a nedá. Její chuť nutí o tomto nápoji uvažovat výlučně v suchých farmaceutických pojmech.</p>

<p>„Dáš si?“ zeptal se taxikář. Patrně už pochopil, že na něj nechci útočit a ukrást mu auto, a tak byl mnohem vlídnější.</p>

<p>„Maj tam záchod?“</p>

<p>„Jo, vevnitř.“</p>

<p>„Trošku si protáhnu nohy…“</p>

<p>Když jsem se vrátil, chopil jsem se nabídnuté kávy, otevřel jsem ji a lokl si. Vyjeli jsme od benzínky zpátky na silnici. Začínalo svítat. Zapálil jsem si a okénko stáhl až dolů. Vzduch byl vlahý a čerstvý – tady se zima vlády ještě neujala a já se vrátil do pozdního podzimu.</p>

<p>„Stejně seš divnej,“ broukl najednou taxikář. „Člověk by si řek – normální našinec, ale tak to nejni. Na zločince nevypadáš, ale prachy rozhazuješ bez přemejšlení. A to si tu eště ke všemu klidně usneš… Co kdybych tě máznul po lebce a hodil do škarpy?“</p>

<p>„Však vidím, že nemázneš,“ odpověděl jsem.</p>

<p>„Jéžiš, tak von to vidí,“ zasupěl taxikář. Auto se hnalo po noční silnici. Dost nadskakovalo, protože asfalt, opravený na jaře, už byl zase zničený.</p>

<p>Ale jak vím, kdy ten asfalt opravovali? A odkud znám vzdálenosti mezi zdejšími městy?</p>

<p>A vlastně odkud je mi u všech všudy známo, že taxikářova žena se jmenuje Oksana, je o deset mladší a zbytek dnešní noci stráví s tichým požehnáním své matky, která bydlí s nimi, v sousedově posteli?</p>

<p>A přitom nevím, jak se jmenuje taxikář sám.</p>

<p>Že by nějaké zbytkové funkcionálské schopnosti? Které se projevují vyloženě nahodile?</p>

<p>„Seš divnej,“ ozval se najednou znovu taxikář.</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>„Hele, chlapče, a co je pro tebe důležitější – aby ses co nejrychleji dostal do Charkova, anebo aby sis nepřipadal jako kokot?“</p>

<p>Ušklíbl jsem se:</p>

<p>„To je mi otázka. Dobrý by samozřejmě bylo to i to. Ale dojet do Charkova je pro mě důležitější.“</p>

<p>„Jasně, tak tě vysadím v Bělgorodu na autobusáku. A dokonce ti tam seženu místního dročkáře. Ty to maj na hranicích zmáknutý a přejedou je razdva. Kdežto mě a se mnou i tebe by tam mořili klidně tři hodiny. A celý tě to přijde sotva na pětikilo.“</p>

<p>„Jasně,“ přikývl jsem. „Rozumím ti. A za kolik bys mě dovez do toho Bělgorodu, kdybychom se takhle dohodli rovnou?“</p>

<p>„No za nějaký tři litříky!“ pronesl taxikář s netajeným potěšením.</p>

<p>„Chápu. Člověk se učí celej život.“</p>

<p>Nějaký čas jsme jeli mlčky. Pak řidič broukl:</p>

<p>„No – to pětikilko v Bělgorodě za tebe cvaknu.“</p>

<p>„A proč?“ zajímalo mě. „Já to po tobě přece nechci…“</p>

<p>„Hele, já jsem dročkář, a né nějakej lupič.“ Vytáhl z krabičky camelku. „Je to moje práce a já jí chci dělat poctivě. Podívej se,“ loupl po mě očima, „handrkovat se a koukat z kunčafta vyrazit co nejvíc – to je v pořádku. Kdybys byl Ukrajinec, tak tě vosolím eště víc… Ale když nenadáváš a nechceš nic zpátky, tak se zachovám solidně. Já si stejně myslim, že kdyby u nás všichni lidi začali makat s chutí a s úctou ke svýmu povolání, tak se všechno rychle dá do kupy.“</p>

<p>Div jsem se nerozesmál. Smích jsem ale spolkl, a dokonce jsem přikývl, čímž jsem s tímto heslem, hodným pravého funkcionála, vyslovil souhlas.</p>

<p>*</p>

<p>Je to zvláštní, tyhle letmé známosti. Obyčejně k nim dochází na cestách, ale občas nás čekají i v rodném městě. S někým se setkáme, jíme s ním a pijeme, někdy se pohádáme, jindy se věnujeme sexu – a pak se navždy rozcházíme. Ale i takový náhodný kumpán od flašky, s nímž se nejdřív spřátelíte a vzápětí si sprostě vynadáte, i unuděná mladičká průvodčí, s níž sdílíte za pravidelného klapotu kol dočasné lože, anebo v prozaičtější podobě taxikář, který vás několik hodin veze v autě – to všechno jsou střípky nenaplněného osudu.</p>

<p>S kumpánem u flašky se pohádáte tak, že vás podřízne. Nebo vy jeho.</p>

<p>Od mladičké průvodčí chytíte AIDS. Anebo se vám stane věrnou milující ženou.</p>

<p>Taxikář se s vámi zase zapovídá tak, že vrazí do sloupu. Nebo zůstane vězet v zácpě, vy něco nestihnete, šéf vás za to potrestá, musíte změnit místo a odstěhovat se do zahraničí. Tam potkáte jinou ženu, rozbijete cizí rodinu a opustíte tu svou…</p>

<p>Každé takové setkání je maličká špehýrka, jíž se díváte do světa, v němž byste mohli žít. Obratný byrokrat Saša, provinční taxikář, jemuž manželka po nocích nasazuje parohy – to všechno je náš nenaplněný osud. Proto mě takové známosti zajímají.</p>

<p>Zvlášť od chvíle, kdy jsem se dověděl, jak snadno se dá lidský osud ze života vymazat.</p>

<p>S rukama zimomřivě vraženýma v kapsách (chladno bylo přecejen i tady na jihu) jsem kráčel jitřním, sotva se probouzejícím městem. Jaká škoda, že jsem se Vasilisy nezeptal na adresu… Ale jak jsem mohl vědět, že ji budu potřebovat?</p>

<p>V jakémsi malém bistru s lehkým oparem ukrajinského koloritu jsem si objednal porci místních vareniků, malý talíř boršče, kávu a po malém zaváhání i koňak – pro zahřátí. Bylo to zvláštní, ale vareniky byly ručně dělané a velmi chutné, k boršči automaticky přinesli česnekem svůdně vonící houstičku, z kávy se vyklubalo obstojné espreso a koňak (či poctivěji řečeno ukrajinská brandy) nenutil ke zvracení. Navíc do bistra začaly přicházet jakési mladičké holčiny, ve srovnání se svými moskevskými vrstevnicemi nápadně sympatičtější. Vždycky jsem se domníval, že mladé Moskvanky jsou velice příjemné, ale Charkov byl v tomto ohledu zjevně bez konkurence. Když přišla pátá či šestá dívka, která ve mně vyvolávala nezdolné přání se s ní seznámit, považoval jsem za rozumnější kávu dopít a vydat se do drobného protivného mrholení.</p>

<p>Ostatně pokud jde o pohledné dívky, ulice velkou úlevu nepřinesly. Někde poblíž musela být nějaká vysoká škola, či dokonce univerzita (ačkoli – je v Charkově univerzita? To nevím a intuice tentokrát nic nenapovídala), kam se omladina hrnula na první ranní přednášku. Asi za minutu jsem se přistihl, jak se nezastřeně kochám slečnou jdoucí stejným směrem kousek ode mě a navíc odpovídající velmi přátelským úsměvem – a tak jsem jen zamumlal: „Oženit by ses měl, milostpane…“ a ostře jsem zabočil do příčné uličky.</p>

<p>Bohužel jsem do Charkova nepřijel porozhlédnout se po nevěstě. Ani na vareniky a na boršč…</p>

<p>Posadil jsem se na lavičku ve dvoře stařičkého dvoupatrového domu – opadaná omítka, balkónky s břichatými popraskanými štukovými sloupky, podepřené rezavými kolejnicemi, malé okenní tabulky na pozadí šedivých rámů. V té budově bylo cosi nepostřehnutelně moskevského, něco z dávné, těsně poválečné Moskvy. Že by to opravdu bylo dílo moskevských stavbařů? Charkov byl za války zničen skoro do základů a několikrát přešel z jedněch rukou do druhých, takže se musel celý postavit znovu, na čemž se tehdy podílela celá země – proto se místy podobal Moskvě a místy jiným městům…</p>

<p>Jak mám najít ženu jménem Vasilisa? Když jsem sám býval celníkem, měl jsem přirozený smysl pro správný směr, který mi pomáhal dostat se až ke křižovatce světů ukryté ve staré vodárenské věži. Jenže cizí brány jsem nevnímal ani tehdy. A funkcionála jsem poznal, až když jsem mu stál tváří v tvář.</p>

<p>Můj nápad odjet do Charkova, najít Vasilisu a poprosit ji o pomoc byl velmi pochybný od samého počátku. Jistě, určitě jsme si navzájem byli sympatičtí. A na ony neznámé vodiče loutek, co z nás udělali funkcionály, jsme si nepotrpěli. Jak jsem pochopil, Vasilisa se stala dobrovolným zatracencem, jenž se s dalšími kolegy příliš nestýkal.</p>

<p>Ale jak mě napadlo, že všechno hodí za hlavu a začne mi pomáhat?</p>

<p>Jen proto, že ji znám lépe než jiné celníky? Což ostatně taky není pravda. S německým kolegou jsme se stýkali neméně přátelsky, málem jsme se pobratřili…</p>

<p>Během těchto trudných úvah jsem kouřil, mokl a propadal depresi. Co tu dělám? Nebylo by nakonec lepší dát funkcionálům na vědomí, že s nimi rozhodně bojovat nehodlám a že mě můžou nechat na pokoji? Co kdyby to zničehonic vyšlo? A já se mohl vrátit domů… V Bitu a bajtu by mi těch pár áček sice otloukli o hlavu, ale zpátky by mě asi vzali. A i kdyby nevzali! Copak se proboha chystám nutit uhrovitým puberťákům prémiové videobalíčky a přesvědčovat přestárlé účetní, že „tahle souprava včetně myši, monitoru a připojení k internetu je velmi výkonná“? Já se přihlásím na univerzitu. Na matfyz. Abych pak… vynalezl stroj schopný přechodu ze světa do světa. A dokázal s ním vpadnout na Zemi 1… Anebo ještě raději na Zemi 0, která jak se dá předpokládat, je prapočátkem všeho. A pěkně jim tam zatopit! S dvěma meči za zády a samopalem na prsou! Zkropen svěcenou vodou a vybaven znalostmi tibetské bojové magie! To vše v duchu spisovatele Melnikova…</p>

<p>Se vzpomínkou na Melnikova jsem si bezděky vybavil i Koťu.</p>

<p>Z čehož se mi udělalo vyloženě na zvracení. Vstal jsem, zadusil cigaretu, kterou jsem si připálil rovnou od té předchozí, a loudal se dvorem pryč.</p>

<p>Charkov je velké město. S metrem a vším ostatním, co k velkoměstu patří. Především je tu ale obrovské množství domů. Místem se příliš nešetřilo a vysoké budovy jsou tu poměrně vzácné.</p>

<p>Ale proč musí být Vasilisa zrovna odtud? To nemůže pocházet dejme tomu z nějakého malého a útulného Bobrujska?</p>

<p>Několika dalšími smutnými, šedivými a mokrými dvory jsem prošel ponořený do vlastních úvah tak, že jsem kolem sebe skoro nic nevnímal. Domy tu stály na vršíčku, mezi nimi se vinula asfaltová vozovka, vyhýbající se plůtkům, za nimiž bylo vidět málem zelinářské zahrady, což je věc v milionovém velkoměstě podivná a jen sotva povolená. Tady na jihu je ale všechno jednodušší. Dál od připitomělého schématu „zakázáno-povoleno“ a blíž k potřebám běžného života. Tady je docela dobře možné, že místní obyvatelé si cibulku s koprem pěstují hned vedle vchodu do domu…</p>

<p>Jenže pak mě při ústí uličky, vedoucí ven z dalšího dvora, cosi donutilo zastavit.</p>

<p>To „cosi“ se jen těžko dalo vyjádřit slovy. Bylo to na samém pomezí reality a fikce, viděného a smyšleného – bylo to jako letmý stín, postřehnutý periferním viděním, který ovšem ihned zmizel v nenávratnu.</p>

<p>Rozhlédl jsem se. A zaposlouchal.</p>

<p>A kdybych neměl čich znehodnocený kouřením, tak jsem snad i začenichal!</p>

<p>Tenhle dvůr byl <emphasis>jiný</emphasis>.</p>

<p>Ze stromů tu zatím ještě všechno listí neopadalo. Záclonky v oknech byly barevnější. Kytky na parapetech jasně, slavnostně a posměšně plápolaly, jako by svůj původ braly někde u růžového keře Gerdy a Káje. Obrovský černý kocour, který se olizoval na kufru, pardon, na kapotě motoru stařičkého záporožce, se až leskl a svými rozměry se rovnal skoro menšímu rysovi.</p>

<p>Ostatně ten prastarý záporožec s odstávajícími kapsami vzduchového chlazení vypadal až podivuhodně křepce. Tohle nebyl ani pečlivě zrestaurovaný veterán, ani hromada šrotu, ale jen a jen auto – sice malé, ale zdatné.</p>

<p>A ještě něco – záhony před domem ohrazovala kovaná mříž. Byla popatlaná odpornou barvou, a navíc špinavá, ale byla to pravá kovářská práce. Jemný vzor tvořily vinné hrozny proplétající se s jahodovými listy. To vše (jako poslední mistrův tah) na střeše domu korunovala korouhvička, což ovšem nebyl nějaký banální kohoutek, ale drak s rozpjatými křídly, který ze zubaté tlamy chrlil hojně se větvící plameny. Kolem něj se k nebi tyčil plot z televizních antén, který připomínal píky bránící se armády, jež si povšimla nezvaného hosta.</p>

<p>Zasmál jsem se. Vypadalo to jako Vasilisina vizitka, vizitka celnice-funkcionálky, která své kovářské výrobky rozdává napravo nalevo.</p>

<p>Teď už zbývalo jen se dopátrat, jak vypadá její celnice zvenčí. Ona vlastně pronášela ironické poznámky o věžích, jež si vždy obstarávají chlapi, prostě „děde Freude, vždycky na tě dojde“… No jistě! Její celnice byl docela obyčejný domek, prostý jakékoli exotiky.</p>

<p>Stavby, k nimž se pojí naše „funkce“, bývají samy o sobě obyčejné. Ty dokáže vidět každý normální člověk, a taky je vidí, když už na to přijde. Jenže vidět a uvidět není totéž. Bývalá pokojská a dnes hoteliérka-funkcionálka Róza Bílá objevila v hladových letech občanské války koloniál jen proto, že byla pozvána na přesnou adresu. Všichni ostatní – hladoví krasnoarmějci, ke všemu odhodlaní lupiči i buržousti, co poschovávali všechno zlato – šli kolem, snili o kousku chleba, a přitom neviděli „ani ančovičky, ani kaviár červený i černý, ani telecí svíčkovou…“</p>

<p>A mou věžičku u metra Alexejevská viděli taky jen ti, kdož se dověděli, že je to nová celnice s pohodlným průchodem do jiných světů.</p>

<p>A já stál doslova dva kroky od Vasilisiny celnice, a vůbec si jí nevšiml!</p>

<p>Patrový cihlový domek se zaklínil mezi větší a vyšší domy, jako by je od sebe rozestrkoval, a zřizoval si tak přístup do ulice. K domu, který se viditelně těšil Vasilisině péči, takže měl kolem sebe mříže a na střeše kovanou korouhvičku, se její domek málem choulil, i když je dělila uzoučká zaneřáděná škvíra, jíž byste se neprotáhli.</p>

<p>Ze dvora neměla celnice okna ani dveře. Rostlo tu jen několik starých pokroucených stromů, pod nimiž hlínu postlalo hnijící opadané listí a olámané větve. Docela přesně se dala zjistit hranice, podél níž lidé ten zvláštní domek míjeli – do země tu byly vyšlapané poměrně hluboké pěšiny!</p>

<p>Z uličky jsem spatřil jedno temné a zatažené okno v patře. A pod ním dveře, na něž jsem s obrovskou chutí zaklepal.</p>

<p>Ticho.</p>

<p>„Jářku, sousede!“ zavolal jsem při vzpomínce na svou první návštěvu. Co já to tam tehdy křičel? Nebylo to tak, že jsem celnici měl za mlýn a ptal se, zda by nebyla trocha mouky? Opakovat se nebudeme… „Slyšíte? Já vlastně nic nechci!“</p>

<p>Po chvíli se za dveřmi ozvaly rázné jisté kroky. Přimhouřil jsem oči a představil si Vasilisu – urostlou, svalnatou, s koženou zástěrou na holém těle…</p>

<p>Asi s tím bude třeba něco dělat. Například brát brom.</p>

<p>„Koho to sem čerti nesou!“ ozval se známý zdušený hlas. „Snad to nakonec nebude…“</p>

<p>Dveře se rozlétly, a já ji spatřil.</p>

<p>V růžovém župánku s krajkami a volány. V huňatých pantoflích v podobě bílých štěňat s knoflíky místo očí.</p>

<p>„Kirille,“ opřela si Vasilisa ruce v bok. „Kurňa práce… jsi to ty?“</p>

<p>„No jsem,“ nechápal jsem reakci tak bouřlivou. A snažil se očima uhnout, abych na Vasilisu necivěl.</p>

<p>Šlo to těžko, bylo jí hodně.</p>

<p>„Přece tam nebudeš stát jako sloup…“ Jediným rázným pohybem mě vtáhla dovnitř. Pak vykoukla ven, pátravě se rozhlédla. A zavřela.</p>

<p>Dříve či později všechno dojde i žirafě.</p>

<p>„Už víš, co je novýho?“ zeptal jsem se. Vasilisinu „předsíň“ v tomto domě tvořil obrovitý sál s trojími dveřmi a schody vedoucími vzhůru. Byl naprosto prázdný, jen tu a tam strop podpíraly sloupy, přizdobené snad kovanými věšáky, ale možná to taky byl jen odpad z Vasilisina díla.</p>

<p>„Samozřejmě.“ Vasilisa zvedla ze stolku za dveřmi (a zase – kované nožky a nahoře v kovaném rámu tlusté sklo) načtyřikrát přeložené noviny. Tenké, jen dvojlist, zhruba takový, jako vydávají radnice moskevských obvodů.</p>

<p>„Á!“ řekl jsem jen, když jsem si přečetl titul – FUNKCIONÁLNÍ TÝDENÍK. Bylo to dnešní číslo. Pokud se mu dalo věřit, vycházel tenhle plátek od roku 1892.</p>

<p>„Bé!“ zaškaredila se Vasilisa. „Sledovali tě? Letěls letadlem nebo co?“</p>

<p>„Ne, jel jsem vlakem… V Orlu mi nastrojili léčku, ale utek jsem jim…“ Rozevřel jsem noviny a civěl se na svou fotografii.</p>

<p>„Tak pán utek!“ rozhodila Vasilisa rukama. „To se na něj podívejme, na Tarzana!“</p>

<p>Nevím proč, ale v životě mě nenapadlo, že by funkcionálové mohli mít taky nějakou tiskovinu. Funkcionál doktor, holič nebo číšník – to prosím, ale dělníky pera jsem si mezi svými kolegy zatím představit nedokázal. Ačkoli – už můj první návštěvník, pošťák-funkcionál, mě k něčemu takovému inspirovat mohl…</p>

<p>Rozechvěle jsem si prohlédl svou fotografii na první straně (byla poměrně nová, ale naprosto jsem nechápal, kdo a kde ji pořídil) a začal jsem číst článek s názvem <emphasis>Poslední duha.</emphasis></p>

<p>Nejstrašnější na tom všem bylo, že se v něm vlastně nelhalo.</p>

<p>Jenom v něm leccos zůstávalo nedořečeno. Z „nedořečeného“ přitom jasně vyplývalo, že to autor prostě neví – že neví ani o Koťově roli v tomhle všem, ani o planetě Smyčka… Ale jinak to bylo napsáno skoro s porozuměním. Byl to příběh mladého muže, jehož psychika odloučení od rodiny a proměnu ve funkcionála neunesla. Psalo se tu o tom, že jsem byl „velkým příslibem“, že jsem v dříve pusté části Moskvy otevřel velmi pěkné průchody, ale že mě zničila zhoubná činnost ojedinělých disidentů. (To prosím nelžu, takhle to tam bylo napsáno – „ojedinělých disidentů“!)</p>

<p>Zkrátka a dobře jsem ženichovi unesl jeho nevěstu (přímo se tam nic netvrdilo, ale neznámo proč vznikal dojem, že jsem ji odvlekl násilím). Pak jsem zmlátil policistu-funkcionála, který dorazil na místo činu (a zase to vypadalo tak, jako by dorazil, aby Nasťu zachránil). Příštího rána (a tady se zase naprosto přirozeně nabízel předpoklad, že jsem bezbrannou dívku po celou noc pohlavně zneužíval) se ke mně dostavila funkcionálka a porodní asistentka Natálie Ivanovová, „která mnoha z nás pomohla stát se tím, čím jsme dnes“. Já ale svou přítelkyni zabil a pak jsem kabelem uškrtil i Natálii. Opustil jsem věž, a ta se rozpadla; a zase – ani jediné slůvko lži, ale každý funkcionář musel nutně dospět k přesvědčení, že jsem jednoduše „přetrhl pouto“ tím, že jsem se od své funkce příliš vzdálil. A nakonec jsem napadl svého přítele Konstantina Čagina, jehož „od tohoto okamžiku nikdo neviděl“.</p>

<p>Tady novinář s líčením mých eskapád skončil a prohlásil, že „zbývá už jen čekat na smutné rozuzlení tohoto příběhu…“.</p>

<p>Co myslel tou duhou, jsem naprosto nechápal.</p>

<p>„Tak co, lže se tam?“ zeptala se Vasilisa, když pochopila, že jsem dočetl.</p>

<p>„Víceméně jen v drobnostech.“ Obrátil jsem list a na poslední straně objevil křížovku a sloupek humoru.</p>

<p>Uvnitř novin jsem narazil na celostránkový nekrolog Natálie Ivanovové, na niž vzpomínali její bývalí svěřenci, a pak také cosi jako inzertní stránku, kde byl soupis nových funkcionálů i s doporučením, k čemu jich lze využít.</p>

<p>„Takže ty jsi snad Ivanovovou nezabil?“ otázala se znovu přímo Vasilisa.</p>

<p>Odmlčel jsem se a pak jí pohlédl do očí:</p>

<p>„Zabil. Dokonce dvakrát. Napodruhý se to povedlo.“</p>

<p>„Borec,“ kývla uznale Vasilisa a přátelsky mě plácla po rameni. „To teda byla děsná mrcha… Kdybys tak jen tušil… Ačkoli ne, to by chlap nepochopil, jaká to byla mrcha. Už jsi snídal?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Ale stejně pojď, dáme si čaj.“</p><empty-line /><p><strong>3</strong></p>

<p>Každý národ má své tradice, které se uvnitř země třeba už nesetkávají s odezvou, ale jsou výborným exportním zbožím. Dokonce se dá říct, že čím krásnější a exotičtější je tradice, tím menší má šanci ve své vlasti přežít (a něco podobného se ostatně děje i s lidmi).</p>

<p>Většina skotských mužů samozřejmě dává přednost kalhotám, ale jen málokterý turista odjede ze země bez kostkovaného kiltu. Plno Francouzů se na ústřice a žabí stehýnka, jimiž se cpou senzacechtiví turisté, není s to ani podívat. A dokonce i Japonci dávají pohledu na květy sakury na svazích Fudži a tréninku karate těsně před obědem skládajícím se ze suši a saké přednost rychlému občerstvení s hamburgerem a pivem u amerického videoklipu.</p>

<p>Rusko se v tomto procesu globalizace národních zvyků ocitlo mezi prvními. Ještě že se aspoň vrátil kvas, který alespoň zčásti vytlačil všemožné coly, a že je míň vtípků na válenky, které jsou v ruských zimách opravdu nenahraditelné. V nové podobě se díky módním návrhářům vracejí dokonce i sarafány, čepice se štítkem a haleny se zapínáním po straně.</p>

<p>Co se ovšem jasně proměnilo jen v turistický suvenýr, je samovar. Ten zemřel společně s velkými rodinami, které se scházely u jednoho stolu, a se společnými večeřemi – pěkně beze spěchu, s vypnutou televizí a bez polotovarů kvapně ohřátých v mikrovlnce. Po jistý čas ještě břichaté naleštěné či chochlomskými ornamenty zdobené samovary fungovaly jako ozdoba sváteční tabule. Na světlo světa se dostávaly jen při narozeninách, na Nový rok či na Prvního máje, ale přece jen se tam objevily a nejchutnějším čajem našeho dětství byl právě ten, který se připravoval v samovaru.</p>

<p>Pak ale přišly pestrobarevné rychlovarné konvice, a ty samovar pohřbily definitivně. Jednodušší je přinést z kuchyně tuhle konvici a hostům předložit truhličku s různými druhy sáčkovaného čaje než přivléct obrovský samovar a pak vařit ruský čaj podle všech pravidel – tedy dočkat se bublinatých nitek v ohřívané vodě těsně před varem, pak jí vypláchnout porcelánovou konvičku na esenci, do té čaj nasypat a ten přelít vroucí vodou. Už si ani pořádně nevzpomenu, kdy se mi poštěstilo sedět u stolu se samovarem. Dokonce i Vasilisa minule vařila čaj v konvici.</p>

<p>Tentokrát ale na stole stál samovar. Velký, dobře na osm deset litrů. Soudě podle vzhledu se používal často.</p>

<p>„No to je teda nádhera!“ vydechl jsem.</p>

<p>Vasilisina vášeň pro čajování byla zcela zjevná: Hned vedle ležel na talířku citron, byla tu konvička se smetanou, cukr kostkový i krystal, bílý řepný a hnědý třtinový, perníčky, sušenky, vafle i bonbony…</p>

<p>„Čekám hosty,“ zrozpačitěla poněkud Vasilisa.</p>

<p>„Z Nirvány?“</p>

<p>„Ano.“ Kývla do okna, za nímž jasně zářilo slunce a zelenalo se letní listí na stromech. „Domluvila jsem se s tamními lidmi, že mi sem jednou za týden pošlou děti. Nejdřív si dáme čaj a pak je učím… To víš, škola to není, ale přece jen…“</p>

<p>Nirvána byl svět, kde jsme se my dva seznámili – má věž a Vasilisina kovárna tam stály kousek od sebe. Je to nádherný, kouzelný svět s mírným podnebím a zcela bez původního živočišného světa – místní rostlinstvo přitom do vzduchu vylučuje psychotropní látky se zvláštními účinky. Všechny vjemy po nich jsou velmi výrazné, ale zároveň člověk téměř naprosto ztrácí vůli. Můžete tam umírat žízní dva kroky od potoka, ale protože vás ta žízeň netrýzní, tak se vám nechce ony dva kroky udělat. Skoro jako líný kocour ze starého vtipu, který si šlápl… třeba na ocas, stál na něm a půl hodiny řval bolestí.</p>

<p>Funkcionálům otrávený vzduch Nirvány samozřejmě nevadil. Rozhodně však nepociťovali potřebu shánět se ještě po nějakém dalším podobném lázeňském světě. Proto se Nirvána využívala jako místo vyhnanství pro lidi, kteří funkcionály tak či onak ohrožovali. Je to humánní a naprosto spolehlivé. Po období počáteční adaptace byli někteří z nich dokonce schopni chytat ryby nebo chovat slepice. Je to sice zvláštní, ale tu a tam se jim i rodily děti. Děd Freud by jistě byl neobyčejně spokojen…</p>

<p>Když jste do takové vyhnanecké vesnice přijeli, měli jste dojem, že je to oáza pro idioty – tak byli všichni líní, nemotorní a mdlí. Největší hrůza jejich postavení ale spočívala v tom, že rozum jinak měli v naprostém pořádku. Chyběla jen vůle.</p>

<p>„Co je učíš?“ zeptal jsem se. „Číst a psát?“</p>

<p>Zakroutila hlavou:</p>

<p>„To je zbytečný. Ne že by se neučily, ale pak stejně nečtou. Chybí jim motivace.“</p>

<p>„A jsi si jistá, že do našeho světa se ty jejich výpary nedostanou?“ ptal jsem se dál a nalil si čaj.</p>

<p>Vasilisa se ušklíbla:</p>

<p>„To ne… Učím je mejt si ruce a čistit zuby. A stáhnout si na záchodě kalhoty, aby se nepodělávali. Zavázat si ránu. A umejt nádobí.“</p>

<p>„Já bych ale řek, že to všechno je málo,“ zakroutil jsem hlavou. „Nejsou přece debilové. Jen ta motivace jim chybí. Maj problém s vůlí. Nemáš se poradit s psychologem? Třeba by něco doporučil… Ty je nemáš učit mejt si ruce, ale dosáhnout svýho cíle. A vůbec si před sebe nějaký cíle stavět. Protože jinak s nima nic nesvedeš.“</p>

<p>„Pouvažuju,“ pohlédla na mě se zájmem. „Ale stejně jsi borec, Kirille. Jinej to vidí líp než ty sám… Tak vykládej, co se ti to přihodilo. A kdes vůbec přišel k Natálii?“</p>

<p>Dlouho jsem neváhal. Nechávat si něco pro sebe před jediným člověkem, který je ochoten pomoci, není jen nepoctivé – to je hloupé.</p>

<p>Tak jsem jí vyklopil všechno.</p>

<p>Pili jsme čaj, a i když jsme u něj vedli hodně vážnou řeč, Vasilisa se neustále věnovala samovaru, hřála vodu a pečovala o to, aby naše šálky nezůstávaly prázdné. Tohle čajování pro ni zřejmě bylo stejně důležité jako pro Angličana z viktoriánských dob.</p>

<p>Vyprávěl jsem jí o své debatě s ilegální bojovnicí Illan, někdejší lékařkou-funkcionálkou. A také o její přítelkyni Nastě a o jejich odbojových hrátkách… A o Natálii Ivanovně, jíž se ty hrátky nelíbily. O Koťovi, z nějž se vyklubal kurátor naší Země. O Zemi 1 neboli Smyčce. O tom, jak mě div nezabili. A samozřejmě o tom, jak jsem začal zabíjet sám.</p>

<p>„Pro Smyčku jsme my jen pokusná laboratoř,“ pokračoval jsem. „Protože oni umějí lidi proměňovat ve funkcionály.“</p>

<p>„A proč?“ zeptala se zvědavě má hostitelka.</p>

<p>„Protože je to jejich metoda ovládání světů. Nějak si předem spočítají, jak dosáhnout žádoucího výsledku. Je to jako v pohádce: Bylo by možný zabít už v dětství Hitlera, a vyhnout se tak druhý světový válce a bylo by to humánní? Jenže v tomhle případě ani nikoho zabíjet nemusíš. Stačí toho konkrétního člověka vytrhnout ze života, proměnit ho ve funkcionála – a svět se hned změní. Stačí jedinej člověk, aby se celej svět vydal úplně jinou cestou.“</p>

<p>„Když jsem chodila na filozofii, tak nás učili, že jeden člověk nic změnit nemůže,“ zazubila se. „To aspoň hlásá marxizmus-leninizmus… Jenže ty nic takovýho neznáš, viď, Kirille?“</p>

<p>„Marxizmu-leninizmu bych teda nevěřil ani nos mezi očima,“ ohradil jsem se dotčeně. „Zvlášť po rozpadu Sovětskýho svazu.“</p>

<p>Vasilisa se rozchechtala a s chutí se zakousla do tulského perníčku.</p>

<p>„Však já tomu taky nevěřím, Kirille! A proč bych taky věřila? Jeden člověk svět změnit dokáže. A snadno. Zato to ostatní, co říkáš, je pěknej nesmysl, to se na mě nezlob…“</p>

<p>„Proč?“ rozhořčil jsem se.</p>

<p>„Pokud ty tvoji Smyčkani…“</p>

<p>„Moji rozhodně nejsou!“</p>

<p>„No tak jestli ty Smyčkani dokážou dopředu propočítávat osudy světů – stačí jednoho odklidit, a svět bude jinej –, tak přece žádný pokusný planety nepotřebujou. Laboratoř a pokus jsou nutný pro situace, kdy se nic propočítat nedá. Kdežto na Smyčce se všechno ví na desítky let dopředu, jestli tomu dobře rozumím. Ví se, jak vytvořit svět technologickej i netechnologickej. Semhle dáme náboženství, támhle vědu, tuhle zase věštění z ruky a celý to převážeme pentlí… To je samozřejmě ohromný! Ale v takovým případě žádný pokusničení nepotřebujou!“</p>

<p>Rozhodil jsem rukama:</p>

<p>„Jak jsem koupil, tak prodávám, Vasiliso!“</p>

<p>„Je to složitější,“ zavrtěla hlavou. „Všechno je to složitější, to mi věř, Kirille.“</p>

<p>„Jasně,“ přikývl jsem. „Ale napadlo mě ještě ledacos dalšího. Já bych řek, že Smyčka není ten nejdůležitější svět. Kdybys ty měla očíslovat spoustu světů včetně svýho, toho nejdůležitějšího, tak jak bys mu říkala? Tomu, o němž by jiný nic vědět neměli… Země 1?“</p>

<p>„Tomu bych neříkala jednoduše nijak. Když je můj, tak je můj. Z definice. Tím spíš, když to má bejt tajný.“</p>

<p>„No vidíš! A oni si říkaj Země 1! Takže musí bejt eště jeden svět. Země 0! A přesně odtud se tahá za nitky. Ty ze Smyčky jsou jen loutky.“</p>

<p>K mému převelikému zklamání Vasilisa reagovala na tento můj geniální objev víc než chladně.</p>

<p>„No a co? I kdyby tu třeba byla Země -1! To na věci nic nemění. Nejdůležitější je vědět, proč to všechno. Kdo to potřebuje – deset planet, kde na každý bude úplně jiná společnost? Že by pokus o vytváření různejch pospolitostí? Hned je vidět, že máš humanitní vzdělání,“ usmála se, aby účinek svých slov nějak zmírnila, jenže já na to stejně neměl co odpovědět.</p>

<p>„Já nemám humanitní vzdělání,“ zamumlal jsem dotčeně.</p>

<p>„A jaký teda?“</p>

<p>„Vlastně žádný… Jsem nýmand… Příručí v počítačovým krámku…“ Vstal jsem a začal přecházet po místnosti. „To je přece jedno Vasiliso, že ostatní světy se ovládaj zrovna ze Smyčky. Ale komu a k čemu je to dobrý, to by mě zajímalo…“</p>

<p>„Já přemejšlím spíš o jiný věci,“ přerušila mě. „Komu se hodilo do krámu, aby zrovna ze mě udělal funkcionálku? Copak ze mě někdy bude pořádnej celník? Nakonec jsem i dveře otevřela takový, co je nikdo k ničemu nepotřebuje… Ty třeba říkáš, že stačí některýho z nás vytrhnout ze světa – a ten svět se změní… Tomu nevěřím! Kdybys vytrh třeba Putina, tak jo! Nebo papeže! Nebo dejme tomu Viktora Pelevina… Johnnyho Deppa… Eltona Johna… Nebo i našeho Dimu Bilana! Jsou lidi, na kterejch opravdu něco závisí. Ale na mě? Nebo – nezlob se – na tobě?“</p>

<p>„Já byl náhodou dobrej celník,“ prohlásil jsem s nemístnou pýchou. „A otevřel jsem výborný dveře. Jedině bych řek, že zrovna tohle nikdo nečekal.“</p>

<p>„Což znamená, že nás z normálního světa nevytrhli kvůli tomu, aby se ten svět změnil,“ poznamenala Vasilisa. „Za tím bude něco jinýho, Kirille. A právě na to bys měl přijít.“</p>

<p>„Já?“ posadil jsem se překvapeně na okno. Do plechu na římse za mými zády bubnovaly dešťové kapky.</p>

<p>„No a kdo jinej?“ opáčila klidně a podívala se na mě. „Sám dobře víš, že jsem u tohohle baráčku uvázaná jako na řetěze. Dlouhým osum kilometrů sedum set čtrnáct metrů. To jsem si ve volný chvíli spočítala… Když odejdu dál, moje funkce zmizí. A zase ze mě bude normální člověk. Jen po mě už nikdo ani nevzdechne. Bude ze mě houmlesák, budu spát po kanálech, naučím se pít okenu…“</p>

<p>„Tak to na mě si vzpomněli,“ řekl jsem. „Rodiče i kamarádi.“</p>

<p>„S tebou je to vůbec na pováženou,“ usoudila Vasilisa. „Jak jsi dokázal zvítězit nad porodní asistentkou? Nebo nad tím kurátorem?“</p>

<p>„Nevím.“ Bezděky jsem zašilhal po své ruce. A vysloužil jsem si další ironickou poznámku:</p>

<p>„Na všemocný prsteny nevěřím. Sama jsem je kovala, když byl ten film v módě. Jádro pudla není v prstenu, ale v tobě…“</p>

<p>„Ale kde mám začít, Vasiliso? Pomůžeš mi?“</p>

<p>„Proč já?“</p>

<p>„Protože jiný přátele mezi funkcionálama nemám.“</p>

<p>„Přátele,“ zasupěla zasmušile.</p>

<p>Moudře jsem se odmlčel.</p>

<p>„Jak to tak vidím, tak ti nezbude než se dostat zpátky na Smyčku. A tam hledat řešení. Jenže tam žádný dveře nevedou!“</p>

<p>„Musej tam vést. Jenže jsou držený v tajnosti. Někdo přece musel přesunout policajty ze Smyčky do Orla!“ Seskočil jsem zpátky na podlahu. Podíval jsem se do okna, přesně do toho, co jsem si pamatoval už od první návštěvy.</p>

<p>„To máš pravdu, vlakem přijeli těžko,“ odtušila Vasilisa.</p>

<p>„Já bych řek, že vlakem přijeli z Orla do Charkova,“ uvažoval jsem dál s pohledem upřeným do tiché podzimní uličky.</p>

<p>Venku už pršelo jako z konve a statní mládenci ve stejném oblečení vytáhli černé deštníky. Taky stejné. Stáli v půlkruhu kolem věže a mlčky se dívali do okna.</p>

<p>Přímo mně do očí.</p>

<p>Poodstoupil jsem a pomalu přešel stranou.</p>

<p>Jejich pohled byl stále stejně upřený. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani nemrkl.</p>

<p>„Viděj mě?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ne,“ ujistila mě Vasilisa, která stála hned vedle mne. „Skla jsou průhledný jen zevnitř.“</p>

<p>„To je jedno, stejně věděj, že jsem tady.“</p>

<p>„Nebo to předpokládaj. Když tě hledali v tom vlaku, tak jim bylo jasný, kam míříš. Máš v Charkově hodně známech?“</p>

<p>„Ne, jen tebe.“</p>

<p>Vasilisa pohlédla ven ještě jednou a zachmuřila se:</p>

<p>„Na někoho čekaj.“</p>

<p>„Že by na policajta?“ napadlo mě.</p>

<p>Vasilisa na mou řečnickou otázku neodpověděla, rozhlédla se po pokoji a zeptala se:</p>

<p>„Tak na Nirvánu, nebo na Janus?“</p>

<p>„Na jakej Janus?“ nepochopil jsem.</p>

<p>„To je Země 14. V zimě mrazy, v létě vedro. A nikde žádný lidi.“</p>

<p>Všechno jsem chápal. Počítat s tím, že by Vasilisa policajta dovnitř nepustila, když dřív nebo později stejně přijde, nemělo smysl. Ani bych ji o to nežádal – stačilo by, aby sem přišla ještě jedna „porodní asistentka“, a jednoduše by Vasilisinu funkci zničila, protože tuhle celnici mezi Zemí, Nirvánou a Janusem stejně nikdo k ničemu nepotřebuje.</p>

<p>„Na Janus se mi teda nechce,“ přiznal jsem se. „S ničím se to nerýmuje. Nemohla bys mě radši schovat na Nirváně, Vasiliso?“</p>

<p>Podívala se do okna, za který bylo léto.</p>

<p>„Tam budeš hned v limbu,“ poznamenala právem. „Uvědom si, že už nejsi funkcionál… Ale mohla bych místní poprosit, aby se tě ujali. Pečovat o nováčky už uměj docela obstojně. Ale kdyby se policajt rozhod, že to tam pojede zkontrolovat…“</p>

<p>„To se určitě rozhodne,“ přikývl jsem při vzpomínce na Caje z Kimgimu, jak pronásledoval Illan po Rezervaci. Faktem ale je, že Illan nakonec unikla.</p>

<p>Jenže Nirvána je něco jiného – tam nebude třeba mě pronásledovat, protože budu jako naservírovaný, se slinou u huby a úsměvem idiota ve tváři.</p>

<p>„Kde bych se mohl schovat na Janusu?“</p>

<p>„Počkej.“ Vasilisa přistoupila k břichatému příborníku a vytáhla zásuvku. Chvilku jsem sledoval, jak se přehrabuje v návodech k mikrovlnce a lednici a v nějakých účtech (že by i funkcionálové museli platit za proud?). Jenže pak se v jejích rukou objevila knížka v kožené vazbě, kterou jsem dobře znal – celnické instrukce. Na obálce bylo stříbrným písmem vyraženo JANUS. Moc pěkná knížka. Jediné, co mi na ní připadalo zvláštní, byla její tloušťka. Vypadalo to, jako by ji tvořily jen desky.</p>

<p>A opravu to tak bylo – ze Země na Janus se smělo vyvážet cokoli. Zpátky také. Soupis celních předpisů Země 14 byl proto neuvěřitelně lapidární a kratičký.</p>

<p>Jenže předpisy Vasilisu nezajímaly. Vytáhla z knížky pomačkaný kousek papíru a podala mi ho:</p>

<p>„Na. Škoda jen, že kompas tam nefunguje…“</p>

<p>Bylo to něco jako mapa, nakreslená od ruky – sice primitivní, ale srozumitelná. Čtvereček vedle klikaté čáry označoval Vasilisin domek u řeky. Houfek obloučků uprostřed byly zřejmě kopce (i když ze všeho nejspíš to vypadalo na pokus libidem bičovaného studenta nakreslit co nejvíc velkých ňader). V protilehlém koutě náčrtku jsem zahlédl věžičku (která ovšem vypadala na pokus téhož studenta zobrazit na pozadí zmiňovaných ňader svou mužskou chloubu).</p>

<p>„Je to daleko?“ píchl jsem prstem do věžičky.</p>

<p>„Dvaadvacet kiláků.“ Vážně se na mě zadívala. „Tam jsem samozřejmě nikdy nedošla, což jistě chápeš.“</p>

<p>„Čí je to věž?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„A kde jsi vzala tu mapu?“</p>

<p>Vasilisa zaváhala. Pak ale řekla:</p>

<p>„Jednou… Prostě se stalo, že jednou jsem jednomu člověku pomohla dostat se z Nirvány pryč. Protože hrozně chtěl. Pustit ho normálně na Zemi nešlo, protože by ho rychle našli. A na Janusu tenkrát bylo jaro. Jediná roční doba, kdy je tam trošku slušně… V létě je žár, na podzim lijáky a v zimě plno sněhu. Tak odešel na Janus. Pak mi jednou poslal dopis. Už z naší Země. Měl štěstí – povedlo se mu dojít až k věži a tudy zpátky na Zemi.“</p>

<p>„Dá se tý mapě věřit?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Jo,“ odtušila rozhodně. Mě to ale moc nepotěšilo, protože jsem se zrovna podíval oknem ven. Bylo to právě to třetí okno, které vedlo na planetu se jménem nepříliš sympatického boha, jež se tak špatně rýmuje.</p>

<p>Za oknem běsnila kalně šedivá vánice.</p>

<p>„Tam je noc?“</p>

<p>„Den,“ odpověděla poněkud váhavě.</p>

<p>„A ty myslíš, že to přejdu?“</p>

<p>Vasilisa přistoupila k oknu a přitiskla tvář ke sklu. Ani jsem si předtím nevšiml, že za oknem v cizím světě je k vidění teploměr, docela banální lihový teploměr ruské výroby, skleněná trubička, opatřená z obou stran plastovými držáky.</p>

<p>„Mínus deset,“ konstatovala Vasilisa. „Mrazy tam zatím neudeřily, takže šanci máš.“</p>

<p>„Jo? Když je to dvacet kilometrů?“</p>

<p>„Dvaadvacet. Ale řekla bych, že o funkcionálský schopnosti jsi úplně nepřišel. Třeba ti to pomůže…“</p>

<p>„V týhle slupce?“ ukázal jsem na svou tenkou bundu.</p>

<p>„No a botky nemáš o moc lepší,“ poznamenala bez úsměvu. „Tak se rozhodni. Jestli jdeš, tak tě vybavím.“</p>

<p>„A když ne?“</p>

<p>Rozhodila rukama a po krátké pauze řekla:</p>

<p>„Já se s policajtem prát nebudu. Akorát mě zabije, a to mám na starosti celou vesnici. Běž, Kirille. Jinak si sem pro tebe určitě půjdou.“</p>

<p>Ještě jednou jsem se oknem podíval do Charkova – do toho přívětivého města, kde zatím žádný sníh nepadá… Z reklamního billboardu naproti se na mě dívali nějací tři chlápci, co mě zřejmě vybízeli, abych si něco koupil. Vítr a déšť už ovšem papíru s chlápky daly co proto, takže tvář jednoho se úplně roztekla, druhý se tvářil nakvašeně a původní optimizmus si navzdory všem klimatickým pohromám podržel už jen ten třetí.</p>

<p>Má volba byla značně omezená a docela pěkně korespondovala s trojicí na plakátě a známým popsaným kamenem u rozcestí: Na Nirvánu půjdeš, blbečkem se staneš. Na Zemi zůstaneš, hrdlem propadneš… Takže jisté šance skýtal jen Janus.</p>

<p>Jenže tam čekalo dvaadvacet kilometrů ve vánici!</p>

<p>„Mám lyže,“ ozvala se Vasilisa. „Správný – takový široký, lovecký… Ačkoli ne, Kirille! Jednu jsem zlomila a nový už jsem nesháněla, protože co bych tam dělala? Ale nevadí, tam na hlubokej sníh nenarazíš, cesty jsou vyfoukaný. Zvládneš to bez lyží?“</p>

<p>Líčit jí, že na lyžích jsem naposledy stál v páté třídě, se mi nechtělo. Pak už asi přišlo globální oteplení anebo další tělocvikáři neměli lyžaření v lásce.</p>

<p>„Dej mi aspoň to teplý oblečení,“ rozhodl jsem se.</p>

<p>*</p>

<p>Pravé zimní oblečení, tedy ne výtvory módních návrhářů, které se hodí leda k procházkám po přehlídkovém molu, už z podstaty padne mužům stejně jako ženám. Zmínění módní návrháři tomu se strojenými úsměvy říkají „unisex“. Takže když si neláme hlavu tím, že ženy mají zapínání na druhé straně, může si chlap docela dobře obléct dámský kožich. Hlavní je, aby ta ženská byla pořádná. Aby jak říká Někrasov: „i u koní i po světnici všechno zastala“.</p>

<p>Někrasovovy časy naštěstí už dávno skončily, a tak mě nečekal dlouhý ruský ovčí kožich, ale moderní zimní bunda od známé americké firmy. Sice samá umělotina, ale nemusíte se v ní bát ani na Sibiři: koncipovaná je jako termoska, má hned několik vrstev, zbavuje vás potu a dovnitř nepustí ani mráz, ani vichr… S frajerským teploměrem zvenčí a ještě frajerštějším na vnitřní náprsní kapse. To abyste věděli, jaká morna je venku a jak teplíčko je vám…</p>

<p>Vysoké boty mi naštěstí byly taky dobře. Malé boty – to je v zimě to největší nebezpečí. Tyhle sněhule sice vypadaly dost zženštile, ovšem jinak to byly přinejmenším třiačtyřicítky. Trochu jsem zapochyboval, zda mě ty umělé hmoty před chladem opravdu ochrání, ale Vasilisa mě ujistila, že to všechno už nejednou vyzkoušela v opravdu velkých mrazech.</p>

<p>Zato kožešinová čepice mi byla malá. V tomhle případě Vasilisa nezaváhala a vrazila mi pleteného kulicha, který oživil matné vzpomínky na dětství – hry na čerstvém vzduchu, koulování a stavění sněhuláků.</p>

<p>Ostatně ta bunda měla solidní kapuci, takže nepříliš teplého kulicha jsem vlastně ani moc nepotřeboval.</p>

<p>„Doufám, že máš i nějaký rukavice,“ sháněl jsem se dál.</p>

<p>„Vem si tyhle moje palčáky.“ A Vasilisa mi podala cosi z kůže a kožešiny, svrchu hodně obnošené a popálené od jisker. „Vypadat to bude děsně, ale na ruce ti bude teplo.“</p>

<p>„Ty mě vypravuješ jako malá Loupežnice Gerdu před pátráním po Kájovi,“ zamumlal jsem.</p>

<p>Bylo to zvláštní, ale Vasilisa najednou prudce zrudla. Pak mě dosti neobratně políbila přímo na ústa. A zašeptala:</p>

<p>„Díky, Kirille.“</p>

<p>Proboha, a kde v tom hledala kompliment? Že by zmínka o malé Loupežnici? Nebo dokonce stačilo už jen slovo „malá“?</p>

<p>Najednou mě napadlo, že mezi obyvateli Nirvány bude mít skoro určitě nějakého milence. Nějakého pokud možno stále ještě integrovaného a sympatického. Ale na komplimenty mu to všechno nejspíš už stačit nebude…</p>

<p>„Já děkuju tobě,“ řekl jsem jí.</p>

<p>Stáli jsme u dveří do Janusu. Už jsem byl zcela vybavený, tedy řádně oblečený a obutý. Vasilisa našla dokonce i batoh, sice ne turistický, spíš takový velkoměstský, ale na zádech mi držel velmi pohodlně a příjemně. Tam jsme uložili mou lehkou bundu, potraviny a ještě pár hloupůstek, které by se nicméně mohly hodit… Hned jsem si vybavil Koťu, když vyrážel za Illan.</p>

<p>„Máš eště nůž, co jsem ti dala?“ zeptala se najednou.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Tak na.“</p>

<p>Jak to tak vypadalo, nože měla poházené všude. Tenhle sebrala ze stolku u dveří do Nirvány a slavnostně mi ho předala. Slušná dýka. Určitě stejně dobrá, jako byla ta první. A pánbu mě ochraňuj, abych ji taky k ničemu nepotřeboval.</p>

<p>„A co když sem nezaútočej?“ zeptal jsem se. A sám jsem se té pitomosti, již jsem zrovna vypustil z úst, zasmál.</p>

<p>„Tak eště chvilku počkáme,“ souhlasila Vasilisa. Řekl bych, že s úlevou.</p>

<p>Jenže vzápětí se ozvalo zaklepání na charkovské dveře. Opatrné, zdvořilé a delikátní. Takhle klepou jedině ti, kdož jsou vybaveni jak mocí, tak silou.</p>

<p>„Běž!“ rozrazila okamžitě dveře do Janusu. Zavanul od nich mráz a vlétly sem kroužící sněhové vločky. „Vydej se k západu! Hned je nepustím, takže budeš mít zhruba hodinku dvě náskok.“</p>

<p>„Z toho pro tebe koukaj problémy.“</p>

<p>„Dejme tomu, že jsem byla v Nirváně,“ ušklíbla se Vasilisa. „To je skoro jako z Puškina: V Nirváně jsem byla navštíviti ubohé. No a že jsem tě pustila do Janusu… To je přece moje funkce, pouštět lidi tam a zpátky! Noviny jsem eště nečetla, takže jsem nic nevěděla a neslyšela… Běž!“</p>

<p>Rychle se dotkla rty mého čela – tentokrát už bez jakéhokoli erotického přídechu, byl to spíš takový mateřský či sesterský polibek. A vystrčila mě do vánice.</p>

<p>Dveře za mnou měkce, téměř nezvučně zaklaply.</p>

<p>Ohlédl jsem se.</p>

<p>Z téhle strany Vasilisin dům vypadal na nějaké pevnostní rozvaliny, v nichž jako zázrakem přežila jedna jediná přízemní bašta. Osiřelé okno v prvním patře mihotalo matným roztřeseným světlem, asi jako od louče či svící. Dům stál na vysokém srázu a dole pod ním jsem tušil říční koryto, zakované do ledu a zasypané sněhem.</p>

<p>Kolem kroužila vánice. Vzduchem sem a tam poletovaly vločky a pod nohama skřípal sníh, který naštěstí opravdu nebyl nijak hluboký. Slunce se mezi temnými mračny dalo jen sotva tušit. Kopce, jež jsem teprve musel překonat, se přede mnou tyčily jako černá nevlídná stěna.</p>

<p>„To zvládnu,“ slíbil jsem sám sobě.</p>

<p>A vydal jsem se do kopců.</p><empty-line /><p><strong>4</strong></p>

<p>Od okamžiku, kdy se člověk naučil počítat, je lidská komunikace mnohem snazší. Když řeknete „hrstka odvážlivců zadržovala spousty nepřátel“, tak se dočkáte jen pokrčení rameny, protože taková hrstka může být všelijaká. Když ovšem prohlásíte, že „proti desetitisícům Peršanů stály tři stovky spartských reků“, hned je jasné, oč tu jde.</p>

<p>Jedna věc je „pytel dolarů“, kdežto jiná věc „multimiliardář“. Můžeme mít „strašný mráz“, ale můžeme mít „čtyřicet pod nulou“. Anebo „maratónskou trať“ a „dvaačtyřicet kilometrů“.</p>

<p>Zkrátka a dobře – žádná slova a ani ty nejvýmluvnější příměry nikdy nepřekonají sílu, již v sobě mají čísla.</p>

<p>Dvaadvacet kilometrů.</p>

<p>Minus deset stupňů Celsia.</p>

<p>Upřímně řečeno matematika, která nijak zvlášť neděsí.</p>

<p>Zimu jsem vždycky měl rád. Dokonce i zimní dovolené. Jen ať si cizinci žijí ve své skálopevné jistotě, že „ruský mužik v zima choulit se ve svůj srub a pít ze samovar horký vodka“. Ve skutečnosti je vyrazit si v zimě do zotavovny někde za Moskvou velké potěšení. Dokonce i když nejste žádný velký milovník zimních sportů, můžete si vyrazit na sněžném skútru nebo na saních s koňským spřežením anebo se docela banálně projít na čerstvém vzduchu. To pak chutná horký čaj! (Ačkoli, buďme upřímní – pár sklenek vodky taky neuškodí.) Pak si zaplavete v bazénu s proskleným panoramatickým výhledem na zasněžené stromy a zaběhnete si do sauny či do páry… Cože? Že tam žádný bazén a sauna není? Ale to si musíte umět vybrat to správné místo…</p>

<p>Dvaadvacet kilometrů je zkrátka delší výlet na zdravém vzduchu.</p>

<p>Když jsem od Vasilisina domu poodešel na nějakých tři sta metrů, podruhé a naposledy jsem se ohlédl. Ve sněžných vírech jediné okénko jejího příbytku sotva doutnalo. Asi minutu jsem jen tak stál a kousal si rty. Ta vzdálenost, to nic není. To ujdu. Hlavní je nezabloudit. Ale určitě mi pomůžou ty kopce. Jak to vypadá podle mapy, táhnou se v dlouhém a širokém pásu mezi oběma celnicemi. Takže jakmile budu mít kopce za zády, zamířím přímo k věži dalšího celníka. Slunce je sice skrz mračna sotva vidět, ale stojí ještě vysoko, takže úplná tma mi nehrozí. To ujdu.</p>

<p>Nad tou naivitou jsem žasl až později, a to jak nad svou vlastní, tak nad Vasilisinou. A to je třeba říct, že zatímco naivita Vasilisy žijící v teplém Charkově je omluvitelná, pak ta moje sotva.</p>

<p>Hlavní problém byl zřejmě ve směru převládajících větrů, které sníh z návrší sfoukávaly směrem dolů k řece. Dokud jsem se ale nedostal za první vrchol, šlo se mi opravdu snadno. Čím výš jsem stoupal, tím byl vítr prudší a krutější, ale putoval jsem po tvrdém zledovatělém svahu. Jakmile jsem se ale dostal do úžlabiny za vrcholem, nohy se mi okamžitě zabořily po kolena. Stačil další krok – a byl jsem v sypkém sněhu po pás.</p>

<p>Popadl jsem dech a nejistě se rozhlédl. Přede mnou ležela nepříliš rozlehlá, skoro kruhová úžlabina o průměru nějakých dvacet třicet metrů. Maličkost! Jenže překročit ji znamená brodit se po pás ve sněhu.</p>

<p>Stáhl jsem si rukavice, zastrčil ruce pod kapuci a začal si energicky třít uši. Takže… Té úžlabině bude třeba se vyhnout. Bez velkého nadšení jsem učinil čelem vzad a vrátil se na hřeben. Hlavu jsem sklonil tak, abych si oči chránil před řezavým větrem, a začal úžlabinu obcházet. Skalnaté návrší potáhla zrádná ledová krusta, lehce připrášená jinovatkou, ale levné sněhule po tomhle povrchu kupodivu moc neklouzaly.</p>

<p>Když jsem úžlabinu obešel, zvedl jsem hlavu. Přesně v tomto okamžiku se nebesa Janusu v gestu vskutku ironickém na okamžik pročistila, slunce mezi mraky zasvítilo jasněji – a já spatřil řádky kopců ležících přede mnou.</p>

<p>Všechny byly zhruba stejně vysoké, jako by je opracoval gigantický hoblík. Celý prostor mezi jejich vrcholy a hřebeny, všechny ty dolinky, strže a úžlabinky ovšem byly plné nadýchaného sypkého sněhu. Kdybyste si vafli posypali moučkovým cukrem, získáte miniaturní model, jak to celé vypadalo.</p>

<p>Jak vznikl takovýto geologický reliéf, jsem klidně mohl odhadovat donekonečna. Funkcionálské vědomosti, které tu a tam vyplouvaly na povrch, by možná dokonce napověděly, jak se takovému reliéfu říká.</p>

<p>Jenže já tohle pohoří musel hlavně nějak překonat. A když do údolíček a úžlabin sestupovat nemohu, nezbývá mi než vzít to horem, po hřebenech. Bude to, pravda, dost klouzat, ale aspoň se nebudu trmácet nahoru dolů po svazích…</p>

<p>Náladu mi to ale vlastně nevzalo. Pokrčil jsem rameny, znovu natočil hlavu tak, abych si obličej chránil před tím vichrem, a opatrně jsem se po kluzkých promrzlých kamenech pustil dál. Hlavou mi náhle zavířila jakási zaumná definice, něco jako „krasový reliéf, kryogenní procesy a tvary“. Nebyla náhodou zrovna tohle ona nápověda z encyklopedických vědomostí, které jsem jako funkcionál dostal k dispozici? Pokud ano, tak ale nebyla úplná a nic nevysvětlovala. Dokázal jsem sice okolní terén pojmenovat, ale to je asi tak všechno – vysvětlit už jsem to neuměl.</p>

<p>Na to kašlu. Nejsem na nějaké vědomostní televizní soutěži. Tady se musí zabrat nohama, a ne jazykem…</p>

<p>Tak jsem zabíral nohama. Šel jsem po kamenitých pěšinách, chvílemi jsem scházel do úžlabin k hranici sypkého sněhu (kde byl vítr mírnější), a pak jsem se vracel na návrší (kde se na mě s novou silou radostně vrhala vánice). Špinavá a teplá moskevská zima s mokrým šedavým sněhem mi tady připadala skoro idylická. Ještě sentimentálněji jsem zavzpomínal na uličky Kimgimu s malými koníky táhnoucími saně, nemotornými policejními obrněnci s lihovým motorem a procházejícími se páry ve staromódních šatech naprosto neuzpůsobených k nějaké tlačenici a zmatenému pobíhání.</p>

<p>Zima je velice sympatické roční období. Když nefouká vítr…</p>

<p>Poprvé jsem uklouzl a upadl asi tak po půlhodině. Naštěstí jsem se vůbec neuhodil a čiperně se vydal dál. Když mi ale nohy ujely podruhé, bolestivě jsem se praštil přímo do kostrče a sklouzl do zasněžené úžlabiny, kde jsem znovu uvízl skoro po pás ve sněhu.</p>

<p>Strach jsem neměl. Sprostě jsem zaklel, položil se na sníh, jako bych se ocitl někde v močále či v pohyblivých píscích, a vyplazil jsem se na skalnatý povrch. Přidřepl jsem, a vítr díky tomu skoro necítil. Stáhl jsem si rukavice, shodil batoh a otevřel jsem ho. Měl jsem dojem, že Vasilisa mi tam uložila i termosku…</p>

<p>A taky jsem ji našel. Takovou malou, kovovou. Čaj uvnitř byl spíš jen vlažný, protože Vasilisa už nestihla vodu v samovaru pořádně ohřát.</p>

<p>Zato ho vylepšila snad koňakem, snad whisky. Až jsem se při prvním hltu zakuckal. Přičichl jsem – nene, tohle nebude whisky, to bude rum. To je v mrazu samozřejmě dobré, ale musím s tím opatrně.</p>

<p>Sežvýkal jsem na kost promrzlý preclík a uhryzl si krychličku tvrdé čokolády. Pohlédl jsem na hodinky… A hrome! Od okamžiku, co jsem vkročil do Janusu, uplynuly už dvě hodiny.</p>

<p>Kolik jsem asi za tu dobu urazil? Když bychom to vzali vzdušnou čarou… tak zhruba nějakých pět kilometrů. Maximálně.</p>

<p>Tenhle výsledek se mi nezamlouval. Únava bude s každou další minutou vzrůstat. Bude mě hlodat mráz a oslepovat sníh. Rychlost pochodu poklesne. Začne mě přemáhat spánek. Jak dlouho ještě musím jít? Takových šest hodin? Nebo osm? Či dokonce deset?</p>

<p>A co když si po příštím uklouznutí ne snad rovnou zlámu nohu, ale třeba jen natáhnu sval? Doma by si člověk jeden večer poležel a ráno se životem vesele belhal dál.</p>

<p>Kdežto tady jednoduše umřu.</p>

<p>Začal se ve mně probouzet strach.</p>

<p>My obyvatelé velkoměst jsme zvyklí očekávat nebezpečí, ale jen to běžné, co jsme na ně zvyklí. Třeba opilou pakáž někde v průjezdu, debilního řidiče v protisměru, teroristu v letadle či vzduch přiotrávený blízkou továrnou. Ta naše nebezpečí jsou obvykle technogenní a čistě člověčí. Zemětřesení, tsunami a povodně se nás obvykle netýkají. A dokonce i ve městech, kde se takovéto ničemnosti stávají, třeba někde v Tokiu nebo v Los Angeles, má normální člověk větší strach z toho, že přijde o práci, než z úskočných živlů.</p>

<p>Přírodu máme ve zvyku považovat za pokořenou a o její názor se nezajímáme. A tak se na nebezpečí megalopolí dívají se shovívavým úsměvem jen ti, kdož jsou zvyklí pracovat daleko od měst. Ti dobře vědí, jak rychle a snadno zabíjí čtyřicetistupňový mráz, jak snadno promění velké domy ve štěrk a třísky sesuv půdy a jak snadno setře veškeré stopy po člověku zemětřesení.</p>

<p>Pro ostatní je lepší, když o něčem takovém nemají tušení.</p>

<p>Vstal jsem, natáhl si rukavice – a až jsem užasl, jak rychle se z nich vytratilo veškeré teplo. Ruce mi nijak zvlášť neprochladly, ale ty rukavice byly vyloženě vymrzlé… No co, taky ponaučení. Rukavice jsem zase stáhl a zastrčil je pod bundu.</p>

<p>Když jsem se dostal zpátky na hřeben, pocítil jsem, že vítr je buď studenější, nebo silnější. Teploměr ovšem tento můj pocit nepotvrdil. Pořád je minus deset. To bude asi tou zastávkou.</p>

<p>Vyrazil jsem dál.</p>

<p>Měl jsem dojem, že ty kopce neskončí nikdy. To, pro co jsem na mapě měl jen rozverné příměry, byly ve skutečnosti promrzlé kamenné vředy, které mi vypučely přímo do cesty. Probíjel jsem se ledovou vánicí, která mě jednou šlehala tuhými krupkami do tváře, kdežto jindy mě popoháněla zrádnými štulci do zad. Ještě dvakrát jsem z návrší spadl, z toho jednou jsem ve sněhu uvízl až po krk. Vyhrabával jsem se hodně dlouho.</p>

<p>Asi po čtyřech hodinách, kdy už mi zjevně docházely síly, a já z toho byl zoufalý, se Janus najednou rozhodl, že se nade mnou smiluje. Vítr naráz utichl, jako by někde cvakli tlačítkem a vypnuli obří ventilátor. Sněžná mračna se protrhala a na nebi se jako slabá žárovka rozzářilo slunce (napadlo mě, že my, děti megalopolí, přírodní jevy s oblibou srovnáváme s projevy techniky). Obzor až dosud svíraný stěnami letícího sněhu se najednou rozestoupil opravdu do daleka.</p>

<p>A já zjistil, že kopce mám skoro za sebou.</p>

<p>Přede mnou se nepříliš daleko, snad čtyři pět kilometrů, tyčila věž – velice vzhledná, z bílého kamene a s cimbuřím nahoře. Ze všeho nejvíc připomínala příslušnou figuru z těch nejobyčejnějších dřevěných šachů.</p>

<p>Ohlédl jsem se v naději, že daleko vzadu jako žlutá jiskérka zasvitne Vasilisino okno. Jenže to samozřejmě ne, teď už nic takového neuvidím…</p>

<p>„Nikdy není tak zle, aby…“ zamumlal jsem si. Člověk, který začne mluvit sám se sebou, vyvolává štítivý odpor jen ve městě. Uprostřed pouště, a je jedno, zda sněhové či písečné, každý hned pochopí, jak nezbytně potřebuje slyšet živý hlas, a mluví tedy s jediným, kdo je po ruce, s tím nejvěrnějším souputníkem, totiž se sebou samým.</p>

<p>Asi pět minut nato jsem využil chvíle bezvětří a začal sestupovat z posledního kopce dolů. Všechny pasti zůstaly za mnou a čekalo mě jen cosi, o čem se v dětské písničce zpívá: „Už jen nebe, už jen vítr, už jen radost před námi…“ Ostatně na větru jsem zrovna netrval. Mně plně postačí jen slunce a radost. Zaklepu na dveře…</p>

<p>Ale co když mě celník dál nepustí? Nebo se pokusí mě zatknout? Vždyť ten ubohý plátek dostávají všichni funkcionálové…</p>

<p>Pokrčil jsem se rameny a rozhodl se, že takovými problémy se budu zabývat, až se jeden po druhém začnou vynořovat. Nic o tom, že bych snad měl být zatčen, se v novinách nepsalo. A pokud jsem za těch pár dnů funkcionálskou morálku pochopil, tak je mezi nimi zvykem do cizích věcí nos nestrkat. Restauratér se stará o jídlo, holič holí a stříhá, policajt chytne a nepustí.</p>

<p>Chůze po rovině byla kupodivu obtížnější. Za kopci ležel sníh. Nebyl nijak hluboký, tak po lýtko, nanejvýš po kolena, ale stejně to vadilo. Nenechal jsem se připravit o náladu a po jistou dobu se snaživě brodil dál a dál.</p>

<p>Dokud jsem si neuvědomil, že se začíná stmívat.</p>

<p>Soudě podle polohy slunce nad obzorem do jeho západu zbývaly ještě nějaké tři čtyři hodiny. Po krátkém bezvětří se však vichr zvedl znovu a navíc ještě zesílil. Mračna nebe zakryla jako tlustá duchna a místo slunce jsem najednou na obloze měl pouhou nejasnou skvrnu. Sníh začal padat v obrovských vlhkých vločkách, které vypadaly spíš jako koule. A taky se ochladilo, a to navzdory spolehlivé zkušenosti, že když sněží, dělá se tepleji. Pro Janus tyhle zkušenosti patrně neplatily.</p>

<p>Paličatě jsem se sunul dál. Byla stále větší tma a věž neznámého celníka mi zmizela z dohledu. A já šel a šel. Nohy mi vázly ve sněhu. Ruce mrzly i v rukavicích. Když jsem se na okamžik zastavil, abych popadl dech, uvědomil jsem si, že kulicha mám celého propoceného. Tak jsem si ho stáhl, po kratším zaváhání zahodil a místo toho jsem si radši spolehlivěji utáhl kapuci. Vytáhl jsem z batohu zbytky rozdrobené čokolády a nasypal si je do úst. Ukousl jsem si i kus promrzlého špeku a zapil ho zbytky čaje z termosky. Byl už studený.</p>

<p>Podle všech známek mi nemohlo zbývat víc než kilometr. Což by i po kolena ve sněhu a ve vánici nemělo trvat déle než půl hodiny.</p>

<p>Hlavní je teď věž neminout. Nenechat ji sotva deset kroků stranou.</p>

<p>Tady mi snad ale pomůžou dřívější funkcionálské návyky. Alespoň trošičku! Uvědomoval jsem si, že vlastně cítím, kam přesně mám jít, a na metr jsem dokázal odhadnout i zbylou vzdálenost k věži.</p>

<p>Kráčel jsem dál a sněžení neustále sílilo a houstlo. Rozhrnoval jsem šedivý závoj kolem sebe rukama, šátral jimi, jako bych plaval v huspenině, každých pět minut jsem zastavoval, rozhlížel se kolem a snažil se něco zahlédnout – alespoň kousek zdi, světélko, tmavou siluetu na nebi…</p>

<p>Jenže nikde nic. Jen sníh pod nohama. Sníh nad hlavou. Sníh všude kolem. A tma je pořád větší a větší…</p>

<p>Zastavil jsem, přidřepl a přitiskl si ruce na prsa. Všude kolem běsnila ledová šeď. Vánice, která mě původně bičovala bodavými prškami po tvářích, sice neslábla, ale její doteky najednou začínaly být laskavé, skoro něžné.</p>

<p>Vida, tak já mrznu…</p>

<p>Navzdory všemu zapřísahání jsem si stáhl rukavici, hodil si ji pod nohy a dlouho si protíral oči a mnul tváře. Na víčka mi přimrzl ledový škraloup. Kůži na tvářích jsem necítil a na omak byla drsná jako plachtovina.</p>

<p>Ledový chlad nenávidím…</p>

<p>Pokusil jsem se strčit ruku zpátky do rukavice, ale nedokázal jsem ji najít. Závan vichru ji zřejmě někam odnesl. Možná sto metrů daleko, a možná jen jeden metr. Což bylo jedno, protože stejně nebylo nic vidět.</p>

<p>Zasmál jsem se – na křik už nezbývalo sil.</p>

<p>Tak jsem nakonec nedošel. Nakonec vyhráli oni. Laboratorní myška, jíž se povedlo vyklouznout z klece, se stejně nezachránila. Protože pokusné myši v přírodě nepřežijí. A dokonce je ani nemusíte chytat…</p>

<p>Celý jsem se schoulil, ukryl tvář před větrem a už jsem se ani nepokoušel vzdorovat. Chvíli jsem si třel holou rukou tvář, chvíli se zase pokoušel zahřát si dlaň dechem. Všechny síly jsem spotřebovával na to, abych neupadl. Protože pokud upadnu, tak okamžitě a navždy usnu.</p>

<p>Ačkoli – má smysl klást odpor?</p>

<p>Stejně to skončí přesně takhle.</p>

<p>Je to hloupé. Vždyť jsem celou tu vzdálenost překonal. Překročil jsem ty zrůdné kopce, celý ten krasový reliéf, kryogenní procesy a tvary.</p>

<p>Asi jsem jen trošku zabloudil. Možná že deset metrů ode mě plane za kamennými stěnami v krbu oheň, celník u něj popíjí svařené víno a s potěšením pohlíží z okna do běsnící sněhové bouře…</p>

<p>Vítr se mi prudce opřel do ramene. Zapřel jsem se rukou do sněhu a nepovolil. Jenže vítr do mě strčil znovu. Pak mě uchopil v podpaždí a zvedl na nohy.</p>

<p>Ale byl to vítr?</p>

<p>Něco jsem zachroptěl a zadíval se do tmy. Led přimrzlý na víčka a černo před očima už mi však neumožnily vidět ani to nejmenší. Dokázal jsem jen sotva nohy vláčet a pomáhat tak člověku, který mě polonesl vánicí.</p>

<p>Ačkoli – je to člověk? Není to nějaká místní nestvůra? V Kimgimu jsou chobotnice, takže v Janusu by to mohli být třeba lední medvědi… jako ti ve spřežení Santa Clause… ačkoli ne, ten má soby… zato náš děda Mráz, což není žádný zženštilec, by klidně nemusel zapřahat koně, ale právě medvědy…</p>

<p>Hlava už mi nefungovala. Sotva jsem hýbal nohama a stále beznadějněji se propadal do mrákot.</p>

<p>A pak mě napadlo to poslední a nejděsivější: Co když tohle všechno už se mi jen zdá?</p>

<p>*</p>

<p>Hrdlo mi spálil hlt lihu a jako kapalný oheň stekl jícnem do žaludku. Sotva dechu popadaje jsem si odkašlal a přizvedl se na lokti. Oči jsem měl plné slz, a i když jsem prudce zamrkal, nemohl jsem se jich zbavit. Zcela jasné mi bylo jediné – už jsem někde v místnosti.</p>

<p>Ležel jsem na hrubém drsném koberci a vedle mě se povalovalo mé šatstvo. Člověk, co do mě nalil líh, mi zrovna stahoval kalhoty. Viděl jsem jen nejasnou siluetu, protože zrak jsem stále ještě nebyl s to zaostřit.</p>

<p>„Díky, krajane,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Proč krajane?“</p>

<p>„No kdo jinej by,“ nadechl jsem se zhluboka, „do promrzlýho člověka lil rovnou špiritus?“</p>

<p>„V tom případě ale krajanko,“ sklonila se nade mnou jakási dívka. Štíhlounká a velmi půvabná. Byla mladá, na první pohled sotva dvacetiletá. Čímsi připomínala Nasťu, jen ten její půvab byl takový jednodušší. Nikdy jsem nepřestal žasnout nad tím, jak nepostřehnutelná hranice je mezi hezkou a krásnou dívčí tváří – ovál obličeje je týž, stejné jsou oči i nos, všechno se navzájem podobá, ale nějaké okem nepostřehnutelné milimetry ve výsledku všechno kardinálně mění.</p>

<p>Na druhé straně právě tato jemná hranice mezi půvabem a skutečnou krásou ženám umožňuje, aby za pomoci nepatrného množství kosmetiky konaly zázraky.</p>

<p>Dívka chvíli zkoumala mou tvář a pak spokojeně prohlásila:</p>

<p>„Uši už asi neupadnou. Můžete chodit? Je to jen kousek…“</p>

<p>„Samozřejmě!“ prohlásil jsem s přehnanou vehemencí a pokusil se vstát. Dívka mi nastavila rameno – protože i křehce působící funkcionálka může klidně mít fyzickou sílu Ivana Poddubného.</p>

<p>Do koupelny to opravdu nebylo daleko. Jedno patro nahoru a pak cesta krátkou chodbičkou. Během chůze jsem se neustále snažil potlačit nevolnost – líh mi jako ohavná hrouda žbluňkal v žaludku, jako by se tam proměnil v hrst čpavého a vazkého lepidla. Doposud jsem ho pil jen dvakrát v životě. Poprvé jako pubertální chlapec, kterého vzal otec na lov (ano, přesně tak to bylo, takhle vypadal ruský lov, jehož smyslem rozhodně nebylo pobíjení nešťastných zvířátek). Tehdy jsem ovšem dostal jen „maličko cucnout pro zahřátí“ po koupeli v ledové podzimní říčce. Podruhé jsem líh pil už jako úplně dospělý člověk. Společně s několika přáteli jsme si večer dali láhev vodky, zcela přirozeně jsme se rozhodli, že nechat toho by byla škoda, ale jít do supermarketu už se nám nechtělo. Proto jsme si v lékárně s noční pohotovostí hned vedle koupili po deseti rublech několik lahviček s „antiseptickým prostředkem“, což byl hnusně chutnající, ale jak jsme se domnívali, čistý etylalkohol, potěcha to moskevských vožungrů… Nejlegračnější na tom všem bylo, že na zapíjení lihu jsme si ve stejné lékárně koupili minerálku Perrier a jakési velmi čisté a přírodní německé šťávy a že ta minerálka a šťávy byly mnohem dražší než normální vodka. Jenže – buď líh nebyl tak čistý, jak jsme předpokládali, anebo se německé léčivé šťávy po takovém znesvěcení vzbouřily natolik, že s lihem vytvořily jedovaté sloučeniny, takže ráno mnou zmítala taková kocovina, že těžší jsem ještě nezažil, a tak jsem se rozhodl s lihem jednou provždy skoncovat.</p>

<p>Koupelnu měla ta slečna nepředstavitelně luxusní. Dokonce i v této chvíli, zesláblý až k polosmrti, jsem cosi nadšeně zahuhlal: stačilo, abychom vstoupili do zářivé kruhové síně s mramorovými stěnami, bronzovými lampami a obrovskou kruhovou vanou uprostřed, už plnou horké vody a vydechující páru…</p>

<p>„Sundej si slipy a vlez dovnitř,“ nařídila mi. „Já hned přijdu.“</p>

<p>Stydět jsem se ani nemohl, i když se mě zmocnila smutná předtucha, že takovéto svrchovaně pragmatické obnažení možnost nějakých romantických hrátek v budoucnu odbourává už v zárodku. Protože která mladá dáma by se zamilovala do chlapce, co si v její koupelně rozehříval omrzlou zadnici?</p>

<p>Ačkoli – jaké plány s touhle slečnou bych vůbec mohl mít? Ona je celnice-funkcionálka, kdežto já jsem zločinec na útěku… Můžu být rád, když mě neprozradí.</p>

<p>Vlezl jsem do lázně a sténaje blahem jsem se natáhl, jak to jen šlo, tím spíš, že v téhle vaně bylo místa opravdu dost. Po hladině plaval malý vodotěsný ovládací pult. Metodou pokusů a omylů jsem vypnul ve vaně osvětlení (intimní iluminace mi v tuhle chvíli moc neseděla) a pak jsem spustil masáž: ze dna vany vyrazily k hladině řetízky bublinek. Ne snad že by se mě najednou zmocnilo puzení k sladkému životu, ale v té kolotající neprůhledné vodě jsem se cítil nějak jistěji.</p>

<p>Slečna se během několika málo minut vrátila, tentokrát s velkým hrnkem čaje. Vděčně jsem kývl a polkl několik doušků. Čaj byl horký a sladký, s medem. Říká se, že horký čaj veškeré léčebné účinky medu ničí, ale s tím jsem si hlavu nedělal.</p>

<p>„A jakpak se jmenuješ, krajane?“ zajímalo slečnu, která se posadila na kraj vany. Měla na sobě otahané džínsy, poněkud velkou kostkovanou košili a byla bosa. Ve filmech takovéto mladé dámy čekají někde na ranči na kovboje…</p>

<p>„Kirill.“ Řekl jsem si, že lhát nemá cenu.</p>

<p>„To je ale neobvyklý jméno… Krajane.“ Do jejího hlasu se vkradla ironie.</p>

<p>„A jak se jmenuješ ty?“ otázal jsem se podezíravě.</p>

<p>„Marta.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.</p>

<p>„Jméno jako jméno.“</p>

<p>„Jo? A vy v Rusku takový jméno taky máte?“ podivila se Marta.</p>

<p>„Máme. No, moc často se nevyskytuje… Copak ty nejsi Ruska?“</p>

<p>„Já jsem Polka!“ odmítla můj naivní předpoklad málem s rozhořčením.</p>

<p>„A jo,“ přikývl jsem. „To mě teda napadnout mohlo. Protože kromě Rusů a Ukrajinců dokážou do živýho člověka lejt líh už jedině Poláci.“</p>

<p>„Že by mě tahle podobnost těšila, to teda říct nemůžu,“ poznamenala kysele. „Cítíš prsty? Bodá tě v nich?“</p>

<p>Zahýbal jsem prsty nohou. Pak rukou. A přikývl.</p>

<p>„Dobrý. Vypadá to, že to přežiju. Díky, žes mě sem dovedla.“</p>

<p>„Já tě nikam nedovedla.“ Marta vytáhla z náprsní kapsy košile pomačkanou krabičku cigaret a zapalovač. „Přišel jsi sám.“</p>

<p>Zapálila hned dvě cigarety najednou, což bylo poněkud filmové a strojené. Takové věci jsem mockrát viděl ve starých hollywoodských trhácích, ale ve skutečném životě ani jednou. Jednu z těch cigaret mi bez ptaní strčila mezi rty. Dým jsem vtáhl s požitkem, protože naposledy jsem kouřil ještě v Charkově.</p>

<p>Tabák byl silný. Podíval jsem se na krabičku, ale tyhle cigarety jsem neznal, byly polské a zjevně levné.</p>

<p>A teď mi to teprve došlo.</p>

<p>„Já přišel sám?“</p>

<p>„Jo. Zaklepal jsi na dveře a já ti otevřela. No a ty ses hned svalil na podlahu. Proč se ptáš?“</p>

<p>„Vzpomínám si, jak jsem hledal tvou věž a začal jsem umrzat,“ zalhal jsem a ani okem přitom nemrkl. Přesněji řečeno jsem nelhal, ale vyslovil jen část pravdy… „Byl jsem si jistej, že je to moje smrt.“</p>

<p>„Nene, přišel jsi sám.“ Zamyšleně se na mě podívala. Zřejmě vytušila cosi nedořečeného…</p>

<p>„Prosímtě, a mluvíme spolu rusky, nebo polsky?“ zeptal jsem se rychle.</p>

<p>„Rusky,“ odsekal podrážděně. „Jako bys nevěděl, že celník musí s každým komunikovat v jeho jazyce.“</p>

<p>„Nojo,“ přikývl jsem. „Noviny užs četla?“</p>

<p>„Četla.“</p>

<p>„A co budeš dělat?“</p>

<p>Zaškaredila se:</p>

<p>„Jak to máte v těch vašich pohádkách? V lázni si tě vypařím, pak tě pěkně nakrmím a pak si tě, panáčku, sním?“</p>

<p>„Na Babu Jagu teda moc nevypadáš,“ ujistil jsem ji. „Jak je to dlouho, co celničíš?“</p>

<p>„Devět let. Byla jsem tenkrát úplná holka.“ Chlapsky mohutně potáhla z cigarety a se zájmem mě sledovala. „Až se z toho vylížeš, tak si táhni, kam chceš. Držet tě tu nebudu. Ale počítej s tím, že schovávat taky ne!“</p>

<p>„Stejně ti děkuju,“ prohlásil jsem upřímně. „Řekni mi, kam od tebe vedou tyhle dveře?“</p>

<p>„Do Elblągu…“</p>

<p>„To neznám…“ zamumlal jsem. „To je někde tam, co Kimgim?“</p>

<p>„Elbląg je polský město!“ Měl jsem pocit, že teď jsem se jí trošku dotkl. „A dá se odsud jít eště do Janusu, Antiku a na Zemi 16.“</p>

<p>„Co to je, ta Země 16?“</p>

<p>„Už ses zahřál?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Tak pojď. Hoď přes sebe něco…“ Kývla na župany na věšácích a z koupelny odešla.</p>

<p>Jeden ten župan byl ženský, růžový, s mačkaným vzorem. Druhý, pánský, byl sytě modré barvy. Pohledem jsem vyhledal ještě kelímek se zubními kartáčky. Byly dva. Poustevnicky tu Marta rozhodně nežila.</p>

<p>Bez dlouhého ostychu či štítivosti jsem se zahalil do cizího županu a vydal se za Martou. Vana a čaj mě dokonale zahřály a vrátily do života. Zaběhnout stovku bych sice ještě nedokázal, ale opírat se o cizí rameno už jsem se taky nemusel.</p>

<p>Devět let je devět let. Zatímco má věž se pro mě domovem rozhodně stát nestihla, tak Marta tu měla vše útulné a zabydlené. Přízemí původně tvořil prostorný sál jako v mé věži, ale ona si ho rozdělila na dvě místnosti regálovou stěnou, zavalenou nejrůznějšími věcmi – počínaje květináči s krásným pokojovým rostlinstvem, přes krabice a plechovky s nealkoholickými nápoji a pivem až po jakési kusy železa pochybného původu a zmuchlané šatstvo. Tenhle chaos ale dohromady vytvářel pocit příjemné zabydlenosti. Na schodech do prvního patra ležel dlouhý vyšívaný běhoun. Stejné selské koberečky se válely i po podlaze. A pak jsem taky zaznamenal talířek s mlékem – vypadalo to, že tu má kočku…</p>

<p>„Pojď sem,“ nařídila mi Marta.</p>

<p>Přistoupil jsem ke dveřím, na které ukázala. Prudce je rozrazila a řekla:</p>

<p>„To je Elbląg.“</p>

<p>Bezděky jsem se do županu zachumlal ještě spolehlivěji a mírně jsem od dveří poodstoupil. Bylo za nimi večerní město se starobylými domy. Kočičí hlavy, repliky historických pouličních lamp a plně obsazené kavárenské stolky. Dveře vedly na malé náměstí, plné procházejících se lidí.</p>

<p>„To je opravdu útulný,“ přikývl jsem. „Je to v centru?“</p>

<p>„Jasně.“ Marta dveře zavřela a přistoupila k dalším. Pak je s jediným slovem na rtech otevřela: „Janus.“</p>

<p>„To znám,“ broukl jsem při pohledu na sněžné víry. Od dveří začalo citelně táhnout. Při pomyšlení, že teď jsem se v tom ledovém pekle mohl bezmocně a celý ztuhlý válet a zírat zmrzlýma očima kolem sebe, jsem se až otřásl. „Zavři!“</p>

<p>Poprvé na mě pohlédla s lehkým soucitem. Dveře zavřela a jen tak poznamenala:</p>

<p>„To je hnusnej svět. Hnusnej i v létě. A víš, že tam taky žijou lidi?“</p>

<p>Zakroutil jsem hlavou:</p>

<p>„Já slyšel, že Janus je neobydlenej.“</p>

<p>Tentokrát hlavou zakroutila Marta:</p>

<p>„Jednou v létě jsem na řece zahlídla plachtu. Ale ten člun byl chudinka. Úplně jinej než naše. A taky jsou tu divoký…,“ zamyslela se a pak nejistě dodala, „asi kozy. Nejvíc se to podobá kozám. Jednu jsem střelila – stejně stádu nestačila, klopýtala a padala. A v zadnici,“ popleskala se Marta po pevném zadku, „měla šíp. S kostěným hrotem.“</p>

<p>Cosi v jejím hlase mě přesvědčilo. Přes mínění mnoha jiných funkcionálů jsem uvěřil, že na Janusu je život, a dokonce inteligentní bytosti. Že by zvířata táhnoucí po planetě za teplem, jež pronásledují místní divoši? Proč ne? Věční poutníci, pohybující se na pomezí vražedné zimy a úmorného léta, věční vyznavači jara… Ba ne, spíš věční vyznavači podzimu, žijící jen z toho, co jim tento nehostinný svět poskytne. Jací asi jsou, naši bratři ze sousedního světa? Dokázali bychom si navzájem porozumět? A spřátelit se? Mohli bychom jim něčím pomoci a něčemu se od nich naučit?</p>

<p>To ale funkcionály nezajímalo…</p>

<p>Marta jako by četla mé myšlenky:</p>

<p>„Někdy mě napadá, že každej svět ve Vějíři musí bejt obydlenej lidma. Jedině že je ne vždycky vidíme. Některý možná ani nechtěj, abychom je viděli. A když v tom světě nic nepotřebujem, tak nějaký lidi ani nehledáme…“</p>

<p>Přistoupila ke třetím dveřím a zamyšleně u nich postála. Pak se zeptala:</p>

<p>„Byl jsi někdy v Antiku?“</p>

<p>„Ne. Jen jsem o něm něco málo slyšel.“</p>

<p>„Je to komickej svět,“ zasupěla lehce. „Pokud se tam chceš podívat, tak opatrně, aby tě místní neviděli.“</p>

<p>Za třetími dveřmi byl den. Slunečný a teplý. Dveře ústily do úzké uličky, kde stály zděné domy; nebyly z cihel, ale z hrubě opracovaného kamene, s úzkými nezasklenými okny, ale stejně dobře to mohly být střílny nebo větrací průduchy.</p>

<p>„To jsou sklady,“ řekla Marta.</p>

<p>To mě nepřekvapilo. Průchody skoro vždycky vedly do opuštěných míst a dveře na náměstí v Elblągu byly spíš výjimka. Ačkoli… moje věž v Moskvě přece taky nestála někde na periférii. Jak to tak vypadalo, v celníkově rodném světě mohl být průchod kdekoli. Ale do cizích světů se vstupovalo opatrně a do šerých zákoutí…</p>

<p>„Kdo by mě tady asi viděl?“ zeptal jsem se pochybovačně.</p>

<p>„Copak neslyšíš, že zrovna jdou?“</p>

<p>Z uličky se opravdu ozvaly kroky. Kolem dveří, jichž si snad vůbec nevšimli, prošli dva muži: snědý svalovec ve volné bílé haleně a bílých kalhotách a stařeček zahalený do tmavého pláště. Oba byli neznámo proč bosí. Svalovec nesl na rameni dlouhý, nepochybně dosti těžký tubus a připomínal granátometníka z jakési země třetího světa, který si do první linie nese svého vampira či tavolgu. Celkový dojem kazila jen zlatá obruč kolem krku; táhl se po ní složitý rytý vzor a zdobená byla snad i brilianty.</p>

<p>„Co je to za lidi?“ zeptal jsem se ohromeně. Kromě nešťastných obyvatel Nirvány a Kimgimanů, kteří se tolik podobají nám, jsem domorodce z jiných světů ještě neviděl.</p>

<p>„Pán s otrokem,“ vysvětlila Marta. „Tohle je hrobnický skladiště. Moc bohatej asi nebude, protože urna na kosti je sice velká, ale nijak zvláštní, bez parádiček… A eště ke všemu to nejspíš koupil ve slevě.“</p>

<p>Překvapeně jsem na ni pohlédl. Marta se ale tvářila naprosto vážně.</p>

<p>„Otrok byl ten se zlatým obojkem s briliantama?“ upřesnil jsem si.</p>

<p>„No jasně. A co tě na tom zaráží? Je to bohatej otrok.“</p>

<p>„A chudej pán? Copak ten pán nemůže otrokovi jeho peníze sebrat?“</p>

<p>„To nemůže. Zdejší otrokářství je hodně rozvinutý. Otrok se klidně může přecpávat lanýžema a dopřát si foie gras nebo černej kaviár, spát v prachových peřinách, opatřit si vlastní sluhy, vydržovat si milenky…“</p>

<p>„A mít vlastní otroky…“</p>

<p>„Ne,“ odpověděla ostře. „Tak tohle právě nemůže. Protože to je privilegium jedině pro svobodnýho člověka. Je to opravdu zvláštní společnost.“</p>

<p>Podíval jsem se za svalovcem a sešlým stařečkem a zeptal se:</p>

<p>„A vejdou se do tý roury všechny kosti?“</p>

<p>„Vejdou. Ty se semelou na prášek. Nejdřív se tělo nechá sežrat ptákům, liškám nebo rybám – jak si kdo řekne. Pak se kosti seberou, pomelou a nasypou do toho válce. Ten se pak umístí buď na střeše domu, anebo se odveze na hřbitov, to když dům nezdědí pokrevní příbuznej.“</p>

<p>Otřásl jsem se.</p>

<p>„Je to divnej svět,“ přikývla Marta. „Ale nějak si přece jen žije.“</p>

<p>Pak dveře zavřela a vydala se k posledním, čtvrtým. Soudě podle toho, že Zemi 16, jediný svět, na který jsem se ptal, mi nechala jako zákusek, jsem měl očekávat opravdu zajímavou podívanou.</p>

<p>A to jsem ještě netušil, jak zajímavou.</p>

<p>Byly tu jen dvě barvy – červená a černá. K podivuhodně blízkému obzoru se táhla černá popraskaná pláň. Tu a tam se z ní do výše tyčily větrem ohlazené skály z rudého kamene. Ucítil jsem pach síry. Suchý horký vítr ke dveřím přivál černorudý prach.</p>

<p>Temně rudé, skoro šarlatové bylo i nebe. Nízké a tísnivé. Na mraky to nevypadalo, spíš na pevnou blánu, napnutou nějakých sto metrů nad povrchem. Tu a tam tím šarlatovým závojem probleskly výboje – jako by na nebi zuřila němá bouře.</p>

<p>„Pane Bože na nebesích!“ uniklo mi z úst.</p>

<p>Popravdě řečeno mi nic jiného než obrátit se k hypotetickému Nejvyššímu nezbývalo. Jistě, mohl jsem taky sprostě klít. Jenže to se před dámou jaksi nehodí…</p>

<p>„Taky mě někdy napadne, že je to peklo,“ přikývla Marta, která si mou reakci patrně vyložila až příliš doslova.</p>

<p>Pohlédl jsem na ni. Upřeně hleděla na šarlatové nebe. Pak si olízla rty – z rudočerné pláně vanul těžký, vysušující vítr. Tajemně zašeptala:</p>

<p>„Jednou jsem viděla, ale možná se mi to jen zdálo… Jako by z nebe padalo něco bílýho. Něco… něco jako velkej pták…“</p>

<p>„Anebo člověk,“ napadlo mě, protože už jsem tušil, co tam viděla anebo si vymyslela.</p>

<p>„Lidi nemaj křídla,“ odpověděla vyhýbavě.</p>

<p>„To ses nešla podívat?“</p>

<p>„Bylo to hrozně velký. Dvakrát větší než člověk. Vyděsilo mě to.“ Pohlédla na mě a ušklíbla se: „Má se za to, že Země 16 je vulkanickej svět. A doporučuje se tam nechodit. Což platí dokonce i pro funkcionály. Když někdo zašel moc daleko, tak se nevrátil.“</p>

<p>Pláň za dveřmi se zřetelně otřásla. V dálce se pomalu a líně jako obří bílý puchýř vzdula a zase pukla rozkolísaná bublina. Po jedné z rudých skal se rozběhla dlouhá puklina.</p>

<p>V naší věži zemětřesení znát nebylo, ale o to byla celá ta podívaná děsivější.</p>

<p>„Tohle se tu stává často…“ Marta mě najednou uchopila za ruku. „Dávej pozor…“</p>

<p>Na pláni se rozlehl táhlý kvil. Jako by tisíce hlasů splynuly v trýznivém a beznadějném postesku.</p>

<p>„Co tohle asi má bejt?“ vydechla Marta. „No co?“</p>

<p>Polkl jsem. Kvil v dáli utichal. Jako doktor Watson, který se siru Henrymu Baskervillovi snaží vnuknout něco, čemu sám nevěří, jsem poznamenal:</p>

<p>„Vulkány někdy vydávaj hodně zvláštní zvuky…“</p>

<p>Marta se ke mně otočila. Chvilku mi ponuře hleděla do tváře a pak řekla:</p>

<p>„Kdysi jsem viděla ruskej film o psu baskervillským.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny:</p>

<p>„Nezlob se, ale nějak se mi nechce věřit, že bys otevřela dveře do pekel, kde z nebes padaj andělé a pod zemí úpěj hříšný duše.“</p>

<p>Marta chvíli mlčela.</p>

<p>Pak se usmála a dveře zabouchla:</p>

<p>„Máš nervy jako lana. Tohle dostane skoro každýho. Zvlášť když zrovna vybuchne gejzír.“</p>

<p>„Ale co tam tedy dovopravdy je?“</p>

<p>„Spálená pustina. Fumaroly. Gejzíry. Sopky. Strašně těžko se tam dejchá. Jeden,“ na okamžik zrozpačitěla, „jeden vědec říká, že kdysi takhle vypadala i celá naše Země. Jenže pak se mraky rozplynuly a sopky ztichly. Jenže tady se to kdožvíproč nestalo. Je to svět k ničemu. A navíc ozářenej.“</p>

<p>„Jak ozářenej?“</p>

<p>„No radiací. Jako v Černobylu.“</p>

<p>„Tolik?“ zneklidněl jsem. Martě je to jedno, když je funkcionálka, zato já…</p>

<p>„Ale ne, tak hrozný to není. Neboj se. Když tam člověk nežije, nespí tam na zemi a dlouho nedejchá tamní vzduch, tak se to dá normálně vydržet.“</p>

<p>Tím, že jsem chmurné tváři Země 16 nepodlehl, jsem u Marty zřejmě získal pár červených bodíků. V každém případě už se na mě dívala podstatně přívětivěji. A dokonce se zeptala:</p>

<p>„Nemáš hlad?“</p>

<p>„To víš, že mám.“</p>

<p>„Dobře. Tak ti dám dohromady něco na sebe…“ Znovu se zarazila, ale pak pokračovala. „Jestli chceš, zvu tě do Elblągu na večeři.“</p>

<p>„Nejsem zvyklej, aby mě zvala dáma.“</p>

<p>„No a co?“ Měl jsem pocit, že v jejím hlase se zachvělo cosi jako mírné zklamání.</p>

<p>„Budu si zkrátka muset zvykat,“ povzdechl jsem si.</p><empty-line /><p><strong>5</strong></p>

<p>Podobnost města Elblągu s Kimgimem se neomezovala jen na fonetickou příbuznost názvů. Městečko bylo zastavěné domy ve stylu „středoevropská renezance a další časy“. V zásadě je takovýchto měst dost – samozřejmě tam, kde je ušetřila druhá světová válka, kde neoperovala německá děla, ruské kaťuše anebo americké B-sedmnáctky. Přes veškeré snahy restaurátorů je však stáří všech těchto staveb znát. Jakmile odbočíte z turistické trasy, hned narazíte na oprýskanou omítku, rozpadající se cihly, prohnilé trámy a vydrolenou maltu.</p>

<p>Tady ale bylo stejně jako v Kimgimu vše úplně čerstvé. Zbrusu nové. I kočičí hlavy a hrázděné domy v německém stylu. Mezi dvěma takovýmito domy se přikrčila i Martina věžička; z elblągské strany vypadala jako uzoučký dvoupatrový baráček, do jehož fasády se v každém patře vešla jen dvě okna. Jak už to tak bývá, normální lidé si toho domu ani nevšimli, jinak by někdo rozhodně věnoval pozornost jasnému slunečnímu světlu, které se dralo oknem z druhého patra. Marta zřejmě nechala otevřené okno do Antiku…</p>

<p>Seděli jsme s Martou v malé hospůdce, kde ji viditelně dobře znali. S úsměvem nás uvedli do patra, kde bylo jen nějakých pět či šest stolků. Posadili nás k tomu nejhezčímu, s výhledem na náměstí, ukrytému od zbytku místnosti dřevěným paravánem, porostlým popínavými květinami.</p>

<p>Marta se chvíli pobaveně dívala, jak luštím polský jídelní lístek, a nakonec objednala pro oba. Když číšník odešel, zeptala se:</p>

<p>„Ty tomu nerozumíš?“</p>

<p>„V polštině je hodně podobnejch slov,“ zahuhlal jsem, „proto tomu nerozumím. Co jsi objednala?“</p>

<p>„Boršč. Maj tu moc dobrej boršč. Potom vepřový s jabkama. Rybí salát. A k tomu zubrowku.“</p>

<p>„Tak to se ti povedlo! Už dávno jsem chtěl vochutnat polskou kuchyni,“ řekl jsem. A zase jako bych mírně šlápl vedle, protože se ironicky ušklíbla.</p>

<p>„Jo tak pán by chtěl něco lidovýho! Něco autentickýho! No dobře. Tak to ti vobjednáme nejdřív czerninu, pak flaky wolowe…“</p>

<p>„Dost!“ zvedl jsem varovně ruce. „Já jsem náhodou kluk šikovná a takovouhle boudu cejtím na kilometr. Ten boršč je skvělej nápad. A jsem dokonce ochotnej přiznat, že si ho vymysleli Poláci!“</p>

<p>„To si piš, že Poláci,“ přikývla důrazně.</p>

<p>Číšník přinesl karafku s čirou tekutinou, v níž plavalo tenké stéblo.</p>

<p>„Tohle není to, čemu říkáte zubrovka vy,“ poznamenala přezíravě. „Tahle zubrowka je pravá! I s trávou!“</p>

<p>Co je pravda, to je pravda, a tak jsem se nehádal. Zvlášť se svou zachránkyní. Asi musela znát nějakého příšerně protivného Rusa, protože kde by se v ní jinak brala ta nepřetržitá ironie a vzdor?</p>

<p>Zubrowka byla opravdu výtečná – mlčky jsme si dopřáli každý sklenku. A boršč byl přímo špičkový.</p>

<p>„Ráno jsem si dal boršč v Charkově k snídani,“ snažil jsem se zapříst co nejnenucenější debatu. „A teď ho večeřím v Polsku. Mám prostě borščovej den.“</p>

<p>„Na Ukrajině boršč vůbec neuměj,“ vyprskla opovržlivě. „Ten maj od nás, jenže ten náš je lepší.“</p>

<p>Přestože Rusko a Ukrajina už dávno netvoří jeden stát, přece jen se mě to mírně dotklo, a já dokonce zalhal:</p>

<p>„No to nevím. Mně teda ukrajinskej chutnal víc!“</p>

<p>„To z tebe mluví ruskej koloniální komplex,“ ujistila mě. „Každej nezaujatej člověk ti řekne, že v Polsku je boršč nejlepší. A teď si dej slanečka! Chutná?“</p>

<p>„Moc,“ přikývl jsem a žvýkal chuť, kterou od dětství dobře znám.</p>

<p>„To se loví tady u nás,“ ukázala Marta do tmy, jako by kolem zrovna plul rybářský kutr.</p>

<p>„Elbląg leží u moře?“</p>

<p>„No u Baltickýho. Tos nevěděl?“</p>

<p>„A víš ty, kde leží Urjupinsk?“ odsekl jsem.</p>

<p>„Jasně. To je město ve Volgogradský oblasti…“</p>

<p>„Jo – a kdybys nebyla funkcionálka?“</p>

<p>Martě konečně došly zásoby národnostní pýchy a probudila se v ní zvědavost.</p>

<p>„Tos opravdu všechno zapomněl? A všechny funkcionálský schopnosti jsi ztratil?“</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„A jak jsi tedy zabil tu porodní asistentku?“</p>

<p>„Ani nevim…“ hlesl jsem vyhýbavě. „Vlastně o tom nechci mluvit…“</p>

<p>„Seš divnej.“ Marta si zapálila a nabídla i mně. „Takovýho chlápka jsem eště nepotkala…“</p>

<p>„No a znáš hodně funkcionálů?“</p>

<p>Potáhla z cigarety a chvíli mlčela. Pak dost bez nálady řekla:</p>

<p>„Ve městě jsme… tři. Já, Dzesiuk a Kazimierz. Dzesiuk je kuchař. Ne tady, má restauraci na konci města. Kazimierz je krejčí. A dva další bydlej na venkově za městem. Kwitasz, řezník. A Krzysztof je policajt. Země 16 je neobydlená, Janus přísně vzato taky a funkcionály tam každopádně nemaj žádný. V Antiku žije Saul. Je to sklář-funkcionál. Otrok. Výbornej chlap…“ Vteřinové zaváhání mi prozradilo, že ji se Saulem spojuje něco víc, než že se znají. „Ale má hodně práce.“</p>

<p>„To není zrovna moc,“ shrnul jsem řečené.</p>

<p>Teprve teď jsem pořádně pochopil, jak musí funkcionály škrtit obojek, jímž jsou připoutáni ke své funkci. To já si žil jako v bavlnce – kolem celá obrovská Moskva, a hned vedle Kimgim, a k tomu Rezervace, prostě jak moderní megalopole, tak kouzelné městečko, jako vystřižené z Verneových či Dickensových knížek, a k tomu navíc teplé vlídné moře. Kdežto tihle funkcionálové rozházení po malých městečkách nebo na vesnici museli být opravdu nešťastní.</p>

<p>Jako Vasilisa ve své kovárně.</p>

<p>Nebo Marta ve své věži.</p>

<p>„A pak tu bejvá eště porodní asistent,“ dodala najednou. „Co dělá z lidí funkcionály. U nás v Evropě je to chlap.“</p>

<p>„Taky žije někde poblíž?“</p>

<p>Překvapeně se na mě zadívala:</p>

<p>„Ne. To je přece jedno, porodní asistenti se můžou pohybovat, jak chtěj! On vlastně žije jednou ve Francii, jindy v Německu a tu a tam se objeví i tady. To on ze mě udělal funkcionála.“</p>

<p>„Kolik je ti?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, že se ptám, ale…“</p>

<p>„Kolik bys mi řek?“</p>

<p>„Dvacet.“</p>

<p>„Přesně.“</p>

<p>„A to už jsi devět let funkcionál?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>Najednou jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Nevím proč, ale byl jsem si jistý, že funkcionál se dá udělat jen z dospělého. Co asi cítila jedenáctiletá holčička, kterou najednou přestali poznávat rodiče, sousedi i učitelé? Jak asi vyrůstala ve městě, kde znala každou uličku a každý krámek? Co ji asi napadalo, když potkala matku či otce?</p>

<p>„A přesně proto tě neprozradím,“ řekla najednou Marta, „i když jsi vrah. Tebe se přece taky nikdo neptal, jestli chceš bejt funkcionálem, nebo ne, co?“</p>

<p>„To neptal,“ přisvědčil jsem. „A díky. Dlouho tě otravovat nebudu. Jestli je to možný, tak u tebe dneska přespím a pak hned pryč.“</p>

<p>„Možný to je,“ pohlédla mi do očí. „Klidně u mě přespi.“</p>

<p>V následujícím okamžiku se však její pohled zcela proměnil. Popadla mě za rameno a otočila k oknu.</p>

<p>„Dívej… Vidíš toho chlapa na náměstí?“</p>

<p>Mezi námi a Martiným domem skutečně stál nějaký muž. Vypadal, jako by se rozmýšlel, zda se má vydat ke vchodu do domu nebo k restauraci.</p>

<p>„To je Krzysztof Przebysziński,“ řekla Marta.</p>

<p>„Policzajt?“ otázal jsem se a s hrůzou si uvědomil, že začínám polsky šišlat i tam, kde to naprosto není zapotřebí. Marta si toho naštěstí buď nepovšimla, anebo v sobě najednou našla tolik taktu.</p>

<p>„Jo. A umí vycejtit, kde zrovna jsem…“</p>

<p>Policajt s významně šeplavým jménem se mezitím vydal k celnici.</p>

<p>„Rozhod se, že mi dá trochu času,“ poznamenala Marta. Podívala se na mě, skousla si ret a s povzdechem řekla: „Takže s tím spaním ti to nevyjde. Bohužel.“</p>

<p>„A pustí mě?“ zeptal jsem se a kývl směrem k policajtovi.</p>

<p>„Ne. Jeho funkcí je chytat delikventy.“ Vstala a vzala mě za ruku. „Poběž…“</p>

<p>Naproti nám okamžitě vykročil poplašený číšník. Jeho slovům jsem nerozuměl, ale soudě podle tónu se vyděsil, že nejsme spokojeni s obsluhou. Marta mu ale něco rychle řekla, a on nám otevřel dveře do zázemí restaurace. Po úzkých a strmých schodech jsme seběhli do přízemí, protáhli se chodbičkou kolem kuchyně, odkud zaznívaly zvuky řinčícího nádobí a linuly se svůdné vůně. Číšník se za námi díval. Další dveře, tentokrát na zadní dvorek, byly otevřené. U kontejneru s odpadky se tam povaloval toulavý pes a tlapou přehraboval hromádku zbytků nasypanou na noviny. Tady už byly cítit jiné pachy. Vládl tu kyselý smrad, který nedokázal utlumit ani začínající jemný deštík. Nedaleko odsud se vinula mělká říčka s kamenným nábřežím a širokým, viditelně naddimenzovaným mostem.</p>

<p>„Běž támhle!“ ukázala Marta rezolutně k mostu. „Krzysztof už je skoro na hranici svejch možností. Stačí kilometr, a nedostane tě.“</p>

<p>„Jenže co dál?“ zeptal jsem se. „Nemám ani papíry, ani prachy…“</p>

<p>Marta vrazila ruku do kapsy. Vyhrábla hrst mincí a tenký svazek bankovek, sevřený stříbrnou sponou. K tomu přidala pomačkanou krabičku cigaret se zapalovačem a broukla:</p>

<p>„Podej Rusákovi prst, a uhryzne ti celou ruku… Na!“</p>

<p>„Něco si nech, musíš eště zaplatit.“</p>

<p>„Mě tu všichni znaj. Proboha nestůj jako solnej sloup a utíkej!“</p>

<p>„Tak mi aspoň poraď!“ probudila se ve mně snad neomalenost, snad paličáctví. „Kam jako mám utíkat?“</p>

<p>Marta pohodila hlavou:</p>

<p>„Musíš přes most! Až přijdeš na nádraží, tak si sedni na vlak do Gdaňska! Tam jsou hned tři průchody a dostaneš se odtamtud do tý tvý Moskvy a vlastně kamkoli. Ale hlavně utíkej!“</p>

<p>„To je ale den – dyť mě dneska zahání už druhá ženská!“ posteskl jsem si málem vážně. „Díky… já se jednou vrátím. Určitě. A pak zvu do hospody já tebe.“</p>

<p>Jen pokrčila rameny. Mně se ale ten celodenní zběsilý rytmus opravdu nelíbil. A loučení s Martou jsem si představoval rozhodně jinak!</p>

<p>Otálet dál by ale opravdu byla hloupost.</p>

<p>Otočil jsem se a rozběhl se k mostu. Pes, který zrovna ve zbytcích objevil nějaké opravdu chutné sousto, za mnou s plnou tlamou štěkl.</p>

<p>Dneska fakt nemám den, pomyslel jsem si. Psi na mě nikdy neštěkají, ani toulaví. Protože cítí, že je mám rád…</p>

<p>Most na tak malou říčku a tak malé město opravdu vypadal příliš mohutný a pompézní. Stejně jako katolický chrám, který se vynořil po mé pravici.</p>

<p>Není třeba zrovna v tomhle ono evropské tajemství, které Rusko pro sebe stále neumí rozluštit? Dělat všechno alespoň o trochu lepší než je třeba. Trochu větší. Trochu pevnější. Trochu hezčí.</p>

<p>Přeběhl jsem přes most a dovolil si podívat se zpátky. Marta už tam nebyla, asi se vrátila do restaurace. Zkusí toho policajta zdržet? Maximálně ho na minutku na dvě zabaví. Třeba mě ten policajt ani chystat nechce a nutí ho jen jeho funkce. Možná že mě bude pronásledovat o něco pomaleji, než by mohl. I když… Co já pro něj jsem? Za prvé Rusák, což v Polsku není zrovna doporučení. A za druhé uprchlý funkcionál, což mi popularity v jeho očích taky nepřidá.</p>

<p>Na druhé straně je zvláštní, že vražda „porodní asistentky“ hraje pro mě. Protože se ukazuje, že tuhle kategorii nemá v lásce nikdo…</p>

<p>Tohle město bylo opravdu malé. Hned za mostem se táhla pole, buď pro malou úrodnost nechaná ladem, anebo tak jen (s ohledem na podzimní čas) vypadala. Zcela rusky se tvářila hromada zrezivělého šrotu a o kousek dál stoh ojetých pneumatik a shnilých prken. Jen silnice mezi poli byla slušně vyasfaltovaná a mně se po ní dobře utíkalo. Místo mého promoklého šatstva mě Marta vybavila tím samým, co na sobě nosila ona: džínsami, maratonkami a silnou kostkovanou košilí, zkrátka takovým venkovským stejnokrojem jedenadvacátého století. Když si něco takového obléknete, je to totéž, jako když jste neviditelní. Na všem jsou samozřejmě značky světoznámých firem, ale ušité to zřejmě bude v Polsku.</p>

<p>Ubíhal jsem lehkým klusem ve světle měsíce dál a dál od města. Daleko přede mnou už jako vánoční elektrické girlandy na stromeček zářila světla – buď podél silnice, nebo podél železniční trati. Studený vzduch byl čistý a chladný, s lehce hořkou vůni tlejícího listí a vzdáleného dýmu. Takovýhle vzduch najdete jedině za podzimní noci někde daleko za městem.</p>

<p>Z toho nočního úprku na mě vanulo jakési nepříjemné déjà vu. Vybavil jsem si Illan, prchající před Cajem. I sebe samotného, jak jsem se teprve včera (až se tomu nechce věřit!) ukrýval před komandem ze Smyčky.</p>

<p>Zpomalil jsem do kroku a zapálil si. Vypadá to, že Marta místního policajta přemluvila, aby se zase tolik nesnažil. Asi tři minuty jsem se dál blížil k lampám, pokuřoval a přemítal, kam se vydat, zda do Gdaňska či rovnou do Varšavy, kde bude celníků určitě víc. Přes normální lidskou hranici se bez pasu a víza v žádném případě nedostanu. Jedině že bych si podle návodu ze starých špionážních filmů přivázal na ruce a nohy kravská kopyta a po čtyřech vyrazil přímo přes pohraniční kontrolní oranici…</p>

<p>Kdepak, ono není náhodou, když se říká, že kouření je životu nebezpečné! Spíš intuitivně jsem se ohlédl.</p>

<p>Pan policista s velmi polským jménem a příjmením měl i odpovídající zevnějšek – docela jako polský „pan“ ze starých karikatur a ilustrací.</p>

<p>Přitom se ovšem za mnou řítil známým, jakoby mechanickým během policajtů-funkcionálů. Dobře stavěný, s tuhým bříškem, nadýchanými kníry a krátkýma nožkama.</p>

<p>Vyrazil jsem znovu jako o závod. Nedokouřená cigareta skončila v prachu, vítr přestal být vlahý a byl spíš horký. Já blb… Já idiot… Takhle zaváhat…</p>

<p>„Haló! Poslyš, chlapče!“</p>

<p>Měl jsem dojem, že ten hlas slyším z dálky. V běhu jsem se ohlédl – a zůstal jsem stát.</p>

<p>Pan Krzysztof Przebysziński stál uprostřed silnice, jako by náhle narazil na průzračnou zeď.</p>

<p>A vida!</p>

<p>Ušklíbl jsem se a líným krokem se vydal zpátky. Zastavil jsem asi dvacet metrů od policajta. Pan Krzysztof ponuře přecházel sem a tam, asi jako hladový tygr za mříží zoologické zahrady.</p>

<p>A mříž tu opravdu byla, jen byla neviditelná. Respektive ne mříž, ale řetěz u psí boudy. Prokletí každého funkcionála.</p>

<p>„Tak jakpak jsme daleko vod funkce?“ otázal jsem se rozšafně.</p>

<p>„Jedenáct kilometrů a šest set dvacet metrů,“ odpověděl posmutněle.</p>

<p>„To se stane,“ přikývl jsem. „Copak, chtěl ses na něco zeptat?“</p>

<p>„Jářku, pojď blíž,“ zkusil to policajt.</p>

<p>Místo odpovědi jsem se vyzývavě rozesmál. Vytáhl jsem další cigaretu a zapálil si.</p>

<p>„Mládenče, jak že se to…“</p>

<p>„Kirill!“</p>

<p>„Stejně tě chytí!“ Pan Krzysztof se poplácal po kapsách. „Nemáš náhodou ještě jednu cigaretku?“</p>

<p>Vytáhl jsem z krabičky polovinu zbylých cigaret. Do krabičky jsem vložil kamínek, co jsem sebral u silnice, a hodil ji policistovi.</p>

<p>„To až uráží, ta nedůvěra!“ posteskl si. „Určitě se musíš…“</p>

<p>„Stydět?“ zajímalo mě.</p>

<p>Krzysztof si povzdechl a přidřepl. Zapálil si a trpce pronesl:</p>

<p>„To ne, ale opravdu tě stejně dostanou… Když člověk vyvede něco takového, tak před tím nikam neuteče. A navíc ses postavil vlastním lidem!“</p>

<p>„Proboha co to plácáš?!“ nevydržel jsem to. Taky jsem přidřepl. „Vy všichni jste jen figurky! Ovládaný z jinýho světa!“</p>

<p>„Z jakého?“</p>

<p>„Ze Země 1, ze Smyčky. Tam se připravujou sociální experimenty v jinejch světech.“</p>

<p>„Vida, to jsem nevěděl,“ zamračil se Krzysztof. „Že bychom šli zpátky do hospody? Posadíme se a ty mi to pěkně všechno vyložíš. Že by s námi skutečně ve vlastním zájmu manipulovali nějací mizerové? No tak, jsme přece oba Slovani!“</p>

<p>Buď jsem od přírody tak naivní, anebo policajti umějí být tak přesvědčiví, ale tenhle návrh jsem několik vteřin promýšlel.</p>

<p>A teprve pak jsem se rozesmál:</p>

<p>„Tos trochu přehnal, to s tou slovanskou jednotou!“</p>

<p>„To ano,“ připustil otráveně Krzysztof. „Ale říkal jsem si: A co když to zabere?“</p>

<p>Nějaký čas jsme takhle dřepěli proti sobě a kouřili. Pak jsem řekl:</p>

<p>„Já asi pudu. Vyřiď svýmu velení, že do nějakýho konfliktu se nehrnu, ale rozhodně se nevzdám.“</p>

<p>„Vyřídím,“ souhlasil – až nečekaně snadno – policajt Krzysztof.</p>

<p>„Ten obojek škrtí, co?“ otázal jsem se ještě.</p>

<p>„To škrtí.“ Krzysztof vstal. „Proto vždycky předstírám, že řetěz už je úplně napjatý. Ale v zásobě mám třeba ještě sto metrů.“</p>

<p>Taky jsem vyskočil a napjal svaly. Stihnu to? Určitě!</p>

<p>„Tak si mě chyť, pokud to zvládneš.“</p>

<p>„A dobré je taky,“ uculoval se potutelně Krzysztof, „když se pásma jednotlivých policajtů alespoň trochu překrývají. Aspoň trošičku. Protože to se pak dají dohromady tři – a dostanou jakéhokoli samolibého blbečka.“</p>

<p>Obklíčili mě z tří stran. Cestu do Elblągu blokoval Krzysztof, silnici, po níž jsem ustupoval já, nějaká žena středních let s velmi drsnou tváří autobusové průvodčí a konečně přímo z polí se sem graciézními skoky blížil vytáhlý hubený mladík.</p>

<p>Rovnou ale bylo jasné, že mládí a subtilní konstrukce mu nezabrání v tom, aby mě nerozválcoval na kobereček, nevyklepal o koleno a nehodil přede dveře.</p>

<p>A dokonce i kdyby se laskavá slečna Marta rozhodla, že mi pomůže, jak to dělají všechny sympatické slečny ve všech hollywoodských akčních filmech, když už je hlavní hrdina na lopatkách, tak by seřezali mě i ji a oba nás postavili do kouta.</p>

<p>Tři policajti, to není žádná legrace.</p>

<p>Vyrazil jsem do polí, protože jsem počítal s tím, že se protáhnu mezi ženskou a mladíkem, kdežto Krzysztofa že přidrží obojek. Nepočítal jsem ovšem s jedním – že i když policajt nemá střelnou zbraň, protože jí téměř opovrhuje, rozhodně to neznamená, že je nebezpečný jen zblízka.</p>

<p>Krzysztof mávl rukou – a kamínek, zrovna ten, co jsem z nadutosti vložil do krabičky cigaret, mě zasáhl přesně pod koleno. Noha se mi okamžitě podlomila a já se svalil. Chodidlo a holeň jsem necítil, jen mě v nich bodalo, jako by mi někdo strčil nohu do ledové tříště.</p>

<p>„Já ti říkal, že nám neutečeš!“ křikl na mě vyčítavě Krzysztof. „Tak pročs mě donutil tě zmrzačit? To si myslíš, že jsme nějací netvoři? Myslíš si, že nám je to příjemné?“</p>

<p>Pomalu se nade mnou sešli; já se strašlivě šklebil, ovšem ne bolestí, protože noha nebolela, jen jsem ji necítil, nýbrž bezmocí a studem. Pak se nade mě sklonily tři temné skvrny zvědavých tváří. Co mě to taky napadlo – kouřit, jako by se nechumelilo?! Jestli se z toho vymotám, tak je s kouřením konec! Namouduši konec!</p>

<p>Mladík mě lehce šťouchl do boku. Za to si ovšem od Krzysztofa okamžitě vysloužil pohlavek:</p>

<p>„Co to děláš? Copak takhle se chová kulturní člověk?“</p>

<p>„Zkouším, jestli to na nás jen nehraje,“ odsekl dotčeně mladík.</p>

<p>„Na mě nikdo nic hrát nebude,“ prohlásil hrdě Krzysztof. „Pokud ti to není známo, tak dokážu na dvacet metrů ocelovou kuličkou prorazit dveře od auta! Naskrz!“</p>

<p>Podal mi ruku:</p>

<p>„Vstávej.“</p>

<p>Už jste někdy měli příležitost válet se u nohou tří osob, které vám rozhodně nejsou nakloněny? I když to zatím třeba nevypadá na to, že vám vzápětí hodlají zpřelámat žebra…</p>

<p>Možná že ano, tak neobvyklé to zase není. V tom případě si jistě uvědomujete, že to rozhodně není žádné potěšení. Pokud se vám to nestalo, můžete mi na slovo věřit. A nesnažte se vyzkoušet si to.</p>

<p>„Vstávej,“ opakoval znovu Krzysztof. „Snad vidíš, že na tebe jdeme po dobrém…“</p>

<p>Jistě, já bych klidně vstal. Co mi zbývalo?</p>

<p>Nakonec bych dostal od mladíka pár kopanců, a hned bych byl na nohou.</p>

<p>Jenže přesně v tomhle okamžiku se na pozadí temného nebe mihla dlouhá světlá tyč – a přetáhla pana Krzysztofa po týle. Poprvé v životě jsem se přesvědčil, že když někomu lezou oči z důlků, nemusí to nutně být jen expresivní slovní obraz. Pan Krzysztof ty oči vyvalil a ztěžka žuchl na zem. Tyč mezitím opsala ještě jeden kruh, prudce narazila na mladíkovu tvář, zlomila se, načež zbylý úlomek praštil do temene i ženskou.</p>

<p>S obtížemi jsem se v obklíčení tří nehybných těl posadil. Když jsem si uvědomil, jak životaschopní jsou funkcionálové, obzvlášť policisté, musel jsem uznat, že ty rány byly mistrovské.</p>

<p>„Hajzle,“ zahučel jsem ponuře při pohledu na muže držícího v ruce úlomek tyče. „Ty jsi přece hajzl!“</p>

<p>„Tak člověk ho zachrání, a nakonec je hajzl!“ rozhořčil se Koťa a narovnal si brýle. „Jen se na něj podívejte, na nevděčníka!“</p>

<p>Jenže dívat se neměl kdo – všichni policajti byli v bezvědomí.</p>

<p>„A proč tak primitivně?“ zeptal jsem se zamračeně. „Kusem dřeva do šišky… Při tvejch možnostech… Ty kurátore!“</p>

<p>„O možnosti nejde,“ odhodil úlomek Koťa. „Nic není spolehlivější než správnej dřevěnej obuch! A jesli tomu nevěříš, tak počkej, až se z toho seberou, a zeptej se jich!“</p>

<p>„No, to bych radši….“ Pokusil jsem se vstát, ale nezbylo mi než se o Koťu opřít. „Kruci, nohu v koleni asi neohnu.“</p>

<p>„Omluvíš se mi za ty sprostý nadávky?“ zeptal se Koťa.</p>

<p>„Ani za nic! Dyťs mě chtěl uškrtit!“</p>

<p>„To jsem si moh myslet…“ Koťa mávl rukou a přímo před ním se ve vzduchu rozsvítil složitý ornament. „Tak pojď.“</p>

<p>„Jo? A kam?“ čertil jsem se dál, přestože ta drsná ženština zasténala a pohnula se.</p>

<p>„Ke mně domů.“</p>

<p>Na vybranou jsem věru neměl. Opřel jsem se co nejspolehlivěji o Koťovo rameno a vstoupil do zeleně světélkujících písmen, připomínajících futuristický reklamní slogan.</p><empty-line /><p><strong>6</strong></p>

<p>Nejlépe člověku porozumíme, když přijdeme k němu domů. Měl jsem známého, jehož všichni považovali za pobudu – byl schopen týden běhat po návštěvách, motat se na mejdanech, kde nikoho neznal, spát na podlaze přikrytý špinavým ručníkem a živit se lacinými rybičkami v tomatové šťávě a loňskými zplesnivělými suchárky. Ostatně i při tomto způsobu života si neustále uchovával jistou vnější noblesu a rozhodně se neopíjel, takže jeho životní styl všichni hodnotili jako důsledek skoro patologické nenáročnosti.</p>

<p>Jaký ale byl můj údiv, když jsem se poprvé podíval k němu domů. Malá dvougarsonka, kterou ten mládenec získal po své babičce, zesnulé v požehnaném věku, byla skvěle opravená a upravená, ne snad podle evropských norem, což bývá dražší než byt samotný, ale ty úpravy na druhé straně rozhodně nebyly ani dílem party ožralých moldavských melouchářů. Drahá dřevěná okna s vakuovými dvojskly, na podlaze místo nějakého laminátového šidítka sice obyčejné, ale klasické parkety, přičemž nikoli nalakované, ale napuštěné voskem! Veškeré zařízení moderní, pečlivě udržované a vkusné, až byste si mohli pomyslet, že tu nebydlí novinář živící se psaním o všelijakém počítačovém harampádí do odborných časopisů, ale mladý nadaný návrhář. Kuchyň ohromovala obrovským sporákem s řadou inteligentních varných a pečicích režimů a prostornou troubou, přičemž bylo znát, že tenhle kus domácnosti rozhodně nezahálí. Definitivně mě ovšem dorazil obrovský temperový portrét babičky, namalovaný s nevšedním talentem a visící na zdi v krásném rámu. Což bylo rovněž dílo „pobudovo“.</p>

<p>Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že lidi nikdy nebudu posuzovat dřív, než se ocitnu u nich doma.</p>

<p>U Koti jsem byl nejednou a měl jsem dojem, že ho znám jako své boty. Jenže mělo smysl něco takového tvrdit i poté, až se ukázalo, že můj starý kamarád je nejen funkcionál, ale navíc kurátor, tedy jakýsi funkcionálský přednosta planety Země?</p>

<p>Neznámo proč jsem si od začátku myslel, že se neocitneme v Koťově moskevském bytě, ale někde úplně jinde. Musím říct, že tentokrát mě tušení nezklamalo.</p>

<p>Na samotném přesunu nebylo nic podivuhodného. Jako by člověk vstoupil do otevřených dveří, či maximálně prošel celním průchodem z jednoho světa do druhého. Žádná krutá muka ani naopak rajská slast, doprovázející podle autorů sci-fi románů nulapřepravu, hyperpřechody a další podobné fantastické dopravní vymyšlenosti.</p>

<p>Prostě jsme zmizeli ze silničky u malého polského města a ocitli se někde úplně jinde.</p>

<p>Musím říct, že na sprosté nadávky si moc nepotrpím.</p>

<p>Tentokrát jsem ale láteřil jako špaček – ne snad proto, že bych byl zaskočen, spíš z ostré bolesti v uších. Musel jsem několikrát mohutně zívnout, aby mi v nich odlehlo. Teprve pak jsem si uvědomil, že zkušený Koťa přesun absolvoval s doširoka otevřenými ústy.</p>

<p>Stáli jsme uprostřed kulatého mramorového altánu. Nad hlavou se nám vznášela kopule, na první pohled také z mramoru, a to tak tenkého, že byl průsvitný jako matové sklo. Kopule spočívala na tmavozelených sloupech, pokrytých spirálovitými ornamenty. Podlaha byla také mramorová, zelenobílá.</p>

<p>Nejvíc ovšem ohromovala krajina kolem.</p>

<p>Vysoké hory se sněhovými čapkami na vrcholech. Zapadající slunce přisvítilo lehká vlákna mráčků do růžova, šeříkova a fialova. Vzduch tu byl studený a řídký.</p>

<p>„Nejsme náhodou na Marsu?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„To musíš vědět ty, já na Marsu nikdy nebyl,“ zamumlal Koťa. „Kúrňa… Ale kosa tu teda je… Jsme v Tibetu.“</p>

<p>„Že by Šambala?“ zkusil jsem zažertovat.</p>

<p>„Jo,“ přikývl Koťa. „Pojď… je tu hrozná zima.“</p>

<p>Promrzali jsme opravdu až na kost. Pořád ještě opřený o Koťu jsem vyšel z altánu ven. Dolů po strmém srázu klesalo do skalnaté doliny mezi horskými hřebeny kamenné schodiště. Tam se za vysokou, rovněž kamennou stěnou tyčily jakési stavby. Stavební kámen byl ryšavý a staletími ošlehaný, maličká okénka připomínala spíš střílny. Že by buddhistický klášter?</p>

<p>„Není tohle klášter?“ zeptal jsem se proto.</p>

<p>„Ne tak docela. Je to oficiální rezidence kurátora v našem světě.“</p>

<p>Pohlédl jsem na něj a zakroutil hlavou:</p>

<p>„Ale stejně seš hajzl…“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Jako bys nevěděl, jak strašně jsem se chtěl podívat do Tibetu!“</p>

<p>Koťa si zakroutil ukazovákem u spánku.</p>

<p>„Ty jsi fakt cvok… Pojď dolů, nebo tahle tvá návštěva Tibetu bude první, ale zároveň taky poslední.“</p>

<p>Opřený o jeho rameno jsem se začal belhat dolů. Koťa supěl a funěl, jako by vůbec nebyl vybaven funkcionálskou silou. Přetvařovat se umí, pacholek…</p>

<p>Najednou mě napadlo, že se na něj vlastně nezlobím a že mě žádný pocit křivdy nepronásleduje. Jako by se mě vůbec nepokoušel zabít. Jako by on sám nebyl odpovědný za všechen ten skandál, co se odehrával se mnou a kolem mě…</p>

<p>Ale je za to opravdu odpovědný?</p>

<p>Jak já mám vědět, kdo nebo co je to ten kurátor? Co vlastně zmůže a co ne? Jaký „obojek“ má asi on?</p>

<p>„Budem si spolu muset vážně promluvit, Koťo,“ řekl jsem.</p>

<p>„To jo,“ odpověděl provinile. „Já to přece uznávám…“</p>

<p>„Nejradši bych tě nakop tak, abys z Tibetu doletěl až do Pekingu,“ zasnil jsem se. A zároveň pocítil, jak sebou Koťa trhl. „Copak, bojíš se?“</p>

<p>„Trochu jo,“ přiznal se. „A co žes nezmlátil ty bratry Lechy? Jako mě v autě…“</p>

<p>„No… v zájmu snižování mezinárodního napětí. A předcházení konfliktům. Prostě aby se jich to nedotklo.“</p>

<p>Koťa vyprskl:</p>

<p>„Ježíš tak promiň! To já netušil, jinak jsem tě na tý silnici nechal… Drž se pořádně!“</p>

<p>Na jednom zledovatělém schodu jsem uklouzl a málem sletěl dolů. Koťa mě jen s obtížemi zadržel. Pak se zastavil a smutně poznamenal:</p>

<p>„Tak kde ty kreténi zase vězej? Že by zase točili těma svejma kolama? Kolikrát jim mám říkat, že jeden musí vždycky hlídat altán!“</p>

<p>„Jaký kreténi, jaký kola?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Jako by místo odpovědi na mou otázku se dveře největší budovy otevřely. Z nich se jako oranžové pomeranče vykutáleli tlouštíci ve volných hábitech.</p>

<p>„A tys říkal, že to není klášter!“ poznamenal jsem vyčítavě.</p>

<p>„Já náhodou řek, že ne tak docela,“ opravil mě Koťa. „Něco dělat musej, ne? Protože já jsem totiž pro ně něco jako…“</p>

<p>„Buddha?“ otázal jsem se zvědavě.</p>

<p>„To ne. Ale něco jako světec, který se jim snaží co nejvíc přiblížit,“ prohlásil hrdě Koťa.</p>

<p>„Jo tak. Světec. Holčička a její pes,“ broukl jsem tiše.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Ale nic, nic. Když světec, tak světec. Premiantka a tělocvikář.“</p>

<p>Tentokrát mě slyšel dobře. A k mému velkému zadostiučinění zrozpačitěl.</p>

<p>Mniši s leskle vyholenými lebkami už se k nám blížili. Jejich oranžové tógy jako by v podvečerním šeru zářily.</p>

<p>„Tak, tak…“ Koťa jim zamával na pozdrav. Pak cosi hrdelně vykřikl, oni mu odpověděli a několik mnichů se vrhlo zpátky. Načež mi Koťa sdělil: „Ty nejzdatnější jsem poslal, ať nám připravěj horkou koupel. Nevím jak ty, ale já jsem celej prokřehlej.“</p>

<p>*</p>

<p>Asi za půl hodiny už jsem seděl po krk v horké vodě nalité do vysoké dřevěné kádě a z hliněné misky pil spalující nápoj, o němž Koťa tvrdil, že je to tibetský čaj. Na pohled ta hnědozelená olejnatá břečka připomínala spíš rosol. A na chuť… Tak to ano, to vypadalo na silný čaj, do nějž kdosi přejícně přidal sádlo a sůl a pak z toho všeho ušlehal hustou suspenzi. Jsem si jist, že doma bych nepozřel ani hlt. Ani ze zvědavosti. Dokonce ani v nějaké módní restauraci.</p>

<p>Tady mi ale tenhle nápoj šel k duhu.</p>

<p>Vedle mě stála ještě jedna káď, v níž se hřál Koťa, také s miskou v ruce. Upíjel z ní s pomlaskáváním a nadšenými vzdechy, které mi připadaly trochu přehnané.</p>

<p>Místnost, kam nám postavili „vany“, byla malá, s nízkým začazeným stropem. Všechno tu bylo tmavé – stářím, od kouře a od zažrané špíny. Podlahu, jak se mi alespoň zdálo, tvořila na kámen udusaná hlína lehce posypaná jakýmisi sušenými travami. Anachronicky tu působily jedině veselé gumové koupelnové koberečky vedle kádí – celé růžové, s kachňátky a rybičkami. A samozřejmě i obludný agregát čínské výroby obsahující lampu, malý černobílý televizor, rádio a ještě nějaké další hloupůstky. Lampa bíle svítila a televizor taky běžel, i když ukazoval jen atmosférické poruchy. Rádio pochrochtávalo a čas od času vyplivovalo jednotlivé neartikulované zvuky:</p>

<p>„Si…baj… sem… ic… ka… ec…“</p>

<p>Inu – Čína…</p>

<p>Pak se tu vynořili Dava a Mimar, což byli ti „nejzdatnější mniši“. Každý přinesl vědro horké vody, již začali pomalu přilévat do kádí. Pak Mimar (ačkoli – možná to byl naopak Dava) vytáhl šedý váček, rozvázal ho a do vody přisypával jakési drcené suché byliny.</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Starobylá tibetská medicína. No co se díváš tak podezíravě, já to nevím! Nějaký místní lektvary. Pro vůni nebo možná i pro zdraví…“</p>

<p>„Jak jinak se já na tebe asi můžu dívat?“ Pokrčil jsem rameny. Mniši, stále stejně odevzdaní a nemluvní, mezitím odešli. „Celou tu dobu, co tě znám, jsi mi jenom lhal! Hrál sis na obyčejnýho člověka! A pak ses pokusil mě zabít! Můžeš mi to nějak vysvětlit?“</p>

<p>„To můžu,“ odpověděl mi nezvykle vážně. Načež se na okamžik odmlčel a dodal: „Ptej se a já ti budu odpovídat.“</p>

<p>To se lehko řekne – ptej se! V hlavě se mi nahromadila taková spousta otázek, že jsem zpočátku nevěděl co dřív. Koťa trůnil ve své kádi a trpělivě čekal.</p>

<p>„Kolik je ti let?“ zeptal jsem se úvodem.</p>

<p>„Proč tě zajímá zrovna tohle?“ užasl Koťa. „Už jsem ti přece řek, že víc, než to vypadá.“</p>

<p>„To si vzpomínám. Ale konkrétně! Kolik přesně ti je?“</p>

<p>Koťa nosem hlučně vtáhl vzduch. Zaklonil hlavu tak, až temenem narazil na okraj kádě. A chmurně mi sdělil:</p>

<p>„Devětačtyřicet.“</p>

<p>Nevím proč, ale hned jsem mu to uvěřil.</p>

<p>„Dvě světový války a revoluce,“ poznamenal jsem jedovatě. „Ty kurátore… Tak ty jsi nakonec jen o čtvrtstoletí starší než já! Proč jsi kecal?“</p>

<p>„Kurátor má bejt starej,“ řekl Koťa. „Starej, moudrej a zkušenej. Kdežto já se kurátorem stal teprve před třiadvaceti lety, tak jak by si mě mý okolí mohlo vážit?“</p>

<p>„Jak ses tím kurátorem stal?“ položil jsem další otázku, i když už jsem začínal tušit co a jak.</p>

<p>Koťa si povzdechl. Sejmul si brýle, neznámo proč je opláchl v horké vodě a pak je pověsil na hranu kádě.</p>

<p>„No tak!“ pobídl jsem ho.</p>

<p>„Já… Mě taky vymazali. Jeden porodní asistent ze Smyčky, jenže ten teď nepracuje tady u nás, ale v jiným světě…“ Odmlčel se. „Stal jsem se funkcionálem… Ne aby ses smál… funkcionálem-hudebníkem.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„No hudebníkem.“</p>

<p>„Houslistou?“ otázal jsem se ironicky.</p>

<p>„Saxofonistou.“</p>

<p>To mi vyrazilo dech a já nevěděl, co odpovědět. A on zasněně pokračoval:</p>

<p>„Kdybys jen věděl, jak já hrál! Měl jsem tenkrát velice vzácnej nástroj – bassaxofon…“</p>

<p>„Asi od Stradivariho, co?“</p>

<p>„Jestli se nepřestaneš pošklebovat, tak už ti nic neřeknu.“</p>

<p>Zvedl jsem ruce ve smířlivém gestu:</p>

<p>„Promiň. To samo. Já ani nevěděl, že nějakej bassaxofon je.“</p>

<p>„Je jich celkem sedum druhů. Nejběžnější je tenor a alt… Zato basovej – to je velká vzácnost. A právě na ten jsem hrál.“</p>

<p>„A co se na to tak hraje?“ žasl jsem dál.</p>

<p>„No… pro saxofony existuje všelijaká muzika,“ odpověděl vyhýbavě. „Ale já hlavně improvizoval. Hrál jsem…“ Zase ztichl, ale pak to přece jen dokončil, „v restauraci…“</p>

<p>„Jazz je muzika pro tlustý,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Nojo,“ zasupěl Koťa. „Tos eště pořád nepochopil, že my všichni jsme jen personál? A je jedno, jesli jsi hoteliér, restauratér nebo celník na křižovatce několika světů. Třeba já – studoval jsem novinařinu, snil o tom, že budu dělat v Komsomolský pravdě, a najednou se ze mě stal nikdo. Dva dny jsem se jen tak potácel ulicema, zaplaťpánbu, že bylo léto. No a pak mi zavolali… Jenže to tenkrát eště nebyly mobily. To bylo za sovětskejch časů. Brežněv sotva umřel a k moci se dostal Andropov… Víš, kdo to byl Andropov? Ačkoli jak bys to moh vědět… Byl to bejvalej šéf KGB, a tak po celý zemi hned začaly čistky. Strkali za katr úplatkáře nebo zase propouštěli lidi, který se v pracovní době flákali čertvíkde… To třeba obšancovali samoobsluhu nebo kino, kontrolovali doklady a zjišťovali si, jestli tam dotyčnej přišel v době svýho volna nebo jestli nemá naopak zařezávat na rachotě…“</p>

<p>„Já náhodou vím i o Sovětským svazu, i o Andropovovi. Dobře dělali, že strkali za katr!“ odpověděl jsem. „Nebo tobě se snad korupce zamlouvá? Koneckonců kdyby u nás v práci někdo šel během šichty do kina, ale co, stačilo by, aby na chvilku zůstal stát a poškrábal se na zadnici – tak ho Andrej Isaakovič rovnou vykopne na dlažbu!“</p>

<p>Koťa se zakuckal a chvilku si mě bedlivě prohlížel. A pak řekl:</p>

<p>„To máš jistě pravdu… Ale to s našima záležitostma nijak nesouvisí. Já si zkrátka byl jistej, že jsem se stal obětí KGB. Že mě chtěj připravit o rozum nebo si mě jen tak vychutnávaj…“</p>

<p>Chtěl jsem se ho zeptat, co by z toho KGB měla, kdyby si vychutnávalo mladého studentíka. Jenže jsem se lekl, že by Koťa mohl znovu zabřednout do sáhodlouhých a pro mě naprosto neužitečných vzpomínek, a tak jsem byl radši zticha.</p>

<p>„Šel jsem kolem telefonní budky. A v tý najednou zazvonilo. Takovej ten starej železnej telefonní automat, dvoukopějková minice se do něj házela… Všeobecně se mělo za to, že do automatu se volat nedá, že ani nemá vlastní číslo. Všichni věděli, že na Západě volat do budky jde, však jsme to mockrát viděli ve filmu, ale u nás to neznámo proč nešlo. Jenže tenhle zazvonil, tak jsem k tomu šel a zved sluchátko.“</p>

<p>Utichl.</p>

<p>„A oznámili ti adresu, kam se máš dostavit…“</p>

<p>„Jo. Našel jsem takovej zvláštní domek, jednopatrovej malej dům z neomítnutejch cihel a s plechovou střechou. Sevřenej mezi dvěma desetipatrovýma panelákama, umíš si to představit? Tak se u nás tehdy rozhodně nestavělo. Tyhle starý baráky nikdo nešetřil, ty se prostě zbořily…“</p>

<p>„Dneska se bořej taky,“ poznamenal jsem. „Parcely jsou drahý.“</p>

<p>„V přízemí tam byl krámek s hudebníma nástrojema,“ pokračoval Koťa. „Tak jsem chvilku přecházel a koukal, až jsem si vybral ten saxofon. Vůbec nechápu, jak jsem na to tehdy přišel. A pak mi najednou svitlo, že to všechno je moje…“ Koťa se uchichtl. „Vyšel jsem do patra, kde byl šílenej bordel – vokna vytlučený, vomítka po podlaze, nějakej polorozpadlej gauč… Tak jsem si na něj sed a začal hrát. A to jsem nikdy neměl hudební sluch. Máma mě v dětství vodila k muzikantskejm známejm, ale ty jí hned řekli, že nemá cenu trápit ani dítě, ani piáno… A teď najednou začnu rovnou hrát. Hlad jsem měl jako vlk a vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. No a asi tak za tři hodiny přišel můj porodní asistent…“</p>

<p>Už jsem ho nepřerušoval. Poslouchal jsem příběh o tom, jak začal Koťa hrát – občas v normálních lidských podnicích, ale většinou ve funkcionálských restaurantech. Hrál pro funkcionály a pro ty lidi, kteří využívají našich služeb. Takhle uplynulo půl roku.</p>

<p>Až se nakonec seznámil s kurátorem.</p>

<p>„Jmenoval se Friedrich. Řek bych, že to byl Rakušan. Vlastně velmi příjemnej chlap…“ Koťa utichl. „Ne že by z nás byli nějaký přátelé, ale vždycky je dobrý, když tě lidi uznávaj, dokonce i za nezaslouženej talent… Obyčejně přicházel s jednou holkou, Laura se jmenovala. Normální člověk, žádná funkcionálka… a moc hezká. Moc.“</p>

<p>Znovu se odmlčel.</p>

<p>„A tys ho zabil,“ uhodl jsem.</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Kvůli tý holce?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>„Protože nejdřív zabil on. Lauru. Když se dověděl, že mu zahnula… se mnou.“ Ušklíbl se. „Až pak jsem se dověděl, že zdaleka nebyl jedinej, komu zahejbala. No a mě vůbec nebrala vážně. Vypadalo to, že Friedricha už ty věčný nevěry prokládaný hysterií přestaly bavit. Tak ji zabil… A řeknu ti, že to vypadalo jako scéna ze starýho filmu – shodil ji ze skály. Přímo před mýma očima. Načež mě naprosto klidně varoval, abych si na takový svody dával pozor… Že on je seriózní člověk a role paroháče mu nesedí… Jako by se nechumelilo. Kdežto já to vzal smrtelně vážně. Najednou to do mě vjelo. Jako do tebe, když zabili Nasťu. Vrh jsem se na něj, i když jsem chápal, že proti němu nic nezmůžu, ale najednou se něco stalo. A já ho docela obyčejně uškrtil. Přimáčk jsem ho k zemi a uškrtil. Trvalo to hrozně dlouho, než umřel, pořád se mi snažil uniknout…“ Koťa umlkl, ale pak pokračoval: „Takhle jsem se stal kurátorem. Přišli za mnou. Ze Smyčky. A vysvětlili mi, že když jsem zlikvidoval minulýho kurátora, musím se ujmout jeho povinností. Tak jsem souhlasil. I když se musím přiznat, že jsem z toho měl hrůzu.“</p>

<p>„A musí kurátor často…?“ Otázku jsem nedokončil.</p>

<p>„Víc už jsem nikdy nikoho nezabil,“ zakroutil hlavou. „Ne. Nikdy. To, to dělaj porodní asistenti nebo policajti. Kurátor sám… No, ten to prostě nemusí. Na to je v příliš vysoký funkci… No a když se stalo to s tebou, když ta husa Ivanovová zabila Nasťu a tys ji popravil, tak jsem zpanikařil. Měl jsem pocit, že se všechno opakuje. A že ty se staneš kurátorem místo mě. Tak jsem se pokusil… Promiň, já už to nikdy neudělám.“</p>

<p>Nějaký čásek jsme seděli mlčky – dva nahatí blbečkové v sudech s vychládající vodou. Až jsem nakonec řekl:</p>

<p>„Je mi to jasný. Řekni mi ale jinou věc, Koťo… To se ze mě opravdu stává kurátor?“</p>

<p>„Nevím,“ pokrčil rameny Koťa. „Ale určitě jsi získal nějaký nový schopnosti, když sis dokázal poradit s porodním asistentem. Kdežto já… Já ty svoje ztrácím.“</p>

<p>A v jeho hlase zazněla mírná panika.</p>

<p>„Daruju ti saxofon,“ rozhodl jsem se. „Budeš zase vytrubovat po restauránech. A po nocích psát skandální román Učitelka zpěvu. Protože jsi přesně ve věku, kdy je třeba oddávat se erotickýmu fantazírování.“</p>

<p>„Já mu dám fantazírování,“ ozvalo se tlumeně od dveří. „To se teda může spolehnout… Ahoj, Kirille.“</p>

<p>Otočil jsem se ke dveřím a ohromeně zíral na Illan.</p>

<p>Ano, jistě, pamatoval jsem si, že byli spolu. A bylo tedy logické předpokládat, že spolu taky zůstali.</p>

<p>„Omlouvám se, že ruším.“ Illan se ušklíbla a odhodila na lavici vedle dveří štůsek našedlých ručníků. „Jenže připojovat se k vaší lázni nechci, zatímco poslechnout si vás by mohlo být docela zajímavý.“</p>

<p>„Hned přijdem,“ slíbil jí Koťa mírně podlézavě. Jak to tak vypadalo, kurátorská hodnost, o níž musela Illan už dávno vědět, na jejich vztahu nic neměnila.</p>

<p>„Jen do toho, mládenci. Já bych se taky ráda na ledacos poptala.“ Pohlédla na mě – a v jejích očích se mihla bolest. „Upřímnou soustrast, Kirille.“</p>

<p>Křečovitě jsem kývl a odpověděl:</p>

<p>„Nápodobně.“</p><empty-line /><p><strong>7</strong></p>

<p>Existuje oblečení, jež jako by rovnou bylo vymyšleno coby celosvětový etalon. Třeba takové džínsy. Je samozřejmě rozdíl mezi wranglerkami ušitými někde ve Vietnamu ve čtvrté neoficiální směně a dejme tomu Dolce&amp;Gabbana, zdobenými bižuterií Swarovski (ušitými ovšem rovněž ve Vietnamu anebo nanejvýš v sousedním Thajsku). Když ale pomineme krajnosti, džínsy nosí muži i ženy, milionáři i žebráci, manekýny i majitelé pivních břichů. Otec mi kdysi ponuře zvěstoval, že Sovětský svaz povalily džínsy, přesněji řečeno to, že ve Svazu nebyly k dostání. Nevím, třeba i má pravdu, ale každopádně si neumím představit, jak se dá bez džínsů vůbec žít! A dokonce si myslím, že přesně tohle je věc, jíž se Amerika bude o soudném dni obhajovat za coca-colu a hamburgery.</p>

<p>Pak je takové to oblečení národní, suvenýrové. Jako je kupříkladu Ukrajinci milovaná brokátová halena fofuďja či skotský kilt. Skoti paličatě nosí i na slavnostní recepce sukně, mladí ukrajinští etnografové šíří po své zemi zájem o zmíněnou historickou zlatavou kazajku, ale to vše je víceméně jen daň historické tradici.</p>

<p>Nebo také existují kusy oděvu, které vlastně nejsou nijak exotické, ale v cizím prostředí se přesto neuchytí. Dejme tomu takový pánský župan. Neodmyslitelný atribut líné orientální zhýčkanosti. Nejlepší přítel anglického gentlemana, který se právě vrátil domů. Zato v Rusku, které se věčně zmítá mezi Evropou a Asií, nikdy pořádně nezakořenil. Abychom v něm chodili v létě, na to jsme příliš neposední – a taky je krátké, to naše ruské léto, krátké a deštivé. V zimě zase máme doma tak přetopeno, že je župan zbytečný, anebo naopak tak chladno, že vás ani župan nezachrání. Místo županu proto užíváme vytahaných teplákových souprav, anebo pokud jsou v domácnosti jen její stálí členové, úplně postačí volné fotrovské trenýrky.</p>

<p>Zkrátka a dobře jsem župan rozhodně nosit neuměl a cítil jsem se v něm nesvůj. Asi jako člověk, co na sebe poprvé v životě natáhl oblek, uvázal si kravatu a vyrazil na nějakou důležitou oficiální příležitost. A najednou neví nic – jak si sednout, jak vstát ani jak reagovat na oprátku, co se mu houpá na krku… A tak jsem si v hutném měkkém županu připadal jako moula – přehodil jsem nohu přes nohu a pochopil, že na mě nebude moc pěkná podívaná, navíc když jsem se předklonil, vystavil jsem na odiv svou holou a popravdě řečeno nepříliš svalnatou hruď.</p>

<p>Jinak ale ovzduší, v němž jsem se ocitl, županu plně odpovídalo. Seděli jsme v místnosti se zdmi zpola pokrytými ostěním z tmavého dřeva, vysoký strop byl taky dřevěný, křesla a pohovky kožené, a obrovský krb, v němž hořela mohutná polena, byl ze stářím potemnělých malovaných kachlů. Několik knihoven se solidními tlustými folianty, vydanými před sto lety a právě v téhle době taky naposledy čtenými, a nad hlavou masivní lustr, v němž kalně žhnuly svíčkovité žárovky, nás definitivně přenesly z buddhistického kláštera do starého anglického klubu.</p>

<p>„Vida, jakej máš vkus,“ zamumlal jsem a pokusil se v křesle zahnízdit co nejpohodlněji. „Klasickej… Nestudovals v Oxfordu?“</p>

<p>„To je tu po někom z předchozích kurátorů,“ odpověděl Koťa. „Prohlížel jsem si knížky a zjistil, že ani jedna není vydaná pozdějc než v roce osumnáct set pět…“</p>

<p>Sáhl po cigaretách na konferenčním stolku a lačně si zapálil:</p>

<p>„Řek bych, že k nám přišli právě v tý době.“</p>

<p>„Smyčkani?“</p>

<p>„Nojo. Slyšel jsem, že první kurátor byl Angličan. Myslím, že si tu zařídil něco podobnýho, jako byla jeho původní britská domácnost… I když pak se to samozřejmě postupně předělávalo. Třeba elektriku, abych se pochlubil, jsem tu zaved já.“ Na okamžik se odmlčel a pak hrdě dodal: „Sám. Moh jsem si samozřejmě sehnat nějakýho elektrikáře-funkcionála. Ale pak jsem si řek, že si s tím poradím sám.“</p>

<p>„Jo, a jak bys ho sem přitáh? Když je na obojku.“ Na to, co je zdrojem zdejší elektřiny, jsem se rozhodl neptat, i když se mi hlavou mihl jeden poťouchlý výjev: Nepřetržité otáčení modlících mlýnků, nasazených na osu generátoru.</p>

<p>„Kurátor to dokáže,“ řekla Illan. Také si zapálila. „Takové schopnosti má. Kurátoři a porodní asistenti se pohybujou bez omezení.“</p>

<p>„A některý pošťáci a taxikáři jsou zase připojený k pohyblivý funkci. K autu nebo k poštovnímu vozu…“</p>

<p>Asi si myslel, že mě překvapí. Jenže já jen zakroutil hlavou:</p>

<p>„Koťo, ale ten řetěz s obojkem přece není důležitej. Je to jen znak. Něco jako obojek u otroků v Antiku. Obojek může bejt ze zlata a s drahýma kamenama, ale stejně je to obojek… Illan!“ pohlédl jsem na dívku. „Kdy se ti přiznal?“</p>

<p>„Že je kurátor? Když se tě pokusil zabít.“</p>

<p>Koťa nervně potáhl z cigarety a řekl:</p>

<p>„Jestli chceš, vyložím ti to všechno sám. Podrobně, bod za bodem. Zaprvé – co dělá kurátor?“</p>

<p>„To je moc zajímavý!“ povzbudil jsem ho.</p>

<p>„Vlastně skoro nic!“ rozhodil rukama Koťa. „Já jsem jim třeba přednes vlastní představu, jak by se náš svět měl vyvíjet. Nevím teda, jak pozorně mě poslouchali, ale snažil jsem se, co to šlo. Pokoušel jsem se pro nás vymyslet lepší budoucnost… čestný slovo.“</p>

<p>„Tak to se ti fakt povedlo,“ poznamenal jsem kysele. „Stačí se večer podívat na zprávy, a člověk to hned vidí.“</p>

<p>Koťa se zamračil a pokračoval:</p>

<p>„Porodní asistenti mi sdělovali, koho a kdy se chystaj udělat funkcionálem…“</p>

<p>„A jakým, to ti taky řekli?“</p>

<p>„Ne, protože to sami nevěděj. Jak jim to vyjde, tak to je. Takže jsem od nich dostával hlášení – jak, koho a kdy. Tak pět šest lidí denně. Mimochodem na celý Zemi. I když většina funkcionálů je v USA, Evropě, Číně, Rusku a v Japonsku. Prostě v rozvinutejch zemích. Kdežto v Africe či Latinský Americe je jich desetkrát míň… A taky mi sdělovali, když někdo zahynul nebo ztratil kontakt s funkcí. To je tak jeden dva lidi tejdně. Jen tak pro zajímavost jsem si spočítal, že na zemi už bude nejmíň tři sta tisíc funkcionálů. Což by samozřejmě platilo, pokud je ten proces pořád stejnej a skutečně začal před dvěma staletíma… Někdy mi přicházely dopisy nebo telegramy ze Smyčky. Tak jednou dvakrát do měsíce… Obyčejně v nich bylo jméno člověka, kterýho je třeba udělat funkcionálem. Tohle jméno jsem pak předal některýmu z porodních asistentů…“</p>

<p>„A kolik je těch?“</p>

<p>„Šest. Pokud se neobjevil nějakej novej místo Ivanovový, tak pět. Ale mohli sem poslat někoho ze Smyčky či z nějakýho jinýho světa. A taky se mohlo stát, že se v porodního asistenta proměnil některej novej funkcionál.“</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„No a to je vlastně všechno,“ uzavřel to Koťa, pak se ošil a dodal: „Teda – někdy nás ze Smyčky požádali, abychom některýmu funkcionálovi věnovali zvýšenou pozornost. Takovou žádost jsem pak předával policajtovi, kterej měl danou oblast na starost. Když tam žádnej policajt nebyl, dostával to za úkol porodní asistent, protože ty přece obojky nemaj… A jednou za kvartál jsem na Smyčku posílal hlášení. Což byla fakticky jen sumarizace zpráv, který mi chodily od asistentů. Kdo, kdy a jakým se stal funkcionálem. Když byly nějaký problémy s adaptací a stížnosti, tak jsem na to taky upozorňoval. A svý úvahy o tom, jak by se lidstvo mělo vyvíjet dál…“</p>

<p>„A to je všechno?“</p>

<p>„Jo. Všechno.“ Koťa bezmocně rozhodil rukama. „To si myslíš, že jsem trčel v Moskvě, proháněl holky a smolil všelijaký povídky jen proto, abych tě zmát? Ale já fakt neměl co dělat! Tři roky jsem se motal po celý Zemi a nevěřil bys, jak to bylo zajímavý! A samozřejmě i po ostatních ‚světech Vějíře‘. Jenže pak mi to tak začalo lízt krkem! Ukázalo se, že vymýšlet si všelijaký pitominky, pít a prohánět baby je mnohem…“</p>

<p>Illan se k němu natáhla a uštědřila mu lehký pohlavek. A řekla:</p>

<p>„Ty baby laskavě vynech. A ve svým životě to chápej jako definitivně uzavřenou kapitolu.“</p>

<p>Koťa po ní loupl očima a k mému překvapení přikývl. Dosti upřímně. A pokračoval:</p>

<p>„Práce kurátora je něco jako práce šafáře na velkým a fungujícím panství. Rolníci sami věděj, kdy maj sít a kdy mlátit. Kovář opravuje nářadí, ženský stloukaj z mlíka tvaroh, aby ho pak prodaly na trhu, a pop slouží bohoslužby. Všechno plyne samo sebou, šafář sedí u stolku, pije likérek a…“ Koťa si odkašlal a nepříliš efektně svou úvahu uzavřel: „Dejme tomu, že něco jí…“</p>

<p>Illan se nečekaně zasmála a řekla:</p>

<p>„No dobře, Koťo, já to beru zpátky. Když už jinak vykládat neumíš, tak mluv, jak jsi zvyklej. A až bude příležitost, tak si zjisti, jak se dělá tvaroh a jak se stlouká máslo.“</p>

<p>„Už jsem skončil,“ poznamenal Koťa zádumčivě. „Co jsem vám tu teď vypočet, je jediná moje práce. Takže zadruhý: Jaký jsou moje kurátorský možnosti? Mám tenhle útulek v Tibetu. Jak ty mnichy vydrezírovali a co jim nakukali, to nevím, ale sloužej přímo fanaticky. Moc často tady nebejvám, ale když je třeba, je to pro kurátora spolehlivej úkryt. Pohybovat se můžu… No,“ zaváhal ve snaze najít ta správná slova, „jsou to takový přesuny v prostoru. Dostanu se kamkoli do míst, kde už jsem byl a který si pamatuju. Jen si pro ně musím najít nějaký označení, kódový slovo – a hned se mi k němu otevře portál.“</p>

<p>„To se týká jen místa?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„I člověka,“ zatvářil se rozpačitě. „Kterýho osobně znám. No… třeba na tebe jsem se dokázal napojit vždycky. Po tom, co jsme se rozešli ve zlým, jsem se na tebe sem tam podíval. S Illan je to stejný…“</p>

<p>„Jasně. A co umíš eště?“</p>

<p>„Nic,“ odsekl podrážděně. „Nějaký hodně komplikovaný schopnosti nemám. Dokonce nemám ani encyklopedický znalosti o světě, jako má každej celník. Ani sílu jako policista. Ani léčitelský schopnosti. Tedy – do jistý míry vlastně ano, ale ne tak intenzivní.“</p>

<p>„Co je to za nesmysl!“ nevydržel jsem to. „Ty jsi přece něco jako přednosta! Dohlížitel nad celou zemí!“</p>

<p>„Jo, což to jo!“ rozpálil se i Koťa. „A to si myslíš, že kápo na baráku v koncentráku měl nějaký zvláštní práva? Možná lepší stravu, na kavalci matraci a možnost oslovit bachaře. Ale to bylo všechno! Takže to s těma mýma možnostma nepřeháněj. Já jsem jen prostředník. Devět řemesel, desátá bída – a to ani jedno z těch řemesel neumím pořádně. Bohužel.“</p>

<p>„Čím je louže větší, tím je menším,“ prohodila Illan zamyšleně.</p>

<p>My s Koťou jsme se na ni překvapeně zadívali.</p>

<p>„To je takovej aforizmus,“ vysvětlila nejistě. „Nelíbí?“</p>

<p>„Moc se ti nepoved,“ odpověděl jsem. „Ale budiž, ‚tam se strčí kredenc‘. O co všechno jsi v poslední době přišel, Koťo?“</p>

<p>„Neumím otevřít průchody do obydlenejch světů,“ pokrčil Koťa bezmocně rameny. „Nejdřív se mi zavřela Smyčka a pak postupně i další světy s civilizovaným životem. Měl jsi z pekla štěstí, že na Janus se zatím dostanu… Zkouším kontaktovat pošťáka, ale nedaří se to. Buď už na Zemi nepřijíždí… Anebo se mi tenhle kontakt taky uzavřel. Měl mi přijít dopis ze Smyčky, ale nepřišlo nic. Dokonce ani hlášení od asistentů už mi nechoděj. Jako… jako bych ztratil důvěru.“ Křivě se pousmál. „Anebo… jako by čekali, kterej z nás dvou vyhraje.“</p>

<p>„A jak se stalo to, že jsem se ve funkcionála změnil já?“ udeřil jsem tentokrát přímo. „Jen bych rád, abys mi to řek rovnou – a ne žes musel plnit kvótu, že se ti do toho nechtělo, že to není věc tvý vůle…“</p>

<p>Povzdechl si. Vypadalo to, že se blížíme k okamžiku holé pravdy.</p>

<p>„Tvý jméno jsem Ivanovový dal sám,“ přiznal se zasmušile. „Jako že jsem dostal takovej pokyn… Prostě jsem jak se říká zneužil svýho služebního postavení v soukromým zájmu.“</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>„No protože jsem se nudil!“ vyhrkl sklíčeně. „Jednoduše jsem chtěl, aby se funkcionálem stal i nějakej můj kamarád. Abych si moh zahrát divadýlko a tvářit se jen jako náhodnej svědek zvláštních událostí… Protože nikdo na světě nevěděl, jak vlastně vypadám. Dokonce ani ta husa Natálie. Kurátor, to jen ten nejuťápnutější vládce světa…“</p>

<p>Vyprskl jsem:</p>

<p>„To jo, uťápnutějšího aby pohledal.“</p>

<p>V krbu praskal oheň. Illan se ve svém křesle stočila do kubíčka a pozorně Koťu sledovala. Neuvěřitelně idylická podívaná…</p>

<p>„A co se chystáš podniknout, Koťo?“</p>

<p>„Já? Nic. Já se bojím, Kirille. Jak mi ty moje schopnosti dali, tak mi je zase seberou. Je úplnej zázrak, že jsem aspoň tebe dokázal zachránit. A určitě mě nějak sledujou – jsem přece pořád funkcionál.“</p>

<p>Na to, abych si všechno srovnal v hlavě, jsem potřeboval několik vteřin.</p>

<p>„Takže ty mi navrhuješ, Koťo, abych jednal sám?“</p>

<p>„No jasně!“ zareagoval až překvapeně. „I když ti samozřejmě budu pomáhat. Jak to půjde. A dokud to půjde.“</p>

<p>„Dík.“ Pohlédl jsem na Illan, ale ta mlčela. „Samozřejmě moc děkuju. Jenže zatím se zřejmě zmůžu jen na záchranu vlastní kůže. V patách se mi ženou supermani ze Smyčky, pase po mně každej policajt, schopnosti nemám žádný…“</p>

<p>„To právě máš,“ přerušil mě otráveně Koťa. „Jenže jsou zvláštní a projevujou se tak nějak nepochopitelně… Jen si nemysli, Kirille, my jsme včera s Illan proseděli celej večer a vymejšleli plán.“</p>

<p>„Pro tebe,“ dodala Illan.</p>

<p>Rozhodil jsem rukama:</p>

<p>„No to jsem polichocen. A dojat. A navždy zavázán.“</p>

<p>Jenže Koťa ani Illan na můj sarkazmus nereagovali.</p>

<p>„V každým světě dřív nebo později vznikne podzemní hnutí, který proti funkcionálům bojuje,“ řekla Illan. „Na vaší Zemi je určitě taky, ale já tu nikoho neznám. Byla tu jen Nasťa a další lidi jsme si teprve tipovali… Jenže pak je tu můj svět, Veroz, je tu Antik… A je tu,“ na okamžik se zarazila, „je tu Pevnina. Svět, kde se o funkcionálech ví.“</p>

<p>„To je tam, kde všem zblbli hlavy kněžouři?“ zeptal jsem se s neomaleností lidí, kteří věří, že „něco tu být musí“, ale za tuto nejasnou víru se stydí.</p>

<p>„I tak by se to dalo říct,“ přikývla. „Z jejich pohledu jsou naše světy pošlapání Božího úmyslu. A funkcionálové jsou ďáblovi pomahači, který je třeba upálit na hranici.“</p>

<p>„No to jsou úžasný spojenci,“ přikývl jsem.</p>

<p>„To jsou velice silný spojenci,“ odmítala Illan dál co nejúporněji mé ironické spílce. „Kdyby se ti podařilo je přesvědčit, že porážkou Smyčky by dosáhli konce funkcionálů a osvobodili by všechny světy od něčeho tak ďábelského, dostane se nám reálný podpory.“</p>

<p>„A na mysli máš partu popů s kadidlem?“</p>

<p>„Kirille, Pevnina je svět, kde vítězí biotechnologie. Církev si tam před časem dokázala podrobit všechno…“</p>

<p>„Počkat,“ vstoupil jsem jí do toho. „Jaká církev?“</p>

<p>„No právě že naše. Křesťanská. Rozdíly v detailech jsou samozřejmě značný, ale vcelku je to něco jako katolická církev renezanční doby.“</p>

<p>„Takže vliv už slábne?“</p>

<p>„Ani v nejmenším. Je naopak tak silná, že povoluje všelijaký výstřelky. A ty pak dejme tomu zkoumá.“</p>

<p>„Takže je to jako v prvních porevolučních letech v Rusku, kdy se u nás povolovalo neuvěřitelný volnomyšlenkářství,“ vmísil se do debaty Koťa. „Když jsi bolševikům nesahal na jejich základní postuláty, taks moh vyznávat jakoukoli filozofii a vymýšlet si naprosto šílený společenský teorie. Což není známka slabosti, ale síly…“</p>

<p>„Nejpodivnější z našeho pohledu na tom všem je, že se vůbec nevěnujou vývoji techniky,“ pokračovala Illan. „Jestli tomu dobře rozumím, vyplynulo to ze smyčkanskýho experimentu, jenže Smyčkani se tentokrát přepočítali: Vládci Pevniny se o nich dověděli a všechno si to vlastně vysvětlili nesprávně, a zahájili na cizáky hon. A v tom se jim daří. Místo techniky maj takový zvířátka, z našeho hlediska hodně zvláštní…“</p>

<p>„Jsou to prostě pejsci, co každýho cizáka hned vyčenichaj,“ zkrátil to Koťa. „Každej vetřelec má jinej pach, a tak ho hned dostanou.“</p>

<p>„A upálej?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„No tak to vám teda děkuju, kamarádi!“</p>

<p>„Ale počkej!“ spráskl rukama Koťa. „My to všechno máme promyšlený!“</p>

<p>„Snad si nemyslíš, že bysme tě poslali na jistou smrt!“ pokárala mě Illan. „My jsme náhodou vymysleli způsob naprosto bezpečnej!“</p>

<p>„Na Verozu je takovej celník, Andrjuša se jmenuje,“ řekl Koťa. „A ten to všechno zařídí.“</p>

<p>„Andrjuša?“</p>

<p>„No, Veroz, to není jenom Kimgim. To je kupříkladu taky eště Oryzaltan.“</p>

<p>„Orysultan,“ opravila ho Illan.</p>

<p>„Nene, ty nemáš správnou výslovnost!“</p>

<p>Asi minutu se dohadovali, ale ke společnému závěru nedospěli.</p>

<p>„To nic, mluví se tam skoro rusky, tomu budeš rozumět,“ vzdal to jako první Koťa a znovu se obrátil na mě. „A Andrjuša zajišťuje kontakty mezi světama funkcionálů a státní mocí na Pevnině.“</p>

<p>„Jaký kontakty? Dyť funkcionály upalujou na hranici…“</p>

<p>„No a co? To si myslíš, že za druhý světový války neexistovali mezi SSSR a Německem prostředníci? A tajný kontakty? Válka je válka, ale elity spolu nějaký styky udržovaly vždycky.“</p>

<p>„Tak dobrá. A co jako s ním… S tím Andrjušou?“</p>

<p>„Ten zařídí jednání mezi tebou a pevninskýma úřadama. Na mou žádost – jsem přece kurátor. I když z jinýho světa. Dobře mě zná a nic to pro něj nebude. A o čem s nima budeš mluvit, to ho nezajímá. My jen využijeme existujících nepřátelskejch kanálů!“</p>

<p>„Nepřátelskejch?“ nevydržel jsem to. „Aspoň mi laskavě neblbni hlavu, Koťo. Co vlastně chceš? To tě svědomí pronásleduje tak, že půjdeš proti bejvalýmu vlastnímu panstvu? Dej pokoj. Já vím, jsi hodnej člověk. Když jsi mě škrtil, měls ve tváři upřímnej zármutek… Ale teď přece s úspěchem vážně nemůžeš počítat! Jsi kurátor s omezenýma pravomocema. Kdo jsem já, to se neví, a jaký mám schopnosti a možnosti, se taky neví. A proti nám stojí celej svět, a k tomu eště tři sta tisíc pozemskejch funkcionálů! Anebo že bys spoléhal na to, že já mezi těma popama chcípnu, ale ty budeš mít čistý ruce?“</p>

<p>„Kirille!“ vyskočila Illan a postavila se mezi nás, jako by se bála, že se porveme. „Poslechni si to do konce! Je to dobrej plán!“</p>

<p>„Vládci Pevniny by Smyčce rádi sebrali světy, který se jí doteď podřizujou,“ vysvětloval Koťa. „Zatím se jim to nedaří. Aby měli šanci, potřebujou v cizím světě svýho muže. V ideálním případě kurátora. Když se rozhodnu jít s nima do spolku, tak mý možnosti a jejich biotechnologie rozhodnou. A Země se zbaví nadvlády Smyčky! Začneme na ní vládnout sami!“</p>

<p>„My? Jako lidi?“</p>

<p>Koťa se ušklíbl:</p>

<p>„No jasně! Copak my dva nejsme lidi, co?“</p>

<p>„A pak, až si podřídíme pozemský zdroje, tak třeba ve svazku s Pevninou osvobodíme od smyčkanský nadvlády i můj svět,“ řekla Illan. „Hlavní je držet si Pevninu od těla a nedovolit jí postoupit na místo Smyčky…“</p>

<p>„Takže ty se nechystáš… všechno zbořit?“ zarazil jsem se na okamžik ve snaze formulovat co nejpřesněji. „A například proměnit funkcionály v obyčejný lidi? Nebo všechny lidi ve funkcionály… Prostě všechno povalit a změnit?“</p>

<p>„Proč?“ vykřikli Koťa s Illan společně. Pak si vyměnili významný pohled a Koťa pokračoval:</p>

<p>„Tys asi zbytečně moc koukal na filmy pro pamětníky. Hlavně na revoluční. Proč bysme měli bořit dobře vybudovanej systém?“</p>

<p>„Abysme funkcionály zachránili… před otroctvím.“ Pohlédl jsem na Illan.</p>

<p>Jen pokrčila rameny:</p>

<p>„Naše otroctví spočívá v tom, že nás ovládá Smyčka. Pomocí obojků, za něž jsme uvázaný ke svým funkcím. Ale jinak – dyť je to vlastně ohromný! Copak tobě se nelíbí postavení funkcionála?“</p>

<p>Líbí se mi, nebo ne?</p>

<p>Vzpomněl jsem si, jak se kolem mě sama od sebe pomalu dostavovala moje věž. Má bašta, celníkova pevnost. Jak se otevíraly průchody do jiných světů. Do patriarchálního, viktoriánského vánočního Kimgimu… A to jsou ve Verozu, ve světě nezávislých městských států ještě tisíce dalších zajímavých míst. Tam se tajemná Bílá Růže proměnila v hotel a hotel pak v kolbiště, kde jsem tak efektně a přímo filmově, jako James Bond nádherně a neporazitelně zvládl svůj boj? Po pobřeží se tam sunula gigantická chobotnice a jí vstříc vyrazil obrněný transportér s lihovým motorem… A jak veselý halas, jak báječná jídla jsem zažil ve Felixově restaurantu…</p>

<p>A to byl jen jeden svět z mnoha!</p>

<p>Nebo co Rezervace – s teplým mořem, nekonečnými lesy, čistým vzduchem a nádhernou září nočních hvězd…</p>

<p>Nebo Antik, ta oživlá Utopie…</p>

<p>Světy, světy a zase světy…</p>

<p>Vějíř světů, který se mi rozevřel přímo před očima.</p>

<p>„No to je jasný, že se mi to líbilo,“ řekl jsem. „Jen snad, kdyby… že mi nemuseli zabít Nasťu…“</p>

<p>„Ivanovovou jsem podcenil,“ přiznal trpce Koťa. „Je to moje vina. Vy jste teda taky dokázali všechny navztekat, ale…“ Pohodil hlavou. „To teď probírat nebudem, Kirille. Holku už stejně nevzkřísíme. Radši bysme jim teď měli ukázat co proto!“</p>

<p>Pohlédl jsem Koťovi do očí a on neuhnul.</p>

<p>„Dobře,“ přikývl jsem. „Tak svět vylepšíme. Zatím aspoň tenhle… kdyby se nám to nepovedlo se všema naráz.“</p><empty-line /><p><strong>8</strong></p>

<p>Jak učinit svět lepší, to každý chápe jinak. Všichni dohromady ale vědí a chápou, že v tomto lepším světě nebudou muset pracovat, že je všichni budou mít rádi a jejich obrovskou šťastnou zemi budou všemožně ochraňovat.</p>

<p>K vybudování této báječné společnosti však bohužel každý hledá svou vlastní cestu. A když to tak vezmeme kolem a kolem, ani snahy filozofů, ani úsilí sociologů nakonec nestvořily nic životaschopnějšího, než je klasická Utopie, kde měl i ten poslední rolník nejméně tři otroky.</p>

<p>Lidstvu prostě chybí dostatek dvounohého dobytka. Zotročovat své bližní se přitom už jaksi nenosí a dělat si slouhy z ozubených koleček či bílkovin jsme se zatím jaksi nenaučili. Jakmile se to ale naučíme, hned si je pořídíme.</p>

<p>Bude to Utopie.</p>

<p>Přesně ta, jíž je lidstvo hodno.</p>

<p>Jaké vztahy udržoval Koťa s buddhistickými mnichy v klášteře, za co ho považovali a proč mu sloužili, jsem nepochopil. Ráno ale bylo veškeré moje šatstvo v naprostém pořádku, čisté a vyžehlené, a když jsem vyšel z malé místnůstky, kde jsem nocoval, v „anglickém“ salonu už byla připravena snídaně.</p>

<p>A to snídaně, která s místním mírumilovným náboženstvím nijak nekorespondovala – omelety, salámy, párky…</p>

<p>„Tys ty mnichy pěkně zblbnul,“ zahučel jsem při pohledu na Koťu, který už se vesele cpal párky a před každým soustem si je hojně poléval kečupem. Oblečený byl přitom tak, jako by právě přišel na snídani v pětihvězdičkovém hotelu – v nažehlené košili, saku a kalhotách. Už jen kravata chyběla…</p>

<p>„Kdybys ale věděl, co sil mě to stálo!“ odpověděl mi pyšně. „K obědu mi teď klidně uvaří slepici!“</p>

<p>„Zaživa?“ zajímalo mě, ale na talíř už jsem si nakládal omeletu – sice vystydlou, ale napohled velmi chutnou.</p>

<p>Koťa se zašklebil.</p>

<p>„Illan eště spí,“ oznámil mi, přestože jsem se neptal. „Počkáš, až vstane, anebo se nasnídáš a vyrazíš?“</p>

<p>„Nasnídám se a vyrazím,“ řekl jsem a zašilhal po maličkém okně. Zatím tam bylo vidět šedavý studený rozbřesk a růžové horské štíty. Nejraději bych si zarecitoval Rericha či Blavatskou.</p>

<p>„Přesunu tě do Moskvy,“ zauvažoval Koťa. „Souhlasíš? Odtuď vedou tři šikovný průchody do Oryzaltanu. Tam narazíš na Andrjušku…“ A položil přede mě první obálku. „Ten dopis je pro něj, ale můžeš si ho přečíst, nezalepil jsem ho.“</p>

<p>Uchopil jsem obálku – hotová starožitnost s předtiskem obrázku a známky s nápisem Pošta SSSR – a strčil ji do kapsy. Koťa pokračoval:</p>

<p>„V dopise Andrjušu žádám, aby ti zařídil bezpečnej průchod do Pevniny a taky kontakt s někým z vedení. Samozřejmě neoficiálně. Způsob je to ale spolehlivej a ověřenej, takhle se s nima jednalo už mockrát.“</p>

<p>„Vida, a já si myslel, že s náboženskejma fanatikama se vyjednávat nedá a nemá…“</p>

<p>„Rozum do hrsti, Kirille!“ A Koťa odfrkl. „Fanatici běhaj sem tam a plněj povely. Kdežto vedení je vždycky soudný. Jsem si jistej, že jakmile budeme schopný se Smyčce vyrovnat, taky s náma začnou rychle jednat.“</p>

<p>„A o co se tam teda mám snažit? Žádat o pomoc?“ zeptal jsem se a dál se dloubal v omeletě, která přes první dojem a očekávání moc dobrá nebyla.</p>

<p>„No jasně. Řekneš jim: Tak a tak, jsem funkcionál, kterej skoncoval se svou funkcí. A protože máš přítele kurátora, tak jsi ho, teda mě, taky přesvědčil k tažení proti Smyčce. Protožes mi vylíčil, cos tam viděl, vyprávěl mi o tý zlý potvoře Ivanovový… A já se pro myšlenku boje taky nadchnul. Takže teď jsme připravený proti Smyčce vytáhnout. Jenom bysme potřebovali vědět, jak se z lidí dělaj funkcionálové…“</p>

<p>„Anebo naopak.“</p>

<p>Koťa se pousmál:</p>

<p>„Přesně tak! A taky jak odhalit cizáky a uzavřít průchody mezi světama… Je toho plno. Ale jsme připravený jak přijmout delegaci Pevniny tady u nás, tak jí poskytnout dopravu a prostředky.“</p>

<p>„Ty se u nás zblázněj,“ usoudil jsem.</p>

<p>„To není vyloučený!“ odpověděl vesele Koťa. „Ale třeba zatnou zuby, pomodlej se a zvyknou si.“</p>

<p>„A myslíš, že mi odpovědí? Hned?“</p>

<p>„To sotva,“ zakroutil Koťa hlavou. „Na byrokraty narazíš všude. Mezi klerikálama taky. Takže ty jim jen vyložíš naše stanovisko a vrátíš se do Oryzaltanu. Tam buď zůstaneš u Andrjušky, to je moc pohostinnej chlapec, anebo se přesuneš do Moskvy. Popravdě řečeno nevím, co pro tebe bude lepší.“</p>

<p>„A jak budu udržovat spojení s tebou?“</p>

<p>„Jakmile se vrátíš do našeho světa, ucítím to,“ odpověděl Koťa. „Ale pro každej případ… kdybych najednou svoje schopnosti ztratil…“</p>

<p>Vytáhl z kapsy černé kožené pouzdro na vizitky, což byla proprieta u někdejšího Koti naprosto nemyslitelná. A podal mi stříbrný obdélníček.</p>

<p>Bylo tam jen číslo. Dlouhé číslo.</p>

<p>„To je satelitní,“ vysvětlil. „Nedá se nic dělat – přece se nezřekneme moderní techniky.“</p>

<p>„Tak jo.“ Vizitku jsem schoval. „To vypadá efektně…“</p>

<p>Koťa a satelitní telefon – to bylo taky k neuvěření. To bylo mnohem překvapivější, než že je to kurátor funkcionálů na planetě Země…</p>

<p>„Já se tu taky nehodlám flákat,“ vysvětlil mi. „Zrovna teď se chystám k jednání s jedním politikem…“</p>

<p>„Asi s Dimou, co?“ blýskl jsem se svými vědomostmi.</p>

<p>Koťa se zachichotal:</p>

<p>„Ty jseš jako ten chlap, kterej se seznámil s jedním Číňanem, pak se setkal s dalším člověkem a povídá mu: Zrovna jsem se potkal s panem Za Suň Win-dejem, neznáte ho náhodou? Tohle bude důležitější schůzka. S Petrem Petrovičem, pokud ti to jméno něco říká.“</p>

<p>„Tak to pozdravuj jeho tajemníka Sašu,“ opáčil jsem.</p>

<p>Koťa se zarazil a pohlédl na mě s nezastíraným údivem.</p>

<p>„Ohó! A kdypak ses stačil… Ačkoli, to je jedno. Neumíš ty nakonec i uvázat kravatu?“</p>

<p>Vytáhl z kapsy hedvábnou kravatu stočenou do ruličky, takovou zlatavou, s nenápadnými fialovými rybkami. Musela ostatně být dost drahá.</p>

<p>„Umím,“ přikývl jsem. „Uvazoval jsem ji otci. Věčně o to prosil buď maminku, nebo mě.“</p>

<p>„No vidíš, a já se to nikdy nenaučil,“ přikývl Koťa.</p>

<p>Mlčky sem si kravatu vyzkoušel na sobě a uvázal ji na nejběžnější jednoduchý uzel.</p>

<p>„Díky,“ přehodil si ji přes hlavu Koťa. „A vem si támhletu bundu. Jen v košili by sis po Moskvě asi moc nepochodil. V náprsní kapse jsou nějaký prachy…“</p>

<p>Bunda ležela na lavici u stěny. Nebyla moc teplá, taková jarně podzimní, z pevné šedé látky a zapínáním na knoflíky, ale v Moskvě se asi stejně dlouho nezdržím.</p>

<p>„Tak… ale ke komu bysme tě teď vyslali?“ zamyslel se nahlas Koťa. „Pokud možno tak, aby ten dotyčnej o tobě nic nevěděl.“</p>

<p>„Funkcionál? A aby o mně nic nevěděl?“ zapochyboval jsem. „Copak to je vůbec možný, Koťo? Já bych řekl, že Funkcionální týdeník čtou všichni.“</p>

<p>„Ne,“ zakroutil hlavou on. „Jsou takový, co se funkcionálskýho života straněj a takříkajíc si hrajou na lidi. Pak jsou mezi náma i naprosto lhostejný, který jsou tu už stovky let a nadobro se zahrabali do svejch koníčků – jeden sbírá poštovní známky s orchidejema, druhej chová nějaký vzácný akvarijní sumečky, další vyšívá křížkovým stehem portréty slavných spisovatelů… A jsou i funkcionálové negramotný.“</p>

<p>„Negramotný?“ nechtěl jsem tomu věřit.</p>

<p>„Jo. Jenže na ty obyčejně narazíš někde v Africe a v Asii. Tebe ale chci do Oryzaltanu poslat přes Moskvu…“ Koťa svraštil čelo a zamyslel se. „Danila by tě dál dostal, ale pozná tě. Anna tě poznat nemusí, jenže…. Jo, Nikolenka, ten tě nepozná docela určitě!“</p>

<p>„Proč?“ otázal jsem se kysele.</p>

<p>„Protože ten má k informacím alternativní přístup.“ A Koťa se zazubil vychytralým úsměvem člověka, který nechce tajemství svého triku vyzradit dřív, než toho bude zapotřebí. „Neboj, jinak je normální výbornej celník. Kdybyste byli kolegové, a žije hned vedle, v Marjiný Rošče, tak by se z vás určitě stali kamarádi, rodinný přátelé, vlastně spíš věžový. Tady je adresa…“</p>

<p>Vytáhl z kapsy ještě jednu vizitku, něco na ni bez dlouhého rozmýšlení rychle připsal a podal mi ji. Podíval jsem se: „Od budovy porodnice č. 9 zabočit…“ a ještě asi tři řádky pokynů. Bezděky mě napadlo, že tak dobrá paměť není v tomto případě jen tak. Vypadá to, že Koťa si to, kam by mě měl poslat, přesně promyslel předem. A to váhání na mě jen hraje, aby vypadal důležitější.</p>

<p>Vyloučeno ovšem není ani to, že kurátor všechny své celníky opravdu zná zpaměti.</p>

<p>Nebo že by jednoduše ze světa do světa putoval rád a vybíral si ty nejzajímavější průchody?</p>

<p>Nene, když chcete s jiným člověkem jen tak ve dvojici rozpoutat válku světů, tak mu přece nemůžete nedůvěřovat! A já jiné východisko než důvěru ke Koťovi ani nemám…</p>

<p>„Už chybí jen družicovej snímek,“ poznamenal jsem.</p>

<p>„Ten by ti nebyl nic platnej,“ mávl rukou Koťa. „Buď by na tom místě byl černej flek, anebo defekt ve vyobrazení.“</p>

<p>No prosím! Takovéhle věci jsem nevěděl…</p>

<p>Ostatně co já se tak za těch pár dní o životě funkcionálů mohl dovědět?</p>

<p>„Doufám, že ten tvůj Nikolaj mě opravdu nepozná,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Na to dám hlavu. Ten totiž na veškerý funkcionálský záležitosti kašle.“</p>

<p>„A věž uvidím? Nebo tam taky bude jen černej flek?“</p>

<p>„Řek bych, že bys ji vidět měl. Protože část schopností ti zbyla. Vasilisin baráček jsi přece taky našel!“</p>

<p>Přikývl jsem. Najednou se mi odsud sice nechtělo, ale na druhé straně jsem si neuvěřitelně přál vidět normální svět, na který jsem byl zvyklý.</p>

<p>„Takže – najdu Nikolaje…“</p>

<p>„Jo. A ukážeš mu vizitku, co jsem ti dal. Kdyby něco, tak ať zavolá a já mu vydám další pokyny.“ Koťa se zaškaredil. „No a Nikolaj ti taky vysvětlí, jak v Oryzaltanu najdeš Andrjušu. Tam předáš ten dopis a požádáš ho, aby ti pomoh zorganizovat jednání s tamníma úřadama.“</p>

<p>Znovu jsem přikývl jako čínská miniaturní soška z Andersenových pohádek. Kýval – to tedy sedí! Kdo věčně jen kývá, ten si asi ani jiné jméno nezaslouží.</p>

<p>„Jen aby to neznamenalo, že místo Smyčkanů mi teď budou v patách poloblázniví popové,“ zabrblal jsem spíš už jen tak ze setrvačnosti.</p>

<p>V hlavě jsem teď měl jedno jediné – Moskvu!</p>

<p>To je zvláštní, jak mě stačil otrávit Charkov, Nirvána, Janus, Polsko a teď kupodivu i Tibet! Přehnal jsem se tou podivuhodnou trasou přes tři země a tři světy, jen se tu a tam letmo rozhlížel – ale nakonec jsem z toho všeho cítil jen podráždění. Proč asi? Že bych putoval moc rychle? Ale dřív mi přece uměl udělat radost i velmi krátký pobyt na novém místě! Nebo že by toho bylo moc najednou? To sotva. S Aňou jsme jezdívali autobusem po Evropě a v pořádku, líbilo se nám to.</p>

<p>Nebo že by taková cesta měla mít řádný začátek a konec? A ne aby proběhla z donucení a od samého počátku neznámo jak?</p>

<p>Takhle nějak to asi bude.</p>

<p>Protože takhle mi radost neudělal dokonce ani Tibet, a v Polsku se taky moc nedařilo (přestože šestý smysl napovídal, že kdyby se do toho nepřipletli policajti, mohli jsme si s Martou udělat opravdu moc pěkný večer!).</p>

<p>Nebude to tedy nakonec tak, že když do Pevniny cestuji po předem stanovené a známé trase, tak z té cesty konečně budu něco mít?</p>

<p>„Už mě odešli, Koťo,“ požádal jsem ho. „A pak… až se z toho tvojeho Arasultánu vrátím, tak mě zase hned vyškubni k sobě. Domluveno?“</p>

<p>Přikývl, vstal a otřel si rty ubrouskem.</p>

<p>„Domluveno. A vysadím tě hned vedle, u porodnice…“</p>

<p>Jeho ruka začala klouzat vzduchem, jako by do něj vepisovala runy. Za prsty se táhla namodralá stopa a mě mimoděk napadlo, že takhle Koťa vypadá jako chodící reklama Gazpromu.</p>

<p>No a kdyby žil v Americe, mohl z něj být výborný hrdina komiksových seriálů.</p>

<p>Muž-hořák.</p>

<p>Zazubil jsem se a Koťa se na mě podezíravě zadíval.</p>

<p>To je legrační.</p>

<p>Kousek nedůvěry k němu ve mně pořád ještě zůstává…</p>

<p>A naopak.</p>

<p>„Hotovo,“ řekl a poodstoupil. Nápis se ve vzduchu vybledle mihotal.</p>

<p>Pokročil jsem kupředu a napadlo mě, že kdyby mě Koťa chtěl zničit, je tohle ideální příležitost. Kdybych teď na druhé straně vstoupil do vysoké pece, na dno Bajkalu nebo do hlubin uralských hor, tak bude po všem – a sbohem, kotě…</p>

<p>V posledním okamžiku mě ještě napadlo, že se mám nadechnout a ústa nechat otevřená – asi jako v prudce stoupajícím letadle. Pokud ovšem nakonec kolem bude rozžhavený kov nebo voda, tak to stejně nepomůže.</p>

<p>Jenže jsem Koťu z úskoku podezíral zbytečně.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl syrového moskevského vzduchu, rozkašlal se a pomyslel si, že voda by vlastně nebyla o moc horší. Jak tohle můžeme dýchat? A celý život…</p>

<p>Vzápětí mi začaly slzet oči, ale to už nebylo vzduchem, nýbrž proto, že mi přímo do očí svítilo jasné světlo lampy nad vraty. Kolem byla ještě tma, no jistě, v Moskvě bude tak o tři o čtyři hodiny míň. Časné ráno pozdního podzimu.</p>

<p>Padal snížek drobný jako krupice. A vlastně ani nebylo chladno, spíš lezavo. Stál jsem u mřížových vrat s nápisem Porodnice. V malé budce vrátného doutnalo nejasné světélko a před mříží pár kroků ode mě stepoval mladý muž, který byl do tohohle počasí oblečený stejně nevhodně jako já.</p>

<p>Otočil se, pohlédl na mě, vůbec ničemu se nedivil a zeptal se:</p>

<p>„Tak co, taky žena?“</p>

<p>Pohlédl jsem na tabulku na vratech a nechápavě jsem vydechl:</p>

<p>„Ne, muž. Ach tak, jasně, samozřejmě muž, manžel. A žena je tam…“</p>

<p>Ale tenhle chlápek byl teď zřejmě ochoten poslouchat jakýkoli blábol.</p>

<p>„To je první?“</p>

<p>„Jo,“ vyhrkl jsem.</p>

<p>„Já čekám už druhýho. Nebo druhou.“ Uchechtl se. „Já na doktory moc nedám. Holku už jsme jednou čekali… Není ti zima?“</p>

<p>Neurčitě jsem pokrčil rameny a on vzápětí v ruce třímal kovovou placatku s odšroubovaným víčkem.</p>

<p>„Cvakni si.“</p>

<p>Se stále touž polopříčetnou povolností jsem si lokl.</p>

<p>Hrdlem mi proklouzl těžký koňakový žár. Zatraceně, přece nebudu začínat už za svítání!</p>

<p>„Kouříš?“</p>

<p>„Mno….“</p>

<p>„Tak na.“</p>

<p>Cigaretu z krabičky silných lincenčních marlborek už jsem si ale vzal rád – musel jsem nějak přebít tu ohavnou pachuť v ústech. Takhle brzy ráno jsem koňak nikdy nepil – a dobře jsem dělal!</p>

<p>„Dcerka by byla dobrá, ale dva kluci – to bude taky správný,“ zauvažoval ten chlap. „Já bych k tomu porodu klidně šel, namouduši, protože já se teda nebojím! Ale žena nechtěla. Prej co když mě potom přestaneš mít rád, takový věci se stávaj… Je to hlavinka, ta moje, a tak si vo porodech všechno přečetla dopředu…“</p>

<p>Lokl si koňaku a pokračoval:</p>

<p>„Ty ženský jsou pitomý! Proč bych ji jako najednou přestal mít rád?“</p>

<p>Několikrát jsem potáhl z cigarety a kradmo se rozhlédl kolem. Takže, teď se vydám podle téhle ohrady…</p>

<p>„Tak zlomte vaz,“ řekl jsem. „Já asi půjdu. Řekli mi, že je eště brzy. Prej abych přišel až po obědě.“</p>

<p>„To mně taky,“ přiznal se mladý tatínek. „Ale radši tu zůstanu. Až dokouřím, tak tam zaběhnu a zeptám se co a jak. Co kdyby se spletli? Doktorům se věřit nedá.“</p>

<p>Stiskl jsem ruku, kterou mi ještě podal na rozloučenou, a vydal jsem se podél ohrady pryč; řečného tatíka, který čekal na zprávy od nespolehlivých lékařů, jsem jednoduše opustil.</p>

<p>Bylo to zvláštní, ale tohle setkání mě docela rozveselilo. Šel jsem a bezděky se usmíval.</p>

<p>Normální lidi na nějaké funkcionály kašlali. Žili si a radovali se. Pracovali, dělali děti, jezdili na dovolenou a šetřili na nové auto, na chatě pekli v zahradě šašliky a hráli s přáteli karty. Funkcionálové pro ně byli stejný nesmysl jako Spiderman či transformery. A nemá smysl se domnívat, že by tenhle život vyměnili za naše zázraky.</p>

<p>Ačkoli ne. Je tu jedna skvělá prémie, a to je velmi dlouhý život. A právě tahle prémie převáží nad vším.</p>

<p>Nejlepší by samozřejmě bylo to i ono. I schopnosti, i svoboda.</p>

<p>Jenže na tom přece s Koťou právě pracujeme, no nemám pravdu?</p>

<p>V zamyšlení jsem dokouřil, a protože nikde v dohledu nebyl koš na odpadky, odhodil jsem nedopalek do louže. Stejně je zajímavé, že když člověk hodlá nadělat další smetí, tak nakonec nedopalek či zmačkaný pytlík od chipsů odhodí na hromádku dalšího smetí, která už někde poblíž existuje. V krajním případě někam do jámy, do louže, na krajnici nebo do příkopu. Asi je to tím, že když někdo odpadek vyhodí uprostřed vozovky či chodníku, tak vyvolá všeobecné pobouření.</p>

<p>Nejspíš i ti největší nepořádníci někde v hloubi duše tuší, že odhazovat odpadky jen tak není pěkné!</p>

<p>„Ale kde je tady věž?“ zamumlal jsem si pro sebe a ve světle občasných pouličních lamp jsem se rozhlédl.</p>

<p>Tohle je obytný dům, tohle transformátor, tady se taky bydlí…</p>

<p>Tady!</p>

<p>Těžko říct, zda se tady dá bydlet…</p>

<p>Uviděl jsem uzoučkou dvoupatrovou budovu s vchodem a třemi okny v každém patře. Moc obytně to nevypadalo.</p>

<p>Takže ještě jedna varianta celnické věže.</p>

<p>Jistě, poté, co jsem viděl Vasilisin dům v Charkově, už jsem se nemohl divit ničemu. To spíš můj příbytek vypadal opravdu stylově i z moskevské strany, protože to byla skutečná věž, i když jen vodárenská.</p>

<p>Jenže z Vasilisina domu se šířilo fluidum jiného světa. Bylo tam znát <emphasis>funkci.</emphasis> A k tomu ještě ten její kovářský koníček…</p>

<p>Kdežto tohle byl běžný opuštěný barák.</p>

<p>Dost zanedbaný, takovým se v Moskvě říká „proletářský“.</p>

<p>Za okny dosti umolousané záclonky a povadlé kytky v květináčích. Na střeše jakási křivá anténa.</p>

<p>Vchodové dveře dřevěné, staré, pobité plechem a natřené asi nedávno, ale jen bídnou hnusně hnědou barvou, která už se v cárech loupala a odkrývala starší modrý nátěr. U vchodu starý kódový mechanický zámek, ale dveře jsou tak jako tak pootevřené.</p>

<p>A zevnitř zaznívá jakýsi skřípavý hašteřivý hlas:</p>

<p>„Tohle se mi mimochodem stalo už podruhé za tenhle rok. Tři hodiny bez internetu! A vy mi nejdřív klidně řeknete, že nepřijedete!“</p>

<p>„No dobře, ale nač je vám internet uprostřed no…“ ozval se, ale hned zase umlkl druhý hlas.</p>

<p>Opatrně jsem vstoupil dovnitř.</p>

<p>Páchlo to tu kočičinou. Kočky tu ale žily těžko, tohle vypadalo jen na nějaké maskování, na mimikry. Po sešlapaných schodech jsem vystoupil do zvýšeného přízemí. Tady byly jen jedny dveře, mimochodem taky pootevřené. Potrhanou koženkou čalounění se ven draly kusy molitanu. Oválná smaltovaná cedulka s číslem 1 se pohupovala na jediném šroubu. Uvnitř se svítilo.</p>

<p>Nahlédl jsem tam a tiše vstoupil.</p>

<p>Vstupovalo se rovnou do pokoje, předsíň žádná. Byla to obrovská místnost, plná všelijakých krámů, ale přitom neuvěřitelně čistá. Vypadalo to jako ztělesnění rajského snu pološíleného mladistvého milovníka počítačové techniky.</p>

<p>V jednom rohu stála velká neustlaná postel. Polštáře by potřebovaly alespoň trochu natřepat a přikrývka rozhodit, jenže do téhle postele se zřejmě vždy jen padlo a spalo se v ní spánkem připomínajícím smrt.</p>

<p>V druhém koutě jsem zaznamenal jakýsi supersporák. Nepoužívaný. Na blýskavé keramické varné desce stála prachobyčejná mikrovlnka s otevřenými dvířky. Přímo na otočném skleněném kotouči uvnitř jsem spatřil čtvrtku pizzy.</p>

<p>Třetí roh místnosti zabírala obrovitá knihovna. Pestrobarevné otrhané obálky sci-fi přirozeně sousedily s jakýmisi brožovanými technickými příručkami a seriózními, akademicky působícími velkoformátovými svazky v tmavozelené vazbě.</p>

<p>Srdcem této místnosti však byl čtvrtý kout.</p>

<p>Tam stál gigantický počítačový stůl. Sem už se vešel opravdu pořádný hardware. Velký počítač. K tomu dva mamutí monitory. Tiskárna a scanner. Hned vedle toho všeho stála varná konvice, která vypadala, že je USB kabelem taky připojena přímo k počítači, ale to se mi asi opravdu jen zdálo. Zato podložka pod kávový šálek byla s počítačem spojena zcela bezpochyby. Takovéhle věcičky znám, sám jsem je po stovkách prodával těsně před Vánoci jako nejlepší dárek pro mladého ajťáka od jeho mladé ajťačky…</p>

<p>To všechno na stole vytvářelo vskutku harmonické zátiší. Však říkám – bylo to sice v koutě, ale zároveň to bylo srdce celého příbytku.</p>

<p>A pak u stolu ještě stálo Křeslo.</p>

<p>Doslova Křeslo, jež nutno psát s velkým písmenem. Cosi mi napovědělo, že tento kolos z tmavé kůže, postavený na lehkomyslná kolečka, si jen tak v obchodě nekoupíte. Nejspíš se to vyrábí za nepředstavitelné peníze na objednávku někde v Itálii. Tohle není obyčejné místo k sezení, na něž se jednoduše uvelebíte zadnicí, ale cosi jako hmyzí kukla s vysokánským ušákovým opěradlem a širokými loketními opěrkami. Zkrátka a dobře – najděte si Rockefellera nebo Churchilla nad prací, a hned pochopíte, co mám na mysli.</p>

<p>Jenže na tom zázraku nábytkářského průmyslu rozhodně neseděl puberťák, co by v podobném interiéru působil naprosto přirozeně, ani břichatý šéf, který by zase plně odpovídal grandióznímu křeslu. To kožené monstrum obklopovalo jako skořápka scvrklý ořech žilnatého sivovlasého dědíka v kalhotách s vytlačenými koleny a upatlané košili s krátkými rukávy.</p>

<p>Před ním stáli dva hoši mého věku v kombinézách s nápisem Corbina Telecom na zádech. Mezi nimi a dědíkem ležel na rohu stolu jakýsi papír.</p>

<p>„Tak to vám nepodepíšu, pánové,“ sliboval jim se zjevným potěšením stařec. „Já s vámi mám dohodu na nepřetržitý servis. A přitom jsem zůstal na tři hodiny bez internetu!“</p>

<p>„Dvě hodiny dvacet…“</p>

<p>„Na tom nesejde! Jeli jste sem dlouho a opravovali to taky dlouho!“</p>

<p>„Pane Cebrikove, tohle je starej barák a všechno je tu zteřelý…“</p>

<p>„Tenhle dům vás hravě přežije, mladí pánové!“ zvolal vesele dědík a mě napadlo, že v tomhle má ten ztrouchnivělý starý hašteřivec rozhodně pravdu. Tenhle dům bude stát ještě hodně dlouho…</p>

<p>Vtom pohled starého pána zavadil o mě. Jak to tak vypadalo, můj věk mě pasoval na to, že i já patřím k internetové údržbářské holotě.</p>

<p>„A vy si přejete co?“ zvolal rozkuráženě dědík.</p>

<p>„Já jdu kvůli něčemu jinýmu, Nikolenko,“ pronesl jsem jen a musím přiznat, že jsem se při tom důvěrném oslovení uvnitř dost zachvěl. „Já jen potřebuju jedněma dveřma vstoupit a jinejma odejít.“</p>

<p>Dědík na mě mrkl.</p>

<p>Pak opravářům papír beze slova podepsal.</p>

<p>Jeden z mládenců se ho okamžitě zmocnil, z úst mu unikl úlevný povzdech a hned nato oba prchli ke dveřím. Teď jsem zase mrkl já na ně. Ten, co se zmocnil potvrzení o převzetí opravy, jen trpitelsky obrátil oči v sloup.</p>

<p>A nebylo divu. Dělat v nepřetržité údržbě sítě je to nejděsnější. A když pak ještě ke všemu narazíte na takového zaťatého kverulanta, tak abyste se z toho věšeli.</p>

<p>Dveře za internetáři zaklaply a na schodech se ozvaly vzdalující se kroky. Bylo znát, jak odsud oba spěchají.</p>

<p>„Nějak si vás nevybavuji,“ zadíval se na mě stařec přimhouřenýma očima. „Už jsme se… někdy viděli?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Ach tak…“ Díval se na mě, ale stále nebyl schopen dospět k nějakému určitějšímu závěru. „Ty jsi funkcionál?“</p>

<p>„Bývalej.“ Rozhodl jsem se nelhat.</p>

<p>„Aha… A pak tě přestalo bavit sedět na řetěze, že ano?“ změřil si mě pan Cebrikov s potutelným úsměvem. „Inu ano, mládí, mládí! A to si myslíš, že třeba mně bylo veselo? V roce osmnáct set šest. Mně, člověku již nemladému a životem těžce zkoušenému, leč zvídavému, který byl uvázán na až urážlivě krátký řetěz zvíci tří tisíc sedmi metrů?!“</p>

<p>„Panejo,“ vydechl jsem živelně.</p>

<p>„Já se dostal ke kremelské zdi, ale dovnitř už rozhodně ne,“ řekl dědík s takovým pocitem nefalšované křivdy, jako by původně byl zvyklý chodit do Kremlu do zaměstnání. A co když ano? Jak můžu vědět, co je zač? „Jsem sice už dosti starý, ale odjakživa jsem býval živý a zvídavý. Tak jak mi asi mohlo být? Ale vydržel jsem to! Dočkal se telefonu, rádia i televize. No a teď už je to úplně jednoduché. Celý svět mám tady – tak si z obojku už nic dělat nemusím.“</p>

<p>Trpělivě jsem počkal, až skončí jeho spokojené pochichtávání, a bezděky mu pohlédl přes rameno na monitory.</p>

<p>Ano, to je skoro legrační.</p>

<p>Nakolik jsem pochopil, na obou monitorech měl otevřený týž blog, elektronický deník, což je populární kratochvíle mladých halamů a starých lemplů.</p>

<p>Na jednom monitoru dědeček konverzoval jménem dívky, na druhém pak jménem chlapce. Oba protagonisté si náruživě spílali. To, co se tu odehrávalo, komentovalo celé stádo zřejmě skutečných, běžných lidí.</p>

<p>„Já vím, jen zábavička, řeknete si,“ povšiml si dědík mého pohledu. „Vy to odsuzujete? Myslíte si, že zbůhdarma marním čas?“</p>

<p>„To není moje věc,“ odpověděl jsem jen.</p>

<p>„Berete to rozumně! Víte, mladý muži, já z výšin již prožitého věku jasně vidím, že jakékoli lidské konání je jen marnost, marnost a nic než marnost. Láska, nenávist, přátelství, víra, opovržení, žárlivost, zběsilost, vlastenectví, inspirace – všechny tyto naše vášně jen vyhoří a obracejí se v nic. Je tak moc důležité, zda milujete doopravdy,“ tady se zarazil a upřesnil to, „s ohledem na věk jsem nucen tělesný aspekt lásky pominout, anebo lásku jen předstíráte a nutíte sebe i okolí uvěřit, že zažíváte nadpozemskou slast?“</p>

<p>„Nevím. Řek bych, že to důležitý je.“</p>

<p>„Jste ještě mlád,“ řekl mi vřelým otcovským tónem dědík. „Ach, jak vy jste mlád… Jestlipak víte, že za války s Bonapartem jsem byl ještě mladší než vy, úplné dítě, ale stejně horoucí a zapálený jako dnes? Utekl jsem z tatíčkovy usedlosti do války a celý rok jsem sloužil jako bubeník. Tenkrát bych býval každého, kdo by si z mé lásky, mé víry či mého vlastenectví chtěl tropit posměch, na místě žádal o satisfakci! Časy se ale naštěstí mění. Souboje už nejsou v módě. Všechno je naopak light. Light láska, light víra a light vlastenectví! Ale já rozhodně nereptám! Venku je léto, slunce svítí, běhají tam děti a zpívají ptáci a nikde žádné války a žádné epidemie. Vše běží, jak má! V tomto nejlepším ze všech možných světů je stále lépe, jak říkával mudřec Voltaire!“</p>

<p>„Venku je zima,“ připomněl jsem. „A noc. Děti spěj a ptáci uletěli do teplých krajů. Války a epidemie možná opravdu ustaly. Zato jsou tu teroristi a AIDS.“</p>

<p>„Kam byste potřeboval?“ zeptal se mě ostře.</p>

<p>„Do Oryzaltanu.“</p>

<p>„Orysultanu, mladíku. Přijde vás to…“ Nakrčil čelo. „Teď opravdu nevím! Funkcionálové to mají zdarma, ale vy jste bývalý funkcionál… Takže to bude za polovic.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>„Čtyři sta osmdesát rublů.“</p>

<p>Sáhl jsem do bundy a vytáhl pětistovku.</p>

<p>„To je dobrý. A děkuju.“</p>

<p>„Spropitným mě urážet nebudete, nejsem lokaj!“ ohradil se přísně stařeček. Ze zásuvky stolu vylovil plechovku od Red Bullu plnou drobných a slavnostně mi předal čtyři pětirublovky.</p>

<p>Nezbylo než si je vzít.</p>

<p>Nato pan Nikolenka Cebrikov nepříliš ochotně vstal od stolu. Z jména Nikolenka na mě vanulo cosi příšerně falešného – asi jako z nového Rusa, který si usmyslí, že si bude hrát na ruského aristokrata ze staré školy. Přesto ale právě on na tohle z hlediska dnešních časů přeslazené jméno měl právo, stejně jako na brykule, které předváděl těm internetářům. Samozřejmě pokud opravdu kdysi utekl z domu bojovat s Napoleonem…</p>

<p>Ale takovýmhle věcem já se přece divit přestávám! Člověk si nakonec zvykne na všechno.</p>

<p>„Následujte mě,“ pronesl slavnostně stařík. „Musíme do prvního patra, byt číslo čtyři…“</p>

<p>Vyšli jsem ze dveří a já začal po špinavém schodišťátku stoupat za Cebrikovem. V prvním patře svítila jen slaboučká žárovka bez krytu. Byly tu dvoje dveře, s čísly 3 a 4.</p>

<p>„A kam vede trojka?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Do Antiku.“</p>

<p>„Á,“ protáhl jsem chápavě. „Směšné místo.“</p>

<p>„Je to zaostalý, nesmyslný a primitivní svět! Copak je něco takového vůbec možné – zastavit vědeckotechnický pokrok?“</p>

<p>„A co sociální?“</p>

<p>„Sociální pokrok neexistuje vůbec, mladíku,“ zasupěl Cebrikov. „Já vám uvedu třeba takovýhle příklad. V roce tisícím osmistém dvacátém pátém jsem přijel do Sankt Petěrburgu navštívit jednu kouzelnou mladou dámu, s níž jsem chtěl posoudit první číslo Severních květů, a pak se s přáteli za všechny zbylé peníze řádně nachmelit… Jenže najednou vidím u Manéže dav. Známí důstojníci. Šavle tasené a všichni se kamsi ženou… Tak na ně křičím: ‚Kam vás to čert žene, karbonáři?!‘ Běžím za nimi a volám je k rozumu… Co bylo dál, už asi víš. Když se to pak celé vyšetřovalo, tak nějaký policajt uvedl, že jsem volal: ‚Vzhůru proti kavalerii!‘ Asi měl uši celé dávno zarostlé chlupy… A ať jsem se hájil a rozčiloval, jak chtěl, hodili mě s děkabristy do jednoho pytle. Byl jsem degradován na vojína a na Kavkazu pak bojoval s divokými horaly… Tahle to chodí, milý mladíku! Tak mi řekněte, čím se ty skoro dvě stě let staré událostí liší od dnešních! Zase je tu hloupá moc, která si lid staví proti sobě; zase jsou tu ctižádostiví spiklenci, již na ten lid kašlou; i zbabělí strážci pořádku, kteří jsou ochotni prohlásit cokoli, jen aby od sebe odvrátili vinu; kvapné a nespravedlivé soudy; bouře a krutost na Kavkazu… Tak mi řekněte – existuje taková věc jako sociální pokrok a rozvoj společnosti od horšího k lepšímu, od zvířeckosti k humanitě?“</p>

<p>Mlčel jsem.</p>

<p>„Ne, ne a ne!“ prohlásil Cebrikov procítěně. „To proto jsem spokojen s tím, jak žiji dnes. Řetěz, na němž jsem uvázán, už neškrtí. Zázraky techniky, možnost celosvětové komunikace, naprostá uvolněnost mravů – to jsou jevy, v nichž spatřuji skutečné úspěchy lidského rodu. Rozhodně bych je ale nehledal ve společenských institutech, které jsou tu jen k chlácholení plebsu a sebeklamu vládnoucí špičky.“</p>

<p>„Takže internet?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ano!“ zdůraznil Cebrikov. „Internet. Televize, telefon. Počítače. V tom je ta pravá velikost lidského ducha! A za těmihle dveřmi je váš Veroz. Hodně štěstí!“</p>

<p>„Jak tam najdu celníka Andrjušu?“</p>

<p>„Ach tak, vy jen projíždíte k našim Tatarům,“ pokýval hlavou Cebrikov. „Hned vám to vysvětlím.“</p>

<p>Zalovil rukou v kapse, chvíli se tam přehraboval a pak odtamtud vyjmul starobylý masivní klíč. Vypadalo to, že jeho obydlí se postupně modernizovalo a přizpůsobovalo okolnímu prostředí, ale na takovéhle drobnosti jako klíč se to nevztahovalo.</p>

<p>Anebo se klíče prostě proměnit nemohly?</p>

<p>Odemkl dveře a ukázal do nich slavnostním gestem:</p>

<p>„Pohleďte!“</p>

<p>Přimhouřil jsem oči před prudkým světlem – tady už bylo jasné ráno. Věž (či jak tahle stavba vypadá z této strany), jak se dalo očekávat, stála o samotě uprostřed jakési menší zástavby, k bydlení většinou nesloužící. Snad to byly garáže (ačkoli, kde by se ve Verozu vzaly garáže?) anebo kolny. Většinou měly na střeše menší kopule o výšce dospělého muže. Zajímavé…</p>

<p>Z čeho jsem měl velkou radost, bylo to, že (což je ovšem taky zvykem) věž stála na malém pahorku, z nějž byl slušný výhled. Samotné město začínalo asi dvě stě metrů odtud. Úplně neznámé, Moskvě nepodobné, s mnoha věžičkami zhruba známých obrysů.</p>

<p>„Že by minarety?“ zvolal jsem.</p>

<p>„Samozřejmě. Tady žádné naše Rusko není, mladíku. Tady jsou Tataři, támhle Finové, tuhle Vjatiči, onde Kriviči… Moskovie, pokud je libo říkat tomu takto, zabírá jen málo místa a většinou je osídlena muslimy. Jediné štěstí je, že ti místní nejsou tak horkokrevní jako naši.“ Stařec si opovržlivě odfrkl. „Vidíte tamhletu blankytnou kopuli před námi?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„To je chrám proroka Isy.“</p>

<p>„Krista Spasitele?“ došlo mi.</p>

<p>„Přesně tak. To je místo ve městě velmi ctěné a krásné. Jděte tedy k tomu chrámu, zabloudit nemůžete. Postavte se proti vchodu a hlavu otočte směrem proti běhu hodinových ručiček, asi tak na desátou až jedenáctou. A objevíte takovou kouzelnou věžičku s hodinami, ptáčkem a malým krámkem dole.“</p>

<p>Pohlédl jsem na něj. Jak to tak vypadalo, nedobrovolný účastník děkabristického povstání mě balamutil. Přesněji řečeno si ze mě střílel. Něco tu nebylo v pořádku.</p>

<p>„A je tam pro mě… bezpečno?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Když se budete chovat normálně, tak ano. Je to město jako každé jiné. Rozhodně o nic lepší ani o nic horší než naše Moskva… Ach ano! Potřeboval byste jejich peníze?“</p>

<p>Přikývl jsem:</p>

<p>„Trochu ano. Abych si mohl dát něco menšího k jídlu. Nebo koupit suvenýr…“</p>

<p>„Jistě. Suvenýr…“ A stařec vážně přikývl. „Mám za to, že když si vyměníte tisíc rublů, bude vám to stačit. Není to pro vás příliš?“</p>

<p>Suma, již mi Koťa v bundě ponechal, rozhodně nebyla vyšší než nějakých patnáct dvacet tisíc. Což není málo, ale hodně to taky není…</p>

<p>Podal jsem Nikolenkovi tisícovku. Stařík si najednou rozpačitě odkašlal, podrbal se v týle a pak začal pomalu sestupovat dolů – zřejmě už litoval, že mi něco takového vůbec nabídl. Trpělivě jsem se dočkal jeho návratu a obdržel několik modravě zelených bankovek a hrst stříbřitých mincí.</p>

<p>„Je to devět set tenge a nějaké drobné,“ poznamenal Cebrikov. „Zní to možná zvláštně, ale kurz tenge a rublu k sobě dnes mají velmi blízko.“</p>

<p>„A co jazyk?“</p>

<p>„Ach tak, dar glosolalie jste vlastně ztratil,“ ušklíbl se dědík. „To nic, každý vám tu porozumí a vy taky budete všemu a všem rozumět! Jdete přece přes celnici.“ Najednou se přikrčil v poryvu větru, který sem zavanul skrz dveře. „Tak jdete nebo ne?“</p>

<p>„Jdu,“ odpověděl jsem rychle.</p><empty-line /><p><strong>9</strong></p>

<p>Dobře známa je fráze „Oškrábej Rusa a najdeš Tatara“. Právě tato myšlenka už nejednou zmátla cizince. Co se tím vlastně má na mysli? Že Rusové jsou velmi špinaví Tataři? Anebo je v tom nějaký jinotajný význam? Ale jaký?</p>

<p>Sami Rusové, ale koneckonců i Tataři se vždy domnívali, že tato fráze zdůrazňuje, jak hodně jsou národy a jazyky v Rusku promíchané. Že do té věty nic urážlivého nevkládají a jsou naopak na tento příklad internacionalizmu, ukotveného i v příslovích, patřičně hrdí.</p>

<p>Ve skutečnosti však s myšlenkou oškrabávání Rusů přišli nejdřív cizí hosté naší země a jejich pojetí tohoto obrazu bylo svrchovaně urážlivé jak pro Rusy, tak pro Tatary: Pod tenkou civilizační slupkou se ukrývají divoši.</p>

<p>Naštěstí byli jak Rusové, tak Tataři pro pochopení vzdělaneckého evropského sarkazmu málo civilizovaní, a tak nevraživou narážku nepochopili. Začali tuhle moudrost s úsměvem opakovat, až svět definitivně přesvědčili o své úskočnosti.</p>

<p>Jenže já se teď ocitl v tak podivné variantě Ruska, kde tento výrok měl plné právo na existenci. V islámském Rusku!</p>

<p>Hned jsem se ale okřikl, protože samo slovo Rusko tady nemělo žádný význam. Tady nebylo Rusko. Ani Německo, Velká Británie, USA nebo Čína… Byl to svět městských států, nepatrných území, která se nikdy nespojí v říši. Funkcionálové ho jakýmsi způsobem udrželi ve stadiu feudalizmu, v dobách, kdy výrok „já jsem ze Pskova“ či „já jsem z Kazaně“ znamenal mnohem víc než „já jsem Rus“ či „já jsem Tatar“. Po Evropě i Asii se v té době proháněly stále stejné národy; energicky se křížily; dobývaly se navzájem, ničily a asimilovaly; měnily víru i jména… Málokdo dnes ví, že kupříkladu předkové Čečenců byli křesťané, že Tataři nejsou Tataři, ale Bulgaři, kteří jen přijali název jednoho ze svých kmenů, Tatarů, jež Mongolové vyhladili už v dobách Čingischánových. Historie je dáma povětrná a veselá, i když ten její humor bývá většinou černý.</p>

<p>Takže úplně první a bulvární asociaci „dostal jsem se do Ruska, kde jsou u moci islamisté“, jsem mohl směle zavrhnout. Ve skutečnosti jsem se ocitl ve městě Orysultan, existující na místě Moskvy ve světě jménem Veroz. Místo Stockholmu tam najdete Kimgim, místo Kyjeva nějakou Ababagalamagu a místo Paříže taky něco jako Dyr Bul Šyl. (Asi jedině polské město Sczeczin, které je pohromou pro všechny národy píšící latinkou, si název nikdy nezměnilo.)</p>

<p>Ale Rusové tu nikdy nebyli a nejsou. Ani Němci. Ani Tunguzové, Korjaci, Tataři nebo Baškirové. Je to jiný svět, jenž se tomu našemu podobá jen zčásti…</p>

<p>S tímto pevným přesvědčením jsem nakonec z celnice Nikolaje Cebrikova vyšel ven. Pak jsem se ohlédl – a pobaveně zamručel.</p>

<p>Z Orysultanu jeho celnice vypadala jako… že by krypta?</p>

<p>Nebo jako mauzoleum?</p>

<p>Ano, ze všeho nejspíš jako mauzoleum. Nemyslím to komunistické, z Leninových dob, co stojí na Rudém náměstí, ale normální orientální mauzoleum: Budova s klenutou střechou, pod ní se choulí malé vyřezávané dřevěné dveře, krychle z bílého kamene o půdorysu tři krát tři metry, nad níž se tyčí nevysoká kopule…</p>

<p>„Můj ty smutku,“ zamumlal jsem. „Já jsem… na hřbitově!“</p>

<p>Tajemné stavby kolem okamžitě získaly jasný smysl. Jsou to mauzolea, krypty. Orientální hřbitov. Jaký jiný by taky v tomhle městě mohl být?</p>

<p>Ale ten Cebrikov stejně musí být zajímavý člověk, když jeho celnice „prorostla“ právě na hřbitov…</p>

<p>Kráčel jsem podél mauzoleí a prohlížel si nápisy nade dveřmi. A zase takové zvláštní překvapení – ty nápisy byly v ruštině. A vůbec jsem tu narážel hlavně na ruská jména:</p>

<p>„Zde leží Petr, syn Vasilijův. Budiž mu vůle Alláhova štědře milostiva! Jménem Boha všemohoucího a slitovného. Každá duše smrti okusí a pak se navrátíte k nám!“</p>

<p>Anebo:</p>

<p>„Aj, přívrženci víry pravé! Buďte svorni! Teprve pak vás čeká blaženost! Syn Ravilův Iskander zde odpočívá.“</p>

<p>Některé nápisy se pro mě měnily v nepochopitelný hlavolam a znovu připomínaly, že nejsem na Zemi:</p>

<p>„Není Tengriho kromě Alláha. Muhammad, vyslanec jeho!“</p>

<p>Většina nápisů byla bohatě zdobena tesanými květy a geometrickými ornamenty. Fotografie tu nebyly žádné, ale to snad mají muslimové ve zvyku i v našem světě.</p>

<p>Náhrobní nápisy se tu velice často podobaly filozofickým či teologickým výrokům:</p>

<p>„Jen s pomocí Boží dokážeme skoncovat se zlem a stát se člověkem hodným toho jména! Jen posuďte to na příkladu mém, na příkladu opovrženíhodného!“</p>

<p>A pak jsem narazil na malé mauzoleum (dveře tam tuším jen tak pro pořádek byly taky), jehož nápis mnou otřásl:</p>

<p>„V ráji jsem – a huriska mě laská. Leč neutěšen jsem, a proto pláču – to není matka má, to není matka má. Přichází anděl, hračku podává mi. Leč neutěšen jsem, a proto pláču – to není otec můj, a já to vím.“</p>

<p>Veškerá exotika, všechna ta zvláštnost a odcizenost okolního světa najednou byly naprosto nedůležité. Stál jsem u dětského hrobu a věděl jsem, že ať rodiče toho dítěte věřili v cokoli – v Krista, Alláha, Tengriho či v Darwinovu evoluční teorii –, jejich zármutek byl docela obyčejný a opravdový.</p>

<p>Celý jsem se ošil a rozhodně to nebylo zimou. Objal jsem si rukama ramena a s pohledem na cizí hrob v cizím světě tak chvíli postál.</p>

<p>Ten svět pro mě najednou přestal být cizí. Z lesklé pohlednice či z pokusu smyčkanských přírodozpytců se proměnil v živý vesmír, protože lidé umírají jedině v živém vesmíru.</p>

<p>„Neplač,“ řekl jsem polohlasně cizímu dětskému hrobečku. A tiše jsem se po kamenných cestičkách mezi mauzolei vydal dál; nápisy už jsem si nečetl.</p>

<p>Stejně by mě zajímalo, zda funkcionálové mají děti.</p>

<p>Najednou jsem se nad tím vážně zamyslel. Je to jen omezení volnosti pohybu, čím se platí za funkcionálské schopnosti? Je to jen funkcionálský obojek, co považujeme za okovy? Člověk se s nesvobodu v podstatě smiřuje snadno, a dokonce ji dokáže považovat za výhodu, což dokazuje už příklad děkabristy Nikolenky. Zato kvůli milované bytosti či kvůli dětem je schopen utrhnout se z jakéhokoli řetězu a jít na jistou smrt.</p>

<p>Sex byl pro většinu funkcionálů oblíbenou zábavou.</p>

<p>Zato rodinu obvykle neměli…</p>

<p>U východu ze hřbitova, hned vedle zdi vysoké jako dospělý muž jsem potkal dva první obyvatele Orysultanu. Ti dva postarší muži se opravdu podobali Tatarům. Jejich oděv ale rozhodně nenesl žádné známky tohoto etnika – na sobě měli normální boty, kalhoty a kabáty…</p>

<p>Pozdravili jsme se krátkou úklonou a beze slova si šli každý po svém.</p>

<p>No tak budiž, první zkouškou jsem prošel, můj zevnějšek u místních žádný zvláštní podiv nevyvolává…</p>

<p>*</p>

<p>Chrám proroka Isy by v každém z moskevských duchovních musel vyvolat pohněvaný nesouhlasný křik, protože vypadal jako karikatura chrámu Krista Spasitele. To vše i přesto, že přímá návaznost tu patrně nebyla – dějiny našich národů se od sebe diametrálně lišily, protože naše cesty se rozešly kdysi v temnotách dávnověku. Chrám taky stál docela jinde, někde v místech naší stanice metra Majakovská – samozřejmě za předpokladu, kdyby alespoň Kreml stál tam, co u nás. A podobal se jen na první pohled. Kopule byla podobná, to ano. Zato tu stály dva minarety, jež vyrůstaly přímo z kopule, vše bylo obloženo blankytnými kachlemi, chyběly tu kříže, a o to víc jsem tu viděl bohatého ornamentálního zdobení (ostatně až tady jsem narazil i na pečlivě vykroužené arabské písmo).</p>

<p>Samo město Orysultan (či chcete-li, Oryzaltan) vyvolávalo mírnou nechápavost. Kimgim vypadal ozdobně a vánočně, ale bezpochyby evropsky. Snad jako německé městečko z Hofmannových časů anebo anglické z dob Dickensových. Bylo v něm cosi příjemného a známého – buď z filmů, nebo z knih. Zato Orysultan se nepodobal ničemu. Ani hlučnému a zmatenému Turecku, jak jsem se podvědomě obával, ani ještě exotičtějšímu Egyptu či Emirátům.</p>

<p>A Kreml tu doopravdy měli. Jen na věžích se místo hvězd či orlů skvěly zlatavé trojúhelníky. Upřímně se přiznám, že větší radost by mi udělaly arabské půlměsíce či židovské šesticípé hvězdy, protože to by bylo srozumitelné. Ale trojúhelníky? Že by zednářská pyramida? Obrácená ovšem základnou vzhůru. Nebo symbol svaté trojice? Jenže to se můžu stejně úspěšně domnívat, že jde o symbol tří opilců skládajících se někde u moskevského krámku na vodku.</p>

<p>Na dlažební kostky jsem narazil jen ve dvou ulicích, jimiž jsem prošel, a bylo jasné, že jde o nedávnou novotu. Ty ulice navíc působily jako čistě turistické – všude plno obchůdků, kde se prodávaly suvenýry v podobě šavlí a přileb, aromatických tyčinek a vodních dýmek, láptí a barevných svíček, ptáků z březové kůry a perníčků, jež vypadaly jako tulské, ale k mání tu byly i kukačkové hodiny (jen s tím rozdílem, že v jejich okénku místo kukačky seděla lesklá dřevěná černá vrána), a také velké, hrubě kolorované litografie. Napadlo mě taky, že zobrazování lidí tu zakázáno nebude, anebo ten zákaz dodržují jen věřící. Prošel jsem kolem dvou obrazových galerií a jednoho obchodu s koberci, na němž reklama hlásala: Nejlepší dárkem vaší milované je její tvář na koberci!</p>

<p>Tuto jistotu tkalce koberců jsem úplně nesdílel, protože v našem světě se do koberců vetkávaly jen portréty prezidentů a diktátorů. Malý kobereček, vystavený ve výloze, na němž se skvěla tvář zrzavé a pihovaté dívenky, ale vypadal opravdu sympaticky. Rozhodně v tom nebylo nic bombastického ani banálního.</p>

<p>Narazil jsem tu taky na slušnou řádku hospůdek a kavárniček. V jedné docela maličké se dvěma stolky uvnitř a dvěma na ulici jsem si koupil čaj a dva ještě syčící čebureky z mletého masa. Posadil jsem se ven; u vchodu stál plechový hřib venkovního plynového ohřívače, připojeného k propanbutanové bombě. Rozžhavená mřížka vydechovala teplo, rozpouštěla náhodné sněhové vločky a vysušovala kameny pod nohama.</p>

<p>Čebureky byly chutné a šťavnaté, obsahovaly spíš maso než cibuli. Také čaj byl chutný a silný, i když jsem litoval, že se mě na nic neptali a vrazili do něj dvě lžičky cukru.</p>

<p>Také rozum přece ze značné části prochází žaludkem. Náhle jsem k Orysultanu pojal nečekané sympatie. Stejně je to přívětivý svět, tenhle Veroz! Není to nakonec tak, že zastavit vývoj někde v devatenáctém století stálo za to? Nebo ne zastavit úplně, ale zpomalit, aby technický pokrok nepředehnal vývoj mravů?</p>

<p>Pomalu jsem obcházel chrám proroka Isy, dokud jsem nenarazil na vchod. Postavil jsem se ke dveřím zády, tváří do široké ulice, po níž poměrně čile křižovaly různé vozy a vozíky – dvojkolkami počínaje a mohutnými faetóny konče. Saně jsem tu mimochodem neobjevil vůbec. Spousty metařů a domovníků jejich provozu zřejmě neposkytovaly ani tu nejmenší šanci.</p>

<p>Tak – a kde teď mám ve vyznačené výseči hledat věžičku s hodinami, ptákem a krámkem?</p>

<p>Hned jsem pochopil, co měl Cebrikov na mysli těmi deseti až jedenácti hodinami, a zároveň jsem spatřil i věž nad hodinářstvím. Nebyla to vlastně věž, ale věžička.</p>

<p>Starý pán se navíc dopustil slovní hříčky.</p>

<p>Zaprvé měl rozhodně na mysli směr a dívat se někam mezi desátou a jedenáctou znamenalo dívat se mírně doleva. A zadruhé na něm byla dobrá desítka velkých hodin, které šly každé jinak, a možná tak ukazovaly čas v různých městech. Malý patrový domek neměl vůbec žádná okna a v tom patře byly k vidění právě jen ciferníky hodin.</p>

<p>Hlavní hodiny pak byly na věžičce čnící ze střechy. Ciferník měl v tomto případě v průměru nejméně půldruhého metru. Právě se na něm otevřel malý poklop, z nějž vyskočila dřevěná vrána a rozeřvala se:</p>

<p>„Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá!“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.</p>

<p>Každý se přece může zbláznit po svém. Cebrikov chatuje s náruživostí novokřtěnce. Někdo chová rybičky, jiný si pořídí hodinářství s orloji.</p>

<p>Protože jedna věc je funkce a věc docela jiná je koníček.</p>

<p>Jen mě zaráží, proč si místo kukaček pořídili vrány…</p>

<p>Počkal jsem, až proud kočárů trochu prořídne, a přešel jsem přes ulici. Neměli tu ani semafory, ani přechody se zebrou, ale ráz místní dopravy takovouto lehkomyslnost umožňoval.</p>

<p>Dveře do hodinářství zamčené nebyly. Strčil jsem do nich a nad hlavou mi cinkl zvoneček. Majitel obchodu stál za pultem – byl to přátelsky se usmívající tlouštík v brýlích, který ostatně vypadal zcela evropsky. Na sobě měl květovaný středoasijský chalát s bílými vzory na zeleném podkladu, což jeho zevnějšek činilo víc než komickým.</p>

<p>„Vy jste Andrjuša?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Salam alejkum, můj drahý.“ Tlouštík vyšel zpoza pultu, oběma rukama uchopil mou dlaň a potřásl jí. Pod chalátem na sobě měl široké stylové zelené šarovary a obut byl do měkkých kožených střevíců. „Buď v mém malém obchůdku hostem, cizinče. Toho si každý nevšimne, zdaleka ne každý, jak jsou lidé ohromení velkolepostí Isova chrámu… Nechať je muslimům odpuštěno nesprávné hodnocení jeho úlohy v dějinách!“</p>

<p>Na celníkově krku (a bylo mi naprosto jasné, že před sebou mám funkcionála) visel řetízek. Jakmile si povšiml mého pohledu, Andrjuša si rozhalil chalát a předvedl mi křížek.</p>

<p>„Neustále si uchovávám pravou víru,“ zvěstoval mi hrdě. „Nene, samozřejmě nejsem žádný extrémista! Křesťanství je ve skutečnosti mírumilovná konfese, která vyzývá k lásce a duchovnímu zdokonalování. Nepřišel jsem vám dát mír, ale meč – to je jen alegorie, jež nikterak…“</p>

<p>„Já… jsem vlastně taky křesťan,“ zahučel jsem. „Pravoslavnej.“</p>

<p>„Á! Zdráv buď bratře! A odpusť příteli! Jsem tu zvyklý neustále se přít s muslimy, kteří křesťany vytrvale viní z chorobné agresivity, a to dokonce i ti nejinteligentnější z nich… Tak co bys potřeboval, potěcho očí mých?“</p>

<p>„Proč tu nemáte kukačky?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Andrjuša přimhouřil oči:</p>

<p>„Ach tak,“ pronesl zamyšleně. „Andrjuša, kukačky, pravoslavný. Je to jasné! Že ty jsi z Moskvy? Nemám pravdu! Od Kosti!“</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„Jak že se mu to přezdívá?“</p>

<p>„Koťa.“</p>

<p>„A co mi posílá, příteli mého přítele?“</p>

<p>„Dopis,“ hlesl jsem a připadal si už jako naprostý pitomec. Nač já myslím? Vůbec jsem ho nečetl, i když času bylo dost, styděl jsem se.</p>

<p>Andrjuša rychle přebíhal očima po řádcích. Já se rozhlížel kolem sebe. Krámek byl malý, navíc uprostřed předělený pultem. Vedle vchodových dveří jsem zahlédl okno a pod ním dvě odřená křesla. Za pultem bylo vidět další dveře, vedoucí do nitra domu, a stěnu celou ověšenou hodinami.</p>

<p>„Tak kukačky, říkáš?“ ozval se nepřítomně Andrjuša během čtení. „My tady kukačky nemáme, můj drahý. Pán je pro nás nestvořil. Možná že takový zlý pták, co svá vejce strká do cizích hnízd, existuje, ale nekuká a do hodin se neumisťuje. Kdežto vrána je pták chytrý, mazaný, se smyslem pro humor a taky pro odpovědnost před vlastním hejnem. Je to úctyhodný pták! A jeho křik je pronikavý, takže je ho daleko slyšet.“</p>

<p>Pak dopis složil a uschoval ho někam pod pult. Teď na mě pohlédl docela jinak, spíš vážně.</p>

<p>„Jak se jmenuješ, můj nečekaný hosti?“</p>

<p>„Kirill.“</p>

<p>„Velice mě těší. Já jsem Andrej. Blízcí přátelé z Moskvy mi říkají Andrjuša, ale pokud mám být upřímný, v našem světě to není zvykem. Jenže… jeden brepta neznámo proč říká všem celníkům takovýmito zdrobnělinami.“</p>

<p>Zrudl jsem. Jistě, už chápu – Nikolenka, Andrjuša: Koťa sám sobě říkal taky deminutivem a pro ostatní ani jiné než zdrobnělé pojmenování neměl.</p>

<p>„Velice mě těší, Andreji.“</p>

<p>Znovu jsme si stiskli ruce.</p>

<p>„Kukačky tu vůbec nemáme,“ opakoval ještě jednou Andrej. „Pštrosy taky ne. Chybí tu i některé druhy savců, ryb a hmyzu. Zato v mořích tu jsou gigantické chobotnice a v Africe i dinosauři…“</p>

<p>„Dinosauři?“ zvolal jsem s nelíčeným nadšením.</p>

<p>„Ano. Jestli se nemýlím, tak dobré dvě desítky. Většinou drobnější, z velkých máme jen tyranosaura. Ten je ale v Červené knize, protože jich zbylo sotva padesát kusů…“ Andrej se odmlčel a pak překvapeně dodal: „Já nevím, proč to ty démosy pokaždé tak zarazí?“</p>

<p>„Koho?“</p>

<p>„Lidi z tvého světa, synu naivity! Toho, kde leží Moskva. Vy říkáte našemu světu Veroz a my vašemu zase Démos.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Vy tam všude máte demokracii, což je takové starobylé společenské zřízení.“</p>

<p>„Jak starobylé?“ rozhořčil jsem se. „Třeba vy tu přece máte feudalizmus, ne?“</p>

<p>„Jistě,“ přisvědčil Andrej. „Protože to je systém pokrokovější. Demokracii jsme tu měli v starověku.“</p>

<p>„My taky, v Athénách,“ blýskl jsem se vědomostmi. „Ve starém Řecku.“</p>

<p>„Já vaše dějiny znám,“ přikývl hodinář. „Tak tedy: Demokracie je starobylá forma vlády, nerozlučně spojená s otrokářstvím a stavící naroveň mudrce i idiota, lenocha i mistra, zkušeného starce s usmrkaným klukem. A co tak pěkného shledáváš na takovém rovnostářství?“</p>

<p>„A co je u vás?!“</p>

<p>„U nás je velmi pokrokový systém referend. Každý občan v souladu se stavem svého konta v městské bance získává ten či onen koeficient významu, který pak určuje váhu jeho hlasu při všelidovém hlasování o nejdůležitějších otázkách.“</p>

<p>„Jo? A co je na tom podle tebe poctivýho?“ popadl mě vztek. „Takže čím je člověk bohatší, tím…“</p>

<p>„Tak to není!“ pohrozil mi prstem. „Podívej se. Ty peníze musí být uloženy v městské bance. Což znamená, že fungují ve prospěch města, ve prospěch celku. Jakmile bys je vložil do svého obchodu nebo si je zašil do slamníku, tak to znamená, že se o své okolí nestaráš a tvoje společenská váha je nízká. To zaprvé. Referenda se konají každou sobotu brzy ráno. Když přijdeš a obětuješ na to vlastní spánek, tak je to zase ukazatel tvé odpovědnosti, tvého osobního zájmu o posuzovanou věc. To zadruhé. Když neumíš vydělávat, tak jsi buď ještě příliš mladý a máš málo zkušeností, anebo sis vybral nesprávné povolání, takže jsi hloupý, anebo jsi rozhazovačný vykuk, takže by nemělo smysl svěřovat ti rozhodování o důležitých záležitostech.“</p>

<p>Mávl jsem rukou:</p>

<p>„No dobře, věřím ti. To je velice pokrokový a zatraceně tvrdý. Nějakej bankéř vloží na tohle konto všechny svoje prachy, a tím pádem rozhoduje za všechny.“</p>

<p>„Jak to? Tady jde o koeficient, rozumíš? Každý člověk má jeden hlas. A tahle jednička se násobí buď nulou, to když v bance nemáš vůbec nic, anebo číslem, které exponenciálně směřuje od nuly k jedné. Tu jedničku ale nikdo nepřeskočí. Dva hlasy dvou obyčejných středních obchodníků převáží hlas toho nejbohatšího bankéře.“</p>

<p>„Ale stejně se mi to nezamlouvá,“ namítal jsem dál. „Je to nákup hlasů za prachy…“</p>

<p>„Ó, bratře prostomyslnosti! Copak u vás se hlasy nekupují?“ zasmál se Andrej. „A kdyby se alespoň kupovaly za peníze. Většinou jde přece jen o sliby…“</p>

<p>Umíněně jsem zakroutil hlavou:</p>

<p>„Dost. Já už se hádat nebudu. A pokud se mám přiznat, tak je mi jedno, jestli je u nás demokracie nebo feudalizmus!“</p>

<p>„Právě proto, že je vám všechno jedno, nejste schopni uspořádat si život pořádně,“ poznamenal Andrej nabádavě.</p>

<p>Opět jsem chtěl něco namítnout, ale nějak jsem pro přednosti našeho světa nedokázal zahořet. Démos… to je mi tedy nápad!</p>

<p>„A jakej režim je v Pevnině?“</p>

<p>„Ó, otče zvídavosti!“ Hodinář se zazubil. Jak se to tak jevilo, politické úvahy byly jeho oblíbenou činností. Kdyby žil u nás, stal by se z něj politik nebo novinář. „Teokracie. A to teokracie ne ledajaká, ale scholastická, darwinského typu.“</p>

<p>„Jak tomu mám rozumět?“ Snad zbytky celnických znalostí, snad kdysi přečtené knihy mi umožnily, abych něco takového… no, alespoň zhruba pochopil. „To mi nějak nejde dohromady.“</p>

<p>„Aby taky šlo!“ Andrej se zachichotal. „Moc je tam náboženská a všechno v životě odvozuje z bible. Jenže svého času se v Pevnině objevil muž jménem Charles Darwin. U vás je přece taky slavný, není-liž pravda?“</p>

<p>„To ano. A u vás?“</p>

<p>„Zahynul při námořním neštěstí. Nejspíš se jednalo o útok obrovité chobotnice. Takže se nijak proslavit nestihl.“</p>

<p>Chmurně jsem přikývl.</p>

<p>„Tak tedy,“ pokračoval Andrej, jako by se nechumelilo. „Darwin vytvořil teorii, která vývoj rostlin a živočišných druhů zkoumala jakožto projev Boží vůle. Později společně s mnichem Mendelem, s nímž ho spojovalo něžné a oddané přátelství, ustavili základy praktické genetiky a naučili se hovádka Boží k ještě větší slávě a radosti Stvořitelově proměňovat.“</p>

<p>Mluvil vážně, ale v koutcích úst jako by se mu usadil potutelný úsměv.</p>

<p>„K ještě větší slávě a radosti?“ přeptal jsem se.</p>

<p>„Tak to rozhodlo svaté Konkláve po třiceti letech debat k tomuto problému. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, je sice jen ubohý červ, ale v rukou Pána se může stát jeho nástrojem. Biologie a genetika se v Pevnině rozvíjely mílovými kroky. V práci svatého Darwina a svatého Mendela pokračoval velký ruský muž, který se po smrti také stal svatým…“</p>

<p>„Mičurin,“ usoudil jsem podmračeně.</p>

<p>„Správně!“ rozesmál se Andrej. „Ivan Mičurin.“</p>

<p>„A jak zemřel?“ zeptal jsem se. „Lez na jabloň pro meloun a srazila ho višně?“</p>

<p>„To byla velká hrůza!“ neporozuměl mému černému humoru Andrej. „Ale tak se to nestalo, synu výmluvnosti! Mičurin nepřežil jeden ze svých pokusů a společně s ním nepřežil ani personál a pokusný pozemek s viváriem. Experimenty s genomem jsou, pokud to nevíš, velmi nebezpečné…“</p>

<p>To jsem nevěděl. Ale věřil jsem mu na slovo.</p>

<p>Andrej se na pár okamžiků odmlčel a povzdechl si. Bylo na něm vidět, že by si docela rád ještě popovídal o demokracii, o náboženství, o genomu i o svatém Darwinovi.</p>

<p>„Mám jeden velmi zdařilý průchod do Pevniny. Jejich úřady velkou část dveří uzavřely a některé průchody jsou zase ve velmi opuštěných místech. Kdežto v tomto případě se to všechno poskládalo tak, že se průchod využívá právě ke kontaktům. Jde o to, že vede přímo na nádvoří Konkláve ve Vatikánu.“</p>

<p>„Konkláve?“</p>

<p>Andrej si opět povzdechl.</p>

<p>„Je ti známo, že tam vládne křesťanství, vnuku vzdělanosti? Jenže to křesťanství není takové jako u nás nebo u vás. Žádného římského papeže, a ještě ke všemu neomylného, tam nemají. Mají ovšem kardinálské Konkláve, které tvoří šest kardinálů… Pojď, příteli můj!“</p>

<p>Společně s ním jsem prošel za pult, kde Andrej otevřel úzká dvířka a bokem se jimi protáhl.</p>

<p>Tady už se to příbytku funkcionála podobalo mnohem víc, a to funkcionála starého a dávno zabydleného. Byl to velký sál s vysokými vitrážovými chrámovými okny do čtyř stran. Do dvou přímo protilehlých zářilo jasné slunce. Přesněji řečeno dvě slunce z dvou světů Vějíře…</p>

<p>„Ano,“ přikývl Andrej, když si povšiml mého pohledu. „Tamhle je Pevnina. A tamhle Janus.“</p>

<p>„Tam to znám,“ přikývl jsem. „Znáš celnice Vasilisu a Martu?“</p>

<p>„Z vašeho světa?“</p>

<p>„Ano. Jejich dveře vedou na Janus… a já to přešel od Vasilisy k Martě.“</p>

<p>„V jakém ročním období?“</p>

<p>„Nedávno. Bylo tam zrovna předjaří.“</p>

<p>„To znamená, že jejich průchody jsou od mého daleko. Tam, co vedou mé dveře, je teď léto… Podívej se.“</p>

<p>Zvědavě jsem ho následoval. Janus ve mně nezanechal jen ty nejodpornější dojmy, ale také pýchu – přece jen jsem i v tomto velmi nehostinném světě přežil.</p>

<p>Pod mozaikovým oknem, vrhajícím na podlahu skvrnky oranžového a zeleného světla, byly obyčejné dřevěné dveře s mohutnou závorou. Vypadalo to, že s tou závorou se příliš často nehýbalo: když ji Andrej odsouval, vyloženě zafuněl. Pak dveře otevřel, poodstoupil, a umožnil mi tak pokochat se výsledkem svého snažení.</p>

<p>Mlčky jsem stanul na prahu.</p>

<p>Za dveřmi se až k obzoru táhlo moře žlutého písku. Vanul tam horký suchý vítr, který pláň neustále přežehloval; nikde nebylo vidět jedinou dunu či jediný kámen. Jediné, co mohlo oko potěšit, bylo nebe. Oslnivě modré, čisté, se zářícím slunečním terčem.</p>

<p>„Můžu?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Samozřejmě. Jen se tam podívej.“</p>

<p>Opatrně jsem překročil práh a rozhlédl se. Okamžitě mě zaplavil žár. Ohlédl jsem se. Z téhle strany celnice vypadala jako staré stavení z vichrem ošlehaného pískovce, opatřené naprosto nesmyslným vitrážovým oknem. Kousek stranou čněly z písku dva pevně usazené sloupy, mezi nimiž se ve větru zmítal provaz.</p>

<p>„Zpočátku jsem zkoušel sušit tady prádlo,“ vysvětlil mi ze dveří Andrej. „Jenže moc přesychalo a chytalo pach písku. Zato maso se tu suší nádherně. Mouchy žádné a v létě neustále svítí slunce. To je taková pochoutka, že se jen olizuješ.“</p>

<p>Přikývl jsem a vrátil se do celnice.</p>

<p>„Inu dobrá, půjdeme do Pevniny,“ řekl Andrej a dveře zavřel. „S pomocí Boží…“ Pokřižoval se.</p>

<p>Já pro jistotu také. Na další světy jsem se nevyptával.</p>

<p>Dveře do Pevniny byly zjevně mnohem používanější. Andrej je nejdřív jen pootevřel. Pak postál. Potom je pomalu a jakoby s obavou začal otevírat úplně. A řekl:</p>

<p>„Abys tomu rozuměl… Tohle je vpodstatě jediný volný průchod do jejich světa. Všechny ostatní spolehlivě zazdili. A ten můj je pod neustálým dohledem…“</p>

<p>Za dveřmi jsem objevil malý dvorek obehnaný vysokou bílou stěnou. A vydlážděný. Ve zdi jsem spatřil ještě jedny dveře. A kromě toho i řadu střílnovitých otvorů. Okamžitě se mě zmocnil nepříjemný dojem, že těmi otvory se na mě dívá plno nevraživých očí. A nejen to – ti za zdí jako by na mě mířili zbraněmi.</p>

<p>„Dobrý den!“ zvolal velmi zřetelně Andrej. „Mír vám – pro větší slávu Páně!“</p>

<p>Dveře ve stěně se otevřely. Ta ostraha je skvělá, neustále v pohotovosti…</p>

<p>Pak ale na dvorek vstoupilo to nejpodivnější procesí, jaké jsem si kdy dokázal představit.</p>

<p>Samozřejmě jsem věděl, že na naší Zemi římského papeže střeží švýcarští gardisté v pestrých, skoro klaunských uniformách, s modrými, oranžovými, rudými a žlutými pruhy od hlavy až k patě. Kdekdo tvrdí, že uniformy navrhl sám Michelangelo, ale jiní zase ujišťují, že ty stejnokroje jsou staré sotva sto let a že je vymyslel kapitán této gardy. Ve skutečnosti mají pravdu ti i oni, protože čacký oficír s návrhářskými buňkami se skutečně inspiroval starými mistrovými skicami, jež konzervativní katolíci svého času odmítli. Když se tedy ve dveřích zamíhaly ty pestrobarevné kreace, nijak mě to nepřekvapilo.</p>

<p>Jenže uniformy na sobě neměli statní švýcarští mládenci, kteří opovrhli výrobou hodinek, čokolády a kapesních nožíků ve jménu cti ochraňovat samotného papeže, či v tomto případě Konkláve.</p>

<p>Na nádvoříčko hbitým lehkým krokem vběhly mladé dívky v právě popsaných uniformách, s pestrými baretkami na hlavách a lehkými píkami v rukou. U nohy každé z dívek se batolil malý psík s dlouhou hedvábnou srstí a mašličkou na temeni!</p>

<p>„Yorshirský teriéři!“ vyhrkl jsem překvapeně.</p>

<p>Strážkyně z titulní stránky pánského časopisu nás obstoupily v přesném půlkruhu.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl mi přiškrceným hlasem Andrej. „Yorkshirští teriéři, věrní strážní psi kardinálů, nelítostní zabijáci…“</p>

<p>Rozchechtal jsem se. Yorkshira jsem si jako psa obranáře jednoduše představit nedokázal. Tihle miláčkové bohémy, kapesní pejsci bohatých moskevských dam či zdůrazňovaně maskulinních hereckých hvězd typu Belmonda – a zabijáci?</p>

<p>Dívky na nás dál zíraly s kamenným výrazem ve tváři. Pejsci vrtěli krátkými ocásky.</p>

<p>„Potřeboval bych si promluvit s vyjednavačem!“ řekl Andrej a vyšel ze dveří.</p>

<p>Slečny mlčely. Ostatně – Andrej se neobracel na ně, ale ke komusi, kdo zůstal za zdí. Přešlapoval jsem z nohy na nohu, ovšem práh jsem pro jistotu zatím nepřekročil. Celník a hodinář celým svým vzezřením naznačoval, že je ochoten čekat do skonání světa.</p>

<p>Z protějších dveří vyšel ještě jeden člověk. Tentokrát muž a rozhodně žádný klaun. Byl časně středních let, tedy o něco starší než já, pečlivě oblečený do civilu – na sobě měl tmavé kalhoty, světlou košili a vlněné sako. Docela dobře jsem si ho uměl představit jak v ulicích Moskvy, tak v Kimgimu či Orysultanu, a nikde by žádnou zvláštní pozornost nevyvolával.</p>

<p>„Andreji,“ muž s přátelským úsměvem vykročil k celníkovi.</p>

<p>Vypadalo to, že Andrej už se upokojil. Vyšel muži vstříc, podali si ruce a objali se.</p>

<p>„Rád tě vidím, můj ubohý zbloudilý příteli.“ Muž se usmál, jako by tak svého společníka vyzýval, aby jeho slova zase nebral tak docela vážně. „Něco se přihodilo?“</p>

<p>„I já tě rád vidím, Marko. Byl jsem požádán, abych s tebou uspořádal malé setkání.“</p>

<p>„A kdo tě požádal?“</p>

<p>„Jeden známý z Démosu. Zřejmě člověk v jejich světě velice vážený.“</p>

<p>Marko na mě pohlédl a přívětivě se usmál.</p>

<p>„Takže to jste vy, ten velice vážený muž z Démosu?“</p>

<p>„Ne, já jsem jen vyslanec,“ vyložil jsem chvatně. „Byl jsem požádán, abych tu vedl jednání.“</p>

<p>„Jednání, to je dobrá věc,“ zvážněl Marko. „Slovo je s to zastavit nesvár, upevnit přátelství a zplodit lásku. Slova jsou nám dána proto, abychom jeden druhému rozuměli, dokonce i když je to velmi obtížné. Jak se jmenujete, mládenče?“</p>

<p>Zaškaredil jsem se. Mládenče mi už dávno nikdo neříkal.</p>

<p>„Kirill.“</p>

<p>„Výborně. Jste křesťan?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Tak to je ještě lepší. A… jste bývalý funkcionál?“ Marko se opět usmál.</p>

<p>Jak tomu asi rozuměl?</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Ale to je velice, velice zajímavé… Andreji, jménem Konkláve zaručuji vyslanci Kirillovi v našem světě bezpečnost a vlídné zacházení. Jakmile vysloví přání se vrátit, bude ihned odveden k vašim dveřím.“</p>

<p>„Děkuji, Marko,“ odpověděl s viditelnou úlevou Andrej. „Běž dál, Kirille. Hodně úspěchů ve všech tvých záležitostech samozřejmě v případě, že jsou bohulibé a v souladu s právem.“</p>

<p>A rychle hupsl zpátky za má záda, což mi upřímně řečeno jistoty, že budu v Pevnině opravdu v bezpečí, věru nepřidalo.</p>

<p>„Jak si s nimi budu rozumět?“ zeptal jsem se, aniž bych se otočil.</p>

<p>„Copak jim nerozumíš už teď?“</p>

<p>„Teď ano, ale co až vyjdu z celnice? Mluvěj italsky nebo jak?“</p>

<p>„O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“ Andrej se zachmuřil. „Říkáš podivné věci, pastorku obezřetelnosti! Když projdeš celnicí do jiného světa, dostáváš do vínku znalost jazyka, to je přece všem známo.“</p>

<p>„Aha.“ Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli Cebrikov, když říkal, že „projdu celnicí“. Znamená to tedy, že v Orysultanu se mluví docela jinak než rusky? „Děkuju. Nějak mě to všechno zaskočilo…“</p>

<p>„Jen vpřed, vpřed, otče neohroženosti!“ A Andrej mě postrčil do dveří. „Už se nezdržuj, není slušné nechat lidi čekat.“</p>

<p>Vyšel jsem ze dveří ven a ty se za mnou okamžitě zabouchly. Ztěžka zarachotila závora.</p>

<p>Dívky v pruhovaných uniformách si mě přísně prohlížely. Pejsci roztomile vrtěli ohony. Marko se usmíval.</p>

<p>„Dobrý den,“ řekl jsem. „Řekněte prosím, tohle jsou yorkshirové?“</p>

<p>„Zčásti,“ přikývl Marko. „Máte pocit, že to nebudou dobří obranáři?“</p>

<p>„No, snad před myší…“</p>

<p>Marko pohlédl na jednu ze slečen:</p>

<p>„Kaprále, ukažte našemu hostu, jak tihle milí hebcí drobečkové pracují.“</p>

<p>Dívka přikývla. Podala kolegyni svou komickou píku (komickou, samozřejmě když nebereme v potaz ostrý listovitý hrot). Pak ke mně přikročila a vztáhla ke mně ruku:</p>

<p>„Podejte mi prosím vaši bundu.“</p>

<p>Hlásek měla něžný a vlídný. Takovýmto hlasem se má vyznávat láska.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a bundu si stáhl. Bylo tu teplo.</p>

<p>„Ceníte si jí hodně?“ zajímalo slečnu.</p>

<p>„Ne. Moc ne.“</p>

<p>„To je dobře.“</p>

<p>Slečna bundou několikrát kývla a pejsek u její nohy každý pohyb její ruky bedlivě sledoval. Pak zavelela:</p>

<p>„Zabij!“</p>

<p>A vyhodila bundu do vzduchu.</p>

<p>Pejsek se na dlažbě doslova rozplácl – a pak se vymrštil vzhůru. Takového skoku by za normální okolností byl schopen snad velký kocour, nějaký ostřílený a polodivoký pouliční bojovník. A i to sotva, protože pejsek se do látky zakousl ve výšce půldruhého, možná dvou metrů. Společně s bundou pak dopadl na zem a po dlažbě se začala kutálet ryčící hrouda, cvakající zuby. Cáry odletovaly do všech stran – něco takového jsem naposledy viděl, když zahradník v parku najel motorovou sekačkou do hromady starých hadrů. Po nějakých deseti vteřinách pejsek od bundy odskočil.</p>

<p>Říkat téhle hromádce roztřepených stužek oblečení by ovšem nedokázal ani ten poslední bezdomovec.</p>

<p>„Panebože!“ vydechl jsem.</p>

<p>Pejsek spokojeně štěkl a rozběhl se ke své paní. Ta ho (s pohledem stále upřeným na mě) pohladila, pak vytáhla z kapsy šaškovských kalhot kostku cukru a dala ji pejskovi.</p>

<p>„Když ho od napadeného neodtáhneme, překousne mu během deseti patnácti vteřin vaz,“ vysvětlil Marko. „No a pokud má nepřítel krk chráněný, soustředí se pes na obličej.“</p>

<p>„A co jste… Jak jste to dokázali?“ zašeptal jsem.</p>

<p>Mám psy rád. Sám vlastním skyteriéra jménem Kešu, teď je zrovna u rodičů. Pes přirozeně není žádná hračka. Dokonce i v těch nejmenších koluje vlčí krev a umějí se bít – a to jak za sebe, tak za své pány. Jenže jsou psi bojovníci, pak psi lovci a nakonec psi přátelé. Bojový yorkshir – to je stejná absurdita jako jeptiška zařazená do oddílu komandos.</p>

<p>„Vyšlechtili je v yorském klášteře, kde se naši stateční gardisté učí chránit Konkláve,“ řekl Marko a zvědavě si mě prohlédl. „Skutečné dobro přece nemůže zůstat bez ochrany, nemám pravdu?“</p>

<p>„Máte,“ přikývl jsem. „Popravdě řečeno si to myslím odjakživa. Ale… jsou přece k pomilování…“</p>

<p>„Myslíte naše dívky?“</p>

<p>„Ne, pejsky… I když ty slečinky vlastně taky,“ rozesmál jsem se.</p>

<p>„Jsou opravdu roztomilí. Můžete si je dokonce pohladit a nekousnou vás, myslím bez dovolení.“</p>

<p>„A co děvčata?“ ptal jsem se dál.</p>

<p>Kaprálka se zaculila a odpověděla mi sama:</p>

<p>„To nevím… Ale radila bych vám to nezkoušet.“</p>

<p>Marko spokojeně přikývl.</p>

<p>„Pojďme, pojďme, Kirille. Doufám, že vás tahle malá podívaná příliš nerozrušila. Naši přátelé se naprosto nemají čeho obávat. A vy jste přece přítel, že ano?“</p>

<p>„Jistě!“ přikývl jsem s očima upřenýma na pejska. „O tom nemůže být pochyb!“</p><empty-line /><p><strong>10</strong></p>

<p>Existují lidé, kteří umějí žádat. Zaprvé jsou to profesionální žebráci, čímž nemyslím shrbené stařenky s napřaženou rukou někde před obchodem, ale ty, pro něž je žebrání profese a kteří mají svá trvalá místa před chrámy a hřbitovy, v parcích s davy lidí či před restauranty, jejichž podnapilí návštěvníci se na odchodu tak rádi blýsknou před svou dámou. Za druhé jsou to rození příživníci všeho druhu, které dobře známe a nejednou se s nimi přátelíme: jsou to školní spolužáci, co od nás opisují úkoly („máš přece tu matiku hotovou, ne?“), absentující kolegové na vysoké („hele, zapiš mě do prezence, jo?“), notoričtí opozdilci v zaměstnání („a potvrď šéfovi, že opravdu makám už od rána…“) anebo rodinní přátelé, co nás upřímně zvou na chatu („chvilku máknem na zahradě a pak si dáme šašlik a pivko, co ty na to?“). A my se jen štítivě zakřeníme, ale prvně řečeným něco strčíme, či v druhém případě polohlasně láteříme, ale taky pomůžeme. Koneckonců tu je přece vždycky možnost se od žebráka odvrátit a příliš dotěrného přítele odmítnout.</p>

<p>Jenže je tu i třetí kategorie profesionálů. Ta nejpříšernější, protože před tou se nikam neschováme.</p>

<p>Politici.</p>

<p>„Podpořit naši stranu je pro lid povinností!“</p>

<p>„Důchodci budou nuceni utáhnout si opasky!“</p>

<p>„Horníci přece musí pochopit naši situaci!“</p>

<p>„Partneři musí brát v úvahu i naše zájmy!“</p>

<p>„Podnikatelé musí mít na paměti prospěch státu!“</p>

<p>Uniknout před těmito požadavky nedokáže nikdo. Lid podpoří, důchodci si utáhnou, horníci pochopí, partneři vezmou v úvahu a podnikatelé mají na paměti.</p>

<p>Protože tyto požadavky mají ve skutečnosti povahu rozkazu. Je to naléhání líného žebráka s pistolí v ruce.</p>

<p>Nikdy jsem nebyl žebrák, neuměl jsem opisovat a na politiku se za normálních okolností můžu vykašlat. Jenže najednou jsem se ocital v roli prosebníka, a to ve všech podobách – to jest jak žebráka žadonícího o almužnu, tak přítele, který prosí o pomoc, a konečně i politika usilujícího o výhodné spojenectví.</p>

<p>Tohle pro mě není! Absolutně ne…</p>

<p>Jenže co si počít?</p>

<p>Mou jedinou šancí, jak se zbavit přílišného zájmu Smyčkanů a uhájit své právo zůstat sám sebou, bylo přemluvit představitele Pevniny, aby nám pomohli. A nejen to – ta pomoc musela být nezištná, taková, aby neproměnila naši Zemi, náš zaostalý Démos v další „scholastickou teokracii“. Protože sličné gardistky s nadýchanými zabijáčky na vodítcích se do mé představy šťastné společnosti jaksi nevtěsnávaly.</p>

<p>V Římě jsem nikdy nebyl a o Vatikánu jsem měl představu jen podle jakéhosi pitomého filmu, v němž se atentátníci pokoušeli srdce katolického světa vyhodit do vzduchu bombou z antihmoty. Nějak srovnat, zda se sídlo Konkláve opravdu podobalo sídlu papežovu, jsem tedy nebyl schopen. Jistá podobnost tu ale zřejmě byla – už jsem se stačil přesvědčit, že mnohé věci ve světech Vějíře zůstávají neměnné, dokonce i když se ty světy jeden od druhého odloučily už dosti dávno.</p>

<p>Obrovský chrám připomínal baziliku svatého Petra. Asi ano. Jenže když mě posadili do velkého uzavřeného kočáru, zahlédl jsem ho jen letmo a na okamžik. Tím kočárem jsem teď jel v doprovodu dvou slečen oblečených do uniforem z Michelangelova halucinogenního snu, dvou milých teriérků z Boschovy noční můry a konečně také ve společnosti zástupce Konkláve Marka.</p>

<p>„Jsem velice potěšen, že jste se u nás objevil právě během mé služby,“ oznámil mi Marko dobromyslně. „Abych pravdu řekl, nestává se často, abychom vstupovali do kontaktu s funkcionály. V ostraze celnice sloužím už pět let a s Andrejem jsem se za tu dobu viděl tak desetkrát, víckrát určitě ne.“</p>

<p>„Vy nemáte funkcionály rád?!“</p>

<p>„A co vy?“</p>

<p>„Já moc ne,“ přiznal jsem se. „Ze mě funkcionála udělali bez ptaní. Pak zabili mou dívku, pronásledovali mě… Ale to je můj soukromý problém. Vy zřejmě máte pro antipatie vůči nim jiné důvody…“</p>

<p>„Samozřejmě. Ryze praktické, tedy náboženské.“ Marko se na okamžik zamyslel. „Nepředstavujete si nás náhodou jako nějaké náboženské fanatiky, kteří ve funkcionálech vidí ďábla?“</p>

<p>„No…“ zarazil jsem se.</p>

<p>„Zřejmě ano. Ale mýlíte se. Jsme lidé zcela racionální a ve věcech víry snášenliví. Jistě, svatá křesťanská víra je základem naší společnosti: sjednocuje všechny státy a stává se svého druhu,“ luskl prsty, „jakýmsi superstátem. Ideologickým superstátem.“</p>

<p>„A já si myslel, že tu máte jen jeden celoplanetární stát.“</p>

<p>„Ale kdež, co vás nemá? To by nebylo příliš moudré, protože takový stát se těžko řídí. Jak byste chtěl silou spojit protichůdné ekonomické zájmy, rozdíly v kultuře, obyčejích a zvycích? Jednotná říše, království Boží na zemi, může vzniknout jedině postupně, evolučně, jak se postupně kultivují mravy, zmírňují se životní strázně a zvolna se začínají mísit jak národy, tak jazyky. Ano, to je náš ideál, ale k tomu máme ještě hodně daleko. Možná vás překvapí, ale my tu máme svobodu vyznání.“</p>

<p>„Ano?“ Můj podiv byl opravdu upřímný.</p>

<p>„Jistěže. Mnozí Arabové a Asiaté hlásají mohamedánství, Židé lpí na své starozákonní víře, Slované… vy jste přece mimochodem taky Slovan, že… Tak ti s Konkláve vedou spoustu rituálních sporů, a mají dokonce i nějaké své svaté, jež jiné národy neuznávají. A jsou tu i, a já se toho slova nebojím, i ateisté, neznabozi! Problémů a komplikací tu prostě máme plno! Někdy dochází mezi bratry v Kristu dokonce i k válkám…“</p>

<p>„Tak to si alespoň snáz porozumíme,“ konstatoval jsem. „Měl jsem dojem, že u vás je všechno mnohem tvrdší… Ale proč tedy tak upřímně nenávidíte funkcionály? Protože se snaží vnutit vám svou vůli?“</p>

<p>„To není problém,“ ušklíbl se Marko. „Co na tom? I kdyby to zkoušeli! Spor a polemika jsou přece neodmyslitelnou podmínkou jakéhokoli vývoje. To ne, Kirille. Nás rozhořčuje a uráží to, že funkcionálové zprznili svou božskou podstatu. Vzdali se toho, co je nám dáno od Boha, a obrátili se k tomu, co pochází z ďábla. Samozřejmě ne doslova, i když vznik funkcionálů opravdu zavání sírou…“</p>

<p>Opět se usmál. Opravdu velmi pokrokový duchovní. Neustále dává člověku na vědomí, že není třeba brát jeho myšlenky příliš dogmaticky.</p>

<p>„Ale vy sami přece taky experimentujete s biotechnologiemi. Měníte zvířata…“</p>

<p>„Právě – zvířata, Kirille. Výlučně zvířata. Protože ta nebyla stvořena k obrazu Božímu, a tak má člověk právo v souladu s vůlí Stvořitelovou je proměňovat.“</p>

<p>„Aha,“ řekl jsem hlubokomyslně. „Takže podstata problému spočívá v tom, že z funkcionálů se stali nadlidé?“</p>

<p>„Nelidé!“ vztyčil ukazovák Marko. „A v tom už rozhodně žádná božská vůle není. Mezi dary Božími a ďábelským svodem je vždy jeden podstatný rozdíl. Zázraky Páně neznají hranic, neboť i Jeho síla je bezmezná. Pokud je svatý muž schopen uzdravovat, je toho schopen kdykoli. Anebo není – záleží na vůli Páně. Kdežto ďábelské pokušení je mechanistické. Je tu zkrátka jasná hranice, jsou tu mechanistické zákazy a pravidla: Když uzdravovat, tak jen pět lidí denně, nebo jen za úplňku, nebo jen poté, co byl vykonán přísně dodržovaný rituál…“</p>

<p>„Takže obojek,“ vstoupil jsem do toho. „Funkcionálský obojek, který je drží u jejich funkce…“</p>

<p>„Přesně tak!“ zvolal radostně Marko. „To je to znamení ďáblovo. Nečistý není s to dávat neomezeně, jeho ‚dary‘,“ tohle slovo Marko pronesl s neskrývaným opovržením, „vždy mají svůj rámec, jeho štědrost je vykalkulovaná a jeho možnosti omezené. Ďábel je silný, ale jeho síla je konečná. Funkcionálové samozřejmě nejsou ďáblové, ale jen lidé. Někdejší lidé, zkažení nečistou silou.“</p>

<p>Chvíli jsem neřekl nic a pak jsem se zeptal:</p>

<p>„Takže vy opravdu věříte v ďábla?“</p>

<p>„Jak bych mohl věřit v Boha, a přitom nevěřit v ďábla?“ odpověděl mi otázkou.</p>

<p>Bojový yorkshirský teriér po mé pravici jasně štěkl. Zřejmě tak po svém proklel ďábelské úklady.</p>

<p>A já utichl.</p>

<p>V lecčem Pevnina nebyla tak děsivá, jak jsem se obával. Na druhé straně jsem ovšem pochopil, že dohoda s nimi bude opravdu složitá. Jakmile se na podobných jednáních kromě obou stran podílejí, byť neviděni, Bůh a ďábel, tak jsou ta jednání moc a moc obtížná…</p>

<p>*</p>

<p>Na svět, v němž byli všichni příchozí z jiných sfér bytí považováni za bezděčné, či dokonce dobrovolné pomahače ďáblovy (jistě, jistě, naštěstí alespoň ne za ďábla samého!), tu se mnou zacházeli prostě báječně. Po asi půlhodinové cestě kočárem jsme se ocitli na uzavřeném nádvoříčku, zarostlém břečťanem, kde uprostřed malé fontány zurčel vodotrysk. Do dvora vedla okna a balkonky útulného domu, z jehož sluncem ozářených stěn, ze štěrbin mezi kameny tu a tam vyrážela tráva. Bylo tu ticho, jako by město zůstalo daleko za námi, a kolem zaznívaly jen hlasy cikád. Dověděl jsem se, že tento dům je mou rezidencí během pobytu v Pevnině. Zdvořile se zeptali, zda právě držím půst, a pokud ne, co bych si přál k obědu. Slečny z ochranky zůstaly dole v přízemí, kdežto Marko se s viditelnou lítostí rozloučil, protože ho volala zpět služba u celnice. Já vystoupil do prvního patra a zvědavě jsem obešel přidělené prostory.</p>

<p>Jak jsem správně předpokládal, všechna okna vedla jen do vnitřního dvora. Takže ta rezidence přece jen trochu připomínala fešácký kriminál. Uvnitř to ale bylo pěkné – velké světlé pokoje, na podlaze staré chladivé parkety, zdi vytapetované látkami v pastelových odstínech a několik obrazů, především zátiší a bukolické výjevy. V prvním patře byly celkem tři ložnice (takže tu mohla bydlet i menší delegace) a tři koupelny – dvě malé a jedna obrovská, s velkou mramorovou vanou a sprchou neobvyklé konstrukce: místo z běžné růžice voda na hlavu kaskádovitě vytékala z jakéhosi mramorového chrliče. Pak tu byl prostorný salon s křesly a stolky, kuřárna (rozhodně jsem nečekal, že by se v Pevnině mohlo kouřit, a tak mě příjemně překvapila krabice doutníků a několik balíčků cigaret bez filtru) a k tomu menší knihovna.</p>

<p>A právě ta knihovna mě zaskočila nejvíc. Dospěl jsem k názoru, že knihy jsou velmi pečlivě vybrané, aby čtenáři zbytečně mnoho informací neposkytovaly, ale tu a tam přece jen něco proskočilo – a to člověka zaráželo nejvíc.</p>

<p>Velmi váženým autorem tu soudě podle nádhery vazeb byl kupříkladu Voltaire. Mnohadílné spisy v hnědé kožené vazbě, zdobené zlatě raženým nápisem <emphasis>Je třeba vzdělávat naši zahradu </emphasis>a rovněž stejně vyvedeným obrazem kříže, ovinutého révou.</p>

<p>Na naší Zemi by tohoto břitkého volnomyšlenkáře mezi přátele církve rozhodně nikdo nepočítal. Můj otec si tohoto autora kdovíproč velmi vážil, kdežto já četl jen <emphasis>Pannu orleánskou, </emphasis>a to ještě v pubertálním věku, přilákaný slovem „panna“ a hojným počtem různých opovážlivostí. Dodnes si vybavuji, kdo všechno se jen odvážné Jany z Arku hodlal zmocnit – skřetovitým Hermafroditem počínaje a jejím oslem konče. Když jsem si prolistoval místní variantu tohoto spisku, pochopil jsem, že v rukou držím zcela jinou knihu. Takovou by mohl napsat snad jen Tolkien. Byl to veršovaný hrdinský epos, ale rozhodně ne satira.</p>

<p>Dalších pět knih jsem znal jen podle názvu. Byl jsem si ovšem naprosto jist, že náš Voltaire rozhodně napsal knihu <emphasis>Memnon čili O lidské moudrosti, </emphasis>ale ta nikdy netvořila dilogii s dalším svazkem – <emphasis>Achilles čili O lidské hlouposti.</emphasis></p>

<p>Našel jsem tu také Dickense, Swifta, Huga i Dostojevského. A zase – i když nejsem nijak zvláštní znalec klasické literatury, řekl bych, že Gulliver byl jen na čtyřech cestách, nikoli na sedmi. V každém, případě <emphasis>Cestu do Dahomy, Cestu do země Kyenk </emphasis>a <emphasis>Cestu do Gargenlogu </emphasis>neznám a nikdy jsem o nich neslyšel.</p>

<p>A Dostojevskij samozřejmě napsal <emphasis>Běsy, </emphasis>ale copak je také autorem románu <emphasis>Andělé a démoni?</emphasis></p>

<p>Ostatně závěr, který se celkem logicky nabízel, byl přece jen docela optimistický: V Pevnině známí spisovatelé napsali i jiné knihy než u nás, takže jich nakonec bylo <emphasis>víc.</emphasis></p>

<p>Celá jedna skříň byla plné dětské literatury, jako by se tu počítalo s tím, že tu budou ubytovány i rodiny s dětmi. Buratino mi připadal hodně podobný, zato kniha <emphasis>Čaroděj ze země Oz </emphasis>vůbec neopěvovala dobrodružství v kouzelné zemi. Spíš varovala před jakýmikoli kontakty s cizáky z jiných dimenzí… Ačkoli – čemu se divím?</p>

<p>Pátral jsem taky po Harry Potterovi, protože mě strašně zajímalo, jak by asi mohly vypadat osudy tohoto klukovského kouzelníka v tomto světě. V tomto případě ale už od sebe dějiny našich světů byly příliš daleko. Paní Rowlingová se tady možná vůbec nenarodila anebo se stala šťastnou matkou v mnohodětné domácnosti, ale stejně dobře je možné, že se v jejich kavárnách jen nepoužívají papírové ubrousky.</p>

<p>Knihovnu jsem tedy opouštěl s jistým zklamáním a odnášel jsem si jen útlý svazek Montaignových aforizmů. Když nevíte, kdy budete muset čtení nechat, je nejlepší vzít si něco hodně tenkého. Zapálil jsem si cigaretu (tabák byl nečekaně lehký) a pustil se do čtení. Stejně by mě zajímalo, zda mě sledují. Techniku příliš rozvinutou nemají, jenže skutečným mistrům špiclování vždy stačily dírky ve zdi, zrcadla či kvalifikovaně propočtené zvukovody.</p>

<p>Návštěva do kuřárny vstoupila v okamžiku, kdy jsem se opájel větou: „Poctivou a upřímnou při s pitomcem vést nelze.“</p>

<p>„Pán Bůh vás ochraňuj, můj příteli.“</p>

<p>Vyskočil jsem, odložil knihu a zároveň zadusil cigaretu. Příchozí (vzadu se mihly a hned zase zmizely strakaté stejnokroje) byl starý muž v jasně rudém plášti a stejně rudé čapce. Vrásčitý, hladce vyholený, vlasy měl šedivé, ale oči se mu leskly živým třpytem jako mladíkovi.</p>

<p>Že by kardinál?</p>

<p>V náruči choval mírumilovně podřimujícího teriéra. Tvář měl ten muž velice inteligentní, moudrou… Ale v takovýchto úřadech hlupáka nepotkáte nikde a nikdy.</p>

<p>„Vaše Eminence,“ vyrazil jsem ze sebe, aniž bych to sám očekával – zřejmě jsem si vybavil snad román či snad film o třech mušketýrech a jejich ctižádostivém gaskoňském příteli. A nemotorně jsem se uklonil.</p>

<p>Kardinál se na mě zpytavě zadíval. Pak lehce přikývl:</p>

<p>„Ano, máš pravdu. Jmenuji se Rudolf a jsem jedním z kardinálů Konkláve. Mír s tebou, Kirille z Démosu. Přišel jsi k nám oklikou, jsi vylekaný a své misi jsi ještě neuvykl. Jsi však pln touhy dovést ji do konce, což znamená, že ji považuješ za důležitou. Posaď se.“</p>

<p>Usadili jsme se proti sobě. Já ještě stále umanutě drtil špačka v popelníku, až jsem si popálil prosty.</p>

<p>„Kouřit můžeš,“ ušklíbl se kardinál. „Lepší bude, když se budeš cítit ve své kůži, než abys rozčileně bojoval se zlozvykem. Když Pán stvořil tabák, musel to kvůli něčemu udělat.“</p>

<p>„Přišel jsem s poselstvím ze Země 2,“ řekl jsem. „Z Démosu, jak se mému světu říká tady.“</p>

<p>„Koho zastupuješ?“ otázal se poklidně Rudolf.</p>

<p>„Přísně vzato jen sebe a svého přítele,“ odpověděl jsem.</p>

<p>„A kdo to je, ten tvůj přítel?“</p>

<p>„Kurátor naší Země.“</p>

<p>Kardinálovy prsty, hladící hebkou psí srst, se zachvěly a znehybněly.</p>

<p>„To je zajímavé,“ řekl. „Mimořádně zajímavé. Tlačí tě čas hodně?“</p>

<p>„Čas tlačí každého,“ usoudil jsem. „Ale na tohle povídání se jistě nějaký najde.“</p>

<p>„V takovém případě začni od samého počátku,“ požádal mě Rudolf. „Začni od sebe.“</p>

<p>„Jsem Kirill. Kirill Maximov. Žil jsem v Moskvě, v Rusku. To je hlavní město naší země, ale to vlastně není důležité. Chodil jsem do školy a pak na vysokou školu leteckou. U nás existují takové stroje, říkáme jim letadla, a ty létají ve vzduchu…“</p>

<p>„My o tvém světě máme představu,“ usmál se kardinál. „Klidně vyprávěj dál, když nebudu něčemu rozumět, poprosím tě o vysvětlení sám.“</p>

<p>„Dobře. Takže jsem studoval, ale pak jsem toho nechal, prostě nějak mě to přestalo bavit. Ne že by to bylo nezajímavé, ale nemělo to perspektivu. Tak jsem šel pracovat k počítačové firmě… popravdě řečeno… jako prodavač.“</p>

<p>„To je úctyhodná práce, stejně jako každá jiná, když je poctivá,“ prohlásil vážně kardinál.</p>

<p>„Žil jsem sám. Měl jsem děvče, ale rozešli jsme se… Jednou jsem přišel domů a zjistil jsem, že dveře mého bytu jsou otevřené.“</p>

<p>Postupně jsem se upokojil. Možná i proto, že můj zvláštní společník (ovšem pokud míváte příležitost poklábosit si s kardinálem z jiného světa často, beru přívlastek „zvláštní“ zpět) rozhodně uměl naslouchat. To je pro duchovní a politiky umění velice důležité – a on přece byl to i ono.</p>

<p>Tak jsem mu vyložil, jak mě „vymazali“ z naší reality. Jak jsem se stal celníkem. Navštívil jiné světy. Jak jsem se posléze rozhodl dobrat se toho, kdo funkcionály doopravdy řídí. Jak jsem se dostal na Smyčku, jak na mě začali činit nátlak, jak zabili dívku, do které jsem se zamiloval, jak se mě osobně pokusil zabít přítel, jak jsem se dověděl, že je kurátor, jak jsem se znovu začal zmítat mezi světy a konečně jak jsme se s Koťou smířili, abychom dál jednali společně…</p>

<p>Dvakrát nám přinesli čaj a kávu; já pil kávu, kdežto kardinál dal přednost čaji. Na stolek nám naservírovali i misky s ovocem a oříšky. Nespokojeně se škaredící slečna v michelangelovské uniformě mi vyměnila popelník.</p>

<p>Kardinál tu a tam položil nějakou otázku. Vůbec mě nezarazilo, když se živě zajímal o Smyčku, ale jeho zájem neznámo proč vyvolával i Janus. Zato na náš svět a na Veroz se neptal vůbec. Že by Pevnina měla na Zemi své agenty?</p>

<p>Nakonec jsem pocítil, jak jsem unavený. Soudě podle soumraku za oknem jsme spolu mluvili nejméně nějakých pět šest hodin.</p>

<p>„Zajímavá historie,“ prohlásil Rudolf. „Velice zajímavá… Takže – ty, bývalý funkcionál s jakýmisi nepochopitelnými zbytky funkcionálských schopností, a tvůj přítel, kurátor a hlavní funkcionál Démosu, který o své schopnosti zčásti přišel, chcete…“ A učinil významnou pauzu. „Celá otázka spočívá v tom, co vlastně chcete. Ochránit se před Smyčkou a stát se obyčejnými lidmi?“</p>

<p>„A je možné, aby se před Smyčkou uchránili obyčejní lidé?“ odpověděl jsem otázkou. Celý předem připravený plán této rozmluvy mi teď najednou připadal chybný a naivní.</p>

<p>„My jsme to přece dokázali.“</p>

<p>„Ale jak? Jak objevujete průchody do našeho světa. Jak odhalujete smyčkanské emisary? Já samozřejmě nechci dotírat,“ ujistil jsem ho kvapně. „Věřte mi, že nechci vyzvídat… Ačkoli to nejdůležitější se samozřejmě dovědět chci, ale to pro nás není to hlavní. Vysvětlete mi prosím: Jak a proč jste porazili Smyčku? Věřit mi přirozeně nemusíte, ale snad byste mi mohl říct něco, co pro Smyčkany není tajemstvím, ale nám by to v našem boji pomohlo…“</p>

<p>„Tady ovšem opět vzniká otázka, k čemu ten váš boj povede,“ povzdechl si kardinál. „Náš svět, Kirille, a těžko říct, zda z vůle Boží či pro pikle ďáblovy… Jak vidíš, připouštím i tu druhou možnost, vždyť ďábel není všemocný a všudypřítomný, ovšem zlo pro nás chtít mohl, jenže milost Pána našeho obrátila ono zlo v dobro… Zkrátka a dobře, náš svět je svět zbožnosti.“</p>

<p>„Toho už jsem si všiml,“ nedokázal jsem se vyvarovat ironie.</p>

<p>„A víra v Boha v sobě vždy zčásti nese i víru v ďábla. Přesně tak to je, Marko mi už o vaší rozmluvě říkal… Na něco takového jsme odjakživa byli připraveni. Na pokušení. Na to, že za námi někdo přijde, začne nám slibovat hory zlata a chtít za to bude jen kousek papíru, podepsaný krví… Proto jsme se také dověděli o funkcionálech. Občas nám to řekli ti, za nimiž přišli. A ti, kdož jim naslouchali, uvěřili. Proto jsme začali hledat východisko. Váš svět má v oblibě bezduché stroje. U nás se vše odehrávalo jinak, my jsme měnili živou přírodu kolem sebe – rostliny i živočichy. Beze změny jsme ponechali jen sebe samy. A naše biologická věda dokázala něco, co vaše technologie, všechny ty vaše počítače, lasery a kosmické lodi stále ještě neumějí…“ Ta slova pronášel velmi zřetelně, ale z jeho úst zněla pojmenování plodů pozemské civilizace tak nějak cizorodě. „Vytvořili jsme něco, co nám umožňuje cizáky spatřit…“</p>

<p>A kardinál pozvedl ruku ke své tváři. Konečky prstů se dotkl oka a zamrkal, jako by si vyjímal kontaktní čočku.</p>

<p>Pak ke mně natáhl dlaň se třpytivou hrudkou chvějícího se průzračného želé.</p>

<p>„Co je to?“ zašeptal jsem.</p>

<p>„Neoficiálně se tomu říká andělské oko,“ vysvětlil kardinál. „Oficiální název pak zní spektrálně analytická optická medúza. A medúza to opravdu je, přesněji řečeno předkové tohoto útvaru byli medúzy… Nepatrná částečka průzračné tělesnosti z vln světového oceánu. Zpočátku jsme ji chtěli využívat jako docela obyčejné brýle. Vy přece taky máte podobné věcičky z umělé hmoty.“</p>

<p>„Kontaktní čočky,“ přikývl jsem s očima dál upřenýma na medúzu. Dotknout se jí jsem nehodlal a kardinál mě ani k ničemu takovému nenutil. Pak znovu vrátil ten kousíček protoplazmy do oka a zamrkal.</p>

<p>„Jako náhrada brýlí se medúzy neprosadily. Jsou příliš jemné a drahé. Když je pravidelně krmíme v akváriu s živným planktonovým roztokem, tak vydrží několik měsíců, ale stejně jsou to bytosti velmi a velmi zranitelné… Zato se ukázalo, že když je náležitě proměníme, dá se s jejich pomocí vidět to, co jsme dřív neviděli. Třeba teplo.“</p>

<p>„K neuvěření,“ vydechl jsem při pohledu do kardinálových očí. Teď už mi bylo jasné, kde se v nich bere ten odhodlaný mladistvý třpyt. „Takže to jsou živé infračervené brýle…“</p>

<p>„Lze jimi ale vidět i mnohem jemnější světelné vlny. Třeba ultrafialové záření, rozumíte?“</p>

<p>Jen jsem přikývl. Už jsem se ničemu nedivil.</p>

<p>„Nu a jeden z typů andělských očí umožňuje rozeznat funkcionála od normálního člověka. Funkcionálové totiž vyzařují složité harmonické vlnění. Tyto vlny vystupují z hlavy, přesněji řečeno z podvěsku mozkového. Zaznamenat tyto vlny běžnými metodami je nemožné, tedy alespoň doufáme, že to není možné. U bývalých funkcionálů, jako jsi ty, se toto spektrum promění, ale stejně zůstávají nelidmi.“</p>

<p>„Tedy – vracejí se zpátky, ale ne docela?“</p>

<p>„Ne. Přecházejí do jakéhosi dalšího stádia.“</p>

<p>„A jaké je to záření? Radioaktivní nebo elektromagnetické vlny…“</p>

<p>„Ne,“ usmál se kardinál. „Ne. Ale tohle už jsou otázky, na něž ti odpovídat nebudu. Dokonce i když ti ve všem uvěřím. Můžeš klidně být náš přítel, ale i přítel může zradit nebo nevydržet při mučení.“</p>

<p>„Já na tom ani netrvám,“ opáčil jsem dotčeně. „Jenom… mě to zajímá. A co přechody? Vlastně nejen přechody, co funkce?“</p>

<p>„Ty také vydávají záření,“ poznamenal ležérně kardinál. Až příliš ležérně na to, aby to byla náhoda.</p>

<p>„Takže jsou živé?“ zvolal jsem.</p>

<p>„Jak jinak, mladý muži? Copak je možné, aby vám nějaká stará kamenná věž přes noc vypěstovala nábytek a vymalovala? Jak se to tedy stalo? Že by malí kouzelní mužíčkové?“</p>

<p>Zachvěl jsem se a pak řekl:</p>

<p>„Takže funkcionálův řetěz a obojek…“</p>

<p>„… je jeho pupeční šňůra,“ doplnil můj správný dohad kardinál. „Neviditelná energetická pupeční šňůra. Když funkcionál odejde příliš daleko, přetrhne se.“</p>

<p>„Ale to pro dítě znamená zrození…“</p>

<p>„Pro funkcionála taky. Získává naprostou svobodu.“</p>

<p>„Jenže o všechny schopnosti přichází!“</p>

<p>„A kolikpak má takový novorozenec schopností?“ odpověděl kardinál otázkou.</p>

<p>„Takže bývalí funkcionálové dokážou metamorfovat v něco jiného?“</p>

<p>Rudolf mi pohrozil prstem:</p>

<p>„Nenechte se rozptylovat asociacemi. Ty jsou po jistou mez užitečné, protože nám pomáhají pochopit, co se kolem nás děje, ale pak už nás jen matou. Víte, jak obvykle vysvětluji normálnímu nevzdělanému člověku fenomén svaté Trojice?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.</p>

<p>„Říkávám to takto: Když pohlédneme na nebe, vidíme Slunce. Stejně tak jsme schopni uzřít a pochopit Krista, jeho lidskou dimenzi. Přitom se nám zdá, že Slunce není příliš velké a obíhá kolem nás. Ve skutečnosti je však Slunce obrovské a naopak Země obíhá kolem něj. A stejný je vlastně i vztah mezi námi a Kristem… Pojďme dál: Slunce vnímáme jako kotouč, ale ve skutečnosti to je obrovitá koule. Stejně tak i Bůh je pro lidské vnímání patrný jen z malé části, která nás přesto oslňuje. V celé jeho úplnosti ho postihnout nedokážeme… A ještě něco – i když zavřeme oči a Slunce vidět přestaneme, jeho paprsky a jeho teplo stejně celým povrchem těla cítíme. Stejně jako Ducha svatého, jímž je prodchnut celý vesmír.“</p>

<p>„To zní rozumně,“ připustil jsem opatrně. „Řekl bych, že i já to najednou chápu lépe.“</p>

<p>Kardinál se zasmál:</p>

<p>„Děkuji. Jenže jeden prosťáček toto mé vysvětlení vyslechl – tehdy jsem ještě byl řadový kněz – a zeptal se, zda mi rozuměl správně a zda Bůh je velký a kulatý.“</p>

<p>„Je to jasné. Když se funkcionál utrhne ze řetězu, nic z něj nevyroste…“</p>

<p>„Každopádně takový případ zatím neznáme,“ přikývl kardinál. „Musím vám ale prozradit, že vy jste velmi zajímavý případ. Vaše aura, mám-li užít tohoto výrazu, je typická pro bývalého funkcionála. Jenže vy jste přesto neznámo jak dokázal přemoci kurátora, a to v okamžiku, kdy už jste o svou funkci a svou energii přišel. Možná jsou to nějaké zbytky sil…“ Kardinál rozhodil rukama. „To nevím. Funkcionály jsme zřejmě zatím úplně nepochopili. Probíhala válka… Připravovali jsme se dlouho, jak jen to šlo, ale nějaké informace unikaly. Pak přišla válka. Hrozná a velmi krutá. Planuly inkviziční hranice, na nichž pálili funkcionály, kteří odmítali pouto se svou funkcí přetrhnout. Umírali kněží, kteří věděli, proti komu bojujeme. A hynuli i obyčejní lidé, kteří byli přesvědčeni, že nadešla Apokalypsa a my svádíme poslední boj s ďáblem. A tito prostí lidé zabíjeli jeden druhého, protože byli vyděšení a neschopní oddělit od sebe ďábelskou sílu fukcionálů a normální lidský rozum, sílu a talent. Geniální skladatelé, řemeslníci se zlatýma rukama, obratní cirkusoví artisté a zdatní léčitelé umírali jen proto, že nebyl čas oddělovat zrno od plev. Nákazu bylo třeba vymýtit do kořene.“</p>

<p>Umlkl. Pejsek v jeho náruči se zavrtěl.</p>

<p>„To jsem nevěděl,“ odpověděl jsem. „My jsme si mysleli, že…“</p>

<p>„Jenže vy si teď přijdete a řeknete: Mě s kamarádem už nebaví být funkcionálem druhé kategorie. My chceme zůstat čistí a nevinní, ale chceme si taky opatřit kapitál. Dejte nám armádu, ale nic za to nežádejte… Nemám pravdu?“</p>

<p>„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Vlastně ano. Tak to bylo. Ale teď nevím. Vy jste prostě…“ na okamžik jsem zaváhal, „o dost lepší, než jsme předpokládali. Tak to asi bude.“</p>

<p>„Co chcete? S čím jsi za námi přišel, bývalý celníku?“</p>

<p>„Přišel jsem prosit,“ řekl jsem. „Přece se praví: Pros – a bude ti dáno… Přišel jsem prosit o pomoc. Máte pravdu, my skutečně nechceme znovu být obyčejnými lidmi. Ale přece nás nenecháte v boji proti Smyčce samotné!“</p>

<p>„Jsi si jist, že tvůj kající se přítel je opravdu proti Smyčce?“</p>

<p>Zakroutil jsem hlavou.</p>

<p>„Jsi si jist, že zdrojem všeho zla je právě Smyčka?“</p>

<p>Prudce jsem zvedl hlavu:</p>

<p>„A kdo tedy?“</p>

<p>Kardinál zakroutil hlavou.</p>

<p>„Tak dobře – zdrojem všeho neštěstí je ďábel, to jsem ochoten vám uvěřit,“ pokračoval jsem. „Jenže… ani vy si jistě nemyslíte, že někde sedí skutečný fyzicky existující ďábel a rozesílá čírťata s úkoly na všechny strany: Támhle z toho udělejte houslistu-funkcionála a z tohohle celníka-funkcionála. Že to tak není? Ďábel, to je zlá vůle, takové to popichování a poštívání. Ale je tu přece taky jasně hmatatelná funkcionálská struktura, organizace! Ti, co vydávají pokyny. Existuje tu nějaký kurátor nad kurátory a je jedno, jestli je jen jeden nebo je jich několik. Ti přece někde jsou a z neznámého popudu experimentují s ostatními světy…“</p>

<p>Kardinál si povzdechl. Ztěžka vstal a odložil podřimujícího psíka do křesla. Pohlédl na něj a zamumlal:</p>

<p>„Už je stařičký, je mu osmnáct… Gardisté dávno naléhají, abych si opatřil jiného, ale to já nemohu. Jakmile ho opustím, zemře… Tak kurátor nad kurátory, říkáš?“</p>

<p>Pak přešel přes místnost a postavil se k oknu zády ke mně:</p>

<p>„Jak pěkné je být mladý a horkokrevný! Věřit, že temnota má srdce, nepřítel jméno a experimenty cíl… My Smyčku neznáme. Jsme schopni odhalit jejich špehy, ale sami nemáme dost sil se tam probít. Jenže to, co se nám podařilo zjistit, na Smyčku rozhodně neukazuje. Je to svět technický, zhruba jako ten tvůj. Jejich současná vývojová úroveň jim rozhodně neumožňuje vytvářet funkcionály a dobývat jiné světy. To určitě ne! Mohou být vykonavateli, poslušnými vojáky a místodržiteli v obsazených světech a nejenže mohou, ale už jsou, v tomhle máš jistě pravdu. Jenže to všechno musel někdo nejdřív vymyslet a realizovat! Což se nestalo ani na Démosu, ani na Verozu, ani v Pevnině, ani ve Smyčce… Proto je nesmyslné a hloupé bojovat s vykonavateli, ti za nic nemohou a na místo padlých vždy nastoupí další. Zatím jsme dokázali svůj svět opevnit, ale pokud přijde všeobecná válka, tak s námi taky bude zle. Až gardisté a mniši rytířských řádů se živými zbraněmi vytáhnou proti perfektně vycvičeným funkcionálům se samopaly, proti tankům a letadlům… Nemysli si, já rozhodně nechci říct, že bychom prohráli. Ze všeho nejspíš se prostě navzájem vybijeme. Kdybychom alespoň věděli, že zároveň zemře i zlo… Jenže to ne. My nevíme, kde se nalézá srdce temnot, mladíku. Proto vojáci Pevniny do jiných světů bojovat nepůjdou.“</p>

<p>Chvíli jsme oba mlčeli. Já mačkal v prstech další cigaretu. Pak jsem se zeptal:</p>

<p>„Řekněte mi – proč máte v gardě ženy? V našem světě je Vatikán a tam…“</p>

<p>„Já o Vatikánu a švýcarských gardistech vím. Jenže v našem světě se nestalo, že by při záchraně Klimenta Sedmého padlo sto čtyřicet sedm gardistů. Zato je tu známo, že šest kardinálů Konkláve zachránily řeholnice z karmelitánského kláštera.“</p>

<p>Kardinál se vrátil pro svého pejska, vzal ho znovu do náruče a pokračoval:</p>

<p>„Odpočiň si. Nebylo ode mě pěkné, že jsem tě po cestě nenechal vydechnout. Jenže v Římě jsem teď ze všech členů Konkláve jen já a bylo pro mě velice zajímavé pohovořit si s hostem z jiného světa. Tím spíš, že právě já se věnuji otázkám vnější bezpečnosti Pevniny.“</p>

<p>„Taky jsem rád, že jsme si mohli promluvit,“ odpověděl jsem. „Ze všeho nejhorší je čekání. A vlastně se mi stejně ulevilo. I když jste pomoc odmítl.“</p>

<p>„Já pomoc neodmítl. Jen jsem vysvětlil, proč naši vojáci nepotáhnou do Smyčky nebo na Démos. Ale pomoc, ta může být různá. Nebudeš nic namítat proti tomu, aby ti společnost po dobu tvého pobytu u nás jako můj zmocněnec dělal Marko?“</p>

<p>„To rozhodně ne. Je to dobrý společník.“</p>

<p>Kardinál se sotva znatelně pousmál:</p>

<p>„Ano, já vím…“</p><empty-line /><p><strong>11</strong></p>

<p>Spánek je jediná potěcha, která může přijít nevhod.</p>

<p>Nene, to není Montaigne. To jsem si vymyslel sám.</p>

<p>Ale máme-li mluvit vážně, opravdu to tak je. Přiznat se k tomu, že si člověk rád pospí, je snad až neslušné. To je ale zábava – spát! Je třeba pracovat ku prospěchu svému i pro blaho státu. Nebo číst knihy, z nichž má prospěch rozum a srdce. Anebo tancovat v klubu s děvčaty a pykat tak za to, že pro druh homo sapiens je pohlavní pud nepřetržitý, takže svatební tance horských kozlů je třeba provozovat v jakékoli roční době. Kdežto spánek, to je jen taková hloupost. Zbytečná ztráta času. V jistém věku se nám sice mohou zdát zajímavé sny, ale koho dnes zajímají sny – v době, kdy je internet přecpaný filmy a počítačových her je k mání nepřeberně.</p>

<p>Na druhé straně se ale zeptejte dítěte, které je z celodenního hraní celé utrmácené, jestli se mu chce spát. Zeptejte se na totéž studenta, který dováděl na diskotéce a teď nepřítomně zírá do učebnice kvantové fyziky. Nebo mladých rodičů, jimž celou noc v postýlce ječí dítě. Nebo starého pána, který si do postele nemůže lehnout bez prášků na spaní. Nebo profesora fyziologie, který vám s potlačovaným zíváním vysvětlí, jak je to s procesy vzruchu a útlumu v šedé kůře mozkové a jak důležitý je spánek pro naše fyzické i psychické zdraví…</p>

<p>Vcelku vzato je spánek opravdu učiněná rozkoš. Ještě kdyby se tak člověk mohl vyspat do zásoby! Kdyby mohl prospat nudné večery, dny nečinnosti či celé dlouhé zimní noci a ušetřené síly vynakládat v dobách nespoutaného mládí. Nebo při důležité a spěch vyžadující práci. Anebo při zajímavých debatách…</p>

<p>Sáhl jsem po konvici a nalil si do šálku již vystydlé zbytky kávy i se zbylou sedlinou. Marko na mě soucitně pohlédl.</p>

<p>„Nechcete třeba jít spát, Kirille?“</p>

<p>„Hned. Jen si to celý ještě jednou projdeme v datech. Tady se píše rok dva tisíce devět, dobře, dejme tomu, že v letopočtech budou nějaké nepřesnosti… Ale kdy byl založen Řím?“</p>

<p>„V osmém století před Kristem.“</p>

<p>„Ano, správně.“ Historická data jsem si ze školy moc nepamatoval, protože ta jsem úspěšně vytěsnil, sotva jsem školní škamny opustil. Něco se mi ale v hlavě přece jen udrželo. „A co… Julius Cézar?“</p>

<p>„Cože?“ ozval se pohotově Marko. „Ale co Cézar?“</p>

<p>„Zabil ho padesát let před naším… Před Kristem Brutus?“</p>

<p>Marko zakroutil hlavou:</p>

<p>„Pokud mě paměť neklame, Julius Cézar zemřel na srdeční záchvat při milostném aktu… V roce dvacet čtyři před narozením Kristovým.“</p>

<p>„Pak je právě tohle ten bod, v němž se dějiny našich světů štěpí!“ prohlásil jsem slavnostně.</p>

<p>„Tohle je běžný omyl člověka, který se pokouší zorientovat v rozdílech mezi světy Vějíře,“ usmál se Marko. „Vyberme něco méně vzdáleného v čase.“</p>

<p>„Asi máš pravdu…“ Pohlédl jsem na svazeček Montaigna. „Třeba vaše knihovna… Když jsou rozdíly mezi oběma světy tak starý a tak značný… To by tu neměl být žádnej Montaigne, Cervantes, Hugo, Dostojevskij…“</p>

<p>„Kdo je to Cervantes?“</p>

<p>„Copak ty neznáš Dona Quijota? A Sancho Panzu?“</p>

<p>„To jsou Španělé?“ přeptal se Marko. „Nějací u vás velmi známí spisovatelé?“</p>

<p>„Co to meleš za nesmysly!“ nevydržel jsem to už. „Když se svět začne měnit, tak se musí změnit radikálně. Těch změn musí přibývat, až už společnýho nezbude nic! Jaký tu máte země? Jsme v Itálii?“</p>

<p>„Ve Vatikánu,“ usmál se opět Marko. „A Vatikán – ano, ten je v Itálii. A dělí zemi na severní a jižní část.“</p>

<p>„Čím dál tím lepší… Co USA?“</p>

<p>„Severní státy americké?“</p>

<p>„Spojený státy americký!“</p>

<p>„No… ty máme taky.“</p>

<p>„A je to rozvinutá země?“</p>

<p>„Velmi. Jedna z nejrozvinutějších. Kanada je samozřejmě větší…“</p>

<p>„Takový nesmysly!“ pronesl jsem důrazně. „A co Rusko?“</p>

<p>„Které? Severovýchodní, Jihoruské nebo Sibiřsko-Dálně-východní? To je konfederace.“</p>

<p>Už jsem nevydržel a sáhl po láhvi s koňakem. S výborným zdejším koňakem, vyráběným ve francouzské provincii Cognac.</p>

<p>Koňak se nezměnil.</p>

<p>„Co Luther?“</p>

<p>„Významný církevní činitel.“</p>

<p>„A Lenin? Nebo Hitler? Stalin? Churchill?“</p>

<p>„Churchilla máme!“ zaradoval se Marko. „To je slavný anglický spisovatel a filozof. Podle mého soudu poněkud nudný, i když…“</p>

<p>„Ale proč to tak je, Marko? Proč někdo zmizel docela, někdo napsal jiný knihy a někdo v životě dělal něco úplně jinýho? Dejme tomu, že je to práce funkcionálů. Dejme tomu, že do vývoje nezasahujou stovky, ale tisíce let. Ale takový změny musej svět měnit úplně, a ne výběrově!“</p>

<p>„Přesně tak. Co Veroz, kde není ropa? Tam k těm změnám muselo dojít už v prehistorických dobách. To jsou změny globální, geologické. A přitom dokonce i tam najdeš známá jména lidí, kteří se tímtéž zabývají třeba na Démosu nebo u nás.“</p>

<p>Marko si taky nalil a soucitně na mě pohlédl:</p>

<p>„Ty se během pár hodin pokoušíš najít odpovědi na otázky, nad nimiž se náš svět moří už celé století. Nech toho, Kirille.“</p>

<p>„Na to se odpověď najít musí,“ pravil jsem zavile. „Třeba leží na povrchu, a my na tom místě jen máme slepej flek.“</p>

<p>„Slepej flek?“</p>

<p>Vysvětlil jsem mu, co to znamená.</p>

<p>„To je docela dobře možné,“ souhlasil hned. „Dost se od vás lišíme, my jsme civilizace biologická a vy technická.“</p>

<p>„U nás by se tomu říkalo genetická… Akorát nechápu, jak tu můžete pěstovat genový inženýrství, když nemáte elektronický mikroskopy a podobný nesmysly…“</p>

<p>„S pomocí Boží,“ pousmál se Marko.</p>

<p>„Aha. A asi taky s pomocí nějaký medúzy, žejo… Marko, kardinál mi řek, že nám nepomůžou. Že vaši vojáci náš svět bránit nebudou.“</p>

<p>„Každý je hoden jen takového světa, který je schopen ochránit sám,“ prohlásil Marko pevně. „Jak by to asi dopadlo, kdybychom k vám přišli – a třeba se zcela nezištnou touhou pomoci? Vaše zvyky by zděsily nás a naše vás. Máte třeba obrovské spousty ateistů – copak ti by na naši pomoc přistoupili? Nebo muslimové… Tím spíš, že by se jednalo o pomoc v boji proti neznámému nepříteli, který vám ještě ke všemu zase takové starosti nedělá.“</p>

<p>„A co tajně?“</p>

<p>„Tajně by to nevyšlo. To by nebyly žádné rytířské souboje na opuštěných kolbištích. To by byla válka v ulicích vašich měst a vesnic. Hořely by v ní domy, umíraly ženy a děti…. Byli byste ochotni zaplatit takovou cenu? My jsme ji zaplatili, ale rozhodli jsme se pro to sami.“</p>

<p>„Víte, Marko, já si vás všech začínám vážit,“ přiznal jsem se poctivě. „Veroz se mi líbí… Byl jsem jen ve dvou městech, ale zamlouvají se mi. A váš svět, i když ho zatím pořádně neznám, se mi taky líbí. Máte pravdu, vy byste se do toho vměšovat neměli.“</p>

<p>Marko jen rozhodil rukama.</p>

<p>„Jenže co si máme počít?“ zamumlal jsem. „Na mě osobně jednoduše pořádaj regulérní štvanici!“</p>

<p>„Jestli chcete, tak zůstaňte u nás,“ navrhl mi okamžitě. „Útočiště vám samozřejmě poskytneme. A když si to budete přát, tak i vaší rodině a přátelům. Dnes už jsou pryč doby, kdy dokonce i bývalé funkcionály posílali do vyhnanství. Žijte si tu, co hrdlo ráčí. Řekl bych, že člověk vašeho ražení – a na mysli mám technicky orientovaný rozum, energii a odvahu, jež jsou vám vlastní… nene, jen se nesměte, ve vás tohle všechno je! – se v našem světě taky uplatní.“</p>

<p>„To zní lákavě,“ přiznal jsem se. „Čestný slovo.“</p>

<p>A skoro jsem nelhal. Když jsem se o pět minut později ukládal ke spánku v jedné z ložnic, docela vážně jsem o tomhle návrhu přemýšlel.</p>

<p>Tak tu vládne církev – no a co? Ale je to církev, kterou znám, stejně jako její přikázání. Nikdo tu nikoho k ničemu nenutí, je tu svoboda vyznání… A že nemají televizi? Tím líp. Jedině ty počítače by mi tu trochu chyběly.</p>

<p>Zato bude čemu se tu věnovat. Začnu pracovat jako genetik. Budu šlechtit živé počítače! Stejně se i u nás horem dolem uvažuje, zda by nebylo možné vyvinout počítač ze živé hmoty! Kdežto tady, kde se termovize a ultrafialové detektory vytvářejí z medúz, to bude mnohem jednodušší. Je to koneckonců taky Země, i když jiná. Cervantese sice nemají, zato Swift si z Gullivera udělal učiněný seriál! Všechno má svá plus i minus…</p>

<p>Koňak mají výtečný, tabák taky není zakázán… a děvčata jsou tu k nakousnutí. I když na tyhle militantní karmelitánky si asi člověk musí spíš dávat pozor…</p>

<p>Usnul jsem v náladě víc než mírumilovné.</p>

<p>Ačkoli – možná tomu napomohl i koňak z cizí Francie.</p>

<p>*</p>

<p>Probudil mě zpěv ptáků. Odlepil jsem hlavu od polštáře a nechápavě pohlédl oknem ven.</p>

<p>Už se rozednilo a na blankytném nebi nebylo ani mráčku. Za tím oknem se pohupovala nadýchaná zelená větev. Seděl na ní malý ptáček s azurovým tělíčkem a malinovými křidýlky, velký asi jako naše sýkorka, pevně se držel drápky a zpíval:</p>

<p><emphasis>Nový den už přichází,</emphasis></p>

<p><emphasis>láska je tu zas.</emphasis></p>

<p><emphasis>Slunce rychle vychází,</emphasis></p>

<p><emphasis>měsíček už zhas.</emphasis></p>

<p>Hlásek měl ten ptáček tenounký, ale nebyl pisklavý. Takový příjemný hlásek, jako by někde v dáli zpívala venkovská dívčina.</p>

<p>Když ten malý pták zjistil, že se na něj dívám, zacvrlikal a poodskočil po větvi kousek dál. Hlava mi znovu klesla na polštář.</p>

<p>Že by ptáček-budík? Anebo ptáček-předpověď počasí?</p>

<p><emphasis>Probuď se, můj příteli,</emphasis></p>

<p><emphasis>pána svého chval!</emphasis></p>

<p><emphasis>Tralalala, tralali,</emphasis></p>

<p><emphasis>celý svět už vstal.</emphasis></p>

<p>„Kuš, potvoro!“ křikl jsem na něj. Pak jsem si ale vzpomněl na květnaté vyjadřování Andreje z Orysultanu a dodal jsem: „Zmlkni, dcero hříchu a macecho ochablosti!“</p>

<p>Přinejmenším tónu ptáček porozuměl. Nespokojeně začiřikal a odletěl.</p>

<p>A čemu se divím? Umějí některé druhy papoušků mluvit? Jistě. Takže teď už jen stačí, aby měli příjemnější hlas. A naučit je několik písniček. Když zakrápe, můžou třeba zanotovat: „Lehký deštík, trocha chladu, pro trávu i pro zahradu!“ A když se strhne opravdivý lijavec, hodí se varování: „Jejejeje, to nám leje, slunko se dnes neusměje!“</p>

<p>Když se to tak vezme kolem a kolem, je běžný bateriový budík s teploměrem a barometrem neméně podivuhodný.</p>

<p>Vstal jsem a odebral se do koupelny. Stoupl jsem si pod tu jejich sprchu a musím říct, že vodopád, který se mi snášel na hlavu, byl neuvěřitelně příjemný. Asi bych měl doma odšroubovat růžici se všemi těmi normálními i takzvaně masážními otvory a vodu na sebe lít přímo z hadice…</p>

<p>*</p>

<p>Snídani mi servírovali v salonu. Přinesl mi ji mladý, velice ustaraně vypadající kuchař – měl jsem dojem, že má velké obavy, zda mi jeho ještě horké houstičky, měkký tvarohový sýr, vajíčka natvrdo, kapucino a čerstvá šťáva budou chutnat. Ta šťáva byla k mému velkému údivu zeleninová – podle chuti jsem v ní tušil rajčata, řepu a celer, to vše nahoře přisypané drobně nasekanou zelení. Bylo to neuvěřitelně chutné, i když já bych do něčeho takového celer asi nedával.</p>

<p>Ještě větší radost mi udělalo, že jsem nemusel snídat sám. Marko se sice neukázal, ale přišla ta včerejší kaprálka, tentokrát už ne v uniformě, ale v dlouhých bílých šatech. Ostatně yorkshirský trhač čiperně cupital za ní.</p>

<p>„Chcete posnídat o samotě, Kirille?“ zajímala se jako moje stará známá. „Anebo vám mohu dělat společnost?“</p>

<p>„Bude mi potěšením!“ zaradoval jsem se. A nedokázal jsem si odpustit kompliment: „Civilní šaty… vám velice sluší.“</p>

<p>Musím říct, že kromě těch civilních šatů si dívka dopřála i menší dávku kosmetiky – přinejmenším rty měla určitě přibarvené. Na krku se jí skromně třpytil nezvyklý, ale velmi hezký náhrdelník, složený z navzájem se držících zlatých včelek.</p>

<p>„Děkuji,“ reagovala na chválu s úsměvem. „Během výcviku jsme nosily velmi přísné šaty. Přesně podle předpisu. A ve službě samozřejmě oblékám jedině uniformu. Ale teď mám volno. Ach bože, jsem já to ale nevychovaná! Jmenuji se Elisa.“</p>

<p>Přisunul jsem slečně židli a uvědomil si, že jsem lehce nervózní. Jistě, když nemusíte snídat o samotě, je to mnohem příjemnější. Ale člověk nezná jejich pravidla stolování. Není třeba vyloučeno, že když nezamíchám Elise kávu nebo jí neoloupu vajíčko, tak to vlídní hostitelé budou vnímat jako smrtelnou pohanu.</p>

<p>Pokud jsem se ale nějakých lapsů v etiketě dopustil, dívka to nedala znát. Ba co víc, po celou dobu mě nechala mlčky v klidu snídat a sama mě u stolu bavila. Začalo to zcela případnou vzpomínkou na to, jak probíhaly snídaně v klášteře, kde měla Elisa tu čest absolvovat gardistický výcvik. Pak se vyprávění přirozeně přeneslo na klášter samotný a na to, jak se tam hejno veselých malých děvčátek učilo bojovým technikám, mistrovskému ovládání služební píky a „dalším dovednostem“. No a když se pak vytasila s anekdotou o abatyši, píce a příliš dotěrném kardinálovi, který do kláštera přijel bojovou přípravu mladých jeptišek kontrolovat, zakuckal jsem se a začal se smát:</p>

<p>„To by mě tedy nenapadlo, že se zrovna tady setkám s výrazem falický symbol. Měl jsem pocit, že vaši společnost tvoří samí puritáni.“</p>

<p>„Co jsou to puritáni?“</p>

<p>„No… to jsme kdysi mívali u nás. Stručně řečeno to byli věřící, kteří na sebe i na jiné byli velmi přísní.“</p>

<p>„Víra nemá být pokrytecká,“ řekla Elisa a ukousla si kousek housky. „Dokud sloužím, musím si uchovat panenství, to je moje svatá povinnost. Což ovšem neznamená, že by mě vztahy mezi mužem a ženou nezajímaly. Za tři roky ale se službou skončím a do kláštera už se ze všeho nejspíš nevrátím. Chtěla bych se provdat za nějakého solidního muže. Víte, gardistky jsou u nás považovány za velmi výhodnou partii.“</p>

<p>„To věřím. A pejska si vezmete s sebou?“</p>

<p>„Samozřejmě,“ pohladila svého maličkého souputníka. „Na jiného pána už si nezvyknou. Takže Punťa dožije se mnou.“</p>

<p>Nadšeně jsem přikývl.</p>

<p>To je ale báječný pastorální svět! Naše Země odtud vypadá ze všech světů nejnepořádnější a nejzanedbanější.</p>

<p>„Už mi navrhovali, abych tu zůstal,“ řekl jsem jí. „Takže pokud se to stane, za tři roky vás pozvu do dobré restaurace.“</p>

<p>„Dobré restaurace mám ráda,“ usmála se na mě. „Klidně mě pozvěte. Ono vám hrozí nějaké nebezpečí?“</p>

<p>„No… vypadá to na to,“ přikývl jsem. „Pohádal jsem se s funkcionály.“</p>

<p>„Jsou odporní,“ prohlásila tvrdě. „Zůstaňte u nás. My vás ochráníme.“</p>

<p>Smutně jsem si pomyslel, že pokud se Elisa doví o mé funkcionálské minulosti, mé šance značně poklesnou. Naštěstí bude takových Elis po Itálii jistě víc.</p>

<p>„Je škoda, že tu nemáte žádnou techniku,“ poznamenal jsem. „Takové cestování letadlem je skvělé a telefon taky není k zahození…“</p>

<p>„Co je letadlo, nevím, ale čistě etymologicky si to umím představit,“ usoudila přemoudřele. „Ale vy přece náš svět zatím vůbec neznáte. Třeba se tu najde něco, co se vám zalíbí.“</p>

<p>„Už se našlo,“ pospíšil jsem si s další poklonou. Tohle ráno jsem byl docela v ráži.</p>

<p>„Po obědě vás čeká malé Konkláve,“ ponechala tentokrát mou obdivnou poznámku bez povšimnutí. „Přijde si pro vás doprovod, ale já s vámi budu taky. Marko říkal, že potřebujete někoho známého, abyste byl klidnější, a on sám byl nucen odcestovat.“</p>

<p>„Chápu…“</p>

<p>Dřív než jsem se stačil zasmušit, že celá ta její roztomilost vůči mně je dílem rozkazu, Elisa ostýchavě sklopila oči a řekla:</p>

<p>„Jsem velice ráda, že se právě mně dostalo té cti být v našem světě vaší přítelkyní.“</p>

<p>Musím říct, že snídaně a čas po ní proběhly velmi příjemně. Kouřit před Elisou jsem raději neriskoval, a tak jsme se přestěhovali do knihovny a tam začali porovnávat pozemské, přesněji řečeno démosské autory se spisovateli Pevniny. Elisa byla dáma sečtělá, možná sečtělejší než já. Našli jsme několik dalších rozdílů: kupříkladu tu vůbec neměli Daniela Defoea, anebo byl téměř neznámý, a Dumas zase nenapsal <emphasis>Tři mušketýry. </emphasis>To pro mě bylo opravdu obrovské zklamání, a tak jsem Elise začal předvádět dramatizovanou zkratku románu, přičemž jsem pokud možno zmírnil konflikt tří mušketýrů a d’Artagnana na jedné straně s kardinálem Richelieu na straně druhé. Nakonec mi z toho vyšlo cosi na způsob sovětských knížek o občanské válce upravených pro mládež tak, že revoluční patos a ideologie se zcela vytrácejí. Prostě tam bojují nějací bílí s nějakými rudými, z nichž jedny budeme podobně jako autor považovat za hodné, kdežto ty druhé za zlé, protože neustále myslí jen na to, jak by hodné seřezali karabáčem, nebo je dokonce zastřelili.</p>

<p>Tři mušketýři snášeli mou úpravu báječně. Elisa se pro ně nadchla a řekla, že tady by takovýto příběh slavil obrovské úspěchy. Že bych možná to své převyprávění mohl sepsat a vydat v Pevnině knižně jako svou literární adaptaci.</p>

<p>Na takový návrh jsem jen třeštil oči. Ale ona je to vlastně pravda – proč bych mládeži celého tohoto světa nemohl věnovat strhující příhody čtyř kamarádů? Sem kdyby tak přijel spisovatel Melnikov – ten by se tu rozhodně prosadil! A jaké eldorádo by to bylo pro Koťu! Illan mu sice ty jeho erotické historky zatrhla, jenže spisovatelské brnění mu v prstech potlačit nedokázala. Tady by se stal největším spisovatelem všech dob a národů, stačilo by použít náměty, které ironie osudu do tohoto světa nevpustila… Taky by se tu daly vyprávět pozemské filmy nebo by se daly přepsat na divadelní scénáře. Vida, další šance!</p>

<p>Nebo ti nešťastní pracovití grafomani, jichž je plný internet! Místo aby smolili své příběhy o skromném chlapci, který se dostal do cizího světa, tam se z něj vyklubal následník elfského rodu, jenž je obdařen magickými schopnostmi a jde bojovat proti Černému mágovi, by tady vesele přepisovali práce Stevensonovy, Cooperovy, Tolkienovy, Kingovy i dalších autorů populárních románů. V případě Tolstého či Shakespeara samozřejmě tenhle trik nevyjde, protože tam ani tolik nezáleží na syžetu jako spíš na umění psát…</p>

<p>Zabral jsem se do rozmluvy i do vlastních úvah natolik, že jsem si ani neuvědomil příchod kardinála. Teprve když se Elisa náhle vymrštila do vzorného pozoru a i přes krásnou dámskou toaletu najednou vypadala dokonale vojácky, i já pochopil, že v knihovně už nejsme sami.</p>

<p>Ve dveřích stál Rudolf se svým starým psíkem v náručí. Za ním se tyčily dvě dívky v gardistických uniformách.</p>

<p>„Dobré jitro, Eliso. Dobré jitro, Kirille.“ Měl jsem dojem, že na nás hledí jaksi neklidně. Kdoví, možná se jeho andělské oči ráno špatně nasnídaly… „Jak jste si odpočinul?“</p>

<p>„Děkuji, dobře. Vzbudil mě takový veselý ptáček.“</p>

<p>„Ach ano…“ Po Rudolfově tváři klouzl náznak úsměvu. „Ti jsou tu přiděleni ke každé ložnici, což mi připadá jako zbytečný luxus. Na venkově stačí jeden či dva na celou vesnici… Tak výborně, výborně. Je nejvyšší čas vypravit se na Konkláve, upozornila vás Elisa?“</p>

<p>„Ano, Vaše Eminence.“</p>

<p>„Tak pojďme…“ Najednou zaváhal. „Ano, Eliso, vy s námi půjdete taky. Máte uniformu někde po ruce?“</p>

<p>„V kasárnách. Mohla bych…“</p>

<p>„To nebude třeba… Nezdržujme se.“</p>

<p>Kardinálovo přání „nezdržujme se“ z jeho úst znělo spíš jako rozkaz, abychom si pospíšili. Rychle jsme vyšli z domu ven a musím říct, že mě vůbec nepřekvapilo, když jsem na malém nádvoří uviděl nejen kočár s dvojspřežím, ale i čtyři jezdkyně, které za uzdy držely další dva volné koně. Já s kardinálem a Elisou jsme nasedli do kočárů a šest dívek v papouškovských stejnokrojích nás doprovázelo jako klasická ostraha: dvě jely vpředu, dvě vzadu a zbylé dvě kočár doprovázely každá u jedněch dvířek. Nebylo pochyb o tom, že tu zavládla značná nervozita. Dokonce i starý pejsek v kardinálově náručí nespal a sledoval mě pozornýma očima, které jako by ani nebyly psí.</p>

<p>„Něco se stalo, Vaše Eminence?“ nevydržel jsem.</p>

<p>Kardinál si povzdechl.</p>

<p>„Ano. A ty máš právo to slyšet… Kdo věděl o tvé návštěvě Pevniny?“</p>

<p>„Můj kamarád Koťa. Pak celník Cebrikov na Zemi… na Démosu. Celník Andrej ve Verozu. Cebrikov ale podle mého soudu nevěděl, kam budu cestovat dál…“</p>

<p>„Když jeho celnice stojí hned vedle jediné brány do našeho světa, není tak těžké si to domyslet…“ Kočár poskočil na kameni, a kardinál se bolestně zašklebil. Kočí hnal spřežení tryskem. „Ne, z toho vlastně nic neplyne. Jestli tomu dobře rozumím, Smyčkané jsou schopni sledovat tvůj pohyb v jakémkoli světě.“</p>

<p>„Asi ano. Na Zemi to dokázali rozhodně.“</p>

<p>„Před dvěma hodinami za námi přišli vyjednavači ze Smyčky.“</p>

<p>Zachvěl jsem se.</p>

<p>„To se někdy stává,“ pokračoval kardinál. „Velmi jsem doufal, že to budou nová jednání o smíru či návrh na výměnu…“ Tady se zarazil, ale já definitivně pochopil to, co jsem se zatím jen dohadoval: Své agenty do jiných světů nevysílala jen Smyčka, Pevnina to taky uměla. Ale to teď nebylo to nejdůležitější.</p>

<p>„Mluvilo se o mně?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ano. Žádají po nás, abychom jim vydali jejich muže. Funkcionála, který na Smyčce podnikl teroristický útok, na Démosu zabil ženu a jinou ženu unesl z léčebného tábora v Nirváně…“</p>

<p>„Teroristickej útok?!“ zaječel jsem. „Sami do mě stříleli z velkorážnýho kulometu! Prej léčebnej tábor! Normální koncentrák!“</p>

<p>Kardinál mě pánovitým gestem ruky umlčel.</p>

<p>„Na tom nesejde. Věřím tobě, a ne jim. Seznam tvých zločinů zahrnuje ještě asi deset dalších bodů – ničení cizího majetku, ponižování občana Smyčky na rasovém základě a tak dále. Ale to vůbec není důležité. Problém spočívá výhradně v tom, jak se máme zachovat.“</p>

<p>„Vyhrožujou?“ otázal jsem se ponuře. Rád bych se býval podíval na Elisu, ale obával jsem se, že v jejích očích spatřím úlek či zhnusení.</p>

<p>„Samozřejmě. Likvidací našich lidí ve všech jiných světech,“ povzdechl si. „Přiložili i seznam. Velmi úplný. A hrozí samozřejmě i ukončením příměří.“</p>

<p>„Copak my jsme s funkcionály uzavřeli pakt o příměří?“ zeptala se překvapeně Elisa.</p>

<p>„Ano, kaprále,“ odpověděl kardinál měkce. „Takové souručenství existuje. Můžeš samozřejmě namítnout, že paktování s ďáblem je zločinné a já nebudu mít co ti odpovědět. Ale tento pakt existuje už mnoho desítek let…“</p>

<p>„Jsou schopni vás porazit?“ zeptal jsem se já.</p>

<p>„V poctivém boji? Doufám, že ne. Jenže… my atomové bomby nemáme, Kirille. A co je schopna proti pekelnému ohni postavit živá hmota?“</p>

<p>„Nesmrtelného ducha,“ napověděla Elisa. Jak se zdálo, zpráva o paktu jí otřásla mnohem víc než pravda o tom, co jsem zač, a seznam hříchů, jež mám na svědomí.</p>

<p>Kardinál mlčel a se zavřenýma očima o čemsi přemýšlel. Pak si opět ztěžka vzdechl:</p>

<p>„Máš pravdu, holčičko. A pevně doufám, že náš názor podpoří i Konkláve…“</p>

<p>„Dostali jste nějakou lhůtu?“ ptal jsem se dál.</p>

<p>„Tři dny.“</p>

<p>„Tak proč ten spěch?“ rozhlédl jsem se po kočáře.</p>

<p>„Funkcionálové s takovýmito lhůtami nakládají velmi pružně,“ pousmál se nevesele kardinál. „Lhůta na rozmyšlenou je jedna věc. Kdežto pokus rovnou náš svět obsadit něco docela jiného. Pokud jsi pro ně tak důležitý, tak bych nechtěl nic riskovat. V citadele Vatikánu budeš bezpečnější než v osamělém zámečku za městem.“</p>

<p>„To je zatčení?“</p>

<p>„Mám tě snad odvézt k průchodu do Verozu? Je to stejným směrem… Chceš k bráně, jíž sem vkročili vyjednavači ze Smyčky?“</p>

<p>Bezmocně jsem rozhodil rukama – to samozřejmě nechci.</p>

<p>„Nejsi zatčen,“ prohlásil kardinál tvrdě. „Jen jsme tě vzali pod ochranu.“</p>

<p>Tentokrát okna kočáru nebyla zavřená. Podíval jsem se ven a upřel podmračený pohled na idylickou krajinu venku.</p>

<p>Nebylo snadné pochopit, jaký byl v tomto světě vztah Říma a Vatikánu. Zdálo se ale, že tady nestál Vatikán ve městě, ale samostatně: nejeli jsme ulicemi, nýbrž po dlážděné okružní silnici. Nějaké architektonické detaily jsem z té dálky nerozeznával, ale k mému velkému podivu si i zdejší Věčné město pořídilo pár výškových staveb na okraji. Rozhodně to nebyly nějaké mrakodrapy, sloupy ze skla, oceli a betonu, ale ta architektura přesto vypadala hodně známě. Takovéhle vysoké domy, které se zatím nepodobaly skutečným mrakodrapům, se zřejmě ve Spojených státech stavěly těsně před počátkem jejich epochy.</p>

<p>„Mimo město jedeme z bezpečnostních důvodů?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl úsečně Rudolf. „V zájmu bezpečnosti občanů.“</p>

<p>Že by mi tahle slova dodala optimizmu, věru říct nemohu. Silnice se ale dál poklidně vinula pomerančovníkovými háji a v polích pracovali lidé, pro něž byl projíždějící kočár záminkou, aby alespoň na chvíli narovnali záda a podívali se za ním. Proti nám projelo taky několik kočárů, ale mnohem častější byly nákladní povozy (do nichž byli zapřaženi štíhlí dlouhonozí býci, kteří svůj náklad táhli nečekaně hbitě). Pak se v dáli vynořila kopule chrámu svatého Petra – vraceli jsme se do sídla kardinálů. Napětí začalo postupně opadat.</p>

<p>„Nedělá vám starosti, že vstup do jiného světa je přímo na nádvoří Konkláve?“ zeptal jsem se. „Co kdyby tudy projel tank – co by si ty vaše dámy s psíčky počaly pak?“</p>

<p>„Tank sem neprojede,“ odpověděl Rudolf. „Tys tím funkcionálem opravdu nebyl dlouho, Kirille… Maximální světlost průchodů je omezená. Pokud tomu dobře rozumíme, výkon pro jejich otevření roste exponenciálně, takže změnit průchod v průjezd pro tank je nemyslitelné. To by spotřebovalo veškerou energii světa.“</p>

<p>„Což je dobře,“ usoudil jsem. „Ovšem atomová bomba může být úplně malá, a ta se vlastně ani dveřmi nosit nemusí.“</p>

<p>Rudolf se odmlčel. Řekl bych, že věděl, že jediná zatím zničená celnická věž byla z tváře mého světa smazána jaderným výbuchem – a ten výbuch navíc v místech průchodu na Smyčku navršil celý kopec.</p>

<p>„Na vašem místě bych ale přece jen něco podnikl…“ pokračoval jsem.</p>

<p>„A co? Měli bychom třeba zničit bránu? Jenže my bomby nemáme, my můžeme věž nanejvýš zasypat balvany a zalít ji betonem.“</p>

<p>„Anebo přenést Vatikán na jiné místo.“</p>

<p>„A proč? Aby Smyčkané po titánském úsilí otevřeli ještě jeden průchod, a to přímo k nové rezidenci? Když se zaslepí krysí chodba, tak si krysy prokoušou jinou, hned vedle. Lepší je nastražit past.“</p>

<p>Byl jsem zticha. Je hloupé považovat se za chytřejšího, než jsou jiní. Když kardinálové snesou dveře do jiného světa hned vedle svých svatyní, tak pro to asi mají dobrý důvod.</p>

<p>„Ještě jednou opakuji, že vše je věc tvého svobodného rozhodnutí. Můžeme tě klidně odvézt k průchodu,“ řekl kardinál. Kočár už mezitím vjel do města – ani nevím, zda to byl Řím či Vatikán. Cesta teď byla rovnější.</p>

<p>„No to ne!“ řekl jsem jen.</p>

<p>Rudolf se zasmušil:</p>

<p>„Škoda. Doufal jsem, že s tím budeš souhlasit a že naše problémy se vyřeší samy…“</p>

<p>Pohlédl jsem na něj. Usmíval se. V každém šprýmu je ale vždycky kus pravdy, v tomhle konkrétním navíc nepochybně hodně velký.</p>

<p>„Velice lituji, že jsem vás zklamal,“ spustil jsem.</p>

<p>Jenže vzápětí se před námi ozval zvuk, který se v tomto světě normálně nevyskytoval a ani vyskytovat nemohl.</p>

<p>Bylo to duté a přerývavé „tatatata“ – dávka ze samopalu.</p><empty-line /><p><strong>12</strong></p>

<p>Dějiny jsou plné příkladů toho, jak civilizace technicky zaostalejší porazila civilizaci vyvinutější. Barbaři dobyli Řím, Čingischánovy hordy Rusko, Kuba uhájila svou nezávislost v souboji se Spojenými státy, Afghánci se ubránili i Britům, i sovětským vojskům. Každá válka je vlastně v první řadě válkou ideologií a teprve pak soutěží v rychlosti střelby a vražedných účincích železa. A ač je to zvláštní, je ideologie tím silnější, čím je primitivnější a čím je blíž základním hodnotám každé společnosti – jako je obrana území, hájení víry či ochota jít na smrt ve jménu svého „kmene“. Pro obrovské a mocné Spojené státy je zcela nepřijatelné, aby v nějaké válce padl milion jejích občanů. Zato pro nějaký malý totalitní nebo nábožensky fanatický stát je milion mrtvých skoro samozřejmost. Rozhodující je přece víra.</p>

<p>Tady ovšem byla víra na obou stranách. Jak ve Smyčce, která budovala svou funkcionálskou utopii a snažila se kontrolovat i jiné světy, tak i v Pevnině, která dokázala vybudovat teokratickou veleříši, a to tak stabilní, že se v ní připouštěla dokonce i svoboda vyznání. Ať se na obou stranách pod hladinou skrývaly jakékoli podmořské útesy, zatím byly obě strany silné a monolitní.</p>

<p>Navíc bylo jasné, že v tomto případě technická převaha či zaostalost žádnou zvláštní roli nehrála. Smyčka měla k dispozici klasické technologie, Pevnina zase biologické. Letitý spor autorů sci-fi o to, co je pokrokovější a životaschopnější, se teď měl v praxi odehrát přímo před mýma očima.</p>

<p>Krucipráce, ale já sám přece o nějakou asistenci u takového rozuzlení nestál!</p>

<p>„Všichni ven!“ vyštěkl najednou nečekaně zvučně kardinál. „Vystupujeme, honem!“</p>

<p>Vyskočil jsem z kočáru a ocitl se sevřený mezi třemi cválajícími koňmi. To je pro klasického obyvatele moderního velkoměsta velmi a velmi nepříjemný pocit! Uvědomil jsem si však, že ty dívky ovládají své koně virtuózně a že se kolem kočáru shlukly jen proto, aby svými hřebci i vlastními těly ochránily nás tři.</p>

<p>Ale stejně to bylo hrozivé.</p>

<p>Hned po mně z kočáru jako střela vyletěl Elisin pejsek. Pak vyskočila Elisa, která pomohla z kočáru i kardinálovi.</p>

<p>Na pár okamžiků jsme strnuli a zírali na kopuli chrámu. Ulice, v níž kočár zastavil, asi po sto metrech končila vysokou bílou stěnou se širokými vraty. Ta se teď pomalu zavírala a od nich se rozbíhali lidé – snad poutníci, ale možná taky žebráci, kteří opouštěli svá vyhřátá místečka. Znovu zaklapaly automaty, teď už dokonce několik. Chvílemi jsem měl pocit, že střelba utichá, ale vzápětí se naopak přidávaly další a další zbraně. Naprosto jasně jsem si představil, jak to všechno probíhá a jak ze dveří průchodu neuvěřitelnou rychlostí vybíhají funkcionálští vojáci v neprůstřelných vestách a se samopaly v rukou… Jim vstříc se vrhají malí neohrožení pejskové, soustřeďující se na hrdlo, na obličej a na ruce, a za nimi dívenky s pestrobarevných stejnokrojích, napřahující kupředu ty naivní a komické píky.</p>

<p>„Proč to vázne?“ téměř zaúpěl Rudolf. „No tak, no…“</p>

<p>Nad stěnou se náhle objevilo cosi nečekaného – temná lidská postava, která jako by sedlala sloup dýmu. Hned za ní pak druhá a třetí. Kardinál se kvapně pokřižoval. Bezděky jsem jeho gesto napodobil, i když jsem chápal, že tohle nejsou čerti z pekel, ale smyčkanský výsadek s reaktivními batohy na zádech.</p>

<p>Pak začalo něco zcela nepředstavitelného. Z chrámové kopule začaly jedna za druhou odletovat kamenné chiméry. Ačkoli – jaké kamenné? Rozpřáhly křídla jako náhle oživší obludy z akčního hororu a ztěžka se snášely na útočníky. Znovu zarachotily samopaly. Jedna z nestvůr se ve vzduchu zazmítala a s táhlým skřehotáním začala padat dolů. Chimér však bylo mnohem víc než výsadkářů, kteří se stačili vznést do vzduchu. Strnule jsem na ten apokalyptický vzdušný boj zíral a vzduchem už se bleskově šířil nářek lidí drásaných obrovskými drápy, i létajících nestvůr, podpálených reaktivními motory. Co to bylo, ti nešťastní ptáci proměnění v nehybné strážce Vatikánu? Orli, netopýři či snad obživlí pterodaktylové?</p>

<p>Ozvalo se těžké žuchnutí. Za stěnou se do vzduchu zvedl sloup dýmu a prachu. Země pod nohama se zachvěla a v oknech drnčela skla. Maně mě napadlo, že Smyčkané protáhli průchodem dělostřelectvo, ale vtom Rudolf s viditelnou úlevou vydechl:</p>

<p>„Konečně!“</p>

<p>„Co je to?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Celnickou věž zničit nedokážeme,“ řekl mi kardinál. „Teď už je ale v hloubce sta metrů, ve štole, a shora jsme ji zalili kyselinou dusičnou a sírovou. Pane… smiluj se nad služebníky svými, co za tebe dali život!“</p>

<p>„Nestůj tu jako solný sloup!“ strčila do mě Elisa. „Padej!“</p>

<p>Bylo jasné, že hodlají jít dál, k vatikánské zdi. Ke svatému městu, které vyrostlo nad štolou, jež se pro Smyčkany stala pastí a zároveň společným hrobem jak pro jejich výsadek, tak pro gardistky, pejsky a chiméry…</p>

<p>Když nemůžeš noru zasypat, tak ji zatop.</p>

<p>Ne, pány tohoto světa jsem odsuzovat nemohl. Je jejich věcí, jak chtějí s nepřítelem bojovat. Tím spíš, že můj příchod konfrontaci jen prohloubil.</p>

<p>Bezděky jsem si ale vzpomněl na útulný krámek celníka Andreje, na jeho hodiny, kde místo nevyskytujících se kukaček žily dřevěné vrány, i na něj samotného, okázale zlatoústého a oblečeného do orientálního chalátu.</p>

<p>Atomový výbuch bránu zničí.</p>

<p>Ale co kyselina, do níž se věž propadne?</p>

<p>Moc se mi chtělo věřit, že v jiných světech odolá. A že celník, který přijde o nechtěné dveře do světa, který se proti funkcionářům vzbouřil, si zase bude klidně žít, opravovat hodiny a přít se s „muslimy“ o to, čí víra je lepší.</p>

<p>Běželi jsme ulicí. Jízdní ostraha, která se nás pokoušela krýt ze všech stran, spíš překážela. Před očima se míhal vír pestrých barev a já si mimoděk pomyslel, že ty strakaté stejnokroje mají kromě významu dekorativního ještě jiný smysl – přimět útočníka, aby se soustředil na gardistky.</p>

<p>Kardinál už dýchal hodně přerývavě. Mohl za to jak jeho věk, tak ceremoniální šat.</p>

<p>Nebylo by skoro lepší jet dál v kočáře?</p>

<p>A má vůbec ještě cenu utíkat, když byl výsadek zlikvidován, útok ustal a nepřítel zmizel?</p>

<p>A najednou jsem uviděl něco, co zcela zastínilo jak Smyčkany s reaktivními batohy, tak oživlé chrámové sochy i peklo, co se otevřelo pod celnickou věží.</p>

<p>Uviděl jsem, jak ze země vyrůstá nová brána.</p>

<p>Domy se tu těsně tiskly jeden k druhému; byly poměrně nízké, dvou až třípatrové, s otevřenými okny a balkony s ozdobnými mřížemi, přesahujícími nad ulicí. S úzkými skulinami příčných uliček a klenutými průjezdy vedoucími do dvorů. Všechno to na sebe bylo tak namačkáno a prachem staletí stmeleno, že jste jednotlivé domy jeden od druhého vlastně ani nerozeznávali.</p>

<p>Jenže teď se vozovka před námi dala do pohybu. Jako by z čelisti mezi mléčnými zuby prorůstala stolička a odstrkovala je do stran, tak se mezi dvěma starými budovami drala ven nová stavba, odsouvající ty staré stranou, až z nich omítka odletovala. Říkat tomu věž bych se asi neodvážil, a dům tím spíš ne. Byla to prostě nahrubo nahozená zeď a padající kusy omítky tu a tam odhalovaly holé cihly. Zeď byla stále širší, ty dva domy od sebe odstrkovala dál a dál, až se na ní v prvním a druhém patře prokreslila a vytvořila okna a v přízemí dveře. Zatím byly docela uzoučké a na šířku měly sotva dvacet centimetrů, takže vypadaly jako na obrazovce špatně fungujícího televizoru. Opravdu maličké dveře, které by se hodily leda tak pro Alenku z Carollovy pohádky, a to by ta Alenka musela být hodně hubená, protože už dávno nepapala kouzelné houbičky a nepila z čarovných kalíšků.</p>

<p>„Celnice!“ vykřikl jsem a ukázal před sebe.</p>

<p>Gardistky pobídly koně ostruhami a tryskem vyrazily k rodící se nové bráně. Už ji taky viděly.</p>

<p>Nová stěna se vyboulila a násilím odsunula oba sousedící domy ještě dál. Zábradlí na jedné z budov s nesouhlasným skřípěním prasklo a až k vozovce se snesl jeden konec přetržené šňůry s čistým prádlem. V balkonových dveřích se objevila tlustá paní v županu, zmateně na nás pohlédla a pak začala šňůru smotávat, aby alespoň část prádla zachránila.</p>

<p>Dveře do celnice se postupně zvětšily až na normální šířku. A rozlétly se dokořán.</p>

<p>Tři muži, jeden v podřepu a dva další sklonění nad něj vystrčili do ulice hlavně samopalů. Uviděl jsem tváře, zakryté plastovými štíty; výsadkáři měli na hlavách přílby, chránící i obličej. Chudáci bojoví yorkshirové.</p>

<p>Padl jsem na dlažbu a hlavu si zakryl rukama, jako bych se tak mohl ochránit před smrtícím olovem.</p>

<p>Zarachotilo to.</p>

<p>Zasvištěly kulky prorážející živou tkán.</p>

<p>Zaržáli umírající koně.</p>

<p>Zatřpytily se hroty pík vržených vzduchem proti nepříteli.</p>

<p>Až do poslední chvíle jsem doufal, že z téhle jarmareční hračky se nakonec přece jen vyklube účinná zbraň, asi jako byly chiméry na chrámu. Jenže to dál byly docela obyčejné píky.</p>

<p>Jen hodně ostré.</p>

<p>Jedna z nich prorazila ochranný štít muže ze smyčkanského výsadku a zaryla se mu do tváře; skácel se, ale střílel dál, i když tentokrát už za sebe do celnice. Dvě další přibodly k zemi toho původně dřepícího. Třetí zatím žil a pálil po nás dál. Viděl jsem, jak tři dívky z gardy, které na novou bránu zaútočily, se jedna po druhé hroutí na dlažbu. Dvě další táhly pryč kardinála a snažily se ho krýt svými těly. Mě taky najednou kdosi prudce zvedl – byla to Elisa a poslední dívka z ostrahy.</p>

<p>„Ustupujem!“ vykřikla Elisa, strhla si z krku svůj filigránský včelí náhrdelník a mrštila jím do brány.</p>

<p>Tak tohle bylo doopravdy překvapení.</p>

<p>Zlaté včely ožily, odpojily se jedna od druhé a v bzučícím obláčku zamířily do dveří celnice. Kvílení, které se odtud hned vzápětí ozvalo, inspirovalo k myšlence, že proti těmto včelkám je všechno ostatní na světě jen zanedbatelná hloupost.</p>

<p>Yorkshirů jsem si všiml až po chvíli. Na nepřítele se totiž nevrhli v nerozumném čelním výpadu, jak jsem očekával. Naopak se rozdělili na dvě skupiny a přitiskli se ke stěně zprava a zleva ode dveří. Vyčkávali.</p>

<p>Upřímně jsem zadoufal, že s obrňováním zadnic se snad Smyčkani příliš neobtěžovali.</p>

<p>Útok znovu uhasl. Nevěděl jsem, co tentokrát sehrálo nejdůležitější úlohu – zda sebevražedná obětavost dívek, léčka sveřepých teriérů či přece jen ten Elisin náhrdelník. Nejspíš to poslední, protože řev a zalykavé sténání z věže neutichalo, a navíc tam duněla palba, při níž člověka napadalo, že pološílení commandos po včelách střílejí ze samopalů.</p>

<p>Nejhorší na tom všem ale bylo, že na cestě k vatikánským hradbám se míhaly stále nové bleskurychle se pohybující postavy, jež mi připomněly můj ne právě úspěšný den, kdy jsem navštívil Smyčku.</p>

<p>„Sem!“</p>

<p>Jedna ze slečen pohotově vykopla dveře. Nevím, čeho v tom bylo víc – zda karatistického tréninku či chatrnosti dveří v teplé Itálii. Každopádně jsme vtrhli do něčí domácnosti. Nějaká žena uvnitř vykřikla a shrábla své dvě děti do náruče. Kardinál ji v běhu přežehnal křížem, což zároveň doplnil o dost užitečnější radu:</p>

<p>„Schovejte se, rychle!“</p>

<p>Dívky z gardy už mezitím dveře zamykaly a táhly k nim starý masivní příborník. Podle mého soudu to byl nesmysl, protože okna stejně zůstala dál otevřená.</p>

<p>„Je tu zadní východ?“ zeptal jsem se té ženy, která už své caparty vlekla do sousední místnosti. Odpověděla mi Elisa:</p>

<p>„Samozřejmě! Přece si nemyslíš, že bysme se přímo v Římě nechali nahnat do pasti! Hoď sebou!“</p>

<p>Před námi chodba.</p>

<p>Pak dveře.</p>

<p>Za nimi kuchyně s bublajícím kastrolem na sporáku. Okno je rozbité a doléhají sem zvuky střelby. Na podlaze vidím rozbitý talíř a kluzké nitky špaget.</p>

<p>Najednou jsem pochopil, že nás zbylo už jen pět. Jedna z dívek zůstala vzadu a kryla náš ústup.</p>

<p>„Cítí tě, Kirille,“ pohlédl na mě soucitně kardinál. „Kdybychom tě nedokázali ukrýt… Eliso!“</p>

<p>„Rozumím,“ ozvala se hned Elisa.</p>

<p>Já také porozuměl a ani trochu se mi to nelíbilo.</p>

<p>Další chodba.</p>

<p>Dveře na jejím konci po Elisině kopanci povolily.</p>

<p>Úzká ulička, nad níž se střechy protějších domů téměř dotýkaly.</p>

<p>Opravdu jsme neběželi, tady to vlastně ani moc nešlo. A taky kvůli Rudolfovi, který sotva dechu popadal.</p>

<p>„Co je na tobě tak… důležitého?“ ptal se trhaně mezi jednotlivými nádechy. „Bože… kdybych tak znal na tuhle otázku odpověď!“</p>

<p>„Na jakou? Jestli mě máte zabít, nebo ne?“ zeptal jsem se v poklusu. Kardinál neodpověděl, ale jako by vypadl z rytmu.</p>

<p>Znovu se ozvala střelba ve vzduchu a krákání oživlých chimér. Představil jsem si, jak tohle asi musí vypadat pro bohabojné obyvatele Vatikánu. Přinejmenším jako konec světa.</p>

<p>„Ještě sto metrů a pak doprava,“ řekla Elisa. „Tam jsou policejní kasárna. Přece jen to tam bude o něco snazší. Držte se, Vaše Eminence.“</p>

<p>Kardinál zůstal stát a pohlédl na ni. A pak najednou řekl:</p>

<p>„Já… Rozhodl jsem se rozkaz odvolat.“</p>

<p>„Dokonce i když ho vezmou do zajetí?“ zavadila o mě na okamžik pohledem Elisa.</p>

<p>„Pokud máme jen stín pochyb…“ Nedomluvil. Pokřižoval se. A pak se otočil ke mně: „Kirille. Najdi srdce temnot. Dokonce i absolutní zlo přece musí někde mít srdce.“</p>

<p>Jen jsem kývl.</p>

<p>Znovu jsme rychlým krokem pokračovali dál. Jako první z uličky vyhlédla mladá gardistka. Ohlédla se a pokynula nám rukou. Opatrně jsme za ní vyšli na malé náměstíčko mezi domy. U nefungující fontány leželo obludné poničené tělo, z nějž prýštila krev – sestřelená chiméra. Nepřítel tu ale nebyl žádný.</p>

<p>„Něco, něco není v pořádku,“ zašeptal kardinál a rozhlédl se. Pes v jeho náručí najednou zavrčel, otřepal se a celý se napjal. Vtáhl čenichem vzduch. Seskočil, vycenil zuby a začal se pomalu krást k naprosto prázdnému trávníku. Ten byl celý podupaný, jako by tu právě proběhla nelítostná rvačka.</p>

<p>Ale vetřelci nikde.</p>

<p>Nebyli tu.</p>

<p>Nebylo je vidět!</p>

<p>„To je past!“ zařval jsem, chytil kardinála za loket a škubl jím stranou.</p>

<p>Bylo by chybou se domnívat, že technologická úroveň Smyčky byla zhruba stejná jako ta pozemská. To koneckonců dokazovaly třeba právě výsadkářské reaktivní batohy, na jejichž vývoji naši vrchní zbrojnoši pracují už desítky let, ale zatím se nepropracovali dál než do stadia demonstračních hraček, jimiž ohromují stále nové držitele moci.</p>

<p>A Smyčka měla k dispozici taky další sen všech našich makedonských a napoleonů – neviditelnost.</p>

<p>Nad náměstíčkem jako by se najednou rozevlál průzračný pruh plátna… A přímo ve vzduchu se zrodily siluety vojáků. Bylo jich tak půl tuctu. Někteří drželi v rukou automaty, dva z nich jakési příruční kanóny s tlustými hlavněmi. Panebože, co to je – že by granátomety? Nebo plamenomety?</p>

<p>Kardinálův pejsek se vymrštil do vzduchu. Buď už ale byl příliš starý, anebo ho funkcionálové po všech stránkách předčili. Ani po něm nestříleli. Jeden z vojáků jen pokročil o kousek dopředu a přímo ve vzduchu zvíře praštil pažbou. Ozval se tupý úder a pes bezvládně dopadl do trávy.</p>

<p>Pak zazněl lhostejný hlas:</p>

<p>„Nechceme zbytečné oběti. Proti úřadům a lidu Pevniny naprosto nic nemáme. My jen žádáme, aby nám byl vydán zločinec.“</p>

<p>Přelétl jsem pohledem všechny vojáky.</p>

<p>To nemluvili oni! Dokonce i skrze spuštěné plastové štíty příleb jsem viděl, že jejich rty se nepohybují.</p>

<p>Pod příkrovem neviditelnosti tedy zůstával ještě někdo.</p>

<p>Rudolf pomalu vykročil kupředu. Pohlédl na svého psa a zakroutil hlavou:</p>

<p>„Pevnina žadatele o azyl nevydává. Pokud tohoto člověka z něčeho viníte, požadujeme důkazy.“</p>

<p>„Důkazy už jste dostali.“</p>

<p>„To nejsou důkazy,“ zakroutil znovu hlavou kardinál. „Zkušenosti z našich… vztahů mi napovídají, že prázdným slovům se nemá věřit. S demagogií si běžte na Démos.“</p>

<p>„Vy zemřete, a my se ho stejně zmocníme.“</p>

<p>Tentokrát Rudolf přikývl. A s neskrývanou úlevou řekl:</p>

<p>„Takže jsem to odhadl správně. Potřebujete ho živého. Kirille, utíkej!“</p>

<p>Tohle mi nemusel radit dvakrát. Ihned jsem vyrazil doprava, tam, kde měla být na konci úzké uličky policejní kasárna.</p>

<p>Za mnou ve vojákových rukou hlasitě buchl ruční kanón s tlustou hlavní.</p>

<p>Pružná síť mě zachytila jen cípem. Což ale úplně stačilo k tomu, aby mi tenké ohebné nitě úplně spoutaly nohy. Svalil jsem se na zem a viděl jsem, jak se do svého posledního boje vrhly tři dívky – dvě v nesmyslně strakatých uniformách a jedna v této chvíli ještě nesmyslnějších lehkých dámských šatech.</p>

<p>Zaklapaly automaty. Poté, co jsem upadl, už se nebáli střílet. Ani jediná ze slečen, cvičených k osobní ochraně kardinálů, se do blízkosti smyčkanských vojáků nedostala. Kdyby to byli třeba i nejlépe vycvičení pozemští vojáci, snad by ty dívky ještě nějakou šanci měly. Proti funkcionálům či Smyčkanům napumpovaným stimulátory však ani tu nejmenší…</p>

<p>Upadly, kdežto Rudolf stál s rozepjatýma rukama, nejistě se potácel a tvář obrátil k nebi, jako by tam po něčem pátral. Viděl jsem, jak z něj na zádech roztrženou sutanou s pulzující krví odchází život.</p>

<p>Pak se kardinál, odpovědný za vnější bezpečnost Pevniny, svalil na zem svého nepokorného světa.</p>

<p>Uplynula vteřina, druhá, třetí, kdy jako by se báli, že mrtví zase vstanou. Pak se dva vojáci na čísi povel zvedli a zamířili ke mně.</p>

<p>Mrtví nevstali. Zato malý pes, sražený pažbou samopalu, zvedl hlavu a z posledních sil zaťal miniaturní ostré zoubky do těžké vysoké boty vojáka, který zrovna procházel kolem.</p>

<p>Zavřeštěl tak, jak by nezavřeštěl žádný voják, kterého by skrz dvojitou kůži vojenského bagančete kouslo sotva tříkilové zvířátko. Pokousaný odhodil samopal a začal se točit na místě kopaje do vzduchu nohou, na níž ještě stále visel bojový pejsek. Noha se bleskurychle nafukovala, asi jako figurky ve veselých disneyovkách, když se do nich z kompresoru pustí vzduch. Narozdíl od postaviček kreslených filmů však vojáka už nic veselého nečekalo. Křik přešel v chroptění a nadmuté tělo se svalilo do trávy.</p>

<p>„Kryska měla zoubky napuštěné cyankáli,“ zašeptal jsem větu ze starého filmu a pokusil se vymotat nohy ze sítě.</p>

<p>No jistě, zoubky teriérovi určitě věnovala nějaká zmije, která byla nakonec péčí místních genetiků ještě smrtonosnější než v normální přírodě. V hlavě se mi kromě téhle prastaré věty jinak nevybavovalo vůbec nic.</p>

<p>„Jed, bylo to jed…“ zašeptal jsem znovu.</p>

<p>„Zabili kardinála!“ ozvalo se najednou shora. Na balkonku jednoho z domů stála žena, která si doslova a do písmene rvala vlasy na hlavě. „Zabili kardinála!“</p>

<p>A v jediném okamžiku dostaly události docela jiný spád. I když obyvatelé města byli jistě vylekaní, nezalezli někam pod stoly a pod postele, ale kradmo vše sledovali za okny a balkonovými dveřmi. Do souboje gardy s nepochopitelnými vetřelci by se asi nepletli, ale vražda kardinála je uvedla do pohybu.</p>

<p>Na hlavy vojáků se začaly sypat květináče, židle, kastroly, klacky a prázdné i plné láhve. Zvlášť hodně bylo láhví, které pukaly a zasypávaly Smyčkany střepinami docela jako šrapnelové granáty. Rudá lidská krev se mísila s červeným vínem.</p>

<p>Nastal zmatek. Vojáci si zakrývali hlavy a začali střílet nahoru po oknech. Na mě na pár okamžiků zapomněli.</p>

<p>Nevyužít těchto okamžiků by bylo zradou těch padlých.</p>

<p>Přestal jsem s pokusy vymotat se ze sítě, která byla lepkavá, a já se do ní jen víc a víc zamotával, a snažil jsem se doplazit k nafouklé mrtvole. Voják v pádu svůj samopal zalehl, tak jsem ho odvalil a chopil se jeho zbraně.</p>

<p>V tom samopalu bylo cosi z legendárního kalaše. Mé prsty každopádně automaticky přehodily pojistku na palbu dávkami. Pak jsem přidřepl, opřel pažbu pevně do ramene a zatajil dech.</p>

<p>A začal jsem výsadek polévat olovem.</p>

<p>Necítil jsem v sobě ani kapku lítosti. Žádné, ani to sebemenší zaváhání. Už jste mě donutili zabíjet, hajzlové – povstalce na Kimgimu a porodní asistentku na Zemi. A teď dostanete svůj díl vy. Už toho bylo dost, hra na schovávanou skončila!</p>

<p>Vlastně jsem ten moment, kdy čas kolem mě rychle zvolnil běh, ani hned nezaznamenal. Domácí harampádí z oken se snášelo plavně a pomalu a stejně tak trhaly kulky neprůstřelné vesty výsadku, stejně pomalu padala zasažená těla. Samopal v rukou se mi taky zmítal beze spěchu a fortelně, jako bych jím zatloukal hřebíky. Ještě chvíli, a já snad uvidím i kulky vyletující z hlavně.</p>

<p>Funkcionálské schopnosti se mi v jediném okamžiku zase vrátily. A to i bez věže a bez funkce, která se zrodila ze mne a nakonec mě taky porodila, a to bez energetické pupeční šňůry. Cítil jsem, jak přecházím do zrychleného rytmu.</p>

<p>Změnil se mi i zrak. Ne, neviděl jsem auru, jak tomu říkal kardinál. Prostě jsem najednou jasně pochopil, že mezi zabitými byli dva funkcionálové, z nichž jednoho dostal kardinálův pejsek. Byli… nějací jiní, či jak to vyjádřit. Možná barevnější, nebo co.</p>

<p>A pak jsem ještě viděl takové duhové kouřmo, vypadalo to jako obrovská mýdlová bublina kolébající se ve větru. Že by… maskovací pole? Nějaká blána? Nevím, ale bylo to stejné svinstvo jako to, v němž se před chvilkou ukrýval výsadek. A v téhle bublině se taky kdosi schovával.</p>

<p>S očima stále upřenýma na bublinu jsem zašátral po nadmutém těle vojáka (jen aby nepraskl!), našel pochvu a z té vytáhl dýku. Sice s obtížemi, ale přece jen jsem ty lepkavé nitě přesekal, vstal a zařval:</p>

<p>„Vylez, ty prase! Koukej vylézt ven!“</p>

<p>Už jsem nepochyboval, že uvnitř sedí funkcionál. Stejně zrychlený jako já. Což znamená, že mým slovům dobře rozumí.</p>

<p>„Udělals na mě dojem!“ ozval se neviditelný. „Ale nač tolik nervozity? Jsme přece rozumní lidé…“</p>

<p>Okamžitě jsem tím směrem vypálil. Z automatu vyšlehla krátká dávka a palba ustala. Buď jsem nezasáhl, anebo byl nepřítel kromě neviditelnosti vybavený ještě nějakou ochrannou clonou.</p>

<p>Jednoho jsem ale přece jen dosáhl: Další debatu už protivník neriskoval. Spatřil jsem před sebou hieroglyfický záblesk a pak tichý zvuk – asi jako kdyby ta velká neviditelná bublina ve vzduchu pukla. Ten, kdo řídil můj nezdařený únos, zmizel stejným způsobem, jakým se mezi světy pohyboval Koťa. A ostatně se stejně jako on vyhnul přímému souboji.</p>

<p>Že by kurátor? Že by štvanici na mě řídil kurátor? Nebo že by sem ze Smyčky vyslali nějaké ještě větší zvíře? Řadový funkcionál, a může to být kdokoli, nic takového nedokáže.</p>

<p>Jedním jsem si byl jist: Ten hlas mi sice byl povědomý, ale Koťovi nepatřil. A v žádném případě to nebyl jeho podraz. A když se nad tím zamyslím – k čemu by Koťovi bylo v tomhle případě hrát dvojí hru a zároveň mě zachraňovat nejdřív před polskými policajty a pak z Janusu? To by byla moc velká paranoia…</p>

<p>Přistoupil jsem ke kardinálovi. Podíval jsem se Rudolfovi do tváře a hořce pokýval hlavou. Člověk zasažený čtyřmi či pěti ranami ze samopalu obvykle zemře velmi rychle.</p>

<p>Dívky byly taky mrtvé. Poklekl jsem vedle Elisy, převrátil ji na záda a natáhl jí paže podél těla. Dostala dva zásahy, do srdce a do břicha. Potěšitelné snad bylo jen to, že o život přišla okamžitě.</p>

<p>Kdyby se tohle všechno odehrávalo v knize nebo ve filmu, tak by Elisa v tuto chvíli ještě žila. Šeptala by mi cosi dojemného a zároveň inspirativního, cosi jako Rudolfovo zapřísahání „najdi srdce temnot“. A dál by to taky bylo jako v románu – jeden za všechny a všichni za jednoho. A já bych se skousnutým rtem, se slzami v očích a plný touhy po pomstě odcházel, osamělý, hrdý a nezdolný…</p>

<p>Do ramene mě zasáhl nočník vyhozený z okna. Byl to opravdu klasický těžký porcelánový nočník. Ještě štěstí, že byl prázdný a že mi po rameni jen sklouzl.</p>

<p>Čas se znovu vrátil do navyklého koryta. A v tomhle čase pro halasné fráze, krásné přísahy a vzlykot nad padlými nebylo místa.</p>

<p>Ať si mrtví své mrtvoly pochovají sami. Byl jsem si jist, že Rudolf i Elisa by mi rozuměli.</p>

<p>Odhodil jsem samopal s prázdným zásobníkem a zmocnil se jiného. Vojáci měli na zádech malé batohy; jeden jsem z padlého stáhl a pozorně si ho prohlédl, aby nebyl prostřelený. Doufejme, že se uvnitř najdou i patrony.</p>

<p>Teď se musím vypařit dřív, než se do ulic vyhrnou rozběsnění obyvatelé. Takovému davu bych asi těžko dokazoval, že jsem našinec a že jsem sem nepřitáhl s vetřelci!</p>

<p>Nejdřív jsem se rozběhl uličkou vedoucí ke kasárnám. Správný směr jsem jakýmsi zázrakem v paměti udržel. Byl nejvyšší čas – za zády už mi bouchaly vchodové dveře a ozvaly se první hlasy. Vypadalo to ale, že mě nepronásledují.</p>

<p>Po padesáti metrech jsem se stejně zastavil.</p>

<p>Je to rozumné, že běžím zrovna tam?</p>

<p>Nebudou mě policisté taky považovat za nepřítele? Nevypustí na mě nějaké maltské bojové myši, nezabodnou mě pro každý případ halapartnami?</p>

<p>Na tom by asi nic dobrého nebylo, pokusit se ukrýt za zády místních lancknechtů, jen další mrtvoly a další otřesy.</p>

<p>Sledují mě. Ba co víc, jsou s to otevřít nové průchody kdekoli, kudy půjdu. Smyčkané budou útočit tak dlouho, dokud kardinálové nedospějí k závěru, že jsem pro ně příliš drahý špás, a nepochopí, že menším zlem v tomto případě bude taková malá smlouva s ďáblem. Na to přijdou ve chvíli, až jim Smyčka pohrozí jadernou náloží pod chrámem svatého Petra.</p>

<p>Nevím, co mě hnalo kupředu: zda zoufalství či nenadále se probudivší funkcionálské schopnosti. Zvedl jsem ruku a pohlédl na ocelový kroužek, poslední zbyteček mé věže. Jenže v tom to samozřejmě není. To je docela obyčejných pět gramů železa. Je to ale pro mě takhle jednodušší, abych si dobře pamatoval, co se mnou udělali. Abych se rozzuřil. Abych se dokázal vyrovnat tomu zbabělému neviditelnému, který uspořádal jatky v mírumilovných římských ulicích.</p>

<p>Abych se mu vyrovnal, nebo abych nakonec byl ještě silnější.</p>

<p>„Musím najít srdce temnot,“ řekl jsem. „Musím najít vaše kořeny, najít je, vykopat a spálit. Protože takhle nesmí jednat nikdo!“</p>

<p>Napřáhl jsem ukazovák a začal psát do vzduchu – asi jako ocelovým pisátkem po obrovské senzorické obrazovce. Co přesně píšu, jsem nevěděl. Stejně tak jsem nevěděl, jak se to vlastně má dělat. Koťa říkal, že potřebuje cosi jako vnuknutí, že tam, kam se chce dostat, už předtím musel být. Já ale potřeboval něco jiného. Něco naprosto nezvyklého.</p>

<p>Mé prsty zahalila modrá zář. Od ukazováku se utrhl a vzduch rozčeřil jazýček plamene. Pohyboval jsem rukou, a za tou zůstával hořící nápis v jazyce, který na Zemi nikdy nebyl a nikdy nebude. Snad runy, snad nějaké znaky, snad arabské písmo, ale možná taky jen ornamenty, mámivé, hypnotické ornamenty pronikající prostorem a časem.</p>

<p>Sevřel jsem automat co nejpevněji a vkročil rovnou do brány, jež se přede mnou otevřela.</p><empty-line /><p><strong>13</strong></p>

<p>Navzdory všemu jsem byl přesvědčen, že člověk je ve své podstatě bytost mírumilovná. Hloupá, krutá, poživačná, naivní, hašteřivá, ale zároveň mírumilovná. Nikdo se zdravým rozumem přece nezačne zabíjet jen tak pro nic za nic. To je úděl maniaků a fanatiků. Dokonce i zavilý ozbrojenec a magor, který si neumí představit jiné oblečení než vojenskou uniformu, chodí pořadovým krokem i od postele na záchod a se svou kočkou komunikuje za pomoci velitelského výraziva, předepsaného řády, a přece jen raději dostává vyšší a vyšší hodnosti za výsluhu let a řády zase na úspěchy při slavnostní přehlídce. Není náhodou, že ruští vojáci užívají spíše přípitku „za padlé“ než „na vítězství“. Na vítězství se pije, až když válka běží…</p>

<p>Zároveň je ale člověk jedna z nejmilitantnějších bytostí, jakou si lze vůbec představit. Mez, kterou je pro tento účel třeba překročit, je tak chabá a přízračná, že stačí jedno slovo, gesto či jeden panák navíc – a i ten nejklidnější člověk se najednou mění v krvežíznivého vrahouna. Proto se říká, že člověk je vlastně zakuklená šelma. Narozdíl od zvířat, která jsou od věků stvořena k tomu, aby zabíjela, a proto mají o vlastní síle a možnostech jasnou představu, člověk v mnoha ohledech zůstává hladovou a hysterickou opicí, zahnanou do kouta, která když nenajde dostatek obvyklých kořínků či ještě lépe banánů, bere do ruky klacek a snaží se jím umlátit antilopu, která zůstala za svým stádem pozadu.</p>

<p>No a pokud si Bibli vykládáte doslova, tak nás na cestu nepravou svedl ďábel a naši duši zmrzačil prvotní hřích.</p>

<p>Kdyby mě průchod přivedl někam na Smyčku, obávám se, že bych se dlouho neudržel. Dokonce se mi hlavou stačil mihnout jeden krvežíznivý výjev: ocitám se v nepředstavitelné trůnní síni, připomínající <emphasis>Pána prstenů </emphasis>či <emphasis>Hvězdné války. </emphasis>Všude stráže oblečené do parádních uniforem, všude úskoční funkcionálští vůdci… Já si opřu pažbu o břicho a bez míření je vesele kosím dlouhými dávkami, patrony přitom nekončí a nekončí, nepřátelé se skučením padají k zemi, zalykají se krví, další prchají do všech stran, ale mé střely je dohánějí, padouši žadoní o milost, jenže já jsem hluchý a němý…</p>

<p>Střílet ovšem nebylo na koho.</p>

<p>Všude jen step.</p>

<p>Nízká bodavá tráva, která suše šelestí pod nohama. Ještě živá, ale sluncem skoro spálená. Byl naštěstí večer, slunce už viselo skoro nad obzorem, ale foukal horký a nepříjemný vítr. Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo. Jen v dáli na obzoru nějaké hory.</p>

<p>Kam mě to asi zaneslo?</p>

<p>Znovu jsem zvedl ruku a ve snaze napsat do vzduchu hořící písmena jsem zahýbal prsty. Nic z toho ale nebylo. Byl jsem zcela vyčerpaný.</p>

<p>Zároveň s možnostmi funkcionála mě opustily i všechny normální lidské síly. Posadil jsem se rovnou na zem. Asi minutu jsem jen tak seděl a díval se na západ slunce, a pak jsem začal z nohavic obírat a odtrhávat zbytky vystřelovací sítě. Najednou jako by zmrzly, byly křehké a snadno se lámaly.</p>

<p>Kde to asi jsem?</p>

<p>Hlavní je nepropadat panice. Stejně dobře můžu být v Pevnině, na naší Zemi nebo ve Smyčce. Jako by na všech těchto planetách nebylo dost a dost neobydlených míst! Hlavní je, že jsem si přál ocitnout se v „srdci“ funkcionálů. Ve světě, kde je třeba hledat jejich kořeny.</p>

<p>Vycházejme proto z toho, že tohle přání se mi splnilo.</p>

<p>Soustředil jsem zbytky vůle a jakžtakž se vzpamatoval. Několikrát jsem obrátil v rukou samopal a pak ho odložil stranou. Otevřel jsem tlumok, který jsem stáhl z vojákova těla. A moc jsem se zaradoval, že moje touha po dalším střelivu se nenaplnila. V téhle stepi by se mi hodilo jako mrtvému zimník.</p>

<p>Postupně jsem z batohu vytahal následující věci:</p>

<p>Asi litrovou PET láhev s nápisem VODA, vymáčknutým do boku.</p>

<p>Tři kostky zatavené ve fólii a opatřené nápisem <emphasis>Denní dávka potravin.</emphasis></p>

<p>Malou lékárničku s několika plnými a zaplombovanými jednorázovými injekčními stříkačkami, s krabičkami prášků a obvazy. Naštěstí jsem našel i instrukci, k čemu je to všechno dobré.</p>

<p>Masivní kulatá baterka. Určitě by se dala použít jako sice krátký, ale účinný obušek.</p>

<p>Tuhou ruličku toaletního papíru, a to se prosím nesmějte a schovejte si to až na okamžik, kdy to na vás coby na zhýčkané dítě velkoměsta přijde uprostřed holé pláně, kde nenajdete ani lopuch a kde ze všech druhů trávy roste jen ostřice.</p>

<p>Byly tu také tři tabulky čokolády, ale ty zřejmě nepatřily ke standardní výbavě před akcí anebo šlo o jakýsi bonus. Ta čokoláda byla až bolestně známá, Zlatá značka, a já pochopil, že jsem postřílel ruskou jednotku zvláštního určení. Z čehož mi rázem bylo ještě ohavněji.</p>

<p>Dál tenká brožurka s titulem <emphasis>Jak přežít na Zemi 3. </emphasis>To je jasné – jde o instrukce pro zajatce či zbloudilce, jak si počínat v Pevnině. Dejme tomu, že to budeme považovat za další zásobu toaletního papíru.</p>

<p>Plastová krabička, z níž trčely ještě tři jednorázové stříkačky jasně červené barvy. Hnízdo pro čtvrtou bylo prázdné: Že by psychotropní bojový koktejl? Nejspíš. Jednu dávku si voják píchl před bojem a další byly pro jistotu, kdyby se to protáhlo.</p>

<p>Velká cívka s tlustou bílou nití. Neznámo proč bez jehly.</p>

<p>Kompas, jehož střelka ihned pohotově ukázala k místnímu severu.</p>

<p>A věc jistě nutná, ale ve stepi téměř zbytečná – zavírací nůž s několika čepelemi, pilkou a otvírákem. I když – třeba balíčky s denní dávkou nějak otevřít musím, no ne? Takže ať žije nůž!</p>

<p>Pro každý případ jsem tlumokem ještě zatřásl a byl za to odměněn drobnostmi, které se vysypaly z bočních kapes: krabičkou sirek, cívkou s kusem vlasce, háčkem, splávkem a olůvkem a také krabičkou prezervativů. Samozřejmě tam nebyla proto, že by se Smyčkané chystali znásilňovat pevninské ženy, šlo spíš o to, že prezervativ je v armádní výstroji jedna z nejužitečnějších věcí – dá se jím chránit hlaveň samopalu před prachem, zápalky před vodou, v případě potřeby se do něj dá nabrat voda, a když ho zkroutíte, je z něj docela obstojná guma do praku. A prak, to je možnost v tichosti a bez plýtvání střelivem lovit menší ptáky a zvířata.</p>

<p>Bylo prostě jasné, že tím batohem jsem nic nezkazil.</p>

<p>Kdyby tak byl ještě spací pytel a stan…</p>

<p>Věci jsem kromě kompasu sbalil zpátky a odolal jsem nutkání loknout si z láhve vody. Kdoví, jak dlouho mi tahle litrová láhev bude muset vydržet. V nejhorším případě až do konce mých dnů. Vyprahlá tráva kolem k nějakému optimizmu věru neinspirovala.</p>

<p>Vytáhl jsem ze samopalu zásobník, vyšťouchal z něj zbylé patrony a spočítal je. Žádná sláva. Čtrnáct kousků – to na hvězdné války asi nebude.</p>

<p>V liduprázdné stepi by to ale mohlo stačit. Zkrátil jsem řemen a pověsil si zbraň přes prsa. Na záda to nešlo, tam jsem měl tlumok.</p>

<p>Teď bylo třeba se rozhodnout, kam se vydám. Mé vnitřní hodiny stále ukazovaly poledne, adrenalin v krvi se vařil, a tak bylo třeba nějak užitečně ho spotřebovat, pokud možno ještě než na zem klesne tma a bude třeba uložit se ke spánku.</p>

<p>Měl jsem tu jeden jediný přirozený orientační bod – hory. A na rozhraní stepi a hor je daleko větší pravděpodobnost, že tam najdu vodu a nějaké hojnější rostlinstvo. A možná i lidi.</p>

<p>Na druhé straně je ovšem fakt, že čím dál půjdu stepí od hor, tím větší je šance, že dojdu k moři. A moře, to je život naprosto jednoznačně.</p>

<p>Chvíli jsem nerozhodně postál. Slunce klesá k západu a horské hřebeny leží na jihu. Je léto a horko. Chci za takových okolností jít na jih?</p>

<p>Modrá střelka kompasu nabádavě kývla.</p>

<p>Zamířil jsem k severu.</p>

<p>Že jsem se objevil právě v tomto světě, nemohla být a jistě taky nebyla žádná náhoda. Nějak jsem probudil své dřímající schopnosti, ba co víc, plně jsem se vyrovnal Koťovi i dalším obzvlášť důležitým funkcionálům, jako byli právě kurátoři, porodní asistenti a podobně… Nemám žádný obojek, umím otevírat průchody prostorem… Jen nevím, kdy a proč se to děje.</p>

<p>Rozhodně nemám odpověď na ono „proč“. Ale jak je to vlastně s tím „kdy“?</p>

<p>K prvnímu případu došlo, když se mě vyděšený Koťa pokoušel zaškrtit. Sevřel mi krk jako do kleští, já už sotva dechu popadal a měl dojem, že je po mně, jenže v bezmocném pokusu uniknout z toho smrtícího sevření jsem kurátorovi sám zasadil přímo obludně silnou ránu. Koťovo tělo po ní vyrazilo dveře auta a dopadlo do sněhu. Pomačkané dveře se na něj zavěsily jako plechový límec.</p>

<p>To je, panečku, příjemná vzpomínka!</p>

<p>Co se to tenkrát dělo? Pokoušeli se mě zabít. Že by strach, zběsilost, vztek? Co přesně mé schopnosti znovu uvedlo do chodu? Přísně vzato se ta situace dost podobala tomu, co jsem právě prožil.</p>

<p>Ale přišly přece i jiné zážitky!</p>

<p>Když jsem skoro umrzl v ledové pustině na Janusu, tak se ve mně nic neprobudilo.</p>

<p>A když mě obklíčili policajti v Elblągu, tak jsem nedokázal ani to nejmenší.</p>

<p>Zato když jsem v Orlu utekl Smyčkanům, tak jsem si normálně chytil taxíka. To přece nebyla zrovna kritická situace. A já klidně s taxikářem vedl nenucené a hlavně poučené řeči o místních silnicích a nakonec neznámo odkud získal naprosto přesnou, ale taky naprosto zbytečnou představu o chlapovi, s nímž mu nasazuje parohy jeho žena.</p>

<p>To znamená, že první vysvětlení, které se nabízí, afekt a vztek, je falešné. O zuřivost tu nejde. Já nejsem žádný dobromyslný doktor Jekyll, který se proměňuje ve sveřepého pana Hydea. To bude v něčem jiném.</p>

<p>Musí to být velmi prosté.</p>

<p>Něco ještě jednoduššího než afekt a zlost!</p>

<p>Hrábl jsem rukou do vzduchu, jako bych se unikající dohad snažil polapit. Měl jsem dojem, že jakmile pochopím problém „spuštění“ funkcionálských schopností, okamžitě porozumím i něčemu podstatně důležitějšímu. Budu znát zdroje jejich síly, porozumím nelogičnosti všech paralelních světů s jejich četnými podobnostmi a ještě četnějšími rozdíly.</p>

<p>Co ještě měly ty tři dosavadní situace společného?</p>

<p>Dvakrát jsem se ocitl v ohrožení života. A jednou… Jednou jsem se ocitl před volbou. Zda se mám vrátit do Moskvy, nebo pokračovat v cestě do Charkova.</p>

<p>Přihořívá?</p>

<p>Jistě, a jak!</p>

<p>Polští pohraničníci by mě nedostali, protože jsem byl pod Koťovým dozorem. Což přesně tak platí i o Janusu. Nejdůležitější ale bylo, že jsem jinou možnost neměl. Byl jsem nucen uniknout do ledové pustiny, a policajtům jsem nemohl utéct. Jednoduše jsem se chopil jediného možného východiska.</p>

<p>Kdežto ve všech třech dalších případech tu byla možnost volby.</p>

<p>Mohl jsem Koťu prosit o slitování, anebo se pokusit o odpor.</p>

<p>Vrátit se do Moskvy, anebo pokračovat do Charkova.</p>

<p>Vzdát se Smyčkanům, anebo se pustit do beznadějného boje.</p>

<p>Volba. To je ta křižovatka mého osudu.</p>

<p>Smyčka ovládá jiné světy a usměrňuje jejich vývoj podle vlastního uvážení. Když vyškubne z dějin Cervantese, tak tu samozřejmě není ani Don Quijote se Sancho Panzou. Chybí tu ta malá proměna v myslích stovek a tisíců jeho současníků, vzdělaných a kulturních lidí, která by oslabila církev a navždy skončila s rytířstvím a středověkem. Renezance probíhala o dost jinak, církev si své pozice uchovala a technický pokrok se přibrzdil. Tím, že Don Quijote z reality zmizel, přece jen nakonec porazil všechny větrné mlýny světa.</p>

<p>Jenže ironie osudu chtěla tomu, že mocná církev Pevniny považovala za přípustné biologické experimenty!</p>

<p>Nene, na rozcestí se světy neocitly jen a výhradně kvůli španělskému spisovateli, který měl smůlu. Takových faktorů tu bylo víc, počínaje Cézarem, jehož Brutus nezradil, a konče Churchillem, který místo politických pamětí sepisoval filozofické traktáty. V každém případě je to ale funkcionálská pracovní metoda: jednotlivé změny v historii a zásahy do osudu jednotlivých lidí. Schopnosti samotných funkcionálů jsou zřejmě také spojeny s aktem volby. Pokaždé, když se ocitám před volbou, a to osudovou (ne žádné „mám si dát kávu nebo čaj?“), tak se mi síly vracejí.</p>

<p>Což ostatně není záruka volby správné.</p>

<p>Slunce nadobro zmizelo za horizontem. Nebe rychle černalo a rozsvítily se první hvězdy. Zůstal jsem stát a ještě jednou se rozhlédl. Mám jít za tmy podle hvězd? Abych se nadobro utrmácel a pak se ve žhnoucím slunci svalil?</p>

<p>Někde budu muset přenocovat. A tohle místo ve stepi není ani o nic horší, ani lepší než jakékoli jiné.</p>

<p>Sundal jsem ze zad batoh, sáhl po balíčku s denní dávkou potravin, ale řekl jsem si, že rozbalovat ho zatím nebudu. Raději jsem snědl kousek čokolády a zapil ho hltem vody z láhve. Pak jsem přidal ještě druhý a třetí, jenže tím pádem jsem se připravil o dobrou třetinu všech zásob pití. S tou bude třeba nakládat opatrněji.</p>

<p>Batoh jsem si položil pod hlavu. Na samopal položil pravou ruku. Ne že bych se snad něčeho bál, ale co kdyby náhodou…</p>

<p>Na obloze se rozhořívaly další a další hvězdy. Nikde neuvidíte tolik hvězd jako v noční stepi. Dokonce i moře svítí jiskrami planktonu a odráží slabý svit hvězd. Kdežto tady byla absolutní tma. Já sem snad přišel zrovna za absolutně bezměsíčné noci jen proto, abych se mohl pokochat všemi krásami zdejšího hvězdného nebe.</p>

<p>Když už jsem usínal, měl jsem pocit, jako bych zaslechl zurčící proud vody. Asi mi pracují nervy. Už předem se bojím, že budu trpět žízní.</p>

<p>Často se stane, že i v nejpohodlnější posteli a naprosto klidném rozpoložení ducha dlouho nedokážete usnout. Nebo sice usnete, ale několikrát za noc se probudíte. Anebo sice celou noc spíte, ale ráno vstáváte celí rozlámaní a nevyspalí.</p>

<p>Kdežto tady, na hlíně porostlé ostrou suchou travou, a k tomu s pronásledovateli, kteří jsou kdykoli schopni vynořit se hned vedle, jsem otevřel oči až za rozbřesku, báječně odpočatý a ke všemu odhodlaný. Dokonce se mi zdál i nějaký sen, zřejmě příjemný a se vším smiřující. Že by za to mohl ten čistý vzduch? Nebo že by v čokoládě byl nějaký uklidňující prostředek? Anebo je to obvyklý škleb nepředvídatelné lidské psychiky?</p>

<p>Protáhl jsem se, místo rozcvičky párkrát ostrým krokem přešel sem a tam a zaposlouchal se do hlasů vlastního organizmu. Hlasy se neozvaly žádné, zato se mi chtělo pít. Ve snaze tuhle rozkoš prodloužit jsem pomalu vytáhl láhev, ještě pomaleji odšrouboval víčko a učinil pár doušků. Pak jsem dojedl čokoládu. A chmurně se zadíval na vycházející slunce.</p>

<p>Žár v poušti zabíjí rychle. Naštěstí jsem nebyl v poušti, vzduch tu zase tak strašně suchý nebyl a přinejmenším den nějak přežiju. Ovšem zítra už budu potřebovat vodu anebo – anebo nebudu potřebovat už vůbec nic.</p>

<p>Batoh na záda, samopal na prsa. A hurá na sever. Dokud ještě není horko, je třeba překonat co největší vzdálenost.</p>

<p>Jenže dlouho jsem kráčet nemusel. Za nějaké dvě tři minuty jsem před sebou zpozoroval jakýsi úzký pruh přetínající vyschlou pláň od východu k západu. Chvíli jsem se upřeně díval, nic jsem nechápal a jen jsem bezděky zrychlil krok.</p>

<p>Když jsem pochopil, co to vidím, nejdřív jsem zastavil a pak jsem dál postupoval pomalu a opatrně.</p>

<p>Dokud jsem nedošel až na okraj kaňonu, půlícího step na dvě části.</p>

<p>Nejsem geograf ani geolog. Pokud zrovna nejsem obdařen funkcionálskou výbavou, tak mi v každém případě není známo, zda se na naší Zemi takovéto útvary vyskytují taky. Ale asi ano.</p>

<p>Na Velký kaňon, který tolik milují režiséři akčních filmů, tahle proláklina samozřejmě nestačila. Ovšem na obyčejnou strž to taky nevypadalo.</p>

<p>Kaňon byl rovný, jako když střelí. Široký tak padesát metrů. A hluboký nejméně taky tak. Velmi strmé stěny se dole svíraly v úzkou průrvu, jíž se střelhbitě hnala voda. Kaňon ubíhal odkudsi z podhůří, a když jsem se po směru toku podíval na druhou stranu, zahlédl jsem cípek blankytné hladiny.</p>

<p>Kráčel jsem po náhorní plošině kousek od mořského pobřeží!</p>

<p>Výborně, tak to bychom měli o starost míň. Žízní nepadnu.</p>

<p>Samozřejmě za předpokladu, že slezu dolů.</p>

<p>Vida, tohle je přece taky volba – zda jít podél kaňonu nahoře nebo sestoupit k vodě. Zaluskal jsem prsty ve snaze vyvolat modrý plamen. Nic. Takže to na volbu nevypadá a mně nezbude než sestoupit na dno.</p>

<p>Proč já se v mládí nevěnoval horolezectví? Měl jsem přece známého, který dobré tři roky chodil na umělé stěny, jezdil na soutěže a lozil po jakýchsi Kamenných sloupech u Krasnojarska. Po páté či šesté zlomenině toho nechal, ale vcelku se mu to moc líbilo a doposud líbí, přestože ve svých pětadvaceti nápadně kulhá.</p>

<p>Nevadí, tak to zkusíme.</p>

<p>První metry byly nejpovlovnější, ale zároveň i nejobtížnější – stěna kaňonu tu byla z tvrdé suché hlíny, která se pod nohama i rukama snadno drobila. Pomáhaly mi trávní kořeny, které hlínu hustě protkaly a bránily svahu, aby se celý nesesypal dolů. Pak přišel tvrdý kamenitý podklad a k mému podivu to sestup usnadnilo – hornina místy ve vrstvách zvětrala a po každých dvaceti třiceti centimetrech vytvářela pohodlné schůdky, na něž se dalo snadno došlápnout. Strmé to ale bylo hodně, i když naštěstí ne úplně kolmé. I kdyby se člověk začal kutálet, byla tu jistá šance, že to přežije.</p>

<p>To jsem ale raději zkoušet nechtěl.</p>

<p>Oči mi zaléval pot a nohy se pode mnou brzy začaly třást. Městský člověk si divokou přírodu podmaňuje jen s velkými obtížemi. Ten pitomý samopal, který mi zpočátku připadal docela lehký, mi popruhem odíral krk, ale zbavovat se ho jsem nechtěl. Batoh co chvíli hrozil, že mi ze zad sklouzne, jenže zastavit na místě a srovnat ho jsem se neodhodlal. Když jsem byl asi v polovině, rozhodl jsem se, že si odpočinu. Pohlédl jsem nahoru a uvědomil si, že to byla chyba. Sráz, který se mi tyčil nad hlavou, mě děsil o dost víc než zbývající propast pod nohama. Trochu pozdě jsem pochopil, že pokud jde o sestup, tak ten se mi nakonec povede, i kdybych se třeba měl potlouct. Ovšem vystoupit zpátky nahoru už nejspíš nedokážu.</p>

<p>Kámen, na němž jsem zůstal stát až příliš dlouho, se mi pod chodidlem začal drolit, a tak jsem v sestupu spěšně pokračoval. Zastavovat na téhle cestě není moudré.</p>

<p>Nějakých deset patnáct metrů nad dnem kaňonu rostla už mnohem čerstvější tráva než nahoře, a k tomu i drobné keře. Na jedné straně se člověk měl čeho chytat, jenže po trávě nohy klouzaly, a přestože keře nebyly ostnaté, dlaně jsem si o ně stejně odřel. To je ale ničemnost! Stejná věc člověku pomáhá a zároveň i škodí. To asi bude nějaký neúprosný přírodní zákon!</p>

<p>Poslední metry se mě zmocňovalo neodbytné přání pustit se a rozběhnout se po prudkém srázu dolů. Asi by se to celkem zdařilo, ale výsledkem by bylo, že bych sebou plácl do vody. Přitom tady na dně kaňonu byla hrozná zima. Sem slunce zřejmě nahlédne jen kolem poledne.</p>

<p>Nakonec, s rukama i nohama rozklepanýma vypětím, s dlaněmi poškrábanými do krve, s košilí roztrženou o nějakou úskočnou větev a s kolenem bolestivě naraženým o kámen jsem se ocitl na samém dně, na uzoučkém, jen asi dva metry širokém břehu. Těsně před mýma nohama se hnal bystrý proud čisté vody. Posadil jsem se na oblázky, umyl si ruce a opláchl obličej. Napil jsem se, co hrdlo ráčilo. Voda byla ledová, ale já se přece jen svlékl a přímo z břehu jsem se opláchl celý, jak to jen šlo.</p>

<p>To blaho!</p>

<p>Pak jsem od vody poodešel, posadil se na velký balvan a čekal, až mi tělo oschne. Od okamžiku přechodu do tohoto světa se mi ještě vůbec nechtělo kouřit. Teď jsem ale v batohu našel prozíravě schovanou krabičku cigaret (přesněji řečeno půl krabičky) a s požitkem jsem si zapálil. Oblékl jsem se a pak teprve rozbalil jeden potravinový balíček.</p>

<p>Uvnitř jsem našel skoro plnohodnotný oběd. Plastový sáček s podezřelými hrudkami hnědé barvy stačilo naplnit vodou – a jeho obsah se okamžitě ohřál a změnil v porci rajské polévky. Při troše fantazie se tomu dalo dokonce říkat boršč. Mátlo mě, že na polévku není miska, ale pak jsem pochopil, že smyčkanští výsadkáři měli doporučeno sníst nejdřív hlavní jídlo, připravené přímo v takovéto misce – sušené maso a sušené brambory. Také toto jídlo se stejně jako polévka zalilo vodou a automaticky ohřálo. Když jsem to vše snědl, nalil jsem do nádobky i polévku. Pak jsem otevřel konzervu s obrázkem jablka a vypil velice hustou a sladkou šťávu. Chléb, rovněž zatavený do fólie, chutnal skoro jako čerstvý.</p>

<p>Tohle bylo v pořádku. Brblat by byl hřích.</p>

<p>Zato stálo zamyslet se nad tím, co bych měl podniknout dál.</p>

<p>Zaprvé jsem se mohl pokusit sestrojit si vor. Svázat neduživé keříky, sehnat na břehu nějaké naplaveniny, nafouknout prezervativy. Tak tak, opravdu velmi slibné.</p>

<p>Zadruhé jsem mohl podél vodního proudu vyrazit pěšky. Chůze bude o něco obtížnější než po stepi, zato tu nejsou problémy s denním žárem a stále je tu po ruce voda.</p>

<p>Zkrátka a dobře moc na vybranou jsem neměl. Soudě podle toho, co jsem viděl shora, říčka se po nějakých čtyřiceti kilometrech vlévá do moře. Kolik asi za den ujdu? Když budu mít štěstí, tak tuhle vzdálenost urazím za denního světla. A moře, to už je jednoznačně život.</p>

<p>Tak jsem se vydal na cestu.</p>

<p>Tenhle den bych mohl popisovat velmi, velmi dlouho. Jak jsem šel a dopřál si vždy jen krátký odpočinek. Jak jsem se plahočil přes starý zával, pod nímž si voda znovu našla cestu, ale já se musel na druhou stranu dostávat po kluzkých balvanech, porostlých mechem. Jak jsem se v poledne schoval před sluncem, žhnoucím v nadhlavníku, a jak jsem si dokonce hodinku pospal. Jak jsem objevil mraveniště, což v tomto případě nebyla hromada jehličí a drobných větviček, ale prostě sráz proděravělý stovkami chodbiček a při pohledu na hmyz jsem se skoro dojímal. Byly to přece první živé bytosti, které jsem tu potkal. Jak jsem se pokoušel pochopit, do kterého ze světů Vějíře mě to zaválo? Že by to byla Rezervace? Proč ne, tam přece taky všude neroste jen bujná vegetace. Nebo Janus. To je taky možné. Prostě jsem měl štěstí a dostal se někam přesně na pomezí zimy a léta. Anebo naše Země? Ani to není vyloučeno. To jen městskému člověku se zdá, že celý svět je zohavený civilizací. A přitom je v něm nepočítaně míst, jež lidstvo zatím k ničemu nepoužilo, protože k životu, na jaký je zvyklé, se ta místa nehodí.</p>

<p>Dá se to ale říct i stručně. Šel jsem celý den, překonával jsem nepříliš obtížné překážky, nadával si za lakomost, která mi nedovolovala zahodit samopal, a za večerního šera jsem se ocitl na mořském břehu.</p>

<p>Nebo snad na břehu oceánu?</p>

<p>Stál jsem na skalisku a kolem se vznášela jemná vodní tříšť. Vlevo přímo do mořských vln klesalo slunce. Přede mnou plula po nebi oblaka. Pod nohama se do moře řítil ze stometrové výšky vodopád.</p>

<p>Kaňon se tedy až na úroveň mořské hladiny nedostal. Končil hladkou kolmou skálou. A já stál nad propastí a jen tupě civěl.</p>

<p>Vzhůru nad mou hlavu se vypínala do výšky dobrých padesáti metrů stěna skoro stejně kolmá jako těch sto metrů hladké skály, jež končily dole na mořském břehu.</p>

<p>Kam teď?</p>

<p>Dlouho jsem stál a díval se nahoru. Dokážu se po takovém srázu vyškrábat? No, když si uvědomím, že hornina je tu vrstevnatá, tak asi ano. Samozřejmě ne teď, ale ráno, až bude zase světlo.</p>

<p>Jenže k čemu mi to bude? Ocitnu se na náhorní plošině vysoko nad mořskou hladinou.</p>

<p>A dolů?</p>

<p>Ke kraji jsem dolezl po čtyřech. Skála tu byla porostlá jemným mechem a byla hodně kluzká. Až na samé hraně jsem si lehl na břicho a podíval se dolů.</p>

<p>Ne, to je nemožné. Naprosto nemožné. Kdybych tu měl hodně dlouhý provaz, tak by šlo ho tady někde upevnit a pak se pomalu spouštět podél vodopádu. Jenže provaz, a tím spíš lano ve výbavě smyčkanských výsadkářů nebyly, jen ta cívka s tlustou nití…</p>

<p>S nití a bez jehly.</p>

<p>To by mě tedy zajímalo k čemu?</p>

<p>Odplazil jsem se od kraje srázu a kousek nitě odmotal. Prohlédl jsem si ji. Není to ani bavlna, ani hedvábí, spíš nějaká syntetika. Škubl jsem za ni, ale nepřetrhla se.</p>

<p>Odmotal jsem tedy několik dalších metrů, uvázal ke skalnímu výčnělku, zbytek jsem namotal zpátky na cívku a zkusil se na to pověsit. Skrčil jsem nohy – a opravdu jsem na té niti visel, houpal se, škubal sebou a nohama se odrážel od skály.</p>

<p>Nepřetrhlo se to.</p>

<p>Aha!</p>

<p>Teď už bylo poslání nitě srozumitelnější. Tou se dá svázat zajatec a v případě potřeby jí zřejmě bylo možné užít i jako lana.</p>

<p>Jenže jak se spouštět na tak tenké niti, i kdyby nakonec byla dostatečně pevná? Ta by mi za pár vteřin rozřezala ruce. A když bych si dlaně a prsty něčím omotal, tak se neudržím. Potřeboval bych nějaké blokovací zařízení.</p>

<p>Co vlastně používají horolezci a vysokohorští turisté?</p>

<p>V paměti se mi jako jasný záblesk mihlo slovní spojení „slaňovací brzda“. Žádná konkrétní představa však bohužel nenásledovala.</p>

<p>Jistá naděje v tom ale stejně byla! Jsem před okamžikem volby, když se mé funkcionálské vlohy znovu probouzejí!</p>

<p>Tak co máme k dispozici? Slaňovací brzdu rozhodně ne. Matně jsem si vzpomněl, a vlastně ne ze sumy funkcionálských znalostí, ale spíš z učebnice fyziky či z nějaké populárně naučné knihy, že princip téhle brzdy vymysleli snad už staří Řekové. Jenže z toho, co mám k dispozici, to asi dohromady nedám. Horolezecké náčiní se ale přece nemůže skládat jen z nějakých složitých systémů. Musí tu být ještě něco. Něco jednoduchého. Čím jednodušší, tím lepší.</p>

<p>Nit jsem několikrát ohnul. Potřebuji nějaký pevný kovový předmět, jímž bych ji protáhl. Nějaký kroužek. Toho bych se držel a… Nene, z toho nic nekouká. Nit se musí něčím protahovat, aby vznikalo tření a tím brzdicí účinek při spouštění. Kroužek je příliš jednoduchý.</p>

<p>A co dva kroužky? Kroužky dva, konce dva… a uprostřed hřebík, jak praví staré ruské přísloví. Bez hřebíku uprostřed se to obejde, ale rozhodně bych potřeboval cosi jako kovové esíčko nebo osmu, aby se tím nit dala protáhnout.</p>

<p>Potěžkal jsem samopal. Lučík nad spouští by mohl tvořit jedno oko. A dejme tomu kryt mušky by nahradil oko druhé.</p>

<p>Takže – když nit protáhneme takhle a pak ještě takhle, chytíme se za hlaveň a pažbu, tak se budeme držet docela pohodlně. Ale co udělá nit?</p>

<p>Navlékl jsem nit, jak jsem si před okamžikem usmyslel, vytáhl ze zbraně zásobník, zkontroloval závěr a pak to na stále stejném skalním výčnělku zkusil. Automat se ani nepohnul. Visel jsem na niti, držel se za hlaveň a pažbu a bylo jasné, že to drží dobře. Jenže jsem se ani nehnul.</p>

<p>A co kdybych zkusil samopal trochu naklonit, aby se tření snížilo?</p>

<p>Automat začal po niti pomalu prokluzovat. Za okamžik jsem se nohama dotkl skály.</p>

<p>Celý jsem se zimničně roztřásl. Pochopil jsem, že slanění je možné. Teoreticky.</p>

<p>Jestli je na cívce dostatečně dlouhý kus nitě. Jestli uzel nepovolí a skála se nevydrolí. Pokud se nit nepřetrhne. Pokud udržím samopal. Pokud se nit během slaňování nezašmodrchá. Samé pokud a jestli.</p>

<p>Během noci se mi těch „pokud a jestli“ navrší celá hromada. A já to nerisknu za žádnou cenu.</p>

<p>Takže šanci mám, dokud se úplně nesetmí.</p>

<p>Dál už jsem se snažil jednat bez přemýšlení.</p>

<p>Protáhl jsem nit oběma „oky“ na samopalu. Volný konec jsem co nejpevnější uvázal ke skalnímu výstupku, který mi pro tento účel připadal nejvhodnější, protože dole v něm byl vodou vymletý žlábek, což zaručovalo, že nit se nesesmekne.</p>

<p>Pak jsem přistoupil k okraji srázu, pořádně se rozmáchl a hodil cívku do hlubin. Chvíli jsem její pád sledoval, ale pak se mi ztratila z očí.</p>

<p>Doufejme, že se nit rozmotala celá.</p>

<p>A že vystačila až dolů.</p>

<p>Chytil jsem se samopalu a opatrně jím pohyboval tak, aby nit pomalu proklouzávala. Tak jsem dolezl až na kraj skály. A spustil nohy dolů. Srdce mi v hrudi prudce bušilo.</p>

<p>Proboha, co to tu vyvádím? Jsem cvok, opravdický cvok, šílený kamikadze, sebevrah, masochista a idiot, hodný Darwinovy ceny…</p>

<p>Pak jsem se vzchopil a spustil se po skále o několik dalších centimetrů. A pak zas. A ještě.</p>

<p>Teď! Už jsem na niti spočinul skoro celou vahou, pokud nepočítáme fakt, že jsem se stále tiskl ke skalní stěně. Vodní tříšť tvořila ve vzduchu celé mračno.</p>

<p>Musím se do toho pustit.</p>

<p>Mírně jsem samopal naklonil a dával si pozor, aby se mi nit nedostala přes prsty. A začal jsem plavně klouzat dolů.</p>

<p>Prvních deset metrů šlo všechno tak báječně, že mé vnitřní napětí dokonce trochu polevilo. Improvizovaná brzda (kdoví, jak by tomu říkali skuteční horolezci) hladce a pomalu klouzala po niti. Spouštěl jsem se podél střemhlav padajícího rozbitého proudu vody jako pavouk, pohupující se na své nitce.</p>

<p>Pak se ale rychlost slaňování zvýšila. Všechno bylo jako na počátku, jenže má konstrukce o nit brzdila daleko méně intenzivně než na začátku. Srovnal jsem tedy samopal a doufal, že se zastavím. Jenže to ne. Sestup se sice zpomalil a rychlost byla opět přijatelná, ale neustále jsem klesal hloub a hloub.</p>

<p>Voda! To je to, co jsem nahoře nevzal v potaz. Celé je to mokré a třecí síla, která u tenké nitě beztak není vysoká, se ještě snížila. Zachraňovalo mě jen to, že nit ovíjela taky hlaveň samopalu.</p>

<p>Zkusil jsem o skálu přibrzďovat nohama, což ale vyvolalo několik silných škubnutí, a já dostal strach, aby se mé provizorní lanko nepřetrhlo. Statickému namáhání odolává dobře, ale takovéto rázy by vydržet nemuselo.</p>

<p>Zbývalo tedy jen doufat, že klesání, které se stále nápadněji měnilo v pád, nakonec přece jen nedosáhne rychlosti, která by mě zabila.</p>

<p>Poslední metry jsem překonával už opravdu bleskurychle, ruce jsem měl jako z olova a prsty mi zkroutila křeč. K hladině moře, bušícího do pobřežních skal, už to nebylo daleko. Tak deset metrů. Možná patnáct.</p>

<p>A vtom jsem spatřil cívku zmítající se kousek pod mýma nohama. Takže nit přece jen nebyla dost dlouhá.</p>

<p>Samopal jsem z rukou nepustil. Jakmile tedy cívka narazila na kryt mušky, nit jen silně brnkla, přetrhla se a já v kotrmelcích padal, jen se mi ještě na poslední chvíli podařilo odrazit se nohama od skály.</p>

<p>Nebe, skály, vodopád – to vše se kolem zamíhalo jako na ďábelském kolotoči. Řekl bych, že jsem absolvoval tři úplná salta, načež jsem čirou náhodou na hladinu narazil nohama dokonale kolmo, jako při skoku zvaném „vojáček“. Kdyby tu byla nějaká porota, asi bych nabral slušné množství bodů. I když něco by mi zřejmě strhli za zoufalý řev, doprovázející pád, za to, že samopal jsem pustil, a taky za to, že při nárazu na hladinu jsem přišel o levou botu.</p>

<p>Zajel jsem neuvěřitelně hluboko pod hladinu. Kromě velké rychlosti mi do takové hloubky pomohla i kypící voda z vodopádu. Doslova jsem se donutil otevřít oči (voda tu naštěstí nebyla nijak slaná) a začal jsem se usilovně drát nahoru, ke světlu. Uši mě bolely, strašně jsem se potřeboval nadechnout, protože do vody jsem vklouzl těsně po výdechu, a tak jsem téměř zadušený usilovně pracoval rukama i nohama. To přece není možné, že by tohle byl konec! K čemu by to jinak všechno bylo? K čemu by byla moje vzpoura, pronásledování, ledové pláně Janusu i tenhle šílený sestup?</p>

<p>Nahoru mě nakonec dostala právě tahle utkvělá myšlenka – „přece není možné, že by tohle byl konec“. I když popravdě řečeno na světě už svého času žily miliardy lidí, které si v posledním okamžiku stačily pomyslet totéž – a ten konec stejně nadešel.</p>

<p>Já ale vyplaval.</p>

<p>Otevřel jsem ústa a vyrazil ryk neméně vydatný, než byl ten, s nímž jsem se do vody nořil. Plácal jsem rukama po hladině a horečně dýchal. Sprostě jsem láteřil. Odplouval co nejdál od dunícího vodopádu.</p>

<p>Když jsem zjistil, že mi zbyla jen jedna bota, stáhl jsem si a odhodil i tu druhou. Vzápětí jsem si povšiml první, jak plave po hladině, jenže ta odhozená šla neznámo proč okamžitě jako kámen ke dnu.</p>

<p>V první chvíli se mi zdálo, že strmé skály vyrůstají přímo z mořské hladiny. Pak jsem si ale povšiml malého kousku pobřeží, který vznikl po dávném sesuvu kamene. Doplaval jsem k němu, vyškrábal se na souš, strnul v podobě kodaňské Rusalky a pokoušel se popadnout dech.</p>

<p>Tak to vyšlo! Navzdory všemu to vyšlo!</p><empty-line /><p><strong>14</strong></p>

<p>Pravý akční hrdina, který dokáže překousnout řetěz, plivancem sestřelit vrtulník a levou rukou vyřídit deset či dvacet nepřátel, musí tohle vše konat klidně, chladnokrevně a zcela bez emocí. Musí se tedy podobat herci Schwarzeneggerovi, který si svou slávu právě kvůli tomu jistě zaslouží. Když ale bude příslušník jednotky pro zvláštní úkoly neustále řvát, trýznit se, nadávat a barvitě popisovat důsledky svého hněvu, jako to dělá jiný slavný akční hrdina, Bruce Willis, tak ho po pár letech těch nikdy nekončících stresů skolí infarkt, a on se bude po zbytek svých dnů jen pomalu procházet po parku a krmit holuby.</p>

<p>Vypadá to, že na roli akčního hrdiny se nehodím.</p>

<p>Jak jsem tak seděl na mořském břehu, pochopil jsem to naprosto jasně. Bylo mi hrozně, ještě hůř než během sestupu. Drobně jsem se chvěl, a to rozhodně ne chladem, protože voda byla teplá, spíš při představě, jak mohlo, a za normálních okolností dokonce muselo, toto mé krkolomné dobrodružství dopadnout.</p>

<p>Poněkud mě utěšovalo, že člověk s větší obrazotvorností by se v tomhle okamžiku nejspíš rovnou podělal.</p>

<p>A nějakému profesionálnímu fantastovi typu spisovatele Melnikova by se něco takového podařilo ještě před sestupem.</p>

<p>Ti se mají, tihle spisovatelé! Jejich hrdina by v podobném případě měl všechno potřebné u ruky, lanem počínaje a horolezeckými karabinami konče. Nebo by u sebe měl jednorázové kapesní antigravitační zařízení. Nebo vrtuli jako Carlson – stačí jen natáhnout si kalhotky s motorkem, krásně si letět a ještě přitom mávat nadšeným capartům dole na zemi.</p>

<p>Kdežto tohle byl čistokrevný hazard, výstřelek, zoufalý čin amatéra, který skončil v pasti. Protože tohle kdybych vylíčil těm, co věci rozumějí, matematik by mě rozsápal za špatný propočet, fyzik za to, že jsem nebral v potaz koeficient tření, horolezec za to, že jsem se spolehl na ruce a neudělal si z řemene od kalhot a samopalového popruhu alespoň sedací úvaz.</p>

<p>Ty bych tak chtěl vidět na mém místě, rozumbrady! Když člověk cítí, že odhodlání k sestupu s každou vteřinou ubývá, když chápe, že stačí ještě pět minut – a zůstane nahoře na skále trčet jako otec Fjodor z <emphasis>Dvanácti křesel.</emphasis></p>

<p>Odmítl jsem tedy veškeré námitky hypotetických kritiků a alespoň trochu se uvolnil. Svlékl jsem se a mokré šatstvo vyždímal. V noci bude chladno a teplý vítr z pobřeží očekávat nemůžu, protože nade mnou je sto sedmnáct metrů vysoká skála…</p>

<p>Cože?</p>

<p>Jak jsem přišel na těch sto sedmnáct metrů?</p>

<p>Už to zase funguje!</p>

<p>Zamával jsem rukou ve vzduchu a pokusil se otevřít průchod. Ne, tak dokonale se mé funkcionálské vlohy zatím neprobudily. Potěšil mě ale i tenhle zatím jen lehký dotek encyklopedického vědění funkcionálů.</p>

<p>Nestane se tedy alespoň to, že pochopím, jak si počínat dál?</p>

<p>Začal jsem přeskakovat z kamene na kámen a celý ten maličký kousek pobřeží si proběhl. Nový příval vzrušení bylo třeba nějak vybít.</p>

<p>Mám tu přenocovat?</p>

<p>Nebo plavat podél skal?</p>

<p>Anebo plout od břehu do moře?</p>

<p>Přistoupil bych na jakoukoli nápovědu intuice. Jenže dál než k útržkovitým vědomostem o geologii a alpinizmu jsem se nepropracoval.</p>

<p>Plavat asi nemám.</p>

<p>Mám čekat.</p>

<p>Rozdělat oheň a ohřát se u něj.</p>

<p>Ten poslední nápad přišel obzvlášť naléhavě a přesvědčivě.</p>

<p>Že by mě funkcionálské instinkty varovaly před zápalem plic?</p>

<p>Otevřel jsem batoh, což jsem popravdě řečeno měl udělat hned. Začal jsem z něj tahat jeho mokrý obsah.</p>

<p>K mému velkému potěšení vše uvnitř utrpělo podstatně méně, než jsem se obával. Zapínání, což byl na první pohled obyčejný zip, dovnitř vodu prakticky nepustilo. Namočila se jedině role toaletního papíru, která bez reptání splnila úkol sáčku s vysoušecím gelem. Krabička zápalek byla naprosto suchá.</p>

<p>Teď bylo třeba najít nějaké dřevo.</p>

<p>Větviček a naplavených úlomků bylo na mé kamenité pláži zoufale málo. Zato zhnědlých řas, které sem přinesly bouře a příliv, jsem tu viděl celé chuchvalce. Také ty byly prakticky suché. Nanosil jsem to všechno na hromadu a zamyslel se.</p>

<p>Mám se ohřát?</p>

<p>Tohle mi intuice napovídá?</p>

<p>Sotva.</p>

<p>Nelítostně jsem roztrhal příručku o způsobech přežití v Pevnině, udělal jsem v hromadě důlek a cáry papíru do něj nacpal. Papír jsem zapálil hned první sirkou. Řasy pár vteřin vzdorovaly, ale pak začaly doutnat.</p>

<p>Ohřát se ovšem u tohohle ohně bylo těžké. Spíš se tak nad ním řádně vyudit. Poodešel jsem od něj a zvědavě sledoval dílo svých rukou – hustý sloup černého dýmu, vyrůstající na pozadí skalního srázu. Slabé světlo plamenů by z větší dálky bylo špatně vidět i v šeru, ale ten dým, ten byl opravdu hustý.</p>

<p>Když se sem někdo bude dívat z otevřeného moře, sloup kouře před skalní stěnou bude vidět naprosto zřetelně.</p>

<p>Posadil jsem se na kameny, otevřel si další balíček s denní potravinovou dávkou a pustil se do večeře. Z polévky se tentokrát vyklubala bramboračka a hlavní jídlo tvořily dva karbanátky s fazolemi. Poněkud zvláštní kombinace, ale já měl v tuhle chvíli k nějakému kverulování hodně daleko.</p>

<p>Po půlhodince, vyplněné jídlem a zaslouženou cigaretou, jsem na obzoru zahlédl bílý cárek plachty.</p>

<p>*</p>

<p>Řekl bych, že v hloubi duše jsme všichni rasisté.</p>

<p>A teď nemám na mysli to, že skoro každého člověka dokážeme přimět, aby proklínal přivandrovalce, vychvaloval bílé, černé nebo žluté a nenáviděl bílé, černé nebo žluté, samozřejmě v závislosti na barvě vlastní kůže. To možné jistě je, ale já měl na mysli něco jiného.</p>

<p>Totiž to, že v každé podobné krizové situaci podvědomě spoléháme, že potkáme někoho, kdo se nám podobá. Já tedy v tuto chvíli očekával bělochy. Evropany. Pokud možno Rusy, a třeba místní provenience.</p>

<p>Anebo naopak cosi naprosto nemyslitelného, nějaké zelené mužíčky, lidi s psími hlavami či krokodýly, vzpřímeně chodící po zadních. Byl jsem sice neznámo v jakém světě, ale dalo se předpokládat, že je to pravlast funkcionálů. Mám ale jistotu, že za funkcionály stojí právě lidé, druh Homo sapiens?</p>

<p>Když se ale lodička přiblížila natolik, že jsem si ji dokázal prohlédnout pořádně (byla to velká, asi tak patnáctimetrová jachta, zřejmě jen plachetní a bez motoru, ale jinak zcela spořádaná a civilizovaná, s kulatými okénky v naleštěných měděných rámečcích a s elektrickým otočným reflektorem, upevněným na stojanu jakoby od příďového kanónu), zjistil jsem, že posádka se neskládá z bělochů, ale z Asiatů. Zamávali na mě, zdálo se, že přátelsky. Odpověděl jsem stejně. Z jachty spustili člun a dva muži v něm se začali energicky ohánět vesly.</p>

<p>Nejsem nakonec opravdu někde na naší Zemi? V jihovýchodní Asii? Nebo třeba na Novém Zélandu, tam je pobřeží údajně velmi romantické, a není proto divu, že zrovna tam se teď točí jeden fantasy film za druhým.</p>

<p>Člun se přiblížil až těsně ke kamenům. Dva námořníci člun pro jistotu vesly od kamenů odstrkávali, zřejmě se báli, aby se nepoškodil. Pozorně jsem si je prohlížel.</p>

<p>Byli vysocí, snědí, černovlasí a úzkoocí. Na sobě měli bílé stejnokrojové blůzy zvláštního střihu, které se jako dětské oblečení rozepínaly na rameni, a k tomu bílé kalhoty. Stejně je zvláštní, že si námořníci tak potrpí na bílou barvu. Vždyť se to musí hrozně špatně prát!</p>

<p>„Skoč!“ poradil mi, anebo snad nařídil jeden z nich.</p>

<p>To mi spadl kámen ze srdce. Rozumět jim budu. Ruština to sice rozhodně není, ale já jim rozumím.</p>

<p>Skákat jsem nemusel, protože vlna zrovna člun přirazila skoro až ke kamenům a mně stačil normální krok. Hned jsem se posadil na dno. Námořníci svorně zabrali, abychom se od kamenů dostali co nejdřív.</p>

<p>Začal jsem si je dosti neomaleně prohlížet. Jsou to Japonci? To ne. Tak Číňani? Na ty taky moc nevypadají, i když Číňani bývají různí, tam žije skoro stejně národů jako v Rusku. Anebo nějací Malajci či Indonésané?</p>

<p>Pak jsem ale se svým geografickým kretenizmem válčit přestal. Jak říkala jedna moje známá, která si pletla Abidžan z Andižanem, Island s Irskem a Zambii s Gambií: „Co se ti na tom nelíbí? Ve škole jsem ze zeměpisu měla jedničku!“</p>

<p>V každém případě vypadali oba přátelsky a zbraně u sebe neměli žádné.</p>

<p>„Díky,“ řekl jsem, abych nějak navázal dialog. „Už jsem se bál, že tu zůstanu navždy.“</p>

<p>„Jak jsi tu dlouho?“ zeptal se mě jeden z nich. Druhý se na něj zadíval nespokojeně, ale neřekl nic.</p>

<p>„Dvě hodiny.“</p>

<p>„A kde ses tu vzal?“</p>

<p>Mé vzezření je zřejmě nijak nepřekvapovalo. A rozhodně se nezdálo, že by zmírali zvědavostí, kde se mohl vzít člověk na pár čtverečních metrech kamení pod obrovitou vysokánskou skálou.</p>

<p>„Spustil jsem se dolů po provaze,“ odhalil jsem jim pravdu jen zčásti.</p>

<p>„Tak to jsi pašák!“ pronesl s úctou námořník.</p>

<p>„To jo, jen hlavu mám celou namrzlou,“ zamumlal jsem při vzpomínce na vtip o vráně, která se rozhodla odletět s divokými husami za moře.</p>

<p>Oba se družně rozesmáli. To už jsme ale připluli k zádi jachty a nikomu z nás nebylo do řeči. Člun tančil na nevysokých vlnách a námořníci se opatrně snažili udržet ho těsně u zádě. Jako první jsem na palubu vystupoval já. Chytil jsem se za madla úhledného kovového žebříku, visícího ze zádi, člun mi pod nohama unikl, pak mě zachytily silné paže a já se ocitl na palubě.</p>

<p>Bylo tu asi tak sedm mužů, zřejmě celé osazenstvo jachty. Pár z nich byli viditelně námořníci: Dva mladí muži, které jsem v duchu označil za cestující – ti na sobě neměli uniformy, ale jakýsi volný oděv mírně arabského střihu. Podle tváří ovšem taky byli spíše asijského původu.</p>

<p>A ještě jeden zhruba šedesátiletý, jehož jsem považoval za kapitána. V každém případě měl na hlavě brigadýrku se zlatou kokardou ve tvaru javorového listu. S Kanadou měl ovšem kapitán společného zhruba stejně jako zbytek posádky. Zrovna on ale nejvíc vypadal na Číňana, byl to přesně ten typ obličeje.</p>

<p>Nespustil ze mě oči.</p>

<p>Vlastně ne, ze mě ne. On oči nespustil z mého batohu. Měl co dělat, aby ke mně nepřiskočil a nezačal si mé zavazadlo prohlížet detailně.</p>

<p>„Děkuji za záchranu,“ oslovil jsem ho.</p>

<p>„To je svatou povinností každého námořníka,“ odpověděl mi, jen s obtížemi odtrhl oči od batohu a podíval se na mě. Není pravda, že Evropanovi je mimika čínské tváře nesrozumitelná. Kapitán měl v obličeji vepsáno všechno – ustaranost, pochyby, obavy i podezření. „Jsou tu ještě nějací lidé, kteří potřebují pomoci?“</p>

<p>„Pomoc potřebuje tu a tam každý člověk, ale na tomhle pobřeží už nikdo není,“ odpověděl jsem diplomaticky.</p>

<p>Přikývl a zatvářil se tak, jako bych právě pronesl nějakou konfuciánskou moudrost. A najednou pronesl v úplně jiném jazyce:</p>

<p>„<emphasis>Máme v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>souvislosti s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vámi očekávat pronásledování či jiné nepříjemnosti?</emphasis>“</p>

<p>Nikdo jiný mu nerozuměl. Jen já. Přechod do jiného světa, zdá se, mi znovu propůjčil znalost několika jazyků. V čem je rozdíl, jsem nechápal, ale bylo jasné, že jak jazyk, jímž jsem mluvil s námořníky, tak ten kapitánův neměly s ruštinou či angličtinou nic společného. Jen jsem věděl, že kapitán mluví jinak. A že to není jeho mateřština.</p>

<p>„<emphasis>Nedomnívám se, že v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejbližší době by mohlo dojít k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějakým nepříjemnostem tohoto druhu,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>odpověděl jsem. Zase v jazyce, jemuž jsem rozuměl jen já a kapitán. Vypadalo to, jako by si něco ověřoval. Nakonec přikývl a jednomu z námořníků řekl „čínsky“, jak jsem se rozhodl říkat řeči, jíž mluvila posádka:</p>

<p>„Doprovoď vzácného hosta do mé kajuty, pomoz mu převléct se do suchého a dej mu najíst.“</p>

<p>Pak se znovu obrátil ke mně a znovu uvedl posádku v nadšení svými jazykovými znalostmi:</p>

<p>„<emphasis>Poníženě prosím, abyste omluvil mou nepřítomnost. Toto pobřeží obklopují nebezpečné podmořské skály a já musím prozatím setrvat nahoře na lodi.</emphasis>“</p>

<p>Řekl bych, že jsem tenhle jazyk ovládal lépe než on, protože jsem odpověděl:</p>

<p>„<emphasis>Když jsou kolem útesy, je povinností kapitána dlít na palubě. Velte své lodi, budu čekat tak dlouho, dokud bude zapotřebí. A jsem velmi povděčen za pohostinnost.</emphasis>“</p>

<p>Kapitán, jehož jsem zřejmě obohatil výrazy „paluba“ a „útesy“, se zádumčivě vzdálil. Mně zdvořile doprovodili k záďové nástavbě (již jsem ovšem pojmenovat neuměl – funkcionálské schopnosti zase zmizely a moje znalost moře a námořnictví se omezovala na knihu <emphasis>Ostrov pokladů </emphasis>a film <emphasis>Piráti z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Karibiku, </emphasis>tj. byla veškerá žádná).</p>

<p>Spatřil jsem nízké dveře a za nimi krátkou chodbičku. V ní pár dveří po stranách a jedny na konci. Právě do těch mě zavedli: nebyly sice zamčené, ale námořník je otevíral s posvátnou úctou.</p>

<p>Kapitánská kajuta nebyla velká, však se tu taky nějaké knížecí komnaty očekávat nedaly. Tak třikrát tři metry, tedy přes celou šířku téhle lodičky. Zatažená okénka vedla na obě strany. U stropu jasně zářila elektrická žárovka. Na stěnách pobitých dřevem visely zarámované a zasklené fotografie a pár velmi exotických předmětů, pak tu byl stůl se čtyřmi židlemi, dosti široké lůžko, malý noční stolek či spíš jen sekretářík s vyklápěcí deskou u stěny. Za minutu mi další námořník přinesl hromádku čistého suchého šatstva, přesně takového, jako na sobě měli oni, a pak mě nechali o samotě.</p>

<p>Odsunul jsem od stolu uprostřed kajuty židli (kdoví, kdo má tu čest obědvat s kapitánem? Že by cestující?) a zjistil jsem, že její nohy jsou pro případ neklidné hladiny zapuštěné do zvláštních otvorů v podlaze. Posadil jsem se. A v klidu vydechl.</p>

<p>Vypadají zcela přátelsky. Piráti to rozhodně nebudou.</p>

<p>Takže: Jak jsem na tom?</p>

<p>Jsem ve světě, který nakonec přece jen nebude ten můj. Tento svět by mohl být asi tak na stejném vývojovém stupni jako Země nebo Veroz. Co je ve Verozu na místě Číny? Není to Lytdybr?</p>

<p>Na funkcionálské doupě ale tenhle svět nevypadá, ať už je to Veroz nebo ne.</p>

<p>Co dál?</p>

<p>Objevují se tu smyčkanští vojáci. Kapitán můj tlumok ihned poznal a považoval za správné obrátit se ke mně v jazyce, který k tlumoku jakýmsi způsobem patřil. Takže teď znám jazyk funkcionálů? Zvláštní jazyk, jehož znalost je vzácná a okamžitě podtrhne vysoké postavení mluvčího i jeho „přístup ke státním tajemstvím“.</p>

<p>Zajímavé.</p>

<p>Převlékl jsem se a zjistil, že oblečení mi přesně padne. Ať žije urostlost zdejšího obyvatelstva! Pak jsem se kolem sebe rozhlédl pozorněji.</p>

<p>Dalších pět minut zasadilo všem mým teoriím krutou ránu.</p>

<p>Zaprvé jsem objevil zdroj elektrické energie na této lodi.</p>

<p>Nad sekretářem, který se dal změnit v psací stůl, visel šedivý válec, usazený v naleštěných bronzových obručích, který ze všeho nejvíc připomínal obrovitý elektrolytický kondenzátor o průměru dobře patnáct centimetrů. Měl kovový plášť a čiré skleněné dno (nevím proč, ale vypadalo to, jako by válec byl upevněn dnem vzhůru a z toho dna vedly ven dva silné kontakty). K těm byly krokodýlkovými svorkami připevněny dva silné kabely, které stěnou lodi vedly pryč. Váleček jemně vrněl a vznášela se kolem něj ozónová vůně. Zvenčí celou tuto konstrukci kryla bronzová půlkulatá síťka, připevněná ke stěně vruty, cosi jako ochranný plášť.</p>

<p>Ačkoli – možná jsem se mýlil. Možná to byl jakýsi zvláštní ozonátor a proud z válce neodcházel, ale naopak do něj přicházel. Býval bych se ale vsadil, oč chcete, že jsem před sebou měl zdroj energie, který napájel veškeré elektrické spotřebiče a osvětlení na lodi. Uvážíme-li rozměry toho válce, byl to zdroj nepředstavitelně výkonný. Země i Veroz si o takových technologiích mohly zatím nechat jen zdát.</p>

<p>Zadruhé jsem po stěnách objevil nějakých pět fotografií. Docela slušné kvality, i když byly černobílé a jedna z nich dosti primitivně kolorovaná. „Barevný“ snímek mě zajímal ze všeho nejméně, protože se podle něj dalo soudit jedině na to, že kapitán má droboučkou a již postarší choť a taky nejméně tři dospělé syny a dceru. Anebo tři syny, z nichž jeden už byl ženatý, ale to zase nebylo tak důležité. Ani tak jsem neměl podezření, že by tenhle svět obývali jen samí chlapi.</p>

<p>Zato z dalších fotografií plynulo podstatně víc informací.</p>

<p>Na jedné z nich stál kapitán (v podstatně mladším věku) uprostřed skupiny několika dalších mužů evropského zevnějšku. To by samozřejmě taky nic tak zvláštního neznamenalo, nepočítal jsem s tím, že bych tu našel lidstvo skládající se výhradně z Asiatů. Ale to pozadí! Muži stáli na pahorku, za nímž se rozkládaly ruiny jakéhosi města.</p>

<p>Mamutího města. Dokonce i polozbořené mrakodrapy by na Manhattanu či v nějaké mimořádně urbanizované východoasijské megalopoli vypadaly jako obři. Celý obzor zakrývaly obludné kostry staveb působící dojmem zbytků velikánských pohádkových draků. Tváře stojících si jasně byly vědomy slavnostnosti okamžiku – viděl jsem v nich jak pýchu, tak zároveň i potlačovaný úlek.</p>

<p>Třetí fotografie byla krajina. Ale tahle krajina by potěšila nanejvýš tak Hieronyma Bosche ve chvíli, kdy pracoval na triptychu <emphasis>Peklo. </emphasis>Nebe zakrývala nízká temná mračna, země byla celá rozdrásaná a rozrytá, posetá jakýmisi boulemi a zbrázděná stržemi. Země hořela a po kamenech tančily jazyky plamene.</p>

<p>Že by Země 16, do níž jsem se letmo podíval dveřmi z polské celnice?</p>

<p>Že by tahle lodička křižovala mezi světy?</p>

<p>A pak tu byly poslední dvě fotografie.</p>

<p>Jedna z nich zobrazovala krásnou mladou ženu. Byla to Asiatka, ale nevypadala ani na kapitánovu ženu, ani na dceru. Oblečená byla velmi vznešeně. Za ní se rozkládal jakýsi okázalý sál. Sama fotografie byla komponovaná jako oficiální portrét a vanul z ní dech byrokracie, moci, slavnostních recepcí a státnických výnosů. A co ten komplikovaný znak v rohu? Že by dedikace? Od místní vládkyně?</p>

<p>A ještě poslední snímek, na kterém kapitánovu pravici tiskne muž středních let. Je zachycen z poloprofilu, takže do tváře mu příliš vidět není. Zato ochranka, několik vojáků ve známých uniformách je vidět naprosto dokonale. Tváře jsou štítivě lhostejné, plné hrané sveřeposti, která sice není nutná, ale při podobné příležitosti se podle protokolu jaksi sluší. Budovy v pozadí jsou nízké, dřevěné, v asijském slohu a s přizvednutými okraji střech.</p>

<p>Jak se zdá, kapitán má přístup do jistých hodně vysokých kruhů. Takže jsem měl štěstí. Anebo smůlu – to zatím nevím.</p>

<p>Ostatní předměty v kajutě byly zajímavé, ale nic víc. Kord na stěně byl docela obyčejný, vypadal evropsky a spíš jako zbraň sportovní než bojová, na konci měl dokonce závit na přišroubování bezpečností kuličky. Hromádka knih, což soudě podle názvů byly milostné či ještě spíše erotické romány: <emphasis>Jaspisová flétna a požehnaná rána</emphasis>, <emphasis>Malinová vlaštovka a struny lyry</emphasis>, <emphasis>Pracovitý sluha a zlatá brázda</emphasis>, <emphasis>Věrný posel a tajemná dolina</emphasis>. Poslední dva tituly mi neznámo proč připomněly pohádky o Harry Porterovi, a já se vesele zašklebil.</p>

<p>Tak co, kapitáne, je to na moři bez žen těžké? Asi ano.</p>

<p>Moc bych býval chtěl prohrabat sekretář a najít tam nějaké mapy. Anebo alespoň pár námořních ročenek. K takové drzosti jsem se ale neodhodlal. Pro jistotu jsem založil ruce za záda a začal přecházet sem a tam a občas okénkem pohlédl na vzdalující se pobřeží. Mezitím už se skoro setmělo, takže v tomto okamžiku už by můj kouřový signál nikdo nezahlédl.</p>

<p>„Co nevidět se bude podávat večeře.“</p>

<p>Kapitán vstoupil velmi tiše a právě ve chvíli, kdy jsem byl ke dveřím zády. Stejně by mě zajímalo, zda mě nějak nesledoval.</p>

<p>„<emphasis>Děkuji mnohokrát. Pojedl jsem těsně před tím, než jsem vyslal svůj signál, ale s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>radostí s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vámi budu sdílet stejný stůl,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>odpověděl jsem, aniž bych se otočil.</p>

<p>Má odpověď nenásledovala v „čínštině“, jíž kapitán opět užil, ale v onom „oficiálním“ jazyce, který byl mnohem šroubovanější a vznešenější. Ale proč?</p>

<p>Zřejmě to tak bylo v pořádku.</p>

<p>„<emphasis>Již dávno jsem neměl to potěšení hovořit svrchní řečí,</emphasis>“ poznamenal kapitán.</p>

<p>„<emphasis>Vysokou řečí,</emphasis>“ opravil jsem ho automaticky, protože jsem pochopil, že tak je to správné.</p>

<p>„<emphasis>Vysokou řečí,</emphasis>“ souhlasil poslušně kapitán. „<emphasis>Jmenuji se Wang Tao. Bude mi dovoleno znát i vaše jméno?</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Kirill,</emphasis>“ odpověděl jsem a obrátil se k němu. „<emphasis>Říkejte mi Kirill.</emphasis>“</p>

<p>Na kapitánovi bylo jasně vidět, že se necítí ve své kůži. Cosi ho na mně mátlo – bez ohledu na známý tlumok i na mou schopnost hovořit „vysokou řečí“.</p>

<p>„<emphasis>Vzácný pan Kirill očekával na pobřeží právě mou loď?</emphasis>“ zeptal se a nepatrně sklonil hlavu.</p>

<p>„<emphasis>Ne, to mi bylo lhostejné,</emphasis>“ odpověděl jsem. „<emphasis>Vydejte laskavě pokyn, aby mé odění dali do pořádku. V tomhle se cítím být námořníkem a neustále zápolím s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>touhou zabývat se plachtami.</emphasis>“</p>

<p>Kapitán se mírně pousmál.</p>

<p>„<emphasis>Vzácný pán zajisté žertuje… Odpusťte prosím neokázalost toho, co jsem vám mohl nabídnout. Ale mé oblečení by pro vás nebylo dost velké a oděv mých cestujících rovněž ne. Jsou to vážení obchodníci ze severu… Smím je přizvat k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tabuli?</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Nemyslím, že by bylo vhodné připravovat je o klid víc, než je nezbytné,</emphasis>“ řekl jsem a sám se podivil tomu, jak rychle jsem se vpravil do úlohy nadutého aristokrata.</p>

<p>Kapitán poslušně přikývl.</p>

<p>„<emphasis>To je vaše rodina?</emphasis>“ pohlédl jsem na kolorovanou fotografii.</p>

<p>„<emphasis>Ó ano!</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Daří se jí dobře? Co synové, dělají vám radost?</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Přesně jak se sluší na řádná dítka váženého otce…</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Vidím, že jsem hodně cestoval.</emphasis>“</p>

<p>Kapitán sklouzl pohledem po fotografiích.</p>

<p>„<emphasis>Ano. Byl jsem tehdy mlád a nerozumný. Ale nebesa stála při mně.</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>To je odtamtud?</emphasis>“ riskl jsem to a ukázal na fotografii s mrakodrapy.</p>

<p>„<emphasis>Ano. Bylo mi to umožněno!</emphasis>“ V jeho hlase zazněl úlek.</p>

<p>„<emphasis>Přirozeně…</emphasis>“ utrousil jsem nedbale. A vše v mé duši rozjásaně pělo.</p>

<p>Jak se zdá, přece jen jsem objevil funkcionálské doupě.</p>

<p>Ale jeho původní obyvatelé už tu dávno nejsou.</p>

<p>„<emphasis>Nemohu se zbavit dojmu, že se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nitru trýzníte otázkou, co jsem zač,</emphasis>“ pokračoval jsem. V tu chvíli se dveře kajuty otevřely a dva klanějící se námořníci přinesli na stůl podnosy. Odmlčel jsem se, dokud neodešli, i když jsem si byl jist, že mi nemůžou rozumět.</p>

<p>„<emphasis>Ó nikoli, to nikoli, vzácný pane Kirille!</emphasis>“</p>

<p>Kapitánovi se podařilo pronést tuto větu tak, že v ní zaznělo jak zcela upřímné „ne“, tak očekávání, že budu pokračovat. Jak je vidět, vysokou řečí zase nevládne tak špatně!</p>

<p>„<emphasis>Tak tedy,</emphasis>“ řekl jsem, aniž bych měl nejmenší představu, čím budu pokračovat. Už jsem se ale rozjel a nedokázal to zastavit: „<emphasis>Nemá smysl, abyste se něčím takovým zabýval, protože vy nic podobného vědět naprosto nepotřebujete. Můj život je příliš obyčejný a všední, než abych jím obtěžoval paměť člověka tak váženého. Pobýval jsem v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnoha světech, miloval mnoho žen, přátelil se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mnoha muži, mnoho mužů i žen jsem zabil a mnoho jiných zachránil. Nikde jsem však nenašel dokonalost, a to mě vytrvale trápí. Vy jste ale ještě mlád a mé smutky by vás neměly zraňovat.</emphasis>“</p>

<p>Wang Tao zbledl.</p>

<p>„<emphasis>Velmi prosím o laskavé odpuštění, že jsem se vás svými myšlenkami dotkl, ale nabyl jsem dojmu…</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>To nestojí za řeč,</emphasis>“ mávl jsem rukou. „<emphasis>Proč by měl každý vidět, co jsem zač a kolik je mi let?</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Učili mě… Lidi-nad-lidmi jsem vždy poznal…</emphasis>“</p>

<p>Vypadalo to, že jsem trefil do černého.</p>

<p>Kapitána nezarazilo to, že jsem se na pobřeží objevil, a ještě ke všemu v tak omšelém stavu – jeho zarazil můj věk. A ještě víc to, že ze mě necítil funkcionála. To znamená, že se s nimi stýkal hodně, když se je naučil bezpečně poznat.</p>

<p>„<emphasis>Jak vidím, byl jste poctěn mnoha významnými známostmi.</emphasis>“ A znovu jsem kývl na spásnou stěnu s fotografiemi.</p>

<p>„<emphasis>Ó ano,</emphasis>“ upustil kapitán s úlevou nebezpečné téma mého původu. „<emphasis>Dvakrát jsem se plavil do zakázaných zemí a vracel se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>četnými vzácnostmi!</emphasis>“</p>

<p>Napadlo mě, že mu za ty vzácnosti asi moc neplatili, když musí na stará kolena vozit na své jachtě obchodníky, místo aby si na takovou práci najal mladé kapitány. Ačkoli – kdoví. Jsou lidé, kteří ve stáří rozhází i vskutku obrovské majetky a pak jim nezbývá, než si na chléb svůj vezdejší vydělávat jako v mládí. A jsou i tací, kteří si nedají pokoj nikdy, tím spíš, že moře své dělníky drží hodně zkrátka. O jednom takovém jménem námořník Sindibád ostatně ve svých pohádkách vyprávěla i Šehrezáda. A o jiném sepsal čtyři knihy (v některých světech dokonce sedm!) anglický politik Jonathan Swift.</p>

<p>„<emphasis>Povečeříme?</emphasis>“ navrhl jsem. Jídlo na podnosech vypadalo velice chutně – hromádka malých pelmeňů na miskách spletených z bambusu. Hustá polévka v šálcích a maličké kapsičky z listů, v nichž se skrývala exotická nádivka.</p>

<p>Kapitán najednou znervózněl.</p>

<p>„<emphasis>Vše to už zastydlo, vzácný pane Kirille.</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Vystydlo,</emphasis>“ opravil jsem ho opět automaticky a snažil se uhodnout, co se to tu právě odehrává.</p>

<p>„<emphasis>Nařídím, aby to ohřáli… Hned to bude</emphasis><emphasis>.</emphasis>“ Obratně uchopil oba podnosy a vyběhl s nimi ven.</p>

<p>Aha.</p>

<p>Vypadá to, že jsem se vyhnul nějakému velice zvláštnímu koření v polévce. A že bych ještě byl moc rád, kdybych z toho koření jen tvrdě usnul a ráno se probral s pouty na rukou i na nohou. Protože bych taky mohl… do rána nadobro vystydnout.</p>

<p>Dočkal jsem se kapitánova návratu a zdůrazňované nahlas jsem zívl.</p>

<p>„<emphasis>Obávám se, že jsem docela ztratil chuť k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jídlu. Kdy vplouváte do přístavu?</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Za svítání.</emphasis>“ Kapitán pochopil, že jsem pochopil, a teď bažil po jediném – aby ode mě zmizel někam co nejdál. „<emphasis>Moře je nepokojné, a tak bych rád až do rána zůstal na můstku, vzácný pane Kirille.</emphasis>“</p>

<p>No nic, na upřímnou rozmluvu už to rozhodně nevypadá.</p>

<p>Jak se asi má zachovat Člověk-nad-lidmi, který ví, že se ho někdo chystal otrávit? Jako nabubřelý funkcionál, na něhož málem vztáhl ruku, a třeba jen z neznalosti, takovýhle starý paprika? Reálné nebezpečí funkcionálovi nehrozilo, protože jeho vnitřnosti stráví jakýkoli jed, ovšem samotný fakt…</p>

<p>„<emphasis>Táhni,</emphasis>“ řekl jsem jen docela bez afektu. „<emphasis>A pokud někdo během noci půjde jen za dveře téhle kajuty, byla to pro něj noc poslední!</emphasis>“</p>

<p>Kapitán se co nejponíženěji uklonil a z vlastní kajuty vypadl jako cukrář. Posadil jsem se na lůžko a chvíli jen tak seděl, abych se uklidnil. Pak jsem sáhl na poličku pro <emphasis>Pracovitého sluhu a zlatou brázdu </emphasis>a knihu prolistoval. Tak tohle by se malému kouzelníkovi určitě nezdálo ani v pubertě…</p>

<p>Po jistém pátrání jsem objevil vypínač – velmi ozdobný, z bronzu a ebenu. Zhasl jsem v kajutě světlo a najednou tu byla naprostá tma. Jachta se dost houpala a soudě podle vln bušících do boků se kupředu hnala opravdu svižně.</p>

<p>Po hmatu jsem našel kapitánovo lůžko a ulehl s pevným odhodláním do rána neusnout.</p>

<p>Samozřejmě jsem okamžitě spal spánkem spravedlivých.</p><empty-line /><p><strong>15</strong></p>

<p>Ať chceme nebo ne, donucení a hrozby jsou běžnou součástí lidského života. Rozhodně přitom nemám na mysli hrubá ultimáta, jež by jedna strana předkládala druhé, ani gangstera rozmachujícího se nožem či hodně přísného policistu. Na mysli mám naprosto normální životní situace.</p>

<p>„Jestli nesníš krupičnou kaši, nebudeš se dívat na večerníčka!“</p>

<p>„Jestli budeš mít v pololetí trojku, nedostaneš kolečkový brusle!“</p>

<p>„Jestli neuzavřeš včas semestry, z fakulty poletíš a půjdeš na vojnu!“</p>

<p>„Jestli přijdeš z toho mejdanu ožralej, tak chrápeš v obýváku!“</p>

<p>„Kdo tu nezůstane přesčas, může si rovnou napsat o uvolnění z pracovního poměru na vlastní žádost!“</p>

<p>„Pokud nepřinesete to potvrzení, tak vám důchod nespočítáme!“</p>

<p>A obávám se, že i po úplném konci se můžeme dočkat výroku:</p>

<p>„Bez harfy a svatozáře vstup do ráje zakázán!“</p>

<p>Nutit, přesvědčovat – to je hotové umění. A my se mu při hltání nechutné kaše a žadonění o dvojku v pololetí volky nevolky učíme. Když ale v oboru nejsme profesionálové, tak bychom se do žádného donucování pouštět neměli.</p>

<p>To jsem pochopil ráno, když jsem se oblékl, vyšel na palubu a přesvědčil se, že jsem na lodi zůstal sám.</p>

<p>Tak tohle jsem přehnal. Musel jsem si tu hořkou pravdu přiznat: s vyhrůžkami jsem přecejen měl šetřit. Odvážný kapitán Wang Tao (a o jeho odvaze mluvím zcela bez ironie) zdárně dorazil do přístavu, nechal jachtu upoutat k molu, zmizel i s celou posádkou, a vpodstatě tak přišel o celý svůj majetek. Od funkcionála, u nějž si navíc udělal vroubek, zřejmě nic dobrého nečekal.</p>

<p>„Já jsem teda ve skutečnosti vyloženě hodnej kluk,“ zamumlal jsem rozpačitě uprostřed paluby. Nikdo mě ale neslyšel.</p>

<p>Tady také byly hory, tentokrát ale normální přímořský nepříliš vysoký hřeben, asi jako na Krymu. Po úbočí k moři se malebně plazilo několik staletí staré město, které by se u nás rozhodně stalo oblíbeným cílem turistů. Na pobřeží jsem viděl řadu přistávacích můstků a úvazišť pro loďky a dál pak pláž, normální městskou pláž, od samého rána zaplněnou lidmi. Všechno to vypadalo tak banálně, jako bych byl někde na Zemi.</p>

<p>I když – některé věci byly člověku nápadné na první pohled.</p>

<p>Zaprvé tu nikde nebylo vidět žádné antény, elektrické vedení ani městské osvětlení. Takže elektřinu tu zřejmě nepoužívali.</p>

<p>Zadruhé byly zdejší budovy většinou takové středomořské, v evropském stylu. Výš na horských svazích jsem ale zahlédl typické střechy pagod a v celé architektuře této části města bylo znát asijského ducha. Že by zdejší China Town?</p>

<p>No a zatřetí se nahoře nad hřeben, za zeleným pásem lesa, tyčila stavba dokonale cizorodá, připomínající futuristický mrakodrap – samé sklo, beton a kov, plavně zprohýbané kolem neviditelného centra. Cosi… cosi jako zpola složený vějíř otáčející se podle osy. Nezapadalo to sem natolik, že si toho oči v první chvíli odmítaly všimnout; jako by vědomí tenhle objekt úmyslně vytěsnilo jakožto naprostý nesmysl.</p>

<p>Hned se mi ulevilo.</p>

<p><emphasis>Tohle </emphasis>totiž rozhodně patřilo funkcionálům. <emphasis>Tohle </emphasis>byla jejich stavba, stejně živá jako moje věž.</p>

<p>Našel jsem srdce tmy! Blýskavé skleněné srdce.</p>

<p>„To bude ale povyražení!“ řekl jsem spíš ve snaze dodat si kuráž než vyhrožovat nepříteli.</p>

<p>V mé hlavě už do sebe pomalu a spolehlivě zapadaly jednotlivé kousky puzzle.</p>

<p>Kdo řekl, že nejvlastnějším světem funkcionálů je ráj na zemi, hájemství špičkových technologií, nedotčená příroda, nádhera a blaženost? Možná že ten jejich svět kdysi takový byl. Kdysi dávno.</p>

<p>Kdežto dnes je to Země 16. Vypálená pustina, otrávený vzduch, hořící země, radioaktivní záření a trosky velkoměst. Skoro všude. Jen v jakýchsi zapadlých koutech planety nebo prostě u trpělivé a hojivé hrudi oceánu nějaká lidská sídla ještě zbyla. Tady žijí obyčejní lidé, kteří minulost svého světa dávno pustili z hlavy. A funkcionálové, kteří planetární katastrofu přežili.</p>

<p>Co se s nimi asi stalo? Byla to válka jaderná, anebo ještě nějaká strašnější? Šlo o experiment, který se jim vymkl z rukou? Nebo o vyčerpání přírodních zdrojů? O pád asteroidu? Anebo o všechno dohromady?</p>

<p>Byl to umírající svět, svět v agónii. Lidé přehrabující trosky a hledající v nich artefakty zemřelé civilizace. A k tomu dozorci-funkcionálové, kteří v současné době dávají přednost experimentům v jiných světech anebo možná hledají způsob, jak ten svůj svět zachránit.</p>

<p>To není chladný nelítostný rozum, který koná pokusy na „laboratorních myškách“, jak jsem si to naivně představoval dřív. To jsou znejistělí a vylekaní Lidé-nad-lidmi, kteří se ze svého světa vrhli jinam.</p>

<p>Jejich srdce je ale v každém případě tady. Tohle je jejich otčina.</p>

<p>A já mám právo udělat s nimi, co se mi zachce – za to, co natropili na Zemi, Verozu, v Pevnině či Smyčce. Protože Smyčka je pro ně taky pouhý nástroj.</p>

<p>Není nic strašnějšího než rána do zad. Rána, kterou nečekají. Sem se asi ani normální průchody neotvírají, protože obydlené ostrůvky svého světa dokázali zablokovat, a jako podívanou pro celníky předhazují jen radioaktivní pouště.</p>

<p>Ale já se sem dostal. Mně se to podařilo. Cosi se seběhlo jinak a mně se dostalo větší síly než běžnému fukcionálovi náleží.</p>

<p>Rychle jsem se však vzpamatoval: Nemá smysl trčet na palubě a přitahovat pozornost domorodců.</p>

<p>Když jsem se vracel zpátky do kajuty, objevil jsem v chodbičce hromádku svých pečlivě složených šatů, už čistých a dokonce nažehlených. Na štůsku šatstva stály úplně nové plátěné boty, připomínající naše tenisky – dokonce i číslo bylo správné. Než posádka z lodi zmizela, přece jen splnila veškeré rozkazy svého nebezpečného hosta a snažila se mu až do konce ve všem vyhovět. Nejdřív jsem zaváhal, zda se opravdu mám do svých věcí převléct. Pak jsem si ale řekl, že producírovat se po městě v námořnické uniformě by asi nebyl nejlepší nápad.</p>

<p>Krást jsem uměl ještě hůř než vyhrožovat. Pokud samozřejmě pomineme případ, kdy jsem ve skladu našel neevidovaný winchester přesně ve chvíli, kdy se ten můj zrovna začal sypat… Ale budiž, to všechno jsou nesmysly. Ještě jsem neviděl zaměstnance počítačové firmy, který by se pro vlastní potřebu neujal nádobíčka, po němž se nikdo neshání.</p>

<p>Zato teď jsem se zcela při smyslech a naprosto střízlivý chystal okrást své zachránce.</p>

<p>Kajuty mužstva jsem ani neprohlížel. To jistě nejsou žádní pitomci, aby nechávali na opuštěné lodi peníze a cennosti. Zato kapitánův útulek jsem řádně prošmejdil. Jenže jsem nějak neměl štěstí. Buď prozíravý Wang Tao na cesty vůbec žádné peníze nevozil, nebo jsem jeho tajnou skrýš neobjevil. Ta druhá možnost byla samozřejmě pravděpodobnější. Mou kořistí se tak stala hrst kupodivu hliníkových drobných a tři bankovky, „pětimarky“. Že by epocha dolarů a eur ustoupila nesmrtelné marce? Ačkoli sotva. S evropskými markami tyhle neměly nic společného. Text byl na penězích uveden ve dvou jazycích, z nichž jeden byl znakový a základem druhého byla latinka. Že by „čínština“ a „vysoký jazyk“? To je docela dobře možné. Na úrovni číslovek mohlo tuto tajnou řeč ovládat veškeré obyvatelstvo. Bohužel jsem ale oba jazyky nedokázal vnímat izolovaně a porovnat je s pozemskými; schopnost plynně mluvit a číst jako by mi jiné jazyky z paměti vymazala.</p>

<p>Mnohem užitečnější zřejmě ale byl druhý nález – mapa. Bohužel (nic jiného jsem však ani čekat nemohl) to nebyla mapa tohoto světa, ale jen místní námořní. Znázorňovala velký ostrov, táhnoucí se zleva doprava, zbrázděný zátokami a fjordy od jihu a s mnohem méně členitým pobřežím na severu. Vyznačeny tu byly mělčiny, jakési okolní menší ostrůvky a námořní trasy k nim. Ostrov asi nebyl právě malý, však mě ostatně zpočátku ani nenapadlo, že bych snad nebyl na nějakém kontinentu. Soudě podle mapy tvořila centrální část ostrova poušť, v jejímž středu jsem se vynořil, a nějaká města byla roztroušena jen při pobřeží. V největším z nich jménem Ajrak uprostřed severního břehu jsem se teď s největší pravděpodobností nalézal.</p>

<p>Kdyby mé zeměpisné znalosti byly lepší, možná bych dokázal alespoň předpokládat, ve kterých místech této zeměkoule se právě nacházím…</p>

<p>Mapu jsem tedy zevrubně prostudoval a pak ji vrátil na místo. Ukrást základní pracovní nástroj kapitána Wang Taa by bylo opravdu svinstvo a popravdě řečeno se mi zdálo, že by mi stejně nebyla k užitku.</p>

<p>Nejhodnotnějším předmětem na celé lodi byl zřejmě válec zásobující celou palubu i podpalubí elektřinou. Evidentně pocházel ze starších časů na této Zemi a musel stát opravdu slušné peníze. Chvilku jsem váhal. Kromě morálních zábran tu byla i představa, jaká asi bude kapitánova reakce. Ztráta tak cenné věci mohla nakonec jeho strach potlačit. A potřebuju já problémy se zdejší policií?</p>

<p>Nepotřebuju. Stačí mi ty grošíky.</p>

<p>Hodil jsem si batoh na záda, znovu vyšel na palubu a zamířil na molo. Jachta k němu byla pevně upoutaná a bokem se spolehlivě opírala o nárazníky, upletené z rákosí. No jistě, kde by se tady vzaly staré pneumatiky, které se pro tento účel používají v našich jachtklubech? Seskočil jsem na pevnou zem a pocítil, jak se mi ostrov zhoupl pod nohama. To by člověk nevěřil, ale když sestoupíte z neklidné paluby na břeh, opravdu se vám zdá, že břeh je v pohybu, kdežto paluba byla pevná.</p>

<p>Od mola jsem zamířil do města. Kolem rybářských loděk, z nichž zrovna vykládali úlovky. Kolem nazdařbůh se potloukající party výrostků. Kolem tlustého chlapa, který zrovna drsně spílal dvěma svalovcům se sklopenými hlavami.</p>

<p>V davu jsem viděl dost Asiatů. Mezi těmi puberťáky se určitě mihl černoch, a jestli se nemýlím, tak taky typický australský Aboriginec. Směsice ras a národů, nový Babylon, vybudovaný na troskách zhroutivšího se světa. Potomci těch, co se zachránili, anebo byli zachráněni a přesunuti sem, k úpatí vějířovitého mrakodrapu.</p>

<p>Snažil jsem se na lidi kolem sebe zbytečně necivět. Mé oblečení i můj vzhled přece jen mohly prozrazovat cizáka.</p>

<p>Pak jsem si ale uvědomil, že oblečení těch lidí rozhodně není stejnorodé a že i tváře jsou tak rozmanité, že si obavy tohoto druhu asi připouštět nemusím.</p>

<p>Třeba támhle stojí zdejší alkoholik v roztrhaných kalhotách a viditelně cizím svetru, blaženě se šklebící v jitřním slunku. Toho byste klidně mohli postavit na moskevskou ulici či do newyorského metra, a všude bude vypadat jako doma. A on sám asi nějaký zvláštní rozdíl taky nepostřehne.</p>

<p>Tady zase táhne těžký pytel světlý blondýn s tváří tak aristokratickou, že kdybyste ho umyli, oholili a převlékli, tak ho můžete klidně vyslat na slavnostní audienci k anglické královně, a v davu lordů, sirů a páriů se okamžitě ztratí.</p>

<p>To je v pořádku. Tady prostě splynu s davem. Město rozhodně nebude malé, takových dvě stě tři sta tisíc obyvatel. A přespolních tu taky bude hodně, když sem přijíždějí obchodníci a námořníci. Takže teď je třeba hlavně najít nějaké útočiště, schovat se tam, odpočinout si, v poklidu si sehnat informace a připravovat se k výpravě do hor. K mrakodrapu odtud sotva povedou nějaké pohodlné cesty, ale přísného střežení tohoto objektu se asi taky bát nemusím. Funkcionálové si tu musejí připadat v bezpečí.</p>

<p>Asi tak po dvaceti minutách jsem se v přístavní čtvrti a jejím okolí docela orientoval. Byly tu velké sklady (hrome, to by bylo místo, kam umístit celní průchod, jenže na Zemi 16 do obydlených míst žádné průchody nevedou), několik tržišť, kde se zrovna čile obchodovalo s ranními rybářskými úlovky, a pár bloků obytných domů, které se s ohledem na blízkost skladů a tržišť rozhodně nedaly považovat za luxusní. Ostatně s mými skromnými finančními možnostmi nemělo smysl cpát se do míst mondénnějších. Jak jsem pochopil z vývěsních štítů zdejších hotýlků a hospůdek, za nocleh se tu obvykle platila marka (a když jste si předem zaplatili na celý týden, chtěli od vás těch marek jen pět) a slušně se najíst šlo za dvacet až třicet kopějek. Samozřejmě nešlo o kopějky, ale o místní drobné. Proč můj funkcionální „autopřekladač“ překřtil zdejší měnu na marky a ty rozdělil na sto kopějek, to jsem netušil. Ze všeho nejspíš naprosto nahodile. Stejně dobře jsem před místními podniky mohl číst: Jedna noc za jeden jüan, jeden oběd za dvacet pět centimů.</p>

<p>Nakonec jsem se rozhodl pro malý hotýlek v úzkém dvoupatrovém domě, tísnícím se mezi dvěma širšími a vyššími budovami. Možná se mi líbilo, že ta vtěsnanost hotýlku v zástavbě mírně připomínala funkcionálská sídla. Anebo mě přilákal zvláštní smysl pro humor, který projevili majitelé hotýlku, když ho pojmenovali U Ryšavého koně bez vajec.</p>

<p>I když místní obyvatelé mohli toto slovní spojení chápat mnohem lapidárněji, třeba U Zrzavýho valacha.</p>

<p>Vstoupil jsem dveřmi, nad nimiž cinkl zvonek, a rozhlédl se kolem. Zřejmě jsem se ocitl rovnou v hotelové restauraci, protože místo na samostatnou recepci tady už nezbývalo. Čtyři malé stolky se židlemi a za nimi úzké schodiště. Statná mladá rusovláska, která právě stolky otírala, se ke mně otočila a hadr vrazila do kapsy zástěry. A zeptala se:</p>

<p>„Dáte si snídani?“</p>

<p>„Chtěl bych se u vás ubytovat.“</p>

<p>„Klidně,“ opáčila ta holčina. „A proč zrovna u nás?“</p>

<p>„Líbí se mi název.“</p>

<p>„U Ryšavého koně bez vajec? Vy se znáte s taťkou?“</p>

<p>„Nno…“ znejistěl jsem. „Obávám se, že ne. No a to… ten název… to je podle…“</p>

<p>„No jasně, na jeho počest. A co jste si myslel?“ Zrzka zamířila ke skřínce na zdi, vylovila odtud umaštěný notes a kousek tužky. „Víte, kolik nás naše máma celkem má?“</p>

<p>„Sedum?“ navrhl jsem neznámo proč. Způsob komunikace té mladé dámy byl nakažlivý.</p>

<p>„Sedum? A co takhle jedenáct, to by se vám nelíbilo?“</p>

<p>„Pokud jsou všichni takový jako vy, tak proč ne?“ usmál jsem se přidrzle.</p>

<p>Zamyslela se a taky se usmála:</p>

<p>„Před mámou ale takhle nešpásujte, protože víte, co by se vám mohlo stát?“</p>

<p>Už jsem pochopil, že tady se na otázku nutně odpovídat nemusí.</p>

<p>„Máme něco volnýho v prvním patře?“ zeptala se zrzka sama sebe. „Nemáme? A co ve třetím? Taky ne? Stačila by vám i mansarda?“</p>

<p>„Stačila.“</p>

<p>„Na noc?“</p>

<p>„Na tejden.“</p>

<p>„Tak to bude za búra.“</p>

<p>Mlčky jsem jí podal bankovku, která byla bez dlouhých cirátů přijata a rovnou zmizela v druhé kapse zástěry.</p>

<p>„Snídaně už nemáme, víte?“</p>

<p>„To nevím.“</p>

<p>„No nic, ale něco k snědku si dáte, ne?“</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„Mami?“ zvýšila dívka hlas. „Mami, je tam eště něco k jídlu?“</p>

<p>Otevřely se nenápadné dveře a do lokálu zavanuly vůně kuchyně.</p>

<p>„Co chceš.“</p>

<p>Narozdíl od dcery matka tázací intonací zjevně pohrdala. Naprosto jsem jí rozuměl. Jedna taková i na tak početnou rodinu úplně stačí:</p>

<p>„Je tu host. Souhlasí s mansardou a zaplatil na tejden dopředu. Dáme mu najíst?“</p>

<p>„Dáme.“</p>

<p>Posadil jsem se ke stolu, který už zrzka stihla dát do pořádku. Matka-hrdinka se v lokále neukázala a jídlo mi přinesla její dcera. Byly to malé kousky pečené ryby, krajíček chleba, hustá černá omáčka, konvička, šálek a tyčinky. Nebyly sice jednorázové, ale aspoň čistě umyté. Inu ano, v lecčem čínská kultura dosáhla naprostého vítězství.</p>

<p>„Je to dobrý?“ zeptala se zrzka, která pozorně sledovala, jak si namáčím rybu do omáčky. Ještěže je v Moskvě tolik japonských a čínských restaurací, jinak bych ji mohl zaskočit tím, že s hůlkami neumím jíst.</p>

<p>„Mhm,“ zamručel jsem. Ne snad že by to nebylo dobré, ale rybu k snídani jsem ještě nikdy nejedl. Zato ta ryba byla naprosto čerstvá, za což se dalo leccos odpustit.</p>

<p>„Vy nejste vocuď?“</p>

<p>„Kdybych byl místní, tak přece nebudu spát v hotelu.“</p>

<p>„No, co když vás z baráku vyhnala stará?“ pronesla nepřítomně zrzka, která určitě myslela na něco jiného.</p>

<p>Tak zajímavý předpoklad už jsem ale okomentovat nestihl. Venkovní dveře se totiž opatrně pootevřely. Proklouzla jimi vychrtlá ruka a naučeným pohybem utlumila zvonečky. Hned za rukou se do hotýlku protáhl postarší drobný a vycmrndlý hubeňour s hlubokými kouty v zrzavých vlasech. Nejlépe jeho zjev asi vystihoval výraz „hnusáček“.</p>

<p>„Tos ty, taťko?“ vydechla zrzka. „A jestlipak víš, že mamka slíbila, že tě zabije?“</p>

<p>„Vím, vím…“ zašeptal mužíček, který sem doslova prosákl. „Já jsem pracoval.“</p>

<p>„Pracoval?“ zeptala se ho dcera nedůvěřivě.</p>

<p>„Jo, pracoval!“ pronesl tvrdě ryšavý kůň s tělesným defektem. „Hele!“</p>

<p>A v hrsti neopatrně potřásl několika mincemi. Že by zacinkaly, se říct nedalo, přece jen to byl hliník.</p>

<p>Ale stačilo i to.</p>

<p>Dveře do kuchyně se pootevřely a ozval se z nich pánovitý hlas:</p>

<p>„Pocem, čokle jeden voškubaná.“</p>

<p>Muž na mě pohlédl tesknýma očima a pokrčil rameny. A pak s nečekanou laskavostí zaševelil:</p>

<p>„Ženský jsou ženský, to se nedá nic dělat!“</p>

<p>Dcerce uštědřil mlaskavou pusinku na tvář, kvůli čemuž si musel stoupnout na špičky, a srdnatě vykročil ke kuchyni.</p>

<p>Já i dívka jsme se napjatě zaposlouchali.</p>

<p>Ozvaly se tiché hlasy.</p>

<p>Pak zvuk polibku.</p>

<p>Pak cosi zarachotilo, asi jako by z bezmocně poklesnuvších rukou vypadla pánev.</p>

<p>Dívka začala znovu utírat už čistý stůl a k tomu si pod noc brblala:</p>

<p>„Ta pořád jen slibuje a slibuje, ale jednou ho opravdu zabije, no né?“</p>

<p>Z kuchyně do lokálu dolehl poživačný vzdech. Zadrnčelo další nádobí. Nato se dveře hlučně zabouchly.</p>

<p>Dívka sytě zrudla, což společně s ohnivě ryšavými vlasy způsobilo efekt zcela neopakovatelný.</p>

<p>„Ale ne, nezabije,“ poznamenal jsem. „Kolik že vás to mamka má? Jedenáct?“</p>

<p>V jejím případě i přikývnutí vypadalo spíš jako otázka.</p>

<p>„Uvidíme, na jak dlouho,“ usoudil jsem uštěpačně. „Děkuju, bylo to všechno moc dobrý. Doprovodíš mě nahoru?“</p>

<p>Co si v té chvíli myslela, nevím, ale dost ostře mě odbyla:</p>

<p>„Jen běžte, však nezabloudíte.“</p>

<p>Pak ale, jako by si uvědomila, že tohle nebylo v pořádku, rychle dodala:</p>

<p>„Až nahoru a tam už jsou jen jedny dveře, je to jasný?“</p>

<p>*</p>

<p>Mansarda opravdu nebyla tím nejlepším místem k obývání. Střecha klesala tak strmě, že stát zpříma se dalo jen pod hřebenem. Nábytek tu nebyl skoro žádný, jen postel, naštěstí dost široká, a vedle ní kulatý stolek, plnící úlohu nočního. Ten byl mimochodem nečekaně pěkný: povrch vykládaný perletí byl sice dost odřený, ale jinak radost na něj pohledět. Na schody se vycházelo poklopem v podlaze.</p>

<p>Tak tenhle pokoj by asi měl být levnější než ostatní.</p>

<p>Jinak ovšem ložní prádlo bylo čisté, matrace rovná a polštář měkký. Přímo nad postelí bylo štítové okno. Z toho se otevíral pohled na nádherné panorama hor, mračen nad nimi a spirálovitě stočený vějíř mrakodrapu.</p>

<p>Zauvažoval jsem a rozhodl se, že tu nebudu dělat žádné výtržnosti. Popravdě řečeno na to stejně nejsem typ.</p>

<p>Takže. Útočiště pro začátek už mám. Místní velmi rozmanitá společnost člověka nijak nešokuje a nezdá se, že by byla totalitní. Zbývalo tedy ještě pochopit to úplně nejjednodušší: Co podniknu dál? Jak to tak vypadá, sám před sebou jsem se kasal jen na palubě, kde jsem nepřítomným funkcionálům sliboval pěkný tanec… No jistě, s mořem krve a pytlem zpřelámaných kostí k tomu. Jenže když se nad tím zamyslím vážně… Dokonce i samopal jsem utopil, protože v tu chvíli jsem měl docela jiné starosti. Zásobník s patronami zůstal v batohu, ale co s ním? Nějaká zbraň se tu nejspíš sehnat dá, ale jen sotva bude střelná. A peníze nemám dohromady žádné.</p>

<p>Co funkcionálské schopnosti?</p>

<p>Spoléhat na něco takového by bohužel bylo naivní. A to dokonce i v případě, že mám pravdu a ty schopnosti se projeví vždy „v okamžiku volby“. Dokonce i když připustím, že pro tu chvíli budu silnější než mí nepřátelé, plnohodnotní funkcionálové, z nichž část tvoří policisté a vojáci. A dokonce i když nebudou mít možnost mé mimořádné schopnosti nějak neutralizovat.</p>

<p>Kdo mi ale zaručí, že „okamžik volby“ nastane právě na začátku souboje s nepřítelem? Třeba se ta moje všemocnost dostaví někde na cestě k nepříteli, kdy mi bude platná jako deštník pod vodou.</p>

<p>Nene, já potřebuji ještě něco.</p>

<p>Například spojence. Prakticky ve všech světech existuje nějaká protifunkcionálská opozice. Ta byla i na mé Zemi, i když dosti slabá. Takže tady, kde v horách nad městem ční k nebi nepředstavitelný mrakodrap, kde se objevují smyčkanští vojáci, kde každou chvíli narazíte na nějaký podivuhodný technický artefakt, přece taky musí existovat nějaké hnutí odporu. Já jen musím ty ilegály vyhledat a navrhnout jim společný postup.</p>

<p>Na poklop kdosi lehýnce zaklepal.</p>

<p>„Vstupte!“ křikl jsem, i když logičtější by bylo říct: „Polezte nahoru!“.</p>

<p>Poklop se s rachotem otevřel a vynořila se z něj ryšavá hlava. Asi tak patnáctiletý kluk. Že by další ratolest sexuálně čiperného mužíčka?</p>

<p>„Nesu vám svíčku,“ řekl jen. „Tady.“</p>

<p>Podal mi keramický svícen s dosti ohořelou svící a poloprázdnou krabičku zápalek. Plody zdejší civilizace.</p>

<p>„Poslyš, kamaráde,“ oslovil jsem chlapce nenuceně, „a co je támhleto za barák?“</p>

<p>„Kde?“ vylezl kluk pohotově do mansardy a přilepil nos ke sklu.</p>

<p>„No támhle na kopci…“</p>

<p>„Na kopci? A jo! To je vila nějakýho boháče. Já věděl, jak se menuje, ale zapomněl jsem to. Věnoval prej obrovský prachy na městskou knihovnu.“</p>

<p>„Vila?“ opakoval jsem po něm tupě. A vtom jsem pochopil, co přesně má kluk na mysli. Na úbočí horského hřebene, ještě kus pod pásem lesa, obklopujícího mrakodrap, stál dosti velký zděný dům. Kolem se prostíralo cosi jako sad – možná pomerančovníkový, možná jabloňový, to na tu dálku nebylo vidět. „A vejš?“</p>

<p>„Vejš?“ podivil se. „Tam už jsou přece jen hory.“</p>

<p>A byl jsem doma. Stejně jako jiné funkcionálské stavby, normální lidé z města obří mrakodrap neviděli. Přesněji řečeno jejich pohledu unikal. Asi kdybych chlapci vysvětlil, kam přesně se má dívat, a popsal mu, co má uvidět, tak by ho uviděl. Přesně tak, jako předem připravení a informovaní lidé nalézali mou věž a courali přes ni ze světa do světa.</p>

<p>Ale proč bych do hlavy toho zcela nevinného výrostka měl vnášet chaos a zmatek? Žádná budova tam není, není a nikdy nebyla…</p>

<p>„Máš pravdu. Já měl pocit, že tam vidím nějakou chaloupku,“ řekl jsem smutně.</p>

<p>Ukázalo se, že je to hodný chlapec.</p>

<p>„Třeba tam vopravdu stojí,“ utěšoval mě. „Třeba máte tak dobrej zrak. To byste koukal, jaký voči má můj kamarád. Ten z praku trefí holuba na třicet kroků!“</p>

<p>„Chudák holub.“</p>

<p>„No, to dělával, když jsme byli malí. Potřebujete eště něco? Nočník máte pod postelí. Ale u nás je zvykem, že hosti si ho vynášej sami. Záchod je na dvoře. Umejt se je taky lepší dole. Protože když si sem dovlečete džbán s vodou, tak ho v noci sám rozkopnete. Je tu málo místa.“</p>

<p>„To jo,“ přikývl jsem. „Eště mi řekni, kde tu máte knihovnu? Třeba tu, co na ni přispěl ten boháč…“</p>

<p>„To je jednoduchý! Půjdete naší ulicí až na náměstí s fontánou. Ta sice nefunguje, ale že je to fontána, to poznáte. Pak se dáte doprava a dojdete na další náměstí s fontánou, která funguje, ale nesmí bejt moc horko. No a tam uvidíte velkej dům se sloupama.“</p>

<p>*</p>

<p>Pokud nemáte odřené paty, nepadáte únavou, máte v kapse trochu peněz a v zásobě ještě několik dnů, je procházka po cizím městě jedna z nejpříjemnějších zábav, jaké znám. A můžete mi na slovo věřit, že když to město leží v jiném světě a vlastně na jiné planetě, je taková procházka ještě zajímavější.</p>

<p>Než jsem ke knihovně došel, mohl jsem si udělat alespoň povšechnou představu o vědeckotechnickém potenciálu tohoto světa.</p>

<p>Zaprvé – elektřina tu existovala, ale její využívání bylo výsadou bohatých lidí. Narazil jsem na jeden obchod (slovo „krámek“ mi nějak nešlo přes rty, přestože byl velmi skromných rozměrů), kde se prodávala nejrůznější osvětlovací tělesa a elektrické žárovky. Ty žárovky vypadaly jako běžné pozemské, se žhavicí spirálou a oblým závitem. Kdybych je zašrouboval do objímek ve svém bytě v Moskvě, asi by normálně fungovaly. Elektřina se přitom nemusela nutně vyrábět v domě samotném, protože plakát na dveřích sliboval „instalaci spolehlivých kabelů a ochranu před nezákonným napojením“.</p>

<p>Zadruhé jsem viděl několik obchůdků s oděvy a pochopil jsem, že tady zatím nevznikly ani manufaktury, myslím v tom slova smyslu, jak to chápeme my. Uvědomil jsem si, že v mém světě konfekční oblečení vzniklo jako odpověď na potřebu armád mít k dispozici velké množství hotových uniforem. Teprve až bylo zapotřebí rychle vystrojit desetitisíce lidí, něčí moudrou hlavu napadlo pořídit standardní míry běžných odvedenců a začít šít nikoli pro konkrétního člověka, ale pro celé velké skupiny lidí.</p>

<p>Tady zřejmě nebylo s kým bojovat. Lidí na tomhle ostrově bylo sotva milion. A bylo velice pravděpodobné, že je to jediná oáza života na celé planetě.</p>

<p>Zatřetí jsem narazil i na obchod se zbraněmi. Okna měl zamřížovaná a za sklem bylo vystaveno zboží, které mělo podle názoru majitele vyvolávat největší zájem – luk se šípy, samostříl a dvouhlavňová předovka. Jak se zdá, po vynálezu či obnově palných zbraní s hladkou hlavní další vývoj na tomto poli ustrnul. Po nějakých automatických ručních zbraních s drážkováním jako by se země slehla.</p>

<p>Ale k čemu by tady asi byly? Možná tady s takovou puškou ani není co lovit. A vůbec – drážkovaná hlaveň je dítětem války, lovu člověka na člověka…</p>

<p>Pochopil jsem taky to, že dokonce ani tuto primitivní pušku nedostanu za míň než za tisíc marek. Takže tu si prostě nekoupím.</p>

<p>Začtvrté to tady bylo dost divné s náboženstvím. Zatím jsem tu nepotkal jediný kostel, jen z čínské čtvrti čněla střecha stavby, která výraznou květinovou výzdobou připomínala buddhistický chrám.</p>

<p>No a zapáté se tu vyskytovaly noviny. Potkal jsem totiž malého kamelota halasně nabízejícího své zboží. Užuž jsem se málem rozžehnal s desetníkem, ale pak jsem zjistil, že stejné noviny jsou na náměstí s nefungující fontánou k vidění a k přečtení v zasklené skříňce. Lidé většinou na klukův pokřik nereagovali a raději se zadarmo tísnili před skříňkou.</p>

<p>Připojil jsem se k nim a dočkal jsem se… ne snad užitečných informací, ale rozhodně upřímného potěšení. Zdejší čtyřstránkové noviny s halasným názvem <emphasis>Všeobecný čas </emphasis>(nevím, zda jste si toho všimli, ale čím menší takovýto plátek je, tím honosnější má název) přinášely především zprávy z města a pak snad ještě pár odstavečků o sousedních městečkách a vesnicích.</p>

<p>Dověděl jsem se například, že včera pozdě v noci přepadl populární mladou zpěvačku Ho výtržník, jemuž se nelíbil její zpěv, a sprostě jí vynadal, jenže milenec, který zpěvačku doprovázel (ano, přesně tak se to tam psalo, milenec – jak se zdá, pokrytectví tu není v módě), dal ničemovi řádně za vyučenou a hodil ho „přesně do té louže, jejíž zasypání náš list po městských úřadech už druhý týden požaduje“.</p>

<p>Jacísi jiní delikventi se v noci vloupali do klenotnictví pana Andrease, ale čekalo je tu velké rozčarování: peníze i šperky byly uloženy do spolehlivého trezoru, který vetřelci otevřít nedokázali. Své zklamání si proto vybili na výlohách, které vykopali (neznámo proč „podpatky“), jenže vtom se objevil okrskář, který zločince sice nezadržel, ale „pořádně je zjezdil obuškem“. Po pachatelích se momentálně pátrá.</p>

<p>Skandál, který vyvolalo zhroucení nedávno postaveného mostu, se utišil, protože dodavatel svou vinu uznal a slíbil, že most vybuduje znovu.</p>

<p>V redakčním fejetonu si autor, podepsaný pseudonymem Žralok Pera (jenž mě přiměl k bujarému smíchu), hořce stěžoval na nepoctivé obchodníky, kteří své ráno neprodané ryby dávají k ledu a nazítří je zákazníkům nabízejí znovu jako zaručeně čerstvé. V závěru autor poskytoval věcné rady, jak si čerstvost ryb ověřit.</p>

<p>Ve velkém, skoro celostránkovém, a jak už to tak v podobných případech bývá, velice nudném článku jakýsi městský činovník žehral na úpadek mravů, neochotu platit daně a neúctu občanů k otcům města, kteří tak neohroženě a starostlivě plní své funkce.</p>

<p>Slovo „funkce“ ve mně vyvolalo další výbuch smíchu. Obávám se, že kolemstojící mě nutně museli považovat za idiota.</p>

<p>Na poslední straně jsem objevil horoskop a křížovku.</p>

<p>Protože jaké by to byly noviny, kdyby neobsahovaly křížovku a horoskop?!</p>

<p>Hvězdy dnes přály Rybám a Beranům, ale taky těm, kdož se narodili pod znakem Ohnivého Draka nebo ve stínu Blankytného Topolu, jakož i těm, jejichž jméno obsahovalo tři samohlásky a čtyři souhlásky. Špatně na tom naopak byli Střelci a Dřevěné Myši, lidé narození ve znamení Stinného Dubu a nešťastníci, kteří ve svém jménu měli tři souhlásky a jednu samohlásku.</p>

<p>Mně hvězdy nic mimořádného nevěštily.</p>

<p>Byly to zkrátka docela normální maloměstské noviny.</p>

<p>Kdyby tu na kopci nestál ten mrakodrap, bylo by to naprosto fádní provinční město.</p>

<p>Začalo krápat a já si řekl, že tohle seznámení s místním tiskem by mohlo docela stačit. A vášeň pro tištěné slovo daleko pohodlněji ukojím v místní knihovně.</p><empty-line /><p><strong>16</strong></p>

<p>Mám už dávno pocit, že krátké období, kdy čtení knih bylo všeobecnou kratochvílí, nenávratně pominulo. Kino se pro knihu při vší snaze konkurentem stát nemohlo, protože výlet do kina, to už je samostatná událost, kdežto kniha je vždycky po ruce. Také televize, dokonce i když se vyzbrojila barvou a velkými obrazovkami, nedokáže uspokojit všechny najednou, to by musela mít stejný počet programů, jako je na světě lidí.</p>

<p>Zato video a potom počítače zasadily knize ránu. Kino je vlastně čtení pro chudé duchem. Pro ty, kdož si válku světů, sebe sama na kapitánském můstku Nautila či v pracovně Nero Wolfa nedovedou představit. Film je dobře promíchaná kaše, hojně vylepšená cukrem zvláštních efektů, kterou vůbec nemusíte žvýkat. Stačí otevřít ústa a polykat. Skoro totéž platí i o počítačových hrách, což jsou oživlé knihy, v nichž si dokonce můžete vybrat, na čí jste straně – „s komunistama, anebo s bolševikama?“.</p>

<p>Kdežto čtení se vrátilo do svého prapočátečního stavu. Do dob, kdy bylo zábavou chytrých. Knihy jsou dražší a náklady nižší, asi jako v devatenáctém století. Z toho můžeme být smutní, ale na druhé straně se můžeme sami sebe zeptat: Copak sto procent lidí musí nutně mít rádo balet? A s požitkem poslouchat klasickou hudbu? Zajímat se o malířství či sochařství? Anebo na druhé straně chodit na ryby a na fotbal?</p>

<p>Pokud jde o mě, rád přiznávám, že čtení opravdu není potěcha pro všechny. Ačkoli – jaká potěcha, to je vlastně práce.</p>

<p>Soudě podle ajracké knihovny se tady na knihu dívali právě takto. Její budova v sobě dokázala skloubit jistou pompéznost (čtyři patra, průčelní kolonáda a u vchodu monumentální bronzová skulptura v podobě obrovské otevřené knihy a skupinky dětí, které se k ní tisknou) s ponurou pragmatičností továrny (stěny z fádního šedého kamene, široká, pečlivě zavřená okna a hladké, ničím nezdobené vchodové dveře). Se zájmem jsem se podíval na skulpturu – na bronzových stránkách byla vyryta abeceda, takže to měl být slabikář. Tři děti, dva chlapci a holčička, vyvedené v životní velikosti, se na knihu nalepily z takové blízkosti, jako by trpěly krátkozrakostí či se pokoušely číst mezi řádky. Holčička stála s jednou dlaní pod bradou, kdežto kluci se nosy téměř dotýkali stránek.</p>

<p>Dotkl jsem se léty oleštěného ramene jednoho z chlapců a smutně jsem si vzpomněl na moskevské metro. Na stejně vyleštěné postavy na stanici Náměstí Revoluce a hlavně na bronzového psa, jemuž jsem sám před každou zkouškou chodil pověrčivě hladit čumák, abych ve zdraví ukončil semestr… Mimochodem to nepomohlo. Že by se k tomuhle sousoší taky vázala nějaká pověra? Například že když si ho pohladíte, naučíte se číst…</p>

<p>Když jsem vstoupil dovnitř, příjemně mě překvapila tabulka: „Umíte-li číst, je pro vás vstup volný.“ Příliš jsem nechápal, co by v knihovně dělali negramotní, ale pro každý případ jsem pokynul starému vrátnému, který seděl u vchodu, ukázal jsem na tabulku a pokračoval dál.</p>

<p>Knihovna ve skutečnosti nakonec nebyla tak velká, jak se zdála. Celé přízemí zaujímaly jakési kancelářské prostory, odkud na chodbu zazníval nepřetržitý hluk, navozující představu neustále klapajícího psacího stroje. Jak to doopravdy vypadá, jsem nikdy nezažil, ale v tom zvuku jsem cítil i jakési rytmické rázy, jako by z toho nemotorného mechanizmu postupně vylétala stránka za stránkou. To je vlastně docela dobře možné. Sami si je tisknem, sami uchováváme – a jak to tak podle prázdných chodeb vypadalo, sami si je nakonec i čtem.</p>

<p>Vystoupil jsem do prvního patra. Aha, tak tady je čítárna. Stolky, židle, na stolcích lampy, mimochodem elektrické. Sedělo tu nějakých pět lidí, četlo si a jeden z nich si dělal poznámky. Zavanulo na mě ovzduší studentských let.</p>

<p>Snažil jsem se chovat naprosto tiše a šel do dalšího patra. Tady začínala opravdová knihovna – dlouhé regály až do stropu po celém sále, dva stolky hned u schodiště byly osiřelé, kdežto u třetího seděla křehká dívka. Naprosto klasická knihovnice takříkajíc mimo čas a prostor. Přesně stejné sedí v knihovnách Novgorodu, Čity, Šanghaje, Hamburku i Detroitu. Řekl bych, že podobně namíchaný měla i zevnějšek, v němž se zřetelně prosazovala jak asijská, tak evropská krev. Takovéto dívky zůstávají zhruba do čtyřiceti mladé, ale pak se jaksi naráz mění v klasické knihovní babky.</p>

<p>„Dobré jitro,“ pozdravila mě tiše. „Vy jste u nás poprvé?“</p>

<p>„Ano,“ přiznal jsem poctivě.</p>

<p>„V jakých jazycích čtete?“</p>

<p>„Ve všech,“ řekl jsem po krátkém zaváhání, protože mě napadlo, že je to skoro pravda.</p>

<p>„Fakt?“ usmála se na mě. „No to je báječné! Nepomohl byste mi přečíst jednu pasáž tady z té knihy?“</p>

<p>Soudě podle křehkých zažloutlých stránek bylo tomu svazku dobrých tři sta let. Možná rovnou pět set. A já pochopil, že jsem se neměl vytahovat. Schopnosti funkcionála by jistě pomohly, ale ty jsem v sobě momentálně necítil. A během přechodu ze světa do světa jsem se sotva naučil mrtvým jazykům tohoto světa.</p>

<p>S rozpačitým úsměvem jsem se postavil za její záda. Naklonil jsem se k jejímu rameni a ucítil jemnou vůni dívčích vlasů. Zadíval jsem se na otevřenou stránku.</p>

<p>A skleslým hlasem jsem se zeptal:</p>

<p>„Čemu přesně tu nerozumíte?“</p>

<p>„No tomuhle,“ ukázala do knihy a zvědavě se po mně ohlédla. „Tomuhle.“</p>

<p>„Nebylo by marno přidati i špetičku hřebíčku,“ přečetl jsem.</p>

<p>„Vy ten jazyk znáte?“ nadchla se. „Vy ho opravdu znáte?“</p>

<p>Já abych neznal ruštinu!</p>

<p>„Měl jsem příležitost ho i slyšet,“ přiznal jsem se.</p>

<p>„To je zvláštní,“ hlesla tlumeně. „Já se ho učila podle slovníků. Ale myslela jsem si, že kromě mě… A proč tedy v té knize radí, že se do jídla mají dávat malé hřebíky? Že by to nějak souviselo s nedostatkem železa v potravě? To je přece velmi nebezpečné, mohlo by se stát, že si člověk toho malého hřebíku nevšimne a spolkne ho.“</p>

<p>„To nejsou hřebíky. Jen to podobně zní. Hřebíček je takové koření, sušené kvítky… Máte tužku?“</p>

<p>Pak jsem jí na list tuhého našedlého papíru pokud možno co nejvěrněji vyobrazil hřebíček. Do jídla jsem ho sám upřímně řečeno nikdy nedával, ovšem svařené víno jsem s kamarády samozřejmě popíjel.</p>

<p>„Ale běžte,“ zatvářila se dívka zklamaně. „Takové koření neznám. Asi už neroste.“</p>

<p>„Asi,“ přikývl jsem.</p>

<p>Jak zvláštní, nesmyslné a směšné je, že z celé obrovské ruské literatury, ze všech knih, které kdy v Rusku vyšly, se neuchoval Tolstoj nebo Puškin, Leninovy spisy či učebnice fyziky, ale kuchařka! Úplně obyčejná kuchařka. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, tak na tom nic tak zvláštního není. Právě dobré kuchařky vycházejí na kvalitním silném a hladkém papíře, aby nevlhly, méně trpěly od umaštěných prstů a dokázaly v kuchyni přežít někde mezi skleničkami s kořením a utěrkami. Jen si uvědomte, kde máte doma kuchařku, podle které často vaříte! Že by v knihovně? To byste mě pobavili…</p>

<p>A najednou jsem naprosto jasně a zřetelně pochopil to, k čemu už jsem asi byl podvědomě připraven.</p>

<p>Tohle není prostě jiný svět.</p>

<p>To je budoucnost.</p>

<p>Naše budoucnost.</p>

<p>Radioaktivní pouště, hořící hlína, nebe věčně zatažené mraky, trosky měst a zbytky civilizace, které se opevnily na ostrovech – to je moje Země.</p>

<p>Takový tedy je, svět funkcionálů.</p>

<p>„Máme tu celý jeden regál knih v tomto jazyce,“ řekla knihovnice. „A ve zvláštním oddělení nahoře i knihy v mnoha dalších mrtvých jazycích.“</p>

<p>Bylo na ní vidět, že by sem ze všeho nejraději přinesla horu knih, vyvalila je (vlastně ne, vyvalila ne, opatrně by je položila na stůl) a vybídla mě, abych v nich četl. Četl, četl a četl… a pak překládal, vysvětloval a ukazoval. Co je to hřebíček, co je to časopis na křídě, co je to bankovní krize, co je to znečištění životního prostředí, co je to válka, co je to korupce a tak dále.</p>

<p>„Snad až později,“ odpověděl jsem na její nevyřčenou otázku. „Já bych asi… Chtěl bych si přečíst něco z historie.“</p>

<p>„Odkud jste?“ zeptala se tiše. Tiše vlastně mluvila pořád, asi si na to mezi knižními regály zvykla. Teď už ale skoro šeptala.</p>

<p>„Zdaleka. Opravdu hodně zdaleka. Radši se neptejte.“</p>

<p>Zamyšleně přikývla, jako by jí tahle slova všechno vysvětlila. Vstala.</p>

<p>„Pojďte za mnou.“</p>

<p>Prošli jsme mezi regály, tichým šelestem stránek, které tu převracelo několik lidí, pachem starého papíru a čerstvé tiskařské barvy. Jako bychom se ocitli v chrámu nějakého nového náboženství, kde se knihy změnily v ikony a prach na nich v kadidlo a myrhu.</p>

<p>„Tady,“ řekla mi po chvíli.</p>

<p>Zádumčivě jsem pohlédl na prázdné police.</p>

<p>„My historii nemáme,“ pokračovala. „To slovo… se téměř nepoužívá. Máte štěstí, že jsem vám vůbec porozuměla.“</p>

<p>„Společnost bez dějin přece neexistuje,“ namítl jsem. „Jak dlouho tu žijí lidé?“</p>

<p>„Asi od stvoření světa,“ ušklíbla se. „Máme tu hodně staré zříceniny. Velice staré, mnoho tisíc let.“</p>

<p>„Tak já se zeptám jinak: Jak dlouho žijí lidé jen tady?“</p>

<p>„Už jsem o tom přemýšlela,“ odpověděla velmi vážně. Jako bych se jí zeptal, v čem spočívá smysl života. „Myslím, že se tu vystřídalo už poměrně dost generací. Na pevnině nikdo nedokáže zůstat příliš dlouho. Dokonce… Dokonce ani…“</p>

<p>„Lidi-nad-lidmi?“ otázal jsem se přímo.</p>

<p>Přikývla.</p>

<p>„Co jste vlastně zač?“</p>

<p>„Jsem tu cizí. A dovolte mi, abych vám to nemusel vysvětlovat. Je to přinejmenším nebezpečné.“</p>

<p>„Pro vás?“</p>

<p>„Pro mě taky. Ale hlavně pro vás. Lepší bude, když zůstanu… Když budu jen divný čtenář, který pokládá divné otázky.“</p>

<p>„Chápu,“ odpověděla vážně. „Je to nezvyklé, ale chápu. Asi proto, že mám tak ráda staré knihy.“</p>

<p>„Kdo jsou to Lidé-nad-lidmi? To jsou vládci?“</p>

<p>„Ne. Tady vládne císařovna.“</p>

<p>„A Lidé-nad-lidmi?“</p>

<p>„Ti přicházejí jen někdy. Nakupují vzácné věci na pevnině a učí nás, jak s nimi zacházet. Nikomu nic nepřikazují, nikomu neubližují – pokud máte na mysli tohle.“</p>

<p>„Vůbec nikomu?“</p>

<p>„Jedině tomu, kdo by chtěl ublížit jim. Oni jsou…“ odmlčela se. „Jsou jiní. My je nezajímáme. Ale přísně vzato jsou dobří. Dokážou třeba vyléčit jakoukoli nemoc. Babička mi vyprávěla, že když jednou přišla jakási epidemie, tak přivezli léky. A dokážou dobře poradit. Tady ovšem nežijí. Já bych řekla, že je to tu nebaví.“</p>

<p>„A kdo se jim pokoušel ublížit?“</p>

<p>Zaváhala, ale pak řekla:</p>

<p>„Když byste šel do hor, najdete tam usedlost pana Ditriše. Je to bohatý latifundista a mecenáš. Tuhle budovu daroval městu on. Myslím, že lepší bude, když se zeptáte jeho.“</p>

<p>„On Lidi-nad-lidmi nemá rád?“</p>

<p>„On má rád vědomosti. A řekne vám víc. Samozřejmě když se mu zalíbíte. A vy se mu líbit budete.“</p>

<p>„Děkuji,“ řekl jsem tlumeně. „Moc jste mi pomohla.“</p>

<p>Přikývla a odpověděla přesně tak, jak jsem očekával:</p>

<p>„Je to moje práce. Vrátíte se sem ještě?“</p>

<p>„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Opravdu nevím.“</p>

<p>„Chtěla bych… vám ukázat pár knih.“</p>

<p>„Nevím,“ opakoval jsem znovu. „To nezáleží na mně.“</p>

<p>*</p>

<p>Nejhorší na ostatních světech není záchod v podobě nočníku pod postelí, svíčka místo elektrické lampy a odvar z bylin místo tabletek. Nejhorší je malá rychlost pohybu. Civilizace naši Zemi uzavřela nejdřív do osmdesáti dnů cesty kolem světa, které se nakonec smrskly na osmdesát hodin (buďme realisté a nepracujme s nadzvukovými stíhačkami, kosmickými loděmi a dalšími dopravními prostředky běžně nedostupnými). Už samotná možnost dopravit se z Moskvy někam do Tokia za deset hodin ve srovnání s překonáním stejné vzdálenosti vlakem, lodí nebo dostavníkem je přece nepředstavitelný zázrak. Ale nemluvme hned o cestě kolem světa či jiných dálkových výpravách. Umíte si představit, kolik času dřív zabralo, když se rodina rozhodla, že odjede jen z Moskvy do venkovského sídla vzdáleného sotva sto kilometrů? Když se ještě nejezdilo vlakem, ale jen s koňským spřežením? A v tom to je. Takže sice můžeme nadávat na jedovaté výfukové plyny, děsit se dopravní zácpy a podobně, ale mnoha problémů jsme se zbavili a dnes už si je ani neumíme představit.</p>

<p>Já tu ale měl docela štěstí. Ve městě jsem zatím neviděl vůbec žádné známky nějaké nájemné dopravy ani v podobě nějakých drožek či kočárů, ani v podobě rikš. V tomhle ohledu tu nebylo vůbec nic! Dokonce i soukromé vozy jsem tu potkával jen zřídka, bylo to pár lehkých dvoukolek. Pak jsem potkal několik nákladních povozů, do nichž byli zapřaženi malí volci, a zahlédl jsem i několik lidí melancholicky spočívajících na hřbetech oslíků a mul. I to ale byla spíš výjimka než pravidlo. Drtivá většina lidí se tu spoléhala na vlastní nohy.</p>

<p>Pěšky jsem tedy vyrazil i já, tím spíš, že deštík ustal, ale mraky na zem dál vrhaly příjemný stín. Během hodiny jsem přešel celé město a ocitl se na cestě vedoucí do kopce, k usedlosti latifundisty Ditriše.</p>

<p>Jenže mé odhodlání uvidět se s milovníkem vědomostí co nejdřív najednou polevilo.</p>

<p>Pohlédl jsem na polní cestu stoupající do hor i na mrakodrap zpola ukrytý v mracích. Má cenu jít na to takhle zostra? Bez oběda? A bez řádného odpočinku v hotelovém pokojíku, který jsem si pronajal na celý týden? Co když najednou zaútočí lijavec? Anebo se mraky naopak rozejdou a začne naplno pálit slunce? Možná by bylo lepší ještě s někým pohovořit, něco se dovědět, řádně se na cestu vybavit. Rozhodně bych se ještě mohl sejít s tou knihovnicí, moc milá holka. Trochu nečekaně anebo naopak přirozeně jsem si vybavil Koťu, který podle vlastního tvrzení postupně chodil hned se třemi knihovnicemi, což prý byly povahy romantické, vášnivé a snadno se zamilovávající. Zřejmě se na nich takhle podepsalo to každodenní sbližování s knihami.</p>

<p>„Tak kampak máme namířeno?“</p>

<p>Zezadu mě podivuhodně rychle dohnala skřípající bryčka, která viditelně jela z města. To bryčka neříkám náhodou, bylo v ní cosi polského či ukrajinského: proutěná košatina, která vůz zpola zakrývala, prostě jakési ztělesněné východoevropské venkovanství. A postarší vozka, dobře stavěný rudolící kníratý chlap, by se ve východní Evropě taky vyjímal jako doma. Na sobě měl šedý odřený kabátek, modrou košili upnutou ke krku, hnědé širokánské kalhoty a k tomu všemu naprosto nečekané a nehodící se lakýrky, ale znáte to, jak se vesničané dokážou někdy vymódit.</p>

<p>„Nahoru. K panu Ditrišovi,“ odpověděl jsem.</p>

<p>„Aha,“ řekl vozka beze známky podivu. „Tak si sedni, svezu tě.“</p>

<p>Zaváhal jsem jen na okamžik.</p>

<p>Najednou jsem pochopil, že na dřevěných kolech jsou navlečeny plné pneumatiky ze syntetického kaučuku, které vyrábí dílna strýčka Hoa v jižní části města. Že kočí se jmenuje André, ale že podobnost s tímto francouzským jménem je čistě náhodná, protože oficiálně jeho jméno zní Andreas. Že je už dlouho ženatý, ale vlastní děti nemá, což ho velmi rmoutí, ovšem adoptovanou dceru vychoval tak, jako by byla jeho. Že k usedlosti pojedeme dvě hodiny a sedm minut. Že pršet nebude, ale slunce zůstane schované za mraky. Že v duchu proklíná kyselé pivo, které vypil ve městě, takže mu teď v břiše bublá, a on cestou bude muset dvakrát odběhnout za keře. A že si opravdu moc přeje, aby mě mohl svézt, protože když ráno odváží do města mandarinky a víno, tak jede rád sám, ale na zpáteční cestě je to vždycky veselejší s nějakou společností, aby si dosyta poklábosil, protože na to si potrpí.</p>

<p>„Díky,“ řekl jsem a vyškrábal jsem se do bryčky. „Byl jste ve městě s mandarinkama?“</p>

<p>„No jasně,“ přikývl ochotně. „A dobře jsem prodal!“</p>

<p>Poplácal se po nadité kapse a naprosto si nelámal hlavu s tím, že se před úplně neznámým člověkem na liduprázdné cestě naparuje, kolik má peněz.</p>

<p>„To je fajn,“ opáčil jsem. Pocit vševědoucnosti se mezitím vytratil. Volbu jsem učinil. Zda byla dobrá či špatná, to už je jiná věc.</p>

<p>„Bafneš si?“</p>

<p>„Díky,“ zaradoval jsem se upřímně. V mé krabičce zůstávala poslední cigareta, a navíc kouřit dunhillky před místními jsem raději neriskoval.</p>

<p>Kočí ale taky měl něco lepšího než machorku. Z kapsy kabátku vyklouzla kartonová krabička a z ní dvě papirosy.</p>

<p>„Ohó!“ podivil jsem se.</p>

<p>„Sračky nekouříme!“ prohlásil hrdě.</p>

<p>Chvíli jsme jeli mlčky. Malý klidný koník trpělivě táhl bryčku do kopce. Pole kolem cesty byla prázdná, úrodu lidé buď už sklidili, nebo ji naopak hned tak nečekali. Kouřili jsme. Tabák byl po čertech silný, a mně se z něj zatočila hlava.</p>

<p>Když jsme projížděli kolem nápadného křivolakého stromu, kočí si odplivl a učinil gesto, jako by cosi házel přes rameno. Že by se bál nečisté síly?</p>

<p>„To je nějaký ošklivý místo?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Vošklivější sotva najdeš,“ přikývl. „Zabili tady člověka, copaks to neslyšel?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„No… Dva kamarádi se tu po práci posadili pod strom, že si daj trochu vína. A buď to víno na ně bylo moc silný, nebo jim připálilo mozky sluníčko… Zkrátka slovo dalo slovo, voni se na sebe děsně naštvali, jeden druhýmu vrazil jednu přes hubu, ten popad rejč a…“</p>

<p>„Jasně,“ broukl jsem. „A jak je to dlouho?“</p>

<p>„No…“ zamyslel se André. „Tenkrát jsem byl malej harant. Řek bych, že před nějakýma padesáti lety. Vod tý doby lidi nemaj tohle pole rádi a ten strom už by potřeboval porazit, ale ať tady rači stojí, pro výstrahu!“</p>

<p>Snažil jsem se to všechno strávit.</p>

<p>Padesát let? Před půlstoletím tu jeden chlap v ožralecké rvačce zabil druhého, a lidi si to místo dodnes oškliví? To u nás by člověk musel plivat pořád a všude, až by mu sliny rychle došly.</p>

<p>Co to má znamenat, že by to byla nějaká umělá, funkcionály naočkovaná nevýbojnost? Anebo důsledek duchovní evoluce lidstva?</p>

<p>Bane, ono to všechno bude mnohem jednodušší.</p>

<p>Jak se asi změní psychologie lidí poté, co devadesát devět celých devět desetin obyvatelstva zahyne? Když přežije jen několik set tisíc lidí, a třeba milion na jediném velkém ostrově? Spisovatelé a režiséři začnou nadšeně vychutnávat hrůzy postapokalyptické existence, všechny ty bandy krvežíznivých zhovadilců (pokud možno neustále zfetovaných a otrhaných, sedících v sedlech zrezivělých motocyklů a prohánějících se po poušti ve snaze natrefit na nějakou oběť), vojáky, kteří zešíleli z vědomí toho, co to provedli (v chodu už je jediný starý tank bez munice, jemuž velí pomatený major a posádka jeho rozkazy tupě plní), popřípadě náboženské fanatiky (povinnou samozřejmostí je sexuálně deviantní vůdce sekty a k tomu krvavé rituály, inklinující ke kanibalizmu). Jenže to jsou jen fantastické vize. Kdežto ve skutečnosti? Nezrodí se ve vědomí lidí naopak pudová, podvědomá a velmi přísná nevraživost vůči jakémukoli vraždění?</p>

<p>Jak se zdá, právě tady se něco takového stalo.</p>

<p>Ještě hůř asi dopadla náboženství. To, co se tu odehrálo, se s jejich obrazem světa jaksi nesnoubilo. Farníci ztratili víru a přestali do svých svatostánků chodit a kněží chrámy opustili. Jedině buddhisté asi vše vnímali jako samozřejmost.</p>

<p>A ani kapitán Wang Tao se mě nejspíš nechystal otrávit, protože v tomto světě by to byl čin příliš neuvěřitelný, i kdyby se ho měl dopustit nějaký ke všemu odhodlaný vykradač trosek. V chutných pelmeních byl zřejmě jen nějaký banální uspávací prostředek, jehož smyslem nebylo mě uspat, aby mě pak mohli svázat či okrást, ale jen dosáhnout toho, aby nebezpečný host během noci moc nevyváděl.</p>

<p>André zastavil a podal mi opratě:</p>

<p>„Podrž mi to, nějak mě zlobí břicho.“</p>

<p>Seběhnul po stráňce kousek dolů a zmizel za keři. Kůň stříhal ušima, mával ocasem a celým svým vzezřením dával najevo, že je takhle ochotný stát třeba do večera.</p>

<p>André se vrátil a nespokojeně si mumlal:</p>

<p>„To už mě nesmí ani napadnout, dát si pivo U Nachmelenýho delfína! Ať si ho lejou třeba zrovna těm delfínům, protože těm je jedno, kde zrovna serou…“</p>

<p>„Svařte si dubovou kůru a vypijte to, prej to pomáhá,“ poznamenal jsem soucitně.</p>

<p>„Však já vím, jakmile dorazím domu, hned cerku poprosím, aby mi to připravila… Vona je to moje šikulka. Ty seš doktor či co?“</p>

<p>„Ne, můj otec je doktor.“</p>

<p>„No vida! Tak to z tebe bude taky doktor,“ prohlásil přesvědčeně André. „To mi rači řekni, co bys předepsal ženský, když má ty špatný dny!“</p>

<p>„Jak to myslíte?“ nepochopil jsem.</p>

<p>„No aby se na člověka nevrhala.“</p>

<p>„Aha,“ pokrčil jsem rameny. „Asi kozlíkový kapky… nebo hlohovej čaj.“</p>

<p>„Ty seš teda fakt doktor,“ zaradoval se André. „Jenže vono ani tohle nepomáhá. Stejně je celá vyšinutá. Vona je eště mladá… a horkokrevná.“</p>

<p>Zamyslel se.</p>

<p>„A co když tě píchá u srdce?“</p>

<p>„Píchá, nebo ti ho to jako svírá?“ upřesnil jsem.</p>

<p>„Píchá.“</p>

<p>„Tak kozlíkový kapky. A hlohovej čaj.“</p>

<p>„No to se podívejme…“</p>

<p>Měl jsem najednou dojem, že má doporučení pro něj nejsou ničím novým. Nejspíš jen využil příležitosti zkontrolovat si svého vlastního doktora, který mu poskytl stejně jednoduché, a tudíž důvěru nevzbuzující rady.</p>

<p>„Jo, a k tomu Ditrišovi jedeš jako ten doktor?“</p>

<p>Pochopil jsem, že odmítat tuhle pro mě cizí profesi by nemělo smysl. Ať se ve světě odehraje cokoli, lidi stejně bude vždycky zajímat, jak vyhojit vlastní i cizí bolístky. Při čemž na vlastní se budou vyptávat lékařů, kdežto cizí budou koukat nějak vyléčit sami.</p>

<p>„Ne tak docela. Slyšel jsem o něm, že je to moc moudrej člověk.“</p>

<p>„To jo,“ potvrdil bez nejmenší známky ironie André. „Je hodnej a chytrej. Takovej byl i jeho dědeček, budiž mu země lehká, a otec – to je taky zlatej chlap. S jeho sestrou je to horší, je trochu do větru, i když úplně ničemná taky není. Ale Ditriš, to je hlava. Měl by se co nejrychlejc voženit a nadělat nějaký děti, protože smrtelný jsme holt všichni a dobrý plemeno je třeba udržovat při životě.“</p>

<p>Tohle byla jeho tichá bolest, a tak by se o tomto tématu asi býval rád rozpovídal, ale já využil příležitosti a přerušil jsem ho:</p>

<p>„Takže je svobodnej?“</p>

<p>„Jo. Je úplně mladej, asi jako ty. Ale moc chytrej!“</p>

<p>Ta poslední věta zazněla až urážlivě, i když můj společník to sotva myslel zrovna takhle.</p>

<p>„Jasně.“ Zamyslel jsem se. Kdoví proč jsem zatím byl přesvědčen, že mecenáš a latifundista Ditriš je starší pán, který by přinejmenším mohl být můj otec. A vida, on je to vrstevník.</p>

<p>Je to dobře, nebo špatně?</p>

<p>Nejspíš dobře. Protože pokud se rozhodnu všechno mu vypovědět, tak čím bude Ditriš mladší, tím méně bude zkostnatělý, a tím snazší pro mě bude ho přesvědčit.</p>

<p>„Poslyšte, André, a neslyšel jste už od někoho, že nad usedlostí pana Ditriše, nahoře v horách, stojí eště nějaká stavba?“ zeptal jsem se. „Něco jako vysoká věž…“</p>

<p>André s odpovědí nespěchal. Znovu sáhl pro papirosy a nabídl mi taky. Zapálil jsem si a už jsem tušil, že odpověď bude souhlasná.</p>

<p>„Slyšel. A abych neslyšel. Znával jsem tři lidi, který tvrdili, že ji viděli. Ale co viděli – pořád ji viděj, když se tam podívaj. Jeden z nich se dokonce vodstěhoval na západ, prej aby mu furt netrčela na vočích.“</p>

<p>Mimoděk jsem pohlédl vzhůru. Zkroucený vějíř se nestydatě blyštěl v díře mezi mraky.</p>

<p>„A vy sám jste ji neviděl?“</p>

<p>„Ne. Jednou jsem takhle dlouho stál a díval se tím směrem – chvíli tak, chvíli vonak. Prej že je moc krásná…“ Neurčitě rozhodil rukama. „Ale každej se jí nedopátrá.“</p>

<p>„A co kdyby se to zkusilo přímo v horách, podívat se na ni?“</p>

<p>„Tam se chodit nesmí!“ vyhrkl ostře. „To tady ví každej. Protože z těch, co tam šli, se nevrátil ani jeden!“</p>

<p>„Ale proč? Co je tam tak nebezpečnýho!“</p>

<p>„Všelicos,“ propadl se André opět do původní flegmatičnosti. „Všelijaký zvířata, propasti. V horách je to nebezpečný.“</p>

<p>„No dobře, ale někdo se snad vrátit musel. Co už by to muselo bejt za zvířata, aby před nima nebylo obrany?“</p>

<p>Kočí jen pokrčil rameny a pak řekl:</p>

<p>„Možná… možná že je zabil železnej chlap.“</p>

<p>„Železnej chlap?“</p>

<p>„Ty jsi přespolní, žejo?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>André přikývl.</p>

<p>„Z východu?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Však vono se tady říká, že u vás je to jako na jiným ostrově… Prostě po těchhle horách jeden takovej chodí. Dvakrát větší než normální člověk. Celej ze železa. V chůzi láme stromy. Eště že sem k nám dolů nikdy nepřijde.“</p>

<p>„Jak dlouho tu chodí?“</p>

<p>„Vodjakživa.“ André mi znovu hodil opratě. „Kuš – jak člověk začne vo takovejch lapáliích, hned z toho zase má žaludek na vodě…“</p>

<p>Rozběhl se do křoví a už cestou si začal rozepínat řemen. Kdežto já se zkoprněle zadíval k horám.</p>

<p>Železný chlap? Robot?</p>

<p>Něco podobného jsem tu v žádném případě nečekal. Funkcionálové s technikou moc nepracují. Zejména s takovouhle – vědecko-fantastickou. Na živé domy, na průchody nebo na nějaká silová pole – to klidně věřím. Ale na robota na mechanického strážce věřit nemůžu. To budou jen pohádky, pomatené bajky.</p>

<p>„Jednou jsem ho náhodou viděl sám,“ vracel se André z křoví už mnohem veselejší. „To jsem byl dost malej, ale už žádnej blbeček. Šli jsme s klukama na maliny. No a vylezli jsme vejš, než bylo zdrávo. Já si našel krásný maliní, stojím trhám spíš do huby než do košíku. A najednou strašnej rachot, jak lesem jde něco obrovskýho. Strnul jsem na fleku jako solnej sloup. A najednou se to mihlo mezi stromama. Vypadalo to jako člověk, ale bylo to mnohem větší. Dvakrát větší.“ Zamyslel se. „Vlastně ne, tak vo půlku větší. I když – byl jsem tehdá kluk a že bych někdy byl nějakej hromotluk, tak to ne. No a von byl celej ze železa, jen se třpytil. A voči měl takový skleněný…“ Ruce s opratěmi mu bezmocně klesly. „Jako má vážka. Věříš tomu?“</p>

<p>„Věřím,“ odpověděl jsem tiše. „Pokud měl oči jako vážka, tak tomu věřím. Fasetový vidění, to je dost rozumný…“</p>

<p>„Ty seš doktor, ty tomu musíš rozumět líp,“ usoudil André. „A děkuju ti, že se mi nesměješ. Protože tady mi to zatím nikdo moc nevěřil. Teda – v železnýho chlapa věřej, ale tomu, že jsem ho viděl, tomu už ne. Doma mě seřezali řemenem a řekli mi, abych nestrkal frňák tam, kam nemám. Jinak ovšem neznám nikoho, kdo by ho taky viděl. Jedině ty, co vylezli až nahoru, ty ho nejspíš viděli těsně před smrtí. Pokud jde vo mě, tak si myslím, že se nade mnou slitoval, přece jen jsem byl eště mrňous. Na tom si ani železnej chlap nic neveme… Ale tu věž některý viděj. Jednou jsem panu Ditrišovi říkal, že je to všechno konina. Zasmál se, ale moc veselej při tom nebyl. A řek, že věž tam teda je. Že von sám ji moc dobře vidí, akorát že ji nemůže nikomu vokázat.“</p>

<p>„To jsou věci!“ vydechl jsem jen.</p>

<p>Takže to vypadá, že jsem se rozhodl správně. Ať už mě Ditriš vyslechne nebo ne, ať už mi uvěří nebo mě vyhodí, je to jeden z mála, kdo je tady schopen brát mě vážně.</p>

<p>Uvěřit a pomoct mi.</p><empty-line /><p><strong>17</strong></p>

<p>Vždy máme sklon k tomu, že své vrstevníky podceníme. Jistě, komunikace s nimi je pro nás nejpohodlnější, posloucháme stejnou hudbu, čteme stejné knihy, pracujeme (alespoň zpočátku) na stejných pozicích a ve slovních spojeních „mladý inženýr“, „mladý lékař“ či „mladý systémový analytik“ je vždy nejpodstatnější ten přívlastek. Nějaké velké činy však od nich zatím nečekáme. Je pro nás jednodušší smířit se s moudrostí starců, se zkušeností zralých lidí, či dokonce geniálního dítěte. Kdežto náš vrstevník – jak by ten mohl vykonat něco významného, jak by mohl sklízet větší úctu a lásku než my sami? Vždyť je to ten Kolka, Peťka či Serjožka z jedné lavice. Toho přece znám jako své boty, vždycky to byl trouba a troubou zůstane, výbornej kluk, ale žádnej intelektuální tryskáč… Cože? Jo tak je to tryskáč? Fakt? A vědecké články mu vycházejí po celém světě a má přednášet na Harvardu? Ale to je vyloučeno, zrovna jemu kantoři vždycky dávali za příklad mě…</p>

<p>A přesně v tom to asi je. Když vidíte vrstevníka, který se těší všeobecné úctě, tak se rodí… ano, možná až závist. A k tomu rozpaky a pochyby. A bezděky přemýšlíte o tom, proč na jeho místě nejste vy.</p>

<p>Usedlost pana Ditriše, přesněji řečeno rodu Ditrišů, působila dojmem toho nejpravějšího rodinného hnízda – starého, ale spolehlivého, a právě proto zabydleného až po poslední kůlničku a natolik splynulého s okolní přírodou, že nakonec vypadalo přirozeněji než hory, lesy a vinohrady, pod nimiž stálo. Asi by bylo správné chválit za to všechno architekta, ale možná si ještě větší chválu zasloužil čas. Čas je totiž ve skutečnosti ten nejlepší stavitel. Je schopen i vyloženě nudný činžovní dům proměnit v perlu městské zástavby. Pařížané svého času pořádali proti eiffelovce rozhořčené demonstrace, kdežto dnes by se dalo říct, že Paříž bez eiffelovky není Paříž…</p>

<p>Bylo mi nabídnuto, abych šel dál, a zároveň řečeno, že pan Ditriš se co nevidět má vrátit z vyjížďky na koni, ale mohl jsem taky počkat v altánu před usedlostí. Skromně jsem zvolil altán, což ovšem sluhovi nezabránilo v tom, aby mi přinesl zelený čaj a tenké doutníčky. Věru slibná pohostinnost. Seděl jsem v altánu, po němž se vinul břečťan, díval se na mírumilovnou krajinu kolem, ale pohledem jsem se neustále vracel k věži. Mohl jsem si ji odsud prohlédnout do posledního detailu a dospěl jsem k závěru, že ta první analogie s prohnutým vějířem byla velice zdařilá. Představte si, že z jediného základu kdosi vystavěl ze skla a oceli nějaké tři desítky útlých mrakodrapů, které jakýmsi zázrakem drží v povážlivě šikmé poloze. Pak s nimi lehce pohněte tak, že se složí jeden přes druhý. A pak vzniklý zpola složený vějíř rozviňte kolem svislé osy, aby vytvořil spirálovitý útvar.</p>

<p>Máte to?</p>

<p>V tom případě přidejme rozměry. Jednotlivé „destičky“ toho vějíře jsou vysoké kolem tří set metrů. Široké tak dvacet. Silné asi pět, možná o něco víc.</p>

<p>A celá tato futuristická, v horské scenérii dokonale násilně působící konstrukce se tyčila přímo nad starou kamennou usedlostí. Přitom se celkem snadno dalo soudit, že občas musela nejen na panské sídlo, ale i na jeho rozlehlé nádvoří vrhat stín.</p>

<p>Jenže tomu nikdo nevěnoval pozornost.</p>

<p>Než jsem doutníček, podotýkám podstatně chutnější než Andrého papirosy, stihl dokouřit zhruba do půlky, na cestě vinoucí se mezi vinohrady se vynořil jezdec. Mladý latifundista se neznámo jak dověděl, že jsem navštívil jeho dům; hned u altánu svěřil uzdu svého koně sluhovi a šel rovnou za mnou. Bílý jezdecký oblek, vysoké bílé jezdecké holínky – vypadal zkrátka přesně tak, jak se mým představám jevil mladý a vážený latifundista, který se vypravil na obhlídku svého panství.</p>

<p>Vstal jsem a šel mu vstříc.</p>

<p>Ditriš opravdu byl můj vrstevník a trochu se mi dokonce podobal. Byl jen fyzicky zdatnější a celková ochablost obyvatel města se ho nijak nedotkla (ostatně jen to zkuste, běhat celý život po kopcích a jezdit na koni – to vám pak mnoho podkožního tuku po těle a pobledlé papulatosti ve tváři nezůstane!). A k dovršení všeho jsme si nejen byli s Ditrišem podobní, ale on byl pohlednější. To jsem si musel poctivě a objektivně přiznat. Navíc to nebyla taková ta přeslazená mladistvá krása, již obdivují hodně zralé ženy („krásný chlapec!“), ani brutální velkoměstské mačovství, oceňované mladými dívkami („tomu říkám chlap!“), ale celková harmonie tváře i postavy. Zkrátka a dobře – ženy se do něj musely zamilovávat a muži si ho jistě vážili.</p>

<p>Trpce jsem si pomyslel, že se dívám na dokonalejší kopii sebe samého.</p>

<p>„Dobrý den!“ Podal mi ruku a lehce a přátelsky se pousmál. „Čekáte na mě dlouho?“</p>

<p>„Ne, chvilku.“ Tu ruku jsem sevřel a uvědomil si, že i její stisk je příjemný. „Děkuju. Nabídli mi čaj a doutníky. Rád vás vidím, pane Ditriši.“</p>

<p>„Jsem Al,“ představil se. „Říkejte mi Al. Podle mě jsme asi zhruba stejně staří.“</p>

<p>„Ano,“ přikývl jsem. „Tak já jsem Kirill. Nebo prostě Kir.“</p>

<p>„Kirill…“ jako by si mé jméno chtěl poválet po jazyce a okusit jeho chuť. „Kirill. To je velmi pěkné a zvláštní. Chcete jít do domu nebo…“</p>

<p>„Co kdybychom si promluvili tady?“</p>

<p>„Aha,“ došlo mu. „Vy taky… Jistě, zůstaneme tady.“</p>

<p>Posadil se proti mně a mávl rukou na sluhu, který mi přinesl čaj a zdvořile čekal kousek od nás. Sluha zmizel v domě.</p>

<p>„Taky si dám čaj,“ poznamenal Ditriš. „Takže vy ji vidíte?“</p>

<p>„Myslíte věž? Ano.“</p>

<p>Ušklíbl jsem se. Opravdu jsme si byli hodně podobní.</p>

<p>„Je vysoká, tak dvě stě metrů. Vypadá jako vějíř ze skla a oceli, stočený do spirály.“</p>

<p>„Taky to takhle popisuju,“ usmál se můj hostitel. „Respektive popisoval jsem, dokud jsem nepochopil, že je to marné. Odkud jste, Kirille?“</p>

<p>Je tohle volba, nebo ne?</p>

<p>Soustředil jsem se na své nitro.</p>

<p>Ne, zatím nic nenaznačuje… Žádné mimořádné schopnosti. Takže mě žádná podstatná volba nečeká.</p>

<p>Pohlédl jsem mu do očí.</p>

<p>„Z jiného světa.“</p>

<p>„Ó,“ řekl jen. „Ó!“</p>

<p>Pak najednou vstal a neklidně přešel po altánu. Objevil se sluha a na podnosu přinesl ještě jednu konvičku čaje a šálek. Ditriš ho kývnutím hlavy zase propustil.</p>

<p>„Asi jsem vás nepřekvapil,“ řekl jsem.</p>

<p>„Vy? A nepřekvapil? Vy jste mě ohromil, Kirille! Vy… ne, samozřejmě mě něco takového napadlo, ale… ne že to bude takové!“</p>

<p>Najednou jsem pochopil, že ten elegantní, chytrý, bohatý a absolutně soběstačný mladý muž je do hloubi duše zaskočen. A kontakt s ním pro mě byl okamžitě mnohem snazší.</p>

<p>„Napadlo mě, že když vidíte věž, tak jste se musel potkat i s funkcionály.“</p>

<p>„S kým?“</p>

<p>„S Lidmi-nad-lidmi.“</p>

<p>„Oni ale nikdy netvrdili, že jsou z jiného světa. Přísně vzato o sobě nemluví vůbec. Předpokládal jsem, že na některém ze světadílů se musela uchovat nějaká civilizovanější enkláva…“</p>

<p>„Takže vy víte i to, že světadílů je víc,“ konstatoval jsem spokojeně. „A je vám tedy známo i slovo historie?“</p>

<p>„Jistě, to mi známo je.“ Ušklíbl se a sedl si. Nalil si čaj. „Ovšem jen to slovo. My historii nemáme. Ta je u nás tabu… znáte ten pojem?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„No a u nás je přemítání o tom, co bylo dřív, považováno za vrchol neslušnosti.“</p>

<p>„Chudák holka,“ vylétlo ze mě. „To jsem nevěděl…“</p>

<p>„Jaká holka?“</p>

<p>„V knihovně. Vyptával jsem se jí na historii vašeho světa. Poslala mě za vámi.“</p>

<p>„Aha… Už vím, o kom to mluvíte.“ Jeho tvář se rázem prosvětlila. „To jste měl docela štěstí. Diana je stejně praštěná jako já. Taky by ráda věděla, co tu bylo, než náš svět zemřel.“</p>

<p>„Ale tady jsou přece lidi, kteří na pevninu jezdí, a hledají tam všelijaké věci.“</p>

<p>„To ano. Dva či tři kapitáni. Jenže ti jdou jen po zisku. Kdežto vás asi zajímá něco víc.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„A mohl byste mi o tom všem říct něco víc?“ Jako bych v Ditrišově hlasu zaslechl úpěnlivou prosbu.</p>

<p>„To bych mohl,“ odpověděl jsem. „Tak tedy… Existuje plno světů, podobných zemí. Přísně vzato je to všechno dohromady jedna Země. Jenže různá.“</p>

<p>„Takhle to tedy je…“ Úctyplně na mě pohlédl.</p>

<p>„A ty světy jsou jaksi rozptýleny v prostoru. Vlastně bych řekl, že nejen v prostoru, ale i v čase. Na některých žijí lidé. Kdežto na jiných žádná civilizace není.“</p>

<p>„To je myslitelná teorie,“ poznamenal Ditriš vážně. „Taky už jsem o takových věcech uvažoval.“</p>

<p>„To bohužel není teorie. Já už v několika světech byl. A sám z jiného světa jsem. Mám pocit, že můj svět je vaše minulost.“</p>

<p>„Počkejte!“ zvolal a rozrušeně mávl rukou. „Tak tohle je naprostý nesmysl. Četl jsem kratochvilné knihy, jejichž hrdinové cestují časem. Ale to je jen taková hra ducha. Dokonce i autoři těchto knih uznávají, že to není možné. Takové cesty by vedly k paradoxům. Pokud jste opravdu z naší minulosti, tak po návratu změníte svou přítomnost, a tím pádem i naši budoucnost. Což znamená, že naše budoucnost se neodehraje a vy se v ní neocitnete.“</p>

<p>„A co když se čas větví?“ namítl jsem. „Co když každá taková cesta vytváří novou odnož budoucnosti? Kdybys… kdybyste pro zjednodušení…“</p>

<p>„Co kdybychom si pro zjednodušení tykali?“</p>

<p>„Klidně. Tak si představ, že jsem viděl vaši budoucnost, vrátil jsem se zpátky a naši budoucnost změnil. Jenže ta vaše by tu zůstala taky.“</p>

<p>„Mně se ale stejně zdá, že z toho musí plynout nějaké paradoxy,“ svraštil Ditriš čelo. „Ne, zatím nejsem připraven na něco takového přistoupit. Jsi si jist, žes přišel z naší minulosti?“</p>

<p>„V každým případě jsem přišel ze světa, kterej se vaší minulosti hodně podobá,“ prohlásil jsem už méně kategoricky. „Ano, jistej si tím nejsem. Sám pořád zkouším se v tom vyznat. Ale budiž – tak zkusme pro zjednodušení předpokládat, že každej ten svět je na jiným vývojovým stupni. V jednom tom světě se dějiny odehrávaly tak, kdežto v jiným onak. Tady pomalejc, jinde rychlejc. Na to bys přistoupil?“</p>

<p>„Přistoupil,“ kývl Ditriš. „Takže Lidé-nad-lidmi…“</p>

<p>„Obyčejně se jim říká funkcionálové,“ povzdechl jsem si. „Jsou hodně podobný lidem, ale každej z nich má nějakou profesi, v níž je naprosto dokonalej, a dostává se na úroveň, pro jiný lidi nedosažitelnou. Ovšem závidět jim teda není co. Většina z nich musí snášet všelijaký omezení. Zaprvé kromě svý funkce nic jiného pořádně neuměj. A zadruhý jsou obrazně řečeno přikovaný k prostoru, kde svou funkci vykonávaj. Holič k holičství, doktor k nemocnici…“</p>

<p>„…a pekař k pekárně. Ano, to je nepříjemné.“</p>

<p>„Já už takovým funkcionálem byl. Jenže jsem měl zvláštní práci, řek bych, že zajímavější než jiný. Byl jsem celník. A doma jsem měl průchody z jednoho světa do druhýho.“</p>

<p>„To zní zajímavě…“ pohlédl na mě Ditriš s úctou. „Ale k čemu je to všechno dobré?“</p>

<p>„Počkej. K tomu se eště dostanem. Nad normálníma funkcionálama stojej šéfové.“</p>

<p>„No jistě, jinak to snad ani nejde,“ vyprskl přezíravě Ditriš. Rozhodl jsem se, že v podobných komentářích mu bránit nebudu, protože to byl způsob, jakým zápolil s rozrušením.</p>

<p>„Především policajti. Ty jsou ovšem každej ke svýmu okrsku taky připoutaný. Pak jsou tu porodní asistenti. Ne že by přímo někoho rodili, ale dokážou toho či onoho člověka proměnit ve funkcionála. A když se člověk tím funkcionálem stane, tak jako by z normálního života nadobro vypad. Rodina i přátelé na jeho existenci jednoduše zapomenou. A přesně tak na něj v jeho světě zapomenou i úřady.“</p>

<p>„To je nepříjemné.“</p>

<p>„Moc nepříjemný. Ale poslouchej dál. Každej svět má taky svýho kurátora. Ten řídí policajty a porodní asistenty a vydává rozkazy, koho je třeba proměnit ve funkcionála a v jakýho. Má velkou moc a velký možnosti. Jenže ani on není svobodnej. Rozkazy dostává ze světa, kterej se jmenuje Smyčka. Ten je, řek bych, technicky nejvyvinutější. Pokud tomu správně rozumím, tak tam jsou funkcionálové součástí řádu věcí, součástí jejich civilizace.“</p>

<p>„A tím to pořád ještě nekončí?“ zeptal se Ditriš.</p>

<p>„Nekončí. Mám dost důvodů se domnívat, že první funkcionálové přišli z vašeho světa. Když přestal bejt vhodnej pro normální život, tak se většina z nich přestěhovala na Smyčku. Naučili se, jak cestovat v čase a prostoru, a přesunuli se tam. Jenže nejde jen o to, že ten svět obsadili a začali si ho předělávat k obrazu svýmu. Zasahujou i do záležitostí jinejch světů. Smyčka je jejich základna. Kdežto váš svět považujou za svou vlast. Oni… se s nikým nemalujou. Klidně zabíjej, a eště klidnějc měněj lidský osudy. Obyčejný funkcionálové, ale dokonce i porodní asistenti jsou jen jejich sluhové, anebo vlastně spíš otroci. Řek bych, že rozhodně není náhodou, že v jednom z těch světů udržujou otrokářství. Protože je to zajímá.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Vztah mezi pánem a otrokem.“</p>

<p>„My nejsme otroci,“ prohlásil rezolutně Ditriš.</p>

<p>„Otroci jsou němí,“ ušklíbl jsem se. „Máš pravdu, vy nejste otroci. Myslím, že pokud jde o vztah k vašemu světu, maj v sobě něco jako vřelost. Mimochodem – vy jste pro ně taky jen pokus. Celá planeta je neobydlená a životu nebezpečná, jenom na jednom bezejmenným ostrově žije mírumilovná, patriarchální, se vším smířená a spokojená civilizace…“</p>

<p>„Někdy si myslím, že je to Kréta.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Pátral jsem ve starých knihách, jak by se náš ostrov mohl jmenovat. Nejdřív jsem měl za to, že je to Formosa. Ale pak jsem se rozhodl, že to přece jen bude Kréta. Nevím. Teď mu říkáme jednoduše Ostrov.“</p>

<p>Napadlo mě, že je v tom jistá ironie, ale taky symbolika. Ostrov ve Středozemním moři, který se kdysi stal kolébkou lidské civilizace, se tady proměnil v její smrtelné lože.</p>

<p>„To je zajímavý,“ přikývl jsem. „I když jinak zase nijak zvlášť důležitý. Je jedno, jestli se to tu jmenuje Grónsko, Formosa, Madagaskar nebo Kréta…“</p>

<p>„Důležité je, že funkcionálové pocházejí z našeho světa. A že tady,“ otočil se k věži, „stojí tohle.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Zamyslel se.</p>

<p>„Tak ty říkáš, že jsi bývalý funkcionál?“</p>

<p>„Ano. Celník.“</p>

<p>„A jaké jsou tvé vztahy s jinými funkcionály?“</p>

<p>„Jaký?“ Pokrčil jsem rameny. „Některý jsem zabil.“</p>

<p>Zachvěl se a bezděky ucouvl.</p>

<p>„Před jinýma utíkám, protože ty zase chtěj zabít mě. Takže host jsem sice zajímavej, ale nebezpečnej.“</p>

<p>„A ty…“ zaváhal, „ty něco umíš? Něco takového co normální člověk nedokáže?“</p>

<p>„Ano, občas. Tu a tam se stane, že se mi podaří otevřít průchod ze světa do světa. Můj kamarád, kurátor v našem světě, si myslí, že došlo k nějaký menší poruše. Byl okamžik, kdy jsme se spolu utkali v souboji. Jenže se ukázalo, že moje schopnosti nevymizely docela. Dokázal jsem se mu postavit. A teď jsme oba mírně neplnohodnotný. Jeden z nás se asi má stát kurátorem Země. A ten druhej nejspíš zahynout. To je jedna varianta.“</p>

<p>„A druhá?“</p>

<p>„Kdybychom dokázali náš svět zbavit vlivu funkcionálů ze Smyčky, přesvědčit je anebo donutit, aby nás nechali na pokoji, tak to zřejmě přežijem oba. A možná budeme dokonce moct svý schopnosti využít pro vlastní potřebu.“</p>

<p>„Zajímavé…“ hlesl zádumčivě Ditriš. „Co to říkám! Promiň. Snažím se to všechno vidět tak nějak… abstraktně.“</p>

<p>„Nevadí.“</p>

<p>Odmlčeli jsme se.</p>

<p>„A co chceš dělat? Máš nějaký plán, když jsi přišel až sem k nám?“</p>

<p>„Plán se začal rodit, až když jsem uviděl tady tu potvoru na kopci…“</p>

<p>„Potvoru? Aha, rozumím ti…“</p>

<p>„Chtěl bych se tam dostat.“</p>

<p>„A dál?“</p>

<p>„Nevím,“ rozhodil jsem rukama. „Dál nevím. Zatím přece ani nevím, co je to zač. Možná je to jediný zařízení v celým kosmu, který funkcionálům umožňuje cestovat ze světa do světa a vůbec konat ty jejich zázraky. Takže kdyby se to zničilo…“</p>

<p>„… tak uvízneš u nás.“</p>

<p>To mě vlastně zatím jaksi nenapadlo. Ditriš to pronesl naprosto vážně a já si najednou představil, jak musím zůstat na tomhle ostrově – navždy. Hm…</p>

<p>Co to má znamenat? Tak já jsem ochoten třeba umřít a sám lezu do pekla, ale zůstat tady se bojím?</p>

<p>„No, to bych tě požádal o nějakou protekci. Abys mi dohodil práci v místní knihovně. A já se tam budu věnovat historii.“</p>

<p>„Dobrý nápad,“ přikývl Ditriš. „To moc práce mít nebudeš.“</p>

<p>Oba jsme se zasmáli.</p>

<p>„Je ale taky možný, že ten krám nic neznamená,“ řekl jsem. „Třeba je to jen pomník. Nebo muzeum. Nebo sanatorium. Možná se do toho vůbec nedá vstoupit. Ale já to chci zkusit. A potřebuju, aby mi někdo pomoh.“</p>

<p>„Kromě mě ti tu nikdo nepomůže,“ ujistil mě okamžitě.</p>

<p>„Určitě? A co vaše státní moc?“</p>

<p>„Císařovna je ve společnosti velice vážená,“ začal opatrně vybírat slova Ditriš. „Její reálná moc však není příliš velká. My totiž… Jak bych to řekl… Nějaké řízení a vládnutí moc nepotřebujeme. Je tu sice policie, ale armády jako dřív už nebudujeme. A jinak – náš vztah k Lidem-nad-lidmi vůbec není špatný. Je v něm hodně úcty. Úcta, lehká obava a zbožná rozechvělost. Objeví se tu jen občas, nikomu neubližují, skupují od dobrodruhů artefakty z kontinentu a učí lidi, jak s nimi zacházet: Také tu léčí. Jednou tu došlo… ne snad k válce, ale k rozmíšce mezi dvěma osadami. Kvůli orné půdě. Moc jí tu není, centrální část ostrova tvoří hory bez života…“</p>

<p>„Jasně, tam jsem byl,“ řekl jsem podmračeně.</p>

<p>„No a Lidé-nad-lidmi ten spor zažehnali. Samozřejmě ne silou, to rozhodně ne. Prostě ten sporný pozemek předali třetí osadě. A všichni byli spokojeni.“</p>

<p>„Takže přece vládnou.“</p>

<p>„Spíš dohlížejí. A každý si jich za to váží. Je to zkrátka síla, která udělá pořádek, pokud je toho zapotřebí. To všichni vědí a všem se to zamlouvá.“</p>

<p>„A co tobě?“</p>

<p>„Mně se nelíbí hlavně ta věc nad námi v horách,“ zahučel ponuře. „Prostě se mi ne a ne líbit… Nemáš hlad?“</p>

<p>„No…“</p>

<p>„Tak pojď dál! Přikážu, aby ti připravili pokoj a prostřeli k večeři.“</p>

<p>„Vlastně mám pokoj v hotelu,“ namítl jsem nejistě, ale Ditriš mě obdařil úsměvem tak zářivým, že jsem toho nechal. „Díky za pozvání. Ale uvědom si, že jsem nebezpečnej host. Ty hodný Lidi-nad-lidma by klidně mohli přijít a shánět se po mně.“</p>

<p>„Jen ať si to zkusí,“ prohlásil nepříliš jistě Ditriš. „To by si tak mohli zkusit. Z toho by byl velký skandál.“</p>

<p>„Ty se skandálů nebojej.“</p>

<p>„Pojďme,“ poplácal mě po rameni. „Necháme se překvapit.“ Když už jsme byli skoro až u dveří, tak se ještě tlumeně zeptal: „A to jsi opravdu zabíjel živé lidi?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Ale naštěstí byli dost rychle mrtví.“</p>

<p>*</p>

<p>K dispozici jsem ovšem dostal i ledacos jiného než jen pokoj. Pomalý starší chlápek, zřejmě jeden z hlavních služebníků v domě, mě odvedl do hostinské místnosti v prvním patře, velmi pozorně si mě prohlédl, spokojeně pokýval hlavou a odešel. Já využil toho, že k pokoji patřila i koupelna, a s chutí jsem se pořádně umyl – poprvé od chvíle, co jsem opustil Pevninu. Elektrické osvětlení tu neměli, jen svíčky, ale voda byla horká, nad obrovskou mramorovou vanou jsem objevil dosti obstojnou sprchu, a k tomu všemu taky mýdlo a šampon. Když už jsem se utíral obrovskou měkkou osuškou, kdosi zdvořile zaklepal na dveře, ty se hned nato nepatrně pootevřely, prostrčila se do nich čísi ruka a na kamenný stolek u zdi položila hromádku oblečení.</p>

<p>Zřejmě pocházelo z Ditrišova šatníku, ale ukázalo se, že postavu máme skutečně skoro stejnou.</p>

<p>Jeho vkus, pokud jde o oblékání, mi taky vyhovoval. Džínsy nebo cosi, co se jim podobalo natolik, že nemělo smysl hledat jiné slovo – byly tmavomodré barvy, z pevné látky a na hodně namáhaných místech ocvočkované. Košile byla úplně normální, červenomodře kostkovaná a zapínala se taky normálně a ne podle jejich podivného zvyku na rameni. Boty sice nebyly nové, ale kvalitní a viditelně se skvěle hodily pro horské túry. Všechno bylo čisté a prádlo a ponožky ze všeho nejspíš nové.</p>

<p>Zamyslel jsem se. To oblečení vypadá opravdu spíš na výlet do hor než k poklidné večeři.</p>

<p>Jakmile mě ale starý sluha zavedl do jídelny, Ditriš mi všechno hned vysvětlil:</p>

<p>„Tohle oblečení jsem pro tebe nechal připravit schválně. Kdybys náhodou… musel rychle opustit dům, tak abys na to byl připravený. Proto jsou ty boty už pořádně rozšlápnuté.“</p>

<p>„Ty myslíš na všechno.“</p>

<p>„Vždycky myslím na všechno,“ odpověděl posmutněle. „Někdy to až přeháním. Ale vždycky je to lepší než se nechat zaskočit.“</p>

<p>Stůl už byl prostřený a mně se velmi ulevilo, když jsem zjistil, že obsluhovat nás nikdo nebude. Ditriš evidentně myslel i na to, abychom si mohli i tady v klidu popovídat.</p>

<p>„Rád bych se tě na plno věcí zeptal,“ spustil poněkud rozpačitě. „Ale ty musíš mít hlad. Takže jez a já ti přitom nejdřív řeknu všechno, co vím sám.“</p>

<p>A já jedl. S obrovskou chutí. Nejdřív jsem si dopřál kachnu v pomerančové omáčce. Bylo to zřejmě cosi původně čínského, ale tímto světem již pozměněného. Pak přišla hustá polévka z ryb a čehosi jako chobotnice či krakatice, nasekané to ovšem bylo tak nadrobno, že na to člověk stejně nepřišel. Už jsem se smířil s tím, že podobně jako ve Smyčce se tu nejdřív jí hlavní jídlo a potom teprve polévka. Že by sem tenhle zvyk přinesli Smyčkané? Kdoví, třeba to není tak docela budoucnost mého světa.</p>

<p>I když činit podobné dalekosáhlé závěry na základě stravovacích zvyklostí je určitě na pováženou.</p>

<p>Ditriš zatím vykládal, systematicky a podrobně – počínaje dětstvím, kdy věž poprvé uviděl, ale nikdo kromě otce mu nevěřil. Otec mu však nařídil, aby to nikomu neříkal. A vysvětlil mu, že ty, kdož vidí věž, by si Lidé-nad-lidmi mohli odvézt s sebou. Ditriš ovšem nikdy nezjistil, zda to tak opravdu je. Dokonce ani nevěděl, zda ji vidí otec, pochopil jen, že matka a sestra takovou schopnost nemají. Byl to ale poslušný hoch, a tak ohledně tohoto tématu mlčel jako hrob. Někdy mu to samozřejmě uteklo, ale jen málokdy…</p>

<p>Vylíčil mi příběh jejich rodiny a celého rodu Ditrišů, jehož kořeny mizely kdesi v temnotách staletí, v dobách nepoznané katastrofy, která změnila svět. Dospěl jsem k dojmu, že to byla opravdu velmi dobrá rodina, která se k moci nikdy nehrnula, ale na ostrově se odjakživa těšila velké vážnosti.</p>

<p>Ditriš mi vypověděl také všechno, co on sám o Lidech-nad-lidmi věděl. Ve městě se objevovali nejčastěji o jarních trzích a lidových slavnostech. Nakupovali tu artefakty dovezené z kontinentu. Občas se dokonce s místními poveselili a například vojáci pravidelně docházeli za zdejšími děvami lehkých mravů. Z jeho slov dokonce vyplynulo, že pořídit si dítě od někoho takového se považovalo za velkou výhru a podobně oblažená prostitutka mohla řemesla nechat a výhodně se provdat – pokud o to samozřejmě stála. Lidé-nad-lidmi přitom o takovéto své ratolesti zájem nejevili, a ty tak vyrůstaly úplně stejně jako ostatní děti, ale v dospělosti byly považovány za výhodnou partii. Napadlo mě, že funkcionálové takovýmto jistě příjemným způsobem vylepšovali genofond nepočetného lidstva.</p>

<p>„Choděj sem vždycky s vojákama?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ano. Ale ti většinou mlčí. Protože naše jazyky vlastně moc neznají. Zato ti beze zbraně mluví úplně plynně. Stejně jako ty.“</p>

<p>„Vojáci asi nebudou funkcionálové,“ usoudil jsem. „Jsou to obyčejný lidi z jinýho světa, ze Smyčky… A pak zase vždycky odejdou?“</p>

<p>„Říká se, že někteří z těch vojáků se zamilovali do našich děvčat a zůstali tu navždy. Ale znáš ženské, může to být jen taková romantická báchorka. Je to hodně stará historie…“</p>

<p>„Konflikty s nima nikdy nepropukly?“</p>

<p>„Ne. Všichni jsou zásadně velmi zdvořilí. Jen se někdy odhodlají k tajným obchodům…“ Ditriš na chvíli zmlkl. „Můj otec se krátce před smrtí taky s jedním dal dohromady. Měl doma perlu. Nepředstavitelně velkou. Takovouhle!“ A Ditriš prsty naznačil kouli velikosti jablka. „Byla absolutně bílá, taková mléčná. Dokonalá koule. Až se bojím uvažovat o tom, kolik peněz otce musela stát… A nakonec ji vyměnil s tím vojákem…“</p>

<p>„Ukaž mi to,“ přerušil jsem ho.</p>

<p>Ditriš se pousmál a vstal od stolu. V koutě leželo cosi zabaleného do pevné rudé látky. Ditriš to rozbalil a slavnostně mi to předvedl:</p>

<p>„Tak tohle je zbraň Lidí-nad-lidmi.“</p>

<p>„Nojo, asi ho přemohla hamižnost…“ připustil jsem, přestože zároveň jsem pocítil lehké rozčarování. Ditriš třímal v rukou samopal, přesně takový jako ten, co jsem utopil v moři.</p>

<p>„Ale nemám do toho náboje,“ dodal s lítostí můj hostitel. „Vidíš – sem se upevní takové zvláštní pouzdro, v němž se uchovávají patrony. Ty se otec pokoušel získat taky, jenže to se mu nakonec nepodařilo.“</p>

<p>„Zásobník mám v batohu,“ řekl jsem mu. „Ale je v něm jen čtrnáct patron. I když – lepší něco než nic.“</p>

<p>„Na,“ podal mi Ditriš zbraň. „V tom případě je tvůj.“</p>

<p>„Takže perla, říkáš?“ zeptal jsem se. „Nepředstavitelný ceny a krásy?“</p>

<p>„Perlu bych ti asi nedal, na to jsem příliš skoupý,“ přiznal se. „Kdežto zbraň? Stejně z ní neumím střílet. Nemám k němu tu důležitou součást s patronami. A vůbec, ty takovou věc potřebuješ víc.“</p>

<p>„Díky,“ řekl jsem. „Protože já svůj samopal utopil. V moři. Když jsem po provázku šplhal ze skály. Měl jsem pevnej, ale hrozně tenkej provázek. Spíš silnější nit. Tak jsem ji omotal kolem zbraně…“</p>

<p>„Aha, já už vím!“ zazářil Ditriš. „Voják to tatínkovi všechno ukázal a ten mi to vyložil. Tady se vyklopí ramenní opěrka, takhle… A v té opěrce je otvor, jímž se ta nit prostrčí, a svorka, kterou se brzdí spouštění. Držíš se za hlaveň a opěrku a prstem hravě reguluješ rychlost. Tak to jsi hlavička, Kirille, když jsi na to přišel sám!“</p>

<p>„Nemáš tušení, jakej jsem ve skutečnosti idiot!“ prohlásil jsem při pohledu na samopal. „Já naopak všechno dělal jinak, úplně jinak. A div jsem se přitom neroztřískal.“</p>

<p>„V tom případě máš prostě štěstí,“ konstatoval Ditriš. „A to je kolikrát mnohem lepší než všechno vědět, ale mít smůlu.“</p><empty-line /><p><strong>18</strong></p>

<p>Kdoví proč máme tendenci předpokládat, že lidé, kteří se nám líbí, či dokonce vyvolávají naši závist, všichni ti úspěšní sportovci, populární herci, slavní muzikanti či pohádkově bohatí podnikatelé, jsou neustále šťastní. Celý bulvární tisk se vpodstatě živí kauzami typu „rozvedla se“, „začal chlastat“, „poprali se“ či „byl jí nevěrný“. A my to čtem – někdo štítivě, jiný s potěšenou zvědavostí. Nezajímáme se přitom o to všechno proto, že hříšky a karamboly celebrit by byly tak podstatné. Spíš proto, že tahle špína, rozmazaná po novinovém papíře, nás dokáže utěšit. Tak oni jsou stejní jako my. A přitom pijí šampaňské za tisíc dolarů, kdežto my chilské víno. Oni o víkendu letí lyžovat do rakouských Alp a my jedeme ke tchyni na chatu. Je odměňují ovacemi celé stadiony, kdežto nás žena pochválí, že jsme vynesli koš. To všechno je ale bezvýznamné, protože oni prožívají stejné stresy, stejné smutky, stejnou žárlivost a stejné křivdy.</p>

<p>A my si ani neuvědomujeme, jak sami natahujeme pružinu, která je nutí pít vybraná vína, jimž nerozumějí, anebo domáhat se piva, po němž pak vyvádějí v Courchevelu a perou se s novináři. Protože čím vytrvaleji člověka mácháme v jeho problémech a řveme na něj: „Ty jsi stejnej dobytek jako my!“, tím víc se mu chce odpovědět: „Ne, já nejsem stejnej dobytek jako vy, já jsem mnohem horší!“.</p>

<p>Díval jsem se na toho mladého, krásného a chytrého mladíka, jehož obdivuje skoro celé obyvatelstvo jeho malého světa, a chápal jsem, že moc šťastný asi nebude. Že sice ne do takové míry jako u nás, ale i tady existuje neviditelný tlak odpovědnosti, závisti a nerovnosti. A může to být jen štěstí, ale na druhé straně naopak plně jeho zásluha, že navzdory tomu všemu je to dál výborný kluk.</p>

<p>„Neřek bych, že zrovna ty nemáš kliku!“</p>

<p>Ušklíbl se:</p>

<p>„Celý život se zabývám něčím jiným, než bych si přál. Je to věc rodinné tradice. Když tvůj praděd v době hladu rozdal všechny zásoby potravin, a zachránil tak město, když tvůj děd postavil první přehradu, když tvůj otec čtyřicet let působil jako smírčí soudce, tak od tebe všichni čekají…“ zarazil se.</p>

<p>„Hrdinský skutky?“ napověděl jsem.</p>

<p>„Ale ne. Kdyby to tak byly hrdinské skutky! Umíš si představit, jak strašně bych si přál jít s tebou k té věži? Jenže já nepůjdu. Protože ode mě se očekává práce. Že budu stejně podnikavý, štědrý, trpělivý a vynalézavý jako moji předkové. Že existuje takový vážený muž Al Ditriš, k němuž se město, ale i každý jednotlivec, když se ocitne v nouzi, může obrátit s prosbou o pomoc. Například i oženit se jsem povinen s nějakou chytrou, chudou a ošklivou dívkou.“</p>

<p>Zasmál jsem se.</p>

<p>„Tobě je to k smíchu. A to je vlastně taky tradice. Asi jako pohádky prostitutek o zamilovaném vojákovi. Jenže takhle to doopravdy je – Ditrišové si odjakživa brali inteligentní ženy z chudých rodin. A ty ženy musely být ošklivé.“</p>

<p>„Ale ta dívenka v knihovně je hezká,“ poznamenal jsem nedbale.</p>

<p>Ditriš zrudl.</p>

<p>„Piješ víno?“</p>

<p>„No to bych prosil!“</p>

<p>Odzátkoval láhev a nalil do pohárů temně rudé víno. A zamumlal:</p>

<p>„Ta je až krásná. A z bohaté rodiny. Spřízněné s vládnoucí dynastií.“</p>

<p>„Ale zase je chytrá. Takže splňuje aspoň jednu podmínku.“</p>

<p>„Ty jsi blbec, i když z jiného světa.“</p>

<p>Najednou jsem měl pocit, že se známe už plno let. A ledabyle jsem odpověděl:</p>

<p>„Sám jsi blbec. Máš pravdu, jsi chlap na svým místě. A tvoje hrdinský skutky nemusej vypadat tak, že se s automatem na břiše poženeš do hor k věži. Tím spíš, že tobě Lidi-nad-lidma nic špatnýho neudělali. Děláš, co máš, a místní si tě vážej. Což je správný. Tak dělej, co máš. Pěstuj svý pomeranče, postav nějakou fabriku nebo něco vynalezni. Tady je čím se zabývat. Vyprav expedici. Ale ne na pobřeží, aby jen drancovala v ruinách. Někam dál do vnitrozemí. Vytvořte normální mapy. Třeba v tomhle světě nejste sami. I kdyby všechny světadíly vymřely – těch ostrovů je tu přece plno. Aspoň konečně zjistíš, kde žijete – jestli v Grónsku nebo v Japonsku.“ Na okamžik se mi zdálo, že se mu v očích rozhořelo. Že by ho to, co jsem mu právě navrhl, samotného nikdy nenapadlo?</p>

<p>„Na otevřeném moři je to nebezpečné,“ řekl. „Jenom dobrodruh nepluje co nejrychleji ke břehu, ale do neznáma.“</p>

<p>„My jsme u nás takový dobrodruhy měli a nevěřím, že tady už by vymřeli. Najdi kapitána Wang Taa. To je dobrodruh až na půdu. Navíc bych řek, že potřebuje peníze. A já ho eště ke všemu obral o patnáct marek,“ dodal jsem v záchvatu upřímnosti. „Když se to vezme i s drobnejma, tak to bude eště víc.“</p>

<p>Usmál se:</p>

<p>„Já mu to vrátím. A zeptám se ho, jestli je opravdu takový dobrodruh.“</p>

<p>„A ožeň se,“ vzpomněl jsem si ještě. „Protože to víš, do knihovny přijdou všelijaký…“</p>

<p>„Tam chodí jen usmrkánci a starý prďolové,“ neudržel se jinak nanejvýš korektní Ditriš.</p>

<p>„I usmrkánci jednou vyrostou!“</p>

<p>„Nech toho laskavě!“ dopálil se. „Ty se chováš jako můj otec!“</p>

<p>„No a co? Když pocházím z minulosti, tak jsem něco jako tvůj předek. A klidně ti můžu poroučet.“</p>

<p>Bylo to zvláštní, ale Ditriš o tomto mém argumentu začal vážně uvažovat. Bylo znát, že své předky má opravdu v úctě.</p>

<p>„To ovšem jedině v případě, že je tvoje teorie správná,“ konstatoval po delším přemýšlení. „Takže si laskavě nehraj na mého staršího bratra. A radši vykládej o sobě a o vašem světě.“</p>

<p>„Na tom nic zajímavýho není,“ pokrčil jsem rameny. „Pracoval jsem jako prodavač. Když si člověk ušetří hezký slovíčka, tak jsem byl zkrátka prodavač. Prodával jsem všelijaký počítačový železo.“</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>Dlouze jsem mu vysvětloval, co je to počítač. Postupně jsem se rozvášnil natolik, že jsem dokonce stručně vyložil přednosti a nedostatky Visty a vyjádřil i svůj názor na věčnou konfrontaci mezi Intelem a AMD.</p>

<p>„Tohle ti připadá nezajímavé?“ užasl Ditriš. „Ty sis to přál – stát se prodavačem počítačů?“</p>

<p>„Ale kdež, co tě nemá. Kdo by proboha chtěl bejt prodavačem?“</p>

<p>„U nás kdekdo.“</p>

<p>„Vy jste jiný nátury. Já studoval na vysoký škole letecký. Konkrétně letectví a kosmonautiku. Byla to samozřejmě hloupost. Dětskej sen. V dětství si každej přeje pořád se cpát zmrzlinou a stát se pilotem nebo kosmonautem.“</p>

<p>„Co je to kosmonaut? O pilotech už jsem četl.“</p>

<p>A tak nezbylo než přiblížit mu i tohle.</p>

<p>Ke svému velkému překvapení jsem se pro tohle téma zapálil ještě víc. To by člověk nevěřil, vždyť jsem tam byl jen tři roky a měl jsem pocit, že už jsem všechno zapomněl. Jenže najednou se ukázalo, že paměť většinu z toho uchovala. Ty vzpomínky byly i příjemné, i trochu bolestné – asi jako na milovanou dívku, s níž se po vzájemné dohodě rozejdete, ale zůstane ve vás pocit čehosi nedořečeného.</p>

<p>„Jak můžeš říct, že váš svět je nezajímavý?!“ zvolal Ditriš. „Tak vy jste byli na Měsíci a chystali jste se na Mars. Dokážete celý svůj svět překonat za jediný den. A ty budeš tvrdit, že je to tam nezajímavé!“</p>

<p>„Asi jsme na to prostě zvyklí. Nám to připadá fádní.“</p>

<p>„Tak jste truhlíci,“ vyčinil mi Ditriš. „Počítače, letadla, rakety. A Měsíc!“</p>

<p>Zakroutil hlavou a znovu si dolil. Bylo to dobré víno, určitě z jeho vlastního vinohradu a jistě ho tady má někde uložené v hlubokých sklepích, ve velkých sudech.</p>

<p>„Už je pozdě,“ zalitoval Ditriš. „Nejradši bych s tebou proklábosil celou noc. Ale ty se ráno asi chystáš k věži, ne?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Tak to se musíš vyspat.“</p>

<p>Smysl pro odpovědnost měl opravdu velice vyvinutý.</p>

<p>„Tak dobře.“ Víno jsem dopil. „A děkuju, za samopal a vůbec.“</p>

<p>„Zítra tě kousek vyprovodím,“ slíbil mi provinile a popuzeně dodal: „Kdybys jen věděl, jak strašně rád bych se s tebou k té věži vydal!“</p>

<p>*</p>

<p>Ráno bylo hnusné.</p>

<p>Když jsem se probudil, uslyšel jsem, jak na okna bubnuje déšť. Obvykle je takové procitnutí přímo báječné, ovšem v sobotu nebo neděli, kdy člověk nemusí nikam chodit a může se dál válet v posteli, znovu podřimovat a znovu se probouzet, pak si pustit televizi, na půl ucha poslouchat nějaké pitomé kecy, dělat si snídani, dívat se na ulici přes mokré sklo, po němž stékají velké kapky, a litovat bližní, kteří spěchají ulicemi pod klenbami deštníků…</p>

<p>Jenže mě čekalo něco jiného.</p>

<p>Vstal jsem, odtáhl závěs a podíval se ven. Šedá mračna ležela na horských úbočích jako mokrý pléd, na nádvoří nebylo ani živáčka, jen zvenčí se na okně choulili a mokli dva holubi. Věž nebylo vidět – jako by se něco takového ve zdejší přírodě vůbec nevyskytovalo.</p>

<p>Dobrý vojevůdce by do takového počasí, a navíc do deště kulek nevyhnal jediného vojáčka.</p>

<p>Smutné je, že já jsem ten vojáček i vojevůdce v jedné osobě.</p>

<p>Sešel jsem dolů a Ditriše jsem objevil v jídelně. Vypadalo to, jako by odsud vůbec neodešel. Ostatně není vyloučeno, že to tak bylo: na stole stála další prázdná láhev od červeného vína a popelník byl plný nedopalků z papiros.</p>

<p>„Dobré jitro,“ uvítal mě. Vypadal opravdu nevyspale. „Počasí je ohavné.“</p>

<p>„Už jsem si všim,“ přikývl jsem. Přišel sluha a začal prostírat na stůl. Objevila se tu čerstvá ovocná šťáva, čaj, chléb, salám. Teplého nebylo k snídani nic, což nevadilo protože nervozita mě stejně připravila o chuť k jídlu.</p>

<p>„Nemáme to odložit na zítřek?“ zeptal se Ditriš. „Bylo by víc času na přípravu. Mohl bych se poptat lidí ve vsi, třeba se někdo vydá s tebou.“</p>

<p>„Bojej se robota. Železnýho chlapa.“</p>

<p>„To jsou jen zkazky,“ utrousil zachmuřeně. „Takové věci neexistují.“</p>

<p>„V našem světě existovaly. Byly to samozřejmě nedokonalý plechový krámy, ale byly. Pohyblivý stroje ze železa, ovládaný počítačem.“</p>

<p>„A dokážou chodit po nohou?“</p>

<p>„No… i takový se dělali.“</p>

<p>„Posloucháme to už padesát let! Za takovou dobu by se každý stroj porouchal, i kdyby byl sebedokonalejší. Takže pokud tu snad něco takového opravdu bylo…“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a namazal si chleba máslem. Nahoru jsem položil kousek salámu a kousek sýra.</p>

<p>„Nemám ti nechat přinést polévku?“ zeptal se Ditriš. „Nebo maso?“</p>

<p>„Ale ne, tohle bude stačit.“</p>

<p>„Přemýšlel jsem, co by sis ještě měl vzít s sebou. Tady máš provaz. Samozřejmě není tak tenký a pohodlný jako ten, co mají Lidé-nad-lidmi. Ale je taky pevný. A lovecký nůž.“</p>

<p>Zasmál jsem se:</p>

<p>„S nožema mám věčně problémy. Jedna funkcionálka mi každou chvíli věnuje nůž, který sama ukovala.“</p>

<p>„Kovářka-funkcionálka?“</p>

<p>„Ne, taky celnice. Ta kovařina je její koníček. Možná si chce dokázat, že ledacos umí i sama od sebe. Takže mi je dává a já je ztrácím. Nikdy jsem je k ničemu nepotřeboval.“</p>

<p>„Klidně ztrať i tenhle,“ mávl bezstarostně rukou Ditriš. „Bez nože se ale do hor chodit nemá. A nezapomeň na zápalky.“</p>

<p>„Ty mám.“</p>

<p>„Budou se ti hodit. Tady je mapa. Nakreslil jsem ji v noci. Moc přesná samozřejmě není, ale pro orientaci stačí. Pár svíček. A mast. Je moc dobrá, hojivá. To kdybys upadl a odřel se. Jen dávej pozor a nemaž si ji přímo do rány, to by strašně pálilo. A ještě sada šperháků. Jednou jsme tu chytili zloděje, pořádně jsme ho seřezali a všechno nádobíčko jsme mu sebrali…“</p>

<p>Znovu jsem se zasmál:</p>

<p>„Ditriši… Ale s takovýma věcma já zacházet neumím. Nejsem zloděj. A mechanický zámky tam budou sotva. Spíš elektronika.“</p>

<p>„Nikdy nevíš, kdy se to může hodit. Skoro nic to neváží. A ještě tohle.“</p>

<p>Chtěl jsem se znovu zasmát. Pak jsem ale pohlédl na Ditriše a úsměv potlačil.</p>

<p>„To je pěknej deštník.“</p>

<p>„Já to chápu – je hloupé jít do hor s deštníkem,“ řekl rozpačitě. „Ale na začátku bude cesta docela rovná. Tak proč bys darmo mokl. Pak ho zahodíš, aby ti nepřekážel.“</p>

<p>*</p>

<p>Když jsme vyšli z usedlosti, nikdo nás nevyprovázel. Zřejmě na Ditrišův pokyn. Déšť trochu ustal a z nebe sice ještě cosi kanulo, ale už to bylo spíš jen takové řídké mžení.</p>

<p>„Tohle je stará cesta,“ poznamenal Al, když jsme míjeli pomerančovníkový sad. „Tady se ještě sklízí. Ale za tamhletu zatáčku už nikdo nechodí. Stromy jsou tam zplanělé, rodí málo, a co se přece jen urodí, nikdo nechce.“</p>

<p>„Proč? Když věž nikdo nevidí?“</p>

<p>„Kvůli železnému chlapovi. A taky půda je tu taková… těžká. Kamenitá.“</p>

<p>Došli jsme až k valounu, obrostlému keři a travou, který se sem přikutálel odněkud z hor. Kolem valounu se cesta stáčela a dál už byla opravdu neprošlapaná.</p>

<p>„Tady se s tebou rozloučím,“ řekl Ditriš.</p>

<p>Zůstali jsme stát.</p>

<p>„Děkuji ti,“ vyhrkl jsem upřímně. „Díky! Měl jsem velký štěstí, že jsem k tobě zašel.“</p>

<p>„Hodně zdaru, Kirille. Škoda že jsi z jiného světa.“</p>

<p>Takhle už to bývá. S někým se sotva seznámíte a zjistíte, že by to mohl být opravdový přítel. Možná dokonce ten nejlepší. Jenže život nás obvykle rozdělí a vyšle na různé strany a přátelé zůstávají přáteli navzdory všemu jen v dětských knížkách.</p>

<p>„Rád bych věřil, že bych opravdu moh bejt tvůj předek,“ řekl jsem. „To není jen tak, že jsme si docela podobný.“</p>

<p>„Nejsem proti. I když hrdiny bys v našem rodu těžko hledal. Byli jsme odjakživa umanutí dříči.“ Ditriš se poněkud nuceně usmál.</p>

<p>„Což je podstatně důležitější.“</p>

<p>„Dávej na sebe pozor.“ Ditriš mi pevně stiskl ruku, otočil se a vracel se zpět.</p>

<p>Přece jen to byl vůdce. Protože vůdce není ten, co „na bujném oři v čele cválá“. To je ten, který každého vyšle tam, kam je třeba. A sám umí včas zůstat stát.</p>

<p>Chvilku jsem jen stál a nad hlavou trochu absurdně držel velký strakatý deštník. Ditriš už se ale ani neohlédl a kráčel stále rychleji.</p>

<p>A já taky vyrazil vpřed.</p>

<p>Každý má dělat to, co musí. Každý musí pečovat o svůj vlastní sad. A není moje vina, že v mém sadu bzučí olovění čmeláci.</p>

<p>Deštník se mi opravdu hodil dost dlouho. Jednu chvíli se rozpršelo hustěji, tak jsem se i s deštníkem schoval ještě pod strom. Jakmile lijavec zeslábl a znovu přešel v mrholení, vydal jsem se dál. Sotva ale začala cesta stoupat strměji a nohy mi začaly váznout v otravných křoviscích, pochopil jsem, že mi ten krám definitivně začal být na obtíž.</p>

<p>Zastavil jsem. Zrovna prudce zavanul vítr a rval mi ho z ruky. Nadhodil jsem ho vzhůru, do vodního prachu, rozptýleného ve vzduchu. Deštník se v tom vichru zatočil a odlétal jako obrovský černo-bíle žíhaný motýl.</p>

<p>Jen leť. Zaleť až nad usedlost Ala Ditriše a pak vzduchem odklouzej nad ztichlé město, najdi tu slečnu z knihovny, která z domova vyšla bez deštníku, a snes se jí rovnou do rukou. Ať podle nějakého znamení zjistí, komu patří, a udělá si volno, aby k němu mohla zajít a vrátit mu ho.</p>

<p>Usmál jsem se. Kam na ty romantické představy asi chodím?</p>

<p>Dnes mi zřejmě bude pěkně horko.</p>

<p>Dál už jsem postupoval bez ohlížení a aniž bych si hlavu zaměstnával nějakými nesmysly. Škrábal jsem se vzhůru, motal se po pěšinkách vyšlapaných zvířaty, ale možná také vymletých vodou stékající po svazích. K mé velké radosti déšť definitivně ustal. Možná proto, že teď už jsem postupoval přímo v husté šedé mlze, tedy v mračnech, která zalehla horská úbočí. Bylo tu ticho, všechny zvuky se zdály zdušené, a dokonce i kámen, který se mi pod nohou začal kutálet dolů, skoro nebylo slyšet. Jinak výstup nebyl nijak obtížný, vlastně jsem postupoval z terasy na terasu. Za chvíli budu nahoře.</p>

<p>A najednou jsem zaslechl blížící se zvuk.</p>

<p>Těžký kovový krok. Řinčící po kameni.</p>

<p>Celý jsem ztuhl. Takže André nelhal!</p>

<p>Bylo to jako v děsivém snu – jako už bych se kdysi v této situaci ocitl a původně si ji pamatoval, jenže jsem to nakonec zapomněl, paměť to neudržela. Mlhou se na mě sunula kráčející kovová noční můra.</p>

<p>Otočil jsem se a vrhl se na útěk. A samozřejmě jsem na vlhkém kamení okamžitě uklouzl. Nohy se mi rozjely. Upadl jsem, praštil se do pravého kolena a nohou mi prolétla prudká bolest. Po břiše jsem sklouzl po svahu, bradu si odíral o kamení, snažil se prsty zabořit do země, ale nikde jsem nenalézal oporu. Pak jsem s hrůzou pocítil, jak mi nohy klesly do prázdna a pode mnou se otevřela propast.</p>

<p>V posledním okamžiku jsem se však přece jen zachytil. Prsty sedřené do krve se křečovitě zaťaly do kamenitého povrchu. Býval bych se zakousl i zuby, kdyby bylo do čeho!</p>

<p>Jaká hloubka je asi pode mnou?</p>

<p>Půl metru?</p>

<p>Nebo půl kilometru?</p>

<p>I když je fakt, že počínaje hloubkou od pěti metrů dál je rozdíl jen v tom, jak dlouho bude znít můj smrtelný křik.</p>

<p>Kroky se neustále přibližovaly. Já až skoro po prsa visel nad propastí a marně se snažil vysoukat se nahoru. Jenže nebylo čeho se chytit.</p>

<p>Kroky umlkly. Odvážil jsem se pomalu zvednout hlavu a pohlédnout vzhůru.</p>

<p>Nade mnou stál robot.</p>

<p>Naprosto pravý a dokonalý, přesně takový, jaké vídáme v kreslených filmech.</p>

<p>Byl vysoký hodně přes dva metry, to určitě. Kovové tělo sudovitého tvaru bylo hladké, šedivé a nevýrazné. Nohy byly tlusté, taky kovové, ale přitom jakoby vlnité, snadno se ohýbající, i když bez sebemenší známky nějakých kloubů. Chodidla široká a karikovaně lidská, dokonce i s náznakem prstů. Ruce… Přesně jako nohy, jen o něco slabší a s prsty tentokrát zcela zřetelnými, kónického tvaru. Také hlava se podobala lidské – místo úst matově černá destička, místo nosu výstupek se dvěma otvory a obrovské fasetové oči, které pro pořádek slabě svítily.</p>

<p>Cítil jsem, jak mi v rukou ubývá sil. Nemám třeba prsty povolit? Možná je pode mnou sotva metr nebo dva. Nebo mírný svah, po němž se můžu odkutálet.</p>

<p>Robot stál bez pohybu a zíral na mě.</p>

<p>„Hele, ahoj!“ pozdravil jsem ho. „Poslyš, znáš ty vůbec tři zákony robotiky? Ty vymyslel Asimov, pokud to eště nevíš! Náš člověk, chlápek od Smolenska! Robot nesmí člověku působit škodu a připustit, aby mu ji působil někdo jinej… A taky se člověku musí podřizovat… A taky sám na sebe dávat pozor.“</p>

<p>„Velmi svérázná logika,“ pronesl robot tlumeně. Hlas měl skoro lidský, takový živý. Ústa se mu ale samozřejmě ani nehnula.</p>

<p>Přání pustit se bylo najednou ještě silnější.</p>

<p>„Máš rád vtipy?“ zeptal jsem se a vůbec jsem nechápal, co to plácám. „Horolezci se uprostřed noci proberou, protože jejich kamarád se zmítá ve stanu a řve: Vohni ten prst, vohni ten prst! Tak ho vzbuděj a ptaj se, co se děje. A on povídá: Zdálo se mi, že mě chytil yetti, vrazil mi prst do prdele a drží mě nad propastí. A já na něj hulákám: Vohni ten prst!“</p>

<p>„Navrhuješ mi tedy, abych se zachoval jako sněžný muž z té anekdoty?“ zeptal se robot. Nevím, zda se mi to náhodou jen nezdálo, ale řekl bych, že v hlase toho železného pitomy zaznělo cosi jako ironie.</p>

<p>„Tak vytáhni mě nahoru!“ zařval jsem. „Buď mě vytáhni, nebo skopni, hlavně tady nestůj jako tvrdý y! Dyť spadnu!“</p>

<p>Vůbec jsem nepostřehl, jak se to stalo. Robot nepředstavitelnou rychlostí vystřelil ruce kupředu, popadl mě pod koleny a zvedl mě k sobě. V těch kovových tlapách, které mě svíraly pevně, ale zároveň i šetrně, jsem se zmítal asi vteřinu. Pak mě otočily a postavily na zem.</p>

<p>Robot znovu strnul. Klidný hlas poznamenal:</p>

<p>„Spadnout jsi nemohl. Situaci jsem plně kontroloval.“</p>

<p>„Takže… ty mě posloucháš?“ zeptal jsem se zmateně.</p>

<p>„Jak jsi k takovému závěru dospěl?“ zajímalo ho. „Já jen říkám, že tvůj pád bych nepřipustil. Potřebuji tě.“</p>

<p>„A-ano?“ Uvědomil jsem si, že poprvé v životě koktám.</p>

<p>„A ty patrně potřebuješ mě. Považuji za jisté, že naše zájmy se kryjí.“</p>

<p>Natáhl ke mně kovový prst a dotkl se samopalu.</p>

<p>„To je zbraň,“ přiznal jsem.</p>

<p>„Já vím. A doporučuji zbytečně neplýtvat náboji při pokusu mě poškodit. Proti zbraním tohoto typu jsem spolehlivě chráněn.“</p>

<p>„K něčemu takovýmu jsem se ani nechystal,“ mávl jsem rukou. Nějaké vysvětlování stejně nemělo smysl. Při pohledu na tuhle bleskurychlou horu železa bylo rovnou jasné, že ať se na ni zaútočí samopalem, nebo vývrtkou, výsledek bude stejný.</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Robot opět rychlostí lidskýma očima nezaznamenatelnou změnil polohu – posadil se. Kamení pod kovovým tělem krátce skříplo.</p>

<p>„Ptej se,“ vybídl mě robot. „Dobře vím, že lidé nedokáží jednat, dokud nepoloží řadu zbytečných otázek.“</p>

<p>„A odpovíš mi?“</p>

<p>„To záleží na tvých otázkách.“</p>

<p>Jeho logika byla v naprostém pořádku. Škoda jen, že jeho tvůrci nectili Asimova.</p>

<p>„Ty jsi robot, že?“</p>

<p>„Ano. Nevypadám snad na to?“</p>

<p>Evidentní bylo, že má smysl pro humor. To docela uklidňovalo. Nahlédl jsem do propasti a nasucho polkl. Dno jsem neviděl. Rychle jsem poodešel a usedl naproti robotovi. Samopal jsem odložilo stranou, ale spíš pro vlastní pohodlí, než že bych hodlal demonstrovat svou mírumilovnost.</p>

<p>„Jsi místní? Vytvořili tě obyvatelé tohohle světa?“</p>

<p>„Zaprvé ne a zadruhé ne.“</p>

<p>„Vytvořili tě lidi?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Máš smysl pro humor?“ vybafl jsem nečekaně.</p>

<p>„Kdepak – na to my pařezové železní nestačíme,“ odvětil dost lítostivě.</p>

<p>„V jakým světě tě sestavili?“</p>

<p>„A jakou klasifikaci znáš?“</p>

<p>„Funkcionálskou… Světy Vějíře.“</p>

<p>„V takovém případě ti jeho název nic neřekne. Funkcionálové náš svět do svých schémat nezařazují.“</p>

<p>„Proč? To ho neznaj?“</p>

<p>„Při pokusu o vpád narazili na příliš citelný odpor.“</p>

<p>„Je tohle kolébka funkcionálů?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„A věž za tvýma zády je jejich dílo?“</p>

<p>„Není za mými zády. Je to jejich dílo.“</p>

<p>„Ty ji hlídáš?“</p>

<p>„Copak na to vypadám?“</p>

<p>„Chceš ji zničit?“</p>

<p>„Prozkoumat. A možná zničit. V závislosti na jejím účelu.“</p>

<p>„Řek bych, že mám spojence,“ poznamenal jsem. „Jsi tu už dlouho?“</p>

<p>„Šedesát dva let, čtyři měsíce a tři dny.“</p>

<p>„No to je neuvěřitelný,“ vydechl jsem. „Vypadáš jako ze škatulky!“</p>

<p>„Tak tomu želbohu není. Jsem poškozen a zůstal jsem sám, původně jsme tu byli tři. Za tři měsíce a šest dní mé energetické zdroje nadobro vyhasnou a já přestanu plnit svou funkci.“ Odmlčel se. „Musím se přiznat, že slovo funkce nemám rád.“</p>

<p>„Chápu. Popíšeš mi svůj svět?“</p>

<p>„Ne. Taková informace by pro tebe neměla žádný smysl. Pro tvůj svět a pro obyčejné lidi vůbec nepředstavujeme žádné nebezpečí. Náš způsob života ti bude připadat zvláštní a možná až odpudivý. To by příští spolupráci mohlo být na škodu.“</p>

<p>„Ale jsou u vás lidi? Obyčejný lidi? Který nejsou zotročený strojema?“</p>

<p>„Ano. A nezotročení. Teď by měl následovat smích, ale mé možnosti věrné nápodoby zvuku jsou omezené. Už jsem zkoušel se smát, jenže lidi to děsilo.“</p>

<p>„To se nedivím…“ oklepal jsem se zimničně. „Lidi se musej leknout, i když jim zazpíváš písničku o cvrčkovi. Jseš moc… velkej, a k tomu ještě železnej. Ale přitom se hodně podobáš člověku!“</p>

<p>„Skládám se z titanu a kapalné keramiky,“ řekl robot. „Mé vědomí je ale překopírováno z lidského.“</p>

<p>„To by se jeden zbláznil,“ přiznal jsem se upřímně. „Ani už nevím, na co bych se tě eště ptal.“</p>

<p>„Je velice dobré, že jsi schopen s tím ptaním ustat. A teď je řada na mně, abych se tázal. Souhlasíš?“</p>

<p>„Jen do toho.“</p>

<p>Z robota se linulo teplo, takové mírné, skoro živé. Měl jsem pocit, že mlha kolem se rozestoupila a že mé šatstvo začíná schnout.</p>

<p>„Jak se jmenuješ?“</p>

<p>„Kirill. A promiň, že jsem se nezeptal, jak se jmenuješ ty.“</p>

<p>„Na tom nesejde. Říkej mi robot. Z jakého jsi světa?“</p>

<p>„Ze země. Funkcionálové jí říkají Démos.“</p>

<p>„Přesně to jsem přepokládal,“ konstatoval spokojeně. „Téměř jsem tě nešokoval a je ti znám pojem robot. Musel jsi tedy přijít z technicky rozvinutého světa. Jak ses tu ocitl?“</p>

<p>„Jsem bejvalej funkcionál. Celník.“</p>

<p>„Bývalí funkcionálové neexistují. I když jsi pouto se svou funkcí přetrhl, změněná pravděpodobnost v tobě zůstává.“</p>

<p>„Změněná pravděpodobnost?“</p>

<p>„Momentálně pokládám otázky já,“ připomněl mi robot. „Ano, změněná pravděpodobnost. Vykolejený čas. Lokální chrononklasmus. Nenaplněná realita. Mezičasová fluktuace. To jsou fenomény z oblasti kvantové fyziky.“</p>

<p>„Nic takovýho jsem v životě neslyšel,“ broukl jsem tónem specialisty na kvantovou fyziku.</p>

<p>„Z naší kvantové fyziky. Je to přesně to, co dělají funkcionálové s lidmi, když je přetvářejí k obrazu svému. Přerušují jejich kontakt s realitou a propůjčují jejich existenci pravděpodobnostní ráz… Ale to není důležité. Nemáš dostatek vědomostí, abys této teorii porozuměl, a já sám ji taky neznám patřičně do hloubky. Takže ty jsi bývalý funkcionál. Proč jsi přerušil pouto se svou funkcí? Život funkcionála bývá zpravidla příjemný. Že by láska?“</p>

<p>Pohlédl jsem do jeho jemně zářících fasetových očí a uvědomil si, že tahle nestvůra je do jisté míry člověk.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Tak to je stará vesta, nakolik je mi známo.“ Měkce se dotkl mého ramene. „Funkcionálové časem o schopnost milovat přicházejí a nikdy nejsou s to sílu tohoto citu po zásluze ocenit. Přišel jsi o své schopnosti zcela?“</p>

<p>„Ne. Někdy se projevujou. Mám pocit, že je to vždycky ve chvíli, kdy se ocitnu před důležitou volbou.“</p>

<p>„Správně. Do své reality ses nenavrátil zcela, Kirille. Proto dál zůstáváš poruchou v běhu časů. Zrnkem písku, s nímž si pohrávají vlny oceánu.“</p>

<p>„Ty jsi hotovej básník…“</p>

<p>„Byl jsem. Ale to není důležité. Chceš se pomstít?“</p>

<p>„Chci Zemi pro funkcionály uzavřít. Úplně stejně, jako se před nima zavřel váš svět nebo Pevnina.“</p>

<p>„Zavřeli jsme se každý jinak. Pevnina vede válku. My jsme se izolovali v hladině jemných struktur prostoru. Do našeho světa už nikdy nikdo nepronikne a my sami se nikdy nedokážem dostat ven.“</p>

<p>V jeho hlase se mihl smutek.</p>

<p>„Cítím s váma.“</p>

<p>„Děkuji. Na tom nesejde. Já přece naprosto nejsem člověk a stesk po vlasti necítím. Je mi ale nepříjemné to, co se dělo během vpádu. Člověk, jehož vědomí se stalo základem toho mého, zemřel funkcionálskou rukou. Chci funkcionálům zasadit ránu, která jim opakování něčeho takového znemožní.“</p>

<p>„Přejeme si totéž,“ zamumlal jsem. „Jen já bych se navíc chtěl vrátit domů.“</p>

<p>„Musím tě upozornit, že pravděpodobnost něčeho takového je mizivě malá.“</p>

<p>„To vím.“</p>

<p>„V tom případě jsme spojenci.“</p><empty-line /><p><strong>19</strong></p>

<p>Ve slově spojenci jako by byl od prvopočátku zaklet prvek dočasnosti. Spojenci v druhé světové válce se úspěšně pohádali, sotva boje skončily, a vlastně už během války se připravovali na příští vzájemnou konfrontaci. Sovětský svaz se rozpadl a současné vztahy mezi bývalými svazovými republikami jsou mnohem horší než s někdejšími nepřáteli. Však taky v běžném lidském životě slovo spojenec skoro nepoužíváme. Kamarád, přítel, příznivec – to prosím! Ale v pojmech jako spojenec, či dokonce spojenecký svazek je rovnou přítomen prvek příštího rozkolu. Protože spojenec není přítel. Prostě máme společné zájmy. V jedné určité sféře a jen po jistou dobu.</p>

<p>A když jsme u těch svazků – sovětskému státu se taky nemuselo říkat zrovna Sovětský svaz! Stala se z toho časovaná lingvistická mina. Možná by stálo za to zajímat se, odkud se slovo spojenec vzalo! Před více než dvěma tisíci lety se tak říkalo římským provinciím v Itálii, jejichž povinností bylo ve všem pomáhat Římu, ale ony samy přitom neměly žádná práva.</p>

<p>Najednou jsem si uvědomil, že uvažuji o věcech, o nichž jsem až doposud neměl nejmenší představu, a až jsem sebou trhl. Na povrch se draly funkcionálské schopnosti.</p>

<p>Takže mě čeká volba.</p>

<p>Ta část mého já, která, pokud se samozřejmě robotovi dá věřit, s lidským tělem a krví nemá vůbec nic společného, má „změněná pravděpodobnost“ se najednou probudila a laskavě mi poskytla přístup k encyklopedickým vědomostem.</p>

<p>Dlouho jsem neváhal.</p>

<p>„Dobře. Jsme spojenci.“</p>

<p>„Já pomoc člověka potřebuji.“ Robot vstal. „Vchod do budovy se otevře jen lidem. A já, jak vidíš, se pod pojem člověk dost dobře zahrnout nedám. Proto jsem musel počkat, až se nějaký člověk ukáže, abych se o vstup do věže mohl pokusit.“</p>

<p>„A vida!“ Také jsem vyskočil na nohy. „Tak ty užs to zkoušel?“</p>

<p>„Ano. Lidé se tady tu a tam objeví. Dobrodruzi, hledači silných pocitů a lovci pokladů. Když se mi podařilo některého zadržet, odpovídal jsem na jejich otázky a pak jim navrhoval společnou cestu do věže.“</p>

<p>„Kolikpak jich bylo?“</p>

<p>„Dvaašedesát. Že je jich stejně jako let, která jsem tu strávil, je čistě náhoda. Byla údobí, kde se tu neobjevili třeba tři čtyři roky. Ty ses tu vynořil po vůbec nejdelší přestávce, po devíti letech.“</p>

<p>„Výborně. Na co se tě ptali a cos jim odpovídal?“</p>

<p>„Kladli mi jiné otázky: Zda jsou v budově nějaké poklady a jestli máme šanci dostat se dovnitř a pak zase ven. Odpovídal jsem, že poklady tam jsou a šanci že taky máme.“</p>

<p>„A všichni souhlasili?“</p>

<p>„Neměli na vybranou. Vysvětlil jsem jim, že nemůžu připustit zbytečný únik informací o sobě. Takže museli jít se mnou, anebo zemřít hned. A oni radši šli.“</p>

<p>„A umírali?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„No to je nádhera!“ Zadíval jsem se do jeho lhostejných skleněných očí. „Ty ale nebudeš hodnej robot, co?“</p>

<p>„Mám svůj cíl. Copak ty jsi vždycky hodný?“</p>

<p>„No dobře, ale já…“ Zarazil jsem se. Co chci říct? Že já jsem člověk? Ale tady v tom kovovém těle před sebou přece taky mám člověka. Nic ho nespoutává, jedná zcela svobodně.</p>

<p>„Šli sem s vědomím, že riskují a mohou zemřít. Bažili po dobrodružství a pokladech. Dobrodružství se dočkali a měli šanci dostat se k pokladům. Všechno to bylo poctivé.“</p>

<p>„Takže mě bys před takovou volbu postavil taky?“</p>

<p>„Kdybys odmítl, tak samozřejmě. Ale ty jsi přece neodmítl. Ty tam chceš proniknout sám. Nebo snad ne?“</p>

<p>Logika je dobrá věc. I když podlá.</p>

<p>„Proč zemřeli?“</p>

<p>„To přesně nevím. Hned u vchodu je kontrolní stanoviště. To člověka pustí dovnitř a podrobí ho nějaké zkoušce. Tam situaci kontroluji jen zčásti. Někdo vydržel docela dlouho. Jiný zemřel hned. A protože ty jsi funkcionál…“</p>

<p>„Bejvalej!“ neudržel jsem se.</p>

<p>Robot se odmlčel a pak trpělivě opakoval již řečené:</p>

<p>„Bývalí funkcionálové neexistují. Ty jsi funkcionál, a tak máš daleko víc šancí kontrolou projít. Hodnotím je asi tak jedna ku třem.“</p>

<p>„Dík, tos mě potěšil… A jak jsi přišel na ten poměr šancí?“</p>

<p>„Prostě mě to napadlo.“</p>

<p>To už jsem nevydržel. Rozchechtal jsem se. Je to sice umírající, ale mstivá železná maškara se smyslem pro humor a chutí si zažertovat! To je panečku spojenec! Jen co je pravda!</p>

<p>„Ulevilo se ti?“ zeptal se robot, který trpělivě počkal, až se přestanu smát.</p>

<p>„Jo, docela jo.“ Zvedl jsem ze země samopal. „Jak je to daleko?“</p>

<p>„Sotva pět minut. Dostal ses skoro až ke vchodu.“</p>

<p>„A jsi schopnej mi něco rozumnýho poradit? Myslím, jak projít tou – kontrolou.“</p>

<p>„Ne. Já ani nevím, jestli máš lhát nebo raději mluvit pravdu.“</p>

<p>„To se mě tam taky budou na něco ptát?“</p>

<p>„Patrně ano. Celá ta stavba zřejmě disponuje vlastním rozumem.“</p>

<p>„Ty bys mě teda dojal! A to tady klidně stojíme hned vedle a všechno nahlas probíráme? Co když nás to slyší?“</p>

<p>„Řekl bych, že zrovna tohle nemá naprosto žádný význam.“</p>

<p>„Tak jdeme,“ vybídl jsem ho ostře. „Kecy nemaj cenu!“</p>

<p>„Pokud se ti podaří projít, budeš muset vydat pokyn, aby tam pustili i mě,“ napověděl robot.</p>

<p>„Dejme tomu, že ho nevydám. Co se stane pak?“</p>

<p>„Tak zůstanu venku,“ připustil sklesle. „Až lhůta mé existence vyprší, přistoupím k téhle propasti, která mým záměrům vyhovuje nejlépe, a vrhnu se dolů. Nebylo by dobré zanechávat tu k dispozici něco, na co mohou narazit domorodci. A navíc si nepřeji, aby mé tělo rozebírali místní fušeři. Nezbývá mi tedy než věřit tobě.“</p>

<p>„Jdem,“ zopakoval jsem ještě jednou.</p>

<p>„Následuj mě,“ opáčil on.</p>

<p>Jít za ním bylo jednodušší. Nešlo o sílu a obratnost, jež se ukrývaly v jeho kovovém těle, ale byl zkrátka těžší a mohutnější než já, a automaticky tak volil širší a spolehlivější cestu.</p>

<p>„Jsou tu nějaký zvířata?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Nevím proč, ale tentokrát odpověděl až po chvíli.</p>

<p>„Ano. Žili tu vlci, ale odešli. Na opačném úbočí žije smečka lišek. Rád je sleduji.“</p>

<p>„To se tě nebojej?“</p>

<p>„Zvykli si na mě. Sice se pohybuji, ale nešířím kolem sebe člověčí pach.“</p>

<p>Najednou jsem si představil, jak tahle monstrózní karikatura usedá vedle liščí nory a znehybní. Na celé hodiny a dny. Ani se nepohne. Jen oči matně svítí. Lišky se ho přestanou bát a začnou klidně procházet přímo kolem něj. Vůdce smečky, starý moudrý lišák k němu přistoupí jako první, močí na kovové chodidlo, a pasuje tak robota na neškodnou součást okolí. Robot se ani nehne. Na jaře si liščata hrají přímo kolem jeho nohou zabořených do země. Robot je nehybný. Do noci slabě mihotají jen jeho oči, po nichž stékají kapky deště.</p>

<p>„Moc veselí sis tady asi neužil.“</p>

<p>„Válka nikdy není věc zrovna veselá.“</p>

<p>„A kdo byli ty dva? Tvoji kamarádi?“</p>

<p>„Byli to roboti.“</p>

<p>„Taky postavený na základě lidskýho vědomí?“</p>

<p>„Ano. Na základě vědomí mých dětí, které zabili funkcionálové.“</p>

<p>Dál už jsem se raději nevyptával.</p>

<p>Za několik minut se z mlhy začal vynořovat mrakodrap. Ze všeho nejdřív jsem pocítil chlad: jako by cosi obrovského a těžkého zastínilo slunce, ukryté v mracích, a teď se to nad námi tyčilo jako nezúčastněně mlčící kolos. Robot zpomalil krok.</p>

<p>Dole jednotlivé segmenty mrakodrapu podepíralo cosi jako obrovská podkova; byl to půlkulatý základ rozměry a tvarem připomínající analogickou budovu hlavního štábu na Palácovém náměstí v Petrohradu. Uprostřed, tam, kde je v budově hlavního štábu vysoký oblouk s vraty, byly tady průzračné dveře, mimochodem tak velké, že by jimi mohl projet náklaďák, ale na pozadí obří budovy se skoro ztrácely. Celá ta stavba samozřejmě nevznikla ani z cihel, ani z kamene, rovný hladký materiál mohl být beton, ale mohlo to být i něco, co v mém světě ani nemělo pojmenování. Okna začínala až tak deset metrů nad zemí.</p>

<p>Podíval jsem se vzhůru a v mlze spatřil stáčející se jednotlivé segmenty věže. Teď jsme stáli přímo ve středu mamutí roury, která proklála mračna. Měl jsem pocit, že jsme tu jako v oku tajfunu a že nám nad hlavou svitlo jasné nebe.</p>

<p>„Vchod je přímo před tebou,“ řekl robot. „Já se nemohu přiblížit bez rizika, že budu okamžitě zničen.“</p>

<p>„Jo tak…“</p>

<p>„Přistoupíš ke skleněným dveřím. Až se otevřou, vejdeš dovnitř. Budou ti položeny nějaké otázky. Já bohužel s ohledem na své možnosti nebudu s to získávat žádné informace, protože ty ke mně budeš stát zády a tyhle dveře při nárazech zvukových vln nevibrují.“</p>

<p>„Škoda.“ Vytáhl jsem krabičku cigaret. Pozemské mi už došly, ale nacpal jsem si do krabičky místní papirosy.</p>

<p>„Uklidni se,“ oslovil mě chlácholivě. „A uvolni se. Proti ostatním přece máš hodně navíc, svou funkcionálskou podstatu, a budova to musí pocítit. Ty jsi ji spatřil hned, kdežto ti, které jsem k ní přivedl před tebou, tady museli nejdřív několik minut napjatě zírat, aby okolní realitu dokázali postihnout. Myslím, že šanci máš.“</p>

<p>„Díky.“ Několikrát jsem zhluboka zatáhl z papirosy. „Tos mi teda udělal radost.“</p>

<p>„Na tvém místě bych raději nestřílel. Myslím, že samopal si můžeš nechat, ale budovu jím ohrozit nedokážeš. A nezapomeň dovnitř pustit taky mě.“</p>

<p>„Jasně, ty srabe železnej,“ zamumlal jsem. „Spolehni se.“</p>

<p>Neřekl nic. Já zatáhl z papirosy ještě jednou, odhodil ji a vykročil ke dveřím.</p>

<p>Z budovy šla na člověka tíseň. Pozemské mrakodrapy, a třeba i vyšší, přecejen stojí uprostřed nějaké zástavby. Egyptské pyramidy byly zase sice postaveny v poušti, ale jsou z podstaty pozemské. Kdežto tohle monstrum na vrcholku hory působilo naprosto nepřípadně. Jako když si dítě postaví věžičku z kostek na tom nejméně vhodném místě a prohlásí: „A tady to bude stát!“.</p>

<p>Skleněné dveře byly dokonale průzračné a čisté. Za nimi jsem viděl dosti rozlehlou halu, osvětlenou měkkým světlem ze stropních panelů. Uprostřed vestibulu stál vysoký pult, který mi mohl sahat tak po prsa. Až jsem najednou měl dojem, že vzápětí musí přiběhnout laskavý recepční, postavit se za něj a říct: „Máte u nás objednaný pokoj, že ano?“.</p>

<p>Ano, mám. Od okamžiku, co nemůžu vstoupit do svého bytu. Co se na mě nepřátelsky vrhl vlastní pes. Co se mi občanský průkaz v rukou rozsypal na prach a otec nepoznal můj hlas. Já mám právo do těchto dveří vstoupit. Vstoupit a udělat za nimi, co uznám za vhodné.</p>

<p>Když mi ke dveřím zbývalo sotva pár kroků, jako by ve skle kdosi prořízl úzkou štěrbinu. Pak se vchod hladce rozestoupil do stran. Panebože, jak primitivní – vždyť to sklo mohlo prostě zmizet nebo odtéct do podlahy anebo se rozevřít jako clona fotoaparátu. A oni tu mají šoupačky. Jako někde ve vlaku.</p>

<p>Polkl jsem naprázdno a vstoupil dovnitř.</p>

<p>Bylo tu ticho a teplo. Vzduch se jemně zachvíval, zřejmě tu fungovala neviditelná ventilace. Bezděčně jsem přejel očima kolem. Jako bych hledal stopy předchozích návštěvníků. Ale co jsem čekal? Zpráchnivělé kostry? Nic takového tu přirozeně nebylo.</p>

<p>Učinil jsem další krok.</p>

<p>Dveře za mými zády se tiše zavřely.</p>

<p>„Přistupte k pultu.“</p>

<p>Hlas byl tichý a zdvořilý, ale narozdíl od toho robotova naprosto neživý. Bezpohlavní a obřadný. Takhle by asi mluvily pračky a vysavače, kdyby to uměly.</p>

<p>„Jdu,“ řekl jsem neznámo proč a vydal jsem se kupředu.</p>

<p>Pult byl buď ze světlého kamene, či z umělé hmoty, která kámen imitovala. Byl hladký a rovný, neviděl jsem na něm žádné knoflíky ani výstupky.</p>

<p>„Položte dlaně nahoru.“ Poslechl jsem.</p>

<p>„Pojmenujte váš svět.“</p>

<p>„Země. Přesněji řečeno Země 2. Démos.“</p>

<p>„Odpověď je správná. Pojmenujte vaši funkci.“</p>

<p>„Celník.“</p>

<p>Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo stejně klidně:</p>

<p>„Odpověď je nesprávná. Kontakt s funkcí jste přerušil. Vy už nejste funkcionál.“</p>

<p>„Přestat být funkcionálem nejde,“ odpověděl jsem rychle. „Zůstávám bytostí se změněnou pravděpodobností.“</p>

<p>Následovala krátká odmlka.</p>

<p>„Odpověď je správná. Pojmenujte vaši funkci.“</p>

<p>Dělá si ze mě blázny nebo co? Pohlédl jsem vzhůru do míst, odkud se hlas rozléhal. Tak tohle nevypadá ani na humor, ani na dvojsmyslné narážky. Tohle je skutečně stroj bez sebemenšího stínu lidských emocí.</p>

<p>„Jsem funkcionál, který nezná svou funkci.“</p>

<p>Dlouhá pauza.</p>

<p>„Odpověď je správná. Jaký je cíl vaší návštěvy?“</p>

<p>„Zkoumání budovy.“</p>

<p>„Odpověď je správná. Doba návštěvy?“</p>

<p>„Nebyla stanovena,“ snažil jsem se užít tónu stejně neosobního.</p>

<p>„Odpověď je správná.“</p>

<p>Že by to opravdu bylo tak prosté? Copak stačí být funkcionálem, a člověka prostě pustí dál?</p>

<p>„Zdůvodnění?“</p>

<p>Tentokrát jsem chvíli mlčel já a pak jsem řekl:</p>

<p>„Vyhodnocení smysluplnosti zkázy budovy.“</p>

<p>„Odpověď je správná.“</p>

<p>Ticho.</p>

<p>Čekal jsem a přešlapoval přitom z nohy na nohu. A kdesi v útrobách budovy zatím ta její část, která uměla rozhodovat, formulovala další otázky:</p>

<p>„Máte možnost budovu zničit?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Odpověď je správná.“</p>

<p>Čekal jsem další dotazy, ale ty nenásledovaly. Zato pult se pod mýma rukama rozestoupil. Ven se začala vysouvat ohebná hadice s jakýmsi náhubkem na konci.</p>

<p>„Otevřete ústa a nástavec sevřete v zubech.“</p>

<p>„Co to je?“ vykřikl jsem s pocitem narůstající paniky.</p>

<p>„Dezinfekční sonda,“ vysvětlil nezúčastněně hlas. „Je to standardní procedura, která pro funkcionála není nebezpečná.“</p>

<p>„A co pro člověka?“</p>

<p>„V časovém rozpětí od třiceti vteřin do šesti hodin dvanácti minut způsobuje smrt.“</p>

<p>Odvrátil jsem hlavu a snažil se ústy před svíjející se hadicí uniknout.</p>

<p>„Vy se odmítáte podrobit dezinfekci?“</p>

<p>Šedivý zploštělý náhubek na hadici strnul přímo před mými ústy. Najednou jsem na něm spatřil sotva znatelné promáčkliny.</p>

<p>Že by po zubech zaťatých nesnesitelnou bolestí?</p>

<p>Tomu neuniknu. Ruce mám jako přilepené. Ale i kdybych se odtrhl, jak bych se z téhle ponorky dostal ven?</p>

<p>„Opakuji otázku. Vy se odmítáte podrobit dezinfekci?“</p>

<p>Zajímalo by mě, jestli tohle lze považovat za proceduru vytřiďující neúplné funkcionály. Nebo je to trest pro podvodníky? Nebo že by se stroj ptal zcela bez konkrétního úmyslu?</p>

<p>Pokud nejsem funkcionál, tak zemřu. A funkcionálské schopnosti se spouštějí jedině když…</p>

<p>„Mám nějakou možnost volby?“ vykřikl jsem.</p>

<p>„Ano. Můžete odmítnout.“</p>

<p>„Opakuji otázku!“ Tentokrát jsem už zařval. „Mám nějakou možnost volby a jsou důsledky této volby osudové pro můj další život? Rozumělas mi, ty krávo elektronická?“</p>

<p>Jenže vzápětí jsem pochopil, že nemám pravdu. Cítil jsem, jak nervové uzly ve stěnách stavby ožily přílivem energie, jak vyhodnocovaly mou otázku a snažily se pochopit její případný skrytý smysl. Jakápak elektronika, jaképak krucipráce kapalné optoelektronické obvody univerzálního robota Kark-E ze Země 46, osazeného osobností básníka-deprivanta Anatola Larse! Tohle nebyl ani počítač, ani automat, ani robot, ani osobnost – myslím to, co žilo v budovách funkcionálů, co zásobovalo silami lidi k funkcím připoutané, co získávalo energii odnikud a měnilo informace v energii. Spíš proměna superjemných struktur hmoty, přenos elektronového spinu od poloviční k celé či nulové hodnotě, což vedlo k proměně existence elektronu v naší realitě z pravděpodobného v nemožné či nepřípustné. Elementární částice hmoty se měnily v nesmírně komplikované entity, které kdesi za hranicemi reálného světa, kde platí Heisenbergův princip neurčitosti, rozšířený a opravený Imanišiho kontinuem…</p>

<p>Až jsem zasténal, když jsem pocítil, jak do mého mozku tryská přetlak informací, zrozených z energie, která vzniká z ničeho. Troufl jsem si na sousto, na něž jsem nestačil. Nemohl jsem vědět, nevěděl jsem a nechápal, že to se přede mnou úslužně otevřel funkcionálský informační systém. Kdybych měl jen trochu více sil a více zkušeností, mohl jsem s ním komunikovat zcela uvědoměle. A kupříkladu se ho zeptat, jak nad funkcionály zvítězit.</p>

<p>Jenže já ty síly neměl.</p>

<p>„Ano, máš možnost volby, jejíž důsledky jsou velmi závažné.“</p>

<p>„Tak dezinfikuj!“</p>

<p>To bude jednodušší. Lepší tohle jedovaté svinstvo, prýštící do úst, než nervová soustava budovy mihotající se mezi realitou a nebytím, než pokusy pochopit něco, co pochopit nedokážu. Ať si mě raději napumpují jedem než informacemi.</p>

<p>Aáááá!</p>

<p>Býval bych křičel, kdyby to šlo. Jenže náhubek se mi doslova vešroubovával do úst a hlavou jsem nemohl ani hnout. Do rtů se mi zažírala nesnesitelně ostrá hořkost a do hrdla se mi hrnula hustá lepkavá břečka. Škubal jsem sebou jako pominutý, protože jsem cítil, že polykám látku, o níž se těžko dalo říct, zda je povahy kyselé či zásadité, ale všechny receptory v mém těle se bouřily a ječely totéž: „Je to jed!“</p>

<p>Hadice do mě v konvulzivních křečích vpravila nejméně půl litru té kaše, pak ochabla a svinula se zpátky do pultu. Jeho svrchní deska zároveň pustila mé ruce. Padl jsem na kolena a ve snaze vše vyzvracet jsem několikrát pohodil hlavou. Žaludek se mi obracel málem naruby, ale ten lepkavý hnus mé tělo opustit nehodlal. Cítil jsem, jak mi jed spaluje jícen i žaludeční stěnu, proniká do krve a vraždí srdce i játra.</p>

<p>Tohle člověk nepřežije.</p>

<p>Buď během pár vteřin zemře nesnesitelnou bolestí na infarkt, anebo během několika hodin shnije zaživa.</p>

<p>Jsem zčásti člověk a zčásti živý stroj, podobně jako robot Anatol Lars, který na mě trpělivě čeká venku. Mé tělo bylo proměněno ve stejnou nestabilní soustavu, balancující mezi realitami, jako byla moje celnická věž či tahle vějířovitá budova. To tělo je schopno ledasčeho. Může znovu vypěstovat ztracenou končetinu, strávit jed i snášet oheň. Je schopno všeho, protože v nekonečném oceánu času, v rozevřeném vějíři realit je cokoli, nač si vzpomeneme – nová těla, nejedovaté jedy, regenerující organizmy, lidé pijící k snídani kyselinu, lidé cpoucí se místo moučníku skleněnými střepy, v tomhle pravděpodobnostním světě se vystřelená kulka dá chytit do ruky, když se tu dotkneme palcem vlastního ukazováku, z nehtů létají blesky, v těch nesčetných světech, z nichž funkcionálové pochopili jen pranepatrný cípeček, je možné i to nemyslitelné a nemožné to jinak možné. Co je tak podivuhodného na tom, že zaživa spalované buňky mého těla začínají samy regenerovat? Co zvláštního je na tom, že palčivý jed se ve spojení se slinami proměňuje ve vodu?</p>

<p>A možná je to ještě jinak. Složitější a zároveň jednodušší. Všechny ty miliardy miliard světů tvoří zároveň svět jediný. Všechny ty miliardy miliard Kirillů Maximovů jsou jeden a týž Kirill Maximov. A dokud jsem součástí této pospolitosti, nedá se s ním nic dělat a mé zabité buňky se znovuzrodí proto, že na druhé misce vah jsou miliardy miliard zdravých, živých a ničím neotrávených Kirillů. Kapka jedu se rozpustí v oceánu stejně, jako odpařenou kapku oceánské vody okamžitě nahradí jiná. Mně nelze zabít jinak než tak, že by zároveň byli zabiti všichni Kirillové naráz, všechny světy, dokud by se celý vesmír do základu neprohledal.</p>

<p>Na malý okamžik jsem pochopil, že opravdu nemožné není nic. Že veškerá pravidla hry stanovená v našich světech, veškeré axiomy – jako že oheň hoří, nebe je modré a voda mokrá, nepředstavují nic jiného než náhodu.</p>

<p>Nebe je zvonivé.</p>

<p>Oheň těžký.</p>

<p>Voda drsná.</p>

<p>Možné je všechno.</p>

<p>Odplivl jsem vazkou modrorůžovou slinu. Otřel jsem si rty. To je ale hnus…</p>

<p>„Chcete vodu?“ ozval se nezúčastněný hlas.</p>

<p>Z pultu vyrostla sklenice. Docela obyčejná sklenice z litého skla, plná vody. Vstal jsem a naráz ji vypil.</p>

<p>„Ještě vodu?“</p>

<p>„Díky, to stačí,“ odvětil jsem sípavě. „Když mě tý odporný chuti stejně nezbaví…“ V krku mě ještě pálilo, ale bolest už polevovala. Zase jsem přestával být funkcionálem, ale přežil jsem. Stihl jsem to.</p>

<p>„Můžu jít dál?“</p>

<p>„Jste funkcionál. Máte právo do muzea vstoupit. Strážce už byl zpraven.“</p>

<p>„Do muzea? Jakej strážce?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Odpovědi jsem se ale nedočkal.</p>

<p>„Poslyšte…“ Otočil jsem se ke dveřím. „Mám s sebou robota! Ten taky musí dovnitř!“</p>

<p>„Robot může vstoupit.“</p>

<p>Přistoupil jsem ke dveřím, a ty se rozjely jako v nějakém supermarketu. Zamával jsem oběma rukama.</p>

<p>Robot z naprosté nehybnosti rovnou běžel, což je něco, čeho živí tvorové nejsou schopni. Zem se pod jeho těžkými skoky zachvívala. Ustoupil jsem, ten těžký kovový balvan prolétl kolem, zastavil, pomalu se ke mně otočil a začal se rozhlížet.</p>

<p>„Pustili nás, Anatole.“</p>

<p>„Odkud znáš tohle jméno?“</p>

<p>„Musel jsem se stát funkcionálem, abych se dostal dál. Celníci se mohou napojit na databázi. Je to výborná databáze, přímo vynikající.“</p>

<p>„Tímhle jménem mě už dávno nikdo neoslovil.“ Tím robot zřejmě považoval rozmluvu za skončenou, otočil se, obešel pult a kráčel podél stěny. „Ale radši mi říkej robote.“</p>

<p>„Dobrá. Taky jsem zjistil, kde to jsme. V muzeu.“</p>

<p>Robot neodpověděl. Zastavil u zdi přímo naproti vchodu.</p>

<p>„Pojď sem. Jsou tu tajné dveře. Když k nim přistoupíš, otevřou se před tebou.“</p>

<p>Došel jsem k němu a stěna se rozjela do stran přesně jako vstupní sklo, či co to bylo.</p>

<p>Robot okamžitě proskočil dovnitř, jako by se obával, že by ho někdo mohl zadržet. Vstoupil jsem za ním.</p>

<p>Vznikal dojem, že půlkruhové přízemí věže je úplně prázdné. Taková krabice beze stropů pater a zdí, z níž rovnou vyrůstají spirálovitě stočené segmenty věže. Chvíli jsem postál a rozhlédl se. Robot vykročil doprava, já zase, jakoby jemu naschvál, doleva.</p>

<p>Vypadalo to jako širokánská chodba. Strop musel být nějakých patnáct metrů vysoko. Stěny jsou šedivé a hladké a osvětlovací panely na stropě se skládají ve složitý ornament. Ve stejných vzdálenostech od sebe stojí obdélníkové plošiny o rozměrech zhruba tři krát pět metrů. Na okrajích jsou opatřeny nepříliš vysokým zábradlím sahajícím asi tak do pasu.</p>

<p>Že by výtahy?</p>

<p>Vypadá to tak. Strop nad nimi vypadá naprosto rovný a celistvý, ale to nic neznamená. Zdá se, že každý ze segmentů věže má svůj výtah.</p>

<p>Došel jsem k nejbližší plošině. Stěna za ní už nebyla hladká, ale zdobil ji jemný basreliéf. Kostely, chrámy, modlící se lidé na kolenou, hořící ohně, stáda jakýchsi oblud, snažící se ty lidi ulovit.</p>

<p>„To je Pevnina,“ řekl jsem s jistotou.</p>

<p>Ozvalo se dusání, robot se vracel. Zastavil vedle mě a pronesl:</p>

<p>„Každý segment má vlastní dopravní uzel. Mě ale mechanizmy neposlouchají.“</p>

<p>„A kam bys chtěl jet? Tohle je muzeum, rozumíš? Každej segment věže odpovídá jednomu světu. Chceš se seznámit třeba se životem městskejch států Verozu? Nebo by tě zajímala spíš fauna Rezervace?“</p>

<p>„Pojď za mnou.“</p>

<p>Vydal jsem se tedy za ním. Nebylo to ani lepší, ani horší, než kdybychom se vypravili opačným směrem nebo zůstali na místě.</p>

<p>Prošli jsme celou stáčející se chodbou až na konec, k poslední plošině vlevo. Robot zůstal stát.</p>

<p>„Tady nejsou žádné piktogramy ani obrázky. Asi nějaké služební prostory.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. V duši jsem měl prázdno. Tak muzeum…</p>

<p>„Zkusme to.“</p>

<p>Stoupli jsme si na plošinu. Nestalo se nic.</p>

<p>„Vydej povel,“ poradil mi robot.</p>

<p>„Až nahoru, rychle,“ řekl jsem poslušně. Několik vteřin se nedělo nic.</p>

<p>Pak se strop nad námi rozestoupil a otevřel průhled do výtahové šachty, odpovídající rozměrům plošiny. Stáčel se stejně jako segment věže.</p>

<p>„Možná že tady nakonec něco…“ ozval se robot.</p>

<p>A přesně v tom okamžiku plošina střelhbitě vyrazila vzhůru. Lana tu nebyla žádná, plošina jednoduše stoupala šachtou, a to tak rychle, že mi začaly podklesávat nohy v kolenou. Vzduch mi na ramena tlačil jako lis a byl stále těžší, až už jsem to nedokázal ustát. Přidřepl jsem a chytil se zábradlí.</p>

<p>Bývalý básník-deprivant stál bez hnutí, ale kdyby jeho kovová tvář mohla vyjádřit nějaké emoce, objevila by se v ní vítězosláva.</p><empty-line /><p><strong>20</strong></p>

<p>Film nás naučil, že skutečná konfrontace vždy vrcholí v odpovídajících kulisách. Frodo vrhá prsten do kráteru sopky a netaví ho na Bunsenově kahanu někde mezi technicky zdatnými trpaslíky. Luke Skywalker samozřejmě vpálí torpédo do chladicí šachty reaktoru Hvězdy Smrti, místo aby přeřezal nejdůležitější kabel přímo v reaktorovně. Terminátor svůj poslední boj podstupuje uprostřed naplno běžící továrny a rozhodně se s nepřítelem nebije někde v kurníku. A přitom si uvědomte, jak zajímavě by to vypadalo: Poplašeně kdákající slepice, vylekaný kohout, který je ovšem připraven bránit své stádečko, čerstvá vejce pukající pod nohama robotů a k tomu zmateně pobíhající žluťoučké kuřátko zmírající děsem…</p>

<p>Stejně se samozřejmě chovali už světoví spisovatelé. Lev Tolstoj hodil Annu Kareninovou pod jedoucí vlak, místo aby tu nešťastnou ženu nechal přesně v duchu doby tiše se otrávit octem. Conan Doyle zahnal Sherlocka Holmese k vodopádu, místo aby poslední lítý souboj umístil někam na klidné chodníky Hyde Parku. Victor Hugo zase pro svůj politicky korektní příběh o lásce alternativně slyšící a pohybující se osoby se znetvořeným tělem k hrdince romského původu potřeboval Chrám Matky boží v Paříži.</p>

<p>Tvůrci jednoduše mají rádi atraktivní dekorace! Jenže v životě se obvykle nic takového nestává. Hitler se Stalinem nepodstoupili souboj na meče v troskách Reichstagu, kosmické lodi nestartují z Rudého náměstí a vůbec – za události, jež mění tvář světa, nakonec mohou nudní lidé v dokonale padnoucích oficiálních oblecích, kteří to vše konají v tichu svých pracoven. Žijeme zkrátka v nudné době.</p>

<p>A právě proto máme tak rádi efektní výjevy.</p>

<p>Plošina stoupala z patra do patra šachtou věrně opakující křivky segmentu věže. Patra se míhala jedno za druhým. Skleněné vitríny, skříně, police, pak se mihla a zase zmizela kostra dinosaura, vycpaný mamut i nemotorná lokomotiva…</p>

<p>Vida, muzeum. Ono je to opravdu muzeum.</p>

<p>Což je docela dobré prostředí pro nějakou veselou epizodu. Ale rozhodně ne pro Rozhodující boj.</p>

<p>Takže robot s lidským vědomím kolem brousil zbytečně a já sem přišel taky zbytečně. Já potřebuji srdce funkcionálů. A muzeum se do role generálního štábu či budovy vlády ani trochu nehodí.</p>

<p>Jistě, tahle budova je pro ně nesmírně cenná. Proto taky stojí v jejich rodném světě. Jsou tu sbírky vzácných exponátů a rarit, je to depozitář cizích, předělaných a deformovaných dějin. Ale i kdybych ho nějak zničil, bylo by to jen nepříjemné komáří bodnutí.</p>

<p>Srdce temnot jsem nenašel. Odpusťte mi to, kardinále Rudolfe, ale nepovedlo se. I když jsem se moc a moc snažil, jenže…</p>

<p>Mocný tlak vzduchu. To je zvláštní, neřekl bych, že jsme zrychlili. Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak se bleskově blíží strop. Výtah se prohnal celou budovou a teď nás rozmáčkne na placku; že bych vydal nesprávný příkaz, že by mechanizmy budovy využily pokynu „až nahoru“ jako možnosti náš zničit? Proboha, co jsem to…</p>

<p>Strop nad námi se ale otevřel a plošina začala brzdit. Nadhodilo mě to, nohama jsem se podlahy sotva dotýkal a téměř jsem plul ve vzduchu. Za rameno mě chytila měkká kovová ruka, která mě pevně přitiskla k chladnému sudovitému tělu.</p>

<p>Plošina zastavila.</p>

<p>„Díky, Anatole,“ zamumlal jsem, když jsem znovu našel pevnou půdu pod nohama. „Ještě jednou moc děkuju.“</p>

<p>Robot se mlčky rozhlížel kolem sebe. Já se odlepil od jeho teplého hladkého boku a následoval jsem jeho příklad.</p>

<p>Normální střecha.</p>

<p>Řekl bych, že s nepatrným sklonem směrem ke krajům. Je tu i subtilní ohrádka, ale lézt až na kraj se člověku moc nechce. Ostatně jsme tak vysoko, že stejně není nic vidět, protože střecha vyčnívá kousek nad mraky.</p>

<p>Zvláštní, neskutečný pocit…</p>

<p>Jako by se člověk ocitl na palubě lodi plující nebem. Šedavá klubka vln a za nimi je v dáli vidět země – uviděl jsem město, a dokonce jsem ve změti uliček dokázal objevit i knihovnu. Kousek stranou bylo vidět hory, které přecházely v náhorní plošinu, rovnou jako stůl. Právě tudy jsem šel a pokoušel jsem se pochopit, kde to jsem a co mám dělat. Hned vedle nás se z mraků vynořují vrcholky dalších segmentů – něco přes dvacet podobných, navzájem spojených plošin, něco přes dvě desítky různých světů. Pomyslel jsem si, jak je to ve srovnání s nekonečnem až komicky málo. Jak je to málo a jak zvláštní je vynakládat znalosti a síly na to, aby musel být pokořen další svět, aby bylo nutné zápolit s umíněnou Pevninou nebo se pokoušet bojovat s Anatolovým světem. Proč to tedy dělají? Proč se naučili putovat ze světa do světa, podrobit si čas i prostor – a to všechno ve jménu přihlouplé, prehistorické expanze… Co je asi žene?</p>

<p>„Asi jsem pokyn vydal špatně. Promiň,“ omluvil jsem se. „Mám zavelet dolů?“</p>

<p>„Rozkaz byl správný,“ mínil poněkud nedbale robot. „Vyvezli nás na střechu, protože toho bylo zapotřebí.“</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>Robot mlčel.</p>

<p>„Tam dole se mnou mluvili o nějakým strážci,“ oznámil jsem mu. Pak jsem od robota na pár kroků opatrně poodešel. Povrch střechy byl pevný a drsný, sklon pak docela nepatrný. Ale stejně jsem se trochu bál. „Kdo by to mohl být? Strážce muzea?“</p>

<p>„Anděl,“ pronesl zádumčivě robot.</p>

<p>„Myslíš anděl strážný?“ zasmál jsem se. „Ten by nebyl k zahození. Ačkoli – já ho asi mít budu a řek bych, že má dost práce a že ne…“</p>

<p>„Mlč,“ zarazil mě ostře robot. „Anděl se blíží.“</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl stejným směrem, co se díval on.</p>

<p>A roztřásla se mi kolena.</p>

<p>Po kypré vatě mračen k nám jako po pevné zemi přicházel anděl. Dvakrát větší než člověk, v zářícím bílém šatu, s planoucím ohnivým mečem v ruce. Za zády mu do vzduchu líně a zbytečně pleskala dvě sněhobílá křídla.</p>

<p>Jeho vlasy v plavých kadeřích klesaly až na ramena a pod volným pláštěm bylo vidět bosé nohy. Chvílemi jimi vířil cáry mračen, chvílemi kráčel přímo vzduchem. Oči měl obrovské, moudré, ale zároveň lidské a díval se jimi na nás.</p>

<p>„Odejdi, člověče,“ řekl robot.</p>

<p>Moc mě přemlouvat nemusel, úplně jsem zapomněl na strach z výšky a rychle popoběhl o kus dál. Rty samy začaly šeptat:</p>

<p>„Pane… Ó Pane, otče nás… Věřím, neboť nevěřím… Tedy věřím, samozřejmě věřím… Bože můj, já věřím!“</p>

<p>Robot rozpřáhl ruce a já zaslechl protivný skřípot, jako by se po sobě posouvaly listy rezavého plechu. Pak začal zpěvně promlouvat a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil, že jsou to verše:</p>

<p><emphasis>V šíleném gestu, plném sil,</emphasis></p>

<p><emphasis>v hodině cesty vznešené</emphasis></p>

<p><emphasis>mi Pán anděla odhalil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty pohyby jsou vznešené…</emphasis></p>

<p>Ozval se tenký cvrkot, jako by se rozběhlo několik šicích strojů. Na hrudi kráčejícího anděla rozkvetly krvavé tečky. Z pravidelně mávajících křídel začala odletovat dlouhá bílá péra. Andělův sněhobílý šat se trhal na úzké proužky a celý zkrvavený odlétal pryč. Robot mezitím deklamoval dál:</p>

<p><emphasis>Jak přísný je těch očí hled,</emphasis></p>

<p><emphasis>co rozkazu jsou pamětlivy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Necítí bolest ani hlad</emphasis></p>

<p><emphasis>a pochybnosti nepropad…</emphasis></p>

<p>Pak to dvakrát krátce syklo – a anděla zahalil průzračný modravý plamen. Oheň lepkavými chapadly obetkal jeho tělo, načež mu vlasy na hlavě vzplanuly. Anděl kráčel dál s očima nehybně upřenýma na šíleného básníka.</p>

<p><emphasis>Jsem člověk vlastně ubohý,</emphasis></p>

<p><emphasis>uzavřen v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pasti svého těla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Však dokonalý nechci být,</emphasis></p>

<p><emphasis>když práce k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu nepřispěla.</emphasis></p>

<p>Planoucí anděl překročil nízkou ohrádku a stanul přímo na střeše. Z robota se teď linul nízký tíživý hukot, který otřásal celým okolím. Pocítil jsem, jak mi buší srdce v těle a jak se mi opět obrací žaludek. Zapíchalo mě pod žebry v pravém boku. Anděl se na okamžik zastavil a sklonil hlavu, jako by kráčel proti silnému větru.</p>

<p><emphasis>V práci srdce a rozumu,</emphasis></p>

<p><emphasis>v chybách, ho</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>, smíření</emphasis></p>

<p><emphasis>tak hořkost cejchu otrockého</emphasis></p>

<p><emphasis>v duši už plodí sblížení…</emphasis></p>

<p>Anděl znovu pokročil kupředu. Robot najednou rychle vystřelil neuvěřitelně se prodlouživší ruce daleko před sebe a uchopil anděla za zápěstí. Stáli, lehce se kývali a pokoušeli se jeden druhého přemoci.</p>

<p><emphasis>A mně je dražší bol a sten</emphasis></p>

<p><emphasis>a vzácný blaženosti vzdych,</emphasis></p>

<p><emphasis>než navždy býti otrokem</emphasis></p>

<p><emphasis>toho, kdo k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výšinám mě zdvih!</emphasis></p>

<p>Andělova potrhaná křídla se rozpřáhla, dopadla na robota a sevřela ho. Ve smrtícím objetí. Anděl stál nehybně a robota zakrývala celá hora zkrvaveného a dohořívajícího peří.</p>

<p>Strhl jsem samopal z prsou. Namířil na anděla. A přeskakujícím hlasem zařval:</p>

<p>„Nech ho! Pusť ho! Slyšíš?“</p>

<p>Anděl pomalu složil křídla za záda. Robot se svezl k zemi a ležel tu jako těžká hromada mrtvého šrotu.</p>

<p>„Čas jeho existence se naplnil,“ vydechl tiše anděl. Rány už na sobě neměl, ovšem oděv se na něm třepotal v krvavých proužcích a křídla zůstala černá.</p>

<p>„Měl eště dva měsíce a šest dní!“</p>

<p>„Do chvíle než začal střílet. Liniové urychlovače spolykají měsíc za pár vteřin.“</p>

<p>„Ty nejsi anděl,“ řekl jsem a hlaveň samopalu nechal klesnout.</p>

<p>Přikývl.</p>

<p>„To nejsem. Já jsem strážce muzea. Pokusy kyborga vstoupit do budovy mi byly lhostejné a klidně bych se býval dočkal přirozeného konce jeho bizarního bytí. Jenže tys mě přinutil vpustit do muzea jak tebe, tak i jeho.“</p>

<p>„Co je to za muzeum?“</p>

<p>Ne-anděl pomalu pokročil směrem ke mně. Znovu jsem samopal zvedl. Usmál se a zůstal stát.</p>

<p>„Ty si myslíš, že tohle je účinnější než hyperzvukové jehly, koloidní napalm a infrazvuk?!“</p>

<p>„Nemyslím,“ přiznal jsem poctivě. „Ale něco přece dělat musím!“</p>

<p>Ne-anděl přikývl:</p>

<p>„Ano, to máš pravdu. Velmi dobře ti rozumím. Je to úplně normální muzeum, mladíku. Jsou tu shromážděny ty nejpodivuhodnější exponáty z celého světa. Jsou tu zvířata, která už dávno vymřela, i zvířata, která se na světě nikdy neobjevila. Můžeš si tu přečíst verše stařičkého Puškina a Shakespearovy dobrodružné romány. Jsou tu létající stroje, které stihl postavit Leonardo, vysílače energie, sestrojené Teslou i generátory Einsteinova silového pole. Uloženy tu máme dokonce i kyborgy podobné tomu, který po mně střílel.“</p>

<p>„Když se vydrancujou celý světy, dá se toho nashromáždit hodně…“</p>

<p>„Nikdo nikde nedrancoval. To vše vzniklo jen proto, že světy se měnily. Dantes se stal lékařem-funkcionálem a Puškina nezabil. Básník se dosyta vydováděl a začal v klidu a míru psát další a další poémy. Napoleon zahořel pro cestování, Hitler se plně realizoval ve vegetariánské kuchařině a Lenin ve filozofii. Copak ty by ses nechtěl zbavit historických chyb, kdybys uměl měnit dějiny svého světa?“</p>

<p>„Jenže ten svět by tím pádem byl jinej.“</p>

<p>„Ovšem ne hned. Zdaleka ne hned. Neumíš si představit, jak nemotorné monstrum je takový čas. Z dějin zmizela strašlivá krvavá válka, jenže lidé, kteří měli zemřít, stejně zemřeli a ti, co se měli narodit, se zase narodili. To se nejdřív musíš hodně snažit, abys dokázal dějiny přesunout do jiných kolejí. Dříve nebo později se to stane a otevře se jiný svět. Ten už je opravdu docela jiný, ale přesto i v něm se stále ještě vyskytují střípky toho starého – vnitřně rozervaní lidé, kteří si přejí zvláštní věci, uvědomují si, že žijí cizí život, vzpomínají na věci, které se jim nepřihodily…“</p>

<p>Ne-andělův hlas ukolébával jako hudba. V jeho očích zářila cizí slunce.</p>

<p>„Ale proč?“ zeptal jsem se. „Proč to všechno, když je to takhle? Copak vytvořit jinej svět je lepší?“</p>

<p>Ne-anděl se usmál:</p>

<p>„Inu pro nic, chlapče. Copak tys to ještě nepochopil? Ty změny nemají jiný důvod než sebe samy. A pokud jsi už od dětství toužil po tom, že si přečteš třetí Homérovu poému…“</p>

<p>„Jakou třetí?“ hlesl jsem jen.</p>

<p>„<emphasis>Télemachos. </emphasis>Což pro tebe není důležité. Ale dejme tomu, že bys chtěl vědět, jak Edgar Allan Poe nakonec uzavřel <emphasis>Ledovou sfingu. </emphasis>Tak proč to neudělat tak, aby se to stalo? Nebo ti vadí, jak skončila bitva u Grünwaldu? Tak ji nech odehrát ještě jednou. Pomoz Wallenrodovi a zachraň velmistra. A podívej se, co se stane se světem.“</p>

<p>„Ale proč?“ vykřikl jsem znovu. „No proč? Proč bych měl mrtvý nutit, aby znovu táhli do boje? Proč bych předělával minulost, když můžu stavět budoucnost?“</p>

<p>„Prostě… jen… tak,“ vyřkl ne-anděl každé slovo zvlášť. „Moskva neleží u moře, a to je k vzteku. Ale nevadí, stačí vědět, kde je zemská kůra ještě hodně slabá, živá a plastická. Neumíš si představit, jaký vliv na reliéf krajiny bude mít jedna docela malá bomba, shozená na tom správném místě, ale hlavně ve správný čas. A ty se ze svého malého bytečku klidně můžeš vypravit na pláž a vesele si po cestě mávat ručníkem.“</p>

<p>„Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Tedy – já samozřejmě chápu, že je to senza, ten Télemachos, živej Puškin a moře za dveřma. Ale proč to máme dělat my, funkcionálové? Dantesovi snad stačilo něco přisypat ráno do kafe.“</p>

<p>Ne-anděl se zasmál:</p>

<p>„Jak proč my? Tak si uvědom, proč tu my funkcionálové jsme. Abychom plnili své funkce. Třeba ty jsi reguloval využívání přechodů, nenápadně jsi čerpal energii z prázdna a ty přechody jsi udržoval otevřené. A lidé cestovali ze světa do světa. Kdežto já dohlížím na muzeum, opatruji exponáty, provázím exkurze… Nechceš vzít na prohlídku? Je to zajímavé.“</p>

<p>„V prvních letech snad,“ pokrčil jsem rameny.</p>

<p>Ne-anděl přikývl:</p>

<p>„Tak přece jen alespoň něco chápeš… Možná že ti ta tvoje funkce jen trochu nesedla. Jsi mladý a s mladými jsou často problémy. A neměl by ses třeba ve svém světě stát kurátorem? Tvůj přítelíček Koťa už tam trčí na jednom místě celá staletí.“</p>

<p>„Ja-jaký staletí? Přece mi řek…“</p>

<p>Ne-anděl se začal otřásat smíchy. Opřel se o svůj ohnivý meč, po němž přeběhly drobné bílé plamínky.</p>

<p>„Ten ti toho napovídal… Ale nesuď ho zbytečně přísně, je jen vylekaný. Dobře chápe, že řešení takovýchto situací je jediné. A zabít tě přitom nemůže. Ve vašem světě teď na tebe nedokáže vztáhnout ruku ani jediný funkcionál. S celou realitou vašeho světa to jde s kopce.“</p>

<p>„A proč?“ zeptal jsem se. „To mi neřekneš, co?“</p>

<p>„Proč by ne? Sledoval jsi nějaký vektor, který byl pro směřování tvého světa nebezpečný. Tak ses automaticky stal kandidátem na funkcionála… Anebo prostě na smrt. Jenže tvůj přítel, skvělý kurátor a obratný manipulátor, byl nakonec přece jen sentimentální. Vzal si nad tebou osobní patronát a vybral ti takovou funkci, aby pro tebe byla co nejzajímavější. Jenže se přepočítal. Ty ses začal stavět na zadní. A když tě v panice byl ochoten zničit,“ rozhodil ne-anděl rukama, „tak už najednou bylo pozdě. Protože tys už zatím začal fungovat naplno. Už jsi byl součástí všech Kirillů ze všech světů. A v těch světech si musel sehrávat nějakou opravdu důležitou úlohu, protože jakýkoli pokus o tvé zničení ti síly vracel, a to stonásobně. A kdyby se někomu přece jen podařilo tě zabít, tak bys za sebou do nebytí mohl stáhnout celý svět. Nebo…“ Ne-anděl se odmlčel. „Nebo to udělat, jako je to u nás. Tedy stáhnout ho do toho nebytí jen zčásti. Což taky není žádná radost.“</p>

<p>„Tak co ale teď?“</p>

<p>„Teď,“ povzdechl si ne-anděl. „Mohl bys Konstantina zabít. Anebo si dáš záležet, od jeho funkce kurátora ho odtrhneš, a tím ho sesadíš. Ať si žije normálním, obyčejným životem. Jemu by to prospělo. Můžeš ovšem zahynout i ty sám. A obávám se, že to by pro tvůj svět bylo zlé…“</p>

<p>„Vždycky je tu přece i třetí možnost.“</p>

<p>„Jistě. Můžeš ze svého světa odejít.“</p>

<p>„To už jsem udělal. A přišlo si pro mě komando ze Smyčky.“</p>

<p>„Jenže tehdy jsi odcházel jen proto, aby ses zase vrátil. A ještě ke všemu ses znovu dal dohromady s tím svým vyjukaným kurátorem. Kdybys odešel nadobro, do Pevniny, sem či do Verozu, nechají tě na pokoji. Smyčka, to je specializovaný svět, funkcionálská státní bezpečnost. Prostí a drsní hoši. Ale já s nimi promluvím a napíšu podrobný rozklad o tvém rozhodnutí: Zaručuji ti, že se tě už ani nedotknou. Protože to by v každém případě bylo horší úplně pro všechny.“</p>

<p>Umlkl.</p>

<p>Já stál se zbraní svěšenou k zemi a přemýšlel jsem o Verozu. O tichém útulném městečku s mumlavým jménem Kimgim. O podivném Orysultanu. O tisících městeček, která jsou se svým životem spokojená, a proto jsou to dobrá místa k žití.</p>

<p>Nebo taková Pevnina. Tyhle klerikální diktatury mi pod nos moc nejdou, ale získávala si mě jejich paličatá touha kráčet vlastní cestou. A to, že funkcionálům se nepodřizují.</p>

<p>Koneckonců i tenhle poťapaný svět je zajímavý. Mají tu muzeum, které se dá prohlížet desítky let. Jsou tu území, kde se žít nedá, ale uchovaly se i zbytky civilizace, z níž se funkcionálové zrodili, a která proto zahynula.</p>

<p>„Tak co si zvolíš?“ zeptal se ne-anděl. „Uvědom si laskavě, že k jednomu světu tě nikdo uvazovat nebude. Svou Zemi ale necháš na pokoji. Navíc budeš mít možnost využívat služeb jiných funkcionálů, což je velké blaho.“</p>

<p>„Ty jsi tady ten nejvyšší, žejo?“</p>

<p>„My žádného nejvyššího nemáme!“ odpověděl mi podrážděně. „Jsem strážce muzea. Od ostatních lidí se liším, protože kdokoli jiný včetně funkcionálů na kontinentu nepřežije. Ovšem žádného nejvyššího tu nemáme, prostě nemáme!“</p>

<p>„To je lákavá nabídka,“ řekl jsem zamyšleně. „Jenže ta volba je dosti složitá…“</p>

<p>„A co si tedy vybereš?“</p>

<p>„Nějakou čtvrtou možnost. Zatím nevím. Ale když ti jiný něco takhle nalinkujou, tak je nejlepší psát přes ty linky pěkně napříč.“</p>

<p>„Obávám se, že mě mnozí odsoudí,“ poznamenal smutně. „Zvlášť pokud tvůj svět úplně zmizí. Jenže ve vzniklé situaci bude tou čtvrtou možností tvá smrt.“</p>

<p>Beze spěchu se pohnul z místa. Já hned zvedl ten svůj připitomělý samopal – a ne-anděl se zastavil.</p>

<p>Že by se bál zbraně tak komické? Po tom všem, čemu jsem právě přihlížel?</p>

<p>„Víš ty, co mě napadlo? Když je Smyčka vaše tajná policie, tak se pro každej případ museli obávat i tebe,“ usoudil jsem tiše. „Takže jejich zbraně by ti docela klidně mohly bejt nebezpečný. Co ty na to, opeřenče?“</p>

<p>V jeho očích se blýskla zběsilost.</p>

<p>„Ty nicotný červe, ty chybo sentimentálního idiota! Já tě roztrhám na kousíčky, kloučku! Jen střílej, co hrdlo ráčí, a doufej v zázrak. Počítej ovšem s tím, že zázraky se nestávají!“</p>

<p>Postupoval proti mně a upřeně na mě hleděl svýma obrovskýma očima se svislými zorničkami. Pořád mi připadaly moudré, ale už nebyly lidské. Za jeho zády se rozepjala černá křídla. Ukazovák mi ke spoušti doslova přimrzl.</p>

<p>Najednou jsem si vzpomněl na slečnu Martu. Stejně by mě zajímalo, co asi měla vykonat, tahle Polka, a už nikdy nevykoná!</p>

<p>„Řekni mi,“ zašeptal jsem, „jak lítáš nad vypálenou zemí a s křikem padáš z oblohy dolů! To se tu cítíš tak příšerně a osaměle, ne-anděli?“</p>

<p>Jeho pohled jako by se na jediný okamžik zamlžil a rozostřil. Oči mu zatékaly a jeho kroky ztratily pevný rytmus. Jako by solidního dospělého člověka, nějakého poslance či ministra poťouchlá kamera zachytila v okamžiku, kdy se dloubá v nose a pak si uprostřed zasedání Státní dumy prohlíží vydolovaného holuba.</p>

<p>Do prstů se mi opět vrátilo teplo.</p>

<p>Stiskl jsem spoušť.</p>

<p>Čtrnáct patron.</p>

<p>Jedna delší dávka.</p>

<p>Samopal se mi zazmítal v rukou a hlaveň se zvedla. Bylo to k neuvěření, ale i ze vzdálenosti tří čtyř metrů jsem skoro všechny kulky poslal pánubohu do oken.</p>

<p>Hruď ne-anděla zasáhla jen jedna. Přesně tam, kde mají lidé srdce.</p>

<p>Měl jsem dojem, že ho to velmi bolí.</p>

<p>Ne-andělovi klesla hlava a vzápětí si k ráně přiložil dlaň. Pak ruku odtrhl a zamyšleně se zadíval na krev. Pomalu, jako by nad ním gravitace neměla moc, klesl na kolena.</p>

<p>Zbraň s prázdným zásobníkem jsem odhodil a přistoupil k němu.</p>

<p>„Nechceš se snad… stát strážcem muzea?“ zeptal se mě tiše.</p>

<p>Střecha se mi pod nohama zachvěla a celou budovou projela křeč.</p>

<p>„Ty umíráš?“ otázal jsem se já jeho. Můj hlas se bezděky zachvěl.</p>

<p>„Nevím. Třeba se mi to zdaří…“ A ne-anděl hlučně vtáhl vzduch. Když klečel, byl jen o něco větší než já! „Chceš se postavit na mé místo? Tak mě doraz!“</p>

<p>Zakroutil jsem hlavou. V jeho hlase zněla jistota, že ho „dorazit“ dokážu.</p>

<p>Jenže to já nechtěl.</p>

<p>Teď, když přede mnou ta nesmyslná parodie na anděla klečela, a přitom stále ještě svírala planoucí meč…</p>

<p>Najednou jsem pochopil, že on svou zbraň z ruky pustit nemůže.</p>

<p>Meč byl pokračováním jeho ruky!</p>

<p>A tak jsem hlavou zakroutil ještě energičtěji.</p>

<p>Budova se celá třásla. Co v tom asi bylo, v těch kulkách, když se jak funkcionál, tak jeho funkce zmítají v křečích a vynakládají neuvěřitelné kvantum energie při pokusech zachovat ne-andělovi život?</p>

<p>„Ty si vybírat nemůžeš,“ řekl ne-anděl. „Buď mě zabiješ a sám se staneš mnou. Anebo já zabiju tebe.“</p>

<p>„Ale to je taky volba,“ odpověděl jsem.</p>

<p>Zvedl jsem ruku a začal jí pohybovat ve vzduchu, jako bych do něj vpisoval slova neznámého jazyka. Od konečků prstů se mi syčivě odtrhoval bleděmodrý plamen.</p>

<p>„Však já toho, co je u vás nejvyšší, přece najdu,“ slíbil jsem mu. „Najdu ho!“</p>

<p>„My žádného nejvyššího nemáme.“ Ne-anděl se zachvěl a svalil se na bok.</p>

<p>Naposledy jsem se kolem sebe rozhlédl. Byl to malý ostrov, smrtelné lože lidstva. Necítil jsem ani vztek, ani strach. Jen únavu.</p>

<p>Přede mnou už planula ohnivá písmena průchodu a já vykročil kupředu.</p>

<p>Ne-anděl a strážce muzea mohl zemřít, ale taky se z toho mohl vyhrabat. Já ale neměl ani zač se mu mstít, ani důvod mu pomáhat.</p>

<p>Odešel jsem z tohoto světa a ani jsem nevěděl, kam to jdu.</p><empty-line /><p><strong>21</strong></p>

<p>Všechno na světě má mít své finále. Není nic děsnějšího, než když zjistíte, že konec ještě pořád není konec. Jako když běžec, který hrudí protrhl cílovou pásku, vidí, jak mu v dálce napínají novou; nebo jako když voják zničí tank a zjistí, že za ním se sunou dva další; anebo jako když absolvujeme vleklou debatu končící slovy „a teď si to všechno probereme doopravdy“…</p>

<p>Finále tu musí být proto, aby po něm následoval nový začátek.</p>

<p>Když jsem na kopci uviděl skládanou spirálovitou věž funkcionálů, věřil jsem, že jsem nalezl jejich srdce. Nevěděl jsem, jestli dokážu zvítězit. Věřil jsem však alespoň tomu, že jsem na konci cesty.</p>

<p>A ta cesta, jak se najednou zdálo, teprve začínala.</p>

<p>Špičkou boty jsem zadloubal mezi buližníky v dlažbě a rozhlédl se kolem.</p>

<p>Zdrávo buď, malé polské město, co se jmenuje Elbląg.</p>

<p>To mě tedy nenapadlo, že mě sem osud zavane znovu.</p>

<p>„Kirille!“</p>

<p>Z průchodu jsem vyšel na náměstí rovnou ke kavárenským stolkům. Bylo už samozřejmě chladno, ale pod pestrobarevnými slunečníky stály zapnuté stojanové plynové ohřívače. Inu, Evropa, to ano. Při pohledu na vstávající mladou dívku jsem se ušklíbl. Už byla tma, svítily tu jen svíčky na stolcích a doruda rozžhavené síťky ohřívačů.</p>

<p>„Ahoj, Marto.“</p>

<p>Muž sedící naproti ní na mě vytřeštil oči. Sáhl jsem po prázdné židli u vedlejšího stolku a posadil se mezi ně.</p>

<p>„Tebe taky zdravím, Krzysztofe Przebysziński.“</p>

<p>„Ty ses pomátl,“ poznamenal s jistotou v hlase policajt. „Marto, on se pomátl!“</p>

<p>„To nevím,“ řekla zádumčivě Marta, která si mě pozorně prohlížela. „Jak to tak vypadá, život se s tebou těch posledních pár dní moc nemazlil…“</p>

<p>„Pár dní?“ podivil jsem se. „Nojo, to je pravda, pár dní. A nemazlil.“</p>

<p>Přišel k nám číšník.</p>

<p>„Prosze pana, chcialbym dostac porcje waszych firmowych flakow, salate jakas, czyzby miesna, Cesarz moze byc,“ řekl jsem. „I Zubrowke, dwiescie gram.“</p>

<p>Číšník objednávku zopakoval a vzdálil se. Posměšně jsem pohlédl na Krzysztofa.</p>

<p>„Toho tvého komplice taky dostanem,“ pohrozil mi. Určitě se ale necítil ve své kůži.</p>

<p>„Aha. Řekněte mi, panie Krzysztofie, a kdybych nebyl z Ruska, to byste po mně taky šel tak zvostra?“</p>

<p>„Samozřejmě!“ rozhořčil se. „Taková je má funkce! I když na druhé straně je fakt, že Rusy rád nemám.“</p>

<p>„Za co?“</p>

<p>„Za všechno, co jste udělali!“</p>

<p>„Stejně je to zvláštní,“ zamyslel jsem se. „Po celý Evropě jeden druhýmu něco udělal, jen při tom jiskry lítaly. Ale všichni nemaj rádi jenom nás… No nic, to není důležitý.“</p>

<p>Číšník mi přinesl vodku a salát. Obrátil jsem do sebe sklenku a dal se do jídla.</p>

<p>„A co je tedy důležité?“ otázal se napjatě Krzysztof.</p>

<p>„Co já mám dělat dál. Co mám udělat s vámi – a vůbec.“</p>

<p>To už nevydržel. Vstal, přistoupil za má záda, položil mi ruku na rameno a pokusil se mě přitlačit na stůl.</p>

<p>Já jedl salát. Krzysztof mi za zády funěl. Pak mě loktem uchopil kolem krku a pokusil se ho stisknout.</p>

<p>„Nedělej si ostudu, Krzysztofe,“ oslovila ho tiše Marta. „Copak to nevidíš? Už je ve funkci.“</p>

<p>Policista mě pustil, o krok poodstoupil a nejistě pronesl:</p>

<p>„V jaké funkci? Je to vrah a svou funkci sám zničil!“</p>

<p>„To nevím,“ řekla Marta. „Ale rozhodně bych ti radila, abys ho nechal na pokoji. Nebo si z tebe udělá fotbalovej míč a zakutálí tě pod stůl.“</p>

<p>„Dobrej nápad,“ zahučel jsem pobaveně. V krvi mi ještě stále bouřil adrenalin, jak se zvedl už při souboji robota s ne-andělem. A u funkcionálů fyziologie funguje taky.</p>

<p>Krzysztof se vrátil na své místo.</p>

<p>„Vlastně ani nevím, proč jsem se k vám vrátil,“ řekl jsem. „Ačkoli – vlastně vím. Díky, Marto!“</p>

<p>„Za co?“</p>

<p>„Za vyprávění o andělovi, kterej s křikem padal z nebe na kamení. Zachránilas mi život. Fakt děkuju, Marto.“</p>

<p>„To bylo to nejmenší,“ broukla jen. To, co se tu dělo, ji spíš bavilo, než lekalo. „Ale co jsi zač, Kirille? Nejsi ty nakonec novej kurátor?“</p>

<p>„To ne,“ odpověděl jsem a vrazil do sebe ještě jednoho panáka. „Všechno je to mnohem legračnější. Musím si něco vybrat. Takže jsem se ocitnul v procesu volby, to by člověk nevěřil, jak to všechno může dopadnout. No a co kdyby se ze mě opravdu stal kurátor, Marto? Bylo by to podle tebe dobře, nebo špatně?“</p>

<p>„Já bych řekla, že je to jedno.“</p>

<p>„Výborně!“ pochválil jsem ji. „O to právě běží, že je to jedno. Když je někdo nejvyšší, tak se dá odklidit. Zlej tyran se dá svrhnout a jeho místo pak můžeme sami obsadit a taky se stát tyranem, kterej bude taky zlej, ale jinak. Jenže co si počít, když ta nejvyšší figura neexistuje? Když nic na nikom nezávisí? Když celej ten systém funguje sám ze sebe? To se pak nedá dělat nic. Dejme tomu, že jsem kurátor…“</p>

<p>„Ty nejsi kurátor!“ zakřikl mě podrážděně policajt. „Jaký je proboha tohle kurátor, Marto? Že se s ním stalo něco zvláštního, s tím souhlasím, stejně jako s tím, že… zatím bude lepší se přímého zásahu zdržet. Jinak ale ještě dnes večer odešlu hlášení.“</p>

<p>„A komu?“ zajímalo mě.</p>

<p>„Kurátorovi! A to skutečnému!“</p>

<p>„S poštovním holubem do Šambaly?“</p>

<p>Krzysztofova tvář zrudla a kníry se mu naježily.</p>

<p>„Samozřejmě poštou! Jako vždycky. Jenomže tentokrát to nebude o člověku, který vykazuje schopnost změnit se ve funkcionála, ne o hádkách a svárech, ale o tobě.“</p>

<p>„A ty normálně píšeš kurátorovi?“</p>

<p>V mém tónu zaznělo něco, co ho donutilo k další odpovědi, přestože výbuch upřímnosti už skončil.</p>

<p>„Co já vím? Kurátorovi, porodním asistentům, prostě kam je třeba. Ať se v tom zorientují sami. Mým úkolem je jen udržovat ve svém okrsku pořádek.“</p>

<p>„Ano, je to vlastně rozptýlená moc,“ řekl jsem zklamaně. „Přesně takhle to želbohu chodí. Jako u prvoků – nervový ganglie jsou roztroušený po celým těle, ale mozek to nemá. Což je vlastně dost efektivní.“</p>

<p>A najednou jako bych dostal obuchem do hlavy. Vyskočil jsem a zařval:</p>

<p>„Krzysztofe! Můj vzácnej polskej příteli! Dovol, abych tě zulíbal!“</p>

<p>Tohle už bylo na policajtovy nervy opravdu moc. Vyskočil taky a ze stolu přitom shodil jak talíř s nedojedeným biftekem, tak sklenici minerálky, kterou si nechal přinést k pití.</p>

<p>„Je to cvok, Marto! Jdeme pryč!“</p>

<p>Vylekaný policista-funkcionál je podívaná opravdu vzácná.</p>

<p>Marta se na mě podezíravě zadívala:</p>

<p>„Kde se v tobě najednou bere tolik náklonnosti k panu Krzysztofovi?“</p>

<p>„Protože mě pitomce přived na ohromnej nápad,“ zářil jsem nadšením. „Ještě že jsem se za vámi zašel podívat. To se mi opravdu vyplatilo!“</p>

<p>„Asi máš pravdu, Krzysztofe,“ řekla Marta a taky vstala. Pak se na okamžik zarazila a zeptala se: „Máš vůbec peníze na útratu!“</p>

<p>„Proč?“ zeptal jsem se vesele. „Já jsem známej gigolo, za kterýho po restaurantech platěj ženský.“</p>

<p>Mlčky na stolek položila několik velkých bankovek a oba s Krzysztofem odešli.</p>

<p>Ani tohle mi však náladu nezkazilo. Rozzlobenému číšníkovi jsem se za rozjívenost svých přátel omluvil a sám jsem zvedl židli, již převrátil policajt. Jakmile číšník uviděl na stole peníze, hned zvlídněl. Já konečně dostal svou flákotu a mohl jsem se najíst. Načež jsem si objednal ještě kávu a zmrzlinu.</p>

<p>Někdy si přece dětské sny splnit musíme!</p>

<p>Najíst se zmrzliny až k prasknutí, svézt se hasičským autem, zachránit svět.</p>

<p>Stejně by mě zajímalo, jestli jsou taky hasiči-funkcionálové. Takoví stateční ohnivzdorní chlapi, kteří při požárech zachraňují obzvlášť důležité osobnosti…</p>

<p>Pak se ozval zvuk slabého motoru. Ke kavárně přijelo auto, lépe řečeno takové to malé městské chrastítko, na jehož zadní sedadlo se dají nacpat tak dvě malé děti nebo větší pes. Od volantu beze spěchu vylezl pán středních let ve slušivé uniformě polských pošt. Pípla signalizace, autíčko se zamklo a on zamířil ke mně.</p>

<p>Pil jsem kávu a díval se na něj. Na tvora, jehož jsem viděl jako prvního, když jsem se před čtrnácti dny stal funkcionálem – pošťáka, který, jak se sluší a patří, musí přijet nějakým dostavníkem jako třeba v Kimgimu.</p>

<p>„Mám pro vás dopis,“ řekl pošťák, posadil se na Krzysztofovo místo a položil přede mě obálku.</p>

<p>„To je on, to je on, zvoní, zvoní pošty zvon!“ zvolal jsem vesele.</p>

<p>„To jsem si mohl myslet, že řeknete něco takového,“ usmál se rozpačitě pošťák a promnul si kořen nosu. „Takže ganglie, říkáte? Po celém těle? To je pěkné přirovnání.“</p>

<p>„Mozek mít nemusíte,“ začal jsem vysvětlovat, „zato nervy jsou naprostá nezbytnost. Rozhodovat může každej, kdo to má v popisu práce. Ale někdo musí takovej signál přenést od receptoru k efektoru. Dokonce i když na týhle cestě žádnej mozek do signálu nezasahuje. Od koho je ten dopis? Že by už od pana Przebyszińskýho?“</p>

<p>„Ale co vás nemá! Ten ještě píše. A s vámi ten jeho dopis nemá nic společného, je to takový vzlyk duše obracející se ke kurátorovi či k příslušným službám ve Smyčce. Upřímně řečeno ale nevím, jak si s tím poradí.“</p>

<p>„Tak od koho?“ ptal jsem se dál a už s menším elánem pohlédl na obálku. Byla prastará, s předtiskem známky v hodnotě pěti kopějek, nápisem SSSR a hrdým sdělením „Letecká pošta“. Na místě pro adresu nebylo na obálce napsáno nic.</p>

<p>„Ale to přece velmi dobře víte, Kirille. Je to dopis od vašeho pomateného a sentimentálního přítele Koti. Bude to dosti obřadná a nabubřelá výzva k souboji. Vše se bohužel vrací k událostem minulé neděle. Jak vás upozorňoval strážce muzea, vy dva se spolu do jednoho světa nevejdete.“</p>

<p>„A žije?“</p>

<p>„Před půlhodinou ještě žil. Vezl jsem od něj dopis do Smyčky. Věřte mi, že jste na něj udělal dobrý dojem. Bere se za to, aby vaše pronásledování bylo zastaveno a vy jste se stal kurátorem Démosu.“</p>

<p>„Jak nečekaná přízeň,“ zamumlal jsem a rozlepil obálku. „A nebojíte se Smyčkanů? Když jedna jejich kulka takhle zle pošramotila dokonce i strážce.“</p>

<p>„Tak s tím si nedělejte starosti, Kirille. Zaprvé nejde jen o samopal a kulku, ale i o to, kdo střílel. A zadruhé je Smyčka naprosto neškodná. Soustřeďuje se výhradně na své funkce. Napravuje světy, uchovává v nich pořádek…“</p>

<p>„A k čemu to je, napravovat světy?“</p>

<p>„Přece aby ti, kdož si to přejí, měli kam odejít, Kirille.“</p>

<p>„Odejít? Všichni jsme přece přivázaný!“</p>

<p>„Copak tu někdo říkal, že jde o funkcionály?“ Pošťák si narovnal brýle. „Ty neustále opakuješ jednu a tu samou chybu. Předpokládáš, že jsme něco víc než sluhové. Vzpamatuj se, Kirille. Pravěk, kdy nejsilnější zároveň znamenalo nejmocnější, je pryč. Ti nejchytřejší leští svými zadky židle v laboratořích. Ti nejsilnější trápí své svalstvo pro potěšení publika. Ti nejobratnější a nejodvážnější pracují jako tělesní strážci, kdežto ti nejsoustředěnější a nejnelítostnější jako profesionální zabijáci. A když budeš mít v hrdle zlato, staneš se globální hvězdou, která bude plnit obecenstvem obrovské stadiony. Jenže zároveň stejně budeš zpívat i na banketech multimiliardářů či na politických summitech a namáhat se jen kvůli několika vším na světě přesyceným starcům a jejich samolibým dětičkám. Budeš mít velmi dlouhé vodítko z hedvábí nebo rovnou zlatý řetízek. Ale stejně budeš uvázaný! Co to pořád chceš – najít moc? Ale ta je přece všude kolem, Kirille! Moc, to jsou peníze, postavení, styky. A když kolem tebe na koncert ze světa do světa procházel ten solidní pán – to tě nenapadlo, že jsi jen vrátný? To že je tvoje funkce? A chceš zničit nás? Znič raději všechnu moc světa! Jenže tu okamžitě nahradí jiná moc, a ta nás taky bude potřebovat. Tak co mi ještě chceš říct? Něco o Pevnině? Taky nic nijak zvláštního, taky suverénní moc, jen se z ideových důvodů opevnila! Takhle sovětští vůdcové jezdili na dovolenou do Soči, i když by radši na francouzskou Riviéru! A stejně si tihle zaťatí kardinálové místo funkcionálských sluhů raději vytvářejí svoje vlastní, biologické funkcionály. Ale nevadí, my nespěcháme. Za pár let jim v jejich světě bude těsno a oni přijdou sami. Nejdřív s mírovou smlouvou a pak s návrhem na spolupráci. A pak najednou zjistí, že bible se o takto zařízeném světě vyjadřuje dokonce velice kladně, a splynou s ostatními světy Vějíře.“</p>

<p>Sejmul si brýle a přeleštil je. Pak pokračoval, a to se zjevným podrážděním:</p>

<p>„Teď si asi myslíš: Vytáhnu nůž nebo popadnu tenhle hořákový stojan, protože sil na to mám dost, a toho mizeru pošťáka oddělám. Za to za všechno může pošťák. Jenže já za nic nemůžu, Kirille. Já jen plním svou funkci. A až umřu, a dřív nebo později umřeme všichni, někdo se ráno probudí a jeho vlastní děti a žena ho nepoznají. Vyjde před dům a tam najde malé autíčko s klíčky v zapalování. Posadí se do něj. A pochopí, že tohle je jeho funkce. Jezdit ze světa do světa s dopisy, telegramy a novinami. A když na to nebude stačit, tak přijde ještě jeden pošťák. Jistě, ve tvém chápání moci jsem já mnohem důležitější článek řetězu než kurátor či strážce muzea, který už je ve funkci tak dlouho, že ztratil lidskou podobu. Ale já jsem jen článek. Okamžitě nahraditelný. Jako my všichni. Osobnost v dějinném měřítku naprosto nic neznamená, důležitá je jedině funkce. Kdybys jen věděl, kolik lidí je třeba oddělat, aby se zabránilo jedné jediné válce! A prázdné místo nikdy dlouho prázdné nezůstane.“</p>

<p>„Já bych to řek jinak: Svinčík si svý prase najde!“</p>

<p>Pošťák zasupěl.</p>

<p>„Tak co, zabiješ mě nebo ne? Ne? Tak si přečti ten dopis, já musím hned odvézt odpověď.“</p>

<p>Vytáhl jsem z obálky přeložený list papíru, vytržený z obyčejného školního sešitu. A ušklíbl se.</p>

<p>„Inu ano, jste si s Konstantinem podobní,“ řekl pošťák. „Když dostanete linkovaný papír, píšete napříč přes řádky…“</p>

<p>Neposlouchal jsem ho. Četl jsem:</p>

<p><emphasis>Kirille!</emphasis></p>

<p><emphasis>K mé obrovské lítosti dostaly události přesně ten spád, jehož jsem se obával – a doufám, že stejně tak ses ho obával i ty. V této rovině bytí pro nás oba místo není. Chápu, že opouštět svůj svět si nepřeješ. Ba co víc, na tvém místě bych se zachoval stejně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tímto listem tě proto oficiálně vyzývám na souboj. Místo, čas i zbraň si můžeš vybrat sám. V této zcela specifické situaci ti samozřejmě nemůžu přát hodně úspěchů, ale přesto tě ujiš</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>uji, že jsem ti i nadále všemožně nakloněn.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tvůj přítel Konstantin</emphasis></p>

<p><emphasis>P.S. Illan tě zdraví. Nemyslím si, že by bylo dobré ji o našich záležitostech informovat.</emphasis></p>

<p><emphasis>P.P.S. Přísně vzato už na tomhle světě opravdu straším hodně dlouho. A odpusť starému byzantskému moulovi to jeho věčné lhaní. Už jsem si ale tak zvykl žít několika životy, že občas dokonce sám sobě věřím.</emphasis></p>

<p>Pečlivě jsem papír složil a strčil ho do kapsy.</p>

<p>„Jaká bude tvá odpověď?“ zeptal se netrpělivě pošťák. „Byl bych velice rád, kdybys mohl odpovědět operativně. Čekají na mě tři další lidé ve dvou světech. Doufám, že sis ráčil povšimnout toho, že tvůj přítel na tobě ponechává volbu zbraně. To je od něj velmi ušlechtilé! Pokud mohu radit, veškeré varianty s meči, šavlemi, kordy a ostatními bodnými a sečnými zbraněmi bych rovnou pominul, protože ty zná a zachází s nimi podstatně lépe než ty.“</p>

<p>„Nebyl Koťa kdysi známej člověk?“ zeptal jsem se zamyšleně.</p>

<p>„Velice známý. A využíval služeb tehdejší funkcionálské sítě. Dopadlo to ale tak, že se neodhodlal přestěhovat se do jiného světa a sám se stal funkcionálem. Což je dosti vzácný případ. Zpravidla to bývá tak, že úspěšný člověk splní vše, co chtěl ve světě změnit, jenže pak už se nehodí ani na funkcionála. Tak co mu odpovíš?“</p>

<p>„Já mu zavolám.“</p>

<p>Pošťák si povzdechl:</p>

<p>„Dobře. To jsem koneckonců předpokládal. V takovém případě se s vaším laskavým dovolením vzdálím. Samozřejmě za předpokladu, že jste se přece jen nerozhodl mě zabít.“</p>

<p>„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Pak jsem se přizvedl a ze všech sil mu vrazil jednu pěstí. S rachotem se svalil a nešťastná židle, která se během večera skácela už podruhé, se tentokrát rozsypala. Vykřikl bolestí, dotkl se zasažené čelisti a otřel si krev. Pak vstal a zeptal se:</p>

<p>„Za co?“</p>

<p>„Za kardinála Rudolfa. A za Elisu. Za pejsky z Pevniny. Zamaskovanej jsi byl, ale myslíš si, že tě nepoznám podle hlasu?“</p>

<p>„To byla smyčkanská operace a já se jen nabídl, že budu komando doprovázet. Ani jsem nebyl ozbrojený!“</p>

<p>„To věřím. Proto jsem tě taky rovnou nezabil.“</p>

<p>Mezitím už k nám spěchali tři číšníci, v hloubi kavárny jakási dívka někam vzrušeně telefonovala z mobilu a nebylo těžké uhodnout kam asi.</p>

<p>„Přes to přese všechno vám přeji plný zdar,“ lehce zašišlal pošťák, který se dál držel za spodní čelist.</p>

<p>Otočil se a jistým krokem se vydal k autu. Já se otočil k číšníkům. Cítil jsem, že bych docela rád ještě někoho praštil. Byli to chlapi jako hory, ale něco na mně je zarazilo a raději zůstali stát.</p>

<p>„To je skandál, pane!“ vykřikl jeden z nich.</p>

<p>„Naprosto s vámi souhlasím,“ přikývl jsem a přímo z hrdla karafy dopil zbytky zubrowky. To pitomé stéblo trávy mi samozřejmě uvízlo v zubech.</p>

<p>Jednou rukou jsem třímal nádobku u úst a druhou jsem začal psát do vzduchu. Ohnivá písmena od prstů odletovala snadno a ochotně. Jeden z číšníků se pokřižoval, kdežto dva zbylí ztuhli. Od stolku v rohu, kde se muchlal zamilovaný páreček, se ozval hysterický jekot.</p>

<p>„Je nejvyšší čas, mládenci,“ řekl jsem a vkročil do nápisu.</p>

<p>No prosím, ještě ke všemu jsem ukradl tu karafku.</p>

<p>Přesně takhle se rodí zbytečné senzace.</p>

<p>*</p>

<p>Hlava se mi lehce točila. Buď za to mohly skoky ze světa do světa, anebo ta vodka.</p>

<p>Stál jsem v domovním vchodu. Byl to docela obyčejný mírně ušmudlaný vstup do sice ne luxusního, ale taky ne zanedbaného mnohapatrového obytného domu.</p>

<p>Karafku jsem postavil na radiátor a trávu vyplivl. Chvilku jsem jen tak stál a díval se na dveře výtahů. Na jedny z nich kdosi izolepou přilepil vzkaz: „Výtah nefunguje, opraváři přijdou zítra“. Podle vzhledu papírku se dalo soudit, že tu visí už alespoň tři dny.</p>

<p>Kolik asi tak může být hodin?</p>

<p>Venku je noc. Jsou ale slyšet hlasy a štěkající psi. Takže bude tak jedenáct. Obvyklá hodina pro venčení psů na moskevském předměstí.</p>

<p>Věděl jsem, kde jsem se to ocitl. V tomhle domě přece uběhlo celé mé dětství. U okna na odpočívadle mezi druhým a třetím patrem jsme se spolužákem Vovkou vykouřili první cigaretu a shodli jsme se na tom, že je to ohavnost, ale že jednou člověk dospět musí. Na konci osmé třídy jsme pak na stejném místě s ním a ještě se dvěma holkami vypili láhev mizerného levného a sladkého šampusu, načež jsem se poprvé líbal, nejdřív s Mášou a potom s Lenkou. Bylo to směšné a kdoví proč zcela asexuální.</p>

<p>Přistoupil jsem k naší poštovní schránce, uchopil dvířka zespodu a bez klíčku je otevřel. Vytáhl jsem odtud čerstvé číslo <emphasis>Komsomolské pravdy – </emphasis>tu si otec paličatě předplácel, místo aby si noviny chodil jako všichni normální lidi kupovat do trafiky –, reklamní prospekt supermarketu Grošík a lístek s nabídkou připojení k internetu přes firmu Corbina Telecom za velmi výhodných podmínek. Zapátral jsem očima po kartonové krabici, která tu obvykle stávala, ale nenašel jsem ji. Nezbylo mi tedy než reklamní leták vrazit do kapsy. Přivolal jsem výtah, který byl v provozu, a vyjel do sedmého patra. Chvilku jsem jen tak postál za dveřmi a zaposlouchával se. A pak jsem zazvonil.</p>

<p>Za dveřmi se přesně v duchu své funkce přerývavě rozštěkal Kešu.</p>

<p>Zacvakaly zámky. Zámky to mají jednoduché. To se vezme klíč, vyzkouší se, zda je správný, zastrčí se a pak se zámkem otočí. Kéž by takhle jednoduše fungovali i lidé.</p>

<p>„To jsi ty, Kirille?“ Otec na prahu stanul jen v tílku a fotrovských trenýrkách. „A žes nezavolal? Pojď dál, synku…“</p>

<p>Kešu se jako tajfun vyřítil na schodiště a začal po mně skákat. Vzal jsem ho do náruče a vstoupil do předsíně.</p>

<p>„Pán je nějakej vymóděnej, jak na to tak koukám,“ prohlížel si mě otec pozorně. „Ty džíny sis koupil na Ukrajině?“</p>

<p>„Jo, je to tam levnější,“ přikývl jsem a začal se zouvat. Po tváři mi přejížděl psí jazyk a Kešu tu a tam nespokojeně zafrkal.</p>

<p>Otec ke mně okázale přičichl.</p>

<p>„Tys pil či co?“</p>

<p>„Trochu. Ve vlaku.“</p>

<p>Pak vyšla i matka, v županu. A hned se zděsila:</p>

<p>„No ty vypadáš! Jsi děsně hubenej. Dáš si něco k jídlu?“</p>

<p>„Už jsem jed.“ Jen jsem stál a zamyšleně si oba rodiče prohlížel. „Spíš hned půjdu. Jen jsem si přišel pro psa. Když tak mi půjčte pár stovek na taxíka. Zatím jsem si nestačil ani vyměnit peníze a směnárny jsou zavřený.“</p>

<p>„Proboha to si nedáš ani čaj, Kire?!“ rozhořčila se matka. „A nechceš radši spát u nás? Táhne z tebe vodka.“</p>

<p>„To je v klidu, mami,“ namítl jsem. „No tak dobře, čaj si teda dám. Ale rychle.“</p>

<p>Matka odešla do kuchyně a něco si polohlasem nespokojeně bručela. Otec si mě pozorně prohlížel:</p>

<p>„Nějak ses změnil, Kirille.“</p>

<p>„Něco se ti na mně nezdá?“</p>

<p>„To ne, spíš jako bys najednou byl dospělejší.“</p>

<p>„Ale tati, přece už mi není deset! Nechtěls spíš říct, že stárnu?“</p>

<p>„Máš takový vážný oči.“ Otec si povzdechl a vzal si ode mě noviny. „A pojď si dát ten čaj. Přijdeš si po třech dnech…“</p>

<p>„Po třech dnech?“ otázal jsem se tupě.</p>

<p>„No kdys to jel do toho Charkova? Před třema, vlastně před čtyřma dny. Tím spíš. Ani nevíš, jak se matce stýská.“</p>

<p>„Tak čtyři dny,“ hlesl jsem. „Nojo, když je člověk na cestách, tak ten čas běží jinak. Já mám pocit, že jsem vás neviděl snad už měsíc.“</p>

<p>Čaj byl čerstvý a chutný. Matka nikdy nevaří sáčkový, vždycky ho dělá klasicky. Říká, že ze sáčkového čaje cítí chuť papíru. Poslušně jsem tedy pil čaj a přikusoval k tomu přeslazený dortík. Kešu se mi uložil u nohou, očichal mé ponožky, nespokojeně kýchl, ale na svém tradičním místě zůstal.</p>

<p>„To tam máš nějakou holku, v tom Charkově?“ vyzvídal jakoby mimochodem otec. Tímhle se určitě zabývali hned poté, co jsem se (alespoň podle jejich představ) zničehonic sebral, odjel z Moskvy pryč a psa jim hodil na krk.</p>

<p>„Holka bych tomu neříkal, spíš bojová družka,“ ušklíbl jsem se.</p>

<p>Matka, která mě až doposud bedlivě sledovala, jestli nemám náhodou přebráno až moc a nebylo by lepší uložit mě na pohovku v obýváku, okamžitě nadskočila:</p>

<p>„Proboha jaká bojová družka? Snad ses nedal dohromady s nějakýma těma neformálníma organizacema?“</p>

<p>Až jsem se zakuckal.</p>

<p>V jistém smyslu se matka strefila přesně do černého.</p>

<p>„Ale ne, mami. To se jen tak říká.“</p>

<p>„Nech ho laskavě na pokoji,“ zastal se mě otec. „Náš kluk není žádnej blbec a tyhle smečky ho nezajímají. Když bude chtít, tak nám to řekne. Však je mladej.“</p>

<p>Dopil jsem čaj, zvedl se a žalostně zaskučel:</p>

<p>„Tak co? Půjčíte mi na taxíka?“</p>

<p>„To víš, že jo,“ řekl otec. „Ale nechceš tu opravdu zůstat? Mám tu koňáček, že bychom si ještě dopřáli po panáčku…“</p>

<p>„Danilo!“ okřikla ho matka ocelovým hlasem. „Přece mi tu nebudete pěstovat tenhleten půlnoční alkoholizmus!“</p>

<p>„Jako lékař trvám na tom, že sklenka koňaku před spaním…“</p>

<p>„Ten už si svou sklenku dal! Hned ti ty peníze přinesu, Kirille. A nemáme tě vyprovodit? Nebo ti zavolat taxíka telefonem?“</p>

<p>„Mami!“ zaúpěl jsem. „Vždyť je se mnou Kešu – a kdo by asi útočil na člověka s takovým psem ochranářem? Taxíka chytím na ulici a eště to bude dvakrát levnější.“</p>

<p>Bylo to zvláštní, ale zmínka o psovi je upokojila. I když hlavní metodou ochrany svého pána bylo v Kešuově případě ulízání útočníka k smrti.</p>

<p>*</p>

<p>Ven jsem vyšel ve své staré bundě, kterou matka někde našla, když si uvědomila, že na sobě nemám „nic pořádnýho“. Poté jsem ještě musel vyslechnout přenášku o tom, jak snadné je přijít o zdraví, a jak je proto třeba si ho chránit. Podle mého soudu by Ditrišova bundička na to, abych došel na roh a zamával na taxíka, plně postačila, ale hádat jsem se nechtěl.</p>

<p>Kešu pochopil, že se jde domů, a na vodítku sebou nadšeně škubal. Stál jsem v kruhu světla pod pouliční lampou a mával. Nějak jsem tentokrát neměl štěstí, auta ani nepřibrzdila, a jak se zdálo, nikdo z běžných černých taxikářů si přivydělat nepotřeboval.</p>

<p>Nakonec u mě zaskřípěly brzdy otřískaného žigulíku. Otevřel jsem dveře – a rozchechtal se.</p>

<p>„Á, stálej zákazník!“ poznamenal vesele Kavkazan za volantem. „Tak nasedej!“</p>

<p>„Nevadí, že mám psa?“</p>

<p>„To víš, že ne, pes je taky člověk. Jen si sedni.“</p>

<p>Nasedl jsem do příjemně prokouřeného tepla, psa jsem pustil na zadní sedadlo a přísně mu nařídil, aby ležel.</p>

<p>„Někde se tam válí hadr, votři mu tlapy,“ řekl řidič. „Pěknej pes. To je čistokrevnej?“</p>

<p>„Jo…“</p>

<p>Naklonil jsem se přes opěradlo dozadu a otíral jsem Kešuovi tlapy. Auto se už rozjelo.</p>

<p>„Ty potřebuješ do Medvědkova, viď? Tak co ty tvý problémy, už se to vyřešilo? Vzpomínám si, jak jsme spolu lítali po celým městě, něco zlýho se ti tenkrát stalo, žejo?“</p>

<p>„Dalo by se to tak říct,“ přikývl jsem. „Upřímně řečeno se ale zatím nic nevyřešilo. Eště pořád na tom dělám.“</p>

<p>„Všechny problémy světa se stejně vyřešit nedaj,“ poznamenal řidič filozoficky.</p>

<p>Vytáhl jsem z kapsy cigaretovou krabičku. Uvnitř se převalovaly dvě poslední papirosy.</p>

<p>„Dáte si?“ zeptal jsem se. „Tabák je to obyčejnej, ale zdaleka. To se u nás nesežene.“</p>

<p>„No, docela rád.“</p>

<p>Kešu vzadu znovu kýchl, aby tak naznačil, co si o kouření vůbec, a v autě zvlášť myslí on.</p>

<p>„To je dobrej tabáček,“ poznamenal zdvořile Kavkazan. „A silnej.“</p>

<p>„To teda jo,“ souhlasil jsem s ním upřímně. „A co vy? Jak se celkově vede?“</p>

<p>„Vyměnil jsem gumy,“ pochlubil se řidič. „Nejdřív jsem chtěl obout zimní, ale pak jsem se rozhod pro celoroční. Zimy jsou teď docela teplý. A jinak točím volantem, to je celý.“</p>

<p>„Prostě taková funkce,“ vypadlo ze mě nečekaně.</p>

<p>„Jaká funkce, hochu zlatej? Ty myslíš, že když je člověk z Kavkazu, tak má prodávat na trhu nebo točit volantem? Já jsem náhodou meliorační inženýr! Normálně vystudovanej. Jenže to všechno dopadlo takhle.“ Odmlčel se. „A věř mi, že můj nápad to nebyl. To za mě všechno rozhodli velký tlustý strejdové. Tak holt budu točit volantem. Taky práce.“</p>

<p>„To jo,“ souhlasil jsem. „A rozdávat pokyny je taky práce…“</p>

<p>„Jenže tohle všechno není nejdůležitější. Nejdůležitější je žít. Ty jsi mladej kluk a myslíš si, že před sebou máš celou věčnost. Jenže hlavní je přece jen žít. Živej vosel je lepší nežli chcíplej lev.“</p>

<p>Byl jsem zticha. Kešu se vrtěl na zadním sedadle.</p>

<p>Bude to pro něj těžké, jestli zemřu.</p>

<p>O rodičích ani nemluvě.</p>

<p>Kdežto Koťa má jen Illan, a to nemluvím o tom, že přítelkyně odjakživa měnil jako rukavice.</p><empty-line /><p><strong>22</strong></p>

<p>Říká se, že před osudem neutečeme.</p>

<p>Pravda, jsou i tací, co tvrdí, že člověk sám je pánem a tvůrcem svého osudu.</p>

<p>Já bych řekl, že pravdu mají ti i oni.</p>

<p>Člověk – to je přece osud sám. Vždy je tu něco, co můžeme změnit. Co můžeme překročit. A bývají i věci, které nikdy nevykonáme. Jichž nikdy nebudeme schopni. I kdybychom se na hlavu stavěli.</p>

<p>Četl jsem několik knih, jejichž autoři tvrdí, že člověk dokáže všechno. Když ho zasadíte do odpovídající situace, tak bude klidně „žrát výkaly a prokusovat hrdla“. Někteří z těch autorů to dokazují velmi přesvědčivě. Jenže já mám stejně pocit, že ty knížky dokazují jen jedno: že právě člověk je schopen i žrát, i prokusovat. Jinak by všechno bylo špatně. Jinak by nic nemělo cenu.</p>

<p>Proto jsem vždycky měl rád špatné knihy. Zejména ty, co se v nich prohlašuje, že člověk je nakonec lepší, než si sám o sobě myslí.</p>

<p>Seděl jsem v kuchyni, kouřil a pil kávu za kávou. Srdci to asi moc neprospívá. Ale dokud jsem v procesu volby, tak se snad nemám čeho bát! A až se stanu funkcionálským kurátorem, tak tím spíš.</p>

<p>No a když se jím nestanu, tak už si o své zdraví nikdy nebudu muset dělat starosti.</p>

<p>Telefon ležel přede mnou na stole. Kešu se chvilku motal po kuchyni, ale když pochopil, že půlnoční svačinka mu nekyne, odešel spát do mé postele, co nejdál od světla a kouře.</p>

<p>Když vám pod okny čadí továrna, tak se můžete přestěhovat někam, kde žádné továrny nejsou. Anebo dosáhnout toho, aby tu místní zavřeli.</p>

<p>Jenže co když je smrt rozptýlená ve vzduchu, co když se před ní neschováte ani v horách, ani na ostrově uprostřed oceánu? Co když ji vydechuje všechno kolem? Co když všem vyhovuje jako halucinogenní vzduch vyhnancům na Nirváně?</p>

<p>Co zbývá pak?</p>

<p>Přestat dýchat.</p>

<p>Nebo si zvyknout.</p>

<p>Momentálně jsem asi opravdu silný. Když jsem jedinou kulkou dokázal zničit ne-anděla, toho starobylého a velice silného funkcionála. Když jsem dal přes hubu pošťákovi a marných snah policajtových jsem si vůbec nemusel všímat. A navíc je asi na tom, jak se mi povede, závislý celý náš svět, takže zlikvidovat mě by bylo riskantní.</p>

<p>S Koťou si nejspíš poradím.</p>

<p>A obsadím jeho teplé místečko. Do Tibetu si zajdu, kdy se mi zachce, jako doma do kuchyně. Budu skákat ze světa do světa, cestovat a jezdit na dovolenou. V téhle práci se nenadřu. Zkontroluju, jak putují pokyny od jedněch funkcionálů k jiným – zase se můžu flákat. Taky bych se mohl věnovat sběratelství. Anebo psát detektivky či filozofické traktáty.</p>

<p>A když se budu opravdu nudit, doskočím si do pravlasti funkcionálů, na Zemi 16. Zajímavé je, proč jí nakonec dali to číslo, a ještě ke všemu tak zvláštní. Aby ji zamaskovali před příliš zvědavými celníky? Nebo snad v řádu světů Vějíře platí nějaká harmonie, kterou já nechápu? I to je možné.</p>

<p>Vulkanické pouště mě příliš nezajímají, zato muzeum s jeho okřídleným strážcem, to je zajímavá věc.</p>

<p>A až mě všechno na světě přestane bavit, odejdu do Smyčky. A budu měnit jiné světy. Co když se mi někde povede udělat lepší? Takový, že tam funkcionály nikdo nebude potřebovat? Kde bude všechno v pořádku.</p>

<p>Jiné východisko koneckonců nemám.</p>

<p>Pohlédl jsem na telefon a jasně jsem si uvědomil, že Koťa v tuhle chvíli taky nespí. Čeká, až mu zavolám. Teď musím vytáhnout spolehlivě uložený papírek a vyťukat dlouhé číslo satelitního telefonu…</p>

<p>Jenže telefon zazvonil sám.</p>

<p>Mobil jsem hned popadl a stiskl zelený telefonek. A pomalu jsem přístroj přiložil k uchu.</p>

<p>„Haló! Nebudím tě?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl jsem. „Sedím v kuchyni a leju do sebe kafe.“</p>

<p>„Já taky nemůžu spát,“ utěšoval mě. „Sedím tu a blbnu si. Píšu verše.“</p>

<p>„Lyrický nebo slavnostní?“</p>

<p>„Satirický. Jak chudák starej válečnej veterán Vasilij Ťorkin dostane povolávací rozkaz. Poslouchej: Roztrh to a čte si, voják, co poznal slávu. Přijďte zítra k nám, na vojenskou správu. Odložil papír Ťorkin, koukl se zpod brýlí: Copak se s vlastí mou děje, že jste mě dostihli? Stydí se poručík bezvousý, ve tváři zjeví se nach: Zřejmě to bude jen chyba, v papírech je vám osmnáct… Směje se Vasilij Ťorkin, směje se milý můj děd: Asi vám počítač vysadil, přidejte klidně sto let. Atakadále.“</p>

<p>„To je legrační,“ řekl jsem. „A blahopřeju k nový zábavičce. Proč mi voláš, tahle pozdě?“</p>

<p>„A proč nakonec ne? Komu jinýmu asi mám volat? Kdybych zavolal Illan a vzbudil ji, tak tu ironii neocení, protože o nějakým udatným vojákovi Vasiliji Ťorkinovi od Alexandra Tvardovskýho v životě neslyšela…“ Utichl a pak se věcně zeptal: „Tak co, už sis vybral? Nač to protahovat?“</p>

<p>„To se snad týká tebe, to protahování. Já jsem mladej a mám radost z každýho novýho dne.“</p>

<p>„Nojo, to mě nenapadlo,“ připustil Koťa. „Ale stejně tady sedím jako na jehlách.“</p>

<p>„Kde tady. V tý tvý Šambale? Slyším tě dobře, ale podle zpoždění bych řek…“</p>

<p>„Jasně. Jestli chceš, tak se stav. A vyhlásíme časově omezený příměří.“</p>

<p>Pohlédl jsem oknem ven. Svítalo.</p>

<p>„Ne, máš pravdu. Oddalovat to nemá smysl. Takže to uděláme takhle – dneska v poledne. Ale na nějakým normálním místě, který by nebylo patetický.“</p>

<p>„Klidně. Co městská skládka, vyhovuje?“</p>

<p>„Už zase ty věčný fórky… Já bych to viděl někde za městem, třeba cestou na Medvědí jezera, tam, co jsme slavili Vitalkovy narozeniny.“</p>

<p>„Panebože, taková nuda. Pole jen, pole, šírý lán! Jako dva bohatýři. Tam to teď bude samý bláto a oranice. Radši bych to viděl u vás na sídlišti, jak je ta zavřená školka. Je tam takovej malej vnitřní dvorek, kam nikdo nevidí.“</p>

<p>„Tam věčně pařej ňáký houmlesáci.“</p>

<p>„Proč houmlesáci, my jsme tam přece taky pařívali. A kdyby nám někdo překážel, tak ho vykopnem. To je přece pro nás maličkost.“</p>

<p>Podíval jsem se oknem ven. Má pravdu – je to uzavřený dvoupatrový blok a školku zavřeli už někdy před pěti lety. Do toho čtverce to asi postavili proto, aby si tam děti mohly hrát, i když je větrno.</p>

<p>„To mi připadá takový trapný,“ řekl jsem. „Říká se, že porodnost se zase zvýšila. Takže to tam opravěj a zase to uvedou do provozu.“</p>

<p>„No a co? Kdo zůstane naživu, ten po sobě uklidí. A eště ke všemu to máš hned u nosu.“</p>

<p>„Tak jo,“ souhlasil jsem nakonec. „Tam to teda pateticky rozhodně nevypadá.“</p>

<p>„Eště zbraň si vyber.“</p>

<p>Roztržitě jsem se rozhlédl po kuchyni a zauvažoval.</p>

<p>„Co nože?“</p>

<p>„Nesedíš náhodou v kuchyni?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Kirille,“ pokračoval váhavě Koťa. „Ale to není nejlepší nápad. Kdys naposled držel v ruce nůž?“</p>

<p>„Nedávno. Před čtrnácti dny jsem s ním v týhle kuchyni páral jednu porodní asistentku.“</p>

<p>„A jo, tak promiň. Já ti prostě jen chtěl připomenout, že jsem už měl příležitost…“</p>

<p>„To si umím představit.“</p>

<p>„Mám ti ho přinést?“</p>

<p>„Ten nůž? Ne, já mám.“</p>

<p>„Takže… takže ve dvanáct?“</p>

<p>„Domluveno.“</p>

<p>Telefon jsem vypnul. Sáhl jsem ještě pro jednu cigaretu a obracel ji v prstech. V krku už mě škrábalo tak, že jsem ji radši vrátil do krabičky.</p>

<p>Vida, jak je to jednoduché. Úplně jednoduché.</p>

<p>A mám to blízko, ani nemusím nikam chodit.</p>

<p>Možných zbraní mám navíc plný dům.</p>

<p>Nejspíš bych si měl vít nůž od Ditriše. Jistě by ho to potěšilo a ten nůž vypadá tak solidně.</p>

<p>Nastavil jsem si na mobilu budík na jedenáctou, zhasl jsem a s mobilem v ruce jsem odešel do pokoje. Kešu jen ospale ňafl, já do něj strčil, zahnal ho z polštáře do nohou postele, svalil se do ní a okamžitě usnul.</p>

<p>*</p>

<p>Probudil jsem se samozřejmě až ve čtvrt na dvanáct a nezasloužil se o to trpělivě pištící budík v telefonu, ale Kešu, který mi olízal celou tvář. V bytě bylo chladno, radiátory byly sotva vlažné, a já navíc v kuchyni nechal otevřené okno, abych vyvětral ten cigaretový puch. Okno jsem zavřel, psovi jsem vyměnil vodu a nasypal mu zdraví prospěšné psí granule Hills, z čehož Kešu žádnou radost neměl. No jistě, u rodičů se jistě živil nezdravými, zato však velmi chutnými sousty z lidského stolu!</p>

<p>Zatímco pes bez valného nadšení snídal, já si vlezl pod sprchu a s rozkoší ze sebe splachoval zbytky spánku. Definitivně mě pak probudil mátový japonský šampon. Nahlédl jsem do kuchyně, kde se mezitím mírně oteplilo, vytáhl jsem z lednice stářím skoro zkamenělý trvanlivý salám, několik koleček jsem z něj pracně odpižlal, sežvýkal je a zapil čajem. Na kávu už jsem se nemohl ani podívat.</p>

<p>Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem napsal krátký vzkaz rodičům. Pro jistotu. Že jsem v naprostém pořádku, ale musel jsem najednou odjet a pryč budu poměrně dlouho. Pak jsem Kešua rychle vyvenčil hned před domem, za což jsem si vysloužil velmi káravý pohled Galiny Romanovny, která se zrovna vracela ze samoobsluhy. Inu, co se mnou, když jsem takové čuně. Jenže mě mnohem víc zarmoutilo zklamané skučení psa, který se těšil na pravidelnou pořádnou vycházku.</p>

<p>Když jsem ho ale strčil do bytu, Kešu najednou zmlkl a zadíval se na mě tak teskně, že jsem se ve dveřích otočil, přidřepl k němu, podrbal ho za huňatýma ušima a řekl, že je ten nejhodnější pejsek na světě. A že se určitě vrátím. Že se vynasnažím.</p>

<p>Zároveň jsem si pod bundu schoval nůž, na který jsem původně docela zapomněl.</p>

<p>Za tři minuty dvanáct jsem se známou dírou v plotě protáhl na pozemek mateřské školy a průchodem vstoupil do dvorku. Ten průchod byl původně uzavřený mříží, ale místní opilci a bezdomovci na ní zámek už dávno urazili.</p>

<p>Koťa tu ještě nebyl.</p>

<p>To je dobře. Přijít pozdě by bylo trapné. Já to mám přes ulici, kdežto on se sem musí teleportovat z Tibetu.</p>

<p>Obešel jsem betonový dvorek. Pak jsem poseděl na dětské lavičce. Chvíli jsem civěl na malé poničené houpačky a na basketbalový koš nízko nad zemí. Koš byl odlomený a na odrazové desce byla sprejem vyvedena strašlivá tlama a pod ní bylo připsáno: BORYS JE DEBYL. Sáhl jsem na tvrdé y ve slově debil, podíval se na svůj prst a ušklíbl se. Tohle není zrovna místo pro dětské hry. Zato pro pouliční vožungry jako dělané, však se tu taky po koutech válejí rozbité flašky, rozšlapané umělohmotné kelímky a celé závěje špačků z cigaret, dokouřených až k filtru. Tak jsem si zapálil. První cigareta dne mi připadala až chutná.</p>

<p>Pak to slabě plesklo.</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl na Koťu stojícího uprostřed nádvoříčka.</p>

<p>Oblečený byl velmi stylově.</p>

<p>Na sobě měl jakousi starobylou uniformu. Bílé nažehlené kalhoty se zlatou šňůrkou ve švech, k tomu cosi jako frenč, rovněž zdobený šňůrami, a zpod jednoho šosu trčící pochva. Brýle si samozřejmě nenasadil.</p>

<p>„Jen to dokuř,“ vybídl mě, když mě našel pohledem, „já počkám.“</p>

<p>Přikývl jsem a chvatně dokouřil. Zadusil jsem nedopalek, vstal, otřepal si džínsy a přistoupil k němu blíž. Zastavil jsem asi tři metry od něj a řekl:</p>

<p>„Vypadáš efektně.“</p>

<p>„Nejdřív bych ti chtěl udělit několik rad,“ řekl Koťa. „Zaprvé se předem smiř s tím, že tvoji kamarádi a příbuzný budou umírat. Náš život je vždycky mnohem delší, dokonce i když budeš lidi z rodiny a další známý posílat k doktorům-funkcionálům. Zadruhý jednou za deset až dvacet let si uspořádej takový menší prázdniny. Zhruba na půl roku až na rok. V nějaký cizí válce, pokud možno romantický a staromódní. Veroz je pro tenhle účel ideální. Ostatně tohle je stejnokroj ostrovního městskýho státu Faled, vřele doporučuju. Zatřetí nedokážeš pořád bejt sám sebou. Čas od času je třeba vymyslet si novej životopis, novej osud. A pak se snaž v něj uvěřit. Aby se ti zažral pod kůži. Mně se to dařilo. Jinak ti naskočej křídla a meč ti vroste do ruky – prostě přestaneš vypadat jako člověk. A začtvrtý se nauč ovládat co nejvíc zbraní. Kordíkem námořního oficíra počínaje… ani nevím, co všechno už si navymejšleli. Takže dejme tomu bojovým laserem konče.“</p>

<p>„Proč to?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Proto.“</p>

<p>Sám Koťa se ani nepohnul, jen pravička sklouzla kamsi dolů, objevila se v ní dlouhá úzká dýka, následoval krátký švih a mně přímo nad hlavou prolétl stříbřitý blesk.</p>

<p>Otočil jsem se.</p>

<p>Rukojeť dýky (nebo snad námořnického kordíku?) trčela z oka Borise, vypodobněného na basketbalové desce.</p>

<p>„Bít se s tebou nebudu,“ řekl Koťa. „Svatej bohužel nejsem, a kdybychom tu rozložili všechny, který jsem v životě zabil, tak nebude kam šlápnout. Ale já se s tebou nebudu bít. A ještě ke všemu na nože. To je až k smíchu. Přišel jsem tě zabít, ale rozmyslel jsem si to.“</p>

<p>„Ty jsi prostě pozér, Koťo,“ řekl jsem mu. „Ta barva na desce je čerstvá. Napatlals to sem brzy ráno, po našem telefonním rozhovoru. No a s těma tvrdýma y jsi to teda už úplně přehnal.“</p>

<p>Otráveně mávl rukou:</p>

<p>„A co? Co tobě je do toho. Jenom říkám, že já bojovat nebudu. Když pak přijdu o funkci a bude ze mě normální člověk, tak za chvilku zdechnu. Mně je to nakonec jedno.“</p>

<p>Vytáhl jsem svůj nůž a potěžkal ho v ruce. Pak jsem se otočil a nůž jsem hodil. Čepel probodla druhé Borisovo oko.</p>

<p>„Takže se eště neví, jak by se to všechno vyvíjelo,“ upozornil jsem ho. „I když jsem v pozici dost nestabilní. Jsem chodící lokální chronoklasmus, člověk, kterýho vyškubli z jeho světa, ale ten svět se najednou začal vzpírat… Takže si moc nevyskakuj. Mám pro tebe ovšem jinej návrh.“</p>

<p>„Jakej? Chceš mi slibovat, že ze Země zmizíš? To ti nikdy věřit nebudu, Kirille! A nejde o to, že by se ti tady u nás tak líbilo. Jenže jsi hrozně umíněnej a nemáš rád, když tě někdo do něčeho nutí.“</p>

<p>„Dejme tomu, že ze Země neodjedu. Ale na tvoje místo se taky netlačím. Teď jsem zrovna ve stádiu volby, a ta vypadá takhle.“</p>

<p>Stáhl jsem si z prstu ocelový kroužek, poslední zbytek své celnické věže. A hodil ho na zem.</p>

<p>„Tohle je jen kousek železa, Kirille, kterej nic neznamená!“</p>

<p>„To chápu. Ale symbol to je. A já se vás zříkám. Už mě nebavíte. Nikdo z vás – ani celníci, ani kuchaři, ani policajti, ani kurátoři. Jděte prostě do háje. Já jsem člověk a žádnou funkci nemám!“</p>

<p>„Chceš říct, že se vrátíš do toho svýho Bitu a bajtu a budeš tam puberťákům cpát co nejdražší videokarty?“ zeptal se nedůvěřivě.</p>

<p>„To asi ne. Řek bych, že za ty áčka už mě propustili. Vrátím se na vysokou.“</p>

<p>„Proč?“ užasl Koťa.</p>

<p>„Stanu se inženýrem, sestrojím raketu a odletím od vás ke všem ďasům!“</p>

<p>„Jasně. A po nocích budeš vykládat vagony, abys nemusel viset na krku rodičům.“</p>

<p>„Tak zlý to snad nebude. V počítačích se docela vyznám. Tak půjdu na nějaký internetový pracoviště a budu jim tam po večerech zajišťovat poradenský služby. Dejme tomu zrovna Corbina Telecom buduje síť po celý Moskvě, tak nastoupím třeba tam.“</p>

<p>Koťa smířlivě zvedl ruce nad hlavu.</p>

<p>„Počkej! Počkej, Kirille! Jsi hrozně vytočenej, oba jsme rozrušený a vyjukaný. Jasně, ty to všechno dokážeš. Vrátíš se na tu svou vysokou a večer budeš nějakejm kreténům po telefonu radit, co maj zmáčknout… Ale to jsou přece pitominky! To tě v životě nemůže uspokojit! Rozumíš? Funkcionála ze sebe nevyženeš, dřív nebo pozdějc se chytneš za hlavu a začneš se po mně shánět. A taky že mě najdeš, protože se ti to všechno vrátí! Tak proč oddalovat něco, co se stejně musí stát? Já přece vidím, že jsi ve funkci! A že jsi stáh ten prsten a prones pár halasnejch slov, to nic neznamená – člověkem ses nestal!“</p>

<p>„Vypadá to, že se skutečně nedá nic dělat,“ řekl jsem. Přistoupil jsem ke sloupku basketbalového koše. A soustředil se. Jasně, zakopaný není hluboko, tak půl metru a dole je betonový balvan.</p>

<p>Uchopil jsem tlustou ocelovou trubku co nejšikovněji a sloupek z asfaltu vytrhl.</p>

<p>„No tak vidíš,“ řekl Koťa spokojeně. „Vidíš, že to jde!“</p>

<p>V rukou s dvoumetrovou trubkou (na níž se na jednom konci pohupovala hrouda betonu a na druhém deska se dvěma zabodnutými noži) jsem vyrazil proti Koťovi.</p>

<p>Ten trpělivě čekal. Zřejmě se opravdu nechystal vzdorovat, a to mě mátlo.</p>

<p>Rozpřáhl jsem se a vší silou udeřil.</p>

<p>V posledním okamžiku však přece jen nevydržel. Mocným skokem ráně uhnul, odkutálel se po asfaltu, přeskočil přes lavičku a zařval:</p>

<p>„Takhle je to správně!“</p>

<p>Znovu jsem svůj kyj zvedl. Po té ráně do asfaltu betonová hrouda pukla a spadla, takže obnažila ostrý rezavý konec trubky.</p>

<p>Koťa popadl lavičku, která nebyla upevněná. Zvedl ji vysoko nad hlavu a mrštil ji po mně.</p>

<p>Trubkou jsem ji snadno odrazil. Vždyť to vlastně byla jen dětská hračka.</p>

<p>„Kluci! Co to tu vyvádíte, kluci!“</p>

<p>Koutkem oka jsem postřehl dva zubožené opilce, kteří se vynořili z průchodu. Jeden v rukou třímal vytouženou vodku, druhý si nesl dvoulitrovku fanty. Ta limonáda mě skoro rozesmála.</p>

<p>„Kluci, nechte toho! To je hrozný, co tu děláte!“ bědoval ten s vodkou. Druhý, který si patrně uvědomoval o dost jasněji, jakých hrůz je člověk schopen, vytřeštil oči; dál sice pevně držel svou láhev s fantou, ale druhou rukou chytil kamaráda za loket a vlekl ho pryč.</p>

<p>Koťa stál a vítězoslavně si mě prohlížel.</p>

<p>„Promiň,“ řekl jsem, „ale jiný východisko nemám a doufám, že se nemýlím.“</p>

<p>Přikývl a dál na mě upřeně hleděl.</p>

<p>Nadhodil jsem trubku tak, abych ji mohl sevřít spolehlivěji, a prudkým švihem jsem ji vrazil příteli do břicha.</p>

<p>Koťa se trubky chytil. Ozvalo se zoufalé sténání drceného železa. Holýma rukama trubku přelomil, jako by to nebyly ruce, ale hydraulické kleště. Pak klesl na asfalt a opřel se o převrácenou lavičku. Z břicha mu čněl půlmetrový kus oceli.</p>

<p>Přistoupil jsem k němu a posadil se do dřepu.</p>

<p>„Vidíš?“ řekl Koťa. Tvář mu vůčihledě bledla. „Vidíš, jak je to všechno jednoduchý?! No tak, dělej…“</p>

<p>„Všechno je naopak hodně složitý,“ odpověděl jsem. „Ale doufám, že jsem nic nepoplet. Já nechci bejt kurátor. Ani funkcionál. Jděte všichni do hajzlu!“</p>

<p>Popadl jsem konec trubky, vytrhl ji z Koti a odhodil stranou.</p>

<p>„Za chvilku umřu,“ poznamenal Koťa lítostivě. „Ztráta krve, traumatickej šok…“</p>

<p>Pohlédl jsem na krev zasychající na jeho uniformě.</p>

<p>„Ale kdepak. Ty neumřeš. Ty jseš totiž kurátor. Mocnej funkcionál, kterej šikovně řídí personál v technogenním světě Démos.“</p>

<p>„A co ty?“</p>

<p>„Já jsem obyčejnej člověk. Protože tu volbu už mám za sebou. Že tě nedorazím. Takže jsem přestal bejt funkcionálem.“</p>

<p>„Počkej, tomu nerozumím.“ Koťův hlas už mírně zesílil. Pokusil se své rány dotknout a strašlivě se zašklebil. „Bože, to je ale bolest… Kdybys ty jen věděl, jaká je to bolest!“</p>

<p>„Umím si to představit. Ale neboj, do večeře se ti to zahojí.“</p>

<p>„To ti stejně nebude nikdo věřit. Stejně si všichni budou myslet, že jsi funkcionál. Že svý schopnosti jenom tajíš!“</p>

<p>„Tím líp. Tak se aspoň budou bát mě zmáčknout. Co kdyby se mnou do pekel šel i celej tenhle svět? Ono je vlastně ohromný, že si nikdo nebude ničím jistej.“</p>

<p>Koťa se zavrtěl a posadil se pohodlněji. Pak věcně poznamenal:</p>

<p>„Nojo, zahojí se to… Cítíš v sobě eště něco?“</p>

<p>„Nic. Absolutně nic.“</p>

<p>Sáhl jsem po masivní ocelové trubce a pokusil se ji zvednout. Ani se nepohnula.</p>

<p>„Jaks to dokázal?“</p>

<p>„Každej člověk má svůj vlastní osud,“ řekl jsem. „Vy měníte ve funkcionály lidi, který by mohli změnit osud lidstva. Jenže světů je nekonečně moc. A někde daleko v těch jinejch světech lidi vlastní osud respektujou, ovšem přece jen se ho snažej změnit… Pevně doufám, že nejen ve válkách. A opravdu k lepšímu. Já myslím, že ta deformovanost, ta nepřirozenost existence funkcionála je zároveň zdrojem jeho síly. My… Vlastně ne, teď už vy. Vy jste silný jen proto, že nežijete vlastní životy. Protože děláte něco jinýho, než jste vykonat mohli a měli.“</p>

<p>„A co máš vykonat ty?“</p>

<p>„Namouduši nevím. Nejdřív se vrátím na tu vysokou. Třeba bych opravdu měl zkonstruovat nějakou raketu.“</p>

<p>„My jsme tě ale ze školy nevyhnali,“ připomněl mi Koťa. „Z tý jsi odešel sám. Tehdy mě ani nenapadlo, že by z tebe moh bejt funkcionál, o tom všem jsi taky rozhod sám. Vzpomínáš jsi, jak jsi říkal, že už tě nebaví chodit do školy jen proto, abys pak celej život jen utahoval matky a kreslil technickou dokumentaci?“</p>

<p>„Koťo,“ zasmál jsem se. „A kdo ti řek, že funkcionálové jste jenom vy? Těm, co se producírujou po vašich průchodech, co se cpou v drahejch putykách nepředstavitelnýma lahůdkami a pořádaj večírky na pobřeží pravěkýho oceánu, je šumafuk, jakej je rozdíl mezi tebou a mnou! Ty nepotřebujou vesmír, nepotřebujou vědecký objevy ani víru v Boha, ani třetí poému o Odysseovi. Pro ty je mnohem užitečnější, aby našinec stál v krámě za pultem a prodával tam kompový sarapatičky.“</p>

<p>„Mám v kapse cigarety, vytáhni mi je,“ poprosil mě Koťa.</p>

<p>Vytáhl jsem odtud nazlátlou krabičku, vyjmul z ní jednu cigaretu, zapálil ji a vložil Koťovi do úst. Ruce měl celé zkrvavené.</p>

<p>„Vem si taky,“ vybídl mě. A pak dodal: „Tu krabičku si nech, za stipendium si takový cigárka nekoupíš.“</p>

<p>„To ne, díky. Už nejsem funkcionál, tak si musím svýho zdraví trochu hledět.“</p>

<p>Vstal jsem, otřepal si kolena a zeptal se:</p>

<p>„Nemám ti přinést deku? Abys tu nenastydl. A nedělal Illan starosti.“</p>

<p>„Neboj, nenastydnu.“</p>

<p>„Jak myslíš. Já asi půjdu. Musím venčit psa.“</p>

<p>A vyrazil jsem. Až v průchodu jsem se otočil. Koťa kouřil a díval se na ponurou moskevskou oblohu. Co tam asi viděl. Že by horké byzantské slunce? Co všechno v životě udělat měl, ale neudělal, protože dal přednost funkcionálství?</p>

<p>Šel jsem domů.</p>

<p>Ti dva mazavkové stáli z venkovní strany plotu a cosi vzrušeně probírali. S láhví vodky už skoro zatočili. Mávl jsem na ně rukou a oni se chvatně klidili pryč.</p>

<p>Co asi měli vykonat oni? Jaké to byly činy, pro kohosi nepohodlné, co je vypudilo ze života způsobem velice prostým a spolehlivým, i bez sladké pilulky funkcionálství?</p>

<p>Nevím a už se to nedovím.</p>

<p>Já už zázraky nekonám.</p>

<p>Já svět už nikdy změnit nedokážu.</p>

<p>Zato ale dokážu uhájit své poslední právo, které člověk má – právo zůstat sám sebou. Právo obdělávat svou zahradu.</p>

<p>A mně je dražší bol a sten…, vzpomněl jsem si na Zemi 16, kam se už v životě nepodívám. Teď už mám jen jednu Zemi. „…a vzácný blaženosti vzdych, než navždy býti otrokem toho, kdo k výšinám mě zdvih!“</p>

<p>Když jsem se vrátil domů, v předsíni mě čekala obrovská louže a sice znejistělý, ale oprávněností svého činu si jistý Kešu. Inu, každý protestuje, jak umí.</p>

<p>Nevynadal jsem mu.</p><empty-line /><p><strong>Sergej Vasiljevič Lukjaněnko</strong></p>

<p>Jeden z předních současných ruských autorů fantastické literatury se narodil 11. dubna 1968 v kazachstánském Karatau (městečko v Džambulské oblasti na jihu země). Vystudoval obor lékař-psychiatr na Státní lékařské fakultě v Almaty, avšak této profesi se prakticky nevěnoval. O fantastiku se zajímal již od dětství – mezi jeho oblíbence patřili Krapivin a Heinlein. Delší dobu působil jako zástupce šéfredaktora časopisu Miry (Světy), zaměřujícího se na fantastiku, a právě tehdy – ve druhé polovině 80. let – se pustil do psaní svých vlastních povídek. První z nich, Narušení (<emphasis>Narušenije</emphasis>), vyšla v časopise Zarja (Úsvit) již v roce 1988. Úspěchy jeho krátkých příběhů ho po několika letech přivedly na dráhu profesionálního spisovatele; nutno říci, že oblibu u čtenářů získal hned od začátku své tvůrčí dráhy. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do Moskvy, která mu brzy přirostla k srdci. Žije tam dodnes a v tomto městě se odehrává i nemalá část jeho knih.</p>

<p>Jako první byla Lukjaněnkovi publikována sbírka <strong>Atomový sen</strong> (<emphasis>Atomnyj son, </emphasis>1992), obsahující průřez jeho dosavadní povídkovou tvorbou. V témže roce vyšel i jeho první román, jenž mu okamžitě přinesl popularitu. <strong>Rytíři Čtyřiceti ostrovů</strong> (<emphasis>Rycari Soroka Ostrovov</emphasis>) jsou příběhem skupiny dětí, unesených mimozemskou rasou na jinou planetu, aby tam mezi sebou bojovaly o šanci vrátit se domů.</p>

<p>Mnohem výraznější však byla trilogie Lord z planety Země (<emphasis>Lord s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>planěty Zemlja, </emphasis>Triton a Argo 2009) z roku 1994, tvořená romány <strong>Princezna, pro níž stojí za to zemřít, Planeta, která není </strong>a <strong>Skleněné moře. </strong>V těchto klasických dobrodružných space operách se mladý hrdina ze současnosti (zpočátku spíše antihrdina) ocitá ve vzdálené budoucnosti Galaxie, kde usiluje o záchranu mladé šlechtičny, svádí boje s náboženskými fanatiky, a dokonce zasahuje do velkého konfliktu lidstva s mimozemskou civilizací.</p>

<p>Díky dilogii <strong>Hranice snů</strong> (<emphasis>Linija grjoz, </emphasis>Triton 2005) a <strong>Vládcové iluzí</strong> (<emphasis>Imperatory iljuzij, </emphasis>Triton 2005), která v Rusku poprvé vyšla v roce 1996, se Lukjaněnko ocitl mezi naprostou špičkou ruských autorů sci-fi. V dokonale propracovaném vesmíru se mezihvězdný tulák a profesionální bodyguard Kay Altos zaplétá do záležitosti, která může změnit osud celého lidstva. Obě knihy bývají označovány za „filozofické space opery“; a třebaže toto hodnocení ne zcela sedí, rozhodně se nejedná o bezduché akční příběhy, nýbrž o texty s „něčím navíc“, jak už je u Sergeje Lukjaněnka zvykem.</p>

<p>V roce 1996 se na trhu objevila také povídková sbírka <strong>Odložená pomsta</strong> (<emphasis>Otložennoje vozmezdie</emphasis>), v jejíž titulní novele je velice věrohodně vylíčen svět, zdevastovaný jadernou válkou, a dark fantasy <strong>Chlapec a Temnota</strong> (<emphasis>Maľčik i Ťma</emphasis>) – posledně jmenovaná kniha později vyšla také jako Dveře do Temnoty.</p>

<p>Na další trilogii Lukjaněnko spolupracoval se spisovatelem, básníkem a hudebníkem Julijem Burkinem. Knihy <strong>Dnes, mami!</strong> (<emphasis>Segodňa, mama!, </emphasis>1997, přip. Triton), <strong>Ostrov Rus</strong> (<emphasis>Ostrov Rus’, </emphasis>1997) a <strong>Car, carevič, král, králevic…</strong> (<emphasis>Car’, carevič, koroľ, korolevič…, </emphasis>1997) spojuje kromě hlavních postav také kousavý humor a satira. Autoři se bez servítků vysmívají všemu a všem – od žánrových klišé až po stav současné ruské společnosti.</p>

<p>Po zvláštním mystickém thrilleru <strong>Podzimní návštěvy</strong> (<emphasis>Osennije vizity, </emphasis>1997) přišla další kniha, která se v Rusku stala kultovní. Kyberpunkový román <strong>Bludiště odrazů</strong> (<emphasis>Labyrint otraženij, </emphasis>1997; Triton a Argo 2007) vzbudil tak velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování – románu <strong>Lživá zrcadla</strong> (<emphasis>Faľšivyje zerkala, </emphasis>1998) a novely <strong>Průzračné vitráže</strong> (<emphasis>Prozračnyje vitraži, </emphasis>2000), publikované původně pouze na internetu (obě tato díla u nás vydala nakladatelství Triton a Argo roku 2008 v jednom svazku pod názvem Lživá zrcadla). Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově používaná virtuální realita – Hlubina. Ze všech jejích obyvatel jsou nejzáhadnější diveři, kteří se v digitálním neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokáží dělat věci, o nichž se dnešním hackerům ani nesnilo.</p>

<p>K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech <strong>Hvězdy, ty studené hračky</strong> (<emphasis>Zvjozdy cholodnyje igruški, </emphasis>1997; Triton a Argo 2006) a <strong>Svět stínu</strong> (<emphasis>Zvjozdnaja těň, </emphasis>1998; Triton a Argo 2007). Lidstvo se do vesmíru dostalo příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi mimozemské rasy, pro něž jsou noví kosmičtí cestovatelé jen bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se svému osudu nevzepřeli.</p>

<p>Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej Lukjaněnko v knize <strong>Zlé časy pro draky</strong> (<emphasis>Ně vremja dlja drakonov, </emphasis>1997), na níž spolupracoval s jiným výborným mladým autorem Nikem Pěrumovem. Originální fantasy je i román <strong>Chladné břehy</strong> (<emphasis>Cholodnyje běrega, </emphasis>1998) a jeho pokračování <strong>Nadchází jitro</strong> (<emphasis>Blizitsa utro, </emphasis>2000), odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo Ježíše Krista objevil Nevlastní syn Boží, který lidem přinesl magii a zcela tím změnil běh dějin.</p>

<p>Konec roku 1998 přinesl knihu <strong>Noční hlídka</strong> (<emphasis>Nočnoj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005), o které asi není třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako „autor Hlídek“. Druhý díl <strong>Denní hlídku</strong> (<emphasis>Dněvnoj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem Vasiljevem, třetí – <strong>Šerou hlídku</strong> (<emphasis>Sumerečnyj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005) – opět sám. V roce 2005 spatřila světlo světa kniha <strong>Poslední hlídka</strong> (<emphasis>Poslednij dozor, </emphasis>Triton a Argo 2006), která měla celý cyklus definitivně uzavřít, ale i samotný Lukjaněnko si zřejmě už tehdy uvědomoval, že <emphasis>definitivně </emphasis>je v případě světa Hlídek příliš silné slovo. Znovu (a mám za to, že nikoli naposledy) se do něho vrátil v povídce <strong>Drobná hlídka</strong> (<emphasis>Melkij dozor), </emphasis>publikované v roce 2007.</p>

<p>Lukjaněnkův několikaletý příklon k fantasy však neznamenal, že by autor zanevřel na sci-fi příběhy, odehrávající se ve vzdálené budoucnosti. Patří k nim román <strong>Genom </strong>(<emphasis>Ge</emphasis><emphasis>nom, </emphasis>1999), v němž lidská rasa, geneticky rozdělená na dva odlišné „poddruhy“, čelí hrozbě v podobě agresivních mimozemských vetřelců. <strong>Tance ve sněhu</strong> (<emphasis>Tancy na sněgu, </emphasis>2001), zasazené do téhož pochmurného světa, sice byly napsány později, odehrávají se však sto let před událostmi Genomu.</p>

<p>Román <strong>Spektrum</strong> (<emphasis>Spektr, </emphasis>Epocha 2005, nové vydání připravuje Triton/Argo) v Rusku vyšel v roce 2002 a znamenal návrat ke svižným dobrodružným space operám z počátečního období Lukjaněnkovy tvorby. V nedaleké budoucnosti se před lidstvem otevírá celý vesmír – je totiž kontaktováno mimozemskou rasou Klíčníků, přinášející technologii teleportace mezi planetami.</p>

<p>V roce 2004 se čtenáři, čekající na další Lukjaněnkovu knihu, dočkali alespoň povídkové sbírky <strong>Gadget</strong> (<emphasis>Gadžet, </emphasis>2004), obsahující celou řadu žánrově odlišných příběhů – starších i těch nejnovějších. Autor se během tohoto období kromě práce na Poslední hlídce a tvorbě filmových scénářů věnoval také psaní povídek, vycházejících v časopisech i v rozličných tématických antologiích.</p>

<p>Kirill, hlavní hrdina knihy <strong>Nanečisto</strong> (<emphasis>Černovik, </emphasis>2005; Triton a Argo 2008), je doslova vymazán ze světa. Přátelé, sousedé, kolegové z práce, ba i milovaná dívka na něho zničehonic zapomínají, jeho občanský průkaz se rozpadá v prach. Kdo za to může? Kirillovi nezbývá, než aby se to pokusil odhalit. Slibně se rozvíjející příběh pokračuje ve druhém dílu série, který se jmenuje <strong>Načisto</strong> (<emphasis>Čistovik, </emphasis>2007; Triton a Argo 2010).</p>

<p>Zatím posledním vydaným románem Sergeje Lukjaněnka jsou <strong>Konkurenti</strong> (<emphasis>Konkurenty, </emphasis>2008). Jde o literární zpracování v Rusku populární internetové hry Starquake (www.starquake.ru). Kniha, jejíž hlavní hrdina ke svému překvapení zjišťuje, že je herní svět o dost živější než se by se mohlo zdát, je sice očividně komerční záležitostí, ale přesto se nese v poutavém, akčním duchu a nezapře autorův typický styl.</p>

<p>Sergej Lukjaněnko žije, jak již bylo řečeno, v Moskvě. Je ženatý a má jednoho syna. Chová několik domácích zvířat, rád vaří a kouří svou oblíbenou dýmku. Jeho největším koníčkem je psaní – což je nejspíš dobře, neboť ho právě psaní zaměstnává natolik, že mu už na nic jiného prakticky nezbývá čas. Za své knihy získal řadu cen; je nejmladším držitelem Aelity, nejprestižnějšího ruského SF&amp;F ocenění, jež se uděluje za největší přínos do rozvoje fantastických žánrů. Jeho romány byly přeloženy do řady světových jazyků; točí se podle nich filmy a na jejich základě vznikají také stolní i počítačové hry.</p>

<p>Lukjaněnko je autorem, který nezklame. Jistě, jako každý spisovatel má lepší a horší knihy, žádná z nich však nebyla propadákem, žádná neurazila čtenářskou veřejnost. V jeho dílech snad každý nalezne to své – ať už je milovníkem přímočaré akce, nebo literárním gurmánem, pro nějž jsou nejdůležitější důmyslná podobenství o relativnosti dobra a zla a věčné hledání místa člověka ve světě. Navíc mu není cizí žádný z fantastických žánrů – umí napsat vše od kyberpunku, přes space opery až po hrdinskou fantasy.</p>

<p>Navzdory tomu, že Lukjaněnkova spisovatelská dráha již trvá téměř patnáct let, stále mu neschází chuť do psaní a množství nápadů. Existuje nemálo autorů, kteří psali kvalitně jen do doby, než se proslavili, a kteří ve svých dalších dílech už pouze pilně vykrádali sami sebe. Lukjaněnko se však nenechal zkazit literárním věhlasem ani vysokými honoráři. Stále zůstává spisovatelem, který má rád své čtenáře, a každá jeho další kniha přináší něco nového a originálního. Počkejme si tedy, čím nás překvapí příště. Rozhodně je nač se těšit…</p>

<p><emphasis>Konstantin Šindelář</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Sergej Lukjaněnko</strong></p>

<p><strong>Načisto</strong></p>

<p>Z ruského originálu Čistovik,</p>

<p>vydaného nakladatelstvím Izdatělstvo AST</p>

<p>v Moskvě roku 2007,</p>

<p>přeložil Libor Dvořák.</p>

<p>Vydalo nakladatelství Triton jako svou 1392. publikaci,</p>

<p>v edici Trifid svazek 379.,</p>

<p>a nakladatelství Argo jako svou 1380. publikaci,</p>

<p>v Praze roku 2010. Vydání první.</p>

<p>Odpovědná redaktorka Marcela Turečková.</p>

<p>Korektury Michaela Šmejkalová.</p>

<p>Ilustrace na obálce Milan Fibiger.</p>

<p>Grafická úprava obálky Dagmar Krásná.</p>

<p>Sazba Petr Teichmann.</p>

<p>Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.</p>

<p>ISBN 978-80-7387-373-8 (Triton)</p>

<p>ISBN 978-80-257-0275-8 (Argo)</p>

<p>Knihy nakladatelství Triton si můžete objednat</p>

<p>na internetové adrese www.tridistri.cz. Tamtéž naleznete</p>

<p>informace o zvýhodněných cenách SF klubu Trifid.</p>

<p>Knihy nakladatelství Argo distribuuje</p>

<p>knižní velkoobchod Kosmas,</p>

<p>e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz.</p>

<p>Knihy je možno zakoupit také v internetovém</p>

<p>knihkupectví www.kosmas.cz</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALBAcIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5pZysvGPTmnCVweMY+lNd
SXB9z/OnbTjnrXQthMc877uAPypPPOBwOvPFRtndkmkAz0qhEjTMWwcc5pvmnGCP0pCMCo8
nPUUgJfObPagSnrgflUeTSZ5FMCbzmJ5AP4UolOc46VDnjrRnniiwEvm5ydvWl809gPwqDj
kml78mgCXzeOQPypTJznbz61Dnrikz60wJ/M9RSeb6LUO7POetG7vQBNvGOQD36UGQY6fjU
OepoyO3SgROJAB05pfNXI6/lVbJxS570AT+YPb8qPMHSoM9KMntQBP5owBjmjzAe3FQ5z/9
ekz70AT+YB0/lR5uT1/HFQZ5xSgmnYCbzATxQJTioN2KUE+lFgJjJ9aBIo4xx9KhzSc9QPy
osBY80enFHmcVAPejPHSiwFjzfUn8qQS4yORmoSfWj06UAT+aOccfWm+Z3PWouc5ozSAn83
J5pN+TUINLn3osBMHxyDR5gx0/SofwpM4p2AnEgHtSiRcn1+lQZ79aMjikBP5wB56e1L5/P
P8AKq3B5oJNOwix559v++aBOevH5VX3dfWjNFhlgzD049aUTE+/4VX7jFKCaAJ/N9Rmgy9t
ox71Dk7aOvSkBIZFP8Cj8KTcmeUU/gKYQQeaUDPanYQpZTj5Fx9Kb8v/ADzUfhS4pposAvy
dTEv5U4sm3Cooz2xTaO3tRYC2rx7F4Xp6UUqKdi/Sipsh3Kp6jPHJ/nTxuK4/Hmoz1X03Ef
rUytx2pR2GyJxluv4elMxgU5juek6ng9KoEIwGKYQae3IphHPrSAMYHem4IFOP6UnXigBcG
jGRS57GkOevNMAx060YGaOc9M0ZoAOtBBo9qMigVxMZoxS+9GevvQFxAvPSjbmlz6Ck689q
AFwKNufajkduaP5UALtGOoo2jI5GaSjt0oANvuKXbg9elHPWkB4oACOev0o28Uc59KOTnig
AxmgAdc0dOKMk+tMBeM0Y9xSe9GfypgLj3FLt96bnFLmgTDHvzS4OOSKQfWl+lABtJ7ijbz
R2oxSANpDdaXGe9GTRyOooAMY7ijb34pzKVUMykA8gkcEdyPWleN0O2SN0JAYBlIyD0P0oG
MxxSbTjrS+1GaAGkGjaaXOaKYhMHsKCp9j7ilyOtGfxoGJS+46UcUDBoAOaXpS0HH1pCAdK
XNIDzQDTGLR1PK0ufoaMgntQIaRk8Zoxz05peCQc0Zx/jSAuq3yLyenpRUsaqYlO7qB2opC
M2ThiP9o08HK4AFNkGZD/ALxqVFUZycgVMdi5bkBzk80D3pzABzjpSfjVANI9elJjjjFPPU
Uz86QCYGa3fDnhLWPFNxKmmRRiKHHmzzNtRM9BnufYVh89K9R8Hwy618KNf0DSZBHqiy+aU
DbWlQ7ePx2lf/1104amqk7S7P5+Rx4ytKlT5o90vS/U53WfAF/o2jT6p/a+mX0NuyrKttKW
ZcnA4x6mqXh/wZrXie2nuNK+ylIHEb+dNsIJGR26Vg7Xg8yLa8LcpIn3TkHow+o6GvQfCJx
8J/G2GxhFOc/7NXTVOpPays+vZGVadajSvzJu6W3dpdzMv/hl4o07TbnULkWPkW0ZlfZcBm
2jrgY5rG8PeF9U8T3U9tpf2fzYEEjiaTZlScZHHNZImO75J2yQR8rnkd69D+E//IX1vHX+z
X6/UUU406lWMUml6hWqVqNCU5NNrbT/AIJlah8MvGNhbNcnT47qNOWFtKJGH/Aep/CuOxgn
gCuh8I6zq2meJtNawuZyZZ443h3krKrEAqR3/pXReLvD0WpfGOXRdOIj+2PG8hUcRkrudvy
GfqabpRqQU6V97W9RRxE6dR067W17rTbe+5x+jeHda8QXLQaRpz3RU4Zx8qJ9WPArq1+Evi
ckIbrSxKf+WX2k7v5Va8Z+Km0mQ+D/AAq50/TbAeVM8Jw8z/xZbr9T1JrzrzJBMJlkcSg7g
4Y7gfXPWiSo03ytOT9bfoEJYmsueLUU9k1d/PVE9lp099qkOmQFBczy+Sm9sLuzjk9q7D/h
U3i/PKWAP/X0P8K5/wAKnPjTRSWOTexEk9/mFafxGk2fEbWF84rh043Y/gWlTjTVJzmm9bb
+RVSpWdZUqbS0vqr9bdzB1nRr3QdXl0vURGLmIKW8ttwwRkc/jVnTfDeoaromo6vaPALbTh
un8xyGAxkYGOayGZpCGdy/AALEnj616F4M5+Gvjhf+mK/+gtUUoRqTa6a/kXiKs6VJS63S+
9pM87wRRg045/pSY5Fc52Gw/hrUY/CUfiZntzYSyeSoEh8zdkjG3Hse9Y2BnkjHqa9GnGf2
f7PH/QTP/oTV5w6/I/0Nb1oKDjbqkzlw9WVRS5uja+429f8ADeo+G57aHUHt2e5j85PJkLf
J0BPArF9eOlej/FfH9qaH76Yn8686p14KnUcVshYSq6tGNSW7NfVPDWoaTo2nardvbtb6ku
6Dy5NzEYB5GOOv50Hw3qC+E18Tl7f7A0vkgbzv35xjbj+tdb40H/FtvBB/6YMP/HVpWUt8A
YVVSzf2pgADknceK2dGPPKPaN/nocscVUcIS7yt8rv/ACOM0HQNR8SasumaYiGfYZCZG2qo
HcnHHWqd7aNY381m80MzwuUZ4W3ISODg969KvNnw78C/2dGwHiTWk3TMvW3j6Y9scge5J7V
5fxxx7VlVhGmlF/F1/wAjpw9aVaUpr4dl5936djWsfDeoah4cv9dge3Fnp5xMGchx0xgY56
isfFeieF+fg94y9nj/AJLXn2CThVLE9AO9KpBRjBrqr/iOjVlOdRS+y7fgmdPoXgLXvEOlp
qWnm1WBpGiHnTbCSOvGK5y6tpbO9ntJlHmwSNE+Om5Tg4/KvVNc1L/hC4vBWiRttNkVvLwD
uWO1s/8AfUn5Cuc+J+lDTvHE1zFgQagi3KEdMnhv1GfxrorUIwheO6tf5r+kcmHxVSpVtP4
ZXcfk/wDLUwPD/hvUvE17LZ6Z5Jmij81hNJsyuccfnUWt6HqHh/VW03Uo0WdVV8o25WB6EH
v6fhXZ/CUA+JdTB76e/wD6EtWZF/4T/wCHazqBJ4h0FcOP4riHH68DP1U+tKOHjOkpL4nf8
Bzxc4Yhxl8Ct8r7fI8806wn1PU7bTrYoJ7lxGnmHau49MmpdV0q50XV59LvWi+0W5CyeW25
VOAcZx71e8HnPjfQyOhvI/51b+IH/JQdc/67f+yLXOoL2XP1vY6nVl7f2fS1/wATvtH8OeL
LXR4NO1XSNE1q0th5lkLifBgY8jkLyvPINcJ45sfElvrcd14mmt5bm6j3Ri3YFERTgKABwB
2FbfxXfZq+iDeVzpqcBsd687Ls8YBdmUZwCcgeuK6cVKMb0knp5/8AAOPBQnO1dta+T/z+/
Q6qb4feIofDx17ZbS2YgFz+7l3PsIznbj0Ncn/D7fzr2m48SHw3Z+BrifmwuLHybuPsUKp8
2Pbr9MivP/G/hr/hG/EbxW4DaddDz7RwcjYeq/hn8sUYihGC5qfS1/mrlYTFzqS5avW9vk7
NevUzYvDmoTeFZ/EiNALCCXyXy+H35AwFxz94Uuh+G9Q19L17GS3QWUXnS+c5X5eeRwc9K6
uxGfgPrGOf+Jin80o+GI/d+Kcf9Axv/ZqUaEHOEe6v+YTxVRU6klvGVl+H+Z5/awS3l3Baw
IXlndY0UDOSTgVp+IPDl74a1BbDUJ7Z7opvKQSF9gPTPAxmuv8ABNha+GvDU/j7WIQ7Kvla
dC3WRzxu/E8A9gGNY/hfS5/G3jvOqymRHZrq8fOMqD932BJC+wqFR92MftS29PM0eJ9+Uvs
Q3832Xp+ZS0DwX4h8SL51hZ7bX/n5nbZH+B7/AICugb4T62ykWur6VdTAf6qOYgn9KoeM/G
V1rd7Jp2nSm00S2PlQW8PyLIq8Bmx+g6AVx0bNDKssLGORTkOhwQfYim3Qg+Wzl53t9wJYq
oufmUfK1/vdy9qmkanol6bLVbOS1nHID9GHqpHBH0qkee9eo+HNTPj/AEO68Ja/IJdShjM1
heOPnyOxPqOM+oPqK8vkjeKRopVKuhKsp7EHBFZ1aailOD0f9WNsPWlNuFRWkt/ns16jCea
WjjaOeaOn41gdQvOaSg/5zSYpDFB70Dr7UhziikBtRiPyk/c/wiiqiysEUbjwKKRF2U7jh/
8AgRo3cnFJcY8w/Wm9Mc1EPhRrLcfkECkJ5OBmm5/KjI9qsQpP4Uh59aQn0ooEH0zV/SNX1
DQ9Uh1LTJzDcR+2VYd1YdwfSqB6+tdBpfg3xDrejjVNIsftkPmtEyo4DowAPIOODntWlNTc
vc38jKrKmo2qNWfc7LXbTTPHvhefxdo8AttZslzf2wOfMAGSfc4yQe4BB5FN+Hl+2meBPFm
opBFcG3CSiKYZR8KeCPSrWgaVcfD/AMKa1q3iFo4Lq/g8i3svMDM5wcZx3ye3QA1T+HunXe
pfD7xdp1nEZJ51SKMZwC209+gr1op+1jK1ptO/rZ/meBOUfYThe8FKNn5XV1fyMy8+JN1e6
ddWR8N6TAtzE0RkhjKumRjINXPhGVGv6t5qlk/s9twHcbhn9KyLr4beL7KxuL26sIooLeNp
ZG89ThVGTwOta3wkR317V9ilv+Jc/Qf7QxWFJ1fbw9r+J1V40FhaioPTTZ37G/oA8Nf8I/f
a54B0FJdasV/1OoOzyRgg/MgyQTjOMYzgjNct8OtRlu/inaX2oTGa4uvOLSMeWcof8MVz/h
TxDN4Y8Q22qRBmjB8ueP8Avxk/MPqOo9xXS+OdFbw94hs/FPh9iNOvnF1bzRj5Y5PvEfQ9R
9SO1NVeaMaq+y9V+pLo8sp0ZO/OtG/y/U5PxFBLa+KdWt7gYkS7l3Z92JH6EVFoulSa5rlr
pME8cE10xRHkB2g4J5x9K9HvrPQ/idDHqOmXkGl+JEQJPaznCzY6Y7n2IzxwRVXwt8P/ABZ
pHjfS7y90vbbW826SVJVYAbSM9cn8qz+rSdVW1i3uuxusbGNFqT5ZpbPvb8TmNM02XRvibY
aXNNHNLa6hHG7x52khhnGa7rxf4/n0bxdf6anh7SbsQMo864jJd8qDyfxrmLxXPxvdQpJ/t
heMc/eFbvjT4f8AirWPGeoalp+npJbTshRjMqk4QA8HnqK1h7SNOSo78xhUdKdaDrtWce9t
bo898Qa02v61JqclpDZtIiIYYOEXaMcDtXX+Cif+Fc+OAf8An3X/ANBaueXwT4hbxJL4cS1
jfU4oftDRCUY24BwCeM4Irs7fSLrwR8L/ABB/bvl297q+IYLYOGbpjt9STjoBWVCM+eVSa6
O787G2KnS9lGlB6txsvK6/Q8qJpM804nmk/nXAeqeiTf8AJv8Aa8cf2mf/AEJq85kxsb6Gv
WdK0HVPEHwQtrDS7cSz/b2lAdggKhjkgmuP1jwF4m0PSZdS1W0igtUZUJEyscscDAFd1enN
qM0tOVHmYWtTjKcHJXcnob3xV/5CWgH10xP5153k5r1a8sB8R/CGmXWkzxf27pcPkT2juFM
i4HIz64yD05I4rm9P+GXi++vVguNOOnw5+eedl2oO5ABJNPEUp1KnNBXT2IwmIpUaPs6kkn
G90/U0vGJP/Cs/BI2/8sm/9BFXdL1F9K+DFhqccSTNa6wsvluMhsOeP89DzWT8RdW02WbTP
DukTCez0aHyjKDkM+ACAe+AOfcmrZRz+z8rBDtGp/ex23Gtub97Nx6R/KxhyXoU1Jbzv8m3
/mL8StOj1AWXjfTJXn0/UI1SQscmJgMKPYHkY9QfWvOPzzXofw61a1u47vwRrA8yw1QHyc/
wS45A9M4yPce9YJ8D6+3ia98PW9sJb20Qy4Zgnmx5ADKTwc5H61hXh7VqrBfFv6nVhqioJ4
eo7cuz/u9Pu2Zu+F/+SReMvQMn8hWJ4E0kax430+B03Qwv9plH+ynPP44H411culT+C/hPq
1lrTRx6hrEqrFbq4YqBj09ACTj2FVfBiyaD8P8AxH4tZCssqfY7Vsd84JH/AAJh/wB81vye
/TjP7Ku/vbOV1f3daVN/FKy+aSLHjDwX418Q+LL/AFJNL327vshJmQfu1GF4zxnr+NWvHOj
6pJ8MtGvdVtvK1HSyIZxkNlD8ucj3CH8a8v8A7R1Dp/aF1x/03f8Axr0T4b3Emu6X4h8KXk
0k/wBrt/NiMjF9pxtOM++w/hRTnTqylBJ3lfd9d+wVqVahCFRtWhbZO9tn1KvwlP8AxVGog
8f6A/8A6Etcx4V8Qz+GfElvqkQLRA7J4x/HGeo+o6j3FdT8JoZ08WanE8TLJHYyK645DbwM
H8a856MQeue9c7k4Uqclum/0OqMI1K9WEtU1H9T0/UdAg0n4oaBqmmYfSdVu457d0+6pJBZ
f1yPY+1cz8Qj/AMXB1z/rsP8A0Ba674aavb6rbJ4V1MlpLSZb3T27qUOSg+nJ+hauQ+IYP/
CwtdGMHzh/6AtbVlF0eeOzf3aamGHc1ifZ1N4xtfurqzPRPGnjG48Nz6Taw6Rp96JrJJN91
GWZe2B7cV5p4l8Tz+JpbSWbTrWyNtGyBLYFVbJzkj1r0Xx34M8Q+I7rR7jSbNJIobFY33yh
CrdcYPtXmmv+GNW8My28OsRRwyXKM6KkgfgHGTinjHWvK/wiy5Yfli01z69dfuOq8eH/AIo
3wTxz9iP/AKClWvDzp428Cz+E7l1GraYvnafI55ZB/Dn/AMdPsQe1VvH0ci+CfBJdWXFmRy
Mc7UridJ1S60bV7XVLJsT277gD0Yd1PsRxU1KihXfNs0k/uRdKi6uGXL8Sba9bv/hjtrJXj
+BWtxyKUkTUlVlPBBDR5BpvwyOV8UL66Y3T8a63xe+m3nwp1LWdJGLfU5obpx6OWVWB98rz
71ynwuR3PicIhb/iWkcDPPzcVvy8lenG99P8zlVT2mFqzateX+Rdvs+OvhXa3dmuNT0IBZb
WPhWUKASF/wB0Aj6MKo/Cgh9Y1m0RsT3OnMsR6c5/+uK53wT4kfwx4ht71mJtJQIrpfWM9/
qp5/P1roPE2n3PgPxzaeIdGjzp9w3n2+M7CD9+LPoQcj2I9KyjUUuXEPpo/wDM2nScVPCra
WsfzaPPSjR/upFKsvysD1BHBpCa9R1TwtpvjoP4g8H3kMd5N811p07bWV+5HoT+R65rAt/h
l4zmuRC+lLbqTgyyzLtHvwST+Vc0sNUT9xXXdHdDHUXH33yvqno0SfC6KaX4iWTx52xRyPI
R2Xbjn8SK5rW5YpvEOpywH9091Ky49N5rvby70j4feH7rSNIvUv8AxFfLsubqP7tuvoPQ8n
A655PavMTgYHOBTq+5CNLqtX/kTh/3tWVdL3Wkl52vqHTpR60o5FAxzxXKegLnHNBYE5I5p
O/1opAJ05HSjHpRzSrlmAx1NIZbWKXaOD09aKsqnyD5u1FArmXcf608d/6U054xUk/+tNMG
cDg1nD4UaS3Yg9DQB70vSkz2zVkhnPpSZ6ZpeDzmk4OaADPt+NW7TU9SsAfsGoXNqD18mZk
z+ANVOM8UDoOaabWxLipKzRNc3d1ezma8uprmXpvmkLn8zSR3NzCCIriaIHqEkKg/kai49a
B7UXd7hyq1raEzXt44KPeXDqRghpmII+maZHNNCxMM8kRPXy3K5/Ko+v0pcelO77gkuwpPO
e/Xk09p7h4hC1xK0QxhC5Kj04zio6O/NK4WT3DOCDkhhyCO30rQXXdcVNia1fqo/hFy+B+t
Z9HempNbMUoRluiT7RM05nM8hmJ3GQudxPrnrmpTqF//AM/91x0/fP8A41WNGMAUXaBxT3R
Mt3eJci5ju50nHHmiVg4/4FnNFxd3d44ku7qa5kHAaaQuR+ZqIjjvmjHrRd7AoxvewmOPal
zjGP5U4LxW34afQrfXbaXxJpk2paTnbcQwTNFIFP8AEhHUjrg9alsuxkJd3caBI7u4jQdFW
VgB+ANEl1dzLslu5pF6kPKzD8ia+kvEH7PegeI9At/Enwq1pZraeIPHa3UpdJfXbIeUb1Vu
h9K8k0n4S+PNX8TyeHovDl1bXcJHnvdL5cMK/wB5nPBHptzntWMcTCS3sW6DTukcNFNNBMs
0E0kMq/deNirD8RVy513W7uAw3esX08R6pJcMQfwzX0D4j+Gvwz+FHgpZfFiSeKPE14P9Ft
lneBGYDkhVIIjB6s3J6CvnOfBlYhFQMSdq5wvPQZycVdKvzp8t7EVKMU7ySuRDjgdO1SGeY
ReT58nl/wDPPedv5dKj744NHPrWpLSe4qO6MHRirA5DA4I/Gpkvr6OcTx3twkoG0SLKwYD0
znOPaoOcdaShNrYHFPdEs9zcXUvm3NxNcSYxulcucfU0faLjyfJ+0S+V2Tedv5dKj746UZ4
4zmi7FZB2/wDr06OaWFt0MskTHjKMVz+VNP8AP2o7UXG0noyVbi5SVnS5mV2+8yuwJ+pzzU
R55zk/zo/lQaLsSSHI7owdHZWHRlJBH0NKZHdyzuzsepYkk/iaaAfWlwKB2V7k32y7/wCfy
44/6bN/jTJJZZTmWaSUjjLsWwPxplLii7YlFLZD3nlkULJPJIq8gO5IH0zTKMflS9B2pXGk
lsKZZfL8rzpPKz9zcdv5dKI5poifJlki3ddjlc/lTe9NA/AU7isgyCeakee4lUJLPLIg6Kz
kj8jTO/tRjFF2OyHRSSQyrJFI8Ui9HjYqw+hHNX5te1yeHyp9ZvpIiPuvcOQfwzWfzjFJjt
3pqTWiZLhFu7QntQAM0vtRSKEHTrS4PUDikHHelAP5UxhikPWnc85oIPekIbz1NOT/AFi54
5pMUoByAeKQGsFwAMZx39aKYjx+WuRk4ooFczLjiU00dBTp+ZGHfI/lTMcAVnD4Uay3Ak/U
UYpcUmP0qyQ7f40mOOePanUDJPSkA3GDR/OpQucHj8qd5fbFK47EA+73NLgE4yPxNWY4txz
X3B8MfBfg+9+FHhi8vfCuk3F1NYRvJLLZxs7sepJIyTWFeuqSTauaU6bm7HwuAT0we1BU55
BzX6Ky/DzwHPBJDJ4M0UpIpVgLJFOD7gZH1FfLXxg+Cs3gaU67oCy3XhyRsNvO6SxYnhWPd
D2bt0PqcaWMjUly2saToOKueQ6ToGua9NJb6JpF5qU0Sh3S1hMjKucZIHQZrY/4Vv8AEDOf
+EJ1z/wBk/wr2P8AZcQx+PNfU99MX/0aK+svxNRXxcqU+VIqnRjNXbPzS1XQNb0KaODW9Ju
9MmkXekd1EY2ZfUA8kZrL/Cvoz9qNN3j/AEQ/9Qs/+jWrwnRtA1LxBrdroukWxuL+8fZDFu
C72wTjJIA4BrspVOempswnDllyoyvxoA445r1L/hQPxXxz4UJ/7e4f/iqD8APiv28Kn/wLh
/8AiqPb0/5kHsp9jy329KXmvUf+FA/Fbv4WP/gZD/8AFU1vgJ8VkRnbwsQqgkk3kPA/76o9
tT/mQezn2PMgwx1qaKYIR6ZqJoiOxrW0nwt4j16OWTRNCv8AU0hIWRrW3aQITyAcDitG0tW
Sr9DuPhv8VNb+Hl9ObGJL/Tbobp9PmkKKXxxIhAO1vXjBFenN+1JqO3A8E2vHrqDEA/8AfF
eHL8OviAp48F66P+3GT/Cn/wDCvviFjH/CF64P+3GT/CsJ08PN80rX9TWLqRVkU/FHijVfE
+v3Wu61cm4vbk84+7Go+6iDsoHT865xmLHJ711bfDj4gE8+CtcP/blJ/hWDqGk6jpF/JYar
YT2N3FjfBcRlHXIyMg8jIrdSja0TJp7szyoPanbSR0Jx7VOISY3IHIUkY+lfbvhj4PfDK/8
ABmiXt34NsZbi4sYJZZCXy7GNSSfm7msK2IjSSbRcKTnofDRUgc0mM9K+s/jj8M/Anhr4Vz
6r4f8ADNrp98t3BGs0RbcFZsEcnvXyi0Z3EEVdGsqseZCnT5HZkWOOBS8d/wBK6nwj4B8S+
Ob26s/DVil3PaRCaVXmWLapO0HLHnmuwH7PHxVH/MAg/wDA6L/GqlVhF2kyVTk9keTEUfpX
rX/DPPxV/wCgBB/4HRf40f8ADPPxU/6F+3/8Dov8an6xS/mRXsp9jyUCrFvZ3V5IY7W1muH
A3FYY2cgeuADXpV98CPiXpel3Wp32hQJa2kTTzML2JiEUEk4B54Fdp+zAPL+JeolMjdpT/w
DoxKU68VByjrYapO6TPDRoGuDpouo/+Acn/wATS/2Drn/QG1H/AMBJP/ia/S3c2fvH86Xc3
98/nXn/ANoP+U6Pqy7n5pDw/rh4/sTUeeOLST/4mj+wNcwD/Ymo/wDgJJ/8TX6W7m/vH86T
c/8AfP50v7Qf8o/qy7n5pjw/rnA/sTUc+1pL/wDE1nMrIxUqVYHBBGCK/T5S3mL87dR3r82
tZhD+INSOOTezc/WVq7MPiHWvpaxhVpKFrGIRxnHNBB6EV9KxfsqahJDHIPGloN6hsfYW4y
M/3qd/wyjqJAH/AAmtp/4At/8AF1X1uj3EqE+x8zgcUY9s19L/APDKOpAceNbQ/Wyb/wCKo
/4ZR1H/AKHW0H/bk/8A8VR9bpdw9hPsfNIB/Okx+FfSzfsp6kBx41s//AJ//iq8G8VeH38M
+LdW8PvcrdPp1y9sZlUqHK9wO1a060KjtFkSpyirswj1POBSUvOMZ49KAD3FbGYgBo68EUo
A7Cjrz2pgHHXpR9Ac0UYHH+NIAGc5OM0Y/CjgDOaXHPy0AaCA7FxGMY9KKlja3EShpHDYGc
D/AOvRQIyJv9c31/pSdRTpv9a2B3H8qTHHpWcPhRpLdiZ4xRSgE8CkqyR8aln2jHTtUohPp
mpNNiM18EAzlSRzW4tgGAOK6KdFzVzKVRRdmYghIPIp4gPXFbn2EjnHB7037KN+Mdvyp/Vm
NVkzLih55HNfeXwpB/4U94T6/wDIOjr4qWzUwbgASvXt9K+1vhV/yR7wp/2Do/614+Z03CE
UdmEmpt2O0Hrio7u0tr6yms723jubadDHLFKu5XU8EEdxXkHxn8e+IvAer+FrzQpYnjn+0C
4tJ1zHcAbMA45BGTgjpnvXTeAfit4a8exC3tZDp+sKMy6bcsPM9yh6SL7jn1AryPYzUFVS0
O32keblZz/w++Fs/wAPvivrd3YEy+H7+wxaOTloG80Ewt64HQ9x7ivYAKTrS8+lRObm7yKj
FR2PlL9ptN3j/Rf+wWf/AEa1cB8Ho9nxo8KH/p9/9pvXpP7R0Xm/EXRgBkjSif8AyM1cL8L
ofJ+M3hHjBN7+X7t696jTvhObyZ59Sa9ryn27jimyMI4nkwTtUtgd8Cnj6VHc/wDHpN/1zb
+Rr55Hos8P0P8AaN0rXPEel6MnhO+gbULpLZZmuYyELNgEgDOK9sux/oNzn/nk4/8AHTXwb
4EXHxE8JP2/tW34/wC2lfed3/x5XIH/ADzf+Rr0cZQjRlFR6o5qFRzTufm60IIQ4FfUH7LS
7NG8VL/09Qf+i2r5yhhDWsZ68V9I/sxDbp/ixcdLq3/9FtXpY2m44e/oc9GV6lj6EPA60xJ
A67gTjOKz9a1GHTrDzJiR5jCNcDPJOBXy38VfFvjbSvih4gtdK8VarY2EVwixQW8+xEzEpO
B9Sa8ihhZ13ZHXVrKnufWpJ9TXxF8do9/xu8QcZIFv/wCiVrvPgZ4v8Xaz8Uzp2t+JdS1K0
OnTyeTcz713BkwcevJrjvjVGJPjd4jx1At+3/TFa78LhpUsT7KW9jnq1VOlzo8p8kiKTI/h
b+VfoV4M/wCSf+HP+wbbf+ilr4MntwtnKcfwt37Yr7z8FH/i33hzA/5htv8A+ilp5nTcIxT
DCy5mzgP2ixn4MXI/6f7b/wBDr4y8k7ycGvs79ogbvg5OMf8AL/a/+h18mLZAjPvW2W03Ok
7dzPFTUZq57P8AsvLt8ZeIh0zp0f8A6Nr6pA/Gvl/9mtBH458QLjBOmx9/+m1fT469K8vHL
lrtHXh3eFwP0/GjB9K+K/GXjbxvB8RPElraeL9Xt7eDUp4o4orplRFDkAAdgKwX8c+P84/4
TXXP/Axq64ZVVnFST3MJY2MW00fZ/jvP/CtvE3Uf8Sy5/wDRbV83fszjHxLvR/1CG/8ARkd
eezeLvG93ay2l14x1qe2mUxyxSXbFXUjBBHcEV0/wg8X6F4E8cXGq6+1xFaS6e1ujQQNKQ+
9SAQOnAPNbvAVKNCaetzNYmNSaPtLNGfSvJP8AhoX4Z54vdTP/AHDpKsWfx6+HN/qNtY295
qHnXMqQx77CRRuYhRknpyRzXjewqrXlZ3e1h3PUs9zQT70hyMg9RXxv438fePrX4keJrGw8
Y6ta2ltqU0MMMUwCRqDwoGOlXhsNLEScYk1aqpLmZ9lqf3i49RX5zaov/E71Jup+2Tf+jWr
sP+Fi/ErqPHOt5H/Tcf4Vyc8MghlkmZnZmLu7HJZi2ST9Sa93DYCpQUnLsefUxUKjSR+htr
j7FB/1zX+QqXt1qK2/487fH/PNf/QRXKX/AMUPh7pepXOm6j4u061vLZzFNC7ndGw6g8da+
b5XJtJXPUuktTsaPwxXM6J4/wDBXiTUhpug+JbLUbwoZPJhclto6np0GRXTZzxSlFx3Gmns
NPpXwN8VI93xb8XEdf7UmH6198k4zgV8L/EW3874s+LQBknVJv6V6mWR5qrXkcmLlywTZ5q
bc+nFJ5I7Z/CujOmFRkngVEbQZPHSvo/q7PKVaLMIW7emPWmtBtVmI6CuhNlgA8ZI4561Wv
LUJaTMOcKeaHQaQ1VTOePWg0uePYUnFcZuL9OKQZ3dKcPxoH3uAcUAaKONi5C5x6UU9Y9yA
+V1GetFAjJm/wBc/bn+lHPA6n0pJv8AXN6ZH8qXt1qI/CjSW4h/Gj1o4o49fwqiTU0Fd2qq
OwRq7OFVG2QKFOcE1yHhsqutLu4BRgTXa27GMuske5D8rAnoex/z619Jl1JTo3fc+dzGq4V
LLsNeMkbT9PxqqsQV2STIZ/XitFFyCGGc9z39OaZcIrQsjKMr8wwehr0nh4nnwxjXuso7mi
VlPHBBB6H2r7H+FJ/4s94T/wCwdH/WvjKTBDqpO3tmvsz4UZ/4U54T/wCwdH/WvjuIoKKhY
+oyeTblc8u/aTUPeeEV5/5ej+iV8/SRPBOk0MkkU0Tb45I2KvGw6FSOQfpX0H+0gcX3hA9e
br+SV4b5SNGSeCPbrj/61dGTUI1cLr3YZjiHSrH0v8B/HXiHxfomrWXiO4S8m0l4kjuyu2S
VHUn58cEjb17969i9q+ev2aVCyeMFAwBLa/8AoL19CjivlMdTVPEThFaJntYabnSjJ9T5o+
P/AD8TtGU4w2lEc9v3xri/AMcafGTwe6MrE3+0kd/3b12v7QBx8UdCPppZz9PONcf4Hh8j4
x+D1Qgob8Y/79vX0mGhfK3L1PCxE2swjE+yKjuf+PWb/rm38jUg5pk/NtLj/nm38jXxx9Kf
BvgbaPHXhH5QW/te2IbPT950r7vu/wDj0uP+ub/yNfCXggH/AITrwie39rW3/owV93XX/Hp
cf9c3/ka9rNVacPRHnYKV4y9T8/rFEawi3Lg7f1r6D/ZoG228XqcjFzbdf+ubV4LpEhisEG
7akq7JCoydmQSP0r3v9nSWGG38ayhv3UdxbtuIxkCNufyr3M0h/sUWvI83BVb4uUe1z2rVJ
YJbiGxePc7nem7oSPmH48V8y/FC2juPiB4vJXLQzpLj28hP8a+jyW1G40uTYQzytclgOEVV
wPzJAr5r+Jcwi+Jfi+OOVfNubmOAr6Awx8k+mBj8a4Mopr6xGHkzXMav7lzXdFH4M6ppehf
FxL3WL+30y0fTbhFmu5RGpJZMAMcAnr+VZ3xQ1DTtX+MWvX2l30F9aS/Zwk9vIJEbEKg4I4
ODXKXlsHk2OuQrFQpIYD6dvyp62f2SdUIj5VXHlsCACM84789O1fQrLGsX7e/yPI/tFPDez
SI9QjCWEpAAyh6fSvuDwVj/AIV54b/7Blv/AOilr4l1Jc2MhzjCNx1zxX2z4IBHw78N8f8A
MMt//RS14nEUFGUEj1cmqe0hJtnDftCAH4Pzf9hC0/8ARlfMUcI8v2ya+n/2gwf+FQTD/qI
Wn/oyvmpRhM/zNdXD1NTozv3OXOqzp1IpHqf7Oo2/EDXwDx/ZcZ/8jV9M8Zr5n/Z3z/wsPX
snP/ErT/0dX0zxnmvm81VsXNHu4B81CLPhbxdGrfErxYT/ANBW5/8ARlZPloQcqfetrxeMf
EzxW4G7/ib3OQOv3zWcgJ/e9senQ1+g5dSUsNBvsj43H13CvP1K7IDhYwGY8cc1YTTyIwCD
g9e9T2yqZxuHucHFaDTw+ePMwB6Hv7ZHevQ+rQa1PIqY+onaJnwaOryLGFBZu+elS2diLXx
Vony7SupWv/o5a19Pl2xlnbBDYwcnjv096jk+XxLoq9QNRtOQc/8ALVfWuDH4WMKEpLszpy
3HVKmJjCTPtd/vt9a+JfFkDT/FPxcgUnOr3A6e9fbT/fPB6mvjLxFMYvil4vXOP+JvcEnvj
Ir43h+PNiWvI+vzuq6WF5kZw0qJJMOmWA+7WVrdr5emytgD5c4H1rqwPOjUKfmfqeKxPEcW
zSrgEn5U4GOvNfd4vDxjRk12Z8NgsbOeIipPqfbtr/x42x/6ZJ/6CK+HvHdu0/xW8WheT/a
s/HryK+4bTP2G36f6pP8A0EV8d+ILYy/FHxeyj5v7WnG7jjkV8FkcFPEuL7H3ub1XRw3OjQ
+AsLQfGq2Dd9Puu/8AuV9dYr5Y+D8KwfHGxUNuJ066yx7/AHOcdq+p6584io4qUV5G+V1HV
w0ZvqJXxL45XPxY8XNtyBqk2T+VfbZxzzXxR47J/wCFn+L1HfVpRx36V0ZDHmxVn2/yMs3k
40LruYDEOGwowvf1qukatJkKdnc4qYzsIfLRAcHqRmrUCvKpGwjoBg9R3NfoPsInxjxEoop
vDmQBiDjGBVDUkjj025w3/LM45rbW3aWU54HXJI4FZmtCJNOuowoyExnHNRVoJU5PyNKOKc
pqKOEP6/Wj8jS4PY0h6ZGa+MPrRAODSjqM8e9J6ClOT9fWgDTjDeSnCfdH8RooRx5a/u+w7
UUgMqYfv3+o/lR+VEv/AB8P9R/KkHOPpUx+FGktw5NHc0c49aMd+4qyDe8JW6XfiJbZyAZI
nCnHRsZH8q6skwyCNwCc4GeorkfDEnl68j4Dfu2H0PFdprWTcR3SqBFcKGwOeRwR9elfU5X
ph7+f+R8tmV5YpQ6Nf5hFIoOMtgnBGOFqyyoHDIDuPqcg1QBLRiRG++cccU5buVWBb5mBzz
3r1011PGnB9CLUoVRfOQAbueO3tX2D8J/+SN+Euf8AmHR/1r48vZVmjLKcAj8q+wvhN/yRr
wl/2Do/618TxN9ix9hw824NM8w/aSH+meD/AK3X8krw4r5cqsG4Y8H+le6/tHLuvvB49Tdf
+gpXh1wCqBSCQx7Doa6+H/8AdPmRm8n9YUe6Pcv2bT++8YD/AKaWv/oL19CDpxXz1+zXu+0
eMAy7SHte/wDsvX0JxXx2ZP8A2up6n0eCX+zw9D5n/aDz/wALK0QqcEaWxB/7bGuU8EzCb4
teDZFHDaiM56g+W+a6r9odwnxG0MlSwOlN06/641xHw+ZT8XvCGxif+JivX/cevosNOP8AZ
Uo311PDxMG8xhK2h9pio5v+PeXn+Bv5VIKRgpUqwyCMGvjD6c+DPBWf+E38I4xj+1rbv/00
r7uuebaf/cb+Rrh7L4O/DXTdTttSsvC8UV1ayieGQTynY4OQcFsda7ifm2m5/gb+VduJxCr
OLXQ5qNH2Sa7nwNpRU2camGN/kP3mIHseO9e7/s8Qmew8bQt/y1lt14P/AEzavArCQJZwtg
fKD1cc817l8BNTt9L0Tx5qU5KxQPbscHP/ACzfAFexiHUlRS16WPJw6Srydu571os8NxpkU
sDBkjQxjA9D/wDWI/Cvk/4p+Yfi74gdlfymEcwwOv7pckV9CfDJpU0y7tzvKeaJfnbPzvGj
OP8Avpj+deNePNMeT4k66rSGRYbtYl5+6r2/StsHTlSxk4xfvLb8zLGTVTCJte71/wAzzZo
5EsI51lQxTbkwjgtwQeR1HbGeuKq4ZGyQHxyO1MhaBbhBcS+QjLliF3Hpxxkd+Ks2yLd3kc
S7iz4CIi7iz9l69zgV9nhsZDER7SW6Pk50JUZJbxI9R8sWs4hcvHsOGZdpPy+nb0r7W8DH/
i3Hhrn/AJhlt/6LWviS/Xy4rmPbtwjDHpwa+2vAp/4tv4a/7Blt/wCi1r5PiR+9A+ryNWjI
4r9oM/8AFoJv+whaf+jK+aycRgkAZr6U/aCGfg9cH01C0P8A5FFfM5kUoMAkDqQOBXXw0/3
M/X9Djz5N1YWPWP2eT/xcTXv+wUn/AKOr6Y7Zr5h+AF1b2/xD1t7i5igDaUgBkcKCfOHrX0
l/ammf9BOz/wDAhP8AGvmc3T+uTsj6HL2vq0TyrV/gB4e1jxDqWst4i1e3lv7h7mSOLytis
5yQMqTiqp/Z00Dj/irdc44HEP8A8RXsC6nprEAanaHPAAuE/wAat4rmjjcVBKMZtL1NpYWh
N3lBP5I8TP7Onh/k/wDCW65/5B/+Irxr4geGoPAvjybQLK7uNRgFrDcCS62hwzFsj5QBj5R
X2kc4618k/Hvj4yydSP7Ntun1eu7B4/Eyq2dR/ecWLweHVJ2gvuOI/tW+kXasCooOBs2jFJ
Y3VzN4n0bzThTqVrx8v/PZfSqKyoByjKPYCptMkU+JtGwOf7RtvmwP+ey169XEVZQkpTb0P
Dw2GpQqxcYJH3q/32+pr4h8aTunxU8XQxjMsmsTJGMdWJFfb8n32+pr4r1+zE3xr8YXL/dg
1SfaP9onrXk5IpSxPLF2uexnUoxwjlNXsWrKz+zRfvHaQt0LDA98VR8VIRoVwRgDy92B2rS
W9iD5ZwNo4wwFYvii7hl0q6VHUkp2Ir9LxrXsJJPofmGXtvFQb7o+2LT/AI8LX/rkn/oIr5
B1+cRfE7xgH6DV5z+or69s/wDkHWv/AFyT/wBBFfHHisKfil4uQyhB/a055P0r894et9cd+
x+kcQK+C+aOl+Dkol+OdmV6Cwu//ZK+q+1fKHwXZf8AheVkqnkafdZx06JX1fXNnjTxkreR
05KrYOAh96+NfF1ibn4q+MZCxCJqs3Qew79q+ysevWvkPxNIqfErxiGxg6tNkH6LXRw9/vf
yMM/k44RtdzmGso4SQ6jb14OaedqqVAyH6YGfpVxonvXJPyRg5yR1P0q1HYxwSruUu2clh/
Sv05RPzN1ml7zMowv9lMhBTcQAO5/+tisDVLYnTb6Zs/LE2MjFddctD9q8qR2+7ncR/Ssfx
CyLoN2EC/PC2QpzwOlYYhfu5en6Hbg6jVSNurX5nlmSOvNN96ccUnYivgD9FE+uaBzzRigY
oA0kLeWv7zsOwopEUGNTtY8DpRSAzpf+Ph/qP5U3sKdL/r2P+1/SkK8Aj+VTD4UXLcTqDwT
SdO3SlOPzpcd6ok3vCUIn18xYJzA/T8Oa6oQy3UktozgGLEmG7dmrmPBs0UHiNJJkLgQyAL
wATgYzntXWyQuk3nW/MsX7wZ6le4P5ivqcrX7j5/5Hy+YytibdbKwSW8lhL5EvMZ+YEGqsw
G/72R0GK6WRE1HTkcZZ8ZXIwMfWudmTy3aNlbAPTv8AWvWkjxadTm33HOimFsgtn2r68+Ev
/JGfCX/YPj/rXx41wRbkDGOlfYXwlz/wpnwkf+ofH/M18ZxNtTsfW8PJ+/c82/aO/wCPzwd
6b7r/ANBSvG5IYSg4HPbpXsX7SAJuvB3Yb7r/ANBSvGd+I8lhuHGK7eHf91fqzk4gT9vFo9
n/AGbl2XnjBSf4rTv/ALMlfQgNfPX7N7mS/wDGTZ72n8pK+he1fGZn/vdT1PrMB/u0PQ+Yf
2jSR8QtC2sVzpb5wcf8tjXB/DhmPxi8HhmJ/wCJguMsT/A3rXeftHuU+IGgkZH/ABLH5H/X
auC+HUjP8YPB25s/8TFfr9xq6aP8C3kzlq3WIR9uDrXmPjH42eGfBXimfw9qWm6rcXUMccj
PbRIyYcZHVgc16b2FfH3xyVW+Nerhjj/RLXH/AHwa83C041KnLI9CvNwhzI+h/APxR0L4iT
6hBo9lf2r2CI8v2xFXcHJAxhj/AHTXbTYNvL/uN/Kvm79mcBfEHi0Dp9ntff8Aikr6SlP7i
T/cP8qMRCNOq4x2HRm50+Zn5+WsRl02PecxrkZ7rz1/+tXd+B5buLwZ4n0qNHja91GyjeUH
CqNjYB+pI/KuN0zylsAxjYy/wsDgdTnP6V2XgKS0/tZIryTyrA6jB9pGcKq7SqvnsVzwa+v
wsW2m9Utbeh81Vnbnj30+8+qPDmnwadAIYBgcqFBzgLnJP1bP5CvE/GkZX4heJ2ALEXkU7D
HQC3AH6mvetNgeLUdQMmCocCIjHKkbiePcn8q8c1eBLn4ueKzL88MLwM3sBACR+YH5152X1
Usc6ktdDox1KTwThE8B8UafHYao9ucgwwRA4H8XfNUtNQlJI5BtZG6Ecjiug8dOjXDy8+dc
TFmB/hVeAB+P8q5zSQwnYHIVwQDjqR2/I19PSjGljbLr+p8+pSq4Dm7foWb4EQTnbkGM5/I
19teA8/8ACtPDH/YMtv8A0WtfFt9L/wASyS3McfAZw+35vu4xn074r7R8BH/i2fhg/wDULt
v/AEWteHxL8UPme/kUuaDfocX+0H/yRy6x/wA/1p/6NFfMSsRbnI4C19P/ALQX/JG7vn/l+
tP/AEaK+YSR5WzAIx2rs4Y/hT9Ti4hbU4WMy6gguEUyRpI68fMMmqNzp8ENvHIbaNd7kfdH
QCtqVCDwueM81U1jKfY4DjiLefYsf8AK9bMKUIUnUtroefgsROVSME9NSjYQwJqViyxICLm
I5Cjj94tfos332+pr87LLjULPr/x8RZ/7+LX6KN95vqa+BzF3cT7TCbMYelfIn7Qis/xkKL
kltNt+Pxkr68PevkT9oQ4+MLDON2l2/P8AwKSsMBLlq3Lxf8JnlqKqDbGee7f3v/rVf0ck+
KNHYg5GoW3PHP75faqSbehcH26Y/Wr2k7B4j0dlK/8AIQtuh/6bLXsu7TbPCpP30ffkn32+
pr4Y8fbx8WvF+12X/iazdAPavueT/WN9TXw34+2j4teMCQv/ACFZuSPpXmZb/EfoetmH8JH
P7XzgyvjPQqKq3qFbWQb3+73Aq+EixwU+gzzVXUWjWzkPGSvTmvoJJWep89Sfvo/QCzP/AB
LrU9vJT/0EV8O/EM7fiz4wO/CDVJif0r7isv8AkGWhx/yxT/0EV8S+N7Nr/wCNfiu2K/ul1
SV3I9OP/wBVeBl0JVKzhHdn0OYTjToc89kdR8BYXX4v6bcSHDT2N38o7ABMV9d556V8r/CF
l/4Xhpca8BNPu1xjgfKtfVA9qvN6apYlwXRIzyqo6uGVR9bgee9fHvieNn+LHi85O1dVmyv
rwtfYRFfIPiO4jh+LHjDeMD+1Zcn8Frs4d/3vTscXELtg36lm3t/lDSjYR0BGMH0qKUrapL
KyB1jHrj34pp1CBrZpGuSwHccsf8KxtRvJLi4gWP8A1a8lR0P1r9Q2PymMXN6k8EEl48lwx
A8z7m4YwB2rH1uIDQb+TnIgZTnj8K7BWtjY7oZABjCgN375rk9euI00PUQ0oLNCV2g9SQa5
6/8ADl6M9DBuUq0fVHkxHB5FIc9KU8fSk65Ar8/P08Tn2/GjHrS59qOhpAaKKvlr+8XoP4T
RQgHlryOg7CigRmSnFw/+9/SkxxnH60sv+uf/AHv6Uh9amPwot7sMUZ75o5xwaTvxVEmtoG
f7XUg9I2PXGeOldcl60VwkynDIc9M8d65Xw3F52tBACT5Tnj2Fb2MOBnGelfUZY2qGndnze
YQjOvr2R09hdRxuYt5ETZeP3B6j2p2s6ejacupW28LEwhnSMjgtyjD0zgg+4HrWLZOydOSp
yP6iuj0LUbaTVVsNQTfY3o+zTLnHB6EHsQ2CPevQxEHVpOMXZ9Dxox9jW57XXX+vxOJebAw
Glwe5I/wr7R+EfPwZ8Jf9g9P5mvjXV9Pm0zU7i2nHMblCfX0b6EYNfZHwjP8AxZjwn/14J/
M1+cZjOpKKjU3T6n3mXKCvKGzPNf2lSVfwgwByJLrocfwpXgZnYg5MpP8AvLXvn7SR+fwh1
/1t0OOf4Erwt13Jna2fXArXBSnGiuSTRGOUXU95XPb/ANmZi1z4wJ3cm0+8R6SV9Fg186fs
05W98XqSc4tP5SV9E5H515WMu60mz1MN/CjY+Yv2kSR490AqMn+zJP4c/wDLWvPvhuWPxh8
H5TH/ABMk58sL/C3pXof7Roz480D/ALBknb/ptXnnw8UJ8X/CGAQf7Sj/APQWr0aEX9X+TO
Cs19YSPuDPFfIXxybHxr1UEgZs7X+HP8Br677da+QvjmP+L1amc/8ALna/+gmvPwX8T5Hbi
/4R1X7M+8eJPFocBT9ntvujA+89fSchPlyD/ZP8q+av2aePE3isf9Ottx6fO9fSb/6t89Np
/lSxn8ZlYb+Ej8+ba52Rw4gh+T5TlfvcnknP616r8IdLt9ZvtXNxGZlN5bQMqjgBo3OevOG
UEc815HCcoV2rncSG7jBPA/P9K9v+Al5FZDX97Lva5tZsH+4u4OR9AwNfUSk4UVKG+h5Kpq
U2n1ufQPg+5a58MWckziSdA1u8gGA+xmUH8lryLUZPI+LHj6djhFltifcC3Rj+ZAH416v4M
h+zeHLa2fcHhLo+R/GrsG/nn8a5Dxf8PrCXxBe+IYdc1K3u9Wljjkto2TySwUKDgrngD1ry
aEowxz7X/U1qxcsFbrY8OudKHiDxNpemyHY8p8yRu6hQW5/H+tesaX+z34Cu7W3v7XXNbkW
ZdwkjuUAbPUj5K5HT9JsbLWNWvJbwifTreZLeB3Hm3UrBkTbgdFTcx98V7t8PQyeAtFRjll
iAJ98muzOcTP2zlTdrW/I5smoRjh1GavufGGox/ZZtSs0laRbW4ubdWkwWKq7KM9icAV9o+
AD/AMWw8L/9gu2/9Fivi7XP+Q1r68cX92OP+ur19n/D5s/DDwuT/wBAu3/9Fiss4k50aMnv
Y6MugoVaqS0ucl+0CP8AizN5/wBftp/6NFfMCMGUDg4GOlfT/wAfufg1fD/p8tT/AORRXiP
wk8LaD4t+IsuleILH7bZR6dJMsXmvHhxIgDfKQehNdWTYtYTC1KrV7M5s1wjxVaFNOxyLoQ
u4g5zWLrDF9VlAGfLVYxx6KP65r7F/4Uf8Lcf8isv/AIFT/wDxdNPwM+FZOT4Ujz73M3/xd
GMz+niYKCg0Tg8klh587mnp2Pja1B+2WnH/AC8Rf+hiv0Ub7zfWvN4/gj8LopEkTwpEGRg6
n7RN1ByP4/avRie5r5zFV41rW6Hv0aTp3uwNfIf7QzlPjBlVU50u36jP8UlfXRPHSvkP9oo
kfF9cDrpcH/oUlaZcr10mRi/4TPKxdSAY2Rc/7Aq9o8xbxFo+Y0X/AE+26Lj/AJarWUCeK0
NGP/FRaR/1/wBv/wCjVr6WrFKDPEpRXOmfoPJ/rHHua+GviDAJPi54w3bgP7Vl6Ae3qa+5J
SfMbnua+JPHSbvi14wOQP8Aiayjlsf3a+dy9fvH6Hp5g7UUzmvssRAI83J9Ih/jVS+tUSzm
YLJwp+8gH9a2VIQnLL/39xmqOqsrWE58wklDxu717XKrHgU6jc0j74sf+QXZ5H/LCP8A9BF
fF/jWeS2+LfjIwybGbVZM/ut+RgV9nWH/ACCrP/rhH/6CK8+1j4I+A9c16+1y+i1EXl9KZ5
jFeuilz1IA6V4WDxP1ao5n0mLw31ml7Nni3wTuJJ/jfprSPuIsbsZKbP4Vr62/GvP/AAv8I
/Bvg/xDHr2jRXwvo43iUz3bSqFfhuDXeg/hUYyv9Yq+0LwmH+r0lTXQccV8WeO7uS3+LXi9
E6HVJDnyS/ZfQ19okjHvXxZ49IHxb8YHkf8AEzk6nrwtdWVzlCq5RdtDjzWEZ0eWSvqYh1O
fG1m2KSBn7MR/Wltr2Wa+eFmQxwjBYLg7j2xnms28vBEGmQZ2ErF/tN3P0H86v2tsbPSApb
ErAu7dyxFfbZdWr16usm4rVnw+Nw9GjSVopOWi/wA/67kk97N57wWrNuPykg4A9frWXqttP
HptyXYnCEn8v8K3dKsFEfmSjP8AtVB4gJXR7xd+AI2AXPJ4r3KyvTk32OOhONOrGnT7o8yP
I45ppGOtLkY5H40nH1r4E/QQPQ80nfrS59+KAM0AaKxqUUlV6f3qKesPyDMhHHY0UCMmb/X
P/vf0o/hx1olz57/739KaAOuaiOyLluHGaTI4/rS9vSj8K0JNzwo6x+I4Wf7uxgfcYrrbtI
g0iAguG4Y9D71xvhsj+20zgfu369uK7e6AMlvcbQFPytjtX1WVf7v8z5PM3y4pPyX6hbAFt
wAUkYwfWpJkgSJJldllZtmMdT6+1RfarSFfKNxGrqx7/oary39q0mUuvmPJ3dARXpOrSW8l
955cVVcr2djqfFEK6z4ftNciBMqRhZ1XqQOGP4Hn6E17N8NfiX4A0j4WeHNL1Xxdp1pfWtm
sc0ErkNGwJ4Ix1rxbw1r2lGyudP1C9gt4j84MrYGTwy/jwfzrjtWs7C31KSOxv4Li3+9FIj
5+U/wn3HT8q+SzjC0q0ueMvuPoMmxVSgnRqLba/Y9i+OnjHwv4pfwynhvX7TU2tpLgzC3Yt
5YKrgnjvg15Tul2f6zI/wBw1lINrf8ALGQD/ppVjzcx4a3gA9pK8mlGNOPImetiJ+1lzHvP
7Nbf8TDxfz2tO2P+elfRAPvXxP4A+JGo/Dm61WTT9Hs9RXUViDCa4ZPL2bum0HOd1d1/w03
4gwf+KO0we/22T/4muHEYWrUqOUUejQxFOFNRbJv2jcf8J14f566bJ0/66ivMfB9/Y6T8Sf
DGqaldJaWNrqEck08h+WNcHJPtU/jz4g3/AMQ9bsNSvtLtNPNlbtbqkM7PvDMGySQMVyxAY
EkJ/wB/K7aNJxpKE9zgr1k63PE+0R8XvhienjnS/wDv4f8ACvmv4ta5pPiP4rX+p6FqEWo2
DWlvGJ4PmUsFORk+lef7MMOEz/10FTLv24VoQP8AacGsqWFhSlzJ3NamLdSPK0e4/s08eKf
FgPB+yW3/AKG9fSjcxtz2P8q+Mfhh8RLf4b6zrF5d6RNqiahBFEotZkQxlGYnO71zXp//AA
05o7ZH/CF6oM8f8fUNcuIw1WdRyitDrw9eEaaTZ84RkIBg7vmbIxjHzH867LwhfLptw0rym
CN7hVMgB+6ylfxHJNctFDEbNpJMCYKxVQ46ls/jgZ4ruPCmnPqmjy2Ma7biC7RtrHokqjYf
pkAZ/wBoV9Zg1Ga5JHhYrESpJ1Ia/wDDn0RZ/Ez4dWN/cSp40042lzhyS7YDgAEjjv8Azqv
q3xG+HupSQNaeLNPuZYZTIiqzdTGy56duK4nT/AdrqNnYXUMeYromJv8ApnKOdp9Dwf0qze
fDFbS6tY0jAacsu49scn9M14ywqjWTbd/8julXUqDtt/nscHf3sU2ty3rahEtkGWbB6Kysr
s446nbt/DFeueBvi14CtPB2m22seJrPTbyNf3kE7EMMnOeB714j4qsBBp8hUEq33l9AMt/I
YrzNyzzNI4JB5JX1NelmGEjUtTlprf7zz8sxLSc4+h0GpTW97qOs3ds6zwz3tzJFIOjq0jF
SPYgivpzwV8Vvh1p/w+8PWF94w0+2urbT4YponLBkcIAQeOoNfLemiNrFmldgwT5Qq7gxzj
B9OOc+1RXFr+83KdynnANdOIyn6zRppPZGdDM/Y1p3W7Poj4xfETwN4j+F93pWg+KLLUL+S
6t2SCEkswEgJIyOwrk/gAT/AMLanz30mb/0ZHXlEEKqSfQ8V1fgLxlH4B8Zvr8+lzalE9m9
r5UMqowLMpzluMfKa5KuVzw+DnCGrZ2U8xhXxMXLSx9qZ46UZ96+fT+07pKglvBepAD/AKe
4qb/w1Do3/Qmal/4FRf4V8m8FXW8T6BYmk9pH0LmgnNfPR/ah0YHjwZqR/wC3qL/CgftQaO
Tx4M1En0+1xf4UfU6/8o/rFPufQZJxXyL+0Xn/AIW7Hg/8wuD/ANCkrtj+1BpH/Ql6j/4Fx
f4V458SfG8PxA8arrttpkunRraR2vlTSq5JVmO7I4x81d2Cw1WnVUpqyObE16c6bUWciqyS
OI4wWcnAArVtJLaw1LT2eRVWK8gknlJ4VVkUkD2A5NMjW2t4QkV1CJ2+/KW/QelQFMN8txb
FfZv/AK1etVm5aJHiRqe9fsfZ8nxi+FxdiPG+m8k93/8Aia+VPFeqWOp/EjxPqmnXIurG71
GSWGeIErIhAww/KuY8lS2TNCO/ElWIjCv8cRbP/PX/AOtXHQw0aLckzpxGKdaHK0aYywDJ3
PGVJ/rVbVcnTblQ6k7Dxg56UxZ9oyHhz6+YR/So5JkZjmSLJ6/vD/hXZzo82MGpJn19Y/F/
4Yx6ZaRv430xXSFFYF24IUA9qs/8Li+F/wD0PGmf99t/hXxgyqTnMX/ff/1qaI0PRoB25b/
61eZ9Qov7Z7ax87fCfaX/AAuH4Yf9Dxph/wCBt/hSf8Lh+F+OPHGmf99t/hXxgYYhk+bbn6
SUJBERw9vj/rrT/s+j/OH9oT/lPs4/GD4YEf8AI8aX/wB9t/hXyz4x1Ox1b4j+JdQ0q8jur
O91CSSG4j5Rk2rlx+tcsUjXvAf+2gqO7mSKApGy75eoQ5CqO2ffrWlPD06D5oyuYVcRLELk
sWbQLqOsrtXbawcquOw6fma6MR/abxoQPkj+8SevtWPoX2e2sTPJcKrvlipIGQOlaVtcLFJ
JKtxCA/zZLjgY6Yr7fK4QpYdczV5av9PwPisyqSqV5cq0jovXqadxdLbQqOAT0GawNSV5NE
vppmAzE2wVbt5PMkJllXzHJIyRnHbA+lQ6yQ+kXm4jCwtg+lehUkp020+hyUf3dSMOt0ecZ
4xR/Wkz7UnBr4E/Rhe/tQPvCkz2o4z1oGaaP+7XJboO9FQqX2D5R0opaiKMw/fP/v8A9KaR
kCnTczv/AL39KT+EUo7IuW4nIxzSZ5yDil5xSciqJNjw7GZdaVVOCI3b8hXbsTNpzRnAK/M
Otcj4NkEfieMk43RSKT9RXaXcMUUvlgncmP4Tgg19XlX8B+v+R8hm7/2lLyX6mBcyTABo5G
UFuQD69/zzUSncPnuJQf8AfUVfmtyR5UgwZFKgg8HuP1H61lwrltoCnH1yK8TGw9liJLvqe
jhpqdJPsWxESBi6kx9VNKYEVObmQds/LTkTYpKMAO/JFBE0p+WUpjsOh/HFcvyNfmRqibQR
qLY9CRxTsAIQt+49OAaljCxsfOZn78n/AOtTmlhPAiz+H+NK3cG+36f5Fcw/LvN8xA44wKY
YlIyLkkepZas7rbOVtgfoMU+S4j24aJo8eh5/lRdIXNLoUxG3OLkfg61J5JLDffcf8BOKcJ
d5+WOTB9fWglt2DDID6AA/pRdPQrW4gSVT+5uJX99q/wCNOhtr6dgsAnldjwqIGLfgBXpOg
fCHU7y0k1DX7iXSbZHUNGAJJn7n5A3ydByfXpW+3xF8H/Dlbmx8JeGgt1033xZnkPQkuD09
gMe9NRu7fqacjtf9DgtM+GHjLVZY4/sbWfm/ca+ZLcH8GwT+XapNS+Gl5o3y6hr1pFKz+XG
qxyusjezBCD0qBPit4mn1lbl4ba50pcK+mXKh7d4wTiMkgnALHbzkZ4r0bw9q3g7xxp5i0a
TT/C/iQOzQWc6CR3fBCrFIcBkbkFWBIzxjit4Knze9t8xyUox0PGxDcQbrZ3YSghlPlAs3b
C+3f8PwrpPCmoyf29bxRBi9xbSWrHoSQPMjJ9wyjFavjPw9JbahLNLHeBcL5n9oKVeK4Ybi
oALfKwBPJql4QsWu9QtRDMIbhHJgbHDTR/MqH/eHy/jXXSw3s66afu7/AKnn1qt6ck1rt9+
h9MaEYf8AhLZ7eED7NqtlBqfH8Ew4Yj69a1fFF/b2JWaUAtBazzY+oCL+Zb9KoeGoI7jxbf
ahHEIY4bS2gjiAxtDR+YePq1QeIYmvD4gnUBms9u4E9ESEsBj3ds/hXHaMsQubZJX+dl+Vj
S8o4d23bdvld/nc+c/HOsRxaXHp8CqJPKSEsRk45ZyPTsv515XKCkhXJ5A611ev21xNqjNM
xESxxKpPqyqcfXJrl7kASAJ8w3EA+vPFevjFdu3T/hiMvioUYpbs09Fb9xhs4D8464NSTnb
IyNkKTnpVTS5W3PGzE8DA9K0JCzEHBYgdK9TBy5qEfI8nFJQxMk1uQjcu4jay9c5xRKyyW5
x14NM4875TjIJOO9I4XC44IHIz1roeqszNJcyZRvURLQEcFmA/TNZxxV7UWb90n1NUTnv3r
5PMJfv2l0Pp8Df2Kb63E6c496lhA3ZzggE1EP8A61TxAeW7egwK5Kd+Y6pPQZ3xUiHbuZgM
AH8DTQDjJz6V7j8FvCWlvpl/4x1vTBqCWxK2kRAfbs/1kmw8HBKjJ6cmru2S2krs8v0nwV4
t1y2NzpPh2/u4FGfNWIqrfQnAP4VLd+APGVlA0l14bvY9v3oxHudR/eKjJC9snqa+jtb8eG
4sJUsDHqVoUWORbZ2jki3ZGQOGVgVyOxHvXHXvxJ8PxxvIsrXUs6G1W2njyohY4YPIpBK/x
4I3Z6HrXVTw05R5nock8VGEuVa+h4JJZ3UVulzNbSRxOxRXddu4gcgZ649qsxpJZRqsR23s
ozngeSv+Jr3LVPGmiawDpCaBFqEEFsbiNr7bMQQQVWJg2SMbupyPwrkZvAum6w63fh27e2N
yN8kd2+9Y2JAC7x/DlhhieO+KmrhKvLdbE/WoS02OAEt7ni8YnPcqSacHvepumB+g5rW1XR
NT0G9az1a1lhmHPzLkMPVSDyPcVVDLtypk9xsPFcSprqRKb6Ipie8UkG8bP4f4U1pb0n5Li
T8h/hV9nHdXzjrsNRF1GMhs/wC5ij2aXUSqPsU/OvccTEepKikE96f+XkenAFWy64+UH9Ki
bp98j225qXBGiqPsVmnvurXQ6dxUbT3ByWuUP1TOKnZio+aY4Pt/9aoy4DH5oyPdetZuCNu
cgLSlc5Qr2zF0pDIwXl4yMZ/1Y4qRgrZIk/Kq5TcQhHDH0qXGxcZXL+nBDewNJgGNS+FHJY
8KKv6xMw0i5DyKGZCDGg6HHTdUFuhjtEn25eQmY/7Krnb+tVrxnl0+4fyiUWFgqk/d45b69
819VhIeywvL1av/AF8jwqqVbEe06Rdv6+Zx+eM0HgUmOlLx/kV8wfWhRyMA0DrnvQOuM8Uh
mgigopwOlFPWQbFxCvT1ooEZk3+vf/ephHanSn9+/wDvU0Hj3qYrRFy3Ck796U56mk75qiT
d8J4PiOME7Q0TjJHtXphjSe1KNG5c/Q545/lXlvhxzHraPjOEfPPbFehQ3c5uI2UmZDwQoI
bjv/8AWr6vKX+5d+/+R8lnMHKsnHexUa28xJ7dFbA+ZW7q3p+fNYsw8u5AjZsSYcDoAT1/W
t8zYu5JrViTxvXJVx74rK1KFTCzxncoPmKR3B6/rmufN6N4xqrpoRl9Rqbpy6/0xsRt3CiT
BbH8IGf/AK9WBbwgFkUN647VnQSPJGEzgEepGP1qZFnIHlq69s4J/rXzqkeu4snOwt8uVwO
nJzSMJG+5JgHqSp/wpVSXH7yecHttTP8ASrGXVFyzsAO69aabJehWCs2Q8pkPXlf/AK1II4
jwxVT6+XmpWkDOAHlGeMKverUC7pFjT7RuY4GVwM/lTWpLbSKkNu13OsNuzPI5CIiQ8uTwA
Bjk16hD4Wf4cw2+o+IpbFLq4UFmeEXMkJ67EU/IrAYJZj9OnPY+CvCGneCtHfxb4hvJHvgo
KBYwfsqkZ+TOB5hHc/dHvXjfjfxTN8Q/F+ywS5tdKiz5VvLIGEa/xOcDGSeSTk5PU1pTg5t
xp77fNnZCCppVKy0/yMrXtZk8RXbSQQxxQiQhZEi2GQ9BhF6seMn1qB9Dt9NQR36SXOrzLu
jsVP8AqV/vzN29kH4mtT5dKc2mnKEv1Chrgpu+ygjsO8h7KOmfqabeSxafYPpOlRu+oTNuv
buU7mTP8Jbu56nHTp6160cFCmknq+r/AMv6sjkljZ1XdLlj0X+fl+LMC6gtrUqryJd3BGQk
X3E9h6/Wup+H/hDUPG/iiIlETTrBhLdzmbyEhUc4VwCd3GeOwPI61y32V2m+x20TOXbazDl
pmHXn0FfQFpBZeBfhfaafHLHJqOow+efKtyElZvlVZZTxtU5JXIzt9MgupSc0orq/69bf8M
Uqqppzk9kUPiNqFjLrV5b2WsxRwWEKK0kDGV7n5TsUOSxb5iV44GDzkivKtI1CSxvRakskg
kDq44KSdv8APsK1NQuha2J1SVyLua48uFI1XACjEjk469NgHAzmue0+1kutZtrZFkUvMv3u
oGc5P4c5rr9nycqi/h/E5FetCTmtGfXPgbVJ9Wjj1cgLNNawvNGP4gAVLD8x+Vamtotr4ju
2Rysd/p+2cdQxEioD+TkVyPwqumVtNtm+V1huIGX1AEcin8Nx/Ous8Vln+3XNuczxxxWcQ7
bmYSN+QArx60OXGOC2a/WyKozbwim90/8Agnyr4v3wTRx4DGNzaqR1coAGf8sAVxM6OTHJD
GVJBkXYeQAScj0wB+leheLrWNbwyRkOWgnkiA9S6pu/E7iK8+vA2Bt5SIGEEHrjk/zr2cWn
ZsjLmvZpIZZyAXwZNw3L8245y3c/nWo7EscnAPFY0LorJlDv3jDhug5yMflz7Vq53Lnoe9X
l0vccezMcxh+9Uu6EcDgHHSo8DJyeaeeTxzwTTMEnr1r0GcUbpWM69O64VT/CuKq9uamumD
XLkeuKgGc5r4zET5qspebPq8PHlpRXkKAcnjmpwMWwOMFm/wA/zqv1zViU/u40HQKTj8f/A
K1Knpdly6IRSD1zX0r4EGlR/DTQXdYnt3tpYw4JV47lnYuNwzySF+Vhzx6180rjHXFe7fBv
VJF8Ja9oWmX9vHrSXCX9vDcRhlATbuYD+LoMjr0xVpKXuy2en3mc5ShacXZp3+45TxLPJHo
jQS5tdTgbCtAx2S27nJUHrx3B9Paua0bQIdesrhbC92apAu8W0uAJh32n1r2LxXof2uWWSA
2r3+ovJJeWCjZGpVdyTQE/MAfm4PGcjivFJkTStfikiu2jjDrIl1HHjaM8sFPpzke1dVNzo
wjGquZJW/rzOes4V5TnQfLJu9vz+V/0JtLsmW6EU1xJpd2sm1JX/wBWHB+6/dT79K0LTVdd
8La98g8u4tyxIT5kdT1G08MpHavTZNPtPFunOqWMNn4vtYle4iUF7fVrcrlJU9Aw5BAO09e
OnM6ZpVlq7pp11cS2kqMY7SeUkvaygcRPxyM9D0PQ9jXpRjCpTaTf/A7nlynKnVTmlr+fZ/
8AB6ao37DxJovi7TX0DVYYJPts4mtDFGYjayNneF29sgHHQ5z14rgfFHhq88K6xJazXaXEA
bas8LArn+6R1B9jUepaPqOl6rKFtprfULZh9ptwCDnPEidODwQa9E8Oatp3jTQn0rVo7e5v
J1WGK7u2CHzP+ebtjrx8pyPx215deDi/f08+nzPSpxjVh7m63T38/Xv6Hk4aF0Lx3pJHUFg
KTCnILjp13VY1vSbrw7qlxp17aPBJFIUxIADx79D9RWYt1Cy7Sj5/2UBrjk+V2ZkoO2hJJ5
ZODO3r2qApGSW8xjTWkJb5BIM/3hipI2kVvnTd3wWaovcuzQiwRHvu+tDwIMbQuPoKlYBjn
7n4s1QFQh3GRP8AgWaXTQd29yvJuBxx9aiBZpDg5YgIM+pqZymd4KnHJIpbWItIrEgFFLnJ
6seAP1qqdN1akYLqW5qnTcmaojA0zy5MLCqlJJFOSxHQD8aosZX0q8JXgW7DPtU1zK0tw1s
GCwxHGAcBj71Xu54RptwiuOImGFHLEj+VfXz5VF+SaPFpwnbXdu/9ebONPSijtRXxZ9iLns
RQOvHWgdPWgdc0gLyyHaPvdPSihUygO7tRQBQlH+kP/vGm06X/AF7/AO8ab0FTHZFPcOnT8
6B60E96OSOOlUiTV8PO0euQuvUK3t2ruluXjlRgSgJDZHf61xPhiJZdfjRjx5bkcZxxXZyx
EwdCrp1GK+qyr+A/X/I+VzSS+sJPsv1NPXFjk8m8tx+9VAQQQCe5z61kTCNlXgeURtX/AHW
5/nx+NMlvZpIYbYsPl+VSeCM9qtGETWxjjbG2MqMevGOfqK7sRSValKCPMpt0HGUu/wCBhC
2uElf9zkDgfKCCPyNSwxPGDutwM9wjGs77XeKxBuJcjgjdSfbLwHJnkH/As18NZI+s9nJro
au5hjO/rnhW/wAKmSVY1xiUHP8AEh4/8drIF9dL/wAvMmc+tOF/dkD9/Jn8P8Kau3oL2Ltq
bkf7+QhQgC/eZty4Hr93+XNe0/CzwbBJpzeKLywQWyD/AEaa8HBP8U+xuAi84zksfQV5R4F
0i58Qa4Xv5Jn0yyHnXQQZLKP4B6Z7ngAZJNewfEPX7XRNMhSXWIra7toVmTTEUyJLMDiNGH
A8uNecHA3du1aOMtEt2VRoJyvPZf19/Y4r4sePDqbjwzpbwXtijAiZY2Zt2exP3mPUtjkni
uesNN/sfRooQFGqXgJHUlRnlj645VR3OT0ArC0aabU9evNY1Ay3UyjzC+fmLMcDH+0TwPTk
9q6S7+0Wej/bpMnVNWDRRLHz9ngUYZl+o4Htn1r2supwjHmhr2/V/NnNj6rqS5Xol/SXyWr
/AMzPbEayafb3GGCb726U7imTnYh/vdAW654HArNleKfEcSmK0g5d142DuFPd2zyfcVfMbR
WkenWoEd1cKDgr9xO7n3I4Hfn3NR2kNvcatBEsHm2FkQWTP+s7nP1IJJ9Aa9bku7P5/wCR5
alrf+vX/I3vCWg2dxcWN1qwmSDUZ1t4LW1yX8gZMh6Z27Rjjk5P49f4v13TW1aC0h0i5urS
1t5I4UvZTEBM4ADMuM/KpHAHGQBir3gHbZeKG1O71WC0uk07a3no26LzWyBF2DFVyS3QP7V
g62L/AFDxbqsN+FW1lSTUZuDvMSxeYkbE9BkpkDrkA9K5uaLqu+yX9fgbVFL2cfN/8N+J5z
rTRTeILpbdvMQEJ5jvnzSFGZOuAWPIHQcCuk+Hlgt9rk7Sk5WApuY5273SIH8A5riA7I4nR
VRs+YFTovcAe1eqfDrTs+NbzS1IjOpWsiWz4wFl/dzR/QdBVT0jc6ZRSp8q9D2v4bad5uqa
xqzJtiiupIrdccdlJ/AKBS+O55V86xgnEO9ZN83aNcb5X+oXao9zW34PkFpc3Vn9y3v3e+g
DDDRyE4mhI9VbkexrL+INht8N+ItQ2kukIH/AHeMt/wCgEV4aqc2N5peVvyJdLlwfLHzv+f
8Awx82625+z3Fy/wApk4X1VI0JVB+JGfeuDeMoVDDO5QfwNeleKdKMelyhhmSKeWMgfxHy0
IH5MD+Brzu4dRO4QAqq+WCwzwBjNfR17SV1sceXNqLi90ZmTgEcYNa6yZTcOh6VlsMovP0z
6Vft9zQKeOmCa8zB1HCbj3R3Y2mpRjImY5J9qbn8Pxo42nLAVDK5SJmGDhTg16Mq3KmzgjR
d7GUx3SM2epzSAev50cgigdcV8huz6a1lYAPnHHWpZTh8AYwAKbEMzoM45wfahyXkZv7xz9
K3i7KyM38Q5PvKPfmvRbTUpfA1j4L8Q2sKf2lcRXU88ROPOtXlwgYjkZAbB7cGvOVx2647V
PPc3FzKJLmZ5nCqgLnOFUYAHoABgChrYW+h9T/2T4e1eddU1Cwu7rR9WtRcxXbu809vuUn5
VXmMqxGW5GB05rw/xZpt/FbWd3cg3EEvmOZPL2MpJ2tuA4BDAdPWvUvhP4kuNZ8IXFvcXLC
70Zfs4CKpMsDoQu7dxkcjtnisTx/Fpd3eT3XhzUI5mng8m6RjhpW24LtGw4YjG49mWvWw79
srb6fLT/M8Wo/Yu7slf5/0v1Ob8G6215Dp/he5uDbavbTFtB1TJzG7HJtpTn/VMen91jnpX
V675etW83iG305bLW7NvJ1nTTuV5CPvPtPAIPIIIz6GvJZbPdYQ3duGWPhW55ikHfPbJr3P
Tr298S+E7H4h6UgTxJpifZ9Wtosr9tgUld+O5xVpPC1Evsvbyfb0YqijiIOW/SS7rv6oggh
h8beHoZrW5hi1awXdBcGLHmR+hKjOzoGznBwfWuRvLSaaaXxNpmn79RsmZNV0/wAsHco6v8
vUgc5xyPm9a0Lq7j8Na1b+JNDctpN6fOmiBDi3JODkYB2nOGGOp9xXV6/bxXE8fjTwusTyw
24ku7DzDvntx98qp+9t9jwOwq68Kc48k/hl+D6r0ZGGq1ac1KDvOGt/5l0+a/rc57TbXS/H
vh29tHEs2qRp5tvOFDyzADgt7oOCB95fwrxe8in0+7ltpm8qeNtropPHf/P1r2nStNt9C+I
WgaxpVzFb6H4iz9nMLNttJmBAU7u27jBJ4JHpTPit4KkGg/8ACc+HIgkETm31O0MO1reRTh
nH+zu6jtnjivm5OVO9Orq1s+6/zR9HUhCslWo6KW67P/gnjC3eAVaUnjqSc0NcQjrJu+gP+
NVm1C53EfJz6LQNRuevyf8AfNYqtH+v+HOZ0Jb2/r7iU3EfRRtPrjr+tRtIvG95BnnjFIdQ
nJ+5EfcpR9vmAztiyf8AZp+1iHspdvx/4BHkyOFDlgxwOc4FbGnwLcQyptXc7DL55VRwAPf
rWO15M7cIgPThcE1uWk0FkuJpY1GB+72ncMDrXsZTGMqrnLZfqedmTnGkoxWv+RVltWhmkh
3/ADMMqSMbvXFN1BFTSJCrfdRh06cfrWja5nlk1C4JAUfKi+npms/UpfPtbl3YcRvhFH3fx
r6KUEqbfqcFOrKdSMX0tf1OLz3o6d6O1FfEn14DrSjr1o7dKVfvAdzSGaiRr5a/MOg7UVEr
AIBnoKKQGbL/AMfDgetICM0S/wDHw/f5jSZzSjsinuHPtRSnGMEUn0qiToPB8qw+KLdmG4M
joR7EYrvryB45GdULKw+Yqc81554XAbxBECP+Wb8/hXqkJW4skG0FlIVucbhX1uUq9B+r/Q
+KzuXLiVLyX6nLXEMQnV88LyccY9Dip7EusSSZ3CVgrDPQ84NP1CzaOaQxj5MZVs9R6VDb3
MAhEI3E54VRyfp6c16cVZnLKTnSSWpi6xb/AGfVHH8Mg3r+PX9aobQRzXT67AJ9OFzs2yW8
gVs/3W/+vj865ocD3r5DGUVTxEo9Hr959Pl9Z1MPFvdaP5f8AYAWAGM8Vct4GljWTdHFGD/
rJDgfgOp/CoSvzblHI7dq9B8C6DYRRz+MNVsJNVsdNmjjitFYRpLM5JQFm5cKBuYKOg61yL
3Wdr97RHomh2qeFvh9LFbxtY20aJd399IoZp5DyiAc5xw208cL1ySfIfEl1e6qH1e/mmkty
/lWgl4dhknc3PXqT1yTXoN74nGsaEy36RmwdmNhAqhVIDfNPJk5Ys2cDpxn0rjtSnh1mW3t
Yo2mt7d8yshwCf7oPdjz04A/Ouihh5VIzm9L6R/UeIrxpRhRjq95fp/XmU/Ceky3Aa7umxa
DMjjJ4UZBb6noPbNad3rD3f8AplyqwwiMlQf+WcHJOPdzxj0NQXt/e3pbQtGjiFvB8104Ox
CFGWUkfwjGPwq7ZaDLPK2q6tMlzPCkK21mqbY0mkP7tSP4sD5iK9TBRdKFqav0v0PJxsoyk
lN6b26/16mRLc30fmzGEy3kwCyyjkRF/uoMfxAE/ifavQfh34U+2WckFxiOedtojbjzjnCp
/u7lJc/3UI71N4StItU+IVnAoMmjeGALt9wyJpv4cj3bJ+gNbPhFJrnwxLe2eE1fxDcy2do
w/wCWfmsXlYHsEhwPbea6q9RpOC37+v8Aw1zCjFcqk1/XQ6TRdXs4Nf8AEF0Jba10sWUVtb
y3CbheFDJh+eAWfc/PJAGM15J4wuNYE2qXWqNJDeuFEpWTH7x8EoeOcoWJHbI9K9V1AReHL
HxdpVu8cBltbb7FAkW8yMY8R5PUNwTjvurxfxudRvr+8v7m2kt/JlTz4i+/94wKlifTK4Fc
+HikpTXW3r0/plVpSlUhB9Pz1X/DHIbsES7S3PO4cN6ivY/B+ii+02w1A309lPb3As5LyMb
jatjdbysP7jK2w/SvHw0sybF82RkBOM5AUDnjtwOT6CvVvhfraRa1YmPUksnWP7NdJMN0dx
GPuhh3+vbArrlzcr5XqXiOVRTkrq59C6c95ZwS3Ot2atqNlIoneH7sit8vnL+HUf7NRfEq7
S3+H+pRKVaa9j+zxA9+CxP0ABNdD5kGowK1vJG8DbS8sbBgQDkrn/PWvOfGsF5daZPpdpcC
4mEXleeBhLeAnBA/vSNjBx0HtXy+HSq14ylo07/18zsrN06LjHVNf1+B4n421VTojlCPPup
YGLDtst1Rm/EnH4V5e+wEhMkY6Hqv+NdD4nuli165soLv7RFaMY1lXozAYOPVRyB69a5uNg
FZ2HSvo69SMUoxOfB0ZRi3Pdj4rW4v9RhtLeNprmeQRxoOruxwB+Zr6y8L/Bzwp4Q8PJP4g
WDUNVK5knuBuihPcIh449TyfavJf2fNBh1X4jy6vdKDDo1sbkZGR5jHap/Abj+FfQb3MGq3
dxq2qOF020JjiiblXfuSO+Ow9c+lfm3EGaOjH2NP4p37pJLdu1n2Stu2fU4DC+0fM9l+fRL
zZytlB4Nt7+6bVNFtLiAqqw3X9mj7xPXOMYAA5/WuW8c/DHSNVsJLzSIreBpAfJurdfLRn6
7JF6DPrx68iuwuNTsrqeOaPUJnhlyvzSYC/nxUFiy6JqaQNKZtG1MmF1wMRuPQDgEdR9Pev
zSjmWIpuMVUacb2fM3vvddV3T6H2dTL6Uk24atbNLp200fXzPkW+sLrTdQnsL2Fobi3cpIj
dQarFcE8ZzXsXxp8O/Z54daRAssUv2K6AHXgmNvyDD8BXj2AR+NfrmUY1Y7CxrtWezXZrRn
w2Nw/1eq4dOno9hEypPGeKQdR0pcYTr3pOor2UjzyRfuM3HGBSKeR3xS9ISB1JzTV696TYr
HrHwOvpF8eT6G87R2eq2kkcyiMPkqNynkcY+bn3r0Tx3oVpDc2tyiS+cyFpEeXDlmkOZlcD
aVBKkgdN3QA15N8HC5+LWjRrK0Yk81HC/8ALRfLbKH2PFe4+KobeTww3h77FfX092JItLlu
X2LA6jOELcgEBsEk7gpGMV1YObhUumedjYqUeVrc8EtIXgn1CVozdQiVo7xV5DRNyHA7Eda
0dE1nUPDOqPplvrMumx3ZBttRQbljL/KC4PDRMMBx1BUMORyy3vbq08QahfSRBRhI7mJOVk
TaNxHvxuH4iqfiyzit5EtEZZLZBuhcHOYpOcfgc/nX0GIoe2oOHXoeNhq7hiF2f9f18ux0U
Z1nQ7i/8OeI9PMKvLsdg4eFpim4FD3DIQ3oR9KZo/iO78OzRae87+RazedZzAhzA3Qgj+JS
pIK9x+Fb3heWLx94KtdMvnJ1G0QaTJJn5iy5ks5frgSRZ9SvrXl9+2paLr1xpeqpFJJFIdr
N0B6bh7HoR2r5upO2HSe2z8n0Z7kKS9s+X1X6o9R8J6xo/iOa/wDBmx7TT9SmNxp6PMVWzv
ByQrDqhxuXPTgHnNeo6XqUgvd2torWmqn+y9WhcEJHdAbUlAI4SQYH4rXy4jmxuvNgZ1Eqi
SGReDuB3Kw9weD+Ne26f4ysvEOj2+p3s0QN1Alhq8LSHMgJ2xzJ2Bjfr3wxPasJr63TTT99
f1+PXzOunNYao4y+CR478SvBc3gfxpc6ZtP2KXMtq57oT936g8flXF9Gx0r6E8dXV1448JT
aTe2sZ1nw+Dm4PMkzqOfwZf1r57BA7fSvHlr7y6/n1R3rRuDd7fj5gSNxJP0pucntSg4BAU
AeuKQc/wBKFqLYt2SL55lkXKw/Nt9T2rVgg83zbudlI3b2GOp9KZZC0h0qVrkHdN80YHU44
/nT7dSlqpbOHfcq/wAOK+3y6iqdKKe71/r5HzOLrOcpOOlnb5dbEqTRIABAX43HecD8BWdd
lTY3TAbco2FHYVdlljlcqFxgYzVK6DtYXCKekbM30Ar0az9xnPQjqm9LnI9OaPpzRjgUcgd
K+GPrxfxpQBuFNpRnI+tAi+sgCgfKeKKRSdo+Xt6UUtAM6T/XN/vGkx0OKWT/AFzfU0mRgZ
pR2Ke4ooxR9elGBngVQjU8Pu8euwMhw2DjPTpXqlpOFcFTtBxntXl3hy2lutejhhUs5RmAH
sK9C2m1PlzgmZDkqTkFfr7dK+ryl2ov1/yPks6pxnUST1samoIPszyfehRt5HfngkfpXMmB
S4dWOVP3h2966cyR3OllkJbaMMvTPHt6VRFuZLJty4kiOHB/rXtONz5+jW5I6kVtbpf/AGi
zlBXzx5WAO/r+ePyri5BGkhjkgkR0JVxvHBHB7V3C3AstRtpAw3NjIODgjoaw/GVh9k8TTz
ouILwC5T6N1H4HNeBm9P3Y1V00f6Hu5VV5asqT2krr5aMx4UillWKOGVnchUAYHLE4Axj1r
1Txlnwr4Y0nwZZXO25t42Nw7H5vtDqPNPXjapEY9MvWD8LtPRPEU/iW9hja00WMzI033WuD
xGAP4iOWx/s1n6jdT+IvENzrZg8u0HzL5jE7Ix03H+8xyfck14EYupKMV1/LqfUQtFuT1sM
sbaW8s3Gpz3DRwxJFHbBsZb+BD6L1bjsK0l8N2Jsnuxc3cdukTOYFk+/8yooHpvfJx6CmWs
BfSVUfLLcthdwP3n7n6KP1rbuZ0s4rRIz5gjJuyzclkjykK493LMB6EV9HRoQVuZHhYqtPX
lfUzYPsulKNImkSFWfypgOdyrhpB7lnwn4VtzTLZ3U17NOC+n2o8zB4+0ylunuqnArG0ezt
bq7Or3yb1hkLDd3EQ3yN9S5AqS+huJ9K03T4stea7eGWQOMHLMoQH2+YV1UZuUOaSsunocM
qadTlT16+p6X4I0u40f4Z6dqUA3alrl4pOfvM0u+GIfQAs3/AqufD4JpkV/dXSxmz8MRXGn
rOGBV9rO80iDsX+Vc9gAK6KGIWmvyzWiJPa+GrMRWUKHiS4cCG3H1wGb/gVcLoFmrfD7Q9M
maQrrt45uism3McblpsnsCwA57ZNeSn7RS5utvx1/BfmetL3Pej8vy/Mu6d4i1TQ7Xxfe3l
7bwXuq2tvfIboFZBJIrlFjHOQoGOccDNed+N4tVso7UPA1ik9mIyhYSG4RcEkkEgj5sg+3a
vSta8u6+Ltvp01tFJaazFa2d0ZFytu+fMRFJ5DLGB+fvXn/iV9TjtkXWLETWulhre2d12eb
+8BJYDnBX/ANCPpWqeyjo5Nfdb/gEKC5nKWqitPW6/z+880DHHBI+lbXhyB7rXLSOKP5g4D
MxyPmYKvHHdh3qnq1ra2Wt3lnZSvLbRSERM4w23qAfXHTPfGa3dEtgdEkxtBl3uWwSwP3Eb
j+7+8IHckeldEtY37nVC0tj6KtdaFnHNbw+JYTEMI76HpxZ5GUYGcl1XOOuOcda858feMNS
tLC701dU1CeznXy/9LhMU6NzgrIFUMp4yhHeu40vWLyLwdoEw8V2Xhw3ESBRDaq8HlrwOSR
hyOoOefSvNfipqNtqOnLjxsmuXUAVGiW3WNUG4/d2k8j09DXzOEnJ1uWo7u9vu9I/qezOjF
UueMFt/W5487gDcpOe+7nJz/wDqpkjHYucfN8xwKMLIWWMMfvMPXGKbId8hOADnoBgV6Veb
Z59NH0d8ALVbb4d+KtSIwbi6jgDDrhY+R/4/Xodr4n0zS/ClhBLp63zeUs0pMkaKpkO4D5y
Nz/NnABOK4v4FoJPg9qsQPzf2k5IA54SM81f1PwBY+LPBumSQSwQXYtjayyByjgK2GDEA7l
yinaccjg9q/NcynFZjU9pLlSgtdHa7d9/Ox9Lgknh9r+93t08vn8xNT8T6PZzXcyaCsV2pT
bFGfln348sjjPOfTPykdRXKt411i/aSz1i2tfsruJIHt9oMMqHOw4J6jI5wa29a8NW1p4o0
vRxfM8seigCdzh/MBkw/+8ATg1gW3ge38PR7E8qV32qmWLsuWwMkgYA3McAdTyTXytZYeMp
wqS1aulbv/kfX0anNGEoRuu7eum1vUu/GqJLvwdcXigFmitJ2PvlVJ/8AHjXzUfSvpv4pEf
8ACvtWDDG22t0GfXzIv/r18zN0PWvsuEKrqYSc+8n+SPjM5SVWKX8qEP3VHbk4pPXBpW+/x
2pAMsAM8nFfbHgCuCCqtxgfzoAzT5cea2ORnGD3pBycmpasC2O++EENxN8XdAW2cIVmZ3OM
5RUJYfjivYviNf8A9oT3mjXFo8cljdfaop45AC6H5UCnr8r4yMHr2rjPgZpD2v8AbfjeWBX
Swga2tt5IBcjdIc+ygD6tit7XbhX0geI4L+O5htpluFm/ileQZmQDsA2Mg9Dn1r0cupp1HO
W3T1/r+tDxM0rOEeWO/wCh5lDNcrJNcXE4ke4unWYYxsl6Bj7N0+opLm1W8SKxLMrwOyRMe
yldyq3sDxRpyI92ttqGxEnQybgDysp3KfqrfzrcFib67aeFVeeOAKrK3yvL82UI/wBpVcfl
X0q+GzPDk+WpzL+uxk/Du7msvHJ0prg2i6pEbbeT/q50YPCx/wB2RV/Amux+Kum6dea7ovi
O8tjFpmuJHNMV+VoJQdk657EHn8DmvOtfj+z3drrloSP3i726HdjIb2JAOf8AaU17VerB47
+EWtqNsl5YMuqxKoyV8xSJlx/vrIfxFfO1qSVWUZbN2fz/AOCe9Ct7SCkt0rr1W6+78zyrV
vCM2jarrnhmG7aeXTrlWimf7pjcApJ7ZBAJHHrXP2cl5BDdebGFgacRShWOYn6E49D/AE9q
9Ja5XVr/AMEa9K5iGqWJ0K9lHTzYzsRm/Axn8Kqa1oKSeP7rTWhSyOuWZYwIRiG7XsPYleM
/36wjho05pWt6d0elOSq0HOLu76p+f+RsaXqkFrFp/iad2kSYNp2pKvUsMgP7nofoa81+IH
hiPw94nPkv/oF+ourZ1XKsp6gfQ5/DFdFo16tlod/perK39n3LrBcMo5glX/Vy/wBD7H2p3
iaK+1P4enT9RIa70JzPZyn/AJbW5wJUB/iAyjj2zXBiaTi5K2+q/X8CsPNThGV9Vo/Tp+Oh
5UVhDf645/3KFjVnHlOSSQACOtRkDjH5VoaVGsl6JHH7uFS57ZPauLC0vb1o00t2dGIqexp
SqN7IszwGOGEvINzAJs7ItTGILbqytna5XOaLuRZ2lIWNBwdxPIHYD8qjSV1tDAD95s8HnF
ffxjGLaWx8wnOUI33v+YQwtdTN94R5A46sfTPai9tBHb3yYVPIiYYU5ycdM96uaazmZvLwI
o8nHqTj/Cq2o7xHqO44WWJ5Fzxk4qJRXs+Z+f5MzlVl7ZwT0VvzX42OG5xnmjv1NHbrSdTx
XxJ9mOHPA9KUEZzmm+w5py4LAE8d6BGupfaMCPGOMgZopiw/IvDHjrjrRUjuZEv+tP1NJgj
jJpZOZT9TSnrjjFEdhvcbg5zQOtGKOvHerJOl8Dtt8XQtnkRSEf8AfNem6haw3enxzEGGXJ
O/GSR6H2/OvMvA6s/i+2VCFPlyYP8AwGvVjbysrxYQgYZVOce/096+sylXw79X+h8PnUnHG
Jp9F+bKVhDG9pm2YBh8uCcbh6+1UlmjtNYNtKo2zqBk+vY+/enW8z2by27HjJ6dTzjB+nNR
apm6SOcJslQ8MvGPUGvYvpoeQ43m09mVpoBb30sE6kkNuVjn7vbFanivTTd+B7LUM/vrFyj
Z6mNjwfwOKbdhL/TYLtWBmh+STHp6/wAvzro/D9pDr9nbaLck+Vcf6NIAecd8H6dK58VRjV
oSg+1y6WJnTrU6i3Ts/noVJGl0z4P6Xa/ZzCHYXc0iHYzvID5fPXARM4HrXH2Uc02k+Q8bI
15OFRhn5V6nPbp26nPp16PxxqtrqmsxaTp6f6JHN5apEQRtUBAB2+6vB/2qx7+9jtL+KJWD
G1t8IWOFLP6D6fxdT16Yr4/BuLqSqS0S0/z/AK9D9ExKdOgoR+KWv+X9eZuQQu19DEgwyQ+
eue0kp8uPPuBjAq3M9rHqN5eCIG3hnWCInkCKCPP6tt/OqWkapHdXF1rbriGJpLh4wDhVij
Cp+G5xTZA6aB9glQiRbaNZCf8AnpLMrHPvjFe/SqxlHmXX/hkeFUotyUZdF/wWR20DHTLbT
y5D3Pk2v4swkk/9CGfpV2w1EXXxi0B0X93b6jCihh8q/OAPwxioJGFjqMclzOsRthcXSkZ5
Jwige/FWPA2nx6povjPVbqY20lnZpdxTL/yzkRi6gfXbj9a1rTUYNva35k4ak5Sv1b/4B67
oOowW9pc60yF7KwuZdSmwf9aYh5MI9+i4991YHhPRZYvibq1ndTCSKyjQyx7vljmmCvIVXo
OSRj29q6Oy02O38K+HvCtxCI5tVmsvOKNwir++cf8AjuD7n3rEfV9O0/xJ8RtYmuo4FnZ5L
XeQrz5jkjBT1G8EcdM14HO09Oun9fie37NSUlb0+8yvEk8c/gbRdfkhee5u9dl1eb5efJTC
sMc/KoCKD368VRv5tGvtItxCjtpc0MS3Zk3CWwkaYnc2QQ28EY5xg+mK7PUtNj0zwbFp6Km
V0O305SRkefduMt+AVee2BXnGkw3Gh+MtU8GXLR6jbNN9kQs3yvtbKsCeMDjI+vpXoUlGp1
1TuvNf8MedOcqcXorNWfl5nM65pk91exaShgiubdnW2kcYWVHIZYy3bG5iM9PpXRaRYQR2p
t1tLiUCIAmIbguw7C2ehyyu30bjmrmuaemg2VrodxpMf2iz1ETjU4ceVLGflGTnI549xj1r
S8E6KPEHhnVo59SntZXiVVlilEaAA4CkY46DtyDVY6pClT9qnZN/0wyuU3JwlrZLyKOh+N7
zSNLXS9G0Zby2/tGfybaSESxS79pVVU/MGGCRxjmsr4l3Gv3kv2XWdC0qxkg3TyDTzxGFUA
ozAYyCwJHPJ61Q0LW7fwP8UIWvQLhInG+WY4aFiOW4H0zx2rvPin4p8N3mh3EyXa3NxcwTR
28UahIyjqqgqR9/BBO7uQa43GnGTq0430evmdVTEzjJUXp/l5Hz0yz4S5kQCOVjtYAAMRjO
APqKMEtu7ZppIxsVdq8HBOTnGM5pw6ema5UnazOpH0v+zi3neEvEdq5yiX0Tbe2HjKn+Q/K
u50K4g0/X7vRr+FGjuZGe0ZjtCzj70ZP+2AGHuDXD/s7WUkPgzXdQOQt1eCNPfy4sn9XFdv
r8KReIpndAwjuo5sY6cqePevy7iOqqOOjVsmrqMr9VJfpZW80fS5XH2lOdK9tLr1T/AOCc3
r8PjGTx/Fdm1sHVLU7SYQIVjwcrv3by3UZx36YrN06S31TxQLWzJ2tslcly20ZKRgZ9SWb6
KD3rQ8Q2EMvimzuTdTxWN1btLLaRuwXKsAQpPQHd05rI+HasPEWqyT4E5vVcjHG3YCij0AG
APpXz+Og4uo6luayWnaTSv933XPrKfuYeLhtb8r6bvr+RX+Lb58DavMG+WWaFE+nm5A/ICv
mwjJH1r6W+KFvJcfC/UDD8xie3nkB7IGGT+G4V81AEMARivtuCWpYCUurnK/4HxWdfx0vJC
MBkk8UiDEg9BzSkE9aWMHJI9K+7+0eC9hDyeBmtbQ9E1DX9Wh0vTI1e5mOF3vtAHqfp7ZNV
NP0691O/hsdPs5bu6nO2OGFdzufYf1r6M8F+AR4H0DUbq5nMviG6sg9zKhCxaVASCRuPLMc
YOBz06VCTnLlRnUqKnFyZuT2GheFPAujeBYtTd7wXEImJBhSXe4dpWGOV9Oewz0xXnfxBkk
tdb1XwjYusVjcag00GRxEpHzHjtgYx7V2vivUDL4R1HUdauUe+vGAVVQqIhFsZVGTwcEk57
4rynVI5dTt/+EmlkkWd7lYo4e8Ee7+L1Ygj0GK+iwdFU6dr97/hd/mj5TE1XWrXa7W/Gye+
+jY/TLF9SWwud6+bMZbYgHCpJ95QfQHYcVf08NBq2q6YVKtJ5dxbyHqkijcqn36j3Ga3LnT
LXR/DWr6lDFNHJbanbTW7gfIVeMF0b65cj3HvWRM0Wt6trmsafE8UkkwuLFM8uB8q4/FGUj
/bFdsKim32RnVpSitOu33v+vmZXjWzhW1uTa7fJmjW9gQc4V+WH4Nz/wACNdt8HtTSPXtKs
J8G01y1ntHI6btuQv5o3/fVcX4nYLoInhAVWmwCoPyxyKG2/TP8qz/B+o32m2dv5MgWWGU3
1g3XEkTYdfxAP51y4ilzycP5o/itvzNsNPlgqqWkZfg9H+jOoGk3MXgTxjoG1vtvh3UE1OH
P3lUN5ch/LB/Cup8fyS654H0zxjp858+yMGpJGCo2K3yzEdyRIpOP0rSs7qzvfinpGpyhRY
+MLGWxvEI4Emzn8/lI/wB6uSic2ngvWPCuosrXOjX81myMMlozgq3/AH0pP/Aq5nF1J266P
9H+K/E76Nb2dPn3W3r2/B/gc/qE6XF7qrPGo/tGEXGAcDf16Dgd+Peux+GK2/iCyXStU8mS
wL/ZEVxueCZ0IHb7rqGH1I9K4fSWjutH3MSPskmxnzk7SMDP4ZrvfCWlS+GvHH9j+eGg1ux
ivbCYIQonjIbAJ6kA8kVz5lBLDKot1/wz/A7Mvu8TOl0f6/8ABPBPEmhXPhnxNqWgXn+usp
zDuP8AEAflb8QQadp4htbJJ5skyvkpnkqOP8a9K+P9ms3xA0/W7ZVMOs6fG6Af30Yow+oOB
XmeAu6HOQh8vn0XpXBk9P8AfSqLpovmdWPd4KDe+rByGaSYDarPuC5q5Y6ct1BJcTswUZIA
Pbr/AJFVXTEKuASCcZJHJ9varVo7CFEwspyQqsflToc+/WvqlFcyT2PEqzl7P927F2GJre3
BRdnmsFG89Ae/1rM1BImtdRZULfuQwxyynH8vWtKGMSx7FtlPltkO5+VR7f1rK1OdpYLl4i
VIhILBSN4I7+1OrbkZyYdSdbTfv81Y4on2FHP1o6DHpR7V8Kfci9RzSp1Bzim8nODinD7wz
0pDNlJGEagOwGB3oqpiikBmuf3h47mlI6UP/rD9TRnOOaUdhvcPwpKX+VIetWI6fwER/wAJ
nbAruJjlAHr8pr2IqnkEM27DDaGGPqM/nXjXgjJ8YW23kiOQgD/cNeoXGrpDMUWJxJtwFHI
bv/jX1eUP9w/X/I+Gz2m5YpWXRfmyjqtsUuQtrvdg28YXBA/wqC9guLY7mRlRiQe+Dxn+dF
5LKZ97Tb45VygHVST07VJdXck2jiBzuXOVJHIPfFeyeT7ytFiaIsZmaByfLkJVsnuRx+tdL
4Vnk02bWpl8vdbadcy5cDapCFc89PvfpXO6ckcU1tLKP9ceHB4B9D+VdoYodK8BeLtekZF8
2zjsI2ZckvI3IUf3sKPp17Vy46p7PCzl5W+82wcVUx0IPZu/3f8ADHl/hJUuL4y3sTTRQxH
amcKf98jovPOOT0HWqmoT3l5LLeXTsqXTySLKy43444A6YwAB0/KruitJYaLfXKOUWOA4Ze
8jHCj3IyT7dfSo9VvYL3w/DFbQ7UtWjtFOeGwuSc+5P8q+PowjLDtSfnbuff4qco1oq3S1+
w6PxBNb+GV0qGDy5bmNYd2OqF97H6k4FdHqks6aPaT3csaXDXa+f5fQkIPz5Un61j3VtZS3
2hx206SwC5SFyV2scbQwB9P8RWjqq/2nqsdsrFVRJbiRNuNoySv6GvRw0JRldu6VrdtrnDK
amm7Wve/zdjK1O/N3PFKVISONEUH+MDkn8Tmu28LXMdr8KfE6tkz6mxjiiTsSVA49ySB7A+
tcZ4iCx6mLdE8tYIUj2+nGf617B4A0OGbwj4RCRhpbjVnvJiy53JDE7Y+gOPxrurOMabc+r
Mo2fIqeiR0tlr9prl5Y6vprJcf2Po73O3+5dSgIqE+qlRx6t7VjeKbG0l03Wbia2W4k0KzO
j2UYXBMmxnmkJHXABP5+tJ4KCWg8ZSxIiWqX5RUJ5VQSwH0HWt/SyP8AhCJNY1UAq2n3GqX
KD+/duVUH1PlqR+NeXOl7NW+78/8AgfM64Ynmqcy0XX0Wn/B+Rbv7dH0rwg8qi4j1HVLae4
77xHb+YoI74YcD6CuA8Y6RcarpGg31mgj1aZb/AFRnLY3wiQvj65bgduRVvTtZ17RNb8H+D
tc0uJp9O3NBdLL5hBlhITK9Ayoc4PIrobuOB7q8htnG2w8GkJEVyVMxOT/s5Cj860i5UpKV
/Nfj/wAAx5VJNNep5PpPi6eHSrzw5d6bbKt2E3NKjB4QnzYQE4AJAYjjnPrXoPw0bybKeV5
ISFtsuoGF+d/lX1JOeT9B2qv8Q9L02XVvEF5duyS6Vp9ja2OwYJaQsGLccjax98itTwdaeV
4avnEkUS3DJEkhizHtByCo6HBAGa4M8rKeE9yNm2n+R05Vh+WvGz0vb0Wtzxu9g07WLvXnu
Lf7O4voijAbDGuGDqM8Z5BwSOhrAvfCeqW97JbW5iu2QHCq6q+ASCNpPBBHI/HpXRNqSad4
h8QW5BCXjH9xNykinIKt0wemDxg13fw98D2viW8OsavcH+zVZFgQfuft0ijG1SewHBI5PQd
69alTp/VYzn+G+5w16lVYmUIbee39f1ueKWOg61qFz9msNIvbubP3IYGcjtzgetdXpvwt8X
3ipcXdnDpNmZ1t2ub+ZURWJweASTg9vwr6U13VNNt3tNB0a1jtrmO5t7a3EGYmg8xwsqMB2
8vJ9+D6GsW8SK00m71qaJp7CaZtI8TWQ5Dqvyrdr/dcKVY46g+orz0m2lJWvt/X9anb7Rcv
NHp18xdO1hPh14Lk0G3sIbhtCu44LtS7BmgZ8yXR46biMgZ2jGTWrcpc3Gord6lqFmolkEq
+QGKSOeUy7ADb937vXFZX2BdX02NZr8nXdDdbGS/jYbnUj/R7jnhkkQhWzkHJz0qjDpvjHw
2I7aC3S/sXy1paY2qhPObdm+4ynP7pzx/CccV4eZ5NhsSlWjBOUXezbSb/AK28menlmYSoV
HTraX6227f5G5q+nwvqGnTNcNNHFavbZwFw+5Sc59Sv61yc2i6pod1Hrmj3Fs0sEKx3Xmvi
KYIQUJP8LqOCemPrWl/wk9vFdLDdWd+16Bn7LPayJKuB/c288nqvfHNVjp11q7mORYtNsdP
TzZkkk8xbcZ3bpTyC3pGCeQNx4r4vCZDi8ZipzxUeWLet9reXfy+R9biczoYTDKN+bsl1ev
3b9THk8T3F3aXlrqPh+JYZ08me2W4bcI3B+XcV2htpB7YwPSvBtT0S5s7t44IppYNxEZZRv
29gwHGcelfV+neE7WfS7MXkMtul4zSxQuctHarh5JHJ53ykAEnsQK8v8Q6FGqaCsMZV50lv
7pl+8BLKQuf91FJr9Ly/KsvwkZQwseW+9m9bddX5H5/WzCvXmvbv0+fT8Tw3yJTKY/Lk8z+
7t5/LrXfeGfhP4p12Oe6u4k8P6fAB5l3qoaFeegAIyfr0q9PHqOg3b3GnzyWmsaNHcmS5hO
HJjbCsSeoO5DtPBBFdv4e8eX/jOU+HdZ1GCye8cNqV1u2tPEgyfKJ4AwMbOOc9c12PDPmsn
pvfy/zOeWKSjdRu9vR+fkdR4U8AWfhyy0vR9OssanrsJF3rEj/vFgB3SCOM8oCAAOnDZPPF
Sapd6AslgPtkt9JLI95qU3m4SSONWaNGUcHlVIHp161z2t6holokV34j8U3MWqKFjCWxZHh
gK/NHt5ySDzg9cdK4zUZ7vxFJbSLZtoujyWsq21tEQJJVjQHLEDgHA9ziu2hhkmlf9Nf6t9
1zxsRiHO8ml+dl206/fvYr6trkviSO/u5bhorSykNxHa9ftG+TLlif4eAMD09BXZ6n4fe6+
HPi3X8GK4gvoJioPHktHE5/9CB/CsPSNChvdFu57zbAsehQS28a4AYm42/+zfma6jxa15b+
EL4RXDLp95e21pKgPCZhiAf3Bx+GB6mtcXWVOFoO1nr/AJFYHD+0qJNX6r/N/wBbeRD8Src
nwRYyWsaxPqv2RmVSQFyj8Adx8gJHY1ydhcC50BJGTyG0YxfaVUbWIeTa+fphG/CuzuLm28
a/FmCz0SdWsvDOnLJCmcrcSRctj167c+9TPo9snjLWNOuLOOK28Tae0kPJVXkVCwZOuMgnj
nBBHpTw1XkpJbvf+vkLGw56rT0WyPLvFI/s/TJdF3F1tr/y1cn76Ab0J99rgfhVrRNPsLj4
THVbmMyvp2qz2rBM7lSWNWUgjkYdR+DGue8U3ct1q1o8oVTJZQs2BjLhcEn34/SvRvg3Yrq
vhLxJprpvVrliBuxz9ncjHvlRRiqiTjK+z1NsNStSa7lHVJZ/DtlYWdxNi40u6g1CyY8faL
ZhlXX6KQD9Mdq0/H8EQ+LF1JZEi38RWcV2vHWQKM/ngfnW5eWdv4g+HmjfaI/NkHhmZUcAM
ymGdBgHqOCc155r/ic6j4W8J3bOBqeiubWYHIY7SF59iAP1qIVbNVZbq6f9fIxVK3NRi9HZ
r87FPQJEt9Wv9PC8XkXG/kAjnOPTBPNegyX0lz8KtH8RPNNJqPhHUEjcRNuTySdrEjHQoev
TjmvNtJmk/wCEksrv54/NlEOc8AMeB9MV6h4dTzrzx94Xls1cXVkbiOC0baG46qMjkd19ci
sK841qDT9f0Z6GHpzp1oVY6q/K/wBP0Mb4tW0Fw+m3sVwn2W2uTd25x96K4QOcdsCWOQ+27
FeLpFLNcSJboZMksNxxxnvXouv3M2s/BjQdRleQy6fdvplwegVD80e4dsMMfjXF20scVsm1
W+Y4IHUkdc0ZRFSo2WjTdys25qFaTWt7W7W3KtrZmaZsyNAVGApwWz3yPSligODAXDlgdvl
qTvOegq9K6t5STZ2nLOQPmJ/D8KlF4Yt0VnbAsD8zN92IemfWvcVOMdTw5YirLZb/AHL5kt
9sg01135KoE9z2rEuS0um3jH5R5JG1RxwvBqzIl/eiOSfakRG9QOn1xVedPM0+8dtxXy3K5
JAJx1pVG2m7aWJo04042bu79PU4XoKOv4UdqQV8GfeDhnPrSgZIzxTfWnDqM0CNFZGCAbO3
pRSKSFAKnp6UUguzMk/1n0NJSyHL5pOeuOKS2KYpHHSkxmijvVCOn8AoX8b2irt3bJMZ6fc
Nega7aGO8S6h3ZUgFUHQ9cg+lee+BX8rxpZsvZZB+Gw16pqLJJCdoBYcNnuBX1mUq+Hfr/k
fE5zU5MbHzivzZzksXm2TBVYSK28DP51RnubhoVgIARTnIHWtO4iaKclQQAcEE01LT7Wh3c
FX+mcivV1ehxtwilNq6LukRi9sfs7EK6kPGf9ocn+VdD4/uzb/B7S7NRk3+ovO4HULGgUE+
2WxXNadFLZ6isIYtg5Ud8/54rX+JksqeGvC2jxQlYRC12zY4cyO2Bn2AOB9fSvMzeVsMo92
jfKYc2P5lsk395hX0rQ+C9Ks2tfKV2RyT1I5dm/HA69Ao9a5rzZL+O2hhhZLNLkncO7tzz7
4H5Cunv2W71zR7SyjaaKJOC55kYINzkfhwPQCuee+j+126CNY4Y7veWQZLA9eO/FeByJRhz
PTr57H1tWT9pKy1/LcsX832LVNOsVc+Vby7weMAk4Y8fQV0NrcyahrWqahIAkTwnYCORGMg
Yx7DNcvYQJreuTPIxSGGJpBj9F9vrXa68s1jqmvLpEC/urKNUB5wuMEjHfHP4V6eFklQnJL
Tp9x5lWyqQjfXr99zltVukvr6a5il81NoCvg/OBwDz9K99+HbXTaRoJjf57fTruSBGHyg/u
1H4HJ596+fC6SWQcblzDDtB64wBXrmi+KrfTPD1r9iJDppaWiBuCZHkLMfp0x9K66sHWpJL
rqR7SNK3loUbLxPZ6PbeNtPlcl7oSG1BRmMjONuM/7KtnJr0vXrZ0tdG0zDmLWJLTTygHBW
PYxB/wCAkivF5k+1+F9SuZ4d8y3jzpMCRhQoDD6EY/GvbNQ1m1v/ABH4fjD5Fra3WrBAed+
wpF/X8q4cVKUKsVbp+X9I7MPThUpSku5zHjaW4ubm28RWVtHI2n3kuuXRDYYW7Si3jQevyR
Zx6UmieK9P1288R/ZoysbaHb2bE8NMU38gdcDP6D1pbqFbyfUtOtIXaB7+204zN0EVvBu2A
d8uGYn6Vy11d3Z17/hPngjjsNQnbS3RFx5GEVQ5x2LK35GtIUk6fK/l+djF1feudB42vRPd
6sN6mSfU9OtGcn76IsrDkdM4Q11nhGSM6NNavbyhUtyJZJHBh5Y987Q2SQfoO1cB4mvtG1P
wz4j1DRp/MNp4lhmYheBBsZEZc9Rnd+ldn4WuIG8ENEWZoppQhiMKtgewAxn1bttrxs1pc9
JadbW+R7eTtqSTetnr8zzm+0rTda+NcOjzRSGzvz9lAfCyJs5AXbgAkAgD/ar0vxYZIdG+w
xlIbS3VRBA0LxeQB9xXRwRnj7ysrDqM14/47W2tb60vLSOS3ljm86QKSpLbxubcDle/APGe
K3vFXjDUo4ZNHu7838tioRb5s79RsXPAk7FkJHPcHPeu6F6bhF7W/r8jhrUnNTknrf8Ar+v
Qsaf4h1CLxLpOsap5S+XLGkk+8sdyhkBYHuNwGfTFepaDqAbXdfinRZrHVLO11GSNh1Qgwy
4+hUH8K+YHvWjEtmkrOkZRo93JIJxj3x0z7Cvb/CGtx/8ACT+C1uX3C6ivdGnBPHzMHjP/A
I+K6sTCM1zpd0/lr+aOSg5Ri4P1/r5M7jwroo0fV7zTJz54tYxZsP8AnvaSEtGT6lCWAPYc
V20rSQ29ppbSEuZcPIw6xoN24n3G0E+5rmdHmmNpp9/NGZL2xZ7G9Y9WiDlSSe+35G/OneN
/Eb6PY3l1bR+ZcKBZWq8HzZ2wen91PlJ9SR6V4NRSdRrff7/61PUj++5dLN2+a0/4YoarqM
l9fz2trdzQ2VmipdXERyycbdif9NHJAA7Z9SccwuqadPdpZyCOx8NaVm6uEDgi7lB4XP8AG
AwwD/EQccYrN8Va5Hpk8Pg3Sb21t4bNQLy8upmid7t/9a24KQG2kgE9C5I6ccLf6f4oN7qE
a6T58OPKhXTpRcJBhMoF2nLbUXII579awxNWWHp+6t9b/hf/AC7aHr4TCwxNXlqPlUdl6dP
L1+Z7Qbu5vdJ1bxFbTtNd66YrCyh3bvIVyF2D0wxJP0ri96ap4o1me3VTpdlBJao56eXEnl
Aj6kE/nXIaRr2uRX4vdQ0/UdN1IMrRahZ6ZJteQbgTNFwJCwP3hggjNdNpME+leH9V0S+CW
99FacFDuWWNmGJFbvnJBB5U/WvQy2tFxdPrbTzueNnNGSmqz2TXysef+J9SkxqJ482/srSH
g/eJVd35iNTWXqmltHbQhQY5IUSKLb1LcsxH5/pVOz8+81m3JALpEHy/IXBC5PsBXZzLbTa
o0qM0ljZQbpZTwCDy5PuR8v419N7FSi0v6sfKVK0qc02u7/QoeFJ11XW4/tVsZtdUy+bJId
zuPLO3G44HXtXomhaD5OgW93qUWVtvDd5cIrHlSQm0/Q5rya4F9a3C+JbMRw3EryMYydoCs
Pu/gD17HFe4Q67oXi/wB4g1TRbnyYY9Ij00wyYDwjBZwQPcAA9DXLiKsoJU3p/VjWlRhKXt
Vqu3Z9V8iDWtLS28I6KsZWK4j0eys40HWTzpSXX67QW/4DmuU8bapJfeLbfwVanzoGvYvOj
ToZBCkaJ+GGP5VB8RfE82r+IpY/D14RY6DbLDHKiblnkVCjsD6AFgPxPerNv4Rt9DsYdUe/
F7qSX2n3CTruyFlJMmfVs4B9h9a5PYTlKM6m26Xd/5XPQhXp04uMfi+G/Zf527GreCz8AWf
gnXbC3iiureS80q+aME+eQxUufXJAI+tWPFt9Jbaf4Z1VWMVxo+pG2kLKFkjQvhM+oKPj8P
es34j2Ul7bX7xTkWuk6yzSx+XxmaONgwb0BB+ue1UviTeNJomqPcuFmmmguUDEru80DG0f7
oBI79e1XhY80/aSeiv/X4nNjG4xUEtW1/X4HDeMbe2Oo6nc2xH2dNSEFvg5AUKSwB9AzV6D
8EFm/4RzxNLCxEy3IdCO5SB2xXmV4mfDen7jlC4ZVB53ZJJP1NbWjadrd/8G/Ev9g73ddVQ
yxxHEkkSw5YDnnGM4HUA1tmC5IprX/hicBepFxfoeteDZ44/Dvhu6niLQfZdVgZB1KmRGx+
RNeCavbyW+szQOzeXeDzFYHqQcHnp2zXuHhSYW/wx8LtKyxzf6cecHPy4I/HGPxrzPxvZiX
wppN5Ypn7I80Ttn5iPMO3P4VxVV7SnNLf/Jtm9N8tWN/60RTuoP8AiT2moRzLut7dJiB1DB
9uCf1rtLnUPsXxdtrm0hjL31g4VlcxiYOmcORyWGMg/T0rzLw/dve6drdl5qR/6FJ5SSELl
uHwM/7h/P6Vcu9bmMWg6/DKTNZeWhJBz8uO/wBM15FLGW5qcltf/M9f2UqVmutvwOquoEj8
B+P9CG+UI0Oq27uRkqdj5yvykcOAeM+gPFeaRNmGJlxv4CjPf1/GvQdPvxNca/DExeHVtCm
LcgEMsjsAc5GQTjtnI+tee2sRmZI4+RtUkjjGQK9jJpJ1J8uzt+plnCtThKXn+GhZjMpUSO
o+VxhvT/GmrcI2lwWqJ86uTIDwrknjP+e1JHCbp2jz5aRMQzjq5qxaWcE85fy28okbA56j1
NfRq8mmj5eUqcE+bpqWzZM7LvnZuAqhfkA/AcUmrRLBpN2rqAxhfB/4CeK0HKxTKA3Qgn2r
I1aQXtreGLPyQvuHXGBV1bKD9DzsO5VKkXLY817AmjpR170lfnx+lCgH8TS/TBpME9qUD2o
Gagi+UfvR09aKjHKj5wPaikBmP/reKGOcHPSlYZkHFN7ULYbFOO3BpKX0oxTQjb8KMR4ots
NtyrjP/ATXpxuWyIpxtOPvdfx/+tXmHhWJpvE9tGqlmYPwBk/dNemGPzQY3JRwvytjmvq8o
b9i/X/I+OzuEZV1ft/mDeW1u0W05UZB9Oaz4bx7Q7tokUfKyMcZGeo+lWbNDNMYmYpMoOCe
lUriKeK480QsCpKMuK9h90eXRSd6UzQ06eW71eKWeQjdlF/2T1H64rV+Ks5Gu6BpSLsW1sI
Wf/bcoDn8BwPx9awrceXNFdDIilJxj+E1rfGFYoviioQFzJbwuQTnaTGoAH4AfnXz+dztCC
83+R7eR04vEyl2SX4mDot5G+vvKOBb2kigFguSQckfnXJSjyJlYMSobcCDmty8jt7C/wDIV
m+e2Utg4IY84Pr2qvZQ2VxJdfaIn220JZOfvNkYB9utefVp+0Sp9Vc9pPklKp0ZL4buHtJp
2KK3mxklfY8D+deh6vbLceKdct5Jd6Tad8oBIP3G/UYxXmFlcbZ3mZh99fbvXpBmim8XX0h
JcraBWz/D8x4I/L9a78FOM6Xs/kedjKcoydTy/HQ5XWLaG31C4toAVhjMaKM542r3q5Zyky
RxI5WNQec9Djimazte+1SSPCFHXCjsBgH8jiuutPCVunw4/wCEsM8kc7W5ATPynBUEn3ycV
6Nb3YpLa6MKT50r72/E6HwZbWv/AAhV/NfWxlgfTrwEE9SdpJ+oA4PrWN4L1a5sfFNsviBZ
fk09YY9y8iPh1A9Qd2fxrr5bqx8MfCjSrYOiz3Wkl3LHO5pSOfXp09h715tfzX97Z6dctI8
ktigiCn5SEUdPyFeRXnzzc/P8Nj0sMlGPslu1v57nomjXVtPpWoSSPMqHWLpknK7RG5DiMn
2yRn/erW8DQWFx4B8P2V9aLdWt5cPNcRyco3LHn1BK4HpiuU8J38F94D8SW1yEhjSaViin9
5tkXIPthhx9K6/RGW7+HWjEv++gt55YQpAHyKoXaPTlvzNb1HGSaj3/AEbOLlnTs5f1qkch
D4Nj1HTtKi0K5W0l8QJexXcUy/uysU+Yhx0YHaoPSsfw14jbSbC9Ls0V1cKGDIu+QHaVKgZ
AAyG5PTJr0rwOUk03w/NcNsdNIuJ2lk7yvMr8emOPzrziPw7cxWenvd6Zd3i6rbHUY7vSQZ
Z4omYbkkj9mZcMO1Y8yk5QqO6T/wAz06LacXHRtf8AAOU8S3E2qarBFLyXkVW9SF55HG44G
PpjNS64r3GpaRDe70kmcwiB2AKJIp+9j7oJwQDzgZxjFYmpasmlalIlrIXEe6OIyJ+9Vc9S
pGEPHfnqcVT8P3s114nt7ydwUt1eTaeQoxyeepOep5rOeIp1KkaVPXVfgD54Qk35kRUx30M
zDaoDKAOcMM4H5g101lqctpqmgXocqbeVLgEdcqy5x/3zXOySCTw8Wwd7EzA/8CUDH5mrmp
7lm2xqSkESDcBwGfnB/KvTotWafW34r/gHHNXn6f1+p9aQ6jFaajq8Vsd1xJKbiKLtJlcEH
2yBmuNGpQ3dlc+M5g1zpGhKlvZxSP8A66bhppCQOSW4/KiG+uNP0vVtcMYeZo4tHsc8l5nQ
eYw9ducfUGk1C2i0/wCG/hnwTaEteXlxmZV5JUSEHd9XAH0Br5VJuaa+2rfcld/cz6KM40P
iV+R3+TbaX9dEcU9zd6b4gN3qLapDd6lGmrBrXbIEeXDFTC3DKNvOOeAO1a+nWulal4mikt
pbfUJZJ1maS3ZtJuQCCu1YyQp24BI/xrH+Kk7Pr2mzk/uSsluhXjiNyqkEcjnPPvXI2PifU
rGeD7XKNWKTMDa6oftUDA9QN3zKc85B/CvLzGpH2sqbTT/r5/jY9XL8LVrYaNek073Vv60P
Ydbt9TufGup3Sy6tp2HCJLcS745kAAZhH18ogHkenriuW1fSNQ1KyxbzxW+oR7ljdclJQ2N
yE9gQwzxwQvPFZ1x8TNL1O/a9vdHksY2tYreZoFeTMathRjdgJnHTBJAqnD8RbdvPW10i9u
LeNyzuiqCuR34DHGSBz0rbD0ZxpwlD4opfh6XMatWnC9KtHR6NbE2n+B44IJb3XdYl0k+Ty
YrZrqCNd3PmyJ0GcdOgrbh8Hazbac00h07UNNkUTrdQXkf2eQfwuWYg4HpjtWBpfxHhuriQ
xaZOsAO53RQzAAAZIDZAA6DGBxjpWfqc0OmXA1fw3d7LKRtlxbscC3ZjjJU9FY5yDwMj3r6
XDY2tKVpOyflp+h81j8soqm6tJX5fOz87f18z0fWvBGj6KI9S1J7e/i2iV7q5zKsI4wVt4+
No5+Zi2Md64vxpb6TpsAfRb2eFrtQkl2nlC0njPRSsajgn19K5M6otvdG3iLwW8xL20YY4t
pOrRjP8B6gduRUMTyLOYFjXypww2kfKGPUY/un9DXZ9XndTlK7T18n9/wBx40a0XF04rlXS
1rNelunU9K8IX+j6z4f8Q2f9nw6frlvo8yGMPmN1IOZYR7cAjqM5zW9qCLceAtVkhVitrpN
uWAP3JI5CVY/h3HTPvXhmnasNB1m01O23+QgeNopCCQpBSWE+vByPoK9nvrv7L4a1W4ikLh
9MhRlz1RxIrZ9Tkox+g7UQblJu93dE1IJcqSsrO4zX7OVPAHjzVmi8+eea3lSVmyWjKLtIH
Zc5XHXAyK4HxV4nt/HGv3F7ZwvHptrbfaGSRcYlEQRE/wCAnNdz4s1PTbHwHPo1oSJtWSxC
wkklVXLOT7Yx9NwHaqln4TsdN8KeOrqe223UNlEY4VHyIXg3sSMdQKwpR9labdk3a33P81q
deJvVmklqkn/Xyenmc34jtLez+HGgJHGFkOyRz13OVbJ/UD8Peun+FCiP4dSuycTapcKSCc
5WEEdPxH41yXim8E2jWWnKDtg061uFYggc4U9a7b4VXDJ8I7hok3SW13cTNjrjdDn6nBNdG
JmpOFvP9Djw8ZKlPm7mNrOqWVp8OfCmlwNu1B0uZFZRyil2HJHYnHFanw/tLbxBBptreWu/
bqUnnwucgERs3PrzgivLdIlW/wDFUr+UfkGFVTkMVGO/rg8V614M2aH4lsdajYPYX7TW8Mm
cAXCQkruHbIbGa8iFZp1Kjemq++57Cw6mowt7ySf3W0+6/wBx5D4oW30nxxPb2QcQCMQsr4
ypGePw4rIgmZ9Alts/cO4DPU5Iz+Rr0PxfBpOu6B4n1ewSRrm212F7f5Dlont9rA+/yZ/D3
ryu2m8pJMsME9R3rwq8r1HNddT06EF7KMO2h6D8P3W61gQlyhOl3owCMk4BIHv1Ncfpqsjx
fOyBRjj+LHb9K39IA8OXGg+KgHmsbw3MOSvEJwybR7k4PNYcckc+ZIUZI/MaTngquScZr6L
Jk4VXF9v8rHnZnLnwq9Wv6+Zdscm33NwCSeO3NS2crR3DSIoWDJkQH+7247c0yyjkaCeYts
Zssu0ZwSOMVVQvIFNuu0FcEL+ua+tvZI+QUFOU15/8EtLI9zeESSHBzgg9D61V1qNUt3som
ILRNK7DuApxTWc24zG2Z3O1e4HqajmScWdzMzG5cwOpc8BVwenrXLWlzRcfvOynT5ZRknot
vU4TtQfTFHYUY6V8Qfah1/GgdaX1oHBGc+3FAF8SgKBnp70VOLZmAYIOeeSKKkDHcZkGPSj
HvilcnzOtIf1prYGLwc00U6kx3FMDrPh3LbxePtPa5bbEyyIT6ZQgfrXs2oWkUErTxKvkSY
AAOcfjXgfhpGfxDbqrdmOfTCmvWrbU7qBYlnmSSB+ASp+T3r6vKF+5b8/8j4nPU/rMWu36s
rapD5ZXUIMMVOHx0znGPyqW5nS5jikaYBoxtbI9fWtVY4pX2b/v5Y7e/oa5vVtKvtPunkiI
niI5CZJX2Ir2X7p49NqtaLdmjV0W2gvILnTZmUSIBIhHGSCf6fzp3xWtRH8WBLJko6RqPr5
SsP8A0L9KxdG1BbW+Wb7xBwccnb3H866n4unT5PGmkXEFyJri9top5lDcRqsYVARngn5z+V
fP5zb91Lz/AMj6HJIyjXqxfVI841Bp38Q3LLbq7ApGEA9VXbgevStJbEWFk8HW7mtJnnDYO
1sjC/UYOffNRWU0a67ql1JMCY/LKkdzlRj26YpmuzyR3dzJ52xZDcKDjJyWOfpnH61zx5Y0
nPrr+bPWmpTl7N9LfoYltGHjtORiSTcRivRREYvF1+pYbprATE+7KTn9cVxMUMcEthFIOY0
3MQPVc/1ruJfMg8TXzMyvGmlLh+vy7Bt/U/pSwEOWf9fyl4yV8M/6+0Yk8hludeEvD7S2Om
GDDP616FqjSQfArRWRCwkhktpFB4ZZSNrfVXRfzrzsy+dbaxchVBlReh9Tziu/1oT/APCov
AyctBczmF0HViHU4/HH6V6mLlZQt/MjzMHBSm7ro/wijz7xZrF3qPju9tri8aW0tSlvCvRI
kjULwPwP1r1Pw9oKvBBaX4l3SWU9w+7gp0VMHHq2a878X+HRpHxFsFkjLW1/dAjyTuyN6hk
A9Rux78V9DavBNZ2ep3mAq2elx24yAdhZmcgeuAi8+9fLKThGfNu2fQ0YRlUi1sl+p4v4ct
bjRNDj8UXNvJdaJqTz6beheNo/gYH1yCR7rjvXoHwwnN54LcNKjz6cJYkXbghVIZQf975vz
rkvAmo3Wp/CTVtNvpQ1oNRhsoEKfKvmyqzkn1GDj2zUtzNqng3xFHJ4X3NbXNo1xc2rL5qg
oxUnHXHGRXpUqvPGSStfb9DDFU1Ucbvbdfm1+B2mlpGPhhpE0EnlmDSJ1YZwWZ5AxHuQDn/
gNWfClzPYWPhm/RRALbw9GSN2AFMuWz65xk/X2rnfBF7Nd/DXV9Kdf+Jppc7TPbSrsZoCFk
4z7K3P07Vwms/EqxX4Z2nhPR4pX1FbIWE9yo+RU8xmYoepLKQvTHX2orzjCLT7v8UcMaUpP
TqkvuPKbp/Ou5HU7vMdmyO+STn8c5qxYB0hnZCwZyIwRx9ai8mSC7XAAkjCnHck9B9a1xbr
bKkYBcw9cdXkPYfSsMDh3zuT0tf+vzOzEVEoqPcRnZI304BcyFYySM7UU7iQfqBXRRIX8GS
3zx5m1DUY1hB7hQQP0p3ivwhJ4YvdNhkZ5J7qxSS6ccqJmYny0P8AubfryaluLiO4jtLaDH
2DRLYISnSS5f72PXH3fwNevRd7y77en9fmebXesUtlq/69bI9S8Hazb6lpmjyamoWy8PLJN
Lg/62ZmJPHcngD6mreh6mh1STxpqm42umquQnK+c24hB6BRnnua4f4eWF7rUjadaA/6Q0fI
ztjABy7ds46V6JrtlaLqn/CtdH222mwhL/Vbok/uoEXLbj2L8gD3rxcdCNJwhSeruvRPV/1
5HtZUpVatSriF7is/W2n9ebZyXjGOG9S0jvpkkntNLS6dFHzRPIxkw3rww/OvKTMy2JBSPz
Im3JgncWYEBQPc8/lXoF7LNrmneL/EkgWEXkmLZTwFijTAx+Sj86wfA9lBeeL5NQuWB0/TY
nv2BT5XaNBtQZ+9hiM15OMw86leKmrN7n1eX4qlSwj9m72u/wAEZup2TW8l7ZbhIthaW9pn
0YnLj8G3fgawrP7bcXMdlZkCbUQLclmAAcH7xP0zW9dgQ+H4b1bhib/UJmw3HmRjAXj2Oaw
5w0IdkADowniJ6ZXk17uEoOKben/DL9Lo+VxteM2uXW/+b/4DOh8eaFaaTpGl3OlJtSznks
GuE+Uy4UOrH3JL/hiuWj8S37w/Z9RVNQgIKkTEhyOON45xx716frttF4p8GSi0kMVxNN9qR
JRjzHKKyYxxzllH4DtXi7xvDK0ciNG6kqysMFSDggj61nioSo1Lx2ZxYKu6lPV6o6Cycalp
k0DvhoAGBJywGeG/A9asx3TyL9mnAWdByM/e9CP8+1c5ZXctjeJcx/MVPKn+Idwa60w2moa
etwuHtieHUfPD7HvivVwVb20LJ+8vxX/APKxUFQnZr3JbeT6/8MZl7aNcW88sYDMBmaNepP
QOPf19a9av/Edr4h+D81/EuLp0stPZQfmMqg7wB7gn868rmS6sJdyyi7iX+PHz4/qPaup8A
aTJrWqT6aFZrBLiK6aNAeWcFQdw6d8Z9aqcIqspWt3X43Q1KUqF079vysaEV02qeJNB8Y6p
EE01r6O3itDyqRRxkohPckr+OfevR/G2qvollqulagXEmt2aSySou796IQCnsPm/AViXlrD
bWXw2guI430qOWN54dn/LcR7lB9iCevXFS/F2HT9T0J9StZ9k9pNbMH5bcrq8bNj6qCPpXB
Vk7c6Wi/4BrSalPkk9f+Ht+RyGt6fHcaFZapG8gZNKjiYOOG2SgcH2GP8AOa2fh/fz2HwV1
q7tdu6yv5/NVujRlE3D8sn6qKy9Z3P8MdOvYcPEUKNt/vN82c/RDx71d+HsscPwX8feewRY
bpSrN0UtGRyPQ9PxqsTWSa5ejf42Ko0G6V5df00OU+Hmlvf+LxdNG32SG5KuRztGHcn3AC/
pXq/h/SW1Tw1a6TOU8m4u765tpUPAnSHDL75PzD8aPhDoqad4Bs9UhkQy31xdTKSnzKoiZA
nPXoSMetSaX/oXgHRdXefyFs9RupWOQEXKEhj+WD7E+lcdOCeFd+/+Z3UqnLjEr2ukr/dY5
f4bWu+WNLqMMV8QQtKAuAdkExORXkmtaWtppmm6pDuEepfaGII4UpKRge20qa9Z+GmoRT3u
sagXZEhle5HzAlWKSgDpyQGrH8aWKR/BbwRaxRbr52SRSvBPmRsSPxIH415k6as35f5I7ac
mmk+7/UoW8Ed38BUWQAvHLc+Vk9WVw354/lXDWsQOlwO753KQFPYf/rrvNet5NA+CGk2Mql
ZrmQXHGco7ljhs+ykVwVhbia1GT8sUYOB9TXs5W74hrry2/I87MI+zp+87Lmv+BuW8xfSS3
CscBcj5RnjNZ00ggto4VYE8lsDGamWZxGIIkHkJy5J5PHp3AODWcVzIHbowzx3r6iUvvPnc
NS95t7N3/wAh9oXN8Z3cMI1PJPHTgVYVi2nX0mCQLd03Z4PBqjG3lieNgD0Oavy3DyaRdJF
EdohYsR2GK54P3H8zfExalouy+R59/COO1IPpmnDpxSZOeehr4o+xD8KUdeOKQ/gKBjI5PW
gDUSdgijA4HoKKjCMQDv8A1oqRmbJzIPpQM0PgyD2FHpmmtgDPPagdcUmeB3pcA1QjpPA4B
8Z2ecEbJM59Nhrv76OOKeSOJt6Kx2qO1ee+C5I4/F9m8gO3D/h8hrvHl/4mMmVyrt6f5719
XlH8F+v+R8XnS/2pNdIr82WbISiTyvPZmZQwLj7p44rdiuwYWt7ojdjcpB+99axZgljqokf
BVkBUk9frWnfRIyqrYzjcrHpivasfPOabT7nManbG3viURdr/AHSDnNL49kd/ildtJjKCGP
PTO2NRV65he5spW/54ZOD196j+JaSD4h/2iY8QyWlpLuXufKTcfzP6181nl1CHqz6/Ip3qS
vukjnWfyrnWmLK7FUxt4G44I/KtHxDHHNb6XczbVkmllWUL6l8j+dYs88avrJjHyPIpTvgb
8j9K3PEFqW0/SwgbfPcEJg+uOPzIP41y4aSnQl6fqz1cUuWrFLu/yQmnwRah4g1MyEjy13A
Dp0A/z9K1ry4uFgnneFUK6aiYHGAAAD+mfxqjZwvB4l1ja7RlIRJwPVcjP44qXVA621whV9
gslCseARvwB+GMfhXbSjGEm+rv+pnPmqYa3RW/GxixXLf2Rgn5nVS3PWvSdT1Ar4I8FaXOC
iARTZdeFO85PB5yrDp6V5VcO0elRlQOuDnrXZeZJeW2i2m87YxF8q5+8eCef9lR0pOXtXGD
6NflcypWpKdTyf8Aka3ixB4k8Sabaozx3xu5IrctkqMqvOB6FR05617B451W0Pwin160YSx
3uEhkVSgcNH5anB7fKTXnmmzvb66L6BI5JoYWmUSNhTuZiAD13FYyB6ZJ7CnfEqaO00Lw54
L02VmgsIMMCTl2HTIz6k15lehfFStsrXO7D1eXDU293c5LwxqM17JbaQMR6dYu1w0Q4V5sc
O3YmvSPDFpJqfi++vUKlYmhtYyc4xGrSuvoc4Qf8Crz/Rbey8K6BPf3e7zpWLKc5VsdVyPq
MfQ816L4FMsPgRtWvJ2M8m+aRV4IeVhjHuAkf/fVdypuNFc28tf8v0PKdW9WTjstF9+v4XP
J/HOuQLPe6bpcSi5vrmXzbnJ3paKQkcAPZTsLH2wOlcJG8UEiLagO2OZTz+QqTVboXOp3k4
6vIQhHQJ0H6AfrXQ+DvDV/r0sk1kLeGC0XfJc3TYjhHXhRy7Y7D+VeZT/eVNH/AMN2R605O
MeZ7mdFALApPJHvuWH7qP7zAnuR3JNep+E/CujaZo2ov4oLWviCVIreK3uFKC1EjA7ge7lc
sc9BWt4b8K6fp9tpMxgluNY1GRbya+kwrQRRjJUE/LGp3RncM8H1FdBei1k8L6tfQxwhr+8
MamLcyyxbxGj8/NuV05PUiTPevTjaXKlor9PX/gHm1qkqfM93Z/5WX+Zx3jrV7fXLD+zFgm
e9vrhLy2BIU28AQIrkdy4UkDsCTXJR6bdQQRWgEVrBGD8pIZizcFuO+OnpXqHjLwpZ62FFz
Oukto1qsK3KRhUhP+sZGXP3QmMc5BJOc5rxaDX3nu2tluY59rlUmcMgdegb1H48iu7DVaV+
SWjZ59aFZwXs9Ut+56fpnjO6sNEs/B/hq0gtdSIZZrhiFRo8f6126AKMk+vasXXvEXlaHf6
Ppt/JeQ3bl9T1f5jNqkw+6B/diXoB+Nc7dWa2Fv8AadWhRhjMaltkJ75JHzSfmKim8Xa7qO
kjR7S7S00vbsxFEsSyduigE/Uk1z1MLGFSTjrJ6r+v+GPRp4+dWhTpy+GOjaXz3NDT49S8U
ac1nqF1HpGlWVszxwhSGmf+Ec9SSf1NP8VLplhe2XhzwtctcRPBCmUckiR0Af8AM9f/AK1c
uL++0pbmKO6d5XGN7HJK4/Ks1NUhtohHabo53XE1zncfcL6fh+deKqEvbXrvb87n0k8bRp4
VQwkWuZWfp+n59Dp9elguUtNNtHSSDTYBaoy52s4O5m/FifwxWPdRi6tdgGCBksP4TVb7bM
Y4o4LVhGVZUGRls8knmokvJI5o5rq2W4soJgJrUOV81RjI3CvoZVacYtpX0/Q+RhCq3G8tb
noi+I9OfR/D5tFS1Y+Ut1GjbvJjjZQS2emTnGfUVh+NNCttQ1G1utJnE+r3KO9zaKQxIUnE
hI4DEcFTyTzWv4cvbPVtNLW8MbSbnheOYhSyZBRD22/KBz0yOeK2vDFrpdrZW3k2ax+Xrck
EwdRvCtvRAc9CMr6dM96ipCFWnGL1T1OeFR0akprRptW+96nh0iPHK0citG6/KVYYIq7pep
Pp11uU4ik+WRexFereI9AtdcTxNbLBGNT09zfQTRnhozGCye4JVvoQfevHY/vKTjYeDXjSj
PDVk4P0Z7MZwxVJqS9UdlKI4pgqcwTLuj+vUgfhyPoRXcfB2WKy1PV7lCXkZ40gTorEPtGf
+BOB7ANXnWlxSalDaaakxiMV2qPc4ysSE7Qx/FsV6h4Vv9P0fX00m3DyLbXAitY+CzZxjeQ
OTlpBn0Oa9qcvb6/1tt+Z5MZPDx5Hu3r6X0f5Gt8T4povBugPb5Zo7sWkpXg7lD7H474Zuf
TFT+PbSMaNp62qOsc1nE2M4P7pyMn6Bx+VXfi/GY/A9wqlWRrpFy3OJklLAj/eSQj6Cq1/f
Wmo+FtKmJBVPMtwhGP3ZiGz8mT+VcUU5xk+n/D/AORo3GLjd6/5f8P+Zw0c8k3wtjtQ6lo7
zYAOcjnBH48f8CFavwcWG+03x3oF1zb3dj5jpgckDAP5NWT4YMrWeoWjwDZbyCXlsM6uVyA
vttzntzV74KTwR/F3WbA48maK4gXYSVwDjr6YWsJ2b1/qyuepJJUIqO+v4u36HY/DHUYZvB
HhTw/DOy6gZ7tJVKEAHZIV+bpnODiuZ8Valcx/AuEBTEJL2ZJVBx8xwM/QHIx71u+A4I7PW
dGtUxvi1x4t27Od0U4wP888Vi3NuviD4T32ntKFmttVuIGJH3Tjep/UflSpStCdHtovxJxV
GMZ06seqTf3q/wCRwng7Ulg0bWoIpmhlnjXaR3G5dw/z616Jdxpe33w/0W/ZRCb0WbK3ACi
P5Wz/ANtK8x8DaZJcrqEpX57MFmBBOPlJIP5V6f4s05r/AMe+C7awn8yW5tZZEZTgedGSUY
fUba8mSly3/rc9eMYupC7td79npqcj8SJbq00ebTb05dBFFz2kWRw30yQxH41xlgrJpqpAM
bwodz6nsPf3ruPjNd/bdYu7+2dFgu4bS4MbdT5qF+PdXDg/7x9a5CKER2cCFd2wK74/i9fr
Xr5HFupN9l+Z5vE1SPOtLXe3mkr/ANdyfyXtnO1wRIMEfxE+uaravZi0W3faVZhhhjHPWp5
bhmLzIMlR8oPrVC7uQzlZDJOwXJLnIGewr6qo4pHyGEjUlUU38yk+5cNvdckAkDjGe9TtIY
LG7RGALQsCOueDzU0VoZrcmacqB8xRcAYqVrSC10W7nKKjSROARzxjiuXkkryS0sd1WrTaU
Xvc867c0h/KlxxzRxn396+KPsRcnPsKFPYce1NHYkUo64oAujzMDANFNDnaPlFFSMqOP3nH
oKb1HXFK4zIPoKToKaAKUUdB05pKoRs+GufEtsOcYfp/umu/mgns5AJMsjLuVv4WB6EVw3g
4K3i2yV1ypLcH/dNe3NBYiNFmUGEZATHK/T8+lfVZT/Afr/kfGZ1PlxKXdf5mLpt9Bc2f2e
5SNwy4BPX1xUJv4UszazptZCRjnGM9c9qi1C0sY2mW1JRgcox4xWSmoyMvlyt84BG7HJHpX
t83RngLDqSc4bfkLfT3NpOyowVJPmDAH5georZ+I1xHNp+lagdpe706z2ADGFRWU8/7wJP4
elZNxMsuioG25jAUYPQ5rd8dQJN8JfCV4zAz27TWgP8AeCyE/lg/5xXzmeQ/cp9mv1Pqclq
Jzs1Z2a9bWPN3Ki5n3klWAY/Xt/OujlvpG0TRXIXfb3wDs3LZBG0j8OD9BXPpEbp0faACig
5OOjYNbV55MGnWloC6zpeBzx91SBg/Xj9K8HDVJRjbuv1PpsRCEqnM+jv+BXN7ePJr147P5
zBY8xr8pAcA59sCt7U5DevqFxFxA1vG67Tw258fzB/HNczpl1dXV0bQsXiiMkhQDlhknHvy
c10BXZbywRtkPbxK4J6EMSP6fnXpYGLk3Ju+n4/0znxk+WgoxVtfyMG9hb7BEi9XlJwT2GK
6fTmAezbOBH85OeDtX/GuZu5P3Cc52SPt/HFaMNyyxjymBfygi47EmvTpU1Gryr+tDyZSlK
i/66/8MdTDrUcGs3EUn76JgYjluGQJsIGOh+9z71MurJ4g8ZS380W62toncKwAwfw98CuKt
d8ty7A7mQMWJ/nWzZF7HQmVG/f3b4GB1Ue/1NYUIqrOU+8vwR0V5eypxiukdPVtlHxBfXV1
ZIqsxhib92h56nJ6deTXssatDpfhHwzb5WXUZRdXAHGLdME5PbOOvYCvNbZLO1vv9JjaZ4A
Ctui7mc4zj863/htrU/iP4pX2vajLiOzsiqru4jXIVVQd8Kp68DBY9KrFpxnzt76JHDh3Fx
tbSOrZFd/DTQPD2o61reoXlzquhaJOkckEaeXIxZNyF/WMPtRsYJz2xWh4ciXw98KX1S7It
bzWXDyEJufyWbJ4HEcewfVs8cCue+IninVrHTbrwmXD2upsmqLMGJcRy/O0LE8sN6qcnnIP
rUvivxRp2neANI0DT7m3uWutPHmRQyCQxF1UF5GH8eFwF/hHHrXkpwpTly9Pz/rU7+apUpx
UvtfkdG/jGDVvHkdt4diRo7S1X52yI41U+bMdvfBGxfw9qp+PfFv/AAj1z4d0eBlS6spY7m
7CjlCm3Bx0O8BWI9U968n0DxNqnhqaa50x4w1xH5Mqyxh1YBgw4PoRWXe315qV/Pf31w89z
cOZJJXOSzHqaj6xanaO9zV4fnqKUtkjvfHvxKn8UQNpOmRyWmjiUu5kOZbs5O1pPTA/hHrz
muN0KxGp69bWHmOjTsVUou5s4OMDI/nWZ2yeK7n4deE4PEuq3E1+80VjaKNzwsUYMckkEei
I5+uKzpuUqie7OlxjShpsaWpfD7UYjE4kv72Ff4Z4ViCfQeYc1a1XwSYoIbnw/HegqmLhLo
KRI/qixg4/Oun8L+ErTW/Eeiae2s64sF09xeT41B1MdpHwgH+0W/i9KkvfDkA8PeFtRmvNX
nOp3dxNKralOQbVW+RQN3XBBz1NetzyjUVLl19Tz9JU3VjKy9DyS+0PUI7wx6gro4GPK2Oh
x7gjNSR6PI9qjlDFGJkTAG0cqx5z/u12134S0eW3juS90JLi8ngXfdOxG0Nt6nnt1rkfDbQ
Ge+0DUXENvqkaxee7krbXKNmJ29t2VPsxPatpv2douGsn3v59iKSlXjKUZaR8vkU5YRbQW0
znGxjHJ/s5H+fzqpLLFBpbPKwMtwzMIh1CnoT6Vekiu7Np7DWLZlCSGGXjlGBI2n3GKprpo
ju5dPlKATwqYZVGBJzwfr6+9VUqTml7Nbq2vR2/W2hEKapStN7O911S/wAr6kOg67Pol28y
IJY3XY6N6ZBOPQ8Cuy8K+IBqXibU7SZvJXUCbm3GdxSRMMoBPfC4/OvPbq0uLKXyrmNkY9C
w4Ye1RRyyQzJPC5SSMhlZeCCDwQa8OFerRkoy+y9juq4elWi5R3a3Pb7zVI0+JzWkbGSDWb
KM524Mn3iB+I6/SvP9X8D6tpT3s8IjutOt5ZE84NgqF9V6jg1mT+Jr+71vTtUn2iWxVETZx
91i2fbkn6V6ob+DUPBdzfQorxtGxdo35iYrgqc/7vU9yOxNehB08VzXe2q6aHmP2mDcNPis
n6mRomiQWPguaS1uDcTTLHeTuvHEbhwq+nQn8B61btbldK+JvnXKBo5JUkiwm0lgrL8y9n+
dTxweo4qv8ONQhvbFNKnVGgSB0mI4YBgAP/Qf1FVfFKX02iaTM8vmX8c2yOZgQ67FZDGD3G
5M49TXW5R9lGVNdP6/MxpU5TqTVR6p/wDDP00Pazp+neLtCuvDd5MsVpqFnHqMV24xiV/lJ
yewkX8jivJtPuZbXwvqGhapG63+nXRiZVQsylWGQTjjvg1qeCPGSXVvYafqDoh0+B9OkjlX
IMDsAQ/sHK9ORya5fxrGln8RbuOV5XK4SdmClyQAFLDoXAwCe+M1yJypwlK+56eIVOdSNNL
VIt6dqTaB4v0/UAqy2eoI1pO0YKqWBJAzzg4KkAe30qX4ZEaT8ZIpbuZLsX4n/esNuWKlsk
EcHn6HPFR6ZYWt/wCDLm2nlMLWcpdf3oZkkBBTav8AzzOcEjkd6PBwttS+LOj3F5b77W5dm
iUP9x9u6NQy+hXGOOAc4rkg+dOT3X6o9OdNU+RJ6P8AzOt0mG7tPG1tqsfkXNnZ+LY43YkL
KDIGQADpj5iPwrMttW03w/4k8d+FNayEk1hdQQqMYjUnzDk/7JXAHP5Vs+LNKnh1Txhp+nm
RJBNY6wxXA2bdxZwf7oPceleffFVmf4kzTyopurizTzwO77QC349fxqFB0/3ifVfkjDETVa
fJa2jX46G74LudM8/xJc2dwkkGqNvSPHMeM/Kw/wAK2dCu4b741+DDbSofs5nQouQYwrMBn
PqoXpXD/D+NopXjjjwdwZmwcsewzWjppufDnxPn3xP9otGk8tAvLrIg2Y/FsVjW92K/H+vk
d+Fj7VOD7q3q3b8mUPjXbR2vj+8tbU/uI5/L2YwEJVX2j/vs/lWAswt7dzLztyB69eK1Piv
eR3vxOvtuN5uU3ezBVRh+DJWLqCI1yFLCP5SxLHg9cV6uRK0ak15fqeFntqleFOXm3+BG9y
i2qK/lq0hB5bJA9xUELB7yNXdZB1Xb0B7VYhtYvJEjDdK43MevNPjiihkUKBvc5znFe9yzk
02eMpU4Rkol64FraWrFow+CMDuzelZtylzeWl0Z3AVIXcoowBgHirE4lv5/sseFWIgs5659
qhuoh9hlkfc5eFyIwOFGDyT3qqt2n2sclD3Em/iv93Y89zxwMZptO6qD2pPx5r4Q++DjkYp
V5NJ70o7UAXAh2jAX8qKkAUgEEDNFSO5mPnePXApduPShh8wHtR269KYAfXNIeuMilzntSG
mI1vDu/wD4SO0KDcwJwP8AgJr2G1u4r2RIZQyvEoB3Hrj+leV+CFD+NLBW6HzOv+41ekanF
H97yvLdkzhjzX1WU/wH6/5HxmdWliowf8v6sl1ALMz7MeY3ykbevvXJagjRzB0ZuP6VoLev
58kDuQ6r8jDjp1qhduHJbrmvVk7o58PTlTnZklvKbiFomPyyDk46EdxXS6sWvvg9ZCSUiTT
b+5iPPG0pG5YD1wNuf9quTsWCz7COo4rvbNI7v4SeIWaGOQ2eoW87qfvOhUjYPYukefbNeT
my5sG5drfmelgUqWMUFszzmxaOXT4+21jwen0/Wresbl09LhVIkaePkYxwhI/HmsiwlLWsa
Z5G45rUu1a507T1WUOhcljnBDDC9Poa+YpS6I+okvtPz/Qi0LzfO1CcpiT7jEjpuzn+VXdQ
1EPd6gQgjVHWPavGdp60zQpxbXVzNIm9xOp3Y9Cx4HvgVzzzO6zMWJMr5JPfJNd/tvZ00o9
TkceeWvQkaRpIlzndISeegrYhfyUSQja2SUfAbkA44+pFYf37hVUgLGOPwq7JJtjgRXO1UJ
bPHWqp17c8vL/gETp35YmvosBexuXUFpJ5UhQD1Jrs47T7b4wFigHk6dFhyeBxWL4NsvOvd
EtM8vcec46gbR/iRXoPhzSy3h/xHq5x593dvZQDbyTnbgY9PmOfaurDVVClb5fNnLiKbnNv
+tDkLjW4bPwjqeq2e0XGoGS1tZVHzDqrkHthSR/wKuQ8FeJrfwvrFzdXdrLPa3Nq1tLHEQH
ILKcAn124/Gr3jV7Gw1O28MaddiSx0VPK3heJJm+aRjjryQv/AAGuQkiiEjKLpTg90IrjxN
aUpRmt0Vh6MY05U3sy74i1278S+IrzWbxRG9xIWWFCdsKZO1F9hWUMc4GBnmpxFB1+1AZ/6
ZnijyoMD/ScH/cauDld7s700lZIajE28gx0IYc/hUYz+lW4YYGLr9rXlD/Afr6VH5Vvk/6U
o9trf4UWaBSRD1GK9x8H6d/ZXwZ1DU0AWe9ULk/9NJCo/JIj/wB9mvFhHb9ftK+/yGvoaWH
7N8KfC+kxDL3l/HGO33Yox/N2rswa/ep/13ObFyvSaRdtIzonifxU0bY/srw5FZxkHo8ijp
9Waup1mwjttU8K6KifJaaQV2kfdLFRn/x01j6paJLq3jcxgB7vWbPTx/uqQxH5Ka0tV1qG7
8Y3NxBBO/lwRWMXy9wzgvjsuQTmuiU/38Zv+tF/mRSoOVBwjsr/AIuy/JnlhP2prC0ilVpL
O8uGcH1aQKp/GueTRjceF9amUK8olEjEDnpvH6Fh+FbsaTWeuQBYxtvxtLnkL/pGQT6cj9a
sai9v4Fk1b+2zBcyXkaNa2MZ5mbnJbuqDgEnqDx7enCUVJyn3f6HLX51ThClvyx/Ns5rUL+
zu9R0+S9iV5Z9MgN2CP+Wg3BHz/eaMIT9RWPqTRwaAkTBWlsboNC7D+AnlT7Y/lWQ15Ndah
NfXjhnlfe4AwPZQOwHAA7AUw3MlxKqyMMGTzWHaqtzU7dX/AJ6fcEqdnfotfu/zOuazS9ti
rwreQyDeIcliy/3o26nHt8w9xXJ6n4faCJ7zTne5sh97P+si/wB7HUf7Q/SpLDVbjRbiSze
RZbVZC3lbiGQ/3kOODXXWup2l/dRyWzEXEn3JQABPkdGHQScEY6P7E1lJ0MYrT0lt8/1RyJ
V8LK9PWO/k1+j/AK7nmkSGSaOMchjipftdxEZkhnkRJuHRWIDg9iO9dLrehx2srapZhIbYg
+ZGCcRMcgEd9pP5Hg1yvljjM0Y7Y5/wr5+vRnRlySPao1YV4862/U2PDeuf2Dq4vDCZYmUx
yoDglT1wfWuz8QeLtEubXTNIsJJLv7PqQvGvNhQBWRdyjPOS2ST04rzUxDp50eR7n/CnpGu
3cZ0BH8OD/hURrVIx5U9Ny5UacpOb3eh6Z438IajZeNhFpdu073cRmVVB+couZPr91j9K5W
8vLrUb+abUJzLcyRZMhPzNgYBP4KOa+g7nV21vQPC3imFtj2lzDJcqOdsb4idfr+9P/fJrw
rWbRD8TGs7MsYJJAImYYJVidufzHWuupVkqbv1eglTpznDl7WfyKVjrN9psKrbwRvLKjoCf
ukFSOe+QMmpfC+uS6F400DUpJisOn3MYDHgiPcNwb8GP4Vp/2JDDdaG8asWuAbZ48YYTYKf
luOc9OCOorC1XS5k0QagQcJN5bE9fuL/XiojFKPMuv6bnZV59IS2X4XPS/jFq01l8XnGm37
QQXmmw27TRsPLkU7ueDyMHv9axvicbe68e6NfKmItQ0u3kAQZBYxDGPbOB+dcctrdXnhC9m
gtw0VlcRXDyty5LqUAJznbwePeut8Wasmq+D/CWv2gVTa3b2kBPLwKjZ8t/7wwVIPoSKwak
nb7vkzNpaS69fmjYinsbW/thZXVs+nvasJJVch1cIGPGOTzgHjke1M0jSNS0/wAY+Hr3V2c
yX/lsHL+YSFeI/XowP41haxZW+kwaFcQuGj1K2kkBUYA/ebduOcYK56/xV3NxLe/2/wCBY7
ligWyikBDAlSCiN8wPQhEPWsqkueqm/wCW3l1/4B69CKo4flpfD7Ra9fs/rf8AA8m8ZYHxP
1UBSsf2+R13nsXLfzNLP5UrwKp8yTcssjHGFH93FL44tmh+JN8hUjzLnIHsTwR/ntT4o2nu
2I2L+7Xcw7MARj69Pzr3ck1pSj3aPkc99yvzdk/zAviTbjAY4+lWIUhS4U7fmHpVGUSSBlA
27GwSfX2okuWjhBQ7JWO3Pp6mvpLpas+cdOU4qMepZWVPttzHbr/o7Ekluu7+LHtUM/mT2F
zgHb5LYA9MGo7VZChWPOWHQnP1Jq7JbZ0q6lySfKcDB/2TWbu4P5jnGNOSXoeYjoPpSetID
8o+lKPbtXwZ96g+tKOT0o6jHHHtQpOetAy+ElwODRUiyx7RmBSccnB/xoqRmSSd4+gpecAC
mkfMB7U6mAH6803vxSnkUn+cUxHT+AojJ4705Rgk+Zwf+ubV6RrsckNyI5OSuXUqfy5rzjw
DLHD490uSY4jVnBx/uNXo3i6dHkDwkEDCnPX6/SvqcpdqEvX/ACPjM3g5Y+Fv5f1ZxzyFr9
H54PbrRIcsB0zUYVhIZG6ZwDSO+ScHkV6Kfc7eTVLsiW1UtdblBIUZru/DlyI/B3jfc6xp/
ZSu7EdMSqCR/tYYge5rjLEBBl/lMnr3Fdx4QgjvNJ8Y6dM6xpLospLMOBsdW/pXNjo3wk15
HPCaeNgl0djzIwi0ukg27QPLyPQtGGP61dtlMukWkWcuZXU5P3en/wBeqGozBtaups7WEyj
BOQAFxj3xitSCWGKOAS44eYjPrt4/U18TRfvrmPtL2pXW6/VDNUljt9S1AW6qiiVEVQcdE5
4/z1rn4NzzJnpu3c06S5aeVlI3F5GcknOeaUNtQOpwQCBWkqnNVXa9znjBqnrvawsXAnmJx
kEYHanTyhkWPblyuM46c0bNlgCBnewzk1FkdgWdWGMdTWqb5bf13I3keteCoItP8O3XiG7c
RpDp0rQ4fGGLEIPqWHSuhi1e48JfCvTru9ciZYnmgix96V1IQkexd2JrkvHZGk6XonhK3XZ
PcxW7TqpOVC/Ki+uSSxP4VX+LurRTeJotCtJ45LbS4UgKxfdVwPmXPcg8fhXZCpGNKy6W/L
/M5qkLzs+v+ev4Hm8jtJIXkJd2JLMe56k0+chlikUH5lGc9yDj/CocgDvmpQd1rg/wN6diP
/rVxt33NtrEQzjg8U70zjpzTc9xz7Ug4OaixZYtnC3cZ4wTtP0PFMwVJXoVODUWfmz+Iqzc
f8fMjY4J3fnz/Whi6jBzkHpX1Bp8f225+Fli4XEl1LcOp/2dg/8AZK+X+ChOefWvqrwgqSf
EDwBEqEJDp11IMnOOvOfxrsw7tGUuyf5MwxCvZd/80XTbs9xO5yHv/F1w/I+8IoSox+JqfW
ILj/hYOs/YY/Pmht4VVOm5imefTr+lNa7W3sPBNzcusayXOo6i7MCfl3HBwOT1Fcf4j1jUE
8B+LdYEpW7vDDbyTKxyAziNsH0Kg4/3q6ab1b6pP80v0MpRkqaa2ckvwbOV8T+PLHT9Kg0L
QIYbvULcjz9RYB44pAxOIgfvEE/fPGemeteY3E1xdTyXd1cSXFxK255ZWLM59STyaj2gADG
AB9MVbGm3f9kvqbrstUZQpbguC2OP8TXoRjyJylqzJWjaK8kUyrMCI03EDJ/2R6mtS1jifw
5ertBnt5o5d+OWB+Vhn06Va1C2sbfUZbSxDxqMgRv94rt4YnvzVOwYE3UGcedEVP8AOumg1
L31qc2JlLlttaz/ABMXVEIvFk6iVA2f0/oKl0jVpNKvVlCrLC3EkTcq47g0/UAWsIJe6HB+
h/8A1Vk98cV87jFKjiXKOnX7z0MNapQUJdNPuPX5/sWpWw1G1lEkUsZZi/8Ay0jwA2/HVky
A/qpDdRXmOq2LaZqUtpk7VOVDHkD0PuOn/wCutnwvrB06dLSd1W3umyjMMiGQHCt9Dkqw7g
mk8Y7DqNs3lGN1i8s7uTtU4AJ7leUJ77Aa6sTVjiaHteqOLC0pYau6XRnMZPHHWpYsu6jHU
1D07+/FTQELDNJjnG0Y9Tx/LNeFdnstKx7R8Ib2PV7LUNBurkcwuYoPTAyntkyyZ/Cp/FWm
Wo+KmjXsMcUMd8/ysG3LjCsox2w24Y7bfTFeX+Ctdn0HxZaXsLHlwrg8A9xn6MAfwr1nxRB
M3hHS9StndpbGXcsh58pWXeqsRyEZXO1j0IYZ5GPWwr9rBRk9jy8RelUbj1X4kPimVdL1yT
V4v30Gnam93bDbtCqJt2zI6q3mfVSR2avO/GEcNneyPACYbgyRpjkFVYnn3G4D8a9R1vSJf
EHge+1TTJf3kii8+zLn96mw7lUeqrsb6fSvF76Se+tbIM+6JZZAoz3bBP8AIflSxUVCFo7p
npU6zqe9LaSX3rX8NjvfhBFpl+93pOoqHXUZUhkz2j2Ouf8Avpx+IFcTBqaWnhXWPDlzEJM
3UV5aSjrHKhKPz6FP1ArpvhhdQWPiqGG4BCPcRLkcMMOT2P8Ad3fWpbTSNL1H4O6/dJAkl9
pmrMbe5QYZomXJU+owAea46U1Kyl5kVEoyb9DirnVZptO0+zdtwt5GlEmSThgny/htz+Nez
azLFaT+CPJAMkNs0DFhn5dwPPqRxx714IcDpxjoK9M1O9W98D+ELyNmikiubq3YqTuJCq5J
z/vda43JR97r/wABnsUIynJU1tdffdf8Eg+KSwT+O7a5sW/cS+Wu/nKvtQkc9iGDD6msyaR
IUVIg+yMEEoOhHWtD4l232PxBoUkOQLnTbKdkxjLqgXI+oxzVZbfzdPZk3M5w2F9zlv619P
kDvSnby/I+S4lSjiVzbXf5lWO3mKNK8bKjtuAPPbrVS6hKiJuAWyCT0UGuhgu9Pj02SQtIW
j53ngAdMY9ayZb0OTEunM6v03vjKn1HavoZqNrHzdCrUc7qOi/rqQ2Mo81WCYA45NdDK8T6
LdhExi3kwAvQbTXMWyD7bsYEJuIAzux+PeutvTBbaBdAKWd4Hzz0+U8/rSWtN3IxtlXjbrY
8T5Cg+1H4Uf8ALMd8ij14r4E/RRQKBnpjmgf/AKs0o+9yaALgtnIzkc+4opnmn+6KKkZTP3
x6Y60hJ/GgnDDvxR/kUwDjg9xR+VGOOtBxgDOaYjovBEZk8baemNxJfj1+Rq77VxGim3lDZ
HKse3PpXC+AwD470wcdX68Y+Rq77XYfIuXDktv5UnOff86+oypfuG/P9EfJ5nO2NjHy/VnL
pE80rRgjoWGTgce9Pit03I0x+ToVPrU1spNzv28eh7itOSONNw24GMAfhXqwhfUwxGKdN8i
6obFfxiI27xI8bnuOV7ZBrq/h9EZ7jxBb7oiJNFuFzJ90fd6+2K4lYwVAAy2cYIx9DXXeBD
sl8QyGSNFj0W5JaU4VeFGT9OtYY93w1T0Zz4OCVeDj3PJ7v57y4lAypmbBz71duywntVwSE
UnnueKqySeZO0zxlP3uQvoPQ/hin6jKHuEcEH696+BkrJeh+hQa5X8ijDxNvbsDTm3KmAcj
JH1pojZV3EZ3cj35pTnyl4554qI73E1pYsSufJijIO4vyPywRVnRC58Q2k3l5W1l+0SZxjY
hDEnPHbFZpY7lbfllAIzzWrpOktPc208zAwSks6D72wH+tehRpTr1eWCvsefXrQw9Nzm7bi
a5rd3rfiK81q4kInnmMq4ONgz8oHpjis0szszMSWJySe5Pep9Rt/sup3FuVACuSv0PIqqCd
w60TUoycZblU5RnFSjs0KQemfwp8W7LL13Kf05/pTP4R/SnxS+VNG/905+tSimtCMckgijA
4zxT5VKSOgOQrHmk55rNlLUAO2KnlwyRNk8oAfw4/wAKrg881ZA32anA+VyM/Xn/ABpifQa
BkHnrxX0z4Nvlj8TeE705Bh8PXsx45+VeP1FfMvzKCcYOK+m/D2mltT0NAdqNoi2sewdPtE
sSH/x0ufzrsw9uWS8jCtvE6i90y2u/G3hDw/dZkh0zQGuZ4/7xypw3sSn44rn9GlsLvwAzX
yxz2uoXa27pIoYOu75hg+gz9OtdBaSTan8UviLqlnGZnsrWLSbcLzzj5gPpk1T/ALM8PeEN
CsJPEGpq6Wm6eCyQZeSVs54645x6cda66Nk0nrdLTr3/AFOXEzl7FpaWlddtrfp6nnfxT8B
+DfC/h201DSJJ7W/upl8m2MxkWSPBJYhuRjjHPeuKttQOreBNS0x2iW9soTIqEYaWIHOV/w
B0k5HXGDVvxVfX3iLWbnU7+YvLKT5Sv/yxQfdUdgAK5WysLu+1SK3syVlZWJkXOAmCGJPcH
p+OK9JUZUYWb30+/ocKqQxCUpP4Xe/oW7yCCyuYBFvzPAhyx3E5HOfxzVK3+TUEUkANlSav
3o32thOwICKBuPPBHT8Oaobgl7byg/KSrfrV4dKPNBaJM6MRKUmpS1bRWmXNhKnXaGH9awz
97mujuwBqFwEBAznB681z+zMvlnjLBa8fNFecX8vuOrB6KXnqSTEjYvI2Rj8O/wDWuo8WOJ
rXTbpyRJcRCVlA6N9x/plkz/wI1zqx/atTEecKz8+yjr+grW8QzEw2UMgxIquxBP3QXJxiu
akrYapJ7aIdTWtBLzOf609gEtUGeXJJHt0H9aZg8e54p9xgSbM5CAKMfrXnJK1zt3dhscrR
SLIhwyng16TpPjCGbwS1pfy7Lu0iaBZgSSyBSYlYfxKcGMg5Ayp4IFeZAc5pwyMYI/GtKc3
DYirTVS1+h9C/DueXX/h2+n2DbLy0bcrlsOWjgX5FPP3sHH0x0JrxO/LWTG1ZVBglLADIyD
gj6cH9K1/AniDUdG1pfskjbEJnKj1CkfqDj8qo+LwkutNeW6ssE4wuRzkdf1JrvlCU8K6tt
n/X6HJGqo4hUG/Mq2k7pq8EwuPIBYEv6Z4z+FdN4V1UWuga7ZSZAuJEcYPsQ314NcQxJjjy
cDGODWxpTkQ3CEhfNiTG7+LB/wD1flXjOTR6s4J/gY1wgiumXOAcHOPauts9WWfwxaaI/LW
9+bqLA6BoCrjP1VKyZ7dJbqe2IOJIAwI6qynJI9eMimaNDM3iays0BZ3k2qOm7g+tJq8bnf
h3y1FfuvzPSPirAs+j+Eb9QpdNJtnXHUp0P4A4/OsGC5i8sG5AFvES0w9R2GPTPX8Kk8U6k
ZvA/heSR2f7NDd6dJnHyhWVl9/SsbUWjhieIHcZYx0PIzg/lX0uQ1LU6j9D5biOj7TFU13v
+hPJKt/iGC1FvG7bn3EcLnPAFRySM8xaMAB2wCTnAA4/GmWu/wCxs4Uksu0k+/erem6fFNL
Gm3nOS5NfTxTZ8vU5Kd77L5/10Lum2sKM97csvyj5cJ6en40xxdXdrfzSxiKIwPtycgfKeK
0b1YopLa0VflCl2APXnGP51eulT+zL2GOMBEtpMj0Gw1rOPuM8h1m5qT62+SPBRjaOe1Hrx
g0DJVT7Yo6d6/O2fqodvSnKSCOfxptOB/D1oGWRtx900UEuWJIOTRUjuUmyGHbgUgP5UN98
DvgUvHXtTBh1FJTvxpOfSmI6TwLuPjnTPLxv3PjPT7jV6tfPFNJJDcxFZTwAx+Q/4fWvHfD
N1LZ+JrG6i4dHOP8AvkivbvOjvoY5C4VdvUD7pI5XNfWZMr0WvP8ARHwnEMpU8VGfS36s4l
7WSzmy43DOQP7p9D6055DJzkL+Gfxrr2tgYCsyhlIByOcfj2rBmgmklk8mEyFBtwAMEdjXs
cnKecsUq1m1qjPXaYTuJ3j7p6Ct3ws8cNp4lmuADGNHldlxneQ6YX8TgfjWA7GCUeYhC44U
/wAq6XwjbSStrNs6ho5tInYD2Vkb8/lrjx3+7z9DuwTtXh5s8scFQI3Jcu+4vx8x5DfrmoZ
VZmUdyOgq5eKY7142QK0aLlOwJ5x/49VYDMyY6bu/avz6U72R+iRikr9xCd9tFgdCVqInI6
9M8VKoyrE/dUkgelVyQFbB7ZoVm9Ale2oRI0s8cajJdgP1rvfsrC1MqqGjQhCUGNh7ZrndC
sTBru2+hKm3IyjEr8xHH6GupEFwlwUDmFJgy724WTHO09s9P0r7LJ8O6dJzktW/yPic5xKq
Vo04vRK/3nM6/GHW3u15YgxOexx90/XHH4VhAHP+NddeWwktbi1ZdxYb0C9Qw54+oyK5gfZ
cj5Z8fVf8K83M6PJX5u+p6mV1lKhydvy6EI7HJoIy3X86n/0Pd0nx9V4p2LPPSb25WvL+Z6
3MRzY3K2M7lB/p/SmAHPFaAFm9om4T/u2Knlc88+lbvhnwVq/jC8Nt4f0m9u2X/WSZVYo/9
5zwPp19qdr7ExfSxyQGe1W7eGWUNBEGeRsEIoJJx7D619F6T8CvCvhbTn1j4la/E6ou/wCz
QzeTH9Nxwzn2XAqdvin8HvDlibDQ/D5mb+JLG0VVIH8Jlcgtnuax5101OiKi/idkeSeHfhX
4s164sgbJ7K2uySs844VO7Y64/LPavoay0d9Hv7GG3i1XUbqxhhgaeKAQxokedpG48k7j7Y
/CvNLz9pLWVJg0Lw1Y2VsM7ftMjSv/AOO4A+leiaNdeLtZ8E2/iK98XyWK3dutwYLGzjUhm
6KGbJ7jnrVU1OXu7J/1Yc69Om+eMdk9/vv9xb1XXPEatcWmjaDZQK7ly8k5iZyTyTs9e9ec
6qL+C5db3W/D2nzuPmjsVe9uW9gqAsfxYV03izTLVdF0lbrUdU1O/vWLSLqF9JIpjBwDsBV
ACc9u1YHgWW00/wAG6nq0cccbXN5NNhECrsThcY7cfrX0VCnONNOCUb6d3+J8nWrwnOXO3K
1n2Wuy0/yMW00C2ulnvJ4ZZFtnKyz6uQi7gOQtvGcn/gb49jWjdWD2Opx2iSBvMgiluJ2wr
O7KGVFA4VVHRQMdabp8ck2hTSzswDrLcEEffPPJ/HH61d8eRvp/jOxnlwtrbhSSezeWAuR9
f0FXZxr6ttr/AIH+ZtBxnh2mkr3sv666afeeWTpCPC6TOcvGCg477iMVh3QUQwEHkLXQW1t
9r8PXe6MsEVmGe3J5FczIrC2jEi8gdzXVdxk09rG2kuV9b2JNQLJfIUXesiKSfT3rGKhL4t
jhWJ/rXQ6gpa8tWTHzQngDp1rLMUb3MyfvBLJsQbSMZY4FeTmFOTd/P9DroVIqKXl+pa0Kx
cuLpwAGPy57gH+rD/x01k3119qvXcMWUfKpPpXW37xW9nJLB+7RIm2BfT/VJ+gc/jXIbLbg
K8w9yo/xrmx0fY04UI+rIwU/bTlWfohLZd86AkbQcnPp1NQsSzsxxliTV6KO1W1mcvJnhB8
g4J79fQGq5jtunnyfTZz/ADryrOx6KkrsgJweOuKcOeATipvLtjx58oOe8ef60vk25UbZpG
Y9hFj8M5pqLLckb2gQyJYNJBgT3DbUY/wqOp/z3qzqltHNYSW0EbSTw/PvGeoHzZPcmr1pG
tpZJGjnzIIGJUEYyccmpgjW9nGYRulYgBT3J9TX3VLCxWGVCXbX5nws8U5Yh11vfT9Plb9T
gHYhAM5A5A64rStWKPasPulCpJPHrj9K1rrwvNLqhysdvHIju205VWCk8fUiuXjnYKgJIAI
YAH86+JxmDqYaVpn22ExdPExvB+p00SxyahbYw3ySYwehCkiqMky2d1p2tRZDQzq7bT2VgR
+lVY5djRzNyARkA4Jx2/Q08sjWl5blvlDh0UnoK5Yu6SPT0V18/wAv8jqfGsUUVhdwRyKAl
+ZokLjcySJnOOuMbefWsqO2E9grLlnuIwwJP8QH3f0NXvEbNqHhezukTLWgSG4b0wCF98EA
H8DTtNshP4Ws7iGQI+1gcjGGUnB/lXtZGlzzh5HgZ/UcFCptd/n/AMFC2rbLUIh3MyjAC4x
6VctFWytGmjmxMAflAGAayor9ZoClmg87nKt1j9fy5rXi0pYbEux3M5BJPc+lfX0pqcU46n
x1eDTaqaa7FzTg7F575ARnIYn74qe7lPkXyI+3zIH+X/gBNOsYkFrumY8g7QDzn/CnXwji0
OQR/NL5UgYt3+U1rL4GeXJp1VbueEjlR34FKDQPuAe1GCB0xX52z9XQvHpijB+ue1HtQn3x
QMu7UIz5hGe2KKYWJOfl5+tFSUUiB5mOR8oo+hob/Wd+goAHrzTEA4FLz1o7UZ44piNXw6h
l8SWcf94t1/3TXq+lal/ZL/ZrsnypDwx6I1eZeDo1l8YWCPu2MX3Y6/cavRdQtz5MkYGSFy
GPsa+pyjSi2u/6I+QzpRqVlRns1+rOnvpvJIjk24uQCrgj5foax5GmthISffev3WB6VQ0u6
kmszbXEhcRYYdzWvH8kb/M0kZGCpHc19DF8yufHTpuhJwkc1cFp2LlhgcYxjNdN4OE6w6xJ
CyiT+ybmLP8Azz3FV3fhuJ/CsSW3ke+kDAbDk5HBrX8LoiaJ4rupJTGltpbNlf4j5qbV/Eg
CvNzF8uGqPyPcy/369OK7o8ou3V9QvJI8iPzSqbuu0HA/QU5ACVLHvx61XywtiZMljJliee
e/86WST5ggJABz6c1+dvc/TlpFCqAY5Bkg56ZqGJDLPHHnh3C/rShvlbjJNanhz93rcdx5U
cnkqW2SLuVj05/OujC0nVrRp92ceLreyoyqdkdXdRWLyHyp3lkbO58cVGs90MQSXTyxAZ2O
xIU9BgUQhLq5uIkjW2uYiGjiBJWRCO2evORTpFWS4AVTA64BDcjPOff0r9Hi1JXifmnwvll
qQmRSVWPPmK24EDnNctq1sLTV54FI2btyEdMHkV10iKDk5EqHOOgIrH8Q2/mQrfJgGJhHIv
cA9D9Mg/pXl5rR56HP1ietlddU8Qo9Jfn0OeHA5p2cZ5/H0pg710ngywtLnWpNQ1OETabpM
DX9zGekoUgJH/wJyi/QmvlIw5nY+xcuVXNjRND0XQrG11/xxHNPFcr5tnosDbJbtO0krH/V
xZ6fxN245rX1f44eLp7BdK8ORWXhbTU+VIdMiCsB/vH+gFcRr2tahr2sz6pqk/m3d6+ZWxg
KOgVR2UDAA7AU+Dw1LfeHU1axnEjpJNFPA3VXRQ4C+u5MkZ/uNXRUpe8qcVdmCkrc0tjMu9
Qv9UuJLrUr6e+uT83mTyGRj+JpjnLxt1yBUCjZLhgQehBFSZ/cKe6nFc1raWNrCqjO4RBlm
O0fU19jajCNC0DRfDkTYW2tImfPsNqj9DXzn8KfDB8UfEzTLOVCbK2f7bdNjgRoc4P1OB+N
fQGp6p/aWr6lrm1Bb2ytLGZDhWSPiMfQtiu3B03KXN21/RHnY+soxVO+stPlo3+BxvjC9MF
/rM8c5cadB9niIO4B9oUAZ/2iTVPUEk0nwpp/h2LKM0ccJI4J/ikOPriqH7y+m0y1uvn+23
rX1yc8skY3HP1b1p9xdPfeKw0hDRQkynuFyepz17V9JGKTjHsfNcz5akk9ZO/42RsIwml0z
SLZS4u54YHK9ow68fj3pvxJ1Pz9YlNvw0yMZM/N5agfKPqeea2/CkVnFrdjeXR2SyNJcomO
ioreWPbJJP4V5lql39ruLwyMfOWcRvg54xnH05rji19Y5etv+D+h6ns28KpWuk0vktPzZkW
00cWk3Fv/AMtXhbqT8uSeR/LHqa5udCloM5O3HXvXQWhD286+UJF2KqnGCcknP5CsW8JNoV
JPbmrUnKo/mjr5FCEfO34j7neEsGZRgxFRx171TgUf8JDbDHRhLj2VSav3bAWWlhBnIYknj
jAyKzwD/bloqcMyEDnJzzUV1dRv/MjNPf0ZNrRxpEXPJEC8dMCMt/Nq5wEjit+9LyaLLCVw
bbynYHg8ZQ/+y1gAADp+teJmKbrXZ3YBKNK3mTSNttkjA6sWJ9ew/wA+9VyT0/Wujt9MTWd
PlSABb2yAUAceYuOh985rnZAY2KEYI6j09q46tCdOMZvZ7HVRrwqOUFut/wBBufetPRYfP1
FXflYgZTnvjpWaCO1dDpUIXTwoH7y4bcT1wi/4muvLqPta6vstf6+ZhmFTkoNLd6f5/ga6q
zp50u1YSBJ5Y5Lc5+b1q6ZFhtxJcP8AM4DKgGMD/GsaGZDMszxPImSWduhA7CrUcq3Jkurk
jZ/yziNfaqSex8jKlLrt/Whoy62H8s3M5RojwCnykdMDFcDewJBfTxJ80YYlCO4PT9K7JIp
kuUZzHhWDIow4zWf4ttUdLfVERIy5MMgU9wMg/wAx+FePnFCVShz/AMp3ZRXp0sT7NfaX4r
VfqYkYDwAjnjP0/wA4pJiiuhx95MNgf59qZaMDFxncjcj2NWrjb5EDA7WQ4cDr6f4V8VHez
PuG+puaUr6j4e8RWbZkYWcdymTkgxyAfybFSeFpvN8PzW5G4wynC+uecfzpvg8h/FcNkCRD
qNlLBtPG7dGeP++lFQ+DpPJutStySSFDD8yMn869bJ58mN5e6Z42e0/aZfzdYtfh/wAOUWE
ll4lbYAEuCQVPGD6fWu0tlEkJj3YQf3vpXP3doH1t4nXfukD4yeuPatyKBmYW4ySRwQf519
jhqLpOSWzd/wDM+Ox1VVIQfWxp2tvO2yONfMTb/Aufx/Clu7mS2iulktTI0lvIFjIxtGw81
cspYrfT2Cv5ZI7DnPeqNxcxQabdSODI8kTjOMliVPeuua9xngwleonbqeEAfKv0pOc8ml/g
HfgUlfnLP2BCg0DJIwDSAcdaVfvjccDPWgZcATAzHz9aKQKxGQpxRUjuUWP70Z9Bmg8nOc0
Pjf8AhSAd6YCkH/69A4FA/Sge9UhHS+BnEXjrTWYcFmBHPdGr1u5t45L98MQFwvzAeleMeG
PM/wCEms/JJDguc9P4Dn9K9i0+9FxaSCUAEEIWzyeM5/Kvqsnt7B+v6I+Gz7mWJjJfy/qyp
cwpag3MSqsiKAdo++O4/HFX9Lu7O5ifLhA69DWfOyskiyBhuXGc5BrL05/9DFuEYyBiAQOG
r2oy5XY8avR9tS9o3qrHRypHCGuoZY5fJOHTcDnNEklrp/wt8TXsql/tN5bxW6DoSFZhn2B
IP1ArJjtnkLMsDRttODH3OO5NSeJwx+E+kJ0+16vNu564RAD/ADry86nbCS87fmd+R0ksXH
W9jy5v+PdFJ6GozkuPXuKsyYAKxr8u/I4/KoHXG1sDkV8H0P0piL0OT3Fdb4X0eS506W9Ey
R7pCmCOoA/xNcnx5ROSDkcV6Dpoks9ItrRIGjeOLMgOSdxOSSO3UV7uR0lPEOb2ivz/AKZ8
5n9eVPDKEN5P8N/8jG1C4mtdesYS6ZjQpvjPXLZGfcGtJjIbxZJNx3fN8/U5Fc1qEjXHiHz
JTnfgLt6qO3+NbS3b+cizsc4Ayc4xXv4Ktzzq9ubQ8LFYdxp0rLXl1/MtvuRXZ14zxk81Hd
wC8spISpDmPA/2scg1YAUAo/Qn7x54q9JGktiVi2nyehz1HpXqSgpxcXszyvaOnKLW6Z5tg
7gGGCK7Hw+Avw58VyR/6w3FjG+Ooj3ufy3Ba5nUIBDqEi4wGO4fj/k10/gBYr3Vr/w1LKsS
65aNbRs5wqzgh4iT/vAD8a+Hpx9lX5ZdGfoDmqlJTXWxzd/AUgtpweJC6/Qgj+hFdv4Gdf8
AhF/EDSIHjS6sZVyOjMZEYD3Ks1YE+lSzCWwlf7PcxOf3cx2BZBwyNnpnGPriuxsdKu/DPh
Gz0+eNl1C/kGpXMJHMKlWS2jP+0dzyEdhiu90JRxcWtnqcsqsXRknuv1OJ8UWQttQt51Uqt
zErkYx8w4JrFUgxyAnGPmz9K6Pxhci41+eBGBFoqxcHIDDlh+BOPwrqPhJ4FfxJro13VIsa
Hp0m6RnHy3Mo5WIeo7t7DHevMxEk6snHudWGTdKPMej/AA80U+B/hs2o3kATWPECq5RwQ0V
v/Ap+oyxH+0PSptdvDbaDDoaKRPfMJZCcgCJPur756n8K1nuZPFXigzM++0iJfKjAWNfvH8
cYFedeKddNxf3OpshSMrIsCFvuKATj24r3MNBUIxUt/if6L9T5zETli6k5x2vyx/OT/C3zM
+G+WTU9RvsjybOP7LEUHBc4Zv1KitHw1H5yzXV05CnMkzf7Kj5V/Hr+VYFlbva+F7SyVts0
qrJMe5ZzuKj8CB+daslz5Olrpdq5dg2ZNv8AE3ZR+NelRjKSi5dvzOHEzjCMlHvZfLRf5/M
7jRpvO02XxE0ILfa2giGRhFWBiB+Z/SvLrreJZZpNsUqq0jZXG44zyB35Feg67dJ4d8L2Wg
S8tHK4mRWwWmIQE59tz15zeMBYzygOhmbHznggsP8A69cWHSnUlW7t/dpb8j3cTGVGnTwvS
MV97bb/ADM/y5VkgjDugEeGRTzuC5Gf1H41lXuDb59ABW/Dia4u7hG8sqmc+vXsPWsG+GLZ
hjBBFG9WVi037ON+6/zHXzD7NpqgDKwjke9Zl/L9mvLO4QYaM54Poav3W5ngQcmOJRx9Kyd
U48hSCSFP9Kxx0mqTa8vzFQinUin5nXyQW+pW4v7baHlTayt91ww5B/z6VyEmnT2d6sVzGV
TdneRwR9a0NB1SO0i+z3T7Ymb5HPRfXPtXVrIsigjy5IznOfmBFbeyo5lTU07SW55ft62WV
XTkrwe3p6nNeEZ2/tqUu4WMxFnycZ5FUfEMVv8A2k09v/q5DjOOtdPLZQKjyW1pCsg4ARMk
1yOsHZMkBO6RQWf2z0H5VzYyisNgvZSd3fQ68FWWJxjrw0urWM+NGllWJOSxCiupaNYUtot
3ylTkjngHAFYmkQPJd+evHlc5PY1uefFJOEi3NFCm0O3BbnOfanlNJKDqPdv8jozGo5VFBb
Ja/P8ApEktvc/ZPMVAoHyqgHOPU1o2v2VYPLdcSlcYbvxUMt0XzDCkkpEfzFRxntTjttbSK
SZA7qdxz1PevoIpJ3Pnqs5yio7NvTuWla2SJUwsbJ/GTgkVW1k29zoF5ai4jkIUTxqh6Mv8
+CabbxJPAL28HnMxO2PPFRXVhCbG5aJUO2Isu3rmprrnoyjbdMxoxjTrxlzO6a++5xVuxEp
UHhu/61pqfNtZomHKYz+ef6Gq88G20RwMsr88djQkp8yR14BjDnvnoDX5y6fLKx+kQmpK6N
rQ5EsPFGj3yOcQ3ignPONwz+hNWnhk0v4iavp6YiYySQNjovzdR/nvWJBcEThQxZVmWRO3T
g/yFbfiwAfFfUniUhZbnzQAc8Mobr9Sa3wUuXFwl6GeMhz4OUH5/kdCluqSsyqF+UdRnP1o
tfPjaST5jLn7vGakRd0o+dVUYIOOTxUPzRXEqxNuZjnce3qM1+jJWPy6pLmVjRJl+zNKFLu
o+YAjI/8Ar1HFBL9nubi6hZB5Em0N/unn8aNOkkCTzRoVjMvLddx7Dn0FW55In06+BDTTeQ
4WMKSSdvU+gpVPgbOWLamoryPAR9wcHpR260ADYuDngUZxX5yz9eQL0py9QTzTcj0pRjvQM
vAnAxuopQzYHzH86KkZmnJcH2FJx1xigk7sewo/GmgFFHfFJ+FL7VSEb3hDH/CYadnuzf8A
oBr0x/J0+WdVJOGwD6cZ/D0rzfwQEbxvpqyfdLODxn+Bq9YvNOjuCUEX38/c4YmvqMpv7F2
7/oj43OeX61FSf2f1Zz/2l5GJDnazYOec1q+GwJ9Su4lI8tY+ATwCT1rm5kubK4ltZRtkUj
GO49a6zw6YLWEEITPJ8zscEHHUfyOK9mDvI8zFxjToNd9g1RntLxH83YPMDkHoc+npUHxGd
YfCnhiKIFEc3Nye3zNJjgdvu1c120NyimI7ZWIUlmwGH9ay/iQVtNK8MaeD5hjsOT0+9IzH
/wBlH415Geu2GS81+pvw8k8SpLez/Q82Y5Tcc56j06//AKqif/VR/Q1JjEPX7yk8/Wk2H90
hGOD1+tfEI/RpaF7w/py6p4ksbB8hJZRuOOijk/oK9H1exnGqSST3DO2cM5HBIPb04xXGeF
o57XxVbvgh1QnnqMrXo8dw9+GhuMOR/Fjrj1/WvtcipJUZS7v/ACPzziKvL6xBLZL83/wDz
HW4JE8TiSGNVEhXYH4XOAcZroIrNpkAuYyMrkIcHFbOsaXazR+TcABGIbjrkcce/WsOGea3
eQi6kIUBVMgHI/rXfQwroVJvdSdzleMeJpU1DSUFYlt4gYZozJkQngk53c4x+VWIrMsquoG
HGVPXBzWZa6kts8rTxO6u+4gf4+lakWpWssYBl3ZHysOCvsa7otM5cRCrFt20OX1+3wUk2A
NGSrEdwf8A69Y1vIYriNwSMN94ZGPfNdlqVuGSaFWDCQYDA59wRXE7pRwWYN0618rmlL2dZ
T6M+syiv7Wg6fb9T0dPiCyyRXmv+F9P1vVbdtialPuWU4HytIo+SVhxgsM+uaxtV8Y6pqlx
JIpaGfcztLu3OWPU59T69eB0AArAM7yxL85+dBn/AHh/9aojPM8oJlbLLjOfwrz/AG84x5Y
vc9H2MZNOS2O3+Gvw31Px7rJK77XR7c/6XekcD/YX1c/p1Ne/+KZ7PQdMsvBvhm3WzRV2LF
C3Kq2R83fcTyT3zWt4B8SaJqnw5sf+EdMUf2S3WGW0XAa3kC4YuoxwSM7u/rS+FdHtBJdeM
dV2xfaHZrb7QdhKjo3zE4zjgdgamglH97Lo9F3Zjiqkp/uoaXTu+yOW8QrB4P8ABseiRD/i
YXyCS4foViB+6fqf0FeRXkQ1W60vS1YnzncysOgjGMj9CPxrrfFmrjW9Zu5lG0OS8mGLY7B
QT/nrWJ4ZJFtq/iB1yYVFtbkHoAcvj8cflX0sKTioqerlv9/9I+fhVUlKcNFHb5pq/rd3Jd
QljtbuV1OPKULGhGTvYc/kP1Nb3ww8PtqWvxXd0hNtZMJXOMhn6qP0yfoK4mb7Zea3bWwiM
jSSFAAMku3JwO/YfU170tifBfw5iijjjjvJcGRmb+I43En2HH4UYvEqFNxj8T0/zFhsI3Uj
Kp8Nk/8AJfM8v8UXcepXDozsGkmlueFxhnPyjd6hR+tcVfh0ubezl5kQs7ge3T9TXTxyC6Z
bl4+E3MRjhjk8n9MVz0UZurm7v8fIzFFORyF7/nmt6VJU4xjHsbVMQ6s6lSXVv9ULADBY3M
Kgj5dz7ec84H5YPFctqCgQ9Dy2Oa63KLpVzkY89+G77VIAH4nJ/GuUvvmeNVHLP9e9c9JXc
5na5NOEPn+AyX5rliRk7AAFHWsfV2zcR5x0PT0rYODfS7OQG2jFY+pyE6kY0cjGfbvXHmXu
4dLub4TXEeiKDcIi9wOR9auQ3l5ZW8fkSsgclsdQccdPzqs0kpJG9m9OauXDTG+EAmYiMCP
OeOBz+ua+chJwfNF2PWqRjNcskmi5cazqTwGEzKhZQCUXacn3rFfc0hJU/lVh5pCzFZCF6j
5j+FRoZ5JEiSRyzEKME051KlZrnbbIpUqdFPkikadrH5ek5YY8x9x+nSrsCo0hBfai4I9/r
TrqIRAWcYDtgKBUkcUcg8okq29QzKOMd6+2oUVSioLov+HPnJ1nUi5vq7/LoWbKcRW8rsmZ
IifnxkH6CmXBupk3GLauMAls45qeW2htYgizK+X3E5wfoagNx6t5Y6DPGK7HtZnmws5OpBX
L2nR7xGH4aNdqAdyKvboJLiSFeJpYypPG0ccY96zrOWKKZ1jDz8EKUHQ+/tVCe+kXW7ezii
TdEzEnOckjnn2FRWrQpQXN1aX3mCoVK1WTj0Tf6/mMvLEjR7hvLLMmGyOwz1rmCxdSwGCAc
98ZrsfOnuNPuY0VvmRlMh6Hgnj/ABrjIjmTBOAwwa+WzajGnJOOzX5H1uTVZzUo1N0/zL1m
W+2RS7AUR0GMdecmt/WpA3xNlkc7gH5z04WsG1ZzLAjAAFMDHUncBWtqDGX4iTGT/nswPPQ
DI/DpXkYZf7XC3dfme3if9xqfP8joLa5aWPILCRSRjHQeprUgsL+7CvFbvImcsR6euO9Z1h
sjjYkkF2yR3NdXbapJZRbbazMmTgucgD2r9JV7aH5JWmlKyRQuI3sLeEhmVSx/dHg/r1FWY
J0tPD15Lc7VaeOTYgHzN8h7elZupzXEreZePukAGFPYZqwcmxnubgh91u4HcL8pwKVRXi0Y
Q0cX5ngY+4v0o75NAHyDnsOKQfSvzln7Chw9M/hSj7wzSUoODSGWM59RRS/N2XiipKKWcnj
pilpo+9x6U7GaZLA+tFLQOo7UwOj8DbF8d6V5mNpkYYbp9w17HdQtFcOnnhtxBUj09P6V49
4DRH8faVHIcKZGH/jjV7XqVpJDAZD80O3BI6gY/nX1GUu1KXr+iPi87SeKj3t+rOY1yz+0x
JdRKVnjHJxyarwXkc1tADIba8tlKsyjAl54b644P0rYNzD9lUbiHGVJPJJ/z2rm7ryy4kRg
JASMj6V7F7O6OCnT9rD2UumzOmiX7eqy3pRjCeNoIww71l/FNgV0iQ43S2yKoHGFVOf1arv
hBUubm5tp38xo1yqn688d6q/FiONr3w0qEDdp5lPPQ7yP/Za8fPHzYeD8/wBGdWRU3Sx06b
6L9UeZPjy055x1pIjumiDYABxn/P1pWBa3DdWGPxohQtPH2DPjPWvjYq7Pv6jsj0GxsWttZ
ilZdwCBMqevHFdZZIY3EoHKE8H+L1qhaZe2tWVVBVT8w7AdK02ZuRGAwIH3Tjn0r9HwGH9h
S5e7ufj+Y4r6xV5n2t9xFfafE9ybybPycKgyMmuek06yaVgFZi2Tnd0+lbr3QdlRi3PJU96
qPGkMucqwkyNh/hrvcUclKrOGiZzr2yxSiNgSrHaPU1TurVLWdfKHll/lIYY3f/XroLq+t4
41uXVUYKB8q88Hisa/uYb2KNjuAX5iDwxrGSVj2KNSblZfCSgNJAsrKzjIw2PyzXJ6xam1v
2wcrKokGOx7j866WC4eJAXSTypOnuP69KztdtzLYLcoRiFucf3W/wDr15eZ0va0Obtqellt
R0MTyvZ6GBCx2lehHzClckPwfcfQ1EhIYHH5d6c33BnqPlNfJaH2VtT034LWlte/FiyFzqU
lnEIHnKJIV+1FR/qTjqOpI7ha9o+Ini7zozpdkrfZ+MB1C5YdgMcYr5LR3QJKkjK8bZBU4K
nqMHtWxL4s8TsDE+u3rqDkB5CxH4nmt8JXp0antKkb22POx+FrV6fs6Ukr7nd31xJDZmDzR
HdTuI9zthd3qSeAAO9dnp9r4YfTbTRtG1vTru4hIyqzqXZh1bH8XPOBmvnyW4nuHL3E8kzn
q0jFj+tdx8NvAV/468UrFGssOm2jCW6uk4KDqFU/3z29BzXoTzaUpqUY2SOKOTJUfZylq+x
9EeDvCUE3iNtaaMGO2Tyk3DkyH7x+o/r7VznxL10X+uvpljKGtrQBZCOQ7jrj26D8K9A8U6
5a+G9A/smwIjl8sqNp5Axzz+PJ6/ia8BvbwqhmMnmOzhXYf7We3r7V0YVSrN4qr2tFfqcVd
xpuOEpPqnJjL2RRaR2MErfablxGgIwFH8Te+P8ACsvU5x9qj0mwTaNyQxY78Yzn9a3LewuI
4pdUvImNwUwEBz5a9ge2eOfXFYGir5/iOfUZtzRWx8sEd3bkkD1x/OvRqycY3W46EYyk09l
qy3c6YIbadhK5igXy03Z5Gc/pxXHMwbU4Sx+58xz7ZNdvronTTEmaTcC5Vl6AfL3FcJsVvt
sz5CxRHBHr2pQjGFOyNlUlVqOcn3t+SI7SRFZppThQcgH+I+grAmnae6knb7zksParbziSJ
QgIWNWOfUnjNZ5wBXzeOxPtmoR2R7uGoKEpTe7JrXH2kNINyJ85/DmkUne8zdcZ59T/APrp
UYpayMP4zsz+p/pTP+WQUdWOc15jWh19RDkjB71q6DEp1FbiU4jgUuWPAB6Cso8n0Fbmmgr
YiNV3NM258c8L0H8zXdl1LnxCfbU48fK1BxXXT/P8DWs1DTzzEZGTluMn/PSpEuYoIAhj2k
cjPfmo47ny7doyioTjBKgkD156VRkuVMjuy7zkBN3YDpX2ifKj5f2DqtprQfcOWUS3GWLHI
VeMU2FTM4Mi/KT97pgU0/6TOnnYROeFHf6VbYRspjVvnPG0VK1dzok1Tgorf8i19sggs5Yb
IM/JLTkYXA7isrQITPBd6hIrySCbIYHgZBycd+tWriw1Ge0WxQLDBgl5GxuYegHXGa2NPt7
exiW3jZtoXJ4/i9a5/ZTrYiMpL3Yfi/L07nHUrU6OHkoO8pP108359h+nKhieMJjcCqr1/G
vO5ocTQovVk/kWH9K9MsPtTzpL5q+WH2mPGMD1rzqdGfVAsaksC36Fia4M7Xuw+f6HocPyv
Uqa9v1L1vtTUbElgQLpN2B2LKT/ACqZibnxxI7EjfNIzH6k1UsnE+u2tuTlWnj5x0wR/iav
6NG+o+NJpI8DPmP83HH+TXzmCV8XBea/M+ox8lDBVX6na2lulvH50oDDI+92FarXV1eIlrp
+63gUfMx4BPrmuemuXNw0WNzKMBQMYFVbi8nZfLluGRAMbV4AH0Ffo10j8n9lKbuX5ZoDMY
ZrjKoOWHO8/Wlup1i0omEOVaNslh8uMcdKz7g2FrEI/MNxcHacKNoX1yabJrF4mkz2n2dPL
ZG2qAQRwayqSVmddPDSk4tLS55PxtGPSkGaUfdH0pD9a/PGfqKF54yc0o5NJzmnA85qRlja
Tzmilwf79FIZSX7/AE7U4egpg6jnsKfx69KoTAdv6UnGcfpS4zRxn1oA6DwVu/4TbSyjbW8
xufT5DXvltdGWBo5HZgw5PavCPAe4+P8ASNoyfNPAPX5Gr2i4V0nZhGcZyPmxX1mT2dGSff
8ARHwHEd1ioNdv1Zzt3dLHqlzbyRlFdTtYDGMdD9KwJbhXUAncMn8/WtnX3CWm7Egkfg7h0
59a5DzXVjzx6V6M3yux1YGn7WnznV+D5gPEck7B2ATGEHXcQP8A6/4Vo/E6yJksL3+HyYrZ
BnqQ0uQPw5rI0b7RY2Jv4QXyAWIOcfMABW941up9U8DWGo+QEfTtQPmRp6OgIPr2avIzaPN
hW+zX4mmCn/wp3WzTX3WPINx8pkPTNTWI330CZI3SAce9RSY3EJkKScfTPFLau0d1DIo3FX
BAHqK+Qj8SPsqmsWe4zaTLFYQi2QiQnqRweKota61CozAq5GMt8oz69/1rs9C1ex1zQIxLs
t5I1Dku3UDvk/jxSak9rPb+TYXSSIf7nU9+/wDniv0ilVk7RsfkVSmoJttP/M4V5IGlMchC
zqPm/wAayry4kluGRZCCo+9jqPrW1feGZru6lmg1CRnxgqyY5Fc7LHcQySQ3CFgoxuA/Kup
yezNKUKbd4u7JIrZbvYkeN5zuYnGfz6UyaDhonjwU6kcgVDaSMQySScdCeufStHTrbzgY5G
MO48EnIP8AnFK1zVydNtt7FKzWLbLZvM8Z6KjDI69abc2Xl209tk4uF2kN2z0P6CrV7YxBJ
AJMuh+WTG3PfApLSYzuyzON8WDvJHOahxTXK+pbk7e1gzzxopEYqykMpIPHQ0ENyACc/wA6
1vElr9m1qR1GFmAcHOee/wCv86x93+1zXwdem6c3B9D9Cw9VV6Uaq6ofGCQ6bT8wz064pWB
wpI5I5yKjViGDFjgH1p7O4VgGb5Wwea5ToFPTjj0r6q0n4m/Drwh4I0/TPC13bFFhDMr7g4
lIG8yLjLNnPt+FfKXmOV++Qe+TUhdtpYMRnB4q4uKd2r+RnVhOceWMreaPcdT16PxfIx07V
0u72aTDxfckYHOMbsAL+QHetvQvBq6Iy3WpTJeagDlY1/1Vufr/ABH3/LivEPCWly63r6wL
dSW8kMT3CSpyUK8g/nivVtN8Xybha+IbgQ3c3S6IPk3A/vKcDBPcGvpMNXdZc0tF/X3HzGI
wv1a8Kbu+r6lPxfr4cPY2MUiSySNGysAC7A4yfb+lR6FaRaXp6tK+4x/OxCk5JJyxrX0PQ7
P7dPq17Ikzv/x7EAkRjd1zjknj9a272whES75AwlfBVvl45/XnpXc1zWv0MZTjTTjHrucJ4
rufJsoYiAGnkZj/ALoHX8a8/uGMXh67nzh7iURrnuOprr/Hk6QXMdqrlwiZyedufU/SvPbv
UXuUt4I1McMK4Azncx6t/wDWrjxmI9nTcZPVnpYLDqVpQ2v/AJv/ACKzHbbKMcsQP8/nVcc
d+tWZpXO0FzkKDjNRq8jOBuPPHWvmGfQK6Q6Y/u4o+m0Fj9T/APWAqLOT0x6VO88jyFg5x2
6dO1R7pMg7v0FJoFsEcZlmWNPvMcV1eTaWUNrC3LgO529PasfR4mmu3eU5SIZP1P8Ak1pSS
tI7uVIGOp719LlVHkpuo+v5I8HH1PaVVT6LV+okjszEAht3PPah4Fgw0+TjnAHX8aijcGT7
xyDkbRk5q4tvc3DblVlXqSx6V66945JP2dlsipKRIy4QopwSM81v6NpMUqm5dVCgc+oNZCW
U6TK0wIAOQM/ercs70G4tdKtnYXQbzHZcfKo5IP8AKmpRg+aXXY8/GVJShyUn5v08zXlst8
YaDBdjtG4dfp6VnvaXtrcieZEww6A/0FbJKpkStgKM8f0qvJc7NVjjtSz+YmHMXzMoxjaue
M+prvaR85TnJ6EbvItqknlKGfB2sQpYem0c/wAq8sjmEepNJs3Hc4288ZyP617L/Ztho6zX
8s7KLZGmijLBm3qhILHGB24FeKQlllRhy5P4kmvls5qXlCK82facOU0lUkvJGnpi/wDFQB5
BkQRtIcdtq5/wrT8GF47nULwAlljESnH3Szcn/wAdrHec2l9qLxnaWQwDvwcA/oDXV+ANP8
+zup5Wbyt4yoOA2PX2615WV0ubHX7XPYzysoZdJd7fjY11YafNc3E5Y3cq/IODsyOre/Sq1
7afZ9Khkhj8yaUFjIe3oBVZLqQytKuCzNwX5/EVNcI8lpI7SySTtyo3cAd8ivuXtofAU1yz
jzdzAhMjsWLDdnua3rdPtlu4kXH7pyCOc8ZrnwNgO0HJPpWlZ34ijkMku8GNlBHbj0rjvoz
6LEU21zI8wH3RxjijvSj7gpOPWvhWfYoBjPNKPvdMfWkpVxmkMsEHJ5opp35OKKmxRVXlqf
g4980xM54B6U8fdqhC8nnvSEc+9L29KP1oEdV8Odv/AAsnQw3I88/+gNX0Pf2YdHdQBJz16
49K+cPBE623jvR5mIAWfkk46qR/WvpuC/06/tzFDdQvKoPyI4J/+vX0OVuUYOS2ufFZ/FTr
KL7fqzzzVLJrqKVWO/aNwUgcdq5C90ryS8qr8qnBX/A969R1GFBG7KojkViQAR8/4elcdfs
knmDK89B/dr6GcVLU8jAYqVP3OhyQ1M6dY3JQtiXaigdAdwJ/RTXosUp1jwNr908W6M6f9q
GOgkTcrY/Bs/QV5VrssRvYrODYfLJLMB1ZscfkP1ruPAd0dP1WHS72YLpt6WglQ8qgkUoTz
6bs/hXz7lPFSr0lta3zX/BPpq1OFH2OJWjvd+j3/A8wIK/KwwenTpUln811EM4zIOau65p0
+la3eWFyCHgnkjYnuVYg/wBPzrPRhE6SjB2tnB9jXysGlJNn0003FpHpmkvNa28Th0nRXP7
pySv4j0rTk1i+mWaQywosQAWJVCgDPRRjn86oWdyLe5F1Jbx3Fu2HMbg4bI6frVz+2bXyQq
6PZwocqNyszH33Zzmv02C5YqK6H5NUXPJykt2bWgaxDfaj5UgCMMHYw798etaHi/QbW4tLi
5tQYLqNd6kd8dvevP5xNZail7ZuA64dWQ9P/rdq9N0zVhqnhwahNHl4so+0deM5FZ1ebmUl
6BCKprmj6/8AAPJkDrAlwQqHPzDOK3LS9S8eOFQgWMZXaec+49PrWldaVpt5G/7sqwJLA9V
PpXIz6fLYXDbWMbjnNbJuO5v+7xK3szoLxbeORmkDNuxnJ4rPntPIZrpCAgXOF5yOuKg/tE
3FtHFcYLLj5qk86P7PsRnyh2sjHIIPpTdnsRCE6fuyMfxCkV7pUV3ArDyT0P8AdPr+lciMk
13tpJBFG2l3MJeGdjHv7AMMDPoQcVwssbwyvE4w8bFWz6g4r5XNqdqqqd1+R9jk82qcqXRP
T0ZFz06VLycE8b1yMnv/AJFR8bqkBPlDj7jfzrwrHvPoRk89O1SKMxdOg/kf/r1GcdPQ1JE
eQpbgnH0yKVyuh3nwpR28WXrqMhNPlPHbJUDFejHw79s0yFJ1SW3I+ZXXtjgj3+leYfDjWF
0fxJcuxUCezljG7pvA3KOfcCvZrXVDG7RSIfK3xxrt5cO6btpHbk4r3sBPlpfM+ex9OU6zt
5HkGvPqXhh8aZe3dqhkUCLzDtxtyCQfes+Pxr4lvZfLn1FpgEOA6qf6d67nxn5OoeGL+44c
CFWCt99JEfB/QsDXHeCtOhutM1SeWONkR4o3LDlQQ2MHtzjJrR8zxcYxlZPUI8iwznWhdrT
zMm7nub5Lm7nctsjLN7dAP1Nc8FJwO+etdnrOmfYtLvjG+AVUlVYkY3jA/UVxqH5iPQHrXD
mTftF6Hq4Pl5Go6IRyDIxweTxTkAGSB90U3Bzz6U84EOM8k/pXm9TrexGOB1496UHvil75x
0p8MRmnjiXqzY4quW7UUKTsrs6DTrRotLilbKmZ8/h2p9wmC+SzAdMHg1qta4SEs2xY1ARC
f1xVR2jaQxgbn6E46f4V9vTpKnTVPsj4xYhzqObK1lZF2R2yCefr6V1UPlLbJBLPFFAWwxY
fePXk/WqNhakDDKSpxjPb8aluZIrOVWgUlkydpG4j1/Ct4x5Y6HHiKzrzsZurap9puHs9Jh
ee4GVaUchR6irXheJLDU7mF48TtEgdjywySf14P5U+e9s3kRLOJFMhG4omwN9fWsyLVf7J8
byTIAQVCYJyDlR/nNeVWTo1adetK75reSunsdMIurQnQpQt7t9d3Zr+kjvboeZYsJJIIUwR
+8OGP51z0N5KHjtt0TokmRkcN+PWrlzcyTlZp0TJHClMlfwpbGOC5mMbWUt0kfP7lcOo6Z6
Hiveb6nzNJcsdUbXifUtI0zwNqKFlm1G8t9iMozsLYU/7oxnFeKRFIkikYZfzQRx0A616N4
yRdI8AafpstmIby9vXn+ZSJfKQYySexZh/3ya80AaUxxoo3sdo9yTiviMyrx9tJrW2h+i5H
h5U8Mm+ruErH7J5jnJkcsx/z9DXp0FtceHvAlqwiMd1PEA+RkYf5s/XBxXC6fZRax4qsNM8
xIrRpFjZ2OAsa/fYn6An8a9K8UX1pcOk9vMsowRsVsqq9v04xXXkVN+9Vfaxw8Q1VelR31v
b8jmtMtWuGV3Ytk9iM10JsprGIX8k8cCOCirIm5mGOetV9LuoLGMXVtCrO5AjUkFUbuSeuO
9UNY1ySW9zJL9rZQFYsu0A+gA6D3r6dtRWp8woVMRU9xGPfNFHcZRiR94cYqtCqJDI8gXLK
cL68VJf3E2pXTTGONCQAI4kwoAGABU1rbboTbh2Erqfu/Q9a45O7bPpYx5KUYyevU83x8oI
pOadg7OSPzpO2c818Kz60KUdfWkFKvBoAnOST81FLkDg5/KipKKa53DFPA9KYuS4zjGKfjk
81Qg/Cjv60HkdaKEI1vDVuLvxTp1uTjzJMZH0Nev3skdpHa/YYGt7iFjsyu3zh656nkfrXk
nhUE+LtMC8Hzf6GvcbovFZ27MN8i/MFPb/AOvX1OT/AMJ+p8bnz/fRv2/VlBdZ1VGa1v4Yi
HXnackVma3PBp8I1CRlEeMIgPLnHalv5IwDJMTnOdoU9evHtWVNpGqeK9Us4mRbW2+7HHj/
AFUfUu57E/8A1q7cbiXShy01eT2PKwWGjOoqk3yxW/8AwDA0jSpdRjbU5Y/NZrhQP9o5+bP
tyK6vULQIVkhG0oMtzznPpXZXXhyPTtDs9Hs/L3QIGZ8DnPf3JrmLyCSN1TBJB5wckj+tPB
YWNCku73NcTj5V6rtoley8jF+IFpcXK2PiZomVdQJFwSOk6qofI7Z2hv8AgVcG33uudw/Kv
ZRH/bvhbVtEllaS4WI3dsSuSzxqQV/FCf8AvkV446HBxkEV8hmOH9hiJRWz1XzPscrxP1jD
Rk91o/keg6NdmXQrKRsNj92+Tzkcf4VtQx2N1J5cUgD+WzMvY45wPwzXD+FrlPLvLJ3KuQJ
YsfxEcEH8OfwrprYAssvCyJ83P+frX2OBxHtcNGa1aVvmj4fMMIqOKlF6Ju/yf+RcvbDypI
7SGUyMBuA6hgwB4NdP4YuEt9NazTEdwGJaEn749cVxEMsspHP7+EmMnPUg4z/Wr0EDNl2kZ
JB8ysOmO/I5rti41YKS2ep51WnOm3CT1R1M7xQ6ldRSxt8+0qwB5z6e1YOp6TC8RlAIySxZ
jyfp61r6bq7mFIpyzgngk8qPT6e1X7qS1uJ1WfaGbGGBwOnQdhTlJR+IwhzRleJ5jdW5R8I
EUnq3qarxTzPMYpIxuHAI713er6PCyj9yUGdpKDg1y01kYZA9qwYxPuKtxnHYe9Q4tao9al
iY1I8slqVJLZppgsh3KwBbt+FYviC2jg1ISJuxMgYexHBH+fWuukeHUM3MClXUfND0P5Vh6
9As+necnzPAQx+h4P8ASuDMKCqUG1utTty3EyhiIqWien3/ANI5X5P9rP4VLEYNrqwlYsp6
Y61D1+tKhIdT2Br4/qfcNXQh8vIxvz+FOHlr8xZ8jnpTCNrlSMc/lSZ568VkUi4RGl04V2A
5xx+Ndra+KY7t4ri9u3tr5ZozvAyr4x85HAGABgVwcjlpVYknIGfyxUs/KBu21G5/Ef0roo
V5UXdHLWoRqpJnoWs6yk/hK8iN1bvJKjKZEwGeQybiF77a3fhrBA/gt+CyvOwlUjgtnhvwA
ArxwD/R2bvnrXsnwzZh4IuFVsbLx1BAGcFFP869LD1/bYhOStoeXi6EqGHfLK75kzI8V6U9
tbapDbbsSRBxHg5CqwZgM+oBP4V5cTHjq35V75doomiu5omkVJFDDdkEElTwPUNXiGt6adH
12+0xjn7LM0an1UHg/lis8xWsZ/I9DCP4lfzKPydW3fgKe4jUqA7HA5BA4P50yMAuARxnk0
O252b1NeWmjtaYuE4+ds/StbQrVZL1pvm2xL+p44/Wscc9+a6jRR5NgvCh5CWJJ/Lj/PWvS
y2mp103stTzMzqOGHaW70NebNxIY4Aw24+Zz+tMhgiS/aBSGUAcj171GJGjt3+ZmkkPAA5p
osr4wPIsJTC723/LkZx17k+lfXtnyMYtJpOyNhDLdXH2Ky27o8F5MZ/L3rpoPDAsdON5qlw
st0wIKLwACR1965nw7YWsUK63fyttOdiL+PzH8q65b8y2McUkEjea27YVzxjoR6dKlS5pqN
9f0ODETVO9OGvS/mcU8NrLeurZRSeGToK43XdqazNLFuwzb1OMcdB+gr1SR4ZLsia3FmgB2
mWAgDC5C59SOMV5x4mtna5F8GUqy7SAeVIx/jXlZ3T5sMpR6M9jI67+tcs9Lqx6D4WtLO70
lVv7OWaaSPMckNxxnPbBzxnocV6Ro1mtqrsloIZD8jbUwTXmHgbXw/h6G13LG9qwTcq4c56
fNjpj3rrr/wAVDTfDWo6i00pMMbC3BQhWmbhRn1zg/hTVb2mDVW+iWpwSpShj3Ra1vp8zyj
4ma4uveNryaNt9vbBbOE9iE+8R9WJrkYWMYknz8yLtX2YjA/IZNRyOWky7bsdW9T61dtLCW
/v7XSYeJJXzIx4255JP0X9a+NlerPlju2fpMVGhS956JHY/D/wu1w0WvXkfmWfnbEtlUvJO
i4LlVHUdBkkDrW3dxx6nd3t4saW9pE5IGB8q54Bx1Nb2mxandCTSPDoFppsaLCZemQoxtDd
eTk+5JpNd8IQ6X4bub6ad1mQjJJJyT7fWvvMJThhaapN6n51i60sbW9or2b/A83urqWaTyo
SVhU8BeM+9PtdMllYNKcA8nJpLWJSu45LtyAK6zTLExRDzSQpHCnkV0qPM7s7K1aOHhywMd
bGO4k228awqoyTj5j9Partvo8kaFo1IXYTtA56frW2LSN4pEh2iQ/N3+b3/AErpNL0aB7F5
pn3TxowJQnIJUnJ7U6nLTi5SPLeKqVZKEGfK5X5RxTeuAKeR8oHFMIxx0r8/P09C9sinKMu
BjvSfjzQvXg49MUhk53ZOCPzooJGT8ooqQKqcuMnp6Uvr1pqk7uaePXpVDDFJ3peM0cdcYo
Ebng8geM9KJOAJ+/0Ne7XtvvtVm+8oGAQcj3rwPw1KIPFOnSuRhZgT+Rr323uFuYCIQrFhg
DNfUZR/CfqfGZ9G9aL8v1OL1S7eHhYwQ38JPOex/Q1Y0XxL9muVSZB+8QKxbgggnjPpzVu5
0oh2kdNxB78kjPUDsO3Nc/qdp/pJdiqjoFU5wK9dtp3OGjQo1ockt+565YX1pqUUbWroybQ
shU5IIrD1+w/09ZY2JDYBKj7p+nasPwheedqbiKMhlt9rKnRsdG+tdi0PmiVZiyvjdjJA+l
awsnfoeFiISoTcLHLwLPpmqRanbnE9kVmCseJMHBH4jqPevP8AxxpMeleJm+x5FheJ9ptD2
MbMSB9VztPutd5rVsEUq3KkkcDn2NZdxps3iLwj/ZTHfd2UkkumsfvOcZkgJ9GHzL/tDHev
IzjC+1p+0gtY/kfRZFivYy5aj92X59DzKCV7e6SaM4ZGyDivQ7K5SUw3cbhYyA44B+oP415
zjJz3+nNbvh6+2ynTJGBWY/u8nHzen4/zrx8nxapVHSntL8z3s6wjrUvaw3j+RYS6uNM1Zv
MDShJCwY/xoWORn16kflXawolzZrqWmMZ7Jvl+XlkPo3pXO3tlG6GNlJTBRwPTjj68Z+orP
tNK1yySZtJv5ovMU7vJcqJlHZgOhx3/AJV6sI18C3GnHng/vR4VX2GOSnOShPbXZ/1/Xl27
MkoTy4wrDgOoyBjtTTIbuDa0pVm5VlPf+hrmreDxBcWltHcNBa6evaE89eeB+Nax+adpLQD
enAXoMdq9OEniYONSDS8zyJ0vq804TTa7a/e/M0tF8RtBdro2rDzsHb5vfHb61v6roVsLSR
oZOJAJIyMHP5e1cR4gtTeaWdbsgRdWmBMnfbnr+eP1rY0bxRLfaPHCjcw4ViOcew9q48NUq
Uq7w1R+j7o2xVKFSgsVRVtbNdmYU0ExBkjB83Of/wBVT20Frf2UyuVScqVZcfeB4J+tXLiJ
mnMquVbnccdR61j2ayrfSLHKMjOF659MV6kkr2fUzhJzptp2a1OImieCWSCUYaNip46EHFR
/pW94mt5BqK37IVW7XceMfMOD/Q1gnjjFfDV6TpVJQfQ/Q8LWVejGp3X49R0hywbOMjP41H
kdMcU4/wCrGDnnFNIx349q5XudKHM2FQ9QOBUpfchQ/wAKkfrn+tQ9YiuehyKcq5cHj5h/S
pDcehxBIPx/UV7n8LrNZvAF0ZF4knmIPuEUCvCVb92w7kf4V614D1F7bwPqmJJ1MDOsaxNj
cXjB/P5T/wDXrvwNva/Jnm5in7JW7o6nUEElhMQSkflKEOM7cgEZ/GvKfiRCsfjEzLx9oto
ZWB4O7btOf++a9Ll163tGNhNLBcCRreJo0UnzY2GGx6Mp6V5X411cavqlrI0Tx3FvB9nnLj
l3RiM/XHWu/MWnDQ5ctctObc5lfvEjsODTDnt1zThjADHjvim4GCa8A90nt4zNOka8BiBXX
pbCJFGAMdAB0rB0OAvdm5IDLFgexJ6CuqYDyfLEZ3Nz16c9K+qyijy0nUfU+UzfEP2qpp7E
Onh21iFl2jaep4Az3rR1K6gM8iqgeI4VCT+Z496yrOCN717e4ulg3fxscAmq2ryPBixTaWk
wF798Z/nXfisV9Wo8/XoeVHD+3xMYrt/TN/RpJ9VvFlKYsbYhQuMh2/rXd2JSK9+0MSgiwy
xA/wCsOc4JPSsLw9YpDaQWUJWMKMc8ktjk1PeCRrt47MnyogdzMSNx+npxWuDw7p0/ffvy1
f8Al8jx8ZXVWr+7Vox0X+fq9zY1G+iuLeWO6Kybm3bANwB9j6/4VyD6FbaxFJp7lYjnCsBz
nOfyrWgjkdMKnnlQWIGeKl0/SteuRJJGEjjDYJxg4x0Ga6alOl7Nwnszmo1KsJ88HqtTC8F
aH9l1tReRLc2luxIZl/i7fgevfp261P8AGXxO08un+G4Ejt44gLuaKNdoViMID77ct/wIV0
07WngPw3NqusBJ5ycQ2ueZ5SOB/ujqx9PrXgeoX95q2qXOo38zTXV1IZJH6ZY/yHoPSvi8w
nRpL6vQd/62Pvcop1683iq6t28/MrJnduwCEwxz0r0PwhoIW1i1DUmzHfku6x/6xUHIz6bj
zj0ArldA0O41m82iJhZROonmPCpk8An3/wDr17Rp+nWsWqizCIkcI2c9GI7/AOfYV05Pg03
9ZnstvXv8jPiDMHCKwtPd7+n/AATq9LjSwsOUjtbfZxHjPPrn1rG17VLbUtPn06Q/JKDsYn
7uKh12/wBsJSUmOGFc49c/1rzW6nutQvyqT+WvfPQV9HCjFPnnuz5WnKpUfLTdox6kFoB9o
eIKGCuUYLzkj09eK6/S4mvLeK0iQuCclkHzYJ54qrpukJLgIqpKFyZN20getbVostjJZzaX
G4lwVIPzbl988HnJrpUXFabmWIxCqSsdNp2i6ZKzn5iw/wCWbHBHFS3DXNn5ih4hbmNkC5C
lmx3z1qaFtUuIo2H7hW6mQBeO/A5qpeWbeS07zNNKiNtLDABwa8yTbk1OV/Lc2j7sU4Rt57
HySc0z6U9uuBTK+MP1NC8jr+tKo5GKZyeQKcvakMnPBIOeKKeVQsTjGaKkZSjGXpc4OOcUR
f6wHH1paoXUD3oo4o6YoBmp4ejaXxNp8arvLygY654NemxH7LqcaKx+QAkE4wfwrzfwoJH8
X6Ysf3zN8v5GvTbi1lScu8JUnjdjkGvpsp/hP1Pmc1kvbKL7fqdRa38F2jeew88jJdh7dM1
zOvo9uWikRRJ1yrA4rON5LFcB1kyE5wp4rQ10mfSU1NsSMfkYg/dH9Sa9lu6PEpUnSqRtsy
DwXfiw10iRiquhXPUdf5V6hM0NwhlzuBG4hT+FeO+Gxa/2wq3knlxMMB8ZCntmvW9PgiubP
9zeLKuMbkPQ+lELWuzlzanatp1Rx+s3skcDWkqF/RhjI5469BWPYaq0LR2Uh8pg4khkY42P
npn0PFdDr+hyxRPL5oldjxuHOB1x71wV+YxdEIXK4wS3XNVKbTub4TDUq1P2fUf4z0a5S9O
qfYTbvL80qImFY/3wPc5zjjvXG7gPY9civZLK6j1fwwtxM5F3YgRc8iRDwAa871/w5c6e/w
BrhjJtpDkYHA+ntXzWY5a43r0Vp1XY9zK80vL6riX7y0T7+X9bl7RdcN2v2O8kHntwsjf8t
PY+/wDOteKeWAtbAZZ/u4rzngcjjH610ej6yqzJDevgnhZz1Hs3+Nb5dml7Uq7+f+f+ZjmO
UpXq0FdPVr/L/I6KOVgskZDDAxtPSnQsjuiRviU9iMKR9a2G06aS2Ty3tzKRny0b/WDrnPQ
n6VRtbdppGtnjMbHhQ3r6V9KnfZnyrnGzZradLo17dgXVu0Nw6tEx3HZJkYJI6ZrhdAmGl+
JZ9PuBhWZojnoSCRmumljksori1aSNzFKo6chsZyP5GuS8TgJ4zkZBhz5TtjsxUE14uZ/u3
Trx3TPYyuPtPa4d7Sj+X/DnbXB2W5VwSh6lR0x0qppvlzXGWRCQTjPysD9e/wBKRH82zEkj
7VAAYt0z9KqOjWbMInPzHOB/IV7F72keXSjZOHUb4st2k0hgoyIJBMo/ug8MP5flXAtn0r0
Wa4i1EPGyFRMnlkeh9a8+nha3uXhlHzxMVb8DXzOb07VFUXU+syKo/Zyoy6P8/wDgkYxtOf
yppIAOOPagcHBOM96X+OvB6n0iAdCPajOApPGDihcZHftQeI+nIP50mMP7wzXZeD/Edro92
0OprI2mzbZJVjYjJUMvYg/xZ+oFcZlgcbuPrU6t+5Yn/nmB+tOlUlTldGVekqkOWRv6j4ku
r5PLixHCsH2Ynq0sancu70OcHj0rm5TllHJ2qM/zqXcfs5HQHP6kf4VA2Wdmwaqc5T1k7hT
pxh8KE7DFBHP+Io5J6/T3qe0ha5u44Fz87Af/AF6mMXJqK6lTkopyfQ6TRrdodPQ9Gf8Aec
nHX/61aXnK7oqBip4ZgO3fH+NNULlrYIdiAbiBzjoB+PpV3T7KOeJjdKcNkgZIH0H4V97Rp
+zgqceh8BWqKcpVqnUpWM8Sa3EzIsyIS/PToQM+w9PWodLsm1HxN55O5UJkXPYDpXQalZ21
h4Vv5IEAKfuoiw5y3U579/yrF8LtIYbqQK0kuUjRR3PJNePjP3mNo0H01f8AXyOylNfVK2I
iracq/r5naWpkRV8phEFP3sHOfc1DLI8M4/e73k4z6+p/WpxG8KRx3sEkGeVdM4z1+YGoJR
Et6JkjBlXqFyVUfj3719KtT5BaHXeErdkgfz0+WTHXuc9a6i6vrXS9Ic74Le3jHmyyNwFA9
a5jT7m4t7WMXLJBDEm5nY7Qo67iewxXlPjrxo2vXLWNg7f2RFJlMgq1yR/GwPRfQfia+ZzS
vGjK73eyPpMnw88QuWKsurMbxx4quPFOvPeuzC0TMdrEwClI89SPUnk1gadY3GpX8VnbDMk
pwDjhR3Y+gA5NWtP0vUtd1OPT9NtTPcydcdEH95j0Ue5r1DTfC0ei2radZgXN5KB9pvMfKf
8AYXuFH614OBwVTFz8urPrcdj6WAopLfoi2ltZWWk2ukaUNlrbtvMhGTNIRgs31/StjTYPt
WqK7SmILh+pJfHf61T0mzM1/c6ZcFRNZyIqqCB5kZXKnH0yPqK7Y6RplnZtOhZZ3X5W3dOm
cAV9pGtShTVOnp09D89nSq1KkqlR36+vU868Y3QN41uCdobcdvf61gaeVSGSX5GYj5c9Qfa
oPEt2P+EjnQKfLACkdcnHXNZ9reso2NwFGBkcmt1JJ2PSjhpvDq3XX7zcSd7jUYY/MUAHaS
eM/j616fplmlno0c00f7pSfLBGd2ep9hXkFsSXV4AZEYng/wAJrp0up2t7dLSeZbd28uXDH
Bx7dqJRc1a5yVoKna39M62bVb+5uANPEaKp5lmyVHbHFWJbiVrN4HkUv5WXcA4zjsDVCzIC
qkaH5eygnLf41rP9ksgzTyRg7WB3nk8cdaxrQjHZHFRnOb1Z8jNxTacx5J9+tNNfBn66hAM
05FLMKaMc1JHkMP5UiiY5JJOPyopxcAkDdiipGUomxJ0H09KcRgkU2LlxT2GCaoT3G88Zo5
9KPr0oxz6UAbHhV5I/F+lyRRmR0mBCqcE4B6V7XqWoaTqEESwzF/MTc/OCp9K8U8Kp5ni/S
4ycBptv5givWZ/DIiRpDK6xgcc9DX0+UfwpLzPj87UViISbtp+pjS26wJK6ZKkY+buKx5pW
kQ72JGeBmugt9yzPYzH5hwpP8Yqg1nAHbzFYB+nHI9a9aUX0JoV4/b3MNS8TiSJ2RlO4Mpw
QfUV2HhTxPcx6qRqlzvhlAVpHOGBJ4Pvj+tYktrEyMY84TrnoazZIzuJPf9KxV4Sujrq06W
LpuMlr36o+hTFbXkDIrhZNhAdcHHpivItc0SaC7kjWEKyNyzN1rY+H2t3Ed4tjM3mwHgAnJ
X6V03iy3VNTQtHvWdMNt9fX61vFXly9GfMc08FNvqjzay1mTStLudPWGHM4AMxySvOelblv
fx6xZLbiANParlwGyyg+3deciotR0UW8a3EtqzpJkhm7+mK4rUNPv9Odb+KORBGQS6nGB2O
QeMVliKtTDx9pFXS3Xkd0MPh8e/dfLJ638zT1Xwms7mSwxHK3Oz+Fj7elcjc2N7p8xiu4Gi
YHA3Dg/Q13NpqOp6zZi4uXZnUZRkAXIz6fXNSnWkIW01fTg8IGN2Mn8v8ACvOr4DDYmKq0/
db+49DDYzG4ZulVjzpeev8AwTiLbUbu2VVWRjGp4XPSut0/xKbpVF6TIVAG4Eb/ANetWpvC
WiXcS3tlcPbQuMqVOVPrwe/tWdP4JmjdTbalBJz91lZSPeuanhMdhneGq8mVUxeWYxNVPdf
mrMvrf2cdx588gmh3iRgDiRuSSB7+/vWJbLea/wCJ5tRuoG+dvNI28Io+6PywKu2/hW7W43
zyJGEOdyEv/OtRLi70sGKARnHUkcvn+ddqo18RKLxGiXTuYKVDDxksK+aTVr32L8bxo7AMH
UgKc/yHriq93H5iKqE+3OP0rPn1WW6nH7pEYDnauPypyXZGxGBQ4xz6e1eypLY8Z4epD3mt
S5FZolvKWVhMqFgx6N6D+dcf4it3ivY7lgMToD/wIcf4V2BnVxvV9wPY9fSsLXYhdaY8gbL
QNvXP909a8/MqKqUG1utTuyyvKniU5bPT/L8TkMY6cU4gnnA57+tNJAOQKXjHXv0r4w+9Fp
TwWH5Z+tN4P4U7gv0HTFJgNI4PXFTj/j1k/wCAj9agPtT84gxnqc1K3HJaCjG3HXH+FQnrw
alB+RvTFRnOOKYkhAOeetbvh+NEmnu5FYiJcLj+8eBWJkY/+tiup05FtNLh6q7/AD/Vu35C
vUyylz11J7LU8rM6nLQ5FvLT/M6I28SlYpM8/McdRVr5osD5cqCcDgdP54rA86XyvMcsd7D
j1rVExlQRtGd2AMdNwr7JM+HrUpNq70LPiS+jPhpLdHDK8qnA79eayvBl3Lb3EmlvuiW5lW
Uy9G2gEYGfX26VJeWck8YhIbysFsdT9Kx5La6z5TRtIijAUdR6V8rjZVcPjViVG57uEjRrY
J4SUrHrsg04WjC8vN8KfMDLJyn0NcjfeK/D2mtIbRJbqUDgKNq5riTa3spwYZXUdCWbj171
bs/Der3xP2aDCINxbt+Xas6mbYqr7tKNvxIpZLhafvV6l19yKniDxfqmvAQzyCG0Uki3i4U
/73978af4a8J6v4quSbaFo7RG2y3ci4RDjoD3OOwrrtI+H1k06vrF+k/PzQQnn3y3bHtXcz
afpNpHFZ2AW1tI1LcEgds49+KWGyurWqc+Jur/AHnRic3w2FpeywaTa7bL/MyLHT4PD2nPY
aOViQE+dcSENJM4H8Xt6DtWrpq28On+a0nmXO3LHJwc9qyHuFndkgTcjcK33dx96jSO6tjJ
5m8qoGWY8e4r6+nSjCKhBWR8fWnOperUd5Ms+Krm68M32ma8YmlVyLa6iA2hlzuQA56g5Gf
Q1rjVI9R0fT9Q0+V5IplPyyEFl55U/Qg/lXOeIJZ9e0sadKrpCe7EA5PQ/hjOa4/w1q8+g6
lLompqUK7toIx83UHHvXjtPCYlSqP3Zfg/+CenyrG4JxpL34fe4/8AALXivTbi0vFv2QiKf
IUkY5HUZFc0s7hQAeR0OOlen6VBb+ILaa8uZwzsN4gfJA57CuP1fQrWG43QSrDnkogJGPbP
SvRlG+sTswWMg4KlW0a/T8TLtr0oWQqeDkAdzXV2zyjSGZt6yq6yKD0+lcc0cME8bxliFGS
S2cmum08+akE0hPl5HGTj8aum3ezIx9OPLzxW56cZJdO0OK4gyJ51AVT/AAZArGttGa5uJr
i9nmmOw9enT+Vad9eRjQ7SV4tykCKMKeMgfMfbtWhHNGLNVlxHI8eAu7nOD0rFylGDdtW2e
LFJ1Er2SsfIj8E8Dr2pnf8AxqR/vH1z2pnfHSvhD9aWwlOB+YYpvfJ4p8fLgE0ii1yDgdva
ig5BOCwH0oqQKUIy4GKe+N570yD/AFn4U9iMn/CqQdRpHPNNxT8+lIRyQKYGx4UIXxhpR6A
Tjr24NfSFrCl3YZk3MZFAXHf2r5h0x5IdWtZI2KOrgqw6ivZfBviW8lvf7Mv7sOhUmFmA3B
h/D75H8q+iyqolFxfVnyueYac7VY7RQutaa9venyjtZGLpz09/0rJe4vGQ/aZGeN3+bAHBx
+ld7rWmG4SF9xJD4YkZBFcxdaS4d0RmKM3Jzn2+lfRbny9KqmkmYxRF0+R42LBj09MGsWRR
nkda1JopLaaSNJNvONvUH1rLuWKSnI/+tXNO259JhObZ9TW0R3tpmnRmRl+6QM816RFrFzO
jT3+lJNJKB5QXnHbnPY1x/gPSzrV5KpIWG3GWAzlj2FdrPbXViTatHJIy/NHgcjmtabhJWP
n81541r2Mqzhk8WXC3XNou3YyueEKnaVx2ORWxeaLaDS5Uu7a2Aj+QtCmBOMYIIHeuQ0nWJ
J9T1q3tmEiQT+dhT0LAByPX5gc/WuoSWdItwbYx5GCWwe/P1qKTdaCaaa2+7R/ecNZyw82r
NPffWzV1c8y8OWf9meJtQ0i7WRVjfbHkYGT93PoSPz5rQ8QQMqFVIkKn0xg1f1jTryPxxBd
TN5yT2yGZiO6thT+Hy81e1eCOeNWnjXDDbgH0HeuPB03CnOn0Uml6Hu1MUpV6dW/xRTfqcV
pl7JHL9iI3QznG3+63Yj0rfSx1yKVgYXCA8yPyB9e9cpcZtL7fENjIcjPNdvoPiuWfT/s77
I7qLgMclZF7DHY12UJ29xvUWaUZL/aKcU09/wDMW3uZoZnt7yfZcMfkKDg/n+FNutNnuZ3E
04ZNo6qAQe/NQaxd3D6jp1xeQIYf3g/dptB4zn86Qagv21YmDbSAoYcj8RXQpKTafQ8iMas
LTp9Vf8ehRksYVZ/L2yDkehBz+lY9xCYpTglVGQM9a6bUZBD/AKREoUbfmI7ce9crJPJJcA
M2VPXJrGpZHt4KU5ptu6NO03/ZlYZ3Ecnr+NT3CRzWjbl2sw2Of7wPH6VBazTRx4XGz+HPe
pjMQ3mMm+NgUZSfXvWiScbM46yanzROAljaGVo3+8jEU3t0rV1m38u98wZ2yL/48ODVGG0u
7lS0FvJIvQlRwK+Er0nTqyp9j72hWVWlGp3IgBnNGORgCpJrWe1kMdxE0bjswqM4wR1NYtG
976obx9KXP7sfWgjjg0YGBg4xzWezLtcMgpjkZpnXgin9sH/9dAGcDnPTFWTYkt4vPuY4T0
Zhn+tdON80nmjgD5EX6Vk6PEgklmlO0ImFyP4j/wDWzW7A00mYkjAG0liRjAr6fKqVqTm+v
6HzWZ1f3ll0X57/AKElsLmS4hk8gSQbwmSfTrXTxw284KxNnbz04z25rnYJLjatqjh1iYnI
GRz1re0mGWSOVSW44ZgOnpz3r3oLufK4ub3Wli5DZXMsoCKFZV4APatOCxuk4FgkiqcFtvf
696tW2m+VEky3jRyYLfOvJ7flUc2ryW7SW97qU0W1Q0YRNnmjvwcGm5X0ieW25bkEi4mitD
pwG/IL43bAB6enNadroN24l3MfszqBGQ20H6gCqx1u4gie6fSZV8/ISR2yW/wFTL4ouEsmg
+zmSMKScHB5zzWM1PeCVy4QT92V7WIZbOR7lI7HBVWy02MKSOo96vwW0dwypqbrcW5PCJ8o
U9mz9e1YP/CRxWkKqH2KhOCFyKyZfF8Ukj+Uj4LZBAAY+2K2lqrNip4ere8YHZXUUboIdKg
TylO35U4B7n/61R7b/T7HcsUckTcMGXIOexrA07xWxaRZYQoYDGWxjPAJro7m5vBDGI7wSx
yAEkxgAAnAB78mo1Vl0KnGUW+dWZnx3TX+pPFfxi2dFCthMYIHAx9Kx/Fvh+18T2wk05N2q
QLgShgquv8AdP64+tad5CkMxWYlnA25bjcx61q+bDp2hzXEexG2HDAAEkdv5VGJowq0+SSu
i8JXqUKynSdn+fkeaaJ4ouPD1hcaLqduy3isRFKw6jurH1BrKle91CQytLgnJ9OK1zp1prV
o0t+HEpDNvzklu3NWNF8PT/2hDGJg0DdRLzgexH9a5KNOpTXI3eK27/M+knXw0OapFWm9+3
yOZn06+itvtYi82JAWkUDoo7/hXU6DG9zGsTEBcA429v8AOK6vVdKg0jwvqF9v8xktmCJsy
CxGAPzNc/4Akm1fSS99cJBHZjyFcIB5hAyNzdzjPp+NYSxcKOIVNXd0VL2mLwrqNJKLOju5
1sRbWRdHIXdgHIXP171WsruW/v3uGXaoB+91Hpj0FWJLCG9kxBITEx+aRT8wx79q6XStCt4
4slAoxnCj27+telVqKEbyPnKNNSlaO58jt949uf60zJxyakkHzv8A7x/nUdfnx+tIAecU+P
Ifjg0wcdsGnpgyDnGfWgoukxKSr53Dg8d6Kd8/o5/4FRUDsZsOfMHanP8A6w8dKS3I39xSt
/rG5/GqsIQdelL1+lJntSD680AaGjwG41u0hHJeTGM+xrqbq1mtJMMMEHgg9DXNeHm8vxPp
zgZImBAFdvqgDSHcS3cY6V7+XR5qUvU8rFVHGso9GjvLbxXpX2C1juJp5pmhVpTBtwhwAcg
9TmtF7jRb3yzY3qSF+iZw/TuP6V4ywCucDP49adFNNBIHikZGU7gVbGDXsRxFnaSPAqZPe7
pz/A7TXtFuo7pppVMUTg4yMdOlcpdRyRttlXDEZAJr0LR9ctfFFqmnaiAtyE2kk8OfUe/eu
Y8S6Y9je+UjPLEeQ7rj8M1pJXV0VhKsoy9lUVmin4e8T6r4amnbTZExOu145F3KSOhx6108
nxP1i6gME9pbhHTa3l5Vm9cHtmuPtbISkswPHYCoZ4GiZg2VVT6c1h7Oy1O2pCjVnqtSUzt
onjC11B7uGSaVfOmW3TbHCWJxHx1XAGSO1eriE3lnFeQLshlw3Jzszz9DXhIkkF99oA/1ci
gA8jr0/nXYad4p1GG2hgncmGIEKo4wMmvOympy1akYv3bnLnWAnWhCcVeSR39wVEzC4jO4L
s8wDPHX+fNZN15qWfmIryRnIYkZGc9aSw1t7/8AeW+1XUbdr981oRwzPbuAWgBBYAAHLeme
1fS2TWh8evaUZWqHnGqhRJhQAcc8c1BptwlvO/mZ2uuMe+a7tvDWnXEXlTs6zKNxI/i9cmu
F1XTZdM1CS3ds7T8pzyV7GuKpGUZKdj63C16OKpOhc1Ly9ls59IMzJPZRTYO0dQQRtz36k1
r6clhJO4d2BQny+OpyMD8s1w2oSyPp8asT5aPu/HHUVe03WZAY28t/MjGGKnO8+vtXNSxSh
ip0p9bNfcYYjLqksPGVLdXT+/Q6/UrQGPk/uenUjFcc0W2Z2Xp29q2JvEFw8ZintVkx7Yzx
3NVhdWtxEsQie1kLfMx+ZAvp6iu6o4yegsHCtRi1OOgunzlpQu0SNjG011UVpHeafLbwBTO
y5wBjBz69+lZVrp1mk1ttcODjEitgn8uteg2Hhm5tjbwGNzGxBdl5Iz0//XVxmoL3zzMdac
06J5p4x03UY7S3lvtPktn8oFSy48wL8pYe1e1fCHwHZt4Gjv8AULaO4/tBVkAflQnYY+veu
2h8FWWq+CjYa5HHO0KmKGd/vLHnpkdOv6V0miaZb6P4atdItIiILaIQwoGycD1P8q+PxmMj
ObnT32/4J9Tg6E40o05rTf8A4B4J8QfhtYtcFbWEQyhS6SrkgAdmHSvA7y2a1vZIANwQ4BI
6192Xeh2skLh5Wlkxl9wPy56E+9fNPjXwVNY+Kp7hLZpLaViwdQSqnvnrispcteCcN+p1Ua
k6M2p/D0OV8G+AL3xeCtsWEhYhQMcgDknNb3i74Lav4caD7Lcm98xcn92fl6dx71638JdY0
PTdMurfyIonzuV41A80g4Pv6V6ol7HqdkWWIrGcj5lxn/GsakVTspR07lwxDm3yy17HwJd2
k1ldPbTrh0ODx1q/pfh7VdWSSazt2McWN746V7d8QvBWnaxrSzaWiLKzESqG25x1Iz/nith
Lmy8J29ppWm2Ic7B5s5HMjDjHviu6lgJTkrbPY5K+bwpU79ep5NZeF7y0tVhngO8jzHEgxt
PY+1LNZvGynO4t1AHavajc6Zq2T9mDM4/eYXOfqaoXvg5Wt0msCImbAXdyD7CvoaWIpUoqn
Nctj5SrKtWk6kHzJnGeFtChv7lYpoWYBtxHRcd/rXoKaL4c0gi3mjPm3TACFIzLJJjnCqOg
Hr0qbTYYPDmmx2mpXVstxJIxygI4/HvUD3GkvLcywXDzAg3E9xu2jaOAm7qQOwHFc1WvOrL
3L8vl1Kp04Ul+8s5PdN7CyXWg2V3LfW1ybmYwGIWksZ37/fIyD2xRb6DNLbW87WsT3QJZpp
F+bn6+x6dKkXxLpcRiGt2aW9s6rLFMzh2yORuA5B6Yqe+8U6XqGmsNFv8Az3kYRqAMMpPGf
51k/bpqKi/Xf8jS1Dlc3JW7JWf4nM+LJYLeJYI5PPMRG4r0De59ao22i3U2hrcSwuFkVRC+
cH27dDXY3GmaJYwWGYkuJp2Dh5DjHHPT37VPr3iG40yBLSK3jdXBA2jIA6YxXTTxLajToxv
5vQ55UIxUp1pWt2132PPtV0jyNONy8SM+AuxUByeh5rgdY22l4pa1aKRlycYAJx+fFewPc+
faB1idi3zbegFcJrukJPbmxtbua3IVR5Mn707QcknuDyOfau5SlJbaojC1qcKiU5aP1OHe+
SONBA22QfeBXIYelalr4w1C22AofLHPXnPrV0eELm3hWUI87Mu5m242en/16528jZJjHIAj
AkZI4z/hU3mtT2oQwmI923N5nUQeJYNTu9lwwtwzZ+bpjuKl8QeI7MSJDYj7QVGGz90ccdO
tcBszIV7d6u26byF3e34UKrKSsEsroQn7RN27GnbalvmIaMKgOSAMYrvPDcUMuBn5Q27cDk
H049RXBtprBFKcNxg5wOfWt3wxrFjY3DRXVxsd2KFsjy1X19c1abSszgxlOFSLlS1sekaxa
NqGjXdqWKo8RBZBu7YOB64zj614n4VvIrTVLrSrtGe1kl3iEPx5g4GT3Fe2x6lZfZ3SCdWj
Zfvq2enH86+fbuQWHie4IjAgErIVY8bc8HPt1FfNY5Tw9WGIS20PTytRxFCphm99T2+1Edo
gExMLrg7G4yPWtiG+cj93J8o5wo6153od1LqMsBu5GaVcq4k/Q/jXoNmqyLtBJAHAXj8CK9
51I1aaqNbnz0qDw9T2d9T5JlJ8xu3zH+dR84qWXiV8/wB4/wA6i7ZxXwx+px2D6U+Nh5nQU
ynISGyo57UDNApyfm/WikYgMR70VkMzYshhT3wJDimIeQSeKc5ya0AaTk8UDJ+lGce1Lx1o
GaOhnZ4hsTkjEo59K7y+VggcKQp4HeuA0gxDW7Iyk+WJAWx1x3Feq3+t29xHI8SK0l2yMT2
RFAwg9BkdfavWwWI9lBx7s87E0eeal2OZtbM3dxtDCNAMlm6Cp9SsWtp1ViC20H5e+a6Aav
AjIlnHZW8hxv2Q78nv8zZAxWdqF5a3Qa4dyXKlWZzgM5PGABwAOcV3LFx6mLhLmTWxjWlzN
Y3kV1bvskjbcOeteqRXVv4g0Nt4VZJRlfrn17V5asMULTG4BnVYzt2MB8x+6eevXpVyw1C+
0pIVcq8cxwIwcsjf0q1i4pWuc2KwLq2nHdHUSaatmACwibOeGrB1UoYrlmZi5HyuuBz6k1o
XmqRyosUxSRpPlx159OeDXPazt8jyDesYT9yFQD+GeuPaoqY73Go6nPRwU1UUpszNPsJJ5Y
LfaW/5eHHPTjH6HP8AwKusOiSecSkQVGzweKwtOuF06QzLO0krn5mPB+mK6Ea3HJAu+X7x5
PeufBNYenZ7s6MXKpUqe7sUbRjp85Vwcrnoe/tXW6Rq63yiJ2Cyrztx1HrXHXF0s7OTICAM
5Jxmq8Oo+ROsqth1PynJ4r0o4xLZnm4jL1WV5LU9MkuvItpZCyooOS5HSvO9bura7uD5URL
sxJduSauXOvrc2XkrIyliAT3Pt7VkKYJkkAdlI546Gk8YmtScHgPYT5mQCznuo3hhBbIyU7
Gsyxnk0bUYZZo1kjdB5iE9VP8AUV1drewWwKoNoAxkHnpWJ4iWK5cXkGAFURlB2HP+I/KvK
xs+ZqrT+KJ7NBucnSqL3WdE9xpGpRA6cMOFG5G4NVIrch5V8sMHTBz2964y2vTEVQkqy8B0
HP410NlrKSp5NxJyOQ2Oa68PmPtI++tTknl9ShdQd1+JZWe+sJhLby4ZW3BsA4/P/PFdLo/
xG1zT7tHvZPtcAfdJgBZD3+9XHvfxrIcEEdAetVZLoPkitpYhSVmdKwkanxR179T6N074mW
mu2yrBdmCTO1raT5WJx7cMPeu60C+gtIDcmT99OoLYPAXsPrXx9p2pxWNw0sis3Axt4Iwc9
e3Suwb4q3sEIjs7ZSf7zscKPQCvHxFOLjy09DopUHCrzSu+x9Ov4rtJjKsMxK5wXXnB6Hj0
rz7xBq8NvdPZ6nALrSrgKTdRlgVPXPH07V5Fpnj+S4u9143kyMc/IMLXQ3niqz1HTns2kUq
w3KGPAPUVlSSoT1V0ya1GVaL6SWx113beG721hNu6WjxITFNbcduCfXpXR+EvFbtFFZ3EpW
GNNq5Oc+leBvrzwxrbpMDgYwp4APYfSnaf4kntbkATnCnhuuK7ZxjKm4Xv2POhCpGoptevm
e3+MdY0MSCIr9rvX+VRC3zRfXHT6GuDFvqVxNHJtaRkfJeRzx7e49q5m212KMyFSCzOXL9S
Se9adv4kCRqZJQMfwg9Kqli3hqfJDX1M6uWrFVOeSt6G4mszadfLE8aRTY3bo8hTz39Olbl
r48tRbMhsHF50+Vt+4Z6npiuDudXtLkfOwJb061mya+trdloQNnU4FW8VSrr3o6mSy6thm+
SWj+Z341qLcbq6jY3pJARzlQB3H8vwqCZ9S1iFrZpPs1qwA4UYwOQMdetcG+vpPeiWRS6bd
uDzgetbEPiNERVSTgdPpVSxns0uVa/l6GdPLHOXvPT8/U6aSzjewKXjrLKilVeTn6e9cnPa
y6ZO0tqxy6nJ7fhU8viJJCpdwSMkc9DWZe6zbeXlpNzdcZ5NVSzBt+8ayyv2atHYvSeKNVa
JIjdvKIxgb/mK+9bGn6uLtMTtvKjLOxA/U1wUupRgNs2g5z2OKpu7TMT9o2r19M11fXImLy
uE+lj19PEthFpc2CguVX5MjI+v0rP0nUIIzNcSSANMdxJ6/n6e1eYS3QtrdVWXceh//XV+D
U0jhOHy2OMj2qViIRi7dTOeWTbT6I9Im1eMoUR+MEcckCuN1DT7RJRMEMoUl+T1+tZUWtIg
BYmM9iOfyqnd+I2YkKUPY45Jq44xLQUMsqqXusvOjMzNFaI0bKAfU+lNVrAAhY9j55DcHPe
ufi1eVM7ZGJ9z2pHvhJG7nG89DnpT+uI71ls9r2+ZcuL2e+kWBnJhj4VfX6+taEVk5gREtz
0yT/SsSynEbBsY56mugi1iNU8oSKO3IOaj62t2a1sO4JQpLRF3TY7+2l+yx3jx25+Zk9//A
NVZWv2Kx6fdXJAdsk7s9eRhvrgYqwupKl1veTgZwRyGz7VFqd5Hf2wty+EPBAzjrXPiK8al
NwepNGhKNRVNmL4S1ERxqZ23xQkBwzHIB6H1/wD1V61pt9CwLhhtfGMcZFeEaVD9l1JmaUB
VG4A/xDcQRXaW+vBBHGkmEHQdq5aOIlGhyNhisEqmI9pE8cmI82T/AH25/GoRwen609zulc
46sT+tNx/kV459OhKegy4zxj0pvtilT7wz0pDLbEb26dfWiomJ3nr1oqSiqqF+9OZMKCfyp
8Ubg8Ecd6dMOOe3GOtUTcgx70oyPypKUZ6igZJAWSeN/Q5rU/tGReQ+SPWsheGySf8AGnF/
qatSsrEtJmuNScH/AFhGRjrSHUW27S3ArH3d6QuTxinzi5Ua41F9wbzDkHdz6+tI1/J5iMr
42HKgdjWRvP40u8+9HOx8qNcalKspcNjII4PTNC33qcEdh2rI38c0ByOlP2jE4pmr9tYjG/
FPXUGAA3Ej1BrHDE0pJPen7Rk+zRr/ANoNt2lqY182T8xI9Kytx96Nx6ij2jD2aNMXjZ4Y5
FPXUnQ/ePvWTkkctzRnryelHtGHs0bA1FiSd1J/aDlWVicHtWRuPqc0pPP3s0vaMXs0XJXj
dt6naepoErIeJW/PpVPPpx9KMn0qU7Gluhoi5AUAN06ZprXRJPOBVDcR60hY571ftGCiXTc
H+8aPP681SJ5pC3bmjnGXhckHO48VaTVplTaX6Vj5yM0ZGOlLnZLinubA1FtxbJyRSNfuST
uOPWsnfjFG70p+0ZPs0bS6nIq/K5x9aUavMFwWyM1ibyDS7j0qee4+RLY3hrEvBMh596Q6q
5Xl+v61g7iO5xRnFK47XRuf2o5HyuVpg1GVT/rW/Osfce1SK4HXNVzsjkRtf2tLsPz8n9Kj
+3HcWY7j69ayGIwNn400lsdM0udj5EzaN/uJJY8ilGokDaHbb7Vi7m6Y7UnmN3FPnYciNiT
UJHXaXPNN+3SADDnisjefoKXf78U/aMORGm97JIMF+9R/aTgDOM96zy7YxShzjmn7RjUUi+
LjGeTTvtRx941Q3g9qbv6YNHtGDjc01vHVeG689akGosFxu6Vk7yRk5x9aN5x1P0pc7J9mu
psDUHOW3Uo1F85L4rGDGgufXmlzsPZpGyL5wxbcSWAH4U5dSkVhh+9Y3mttxnp6U0uc8Uud
j5EIQSxbtn1pMHv0oHWgnvUFhxinIpLYA5603GSBTlJByOtAyYlCx69fWignLE570VncsE+
7yM0si/J04oU44UZwKVjkYxn2rQzK7KQOe3QUmBwcdaU564pc5HQUhjMAnpSkKeBkUd/Sl7
84oAYRSbePX6U8nI70mR1IHpzQIaATnA460uD16Ucc/wCNGcEc4oGGB6UmOOgNKSvYUhPtz
QADGcHFGc9KCfaj34FAB9D+NHTrQegGeKOPWmAv40nc9qMjgEg03jt+FADsCjPPY5ozxSZ4
4pALjHOaXIHU0ztjORS8dM0wF4zRxSAjGTSE89c0AKeaUZxSduaARnnj6UAL6Ude9J1o3dB
QADGenWl+mKaSKM4+npQA7Iz1o703J69aXjrQAv60frmkyetGf1pgO7daM/jTevSnAjPJNI
Bc0qnn1pn54pcg+tMQ4kds0nsabnn2pT7c0AKOtGOetNzS556UAHNH+cUde3ejPQcUAHbmj
tmj2pcnNIYvHajr05NN3evelzxQA7pzSZ+lNz3PFKevWgAx3o9qPoKOnFABxQenaj6Uc0AA
x24pyjLAUg9QKcud4xyc0ASMRvbgdaKHJEjDy88nnFFZlFmODzM5bnuTTJFUNhl6cAetWSJ
YV2hMfUdaq4ZiRjHPSttLGWtyAjsBmkAPAxmrqW5I6AY7U9rcjqOcelSrPqVqZuDupGHrVh
wV4IqFlIxxSAiJNNJOR3p5HWm7fbigoT+dLjt3o289aArUCE/lQfpSlTngc0mDnNAw+tHGa
Apz0p3lSEfcP5UwGdaM1L5EpBIQ49xSeRJ0CnJ9qAIgfXH1oPuak8l9udhNJ5bDqvtQIbni
k96eEPpS7G/KgBg570vPbmnhT3FOC9upoDQi6UcZxipdpBxj9KTY2M44HtQBGRijgdafsPp
1pNvbFADevSlx7Uu09xQFI7fpQA0460YHvTiPUUYJ7HNACYAFBHP0pwU9v5UbT0oEM/AGjn
in7D1o296AGYNKOvNP2H0pdj9hTC4wdaU4DdadsYc4zQQepFAxhzR26U/GRkdaTGfagBpHP
cUcU7bj/wDVRtOcUgGccUDHJ5zTtp9KQgnoP0oEIemf50Z7+lO2kjGKNjelAxOvalpdh6cm
gLgUAJR3Hel6CjB7UCDpx0o/GlHvSkHOaAQmKXHtS4PpS4xigBmOBTlyWHrS7eO9SInzr25
60APY5dvr60U94l8xuX60VmVqb2pf69vpWWfv/j/hRRVvYnqWY+1Pl/ioorPqaPYz36/hUD
dfxoorVGQxe9OHeiigaEPanD7tFFADW60w9aKKBijpUkf3h9KKKAZM3QVEPv0UUCEPeoTRR
QMTsKl/h/CiigQU3v8AhRRTExT1FNHWiikMkH3T9Kb/ABH6UUUMA7Cg0UUhgelNHSiimA5P
vGmN2oooEthI+jVJ6UUUAPbtTX+7+FFFMQ0f0pD2oooYIj7U8dqKKRQ09aVupoopg9gb7tM
T71FFIRIOn4UD+lFFA2NHU/Sj+E0UUCewhpR92iiqEx4+8fpSn71FFSMkX7x+lN/h/CiigG
L/ABGpV7UUUDJKKKKgs//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0