%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/690.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>m666</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>sk</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>m666</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>b3427554-5fb8-43ae-9178-40f0fc92f5b2</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2011</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong>Daniel Abraham</strong><strong> - Placatá Diana</strong></p> <p>(Flat Diana)</p> <p>Ruce se mu nechvěly, když svou dceru obkresloval. Ležela na podlaze v kuchyni, přitisknutá zády k dlouhému, širokému bílému papíru, který přinesl, a její malé pohyby se přenášely do škrábavých zvuků z míst, kde se ustřižený konec snažil zavinout do podlahy. Objížděl perem horizonty jejího těla – tady, kde se jí rozšiřovalo zápěstí, pak každý prst, podél boku dolů, kolem kulaté paty na noze, jako když se obeplouvá mys Dobré naděje, nahoru až tam, kde široké šortky dávaly jasně najevo, že se nejedná o nějakou pornografii, a pak zpátky dolů podél druhé nohy a dokola. Když dorazil k rozprostřeným vlasům, raději obkreslil jejich siluetu, než aby se striktně přidržel její kůže. Chtěl, aby to vypadalo jako ona, a Diana měla husté, kudrnaté, nádherné vlasy po matce.</p> <p>„Už to bude, beruško,“ řekl, když se začala hýbat a vrtět. Zklidnila se a vydržela tak, až se pero dotklo bodu, ve kterém začalo, kruh se uzavřel. Odsedí si a ona vyskočila, aby se podívala. Tvar byl nedokonalý – nohy končily nemotornými cibulemi thalidomidových dětí, ve vlasech se ztrácel dlouhý oválný obličej a podle míst, kde pero poskočilo, se daly poznat řady kachliček.</p> <p>Stejně.</p> <p>„Dobré,“ řekl Ian. „Teď tady dáme už jen tohle a pak…“</p> <p>„Já to chci napsat,“ prohlásila Diana.</p> <p>Dianě bylo osm. Psaní pro ni bylo něco nového a něco, na co byla pyšná, Ian sáhl na stůl, vzal dřevné pravítko s ostrou kovovou hranou a nakreslil linky, aby se dcera měla čeho držet. Podal jí pero a ona se přikrčila nad papír.</p> <p>„Tak dobře, beruško. Napiš to. Připravená?“</p> <p>Jak přikývla, vlasy se jí nahrnuly do obličeje. Netrpělivě si je dala pryč, stejným gestem, jakým to dělávala její matka Candice, která dávala se stejnou netrpělivostí pryč hodně věcí.</p> <p>„Ahoj,“ začal diktovat, pomalu, aby dcera stačila psát. „Jsem Placatá Diana. Moje opravdová holčička, Diana Bursenová, mě poslala na cesty místo sebe. Nemůžu psát, protože jsem jenom papírová. Byli byste tak hodní a poslali jí naši fotografii, aby viděla, kde jsem a jaká dobrodružství…“ (Ian se zastavil a nadiktoval jí to po písmenkách) „…prožívám?“</p> <p>Další linky pro zpáteční adresu musel Ian udělat na druhou stranu Placaté Diany, ale dcera si počkala a vyplnila je taky, nepamatovala si jen poštovní směrovací číslo.</p> <p>Společně pak smotali Dianu do tenké ruličky, zastrčili do tubusu, konec uzavřeli víčkem z bílého plastu a přelepili páskou.</p> <p>„Můžeme poslat Placatou Dianu za maminkou?“</p> <p>Ucítil v koutcích úst samovolnou reakci. Tvář Diany povadla ještě dřív, než stačil něco říct. Spodní ret vyklouzl před horní, hnědé oči zpřísněly. Ian ji pohladil po vlasech.</p> <p>„Pošleme ji, beruško. Hned jak nám dá vědět, na jakou adresu jí můžeme psát, uděláme to.“</p> <p>Diana ucukla, s dupáním odešla do obýváku a pustila si televizi. Trucovala, Ian napsal na balíček adresu své matky ve Skotsku, protože nebylo pravděpodobné, že by si někdo z nich mohl v nejbližší době dovolit transatlantickou dovolenou. Když večerní zprávy spustily přehled znásilnění a vražd, vypnul televizi, absolvoval s protestující dcerou večerní rituály a šoupl ji do postele. Sám potom odešel do svého pokoje a převaloval se na lůžku, aniž usnul, až do doby někdy po půlnoci.</p> <p>Na fotografii je jeho matka. Usmívá se. Obličej má širší, než si pamatoval, vlasy jednolitě šedé, ale ne bílé. Drží Placatou Dianu a za nimi je vidět ulice Glasgowa, mlhavě vystupující z paměti. Na druhé straně je text napsaný modrou propiskou a známým rukopisem:</p> <p>Placatá Diana dorazila včera. Vezmu ji dnes odpoledne do své oblíbené čajovny. Navrhl ji Charles Rennie Mackintosh – jeden z nejlepších architektů, co se kdy v Glasgowě objevili. Dělají tam báječné koláčky. Zítra spolu budeme pracovat. S láskou Ianovi a opravdové Dianě.</p> <p>Máma Bursenová</p> <p>Diana byla šťastná. Ian měl radost, že plán funguje, a zároveň byl smutný, když si uvědomil, jak jsou teď takové okamžiky dceřina štěstí vzácné. Trvala na tom, že si fotografii vezme s sebou do školy, a i když slíbila, že na ni dá pozor, Ian o ni měl strach. Byla drahocenná, nenahraditelná, a tudíž křehká.</p> <p>Když šel po práci vyzvednout Dianu k její kamarádce Kit, obava o obrázek ho pořád ještě strašila někde vzadu v hlavě.</p> <p>„Dnes jsme tu měli samé Skotsko,“ nahlásil Tohiro, otec Kit, když popíjeli rituální šálek kávy. „Jak se ve Skotsku mluví. Jak se ve Skotsku dělá čaj. Jestli ve skotských restauracích musíš nechat někoho přisednout ke stolu. Z Diany se stal odborník na všechno.“</p> <p>„Za to může má matka. Poslala fotografii.“</p> <p>„Viděl jsem ji. Vyprávěla nám o tom… co to vlastně je? Obrázek? Placatá Diana? Je to dobrý nápad.“</p> <p>„Má se tak aspoň na co těšit. A chtěl jsem, aby věděla, kolik lidí je na ni zvědavých. Nemám ve Státech moc příbuzných. A když její matka odešla…“</p> <p>Kaskáda dupání oznámila, že děvčata scházejí ze schodů. Diana vešla do kuchyně. Celo měla zachmuřené, vlasy nakadeřené kolem hlavy jako bouřkový mrak. S nataženýma rukama, jako by něco potřebovala, došla k otci a on si její dobře známou váhu vyzvedl do klína.</p> <p>„Chci už domů,“ řekla. „Kit je pitomá.“</p> <p>Ian udělal omluvný obličej. Tohiro se usmál – pobaveně, unaveně – a upil kávu.</p> <p>„Tak dobře, beruško. Běž si pro kabát, ano?“</p> <p>„Nechci kabát.“</p> <p>„Diano.“</p> <p>Zvolil dost varovný tón. Slezla, jednou se zlostně podívala přes rameno, aby věděl, že ji zradil, když na kabátu trvá, a zase zmizela. Ian si povzdechl.</p> <p>„Je jenom unavená,“ řekl Tohiro. „S Kit je to stejné.“</p> <p>Domů jeli houstnoucí mlhou. Iana sice znervózňovalo řídit, když dost dobře nevidí, co má před sebou, ale Diana klidně švitořila dál a pomocí „a potom a potom a“ navlékala k sobě, co se jí ten den přihodilo. Bylo úplně jedno, že mezi žádnými dvěma věcmi nebyla žádná spojitost – prostě to musela říct a on poslouchal, napůl z únavy a napůl z lásky.</p> <p>Náhodou to vyšlo tak, že časovač rozsvítil právě v okamžiku, kdy zahnuli na příjezdovou cestu k domu, jako by tam někdo byl a chtěl je přivítat. V poštovní schránce nebylo nic od Placaté Diany. Ani od Candice.</p> <p>„Tati?“</p> <p>Ian sebou škubl, jako by se probouzel. Diana držela dveře s moskytiérou otevřené a netrpělivě se na něho mračila. Nevěděl, jak dlouho tak stojí, na jak dlouho upadl do neurčitého zasnění.</p> <p>Vytáhl z kapsy klíče. „Promiň, beruško,“ řekl. „Jenom jsem se na chvilku ztratil v mlze.“</p> <p>Diana se otočila a vyhlédla do šedi, která všechno obestřela. Přimhouřila oči, dívala se do nicoty.</p> <p>„Já mám mlhu ráda,“ řekla. Podala to s tíhou zákona. „Voní jako Skotsko.“</p> <p>A chvíli to tak skutečně bylo.</p> <p>Fotografie ve skutečnosti není fotografie, ale výtisk ze staré tiskárny. Inkoust se leskne víc než papír, který barví. Placatá Diana je na něm rozvinutá mezi usmívajícím se párem. Muž je tlustý, má široké rty a šediny na spáncích. Na sobě má žlutou sportovní košili a rukou, kterou nepodpírá Placatou Dianu, ukazuje zdvižený palec. Zena je drobnější a hubenější. Její úsměv je křečovitý. Svému bratru Ianovi je podobná jenom kolem očí a sklonem nosu.</p> <p>Za sebou mají obyčejný obývák. Světlo je máslově žluté a jaksi špinavé.</p> <p>Dole na stránce je jako součást téhož dokumentu napsaný vzkaz:</p> <p>Milí Iane a Diano!</p> <p>Placatá Diana je tady s námi v Dallasu. Dorazila právě včas na svatého Valentýna. Dnes večer s námi půjde na zvláštní večeři do Carmine’s Bistro – italská kuchyně. Mňam!</p> <p>Doufáme, že je u vás všechno v pořádku. Na brzkou shledanou. Spoustu lásky posílají</p> <p>teta Harriet a strýc Bobby</p> <p>Za dva týdny mělo být Dianě devět. Byla to zvláštní představa. Měl pocit, že od jejích posledních narozenin uplynula hrozně krátká doba, dokud si neuvědomil, že tenkrát Candice ještě nebyla vlastně pryč. Tohle byly její první narozeniny, kdy byl za oba rodiče. Požádal v práci o den volna a jeho vedoucí mu ho schválil. Zařídil ve škole, aby tam ten den Diana nemusela. Kino, den s ním a večer párty se všemi jejími kamarádkami. Rodiče Kit, Anna a Tohiro, je pomohli všechny přivézt.</p> <p>Věděl, že to až přehání, jak se jí to snaží vynahradit. Doufal, že dělá dost, a nejenom pro ni. Jak šly měsíce, stopy jeho manželky – pořád byla jeho manželka, pořád byli jenom odloučeni – začaly pomalu mizet. Poslední její zvláštní zubní pasta byla vypotřebovaná; polštáře už nevoněly po jejích vlasech; potraviny, které jedla jenom ona, byly zkažené a vyhozené. Na jejich místě byly hračky, které Diana neuklidila, nedokončený domácí úkol na stole, pocukrované snídaňové cereálie, které byly tak sladké, že je Ian dokázal jíst jedině jako cukrovinky.</p> <p>Jenže všechny Dianiny věci byly částečně i jeho – ona se z nich radovala, on na ně dával pozor. Dokud neřekl, že je nutné uklízet, nebylo to třeba; dokud si nevyžádal, aby se něco dokončilo, nebylo to třeba; nic nebylo moc sladké, moc prázdné nebo moc špatné na to, aby to fungovalo jako oběd, dokud Ian – velký, zlý, nerozumný, protivný táta – neřekl ne. Táta, který si koneckonců ani nedokázal udržet manželku.</p> <p>Byl pátek a Kit u nich zůstala na noc. Děvčata byla vzadu – v Dianině pokoji – a hrála videohry. Ian seděl na gauči s pivem, které se mu potilo v dlani, až bylo kluzké, a sledoval zpravodajskou reportáž o dítěti, které matka utopila ve vaně. Místnost voněla pizzou z rozvážkové služby a voňavkou z dětské kadeřnické soupravy, kterou si přivezla Kit. Na koberci se třpytila rozložená a opuštěná bižuterie.</p> <p>Ianovy myšlenky byly příjemně neurčité – mlhavý zájem o tragédii, která se odehrávala na obrazovce, neodbytné vědomí, že bude muset předstírat, že nutí děvčata jít brzo spát (stejně zůstanou vzhůru), obvyklý příjemný pocit, že má pracovní týden za sebou. Když Kit zavřískla, přeletěl půl domu, než mu pořádně došlo, co to bylo za zvuk.</p> <p>V ložnici ho čekal živý obraz. Kit seděla neelegantně na podlaze, rukama si držela tvář a nos měla od krve. Ovladače od gameboxu odhozené, tykadla z černého plastu opuštěná na koberci, opakující se elektronická hudba. A Diana, ruku stále zatnutou v pěst, ale oči vytřeštěné a vyděšené.</p> <p>„Prokristapána, co se to tady děje?“ zeptal se Ian.</p> <p>„Ona… ona mě bouchla,“ začala Kit zvýšeným hlasem, jak se jí spustily slzy. „Já jsem nic neudělala a ona mě jenom tak bouchla.“</p> <p>„Diano?“</p> <p>Jeho dcera zamrkala a zalétla pohledem ke kamarádce, jako by u ní hledala podporu. A pak se i jí oči naplnily slzami.</p> <p>„Byla řada na mě,“ řekla na svou obranu Diana.</p> <p>„A tak jsi ji uhodila?“</p> <p>„Rozčílila jsem se.“</p> <p>„Já jdu <emphasis>domů?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zanaříkala Kit a rozběhla se do koupelny. Ian zůstal půl sekundy stát, pak se zamračil, Dianu tam nechal a vydal se za ní. Kit byla v koupelně a snažila se zastavit krvácení rukou. Ian jí pomohl. Posadil ji na toaletu, zaklonil jí hlavu a přitiskl jí na ret zmačkaný hedvábný kapesník. Krvácení nebylo silné, přestalo rychle. Dívčiny šaty nebyly od krve vůbec.</p> <p>Když si byl jistý, že krvácení nezačne znovu, navlhčil žínku a zlehka otřel Kit obličej. Froté zrůžovělo.</p> <p>Diana postávala u dveří. Tmavé oči měla vážné zmatkem a lítostí.</p> <p>„Chci jít domů,“ řekla Kit, když Ian skončil. Drobná ústa měla stažená do tenké čárky. Kdyby Diana ztratila Kit, ztratil by Tohira a Annu. Byla to prchavá myšlenka a on se za ni okamžitě zastyděl.</p> <p>„Samozřejmě,“ řekl. „Odvezu tě. Ale myslím si, že nejdřív by se ti Diana měla omluvit.“</p> <p>Diana upřímně plakala, slzy se jí hromadily na bradě. Kit se k ní otočila a Ian si dal ruce křížem.</p> <p>„Nechtěla jsem,“ řekla Diana. „Prostě… když se lidé rozčílí, tak někdy uhodí.“</p> <p>„Diano, kam na to chodíš? Kde jsi přišla na takový nápad?“</p> <p>„Strýc Bobby to dělá, když se rozčílí. Bije tetu Harriet pořád.“</p> <p>Ian cítil, jak se mu stáhly rty.</p> <p>„Ale jdi. Viděla jsi někdy, že by ji uhodil? Diano, viděla jsi někdy Bobbyho, že by někoho uhodil?“</p> <p>Diana se zamračila a zamyslela se. Snažila se na něco si vzpomenout. Když se jí to nepodařilo, zůstala skleslá.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Vyprávěl ti někdo, že Bobby Harriet bije?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„No a?“</p> <p>Diana na něho hleděla, ústa pootevřená, oči ztracené.</p> <p>„Myslím, že čekáme, až tady zazní: ‚Promiň‘,“ řekl Ian. Tak by to řekl jeho otec.</p> <p>„Promiň, Kitty. Promiň. Myslela jsem…“ Diana zavrtěla hlavou a v pokrčení ramen, které ho zdrtilo, roztáhla ruce dlaněmi vzhůru. „Promiň, Kitty. Přísahám, že už to víckrát neudělám. Nepůjdeš domů, že ne?“</p> <p>Mrzutá Kit se mračila na modrobílé dlaždičky u svých nohou.</p> <p>„Prosím,“ řekla Diana. Podle měkkosti hlasu poznal, co ji to slovo stálo. Mlčel a doufal, že Kit se nechá obměkčit, že ránu přijme a uvěří, že to Diana už nikdy neudělá.</p> <p>„No tak ne,“ řekla Kit. Ianová úleva byla přímo hmatatelná a viděl ji také na Dianě. Dcera přiběhla ke kamarádce, popadla ji za ruku a odtáhla zpátky do svého pokoje. Ian se na ně zašel podívat. Diana zasypávala Kit láskou, bezostyšně jí lichotila, nechávala ji hrát tolikrát, kolikrát chtěla. Diana ‚ukazovala holé břicho‘. A ono to fungovalo. Kit se vrátila z okraje propasti a byly znovu nejlepší kamarádky.</p> <p>Uložil je obě do postele a nechal si nepřesvědčivě slíbit, že nezůstanou vzhůru a nebudou si povídat. Potom prošel dům, zkontroloval, že všechny dveře a okna jsou zavřená, a pozhasínal světla. Skončil v obýváku v hlubokém křesle, které si přivezl ze svého domova, když se z něj a Candice stali milenci. Polstrování znalo tvar jeho zad. Seděl pod lampičkou, která byla jediným světlem v domě, na chvíli zavřel oči a vpíjel do sebe ticho. Kniha, kterou četl – detektivka odehrávající se v New Orleans –, mu ležela zavřená na klíně. Jeho tělo bylo příliš unavené na to, aby si již stačilo odpočinout, myšlenky uvedené do pohybu Dianou, jeho samotou a nikdy nekončící prací na jeho stole vířily příliš rychle. Když knihu nakonec přece jen otevřel, příběh o groteskní vraždě a svůdných královnách vúdú mu přinesl úlevu.</p> <p>Diana přišla naboso, právě když se chystal ohnout roh stránky, zkontrolovat děvčata a vlézt si do postele. Cestou přes místnost prošla kaluž světla a na okamžik znovu zmizela ve tmě, než se vrátila k němu. V ruce měla fotografické album, které vyhradil pro Placatou Dianu. Beze slova si k němu vlezla na klín, se zavrzáním fólie a levně slepeného hřbetu album otevřela a našla stránku, na které skončili. Jeho sestra s manželem. Masitá ruka a palec silný jako klobása. Nucený úsměv jeho sestry. Špinavé světlo.</p> <p>„Tohle tady nechci,“ řekla Diana a fotografii mu podala. Hlas měla tenký, ustrašený. „Nemám ráda strýčka Bobbyho.“</p> <p>„Dobře, beruško,“ řekl a vzal si ji od ní.</p> <p>Opřela se o něho, ruce přitisknuté na jeho hruď a kolena přitažená pod bradu. Objal ji a lehce ji houpal, až oba málem usnuli.</p> <p>Při zpětném pohledu by řekl, že právě v tu chvíli pochopil, čím se Placatá Diana stala.</p> <p>V albu je už tucet fotografií, ale tento poslední přírůstek vévodí vlastní stránce. Candice na něm sedí u jednoduchého dřevěného stolu. Vlasy má stažené dozadu do copu, který je dokonce i v místě, kde je svázaný, silný jako její předloktí. Oči má v koutcích šikmé, ale její pleť má stejný odstín jako Dianina a na oválné tváři je jasně vidět, že je ze stejné krve. Nad ní visí zelenec chocholatý. Z výsledného dojmu čiší melancholie, klid a děsivá intimnost. Není jasné, kdo to fotil.</p> <p>Placatá Diana je na židli vedle ní, složená tak, jako by seděla se svou matkou. Na papíru přibylo malé kreslené srdce, ale není jasné, čí je to dílo.</p> <p>Opravdová Diana předběhla svůj stín – je vyšší, hubenější, nemotornější v kolenou a loktech. Tato silueta je již artefaktem dívky, která postoupila dál, ale z obrázku to patrné není. V albu je jedinou známkou změny ohyb na jednom rohu širokého papíru Placaté Diany, kresba načrtnutá v bílém prostoru nad vyznačeným levým ramenem a kadeř bílých vlasů na čele Candice. V dopise stojí:</p> <p>Diano!</p> <p>Placatá Diana dorazila včera. Musím ti říct, že se mi po tobě její zásluhou stýská. Vidíš, že je tady v bytě se mnou.</p> <p>Mám tě moc ráda, Diano. Vím, že teď to tak určitě nevypadá, ale věř mi, prosím, když říkám, že je to pravda. Nikdo na světě pro mě není důležitější než ty. A já doufám, že až tvůj otec a já najdeme cesty, kterými se naše duše musejí vydat, budeme moci být zase spolu. Ať se stane cokoli, vždycky budu tvoje máma.</p> <p>Dopis je podepsán Candice Calvinová, jejím jménem za svobodna.</p> <p>Druhý dopis v albu není. Stojí na něm:</p> <p>Iane!</p> <p>Prokrista, Iane, vážně nevím, co říct. Myslela jsem si, že budu schopná prostě si sednout a napsat ti to racionálně, ale momentálně jsem tak vytočená, sakra, že si nejsem jistá, jestli to jde.</p> <p>Tahle finta je <emphasis>přesně </emphasis>tím citovým vydíráním, kvůli kterému jsem v tvé blízkosti nedokázala zůstat. Co sis myslel? Že ji ukážeš, zamáváš s ní jako s vlajkou a já hezky přiběhnu zpátky – kvůli dětem jsme spolu mohli zůstat? Naše dcera by měla být víc než jenom nejsnadnější nástroj, kterým si do mě můžeš rýpnout. Jak jsi jí to mohl udělat?</p> <p>Jestli jsi chtěl docílit toho, abych si připadala provinile, hanebně nebo sobecky, dobrá práce. Povedlo se ti to. Už ji nikdy takhle nezneužívej. Jestli to není pod tvou úroveň, tak by to sakra být mělo.</p> <p>C.</p> <p>Chodba před kancelářemi vedení školy má bílé štukové stěny, na podlaze linoleum ošlapané miliony kroků tisíců studentů a ostré zářivkové osvětlení. Staré hodiny – bílý ciferník zežloutl stářím – ukazovaly, že za dvacet minut zazvoní poledne a tlačenice malých těl vyplní chodby jako jarní pulci. Když do ní vešel Ian, narovnal si kravatu a polkl strach. Jeho kroky se v ní rozléhaly.</p> <p>Sekretářka se profesionálně usmála, když řekl své jméno, a odvedla ho do menší místnosti vzadu. Nápis na dveřích – bílá písmena na imitaci dřevěného žilkování – říkal, že ředitel se jmenuje Claude Bruchelli. Sekretářka jednou zaklepala, otevřela dveře a ustoupila stranou, aby Ian mohl projít oblakem jejího nasládlého parfému do kanceláře.</p> <p>Ředitel vstal, podal mu ruku a dal tak Dianě najevo, že dospělí mají mezi sebou zvláštní pravidla úcty a zdvořilosti. Ian si dobře pamatoval, jak ho takové věci rozčilovaly, když byl v jejích letech, přesto ruku přijal a potřásl si s ní.</p> <p>„Děkuji, že jste přišel, pane Bursene. Vím, že je obtížné odejít takto z práce. Ale máme problém.“</p> <p>Diana seděla na židli s tvrdým opěradlem a dívala se na své nohy. Podle toho, jak zlehka bubnovala patami do noh židle, Ian poznal, že necítí zlost, ale lítost. Odkašlal si.</p> <p>„Dobře,“ řekl. „Co provedla?“</p> <p>„Pane Bursene, máme od města velice přísné pokyny, pokud se jedná o rvačky.“</p> <p>„Další rvačka?“</p> <p>Ředitel vážně pokýval hlavou. Stalo se to o ranní přestávce. Její kamarádka Kit trvala na tom, že začalo to druhé děvče, ale učitelka, která to všechno viděla, nahlásila něco jiného. Ne, až na několik škrábanců nedošlo ke zranění. Bylo to ale potřetí, což znamenalo povinné třídenní vyloučení ze školní docházky.</p> <p>Diana měla kamennou tvář a vypadalo to, že se dívá na nápis na stěně, který hlásá: JDE NÁM O VYNIKAJÍCÍ VÝSLEDKY! CEKÁME OD VÁS TO NEJLEPŠÍ!</p> <p>„Dobře,“ řekl Ian. „Můžu obejít učitele, aby jí zadali práci, a ona si to udělá doma.“</p> <p>Ředitel přikývl, ale neřekl nic. Prohlížel si Iana zpod svraštělého čela.</p> <p>„Pane Bursene, musím se řídit pokyny. A ty jsou sice dobré, ale problémy, které má Diana se zuřivostí, neodstraní. Byl bych rád, kdybyste ještě jednou zvážil, zda by paní Birchová nemohla…“</p> <p>„Ne. Promiňte, ale ne. Sám jsem měl svého času s poradnami jistou zkušenost. Není to k ničemu, když se do toho dítě nutí.“</p> <p>„Třeba by Diana chtěla sama,“ řekl ředitel, jako by tam Diana nebyla, jako by její tmavé, přísné oči neupíraly pohled na zeď. Ian pokrčil rameny.</p> <p>„Co si o tom myslíš, Diano? Chceš jít za paní Birchovou?“ Měl v úmyslu říct to laskavě, ale z tónu, který vyšel z jeho úst, byl slyšet spíš sarkasmus. Diana zavrtěla hlavou. Ian se podíval řediteli do očí.</p> <p>Celou zpáteční cestu domů se Diana tiskla ke dveřím auta a držela se od Iana nejdál, jak to jen šlo. Nesnažil se na ni mluvit, alespoň dokud nevěděl, jaká slova by měl použít. Místo toho si v duchu procházel všechny lidi, kteří by se mohli nebo byli ochotni se o Dianu po dobu jejího vyloučení postarat.</p> <p>Když pak v noci konečně promluvil, zpackal to. Večeřeli – slepičí polévku a chlebíčky s arašídovou pomazánkou. On nemluvil, ona trucovala. Dům mezi nimi byl jako větev ohnutá k prasknutí. Napětí by se dalo krájet.</p> <p>„Nemůžu si dovolit vzít si v práci tři dny volna,“ řekl. „Vyhodí mě.“</p> <p>Diana pokrčila rameny. Byl to pohyb, který zdědila po něm, po svém otci, který řešil mnoho emocí pokrčením ramen.</p> <p>„Mohla bys mi aspoň říct, Di, o co tady vlastně jde? Rvačky ve škole. Ty přece taková nejsi, ne?“</p> <p>„Začala to Lisa. Řekla, že jsem pitomá.“</p> <p>„A proto jsi ji uhodila?“</p> <p>Diana přikývla a kousla si do chlebíčku. Ian cítil, jak se mu do obličeje hrne krev.</p> <p>„Ježíši, Diano, takové věci dělat nemůžeš! Co… nevím, co nosíš v hlavě! Mám co dělat, abych o tenhle dům nepřišel. Každý den chodím do práce, abych se o tebe postaral, a z tebe je malý spratek! To si od tebe nezasloužím, uvědomuješ si to?“</p> <p>Miska přeplachtila přes místnost, následována polévkou, která se za ní táhla. V místě, kam dopadla, se roztříštila. Dianina miska. Ian zmlkl. Diana stála na židli, vydávala tiché bručivé zvuky, trhala chlebíček na kusy a rozmačkávala těsto a arašídovou pomazánku na kaši.</p> <p>„Nikdy mě neposloucháš! Vždycky se přidáš na stranu těch ostatních!“</p> <p>„Diano…“</p> <p>„Kdy?“ zavřískla. „Kdy přesně v tomhle všem začíná záležet na <emphasis>mně?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Byl to hlas její matky, tón a slovník její matky. Ian ucítil náhlou bolest v prsou a, aniž by o to stál, napadlo ho: <emphasis>Co řekla Candice na ten obrázek? </emphasis>Diana se otočila a vyběhla z místnosti.</p> <p>Když se Ian zbavil střepů po jejich obědě a když sůl polévky i sladkost chlebíčku byly svorně pohřbeny v drtiči odpadků, vypravil se za ní. Diana ležela ve tmě svého pokoje, schoulená do klubíčka. Sedl si k ní a pohladil ji po vlasech.</p> <p>„Neudělala jsem nic špatného,“ řekla hlasem zastřeným pláčem. Nemluvila o rvačce ani o házení miskami s polévkou. Myslela to tak, že neudělala nic, čím by si zasloužila nepřítomnost své matky.</p> <p>„Já vím, beruško. Vím, že ne.“</p> <p>„Chci jít za paní Birchovou.“</p> <p>Cítil, jak mu ruka zakolísala, ale ovládl se a dál se jí dotýkal, dál ji ujišťoval, že je u ní, že jsou rodina, že všechno bude dobré.</p> <p>„Jestli to chceš, beruško,“ řekl. „Jestli chceš, uděláme to.“</p> <p>Cítil, že přikývla. Když se tu noc snažil usnout, přemýšlel o každé ošklivé věci, kterou kdy Dianě řekl, o každém přehlížení, zklamání a nezdaru, kterým něco přidal k břemeni, jež nesla. V uších mu zvonil dopis od Candice – ten soukromý, který mu poslala. Diana se svěří se všemi hříchy někomu, s kým se nikdy nesetkal, někomu, kdo od ní uslyší důvěrnosti, které se on nikdy nedozví.</p> <p>Po všech těch týdnech a měsících, kdy se v duchu modlil, aby mu někdo pomohl, aby na sebe někdo vzal část břemene Dianiny duše, chutnalo hořce, když se to stalo. Jeho obavy byly nepodložené.</p> <p>Po nějaké době se paní Birchová – tlustá žena s podobanou tváří a příjemným hlasem – stala postavou v Dianině každodenním vyprávění, co je nového. Cekal s pocitem hrůzy, ale ze školy nepřišlo žádné obvinění, žádný dopis, který by ho odsuzoval jako muže a otce. Jak šly týdny, Diana dokonce jako by se stala víc sama sebou. Pravidelné roztržky a usmiřování s Kit, občasné dopisy od nejnovějších hostitelů Placaté Diany, stížnosti na úkoly, na oblečení a na to, jak málo peněz ho stojí, to všechno se vrátilo k normálu. Jednou si všiml něčeho, co vypadalo jako hněv, když Diana zahlédla fotografii své matky. Potom si všiml, že se přestala ptát, kdy se maminka vrátí domů. Kdyby se ho někdo zeptal, nedokázal by říct, jestli jeho nejsilnější reakcí byla lítost, pocit triumfu nebo provinilost z toho pocitu.</p> <p>Všechno bylo v pořádku až do té únorové noci, kdy se probudila s křikem, který neustával.</p> <p>Snímek je laciný – rovnováha barev je úplně rozhozená a dává mužově tváři nepřirozený žlutý nádech. Je mu něco pod třicet, nebo možná málo přes, kůži na bradě už mu vytahuje předzvěst podbradků.</p> <p>Vlasy má krátké a světlé. Oči má modré.</p> <p>Na obrázku je Placatá Diana přilepená páskou k širokému sloupu. Ruce a nohy se jí ohýbají někam, kam už není vidět. Místo, kde by měla oči, kdyby je Ian nakreslil, je zahalené dlouhým černým hadrem – páskou.</p> <p>Muž, kterého Ian nezná, kterého nikdy nepotkal, se mazlí s dokresleným ňadrem. Ze zlomyslně rozšklebených úst vystupuje jazyk, jehož špička se skoro dotýká stehna siluety. Nevypadá jako Satan, ale jako někdo, kdo by jím chtěl být, někdo, kdo se velice snaží jím být.</p> <p>Na rubu fotografie je text napsaný hůlkovými písmeny, modrým fixem.</p> <p>Stojí v něm: PLACATÁ DIANA ZABLOUDILA.</p> <p>Nová fotografie chodí každý týden. Některé by někomu jinému mohly připadat zábavné; z většiny se mu chce zvracet.</p> <p>Nejlepší finta, jakou může peklo na své svěřence vytáhnout, je našeptat jim, že tohle – to, co je teď – je dno. Nic už nemůže být horší než tohle. A potom jim podtrhnout podlahu pod nohama.</p> <p>„Promiňte,“ řekl Ian. Nechtěl rozumět. „To jsem nějak nepochopil.“</p> <p>Paní Birchová se opřela. Její široký, podobaný obličej byl unavený a netečný. Propletla ruce položené na stůl. Než se přiměla oznámit mu to znovu, jediným zvukem v místnosti byl sykot vytápění. Tentokrát na to šla méně přímo.</p> <p>„Diana měla vždycky problémy se vztekem. Ztráta matky není dobrá v žádném období, ale v tomto stádiu vývoje je to obzvlášť obtížné. A já se domnívám, že to vysvětluje většinu jejího dlouhodobého chování. Rvačky, předvádění se ve třídě, ale tyto <emphasis>nové věci…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Agentura pro ochranu dětí?“ Ianovi se konečně podařilo zopakovat, co poradkyně řekla, a změřit další hlubinu pekla. „Vy jste zavolala na Agenturu pro ochranu dětí?“</p> <p>„Ta náhlá změna, které jsme u ní byli svědky – těžké sny, záchvaty úzkosti… Je v páté třídě, pane Bursene. V páté třídě by žádné dítě nemělo mít záchvaty úzkosti. Když šla k doktorovi, ani vy, on a dvě sestry jste ji nedokázali přimět, aby se svlékla, a podle vás s tím nikdy předtím problémy neměla. Taková náhlá změna znamená trauma. To nezpůsobí <emphasis>nic </emphasis>než trauma.“</p> <p>Ian zavřel oči, přitiskl si bříško dlaně na čelo a začal si je silně mnout. Třásl se po těle, ale jako by to nesouviselo s jeho hrůzně jasným uvažováním, jako by ty záchvěvy byly něco, co mu dělá někdo jiný nebo něco jiného.</p> <p>„Zdá se, že buspar pomáhá,“ prohlásil. Byla to hloupá změna tématu, která úplně odbíhala od věci, ale paní Birchová poposedla a přistoupila na ni.</p> <p>„Je mnoho léků proti úzkosti,“ přisvědčila. „Některé mohou pomoci. Ale pouze s příznaky, nikoli s problémem. A trauma, ať už je jakékoli… může být něco, co pokračuje.“</p> <p>„Ježíšikriste.“</p> <p>„Za několik týdnů odsud vyjde. Příští rok bude chodit na střední školu a já už se s ní nebudu moci stýkat. Agentura vám přidělí sociálního pracovníka, někoho, kdo se nezmění pokaždé, když začne chodit na jinou školu. A kdo ví? Třeba vyšetřování pomůže. Je mi to líto. To celé. Opravdu. Ale je to správný postup.“</p> <p>Teď byla řada na Ianovi, aby zmlkl a dal se dohromady. Vyslovit to bylo jako stát na hraně útesu.</p> <p>„Vy si myslíte, že svou dceru šukám.“</p> <p>„Ne,“ řekla paní Birchová hlasem ženy, pro kterou toto teritorium není nové. „Ale myslím si, že někdo to dělá.“</p> <p>Diana na něho čekala vedle v kanceláři. Vypadala menší, než byla, schoulená do sebe. Přinutil se vidět ji takovou, jaká byla, a ne takovou, jakou ji chtěl mít. Nucené se usmála a zvedla ruku, sarkasticky a smutně. Ian si jí klekl k nohám a vzal ji za ruku, ale Diana se mu nechtěla podívat do očí. Paní Birchovou cítil za sebou, i když ji neviděl.</p> <p>„Beruško,“ řekl.</p> <p>Diana nevzhlédla. Zvedl ruku, aby ji pohladil po vlasech, ale pak zaváhal a stáhl ji zpět. Se strachem, že dotek s jeho dítětem bude vykládán jako sex, se dostavilo uvědomění, kolik toho ztratili.</p> <p>„To bude dobré, beruško,“ řekl a Diana přikývla, i když tomu nevěřila. Když vstal, vzala si aktovku a šla za ním. Na chodbě, přičemž paní Birchová stále zůstávala ve dveřích jako nějaký přízrak, ho Diana vzala za ruku. Bylo to nepatrné vítězství, které mu nepřineslo prakticky žádnou úlevu.</p> <p>Mraky ležely nízko a byl z nich cítit déšť. Domů jel pomalu. Jak míjel známé ulice, narůstal v něm pocit odtržení, pocit neskutečna. Diana dávala pozor, ale mlčela, dokud nebyli skoro doma.</p> <p>„Přinutí mě bydlet s maminkou?“</p> <p>Strach, který na něho padl, byl tak intenzivní, že se skoro nedal odlišit od nevolnosti, ale zachoval klidný hlas. Nemohl připustit, aby si myslela, že by mohli jeden druhého ztratit.</p> <p>„Přinutí? Ne, beruško. Přijde nějaký úředník, který si s tebou bude chtít promluvit, ale to je všechno.“</p> <p>„Dobře.“</p> <p>„Budou ti klást otázky,“ pokračoval. Slova z něho unikala jako vzduch z propíchnutého balónu. „Stačí, když jim řekneš pravdu. I kdyby ti to bylo trapné, nebo kdyby po tobě někdo chtěl, abys jim něco neříkala, měla bys jim říct pravdu.“</p> <p>„Dobře.“</p> <p>Zabočil na příjezdovou cestu a z šera se vynořil jejich dům – ježíši, měl už týdenní zpoždění se splátkou hypotéky; další den si musel vzpomenout a poslat šek. Trávník poskytoval skrovnou, bledou jarní zeleň.</p> <p>„Mně bys taky měla říct pravdu,“ pokračoval. Ohromilo ho, jak normálně, jak rozumně to dokáže říct. „Beruško? Neprovádí ti někdo něco? Něco, co ti není příjemné?“</p> <p>„Jako jestli mě někdo zneužívá?“</p> <p>To bylo také šokující, to, jak zestárla. Vypnul motor. Určitě existoval způsob, jak se zeptat jemně, přístup, který by mu umožnil dál se k ní chovat jako k dítěti, dál chránit její nevinnost. Ale on jej neznal, nedokázal jej najít. Sytá vůně jara působila jako urážka.</p> <p>„A zneužívá?“ zeptal se.</p> <p>Diana zaostřila pohled do střední vzdálenosti a nasadila masku soustředění. Pomalu zavrtěla hlavou, ale rukama škubala za sedadlo, v němém neklidu lupala látkovým čalouněním.</p> <p>„Kdyby se něco dělo, Di, můžeš mi to říct. Nemáš se čeho bát.“</p> <p>„Ve dne to tak hrozné není,“ řekla. „Ale v noci. Je to, jako bych to znala… jako bych to znala a skoro si na to vzpomínala. Ale ono se to nestalo.“</p> <p>„Víš jistě, že se to nestalo?“</p> <p>Zaváhání, ale pak přikývnutí – rázné a jisté.</p> <p>„Ten doktor tě bude chtít vyšetřit,“ řekl.</p> <p>„Nechci, aby mě vyšetřoval.“</p> <p>„Bylo by to s jiným doktorem lepší?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„A kdyby to byla doktorka? Bylo by to pak snazší?“</p> <p>Diana se zamračila z okna auta.</p> <p>„Možná,“ řekla potichu. Pak dodala: „Nechci být blázen.“</p> <p>„Nejsi, beruško. Nejsi blázen. O nic víc než já.“</p> <p>Povečeřeli společně, mluvili o jiných věcech, a dokonce se zasmáli. Tenký lak normálnosti. Ian cítil, že jeho dcera se ho drží stejně úporně jako on. Pak zavolala Kit. Diana odešla k sobě, aby si mohla popovídat v soukromí, a Ian zatím umyl nádobí. Četl jí před spaním a koutkem oka pozoroval její hruď, dokud nezačala dýchat pravidelně, hluboce a klidně. Noční lampičku nechal svítit. Diana se k tomu zvyku nedávno vrátila.</p> <p>Posadil se v kuchyni a pomalu, třesoucíma se rukama rozložil snímky Placaté Diany – ty, které přišly v poslední době; ty, které jí neukázal. Míchal jimi, přeskupoval je, rozkládal je jako taroky.</p> <p>Byla to hloupost uvést jejich pravou adresu. Ian už to věděl a sám pro sebe tu myšlenku upravil tak, aby mu přinášela ještě více bolesti. Co když ten pomatený hajzl Dianu vystopoval díky tomu, že Ian prakticky napsal, jak se k ní dostat…?</p> <p>Ale ne, tomu nevěřil. Stejně jako nevěřil tomu, že se na ni zaměřil Tohiro, některý z jejích učitelů nebo nějaký zlý doručovatel pizzy. Ty fotografie byly až příliš velká shoda okolností, časová souhra byla až příliš přesná.</p> <p>Živě si vybavil svého učitele dějin umění na univerzitě, ještě ve Skotsku. Starý pán jim každému řekl, aby přinesli fotografii někoho, koho mají rádi – matky, otce, bratra, milého, domácího zvířete. A pak jim řekl, aby jim vypíchli oči. To ohromené ticho byl první okamžik jeho přednášky o síle obrazu, o síle umění. Byly to mrtvé kousky papíru, ale každý, kdo se dotkl hrotem pera oka milované osoby, věděl – ne věřil, <emphasis>věděl –, </emphasis>že ty obrázky jsou spojené s lidmi, které představují.</p> <p>Ian poslal duši své dcery na cesty. Nad riziky se vůbec nezamýšlel. Bylo to horší než poslat jejich adresu; to mohl rovnou doručit ji, svázanou a bezmocnou. A teď…</p> <p>A teď Placatá Diana zabloudila.</p> <p>Vykosťovacím nožem vyřízl blonďákovi modré oči, ale cítil, jak je to prázdné. V jeho případě něco tak poetického nefungovalo. Odnesl si tedy obrázky do pracovny, zapnul počítač a obličej toho šmejda naskenoval. Když jej uložil, dal jej do e-mailu a pak sedl k telefonu.</p> <p>„Haló?“ ozvala se Candice ze vzdálenosti tisíce mil. Hlas měla nejistý – tušil, že se diví, kdo jí může tak pozdě v noci volat.</p> <p>„To jsem já, Ian. Podívej se na e-mail.“</p> <p>Kdyby mu na tom víc záleželo, byla by ta odmlka napjatá. Kdyby tady pořád šlo o ně dva a o to, co měli, co ztratili a proč. Jenže to tak nebylo a on byl z váhání na druhém konci linky jedině netrpělivý.</p> <p>„Iane, o co tady jde?“</p> <p>„Vlastně o Placatou Dianu. Dostal jsem pro ni dopis. Několik dopisů. Potřebuju vědět, kdo je ten muž na snímcích.“</p> <p>Další odmlka, ale tentokrát jiná. Ian to slyšel v jejím dýchání. Tušil, že důvěrnost může vést až tak daleko. Naučit člověka, jak se podle dechu vyznat v ženě na druhém konci telefonní linky.</p> <p>„Ty už to víš,“ řekl. „Ze?“</p> <p>„Mám počítač v jiném pokoji. Zavolám ti zpátky.“</p> <p>„Počkám,“ řekl.</p> <p>Vrátila se za pět minut. Nemotornou manipulaci s tvrdým plastem, jak brala zpátky sluchátko, vystřídal její hlas.</p> <p>„Promiň, Iane,“ řekla. „Je to moje chyba. Jmenuje se Stan Lecky. Byl… byl to můj soused, když jsem sem přijela. Kamarád.“</p> <p>„Milenec?“</p> <p>„Ne, Iane. Jenom kamarád. Ale začal říkat věci, které mě… Pohádali jsme se. Získala jsem soudní příkaz. Před nějakými osmi nebo devíti měsíci se odstěhoval.“</p> <p>„On dělal tu fotku, že? Tu, na které jsi ty a Placatá Diana.“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Ian si prohlédl obálku, která obsahovala poslední nechutnost. Poštovní razítko bylo ze Seattlu. Stan Lecky byl v Seattlu. A měl jeho fotografii. S tím vším určitě nemohlo být tak obtížné zjistit adresu.</p> <p>„Ona to neviděla, že ne?“ zeptala se Candice. Ian nevěděl, jak nejlíp odpovědět.</p> <p>V sobotu si přispal. Předstíral, že tupý, bezesný spánek a kocovinové vyčerpání jeho těla nějak souvisejí s přepychem. Už několik let se mu nepodařilo spát déle než do šesti ráno. Musel nakrmit Dianu, obléct ji a zavézt do školy. Musel jet do práce. Jeho tělo se naučilo rytmu a pak se ho drželo. Ale v sobotu Ian vstal v deset.</p> <p>Diana už byla na pohovce, na klíně měla misku s cereáliemi, oči zastřené. Její pleť vypadala bledší, když ji obklopovala čerň vlasů. Váčky pod očima byly jako modřiny. Ianovi to připomnělo viktoriánské posmrtné fotografie – snímky mrtvých uchovávané jako památka, nebo možná aby zachytily kousek duše, která uprchlá. Udělal si toast a čaj a přisedl si k dceři.</p> <p>Dívky o tři nebo čtyři roky starší než Diana v televizi živě mluvily o svých chlapcích. Měly na sobě těsné džíny a halenky do půlky břicha a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nepřemýšlel o tom, jestli je to tak správné. Ianovi se honilo hlavou, co si o tom asi myslí Diana, ale nezeptal se jí. Jiné věci byly naléhavější.</p> <p>„Jak jsi se vyspala?“ zeptal se.</p> <p>„Fajn.“</p> <p>„Další těžké sny?“</p> <p>Pokrčila rameny s pohledem upřeným na obrazovku. Ian přikývl, vzal to jako nevyslovené <emphasis>ano. </emphasis>Dojedl toast, dopil zbytek čaje a olízl si rty.</p> <p>„Musím na chvilku odjet. Mám nějaké zařizování.“</p> <p>„Mám jet taky?“</p> <p>„Ne, ty zůstaneš tady. Vrátím se brzo.“</p> <p>Diana odvrátila zrak a sklopila hlavu. Zabolelo ho u srdce, když to viděl. Zčásti to bylo vědomím, že ji znovu neochránil před nějakou bolestí, a zčásti předtuchou delší nepřítomnosti, kterou bude muset přetrpět. Naklonil se k ní a dal jí pusu na temeno hlavy, na místo, kde kosti ještě nebyly srostlé, když ji držel poprvé.</p> <p>„Hned budu zpátky, zlato,“ zamumlal a ona se slabě usmála, přijala jeho polovičatou omluvu. A přesto si ani nestačil vzít klíče a už zase byla utopená v televizi, pohroužená do vlastního světa, jako by tam vůbec nebyl.</p> <p>Tohiro seděl na příjezdové cestě k domu a před sebou měl částečně rozebranou sekačku na trávu. Když k němu Ian přišel, přikývl, ale nezvedl se, ani se nevrátil k práci. Ian si dřepl k němu.</p> <p>„Nevím, proč si myslím, že to dokážu,“ řekl Tohiro. „Pokaždé, když se do toho pustím, jako bych zapomněl, jak špatně to posledně dopadlo. A než mi to dojde, je už pozdě a ta věc je na kusy.“</p> <p>„To máš těžký. Dělám to samé.“</p> <p>Tohiro pokýval hlavou.</p> <p>„Potřebuju pomoc,“ řekl Ian. „Musím na čas odjet. Matka Diany a já… prostě potřebujeme probrat nějaké věci. Mohl bych být pryč tak týden. Možná míň. Napadlo mě, že…“</p> <p>Nedokázal to ze sebe dostat. Žádání o pomoc nikdy nebyla jeho silná stránka, stejně jako lhaní. Obojí dohromady bylo skoro nad jeho schopnosti. Tohiro se zamračil, naklonil se dopředu, vzal nějakou malou, zamaštěnou součástku a zamyšleně ji vhodil do plechovky s benzínem.</p> <p>„Víš jistě, že je to rozumné?“ zeptal se Tohiro. „Podle toho načasování by to mohlo vypadat…“</p> <p>Došlo mu to. Diana to řekla Kit a Kit svým rodičům; nic nemohlo být přirozenější.</p> <p>„Nemám na výběr,“ řekl Ian.</p> <p>„Jde o to, co se děje s Dianou?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Iana trochu začala bolet kolena, ale nepohnul se, stejně jako Tohiro. Ticho se protahovalo, potom:</p> <p>„Možná by bylo lepší, kdyby ji pozvala Kit,“ řekl Tohiro. „Kdyby se to pojalo jako piknik – týdenní dívčí večírek –, třeba by to tolik nebolelo.“</p> <p>„Ty myslíš, že by to udělala?“</p> <p>„Pro Dianu? Kit by se naučila lítat, kdyby ji o to Diana požádala. Holky.“</p> <p>„Byl bych vděčný. Víc, než dokážu říct.“</p> <p>„Prokazuješ mi jistou důvěru.“</p> <p>Tohiro se mu podíval do očí. Jeho výraz byl skoro až vyzývavý.</p> <p>„Ty to nejsi,“ řekl tiše Ian. „Mám docela jasnou představu, kdo to je.“</p> <p>„Aha.“</p> <p>Ian pokrčil rameny. Uvědomil si při tom, že to udělal stejně jako jeho dcera a že Tohiro jeho výmluvnost pochopí, stejně jako Ian chápal tu její.</p> <p>„Dám ti vědět, kdy to bude,“ řekl Ian. „Nemůžu odjet dřív, než dostaneme tu návštěvu z Agentury pro ochranu dětí, ale pak to bude brzy. A jestli někdy budeš potřebovat totéž ode mě, stačí říct.“</p> <p>Tohiro při Ianových slovech nervózně poposedl. Tmavé oči k němu vzhlédly a pak uhnuly. Tohiro strčil prsty do benzínu a vytáhl zářící kov, který palivo očistilo.</p> <p>„To mi něco připomíná. Iane… Anna a já bychom byli raději, kdyby Kit k Dianě nechodila. Vím, že to neděláš ty, že bys to neudělal…, ale v sázce je hodně a já si nemůžu dovolit, že se zmýlím.“</p> <p>Ian se zhoupl dozadu. Na tvář se mu vecpal až příliš široký, otevřený úsměv – cítil, jak se mu natahuje kůže.</p> <p>„Promiň, Iane, prostě…“</p> <p>„Je to tak správné,“ přinutil se říct. Snažil se ignorovat hněv a ohromení, potlačit je. „Kdybych si na okamžik myslel, že jsi to ty… nebo kdybych si nebyl jistý, tak…“</p> <p>Ian rozevřel dlaně, prsty od sebe; gesto naznačující otevřenou možnost, eufemismus pro násilí. Oba tomu rozuměli. Muži své děti chrání. Alespoň muži jako oni dva.</p> <p>Ian se zvedl. Kolena mu zavrzala. Kit, která byla v okně, si ho všimla a zamávala, Iana napadlo, že je veselejší než Diana, ale ne tak hezká.</p> <p>„Zavolám později,“ řekl Ian.</p> <p>„Zavolej. Já si promluvím s Kit. Zařídíme to. Ale Iane? Diana tě potřebuje.“</p> <p>„Já to vím. Nechci ji opustit. Obzvlášť ne teď, jenom…“</p> <p>„Já jsem to nemyslel tak, že nemáš jezdit,“ přerušil ho Tohiro. „Myslel jsem, že se nemáš nechat chytit.“</p> <p>Návštěva z agentury nebyla tak hrozná, jak čekal. Ve stanovenou hodinu se objevily dvě ženy v neformálním společenském oděvu. Jedna si odvedla Dianu, druhá mu kladla silně osobní otázky – Proč ho opustila manželka? Chodil na terapii? Měl záznam v trestním rejstříku? Mohl by popsat vztah mezi ním a dcerou? Pouze poslední z nich ho dohnala k slzám. Žena s ním soucítila, ale nenechala se dojmout; příslušnice národa slz od nevinných i vinných.</p> <p>Zařídila čas a místo, kdy a kde měla Diana navštívit doktora – vlastně doktorku, a to Ian ani nemusel žádat. Slíbil, že se Diana dostaví, a ona mu vysvětlila právní důsledky, pokud nepřijde. Druhá žena se objevila s Dianou po boku. Diana byla v obličeji šedá vyčerpáním. Ian si s nimi potřásl rukou, slovy jim poděkoval, že přišly, mlčky za to, že mu dítě nechtějí odvést.</p> <p>Když byly pryč, Diana vyšla na zadní schody a rozhlédla se po zahradě zarostlé vysokou travou a plevelem. Hlavu měla v dlaních. Ian si sedl vedle ní.</p> <p>„Nebylo to tak hrozné, ne?“ zeptal se.</p> <p>„Ptala se mě na spoustu věcí,“ řekla Diana. „Nevím, jestli jsem na všechno odpověděla správně.“</p> <p>„Řekla jsi pravdu?“</p> <p>„Myslím, že ano.“</p> <p>„Jenom si to myslíš?“</p> <p>Diana se zadívala k obzoru a zachmuřila čelo. Ramena se jí shrbeně naklonila dopředu.</p> <p>„Ptala se, jestli se něco stalo. A já si někdy myslím, že se to stalo, ale pak si nemůžu vzpomenout. Po čase dostanu strach.“</p> <p>„Je to, jako bys vedla život, o kterém nevíš,“ řekl Ian a ona přikývla. Položil jí ruku kolem ramen a ona se o něho opřela. Třásla se a měla slzy na krajíčku. Vzlyky škubaly jejím tenkým tělem, jako by zvracela. Ian, který ji držel, se rozplakal.</p> <p>„Nejsem v pořádku, tati,“ naříkala mu do prsou. „Nejsem v pořádku. Nejsem v pořádku.“</p> <p>„Budeš, beruško. Budeš.“</p> <p>Snímek je oříznutý. Na originále se děly věci, které byly pro papír stejně nepřirozené, jako by byly pro dítě. V této verzi bylo vidět jen mužovu hruď nad bradavkami, ramena, tvář a jeho samolibý výraz.</p> <p>Všechny tyto významy jsou důležité. Na fotografii by to mohl být kdokoli a dělat cokoli. Je to záběr hlavy, něco, co se dá položit na bar nebo na pult v obchodě, fotografie, která jako by se dokonale hodila k větě: „Hledám jednoho člověka; neviděli jste ho náhodou?“</p> <p>Na původní fotografii byly napsané sprosťárny a návrhy. Na této kopii není žádný text, nedoprovází ji žádná poznámka. Nic, co by ji zpětně mohlo spojit s Ianem, pokud by policie našla ji a ne jeho.</p> <p>Dojel do Seattlu – což bylo na dva dny cesty – za den a půl. Letadlem by to bylo rychlejší, jenže vytáhl z úschovny svou pistoli. Jet autem s ruční střelnou zbraní bylo snadné; letět nemožné, nebo možná ne nemožné, ale nestálo to za to.</p> <p>Dorazil do města pozdě v noci a zavolal Dianě z telefonního automatu. Použil k tomu kartu, kterou koupil za hotové. Měla se dobře. Ve škole byla nuda. Kit byla pitomá. Hlas měla skoro normální – kdyby ji míň znal, možná by se nechal splést. Byl ale její otec a věděl, jak mluví, když je všechno v pohodě, a kdy jenom chce, aby to tak bylo. O těžkých snech nemluvili. Řekl jí, že ji má moc rád, a ona se z toho rozpačitě vykroutila. Když pak odložil sluchátko zpátky do vidlice, stál v dešti, máčený studeným mrholením. Pistole v kapse saka mu stahovala látku dolů, jako by měl na rameni ruku. Po chvíli se vzpamatoval natolik, aby si našel hotel a postel, do které si mohl lehnout. Tělo mu hučelo vyčerpáním a cestou.</p> <p>Najít Leckyho mu zabralo celý další den a část noci, ale dokázal to. Ranní slunce usvědčilo šedivou pověst města ze lži – na dokonale modré obloze se roztáhly, prořídly, zmizely a znovu se vytvořily dokonale bílé mraky. Příroda nebrala ohled na Ianovo zoufalství. Děti, které na rozích ulic žebraly o drobné, se vyhýbaly jeho pohledu.</p> <p>Bylo časné ráno, do začátku ranní špičky zbývalo ještě půl hodiny. Ian nechtěl, aby bestie odešla do práce, nechtěl strávit další den čekáním na konfrontaci. Chtěl to mít za sebou hned.</p> <p>Dům byl ve špatné části města, ale trávník byl zastřižený, okna čistá. Na betonovém chodníku byly skvrny od mechu a na schodech ležely ranní noviny, zabalené do oroseného igelitu. Ian je vzal, setřásl z nich kapky a zazvonil. Dech se mu chvěl. Dveře se otevřely a objevila se v nich bestie s hrnkem kávy v ruce.</p> <p>Nepřišel žádný záblesk poznání, žádný zvláštní pocit zmatku nebo neklidu. Člověk s čistým svědomím, pomyslel si Ian. Člověk, který neudělal nic špatného.</p> <p>Ian mu podal noviny. „Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl.</p> <p>„Promiňte. My se známe?“</p> <p>„Ne. Ale spojuje nás jistá záležitost. Myslím, že nás spojují lidé. Můžu dál?“</p> <p>Muž se na Iana zamračil a noviny odložil.</p> <p>„Promiňte,“ řekla bestie a usmála se, ustoupila a chystala se zavřít dveře. „Musím odjet do práce a opravdu nemám zájem o to, co prodáváte. Každopádně díky.“</p> <p>„Přišel jsem si pro Placatou Dianu.“</p> <p>Mužův výraz se změnil – překvapení, mrzutost a hněv se vystřídaly v jediném nadechnutí. Ian stiskl v ruce pažbu pistole a položil prst na spoušť.</p> <p>„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím,“ řekl Ian. „Mám ty snímky.“</p> <p>Zvíře zavrtělo hlavou, defenzivně a zároveň odmítavě.</p> <p>„Dobře,“ řekl muž. „Dobře, podívejte, no tak to byl špatný vtip. Fajn. Přece se nikomu nic nestalo, ne?“</p> <p>„Co vy o tom víte?“</p> <p>Něco v Ianově hlase upoutalo mužovu pozornost. Světle modré oči se na něho upřely, objevil se v nich první náznak strachu. Ian se obměkčit nenechal. Srdce mu škobrtalo, jako by běžel, ale měl pocit, že uvažování má velice klidné.</p> <p>„Nikomu se nic nestalo,“ zopakoval muž. „Je to jenom papír. Ano, možná to bylo trochu hrubé. Byl to jenom vtip, ne? Takže vy jste táta Diany? Podívejte, mrzí mě, jestli vás to trochu rozrušilo, ale…“</p> <p>„Já jsem viděl, co jste jí dělal.“</p> <p>„Komu?“ V očích bylo vidět zmatek, strach.</p> <p>„Mé dceři.“</p> <p>„Vaší dcery jsem se nikdy <emphasis>nedotkl.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Ne?“</p> <p>Bylo příjemné brát mu jistotu, vidět v té samolibé, potměšilé tváři zmatek a strach. Ian přitlačil.</p> <p>„Něco vám řeknu,“ prohlásil. „Dejte mi Placatou Dianu a já vás možná nechám žít.“</p> <p>Byla radost vidět paniku v těch bledých očích, ale i když Ian zvítězil, něco mu říkalo, že je to příliš, že zašel moc daleko.</p> <p>„Jistě.“ Bestie přikývla. „Ne, opravdu, jistě. Podívejte, já přece…“</p> <p>A pokusil se zabouchnout dveře. Ian věděl, že to udělá, a byl na to připravený. Nohou dveře zablokoval a vytáhl z kapsy pistoli. Bestie uskočila za sebe, ztratila rovnováhu a upadla. Káva vějířovitě vychrstla za ním a rozstříkla se po dřevěné podlaze. Ian za sebou kopnutím zavřel.</p> <p>Bestie zmateně mžourala. Ruce měla zdvižené, ne jako by se vzdávala, ale aby se chránila, jako by mohla prsty zastavit kulku. Hrálo rádio – bylo slyšet hlasy ranní show. Ian cítil ve vzduchu závan slaniny.</p> <p>„Prosím,“ řekla bestie. „Podívejte, člověče, to bude všechno v pořádku. Hlavně žádné střílení. Dobře? Žádné střílení.“</p> <p>„Kde je?“</p> <p>„Kdo?“</p> <p>„Placatá Diana!“ zařval Ian. Udělalo mu radost, že bestie sebou cukla.</p> <p>„Už tady není. Vážně. Vážně, je pryč. Vtip skončil. Čestné slovo.“</p> <p>„Nevěřím vám.“</p> <p>„Podívejte, je to dlouhá historie. Něco se stalo, a tak bylo vcelku logické se jí zbavit, rozumíte? Nechtě to plavat. Měl to být jenom žert. Znáte Candice…“</p> <p>Ian zavrtěl hlavou. Měl zvláštní pocit: jeho uvažování bylo husté jak bavlna, a přitom dokonale jasné.</p> <p>„Bez ní neodejdu,“ prohlásil.</p> <p>„Není <emphasis>tady!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zařvala bestie, brunátná v obličeji. Překulil se, najednou byl čelem k zadní části domu. Běžel. Ian s pocitem, jako by zvedal ruku, aby prchajícímu poklepal na rameno, zvedl pistoli a vystřelil. Týl hlavy bestie rozkvetl jako růže. Muž upadl.</p> <p><emphasis>Ježíši, </emphasis>pomyslel si Ian. A pak, krátce nato: <emphasis>Kdybych se snažil, tak bych se tak netrefil.</emphasis></p> <p>Vykročil vpřed, pistoli namířenou na nehybnou postavu, ale bylo to zbytečné. Bestie byla mrtvá. Zabil ji. Ian mlčky stál a díval se, jak se po podlaze roztěká kaluž krve. Bylo jí míň, než si myslel. Moderátoři ranní show se něčemu zasmáli. Ian zastrčil pistoli do kapsy. Nevnímal, jak je horká.</p> <p>Ničeho se nedotkl, rukama ne. Nikde nebyly otisky. Ale neměl Placatou Dianu. Musel dům prohledat. Musel si pospíšit. Možná bestie někde měla gumové rukavice. Takové, jaké se používají na domácí práce.</p> <p>Prohledal ložnici a koupelnu. Kuchyni, kde na talíři stydla a tuhla půlka vajíčka. A pak zadní pokoj. Pokoj z fotografií. Prošel všechno – hromady pornografie, fotografické vybavení. Neodvracel oči, ať nalézal sebeodpudivější věci. Násilné porno. Zneužívané děti. Jiné věci. Horší. Ale jeho dcera nikde.</p> <p>Když se ozval ten hlas, seděl na kraji vany s hlavou v dlaních. Dům byl vzhůru nohama. Placatá Diana tam nebyla, anebo jestli byla, tak byla moc dobře schovaná. Nevěděl, co dělat. Zvonek na dveřích se nevinně rozezvonil a ozval se slabý hlas.</p> <p>„Stane?“ řekl. Ženský hlas. „Stane, jsi tam? To jsem já, Margie.“</p> <p>Ian vstal a vykročil. Neutíkal. Překročil mrtvolu a klidně vyšel zadními dveřmi. Gumové rukavice si cestou nacpal do kapsy. Byla tam ulička. Otevřel branku a vyšel do ní. Neutíkal. Kdyby utíkal, poznali by, že před něčím utíká. A Diana ho přece potřebovala. Potřebovala ho svobodného.</p> <p>Nezastavil se pro svoje věci v hotelu. Došel k autu, vklouzl za volant a odjel. Dvacet minut za Klamath Falls zajel na krajnici, došel ke stromu, opřel se o něj a zvracel tak dlouho, až brečel.</p> <p>„Nechtěl jsem,“ řekl do svého zděšení. „Ježíšikriste, to jsem nechtěl.“</p> <p>Ze svého pokoje Dianě nezavolal. Nikomu neřekl, jak se jmenuje. Dokonce si našel hotel, kde brali hotovost. Kurva, jasně že chtěl.</p> <p>„Nechtěl jsem,“ řekl.</p> <p>Tu noc spal na odpočívadle, nepohodlně zkroucený na zadním sedadle. Ve snu se mu ten okamžik vracel znovu a znovu; cítil, jak sebou pistole škubla; slyšel dopad těla na dřevo. Pistole sebou škubla; tělo dopadlo na dřevo. Bledá hlava, kulatá jako vejce, se rozskočila. Muž prchal, vykopával za sebe patami; pistole sebou škubla.</p> <p>Ráno bylo nanicovaté. Bledé slunce na prázdné obloze. Ian se protáhl, aby se zbavil nepříjemných křečí v zádech, opláchl si obličej v umývadle na toaletě a řídil až do soumraku.</p> <p>Placatou Dianu nenašel, ale nemohl se pro ni vrátit – ne teď. Možná později, až se situace uklidní. Jenže tou dobou už možná bude vyhozená, spálená nebo rozřezaná na kusy. A on nemohl tušit, co to udělá s Dianou, když bude její stín zničen – získá svobodu, zemře, nebo se stane něco úplně jiného. Nechtěl o tom přemýšlet. To nejhorší měl ale za sebou. To nejhorší musel mít za sebou, jinak by snad nedokázal dál dýchat.</p> <p>Dům Tohira a Anny svítil do šera. Okna byla zářivá a veselá, hřejivá a normální. Pozoroval je z ulice. Záda měl ztuhlá z řízení, auto vydávalo tiché zvuky, jak chladlo. Tohiro prošel za panoramatickým oknem. Výraz měl klidný, odměřený a lehce pobavený. Anna byla v kuchyni, týl její hlavy se pohyboval, jak rukama něco dělala; umývala, krájela, ždímala – nedalo se to poznat. Někde uvnitř si jako vždycky Kit a Diana společně hrály. Pistole sebou škubla; tělo spadlo. Ian nastartoval auto, chytil se volantu, aby přiměl ruce ke klidu, pak motor vypnul a vystoupil.</p> <p>Když otevřel dveře, Tohiro maličko povytáhl obočí a ústa mu ozdobilo pousmání.</p> <p>„Vítej zpátky,“ řekl Tohiro a ustoupil, aby ho pustil dál. „Cekali jsme tě až zítra. Šlo to lip, než sis myslel?“</p> <p>„Šlo to rychleji.“</p> <p>Koutky Tohirových očí škubala zvědavost. Ian se zahleděl do domu, silou vůle zapudil myšlenky, které si říkaly o vyslovení. Tohiro zavřel dveře.</p> <p>„Vypadáš…“ začal.</p> <p>Ian čekal. <emphasis>Strašně. </emphasis>Nebo možná <emphasis>zbitě. </emphasis>Ticho se protahovalo a on stočil pohled. Tohiro měl lehce melancholický výraz. Ian kývl hlavou, skoro to ani nebyl pohyb. Napůl chtěl, aby to dokončil, napůl ho vyzýval, ať si troufne.</p> <p>„Vypadáš starší.“</p> <p>„Asi jo. Znáš to. Čas.“</p> <p>Výkřik, zabubnování bosých nohou a Diana mu skočila do náruče. Jeho páteř proti té váze zaprotestovala. Ian ji držel opatrně, jako něco vzácného. Pak, jako by si najednou uvědomila, že nejsou sami, se odtáhla, snažila se tvářit jakoby nic.</p> <p>„Ahoj,“ řekla.</p> <p>„Ahoj. Měla ses dobře?“</p> <p>Diana pokrčila rameny – gesto, které říkalo <emphasis>Asi jo.</emphasis></p> <p>„Právě jsme se chystali večeřet,“ ozval se Tohiro. „Nedáš si s námi?“</p> <p>Ian se podíval na Dianu. Její obličej byl netečný, prázdný, ale na okrajích byly detaily, které byly pro všechny ostatní neviditelné, pro všechny, kteří ji neznali tak dobře jako on.</p> <p>„Myslím, že bych raději jel dál, ať už jsem doma,“ řekl Ian. „Nevadí ti to, beruško?“</p> <p>„V pohodě,“ řekla, dost radostně, aby poznal, že je to její nejvytouženější přání. Nechal ji, aby si mu vylezla na záda, a odnesl ji tak do auta.</p> <p>Tu noc trpěli těžkými sny oba. Když Ian upokojoval Dianu po tom jejím a sám čekal, až ten jeho vybledne, napadlo ho, že takových nocí bude víc: nocí, kdy bude křičet ona nebo on a pak dojde na teplé mléko, rozsvícenou noční lampičku a prázdné řeči, aby to špatné mělo čas vyprchat. Že když budou mít <emphasis>štěstí, </emphasis>bude jich ještě mnoho. Placaté Dianě se už nic víc nestane; pro něho si nepřijde spravedlnost. Bylo to maximum, v co mohl doufat.</p> <p>„Už je to dobré,“ pošeptal jí, když začala podřimovat. Byla schoulená pod přikrývkou a její dech byl hlubší a pravidelnější. „Už to skončilo. Už to skončilo, beruško. Je to dobré.“</p> <p>Nedodal, že jenom tím, že to skončilo, se všechno navždy nezměnilo, nebo že některé věci nepřestanou jen proto, že skončily. Nebo že dívka, která se vydá na cesty, riskuje a žádná otcovská láska – jedno jak hluboká – ji nikdy nemůže přivolat zpět. Takové věci se neříkají, když můžete dítěti nabídnout nanejvýš útěchu a naději.</p> <p><emphasis>Překlad Petr Kotrle, původně F&SF 11/2004</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> </section> </body> </FictionBook>