%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/644.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>X</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>X</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>be93c8a3-59e7-4838-b2c5-ceb3fa29a8cb</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2008</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>

<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Lois McMaster Bujold</strong></p>

<p><strong>CÁRY CTI</strong></p><empty-line /><p><strong>TALPRESS</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 1986 by Lois McMaster Bujold Translation © 2008 by Marta Procházková</p>

<p>Cover © 2008 by Martina Pilcerová</p>

<p>Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.</p>

<p>ISBN 978-80-7197-340-9</p>

<p><strong><image xlink:href="#_3.jpg" />KAPITOLA              1</strong></p>

<p>Lesem vysoko v oblacích se táhlo moře měkkého, šedého, světélkujícího oparu. Slunce už začínalo zahřívat a vysušovat vlhkost, na hřebenech mlha řídla a začínalo být jasno, ale podle chladu a ticha ve strži se zdálo, že je ještě šero před svítáním.</p>

<p>Velitelka Cordelia Naismithová pohlédla na botanika svého týmu a povolila si popruhy svého kontejneru na biologické vzorky, aby se jí nesl pohodlněji, až bude pokračovat ve výstupu. Sotva popadala dech. Netrpělivě si odstrčila dlouhý pramen měděných, mlhou navlhlých vlasů dozadu, ke sponě na šíji. Jejich příští průzkumné území bude určitě v menší nadmořské výšce. Gravitace této planety byla o něco nižší než v jejich domovském světě, Kolonii Beta, ale nedokázala zcela vyrovnat fyziologickou námahu, způsobenou řídkým horským vzduchem.</p>

<p>Hustší vegetace naznačovala, že vrchol tohoto lesního úseku je nablízku. Sehnutí pokračovali živoucím tunelem podél blátivého potoka protékajícího strží, dokud se nevynořili na volném prostranství.</p>

<p>Ranní větřík rozfoukával poslední pásy mlhy na zlatě zbarvené náhorní rovině. Táhla se bez konce, ze svahu do svahu a posléze stoupala do obrovských, šedých úbočí centrální hory, korunované třpytivým ledem. Slunce této planety, zářící na temně tyrkysovém nebi, dodávalo zářivé barvy zlaté trávě, maličkým květům a chomáčům stříbřitých rostlin, roztroušených všude na zemi kolem jako napudrovaná krajka. Oba průzkumníci hleděli na horu obklopenou tichem jako v transu.</p>

<p>Botanik podporučík Dubauer se na Cordelii usmál přes rameno a poklekl vedle jednoho ze stříbřitých chomáčů. Cordelia pomalu došla na vrchol nejbližšího návrší, aby se podívala na panorama za ním. Pestrobarevný les na mírných stráních houstl. Pět set metrů pod nimi se vrstva mraků táhla jako bílé moře až k obzoru. Daleko na západ se menší sestra jejich hory právě prodírala zvlněnou vrstvou mraků.</p>

<p>Cordelia si přála být dole na planinách, aby se podívala na něco, co ještě nikdy neviděla – vodu padající z nebe, ale náhle ji ze snění cosi vytrhlo. „Co tam sakra může Rosemont pálit, že to tak smrdí?“ podivila se.</p>

<p>Za dalším výběžkem úbočí se zvedal olejovitý, černý sloup kouře. Horský větřík ho rozmazával, ředil a rozpouštěl. Kouř zjevně pocházel z místa, kde se nacházel jejich základní tábor. Upřeně ho pozorovala.</p>

<p>Ticho přerval vzdálený ječivý zvuk, přecházející ve vytí. Zpoza úbočí vyrazil jejich raketoplán a s hřměním přelétl nebe nad nimi. Zanechával za sebou jiskřivou stopu ionizovaných plynů.</p>

<p>„Parádní start,“ zvolal Dubauer s pohledem upřeným k nebi.</p>

<p>Cordelia zmáčkla tlačítko na svém zápěstním komunikátoru pro krátké vzdálenosti a promluvila do něj: „Naismithová táboru jedna. Ohlaste se, prosím.“</p>

<p>Jedinou odpovědí byl tichý, prázdný sykot. Zavolala ještě jednou a znovu, se stejným výsledkem. Podporučík Dubauer napjatě přešlapoval u jejího lokte.</p>

<p>„Zkuste svůj,“ řekla. Ale neměl o nic větší štěstí. „Sbalte si věci, jdeme zpátky do tábora,“ nařídila. „Co nejrychleji.“</p>

<p>Přes další hřeben překlusali bez dechu a opět se vnořili do lesa. Vytáhlé stromy s vousatými třásněmi, které rostly v této nadmořské výšce, byly často popadané do neprostupné změti. Během jejich cesty nahoru působily dojmem divokého, uměleckého obrazu, ale teď, cestou dolů, představovaly hrozivé překážky. Cordeliinou myslí se honil tucet možných katastrof, každá bizarnější než předešlá. Jsou snad v neznámé oblasti, kterou nemáme zmapovanou, draci? pomyslela si a potlačila paniku.</p>

<p>Proběhli dolů posledním úsekem lesa a teprve tady získali jasný výhled na velkou mýtinu, kterou si vybrali pro svůj primární základní tábor. Cordelia v šoku zalapala po dechu. Skutečnost předčila všechny představy.</p>

<p>Kouř stoupal z pěti černých, struskovitých, neforemných hromad, které dříve tvořily úhledný kruh stanů. Na druhé straně od strže, naproti údolnímu táboru, v trávě, kde předtím parkoval raketoplán, byla vypálená dýmající jizva. Všude se povalovalo rozbité zařízení. Jejich bakteriologicky zapečetěné hygienické zařízení se válelo dole na svahu – ano, bylo to tak, spálili i záchod.</p>

<p>„Můj bože,“ vydechl podporučík Dubauer a namířil kupředu jako náměsíčný. Cordelia ho zadržela.</p>

<p>„K zemi a kryjte mě,“ nařídila mu a opatrně kráčela ke ztichlým troskám.</p>

<p>Tráva kolem tábora byla pošlapaná a rozrytá. S otupělou myslí se snažila přijít na to, kdo mohl masakr provést. Domorodci, o nichž nevěděli? Ne, materiál jejich stanů nemohlo spálit nic menšího než plazmový oblouk. Pokročilí cizinci, které tak dlouho hledali a stále neobjevili? Třeba vypukla nějaká neočekávaná choroba, kterou jejich měsíce trvající mikrobiologický průzkum nezjistil a které očkování nezabránilo – mohl to být pokus o sterilizaci? Útok nějaké jiné planetární vlády? Útočníci se sem těžko mohli dostat stejnou červí dírou, kterou objevili oni, ale sami zatím zmapovali jen asi deset procent prostoru v okruhu jednoho světelného měsíce kolem. Neznámí vetřelci?</p>

<p>Byla si hořce vědomá, že její myšlenky putují v kruhu, asi jako když jedno ze zvířat polapené jejich zoologem zběsile uhánělo ve cvičném kolečku. Zachmuřeně se prohrabávala ohořelými zbytky, jestli nenajde nějakou stopu.</p>

<p>Našla ji ve vysoké trávě na půl cesty ke strži. Leželo tam tělo vysokého člověka v pytlovitém, rezavě hnědém overalu. Mrtvý byl členem Astronomického průzkumu Kolonie Beta, ležel natažený s rukama a nohama rozhozenýma, jako kdyby byl zasažen na útěku do bezpečí lesa. S bolestí se nadechla, poznala ho. Jemně ho obrátila.</p>

<p>Byl to její svědomitý poručík Rosemont. Oči měl skelné, upřené do neznáma a poněkud ustarané, jako kdyby stále ještě odrážely ducha. Zatlačila mu je.</p>

<p>Hledala příčinu smrti. Žádná krev, žádné popáleniny, žádné zlámané kosti – svými dlouhými bílými prsty mu ohledala lebku. Kůži pod světlými vlasy měl plnou puchýřů – výmluvná známka použití nervového disruptoru. Takže žádní neznámí vetřelci. Na chvíli podržela jeho hlavu ve svém klíně a bezmocně, poslepu, pohladila jeho známé rysy. Teď nebyl čas na žal.</p>

<p>Po čtyřech se vrátila ke zčernalému kruhu a začala ve spáleništi hledat komunikační zařízení. V tomto ohledu byli útočníci velmi důkladní, svědčily o tom zkroucené hroudy plastiku a kovu, které našla. Hodně cenného zařízení zřejmě úplně chybělo.</p>

<p>V trávě za sebou zaslechla šustot. Bleskově tam namířila paralyzér a ztuhla. Vegetací barvy slámy se prodrala tvář podporučíka Dubauera.</p>

<p>„To jsem já, nestřílejte,“ zavolal přidušeným hlasem, skoro šeptem.</p>

<p>„Málem jsem to udělala. Proč jste nezůstal na místě?“ zasyčela na něj. „To je jedno, pomozte mi najít komunikační jednotku, abychom se mohli spojit s lodí. A zůstaňte při zemi, mohli by se kdykoli vrátit.“</p>

<p>„Kdo by se mohl vrátit? Kdo to udělal?“</p>

<p>„Je spousta možností, vyberte si – lidi z Nuovo Brasilia, Barrayaru, Cetagandu, kdokoli z téhle smečky. Reg Rosemont je mrtvý. Nervový disruptor.“</p>

<p>Cordelia se doplazila k hromadě, která bývala stanem se vzorky, a pozorně si prohlédla hroudy. „Podejte mi támhletu tyč,“ zašeptala.</p>

<p>Pokusně dloubla do nejslibnější hroudy. Ze stanů už se nekouřilo, ale stále jí z nich sálalo horko do obličeje jako letní slunce doma. Zmučená látka se drobila jako spálený papír. Zahákla tyč za roztavenou skříňku a vytáhla ji ven. Spodní zásuvka se sice neroztavila, ale když si Cordelia obalila ruku cípem košile a pokusila se ji vytáhnout, zjistila, že se zkroutila a zasekla.</p>

<p>O pár minut později našli poněkud pochybné náhražky kladiva a dláta – plochý úlomek kovu a těžkou hroudu, kterou se smutkem rozeznala jako kdysi jemný a velice drahý meteorologický záznamník. Těmito jeskynními nástroji a s pomocí Dubauerovy hrubé síly nakonec zásuvku vypáčili. Zaznělo to jako výstřel z pistole, až oba nadskočili.</p>

<p>„A máme to,“ řekl Dubauer.</p>

<p>„Pojďte, vezmeme si to támhle do strže,“ řekla Cordelia. „Mám husí kůži. Tady nás může kdokoli seshora vidět.“</p>

<p>Stále přikrčení se rychle rozběhli do úkrytu kolem Rosemontova těla. Když ho v běhu míjeli, Dubauer se na něj neklidně a hněvivě podíval. „Ať to udělal kdo chtěl, tak za to zatraceně zaplatí.“ Cordelia jen potřásla hlavou.</p>

<p>V podrostu podobném kapradí si klekli a vyzkoušeli spojení. Přístroj vyprodukoval trochu statického šumu a smutné, kňučivé houkání. Pak zmlkl a nakonec, když s ním zatřásli a poklepali na něj, vykašlal z reproduktoru poloviční signál. Cordelia našla správnou frekvenci a začala naslepo volat.</p>

<p>„Velitelka Naismithová průzkumné lodi <emphasis>Rene Magritte. </emphasis>Prosím potvrďte.“ Po dlouhém, agonizujícím čekání se ozvala slabá odpověď, rušená statikou.</p>

<p>„Tady poručík Stuben. Jste v pořádku, kapitánko?“</p>

<p>Cordelia se znovu nadechla. „Zatím ano. Jak jste na tom vy? Co se stalo?“</p>

<p>Ozval se hlas doktora Ulleryho, po Rosemontovi nejvyššího důstojníka průzkumného oddílu. „Tábor obklopila barrayarská vojenská hlídka a požadovala, aby se vzdali. Řekli, že si na to místo dělají nárok, protože je objevili první. Pak nějaký nedočkavý střelec na jejich straně vypálil plazmovou pistolí a vypuklo peklo. Reg je zdržel svým paralyzérem a nám ostatním se podařilo uprchnout. Tady nahoře je barrayarská loď třídy General a hrajeme si spolu na schovávanou, jestli víte, co tím chci říct –“</p>

<p>„Nezapomeňte, že vás každý může slyšet,“ připomněla mu Cordelia ostře.</p>

<p>Dr. Ullery zaváhal a potom pokračoval: „Máte pravdu. Oni pořád požadují, abychom se vzdali. Víte, jestli zajali Rega?“</p>

<p>„Se mnou je tu Dubauer. Jsou všichni ostatní s vámi?“</p>

<p>„Všichni až na Rega.“</p>

<p>„Reg je mrtvý.“</p>

<p>Stubenovu nadávku přerušil šum statiky.</p>

<p>„Stu, máte velení,“ skočila mu do řeči Cordelia. „Dobře poslouchejte. Těmhle vojenským ostrostřelcům se nedá, opakuji, nedá věřit. V žádném případě jim loď nesmíte vydat. Viděla jsem tajné zprávy týkající se křižníků třídy General. Jsou lépe vyzbrojení a lépe obrnění a mají víc posádky než vy, ale vy máte aspoň dvojnásobné zrychlení. Tak vypadněte z dostřelu a zůstaňte tam. Vraťte se až na Kolonii Beta, když budete muset, ale nevystavujte moje lidi riziku. Jasné?“</p>

<p>„Nemůžeme vás tady nechat, kapitánko.“</p>

<p>„Nemůžete pro mě poslat raketoplán, dokud nebudete mít Barrayarany z krku. A jestli nás zajmou, je lepší šance dostat nás domů politickými kanály než nějakou ztřeštěnou záchrannou akcí, ale to je možné, jen pokud se dostanete domů a podáte stížnost, je vám to absolutně jasné? Potvrďte,“ žádala.</p>

<p>„Potvrzuji,“ odpověděl neochotně. „Ale, kapitánko, jak dlouho si myslíte, že se dokážete těm bláznivým zmetkům vyhýbat? S vyhledávači vás nakonec musí dostat.“</p>

<p>„Tak dlouho, jak to půjde. A pokud jde o vás – už ať jste pryč!“ Občas si představovala, jak její loď funguje bez ní – nikdy to nebylo bez Rosemonta. Musím přimět Stubena, aby si nehrál na vojáčky, řekla si. Barrayarani nejsou amatéři. „Tam nahoře na vás závisí padesát šest životů. Umíte počítat. Padesát šest je víc než dva. Mějte to na paměti, ano? Naismithová konec.“</p>

<p>„Cordelie… mnoho štěstí. Stuben konec.“</p>

<p>Cordelia se posadila a zírala na malý komunikátor. „Panebože, to je ale prapodivná situace!“</p>

<p>Podporučík Dubauer si odfrkl: „Slabé slovo.“</p>

<p>„Přesný popis. Nevím, jestli jste si všiml –“</p>

<p>Její oko zachytilo pohyb ve skvrnitém stínu. Vyskočila, sahajíc po paralyzéru. Pohyb vysokého barrayarského vojáka s ostře řezanými rysy a v zelenošedě vzorovaných maskáčích byl rychlejší. Ale Dubauer ještě rychleji strčil Cordelii bez ohlédnutí za sebe. Když klouzala pozpátku do strže, uslyšela praskot nervového disruptoru. Paralyzér a komunikátor jí vylétly z ruky. Les, země, potok a obloha kolem ní divoce zakroužily. Když s ošklivým prásknutím do něčeho narazila hlavou, spatřila hvězdičky a pak ji pohltila temnota.ü</p>

<p>Ležela obličejem v lesní hlíně. Vlhká, zemitá vůně ji šimrala v nozdrách. Zhluboka se nadechla, naplnila si ústa i plíce vzduchem a pach rozkladu jí zvedl žaludek. Pozvedla obličej z bláta. V hlavě jí explodovala bolest a šířila se ve žhavých vlnách.</p>

<p>Nesrozumitelně zaúpěla. Zrak jí zamlžovaly tmavé, jiskřivé víry, ale záhy zmizely. Přinutila se zaostřit oči na nejbližší předmět, asi půl druhého metru od své hlavy.</p>

<p>Těžké černé boty, zabořené do bahna a nad nimi zelenošedé kalhoty maskáčů, nohy rozkročené v trpělivém pohovu jako na přehlídce. Potlačila utrápené zakňourání. Velmi opatrně položila hlavu zpátky do černé mokřiny a nenápadně se otočila na bok, aby si mohla barrayarského vojáka lépe prohlédnout.</p>

<p>Držel její vlastní paralyzér! Hleděla do malého čtyřúhelníku hlavně, pistoli pevně držela široká a těžká ruka. Očima úzkostně hledala jeho nervový disruptor. Opasek důstojníka byl prověšený tíhou různých zbraní, ale pouzdro disruptoru na jeho pravém boku bylo prázdné, stejně jako pouzdro plazmové pistole na levé straně.</p>

<p>Byl sotva větší než ona, ale podsaditý a silný. Měl rozcuchané tmavé vlasy postříkané šedí a jeho pohled byl chladný a pozorný – po pravdě řečeno, podle přísných barrayarských vojenských norem bylo celé jeho vzezření neupravené. Jeho maskáče byly téměř stejně zmačkané, zablácené a zastříkané rostlinnými šťávami jako její a nad pravou lícní kostí měl čerstvou modřinu. Vypadá to, že má taky za sebou těžký den, pomyslela si otupěle. Pak se ale tmavé jiskřivé víry před jejíma očima zase rozšířily a znovu ztratila vědomí.</p>

<p>Když se jí opět vyjasnil zrak, boty byly pryč – ne. Byl tam, pohodlně seděl na kládě. Pokusila se soustředit na něco jiného než na svůj vzpurný žaludek, ale ten zvítězil a vzápětí ji nevolnost zkroutila do předklonu.</p>

<p>Nepřátelský kapitán se bezděčně pohnul, když zvracela, ale zůstal sedět. Doplazila se pár metrů k malému potoku na dně strže, kde si vypláchla ústa a umyla tvář v ledové vodě. S trochu lepším pocitem si sedla a řekla chraptivě: „Tak co?“</p>

<p>Důstojník téměř zdvořile naklonil hlavu. „Jsem kapitán Aral Vorkosigan, velitel barrayarského císařského válečného křižníku <emphasis>General Vorkraft. </emphasis>Identifikujte se, prosím.“ Mluvil barytonem, se sotva znatelným přízvukem.</p>

<p>„Velitelka Cordelia Naismithová, Astronomický průzkum Kolonie Beta. Jsme vědecká výprava,“ zdůraznila vyčítavě. „Nebojová.“</p>

<p>„To jsem si všiml,“ řekl suše. „Co se stalo s vaší skupinou?“</p>

<p>Cordelia přivřela oči. „Copak jste u toho nebyl? Byla jsem támhle nahoře, asistovala jsem našemu botanikovi.“ S větší naléhavostí dodala: „Viděl jste mého botanika – podporučíka? Strčil mě do strže, když jsme byli přepadeni ze zálohy –“</p>

<p>Pohlédl k okraji průrvy k místu, kde se zřítila – jak dávno to bylo? „Byl to hnědovlasý chlapec?“</p>

<p>Srdce jí pokleslo v hrozné předtuše. „Ano.“</p>

<p>„Teď už pro něj nemůžete nic udělat.“</p>

<p>„To byla vražda! Všechno, co měl, byl paralyzér!“ Planoucíma očima pohlédla na Barrayarana. „Proč byli moji lidé napadeni?“</p>

<p>Zamyšleně si poklepal její pistolí do dlaně. „Vaše expedice měla být zadržena,“ řekl opatrně, „pokud možno bez násilí, za porušení barrayarského prostoru. Přitom došlo k výměně názorů. Mě zasáhl paralyzující paprsek do zad. Když jsem přišel k sobě, našel jsem váš tábor ve stavu, v jakém jste ho nalezla vy.“</p>

<p>„Dobře.“ V ústech cítila hořkou žluč. „Jsem ráda, že Reg dostal jednoho z vás, než jste ho taky zavraždili.“</p>

<p>„Jestli mluvíte o tom pomýleném, nicméně odvážném světlovlasém chlapci na mýtině, ten by netrefil ani barák. Nechápu, na co si vy Beťani oblékáte vojenské uniformy. Nemáte o nic lepší výcvik než děti na pikniku. Jestli vaše hodnosti znamenají něco víc než výšku platu, tak mi to uniklo.“</p>

<p>„Byl geolog, ne najatý zabiják,“ odsekla. „A pokud jde o moje ,děti‘, vaši vojáci je nedokázali ani zajmout.“</p>

<p>Svraštil obočí. Cordelia rychle zavřela pusu. Ohromné, pomyslela si. Ještě mi ani nezkroutil ruce a už mu zadarmo dávám informace.</p>

<p>„Opravdu?“ řekl zadumaně. Ukázal pistolí po proudu potoka k místu, kde ležel rozbitý komunikátor. Z trosek stoupal malý sloupeček páry. „Jaké rozkazy jste dala své lodi, když vás informovali o svém úniku?“</p>

<p>„Řekla jsem jim, aby jednali podle své iniciativy,“ zamumlala neurčitě. V bušící mlze svého mozku hledala jakoukoli inspiraci.</p>

<p>Odfrkl. „Takový rozkaz můžete Beťanovi dát naprosto bezpečně. Aspoň si můžete být jistá, že vás poslechne.“</p>

<p>Tak takhle ne. Teď byla řada na ní. „Poslyšte, já vím, že mě moji lidé tady nechali – a proč tady vaši nechali vás? Copak velící důstojník, třebaže barrayarský, není příliš důležitý na to, aby ho někde zapomněli?“ Vsedě napřímila záda. „Jestli Reg nedokázal trefit ani barák, tak kdo vás potom zasáhl?“</p>

<p>Teď jsem ho dostala, pomyslela si. Pistoli, s níž si dosud nepřítomně pohrával, opět namířil na ni. Ale řekl pouze: „To se vás netýká. Máte ještě jeden komunikátor?“</p>

<p>Ale copak – neměl náhodou tenhle strohý barrayarský velitel na krku vzpouru? Ať žije zmatek u nepřítele! „Ne. Vaši vojáci všechno zničili.“</p>

<p>„Na tom nezáleží,“ zabručel Vorkosigan. „Vím, kde jeden sehnat. Můžete už jít?“</p>

<p>„Nevím.“ Postavila se na nohy a přitiskla si ruku k hlavě, aby potlačila vystřelující bolest.</p>

<p>„Je to jen otřes mozku,“ řekl Vorkosigan bez soucitu. „Procházka vám udělá dobře.“</p>

<p>„Jak daleko?“ vyhrkla.</p>

<p>„Asi dvě stě kilometrů.“</p>

<p>Padla zpátky na kolena. „Šťastnou cestu.“</p>

<p>„Sám to ujdu za dva dny. Předpokládám, že vám to bude trvat déle, když jste geoložka nebo co.“</p>

<p>„Astrokartografka.“</p>

<p>„Vstaňte, prosím.“ Přemohl se natolik, že jí pomohl a rukou jí podepřel loket. Měla dojem, že se jaksi ostýchá se jí dotknout. Cordelia byla prochladlá a ztuhlá a přes silnou látku svého rukávu cítila teplo jeho ruky. Vorkosigan ji odhodlaně postrkoval nahoru po svahu.</p>

<p>„Vy to myslíte naprosto vážně,“ řekla. „Co hodláte dělat se zajatkyní během nuceného pochodu? Co když vás praštím kamenem přes hlavu, až budete spát?“</p>

<p>„Já to risknu.“</p>

<p>Dostali se nahoru. Cordelia bez dechu objala jeden z malých stromů. Vorkosigan se ani nezadýchal, všimla si závistivě. „No dobře, ale nikam nejdu, dokud nepohřbím své důstojníky.“</p>

<p>Zatvářil se podrážděně. „To je ztráta času a energie.“</p>

<p>„Nenechám je mrchožroutům jako chcíplá zvířata. Vy barrayarští hrdlořezové možná víte víc o zabíjení, ale nikdo z vás nemohl zemřít s větší vojenskou ctí.“</p>

<p>Na okamžik se na ni zahleděl, ale z jeho tváře nic nevyčetla. Pak pokrčil rameny. „No tak dobře.“</p>

<p>Cordelia se vydala podél jedné strany strže. „Myslela jsem, že to bylo tady,“ řekla bezradně. „Vy jste ho odnesli?“</p>

<p>„Ne. Ale ve stavu, v jakém byl, se nemohl odplazit daleko.“</p>

<p>„Řekl jste, že byl mrtvý!“</p>

<p>„To byl. Ale jeho tělo se ještě pohybovalo. Disruptor asi minul jeho mozeček.“</p>

<p>Cordelia sledovala stopu vyšlapanou ve vegetaci přes malý kopeček. Vorkosigan ji mlčky následoval.</p>

<p>„Dubauere!“ Doběhla k postavě v hnědém, skrčené v kapradí.</p>

<p>Když vedle něho poklekla, otočil se a prkenně se natáhl. Pak přišel třas ve vlnách a jeho ústa se stáhla v divném úsměvu. Je mu zima? pomyslela si zmateně, ale pak pochopila, co vidí. Vytrhla z kapsy kapesník a násilím mu ho vtlačila mezi zuby. Od předcházející křeče už měl v ústech krev. Asi po třech minutách vzdychl a tělo se uvolnilo.</p>

<p>Prudce, napjatě vydechla a s úzkostí ho vyšetřila. Otevřel oči a zdálo se, že je zaostřil na její obličej. Bezvýsledně se pokoušel zachytit její paže a vydával úpěnlivé zvuky, spíš jen zalknuté samohlásky. Pokusila se utišit jeho animální rozčilení tím, že ho jemně hladila po hlavě a utírala krvavé sliny z jeho úst. Trochu se uklidnil.</p>

<p>Otočila se k Vorkosiganovi, slzy zuřivosti a bolesti jí zamžily zrak. „Není mrtvý, vy lháři! Je jen zraněný. Potřebuje lékařské ošetření.“</p>

<p>„Buďte realistka, velitelko Naismithová. Ze zranění způsobených disruptorem se nikdo neuzdraví.“</p>

<p>„Co? Zvnějšku nemůžete stanovit rozsah poškození, které ta vaše mizerná zbraň způsobila. Ještě stále vidí, slyší a cítí – nemůžete ho degradovat na mrtvolu, jak se vám zlíbí!“</p>

<p>Jeho tvář byla jako maska. „Jestli chcete, můžu jeho trápení ukončit,“ řekl opatrně. „Můj bojový nůž je dost ostrý. Když ho použiju rychle, nebude skoro nic cítit. Nebo jestli máte pocit, že je to vaše povinnost jako velitelky, tak vám nůž půjčím.“</p>

<p>„To byste udělal pro jednoho ze svých mužů?“</p>

<p>„Jistě. A oni by udělali totéž pro mě. Nikdo by si nepřál takhle žít.“</p>

<p>Stála proti němu a pevně se mu dívala do očí. „Být Barrayaran, to musí být jako žít mezi kanibaly.“</p>

<p>Následovalo dlouhé mlčení, přerušené až Dubauerovým zasténáním. Vorkosigan se pohnul. „Tak co navrhujete, abychom s ním udělali?“</p>

<p>Unaveně si promnula spánky a rychle pátrala ve své mysli po nějaké prosbě, která by pronikla jeho bezvýraznou tváří. Žaludek měla jako na vodě, jazyk potažený, nohy se jí třásly vyčerpáním, měla nízkou hladinu krevního cukru a k tomu ještě reakci na bolest. „A kam vlastně chcete jít?“ zeptala se nakonec.</p>

<p>„Na místě, o kterém vím, je zásobovací skladiště. Skryté. Je tam komunikační zařízení, zbraně, jídlo – když to všechno budu mít, budu v situaci, kdy bych mohl, ehm, napravit problém způsobený pod mým velením.“</p>

<p>„Jsou tam zdravotnické potřeby?“</p>

<p>„Ano,“ připustil neochotně.</p>

<p>„Tak dobře.“ Nemůže nic ztratit. „Budu s vámi spolupracovat – dávám vám čestné slovo zajatce – a pomůžu vám jakýmkoli způsobem, který neohrozí mou loď, když budu moci vzít podporučíka Dubauera s sebou.“</p>

<p>„To není možné. Nedokáže ani jít.“</p>

<p>„Myslím, že dokáže, když mu pomůžeme.“ Zmateně a podrážděně na ni zíral. „A když odmítnu?“</p>

<p>„Tak potom nás tu buď oba můžete nechat, nebo oba zabít.“ Odvrátila zrak od jeho nože, zvedla hlavu a čekala.</p>

<p>„Zajatce nezabíjím.“</p>

<p>Ulevilo se jí, když uslyšela množné číslo. Ve své podivné mysli dobyvatele zřejmě zase povýšil Dubauera na člověka. Klekla si, aby Dubauerovi pomohla vstát a modlila se přitom, aby se Vorkosigan nerozhodl ukončit diskusi tím, že ji omráčí a jejího botanika rovnou zabije.</p>

<p>„Tak dobrá,“ kapituloval s podivným, strnulým pohledem. „Vezměte ho s sebou. Ale musíme jít rychle.“</p>

<p>Podařilo se jí podporučíka postavit na nohy. Vedla ho, s paží těžce přehozenou přes její rameno dokázal vedle ní vrávorat. Zdálo se, že slyší, ale nedovedl rozeznat význam slov.</p>

<p>„Vidíte?“ bránila ho zoufale. „Může jít. Jen potřebuje trochu pomoct.“ü</p>

<p>Došli na okraj paseky. Poslední světlo časného večera na ni vrhalo dlouhé černé stíny; vypadala jako tygří kůže. Vorkosigan se zastavil.</p>

<p>„Kdybych byl sám,“ řekl, „došel bych ke skladišti jen s pohotovostní dávkou potravin, kterou mám za pasem. S vámi dvěma budeme muset prohrabat váš tábor, jestli nenajdeme víc jídla. Zatímco se budu rozhlížet, můžete pohřbít toho vašeho druhého důstojníka.“</p>

<p>Cordelia přikývla. „Podívejte se taky po něčem, čím se dá kopat. Já se musím nejdřív postarat o Dubauera.“</p>

<p>Odpověděl na její žádost mávnutím ruky a vyrazil ke zuhelnatělému kruhu stanů. Cordelii se podařilo z pozůstatků ženského stanu vyhrabat pár napolo spálených, stočených pokrývek, ale nenašla žádné oblečení, léky nebo mýdlo, dokonce ani kbelík, v němž by se dala přinést nebo ohřát voda. Nakonec vylákala podporučíka k prameni a umyla ho včetně jeho ran, otřela mu kalhoty, jak nejlépe to v obyčejné studené vodě šlo, usušila ho jednou pokrývkou a opět mu navlékla triko a bundu polní uniformy. Další pokrývku kolem něho ovinula jako sarong. Chvěl se a sténal, ale aspoň se nebránil její provizorní péči.</p>

<p>Vorkosigan mezitím našel dvě bedny s dávkami jídla, nálepky na nich byly sice spálené, ale jinak vypadaly téměř nepoškozené. Cordelia roztrhla obal jednoho stříbrného balíčku, přidala vodu z pramene a zjistila, že obsahuje ovesnou kaši, vylepšenou sójou.</p>

<p>„Máme štěstí,“ poznamenala. „Tohle určitě bude moci jíst. Co je v té druhé bedně?“</p>

<p>Vorkosigan se věnoval vlastnímu experimentu. Přidal vodu do svého balíčku jídla, promačkal ho, aby směs promíchal, a očichal výsledek.</p>

<p>„Tímhle si nejsem moc jistý,“ řekl a podal jí to. „Je to dost divně cítit. Není to zkažené?“</p>

<p>Byla to bílá pasta s pronikavou vůní. „To je v pořádku,“ ujistila ho Cordelia. „Je to salátový dresink z umělého rokfóru.“ Posadila se a prohlížela si, co našli. „Přinejmenším je v tom dost kalorií,“ povzbuzovala samu sebe. „Kalorie budeme potřebovat. Nemáte náhodou v tom vašem všestranně užitečném opasku taky lžíci?“</p>

<p>Vorkosigan sundal z háčku na opasku předmět a beze slova jí ho podal. Ukázalo se, že obsahuje několik malých užitečných nástrojů včetně lžíce, spojených v jedné rukojeti.</p>

<p>„Díky,“ řekla Cordelia, absurdně potěšená, jako kdyby její tiše vyslovené přání splnil kouzelnickým trikem.</p>

<p>Vorkosigan pokrčil rameny a odešel, v nastávajícím soumraku pokračoval v hledání. Cordelia začala krmit Dubauera. Zdálo se, že je nesmírně vyhladovělý, ale neschopný se sám najíst.</p>

<p>Vorkosigan se vrátil k prameni. „Tohle jsem našel.“ Podal jí malou geologickou lopatku, asi metr dlouhou. Používala se na sběr půdních vzorků. „Pro váš účel je to dost k ničemu, ale zatím jsem na nic lepšího nepřišel.“</p>

<p>„Ta byla Regova,“ řekla Cordelia a vzala si ji. „To bude stačit.“</p>

<p>Dovedla Dubauera k místu, kde chtěla kopat, a usadila ho tam. Přemýšlela, jestli by mu nějaké kapradí z lesa posloužilo jako tepelná izolace a rozhodla se, že později ho trochu nasbírá. Vyznačila si rozměry hrobu poblíž místa, kde padl Rosemont, a začala malou lopatkou odkopávat těžkou zem. Drny byly tuhé jako dráty a kladly značný odpor. Brzy jí došel dech.</p>

<p>Ze tmy se vynořil Vorkosigan. „Našel jsem pár studených světel.“ Rozlomil tubičku velkou asi jako tužka a položil ji na zem vedle hrobu, kde vydávala strašidelnou, jasně modrozelenou záři. Kriticky ji pozoroval při práci.</p>

<p>Jeho zkoumavý pohled ji rozčiloval, bodala lopatkou do hlíny tím silněji. Jdi pryč, sakra, myslela si, a nech mě pohřbít mého přítele v klidu. Zarazila se, když ji napadla další myšlenka – možná, že mě to nenechá dodělat… trvá mi to moc dlouho – a kopala usilovněji.</p>

<p>„Tímhle tempem tu budeme ještě příští týden.“</p>

<p>Podrážděně si pomyslela, jestli by se jí podařilo ho tou lopatkou praštit, kdyby byla dost rychlá. Aspoň jednou…</p>

<p>„Jděte si sednout k vašemu botanikovi.“ Natáhl k ní ruku a Cordelii konečně došlo, že jí nabízí pomoc.</p>

<p>„Tak dobře…“ Předala mu nástroj. Vorkosigan vytáhl svůj bojový nůž a přeřezal kořeny trávy tam, kde vyznačila obrysy hrobu. Pak začal kopat, daleko účinněji než ona.</p>

<p>„Jaké mrchožrouty jste tady okolo viděli?“ zeptal se jí, zatímco odhazoval hlínu. „Jak hluboké to musí být?“</p>

<p>„To nevím,“ odpověděla. „Byli jsme tady dole jen tři dny. Ale je to hodně komplexní ekosystém a většina druhů zvířat tu zřejmě je zastoupená.“</p>

<p>„Hm.“</p>

<p>„Poručík Stuben, můj hlavní zoolog, našel několik zabitých toulavých hexapedů, z větší části sežraných. U jedné zdechliny viděl něco, co mi popsal jako chlupatého kraba.“</p>

<p>„Jak byl velký?“ zeptal se Vorkosigan zvědavě.</p>

<p>„To neřekl. Viděla jsem obrázky krabů ze Země, a ti nevypadají moc velcí – možná asi tak jako vaše ruka.“</p>

<p>„Metr bude stačit.“ Pokračoval v kopání krátkými, mocnými záběry neúměrně malou lopatkou. Studené světlo mu ozařovalo tvář zespodu a vrhalo stíny na těžkou čelist, široký rovný nos a silná obočí. Na levé straně brady měl starou, vybledlou jizvu ve tvaru L, všimla si Cordelia. Připomínal jí krále trpaslíků z nějaké severské ságy, který kope v nezměrných hlubinách.</p>

<p>„Támhle u stanů je tyč,“ navrhla. „Mohla bych na ni to světlo pověsit, aby vám svítilo na práci.“</p>

<p>„To by pomohlo.“</p>

<p>Vrátila se ke stanům za okruh studeného světla a našla tyč tam, kde ji ráno upustila. Když se vrátila ke hrobu, připevnila světlo k tyči několika tuhými travními kořeny a zabodla tyč rovně do země. Osvětlené místo se rázem zvětšilo. Vzpomněla si na svůj plán nasbírat pro Dubauera kapradí a otočila se směrem k lesu. Ale hned se zastavila.</p>

<p>„Slyšel jste to?“ zeptala se Vorkosigana.</p>

<p>„Co?“ Už i on ztěžka dýchal. Přestal kopat, po kolena v jámě, a zaposlouchal se s ní.</p>

<p>„Jako kdyby něco běželo lesem.“</p>

<p>Minutu čekal, pak potřásl hlavou a pokračoval v práci.</p>

<p>„Kolik je tam těch studených světel?“</p>

<p>„Šest.“</p>

<p>Tak málo. Nerada by jimi plýtvala, nechtěla použít dvě najednou. Právě se ho chtěla zeptat, jestli by mu vadilo, kdyby chvíli kopal potmě, když hluk uslyšela opět a hlasitěji.</p>

<p>„Opravdu tam venku něco je.“</p>

<p>„To víte, že jo,“ řekl Vorkosigan. „Otázka je –“</p>

<p>Do kruhu světla najednou společně přiběhla tři stvoření. Cordelia zahlédla rychlá, nízká těla, trochu příliš mnoho chlupatých nohou, čtyři korálkové černé oči v obličejích bez krků a žluté zobáky, ostré jako žiletka, které klapaly a syčely. Zvířata byla velká jako prasata.</p>

<p>Vorkosigan reagoval okamžitě. Nejbližšího tvora uhodil přes tvář ostřím lopatky. Druhý se vrhl na Rosemontovo tělo, hluboce se zakousl do látky rukávu a masa paže a pokusil se odtáhnout mrtvolu ze světla. Cordelia popadla tyč a plnou silnou zvíře tvrdě praštila mezi oči. Zvíře zobákem ulomilo konec hliníkové tyče, zasyčelo a uteklo.</p>

<p>V té době už měl Vorkosigan v ruce svůj bojový nůž. Rázně napadl třetího tvora – křičel, bodal a kopal ho těžkými botami. Vystříkla krev, když mu zvíře podrápalo nohu, ale dokázal je zasáhnout nožem tak, že je řvoucí zahnal zpět do lesního úkrytu, společně se zbytkem smečky. Na okamžik si vydechl a pak zkusil vytáhnout její paralyzér z pouzdra od disruptoru, které na něj bylo moc velké. Podle jeho polohlasných kleteb Cordelia usoudila, že pistole zapadla až na dno pouzdra a tam se zadrhla. Vorkosigan se zadíval do tmy.</p>

<p>„Chlupatí krabi, jo?“ řekla Cordelia, popadajíc dech. „Stubene, já ti zakroutím krkem.“ Hlas jí přeskočil, skoro to vyvřískla. Zaťala zuby.</p>

<p>Vorkosigan otřel krev z nože trávou a vrátil ho do pochvy. „Myslím, že ten hrob bude muset být aspoň dva metry hluboký,“ řekl vážně. „Možná i víc.“</p>

<p>Cordelia souhlasně povzdechla a vrátila zkrácenou tyč do původní pozice. „Jak je na tom vaše noha?“</p>

<p>„O to se dokážu postarat. Radši dohlédněte na podporučíka.“</p>

<p>Řev probudil Dubauera z polospánku a teď se opět pokoušel odplazit. Cordelia se ho pokusila uklidnit, ale zjistila, že Dubauer má další záchvat. K její úlevě po něm usnul.</p>

<p>Vorkosigan si mezitím zalepil škrábanec s pomocí malé lékárničky, kterou měl na opasku, a znovu začal kopat. Moc ho to nezpomalilo. Když už byl po ramena hluboko, přiměl Cordelii, aby prázdnou krabicí na botanické vzorky začala vybírat hlínu z hrobu jako kbelíkem. Byla skoro půlnoc, když z temné jámy zavolal: „Tohle by měl být poslední,“ a vyšplhal se ven. „Plazmovou pistolí bych to měl za pět vteřin,“ prohlásil bez dechu. Byl špinavý a v chladném nočním vzduchu se potil. Ze strže a od potoka se sem táhly chuchvalce mlhy.</p>

<p>Společně dotáhli Rosemontovo tělo na kraj hrobu. Vorkosigan zaváhal.</p>

<p>„Chcete jeho šaty pro podporučíka?“</p>

<p>To byla nevyhnutelná, praktická otázka. Cordelia nemohla snést myšlenku, že by měli uložit Rosemonta do hrobu nedůstojně nahého, ale současně litovala, že na to nepomyslela dřív, když byla Dubauerovi taková zima. Stáhla Rosemontovi uniformu přes ztuhlé paže s hrůzným pocitem, že svléká obrovskou panenku, a pak ho převalili do hrobu. S tichým žuchnutím přistál na zádech.</p>

<p>„Ještě moment.“ Vytáhla z kapsy Rosemontovy uniformy kapesník a skočila do hrobu. Na mrtvole uklouzla. Rozprostřela mu kapesník přes tvář. Bylo to malé gesto, popírající realitu, ale cítila se tak lépe. Vorkosigan ji popadl za ruku a vytáhl ji nahoru.</p>

<p>„To je všechno.“ Naházeli hlínu zpátky do jámy daleko rychleji, než ji vykopali, a důkladně ji ušlapali.</p>

<p>„Je nějaký obřad, který si přejete provést?“ zeptal se Vorkosigan.</p>

<p>Cordelia zavrtěla hlavou. Necítila se na to, aby recitovala nějakou neurčitou, oficiální pohřební řeč. Ale na několik minut u hrobu poklekla a v duchu se vší vážností odříkala modlitbu za mrtvé, i když si jejími slovy nebyla moc jistá. Měla pocit, že modlitba letí vzhůru, kde mizí v nicotě, beze zvuku jako peříčko.</p>

<p>Vorkosigan trpělivě čekal, dokud nevstala. „Je dost pozdě,“ řekl, „a právě jsme viděli tři dobré důvody, proč se nepotulovat kolem potmě. Klidně tady můžeme zůstat a do rána si odpočinout. Vezmu si první hlídku. Pořád ještě mi chcete rozbít hlavu kamenem?“</p>

<p>„Teď zrovna ne,“ řekla upřímně.</p>

<p>„Tak dobře. Potom vás vzbudím.“</p>

<p>Vorkosigan začal svou hlídku tím, že po obvodu obešel mýtinu. Studené světlo si vzal s sebou. Zdálky se ve tmě míhalo jako polapená světluška. Cordelia ležela na zádech vedle Dubauera. Houstnoucí mlhou viděla slabou záři hvězd. Mohla jedna z nich být její loď – nebo Vorkosiganova? Ale ty byly příliš daleko, nebylo to pravděpodobné.</p>

<p>Cítila se prázdná. Energie, vůle, touha, všechno jí protékalo mezi prsty jako lesklá tekutina, vysávaná nekonečným pískem. Pohlédla na Dubauera vedle sebe a zahnala myšlenky dál od víru zoufalství, to by bylo příliš snadné. Pořád ještě jsem velitelka, napomenula se ostře, mám velení. Stále ještě pode mnou sloužíte, podporučíku, i když teď nemůžete posloužit ani sám sobě…</p>

<p>Zdálo se, že tato myšlenka vede k nějaké hluboké pravdě, ale rozpustila se jí v dlani a Cordelia usnula.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_4.jpg" />KAPITOLA                  2</strong></p>

<p>Hubenou kořist z tábora rozdělili do improvizovaných batohů a v šedé ranní mlze se vydali dolů z hor. Cordelia vedla Dubauera za ruku a pomáhala mu, kdykoli klopýtl. Nebyla si jistá, jestli podporučík ví přesně, kdo ona je, ale držel se u ní a Vorkosiganovi se vyhýbal.</p>

<p>Cestou dolů les zhoustl a stromy získaly na výšce. Vorkosigan chvíli prořezával podrost svým nožem, ale později šli volně po břehu potoka. Korunami stromů začalo pronikat sluneční světlo a osvětlovalo jasně zelené, sametové kupky mechu, jiskřivé vlnky na vodě a kamení na dně potoka, podobné měděným mincím.</p>

<p>Maličká stvoření, která zde zastupovala ekologickou roli pozemského hmyzu, byla hvězdicovitě symetrická. Nějaké létající druhy, vypadající jako medúzy plné plynu, pluly v duhových oblacích nad potokem jako hejna luxusních mýdlových bublin. Cordelii těšilo se na ně dívat. Zřejmě měly zklidňující vliv i na Vorkosigana, protože vyhlásil přestávku. Jeho tempo se jí zdálo vražedné.</p>

<p>Napili se z potoka a chvíli seděli a pozorovali malé hvězdice, vystřelující a nafukující se ve spršce vodopádu. Vorkosigan zavřel oči a opřel se o strom. Cordelia si uvědomila, že je také na samém pokraji vyčerpání. Zvědavě si ho prohlížela, když se na ni zrovna nedíval. Po celou dobu se choval jako strohý, ale důstojný vojenský profesionál. Stejně jí ale stále v mysli zvonil podvědomý alarm, přetrvávající pocit, že zapomněla na něco důležitého. Náhle se jí to vynořilo v paměti jako míč držený pod vodou, který vyletěl do vzduchu, jakmile ho pustila.</p>

<p>„Já vím, kdo jste. Vy jste Vorkosigan, Řezník z Komarru.“ Okamžitě litovala, že promluvila, protože otevřel oči a upřeně se na ni zadíval. Přes jeho tvář přeletěla zvláštní směs výrazů.</p>

<p>„Co víte o Komarru?“ <emphasis>vy hloupá Beťanko, </emphasis>naznačoval jeho tón.</p>

<p>„Jen to, co ví každý. Byla to bezcenná hromada skal, kterou vaši lidé zabrali vojenskou silou, aby získali kontrolu nad jejím shlukem červích děr. Tamější vládnoucí senát se podrobil podle daných podmínek, ale okamžitě potom jste senátory vyvraždili. Vy jste velel expedici, nebo…“ Ale Vorkosigan z Komarru byl určitě admirál. „Byl jste to vy? Mám dojem, že jste říkal, že zajatce nezabíjíte.“</p>

<p>„Byl jsem to já.“</p>

<p>„Degradovali vás za to?“ zeptala se překvapeně. Myslela si, že podobné chování je mezi Barrayarany normální.</p>

<p>„Za to ne. Za to, co se stalo potom.“ Zřejmě se mu nechtělo o tom dál mluvit, ale opět ji překvapil tím, že pokračoval. „Důsledky byly potlačené maximálně efektivně. Dal jsem jim slovo – <emphasis>své </emphasis>slovo Vorkosigana –, že budou ušetřeni. Můj politický důstojník zrušil můj rozkaz a nechal je zabít za mými zády. Za to jsem ho popravil.“</p>

<p>„Dobrý bože.“</p>

<p>„Vlastníma rukama jsem mu zlomil vaz na můstku mé lodi. Víte, byla to osobní záležitost, dotklo se to mé cti. Nemohl jsem ho postavit před popravčí četu – všichni měli strach z Ministerstva pro politickou výchovu.“</p>

<p>To byl oficiální eufemismus pro tajnou službu, vzpomněla si Cordelia. Političtí důstojníci byli její vojenská větev. „A vy se nebojíte?“</p>

<p>„Oni se bojí mě.“ Kysele se usmál. „Jako ti mrchožrouti dnes v noci – před smělým útokem utečou. Ale nesmíte se k nim otočit zády.“</p>

<p>„Jsem překvapená, že vás neoběsili.“</p>

<p>„Byl z toho velký randál, za zavřenými dveřmi,“ přiznal. Během vzpomínání se dotýkal výložek na límci. „Žádného Vorkosigana nemohou nechat v noci zmizet, ještě ne. Ale udělal jsem si mocné nepřátele.“</p>

<p>„To se vsadím.“ Tahle smělá historka, řečená bez okras a bez omluvy, zněla pravdivě. Říkal jí to její vnitřní pocit, i když neměla žádný logický důvod, aby mu věřila. „A neotočil jste se náhodou včera zády k některému z těch nepřátel?“</p>

<p>Ostře na ni pohlédl. „Je to možné,“ řekl pomalu. „Ale ta teorie má své vady.“</p>

<p>„Jaké?“</p>

<p>„Jsem stále naživu. Nemyslím, že riskovali si začít, aniž by to dokončili. Je zcela jisté, že by využili příležitosti, kdyby mou smrt mohli svést na vás, Beťany.“</p>

<p>„Páni. A já jsem si myslela, že mám problémy s velením, když musím přimět hejno beťanských intelektuálních primadon, aby spolupracovalo celé měsíce. Bůh mě chraň před politikou.“</p>

<p>Vorkosigan se lehce usmál. „Co jsem o Beťanech slyšel, tak váš úkol taky nebyl snadný. Asi bych s vámi velení neměnil. Zlobilo by mě, kdyby se mnou diskutovali o každém rozkazu.“</p>

<p>„Oni nediskutují o <emphasis>každém </emphasis>rozkazu.“ Usmála se, jeho úsměšek vyvolal jisté speciální vzpomínky. „Člověk se naučí, jak z nich spolupráci vyloudit.“</p>

<p>„Kde si myslíte, že teď vaše loď je?“</p>

<p>Její pobavení překryla obezřetnost jako opona. „To asi záleží na tom, kde je vaše.“</p>

<p>Vorkosigan pokrčil rameny a vstal. Batoh si důkladněji připevnil na záda. „Takže už bychom snad neměli dál ztrácet čas a měli bychom to zjistit.“ Podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. Jeho výraz opět zahalila vojácká maska.</p>

<p>Sestup z vysoké hory na pláně s červenou zemí jim trval celý den. Při bližším pohledu zjistili, že jsou odříznuti vodními toky a kanály, zkalenými nedávnými dešti a vinoucími se mezi skalnatými výstupky z neúrodné půdy. Zahlédli skupinky pasoucích se hexapedů. Z obezřetného chování stáda Cordelia usoudila, že dravci určitě číhají nedaleko.</p>

<p>Vorkosigan by byl trval na dalším pochodu, ale Dubauer měl sérii závažných, dlouhých záchvatů, po nichž následovala letargie a ospalost. Cordelia neoblomně trvala na nočním odpočinku. Utábořili se – pokud se tak dá nazvat skutečnost, že se prostě zastavili a sedli si – v otevřeném prostoru mezi stromy, asi tři sta metrů nad planinou. V umořeném mlčení se podělili o jednoduchou večeři z ovesné kaše a rokfórového dresinku. Když po křiklavě barevném západu slunce bledly poslední barvy, Vorkosigan přelomil další studené světlo a posadil se na velký plochý balvan. Cordelia si lehla a pozorovala Barrayarana, dokud jí spánek neulevil od bolesti nohou a hlavy.</p>

<p>Po půlnoci ji probudil. Když pracně vstávala, aby po něm převzala hlídku, měla pocit, že její svaly vržou a skřípají. Tentokrát jí Vorkosigan dal její paralyzér.</p>

<p>„Nic jsem nablízku neviděl,“ poznamenal, „ale něco tam venku občas dělá pekelný rámus.“ Zřejmě to bylo dostatečné vysvětlení takového gesta důvěry.</p>

<p>Zkontrolovala Dubauera a pak zaujala Vorkosiganovo místo na balvanu. Opřela se a hleděla na temný obrys hory. Tam nahoře ležel Rosemont ve svém hlubokém hrobě, v bezpečí před zobáky a břichy požíračů mršin, ale stejně odsouzený k pomalému rozkladu. Raději obrátila své noční přelétavé myšlenky k Vorkosiganovi, který ležel ve svých téměř neviditelných maskáčích uvnitř hranice modrozeleného světla.</p>

<p>Byl hádankou v hádance. Bylo jisté, že je jedním z barrayarských válečných aristokratů staré školy, a ta se nesnášela s novými byrokraty, kteří teď právě byli na vzestupu. Militaristé z obou stran udržovali něco jako neklidné spojenectví, kterým ovládali vládní politiku i ozbrojené síly, ale v srdci byli přirozenými nepřáteli. Císař obratně stabilizoval křehkou rovnováhu moci mezi nimi, ale nebylo pochyb, že až ten starý mazaný muž zemře a jestliže jeho nástupce neprokáže více síly, než se čekalo, Barrayar čeká éra politického kanibalismu, pokud ne rovnou občanská válka. Cordelia by ráda věděla víc o pokrevních vztazích a rozdělení moci na Barrayaru. Znala jméno císaře – Vorbarra, propojené se jménem planety. Ale všechny její další znalosti byly jen matné.</p>

<p>Nepřítomně ohmatávala svou pistolku a trápila se dumáním o tom, kdo vlastně teď byl zajatec a kdo vítěz. Ale sama by se o Dubauera v téhle divočině určitě nedokázala postarat. Musela pro něj mít zásoby, a protože Vorkosigan si dával pozor, aby jí neřekl, kde přesně jeho zásobárna je, potřebovala ho, aby ji tam dovedl. Kromě toho mu dala čestné slovo zajatce. Bylo zvláštní zjistit, že Barrayaran dokázal tak automaticky přijmout její pouhé slovo jako závazné. Zřejmě sám uvažoval podobně.</p>

<p>Na východě nebe konečně začínalo šednout a pak měnilo barvy přes broskvovou, zelenou a zlatou do pastelů stejných jako při včerejším západu slunce. Vorkosigan se pohnul a posadil se. Pomohl jí dopravit Dubauera dolů k potoku, aby ho mohla umýt. Snědli další snídani z ovesné kaše a rokfórového dresinku. Tentokrát se je Vorkosigan pokusil pro změnu smíchat. Cordelia zkoušela jíst jedno po druhém, jestli by to pomohlo. Ani jeden se o výsledku nevyjádřil.ü</p>

<p>Vorkosigan je vedl na sever přes písečnou planinu cihlové barvy. Během suchého období to musela být téměř poušť. Teď ji zdobil nový, vesele zelený a žlutý porost a desítky druhů nízkých planých květin. Dubauer si jich zřejmě ani nevšimne, pomyslela si Cordelia smutně.</p>

<p>Asi po třech hodinách rychlé chůze přišli k prvnímu záchytnému bodu toho dne – bylo to strmé skalnaté údolí, po jehož dně se hnala řeka barvy kávy s mlékem. Kráčeli po okraji srázu a hledali brod.</p>

<p>„Ten kámen támhle dole se pohnul,“ zpozorovala Cordelia najednou.</p>

<p>Vorkosigan vytáhl z opasku svůj polní dalekohled a podíval se zblízka. „Máte pravdu.“</p>

<p>Na sluníčku se vyhřívalo asi půl tuctu kávově zbarvených hrud jevících se jako kameny na písečné výspě, ale ukázalo se, že to jsou zavalití hexapedi se silnými končetinami.</p>

<p>„Vypadá to, že je to nějaký druh obojživelníků. Jestlipak jsou to masožravci?“ řekl Vorkosigan.</p>

<p>„Škoda, že jste můj průzkum přerušili tak brzy,“ postěžovala si Cordelia. „Pak bych vám na všechny tyhle otázky mohla odpovědět. A támhle jsou další ty věci, co vypadají jako mýdlové bubliny – panebože, nemyslela jsem si, že by mohly vyrůst do takové velikosti a stále létat.“</p>

<p>Hejno asi tuctu velkých hvězdic, průhledných jako vinné skleničky o průměru dobře třicet centimetrů k nim připlulo jako letka balonů ztracených nad řekou. Několik hvězdic se nechalo odnést větrem k hexapedům a jemně se usadilo na jejich zádech, kde se připlácly na jejich šíje jako rádiovky. Cordelia si půjčila dalekohled, aby se podívala zblízka.</p>

<p>„Myslíte, že by mohly být jako ti pozemští ptáci, kteří dobytku vyzobávají parazity? Ach. Ne, to asi ne.“</p>

<p>Se sykotem a pískáním obézní hexapedi vstávali a hrbili hřbety v jakémsi zvláštním poskakování a nakonec sklouzli do řeky. Hvězdice, nyní zbarvené jako vinné sklenky plné burgundského, se nafoukly a vznesly se do vzduchu.</p>

<p>„Upíři ve tvaru balonů?“ zeptal se Vorkosigan.</p>

<p>„Zřejmě.“</p>

<p>„Hrozná zvířátka.“</p>

<p>Cordelia se skoro musela zasmát výrazu odporu v jeho tváři. „Sám jste masožravec, tak je nemůžete doopravdy odsuzovat.“</p>

<p>„Odsuzovat ne, ale vyhýbat se jim můžu.“</p>

<p>„S tím bych souhlasila.“</p>

<p>Pokračovali proti proudu řeky kolem napěněného, neprůhledného hnědého vodopádu. Asi po kilometru a půl přišli na místo, kde se stékaly dva přítoky a na nejmělčím místě, které našli, se přebrodili. Když překračovali druhou řeku, pod Dubauerem se převrátil kámen. Ztratil rovnováhu a s němým výkřikem upadl.</p>

<p>Cordelia křečovitě zesílila stisk na jeho paži a on ji strhl s sebou. Sklouzli do hlubší části řeky. Otřásla se hrůzou, že by ho voda mohla odnést mimo její dosah – byli tam ti obojživelní hexapedi, ostrá skaliska – a vodopád! Bez ohledu na vodu, které měla plná ústa, ho oběma rukama popadla. Byli ztraceni – nebo ne?</p>

<p>Něco táhlo její tělo ohromnou silnou proti směru řítící se vody. Vorkosigan ji popadl vzadu za pásek a oba je vytahoval na mělčinu silou a stylem přístavního dělníka.</p>

<p>S pocitem ztráty důstojnosti, ale vděčná, se Cordelia postavila na nohy a postrčila kašlajícího Dubauera nahoru na břeh.</p>

<p>„Dík,“ řekla Vorkosiganovi bez dechu.</p>

<p>„Co jste si myslela, že vás nechám utopit?“ zeptal se jí ironicky a vylil si vodu z bot.</p>

<p>Cordelia v rozpacích pokrčila rameny. „No… aspoň bychom vás nezdržovali.“</p>

<p>„Hm.“ Odkašlal si, ale nic dalšího neřekl. Nalezli kamenité místo, kde si mohli sednout, snědli své obilniny s dresinkem a chvíli se sušili, než se vydali na další cestu.</p>

<p>Kilometry ubíhaly, ale jejich výhled na vysokou horu po jejich pravém boku se téměř neměnil. V jednu chvíli se Vorkosigan zorientoval, aniž by sdělil podle čeho, a potom je vedl více na západ. Hory teď měli za zády a do očí jim svítily šikmé paprsky zapadajícího slunce.</p>

<p>Překročili další vodní tok. Když přecházeli hřeben jeho údolí, Cordelia málem zakopla o hexapeda s červenou kožešinou, který úplně tiše ležel v prohlubni. Jeho barva mu poskytovala dokonalou kamufláž. Křehce stavěné zvíře, velké jako střední pes, se odvlnilo po červené pláni v půvabných skocích.</p>

<p>Cordelia se rychle vzpamatovala. „Ta věc se dá jíst!“</p>

<p>„Dejte mi paralyzér, honem,“ křikl Vorkosigan. Spěšně mu ho vtiskla do ruky. Klesl na jedno koleno, namířil a jediným výstřelem tvora složil.</p>

<p>„Dobrý zásah,“ vykřikla Cordelia nadšeně.</p>

<p>Vorkosigan se na ni přes rameno chlapecky usmál a rozběhl se za kořistí.</p>

<p>„Ach jo,“ řekla si. Užasla, jaký účinek na ni měl jeho úsměv. Na ten krátký okamžik mu rozsvítil tvář jako sluníčko. Usměj se znovu, pomyslela si, ale pak ten nápad zahnala. Povinnost. Drž se povinnosti.</p>

<p>Následovala ho na místo, kde zvíře leželo. Vorkosigan už vytáhl nůž a přemýšlel, kde začít. Nemohl mu podříznout krk, protože žádný nemělo.</p>

<p>„Mozek má přímo za očima. Možná byste se dostal k míše, kdybyste to zkusil mezi jeho prvními lopatkami,“ navrhla Cordelia.</p>

<p>„To by bylo dost rychlé,“ souhlasil Vorkosigan a poslechl ji. Stvoření se zachvělo, vzdychlo a zemřelo. „Je moc brzy, abychom se utábořili, ale je tu voda a na oheň můžeme použít naplavené dřevo z řeky. Ale znamená to, že zítra budeme muset ujít víc kilometrů,“ upozornil.</p>

<p>Cordelia si prohlížela zabité zvíře a představovala si pečeni. „To nevadí.“</p>

<p>Vorkosigan si hodil zvíře přes rameno a vstal. „Kde je váš podporučík?“</p>

<p>Cordelia se rozhlédla. Dubauera nebylo nikde vidět. „To ne,“ nadechla se a běžela na místo, kde stáli, když jim Vorkosigan zastřelil večeři. Dubauer byl pryč. Došla ke srázu nad řekou.</p>

<p>Dubauer stál na břehu, ruce mu visely podél těla, a bezvýrazně hleděl vzhůru jako v transu. K jeho obličeji se tiše snášela velká, průhledná hvězdice.</p>

<p>„Dubauere, ne!“ zaječela Cordelia a sešplhala k němu dolů po břehu. Vorkosigan ji skokem předběhl a společně utíkali k okraji řeky. Hvězdice se usadila na Dubauerově obličeji a začala se zplošťovat. Dubauer s výkřikem rozhodil rukama.</p>

<p>Vorkosigan k němu doběhl první. Holou rukou uchopil napolo zplihlou hvězdici a odtáhl ji z Dubauerovy tváře. Měl v ní zarytých asi tucet tmavých, úponkovitých přísavek. Napínaly se a trhaly, když stvoření přicházelo o svou kořist. Vorkosigan hodil hvězdici do písku a dupl na ni. Dubauer upadl na zem a schoulil se na bok. Cordelia se snažila odtáhnout mu ruce z obličeje. Vydával divné, chraptivé zvuky a celý se třásl. Další záchvat, pomyslela si – ale pak si v šoku uvědomila, že pláče.</p>

<p>Držela si jeho hlavu v klíně a snažila se zastavit divoké záškuby. Místa, kde do jeho kůže pronikly přísavky, měla černé středy obklopené kruhy obnaženého masa, které už začínaly znepokojivě otékat. V koutku jednoho oka měl obzvlášť ošklivé poranění. Vytrhla mu z kůže jednu ze zbývajících zachycených přísavek a zjistila, že jí popálila prsty jako kyselina. Ten tvor byl zřejmě podobným jedem pokrytý celý, protože Vorkosigan klečel u řeky s rukou ve vodě. Rychle vytahala zbytek chapadel a přivolala Barrayarana.</p>

<p>„Máte ve své lékárničce něco, co by tomuhle pomohlo?“</p>

<p>„Jenom antibiotikum.“ Podal jí tubu a Cordelia Dubauerovu tvář pomazala mastí. Nebyla to vlastně mast na spáleniny, ale bude to muset stačit. Vorkosigan chvíli na Dubauera hleděl a pak neochotně vytáhl malou bílou pilulku.</p>

<p>„Tohle je silné analgetikum. Mám jen čtyři. Mělo by mu to pomoci na celý večer.“</p>

<p>Cordelia položila pilulku Dubauerovi dozadu na jazyk. Zřejmě chutnala hořce, protože se ji pokusil vyplivnout, ale Cordelia ji chytila a přinutila ho polknout. Po několika minutách ho dokázala postavit na nohy a odvést k tábořišti, které Vorkosigan vybral tak, aby měli výhled na písečný kanál.</p>

<p>Vorkosigan mezitím nasbíral pěknou hromadu naplaveného dříví na oheň.</p>

<p>„Jak ho zapálíte?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>„Když jsem byl malý chlapec, musel jsem se učit zapalovat oheň třením,“ zavzpomínal Vorkosigan. „Na letním vojenském táboře. Nebylo to snadné, trvalo to celé odpoledne. Když na to teď vzpomínám, vlastně se mi to tímhle způsobem nikdy nepodařilo. Zapálil jsem ho tak, že jsem rozebral komunikátor a vyndal z něj baterii.“ Prohledával svůj pásek a kapsy. „Instruktor zuřil. Myslím, že to byl jeho komunikátor.“</p>

<p>„Žádné chemické podpalovače?“ zeptala se Cordelia a kývla směrem k opasku, v němž dělal inventuru. „Všeobecně se předpokládá, že když potřebujete oheň, použijete plazmovou pistoli.“ Poklepal prstem na prázdné pouzdro. „Mám jiný nápad. Trochu drastický, ale myslím, že bude účinný. Radši si jděte sednout ke svému botanikovi. Nadělá to pěkný hluk.“</p>

<p>Vzal si neužitečný náboj do plazmové pistole ze zásobníku, který měl vzadu na opasku.</p>

<p>„No dobře,“ řekla Cordelia a koukala se ztratit. „Ale nepřeháníte to? A co hodláte udělat s kráterem? Bude vidět ze vzduchu na kilometry.“</p>

<p>„Chcete tady sedět a třít o sebe dvě dřívka? Ale ohledně toho kráteru bych asi měl něco udělat.“</p>

<p>Chvilku přemýšlel a pak odběhl dolů do malého údolí. Cordelia si sedla vedle Dubauera, položila mu ruku kolem ramen a v očekávání se nahrbila.</p>

<p>Vorkosigan vyskočil ze strže jako jelen a po dopadu na zem se odkutálel. Uviděli jasný modrobílý záblesk. Následovalo zadunění, které otřáslo zemí. Do vzduchu vyrazil vysoký sloup kouře, prachu a páry a všude kolem začaly z nebe pršet oblázky, hlína a kousky roztaveného písku. Vorkosigan opět zmizel v údolíčku a zakrátko se vrátil s hořící pochodní.</p>

<p>Cordelia se šla podívat na napáchanou škodu. Vorkosigan umístil zkratovaný náboj asi sto metrů proti proudu, na vnější okraj zátočiny, kde se bystřina stáčela na východ. Po explozi zbyl velkolepý, asi patnáct metrů široký a pět metrů hluboký kráter se zesklovatělými okraji. Ještě se z něj kouřilo. Zatímco ho pozorovala, voda prorazila jeho okraj a vlila se dovnitř s oblaky páry. Za hodinu ho vymele tak, že bude vypadat jako přírodní záliv, stvořený zpětným proudem.</p>

<p>„To nebylo špatné,“ broukla souhlasně.ü</p>

<p>Když z ohně zůstaly jen žhavé uhlíky, měli kostky tmavého masa napíchané na hůlkách a připravené k opékání.</p>

<p>„Jak chcete váš?“ zeptal se Vorkosigan. „Málo nebo středně propečený?“</p>

<p>„Asi by měl být propečený hodně,“ řekla Cordelia. „Ještě jsme nedokončili výzkum parazitů.“</p>

<p>Vorkosigan se podíval na svou kostku masa s novými pochybnostmi. „Rozumím. Máte pravdu,“ řekl slabým hlasem.</p>

<p>Dobře maso propekli a pak seděli u ohně a zakusovali se do ještě kouřící pečeně jako šťastní divoši. Dokonce i Dubauer se dokázal najíst sám, po malých kouscích. Maso mělo chuť jako zvěřina, bylo tuhé, navrch připálené a mělo hořkou pachuť, ale nikdo nenavrhl jako přílohu ovesnou kaši nebo rokfórový dresink.</p>

<p>Cordelia cítila, že se v ní uvnitř cosi pohnulo. Stejně jako ona měl Vorkosigan špinavé a vlhké maskáče, zastříkané uschlou krví, jak porcovali večeři. Měl třídenní strniště, tvář se mu v záři ohně leskla tukem hexapeda a páchl zaschlým potem. Předpokládala, že až na vousy sama nevypadá o nic lépe a věděla, že o nic lépe nevoní. Zjistila, že si je znepokojivě vědomá jeho těla – svalnatého, kompaktního a dokonale mužného. Zasáhlo to její smysly, a to byla přesvědčená, že je má potlačené. Raději bude myslet na něco jiného…</p>

<p>„Z astronautů jeskynními lidmi za tři dny,“ meditovala nahlas. „Představujeme si, že civilizaci tvoříme my a zatím jsou to jen naše věci.“</p>

<p>Vorkosigan s pokřiveným úsměvem pohlédl na pečlivě ošetřovaného Dubauera. „Zdá se, že vy nosíte civilizaci v sobě.“</p>

<p>Cordelia se nepříjemně začervenala a byla ráda, že se to v záři ohně ztratí. „Dělám jen svou povinnost.“</p>

<p>„Pro některé lidi je rozsah povinnosti o dost pružnější. Nebo jste do něj byla zamilovaná?“</p>

<p>„Do Dubauera? Dobré nebe, to ne! Nevykrádám kolébky. Ale byl to hodný kluk. Ráda bych ho dostala domů k jeho rodině.“</p>

<p>„A vy máte rodinu?“</p>

<p>„Jistě. Maminku a bratra, doma v Kolonii Beta. Můj táta také býval průzkumník.“</p>

<p>„Byl jeden z těch, kteří se nikdy nevrátili domů?“</p>

<p>„Ne. Zemřel při nehodě na letišti raketoplánů, ani ne deset kilometrů od domova. Byl předtím doma na dovolené a právě se hlásil zpátky do práce.“</p>

<p>„Upřímnou soustrast.“</p>

<p>„Stalo se to už před mnoha lety.“ Začíná dost osobní konverzaci, pomyslela si. Ale pořád to bylo lepší, než uhýbat vojenskému výslechu. Upřímně doufala, že nedojde na téma dejme tomu nejmodernější beťanské technologie. „A co vy? Máte rodinu?“ Napadlo ji přitom, že tahle fráze je také zdvořilou formou, jak se zeptat, jestli je ženatý.</p>

<p>„Můj otec – hrabě Vorkosigan – je naživu. Víte, moje matka byla napůl Beťanka,“ pronesl váhavě.</p>

<p>Cordelia usoudila, že jestliže Vorkosigan naháněl hrůzu, když byl vojensky strohý, byl vyloženě děsivý, když se pokoušel být příjemný. Ale zvědavost překonala touhu přerušit konverzaci. „To je neobvyklé. Jak k tomu došlo?“</p>

<p>„Můj dědeček z matčiny strany byl diplomat, princ Xav Vorbarra. Jednu dobu, v mládí, byl velvyslancem na Kolonii Beta, ještě před První cetagandskou válkou. Myslím, že moje babička pracovala ve vašem Úřadu pro mezihvězdný obchod.“</p>

<p>„Znal jste ji dobře?“</p>

<p>„Potom, co moje matka… zemřela, a když skončila občanská válka Jurije Vorbarry, strávil jsem několik školních prázdnin v princově domě v hlavním městě. Jenže on se nikdy nesnášel s mým otcem, ani před válkou, ani po ní. Byli v různých politických stranách. Xav byl ve své době vůdčí silou pokroku a můj otec samozřejmě byl – je – součástí poslední bašty staré vojenské aristokracie.“</p>

<p>„Byla vaše babička na Barrayaru šťastná?“ Cordelia odhadovala, že Vorkosigan chodil do školy asi tak před třiceti lety.</p>

<p>„Myslím, že se naší společnosti nikdy zcela nepřizpůsobila. A samozřejmě Jurijova válka…“ Hlas se vytratil, a po chvíli pokračoval. „Lidé z jiných planet – speciálně vy Beťani – mají podivnou představu, že Barrayar je monolit, ale my jsme velmi zásadně rozdělená společnost. Moje vláda pořád bojuje s odstředivými tendencemi.“</p>

<p>Vorkosigan se naklonil dopředu a hodil do ohně další kus dřeva. Vylétly jiskry jako pás oranžových hvězdiček, letících domů do nebe. Cordelia pocítila prudkou touhu letět s nimi.</p>

<p>„Ke které straně patříte vy?“ zeptala se, doufajíc, že udrží rozhovor na méně zneklidňující a méně osobní rovině. „Jako váš otec?“</p>

<p>„Dokud bude žít. Vždycky jsem chtěl být vojákem a vyhýbat se všem politickým stranám. Mám averzi k politice, pro moji rodinu byla smrtící. Ale už je dávno načase, aby nás někdo zbavil těch zatracených byrokratů a jejich milovaných špionů. Myslí si, že jsou předzvěstí budoucnosti, zatímco jsou jen splašky tekoucí dolů z kopce.“</p>

<p>„Jestli své názory vyjadřujete doma takhle přímo, nedivte se, že politika si vás tam najde.“ Dloubla do ohně holí a poslala další jiskry na cestu.</p>

<p>Dubauer po prášku proti bolesti brzy usnul, ale Cordelia dlouho ležela bez spánku a v duchu si opakovala zneklidňující rozhovor. Ale co jí bylo po tom, jestli se tenhle Barrayaran rozhodl strčit hlavu do oprátky? Nebyl důvod, aby se do toho pletla. Vůbec žádný. Určitě. Ale tvar jeho silných čtverhranných rukou byl zosobněným snem o moci…</p>

<p>Pozdě v noci se s trhnutím probudila. Ale byl to jen oheň, který vzplál, když na něj Vorkosigan přiložil neobvykle velkou náruč dřeva. Posadila se a Vorkosigan k ní přešel.</p>

<p>„Jsem rád, že jste vzhůru. Potřebuju vás.“ Vtiskl jí do ruky svůj bojový nůž. „Ta zdechlina zřejmě někoho přitahuje. Hodím ji do řeky – podržíte mi pochodeň?“</p>

<p>„Jistě.“ Protáhla se, vstala a uřízla si vhodnou větev. Protírajíc si oči sešla za ním dolů k řece. Za blikajícím oranžovým světlem se míhaly třaslavé stíny, do nichž bylo skoro obtížnější pohlédnout než do stínů hvězdné noci. Když došli na břeh, zachytila koutkem oka pohyb a mezi kameny uslyšela zvuky tahanice a povědomý sykot.</p>

<p>„No jo. Je tam skupina těch mrchožroutů, hned tady nahoře proti proudu vlevo.“</p>

<p>„Ano.“ Vorkosigan hodil pozůstatky jejich večeře doprostřed řeky. Se slabým zabubláním zmizely. Následovalo ještě jedno šplouchnutí, hlasité, nebyla to ozvěna. Aha, pomyslela si Cordelia, taky jsi nadskočil, Barrayarane, co? Ale cokoli zašplouchalo, nad hladinu se nevynořilo, a kruhy na vodě se brzy ztratily v proudu. Pak uslyšeli další sykot a zoufalý vřískot z dolního toku řeky. Vorkosigan vytáhl pistoli.</p>

<p>„Tam dole je jich celé stádo,“ poznamenala Cordelia nervózně. Stáli zády k sobě a pokoušeli se proniknout očima temnotu. Vorkosigan si podepřel pistoli zápěstím a vystřelil pečlivě zamířenou dávku. Tiše to zabzučelo a jeden z tmavých tvarů se zhroutil k zemi. Jeho kamarádi ho zvědavě očichali a přišli blíž.</p>

<p>„Škoda, že vaše pistole nedává hlasitější ránu.“ Opět zamířil a složil dva další, ale na zbytek stáda to nemělo žádný účinek. Odkašlal si. „Tenhle paralyzér je skoro vybitý, víte.“</p>

<p>„Takže s ním nemůžete vyřídit ty zbývající?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Jeden z mrchožroutů, odvážnější než ostatní, k nim vyrazil. Vorkosigan se mu s výkřikem postavil do cesty a zaútočil. Zvíře na chvíli ustoupilo. Tenhle druh mrchožroutů, který žil na planinách, byl o trochu větší než jeho horští bratranci, a pokud možno ještě ošklivější. Zjevně také putovali ve větších skupinách. Když se Vorkosigan s Cordelií pokusili ustoupit na kraj údolí, kruh zvířat kolem nich se zúžil.</p>

<p>„Ale, kruci,“ řekl Vorkosigan. „Ještě toho trochu.“ Asi tucet hvězdic se k nim tiše snášel z výšky jako strašidla. „To by byl hnusný způsob, jak zemřít.“ Pohlédl na ni, jako by chtěl říct ještě něco, ale pak jen potřásl hlavou a připravil se na útok.</p>

<p>Cordelia s bušícím srdcem hleděla na klesající hvězdice, dokud ji náhle neosvítila skvělá myšlenka.</p>

<p>„Počkejte,“ vydechla. „Ještě není konec. Támhle je jejich domovská flotila, která přichází na pomoc. Tak pojďte, miláčkové,“ lákala je. „Pojďte k mamince.“</p>

<p>„Zbláznila jste se?“ zeptal se Vorkosigan.</p>

<p>„Chtěl jste velkou ránu? Já vám jednu předvedu. Co si myslíte, že drží ty věci nahoře?“</p>

<p>„O tom jsem nepřemýšlel. Ale samozřejmě, musí to být –“</p>

<p>„Vodík! Vsadím se s vámi o co chcete, že tyhle roztomilé chemické jednotky elektricky rozkládají vodu. Všiml jste si, jak se potloukají kolem řek a potoků? Škoda, že nemám rukavice.“</p>

<p>„Nechte mě, já to udělám.“ Jeho tvář, osvětlená ohněm, se na ni usmála ze tmy. Vyskočil, stáhl za hnědá, svíjející se chapadla jednu hvězdici ze vzduchu a hodil ji na zem před blížící se mrchožrouty. Cordelia chytla pochodeň do ruky jako kord a bodla s ní, jak daleko stačila. Při druhém a třetím bodnutí se rozlétly jiskry.</p>

<p>S hlubokým, silným zaduněním a s úděsným zápachem hvězdice explodovala do koule oslepujícího plamene, který Cordelii ožehl obočí. Na sítnici jí tančily oranžové a zelené jiskřičky. Vorkosigan stáhl další várku a Cordelia trik opakovala. Kožešina jednoho z mrchožroutů vzplála a stádo s vřískotem a syčením ustoupilo jako jeden muž. Cordelia nabodla jednu hvězdici ve vzduchu. Vybuchla se zábleskem, který osvítil celé říční údolí, včetně hrbatých zad prchajícího stáda mrchožroutů.</p>

<p>Vorkosigan ji nadšeně plácal po zádech. Až když ucítila zápach, uvědomila si, že jí hoří i vlasy. Uhasil je. Zbylé hvězdice se vznesly vysoko do vzduchu a zmizely, až na jednu, kterou Vorkosigan chytil a držel ji na zemi tím, že jí stál na chapadlech.</p>

<p>„Chachá!“ Cordelia kolem něho provozovala válečný tanec. Z návalu adrenalinu měla pošetilou chuť se hihňat. Zhluboka se nadechla. „Co vaše ruka, je v pořádku?“</p>

<p>„Mám ji trochu popálenou,“ přiznal. Sundal si košili a zabalil do ní hvězdici. Pulzovala a páchla. „Možná, že ji budeme potřebovat.“ Rychle si umyl ruce ve vodě a doběhli do tábora. Dubauera nic nevyrušilo, i když o pár minut později se jeden zatoulaný mrchožrout ukázal až na hranici světla z ohniště, čmuchal tam a syčel. Vorkosigan ho zahnal pochodní, nožem a kletbami – šeptanými, aby podporučíka neprobudil.</p>

<p>„Myslím, že po zbytek cesty bychom se měli spokojit s polními dávkami,“ řekl, když se vrátil.</p>

<p>S procítěným souhlasem Cordelia přikývla.ü</p>

<p>Vzbudila oba muže v prvním šedém světle svítání. Už byla stejně nedočkavá jako Vorkosigan, aby se dostali k zásobovacímu stanovišti co nejrychleji a bezpečně. Chycená hvězdice, zabalená ve Vorkosiganově košili, během noci chcípla a splaskla a změnila se v odpornou hromadu želatiny. Vorkosiganovi trvalo několik minut, než ze sebe hmotu v proudu řeky smyl, ale zápach a skvrny, které věc po sobě zanechala, z něj podle Cordelie učinily nepopiratelného vítěze v soutěži, kdo z nich bude nejšpinavější. Rychle posnídali nudnou, ale bezpečnou ovesnou kaši s rokfórovým dresinkem a s východem slunce se vydali na cestu. Na rezavé, květy poseté planině je předbíhaly jejich dlouhé stíny.</p>

<p>Před polední zastávkou se Vorkosigan ztratil za keřem z důvodu biologické potřeby. Za okamžik odtamtud vylétl proud kleteb a hned potom on sám. Přeskakoval z nohy na nohu a vytřásal si nohavice kalhot. Cordelia se na něj podívala s nevinnou zvědavostí.</p>

<p>„Pamatujete se na ty žluté písečné kužely, které jsme viděli?“ řekl Vorkosigan a rozepínal si kalhoty.</p>

<p>„Ano…“</p>

<p>„Nestoupejte si na ně, když se potřebujete vyčurat.“</p>

<p>Cordelia marně potlačovala smích. „Co jste tam našel? Nebo raději bych asi měla říct, co tam našlo vás?“</p>

<p>Vorkosigan obrátil své kalhoty na rub a začal sbírat malá bílá stvoření, která pobíhala podél záhybů na nožičkách připomínajících řasy. Cordelia si jedno přivlastnila a podržela si je na dlani, aby si je lépe prohlédla. Byl to další model hvězdice, její podzemní forma.</p>

<p>„Au!“ spěšně ji setřásla.</p>

<p>„Kouše, co?“ zavrčel Vorkosigan.</p>

<p>V Cordelii se vzedmula vlna smíchu. Ale ovládla se, jakmile si všimla další rány na jeho těle. Rychle vystřízlivěla.</p>

<p>„Poslyšte, ten škrábanec nevypadá moc dobře, že?“</p>

<p>Stopa po drápech mrchožrouta na pravé noze, kterou Vorkosigan utrpěl v noci, kdy pohřbívali Rosemonta, byla naběhlá a modrá. Ošklivé červené žilky se od ní rozbíhaly až ke kolenu.</p>

<p>„To je dobré,“ řekl rozhodně a začal si oblékat své kalhoty, teď už bez hvězdic.</p>

<p>„Mně se to nezdá dobré. Můžu se na to podívat?“</p>

<p>„S tím nemůžete nic dělat,“ protestoval, ale podrobil se krátké prohlídce. „Spokojená?“ otázal se sarkasticky a dooblékl se.</p>

<p>„Škoda, že vaši mikrobiologové nebyli důkladnější, když míchali tu mast,“ pokrčila Cordelia rameny. „Ale máte pravdu. Teď se s tím nedá nic dělat.“</p>

<p>Plahočili se dál. Cordelia ho teď pečlivěji pozorovala. Čas od času noze odlehčoval, ale když si všiml, že se na něj dívá, pochodoval dál záměrně vyrovnaným krokem. Až k večeru přestal předstírat a nepokrytě kulhal. Přesto je vedl dál západem slunce, jeho dozníváním a nadcházející nocí, dokud se na obzoru jako temná hmota neobjevila hora s kráterem, k níž mířili. Nakonec, když už klopýtali potmě, to vzdal a vyhlásil pohov. Byla ráda, protože Dubauer ochaboval, těžce se o ni opíral a pokoušel si lehnout. Spali na místě, kde se zastavili, na červené, písčité půdě. Vorkosigan rozlomil jedno chladné světlo a vzal si svou obvyklou hlídku. Cordelia ležela na zemi a pozorovala nečitelné kolo hvězd nad sebou.</p>

<p>Vorkosigan ji požádal, aby ho vzbudila před svítáním, ale nechala ho spát, dokud nenastalo plné denní světlo. Nelíbilo se jí, jak vypadá, střídavě bledl a rudnul, a nelíbil se jí ani jeho mělký, rychlý dech.</p>

<p>„Nemyslíte, že byste si měl vzít jeden z vašich prášků proti bolesti?“ zeptala se ho, když vstal, protože to vypadalo, že se na nohu téměř nedokáže postavit. Byla mnohem oteklejší.</p>

<p>„Ještě ne. Musím si něco nechat na konec.“ Místo toho si uřízl dlouhou hůl a všichni tři započali svůj denní úkol – pochodovat za svými stíny.</p>

<p>„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>„Odhaduju tak den, den a půl, záleží na tom, jak rychle půjdeme,“ ušklíbl se. „Nedělejte si starosti. Mě nebudete muset nést. Já jsem jeden z nejzdatnějších mužů v mém oddílu.“ Kulhal dál. „Z těch, kterým je přes čtyřicet.“</p>

<p>„A kolik máte ve svém oddílu mužů, kterým je přes čtyřicet?“</p>

<p>„Čtyři.“</p>

<p>Cordelia si odfrkla.</p>

<p>„V každém případě, pokud by to bylo třeba, mám ve své lékárničce stimulant, který by oživil mrtvolu. Ale ten si taky chci nechat až na konec.“</p>

<p>„Jaké potíže očekáváte?“</p>

<p>„To všechno záleží na tom, kdo zachytí moje volání. Vím, že Radnov – to je můj politický důstojník – má v mé komunikační sekci dva agenty.“ Sevřel rty a znovu ji pohledem odhadoval. „Víte, já si nemyslím, že to byla všeobecná vzpoura. Myslím, že to byl pokus o atentát, který vznikl z okamžitého nápadu Radnova a jen nemnoha dalších. Mysleli si, že s pomocí vás Beťanů mě budou moci zabít, aniž by jim to bylo přičteno za vinu. Jestli mám pravdu, tak si každý na palubě myslí, že jsem mrtvý. Všichni, až na jednoho.“</p>

<p>„Kterého?“</p>

<p>„To bych taky rád věděl. Ten, který mě praštil přes hlavu a schoval v kapradí, místo aby mi podřízl krk a hodil mě do nejbližší díry. Poručík Radnov má zřejmě ve své skupině lišku. A přece – kdyby ta liška byla ke mně loajální, všechno, co by musela udělat, by bylo říct to Gottyanovi, mému prvnímu důstojníkovi, a ten by byl už poslal dolů hlídku, aby mě vyzvedla. A kdo v mém oddílu je tak pomatený, aby si myslel, že může najednou zradit obě strany? Nebo mi něco uniká?“</p>

<p>„Možná, že stále ještě pronásledují mou loď,“ navrhla Cordelia.</p>

<p>„A kde je vaše loď?“</p>

<p>Teď už na tom nezáleží, uvážila Cordelia. „Daleko na cestě domů, do Kolonie Beta.“</p>

<p>„Pokud je nechytili.“</p>

<p>„Ne. Byli z vašeho dosahu, už když jsem s nimi mluvila. Jsou sice neozbrojení, ale můžou se vašemu válečnému křižníku vyhnout obloukem.“</p>

<p>„Hm. No, to je možné.“</p>

<p>Nepřekvapilo ho to, všimla si Cordelia. Vsadila bych se, že z jeho tajných zpráv o našich pohybech by naše kontrašpionáž dostala křeče. „Jak daleko je budou pronásledovat?“</p>

<p>„To záleží na Gottyanovi. Když usoudí, že je už nedokáže chytit, vrátí se na předsunutou hlídku. Pokud si bude myslet že ano, vyvine maximální úsilí.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>Úkosem se na ni podíval. „O tom nemůžu mluvit.“</p>

<p>„Nechápu proč. Já nikam neodcházím, jen na chvíli do barrayarského vězení. Je zvláštní, jak člověk mění svůj standard. Po téhle cestě mi to bude připadat jako vrcholný luxus.“</p>

<p>„Pokusím se zabránit, aby k tomu došlo,“ usmál se.</p>

<p>Jeho oči i úsměv ji rušily. Dokázala se vyrovnat s jeho strohým chováním, na to uměla odpovídat prostořekostí, která ji chránila jako fleret. Když byl laskavý, bylo to jako bojovat s mořem, její údery slábly a ztrácela veškerou rozhodnost. Uhnula před jeho úsměvem; ten ihned zmizel a jeho tvář byla opět uzavřená a vážná.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_5.jpg" />KAPITOLA                 3</strong></p>

<p>Po nějakou dobu po snídani šli beze slov. Vorkosigan přerušil ticho první. Horečka zřejmě zaháněla jeho původní zamlklost.</p>

<p>„Povídejte si se mnou. Aspoň nebudu myslet na tu nohu.“</p>

<p>„O čem?“</p>

<p>„O čemkoli.“</p>

<p>Přemýšlela v chůzi. „Myslíte si, že velení na válečné lodi je o hodně jiné než na obyčejném plavidle?“</p>

<p>Zamyslel se. „Rozdíl není v lodi. Je v lidech. Velení většinou znamená vítězství moci nad představivostí a nikdy to není víc znát než v bitvě. I nejstatečnější muž je jen ozbrojený blázen, když je sám. Skutečná síla spočívá ve schopnosti přimět ostatní, aby dělali vaši práci. Vy ve flotile Kolonie Beta to tak nevidíte?“</p>

<p>Cordelia se usmála. „Ještě víc než vy, určitě. Kdybych někdy měla uplatňovat moc silou, znamenalo by to, že už jsem ji ztratila. Já mám raději lehký dotek. Pak mám výhodu, protože vím, že si vždycky udržím správný přístup, nebo tak nějak, o trochu déle než ten druhý.“ Rozhlédla se po jarní poušti. „Myslím, že civilizace musela být vynalezena ve prospěch žen nebo aspoň jistě ve prospěch matek. Nedovedu si představit, jak se moje předkyně mohly dokázat starat o rodinu v jeskyních za primitivních podmínek.“</p>

<p>„Asi pracovaly společně ve skupinách,“ řekl Vorkosigan. „Vy byste to asi zvládla, kdybyste se narodila tenkrát. Máte schopnosti, které by člověk hledal u matek válečníků.“</p>

<p>Cordelia nevěděla, jestli si z ní Vorkosigan nedělá legraci. Zřejmě měl v sobě trochu suchého humoru. „Nechte si to! Osmnáct nebo dvacet let budeme vlévat život do synů, aby nám je potom vláda vzala a nechala je zbytečně zahynout ve snaze skrýt nějaké politické selhání – ne, dík.“</p>

<p>„Já jsem se na to takhle vlastně nikdy nedíval,“ připustil Vorkosigan. Chvíli mlčel a šlapal dál, opíraje se o hůl. „Co kdyby se sami nabídli? Vy nechápete službu jako ideál?“</p>

<p>„Vznešenost zavazuje?“ Ale teď byla řada na ní, aby trochu v rozpacích ztichla. „Kdyby se sami nabídli, asi by to bylo jiné. Ale já děti nemám, takže se naštěstí takovým rozhodnutím nebudu muset zabývat.“</p>

<p>„Jste ráda, nebo je vám to líto?“</p>

<p>„Že nemám děti?“ Pohlédla mu do obličeje. Zřejmě netušil, že zasáhl bolavé místo. „Prostě se mi to zatím nějak nestalo, řekla bych.“</p>

<p>Nit jejich hovoru se přerušila, když zdolávali kamenitý úsek pustiny a pod jejich nohama se tu a tam náhle rozevíraly trhliny. Bylo třeba je zručně přešplhat a dostrkat Dubauera přes nebezpečný úsek si vyžádalo veškerou jejich pozornost. Na druhé straně si po nevyslovené dohodě odpočinuli – zcela vyčerpaní si sedli se zády opřenými o skálu. Vorkosigan si vyhrnul nohavici a rozvázal tkaničky vysoké boty, aby se podíval na zanícenou ránu, která hrozila, že mu nedovolí jít dál.</p>

<p>„Vypadáte jako slušná ošetřovatelka. Myslíte, že by pomohlo, kdybych to rozřízl a vysušil?“ zeptal se Cordelie.</p>

<p>„Já nevím. Bála bych se, že se tam dostane ještě víc špíny, kdybychom s tím něco prováděli.“ Usoudila, že bolest ze zranění je asi pro něj mnohem horší, když se o tom vůbec zmínil. To se potvrdilo, když si vzal ze své drahocenné a omezené zásoby polovinu pilulky proti bolesti.</p>

<p>Pohnuli se dál a Vorkosigan zase začal mluvit. Řekl jí několik trpkých anekdot ze svých kadetských dob a popsal jí svého otce, který byl svého času velícím generálem pozemních sil a také současníkem i přítelem prohnaného starce, který byl teď císařem. Cordelia získala matný, vzdálený dojem chladného otce, kterému mladý syn nedokázal nikdy zcela vyhovět, ať se snažil jak chtěl, ale který s ním přesto sdílel pouto vnitřní loajality. Sama vyprávěla o své matce, tvrdohlavé lékařské profesionálce bránící se odchodu do důchodu, a o svém bratrovi, který si právě zakoupil povolení na druhé dítě.</p>

<p>„Pamatujete se na svou matku dobře?“ zeptala se Cordelia. „Jak jsem pochopila, zemřela, když jste byl ještě hodně mladý. Byla to nehoda, jako u mého otce?“</p>

<p>„Kdepak nehoda. Politika.“ Jeho výraz vystřízlivěl a v duchu se jí vzdálil. „Slyšela jste o masakru Jurije Vorbarry?“</p>

<p>„Ne… já toho moc o Barrayaru nevím.“</p>

<p>„Ach tak. Dobře. Císař Jurij, když už byl v pozdním stadiu šílenství, se stal extrémně paranoidním, pokud šlo o jeho příbuzné. Nakonec to vypadalo jako vyplněné proroctví. Jedné noci vyslal ven své popravčí čety, všechny najednou. Četa, kterou poslal pro prince Xava, se nikdy nedostala přes jeho služebnictvo.</p>

<p>A z nějakého zvláštního důvodu neposlal nikoho pro mého otce, pravděpodobně proto, že ten nebyl potomkem císaře Dorky Vorbarry. Nedovedu si představit, čeho si starý Jurij myslel, že dosáhne, když zabije mou matku a mého otce nechá naživu. Tenkrát, v následující občanské válce, můj otec podpořil svými oddíly Ezara Vorbarru.“</p>

<p>„Aha.“ v zaprášeném odpoledni měla pocit, že má hrdlo suché a sevřené. Svými otázkami vzbudila ve Vorkosiganovi chlad – vrstvička potu na jeho čele najednou vypadala jako kondenzace.</p>

<p>„Přemýšlel jsem o tom… Vy jste se dřív zmínila o zvláštních věcech, které lidé dělají v panice, a já jsem si na to vzpomněl. Předtím jsem na to nemyslel celá léta. Když Jurijovi muži vyrazili dveře –“</p>

<p>„Pane bože, copak jste tam <emphasis>nebyl?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ale ano. Samozřejmě jsem byl také na seznamu. Každý vrah měl přidělen svůj vlastní terč. Ten, který měl zabít mou matku – popadl jsem nůž, obyčejný jídelní nůž, který ležel vedle mého talíře, a hodil jsem ho na něj. Ale přímo přede mnou na stole ležel velký porcovací nůž. Kdybych ho byl popadl místo tamtoho… zrovna tak jsem ho mohl uhodit lžící. On mě prostě sebral a hodil mě přes místnost –“</p>

<p>„Kolik vám bylo?“</p>

<p>„Jedenáct. Na svůj věk jsem byl malý, vždycky jsem byl na svůj věk malý. On zahnal matku do kouta u protější stěny. Vypálil a…“ Vorkosigan vtáhl spodní ret mezi zuby a kousl se do něj, až si ho málem prokousl do krve. „Je zvláštní, kolik podrobností se vám vybaví, když o něčem mluvíte. Myslel jsem, že jsem toho zapomněl víc.“</p>

<p>Pohlédl na její bílou tvář a náhle se zatvářil zkroušeně. „Moje žvanění vás rozrušilo. Promiňte. Už je to všechno hodně dávno. Nevím, proč tolik mluvím.“</p>

<p>Já ano, pomyslela si Cordelia. Vorkosigan byl bledý a už se nepotil, přestože bylo horko. Napůl podvědomě si zapnul košili ke krku. Je mu zima, myslela si, horečka mu stoupá. Jak moc? A k tomu další účinky, které ty pilulky jistě mají. Tohle mohlo dopadnout hrozně.</p>

<p>Z důvodu, který jí samotné nebyl jasný, řekla: „Ale já vím, co tím myslíte, že mluvit o něčem to přivádí zpátky. My jsme nejdřív viděli startovat raketoplán, jako obvykle vylétl jako střela a můj bratr mával, taková hloupost, protože táta nás přece nemohl vidět – a potom ten záblesk světla přes celé nebe, jako druhé slunce, a ohnivý déšť. A ten <emphasis>pitomý </emphasis>pocit naprostého pochopení. Čekáte, že přijde šok a vám se uleví – a on nikdy nepřijde. A potom prázdno. Ne čerň, ale stříbrně fialová záře, která přetrvávala celé dny. Skoro jsem zapomněla, že mě to oslepilo – až doteď.“</p>

<p>Upřeně se na ni díval. „To je přesně – chtěl jsem říct, že on jí hodil na žaludek sonický granát. Nějakou dobu potom jsem vůbec nic neslyšel. Jako kdyby všechen zvuk překročil hranici lidského vnímání. Byl to totální řev, bezvýznamnější než ticho.“</p>

<p>„Ano…“ Zvláštní, že přesně ví, co cítila – ale dovedl to říct lépe.</p>

<p>„Moje rozhodnutí stát se vojákem se patrně datuje od toho dne. Myslím skutečné válečnictví, ne přehlídky a uniformy a celé to kouzlo, ale logistiku, výhodu ofenzivy, rychlost a překvapení – a moc. Být lépe připraveným, silnějším, tvrdším, rychlejším a drzejším čubčím synem než kdokoli, kdo vstoupí tamtěmi dveřmi. Byla to moje první bojová zkušenost. Ne moc úspěšná.“</p>

<p>Teď se třásl. Ale ona také. Kráčeli dál, Cordelia se snažila změnit téma.</p>

<p>„Já jsem nikdy nebyla v bitvě. Jaké to je?“</p>

<p>V zamyšlení se odmlčel. Zase mě odhaduje, pomyslela si Cordelia. A potí se, horečka už zřejmě dosáhla vrcholu, díky bohu.</p>

<p>„Z určité vzdálenosti, ve vesmíru, máte iluzi, že je to čistý a nádherný boj. Skoro abstraktní. Může to být simulace nebo hra. Nedojde vám, že je to realita, dokud vaše loď nedostane zásah.“ Díval se na zem před sebou, jako kdyby si vybíral, kam šlápne, ale zem tady byla úplně rovná. „Vražda – vražda je jiná. Ten den na Komarru, když jsem zabil svého politického důstojníka – měl jsem tehdy větší vztek než v den, kdy – než jindy. Ale zblízka, když cítíte, jak vám něčí život zhasíná pod rukama a vidíte prázdné, neobydlené tělo, vidíte ve tváři své oběti vlastní smrt. Ale on zradil mou čest.“</p>

<p>„Nevím, jestli tomu úplně rozumím.“</p>

<p>„Ano. Vás hněv zřejmě posiluje, nezeslabuje jako mě. Rád bych věděl, jak to děláte.“</p>

<p>To byla další z jeho divných poklon, na kterou bylo těžké odpovědět. Zmlkla, dívala se na své nohy, na horu před nimi, na nebe, kamkoli jen ne na jeho nečitelný obličej. Proto si jako první všimla kondenzační stopy v zapadajícím slunci.</p>

<p>„Podívejte se, nepřipadá vám to jako raketoplán, tam nahoře?“</p>

<p>„To tedy ano. Pojďme se na to podívat ze stínu támhletoho velkého keře,“ nasměroval je Vorkosigan.</p>

<p>„Nechcete zkusit přivolat jejich pozornost?“</p>

<p>„Ne.“ Na její tázavý pohled odpověděl tím, že otočil ruku dlaní nahoru. „Moji nejlepší přátelé i nejúhlavnější nepřátelé nosí tytéž uniformy. Rád bych si pečlivě vybral, komu dám svou přítomnost najevo.“</p>

<p>Slyšeli vzdálený řev motorů raketoplánu, který mizel za zelenošedou, zalesněnou horou na západě.</p>

<p>„Vypadá to, že mají namířeno k zásobárně,“ poznamenal Vorkosigan. „To věci komplikuje.“ Stiskl rty. „Rád bych věděl, co tam vzadu dělají. Mohl Gottyan najít ty zapečetěné rozkazy?“</p>

<p>„Přece snad po vás všechny vaše rozkazy převzal.“</p>

<p>„Ano, ale já jsem neměl své papíry na obvyklém místě, protože jsem nechtěl, aby Rada ministrů znala mé plány. Nemyslím si, že Korabik Gottyan mohl najít něco, co uniklo Radnovovi. Radnov je chytrý špion.“</p>

<p>„Je Radnov vysoký muž se širokými rameny a s tváří jako ostří sekery?“</p>

<p>„Ne, to vypadá na seržanta Bothariho. Kde jste ho viděla?“</p>

<p>„To byl ten člověk, co střelil Dubauera v lese u strže.“</p>

<p>„Ale, opravdu?“ Vorkosiganovi se zablesklo v očích a věnoval jí vlčí úsměv. „To hodně vysvětluje.“</p>

<p>„Mně ne,“ popíchla ho Cordelia.</p>

<p>„Seržant Bothari je velmi zvláštní muž. Minulý měsíc jsem ho musel dost přísně potrestat.“</p>

<p>„Dost přísně na to, aby se stal kandidátem pro Radnovovo spiknutí?“</p>

<p>„Radnov si to asi myslel, řekl bych. Nejsem si jistý, jestli vám dokážu vysvětlit Bothariho tak, abyste ho pochopila. Nikdo mu nerozumí. Je vynikající bojový pěšák. Taky mě nenávidí až do morku kostí, jak byste to řekli vy Beťani. <emphasis>Baví ho </emphasis>mě nenávidět. Zřejmě to nějak potřebuje pro své ego.“</p>

<p>„Střelil by vás do zad?“</p>

<p>„Nikdy. Uhodil by mě do obličeje, to ano. Po pravdě řečeno, posledně jsem ho potrestal za to, že mě srazil k zemi.“ Vorkosigan si zamyšleně třel čelist. „Ale je naprosto bezpečné ho ozbrojit a poslat ho do bitvy za mými zády.“</p>

<p>„To zní, jako kdyby byl naprostý cvok.“</p>

<p>„Je to zvláštní, ale to už řeklo víc lidí. Mně se líbí.“</p>

<p>„A vy obviňujete nás Beťany, že máme ve věcech cirkus.“</p>

<p>Vorkosigan pobaveně pokrčil rameny. „Pro mě je užitečné mít někoho, s kým můžu trénovat a kdo nešetří ranami. Přežít bojovou přípravu tělo na tělo s Botharim mi dává skutečný náskok. Ale raději ponechávám tuhle část našeho vztahu do tréninkového ringu.</p>

<p>Nedovedu si představit, jak se Radnov mohl tak splést, že si vzal i Bothariho, aniž by si přesně zjistil, jak to s ním je. On vypadá opravdu jako chlápek, kterému můžete svěřit špinavou práci – ale bože, to je přesně to, co Radnov udělal! Starý dobrý Bothari!“</p>

<p>Cordelia pohlédla na Dubauera, který stál vedle ní bez jakéhokoli výrazu. „Obávám se, že vaše nadšení nesdílím. Málem mě zabil.“</p>

<p>„Nepředstírám, že je to morální nebo intelektuální velikán. Je to velmi složitý muž s velmi omezeným počtem výrazů, který má za sebou dost špatných zkušeností. Ale svým vlastním, pokřiveným způsobem je poctivý.“</p>

<p>Jak se blížili k hoře, cesta se téměř nepozorovatelně zvedala do kopce. Změna byla vidět na postupném pronikání vegetace, řídkého lesa zavlažovaného bezpočtem pramínků z tajných zdrojů hory. Vydali se na jih podhůřím zaprášeného zeleného kužele, který se zvedal asi 1 500 metrů nad pozvolna stoupajícími převisy.</p>

<p>Cordelia za sebou táhla klopýtajícího Dubauera a v duchu už po tisící proklínala Vorkosiganův výběr zbraní. Když podporučík upadl a rozsekl si čelo, ze zármutku a podráždění vybuchla.</p>

<p>„Prosím vás, proč vy lidi nemůžete používat civilizované zbraně? Spíš bych dala disruptor šimpanzovi než Barrayaranovi. Jste troubové, které svědí prst na spoušti.“ Omámený Dubauer seděl, zatímco mu utírala krev špinavým kapesníkem. Pak se také posadila.</p>

<p>Vorkosigan se neobratně složil na zem vedle nich a nemocnou nohu natáhl před sebe. Přestávku beze slova schválil. Podíval se na její napjatou, nešťastnou tvář a dal jí vážně míněnou odpověď.</p>

<p>„V takové situaci nemám rád paralyzéry,“ řekl pomalu. „Nikdo neváhá je proti vám vytasit, a když je protivníků dost, nakonec vám je seberou. Viděl jsem zabité muže, kteří spoléhali na paralyzéry a s disruptorem nebo plazmovou pistolí by byli prostě prošli. Disruptor má opravdu váhu.“</p>

<p>„Na druhé straně ale z paralyzéru nikdo neváhá vystřelit,“ řekla Cordelia pokusně. „A to vám dává prostor pro chybu.“</p>

<p>„Cože, vy byste váhala vystřelit z disruptoru?“</p>

<p>„Ano. Jako bych ho vůbec neměla.“</p>

<p>„Ach tak.“</p>

<p>Zvědavost jí nedala, přemýšlela o jeho slovech. „Jak proboha zabili paralyzérem toho muže, kterého jste viděl?“</p>

<p>„Oni ho nezabili paralyzérem. Potom, co mu ho vzali, ho ukopali k smrti.“</p>

<p>„Bože můj.“ Cordelii se sevřel žaludek. „Nebyl to váš přítel – doufám?“</p>

<p>„Náhodou byl. Měl podobný přístup ke zbraním jako vy. Měkký.“ S pohledem do dálky se zamračil.</p>

<p>Plahočili se dál, vlekli se lesem. Barrayaran se jí chvíli snažil trochu víc pomoci s Dubauerem. Ale Dubauer se od něho odtáhl a kvůli podporučíkovu odporu a jeho vlastní zraněné noze ten neobratný pokus brzy skončil.</p>

<p>Vorkosigan se stáhl do sebe a stal se poté opět málomluvným. Zdálo se, že se zcela koncentruje jen na to, aby se posunul o krok dál, ale znepokojivě si přitom mumlal. Cordelii se mihla před očima ošklivá představa, že se zhroutí v horečném deliriu, a vůbec si nevěřila, že by dokázala převzít jeho roli – identifikovat je a spojit se s loajálním členem jeho posádky. Bylo jasné, že chyba v úsudku by mohla být smrtící, a i když nemohla říct, že se jí všichni Barrayarané zdají stejní, nevyhnutelně si musela připomenout starý hlavolam začínající slovy, že všichni Kréťané jsou lháři.</p>

<p>Před západem slunce, když se prodírali úsekem hustšího lesa, náhle narazili na neobyčejně krásný lesní palouk. Ke dnu z černých kamenů, které se leskly jako obsidián, pěnivě padal vodopád jako krajková kaskáda oživená světlem. Průsvitná, zlatá sluneční záře prosvětlovala trávu lemující břehy potoka. Vysoké, tmavozelené stromy rostoucí okolo ho rámovaly jako drahokam.</p>

<p>Vorkosigan se opřel o hůl a chvíli se na scenerii díval. Cordelia si pomyslela, že ještě nikdy neviděla unavenější lidskou bytost, ale taky neměla zrcadlo.</p>

<p>„Máme před sebou ještě asi patnáct kilometrů,“ řekl. „Nechtěl bych přijít k zásobárně potmě. Zůstaneme tady na noc, odpočineme si a dorazíme tam zítra.“</p>

<p>Padli do měkké trávy a tiše pozorovali nádherný, plamenný západ slunce jako starý manželský pár, který je příliš unavený na to, aby vstal a vypnul televizi. Nakonec je soumrak přinutil k činu. Umyli si ruce a obličeje v potoce a Vorkosigan se konečně podělil o své polní dávky. I po čtyřech dnech ovesné kaše a rokfórového dresinku to bylo zklamání.</p>

<p>„Jste si jistý, že to nejsou bagančata?“ zeptala se Cordelia smutně, protože barvou, chutí a vůní jídlo připomínalo zpráškovanou kůži z vysokých bot, slisovanou do oplatek.</p>

<p>Vorkosigan se kysele usmál. „Je to organické, výživné a vydrží to léta – po pravdě řečeno, už to pravděpodobně léta vydrželo.“</p>

<p>S ústy plnými něčeho suchého, co se těžko žvýkalo, se Cordelia usmála. Nakrmila Dubauera jeho dávkou – měl tendenci to vyplivovat – a uložila ho na noc. Dnes neměl ani jeden záchvat – doufala, že by to mohlo být znamení, že jeho stav se trošku zlepšuje.</p>

<p>Země stále vydechovala příjemné teplo po žáru dne a potok v tichu jemně zurčel. Přála si, aby mohla spát sto let jako zakletá princezna. Místo toho vstala a nabídla se, že bude držet první hlídku.</p>

<p>„Myslím, že byste se dnes radši měl dobře vyspat,“ řekla Vorkosiganovi. „Poslední dvě noci jsem měla krátké hlídky. Je řada na vás.“</p>

<p>„Není třeba –“ začal.</p>

<p>„Jestli to nedokážete vy, nedokážu to ani já,“ upozornila ho bez obalu. „A on taky ne.“ Ukázala palcem na nehybného Dubauera. „Chci se dožít toho, že tam zítra dojdeme.“</p>

<p>Vorkosigan si vzal další půlku prášku proti bolesti a ulehl tam, kde seděl. Uznal její argument. Stejně byl ale neklidný, spánek mu unikal a v šeru Cordelii pozoroval. Zdálo se, že se mu oči horečně lesknou. Nakonec, když dokončila obchůzku mýtiny a sedla si vedle něho se zkříženýma nohama, se opřel o loket.</p>

<p>„Já…“ začal a zase umlkl. „Vy nejste taková, jaká jsem očekával, že bude důstojnice – myslím žena ve vojenské službě.“</p>

<p>„Ano? No, vy taky nejste takový, jaký já jsem očekávala, že bude důstojník – Barrayaran, tak to už jsme dva.“ Zvědavě dodala: „Co jste čekal?“</p>

<p>„Já… nevím přesně. Vy jste stejně profesionální jako každý jiný důstojník, se kterým jsem kdy sloužil, a přitom jste se ani jednou nepokusila imitovat muže. Je to výjimečné.“</p>

<p>„Na mně není nic výjimečného,“ odmítla.</p>

<p>„To potom musí být Kolonie Beta velmi neobvyklé místo.“</p>

<p>„Je to prostě domov. Nic zvláštního. Strašné podnebí.“</p>

<p>„To jsem slyšel.“ Sebral větévku a vyrýval s ní do hlíny malé brázdy, dokud se nezlomila. „Na Kolonii Beta nemáte domluvené sňatky, viďte?“</p>

<p>Zírala na něj. „Jistěže ne! To je pěkně bizarní představa. Zní to skoro jako porušení občanských práv. Panebože, nechcete tím říct, že na Barrayaru jsou?“</p>

<p>„V mé kastě skoro vždycky.“</p>

<p>„A nikdo nic nenamítá?“</p>

<p>„Oni nejsou <emphasis>nuceni. </emphasis>Obvykle to zařizují rodiče. To – zdá se, že to pro mnoho lidí funguje.“</p>

<p>„No, třeba je to možné.“</p>

<p>„Jak… ehm, jak si to zařizujete vy? Musí to být velmi nepříjemné, když nemáte prostředníka. Tedy, říct někomu odmítnutí do obličeje.“</p>

<p>„Já nevím. To je něco, co si zamilovaní obvykle vyřeší mezi sebou, když už se znají delší dobu a chtějí požádat o povolení mít dítě. Tahle smluvní záležitost, kterou popisujete, musí být jako vzít si naprosto cizího člověka. To by bylo přirozeně nepříjemné.“</p>

<p>„Hm.“ Našel si další větvičku. „V Době izolace na Barrayaru, když si muž našel milenku z vojenské kasty, bylo to pokládáno za krádež její cti a měl za to zemřít jako zloděj. Jsem si jistý, že ten zvyk se moc nedodržoval, i když je to oblíbený námět pro drama. Jsme teď tak nějak uprostřed. Staré zvyky jsou mrtvé a zkoušíme zavádět nové a je to jako špatně padnoucí šaty. Už je těžké vědět, co je správné.“ Po chvilce dodal: „Co jste čekala?“</p>

<p>„Od Barrayarana? Já nevím. Asi něco zločinného. Nebyla jsem zrovna nadšená, že jsem padla do zajetí.“</p>

<p>Sklopil oči. „Já – samozřejmě jsem viděl to, o čem mluvíte. Nemůžu popřít, že to existuje. Je to nákaza představivosti, která se šíří od muže k muži. Nejhorší to je, když se to šíří seshora dolů. To je špatné pro morálku i kázeň… nejvíc se mi nelíbí, jak to ovlivňuje mladší důstojníky, když se s tím setkají u lidí, kteří by jim měli být vzorem. Nemají dost zkušeností, aby si to sami v mysli přebrali, aby dokázali rozeznat, kdy někdo zneužívá císařovu autoritu, aby skryl vlastní choutky. A tak jsou zkorumpovaní skoro ještě dřív, než si uvědomí, co se vlastně děje.“ Ve tmě zněl jeho hlas vášnivě.</p>

<p>„Já sama jsem vlastně o tom přemýšlela jen z hlediska zajatce. Asi jsem měla štěstí, že jsem narazila na takového přemožitele.“</p>

<p>„Lidé, o nichž jsem mluvil, jsou spodinou vojska. Ale musíte mi věřit, že je jich malá menšina. I když já sám nemám rád ty, kteří předstírají, že to nevidí a i když jich není tak málo, aby… nemylte se. Není to snadné zvládnout takovou nákazu. Ale ode mě se nemusíte ničeho bát. To vám slibuju.“</p>

<p>„Já… já už jsem to pochopila.“</p>

<p>Nějakou chvíli seděli tiše, dokud se tma zdola nevykradla výš a nespolkla poslední tyrkys nebe. Vodopád se ve světle hvězd leskl jako perly. Myslela si, že usnul, ale pohnul se a promluvil znovu. Sotva viděla jeho obličej, mohla rozeznat pouze bělmo jeho očí a zuby.</p>

<p>„Vaše obyčeje mi připadají tak svobodné, a tak klidné. Nevinné jako sluníčko. Žádný žal, žádná bolest, žádné nenapravitelné chyby. Žádní chlapci se ze strachu nedávají na zločineckou dráhu. Žádná pitomá žárlivost. Žádná čest není nikdy ztracena.“</p>

<p>„To je iluze. Pořád můžete ztratit čest. Jenom se to nestává během jedné noci. Může to trvat léta, můžete ztrácet čest po kouskách nebo po kapkách.“ Odmlčela se, tma byla přátelská. „Znala jsem kdysi jednu ženu – byla to moje velmi dobrá přítelkyně z Průzkumu. Byla poněkud – společensky neobratná. Každý kolem nás si dokázal najít druha své duše, ale čím ona byla starší, tím víc panikařila, že zůstane sama. Byla až pateticky nedočkavá.</p>

<p>Nakonec se dala dohromady s mužem, který měl naprosto neskutečný talent měnit zlato v olovo. Nemohla v jeho přítomnosti vyslovit slova jako láska, důvěra nebo čest, aniž by tím nevyvolala jeho dobře promyšlený posměch. Pornografie byla povolená, poezie nikdy.</p>

<p>Náhodou byli oba na stejné pozici, když se uvolnilo místo kapitána na jejich lodi. Ona by pro takové velení cedila krev, pracovala do úpadu – jsem si jistá, že víte, o čem mluvím. Velících pozic je málo a chce je každý. Její milenec ji přesvědčil, částečně sliby, které se později ukázaly falešné – slíbil jí děti –, aby ustoupila v jeho prospěch a velení dostal on. Byl dobrý stratég. Brzy potom to skončilo. Vztah naprosto vyschl.</p>

<p>Potom už nikdy neměla chuť pořídit si dalšího milence. Tak vidíte, vaši staří barrayarští předkové možná nakonec věděli, co dělají. Neobratní lidé potřebují pravidla pro svou vlastní ochranu.“</p>

<p>Vodopád šeptal do ticha. „Já – kdysi jsem znal jednoho muže,“ ozval se jeho hlas z temnoty. „Oženil se ve dvaceti, vzal si osmnáctiletou dívku z vysokých kruhů. Bylo to samozřejmě domluvené, ale on byl opravdu šťastný.</p>

<p>Většinu času byl pryč, ve službě. Jeho žena zjistila, že je volná, bohatá, a sama v hlavním městě, ve společnosti lidí, kteří snad nebyli úplně zpustlí, ale rozhodně byli zkušenější a starší než ona. Byli to bohatí paraziti, lidé, kteří využívali druhé. Dvořili se jí a jí to stouplo do hlavy. Do srdce myslím ne. Našla si milence, jak to dělali všichni kolem ní. Když o tom dnes přemýšlím, nemyslím, že v tom byly nějaké jiné city než marnivost a pýcha vítěze v soutěži, ale v té době… obraz, který on si o ní učinil, byl falešný, a když se najednou roztříštil… Ten chlapec byl velmi zlostný, to byla jeho speciální vada. Rozhodl se pro souboj s jejími milenci. Měla dva, ať už si vybrala ona je nebo naopak, to opravdu nevím. Jemu bylo jedno, kdo přežije nebo jestli ho zavřou. Myslel si, že přišel o čest, víte. Domluvil se s nimi, že se setkají na opuštěném místě, druhý půl hodiny po prvním.“</p>

<p>Nadlouho se odmlčel. Cordelia čekala a sotva se odvážila dýchat. Nebyla si jistá, jestli ho má pobídnout nebo ne. Nakonec pokračoval, ale nevýrazným tónem a mnohem rychleji.</p>

<p>„První z nich byl další paličatý mladý aristokrat jako on sám a ten hrál hru podle pravidel. Uměl používat dva meče, byl talentovaný a skoro mě… mého přítele zabil. Jeho poslední slova byla, že si vždycky přál, aby ho zabil žárlivý manžel, ale až mu bude osmdesát.“</p>

<p>V té době už Vorkosiganovo přeřeknutí Cordelii nepřekvapilo. Napadlo ji, jestli její příběh byl pro něj stejně průhledný. Aspoň to tak určitě vypadalo.</p>

<p>„Druhý soupeř byl vysoce postavený vládní ministr, starší člověk. Ten nebojoval, i když ho můj přítel několikrát srazil k zemi a zase mu pomohl vstát. Potom – potom, co ten první zemřel s vtipem na rtech, to přítel už nedokázal snést. Nakonec ho přes jeho prosby rovnou zabil a oba tam nechal.</p>

<p>Zastavil se v bytě své ženy, aby jí řekl, co udělal, a vrátil se na loď, kde čekal, až ho zatknou. Všechno se to událo během jednoho odpoledne. Jeho žena byla rozzuřená, plná zraněné pýchy – utkala by se ním sama, kdyby mohla – a zabila se. Střelila se do hlavy jeho služební plazmovou pistolí. Nikdy bych si nemyslel, že je to ženská zbraň. Představoval bych si jed, proříznuté zápěstí, nebo něco takového. Ale ona byla pravá členka šlechtického rodu, byla Vor. Úplně jí to spálilo tvář, nic z ní nezbylo, a její tvář byla nad pomyšlení krásná…</p>

<p>Nakonec to dopadlo velmi podivně. Předpokládalo se, že ti milenci zabili jeden druhého – on to tak nikdy neplánoval, přísahám – a že ona se zabila ze zoufalství. Nikdo se ho nikdy na nic nezeptal.“</p>

<p>Mluvil pomaleji a naléhavěji. „Celé to odpoledne chodil jako náměsíčný nebo jako herec, který říká řádky své role a pohybuje se podle očekávání, a nakonec vlastně svou čest nezachránil. Ničemu to neposloužilo, nic tím nedokázal. Všechno to bylo stejně falešné jako její milostné aféry, až na to, že tři lidé zemřeli.“ Odmlčel se. „Tak vidíte, vy Beťani máte jednu výhodu. Aspoň dovolujete druhým, aby se učili ze svých chyb.“</p>

<p>„Mně je… vašeho přítele líto. Nezdá se mu, že se to stalo už dávno?“</p>

<p>„Někdy. Je to přes dvacet let. Říká se, že senilní lidé si pamatují věci z mládí daleko jasněji než ty, co se staly minulý týden. Možná, že už je senilní.“</p>

<p>„Aha.“ Brala ten příběh jako zvláštní, pichlavý dar, příliš křehký na to, aby ho odložila, a příliš bolestný, aby si ho nechala. Vorkosigan ležel na zemi, opět úplně zticha. Cordelia se vydala na další obchůzku kolem mýtiny a na kraji lesa se zaposlouchala. Bylo takové ticho, že šumění krve v jejích uších je přehlušovalo. Když dokončila obchůzku, Vorkosigan spal, ale neklidně a chvěl se horečkou. Vzala Dubauerovi jednu z napolo spálených pokrývek a přikryla ho.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_6.jpg" />KAPITOLA                       4</strong></p>

<p>Vorkosigan se probudil asi tři hodiny před svítáním a donutil ji, aby si lehla a dopřála si aspoň pár hodin spánku. Za šera, ještě než vyšlo slunce, ji opět vzbudil. Zjevně se vykoupal v potoce a použil jediné balení depilačního prášku, které si v opasku šetřil, aby se zbavil svědivého čtyřdenního porostu na obličeji.</p>

<p>„Potřebuju, abyste mi s tou nohou pomohla. Chci tu ránu otevřít a vysušit a zase ji ovázat. To do odpoledne vydrží a pak už na tom nebude záležet.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>Vorkosigan si sundal botu a ponožku a Cordelia mu řekla, aby nohu podržel pod silným proudem na konci vodopádu. Opláchla jeho bojový nůž a pak jedním rychlým pohybem nepěkně opuchlou ránu do hloubky rozřízla. Vorkosigan zbělel kolem úst, ale neřekl ani slovo. Byla to Cordelia, kdo sebou škubl. Z rány vystříkly krev a hnis a jakási podivně páchnoucí sraženina, kterou proud odnesl. Pokoušela se nemyslet na to, jaké další mikroby tou procedurou do rány zavedla. Stejně to měla být jen dočasná úleva.</p>

<p>Potřela ránu posledním zbytkem z tuby jeho poněkud neúčinného antibiotika a ovázala mu ji plastickým obvazem z další tuby.</p>

<p>„Je to lepší.“ Ale Vorkosigan klopýtl a skoro upadl, když se pokusil jít. „Tak dobře,“ zamručel. „Nastal čas.“ Obřadně vytáhl ze své lékárničky poslední pilulku proti bolesti a další malý modrý prášek, spolkl je a prázdné pouzdro zahodil. Cordelia je poněkud bezmyšlenkovitě sebrala, ale zjistila, že je nemá kam dát a nenápadně je zase upustila.</p>

<p>„Tyhle věci fungují báječně,“ řekl jí, „dokud nepřestanou účinkovat. Pak padnete na zem jako loutka s přestřiženými provázky. Teď budu dobrý asi tak šestnáct hodin.“</p>

<p>Byla to pravda. V době, kdy dojedli své polní dávky a připravili Dubauera na denní pochod, Vorkosigan vypadal nejenom normálně, ale svěží, odpočinutý a plný energie. O nočním rozhovoru se nikdo z nich nezmínil.</p>

<p>Vedl je širokým obloukem kolem úpatí hory, takže v poledne se blížili ke kráterové straně hory téměř přímo ze západu. Prošli lesy a pasekami až na místo naproti velké prohlubni, která jediná zbyla z dolního úbočí z doby před dávným sopečným kataklyzmatem. Vorkosigan se doplazil na nezalesněný útes a dával přitom pozor, aby ve vysoké trávě nebyl vidět. Pobledlý a vyčerpaný Dubauer se stočil na bok na místě, kde se skrývali, a usnul. Cordelia ho pozorovala, dokud se jeho dech nezpomalil a nezklidnil, a pak se odplížila vedle Vorkosigana. Barrayarský kapitán držel polní dalekohled a prohlížel si matně zelený amfiteátr pod nimi.</p>

<p>„Támhle je ten raketoplán. Utábořili se u jeskyně, kde je zásobovací stanoviště. Vidíte tu tmavou skvrnu vedle dlouhého vodopádu? To je vchod.“ Půjčil jí dalekohled, aby se mohla lépe podívat.</p>

<p>„Někdo odtamtud vychází. Při velkém zvětšení můžete vidět obličeje.“</p>

<p>Vorkosigan se vzal dalekohled zpátky. „Koudelka. Ten je v pořádku. Ale ten hubený chlap vedle něho je Darobey, jeden z Radnovových špionů v mé komunikační sekci. Zapamatujte si jeho tvář – budete to potřebovat, abyste věděla, kdy máte držet hlavu dole.“</p>

<p>Cordelia přemýšlela, jestli je Vorkosiganova pobavená nálada skutečná nebo jen důsledek stimulace či primitivní očekávání nadcházející srážky. Oči mu svítily, když pozoroval a počítal.</p>

<p>Zasyčel mezi zuby. Znělo to tak trochu jako sykot místních masožravců. „Pane bože, támhle je Radnov! Toho bych tak rád dostal do rukou! Ale tentokrát můžu poslat lidi z ministerstva k soudu. Rád bych viděl, jak se pokoušejí zbavit jednoho ze svých oblíbenců oprávněného obvinění ze vzpoury. Tentokrát budou nejvyšší velení i Hraběcí rada na mé straně. Ne, Radnove, ty to přežiješ – a budeš litovat.“ Položil se na břicho a lokty, a očima hltal scénu pod sebou.</p>

<p>Náhle ztuhl a usmál se. „Už bylo načase, aby se mé štěstí obrátilo. Támhle je Gottyan a je ozbrojený, takže musí mít velení. Jsme skoro doma. Pojďte.“</p>

<p>Doplazili se zpátky do úkrytu pod stromy. Dubauer ale nebyl tam, kde ho nechali.</p>

<p>„Proboha,“ vydechla Cordelia. Otočila se a pátrala v keřích všemi směry. „Kam zmizel?“</p>

<p>„Nemohl dojít nikam daleko,“ ujišťoval ji Vorkosigan, i když sám vypadal ustaraně. Každý z nich prošel lesem okruh asi sta metrů. Ty jsi tak blbá, zuřivě si nadávala Cordelia v panice. Musela ses jít podívat… Setkali se na výchozím místě, aniž by po zmizelém podporučíkovi uviděli třeba jen stopu.</p>

<p>„Podívejte se, teď nemáme čas ho hledat,“ řekl Vorkosigan. „Jakmile převezmu velení, pošlu sem hlídku, aby se po něm porozhlédla. S pořádnými vyhledávacími teleskopy ho najdou dřív než my.“</p>

<p>Cordelia si představovala dravce, útesy, hluboké tůně a barrayarské hlídky, které svědí prst na spoušti. „Došli jsme tak daleko,“ začala prosit.</p>

<p>„A když nepřevezmu velení co nejdřív, ani jeden z vás stejně nepřežije.“</p>

<p>Rozčilená, ale poslušná rozumu dovolila, aby ji vzal pod paží. Jen lehce se o ni opíral a vedl ji stezkou dolů lesem. Když se blížili k barrayarskému táboru, položil si na rty svůj silný prst.</p>

<p>„Jděte tak potichu, jak jen dokážete. Nedostal jsem se tak daleko, aby mě zastřelil jeden z mých vlastních strážců. Ano, lehněte si tady.“ Postrčil ji na místo za několika padlými stromy do trávy po kolena a prohlížel si nezřetelnou stezku, vyšlapanou v křoví.</p>

<p>„Nepůjdete jim prostě zaklepat na dveře?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Proč ne, když váš Gottyan je v pořádku?“</p>

<p>„Protože ještě něco je špatně. Nevím, proč tu ta planetární výprava je.“ Chvíli přemýšlel a pak jí podal zpět její paralyzér. „Jestli budete muset použít zbraň, ať je to raději taková, kterou dokážete zvládnout. Ještě je trochu nabitá – tak na jeden dva výstřely. Tahle stezka vede mezi dvěma strážními stanovišti a dřív nebo později po ní někdo půjde. Držte hlavu dole, dokud vás nezavolám.“</p>

<p>Uvolnil svůj nůž v pochvě a zaujal skrytou pozici na druhé straně stezky. Čekali čtvrt hodiny, pak další. Les kolem nich dřímal v teplém, měkkém, bílém vzduchu.</p>

<p>Pak se na cestě ozval zvuk bot šourajících se spadaným listím. Cordelia ztuhla jako kámen a pokoušela se proniknout porost pohledem, aniž by zvedla hlavu. Vysoká postava ve velmi účelných barrayarských maskáčích se zhmotnila do šedovlasého důstojníka. Když procházel kolem, Vorkosigan se vztyčil ze svého úkrytu, jako kdyby vstal z mrtvých.</p>

<p>„Korabiku,“ řekl tiše, ale velice vřele. Stál ze založenými pažemi, usmíval se a čekal.</p>

<p>Gottyan se prudce otočil, jednu ruku na nervovém disruptoru, který měl na boku. Po vteřině se mu na tváří rozhostil výraz překvapení. „Arale! Planetární výprava hlásila, že tě zabili Beťani.“ Udělal krok, ale ne kupředu, jak Cordelia předpokládala podle tónu Vorkosiganova hlasu, ale nazpátek. Stále držel v ruce disruptor, ne jako kdyby ho zapomněl odložit, naopak, držel ho pevně a neuvolnil ho. Cordelii pokleslo srdce.</p>

<p>Vorkosigan vypadal trochu zmateně, jako kdyby ho chladné, ovládané přijetí zklamalo. „To jsem rád, že nejsi pověrčivý,“ zažertoval.</p>

<p>„Měl jsem vědět, že nebudeš mrtvý, dokud jsem tě neviděl pohřbeného s probodnutým srdcem,“ řekl Gottyan se smutnou ironií.</p>

<p>„Co se to děje, Korabiku?“ zeptal se Vorkosigan tiše. „Ty přece nejsi žádný ministerský patolízal.“</p>

<p>Po těchto slovech na něj Gottyan disruptor nepokrytě namířil. Vorkosigan stál naprosto bez hnutí.</p>

<p>„To nejsem,“ odpověděl upřímně. „Myslel jsem si, že ta historka, co Radnov vyprávěl o tobě a Beťanech, smrdí. A měl jsem v úmyslu tu věc nechat vyšetřit, až se vrátíme domů.“ Odmlčel se. „Jenže – byl bych dostal velení. Potom, co bych šest měsíců sloužil jako prozatímní kapitán, by mě jistě ve funkci potvrdili. A jakou si myslíš, že mám ve svém věku jinou šanci na velení? Pět procent? Dvě? Nula?“</p>

<p>„Není tak špatná, jak si myslíš,“ řekl stále tichým hlasem Vorkosigan. „Jsou tu některé věci, o kterých slyšelo jen málo lidí. Víc lodí, víc volných míst.“</p>

<p>„Obvyklé řečičky,“ odmítl to Gottyan.</p>

<p>„Tak ty jsi nevěřil, že jsem mrtvý?“ sondoval Vorkosigan.</p>

<p>„Byl jsem přesvědčený, že jsi. Převzal jsem to po tobě – kam jsi mimochodem dal ty zapečetěné rozkazy? Převrátili jsme tvou kabinu vzhůru nohama, když jsme je hledali.“</p>

<p>Vorkosigan se suše usmál a zavrtěl hlavou. „Nebudu zvyšovat tvé pokušení.“</p>

<p>„To je jedno.“ Gottyanovo zacílení se neměnilo. „Potom předevčírem za mnou přišel do mé kabiny ten psychopatický idiot Bothari. Řekl mi, co se skutečně v beťanském táboře stalo. Strašně mě to překvapilo – myslel jsem si, že uvítá šanci ti podříznout krk. A pak jsme se sem vrátili, na pozemní trénink. Byl jsem si jistý, že se dřív nebo později ukážeš – vlastně jsem tě čekal už dřív.“</p>

<p>„Zdržel jsem se.“ Vorkosigan nepatrně změnil polohu, ustoupil z dráhy Cordeliiny střely směrem ke Gottyanovi. „Kde je teď Bothari?“</p>

<p>„Na samotce.“</p>

<p>Vorkosigan zúžil oči. „To má špatné. Předpokládám, že ty jsi nerozkecal tu novinku, že jsem těsně unikl smrti?“</p>

<p>„To neví ani Radnov. Pořád si myslí, že tě Bothari vykuchal.“</p>

<p>„Cítí se v pohodě, co?“</p>

<p>„Jako namlsaná kočka. Bylo by mi nesmírným potěšením ho rozmáznout před komisí, kdybys měl tu slušnost a potkala tě cestou sem nehoda.“</p>

<p>Vorkosigan se kysele zašklebil. „Mně se zdá, že ses ještě nerozhodl, co vlastně chceš dělat. Chtěl bych ti říct, že ještě není pozdě změnit směr, dokonce ani teď.“</p>

<p>„Tohle bys mi nikdy nezapomněl,“ konstatoval Gottyan nejistě.</p>

<p>„Kdybych byl mladší a víc mi záleželo na formalitách, tak asi ne. Ale abych ti řekl pravdu, už mě trochu unavuje zabíjet své nepřátele, abych jim uštědřil lekci.“ Vorkosigan zvedl hlavu a podíval se Gottyanovi do očí. „Jestli chceš, můžeš mít mé slovo. Víš dobře, jakou má cenu.“</p>

<p>Disruptor v Gottyanově ruce se lehce zachvěl. Gottyan váhal s rozhodnutím. Cordelia, která se sotva odvažovala dýchat, spatřila v jeho očích slzy. Člověk nepláče pro živé, uvědomila si, ale pro mrtvé. V tom okamžiku, zatímco Vorkosigan o tom ještě pochyboval, věděla, že Gottyan se připravuje vystřelit.</p>

<p>Vytáhla svůj paralyzér, pečlivě zamířila a vypálila ránu. Slabě to zabzučelo, ale stačilo to srazit Gottyana na kolena, když se ohlédl po náhlém pohybu. Vorkosigan skočil po jeho disruptoru, vzal mu i plazmovou pistoli a pak ho srazil k zemi.</p>

<p>„Zatracenej hajzle,“ zabručel Gottyan. „Už tě někdo někdy přechytračil?“</p>

<p>„Kdyby ano, tak bych tu nebyl,“ pokrčil Vorkosigan rameny. Rychle Gottyana prohledal, zabavil mu nůž a řadu dalších věcí. „Koho jste sem postavili na stráž?“</p>

<p>„Sense na sever, Koudelku na jih.“</p>

<p>Vorkosigan sundal Gottyanovi opasek a svázal mu ruce za zády. „Ty jsi opravdu neměl problém s rozhodováním, viď?“ Stranou směrem ke Cordelii vysvětlil: „Sens je jeden z Radnovových mužů, Koudelka je můj. Je to jako hodit si mincí.“</p>

<p>„A tohle byl váš přítel?“ Cordelia zvedla obočí. „Zdá se mi, že jediný rozdíl mezi vašimi přáteli a nepřáteli je v tom, jak dlouho si s vámi povídají, než vás zastřelí.“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil Vorkosigan. „Kdybych dokázal, aby všichni v téhle armádě jednou namířili zbraně stejným směrem, tak bych dobyl vesmír. Protože vaše kalhoty budou držet i bez pásku, mohl bych si ho vypůjčit, velitelko Naismithová?“ Dodatečně jím ještě svázal Gottyanovy nohy, dal mu roubík a pak se chvíli díval nahoru a dolů po stezce.</p>

<p>„Všichni Kréťani jsou lháři,“ zamumlala Cordelia a dodala hlasitěji: „Na sever nebo na jih?“</p>

<p>„Zajímavá otázka. Jak byste na ni odpověděla?“</p>

<p>„Měla jsem učitele, který takhle odpovídal na moje otázky. Myslela jsem, že to byla sokratovská metoda a dělalo to na mě obrovský dojem, dokud jsem nepřišla na to, že to používá vždycky, když sám nezná odpověď.“ Cordelia pozorovala Gottyana, jehož položili na místo, které tak účelně předtím skrývalo ji, a uvažovala, jestli jeho informace znamenaly návrat k loajalitě nebo poslední pokus dokončit zpackanou vraždu Vorkosigana. Gottyan na ni civěl zmateně a nepřátelsky.</p>

<p>„Na sever,“ řekla nakonec váhavě. S Vorkosiganem si vyměnili pohled plný porozumění. Krátce přikývl.</p>

<p>„Tak pojďte.“</p>

<p>Vydali se tiše po stezce, přes návrší a pak přes prohlubeň zarostlou zelenošedým houštím. „Znáte Gottyana dlouho?“</p>

<p>„Sloužili jsme spolu poslední čtyři roky, od té doby, co mě degradovali. Myslel jsem si o něm, že je dobrý kariérní důstojník. Nepolitický a důkladný. Má rodinu.“</p>

<p>„Myslíte si, že byste ho mohl – dostat zpátky, později?“</p>

<p>„Odpustit a zapomenout? Tu šanci jsem mu dal. Odmítl ji, dvakrát, jestli máte pravdu s tím směrem.“ Stoupali do dalšího vrchu. „Strážní stanoviště je na vrcholu. Ať je tam nahoře kdokoli, za chvíli nás uvidí. Jděte kousek za mnou a kryjte mě. Jestli uslyšíte střelbu,“ odmlčel se, „použijte vlastní iniciativu.“</p>

<p>Cordelia potlačila smích. Vorkosigan uvolnil disruptor v pouzdře, a aniž by se jakkoli kryl, hlučně stoupal po cestě.</p>

<p>„Stráž, hlaste se,“ uslyšela jeho pevné zvolání.</p>

<p>„Nic nového od – ježíši, to je <emphasis>kapitán</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Následoval tak upřímně potěšený smích, jaký neslyšela staletí. Náhle zeslábla a opřela se o strom. A kdy přesně jsem se ho vlastně přestala bát a začala jsem se bát o něj? zeptala se sama sebe. A proč je tenhle nový strach o tolik horší než ten první? Z toho jsem nevyšla nejlíp, co?</p>

<p>„Můžete se ukázat, velitelko Naismithová,“ zaslechla Vorkosiganův hlas. Obešla poslední trs křoví a vyšplhala se na travnatý vršek. Tam byli utáboření dva mladí muži, velmi upravení a vojenští v čistých maskáčích. Jednoho z nich, o hlavu vyššího než Vorkosigan, s chlapeckou tváří nad mužným tělem, poznala z pohledu dalekohledem jako Koudelku. S nepokrytým nadšením si s kapitánem potřásal rukou a ujišťoval se, že není duch. Ruka druhého muže sjela k disruptoru, když spatřil její uniformu.</p>

<p>„Řekli nám, že vás Beťani zabili, pane,“ pronesl podezřívavě.</p>

<p>„Ano, je to drb, který se mi zrovna moc nelíbí,“ řekl Vorkosigan. „Jak vidíte, pravda to není.“</p>

<p>„Měl jste nádherný pohřeb,“ řekl Koudelka. „Škoda, že jste tam nebyl.“</p>

<p>„Snad příště,“ usmál se Vorkosigan.</p>

<p>„Víte, že jsem to tak nemyslel, pane. Poručík Radnov měl překrásnou řeč.“</p>

<p>„O tom nepochybuji. Pravděpodobně si ji připravoval celé měsíce.“</p>

<p>Koudelka, kterému to zapalovalo trochu rychleji než jeho společníkovi, řekl jen: „Jo tak.“ Jeho kamarád se zatvářil zmateně.</p>

<p>Vorkosigan pokračoval: „Dovolte mi, abych vám představil velitelku Cordelii Naismithovou z Beťanského astronomického průzkumu. Ona je…“ odmlčel se a Cordelia se zájmem čekala, jaký status jí přiřadí. „Ehm…“</p>

<p>„Chtěl jste říct?“ řekla mu nápomocně.</p>

<p>Vorkosigan pevně sevřel rty a potlačil úsměv. „Moje zajatkyně,“ řekl konečně. „Na čestné slovo. S výjimkou přístupu do tajných prostor s ní budete zacházet s dokonalou zdvořilostí.“</p>

<p>Zdálo se, že na oba mladé muže to udělalo dojem a vzbudilo to v nich náramnou zvědavost. „Je ozbrojená,“ upozornil Koudelkův druh.</p>

<p>„A to je taky dobře.“ Vorkosigan dál nic nevysvětloval, ale věnoval se naléhavějším záležitostem. „Kdo všechno je ve výpravě?“</p>

<p>Koudelka ze sebe začal sypat seznam jmen. Jeho druh mu občas osvěžil paměť.</p>

<p>„Tak dobře,“ povzdechl si Vorkosigan. „Radnov, Darobey, Sens a Tafas budou co nejrychleji kompletně odzbrojeni a uvězněni s obviněním ze vzpoury. Později k nim přidáme další. Dokud nebudou pod zámkem, nechci žádnou komunikaci s lodí <emphasis>General Vorkraft. </emphasis>Víte, kde je teď poručík Buffa?“</p>

<p>„V jeskyních. Pane?“ Koudelka vypadal trochu nešťastně, jako kdyby mu začínalo docházet, co se děje.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Jste si s tím Tafasem jistej?“</p>

<p>„Skoro.“ Vorkosiganův hlas zněl jemněji. „Budou souzeni. Účelem procesu je oddělit viníky od nevinných.“</p>

<p>„Ano, pane.“ Koudelka s pokývnutím přijal tuto omezenou záruku za osud člověka, o němž se Cordelia domnívala, že to musí být jeho přítel.</p>

<p>„Už začínáte chápat, proč jsem říkal, že statistiky o občanské válce většinu skutečností zatají?“</p>

<p>„Ano, pane.“ Koudelka se mu podíval přímo do očí a Vorkosigan přikývl. Tímhle mužem si byl jistý.</p>

<p>„V pořádku. Vy dva pojďte se mnou.“</p>

<p>Vyrazili. Vorkosigan ji opět vzal pod paží a šel téměř bez kulhání. Dobře skrýval, jak hodně se o ni opírá. Šli po další stezce lesem, nahoru a dolů po nerovné půdě, a vyšli na dohled od maskovaných dveří do jeskyní se zásobami.</p>

<p>Vodopád, který šuměl vedle jeskyní, končil v malém jezírku a přeléval se do pěkného potoka, který tekl do lesa. Vedle něho se shromáždila podivná skupina. Cordelia nejdřív nechápala, co dělají. Dva Barrayarané stáli a jen přihlíželi, zatímco dva další klečeli u vody. Když k nim přišli blíž, ti dva, co klečeli, vstali a vytáhli z vody mokrou postavu oblečenou v hnědém a s rukama svázanýma za zády. Zvedli ho z lehu do vzpřímené polohy. Muž kašlal, lapal po dechu a vzlykavě se nadechoval.</p>

<p>„To je Dubauer!“ vykřikla Cordelia. „Co mu dělají?“</p>

<p>Vorkosigan, který zřejmě okamžitě věděl, co s ním dělají, zamumlal: „K sakru,“ a vyrazil k nim trhaným během. „To je můj zajatec,“ zařval, když se blížili ke skupině. „Ruce pryč!“</p>

<p>Barrayarané se zarazili tak rychle, že to vypadalo jako spinální reflex. Pustili Dubauera, který padl na kolena a stále v dlouhých vzlycích lapal po dechu. Cordelia proběhla kolem vojáků k Dubauerovi a pomyslela si, že nikdy neviděla užaslejší seskupení lidí. Z Dubauerova obličeje, řídkých několikadenních vousů a límce kapala voda, měl červené oči a stále kašlal a kýchal. Zhrozila se, když si uvědomila, že Barrayarané ho mučili tím, že mu drželi hlavu pod vodou.</p>

<p>„Co to má znamenat, poručíku Buffo?“ Se zachmuřeným výrazem ve tváři se Vorkosigan neomylně obrátil na staršího důstojníka.</p>

<p>„Myslel jsem si, že vás zabili Beťani, pane!“ řekl Buffa.</p>

<p>„Nezabili,“ řekl Vorkosigan krátce. „Co to tady provádíte s tím Beťanem?“</p>

<p>„Tafas ho zajal v lese, pane. Zkoušeli jsme ho vyslýchat, abychom zjistili, jestli jich je tu víc –“ pohlédl na Cordelii, „ale odmítá mluvit. Neřekl ani slovo. A já jsem si vždycky myslel, že Beťani jsou změkčilí.“</p>

<p>Vorkosigan si přejel rukama obličej, jako kdyby se modlil, aby mu nebe dodalo sílu.</p>

<p>„Buffo,“ řekl trpělivě, „tenhle muž před pěti dny dostal zásah disruptorem. Nemůže mluvit, a i kdyby mohl, tak stejně nic neví.“</p>

<p>„Barbaři!“ vykřikla Cordelia, klečící na zemi. Dubauer ji poznal a chytal se jí. „Vy Barrayarani nejste nic jiného než barbaři, darebáci a vrahové.“</p>

<p>„A blázni. Nezapomeňte na blázny.“ Vorkosigan sežehl Buffu pohledem. Několik mužů se zastydělo a zatvářili se nejistě a znepokojeně. Vorkosigan hlasitě vzdychl. „Je v pořádku?“</p>

<p>„Zdá se, že ano,“ připustila neochotně. „Ale je hodně otřesený.“ Sama se chvěla rozhořčením.</p>

<p>„Velitelko Naismithová, omlouvám se za své lidi,“ řekl Vorkosigan formálně a nahlas, tak aby nikdo nezůstal na pochybách, že jejich kapitán se kvůli nim musel pokořit před zajatkyní.</p>

<p>„Kvůli mně nemusíte srážet podpatky,“ zavrčela Cordelia divoce, jen pro jeho uši. Jeho ponurý pohled ji nicméně trochu obměkčil a nahlas řekla: „Špatně to pochopili.“ Pohlédla na poručíka Buffu, který se pokoušel vzbudit dojem, že se jeho značně vysoká postava vsakuje do země. „Ale to by byl pochopil i slepec. Ale kruci,“ dodala, protože stres a hrůza v Dubauerovi vyvolaly další křeče. Většina Barrayaranů se dívala stranou v různém stupni rozpaků. Vorkosigan, který v tom už získával praxi, si klekl, aby jí podle potřeby pomohl. Když záchvat ustoupil, povstal.</p>

<p>„Tafasi, dejte své zbraně Koudelkovi,“ rozkázal. Tafas zaváhal, rozhlédl se a zvolna poslechl.</p>

<p>„Já jsem s tím nechtěl nic mít, pane,“ řekl zoufale. „Ale poručík Radnov říkal, že už je moc pozdě.“</p>

<p>„Co se děje?“ zeptal se Buffa zmateně. „Viděl jste velitele Gottyana, pane?“</p>

<p>„Veliteli Gottyanovi jsem dal… speciální rozkazy. Buffo, vy odteď máte velení celé planetární výpravy.“ Vorkosigan opakoval rozkaz zatknout všechny ze svého krátkého seznamu a vyslal zvláštní skupinu, aby ho provedla.</p>

<p>„Podporučíku Koudelko, odveďte <emphasis>moje </emphasis>zajatce do jeskyně a postarejte se o to, aby dostali pořádné jídlo a cokoli dalšího, co bude velitelka Naismithová požadovat. Pak dohlédněte na to, aby byl raketoplán připraven k odletu. Odstartujeme k lodi, jakmile… budou další vězni zajištěni.“ Záměrně nepoužil slovo „vzbouřenci,“ jako kdyby bylo příliš silné, téměř rouhání.</p>

<p>„Kam jdete?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>„Jdu si promluvit s velitelem Gottyanem. O samotě.“</p>

<p>„Hm. No, doufám, že nebudu muset svého rozhodnutí litovat.“ To bylo nejblíže slovům, které v tom okamžiku chtěla říct, a sice: „Buďte opatrný.“</p>

<p>Vorkosigan to pochopil. Na důkaz toho jí zamával a vydal se zpátky do lesa. Teď bylo mnohem víc znát, že kulhá.ü</p>

<p>Pomohla Dubauerovi na nohy a Koudelka je odvedl k ústí jeskyně. Mladý muž působil natolik jako Dubauerův protějšek, že jí bylo zatěžko udržovat nepřátelský postoj.</p>

<p>„Co se stalo starýmu s nohou?“ zeptal se jí Koudelka a ohlédl se přes rameno.</p>

<p>„Má zanícený škrábanec,“ zlehčila skutečnost ve snaze podpořit jeho snahu jevit se své nespolehlivé posádce v nejlepším světle. „Měla by se tomu věnovat profesionální lékařská péče, ale napřed ho musíte přimět, aby se zastavil.“</p>

<p>„To je celej on. Nikdy jsem neviděl někoho v jeho věku, kdo by měl tolik energie.“</p>

<p>„V jeho věku?“ Cordelia zvedla obočí.</p>

<p>„No samozřejmě, vám se asi nezdá starý,“ připustil Koudelka a zatvářil se rozpačitě, když se rozesmála. „Ale energie nebylo přesně to, co jsem chtěl říct.“</p>

<p>„Co takhle síla,“ navrhla. Byla podivuhodně ráda, že Vorkosigan má aspoň jednoho obdivovatele. „Energie použitá k práci.“</p>

<p>„To zní moc dobře,“ pochválil ji spokojeně. Cordelia se rozhodla, že se nezmíní ani o malé modré pilulce.</p>

<p>„Je to zajímavý člověk, že?“ řekla ve snaze získat na Vorkosigana pohled někoho dalšího. „Jak se mohl dostat do takovýchhle problémů?“</p>

<p>„Myslíte Radnova?“</p>

<p>Přikývla.</p>

<p>„No, nechtěl bych starýho kritizovat, ale – nevím o nikom jiném, kdo by řekl <emphasis>politickému důstojníkovi,</emphasis><emphasis> </emphasis>když vstoupí na palubu, aby mu nechodil na oči, jestli se chce dožít konce cesty.“ Koudelka, celý vyděšený, mluvil šeptem.</p>

<p>Cordelia následovala Koudelku za další roh chodby v jeskyni a užasla nad tím, co viděla kolem sebe. To je <emphasis>moc </emphasis>zvláštní, pomyslela si. To mi Vorkosigan neřekl. Řada jeskyní tvořila bludiště, částečně byly přírodní, ale většina jich byla dodatečně vytvořená plazmovým obloukem – bylo tam chladno, vlhko a málo světla. Obrovské prostory byly plné zásob. Tohle nebylo žádné ,zásobovací stanoviště’, ale plně vybavený sklad celé flotily. Beze slova sevřela rty a rozhlížela se kolem. Najednou se jí vybavila celá řada nepříjemných možností.</p>

<p>V jednom rohu stál standardní barrayarský polní přístřešek, byl polokulatý, vytvořený z dílů a pokrytý látkou stejně jako beťanské stany. V tomhle byla polní kuchyně a jídelna, obojí drsné a ponuré. Osamělý poddůstojník tam uklízel po obědě.</p>

<p>„Starej se vrátil, je naživu,“ pozdravil ho Koudelka.</p>

<p>„Co? Já myslel, že mu Beťani podřízli krk,“ řekl poddůstojník překvapeně. „A my jsme mu udělali takovou pěknou pohřební hostinu.“</p>

<p>„Tihle dva jsou starýho <emphasis>osobní </emphasis>zajatci,“ Koudelka je představil kuchaři, kterého Cordelia podezírala, že bude profesí spíš válečník než gurmánský šéfkuchař. „A víš, jak si na <emphasis>osobních </emphasis>záležitostech zakládá. Ten chlápek byl zraněnej disruptorem. Prej mají dostat pořádný jídlo, tak se je nepokoušej otrávit svejma pomejema.“</p>

<p>„Neumíte než kritizovat,“ zamumlal poddůstojník, sloužící jako kuchař. Koudelka zmizel za svými dalšími povinnostmi. „Co si dáte?“</p>

<p>„Cokoli. Cokoli kromě ovesné kaše a rokfóru,“ opravila se rychle.</p>

<p>Poddůstojník zmizel v zadní místnosti a za pár minut se vrátil se dvěma kouřícími miskami něčeho, co vypadalo jako guláš, a se skutečným chlebem s pravou pomazánkou z rostlinného oleje. Cordelia se na jídlo vrhla jako vlk.</p>

<p>„Jaký to je?“ zeptal se poddůstojník bezvýrazně a nahrbil se.</p>

<p>„Úžasný,“ řekla s plnou pusou. „Je to fantastický.“</p>

<p>„Opravdu?“ narovnal se. „Fakt vám to chutná?“</p>

<p>„Fakt.“ Přestala jíst a strčila pár lžic do úst Dubauerovi. Chuť teplého jídla ho probrala z ospalosti a začal žvýkat skoro se stejným nadšením jako ona.</p>

<p>„Hele – můžu vám pomoct ho nakrmit?“ nabídl se poddůstojník.</p>

<p>Cordelia na něho zazářila jako sluníčko. „To určitě můžete.“</p>

<p>Dříve než uplynula hodina, dozvěděla se, že poddůstojník se jmenuje Nilesa a vyslechla většinu jeho osudů. Dostali všechny lahůdky, které barrayarská polní kuchyně mohla nabídnout, i když jich nebylo mnoho. Poddůstojník zřejmě toužil po uznání stejně jako jeho kamarádi po domácí kuchyni, protože za ní chodil kamkoli se hnula a vymýšlel si nové osobní službičky, které by pro ni mohl vykonat.</p>

<p>Nakonec přišel Vorkosigan a unaveně se posadil vedle Cordelie.</p>

<p>„Vítejte zpátky, pane,“ pozdravil ho poddůstojník. „Mysleli jsme si, že vás zabili Beťani.“</p>

<p>„Ano, já vím,“ odmávl Vorkosigan obvyklý pozdrav. „Co takhle něco k jídlu?“</p>

<p>„Co si dáte, pane?“</p>

<p>„Cokoli kromě ovesné kaše.“</p>

<p>Dostal rovněž guláš s chlebem, ale nejedl ho se stejným nadšením jako Cordelia, protože horečka a léky ho připravily o chuť.</p>

<p>„Jak to dopadlo s velitelem Gottyanem?“ zeptala se ho Cordelia tiše.</p>

<p>„Nebylo to tak zlé. Je zpátky ve své pozici.“</p>

<p>„Jak jste to udělal?“</p>

<p>„Rozvázal jsem ho a dal jsem mu svou plazmovou pistoli. Řekl jsem mu, že bych nemohl pracovat s někým, ke komu bych se neodvažoval obrátit zády, a že tohle je poslední šance na okamžité povýšení, kterou mu dávám. Pak jsem si sedl zády k němu. Seděli jsme tak asi deset minut. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Pak mi plazmovou pistoli vrátil a šli jsme zpátky do tábora.“</p>

<p>„Přemýšlela jsem, jestli by něco takového mohlo zapůsobit. Ale nejsem si jistá, jestli bych to na vašem místě dokázala.“</p>

<p>„Myslím, že bych to taky nedokázal, kdybych nebyl tak zatraceně unavený. Bylo báječné si sednout.“ Teď mluvil trochu živěji. „Jakmile budou vzbouřenci uvězněni, odstartujeme ke <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lovi. </emphasis>Je to pěkná loď. Přidělím vám kabinu pro hostujícího důstojníka – říkají tomu admirálská kabina, i když se nijak neliší od ostatních.“ Vorkosigan postrkoval poslední sousta guláše na talíři. „Jak vám chutnalo jídlo?“</p>

<p>„Bezvadné.“</p>

<p>„Většina lidí to neříká.“</p>

<p>„Poddůstojník Nilesa byl velmi laskavý a pozorný.“</p>

<p>„Mluvíme oba o stejném člověku?“</p>

<p>„Myslím, že potřebuje jen trochu ocenění své práce. Mohl byste to zkusit.“</p>

<p>Vorkosigan si dal lokty na stůl, opřel si bradu do dlaní a usmál se. „Budu o tom přemýšlet.“</p>

<p>Oba seděli tiše u prostého kovového stolu, unavení a nasycení. Vorkosigan se opřel o opěradlo židle a zavřel oči. Cordelia položila hlavu na stůl a vlastní paži použila jako polštář. Asi za půl hodiny vstoupil Koudelka.</p>

<p>„Máme Sense, pane,“ hlásil. „Ale měli jsme – vlastně máme – trochu potíže s Radnovem a Darobeyem. Nějak se toho domákli a utekli do lesů. Poslal jsem hlídku, aby po nich pátrala.“</p>

<p>Vorkosigan vypadal, jako kdyby nejraději zaklel. „Měl jsem po nich jít sám,“ zamručel. „Mají zbraně?“</p>

<p>„Oba měli své disruptory. Ale máme jejich plazmové pistole.“</p>

<p>„Tak dobře. Už tady nechci ztrácet víc času. Zavolejte hlídku zpátky a zakryjte vchody do jeskyní. Můžou si zkusit, jaké to je strávit několik nocí v lese.“ Oči se mu při té představě zaleskly. „Můžeme je vyzvednout později. Nemají kam utéct.“ü</p>

<p>Cordelia vstrčila Dubauera do raketoplánu, což byl holý a poněkud sešlý transportní člun, a usadila ho na volném sedadle. Když dorazila poslední hlídka, raketoplán se zdál přeplněný Barrayarany. Byli tam i přemožení vězni, nešťastní podřízení uprchlých vůdců bandy, ti leželi schoulení a svázaní vzadu. Všichni členové posádky byli mladí a svalnatí – Cordelia si uvědomila, že Vorkosigan je vlastně ze všech nejmenší.</p>

<p>Zvědavě si ji měřili. Zachytila útržky konverzace ve dvou nebo třech jazycích. Nebylo těžké uhodnout, o čem se baví – smutně se pousmála. Mládí bylo zřejmě plné iluzí o tom, kolik sexuální energie asi mají dva lidé nazbyt, když ujdou pěšky nějakých čtyřicet kilometrů denně, jsou po otřesu mozku, omráčení, nemocní, živí se mizerným jídlem a moc toho nenaspí, střídavě se starají o zraněného a snaží se neposloužit jako oběd kdejaké šelmě okolo – a ještě musí na závěr naplánovat přepad. Pro ně byli oni dva také starci – ve věku třiatřicet a více než čtyřicet let. Zasmála se pro sebe a zavřela oči, aby je neviděla.</p>

<p>Vorkosigan se vrátil z kokpitu a vklouzl vedle ní. „Jste v pořádku?“</p>

<p>Přikývla. „Ano. Jen ta smečka mladíků je na mě trochu moc. Myslím, že vy Barrayarani jste jediní, kdo nepoužívá smíšené posádky. Proč, prosím vás?“</p>

<p>„Částečně z tradice, částečně proto, abychom působili agresivně. Doufám, že vás neotravovali.“</p>

<p>„Ne, spíš mi to připadalo zábavné. Ráda bych věděla, jestli si uvědomují, jak je využíváte.“</p>

<p>„Vůbec ne. Myslí si, že jsou vládci stvoření.“</p>

<p>„Ubohá jehňátka.“</p>

<p>„Tak bych je zrovna nepopsal.“</p>

<p>„Měla jsem na mysli zvířecí oběti.“</p>

<p>„<emphasis>Aha. </emphasis>To už je přesnější.“</p>

<p>Motory raketoplánu se rozeřvaly a oni vylétli do vzduchu. Jednou obletěli horu s kráterem, pak vyrazili na východ a vzhůru k nebi. Cordelia se dívala z okna, jak pod nimi ubíhá země, po níž se tak pracně vlekli pěšky – co urazili za den, to teď přeletěli za pár minut. Stoupali nad vysokou horou, kde ležel a hnil Rosemont, dost blízko, aby spatřila její sněžnou čepičku a ledovce, oranžově se třpytící v záři zapadajícího slunce. Pokračovali soumrakem a potom nocí na východ, horizont se pod nimi zaoblil a brzy se ocitli v permanentním vesmírném dni.</p>

<p>Když se blížili k parkovací dráze <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la Vorkrafta,</emphasis><emphasis> </emphasis>Vorkosigan opět odešel dopředu, aby převzal dohled. Měla dojem, že se jí vzdaluje, už ho pohlcovala rutina mužů a povinností, od kterých byl předtím odtržen. Ale bylo jisté, že v nadcházejících měsících ještě najdou nějakou klidnou společnou chvilku. Podle toho, co říkal Gottyan, bude to celá řada měsíců. Budu si říkat, že jsem antropoložka, řekla si s pohledem na divošské Barrayarany. Budu si myslet, že jsou to prázdniny – stejně jsem chtěla dlouhou dovolenou, až tenhle průzkum skončí. No a teď ji mám. Její prsty škubaly uvolněná vlákna ze sedadla. S lehkým zamračením je silou vůle zklidnila.</p>

<p>Perfektně přistáli. Dav mohutných vojáků se zvedl, posbíral si věci a vydusal ven. U jejího lokte se objevil Koudelka a informoval ji, že jí byl přidělen jako průvodce. Spíš strážce – nebo chůva – v dané chvíli jí nepřipadalo, že by byla v nebezpečí. Vzala za ruku Dubauera a následovala Koudelku do Vorkosiganovy lodi.</p>

<p>Bylo to tam cítit jinak než na její průzkumné lodi, bylo tu chladněji, všude nenalakovaný kov a úsporné zkratky, provedené na úkor pohodlí a dekorací – byl to rozdíl jako mezi něčím obývákem a šatnou. Nejprve zašli na ošetřovnu, kde nechali Dubauera. Byla to čistá, spartánská řada místností, připravená zvládnout spoustu pacientů, mnohem větší i v poměrném srovnání než ošetřovna na její průzkumné lodi. Teď byla téměř vylidněná, až na šéflékaře a několik ošetřovatelů, kteří trávili čas služby prováděním inventury, a jednoho vojáka se zlomenou rukou, který se nudil a kibicoval. Dubauera prohlédl doktor, o němž se Cordelia domnívala, že je lepším odborníkem na disruptorová zranění než její vlastní lékař. Pak Dubauera předal ošetřovatelům, aby ho umyli a uložili do postele.</p>

<p>„Zanedlouho budete mít dalšího zákazníka,“ řekla Cordelia lékaři, který byl jedním ze čtyř mužů Vorkosiganovy posádky starších než čtyřicet let. „Váš kapitán má opravdu zlou infekci na holeni. Už se to rozšířilo. A taky nevím, co dělají ty modré pilulky, které vy chlapi nosíte ve svých lékárničkách, ale podle toho, co ráno říkal, měla by právě teď přestat působit.“</p>

<p>„Zatracený jed,“ postěžoval si doktor. „Jistě, je to účinné, ale mohli by vymyslet něco míň vyčerpávajícího. Nemluvě o tom, jaké máme problémy s návykem.“</p>

<p>Cordelia měla dojem, že právě o to tady šlo. Doktor začal sestavovat syntezátor antibiotik a připravoval ho na naprogramování. Cordelia pozorovala, jak ukládají do postele Dubauera, jehož tvář stále byla bez jakéhokoli výrazu. Bylo jí jasné, že mu právě začíná nekonečná řada nemocničních dnů, jednotvárných a pořád stejných, jako tunel z jejích nočních myšlenek. Chvíli u něj okouněla, přičemž vlastně pokradmu čekala na svého druhého bývalého pacienta.</p>

<p>Vorkosigan konečně dorazil v doprovodu dvou dalších důstojníků, s nimiž se ještě nesetkala. Ve skutečnosti ho podpírali, ale on stále vydával rozkazy. Jeho načasování bylo zjevně těsné, protože vypadal strašně špatně. Byl bílý, potil se a třásl a Cordelii napadlo, že teď je vidět, kde bude mít na obličeji vrásky, až mu bude sedmdesát.</p>

<p>„Copak se o vás ještě nepostarali?“ zeptal se, když ji spatřil. „Kde je Koudelka? Myslím, že jsem mu řekl – aha, tady jste. Dejte jí admirálskou kabinu, neříkal jsem to? A zastavte se ve skladu a obstarejte jí nějaké oblečení. A večeři. A nechte jí nabít paralyzér.“</p>

<p>„Já jsem v pořádku. Neměl byste si radši lehnout?“ řekla Cordelia úzkostlivě.</p>

<p>Vorkosigan byl stále na nohou a chodil dokola jako natahovací hračka s poškozeným pérem. „Musím pustit Bothariho,“ mumlal. „Teď už bude mít halucinace.“</p>

<p>„To jste právě udělal, pane,“ připomněl mu jeden z důstojníků. Lékař zachytil jeho pohled a významně trhl hlavou směrem k vyšetřovacímu stolu. Spolu zastavili Vorkosigana na jeho oběžné dráze, s trochou násilí ho vysadili na stůl a přinutili ho lehnout si.</p>

<p>„To jsou ty zatracené prášky,“ doktor se smiloval nad Cordeliiným vystrašeným pohledem a vysvětlil: „Ráno bude v pořádku, až na to, že bude letargický a pekelně ho bude bolet hlava.“</p>

<p>Lékař se vrátil ke své práci, odstřihl těsnou nohavici od oteklé nohy a polohlasně zaklel, když zjistil, co je pod ní. Koudelka nahlédl doktorovi přes rameno a pak se na Cordelii podíval s falešným úsměvem na zelené tváři.</p>

<p>Cordelia přikývla a nerada odešla, ponechávajíc Vorkosigana v péči jeho odborníků. Koudelka si zřejmě užíval svou roli průvodce, i když tím přišel o celou slávu provázející návrat kapitána na palubu. Odvedl ji do skladu pro šatstvo, zmizel s jejím paralyzérem a poslušně ho vrátil plně nabitý. Ale zdálo se, že je mu to proti srsti.</p>

<p>„Není toho moc, co bych s ním mohla dělat,“ řekla, když viděla výraz pochybností na jeho obličeji.</p>

<p>„Ne, ne, starej říkal, že ho máte mít. Já se s ním o zajatcích nebudu hádat. Je na to citlivej.“</p>

<p>„To už jsem pochopila. Jestli vám to pomůže, tak můžu jen říct, že naše vlády, pokud vím, v současné době nejsou ve válce, a že mě zadržujete neoprávněně.“</p>

<p>Koudelku tenhle pokus o změnu jeho stanoviska zmátl, ale pak se neškodně odrazil od jeho neproniknutelného způsobu myšlení. Vzal její nové věci a dovedl ji do kabiny.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_7.jpg" />KAPITOLA                       5</strong></p>

<p>Když druhý den ráno vyšla ze své kabiny, shledala, že před jejími dveřmi stojí strážce. Vrškem hlavy mu dosahovala k širokým ramenům. Jeho obličej připomínal přešlechtěného barzoje, byl úzký, se zahnutým nosem a s očima blízko u sebe. Okamžitě si uvědomila, kde ho viděla předtím – z jisté vzdálenosti v pestrém lese – a na chvilku pocítila záchvěv strachu.</p>

<p>„Seržant Bothari?“ odvážila se.</p>

<p>Zasalutoval jí, první Barrayaran, který něco takového udělal. „Madam,“ řekl a zmlkl.</p>

<p>„Chci jít na ošetřovnu,“ řekla nejistě.</p>

<p>„Ano, madam.“ Mluvil hlubokým, monotónním basem. Úhledně se otočil a vedl ji pryč. Cupitala za ním a odhadovala, že asi vystřídal Koudelku jako její průvodce a opatrovník. Ještě nebyla zcela připravená pokusit se o nezávaznou konverzaci a cestou se ho na nic neptala. On své mlčení nepřerušil. Když ho pozorovala, napadlo ji, že jako stráž u jejích dveří mohl zrovna tak bránit jiným, aby vstoupili do její kabiny. Paralyzér na jejím boku náhle ztěžkl.</p>

<p>Na ošetřovně našla Dubauera sedícího a oblečeného v černé kombinéze bez insignií, stejné, jakou vyfasovala sama. Ostříhali mu vlasy a oholili ho. Po fyzické stránce se o něj starali dobře, to bylo jisté. Chvíli na něj mluvila, nakonec jí ale zvuk vlastního hlasu začal připadat nejapný. Díval se na ni, ale to byla veškerá jeho reakce.</p>

<p>Zahlédla Vorkosigana v soukromém pokoji vedle hlavního oddělení. Kývl na ni, aby vstoupila. Měl na sobě obyčejné zelené pyžamo standardního střihu. Seděl v posteli a světelným perem se dotýkal počítačového terminálu, zavěšeného nad lůžkem. Bylo to zvláštní – i když byl teď oblečen skoro v civilu, bez vysokých bot a zbraní, působil na ni stále stejným dojmem. Vypadal jako člověk, který by se mohl kdekoli objevit nahý a všichni ostatní by si připadali příliš oblečení. Pousmála se této soukromé představě a pozdravila ho krátkým zamáváním. U postele stál jeden z důstojníků, kteří ji včera večer doprovázeli na ošetřovnu.</p>

<p>„Velitelko Naismithová, tohle je velící poručík Vorkalloner, můj druhý důstojník. Na okamžik mě omluvte – kapitáni přicházejí a odcházejí, ale administrativa trvá navěky.“</p>

<p>„Amen.“</p>

<p>Vorkalloner vypadal přesně jako profesionální barrayarský voják, jako by právě vyskočil z náborového inzerátu. Ale v jeho výrazu se skrýval jistý humor – Cordelii napadlo, že Vorkalloner může být předobrazem toho, jak bude vypadat Koudelka za deset nebo dvanáct let.</p>

<p>„Kapitán Vorkosigan o vás hovoří s velkou úctou,“ řekl Vorkalloner společensky. Nevšiml si, že se Vorkosigan nad tímto úvodem malinko zamračil. „Řekl bych, že pokud jsme mohli zajmout jen jednoho Beťana, vy jste byla to nejlepší, co jsme mohli dostat.“</p>

<p>Vorkosigan sebou trhl. Cordelia mírně zavrtěla hlavou, naznačujíc mu, aby faux pas přešel. Pokrčil rameny a začal něco psát na klávesnici.</p>

<p>„Pokud jsou všichni moji lidé bezpečně na cestě domů, pokládám to za poctivý obchod. Nebo aspoň skoro všichni.“ Do ucha jí studeně dýchl Rosemontův duch a najednou se jí Vorkalloner zdál méně zábavný. „Proč jste se vůbec tolik snažili nás převálcovat?“</p>

<p>„Byl to rozkaz,“ odpověděl Vorkalloner jednoduše jako starodávný fundamentalista, který na každou otázku odpoví frází ,protože Bůh to tak chtěl’. Ale pak se na jeho obličeji přece objevily nevěrecké pochybnosti. „Vlastně jsem si myslel, že nás sem poslali na stráž víceméně za trest,“ zavtipkoval.</p>

<p>Poznámka vzbudila Vorkosiganovu pozornost. „Za vaše hříchy? Vaše kosmologie je příliš egocentrická, Aristede.“ Nechal Vorkallonera, aby si to přebral, a pokračoval ke Cordelii: „Měli jsme vás zadržet bez krveprolití. A taky by to tak dopadlo, nebýt té druhé malé záležitosti, která se uprostřed akce vyskytla. Některým lidem bude omluva k ničemu.“ Věděla, že si stejně jako ona vzpomněl na to, jak ve studené, černé mlze pohřbívali Rosemonta. „Ale je to jediná pravda, kterou vám mohu nabídnout. V každém případě za to odpovídám já. Jsem si jistý, že nejvyšší velení to neopomene zdůraznit, hned jak dorazíme.“ Kysele se usmál a pokračoval ve psaní.</p>

<p>„No, nemůžu říct, že je mi líto, že jsme zmařili váš plán invaze,“ řekla směle. Jen ať se ukáže, co tím vyprovokuje…</p>

<p>„Jaké invaze?“ zeptal se náhle bdělý Vorkalloner.</p>

<p>„Obával jsem se, že vám to dojde, jakmile uvidíte naše zásobovací jeskyně,“ řekl jí Vorkosigan. „Než jsme odletěli, proběhla na tohle téma ostrá debata a expanzionisti se oháněli výhodou překvapení jako velkou holí nad hlavami mírového křídla. Soukromě bych řekl – jenže to právo nemám, dokud nosím uniformu. Nechme to být.“</p>

<p>„Jaká invaze?“ Vorkalloner se nevzdával naděje.</p>

<p>„Žádná, kdybychom měli štěstí,“ Vorkosigan si dovolil částečnou upřímnost. „Jedna mi stačila na celý život.“ Jako by se zahleděl do vlastních soukromých, nepříjemných vzpomínek.</p>

<p>Bylo evidentní, že Vorkallonerovi se tento přístup hrdiny od Komarru zdá nepochopitelný. „Bylo to velké vítězství, pane. A velmi málo ztrát na životech.“</p>

<p>„Na naší straně.“ Vorkosigan dokončil psaní zprávy a odhlásil se, potom zadal požadavek na další formulář a začal se s ním vypořádávat pomocí světelného pera.</p>

<p>„O to jde, ne?“</p>

<p>„Záleží na tom, jestli tam chcete zůstat, nebo jen projíždíte. Komarr nám zanechal velmi komplikované politické dědictví. Není to něco, co bych rád předal další generaci. Jak jsme se na tohle téma dostali?“ Dokončil poslední formulář.</p>

<p>„Kde jste chtěli provést tu invazi?“ zeptala se Cordelia zarputile.</p>

<p>„Proč jsem o tom nic neslyšel?“ otázal se Vorkalloner.</p>

<p>„Protože je to tajná informace a nediskutuje se o ní jinde než na úrovni generálního štábu, ústředního výboru obou Rad, a císaře. To znamená, že tenhle rozhovor se nikam dál nedostane, Aristede.“</p>

<p>Vorkalloner se ostentativně podíval na Cordelii. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ona</emphasis><emphasis> </emphasis>taky není členem generálního štábu. A když o tom přemýšlím, tak –“</p>

<p>„Já už taky ne,“ uznal Vorkosigan. „Pokud jde o našeho hosta, neřekl jsem jí nic, co by si nedokázala sama odvodit. A pokud jde o mne – chtěli můj názor o… jistých aspektech. Nelíbil se jim, když jsem jim ho řekl, ale požádali o něj.“ Jeho úsměv vůbec nebyl příjemný.</p>

<p>„Proto vás poslali pryč?“ zeptala se Cordelia chápavě. Měla dojem, že začíná trochu chápat, jak věci na Barrayaru fungují. „Takže velící poručík Vorkalloner měl pravdu, když si myslel, že vás sem poslali jen hlídat. Nebylo to tak, že o váš názor si řekl nějaký, řekněme, starý přítel vašeho otce?“</p>

<p>„Zcela určitě o to nepožádala Rada ministrů,“ řekl Vorkosigan, ale odmítl se dát zatáhnout do další diskuse a s rozhodností změnil téma. „Zacházeli s vámi moji lidé dobře?“</p>

<p>„Ano, dobře.“</p>

<p>„Doktor přísahá, že mě dnes odpoledne pustí, když budu hodný a zůstanu dopoledne v posteli. Můžu se později zastavit u vás v kabině, abychom si soukromě pohovořili? Musím vám některé věci vysvětlit.“</p>

<p>„Jistě,“ odpověděla. Zdálo se jí, že dotaz byl formulován poněkud hrozivě.</p>

<p>Vešel lékař. „Máte odpočívat, pane,“ řekl ukřivděně, s pohledem na Cordelii a Vorkallonera.</p>

<p>„No jo, dobře. Aristede, odešlete tohle nejbližší kurýrní lodí,“ ukázal na obrazovku, „společně s ústní zprávou a formálním obviněním.“</p>

<p>Doktor je vystrnadil a Vorkosigan opět začal psát.ü</p>

<p>Po zbytek dopoledne se toulala po lodi a zkoumala hranice své volnosti. Vorkosiganova loď bylo zmatené bludiště chodeb, uzamykatelných palub, potrubí a úzkých dveří – nakonec si uvědomila, že byly projektované tak, aby je posádka mohla snadněji bránit proti vetřelcům v boji muže proti muži. Šli pomalu, seržant Bothari s ní držel krok. Tiše se tyčil nad jejím ramenem jako stín smrti s výjimkou případů, kdy chtěla zabočit do nějakých zakázaných dveří nebo chodby, to se najednou zarazil a řekl „ne, madam“. Nesměla se také ničeho dotýkat, jak zjistila, když nedbale přejela rukou po kontrolním panelu.</p>

<p>Následovalo další Bothariovo monotónní „ne, madam“. Připadala si jako dvouleté batole, které vzali na procházku.</p>

<p>Jednou se pokusila ho vytáhnout z jeho ulity. „Už sloužíte dlouho pod kapitánem Vorkosiganem?“ zeptala se živě. „Ano, madam.“</p>

<p>Ticho. Zkusila to znovu. „Máte ho rád?“</p>

<p>„Ne, madam.“</p>

<p>Ticho.</p>

<p>„Proč ne?“ Na tohle aspoň neexistovala odpověď ano nebo ne. Chvíli si myslela, že neodpoví. „Je Vor, šlechtic.“</p>

<p>„Třídní konflikt?“ odvážila se hádat.</p>

<p>„Já nemám rád Vory.“</p>

<p>„Já nejsem Vor,“ namítla.</p>

<p>Zachmuřeně se na ni podíval. „Vy jste jako Vor, madam.“ Na další konverzaci neměla nervy.ü</p>

<p>Odpoledne se uvelebila na svém úzkém lůžku a začala zkoumat, co jí může nabídnout knihovna počítače.</p>

<p>Vybrala si video s neškodným školským názvem „Lidé a krajina na Barrayaru“, a otevřela si ho.</p>

<p>Doprovodný text byl tak banální, jak titul naznačoval, ale obrázky byly naprosto fascinující. Jejím beťanským očím ukazovaly zelenou, příjemnou, sluncem ozářenou krajinu. Lidé tam chodili bez nosních filtrů a dýchacích pomůcek, a v létě dokonce bez stínítek. Podnebí a terén se často měnily, planeta měla skutečné oceány, kde měsíc zvedal příliv. Byl to rozdíl oproti plochým, slaným loužím, kterým se u nich doma říkalo jezera.</p>

<p>Někdo zaklepal na dveře. „Vstupte,“ zvolala. Ve dveřích se objevil Vorkosigan a kývl jí na pozdrav. Připadalo jí zvláštní, že v této denní době je oblečen v polní uniformě – ale musela si přiznat, že se dal perfektně dohromady. Vypadal velmi dobře. Doprovázel ho seržant Bothari, který zůstal netečně stát za nedovřenými dveřmi. Vorkosigan nejprve obešel místnost, jako by něco hledal, potom vyprázdnil její podnos s obědem a zapřel jím dveře tak, aby zůstaly pootevřené. Cordelia zvedla obočí, když to uviděla.</p>

<p>„Je to opravdu nutné?“</p>

<p>„Myslím, že ano. Při tom, jak se tady drbe, určitě dřív nebo později zaslechnu nějaký vtip o tom, jaké výhody má hodnost. Nebudu moci předstírat, že jsem to neslyšel a budu muset potrestat toho nešťastného, ehm, humoristu. Stejně nesnáším zavřené dveře. Nikdy nevíte, co je na druhé straně.“</p>

<p>Cordelia se nahlas zasmála. „To mi připomíná starý vtip, kdy dívka říká ,nebudeme to dělat, ale každému řekneme, že jsme to dělali’.“</p>

<p>Vorkosigan se souhlasně ušklíbl a posadil se na přišroubovanou otáčecí židli u kovového stolu zabudovaného do stěny. Otočil se čelem k ní. Opřel se, natáhl nohy před sebe a zvážněl. Cordelia zvedla hlavu a pousmála se. Začal nepřímo, kývl směrem k obrazovce nad její postelí. „Na co jste se dívala?“</p>

<p>„Na zeměpis Barrayaru. Je to krásné místo. Byl jste někdy u moře?“</p>

<p>„Když jsem byl malý chlapec, moje matka mě každé léto brávala do Bonsanklaru. To byl rekreační rezort pro vyšší třídy, za městem se na úpatí hor rozkládal hluboký prales. Otec byl většinou pryč, buď v hlavním městě, nebo u své jednotky. Starý císař měl narozeniny o letním slunovratu a tenkrát bývaly nad oceánem fantastické ohňostroje – nebo aspoň se mi v té době zdály fantastické. Celé město se shromáždilo na nábřeží a nikdo nebyl ozbrojen. Na císařovy narozeniny byly zakázány souboje a já jsem směl všude volně pobíhat.“ Hleděl na podlahu, za špičky svých bot. „Už jsem tam léta nebyl. Jednou bych vás tam rád vzal, na festival slunovratu, pokud by se naskytla příležitost.“</p>

<p>„To by se mi moc líbilo. Bude se vaše loď brzy vracet na Barrayar?“</p>

<p>„Nějakou dobu ještě ne, obávám se. Čeká vás dlouhá doba zajetí. Ale až se vrátíme, neměl by být už důvod vás internovat, protože vaše loď unikla. Měla byste být volná, abyste se mohla ohlásit na beťanském vyslanectví a odjet domů. Pokud budete chtít.“</p>

<p>„Pokud budu chtít!“ Nejistě se zasmála a opřela se o tvrdý polštář. Vorkosigan pozorně sledoval její výraz. Držením těla slušně předstíral, že je v naprosté pohodě, ale podvědomě poklepával jednou botou o zem. Všiml si toho, zamračil se a přestal.</p>

<p>„Proč bych neměla chtít?“</p>

<p>„Myslel jsem si, že až dorazíme na Barrayar a budete volná, mohla byste třeba uvažovat o tom, že byste zůstala.“</p>

<p>„A navštívila – jak jste o tom mluvil, Bonsanklar, a další? Nevím, kolik mi dají volna, ale – jistě, ráda se podívám na nová místa. Chtěla bych vaši planetu vidět.“</p>

<p>„Nemyslím návštěvu. Nastálo. Jako – jako lady Vorkosiganová.“ Tvář se mu rozsvítila pokřiveným úsměvem. „Já to strašně kazím. Slibuju, že už nikdy nebudu považovat Beťany za zbabělce. Přísahám, že vaše zvyky vyžadují víc statečnosti než nejhorší sebevražedné soutěže zdatnosti našich hochů.“</p>

<p>Nepatrně vydechla stisknutými rty. „Vy toho nechcete málo, co?“ Přemýšlela o tom, kde se vzala fráze, že člověku poskočí srdce. Spíš měla pocit, že se jí propadl žaludek. Vzepjalo se v ní vědomí vlastního těla, najednou ho až příliš vnímala.</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Ne, nechci málo, pro vás a s vámi. Vy byste měla dostat to nejlepší. Jak už teď musíte vědět, já jsem těžko ten nejlepší. Ale přinejmenším vám mohu nabídnout to nejlepší, co mám. Milá C – velitelko, byl můj návrh příliš náhlý, podle beťanských norem? Čekal jsem na správnou příležitost celé dny, ale nikdy se zatím nenaskytla.“</p>

<p>„Dny! Jak dlouho jste o tom přemýšlel?“</p>

<p>„Poprvé mě to napadlo, když jsem vás viděl v té strži.“</p>

<p>„Cože, když jsem zvracela v blátě?“</p>

<p>Při té vzpomínce se usmál. „S velkým sebeovládáním. V době, kdy jsme pohřbili vašeho důstojníka, už jsem to věděl.“</p>

<p>Otřela si rty. „Už vám někdo řekl, že jste blázen?“</p>

<p>„V této souvislosti ne.“</p>

<p>„Já – vy jste mě zmátl.“</p>

<p>„Ale neurazil?“</p>

<p>„Ne, to jistě ne.“</p>

<p>Nepatrně se uvolnil. „Nemusíte mi teď říkat ano nebo ne, samozřejmě. Bude trvat měsíce, než se dostaneme domů. Ale nechtěl jsem, abyste si myslela – víte, je to trapné, když jste zajatkyně –, že vás chci urazit.“</p>

<p>„Vůbec ne,“ řekla slabě.</p>

<p>„Je ještě pár dalších věcí, které bych vám měl říct,“ pokračoval. Jeho pozornost zase plně zaujaly boty. „Nebyl by to snadný život. Od té doby, co jsem se s vámi setkal, věřím, že kariéra, kdy dělám úklid po politických chybách, jak jste to nazvala, nakonec asi není ta největší čest. Možná, že bych se měl pokusit těm chybám zabránit v jejich začátku. Bylo by to nebezpečnější než vojančina – je tam riziko zrady, falešných obvinění, atentátů, možná exilu, chudoby a smrti. Špatné kompromisy se zlými lidmi pro málo dobrých výsledků, a ani ty nejsou zaručené. Není to dobrý život, ale když člověk má děti, tak ať jsem to raději já než ony.“</p>

<p>„Vy ale dovedete připravit děvčeti hezké chvíle,“ řekla bezmocně. Přetřela si bradu a usmála se.</p>

<p>Vorkosigan vzhlédl, nebyl si jistý, zda má naději.</p>

<p>„Jak začíná politická kariéra na Barrayaru?“ zeptala se pokusně. „Předpokládám, že přemýšlíte o tom, že byste pokračoval ve stopách svého dědečka prince Xava, ale když nemáte tu výhodu, že jste císařský princ, jak se dostanete do funkce?“</p>

<p>„Jsou jisté cesty. Císařské jmenování, dědictví nebo postup v hodnosti. Rada ministrů získává nejlepší lidi posledním způsobem. V tom je jejich síla, ale tahle cesta je pro mě uzavřená. Pak je tu Hraběcí rada, kam se dostáváte jako dědic. To je pro mě nejjistější cesta, ale musel bych čekat, až můj otec zemře. Můžu prostě čekat. Stejně už umírá, je postižen nejhorším konzervatismem a je plný starých zásad, které se všechny týkají jen zachování jeho privilegií. Nevím, jestli z dlouhodobého hlediska se vůbec něco dá s Hraběcí radou dělat. Asi by se jim konečně mělo dovolit, aby překročili poslední práh a vyhynuli. Nikomu to neříkejte,“ napadlo ho dodat.</p>

<p>„To je strašně podivný koncept vlády.“</p>

<p>„To není koncept. Takhle se to vyvinulo.“</p>

<p>„Možná, že to, co potřebujete, je ústavodárné shromáždění.“</p>

<p>„Teď jste promluvila jako pravá Beťanka. No, možná ano, i když to v našich podmínkách zní jako recept na občanskou válku. Takže nám zbývá císařské jmenování. Je to rychlé, ale můj pád by mohl být stejně náhlý a velkolepý jako vzestup, kdybych starého pána nějak urazil nebo kdyby umřel.“ Jak mluvil a plánoval, v jeho očích svítila chuť bojovat. „Moje jediná výhoda u něj je, že on má rád prostou řeč. Nevím, jak k tomu přišel, protože si jí moc neužije.</p>

<p>Víte, myslím, že by se vám politika líbila, aspoň na Barrayaru. Možná proto, že se tolik podobá tomu, co jinde nazýváme válkou. Ale máme ještě jeden urgentní politický problém, který se týká vaší lodi a několika dalších věcí…“ zarazil se a ztratil tempo. „Možná – možná, že je neřešitelný. Asi je opravdu dost předčasné, abych s vámi mluvil o manželství, dokud nebudu vědět, jak to dopadlo. Ale nemohl jsem dopustit, abyste si pořád myslela – <emphasis>co </emphasis>jste si vlastně myslela?“</p>

<p>Cordelia potřásla hlavou. „To vám nebudu říkat, aspoň ne teď. Jednou vám to povím. Myslím, že se vám to bude líbit.“</p>

<p>Přijal to s trochou naděje a pokračoval. „Vaše loď –“</p>

<p>Nejistě se zamračila. „Nebudete mít problémy kvůli tomu, že jste mou loď ztratil?“</p>

<p>„Byla to přesně ta situace, které jsme sem letěli zabránit. Skutečnost, že jsem byl v té době v bezvědomí, by měla být polehčující okolností. Udržet rovnováhu byl ten názor, který jsem sdělil Císařské radě. Budou mě nutně podezřívat, že jsem ji nechal uniknout schválně, abych sabotoval dobrodružství, se kterým hluboce nesouhlasím.“</p>

<p>„Čeká vás další degradace?“</p>

<p>Zasmál se. „Byl jsem nejmladším admirálem v historii naší flotily a taky můžu skončit jako nejstarší podporučík. Ale ne,“ řekl střízlivě, „válečné křídlo na ministerstvu mě určitě obviní ze zrady. Dokud se to nevyřeší, ať tak či onak,“ podíval se jí do očí, „může být taky obtížné zabývat se jakýmikoli osobními záležitostmi.“</p>

<p>„Je zrada na Barrayaru hrdelní zločin?“ zeptala se s morbidní zvědavostí.</p>

<p>„Ano, jistě. Veřejné vystavení a smrt hladem.“ Na její zděšený pohled škádlivě zvedl obočí. „Jestli je to pro vás nějakou útěchou, urozeným zrádcům se obvykle propašuje nějaký prostředek umožňující snadnou sebevraždu před vykonáním rozsudku. Zabrání to projevům veřejné sympatie. Ale myslím, že já bych jim tu satisfakci dát neměl. Jen ať je to veřejné, špinavé a únavné a pekelně trapné.“ Tvářil se znepokojivě rozjařeně.</p>

<p>„Sabotoval byste tu invazi, kdybyste mohl?“</p>

<p>Potřásl hlavou a zahleděl se do dálky. „Ne, jsem muž, který poslouchá autoritu. To znamená ta slabika Vor před mým jménem. Dokud se záležitost ještě projednává, budu svůj názor bránit. Ale pokud nakonec císař podepíše rozkaz, půjdu bez otázek. Alternativou je občanský chaos a toho už jsme měli dost.“</p>

<p>„Co je na téhle invazi zvláštního? Invazi na Komarr jste musel podporovat, jinak by vás tam neposlali.“</p>

<p>„Komarr byla jedinečná příležitost, skoro učebnicový příklad. Vypracoval jsem strategii jeho dobytí a maximálně jsem všech šancí využil.“ Počítal na svých silných prstech. „Nevelká populace, soustředěná ve městech s řízenou klimatizací. Nebylo tam místo, kam by se partyzáni mohli stáhnout a přeskupit. Žádní spojenci – nebyli jsme jediní, jejichž obchody skončily na jejich nenasytných tarifech. Jediné, co jsem musel udělat, bylo nechat uniknout informaci, že snížíme jejich pětadvacetiprocentní podíl ze všeho, co prochází jejich průchozími body, na patnáct a jejich sousedi, kteří je měli podporovat, nám padli do náruče. Žádný těžký průmysl. Byli tlustí a líní z toho, jak žili z nezasloužených příjmů – dokonce ani nechtěli sami bojovat, dokud těch pár žoldnéřů, které si najali, nezjistilo, proti čemu jdou a neuteklo. Kdybych měl volnou ruku a trochu víc času, tak myslím, že bych Komarr dobyl bez jediného výstřelu. Měla to být perfektní válka, jen kdyby Rada ministrů nebyla tak netrpělivá.“ Staré frustrace znovu viděl před očima a zamračil se na svou minulost. „Tenhle druhý plán – no, myslím, že to pochopíte, když vám řeknu, že je to Escobar.“</p>

<p>Cordelia si v šoku sedla. „Vy jste našli skok odsud na Escobar?“ Potom tedy nebylo divu, že Barrayarané neoznámili, že takové místo objevili. Ze všech možností, které se jí honily v hlavě, tohle byla ta poslední. Escobar byl jedním z velkých planetárních uzlů v síti červích děr, které k sobě vázaly roztroušené lidstvo. Velká, stará, bohatá, s mírným podnebím, tato planeta byla jednou z mnoha sousedek samotné Kolonie Beta. „Oni se museli zbláznit!“</p>

<p>„Víte, to je skoro přesně to, co jsem jim řekl, než ministr západu začal křičet a hrabě Vortala mu pohrozil – no, byl k němu velmi hrubý. Vortala dokáže být urážlivější než kdokoli jiný, aniž by doopravdy klel.“</p>

<p>„Kolonie Beta by do toho určitě byla zatažená. Přece polovina našeho mezihvězdného obchodu jde přes Escobar. A Tau Ceti Pět. A Jackson’s Whole.“</p>

<p>„To přinejmenším, myslím,“ Vorkosigan souhlasně přikývl. „Představa byla udělat to jako rychlou operaci a potenciálním spojencům předložit hotovou věc. Protože ale mám důvěrnou znalost všeho, co se nepovedlo s mým ,perfektním’ plánem na Komarru, řekl jsem jim, že je to jen sen, nebo něco v tom smyslu.“ Potřásl hlavou. „Škoda, že jsem se neovládl. Teď bych tam ještě byl a mohl bych je přesvědčovat. Místo toho se teď flotila připravuje, pokud je mi známo. A čím dál přípravy pokročí, tím těžší bude to zastavit.“ Vzdychl.</p>

<p>„Válka,“ přemítala Cordelia, velice rozrušená. „Uvědomujete si, že jestli vaše flotila – jestli Barrayar půjde do války s Escobarem –, naši budou chtít mít své navigátory doma. I když se Kolonie Beta přímo boje nezúčastní, určitě jim budeme prodávat zbraně, poskytovat technickou pomoc, posílat lodě se zásobami –“</p>

<p>Vorkosigan chtěl promluvit, ale zarazil se. „To asi budete,“ řekl chmurně. „A my se budeme snažit vás blokovat.“</p>

<p>V tichu, které následovalo, slyšela šumění krve ve svých uších. Stěnami stále pronikaly drobné zvuky a vibrace Vorkosiganovy lodi. Bothari se v chodbě pohnul a uslyšela kroky kolemjdoucích.</p>

<p>Potřásla hlavou. „Budu o tom muset přemýšlet. Není to tak snadné, jak to zprvu vypadalo.“</p>

<p>„Ne, to není.“ Otočil ruku dlaní vzhůru v závěrečném gestu a strnule vstal. Noha ho stále bolela. „To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Vy nemusíte říkat nic.“</p>

<p>Přikývla, vděčná, že je volná, a Vorkosigan odešel. Bothariho vzal s sebou a pevně za sebou zavřel dveře. V úzkosti a hluboké nejistotě povzdechla, lehla si na záda a pozorovala strop, dokud jí poddůstojník Nilesa nepřinesl večeři.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_8.jpg" />KAPITOLA                       6</strong></p>

<p>Příští ráno lodního času Cordelia zůstala ve své kabině a v klidu si četla. Potřebovala čas, aby vstřebala včerejší rozhovor, než opět Vorkosigana uvidí. Byla tak neklidná, jako kdyby najednou všechny její hvězdné mapy ukazovaly jen náhodně vytvořená seskupení a ona byla ztracená, ale aspoň by věděla, že je ztracená. Krok nazpět směrem k pravdě byl lepší, myslela si, než pomýlené jistoty. Zoufale toužila po jistotách, ale zároveň viděla, jak ustupují mimo její dosah.</p>

<p>Lodní knihovna nabízela spoustu materiálů o Barrayaru. Nějaký člověk jménem Abell vypracoval bombastickou všeobecnou historii plnou jmen, dat a podrobných popisů zapomenutých bitev, jejichž všichni účastníci byli teď už mrtví a nezáleželo na nich. Učenec jménem Aczith udělal něco lepšího – sestavil svěží životopis císaře Dorky Vorbarry Spravedlivého, záhadné postavy, o které Cordelia usoudila, že to musel být Vorkosiganův pradědeček, který vládl na konci Doby izolace. Hluboce ponořená do množství osobností a spletité politiky jeho éry ani nevzhlédla, když někdo zaklepal na dveře, ale jen zavolala „vstupte“.</p>

<p>Do dveří vpadli dva vojáci v zelenošedých maskáčích pro pobyt na planetě a spěšně za sebou zavřeli. Ti ale vypadají uboze, pomyslela si, a konečně vidím barrayarského vojáka, který je menší než Vorkosigan. Teprve napotřetí je poznala, když z chodby zazněl tlumený rytmický zvuk poplašného signálu. <emphasis>Vypadá</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to, že se na Barrayar nedostanu</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>„Velitelko,“ křikl poručík Stuben. „Jste v pořádku?“</p>

<p>Při pohledu na jeho tvář na ni dopadla všechna zdrcující váha starých zodpovědností. Stuben obětoval své hnědé vlasy po ramena, aby vytvořil imitaci barrayarského vojenského ježka, který vypadal, jako by se na něm pásl nějaký býložravec. Bez dlouhých vlasů se jeho hlava zdála malá, holá a divná. Křehký a štíhlý poručík Lai, který stál vedle něho nahrbený jako profesor, vypadal ještě méně vojensky. Příliš velkou uniformu měl u kotníků a zápěstí ohrnutou, ale u jednoho kotníku se záhyb uvolnil a Lai si na nohavici šlapal.</p>

<p>Cordelia otevřela ústa, pak je zase zavřela a nakonec vybuchla: „Proč nejste na cestě domů? Dala jsem vám rozkaz, poručíku!“</p>

<p>Stuben, který očekával vřelejší přijetí, byl na rozpacích. „My jsme o tom hlasovali,“ řekl prostě, jako kdyby to vše vysvětlovalo.</p>

<p>Cordelia bezmocně potřásla hlavou. „Tak vy jste hlasovali. No dobrá.“ Na okamžik si přikryla obličej rukama a zasmála se. Znělo to trochu, jako by vzlykla. „Proč?“ zeptala se skrz prsty.</p>

<p>„Identifikovali jsme barrayarskou loď jako <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vorkraf</emphasis><emphasis>ta </emphasis>– vyhledali jsme si ji a zjistili jsme, kdo jí velí. My jsme vás prostě nemohli nechat v rukou Řezníka z Komarru.“</p>

<p>To na moment odvedlo její pozornost. „Jak jste k čertu dokázali jednomyslně hlasovat o – ne, to je jedno,“ přerušila ho, když začal odpovídat a v očích se mu objevil záblesk uspokojení. Nebudu bít hlavou proti zdi, řekla si. Musím mít víc informací. A on taky.</p>

<p>„Uvědomujete si,“ řekla opatrně, „že Barrayarani plánovali přivést sem touto cestou invazní flotilu, aby znenadání napadli Escobar? Kdybyste se vrátili domů a ohlásili, že tahle planeta existuje, neměli by žádnou šanci je překvapit. Teď je všechno fuč. Kde je teď <emphasis>Rene</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Magritte, </emphasis>a jak jste se sem vůbec dostali?“</p>

<p>Poručík Stuben užasl. „Jak jste to všechno zjistila?“</p>

<p>„Hlídej čas,“ připomněl mu poručík Lai a poklepal si na svůj zápěstní chronometr.</p>

<p>Stuben pokračoval: „Já vám to řeknu cestou do raketoplánu. Víte, kde je Dubauer? V lodním vězení nebyl.“</p>

<p>„Jaký raketoplán? Ne – začněte od začátku. Musím vědět všechno, než vyjdeme na chodbu. Předpokládám, že vědí, že jste na palubě.“ Zvenčí stále ještě bylo slyšet klakson. Přikrčila se, když si představila, že se každou chvíli rozlétnou dveře.</p>

<p>„Ne, nevědí. To je na tom ta krása,“ řekl Stuben hrdě. „Měli jsme ohromné štěstí. Když jsme prchali, tak nás nejdřív dva dny pronásledovali. Nehnal jsem loď na plný výkon – jen natolik, abychom zůstali z dosahu a dovolili jim nás sledovat. Myslel jsem si, že ještě budeme mít šanci je obletět a vrátit se pro vás. Pak se ale najednou zastavili, otočili a namířili si to zpátky sem. Čekali jsme, dokud nebyli dost daleko a pak jsme se taky otočili. Doufali jsme, že se pořád skrýváte někde v lesích.“</p>

<p>„Ne, zajali mě hned první noc. Pokračujte.“</p>

<p>„Všechno jsme seřídili, nastavili maximální rychlost a pak jsme vypnuli všechno, o čem jsme si mysleli, že by mohlo vytvářet elektromagnetickou stopu. Mimochodem, ten projektor fungoval bezvadně jako tlumič, přesně jako během Rossovy simulace minulý měsíc. Proklouzli jsme kolem nich a oni ani nemrkli –“</p>

<p>„Prokristapána, Stu, mluv k věci,“ zavrčel Lai. „Nemáme celý den.“ Netrpělivě se pohupoval na podpatcích.</p>

<p>„Jestli se ten projektor dostane Barrayaranům do rukou –“ řekla Cordelia zvýšeným hlasem.</p>

<p>„Nedostane, říkám vám. Takže, <emphasis>Rene Magritte </emphasis>teď letí po parabole kolem slunce, a jakmile se dostanou dost blízko, aby je maskoval jeho šum, mají zabrzdit, otočit a pak se rychle vrátit sem, aby nás vyzvedli. Máme dvě hodiny na to, abychom srovnali rychlost, počínaje – no, počínaje asi před deseti minutami.“</p>

<p>„To je moc riskantní,“ zkritizovala nápad Cordelia. V mysli se jí vynořily všechny potenciální katastrofy, které scénář obsahoval.</p>

<p>„Fungovalo to,“ hájil se Stuben, „nebo to aspoň bude fungovat. A pak jsme měli tu kliku. Když jsme hledali vás a Dubauera, našli jsme v lesích dva zatoulané Barrayarany.“</p>

<p>Cordelii se sevřel žaludek. „To byli Radnov a Darobey, že?“</p>

<p>Stuben se na ni podíval. „Jak to víte?“</p>

<p>„Jen dál, pokračujte.“</p>

<p>„Byli to vůdci spiknutí, které mělo svrhnout toho vražedného maniaka Vorkosigana. Vorkosigan je pronásledoval, takže byli rádi, že nás vidí.“</p>

<p>„To se vsadím. Mana z nebe.“</p>

<p>„Přiletěl tam barrayarský raketoplán s hlídkou, která je hledala. Nastražili jsme léčku a všechny jsme je omráčili, až na jednoho, kterého Radnov zastřelil nervovým disruptorem. Ti kluci nenechávají nic náhodě.“</p>

<p>„Nevíte náhodou, koho – ne, to je jedno. Pokračujte.“ Žaludek měla jako na vodě.</p>

<p>„Vzali jsme si jejich uniformy a vklouzli jsme na <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la </emphasis>bez jakýchkoli potíží. Radnov a Darobey znali všechny identifikační kódy. Našli jsme vězení – to bylo snadné, stejně se čekalo, že jejich hlídka tam půjde –, mysleli jsme si, že tam najdeme vás a Dubauera. Radnov a Darobey pustili všechny svoje kamarády a pak šli převzít strojovnu. Odtamtud můžou vypnout všechny systémy, zbraně, podporu života, cokoli. Mají odpojit zbraně, až odsud budeme startovat s naším raketoplánem.“</p>

<p>„Na to bych nespoléhala,“ varovala ho Cordelia.</p>

<p>„To je jedno,“ řekl Stuben vesele. „Barrayarani budou mít tolik starostí, až budou bojovat jeden s druhým, že skrz ně můžeme klidně projít. Není to báječná ironie? Řezník z Komarru zastřelený vlastními muži! Teď už vím, na co je džudo.“</p>

<p>„Báječné,“ opakovala po něm slabě. Bude to jeho hlava – jemu otluču hlavu o zeď, ne sobě. „Kolik našich lidí je tady?“</p>

<p>„Šest. Dva v raketoplánu, dva hledají Dubauera a my dva, co jsme přišli pro vás.“</p>

<p>„Nikdo nezůstal na planetě?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Dobře.“ Napjatě si přejela rukou tvář a zoufale se snažila najít inspiraci, která nepřicházela. „Tohle je strašný zmatek. Dubauer je na ošetřovně, mimochodem. Zranění disruptorem.“ Rozhodla se, že jim v této chvíli žádné podrobnosti sdělovat nebude.</p>

<p>„Vrahouni špinaví,“ řekl Lai. „Doufám, že se uškrtí navzájem.“</p>

<p>Cordelia se otočila ke knihovnické obrazovce nad postelí a vyvolala hrubý schematický plán lodi <emphasis>General Vorkraft </emphasis>bez technických údajů, který jí knihovna podle programu směla ukázat. „Prostudujte si to a najděte si tam cestu na ošetřovnu a na stanoviště raketoplánů. Já jdu něco zjistit. Zůstaňte tady a nikomu neotevírejte. Kdo jsou ti druzí dva, kteří se tu potulují?“</p>

<p>„McIntyre a Velký Pete.“</p>

<p>„No, ti aspoň mají lepší naději, že při bližším pohledu projdou jako Barrayarané, než vy dva.“</p>

<p>„Velitelko, kam jdete? Proč nemůžeme prostě odejít?“</p>

<p>„To vám vysvětlím, až budeme mít týden nazbyt. Tentokrát poslouchejte příkazy, zatraceně. Zůstaňte tady!“</p>

<p>Vyklouzla ze dveří a rychle kráčela na můstek. Její nervy se hlasitě domáhaly běhu, ale to by vzbudilo přílišnou pozornost. Minula skupinu čtyř Barrayaranů, kteří někam spěchali a sotva jí věnovali pohled. Pro jednou byla nesmírně ráda, že je nenápadná.</p>

<p>Na můstku našla Vorkosigana s jeho důstojníky, soustředěné kolem interkomu ze strojovny. Byl tam i Bothari, tyčící se nad Vorkosiganem jako smutný stín.</p>

<p>„Kdo je ten chlap na obrazovce?“ zašeptala Vorkallonerovi. „Radnov?“</p>

<p>„Ano. Psst.“</p>

<p>Obličej hovořil. „Vorkosigan, Gottyan a Vorkalloner, jeden po druhém ve dvouminutových intervalech. Beze zbraní, nebo vypneme veškerou podporu života na celé lodi. Máte patnáct minut, než vám tam začneme pouštět vakuum. Ještě něco. Už jste to dali dohromady? To je dobře. Radši neztrácejte čas, <emphasis>kapi</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>ne</emphasis>.“ Řekl to tónem, který proměnil hodnost ve smrtelnou urážku.</p>

<p>Tvář zmizela, ale hlas se z reproduktorů opět ozval jako duch. „Barrayarští vojáci,“ vyřvával, „váš kapitán zradil císaře a Radu ministrů. Nedovolte mu, aby zradil i vás. Předejte ho úřadům, které zde zastupuje politický důstojník, nebo budeme nuceni zabít s viníky i nevinné. Za patnáct minut vypneme podporu života –“</p>

<p>„Vypněte to,“ řekl Vorkosigan podrážděně.</p>

<p>„Nemůžu, pane,“ řekl technik. Bothari nezaváhal, strhl si z ramene plazmovou pistoli a ledabylým gestem vypálil od boku. Reproduktor na stěně explodoval a někteří muži se museli vyhýbat roztaveným úlomkům.</p>

<p>„Počkejte, to můžeme ještě potřebovat,“ namítl Vorkalloner pohoršeně.</p>

<p>„To je jedno.“ Vorkosigan na něj mávl, aby byl zticha. „Děkuji vám, seržante.“ Z reproduktorů na lodi se ještě ozývala slabá ozvěna hlasu.</p>

<p>„Na nic složitějšího nemáme čas, obávám se,“ řekl Vorkosigan. Zřejmě chtěl ukončit plánovací schůzku. „Poručíku Saint Simone, realizujte svůj nápad ohledně ovládání lodi. Jestli se vám to podaří instalovat včas, tím líp. Určitě budeme raději chytří než stateční.“</p>

<p>Poručík přikývl a odběhl.</p>

<p>„Jestli se mu to nepodaří, tak se obávám, že budeme muset jít proti nim,“ pokračoval Vorkosigan. „Oni klidně dokážou zabít každého na lodi a změnit záznam v lodním deníku, aby prokázali cokoli budou chtít. Darobey a Tafas mají potřebné technické znalosti. Chci dobrovolníky. Já a Bothari, samozřejmě.“</p>

<p>Posádka pokročila vpřed jako jeden muž.</p>

<p>„Gottyan a Vorkalloner jsou mimo soutěž. Budu potom potřebovat někoho, kdo dovede vysvětlovat. Teď bojový rozkaz. Nejdřív já, pak Bothari, potom Siegelova hlídka a potom Kushova. Pouze paralyzéry. Nechci, aby nějaká zbloudilá střela zničila strojovnu.“ Několik mužů pohlédlo na díru ve stěně, kde předtím byl reproduktor.</p>

<p>„Pane,“ řekl Vorkalloner zoufale, „mám námitky proti tomu bojovému rozkazu. Oni určitě použijí disruptory. Kdo projde dveřmi první, nemá šanci.“</p>

<p>Vorkosigan na něj několik vteřin mlčky zíral. Vorkalloner zahanbeně sklopil oči. „Ano, pane.“</p>

<p>„Velící poručík Vorkalloner má pravdu, pane,“ ozval se nečekaně něčí bas. Cordelia si s úlekem uvědomila, že je to Bothari. „Mám právo jít první. Zasloužím si to.“ Hleděl na kapitána a jeho úzká čelist se napjala. „Je to moje místo.“</p>

<p>Jejich oči se setkaly v podivném porozumění. „Dobře, seržante,“ ustoupil Vorkosigan. „Půjdete první, pak já a po mně ostatní podle rozkazu. Jdeme.“</p>

<p>Když se hnali ven, Vorkosigan se u Cordelie zastavil. „Obávám se, že tu letní procházku po pobřeží nakonec nezvládnu.“</p>

<p>Cordelia bezmocně potřásla hlavou. Vzadu v hlavě se jí začala rodit děsivá myšlenka. „Já – já teď musím vzít zpátky svoje čestné slovo zajatce.“</p>

<p>Vorkosigan se zatvářil zmateně, ale pak její slova odmávl stranou, měl naléhavější starosti. „Kdybych náhodou dopadl jako váš podporučík Dubauer, vzpomeňte si na mé preference. Jestli se k tomu přimějete. Byl bych rád, kdyby to bylo vaší rukou. Řeknu to Vorkallonerovi. Dáte mi na to své slovo?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Radši zůstaňte ve své kabině, než tohle skončí.“</p>

<p>Vztáhl ruku k jejímu rameni, dotkl se kadeře zrzavých vlasů, která na něm ležela, a pak se odvrátil. Cordelia prchala chodbou a Radnovova propaganda jí nesmyslně hučela v uších. Plán v její mysli se bouřlivě rozvíjel. Rozum kňučivě protestoval jako jezdec na splašeném koni: k těmhle Barrayaranům nemáš žádné povinnosti, tvoje povinnost je ke Kolonii Beta, ke Stubenovi, k <emphasis>Rene Magritte </emphasis>– tvoje povinnost je utéct a varovat…</p>

<p>Vrazila do své kabiny. Stuben a Lai tam kupodivu stále byli. Její divoký vzhled je vylekal.</p>

<p>„Teď jděte na ošetřovnu. Vyzvedněte Dubauera a odveďte ho do raketoplánu. Kdy se měli Pete a Mac hlásit, kdyby ho nenašli?“</p>

<p>Lai zkontroloval čas. „Za deset minut.“</p>

<p>„Díky bohu. Až přijdete na ošetřovnu, řekněte lékaři, že kapitán Vorkosigan nařídil, abyste ho přivedli ke mně. Lai, vy počkáte na chodbě. Vy byste doktora neoklamal. Dubauer nemůže mluvit a vy se netvařte překvapeně, v jakém je stavu. Až se dostanete do raketoplánu, čekejte – moment, ukažte mi váš chronometr, Lai – do šesti dvaceti našeho lodního času, a pak odstartujte. Když tam do té doby nebudu, tak s vámi neletím. Šlápněte na to a neohlížejte se. Kolik přesně mužů s sebou měli Radnov a Darobey?“</p>

<p>„Deset nebo jedenáct, mám dojem,“ řekl Stuben.</p>

<p>„Dobře. Dejte mi svůj paralyzér. Jděte, honem.“</p>

<p>„Velitelko, my jste sem přišli, abychom vás zachránili!“ Stuben zvolal ve zmatku.</p>

<p>Vůbec nevěděla, co na to říct. Místo toho mu položila ruku na rameno. „Já vím. Děkuju vám.“ Odběhla.</p>

<p>Když se blížila ke strojovně z paluby nad ní, přišla na křižovatku dvou chodeb. V té větší stála opodál skupina mužů, sestavovali a kontrolovali si zbraně. V menší chodbě dva vojáci hlídali vstup na další palubu. Bylo to poslední kontrolní stanoviště před územím krytým Radnovovou palbou. Jeden z mužů byl poddůstojník Nilesa. Vrhla se k němu.</p>

<p>„Poslal mě sem kapitán Vorkosigan,“ zalhala. „Chce, abych se naposled pokusila vyjednávat, protože jsem v téhle záležitosti neutrální.“</p>

<p>„To je ztráta času,“ namítl Nilesa.</p>

<p>„V to on taky doufá,“ improvizovala. „Zdržím je, dokud nebude připravený. Můžete mě dostat dovnitř, aniž by to někoho vyplašilo?“</p>

<p>„Můžu to zkusit, myslím.“ Nilesa poodešel a uvolnil kruhový kryt v podlaze na konci chodby.</p>

<p>„Kolik mají strážných u tohoto vchodu?“ zašeptala.</p>

<p>„Dva nebo tři, myslím.“</p>

<p>Kryt vyskočil a odhalil průlez pro jednoho s žebříkem po straně a tyčí uprostřed.</p>

<p>„Hej, Wentzi!“ křikl dolů.</p>

<p>„Kdo je to?“ ozvalo se zezdola.</p>

<p>„Já, Nilesa. Kapitán Vorkosigan chce poslat dolů tu beťanskou kočku, aby si promluvila s Radnovem.“</p>

<p>„Na co?“</p>

<p>„Jak to mám k čertu vědět? Ty máš přece na starosti odposlech v každé kabině. Třeba nakonec není v posteli tak dobrá.“ Nilesa k ní omluvně trhl ramenem a Cordelia přikývla, že omluvu přijímá.</p>

<p>Dole se odehrávala tichá debata.</p>

<p>„Je ozbrojená?“</p>

<p>Cordelia potřásla hlavou s rukama na obou svých paralyzérech. „Ty bys dal beťanský holce zbraň?“ zavolal Nilesa zpátky rétoricky, zatímco rozpačitě sledoval její přípravu.</p>

<p>„Tak dobře. Strč ji dovnitř, zavři kryt a nech ji, ať sjede. Když nezavřeš kryt ještě předtím, než sjede, tak ji zastřelíme. Jasný?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Co uvidím, až se dostanu dolů?“ vyptávala se Nilesy.</p>

<p>„Šeredný místo. Budete stát v takovým výklenku ve skladišti hned vedle hlavního velínu. Tamtudy projde vždycky jen jeden člověk. Budete tam připíchnutá jako terč a na třech stranách budete mít stěny. Je to schválně tak udělaný.“</p>

<p>„Nedá se na ně vletět touhle cestou? Chci říct, neplánujete to?“</p>

<p>„Ani náhodou.“</p>

<p>„Dobře. Děkuju.“</p>

<p>Cordelia slezla do průlezu a Nilesa za ní zavřel kryt. Znělo to, jak když zapadne víko rakve.</p>

<p>„V pořádku,“ ozval se hlas zdola. „Pusťte se.“</p>

<p>„Je to dlouhá cesta,“ zavolala zpátky a vůbec nemusela předstírat, že se jí třese hlas. „Já se bojím.“</p>

<p>„Vykašlete se na to. Chytím vás.“</p>

<p>„Tak dobrá.“ Obemkla tyč oběma nohama a jednou paží. Když zastrkovala druhý paralyzér do pouzdra, třásla se jí ruka. Ze žaludku jí stoupala do hrdla kyselá žluč. Polkla, zhluboka se nadechla, aby ji tam udržela, a pustila se s namířeným paralyzérem v ruce.</p>

<p>Přistála tváří v tvář muži dole. U pasu nedbale držel disruptor. Když spatřil její paralyzér, vyvalil oči. Tady se jí vyplatil barrayarský zvyk zaměstnávat pouze mužské posádky, protože aspoň na zlomek vteřiny zaváhal, jestli má zastřelit ženu. V tom zlomku vteřiny vystřelila první. Těžce se na ni svalil, hlava mu spadla na její rameno. Napřímila ho a držela ho před sebou jako štít.</p>

<p>Druhým výstřelem složila dalšího strážce, právě když na ni namířil disruptor. Spěšný výstřel třetího absorbovala záda muže, kterého držela před sebou, i když jí část náboje ožehla kraj levého stehna. Málem zaječela bolestí, ale žádný zvuk jejími zaťatými zuby nepronikl. S divokou, zběsilou přesností, která jako by ani nevycházela z ní, ho složila také a pak se rychle rozhlédla po nějakém místě, kde by se mohla schovat.</p>

<p>Nad hlavou měla jakési potrubí. Lidé, kteří sem vcházeli, se obvykle dívali dolů a kolem sebe, než pohlédli nahoru. Zastrčila si paralyzér za pásek a skokem, který by s chladnou myslí nikdy nedokázala opakovat, se vyšvihla mezi roury a pancéřový strop. Tiše vydechla otevřenými ústy, znovu vytáhla pistoli a připravila se na všechno, co sem mohlo přijít oválnými dveřmi z hlavního sálu strojovny.</p>

<p>„Co to bylo za hluk? Co se tu děje?“</p>

<p>„Hoď dovnitř granát a zapečeť dveře.“</p>

<p>„Nemůžeme, máme tam naše lidi.“</p>

<p>„Wentzi, ohlas se.“</p>

<p>Ticho.</p>

<p>„Jděte tam, Tafasi.“</p>

<p>„Proč já?“</p>

<p>„Protože vám to nařizuju.“</p>

<p>Tafas se opatrně proplížil dveřmi. Překročil práh téměř po špičkách a důkladně se rozhlédl kolem sebe. V obavách, že by mohl před dalším výstřelem zavřít a zamknout dveře, čekala, dokud nevzhlédl.</p>

<p>Vítězně se na něj usmála a pokynula mu prsty. „Zavřete dveře,“ naznačila mu nehlasně a ukázala na ně.</p>

<p>Civěl na ni s velmi podivným výrazem ve tváři, současně naprosto zmatený, doufající a rozzlobený. Zvonovitá hlaveň jeho disruptoru se zdála velká jako hledáček a byla namířená přesně na její hlavu. Bylo to jako hledět na rozsudek smrti. Svým způsobem to byla remíza. Vorkosigan má pravdu, řekla si, disruptor má váhu…</p>

<p>Pak Tafas zavolal: „Myslím, že tu trochu uniká plyn nebo něco takového. Radši na chvíli zavřete dveře, než to zkontroluju.“ Dveře se za ním poslušně zavřely.</p>

<p>Cordelia se na něj od stropu usmála s přivřenýma očima. „Ahoj. Chcete se dostat z tohohle blázince?“</p>

<p>„Co tady děláte – vy, Beťanka?“</p>

<p>Dobrá otázka, pomyslela si smutně. „Pokouším se zachránit pár životů. Nedělejte si starosti, vaši přátelé tady jsou jenom omráčeni.“ Nebudu se zmiňovat o tom, kterého zasáhla palba z vlastních řad, řekla si. Asi je mrtvý, protože se mi na okamžik dostalo slitování… „Přejděte na naši stranu,“ lákala ho. Trochu šíleným způsobem to připomínalo dětskou hru. „Kapitán Vorkosigan vám to promine – vymaže to ze záznamu. Dá vám medaili,“ slíbila unáhleně.</p>

<p>„Jakou medaili?“</p>

<p>„Jak to mám vědět? Jakoukoli budete chtít. Ani nemusíte nikoho zabít. Mám ještě jeden paralyzér.“</p>

<p>„Jakou mám záruku?“</p>

<p>Ze zoufalství si troufla. „Vorkosiganovo slovo. Řekněte mu, že já jsem ho dala za něj.“</p>

<p>„A kdo jste vy, abyste za něj dávala jeho slovo?“</p>

<p>„Lady Vorkosiganová, když to oba přežijeme.“ Byla to lež? Pravda? Beznadějná fantazie?</p>

<p>Tafas hvízdl a zíral na ni. Na obličeji mu začalo svítat pochopení.</p>

<p>„Opravdu chcete být zodpovědný za to, že sto padesát vašich přátel se nadýchá vakua jen proto, abyste zachránil kariéru toho ministerského špiona?“ dodala neúprosně.</p>

<p>„Ne,“ řekl konečně pevným hlasem. „Dejte mi ten paralyzér.“</p>

<p>Zkouška důvěry… Hodila mu pistoli dolů. „O tři je postaráno, tak zbývá ještě sedm. Jaký by byl nejlepší způsob?“</p>

<p>„Můžu sem vylákat ještě dva. Ostatní jsou u hlavního vchodu. Můžeme je napadnout zezadu, když budeme mít štěstí.“</p>

<p>„Jdeme na to.“</p>

<p>Tafas otevřel dveře. „Byl to únik plynu,“ zakašlal přesvědčivě. „Pomozte mi vytáhnout ty dva a zapečetíme dveře.“</p>

<p>„Přísahal bych, že jsem odtamtud před chvílí slyšel výstřel z paralyzéru,“ řekl jeho společník a vstoupil.</p>

<p>„Asi na sebe chtěli upozornit.“</p>

<p>Na tváři vzbouřence se objevilo podezření, když mu došlo, jak hloupé vysvětlení to je. „Oni neměli paralyzéry,“ začal. Naštěstí v tom okamžiku vstoupil druhý muž. Cordelia a Tafas současně vystřelili.</p>

<p>„Pět vyřízených, zbývá pět,“ řekla Cordelia a spustila se na podlahu. Levá noha ji neunesla, nepohybovala se úplně dobře. „Máme čím dál větší šanci.“</p>

<p>„Radši bychom si měli pospíšit, jestli se nám to má podařit,“ upozornil ji Tafas.</p>

<p>„To mi vyhovuje.“</p>

<p>Vyklouzli ze dveří a tiše přeběhli halu strojovny, která stále prováděla své automatické úkony bez ohledu na to, kdo byl jejím pánem. Několik těl v černých uniformách bylo nedbale pohozených stranou.</p>

<p>Tafas varovně zvedl ruku, když zahýbali za roh. Cordelia se přitiskla ke stěně a čekala. Když Tafas pozvedl svůj paralyzér, protáhla se kolem něho a hledala terč. Komora se zužovala do tvaru L a končila hlavním vchodem z horní paluby. Stálo tam pět mužů a soustředěně poslouchali klepání a syčení, které sem slabě pronikalo přes kryt, umístěný nad kovovými schody.</p>

<p>„Připravují se nás napadnout,“ řekl jeden. „Je čas jim vypustit vzduch.“</p>

<p>Slavná poslední slova, pomyslela si Cordelia a vystřelila, jednou a podruhé. Tafas také střílel, rychle přejel skupinu palbou a bylo po všem. Už nikdy neřeknu, že nějaký Stubenův trik je ztřeštěný, zapřísáhla se. Chtělo se jí zahodit paralyzér, zavýskat a převalit se radostí, ale její úkol ještě nebyl splněn.</p>

<p>„Tafasi,“ zavolala. „Já musím ještě něco udělat.“</p>

<p>Přistoupil k ní, vypadal také roztřeseně.</p>

<p>„Dostala jsem vás z toho a potřebuju na oplátku laskavost od vás. Jak můžu vypnout dalekonosné plazmové zbraně tak, aby nenaskočily zpátky aspoň hodinu a půl?“</p>

<p>„Proč to chcete dělat? Nařídil to kapitán?“</p>

<p>„Ne,“ řekla po pravdě. „Kapitán nic takového nenařídil, ale bude rád, když to uvidí, nemyslíte?“</p>

<p>Popletený Tafas souhlasil. „Když zkratujete tenhle panel, mělo by to všechno dost zpomalit,“ navrhl.</p>

<p>„Dejte mi vaši plazmovou pistoli.“</p>

<p>Musím to dělat? zeptala se sama sebe a přejela halu pohledem. Ano. Střílel by na nás, to je stejně jisté jako to, že já teď uteču domů. Důvěra je jedna věc, zrada druhá. Vůbec ho nechci zkoušet tak, aby ho to zničilo.</p>

<p>Jen jestli si Tafas ze mě nedělá blázny a neukázal mi kontrolní panel od záchodů nebo něčeho podobného… Vypálila na panel a s momentální primitivní fascinací se dívala, jak vybuchuje a jiskří.</p>

<p>„A teď,“ řekla a podala mu zpátky plazmovou pistoli, „chci, abyste mi dal dvě minuty náskok. Pak můžete otevřít dveře a stát se hrdinou. Nejdřív byste asi měl zavolat a upozornit je. Seržant Bothari je v čele.“</p>

<p>„Dobře. Dík.“</p>

<p>Pohlédla na otvor hlavního vchodu. Teď je ode mě jen asi tři metry, pomyslela si. Nepřekročitelná propast. Ve fyzice srdce je vzdálenost relativní, absolutní je čas. Vteřiny jí utíkaly po páteři jako pavouci.</p>

<p>Kousla se do rtu a nespouštěla oči z Tafase. Poslední šance nechat Vorkosiganovi zprávu – ne. Představa, jak by bylo absurdní poslat Tafasovými ústy slova „miluju tě“, jí otřásla bolestným vnitřním smíchem. „Rádo se stalo,“ by znělo za daných okolností trochu moc nafoukaně, „s pozdravem“ docela chladně, a nejjednodušší ze všechno by bylo prosté „ano“.</p>

<p>Tiše potřásla hlavou a usmála se na rozpačitého vojáka, pak odběhla zpátky do skladiště a vyšplhala se po žebříku. Rytmicky zaklepala na kryt a ten se za okamžik otevřel. Zjistila, že jí do obličeje míří plazmová pistole poddůstojníka Nilesy.</p>

<p>„Musím vyřídit vašemu kapitánovi nové podmínky,“ řekla nenuceně. „Jsou trochu nezvyklé, ale myslím, že se mu budou líbit.“</p>

<p>Překvapený Nilesa ji pustil ven a zavřel za ní kryt. Cestou zpět pohlédla do hlavní chodby. Bylo tam shromážděno několik desítek mužů. Technický tým sundal ze stěn polovinu panelů a z nástrojů sršely jiskry. Za skupinou zahlédla hlavu seržanta Bothariho a věděla, že stojí vedle Vorkosigana. Doběhla k žebříku na konci chodby, vylezla po něm a rozběhla se labyrintem lodních palub.</p>

<p>Se smíchem i pláčem a celá bez dechu dorazila do hangáru raketoplánů. Doktor McIntyre stál na stráži a pokoušel se vypadat zachmuřený jako Barrayaran.</p>

<p>„Jsou tu všichni?“</p>

<p>Přikývl a podíval se na ni s potěšením. „Nastupte si, jedem.“</p>

<p>Zavřeli za sebou dveře a padli na sedadla, když už se raketoplán trhavě a se skřípěním s maximálním zrychlením rozjížděl. Pete Lightner pilotoval manuálně, protože jeho beťanský pilotní neurologický implantát nespolupracoval s barrayarským systémem bez převaděče, a Cordelia se opřela v očekávání děsné cesty.</p>

<p>Natáhla se v sedadle, stále ještě lapajíc po dechu a s bolavými plícemi po zběsilém úprku. Stuben si sedl vedle ní. Třásl se rozčilením a s obavami pozoroval, jak se Cordelia nekontrolovaně chvěje.</p>

<p>„Co udělali Dubauerovi, je zločin,“ řekl. „Nejraději bych celou tu jejich zatracenou loď rozstřílel. Víte, jestli nás Radnov ještě kryje?“</p>

<p>„Jejich dalekonosné zbraně budou chvíli mimo provoz,“ oznámila mu bez podrobností. Mohla mu to někdy vysvětlit tak, aby to pochopil? „Ještě něco. Chtěla jsem se zeptat – kdo byl ten Barrayaran, který byl zasažen disruptorem dole na planetě?“</p>

<p>„To nevím. Doktor Mac má jeho uniformu. Hej, Maku, jaké jméno je tam na kapse?“</p>

<p>„Počkej, podívám se, jestli přečtu tu jejich abecedu.“ Jeho rty se tiše pohybovaly. „Kou – Koudelka.“</p>

<p>Cordelia sklopila hlavu. „Byl zabit?“</p>

<p>„Nebyl mrtvý, když jsme odlétali, ale rozhodně nevypadal moc zdravě.“</p>

<p>„Co jste celou dobu dělala na palubě <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la?</emphasis><emphasis>“ </emphasis>zeptal se Stuben.</p>

<p>„Splácela dluh. Čestný dluh.“</p>

<p>„Tak jo, nechte si to. Já se to dozvím později.“ Zmlkl a pak dodal s krátkým pokývnutím: „Doufám, že jste toho parchanta dostala, ať to byl kdo chtěl.“</p>

<p>„Hele, Stu – já oceňuju všechno, co jste pro mě udělali. Ale teď opravdu potřebuju být chvíli sama.“</p>

<p>„Jistě, velitelko.“ Znepokojeně se na ni podíval a odešel. „Zatracené příšery,“ řekl si přitom polohlasně.</p>

<p>Cordelia si opřela čelo o chladné okno a tiše plakala pro své nepřátele.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_9.jpg" />KAPITOLA                       7</strong></p>

<p>Kapitánka Cordelia Naismithová z beťanské Expediční jednotky vložila do lodního počítače poslední navigační data z normálního prostoru. Pilot, důstojník Parnell, si upravil drátky a kablíky svých sluchátek a pohodlněji se usadil v čalouněném křesle, připravený na neurologickou kontrolu před nadcházejícím skokem červí dírou.</p>

<p>Cordeliino nové velitelské místo bylo na pomalé, neozbrojené nákladní lodi, tažném koni na obchodní trase mezi Kolonií Beta a Escobarem. Ale s Escobarem už šedesát dní neexistovala přímá komunikace, od té doby co barrayarská invazní flotila uzavřela escobarskou stranu exitu stejně účinně jako korek v láhvi. Podle posledních zpráv barrayarská a escobarská flotila stále manévrovaly kolem sebe ve smrtící gavottě, snažíce se získat taktickou pozici, ale skutečných bojů bylo málo. Nikdo nečekal, že Barrayarané použijí pozemní síly, dokud nebudou mít zajištěnou kontrolu nad escobarským prostorem.</p>

<p>Cordelia zavolala interkomem strojovnu. „Naismithová. Budete tam dole už připravení?“</p>

<p>Na obrazovce se objevil obličej jejího inženýra, člověka, s nímž se seznámila teprve před dvěma dny. Byl mladý, vytáhli ho z Průzkumu stejně jako ji. Nemělo smysl plýtvat na tuto exkurzi zkušeným a znalým vojenským personálem. Stejně jako Cordelia na sobě měl polní uniformu z Průzkumu. Říkalo se, že na uniformách Expediční jednotky se pracuje, ale ještě je nikdo neviděl.</p>

<p>„Všechno připravené, kapitánko.“</p>

<p>Hlas se mu strachem netřásl. Třeba ještě není dost starý, aby začal skutečně věřit na posmrtný život, uvažovala. Ještě jednou, naposled se rozhlédla kolem sebe, usadila se a nadechla. „Pilote, předávám vám loď.“</p>

<p>Odtikalo několik vteřin. Projela jí nepříjemná vlna nevolnosti a následoval lepkavý, zneklidňující pocit, že se právě probudila ze zlého snu, na jehož obsah si nemohla vzpomenout. Skok skončil.</p>

<p>„Vracím vám loď, madam,“ zamumlal pilot unaveně. Těch několik vteřin, které zažila ona, pro něj znamenalo několik subjektivních hodin.</p>

<p>„Přijímám loď, pilote.“ Sáhla po komunikačním terminálu a vyvolala si pohled na taktickou situaci, v níž se ocitli. V tomhle průchodu se nic neukázalo už měsíc a Cordelia srdečně doufala, že barrayarské posádky budou znuděné a budou reagovat pomalu.</p>

<p>Byly tam. Šest lodí, dvě z nich už se začaly pohybovat. Žádná pomalá reakce.</p>

<p>„Přímo skrz ně, pilote,“ nařídila a vyťukala mu data. „Nejlepší by bylo, kdybychom je dokázali všechny odlákat z jejich stanovišť.“</p>

<p>Dvě pohybující se lodě se rychle blížily a začaly po nich s ledabylou přesností pálit. Dávaly si na čas a každý jejich výstřel se počítal. Jen cvičný cíl, pomyslela si, to je všechno, co pro ně jsme. Já vám dám cvičný cíl! Všechny elektrické systémy, které nebyly napojené na ochranný štít, zeslábly. Loď jakoby zaúpěla, když ji obklopil plazmový oheň. A pak překročili vytouženou hranici barrayarského dostřelu.</p>

<p>Zavolala strojovnu. „Je projekce připravená?“</p>

<p>„Všechno v nejlepším pořádku.“</p>

<p>„Začněte.“</p>

<p>Dvanáct tisíc kilometrů za nimi se vynořila do existence beťanská bitevní loď, jako kdyby právě vylétla z červí díry. Na tak velké plavidlo měla úžasné zrychlení, ve skutečnosti její rychlost přímo schlamstla jejich. Následovala je jako šíp.</p>

<p>„Jo!“ potěšeně zatleskala a vykřikla do interkomu: „Máme je! Teď už se všichni pohybují. Je to čím dál lepší!“</p>

<p>Lodě, které je pronásledovaly, zpomalily, připravovaly se k obratu a k zaútočení na mnohem větší kořist. Čtyři lodě, které se předtím nevzdálily ze svých stanovišť, se také daly do pohybu. Minuty ubíhaly, jak se lodě řadily do pozic. Poslední barrayarská loď na ně neplýtvala náboji, jejich výstřel nebyl o mnoho víc než pozdrav – veškerá jejich pozornost se soustředila na velkého bratra vzadu. Barrayarští velitelé si bezpochyby mysleli, že jsou ve vynikající taktické pozici. Rozmístili lodě do tvaru otevřené dlaně a začínali zničující palbu. Cordeliina malá loď letící před bitevníkem se nacházela na opačné straně, dál od Escobaru, a neměla kam utéct. Mohou si ji sebrat, kdy se jim zlíbí.</p>

<p>Cordeliiny štíty teď byly bez energie a zrychlení klesalo, jak si projektor vybíral svou daň. Ale barrayarské blokační lodě se minutu po minutě vzdalovaly od své přidělené myší díry.</p>

<p>„Můžeme to udržet ještě tak deset minut,“ zavolal inženýr.</p>

<p>„Dobře. Nechte si dost energie, abyste to spálil na škvarek, až budete hotový. Velení si nepřeje, aby zůstaly třeba jen dvě molekuly pohromadě, kdybychom padli do zajetí, aby to Barrayarané nedokázali dát zas dohromady.“</p>

<p>„To je zločin. Takový krásný stroj. Strašně rád bych se podíval dovnitř.“</p>

<p>Třeba budeš moct, jestli nás Barrayarani chytí, pomyslela si. Namířila všechny oči své lodi nazpět. Daleko vzadu u exitu z červí díry se vynořila první skutečná beťanská nákladní loď a namířila si to k Escobaru, aniž by jí v tom kdo bránil. Byl to nejnovější přírůstek obchodní flotily, bez jakýchkoli zbraní a ochranných štítů, přestavěný tak, aby prováděl jen dvě věci – vozil těžký užitečný náklad a letěl o závod. Pak se vynořila druhá a třetí. To bylo všechno. Byly pryč s náskokem, který Barrayarané neměli naději překonat.</p>

<p>Beťanská bitevní loď explodovala s velkolepým radioaktivním zábleskem. Bohužel neexistovala možnost, jak napodobit trosky. To bych ráda věděla, jak dlouho Barrayaranům potrvá, než si uvědomí, že se stali obětí klamu, pomyslela si. Doufám, že mají smysl pro humor.</p>

<p>Její loď s téměř vyčerpanými zdroji energie se teď mrtvě vznášela v prostoru. Cítila lehkost v hlavě a uvědomila si, že to není jen pocit. Selhávala gravitace.</p>

<p>Setkala se s inženýrem a jeho dvěma asistenty v doku raketoplánů. Běžela tam gazelími skoky, které se změnily v ptačí poletování, když gravitace vypustila duši. Raketoplán, který se měl stát jejich záchranným člunem, byl model osekaný na kost, přeplněný a nepohodlný. Vlétli do něho a zavřeli dveře. Pilot vklouzl do svého sedadla a stáhl ze stropu sluchátka. Raketoplán se odstrčil od boku jejich umírající lodě.</p>

<p>Inženýr k ní připlul a podal jí malou černou skříňku. „Myslím, že byste měla mít tu čest, kapitánko.“</p>

<p>„Ach jo. Vsadím se, že byste si nezabil ani vlastní oběd,“ odpověděla v pokusu zlehčit náladu. Sloužili na své lodi společně sotva pět hodin, ale stejně to bolelo. „Jsme z dosahu, Parnelle?“</p>

<p>„Ano, kapitánko.“</p>

<p>„Pánové,“ řekla a zarazila se. Přelétla je pohledem. „Všem vám děkuji. Nedívejte se levým okénkem, prosím.“</p>

<p>Zatáhla za páku na skříňce. Následoval tichý záblesk jasně modrého světla. Hned potom se všichni nahrnuli k malému okénku, aby spatřili poslední červenou záři, když se loď zhroutila a odnesla vojenská tajemství do svého bludného hrobu.</p>

<p>Slavnostně potřásli hlavami. Všichni kroužili kolem ní, někteří pravým bokem nahoru, jiní hlavou dolů, další pluli v různých úhlech. Nakonec se připoutali. Cordelia se snesla do navigačního křesla vedle Parnella, připoutala se a rychle zkontrolovala všechny systémy.</p>

<p>„Teď přijde ta ožehavá část,“ zamumlal Parnell. „Pořád bych byl šťastnější s maximálním přímým zrychlením a pokusil bych se jim utéct.“</p>

<p>„Možná bychom utekli těm tlustým bitevníkům,“ souhlasila Cordelia. „Ale jejich rychlí kurýři by nás sežrali zaživa. Takhle aspoň vypadáme jako balvan,“ dodala a vybavila si uměleckou kamufláž, odolnou proti sondám, v níž byl raketoplán schovaný jako ve skořápce.</p>

<p>Několik minut mlčela a soustřeďovala se na práci.</p>

<p>„V pořádku,“ řekla nakonec, „zmizme odsud. Brzy tu bude narváno.“</p>

<p>Nebránila se akceleraci, ale dovolila, aby ji přitiskla do sedadla. Byla unavená. Nemyslela si, že by dokázala být víc unavená než vystrašená. Tohle byla nesmyslná válka a ohromné psychologické poučení. Ten chronometr musel ukazovat špatně. Určitě to byl rok, ne hodina…</p>

<p>Na jejím kontrolním panelu zablikalo světélko. Strach okamžitě vyplavil z jejího těla malátnost.</p>

<p>„Všechno vypnout,“ nařídila a sama stiskla pár tlačítek. Ihned se ponořili do beztížné temnoty. „Parnelle, zařiďte, abychom se realisticky převalovali.“ Vnitřní ucho a mastná nevolnost v žaludku jí oznámily, že poslechl.</p>

<p>Teď už se na svůj časový smysl vůbec nemohla spolehnout. Stále vládlo ticho a tma, až na příležitostné zašeptání nebo pohyb, šoupání textilu po umělé hmotě, jak se někdo pohnul na sedadle. V duchu si představovala, jak se barrayarské sondy dotýkají její lodě i jí samotné, jako ledové prsty šplhající po páteři. Jsem balvan. Nejsem nic. Jsem ticho… Ze zádi lodi zaslechla někoho zvracet a tlumené kletby. To je z toho pitomého převalování. Doufejme, že měl dost času popadnout pytlík…</p>

<p>Náhle sebou raketoplán trhl a ucítili tíhu v nezvyklém úhlu. Parnellovi vylétla z úst kletba podobající se vzlyku, jako plivanec. „Tažný paprsek. Tak to bysme měli.“</p>

<p>Vzdychla si bez úlevy a natáhla ruku, aby přivedla raketoplán zpátky k životu. Oslepující jas malých světel ji přiměl přivřít oči. „No tak se podíváme, kdo nás chytil.“</p>

<p>Ruce jí létaly po panelu. Mrkla na vnější monitory a rychle stiskla červené tlačítko, které vymazalo paměť počítače záchranného člunu a jeho poznávací kódy.</p>

<p>„Co to tam k čertu je?“ zeptal se inženýr úzkostlivě. Všiml si jejího gesta, když se k ní blížil.</p>

<p>„Dva křižníky a jeden rychlý kurýr,“ informovala ho. „Zdá se, že jsme poněkud v menšině.“</p>

<p>Nešťastně si odfrkl.</p>

<p>Z komunikačního reproduktoru se ozval neosobní hlas, příliš silně, a Cordelia rychle ztlumila zvuk.</p>

<p>„… neoznámíte, že se vzdáváte, zničíme vás.“</p>

<p>„Tady je záchranný člun, raketoplán A5A,“ odpověděla pečlivě modulovaným hlasem. „Velící kapitánka Cordelia Naismithová, beťanská Expediční jednotka. Toto je neozbrojený záchranný člun.“</p>

<p>Z komunikátoru se ozvalo překvapené „Pchá!“ a hlas dodal: „Další zatracená ženská! Vy Beťani se ale učíte pomalu!“</p>

<p>Z pozadí se ozývaly nesrozumitelné hlasy a hlas se vrátil ke svému původnímu oficiálnímu tónu. „Vezmeme vás do vleku. Při první známce odporu budete zlikvidováni. Rozumíte?“</p>

<p>„Beru na vědomí,“ reagovala Cordelia. „Vzdáváme se.“</p>

<p>Parnell vztekle potřásl hlavou. Vypnul komunikátor a povytáhl obočí.</p>

<p>„Myslím, že jsme měli zkusit utéct,“ řekl.</p>

<p>„Ne. Tihle lidé jsou profesionální paranoici. Ten nejnormálnější z nich, se kterým jsem se setkala, nerad pobýval v místnosti se zavřeným dveřmi – říkal, že člověk nikdy neví, co je na druhé straně. Když řeknou, že budou střílet, tak jim radši věřte.“</p>

<p>Parnell a inženýr si vyměnili pohled. „Pokračuj, Nelle,“ řekl inženýr. „Řekni jí to.“</p>

<p>Parnell si pročistil krk a navlhčil suché rty. „Chtěli jsme vám říct, kapitánko, že – jestli si myslíte, že nejlepším řešením pro všechny zúčastněné by bylo celý záchranný člun zničit, tak jsme s vámi. Nikdo z nás se zrovna netěší na to, že bude zajat.“</p>

<p>Cordelia nad nabídkou zamrkala. „To je od vás… velmi statečné, pilote, ale naprosto zbytečné. Nelichoťte si. Sebrali nás kvůli naší nevědomosti, ne pro naše znalosti. Vy všichni můžete jenom hádat, co bylo na palubě toho konvoje, a ani já neznám žádné technické detaily. Když budeme zdánlivě spolupracovat, budeme mít aspoň nějakou naději, že to přežijeme.“</p>

<p>„Já… neměl jsem na mysli prozrazení našich tajemství, madam. Myslel jsem jejich další zvyky.“</p>

<p>Rozhostilo se dusné ticho. Cordelia povzdechla a v mysli se jí roztočily truchlivé pochybnosti. „To je v pořádku,“ řekla nakonec. „Jejich pověst je značně přehnaná. Někteří z nich jsou docela slušní.“ Zvlášť jeden z nich, vysmívaly se jí vzpomínky. A i kdyby byl pořád ještě naživu, myslíš si, že bys ho v tomhle zmatku našla? Nebo kdybys ho našla, že bys ho uchránila od darů, které jsi sama přinesla z pekelného železářství, aniž bys zradila svou povinnost? Nebo je tohle tajná smlouva o sebevraždě? Poznej samu sebe, řekla si.</p>

<p>Při pohledu na její tvář Parnell zachmuřeně potřásl hlavou. „Jste si tím jistá?“</p>

<p>„Nikdy v životě jsem nikoho nezabila. Nezačnu teď zabíjet své vlastní lidi, prokristapána.“</p>

<p>S ironickým pokrčením ramen Parnell uznal, že je to jen spravedlivé, ale nezapřel skrytou úlevu.</p>

<p>„V každém případě mám pro co žít. Tahle válka nemůže trvat věčně.“</p>

<p>„Máte někoho doma?“ zeptal se, a když se její zrak obrátil k datům ze sondy, moudře dodal: „Nebo tam venku?“</p>

<p>„Hm, jo. Někde tam venku.“</p>

<p>Soucitně potřásl hlavou. „To je dost tvrdé.“ Pozorně si prohlédl její tichý profil a povzbudivě dodal: „Ale máte pravdu. Dřív nebo později ti hoši nahoře sestřelí tyhle parchanty z nebe.“</p>

<p>Uniklo jí drobné, mechanické „jo“ a začala si masírovat obličej prsty ve snaze setřít napětí. Náhle si živě představila obrovskou válečnou loď s prasklým bokem, z něhož se valí její živý vnitřek jako z nějakého monstrózního lusku. Zmrzlá, sterilní semena, vznášející se v bezvětrném prostředí, nafouklá dekompresí a navěky se otáčející. Mohl by člověk potom ještě rozeznat obličej? přemýšlela. Pootočila své křeslo od Parnella a naznačila tím konec konverzace.</p>

<p>Barrayarský rychlý kurýr je vzal do vleku během hodiny.ü</p>

<p>Nejdříve ucítila povědomý pach připomínající ozón – kov a strojní olej, pach šaten na barrayarské válečné lodi. Dva vysocí vojáci v černém, kteří ji eskortovali, každý s rukou pevně na jejím lokti, ji provedli posledními oválnými dveřmi do prostoru, o němž se domnívala, že je to hlavní vězení na velké vlajkové lodi. Bezohledně ji a její čtyři muže svlékli a pečlivě prohledali do posledního paranoidního detailu. Pak zajatci podstoupili lékařské vyšetření, holografické snímkování, otisk sítnice, a nakonec dostali beztvará oranžová pyžama. Její muže odvedli někam jinam. Přes to, co řekla Parnellovi, jí bylo špatně hrůzou, že z nich vrstvu po vrstvě stáhnou kůži ve snaze získat informace, které neměli. Uklidni se, namítal rozum, Barrayarané si vás jistě nechají na výměnu zajatců.</p>

<p>Stráže vyskočily do pozoru. Když se otočila, uviděla do pracovní komory vcházet vysoce postaveného barrayarského důstojníka. Jasně žluté výložky na límci jeho tmavozelené polní uniformy označovaly hodnost, s níž se ještě nesetkala – s leknutím je identifikovala jako barvu viceadmirála. Jakmile věděla, kým je, uvědomila si okamžitě i kdo to je a prohlížela si ho s opravdovým zájmem.</p>

<p>Jmenoval se Vorrutyer. Jeden ze dvou velitelů barrayarské armády, které velel společně s korunním princem Sergem Vorbarrou. Předpokládala, že skutečnou práci dělal on, slyšela, že se s ním počítá na funkci barrayarského ministra války. Tak takhle vypadala stoupající hvězda.</p>

<p>Svým způsobem byl trochu jako Vorkosigan, o něco vyšší, asi stejné váhy, ale bylo na něm méně kostí a svalů a více tuku. Také měl tmavé vlasy, kudrnatější než Vorkosigan a méně prošedivělé. Byl skoro stejného věku a spíš hezčí. Ale oči měl úplně jiné, tmavé a sametově hnědé, orámované dlouhými černými řasami. Byly to úplně nejkrásnější oči, které kdy na muži viděla. Vyvolaly v její mysli malý podvědomý nářek – tak ty sis myslela, že jsi dnes poznala strach, ale mýlila ses, tady to je doopravdy, strach bez radosti nebo naděje a to bylo divné, protože ty oči se jí měly líbit. Přestala se mu do nich dívat. Řekla si, že její neklid a okamžitá nechuť jsou jen nervy, a čekala.</p>

<p>„Identifikujte se, Beťanko,“ zavrčel. Měla zvláštní pocit, že už to jednou zažila.</p>

<p>Postavila se rovně, krátce mu zasalutovala a rázně řekla: „Kapitánka Cordelia Naismithová, beťanská Expediční jednotka. Jsme vojenský bojový oddíl.“ Její soukromý žert se ho nedotkl.</p>

<p>„Tak jo. Svlékněte ji a obraťte.“</p>

<p>Ustoupil vzad a pozoroval. Dva vojáci, kteří ji střežili, se zazubili a poslechli. Nelíbí se mi, jak to začíná, pomyslela si. Přinutila se tvářit bezvýrazně, čerpajíc ze svých tajných zásob vyrovnanosti. Klid. Klid. Tenhle tě chce jen vyplašit. To vidíš v jeho očích, v jeho hladových očích. Klid.</p>

<p>„Trochu stará, ale bude vyhovovat. Pošlu pro ni později.“</p>

<p>Strážný po ní hodil její pyžamo. Pomalu se oblékala, aby je dopálila, bylo to jako obrácený striptýz s přesně kontrolovanými pohyby, vhodnými tak pro japonský čajový obřad. Jeden z vojáků zabručel a druhý ji hrubě postrčil do zad směrem k cele. Kysele se usmála, jak se jí to povedlo, no aspoň mám nějakou kontrolu nad svým osudem, pomyslela si. Měla bych si udělit body, jestli je dokážu vyprovokovat, aby mě zbili?</p>

<p>Zavřeli ji do holé kovové místnosti a odešli. Pokračovala ve hře pro své vlastní pobavení – půvabně si klekla na zem, používajíc stejné pohyby, pravý palec na noze správně položený přes levý, ruce nehybně spočívající na stehnech. Dotek jí připomněl místo na její levé noze, kde necítila nic, horko, zimu, bolest ani tlak, pozůstatek z jejího posledního setkání s barrayarskou armádou. Přivřela oči a nechala svou mysl volně plynout, doufala, že tak vzbudí ve svých přemožitelích dojem hluboké a možná nebezpečné psychické meditace. Předstírat agresi bylo lepší než nic.</p>

<p>Asi tak po hodině ticha, kdy už její svaly nezvyklé na pozici vkleče bolestně protestovaly, se strážný vrátil.</p>

<p>„Chce vás admirál,“ řekl lakonicky. „Pojďte.“</p>

<p>Opět měla u každého lokte stráž po celou cestu lodí. Jeden se křenil a svlékal ji očima. Druhý se na ni díval soucitně, což bylo mnohem znepokojivější. Začala uvažovat o tom, nakolik její čas strávený s Vorkosiganem přispěl k tomu, že podcenila riziko zajetí. Došli do důstojnické části a zastavili se před jedněmi oválnými dveřmi v řadě stejných. Usmívající se strážný zaklepal a byl vyzván, aby vstoupil.</p>

<p>Tato admirálská kabina se velmi lišila od její strohé kabiny na <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lu Vorkraftovi. </emphasis>Například stěny dvou sousedních kabin byly odstraněny a místnost byla třikrát tak velká. Byla plná osobního, velmi luxusního zařízení. Admirál Vorrutyer vstal ze sametového křesla, když vešla, ale Cordelia si ani na chvilku nemyslela, že to udělal ze zdvořilosti.</p>

<p>Stála beze slova. Se lstivým výrazem ji obešel a sledoval, jak její zrak bloudí po místnosti. „O stupeň výš než ta vaše cela, co?“</p>

<p>Kvůli strážci odpověděla: „Vypadá to tu jak v budoáru kurvy.“</p>

<p>Usmívající strážce se zakuckal a druhý se rovnou zasmál, ale rychle toho nechali, když je Vorrutyer zmrazil pohledem. Ani bych si nemyslela, že to bylo tak vtipné, divila se. Všimla si některých podrobností ve vybavení a uvědomila si, že řekla větší pravdu, než si myslela. Například ta velice podivná soška v koutě. I když měla určité umělecké kvality, jak předpokládala. „Budoár s velmi neobvyklými návštěvníky,“ dodala.</p>

<p>„Připoutejte ji,“ nařídil Vorrutyer, „a vraťte se na svá místa. Zavolám vás, až budu hotový.“</p>

<p>Položili ji na záda na jeho nestandardní širokou postel, s rukama a nohama roztaženýma do čtyř rohů a pevně připoutanýma měkkými náramky ke krátkým řetězům, na druhé straně upevněným ke sloupkům postele. Jednoduché, hrůzostrašné a zcela nad její síly pouta přetrhnout.</p>

<p>Strážce, který ji litoval, jí tiše pošeptal „promiň“, když jí nasazoval pouto na zápěstí. Své slovo skryl ve vzdechu.</p>

<p>„To je v pořádku,“ vydechla odpověď. Jejich oči se od sebe odvrátily, aby zakryly tajnou výměnu slov před pozorujícím Vorrutyerem.</p>

<p>„To si myslíš teď,“ zamumlal druhý přes svůj úsměv a připevnil jí druhé pouto.</p>

<p>„Sklapni,“ zavrčel první a věnoval mu zuřivý pohled. Dokud vojáci neodešli, místnost byla plná nečistého ticha.</p>

<p>„Tohle vypadá jako nastálo,“ poznamenala k Vorrutyerovi. Situace ji hrůzně fascinovala, jako kdyby sprostý vtip oživl. „Co děláte, když nepolapíte žádné Beťanky? Vyšlete výzvu dobrovolnicím?“</p>

<p>Na okamžik se mu mezi očima objevila zamračená vráska, ale hned se vyhladila. „Jen pokračujte,“ povzbuzoval ji. „Je to zábavné. Konečné řešení bude tím pikantnější.“</p>

<p>Uvolnil si límec uniformy, nalil si sklenici vína z velmi nevojenského přenosného baru v koutě a posadil se na postel vedle ní, předstíraje povídavou atmosféru jako člověk, který navštěvuje nemocného přítele. Prohlížel si ji kousek po kousku a krásné hnědé oči se mu leskly očekáváním.</p>

<p>Pokoušela se vzchopit, třeba ji chce jen znásilnit, a prosté znásilnění by měla zvládnout. Příliš přímé a dětinské, těžko ji to může urazit. I hanebnost má relativní dosah…</p>

<p>„Já neznám žádná vojenská tajemství, která by za něco stála,“ vyrazila do útoku. „To vám nestojí za to.“</p>

<p>„To si ani nemyslím,“ odpověděl lehce. „I když v nadcházejících týdnech bezpochyby budete trvat na tom, že mi řeknete všechno, co víte. Je to dost nudné a ani trochu mě to nezajímá. Kdybych od vás chtěl informace, můj lékařský personál by je z vás dostal za minutu.“ Upil vína. „I když je zvláštní, že o tom mluvíte – možná vás ještě dneska pošlu na ošetřovnu.“</p>

<p>Sevřel se jí žaludek. Blbče, nadávala si v duchu, copak sis právě zmařila šanci vyhnout se výslechu? Ale ne, to musí být standardní operační postup – jen na tobě pracuje. Důvtipné. Klid.</p>

<p>Opět se napil. „Víte, myslím, že mě bude bavit mít na chvíli starší ženu. Mladé sice vypadají hezky, ale je to s nimi příliš snadné. To je nesportovní. U vás už teď můžu říct, že to bude velký sportovní zápas. Ohromný pád musí začít z opravdu velké výšky, ne?“</p>

<p>Cordelia vzdychla a zahleděla se na strop. „No, jsem si jistá, že to bude poučné.“ Pokoušela se vzpomenout si, čím zaměstnávala svou mysl při sexu se svým bývalým milencem v té nepěkné době, než se ho konečně zbavila. Tohle by nemuselo být o nic horší…</p>

<p>Vorrutyer se usmál, položil sklenici s vínem na noční stolek vedle postele a vytáhl ze zásuvky malý nožík, ostrý jako staromódní skalpel, s rukojetí zdobenou drahokamy. Blýskaly se, než je jeho ruka zakryla. Celkem nesoustavně začal odřezávat proužky z jejího oranžového pyžama, jako kdyby loupal ovoce.</p>

<p>„Není to vládní majetek?“ zeptala se, ale hned litovala, že promluvila, protože hlas se jí třásl tak, že slovo „majetek“ skoro vykvikla. Jako kdyby hodila hladovému psu sousto, aby ho přiměla skočit ještě výš.</p>

<p>Spokojeně se zasmál. „Ouha.“ Záměrně nechal nůž sklouznout. Zaryl se na palec do jejího stehna. Intenzivně pozoroval její tvář, čekal na reakci. Ale zasáhl místo, kde nic necítila, nedokázala zaznamenat ani mokrý pramínek krve, který vytryskl z rány. Vorrutyer zklamaně přivřel oči. Cordelia se dolů ani nepodívala. Litovala, že se nenaučila víc o stavech transu.</p>

<p>„Dneska vás neznásilním, jestli jste si to myslela,“ řekl konverzačním tónem.</p>

<p>„Napadlo mě to. Nedovedu si představit, jak jste na to přišel vy.“</p>

<p>„Nemám dost času,“ vysvětlil. „Dneska to bude, jak se říká, jen předkrm na hostině, něco jako čistá, velmi klasická polévka. Všechny složitější věci si necháme jako zákusek – za pár týdnů.“</p>

<p>„Já nikdy nejím zákusky. Hlídám si váhu, víte.“</p>

<p>Znovu se zachechtal. „Jste roztomilá.“ Položil nůž a opět se napil vína. „Víte, důstojníci vždycky přidělují práci druhým. Já jsem velký fanoušek pozemské historie. Mé oblíbené století je osmnácté.“</p>

<p>„Byla bych hádala čtrnácté. Nebo dvacáté.“</p>

<p>„Za den nebo za dva vás naučím mě nepřerušovat. Kde jsem to byl? Ach, ano. V knížkách, které jsem četl, jsem našel velice rozkošnou scénu, kde jistá velká dáma byla znásilněná nemocným sluhou, na rozkaz jeho pána.“ Pozvedl sklenici a připil jí. „Velmi pikantní. Pohlavní nemoci jsou naneštěstí už minulostí. Ale já taky můžu dát rozkaz nemocnému služebníkovi, třebaže jeho nemoc je spíš duševní než fyzická. Je to skutečný, uznaný paranoidní schizofrenik.“</p>

<p>„Jaký pán, takový sluha,“ vystřelila nazdařbůh. Už to dlouho nevydržím, myslela si, vypoví mi srdce…</p>

<p>Provokace jí vysloužila poněkud kyselý úsměv. „On slyší hlasy, víte, jako Johanka z Arku, jenomže podle toho, co mi říká, to jsou hlasy démonů, ne světců. Občas má taky vizuální halucinace. A je to obrovský chlap. Už jsem ho použil dřív, mnohokrát. Není to ten druh muže, pro kterého by bylo snadné, ehm, vzbudit pozornost ženy.“</p>

<p>Přesně na čas někdo zaklepal na dveře a Vorrutyer šel otevřít. „Aha, pojďte dál, seržante. Právě jsem o vás mluvil.“</p>

<p><emphasis>„Proboha,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vydechla Cordelia. Ve dveřích se objevila hlava a za ní vysoká postava a povědomý chrtí obličej Vorkosiganova vojáka. Jak se prokrista mohl strefit do jejího osobního zlého snu? Myslí jí kroužil kaleidoskop obrazů: pestrobarevný les, praskání disruptorů, tváře mrtvých a polomrtvých, tyčící se postava jako stín smrti.</p>

<p>Soustředila se na současnou realitu. Pozná ji? Ještě se na ni nepodíval, oči měl upřené na Vorrutyera. Měl oči příliš blízko u sebe a ne úplně v jedné rovině. Kvůli nim byl jeho obličej neobvykle asymetrický, což jen přispívalo k jeho pozoruhodné ošklivosti.</p>

<p>Její představivost se dostala do varu. Pohlédla na jeho tělo – bylo nějak celé nakřivo, nahrbené v černé uniformě, ne jako ta rovná postava, kterou naposled viděla dožadovat se na Vorkosiganovi čestného místa. Všechno bylo špatně, hrozně špatně. Byl o hlavu větší než Vorrutyer, ale zdálo se, že se před svým pánem téměř krčí. Páteř měl zkroucenou napětím a mračil se dolů na svého – mučitele? Co by mohl člověk, zneužívající duše jako Vorrutyer dělat s materiálem, jaký představoval Bothari? Panebože, Vorrutyere, představuješ si ve svých amorálních výstředních záblescích, ve své zrůdné marnivosti, že tenhle živel můžeš mít <emphasis>pod kontrolou? </emphasis>A ty se odvažuješ pohrávat si s tím zasmušilým šílenstvím v jeho očích? Její myšlenky držely krok se srdcem, které bušilo o závod. V téhle místnosti jsou dvě oběti. Jsou tu dvě…</p>

<p>„Támhle ji máte, seržante,“ Vorrutyer ukázal palcem přes rameno na Cordelii, roztaženou na posteli. „Tu ženu pro mě znásilníte.“ Přitáhl si židli a chystal se je zblízka rozpustile pozorovat. „Tak dělejte.“</p>

<p>S tváří stejně nečitelnou jako vždycky si Bothari rozepnul kalhoty a přistoupil k nohám postele. Poprvé se na ni podíval.</p>

<p>„Nějaká poslední slova, kapitánko Naismithová?“ zeptal se Vorrutyer sarkasticky. „Nebo už vám konečně došla řeč?“</p>

<p>Hleděla na Bothariho se soucitem, který se skoro rovnal lásce. Zdálo se, že je téměř v transu, byl v něm chtíč bez radosti a očekávání bez naděje. Ubohý idiote, myslela si, co z tebe, ty chudáku, udělali. Už nesoutěžila o čestné body, prohledávala své srdce ve snaze najít slova, ne pro Vorrutyera, ale pro Bothariho. Nějaká uzdravující slova – aby to ještě nezvětšilo jeho šílenství… Ovzduší v místnosti bylo lepkavě studené, zachvěla se nepředstavitelnou únavou, byla neschopná odporu a smutná. Sklonil se nad ní, těžký a temný jako olovo, a postel zavrzala.</p>

<p>„Myslím, že mučedníci jsou velmi blízko bohu,“ řekla nakonec pomalu. „Je mi to líto, seržante.“</p>

<p>Hleděl na ni ze vzdálenosti asi jedné stopy tak dlouho, že zapochybovala, jestli ji slyšel. Jeho dech nebyl příjemný, ale neuhnula. Pak k jejímu úžasu vstal a zapnul si kalhoty. Trochu se třásl.</p>

<p>„Ne, pane,“ řekl svým monotónním basem.</p>

<p>„Cože?“ Vorrutyer se s úžasem napřímil v židli. „Proč ne?“ dožadoval se.</p>

<p>Seržant hledal slova. „To je zajatkyně komodora Vorkosigana, pane.“</p>

<p>Vorrutyer na něj zíral nejdříve překvapeně a pak s pochopením. „Tak vy jste ta Vorkosiganova Beťanka!“ S Vorkosiganovým jménem z něj vyprchalo veškeré pobavení, zasyčelo to, jako když na rozpálenou plotýnku spadne kapka vody.</p>

<p><emphasis>Vorkosiganova Beťanka? </emphasis>Zrodila se v ní krátká naděje, že jeho jméno by mohlo být poukazem na svobodu, ale brzy odumřela. Šance, že tahle kreatura by mohla být v jakémkoli ohledu Vorkosiganovým přítelem, byla jistě hluboko pod nulou. Teď se nedíval na ni, ale skrz ni, jako kdyby se díval oknem na nějakou překrásnou scenerii. <emphasis>Vorkosiganova Beťanka?</emphasis></p>

<p>„Tak, a teď držím toho zatvrzelého puritána za koule,“ vydechl divoce. „Tohle by mohlo být ještě lepší než ten den, kdy jsem mu řekl o jeho ženě.“ Výraz na jeho tváři byl podivný a zarážející, příjemná maska se viditelně rozpouštěla a po kouscích opadávala. Bylo to, jako kdyby člověk najednou zakopl o srdce vulkánu. Zjevně si na masku vzpomněl a snažil se zachytit její kusy kolem sebe. Mělo to účinek jen zpola.</p>

<p>„Víte, úplně jste mě ohromila. Možnosti, které mi tím dáváte – osmnáct let nebylo zase tak moc dlouho čekat na ideální pomstu. Vojanda, co? Asi si myslel, že budete ideálním řešením našich vzájemných – potíží. Aral, můj perfektní válečník, můj drahý pokrytec.</p>

<p>Ještě se od něho musíte hodně učit, troufám si říct. Ale víte, tak nějak jsem si úplně jistý, že se vám o mně nezmínil.“</p>

<p>„Jménem ne,“ souhlasila. „Možná zařazením.“</p>

<p>„A jaké zařazení to bylo?“</p>

<p>„Myslím, že výraz, který použil, byl ,spodina armády‘.“</p>

<p>Kysele se ušklíbl. „Ženě ve vaší pozici bych nedoporučoval používat nadávky.“</p>

<p>„Ach, tak vy to zařazení berete?“ odpověděla automaticky, ale srdce jí klesalo a zanechávalo za sebou prázdnotu. Co dělá Vorkosigan uprostřed tohoto šílenství? Jeho oči teď vypadají jako Bothariho…</p>

<p>Vorrutyerův úsměv ztuhl. „Ve své době jsem si bral mnoho věcí a váš puritánský milenec z nich nebyl zanedbatelný. Nechme na tom vaši představivost chvíli pracovat, má drahá, má sladká, miláčku můj. Sotva asi věříte, že se s ním ještě setkáte, ale byl to docela veselý vdovec, než tak nechutně propadl těmhle namátkovým záchvatům poctivosti.“ Zasmál se.</p>

<p>„Máte velmi bílou pleť. Dotýkal se vás – takhle?“ Přejel jí nehtem po vnitřku paže. Otřásla se. „A vaše vlasy. Jsem si jistý, že tyhle vlnité vlasy ho musely fascinovat. Tak jemné, a tak nezvyklá barva.“ Jemně kroutil v prstech pramínkem jejích vlasů. „Musím si rozmyslet, co by se s těmi vlasy dalo dělat. Samozřejmě se dá odstranit celý skalp, ale musí existovat ještě něco kreativnějšího. Možná, že si jich trochu vezmu, a vyndám je a nedbale si s nimi budu hrát na schůzi štábu. Nechám je klouzat mezi prsty jako hedvábí – uvidíme, jak dlouho potrvá, než si jich všimne. Jeho pochybnosti a rostoucí strach přikrmím jednou nebo dvěma nedbalými poznámkami. To jsem zvědavý, jak dlouho mu potrvá, než začne škrábat ty své příšerné perfektní zprávy! A pak ho pošlu tak na týden na jiné stanoviště a on bude pořád přemýšlet, pořád na pochybách…“</p>

<p>Vzal do ruky nůž zdobený drahokamy a uřízl jí silný pramen vlasů, stočil ho a opatrně si ho uložil do náprsní kapsy. Po celou dobu se na ni usmíval. „Člověk musí být samozřejmě opatrný, aby ho nevyprovokoval k násilí – někdy je tak otravně nezvládnutelný –“ Jedním prstem naznačil tvar L na levé straně své brady, přesně na místě, kde měl Vorkosigan jizvu. „Je mnohem snazší to začít, než zastavit. I když v poslední době je pozoruhodně umírněný. Není to vaším vlivem, miláčku? Nebo prostě stárne?“</p>

<p>Nedbale hodil nůž zpátky na noční stolek, pak si zamnul ruce, nahlas se zasmál a natáhl se vedle ní, aby jí mohl láskyplně šeptat do ucha: „A po Escobaru, až už nebudeme muset na tohohle císařova hlídacího psa brát ohled, potom nebude existovat žádná hranice, když budu chtít něco udělat. Tolik možností na vybranou…“ Vysypal ze sebe celou řadu plánů, jak skrz ni Vorkosigana zmučí, a nevynechal žádný šťavnatý, obscénní detail. Jeho vize ho napínala, tvář měl bledou a vlhkou.</p>

<p>„Něco takového vám samozřejmě nemůže projít,“ řekla slabě. Její obličej teď prozrazoval strach, z koutků očí jí tekly slzy, zanechávaly duhovou stopu a máčely pramínky vlasů kolem jejích uší, ale ani ji to nezajímalo. Myslela si, že padla do nejhlubší propasti strachu, ale teď se pod ní otevřela zem a padala znovu, nekonečně a přitom se otáčela ve vzduchu.</p>

<p>Trochu se ovládl. Chodil teď kolem postele a díval se na ni. „No tak dobře. To bylo velmi osvěžující. Víte, docela mi to dodalo energii. Myslím, že to nakonec udělám sám. Měla byste být ráda. Jsem mnohem hezčí než Bothari.“</p>

<p>„Pro mě ne.“</p>

<p>Spustil si kalhoty a připravoval se, že na ni vleze. „Taky mi odpustíte, drahoušku?“</p>

<p>Připadala si studená, suchá a maličká. „Obávám se, že to budu muset nechat na nekonečně slitovném bohu. Na vás já nemám kapacitu.“</p>

<p>„Koncem týdne,“ slíbil. Mylně si vyložil její porážku jako prostořekost a to, co pokládal za pokračující projev odporu, ho zjevně vzrušovalo.</p>

<p>Seržant Bothari se potloukal po místnosti, hlava se mu kymácela ze strany na stranu a svaly na čelisti se mu pohybovaly, jak to Cordelia už jednou předtím viděla. Byla to známka rozčilení. Vorrutyer, soustředěný na Cordelii, si pohybů za sebou nevšímal. Takže moment překvapení byl velmi krátký, když ho seržant popadl za kudrnaté vlasy, zvrátil mu hlavu, naprosto profesionálně mu přejel nožem vykládaným drahokamy po krku a rychlým, dvojitým pohybem mu prořízl všechny čtyři tepny. Hrůzně horká krev zalila Cordelii jako fontána.</p>

<p>Vorrutyer sebou jednou křečovitě trhnul, a když krevní tlak v jeho mozku klesl na nulu, ztratil vědomí. Seržant Bothari pustil jeho vlasy a Vorrutyer spadl mezi Cordeliiny nohy a sklouzl z jejího dohledu přes hranu postele.</p>

<p>Seržant neohrabaně stál v nohách postele a těžce dýchal. Cordelia si nemohla vzpomenout, jestli vykřikla. Nezáleželo na tom, křiku z této místnosti by stejně nikdo nevěnoval moc pozornosti. Ruce, obličej a nohy měla zmrzlé a bezkrevné, srdce jí prudce bušilo.</p>

<p>Odkašlala si. „Ehm, děkuji vám, seržante. To byl velmi, jak bych to řekla, rytířský čin. Myslíte, že byste mě taky mohl rozvázat?“ Hlas se jí nekontrolovaně lámal. Rozčilovalo ji to, a tak polkla.</p>

<p>Dívala se na Bothariho, fascinovaná hrůzou. Nedalo se nijak předvídat, co udělá dál. S mumláním a s výrazem zmatku ve tváři jí neobratně rozepnul pouto na levé ruce. Ještě celá ztuhlá se rychle překulila a uvolnila si pravé zápěstí, pak si sedla a rozvázala si kotníky. Chvilku seděla se zkříženýma nohama nahá uprostřed postele. Kapala z ní krev. Třela si kotníky a zápěstí a pokoušela se oživit svůj paralyzovaný mozek.</p>

<p>„Šaty. Šaty,“ říkala si pro sebe. Podívala se přes okraj postele na zhroucenou postavu mrtvého admirála Vorrutyera. Kalhoty měl kolem kotníků a na tváři poslední výraz překvapení. Velké hnědé oči ztratily svou zář a už se začínaly potahovat blanou.</p>

<p>Sklouzla z postele na druhé straně od Bothariho a začala horečně prohledávat kovové zásuvky a prádelníky kolem stěn. Několik zásuvek obsahovalo jeho sbírku hraček. Spěšně je zase zavřela, udělalo se jí z toho špatně. Konečně pochopila, co myslel svými posledními slovy. Perverzní choutky toho člověka určitě měly pozoruhodný rozsah. Našla pár uniforem, ale všechny měly příliš mnoho žlutých insignií. Nakonec nalezla prostou černou kombinézu. Setřela si krev z těla měkkým županem a rychle si ji oblékla.</p>

<p>Seržant Bothari mezitím seděl na podlaze, schoulený, s hlavou na kolenou. Něco si pro sebe povídal. Klekla si vedle něho. Nezačíná mít halucinace? Musela ho postavit na nohy a dostat odsud. Nemohli počítat s tím, že je zakrátko někdo neobjeví. Ale kde se mohli skrýt? Nebo to byl adrenalin a ne rozum, který ji pobízel k útěku? Měli něco lepšího na vybranou?</p>

<p>Zatímco váhala, dveře se náhle rozletěly. Poprvé za celou dobu vykřikla. Ale muž s bílou tváří, který stál ve dveřích s plazmovou pistolí v ruce, byl Vorkosigan.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_10.jpg" />KAPITOLA                       8</strong></p>

<p>Roztřeseně vzdychla, když ho spatřila, a dlouhým výdechem se zbavila veškeré paralyzující paniky. „Můj bože, skoro jsem z vás dostala infarkt,“ dokázala říct slabým, sevřeným hlasem. „Pojďte dál a zavřete dveře.“</p>

<p>Jeho rty se tiše pohybovaly, když nehlasně vyslovil její jméno. Vstoupil a náhlá panika v jeho tváří se téměř rovnala její. Pak Cordelia uviděla, že za ním stojí další důstojník, poručík s hnědými vlasy a nezajímavým výrazem štěněte. Takže se mu nevrhla do náruče a nevyplakala na rameni, jak si toužebně přála, ale namísto toho opatrně řekla: „Měli jsme tu nehodu.“</p>

<p>„Zavřete dveře, Illyane,“ řekl Vorkosigan. Když mladý muž vstoupil, Vorkosigan už měl svůj výraz pevně pod kontrolou. „Tady budete muset být svědkem, tak tomu věnujte maximální pozornost.“</p>

<p>Rty se mu sevřely do bílé štěrbiny. Pomalu prošel kolem místnosti, všímal si podrobností a na některé svého společníka tiše upozornil. Při jeho prvním gestu plazmovou pistolí poručík řekl jen „ehm, ach“. Vorkosigan se zastavil u těla, podíval se na zbraň ve své ruce, jako kdyby ji viděl poprvé, a vrátil ji do pouzdra.</p>

<p>„Už jsi zase četl markýze de Sade, co?“ oslovil mrtvolu s povzdechem. Převrátil ji špičkou boty a z rány na masitém krku vyteklo trochu krve. „Učit se je nebezpečné.“ Pohlédl na Cordelii. „Kterému z vás můžu gratulovat?“</p>

<p>Navlhčila si rty. „Nejsem si jistá. Jak dalece tohle rozzuří ostatní?“</p>

<p>Poručík prohledával Vorrutyerovy zásuvky a prádelníky. Otevíral je s pomocí kapesníku a z jeho výrazu bylo zřejmé, že jeho kosmopolitní výchova nebyla tak kompletní, jak si myslel. Do zásuvky, kterou Cordelia tak rychle zavřela, hleděl dost dlouho.</p>

<p>„Kromě jiných lidí bude potěšen císař,“ řekl Vorkosigan. „Ale – striktně v soukromí.“</p>

<p>„Po pravdě řečeno, byla jsem v té chvíli svázaná. Seržant Bothari měl… jaksi tu čest.“</p>

<p>Vorkosigan pohlédl na Bothariho, který se stále choulil na podlaze. „Hm.“ Naposledy se rozhlédl po místnosti. „Něco mi tady silně připomíná tu pozoruhodnou scénu, když jsme vtrhli do mé strojovny. Mělo to vaše charakteristické znaky. Moje babička pro to měla nějaké úsloví – bylo v tom něco jako ,pozdě’ a ,dolar‘.“</p>

<p>„O den pozdě a o dolar míň?“ vyhrkla bezděčně Cordelia.</p>

<p>„Ano, to je ono.“ Skousl ironický úsměšek. „Velmi beťanské rčení – teď už chápu proč.“ Udržoval na obličeji masku chladné neutrality, ale jeho oči si ji prohlížely v tajné agónii. „Tak přišel jsem, ehm, pozdě?“</p>

<p>„Vůbec ne,“ ujistila ho. „Naopak, přišel jste právě včas. Byla jsem tu jako na trní a nevěděla jsem, co mám dělat.“</p>

<p>Illyan teď Vorkosiganovi neviděl do obličeje; jeho oči nakrátko rozsvítil rychle potlačený úsměv. „Tak se mi zdá, že teď před vámi zachraňuju i svou flotilu,“ procedil mezi zuby. „To nebylo přesně to, co jsem měl na mysli, když jsem sem přišel, ale jsem rád, že zachráním aspoň něco.“ Zvýšil hlas. „Jakmile budete hotový, Illyane, navrhuji, abychom se na další diskusi přemístili do mé kabiny.“</p>

<p>Vorkosigan si klekl vedle Bothariho a prohlížel si ho. „Ten zatracený pacholek ho už zase skoro zničil,“ zavrčel. „Po tom, co strávil nějakou dobu se mnou, už byl takřka v pořádku. Seržante Bothari,“ řekl jemněji, „můžete se mnou kousek jít?“</p>

<p>Bothari zamumlal něco nesrozumitelného směrem ke svým kolenům.</p>

<p>„Pojďte sem, Cordelie,“ řekl Vorkosigan. „Zkuste ho postavit na nohy. Já bych se ho teď asi neměl dotýkat.“</p>

<p>Posadila se tak, aby ji viděl. „Bothari. Bothari, podívejte se na mě. Musíte vstát a kousek jít.“ Vzala ho za zakrvácenou ruku a pokusila se najít jakýkoli rozumný nebo spíš nerozumný důvod, který by k němu pronikl. Zkusila se usmát. „Podívejte se, jste celý pokrytý krví. Krev smývá hříchy, že? Teď už zase budete v pořádku. Ten zlý člověk je pryč a za malou chvilku zlé hlasy taky odejdou. Tak pojďte se mnou a já vás dovedu někam, kde si budete moci odpočinout.“</p>

<p>Postupně se na ni soustřeďoval, když mluvila, a nakonec přikývl a stoupl si. Stále ho držela za ruku a následovala Vorkosigana ven. Illyan šel poslední. Doufala, že její psychologická náplast na Botharim vydrží, jakýkoli poplach by ho mohl odpálit jako bombu.</p>

<p>Užasla, když viděla, že Vorkosiganova kabina se nachází jen o jedny dveře dál na druhé straně chodby.</p>

<p>„Vy jste kapitánem téhle lodi?“ zeptala se. Když na něj teď lépe viděla, zjistila, že výložky na jeho límci říkají, že je komodorem. „Byl jste tu po celou dobu?“</p>

<p>„Ne, já jsem členem štábu. Moje kurýrní loď se sem dostala z fronty jen před pár hodinami. Od té doby jsem byl na konferenci s admirálem Vorhalasem a s princem. Právě to skončilo. Když mi strážný řekl o nové Vorrutyerově zajatkyni, šel jsem rovnou sem. Vy – ani v mém nejhorším zlém snu mě nikdy nenapadlo, že byste to mohla být vy.“</p>

<p>Ve srovnání s krveprolitím, které nechali za sebou přes chodbu, se Vorkosiganova kabina zdála klidná jako mnišská cela. Všechno podle předpisu, pravá místnost vojáka. Vorkosigan za nimi zamkl dveře. Přetřel si tvář a povzdechl, nemohl se na ni vynadívat. „Jste si jistá, že vám nic není?“</p>

<p>„Jsem jen otřesená. Když mě vybrali, věděla jsem, že se vystavuji riziku, ale nic podobného, jako byl ten muž, jsem neočekávala. To byl klasický případ. Překvapuje mě, že jste pod ním sloužil.“</p>

<p>Nasadil neproniknutelný výraz. „Sloužím císaři.“</p>

<p>Uvědomila si, že je s nimi Illyan, který tiše stál a pozoroval je. Co by řekla, kdyby se jí Vorkosigan zeptal na konvoj? On pro ni představoval větší nebezpečí než mučení. V posledních měsících už si myslela, že odloučení musí nakonec zmenšit hlad jejího srdce po něm, ale když ho teď viděla živého před sebou s jeho prudkými city, hlad se jen zvýšil. Ale nedalo se říct, co cítil on. Teď vypadal jen unavený a napjatý. Špatně, všechno špatně…</p>

<p>„Promiňte, dovolte mi představit poručíka Simona Illyana z císařovy osobní bezpečnostní jednotky. Je to můj špion. Poručíku Illyane, velitelka Naismithová.“</p>

<p>„Teď už kapitánka,“ vložila se automaticky. Poručík si s ní potřásl rukou. Jeho nevýrazná nevinnost byla v příkrém rozporu s bizarní scénou, kterou právě opustili. Tvářil se, jako by byl na recepci na vyslanectví. Dotekem mu na dlaň přenesla trochu krve. „Koho špehujete?“</p>

<p>„Mám raději výraz ,dohled’,“ řekl.</p>

<p>„Byrokratické slovní hrátky,“ poznamenal Vorkosigan. Ke Cordelii dodal: „Špehuje mne. Představuje kompromis mezi císařem, Ministerstvem pro politickou výchovu a mnou.“</p>

<p>„Fráze, kterou použil císař, byla příměří,“ řekl Illyan nezúčastněně.</p>

<p>„Ano. Poručík Illyan má také biočip eidetické paměti. Můžete ho pokládat za chodící záznamník, který si může císař přehrávat podle libosti.“</p>

<p>Cordelia si ho po očku prohlédla. „Škoda, že jsme se nemohli setkat za příznivějších okolností,“ řekla Vorkosiganovi opatrně.</p>

<p>„Tady žádné příznivé okolnosti nejsou.“</p>

<p>Poručík Illyan si odkašlal a pohlédl na Bothariho, který si probíral prsty a zíral na zeď. „Co teď, pane?“</p>

<p>„Hm. V té místnosti je až příliš mnoho fyzických důkazů, nemluvě o svědcích, kteří vědí, kdo a kdy tam šel, než abychom se pokusili změnit scénář. Osobně si myslím, že to uděláme, jako kdyby tam Bothari vůbec nebyl. Skutečnost, že je jasně <emphasis>non compos mentis </emphasis>nebude pro prince nic znamenat, až se o tom dozví.“ Stál a zuřivě přemýšlel. „Budete prostě jako muset utéct, než jsem tam přišel já s Illyanem. Nevím, jak dlouho tady budu moci Bothariho ukrývat – možná, že mu seženu nějaká sedativa.“ Pohlédl na Illyana. „Co víte o císařově osobním agentovi v lékařské sekci?“</p>

<p>Illyan se tvářil nezávazně. „Je možné, že něco by se dalo zařídit.“</p>

<p>„Hodný chlapec.“ Otočil se ke Cordelii. „Budete tu muset zůstat a Bothariho zvládnout. Illyan a já musíme teď hned odejít, nebo bude existovat příliš mnoho nevysvětlených minut mezi tou dobou, kdy jsme odešli od Vorhalase, a okamžikem, kdy zazněl poplach. Princovi bezpečáci tu místnost důkladně projdou a stejně tak zkontrolují pohyby všech zúčastněných.“</p>

<p>„Byli Vorrutyer a princ členy stejné strany?“ zeptala se. Snažila se v divokých vlnách barrayarské politiky najít nějaký opěrný bod.</p>

<p>Vorkosigan se hořce usmál. „Byli jen dobří přátelé.“</p>

<p>A byl pryč. Nechal ji o samotě s Botharim a s jejím naprostým zmatkem. ü</p>

<p>Cordelia přiměla Bothariho, aby si sedl na Vorkosiganovu židli u stolu. Bez ustání se tam neklidně vrtěl a nemluvil. Sedla si se zkříženýma nohama na postel a snažila se navodit atmosféru klidné kontroly a dobré nálady. Nebylo to snadné, protože její duše byla plná paniky, která se mocně drala na povrch.</p>

<p>Bothari vstal, začal chodit po místnosti a přitom si pro sebe povídal. Vlastně ne pro sebe, uvědomila si. A zcela určitě ne pro ni. Nesouvislý proud slov jí nedával žádný smysl. Čas plynul pomalu a byl mazlavý strachem.</p>

<p>Oba nadskočili, když se s cvaknutím otevřely dveře, ale byl to jen Illyan. Při pohledu na něj se Bothari skrčil do pozice vrhače nožů.</p>

<p>„Služebníci bestie jsou ruce bestie,“ řekl. „Krmí je krví své ženy. Špatní služebníci.“</p>

<p>Illyan se po něm nervózně podíval a vtiskl Cordelii do ruky několik ampulí. „Tady, dejte mu to. Jedna z nich by složila útočícího slona. Já tu nemůžu zůstat.“ Vyklouzl zpátky na chodbu.</p>

<p>„Zbabělče,“ řekla polohlasně za ním. Ale pravděpodobně měl pravdu. Ona asi měla větší šanci, že to do Bothariho dostane, než on. Bothariho rozčilení už dosahovalo explozivní úrovně.</p>

<p>Položila ostatní ampule stranou a se zářivým úsměvem k němu přistoupila. Její oči, rozšířené strachem, však účinek kazily. Bothariho oči byly jen blikající škvíry. „Komodor Vorkosigan chce, abyste si teď odpočinul. Poslal vám nějaké léky, které vám pomůžou.“</p>

<p>Ostražitě před ní ustoupil. Zastavila se, opatrně, aby ho nezahnala do kouta. „Je to jen sedativum, vidíte?“</p>

<p>„Po lécích bestie byli démoni opilí. Zpívali a křičeli. Špatné léky.“</p>

<p>„Ne, ne. Tohle jsou dobré léky. Po nich démoni usnou,“ slíbila. Bylo to jako jít po provaze potmě. Zkusila jiný přístup.</p>

<p>„Postavte se do pozoru, vojáku,“ řekla ostře. „Inspekce.“</p>

<p>To byl špatný tah. Skoro jí vyrazil ampuli z ruky, když se mu ji pokusila přitisknout k paži, a jeho ruka jí obemkla zápěstí jako náramek z horkého železa. Sykla bolestí, ale přesto dokázala ohnout prsty a přitisknout trysku rozprašovače k vnitřní straně jeho zápěstí, ještě než ji popadl a hodil přes místnost.</p>

<p>Přistála na zádech. Sjela po drsné rohožce s hlukem, který jí připadal příšerný, a hlavou narazila do dveří. Bothari se po ní vrhl. Může mě zabít, než to začne působit? přemýšlela divoce a přinutila se tvářit bezvládně, jako kdyby byla v bezvědomí. Bezvědomí lidé jistě nepředstavovali žádnou hrozbu.</p>

<p>Pro Bothariho zřejmě ne, protože jeho ruce se jí sevřely kolem krku. Jedním kolenem se jí opřel o žebra a Cordelia pocítila bolest, jak tam něco prasklo. Otevřela oči právě včas, aby uviděla, jak se jeho oči protáčejí vzhůru. Zkroucené ruce povolily a Bothari se skulil, opřený o ruce a kolena. Hlava se mu zmámeně zakymácela a pak se složil na podlahu.</p>

<p>Cordelia si sedla a opřela se o zeď. „Já chci domů,“ zamumlala. „Tohle v mém popisu práce nebylo.“ Chabý vtip nepomohl rozpustit chuchvalec hysterie, který jí stoupal do krku, takže se uchýlila ke starší a vážnější proceduře sebekázně a šeptala předepsaná slova téměř nahlas. Když skončila, její sebekontrola se vrátila.</p>

<p>Nedokázala Bothariho zvednout na lůžko. Pozvedla jeho těžkou hlavu a podložila ji polštářem a pak mu natáhla nohy a ruce do viditelně pohodlnější pozice. Až se vrátí Vorkosigan se svým stínem, mohou to vylepšit.</p>

<p>Konečně se dveře otevřely a Vorkosigan s Illyanem vešli. Rychle je za sebou zavřeli a opatrně obešli Bothariho.</p>

<p>„Tak co?“ řekla Cordelia. „Jak to šlo?“</p>

<p>„Se strojovou přesností, jako skok červí dírou do pekla,“ odvětil Vorkosigan. Otočil ruku dlaní vzhůru v povědomém gestu, které se jí zarylo do srdce jako hák.</p>

<p>Rozpačitě se na něj podívala. „Jste stejně záhadný jako Bothari. Jak přijali zprávu o vraždě?“</p>

<p>„To bylo naprosto v pořádku. Jsem zatčený a mám domácí vězení pro podezření ze spiknutí. Princ si myslí, že jsem k tomu Bothariho navedl,“ vysvětlil. „Pánbůh ví jak.“</p>

<p>„Víte, já vím, že jsem velmi unavená a že mi to moc jasně nemyslí,“ řekla. „Ale říkal jste ,naprosto v pořádku’?“</p>

<p>„Komodore Vorkosigane,“ přerušil je Illyan. „Nezapomeňte, že tuto konverzaci budu muset hlásit.“</p>

<p>„Jakou konverzaci?“ řekl Vorkosigan. „My dva jsme tu sami, nepamatujete se? Mě nemusíte pozorovat, když jsem sám, to každý ví. Zanedlouho se začnou divit, proč tady ještě zůstáváte.“</p>

<p>Poručík Illyan se zamračil nad takovou jezuitskou výmluvou. „Císařův záměr –“</p>

<p>„Ano? Povězte mi všechno, co víte o císařově záměru,“ řekl Vorkosigan s divošským výrazem.</p>

<p>„Císařovým záměrem, jak mi bylo řečeno, je, že vám má být zabráněno, abyste se inkriminoval. Já svou zprávu nemohu měnit, to víte.“</p>

<p>„Tenhle argument jste použil před čtyřmi týdny. Sám vidíte, k čemu to vedlo.“</p>

<p>Illyan se zatvářil znepokojeně.</p>

<p>Vorkosigan hovořil tichým a ovládaným hlasem. „Všechno, co císař ode mě chce, se stane. On je velký choreograf a bude mít svůj tanec snílků až do posledního kroku.“ Vorkosigan sevřel ruku v pěst a zase ji rozevřel. „Neodepřel jsem nic, co mi během služby císaři patřilo. Ani život. Ani svou čest, to musíte uznat.“ Ukázal na Cordelii. „Tenkrát jste mi na to dala své slovo. Chcete je vzít zpět?“</p>

<p>„Řekl by mi prosím vás někdo, o čem tu mluvíte?“ přerušila ho Cordelia.</p>

<p>„Poručík Illyan momentálně prožívá menší konflikt mezi povinností a svědomím,“ řekl Vorkosigan. Se založenýma rukama hleděl na protější zeď. „To se nedá vyřešit, dokud znovu nedefinuje jedno nebo druhé, a on si teď musí vybrat.“</p>

<p>„Víte, ona tu byla ještě jedna nehoda,“ Illyan trhl palcem směrem k Vorrutyerově kabině, „podobná, se zajatkyní, před pár týdny. Komodor Vorkosigan chtěl s tím tenkrát, ehm, něco udělat. Já jsem mu to rozmluvil. Pak… potom jsem souhlasil, že se nebudu plést do ničeho, co bude chtít udělat, pokud by se taková situace opakovala.“</p>

<p>„Vorrutyer ji zabil?“ zeptala se Cordelia morbidně.</p>

<p>„Ne,“ řekl Illyan. Rozmrzele se díval na své boty.</p>

<p>„Ale no tak, Illyane,“ řekl Vorkosigan unaveně, „když je tu nikdo neobjeví, můžeme předložit císaři vaši pravdivou zprávu a nechat ho, aby si ji upravil sám. Když je tu najdou, tak obecná integrita vašich zpráv nebude váš nejnaléhavější problém, to mi věřte.“</p>

<p>„Kruci! Kapitán Negri měl pravdu,“ řekl Illyan.</p>

<p>„On ji obyčejně má – co to bylo v tomto případě?“</p>

<p>„Říkal, že když dovolím, aby soukromé úsudky i v nejmenším ovlivnily mou povinnost, že by to bylo jako být trochu těhotný – že následky by brzy byly nekontrolovatelné.“</p>

<p>Vorkosigan se zasmál. „Kapitán Negri je velmi zkušený. Ale můžu vám říct, že je známo, že i on projevil občas soukromý úsudek, i když velmi zřídka.“</p>

<p>„Ale Bezpečnost to místo tam teď rozebírá na kousky. Brzy se sem vrátí, když pro nic jiného, tak procesem eliminace. V okamžiku, kdy někoho napadne mě podezírat, že jsem nebyl úplně poctivý, je konec.“</p>

<p>„Potom ano,“ souhlasil Vorkosigan. „Jak dlouho myslíte, že to bude trvat?“</p>

<p>„Kompletní prohlídku lodi dokončí za několik hodin.“</p>

<p>„Tak prostě budete muset jejich snahu přesměrovat. Rozšiřte oblast, kterou prohledávají – neodletěl někdo od vlajkové lodi v době mezi Vorrutyerovou smrtí a zavedením bezpečnostního kordonu?“</p>

<p>„Ano, dvě lodi, ale –“</p>

<p>„Dobře. Použijte svůj císařský vliv. Nabídněte veškerou pomoc, kterou vy jako nejdůvěryhodnější pobočník kapitána Negriho můžete poskytnout. Často se o Negrim zmiňujte. Navrhujte. Doporučujte. Pochybujte. Radši nepodplácejte a nevyhrožujte, to je moc nápadné, i když i na to může dojít. Zlehčujte jejich inspekční postupy, postarejte se, aby se zprávy ztrácely, udělejte cokoli, co je třeba, abyste zkalil vody. Dejte mi osmačtyřicet hodin, Illyane. To je všechno, oč žádám.“</p>

<p>„Všechno?“ zarazil se Illyan.</p>

<p>„Ještě něco. Postarejte se, abyste to byl vy a nikdo jiný, kdo sem bude nosit jídlo a tak. A až to budete dělat, zkuste propašovat nějakou tu porci navíc.“ü</p>

<p>Vorkosiganovi se znatelně ulevilo, když Illyan odešel. Obrátil se ke Cordelii se smutným, rozpačitým úsměvem, který pocítila skoro stejně jako dotek. „Jsem rád, že jsme se zase setkali, lady.“</p>

<p>Naznačila mu zasalutování a usmála se na oplátku. „Doufám, že jsem vám to tady moc nezkomplikovala. Chci říct, já osobně.“</p>

<p>„Vůbec ne. Po pravdě řečeno, nesmírně jste věci zjednodušila.“</p>

<p>„Východ je západ, nahoře je dole a být neoprávněně zatčený za to, že vašemu velícímu důstojníkovi podřízli krk, je zjednodušení. Já musím být na Barrayaru. Vy byste mi asi nevysvětlil, co se to tady děje, že?“</p>

<p>„Ne. Ale aspoň už chápu, proč je v barrayarské historii tolik šílenců. Netvořili historii, jsou jejím důsledkem.“ Vzdychl a pokračoval tak tiše, že téměř šeptal. „Ach, Cordelie. Nemáte tušení, jak moc vedle sebe potřebuju jednoho duševně zdravého, čistého člověka. Jste voda na poušti.“</p>

<p>„Vypadáte hezky – hm, zdá se, že jste zhubnul.“ Pomyslela si, že vypadá o deset let starší než před šesti měsíci.</p>

<p>„Já?“ Přejel si tvář rukou. „Mně to nemyslí. Vy musíte být vyčerpaná. Chcete jít spát, nebo něco takového?“</p>

<p>„Nevím, jestli bych to teď dokázala. Ale ráda bych se umyla. Nechtěla jsem si dávat sprchu, když jste byl pryč, pro případ, že je to tu monitorované.“</p>

<p>„Dobrý nápad. Běžte.“</p>

<p>Přetřela si necitlivé místo na stehně. Černá látka byla lepkavá krví. „A neměl byste pro mě jiné oblečení? Tohle je zničené. Mimochodem, patřilo Vorrutyerovi a ještě psychicky páchne.“</p>

<p>„Pravda.“ Obličej mu potemněl. „To je vaše krev?“</p>

<p>„Jo, Vorrutyer si hrál na doktora. To nebolí, v tom místě nemám nervy.“</p>

<p>„Hm.“ Vorkosigan se dotkl své jizvy a pousmál se. „Ano, myslím, že pro vás mám to pravé.“</p>

<p>Osmimístným číselným kódem odemkl jednu ze svých zásuvek, prohrábl obsah až na dno a ke Cordeliině úžasu vytáhl její průzkumné maskáče, které nechala na <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lu Vorkraftovi. </emphasis>Byly vyčištěné, spravené, vyžehlené a úhledně složené. „Boty nemám a výložky už neplatí, ale myslím, že vám padnou,“ poznamenal Vorkosigan lhostejně a podal jí je.</p>

<p>„Vy – vy jste si schoval mé šaty?“</p>

<p>„Jak vidíte.“</p>

<p>„Dobré nebe. A – proč?“</p>

<p>Smutně zkřivil ústa. „No – to bylo všechno, co po vás zůstalo, když jste odešla. Kromě toho raketoplánu, který vaši lidé opustili na planetě, a to by byla poněkud neohrabaná upomínka.“</p>

<p>Přejela rukou přes rezavě hnědou látku a najednou pocítila ostych. Ale těsně předtím, než se šaty a lékárničkou zmizela v koupelně, řekla rychle: „Pořád mám doma svou barrayarskou uniformu. Zabalenou v papíru, v zásuvce.“ Rázně mu pokývla a jeho oči zasvítily.</p>

<p>Když se vrátila, místnost byla ztemnělá jako za nočního klidu, až na světlo nad psacím stolem, kde Vorkosigan studoval data z disku na svém počítačovém terminálu. Cordelia se opět se zkříženýma nohama usadila na jeho posteli a pohybovala bosými prsty u nohou. „Co to je?“</p>

<p>„Práce. To je moje oficiální funkce ve Vorrutyerově štábu – měl bych říct ve štábu zesnulého admirála Vorrutyera.“ Sám sobě se pousmál, když se opravil, jako známý tygr z říkanky, který se vrátil z cesty s dámou v břiše. „Můj úkol je plánovat a aktualizovat pohotovostní rozkazy pro případ, že bychom museli ustoupit. Jak řekl císař na zasedání Rady: protože jsem byl tak přesvědčený, že to bude katastrofa, tak ji taky zatraceně můžu celou naplánovat. Teď mě tu mají tak trochu za páté kolo u vozu.“</p>

<p>„Takže prozatím vaše válečné plány vycházejí?“ zeptala se zdrceně.</p>

<p>„Vypadá to, že jsme do toho vložili o hodně víc, než si můžeme dovolit. Někteří to považují za pokrok.“ Vložil do počítače další data a pak obrazovku vypnul.</p>

<p>Snažila se mluvit o něčem jiném než o nebezpečné přítomnosti. „Takže nakonec vás neobvinili ze zrady?“ zeptala se. Vzpomínala na jejich poslední rozhovor, který se odehrál tak dávno a v jiném světě.</p>

<p>„Z toho nakonec bylo něco jako remíza. Potom, co jste utekla, mě povolali zpátky na Barrayar. Ministr Grišnov – šéf politické výchovy a třetí skutečně mocný muž po císaři a kapitánu Negrim – prakticky slintal radostí, přesvědčený, že mě konečně dostal. Ale moje žaloba proti Radnovovi byla nenapadnutelná. Císař se do toho vmísil, ještě než došlo na krev, a vynutil si kompromis, nebo lépe řečeno odklad. Vlastně mě obvinění nezprostili, obžaloba se pořád ještě nachází někde v právním archivu.“</p>

<p>„Jak to císař udělal?“</p>

<p>„Mávnutím ruky. Dal Grišnovovi a celé proválečné straně všechno, o co si řekli, celý escobarský plán jako na talíři, a víc než to. Dal jim prince. A taky jim přičetl všechny zásluhy. Oba, Grišnov i princ, si myslí, že se stanou faktickými vládci Barrayaru, až dobudeme Escobar. Císař dokonce přiměl Vorrutyera, aby spolkl mé povýšení. Zdůraznil mu, že mě bude mít pod přímou kontrolou. Vorrutyer okamžitě pochopil, jakou mu to dává příležitost.“ Při jakési palčivé vzpomínce Vorkosigan zaťal zuby a jeho pěst se podvědomě sevřela a otevřela.</p>

<p>„Jak dlouho jste se znali?“ zeptala se opatrně. Vzpomněla si na bezednou jámu nenávisti, do které padla.</p>

<p>Podíval se stranou. „Chodili jsme spolu do školy a oba jsme byli stejně jmenovaní poručíky v době, kdy on byl ještě neškodný sexuální slídič. Jak jsem pochopil, to se v posledních letech zhoršilo, od té doby, co se začal přátelit s princem Sergem, a myslel si, že mu všechno projde. Pánbůh nám pomoz, skoro se mu to podařilo. Bothari prokázal veřejnosti velkou službu.“</p>

<p>Ty jsi ho ale znal ještě líp, srdce moje, pomyslela si Cordelia. Bylo tak těžké zvládnout infikovanou představivost? Zdá se, že Bothari ti také prokázal velkou soukromou službu… „Když mluvíme o Botharim, příště mu podáte sedativa vy. Když jsem k němu přišla s ampulí, úplně zdivočel.“</p>

<p>„Aha, ano. Myslím, že vím proč. Bylo to v jedné zprávě kapitána Negriho. Vorrutyer měl ve zvyku držet své loutky na drogách, a když chtěl lepší představení, používal řadu různých směsí. Jsem si dost jistý, že Bothari byl obětí něčeho podobného.“</p>

<p>„To je hanebné.“ Udělalo se jí z toho špatně. Kolem bolesti v boku se jí křečovitě sevřely svaly. „Kdo je ten kapitán Negri, o kterém pořád mluvíte?“</p>

<p>„Negri? Snaží se na sebe neupozorňovat, ale jeho existence není žádné tajemství. Vede císařovu osobní bezpečnostní jednotku. Je to Illyanův šéf. Říká se, že je důvěrníkem císaře Ezara Vorbarry. Jestli si myslíte, že Ministerstvo pro politickou výchovu je císařova pravá ruka, pak Negri je jeho levá, ta, o které pravá ruka nesmí nic vědět. Hlídá interní bezpečnost na nejvyšších úrovních – ministerští šéfové, hrabata, císařská rodina – princ…“ Vorkosigan se zahleděl do sebe a zamračil se. „Seznámil jsem se s ním docela dobře během příprav na tenhle stratégův zlý sen. Zvláštní člověk. Mohl mít jakoukoli hodnost, kterou by chtěl. Ale formality pokládá za bezvýznamné. Jeho zajímá jen podstata.“</p>

<p>„Je to dobrý, nebo zlý člověk?“</p>

<p>„To je absurdní otázka.“</p>

<p>„Jen jsem si myslela, že on by mohl být tou silou za trůnem.“</p>

<p>„To sotva. Kdyby mu Ezar Vorbarra řekl, že je žába, začal by skákat a kvákat. Ne. Na Barrayaru je jen jeden císař a ten nedovolí nikomu, aby se dostal za jeho záda. Ještě si pamatuje, jak se sám dostal k moci.“</p>

<p>Protáhla se a trhla sebou, když pocítila po straně bolest.</p>

<p>„Je vám něco?“ zeptal se ihned starostlivě.</p>

<p>„Bothari mě tam kopl kolenem, když jsme měli tu potyčku kvůli sedativům. Byla jsem si jistá, že nás někdo uslyší. Byla jsem k smrti vyděšená.“</p>

<p>„Můžu se podívat?“ Jemně jí přejel prsty po žebrech. V duchu si představovala, že zanechávají duhovou světelnou stopu.</p>

<p>„Au.“</p>

<p>„Ano. Máte dvě naprasklá žebra.“</p>

<p>„Myslela jsem si to. Mám štěstí, že to nebyl krk.“ Lehla si na záda. Vorkosigan jí ovinul hruď pásy obinadla a pak si sedl vedle ní na lůžko. „Přemýšlel jste někdy o tom, že toho všeho necháte a odstěhujete se na nějaké místo, které nikoho nezajímá?“ zeptala se Cordelia. „Třeba na Zemi.“</p>

<p>Usmál se. „Často. Dokonce jsem trochu fantazíroval, že emigruju do Kolonie Beta a objevím se na vašem prahu. Máte vůbec práh?“</p>

<p>„Jako takový ne, ale pokračujte.“</p>

<p>„Nedovedu si představit, čím bych se tam živil. Jsem stratég, ne technik, navigátor nebo pilot, takže bych se ve vaší obchodní flotile neuplatnil. Těžko by mě vzali do vaší armády, a nemám pocit, že by mě zvolili do nějakého úřadu.“</p>

<p>Cordelia si odfrkla. „To by Permanentního Freddyho vyděsilo.“</p>

<p>„Takhle nazýváte svého prezidenta?“</p>

<p>„Já jsem ho nevolila.“</p>

<p>„Jediné zaměstnání, které bych viděl jako možné, by bylo stát se učitelem bojových umění, ve sportu. Provdala byste se za instruktora džuda, drahá kapitánko? Ale ne,“ povzdechl. „Mám Barrayar v kostech. Nemůžu ho setřást, ať cestuju, jak daleko chci. Bůh ví, že tenhle zápas vůbec není čestný. Ale jít do exilu pouze proto, abych našel klid, by znamenalo vzdát veškerou naději na čest. Poslední porážka, která by v sobě neměla sémě budoucího vítězství.“</p>

<p>Vzpomněla si na smrtící náklad v jejím konvoji, který byl teď v bezpečí na Escobaru. V porovnání se všemi životy, které na něm závisely, její a Vorkosiganův život nevážily víc než peříčko. Domnívala se, že Vorkosigan pokládá žal v jejím obličeji za strach.</p>

<p>„Vidět váš obličej není zrovna totéž jako probudit se z noční můry.“ Jemně se jí dotkl, přejel špičkami prstů po její čelisti, na okamžik jí položil na ústa palec, lehčí než polibek. „Spíš to je, jako kdybych stále ještě snil a přitom věděl, že až se probudím, bude tam skutečný svět. Však uvidíte.“ Stiskl jí ruku a povzbudivě se usmál.</p>

<p>Bothari se na podlaze pohnul a zasténal.</p>

<p>„Já se o něj postarám,“ řekl Vorkosigan. „Vyspěte se trochu, dokud můžete.“</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_11.jpg" />KAPITOLA                       9</strong></p>

<p>Probudil ji pohyb kolem a hlasy. Vorkosigan vstával ze židle, Illyan stál před ním napjatý jako struna a říkal: „Vorhalas a princ! Jdou sem!“</p>

<p>„K sakru…“ Vorkosigan se otočil na podpatku a očima přejel malou místnost. „Bude to muset být koupelna. Složíme ho do sprchy.“</p>

<p>Vorkosigan rychle vzal Bothariho za ramena a Illyan za nohy. Narazili s ním do rámu úzkých dveří a pak ho hodili ve sprše na zem.</p>

<p>„Neměl by dostat další sedativum?“ zeptal se Illyan.</p>

<p>„Asi ano. Cordelie, dejte mu další ampuli. Je moc brzy, ale jestli ho teď někdo uslyší, bude to znamenat smrt pro vás oba.“ vypakoval ji do místnůstky velikosti skříně, strčil jí do ruky lék a zhasl. „Žádný hluk, žádné pohyby.“</p>

<p>„Mám zavřít dveře?“ zeptal se Illyan.</p>

<p>„Částečně. Opřete se o rám, tvařte se nedbale a nedovolte princovu tělesnému strážci, aby vstoupil do vašeho psychologického prostoru.“</p>

<p>Cordelia si prohmatala cestu ve tmě, klekla si a přitiskla k paži bezvědomého seržanta další rozprašovač. Usadila se na logickém místě a zjistila, že vidí malý výsek Vorkosiganovy kabiny v zrcadle, obráceně. Bylo to matoucí. Slyšela, jak se dveře kabiny otevřely a ozvaly se nové hlasy.</p>

<p>„– pokud ho nechcete taky oficiálně postavit mimo službu, budu pokračovat standardním postupem. Já jsem tu místnost viděl. To obvinění je nesmyslné.“</p>

<p>„Uvidíme,“ řekl druhý hlas, sevřený a vzteklý.</p>

<p>„Nazdar, Arale.“ Majitel prvního hlasu byl asi padesátiletý důstojník v oficiální zelené uniformě. Potřásl si s Vorkosiganem rukou a podal mu balíček datových disků. „Za hodinu odlétáme na Escobar. Tohle právě přivezl kurýr – kopie posledních aktualizací. Nařídil jsem, aby tě informovali o tom, co se děje. Podle celého svazku se Eskové stahují. Dokonce opustili tu hrbolatou náhradní cestu červí dírou na Tau Ceti. Zahnali jsme je na útěk.“</p>

<p>Ten druhý měl na sobě také zelenou uniformu, pozlacenou víc, než kdy viděla. Ozdoby z drahokamů na jeho hrudi se ve světle Vorkosiganovy stolní lampy blýskaly a mrkaly jako ještěrčí oči. Bylo mu asi třicet, měl černé vlasy, čtverhrannou napjatou tvář, těžká víčka, a rty teď měl zlobně sevřené.</p>

<p>„Oba dva ale nejedete, že?“ řekl Vorkosigan. „Vysoký důstojník by správně měl zůstat na vlajkové lodi. Teď když je Vorrutyer mrtvý, jeho povinnosti přecházejí na prince. Ty psí závody, které jste naplánovali, byly založené na předpokladu, že on bude stále na svém místě.“</p>

<p>Princ Serg ztuhl v rozhořčení. „<emphasis>Já </emphasis>povedu své mužstvo na Escobar! Jen ať si otec a jako kamarádíčci zkusí říct, že nejsem žádný voják!“</p>

<p>„Vy,“ řekl Vorkosigan unaveně, „budete sedět ve svém opevněném paláci, který polovina všech inženýrů musí pořád přebudovávat, a budete tam pořádat večírky, zatímco vaši muži za vás budou umírat, dokud tu zemi nevykoupíte samotnou vahou mrtvol nahromaděných na ní, protože takhle válčit vás naučil váš mentor. A potom pošlete domů zprávu o velkém vítězství. Možná, že byste mohl prohlásit seznam padlých za přísně tajný.“</p>

<p>„Arale, opatrně,“ varoval ho šokovaný Vorhalas.</p>

<p>„Zacházíte příliš daleko,“ zavrčel princ. „Zvlášť na muže, který se nedostane blíž k boji, než že se bude držet u ústí červí díry, která vede domů. Pokud chcete mluvit o – přílišné opatrnosti.“ Jeho tón jasně naznačoval, že použil eufemismus namísto ošklivějšího slova.</p>

<p>„Těžko mi můžete dát domácí vězení v mé kabině a pak mě obviňovat ze zbabělosti za to, že jsem nebyl na frontě, pane. I propaganda ministra Grišnova dovede simulovat logiku lépe.“</p>

<p>„To by se vám líbilo, Vorkosigane, co?“ zasyčel princ. „Strčit mě sem dozadu a pak pobrat všechnu slávu pro sebe a pro toho vrásčitého šaška Vortalu a jeho podezřelé pokrokáře. Jen přes mou mrtvolu! Vy tady budete sedět, dokud nezplesnivíte.“</p>

<p>Vorkosigan zaťal zuby, přivřel oči a jeho výraz byl nečitelný. Rty se mu roztáhly do bezkrevného úsměvu, ale okamžitě je zase zavřel. „Musím formálně protestovat. Pokud přistanete se svým mužstvem na Escobaru, opustíte své řádné místo.“</p>

<p>„Klidně si protestujte.“ Princ přistoupil do jeho těsné blízkosti, naklonil se k jeho obličeji a snížil hlas: „Ale ani můj otec nebude žít navždy. A až ten den přijde, váš otec už vás nebude moci chránit. Vy a Vortala a všichni jeho kamarádi budete první, kteří stanou u zdi, to vám slibuju.“ Vzhlédl, protože si vzpomněl, že Illyan se tiše opírá o dveře. „Nebo se možná ocitnete zpátky v kolonii malomocných a pět let tam budete patrolovat.“</p>

<p>V koupelně se Bothari ve svém polovičním komatu neohrabaně pohnul a ke Cordeliinu zděšení začal chrápat.</p>

<p>Poručíka Illyana přepadl křečovitý záchvat kašle. „Promiňte,“ zalapal po dechu, zašel do koupelny a pevně za sebou zavřel dveře.</p>

<p>Stiskl vypínač a vyměnil si s Cordelii němý pohled plný paniky za její stejně tichý výraz zoufalství. S obtížemi otočili ve stísněném prostoru Bothariho mrtvou váhu na bok, až zase začal dýchat tiše. Cordelia dala Illyanovi signál palcem nahoru, Illyan přikývl a protáhl se dveřmi zpět.</p>

<p>Princ odešel. Admirál Vorhalas se ještě chvilku zdržel, aby si se svým podřízeným řekl pár slov.</p>

<p>„– napiš to. Já to podepíšu, než poletíme.“</p>

<p>„Aspoň s ním nebuď na jedné lodi,“ prosil ho Vorkosigan s vážnou tváří.</p>

<p>Vorhalas vzdychl. „Jsem rád, že se snažíš dostat mi ho ze zad. Ale někdo musí tuhle klec pro císaře vyčistit, když Vorrutyer už není, díky bohu. Tebe on nechce, tak to vypadá, že si vybral mě. Proč se nedokážeš vztekat jen na podřízené jako normální člověk, místo na své nadřízené jako blázen? Myslel jsem si, že už jsi z toho vyléčený, potom co jsem viděl, že strpíš od Vorrutyera.“</p>

<p>„To už je mrtvé a pohřbené.“</p>

<p>„Ano.“ Vorhalas automaticky udělal pověrčivé gesto, zřejmě pozůstatek z dětství. Nemělo to nic společného s vírou, byl to jen zvyk.</p>

<p>„Mimochodem – co je to kolonie malomocných?“ zeptal se Vorkosigan zvědavě.</p>

<p>„Tys to nikdy neslyšel? No, asi vím proč. Nikdy jsi nepřemýšlel o tom, proč dostáváš do své posádky takový podíl cvoků a nenapravitelných živlů, nebo těch, kteří jsou tak akorát na propuštění?“</p>

<p>„Nečekal jsem, že budu dostávat elitu armády.“</p>

<p>„Velení tomu říkalo Vorkosiganova kolonie malomocných.“</p>

<p>„A já jsem byl velitel malomocných, co?“ Vorkosigan vypadal spíš pobavený než uražený. „No, jestli oni byli to nejhorší, co může armáda nabídnout, tak třeba nakonec nedopadneme tak špatně. Dej na sebe pozor. Nechtěl bych být jeho druhým důstojníkem.“</p>

<p>Vorhalas se zasmál a potřásli si rukama. Vyrazil ke dveřím, ale zarazil se. „Myslíš, že provedou protiútok?“</p>

<p>„Pane bože, samozřejmě. Tohle přece není žádná obchodní předsunutá hlídka. Ti lidé bojují o své domovy.“</p>

<p>„Kdy?“</p>

<p>Vorkosigan zaváhal. „Někdy potom, co začnete vyloďovat pozemní vojsko, ale dlouho předtím, než vyloďování skončí. Ty bys to udělal jinak? To je nejhorší doba, kdy můžete zahájit ústup. Raketoplány nevědí, jestli mají stoupat nebo klesat, jejich mateřské lodi se rozprchly na všechny strany nebo byly sestřeleny, zásoby nemusely dorazit, ty, co dorazily, nepotřebujete, organizační schéma velení se zhroutilo – a absolutní kontrolu má nezkušený velitel…“</p>

<p>„Jde mi z tebe mráz po zádech.“</p>

<p>„Ano, tak… zkus zdržet start tak dlouho, jak to půjde. A ujisti se, že velitelé lodí vezoucích mužstvo mají křišťálově jasné rozkazy pro případ ústupu.“</p>

<p>„Princ to takhle nevidí.“</p>

<p>„Ano, nemůže se dočkat, až provede přehlídku.“</p>

<p>„Co mi radíš?“</p>

<p>„Tentokrát nejsem tvůj velitel, Rulfe.“</p>

<p>„Já za to nemůžu. Já jsem tě císaři doporučil.“</p>

<p>„Já vím. Stejně bych to nevzal. Místo toho jsem doporučil tebe.“</p>

<p>„Tak jsme skončili s tím sodomitou a sexuálním deviantem Vorrutyerem.“ Vorhalas bezútěšně potřásl hlavou. „Něco je tady špatně…“</p>

<p>Vorkosigan ho jemně vystrnadil ze dveří, hluboce si vydechl a zůstal stát, před očima vizi budoucnosti. Pak vzhlédl a podíval se Cordelii do očí se smutnou ironií. „Když staří Římané pořádali vítězné přehlídky, nebyl tam někdo, kdo jel po boku hrdiny a šeptal mu do ucha, že není neporazitelný a že i na něj čeká smrt? Staří Římané si o něm museli myslet, že je to pěkný otrava.“</p>

<p>Zůstala v klidu.</p>

<p>Vorkosigan a Illyan přinesli Bothariho z jeho improvizovaného, nepohodlného úkrytu. Byli na půl cestě ve dveřích, když Vorkosigan zaklel. „Přestal dýchat.“</p>

<p>Illyan podrážděně sykl. Rychle položili Bothariho na záda na drsnou rohožku. Vorkosigan mu položil ucho na hruď a sáhl mu na krk, jestli má puls.</p>

<p>„Pitomec jeden.“ Ostře udeřil seržanta oběma pěstmi do hrudní kosti a znovu se zaposlouchal. „Nic.“</p>

<p>S divokým výrazem se otočil na podpatku. „Illyane, najděte toho, kdo vám dal ty ještěrčí chcanky a ať vám dá dávku protilátky. Rychle. A nenápadně. Hodně nenápadně.“</p>

<p>„Jak jste – co když – neměl byste – stojí to za to?“ začal Illyan. Bezmocně rozhodil rukama a vyběhl ze dveří.</p>

<p>Vorkosigan se podíval na Cordelii. „Chcete stlačovat nebo dýchat?“</p>

<p>„Asi stlačovat.“</p>

<p>Klekla si vedle Bothariho boku a Vorkosigan u jeho hlavy, zvrátil ji dozadu a vdechl do něj vzduch. Cordelia se opřela rukama o jeho hrudní kost a vší silou ji rytmicky stlačovala. Stlačit, stlačit, stlačit, vdechnout, znovu a znovu, nezastavit se. Po chvilce se jí začaly třást ruce a na čele jí vyrazil pot. Cítila, jak jí vlastní žebra s každým stlačením hlasitě skřípou a dostávala křeče do prsních svalů.</p>

<p>„Musíme se vyměnit.“</p>

<p>„Dobře. Už jsem taky udýchaný.“</p>

<p>Vyměnili si místa a Vorkosigan převzal srdeční masáž. Cordelia stiskla Botharimu nozdry a přitiskla svá ústa na jeho. Měl je mokrá od Vorkosiganových slin. Byla to strašná parodie polibku, ale bylo nemyslitelné, aby ucukla. Pokračovali dlouho.</p>

<p>Konečně se vrátil poručík Illyan. Sotva popadal dech. Klekl si a přitiskl novou ampuli na Bothariho šlachovitý krk, nad krkavici. Nic se nestalo. Vorkosigan stále pumpoval.</p>

<p>Náhle se Bothari otřásl, pak ztuhl a nahrbil záda. Nepravidelně zalapal po dechu a zase přestal.</p>

<p>„Tak dělej,“ naléhala Cordelia, napůl pro sebe.</p>

<p>S ostrým, křečovitým nádechem se jeho dýchání obnovilo. Bylo sice trhané, ale stálé. Cordelia se přesunula z klečící pozice do sedu na podlaze a zírala na Bothariho s neradostným triumfem. „Utrpení je bestie.“</p>

<p>„Myslel jsem, že takové věci pro vás mají smysl,“ řekl Vorkosigan.</p>

<p>„V abstraktním smyslu slova. Většinou jen klopýtám ve tmě spolu se zbytkem tvorstva, narážím do věcí a divím se, že to bolí.“</p>

<p>Vorkosigan také stále zíral na Bothariho a po tváři mu stékal pot. Pak vyskočil a odběhl ke stolu.</p>

<p>„Ten protest. Musím ho mít napsaný a podaný, než Vorhalas odjede, nebo to sakra nebude k ničemu.“ Vklouzl na židli a začal rychle psát na klávesnici.</p>

<p>„Co je na tom tak důležitého?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>„Psst. Později.“ Zuřivě několik minut psal a pak dopis elektronicky poslal svému veliteli.</p>

<p>Bothari mezitím nepřestával dýchat, ale jeho obličej stále měl smrtelně zelenošedou barvu.</p>

<p>„Co uděláme teď?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>„Počkáme. Modlete se, aby ta dávka byla správná,“ podrážděně se podíval na Illyana, „a že to v něm nevyvolá nějaký druh mánie.“</p>

<p>„Neměli bychom začít vymýšlet, jak bychom tyhle dva odsud dostali?“ zaprotestoval Illyan.</p>

<p>„Vymýšlejte.“ Vorkosigan strkal do konzole další datové disky a četl si na obrazovce taktické výstupy. „Ale jako skrýš to tady má dvě výhody, které jinde na lodi nenajdete. Jestli jste tak dobrý, jak tvrdíte, ani hlavní politický důstojník, ani princovi lidé to tady nemonitorují –“</p>

<p>„Jsem si úplně jistý, že jsem všechny jejich odposlechy zneškodnil. Sázím na to svou pověst.“</p>

<p>„Teď právě na to sázíte svůj život, tak byste radši měl mít pravdu. Za druhé, na chodbě jsou dva ozbrojení strážci proto, aby sem nikoho nepustili. Těžko můžete chtít víc. Připouštím, že je tu trochu těsno.“</p>

<p>Illyan rozhořčeně zvedl oči ke stropu. „Bezpečáky jsem při prohlídce mátl, nakolik jsem se jen odvážil. Nemůžu udělat víc, když na sebe nechci upoutat víc pozornosti, než odvracím.“</p>

<p>„Vydrží to ještě šestadvacet hodin?“</p>

<p>„Snad.“ Illyan se na svého svěřence zamračil. Měl starosti a byl zmatený. „Vy něco plánujete, pane, že?“ Nebyla to otázka.</p>

<p>„Já?“ Vorkosiganovy prsty pracovaly na klávesnici a obličej mu osvětlovalo barevné světlo obrazovky. „Já jenom čekám a doufám, že se naskytne nějaká rozumná příležitost. Až princ odjede na Escobar, vezme většinu svých bezpečnostních důstojníků s sebou. Trpělivost, Illyane.“</p>

<p>Stiskl tlačítko na klávesnici. „Vorkosigan taktickému středisku.“</p>

<p>„Tady je velitel Venne, pane.“</p>

<p>„Prima. Venne, chtěl bych, abyste mi sem posílali aktualizace každou hodinu potom, co princ a admirál Vorhalas odletí. A okamžitě mě informujte, bez ohledu na denní dobu, kdybyste začali dostávat neobvyklé zprávy o čemkoli neplánovaném.“</p>

<p>„Ano, pane. Princ a admirál Vorhalas právě odlétají, pane.“</p>

<p>„Dobře, pokračujte. Konec.“</p>

<p>Opřel se a začal bubnovat prsty o stůl. „Teď budeme čekat. Bude to trvat asi dvanáct hodin, než se princ dostane na oběžnou dráhu Escobaru. Brzy potom začnou přistávat. Signál z Escobaru sem letí hodinu a hodinu mu to trvá zpět. Bitva může skončit za dvě hodiny. Mohli bychom ten posun zkrátit o tři čtvrtiny, kdyby nám princ dovolil pohnout se z místa.“</p>

<p>Nedbalým tónem těžko maskoval napětí, bez ohledu na radu, kterou sám dal Illyanovi. Místnost, v níž se nacházel, pro něj téměř neexistovala. V duchu se pohyboval s armádou, kroužící na klesající oběžné dráze kolem Escobaru, s rychlými, třpytivými kurýrními loděmi, hrozivými křižníky, pomalými transportéry s mužstvem, břicha plná mužů. Jeho prsty otáčely zapomenutým světelným perem, dokola a zpátky, dokola a zpátky.</p>

<p>„Neměl byste se najíst, pane?“ navrhl Illyan.</p>

<p>„Co? Asi ano. A vy, Cordelie, vy musíte být hladová. Dojděte pro to, Illyane.“</p>

<p>Illyan odešel pro jídlo. Vorkosigan ještě pár minut pracoval u svého stolního terminálu, než ho s povzdechem vypnul. „Asi bych měl taky pomýšlet na spánek. Naposled jsem spal na palubě <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la Vorhartunga,</emphasis><emphasis> </emphasis>když jsme se přibližovali k Escobaru – to už je myslím den a půl. Asi tak v té době, kdy vás zajali.“</p>

<p>„Nás zajali trochu dřív. Skoro celý den nás táhli ve vleku.“</p>

<p>„Ano. Mimochodem, blahopřeju vám, to byl velmi úspěšný manévr. Jestli tomu dobře rozumím, tak to nebyl skutečný válečný křižník, že?“</p>

<p>„To vám opravdu nemůžu říct.“</p>

<p>„Někdo se to chystá prohlásit za svůj úlovek.“</p>

<p>Cordelia potlačila úsměv. „Mně to nevadí.“ Chystala se položit mu další otázky, ale Vorkosigan kupodivu změnil téma.</p>

<p>„Chudák Bothari. Byl bych rád, kdyby mu císař dal medaili. Obávám se, že to nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je poslat ho do nemocnice.“</p>

<p>„Jestli císař natolik Vorrutyera neměl rád, proč mu dal velení?“</p>

<p>„Protože Vorrutyer byl Grišnovův muž a bylo to o něm veřejně známo, a taky byl princův oblíbenec. Všechna špatná vejce byla tak řečeno v jednom košíku.“ Ukončil větu sevřenou pěstí.</p>

<p>„Měla jsem pocit, že v jeho případě jsem se setkala s nejhorším zlem. Myslím, že po tomhle už mě nic skutečně nevyděsí.“</p>

<p>„Ges Vorrutyer? To byl jen malý ničema. Staromódní řemeslný vrah, sem tam spáchal zločin. Opravdu neodpustitelné činy jsou dílem klidných mužů v krásných místnostech čalouněných zeleným hedvábím, kteří rozsévají smrt jako velkoobchodníci po celých posádkách, aniž by po ní bažili, bez hněvu nebo touhy nebo jakéhokoli citu, který by je omlouval, s výjimkou studeného strachu z nějaké předstírané budoucnosti. Ale zločiny, kterým doufají v té budoucnosti zabránit, jsou imaginární. Ty, které páchají v současnosti – ty jsou skutečné.“ Mluvil stále tišeji, až nakonec téměř šeptal.</p>

<p>„Komodore Vorkosigane – Arale –, co vás tak užírá? Jste tak rozčilený, že bych čekala, že každou chvíli začnete chodit po stropě.“ Utrápený, myslela si.</p>

<p>Krátce se zasmál. „Přesně tak se cítím. Asi je to tím čekáním, to mi moc nejde. To u vojáka není dobré. Závidím vám vaši schopnost trpělivě čekat. Vypadáte klidná jako měsíční světlo na vodě.“</p>

<p>„Je hezké?“</p>

<p>„Moc.“</p>

<p>„Zní to pěkně. My nic takového doma nemáme.“ Naznačený kompliment ji absurdně potěšil.</p>

<p>Illyan se vrátil s podnosem a z Vorkosigana už nic víc nedostala. Najedli se a Vorkosigan se uložil ke spánku, nebo aspoň ležel na posteli se zavřenýma očima. Přesto každou hodinu vstal, aby si prohlédl nové taktické zprávy.</p>

<p>Poručík Illyan se mu díval přes rameno a Vorkosigan mu ukazoval významné rysy strategie, které se vynořovaly jeden po druhém.</p>

<p>„Mně se to zdá velmi dobré,“ poznamenal jednou Illyan. „Nevím, proč jste tak úzkostlivý. Opravdu by se nám to mohlo podařit, i když z dlouhodobého hlediska bude mít Esco pořád kontrolu nad surovinami. Ale ty jim k ničemu nebudou, jestliže to všechno brzy skončí.“</p>

<p>Protože se báli, aby se Bothari opět nedostal do hlubokého komatu, nechali ho téměř přijít k vědomí. Seděl v koutě jako hromada neštěstí, chvílemi spal a chvílemi bděl, ale zlé sny měl v obou případech.</p>

<p>Nakonec Illyan odešel do své kabiny, aby se vyspal, a Cordelia si také zdřímla. Spala dlouho, probudila se, až když Illyan přinesl další podnos s jídlem. Byla už dezorientovaná v čase, který v této neměnné místnosti neubíhal. Vorkosigan nicméně sledoval čas minutu po minutě. Po jídle zmizel v koupelně, aby se umyl a oholil a vrátil se v čisté vycházkové zelené uniformě, upravený, jako kdyby šel na konferenci s císařem.</p>

<p>Podruhé zkontroloval poslední taktickou zprávu.</p>

<p>„Už začaly jednotky přistávat?“ zeptala se Cordelia.</p>

<p>Zkontroloval svůj chronometr. „Už skoro před hodinou. První zprávy by měly začít přicházet každým okamžikem.“ Teď seděl klidně jako člověk hluboce meditující, s obličejem jako kámen.</p>

<p>Dorazila taktická aktualizace za poslední hodinu. Vorkosigan se začal probírat zprávami a zřejmě hledal nejdůležitější body. Uprostřed četby mu obrazovku překryla tvář velitele Venneho.</p>

<p>„Komodore Vorkosigane? Dostáváme něco velice podivného. Chcete, abych vám tam dolů rovnou poslal kopii needitovaného příjmu?“</p>

<p>„Ano, prosím. Ihned.“</p>

<p>Vorkosigan projížděl směs různých rozhovorů, až narazil na ústní zprávu velitele jedné lodi, tmavého a zavalitého muže, který mluvil do svého deníku s hrdelním přízvukem, poznamenaným strachem.</p>

<p>A tady to máme, zaúpěla Cordelia v duchu.</p>

<p>„– útočí <emphasis>raketoplány</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>. </emphasis>Vracejí nám každý výstřel! Plazmové štíty jsou teď na maximu – nemůžeme do nich poslat víc energie a stále střílet. Buď musíme spustit štíty a zkusit zvýšit naši palebnou sílu, nebo útok vzdát…“ Přenos přerušila statika. „– nevím, jak to dělají. Přece nemohli nacpat do těch raketoplánů dost motorů, aby vyvolali tohle…“ Další statický šum. Přenos náhle skončil.</p>

<p>Vorkosigan našel další. Znepokojený Illyan se mu nakláněl přes rameno. Cordelia seděla tiše na posteli a poslouchala se skloněnou hlavou. Pohár vítězství, hořký na jazyku, těžký v žaludku, smutný jako porážka…</p>

<p>„– vlajková loď je pod těžkou palbou,“ hlásil další velitel. Cordelia s překvapením poznala jeho hlas a natáhla krk, aby uviděla jeho tvář. Byl to Gottyan, zřejmě se konečně stal kapitánem. „Já úplně spustím štíty a pokusím se jednoho z nich dostat maximální palbou.“</p>

<p>„Nedělej to, Korabiku,“ křikl Vorkosigan, ale bez sebemenší naděje. Ať bylo rozhodnutí jakékoli, bylo učiněno před hodinou a jeho následky byly už nesmazatelně zapsány v čase.</p>

<p>Gottyan se otočil stranou. „Připravený, veliteli Vorkallonere? Pokoušíme se –“ začal, ale jeho slova se ztratila ve statickém šumu. Následovalo ticho.</p>

<p>Vorkosigan tvrdě udeřil pěstí do stolu. „K sakru! Jak dlouho jim potrvá, než si uvědomí…“ Hleděl do sněžící obrazovky, potom přehrál záznam ještě jednou, zíral na něj s hrozivým výrazem, v němž se mísil žal, zuřivost a nevolnost. Pak si vybral jiné pásmo, tentokrát počítačovou grafiku vesmíru kolem Escobaru, kde byly lodě zobrazeny jako malá mrkající barevná světélka prolétající prostorem. Vypadala maličká, jasná a prostá jako dětská hra. Vorkosigan nad tím potřásl hlavou, rty měl sevřené a bezkrevné.</p>

<p>Opět ho přerušil Venneho obličej. Byl bledý, od koutků úst se mu táhly rýhy napětí.</p>

<p>„Pane, myslím, že byste měl raději přijít do taktického střediska.“</p>

<p>„To nemůžu, Venne, porušil bych domácí vězení. Kde jsou komodoři Helski nebo Couer?“</p>

<p>„Helski odjel s princem a admirálem Vorhalasem, pane. Komodor Couer je teď tady. Vy jste momentálně nejvyšší důstojník na palubě.“</p>

<p>„Princ se vyjádřil velmi přesně.“</p>

<p>„Princ – myslím, že princ je mrtvý, pane.“</p>

<p>Vorkosigan zavřel oči a neradostně si vzdychl. Opět oči otevřel a naklonil se dopředu. „Je to potvrzené? Máte nějaké nové rozkazy od admirála Vorhalase?“</p>

<p>„Totiž – admirál Vorhalas byl s princem, pane. Jejich loď byla zasažena.“ Venne se otočil, aby se podíval na něco přes rameno, a pak se obrátil zpátky. „Je to,“ odkašlal si, „je to potvrzené. Princova vlajková loď byla… zlikvidována. Nezbylo nic než trosky. Velíte teď vy, pane.“</p>

<p>Vorkosiganův výraz byl chladný a nešťastný. „Tak okamžitě vyšlete modré pohotovostní rozkazy pro nepředvídané okolnosti. Všechny lodě ihned přestanou střílet. Všechnu energii do štítů. Tato loď okamžitě odletí k Escobaru, maximální rychlostí. Musíme zkrátit ten časový posun.“</p>

<p>„Modré pohotovostní rozkazy, pane? Ale to je všeobecný ústup!“</p>

<p>„Já vím, veliteli. Já jsem je psal.“</p>

<p>„Ale všeobecný ústup…“</p>

<p>„Veliteli Venne, Escobarané mají nový zbrojní systém. Říká se tomu plazmové zrcadlové pole. Byl nově vyvinutý na Kolonii Beta. Obrací to palbu útočníka zpátky k němu. Naše lodě se sestřelují vlastní palbou.“</p>

<p>„Můj bože! Co můžeme dělat?“</p>

<p>„Nic, zatraceně, pokud nechceme vpadnout na jejich lodě a začít ty darebáky škrtit holýma rukama jednoho po druhém. Je to lákavé, ale nepraktické. Vyšlete ty rozkazy! A nařiďte hlavnímu inženýrovi a hlavnímu pilotovi, aby se dostavili do taktického střediska. A pošlete velitele stráží sem dolů, aby odvolal své lidi. Nechci, aby mě někdo omráčil, jen co vyjdu ze dveří.“</p>

<p>„Ano, pane.“ Venne ukončil hovor.</p>

<p>„Nejdřív se musím postarat, aby se ty lodi s mužstvem otočily,“ řekl Vorkosigan polohlasně a vstal ze své otáčecí židle. Otočil se a zjistil, že Cordelia i Illyan se na něj dívají.</p>

<p>„Jak jste se dozvěděl –“ začal Illyan.</p>

<p>„– o plazmových zrcadlech?“ dokončila Cordelia.</p>

<p>Vorkosiganova tvář byla zcela bez výrazu. „Řekla jste mi to vy, Cordelie, ve spánku, když byl Illyan pryč. Byla jste samozřejmě pod vlivem léku. Nebudete mít žádné následky.“</p>

<p>Zděšeně se napřímila. „To… vy mizerný… mučení by bylo čestnější!“</p>

<p>„To bylo elegantní, pane,“ blahopřál mu Illyan. „Věděl jsem, že jste dobrý.“</p>

<p>Vorkosigan po něm střelil pohledem plným nelibosti. „Na tom nezáleží. Informace byla potvrzená příliš pozdě, než aby nám to nějak prospělo.“</p>

<p>Někdo zaklepal na dveře.</p>

<p>„Pojďte, Illyane. Je čas dovést mé vojáky domů.“</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_12.jpg" />KAPITOLA                       10</strong></p>

<p>Illyan se sotva o hodinu později vrátil pro Bothariho a pak Cordelia zůstala dvanáct hodin sama. Přemýšlela, že z místnosti uteče, což vlastně bylo její povinností vojáka, a provede někde nějakou malou sabotáž. Ale jestliže Vorkosigan skutečně řídil všeobecný ústup, nemělo smysl do toho zasahovat.</p>

<p>Ležela na jeho posteli, v hlavě černo únavou. Zradil ji, nebyl o nic lepší než jeho krajané. „Můj perfektní bojovník, můj drahý pokrytec“ – vypadalo to, že Vorrutyer ho nakonec znal lépe než ona… ne. To bylo nespravedlivé. Když z ní vylákal tu informaci, konal jen svou povinnost; ona dělala totéž, když ji před ním skrývala tak dlouho, jak to jen bylo možné. A jako jeden voják vůči druhému – i když sama byla jen rádoby voják, kolik měla za sebou aktivní služby, pět hodin? – musela souhlasit s Illyanem, bylo to elegantní. Neshledala na sobě žádné pozdější účinky čehokoli, co Vorkosigan použil, aby se tajně dostal do její mysli.</p>

<p>Čehokoli… Co tedy vlastně mohl použít? Z koho to vymámil, a kdy? Illyan mu to nepřinesl. Byl stejně překvapený jako ona, když jim Vorkosigan ten kousek tajné informace sdělil. Buď musela předpokládat, že má někde v kabině ukrytou zásobu výslechových drog, nebo…</p>

<p>„Dobrý bože,“ zašeptala, ne jako kletbu, ale jako modlitbu. „O co jsem to tu zakopla?“ Chodila po místnosti a jednotlivé věci najednou začínaly zapadat do sebe.</p>

<p>V srdci si byla jistá. Vorkosigan ji nikdy nevyslýchal, věděl o plazmových zrcadlech předem.</p>

<p>Také se zdálo, že byl jediným člověkem v barrayarském velení, kdo to věděl. Vorhalas to nevěděl. Princ určitě ne. Ani Illyan.</p>

<p>„Všechna špatná vejce v jednom košíku,“ říkala si pro sebe. A upustil ten košík? To nemohl být jeho plán! To jistě ne…</p>

<p>Najednou před sebou uviděla jasný, kompletní obraz – nejničivější spiknutí za účelem politické vraždy v barrayarské historii a také nejrafinovanější, mrtvoly skryté pod horami mrtvol, které nikdy nikdo nenajde…</p>

<p>Ale někde tu informaci musel získat. Někdy mezi tou dobou, kdy ho opustila ve chvíli, kdy neměl horší starosti než strojovnu plnou vzbouřenců, a současností, kdy se snažil dostat odzbrojenou armádu zpátky do bezpečí, než ji zničí palba, kterou ona sama rozpoutala. Někde v tiché místnosti čalouněné zeleným hedvábím, kde velký choreograf naplánoval tanec smrti a kde kola služby rozdrtila čest poctivého člověka.</p>

<p>Démonicky marnivý Vorrutyer se před její rostoucí vizí zmenšoval, byl velký jen jako myš, pak jako blecha a nakonec jako špendlíková hlavička.</p>

<p>„Můj bože, a já jsem si myslela, že je Aral nervózní. Musel být prakticky bez sebe. A císař – princ byl jeho <emphasis>syn. </emphasis>Je tohle všechno pravda? Nebo jsem stejný blázen jako Bothari?“</p>

<p>Přinutila se sednout si, pak lehnout, ale intriky a úklady se jí stále převracely v mozku jako planetárium ukazující zradu uvnitř zrady a rychle se spojující v jednom bodě v prostoru a čase, aby dospěly ke svému konci. Hustá krev jí tepala v hlavě a bylo jí špatně.</p>

<p>„Třeba to není pravda,“ uklidňovala se nakonec. „Zeptám se ho a on mi řekne, že to není pravda. Prostě mě vyslýchal ve spánku. My jsme je přemohli a já jsem hrdinka, která zachránila Escobar. On je prostě voják, který dělá svou práci.“ Otočila se na bok a hleděla do šera. „Je svatého Dyndy a dneska pojedu domů.“</p>

<p>Nakonec ji vysvobodil Illyan. Odvedl ji do vězení.ü</p>

<p>Všimla si, že tam vládne trochu jiná atmosféra. Stráže se na ni nedívaly stejně – ve skutečnosti se zdálo, že se pohledu na ni vyhýbají. Procedury byly stále stejně přísné a účinné, ale podstatně mírnější. Jeden obličej poznala, byl to ten strážce, který ji odvedl do Vorrutyerovy kabiny, ten, který ji litoval. Teď tu zřejmě velel, nové červené výložky poručíka měl spěšně a nakřivo připevněné k límci. Na cestu sem dolů si Cordelia opět oblékla Vorrutyerovu kombinézu. Tentokrát jí dovolili převléci se do oranžového pyžama v soukromí. Pak ji eskortovali do stálé cely, ne do vazebního prostoru.</p>

<p>Cela měla ještě jednoho obyvatele, mladou, výjimečně krásnou Escobaranku. Ležela na kavalci a hleděla do zdi. Nevzhlédla, když Cordelia vstoupila, ani neodpověděla na její pozdrav. Po nějaké době přišel barrayarský lékařský tým a odvedl ji. Šla beze slova, ale u dveří se s nimi začala prát. Na znamení lékaře jí zdravotník dal sedativum v ampuli, která Cordelii připadala známá, a za další moment ji odnesli bezvědomou.</p>

<p>Doktor, o němž si podle jeho věku a hodnosti Cordelia myslela, že to je asi šéflékař, se chvíli zdržel, aby ošetřil její žebra. Potom ji nechali o samotě. Čas jí dělily jen periodické dávky jídla a příležitostné změny hluku a vibrací ve stěnách kolem, podle nichž hádala, co se děje venku.</p>

<p>Asi o osm jídel později, když ležela deprimovaná na kavalci, se světla ztlumila. Opět se rozsvítila, ale téměř vzápětí zase pohasla.</p>

<p>„Ouvej,“ zamumlala, když se jí propadl žaludek a začal se vznášet. Rychle se chytla kavalce a pevně se držela. Její předvídavost byla za chvíli odměněná, když ji přinejmenším tři g přimáčkla zpátky. Světla nepřestávala blikat a pak se opět octla v beztížném stavu.</p>

<p>„Plazmový útok,“ řekla si. „Štíty musejí být přetížené.“</p>

<p>Lodí otřásl obrovský náraz. Odhodil ji z kavalce přes celu do absolutní tmy, beztíže a ticha. Přímý zásah! Odrazila se od protější stěny, šmátrala po něčem, čeho by se zachytila, a bolestně si narazila loket – o co? O stěnu, o podlahu, o strop? Točila se ve vzduchu a křičela. Palba z vlastních řad, pomyslela si hystericky – zabijí mě moji vlastní lidé. Perfektní konec mé vojenské kariéry… Zaťala zuby a zaposlouchala se s intenzivním soustředěním.</p>

<p>Bylo příliš ticho. Přišli o vzduch? Před očima se jí objevila ošklivá představa, že ona jediná zůstala naživu, zavřená v téhle černé krabici jako v pasti a odsouzená k tomu, aby se vznášela, dokud se buď pomalu neudusí, nebo nezmrzne. Cela bude její rakev, o pár měsíců později ji otevře nějaký záchranný tým.</p>

<p>A ještě horší představa byla, že zasáhli můstek. Nervové centrum, kde určitě byl Vorkosigan, a kam Escobarané určitě zaměřili palbu – rozmačkaly ho létající trosky, zmrzl bleskově ve vakuu, spálil ho plazmový oheň nebo byl uvězněný někde mezi rozdrcenými palubami?</p>

<p>Její prsty nakonec našly něco, čeho se mohla chytit. Byla v rohu, to bylo dobře. Opřela se v koutě a schoulila se na podlaze, dech jí proudil z plic a do plic v nerovnoměrných výdeších a nádeších.</p>

<p>V naprosté tmě uplynula neznámá doba. Paže a nohy se jí třásly úsilím, jak se snažila zůstat přitisknutá v koutě. Pak loď kolem ní zasténala a světla se rozsvítila.</p>

<p>Ale k čertu, pomyslela si, tohle je <emphasis>strop.</emphasis></p>

<p>Gravitace se vrátila a práskla s ní o zem. Levou rukou jí projela bolest a paže pak znecitlivěla. Vylezla zpátky na kavalec a chytla se jeho tyčí tak pevně, až jí zbělely kotníky. Jednu nohu prostrčila pod tyčí a pořádně se zapřela.</p>

<p>Nic. Čekala. Její oranžovou košilí prosakovalo něco mokrého. Podívala se dolů a spatřila hrot růžovožluté kosti, který prorazil kůži jejího předloktí, a krev hrnoucí se z rány. Neobratně vyklouzla z košile, obalila ji kolem paže a snažila se krev zastavit. Tlak probudil bolest. Pokusně zavolala o pomoc. Někdo přece musel celu sledovat.</p>

<p>Nikdo nepřišel. Během dalších tří hodin pokus opakovala, vřískala, mluvila rozumně, zdravou rukou bez ustání mlátila na dveře, nebo prostě jen seděla na kavalci a brečela bolestí. Gravitace i světla se dále měnily. Nakonec zažila známý pocit, že ji něco protahuje hrncem lepidla, což znamenalo skok červí dírou. Prostředí se zklidnilo.</p>

<p>Když se dveře cely konečně otevřely, vylekalo ji to natolik, že se odtáhla ke stěně a narazila si hlavu. Ale byl to jen poručík, který vězení velel, a přivedl s sebou ošetřovatele. Poručík měl na čele zajímavou červenofialovou bouli zvíci vejce. Zdravotník vypadal, jako by ho někdo pronásledoval.</p>

<p>„Tahle je druhá nejhorší,“ řekl poručík ošetřovateli. „Potom už to můžete brát po řadě.“</p>

<p>Bílá ve tváři a vyčerpaná tak, že mlčela, Cordelia odmotala obvaz z paže, aby jí ruku vyšetřili a spravili. Ošetřovatel byl schopný, ale postrádal jemnost šéflékaře. Než jí nakonec dal plastickou sádru, skoro omdlela.</p>

<p>Žádné další známky útoku nebyly slyšet. Otvorem ve stěně jí prostrčili čistou vězeňskou uniformu. O dvě další jídla později pocítila další skok červí dírou. Myšlenky se jí bez ustání točily na kole strachu a kdykoli spala, zdály se jí sny. A kdykoli se jí zdály sny, byly to noční můry.ü</p>

<p>Nakonec to byl poručík Illyan, kdo pro ni přišel a spolu s vězeňským strážcem ji eskortoval. Z radosti, že vidí známou tvář, ho málem políbila. Ale místo toho si ostýchavě odkašlala a zeptala se tónem, o kterém doufala, že by prošel jako nonšalantní: „Je komodor Vorkosigan po tom útoku v pořádku?“</p>

<p>Illyan zvedl obočí a pobaveněji studoval pohledem. „Jistě.“</p>

<p>Jistě. Jistě. Tohle ,jistě’ dokonce naznačovalo, že nebyl ani zraněn. Oči se jí zalily úlevou, což se pokusila zamaskovat výrazem chladného profesionálního zájmu. „Kam mě vedete?“ zeptala se ho, když opouštěli lodní vězení a vydali se chodbou.</p>

<p>„Do raketoplánu. Dokud se nevyřídí výměnná jednání, budete umístěna do tábora válečných zajatců na planetě a pak vás pošlou domů.“</p>

<p>„Domů! A co válka?“</p>

<p>„Ta skončila.“</p>

<p>„Skončila!“ Zažívala tu informaci. „Skončila. To bylo rychlé. Proč Escobarané nevyužijí své výhody a nepronásledují vás?“</p>

<p>„Nemůžou. Zapečetili jsme východ z červí díry.“</p>

<p>„Zapečetili? Ne jen zablokovali?“</p>

<p>Přikývl.</p>

<p>„Jak k čertu můžete zapečetit červí díru?“</p>

<p>„To je vlastně velmi stará myšlenka. Ohnivé lodě.“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Pošlete dovnitř loď a vyvoláte obrovskou explozi hmoty a antihmoty uprostřed, mezi uzlovými body. Vyvolá to rezonanci – nic jiného se tam po celé týdny nedostane, dokud to nedohoří.“</p>

<p>Cordelia hvízdla. „Chytré – proč nás to nenapadlo? A jak dostanete pilota ven?“</p>

<p>„Proto jste na to možná nepomysleli. My ho ven nedostaneme.“</p>

<p>„Bože – jaká smrt.“ Okamžitě si ji živě a jasně představila.</p>

<p>„Byli to dobrovolníci.“</p>

<p>Strnule potřásla hlavou. „Jenom Barrayaran…“ Zkusila přejít na nějaké méně děsivé téma. „Máte hodně zajatců?“</p>

<p>„Moc ne. Celkem asi tisíc. Na Escobaru nám zůstalo asi jedenáct tisíc vojáků pozemního vojska. Proto jste teď docela cenná. Možná vás zkusíme vyměnit za víc než deset našich.“</p>

<p>Zajatecký raketoplán byl člun bez oken a společně s ní letěli jen dva další. Jeden z asistentů jejího inženýra a ta tmavovlasá escobarská dívka, která s ní byla v cele. Její technik by si s ní byl velmi rád vyměňoval příběhy, ale sám toho neměl příliš, co by mohl nabídnout. Celou dobu strávil zamčený v cele spolu se třemi dalšími členy posádky. Ty odvezli na planetu už včera.</p>

<p>Krásná Escobaranka, mladá podporučice, kterou zajali, když byla její loď před dvěma měsíci vyřazena z provozu během bojů o červí díru vedoucí na Kolonii Beta, měla ještě méně co říct. „Musela jsem někde ztratit pojem o čase,“ řekla znepokojeně. „Když jste zavření v cele a nikoho nevidíte, tak to není těžké. Jen jsem se včera probudila na jejich ošetřovně a nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se tam dostala.“</p>

<p>A jestli je ten lékař tak dobrý, jak vypadá, tak si ani nikdy nevzpomeneš, pomyslela si Cordelia. „Pamatuješ se na admirála Vorrutyera?“</p>

<p>„Na koho?“</p>

<p>„To je jedno.“</p>

<p>Raketoplán konečně přistál a vchod se otevřel. Dovnitř proniklo sluneční světlo a závan voňavého letního vzduchu. Náhle si uvědomili, jaký zápach celé dny dýchali.</p>

<p>„Páni, kde to jsme?“ řekl technik s obdivem, když ho stráže postrčily a prošel dveřmi ven. „To je krása!“</p>

<p>Cordelia šla za ním a nahlas se zasmála, když místo okamžitě poznala. Ale nebyl to šťastný smích.</p>

<p>Zajatecký tábor tvořily tři řady barrayarských polních přístřešků, ošklivých šedých půlkulatých staveb, obehnaných silovým polem. Nacházely se na dně kilometr širokého amfiteátru porostlého lesem. V dálce pod tyrkysovým nebem zahlédla vodopád. Mlhavé, teplé a tiché odpoledne vyvolalo v Cordelii dojem, že odsud nikdy neodešla.</p>

<p>Ano, byl tu dokonce i vchod do podzemního skladu. Už nebyl maskovaný, ale rozšířený, s velkým vydlážděným prostorem vpředu pro nakládání a vykládání. Místo bylo plné raketoplánů, života a činorodosti. Malý vodopád s tůní byly pryč. Během chůze se otočila a znovu si planetu prohlédla. Teď když o tom přemýšlela, zdálo se nevyhnutelné, že skončili tady, bylo to vlastně dost logické. Bezmocně potřásla hlavou.</p>

<p>Upravený a bezvýrazný strážce Cordelii a její escobarskou společnici zaregistroval a nasměroval je do obydlí v polovině jedné řady. Když vešly, našly dalších jedenáct žen v prostoru pro padesát lidí. Mohly si vybrat kavalec.</p>

<p>Starší zajatkyně se na ně doslova vrhly v touze dozvědět se novinky. Kyprá, asi čtyřicetiletá žena udělala mezi nimi pořádek a představila se.</p>

<p>„Já jsem poručice Marsha Alfrediová. V tomhle obydlí jsem nejvyšší velící důstojník, nakolik se v téhle žumpě dá udržet pořádek. Víte, co se to krucinál děje?“</p>

<p>„Já jsem kapitánka Cordelia Naismithová z beťanské Expediční jednotky.“</p>

<p>„Díky bohu. Můžu vám to tady předat.“</p>

<p>„Ach jo.“ Cordelia se připravila na nejhorší. „Informujte mě.“</p>

<p>„Bylo to peklo. Strážci jsou prasata. Pak se tu ale najednou včera ukázalo pár vysokých barrayarských důstojníků a prošli si to tady. Nejdřív jsem si myslela, že hledali ženský na znásilnění jako ta poslední parta. Ale dneska ráno asi polovina strážných zmizela – všichni ti nejhorší – a nahradila je posádka, která vypadá, jako by šla na přehlídku. A barrayarský velitel tábora – nemohla jsem tomu uvěřit. Dneska ráno ho vyvedli na přistávací dráhy raketoplánů a <emphasis>zastřelili</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ho</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Každému na očích!“</p>

<p>„Dobře,“ řekla Cordelia poněkud bezvýrazně. Odkašlala si. „Mimochodem, už jste to slyšela? Barrayarani byli kompletně vypuzeni z escobarského sektoru. Teď pravděpodobně zahajují dlouhodobá jednání o příměří a usilují o nějakou dohodu.“</p>

<p>Následovalo užaslé ticho a potom jásot. Některé ženy se smály, některé plakaly, některé se navzájem objímaly a některé seděly o samotě. Některé vyběhly ven, aby zprávu oznámily v sousedních obydlích a odtamtud po celém táboře. Všechny se vyptávaly Cordelie na podrobnosti. Stručně jim popsala průběh bojů, ale nezmínila se o vlastních závěrech ani o zdroji svých informací. Když viděla jejich radost, byla po dlouhých dnech konečně šťastnější.</p>

<p>„No, to vysvětluje, proč se Barrayarani tak najednou začali chovat líp,“ řekla poručice Alfrediová. „Asi předtím nečekali, že je někdo bude volat k zodpovědnosti.“</p>

<p>„Mají nového velitele,“ vysvětlila jí Cordelia. „Ten má zvláštní vztah k zajatcům. Ať by byli zvítězili, nebo prohráli, jeho velení by vždycky přineslo změny.“</p>

<p>Alfrediovou to nepřesvědčilo. „Jo? A kdo to je?“</p>

<p>„Nějaký komodor Vorkosigan,“ řekla Cordelia neutrálně.</p>

<p>„Vorkosigan, Řezník z Komarru? Panebože, to zas můžeme čekat věci!“ Alfrediovou to doopravdy vyděsilo.</p>

<p>„Řekla bych, že jste dneska ráno na letišti viděli slušnou záruku jejich dobrých úmyslů.“</p>

<p>„To myslím jen dokazuje, že je blázen,“ řekla Alfrediová. „Velitel tábora se toho zneužívání vůbec neúčastnil. Ten zdaleka nebyl nejhorší.“</p>

<p>„Ale velel tady. Pokud o nich věděl, měl je zastavit. Jestli nevěděl, byl neschopný. V každém případě byl zodpovědný.“ Cordelia zjistila, že vlastně obhajuje barrayarskou popravu a zarazila se. „Nevím.“ Potřásla hlavou. „Já za Vorkosigana neodpovídám.“</p>

<p>Zvenku se ozval hluk připomínající vzbouření. Do jejich přístřešku vrazila deputace dalších zajatkyň dychtivých slyšet, že byl potvrzen mír. Stráže se stáhly na obvod tábora a čekaly, až se vzrušení uklidní. Cordelia musela dvakrát opakovat svou souhrnnou zprávu. Z mužské části tábora dorazili členové její vlastní posádky, vedení Parnellem.</p>

<p>Parnell vyskočil na kavalec a oslovil oranžový dav. Musel křičet, aby přehlušil radostný povyk. „Ta paní vám neříká všechno. Já jsem se dozvěděl skutečný příběh od jednoho z barrayarských strážců. Potom, co nás vzali na palubu vlajkové lodi, unikla a osobně zavraždila barrayarského velitele, admirála Vorrutyera. Proto se zhroutil jejich pokrok. <emphasis>Sláva </emphasis>kapitánce Naismithové!“</p>

<p>„Tak to ve skutečnosti nebylo,“ namítla, ale její slova se utopila v křiku a provolávání slávy. „Já jsem Vorrutyera nezabila. Hej, postavte mě na zem!“ Její posádka s Parnellem v čele si ji vysadila na ramena a nesla ji v improvizovaném průvodu kolem tábora. „To není pravda! Nechte toho! Au!“</p>

<p>Bylo to jako pokoušet se zastavit příliv čajovým šálkem. Příběh musel působit na zbité zajatce jako kdyby se jim konečně splnilo životní přání. Byl to balzám na jejich zraněného ducha, stal se jejich zprostředkovanou pomstou. Předávali si ho, zdokonalovali, přidávali si k němu vlastní dodatky jako námořnickou latinu, až se během čtyřiadvaceti hodin rozrostl do něčeho bohatého a nezničitelného jako legenda. Po několika dnech se Cordelia přestala snažit.</p>

<p>Pravda byla příliš komplikovaná a dvojznačná na to, aby se jim mohla líbit. Pokud Cordelia neříkala všechno, co mělo něco společného s Vorkosiganem, nebyla schopná sdělit příběh přesvědčivě. Její povinnost pak vypadala bezvýznamná, nudná a bezbarvá. Toužila po domově, po své rozumné matce a bratrovi a po klidu, a po jedné jediné myšlence, která by se dala spojit s druhou, aniž by vyvolala řetěz tajných hrůz.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_13.jpg" />KAPITOLA                       11</strong></p>

<p>Život v táboře se brzy navrátil k rutině nebo aspoň k tomu, co vždycky rutinou mělo být. Následovaly týdny čekání na konec zdlouhavých jednání o výměně zajatců a každý si neustále propracovával své podrobné plány, co bude dělat, až se dostane domů. Cordelia postupně navázala téměř normální vztahy s ostatními zajatkyněmi v přístřešku, i když ty se jí stále snažily poskytovat speciální výhody a služby. Vorkosigan se neozval.</p>

<p>Jednoho odpoledne ležela na kavalci a předstírala spánek, když ji vyburcovala poručice Alfrediová.</p>

<p>„Je tady nějaký barrayarský důstojník a říká, že s tebou chce mluvit.“ S podezřívavým, nepřátelským výrazem ji Alfrediová sledovala ke dveřím. „Myslím, že bychom jim neměli dovolit, aby tě odsud odvedli samotnou. Už brzo pojedeme domů. A oni s tebou jistě nic dobrého nezamýšlejí.“</p>

<p>„To je v pořádku, Marsho.“</p>

<p>Před přístřeškem stál Vorkosigan ve vycházkové zelené uniformě, kterou členové štábu nosili denně. Jako obvykle ho doprovázel Illyan. Vypadal napjatý, nesmělý, unavený a uzavřený do sebe.</p>

<p>„Kapitánko Naismithová,“ řekl formálně, „mohu s vámi mluvit?“</p>

<p>„Ano, ale ne tady.“ Byla si tísnivě vědomá pohledů svých spoluvězeňkyň. „Můžeme se jít někam projít?“</p>

<p>Přikývl a mlčky se vydali na cestu. Vorkosigan sepnul ruce za zády. Cordelia strčila ruce do kapes své oranžové košile. Illyan šel za nimi jako pes, kterého nemohli setřást. Vyšli z tábora a zamířili k lesu.</p>

<p>„Jsem ráda, že jste přišel,“ řekla Cordelia. „Chtěla jsem se vás na pár věcí zeptat.“</p>

<p>„Ano. Chtěl jsem vás navštívit dřív, ale měl jsem dost práce, když jsem chtěl tuhle záležitost řádně uzavřít.“</p>

<p>Kývla směrem ke žlutým výložkám na jeho límci. „Blahopřeju vám k povýšení.“</p>

<p>„Jo, tohle.“ Letmo se jedné výložky dotkl. „To je bezvýznamné. Jen formalita, která má urychlit mou práci.“</p>

<p>„A jaká je to práce?“</p>

<p>„Rozpustit armádu, hlídat prostor kolem téhle planety a vozit politiky sem a tam mezi Barrayarem a Escobarem. Všeobecný úklid, teď když večírek skončil. Dozor nad výměnou zajatců.“</p>

<p>Šli po široké, vyšlapané stezce zelenošedým lesem a stoupali po svahu ke kráteru.</p>

<p>„Chtěl jsem se omluvit za to, že jsem vás vyslýchal pod vlivem drog. Vím, že vás to hluboce urazilo. Musel jsem to udělat, bylo to nezbytné. Armáda to potřebovala.“</p>

<p>„Nemáte se za co omlouvat.“ Pohlédla zpátky na Illyana. Musela se dozvědět… „Jak jsem si později uvědomila, není doslova nic, za co byste se měl omlouvat.“</p>

<p>Neodpověděl. „Rozumím,“ řekl nakonec. „Jste velmi bystrá.“</p>

<p>„Naopak, jsem velice popletená.“</p>

<p>Otočil se k Illyanovi. „Poručíku, moc bych si přál, abyste mi prokázal laskavost. Chtěl bych být pár minut o samotě s touto dámou, abych s ní projednal velice soukromou záležitost.“</p>

<p>„To bych neměl dělat, pane. To přece víte.“</p>

<p>„Kdysi jsem ji požádal, aby se za mě provdala. Nikdy mi neodpověděla. Když vám dám své slovo, že nebudeme mluvit o ničem, co se toho netýká, <emphasis>smím </emphasis>mít na chvíli soukromí?“</p>

<p>„Ach tak…“ Illyan se zamračil. „Vaše slovo, pane?“</p>

<p>„Mé slovo Vorkosigana.“</p>

<p>„Tak… to je asi v pořádku.“ Illyan si nevrle sedl na padlý kmen a čekal, zatímco Vorkosigan a Cordelia pokračovali v chůzi dál po stezce.</p>

<p>Nahoře se ocitli na povědomé výspě s výhledem do kráteru, na stejném místě, kde kdysi dávno Vorkosigan plánoval, jak se opět zmocnit své lodi. Posadili se na zem a pozorovali činnost v táboře. Z této vzdálenosti nebylo nic slyšet.</p>

<p>„Bývaly doby, kdybyste to byl nikdy neudělal,“ poznamenala Cordelia. „Myslím to, že byste dal falešné slovo.“</p>

<p>„Časy se mění.“</p>

<p>„Ani byste mi nelhal.“</p>

<p>„To je pravda.“</p>

<p>„A nezastřelil byste bez rozmyšlení člověka za zločiny, kterých se neúčastnil.“</p>

<p>„To nebylo bez rozmyšlení. Předtím stál před válečným soudem, byl to souhrnný proces. A rychle to napravilo zdejší situaci. A v každém případě to uspokojí Mezihvězdnou soudní komisi. Od zítřka je budu mít na krku. Budou vyšetřovat týrání zajatců.“</p>

<p>„Myslím, že jste zaslepený krví. Jednotlivé životy pro vás ztrácejí význam.“</p>

<p>„Ano. Bylo jich tolik. Už je čas toho nechat.“ Výraz jeho slov i tváře zmrtvěl.</p>

<p>„Jak vás císař získal pro takovou… výjimečnou vraždu? Právě vás, ze všech lidí. Byl to váš nápad? Nebo jeho?“</p>

<p>Nesnažil se vymlouvat ani nic popírat. „Byl to jeho nápad, a Negriho. Jsem jen jeho agent.“</p>

<p>Jemně tahal prsty za stonky trávy a jeden po druhém je delikátně lámal. „Nepřišel s tím přímo. Nejdřív mě požádal, abych převzal velení invaze na Escobar. Začal úplatkem – pozice místokrále této planety, až bude kolonizovaná. Odmítl jsem. Pak zkusil vyhrožovat, řekl, že mě předhodí Grišnovovi a nechá mě zavřít pro zradu bez císařské milosti. Poslal jsem ho k čertu, ani jsem nepoužil tolik slov. To byl mezi námi dvěma špatný moment. Pak se omluvil. Začal mi říkat lorde Vorkosigane – když chtěl být urážlivý, oslovoval mě kapitáne. Pak zavolal kapitána Negriho se složkou, která ani neměla název, a hra skončila.</p>

<p>Rozum. Logika. Argumenty. Důkazy. Seděli jsme v místnosti čalouněné zeleným hedvábím v císařské rezidenci na Vorbarr Sultaně celý jeden osudový týden, císař, Negri a já, a probírali jsme to, zatímco Illyan se nudil v hale a studoval císařovu sbírku umění. Mimochodem, Illyana jste odhadla správně. O skutečném účelu invaze nemá tušení.</p>

<p>Nakrátko jste viděla i prince. Můžu k tomu dodat, že jste ho viděla v jeho nejlepší formě. Vorrutyer kdysi mohl být jeho učitelem, ale princ ho už dávno překonal. Ale kdyby byl měl aspoň minimální ponětí o politické službě, myslím, že by mu byl jeho otec odpustil i ty nejhorší osobní neřesti.</p>

<p>Byl nevyrovnaný a obklopil se lidmi, v jejichž zájmu bylo učinit ho ještě nevyrovnanějším. Byl pravým synovcem svého strýce Jurije. Grišnov chtěl skrz něj vládnout Barrayaru, až princ nastoupí na trůn. Sám o sobě Grišnov by myslím byl ochotný počkat – za posledních osmnáct měsíců princ zorganizoval na svého otce dva atentáty.“</p>

<p>Cordelia nehlučně hvízdla. „Skoro to začínám chápat. Ale proč jste ho prostě tiše neodklidili z cesty? Císař a váš kapitán Negri by to jistě dokázali, když nikdo jiný.“</p>

<p>„O tom se taky diskutovalo. Bůh mi pomoz, dokonce jsem se nabídl, že tu akci provedu, měla to být alternativa k téhle… krvavé lázni.“</p>

<p>Odmlčel se. „Císař umírá. Už nemá čas čekat, až se to vyřeší samo. Je skoro posedlý touhou nechat po sobě svou dynastii v pořádku. Ale problémem je princův syn. Jsou mu teprve čtyři. Šestnáct let regentské vlády je dlouhá doba. Když je teď princ mrtvý, Grišnov a celá ministerská strana by rovnou vyplnili to mocenské vakuum, kdybychom je nechali na pokoji.</p>

<p>Prince zabít nestačilo. Císař měl dojem, že musí zničit celou proválečnou stranu, a to tak účinně, aby opět nepovstala aspoň jednu celou generaci. A já jsem byl na ráně a hudroval jsem na strategické problémy s Escobarem. Pak Negriho špionážní síť přinesla zprávu o plazmových zrcadlech. Vojenská rozvědka tu informaci neměla. Potom jsem přišel zase já s novinkou, že moment překvapení je ztracen. Víte, že část toho také zatajil? Nemohlo to skončit jinak než katastrofou. A pak tam byl Grišnov, proválečná strana a princ, a všichni toužili po slávě. Císař musel jen ustoupit o krok a nechat je, aby se řítili do vlastní zkázy.“ Trávu teď vytahoval po hrstech.</p>

<p>„Všechno to tak krásně zapadalo do sebe, bylo to přímo hypnoticky fascinující. Ale riskantní. Dokonce byla možnost, že když události necháme, aby nabraly vlastní vývoj, budou zabiti všichni <emphasis>kromě </emphasis>prince. Poslali mě tam, kde jsem měl přehled o tom, jestli všechno jde podle scénáře. Podněcoval jsem prince, abych si byl jistý, že bude v pravý čas v první linii. To byla ta scénka, které jste byla svědkem v mé kabině. Já jsem vůbec nebyl rozčilený. Jen jsem zatloukal další hřebík do rakve.“</p>

<p>„Už asi chápu, proč další agent byl… lodní šéflékař?“</p>

<p>„Jistě.“</p>

<p>„Roztomilé.“</p>

<p>„To jistě.“ Vorkosigan si lehl do trávy a hleděl do tyrkysového nebe. „Nedokážu být ani poctivý vrah. Vzpomínáte si, jak jsem říkal, že chci jít do politiky? Myslím, že z té ambice jsem vyléčený.“</p>

<p>„A co Vorrutyer? Toho jste taky měl nechat zabít?“</p>

<p>„Ne. V původním scénáři měl být obětním beránkem. Jeho role by byla, aby se císaři po katastrofě omluvil za celý ten nezdar, a sice v plně japonském smyslu slova. Měla to být součást celkového zhroucení válečné strany. Na to, že byl princův duchovní rádce, jsem mu jeho osud nezáviděl. Celou dobu, co se po mně vozil, jsem viděl, jak se mu půda drolí pod nohama. Byl z toho zmatený. Byl zvyklý na to, že mě vždycky dokázal rozvzteklit. Pro něj to byl ohromný sport, když jsme byli mladší. Nechápal, proč tu schopnost ztratil.“ Jeho zrak byl stále zaostřený někam do vysoké modré prázdnoty, nedíval se na ni.</p>

<p>„Jestli vám na tom záleží, tak jeho smrt zachránila spoustu jiných životů. Byl by se pokoušel pokračovat v boji hodně dlouho, aby si zachránil svou politickou kůži. Za tu cenu mě nakonec koupili. Myslel jsem si, že když budu ve správný čas na správném místě, dokážu ústup zvládnout lépe než kdokoli jiný z generálního štábu.“</p>

<p>„Takže jsme byli všichni jen nástroje Ezara Vorbarry,“ řekla Cordelia pomalu s pocitem nevolnosti. „Já a můj konvoj, vy, Escobarané – dokonce i ten Vorrutyer. Tolik pokud jde o vlastenecké nadšení a spravedlivý hněv. Všechno je jen šaráda.“</p>

<p>„To je pravda.“</p>

<p>„Je mi z toho hodně zima. Byl princ opravdu tak špatný?“</p>

<p>„O tom není pochyb. Nebudu vás znechucovat podrobnostmi z Negriho zprávy…, ale císař řekl, že když se to neudělá teď, museli bychom to zkusit sami o pět nebo deset let později a pravděpodobně bychom to zpackali a všichni naši přátelé by zahynuli v celoplanetární občanské válce. On zažil během svého života dvě. To byla ta noční můra, která ho pronásledovala. Nějaký Caligula nebo Jurij Vorbarra mohou vládnout dlouho, zatímco čestní muži váhají udělat, co je třeba, aby je zastavili, a ti nejhorší na tom jen vydělají. Císař sám sebe neušetří ničeho. Pořád pročítá zprávy – dostával všechny slovo od slova perfektní. Tohle nepodnikl snadno nebo s lehkým srdcem. Možná nesprávně, ale ne snadno. Nechtěl, aby princ zemřel v hanbě, víte. Byl to poslední dar, který mu mohl dát.“</p>

<p>Seděla strnule, objímala si kolena a vrývala si do paměti jeho profil. Měkký odpolední větřík šuměl v lese a rozfoukával zlatou trávu.</p>

<p>Otočil se k ní. „Bylo to špatné, Cordelie, když jsem na to přistoupil? Kdybych nešel já, prostě by našel někoho jiného. Vždycky jsem se snažil jít po cestě cti. Ale co má člověk dělat, když všechny možnosti jsou zlé? Čin je hanebný, nečinnost je hanebná a každá cesta vede do křovin smrti.“</p>

<p>„Vy chcete, abych vás soudila?“</p>

<p>„Někdo musí.“</p>

<p>„Je mi líto. Já vás můžu milovat. Můžu pro vás nebo s vámi truchlit. Můžu sdílet vaši bolest. Ale nemůžu vás soudit.“</p>

<p>„Ach tak.“ Otočil se na břicho a díval se dolů k táboru. „Moc s vámi mluvím. Kdyby mi můj mozek někdy dovolil útěk od reality, asi by se ze mě stal blábolící šílenec.“</p>

<p>„Vy s nikým jiným takhle nemluvíte, že?“ zeptala se poplašeně.</p>

<p>„Proboha, to ne. Vy jste – vy jste – já nevím, co jste. Ale potřebuju vás. Provdáte se za mě?“</p>

<p>Vzdychla a položila si hlavu na kolena. Kolem prstu si omotala stonek trávy. „Já vás miluju. To doufám víte. Ale Barrayar nemůžu přijmout. Barrayar žere své děti.“</p>

<p>„To je všechno ta zatracená politika. Jsou lidé, kteří stráví celý život, aniž by o ní vůbec věděli.“</p>

<p>„Ano, ale vy nejste jeden z nich.“</p>

<p>Posadil se. „Nevím, jestli bych dostal vízum do Kolonie Beta.“</p>

<p>„Letos asi ne. Ani příští rok. Všichni Barrayarani jsou tam teď pokládáni za válečné zločince. Pokud jde o politiku, nezažili jsme podobné vzrušení celá léta. Jsou z toho momentálně jako opilí. A pak je tu ještě Komarr.“</p>

<p>„Chápu. Měl bych problém dostat práci i jako instruktor džuda. A vzato kolem a kolem, asi bych neměl psát paměti.“</p>

<p>„Teď zrovna byste se asi těžko vyhnul davovému lynčování.“ Podívala se na jeho ponurý obličej. Chyba - vzalo ji to u srdce. „Já-já musím jet domů, aspoň na čas. Navštívit rodinu a promyslet si všechno v míru a v klidu. Možná, že bychom vymysleli nějaké alternativní řešení. Můžeme si aspoň psát.“</p>

<p>„To asi ano.“ Vstal a pomohl vstát i jí.</p>

<p>„Kde teď po tom všem budete?“ zeptala se. „Máte zpátky svou hodnost.“</p>

<p>„No, musím dokončit všechnu tu špinavou práci,“ mávl rukou směrem k zajateckému táboru a naznačil tím celé escobarské dobrodružství. „– a pak myslím taky pojedu domů. A budu se opíjet. Už mu nemůžu sloužit. V téhle věci mě využil. Smrt jeho syna a pěti tisíc mužů, kteří ho doprovázeli do pekla, bude od nynějška vždycky stát mezi námi. Vorhalas, Gottyan…“</p>

<p>„Nezapomeňte na Escobarany. A taky na pár Beťanů.“</p>

<p>„Budu si je pamatovat.“ Kráčel vedle ní po stezce. „Je něco, co v táboře potřebujete? Pokusil jsem se postarat o to, aby tu byly veškeré zásoby v rámci našich limitů, ale je možné, že jsem něco přehlédl.“</p>

<p>„Vypadá to, že tábor je teď v pořádku. Já nic zvláštního nepotřebuju. Co všichni opravdu potřebujeme, je jet domů. Ne – když na to teď myslím, chtěla bych od vás jednu laskavost.“</p>

<p>„Jmenujte ji,“ řekl dychtivě.</p>

<p>„Hrob poručíka Rosemonta. Nikdy nebyl označen. Možná, že už se tam nikdy nedostanu. Dokud je ještě možné najít zbytky našeho tábora, mohl byste tam někoho poslat, aby ho označil? Mám všechna jeho čísla a data, vyplňovala jsem osobní papíry dost často. Pořád si je pamatuju.“</p>

<p>„Osobně na to dohlédnu.“</p>

<p>„Počkejte.“ Zastavil se a Cordelia k němu natáhla ruku. Jeho silné prsty obemkly její zašpičatělé, jeho pokožka byla teplá a suchá a jeho dotek ji pálil. „Než vyzvedneme chudáka poručíka Illyana…“</p>

<p>Vzal ji do náruče a políbili se, poprvé a dlouze.</p>

<p>„Ach bože,“ zamumlala poté. „Asi to byla chyba. Tolik to bolí, když přestaneš.“</p>

<p>„No tak mě nech…“ Jeho ruka jí jemně pohladila vlasy a pak se do nich zoufale zabalila a vytvořila lesklou kouli. Znovu se políbili.</p>

<p>„Ehm, pane?“ poručík Illyan, blížící se po cestě, si hlasitě odkašlal. „Nezapomněl jste na štábní konferenci?“</p>

<p>Vorkosigan Cordelii s povzdechem odstrčil. „Ne, poručíku, nezapomněl jsem.“</p>

<p>„Smím vám blahopřát, pane?“</p>

<p>„Ne, poručíku.“</p>

<p>Illyan se přestal usmívat. „Já… já vám nerozumím, pane.“</p>

<p>„To je úplně v pořádku, poručíku.“ Pokračovali v chůzi. Cordelia zase měla ruce v kapsách a Vorkosigan sepnul své za zády.ü</p>

<p>Druhý den pozdě odpoledne, když už většina escobarských žen odletěla raketoplánem k lodi, která je měla odvézt domů, se u dveří přístřešku objevil vyšňořený barrayarský strážce a ptal se po kapitánce Naismithové.</p>

<p>„Admirál posílá uctivý pozdrav, madam, a rád by věděl, jestli byste laskavě nepřišla zkontrolovat údaje na tabulce, kterou nechal udělat pro vašeho důstojníka. Je ve své kanceláři.“</p>

<p>„Ano, jistě.“</p>

<p>„Cordelie, prokristapána, nechoď tam sama,“ zasyčela poručice Alfrediová.</p>

<p>„To je v <emphasis>pořádku,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>odpověděla jí Cordelia polohlasně. „Vorkosigan není zlý.“</p>

<p>„Ano? A co chtěl včera?“</p>

<p>„Už jsem ti to říkala, chtěl zařídit tu tabulku.“</p>

<p>„To nemohlo trvat celý dvě hodiny. Uvědomuješ si, že jste byli pryč tak dlouho? Viděla jsem, jak na tebe koukal. A ty – když ses vrátila, vypadala jsi jako ohřátá smrt.“</p>

<p>Cordelia podrážděně odmávla její starostlivé protesty a následovala extrémně zdvořilého strážce do zásobovacích jeskyní. Administrativní kanceláře barrayarských vojenských sil byly zřízeny v jedné postranní komoře. Panovala tam obezřetná, činorodá atmosféra, naznačující, že štábní důstojníci jsou nablízku, a vskutku, když vstoupili do Vorkosiganovy kanceláře, kde bylo jeho jméno zdobně napsáno přes rozmazané jméno jeho předchůdce, našli ho tam.</p>

<p>Illyan, jeden kapitán a jeden komodor s ním stáli kolem obrazovky počítače a zřejmě se účastnili nějaké porady. Vorkosigan se ohlédl a pozdravil opatrným pokývnutím, na které odpověděla stejně. Ráda bych věděla, jestli jsou moje oči stejně hladové jako jeho, pomyslela si. Tahle ukázka dobrých mravů, kterou předvádíme, abychom skryli své soukromé myšlenky, nebude k ničemu, když si nebudeme hlídat výraz očí.</p>

<p>„Je to na kapitánově stole, Cor – kapitánko Naismithová,“ ukázal jí mávnutím ruky. „Běžte a prohlédněte si to.“ Opět věnoval pozornost svým čekajícím důstojníkům.</p>

<p>Byla to prostá ocelová tabulka, standardní, jakou vydávala barrayarská armáda. Jméno, čísla a data byly správně. Krátce se tabulky dotkla. Vypadala, že vydrží dlouho. Vorkosigan skončil poradu a přistoupil k ní.</p>

<p>„Je to dobré?“</p>

<p>„Fajn.“ Usmála se na něj. „Našli jste ten hrob?“</p>

<p>„Ano, váš tábor je stále z malé výšky rozeznatelný ze vzduchu. Ale další dešťová sezona by ho už zlikvidovala.“</p>

<p>Přes rozruch u vchodu se k nim donesl hlas strážce hlídajícího dveře. „To říkáte <emphasis>vy. </emphasis>Co já vím, tak by to mohly být bomby. To nemůžete vézt dovnitř.“ Následoval další hlas, který mu odpověděl: „On to musí osobně podepsat. To jsou zase <emphasis>moje </emphasis>rozkazy. Vy chlapi se chováte, jako kdybyste tu válku vyhráli.“</p>

<p>Druhý mluvčí, muž ve tmavočervené uniformě escobarského laboranta, prošel pozadu dveřmi. Táhl za sebou plovoucí paletu vznášející se na laně, která vypadala jako nějaký bizarní balon. Byla naložená velkými kanystry, každý byl asi půl metru vysoký a posázený kontrolními panely a vstupními otvory. Cordelia je okamžitě poznala, ztuhla a udělalo se jí špatně. Vorkosiganův obličej byl bez výrazu.</p>

<p>Technik se rozhlédl. „Na tohle mám doručenku, kterou musí podepsat admirál Vorkosigan osobně. Je tady?“</p>

<p>Vorkosigan pokročil o krok kupředu. „Já jsem Vorkosigan. Co je to, pane…“</p>

<p>„– laborant,“ napověděla mu šeptem Cordelia.</p>

<p>„– laborante?“ dokončil Vorkosigan hladce, i když rozezlený pohled, který jí věnoval, naznačoval, že to nebyla přesně ta nápověda, kterou chtěl.</p>

<p>Technik se kysele usmál. „Tohle vracíme odesilateli.“</p>

<p>Vorkosigan obešel paletu. „Ano<emphasis>, </emphasis>ale <emphasis>co </emphasis>to je?“</p>

<p>„Všichni vaši parchanti,“ řekl technik.</p>

<p>Cordelia rozpoznala nelíčený zmatek ve Vorkosiganově hlase a dodala: „To jsou děložní replikátory – ehm –, admirále. Plně vybavené, s vlastním zdrojem energie – ale potřebují servis, to ano –“</p>

<p>„Každý týden,“ souhlasil laborant se zlomyslnou srdečností. Vytáhl datový disk. „Posílají vám s nimi instrukce.“</p>

<p>Vorkosigan vypadal vyděšeně. „A co s nimi mám k čertu dělat?“</p>

<p>„Myslel jste si, že na tuhle otázku odpoví naše ženské, co?“ odvětil laborant stroze a sarkasticky. „Osobně bych navrhoval, abyste je pověsil jejich otcům kolem krku. Na každém je označení otcovské části genu, takže byste neměl mít problém se zjištěním, komu co patří. Tady to podepište.“</p>

<p>Vorkosigan převzal podpisovou destičku a dvakrát si ji přečetl. Opět obešel paletu a s hluboce ustaraným pohledem počítal kontejnery. Dokončil okruh u Cordelie a řekl tiše: „Nevěděl jsem, že dokážou dělat něco takového.“</p>

<p>„U nás doma se používají pořád.“</p>

<p>„Musejí být fantasticky komplexní.“</p>

<p>„A taky drahé. Jsem překvapená – asi se jen nechtěli dohadovat, jestli je vezmou domů s jejich matkami. Některé z nich byly hodně emocionálně rozrušené ohledně potratu. Jste vinní ztrátou jejich pokrevní linie.“ Její slova ho zasahovala jako kulky; litovala, že se nevyjádřila jinak. „A jsou všechny živé?“</p>

<p>„Jistě. Vidíš ta zelená světla? Mají placenty a všechno ostatní. Plavou ve své plodové vodě stejně jako doma.“</p>

<p>„Pohybují se?“</p>

<p>„Myslím, že ano.“</p>

<p>Přetřel si tvář a s pohledem štvance zíral na kontejnery. „Sedmnáct. Bože, Cordelie, co s nimi budu dělat? Mám doktora, samozřejmě, ale…“ Otočil se k fascinovanému úředníkovi. „Sežeňte šéflékaře, ať se sem okamžitě dostaví.“ Obrátil se zpátky ke Cordelii a pokračoval polohlasně: „Jak dlouho ty věci budou fungovat?“</p>

<p>„Celých devět měsíců, když bude třeba.“</p>

<p>„Můžu dostat to potvrzení, admirále?“ řekl laborant hlasitě. „Čekají mě další povinnosti.“ Zvědavě si prohlížel Cordelii v jejím oranžovém pyžamu.</p>

<p>Vorkosigan nepřítomně načmáral své jméno světelným perem dolů na podpisovou destičku, připojil otisk palce a podal ji zpátky laborantovi. Stále vypadal jako hypnotizovaný nákladem kanystrů na paletě. Cordelia je také obešla s morbidní zvědavostí a přečetla si data. „Ten nejmladší vypadá asi sedm týdnů starý. Nejstaršímu jsou víc než čtyři měsíce. To se muselo stát hned potom, co válka začala.“</p>

<p>„Ale – co <emphasis>já </emphasis>mám s nimi dělat?“ opakoval pro sebe. Cordelia ho nikdy neviděla ve větších rozpacích.</p>

<p>„Co obyčejně děláte s nemanželskými dětmi vojáků? Ta situace přece už někdy musela nastat, i když asi ne v takovémhle měřítku.“</p>

<p>„Obyčejně vyvoláme potrat. V tomhle případě se to asi už v jistém smyslu stalo. Tolik problémů – očekávají, že je necháme naživu? Plovoucí plody – miminka v konzervách…“</p>

<p>„Já nevím,“ povzdechla Cordelia zamyšleně. „Tohle je skupinka naprostých lidských vyvrženců. Jenže – nebýt milosti boží a seržanta Bothariho, jedno z těchhle konzervovaných dětí mohlo být moje a Vorrutyera. Nebo taky moje a Bothariho.“</p>

<p>Vorkosigan při tom pomyšlení vypadal, že je mu nanic. Snížil hlas skoro do šepotu a začal znovu: „Ale co já… co <emphasis>ty </emphasis>bys chtěla, abych s nimi udělal?“</p>

<p>Musí to být docela šok, náhle zjistit, že jsi sedmnáctkrát těhotný – a ještě k tomu v tvém věku, pomyslela si. Zdusila černý humor – Vorkosigan byl tak jasně vyvedený z míry – a slitovala se nad jeho zmatkem. „Asi by ses měl o ně postarat. Nemám tušení, co to bude obnášet, ale – podepsal jsi převzetí.“</p>

<p>Vzdychl. „Pravda. Svým způsobem jsem dal své slovo.“ Použil pro problém známý termín, a tím znovu nabyl rovnováhu. „Mé slovo Vorkosigana, po pravdě řečeno. Ano. Dobře. Objektivně definováno, máme plán útoku a můžeme pracovat.“</p>

<p>Vstoupil lékař a zarazil se při pohledu na vznášející se paletu. „Co sakra – ach, ano, já vím, co to je. Nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím…“ Přejel prsty přes jeden kanystr s výrazem určitého technického zájmu. „To jsou naše?“</p>

<p>„Zdá se, že ano, všechny,“ odpověděl Vorkosigan. „Escobarani nám je poslali zpátky.“</p>

<p>Lékař se zasmál. „Pěkně obscénní gesto. Ale asi je jasné proč. Proč je prostě nespláchneme?“</p>

<p>„Asi kvůli nějaké nevojenské představě o hodnotě lidského života,“ řekla Cordelia vztekle. „Některé kultury ji mají.“</p>

<p>Lékař zvedl obočí, ale jak její slova, tak absolutní nedostatek pobavení v obličeji jeho velitele ho zkrotily.</p>

<p>„Tady jsou instrukce,“ Vorkosigan mu podal disk.</p>

<p>„Jo, dobře. Můžu jeden vyprázdnit a rozebrat?“</p>

<p>„Ne, to nemůžete,“ řekl Vorkosigan chladně. „Dal jsem své slovo, že se o ně postaráme. O všechny.“</p>

<p>„Jak vás k tomu k čertu přiměli? No dobře, třeba si seženu jeden později…“ Znovu si začal lesklé přístroje prohlížet.</p>

<p>„Máte tady vybavení, abyste zvládli všechny problémy, které mohou nastat?“ zeptal se Vorkosigan.</p>

<p>„To tedy nemáme. Jediné místo by byla Císařská vojenská nemocnice. A ti ani nemají porodnické oddělení. Ale vsadím se, že Výzkum by tyhle miláčky strašně rád dostal…“</p>

<p>Cordelii trvalo jednu závratnou chvilku, než si uvědomila, že doktor mluví o kontejnerech, ne o jejich obsahu.</p>

<p>„Během týdne budou potřebovat servis. Můžete to tady provést?“</p>

<p>„Asi ne…“ Lékař vložil disk do monitoru úředníkova terminálu a začal ho projíždět. „Musí tu být deset kilometrů psaných instrukcí… aha. Ne. Nemáme – ne. Smůla, admirále. Obávám se, že tentokrát budete muset svoje slovo odvolat.“</p>

<p>Vorkosigan se usmál bez humoru, jako vlk. „Pamatujete si, co se stalo poslednímu člověku, který zpochybnil moje slovo?“</p>

<p>Lékařův úsměv se vytratil a na tváři mu zůstal nejistý výraz.</p>

<p>„Tak tohle jsou vaše rozkazy,“ pokračoval Vorkosigan stroze. „Během třiceti minut vy osobně odletíte s těmito… věcmi rychlou kurýrní lodí. Ta dorazí do Vorbarr Sultany dřív než za týden. Půjdete do Císařské vojenské nemocnice a jakýmkoli způsobem jim zabavíte lidi a vybavení, které je třeba k… dokončení projektu. Sežeňte si císařský příkaz, když budete muset. Přímo, ne postranními kanály. Jsem si jistý, že náš přítel Negri vás spojí. Dohlédněte na to, aby byly usazené na místě, dostaly servis, a pak se mi hlaste.“</p>

<p>„To přece nemůžeme zvládnout za týden! Ani s kurýrem!“</p>

<p>„Zvládnete to za pět dní, při rychlosti šesti bodů nad pohotovostní maximum po celou cestu. Jestli inženýr ví, co dělá, motory nevybuchnou, dokud se nedostanete na osmičku. Je to úplně bezpečné.“ Ohlédl se přes rameno. „Couere, shromážděte posádku kurýrní lodě, prosím vás. A spojte mě s kapitánem, chci mu dát rozkazy osobně.“</p>

<p>Komodor Couer zdvihl obočí, ale poslušně vstal.</p>

<p>Lékař s pohledem na Cordelii ztišil hlas. „Vidím tady beťanskou sentimentalitu, pane? V císařské službě je to trochu zvláštní, nemyslíte?“</p>

<p>Vorkosigan se usmál s přivřenýma očima a odpověděl mu stejným tónem: „Vidím tu beťanské porušení kázně, doktore? Byl bych vám vděčný, kdybyste soustředil svou energii na provedení rozkazů namísto na vymýšlení výmluv, proč nemůžete.“</p>

<p>„Bylo by zatraceně snazší prostě otevřít kohoutky. A co s nimi hodláte dělat, až budou – kompletní, narození, nevím, jak tomu chcete říkat. Kdo za ně pak převezme zodpovědnost? Chápu vaši snahu udělat dojem na vaši přítelkyni, ale myslete dopředu, pane!“</p>

<p>Vorkosigan prudce svraštil obočí a z hloubi hrdla zavrčel. Lékař poodstoupil. Vorkosigan překryl zavrčení odkašláním a nadechl se.</p>

<p>„To bude můj problém. Moje slovo. Tam vaše zodpovědnost končí. Máte pětadvacet minut, doktore. Když to dokážete včas, možná vás nechám cestovat uvnitř raketoplánu.“ Jeho drobný bílý úsměv byl výmluvně agresivní. „Až je umístíte v Císařské vojenské, můžete si vzít tři dny dovolené, jestli chcete.“</p>

<p>Lékař uznal porážku, ironicky pokrčil rameny a zmizel, aby si připravil věci na cestu.</p>

<p>Cordelia se za ním podívala s výrazem pochybností. „Udělá to?“</p>

<p>„Ale ano, jen mu chvíli trvá přesměrovat myšlení. Než dorazí do Vorbarr Sultany, bude se tvářit, že ten projekt sám vymyslel – a ty děložní replikátory taky.“ Vorkosiganův pohled se vrátil ke vznášející se paletě. „To je největší…“</p>

<p>Vstoupil strážný. „Promiňte, pane, ale kapitán escobarského raketoplánu se ptá po kapitánce Naismithové. Jsou připraveni k odletu.“</p>

<p>Z komunikačního monitoru promluvil Couer: „Mám na lince kapitána kurýrní lodě, pane.“</p>

<p>Cordelia věnovala Vorkosiganovi pohled bezmocné frustrace. Potvrdil ho malým potřesením hlavy a oba se beze slova vrátili ke svým povinnostem. Když Cordelia odcházela, přemýšlela o doktorových posledních slovech. A to jsme si mysleli, že jsme opatrní, řekla si. Opravdu si musíme dávat pozor na oči.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_14.jpg" />KAPITOLA                       12</strong></p>

<p>Cestovala domů asi s dvěma sty dalšími lidmi, většinou Escobarany, na palubě dopravní lodi z Tau Ceti narychlo pro ten účel upravené. Lidé trávili hodně času tím, že si navzájem sdělovali své příběhy a sdíleli vzpomínky ze zajetí. Brzy si uvědomila, že jejich schůzky jsou nenápadně řízené značným počtem důstojníků-psychologů, které Escobarané s lodí poslali. Po nějaké době začalo být její mlčení o vlastních zážitcích nápadné. Naučila se vypozorovat techniky, kterými je shromažďovali na zdánlivě improvizovaných skupinových terapiích, a vždycky se včas ztratila.</p>

<p>Nestačilo to. Zjistila, že ji tiše, ale vytrvale pronásleduje mladá inteligentní žena jménem Irena. Cordelia usoudila, že jí museli přidělit její případ. Vyskytovala se u jídla, na chodbách a ve společenských místnostech, vždy s novou záminkou, jak navázat rozhovor. Cordelia se jí vyhýbala, jak mohla, a když nemohla, obratně a někdy bez obalu nasměrovala rozhovor na jiné téma.</p>

<p>Po dalším týdnu dívka zmizela v davu, ale jednoho dne se Cordelia vrátila do své kabiny a zjistila, že její spolubydlící je pryč. Nahradila ji jiná, dobrácká starší žena s upřímným pohledem, oblečená v civilu. Nebyla to bývalá zajatkyně. Cordelia si zachmuřeně lehla na postel a pozorovala ji, jak si vybaluje věci.</p>

<p>„Ahoj, já jsem Joan Spragueová,“ představila se žena vesele.</p>

<p>Nastal čas mluvit přímo. „Dobré odpoledne, doktorko Spragueová. Mýlím se, když vás identifikuji jako Ireninu šéfku?“</p>

<p>Spragueová se odmlčela. „Máte úplnou pravdu. Ale já raději udržuji vztahy na neformální bázi.“</p>

<p>„Ale vůbec ne. Vy chcete udržet <emphasis>zdání, </emphasis>že jsou na neformální bázi. Dovedu rozeznat rozdíl.“</p>

<p>„Vy jste velmi zajímavá, kapitánko Naismithová.“</p>

<p>„Ano, a vás je tady víc a já jsem sama. Když budu souhlasit, že si s vámi pohovořím, odvoláte své ostatní psy?“</p>

<p>„Jsem tu, abyste si mohla se mnou promluvit – ale až budete připravená.“</p>

<p>„Tak se mě ptejte na to, co chcete vědět. Ať to máme za sebou a obě si budeme moci odpočinout.“ Vlastně bych nějakou terapii potřebovala, řekla si Cordelia toužebně. Je mi hrozně…</p>

<p>Spragueová se s mírným úsměvem posadila na postel a soustředěně se na ni zadívala. „Chtěla bych zkusit pomoci vám vzpomenout si na to, co se stalo, když jste byla jako zajatkyně na barrayarské vlajkové lodi. Když si to uvědomíte, ať je to jakkoli hrozné, bude to první krok k vašemu uzdravení.“</p>

<p>„Hm, mám dojem, že tady jde o nedorozumění. Naprosto jasně si pamatuju všechno, co se během té doby stalo. Nemám žádný problém s tím, abych si to uvědomila. Ráda bych se toho naopak zbavila, aspoň natolik, abych občas mohla spát.“</p>

<p>„Aha. Pokračujte. Chcete mi popsat, co se tam stalo?“</p>

<p>Cordelia jí popsala všechny události od okamžiku skoku červí dírou z Kolonie Beta až po vraždu Vorrutyera, ale skončila vyprávění před okamžikem, kdy vstoupil Vorkosigan. „Pak jsem pár dní využívala různých skrýší na lodi, ale nakonec mě chytli a dali zpátky do vězení,“ řekla neurčitě.</p>

<p>„Dobře. Takže si nepamatujete, že vás admirál Vorrutyer znásilnil a že jste ho zabila.“</p>

<p><emphasis>„Ne</emphasis><emphasis>znásilnil </emphasis>mě a <emphasis>nezabila </emphasis>jsem ho. Myslím, že jsem se vyjádřila jasně.“</p>

<p>Doktorka lítostivě potřásla hlavou. „V hlášení stojí, že Barrayarané vás odvedli z tábora dvakrát. Pamatujete si, co se tehdy stalo?“</p>

<p>„Ano, samozřejmě.“</p>

<p>„Můžete mi to popsat?“</p>

<p>Vyhnula se odpovědi. „Ne.“ Tajemství princovy vraždy by pro Escobarany nemělo význam – těžko už mohli nenávidět Barrayarany víc –, ale pouhá zvěst o pravdě by mohla být zničující pro občanský pořádek na Barrayaru. Nepokoje, vojenská vzpoura, pád Vorkosiganova císaře – to by byly pouhé počáteční možné následky. Kdyby na Barrayaru vypukla občanská válka, mohl by v ní být Vorkosigan zabit? Bože, prosím tě, už žádnou smrt, prosila Cordelia unaveně.</p>

<p>Spragueovou to zjevně velice zajímalo. Cordelia cítila nátlak. Opravila se: „Měla jsem důstojníka, který byl zabit během beťanského průzkumu planety – o tom doufám víte?“ Doktorka přikývla. „Na moji žádost zařídili, aby byla na jeho hrob umístěna tabulka. To je všechno.“</p>

<p>„Rozumím,“ povzdechla Spragueová. „Měli jsme už podobný případ. Tu dívku také znásilnil Vorrutyer nebo některý z jeho mužů, a jeho lékařský personál to kryl. Asi se snažili chránit jeho pověst.“</p>

<p>„Ano, myslím, že jsem se s ní setkala na palubě vlajkové lodi. A byla taky v mém zajateckém baráku, že?“</p>

<p>Překvapený pohled Spragueové to potvrdil, i když udělala drobné neurčité gesto, naznačující profesionální utajení.</p>

<p>„V jejím případě máte pravdu,“ pokračovala Cordelia. „Jsem ráda, že dostává, co potřebuje. Ale se mnou se mýlíte. A taky se mýlíte, pokud jde o Vorrutyerovu pověst. Jediný důvod, proč o mně rozhlásili tuhle hloupou historku, je, že si mysleli, že bude vypadat líp, kdyby ho zabila slabá žena než jeden z jeho vlastních bojovníků.“</p>

<p>„Fyzické důkazy z vašeho lékařského vyšetření mi stačí, abych o tom pochybovala,“ řekla Spragueová.</p>

<p>„Jaké fyzické důkazy?“ zeptala se Cordelia udiveně.</p>

<p>„Důkazy mučení,“ odvětila doktorka chmurně a dokonce trochu naštvaně. Ale Cordelia věděla, že není naštvaná na ni.</p>

<p>„Cože? Nikdy mě nemučili.“</p>

<p>„Ano, vynikající zastírací manévr. Je to odporné, ale fyzické stopy nedokázali zakrýt. Jste si vědomá toho, že jste měla zlomenou ruku, dvě zlámaná žebra, řadu pohmožděnin na krku, hlavě, rukou, pažích, prostě na celém těle? A vaše biochemie ukazuje na extrémní stres, smyslovou deprivaci, značnou ztrátu váhy, poruchy spánku, přebytek adrenalinu – mám pokračovat?“</p>

<p>„Jo, to,“ řekla Cordelia.</p>

<p>„Jo, to?“ opakovala po ní doktorka se zdviženým obočím.</p>

<p>„To můžu vysvětlit,“ řekla Cordelia horlivě. Maličko se zasmála. „Svým způsobem za to asi můžete vy Escobarani. Byla jsem na vlajkové lodi v cele během jejich ústupu. Házelo to tam se mnou – všechno se okolo mlelo jako štěrk v plechovce, včetně mě. Odtamtud mám ty zlomené kosti a tak.“</p>

<p>Doktorka si učinila poznámku. „Dobře. Velmi dobře, opravdu. To bylo chytré. Ale ne dost chytré – vaše kosti byly zlámané při dvou různých příležitostech.“</p>

<p>„Ach tak,“ řekla Cordelia. A jak jí mám vysvětlit Bothariho, aniž bych se zmínila o Vorkosiganově kabině? <emphasis>Přítel se mě snažil uškrtit</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>„Chtěla bych, abyste uvažovala o drogové terapii,“ řekla doktorka Spragueová opatrně. „Barrayarané vám perfektně zablokovali paměť, dokonce líp než té druhé, a u ní to vyžadovalo skutečně hluboké sondy. Ve vašem případě to myslím bude ještě víc zapotřebí. Ale musíme mít vaši dobrovolnou spolupráci.“</p>

<p>„Díky bohu za to.“ Cordelia si lehla na postel a při pomyšlení na drogovou terapii si zakryla obličej polštářem. Krev jí stydla v žilách. Přemýšlela, jak dlouho by asi snesla hloubkové sondy pídící se po neexistujících vzpomínkách, než by si je začala vymýšlet, aby jim vyhověla. A co bylo ještě horší – první účinek sondování by musel vynést na povrch tajné agónie, které v její mysli překrývaly všechno ostatní – Vorkosiganovy skryté rány. Vzdychla, sundala si polštář z hlavy a přitiskla si ho na prsa. Vzhlédla a spatřila Spragueovou, jak ji velice starostlivě pozoruje. „Vy jste tu ještě?“</p>

<p>„Já tady budu pořád, Cordelie.“</p>

<p>„To… toho jsem se bála.“</p>

<p>Potom už z ní Spragueová nic nedostala. Cordelia se bála usnout, protože se obávala, že bude mluvit ze spaní nebo že ji dokonce budou ve spánku vyslýchat. Občas si trochu zdřímla, ale s úlekem se probudila, kdykoli se v kabině něco pohnulo, jako například když její spolubydlící v noci vstala a šla do koupelny. Cordelia nijak neobdivovala tajné záměry Ezara Vorbarry v této válce, ale aspoň uspěl v tom, co chtěl. Děsilo ji pomyšlení na všechnu tu bolest a smrt, které se ukázaly marné jako dým, a rozhodla se, že nedovolí, aby jí byla přičtena zbytečná smrt jakýchkoli Vorkosiganových vojáků, ano, dokonce ani smrt Vorrutyera a velitele tábora.</p>

<p>Na konci cesty byla daleko nervóznější než na jejím začátku. Byla na pokraji skutečného zhroucení, bušilo jí v hlavě, nemohla spát, podivně se jí třásla levá ruka a začínala koktat.ü</p>

<p>Cesta z Escobaru do Kolonie Beta byla mnohem snazší. Trvala jen čtyři dny – ke svému překvapení zjistila, že speciálně pro ni poslali rychlou beťanskou kurýrní loď. Na holovizi ve své kabině si prohlížela zprávy. Byla z války smrtelně unavená, ale náhodou zaslechla Vorkosiganovo jméno a nedokázala odolat, aby si zprávu neprohlédla a dozvěděla se tak, jaký má veřejnost názor na jeho roli.</p>

<p>Se zděšením zjistila, že kvůli jeho práci se Soudní vyšetřovací komisí mu jak beťanský, tak escobarský tisk vyčítaly způsob, jakým se zacházelo se zajatci, jako kdyby je měl na starosti od začátku. Se vší parádou vytáhli starou, nepravdivou historii z Komarru a všude zlořečili jeho jménu. Ta nespravedlnost ji rozzuřila a znechuceně zprávy vypnula.</p>

<p>Konečně se dostali na oběžnou dráhu Kolonie Beta. Cordelia neopouštěla navigační a komunikační kanály, aby zahlédla aspoň kousek domova.</p>

<p>„Tak tady konečně máme naše staré pískoviště.“</p>

<p>Kapitán jí vesele přepojil obraz. „Posílají pro vás raketoplán, ale nad hlavním městem je bouřka a trochu se to zdrží, než bouřka ustane natolik, aby mohli na letišti spustil zástěny.“</p>

<p>„Tak já radši počkám a zavolám mámě až ze země,“ poznamenala Cordelia. „Ona teď asi bude v práci a nemá smysl ji tam obtěžovat. Nemocnice není od přístaviště raketoplánů daleko. Můžu si v klidu dát drink a počkat, až bude mít po směně, aby mě mohla vyzvednout.“</p>

<p>Kapitán jí věnoval podivný pohled. „No tak jo.“</p>

<p>Konečně loď přistála. Cordelia si se všemi potřásla rukou, poděkovala posádce kurýrní lodi za cestu a vstoupila do raketoplánu. Letuška ji přivítala s hromadou nových šatů.</p>

<p>„Co to všechno je? Panebože, konečně uniforma Expediční jednotky! Lepší pozdě než nikdy, co?“</p>

<p>„Oblékněte si to,“ pobízela ji letuška s neobvykle srdečným úsměvem.</p>

<p>„Proč ne.“ Už dlouho měla na sobě stále tutéž vypůjčenou escobarskou uniformu a už ji pořádně unavovala. Pobaveně vzala do ruky blankytné oblečení a lesklé černé vysoké boty. „Na co jezdecké boty, pro pána krále? V Kolonii Beta skoro koně nejsou, jen v zoo. Ale ti vypadají nebezpečně, to přiznávám.“</p>

<p>Když zjistila, že je v raketoplánu jediná cestující, na místě se převlékla. S vysokými botami jí musela letuška pomoci.</p>

<p>„Ten, kdo tyhle boty navrhl, by je měl nosit do postele,“ zamumlala Cordelia. „Nebo možná je tam nosí.“</p>

<p>Raketoplán klesal a Cordelia se postavila k oknu, aby se poprvé podívala na své rodné město. Žlutohnědý opar se konečně rozdělil, spirálou dosedli na letiště a dojeli ke vchodu.</p>

<p>„Vypadá to, že je tu dneska spousta lidí.“</p>

<p>„Ano, prezident bude mít řeč,“ řekla letuška. „Je to úžasné, i když já jsem ho nevolila.“</p>

<p>„Permanentní Freddy sehnal tolik lidí, aby si sem přišli poslechnout jeho řeč? To nevadí. Já se ztratím v davu. Tohle je trochu moc povyku a já bych dneska radši byla neviditelná.“</p>

<p>Už cítila počínající zklamání a přemýšlela, jak bude hluboké. Escobarská doktorka měla pravdu v zásadě, i když ne ve faktech – ještě pořád musela splatit emocionální dluh, který se jí usadil jako hrouda někde pod žaludkem.</p>

<p>Motory raketoplánu naposled zaječely a ztichly. Cordelia vstala, ale kvůli usmívající se letušce cítila neklid. „Doufám, že mě tam nečeká nějaký u-uvítací výbor. Opravdu si myslím, že dneska bych to nezvládla.“</p>

<p>„Někdo vám pomůže,“ ujistila ji letuška. „A už přichází.“</p>

<p>Do raketoplánu vstoupil muž v civilním sarongu a široce se usmíval. „Dobrý den, kapitánko Naismithová. Já sem Philip Gould, prezidentův tiskový tajemník,“ představil se. Cordelia byla v šoku. Tiskový tajemník byla funkce na vládní úrovni. „Je mi ctí se s vámi setkat.“</p>

<p>Reagovala rychle. „N-neplánujete tu nějakou obrovskou p-parádu, že ne? Já o-opravdu chci jen jít domů.“</p>

<p>„No, pan prezident má v plánu projev. A také pro vás něco má,“ řekl uklidňujícím tónem. „Vlastně doufal, že by společně s vámi přednesl několik projevů, ale o tom si můžeme promluvit později. Ale i když neočekáváme, že by hrdinka z Escobaru trpěla trémou, připravili jsme pro vás několik poznámek. Budu pořád s vámi a pomůžu vám s narážkami a s tiskem.“ Podal jí ruční čtečku. „Zkuste vypadat překvapeně, až vystoupíte z raketoplánu.“</p>

<p>„Já jsem překvapená.“ Rychle si prohlédla text. „Ttohle je s-snůška lží!“</p>

<p>Zatvářil se ustaraně. „Vždycky jste měla tenhle problém s výslovností?“ zeptal se obezřetně.</p>

<p>„N-ne, to je památka na služby escobarských psychologů a na v-válku. Kdo s tímhle n-nesmyslem vůbec přišel?“ Řádek, který obzvlášť zachytil její pozornost, se zmiňoval o „zbabělém admirálu Vorkosiganovi a jeho smečce rváčů“. „Vorkosigan je nejstatečnější člověk, kterého jsem kdy potkala.“</p>

<p>Gould ji vzal pevně pod paží a vedl ji k východu z raketoplánu. „Už musíme jít, abychom stihli holovizní přenos. Tak ten řádek prostě vynecháte, ano? A teď se usmívejte.“</p>

<p>„Chci vidět svou matku.“</p>

<p>„Je s prezidentem. Tak jdeme.“</p>

<p>Vystoupili z tunelu vedoucího od východu z raketoplánu a spatřili chaotický zástup mužů, žen a kamer. Všichni najednou se začali překřikovat s otázkami. Cordelia se celá třásla, přicházelo to ve vlnách, které začínaly na dně jejího žaludku a šířily se vzhůru. „Já nikoho z těch lidí neznám,“ sykla ke Gouldovi.</p>

<p>„Nezastavujte se,“ zasyčel na ni zpátky přes strnulý úsměv. Na balkoně nad letištní halou postavili přehlídkovou tribunu. Halu zaplňoval pestrý dav ve sváteční náladě. Tváře se před Cordeliinýma očima rozmazávaly. Konečně uviděla známý obličej své matky, která se současně usmívala a plakala, a k potěšení novinářů, kteří všechno bedlivě natáčeli, jí padla do náruče.</p>

<p>„Dostaň mě odsud co nejdřív,“ zašeptala zuřivě matce do ucha. „Já už to moc dlouho nevydržím.“</p>

<p>Matka si ji podržela na délku paže od sebe. Nechápala, stále se usmívala. Její místo zaujal Cordeliin bratr, za nímž se shromáždila jeho nervózní a pyšná rodina. Dívali se na ni a Cordelia měla pocit, že ji hltají očima.</p>

<p>Zahlédla svou posádku, také v nových uniformách. Stáli s nějakými vládními úředníky. Parnell jí ukázal vztyčený palec a usmíval se jako blb. Dostrkali ji na tribunu vedle pultíku, kde stál prezident Kolonie Beta.</p>

<p>Permanentní Freddy se jejím zmateným očím zdál být v nadživotní velikosti, veliký a kvetoucí. Proto asi působil v holovizi tak dobře. Popadl ji za ruku a za jásotu davu ji pozvedl. Cordelia si připadala jako idiot.</p>

<p>Prezident se svým projevem podával slušný výkon, dokonce se ani nemusel uchylovat k poznámkám na čtečce. Řeč byla plná šovinistického vlastenectví, které tak opojilo zemi potom, co odešla. Ani jedno slovo z deseti se nedotklo skutečné pravdy, dokonce ani z beťanského hlediska. Postupně a s velkým hereckým profesionalismem se propracoval k medaili. Cordelii začalo těžkopádně bít srdce, když pochopila, oč jde. Zoufale se snažila uniknout skutečnosti a otočila se k tiskovému tajemníkovi.</p>

<p>„To je pro mou p-posádku, za plazmová zrcadla?“</p>

<p>„Ti už své medaile dostali.“ Copak se nikdy nepřestane usmívat? „Tahle je jen pro vás.“</p>

<p>„A-ach tak.“</p>

<p>Jak se ukázalo, měla dostat medaili za svou statečnost, za to, že jako samotná žena bez pomoci provedla atentát na admirála Vorrutyera. Permanentní Freddy se ve skutečnosti vyhnul slovu atentát, stejně jako neomaleným výrazům, jako jsou vražda nebo zabití. Použil raději neurčité fráze jako „osvobození vesmíru od zlotřilé zmije“.</p>

<p>Projev se dovlekl do konce a prezident jí vlastní rukou navlékl přes hlavu lesklou medaili, nejvyšší beťanský řád, na pestrobarevné stuze. Gould postrčil Cordelii před řečnický pult a ukázal na zeleně zářící slova z její čtečky, pochodující ve vzduchu před jejíma očima. „Začněte číst,“ zašeptal.</p>

<p>„Už jsem v záběru? Aha – ehm… Lidé Kolonie Beta, mého milovaného domova,“ to bylo prozatím v pořádku, „když jsem vás opustila, abych se postavila hrozbě barrayarské tyranie, na p-pomoc našemu příteli a spojenci Escobaru, neměla jsem ani tušení, že osud mě přivede tváří v tvář v-vznešenějšímu osudu.“</p>

<p>A tady se odchýlila od scénáře. Sama sebe bezmocně pozorovala, jako kdyby se dívala na loď klesající do vln. „Nevím, co je tak v-vznešeného na zmasakrování sadistického osla Vorrutyera. A nepřijala bych medaili za v-vraždu neozbrojeného m-muže, i kdybych to udělala.“</p>

<p>Sundala si medaili z krku. Stuha se jí zachytila ve vlasech, s bolestí a vztekem ji vytrhla. „Říkám to naposledy, já jsem Vorrutyera <emphasis>nezabila. </emphasis>Vorrutyera zabil jeden z jeho vlastních mužů. Zezadu ho chytil a podřízl mu krk od ucha k uchu. Já jsem tam byla, k čertu. Celou mě zakrvácel. Novináři obou stran do vás cpou lži o té h-hloupé válce. Jsou to pitomí slídilové! Vorkosigan <emphasis>nevelel </emphasis>zajateckému táboru, když se tam odehrávala ta zvěrstva. Jakmile tam velení převzal, zastavil to. Z-z-zastřelil jednoho z vlastních důstojníků, jen aby uspokojil vaši t-touhu po pomstě, a taky ho to stálo jeho čest, to vám můžu říct.“</p>

<p>Zvuk z řečnického pultu náhle odpojili. Otočila se k Permanentnímu Freddymu se slzami vzteku, přes které viděla jeho užaslý obličej rozmazaně, a vší silou mu hodila medaili zpátky. Minula jeho hlavu a lesklá medaile se skutálela dolů z balkonu do davu.</p>

<p>Někdo jí zezadu přitiskl paže k tělu. Vyvolalo to v ní nějaký zapomenutý reflex a zuřivě vykopla.</p>

<p>Kdyby se prezident nepokusil uhnout, nic by se mu nestalo. Takhle ho špička její jezdecké boty zasáhla do slabin s absolutní, neplánovanou přesností. Jeho rty se zaokrouhlily do nezvučného „och“ a složil se za pultem.</p>

<p>Cordelia trhaně dýchala, a když jí tucet dalších rukou popadl za ruce, pas a nohy, začala plakat, „P-pro<emphasis>sím, </emphasis>nezavírejte mě zase! Já bych to nevydržela. Já jsem jen chtěla jít domů. Dejte tu zatracenou ampuli pryč! Ne! Ne! Žádné drogy, prosím, prosím! Je mi to líto!“</p>

<p>Vytlačili ji ven a mediální událost roku se zhroutila stejně jako Permanentní Freddy.ü</p>

<p>Hned potom ji odvedli do tiché místnosti, byla to jedna z kanceláří správy letiště. Po chvíli se dostavil prezidentův osobní lékař a vzal si vše na starost. Kromě Cordelie a její matky poslal všechny pryč a dal Cordelii trochu času, aby se vzpamatovala. Poté, co začala plakat, jí trvalo skoro hodinu, než se uklidnila. Konečně se v ní přestaly vzdouvat vlny trapnosti a pobouření a dokázala si sednout a mluvit, i když to znělo, jako by měla velkou rýmu.</p>

<p>„Prosím, omluvte mě u prezidenta. Kdyby mě někdo varoval nebo se mě předem zeptal – já teď zrovna nejsem v nejlepší formě.“</p>

<p>„Měli jsme si to sami uvědomit,“ řekl lékař s lítostí. „Zažila jste těžkou zkoušku, a daleko víc se vás to osobně týkalo než to, co vojáci jinak obvykle prožívají. Omluvit bychom se měli my vám za to, že jsme vás vystavili zbytečnému stresu.“</p>

<p>„Mysleli jsme si, že to bude hezké překvapení,“ dodala Cordeliina matka.</p>

<p>„Překvapení to tedy bylo. Jenom doufám, že mě za to nezavřou do čalouněné cely. Momentálně mám všech cel až až.“ Při tom pomyšlení se jí sevřelo hrdlo a opatrně se nadechla, aby znovu nabyla klidu.</p>

<p>Přemýšlela o tom, kde teď asi je Vorkosigan a co dělá. Opíjet se znělo čím dál lépe a přála si, aby s ním přitom mohla být. Přitiskla si na kořen nosu palec a ukazováček a snažila se třením snížit napětí. „Můžu teď už jít domů?“</p>

<p>„Je venku ještě ten dav?“ zeptala se její matka.</p>

<p>„Obávám se, že ano. Pokusíme se držet je zpátky.“</p>

<p>S doktorem po boku a s matkou na druhé straně intenzivně vzpomínala na Vorkosiganův polibek po celou dlouhou cestu k matčinu pozemnímu vozidlu. Dav se na ni stále tlačil, ale zdál se tišší, uctivější a skoro vystrašený – velký rozdíl oproti jejich předcházející prázdninové náladě. Bylo jí líto, že jim zkazila slavnost.ü</p>

<p>Před šachtou vedoucí k bytu její matky byl také zástup, i v hale před výtahovými tunely a dokonce i v prostoru před jejími dveřmi. Cordelia se usmála a mírně, opatrně jim zamávala, ale na všechny otázky odpovídala zavrtěním hlavou. Nedůvěřovala si, že by dokázala mluvit souvisle. Protlačili se skrz a konečně se za nimi zavřely dveře.</p>

<p>„No nazdar. Asi to mysleli dobře, ale proboha, měla jsem pocit, že mě chtějí sežrat zaživa.“</p>

<p>„Lidi byli ohromně vzrušení z té války a taky kvůli Expediční jednotce – s každým, kdo má na sobě modrou uniformu, se zachází jako s hvězdou. A když přijeli domů zajatci a rozneslo se, cos udělala – byla jsem ráda, že jsem věděla, že už jsi byla v bezpečí, můj ubohý drahoušku!“ Opět Cordelii objala a ta to ráda přijala.</p>

<p>„Tak to vysvětluje, kde vzali všechny ty nesmysly. Byly to všechno jen pitomé drby. Začali s tím Barrayarani a každý jim to prostě sežral. Nemohla jsem s tím nic dělat.“</p>

<p>„A co ti tedy udělali?“</p>

<p>„Pořád mě pronásledovali a otravovali s nabídkami terapie – mysleli si, že Barrayarani mi zablokovali paměť… aha, už ti rozumím. Ty ses ptala, co mi udělali <emphasis>Barrayarani. </emphasis>Nic moc. V-vorrutyer by mi byl velmi rád něco provedl, ale potkala ho nehoda, ještě než vlastně začal.“ Rozhodla se, že nebude matce vyprávět podrobnosti, aby ji nerozrušila. „Ale něco důležitého se přece stalo.“ Zaváhala. „Znovu jsem se setkala s Aralem Vorkosiganem.“</p>

<p>„S tím hrozným člověkem? Když jsem slyšela jeho jméno ve zprávách, přemýšlela jsem, jestli je to tentýž člověk, který loni zabil tvého poručíka Rosemonta.“</p>

<p>„Ne. Ano. Chci říct, že on nezabil Rosemonta, to udělal jeden z jeho lidí. Ale je to on.“</p>

<p>„Nechápu, proč s ním tak cítíš.“</p>

<p>„Ty bys měla taky, zachránil mi život. Schoval mě ve své kabině na ty dva chybějící dny potom, co byl Vorrutyer zabit. Byli by mě za to popravili, kdyby mě chytili dřív, než se změnilo velení.“</p>

<p>Její matka byla spíš rozrušená než uznalá. „A on – udělal ti něco?“</p>

<p>Otázka v sobě skrývala ironii, na kterou neexistovala odpověď. Cordelia se ani své matce neodvážila říct o nesnesitelném břemenu pravdy, které jí vložil na bedra. Její matka nepochopila výraz štvance na Cordeliině tváři.</p>

<p>„Ale, miláčku. Je mi to tak líto.“</p>

<p>„Co? Ale ne, sakra. Vorkosigan není žádný násilník. Má skrupule, pokud jde o zajatce, nedotkl by se zajatkyně ani tyčí. Požádal mě…“ Hleděla do laskavé, starostlivé a milující zdi matčina obličeje a slova se vytratila. „Hodně jsme hovořili. Je fajn.“</p>

<p>„Moc dobrou pověst nemá.“</p>

<p>„Jo, něco už jsem viděla. Všechno jsou to lži.“</p>

<p>„On – on tedy není vrah?“</p>

<p>„Víš…“ Cordelia nedokázala neříct pravdu. „On asi z-zabil spoustu lidí. Je voják, víš. Je to jeho práce. Každý to někdy přežene. Ale já vím jen o třech, které zabil mimo svou povinnost.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jenom </emphasis>tři?“ opakovala její matka slabě. Obě se odmlčely. „Tak on není sexuální zločinec?“</p>

<p>„To určitě ne! I když, jak jsem pochopila, prožil poněkud podivné období po tom, co jeho žena spáchala sebevraždu – myslím, že si neuvědomuje, kolik toho vím, i když Vorrutyerovi se jako zdroji nedá věřit, ačkoli u toho všeho byl. Mám dojem, že částečně mluvil pravdu, přinejmenším o jejich vzájemném vztahu. Vorrutyer byl Vorkosiganem jasně posedlý. A Aral mluvil velmi neurčitě, když jsem se ho na to ptala.“</p>

<p>Když viděla zděšený obličej své matky, pomyslela si, že je moc dobře, že se nikdy nechtěla stát advokátkou. Všichni moji klienti by potřebovali terapii už <emphasis>napořád, </emphasis>pomyslela si. „Všechno to dává mnohem větší smysl, když se s ním člověk setká osobně,“ dodala nadějně.</p>

<p>Cordeliina matka se nejistě zasmála. „Vypadá to, že tě úplně okouzlil. Co tedy na něm je? Konverzační schopnosti? Že dobře vypadá?“</p>

<p>„Já přesně nevím. Většinou mluví o barrayarské politice. Říká, že k ní má averzi, ale mně se to jeví spíš jako posedlost. Nedokáže toho nechat ani na pět minut. Jako kdyby ji prostě měl v sobě.“</p>

<p>„Je to – hodně zajímavé téma?“</p>

<p>„Je to strašné,“ řekla Cordelia upřímně. „Po jeho pohádkách na dobrou noc bys neusnula týden.“</p>

<p>„Nemůže to být jeho vzhled,“ vzdychla matka. „Viděla jsem ho v holovizi, víš.“</p>

<p>„A nahrála jsi to?“ zeptala se Cordelia s náhlým zájmem. „Kde to je?“</p>

<p>„Určitě je to někde na videu,“ připustila matka. „Ale vážně, Cordelie – tvůj Reg Rosemont vypadal desetkrát líp.“</p>

<p>„To asi ano,“ souhlasila Cordelia, „objektivně vzato.“</p>

<p>„Tak co vlastně na tom muži je?“</p>

<p>„Já nevím. Ctnost v jeho chybách, možná. Odvaha. Síla. Energie. Mě by zatloukl do země, kdykoli by si vzpomněl. Má nad lidmi moc. Není to přesně vůdčí charakter, i když to je v něm taky. Lidi ho buď zbožňují, nebo k smrti nenávidí. Ten nejpodivnější člověk, jakého jsem kdy potkala, ho současně miloval i nenáviděl. Ale v jeho přítomnosti nikdo neusíná.“</p>

<p>„A do které kategorie patříš ty, Cordelie?“ zeptala se její matka zamyšleně.</p>

<p>„No, nemůžu říct, že ho nenávidím. Ale taky ho nezbožňuju.“ Nadlouho se odmlčela a pak se matce podívala rovnou do očí. „Ale když je zraněný, já krvácím.“</p>

<p>„Ach tak,“ řekla matka a zbledla. Její ústa se usmívala, ale uhnula pohledem a začala se zbytečnou rázností uklízet těch pár Cordeliiných věcí.ü</p>

<p>Odpoledne čtvrtého dne její dovolené Cordelii přivedl její nadřízený důstojník znepokojivou návštěvu.</p>

<p>„Kapitánko Naismithová, tohle je Dr. Mehtová z lékařské služby Expediční jednotky,“ představil ji komodor Tailor. Doktorka Mehtová byla štíhlá, snědá žena asi v Cordeliině věku. Tmavé vlasy měla stažené dozadu a v modré uniformě vypadala chladně a asepticky.</p>

<p>„Snad ne další psychiatr,“ povzdechla si Cordelia. Svaly na šíji jí ztuhly. Další výslechy – další překrucování, další uhýbání, stále křehčí síť lží, která by měla zakrýt mezery v jejím příběhu, kde se skrývala Vorkosiganova hořká pravda…</p>

<p>„Zpráva komodorky Spragueové konečně dorazila a byla zařazena do tvé karty – trochu pozdě, jak se zdá.“ Tailorovy rty se soucitně sevřely. „Je to děsné, promiň. Kdybychom měli tu zprávu dřív, mohli jsme tě minulý týden ušetřit. A všechny ostatní také.“</p>

<p>Cordelia se začervenala. „Nechtěla jsem ho nakopnout. Tak nějak mi vletěl do rány. Už se to nestane.“</p>

<p>Komodor Tailor potlačil úsměv. „No, já jsem ho nevolil. Permanentní Freddy není mou prioritou. I když,“ odkašlal si, „projevil o tvůj případ osobní zájem. Teď jsi celebrita, ať se ti to líbí nebo ne.“</p>

<p>„Nesmysl.“</p>

<p>„To není nesmysl. Máš závazky.“</p>

<p>Koho cituješ, Bille? pomyslela si Cordelia. To nemáš ze sebe. Přetřela si šíji rukou. „Myslela jsem si, že už žádné závazky nemám. Co ode mě ještě můžou chtít?“</p>

<p>Tailor pokrčil rameny. „Byl tady návrh – jak mi bylo řečeno –, že by ses mohla v budoucnosti stát mluvčí – vládní mluvčí, díky svým válečným zkušenostem. Až se uzdravíš.“</p>

<p>Cordelia si odfrkla. „Zřejmě mají o mé vojenské kariéře velice zvláštní iluze. Podívej se – pokud jde o mne, Permanentní Freddy může předstírat, co chce, a může se snažit vlichotit těm hermafroditním voličům v Quartzu. Ale já n-nebudu hrát roli propagační dojné krávy pro jakoukoli stranu. Mám averzi k politice – to cituju jednoho přítele.“</p>

<p>„No dobrá…“ Pokrčil rameny, jako kdyby právě jen vykonal svou povinnost a s větší rozhodností pokračoval: „Ať je to jak chce, moje starost je dát tě do pořádku, aby ses zase mohla vrátit do práce.“</p>

<p>„Já js- budu v pořádku, až skončí m-moje měsíční dovolená. Potřebuju si jen odpočinout. Chci se vrátit zpátky k Průzkumu.“</p>

<p>„To můžeš. Jakmile tě doktoři uznají schopnou.“</p>

<p>„Aha.“ Trvalo jen okamžik, než pochopila hlubší smysl. „Ne – počkej moment. Já mám trochu problém s doktorkou Spragueovou. Je to milá dáma, její důvody byly správné, ale vycházela ze špatných předpokladů.“</p>

<p>Komodor Tailor se na ni smutně zadíval. „Myslím, že bude lepší, když tě teď předám doktorce Mehtové.</p>

<p>Ona ti všechno vysvětlí. Budeš s ní spolupracovat, viď, Cordelie?“</p>

<p>Cordelia ve strachu stiskla rty. „Jestli dobře rozumím tomu, co mi říkáš, tak jestli vašeho dušezpytce neuspokojím, tak už se nikdy nedostanu na průzkumnou loď. Žádné v-velení, a vlastně taky budu bez práce.“</p>

<p>„To – to říkáš velmi tvrdě. Ale jak sama víš, psychologické profily jsou nesmírně důležité pro Průzkum, kde se malé skupiny lidí na dlouhou dobu ocitají v izolaci.“</p>

<p>„Ano, to vím…“ Nuceně se usmála. „Budu s-spolupracovat. J-jistě.“</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_15.jpg" />KAPITOLA                       13</strong></p>

<p>„Takže,“ řekla dr. Mehtová vesele příští odpoledne a položila svou krabici na stůl v bytě Naismithových, „tohle je naprosto neinvazivní vyšetřovací metoda. Nebudete nic cítit, nic vám to neudělá, jenom mi to naznačí, která témata jsou důležitá pro vaše podvědomí.“ Odmlčela se, spolkla kapsli a pokračovala: „Alergie, promiňte. Představujte si to jako emocionální virguli, která hledá podzemní proudy zážitků.“</p>

<p>„A řekne vám, kde máte vrtat studnu, že?“</p>

<p>„Přesně tak. Vadí vám, když budu kouřit?“</p>

<p>„Klidně kuřte.“</p>

<p>Mehtová si zapálila aromatickou cigaretu a nedbale ji odložila na popelník, který si přinesla s sebou. Kouř se vinul ke Cordelii. Přimhouřila oči před jeho štiplavou vůní. Zvláštní neřest u lékařky – nu což, všichni máme své slabosti. Hleděla na krabici a snažila se potlačit podráždění.</p>

<p>„Tak začneme od začátku,“ řekla Mehtová. „Červenec.“</p>

<p>„Mám na to říct srpen nebo něco takového?“</p>

<p>„Ne, tohle není test volných asociací – tuhle práci udělá stroj. Ale můžete, jestli chcete.“</p>

<p>„Dobře.“</p>

<p>„Dvanáct.“</p>

<p>Apoštolové, pomyslela si Cordelia. Vajíčka. Dvanáct dní vánoc. „Smrt.“</p>

<p>Zrození, napadlo Cordelii. Barrayarané z vyšších tříd všechno vkládají do svých dětí. Jméno, majetek, kulturu, dokonce pokračující vládu. Obrovské břemeno, žádný div, že se děti pod tímhle náporem hroutí.</p>

<p>Mehtová posunula popelník trochu stranou. Nepomohlo to, ve skutečnosti to bylo horší.</p>

<p>„Sex.“</p>

<p>Nepravděpodobné, když já jsem tady a on tam… „Sedmnáct.“</p>

<p>Kanystry, pomyslela si Cordelia. To bych ráda věděla, jak se těmhle ubohým, nešťastným kouskům života daří.</p>

<p>Doktorka Mehtová se nejistě zamračila nad daty, která četla. „Sedmnáct?“ opakovala.</p>

<p>Osmnáct, pomyslela si Cordelia rozhodně. Doktorka Mehtová si udělala poznámku.</p>

<p>„Admirál Vorrutyer.“</p>

<p>Ta ubohá, zmasakrovaná ropucha. Víte, Vorrutyere, myslím, že jste říkal pravdu, kdysi jste Arala musel mít rád. Co vám asi udělal? Nejspíš vás zavrhl, takovou bolest chápu. Takže nakonec máme něco společného…</p>

<p>Mehtová nastavila další číselník, znovu se zamračila a otočila ho zpátky. „Admirál Vorkosigan.“</p>

<p>Ach lásko, buďme k sobě upřímní… Cordelia se unaveně soustředila na modrou uniformu Mehtové. Kdyby tu studnu navrtala tady, našla by gejzír – pravděpodobně už to ví, dělá si další poznámku…</p>

<p>Mehtová se podívala na svůj chronometr a se zvýšenou pozorností se naklonila kupředu. „Pojďme si povídat o admirálu Vorkosiganovi.“</p>

<p>Pojďme si nepovídat, pomyslela si Cordelia. „A co s ním?“</p>

<p>„Víte, jestli hodně spolupracuje s jejich výzvědnou službou?“</p>

<p>„Myslím, že ne. Jeho hlavní práce je štábní taktika, když – když nepatroluje.“</p>

<p>„Řezník z Komarru.“</p>

<p>„To je zatracená lež,“ řekla Cordelia automaticky, ale hned litovala, že promluvila. „Kdo vám to řekl?“ otázala se Mehtová. „On sám.“</p>

<p>„On sám, aha.“</p>

<p>Tohle vám vrátím. „No,“ – ne, spolupracuj, buď klidná. Já jsem klidná… Ta ženská by měla buď přestat kouřit, nebo tu cigaretu zhasnout. Pálí mě to do očí.</p>

<p>„Jaký vám nabídl důkaz?“</p>

<p>Žádný, uvědomila si Cordelia. „Své slovo, řekla bych. Svou čest.“</p>

<p>„To je poněkud nehmotné.“ Zapsala si další poznámku. „A vy jste mu věřila?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Zdálo se – zdálo se, že to odpovídá jeho charakteru.“</p>

<p>„Byla jste šest dní jeho zajatkyní během té průzkumné mise, že ano?“</p>

<p>„To je pravda.“</p>

<p>Mehtová poklepala svým světelným perem a nepřítomně řekla „hm“, dívajíc se skrz ni. „Vy jste zřejmě úplně přesvědčená o Vorkosiganově pravdomluvnosti. Takže si nemyslíte, že by vám někdy lhal?“</p>

<p>„No, to ano, ale konec konců, byla jsem důstojník nepřátelské armády.“</p>

<p>„Ale přesto se zdá, že jeho prohlášení přijímáte bez jakýchkoli pochyb.“</p>

<p>Cordelia se jí to pokusila vysvětlit. „Slovo muže je pro Barrayarana něco víc než jen neurčitý slib, přinejmenším pro tyhle staromódní typy. Prosím vás, vždyť na tom se dokonce zakládá jejich vláda, přísahy loajality a tak dál.“</p>

<p>Mehtová si nezvučně hvízdla. „Vy tedy schvalujete jejich formu vlády?“</p>

<p>Cordelia se neklidně ošila. „To zrovna ne. Jen ji začínám trochu chápat, to je všechno. Myslím, že by se dalo zařídit, aby fungovala.“</p>

<p>„Takže tahle záležitost s čestným slovem – vy věříte, že je nikdy neporušil?“</p>

<p>„Tedy…“</p>

<p>„Takže porušil.“</p>

<p>„Viděla jsem, jak to udělal. Ale stálo ho to strašně moc.“</p>

<p>„Tedy existuje cena, za kterou své slovo poruší.“</p>

<p>„Nejedná se o cenu. Jde o to, co ho to stojí.“</p>

<p>„Nechápu rozdíl.“</p>

<p>„Cena je něco, co dostanete. Když vás to něco stojí, tak ztrácíte. On ztratil… hodně, na Escobaru.“</p>

<p>Hovor se stáčel na nebezpečné území. Musím změnit téma, uvažovala Cordelia ospale. Nebo si zdřímnout… Mehtová opět zkontrolovala čas a intenzivně studovala Cordeliin výraz.</p>

<p>„Escobar,“ řekla Mehtová.</p>

<p>„Aral na Escobaru ztratil svou čest, víte. Řekl, že pojede domů a bude se opíjet. Myslím, že Escobar mu zlomil srdce.“</p>

<p>„Aral… vy si tykáte?“</p>

<p>„On mi říká ,milá kapitánko’. Vždycky mi to připadalo legrační. Svým způsobem to hodně odhaluje. Já jsem pro něj opravdu ženský voják. Vorrutyer měl opět pravdu – myslím, že pro něj představuju řešení jeho potíží. Jsem ráda…“ V místnosti začínalo být teplo. Zívla. Cáry kouře se kolem ní ovíjely jako chapadla.</p>

<p>„Voják.“</p>

<p>„Má rád své vojáky, víte. Opravdu. Je plný toho zvláštního barrayarského vlastenectví. Všechna čest patří císaři. A císař za to sotva stojí…“</p>

<p>„Císař.“</p>

<p>„Chudák. Stejně zmučený jako Bothari. Možná, že je stejně šílený.“</p>

<p>„Bothari? Kdo je Bothari?“</p>

<p>„Hovoří s démony. Démoni mu odpovídají. Bothari by se vám líbil. Aral ho má rád. Já taky. Je to ten správnej chlap, kterého byste chtěla mít s sebou na vaší příští cestě do pekla. Mluví jejich řečí.“</p>

<p>Mehtová se zamračila, opět posunula číselníky a poklepala dlouhým nehtem na obrazovku s daty. Vrátila se o krok zpět.</p>

<p>„Císař.“</p>

<p>Cordelia sotva udržovala oči otevřené. Mehtová si zapálila další cigaretu a položila ji vedle nedopalku první.</p>

<p>„Princ,“ řekla Cordelia. Nesmím mluvit o princi.</p>

<p>„Princ,“ opakovala Mehtová.</p>

<p>„Nesmím mluvit o princi. Ta hora mrtvol…“ Cordelia mhouřila oči před kouřem. Kouř – ten divný, štiplavý kouř z cigaret, jenom je zapálila, nikdy si je nedala do úst…</p>

<p>„Vy… jste mě… <emphasis>nadrogovala</emphasis><emphasis>…“</emphasis><emphasis> </emphasis>Hlas se jí zlomil do přidušeného zavytí. Namáhavě vstala. Vzduch byl jako lepidlo. Mehtová se naklonila kupředu a soustředěně pootevřela ústa. Pak vyskočila ze židle a hned zase klesla překvapeně zpátky, když se na ni Cordelia vrhla.</p>

<p>Cordelia smetla záznamový přístroj ze stolu. Skočila po něm, když se roztříštil na podlaze a bušila do něj svou zdravou pravou rukou. „Nikdy nemluv! Už žádná smrt! Nemůžete mě nutit! Zpackala jste to – tohle vám nemůže projít. Lituju, hlídací pse, pamatuju si každé slovo, je mi líto, zastřelil ho, prosím mluv se mnou, prosím pusť mě odsud, prosím pusť mě ven, prosímpusťměven…“</p>

<p>Mehtová se pokoušela zvednout Cordelii z podlahy a hovořila k ní uklidňujícím tónem. Cordelia zaslechla poslední kousky jejího blábolení, „– to by neměla dělat – idiosynkratická reakce – <emphasis>naprosto </emphasis>neobvyklé. Prosím, kapitánko Naismithová, pojďte si lehnout…“</p>

<p>Něco se v prstech Mehtové zalesklo. Ampule.</p>

<p>„Ne!“ zaječela Cordelia, překulila se na záda a kopla ji. Strefila se. Ampule jí vylétla z ruky a zakutálela se pod nízký stůl. „Žádné drogy, žádné drogy, ne, ne, ne…“</p>

<p>Mehtová zezelenala. „Dobře! Dobře! Ale pojďte si lehnout – tak, to je dobře…“ Vyskočila, zesílila klimatizaci na maximum a uhasila druhou cigaretu. Vzduch se rychle pročistil.</p>

<p>Cordelia ležela na pohovce, nabírala dech a třásla se. Byla tak blízko – tak blízko k tomu, aby ho zradila – a tohle bylo teprve první sezení. Postupně jí přestávalo být horko a myslelo jí to jasněji.</p>

<p>Posadila se a zakryla si obličej rukama. „To byla špinavost,“ řekla jednotvárným hlasem.</p>

<p>Na tváři Mehtové se objevil tenký úsměv, zakrývající vzrušení. „Ano, trochu byla. Ale bylo to nesmírně produktivní sezení. Přineslo mnohem víc, než jsem čekala.“</p>

<p>To se vsadím, pomyslela si Cordelia. Můj výkon se ti líbil, co? Mehtová klečela na podlaze a sbírala kousky rozbitého záznamníku.</p>

<p>„Omlouvám se za ten přístroj. Nedovedu si představit, co to do mě vjelo. Zničila jsem vaše… výsledky?“</p>

<p>„Ano, měla jste prostě usnout. Je to zvláštní. A ne, nezničila.“ S triumfálním výrazem vytáhla z trosek kazetu a opatrně ji položila na stůl. „Už to nebudete muset podstoupit znovu. Tady to všechno je. To je moc dobře.“</p>

<p>„Co vám to dává?“ zeptala se Cordelia suše přes prsty.</p>

<p>Mehtová ji pozorovala s profesionálním zájmem. „Vy jste bezpochyby ten nejnáročnější případ, jaký jsem kdy měla. Ale tohle by vás mělo přesvědčit, jestli jste stále měla nějaké pochybnosti o tom, že Barrayarané vám, ehm, upravili paměť. Vaše data byla prakticky mimo stupnici.“ Rozhodně přikývla.</p>

<p>„Víte,“ řekla Cordelia, „mně se vaše metody moc nelíbí. Já mám – zvláštní averzi k tomu, aby mi někdo proti mé vůli podával drogy. Myslela jsem si, že takové věci jsou protizákonné.“</p>

<p>„Ale někdy je to zapotřebí. Data jsou mnohem čistší, když si subjekt není vědom, že je pozorován. Je pokládáno za dostatečně etické, když je svolení získáno post facto.“</p>

<p>„Svolení post facto, hm,“ broukla Cordelia. Strach a zuřivost se jí omotaly kolem páteře jako dvojitá spirála a svíraly ji čím dál pevněji. Namáhavě udržovala na tváři úsměv a snažila se, aby se nezměnil v zavrčení. „To je právní koncepce, se kterou jsem se nikdy nesetkala. Zní to téměř – barrayarsky. Nechci, abyste na mém případu pracovala,“ dodala náhle.</p>

<p>Mehtová si učinila poznámku a s úsměvem vzhlédla.</p>

<p>„To není vyjádření mých citů,“ zdůraznila Cordelia. „To je legální žádost. Odmítám od vás jakékoli další léčení.“</p>

<p>Mehtová s porozuměním přikývla. Je ta ženská hluchá?</p>

<p>„Obrovský pokrok,“ řekla Mehtová šťastně. „Čekala jsem, že obrannou averzi objevím až tak za týden.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Přece jste nepředpokládala, že Barrayarané si dají s vámi takovou práci a nevloží přitom do vás obranné mechanismy, že. Samozřejmě musíte mít nepřátelské pocity. Jen nezapomeňte, že to nejsou vaše vlastní pocity. Zítra na nich budeme pracovat.“</p>

<p>„To tedy nebudeme!“ Svaly pod vlasy měla napjaté jako dráty. Prudce ji rozbolela hlava. „Jste propuštěná.“</p>

<p>Mehtová se zatvářila nedočkavě. „Výtečně!“</p>

<p>„Slyšela jste mě?“ naléhala Cordelia. Kde se v mém hlase bere ten ječivý tón? Klid, klid…</p>

<p>„Kapitánko Naismithová, musím vám připomenout, že nejsme civilistky. Nejsem s vámi v normálním vztahu lékaře a pacienta, obě podléháme vojenské disciplíně v zájmu, jak předpokládám, armádní…, ale na tom nezáleží. Stačí, když vám řeknu, že jste si mě nenajala a nemůžete mě tedy propustit. Tak zítra.“</p>

<p>Když odešla, Cordelia zůstala sedět celé hodiny, zírala na zeď a nepřítomně houpala nohama po straně pohovky, dokud její matka nepřišla domů s večeří. Druhý den opustila byt časně ráno. Toulala se městem, jak ji napadlo, a vrátila se až pozdě večer.ü</p>

<p>Ten večer, unavená a osamělá, si sedla, aby napsala první dopis Vorkosiganovi. Když si však uvědomila, že jeho poštu pravděpodobně čtou další oči, možná Illyanovy, zahodila první náčrt už v polovině. Svůj druhý pokus formulovala opatrněji. Psala rukou, na papír, a protože byla sama, políbila dopis, než ho zalepila, a pak se sama sobě ironicky usmála. Bylo daleko dražší poslat na Barrayar papírový dopis než elektronický, ale on to zvládne stejně jako ona. Tahle metoda byla nejbližší osobnímu doteku.</p>

<p>Druhý den brzy dopoledne zavolala Mehtová na komunikační terminál a vesele Cordelii sdělila, že má volno – něco jí do toho přišlo a odpolední sezení bylo zrušené. O Cordeliině nepřítomnosti předcházející den se nezmínila.</p>

<p>Cordelii se nejdřív ulevilo, ale pak o tom začala přemýšlet. Jen pro jistotu opět odešla z domova. Den by mohl být příjemný, nebýt prachu, který novináři zvířili kolem jejich bytové šachty a nebýt toho, že uprostřed odpoledne zjistila, že ji sledují dva muži ve velmi nenápadných civilních saronzích. Sarongy byly v módě loni, letos byly módní exotické a výstřední malby na těle, aspoň pro odvážné. Cordelia, která měla na sobě svou starou rezavě hnědou kombinézu z Průzkumu, je ztratila z dohledu, když se je pokusila sledovat přes bar s pornografickou pocitovou show. Ale později odpoledne se opět ukázali, když se potulovala zoologickou zahradou v Silice.ü</p>

<p>U dveří zazněl zvonek, když měla další odpoledne přijít Mehtová. Cordelia se neochotně dohrabala ke dveřím. Jak ji dneska zvládnu? Dochází mi inspirace. Jsem tak unavená…</p>

<p>Sevřel se jí žaludek. <emphasis>Co teď? </emphasis>Ve dveřích stáli Mehtová, komodor Tailor a robustní laborant. Ten vypadá, že by zvládl i Bothariho, pomyslela si Cordelia, když ho viděla. Ustoupila a odvedla je do matčina obývacího pokoje. Matka odešla do kuchyně, údajně uvařit kávu.</p>

<p>Komodor Tailor se posadil a nervózně si odkašlal. „Cordelie, musím ti říct něco, co pro tebe bude, obávám se, bolestné.“</p>

<p>Cordelia se usadila na opěradle křesla a houpala nohama. Vycenila zuby v něčem, o čem doufala, že je to zdvořilý úsměv. „Z-zase na tobě nechali špinavou práci, co? To jsou radosti velení. Povídej.“</p>

<p>„Chceme tě požádat, abys souhlasila s hospitalizací za účelem další terapie.“</p>

<p>Bože dobrý, tak tady to máme. Svaly na břiše pod košilí se jí roztřásly, byla to volná košile, tak snad si toho nevšimnou. „Ano? Proč?“ zeptala se nedbale.</p>

<p>„Obáváme se – velice se obáváme, že barrayarské naprogramování tvé mysli bylo daleko širší, než jsme si uvědomovali. Po pravdě řečeno, domníváme se…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, „že se z tebe pokusili udělat svého agenta.“</p>

<p>Bille, bylo to redakční nebo majestátní ,my‘? „Pokusili, nebo se jim to povedlo?“</p>

<p>Tailor uhnul očima. Mehtová na něho chladně a tvrdě pohlédla. „Naše názory v tomto směru se různí –“</p>

<p>Všimněte si všichni, jak se pečlivě vyhýbá slovu, „já“, které by naznačovalo osobní zodpovědnost – naznačuje tím to nejhorší ,my’, provinilé ,my’ – co k čertu se mnou plánují?</p>

<p>„– ale ten dopis, který jsi předevčírem poslala barrayarskému admirálovi Vorkosiganovi-, mysleli jsme si, že bys nejdřív měla dostat příležitost ho vysvětlit.“</p>

<p>„R-rozumím.“ Tak oni se odvážili! „To nebyl oficiální d-dopis. Jak by mohl být? Přece víte, že Vorkosigan odešel na odpočinek. Ale snad byste mi vysvětlili, jakým právem zadržujete a čtete mou soukromou poštu?“</p>

<p>„Bezpečnostní opatření pro stav nouze. Během války.“</p>

<p>„Válka skončila.“</p>

<p>Znejistěl. „Ale špionáž pokračuje.“</p>

<p>To byla nejspíš pravda. Často přemýšlela o tom, jak se Ezar Vorbarra dozvěděl o plazmových zrcadlech, až do války nejtajnější nové zbrani beťanského arzenálu. Nervózně poklepávala nohou; přinutila se přestat. „Můj dopis.“ Mé srdce na papíře, papír zabalí kámen… Pokračovala chladným hlasem: „A co jste se z mého dopisu dozvěděli, Bille?“</p>

<p>„No, to je problém. Použili jsme naše nejlepší kryptografy a nejpokročilejší počítačové programy a pracovali jsme na tom skoro dva dny. Analyzovali jsme to až po molekulární strukturu papíru. Upřímně řečeno,“ pohlédl na Mehtovou poněkud podrážděně, „nejsem přesvědčen, že jsme něco našli.“</p>

<p>Ne, pomyslela si Cordelia, nic jste nemohli najít. Tajemstvím byl jen polibek. Ten nebyl předmětem molekulární analýzy. Zachmuřeně vzdychla. „Poslali jste ho, když jste s ním byli hotovi?“</p>

<p>„Tedy – obávám se, že pak z něho už nic nezbylo.“</p>

<p>Nůžky stříhají papír… „Já nejsem agentka. D-dávám vám své slovo.“</p>

<p>Mehtová vzhlédla se živým zájmem v očích.</p>

<p>„Mně se tomu taky nechce věřit,“ řekl Tailor.</p>

<p>Cordelia se mu podívala přímo do očí, uhnul pohledem. Ale ty mi věříš, pomyslela si. „Co se stane, když odmítnu jít do nemocnice?“</p>

<p>„Potom, jako tvůj velící důstojník, ti to musím nařídit.“</p>

<p>Dřív se sejdeme v pekle – ne. Klid. Musí zůstat klidná, nechat je hovořit, třeba se z toho ještě vymluví. „I když je to proti tvému soukromému úsudku?“</p>

<p>„Tohle je vážná bezpečnostní záležitost. Obávám se, že soukromý úsudek tady nehraje roli.“</p>

<p>„Ale prosím tě. Dokonce i kapitán Negri prý občas vyjádřil soukromý úsudek.“</p>

<p>Něco řekla špatně. Jako by teplota v místnosti náhle poklesla.</p>

<p>„Jak víš o kapitánu Negrim?“ zeptal se Tailor mrazivě.</p>

<p>„Každý ví o kapitánu Negrim.“ Zírali na ni. „Ale p-prosím vás, n-nechte toho. Kdybych byla Negriho agentkou, tak byste se to nikdy nedozvěděli. On není tak neschopný!“</p>

<p>„Naopak,“ řekla Mehtová odměřeně, „myslíme si, že je tak dobrý, že <emphasis>vy </emphasis>byste se to nikdy nedozvěděla.“</p>

<p>„Nesmysl,“ řekla Cordelia znechuceně. „Jak jste na to přišla?“</p>

<p>Mehtová odpověděla doslovně. „Moje hypotéza je, že jste pod kontrolou – možná nevědomky – toho poněkud neblahého a záhadného admirála Vorkosigana. Že vaše programování začalo během vašeho prvního zajetí a pravděpodobně bylo dokončené později, koncem války. Měla jste se stát klíčovou postavou zdejší nové barrayarské špionážní sítě, která měla nahradit tu, kterou jsme právě vymýtili. Nasazeným špionem, který by nebyl aktivován celá léta, až do nějakého kritického okamžiku –“</p>

<p>„Neblahý?“ přerušila ji Cordelia. „Záhadný? Aral? Vy byste mě rozesmáli.“ Spíš rozplakali…</p>

<p>„Je očividné, že vás má pod kontrolou,“ řekla Mehtová s uspokojením. „Zřejmě jste byla naprogramovaná, abyste ho poslouchala bez otázek.“</p>

<p>„Nejsem počítač.“ Noha jí klepala o podlahu. „A Aral je jediný člověk, který mě nikdy k ničemu nenutil. Myslím, že to pro něj byla otázka cti.“</p>

<p>„Vidíte?“ řekla Mehtová Tailorovi, na Cordelii se ani nepodívala. „Všechny důkazy ukazují jedním směrem.“</p>

<p>„Jen když si s-stojíte na hlavě!“ vykřikla Cordelia zuřivě. Podívala se na Tailora. „Já ten rozkaz nemusím přijmout. Můžu rezignovat.“</p>

<p>„My vaše svolení nepotřebujeme,“ řekla Mehtová klidně, „ani jako civilistky. Pokud s tím bude souhlasit vás nejbližší příbuzný.“</p>

<p>„Moje matka by mi to nikdy neudělala!“</p>

<p>„My už jsme s ní o tom hovořili, a dlouho. Má o vás velikou starost.“</p>

<p>„A-ach tak.“ Cordelia náhle ustoupila a podívala se směrem ke kuchyni. „Divila jsem se, proč jí to kafe trvá tak dlouho. Cítí se provinile, co?“ Začala si tiše broukat úryvek písničky, ale nechala toho. „Vy jste se na to skutečně dobře připravili. Dokonce jste obsadili všechny východy.“</p>

<p>Tailor se na ni smířlivě, i když nuceně usmál. „Nemáš se čeho bát, Cordelie. Naši nejlepší lidé budou pracovat pro tebe – s tebou…“</p>

<p>Na mně, pomyslela si Cordelia.</p>

<p>„A až to skončí, budeš se moci vrátit ke svému starému životu, jako kdyby se tohle nikdy nestalo.“</p>

<p>Vygumujete mě, co? Vygumujete jeho… uanalyzujete mě k smrti, jako můj ubohý, plachý milostný dopis. Smutně se na Tailora usmála. „Lituji, Bille, ale já prostě mám strašnou představu, že mě o-oloupete jako cibuli, jak budete hledat semena.“</p>

<p>Lehce se usmál. „Cibule nemají semena, Cordelie.“</p>

<p>„Uznávám svůj omyl,“ řekla suše.</p>

<p>„A upřímně řečeno,“ pokračoval, „jestli ty máš pravdu a my se mýlíme, tak nejrychlejší způsob, jak to dokázat, je souhlasit s terapií.“ Usmál se jako rozumný člověk.</p>

<p>„Ano, to je pravda…“ Až na tu drobnost týkající se občanské války na Barrayaru – to malé úskalí – kámen – papír obalí kámen…</p>

<p>„Je mi to líto, Cordelie.“ A opravdu bylo.</p>

<p>„To je v pořádku.“</p>

<p>„To byl od Barrayaranů pozoruhodný trik,“ vysvětlovala Mehtová zamyšleně. „Schovat špionážní síť za milostnou aféru. Byla bych na to dokonce skočila, kdyby byly hlavní ukazatele pravděpodobnější.“</p>

<p>„Ano.“ Cordelia srdečně souhlasila, i když v ní všechno vřelo. „Nikdo nepředpokládá, že se čtyřiatřicetiletá ženská zamiluje jako puberťačka. V mém věku je to docela neočekávaný… dar. Ve čtyřiačtyřiceti je to asi ještě neočekávanější.“</p>

<p>„Přesně tak,“ řekla Mehtová, kterou potěšilo, jak Cordelia rychle chápe. „Profesionální důstojnice středního věku může jen těžko být předmětem romantických citů.“</p>

<p>Tailor za jejími zády otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, a zase je zavřel. Přemýšlivě se díval na své ruce.</p>

<p>„Myslíte, že mě z toho můžete vyléčit?“ zeptala se Cordelia. „To jistě.“</p>

<p>„Aha –“ Seržante Bothari, kde teď jste? Příliš pozdě. „Nedáváte mi na vybranou, to je zvláštní.“ Zdržuj, napovídala jí její mysl. Hledej příležitost. Když žádnou nenajdeš, tak si ji vytvoř. Mysli si, že tohle je Barrayar, kde je možné všechno. „Budu si moci ještě d-dát sprchu – převléci se a zabalit si? Předpokládám, že je to nadlouho.“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Tailor a Mehtová si vyměnili pohledy plné úlevy. Cordelia se příjemně usmála.</p>

<p>Doktorka Mehtová – bez laboranta – ji doprovodila do ložnice. Příležitost, přemýšlela Cordelia s pocitem závratě. „No dobře,“ řekla a zavřela za sebou dveře. „Můžeme si povídat, zatímco budu balit.“</p>

<p>Seržante Bothari – někdy je čas na slova a někdy i ta nejlepší slova selžou. Vy jste člověk, který toho moc nenamluví, ale neselhal jste. Škoda, že jsem vám nerozuměla líp. Příliš pozdě…</p>

<p>Mehtová se posadila na postel a zřejmě pozorovala, jak se její úlovek zmítá na špendlíku. Byl to triumf její logické dedukce. Napíšeš o mně studii, Mehtová? ptala se v duchu. Papír obalí kámen…</p>

<p>Chodila po místnosti, otevírala zásuvky a bouchala dvířky skříněk. Našla pásek – dva pásky – a jeden řetězový. Byly tam její osobní průkazky, bankovní karty, peníze. Předstírala, že je nevidí. Při chůzi neustále mluvila. Její mozek pracoval na plné obrátky. Kámen rozbije nůžky…</p>

<p>„Víte, trochu mi připomínáte zesnulého admirála Vorrutyera. Oba mě chcete rozebrat na kousky a podívat se, jak funguju. Ale Vorrutyer se choval víc jako malé dítě. Neměl vůbec v úmyslu potom po sobě uklidit. Na druhé straně, vy mě chcete rozebrat a ani se přitom nezasmějete. Samozřejmě plánujete sestavit potom všechny kousky zase dohromady, ale z mého hlediska v tom vlastně není žádný rozdíl. Aral měl pravdu, když mluvil o lidech v zelených místnostech čalouněných hedvábím…“</p>

<p>Mehtová vypadala zmateně. „Vy jste přestala koktat.“</p>

<p>„Ano…“ Cordelia se zastavila před svým akváriem a zvědavě si je prohlížela. „Přestala jsem. To je divné.“ Kámen rozbije nůžky…</p>

<p>Sundala si košili. Stará známá nevolnost z paniky a strachu jí sevřela žaludek. Bezcílně se pohybovala za zády Mehtové, v ruce řetězový opasek a košili. Teď se musím rozhodnost. Teď se musím rozhodnout. Rozhoduju se – teď?</p>

<p>Vyrazila vpřed a omotala pásek kolem krku doktorky, paže jí stáhla dozadu a zajistila je druhým koncem pásku bez ohledu na bolest. Mehtová přidušeně vypískla.</p>

<p>Cordelia ji držela zezadu a šeptala jí do ucha.</p>

<p>„Za okamžik zas budete moci dýchat. Za jak dlouho, to záleží na vás. Teď vás čeká krátký kurz skutečných barrayarských výslechových technik. Nikdy předtím jsem je neschvalovala, ale v poslední době jsem přišla na to, že mají své použití – například když strašně spěcháte –“ Nesmí uhodnout, že to jen hraju. Jen hraju. „Kolik mužů má Tailor kolem této budovy, a kde jsou rozmístěni?“</p>

<p>Lehce povolila řetěz. Mehtová, s užaslým vyděšeným pohledem, ze sebe vypravila: „Žádné.“</p>

<p>„Všichni Kréťani jsou lháři,“ zamumlala Cordelia. „Bill taky není zrovna neschopný.“ Dotáhla doktorku k akváriu a ponořila jí obličej do vody. Mehtová se zuřivě bránila, ale Cordelia byla větší, silnější a měla lepší trénink. Držela ji pod vodou urputnou silou, která ji samotnou překvapovala.</p>

<p>Vypadalo to, že Mehtová je na omdlení. Cordelia ji vytáhla a dovolila jí párkrát se nadechnout.</p>

<p>„Chcete už opravit svůj odhad?“ Bůh mi pomoz, co když to nebude fungovat? Teď už mi nikdy neuvěří, že nejsem agentka.</p>

<p>„Prosím,“ zalapala Mehtová po dechu.</p>

<p>„Tak dobře, zpátky.“ Znovu ji podržela pod vodou.</p>

<p>Zvířená voda se přelila přes okraj akvária. Cordelia viděla obličej Mehtové přes sklo, podivně zvětšený a smrtelně nažloutlý ve světle odraženém od písku. Z úst se jí draly stříbrné bubliny a vznášely se vzhůru kolem její tváře. Na moment to Cordelii fascinovalo. Vzduch pod vodou teče jako voda, pomyslela si, existuje anestetikum na smrt?</p>

<p>„Tak teď. Kolik a kde jsou?“</p>

<p>„Nejsou tam, vážně!“</p>

<p>„Tak se ještě napijte.“</p>

<p>Při příštím nadechnutí ze sebe Mehtová vyrazila: „Vy byste mě nezabila.“</p>

<p>„Udělejte si diagnózu, doktorko,“ zasyčela Cordelia. „Jsem duševně zdravá žena, která předstírá, že je blázen, nebo bláznivá, která předstírá, že je zdravá? Nechte si narůst žábry.“ Nekontrolovaně se jí zvýšil hlas. Strčila Mehtovou zpátky pod vodu a zjistila, že sama zadržuje dech. Co když jsem agentka a nevím o tom? Jak rozeznám kopii od originálu? Kámen rozbije nůžky…</p>

<p>Představa, jak drží hlavu té ženy pod vodou, dokud se nepřestane bránit, dokud neupadne do bezvědomí a ještě chvíli potom, aby dosáhla mozkové smrti, jí roztřásla ruce. Moc, příležitost, vůle – nic jí nechybělo. Tak takhle se Aral cítil na Komarru, pomyslela si. Teď tomu rozumím – ne, teď to <emphasis>vím.</emphasis></p>

<p>„Kolik? Kde?“</p>

<p>„Čtyři,“ zaskřehotala Mehtová. Cordelii zalila úleva. „Dva venku v hale. Dva v garážích.“</p>

<p>„Děkuji vám,“ řekla Cordelia s automatickou zdvořilostí, ale krk měla sevřený tak, že slova, která se dostala ven, hlas jen připomínala. „Promiňte…“ Nedokázala říct, jestli ji zsinalá Mehtová slyšela. Papír obalí kámen…</p>

<p>Svázala ji a dala jí roubík, stejně jako kdysi viděla Vorkosigana svazovat Gottyana. Strčila ji na zem za postel, kam nebylo ode dveří vidět. Nastrkala si do kapes bankovní karty, průkazky a peníze. Pak pustila sprchu.</p>

<p>Po špičkách vyšla z ložnice. Trhaně dýchala ústy. Toužila po minutě, jediné minutě, kdy by znovu nabyla rovnováhy, ale Tailor i laborant byli pryč, pravděpodobně pili v kuchyni kávu. Neodvažovala se riskovat příležitost natolik, aby se zastavila a obula se.</p>

<p>Ne. Panebože – Tailor stál ve dveřích do kuchyně a právě pozvedal k ústům šálek kávy. Ztuhla, on se zarazil a zírali na sebe.</p>

<p>Cordelia si uvědomila, že její oči musejí být obrovské jako oči nějakého nočního zvířete. Nikdy nedokázala ovládat své oči.</p>

<p>Při pohledu na ni se Tailorova ústa podivně zkřivila. Pak pomalu zdvihl ruku a zasalutoval jí, sice nesprávnou rukou, ale ve druhé držel kávu. Napil se s pohledem pevně upřeným přes okraj hrnku.</p>

<p>Cordelia se se vší vážností postavila do pozoru, zasalutovala mu na oplátku a tiše vyklouzla ze dveří bytu.ü</p>

<p>Na okamžik se zděsila, když našla na chodbě novináře s kameramanem, jednoho z těch nejvytrvalejších a nejprotivnějších, které včera vyhodila z domu. Usmála se na něj, hlava se jí točila rozjařením jako parašutistovi, který právě vykročil do vzduchu.</p>

<p>„Ještě pořád chcete ten rozhovor?“</p>

<p>Skočil jí na to.</p>

<p>„Tak pomalu. Tady ne. Hlídají mě, víte.“ Spiklenecky ztišila hlas. „Vláda to chce ututlat. To, co vím, by ji vyhodilo do povětří. Věci, týkající se zajatců. Mohl byste si na tom… udělat jméno.“</p>

<p>„Tak kde?“ zeptal se dychtivě.</p>

<p>„Co třeba na letišti? Tam je klidný bar. Pozvu vás na drink a můžeme si tam… naplánovat naši kampaň.“ Čas jí odtikával v hlavě. Čekala, že se každou chvíli rozlétnou dveře matčina bytu. „Ale je to nebezpečné. V hale jsou dva vládní agenti a dva jsou v garáži. Musím se kolem nich dostat, aniž by mě zpozorovali. Kdyby se přišlo na to, že s vámi mluvím, už byste na druhý rozhovor nedostal šanci. Nic násilného – chci jen tiše zmizet do noci a rozhlásíme pověst, že jsem šla na nějaké lékařské testy. Víte, co mám na mysli?“ Byla si celkem jistá, že neví – jeho mediální služba se zabývala hlavně sexuálními fantaziemi –, ale viděla, jak se mu po tváři rozlévá představa novinářské slávy.</p>

<p>Obrátil se na svého kameramana. „Jone, dej jí svou bundu, klobouk a kameru.“</p>

<p>Nastrkala si vlasy pod klobouk se širokým okrajem, vojenskou košili schovala pod bundu a nápadně držela kameru. Jeli výtahovým tunelem nahoru do garáží. U východu čekali dva muži v modrých uniformách. Hodila si kameru nedbale přes rameno a prošli kolem nich k novinářovu pozemnímu vozidlu.</p>

<p>V letištním baru objednala drinky a pořádně ze svého upila. „Hned se vrátím,“ slíbila a nechala ho tam sedět s nezaplacenou kořalkou.</p>

<p>Další zastávkou byl počítač prodávající jízdenky. Stáhla si jízdní řád. V nejbližších šesti hodinách nic na Escobar neletělo. To bylo moc dlouho. Letiště budou určitě prohledávat nejdřív. Kolem ní prošla žena v letištní uniformě a Cordelia ji zastavila.</p>

<p>„Promiňte, mohla byste mi pomoct najít jízdní řád soukromých nákladních lodí nebo jakoukoli soukromou loď, která brzy odlétá?“</p>

<p>Žena se zamračila a pak se s náhlým pochopením usmála. „Vy jste kapitánka Naismithová!“</p>

<p>Srdce se jí zastavilo a hned zas opile rozběhlo. Ne – chovej se normálně…</p>

<p>„Ano. No víte… novináři mi opravdu dávají zabrat. Určitě mi rozumíte.“ Cordelia se na ženu podívala, jako kdyby ji považovala za jednu ze svých nejlepších přítelkyň. „Chci to udělat bez hluku. Mohly bychom třeba jít do kanceláře? Já vím, že vy <emphasis>nejste</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako oni. </emphasis>Vy respektujete soukromí, vidím vám to na tváři.“</p>

<p>„Opravdu?“ Ženě to zalichotilo, byla vzrušená. Odvedla Cordelii k sobě. V kanceláři měla přístup k celému rozvrhu řízení provozu a Cordelia si ho rychle prošla. „Hm, tahle vypadá dobře. Odlétá na Escobar za hodinu. Už je pilot na palubě, nevíte?“</p>

<p>„Tahle nákladní loď není certifikovaná pro cestující.“</p>

<p>„To je v pořádku. Jen si chci promluvit s pilotem, osobně. A v soukromí. Můžete mě s ním spojit?“</p>

<p>„Zkusím to.“ Podařilo se. „Sejde se s vámi na bráně 27. Ale budete si muset pospíšit.“</p>

<p>„Děkuju. Ale… víte, novináři mi hodně znepříjemnili život. Ti se nezastaví před ničím. Dokonce jsou tam dva, kteří šli tak daleko, že si oblékli uniformy Expediční jednotky a dostali se dovnitř. Říkají si kapitánka Mehtová a komodor Tailor. Jsou opravdu otravní. Kdyby tu některý z nich začal čenichat, myslíte, že byste tak nějak dokázala zapomenout, že jste mě tu viděla?“</p>

<p>„Ale jistě, kapitánko Naismithová.“</p>

<p>„Říkejte mi Cordelie. Jste skvělá! Díky!“</p>

<p>Pilot byl velmi mladý, byla to jeho první praxe na nákladní lodi, než převezme větší zodpovědnost v osobní dopravě. Také ji poznal a okamžitě požádal o autogram.</p>

<p>„Asi se divíte, proč jsem si vás vybrala,“ začala, zatímco se mu podepisovala. Neměla nejmenší tušení, co mu řekne. Pilot vypadal jako někdo, koho by si v životě nikdo nevybral.</p>

<p>„Já, madam?“</p>

<p>„Věřte mi, bezpečáci si prošli váš životopis od začátku do konce. Jste důvěryhodný. Opravdu, skutečně důvěryhodný.“</p>

<p>„Ale – takže nepřišli na to s tím cordolitem?“ Jeho reakce na lichotku sváděla boj s poplašeností.</p>

<p>„A taky vynalézavý,“ improvizovala Cordelia s podivením, co může být cordolit. Nikdy o tom neslyšela. „Jste pro tuhle misi ten správný člověk.“</p>

<p>„Jakou misi?“</p>

<p>„Pst, ne tak nahlas. Jsem na tajné misi pro prezidenta. Je to osobní. Je to tak delikátní mise, že o tom dokonce ani Ministerstvo války nic neví. Kdyby se to dostalo ven, mělo by to těžkou politickou odezvu. Musím doručit barrayarskému císaři tajné ultimátum. Ale nikdo nesmí vědět, že jsem opustila Kolonii Beta.“</p>

<p>„A já vás tam mám vzít?“ užasl. „Můj nákladní let –“</p>

<p>Mám dojem, že tohohle kluka bych dokázala přemluvit, aby mě dovezl až na Barrayar a ještě s použitím paliva jeho zaměstnavatele, pomyslela si. Ale to by byl konec jeho kariéry. Svědomí převládlo nad její stoupající dychtivostí.</p>

<p>„Ne, to ne. Váš nákladní let musí vypadat přesně jako obvykle. Mám se na Escobaru setkat s tajným kontaktem. Prostě povezete jeden kus nákladu, který není na seznamu. Mne.“</p>

<p>„Já nemám právo vozit cestující, madam.“</p>

<p>„Dobré nebe, copak si myslíte, že to nevím? Proč myslíte, že vám sám prezident dal přednost před ostatními kandidáty?“</p>

<p>„Páni. A já jsem ho ani nevolil.“</p>

<p>Vzal ji na palubu nákladního raketoplánu a upravil jí místo k sezení mezi nákladem, naloženým na poslední chvíli. „Vy znáte všechna ta velká jména z Průzkumu, že, madam? Lightner, Parnell… myslíte, že byste mě jim někdy mohla představit?“</p>

<p>„Já nevím. Ale vy se ještě setkáte se spoustou velkých jmen z Expediční jednotky, až se vrátíte z Escobaru. To vám slibuju.“ Až někdy…</p>

<p>„Můžu vám položit osobní otázku, madam?“</p>

<p>„Proč ne? Všichni mi dávají osobní otázky.“</p>

<p>„Proč máte na nohou pantofle?“</p>

<p>Podívala se na své nohy. „Nezlobte se, pilote Mayhewe. To je tajné.“</p>

<p>„Aha.“ Odešel dopředu odstartovat.</p>

<p>Konečně sama. Opřela si čelo o chladnou, hladkou stranu plastikové bedny a tiše si pro sebe plakala.</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_16.jpg" />KAPITOLA                       14</strong></p>

<p>Bylo kolem poledne místního času, když ji lehké letadlo, které si pronajala ve Vorbarr Sultaně, dopravilo nad dlouhé jezero. Jeho břeh lemovaly svahy ověnčené vinnou révou, vzadu je střídaly kopce zarostlé křovím. Kromě bezprostředního okolí jezera, na jehož okraji se rozkládala vesnice, tu obyvatelstvo bylo řídce roztroušené. Útes na mysu zasahujícím do vody byl korunován zříceninou starého opevnění. Obletěla ji a znovu zkontrolovala mapu, na níž byla zakreslená jako základní orientační bod. Směrem na sever odpočítala tři velké usedlosti a potom přistála na cestě, která se vinula nahoru do kopce ke čtvrté.</p>

<p>Rozlehlý starý dům, postavený z místního kamene, splýval s vegetací na svahu kopce. Zatáhla křídla a vypnula motor, klíče si dala do kapsy a vsedě nejistě hleděla na sluncem proteplenou čelní stranu domu.</p>

<p>Zpoza rohu se přiloudala vysoká postava v podivné hnědé a stříbrné uniformě. Muž měl v pouzdře u boku zbraň a ruka mu na ní něžně spočívala. Okamžitě věděla, že Vorkosigan musí být blízko, protože to byl seržant Bothari. Vypadal, že se těší dobrému zdraví, aspoň fyzicky.</p>

<p>Vyskočila z letounu. „Dobré odpoledne, seržante. Je admirál Vorkosigan doma?“</p>

<p>Podíval se na ni přivřenýma očima a pak se jeho tvář vyjasnila a zasalutoval jí. „Kapitánko Naismithová, madam. Ano.“</p>

<p>„Vypadáte o mnoho líp, než když jsme se naposled viděli.“</p>

<p>„Madam?“</p>

<p>„Na vlajkové lodi, u Escobaru.“</p>

<p>Vypadal ustaraně. „Já – si na Escobar nevzpomínám. Admirál Vorkosigan říká, že jsem tam byl.“</p>

<p>„Rozumím.“ Vzali ti vzpomínky, že? Nebo sis je zablokoval sám? To se teď nedá říct. „To je mi líto. Sloužil jste statečně.“</p>

<p>„Opravdu? Propustili mě, potom.“</p>

<p>„Vážně? A co ta uniforma?“</p>

<p>„To je livrej hraběte Vorkosigana, madam. Vzal mě do své osobní gardy.“</p>

<p>„Já jsem… jsem si jistá, že mu budete dobře sloužit. Mohu vidět admirála Vorkosigana?“</p>

<p>„Je vzadu, madam. Můžete jít za ním.“ Odkráčel, zřejmě byl na obchůzce.</p>

<p>Pomalu šla kolem domu, slunce ji hřálo do zad. Odkopávala nezvyklou sukni svých šatů, až se jí vlnila kolem kolen. Koupila si je včera ve Vorbarr Sultaně, zčásti pro legraci, ale hlavně proto, že její stará průzkumná kombinéza s výložkami přitahovala v ulicích příliš mnoho pohledů. Vlasy měla volně rozčesané s pěšinkou uprostřed a sepnuté dozadu dvěma emailovými hřebeny, které si také koupila včera.</p>

<p>O trochu výše na kopci byla zahrada obehnaná nízkou šedou kamennou zdí. Ne, nebyla to zahrada, uvědomila si, když se přiblížila. Byl to hřbitov. Pracoval tam starý muž ve staré kombinéze, klečel v hlíně a zasazoval mladé květiny z ploché bedničky. Když se protáhla brankou, zašilhal na ni. Neměla pochyb o tom, kdo je. Byl o něco vyšší než jeho syn a jeho svaly byly hubené a šlachovité věkem, ale v kostech jeho obličeje viděla Vorkosigana.</p>

<p>„Generál hrabě Vorkosigan, pane?“ Automaticky mu zasalutovala a pak si uvědomila, jak podivně to musí vypadat, když má na sobě šaty. Muž se pracně postavil na nohy. „Jsem kap – jmenuji se Cordelia Naismithová. Jsem Aralova přítelkyně. Já – nejsem si jistá, že se vám o mně zmínil. Je tady?“</p>

<p>„Dobrý den, madam.“ Postavil se víceméně do pozoru a zdvořile ji pokývl gestem, které jí bylo bolestně povědomé. „Řekl mi toho velmi málo a nijak nenaznačil, že bych se s vámi mohl setkat.“ Úsměv mu v obličeji zavrzal, jako by příslušné svaly dlouho nepoužíval a mezitím mu ztuhly. „Nemáte představu, jak jsem rád, že jsem se mýlil.“ Ukázal přes rameno na kopec. „Tam nahoře na vrcholu našeho pozemku je malý pavilon s výhledem na jezero. On tam… většinou sedává.“</p>

<p>„Aha.“ Zpozorovala stezku stoupající kolem hřbitova. „Víte… nevím, jak to mám říct. Je střízlivý?“</p>

<p>Podíval se na slunce a stáhl své kožené rty. „Touto dobou už asi ne. Když se vrátil domů, tak nejprve pil jen po večeři, ale čas se postupem doby čím dál víc posouval. Je to nepříjemné, ale nemohu s tím nic dělat. Ačkoli jestli se mu opět objeví vnitřní krvácení, možná bych…“ Zarazil se a prohlédl si ji s intenzivní, i když nejistou spekulací v očích. „Myslím, že si to selhání na Escobaru bere zbytečně osobně. Jeho rezignace určitě nebyla namístě.“</p>

<p>Cordelia usoudila, že císař se v tomto ohledu starému hraběti nesvěřoval a pomyslela si, to nebylo selháni, které zlomilo jeho ducha, byl to úspěch, pane. Nahlas řekla: „Vím, že loajalita k vašemu císaři byla pro něj nejdůležitější věcí cti.“ Byla téměř posledním útočištěm a váš císař se rozhodl zbourat ji do základů, aby získal to, co potřeboval…</p>

<p>„Běžte nahoru,“ navrhl jí stařec. „Ale – asi bych vás měl varovat, dneska nemá zvlášť dobrý den.“</p>

<p>„Děkuji vám. Rozumím.“</p>

<p>Stál a díval se za ní, když vyšla z prostoru obehnaného zdí a pokračovala po klikaté pěšině. Stínily ji stromy, většinou dovezené ze Země, a nějaká další, zřejmě místní vegetace. Živý plot z keřovitých rostlin s květy, které vypadaly jako růžová pštrosí péra, byl zvlášť půvabný. Aspoň předpokládala, že jsou to květy, Dubauer by to věděl –</p>

<p>Pavilon ze zvětralého dřeva vypadal mírně orientálně a nabízel krásný výhled na jiskřivé jezero. Po stěnách se pnulo psí víno, jako by si chtělo nárokovat budovu zpět a vrátit ji kamenité půdě. Pavilon byl na všech čtyřech stranách otevřený. Byl zařízen několika ošumělými lehátky, velkým zašlým křeslem s podnožkou a malým stolem, na němž stály dvě karafy, několik sklenic a láhev husté bílé tekutiny.</p>

<p>Vorkosigan seděl v křesle s opřenou hlavou, oči měl zavřené a bosé nohy na podnožce. Nedbale odkopnuté sandály ležely stranou. Cordelia se na kraji pavilonu zastavila a s něžným potěšením ho pozorovala. Měl na sobě staré černé kalhoty od uniformy a velmi civilní košili s nečekaně řvavým květinovým vzorem. Zřejmě se ráno neholil. Všimla si, že na prstech u nohou má stejné černé pružné chloupky jako na prstech a hřbetech rukou. Rozhodla se, že jeho nohy se jí velice líbí – vlastně měla úplně bláznivě ráda každou část jeho těla. Jeho celkově sešlé vzezření už bylo méně zábavné. Byl unavený a víc než to. Byl nemocný.</p>

<p>Nepatrně otevřel oči a sáhl po křišťálovém pohárku naplněném jantarovou tekutinou, potom si to zjevně rozmyslel a místo toho popadl celou láhev. Vedle ní stála malá odměrka, kterou ignoroval a vypil doušek bílého nápoje přímo z láhve. Krátce se na láhev zašklebil, pak ji vyměnil za křišťálový pohár a napil se. Chvilku doušek převaloval v ústech a pak teprve polkl. Shrbil se v křesle o trochu více než předtím.</p>

<p>„Tekutá snídaně?“ otázala se Cordelia. „Je to aspoň stejně dobré jako ovesná kaše s rokfórovým dresinkem?“</p>

<p>Prudce otevřel oči. „To jsi ty,“ řekl ochraptěle po chvilce. „Ty nejsi halucinace.“ Začal vstávat, ale rozmyslel si to a klesl nazpět v ochromeném ostychu. „Nechtěl jsem, abys viděla…“</p>

<p>Vystoupila po schodech do stínu, postrčila si lehátko blíž k němu a posadila se. Průšvih, pomyslela si. Uvedla jsem ho do rozpaků, když jsem ho přistihla v takovém stavu. Neudrží rovnováhu. Jak ho mám uklidnit? Chci, aby se se mnou vždycky cítil dobře… „Zkoušela jsem zavolat předem, hned když jsem včera přistála, ale nezastihla jsem tě. Jestli očekáváš halucinace, tak ty tedy musí být pozoruhodné. Nalij mi taky, prosím tě.“</p>

<p>„Asi by ti víc chutnalo to druhé.“ Nalil jí z druhé karafy. Vypadal otřesený. Cordelia zvědavě ochutnala nápoj z jeho sklenice.</p>

<p>„Fuj! To není víno!“</p>

<p>„Brandy.“</p>

<p>„V tuto hodinu?“</p>

<p>„Když začnu po snídani, obyčejně dosáhnu totálního bezvědomí do oběda,“ vysvětlil.</p>

<p>Teď už je skoro čas oběda, pomyslela si. Jeho řeč ji nejdřív zmátla, protože byla naprosto jasná, jen pomalejší a váhavější než obvykle. „Musí existovat méně jedovaté všeobecné anestetikum.“ Víno barvy světlé slámy, které jí nalil, bylo výborné, i když na její vkus dost suché. „Ty tohle děláš každý den?“</p>

<p>„Panebože, to ne.“ Otřásl se. „Maximálně dvakrát třikrát týdně. Jeden den piju, další den je mi špatně – kocovina je stejně dobrá jako být opilý, protože přestaneš myslet na jiné věci – a další den vyřizuju pochůzky pro otce a tak. V posledních několika letech hodně zeslábl.“</p>

<p>Jak Vorkosiganovy počáteční rozpaky a hrůza z toho, že jí bude odporný, ustupovaly, jeho vědomí se postupně zaostřovalo. Sedl si, povědomým gestem si přejel rukou tvář, jako by chtěl setřít otupělost, a pokusil se o lehkou konverzaci. „To jsou hezké šaty. O moc lepší než ty oranžové hadry.“</p>

<p>„Díky,“ řekla a okamžitě se mu přizpůsobila. „Je mi líto, že nemůžu říct totéž o tvé košili – je to opravdu tvůj vlastní vkus?“</p>

<p>„Ne, to byl dárek.“</p>

<p>„To se mi ulevilo.“</p>

<p>„Měl to být žert. Několik mých důstojníků se domluvilo a koupili mi ji u příležitosti mého prvního jmenování admirálem, před Komarrem. Vždycky na ně myslím, když ji mám na sobě.“</p>

<p>„No, to je hezké. V tom případě bych si na ni asi mohla zvyknout.“</p>

<p>„Tři z těch čtyř už jsou mrtví. Dva zemřeli na Escobaru.“</p>

<p>„Chápu.“ To měl být lehký rozhovor. „Vypadáš strašně, víš to? Jsi bledý jak těsto.“</p>

<p>„Ano, přestal jsem cvičit. Bothariho se to dotklo.“</p>

<p>„Jsem ráda, že Bothari neměl moc problémů kvůli Vorrutyerovi.“</p>

<p>„Bylo to o vlásek, ale dostal jsem ho z toho. Pomohlo Illyanovo svědectví.“</p>

<p>„Ale propustili ho.“</p>

<p>„Se ctí. Ze zdravotních důvodů.“</p>

<p>„Přemluvil jsi svého otce, aby ho zaměstnal?“</p>

<p>„Ano. Zdálo se mi to správné. On nikdy nebude normální, jak my si to představujeme, ale aspoň má uniformu a zbraň a nějaká pravidla, která musí dodržovat. Zřejmě mu to dává pocit jistoty.“ Pomalu přejel prstem po okraji sklenice s brandy. „Byl čtyři roky Vorrutyerovým důstojnickým sluhou, víš. Nebyl na tom moc dobře, když ho přidělili na <emphasis>Gener</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la Vorkrafta. </emphasis>Byl na hranici rozpolcené osobnosti – měl dvojí vzpomínky a všechno ostatní, co se s tím pojí. Bylo to dost strašidelné. Zdá se, že být vojákem je jediná role, jejíž požadavky dokáže splnit. Poskytuje mu to jistou sebeúctu.“ Usmál se na ni. „Na druhé straně ty vypadáš jako zjevení z nebes. Můžeš – ehm – zůstat déle?“</p>

<p>V jeho obličeji byla váhavá touha, tiché přání, potlačené nejistotou. Váhali jsme tak dlouho, pomyslela si, že už se to stalo zvykem. Pak jí svitlo, že Vorkosigan se obává, že přijela jen na návštěvu. To by byla pekelně dlouhá cesta jen na popovídání, lásko. Ty jsi opravdu opilý.</p>

<p>„Jak dlouho budeš chtít. Když jsem přijela domů, zjistila jsem – že se to tam změnilo. Nebo já jsem se změnila. Nic už není jako dřív. Urazila jsem skoro každého a pořád jsem byla jen o krok před, řekněme, potížemi. Už se nemůžu vrátit. Vzdala jsem se své pozice v armádě – poslala jsem svou rezignaci z Escobaru – a všechno, co vlastním, je v tom malém letadle támhle dole.“</p>

<p>Vychutnávala si potěšení, které mu během jejích slov rozsvítilo oči, když mu konečně došlo, že přijela natrvalo. Uspokojilo ji to.</p>

<p>„Já bych vstal,“ řekl a sklouzl na okraj židle, „ale z nějakého důvodu moje nohy předcházejí můj jazyk. Raději bych ti padl k nohám nějakým ovládanějším způsobem. Za chvíli se to zlepší. Do té doby, nesedla by sis sem ke mně?“</p>

<p>„Ráda.“ Přesedla si. „Ale nebudu tě tísnit? Jsem dost velká.“</p>

<p>„Ani trochu. Nenávidím drobné ženské. Ach ano, takhle je to lepší.“</p>

<p>„Ano.“ Uhnízdila se s ním v křesle s rukama kolem jeho hrudi, hlavu si mu položila na rameno a dokonce si o něj zahákla jednu nohu, aby zdůraznila jeho úplné zajetí. Ze zajatcových úst se ozvalo něco mezi povzdechem a smíchem. Cordelia si přála, aby takhle mohli zůstat sedět navždycky.</p>

<p>„Budeš muset nechat tuhleté sebevraždy alkoholem, víš.“</p>

<p>Naklonil hlavu. „Myslel jsem, že jsem tě obelstil.“</p>

<p>„Nemohla jsem si nevšimnout.“</p>

<p>„Ale mně to vyhovuje. Je to strašně nepříjemné.“</p>

<p>„Jenže tvůj otec si o tebe dělá starosti. Dost divně se na mě díval.“</p>

<p>„Nesežehl tě pohledem, doufám. To umí výborně, zdokonaluje se v tom celý život.“</p>

<p>„Vůbec ne. Usmíval se.“</p>

<p>„Panebože.“ V koutcích očí se mu objevily úsměvné vrásky.</p>

<p>Zasmála se a natáhla krk, aby se mu podívala do tváře. Opravdu to bylo lepší…</p>

<p>„Taky se oholím,“ slíbil v návalu nadšení.</p>

<p>„Kvůli mně to nepřeháněj. Já už jsem taky na odpočinku. Říká se tomu separátní mír.“</p>

<p>„Mír, tak vida.“ Zabořil obličej do jejích vlasů a nadechl se jejich vůně. Jeho svaly pod ní se uvolnily, jako když povolí dlouho a příliš natažený luk.ü</p>

<p>Několik týdnů po svatbě spolu podnikli první výlet. Cordelia doprovázela Vorkosigana na jeho pravidelné pouti do Císařské vojenské nemocnice ve Vorbarr Sultaně. Cestovali pozemním vozidlem vypůjčeným od hraběte. Bothari převzal svou zřejmě obvyklou roli a sloužil současně jako jejich řidič a tělesný strážce. Cordelii, která se v něm už vyznala natolik, že dovedla prokouknout jeho zamlklé způsoby, se zdál nervózní. Seděla mezi ním a Vorkosiganem a Bothari vrhal nejisté pohledy přes její hlavu.</p>

<p>„Řekl jste jí to, pane?“</p>

<p>„Ano, všechno. Je to v pořádku, seržante.“</p>

<p>Cordelia povzbudivě dodala: „Myslím, že děláte správnou věc, seržante. Velmi mě to těší.“</p>

<p>Trochu se uvolnil a téměř se usmál. „Děkuji vám, milady.“</p>

<p>Nenápadně studovala jeho profil. Myslí jí kroužily všechny problémy, které Bothari přiveze zpátky z města k té vesnické ženě, kterou dnes přijali na Vorkosiganovo Surleau. Vážně pochybovala o tom, že je Bothari zvládne. Zkusila malou sondu.</p>

<p>„Přemýšlel jste o tom… co jí řeknete o její matce, až vyroste? Jednou to bude chtít vědět.“</p>

<p>Beze slova přikývl a pak promluvil. „Řeknu jí, že zemřela. Řeknu jí, že jsme byli manželé. Tady není dobré být parchant.“ Jeho ruka na ovládacím panelu ztuhla. „Tak to ona nebude. Nikdo jí tak nesmí říkat.“</p>

<p>„Rozumím.“ Hodně štěstí, pomyslela si. Dala mu jednodušší otázku. „Už víte, jaké jí dáte jméno?“</p>

<p>„Elena.“</p>

<p>„To je hezké. Elena Bothariová.“</p>

<p>„Tak se jmenovala její matka.“</p>

<p>Cordelii to tak překvapilo, že jí ujela poznámka: „Myslela jsem, že se na Escobar nepamatujete.“</p>

<p>Uplynula chvíle, než řekl: „Paměťové drogy se dají potlačit, když víte jak.“</p>

<p>Vorkosigan zvedl obočí. Zřejmě to pro něj také byla novinka. „Jak to děláte, seržante?“ zeptal se opatrně, neutrálním tónem.</p>

<p>„Někdo, koho jsem kdysi znal, mi řekl… Napíšete si, co si chcete pamatovat a přemýšlíte o tom. Pak to schováte – stejně jako jsme schovávali vaše tajné dokumenty před Radnovem, pane – a oni je nikdy nenašli. A potom, první věc, kterou uděláte, když se vrátíte, ještě než se vám usadí žaludek, tak to vyndáte a podíváte se na to. Když si dokážete vzpomenout na jednu věc z toho seznamu, obyčejně si vzpomenete i na zbytek, ještě než oni se vrátí. A pak to celé děláte znova, a znova. Taky pomáhá, když máte nějaký předmět.“</p>

<p>„A měl jste – nějaký předmět?“ zeptal se Vorkosigan, kterého to viditelně fascinovalo.</p>

<p>„Pramen vlasů.“ Opět se nadlouho odmlčel a pak dodal: „Měla dlouhé černé vlasy. Hezky voněly.“</p>

<p>Důsledky této historky Cordelii vylekaly a zmátly. Pohodlně se usadila a našla si něco venku, na co se mohla dívat. Vorkosigan se tvářil, jako kdyby konečně něco pochopil, jako člověk, který našel klíčový kousek skládačky. Cordelia pozorovala měnící se scenerii a užívala si jasného slunečního světla a letního vzduchu tak chladného, že nikdo nepotřeboval žádné ochranné pomůcky. Mezi kopci se míhaly záblesky zeleně a vody. Všimla si i něčeho jiného. Vorkosigan sledoval směr jejího pohledu.</p>

<p>„Tak už je vidíš, co?“</p>

<p>Bothari se lehce usmál.</p>

<p>„To letadlo, které se drží pořád za námi?“ řekla Cordelia. „Ty víš, kdo to je?“</p>

<p>„Císařská bezpečnostní služba.“</p>

<p>„Vždycky tě sledují, když jedeš do hlavního města?“</p>

<p>„Sledují mě pořád. Nebylo snadné přesvědčit lidi, že to s odchodem do penze myslím vážně. Než jsi přijela, bavil jsem se tím, že jsem je provokoval, aby se ukázali. Třeba jsem svoje letadlo za měsíčních nocí řídil opilý těmi kaňony na jihu. Je nové a velmi rychlé. To upoutalo jejich pozornost.“</p>

<p>„Bože můj, to zní smrtelně nebezpečně. Opravdu jsi to dělal?“</p>

<p>Vypadal, že se za sebe mírně stydí. „Obávám se, že ano. Já jsem tenkrát nevěděl, že přijedeš. Bylo to napětí. Nepodnikal jsem žádné podobné úmyslně adrenalinové výpravy od doby, kdy jsem byl teenager. Stačilo mi to, co jsem zažil ve službě.“</p>

<p>„Překvapuje mě, že jsi nehavaroval.“</p>

<p>„Jednou ano,“ přiznal. „Ale byl to jen menší karambol. To mi připomíná, že musím zkontrolovat, jak je to s opravou. Už jim to trvá celé věky. Z toho alkoholu jsem musel být úplně zvadlý jako hadr a nikdy jsem neměl odvahu se obejít bez ramenních pásů. Nikomu se nic nestalo, jen tomu letadlu, a poničilo to nervy agentů kapitána Negriho.“</p>

<p>„Dvakrát,“ poznamenal Bothari neočekávaně.</p>

<p>„Prosím, seržante?“</p>

<p>„Havaroval jste dvakrát.“ Seržantova ústa sebou cukla. „Vy si ten druhý případ nepamatujete. Váš otec říkal, že ho to nepřekvapilo. Pomohli jsme vás vytáhnout z bezpečnostní kapsle. Byl jste celý den v bezvědomí.“</p>

<p>Vorkosigana to vylekalo. „Děláte si ze mě legraci, seržante?“</p>

<p>„Ne, pane. Můžete vidět kousky toho letounu. Jsou rozházené kilometr a půl podél Dendarijské rokle.“</p>

<p>Vorkosigan si odkašlal a přikrčil se na sedadle. „Aha.“ Chvíli byl zticha a potom dodal: „Je to nepříjemné, mít takový výpadek paměti.“</p>

<p>„Ano, pane,“ řekl Bothari bezvýrazně.</p>

<p>Cordelia se podívala na letadlo, které je sledovalo mezi kopci. „Pozorovali nás po celou dobu? I mě?“</p>

<p>Při pohledu na její výraz se Vorkosigan usmál. „Předpokládám, že tě sledovali od okamžiku, kdy jsi vstoupila na letiště ve Vorbarr Sultaně. Po Escobaru jsem z politického hlediska horký brambor. Tisk, který je tady třetí rukou Ezara Vorbarry, ze mě udělal něco jako hrdinu na odpočinku, který samovolně vyrval vítězství ze chřtánu porážky, a tak dále – absolutní voloviny. Bolí mě z toho břicho i bez brandy. Měl jsem to udělat líp, když jsem všechno věděl předem. Obětovali jsme příliš mnoho křižníků, které kryly transporty mužstva – ale byl to nutný kompromis, vyžadovala si to prostá aritmetika…“</p>

<p>Poznala mu na tváři, že mu myšlenky opět zabloudily do starého známého labyrintu úvah, co z vojenského hlediska mohlo být. Zatracený Escobar, pomyslela si, a zatracený váš císař, zatracený Serg Vorbarra a Ges Vorrutyer, zatracené všechny příležitosti doby a místa, které se spojily, aby změnily chlapcův sen o hrdinství v noční můru muže, kde existuje jen vražda, zločin a podvod. Její přítomnost mu byla velkou útěchou, ale nestačilo to – stále v něm zůstávalo něco v nepořádku, něco rozladěného.</p>

<p>Když se z jihu blížili k Vorbarr Sultaně, kopcovitá krajina se vyrovnala do úrodné planiny, kde se soustředilo víc obyvatelstva. Město se rozkládalo na březích široké stříbrné řeky. Nejstarší vládní budovy byly většinou rekonstruované starodávné pevnosti přilepené na útesy a vrcholky skal nad řekou. Moderní město se od nich rozprostíralo na sever a na jih.</p>

<p>Novější vládní úřady, výkonné monolitní bloky, se soustředily uprostřed. Vorkosigan, Cordelia a Bothari projeli jejich komplexem a zamířili k jednomu ze slavných mostů, aby překročili řeku směrem na sever.</p>

<p>„Můj bože, co se to tu stalo?“ zeptala se Cordelia, když míjeli celý blok vypálených, zčernalých domů, z nichž zbyly jen kostry.</p>

<p>Vorkosigan se kysele usmál. „Před nepokoji, které se odehrály přede dvěma měsíci, to bylo Ministerstvo pro politickou výchovu.“</p>

<p>„Něco jsem o nich zaslechla na Escobaru, cestou sem. Neměla jsem tušení, že byly tak rozsáhlé.“</p>

<p>„Vlastně nebyly. Bylo to dost pečlivě naplánované. Osobně jsem si myslel, že zvolili zatraceně nebezpečný způsob, jak to provést. I když bych řekl, že to bylo o krok rafinovanější, než když Jurij Vorbarra vyházel z okna státní radu. Pokrok v další generaci, možná… Nedoufal jsem, že Ezarovi se podaří dostat toho džina zpátky do láhve, ale zřejmě se mu to povedlo. Jakmile byl Grišnov zabit, všichni vojáci, které povolali a kteří byli z nějakého důvodu odesláni pryč, aby chránili císařovu rezidenci –“ odfrkl si, „se vynořili a vyčistili ulice a povstání se prostě rozplynulo, až na pár fanatiků a některé zraněné duše, jejichž příbuzní zahynuli na Escobaru. Bylo to ošklivé, ale ve zprávách to zmírnili.“</p>

<p>Přejeli řeku a nakonec po dlouhé cestě dorazili k velké a slavné nemocnici. Uprostřed parku obehnaného zdí tvořila téměř město ve městě. Nalezli podporučíka Koudelku samotného na pokoji. Zachmuřený, v zeleném vojenském pyžamu, ležel na posteli. Cordelia se nejdříve domnívala, že jim zamával, ale když viděla, jak se jeho levá paže od lokte neustále pohybuje v pomalém rytmu nahoru a dolů, pochopila, že je to jinak.</p>

<p>Ale Koudelka se posadil a usmál, když vstoupil jeho bývalý velitel, a s Botharim si vyměnili pokývnutí. Když spatřil za Vorkosiganem Cordelii, jeho úsměv se rozšířil. Jeho obličej vypadal daleko starší než dřív.</p>

<p>„Kapitánko Naismithová, madam! Vlastně měl bych říct, lady Vorkosiganová. Nemyslel jsem si, že vás ještě někdy uvidím.“</p>

<p>„Ani já jsem si to nemyslela. Jsem ráda, že jsem se mýlila,“ oplatila mu úsměv.</p>

<p>„A vám blahopřeju, pane. Dík, že jste mi poslal zprávu. Docela jsem vás posledních několik týdnů postrádal, ale – chápu, že jste měl na práci lepší věci.“ Úsměv zbavil jeho poznámku ostnu.</p>

<p>„Děkuji vám, podporučíku. A co to máte s rukou?“</p>

<p>Koudelka se ušklíbl. „Dneska ráno jsem upadl a něco se uvnitř zkratovalo. Za chvilku by měl přijít doktor, aby to spravil. Mohlo to bejt horší.“</p>

<p>Cordelia si všimla, že Koudelkovy paže pokrývá síť jemných červených jizev, byly to linie implantovaných nervových protéz.</p>

<p>„Takže chodíte. To rád slyším,“ řekl Vorkosigan povzbudivě.</p>

<p>„Jo, tak nějak.“ Rozzářil se. „A aspoň mám už pod kontrolou střeva. Je mi jedno, že tam v té oblasti nic necítím, když už jsem se teď zbavil té příšerné kolostomie.“</p>

<p>„Máte velké bolesti?“ zeptala se Cordelia nesměle.</p>

<p>„Ani ne,“ rychle odmítl Koudelka. Cordelia měla pocit, že lže. „Ale kromě toho, že jsem sem tam neohrabanej a ztrácím rovnováhu, nejhorší jsou ty pocity. Není to bolest, je to divný. Falešné zpravodajství. Jako když levou nohou chutnáte barvy nebo cítíte věci, které tam nejsou, jako třeba že po vás lezou brouci, nebo necítíte to, co existuje, jako třeba horko…“ Pohlédl na svůj obvázaný pravý kotník.</p>

<p>Vešel lékař a rozhovor ustal. Koudelka si sundal košili. Doktor mu přiložil k rameni přístroj a začal jemným chirurgickým detektorem hledat zkrat. Koudelka zbledl a upřeně pozoroval svá kolena, ale jeho paže nakonec přestala vykonávat pomalé pohyby nahoru a dolů a ochable mu ležela po boku.</p>

<p>„Obávám se, že ji po zbytek dne budu muset nechat mimo provoz,“ omlouval se lékař. „Dáme to do pořádku zítra, až půjdete cvičit přítažné svaly vaší pravé nohy.“</p>

<p>„Jo, jo.“ Koudelka ho odmávl svou fungující pravou rukou. Doktor si posbíral nástroje a odešel. „Vím, že se vám asi zdá, že to trvá věčně,“ řekl</p>

<p>Vorkosigan s pohledem na Koudelkův frustrovaný obličej, „ale pokaždé, když sem přijdu, je vidět nový pokrok. Odtud se dostanete,“ řekl s důvěrou.</p>

<p>„Jo, doktor říkal, že mě vykopnou asi za dva měsíce.“ Usmál se. „Ale říkají, že už nikdy nebudu schopnej boje.“ Úsměv se vytratil a tvář se mu zkrabatila. „Pane! Oni mě <emphasis>propustí z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>armády</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> A </emphasis>všechno tohle flákání v nemocnici bude <emphasis>na </emphasis>nic!“ Odvrátil obličej a strnulý rozpaky hleděl stranou, dokud opět nenabyl kontrolu nad svým výrazem.</p>

<p>Aby mu nevnucoval své sympatie, Vorkosigan také hleděl jinam, dokud se na ně podporučík s pečlivě naaranžovaným úsměvem opět nepodíval. „Je mi jasný proč,“ řekl Koudelka vesele. Kývl na mlčenlivého Bothariho, který se opíral o zeď a zjevně byl spokojený s tím, že jen poslouchal. „Kdybyste mi dneska dal pár pořádných ran jako ty, co jsem od vás dostával v ringu při tréninku, tak bych se plácal jako ryba na suchu. To fakt není dobrej příklad pro mužstvo. Asi si prostě budu muset najít… nějakou úřednickou práci.“ Pohlédl na Cordelii. „Co se stalo s tím vaším podporučíkem, kterýho to zasáhlo do hlavy?“</p>

<p>„Naposled jsem ho viděla po Escobaru – navštívila jsem ho myslím jen dva dny předtím, než jsem odjela z domova. Je na tom pořád stejně. Už ho pustili z nemocnice. Jeho matka dala výpověď z práce a je teď doma, aby se o něj mohla starat.“</p>

<p>Koudelka sklopil oči a Cordelii prudce dojalo zahanbení v jeho obličeji. „A já tady držkuju kvůli pár píchnutím. Promiňte.“</p>

<p>Potřásla hlavou, nedůvěřovala si natolik, aby promluvila.</p>

<p>Později, když byli s Vorkosiganem na chodbě chvíli sami, si Cordelia položila hlavu na jeho rameno a on ji objal. „Už je mi jasné, proč jsi začínal pít hned po snídani, když ses odtud vrátil. Teď zrovna bych si taky dala pořádný drink.“</p>

<p>„Po příští zastávce tě vezmu na oběd a můžeme si jeden dát,“ slíbil.ü</p>

<p>Jejich dalším cílem bylo výzkumné křídlo. Vedoucí vojenský lékař Vorkosigana srdečně pozdravil a jen se zatvářil trochu zaraženě, když Vorkosigan bez dalšího vysvětlení představil Cordelii jako lady Vorkosiganovou.</p>

<p>„Nevěděl jsem, že jste se oženil, pane.“</p>

<p>„Nedávno.“</p>

<p>„Opravdu? Blahopřeju vám. Jsem rád, že jste se přišel na jednoho z nich podívat, pane, než budou všichni hotoví. To je opravdu skoro ta nejzajímavější část. Počká tu milady, než to vyřídíme?“ Byl poněkud v rozpacích.</p>

<p>„Lady Vorkosiganova je o všem informovaná.“</p>

<p>„Kromě toho na tom mám osobní zájem,“ řekla Cordelia živě.</p>

<p>Doktor se zatvářil zmateně, ale odvedl je do monitorovací místnosti. Cordelia se s pochybnostmi zadívala na půl tuctu zbývajících kontejnerů, seřazených v řadě. Připojil se k nim laborant, který před sebou tlačil jakési zařízení, zřejmě vypůjčené z porodnického oddělení nějaké jiné nemocnice.</p>

<p>„Dobré ráno, pane,“ řekl vesele. „Budete se dívat, jak se tohle kuře dneska vyklube?“</p>

<p>„Byl bych rád, kdybyste si pro to našel vhodnější výraz,“ řekl doktor.</p>

<p>„Ano, ale nemůžete tomu říkat, že se narodí,“ upozornil ho laborant rozumně. „Technicky vzato už se všichni jednou narodili. Tak mi řekněte vy, co to je.“</p>

<p>„U nás doma tomu říkají rozbít láhev,“ řekla Cordelia ve snaze být nápomocná. Se zájmem pozorovala přípravy.</p>

<p>Laborant rozložil měřicí přístroje a umístil pod zahřívací světlo koš na dítě. S velkou zvědavostí střelil pohledem po Cordelii. „Vy jste Beťanka, že, milady? Moje žena si přečetla ve zprávách admirálovo svatební oznámení, bylo to až dole, drobným písmem. Já sám nikdy osobní zprávy nečtu.“</p>

<p>Doktor překvapeně vzhlédl, ale ihned se vrátil ke svému seznamu. Bothari předstíral, že se s přivřenýma očima opírá o zeď – skrýval tím, jak ostře vše sleduje. Doktor a laborant skončili přípravy a pokynuli jim, aby přistoupili blíž.</p>

<p>„Máte polévku hotovou, pane?“ zeptal se laborant lékaře polohlasně.</p>

<p>„Tady. Vstříkněte to do výživné trubice C…“</p>

<p>Do správného otvoru byla zavedena správná hormonální směs a doktor opakovaně zkontroloval disk s instrukcemi na svém monitoru.</p>

<p>„Čekejte pět minut, na signál – teď.“ Doktor se otočil k Vorkosiganovi. „Fantastický přístroj, pane. Neslyšel jste něco o financování a o inženýrském personálu, se kterým bychom mohli zkusit to duplikovat?“</p>

<p>„Ne,“ odvětil Vorkosigan. „Já s tímhle projektem oficiálně končím, jakmile se narodí poslední živé dítě – nebo až bude venku, nevím, jak tomu chcete říkat. Budete muset zapracovat na svých obvyklých nadřízených a budete si muset vymyslet vojenskou žádost, která by to ospravedlnila, nebo přinejmenším něco, co vypadá podobně – jako kamufláž.“</p>

<p>Doktor se zamyšleně usmál. „Myslím, že to stojí za námahu. Mohla by to být příjemná změna od vymýšlení nových způsobů, jak lidi zabít.“</p>

<p>„Časový signál, pane,“ řekl laborant a lékař se vrátil k současnému úkolu.</p>

<p>„Separace placenty vypadá dobře – zpevňuje se přesně, jak má. Víte, čím déle to studuju, tím větší úctu mám k těm lékařům, kteří operovali matky. Musíme nějak dostat víc mediků na jiné planety. Dostat ty placenty ven bez poškození musí být nesmírně – tady ji máme. A tady. Odstraňte pečeť.“ Ukončil seřizování a zvedl víko. „Přeřízněte membránu – a už je venku. Sání, rychle prosím.“</p>

<p>Cordelia si uvědomila, že Bothari, který se stále opíral o zeď, zadržuje dech.</p>

<p>Mokrá, svíjející se holčička se nadechla a zakašlala, když ucítila studený vzduch. Bothari se také nadechl. Holčička se Cordelii docela líbila, nebyla zakrvácená a mnohem méně rudá a pomačkaná než novorozenci, které viděla na videu. Miminko se nahlas a silně rozplakalo. Vorkosigan sebou trhl a Cordelia se rozesmála.</p>

<p>„Vidíte, vypadá úplně dokonalá.“ Cordelia se dívala přes rameno oběma zdravotníkům, kteří prováděli měření a brali ze své maličké, užaslé, zmatené a mrkající svěřenkyně vzorky.</p>

<p>„Proč tak řve?“ zeptal se Vorkosigan nervózně. Stejně jako Bothari stál stále na stejném místě.</p>

<p>Protože ví, že se narodila na Barrayaru, pomyslela si Cordelia, ale poznámku raději spolkla. Namísto toho řekla: „Ty bys řval taky, kdyby tě hromada nějakých obrů vytrhla s klidného podřimování v teple a házela s tebou jako s pytlíkem fazolí.“ Cordelia si vyměnila s laborantem napolo pobavený a napolo zlostný pohled.</p>

<p>„Tak <emphasis>dobře, </emphasis>milady,“ vzdal se laborant, když se doktor otočil zpátky k drahocennému přístroji.</p>

<p>„Moje švagrová říká, že je máte držet těsně u sebe, takhle. Ne na délku paže od sebe. Taky bych ječela, kdybych si myslela, že mě někdo drží nad jámou a co nevidět mě tam upustí. No tak, děťátko. Usměj se na tetu Cordelii, zkus to. Ano, tak, hezky a klidně. Ráda bych věděla, jestli jsi byla dost stará, aby sis pamatovala na tlukot srdce své matky?“ broukala dítěti, které si olízlo rty a zívlo, a pevněji je ovinula porodní dekou. „Máš za sebou dlouhou a podivnou cestu.“</p>

<p>„Chcete se podívat dovnitř, pane?“ pokračoval doktor. „Vy taky, seržante – posledně když jste tu byl, jste se hodně vyptával…“</p>

<p>Bothari zavrtěl hlavou, ale Vorkosigan přešel k vystavené technice, kterou doktor zřejmě toužil předvést. Cordelia odnesla miminko k seržantovi.</p>

<p>„Chcete si ji pochovat?“</p>

<p>„Smím, milady?“</p>

<p>„Panebože, mě nemusíte žádat o dovolení. Jestli by někdo měl, tak naopak.“</p>

<p>Bothari si holčičku bázlivě vzal a zahleděl se jí do obličeje. V jeho velkých rukou se skoro ztratila. „Jsou si jistí, že je to ta pravá? Myslel jsem, že bude mít větší nos.“</p>

<p>„Kontrolovali to mnohokrát,“ ujistila ho Cordelia, doufajíc, že se nezeptá, jak to ví. Ale dalo se to asi rozumně předpokládat. „Všechna mimina mají malé nosy. Nikdy nevíte, jak bude dítě vypadat, dokud mu není osmnáct.“</p>

<p>„Třeba se bude podobat své matce,“ řekl s nadějí v hlase. Cordelia v duchu jeho naději podpořila.</p>

<p>Doktor skončil s ukazováním vnitřností přístroje snů Vorkosiganovi. Vorkosigan se ze zdvořilosti snažil nevypadat moc neklidně.</p>

<p>„Chceš si ji taky podržet, Arale?“ nabídla mu Cordelia.</p>

<p>„Ne, to je v pořádku,“ omluvil se spěšně.</p>

<p>„Jen si zvykej. Možná, že to někdy budeš potřebovat.“ Podívali se na sebe s tajnou, soukromou nadějí. Vorkosigan se uvolnil a nechal se od Cordelie přemluvit.</p>

<p>„Hm, už jsem držel kočky, které vážily víc. Tohle opravdu není můj obor.“ Když si holčičku lékařský personál vzal zpátky, aby dokončili technické záznamy, vypadal, že se mu ulevilo.</p>

<p>„No tak se na to podívejme,“ řekl doktor. „Tohle je ta, kterou nebudeme dávat do Císařského sirotčince, že? Kam ji tedy dáme, až skončí období pozorování?“</p>

<p>„Požádali mě, abych se o ni osobně postaral,“ řekl Vorkosigan bez zaváhání. „Abychom zachovali soukromí rodiny. Já – lady Vorkosiganová a já ji doručíme jejímu zákonnému opatrovníkovi.“</p>

<p>Doktor vypadal pozoruhodně zamyšlený. „Aha. Rozumím, pane.“ Na Cordelii se nepodíval. „Vy vedete tento projekt. Můžete si s nimi dělat co chcete a nikdo se nebude na nic ptát – ujišťuji vás, pane,“ dodal se vší vážností.</p>

<p>„Fajn, fajn. Jak dlouhé je pozorovací období?“</p>

<p>„Čtyři hodiny, pane.“</p>

<p>„Dobře, tak můžeme jít na oběd. Cordelie, seržante?“</p>

<p>„Já – mohl bych zůstat tady, pane? Já… nemám hlad.“</p>

<p>Vorkosigan se usmál. „Jistě, seržante. Lidé kapitána Negriho se zatím na nás mohou pocvičit.“</p>

<p>Na cestě k vozu se Vorkosigan zeptal Cordelie: „Čemu se směješ?“</p>

<p>„Já se nesměju.“</p>

<p>„Tvoje oči se smějou. Ve skutečnosti se ti bláznivě třpytí.“</p>

<p>„To kvůli tomu doktorovi. Obávám se, že jsme ho společnými silami neúmyslně spletli. Ty sis nevšiml?“</p>

<p>„Jak vidíš, ne.“</p>

<p>„Myslí si, že to dítě, které dneska vyndali z láhve, je moje. Nebo možná tvoje. Nebo nás obou. Prakticky jsem viděla, jak se mu hlavě otáčejí kolečka. Myslí si, že konečně přišel na to, proč jsi tenkrát ty kontejnery neotevřel.“</p>

<p>„To ne.“ Skoro se otočil na podpatku.</p>

<p>„Ne, ne, nech to být,“ řekla Cordelia. „Kdybys to popíral, jen bys všechno zhoršil. Mně už jednou Bothariho hříchy vyčítali. Jen ať spekulují dál.“ Zmlkla. Vorkosigan studoval její profil.</p>

<p>„A na co myslíš teď? Ty jiskřičky se ztratily.“</p>

<p>„Jen přemýšlím, co se asi stalo s její matkou. Jsem si jistá, že jsem se s ní setkala. Dlouhé černé vlasy, jmenovala se Elena – bylo to na vlajkové lodi, a musela to být ona. Byla neuvěřitelně krásná. Je mi jasné, proč si jí Vorrutyer všiml. Ale byla příliš mladá na to, aby se vyrovnala s takovou hrůzou.“</p>

<p>„Ženy by se neměly účastnit bitev,“ řekl Vorkosigan zachmuřeně.</p>

<p>„Muži taky ne, podle mého názoru. Proč jste se pokusili zablokovat její vzpomínky? Nařídil jsi to ty?“</p>

<p>„Ne, to byl nápad lékaře. Bylo mu jí líto.“ Měl napjatý výraz a jeho pohled byl vzdálený. „To bylo to nejhorší a tenkrát jsem tomu nerozuměl. Teď už ano, myslím. Když s ní Vorrutyer skončil – a v jejím případě se přímo překonal –, byla katatonicky strnulá. Já – pro ni už bylo moc pozdě, ale tehdy jsem se rozhodl, že ho zabiju, kdyby se to mělo opakovat, a k čertu s císařovým scénářem. Nejdřív Vorrutyera, potom prince, pak sebe. Bylo by to zachránilo Vorhalase…</p>

<p>V každém případě si Bothari zřejmě na Vorrutyerovi vyžádal její tělo. Odnesl ji do své kabiny. Vorrutyer předpokládal, že ji bude dál mučit, pravděpodobně napodobovat jeho rozkošné způsoby. Polichotilo mu to a nechal je na pokoji. Ale Bothari nějak dokázal zamlžit svůj monitor. Nikdo neměl nejmenší tušení, co tam dělá, a trávil tam každou minutu svého volna. Pak přišel za mnou se seznamem lékařských potřeb a chtěl, abych mu je propašoval. Vyznal se v první pomoci, měl zkušenosti z bitev. Tenkrát mě napadlo, že ji nemučí, že jen chce, aby si to Vorrutyer myslel. Byl šílený, ne hloupý. Nějakým podivným způsobem se do ní zamiloval a zbylo mu dost rozumu, aby to před Vorrutyerem utajil.“</p>

<p>„Za těch okolností to vůbec nezní šíleně,“ poznamenala Cordelia. Vzpomněla si na plány, které Vorrutyer s Vorkosiganem měl.</p>

<p>„Ne, ale jak to dělal – párkrát jsem něco zahlédl,“ odfoukl si Vorkosigan. „Staral se o ni ve své kabině, krmil ji, oblékal, myl – a pořád přitom něco šeptem říkal. Měl to celé promyšlené. Pravděpodobně si pracně vytvořil podrobnou fantazii, kde ho ona milovala a taky si ho vzala – kde byli normální, duševně zdravý pár. Proč by neměl šílenec snít o tom, že je zdravý? Během těch chvil, kdy byla při vědomí, z něho musela být vyděšená k smrti.“</p>

<p>„Ach jo. Je mi ho skoro stejně líto, jako je mi líto jí.“</p>

<p>„Tak docela ne. On s ní taky spal a dá se klidně předpokládat, že svou manželskou fantazii neomezil jen na slova. Asi vím proč. Dovedeš si představit, že za normálních okolností by se Bothari dostal do okruhu sta kilometrů k takové dívce?“</p>

<p>„Hm, asi těžko. Escobarani posílali ty nejlepší do války proti vám.“</p>

<p>„Proto si myslím, že právě tohle si chtěl z Escobaru zapamatovat. Muselo to vyžadovat nesmírnou sílu vůle. Byl v léčení celé měsíce.“</p>

<p>„Propána,“ vydechla Cordelia. Nemohla se zbavit představ, které svými slovy vyvolal. Byla ráda, že má pár hodin na to, aby se uklidnila, než Bothariho znovu uvidí. „Tak pojďme na ten drink, ano?“</p><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_17.jpg" />KAPITOLA                       15</strong></p>

<p>Léto pomalu končilo, když Vorkosigan navrhl cestu do Bonsanklaru. Toho rána byli už napůl sbaleni, když Cordelia vyhlédla z okna v ložnici před dům a řekla přiškrceným hlasem: „Arale? Vpředu právě přistál letoun a vystupuje z něho šest ozbrojených mužů. Rozcházejí se po celém pozemku.“</p>

<p>Vorkosigan okamžitě zpozorněl, přišel k ní, aby se podíval, a uklidnil se. „To je v pořádku. To jsou lidé hraběte Vortaly. Zřejmě přišel navštívit mého otce. Překvapuje mě, že našel čas právě teď odjet z hlavního města. Slyšel jsem, že císař ho pěkně honí.“</p>

<p>O několik minut později vedle prvního letadla přistálo druhé a Cordelia poprvé spatřila barrayarského předsedu vlády. Princ Serg ho popsal jako vrásčitého šaška, ale to bylo přehnané, i když i spravedlivé – byl to hubený muž, shrbený věkem, ale stále se pohyboval svižně. Měl hůl, ale podle toho, jak s ní mával kolem sebe, Cordelia usoudila, že ji má jen na ozdobu. Krátce ostříhané bílé vlasy lemovaly holou hlavu s jaterními skvrnami, která se na slunci leskla, když Vortala a dva jeho pobočníci či tělesní strážci – Cordelia nevěděla – přecházeli pod jejím oknem k hlavním dveřím.</p>

<p>Oba šlechtici stáli a povídali si v hale, když Vorkosigan s Cordelii sešli ze schodů. „Aha, tady je,“ řekl generál.</p>

<p>Vortala si je oba prohlédl jasným a pronikavým pohledem. „Arale, chlapče. Jsem rád, že tak dobře vypadáš. A tohle je tvoje beťanská Penthesileia? Blahopřeji vám k pozoruhodnému úlovku, milady.“ Sklonil se nad její rukou a políbil ji s trochu okázalou elegancí.</p>

<p>Cordelia zamrkala nad jménem, které jí přiřkl, ale dokázala mu aspoň odpovědět na pozdrav. Vortala se jí zkoumavě podíval do očí.</p>

<p>„To je dobře, že jste se mohl uvolnit a navštívit nás,“ řekl Vorkosigan. „Moje žena a já,“ tu frázi jeho ústa zdůraznila, jako by se napil vína se skvělou vůní, „jsme se s vámi málem minuli. Slíbil jsem, že ji dnes vezmu k moři.“</p>

<p>„Chápu… Ale tohle náhodou není společenská návštěva. Jsem tu jako poslíček svého pána. A bohužel mám moc málo času.“</p>

<p>Vorkosigan přikývl. „Tak já vás, pánové, nechám o samotě.“</p>

<p>„Jen se z toho nepokoušej vykroutit, chlapče. Ta zpráva je pro tebe.“</p>

<p>Vorkosigan zpozorněl. „Myslel jsem si, že už si s císařem nemáme co říct. Měl jsem dojem, že jsem to vyjádřil jasně, když jsem rezignoval.“</p>

<p>„Ano – tedy, on byl úplně spokojený, že jsi byl mimo hlavní město, když se dělala ta špinavá práce u Ministerstva pro politickou výchovu. Ale jsem pověřen ti vyřídit,“ maličko se uklonil, „že císař žádá a vyžaduje, abys ho navštívil. Dnes odpoledne. – Tvoje žena také,“ dodal opožděně.</p>

<p>„Proč?“ zeptal se Vorkosigan přímo. „Upřímně řečeno, návštěvu u Ezara Vorbarry jsem dnes neměl v plánu – ostatně ani nikdy jindy.“</p>

<p>Vortala zvážněl. „Už nemá čas čekat, až tě znudí pobyt na venkově. On umírá, Arale.“</p>

<p>Vorkosigan si povzdychl. „Umírá už jedenáct měsíců. Nemůže umírat ještě chvíli?“</p>

<p>Vortala se uchechtl. „Pět měsíců,“ opravil ho nepřítomně a pak se na Vorkosigana spekulativně zamračil. „Hm. No, měl to teď docela pohodlné. Za posledních pět měsíců vyhnal z děr víc krys než za minulých dvacet let. Mohl bys dokonce podle jeho lékařských zpráv určit, kdy se konala personální zemětřesení na ministerstvech. Jeden týden říkali, že je ve velmi vážném stavu. Příští týden chytili dalšího náměstka ministra a obvinili ho ze zpronevěry nebo něčeho podobného.“ Opět zvážněl. „Ale tentokrát je to doopravdy. Musíš ho dnes navštívit. Zítra by mohlo být příliš pozdě. Za čtrnáct dní už určitě moc pozdě bude.“</p>

<p>Vorkosigan sevřel rty. „Co ode mě chce? Řekl to?“</p>

<p>„No… myslím, že ti chce nabídnout místo v příští regentské vládě. To, o kterém jsi nechtěl ani slyšet, když jste se naposled setkali.“</p>

<p>Vorkosigan zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že existuje místo ve vládě, které by pro mě bylo pokušením, abych se vrátil do politiky. Možná – ale ne. Ani Ministerstvo války. Je to zatraceně nebezpečné. Já tu vedu takový pěkný, tichý život.“ Ochranářsky objal Cordelii kolem pasu. „Budeme mít rodinu. Nebudu ji riskovat kvůli gladiátorské politice.“</p>

<p>„Ano, určitě si tě dovedu představit, jak marníš čas stárnutím – ve věku čtyřiačtyřiceti let. To jistě! Budeš trhat hrozny, plavit se na plachetnici – tvůj otec mi o ní vyprávěl. Mimochodem, slyšel jsem, že chceš na svou počest přejmenovat vesnici na Vorkosiganův Syslov –“</p>

<p>Vorkosigan si odfrkl a jeden druhému se posměšně uklonili.</p>

<p>„Stejně mu to budete muset říct sám.“</p>

<p>„Jsem na toho muže… zvědavá,“ zamumlala Cordelia. „Jestli je to opravdu poslední šance.“</p>

<p>Vortala se na ni usmál a Vorkosigan se neochotně podrobil. Vrátili se do ložnice, aby se převlékli – Cordelia do svých nejformálnějších odpoledních šatů a Vorkosigan do zelené vycházkové uniformy, kterou na sobě neměl od svatby.</p>

<p>„Proč jsi tak nervózní?“ zeptala se Cordelia. „Třeba se s tebou chce jen rozloučit.“</p>

<p>„Hovoříme o muži, který dokáže i svou vlastní smrt využít pro politické účely, nepamatuješ se? A jestli existuje nějaký způsob, jak vládnout Barrayaru z hrobu, můžeš se vsadit, že ho objevil. V žádném jednání, které jsem s ním kdy měl, jsem neměl navrch.“</p>

<p>V této dvojznačné náladě se připojili k předsedovi vlády a odletěli s ním do Vorbarr Sultany.ü</p>

<p>Císařská rezidence byla stará budova. Skoro muzeální exponát, pomyslela si Cordelia, když stoupali po opotřebovaných žulových schodech k východní sloupové hale. Dlouhá fasáda byla plná kamenných reliéfů, kde byla každá postava individuálním uměleckým dílem. Esteticky to byl protiklad moderní, beztvaré budovy ministerstva, která se tyčila kilometr nebo dva na východ.</p>

<p>Byli uvedeni do místnosti, která byla částečně nemocničním pokojem a částečně výstavou starožitností. Za okny vedoucími na sever od rezidence se táhly formální zahrady a trávníky. Hlavní obyvatel místnosti ležel na obrovské vyřezávané posteli, zděděné po nějakém předkovi, který si potrpěl na nádheru. Tělo měl prošpikované hadičkami, které ho prozatím držely naživu.</p>

<p>Ezar Vorbarra byl nejbělejší muž, jakého kdy Cordelia viděla, bílý jako jeho povlečení, bílý jako jeho vlasy. Měl bílou pleť, nad propadlými tvářemi vrásčitou. Jeho víčka nad hnědozelenýma očima byla bílá, těžká a převislá – takové oči už jednou matně spatřila v zrcadle. Na hřbetech bílých rukou mu vystupovaly modré žíly. Když mluvil, jeho zuby proti bezkrevnému pozadí vypadaly slonovinově žluté.</p>

<p>Vortala a Vorkosigan, a po nejistém zaváhání i Cordelia poklekli vedle postele na jedno koleno. Císař drobným, namáhavým pohybem jednoho prstu ukázal svému ošetřujícímu lékaři, aby opustil místnost. Muž se uklonil a odešel. Tři návštěvníci vstali, Vortala poněkud ztuhle.</p>

<p>„Tak, Arale,“ řekl císař. „Pověz mi, jak vypadám.“</p>

<p>„Velmi nemocný, pane.“</p>

<p>Vorbarra se pousmál a zakašlal. „To je osvěžující. První poctivá odpověď, kterou jsem od kohokoli slyšel za celé týdny. Dokonce i Vortala se vyhýbá odpovědi.“ Hlas mu selhal a vykašlal trochu hlenu. „Minulý týden jsem vychcal svůj poslední melanin. Ten zatracený doktor mě už ani ve dne nepustí do zahrady.“ Odfrkl si, buď nesouhlasně, nebo z nedostatku dechu. „Tak tohle je ta tvoje Beťanka, co? Pojďte sem, děvče.“</p>

<p>Cordelia přistoupila k posteli a bílý stařec jí hnědozelenýma očima intenzivně civěl do obličeje. „Velitel Illyan mi o vás vyprávěl. Kapitán Negri rovněž. Viděl jsem všechny vaše záznamy z Průzkumu, víte. A ten úžasný úlet vaší psychiatričky. Negri ji chtěl získat pro sebe, jen proto, aby jeho sekci dodala nějaké nové nápady. Vorkosigan, protože je, jaký je, mi toho řekl mnohem méně.“ Odmlčel se, jako by mu došel dech. „Řekněte mi teď, ale úplně popravdě – co na něm vidíte, na takovém zlomeném, jak se to říká – najatém vrahovi?“</p>

<p>„Je zřejmé, že Aral vám něco řekl,“ odpověděla. Překvapilo ji, když uslyšela vlastní slova z jeho úst. Hleděla na něj dolů se stejnou zvědavostí. Na svou otázku zjevně chtěl poctivou odpověď, Cordelia hledala správná slova.</p>

<p>„Asi – asi v něm vidím sebe. Nebo někoho, jako jsem já. Oba hledáme tytéž věci, ale každý je nazýváme jinak a hledáme je na jiných místech. Myslím, že on to nazývá čest. Já bych to asi nazvala milost boží. Oba většinou skončíme s prázdnýma rukama.“</p>

<p>„Ach ano. Vzpomínám si, že ve vaší složce bylo uvedeno, že jste poněkud nábožensky založená,“ řekl císař. „Já sám jsem ateista. Je to prostá víra, ale v těchto posledních dnech je mi velkou útěchou.“</p>

<p>„Ano, často jsem k tomu také měla sklony.“</p>

<p>„Hm.“ Tomu se usmál. „Velmi zajímavá odpověď, ve světle toho, co o vás Vorkosigan říkal.“</p>

<p>„A co to bylo, pane?“ zeptala se Cordelia. Vzbudilo to její zvědavost.</p>

<p>„Na to se musíte zeptat jeho. Bylo to důvěrné. A také velmi poetické, překvapilo mě to.“ Pokynul jí, aby odstoupila, zřejmě mu to stačilo, a naznačil Vorkosiganovi, aby přistoupil blíž. Vorkosigan stál v postoji, který připomínal agresivní přehlídkový pohov. Výraz jeho úst byl sardonický, ale jak si Cordelia všimla, v očích měl dojetí.</p>

<p>„Jak dlouho jsi mi sloužil, Arale?“ zeptal se císař.</p>

<p>„Od svého nástupu do služby, dvacet šest let. Nebo myslíte tělem a krví?“</p>

<p>„Tělem a krví. Vždycky jsem to počítal ode dne, kdy komando starého Jurije zabilo tvou matku a strýce. Tu noc za mnou přišel tvůj otec s princem Xavem na velitelství Zelené armády a přednesli mi zvláštní návrh. Byl to první den občanské války Jurije Vorbarry. Rád bych věděl, proč se tomu neříká občanská válka Pjotra Vorkosigana. No dobře. Kolik ti bylo let?“</p>

<p>„Jedenáct, pane.“</p>

<p>„Jedenáct. Mně bylo tehdy tolik, kolik je tobě teď. Zvláštní. Takže jsi mi sloužil tělem a krví – zatraceně, ta věc už začíná ovlivňovat můj mozek.“</p>

<p>„Třiatřicet let, pane.“</p>

<p>„To je hodně. Děkuji ti. Už mi moc času nezbývá.“</p>

<p>Z cynického výrazu na Vorkosiganově tváři Cordelia pochopila, že císařova údajná senilita ho ani v nejmenším nepřesvědčila.</p>

<p>Starý muž si opět odkašlal. „Vždycky jsem se chtěl zeptat, co jste si s Jurijem navzájem řekli, tenkrát o dva dny později, když jsme ho konečně rozsekali na kusy v tom starém hradu. V poslední době jsem se začal zajímat o poslední slova císařů. Hrabě Vorhalas si myslel, že sis s ním pohrával.“</p>

<p>Vorkosigan na okamžik zavřel oči, buď bolestí, nebo při vzpomínce. „To sotva. Ano, byl jsem přesvědčený, že se nemůžu dočkat, až ho poprvé seknu, ale jen do té doby, dokud ho nesvlékli a nepostavili přede mne. Pak… jsem pocítil takový impuls ho prudce udeřit do krku a čistě to skončit, prostě to mít za sebou.“</p>

<p>Císař se kysele usmál se zavřenýma očima. „Byly by následovaly pekelné nepokoje.“</p>

<p>„Myslím, že mi vyčetl z obličeje, že jsem na to moc zbabělý. Poškleboval se mi. ,Jen si sekni, chlapečku. Jestli se odvážíš, když máš na sobě <emphasis>mou </emphasis>uniformu. Mou uniformu nosí dítě.’ Nic víc neřekl. Já jsem řekl: ,Zabil jste všechny děti v této místnosti,’ což bylo nejapné, ale v té chvíli mě nic lepšího nenapadlo. A pak jsem mu rozsekl břicho. Často jsem si později přál, abych… abych byl řekl něco jiného. Ale většinou jsem litoval, že jsem neposlechl ten první impuls.“</p>

<p>„Tenkrát na tom parapetu v dešti jsi byl pěkně zelený.“</p>

<p>„To už začal křičet. Litoval jsem, že se mi vrátil sluch.“</p>

<p>Císař si povzdechl. „Ano, pamatuji se na to.“</p>

<p>„Vy jste to tak naplánoval.“</p>

<p>„Někdo to udělat musel.“ Odmlčel se, aby si odpočinul, a pak dodal: „Ale nepozval jsem tě sem, abychom si povídali o starých časech. Řekl ti předseda vlády, proč jsem tě pozval?“</p>

<p>„Něco o pozici ve vládě. Řekl jsem mu, že mě to nezajímá, ale on odmítl předat vám tu informaci.“</p>

<p>Vorbarra unaveně zavřel oči a hovořil zřejmě ke stropu. „Řekněte mi – lorde Vorkosigane –, kdo by měl být regentem na Barrayaru?“</p>

<p>Vorkosigan se zatvářil, jako kdyby kousl do něčeho nechutného, ale byl příliš zdvořilý, aby to vyplivl. „Vortala.“</p>

<p>„Moc starý. Šestnáct let nevydrží.“</p>

<p>„Tak princezna.“</p>

<p>„Generální štáb by ji sežral zaživa.“</p>

<p>„Vordarian?“</p>

<p>Císař rychle otevřel oči. „Ale prokristapána, seber se, chlapče.“</p>

<p>„Má nějaké vojenské zkušenosti.“</p>

<p>„A o jeho nedostatcích můžeme diskutovat dlouho – jestli mi doktoři dají ještě jeden týden života. Máš v zásobě ještě další vtipy, než začneme mluvit vážně?“</p>

<p>„Quintillan z Ministerstva vnitra. A to není vtip.“</p>

<p>Císař se usmál žlutými zuby. „Takže přece jen dokážeš říct něco dobrého o mých ministrech. Teď už můžu umřít, slyšel jsem všechno.“</p>

<p>„Hrabata nikdy nebudou hlasovat pro někoho, před jehož jménem nestojí slabika Vor,“ řekl Vortala. „Ani kdyby dokázal kráčet po vodě.“</p>

<p>„Tak z něj šlechtice udělejte. Dejte mu pozici, která bude odpovídat jeho hodnosti.“</p>

<p>„Vorkosigane,“ zděsil se Vortala, „on není z válečnické kasty.“</p>

<p>„Mnozí z jeho nejlepších vojáků taky ne. My jsme Vor, protože některý mrtvý císař někoho z našich předků povýšil. Mohli bychom ten zvyk obnovit, třeba jako odměnu za zásluhy. Nebo ještě lépe, dejte přídomek Vor každému a skoncujeme s celým tím nesmyslem.“</p>

<p>Císař se zasmál, pak se zakuckal a kašlal a prskal. „Což by pěkně podtrhlo koberec pod nohama Ligy na obranu národa. To je velmi atraktivní protinávrh k vyvraždění celé aristokracie! Myslím, že ani ti nejdivočejší z nich by nepřišli s radikálnějším nápadem. Jste nebezpečný člověk, lorde Vorkosigane.“</p>

<p>„Ptal jste se na můj názor.“</p>

<p>„To jistě. A ty mi ho vždycky řekneš. Zvláštní.“ Císař vzdychl. „Můžeš se přestat kroutit, Arale. Z tohohle se nevykroutíš. – Dovol, abych to shrnul. Úřad regenta vyžaduje člověka nenapadnutelného postavení, maximálně středního věku a se značnými vojenskými zkušenostmi. Měl by být oblíbený u svých důstojníků a prostých vojáků, dobře známý veřejnosti a především by ho měl respektovat generální štáb. Měl by být dost bezohledný na to, aby si šestnáct let dokázal udržet skoro absolutní moc v tomhle bláznici, a dost poctivý, aby tu moc po těch šestnácti letech předal chlapci, který bude bezpochyby idiot – já jsem v tom věku byl, a jestli si dobře vzpomínám, tak ty taky – a ano, měl by být šťastně ženatý. Snižuje to pokušení stát se postelovým císařem přes princeznu. Krátce řečeno, ty.“</p>

<p>Vortala se usmál, Vorkosigan zamračil a Cordelii se sevřel žaludek.</p>

<p>„To ne,“ řekl Vorkosigan a zbledl. „Tohle na mě nehodíte. Je to groteskní. Ze všech lidí právě já mám zaujmout místo jeho otce, mluvit k němu hlasem jeho otce a stát se poradcem jeho matky – to je víc než groteskní. Je to obscénní. Ne.“</p>

<p>Vortalu překvapila jeho vehemence. „Trocha zdrženlivosti je jedna věc, Arale, ale nepřeháněj to. Jestli si děláš starosti ohledně hlasování, to už máme v hrsti. Každému je jasné, že jsi člověk, kterého je teď třeba.“</p>

<p>„Každému to určitě jasné není. Vordarian se okamžitě stane mým nepřítelem a ministr západu zrovna tak. A pokud jde o absolutní moc, vy, pane, víte, jaká je to falešná iluze. Vratká iluze, založená na… bůhví čem. Na kouzlech. Kejklích. Na tom, že věříte vlastní propagandě.“</p>

<p>Císař opatrně pokrčil rameny, aby si nevytrhl trubičky. „No, můj problém už to nebude. Bude to problém prince Gregora a jeho matky. A toho… kdo se dá přesvědčit, aby při nich stál v hodině nouze. Jak dlouho si myslíš, že ti dva vydrží bez pomoci? Rok? Dva?“</p>

<p>„Šest měsíců,“ řekl tiše Vortala.</p>

<p>Vorkosigan potřásl hlavou. „Tímhle argumentem ,co kdyby‘ jste mě přitiskl ke zdi před Escobarem. Už tenkrát byl falešný, i když mi chvíli trvalo, než jsem si to uvědomil – a stejně falešný je teď.“</p>

<p>„Nebyl falešný,“ popřel to císař. „Ani tehdy, ani teď. Musím tomu věřit.“</p>

<p>Vorkosigan poněkud ustoupil. „Ano, chápu, že musíte.“ Jeho tvář vyjadřovala napětí a frustraci, když si prohlížel muže na posteli. „Proč to musím být já? Vortala se lépe vyzná v politice. Princezna na to má větší právo. Quintillan líp rozumí interním záležitostem. Dokonce máte i lepší vojenské stratégy – Vorlakiala nebo Kanziana.“</p>

<p>„Ale třetí jméno už nenajdeš,“ zamumlal císař.</p>

<p>„No – asi ne. Ale musíte pochopit mé stanovisko. Já nejsem tak nenahraditelný, jak si z nějakého důvodu představujete.“</p>

<p>„Naopak. Z mého hlediska máš dvě jedinečné výhody. Vím o nich ode dne, kdy jsme zabili starého Jurije. Vždycky jsem věděl, že nebudu žít navždy – mám v chromozomech příliš mnoho latentních jedů, které jsem nasbíral, když jsem bojoval s Cetaganďany jako vojenský učedník tvého otce a nestaral jsem se o čistou techniku, protože jsem nečekal, že se dožiju stáří.“ Císař se opět usmál a soustředil se na Cordeliinu pozornou a nejistou tvář. „Z pěti lidí, kteří mají větší pokrevní a zákonné právo na barrayarské císařství než já, je tvoje jméno první v řadě. Tak vidíš,“ dodal, „měl jsem pravdu. Nemyslel jsem si, že ti to řeknu. Je to choulostivé, Arale.“</p>

<p>Cordelia, která málem omdlela, obrátila své šedé oči k Vorkosiganovi. Podrážděně zavrtěl hlavou. „Není to pravda. Vedlejší rodová linie.“</p>

<p>„V této debatě tady nebudeme pokračovat. Ať je to jak chce, každý, kdo by chtěl svrhnout prince Gregora s použitím argumentu založeného na pokrevním nároku a zákoně, by se nejdřív musel zbavit tebe nebo ti nabídnout císařství. Všichni víme, jak těžké je tě zabít. A jsi člověk – jediný člověk z mého seznamu, o kom jsem si absolutně jistý s ohledem na rozprášené pozůstatky Jurije Vorbarry, že se <emphasis>opravdu </emphasis>nechce stát císařem. Druzí si mohou myslet, že jsi opatrný. Já tě znám líp.“</p>

<p>„Děkuji vám za to, pane,“ Vorkosigan se tvářil velice mrzutě.</p>

<p>„Abych tě motivoval, upozorňuji tě na to, že ve své současné pozici nemusíš mít větší šanci tomu zabránit, než když budeš regentem. Gregor je tvoje záchranné lano, chlapče. Gregor je všechno, co stojí mezi tebou a situací, kdy se staneš terčem. Tvoje naděje na nebesa.“</p>

<p>Hrabě Vortala se otočil ke Cordelii. „Lady Vorkosiganová, nepodpoříte nás? Zřejmě už ho znáte velmi dobře. Řekněte mu, že je správným mužem pro tu pozici.“</p>

<p>„Když jsme sem přijeli s matnou představou o nějaké vládní pozici,“ řekla Cordelia pomalu, „myslela jsem si, že bych ho mohla přesvědčit, aby to vzal. Potřebuje práci. To je v něm. Přiznávám se, že s takovou nabídkou jsem nepočítala.“ Dívala se na císařovu vyšívanou pokrývku, jejíž složité vzory a barvy ji zaujaly. „Ale vždycky jsem si myslela, že zkouška je dar. A velké zkoušky jsou velký dar. Neuspět ve zkoušce je smůla, ale odmítnout zkoušku znamená odmítnout dar a to je horší a neodvolatelnější než smůla. Chápete, co říkám?“</p>

<p>„Ne,“ řekl Vortala.</p>

<p>„Ano,“ řekl Vorkosigan.</p>

<p>„Vždycky jsem měl pocit, že nábožensky založení lidé jsou bezohlednější než ateisté,“ řekl Ezar Vorbarra.</p>

<p>„Jestli si myslíš, že je to opravdu špatné,“ řekla Cordelia Vorkosiganovi, „tak to je jedna věc. Možná, že právě to je ta zkouška. Ale jestli je to jen strach, že neuspěješ, tak kvůli tomu nemáš právo ten dar odmítnout.“</p>

<p>„Je to nemožná práce.“</p>

<p>„To se někdy stává.“</p>

<p>Vzal ji stranou k vysokým oknům a potichu řekl: „Cordelie – nemáš vůbec žádnou představu, co by to bylo za život. Myslela sis, že se naši veřejní činitelé obklopují livrejovanými vazaly na ozdobu? Pokud někdy mají chvíli klid, je to zásluha bdělosti dvaceti mužů. Tady žádný separátní mír není povolený. Tři generace našich císařů se pokoušely rozmotat klubko násilí v našich záležitostech a stejně jsme ještě nedošli na konec. Nemám tolik arogance, abych si myslel, že uspěju tam, kde <emphasis>on </emphasis>selhal.“ Střelil očima směrem k veliké posteli.</p>

<p>Cordelia potřásla hlavou. „Selhání už mě neděsí tolik jak dřív. Ale řeknu ti citát, jestli chceš. ,Exil jen z toho důvodu, že člověk chce klid, by byla poslední porážka, v níž není žádné sémě vítězství.’ Myslela jsem si, že člověk, který to vyslovil, na cosi přišel.“</p>

<p>Vorkosigan otočil hlavu a hleděl do nekonečné dálky. „To není touha po klidu, o čem mluvím. Je to strach. Obyčejná, sprostá hrůza.“ Smutně se na ni usmál. „Víš, kdysi jsem si myslel, že jsem statečný žoldnéř, dokud jsem nepotkal tebe a znovu neobjevil strach. Zapomněl jsem, jaké to je soustředit celé své srdce na budoucnost.“</p>

<p>„Jo, já taky.“</p>

<p>„Nemusím to vzít. Můžu to odmítnout.“</p>

<p>„Můžeš?“ Podívali se na sebe. „To není život, který jsi čekala, když jsi odešla z Kolonie Beta.“</p>

<p>„Nepřišla jsem kvůli nějakému životu. Přišla jsem kvůli tobě. Chceš to?“</p>

<p>Nejistě se zasmál. „Bože, to je otázka! Je to životní šance. Ano, chci to. Ale je to jed, Cordelie. Moc je zlá droga. Podívej se, co to udělalo s <emphasis>ním. </emphasis>Kdysi byl taky rozumný a šťastný. Skoro každou jinou nabídku bych dokázal odmítnout bez mrknutí oka.“</p>

<p>Vortala se ostentativně opíral o hůl. Zavolal přes místnost: „Tak se rozhodni, Arale. Začínají mě bolet nohy. A pokud jde o tvou přecitlivělost – je to pozice, pro kterou by spousta mužů, které znám, zabíjela. A ty ji dostáváš za nic a bez podmínek.“</p>

<p>Jen Cordelia a císař věděli, proč se tomu Vorkosigan krátce a hlučně zasmál. Vzdychl si, pohlédl na svého pána a přikývl.</p>

<p>„Dobře, starý pane. Myslím, že jste našel způsob, jak dál vládnout z hrobu.“</p>

<p>„Ano. Budu tě neustále strašit.“ Následovalo ticho, během něhož si císař vychutnával své vítězství. „Budeš si muset okamžitě začít shromažďovat osobní gardu. Kapitána Negriho odkazuji svému vnukovi a princezně, pro jejich bezpečnost. Ale myslel jsem si, že bys možná chtěl poručíka Illyana pro sebe.“</p>

<p>„Ano. Myslím, že bychom spolu vycházeli velmi dobře.“ Vorkosiganovu temnou tvář zjasnila příjemná myšlenka. „A vím přesně, koho chci jako osobního tajemníka. Bude muset být kvůli tomu povýšen – na poručíka.“</p>

<p>„O to se ti postará Vortala.“ Císař si unaveně lehl a opět vykašlal olověnými rty trochu hlenu. „Postará se o všechno. Myslím, že byste radši měli toho doktora zavolat zpátky.“ Unaveným pohybem ruky jim naznačil, aby odešli.ü</p>

<p>Vorkosigan a Cordelia vyšli z Císařské rezidence do teplého vzduchu pozdního letního večera, měkkého a šedého vlhkem z blízké řeky. Jejich noví osobní strážci ve známých úhledných černých uniformách je následovali. Měli za sebou dlouhou konferenci s Vortalou, Negrim a Illyanem. Cordelii se točila hlava z množství a podrobností témat, o kterých jednali. Se závistí si povšimla, že Vorkosiganovi nedělalo potíže s ostatními držet krok, ve skutečnosti ho udával.</p>

<p>Jeho pohled byl soustředěný a bylo v něm více energie, než viděla od doby, kdy přijela na Barrayar. Byl plný dychtivého napětí. Je zase naživu, pomyslela si, dívá se ven, ne dovnitř, a dopředu, ne zpátky. Jako když jsem se s ním poprvé setkala. Jsem ráda. Ať je to riziko jak chce velké.</p>

<p>Vorkosigan luskl prsty a nahlas, záhadně řekl: „Výložky. První zastávka bude dům Vorkosiganů.“</p>

<p>Na své poslední cestě do Vorbarr Sultany sice kolem oficiální rezidence hraběte projeli, ale tentokrát Cordelia poprvé vstoupila dovnitř. Vorkosigan vyběhl po dvou schodech po širokém, zatočeném schodišti do svého pokoje. Byla to velká, jednoduše zařízená komnata s výhledem do zadní zahrady. Panovala v ní stejná atmosféra jako v Cordeliině pokoji v bytě její matky – pocit, že je často a na dlouhou dobu neobývaná a že skrývá archeologické vrstvy minulých vášní, nastrkané do zásuvek a skříní.</p>

<p>Nacházely se tam rozličné známky zájmu o kdejakou strategickou hru a vojenskou historii, což ji nepřekvapilo. Spíše ji překvapilo portfolio zažloutlých perokreseb, na které narazila, když se prohrabávala zásuvkou plnou medailí, upomínek a čirého haraburdí.</p>

<p>„To jsi kreslil ty?“ zeptala se Cordelia zvědavě. „Jsou opravdu dobré.“</p>

<p>„Když jsem byl teenager,“ vysvětlil, zatímco stále třídil věci. „Některé později. Když mi bylo přes dvacet, nechal jsem toho. Měl jsem moc práce.“</p>

<p>Jeho sbírka medailí a stužek byla dokladem zvláštní historie. Nejstarší, méně významné medaile byly pečlivě uspořádané a vystavené na sametem potažených podložkách s připojeným popisem. Pozdější a významnější byly namátkou naházené do sklenic. Jedna, kterou Cordelia poznala jako vysoký barrayarský řád, byla volně zastrčená vzadu v zásuvce, s pomačkanou a zašmodrchanou stužkou.</p>

<p>Sedla si na postel a probírala se portfoliem. Většinou to byly puntičkářské architektonické studie, ale bylo tam i pár figurálních studií a portrétů provedených v méně jistém stylu. Našla několik portrétů nápadně krásné mladé ženy s krátkými černými kadeřemi, někdy oblečené, někdy nahé. Cordelia z popisů se zděšením zjistila, že se dívá na Vorkosiganovu první ženu. Nikde jinde v jeho věcech žádné její portréty neviděla. Byly tam i tři studie smějícího se mladého muže jménem ,Ges’, který se jí zdál podivně povědomý. V duchu mu přidala dvacet kilo a dvacet let a měla dojem, že se s ní naklonila místnost, když poznala admirála Vorrutyera. Tiše portfolio zavřela.</p>

<p>Vorkosigan konečně našel, co hledal – pár souprav starých červených poručických výložek. „Dobrá. Bylo to rychlejší, než kdybych žádal generální štáb.“ü</p>

<p>V Císařské vojenské nemocnici je zastavil ošetřovatel. „Pane? Návštěvní hodiny skončily, pane.“</p>

<p>„Nevolal někdo z generálního štábu? Kde je ten doktor?“</p>

<p>Konečně vystopovali Koudelkova lékaře, toho, který na něm pracoval s ručním detektorem během Cordeliiny první návštěvy.</p>

<p>„Admirál Vorkosigan! Ne, jistěže se na něj návštěvní hodiny nevztahují. Děkuji vám, poddůstojníku, můžete jít.“</p>

<p>„Já tu tentokrát nejsem na návštěvě, doktore. Jsem tu z oficiálních důvodů. Chci vám dnes večer vašeho pacienta odvést, jestli je to fyzicky možné. Koudelka dostal nové zařazení.“</p>

<p>„Nové zařazení? Vždyť měl být za týden propuštěn! Kam je zařazen? Copak nikdo moje zprávy nečetl? Sotva chodí.“</p>

<p>„Nebude muset chodit. Jeho nové zařazení je výhradně úřednická práce. Doufám, že už jste mu dal ruce do pořádku?“</p>

<p>„Z největší části.“</p>

<p>„Potřebuje ještě nějaké další léčení?“</p>

<p>„Nic důležitého. Pár posledních testů. Chtěl jsem ho tu nechat jen do konce měsíce, aby dokončil svůj čtvrtý rok. Myslel jsem, že by mu to za daného stavu trochu vylepšilo penzi.“</p>

<p>Vorkosigan prošel svoje papíry a disky a podal doktorovi ty, které se ho týkaly. „Tady to máte. Nacpěte si to do počítače a nechte podepsat jeho propuštění. Pojď, Cordelie, půjdeme ho překvapit.“ Vypadal teď šťastnější než předtím celý den.</p>

<p>Vešli do Koudelkova pokoje a nalezli ho oblečeného ještě v černé denní kombinéze. Zápasil s terapeutickým koordinačním cvičením ruky a pod vousy klel.</p>

<p>„Nazdar, pane,“ pozdravil Vorkosigana nepřítomně. „Problém s tímhle zatraceným staniolovým nervovým systémem je, že ho nemůžete nic <emphasis>naučit. </emphasis>Cvičení pomáhá jen organickejm částem těla. Přísahám, některý dny bych mlátil hlavou do zdi.“ S povzdechem nechal cvičení.</p>

<p>„Nedělejte to. V příštích dnech ji budete potřebovat.“</p>

<p>„Asi jo. Ale hlava nikdy nebyla moje nejsilnější stránka.“ Zamyšleně a sklíčeně se díval na tabuli, a pak si připomenul, že by měl být v přítomnosti svého velitele veselejší. Vzhlédl a podíval se, kolik je hodin. „Co tady v tuhle dobu děláte, pane?“</p>

<p>„Úřední záležitost. Jaké máte plány pro nejbližších několik týdnů, podporučíku?“</p>

<p>„No, jak víte, pustí mě příští týden. Na chvíli pojedu domů a pak se asi začnu poohlížet po práci. Ještě nevím, co budu dělat.“</p>

<p>„To je smůla,“ řekl Vorkosigan, aniž by změnil výraz. „Strašně nerad vám měním plány, podporučíku Koudelko, ale dostal jste nové zařazení.“ A na podnos vedle postele Koudelkovi po řadě rozložil nové rozkazy, povýšení a dvě červené poručické výložky.</p>

<p>Cordelia nikdy nehleděla na Koudelkův výrazný obličej s větším zalíbením. Byla to studie úžasu a nové naděje. Opatrně zdvihl rozkazy a přečetl si je.</p>

<p>„Pane! Já vím, že to není žert, ale musí to bejt omyl! Osobní tajemník designovaného regenta – já vo tom nic nevím. To je pro mě nemožná práce.“</p>

<p>„Víte, že je to skoro přesně totéž, co designovaný regent řekl o své pozici, když mu ji poprvé nabídli?“ řekla Cordelia. „Asi se tu práci budete muset učit oba.“</p>

<p>„Ale jak to, že si vybral mě? Vy jste mě doporučil, pane? Když o tom tak přemejšlím…“ Otočil rozkazy a znovu si je přečetl. „… Kdo vlastně bude regentem?“ Zvedl oči k Vorkosiganovi a konečně mu to došlo. „Aha,“ zašeptal. Ale namísto toho, aby se usmál a poblahopřál mu, jak Cordelia čekala, velmi zvážněl. „Je to… strašná práce, pane. Ale myslím, že vláda konečně udělala něco správně. Budu hrdej, že pod vámi mohu sloužit. Děkuji vám.“</p>

<p>Vorkosigan přikývl na souhlas a přijal díky.</p>

<p>Koudelka se konečně usmál, když si přečetl své povýšení. „Za tohle vám taky děkuju, pane.“</p>

<p>„Neděkujte mi předčasně. Mám v plánu vás nechat cedit krev, až se vrátíte.“</p>

<p>Koudelkův úsměv se rozšířil. „To není nic novýho.“ Neohrabaně si hrál s výložkami poručíka.</p>

<p>„Můžu to udělat za vás?“ zeptala se Cordelia. Vzhlédl s poraženeckým výrazem. „Sobě pro radost,“ dodala.</p>

<p>„Bude to pro mě čest, milady.“</p>

<p>Cordelia mu s největší péčí rovně připjala výložky na límec a ustoupila, aby mohla své dílo obdivovat. „Blahopřeji, poručíku.“</p>

<p>„Zítra můžete dostat nové a lesklé,“ řekl Vorkosigan. „Ale myslel jsem si, že tyhle budou pro dnešek stačit. Dnes v noci vás ubytujeme v rezidenci mého otce hraběte, protože práce začíná zítra za svítání.“</p>

<p>Koudelka se dotýkal červených obdélníčků. „To byly vaše, pane?“</p>

<p>„Kdysi. Doufám, že vám nepřinesou stejné štěstí jako mně, to bylo vždycky hanebné, ale – noste je ve zdraví.“</p>

<p>Koudelka přikývl a usmál se. Zcela jistě pro něj Vorkosiganovo gesto bylo nesmírně významné a přesahovalo jeho schopnost vyjádřit se slovy. Ale oba muži si velmi dobře rozuměli i bez nich. „Já myslím, že nový výložky ani nechci, pane. Lidi by si mysleli, že jsem byl podporučíkem až do včerejška.“ü</p>

<p>Později, když leželi v teple ve Vorkosiganově temném pokoji v městském domě jeho otce, si Cordelia vzpomněla na něco zvláštního. „Co jsi o mně císaři říkal?“</p>

<p>Pohnul se vedle ní, něžně přetáhl pokrývku přes její nahé rameno tak, že se oba ocitli jakoby ve stanu. „Co? Jo, to.“ Zaváhal. „Ezar se mě na tebe vyptával, když jsme se dohadovali o Escobaru. Naznačoval, že jsi měla vliv na moje nervy, k horšímu. Chtěl vědět, co jsem na tobě viděl. Řekl jsem mu…“ opět se odmlčel a potom skoro stydlivě pokračoval, „že z tebe prýští čest jako z fontány, na všechny strany.“</p>

<p>„To je divné. Já se necítím být plná cti nebo plná čehokoli jiného, snad kromě zmatku.“</p>

<p>„Přirozeně. Fontány si pro sebe nic nenechávají.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>DOZVUKY</strong></p>

<p>Roztříštěná loď visela v prostoru, černá hmota ve tmě. Stále ještě se nepatrně otáčela. Jeden její bok zakryl a pohltil jasný bod, hvězdu. Nad skořápkou opisovala oblouk světla záchranářů. Mravenci, trhající na kusy mrtvou můru, pomyslel si Ferrell. Mrchožrouti…</p>

<p>Konsternovaně si povzdechl, podíval se na přední vyhlídkovou obrazovku a představil si loď, jaká byla jen o několik týdnů dříve. V duchu si vrak složil – byl to křižník, oživený vzorkovnicí nápadných světel, která mu vždycky připomínala světla večírku, viděná přes vodu v noci. Citlivě reagovala jako zrcadlo mysli pod pilotní helmou, kde člověk a stroj prolínali vzájemná rozhraní a stávali se jedním. Rychlá, zářící, funkční… už nebyla. Pohlédl doprava a rozpačitě si odkašlal.</p>

<p>„Takže, laborantko,“ promluvil k ženě, která stála vedle jeho stanoviště a dívala se na obrazovku stejně tiše a dlouho jako on, „tady začínáme. Už bych se asi mohl do toho dát a začít s prohledáváním.“</p>

<p>„Ano, prosím udělejte to, pilote.“ Mluvila chraptivým altem, odpovídajícím jejímu věku, který Ferrell odhadoval tak na pětačtyřicet. Sbírka tenkých stříbrných hodnostních proužků, každý za pět let služby, se působivě třpytila na tmavočervené uniformě escobarské vojenské lékařské služby. Tmavé vlasy měla protkané šedí a střižené nakrátko pro snazší údržbu, ne kvůli stylu, a její boky byly mateřsky široké. Zřejmě veteránka. Ferrellův rukáv teprve čekal na svůj první roční pásek a jeho boky, stejně jako ostatní tělo, byly stále hubené a šlachovité jako u adolescenta.</p>

<p>Ale byla jen laborantka, připomněl si, nebyla ani lékařka. On byl plnohodnotný důstojník – pilot. Jeho neurologické implantáty a trénink v biofeedbacku byly kompletní. Měl certifikát, licenci a ukončené vzdělání – jen o tři dny, plné frustrace, přišel příliš pozdě, než aby se mohl zúčastnit toho, čemu se dnes říkalo Stodvacetidenní válka. I když ve skutečnosti trvala jen 118 dní a část hodiny mezi momentem, kdy barrayarský předvoj invazní flotily pronikl do escobarského prostoru, a okamžikem, kdy poslední, kdo přežili, uprchli před protiútokem. Cpali se do červí díry vedoucí domů, jako kdyby se pelášili schovat do doupěte.</p>

<p>„Chcete u toho být?“ zeptal se jí.</p>

<p>Potřásla hlavou. „Ještě ne. Tahle vnitřní oblast byla za poslední tři týdny pořádně prohledaná. Nečekala bych, že během prvních čtyř prohlídek něco najdeme, ale je dobré udělat to důkladně. Musím ještě pár věcí zařídit na svém pracovišti a pak si asi půjdu zdřímnout. V posledních měsících mělo moje oddělení opravdu strašně moc práce,“ dodala omluvně. „Máme málo personálu, víte. Prosím vás zavolejte mě, jestli na něco přijdete, i když – raději ovládám tažný paprsek sama, kdykoli je to možné.“</p>

<p>„Dobře, proč ne.“ Otočil se s křeslem ke svému komunikačnímu terminálu. „Jakou minimální hmotu chcete signalizovat? Řekněme čtyřicet kilo?“</p>

<p>„Jeden kilogram je norma, které dávám přednost.“</p>

<p>„Jeden kilogram!“ Zíral na ni. „Žertujete?“</p>

<p>„Jestli žertuji?“ Vrátila mu upřený pohled a pak zřejmě pochopila. „Ale, ano, rozumím. Vy jste přemýšlel v rozmezí celých… já dokážu určit pozitivní identifikaci z docela malých kousků, víte. Nevadilo by mi ani sbírat ještě menší kousky, ale když jdete hodně pod jeden kilogram, strávíte příliš času s falešnými poplachy od mikrometeorů a jiného smetí. Jeden kilogram se zdá být nejlepší praktický kompromis.“</p>

<p>„Blé.“ Ale poslušně nastavil sondy na minimální hmotu jednoho kila a dokončil program širokého prohledávání.</p>

<p>Krátce mu pokývla a opustila navigační a kontrolní stanici, která měla rozměry větší skříně. Zastaralou kurýrskou loď vytáhli z oběžné dráhy, kam se odkládalo smetí, a spěšně ji opravili. První představa byla, že ji transformují na osobní přepravní loď pro středně vysoké funkcionáře – ti vysocí měli příliš naspěch a monopolizovali si nové lodě –, ale jako ve Ferrellově případě, byla hotová příliš pozdě na to, aby se zúčastnila. Takže oba společně dostali nové poslání, on na svém prvním velení s nudnými povinnostmi, o nichž si soukromě myslel, že nejsou o nic lepší než sanace – nebo ještě horší.</p>

<p>Naposledy se podíval na pozůstatek bitvy na přední obrazovce, jehož strukturální nosníky vyčnívaly ven jako kosti z opadávající kůže, a potřásl hlavou nad takovým zmarem. Pak si s malým povzdechem úlevy stáhl helmu tak, aby se dotýkala stříbřitých kroužků na jeho spáncích a uprostřed čela, zavřel oči a začal ovládat vlastní loď.</p>

<p>Vesmír se kolem něho rozprostřel, vznosný jako moře. Byl lodí, byl rybou, byl mořskou bytostí bez potřeby dýchat, bez omezení a bez bolesti. Nastartoval motory, jako by mu z konečků prstů vyšlehl plamen a začal pomalu kroužit po spirále prohledávací sítě.ü</p>

<p>„Laborantka Boniová?“ naťukal na interkomu její kabinu. „Myslím, že tu pro vás něco mám.“</p>

<p>Setřela si spánek z obličeje, zarámovaného obrazovkou interkomu. „Už? Kolik je… aha. Musela jsem být unavenější, než jsem si uvědomovala. Hned tam budu, pilote.“</p>

<p>Ferrell se protáhl a začal v křesle s automatickou sérií izometrických cvičení. Byla to dlouhá hlídka a nic se nedělo. Normálně už by měl hlad, ale to, nač teď hleděl přes obrazovku, mu zkazilo chuť k jídlu.</p>

<p>Boniová přišla vzápětí a vklouzla na sedadlo vedle něho. „Měl jste pravdu, pilote.“ Převedla ovládání do vnějšího tažného paprsku, a než se jej chopila, protáhla si prsty.</p>

<p>„Jo, tady nebylo moc o čem pochybovat,“ souhlasil. Opřel se v křesle a pozoroval její práci. „Proč zacházíte s tím tažným paprskem tak jemně?“ zeptal se zvědavě, když si všiml nízké hladiny energie, kterou používala.</p>

<p>„No, víte, oni jsou zmrzlí skrz naskrz,“ odpověděla, aniž by odvrátila zrak od údajů na obrazovce. „Jsou křehcí. Když na to půjdete s kanónem a budete s nimi třískat, mohou se rozbít. Nejdřív bychom ale měli zastavit to příšerné otáčení,“ dodala napůl k sobě. „Pomalé otáčení je v pořádku. To je vhodné. Ale to rychlé, které občas provádíme – to jim musí být velmi nepříjemné, nemyslíte?“</p>

<p>Tohle odvedlo jeho pozornost od té věci, kterou viděl na obrazovce. Upřeně se na ni podíval. „Oni jsou <emphasis>mrtví, </emphasis>dámo.“</p>

<p>Zvolna se usmála na mrtvolu nafouklou dekompresí, kterou s údy zkroucenými, jako kdyby zmrzly v záchvatu křečí, jemně přitahovala k nákladnímu vchodu. „No, oni za to nemůžou, ne? – Je to jeden z našich, poznám to podle uniformy.“</p>

<p>„Blé,“ opakoval, a pak se neubránil rozpačitému smíchu. „Vy se tváříte, jako by vás to bavilo.“</p>

<p>„Bavilo? To ne… Ale už pracuju v útvaru pro záchranu a identifikaci personálu devět let. Mně to nevadí. A samozřejmě práce ve vakuu je o trochu příjemnější než práce na planetě.“</p>

<p>„Příjemnější? S tou úděsnou dekompresí?“</p>

<p>„Ano, ale musíte taky uvážit účinky teploty. Nic se tu nerozkládá.“</p>

<p>Pilot se nadechl a zvolna vydechl. „Rozumím. Člověku asi… hodně otrne, po nějaké době. Je pravda, že ve vašem útvaru jim říkáte ,naše zmrzlinky‘?“</p>

<p>„Někteří to používají,“ připustila. „Já ne.“</p>

<p>Opatrně manévrovala zkroucenou věcí skrz dveře nákladního doku a pak je pomocí klávesnice na dálku zavřela. „Teplota je nastavená na pomalé rozmrzání, za pár hodin bude připravený,“ řekla polohlasně.</p>

<p>„Jak jim říkáte vy?“ zeptal se, když vstávala.</p>

<p>„Lidé.“</p>

<p>Pousmála se nad jeho rozpaky, působilo to takřka, jako kdyby mu zasalutovala. Pak odešla do dočasné pitevny, kterou zřídili vedle nákladního prostoru.ü</p>

<p>Během své příští plánované přestávky zašel dolů, hnán morbidní zvědavostí. Strčil nos do dveří pitevny. Boniová seděla u psacího stolu. Velký stůl uprostřed místnosti byl ještě prázdný. „Ehm… nazdar.“</p>

<p>Vzhlédla a jako obvykle se okamžitě usmála. „Nazdar, pilote. Pojďte dál.“</p>

<p>„Děkuju. Víte, opravdu nemusíte být tak formální. Říkejte mi Falco, jestli chcete.“</p>

<p>„Jistě, jestli si to přejete. Moje křestní jméno je Tersa.“</p>

<p>„Fakt? Já mám sestřenici Tersu.“</p>

<p>„Je to oblíbené jméno. Když jsem chodila do školy, měli jsme v každé třídě nejméně tři.“ Vstala a zkontrolovala číselník u dveří do nákladního prostoru. „Teď už by měl být prakticky připravený. Tak ho vytáhneme na břeh, tak říkajíc.“</p>

<p>Ferrell nakrčil nos, odkašlal si a přemýšlel, jestli má zůstat nebo se vymluvit. „To je dost groteskní rybaření.“ Vymluvím se, pomyslel si.</p>

<p>Vzala za rukojeť jednu plovoucí paletu a táhla ji za sebou z nákladního prostoru. Ferrell uslyšel jakési nárazy a Boniová se vrátila s paletou, vznášející se za ní. Mrtvý měl na sobě tmavomodrou uniformu palubního důstojníka, pokrytou silnou námrazou, která se odlupovala a kapala na podlahu, když ho laborantka přemisťovala na vyšetřovací stůl. Ferrell se znechuceně otřásl.</p>

<p>Určitě se vymluvím, řekl si. Ale otálel, v bezpečné vzdálenosti se opíral o dveře.</p>

<p>Z přecpané poličky nad stolem Boniová vytáhla nástroj spojený kabelem s počítačem. Byl velký jako tužka, a když ho namířila na oči mrtvoly, vydával tenký modrý paprsek.</p>

<p>„Identifikace podle sítnice,“ vysvětlila Tersa. Přitáhla si něco jako podložku, zapojenou stejně, a přitiskla ji ke každé ruce té příšernosti. „A otisky prstů,“ pokračovala. „Vždycky dělám obojí a navzájem údaje kontroluju. Oči mohou být strašně znetvořené. Omyl v identifikaci může být pro rodinu brutální. Hm, hm.“ Zkontrolovala údaje na obrazovce. „Poručík Marco Deleo. Dvacet devět let. Tak, poručíku, podívejme se, co pro vás můžu udělat.“</p>

<p>Přitiskla nástroj k jeho kloubům, čímž je uvolnila, a začala ho svlékat.</p>

<p>„Často s… nimi… mluvíte?“ zeptal se Ferrell nervózně.</p>

<p>„Vždycky. Je to zdvořilé, víte. Některé věci, které pro ně musím udělat, jsou poněkud nedůstojné, ale pořád se dají dělat zdvořile.“</p>

<p>Ferrell potřásl hlavou. „Já si osobně myslím, že je to obscénní.“</p>

<p>„Obscénní?“</p>

<p>„Tahle šaškárna s mrtvými těly. Všechny ty problémy a výdaje jen proto, abychom je posbírali. Chci říct, komu na tom záleží? Padesát nebo sto kilo hnijícího masa. Čistší řešení by bylo nechat je ve vesmíru.“</p>

<p>Pokrčila rameny. Neurazilo ji to a neodvedlo ji to od jejího úkolu. Složila oblečení a prohledala kapsy. Jejich obsah rozložila do řady na stůl.</p>

<p>„Docela ráda se dívám, co mají v kapsách,“ poznamenala. „Připomíná mi to dobu, kdy jsem byla malé děvče a chodila na návštěvy. Když jsem šla sama nahoru do koupelny nebo tak, vždycky jsem ráda nahlížela do pokojů, abych se podívala, jaké věci mají a v jakém pořádku. Když měli hodně uklizeno, tak to na mě vždycky udělalo velký dojem – já jsem nikdy nedokázala udržet své věci v pořádku. A když tam byl nepořádek, měla jsem pocit, že jsem našla tajnou spřízněnou duši. Věci člověka mohou představovat jistý druh externí morfologie jejich mysli – jako šnekův domeček nebo tak nějak. Ráda si představuju, co to bylo za lidi, podle kapes. Úpravní nebo nepořádní. Jen služební věci, nebo spousta osobních… Například poručík Deleo, kterého tu máme. Musel být velmi svědomitý. Všechny jeho věci souvisí se službou, až na tenhle malý video disk z domova. Asi od jeho ženy, řekla bych. Myslím, že to musel být opravdu milý člověk.“</p>

<p>Opatrně naskládala sbírku předmětů do označeného sáčku.</p>

<p>„Vy si to nepřehrajete?“ zeptal se Ferrell.</p>

<p>„Kdepak. To by bylo vlezlé.“</p>

<p>Hlasitě se zasmál. „Nevidím v tom žádný rozdíl.“</p>

<p>„Hm.“ Dokončila vyšetření, připravila si plastikový pytel na tělo a začala mrtvolu mýt. Když se propracovala dolů k opatrné očistě kolem pohlavních orgánů, kde to bylo třeba kvůli uvolněnému svěracímu svalu, Ferrell konečně uprchl.</p>

<p>Ta ženská je cvok, pomyslel si. Rád bych věděl, jestli je to následkem jejího zaměstnání, nebo jestli si je proto vybrala.ü</p>

<p>Uplynul celý další den, než vylovili další rybu. Během spánkového cyklu se Ferrellovi zdálo, že je venku na moři a táhne síť plnou mrtvol, které měl vysypat do podpalubí. Byly mokré a lesklé, jako kdyby měly duhové šupiny. Probudil se zpocený, ale s velmi studenýma nohama. S velkou úlevou se vrátil na své pilotní stanoviště a znovu vklouzl pod kůži své lodi. Loď byla čistá, mechanická, neposkvrněná a nesmrtelná jako bůh – tady člověk mohl zapomenout, že má nějaký svěrací sval.</p>

<p>„Zvláštní trajektorie,“ poznamenal, když laborantka opět zaujala své místo u ovládání tažného paprsku.</p>

<p>„Ano… už to vidím. Je to Barrayaran. Ten je daleko od domova.“</p>

<p>„Ale fuj. Hoďte ho zpátky.“</p>

<p>„Kdepak. Máme identifikační složky pro všechny jejich pohřešované. To je součást mírové dohody, víte, stejně jako výměna zajatců.“</p>

<p>„Když si vzpomenu na to, co dělali našim lidem v zajetí, nemyslím, že bychom jim něco dlužili.“</p>

<p>Pokrčila rameny.ü</p>

<p>Barrayarský důstojník byl vysoký muž se širokými rameny, podle výložek na límci měl hodnost velitele. Laborantka s ním zacházela se stejnou péčí, jakou věnovala poručíkovi Deleovi, možná i větší. Dala si velmi záležet, aby ho uhladila a narovnala, a skvrnitý obličej mu namasírovala konečky prstů tak, že nakonec připomínal muže. Ferrellovi se přitom zvedal žaludek.</p>

<p>„Škoda, že se mu rty tolik stahují dozadu,“ poznamenala během práce. „Takhle vypadá dost vztekle a mám dojem, že to pro něj není charakteristické. Myslím, že musel být docela hezký.“</p>

<p>Jeden z předmětů v jeho kapsách byl malý přívěsek. Obsahoval maličkou skleněnou bublinu naplněnou průzračnou tekutinou. Vnitřek zlatého pláště byl hustě pokrytý složitými kudrlinkami barrayarské abecedy.</p>

<p>„Co je to?“ zeptal se Ferrell zvědavě.</p>

<p>Zamyšleně přívěsek podržela pod světlem. „Je to jistý druh talismanu nebo suvenýru. Za poslední tři měsíce jsem se o Barrayaranech dozvěděla hodně. Když je obrátíte vzhůru nohama, většinou najdete nějaký talisman pro štěstí nebo amulet nebo medailon, devět z deseti má něco takového v kapsách. Vysocí důstojníci jsou v tomhle stejní jako mužstvo.“</p>

<p>„Hloupá pověra.“</p>

<p>„Nejsem si jistá, jestli je to pověra nebo jen zvyk. Jednou jsme ošetřovali zraněného zajatce – ten říkal, že je to jen zvyk. Lidé je dávají vojákům jako dárky, ale nikdo na ně ve skutečnosti nevěří. Ale jakmile jsme mu ho vzali, když jsme ho svlékali na operaci, začal se s námi prát. Tři jsme ho museli držet, abychom mu mohli dát anestezi. Myslela jsem si, že na člověka, kterému výbuch utrhl obě nohy, to byl docela výkon. Plakal… samozřejmě byl v šoku.“</p>

<p>Ferrell pohupoval přívěskem na krátkém řetízku a přese všechno ho to zaujalo. Spolu s ním na řetízku visel pramen vlasů, zalitý v plastiku.</p>

<p>„Je to nějaká svěcená voda, ne?“ vyzvídal.</p>

<p>„Skoro. Je to velmi běžný typ. Říká se tomu talisman s matčinými slzami. Podívám se, jestli ho dokážu určit – vypadá to, že ho měl dost dlouho. Podle toho, co je tu napsáno – je tu podporučík, a datum –, určitě ho dostal u příležitosti svého nástupu do služby.“</p>

<p>„Ale nejsou to ve skutečnosti slzy jeho matky, že?“</p>

<p>„Jsou. Proto to má působit jako ochrana.“</p>

<p>„Zřejmě to moc účinné není.“</p>

<p>„Ne… asi ne.“</p>

<p>Ferrell si ironicky odfrkl. „Já ty chlapy nenávidím – ale jeho matky je mi asi trochu líto.“</p>

<p>Boniová si vzala zpátky talisman s oběma přívěsky, podržela loknu v plastiku proti světlu a snažila se přečíst nápis. „To opravdu není třeba. Byla to šťastná žena.“</p>

<p>„Jak to?“</p>

<p>„Tohle je její posmrtný pramen vlasů. Je tu napsáno, že zemřela před třemi lety.“</p>

<p>„A to má být taky pro štěstí?“</p>

<p>„Ne bezpodmínečně. Pokud vím, je to jen upomínka. Vlastně docela hezká. Ten nejošklivější talisman, který jsem kdy našla, a nejvíc ojedinělý, byl malý kožený váček, který měl ten člověk kolem krku. Bylo v něm listí a hlína a něco, o čem jsem si nejdřív myslela, že je to kostra nějakého tvora jako žába, asi deset centimetrů dlouhá. Ale když jsem se na to podívala zblízka, ukázalo se, že je to kostra lidského plodu. Velmi podivné. Myslím, že to byl nějaký druh černé magie. Zdálo se mi podivné najít takovou věc u technického důstojníka.“</p>

<p>„Nějak jim to nefunguje, co?“</p>

<p>Hořce se usmála. „No, kdyby to fungovalo, tak bych je tu neměla, ne?“</p>

<p>Dalším krokem v procesu bylo, že vyčistila Barrayaranovo oblečení a opatrně ho znovu oblékla, než ho dala do pytle a vrátila do mrazáku.</p>

<p>„Barrayarani jsou všichni blázni do válčení,“ vysvětlila. „Vždycky je raději dávám zpátky v uniformách. Znamenají pro ně tolik – jsem si jistá, že se v nich cítí pohodlněji.“</p>

<p>Ferrell se nejistě zamračil. „Pořád si myslím, že bychom je měli vyhodit společně s ostatními odpadky.“</p>

<p>„Vůbec ne,“ řekla laborantka. „Pomyslete na to, kolik práce dalších lidí představuje. Devět měsíců těhotenství, porod, dva roky plenek a to je jen začátek.</p>

<p>Desítky tisíc jídel, tisíce pohádek na dobrou noc, léta školy. Tucty učitelů. A taky všechen ten vojenský výcvik. Na tom člověku pracovala spousta lidí.“</p>

<p>Uhladila pramen vlasů mrtvoly do správného tvaru. „Tahle hlava kdysi obsahovala celý vesmír. Na svůj věk měl vysokou hodnost,“ dodala s pohledem na monitor. „Bylo mu třicet dva. Velitel Aristede Vorkalloner. To zní velmi etnicky. Je to velice barrayarské jméno. A taky je to Vor, jeden z členů válečnické třídy.“</p>

<p>„Blázni z vražedné třídy, nebo ještě horší,“ řekl Ferrell automaticky. Ale jeho vehemence nějak ztratila náboj.</p>

<p>Boniová pokrčila rameny. „No, teď už se připojil k velké demokracii. A měl pěkné kapsy.“ü</p>

<p>Uplynuly další tři dny, kdy žádný další poplach nezazněl, našli jen ojedinělé, roztroušené trosky. Ferrell začínal doufat, že Barrayaran byl poslední, koho museli vylovit. Blížili se ke konci plánovaného prohledávání. Kromě toho, myslel si s nelibostí, tahle služba narušuje účinnost jeho spánkového cyklu. Ale laborantka vznesla další požadavek.</p>

<p>„Jestli vám to nevadí, Falco,“ řekla, „velmi bych ocenila, kdybychom to mohli ještě několikrát projet. Původní rozkazy byly založené na průměrné odhadované rychlosti trajektorie, víte, ale jestli to někoho odhodilo trochu dál, když se loď roztrhla, tak teď může být mimo náš dosah.“</p>

<p>Ferrella to nijak nenadchlo, ale vyhlídka na další den pilotování měla své klady a zdráhavě tedy přisvědčil. Její důvody se ukázaly správné, protože než den skončil, našli další ohavný pozůstatek.</p>

<p>„Ach,“ zamumlal Ferrell, když se podívali zblízka. Byla to důstojnice. Boniová ji zachytila s nesmírnou jemností. Ferrell se vlastně tentokrát nechtěl dívat, ale laborantka to už od něj zřejmě očekávala.</p>

<p>„Já… já se vlastně nechci dívat na nafouknutou ženskou,“ zkusil se vymluvit.</p>

<p>„Mm,“ řekla Tersa. „Ale je to fér, odmítnout člověka jen proto, že je mrtvý? Když byla naživu, tak by vám její tělo vůbec nevadilo.“</p>

<p>Strašidelně se pousmál. „Rovnoprávnost mrtvým?“</p>

<p>Její úsměv se zkřivil. „Proč ne? Někteří z mých nejlepších přátel jsou mrtvoly.“</p>

<p>Ferrell si odfrkl.</p>

<p>Zvážněla. „Já bych – docela ráda bych u téhle měla společnost.“ Ferrell zaujal své místo u dveří.</p>

<p>Laborantka položila věc, která bývala ženou, na stůl, svlékla ji, udělala inventuru, umyla ji a narovnala. Když skončila, políbila mrtvá ústa.</p>

<p>„Ne,“ vykřikl Ferrell v šoku a udělalo se mu špatně. „Vy jste doopravdy blázen! Jste zatracená, sprostá nekrofilka! A ještě k tomu lesbická nekrofilka!“ Obrátil se a chtěl odejít.</p>

<p>„Připadám vám tak?“ Mluvila tiše, stále nebyla uražená. To ho zarazilo a ohlédl se. Dívala se na něj tak něžně, jak by byl jednou z jejích vzácných mrtvol. „Vaše mysl musí žít ve zvláštním světě.“</p>

<p>Otevřela kufřík a vyndala z něj šaty, jemné prádlo a pár bílých vyšívaných střevíčků. Svatební šaty, uvědomil si Ferrell. Ta ženská je v pravém smyslu slova psychopat.</p>

<p>Boniová mrtvolu oblékla a než ji dala do pytle, velmi jemně jí upravila měkké tmavé vlasy. „Myslím, že ji dám vedle toho hezkého vysokého</p>

<p>Barrayarana,“ řekla. „Asi by se jeden druhému líbili, kdyby se potkali jinde a jindy. A konec konců, poručík Deleo byl ženatý.“</p>

<p>Dokončila popis štítku. Ferrellova pohnutá mysl mu vysílala malé podvědomé signály, snažil se překonat šok a zmatek a dávat pozor. Najednou mu příslušná informace přímo vskočila do vědomí.</p>

<p>Na téhle mrtvole Boniové neprovedla identifikační kontrolu.</p>

<p>Ven, říkal si, chci jít odsud. Zaručeně. Místo toho bázlivě přešel k mrtvole a zkontroloval štítek.</p>

<p><emphasis>Podporučice Sylva Boniová, </emphasis>stálo tam. <emphasis>Věk dvacet let.</emphasis><emphasis> </emphasis>Stejně stará jako on…</p>

<p>Třásl se, jako by mu byla zima. V místnosti byla zima. Tersa Boniová dobalila kufřík a otočila se zpátky k plovoucí paletě.</p>

<p>„Dcera?“ zeptal se. Víc ze sebe nevypravil.</p>

<p>Stiskla rty a přikývla.</p>

<p>„To je… strašlivá náhoda.“</p>

<p> „To vůbec není náhoda. Žádala jsem o tento sektor.“</p>

<p>„Aha.“ Polkl, odvrátil se, pak se na ni znovu podíval, rudý v obličeji. „Promiňte, že jsem řekl –“ Usmála se pomalu a smutně, jak byla zvyklá. „To nevadí.“ü</p>

<p>Našli ještě trochu mechanických trosek a dohodli se, že oblast proletí ještě jednou po spirále, aby se ujistili, že pokryli všechny trajektorie. A ano, našli dalšího, ošklivého, který se prudce otáčel a kterému nějaká velká rána rozsekla břicho a vnitřnosti mu visely ven ve zmrzlé kaskádě.</p>

<p>Pomocnice smrti udělala svou špinavou práci, aniž by třeba jen nakrčila nos. Když došlo na mytí, nejméně technickou část jejího úkolu, Ferrell najednou řekl: „Můžu pomoct?“</p>

<p>„Jistě,“ řekla laborantka a ustoupila. „Sdílená čest se nezmenší.“</p>

<p>A tak, nesmělý jako světec-učedník, Ferrell umyl svého prvního malomocného.</p>

<p>„Nebojte se,“ řekla. „Mrtví vám nemohou ublížit. Nepůsobí bolest, kromě toho, že v jejich tvářích vidíte svou vlastní smrt. A s tím se člověk vyrovná, jak jsem zjistila.“</p>

<p>Ano, pomyslel si, dobří lidé se se smrtí vyrovnají. Ale velcí – ti ji přijmou.</p><empty-line /><p>Lois McMaster Bujold</p>

<p>CÁRY CTI</p>

<p>Z amerického originálu Shards of Honor,</p>

<p>vydaného nakladatelstvím Baen Publishing Enterprises</p>

<p>v New Yorku v roce 1986,</p>

<p>přeložila Marta Procházková.</p>

<p>Obálka: Martina Pilcerová.</p>

<p>Odpovědná redaktorka: Květa Svárovská.</p>

<p>Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r.o.,</p>

<p>Řeznická 12, 110 00 Praha 1,</p>

<p>jako svou 449. publikaci.</p>

<p>Sazba: SF SOFT.</p>

<p>Lito obálky: Trilabit.</p>

<p>Tisk: S-Tisk Vimperk.</p>

<p>První vydání, Praha 2008.</p>
</section>

</body><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAsACcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++a6meISENwEXC7EJ3OuA
dzIwPIyAc7iSpGACPiL9rH/gox+yR+xPpRuf2hvjDoXhfxBLBDNp3w+0WKXxV8R9ZNwrPbL
pfg7RobnU3S4CSCK5vEs7QvHIouH+XHzp/wAFef289f8A2KPgT4Z0b4V2Vhq37TH7Rni6z+
D/AMANN1Bo30zT/EOo2sMuvePdYjlPlPo3gjTZlvX+1KLX7fcafPPIltbXQb/Pq8O/FnxR8
Rfi94y+G/xo8bJoHjb4i/ELxBbfFH9q++ur3VfinoN9p0eoW+p3N5f6zcl5vhzZy2DTXuga
HY6JqUssyS218Y4YNPIB/aZp3/Bzl+whf+LZPDB+Hf7UEIgnkiuZ4fhZp99q1vFHF57Xdz4
VtddfX4LWO3Burj/RnlgtSJZFBIUfrN+yx/wUF/ZL/bP0ibVP2ePjX4T8cahYwxz614Keca
J4/wBBV4y5Gr+DtYhs9dhtkZPKe9htJrVWcqbguoFf518nha+kab9rjXvh78Zvh/4K8U+Mr
5dW8c2ugeJLe30D9lb4s6FL8F/h1470rXysAuPEPhXWdFsPHHiO3j1A3GpW/iOPybmW3MyJ
8rfD/wCJ3jsftQfCjwL+z34p8K/DTx54G8fax4W8DftI2N/eeEvEXiuO11e9uU+KHxR8T/a
57G/8KpBptxdvG1guj6R4cuFsdQhvbZJy4B/rjQ3QnUsqrgRq+QpGdxXBByQVIJII6jnODy
V+VH/BJT9v2+/bj/Z81O6+Jek2fhX9pP4Iayfhl+0P4UtFFvZw+LrHaLDxZpVsC/kaN40so
n1S2ihaW1gu4b6O2ka0NrJIUAfzof8ABxz8etK0H9v74beCfEum6zqej+Fv2O9f0DRLnStZ
tNKvdA1r4w+KLy313xVptxqFrf2iao/hbQZvD6X0llI1vBqc91C3n2arX48+NPhJJ8avhx4
pWbTfhZ4B8OfC3wR4N8RaJrHgaew+JOt+L774h/Ebwb8MbbV/jv8AtDWyxHUpPCzeMBrWpe
GbbyJtOtdNntp9Ot5Ujkf+l3/g4N+CniTwX8Xfgd+2FompXPhrwP49+G3iv9jz4tePrfS7H
UG+D+reO7uHWPhF8S79bzT71odETxQ02g+IZEEU66O91Z29xFJqW2T+RT4p3d/4m+KVj+zj
8CvDCr8VdR8T3vwU8QeLvCfiOazi/aL1vXtSbRJ/7e8MaWbDwRaeH9Q1y1jl8K3NpaIDpdr
Y6lrFw15vmgAP11n/AGdv2WPFf7TnxF/4JTv8Ovj0fil4R+GfiHQpP27tW+LfjS4kh17wF8
Mx47vdc8R/CW/k/wCFd6V+y1qcOmQ6NolnthxpS6ZqEV99unhK/l1d/CCH4Xfs9+HNUg13w
vp3gX4v/CbwR8U9V8K/ELTI/C3iXxnqs+reKfC+s+EvgT8T9DtL3xXrUGo6h4duNRTwpeWc
Hh++02/tbjVPPjgSVvqvxR+0f+0dN+xlpvwiP7Wnxq1bxf4z8L6L+zdrHwb1T4E+A9J1+68
Z2/xETwde/AHX/wBoo6nL8Qb3Q/CsFvDrL6ZeW9slx4WubO1aNLS6Z0+S/hP4w8Y/BH4q+J
f2V/iJonh7wp8Uh4yX4Ha3+03e6vPq3xF/Z7tPD+oHw7cQ+Ajr13d+EtC8AaDdXS3HiSPQ9
LtNa1bw4Xn0bXLCVopJQD+hT/g2m+KOq+MP22P2krNNA17wfpWvfsrfDiTXNB8Uajc6xrmr
a/8ADjXvCHhPSfFuuXl1Y6X5+sanouqTo7rYrGbZUCz3Do88pX2v/wAG5/wL8WahaftB/tg
+Kbi913w74003wT+zj8EvFurtqE1z8Qvh/wDBFRYeKfiPHNqe7VpbDxj43S4vLK6umkkuxa
yo0sgtQEKAP6QPi98KPh58cPh343+E3xX8Kaf41+H3xA0K48N+KPDOq24mstV0q8gQOMgrN
bXlrNsutO1G1eO80++hgvLORLm2Rh/HJ8eP+CIPxw/Y3i+Ka/sy/CW3/aQ+Gfjg6mnhP4u+
B20HT/24fgHo2tWs1pqPhfw4/jA3HhTxbpraWTpUms6RBa+K5rCWSSz1DQL66uJH/ttaGOQ
AuuTtxnJHBxxwRnoMZzjnHBOWNZwMUypxGkiIuSVAkxuOw5UscZ3Yz1GcEggH+YV4Y/Z4/a
ub9pe+8P6x+yx+2z408BS6r4m8VadY3vwf1Kw8dv8AGTU/gm/wx0/4kyw3xufDr6lYeIntt
Ze7PiJhcpaNK08U7ZH7Ufs9f8EF/jf+1pqvwt8UftqeG7X4BfCn4d6PpumX1rc6hovi79r7
4/6fp9pYWen23xf8eeH7ez0XwppNjZabaaXYWUMeoeItN0ppNP8Atc90RqUX9qHkJtC5kwA
oAEsgACMGUAKwAwVHIGccE4Jpi2duoIEfBzn5mycnJyc5J/2iS3vwKAOC+G/gHwt8L/BHhj
4d+AdB0rwl4N8E+HdM8MeF/DOi2y2+laJoukQwWlhY2UK4ASK3iAneQme4ummurh5Jpmcle
gCJI1bYMZxnknoeMZJxj0GBRQB//9k=
</binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAjACUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+lb/gq9/wVu+GX/BMj4f6
PcappFr8RPjj8Q7Zv+FUfCZbi0sFvI7G0t01Pxd4p1Lyp7zTfBml3MwgluY2+26vdq+l6XI
kkc9xF/GT+0r+2x+1Z+3LZ+Ldb+N37TnjP4jfDS1+H/jPx/q+k/AdtO+Gv7NXwc1Pwx4WvP
EGjeAdU01NGvPFfi/xadak8P6EbnxSbW18Q3WoG60bU9Sgjlv7fT/bt+Kdt+2z+1L+1p8bd
e1XwPe+CviR4/1L9mz4eeOtf8aeG/Duh/s+fBP4E23hOfT/AB5oQ8SarYk33jLxepubjRrO
0n1TxTos/iiLTAl1ewvF8JfAz4SfEyy+MXh/4AfBLSvFv7VPwW+Pvj7Qpbq+8N6Pq3wS8Pf
tFD4Hvf8AijUdN07XPFSS32m/Czwld6umq+NvGtxbxaVaWduJG8i4gtYKAOx+CEP7Sf7Nll
rfiXwf47+Mfwl+Mfh/xJ8P7vXPGPgf4iW2h+Gfh18MfiR8PNN+IPg3xx468PXGmXkOueD72
STVbHXL0X0MWmXtlZaALe91C9t7WT+k/wD4Jn/8HFf/AAkvxe0L9lv9tzxh4J8W22t6vbeF
vh/+174T8Mw+FPDfizxLdXQXSz8RvCuq6Tpb+GLbWUkitbfxFHYaesd+om1CxjtpnuoPwf8
A23v2evj/AODPDPwu1r4Z/D/4cXvgv4tWHif9m/WPiF+zL+0/dftJ/DX4g32veJofHOk/BD
4ja3r8Fnf+E/iBoniCNH8OWd0w8O6naQ2lloIS4ijV/lP4NeD/AIcaFa6z8BpdX0vUbL446
Fp+h/G2f4t2GifCnxv8CfEnhU6xf+GNW8DQeLdRW4uovB3jSW01bWPFujasn/CU6RYXeijQ
VgeXcAf6x1lfzXFjDci4sgJ57hlcSxRxyR7LcpseFYUn2lmHnKGWRSjo7I6sSvyE/wCCHf7
SvjX9qH/gmh8A/GXjO+j8R+O/A8vin4N+MNeuo5b6fWtR+GV9baDp+rzyJaT/AOk6joC6Rc
3MjHdcys1y8kskjsCgD+CUfsvT/Aj4n+M9K1qS/wBY/aC+HP7VHjn4C634O8Q/CPwd8RvhD
oGoaZoFl4j0HxT40sfGWoWd8mm+LtA/4SLxDpviOa2i0zQ9O8N3921xcXWxY/afhl+20vwg
+N/w5+CfjDwBH8ZLFtC/aW+APj7Uf2dPiJL4/m8b/DL9rC30P+0r79n6+1O3W+0Xxv4L1rS
TLoXhWREtLiGSXQHWMSwNN/SF/wAF3/8AgmP8atbl+L/7bv7FWgT+L/GnxS+DcHwr/a++CO
l6bHf6t8Q/BunWGnvovxc8A2CtHct8Q/BVhpsOn6pZ6cbjVdV8NrK9rBfsNQ0+/wD5YPhN+
yz4H8NfC7WPGXgrVY/2mPid8StDjtfD3iD4SW2t+Gte/Yj8b+DTP4zsdd+IGneKINN8YRfE
N/E+h6P4fvtOt/DknhC08J3OtTS+I7jU5rKK2APX/ir8SvgT+wr+z7on7O/wL8AftbeKdN+
Ln7S/w6+Nfxh8WftU/DCD4B6tqelfADWk1bwJ8O/hR4USTUBpF3c3c0r+OvHi+fcTQslrDB
b200MMfPeNdN8GfHjRfAOo/Er4gWnxB8Gan4y1XxXq3gH9nrUbRvDH7Ltv4nudW8TalJ8Wf
it8R9H1r4l+LdZh0mz1JtIGmabbfDu9ubIaPourm4ItJGeBNei/aTuvGPxd8YeAPFvxP8D3
fgjQf2d9buPFXxE0l774P+OvjN4T8ReOvi/8ePDWteO9fg0fRbbwpruk7/Dlt4i1FdLh0y9
m0KO+t7+WwYet/wDBNL/glX8bf2pvjv8AEb4YfCX4j32r/saatZaJ4F/aJ/ap0DwprXhXwv
468A6H4g07xLqPw8+FU/ilYrvxDq2sa7pWn6ZqGp6VI+n2sNtLeTXI0qSFb0A/rf8A+DcD4
R6j4B/4JTfCG/1K1urNPih4++K3xZ0aPVLdBczeGvFPiOPT/DV8EMcbJFqWiaBY6jEHjRzH
dqSu3aSV+13w58D+GPhl8P8Awj8PPAWiWvhzwV4I0XTvCvhTw/p1vCbXRvD2g6ZYaZpOnxi
MbSbe0tkR5D+8mkDyys8jM7FAHbmQqhkCx+YoiCuYYi422BlX5ihY7ZAGUkkjGB8vFfkZ/w
AFHf8AgnV+xB8VPh34z+M/jL9mv4azfFm2t7lz8RvDmnXngTxjeu0OoSNJq+v+BL7w3qOuS
M+S0msz37sCylirEEooA/EX/gjN/wAE3/2Ifi18RfiZefE/9nnwf8QB4N8R6qnh7TvF994o
1/QbNNPvWWyW48Nalr9x4e1VbYKDENX0y/CsN33iSf66PDel6N4RsB4T8J6B4d8L+F/Dy31
joPhzw74d0TRND0eys2hS1tNN0rTLC1srK3hQ7Uht4I4wMDacDBRQB6Ak0hgQ5C/OeI0SMc
wWzn5Y1UE7mY5xnnHQAAoooA//2Q==
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAnACgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+9Wb7TuzErMBFaiN5YbYv
OPKRmCq8RuBJnzCyyk/O7bdoRhX4l/tqf8Fsvg5+zX4k8WfCv4OeFtY/ac+N3giEJ4usvC1
1omj/AAt+F1zO4gKfEf4o3UUmjaNdxExx3Gi2zyX4uZVtHcTq1unef8Fr/wBrjx3+zT+zBY
eCfgrqR0r49ftLeK4fg78NtYjuRa3HhaxutMl1Px740gkBWWK68M+FY5ZbSYNELW5vYrl5k
EYB/gDfSvGnwk8X65q2h6144+JP7G2r/EbQ5PFnjmSz1bU/AHxX0K9urS5v7zxNfJjRZfGU
llqGqG20jUpT4o8P6u0RWW2u4Fu5gD+grUP+DjH/AIKGH4w+GPAOifBD9lm2tPGWl6Dq2jW
lzqviHVNCOna9pl/rNtfah4707WLWygsZIbO8QyxaZPn7PcvEJpCIz+l/7JH/AAcY/CL4i6
voHgv9rr4dz/s4avrmuJ4S0v4v6FqcXjX9nTX/ABMkcck1gvjaKD7T4d+Se3kE98dQtbdLi
3GoS2Ak31/LRY6v4M17wZ47+KXhr4qfAv4eeJNb1nw/8UPgn8NNf8SaxrPxD+Gek/s630ej
fAr4S63q6eG7rwjpFp428DReI/8AhI9I8VeKNPvNav8AV9Mu5LWKcSwzfI3ibUtR/aO+IWt
zeCvAni3wZ+yp4K1HSdd8QeCNG16Q+CfgroOsyWMfi3xFqs+pXR0WHU9QvP7duLa+uYzrOr
X50rTbS4aJxbUAf6xml6vb6xaw3+nXkF7p95bJd2V/ZPa3VpeWtxCJra8s7qDzba6s7mJku
LO6gkmgubeSOaJ5I2JBX8yf/BAX9sWW613xV+wte+Lbvx98LfC3w7034yfsd/EHXpT/AMJV
rHwT1O+aw1XwZ4oRp5li8S+DdWmNtqWnwStbaVdWmr2tpBFpgsghQB4L/wAHI2o/Gpv2kf2
GNB+DmkxeJfEWo/C34/tpWj3enafPpmqTanpGnaR40lvU1e5tNPtfsfgU6hdxzzXFvPYxLc
TQTiaOJD+DOgjwR4psdX8KfGLxdr9vqehfAP4van4C+E/xK0Wz+D3wp8J/GjT/AARqNz4Tj
+E/hDwP9o8C+PJby/sntY/FOuX0V7PfvawXNpOksQb+z7/gtn+yb41+PX7P3hX4yfB7w1be
LvjT+yh4lvvif4d8G3ELO3xL+Hup6DNoXxc+GitHtmlm8ReETNJZ2qMDc3VsILZHu5okb+E
nxLqXir4weIoP2bf2XdM8W6t+zhYapo8vhDQtR8JxyaroWpalp+nz+LfE/wAQ9ek0rbpniL
SLw6lZatrOoalp2l2Ok6AkcEVvDBIZAD95fgtZfHrSfEf7MHhT9lT4ffBXUf8Agjv4h+C3g
LWP2m/EfiTTvh3qnhXxDZjwot/+1NrH7Q2vai7fEK2+L2g6yNXj8O2kAs7u2Gm6M2gWrWtw
XH4+ab4R/Z88S2mjN8D9N8Y694mvfE/7RWleCNI+CV9qC/FsfDW2+Izt8HNd+NkXiOD/AIV
PZ/DuXw7vivNU8f3lpqS6Rb6f5XmO8Mix6r8Nfhj8MvhF8XPhnpngX4ZfFn4g+Cda0/w94R
+K2gfFL4naTH8X7P473VtbfAbxto3w80PxVZ+CtdeySPxHa+MbLVNGkn0e60jTm1EXqyHzP
E/HGk/Fn9jrxFqGjfCrxxqvj39m/wAeQeEv7Y+JmkWE9z8I/ilbXGn6S/jjwn4+0g2k2k6i
+geILPxJ4bl8E+KnsdXsrjToNQ0+CK5ms7sAH7I/8EKvDnx4tf8Agph8DZPievhW503RvgZ
8dNN8I3fw9uPAt74UttAt59Vh1+x1HUvh5GdCvdSbxddySagjzvM2ozGVTJ5CSMV+tf8AwQ
A/ZFt9I1H4mftq2fgnxD8Nfg74z8Op8IP2Nvh34suprvXtN+BGn+ILnxJq/wAQNQ+0hZYrj
x54klH2CYxLLeaZazXDTXFvPbzylAH9Ncixs3zOVbCgFWZSNxQA8IyEhoxtJBZOSrLnj8UP
2tP+COng/wCJ3iPx/wDFH9lL4jxfs0/Ef4tWktp8Y/A8mgSeKP2ePjxDM6XJg+JfwxFxaWt
vcXkixy3+q6CIXnk3zS2Et7K93RRQB+H9x/wb+/8ABRPw58dvhr8QfAq/sR6Vp/w31Lw5fa
Omh6/8UNN+H8kvhnV9Q1aym1TwVq/h3Utemjlm1S9jk0611VrXTrb7PBpTxKmU/UD9mH/gg
L4R8OXPhXUv2xfibofxf8KeC/EMvi/wh+y18I/C9z8Mv2YNH8XTMBN4o8V6VLNe+LPi74h2
s0f9q+NbqCWZQkdzFNa5taKKAP6I9O0vTtJt7XT9NtbTTrGwtLaxsdPsLdLOxsbG0hW1srS
0tLeKO2t7W1hiW3tbaCOKC3gVY441SNFBRRQB/9k=
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAoACQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+8W+le0kHny200VvZQzF5
YLZxE8MCl7q9uriMiOJFWS4MxljCJuZmKg7fyQ/aS/4Ld/sQfs4avqvhOLxlr/xz8beH5bp
fFXhz4E+GrXx1a6FJYri8h1rxTbSW3hewubYcXIfU7gwRC7klVY7fJ/Kn/g4A/b4+M1zqPx
H/AGLf2dNbfwj4c+Fnwv0b4m/tb+O9G1a40jxDc23iAaHD4S+Dug6hpxN5FJqen6zB4g8TJ
pawXFxosmySSKw07Vlk/m6+FXju48QeC9bj8OaTZ6D8SvDPhnS/hZ8Hfgn8MreWPw/8YvGf
xaj1b4b2HiDxF4cimvtU8QeLfDcV1feO9d8RXtzqDaslvZW89vZRyQiUA/sU+GH/AAcb/sY
+PtSceJfBvx1+Fnh23vYNJuPGuteA9N8SeGdM1q8t5Li3sNa1bwtPqceks9tC0iRyxNdXEe
PIilCsy/s/8Hfjx8KPj74H034gfBz4ieCvif4Qu5YZYPEPhG/0jUbNLnyxE8N5Ao+06ZqkM
m8Pa31vY3UUauVjlUYP+cB488BRfs76Fqfhrxj4c+IXw10rVvDHh/4r/CXwr4j07ULGy+JH
xO+FWlt8KPjP8M/FwgvY7c6f401Gx0n4l6JdzQG8XREXS4FsrjVHlrqv2EP2vP2if2XPip8
Tv2oPg9F4XtfCngJ/DmtfFz4BeHVn8M+Ffiz4N1C5hufFmneEvBtvNcWh1fwXoVvqHiZJbd
Tq/h+ws7vVGnk0+K+hkAP9L6N7meGGXfcSF1lJa2+zRxn/AEmcKCocjeqBEYgndtBOGLAFe
J/C/wCMfhb4z/Cv4Y/F34fNqureDPib4G0Pxt4eurSWK3Men+II5b6OwvYQjCLUtNaRrDUY
wf3V3byxH5oySUAf58n7Tvx60vxx+2D8ebfxBoWlaj4m8SftXePvFk/iHx78TE+FHw51Rot
At/BHgnwx4711NLN9d6F4V0m11qGKwsNS0yC9TX5IBPHblvL7L4P/ALKOm/H34zfCL4o/Fz
XLuxl8Vab+1b471/wb+z34Q0v4SWOr6B+yj4Q8O6npHwe/Z7udDeDUrjXPianiK6lHjZ4Yd
Xn0WG7uYjdz7J6+mP8Agol8BNS/Zw/av/af+D/ivxAPB/wd8feMbr9vL4VR6hpmhw6P8bfC
03gS80j4n/AKPWtb0vVLKDxhpfiywsLrQFu45II4vt13BZTXl3p0Uv4sfDfxT4z8b/E2x+M
3wl0Dxb8D/hl8ANS8LfGzx1e/BPXNc1k/ArSrzWtH8C698Q/BuleJNTvrh9W0ubUYJrmwim
a1u9Fh1C9u7eDSLOW0tgD7z8TfDT9nv9sL9l+1/aH8J/s6+Jf2Vbr4dftVfCD4C678PvDPx
B8beLfCHxu0D4u6g+g3Go+FZPHdxd3Nh8a/AFpFDqXiLU9IE+m65YsX1i3tlRFHhXjPVfFn
wi8VfDmxvYNH+OviX4aa74s8H6D4B0bTNY8GfFbwZ4a0i7v9Gvrj4m6P4At9a8NXOl+I7Z7
rSry/1SQ+Kdc0GS5s9REdrdRSJ7Z+2d4h/aA/aI8X+HPDGj/tCfHX9oE/BDwP8TP2j9Tt/F
ng3wL8HdH8M+DfD9wn9k+P/CnhvwDeXmn694l+JVrAur6bqsKzarcaIwvrOzSCG+mr53+Gv
x41LX/CSaP4X0uz+FGq/ByPw/408CfD/wCEsmr6feftRfEbxD4ifRdE8MePrSTUtR8ReOPH
Gn63faf4vbXn1WfR4dD0LWtGu9Gj8/T3IB/bd/wb6a3rWrf8Ew/hHZazdi9Twx42+L/hvRZ
QXKxaFbfETXdQsLSMSZdY7FtTns0ViTtgBPWivqj/AIJqfs76x+yP+w1+zp8D/EkdtZeNtA
8D/wBu/EGGKG4mMfjzxpq+p+LfFNrNNaoYp5tJ1PWJdEafhpl0xJCPmBJQBT/bz/4J+/BX/
gop8E5vg98abOXTb/SVsNc+H3xD0KexHjP4c+LpdNS1j1fSFu3Ec1ldsi2WueHtSzpviKw8
2KUefHbTRfy+/FH/AIJpftv/ALM3hnSvhiP2Y9P+Lnwx8H/2pBN8WP2J9R8DeGrz4wQXOg6
zoVpeftB/CHxTdweI9W18aFq82jvPZ6rLoEEOo3baXYy3lxJLIUUAfCP7JX7F37fHxBlv7D
S/2Tf2htT+Jnh7x38HE8N+MYfiD4U+E/hfw74R+EHg/wAT+G9I8AeJPFfi+9k1Cx8Pq+vQX
zxaLDNd6to2kXOlTwCK4bd/S3/wT0/4Io6L8BfjLfftjftKyfCfxF+0PdXbXngz4YfCjQ7D
Q/gb8Dbm5t4VjudAsbiKKXxD4sg+ywyWus3Vtax2Vw99qFr9rvLnz0KKAP6ALjQI7tbVpkg
mkhtVgZxNNEAVlmkKhYcodpkILkl2bcWJPJKKKAP/2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAvAC4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+8y5vJo5It8oMRSzeIyW0
UjEtCjTZLRs6OxKyElmblgCMDJ/a4aURRTrLIWtwI/Lto3YTOwJAfGVQAbirEjdzg4zzF8x
l1FvNhZcQ6XIrhp0McrWUDPbvhzv34UtESZiACSTk1/N9/wAFgf8Agvj4J/YY8d2f7I/7OV
z8NvGf7W3ia2tl8UeI/iRqUlj8Fv2bLbVy1xpep/FC90wm+1LxE9lMNUj8I2REtlpzQy6qv
2u7hsJgD+l671TZ5shiEpUNG7Gzh2xPhRIJZWhl2x7lCqdshd3XMZVeMmLU7q0uY7ZUtEad
o41t4LaygUy7GmjC5topS1wiStnY4RuYxklB/lfftEftP/8ABRP9rO7lv/Ev7Zf7Rnjr4n6
98avhn8IfhxoWharF8Jfg18Rbz4mad4t1v7T8JfDXgu/szL4a0Gw8PaZqEPie7luZ5rfWrS
C7tre+YQib4Df8FAv+Cgv7M1l8K/Hvwk/bM+JmheHdQ+GWl/EHxHf/ALUPiVPiF8BvF/iaz
1XxHpN98NdFuLy01bxLpnip/EnhzVvCdl4csZbnVxLbzarc3Nhpksk9qAf6qh1a4d5Ekh2g
Rq+4xRSJG7OsZwTES4Tl5mxlAQArZAEtxe3lzBKLKW3hkhuIEeW6kFojq0d1uCOkT78lIyo
PUK54AGf51f8AgjN/wXV+Gf8AwVA0zUvh34x0jTvhB+1P4P0NNb8X/DmPXJb7S/F+jWUoW5
8efCu4vJZL680SCW4hXX9BnludU0Hz4J2+06ZI11B/RFb3EP2Fka3iuxHNAG+eeIF3W7JYh
YJDuQKVLfNv3kMymMKQD51/az+MFh+zv+zh8cvjxrTNBp3wR+Dviv4m7GkMe+98IeFZ9Ysr
KVpEZp4p9Rs7SGeNszMk+xpIg+H/AMqL4yfDDWPjv4asPEPxv8U+DfhR8QPGerax+1R8Xv2
qPiTqkd7pXjrxr8ftCsvGT/CixsdCfU/F/iG68E6Gvhc+FLHwdperxW3iHX/E+ka7/ZMKw3
Nl/ph/8FePBHiX4of8Eyv26/BHg63fUfE2u/ssePJdDtMyJLqEmj+HYfElzpqzxq6b76z0m
ZAgaSSVn8tyUdAf8yb4Y/A+bTktNO+FV58Ovi7qHiz9m/wj8ddZ8SfGPwbafDjRvhrpXiLQ
/Nv7P4Y/HLXPEmreGvCmraJ4nttT8E2h8R6La3OveMdDn0nTbOGR1wAejfsP/Db42fHHVdG
+D998JvHPxF8K/sy/Dbxfr3w18Uy/FzSf2U/A/wAHJfjF4zs9ZufjT8Rfix8QNJubrwv/AM
JFpkFrpHgLwzfRLrkkGqRTaLFCVmkryH9uX4Y/GfQPjT4r+Afi74ceNvgf8IdM8dT/ALSEv
hKS+g+OvhX4eWXxRtNJ8L+OPi54C8YeB7O1g+JXwq1+9sbbUxqPh22tHtpzJbXUNhetcxTf
ZFp+1v8AAD9sXwn+11+z18WZ/jd8AvDXxz8U/szfHVPil4C8B63+0BL4Z+Jn7Pvwo0j4L+K
vBHxW8O+FHs9b8ZfDTxc+nL4k8OeIrU250PxY4WeIwyoz1fjZ+2b8FfCfjP4F/sw/Aq1+I3
i/4Z/s/wD7JPjH9mj4Z/Ff476nL+z5408X+Ifjp8QPDXxM8WfEn4gTXVuNb+Gfwu8HXlubX
4f6HbXMmuabppkl+3zNqLrKAfOfwL+KFx+zbpfw9+PHwLufCU3ib9gv4n6J8YfAf7QXhu70
Hw/rfx08M+L/AB/Y6D8Xvhz4y0U65d+IJdOn0XVNDfwX4d1fSLvVdK8K2PjJNUWKC9mhT/V
++EnxQi+Ifwt8NfEfwrYP/Y3jfR/CXirQZLhJLhpfDninQG17Rw9uzGaGe3s7q3hneUhncE
kEtuP+S5+1X8GvDfjDUvHmtyeMV8d/FqDwn4Gs/DHij4IfD7wN4K/Zo+IviHxx420rwB4X8
KfCy802e88ZfFm/uFutZGq/EnU49I1641Dw/eP4hsXnuWL/AOsd8APAWu/Cf9nH4N/DtvJX
U/Avw4+GPgq9Fy8ar9o8KeB7LQtQbN3PHKWkv7GR1E88twqN5f3IgEAPY9SihnhubW8SO7s
biwsrW5sbuIT2s9pcafFBdWd5aurm6W5heSOaCYN9pilMUjlMKP8ANX/4Laf8EyvjV+xTew
/CnwLpmiR/8E8vi7+0Xd/FD4UfFrXWvrXS/wBnXxD4st9S07VfgX8WvEen2F7qOg/DDRtV1
nUPFvgu81a3n0PF9d3FnEPETatbzf6XUym8mWOC4gDSR2M0zXEUm/BsokMmYonElxs2ld7G
MAlTwBjjNf8AB/hHxx4e1Pwf430Dw54w8GeKdMvbPxB4c8UaRa69oHiHTJpLhb231XRtT0y
6s7628ttv2a7gZd4DxIHAegD/ACo9H8DaF+wlb+CLzwrrXxCvfH3gPVLK1/aQ/ao+CGt+KN
O+EPxN+Av7RF/beBtV8C/CPxvZ29r/AGvN8MvsmgeK/DnjaFrQa54o8SapaLoiado1qbnJ1
r4Faf8AtCfBfxJ4p+Jdy3w9+Ivxk1S5/aw0T9s34yXt+/w4X4RafqfjX4S+Evgt8Q/EUjXu
sWkmseHPDX/CaaBN4QtfEet3fjGO20LUdEXTriwvLb+6H47f8Gzf/BLr4wS63aeHdE+Mf7P
uk+KrxtQ1fwZ8C/i54m8O/DnUNUt2F7Yzw/DjxDZ+KvCWnpA4NxHHaWtpHCyxw26QJFAIe0
/Zn/4N0P8Agl5+ztc+FtYPw18Y/tGa94FuYJvCV5+07491r4n+GvDV/DL9uXU9B+GsttpPw
5tLg3fnTIs3hiaG3uHN1HbtMFegD+Z3/g3Z/wCCV/x3/aNvPg38d/2kdAuvDv7FH7MfxM8X
fG79nzSdV0WbSNW+PXx016HQ7HSvF9nbalFHfy/Cr4djwtaeINKlktrPTNR8RMILC3vheas
7/wChZDJHb2MqzfvSk9nGzSDzWZjDeOryGSW2/eMMlxvLKW5Vixeq0OnabHaTacEsrTTbOy
tba3s7W3eGwt9PtWIt7a0sLWCCC0gtiEWCK2WExxokaAKiiteQ2tvZyGaZXP2uGNzIk9wA8
cVwijJMTltqtluQMctIW30Af//Z
</binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAoACUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+9zU9YtNKhu7u/ubGxsbG
3e7vr+/uYbO1srOGEzXN7d3Vy8dvb21rGDLcTTukccIZ2bIAb8N/2gP+C8n7O/gjxLrXgD9
mzwZ4r/au8a6DfNo2q674PksvDfwi0jWVDGTTZviRrcK2WrXCvH5PlaHBdQzzsot71lK5+L
/+DgP9rPx34u1M/sG/CHxvb+A9LT4azfE/9ovxJa3dzZazqVvqNnK3wq+DNveW/kmCT4h6w
lvLLYS3NumrbtMt5JktBeJJ/K78EvjNrd0IvCHxQ0DWfEN98KPDYk/Ze0Ky0u10q3svi1Nr
MWm6Bpl/ZxW1hp2r6M1/qdx4k17V9dWWa1utCtZnv0CSxyAH9MXwq/4Od/HfjLU9euvEP7D
51Lwb4XfTZPEeo+AvilY3GraNBqtxNDZQxWfibR9Oi1jWdttcz/2ZpwkfZaXTvJEsVfvT+x
f/AMFLf2W/26bC8T4L+OIo/Hehwxv4r+Eni6CHw38SPDi8faLmfw/eTCXVrC1dhG+paLNdW
IJAlMEjLG3+fn4s8D+FvgN4R0nQfixpnhDxT4evNC1f4QfEO4+GvxT8D+NNcl+Lvg69vfib
8KPih4gt/B+r61caDa+JfE2o6z8PvEwf7KLjw5b3Fms9tMqInm/7O/jf9ojxB8ZbX49aT8V
dZ+Hfxt0DQ7e4+D3j2bRk0DT/ABn4/wBKFrpPgf4L+G102y03R7218RacbvSNsyz2DQWbwa
vIVvUmYA/1VoZ4pQTuTg45UJ2Bzgs3UEHscdsEElfBP/BN/wDbDt/26P2Rfhl8fTp1loXi7
U7e88MfE7w88PlroXxL8LSJp3i2xt45DHKllPeBNTsVlVXjs7+CEogiAJQB/F7/AMFH/iR4
98Qf8FHP29dB1T4aaV4p8BXXxn+Gcfifxn4z8GeN/F+g+B7T4aeC7Tw34Nj8QW/goma78Mx
R3d/rVjos7i21C+tfPdbiG1milz/g58NvhZ+0r8QPgz4i+PPxnX4jp4p/aOsfgjqHiHT/AB
ToPg/w7cfDSw+FmpeJvC/gPwZ4LsGsrz4caN4z8YaZb+AbXVNetrG9iE1wjRwXJ80/pL/wW
n/Z4i+Df7W2vfGHxLfeK/Cf7On7WuleD/EHiHxx4U1DVtMj8JftD/BXwvdQad4a1K60qe2m
sdI+MXhGM+GLi8uNjW+paxPrECPJpMqH+cL+x/id+15488QeI/Cfw88FaJP4O8ES+KdU0jw
np0HgDS7618Etb3tvotzqttOkWofEbWbd49I8IX9/NceJPEGvCa4Se/vLjcwB+mXxM8NH4y
/s1/tZa1+0p+wl8Nf2Nbb9lvXvDdn+zF4q8OfDe/8AhBqWr/EPVviDb6Qv7OWspOzN8Zrfx
J4Q+2a5qHifzb6/0+S1bVm1Jf7QjK/GPxj+HT+H/GurfDz4M6p4g+LV98FviVLe+EPgZcWt
98YvBfw28P3dxbaq3iO0+LXhO+0e1+HDNqfk2g8M3mpTXdxcp9qnktkimFz2HxmsL/8Aas1
D4O/Cb4d/FL9ofV7HxroWvfE7wff/ALUHx9u/H3hHQfBXh/wW2kadYeE9IOhaGujeN9e8eR
3/AMMtLsr25uLy98SWmm6ZCywyo0nzJ8GPjn4k1Dwfbfs+/GSzm0bwB8PLe+8UeA/B/gbwq
NG8d+I/jfoupWEnhDwN4kttFisrz4gnxxr0MXhjxCvjw6xd6KC2paNdW9zara3IB/Yp/wAG
0t9441X4D/tb3HjrSm0HV7j9qfWdS1Lw9HA1nZaD4l1bwxpN74r0qyspfPS0itNWdojBFNK
ECIrOxAJK/Rb/AIJEfst+O/2Vv2K/Bfh34sxFPjX8UPEXij44fGGIrFHNp/jX4k3seqNoVw
8KBXn0HRotK0y6RQIoL2G7ihAjVaKAPuL43fAz4YftDfDbxL8J/i74U0vxn4E8V2cdrqWh6
jDGzRzwLmx1TS7tis2l6zpU+260vU7RkurO4QMjFGeNv5j/ANoT/gjN+1T8OPDWkfDn4Nah
4J/ae+AXhLxpbeNvhz4H8Q+Kbf4B/GnwlfWl4b610zUvHGg26aB8U7bTnDW+kt4xtrm4sIZ
5J9PewdpKKKAPy4+Bn/BHL/gptq2p/FLwt4s/Yz8LafonjK28HaPousfEr466P4S0fwLpng
7x/cePIdP0u68A6vquu69ol/rEljfakmm2emX+oXVj9sE0dxLKR/SX+xR/wRw0T4O/FHSP2
ov2r/GHh/4/ftKaDY6faeCU0Xw3beHvhL8JYdNtRaacfCmh3UkmqeI9c0u3MiQeLvFs17rC
TSTagpm1O4mvyUUAfuBG7wqfNlhyzsQxKKGAxlQcliUbIYsWYE43GiiigD//2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKQAXkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5QVm8xz71IrEl2xkZqEsc
sDzg4qWI/u3Poas6ia0upLO7S4iOGRs16PpuqHy4NUsnCujbhgcg9xivMmzke1a/h/U/st0
beWTFvKcHP8J7GuvD1VF8r2ZcX0PpfwJ4qGieKbfVWYf2bqqpFc/KCI3z8jn09Pxr6fjdzu
KhCpwRhRzXw/oN0o87TLt1+z3C/LuOMH0B96+kvhf4uOr6H/Yt7ck6ppYEMqN1kQcJIPUEc
fWt69Oz5jKpF2sekLM/zAhQD/sj/Cnhn8sLhen9wUxQd3TII61YaNhAGHIx19DXO3Y5zhPi
d4dm8QeCNQtYkVrhEM0QCgZZecV8d38B+z5MOARyMfpX39JGssJUDORzXyD8SfDf/CNeN72
38rFleH7Rb46YJ+ZfwOfzrpw00pWfU6KM7Ox4Xcrv3RkgVlOCu4HGQcdK6jVbZYLtiuGHes
K7Uh84+UjAPvUYiFtT0Zaq5kPncQBWjp0u+IxDG4ciqLITkdOajike3nV1PQ1w9TnjLkkmb
siEHLR4J9ail5JUKeR6Uq3MNxEf34Vl6qxxTJriHb/rh6YFDR3ucWrplJ4/k8zgYrdvo2uN
AtrkrlSu3OO4OKwZZ0CbEIIPXFdRorx33g29sS3723k3KPUGtaKUm4vqjjclfQ48lkbjtWz
bSgqoXG71xWROu2TBq3aTBCOQPWsGgpOz1Ne8D3Oj5H3rc5x3FZ0JwoP3gOvvWpasZI5jgi
N+MHv2rAaX7JK8TZBU0lsbzfLJSZqRTRLKNvyr6Y71aWYq27ICkYHHWsI3o3btpPOfanrq2
3O6HPpg9KicW9i44mK0bOijZpDnAxXOalIJL98HIXikfWbk8IoQVRZi0mTkluSamnBxvcxx
FeM0lEmzVqH7g96qAZi+lW7f5QMngV0I547ktox8sqCBg+laEbFZAc9fQVnQkiWQDpmr8YL
OpBx24q0jpg9Dc03Jn243b8qQR6ive/hBOkeoSopBM9ohYYHJViP614JZBo5lbI+VhXsHwv
nktvGllAzjypUnjGPUENj8q6/sirRbjc+lrd5MDG05xxsFaqXRjWPgbgefkFZtrgFOQcCra
EM+No5rNnlS1LU11O8OC6gDj7g6flXj3xJkMHizQA20q8c0Ywo6/KRXrTSIFwh7Yya8x+Jt
msl5olw7DfE8hB+qitKe6FHc8Qtpy2qalbsQBHcuenbNcH8Uzv8AsLcEDP8AKuw+ZPGOqIT
hWnP4jFcT8Sw220PIRSyEmtKj/cyR1SWx5wQFHApdnqPem7sDApCzYxnj0ryyTtPAKF7y8A
xzHjpUWvHyZnXO4k+nSr3w3hLXF9KB9xVH1zWf4kYHUnXbhgxBrof8NHRBe7cwi/GCe/pVu
JlO0Y468iqYU4weOat24JdQeV6YrGxpFampbjGWBHI7ioUZIzsACgnBI9amnTZagqDhjgc1
UuVEVoZG6FuO9c6UXeTNX7r9DSnK28EhUhvkOQe3FcP5g/vD8q1dQ1MzoIIMrH/ET1JrJ+W
lThZe8cteopS90tlgXck45r1Dw38C/iP4o0JdW0HS7W+tJiCrxXsRxxnB54Psa8xmi8q7mi
bqrFeK+zf2L5HPhjxdEXOxbyFgvYEocn9K2ehzN2Vz5l8a/DTxZ4B8n/hKLa2s5JThIVukk
kIx12qSQOOtcUI2ZgE+ZmOBj1r2r9pt5H+P2uNI2RHHAi57DyxwK6H9lL4fWfinxve+J9Wt
luLLQgvkxuMq1w33SR32gE/Uiqeg09Li+Evg/wDEDU/C9veaxZ22jRPgQS6ncrC8w6rweQf
rXU33hvxn8P76w8QX1iY7yyODLE++K5j/AIlJHqORXJftQeM7+++NQ0eK6f7FocKRpEGwvm
MAzkj1wQK+kPg1qVv8QfgbBZ6m32pYw1ozNyQAMqc+oBHPtXVGs+W09UDk+XmOs8PTL4j0C
11fT3R47mMOuG6A9jWy9vPBalZgoznA3cmvK/gv9v0Lxd4j8F3Ebta2mZ4XPRDvwy/ngj6m
vX7tPN1e2QjIAzisZXjLlMZ7lKCyuhFvO1AeMSHGRXlPxs8HXGqeDJ9TSHN1pX+kqVH3k6O
o/D+VewatFIxjcZKAdu1Z7yrc6NdWM3zxsNu1v7p6inCck1JEp2dz4Gi8NX3ibUYbHSprWO
abHl/apliDk9BluM+1a/iD9n34laN4cvda1DS7dbayjM8pS5VmCjqQB1q94y8Ly+GPHdzoK
8weclzaMOPkLAjH0PFfaunXdr4p8Nahp0wDhfMsLhevO0A/mGBrqxFRu0lszulVkoqx+WJ2
hxuOQR1r1PRf2dfih4i0Gz1zStGt2sr6ITQtLdIjFT0JB6Vy114Qu/8AhZY8GBCLh9R+xjj
ofM2k/lzX6O6fcWT/AAt83SRstIdOkjgI/uohUH/x3NcM1ZkVXaKPy+1/Q7vw5rU2kX01pN
cwcObSdZkB9Ny8Z9RVK0tWvb2CzSWGFpnCiSd9iKT3ZjwB70jq810wALOzHgDJY5/WpLmwv
bNwl7Zz2xcZUTRMhYe2RzUsg9etf2YvizeafFfWmm6fcQSp5kckd/GyuuMggjrmvO/DbGw8
QzWN0DGz7oJFPZgcfzr7x/Z48TJefDbQvDMpH2iy0mC5U92R3kX9CuK+Ovjv4dbwn8dPENr
bxGOGecXsGBgbZPm4/EkU6crPmCLtOxe8PfArx/46sZ9W8OWEE1kk7QeZNOseSOTgHrjNcp
4x8Cav8P8AVU0zxDJY/bud1vbXKzNHx/GB93Oa/Qr4OWkGm/DLS9LRQtzbRobvH/PZ1EjZ9
xuFfAfxecv8bvGDOxYjU5eT9acmm20WptzsP0Twn4j1PwNfeM7WzB0TTZlt55S4BDHGML1I
5GT71x2uQ7L0SdmHOO5r7s+FfgVJf2SG0WWICfW7Oe7II6s+Sh/JVr5c+H/h238T/FrwppG
owh4W1BRcIejKuWKn/vmiKvFm7n7RSi+hDo/wF8aX/he38Q6te6R4ZsLoA2razdiBpwRkEL
1GfesLV/hR440S/e2vtJPkhEkS9iYSW0qs4RSkg+U5Zh7179+2L4c8QS6roGvxWss2gW9sb
clBlIJd2fmA6ZGMH2ryf4f/ABIudO+GviLwXq16z6bvtr6zWRs+U6XEZdV9ivOPas9UckNd
TQP7L3xQW7SzdNGS5kGVhbUUDkfTrT7n9lz4oWRjF6dFtvMO1PO1FE3n0GRzVr4MeIL3xR+
1rYa5e3clzJeXFzKGdicKUbaBnoAMDFevftmkjwn4TKkg/bpuQcf8sxTvrYLtNLueFRfs9e
Ov+EtbwnJcaMus+SLlbZr0BnjOfmXjkcVsXn7M3xG0qKOTUp9DtEc4Uz6isYJ9ASKs/CLxL
ceIfjz8N5bm8lnu7Kyaxmd2JY7RJgEnr8pWvXv2xcjwX4YI/wCf+T/0XTT1sa80lJRueA+J
/gh4y8I+FW8UanNpj6asiRGa2uxLyxwDwOnrXReH/wBnTx3rulQavpF3o95ZXC5jmivNyt+
lcZZ63qWieAPFngbVrllWV7eeKBn3BZVcE7fqp5+lfXX7Lbs3wQt1JyEvZgvsMj/GqbcTWc
5U4uSPE4/2ePHyRTvatpV7JAxDQ294rMGHb2PtVPQLHUPDvjjS7bVbeWzvLTUBG8MgwR5iY
P4cV2Xws1a6tP2rvENhDM4t726u0ljzwdpLKcexH612f7QMNrZ6xoOqqii5cgswGCRG6kfo
xrpjUd+SQpVZpqL1uehaZbPeTGKOSNG6hXON30raXQbxessYB/2qwNHfdqNhIOjMpHvXaa6
7R6SzKcMGUispyadkcUlY52+0u6tEDSplMj5lORXM+L/AmseKU0qfS57U/ZpWaTfIRwVxjp
1r0+Qi50Us4+/DuP1xWd4aP+iT/wC+P5URqSS5kZ3tqfKXi/wRc+FfEN0b6/snurl0K20Eh
aRFx95hjjOK4z4rfDa+svAtn4pl1/R/7Pd2MY+0HfM2PuoMctx0r0P4smU/GvVwWIAWEgk/
7A4rgfi7iT4G+FmZsldUuQq54GVWuybk6N+50Jux518PPhJr/wATPPXw3qWk/a4BuktLm4K
SqvTdjHIrS8ffAzxV8ONHj1PxPqejQCXKwwR3JaWYjqFXbz1rq/2SSV+OrKrEBtNnB9+Vr0
n9qrRLrxR8UPh34atWPmaj5kCj03SKCfyz+VeZ11B6SSR5n8Cvhp4i8W6FqmpWkSWdj5iqL
25O2M7R82PXFWtf+AfiHVLS91fwZr+keKktGIuLexlPmoeuMHr/AFr6W+KsFn4F+Aq+HtBT
7FaqsdjH5fGFxlj9Tjn6183fs6+JbrSv2gINPWZhbatFJbTJnhiF3KfwI/WtHOXIn0NIyco
3R5F4d8L3HiDxKmgNf2ek3jP5QGoM0amTONnAOGz617FdfsweOdE0yfVtW1bQ7OztUMksz3
DBUUdz8tdF+0p4ItNC+Kvh3xdp1usMeszxrcBBgeekind9WUjP0r3v48uf+FAeIsZG6GMfh
5i1DZXtHaLj1Pgp7WCbWrXSDq9rDC0jL9sk3eTgfxcDOPwr1+7/AGXvHV9o0N5a6xobWZj8
4Tm5YJsxndnb0xzXhN02blADgqh4+tfon4bJb9m21LNuP/CPuCT/ANcTWa2SNcROUVdHxVr
n7OfxE0vQDr1hHp/iLTlUu0uk3InIUdSB1OPavJfsF5/z6zf9+m/wr6U/ZC8Y3lh8QbrwbN
cu+n6lbtNFEzcJKnOQO2Vzn6Cvtj+y9N/6B1t/35X/AAqua25wybWx+TmphV1a9RTwsrAD8
a+wv2LFx4c8YMT1uoB/441fHeo7zqly8gId5SWB6jmvsX9i4/8AFN+L1/6e4D/441VPdlNW
izx/9pYRn4+a9kZOyD/0WK9+/Y+tkj+Eup3IA3z6o+SOvyoorwH9pRc/H3X8nHyQf+ihX0P
+yukGlfD+TQ5CUvpUj1V0Y8lJtwUgdhhB+dEypL3PkfK3x0kef4+eMGOSRfFR9AoFfSn7HM
0r+APEUDMdkeoLtB7ZjGa+dP2gbOWw+PvitXVl865WZSR1DIDmvpX9j6zMXwu1i+YEfatSI
BPcKij+ZpSE/wCGd34UcxftCeM7QD5GtopgfQnbkV3up3ItNXtbhzhAMN9K8b+FnieDxN+0
L4/uLdw0cH7hSDnIRwoI9jiun8WapqNv8XrLRVLyWOo6ex2jpHKm4g/Qjj8K3a552XZfkZt
ao9WGySPIIdW/WsbU7BIY2nhyAT8yjpWDoWtz25jt3zJEeNp6j6V1t5JHJpMsv8BTdWdnCR
DPBvi54YXVtNtNcs4d2o6c4YhR8zxEjcv9fwrovhhq4X4neOtBaTIeeO8jU9vkCt/Sukd4X
/duo2uepFeOafqU3hb9rK7S5PlwahN5OSeGSRRs/wDHhXS1zRcTWGqcTE+JXhuPwx8ffEPj
ZogltZaPJq0TEcGdl8pfx3nNe2/Dgs37NWjs53O2iMSfUlGzXDftV6pb2fgWx02NVF3qc4S
R8fMYY/m2/TcRXefDxdn7NukJ6aIw/wDHGrnndxjIud3SUmeA/sufD/TP7E134m6vZJczWb
SRWCyqGWMou55AOmc4APbmtzS0HxW/ZC1/WvF8yX2p2kt5cWt3Io8y3KNuVQewxxj0rsf2b
44r79mQ2UBBkke9hcD+8S39CK+KdN8QeLtNsr/wPYapeQ6bf3Hl3OnxHiVgcEEde3OPSs/M
STlLl9D6G+C+tXWi/E34cQtHItnq3hn7I7Y+Xd5sjLz9R+tdT+0b8Pzr3xY8AaslvutruU2
d64H3UjPm5P8AwHfXK6hdLoVl4C1GNQv2HTklGOMbZWOP517/APF3xFZWPwR1DxEmx5ZrYC
zfuryrtBU+u1jXLRre1lJW2OyvhvZum11v+Zg/s363P4i8HeJNanzm7165dAeyYXaPwGK+N
/iTpsur/tEeItKt+Zb3WmgUD1ZwP619dfsqDHwmvMnJ/tKQ/wDjq18/T21tZftZ+Kte1KIz
WOgz3erTKDt3hF+VQexLMozXVF3TZzyhyVXHsfTXwO8XQ6/F4o0GKTdBoGoCztl9IFQIuPb
KN+dfMHiSR/hd+0lNcJGRBp+rrdqo/ihc7jj/AICx/KvSv2d/iB8PpviRc6H4a8I3uhXerw
s8k1xqJuFlZPm24I4PJOak/aJ8By618ZdAurdWT+1NPlj3qucywgsB9SMCrhu49xxaVSz2Z
9Q2l3o/ibQI7qBoNQ0y9iBGQHSRSOhH9K+Sv2gf2fNB0HSZ/HPhCF7S1SQG9sFOY4wxxvT0
Geo968u+Hvxf8W/DbWpItPnN3phYedp05/dn1K/3W+lfY3iHxPpHjn9nLW/EdoCLO80uVjG
/VHA5U+4YVDTi7EulKnJSWqPmL9nDTLMfFDR7iKKPz4HkVnx82Chr3n9pfSrbV/B2kQXMAk
AuX2kj7p2da+d/2eJzbfHbQ41bCzrIjr2yEJzX058fEZ/DekKuMfaWzn/drz6/NTpzkn6Hq
RjGeMpQtp/w58m/AzT3039pXw5ZufuTyYPqPLbFfWnxy8E6V45Xwlpur+JbPQ4E1Pdi4OGu
cr/q4+24+9eBfD3RvK/aE8JajGMFJpEkOOxibBr0L9sKV4fB/hSeM4kj1JnU+hCZFb4Wr7W
CkjkxlB0cR7NnzV8Vokt/jH4ttYRtjivmRR6KAAP0r6//AGWyD8E4dowPt038xXxrqksvjn
x9rWqWjYWZJL2R5AR8qR5Yn6kfrX2P+yuwPwQhI/5/px+orrqamVX+Gw+H/wAI9S0X4y678
QNUvrSS2nnuDaRQPvb52OSx6DA7etedfF3xpaePPFr2WjOWsdLgkiWQrjzZCfmOD0AIA/Cv
Vfg34s+3+JPG/hK4f99purTzwhjkmJ3OfybP515F8R/DaeFfjLcLEnl2WpuLqMYwMNncP++
s11YdJzfNvYz+3aXbQ9o8EXS3+maFdb9xeKIn64FemanDBPZiO5lEUe8ZavDvhbqVjDFZaJ
JdIt3aXBRI2baXQtlSB34OK9n8SMiaI5d9q71yawn8SMqvxEmrvPDpRW2jBj27WYH7q1U8M
5+xzhs8Pj9Kvae6zaFC7uGVosFs9RWL4O1Gzvkv4rW8guGikG4RSBioI4zj6VF/daM7aM+b
fi9Hs+NOqtnd5kUR46j5RXA/F3cPgj4V2kbP7Tuif++VrvvjJmL40arKwIJtogM8cbawfEv
hPUPGnw48DeHdOZEudQ1a4jRpM7VBC5Y+wANd85fuUv62OiHwo5j9ks/8X3GO+nT/APstfR
HxJgjn/an+FCygEJFduB7gcV5x8IvhdqXwp/agttF1G+ivkutHnnguYlKhxlQQQehBFdN8d
PENv4c/aQ+FOpzyBYoDJ5pz91HcISfbmvNfUh6yVjrf2kHMfw+s8f8APyev+4a+RvgzNIf2
iPCjHq18Ace6mvrr9pO3km+FMd1F8yw3SlmHQBlIz/KvlP4B2D337RPh1VBZYZZJ2IHQLGx
rT/l2a0n7lj6a/aggSTwf4WnbG+HXYNpPvwa6/wCOq7/gNr6k4zFF/wCjFrzP9qjXIVu/BH
htZAZZNQF5IvoqsFX9Sfyr0346Z/4URr5U4/dRc/8AbRaxfQiG0fX/ACPzudN2szj+FCFFf
on4Z5/Zut8c/wDEgf8A9FNXwp4I0ddZ1nVbi4i321jZXN7JkcDap25/4ERX3P4Tcv8As0Wj
dzoEh/8AITUkrNHVifg+Z8V/s2My/tE+GdrEZMwOO48pq/SLFfnp+ynpT6h8fLG6Ckx2FpN
cMewyuwfq1foVk+oqpbnDPofkdfZOo3B5I8w896+x/wBmG68O+BPBmrXPiPxbotncavPHNF
bm9QukapgFueCc9O1fHV5/x/Tnt5hxUSbfLPAzn0rR6m7jdWPrj4jfD7wV4++ME3ii5+KXh
610S68rz4hcgz4VQCq9ucde1c34q+K2n/D/APaXi1vwpNDqXh2106206SK0kDJLAE5AI43L
1HuK+eHUGPBAxVDkDk8ZokhuLVkfV/xb8L+GPjbqWneNvAHjLRYruSBYL201G5Fu6gfdYg8
gjoR37Vr6v8TvCfwW+C9v8P8AwXrcGt+JPKZZLm1O6KGR+XlLdO+APpXx2MPKM84FSAdvWp
16mbj0R9QfsvXOheFNR1nxV4o8W6TYDUIFgggmu1ErHfuZmX+H8fWvbNZ8Q+G5/itovi208
UaVdaTFZyQTolypcNztKr/FnOK/PGQYNdV4T1vyn/s6dsA/cPpWtJLn1e4+VSd2ff8Apdxo
WuXDy+HNat5I4yDJDK2ySLPqDXR32rWlppsWnwXAnfozDp64r5K0i/klthf2NzJb3sYEckk
R+Yjrz6iuiPjTxLDbrG2pwp/deS3Gf54rslhpXutjJxVz3dBFd3Aj8+OJQclmbAHNeS/Hmw
jstc0fxfYXUMjpcrCSjZYd1z9CP1rkLzxhrxnjSbxN5W4ZxGiLXMa5dQaxBjUtduLloiXTz
JiVU+uBTjSnzXKiuVpo6D44eII/iB400i00++t0t4bWNBNNIEijlcbn3Htg4H4V7x4Y8ZfD
zQ/hdp/ha88d6OZoNP8Asski3A27ipBI9smvjW6ljmQMHDg8EjpxWDd24MrIB8h6cdaK9Fc
i5eh1qkpQUT3n4C/EPSPhd4m1bwF4k16wm0m9m+02epW0wkgVzxhm/hyAPoa3fG1n8GfDHj
abxN4Uv7W+8Y6y5S3iS5D2tk8nD3BxwpwSRz1PSvkO6XbJJHjAHXPepdELnVoxEwVxkqT0z
XlzXusSgvaI+qfHmm6QvgrR30/xNp2oSabpzW91HHLl3bJbK+vU/lXC+NPiNHrvwF8E+Eor
vN5aO/2xM/dEfyxZ+obP4Vx/9qf8S26gmzFI0TDBHfFcapzEM8kDqK4sDFtykevWUeWCve2
p9n/A7xL4H+H/AMOP7K1vxzo39oXFw1zIkVxuEe4ABc45PFedeL9L8GXDfFDU9P8AiJoDah
4k8tbBHuCuIt6vIrHHBJGB9K+cchBzxzVW5DyswzuwuQMdq9DlsebVpK7mnqztPgtJb6d8W
dG1y717T9JtNLulknmu59m9OQwQY+Ykfzr7O8VfEf4WarNouuR+NNNmfQrs3myN9zSLsZWV
RjknIwPavznU7JP1roNOZWt2X1PFVCKctTCMFJq57br/AIG8AeO/E0+ueA/HmlaTBeOZptO
1gtbvbsTltvGGXviui8b+N/DHgn4H2/wm8H60uuXk2ft99B/qlBbc4B7knjHpXzjOQZoW45
yDSqRtYZwaJq0jrhTT91vRHsfwJfw/pPxBtPFniHxHp2k2lgHAinkIkkYoQCox0561778U/
GvgHxf4Sg/snxppbXFrL5yK0pAkGCCBx1r4jibChQ2QBjmtTQ7a3nadJl3PGcqD0xXJiVH2
b5tjqjCTrxqReq2PcfhTr2jTfEK11vVdds9NsNMZjsnY+ZMxUgbQB056n0ruPjjrXwx+KWg
adpEHxP0nSrnTrozEzK7ggrgggCvAYrAQgkkQrt3KoH+FcL4qsxbav9oAI83rkdCK48JUip
ezgrIePozm/bTd2exwaN8MfA/wu8UnTviBYeIvFGq262UHkoyLFGzru2555A5PoK9j+CnjT
4cfDz4Y2vh/VPHmlTXwleefynYqpY5wDjnAxzXxBksFAqxDu3Er0IIr1WrnmOnzKzZ9Jab4
q0PwX+0qfFWmeJrPU9A1q4lFxJbs2YI5OTvBHZsHivR/jBr3gTxx4dtr/Q/FNjNqeluZI1G
7Mq9SgOOvFfHVh85AY8iuy0HDW80Z5J+UHvXbSgubmvYc6K0a6Ht/g2fQpvG2m3OqalbWog
dZo4nUvI5HPygA4wa9s8cP4e8Y+F20SXUHiDypKG8qT+E57DNfPPwwvILfxSHvHSIPYrmWQ
ADcG5GfpXtf/CU+HI8tJq0IJ5PJNc9SrDnu5bGE6M27pFnU/GOn+HvCMfhvw7pWqahLHb/Z
43jtH2IMYJJPXvxXmfgTxVF8PtakuL/QdRs9OvcR3EhtCojOeGOPc13Vx478JpgHWYiF6EZ
rE1Txx4UvtMvbP+1YpVmidNh75FRGtSs48y1F7Gp/KJ8SdH8D+Ktdh8SReOLHT5GgCTROC7
Oozgqo5z7V5z4h8dWXhq/8Oa7pNrK+jeG7iNI1YYeeM5EjkdmbJOPpXK36vc3Fi6Dfi22Sb
SDhs/WsvxfaXdz4BubWC1lkmVlIRVJJGecYrp9pScHHnvoWqUorY98h+Ifw21T4sW3xSn+I
umR6ZaaO1lBp8gZbiORm3OWXHPHpXy78bfiTH8TfihJq+no8emWqLa2QcYZkBzvI7Ek5/Kv
NpbS8tyRPazQ+zxkVJpkJk1K3Q4+aRR+tccbN6CVOzR9u6d8QvDPiL4SJ4I+IF+2nST2iwJ
fupZWKgbWOOhBH41w/w7n+FnwVv9V8Wal47svFOryxmGzttLjLFUJyck9GOAMngCvLPF135
NtBFkMET19BmvLFbe5IG0M2cVtViovlWw1BdOp61d+LD8UfjGniTxdrNtoVmkiOvmhnWKFG
BEaBQctj6da+o/G3xU+EfjLwLqPhl/GaWyXkQUSi3dihBBBxjnpXwlaYM5J7A5rQLskMjDs
vFcs2dKoxcfQ+hdCb4N+E/hf4k0LRvHkN9r+t2pt2vri2kREXOdoABIHU9816VoXxm+C+j/
Daz8HS+NVkjh0/7C8otpPmym1mHHua+Hy5S0kJPRTWCXOMCqa7M560Ukt9T6o8AeP/AIO/A
zR9XuvD2s3fjLxBqHyq6WpgRUBOxCW6DPJPU1T/AOGxfG//AEL2k/m9fMi4/Gl3H0FLlOdx
RevW3X07esh4qJANrHtkVJdjFzL6l6dp0DXl9Db52CWVEzjpk1o9NzpSbdkTMQYM+nWqCoS
CAuRXR63oV3pUTSIVurMsVW5h5XPcH0Psaw4VDcZwc9aFOM1eJVSLi+VkSjvkgnj6VJnEgA
6D9aUjdcNjpQUGODnHSmZxWhHJknJpsbmOQOuQ6nIPvSvwMnOai7HNIhqx7H4N1resVwsmV
k/dTpn9a9O8N2Glaj4jv49VtluLmEI8KycqIiOoHTr1r5r8L6r9hvzDI+IZsAg9j6167Z67
eWE9jrkeXm09tky5/wBZCetenCftafmhtJ6nuUXh/RAy40u0BPpGK1E0fSUVgmm2wPQ/ul6
flVSwuYby0hvLaRZIJUEiNnqDzVr+2dMSURNewh/Td0NZSlCOsnYzUJPSKueD/EPwvB4e8W
tNEgjsdTUyQoo4jkHVfx9K4G+jKhTzhTg+1fTXxA8PL4p8HzLabZLu2H2i2ZT1Ze2fcZFfN
kpZ4vnUg8hgexrpptSi4o6qM+j6HH6vBiTzl5BUZqrohC61blQSS2MVvX0KyREc+lYFmPsm
pwluCjg59q8zEU7XRq1aSZ6bLDFdQFJEG8qRyOc4rzwOEdkA5BI6+9ehpPEYQ5YKfX1+lef
3yiDVriHI4cn8+a8rASalKLPTxFvdaK0rEvw1Mjdo7+Atzk46+tEgAx05qMf61GPQNXqvc8
+TIL+3WK6JRcIx4NXNOYrASDgnpmrLxiSIxyAfL0JqBQE+UdulVy2dyOWzuSSg7Ef+61RPL
tk46ZxU0hDW7Dv1FLbaTql+u+z0+aYHkuFwo/E8VFRpPUtNt2RCG+ckHpz1rU0i9FtqkEp6
OdjDPaoX0a1slDavrtpauPvRRnzpB+C8VH/bHhyzXFvYXWpSDo9w4iQ/8BXn9a5pNTTilc1
hUUGpSdj1uByGxIME46ANxXO+K/D1zf6eZLZCWVlZd5CjHfk8Vw114/8AEMkflWskNhH0At
4+cf7xya5671PUL9999fXFy3rJIWrz6OCnCfO5WOjEZrSnB04xudIdJsrU51HxDY25HVIiZ
mH/AHzxQuoeFLMnYdR1E47BYVP8zXIEgDjp6Vd0vTL3V9VtdM062kury6kWGCGMZZ3JwAK9
RxfVnj/WGvhSR0sPiyCKVI9K8NWvmMcIJXeZie3HGT7V6HpPgX4+a9ZLdaR4RmsbZhlSYI7
bcPYPya+o/gt8AtB+G+l2+qatBDqXimRA0ty6hltif4IgemP73U10HxV+M/hX4U2cI1USXu
qXSloLC3I3so/iYnhVz3NTyxfQyliKjfxHwX4w0T4seE2A8WW2sacjHiRyfLJ9mX5ayPDOg
+IfGU+qx2mpSf8AEt0+XUZ3mlcjy4wMj6nOBX1x4Y/aq8D+M9R/4R7xn4c/sq0vT5QluHW4
tyTxhwQNo967bxF8LvAfgj4aePda8J6NHY3GpaTMJHjkLLs2kgICcBSeeKvRdDJzk92fCng
PwJ4o+JWvyaJ4aWOa8jhNwwnn8tQgIBOT9RXprfsm/F4c/ZtLJ9r4Z/lWj+x4P+Lx3+O2ky
f+hpXpXxQ/ayHh3xNd+HvBOkW2otZOYZr67c+WXHBCKvUA8Zz2p3fQV2eNTfsu/GeDLR6Rb
TAf88r9OfzIrNufgd8c9JG9PDGqsF721yr/AKK1fVf7O/xe8R/FeDxDJ4htrKA6c8KxC0Qr
neGJzkn0r3mob7hzNbH5e3th8XPD4K6jpfiC2Rev2m1d1H4kEVlxeMtRinBv9O064lU5Bmt
QjZ+q4Nfd3xC/aF8L/Dj4gDwl4h0m/kU28c5u7cK6gNngqeeMVv6QPhL8XNC/tKx03R9ets
7ZC9solib0YYDKaLLsWqs1sz8/73xjo+sqF1fRri3fGPMtJwQP+AsP61TTTfDt8P8AiW+JY
4WI4j1CIxH/AL6GRXpUvhD4QH41eNvCHizVLzw1DFqHkaTNbcwwjusmQcDkYz+dbnif9kLx
jYwNeeEtYsfENqQHRGPkSsOoxnKnj3ocLbNmqry+0kzyceGNYt7cyLa/aYcf621YSp+a5ql
cKYrN1kBBJC88EVV1jw94z8BamYNW03UtBuV6Fg0Yb6MODU0fjfU5ESPWLa01aMHP+kR7XH
/A1wc/XNRKEnqdUMTC1noUrnEenyHHXgVh7STx0rr5LnwprFv5ST3OizHnE486HP8AvDkfl
WFqemTaVqUllM6SMgBDxnKsCMgj8DVqSej3Ire9aUdUZ4Xmj8TUmMc1HWhys1L2Ldcy7Rzv
NWdBQrrVmpBwLiP+dMuUH2mTJbO8nr0q3oy/8Te1YcH7QnP405p2Z3U43miq+s3+jeINRay
nxHJPIJIXG6OUbjwyng1ejufDWsEl1bQr1upUGS3Y/wDoS/rXP6tg63fHr+/f/wBCNVhWEY
JxT/rY5JVXGclutfzOnm8Marawtcxwi9tjz59q3mp+nI/GstosdOCDyDVzwxpfi/Ur0jwjp
+p3k46/YI3bH1xx+ddjqejfErS7Tz/Fvw8u7m3X7009iyMPcug/nV3mtNzSNSm1Z6HnU446
YNVm4FdIbrwjdk+ZBqOmOOMKVmUfng1EdG0q5Jay8T2THslwrQn9Ripc11TRTipfC0znRkE
EcEd69M8Ha8J0SK8O8xjy3BP3kNcmfCOrNk20lldD/pjdo39ataf4c8T2OoQzJp0qAMAz5B
UDPJJB6d61pV405JtkxpzvZo9TuvFmv6F4bt/B+jbbm91G5EOmbOW2McY/M19B3H7P3h6x+
D15bXUtzJ4oSze5k1gXDiQXAXdgYOAmRjHpXnP7Ong9fGHxKvfiFeRb9K0L/Q9NDDiSbHLj
6Ak/Vq9I+Ofxq0/QtPuvAPhUjVPFWpRNbMsLZSyVgQWcj+LGcD8TWN7ydR/0jOtOTkqcHse
R/s/+K9U1azu7PU5muBAdokbnPArK+KHhtNG8WS3FsCLbUMzIF6Bv4h+fP412Hwu0HSfBXh
VYbi/gN5MN8p3c571f8ezaLr/hSWCPUIvt1ufNt8nqR1XPuK6MJWpwje61bN6kKimtHsrnz
xPAzRHPLAYNcnqsZiuQoOcjrXol7ZKp3NdW0JKjcHnRf61zOq6ZpcoDSeI9OhdOysZCR/wE
VtXrU5L3Xc6JRbjroR21zdxWcMsLrKnXY5zj6VmXTvc3UlzLGI2bGQPatG3uvDGnWzW8+s3
F5g5H2a2IH0yxFV5vEPhxWzBodzcP63FxhfyUVhek3zRi7/cVKceVc0v1LOi2NtqOnashiz
dQQ+dE3U8dRWPFY6jdwkWljPLk5ysZNWV8aXtqWbSdPsdNLLtZ4o9zMPctmsu98S65fJtu9
VuGQD7gbao/AcVzx9opSfR/gZVMRRcYpbo6RtGuEhV9SvLTTgV+b7RMNwP+6Mmq7SeE7Q/v
dQvNSkHRbWPy0/76b/CvTvB/7K/xA8V6ZZazeXum6TY3sSzxvLIZZGRhkHavse5r2Xw7+xx
4PswkniPxFqGqOOWjgCwIfbuf1rRty0kznliukUfJLeLIbVSNI0SztT2lnzO//j3A/KsfUd
d1jUsi81CeRTx5Zbao/wCAjivun4geHvhb8Bfh2/ifSvAWn32oCVLe1+1r5paRs4ZmbPAAJ
4r4P1nUptY1y+1aWKKGS8medo4l2opY5wo7AU4xitTnlXnPdndfC34N+Ifiq12+j6jp1hbW
kixSyXchDFmGRtQctxX0Ba/smeCvDGjT654+8a3UtlaRmWcwILeNQPc5P5V8e2t5e2cyS2N
1NbzK4ZGicqQ3Y8d6+vP2qPF97bfC7wd4SkuG+16nDHeXwzgsEQYB+rkn8KetzPU+UvE50J
vFOpnwwkqaL9ocWfn/AH/Kz8u73rFpSc0lAhR15r66/Y++HSXFzffEfU7YMsBNnp28fxf8t
JB9BhQfc18jIjyypFECZHYKoHck4Ffqv8NPC8Pg34ZaB4diQK1paIJSP4pCNzn8WJqZML6H
T3dzDY2Vxe3DbILeNpZG9FUZJ/IV+V3xF8ZX3j74iav4nvJSwuZmECE8RxA4RR7Afzr9DPj
1rbaB8BvFV5E5jlktfs0bDrmQhP5E1+Y2ccU46CQAg9q+1vhd48n8Xfsj+L9J1Gcy6joOnz
2rOxyXhMZMZP4ZH4V8Ud69e+CniGHTNP8AiHpFzdJDFqfhyfaHcKGkToBnvgmm0VpY0P2ct
VOheIvGGsBtrWfhq6lVvRhtx+uK8SeV5pGlkJLOSxJ6knk1u+GvFd94YttaisoY5P7Y099O
lL5yiMQSVx3+WufJxQI+yf2KP+PHxn/11tv5PX1/2NfH/wCxR/x5+Mv+utt/J6+wBWb3Ez8
/P2uv+S7H/sGwf+zVz37OPjS68KfGrSIFnKWOryCxukJ+Vt33CfcNj866D9rr/ku7f9g2D/
2avEfDd7/Z3i3R77cEFvewSlicYAkBJzWjWg0df8bD/wAX28aZAJOpSg5/CvuL9m3W7jXPg
D4fmu5TLNaiS0LMckhHIXP4Yr4T+MV1b33xs8XXlpMk8E2oyOkkbBlcHHII619nfskEn4B2
+ecX9wB+YqZj6HuOqaRpetae9hq+n21/ayDDQ3MYdT+Br5L+L/wQ+DFrqstppHjCz8H+IGi
M66dPLvhkGCRweUz25/CvsI9K/MP47X02ofHvxhLM5fZftCu7nCqAoH6URIR5wfl3KecZFd
T4nQtr+FGSbaD/ANFrXKngc9xXXeJDjV3Pc28P/otamVudejO2irxl6owTaynGSv50z7E//
PRfzqdUQLuAzTfJi9Ku5p7IszyD7RIWVgSxzkVe0idBq1mpRs/aIwMjH8VULghbmUoxK54J
6mp9DDTa/Zt0VbhOf+BU6knys3jK0l/XUzNVONZvv+viT/0I16T8D/hLc/FTxp9luGkh0Gx
xLfzpwcH7san+83P0AJrzXViBrN9noJ5P/QjX6Ifs1eD4/C3wR0qZ4tl7q+dQnJHJ3fcH4L
j86iPwL5fkebU+Jv8Arc9S0Hw7ovhfRoNH0DTYNOsoVCrFAgUfUnufc07W9a0bQdMe/wBd1
K20+yXhpbmQIn056/StTtX52ftJfES78ZfFa+0eG5J0bQ5Da28Sn5WkH+skI7nOR9BQo3Zi
tT6B8d/CL4XfGjTrjWPAer6Xb6+gLC4sHUxzH0lQev8Aexn618maZ8JvE83xe0/4da5ZT6X
f3c/ltIY94VMEmRT0ZcDOa5vw34l1vwl4gt9c0C/ls722cOroSAw/usO4PcGv0h+FvjjSPi
f4HsPFsVpAmoxq1vcLsBe3lA+dQTyFPUe1W3ZWLR+ZepWg07VryxDb/s07w78Y3bWIz+lQp
NKgOJnAPYMcVe8Rf8jTq/8A1+Tf+jDWXT62BN9D1H4a+PfiXoWh6z4R8AJc3LaookdbaIyS
wADDPGB90kEAmuH1W213RNdmj1WC90/VEPmOLgMkwLc5Oeea+oP2LtB36p4p8TSR8RRxWUT
Ed2Jdv0C1j/tk6ALP4iaJ4hRMJqVkYXb1eNv/AIlhSv0Fsz5tOranIPn1C5b6zN/jTHubiQ
fPPIx9S5NVCckVJu4xQXzO+rPVvCv7PnxP8Y6HZ65pWj24069QSQT3FyiB19cdRXoOl/sb+
O7kKdT8QaPYDuqF5SPyAFeSfDr4l+KPBfjDRrmx1u9FhFcRxy2bTFoXiLYZdp46Gv1ChdZI
VdfusAR+NS3qQ2fKmlfsY6FCFfXPGd7cY5ZbWBYh+bE13uifsyfBuwHzaVLrEi/eN1eM/wC
YUgV3/wAVXeL4PeLZI3ZHXTJyrKcEHYeQa/NTw5418T+E9ctdc0XWLq3ubdw5HmsVkAPKsM
4II45p6tXBan6FX37PXwev7Q27eCbSDI4e3Z43X6EGvkz47fs+T/DGJfEOgXEt/wCGpZBG/
mjMtox+6GI6qegb86+7fCmuQ+JvB+keILcbY9RtY7gDP3dygkfgciqvjzw7b+K/h5r3h66Q
Ol7ZyRrxnDbcqfqGANJMm58Xfs1/F7XdG8fad4M1nVZrvQ9TP2aGO4ct9mlx8mwnoCRjHTm
vvMH2r8irO5u9F1m3vbeQx3djcLIrDgh0bP8AMV+rXhDxBa+KvBukeIrNlaHULVJxg9CQNw
/A5H4UpaMp7Hn37R/hmTxR8CNbit4/MudP2X8agcnyzlv/AB0tX5tk8Cv18u7aG9sprO5QP
DPG0Uin+JWGCPyNflJ468OT+EfH+ueG50KnT7uSFSf4kzlT+KkVUdhIvfC/w2/i74r+G9AV
C6XF6jS4GcRqdzH8ga7D9pLxQvif45assEga00kLp8OOnyfex/wIn8q6n9l7T4dLvPGXxJv
1C23h3THETsOBK4J4/Bcf8Cr59vr2XUtRutQuGLT3MrzSE92Y5P8AOmt2U9ypRRjmigR2fw
q0f+3/AIweE9JKB0m1GIuD/dU7j+i1+qS4AwK/OH9mCyW9/aG0Msu4W0U8/wBMRkf1r9H19
aiW4M+ff2ur023wK+zK2Dd6jAhHqBuY/wAhX59191/tmylfhfoUI6Sapn8o2/xr4U6Zq1sJ
BSg4pKTqcUDFpCcUmfalx70AfZP7E/8Ax4eMv+utt/6C9fX4r5A/Yn/48PGX/Xa2/wDQXr6
/FZvcUj8+/wBrr/ku5P8A1DoP/Zq+fPWvoH9rr/kvL/8AYNt//Zq+fc+1aDQnRhX6F/slf8
kEtve/uP5ivz1I71+hX7JX/JA7Uf8AT/cfzFTLYZ79X5bfGTn44+M/fVJv51+pNflr8Yxn4
4eM/T+1Jv50o7EI4PIVSD17V2PiVh/ajE4P+jwA+37pa41uhrrvEwJ1d8dPIg4/7ZrUv+Iv
RndQvyyt5GQjfKdvPrUXzf3hUoYxsygZVuoNM3n0H5VZ0CTOz3DJ3LdBWppLCPW7GFO1xHu
PqdwqnMqWTyyFw7liE46+9P0Un+27Inkm4jyf+BCiezMqfxr1X5le6tjeeKZbRc7p7wxDH+
0+P61+sWi2MemaHYadEu2O1t44VA7BVA/pX5deGYFuvjDo0DDIk1qIEeo84V+qS8cVC+Ff1
0OOr8T/AK6lLW79dK8PalqbEAWlrJOSf9lSf6V+S15dyX1/c3sx3S3ErSsx6ksST/Ov0/8A
i/dmx+CvjC5VtpXTJhn6rj+tflyAOoPbFax2M0IeSDyDX0v+x/4rew8e6v4SllP2fVLU3Ea
k8CWPrj6qT+VfNjAJyWANdj8IvElr4T+MXhzXr+6FtZQXOLiUjhY2UqxPtzQ0Uct4hP8AxV
Grf9fk3/oxqzK0NamjuNe1K4icPFJdSujDowLkg/lVKKJ7iaOCJd0kjBFA7k8D+dO+txH6F
/sp6AdH+BFleSJtl1a5luycclc7V/Rf1rI/bC0H+0PhFY62ke6TSr9SxHZJAVP67a9t8D6I
vhvwHoWgogQWNlFCQP7wUbv1zWb8V/D48UfCLxPomzdJPYyNGP8AbUbl/UCs1uLqfld3zSU
4kg7SOR1ptaDJbYkXkGP+ei/zFfrtpZLaTZsTkmBCf++RX5E2w/0uA/8ATRf5iv110n/kEW
X/AFwj/wDQRUS3EzmPix/yRvxf/wBguf8A9ANflq2Noz34r9Svi1/yRnxfn/oFz/8AoBr8t
WTMYIPTrVR2CJ+k37OVw9z+zz4UdzkpA8Yz6CRgK9XcAowPTFeTfs4QPB+zz4VDjBeGSTHs
ZGr0jX9Si0fw1qmrTuEis7WSdmPYKpP9KgTPyg18InifVVTG1byYDHpvNfbn7IHiz+1/hlf
eGp5Mz6Jc/uwT/wAsZPmGPYNur4Vu5murue5b70sjSH8ST/Wva/2XfF//AAjPxrtLCaTZaa
5EbF8njf8AejP/AH0MfjVS6lH6KDrXwv8AtheEjpnxB0zxZbxYg1i38qZgOPOi4/VSPyr7o
HSvJv2gPh/N8Q/hZJplhD5mo2t1FcW/r94K4/75Y/lSi7Erc+arwjwB+xFZ2vEWoeNL3zW7
N5Oc/ltQf99V8zk5NfRP7VWqW9v4v8PeA9OcfYvDWmRxFF6B2A/Xaq/nXzrVdCgooooA94/
ZMUf8L9tzu5Gn3GB+Ar9Dh0r86v2VrhIP2gtNVus1ncxr9dmf6V+iiHIqJPUGfMH7aA/4t1
4cPpqTf+ijXwzX3j+2VAX+E2kT4z5WqKM+mY2r4OzVrZCQEZpMY5pR0pCcCgYHpQtGBQQKA
Psn9if/AJB/jL/rtbf+gvX1+K+QP2J/+PDxl/12tv8A0F6+v6ze4pH58ftdf8l5b/sHW/8A
7NXz8T2r6B/a6/5Ly/8A2Drf/wBmr59HWtBodnIBIAIr9Cf2Ss/8KDtSf+f+4/8AQhX56ki
v0L/ZK/5IFaf9f1x/6EKmWwz32vy0+Mgx8cPGY/6ik386/UsV+Wnxk/5Lh4z/AOwrN/OlHY
hHBH7p+ldl4k41U8ZxDD/6LWuOPQ12HiRwuqyj/p3h/wDRa1MvjXozuofDL5GLIx+9jHNV/
m9RU4ZWDEgkVFlfQ1Z0Nkly7T3TTSAAscjFXNF41yxHf7RH/wChVQkbcxLetXNC3DXLE/8A
TxH/AOhCifwsin8S/rqbfg19nxt0Bz0XW4v/AEcK/U1fU1+UOk3YsfiTZ3p6W+qpL+UoNfq
5C4eNXHRgDUdF/XQ4avxP+up5v8fXKfs/eMWBwTZY/wDH1r8zC2CRX6ZfH5N/7PnjEAdLLP
5OtfmUcde9ax2M0I5JHXNMHWnU08GgYE9utd38HdB/4SX40+FtJaPfE96kso/2E+c/+g1wd
fQ37KGmxr8Q9c8XXSj7PoGlSzb26Bm4/krUMD7X8JeLrPxRfeIbe1250XUn099p6lVU5/U/
lXUOiyKyOMqwII9RXyD+yP4wl1Xxr47sLqTMmpSDVVDHksXYN+jLX1+OetQ9HYlo/KL4iaC
3hj4meI9CKbRZ38saf7u4lf0Irlq+gP2tPD/9kfG9tTRNsOsWkdwD2Lr8jfyFfP8A3xVlIm
tv+PuH/rov8xX666UMaRZ5/wCeEf8A6CK/Im2GbuD18xf5iv120vP9kWef+eCf+gipluhM5
b4tY/4Uz4vz0/suf/0A1+YNlYXerX9ppmnQPPeXkiwwxoMlmY4Ar9XPE+gw+J/CeqeHrmd4
IdRt3tnkjALIGGCRnvXBfDr4DeAPhtcrqGlWUt7qqrtF9esHkT12jGF/AZpp6WCLsdr4K0B
PCvgPRPDqY/4l9nHAxHdgvzH8814n+1d8R7fw58Om8G2VwDq+u/I6KeYrYH5mPpuxtH4173
rVxe2Xh7ULvTLZbq9gt5JIIXOBI4UlVP1NflT4v8Ua34v8V32v+Irl59RuXPmbuBGBwEUdg
OgFEV1EtzByMgkk+tWdOv59L1i11OycpPaTLPE2eQVYEfyqmetFMs/W3wpr9v4o8IaT4gtG
DQ6haxzjHYsOR+ByK2vSvCv2Ub25vP2f9PS4lMgtru4giz/CgbIH6mvdvSsyHufl98cbia4
+PPjF55C7LqDoCewAAA/ACvOK9C+Nn/JdvGX/AGEpP6V57WrKWwUnOKWikB6L8DdXXRfjv4
SvJX2xteiBu3Dgp/Miv0/TgYzmvyCsLuaw1K2v4CVmtpUmjI7MpBH8q/WLwhr9r4p8G6R4h
s5A8OoWqTgg5wSBkfUHIqJLUGeU/tWaa+ofs/6jMi5ayuoLj8A20/8AoVfnYw7V+r/xC8OD
xd8NvEHhzbue/spIox/t4yv/AI8BX5S3FvNaXc1pcRmOeFzHIjDlWBwQfxq1sJEI4HNaeia
FqPiHUWsNNhMkqQyXDnskaKWZj7ACs3APXpX1j8NfBFn8M/2dPFnxF8Wx+RqGuac9rZxOMO
kTjagGf4nJB+gFFxnybwwHv0pWGDgmm8qoHcUc96APsr9if/kH+Mv+u1t/6C9fX9fIP7FCM
NL8YyY+Uz24z77Wr6+B4rN7iZ+fH7XJ/wCL9P8A9g23/wDZq+f8g8V9AftdD/i/T56f2db/
APs1fPlaDQpGDiv0L/ZL/wCSBWv/AF/3H/oQr89Cxdsk5NfoX+yV/wAkDtf+v64/9CFTLYZ
79X5afGPj43+Mx/1FZv51+pdfll8ZCf8AheHjM+uqzfzpR2IRwmTz9K67xIduq3BIz/o8GP
8Av2tcf6/Sux8RRiTVrkZxi3gxk9/LWpk/fXozuofC/kYaZMZxTdsf99qenyp7mm7F9as3t
ogZSXYHJwT71e0RT/bdkMH/AI+E6/7wq9oPkC5uZbgAxqASTV6waG5162lWNVXz0wAOnzVF
5ScopaJF06a92XmctqDmPW7t06rcOfxDGv1T8C6vHr3w/wBA1iNgy3dhDLkepQZ/XNflTqm
RrF7njM7/APoRr79/ZT8ULrnwUg0p5N1zolw9ow77CdyH8iR+FNfAvl+R5tX4n/XU7/4yWx
u/gj4xgXktpsp/IZ/pX5cE9D61+t3iSw/tXwlrGmFd32uzmhA/3kI/rX5KTRPBPJBIu14mK
EHsQcGtY7GSIyeMimU889aaetIYnvmvpn4bqfCP7Hfj3xScx3Otz/YIWPdeE4/76b8q+Z/r
zX6BaR8KPD2vfs3eD/A3iTWJdJTyY79xDKkbySMCx4bqAXpX1BnzD+zXrh0L9oHRFY7YtRW
Sxf33rkfqor9Il4FfMWj/ALKXhHR/Emn67pXjnUBNY3CXEYIibJVgcEjHpivptTkUnZsJHy
p+2f4e+0eEvDniaNMtZ3T2kjY6LIuR+q/rXxL3zX6b/tAeHf8AhJfgP4mso03zW8H2yIf7U
ZDfyBr8yOwqlsJbEtucXkP/AF0X+Yr9dtL50iz/AOuCf+givyJtsfa4M/8APRf5iv120r/k
E2f/AFwT/wBBFTLcGcz8VLi4tPg/4subWaSCePTJ2SSNirKQhwQR0NYnwK8Zt44+C+harcT
ebfQR/Y7tickyR/KSfcjB/Gtf4uf8kX8Yf9guf/0A18wfsa+MBa69rfge5lwl7GL62Un+NP
lcD6qQfwo6CWx9q9q/Mz4/eDf+EK+NOt2MUXl2V7J9vtcdNknJA+jbhX6Zivlv9sbwZ/aXg
vSvGdtFmfSpvs1wwHPkydPwDfzoj2Bbnw5SgZNBBFAqij9CP2SP+SCQj01C4/mK9/PavAP2
SCD8BIcZyNRuOv1Fe/VApbn5d/Gs4+O/jMf9RKT+leedzXofxuUr8efGYPfUpD/KvPK0Gtg
oPQ0UdqQDRur6/wD2S/ivBaiT4aa5dCMSOZtKkkOAWP34fx6j8a+QcEGpYZpbe4juIJHilj
YOjoSGUjkEHsaHqgP2BzkV8tfGb9lybxh4puPFXgnULSxu71t93Z3OVjeTu6MAcE9wR715/
wCAP2vPEOhWMWmeNNJOvxQgKt5C4juCP9rPDH34Neh3v7Zng1LUvY+FtXnuCOEkeNFB9zk/
yqUmLYyvhx+yjZeG9RXxJ8StVs7yKx/fLZQk+QNvO6V2xkD06V5T+0V8ZY/iHr8Xh/w9KR4
Y0p8RsvAupRx5mP7oHCj8e9YvxP8A2gPG3xLjfTp5E0nRCf8AkH2jHEg/6aN1b6dK8jWOR8
BY2b6Cnotykm+gw89Oa2PDvhjX/FurDSfDmk3GqX2wyeTbrlgoxlvpyKz1srtjhLSZvpGa2
dA1Lxd4W1P+1fDs+oaXebDH59urKxU9VzjpxQ2u5XJLsfe/7OHw01T4bfDu4i1+JYNX1S5+
0zwqwbyVC7VQkd8ZJ+te3DpX5lRfGv40Wjhl8Z6yMdpFDD9Vras/2mvjNp5AfxGlzjtc2iN
n9BSsn1E4M779srwpfweNNH8YR27vp91aC0llUZEciMSAx7ZDcfSvlbAr6Ng/a38Z3dm1h4
m8M6DrlnIMSRSwlAw9xkj9K8D12/t9V8QahqVpYRafb3U7yx2sX3IFJyEX2FUTYze/Ffof+
yfA0X7P2nuwI828uHH034/pXxr8MPAvhTxxc3tp4i8eW3hW4iZPswuI8i4BzuwSQARgfnX6
L/D3w7onhLwFpXh3w/crd6fZRbFnVw/mknJckcZJJNTLUDra/LH4yf8AJcPGX/YUm/nX6m5
r8wPjxYzWHx98YwzIVL37TLnurgMD+tEdCUea+v0rr/EZP9tTDu1vB/6LWuQzwfoa67xOxh
10SKck28JwR/0zWs5azXozvw/wy+RlKhKKVwfameU392lS5i3ZeInPXHSk+023/PFq1sbqc
SaBhvkIHfOK9M8F+GvN2arertAOYkIxn3ri/BthHqOueVMMoq7iDXot7ro0S6g0+CfzYmdQ
7SEZiGeRx2xXn4ytUm/YUt3v6HqZfSgo+3q7dPU8Y1ME6zfennv/AOhGvcv2WPHi+E/ioNC
v5/L0/wAQKLcknhZxzGfx5X8RXi+u2dzYa5ci6hZBLK0iN1V1JyCD0NZsc0tvPHcW8rxTRM
HR1OCpByCPcGu6LvBI+cqq02mfr/xX5e/Gjww/hH40eJNIMRjga6a5g44Mcnzrj8yPwr7k+
A/xcsvid4Iiju5kTxFpyLHfQZ5fHAlUd1bv6GuU/aY+Dd34+0a38U+Grbzte0xCjwL966g6
4HqynkeuSKcX0MFofA/BBIrR0DQtQ8S+ItP0HSoTNe38ywxKPUnqfYDk+wpv9jasNQGmnS7
wXpfZ9n8hvM3Z6bcZr7F+B3wrtvhL4V1L4o/EREtL+O1Z4reQgm0hxzn/AKaPwMdulO5fS5
8n6L4Wlv8A4pWPg5W82R9UWyZlH3gJNrH8ga9j/a21oP8AFbTdAtZCsOj6bHGFVsbWck/yC
1U/Zx05fF37Tb66ICltam51LaRnYWJCD83/AErz740a2fEHxt8V6kG3ob54Yz/sx/IP5U11
Ezil1PUY8CPULpP92Zh/Wv0u+AniR/FHwM8M6jNKZbiO3+yzMxyS8ZKkn8hX5jV9v/sYa99
p8D+IfDsj5awvFuI19EkXn9V/WlIGtD6hvrSK/wBPubGcZiuImhcezDB/nX5LeI9Jk0LxVq
2izLtksbuW3IP+yxA/TFfrh1r84f2nNAGhfH3WZETbDqaR3yY6EsuG/wDHlNESUeN24zdwY
/56L/MV+u2lf8gey/64R/8AoIr8irRS99bKP4pUH/jwr9d9OUpplop7QoP/AB0UpbjZyfxc
/wCSL+MP+wXP/wCgGvzc+G3imXwX8S/D/iRHKpZ3SGUD+KJjtcf98k1+lfxQtZb34R+LLWF
dzyaXcAAd/kJr8qMkqBtPIprZhE/YG3ljuLeOeFw8Uih1YdwRkGsPxt4at/GHgTWvDVyoKa
javCCf4WI+U/gcGuA/Zz8ZN4w+CekPPL5l7pgOn3HPOYwNpP1XbXr/AFFQtxM/IPUbK50zU
7rTbyMx3NrK0MqEdGU4I/Sqo68V9Z/tG/ALWn8S6z8RvDK2z6TJCbvUIWkCPC6j52UH7wOM
8c5zXiPwv8JeBPEdze33j7xtF4d02xaM+QFzNeZySE9MY64PWtCj7Q/ZX0+ew/Z90p54yhu
7ie4TI6qXwD+le48V8w3P7VPwt8I6NbaJ4O0bUdStrKJYIERBBGqqMDluT+VeZa9+2D8QNU
doPDeh6fpKtwp2tcyj88DP4VFmtWDTb0Nz49fs8eNdf+J2p+LvCltb3mnagouJw86xNA6rh
sg9QcZ4r5IZSrsjdVODXr99rvxx+IDEanreqvBJwUeb7PFg/wCyuOPwqpafB+9VfM1S6kwO
Stug/mxFUnfSOvobRoTtd6ep5VUsNvcXEgjt4JJmPQIhb+Ve6aZ4G8NWDgf2DdXEoON1xhu
fXGcV0qWy2w8iy00269/LiVR+dbRo1Jdl6lqnBfFK/oeDWXgTxTf4ZNKkiQ/xTEIP1roLT4
Vai7YvdTt4PXy1Mhr1/wAm9WMMtrK2f9sf40C01BIAzWjEn+6y/wCNdEcIvtT+4XNTW0b+p
wVp8KtBQbrvUbu4bvtwgrYtvA3g62AK6V5xHBMzk10Yt9R6/wBnTKOxLLz+tRNBf+ZlbFs+
plQZ/M1qsNRt/wAEr2r6JL5FeLQdCgQm10izQDuIgasJBAjKESJMHGEjUVG51SCdVfTlG7n
KTxnP4Zoa4v1DMmmEc/eaaMZ/WtY06K+ygdWp/MSSSuhCoPlPXjGKi+0XAT75jiwTkDJH1q
KZrx2UPBCu7qTcJjH51O0xjtSrG2GRn5rlMH9a0tTtokR7SfdjA000Y8v5i3I3AcVivM+NS
mmjhljto1QbolI3nnPI7Ctm2nb5pftWnbQCx3XIyMD2Fcvq8slr4TuHLAyXkjTAg/w9Bz9B
WM4U2tEjSFSfdnBX2shpykumadMpJ4a3AP5jFRxJoV6ds2hmBj/FbzsuPwORWWQZbjJJ61s
2sSrEGzznp614lZRjqjrg3J2evyEPhTSrviz1K4t27LcRbh+a/wCFamg3XxD8HXZfwh4plR
kPMdnd4B9jG3B/KrFrCEQTs/yplmrnFYzXTTjOSxNc1Kc5N67G9TD0rL3bX7H0L4U/a28Ya
FJHY/EPw4NQiGAbqBPImA9Sp+VvwxUvxR0XwN8f0Txn8OvElpD4mtrbF3pd8fIkuI0BIwD/
ABAZHGQRXgF5r2p2ojt4rkvHj5klAkU/gaqi90q5kV7rSfs03aewkMTD3x0/lXVFytdo4Z4
aF7Ql95yTLt3AjoCK7TxHGH1naRz9nhx/37Ws+Xw5a3Sk6Rq0crHpDcjyn/Poa0vEgK6+VP
DJBEDznkIAanmTmmuzNaVGdNS5l2OcKAPUeB7VJK/JI71XzXQZaHR+H9Q/sme7cLmUphPx7
1ND9q1K7IUGWaVseuTWIuUvFVj82cZ9q9r8I6DpVpYRX4xO7Dc0rcAcfpXJXr08KnVt7zO3
C05Vf3bdkjBhsLK10+fSdbRbiKJd8kcn/LPjIKHqPwrgJNF06/zJoeoKjEkC1vGCP/wFujf
pXSeONfh1C9k0zTP9QrHzJicmT2z6VkaLo63GmX+oXEOYYbdjED/e/vVzUuaMHVqOzf8AWw
q8o1J+zSul16/eUtE1nxV8PvE9trWlS3Olajbn5X28OO6nsynuK+y/AP7Wng7WrKG08bRPo
GpBQGmVTJbyH1BHK/Q/nXx1Bq2o2cZiSbzoMDdDMokQfgaSS40G5/4/NIa2kPO+yk2j/vls
iuzma+JfccUsNF6xl959+6t8ePgtpUbam3ifT724AyotIvMmb2HGf1r5J+Mvx01j4sXkOh6
Zbvpnh9JR5VqW+e5cnCtIRx34HQV5idF0if5rHX0Q/wBy7iKH8xkU0eFtaJWSzEF0V+YNb3
CsR74zmrU4dHb1Mvq1RdL+mp9x/s2fCDVPhtoOpar4ljji1rVio8lGD+RCvIBYcZJJJx6Cv
kH4teAvEvg74ha5/a+mXCWk15JNBd+WTFMjuWUhunfp61bsfiL8bfDyKlt4i8QRovRJGMqj
/voGm+K/jP8AFHxd4Um8MeKNTa70+dld1ks1R8qcj5gAetVFx7mThJbo8y+8QADk+1fWH7F
tnqK+J/FV75Drp/2SKJpCpAMm8kAH1xk18waHqt14e8RafrlpDFLPYzLOkc6bkZh2YdxXut
t+1r8RLOIx2ujaBApOcRWbKM/QNTeuxPKz7+Br5P8A2wfAGqava6H4x0fTZr37Cj2t6IELN
HGfmVyB2Bzk9q8yk/a4+LEgIih0mM/7NmT/ADasfVf2kvjPrun3Fg99ElvcxtFIlvp6jcrD
BGcE9CaWi3YlCT2RR+DXwY8V+OfFujajLo9xa+G4p0uZr+ZdsckasDtTP3icY4r9IcrGmTh
VUd+AK/MjSvHfxmtdBs9B0fWddtdOtIxFBBApjVEHYHH9ahubH4sa6S2o3usThuSbq9YD8i
1Lmjfc09jUfQ/R3WvGPgvTLWVNb8S6VbRMpV0nukGQRyCM56V8FfF7w58D9Ks7q9+HnjC41
LVZbkFbFRvgiQk7sPtHTjHNcvB8KfEty++7uLSHIyWklLn9K1bb4S2yn/TtdZm7rDFj9TVx
jJ/Cm/kNUJrey+ZL8GvjhqHwji1qCHSl1aHUQjLE8vlrHIuRu4BzkHFdPrv7W3xQ1UNFpKa
do6txi3g8xx9Gcn+VZkPw78JafA1zdW8txGi7maeU4wPYYriZdZlbUJY9BtYLK0RtkQghG+
Ru3J55pyhUhq4lKlC+svuJ9S8RfFrx6WXU9U1rU4pOGSSRkix/u8DH4U7T/hD4huMNfTwWS
9cZ3t+leqeFtIudN0GMX88lxfS5klZ2LbSew+lbwdfug7uK6oYSUknOVvQbdOLtFX/ryPPN
N+FHh+1KtfST379wzbF/IV2On6Lo2mQiOysLe3x3VQD+dW5SsbgjJB6gdah8yBX8xUOWwCQ
OK6o4WlHpf11B1ZbR09AeGBWYvapg/wAWetMa1s85Nop46kZFWBPDG6guCGzj2qIzZdsToB
jAAro5UZ31uyCWwsSp/cJknPSqw0+0bJ8gLgdCKvgq+QJA7Z5I7VG5KfNwRjkVSRLZWjtId
u4QRhlzyBQba1kwWhTJ74pEuY2kVc7TzyDTybdmCjPJx9abQCDT7QKd0IJz3zTEs7RQV+zw
sPdM1YBaMkO2V9DQpQsGAAz6d6OVAV1tbEksLWEAcDKCl+y2m477eLy894xUrlQ+FTr3zTd
29imMfgaOUZB/Z9oGylpFwePkAxSva2wUIIkAxg4WrMbB12gHI45HWho8qGOORzjtTsIxtU
jiSx+x2kKK1wRDhV5O7r+ma4nx3elGisI+I4kCjn0ruZ1VdZUBRsgjMrn3PCj+deSeJLp7z
VpmzlQxANctd2TNoIyrZNwJPHvWrCo86POQuOMVTtoycFsbfp1rd0+IPJvY8L2x19q+crzS
Z6FCN2S30rW2mMseAJflwaxrNBgHBz15q1r8zNqEMC9QNxHTGabaxs5VIl3O+Aq+p9KiirU
/NnRN3qO+yMG8lEt7K2eA2BTF/lzWxqekyRXMkUluYLqMco3X/wDVWRbgyuysNpHWvQ5XHR
nBvL1Hg/NkH6ip9hJAyOB3pjpsZgRSoSJSvUcEVLVzWOmhXkhU3BUjHFQeQn+1+VXZF/0gY
PGM0uE9B+dK5aprUvRaO2o6VdXsEmZrMKdg/iHeltfE+o2/hyTSlkbyS2VYdef4SfSi21Ca
xtLu3jPlpKRvI6sMdKyYJYwZNwxG52n296j2fM256roYVJctnB2fUvaPpc+q3ggVTszulf0
HpXeajPZaP4furEqoaWAoir296qeGrjT9M0B5QVMvJfd1LdhXK6pdT3jyTzNuJU/gPSuVU5
4iq+bSMTpg1RpaatmaTlcBQQR3NNKYOPalOFGFzxS/Oo6deortZnZEDqsa/XqDWhZQPHbrK
kZkmmIC46sewrNuWDJyce2K6TR4PtN/psHmMgLjDAcjjIP51UFzOxg9G2jvPDtjPp1i264e
S6lG6Vtxwn+yPpXVQALGrTsJSeDu5wKw7aVxI1tPhJ4+GX+8M/eHsa0JH82YQK6ocFyeoVR
1Y17nsqaja2xh7WSe4t41pPKYYUhhCDdJM8YIjX1PH5CpbG2iupPO+xQpbKMRq0ah5P8Aab
jio44bd9u1CLZSDmT70jf3m/oO1Xx/qyI1yNuMnioWHp78q+5D9vU/mf3sSa2iiOI4o1Y9l
ReP0qaJJUw3AweeMYpsSbmPmcgAc+9bOkaJqOvanb6Xp8bNJMcM2MhF7sap06UdeVfciHUm
/tP72UYNG1XXNVt7bTXA2MDLKwJSNT1z6n2rsofhrfTSkNrMHGRgwnj9a9B/4RW28J2Nvb2
qSSRYG4tyS/cmnPO8l4FgUDHqe/1rlc7/AA6GLk3ucT/wrG7dWiGspgrjiA8H25qE/C+8jd
AdYXa38K24JP4k16KZ5AGWaTbGoyBnGTXI+N/Ftn4W8Nz6ndzbTGCIVU8yMegHqaXPPuJK5
4H8Vbf/AIR+7Xw3Z6y1/dXSkzRpGAI0zwpOepqf4TfDCbxJcxas84tLS2YrbOy5E8n8TfQd
K5Pw5oOqeNPFwNzIwur5zcXcpyTbw55HsT0FfUOmWkOl21paabD5cFkoSID5cKKzV5vmZtt
EZP8ACDXIlaWLX4ZFxuCGD/69c43gHVD/AK7Vo0K8cREc5+tfQei30V5YrIP3m5cHnoa5rx
PYyWc/2pVYRScMQOjdqqFed+Vswu27HlEHw61CR2ZtZBjbniHp+tSL8PNQi4OpRle2Ief51
2KX8gK7ifTitK21OzK7WmIbbnG0E1rzzQHmNz4DuCAhvlDk5/1WD/Oqo8A3CDdJqLSNnHEd
eiXVxHPIWMzBhnaMcH2ql55K5WXG7gjHNWpy7gcQPBrKpxqTjB5XyQSf1qtJ4ReTMa6mxyu
4OIgCM13LShZWK5IHfrmqzLH9oDIGU52nB4weapTZVjj4/BMRiAbUZQQc7ggzQPBSOQRqU5
IPURrxXYFEDlSxOfWmrLibAwR644o52O5yv/CBxMcnVrs4PQhf8KWPwFaqTK+rXbKBnA2/4
V1LvljjHB6g01NoTBfPGCaV2By7eCLSeeVRrN6pRsdvQY7VKvw/hcFf7dvVz1I2/wCFdAh2
yn5scDOe+OKtrOOm3Iznd1pczA5M/CsRjdH4k1BgR0ZVP9KRfhxDDGS+v6hsXLEnaf6V3i3
cv2dcH5cVz3izUzY+HZNoImuSIUAPILcfyzSuwTPFtemSw0+7kinkl+0OQJJPvFBwv6CvIZ
My3GS3JJNd9461BRELeL7q8Dnv0rgrdDvBbq1c+KnZ8p0U1oXoY2KoqHqfyrp9OtiFHIbC/
QA1j2UYVwuOew65rfLx22jXU7/LJCnGepJ4FfM1pNuyPawsVuzkrqb7XrlzcA8Bto/Cui8J
wCTX7WSQ/ukYO3HTHeuZtI9u0HnBxn1r0nwPpRezurtSFbcI42YcEdSD7V6lCnzVIwRyTla
m5vqZXjeIL4puWAyTChDfnXnVt/x8SBx827rXo/jARx628Me8YiUlXOSh54z3FeaRnbPIzc
AE121/juctP4Uy9KCz5A6UzaPN3FhnaMUpkkCZMeFPvShD521Rkla573OggOfOGD2qPLe/6
U9y4u8EYIWk3T/3BUFJXG3TM8jksFjBAPvXQ6T4djfRp9Q1QGGORf3YxggdjWDaLay36vcg
/ZIjnaBnd7V0ep6+upqscSGKFAFEYBFZ1FOcowjourMYJSvUnr2RhxM0Fx5LEnbwjdMiugs
dKgudAv7523ukLFEH8JHrVCC1027tW+3XnlMf9XgcqfU+1ZaXt3YSzWi3W1JFMZYcq61dWT
d6dNlR/dO8ldMZwGwwz05qH55HKAgHPHoaepG8h2+YdqY4ZcncOaqw73joVpvuNuXDd66zw
8D/AG7pADcCVR+lclIF8k5XB/nXVaCSNX0kjIImQVrD4jNLSR6/qOmi9hNwjLFcQZZH7D2P
tWNEsqXk9jdMFuIpA0wVv9Zxx/wH0FdQdq2EsTEZZTnvmqmr6Qt1eXcsLKt2jKYpOnGwfKf
avaa95HBe4Dy/JVeBnt3p2dziNWHl9WIP6VWsJVkjXzQVlQlZAw5DVcjZSCFwD6BetaCLUK
XFxPHbW8ZaaVgsaqM4r3LwJaweENPd5YXub24x5kq9T6AA9hXN+BvDCaVCdU1CIPcuAQp6I
D2/xrsfOQBmkkZUBLLkdDXFWnz+6thNnVPexatps0DWN0MjlmiOQe1cVdW506djKSJAeFYY
r0Lw9q0Opw7chXT5dp6n3rM+Iml203h+TVHlWFrJS7sxxlB15rijPllysz2Z5zrWs2llpxu
bu48kIC7sxxgV8z6/r9z428SR6lcLI9jHJ5WnWPVp27MR6e9J4z8Y3PimV0Ejw6LE22KJc+
ZePnjj0ru/Avgx9PtIvEfiAE6lMoEUXGLWPsoHTPrWqbk7I32Ok8C6K3hzSA04WS+uWLXEm
OpPb6DpXZG/ljZgY8oB17VlLMgwPmGPujPOKoy3jxuTKrFC2PmYDBreyjuLc9D8Oapd2V4o
ii82Cb+Ddgg+tdnqV893Zta3GkyyRyDAKsOPevJNP1J1VYHJRs5Uk4/KvXvDGopq2nbHXEs
fyEZzj3rnqqz5jOS6nl96kkN28UwdSpxzx9Kzpj9nOY/mOO55r0Xxvo8hiGpIufJ+8FHavO
Xmlbnb8ox0rppy5ldFJ3RJHPIVBcjA55pWnQhfl47YqmbgRllByvf61HAZJJNm4bfQHlauw
y+zpEpkjIHsaqteByHVMnocD8qky3zRYz7tVOYGIFVQ+u73oQEgvDcEngMc4A709CflJ2gj
sDWQzJHIeG5O5cehqRJZWkZnl4zhRTAv3D7CCPlPrmoUmYqVaTt36UyRo2XYO/8Ae7mqGGM
u3eMD+GnYDUSfYQ+4bVO09zk1Yiugy5yBg8e9ZqARJchUCHasgPuD/gad5qIf3ij8BSA6C2
mD2xdfuhj79a4DxtqaS3xt8/u7KPzGP+2wIUD3Aya6hL6Kz0y5uGAURL5hHpXkPiXUJorJ3
uDia8JuZQe2fuj8BilFe8NI8t8SXMk995GSSp9ar20BJVQfu81XaU3N+8hyctwa2rBFeJgF
3D1xXi4utq2ehRjc0dOhXcrkguOgNQeIrgxWsGnZJd282X+lbul2caqZpUyijJHSuO1C6N9
q01yxyC21cegryKS56l+x6dR8lLl6sls4sknHQZr2jwpapb+GbSMABtpZvqTzXI/CzQV1zx
5pVnPCZITIZpAP7qjP88V7X4h0DZNcappMeCj/AOkwAcMo6svuMdO9e5gPic2eZjJKKjBHh
XjnDa9JIBgiFAc9+TXlZ2tPKj/3z0r1DxnKraw+053Rgk9uprzBVHnysDnDGujFP3zKn8ES
zGbhht2AY6sTmp4S320K3TYaS2+4c9fenwnN/jPRK4eZp6Hbye6mVZVBuwfak596llH+lqC
McGlwPf8AKi44rc0INIkul/0ZBsQ8knFWW0i/jGPs5z2IPWtnQQrQ3GVAO4A/lW2yhUyASw
5rzamJmptHbGimtDhG0+/Emw2j/XFUdQ0+VI909uyAn73avREDGRmBA4A/xrE8UReVpgbnL
uvP41dLFSlNJmdaglFyOAlikTJGWQd+4p4fMQJIdPVeoqwQwVlYkg1XMGP3iNtP6V6Z5coN
K8SGcr5QIOc+ldfoI/4nGjkDP79BXJKIGcrcAx+6jitrTNRNhqdrcsFuI4JA3DYJAqou0ri
U9JX6nvs7KtpPJChGyMk8danlBa4umx1Zcf8AfC1xNv470O4t5YZpJ7QshA3rkNx0yK6C28
Q6Lf31zJBrFsgZ1I3uFz8gHGa9j2sXJWZxWtoWp7Nnf7VAMXAGCD/y0Hoa6fwLpf8AaQGs3
UREMb7IIWGCzA4LH8a56LVtKjZjJqdoSOc+avNbvhLx14Q0jwt5N5rNqkqzSN5ZfJ5YntSq
z00YWPZJpLe2gjVHLsVBb/Cs+W8jb5UVQAORnNeQ6z8btCVH+wW1zqDjoETaoP1NeZa58XP
E+oCWO0aHSbdxgHO6Xn37VyOUV1Dld7n0Jr/xEsvA7rqk97EZU+7bofmcHtj+teRfEb456r
8QjHpsdtPZ6OGGywiO6W7btuI6/QV5zo/hfxP4vuvtHlTSq/BurtiF/DPJ/CvoX4YeCdF8F
63b6hc239q6iw2GZgMxH/YB6D9azcXP3rFcqWpzvhH4Z3+kpbeIPFenql9cKHtbXHy2qf8A
xfT6V2t28ajy2XPHJ9K9n1h7fX9E8gWc0UhBaOTZwrf/AF68Yv7WRS0bghgdpU+vvW1Fprz
M+a7POfiX45uNEt7XSNAIOq367pjtw0SdFAPYnmvBbx/Esl07XMt00hOSzSE/j1r0n4s3S2
njixu44y4WxSM7RyCGPX1rj7zX2/s9JJLZx54Pl4HOM964q83ztHRTgmrt2Og+Hnj7V9L1m
DRdale7sLqRYx5xy0DHgMh/pX1b4c1240PVD5x+UEJMDxkV8X6Pb/bPEuiPLCyr9rj3A+gY
HrX1Q90Zr64VchZHOAewrSg+ZOL2JqRS2PouSKHVtPwh/dSp0xXg/iKyn0TWZrGYMMcxn+8
prsvAXjMxodGvmLTxg7O+5RTfHtsmswrfW8UjT26EsdvO3qa1o3hNxlsYLR2PNnlBIYrhqW
G5YbA0Q3E9uKZlWXJ4HQew+lDxhow6N90eldzKuXFcCQlSQx65pJizxld24fXgVn75gMEce
tSW85XAK8dPrSsBTvJViVDj7pKE59+KqC4ViWXhj69asX0UhWYMoKkB047g9/wrLcHAPAH8
6cNUJmj9pDHzJCN2MVD5iMzOJOOmBVRFHmFt3HYelOyEjIBBJ9uaY2H2uT7fCHf907GHr3Y
YH61pWl0ZbdC+CQMYPWue1GUQW5JJLIVkUZ67SCau286JcTRFdipISpP8QPP9azloxLYi1f
UTNcxaXv2xy5afnpGpyfz4FePeM9c+2302053MQoz0Hau01O+MFlqeqthpL2TyLf8A2YlPX
8Tn8q8jmk+2amWI4Vqwq1eSm31Z0U43GW9rLGUDcF8Gus06zCkptYYHQnrmqtraiaZJHTcA
ATgngeldlo9kj3geT5gOcEdfrXyeJr6anuYahzSSRj69c/YNAMcbfPNhAP8AaPWuJt42lbg
fd61ueMbzzddNohUpbn5sf3jVbSoGlYKg5OPx54raknTpX6sKj56tuiPo79n3wtsS88R3CE
ceRASO3Vj+eBXdo+zU7gMuUZ2BBHB5rc8D2/8AYvw+0y0SxdnSAbwvB3Hkn8656S68zU5JA
uwM7bkI6HNe7ho8sbHg16nPUbPmX4h2yQeKtRiQFVVgAM9OT0ryyLG+f1BzXrPxKfd401NA
OFcfnya8khIMs/rup4lpyOmj8ES/EMICRz6GpIQft7cfwCmIVOMDnPJqa3XffPz0QVwnf0S
KtwWF2AFJO04pnmT/AN0flVqVf9PBxxtal3LQ5pDVNybZv+H70G2nyCHMgyfwroFd1VsE7X
7k9KxNEs1ezXCqAWJY/wCe9arRssedxLk9V9q8etZzdjohzJWYG8hEnlEj5TknOcis3xKPM
0hRu58xap6pcmCfy1OGdRhihHApmrags2kxRkjeCMn1rSlTtKMkS6qcZJnOY+8M8nvUQ44I
/CpEYF2wc+maFTdnJ5zxXs3OPfQrToSpNbun21veeIdJtJ4FeGWdUZTxuGOnFYc3Ctz37V0
nh9S3jLRcDOJwfyFUtTGUVaR6BqHw10OWCZrGa6sZFP8Aqw/mL1wOD/jWNN8KtUXUL6yg1O
2dbaXywZkIL8A9vrXrMkRO0cFiw5H1FSyybfEGsgfKBdFcdf4RXpujBvY8+545/wAKv8SQq
MTac3r8zf4Vr6H8JfE2p6el6+t2VpBI2AqIzHA49K9ObB79a7bwRs/4R+C3KfJHkj/vo1Mq
EY6oVzy6D4E6daRibW9cvbssP9VFiIH+ZrfsPhx4P0N457fRYmkTlZLgmVgfXnvXpV8m9pZ
fvYPYZFc3cySSyeYTkDtjFOMY9guMACqhjQRoeAMYxVuGQxTCQD5hyGHrVUBrhcpIF7Y64p
r/ACFVkl+U9q1EeveFtbi1DTDbhR50fLj1HqK574g6R+4/ta1wvGJABj8a43TtXk0bUVv4n
5T76A8MvcV23in4i+DdP8KNd63fxQQzwkiFj87cdh3rjknTnzLYm2p8tfElf9NsJnK4ZHiO
R05BzXm01yzvBCdgjiUqhAPzc5q74v8AGc3ifWPOtB5NnbE+RC5AJX1Puax4bgXLB7WyMRY
cszZx61y12pz5kdtF6Hc6XYpeHQ3hcLL9rBx3IGP8K9sM7Rygn2z6ivl7U9ZFtBbWlpI6yR
N5jyqcfN7fSvTPh149s763GneJrxxMXKx3jnJTPZ/Ue/anQl7N69SavvO6PXbfUTZ6lDcRM
TJCdykdfcV7Vptzb6lpcN5aMJUkQMSefqD+teGmyljfemJo88SRfMCOxGK7L4YeIoodVutF
vplSKbLQhuMN3Fd1Vc0eaPQ5ZGR4n0t9J1iSFECwSHdEfUHt+FYysrDbvKgDpnvXsfjXQ4t
T0d3UgXEAMkTZ9B0P1rxHOZA4bpxjpWlKXNG4k+5aVyxK5yR696USMiEEj1qmJGL9cH0p5k
V025OD7Vqx3ZNNPG6jk46HPoeKyC8Kw7QPmiGwgccjirrKixmIdGHU1y94sq6wRtYpPEHUd
gy/KalbgzTUw5JddhHOA1Hn9WwBkYAzWRHHLBumkcmU8LxlV/OlV3djJlsfofetkSWL2TzV
ZSQcqQR6Z9Kz5bq4uZLK1tmKy6hEvzAcRhcq7fpSzP5Uu8vmPbkuccVVhu/7N0OXWbkkSTg
pbKf4Is5/U81nNXsi1scp49vo45o7G1+WG3Ty0X0FcPpdu8tygA5J6nvUmp3k2palLMz5Vm
zyelbuiWqRWzSnh24BPavCx9daqJ6GHhf5GpbeZEQluh7Ak966J7pNK0eW9k6xISSe7dqx7
VD56Pkkj5duelVPHV4IrO00tDhpD5jD0XtXzvL7SpGJ7kJexpuocXE0l3fvcTcvI+4+9d74
L0g3+tW8QVgEHnucfwqeB+Jrj9Pti8it0UEdq9z8BaZ5fhlrxiN9yxKkDHyjgCveo01VrKP
RHmTl7Ki5Pdn0toxf+xLMesK9K858zfqt4gH/AC2fj8a7vww5PhyxkY9IwK8/iRl8Q3wHI8
xhn8a9akrOR4vU+dPiTJ/xWOq8c+YMnPXivLLPLeYxHBNeofEMKPGOq7eR5uc++K80sOPNz
2aubE6SaR6VCN1BFuMfLnpzU9mCLqRiONgqPgnC8DNWLTmeReg2j+dcLeh3xWxBIxOpAeiH
rT8/7K/lTLjnUHXHROPzqPZJ/erKauzWnszuNFgZdHMoHJY9eKtKURP3pCkjHJ6moNOeQad
CkjMkWMjjn8qttaRagpge5SIPllZl4BA4FeVUfvs3lblujKuLSJpHNzbCZWONu4qfwIrlda
0y5s8thvIc5Tcea7kQ7V8ljveM4znqax/E4BtIIlztDDB9a6KE/wB4kctajGUXJnBqjBsgn
r0qzGrBc4IPNSSW6jvtOeopvmgYVFJxwcCvXOOMVB6kUir5Rz03DNdR4ZXPjTSFXqspP6Gu
XbDMuc4YgfrXX+FI8+M9OYdg5/8AHauO6FKzjJnulvKr3EPAwZF6/wC8KhkkA1zV8HO68ck
k0+xQPd2asMlp0H/jwqDaW1LUiXBH2uSvbXxHlPcmMg2ZBFd/4JLLoaHCsXBxj6154VCqVH
613OgMLDwxaKrEnZnjjFKptoBvahestwEUgLjB5rBvC800hViD0xUN1OwZWyck7s+tV5L1d
+xCxLCpUbBYezxQ24QHyiOpHWsXXr+Kx0+a8lk2LGMhjxyegq5O6E7pF981438T9Xkub6Oy
jd0jRQQueM560py5IOQ0V9Q+J+tiAizijijkBXe43sCP0rzvVNUv9Vdri9upLiUcfO2cD29
KYdTKWstpcRlt0vmhl6hsYOarfa7JIXH2dnZhj5z09+K8qU5S3NdCGKJ1Mcow6t6HOOe/pX
Q2ksInjVlzE9v8yn1HWuZgnmtnLQy7C/B962YLiZSgKxNlTyRj/PWshp9EZ04864SJF53E8
e54qxJAls7CCYMwH3ozwaqXE7CeQIqIc4JUc0+K5gjh8sxMW6hgelUhLc3/AA34p1vTNatm
g1K4SNSA0e8kEd+K9q8LeJV11JYp5NurW58xyvG9SeCPcDGa+ebedI5/OiiYyEEKMjjIxXa
6Pr76Tc2WphFLwt+8PdwcAj8qIycJ8yKsnHzPtfwgbHXdDMr3Esr/AHJQ0hJU4rzzxTocug
a00O7fbyEtE39DVPwh4hXRtYttStpTJpd+o3EHjaeh+oNeveJtDi17QZJY8NNGm+Ij6dfxF
ejGfLLyZzNW1PEwI25BKUq5RgrAEe/egjaCjdc9MdKVVBjySSe4x0rrC49pIxwy5Geo7Vz+
qxOUlkAKtbuJQQeqHhv8a2CduQQeap36K21ySFdTC30bj+dS42GZJXcuAwb0yOKW1UjJ3Ag
e2KhskYWZNwCWX93s+nGaS5vPsNo80oGOgUDJ9AB7mtW9LogabRNb1KPTVysCnzLojgJGO3
41wvxB15LnUmsbbb5MOFG3oAOAK7PVtQ/4RPwpJFIyjVr4ebOCeUyPlX8BXjRWS9uHkcjDH
JNediK3JG/VnVShdkmmQYuRIwUr78V1kNvutUwGXcecelZWm2Mc0oAIRge654rtLG0aW3Iw
WSFQELDG418pia2up7VClYh02BIQZJVIRMuxJ4H1/CvP9XvzrGvXN5j5WbbH7IOBXc+L7lN
H8Px2ETA3d4PnPcDua4Sytw5BC1WFVk6r6muIesaK9Tc0ixmneC0tl3zzsqLg9M9f0r6Fsb
SOy0uCyjwEhjEf5V5x8OdGEuqS37L8tkojU44LkZP5CvS143dMYr6HLaTUPaPqeRjKl58i6
HoXhex1WfRLd4NQSOLb8kZTOK5p4ZbXXbqKSXzHDnLAYBrvPBAL+FrU9CQea4TVmKeKL9M5
w5PFdcG3KSPPPm3x6AfF+qLkHMvYe1eb2OFlnX/aNeh+NWz4x1Z2H/Lww/8AHRXnVoR58m4
4BY81x4n42etQ0jTfqXgwAjCt61La/LdP3OAT+dVz91V4ODVm2j/0hsDnArgbsjuS2IJ+dU
yDkFen41NsH92mT5TUssM/L/WrHmL/AM8x+VZvVIqm7XPS9S8P3WiLFHOzXMCACKVeAfqOx
rCuC6yGRFA7j/Cva7lYriIpIgZWXlW5BGK4HW/C8ttFLdWZMlv12d0H9RXmpxm+aP3D5mly
y+845J4POPl7klY7mX3rO8RuJLG3JOH3joK0Z7ZUnMgHUYBU8Vi61u+zpxlhjocit6VudCq
SfK0c/L80h3NxVZJPLYo49xgdakaePc29gCDSoQ6/K27HNeuccveehQKSC4jJ6FuPzrvfB/
PjSwxwPLc5/CuLmTZPG5PRhk+grq/CtzFB4ssmuJFjXaygk4yTWsLOSMeXljNHuWmyD+1rR
Q2B9oQ/X5hUS4+16i5HDXUmB+NRwyomo2cmQMXEeMH/AGhTIGZZ7xWYsPtUp/8AHjXtfaPM
e5IzFQ3PzbeM/Suu0qWQ6FapJ95Y+fyrjpEYhiTgKMfpXW2LAafCEPHlgc/SnLYC3O4kAHU
KMCs2Tas/UkD3q45Hltj0rOuTtI9SOalAQXpLxPtbAUZr5v8AGurPdeJriSOXMcbeUuDwQP
8AJr2Px54iOleH3W2fbPcZiUjjb6mvna7d2LCTl85JrkxU9OQcV1GTz+a+cdqr9uaUAkGk7
5zxXnli9vxq/HM/2ZGYcKDz+FUOMcHnNTxMnlOjDqOPalqF7ETMSGY9e9AJVR3Jpcr26GmZ
zimAqMVYMOoq8l9IAoBwMc0mmaZd6pcNb2UDTShC2xepx1qo8TRsUYEMvBBoC9j3H4YeKrd
YZfD2onMF3gROT/qZOxHse9fRfgXVr2+tp9ImvXSaAYjI67On/wBavhjSLx4b+KRQcq4Ix1
619TeEPE6pd2etWrE4G2UY9huHvXRTldcn3CmrnQeLtHm0bWmLP5kU5Lq4GOe+axluIwoZh
2617H4g0+28TeGzLalWm2CaF/U+leMsPLfDDleGB7Gu+lPmjrujNEXm+YeBwOhqOWJpYWU/
LkcGrO8BCQsa5NQSSqFADFs1q9xnNEm2v5zKRsmAlUnpu6MKdHNBb23/AAkOqKpigY/ZIj0
ml/ve6r/Orz6P/a2pL5sn2eytsy3M2cYUjlQfU4rzTxx4sj1XVltrL93ZWw8mFE4CqK56tR
RjYuMLmF4j1i51zU5J5JmkLHrniobG3URDMm05zVS1tlZg752HtnrXQ2VoZGDGMlA2AB0r5
zE1+ZnrUKXU0tKi3PE0bZZiVOc4x6V3ojttN0yS7vZQkMSlix7Vg6RZD7UQ2QEA/Af/AF65
74geIDdXSaBaPmGL/W4P3j6V4bg69RQXzPZTjRp+0l8jmNT1SXXtal1CRGCMQsSY+6g6Vta
VZGRYzCn71m8tFI6seBWJZQMZUjVRz6V6t8PtEee/N7Jkw2YKqMcNIf8AAV7EKftKkaUdjy
3P2cZVZf0zuvD+kroOgwWKHzHGXkf+8x6mrqsGRgOgHJx0NWXjIVVY/WokjOWXoGr6qEVBc
qPCbbd2d34O1+0tfD8drcOUeIleQfX1rltTnWbW7q5jIKvIfc16B4JhSTwvAZI1JywBI9zX
Ba/JFDr+pl9sUaOCecAcVjTtzysR1PmbxhOZfFOqs5yftLrkd+BXCWYB39/nPWuy1+4gvda
v7u2O6Ga4kdCRjIzwa5OzjJUk4GWOceua8/ESXMz26MHammug9EYtxjGau2rYvSMZ+UUeTg
DHBqayhVtRkc54VeB3rzZS0O/lat6lecg6lt6ZTj86l2N60tyo/tRn2AERDr65pPN/6Ziou
7Kw49T6OaYibZIeCowce1PRlYbGQbDwDiuB0Hx3FeBbfVY1yuB547fUdq7xChAAkVojhlIP
QGvnpe0w8rT0Z0xpxqxvHU5rW/Cqzh59PQBm5aLPBHfb715d4hha3jAdCpDbSpGCD6V7xvj
j6MCCcA55rn/EnhTTfEUDFh5N4o4kTjP1r1cPiIVGnLRnBUpypuy1R873SxOCEH7w88UsJK
RR8bT0ORWprfh/UdE1NobuExsOUb+Fx7GqUZEm0OArd69ty0uYxinJshnjMqFQAfwotrkTK
ILgDevANWQgHGPxFVbuMNHuQfPjORSjPoE4uPvo9M8D+J9upWOk61JvT7QhiuGPYEfK1d3A
reZd46G4l/8AQjXzzY3gl/cXC4ccKa9F8J+LnsnTS9WlLQsf3Nw38J/ut/jXpUa1naR51Sk
pe/A9Cll8uCYuSRtxXWWJIs0xx8uP0rkLtvMtHIxg45FdfbR4gGc9PWvQl0OSxa9KpXSZfL
Hp3q03yqPUmqk+QSATgihCZ478VLaQfZbgv+5UlcH1I614/dALN6E9a+iPiDor6t4clEA3T
RYkXPcivnm4idXaORSHU/MDxivOxS965UdjuPCOh6Xq3gTxC8kKSX8Cb43PVB14/KvPCCpw
etdH4c1i50mW4SNyIbmMxSgdwa5+6IM7kdNxxXPJ3SKsR5wMipoCoV3kI6cCoR0pyZJOO1Q
Iaxx2pcfKD600MeeKB8yj2oGerfBzT0n1q6v5MkwJheO5rN+KGn6dZeJVWxRYzMhkkRRjDE
9fxqx8P/FeneFvDmpTXAaS7kcCJFHXjv7VxurX91rWpS31wxkmmbJ/wrZtKny9QK2n71ul2
MByK9W8CX13a6s8EjFoJjgLnOD6159p1gsbB7gZctwg617F4O8Oy2lkby5BE03zIrDlB7+/
NTCMm1ylNI9m8D6zqA1BdK+3+XAwJiVhnkdhVDxzpt5pWrG4mCvDd/MHjGBu7jFc9G8sDR3
UT+XLEwZSDjBFes3cFp438Ds8RAnCF05wVlHavSb9nNS6MwZ4wZGY7skj0Iq3Z2sl3J5aER
rjJdhwg9ais7SaW5khX5BDzKzjhAPX3rl/GfjS207T5NI0SYliMSTdya0qzSLjFsofETxlB
Fbjw5oUuIE4mlHWRu/NeX2VrLPIzyEAZyxJqNvMkm81zkk5+laccZKKqxsoyScnqa+exVbm
dkejSpWEgjkmkwmVUngZrtNKsLg2gnYrtHCIQfxNVdD0zezSCLkAEnGQPwrqhH9lgLysfKU
clugFeDiK1/die7RoPdkOualb+HNAluSczyDEa9yx6V5HZwyXVw1zcOWd2LMx7mtLxBq8mv
a5vDH7HB8kQ9R61PYWaHZzwOTgdK6aMPYU7vd7nPWn7epZfCi5pNhM8ii1i8y4nYRwx+rV7
9oOlLouiW+nghnjXMjf3nPLH864P4eaObi5fXJo9kEQMdsp/iP8T/0Fel5CRFyd2K97L8O4
r2k92eNjKvNLkjsiRmGQGXIFUDI6sTn1x7VK0kiwM5HXoKyrm+igt5bieVY44xl3Y4AFes9
Fc4D1zwbqcNv4MVmdQIGcsSeBz1NfNXxO8crrmvXtro8ha0kfDuvSXAxge386oa/8QNU1XT
m0LS5HtNLLsz7Tta4929F9q8z1PUmXzILFtxxtab09hXlVK9pNQ6no0cNyWqVPkhNV1JICY
LciW6PB7qn/ANeq1qvlW6pyeM5PrWWke1+erHkmtWJC0SKMnAxx3rhm+VWO+jOUpuUix8oT
ezDPYVPppA1RyThCgJP8qqSDJk3HgKQBU+iMZb2baMZjAx7Zrll8LOlyvKKJL4Sf2qNo52f
nzTvJn9BVy7iP9rRgnkQ/1p3lfX86z57JGsIbi3GmyJO0kSmKVFG0A9frWxo3ifU7Bo7aSZ
HCdFc/K2fQ/wAJ/Ss+YXEMcgsy9zFGA3J3SKO/1qmBDPAZx25JY9fwr3sRhaVdcskeBSrTp
O8T2C31C21O2Sa2kCS7csjfwt3BrXikaS3QbgJRwSO9eI6fqN3p1xG0MjbDzjrt9h6/SvR9
D8RWuoN5UkyxzuOinCufbPQ+1fI4vA1MM7rWJ9BQr06613Og1TSrPVrVrPULZJoiflz1B9Q
exrx7xP4KvNCna5t91zYnO2QdY/Zv8a9tjVTGvmHknIOetN8oMGhnQSI+QwI4I9CK2wmYJv
2dQzrYWUPfp6nzdjK/LyKjeFeABn2r0/xX8PjF5mo6DHlAN0lqO3uv+FecbT/dIdTyDXsST
WqMIyUtHuc9JEy3siqpGDwPSr1ne+Yv2a6XDY4yOtWJ7cG7SRF5YHJNV7yyEpDocOAMdquN
Tozi9nKDbid5oHieS3s/7K1OQtCcCGYnkc/dY/1r3a1kE1qsgPy7R/Kvk2zuyX+y3RAf+HI
4avSPBfjptAH2DVHkm09jhXyWaD/Ff5V30cRb3ZbHPUo8656f3HuJZXOA3UDtmq0qsHAGCu
OtZ9vr2kTQpPb39uyOMgiQU99U09sFruFew/eCvRjJPZnDZodOivlSoKEYNfPXjrwte6Nr1
xfeXvsJpNyODnaD2NfQJu7Ux4FxGcjJwwrL1a20/VLSSzuJYmhlTackZ+tTUgpxtcEz5303
TxNLuDEBecetQaxoskDtLA3mJ1I7rXS63pL+GL8ypcRXNjI2xXVuR6ZFY+qXQlmVmAUHGyR
G+6fQivFalGdmdaUZQOUweB1py/d61NctvmZiFDZ52jg1JLNayW8SRwhHUYY4xmrvoc1iCC
3luJNkS72Pat2y8MyTRhp7mNT/AHVOazrKYRq0QzhyMhere2a6Kz1T7PHtk2BBzhRwPbPes
puf2TenGH2jMudKubNmjeP5QMhgeoqC0tZnkiSKNpJXbCBRkk16T4Q0vT/Gd3LbzaklpFF2
JAZs9hmu+0fwlofh7zBA0Mtxn5ppGBOPb0rqo05TV5OxM+VSsjJ8HeAYLW0h1TU4i13jcqS
dEP8AjXdwASuIIInklAPyoM1HZ3thc30djHeq7k8Krg4HfisTxN8QdLsbO5sNDU2/lsY5Jx
96Vh97B9B/M13OUaUbIys5Ox0l8ml6TbLca7qEUKn/AJYK43fjUNj8QtKsLOSLTbeZYRlvm
l+8a+cJdfu9RvDeXkrypHk/O2STTRdy3Tf2hfSOkKHEMa8Ko+leZWxc3pE7IYaLSbZ7NrXx
A0NLKaGW0vbbzm+YK2N5PUk1581p4e1S4ZYbqaMvz+8bO0H6da5mHxM0s3ky2Burdsj5hkg
etQz3v2CRpLJH2SHoOCB6Vyzq15q0tGbwjSi246o75vBEtvbCeDF3boeZo/mwO2R1FLZ6bH
aowlQmZuOV6e1dT8HPENnq939gluGhu1GSkg/1i919+PWut+IXhCLQNahnsstY6iC6Medj9
x/WvBqVpqbhPoejT9m5JRe5yunwrBaiFFRSRliDXA+LvEbX9zJpGnyZt42xNIP4j/dH9ave
L/ES20J0LR3JlI2zzqc7f9kH19a4+0ssIdwOB3A6mt8NQ5f3s/kaYrEN/uafzJLG0zgYPXA
9q6O2spZ3jsYsbpMtM/8AcT/E9KqlbbTrdZZNoI4CnqW7Vv6JqGkWFvuvNRtvtErF3IcHns
PoK9PC0/b1by2R51afsKfKt2epeGYkh0W1gCbBGm3YvRa3Jl3RMq8ZOTXEaJ4v8PQQGJ9Vt
0wcZZ8VcvvHnhqCKSWLUorgqOI4iSzH0FfSc0FszxkmzY1TUrTS9OkuLqYRwoPmY/yA9a8W
8SeJZ9fkEcYNvZQglYicbv8Aab/CofEPiO7166NxdOttZRchD0X/ABNcNf6nJqB+z2oaO2z
zkcv9a86viXN8lPY9KlQjSSqVN+iJL3UnmLW1q+Ij96QcFvYe1UG3JDjGM9KnSPYdjcnHA9
adJF5sW1eG9cdK5NIG1pSvJlSJwXUddoya17dsIuBkY71kKjRTYYbm6EjuK17fBiB/iArCo
76mtDQfJtRTxyelWtEG2/mAUcRD69aryCSX5iu0epNavh6L/Tbhz82YQOnvXNN2izph79RD
pSza4gbP+qwfrmrHkj1/WrdxbyR62kwKqvlgdPerHlR/3Iq5XK6R104vW5Vt54CgZEVvMUY
boRVG9t4jKZ4gYLjA46JL9R2PvWN4ad50ltxId0ZDKpPB4rTfUI5oirzYIOAMdCO1fVxxEK
l4dUfLuLSuVJJZwHRYjGQ+0qRyv1qa1u3W4E/kcDAkC8A+/wBRVg3dveREzA/aYMYbP306F
T647VPv3rhEwD1AGK3VJVotSFGbpyvE9T8Oao2p6aqO/wC/UAbsdR2P4itt7houGX6jHNeZ
+Dr6Sx1GO3Y7gMryfTkfocV6Vd3ts0SzBwDnJHevznG4d0KzhY+yw2IU6fMycMcqTja2M5r
lPFHguz1VWvdOVbe/UZO37svsff3rto4o54BIp4OD+NLDGm7IXHv71vhcxlSdp6owxODU5c
0HZnzJeW9xbXLW9xC0Usb4YMORTWhOQT04AxzXv/iLwdYeIYN7jyrpR8s6Dn/gQ7ivHdX0X
U9Cvfst/AFBPySL91x6g17SnGceam7o4IzTk4y0Zxt/a/vPkRmbHbtUdlqPlqIrwHbnAk6/
nWzefLGxyMmsW4jIijwMAn05reErqzOOonTm5wL6z6dyFuIiPU5qXzdNZN0l1EPQc5rAeHY
x6EY7VIlqXA24OKuy7mftZN7I3xd2W3at+gXHYmomu7JW/wCP9SP941jXNvskz5YRcVVEG9
sD5jVW8yXVktOVHSGbS5FAa/iYejA1GzaKRgXEP1waxl0+THOM1J9hjEOARvHU1HKu4/aT/
lRddNF3ZWeNvzoWDRzwbiAd+cis2SyIUMiEjoaja32DJ4I7EVaj5mbnL+VGqU0ZSP38P4Zp
23SSAzXcB9jmsZ41EeeMnpihY1x0zkVXJfqL2j/lRvo+kxYaO8hRv9kEEVL9ssjz/aKn1Bz
XPRWm7G7ODxXe6P4Eji0/+3dZlFtbwL5qwuPmkxyM+mfShUebZsv27S1ijT0i6tPDmi3Oox
Nu1a8BitwF+4pHWuHvbyVlNoudseWOe5rUvr+6uZft9zIqB/mVQMY9AB2FZcam4guLp+525
9aqc1GKguhME5Pme7HLALPRreebiWYjy4+7DPU0t28k1skAbILYIx07cVY1yJn1jToA3ypA
hXjoKZIn2a4t1YF8HewAyfpXInezOh7tdFodImjJa2KCJAr468elZ9uTZXySMqspbDBhT9U
17W40WXy4LONsERuPnI9/Ssn+22vZNs1v5LDHzJyCaUlKS1OiFeEZWPfbTwRpzw6d460WFr
aWLAuY4SQCMfewP1rq9UuH8S/BrWbYyul1o+Xgct86Fcg8+4rmvBPxDHhPwjaWb6LcaxJqQ
ZY4YRxx1yTwKt+B/FdlrGs6t4cubdraO5V42EmAyowOFYdyDxmvnZwqq0n0f4XKqqPPJL1R
4BZWRwHOcn8a2IYo7VRLM4VU+Ziewre8QaAPC+rT2F+UQxco46MvYivPNZ1Ga8lAjUpb52q
D39zXsRbqvTYyU4wipLcs32vaZe3BeWV1jQ4VfL/X61XTVdEWQYlk/wC/VZlxaF4g3A/ixS
xWqJbjKhmJ646V1qMUtDN1qrfT7jYOs6MrYE7txyPKoOuaKFDb7h2GcAJj9a5p4CZCqoRt7
1OkKeWAcZz0rZQjbdkuvUfb7iS7vptUutkoMVuvKIOn412nhjwHfa3px1I3CWNkoyHkXLOB
1IFUfBfhS78UawLS2Q+Sg3TTbchB6fU17pafDeGBYjcatqFxGuMQ+dtjwPVRxj2rGpiqNFu
HUhqTV76s82tPhnFdaa+qXGpvZw/eXeoJ2D+I+mfSsu28EX+rS3UmiTxT2MDbFuZfkEh7ge
uPWu71UXnjTxnB4K0OTZaxn/SZV6cdc47DoPeuj8S6bZaAmmeDbG7S1W6YRuxYAxxDl2z6n
p9TXPUzCDSTjruQnUjLlTPIrX4Za3qaNcxXNnHGCVUlyd5B5xgdKsN8M9bsbSW7urqzSCFS
xPmH8ule5WcGmQQLFYXNvJbwjy1WE7gvoDiuL+JV+8ejW+iw4iudQcIB6DOST+FYRzGlOXs
4w1NJRqx1bGeE/Cej2WiQXGp6fFPeSLvZn+YLnoAD7Vvronh+MMyaZAm7rhMZrlLDw9on2d
FvtY1aeQ4ywvQgH0GK0zpnhtIGX7fqzjtu1P8A+tWcsxqR9yO3+E7FhX8XK7+qNuTQNGlID
aVEUJxkDmqn/CK+H/8AoGfzrgZWVfE1pp9t4h1GG1Vmlnd74EbOyg4610O7w1/0Hb//AMGX
/wBalLGV4pXa/wDAQUYS2T/8CPFPD6vHezlVJGFA9zWrrdsLc218ihYrsFJMdFcd/wAq6Tx
B4a/4RfxdqenYwI5cqcdVK5H865DxBqc32OHT2Cld/mk9wegr1nzLE+700OOydEt2RhS+SB
hkN8pb1B4NX4R9nDh8eZGSrD0I4rAsSJQJWPzdRWkjGS4k8xz+9UOSe/8AkivpKErWZxSWp
pWE4n1ANKHWM45i4Yc9vwNei3Ed9pkAF5bvNbnBW4RcFf8AfXt9a81s1C+ZldxDYDA9MivZ
NCvE1PRbU3TushiAWRTuZeMHI7j2r5DPIOnVU3sz1sJOTjaPQ0NJ1CGSzjYOHUgDKnvVreB
cMxU7TzkdK46bSNQ0zU3lsbmNWY5BH+pm+q/wGuh0jXra8tZLa5tza3wGGhY5z7qe4r5qVL
rHY9eGJVryWqOmtRDKxb6cetQa5pFnqmnTRXtussOOVx+o9DVfRpwYhCSFAJ5HWt+UAxkux
2HAzjgVNOrOjK8BThCvq1qfN/i7wFf6Gz3cQNxYNyrDlk/3h/WuFmtmlt8FsnP519lS6ULs
eWwDqRg56Y9K8p8c/CW5Kyah4ejRJOrW3QN7r6Gvew+PhV0k7M8epGVN8tTbufOzoohO0cj
rV2whJAmx8uO3WkvbG8tr1oJrYwSplXjPBH1FEU17DHsjtsr05r1XqtDng0p3ZHPtNwEycM
eamSCKGTZgfN0xUJS4ll802ZBBzwaSZrpnDC3PBzyaduhakk2y645wo4qhcPtbCZqJtSmQk
GEKQeearyXbSHf5QwewqoxJnWi1oXIAzEkt2qUoCP3gG3HWqK3ZUf6oqKkimnuZkgt7Z5nf
hUUEk/hWii7mftY9WSXFuvmr5a5UCtDSdB1LW7xLbT7Zp2zyVGAv1Pau00XwKLe0XVfF96u
mW33ltgf3rj09qTWfHVva2jaT4WtE06yxtLL/AKyT3JrdUbLmqOyMXOP2S6mm+H/A8Sz3Jh
1PXCRtjPMcJ/qaw/Fmr3l/OlrLcGVbcYkJ4DSHlvwHQfSsO2F9eXQvWRmjgPmux6ACq2q3B
az+1E/NcO2PzyT+tOVVNcsFoTya3luVJEN5deRAxZc8u3arokiRYbGIhtv3mHTPrVXetpoW
0DbLM2c9wtJayrBpFxdjiZm2D2FcDZ1p2ZvIUvdda5J/dW0QUk+1JpVtcX0dzfIPnYkRZ6A
Vl6VIT4f1AdZWcfN36Gur8J3SR6XHCEDFeRkd6iMXdrtoaKXN7zOXubHUhcl9QMkhzzhh0/
pVeKAb5XYgoD8uOo+td7rHkTAbVCyMcsduM1zc+nywgN5QYNztPRqHN7MfsVbmR1vhZD4o0
B/BZv8A7LdtItxp0rNtw44ZM/7Q/Wp7XT734e/F9bDU5MJOscschYsHU+569653w5out6vq
Vjc200VkJbxbaKQE/uX6gnFes/HnSWsvEfgtbqQXF4bZ1lmAxvIP+NcNRpVHTvo0xS3i+pn
/ABrgE2paY6jeGh+Vv7wzx/OvIb6MRQIhjAIPyivafGelT6n4W0LUVnk/dKY8rzgEAjP614
1rVtNHdqv2hiuc8ipwk04JXNEvdaSM9oiYRu9KaAApBHH1xUs0d2iYWXI/3QazpmuIgWEn/
jtegkRKTjuh074UbSAfXGafYWV3q2qW1jZR7p7iQIoIqhbvIzmRzxyTX0B8JPBDWMQ8Qahb
N9rlA8lGX/Voe/1NZ4iuqELvczgvaXfQ9I8C+EbHwr4btrCEL50gDTSnq7HrzWf8TfFP/CM
eHjBZAHUbzManuq9yP5fjXoSzWmmaQ+oX67FgQyOXHAArxPwta3HxR+JM3iDUY2fTrI7o4W
HHB+VfT3NfL0Zuc5VJ6xW/n5BPXQ7P4Z+FU8G+DZ/EWsYXULyMTPv/AOWSYzj61m2D2Gtm9
8V63ptvcreMRaJcRBykK9CAem45OfpWv8SdVa+e38G2cnlvfODME4McK/eP8h+NYXiIg2Nj
4csojBPfFbcBDykQ+8R6YFZ80qj55vWX4I0hG/vsi8HwwSLqerWlnHZQahJ+4hhjCKI04DY
Hcnmtz4feF9P8YeLdU8Q63Yx3ljZubW2SUblLj7zAfkPzqnr0j6J4aNhYKBNKi2trGv3gT8
oxXrfgrQk8N+ErDSRjdFGDI395zyx/Ol7VxvPq9vQzrLlXKuhYl8GeFZAqP4dsSF4X9yOKa
ngjwpGNi6BYqpGP9StdBkcDkn17U5WJYBiMe9czqX2OT3nuYtp4J8GpMpTwzp3Jxk26nP5i
j/hDfB//AELOm/8AgMn+FbYuILaRTLIqAuAM/Wjz4/b8qftZFKLPkD4o3F1qevDV54Y4fMV
UJQnqF68+1eE6lMbi/kdTlegr6S+LOi6rZ+DpLie0khWN1yxXqMYPNfMio3meWoJZjgfWv0
urRjGq6i6ijJypqJ0GjPujRQAa2ruHdplpeKcbXeBj6H7wP86zE0w6Xfm3aTIKJKreoI5/X
Na6bpNE1CEclSk68dwcH9DXoYeaqUboid0x9pOHEYcbWYAN9RXaeG9ZjtdLuWlDMLV2xt6Y
PI/nXB2ibHL84ABFdJ4dtxcDU7Mvt86LgDrkZ/oa8zO6PPh4zl0Z2Yack2onoSakSsLPCYS
wBZHwwIPT6it+Pw3Y39tcR25KnAmijLY2H/YbqPpXD6NKb3UrP5Ru+ztFLGezLjHH+etei2
TvDHE5wBt2H2NfBVPc0R7lCmqqcnuc/Zm40i6K3spkgJ4nfhl9mH9a76BjeacPJVJY3XO9S
CCK5KW1i1S3nUTOk8D/ACyDkj2IPUe1VtN/tTwl5s7jyoLg9VJNtMe3H/LNv0qZw5lpuZWl
DTodtHJcJp0QkfaV+X3rWgPm6ZksWxjeT296p6Vqek+I7ErEggvIjmS2kOG/3lP8Q9xVu1t
5YrJ3K/MrFQg6+lcsoyW45TjNWOB8afDqz8V3DpCEt9QRcxXAXAk9j6186+IPD2q+HNUk03
VrNreUE7W6q49VNfYwhkmmgjaQqy4ICnr9azdb8P2PizTZrLVLRbkI5UNj5x7g9c16+Gx7i
lGpsebOlKGsdUfGakxqSOM8Y9ajdg/QCvQvG3w6uvDM8stq/wBqsBnDtwyexHeuFt9Lv7uX
ZbQMQOvGAPxr6OmudKUNSVONrpmXNAjsJCvU/MaakayDYqljn5VUZzXUxaBp0Lq+samFUHm
GEZJ9iauv4n03SYzH4b0mJHxjzZl3v+BPSu+NHlV6jsc8pxv7qKuneArq4gS+1yZNHsvvbp
v9Y4/2V/xrWPifQfC8JtPC2noZDw19OoaRz7elcpd6lq2s3KtdTyyEnoT0+lWLbSpHYL5RZ
ewAqZ4mnSVofeSqMqr1K95qOq6zcmWeaR2bqzHpVmy0Ikb3DdM5K5zXY2PhwQpHGSofq2Rw
Bj1rUuJbDTCyzzRbo1B2hsvz6L715csTUru0NT0oYWnSXNV0OZ1iSGw8LPpke2N5VWSZiOc
A8L9T1/CuCeMyJA1w4SOFcBc8nua2dc1KS71CUSReVt5CZ5A7ZrCe0PyTXD4DDj0ru1UVHs
edLWTkireXX2qeONR907RitG7gjtdLSBvvdWPvUUMdtBMZ2XYVOQx/nVe8uPtL5CnYo/iPL
H1qWtUlsVeybe7L1li20uSR8qJMAe5rrvC0QfT41BwxJJz6Vx2pSuYbNEIMXljAHY963NA1
MWqlSykbeQe1Rd25jWC15TqLr5JMkgYyN3rXNanq9wD5cVqzKox5h6ZrWuLlZg0kJBVj3Pb
6VSmYG1IIG0jnPasW1J3Zu5WjZOxqeB7DxTeyumneJtN0kSlWJuZsAsDwAMHmum+J/iXVLz
xf4Qs/EXkvfWMYjmeBtySBjjcD7irPwR+G2i+K9ZuLzVtzx23zLEDgH0rkPircx33xlvltD
+5s2WKJQc4C4Fcl41MQ0uietjKeluZ63R65pGpm58P6pYCTMdpay288cg+7t5ikH1ztzXkH
iaFDcwHkA4CivU7SG1sPEh025lH+m6ZHHIWPXzOhx7NXG+M/DV5oE9vDfKMb8xuOVcexrko
NRka05Qamu5wl6jQsyDOc4zWVcBijI2eT1rpdThIJbkDHaufufll+YnA9T3r1qTukTW00O4
+GHw+bW9STVL9cabbtuAb/AJauOg+gr6n0pLCKFbZGCsDjB/mfavk6w+JfinTNLi07StLh+
yxLhPLiJIP17+tXIvix8QY4MLo2/nmQ27kmvGx2Er4id7pJbamUKsIx5Umes/GnxTcTfZfA
+jMr3V66iZU5JBPAP16/hXfeFNDs/AngSGCWURrBH5k0h4LseWJrx74NaJeeJfF1x4x8QQy
rLC37sTKRuc9SM+g/nXUfHfXrprPTvB+kvm71Z9hVTysecEn/AD61wVKa5o4SD0W7/MzlL8
TirD4kaZfeMNb8RzWV3J5p+z2zxwM6xwqeOR3Y811vgq7Ov6neeLbuGSOAJ9lsUkTBI6u2P
c4q/puj/wBlaVbafCiCKKJUUqPvYGMn61oRobLaxZVwuAgPC+prKrVpyuqat036Hq0qEkkp
bIqeGbSPxF8U/OuDi30ePzAjH78rcL+AAr2T+0rOJGMkv3Tgkivlvx8k+kxt4k0rVJ7K62b
HaGUjzOeBisjw9rHjrWLTnxdeJtX5yzBhn06da2eE9rTVXmsloedOm5VOU+v/AO0IWUBcur
DPy1Yt3DhleTjPyr7V8Z3+tfEC2uUsrTxhqMtzO4ijjVgMk/h0rtLXw78UI7aONviJcgths
YJ/nUSwcIJOU1qTGjOd+VH01NbWlzs86NW2sOv1qp9l0/1X9a+eV0X4pGICD4hzSN0zIoqn
/wAI98W/+h4P6Vh7GH/PxfibfVKnVM978UyaH40+H2p2tveRXIuLUjC467f0r4L0jTJDrcv
mJuW1kYNnsQcYr2a1ur7Tljksp5IGA2kq3GPQiuNFusN/dtLHgyyM7nGMk1+iYyXJS0OPDU
vfszJ8SofP06dFwro0BOe4II/Q07Sdkl2bZ2wJ42i9uRj+eKyvEmrOLy008FfLjbzGx6nj+
VXLKYJLHMqg7GBBx6V0ZVdUuVhXs5uw2wdsJHJkuPlcehBxXW6JItpf2tz3Z/LfPcHjP8q5
+9hFr4qvFAxHIRcIB6OM/wA60cxPFbsg+bJzzjnqB+YrqxlP2mDnD+tCKEnGcWepxz2NrfR
yOoSaQYDBeFz6ntXV2+1VAc5HQCvPDcN55KTeWt7afKc8Erk4/I12ukXazaPa3RXJaMHn1x
X5bXi4pSPrMJPmbiTzwiO5uXjGFKBj25FSeD/FehawH0oXkd1MQy+RMuPMHcYPBqLXnZfC2
pXCECRbWRgV6rxxXy7p+sXWmxrc2s7xXUbb0kHUGu7CYP61CTTs0ceMr8k0n2PqvUPBEyW7
X/heXZKWLtp8shXB7mJ+qn2PFUNC8cajoOpG01yB7uGL5ZPMIS4g9d6/xfUV49ZfFfxXHFG
1zr1zJKp+YqFUEZ+ntWdq/jm81G+e+kdpJ3XY0rfePoDXp08nlKNsRNW+9nlPEq7UVdH0fe
/EHwdp7fbrS8nuJJBkRbcYz65rjtR+NEVlHIbGKGJnPDN8xH4V89XOrXNzli7c9fU1nEStg
h2yelddPLsFR3Tl6v8AQz9pVkrI7/X/AIgXGszPLdStcO3AMx4HPYdK4u7126lc+XO59dvA
qulizsBIDuPOTWla6KzPjZlhzjvXc8RGC5Y6LyIjQk2Y6Jd3MgaRsKT371s2ullCC0RLH7o
9a3INJk6GIbR610WnWELOsRRhkAkMM8ivMrYpno0sI3ZGLZ6GEETvCcvwR6GultNMitkTqo
zuOf5Vp6jdafo+mrdXe1UVgMnsfWvML74k34mmOmW0UBk4EpGWx6Vjh6MsTeU3ZfmdGIq08
F7kVeX5HolxqVlaQkyTB35KgDgkcn8q8cvdZnuNVn1Kc5kLEhjzz2x+FU7zxJrF4G+0XW5S
D8oUAc9ayZZZZmG9uB0AGAK9WhQjRVonj4nFzxEuaXQnN3JJ5kk7lpHBG7vzU892XwvSJEA
RT296oIMp15pZJQQVXr6+laOOupzqbswyWO5znJx1p0n8MQIJcjpTQ2BnuaIyA+/GTmqaIT
NCZAyQRLnALGrEFkyqJOSR0qK0mR9RhyN4VcYA4rpCiRRsFIAP3sCueTa2PQpJP3mZRnkhV
SCSo44PU1OkesPbGdrYx27dJZTsU/ia7TwD4dtL6XUfEWsR50nSIWmYt0ZgMgfU15n4g128
8RazNqNy5VXb93CPuxr2UDtWNOTnNxS26jrSUEr7nX6H4+1LweWfS9Qj8xvvCIk9sda5E6v
c3fiQ6rcMWmmm8xye+TmsTjdmr9pC013HtI68EnFdCowheVtWcjrSnZHvPia9ivT4d8SWlx
xLALGd1PQg7lJ/HNdte3I8TeB76w1G1D3On24vLe6X+IZwQRXh8+oWdpY2mg20v2u6mmSWZ
14SLHYe/vXvVjDDL8MdfuLb5rmO3VCR6A/NXztaLhyfgdulpW6WPDLm622UgZR1CgdRisC1
s7nWNXgsLOPfLPIEVevWr2oO4t98e0r1YjrXq/wE8HC81OXxLfRfu4jiHcOpHJNek5qhTdS
RNV3Z7N4O8AWXhjw1aWMlpAZVUGSQoCWbHNN13WND8NW8cuqJ+8mfbHHHHvdz6BR1xXX3Dy
zTpEDgBSxOcfhXhHiTVNdt/F93qmpeG9TkhgYwW7rHuSOMfeYHPUnmvlYKdeblJmMZJdTpj
8U/D0Akkh0/VXB+6iWDj+lePweKH1L4g3fizX7e6s4I0MFkZ4G2xLnucYz7+9X734n6dbyp
FFpGoPPJnYrJgn8O9QRSXfjXWbDTfsN7ZWa5muxMCqsByB75NejRoKkm5Rsn1bOiC5prld2
et6dMZrMSggpsyrp6YzmuW8Y6m4l0/T4dtut9IY5LhjtIUDJH1PSuriukhs4YYofLZ/lC49
v5VzWtJaTaPcPqUK3ChmYbxyhHHFebR/iXsevVklGyZ5XrJudZ1caPaQrHaRZlkCscbUGST
n8K0ClraraQ2Uey5ncMXVj93qSR0xW94G0UXkeo65NbkR3jfZ7fK8GJevHuf5VJ4i0rTNDt
J7qytliITaWH649q9qVZKSproefTg+VzMvwfaNrHj6fU33eRpcO4E/32+UfpmvS9Y8V6T4Z
aE6lewW7TKCokPJA7AVznwp09D4XlvpFZnvZ2lZsdVHCg/rXD+Noh4q+KU0ARZrTTYgjKej
N6VyOEa+IcZ6RivyN4SlTpxUFrI9Ck+KvhJQjf2zbkHqNp4/DFVf8AhafhD/oKwf8AfBrk4
fAOmtcoj2ts0KoN+PvA5wKsf8K90L/nyj/75odDCLe518mKeyR1Vzo8+VKssqsuMgAHpXCe
I41024eaVSFC7st3wDmvVFcyRI+eqqT+VcB8U7dpPConQDMcgDHvtNfouKw6qUmkj5ajWan
qeA30zXd5JcPy7tu/WuqsJXaxjdfusAc/zrnra0kvb63t4xnc20/SuxnsU0nVLrTU3eTEQy
hv7rDIrLDTjGsqfWxbi7cxd1dPMttM1FRuzG1tIfQqcr+lMMrf2ak4HzRcnHsasxot14bv4
VLf6NsugPYHDfoag0+SGWF4Gx8/QevFeu4Jt0+6Mlp8j0jwtaWWv+HUtblA32ZypI4YHt+h
rq7dIYoBawR4hiIAXOBx1rhPhvqPl6td2Mg2ieJZV4/iX5W/pXpc9kHhfytqkgnp3r8jxsZ
U6zps+xwsU4KcRt8pn0+4tBtMcsLIR25Xivke7BSWaNfl8pyMe4NfWVhcie0mQrloxg8d8c
1826vpTr4n1S2ERj/esdp9DyK9LKqnI5L0ODMafPyzXW5zUTSOC2SBn9c1tWunO/8ArAWA5
xUdnaHajbCQeG9j0P64/OujtomuvLYIVHQ9uR1r2KtVnDRpJ7mQ9mS4VY8Yq1b6XIpiyMMT
0x2roo9NiQq7PuYn1rZttLaS3R1ARmOMk1wTxNkdkaHM7IxI9IjKAkl2wK04dNESrKBsZeQ
u3OfxrpbHTzChV41Yk5BPWi81DRdIkLX9zErdkPLE/SuF13N2jqenTwkIrnm7FOzsJHk3Sx
+Wp5yB1qzqmoWXh/TTcy/MzcKi/eP+fWs2XxdcXEvkaRpZIbkTT8KvHoK858Tajd3UF5cyz
l5UPlgk9s84rqweFdap+92WtjmxeNp0abjQ1b6kfiLWb3xFdq95OkUEX3LdTwnv7n3rl57Z
4zg8p2PrWXucnO5jz61o6dNK8n2aQkhhwT24r35HyyfM9dyGaLZtO3gjioNpzxxVyYKIvKc
kMpNU2AHGPxoTurkyVnYbkg/zzTMDdkDFPIxS4IT61QhpOCT60vUEVZtrSe4aQRxs3loXYD
0FViNrntSTTdkNppXZoaajC5TdwpGfrXV2Fld6vqMOm2SGSSY4wOw9TVBtLSHRtH1VGJS6i
dHB/hkVumf1rTk1dtC0MQabIqX14MzTg/MiH+FT2rinJz+DdnfTtTjeXQ6zxXqFquj2fww8
Mzh1yZdQuU586UDPljHUDFeJyIY5WjIIKnBB6ivQ/A0OzxVBqkriO1sP9JuZHOcIOv4muL1
29i1LxFf6hbwrDDcTvIkY6BSeKugvZycFrp+JzVZc3vPczu1PileJso5UnuKjIOKAOF+tdZ
zpnS+DrKXVvFEVmH/fOpKFj1YcgV9G+CPGMVgZNK1CGFdpNvcxSjKy+x9DXzb4Pe4Txhpc1
uT5izpgj619H+MtE0JfHn2AXEem6neQxXUTs2FckYIb8uteHj/jSfa56eHUZU9Xqct4s8D5
8e2el6eFSw1aTzIXA4jTGSDX0L4T0uz0bQ4tPtESONUCq5/i9TXn1vpmsQ6zotlrtk0c0Ux
eNwdylAp+YMOor0lYZIikFuFMmcjvgeuK8HF4iU0qbeg500ldO50Nrc2cqSLtw0fdhjPuM1
Tv5rNEL3iqYPKLMHGcDtTL62SewhWbIkJUK44BAOTn0rhPiZr50rwvdS26rJc3hEEILAfMf
lAHrXBGPPKMVuzCMea6PJ/Cum2+uePtW19IVS2tpGht1A45PJGfyr1TyoEicAjg7SoxxxWJ
4V0VtF0C20/AaWMlpGA+8xGSfzNbNvAy7Q0RJdix47V04mp7Semy0R72Go+zppWI3Qy5uUi
DMpAVT0AriPFr3C6TJZ24BuL2UQxKOeScD/Gu/m8xUEUaKqlemRXGeGLaTXviVJeSkGz0gk
KT0aYjj8h/Onh9Peey1MsTFNqK6nV6fpQ0XQrXTYjujtIhHu/vHufzzXl/xDuvOt1021JM9
1IIlx6k4r2HXH8uycHg/eyK8j0WzPiD4qwRsu6201DdyHqN3RR+fP4Vth5aurLpqKa91QXU
71Ps/hDwK+/EaWdtsGPUDGfxNeP+EfMmjuNUvMmW9mMhbOMDoM17nrOm2OrWosryEXdsXBe
EsV3gdsiqSeGfBVtIqR6BPGijA23BIqKNeEYS5lrLc1lCrCrGUY3SOSsDaFzM9x+/DAKM53
CrX2iT0H/fNdba6Z4FgcedoMu5WByZCRVvyfh9/wBAl/8Av6f8aUqsG+ptHGVo6ezf3o5qD
P2CAjBJjXP5Vi+LNPfU/Ct7ax/fMZYD6c1radIJtLtZRyWjU8/SpTtaIgjI5BBr9b3jY+OT
sz548I2BN7LcMgHPlox7etbPikKuqWl0g5miMLN6lOmfwNaz2K6fdXlim1Sk7hfpyf61w3i
TVJf7Wt7USfLbtufnOGPH8q+VhKf17m/lf4HtzUY4ZLudJ4cmLan9lkUFLiN4GB77hgfris
mzfyb61RhjDbXJGcEHBqTT7loZknQgeWwbOfTkGotR8yHWrwRkqpl85ARjhua+sb2kup5HU
6iwu5tL1iC7tlEjwzgMhONyOOmfqK9ttblbuxguE+VZEDAHnGa+fGmncLcBsh4Ax46MhDD+
texeDb+K40BTHIGWJ2UYOeDyP518Dn9DlrOaX9P/AIJ9NldS8eXyNi0VbbUpIA2S2QV9cjg
15H4wgktvHUZkVR9siAJUdCvH8q9S1TULfTPEljI5CCfCn6ZxXE/E20fzobu2UGaKTemOp9
q8vBu01fqjXGNcluiOGurD+z9ROQHhnG8ADgnHzL9ehH0q1p6brs2ozlvmDE4we/4HrWqIo
9d02C4gVlVsFMdUYdc/jWjoHgzU9Xkefz4bWCKTbvUbiWB52+grvdZKL53qjmp0ndcquiBb
VbcCW4kSGFcHJbA9zWVf+ONOsj5Nhuu3DEkj7v51U+I+kXGmeJbS3eV7u3bAUucDd9K5KbS
pIdSErQlIyMkHgehrSlQpzipzd7mM8VOEnCCsb83inxDrCfuJDbx4x+7JyB9aXTtFnmufPk
IklbB8yTJLfia1PDOnGZCjRYUchQRkg/8A1816BZ6ci5ZY9mw4VW4xj0rKrXjTvCCsVGnOr
702ULDTDbQ+fMBGkKFvm54xzmvnzUS9zqd1IHbyWkZlGeCM8V6f4+8bl1l0HR5P3Z+W4lHU
/wCwD/OvLvmcnIwcHGa9LA0ZU051N2cGLnCVoQ6FeQIAoRRk8Vr6fpTwSfabkqeMqFOc1jS
E7Cvoams9VntmVJDvi9D2r0n7yscCaT1L15bs7FxxkZx61ksjAZIxWrez7gEjf5WXIIrNlb
kAcjHWsoppWYT3Llzp7CwttQRS8Evyluyv6Gu68afDe98N6JpusQoZ9OvIFYSoM7XxyprX+
DFjp3iez1vwRqSqTfR+bbu3VHAxkfjivUPhLq0Pi3wxrHwt8WASy6fuhR267QcAj3BFeXiM
TUpyutovX0Z0xpxcfXVfqeFfChYZfiPY2V5GJILnMLqe4YYrnPF+jf8ACP8AjDVNIGcWtwy
D6Z4/Suhks5PBvxeFrGz7bC+A3nqVDf4Ve+MGq+HvEfj+TWNEvFdJ4kWYBDkOBgn3rqhJuu
pLZr8TOSXIl2ZiaLdifwXeabJjdb3CzxE+4wwrHuWe5vSoyzHCqoGc11+nWvg+y8ISy3o14
6kF3kJGiRMO33jWBD4m0/T13afpUkN1uOLjzQWAPpxxVwbvJxXUUp3STNOTw74xk0ZrHS/D
movC3M8yQMd/cD6CuMv7G90+4e3v7Ka0mU4Mc0ZQj8DXV+GPiR4k8Jau+p6Lcyea4KstzK0
qnPsT1rT1/wCNPjDxECuqwaVcAjaQ9ijHH1PNOPtYytyq3qZyu+p5wvKmr1hp1zqF5Fa2kL
zzSMFVEGTk1oxeJr+Vo4YYdOtF+7kWyBR7nINaevfadHt7O6sPFMN7NOD5i2kZi8v9Bmrc5
XtbUaS3PR/CPwms9MvoLvWvGNrZahCfNNrDA8wiI5AdxwPetDXNAuviV44m1ObxXomipYRJ
EjS3aszheNwAPA714tpWqeItQeTSovET2kNyD5puLkxxkd8ms670yO0laL+17GYr0aFmZT+
OK5/YTcuaUtfQfPpZH1ZD4yGiWkHhi/8AF2h61sZfsl3HcYZG6YYen41Df/ExNNTxU6a0pf
QxHDGbdFH2yd+OM5woP54r5fj07ShpElzNr8S3Q/1drFCzFvq3AFZXmyAMvmNhuSCetYLLa
UpXbuV7d2sfU+vfFXTWm1Gzj1eYi2sIVTbN8k13LgEjHO1M5rlNR+Inh240LxDJcwrqV1Zx
xWGmPJnDNjD3BGfvZzj04rwMzMxOWYnrij5thJzhjnB71tHL6USVUdrI+r1+KXwysPAdpp8
NzNBeLEjvLbjdK7dx82eTz1rlrj42+DIJhJbab4ivCO014kS/korwjTb6ws3LXelRX5xgLI
xAH5daqzuks8kkcCxITnYvRfas45bRu1JNmssRUtpI92k+P+jqjra+CPMLAjNzfO/8q6fwh
498KStaG0vYrTUdQk3S6ZHG5VWPGRIe/tXzRp+n3up3sVnYWklzNIcKka5JNe+fDD4P6tZ6
vDr3iG1+yrCQYoWPLMfWufF4fC0abT0N8O6sppnrvilvK8OTXZk+4uAD396474V2E66Nfa9
ckbtSnO09xGvA/XNWvi5cz/YbPRbE4N1IsAwcEknFa9jbf2VocVha4ARFiRQOwHJ/E186/d
w9nvJ/gj2qN5zv2NWbaJzKhHlgEtXm+vfFLw7oN29q8013MGO4RYwv410viPUTofgrUr+fh
xGVXPc44r5BnkkurqSVzueRixx6135bgYYhSnU2RGOxkqFowWp76PjZ4cOWa2vc9gdpqr/w
ubQ/+fa6/MV4da2Ut1dRW0QzJIwUc4A/Guu/4V7c/wDQTtfzr1nl+Fh8VzipYnF1k3BbHv2
hyBvD1ltYNiMAkc4q9nhlH1rg7TS5kjFx4N8Qq8eAfs8h3pnuPUVdj8XXOnMLfxLpUtk/T7
RGN8Tfj2r7WNRJWZ4LRieM5l0nVrq+ePMbwrIMn7zYIx/KvEriaS4nknkOZHJYn1NeyfE+a
21LQbK+sbhJotxVjG2eMcZrx+1t3ubyKGP+JufpXlVacYVZVF1O91JVIRj2OlsN0lokgPVB
+eK1dYXeulXzD5XtzCx6/MnP8iKqyWyWM9xZwHEce1lJ7hhmr7oLnwvOq53WsqygezfI38x
Xq0pqrRU49jnkmn6Bpt1bTiOAuVwR24IP/wBau48C3tro2j3NvPbywqszAzFCY3IOOvQfjX
nOkNEont8hZAwZQw43AYwD6+1d74Q8S3mn3V1bQxv5MmJmwpZRnhsj0zXzueU3UpRm1c9HA
1OVuzszpfGy/wBo6TZ3tq6yBQxVo2zyQCOR7iqWu3lve6Jp8r/PctCrlR144NdFdR6Hq1pF
L5YsZSQ3n2RwpPun3TXIeKNOvdOuba7tLmPULf8A1SgL5T4IzjaetfK0XF2j1R34mq2ndbn
IWlzf6bNcLp0iqkrZKSLwrd8fWvfPBVjND4fgV5FYuoc4GBk8k/rXhOoy2018ttl7aaV0Jj
lQjB7/AFr6H8CCaXQIRcbVeLMa4XG4DpTzB/u09jDDVGnueSfGbSrhL9bh90wXLwun8I44P
vmuWWx/tvwvFqEKl3iG9kPBLDhh+Wa+gfiZ4fiuvBM0gfdcJ8wA649K+d9E1N/Dd1Ja3cbm
3uXxH7N0z+NaYSo6lBcu8SFy+1ak9zQ0ia8tJEltYRKmQjBR94Hv7Z/nmul8Va+2g+E7m4j
WQT3Q2Qb4yoBPXBPcc16n8L/CWlLbXOvXmnx/apHDwhuREMdQOgz1r59+M3iqfxL45u7eOY
fYLD9zAqfdz3b6mtMKo4rEWtpHVhUxDpxcI9TzmBxO21InmmJyzHoPfNWLuKKH7OAd7O5y3
qcfypUupJoFt7dIraEKBI4I3Ofb0qrO0NxpEZMyxzwMQFJ5PNfV8seVo8u5U1ONVKlVCk9a
zHPPFXLudpSGYfSqYG+THasoqysZS1dyaGUsgQ7mIzj6VHIxDcHpUZPOAMAU2nYG9Db8P+J
NS8N6pFqWly+TdR/dfGcVZj8Ta5Bq1zqtnqBtLq6JaSWM7SxPWudUc5pxIGTjJNS6cW7tFc
zNC+1bUNRuGuL7UJLmZvvu3f8AGq25IwWilIbplTioM5IHajBD8gkntTUUtg5rkstxPMwaW
WSRuhLsTTIzgnOMn1qZLG6bH7lxnkEjFRm2uEfHkue3SndByS7ETuxJAOAfSkUdzzVlbC7f
JW3fA9qgeKaHiWNkPuMUXQnGS3EyCetOAfOBnPvSLnbwuadlz60xAY32g96aY2wSadtdh3p
hR+fmoH8hFXC53DjjFTKFMO58cdvWo/IfGd4wOvNN8tmwcjAoDqSq0e8t2xSNIWwM5xV230
bULie0ggtZWkuziEbSPN5x8vrXRxfDPxlIoI0lge6swBH15rKdaEPidjWNOpU+CNyLwH4H1
Dxtrj2lshS2tozLcXBHyxqOgz6ntXsWl/Cbw1b2OL5XupMZZy/A+mKl+Gvh/XfBehajY6g8
cY1N1JSL5m4B4J7CtzUtcitvDFzewKASxgiA6sRwB+dfOYzGVKlTkovQ9zCYWNODlWWovw0
8L2DeKr7VrS3Edlp2bW1A/iP8TH19K9qlkESrK4B+XIHp6VgeBdJOh+DbWxlUCYRB3fH3nb
ls/nVrxJfnS9Aubsnc0SZ+h7V4dapKtVtfyFNqMdDyKW9fxV8WnZxm30WNsKP75OAfr1Nd8
6gKeB8oAHtXn3wviaTTdZ16WPfJqd8zK2eqqcD+tehCSQq+5MAj5QK0xelTkWy0O7BaQXdn
k3xx1I2vha00xH+a6kzt7lR1ryXw14Nm1K2/tPUQ0FivPoZPp7V614q02LxZ8QWF5+8sNKh
VPLPRnbk59q15La3W0WDy1EIXaEA4FevRxCoUI047vV/M1o5Z9aqSr1NtbLvY82sdO0u10K
K9ewW4nvJQsEQXOAThR/UmtL/hG9T/AOgDbfk1ZGv+Mk8NbtG0WK0uPLOQ8sIcxH1U9q47/
hPfFX/QTb/vmu6FGrUXP3PLr4unRn7O22mlvn0O3l0i903UDLpl1KjIAco2G/8Ar1p2vjPU
YRJba/aJfQlf7oDY9x0Ndvc6ao2l41STA525HTms+50q3lRmlhRwowARjH419mqXWDsfO37
nFavZeE9T0yW80a6+yzJHk2/IDH0KnvXIeH7DfcvcyDCqdo/rXb6p4VgMMk9mGjfqR7Vz+m
h4kwVwynGD7V5WYc0Iao7sIk5+hFrZdLq3kACiWDYSPVD/AIGrejyebI9i5Hl3cTw5J7kZX
9QK5/VtVd9XissjyIWOT33MMGr9nK8U0LoSxRl5A4GDXVlql7HlZNdpzdiLTwn2/wAq6dts
pyUA4DYwM12vg7U5NH8XW9x5pSG4LW7MenzDIz+IrktRtRp/iGV3WXKMxjMfofmU/ka1Led
ZZkhu4FPzqwXPDAcnP4UsdTVTDThJE4aTjVVj3a8sdO1KybEKW0jc+dbfIfqQODXPeINC1O
XQvtFrdRXawkNtc+XLx6Z4P6VZt9GFtF52k3ktlj5vJJ8yNsjpg9Pwpba6vvtDaHqyRu1zC
0sckZIVgOox2NfndNuD93Wx9LiIRlHazOB1e5K2trFqdrNZeXj/AI+IuCc9A3TmvUPA96o0
wy6ZdtbpvLJGx86LP+6eQPoaW60uHUPCc+mmPf5qZj3fNhxyD+dTeA/BtrqGitPZSPp06Nj
bG2VJ75Xtz6VVerTlSs9LP1PPp2TtM6nUtXnn0OcaxpMFwMiM3Fm27rxuKHkfrXzj4q08W+
pKITuKXK7ztK7VJ+Xg17l4r0zxVoemyMtgdatmGWe1yHjx3K968yu0W9TUJtQgaE3iqqRzo
QysvTB708C+R80Vv2MJqEn7j2PWL7xEvh34KarrKsEkWDy4+ersNv5818eLdKy3El3CZTMd
2d2CD3rrfHHiK/ttKj8N2cl0NOcBp1lJZGccgKT6VwT3EDRjEnUdBX0WXYR4eMnLd/kcdWa
lLQWYWzsTESpPrVP92gIzuI6MtSLOATHtJ9MCoJihlOyNlPvXorzMGyNmyMZJPvSK2xXwOS
MZ9KArHsSalWGTyZAY2z1xjrVEeZW/2uo9KCAAOcmpIYpJpVhCkH+VXjYW6nl2z/Ok3YOW5
n+9OXk/drTtbGKecgJlFGTk/pVuaCKJlhUYU9eP0qHNI0UGQaJoz6hdlZYzsQZJPArsHtNN
tUG6KPKgAHaKpaNJ9n019rANIxJyeaUSW8MqvOWkbJbaOlcdRuUvI9ihTjCKT6le9upxITb
2pkXb948Y+lVEvrphsazA7ZJ6Vo3OrKYv3NqSc/NgUzTtLv8AW742tnFE07Y2RtMqlz6YPe
mtF7ysEtX7rI9Vh1nRtPstRu7EJbXykwTq25WweRn19q5u8v5b6PY4Axzmup8Z6vrttplj4
J1WzeyXS3aQxSfeLN3/ACrC0jw5qutwXM2nWxmW3XfJtGdoq6VlFTnY8yrUbk4rYw1ZgpAy
PagM/qTXd+G/h5q3iTRdS1G1hYpYqS7DoMcnNY+ieG7zXNVj07T7Np5mOMAnAHqT2FbKtB3
123M1Sk9upzZPHXH400Bie/NdXr/ha+8O6mdP1W0NvMPxDD1B7is9LRBgdARn3qlUi1dE8k
jIEchGdpxUkaFJFdlyAQcE8da0pLVIxjcSfUVnyo6uFJJz2xVKSYrWOw8Q/EC91nxJo+pQ2
sdlDpMccVvbwjaEVev5nNfTXhbxN4T8e2EV/puoR2GtSRj7RayOMO4GOn9RXxkyEjOelWtK
vbvT9Ugu7KVopVcEMpx3rz8VgYVoe67NHThsQ6Uj66uY7ptakiniMItSV54PI5rOsNPtte+
IelaJBAi2Gmqb6dF5G7+AH8cmtGG6g1/XdO0Z7nyNYm04SRvn5ZWxyjj6dDU3gDRX02HULq
9jZNQurlhIgPKBeAtfL29nFtvXoe66/tHyvdbne3V9a3j3FjBKv2i3Te8Y/hHRSa5Xx4tze
eBL5IJjFLIh3HHUAYrX1BYNK0/7atsEku5QkswYbpPQH6Vg+LpW/wCEbuYELEyIy4B9q56U
ffjJGb9+nI87+FviRLnw2nh5Igl5puVdSf8AWKSfmFemrcKqRMGGc4ZT1r5rubm48G+L7LV
rWMIsaAyop/1yE8g17tp+q2mr6PBqVhIs1vcKCpz0PofQiu7H4fln7SO0vzOjAzjUhyt2aM
+88P6zDq99daVbRXUV0wfDybGU46c9a5rxLoPxFv7N7DTdFjhdhhpBdKT+GDxXoSag/lCOQ
4x03df/AK9VbjUiHWNvLVX5J6flWFOvOLTsm0dk1U9m6cZ2ifP7fBr4hyEu2i7i3U+cpJP5
1X/4U34+/wCgHJ/32v8AjX0O+pC0tZJQ7NtPGByKw/8AhJ3/AOfiT/vmvSjmeJe0UeO8tgt
5Gw8uXy3IwOD34qOSK2mjIJ2k02cDzVOeCFH6UihjETx14Ir9FTtseI4plCfTG3b4/wB5z0
zivMfEUI0We5dwVRsuO2T6CvWDIVK898VwvxRt/tPhpLpQBJA4DY7qa5cVTVaDuOnenLmR4
iztJI0zZ3sd5P611VjMrr8z7VkUEY7nFc3BC09zHbpndIwX9a7K/wBKTSbxLVXzFsDI2M8E
ZrDD1FCoqfcpxvHmLV/JvW1n+8ZoPLbDd0+X+RFFk3nfZnzhVOwlhz8vH8qohn+xKOT5Umc
4xgNwR+gpLS9yUgVGgEsxOWXIY9Dg/lXoys04y63MU+VpnuPhiaGSDyELswiUyFjkFh8px+
VWdbQw3umasqMq2swjkOcYRwVP6kVieArg7bq0kOSoSZc+jDB/UV2dzZLrOmXNnjLNGwXtt
I5B/PFfllaPsK7i+h9e/wB5Q0JdHujPbmHyyJY5BgEYLc8irfge6ntfEep28y+UyTsfKVcA
A84FVLNpGis74D/WxLvI/vjGT/OotLu7ux8cX13cI32eUKVc+oGDWElzRnH+tzy0nzJs9oW
TNi0rDKlSdpr5n+MmvS6PawaDZv5MzL9oLquTGGPUE98DH419FXV8LXwxPqBVSEgL49Tjiv
kT4g31xr2sTXt0YzcuoVM8AKPT2rsyPCyqVHV6RPOqzULxXU84tJb291SGC4uJriKVvnE3z
D6j0NU4oLVtbuohEPLVjtU1caYWF5FcCV5nib5gOB74pLmx0++uGvbXUxAz8tG45B719pF9
9zl6XRDc3Fpbu0aRoZQcAAUwWE0+2W5UDPIVRSSaXGm64s7+O8aL5nGMZxV+0u1vYlwm2QZ
yDU2TZSZCttHFGFCAGhlCjOAcVZmQsuc4x1AqERvnLNhc8CsXDUtPsU3ynOAA3H+TVOU/Oo
/u81dmjZ1ONmOwJqt83m4mKkA42DpmqUWkTKSuJaXv2UyfuzIJDnj1qRLiW7uXYp5WFyB3z
URkYKfLAGPQUon2yCXnHRselFhpmrYNm0+YgfNgnPNaXl2hVHyWJGOvesBXFvL8xBgkO4H0
NTPewiMBZNoBzg85rncNT06VVcquaEs/mypbWdpJJuONyL1PpVo+EfEsFudbn0a6t7WAhzc
NhQmOetc6urCUrDEsjOzAALxk/StC58Y+JG8OS+FDeSrYySBngY5JI7f/AFqhwmtI287mU6
0X1uO1S61Lx94hvdRKO8kNsDwM4RAAM/hXsv7Lds0viLVllhV7doOd3IPbFbfwM+FF9a6Je
a7rMYht7+2dBG/3ipB5I7CpvA2h3/hm1m/sfU/s0dySGMaAuy5OME9K87FYuChKktla3yM6
VBzk0t2j0yXQdF8E+DdS8OaeqG61iWUqqDJw57+wBrkPDnhnR/DguLTTrBoJXx5k78lvf6V
cvNQ0nRYjdaxqyRsq5aS4ly5/PrXA6p8c/CllLKtpFcagwAG4DarH1ya8eKrVrqnFtHdThT
w/vTkr/wBbHS+MvB+m+K/Dstu7GS+gyYLnHzZ9PcGvmG8s7qxuZLO5hkjnhO1lcYIru7/4x
apqF06xstjaj7scPBB+p61PpPirwteasLzXdON65XHmyPuP417GGjXw0Gpq67GFV0qsrwZ5
pGjs+NpOeKZLb7sFlbBHVuK+xvAl/wDDK/hWGHSdPjYY+doxnPoa9OufBXgzWbDybnQtPuY
HGD+6HT2I6VUcx1ty2OWvGNN2Z+bk8DRDocZqoB86kcYr7E+IP7NFpJZy3/gqYrIo3fYZ2y
G/3W7fQ18sapod3pF9NYX1rJb3cTFHicYKkV6dHEwqKyOZxvrE6P4Z+Irm3+K2jXuo3TyDz
REXdicDGAPpX2nr2nTWeqLrdjbGW1uEVpmQZ8th/ER6EV+eaPJZ3cc8eVkjcOPYg5r7m+EH
xJj8TeBLme4kH2mxhZnQ8n5Rz+BryMzo3lGolo9Dro1JpNrdfimbF8bW5tkZmSWNkMiH+Hd
xzXK6hBJqDJYxP5byNs3dua1tEv8ATfGVs+p+EruOXzP+PnS5jtAPcxnsc9qyNee8sI3+0a
NdWRRsB5U+UH/eHFeHGnKL0PQjVVrS0Z4b8R9Fa11NrRjvuQvl5PIyD2rlvC3ivUPBGovBM
jzac7bZ7bPKnHDL6GvQPH2+ae21TzNzFsMRyOK818TJG9zHOvDy5DZ6HHSvo8NapSVOaumc
c5Spy54aNHtVp4t0/VrOO4gmQwNhgcgMp75FRajf29/CsEU2GRshxxznvXz1FBJFJjeYwT1
VyKsl7qJzFDPOh9RIeaj+zYp3jI6v7QnJe9E9zvtek+wfYi3mSOdornPK1H+8v/fQry8XF+
x/4/LgEcgl+9N+06v/AM/k/wD33WkMCoaJkzxvNq0fTcmAVzg5A/lT0I2YXAAqhJMchRgso
XNPhkG0kHBA59hX3FjytQlEhAwOA1YviK2GoeFL+BkBYRkr+HNbEMsN1qLWUkhTMZbK+tJd
WVxDav5bLcwkEOCArAf1rNq+jFKVkeFeFtMafUGuT92LO36+tdT4lBFjZXWwFihUH3X/AOs
atWVhHYI0MLYIlfjHJFZviLUYFsbPSyW81nL89htx+tfLQrSeNi10Z6sqajhmZdvKJUuUwA
ZYSR7sMEcfhQ8jQxwJaIJBuMzBj0GMnBqvYzNFcxSEkopx26VJO8dnc5ulL+Q7RKpHX0OPp
ivrE1a548tzsfDHiGDS9W+3XEkr2rR+UQiliARkcDnqDXq+h+KvC9xeecmtW0eRnZKfLP5H
FeI6RqeNWgmxseNgdjdSAdwPoe4r3O2tdH1CS3kmsIZreYbiJIwetfBZ5ShDEtvr1PfwlWf
sFYm0+9sFe9tLK5iuIbSVmDIQw2v8w6dec1E8c11fswLKowW4z27fhXU/2PodrZyS6fp1va
7yFdYk25A6VLp1itrMV4d2GCMdB/8Aqr532i1aFKLtqW72/tZPAmoQXMuyGO3bcT6AZr5H8
TyXKxWwLg3N5ypx0B6AfQV9J3tlcTWGs6RGUf7QhCBj0+teNazppbW7G0voGSe0t2bY68Ag
7a+l4e5F7SF9Xax52NVuWVtDyy7gSKZLD72z5mI71TlCi8jiUfOASfYV1Z0xnu9RlCCRkYZ
9QOtc5Bb+frE5HJjXp6V71Wnyq5yRadixptuqNeuBwqYx2zjNY+nG9e7f7LGrHn7xwBW9Yu
ZI9SVRt5HA7cVl6IhaeUbiFByfelBCbNQC4IxN5bydyp70k3ChPQ0GTOVySuc4AqvMzNEwG
M56EYrSSQtSBio6499tU5lRcFFwc9acbhIUJkBxn9aSO7gkJyx6/wAXas2xpJlfZIoViDz3
p77QjBug71PNf2gtyoIYg9B61lTXBmO7Iw3YVmrtjbSRNA1zdTG2tULEgthRngDJqrscycK
Wx6V1vw2mhh8eWiXKAxTpJCwPYMpGaXwzZ2sV7q+sTRedaaUrSRKwyGfdhM1EqvLJxtsl+I
KN7XZn6Mi6B4l0rUNZtporeORbgoF+Z1HIAHvTptWTVPG8mtTwCFLm884xoOEUtnA/Cs69v
7nVLyS6u5vMlkYlix6f4VW84IgWOMAg/e7mm6fNrLdqwKST06H2d4o+N/g7w/8AD0aXYX/2
rUntxCIbcglMjkk9BxXz/rXxn1i5s/sOhQLp0O3Z5hO6THbB7V5SAxGW60vTjHGetc1PAUo
fFq/MftZa20uXL3VNQ1GUy6hezXUh6tIxNUsnJPIo9qeq7kz3ruSSVkZtt7ixkA5bvWhDdR
RIUwST1qksTYyR3qTyGyOgHbJqXZjjdHQadrs1o6PazPEVPGDivcvhp8UtVttTgtL7UGe2L
DO/n8K+bTG8SAk4zWrpF68VwmyVlY8H2NcGJwsKkXodVOq4uz1R+lGmarbalZrLC4Kt2zXh
P7R/ga2vfD0fi+xgVLm0cJcbVx5iHoT9DVH4S+OmWRLO/n+ZAEGPT1r1j4kTWmofCjWyJFe
I2zYIPQjmvn6MpUqqjPdBVo+zalDZn583UPmEnGCteo/CvWk8O+DPE+oPL5WYfKUZ5ZmBHF
ebTgLECrA54qtM862YtgxEW7dt9T619LVpe2hyN2FCfJJyPRfgdrurWPxKt4bOdjDJlpEJ4
wD1r6N+M/xJ1LwLruk4t7e80a9hIuLaZch+eea+L9C1a70DWY9Rs5PKmj4De3cV6P8AEz4h
p4z8MaVakMZrQfMzDp6j3FcOIwzniVK3uvctSTorXWJ3PjWwsvEmhQ+IvBqNc6TP8zwxgs1
rJ/EpA/h968v8TWRtoLSAr5kXJ3kchsV3X7PWmW8uovqN74p/suKN9v2cuAs3HIIPaul8TX
3g7xf42vPC+lCKw1JZDDGyJuhuD26fdPv0rnUnRqumtVH+tTa6cNep43YWNpdWsaSxkEfxD
rWVJbm21bd8pRTjae/vXWalp8vhm+k0y/Typ7ZyjLkcN2596w76B5bn7Qu4o2C2FPFd0JO5
Dj2KEloQEzuIfkZ6AZp3kJ6D8xWtJLprQrE7A+WerZGapb4f+ekX/fVWpN7i5T2mWUCdGK8
FQM+oxUiSKbcgkDK4+tV54SzktKMAKQq9sVA7qYHHpjn04r7L0OYW0lUeJ4Rnl4yPw4rYv5
HWyuMY4U4J6Vya3ltYa/atczLGm1vnY9enFb11dwXNu/kzIwZDna3tWDe6ZLSZx1wAtyZnY
JHJCJg2eMY+b+VeW6tqbX2tfaAcKGAX2UdK9D8WmePwNY3EONyL5Mh/2SeleTllAwByK8Z0
FCrKfc3lWbpqHY7SFgEU7sd/rU+sRGa9tbjhxcRh1UnGWUbWH5YrMiW4it4PtKGMtGCuT1U
jINaLTCTRkuA3zWlwvHUhXGD+uK9pTjOGhzTTRJp8cY1GFmcbIhwO4IPeva/CV48+hIJHzJ
ZTeUS3dDypH4V4l54i1IxYVEk2gOSeB/Tk16X8PtSDX8umXBAa7i+TcP44z/hXzmf0FKiqi
3iz08ul8UGe7WtxDd28i9AoGPf1xVmyjSK9ChwxuELZ9COCK5a1u1sdQtYt+Y9wzz1zxW9f
TXrTW404p5by4kyucDHb61+ftX07nozVjVm0uyt9TS+EYffwwB7Y6j2rF8YeAW8SPaajp7x
2l3b7k+cZEiN/Ca3NGumm0OSOT5pISUAbqRnjNdFbzq1pHvABwBgHoKzp1qlGopwdmjhqtO
PLa58m654F8Q+Hry4u5LNrqC7ype0UuEdcjBHXpXnLaBrGl6tJd3WmXcVjMCpnkhZVBPIyS
K+7NTXykSdUVlRvmOOeagDafqsElncRxyxEYeOZQVYfSvehxBXUUqkU7dTidFPWCPgS1JtN
cnt2xslHJ5xWVLu0jUZBjMb8rg198R/DnwXb3kt3D4cs1lkXD/JkEfQ18u/tD+G9H0Lxtp9
votnDZQzWpd4Yc8HPXHavVwmawxVX2UYtGEo2R5gdRtFi5di3tVWTVYwCUVm9N3AFZjRMOS
Djpk1HXt3Zlew+aVpnLuefrxURPalxuUim0iLidsUoGaMYQUuCvNAWZoaRcm01BbpWKPCjF
WHrjFa8Ooiw8DXFjHteTUZgZCeqovP6muYDkHI7jFOd2OAScelRKCk7mkZ2FB4JoBy/Bpp5
GKVQByaskkXG0HvSsgOB3oRSWz0GKkEZ3AEA4GaTuMhOM525zkU9YnIzjaB61NtjUbypHPG
aQkBCxG447mj1BDipwCOh9s005Tad559RTFmYE5Gfek3F5RvJwKku6LC7CF3fMfU0saFG3R
8Z61DGx3+nrViF1ydxJ9qNylqdv4Z1240y5SaGRQ5GNx5OK9S1P4hSX/hmTSYpPL+0p5Xln
oSepNeBW0jx3CsUPX8q63w3by6t4hs7TcdpmUtj06n+VeRicNFv2j6HdSnJr2fc5u+sLmyv
HtZ4ypB446/SqckZL5k/OvpAaDouo+OrDT9Qs0ntJLOYOmMHIxg59awfE/wN1ATtP4bvIbm
BuVhnbY6D69DU08xpO0Z6FVcJJSaitD58lBExHpTMF0JJPSuy17wP4g0i4Meo6c8bj/loo3
KfxFcvLb+S7RnO6vVp1IzV4O5wzpuD1IYZbqH5reV4+4KnFbXhXVbjSPFtnqgZhOr8SnnYT
xu98VnLujUqF3HBq7YlVJnmi5AwgA60TacWmiqUbyVmfYXhjxH8JrrSkW4vrGXVJOHub2IP
IW9csPU1i614f8RXN08mg+O9HuoGHywtGkbH8hivl59UNs5P2cqpHBIpreIwMbGlQjnINeT
9Sne8Hdeep1ydJNyvue2XWifE7SvPvZNI0+/gRSZgkcMode/A5rhP7cg/6ErTP+/L/wCNc5
ZeNNRtrmKSDU7mMxkEZcit7/hZOtf8/sf/AHwv+FaexqL7KYk6b6npEkrbBjj5RyOtQwFfK
lDKOcdTT0lRjulXZ8oIHTFJAYfKmC4IJzX3KOL0MvV7GC4aP92rgjGDziuaGm31tLmwneFv
TsRXZtbO0y7BhD3psdg0lwWJ3YI+UdqyqU1J3BOyMDV7GeXwVc2knzbEB6dSD1ry/wAP6VL
qmuwWaRljuDP9BX0LdWkTWTq0YZfTtiuB8LaO2mXGoXbqTKXZUI/hUHpXkZhP2NPmW7OnB0
fa1VF7EfjLTlgGlzKgVREYiCOm08fzrndOCyG7twM+fEyEY4zjII98iuo8W6lD/YthbT5Nw
Zy6ZHONvNcta3Pl3aOoxhsk5xkVWUTcsMr9Ll49RVZ8vW35FgpHc2UEwZi7bUKg8HHPPpWl
pmqNYalaX4PEU6ykE9ATtf8AQ1mRQmB76E4ZYmLoueqnkH8qkieC5kijCmMMTEVI/hYfKfz
rtxkI1KMk+xyYeXLUTR9F6jEWs47y1c4AB6ZyCQRXTaBfGa1YyruOMqD2rhfCl3/bPgK1km
YmVIjEy55Drx/MVpeHb5Y0jCZy2QXJPOT2/GvymrDlTXZn0b96WvU6bxHq6eHdPn1JJ/Lmu
F8tYkH8RHBo8G66+peDLW78wmZVJZzyxZTyD9a8t8c6/NqOtm1QN5FtwwPGW7mjw34jn0zw
BOlozLMbiS33Dnbnv+Rq/qzdJNrVsx5ItM9IHxBk1D4ixaGkqJpzR7Cu0fPKME8/mK6uaK1
0m7udXuHWGzSLcVJ4JHavnPSroab4o0Se4OQtwuXPON2QSfzr0P4maxeztb6UjMtq4DyOpx
u/uilVwy54wWwnR1UDtfA3jL/hIdP1K6visckFw64HaPqufwr5r+K2rWviLxjdaokyssY8o
bjygB6V6Z8LLqFPEmqaDekC21C2JUKcZI4YD3wa8x8ZaXdWXiC70+Ca1mt4XZUkuYAz7R05
719BkeHhHF1ElrZWPMxseSSSPL9QiiS3Lo24cEkdM1jfZZShcLxXS3Npc3N/J9suFlWLAVU
UKoz3wKryx+VMdpBB49M19ROFmefa5zvlsPvcUzuM/Srs6ZZivXqaqMvpzzWArClSStTLDu
60+OItJ83pU5jbOBxj0qWzRRKLRhTgdfWoirHtitU2w2hSN30qvJb8/LnOM4pKRLg0U8c1I
iDdkjPsKTp1p8eMnLc471YiwojUZbBc8KOoUe9N3HPyKF9wKbHgt06jtUuzCk96dgsQFWYE
k5yajywA+lTyNhduAATUODt6g0gFBHAGeTzTpGUZCjrSqrIGDjioDyRkkZ7mlYew5CQw5q2
gCqZN3Pb3qqBjBOKm3kgEn8KBxZbExD7smvTPhTbtc6/Ne7SVt4+Cf7x/+tmvLA3HXBz2r3
f4S2f2XwddXzZLXNwVGPQDFeVmMuWg/uPRwS5qyudRpF353xfghcgrFZyMvuSQK9Ma6hPmL
IQLnfw3YgCvItBuFT4wTtgFlsSApPH3hXfaxcxfaVlfAIBJYnGBXzFeHvRS7I9SEtHr1ZS1
S8h1K6+zMrGNMg7h8rH2ryrxXpGiTXzbrQxS85MYCjH9a2JPEDDxLe2nmRyW8RV4yowRleh
rlb+S/wBa8RLo2m5lu7tsYH/LMev0Fd+Hpzpy3sZzqRlG1rnNweEo765ndL14rO2QtLKRxn
sg9TXLtqH2S5aA/vYkbAf2r0b4gapYaFp0PhXQZfMS1XE8veWU/eOa8jJZ+W79a97DuVRc0
3p0PLqyVNpU9zp1u7a9Xy0dOeoI5FZ9zpaNkxPgjtjqaxhy3ymrMF9Pb4AfcB2bmupU3H4W
Z+1jNWmhk9pPD/rIz+FQZX0P6VrDVwInQRffBBOM4rK3D+6KtOXUwlGCfus+hGlEkWwN84U
dutRxSi1tpFGWZug6VxkniqzMZCPJ90DOzmnR+LYYmDbnfjrt5Fe460F1LUZW2PRba8Hkor
KdxPOKnRzvHl9Dycda4GLx3ArhltJWbHLHAz9KVPHcEThobCZnJ67hUe3p9ZD9nPseno26J
o3QjcvX1rklbyL+6VmEcStvLHoARk/yrBn+JN0bZo4NKdT7kn+lcXquva7qUc6iGQCdssEQ
jgYwK83HOGIpezi+p0YeToT52iHX9d/tfxZHNGx+zxERR+4z1rTjG1ym0gjIrkodM1Bp4y1
rIoz12muwiinCmRrWVXPYjrW2ElClHkvoYS5qknNrcvtEXls5nJxcQmMgnrtOP5VXvbVrSE
vGeVwR9ByKnupm3Wm2NkW3hIO4c7ieT9KuRwSajElsxRFkH3ycgDvxXXPE4dQk5SRNKlNzV
ken/C2cAahY91cTAH0cZ/xrTmhubDxW0CkrbSHzI9x+XceuPxqj4C025j1S81eWAw2rosUQ
IwZAB97Fd3fRAw70VGcHjI6V+XYiolVlbW59VCneKv0MHxnoX9vWqahZW2dRSP51j/5aqB1
x61z3ww8rytZ0y6hSSGRwZYm7Aj9CCK71FldY5VDRODnPT8qqLpkX/CQzalGgge4jVZgmAG
YHhsep71hCs1SdN/Ix9k3NX2PNPFOiXukaniNGktS4eGcdwDnDehFe1z2Wn+JPC6W96WA2L
IrIBvU44IrMvbK0vtPnsbtiY5EKNjtn0q9oy21npsdksjusAEYdjliAOMmpqV3OEejRcqTT
1PKDp0/hT4h6WZphK29o0fPEgZeCPyrkvFgM3iC8lb77NyDzgetfQGuaLpurG2klcI8EyzR
uccMPX2rwDxxAtn4uvWVzsLkDHNfVZBXU6zT35f1PFzGLSizirhYnupjHtJ2ZyB1waoSxhW
3kY78Vavylokd5C4dg4yuOoIxikWLzpVkI2ENuAJ4Uep9/avqa0ktDy0mc5f27wR/aJzjf9
xB1x71nHITLLtBPWul1OzMwfe+QPusPWsaONXdrWcdDg/WvPldPUbWpEjHaOfxqzExBwQAK
pSJJbS+U4+hHQiphIWHJ4o3VyovuW8kgMpHtTc7sEhVO3jA60xJUI2nPXml8z5cYwCOD6Vm
aleWEPH5keN+eR61WUfNg9elaGUEeRjPtVaaIEGWMnPXaauL11MpLsNXgcfSrCqfL+8M1UE
ikfMOa0dMsNR1e5Wy0y0kup2PCquce59K1copXbCOuiKbqxBbIzTIoWkJbdzXtWifBuO3sf
t3iW5M0igt9nhbCgYzy3evJbkINRuliUKiSMqgDGFB4FctHFU68nGnrY2qUJU0pS0uUXLCR
YUUuT6U97GXjcVB9BTrIBtUyecZNX5Mq3y8cEV1NaNmVlLUyfssmRyMGgqYxtbg1eLZ2sPT
FUWYO5yenH1rIVkiUqV2vg4zX0P8ADiZV+G9uq8N5zkj3zXzqGkbagfqcAV9G6OU0Twjp9n
MNpjt/McgckmvHzTWmo9bnqZd8UpeRX0bbH8WLrzULYs8j1zuqXx94gn01Vka3EiSLtPzEb
frWXb6m0Xj2+uY/kKWgGc9QWpvjGZri3e3dgXlTrKOCeCMe/FeeofvY8y6I6X/Ddmc1c38b
wf2owEYWPGOpY9ByOprptPkj+H/gubXb0Z8R6uh8oMOYYyP0JFYvgvS7bWdUk1HVE/4k2hr
5sufuyy9Qv4VxvjjxbceJteuLpyRFnbEg6Ko6Cu5UnVl7NbLf9EYOapx5n8jmb68mu7yS4k
kLtuJyeajjUMD3OOlRgFgAV/WrVpC0ksa4wOpPoK9nZHnJczINikqPLwQMEjv9acYjgYhf8
FNaVxeNbORbqq7R6dT61AddvCgTzeO/yihOXQclCLs2UfIlyQY2GfUGk+zy/wBw/lV1daul
A/eMT7gU3+3Lr+8fyFO8yP3fc9rl+H1pEAzararHgFmEA5+nNWIvBfh4RKp1BN7EnICL/Os
OPwHBcafKd2pxyIuVSecBSaxfBnhq2vfELW2rW7v9nUs6Sufm9OlfPOTlFy9q9PJHu295R9
nv5nbzeE/DsOEbXNuOPlkjGP0qsukeD7NHa98Qsyk5AWcA/pW9/wAID4SljLHRoxnuCT+ua
oXujfD7RHgS6srVRMxVC6FgCOuT2rCNdN6Tk/kjaVKUNXCPzbM1J/hxDIBJrDODznz2P4VK
Lz4VbkV755T/ABZeQ/yrqdP8H+Fgn2qDQ7ORZDkPtDA+hFb9pomjxN5iadBHIeM+UvFYyxM
L6OX3lqnVS2j9x57JqXwpWJfs1hdzkdCkErbvxrZsrfwlexCaLwPqTkd2tsZ/M13y2lpBGA
Io1GeVAGKuwSxQxsIoA2OozXNPELpf7/8AgDiqi3t9xxMUVlahm074dyFh3lWNR+ZJp9hru
rai8kekeF9Md4jtkQ3Cgp68Ba7pJI5HDKAr44GOhrKsPC2o2fiufWYb+IJebftHydh1UDHB
PrWSqRknzb+dzOrKcWrPRkdvbeMbkEC10+yI/wBsyAflisDVm+ImnTyeRa2WoxFciSJSoH1
ya9UikWCEpuHzHPC5xXO3unaleau1zZ6hPbw7ArwD7snOckVnTqrmvKKsYylUatFs4HRpvi
PqqRM00NrAeSz2/T8zzXVnw14smzjxZGjYzhbVa3L3VptPtUlvVOxSF3KvT8BUdrrGi38QZ
L8CUNwFkC/pVyquWsYpfIi0l8T/ABOXfwJ4xuJBIvjOZgjbZAIQoAPoK6TTfhlaQRNNq3iH
WL7A3snn+Wg/BRWhJqUFvIvnaxbxR9y8qqT9ear3Hj3QrDM03iLTVWI/vF877w9sVLqVnpH
8iZQb1b/E0NN8B+B7xDLBaXMpBILS3Mh5/OvMvjJ4L0/QLazu9DsjDanKzgMW+Y85JNbi/G
X4daZfPcW+ovI8hPmeWGYH6VxXxQ+N3h3xT4Yk0LQop/PuXRHmkTaqrnnHvXoZesZSxEZpO
3W5wV6cbbnkdtYnUrwzMu22gOFBP329atX0MNnaG4kwRjIA7mtVLaG3jjiVcJHhgAevvmuY
vZlv7ieYSYtlJwq8bjX6S6cYx5pLVnnp9jMSfeftU5/doDtUnAFYr3DTXrTxr1PTFWbhpb6
TyoEYon93pTgi2i4kO4sQNvvXktN7lNkch+0xBZCN3OP9k1WQMCUf5SvX3q5MgBWRVIOcn3
qtO6M4fdhgcGoWjsU11HgfKF9+tKCdwB6CmAg8HA9KVcltpHTpTkhj2wFO0EH+dO2jyulNc
vuzkcelKsm0YwM9hWWxe5XMKGUAnCsfvelfUXgj4ba5H4VtbjRNU0mGOeLOYkZzJkdWbPWv
mNiCNw6YwfY133w9+Keu+Aro28Upm0qYgPDINwj/ANpfT6Vw46lVq0/3W66dzSk+RnvMvw2
8dR2Eka65pwiCnO4SMRxivkrUo5bXUby3dw7xSsjMO5BIzX1cnxh1i808PaW9pcRzKQshBG
/8jxXybqcskurXsk3EjSuWA7Esa5cqVWLn7VWKxKmklIpB5A6yqSCO4rQ88ukZYk5HJqom0
WufVqZvcKFB46fhXvtOxxJ2FaeRnKrjaDxSAMI8H6mkAxGTxSr9w1OwXOi8HaJceIvF2m6X
b4864mULkZAxzk+3FfU+pfB3xBfXfnL4nto4dgXyDASvH4186/C3UZtF8VrrVtEkk1qnybx
kAnivf5PjLrSKP9BtuvB5ORXzmZSrOqvZLZHo0VJU/ddrme/wB15Lh7uHxTaLM4UHMDAHHb
rVHUfgl47uJnWLU9PkjGSrEsABjoM1sv8AGrVioUWVoe/KnimJ8Z9cGQLK06+jV5yqY1O7S
/ApxnayZ5B4rvbrwv4OXwm0bWt0JGN5GT8zSHrn29K8qVw4LMSWAxXr/wAVdY/4TS3GszaX
Daaha/fkhJ/eR9AGB7ivGo89PWvpcDrSu93ucleUnLUt2+CeRnmtKCNo4pJAccACs22fbIM
DOKv+dJ9nMZAxngmuufka0bbsoXhYsBtOOvA61W2MOWQjv0rUaaRDtDYx6UG9fkAk+5p3fY
ylBN3bMrGDyDRgehrUju7gksMNx6AUz7Zceo/IU7vsR7Jdz6Q1i+X7TCkdo0vmkFvL4C/Wq
t5K0GlS6ha2qLcWpB8zaAzJ/EOO3NYM3xG8M20gbzWnHQbVrPl+KejRQukFjJKH4KkYyPev
loYWsrWgz6qtXoWb51/kd7pV39tsIrqK886CQZXPBB9DU9v9h1S0kiv7C3lgWX/Vuo3cdwc
cV4nZ+Pby0e4i0q2UWQIZbeQ8qT1IIpsvxU8RuXSFLeDJ6iPJX866JZXX+JafM4HmFJrlZ7
9ZW7Wuo30kFz5enOFW2tCAPJA61g+IvE82i39ukM29Uk2SYAKsMA/KfxrzjSvEHiTxHZsja
wdy48xEVVYD1qa70qZCJ9Q8+5Mi/wCt83p7YFYrCKE2qzQSqVJxXsrpHtGm+INN1HSI71ro
RI43AT4RuKiu/G/hSyZzNq9rHtwCVYsf0ry7w/BZwsjT25eRSVdDyAvrzXeX/hbSdT0qSIW
0KpMm3hAO3BzXJOjRhUtO9jaEK9WPNG10VLz4y+ELFcQ3E126nqkZ/TNYN9+0GiQ7NP02Xa
DzvcDIrxbxBolzoWszaddoyvGflJ6MvY1j9j7171LLMK0pWbXqeXPF11eLPYLv4/8AiOUYt
bG3g9CWLEVzt58ZfHd3KXbWHhJHSIBRXA+WWwFTk+gqxHpOoTgeVZStkZBC4rrjg8LD7KOW
Veq+p0o8f+K72TZd63cyRH70Zfhh6V6R4YtfDmvwCeONo7gD5keUk+/NeQf2Ve2EJnuYdqn
jI5x9a0fD3iCbQNWW6QsYTw6g9RU4jCRqUn7HR+R14eq4yXtdfU+gYPDWhSDBsI5COCWO4n
86sT+F/D9zZTWr6PC6uNv3ACPoaq6brVndWC3MbBklUONuO9ao1eyRP9Iu44SnXLgV8lJ1Y
vqfVRVCUeh86+JfDtx4Z1t7OXLQMSYZMZyM9PrWI0Esn+rjkbnPyoa+gNfk0DxJaG3bfdTx
HdC9ujMQ34D9Kx9L8B+N722zF4cuDj7pcLHke+TX0VDMn7Nc6sz5nEYeEJNRenQ4G01FtU0
4adczm1uNoBLcbh0rF1NmDJpNod+PvMvQCvYdQ+Cfi+TSbi9v7extBEjP+8m3OMDPG2vBrS
8l0+/eRsFQdrd817FDMI4mPKunU8ucOU2baza1sipYBXVgTnGKpXUMEMSNGpZ1IbOD+PNbM
N7ZXsZVpVYNzjpikmhBJjkHyHpz2r0HBct0xJGJNcQy2u/kH2rMjDSuWIwCauS27ySFUDND
Gdo9Ke0aMS6DZ/snvXMocz1DcrqVJwq7iB1pSck+p6YqM7hLtUetNPC7s++M1m1rYOYcS6q
Rj35p4kzjK8mmosrghInIPfGKnjs5sfMyqfzNCozk9EPmJrWyubtgkMbMT0wOKuy6FqMAZ5
bV1XoSwxSw3N3AgSK7kjA6BCF/lTZZJJ23zyPK3q7lv51SwVZvVpI0coWL/hnxCdHuTZ3Uj
G1Ykjbzsb/CuZvIpp764lSJ2V5CQxGM5PvWpgegoI4xXRDAQjJyvqyJVJSiovoZaW8v2YRv
EQ+7OcimixuMDlQfc1qlc/UUdOvNdP1eFtTMzWsZiu0FACOeTTFsbgDA2kj0NaxGelNHHUd
aPq1MC/4d1BNGt545rZ3eUj5kYcAV0a+KdPyW8i4j6fwhuPzrkKUAmuWeWUJu7vf1OiOInF
WR2v8Ab+hykv5uHJ/jQgCpVv7KbP2a6jkBPQMMiuDPTA603YpByoz61yyyiC+GRX1mXVHYa
vIBot/kfMYj1FeXKcE4610kk072725uZRG67SM5GPxrHbTZUBaNhIB+BopYKdFPqZ1aiqO6
RDAxDknsKviQGLJXOKzSroTuBQ+hq1FKQpJGT6dqmUWtx05dB7EM4A7+tMYfJ83X+VP3Dep
25wfWopHLOzHoe1NFSZLGybGzngVH5if3xTQB0PApNsf94fnQS2D53EYphOB0I5rZXQdVl4
S0IJ7sQKln8N3ttbG5u/LEasAwDZIzxQqkJNK4nF7mRZyiO7APAb5T71oy2scxLY2OOhHf6
0trpdrPJ5NxdmByflbb8p/Hsat3NrLZ3Bt5Wz3V/wC8P8a7qVSPM6M9zLldrlfTNQvdE1NL
6JfuHDbRkMPQ17X4a1VNZiSR5IZ4JFwV2AFePbpXjGMCkWU2x86OV4XH8UZKn9K5cblUcQr
xdmd2FxsqDs9Ue/XujfZyLyxRVmjzuUH/AFiehrV0a9SWDbHINh6I33lPcV4PZeNvE9mqrH
ezTxjolwocY+p5rqNA8YazrOoPZWPhrfeFN5aGXauB3OTxXzOJyrEUotzs0up7VHMqDneKa
fY6v4geFbbW9PS+ZAbi0ydo+86nqK82i0PSWkK29mg24y0gzXr9to3i28gZdWntLNHAwsOZ
GA+p4zV+y+HWhwowufNm3EFmeTk5+lcdLF+xh7OUr27EYjD+1nzwja/c8XYWtsvlRxwq69d
q9fyq1aWmo321bHTbu4ZzgbYjivoGz8LeHdPj3W2lwAjqxX+prXtLONQXtUVAp/5Zj9KmWY
x6R+8xeDstWeB23gLxlfq0B0dUjbkiZwoqL/hUcWm3zQeIryWAEgqltAWDA4wA3frX0fAEs
rpRMWkc8heora80mIJLjCDIxgjntiub+1K0fh09CZUI6WPN/Bnwq8MppAkvtLvopM7fLluD
jbn72B0+lehWfw+8IWxElvoMC+8qbs/iakvI7TUrQRyySBIJA+Ul2biOxHcVj3/xH0XRrr7
LeyGRwMqsP70n2wOlcEqtatK93chuS0Wh2iafaW8ey3tYIgOgRAP5VBIwRj5zKSDwc15rqn
xgt/njsbZUYjjzeW/75XmuXn8VeKPENuSl0be1HO8/uv0HP60lhqj1lovM2pUaktEj1nxJq
uj6f4evW1C9hUvE4VN2S2R0x1NfAN/ADHK6jBWRsgjB6mvom4vfDVsjS674ljaX0RhuPt3Y
ivEPEUtnc67fvpMR+xSPmJj8uc9Tzz1r6rJKMoOUUm79baHDjaXIk20cfkoVZTgjuKvnWbx
4BCzcdM1e0rwxf6td/ZbRDPOsbylE4wijLEk+gFWtL8P3OozNHpumT3jqMsUQttHqT0A+tf
UwoVN9jy0RadqFv9kMEkL9MfKuabIWcFY4lVM/KznkD6V6Npvwj8RSeMdF8L65LbeH7vWY/
MtftTb96/Rc4J7ZxVHxLoOg+FNTuNNl+33eo6ZemG4S5QRwXCr94LtO4dup6GuuFONrN3Gp
WPP1sIy5eV2YnqBwK6fRPA3iHW7ZZtF0Ge6Rs7CqgGQjrtyctj2zXo3xx8L6Jor+FdX8Lad
FZaLq2mrNGkQz+86tknknBFdD8WAdC0T4U+LvDzGGzt9PRYmi4VZFIZhx3POapcqScFuK/w
CdjwKaCa2mkguI3hmjYo8bghlI6gioq9p/aMs9PHj7TddsEjjOuabFeyonHzkY3fjXiw5Fb
Rd0mCd1ruIc46UtH0pM84pjDPOAKWkLKDyQPxqSOGabHkwyS5OBsQnmpc4xV5MCM0Drii8L
6e4S8hlgYjIDoRmqf9o25HAcj1AqPbQ7g1YuE4pDgY4qn/aMDcYcfUU4ahb/AHfmz/u0KtD
uCVy5RUYfcFOxxnn7poWeI8iQY9+KftYPZoLNElB5podD0YH6GlB74q009gEI96AecY/GjP
andzTAayI42uoYe9VJLIKD5ByD/C39Ku0hBIxms5U4y3Q02tiBLBJFGb2GJu6vkFalXR4mw
P7Rth6ksKbcLG0DGVdwUH6isEMx5JLGvJr0HB6SN1Vj1j+J0f8AYsOCG1az6dC1Rf2ND/0E
rP8A76rBUnqBTt7+lc3JLv8AgDqw/l/FnrU6yfO0THbwQEOc/Wq8ka3mmzwTtt3Ag+gPY11
UngvWLm4a8vbi2t1IyI4gXxx69K0LLwrpypm7We/dh8w/1a/4mvBVelFaS1R6Sw9STs1Y8U
YH5opB8ynaw96VpJ3t/s5mJjyCNwyV+hrq/iLo0ekeJ4nsIVhgntwUVeFJXg/j0rj45kdyh
+Vx1U9a+zw1WGJowqSR5VWEqU3B9CVutQ3A/ch1YqysDkVLjFRT/wDHu465GK7XsZCj7QGP
COPrg13Pw28UaP4X1K/utYiuA08axxmJN4AySc8/SuLPDY64pK58Rh44ik6U27M0pVZUpqc
d0fRcXxN8G3JA/tZoWPTzIWX+la8Xj7whJGmPEVkW6Dc+0/rXy6DilJBHIHrzXgS4coP4Zt
fcel/alR/EkfW0XjDwi7Ls8Q2BHQjz1FWU8aeGLUkDxFp5UcnE6YH6184t8M/E0ek6Zf3MV
lavqo32VncXCx3Fwv8AeVD2+uKz9N8DeINT0w6pBZww2Bn+ypcXMqQpJLnGxCx+Y/Suf/Vu
k9qn4IiWYSlo0e4at8YfB9peOkN6buVcgCFcj/vrpWDN8ZlkBME8FomCCZHMjY7YArxfVtG
1LQtWm0nV7F7K9gbbJFKuCv8A9b3rsYvg/wCPrixtbu30VJ0u4Dc26x3MbPPGBksi5yetbw
4ew0VZyMXjajLGqfE6W7YFHvLo9wzGND/wEY/WuduvGWq3PCKYk/uAhR+OOT+dd54f+ExvP
BlvquqJCl5qspttKdr4JFNNyNkgwSrKQeO54NUtH+DuoXWm+KrrWNTXTZ/C5/06xSEyTY6g
pyFII75rup5XhKa7mUsZU6OxwqeJdYjdjbzRWxIwWijGfzNUrjUNRu123WoXEwPZpTj8ule
vfDDwP4A8W+L7nQppdQvZm09rm0E7CD96vWN1XJI6Hg8itCHwX4V8SfD5vF+l6Qui6n4c1F
LfWtPjkZ4pIg4y67iSOPf1ruhQw9N/Ar+hEq9SXxN/8DY8hXwp4gTT/wC05NFuLaxKCQ3Mk
e1VQnG455289a7+L4QppPifwlp3ivW0is/EoDQXGnjzFTONuWbA5yK0/wBoi2v9J+Ls11bz
uLHUrCI2+0nY0WzbsA6Y46V1dtrF3q37L2l69aabb3us+Dr3yj9ohMphjyPmA9QCOvpW7k2
o8vX83sYKWl/NfmcNZ+FdF8K/tFyeEdbZ4tCike3meZz88LRnDMRjrwayPFvg7XPAXjy48D
iZ20/VLiEwyoSBdRF/kPHXrg16N8XZNL1Dxh4d8dQanpsEmoaPi6inkVmim8s7d8fJ5zjpX
K3Xxh0/VPB3hqHxFpMureJfD94J7e9BWNDGpyI24yRx2A6CjmlJKVr3X4ijdWb6G18cNXut
O+PWmyaaGY+GrO1f5f4VTDNWv8ddCvdf8V6bPY2FrFo2qwR6kNRwsYjZkxJ5jnrwFwK8l8U
/FTWPEOs6tqn2HT9Lm1ZPLungi3PInHy7myQOB0xXDX+v3uosPtt7dXzKAqiWQsFA6AZOBU
3ULNu1kCTsj2q88YeCta+Bvhbw34h1S4XWNEu2dUtoDIxg3H5SSQASP5Vyk3xLn/sXUPDD6
Zbal4Zku2ubOz1DJe0OSRtdSCPcdK8qa/lLEACL+dRZkuCB88hPpmsvbQWkVcdt79TrPEXi
q+8S6w2p6tciaYIsSJGPkijUYVFA6KBWDJe7VysJIHcnFVYbG6U5BEYPXJq2tjv2iSRpDn+
AYzVc1eWkVZFFY38zHA2p+FKspkYbmdgeoGa27Pw7qFxqEGn22kzNdXDBIo3QhnY9huroNV
+H3iXQorxdXgtbC4tIhLLZy3KeeFOOdgOe9J0Zy0nMLpanPWWoRWy/u7H5/wC8UGfzNX4/E
2qRp5aJ8g6Av/hWz8OfBC/EDxYnhwa1FpdxJGzxNJGXEpUZKjBHOKhg8Jma5k0nNyurtqi6
ZDC6gKSSQS3cEcce9Y/UqDvz62NFUknY5TV5LnWpEkuHVGQY4yxrPXSVzzMR9Fr6Bh+FnhK
f4p3XwtW9vo9Yitz5eps6+U9wE3FPLx9zsDnNJ4U8C6Cnwv8AG+q614f+3a94ZuxAE86QLI
M4IKqfrjFaxp0YqyRk5X1/rex4D/ZKdpm/IVZtIGs2Zk8t2PALpkr9K+hNX8AeEtF+OngrR
rTT1l0zXYIZbrTbhy5gLjlc5z7jNYnxY8IReC9R1m4h8MW1rpl/fNa6c5Rv3McYG5lJP3mJ
7+hq/ZUpaWBSs00ePrPdDqY2GfQioxJIocGKNs+54r2HW/Cnh/wD4C8H3uqaRHq+seIf9Ku
BPI6rBb8YVApHzHPU1q3XwQtpPjY3hSyuZxpMmn/2rEAQZmj258oE8bt3Gaz9hQa1VjT2sl
1PApVMuzdb/KpycEEmkkFmkBdBLG6n7uTyO9dxeeHdNk1m10uCO/0vUJr8WUun3a75IQeA+
eM9emKveLfhdq/h34hjwLpc48QasyK3l2cLArkZAOfbk9hTeFprRNoXtW9X1PNrVnmjkKSn
IfCg85FDXawyhJlx/tDkV0eveDtc8N3LQ6xpvkNGcM8brIqN6FkJAPsea5u5tDK28THdj+L
mpVOtDWMrobcXHQtJIrruQhh7U4MScdqxfLubWVXCsoB5Kc8VfW5OMuCydpAOPx9K1jXV7T
0ZKVyS8z9mZQCd2BxWeIQVLAZFaTkERMCCCw6UeXGhZvKMityVDYI96zxEHP3l0Kha+pmCJ
S5JJH0pPJH979Ks+dbBmCxFDnuTTPOj968/XsbWXc+tRhiIsglMK3bnFVr/AFG209bZp51V
biUQK7g/fOcZ9OlPvrs7hv3FVwfkA9BXKfEaL7T4GmEfzeRLHN17A8n9a+EoU1UqRjLS7Pq
qs3ThKS6Ff4m6b9t8NJfKGeeyfeBj+A8N/Q/hXikkSSDlRkcg+leieGvH6WsA0vxGhubYAo
tzjcwB4w47jHeuM1iOwi1WWXSBK2lSN+5kZTgE/wAIJ64r7fLIVMI3ha606PofO4yUKz9tB
+qIrX+zWKpfpcRD/nrbEN+aN/Q029g06O1je31Xz5DJzC0JRgPUnp6VB1FRyuqL8y7snAHv
XtOi1JOMml2ODm0s0PDBhnI/OncbfeqnlMx3CJIz7MR/KmiSaGZFkIdCCflBJFaudldklzt
VixEJ1W0FwcQ+cm//AHdwz+lUhPHzkkfVTThPDjO8fjQpxezDVPY9y/aSknb4raatkW8qLS
7f7IY/TBOVx/SpPiv5afBP4Vwadj7I9vJKdvQznGSffOa8un+IPiO60S30e51ZZoLaMwwyS
RoZo4z/AALIRuC+2aXTPHur6bo8Gj77S+0+1n+021vewiVbeX+8men06e1ZpWUfITi7W87n
pv7SS2y+J/DHCjUDokH2vHUtjjPviu+k8aab4E+F/wAKvGF3aXF7dW1hcQW0MLBUZmXHzk8
gD2FfL2ueIdS8Razcazrd+15fXBzJK56+gA6AD0FbOsfEHW9d8JaZ4Wv3tG0zSx/oiRwBWi
9fm6nNJpWSb2Fyu1j6P8B3WheIvgz4f1PxTNJbRQeKTKHgIVUlZyyhs9FywBqz4SbWZf2iv
iT4f8SW0bTaxp7tHGEPlSxqMRkeoKn+dfMFv4+8RWfhF/CNvqQi0aR/Na1WFfmbruJIzngc
0668c+MdTuEurnxDqc06x+QsokKvs/ubhg4rJ8qTvJa/8ONU3f3V/Vl/kd/4auNY8OfF3R/
HF/pqaLbHUhayQsPJTG3bIVB6IAM10Pijxt4T8LN8SrPw3q0WrjxW6LbpbK3l26nPmMzEYz
kkADNeCzPf3km+cySOerTSFj+uaryr5fElwi+y8kUSr0ea97+hXspWSPRp/itqWo+EdO0LX
9D03WptJG2wv7oMZrcY4BwQGA46+lcgvivXodLuNMg1i7S0uZDLPDC5VZmPUtt6/jWSrWqk
FIZJ29X+7RJLO8exNkCY/h5NCqzl/Ch95UoR3kxB59xG0sSEgdWc1nNczK+yUEHssfetnTt
F1S9gkWxtru7jiUvI0SEqg6ksRwB9a9B+F/w/XxF4m0+0nn0r/iZQzi0huZCdzKMbiFGcrn
IBIzWjjOSvJ2I3PKWhMxDJCcf7XBqRLF2ZVz83QKi5JrpLmyg8PeMprDUbc3kFjdmGaKQmP
zArYbODxXu+ueDvD2lan4a+K3w/08LodnMBf2GS5tZUUnJzzg/4HvSdGnF66graPozw/wAO
/DbxR4m1Kez0nQ5Jbi3j82YTkRmNMZ3ENjj8K3dJ+Gk+pfDXXPG0Or25h0d/Lls4o2MobIH
JOABznNe76zdweGP2r/DnimJsaV4ttI1Zj91t67T+u386oeANFGnfE/4o/Cu5GIdUtppLdM
cZ6qR+DD8qako6paaP5Gbk2tOz+9Hmnwf8J+GfF9p4ot7/AE17vW9PsGvLFWlbypCOzIMZ5
x3qLwte6RpHxo0T/hNdHtdEgiiEU4hiMaRs6Hy5SpzhhuBz6jNbfwkhf4bfEPRtY8TzR6VZ
3qXdrci4cKUjUABiOoyenrXHeILnwxb6/fai+uDxE63q/Z440fa1sGJYNI+OdpAFXu5JlXu
7+R6J8RvhlrHhTw1beLNF8aL4o8P2d9Hc7mffLbsWGGDAkEdM1L+0bZaRNr1hrFss51bWrK
2mjYACORMFWA77uV/CvKG8Y2GneF9Z8PeHLK9gs9ZZPPW7uBII0VtwVAAOfVutXNY+L/inV
YtKSaPTITpMIgs5BaKzwqBjhmzzx1pJSTTkJp6LszlNB1i88MeKLDXLNil1p9wsoH+6eV/m
K9j+KniLw/p/xW8MeL9A/eQ3nka5cxqeA7EAge+F/OvA5r6FnZ5ZwXckseuTUcuqxNt3SSS
bRtHHQegpSlC92+hXbyPqC5uNFf8AaTsvifaa3ZHwvIov5bszqDGRHtaMpndvzxjHOaj8G/
EfSYdP+KGsrrVppV7rF0LnS4bh9rSMpJHHbIwOfWvlw6mpPywE/UinC8mf5ltuPrWTnSel+
34Alpb+t7n0nrfi7wJqnxj8H/Em21yC1ZvKl1i1ZXLQSIMZGBznpxWj4s+I3grxt4c8ceHd
Z8RRmF70X2g3LRuxB2/cIxlRkEfjXy697OACbYD8aT7e4HMH/j1CqU7p32E0mrHu3iHxB4f
+ImieA/tGt2ulXGhwiz1KO7criNSCJE4+fIHQc5q94k+IF54h+KVz438CanHb3GjpDZ6dbT
sEe9hAIf5W6jPbrivnv+0FH3omz7GlXUYSOVcf8BzirU6W1x9b+dz68vZ7P4i/HH4bXJ06C
DW4IPtesx25DiHbyisw78ZweRkVW0bxLDFrHxs+IkWDqVoDa2j/AMUanKAj05Ar5Wstaksb
gTWWoT2Uo6PE7Rt+Yrb0bxnqmk3V9Pb3kd0uoxmG9huR5kdyh5w4PXnv1pJRez7E8qat/Wp
0Wt+EPF3h/wAO6a1zcwz2/isR3MMUUu6WcjkFlPI5J5ra8eeD9F8N/BnwXqFmol1HU5p5Lq
6IwWxgbB/sgjisDWfiTqviFlutSgjivbS0Wy06Sz/dJZRg87V7kjjOeK7HxP4j0Pxt4F8B6
Dbax9outGjlbUTdDymbo3y5+8TjHFbJu6+Y3e113/A5rVPhp9i+D2n+P4tR3edOLe6s2XJh
J5U59xg4964HVNGvdJuPsl1GbaV0VyFYEMrDIPHrXvngS/s/EX7Pvj+11mZYobK+i1EBj0H
GEH12ha5n4U+ALfx743N94oMsOlmOW+aIAg3CJ1weyds+2BUSacXzq9h8zUn2PF5D5Yz/AK
s5B2jlW5q2zlVLBSxAzgVZ1l7U6jfzWsKxWvmyGOMchE3HAH4YqhBPCYlAkGQvOarSLsC2I
Rf20g/eKR7Fc0n2mx/55/8AjlR3FrGWLwumDyVLd/aqm1v7i/8AfQrklVqJ2smB7/qXjrSS
5bT7W7vWKgF5D5Ua8ep61yus+Pw+nzWEtxERMmx4bVdykH1c9/pXmF1fXt6264uHYdAu7gD
6VCqgxnb26GvAo5dTgkz0auNnPRG1BMs0Yboy8YolijkxuBwDkAE4z9Kx0d433K3zCtGG8R
1xKuxvXsa+kp1YySU9zzy5kkZqC5AMBLdiDUqnI+Ugg+lR3J/csPXj8663qhDtknRJWPswz
UeyYS7soxxgdq2/DUM114u0e1hYq8t5Eike7ivqfxFoeg+MPjT4s8C3OkWaWNpoonhnht1j
kt7hVB3hgATnPIPFYVVGXuy2HzOFpLzPkLM/O6Ifg1NSV+jwP+GK9l1nwjoHw/8Ahn4a1jV
9Mj1nW/EMhlKTyOkdvbjsoUjLHI5PSuptfgp4cb41ReGbiS7OiajpB1W2ZJcSwDbnaTjnnj
6VzfV6Nv69DRYiW/8AWx87CWMZYwv07rQZoivEDZ/3K9h1/wCGGg2Vn4K1exu76Oy8SXjWk
ltMytLFh9odTgZHfkVo+IPghpNpfeM9O0PXLuW+8LWyXcq3UShLiNl3EKVOQR70vqtJ9WX9
alY8MWdSSDE//fNKLmbd8kLRADGRjJ/wr0x/hxpmh6b4WuPF+r3NndeJcPBDbRK4toiQFkk
JPOSRwO1dDonwOjfxV4t8OeI9TuILrw/afbka0RSt3DjII3dM0vqlFbtiliJHiazugIWEZP
8AE7c0557liB5ioOoCr/jXr1t8MPD8q+D/ABJDfXl94U1+7FjPnbFcWcxOMMRkEV1msfC7w
Tp0Xj2OHTZ7e78HvFPFLc3DSRXsTDOxxxgnkcHvWiw9CNtLke3k+p85CJ5TtO+Vs9Mk/oK9
I8L/AAo1DxL4fM2mxz/2xMN0FjLGIVZM5M29j8yAeg612XxW03T/AAt4s8H634VtIdK0bWd
MTEdum0AsMPz1J+bvU/wOlu4tY8a+ItTnaRtB0KS2RmOdgGQo/IVvZRgpQRndtN9r/geb2n
gUxeE4/E+sG++wS3klkn9nwedtMf3nYk4A9PWuz+EUPgK7+KOn+F7/AEW11SG5M0SX1zuJa
TrEQhO0cdRzzUvwl+I/j3wX4duxpvh9PEGiSyG5e1cHemTtZ1xngng8HmovidruiwfFHwt4
x0CwXRL6WKG+v7MAA20of+IL0JUc96qTk7xfyD7Svsy14d8eX3gf4wan4a8WbJ9End9K1CL
y1RTFuISTaABkAjn0ql4q0eT4O/Ffw3JZ3Qmsre5N9ayqc77d3GM/hkVz3xl8SeFvGHxCuP
EXhdrgx3SJ56zQ7AZAMFl5yc+4Fchq3iXV9attKi1K587+yoPs1u7feEYYsAT3xmqUb691q
TDaLe6PSv2ifDf9kfFSfV7WFhp+tRJexSBflLMPmGfrz+NZmi/EK48MeHdQ0+O9S+tfEGlN
a3dohO63mAKpIeMZIAzz/KvNdU8QXmoS+bquqXF9IowPNkMmPz6VjyamcYhj/FqhzgopTY1
Gy5T17X/ipJq/hfwnoy6NEbrwyqfZ9QllLOxGDgqMDbwOPauc1/4keK/EOvSa1qWtOt/LH5
LS2qiFin935MHFefmaeU/PKceg4FTxzCIKNoxn15Nck8TGOkYmygm7s1Ha6uZjK/mOx6vK/
P6801oHA3STKn+6M1We/wAYIHXqKp3F/JL8gJCg1zPEV56XsatU4odc3CqGVWdyOM5xisst
uPOT9TUwVpnwtI0JUdenU0k31ZhLV6ERJxzRu46U7yiRx6U4Q7RywP0pPciw0OAAakWYjHO
MVEY257CkCnigV2TNPu6saPOGfvECofKNHln0zRYLskMoOMOfxqRX2DckgHsKrbR6GkCEEg
ip3DUtm4cg5YN9RTTKDFtKLuznIFVhnNPJIAx/k07DuTrNKo+ViPcGraXrqg80CTn6EVmEk
9f0qQSADAFaQnKOqY0dbpHiK4sreWzhk82yuHR7mzkJCXGw5UNjkivXfh38RNM0bw/46uNT
1aSHVtQsWh0+yKnykzkbUPQcEDHHSvnbzASCetWob+RCFkJkTP4iuqNeMlaYPXQv3WWtyo6
kgY6Z9azGSMsM5B7jHStNmEmxgc4cZpJrYu3mRtsk/Q1pWpup7yHGy3M6OLvjv6VJ5I9R+V
KRcI2JImPuOaj3f9Mn/I157jNbl3iVDjdgYGasogELENye1VgWB5OTV7yiLETDoTtOPWmZF
QAgnPNPDkDBHX1FMV8HAHXrSsRkHNBorEqko3ysV+hxViF5JbhVZ2Kj5iDzVVSTz1+lSZAy
QSGzjIOK1hNxer0Ktc7fwTq+meH/ABzpGuatDPPa2Fws7RW4G5ypyBycV6zf/GLw7Y6p418
SeHre+uNe8UJ9nja5jEaWMO3B5BJZvyr5zW4nQbQ+5uwIBq0JbgKDJGoPoDzXX7alJ3kZuD
PdNd1/QviR4V8A2tzrlppNzoKfZNQS8cp+7BX94nHz5A6dc16T4Y+IWh+J/jhrXiC1voLPS
NM0NtN0+S6kWJp3HQgMe5z+lfIguWGN8R+oINH2lSBmN/xFN+zenN/V7kum+x9N+Ibm11fU
PhDDfXsV14pinU34hlVhDCHyu8KdoNdz8RrgeIdD+KGk+HhFY61bPBcSywYD6labAdpP8WM
MOPSvi77Uo+6HU+oBFKuouhLLcTqcYJBYcUWhdPm2/wA7icG0fRXxFim+INr8MdX8MxNeQC
2jsbgRc/ZZUZch/wC7wCcnFek6Z4g03xD+0D4yt9MuYp7OHw7/AGe9wrDZJKo6Buh5OPwr4
ui1VokZIbmeMP8AfCMyhvrjrTI9R8tWEbzID125GaLRskpeX43HyPb1/E+hLjV4/CXwJ8Ne
ELuSM6/Prgv/ALIHBa3iWTgvg/Ln3r0rx/4z8Fa7qHiPwZr/AIh0+LR9Vsoruz1CGUOILpB
go+3nrgjPvXxYb2Nnztdiepx1pGvcZCwHj1OKG4Jp82v/AAbk8q6/1sv0Pa9V8c+FfEXwo0
Xwl4imvItW8NzMttd2kQljuovTJIK8Y5rnND+J+peHNM8S6fYaVZTReIWHnm6BchBnCgAj1
5rzD7dMxOEVT+dQtc3DEAyt744pe2ppWKsdlqXi/Wr9YFudSNvFbx+VDFbgQpEmc7QFxxnm
uflv1d2Yb5nPJbPX8TWKSWIySW9atR/cHqeKh4h/ZVh2uSS39wQfLAQfnVaTzmXdK7HPqak
YqgGfvelQSSPIcE+9c8qkpbsLEX8JH5U/O3BxxSYAAHSkJ/KsiloP84qeOM0jSE8g5NRMc5
A7UA4BpWQnJscXJ5yQKRQzPgcmkUFsADNXlRIIssfnPamEU5bjA3kYCqGY9avW1jLqRkKkI
kS7nc9AKrWlrNqF6tvAuZJOPp7mug1v7Np+jrpti2VX/WSD/lo3esKk+VqK3Z106fNFzeyH
2HhTTr+wiuDrYh3DJV48YqY+D7BVDDXEZc9AlJpYf+xoIwuVIySTWlEArFsHPHGOtcMqlRS
fvHfClSaV4fmYupeG9P0/Tnuv7UMhXooTGa5nZE5AWccjuK29fuGurnyVfKRnDDHesmGGNW
LPgkDgGu2hz8qc9WzzMQ4udoKyGiGLODOCfatzw/4eTWLxonu1t4lGS57n05rIigee6ijhA
ZpCBjpXf2Onpaxrbxrwv3j3NTiKrhG0Xqa4SiqkuaSukVH+H9ijiNtei3+wzVS+8G2NjbPN
LraMidcDnNb7IRuby+M8bjXJ67f/AGq4FucFEPODxmuOi61SaSloehiI0IQfua9NWYI00MW
23CH3pDYhDtM67vSrIgIhJUneec1La2E13dxwxfMWOGbHQV68rRV2jxlByaS6ljSvC1zrEU
jwzRRovRnOA30q+/w/ulUbtRtkJ5yTkV10EUEGnpaRp5YjGM561DOu9Thxx1bNeI8VUcrxd
ke5HCUYw95XfqcLqXhV9Ng8yXU7STpgI3NZAt/JZH86ORQRnaeQK09UnS7vWAfKx/Lx35qn
HHHvZQpOemTXrUublTnqzxqyhzPkVkW5zEyq6MC/BXB5NWHLbWKYLdRmoNJsri4uJFgKqqc
4bufrWhPpt/C217Rzxn5CGFejDFUvhk7MlUpuPMkQ2dhrN7As0Fh5qN0KtVr+wtf/AOgU/w
D32KghutQ00syCWNM5ZWBC59aZ/wAJNff89h/49XJOtiFJ8kk0bqNBJc90zmVPKgdhit2CI
P4TnnGTsnUY9ODWjH8LfiTKQI/AutsSMj/Q3H8xXS2nwx+IsHhe/tpfA2srJLKjKDaNnjOa
k4UeW4IY1IQAQCMmu3X4Q/E93yngPWSD62ppzfCD4o7ufAms8f8ATsaC00cUoAyXYICOOM0
5uihjtHYd67Q/CX4lpEWbwHrQx3+yMTTF+FXxKwV/4QXWixGebRqDRSXc5MFVACjac9RyT+
NPYjZjPNdQfhZ8TEX/AJETW/f/AEN/8KT/AIVl8R8bz4H1vH/Xm/8AhTWhXtEtDlUwzE+nS
kScIeRz611A+GnxEc4j8D63x1/0Nx/Sh/hh8Ro3y/gbW1/7c3/woF7RHNiUNJwcZpjEkY56
11CfDTx+Az/8IXrRY9vsb/4U7/hW/wAQsH/iidbB/wCvJ/8ACqRLknuzlY14LN17ClJbY2G
wD0rrD8N/iCgy3gvWd3YfY5D/AEqH/hW3xD5L+Ctb9f8Ajyf/AAqr2FzI5TDKR196geQluO
c11x+G3xCcbh4J1vn/AKcn/wAKiPw0+IAUn/hCdb/8An/wqG7kN6nLxMQ5BGeaCwLckZ9q6
YfDf4gdf+EK1sD/AK8ZP8KmT4beP9uf+EK1r/wCk/wpIRyka/vOg59eKmLqqgqeldNL8OPH
6uD/AMIXrant/oMn+FQn4dePmOB4N1o46/6FJ/hTGnY5VmLH3NLj0rqf+Fb+PuNvgvW//AG
T/Cl/4V18QcADwXreOw+xSf4UhppHJHrtJowOfrXV/wDCuPHwyx8F63+NlJ/hSf8ACufHuD
jwVrfPf7DJ/hSE3c5EkAn3pQCxAHfiuqPw0+II/wCZJ1v/AMAZP8KswfDbx2qb38Ga0fb7D
IP6UCT11OYSMQR7yDn09aHk87G4c+grppfh78QHfLeDda/8ApOP0q1bfDnxzDEZ38Hayzfw
L9ik6+vSna5pzLYzNDL23nRogSWQYaQclV9BUHiHC7I1ORnNdZovw98dRxyNL4S1hWJzk2c
n+FUNU+H/AI8nu2b/AIQ7WTgdrKT/AAriUb1W0dzmlh1G4aZldJhXHRQSMVLf3TW1jIUA3t
gLn1rodP8AA/jFLKBW8K6tuwODaPxx06Vnaz4J8bvMyJ4S1hlj7/Y5MZ/KsIU3KrZ7G06qj
T0Z5+QwY/MWZjkk+tSLCZFBZ8YGDjvXUR+AfHBKlvB2r57A2Un+FSx/D7xvJLHD/wAIjqyM
xwW+xSAAfXFerpFXPMTTZS8N6cqu18yEkDbGD3966dAN8hxsU8eua0ofBPi6G3SBPC+qKMY
A+yvwB+FSy+E/FyRkr4Z1UbRk/wCiP+XSvDqOVSTdj3KfJShZM57WLxbGyKKQZZAVA9PeuG
2uxaRmyM88V2d54S8b3lw8jeE9WUHhQbOTgdu1Uv8AhBfGYRv+KV1c5x0s5Nv8q9XDUfZw1
3Z5eIrKpK9znDIEUjg5HAFdhoVj9i095XIE8wBIx90dqZp3gHxdPfL5nhfVQkfJzZuBnt2r
sk8JeKRG/wDxTmpEsAP+PV+P0rmxs3bkideCjFe+2YjRnyg+9QByeetc9rV6ltbmFH+aU7R
jqo7mu2n8LeJ4rZj/AMI7qgXHQWjn+lcRdeFPF1zI9w/hjVQrN8oNpJ0/KufCUXUnrsjTF1
4xjyxOTaNUXjPPA9TUTY3bV+96e9dI3g/xQgLTeHNVPp/okn+FXvDngrxBPq4lm8O6iI4Ru
+a0kAJ9ORXqzfJFtnlU17SSimXdEsBaWkaFfnKhmrQlIVQWznnjpWyfDevpHn+wr9d3X/Rn
4/SszVdJ121spCNFv2ZhtUfZnPP5V4fvVJ3tufQc0KVOyeiOE1u6N1fSW6t+7jOSc8ZrE+z
/APTQVvL4d18zsP7D1DIPP+iOf6Uf8I7rH/QE1H/wFb/CvdhTUI2PnqkueXMz/9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAArACgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++yWfyyAFRiRxnOS20E54
P94HOCcBuCa+MP2pv2/P2XP2MdPtbz9oP4v+HfCeqahbPcaP4HsIZvEnxB8QERtJDHo3grQ
YrzX7hbjGyK6uLazsmkBUXOFJbyb/AIKk/twzfsR/s7w+JfBWn2niT45/FXxHY/C34E+F7k
AxXfjXXY4zP4hvkmxC2jeENPdNa1AyNBAJhZQXFxFDcz5/z8Na+NHj3X/2ifF3w8+N3jC0T
x/8SvidL4Y+JX7S888198RPBN9Fc3NjNq2ga5dXKR2/w70Odo9V1fQdFs9PfWtDtrb7Hq1q
kdlG4B/YNF/wcyfsYN4xXwn/AMKZ/ajnklnkjiaD4c6RJrk0EVu10bm28GR+Ij4klV4FEyw
C2efynjmZI4WZ1/Ur9kv/AIKT/seftr+bp/wF+Lmj6x4zsoJLjWPhj4mtZ/B/xN0WKFikzX
fg/WzBf3kVuySfarrRTqdnalcTzx5zX8Cl38PdYkttX/axj+GfxWvPhx4a8TeH9R0Tx0mje
KbNPFP7J/h7Rm/Z+8Ua/HrpZbr/AITfUtQuR8QbfVIrs3DpZS20d7bi1/e/IWt+Mrm9+PPw
z+GfwN8awaf4t8FfE2Ww8AftOx3Or6L4/wDFrX+r2dvpvjXxT4xtLpr6w8NWsGzXbzSjZSj
wtpFvdLcNcul8JAD/AFlFkVuCoDEHGAOcA546qQQwI56ZBIINFfjT/wAEd/8AgoD4z/a5+G
vjn4PftAHS7X9rH9mbWIPCPxZk0yW3bS/iD4cu4ZH8F/Fnw8bRpLS507xTp4ha7urN/sl1c
SQarAkVvrFrBCUAfj1/wcbfHuy8GftUfs1+D/Eelav4h8PaD+zn8T9f0nTdE1ZNO1PSvHPx
H1CXwTa+K4JbqxubGWTRdG06dbYTxASXN0ZD5JgjJ/DzWPh8PjT8KPGtpJpPw88KeEfhL8F
/EHxl0bVvh6+k/GL4g+K59AufD2g6Ppfxe+PiRxT+HYNHk1lNUuvBmnxWxtdMsLizXT0lKX
C/1Ef8F9Pg7rXhfW/gB+2to1vrEfhnwb4c8d/s2fGfXNAsoL7VvAPgf4zWn2Twx8SrWGW3u
444vB/iqd3v7tLZpYIrq1hiZPtamv49/jTrsmj+OLf4E/CXSNF1T4pR+IF+HHiT41+CNT1T
Tpvjxrni77H4e1DQJPDWjjSvBb+Bb7UdWW30Ke40xNUvrNRf69dvPKkFqAfr5Y/AT9mDRv2
rfBv/AAS78R/DD4zeNfiL45+G/hbSZf27tK+K/jrT/EXhXxB4v+HEXjNPFPgv4Zi4Hw+g/Z
h0HTrpNM8QWl95sep2MN5q11cpdSuo/NuP4NP8H/gfFq+k/EfwTp/hr4n+GfFNt4nm+Jekn
w54c+IN98L/AImeM/h1NbfBf4ueGLS78e6JceLrPQLa8sfDOn6W+ia3FqUq61f3Gm20Mp94
/wCF+/tMfDD9jLW/hBq37WX7QvhnxN4N0Txl+zp4w+CP/Clfh5d6loHiWPxnbeGYPgZD+0P
d6y3j/SfCWt6Zq9trmjaNbWhW98PW+q2+l3E2nq00Xxb8PPFfjj9kj416/wDs8/FHwZ4dT4
iafrOi/CW/+KlxrF1q3jn4BaTqd5aR3l58DtS1W71PwL4VsdLbWpdV1HUD4cmg16yN/Gmta
YtxbyxgH7tf8G9/xNh8U/t/XFnYeHfFXw7lj/ZWfwPcaBreoal4h1DxVoXhW9tdR0rXNd1j
UtM0lkh0HztK0bw+os2jOmQ2FnHcztbTyOV9xf8ABv18C/FPib4p/Gr9qfxD4mu/iH4C+HH
gqz/ZN+DXxWv5dXmf4v3Og+JdS8UfFT4ladc68Bq9zpWpeIriGCwa8aSKC0u4NNtGU6VdRx
lAH9Ovj/wR4W+JHg7xL4B8c+HtO8V+DvGOiX/h7xL4c1i3W603WdF1S2e1v9PuYXODHPE+A
ymKWKYRTwuJY0kj/lN/aA/4In/Fn9mbxB8QPFn7Hfw38IfHb4c+MIrqLw/ai78P+G/2sv2d
7W9gNvev8GPG3i+z1Lwh4iQRyTWUUur2C+IktLlza3MN7Et+39brO28LkYEbMAQp5UqAeR2
BNVLeaSSQK5Vl8tjgpGORPPGOijoiKuOmB6kkgH+ctpX7Jf7Ymi/tH+FYdd/Y4/bX8a/Dy2
vvBWteJ/A/iHwPDD4z8Q+N/h54D1PwX4b8Zy6zbNeeENVuNJkv4pIL6/1iS3vrKG6+0+V9o
XH6i/s6/wDBCX49ftMW3wntP2vvDVp8A/g18M7bTFU61rfh34i/tl/FnSLGKOKy8K+MfHeg
W0Og+AfBthBGbfSdFWfW9X0K0b7PbxmVEmt/7J0uJfPSPd8m64XaFQDEZQIOFyNoJ6Hnvmr
gODkBQfUKoPr2HqSfxoA8/wDhV8MPAfwY+HnhL4V/C/wppPgn4f8AgTR7bQPC3hfRIRDpek
aZaxsscVsD++kkd2knury5Z7y+uri4vLpnlnaQld9GxIxxgu64AA4DsoHAHRQBRQB//9k=
</binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAArACcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++KS/SAO08sEQSMSEzMFh
8uOCKaecTbF/dIJP9Yw2nbISEVCR+OP7Tf8AwXQ/Yv8A2dtZ1nwfoF94u/aK+IXh/wC0Jrf
g34A+H38bR6LLbSeTJFrnipZIPDunyrP+5kgt7zULiPbI7RbUJr83f+Dgz9vX4sWWoat+w3
+zr4kfwTcWPwh1X4u/tN+ObPU3sNZt/Cv9ltd+GvhL4els5YdQk1rxZYCXW72zsLi3uNS05
La3guEgXUgf5W/gj8VNC8Q/D+yutdv4NB134WaDp2lfBL4ZfD/Sp7W0+OPxJ8Qvd+HNE0jx
5aWNw7+Iddg8QeILTxbqOtXt29+LXRH0uRY4LizVQD+uP4a/8HSX7L3jS6vrrxJ+zV+0l4R
8H6PJYx+I/GmnaJoPjfSvDMWqTTxafd65a6LeQXenJcC0unSKZ5JXEEvlJKI2Yfun+zL+2Z
+zv+2J4LXx7+zl8V/DXxL0FWS21OPSZBB4g8N3kqlktfE3hq9hh1nQbqLDqy6haJbPKAI53
jcNX+cP4z+CVn+z/wDD2HTvjJofjD4WeG9b8Cix029+1+ZeeIf2ofgH/a0+taBfHTbw3Nn4
K+M2h+IZ7Yx6liTS2ELWcEBsnL85+xJ+0d+0X4W/aP8AE37Q/wABPFPhX4Y/ETwDpOm+L9b
8D6DosXg3wb8VtNspLewvfgxF4X0kT6N4h1TxL4Ug1fX7SxvY3vvK8NXupw3g1dbZpgD/AF
NLG4muDJA+VYKWW4SKNV/dtEpUDbglg+ACBtUHrxtK+bf2Pf2lfBP7X/7Pfws/aF+HxibQP
iX4Qi1RtInnDyaBrVjenTfEXh27MYnRJdD1iC7slYq0lxFDb3DhTKXJQB/A/wDt/wDxltfF
n7ff7Ylt4v8AC2g6m+tftOWU0fifx1491DwD4L062+GvhuH4f+BPDnjDWdC0i41aDwvpUaT
azLaafqWm3F21wBdXUdq7q934WfsteGf2q/iz+zrr/wAYPFMGgTfEj4tfE/wPf6T8BvDPhj
wX4OudK+Cfwrs/ipofhj4KanpKx3F9rvxPLP4W03X9ZX+2L+9dtQj+3XbW80f1/wD8Fjf2e
Nf+B37ZXx88P614l1/wH8E/2sLzSv2r/AXiCx8kaL4t8a/DDwLf6b8ZvgTemTT7/Todc8Yw
FdQ8Ff2hbm0tNZvtOvJYZ5HiK/ht4I1Lxz8X/EV34++DngC9+Htl8INBt/jr498JfCPXNU0
9vB2neD7mCwvvHfgo61e3Zfxpo1hcLqJj0+O2m1TU1vpbbSFtvtNnEAfcet6H+zz+07+yb8
efivpn7HMP7H2t/s8fEn4WeGtGuPDHinxxqem/H20+I3jpfCOpfC3xdY+PWuLy8+PehaTPd
+JIfFPh1I7tI7PVIL+yW1MUcnzt8SvDWpfAz4neGvCGh3dv8YtT+BPxW1zQ/hx8IprfXNF+
M3hDRPCviG7k0zxDq+sfC3+1tB1PR9ShtxZ2954kMPiS8Fxc2506HTpJpF9x/a71b49/tcx
fDzwD4Y/aP+Pn7QWm+E/DnxT+PehH41eHPBXgnR7fwz4U8H2PjHTPGWhWvgOe6Hjbxh4uto
by30DWL6BdYubmzuNLs7SLURcrF8p/s5/tEadr3gybwprl34W+EOhfC21g+J+k3fwuu9c0L
xR+0Z410vxHoQsPAPxMjivrvXvHGreLL6+F1pmsSXLHwtbW18lzpd1bzMIQD+zn/g2i1/xP
q/7FHxTi1zTBpGk6d+0t8R5PDOhwowi0G113TvC+u6rolqrqkkVvp+r31zbpBKsckQi2vEJ
BIzFfef8AwSI/Zt8W/sw/sP8Awy8IeP0mt/ij48vPFPxp+JVpexGCXTfF/wAVdZ/4SWfR57
QNuhm0XSJdK0uaHfttLq2nt1ClXQFAHvf7Z/7G/wAEP26PgvrnwQ+OehtqGh3rQ6p4c8Qad
IbPxb4F8UW9pNHp3ivwnqcY86x1a184xXNuwNlq+mtdaXqUMttP8n8rHx4/4JGftifAL4f6
P8LfCvwZj+Ovwz8H+IoNV0r4m/skXXhL4cfF7xnYadcX/wDZsfxr8B+JFM/i+/t9Mu7rTEu
dG1y4hVdQ1KYCWS6Mif2qrIzX8kTBGRYSQDHGSCPIH3iu88O3BYjnpwMY76jeR22nyJKqPc
ailvMVhgG+H7WsWwjy8D92SoZQGHUHPNAH+cv+zB+wX/wUS1ufXvB9/wDsXftNN4m0mb4P6
V8N/GNz4g0v4P6V4D8PfDPXfEniBfDl54r8QB5tN0661PV9Mvbm78O2814DpmpxmRG1Ay1/
SZ+wr/wQ48L/AA++Mumftb/tjad8LPEPxqtbqDU/BHwX+EGg21h8EfhxrcRVLXWtRkms7aX
4heM48R3VxqWq2qWcmrmXWit9qBhnh/oWsL65mhtppGjaU2erTb/s9urCS3vbe3hZSsQ27I
ZHjIXAcN84YgEaEkzxwmVBEshlQFxBBuO62aU5/d8kuA2euRjOOKANCxDK5UStJHsl4eRpX
EizYcs0h805YuOQAoGOpwCmWZ84ypIFwdmdiLEx/dQyctEEb77M3XvjpxRQB//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKPAZADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5KZgWPNJ2zSSHLHA4poOK
sscTg9OtGSGORjigkdqGYMg3D5hwCKAG5yacDtOKbjjNOXpQApPOcUjYA96D0pDytAAfu0g
GTikooAUc0EYoxxmgcdqAF3DvSZHY0EEU6gBtBBBwetLt5xmjA9aAEoxxmlK80mPm9aACjk
5xTtuT6Cm0ALg7dzYApAR1PSjmkxgUAO2qeRSA4pO2M8UUAKTml3e1N7jnH1ooAeDmkzkim
0UAK/PFA6iigdqAH9Bn1oPoTTQxPQc0DJegBQSBgHg+1IPvGgjvSDk0AP8AahW7kcCkIz+F
BOFx60AAOaUNwTimAE0rdaBjhgDhQM0gGX+lKoLZ7UgGDk80AIRnNOCnHtSY5HNOJwMUCGE
EnPakPBFPFMzzQAZHrzQDjNJSEd6AHZzzQQAM0KM4GaCcqaALlsqFAXOF9vWuj8OWxe+lhi
fEgBfaBknAP+Nc5aAFQSR9PWvQvhxpkOq6xr1xNMIo7HTZbkZOCzDAVR7kn9KaZoeZscMab
T3A3HmikZjQvrxRt96cPvAGkPK9O9ADTx3zTh0pMD1px5oAKQgn6U4DIzS7RQAzp2zxXpPg
z4KeOfH+inV/C1vYXlsrbJB9sRXjb0ZTyDXnGOK+yv2NM/8ACMeMl7C4i/8ARbUbD6HyJre
kz6DrN1pN1Pbyz2rbJGt5RIgYdQGHBxXa6J8G/F+r+GbfxLdPp2haTduI7W41e6FsLhj02A
8n61T8I+H4vFfxv0/w9OMwX2rlJR6p5hLD8ga9n/bEvzH4u8MeGrcCKxsdPMqQrwqlm2jj2
C4quomeH+JPhv4q8IeJbbQfEtpFps13gwXEso+zyqejCQcY/lXR+KPgT498G+GW8R+IItNt
dPGAsgvVYyEjKqoHJJ7V7x4psE8dfsNaNrt4vm6jo1sk0crct+7fy2Gfdf5V1vxlS0l+HHw
uj1HBs21jThMG+6V2DrU36gfKQ+C3i5dLs7m9n0nTb3UIhNZ6Xe3qxXdwh6FUPTPYEgmuI1
nw9rHh7Wf7I1uzbT74KjPFP8pjDdN3pxX2J+0f8DPEni/XR468JEXtxDbLDNYA7ZMJ91oj3
OO3Xjivkzxpr2o+JfEQv9XSVdQitorS487h2eJdhJz0PFVe6A6vWfgX4/0TwE/ja5t7CfRF
iSbz7W6WXKNjDADtzXMeBfAXiP4i+IX0LwxbxT3aQtO/myCNVQYGST7kV9ofCS4h8ZfA69+
Ht24kaLQ4FRT12zRNg/gy15v+ydYNofi7UVuo9t5ftPaLuHIS3AL/APj7qPwpX0A+dvG3gj
Wfh/r39g6/NZnUFUPJDbTiXygeRuwOCRSeCPA+s+P9f/sLQZrIagyl44bmfyjKByduRyQO1
ew/E7wBrXxD/ak8XabpbRQRWqpc3d3Pny7aJYlyzY5PsO9UfDngfVvhf8RfCfi231K31PSb
+zub2wv7dWVZNkLEqytyDigDy/x78PPEvw41+PRPE8EUV1LCLhDDJvRkJxwfqK6bw/8AAnx
54j8BL44tU0620No3l867uhGQiEgsRjpwa92/as0RfFHgnwR430uLzWnKW25RnKzKGT/x7P
513Uxgj/Y68Qada7fJ0zTrjT1K9zEdjH8WDUr7B0Ph7wx4M1vxj4guNF0CKK6uYIJbljvwp
jjGWIPf29c1l6ZpV/rWsWujaVZy3V/dSCKKCNcs7HoK+nf2O9PsI/Eet6lesv2i5hFlaIRy
4A3y4+g21V+Dnh6z8L/tnatod6iBrQ3n2QMO5+ZSP+Ak0dw6nl158D/FVvdyaXZ6pouq67A
cXGj2V6HuofUbTgMR3AJxVrSfgD411aPTxDf6HBc6ju+zWlxqCpPJtYq2Exnqp/KvS/i58E
/Gfgbx7d/FLwjI+pWCXv8AaT+VkT2jbtzZH8S9eR2PNcb8HfENx4m/aj8MalOhX95Ikak52
ptdsD/vo03tdB0M7U/2dfG+kT3ltf6l4fju7O3N3Lbf2gvmrEBkvsxkjAP5U9/2c/HEfhaH
xRLqnh+DRZo1lS8lvwsZVvunJHfNdZ+1Bqc+j/tCi/tceaulxx4PGVdXUg/gTXp/iWCa5/Y
J0q3toXnlextVREUsWPmgAYFLqkHS58y6r8HvEGkNob3OtaDJaa3O1ta3cF8JIfMGPlZgPl
6gV1d7+zH8RNNurO1v73QLW4vWKW0U2oKjTsOSEBHJ9q4i9F9oHiK38DXG8xafrEU5Dn7kh
CBhj/PSvq39qCK8m1b4Xx2Cu102rfuxGMtuynSjZjW58eeLvBfiPwHr8mh+J9NexvQu4AnK
yKejKw4IrsPAnwM8XfEXw9Jrfhq90ma3hbZMslyUeFsZwwxxxXsn7aM1k2oeEoVKHUFimaT
H3hGSuM+2c1r/ALG//IleMu/+kR8f9szTfcR8+eKfgj428K+Eo/FdwljqOhOQDe6dciZI8n
GWwMgZ4zWvB+zx4xn8DjxrHq2gnQfs5uftZuzt2Dqfu568Yr3rQyvhn9ivxDF4qU2ovDei0
t7j5WfzJD5YUHnk8j86TS2J/wCCfM+e2nSD/wAjmhB0PlLR/A91rHhfVvEcWt6VDZ6SwFwk
8zLJycIVXbzuPT+ldH8P/gn4p+J2lTal4Zv9JkW3YJNBLOUkiJ6blx3rA0LP/CuPGQBIBNk
CB3/etX0b+xaCH8ZfS3/9mobsB8/aX8KvFGu/EC58FeHha6tqFoSLme2kP2eDBw25yBjB4/
lW1c/AzxDJpWqX3hnW9G8VNpBIv7bS5y8sBHX5SBuHB5HpX0b8NNPj8LfAH4keMLdAuo311
qL+cB822NmRB+eTXj/7I+pzW3xtksfM+TUNPmV17MVIYE/rQ+4zi/h38FPE/wATNPuLvw3q
OlF7VgtxbzzMkkWc4JG3vg1yut+FG0HxlJ4YvNY0554ZfJmuY3YwwtnBBbbng9cCvuP4T+H
bXwx+0B8UtOsohFbSNa3UaL0USBmIH4k18P8AjwH/AIWH4iP/AFErjJP/AF0NPcR6Zf8A7M
fjbS7O0vNR13w5aQXjrHbyTXpRZWYZVQSuMmvNvHHw98U/D3WRpninSzaSyLuilVg8Uy+qM
ODX1j+0j/ybN4UPORNaYPv5B5qDx7aL48/Yi0fxFfqJNS020huUmblgUby359160J7AfFYx
gmmZx2H1qQjYNvU0zaD3zUjG8npSeuakIwcDpScdDQIjA5yDTj3PtTgBnIFDelAFi2XCZPb
mut8HTvb3swjkaPftYlT1xkgVy1tgw9cZ4zXQeGCPtF0UySoXkduTVIs5Q8saOwpGODmjcM
A1JADrmlprH0oXAHWgB3GPeikpe1ADh0oJPpSA/KaNw280AAOa+y/2NM/8Iv4yJ6faIv8A0
W1fGeSBjGPY19GfAn4z+B/hT4W1Gz1O11e+vtTlEs3kxII48KVCqS2T65oew+hyXwcVU/aQ
sL+R/Lgsr+WeVz0A3FB+riu3/bHt5I/ilo1wy/u5dMAU+6yNn+YrkLzxl8LNH8F+KrTwhZ6
83iDXWXZe34jAt1Eok2rtPHI6+wrW8Q/FXwV8VvCWh2XxLj1XTtc0f5BqOmRJKt1GQNwZWI
2k4z9afXQLnrMFyuhf8E/h9rIRrqwMcYP8RkmO39Kv/tE2FzqXwO8DadZf8fVxd2iRYOPm8
g45rwT4lfGDTfHNroHg3TLO60TwPo+xRGuHuJdowGIyBkDoM9TXo/iv9of4eeItG8NWUOla
3BJ4evbe9g3pGRL5Qxsb5uMjv2pW1Qnqb/wS/aTe9udP8DePEKXzMLW21NekjdFWUdj23fn
Xkv7VWlWOlfHO4eyiSI31nFczKnGZDkE/jtFUYfFPwZu/Ha+OrrTPEGlXEdyL1tFthHJBJM
G3DbIcFVLckYriPiF44u/iP8Q73xTqqfZluWVEiT5vJiXhVHqQPzNFrB5nv/wH8R/2P8bfD
2kSSbYdZ8LW8IB6eYgLr/Jq7Xww2m2f7aN34f0gYtNP026kdR0E8zrLL+pA/Cvm3UPHXhjT
fG/gzxP4SXVBLoEVtBNHeIi+asXBZSp/iBIxXQfDj4w6B4a+MHiH4k+I7TU7u81N5hDb2wT
aiyMDliT1AAGBR3GfS2l2MVz4r+OzQKGv5VjhGPvbfshwPzJr5j0L4k6x4rsPC3g6+soYbP
w3p97HHNGDulJtnA3dhwMcV12mftE+H9E+N+reMtP07UpdE8QxImpWUwQPE6ABXjwcNxnIP
rWHqHxO+Ex8XyS6J4V1HSdBK3Eskdsq+bd3E0bR723HCqgY4UdyelNbiR7J8P8AxDpHiD9j
eK/1wiUeGEJI7+bbtui/PKioPB9xJdfsH63dTEtLLa30jk92MrEmvl3T/Hj6N8M/FPgGwM0
mn6zdwzRyyAKyohO4MB3YBenpXrvh/wCOPw80f4Ev8LpdJ12aG4tZYJrtfKDbpCSzAZ7E8f
Sl1DyIfhPqXhnwdrPw3fVNfurHVJGkuWs0tN8couTsTdJn5flVe1bf7SOha34c+N1r498Ny
NaXKWCX5mQfdaJxGx9+GXPtXiHi/wAR+E9b8f6brGjLqllpdvDbxNHKqGWIQqFGzBwc7c89
zXvPij9p7wLr1tBI/gvUL+4htpbQxXciLHNFKAJAxGSOFBHvRbUPM9O+Cvx/sPifL/wjGvW
C2PiEQliq8w3agfMV9Djqpr59+HmnWmj/ALbK6ZYqqWttq10kar0UbXwP1rK8IePPhf8ADv
Wbjxf4V0zXrvXhDJFZWd+0YgtC4wSXXl8DjoK5z4Z+PtJ8LfFUePfFEF/qN1FJJOkdttHmS
vncWLdAMnGKVtGB237WuP8AheROc/8AEug4/wC+q9vuvEOr+FP2I9E17Qrs2uoWtlatHIFD
Y/eDIwfUV81fGv4heGPif4wtfEml2WpafN5SW9xFPsYFFzhlwfvc9DxXot78dfhvqPwatvh
heeHtf/s6G3ig+0RyRLIdhBDdxyRVdUN7WPGtavZvFPxPvfFcKq1vPqcE0rrwA0jLwPxDfl
X6B+KfFFroPxD8CaZfQwNBrDz2ySSRgtFKEBQqTyM8jj1r4dn8XfC610LSdB0TQtct7aHVE
1HULmeSJ57nYPkRegAyT+ddr8W/j54Z+IdjodxpWk6tpWraFdi7s5WdGQsMcNjkdByKm2oG
D+1FoOpaR8br26vLia4tdTiS5tXlYtsToYx6BSDx7161+xudvgvxkQcEXMeP+/RrzD41fGn
wn8WfDOmRJ4fv9P1vTzujuGZGjYMBvU98ZGRVj4J/G7wj8KvCd9plzoeqaje6jL5tw6PGqL
hdoVe+MdzVPYR634PuJPi5+zL4qtvGZGo3ekzXcdtdyjMiFF3owPqOmfSq2jusn/BPi5w2S
unyg+x8+vJrj456LoHwo1TwH4A0C8tF1WSaS4vtQmVnHmn5goUY6cCqfwv+NWm+GPh3qvw5
8Z6Pcap4b1BXCtauBLBvHzAA8EZwR6GgDifCWn3mr+DvEmm6fEZbm7uLC2hj/vu0rYFfUn7
MXgrX/h94q8b+HvEkEcN7HFayny5A6srBiCD+f5V8xz+NtF8P3WmQeALC8gs7HUE1KSbUnV
pruVPuBtowqAEgAepNez3X7T+hwp4i1/R9C1EeJ9ctorcrcSIba02KVBQjkjLE896T1A9A8
FXkWvfssePtLtHWS4tJ9UiZBz/Gzj8wa8O/ZPs3n+PFvOoJFtYTyPjoAQFH6muV+FHxf1T4
aazfs1qNW0jVlK6hZSNt83OfmU9m5I9811WgfFzwL8NbfW774Z+H9UOuashjWfVpEKWKZJ2
oF5bBPf0FHSw9j6e+H+pxap+0d8UJLdg8dsllalh03IpDfrXxHr2lya38UfFNsrlVt7m9uX
YDO1IyzH9cD8a9B+DPxx0P4ZprN/q2kanrOs61KJbmYTIqDBJ4zySSxJzSJ8TPhRbx+LZLD
wbrcV94mR4p7qS7jdoEdtzrGMYAJpp7isewftJnP7MnhQnj97Z/+iDTtamTwz+wVZWt2fLn
vdPihjU9S0km4fpzXBeL/wBoP4d+NvBlh4U1rwPq72Ng8TxiO9RCTGu0AnHQjg15p8VPjDq
/xJWx05LKPSNB00BbTT4W3BcDAZm7nHA9KSW3kB5YzfMScUnBbjrQVz1pc4/GmMB3BIz7Uw
5zk07GMH1NO45/KkAxe9ITGQdxINKvU0xjjknNAi5CUWHOeK6DwgqyX9zGz7A0eR7kc4rno
h/ouSPpXR+CBat4gUXgLWwAaRQcFlzyAaDQ5F/vGj5doFDHnpg0gxnnOPagzE7e9Lz1oGO5
zSkEdOlAB2z3pM880o+6aTBIoAeNu2kBOc0gB6HoKXnPtQA5mLsWY5J5NNBOfagAlsUYIJB
oAOc89KXdgZPSkpQxQgg4wc0AG4kcUZPrQSWYsepOTRQADg+1Jj3zRS/wigdwJyaBnOBQOt
OxgZHWgEhvfk04sMcDFNOaOhyBQO4dQc0udo9TTc5NO4wCaBXG0/nZnOTmggZ46U3JAwOgO
aAQvzZxzxQTjvjNBbODn60u4AdMmgewo7fWnEgDI5pgJZfxpce9AXGuxfA6YoA+U0pA25pA
RjBoHuAxjGaOjY6ijGDntTuMHJ/Cgmwm4sfamk/NwacoGMig89KBCA880Dk9cD1pdoo5xye
KCrBgBxig57Up649qXA9e1AeQ3Ptmnq3Xjr700D0pwXrk8jpQMACWx0FKxfueOxAo3Ko+YE
nFISCPlBFACbieCKU47DNAHHNAIzxxigCM7s56Yoy2fqaGzkk0g60AOAIY801uVOBT2OG5x
io2JGcelBLZYjbFqBmt7wqGbVCoQt8vRRzXOLxAMV1XgSAXfiIwmZotsEku5Rz8qk8flQUc
i/3qACBkrkHjNK4Ac4ORSbnKbNx2g5xniggbTgeKbSjk4oAM8UoPFJ0NA6UAGT60A880lL2
oAUtxxSZPrSUUAPDUh+Ydhim0UAPBzSjoPWmAHtS9DzQMdSUdzR2oAM8ZFLnJyKRRxg0uMd
KAuITnjvQOnNIcE+9Lg4oEOGMYNKRleKZ2pTkH0AoGByCKbhiTin/Me1AODzQCQgwFwetID
kAjr604/MCAAKQDjgcCgNwP1yfWnAYHWmjk46UhY96BDhyOaTvxS4+XOfwpByaChzNkD1NB
yBjrRx1x0ppJNAtQHAxmnBjjGBTaTvmgCSm5IznpS5wKRmycUD8xMkZIGSaU89KM9McUgJH
SgVwHBGBUgPJqMDjPvinj7+elA0gBy3NSbgB8w+gFNz2zg4pvGeTQO47eRuyobcMYPaozwn
pTiRnApCRjB/KgLjRk/KOe9KGA7c9jT1xt3Ypvyk8UCYrAkA0xhxx2pzZI4pjH5TQJj/uwr
mul8EXFzb65Mbe4EAkt5Edm6Fccj8a5nkwr1Nb/AITW2bVpPtbSLEsJP7sc7u364oKOeIyx
IpG6bhwDQ5O403sBQQHeignFKDxQADqaSjpQDnkUAFH4UfWl+tACUUUUAFHfFFFADh8o65N
KRmmgZp2cUDHAgHmjGfu9abTlJx8vIoAUqVPzdqQ9iKN/rSEjseKBCVYhtbi7fyrWCSZ8Fs
Rrk4HU1XJOO2K9D8I6ro3hXwvcavcyLcaleM0cVunLBR6+gzWNao4RvFXZ1YelGpK0nZWue
fbT25pSAB82felZmkkaQgDcxYgdOTTWOecYArYwaF3Dtn2pG6ZoxnoaQ/eNACngZFCk84oL
AAZwaTmmLYdkF8e9DL82T9aaGx+NOYgKMmgSFwAu40i8k8UrEAH5j9KFZccmkVcfswtMIA+
ppwbJNIR3yKdgG4HpRjmm5BPWlB5AosxaDtoxk0mFIzzS8EkGlOMdelFmNjRjsDS4WmA4B9
6XHvSJHKw7jilLnOAeKYvQ0nAP3hQUOPTJ600nngUpYY600HIoELnBBJoPLfjQMZ69KQe9B
JJTcYbnuacmSCRzjrT2wDzQVYaT2FROQV6VIeTj1qJzgGgRLuHkpiuh8Ew6dPr0v9pXDQxJ
bu6BRkvJ/Cvtz3rmycIn0rb8MvGmrEyQiUGMjBOOexoKRhP9400ihjhqO2KCABzR/jQBjml
/hAoATPOKKKKACilPOPakoAQselG72oPSkxxmgBdx7UtMp233oAcDgg9hQDQAD04oHBzQA7
j1q1YWdxqF9BYWsW6aZwqgfzNVRnHPB9a9A+FVmJ/ElxeON32aH5T6Fjj+Waxr1PZU3Psde
Fo+3rRp9zrX0Xw14G8NNf31lHe3AAUs6gtK57DPQVzmkSeFPGWq4l0r+yr+L96qwsNk4HJB
HrVz4u3LCPSrMN8pLykep4ArzbR9RbTNbtdQBIELgtjuvQ/pXnYajKpS9o37zPXxuIjTxHs
YxXIraFWXHmyHGMOR+tehad4Xtp/hLdam1sjXzFpo5MfMEU9M+mM154/72dlQH534/E8V9I
6XpsEfhW30kbSqW4hbHIyVwR+ZNaY6s6UYJd0Y5Zh415VObs7fM+cEk8t1baDtOcHkGva/B
2n6B4h8NRahc6FZLPvMbhIsAkdxXitzbNaXs9s4KtC7IQfY4r234W4/4Qtcf8/En9KeYyfs
VOL6orKIp4hwmr6MzpLnwjF40l8MXfhm1jywjjuAOCSMgEdqzfGvg+z8P+Rr2lWqSW8cgE1
rKNyDPT8KyfEjOPi6dn3hdQ4/SvTPHgQ+BNTLkY2DGfXcMVxtypTpOLfvLVXPQUI16VZSST
i9HYZoujeF9Y0a01GLQ7NVnQMVEY+U9xXi3iRjH4ovojaQ2gglMaxRJtXAPHHvXpfwp1Pzt
Iu9Kc5a2k8xR/st1/Wud+JOiunjGCaCP/kIqoH+/nB/pWmFbpYmdOb9DDGxVbB060Fba9v6
7lfV9RsP+EIsHGiWMOo3wfdIkeNqKcbh6E1wx5re8VzI+tmzgb9xYRrap77RyfzzWDyOe1e
nh4KML99Tw8TUc5+mn3Hc+A/CEfiG4e/1BT/Z8J27Rx5remfQV0XijxR4e0G9OhWnh2zvEj
GJgVChT6DjrXXeDbFNO8G6dFt5MXmtnuW5NeBarcPda1e3btlpZ3bP4mvMpXxVeUpbLZHs1
4rBYWEYL3pbs7PWtN8OL4XtNX0KNxHe3iK8bnJixnKVs3Ou+F4/E0Og2vhWzmzMkEk7KAMk
gHA74rzqDVDFoLac2WK3aXMfoMDBH8qs6NctdeM9OuHHzy3iOQPdq65YfR87va9v0OKOK95
KCte19PvPZdf0rw/ovh681NNAspTbLuCNGBu59a4O/wBY0DVfBt3fafoFtYX9nPEWXYGBBP
8ALjGK9C8dZHgbVvTyv6ivAIrp4bS6tQAVuNoYk9MHNcOXU/aw5numj0s1q+wqezitGn0Pd
fC2n6Hrfhuz1KbQrFJZVO8JEMZBwa8t8c3kB8Q3Ol2en2tpbWku1TDEFZzjnJ/pXqnw648A
adk8/P8A+hGvGvGLMfGurc/8vDUYNf7VNPp/mRmOmDptdd/uMTjtS0hOKXB7da90+b8xV5B
9xRtJbA5oXG4jv2qcqO+MgUDIAOM8HFN5HXilOcnsKQ9PrQIQkFcjvSjG3rzSNywFKAAcig
keOlKzALgnrQuHPNDYUkAUD1EzwT3NRsOT9Kd1GaYy/KeeaBC5wi/Suh8H25u9dMSxu58sk
hF3EAdT+ArnukaCuo8G3L217f8AkkpJLamMMOoG5c0FJnKP98j0o3e1D/eNJnNBI4/dNKxy
aTsB6UH0OaAEzzilpMDFID2oAdRSZ59qQ8HNACkd6Mn0ozxmjO7igAXls4pTkdqQDHQ04nI
H0oAASOlAFJRQA+vVfhEq7dWYDBzGM/nXlAOK9L+Ed0qalqVmTzJErgfQ4/rXDj03h5JHq5
U7YuAvxbDHV9NGMgQN/wChV5lXqPxdRkvdLuQPlMbpn8Qa8yDLIQpyD6jvTwLX1eL/AK3Jz
NP61P8Aroafhy1S+8T2MMn3BIJH9Nq8n+Vew/DvVn1PS9QMrFnS7dhnsrcivM/B4trJ9U1e
+haa2tLYoUQ4LFztwD2OM13HgHW/DcuqT6foulT2Dzx7yZJd4fb2x2PNc2PTnCVle1j0Mqa
pzg3JLmv/AJI4b4g2H2DxtehRhLjEy/iOf1Br0f4WEjwUMf8APxJ/SsH4uWW240zUQudytC
x/Uf1rf+Fxx4N4/wCe7/0rnrT58FGXp+B0YSn7PMZx9fxJT4Lgu/HcviOe+WVEkDC3Ucq4A
xuP61zvxO8TiT/imrdXXYyyTsRgHuFHqPeui0XUwnxI8QaQ7cShJ0z6hQDXM/FjSwl1Zayi
4Eq+RJj1HK/pWeGu8RBVNdNDbFpfU5yoq15a/ec58PtTbTPGVsC+IrnMD59+n64r1zxTZwN
YJq84y+lbrlOOpCkAfnj8q8E0hh/b1h1/4+E/9CFfQXi0j/hDNXJ727Vtj48uIhJdf8znyu
XNhasHstfwPnWSYyTNLJ8zsSxPqTSblZcMAo9RTQFwMflScBSABXuHzXW59NWOF8O22w5At
Vx/3xXzTKD5rk9Sx/nX0X4dulvvCmnToQVktlH44xXzveRmHULmJ+DHKyn8Ca8XLtJzTPos
41p0pLb/AICK9avh0/8AFVaTjOftMY/8eFZYBZCwBIHU9hWp4c48V6Tk/wDL1H/6EK9ep8D
9DwKXxx9Ue5eOj/xQmqk9oh/MV885zk19DeOz/wAUNqoPTyx/MV88AdwevavLyj+HL1/Q9r
PP4y9P1PoH4dqP+ED0/nH3v/QjXjfi8D/hNdXPX/SWr2T4ef8AIg6cPZv/AEI1434v/wCRy
1Yf9PDVngv96q/11Ncx/wByo/10MInB+UCjn1ppGOhp9e2fNBF94mpyAB1qBflJ9MVNkeo6
UDTIX6fjSDkH2pH5elxheM9eaBCdee/pQD8w+tLjnNISfwoBDk5NSOoIOO9QoSCTUoJGKBi
MDjio24BHfFSkjJ/nVd+5oJHn7i/Sul8H3Mlvq1x5e4tLAYuO4JGR9MVzOAFXvxXR+DsDVb
lydpW3JB9ORQUjm5BiQg9qZTm+90JoXjqKCRQecHikOeR196Dg0NxwKAEzxijBo4xSg8YoA
bSg9j0oYcmkoAX2FAz+NKMfjS8DmgBAcnGBTsHOKTAzmnBvWgBtFLjPTmgAnpQAlbPhjWW0
HxHbajtLRqdkijqUPWsfaaMcckZqZxU4uL2ZrTnKnJTjuj3jxjoo8XeFIZNKkSaWNhNAc8O
CORnsf8K890zwxL4cR9f8TwC2ht+YLZyC88n8Ix6Vzum+Ita0YFNO1KWBD/ADlfyNQX+q6h
q03najey3TjgGRs4+npXBQw1SknT5vd/E9TE4yhWkq3I+f8PU6VtPv7f4aT3wtpB/aF6HfC
niNQcEj0yap+BpJ18a6bJDE7DzNrsgONpHOazf+Eh15bf7ONXuvI27NnmHG3GMfSq9lqeoa
cG/s+9mtS+N3lNt3V0KnLklF219Tl9vBVITjdWt26HuHxF02XUvBk/lxNJJbMsyhRkkdD+h
pnw2s7i08FwieFomkleQKwwcE8V48PFHiEDnWr38JTTh4o1/G3+2bzH/XU1wfUKnsfY8y3u
eq80pfWPrCg72t0Os8RT3egfFpdVkhkWB5EO/HyshABGa9F8X6QNc8J3NrCN8yr5sOO7Dkf
mK8FvNW1TUYRFeancXMancElckA1MviPX4lVF1m8UL0xKeK0ngpS5JJq8TGnmMIqpCUW4z9
NBdB029ufE9lbRW0hkS4TeNp+QA5OfSvfvElrNd+FtTtYULSSW7BQO59K+eYdY1W3upbmHU
biOabmR0kIL/X1q0fEuvkf8hu7/7+mtMRhZ1pxldK3qZYPHU8PTnCzfN6GTIksM3lyxNG68
FWGCPqKb+OKnuLme7uGnuJXmlb7zyNlj+NRbMt1Fegjynboer/AAx8SW/2P/hH7mRUlVi9u
ScbweSv1qh4u8A6tP4jmvdHthPBdNvK7wPLY9c57V5yNybHVirryCpwQa1z4u8Sm2+zNrNy
Y8Y+/wA4+vWuB4WUKrq0na+9z1FjYVKCoV4t22aL/iCGw0PR4fDtvLHc3xkE95MnIVgMBAf
bmqfhKwur3xZpv2eB3WOdXdgpIUA5yTWEzElmPUnJJ5qxaajfWSuLO9mtt/3vKcru+uK6fZ
tU3G+rOJ1YuqptWS6H0J4utbi/8HanbW0TPK0J2oBycEGvnTyphN5BicS5xs2ndn0xV/8A4
SDXQT/xObz/AL/NVL7Vcm9N41xIbktu80sd2fXNc+Dw0sPFxbudWOxkMVNSs1bTofQngi0u
LDwXptvcRNHKELMrDBGSTXjvjqxu7PxjqEk8DpFNKXjcr8rgjsayhr+ubv8AkMXnP/TZqr3
eo398qpeX09yqnKiWQsAfbNTQwsqVWVRvcvFY6FehGkotcpUJzSk4wBQBmhRlua9A8cd07e
1KpHPHakx1Hem9eD1oARuDkdadu+T8aaT0NKDhDxnBoAMkikznAPSgsT7UUAO7AU4NzimEj
jBppPNA7kzd1B5HWoG6YqRzz9RTCcds0Axc8KPauh8IyiPVpc5O6BhtHfkda50fw+mK3fC6
GTVnChiRETx6cUDRhOcNSE8cGh/vU3NBIe/pS9eaT+H3ooAKD2x1oo70ALknilAwCTRjuKB
nvQAvA5pDyOKXr1ooAB05HIpSfWjtSYz1oAN/PHFKCCCOlMwaUDFADx7nNB5b1pMkdKUOcd
KB3GNnJ4xQhHQindaTnHFAhx4OBSEcU0Aj6UoHpQAY96XjHvRSUDJFIGM8inqUY9fwNQbc9
Dg0YxjNAJk3HTAH6UhX5crzTQTgg9KchGPlO0+9BSGliRkdBThjZx1pGJzhl/GkC8fLyaAu
LyeM0EHHSlCsD8wpGxvoFcQ5JPpRxkY65o5z7UhHPA5oBi4BOO9IQB060YOadkA89O1BI3G
B702pWwMMD1ph56UAC9+cUDlTg0hHr3pQMLigYKQDk0EjdkUoT8aacZ4oBgMYIx06Uq4KkH
vTaXnaW96BAcA4pKUk96On40AKmd3qaGHehDhs0pHrQA0ZIxTW6U8cE0xvumgBR9xfpW34Y
80a2vlTCMsjDd7Y5/wrFAwi/Stjw5ltaUE/wN/KgpGK/wB40nWlf73Sm0EhRQTiigA/HFFF
FABz2p+7jkfjTKM0AP7UUnQdK2D4c1cLpLG3UJq4LWbeYuJADtPfjBBHNAGRRSupVmTIJUk
HBzSDke9ABR3xiprW2mvbuO1tk3yyHCgkD8ST0HvUcimORkYrlTgkHI/A0AHAXJHJPFJjIz
mlB4Axnml4wcUAM6eppeR6Gp7e0muYbiWJRst03yMzBQB04z1J9Kr9/wCtAxR14owRzV2/0
270uaOG9jETywpOmGBBRxlTkeoqnhgcEdPWgQdR70hBHWrzaZdx6THqzxBbOVzEsm8cuOq4
65xz+NUu/NAwHI4p+wkg44pmAfun8qurp9z/AGQdUKj7KJ/s2/dyH27sY+negdyqcdqFfaj
DYvzY57ihYy8ioMAsQAScD86s3+nXWmXrWV4ircIAWRWDbc84JHGcUC2KoJxwAKXkrjgc9q
Np25JAqZ7do7SGYPHJ5u4hUfLLg4+YdqBoiAwPvUjAbgWNPgimuruK2to2kmlcIkaLksxOA
B71q6h4dvtOtZ555bVvssywzJHOrtE5z8pA+h6cZoC5jHH8Jprt0ApXVw54OattpV6uiR6y
yAWj3Btg27neFDYx6YPWgTZUyAeetNPPWtS30W6udKGpqYkthdLZs7yBdrsCwz6DAPNZjIV
LdwCRkdDQITnHtR0rV0/QdS1TRtS1SxhE9vpiq90Fb540Y4DbepGepHSqt7ps+nzpHI0che
JZsxNvAVhkZPrigZUALd8YpS3zYFSTW7RGL50k82MSDy23bRzw3oeOlRhXJyEJz7UCEyc9e
DTQDV1bCZoY5YsXAaNpWWLLNGq8EsO3rTtT0q80i+FpeKBI0aSgqdylXUMOfowoAonpSc7T
mpPLkywKPleox0qxFp881jcXmVSKAqrb22lmPRVHc96AK2FKg0089KcuADjkUn0oAF96UnO
aQAnoM4oxzg0AFBXgbiMUgKZ5LfhTsw7ckyE98YoADjYuGBrofBlm174lWFW27YJZD9FUmu
fcR4QxszAj+LqPat7wY7J4ph2kjfHIjY9ChzQNOxzrZDHmmnuO9Kww1JQIKPWiigAo/Cigk
4x2oAlkgliWNpF2iVdye4zj+YpoHHIpOcgk0uecUAB6V2GleIrCHwDd6Ve7zqNjOZ9MdRnA
lXZMpPbgBh7iuPrZv/D15ZWmn3MObtL62S4Hlofk3uyhD6nKmgDb8b6npNxa2Flozaa9lFm
S3NtCyzxqyjKTMepBHQZ9aistV0u08G25GxNXtLlZ4dmGE435KyqR2HIYHkHBFYsPhzX7m5
e2g0a8llQAsiREkA5x+eDj6VJH4c1S4sXurS1nlWC2a6uA0ZQRoH2ZGfvc4HHfimB2drq/h
lvEOqTafcW1sqxrPp76hG3lhmffLGwUZ7lR2IXHGa5/wZ5V38UdKUwwmKa9J8sx/u8HJxtO
ePas1/DWqgWsdtaXNxdSxtK8McLfulDADJ79Rn0yKnOi6rpumW2tQvPDdJPNE8aKUktTHt3
En/gVAHUXfiaxGh36x3dmdaSwitzcLAP3ziZidvy9RGQpPFR2XifQ5fEWh39w0cObdjqIlh
BjEywtGhAxzn5W+pripNF1g4nfT7k+YrSbmQ8hRlj+A5P51E2m6gmpppjWMy3rkBYNh3kkZ
GB7gikB22vavod7ompmK6tpb24tdO+7HgvMgImxxgHpn1rL8KXtnYaZrE8t/bw3jxiG1hnX
K5cEPKeDkqvAHqwPasV/D2uJdG2bSrpZhGJdhjIOw5wfocH8qrWWnX+p3AtrCzlupiQPLjX
JyeAMUAel3us+EbmXwxO94rJYwQW9/b7C3nMIdqyjI/gbAK9DjI70zTNe8O+XawajeWq3dv
Ham4u/KLLcNHcliBgct5ZAz3xivPRpOqiKN/7Pm2SPsU7ep54/Q/kfSrP/AAjmtmyiu/sEh
ilmeBDxkuqhmGPYHOelVcDtLPWfB7C3j1CQLHHfyOHgQlXidnw0iEdUJUgg8jjHFNstZ0q1
stSEur6bc6rAyItzNau0V5B5bKUUAD5gTn5gM+vFcYnhzX3jkkTR7spHJ5TsIzhX4+X68j8
6sp4Zu/7Dv7+UPFcWlxBB9mZOX80MVYH/AID+tSAeG59Otb68a/HkNNZyxW1wRlYJiBsc/k
RntnNd7YeLfDiznddW9tBPcR/a1MJKzgWhjd8Y6NJj+dee3OjSWviO00WWZ907RKXeMjG/H
IB6rz170t/oGo2l1qKQ2ks9vYTSRPOqcEI20t9M/lmmhnd2viLwudM0+z1S4gubW3jsN8Kw
c70LiZugyQCueecUy18S6ba6lfmXWbCV0FpFDcwWrBZESbc5+YZJ2Egk9enNcsPCF4miWWp
T+er3L3CeQkO508pA2Tz0O7n0qt4b8PR6/a6vcSXU0X9m2y3JSGDzWkBdUwBkc5YGhCL3jH
UbLUrfTntLuK4lhe5Vyke3bGZS0Q6DjaePSuj0e50vTPDujLqUkGnal9lne2nuoWIjcTqwD
qo3YZQQD/Q1x2reE9U0/X9R0m3jbUDYjdJJApIC7Q3I6ggHkdsH0qWXwzrX2+eLWFnBt7ZZ
i6/vjtKb0Uc9x27AH0oYCaDr8GkfEey8SywpLDb332hkiTYCu7navbqcD6Vdso9B0zxnFfT
6tFqemvO7AJG24KwO13UjqpIOOelYcvhrX4oYLibSbiOKchY2KYDEruH/AI7z9Kml8NXkPh
+DVF3vI800UsJX/VCNVO7OeQQ4pAdY/iixtvD11DFewnVVsIbdrhY+bpxMS2CRwfLO3Jxmt
I+I/CBC2f8AagNpJfy3FsrW7lbFXt9ibgOux+uPrXnGo6RcadpljeXKyq12GOGjIVcdt3du
ckdsj1pIvDuuXCQGDS7h1ud3lEL9/au4j67ecelAHb2niXSmkd7/AFG2aU63a3UhitmSN4k
jZHcLj3HB5PWqF5qPh0+A7uwi1ITXsuHjiMBHlsJ2JAIGMFCDk89uwrm7bwv4ivEla10i4m
SFisjIAQGC7iOvJ28461X/ALC1nyIbkabOY7jIifbgEgbjz2455xxQM1vDHiCXw3FPqVndR
rdpNGBayKStxFhhIjdipBwQfWursvEPgkeI9Qvbaeaw06byVis5ojJ8nlMGXIGflYjHYjnt
XL6n4Ok0zUfsrPcTqHt0MqQ5VfNj8zBweo9O4BqG58H64Ly4h02ym1CCDA+0Rx4V8oXBGec
EAkdyBTBnR2fiDw7BFYw3kiTwjSY7Odo0ZJY5FdzuRsckArweGHFall400W3tNNgGpFBbRa
arKITwY3bz+3dSB79K8y1DTmsbawdzJ591F5/lsmAEJwpB75wauXvhvVYZrwW+n3bw2YDSt
JHtZBgEkqD0GR09R60COwj8TaLBYi3ttTNu7WWpWxeOFht82XdEDgcjAx7VpSeMvDEy2kd5
O15FbTWhjjMJ/dqtqYpGGR2cqcd8VxbeCdXOhWF7Bbyy3dzLOjWoAzEsSqSxOfRuc9MVnHw
z4gSe5tm0ucTWxZZEwMghdxA/vYXnjPFIDrYvFelQyWmnaiWvbZtMezvrmJcNO4kMkLjPOV
IUZPbNVY9c0aXwHe2t1qDtqd2jsYXhOEl89WBVhxgrnk89ulUZfBWpx6ZdTTYW8iW1kjgQq
wkSYMVJYHjAHesKXR9StreK5mtGWGWIzpJkEMgbaWHtu4poClzn04pOtNJOTzSUgHg84yBS
E80mOM0AZoAD1JpCQAfeimkYoAlH3F+lbnhY7fEEbf3Y3P8A46awx9xfpW34bO3XkOMkxuO
OP4aCkYbqyseM5pp6VNICD8p/CoaCRoNKRS0UAMpwHfNIRg0DrQA6iiigBRntXft4u0G60H
w7pt9plyx0QRlZIXWNpsOWkUnrggjaeoIPrXAg9q1ptCvIdCj1ktE9szIp2NkoW3bc+/ynj
tQB6FH4q0m70PUL+Bbu2+wLYKkZkRZJTFPI4IA7YYZ64rEuPHNne2M0N1ZXHmXFlPby+U4A
DyXXnjb/ALP8PrXP6X4fvdX0l57G1WV1ulh8zzPufIznK46YUnPtV+LwbfLcT2UywSTLPaw
rNHOMATE7eMc598YxyKYG1d+PdEe0ntrKwv4Ve3uYE3SKSolaNuT1ONhGT1yKNV8e6Nqmk6
hp0mm3IW6vZL+KU7d0ch2bAT3X5SGHfIPasqTwTdXKXF/bS2lnZIZ2WO4uMuqQuEkJwOxIP
48Vg3Og3tr4lOgStF9qE62+4NlCWIwc+nI/OgDrz4/sGu70Pp9z9l1O4mublFdd0LSQGIiP
PGOc8+gHasiXxVayfEWw8TJaTpb2r27GEuC7eUirwenO2ta08CCZbi3+zSPcpplxcRlJd26
aKYRuSAOEHPHoM1z1r4T1K9gMlrLBJvWZrcBiPtIiGZCmRzgevXtSA6ay8e6LbXGm3Fxpl7
LLYRJGjCVRuxNI7ZB45EmPUY965rw7rVloupX188Nx9okieO0ljK7rcscF8HgsFJA9Cc9q1
dQ8DT3GogaMqxWn2OCUtcS4BleASMoY9O5GfYVBbfD7V7iG2ZL2wVrjyNqNKcgzKWiB46tg
j2PWgC/aeNdI0/Rbey0+yvra4hkhl8/zEfDx78HBHIIfkHjg+tB8YaBPLm40SaGMXE86x2s
gRF8yEJkA+jLnb0wcVyuiaa+pa/b6aIkkeR2UxtJsDEAnG4dOlT6h4Z1LS9Ih1G88pFkZV8
ov+8Xcu5SV9CO4pgdXfeONJvrm0kk028MCakb6WLzgu4GFIyoI75TNTx/ETTYJ1mTSbhiGs
9yvIoDLAjo3QcEh8g9iK47T/D8+oaLd6rHdwRw2hUSK5IOWbaqjjBJ5OPQE1tS+BNT06/MF
w1nefu7sfu5yAjwJucZxyQCD6GkNIy7zV4JvFFpqUbXs1paSR+X9qlDzbEbIXIGAOwAro5f
iFCmoDUbbTSLmJLqGIOQY3jnkMn7wd2GSPfj0qnb+Gbaa406xiSNtSdH+1W0twVKsIjIuMD
gbee/PFYmtaSmjPYZuY7v7XZRXZCqV2bxkKfcU2gsdY/jzRhc77bSbuNGlvZ2BmU4a5i2FR
x0U8j2rn/CuvWugWet29wLsNqVoLZJbSQI8WJFfdk/7uKtN4B1Y2lvPbzW1zJMIW8mJzuRZ
UMiFsjGNqt9MUsPgG/mmdDqmmwxBoEWVpiQzTA+WOAcHIIOelANGlqXj+21VNRLafc2Uszr
Jby2dwEZiIRE3nHHzbgMkjByT60218b6Rb381+2j3D3MscaFhOMDEBiYAEdDkMO/GOlVp/C
VtDb6LHO0Fpd3SvJPGZyzMisynaNuAcqRjnnpxUV94JulCyW0kUcr3dzC9oNzfZ0hALOXI5
GDSC5ZXx3bRwRpb295BNG9o6yiRTt8iFo+hHOc5weMZBp11460y70C90eXQRHb3V094BDtU
QykLsZRjgZU5XphsdhUKeDC+mS2aNDcar/asdnHNHNuidHiLgD34Hvniq8nhNY/BV1qjAwz
WOoNbXM8gYKi+WCqFcZDFiRTTEVPFniG28RXKTW8d5bh2MssM0++NJCAG8sDopx35q/feN4
59V0/VbOC+gurUpOYmnDQrcIgVWRMcA4yQfp0qtB4E1e4n+zJNbrcJLDDPGxINu0q7o93HQ
9OM4NYuraPPpBsxcyIxu7ZLqPYc4VicA+/BoA7ZfE2kwaFc6xY27W9x/bYvYbLzhlWMBBJG
MlNx7fSqdz4+sru98+fTLsx3do1tfW/2n91kxeWXhGPkOADzn06Gsyz8E6jdrZyR31msNyJ
CJXZgqbIxI3bn5T27gipYfAk9xYpfLrmniB4xMrHfzH5vlbsbf72OOuDSGzSHxA0+O6kk/s
aWSKR7fdE0ww0cdu0JGQOGKtkHsRVPRfGOmaC/l22mXT2yX0d3Ess4ZwqRugUnGP488elQQ
+Dr1rXUoUijutQhnFuqI5+QiURk9MElmGAexzU1z4PtxoFlLa3MRvES8ku3y21hC6ggA9CM
n2NMRj6nfR6+2j2lugs/stmlmZLiQBGILENn+EfNXWa/47s57m5hsoZnkt7nfbXEU+2KVSq
blkTHzjKccjI61w2taXNomt3ek3EiSSWz7CyfdbgHIz9RSaLDFc+ItNtbqPzYJ7mOORAcZV
nAPI9jQM7K58eaZKLlbfRLiH7Sb2Rx9oB2vcoFbHH3QRkd6Ln4ipLqFrexaY0c9hM09oTIP
vNAsTB+OR8gI+pFaeveBrCK4gOl2Ctt1a6tJUguTLGIIhuy7/wSbQxx6DNUx4G0/ULK9h02
4torj+0IobOUzNKrxvA0gQkD7+V5Jxg0+gEVl8RLO2hvI5tEaePULW2s7yMyjbIkSlW28ZU
kEEehFY2o6mkPgSz0SKa3nWS4e5iKtultoT/yyc4ABLANj296S28D6jcnTonvrO3ub+WGJI
JJPnUSjKOQO3r6ZFJqHg2ex0eTUl1W1uUS3S6EcauGaMyGInkYyHGMdxzUiOWCZOM0uMYHW
m9Gp3QkUAHHekxzn1oLHOO1ITkUASAorjK7qn+02ucfZE9ziqdI1A0y/eG3PlG3BUFclCMA
Vf8ADOG8QwApuASTg/7prFGdi59K1/DYH/CQQZzja/QZ/hNBSZks3OGNMJyc0r9abQQFFHb
FFABgHJLYI7etNPWlIBNKBigAHSiiigB2OMiuhvPFV7e+G49DksrOOFEhUyRoQ7eXu2k84z
hiDxzXPjpXaWHg20uY9Enm1F/suqv5HnRbSIJypKxuDypzt5PBByKAK2i+J08OaKi2LLc3k
t4txLFNF+7CBHjaNufmDB+2Kks/FFpYafcT2tpDFeTXlvcR2iRsIYBCxYDJOWzkd81asfDN
pYWd7fajcrb7C+n4lh80x3Ii3MNoH/AQexye1ZXhXw/Y65Hey393cW6WpgGIEVi3mSiPueM
ZzQBIPGeoNbS25srQpIlzGflbOJ2DP39QMelZ17rtze+IjrrJFFdGRJQIx8oZcY4P0FdTL4
PtbG2vZbbUJXUWV9vE0KnL28qo2PQHIIPUUkngKzgIvLrVWTRxHG5vYlEgYO+zIAGRtIIKn
BB47igCGP4j6zFqP261t7O0lEUsS+UjDaJJBI/U85Yd+xIqkfGV5sK29rbW2x5pLfylI+ze
cMSBOeh9D07Vy1wht7h05YIxCsVI3gHrg16T4t8GxjxbN5KeTDLZNqP+jKNnlxxKWRQP+Wm
c5HbNMDCn8aXd3ZXFlcadYTQyxwqqvGT5LRJ5ayLz97bwc8H0p8HjfVLd4HS1s2MBtSmVb/
l3BEeef9o59a2fEHhjTL7Ub+4s2e2+wWllcTQIigCB4FLy/wC8Hxn/AHs1yHhrR49fvLuxW
aRbsW7TWsYxiVlwWU56fLuP4Uh3H+HdRtdN8TprV47r5DNKkKJkSMQRtznjr1qHVvENzrNr
Zw3dparPbRLCbqNMSzKowoc55wOOAOnNdTbaDDqXhm3/ALPX7TE1/wCVLLEim5iXJChlJGV
OMhhxnIPStNvBVqng/V/K3T/Zntb0FVUzmN4GYohxzg4J9hmgRw9v4iuIfD8ei/Y7ZoI5mu
A+0hzIQBuODg4AwM9MmtaXx9q81y8721mXdrljiMjm4QLJ39Bx6VjaPo8N9Z6nqFzJILbTo
0kdIMF3DSBOM+mcmu61PwhosOjxaPLfP9utF1CSC7jjURzLEFcCQ9ckHHsTQBzH/Caai+q2
Wq/YrH7bawmEzeThpxsMYMmDyQpx2rH1TVbnU1sluYolNpbrbK8S4ZkX7u7nkgcV2ereELK
3t5NR1HUZdkkSrbeVb5/eC3SQKwUYGd2M+2eag/4Q3TpNQtooru5a3v7GS+tHIUllSAuwIH
cOpX8KaGjOi8e65bGFrdLVDH9nwTFnIgRkQEE8gqzA+ualsvGENvomrqmn2ttd3F1bT20MM
JEMXl7ySBng5YHnNa9r4HFxdXuk2t9Im4WDjzYlJPnR7yM9QRyBjrxXK3tjp1l4hsE0+We4
hcxMwniKlX3YZcEcjPfFIEiaPxnqaPbStDaSPBaSWQMke7zI3YsSefvZJORirI8e619s+1N
b2Mh86WZkaDKOJVCyIRnlWAGR611mp+HbfR/iF4igNskkc2nX9zGwVWhxg7fL44KkYPoQay
B4FsooI57qS9t/3Ny8sRQbw0USyY9Bnd79qBHMjxJdizls0sbOO3kuhd7EiICMFKgDngAH6
55zV3/hPtfNveW9ybe4ivWZrhZoy3nZQJhuecBQQeuRnNWvEnhvTtK0iW80+4u3MV1FCy3A
XDLJCJVxjuOQfWotP8M2V5oGn3ji9+3ahdCC2t4greaoP7yQDsBwo55OfSmxspr401wXcd3
HJCLhHheSTbzOYhiPeOhwPzrM1rW7rXZreS7SBBbwi3iWCPYqoCSBj8TWjruiRaF4h02CB3
eO5hguVDjONx5Xpz09K7XWvD8OkfEPxDALVJI59Pv7mNlUGEjaSoj44KkYPoRSEck3xA111
jVobH92GAxABndD5LE4PUoB+IzVKDxZqdvpsWnpHbGGK3+zLujydnm+b1z13Dr6cV0R8CWV
ukEl299CvlXLSxlRvDRQrKB6DO7HftVib4f6ZNdTQ6dcXmbeTLrKoJkQ23ngKFH3sZHv1xQ
BhP8AEDxA0cqp9kieR3k8xIAHUtIspwf99QRTJvHOszTLK9vYKgE6tGtsAj+djzNw75IB9j
W9p3grw9fRySw3mpGJ7qSCBmiCMAtt52WBGeoK9vWuY1rRIbTxBpun6cbiWHUILaeNGw0gM
qg7ewJyTigCnq+uXut3E11fx25nnl86SWOIKxO0LjI7YA49apWd3LYanb38AQy20iyoHGV3
KcjI+orb8V6DDoE9gI/OCXULOyyj5kZZGQjoP7tbx8H6FCRHenUo7i20yTUrqFGUmMjaUiy
RwxU7j6ZFAGU3xA8Qi8SeFrW3H2uS+khigAjmmdSrtIDndlSRg8YNQ2njbV7By1lDYwILpb
xY0twER1QoAB6YY8VvQ/D2O40qK8jF5ExDSNBIPnkUW5mULgYyQMD25rYvvB2n63faY4gub
cSRadbtHEo4WS3Zi5467l60AcKPGmsCXSp/KszcaWUME5tx5jBDlFdurBe34VFP4r1O501r
CRLcRNbfZPliwfL8wy9c9dxPNJ4W0RNa8SDTbhZRAoaSaVW2iCNOXdjg8BQeO5wK2bjwnaH
wxqOtW0F/DHEGntjcAfvIhMIxkAccHJ6c0AcSODTge5pp65pDzQAp68UZ4A9KSigA70mB60
Hjmm0ATD7orW8O5/t+Da204fknH8JrHU4UcE1raAVGuwbhnhuM4/hNBUdzJY5Y0lKQQxzSY
zzQSFFGaD0oAaetKCaTk05R2NABSg9TQetCjJx60AOyKtSajfSwxQveSGOEhkXdjaR0P4dq
p4Ga9L0Hw3pE1r4ai1LSoppdSuFknkSYqIrfBVQxzje7An2AHrQBw0GuazbW17b22p3CRX5
zcornEx9W9TyefemWl/qmlwlrS4ntYrnBJXgSbWyPrg4P1rvdK8NaJq2jf2hfW1tpcM8gxJ
FcZMKi4SNwQxyMKScc+tX9V0a1Hhm0tLizt/tumRXhtbAS5Ex+0r1wcn92Sw5560wPOW8Sa
+6uG1a5YOJFbLdRIcyD/gRAJ9adbeI/EMV0WtNVu0mlQwkRucurHlcd8nH413134Z8KNZah
caYkUsECXwDvONyOsUbQr15wxcD1xXBWelT2fizTdO1OAxtJcQbl3clXKkEEH0PakBSvL2+
uEtrW8kc/YQYo0ccx/MSR+ZNWz4n8RGZZm1q7MiSeareYchiu0n/vkAfSuu8V6Do2l6Jd3N
rZtcmaeRVvftIzBKszK0TKTuPygdR75qHw/o2i3ngtprrT4ZLx0viJ2lIdDFErx4GcfeyOn
NAHMv4gup7C8W5MtzqF2Fie9knYt5AA/dbehGQOe2MVlRTTW8omhkaOQZAdDgjjHUe1eqXX
g7QpZTHZxWcc00ztYqbkbZwbZXRTluAZNw5xzxWY2i6RH4Zn1R9Hiadpnt7iKO7AGnyqV2c
Zywb5umepGeKaA4y11jVLNYFtdQntxC26Py327CDkEfj/ADq2nijxErKw1u73qQQ3mnIIBA
/IEj6E16FqHhfw+2pr9g06yiihmu42ia4yHjQxlG5b5mw7dwMD2rlLPR9LHxJ1HQ5FjeyVr
qK3DSjBIRjFhs467cc0ho5u2vr2zuHntLiSGVwVZkOMg9Qfapo9VvSn2e6uJ7izaQyS25lI
EmT83PYnvXdT6FpVp/a9wmm2d1HFZ28cMKzZP2mSEFzkNwqEMx98CnyaF4dsDoov47ILdyv
ZzyRzb0jDwoY5uDnh2JyfQjtQByt/4h17UI72aKS6ttPuhHHLDEzeUyooRQ3qQABWSt7qem
30TpNcWtza8RncVeLPOB6Zz0967zTW05dEgtUtLaWOfXo7Vz57BdiKv70LuABJ3fMfWszxq
lv/AGVpL28VuXWW8SaZGDSOwnbbvOcn5duCe1AbGWfFGoDSZLdXl+2TyRyS3jTsXbyyTGB/
dwT29qy7vUtQv9SbUL68muLxiGM8rEsSOhzXoFj4c8O3sVhJB5JvDaMw0+WRUaadVU43k7W
VgWIzgg5FSjTvDa6Et7PoVrb2l1LfxvM9wXe2KKpiCMDgkM2OhyKB3OCk17XJDmTV7ok7wd
0h6P8Af/767+tSvrXiV7MTy6lfvAcwh3kYqflwVz0+6AMeld/NoPh+wt7i4mstMup7eyum8
lbjMbSIYzEeGycgt9am03TdMgtNLmZNNeQF9sJnDRbZLVmHBbr5nGTjB4phseW3Oq6peQtB
d3txPGzKxR3LAkDap+oHA9qlbU9dsRHZte3dt9mwEiLlTFg7hgduTmvRLPSvDr2GmF7Oyiu
E/s2WWRZsMWeRlmB+bgABScdOtcrpVrYXHxCvotRSO5tQbsgTSnBKq5Q7s88he/NAkjn59Q
v9Qnjlurya4nQhY3dyzDnOBn3NT3Gra9HLJDdajeCRTIrrJI2QW++Dn17+tejwaX4cbVrBv
sFhaKt5p7s0U235ZYiZhndwAwH0rkPFaafa6RosVrZ23n3EDT3Nwrl5Wk8x1wxycfKFOMUM
DDfxBrbgK2rXbBVKjdKx427SOf8AZ4+lINf1tJ0mGr3YkR1kVhMQQyjCsD6gcA+ld1p+h+G
b6106SIW4vfsjEWE0qp50yqrZEhOCrAscHBDAiuXso9Km8eus9iE0zzXJtoZg5jXB4VmwGK
noD1xikIyjresLKzpql0rO5lYiU5LEYJPuRx9Kinn1OQW99cyTsAPLgmcnjZ2U/wCzx06V1
V9H4et9H1aOJ7Ge90+8dIJEQgXkUi4UgdthBOPfvWsR4cutW0mRLe1ezvNPluxaysVS0ZYW
URjJ7yqWHrkUwPPLrUdQv3V769nunQkq00hYqScnGenNXptS8RtHHJc31/su1ZY2d2xMp4Y
A/wAQ4wfpXUeK7PRh4cmuLGysLa4VrOQG2cZPmQkyrjJ4DAcdjVq2XTrv4b2dtcx2j3EGnz
ywyNIBLHL9qXCjnjKljjv1pAcXc6n4gsboWlxf31tJZsoWJ5WUwlRxgZ4IBP51F/bWsCaWR
NWuw8gAciZssByATntXpuv6do99f+K9SmudMnd5Ll7dhMvmb0SMp1PIPzYx15zWRAfCtz4i
glgtLB7S602a9eCQbVt5xAQsXUf8tFyB/tCgDhbKbVIRcXWnyXEYRP38kJIwpI+8R2Jx1pz
atqkls8D6jctE5O6MzNtbPXIz3wK9NTT/AAydUjTy7BLSfU9OaaFZ8J5bQZmGN33Q5/A1ma
xa6HJ4ZneGw02C5OnLOGgcbxMtyUwOepjwSO/WgDzal4x70lFABSc4pc0YPXtQAYyOaZin0
0570APXIAxWt4fx/b1tlsD5uf8AgJrJGQB9K1dBONdt89Pm/wDQTQNGW/3qb/CKVs7uaaT7
UCA8nig+lNyRS8nmgBRx1pcimdacBxnvQAtFICc4NLQAU4njGf1pvrxXq8urWWmeHdBt9Qe
3MN5pto6Q+SMpItySZidvPyAjrznFAHlIJ61ZS0nKlyBFiPzh5rbN65x8uep9hXpCeKtAk1
u6vLmeGRY9WaQ/uBturDawEKgDjGeh9faqk+v6NeWEYkvk2r4bawihkQkwziTKgcenemB50
OhJHHuK19FOpNqZu7EwmeBc77jbtXoB97jOcYrr7DxVo8viXw1qNywh2Iv9qGSINGXjQxqQ
AOcrgnjrT7vW9EubK6aW/t5L2fTrCMv5RyZ45cyHp1CDr3oA4LVbW+stcvbXUsm+inZZyTu
PmZ+bnvzmqgQ9Rk/SvWtX1vwne+ObnVbTVIoLe5inEHnROy2txuBEhwMlXAPPJBJ7CodO8V
6PHaTi4vrSKWe5vpJhHa7UYPAFiIGDgeYMgdutAHlW0HnFXLfTbm60+9v4VUw2QQzZbBAZt
owO/NdF4ok07VryfV7TUYWZYLVJI9hDTSeWBIw4A4YHPrmm+F7/AEmwstTXVP3scr2rfZ8H
MypMGdfQfKD1oA5PBzgA/SrcGl3dzpV5qcSA21k0azHd0LkheO/Q16NF4o0aCS4Md/E1ykV
/9mu/J5VZNpgjxjgqQT7ZpbXxJ4Wj0VEurtpYrgWLT2AhYkSRSEzsTjB3Z3DnnpQgPLMENj
BB9KTGO2M16gPE+n22qakya1ayOtvDDa3UNo0YcLcB/wCIE7gmQSfpWN441XTtXS2NldR3D
RXd1jbGU2ws4aMdBxjPHahgczYaZqN9Z393Z2zSwWEQmuGH/LNCwXP5kVVGT0GOldt4M1/R
vD9xZRX4We1vzLFqJ+fMMLqUxtHDcEsPfFWrPW9FttO8P6P/AG2UtLa4umuZY7fJIJzCxyM
n+YzSGcZHpt3Lo15qihfs9nJHFNzhgXzt47jg02bVL2bSbXSJhutbV3kiQJyrPjcc9ecD8q
9Dk1/woL28maYT2txNpsjwLCw8wRLibr3zzz1pB4o0+21TUius282LWOC1uoLMx7sTq/IOT
uC7hk/SmgseYEY+ZUKgjIyMVqDQr5/D0OuKIjZy3X2L5XyyyYBwy9gR0Peuh8aazp2sW8As
rr7RJDe3bj92U2wOymMdOnXjtVXwr4hs9K03WNO1SB5rW7iWWBU52XUZzE305IPsaBHOXdt
NYXs1pNskaJzGzRnKlh1we9TrpV6+hyawkYa2juFtWGfnDlSw+X0wp5rt7TxPoiWcO8qY5b
W1ia2aMnyLiOYM84PQ5Ab3O7FXj4s0K/tfE9pqGpS77/UTLYXaRNutYwjhCFA6fMFI6gE46
UD1PKyCVyy/KeORwakFvmGaYukZi25RiQzZPYd/eu8HiTRYtNWGLZse0tIBbvDuFvPFIC83
uCAT6ndg1JdaxoeoXGqw2AEc+oGyENu4MkZlWXLqpPITB4B9cUAedGN9wUISzdF29fwoCMy
k7CQOpxwPrXrmvXtjYeJrc3+q+TZwxXHkoltIrxu0gbYysAdvUAr0AxmqjeK/D0dlqdlDek
2ly2ossPkEBvNCGEEdvmB+lCEeXBZVdcI2eq8dcelWNSvNQ1O9e/1Jmknk+UuUCDgYwAAAM
eleiyeLtFi1qGS01MDTltrkwQiz2PaPJBsCFud2Gx044z1qrrfiDSfEGn/2bPrJBmnsWEjw
sfKKwFJn/wC+sZ9etAHm2CW4GSf1qXyJi4TyJNx7bDk1ParDHrMKTXZit0nAa5iXJVQeXUf
TmvSl8baZFrGo3Kas8cLpaQ2apE2Yoop1bBJGdxQEk9yxFIDzaGyll0+e9DxpFAVQBjguxP
RR3PeoDBOAWMLgAbidpxjpn6V6LP4h8LHStRigvphLczySxxNbELF/pQkXbjoCgPvnjpWjq
njnRL+W8H9pytBO+pDy2gOCkyr5KkegYE47U9APL30+eOwjumCgSOUEX/LT/e29h6etQtBM
gLPA6gYyShA56V6RJrqaZq/g651qCazvrYwy6kSu4yRxfLC231KH8eKg1XxZp9/4Zn0+TU5
p5X04QbWjOGmFyZFOfZDjP4UAedUUfhiikAhHcdaXJwAaM84o5zQA0k7uKVugOc0uMGmnOD
mgB4JCqD061qaESNctvXJ/9BNZh+6ufStLRc/21bbeu4/yNBSM6QEMM9xmoic09+WOKYMd6
CRKcOhptOGQDQAnQ80uRjikbg0AUAA+9TulGBSEjoaAFrbOm6tfWunmFLy7Lwkojodsah9o
CEnBGfTHJxWH2FekweItL8PWvh+C6gOoXdhbZP2WdSsb/afNAJ5Byox7Z9aAOVvfDd3aaPp
uox7plvIWldAmDCRIY9p9ckVn3um3+nrH9us5bfzQShccNg4OD6g9fSu3ufiBYXGladZDRn
L6XdtfWsjspIkM5kKtjqhBxjsRkVga94hh1TT00+2tpIbZb2e+AlYMytLjKgjsNv409AKvh
bSV1/xdpejPMIReTrFvZNwGfUZFbPijw0Le40680e3ItNTEv2e1KlZYvLba28N2J5DdD+FM
0DV/Dvh/W9I12C3vp7qxmhmaIyKFcgNvAOOOduPxrVk+INnf3ttf6vplxNei0l0+5uopQJJ
oD/q2GRgSJwM9GAoA5EeH9bJuT/ZU/wDoufPBXBiwQDkduSPzq2nhPWY7+G11PT7rT1kWRy
7wliFjGXO0c5A7e4q6/im0k0m/tDFetPfXAlnuZJg8k0aAeXGxI6BsscdTj0rWufiDaXGoz
Xh02ceZLeSbTIMgTwiPGfbGfenoBzGvaBNossbI7XNrJDDKs5XbzIgcLjPUA1Si0rUZtNl1
OG0ke0hAaSUYIQZwCfTk4rd8S+K7PxDpGmWjac8FzpsMdvFOHHzRqgDBhjn5hkHqMkc1TTV
7OPwcdDjtpYpZZjPPMrjEzDiMHuFUFjjuTmkOxb0Pwn/bnhe/1tLp4xYXMUMyiLKpG4YmVm
zwFCn8xWX/AGJc3dzcHRori/tIWIWXy9pcAZzt9cDOB2rc8KeN7jwlo13YW0DSSXV3DNLlg
YpYkVleF0P3gwY/SnweM9O028jfRtImtbez1B9Qso3mDGMvHsMbnHzKMDB9MjvSBGRH4R8S
TpDLBolyyTBdhC8MGGVx9QCR61Vg8P61cRwPBp08guHCRBVyXY5wAPfa35Gupt/H8ET2rvp
sxMP2AnbKBn7Nuz2/i3fhViw8faZp9vaxw6LPuhuYLp8TjDvG7tnpxkPj2xTDc5Y+D/FKqX
/sO527ygJA5YDJA55OPSi08NXM2BeXVtpztsKpdSCMsjoWVxn+E4xn3Fadj4uhsBoarYySD
TLu4uHzIB5qy4G0ccEAdayfEmq22t31rPa2z20dtZxWgWRw5YRrtDEgDqKQWMpScjOTj3rp
PCugaZ4gv/7PutTmtLlxI6CKEOCqRlySSR1xiuenS2d4xZo8YEY3iVwdzgfMRwMA9hWp4W1
uLw/r6apc2slyqwyxCNH2n54ymcnPTdn8KB3Ylzok4hlvdMS4u9MWMSCd4whC8Akrk8BjjP
Sq9lps95Y3VxBDPK8LRoBGm5cu2AGPYnt61sxeLmh0eG0jtCLmHTpdLEu75Ghdy2Sv94ZI/
KrfhLW4/C+j3WqM1vczy3Fu0Vrv+YiN2L7h2G08GmCOXv8AT77TbhbfULR7eV0DqrD7ynoR
jqK6K38HXJ0rTr2681ftFzNHNCFBeGOKNXd+vYHkEcYrH1bU47vW47yyW5WGAqYY7ybznAB
yAWwBj2xXVy/ECw+1F49BljjmuLq4uE+0A5NxD5bqny8AdRnPpQM5u+8NanBdXKwWcr28Vw
sCu2AcuNyZ57rzVQaBrLW6XCadM0bsqqVGTls7OByN2OCetbF14zaW71d4NPCW+pWkVv5Uj
7zE0aqqyA8c4B/76NX7L4hNY3y38emo80sFtbXSM/ySpCMDA/hJAHPanoTcwPEWkT6UulS3
NzJcTX9mLlt7Z8v52XbnJyPl/Wq+m+G9c1m0kudN0+S5hjYozqQPmC7ioyeTt5wK0NX1vRN
Us7e3GnXNuthZfZbMmcOd3ml9z/LzwxGPoaveH9atNG8HC6LLJqNvqy3FvCJQp4iKhyO65I
pCMZvCniBI7eSTTHRJ0EkbOygFDjDHJ4B3DBPXNL/wjdwmj6hd3Kz293YuVa1eLkgEBmzno
pPP1FaV34vgvPPhm0+Q29zp1vYzASAPuhIKupxxkjke9HiPxlD4msd2o6UV1OOR/JuYptqC
JiCVdMfMRjg5+tAHMRabeT2st3FAWgibaz5AG7GcD1OOcCpdQ0jVNMjgl1Cykt0uATGzDht
pwR9QeorT0LxRJoem31olsLgXWCUkIMeR91tpHDKeQQQe1N8U6/b+INR+121pcWiuWlkjlu
TMFkbltmfurnt196AIW8J+IEs7e8fTZBDcGMRMGB3bwShxnIBwcH2qhe2F1YXa211DskZVd
QCCGVuhBHUGuttvG1lHaW1vPojXKRJZxujzYDiAt6D+Lf8AhisLxFrcWt6jZ3Mdm1uttbx2
+xpd5cITg5wMHBoAZJoGs4vGe2LNZxiS4BkBaNdwTkZzwxAx2qQeG71NC1HUri3mAtGVRsA
ZfvbSzHP3QeMjPNa8vj67fXbbVPscczRWj2couDuNyjZx5hAG4rxgnn5RmqF14oS78JWmkT
Wcv2u1VoluVuCEkiLl8PH0LAk85oQHNZFLTccZpR0pALwOaKKQ8DigAJ/Om5JpR15pKAJCf
lUe1augqG161VmABLf+gmso/dX6VpaLj+27bL7BuPzH6GgqO5lv96gYPaldecZpMe9BIh6i
nUUHGOKAAgd6KD1pA2aAFoOOuKKO2KAAEYz2rtNL8FXF7ol5lQdVZLWS0gDEELM+AW4xgrz
7VxZ6V11t4/1y0tYI4FtEuIEhiW7EX70rE26ME5xx06cjigB1p4D1O7givI9QsVsZUDpcs7
bWzKIiMYzkORkY6HNNu/A+p2aSTT3dr9mg8wXE6sWWBkkEZVuM53EdM9aih8aanbwtbw29q
lqQNsAQ7IyJRLkc93Az7cVNP461O4huIJbe0MF00zTw7Dtk8xxI2eezKCMdKegyO/8ABep6
ZE7Xs1unlTSQS4YsI2VVYZIGMMGBU961IfAlxFpuvxXyFL/TUgmMmWCQxs5DM3HK4AIIyOe
K5668T6xdw38Nzcb4tQmjnnQqMMyDC49AAcY9AK17T4i69Yp5cK2xi8tYRG6ll8tWZvL5PK
ksflPGOKNBFK78NvZeEv7SnEYneSNlDS7WETg7WVO4bGc9uPWr+meCbmaDT9Qnu7O4gmSG6
ktEdhKbd5vKLdMcNwee+ax9T8SXGq6fbWdxY2UZtk8pJ4osS+WCSsZbPKrnA7471sXXi/7P
pWgW+kBBNZ2SQXTPEQXKTNKEznlclfyoAa/gie81K6XTp7dIVvzaKsjHMe6YxpuOPUD3xzS
nwDqnnxqt7YmB0BW6MhWLduddhJAwco3PSmr8QNbUKPs1gdsvnZMHORN5w5z2cn8DioD441
ZrGSwms7Ca1dNvlywbgG3s4cZP3gXbB9DijQdzVtPA8S7WlniuY57KOVJWl8lIp5FLLGxPU
YU8/SuW0/Q7zUtNv9QiGIbHHnEAsUBzgkDoOMZ6ZxWivjbVTprafPa2FzAYY4cTQBiDHkJI
P9sBiM+lZml65f6SJ/sbqjzoyNIR821lKsPoQehzQwubV94Jnt9Q1W1tNTguv7OQuxCspYC
MO3HbAP44qxP8PNVt2GL60miV3SeWNmxAVVG5yBniRelVW8ea80VxH5Ni32nd5jfZxlt0Qj
bn3UD8R2py/ELXRJIJYLF45HkeWF4NyS70VGVgTyMIv0IzQguULfw3cXPiK70JLy2a5gWVk
eN96TlFLYQjqSAcVL/wik50x9RjvYJIYpTDNtDZhYR7/m46HkD3BrKt9VvLPWo9Xs3FvdRS
iWMxqAEI6YHp7VoQ62bfw3qVtFdzm71WYfa4yo8rYrbgQc53Ek9uBQguaKeCLyXVY9PGp2i
ebCLiKZgwSWPyfNLDjsBj61Yh8J2974ct7jTJ4ri7ku2t/O3sEmVVLsyKwH3VGWJ9QOtY9r
4q1a0msZFkSYWFvJa26zDcI43zuHv941Ys/GGqWa6YlvDZodMUpbkwg4UklgR0O7JB9RQg1
Lsfw/vJzKIta06TD7ItjlvNYwmULwMA7QQc9CKz4PCN3LO9uL63S4gXzLqIk7rdNoO89iPm
A4706DxfqtjIXtLWygTzzcLHHAAiMYzHgDPA2seKVfHWt/bYLuSOxllS3NrMZLVT9qjKhcS
/3+AB+AoCxc/4QS4WGSWXXNO2A3AQozOJBCFZyCBjG1sj16Vj3egy2nid9DkvIi4wwmVSVZ
Sm8EDGeQRx61PH4u1OOzW0WK08lRcKqiEYUTKFcAduAMemKr/8JPqaeIv7eTyPtfleSQYgy
Mnl+Xgqf9mhhdliPwpeSeMj4Ye5ghuQC3mOTsAEfmdhn7v61Z/4Qe7E1xDFf285S2F3GVVh
5kZiMueR8vygjnnNZv8AwlWqHxKPEJ8g34j8vd5QCkeX5f3fXbxWhH4/8Qw2vkRm0EQjWIB
rdSQoiMXBP+wcGgCtoXh241vSbx7RYWeKaNGaQkNGpV2Jx0xhTnPPFdDD4GtrnRZIrfUrKX
URdkQ3Ebs6Tp9nMuzjhWGDnPQ8Vh6J4n/4R7Qmj0x5P7RmuY5nMsYMSBA42/7QYOQQRSQeN
NVtHzaJZQIJ2uEjW3CqjGMxnaB0G0kYoER6l4UvtN067u5JonksXiju4FBDQmVdyexHY46G
tvRPAkc13pNzd39rdRzG0uZ7Eb1c280uzO7gZB6gHvXM6h4h1XUrRre6lBD+X5rquGm2LtQ
ue+BxW1eeM5o00P8AsbETWFpbwytJCMySRMWGTn5lyQQPakAsPgW41K6P2G8gjie+FqA4bE
W+RkTJ7/d5x6ig+ALkCGc6vZR2E8aMl5KTGhZt+FOcEcxtz9Krw+P/ABJCIgkttiJ1kUm3X
IKyNIvPszN+eKiXxvrn2FrEm0ltvJEIjkt1cLtZmVhnowLthvenoBuweCrK2LG4ubeaCayh
dbm4k8hILiSMyKp/vLgH9KwNC0u01Hw1rrzIou4JLVYJ2JxFvlKtwOoxQPG+vfYmspGtZoW
hjgIltkf/AFYIR+R98AkBuuKoaT4i1TQxONOkjjM0kcrM0YY7o23IRnpg/nQB0+meAzBr2k
PqsqyaTd3NtEWCsDJ5jsNmBypwjc9uKyNa8L/YbRtVhuo3sZXmCBVPyOkuzyif72MH6Gph8
QvE0boRPbFY9jRp9mTajI5dGAxwQWbB98VQ1LXBdaDDp0M9y3nXDX14su0Ibg8ZQDtj19fa
kBgkjGKQHFL/ABUtABSEZFGOaXPOKADApGpD1oIoAkGCB9K0NG/5DdqOMFj1Hsaz+uMccVp
aFxr1oSSBuPIHsaCo7mYfvGmkU4/eNJQSAOT6UH7o+tFB+6PrQAd6AOaO9FAC9DQetJRQA7
jbzXpGkwWur+DNJ1mOC1jufD9w1teAooEyScwO/wDe+fKHPbFecDpUizSpFJEkrpHJjeqtw
2DkZHfFAHocXgHTXOo3F3qV0iadPdQ3SLGu6RoY/M3IOm0jI56cVZ1TwZb6k3haWzzDFqtn
GiuiqNhVGZvMA/5aMAMDvXA/29rXmGT+1bncY2iJLk5RhhgfXIABpRr+tiFYRqt0IlEYCCQ
4Gz7n/fPamM6mDwTZXekRalY38kjXFk13DZSlVlOxnVwD0YjZkDgkZx0qzd+EtLN7dS6pq0
kUMEFuxkSNUKB7bzFJHQjICcc85riTrOrM8jtqM5aUAOd/Uc/4n8zW/p/jnVLDTbm2Z5pri
cqPtBnIyoXaEdeQygdBxQI1LTwBaTWNve3Vxe26MkrSoY13grbeeMDsCOPpg1M/w+sE1O0t
f7RuBFqUnl2sjqv7km3WYeb/AN9447AmuQXxH4gWNY/7Yu2iVdgQynAXbtwPbacfSo5dd1a
YSCbUrlhIoVsyH5gBtA/AcfSjQDp4/BlhdDT5ra6mNtfWL3cTZUuTEjGaPA7hlwPY1ftPh9
YXVvYXUN9dNHe+W6qFBaMPBJJhvcNHj3Brz+O5urZoZYLmWN4MmIo5BTPXHpViHXdahedod
VuojPjzCkpXfjpnHpmjQdjPKOuBIhjJGQGGMj1phU59qmnnnuXVriV5WVQilzkhR0A9hUYG
OlILCA49adgEdgTS45ppVc9c0DsN2k8ZAxRz0JzTskDHUUhOeg4FAmLkd1zS0EDjqD7UwZH
egaY4F0P3jj0PIp29SdpXHvUZLA9aXB9PyNArjmUjnt7Uw8Nijn1pxIIOe/agGAIHvTfwpQ
cHjijljweaADBPQA+wpuV7ihlZTnJB9RTaBChiDweKepO3nBNRjGOnen8elAB8nqR9KQ4HQ
daGo3e1ADaTHNBOKXJ9aACiiigAIzSdBS0HpQAgOTS0meKXOeaAE6nFIRigjvSUAPHQH2rS
0IO2uWqp1LHqfY1nE8KPatHRMDXLUseN/wDQ0FR3M9/vU2nN1zTe1BIHpRjC/jRx0NB+6Pr
QAdqBnrRS4+XNABnjFA5NJRQA8A9qKRSR2pxb1oAOxpKKUYI7igBOT0p271Gabjng0uDnGK
AHZ4yrY9qQNzk9OlA6dqSgBwODlG2+oNPXaWyflPr61EE3dcikAcDK80DTJmU8kYpmOScim
h8nHSndvb2oHcCT602nDHQc/hQVoDUQNgYpOd2AaXaKQ9ehoJHcduKZ+FAxtGAaKAABguc0
qnBzjNAAK4B/OkBGcGgBaQg/eHajNFAC5LfMRz60YbsaQ8jrTc84zQBJyo5P50xiOw60/fh
cMAR701irdttADScgCnDt9KTaB1OfpSZPSgBKKKOw4oAKUDikooAKKKKACiiigA49KCcUdg
aKAEPSg9BQT6UN0FADz0X6Vf0XjW7TGDl/6GqB+4D3xWl4fIHiKyJzxJ2+hoKRmt2pOO1K3
am9vegkP4j6UdqKKADpS84A9KQ85zS96AHDhcmmtgtmnMCFHTB5plADhnjinkelNHK08Hjr
+dADSp70hBAp5OKCMjmgZGDzg8CnnnAAz/OkoyQOOtADgpC8NmmnPegE9+KU8gEUAJkqDSK
eMdKKCOaBDjk8kZNNHXNHTkmlUrjOSc0ALuyOTxSg8cHP40wgYOBSBgBigZJuBOAcfWmnPS
kznp0ox7/nQIQt6Um405sgcrn3FNOCRtOPrQA88U0sBxjNHzDvSdep5oAUgDODTcHPel6Hm
n76AGcY6jPpSrjFKGwDjHPtQ2VHB4PagBOScdqQ56YoyaN3A4zmgBTwKbTmOenam0AFFFHv
QAYI60Uuc9qSgAooo70AFHOfalOM8UlAB+NFFITQAYAOSM/WkJ/SjOetJ7UASZyB9K0/DzB
PEdixxxIOvToay/T6VqeHlLeI7FQCcyduvQ0DTM1vWm05/Sm0CDsKD0oooAX+I0qkgEZ60g
5yaB1oAccd+1NPXg0uRikPtQA5fumj2xQOlBoAcDyKXIznNIozyaTaewoACDSUpz3o3DoV/
GgBKXdgDilwvY5ppyOCCKADqMDrSDIOKQjFAYjigB3BpcccHFNJyMAUoAA6YoAOgowDnIpQ
SvPIPY0hPIyKAEVTyc9O1JkjocU4keuRSEccUAAcnqaXKkc00g96T2zn3oAfkHvRgUynZB4
/GgAYd8UmD1zTs8dM0YIHH60AIB6mhjmkK/KWbPGO3Wm5HSgBe/FO+XFNBGafgHgUDGnGDi
k6ds05gB7U3saBCgg9abkUo7UYH93NABnNFHSgHNABRQDz0oOaACik5B5paAAEZxTcE0vGf
ejnPtQAhx2oOO1BFJQA/PT6VqeHiR4ksCpIYSZBHbisojOK1vDkYl8TWEZ6NJ/Q0AZZOTmk
5zz0pSMHFGTjHpQAlFFFACjOGoAyaXbx15z0oAIOaAFwPSkI9KVhgDBpuePegBw5H0ozikB
7UpIx0oAOpzS5OR3FIOnFFABu3fhS7SB1pKcD6n8KAGAcnJ6U7JpwCk8cH0pCODg4oAbgda
MDFJg+tKM4oAOBzSE8DBp3B680m0heOaBicqeRSEkn60ZOPvfgaAVI5GKBCUuTRjrzwKTGf
umgB4bPFI2R1X9aZllPQ5o3CgBaM9aAc9KUsSVz2GKAEGegpxO0c9aMjPSkPNACbieaOpzj
mj8KTnPtQABSXAAzmlPWlXGSfSkUEsOaAAse9AGe9LjJpcEdMUANAOSKB94U8Y5plAC4yDS
UvQHmkoAKKKQMM0AGexoBHQUh60lAC/xcU5uOlMpRz1oATJpSPlo4zSt92gBew+laegDf4j
sUzjMn9DWWc4GPStjw0pfxTpyAZJl/oaAMk8j3pq04jFNAxQAtL6UlJuoAe3DGgAnNI3JpM
4OaAJduTg+lR45wKfknk9aTqcUAIPTHNL9RTR155p1ABTtvGQaaB3/SnjGBntQMTb6HNNpS
MdKbg+tAC9qUthcMCfxoYjbnaPSmE5x7UCF4P3Wz7UZ4x3oGCcignn1PvQA0E07OAOTmjPq
ozQeRmgBNxHXkUpUFcgfXFJjgmhSV6UAKAPXIpCCKCc/WkJIINACncP8A69JgUobPXmlKgn
5Tz6UAMAwOadn5duB9aQZBB6EUrMWJZjk0AJRQDkdeaXPGDQAc4zmkoJwOuRSBsnFAD/4Pr
QCBQeOCcYpvQcUALk8kUBj3FJnJxSkYHtQAUgOaB1BpAQSeOKAFPSkAODSg5ooAbznBpcc0
Y5zS0ANPWjHGaCPmxS4xzQA2nAY5pvelBxQArU3t9KcelIRgUALnCjNbPhM48X6YWUsPO6D
nPBrFbtWx4Wz/AMJbphUZImHH4GgDKIwT9aSnuMcZBzz9KjPagBQMUhHelp27gCgBh+/S0r
EZJFOXjFACAc5zS5wDTt2D0pvUH3oAaPvU4kAc8UwgA9KVetACqcg/nTs5FNGN2adnIxQA0
tzjFKDmggHpxTO2KAHlmAA6gU089qAQOo5pwKkA96AEUH6U3GDTicUmctQAnU4FOJxgAdKC
eODzTc+/NACnHbpTc84oPSkzxigBcjPSl4PWmUUAOAxmjd7U2lAzQA8HjDdPWk59OKKKADF
AGBSY5zQR3oAWk/ixSA47U7PGfagBG5FIeFzS54zSsMn6UANBwad6fSmjg0o4Oc0AIeO9JQ
epNFADwADgnAPekJ6gU2igBy9KWmDg5pxYE8LgelACHrS/wUYzz0pp60AKACOtIetFKBmgA
J4xS546dKbSgZoAD0FbfhRXPjDSxFkOZhg59jWNxxkVs+Fjt8W6Ycf8tv6GgDIbqR702nHl
jmm96AFJyc0v3mA7UgPalzg4FACHg0oPakOT26U7aA3HagA9PajOOtBOBTRy1ADnI7Uyl/i
5pcD1oAbSgkN1opKAHbj6ChqbRQAUfQUd84ooAO1HeiigAPSmHrT6CPWgBlHfFKOvFObjgd
f7woAZRTuW46UbRQA2n0m33p69aAG0UDknHNFABRRRQA09aX+ClpSMr15zQA0dBR/EaUDkC
kAxzQAmMk0u0etLQBigBlFLgnoKSgAoopSPSgBc5XntxSAdKcR8oFCjnHpQAhPam07JzSDO
cmgAxxS7R60hPalGKAE6GnU0j0p3pQApGMHtitfwv/yNmm8gfvu/0NY/p9K1/C5hPivTvtO
7yfNG4r1AwelA0jKJO48U0fepz/eptAgx70UdvelGO9AADilBOc/hTee9OBwKAFPpQF+YYp
AeadnDCgBu3rmgrgZpw680jDBzjigAXPpTcc8044zgcU0jngUAOCHcOaaRg8EVIg5z6Uxuu
aAG0DrTm6ijAzz0oAXAzSHH40AkkADPHNLxmgBpAA5pcnHAxSGlP3B9aAG0UDvQOlABRR2o
oAOw+tKDjP0pP4feigBQfTijOcE0n060ds0AHvRSDkc0uMDigA9KD2puTmnHGQBQAq9aD96
gcc0N96gBKQnAoOcUH7ooAQZ7UZycmlGAM9M02gBy9DQDkUoIAIGOaQYzigBT3oU96QnrQP
u0AJnnNBJNJRn2oAUAGnDgEYHNM6UuTQAvTpzTgwVSQcNTOnPelb7vtQAcbRnoK1vDDFPFG
nuFVsSZ+bp0NZRGQB7Vr+FwP+Es00EFgZhkDqeDQBlP96m0rkZ96TOaAFGO9A6ikooAGOSc
U7A25ptKDx7UAA680pYk8UhxnjpRyOaAFBOeaC3GBzTaPf0oAU4OCKMmk7UuOeelADwR5ZJ
JzTeDQSdo7d6F6GgBM0oO4cmm+9LweSORQAZx93jHel6Dmm9uKUkkUAJzil9h0pB05ozigA
PTikz60tGBQAh5HFLSc44paACkJIwBQD60hz3oAeATjHWk6cUAkUgx2oAUY7Uu7jbikHBNG
aAE/jFGDuzUyOsZLqvPTDcioWLFifWgB2chh+VJnjmkBwCD1oDUAHzUDnOe1BOelNyRmgBW
II4FJ+NHbFFABTlHJ+lNpw4UmgAOM80vH4Ug9TS9fpQA0juOlJS9DjtSHrxQAUoz2pKcoJb
AGaAEIPelI+TApTx1oOdpxQAuQY1GOR3rY8JtKni/TGiUGQTDaD9DWMPuj6VreGWQeKtOLr
uUSgkZxxQUjJPLGjpSn7xpD1NBIA5opozTqACiilHWgBKM8YoFFABRRRQAUueRSdqUHvjig
BzA4H5U04xxwc96eTxkEH+lR9Tk0AFKMAeuaCOcYwPWkOR+FAC4PSkpe4pO1ABR1opccZoA
SiikH3jQAnOSBTzjb70mKaT6UAAx1NOIppGAKUDn60AOxnv0pOlKDwRSUAHcj0ooBzzR0oA
D04pM9u9Jkk9aDkGgBSOM0ADFH8PNGQBQAhBFJSk5FJQAUYx3zRRigAp3TAPem05vvUAB6U
4Acc4puccHmjIJoAUgZpOKWmnrQAEd+1Ko5zSA+tKP0oAU+9HYikbpRzjIoAXqla/hR1j8X
abIyhlWYEqeh4NY5PAwa1vC/l/8JVp/mjKeZyPXg0AZTA5oPU+lB65pCcUAAPHAFGD60bva
kHrQAvO2lU00nNOXgUAA6UUenvRQAUUvUYpKACiilXr9TQAnPPWnKB37Unel3DFAA1NyacM
YPOabQA7gjgc0hGKcQu0YY59KTHegBMcZpPSiigBRweaaT6UtJkZxQAmGp2B6U452gUgGaA
E9KKc3b0ptAByWopQCSScdMUnQZoAKDzmiigBACDRjnNLSY560ALjr7UjdBS0g+9QA2lGO9
BPahetACUpGKAM0vTrzQA3AyKcSOtL3+gzTKAFJyaMcZpKcPu0ANyfWilxxmjHGaAEp46Cm
jrSj71ACZ55pR0ajbQAO9AC8kDPpWv4YDDxVpxQfP5vB/A1jkZxW14TUHxhpgZGcGXlV6kY
PSgDGP3jTSMd6eww1JQAmCBnqKAcilBzRQA1utOI5Bpp5NOX+VACgZFIeDRQOoFABRSkY70
hGaADtSg4HTNNB7UvcUAFFFKST04oASjrxRRQAp4I74oySaTnvRz68UAOxgdOlNPJzTh93F
IetACcnGKKKUDNACU452g4xTTwcUUAFFFFADh0P0ptHbNFAB3pTzQOtBOSTQAh4FA5FFKOt
ACUEcZzR3ooAbnHalAxSkZooAaBxilbtQMDqaWgADfKePag9KOqj60UAIvSkPWlPpSgcYoA
aOtKelJ0NBORjFACqO9JnnNAGTTh3HtQA0nNJ2NKRx1pKAFJzj6VseGGkj8V6c8W4yCXK7e
ucGscHFbHhkY8T2B3AHzOCTjnBoGZR+8aMcEmlfg02gQhNLSYA65paAFVNytgjgZ5OKQDFA
GKKACiiigBSeMUlBGRijigBdoYHaeRzik6HFABGSKUEA8jNADV64paUgdQcik7CgAoo7UpG
KAEooooAO9FKeo96TrQAUvQZpKKACj0pfbHWkoAdu6fSgdCaMD1pCcjFACUUvHpShM9DmgB
B3NJSkDIowACc0AJS9TSdhRQAd8UUUUAFBGaKUZ7UAMNO6ge9KcA8Ug+9QAp4OPQUlKe5Hr
SUAHagc0Ud/qKAEJ7UAd6WigBDxzRu9qTGTSgYNACEcUnQYp9I3SgBACelamgjd4hsl2FwX
5UdTwaygSK2PDjbfE9gQWH7z+Dr0PSgZmOfmIpuac/3h344pp70CGZNOB9aTigAEUAOoozR
2oAKKKMjPWgApMdTS5HrQCOlAB3PNFJwOaCSBkc0AL2pzD2B+lfXPhX9kTR/EPhDR9cl8Z3
sD6haR3LRLbIQhZQcAk89a3R+xZoXfx1qH/gJH/jSuB8VFQMYzQOR0r7U/wCGLfD4/wCZ71
H/AMBY/wDGkH7GHhwcf8J3qH/gPH/jRdAfFRGDxRg19r/8MX+Hcc+ONR/8Bo/8aP8Ahi3w8
MA+N9RP/btH/jRcD4o5GMikxxX2wf2L/DnH/FcagB/17x/40o/Yv8N9D431Ej/r3jouB8T4
PWkr7b/4Yw8MqP8Akd9S5/6YR0g/Yv8ACwPPjbUv+/EdF0B8Tc5yO1J3r7a/4Y08Jg4/4Tf
Usjt5UdOH7GHhTknxpqmB/wBMY+KOZAfEhOfwpOlfby/sY+EgSP8AhM9VJ/64xUH9jPwcOW
8Z6mv/AGziFF0B8SAcUqhgTjBGK+2T+xt4MABbxpqYB6EpFSn9jjwYq/P401Qe5SIUXA+Ii
DnnHNAHPIr7eH7G3gvGf+Ez1UjudkX+FSL+xn4MYZXxfq7fRIv8KLgfD2B60cYxmvuT/hjH
wZ/0Nmsf98R/4Uf8MZ+Ch18V6x/3xH/hRdBc+Gsc+1GDngV9y/8ADGfgnP8AyNWsj/gMf+F
L/wAMZeCcf8jTrR/4DH/hRdAfDFPAxg+tfcn/AAxl4IPB8Uaz/wB8x/4Uv/DGfggf8zPrX/
fMf+FF0B8NFeaNvOea+5R+xn4Fzj/hJtZz9I/8Kev7GngUf8zLrX/kP/4mi4XPhYr8uab3r
7B+JP7LXg7wd8M9e8UWGu6rPdabbGeOOYpsYgjg4Ge9fH/GaYCUueMYpPWigApR15pKKAA9
aKKdhcdaAG0jfzpaQ4zz0oAbWt4fI/4SOwJQP+8+7zzWT9K09AUP4hslLlAZByByKAKBPzE
elJQfvH60UAMxilBwKDnvSUABOaUHAoOO1AxjmgBQSTSHrS8YzSHrQAlLyOaSncYGaAE5ND
EhTmnADtSMMqc0DP1Z+GYz8K/Cv/YLt/8A0WK7DFch8M/+SU+FP+wXb/8AosV19Zoh7nz78
Wry8g+JsccFzNGn2bTTtSQgc3rA8e4r5S0PW9Zbwtq5bWL5iPEVioJuHJClpMjr0r6o+Lv/
ACVCM/8ATrpn/pa9fI+hY/4RXV/X/hJLH/0KSr6FrY+3vHVxcR+K9aEc8iBfBV3IArEAMJB
hvr70+5uJxqvw/wD38gD+Hbx2AY/MRBFgn1PWoPHo/wCKs1v/ALEe7/8ARgp9zzqvw8z/AN
C3e/8ApPDUCPN/H1/ep8IfgrNFeTo82qWgkZZGBcbeQxzz+Ndb8Orq5lv/AIb+ZcyuJItY3
7nJ3YlGM+uK4n4hf8kc+CGP+grZ/wDoNdh8NuL74aD/AKZa1/6NFU9g6HJfEa9vY/CmmNHe
ToT8RJIyVkYHb5v3evT26UvxIvbuPxf4oWO6mQLcX4ULIQBixhIx+JzVf4k/8ilpf/ZR5Mf
9/aPiYceMPFWDj/Sb/wD9IIaaA84tNSv/APhcPxDiN/c7EhTavmthf9IgHAzx1NfSeoTTjQ
PjSwmkBic+WQx+T/REPHp+FfMVmAfjN8Re58lP/SiCvprUj/xT3xu/32/9I0pvcbN3wbLI3
xb1qNpXZBoGmMFLEgE+Zk4r54+It9dx2HjHbdTrtTVMYkIxi+hA7+lfQvgz/kr+tf8AYv6Z
/wC1K+cfiT/x4eM/TZqv/pdDSQjmvHN/er+yx8LZUvbgO95dbnErAt8x6nPNdV+0JeXcdjr
PlXU0eINGxskIxmKXPQ1xXjkgfspfCrP/AD+3f/oRrrv2iOLDWv8Arho3/omWmlsOx2fhy5
uH+GWsFp5GIufDwyXOQCkOfzr274Ns8nwq095HZ28+65Y5P/HxJXhfhr/kmGtEf8/Xh3/0C
Gvcvgtz8JtOPrPdf+lElSxPY9DOAuSce5r4l+Iv7Q3xB8V/EGfwj8L1ntreOdraA2cQe4u2
UkFskHaODwO3U19p3vGnXOOP3TfyNfEn7KXhrRvEHjrxZd6lDI93YqDbyxTPG0Yd2DYKkdc
CmtriiUfL/a6k7eJxn3QU8aX+13KP9Z4kGfW4jX+tfZK+C9FH8eoH6383/wAVTj4N0IjBW8
P/AG/Tf/FUXG2fGw8NftcSdbnxAO/N9GP/AGak/wCET/a1zzda/wD+DFP/AIqvsseDNBxjy
ro/9vs3/wAVVO68M3OkxtfeGL+7jni+c2VxO00FyB1QhiSpPYg8H1pXFzHiPws8X/Gjwn4m
07w78XNLupdI1WT7Na6nNtdoJyMqrup5DYxzzmvpv61wHizVLHXfh7Y6paEPDLqFkwB6xsL
hAVPowOQfpXf0gZ5v8dv+SA+Mv+we38xX5hHHJP4V+n3x2/5ID4z/AOwe/wDMV+YBq1sCEo
oooGHQZ7Uds0h54xzQMfjQAtKBk00mlDfjQApwDgUmM9fSgnHJo7GgBgPYVqeHsf8ACR2GW
2jzly3pWXWp4eby/EmnsW2ATKd2M498UDSuZ5+8aac9qcw+Y5FITigQh5pDjNOHXFJgUAIc
dqMcZo2ml6LQAgB/Cg9aUEDrQBkjPQ0AN604cjpQPpSk4FACDrSOcIaUEZob7hoGfq18Mv8
AklHhQ/8AULt//RYrr65D4Zf8kn8Kf9gu3/8ARYrr6zRD3Pnb4v8A/JUYx62umf8Apa9fJG
gjPhXVj/1Mtj/6FJX1z8Xhn4oRf9eumf8Apa9fI2gk/wDCLawOw8SWP/oUlX0NFsfbnjzJ8
W656f8ACD3f/owU+7A/tb4fDsfDd7/6Tw0zx5n/AIS3W/8AsSLv/wBGCnXBJ1T4dk9T4bvf
/SeGo7Es8v8AiEc/B34HnOf+JpZ/+g12Hw4/4/8A4Zf9cdZH/kUVx/xBP/Fm/ggew1Wz/wD
Qa7H4b4N78ND/ANMta/8ARoqrXQdDiPiT/wAinpWe3xHkH/kWl+JmP+Ew8Ven2jUP/SCCj4
lc+E9M9viRJ/6No+Jg/wCKv8V5/wCfm/8A/SCGmB5faAf8Ln+IpB6xJ/6UwV9MakD/AMI/8
bvd2/8ASNK+Z7P/AJLL8Rf+uCH/AMmLevpnUuPD/wAbuP42P/kmlN7jZueDf+Sva3/2L+mf
+1K+cPiVzYeMx/sar/6XRV9HeDP+Sva1/wBi/pn/ALUr5z+JI/4l/jT12ar/AOl0NJCRx3j
kf8Yp/Ckkf8vl3/6Ea6z9onP2PXPTydG/9Ey1yfjkk/so/Con/n9u/wD0I11n7RH/AB4636
m30U/+Qpaa6DR13hof8Ww1kf8AT14d/wDQIa9y+C3/ACSXTf8Arvdf+lEleHeGv+SYazj/A
J+fDp/8chr3P4Mf8kn07/rvdf8ApRJUsT2O6vf+Qdc/9cm/ka/O/wCBS+ML7x94j0HwVrb6
Tql5ZTSRvuCoZEkG3ccHgAmv0SuxmynHrG38q+Cf2V8L+0ddD/pzux/48KOgon0X8KdO+Lu
g+PrnTPiZ4ri1uC605p7ZImyI2WRVJPyjnDV6Z4ie9k1rQtNtdRnsY7uWXzXgC7mCxlgMsD
jmmTKf+FoWDdv7KnH/AJFjqTWz/wAVj4X/AOutwP8AyCaXUTZatdFube6jnfxBqVwqHJilZ
NrfXCg1pXd3bWFnNe3kyQW0CGSSRzgIoGSSa4b4yeL9V8CfCTWPFGiCH7fZiPy/PTcnzOqn
I+hNfJNhq3x8/aMtLiwtdQhXQ45Viu/LK20CEjI3AfM/HOOaaQJXPQfhR4nn8TeHPiA8TMd
MHiy1u7QdlWW4UkD64B/GvrWvFdF+GOnfCz4OQ+H7Of7VdSalaXF5dYx50pnj6DsoHAFe1U
txtnnHx3GfgD4y/wCwe3/oQr8wCMV+oHx15+AXjP8A7B7/AMxX5fsRnI6Va2CIlOUA0DHej
IBNAxuPn9qAPzoooATHNPRRkEjikAJ6Uqhh1NAClRk5HSkPAzTvYnk80hwFOaAIiAACDnIr
U0Bol8RWDzAFFlBIPeszGVFbHhiO1k8Uact27RwNMAzIASPzoGmZJJLHmkoJxRQIKKKKAE/
iFIxOaUjJpM8UAAHftRnmkpccZoAMknrQT2pKXFABnjih/uGkoP3TQB+rXww/5JN4U/7Bdt
/6LFdjXHfC/wD5JH4T/wCwVbf+ixXY1miWfPPxd/5KjF/16aZ/6XNXyJoP/Iraz/2Mdj/6H
JX138X/APkqEH/Xppv/AKXNXyJon/Ir652/4qKx/wDQ5KvoaLY+3vHn/I16z7+CLz/0YKWb
nVPh1xjPhy8/9J4aq+NbnzPGOto0TIF8GXiKSc7xuByP5VcmH/E1+HH/AGL15/6Tw1PYlnl
nxB/5Iv8ABH/sK2f8q7L4cYF98NMZ/wBXrX/o6uO+IX/JFvgl/wBhay/9Brs/h4MX/wANB6
LrY/8AIpqtkHQ4j4mADwfpzf8AVR5D/wCRTS/Ez/kcPFY/6eL/AP8ATfDR8T8jwTYkdR8Rn
/8ARppfiXx4y8Vf9fF//wCm6KgDymyyPjN8RMnP+jp/6Pt6+nNT/wCQB8bh/tH/ANI0r5js
j/xeT4h5/wCfVD/5Ht6+ntR50P42j6/+kSU3uNmz4M/5K7rH/YvaZ/7Ur52+JI/4l/jYY/5
Z6t/6Ww19FeDf+St6sfXw7pn85a+ePiQP9B8bD/Y1f/0tgpISOI8cjP7J3wr/AOv67/8AQj
XXftDj/Qda/wCvXRT/AOQ5a5Hxtk/sm/C/ti/u/wCZrr/2hlzpesnP/Lpov/ouWmuhTOr8M
/8AJL9Z/wCvjw7/AOgw17p8Gf8AklGn+1xdj/yYkrwvwxz8LdZP/Tfw7/6DDXunwa/5JXY/
9fN3/wClMlSyXsd7cjNpMPVD/Kvgb9l0hP2lbhfW2vB/48K++5hmCQf7J/lXwB+zQSn7TzD
H3o71f5n+lP7LFE+yPG+rXXhO4PjX+yn1DTdN0+cXQilVHRdyNkBvvcKa8E1P9rnwhda1o2
oweGtWKWMkrOjNGCwZCoxz2NfSmqeJ/DNtv0+9vILuWQFWs4l+0SOPQooJ/MVzM0cVyVj03
wJo2lo4JSbWIoo2IHUiFAWP4kUlYD5r+LH7TPhv4hfC/VfCen+HdStLi98vbLMyFV2uG5x9
K3P2Qtf0bQ/A/iZdU1COCWTUIzHDy8j/ALv+FBlj+Vbl78QfhTfavaaZqVxea9HeTG2RtN0
oWlg0oH3N4AZueDycVzXw5+Jeq67rsMHhqPw94N0+IXDf2fZaczH5EYg3FwQFRSQD15p20s
V0sfQ3iK/1nxRo7WWi6HJaRLLFcG91ZhbxqI5A+dnLkfL1wK4w/ELTPFcXiGxsfiFLdalpl
hNei30i3a2hIQHlZWBMgBHYgV4R4Vutdn8Yz2viHTLvxPqusaPem4vtF1s3LSRkEFhGDsU/
wqDj2FdJ4A0HxJoWl67qk95rmj+DoPDtxaLa+JPLhkknKHakSjBKr69yaLCSPQtW+IP/AAs
39kDxb4p/s46eGtZ7cRNJvPyFRuJwOTX5+5yDX2P8Oxn9gPxSDz8t5/6EtfHB4/ChbCW7DI
yPWkJ55pM5YUN1pjFBBoLY4wKaODQeTQA7dTgaYOtOoAU/e+tGTg9KU42/1pv8X4UAIT0rZ
8KW63fivT4XlSNDLlmc4AA5NYoBPT61f0Usut2jKu4h8gUFR3KR6kUU5/vU2gkQHNLSA5pa
AA9Kbn5s0p+8KXrxQAm7c3SlpBkHbilxkH2oAbjLUrcLSDrzSHrQA4ja2D1oY4Q8dqG6j6U
jf6ugD9Wfhec/CPwn/wBgu3/9Fiux71xXwyljh+DXhWaZ1jjj0mB2ZjgKBGCSaZo/xO0HWt
XsbCKz1K1i1Pf/AGde3VsY4L7aMny2znoCRkDIGRWa2JZ5j8X/APkqEH/Xppv/AKXmvkjRT
/xSXiDvjxFYf+hy19d/FpPM+K9nFnBkttNX6Z1DH9a8k1v4R6d4J0/WbHUz4neyn1e2nGoJ
psXlMyOwVU/eZbcX9M8VfQtPQ958bov/AAl+q4GM+CLz/wBDFSSf8hX4be/h67/9Joqh8f6
x4d0/xNeG+l1SSYeG5LS8FnZ+ctjbytxPIcjGCp4GehqbxFqfh7Qb3wePP1LVLix0acxQad
a+a0ls0SI1w3I2qNoOOpzRvYR5b8Qhj4K/BMf9Ray/ka7X4ej/AE74bn31v/0aao+LtI8O6
p8PvhhoWl3+p6xJaSRanp8enWqvLdxRKCWYMwCL8w79Tit7wzHY2nhfwp4o0G01nXU0qe/h
NnBbIs6vNId6yKzALsIxwTmk9g6HnHxPx/wg9vn/AKKM/wD6Mp3xNBPjHxQMf8vF/wD+m2K
uluNJ8PePPCWuLfXWraBB4d8SnWbt7q1Rm80neYVCsd2Mgcc5Irn/AB3Pp+s6UnjPTDdJB4
hXVZvIuowkkDR2ghKkAn/nnn8aYHklp8vxl+IfH/Lon/o63r6e1PA0b42fT/2yWvML7wD4d
0fxl4j19b7XdTlvdPhm1QWFkkkemIxjkBZiwLHEedoBOOa9S8SzQWOleLri00fWdW0nxVaC
8k1KzSLybaMwBMgu4Jwo3cin1Bu5qeDT/wAXb1P/ALFvTP5yV8+fEf8A48vHB/2NX/8ASyC
vaofE0Hhy1t/iXbeG9cv9O1LRIEkASKP7JFCWIaTc45YNnArm9U8E+HPE/wAKtX8d6hqmqa
Np2rWl5cNBPbKJo1nlSQALnkkxqFHfdSQHz/40y37JfwxbrjULv+Zrs/2hcjRtZx/z56J/6
BNXbeMvhHoNt8DvA/hbUNS1nzre8JsrW3to3ubiaYFvLILBV2jOTntU/jTwz4R8deEtfu9Z
1LWdDubSSx0y5042qPcLNECIkQAkMZPNGMHFCezHcyfC3Hwr1vPQS+HT/wCOxV7n8HmVPhV
auT8q3N4T/wCBMleRQWml6N4G13QUTU7PV7e40Xz7LUokR1iSWONJFKEhg2Dnng8V618Ix/
xaWEf9PF8P/JiWkxPYo678VLax0uO+ur7R/DVlcx74ZtWud88iHoywR8/TJFeHeFNN+BfhP
4k+GbOJ9Z1zVfEymVNQnkNvDCJWYANGMEBiOhzwRXTfE3wDDrfgL4f63ovhk6lr322xilnh
iLyC2UkkHsFHeuW8f+CILzxV4l8V+N/iFpfg15tRik06z2pPMIYOImwp3KepCjv1p20Ej2b
4ceLPt2vfEXR3tNO0u08P6h9is1toxESuwnLH+JiRXgvwn8B+JPiLNp3jC4SdU03UrmefWZ
795ZrzbkLbxxE4UA4ye9Yd346+FNn43u/EHh7QNe8c+Ibu6+15uJGt7XzuzCFMs3PrXYaRa
ftK+MdOTTvDei2fw78PsSwSCMWgAbq3OXJP4UyrWM/RPhdqnh/wl4V8QeJfFUfha4sNUubi
4sNZulWOCB8jdFFyd7A81gaV4l+EHw6kgisdc8RePrq2d3isoh9m08s2QcoeXBz3Br1bQ/2
R9Pursaj8QfGWo6/dH5njhYopP++xLH9K9t8L/Cv4feDkX+wPCtjbSr/y3eMSS59d7ZNK4r
o+TdO8QfF+XTbm6+GnwysPAGj3Lokl5BaiN33MFXMknJGWHQV3Gnfss+JfEt2uo/FT4i3up
TN8zW9s7SY9t78D8Fr6F+ICj/hA7/8A2Ghb8pkNdTSuTc8V8ceCNB+H37Lni3w14bhlisIr
CaT97IXZnYgsxJ9a/OJhgmv1F+N3/JB/Gf8A2DZK/LmqWw13ExgUmOM0pGaUDr7UDGU4DvS
9RRQAUcUUo7mgB3y4HfHagjOaAuXBFP2HmgCDJVRg47Vd0eXydVgfGcNwB3qmP9SPrVjTio
1KDcMjeMjOKBp2K5IEmT0oPFDAbjmj8c0CEOD0paKKAExgGmj1pxPYUgOOPWgBQ3tSe9KAM
0uOc0AITlc9KbTmGOabQAUr/cNC9aRidpoA/VH4a20N78E/DFlcpvguNHhikX1VowCPyNcF
4Q8K+ILv4j6fYNrN3f8AgnwUWWxe7tBC8lyVKLGG6yJGhxvwAT616H8Ksf8ACn/CJH/QLt/
/AEAV2nSs0TszndW8F+Hdb1iPVtSsjNeRrEqvvZcCOTzE4B7PzXPXthL4i+NEKanbu2leHr
GO8tY2U+XJdysy7z2JRF49C+a4/wCIv7Sfhn4ceN7rwpqeg6leXNtHHI0sBQIQ65HU5rjz+
2b4L7eFNYP/AAOP/GnZjSe5f+LuiprPj/Wpdc/tqxMOmRRaKNKtXkj1R8l2jnKghgHAGxsD
BJqb4i6VNrupeH4/HEOraFZxaB8k+hW7uz3jgCS3ZkBIQADCdG554rI/4bP8Gj/mU9X/AO/
kf+NL/wANneD/APoUdXx/11j/AMarUZ12l3mp+GL/AOHviXxZos9nCmhTabci0tGcWkhaNo
wyICV3KnpweKv6FL4g8P8AwK8S61p2n3EWpX97eX1jbyRHzEWabEbFOoODuxXAn9s/weBn/
hEdW/7+x/40n/DZ3hIH/kUNWz/12jpWYas+iPC3hvT/AA14VsdEs4gY4kDSPIMtNIeXkcnq
xbJJriPBPgnSdb+H1rbeJNKd3gutRVEl3IVSWaRW44+8p/WvLv8Ahs/wlgY8HaqfT99HVuT
9rzQ4tHg1iTwLq62NxM8EUxmjwzoAWX8AR+dKzCzOn+I/hPXF1/8Asr4fapfWF54oijtdSi
W3ElrHbxrsaZpGHyOE+UAcsccV03irw99pPgjwBDBM3hwuft20HDxW8YMcTkdFZtufXGK8y
0r9rzQNa1mz0jT/AAXqb3d7KsMKtcRqGZjgcnpVWb9snw3b3EtvJ4L1QSROUf8Afx8EHBp2
YJPY9i+JaeE73QIvDfizRtWvdMucSKmm28rruTG1SYuR2IB44rjU8LfEjXfhx4Ztp/IkfTt
SkvJLLWXZJJ7dCTapKUB+YfKSO+BmuL/4bP8ADI+74M1Q5/6eI6T/AIbP8M9f+EK1If8Abx
HzSsws0dTb3vjq48GeA/F/jTSZbi60rWZJbxLWFpJlt2WSNZGjAByCRwB0wa07Pw/a+Lbbx
/r+pRalpel399b3enzrA0dyrW0SgTpGRnO8cAjnHSuCP7Z3hwHP/CFalyM83MdB/bP8PDr4
J1IfW4T/AAoswsz0T4deB9U1qLV/FXxFefUbzWXhS2gu41hkhtYX3Q70ThXLfORXq2l6Np2
jaV/Zel2wtrTc7CNSTguxZjz6lifxr5i/4bQ8OnOPBOpHHX/SE4/SnD9s/wAP9vA+pEev2l
P8KLMVjovH/wAMPjFrmt2fh3wh42fSfCEFokbySTeW5fJyMRgM3GOpFcTP+yRe6VrOlaxHq
kfjCKOTOo2F7I1q04/2JAT+v510UX7Xely6Bd62PA96tnazR27FrtAXkcEhVGOcAEn0FLpX
7W9hrdxc29h4DvjJbW0t3IHvEXEca7mPTrjtT94dmeo6Fo48IwLB4Y+EVtYKBy0F1Arfi3U
/nW8Nf8ZE/wDIgt+Opw/4V8+/8No6IOG8C34PobpP8KQ/tpaODg+A78H0N0gP8qVmFmz6F/
tzxlkD/hBPx/tSL/CnDWfGR/5kqNfrqkf9Fr54b9tLSFxu8B3wz0zdqP8A2WmH9tTRx08C3
n/gYn/xNFmLlZ77q1r4t8UW0ekXelWmkadJKj3U32rz5GRWDbEUKACSAMk8DNdvXyUf21dK
AJHgO7OP+nxP/ia+ofD2rrr3hjTNcSEwLqFtHciMnJQOobGe+M0CaaOR+No/4sR4y/7Bsv8
AKvy5PAzX6j/Gz/khHjP/ALBsv8q/Lc54q1sVHYXvS/wGmbuaVj2oAM44pTgY5plA60AP+l
KvWk6dO1KvWgCRT3p7AFf881F0AqQk7SMcYoGtCMqPso571PpLRLq9s06s0QfLhTgkexqHG
LQH3p1iM3sf4/yoEQOPmpQMUOcNxRQAZpMjFAxg4oAoATkc0cHrTm44NMHWgB+MUfSilHFA
CEe9JtFLRQAh4AxTWOVNPGcn0pCAVOBzQB+qnwo/5I/4R/7Bdv8A+gCu1r5o8AftJfCrQvh
z4d0bUtXuo72ysYoJkWzdgHVQCMjrXT/8NUfBz/oNXn/gE9ZpEs+WP2qM/wDDQ2sY/wCfa2
/9FivEc19IfE/Ufgf8SviBd+LJviNqmnvcxRxm3TSWcLsXbnJPeuK/4Rb4FAEf8LT1k5/6g
p/xrUtPQ474e3VhD45s7bVIo5LHUFewm8xQQglUoHGehVipz7V67qGlaPo2hPJJZWQu/AFr
JY3fyqftNxNENjN/eIlZ/wDvmuUHhn4EqQR8UdbyOeNG/wDr09tB+BrmTzPir4hcyHL50gn
eff5uaQ7nTaLY6Jqfh+z1iazsjL4ys4vD8YKKPIuo0YPIP7pLLDz/ALRqvY6doviPxPqvgB
Le0jTQls5Y5gqqXFrxd5b+LcGc++2sEeH/AIGqqBfin4iCxncgGkYCn1HzcH3pF0H4FRyNI
Pij4jDnOXXSME5687qARqeMbO31fRTrHh7S7d77x9cW4srS3RQYRED5yoP4cuFHapNBPiHW
vhV4O8Or9la0h8SS2lyLmBDDDjyzGspAzgtu7jd0zWR/YfwIUIV+J/iUGPlNuk42/T5uKcu
i/AhIyg+J3igKxBKjSgASOhxu6+9AXPSGtLu6TQr7U7O/+06f4stkS4vrGG0MUTbgRGicrF
kDBasFU8aQeEvB7+CdGguY7q+vlvpFtY5Wl/0pgFlLAkR7c88DrzXNSWHwPldmm+Kni6Rmx
uLabknHTOW5x2rTvJ/gpd6DpWkj4k+KIINMjlijaHSwjSLI+9t/zc80CuXNcvvDug6db2Ok
wWEWjX/im7tLq7WJXZbPMW+NGIJCctyOcDitvxRFZfZ9Yhu/D97Pp9te2/8AZQ1GG1trKM+
cNiwyJ8zoyZB68HJrz86L8A/LEbfEPxQVHIH9lLgfrTpNL+BMsUcL/EjxZJHH9xH0wEL9AW
4oGzutchvLu607Vr3SWX7JrsIi0bXbaCFXLBv3dvOmA8QwOGGPu1zPxG0PWdf0bR3ihvhqN
xqUlrb6fqtpDBe8puwjpgSRDGBkDBrMl0z4GTKi3HxH8WTCMYQPpobaPQZbiiXTvgXNIsk3
xG8XyOgwrNpqkqPYluKBXL/h+Hxba+C/CcPw/wBPt5hLNMmts0Mcg88SEbLgsCViEePQde9
afh5PiDoHga/1TTdPOrR3slxBpdjZW0cttAm4h52YjcVByI1zz16CuZXTPgRErrF8QvFqK4
w4XTVAf64bmnx6f8CY4wifEPxgqj+FNOUD8t1A7jtElk0Dxj4R8KQ6Xb6lc2Ecl7eWk0qx+
ZdzRk4BYbd6JsCg/wAXFdxM15puqWXiO6uJjeHRdUVLbWrOKO9TbHlTLs+WRMn5SQOhrgW0
r4AtIZX8eeLXkY5LHTE3Z9c7qdJYfAOWQvN498YyuRgu2nITj0yW6UCubvhzU/8AhI9L8Ka
1rD2l94kNvqkFjLcpGokuECG3VxgA4LNt3d8VseF4NcudW8Hv47tLc+K31C7W2jvo4xLJai
2YjzhjGzzMbS3v2rhRpf7PoIA8a+MMKcjGmx8fT5q1tFu/gZoWvRa3beNPF093Cjopn06Nw
QyFDnLejGgLmd4tHiaX4VXcnxEiEeqrqcS6S0qIspj2t5wXbyYh8uO2eleP167JYfs+ykeb
4y8ZybRtG+wjOB6cmmjTf2ef+hs8Yn/uHxf40DueRtnacelfq18NyT8KfCpP/QLtv/Ra18A
nTf2eMYPinxn/AOAEP+NfSGgftUfCTQPDem6HAuvSw6fbR2ySPZruYIoUE4brxUyJbuj1n4
1/8kK8Zf8AYMl/lX5cetfa3xG/ag+HHir4ZeIfDumQauLzULN7eEy2wVAx6ZO7gV8UmmthI
bjJwoJoA/KnAlcFMhh3B6UmeMHrTGJxn2pePWkwfSnYGMdqADIJpRnkjtTcY6VIAACTxkcU
ACfMOetPZiqYxk4qNTg8U9iDk4/OgdwwfsYPJGal0tN2oxgtsHOSe3FSCHOkCUHHzVo+DrW
zu/GWm2+o3C21m0v76VhwiAEk/lQOxgNjcc0Y980Njcc0mRQSGCAccikGce1PyfU4puTt5G
aAEOKB1oGO4xS8daAHhcjNIcCkB9B+NFABRSc59qWgAoo6UmRQA4EgYHFITnrSE+lGRmgBQ
e4oznvSHjpRkCgBc+9HU5pM5OO1LQAZ+bqc0uTnrTP4qXPpQA7JzSd6DgUD7pNACknPB4pd
zetNHSigB5PqaFbA96YTk+1LmgCRmz2NMJPrRknpQ4weaAEycYzRuIHWkPSk6rmgBQTnPaj
qTmmg84p3egBBgHil3e9GOc0cng8igBueeTSggd6QjFJQA4nPegMc8mm0UASZPQnimk0hPp
SdaAFBIo4PWkoHWgB+cnrRnnFN4DUvHbrQAc59qX0o5xjFBIB6cUAKPUU6oxnv09KkByMAE
UAXF/5BKAH5mcjk1Z0P7NDr0J1HebbD7/JwWxtPTNVoWUWqcZJY1b0qKS51pYrcbJHDBOcc
7T3oNDEf7xptejXPwa8d2xHn6dbjJK/8fSHkVV/4VL41DIpsbfL9P9JWmZnCg8c0FhjGK9B
j+DnjqRGZbC2wOv8ApKUS/BvxzCwEthbgkbhi6TpSC555S849q9Ck+DvjiJNzWFuBgH/j5S
my/CDxxBMLeSwtw7AEYuV7jNMDgBn8KUAluBmu5X4U+Mi7Rixg3KMn/SFqRvhL40Qrusbf5
un+krSA4DJJ4pea78/CHxsIHn+wW+xSASLleppR8IfGxLAWNv8AKM/8fK0wuefkHjBzSYNd
7/wqjxkDzYwf+BC1NH8H/G8sLTJY2xRRk/6StFhXR53S4xXoI+D/AI3OMWNtz/08rT2+DXj
rkmwt8KMn/SkoHc87PPSgDIr0SH4N+Opk3R6fbYOet0lOPwY8dqwU6fbgnBH+lJ3pBc86A4
96UZr1A/Af4iiMOdPtCpGci7SlPwH+IigsbC0IAyf9LSgDy0gk0g4NeoSfAz4gpGHOn2uD6
XSVJ/woT4i7FZdPtDv6f6WlAHltAOMgV6kPgR8RCQv9n2Y/7ekqeP8AZ7+JMkRlWwstvvdr
QFzyajpXqv8AwoL4j5x/Z1mOcf8AH2lWh+zt8SlUlrGzHHAF2nP+FAXPIKUDNeuxfs7/ABL
kLf8AEusuM/8AL4lTQ/s3fE+QbhY2GAe94tAXPHFyTxTmHdq9hb9nH4nRHnT7DnkYvFpW/Z
z+JrHC6fYDP/T4tAXPGqMcYFezf8M0/FHgfYdP/wDAxaQfs1fFJgSthp//AIGLQFzxkAg0u
T0xXsg/Zp+KjAn+z7DgZ/4/Vpq/s2fFFsEWFhgkjm9WgLnjnOfajnOTXsJ/Zx+KO4INOscn
/p8Sl/4Zv+KIyW0+x4/6fEoC548eetNIr2Ufs2/FAkr9gsOBu/4/Fo/4Zu+J+QDYWHJwP9M
WgLnjOMUAZr2dv2afij5oj+w6fnGc/bFpD+zT8U1JBsLD/wADVouFzxvAwOKbXs4/Zr+KIB
LWGnj/ALfFpT+zR8Uc8WOn/wDgYtFwueL4JHFOxgV7IP2a/ilux9gsB/2+LSn9mn4ph2T7D
p5K/wDT6vNK6C54xRXtUH7MnxTn5Fjpyget6tTJ+y78VHcAWmmAHub0f4U7hc8SHTNIeeK9
uX9lz4qEg/ZdN5z/AMvo/wAKlH7LHxVO4/Z9LG3/AKfBz+lFwueGA9qcGKkgHGRXuH/DLPx
WLjFrpfP/AE+j/Cp1/ZU+KjqzeVpII7G8/wDsaLhc8RtyNpLdB0HvWjoUVxe+IraC3IWWTc
iY9dpr2GL9lD4ruoGzSB9bz/7Gup8F/sxfEjQPFum6/fy6M0dlL5rW/ns3mgA5X7uKLlJn/
9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAA+AD0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+9zV9Yg0fT9S1G7T/AEfT
NMvdTuChBlaCxtGu5xGhUh3Eccg6nB2EggnH+cf4y8Sftmf8FqP2nPFnjX4i+N/if4R/Zj0
Hxl4k0vRNR8F/Cn4gfFf4bfCPT9MIXRPB/hrwj8O9EvJ9Z8fan4fnsLnUbzVJrGe9+3Xep6
nfw2Ukduv+ij4+2x+D/FzSNIYz4V8RtLsAZ1VdAvQSiAkFiobAdAGfYoB5Nfycf8G8v7W/7
LH7O37Mv7SOgfFz40eA/hJez/tQa5rVlpvj7Xo9C1Z9A1Hw54fsNG1HUohC1rbPqF5a3tkn
lyQrLe2V5awxoLLygAfFtp/wRF/ZgW3tWu/2uv21kn88R3KQ/wDBPj4owoIGGfL8u402eeK
YMWYO8jxrjAKj5Vbq/wDwRF/ZZAW3uv2uf2zfttmJgl7a/sAfFm6W8imKSKlwZdOZImgtkS
J/s/lsSjGRdmVH9tnwe+OHwr+P3g6D4jfBT4jeG/ih4EudQ1LRofFHg3VE1jRJdU0qRYdSs
0vIwC15p8skcdzCFXY8iAZJIry/x1+2p+y58OPFes+BPHPx38EeGvGPhuW1TX/Dl7qd8+pa
RNdWsOpWlvqcNlp9+ttLc2FxbXSRvMkpt7iKQIQ0RoA/jQf/AIImfsk2Dpe3v7cv7WOkWdk
Ptdxqeuf8E/Pixa6TYJHlpLq8kn0lordLZvLe5e4URpC4mclM5/Qz9mf/AIIKav4Aj0b9oj
9iP/gqx4q0zXf9Iu/DnjLw/wDC7wtqfhDVZrW6DzaJ4jtNP8WMNQ02Ge3Ww1/QNVtXnDpNa
3umwSjYf6b/AISfHr4UfHTTtX1X4R+P9F8eadoGpxaRrN1obahNBY6lJbi7NrPNe2llIGaB
xJEYhIrRLgOZCQPjD4yah4I/Y5/aV+E3xj0+dfAPwx/ad8fw/An426HZxQaf4N1T4q+JdNv
NR+DXxVXTYyltp/i+71nS7zwR4s1nToY31zTte0m41tbm40iC5IB9Yfsy/ELx946+GFtF8W
ofDSfF3wNr+u/DX4pyeDxdHwpqHjnwddJYanrXhqO6ijurbRfEVrJY+IbSzut1xpv9qPpsh
ZrNjX0LuJAIC9SDjIHRSMHndnOc8AZxzgk/Lv7OMctvd/tAqxZ1P7TnxOeAbQuy3udP8LSP
kAtlVldljIIeQbG2qGJX6iGNvBU/MeVOQThc85IznIOOB06g0Acn46EjeEPFkaiTL+FfESK
6gnYzaLcKuAuWJJOVCc7hgDLZP8P/APwb7/sxfBf9qwf8FDPgf+0R4IPxD8A3Ou/A/V9X8O
6lqOraLLLrnhzxX8RdQ0zUJb/SLyz1cS21/K85jS5jSRnaGeOVJNtf3HeJV8zR9Yi4zJour
ITkBVDadJjziQCq5JKncVxvz1IH8e3/AAa8Wb2/xe/4KJW15me40/VvhnC9/b3CXSu8fiH4
jABHjA82FPJRInO6NlWT5mMYIAP3T/4JffCzwD8Bvh1+0p8GPhjoqeFPhx8Nf2yvjx4V8G+
G7a+uL8aXocMvhie0tIbrUZp766VftMwknvr2adnwqrsGyvTP2WCJfj3+33bXMFttH7Sfg/
yJZbOESzrc/AP4aG4ZpHSSJBKsIWJiURSQuGBArE/YgutOstc/bl0y4vbCzls/26/jDcyJP
fW0MkUGreHvAmq2zOLmUGPC3BKvhEdt23JViNj9mC/05fj/AP8ABQSV9StHR/2h/AC26m+t
Ft2Qfs9fC1Q/lK/KbvNZtxlVzE75VWZVAPo74kftGfs9fBe/htPiz8afhf8ADDVLu0fVLfT
fHXjDw94Y1C9sLaV7aTU4rTULuznubVZkks0vIoGQ3CPbRyGcYr+VT/got+2/o/8AwVX/AG
y/2M/2Hv2Kn1H4jeA/h98f/DnxS+I3xT0S0uo9Au73wjqKNd6zpZcJcN4M8CaMmq3974hvk
ttP1bVr61sbBp5Vt5G+cf8Ag5st9E1D9u79lfRrxbXUbXxF8GdC0e/vJLqFrg6fdfFrUbG5
t0uY3kcSXMd0xWRVRVmlV2ZlVEX+tT9j/wDYV/ZP/Yt8MnR/2avg34b+H93q2m2EfiXxajz
69418SW8axXCrrPjDVZLnVbmBpmEhs4podNaT96tksm2RQD0v4Bjbe/HtV89nk/aK+ITMRG
w2MNK8K4wSQpjK7MN8xCs5GdvH0Qbq3tokWYxwnfIoWWSKLLKI2cjzZAGOZAXMZZQ5OcE18
W/Dz41/CXwF4i+OOh3fjSx1DxLdfHnxrex+F/D9lqXi3xNLdXXh7wlI9uugeFrLWNUUMJI0
hkmtkRiwUyBm2j3X4X/F3wl8ZdJ8SalpujeJtDl8HeN9b8B63pPjzwynh7XLLXdG0/RL+5U
6XfXF3LHaTWGr6ZcW0+6Np45QJIYpIyigHqevxq2k6sXyFOk6ijsCwwrafMDgkFehf7oYAj
JG7Of41/8Ag1yu74fHD/golbXAKI5+Hl5NHHIbliY/FvxJjRhchi25llfZGS3llAEYDKj+m
34h/tl/Dew8C3/i7wzBe654MudEea3+JniPUNC+Ffwie01HTXeDVoviH8TL7w3Za1pMUMon
kuvCdn4hDxlWiEi7A/8AOF/wSm+D/gP9jb4w/tb+CvDH7eXgXxn8aPE/wXtvjt8S/A3wY+G
9z4hsfDvgXwoNX8eaY/gz4neOZE8JarrWo6H4usmnntvCuqW1nFMtzC8ZhKUAftt+3H/wS0
/Zb/a18M6rP4gF18BvE+reOdO+IHjX4xfCr+yfDHjrxTdWNhcaRcWXiXX9TP2S503UrZreX
Up7tDMf7KgxKoDtX4oat/wQ1/YRsm1ebwZ+2h+3D8QdXtT5urN8K9X8P61ZobaFrSS+17xa
ujaf4L05LW0jjtRd6/4qsPsttbRiItFDJj6J/aH/AGsLrXP+CPNt/wAFGvht4V8Q2/xQ8Z6
h4Sj8Jt+0HrbfGq68J22q/E+fwNe39t4X1aKy+Hzavc6RYtqFjbaf4Ytra1uL+KCJHEcYf8
qv2ktK/wCCg3xF/ZGv4/jD4p+Ovir4QfGP9sn9lvwt+zh4L+PPgbT/AIf+NtcjudF8WTeOt
Q1b4W/DeOGfQfg5qtzq2nxnRmbzrjQrP7QscFyJ5SAYHx2/4JkfsQ/DG08HfFTU/wBrz4ya
hYS/FTS/h/4LsdM8Y+Df2uPir4r+Imjxw+IX8CaL4K+Gunr4a8P63Nb+TcQ2msfEH7HD9oZ
nF3Jla/Qn9sz/AIKaeMvhJ4N/Z9ttb8N+PtI8XfG3wp488aNP+2Ffa74V+Dvgvwj4H8R3/h
nw/Z638Mf2Zrae2vvGPjOfTze2ej6vrusR+F9JuLVvEzLcTzxx/BWsf8EwP2p9L8L+NPBPj
D4afs3/AAZ8D/Dj9u7xJ8UNc+IHxC8W337PH7PfjzwLZfDHTtA06fwNYXGtW/jWDwBZ3kV/
pOhQeF/+J5PYz3E1zqrXV0l2vb/tCftJ/sDaD8IfhP8ABP4j/tz/ABS+I0fws8F+LPh/4w/
Z2/4J8eDrPwt+zb458N+I/Ed3qUfhW08S/Ei2mu9A8jSr3+wNX8Y2uu6jq+tW8Vzfeda30i
S0AXv2t/2w/jfZfGH4Q+MNG8U6bb/szyeCP2Z9f8FfD7/gnz+0R4I+E954g+Inji80YeIdS
1bwLf6NL8VfHcWua9c3WgaJoXiXw/DFpuhwWV9ez+XcvNXZ/tOfFTxv8Pf+CnX7fVrZa/4p
0qx1uf8AZz1yHw9LqV5FBo9xffCuae8Edr509rFd3Ekqrqc1rHCtxe20mTJHFBsk+B3xP/a
m/bb1fw38W/8AgmF/wSm/ZQ+COmfD3TdM+FPgv9rD412vhnxV4u8K6b4DsbXRdPg0zVtQjs
9MfxD4d0029u99ZaL4l1SOcSRG+Yl0X7L8Jf8ABCb9q34leM/iF8d/2tv23tC1v44/Fc+FD
4qu/h/8L49W0lI/CWk3Gmadavd6pfeFot1laXcdjBHpmj29gsVsGiL780AcP+2J+xn8P/HH
xN/4InfF3UPhx8R/jQfiBD8KdD+M/gMv4h8d/DY/Cn4a/s7aLq9tpTeA4rS48L6NYatrw0+
LUbu8t4ItZ1OW3iuJUD/uvifwL+yt8Xv2dPipoP7Y/wC1P8df2Qv2MbT4kT/tQQfEv4T+N/
EOpQfGzTPhd8fPDeseFfDHg7U/AnhAalpl4/g3S20aHwV4W8PW+n6foWn6ftv7qW4kSCH9x
PjR/wAEw/21PjBqvhf4O+Fv+CmPxJ+C37J/w0+F3gX4fWXhT4eeCdJ0r4meILrQtFtdJu4N
Y13QLrwtZrosuj2WnLZzTXuqXiXz3s1zaTDyy/4N/tq/8EQPgJ+xx8UNO+I/x/8Aj/8AHn4
u/s8+OoQuh2HhS18NL8f08VWSW1zqdr4o8WeLbqbwtf6JPEZbiy1mwsoNUhllSwk0cx241C
UA+ctI/a5/4J7fs6fBX/hnbUPiZ+15/wAFJPCOj6H4f8O6H4G8SXR/Z1/Zb8Pz+FvFsHxC0
6+8M6EtzfeNb611HxNDHcTapdNBqN9p8t3ZPNFGRFXvOq/8FVv+C1H7ext/CX7HvwJ8S+BP
DFrCLCzuvhD8ML7VLjRR5b2dtHD8X/iAs+lWltbWCx28t3Dc6bPGzs3mwo6PXvn7Nfx6/wC
CJX7N9vo9/wCDP2A/ij418Q2VgtxbeLvjJdeBvib4ghfTvLPnxReIPE0/h+3u95SVJrHRLH
94g2iFRtr9V7D/AIL8fsraM2keGNJ+A/xr0mxmjS2s7PSrb4c2Gn2UYCKqQ2tr4phijQFgu
2KJFKgkqSSCAfi34B/4N4P+Cl37WOsWfjn9tb9pjT/A8t9LHfXcHjDxnr/x0+IML3W53hbS
I7y38IaVdwkRebDFrLwq2FMY8pi37FfAH/g2v/4J7/CSOwvPijYfEL9pfxFaLbvMfiP4lfQ
PBwu1ZWle08G+Do9Jha2eYea1vqeoamjRYtyZQGReok/4OAv2Z7S5kgj+Cvx1zbCRkUN4CW
JpFheZSw/4Stm6q/zndgsMo68L6B8Jv+C13wg+PvxI8M/CL4e/CH4laX428aajFoegX/jO8
8L2/hWDUr0KLKXW59D1bU9YTT1muEa8XT7GScxiRYgXYSKAfcv7IPwt8DfBwftBfD74T+D9
B8BfDrw98d9Qt/DPhjwxp8GkeH9KR/h18PZdXg06yjHkRM+qvcT3jx4ee7knuJT5jyrX2qq
LsXKrnJz8oxnagJGR3wOec9dx615h8Kfh5J8OvDkum6nrQ8R+Jtb13XPGHjDxFFpw0mHWvF
XifUJ7/Vby009Ly6aw0+ASR6ZpVlJd3k1ppVjZRS3dxcJLcSeoRsHjVgSQ2XyVCn58HkAkZ
9cHHpxQB//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAjACUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+qH/gqZ/wVK+Ff/BNH4RW
XibXtNg8ffGPxtHdWvwp+EdtqNvZ3Os3cMSpc+I/Et9mSbRfBujSyBb2/jhe71W5ZdK0tDO
089v/ABk/tM/t1ftWftv6DruqfGX9o7WvFvw2PgHxX441Xwx8DYLDwP8AAn4T6ronha68Qa
P4O14XWmN4n8Z+J4NXOjaGza5HHba5e3co8P63qH2YvF3X/BTnx5J+1x+1z+078QNbuPBuu
+GPEPiW9/Zh8G39/wCMPDeh2/wP+F3wktvD2tXfxKg1XxBqum2cGpeI/HV1b2p0lFafxPot
34oi0oSl2ZPzN+Dfw2+IOk/EyD4AfCSz139qf4U/Gzx34Q0vUF8D6Nrvw28P/HeP4S6m/i6
/0bSfEHiuyNxongbwvql2Lzxh4xuYIbKx0eNr+RkiSAXAB0XwW1P9pX9nLS/FHjL4f+Nfi7
8M/jd4Y1v4Z3ut+IPA/j3+zdJ8E/DX4k+CoPHXh7xX4z0N9Lu4da8Lvdxzwa9eTXlrFo93a
Wmlz2l7d3sEL/0rf8Ew/wDg4qvNf+M+lfsmftzeOPBnjGXXtctfCfww/a18K6C/grw34l12
5Aj0rTPiN4dv9M0CPRoddfy7LTPFFnoukxw6jJHb65pwS5/tRfwZ/bY+BH7Q/wAMfDvw48T
fDX4beFrHw58TdO8U/s4618RvgB+0tF+1F8OvHd54k8WR+MtG+C3xC1t4La48M+PdB1wQL4
XtLxm0bUrZrSy8PHdZi1k+Qfg34R8I2MmvfCC61TR/ER+PXh+30X4val8QNF0H4Y+Nfgf4i
0X+0dV8O3/he28X6nbX8sugeO5NL1nxL4o0XUkg8Q+D4rjRF0uGGS48wA/1p1bcoPBOSDtK
EDhSBlcdiD3znIJUqaK/Jj/gh/8AtL+J/wBqf/gmr+z5478caqdd+IHhCy174QeONclmFxL
ret/C7V5/DFrq88yqplutT8O22h3t3K+557meWdpJPN3sUAfwkfFP9mxvhV8bPiDFexNrHx
q8GftR+OPgpqPgbxF8MvD/AI6+H2nvaaRa+IvA/iTxcniHVNOvGsvGemjxDqmn6hHaRWGnW
PhnULm6uFCsE9c+D/7adl8Gvif8K/hL4m8HP8RrfSdN/aY+CHj7WP2f/HcfjfUvE/w6/ax0
vQ9N1W5+B15cW/lWXi/wfqmkPJ4b8PxwmC/gkbRHaEmNW/or/wCC6n/BNb4yaxP8Wf21/wB
jvQLvxr4r+JfwjHwn/aw+B9haLeal4+8B6bZQ22k/FjwDaool/wCFieCNMtIbG+h02OTVbz
QofMsIZml1SG4/lj+FX7MvhTwn8KtS8Z2Ep+PXxC8Y6ZJJ4W1r4RDXNL1X9jzxZ4UmufFul
a38QNP1C10vxBpnj648V6HYeE7zSLfRh4Z07wzc6tqEniWW+m0xrUA9Y+JPxS/Z3/Yn/Z+X
9nv4E+Gv2pPiJYfGb9pb4YfGf4t+Lf2kvhfJ+zuR4f8A2edag1bwH8PPhb4UuZtXVvEWu3W
oTTfELxs0mNPtlsre0tDbTx20PnHjrR/A/wAbtN8Cal8QvG8PiTwjrHjLXvEF/wCE/wBn+9
0bWND/AGatP8Vza14l1KD4s/Fn4g2eo/EXXNTOi2Gpvo2l6HpUfw8nmsYtE0TXYbxprRLvg
jxF/wANMzeOPjR498K+Kfif4BTwZY/s6X134u8X6Vdar8KPHfxy8KeJ/HHxP+NPhq+8ca3Z
6Bp1r4R1/RZm8J22u3+naNF4fvodBmurDVUsHh9Y/wCCX3/BLD41/ta/HD4lfCz4Y+P4td/
Y81b+wvBf7RH7Ufhvw1rWh+FvGvgHQfEek+NLv4e/CuXxJFHcaj4o8QeINLg0q6udKRoNIs
LCbVbu9GmtbwawAf1y/wDBuh8LtR+H3/BKr4MXt4t3ZxfE7xl8VPirpCXEUtvcyeHfE/i+6
sfD1zNC5Lxm80jQ7S9jVsfurlGUBGWiv2r+H3gTwp8L/AvhD4b+BdEs/DfgvwH4d0fwh4T0
HT1KWekeHvD2nWulaRYQBgJCLaxtYY3llLSzyK88ju8rMSgDrgxJOcEqcKSoyBtU8HGe5r8
Pv+CsP7B/7IHjD4OfEH456v8AALwJa/GCHTb+eT4i+GLbUPBPirUJ2id2n1nVPBl/oE2vTu
zMZJta+3ySbiHZgSKKKAPxH/4IofsAfsd/Hbx/46m+MXwK8MfEaLw1q0E2kaZ4p1DxPqWgw
y2lnezW73XhyTXRoOqNFJDGynVdNveFKnKs6t/ap4U8L+GPBGgWnhTwX4a8PeEPC2gRCx0P
w34X0TS/D+gaPZJFG62ml6PpNraadYWys7FYLW2ijG44XFFFAHTfl+AA7AdvYAfQAUUUUAf
/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAqACcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++yWdYQdwXIXcoKnLt8ny
g55J3dQD16ZUhvy2/a//AOCvn7In7IGuXXw/8QeItb+KfxtgtZpl+B/wa0keNPHNu8USS48
RPbMdI8LReW/nPLqt8kkUCTNJbhoircT/AMFfP20PFf7Mnwg8I/Dn4QarbaX8ef2ltef4e+
AteubkWcHw78NR2ltceOPiXfTyBFs4PDOlXHmwXU7qlpPLJeMr/ZAq/wCf/wCHfiYbP4ka3
8D/AI667c6L4G1z4oa5dfFr4laWkMXxCu59PbVJ4fFV3412/wDCQeI4MQJJbeGdVuZtI1oa
mWS3S/ngvoQD+tHR/wDg570y9+IureA7v9hL4xm50ie9N5o+meL9Bu/HVlp9haf2hd3194e
n0W1tY2tLFobm6gjvWCJcQIspaQOP1y/Yt/4K7fsaftz6nH4Q+FvxAfwr8V4IRPqXwc+Jdn
H4U8exIm3zzptvcyNp/iBYCwSddFvbm5TJkS2eNHZf4gpfAOpafoGoftA+MPhvqreCfFvi6
TxP4s1TTbrRYtfP7Ovxn0+H4b6Xa6Z4Wn1N/E9j4i+GFrp2h+LbP7VpawyvqTSzSSQW/nD4
3k8aeKvil8YvhH8Kfh74k0H4S6J8PvGviS68J/Hb+yG8Pan4V0TSdYmudK8eePPFWl2Nv4g
eLSoIItXkm1C+u5o9Q1yeKxC20VtYoAf6v0VyJWkRk8souSGTaR8+z5jvYLkjKjklTkkYwS
vyK/4I+/t1eJ/2wPgP4m8J/GYJb/tMfs465b/DH4227Nbxr4mubeL/AIpj4jWNtA0kYs/GO
mW73Vw8QWA6pBdzW6Jb3UCgoA/Fz/gv78Qrm2/a38MeHtR8G3fjPTdI/Zy/4RWzg0+XVNOu
NK0/4ga3dXnjfWYrjRLfUNShW40nSLPRLm9trWRrHTb69TzlYwOn4keKfB//AAvP4b+NdM8
R+Mvh+3w8+DXgbw14q+HOk/CLSof+Fe6E/iT4l+EfA+o3/j7xX4uaL4qeONY8I+HPEN7rtx
HqET6fYpZstrcx6c9xEn9Rf/Bdr4L+J9C1v4T/ALV2h3uqaF4Fk8GeJv2bvj94n0EXkWpeB
/Dvjlk1DwF8UL2bS5I7ptC8IeLN6615ZUvbSQ6fsaPUdy/x1/Ga11r4r/GvRP2afhb4a8M3
PjaLxI/wy8MfEe21PUIvG/xWk1C+S2u9d8aeII5bPS77w14huQ+vWcFzo8Ueh+G2gjkmEMF
xKwB+zH/Cifgbd/tA/E3/AIJ7Xf7G2n+Gvhn8PPhZ4p8YWf7dol8VRfFfQP8AhEPANz4k0n
4++KvH73DeDNW+G/jK/QWFn4MeK207+x9UsLLTZLm8hDJ+Tni3wKvhX4VaDo+n+N7pbX4rf
D7wN8T3+COsaLd+OrH4xeMJpNU06/8A+EOtvA17P8SPDF89nYnVZb3WIbTwva6VcRQi/aX7
PEfqDxT44+J5/Zl8M/AJPjn+15NqGoDwz+zxefB7xb4y8LR/BTS/iPb+LxY614B1S/slbxX
c+G/Dtrb23jC30vUZ209PD9zasLtrZZBXyX4X+I/iD4L/ABo8cfsqfES70XwDZ+LfGY+GXx
a+Nulwz6N8XvC2i6bPc2K694Y+I9lex61F4Q0K2ji1f/hGLWGLw74x00wwzWs6zW1zGAfvR
/wbU+OfiHrn7bP7V+keL/AGrfDy1H7Mfwmiv/Cuqxa0tzZTeD9b0Hw94TvdUl8US3PiDUdS
1Lw/cz3TahdT3Au0uPOVxGqBSv0H/wCDdj9nXXfDfwv+Nn7WfiS01a20z473/hHwD8Dpdbh
kg1XUvgN8HLCTw94e8VqL8tfx2XjbVpLvWLdZ5iZUgEzmVWtnBQB/Q7448F+Dvib4T8R+BP
Hmhab4s8EeMdFu9B8R+HdXtobzR9e0XV7QQXlheRSKRLb3EBBDRskkciJLFLHJHG4/lU/aP
/4ImfH74FW/xXtP2ONP8M/HL4N/FUXW/wAHatrGkfDr9qX4W6bMkjXnhv4X/H3UbG9bU/Ct
3Z+Xo0+h3txZXl9o0b6ZeiWCS5luf8+of8FYf+CpigKv/BSv9v4KAAAP2yP2igAAMAAD4jY
AA4AHAFL/AMPYv+Cpv/SSz9v/AP8AEyP2iv8A541AH9T/AIb/AGBv+Cg9h+0JqYl/YW/aa8
Q/DzVtI8SrZeG/El/oFlcaZ4t1z4c/8K4g8f3PjyNU8JvrVkzC7a9e2U3NmQkiebAktfsz+
zL/AMEH/H/xa8R/CDxh+3zb+C/C3w3+Dtlbp4O/Z/8ABWqDxx8RfGssdpFaWx+O3x2uoYdY
1zT9LsILSxsfDGi3ktlZ2CzaVp8mnW6Yn/zx/wDh7F/wVN/6SWft/wD/AImR+0V/88aj/h7
F/wAFTf8ApJZ+3/8A+JkftFf/ADxqAP8AbW0TQ9K8NaPpvhzw3o+n6JoehaXZaTouk6bZxW
GlaZplhHDbWWm6faW0UMdrZ2dtEkVvbRoI4o0RUAX7xX+JT/w9h/4Km/8ASSz9v/8A8TI/a
K/+eNRQB//Z
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAArACUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+92/vJLVHZZIYykTSkTNE
gCRwGWWRpZmWMLEiSSO0sqABCzNtDGvxL/aq/wCC6n7N3wP1/Wfhz8GPDnif9qj4q+H5nst
b0j4bz6Np3gHw/q2MJpviD4l6y48OpMjlFlh0uS7ZS4X7VvVox8+/8F4P2yPHXhZPAv7E3w
a8cD4e+Ifi54c1Dxn8dviKl3JYy+B/gtagaXb6aLqF0udOfx34jWLQnulmhmeO4SxjlSO7u
HH8U/wq+Ki6Nrfh/wCH/wAdtN12++E/w9ufEfinwr4Wg0pdMuk+LGiTf2noFil1FaWa+Kbb
xb4lsbHw/wCKE1o6sjaRO11ZzW/2a2yAf1c+Bv8Ag5n+JfiDxBrul337Di39v4Ttbu98Y2H
h34r6Xp+veH7Swv10m6jI8T6NY6dqeopqLJp1lpdkzXWoXDD7KssJWSv2c/Ya/wCCvH7In7
ec6+Ffhn4s1Hwb8XoLOa41L4M/Eqwt/DPjiP7GwS8m0KF5JdP8UWVqA8tw+j3k95BHtMtjG
FnaD+FDxd4N034YeCtB8Q/GzTPAXiHRtfvdY8L/ALSen/Dv4meB/Fvj3UtO+Ll7Z/EfQvHS
aJoes6jqvhrVfhp4+tLXQlMtpHHDaQQ2LiBXmRvkL4VeJvi38U/i94Y8cah8U9Z+DVz8ObQ
2fwe+LWmaLJpPhjwHqXhuUp8NvCei6/pVraL5ereKJtP8Nea02o6hbQ397rGvxXlhDqn2gA
/1qI5pbhTJE8e3cV5ijLZUKfmyVwTncBgYDDjuSvyu/wCCTn7cGv8A7dP7Kem+MPGFhFo3x
2+FfiTVfg5+0B4elhhWS0+I3hBbeK51uGLKxwWXii2lXVIYIMwW939vtYP3MEdFAH8rf/Ba
X4g+OLv/AIKdftW+GLf4Xt8RPCNt4B/Z48LeKLi/0HxTr2m+EvCHh/RNB8TWl9qdt4XurfV
Ljw1f+ItVkvdW0qSZI9aktECTpJEQ3yF4S8A/Cj9pi50W9+Nvx/0/xJ4Y8H/Gj9m34VWXiL
w5Np3w68IfC/4N/EXxDrVh43Hgv4Uy29vrnhs6deWei6Lc+JPE9tELRtcOq3Ck+Tfyfu5/w
Xu/Zmi8EfHXRf2p9av/ABHo37Pv7QPgzwb8Bv2ivG/hdNRfUvhR418H6vaap8IfiZdLps9v
O+nTBIvDl4+9reG1N3HMPOvLMN/KVpOmfFD9tH4zaN4C8JaF8PfCkejaJ4n07RbmOytdA0i
HwV4Vtby+0e1+JXji4Juten1G4ttO0608W+LZ5dQvPEOt21tb3JWW2trYA/aj4ifDLTfH3g
z9uL4XftNfsR/DT9l/9nD9mP4e+O9Z/Z++POgeAZ/BXinwn480TVRp/wAJvDifEhZo4/2hF
+NSR241CynudahvWuZNRtprSKFJa/MXx78PtB0PT/8AhA/hbqfiXxZqejaF8Ofifb/s46Na
x/HT4VaFqnjnwP4b1Dxtrur6rpl3Yp8FLnTdWvr3T9RS81e9nlmMdgFtorUyN7D8UNK0v9o
f4afs3fBbRvFnx28K23xH8Q+HPD2nn4+/tC6x4v8Ag98MT8MbKbRvi5qdz4MudJsU0G18B+
I4rbSbCfU7m+RNPuLcaZdSXFw2z45+H3xG1fwHrfiT9lf47DUPDv7P2ga/40vfFeiaN4Ki8
O+OB478Nafqa6Dq0mp6da2OueK7jX9cgsPD8ukeKL7U9El0LU5jYwQFIrlQD+o7/g3F1743
3Un7f1/r2hHSfEmq/F/4War4r8O6Xp62tnofiW78JeJ1uIYrZpbuOFbjR4NDlHl3l2ZtpuJ
LiVpt1Ffqn/wQx/ZV+Iv7On7H9747+LOjDw38Y/2pfHmofHjxpoF1py2l94V0PWtN0/TPh3
4Kv7Xcj2t34d8JWNpJPauim0k1RrXAMDIhQB+uXxI+G/gj4s+DPFfw3+JPhTSfG/gHxvol1
4f8VeF9etY7zSda0y9t1int72FwMCNdstvcxFLqzuxFdWdxBcwxsv8AL1+0T/wQj+NXw/8A
Bvij4W/sia94I+K37MviLxP/AMJjbfs7/FnXNX+GnxI8H61Fff2lbQeEfjd4bjjn8T6Fp15
GlzpXh7x19p0q1uBFPJay3cYuk/rFz9O3YdsY7dsD8h6VTnkYQTv8paOIMhMaNtZkyxAKkc
nkgjB9KAP4LPh1/wAEb/8AgovcfEP4t2Xir9kfwXN4O+Jfh/xP4PsrP4i/HrRrTw74BsPGX
ifSfFGt6hoPiLwleXXiLWJbgaLHoetyWmn2d9qmn314vmRyyxSQ/ul+yD/wRI8PeDfiJ4C/
aC/bQ8X+G/j18Tfhtpun6X8J/hT4W0a60r4G/CLTtIeKbSI7W31ee48Q/EfVtPmSC4j1Xxp
Leo97bwX0iXRt7SSH99UuJZLtkcoypcxRrmKIlUa180qG2bv9Z82c5HQEDioJrqZTeBSgEd
xbog8mE4V7gIw5jO7KnGWyR1BB5oAu+Q0q83V1G6u3mPEBtlZlTkBFCgLjbgZ+bdy33iVg6
lqt/aw2jW84iMrXXmYgtzu8uRFThoiBgEjIAznnJooA/9k=
</binary><binary id="_17.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAmACUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+6z4jfEjwT8K/CWv/ABC+
JHiXQ/Bfgrwho9zr/iXxb4int7HRtD0qxtRcXl3fXlwn7mNd2I1RmnuZ5YrW2iknkVG/l+/
aY/4OKPGmuXWmaN+xJ8KvDNr4S8Wa5L4W8GfH39ow6noOheONTW/TSEufhl8O9IibxF4lsP
7Rlhjt7y8/0c+dsvYrV0ZR5L/wcQftPQfEj4q2v7E9/wCKbjwl8IfhT8O9C+KHxv1G3vI2j
1v4m+PLG+0/4G+DdZgkkaBtMXUmtNXuoJjNHDDdXGuuGGlI1fzBeCfE3xX/AGcLyy/4Wt4G
1q31vWvh1qEnwH/4Wky2/hvwZ4lv3isvBvxX8PXU91M+l+HtDgvtZ1NIbBF0nVZbaGWSK+W
NXIB+zfwx/wCDjP8A4Kbrd+L/ABV45u/2a9U8K/DmWybWvD/i34d6r4StvFFxf67qXhhdE8
P+JPD93M1jcDU9Puol1TVHt9N8yGS0e4a4xDL/AEUfsCf8Fy/g3+1x4t0r4EfGXwPrv7Kv7
Tmr6dpmq6H4A8eSQnwr8RLDVLSK+s7v4e+LL2CxiunvrFxeWOkavbw32o28iSaTc6kpKp/F
B4l1rwB8FPBvw+1XRviD8P8A496Xpvhfxf8ACK68MT/Df4oeD7Lx74M1W3j8d+FfiVY+J/H
PhTQtJ8dap8P/AIwpqHiRLrSLuWRLXUNMtLrzrBZIJPmv4F/Di6vde0j4n/HnxL478Iab8Q
7e70n4GfFK08UW1zr8fxrs9Z0WHwz4su5Z7+6vrHwh4N1HfJ4su2OmTW1rNbLpzXMqRxgA/
wBcSC68xWLIpKuy5wUbg5BZGRWTKkFQyjKlSC2ckr8tf+CQv7YXib9sP9jTwp4m+IYz8Z/h
dr2t/Bn4xiR4llvfGngRrexfxAyRkxr/AMJDp72uoStGfKkvDdvEBGVooA/kX/4Kgr8cpf8
Agpv+3BrmipKfAWg/Ez4PJ45vI4vh9P4lsLOH4XadZfDZ/BVr4/nW3vtbg0W51mTSIrBGDz
3k00skUqWrr8+/BDXP2I9U8b/CfW/2j7iTxPpmlfte/D26+Jf/AAu+XxQPiprnwo/4QnxVb
2Nz8QIropov/CEW3xEl8NXviHT/AAhJJplx4dYLcC70+MR1+5f/AAX+/ZGsPAHxTj/bd1Pw
Xq3jr9nj4meEPB/wz/ap8P6Dbfab3w14q8BSy3nwR+KM9tEpnl0x9UXTfBviZkQLdaFJcaZ
dzwC/t5o/5ZtK+E3xt/aevf8AhYHxf8W6p4Q8I6b4Murbwr8Tviz4evNK+HN1rTF7X4f/AA
s8HywQWmntpniLxBjw5o9hoAksfDOnCa6uLSx0u1faAfrf+0L4i/aq8Mfsu/tp/wDDyLxt8
NvF/wAMfFVxpVh+wn4X0HxX8K/E1xpvxvu/HFnrHgfxT+z/AGvga9udQ8H/AAN074c20yeJ
v7RTS9KutHax01rWW9VAfz4+IPhXwvrmp+L/AB7+zpLb+HdNbx3ay2Xxot/EsXww/Zl1aYW
dnJrPhXw/4d+JSXKeO/GrXss9vbv8OdDsodNtkR7rSZEm8yDl9X8CfAP49X/wo8PWXgP4F/
st+GNXs5/Hvjfx54QufGWpXnhiPRof+FeWHg3x3F4r8V+KrDwz/bHxeb7FY3Gn2mj6fB4Y1
ey1y4jhtreZTyXwzf4v+FPiFpH7Pvxd+HHxQ+I2pQaS+nfBX4Ka41/cRQfGSG4s1+Ffi/4b
hFvrG10ybxNGL3V9c8MtNoPi3wzDd2F9c3Vvc/b7IA/sR/4NmdD8fWPwU/bHufiDfDUNem/
ajudP1jUY3F/Y6l4p0vwfpI8V39lfhIra8W71G8jlmntIIoXkbdsRmMcZX6vf8Exv2Rrn9i
r9j74dfCDxJNDd/EvUptV+I3xh1OykeWK/+KXjuaPV/FKLdSGV7uPSXNrokNyJGjnj00TRb
UlAooA+2/F/hnwv410DxF4R8ZaJp3ibwv4m0i50LxJ4d1vTrXVdF1rR9Qs5Yb/TNQsbvdDd
Wl3bmSKWORFzuyCGwy/ziftH/wDBAy1k0u/sv2S/jTo/hv4U2/iGTxbpP7MH7R3hHUPit8H
PBeuX8vm3t98LPEVprdv46+GiTSwpGbTRWui1oI7WW8kighVCigD8n/2U/wDghr+1Vq/xK+
NPgyH4zfst6Rp3ivUdJT4jSa58NPFPxOsbCLQ/EieMtGufAGgeIrbRbeK4s9XMbfZNe1CWx
lt7e3trtLyOJa/pw/Yc/wCCVP7Pf7Hnim++Lmo614s/aA/aW1K1Oiaj8ePirHYzavo2mWmd
PXQfhr4XtZZ9C+GvhuO3AtLfTNADTRWAFmLwWwEAKKAP1PhgtVDRLG22JtoHKqowMKoEh+U
AADPJ5LEsSSUUUAf/2Q==
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAoACcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+4H48fGf4Yfs+fDjxV8Y/
jH4z8P8AgL4b+BtNl1rxR4k142yW1vaJapHFEkJ8261LVL2eVLXTtOtoZbq8naC3tbWaTDN
/Kn8ff+DhL9oD4k63pHh39kD4YeAvgX4A+JuqPpXwf+M37U+j3Vz46+LTLfyaQNS+H/wc0C
z82bQJbyORRrOrpqtra7WS6bzDNb2vzz/wcRftEXX7Qn7UHiL9kfUPFWreFf2f/wBmrwJ4Y
u/FkOlylNG8aftV/Fnwvc6l8I9A8QzpJtk0nwtp9vbPdtJA66Mt1q160OZBLH/OP4VvfjP+
y1r+s+Dvjf4Vu/Dvijxv8OLWy+E5+JuqxXsPwl1bXDFp+n/G7SxaXWp32iWWi+DbvxCNLsb
CCGPWrbVbW5+x3qWtt5YB+1Hww/4OIf8Agqfpdv4u8a+N/iX+zx4h8PeCpPCzQ+FfG3webw
7B41PirUNb0vT9O0bxD4B0+1fR5JLjQb1IdT1e4tdLmme3tIrqS6keBP6MP2Af+C5Xwt/at
8f6L8AP2i/h5P8Asp/tT6tHY3nhPwR4xktJvCnxFXUdNgvLR/h/4jv7e3u7XVtTspIbi20P
XQt7f206JpF1qJR0T+L/AOLvinwR8CPCfgHXfD3iGP4waRJ4H1/4HDw/4k+BHxO+Euj+Nfh
c8Da/8KfiP4S1X4i6RZaN498Y/DP4jHUfE1rrWkyJdIbqxkvLV9M85K+Y/gx8KrWQ+GfiX8
Zdf8S+GNH+Kq6h4Y+C3xL0HxZp93r3h34vJq+mr4f8a+Ibu1vdU1LQvDvhTVs3XiGTUpNJ1
O4S4tZdGmEtuquAf64sV3ceWz/LtijYLCiwl5CZYVV3Ea4jVFdkCKVywJbcAACvyh/4Iw/t
k+M/20P2MfD/AIp+KqKvxx+Emv698DfjYGMKjUPHfw+ubaw/4SRmiXBPiXRn0/Up5E8tZtR
+3SpEIpVJKAP45/8AgoRe/HXT/wDgov8At5+K7HWJ9O+GGn/tNaEvjJdL8X/DPwj8QItbPw
+ew8GWXw/g8fRyXc/i7/hAbfUBouo2ESGCyVWkQSSxT15n8APEv7FnhD4sfAXWP2gLAC60v
9sKy8S/Ee3+PmieJtU+LM/w0vvhbrcXw48SfFzUtXafSfFvgPw58WEtPEfiaz8Mf8SW60qe
C8jsL6z8tj+03/Bfn9kO2+E3xt1P9vlvhvdfFT9m34veE/BeiftM+F9MtYbif4bfF34XaZI
3wF+OkunFZ0uPDFxdtpfhDxtbvEINR0pNT0XVXSDxHa3Sfy9eFfgD8cPj9dw/Gr9o/wCI3i
XwV4Pm8JXw+F3xZ+LOmahf+EvHnxDhljk8C/CvwWmoKiar4a13U3XT9Vg8MWd1oHgTwyZrr
VrfTrOwQSgH7F/HbxL+0p4J/ZN/bNsP+Ckf7Snwg+OGmfEvxL4ST9hbwh4f+KfgT4o+JPDn
x1g8Y2Wt2PxW+GEnhSaZ/hZ8HNF+HCX1jqOmXzWOnX1jcWulDQ5J03t8WfELw94XvNU8Z/F
L9nR7f4d+GfFXj66t/C/7Ql3rE3wI+CHjxooLcXXhrwH8N/Elvql58XvFMPiG6d59U8E+Gd
Jh0gPbyC2uRO1xXn+rW3wC/aH8R/CTRtZ8BfAv9lz4deIfDOt/EP4qeOPhf4NmsNU+Ht3Hb
23wy8JfD7x7qF9rGtRWUOu/GeO2v577To7TTbTwRq8Ot/Y1lsWt5/MvhPov7S/gf4ueH/2d
/Hfwx+JnxV8beK/C8+mfBz4J6zrjeIfDF18QZZ3/AOFO/E/4Zz/aL/S4PDPh7WbYeK4Ne8M
3Nnp+vaBbXcF9Jc6LdzPGAf2J/wDBs3ofjfQ/gf8AtoS+OdYTWNWb9qBtH1HXI5EuBqXijw
/4U0m08Yagt9OVW/8Atmr3Mckl5JEkk8jO0mJAqIV+rv8AwTE/Y7X9hf8AY2+G3wB1O8t9V
8f2kWteNfi54hilE0XiH4q+O9Wi8R+NL+2knjna80+1vLmDStLu5i7T2FhFOAvmqQUAfcHi
PwV4d8TaXr2h+JdE0TXfDviHR5PD+teHdat7K+0PUtHvNOS01DSNVsLxTDfWF5b74JLO5Ty
5Yd2/apjKfzz/AB+/4N6/Duo31/dfsd/HVvgz4Sl1uXxPZ/s6/G7wTov7Qn7O2ieILq5iv5
73wJpniK9/4TD4cxXE0UJkt9A1BxJHCIjK1pHFbkooA+A/gB/wbZftn/DXxZ4/Hij9rr9mb
R/CvxJu9MfxRcaP8JdR+IWsu+ieJJfF2i3fhzw349isvD+hajpevCW908Pc3cNsYwm2SKBY
l/oD/Yt/4JWfs7fsYanqXxD0Jtd+L37Q/iS2+weK/wBon4raxZ618Qb3TZvLik03w1AiNpX
gLQynl2/9i+GIbdZo1ht572eELGpRQB+lFtpFpErwMkMrSW5WWzFwjFSlxbyNIB5rSB9xTz
iBsH7obhu2sUUUAf/Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAArACcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++3zv3bPtUbVRirjB+dEf
DHqpALbsrjgc5yB8xftC/tnfs0/spaIdf/aF+MfgH4W2kkPn6dZeINZjfX9bjy2RofhuxW5
17VXIQiI2mnyRSF4280ISw+N/+Ctn/BQXV/2I/g14d0D4S6Cvjj9qL49apd+CvgJ4QSBdSW
2vLPTmv9e8f6zpqgGXR/CloyvAtxJBZXusT2EMk4jiuI3/AIN/A3xx1f8Aaj+KdvefEvxZP
ZfGvUL3xR8SviP+0d8S9Qj8ZjWfBXheCHxX4k8KaDDrFld2Hwvt7fwppWtp4VfRLGaTU9en
0jRZLq2gks4aAP7hfDv/AAcK/wDBKTxDq8ekt+0ZN4fWa5jtE1jxN8N/iBpWgedJK0SNJqh
0CeO3t2KmRbq4SK3MXziQ4YD9Xfhb8aPhd8bfC1r44+EPxA8E/ErwbebRb+JvBHiDTvEmkP
IQrGCW40u4uGtbpVLFrW5jimQqA6qWwP8AMX+HugWOoawnjS08VW3wj1D9p+++J3w9m1nxf
pMQ8NfCLUvH2s2XxH+AVj4hu7/TLrTpPDXjrwppGpaF4gu1tUmiXUHixa2rsxy/2OP2vv2j
Pgf+0r4Z1L9gXQdQ8K+L9O0PV5PGPgKTxVfal4T/AGkbHwTZap4l8X3/AIw8I30lj4d0mfV
tH0jVPsGieHVgm0a8jsYNBkXWnDzAH+qXG6yE4KMuPvKpAyMErnOQQCMggHnHYgFfHf7Bn7
ZXw5/bx/Zr8AftF/DWGbTdO8T2lxp3ifwvfSB9W8D+PdFlS08XeDdU4G+bR9QINndhYhf6T
c6fdtDC8jQQlAH8jv8AwXd+PGlXH/BSrxl4H17xH4z8L6r8Nv2ePhN4E+F2t+CtIstf1XRN
U8fa7Z/EDx1qWk2F5rOgwWPifWPD9xZ+G9AvGvYIxLPMLuOa22CL8pfF37ImvfG7WLPRfhn
8K/DnwC8R2fxE+Cnwcu9F8b6/qdz8TviZ42/aS8T6xpPhjxR8StLtJrjwF8PvC7DQ9U1O+8
PaKtkxVFWGyuRdRyP+2H/Bcr9nLUNN/wCCg8/ihvAHw98W3/7aP7PXhPwb8FPEPxI0NNR8N
6T+0B8H9WsLW98BR6tcX2n2ug6v8RPh2o0vStaaeK8tbme3e0ZGhkmh/nO8Z/GrXvCF+vwq
/Zm1z4tSxyX2iX3irS7i5/tfStQ+J/we1m58TaF4y+DVhO954v8ADVt4Z1XTb++0qDVtQvN
RSyimvLi6ggvLq0iAP1C+KPgv4T/tUeH/ANp79kH4Wftd/tY/ED9oD9mnwR4v+IOrQ/Ga28
ID9l34+2H7M1hLN400v4aeC9JsRq/wbvPASWN/B8PNZ1G4ebVdM0oWOpS2b6gYW/N3UfhVf
fB34Vz6z4dtdGl8H6Knwl+Il78ffh/PZ+Dvjpo+j/EPwz4W8baB4N1rw/8AEDUbTTPFOlaf
qF/p1wB8PZ11C6fS3k8Q3M2hmGCL7d/aL/aa+NviX4I+JLfwJP8AsH3Hxg/bJ0X4WeDfiT4
4/Zd+GvxC0L9qD4923xKzrK+HPFE+paNpvhrwzceJ7uwkt/ifZ+C7yM69qmnXVnM0xuLhU+
Nfg18Xrf43atb/AAw8ReH7XXf2sn0eTwr4D+Kfx2vNB8cfBv4c+Hfhx4UvIIfA3hL4a32nW
PhD4aiw8M+GJbbSviVqY8U/ZrjTrGwu9O020upb4AH9Nv8AwbN/HHTfHXjT/goPoPgY38Pw
01Xxn8N/i94e0rXYbOzksfEfi+11jSPGd1DpWjXFxoWkW2sarpZvotO0ieSC1iFpA00/khg
V9Ef8G43wqmv/AIU/tS/tbpo1t4X8M/tJ/FvSdC+Fltpfh6z0Nbz4dfBnRU8Kp4si0yytk0
xV8Z+JLnW9SnbT7G3tZLyG+dIU2KUKAP2V/ba/Yw+Fv7dHwL1r4I/FRLqxVp7LxD4F8c6Ks
KeKvhn8QdFQTeHfG/heb5WS/wBPnaWK8sfMjttV0qe706faJoZY/wCKP4g/sF/GD/gmvqHi
fU/F3wo8b6B8aLTWtTl+GX7eHh7RvFPxq+BT+EdVuJk1Se6+HvhLT2134afEPWNLuJtK1Dx
F4ntPFEOm6bqmqtaaOkt22oV/oMXEjp5O0gbpdrZVTlRDK4HzA4wyKcjnjrjNVppGe3VHCP
HPbSedG8Ubxyb7eVnDoyFGVyPmUjawyCCCQQD/ACyfhf480dfi/rPhrT/iLL4aHwgu/jx4y
/Zi8b+Cvh54v12/i+LHjjXNEufDN1pPh3QNEl8V29hooGu614P02bTojo+ptHbbbBdRvJX/
AGB/Zq/4IgeOv28PjF4f+MHjr4M+NP2Sv2ebjfrHxc8ZeLY7zwN8UP2mtf1e6+1+J734afB
J9S1Nvgb4a8Wx3NxHNdX1/wCTbWd/f3OmW95PJBY239wcfgrwVoXn+JdF8GeENJ8Q3EEbz6
3p3hjQrPVZ3KhyZr63sI7mX5iWAeRgDyAK7GO4leC7kZgzxx5RikfH+jJJyNuCN53YYEdsY
AFAHO/DT4c+CvhH4G8J/DP4ceGtL8H+A/Avh/TfC/hHw1olsLXS9G0LSLaK0sbG2jVmyI44
98s8n7+7uJJ7y6ea7nuJWK7ZSSQM8e3Hv2xRQB//2Q==
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAArACQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+7b4l/EvwL8IPBfiD4j/E
3xfoPgPwF4T02bV/E3i3xNe2umaJo2nW6Bnuby+u3SMF3Iggt4hNd3c8kdvaQTXDpG383/7
Qv/Bx1olgmsz/ALHf7Nvij42eENL03XNVtfjF8R9Utvhl4C8T2vhu1ub7XH8A+H71B4y8Y2
1jY2k959rs7aJ5oE85LPymGPzb/wCC+n7TvjH9rL49fFv9mXwt4yutE+B37JUXhC1k8KafH
cyR/Hf9oHWE0/VPFWhxIrR2upXXwy8F3c+o2emXH2uFJNMvri1tWvdTgevxg+GvjXxR8Srb
xL4V+IzO3x28b2Hh/wCDvwj8ffEDUrD4cWfw8+D/AIm0250n4m3fi9tSi0zQdH0Pwn4N0qL
R/Bmr3MVh9lk1nUIRPNb3NokAB/Rh8Lv+Dnf4t3GiaX43+Kf7GfhfVfh/qGt3egy6l8Jfi1
YxeL4JrK1s7y7ns/Bfi62n1LWEtoNRsJ5JbYW1nvv7S1kmgnmUD+i/9i//AIKF/sxft5eCp
/Fn7PvjyDWdU0dYF8ZfD3xBanQfiP4Gu5spJb+JvC1wVubeCG4H2VdTs2vtLmn/AHS3iSkx
r/nufFnWPAnws0vxF4k0ST4Q6jrmt+GfCPjP4MXXwo+Inhf4iaB8Gvj54DXS/hV4mOt6jZi
7h+weMPh7o+m+LorSZJbKHxuNL1q2GoLY30aZP7I3xM/aN+B/xk179rDQvGfi7w/+074dGl
+MPCfgzxVp1zo8H7SfgTS9PuNZ+NlpqavLbNf6YPC1vHqlldS2Mlr4nvJby5sLhtQ0s7gD/
UR86RlVhDnK84YLhgzKykc4KkEHk9O3QFeBfs9/HLw7+0l8DfhR8d/AUM6eGPil4I0bxdZW
r3FuZtNuNRiZtT0e5ZJGV7rRtUS80u4kX5XltGZcqQxKAP8AOTu/H/xV8R+LNR8feOvDnhz
QPClz8TPiD49k+PVz8KtW+Ilp4Z+JPjWbQpvExvNGiu5NMuPFGlto2jf2dqV5p+oXXhvSL5
JI0t/tdqw+mf2dPhn8IPjR8R/hL8QPEo0v9pr48+LPg1+1X4+8N+HPiP490zxVY/H/APaL+
F+vWbfCH4ceLrOC6tYbOwv/AApdJ4u0T4dTKZPEVzFZ6LcSzQl4F+iP+Cqn7O9h+xf+0n8U
213T760+GPirxB4g/ag/ZBtbK2vIfCPiXx34n07RdJ+KHwL1qz0ae2toNL0vXodF8W2OmCW
N9WtNEstPu1g0zX7maD8b/hRoHjT4xeI/FX7VnxI0SzbwR8K/EvhrxP8AELTPB32X4Sa34u
S/1c3Pik/DJPCtnpFnaeNPBeg283jDU5PDdnDd2Ojaat7N9qiDxuAfp98QfCWpfHH4Mfs9f
Ev9vT9mHwJ+zl8fdY/a48LfBr4XWUXw/wBC/Z7vPjf+zdeW99/wuKX4jeDNMg0CDSPDfwgl
Fnc+GPiPfabYXcJlNtZSXrRqzfCcfh/xouseGvEH7Oun+J/jjfeEo/EvgqS/+InhzQfHHw6
8B3Ol22p2lro3ws+Nnic6Bc+O5E059U3aRp9nfwaeknlw3WpLPKXf8cPhrqnx18f+Mrbw7q
PjgeIvg38JLzx9pi/Fb47eJfjr4r+LWo+IdQj8TeCvBXwzu9Zs7IXL3fwft9R+IV94SsrSG
9ls9I1aCcXGpWcFlHnfCT4kfFT9qPV/Cvwqu7LU/GH7Tmj2ml/Cn9jmDRtDj0SHQLnx7beI
PDXje313TfDWl6bo1t4Q8EeDb8a/pGqy2EWp6HrKWd7cag2hf2kYwD+3L/g33udTu/8Aglf
+z+1zPLJp8Gq/FC08OPNDOEbw9bfEjxLFYvbG4SB3t5ZlupVYRhBI8qKTtNFfoT+x1+zzpn
7Jn7LXwI/Zx0S/hvrX4RfDjQfCN1qezaNZ1y1he48Sa2q+ZGUj1jxBc6nqMSuDIsVyiyHeG
AKALH7U/wCyj8Fv2wfhRrXwb+N/hQeI/CmqSxX1jc2zLbeIPC+v2lrHFpfifwrq4jluNH1v
T3ZVS6RXtJrbzrXUIbi0lmgl/mp/ax/4I0/twPb+HvD/AIBf4WftZeBPh74O1zwp8Lr/AMa
+ONY+C/xZ8HaVrOk3+kS6drmnaYbf4d+O4Rb3o+0XV6ltrGprAltc6t5CwpF/W7dTyx3EaK
VCsqFgY42zlmQ5LKT90bevSkuJnG/7h22ksozHG2HUwEN8yHu7nHQk5IJAwAfwtfs1f8EQ/
wDgppBpujeGfGnwh/Z58GTaX8VbH4pad8Vfi98RpfE994T1zSvDieDtMNp4A+Hd7qdp4stN
D0lrrVPDVpr1y2n2+q3k6XEMkMmY/wCnD9g7/gmD8KP2ONW8TfFrxB4i1T47/tSfER55/iN
8fvHOnWNvq8zaiVm1DSPAPh61e7sPA/h6YlIpYbKae/vo7WC3vb77NFFZx/phdzyJNcopQK
sVmQDFE3+smlV8lkJIIRMAkhSoKgHmnQ3MxhiJZctOinEcYBDXIjbgIBkp8pIGe+c80AaCx
IqIBuACnGHYZyzNk7WAJOclsAnuF+6CiB2eCF2ILPFGzHaoyzIGY4AAGSScAAc9KKAP/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0