Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/623.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>stekly</last-name></author>
<book-title>KOUZELNÉ</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>stekly</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>4a95b676-61c7-4315-a574-263a7528d0be</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Kouzelné</strong></p><empty-line /><p><strong>království</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Čaroděj</strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>TerryBrooks</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>kýchnutí</emphasis></p>
<p>Ben Holiday si unaveně povzdechl a zatoužil, aby mohl být někde jinde.</p>
<p>Stál v zimní zahradě. Tento pokoj, vzdušný a plný světla, byl Benovi ze všech místností na Ryzím Stříbře nejmilejší. Květináče pečlivě rozestavěné na dlaždicích vytvářely oslnivé, barevné vzory. Slunce svítilo skrz vysoká okna táhnoucí se po celé délce chodby, v širokých pásech světla tančila drobná zrníčka pylu. Okna byla otevřená, dovnitř jimi pronikala jemná vůně. Pokoj ústil do venkovní zahrady. Květinové záhony a keře se táhly až dolů k jezeru obklopujícímu ostrov, na kterém hrad stál. Barvy se vzájemně mísily a prolínaly, podobaly se</p>
<p>rozpitým plochám akvarelu. Záhony rozkvétaly po celý rok, semena rostlin dozrávala, padala zpět do půdy a zase klíčila s pozoruhodnou pravidelností. Tyto druhy rostly jen v Landoveru a nikde jinde. Zahradníci z Benova starého světa by jistě dali nevím co, kdyby tady mohli být a studovat ten poklad.</p>
<p>Zato Ben by právě teď dal nevím co za to, aby tady nebyl.</p>
<p>„... Vznešený pane...“</p>
<p>„... Mocný pane ...“</p>
<p>Důvěrně známé výkřiky a žadonění mu nepříjemně zaskřípaly v uších a připomněly mu důvod jeho rozladěnosti. Obrátil oči vzhůru. Prosím! Zoufale se rozhlédl po květináčích a záhonech, jako kdyby se někde mezi křehkými okvětními lístky skrývala vytoužená zadní vrátka, kterými by mohl vyklouznout. Samozřejmě, žádná tam nebyla a tak klesl zpátky do křesla vystlaného polštáři a ponořil se do úvah o nespravedlnosti světa. Opravdu se nechtěl vykroutit ze svých povinností. Opravdu mu na všech těch věcech záleželo. Ale, prokrindapána, tohle bylo jeho místo, jeho útočiště. Tady měl mít klid!</p>
<p>„... a odnesli všechny naše těžce nashromážděné zásoby.“</p>
<p>„A taky všechny soudky s pivem.“</p>
<p>„Přitom jsme neudělali nic víc, než že jsme si půjčili několik slepic, které tam jen tak bez dozoru pobíhaly, Vznešený pane.“</p>
<p>„Měli bychom dostat náhradu, Vznešený pane.“</p>
<p>„Myslíme si, že by to bylo správné.“</p>
<p>„Ano, myslíme.“</p>
<p>„Musíš, dohlédnout, abychom dostali náš majetek zpátky...“</p>
<p>„Ano, musíš...“</p>
<p>Pokračovali dál a dál tak horlivě, že se chvílemi skoro zapomínali nadechnout.</p>
<p>Ben chvíli upřeně pozoroval Nicku s Pijavkou, asi tak, jako se zahradník dívá na plevel, který hyzdí jeho pěstěné záhonky. Domů skřítci drmolili bezostyšně dál a Ben přitom rozjímal nad vrtošivostí osudu, který na něj dopustil takové neštěstí. Domů skřítci byli politováníhodní tvorečkové, malá, fretkám podobná chlupatá stvoření, která žebrala, vypůjčovala si a především kradla všechno, co jim přišlo pod ruku. Čas od času se stěhovali, ale jakmile se jednou usadili na místě, nebylo síly, která by je odtamtud dostala. Obecně byli pokládáni za pohromu. Na druhou stranu prokázali Benovi neochvějnou věrnost. Když tenkrát, už to byly skoro dva roky, odpověděl na nabídku obchodního domu Rosen's uveřejněnou v Knize vánočních přání a rozhodl se koupit Landoverské království, Nicka s Pijavkou byli první, kteří mu jménem národa Domů skřítků složili hold. Pomáhali mu v jeho úsilí o získání královského trůnu, pomohli mu s Meeksem, bývalým dvorním čarodějem, který se lstí vloudil do Landoveru a ukradl Benovi jeho tvář a postavení. Byli mu přáteli v dobách, kdy přátele opravdu potřeboval.</p>
<p>Zhluboka si povzdechl. Ano, docela určitě jim byl něčím zavázán, ale tohle bylo přespříliš. Zneužívali jeho přátelství takovým způsobem, že to snad už ani nemohli dělat úmyslně. Osobně přinášeli své nejnovější stížnosti a zcela tak obcházeli regulérní administrativní postupy, které předtím tak pracně zavedl. Mávali mu svými požadavky před očima jako zapálenou pochodní až ho nakonec zahnali sem,</p><empty-line /><p>do jeho posledního útočiště. Nebylo by to zas tak zlé, kdyby si nepřiběhli stěžovat vždycky, když se jim přihodila sebemenší maličkost, což bylo, podle Benova odhadu, přibližně každých pět minut. Za spravedlivého a nestranného považovali přitom jedině Bena. Vyslechnout je mohl jen jejich „Vznešený pán, Mocný pán“, nikdo jiný. Poprvé, podruhé, potřetí...</p>
<p>„... spravedlivé by bylo, kdyby nám vrátili ukradené věci a nahradili všechno, co zničili,“ řekl Nicka.</p>
<p>„... spravedlivé by bylo, kdybys poručil, aby nám několik tuctů trollů přiměřeně dlouho sloužilo,“ ozval se Pijavka.</p>
<p>„Možná týden nebo dva,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Možná měsíc,“ přisadil si Pijavka.</p>
<p>Taky by hodně pomohlo, kdybyste se sami do problémů tak nehnali, pomyslel si Ben temně. Bylo velmi těžké být spravedlivý a sympatizovat s nimi, když věděl ještě dřív, než otevřeli pusu, že se na potížích podíleli nejméně stejnou měrou jako ti, na které si stěžují.</p>
<p>Nicka s Pijavkou drmolili dál. Jak mluvili, v jejich umouněných tvářičkách jim cukalo, očkama mžourali proti slunci, kožíšky měli pomačkané a rozedrané. Dlaně zatínali do pěstiček, zpoza nehtů jim vypadávala drolící se hlína, která se tam usadila během hrabání v zemi. Otrhané šaty z kůže a pytloviny na nich visely, bezbarvé a šedivé. Jedinou nápadnou součástí oblečení bylo dlouhé, červené péro, které měli vyzývavě zastrčené za krempou klobouku. Domů skřítci byli takové trosky, které oceán osudu vyvrhl na pobřeží Benova života.</p>
<p>„Možná by jako náhrada stačila i pokuta,“ říkal právě Nicka.</p>
<p>„Nebo symbolický dar ze zlata či stříbra,“ ozval se Pijavka.</p>
<p>Ben zoufale potřásl hlavou. Tak to by stačilo.</p>
<p>Právě se chystal zarazit ten příval řečí, když ho nečekaně zachránil Questor Thews. Jeho dvorní čaroděj vpadl do zimní zahrady jako dělová koule. Mával rukama, vlasy a vousy měl rozcuchané, jeho šedivý háv s pestrými záplatami za ním vlál v zoufalé snaze dohonit svého majitele.</p>
<p>„Povedlo se, povedlo se!“ vyhrkl, aniž se obtěžoval nějakým úvodem. Tvář měl zarudlou a celý zářil nadšením z toho, že `se povedlo`, ať už to bylo cokoliv. Domů skřítků, kteří milosrdně zmlkli přímo uprostřed věty a zírali teď na čaroděje s otevřenými ústy, si ani nevšiml.</p>
<p>„Copak se ti povedlo?“ otázal se Ben nevzrušeně. Časem se už naučit držet v Questorově případě své nadšení na uzdě, čaroděj se totiž často škaredě mýlil. Obvykle dokázal asi tak polovinu toho, o čem tvrdil, že zvládá bez nejmenších potíží.</p>
<p>„Kouzlo, Výsosti! Našel jsem to kouzlo! Konečně jsem rozpoznal význam...“ zarazil se a rozhodil rukama. „Ne, počkej. Ostatní to musí slyšet taky. Ať se to dozvědí všichni naši přátelé. Dovolil jsem si je nechat zavolat. Bude to jen krátká... Je to tak úžasné. A, tady, tady je máme!“</p>
<p>V otevřených dveřích se objevila Vrba, štíhlá a oslnivě krásná jako vždycky, líbeznější, než všechny květiny kolem. Vklouzla do sluncem zalitého pokoje, bílé hedvábí a krajky zašustily. Obrátila k Benovi svou světle zelenou tvář a věnovala mu ten zvláštní, tajemný úsměv, který měla jen pro něj. Bytost ze světa víl, která se zdála právě tak prchavá, jako prohřátý letní vzduch. Za ní pospíchali koboldi</p>
<p>Pastiňák a Mozol, jejich sukovitá těla se klátila, na vysušených opicích tvářích měli pochybovačný škleb. Byli sama ruka samá noha, samý zub. Také oni byli nadpřirozenými bytostmi, ale vypadali, jako by vypadli z nějaké noční můry. Abernathy přišel naposled. Ve své zlatorudé livreji dvorního písaře vypadal vznešeně. Byl to hladkosrstý teriér, žádná nadpřirozená bytost. Sám sebe však zjevně považoval za člověka. Své psí tělo držel vzpřímeně a kráčel vznosně. Už mezi dveřmi střelil očima po nenáviděných Domů skřítcích.</p>
<p>„Nevidím jediný důvod, proč bych měl sdílet stejný pokoj s těmito ohavnými stvořeními...“ ozval se rozhořčeně. Nedopověděl, neboť pohled na Questora Thewse, který se mu vrhl s rozevřenou náručí vstříc mu vyrazil dech.</p>
<p>„Můj starý dobrý příteli!“ rozplýval se čaroděj. „Abernathy, mám pro tebe ty nejlepší zprávy! Pojď, jen pojď dál!“</p>
<p>Čaroděj Abernathyho objal a dovlekl ho do středu místnosti. Písař na něj chvíli nevěřícně zíral, ale pak jeho ruce rezolutně setřásl.</p>
<p>„Přišel's o rozum?“ zamručel a uhlazoval přitom oblečení, které mu před chvílí Questor pomačkal. Ohrnul pysky. „A co to máš s tím starým přítelem? Co je to tentokrát, Questore Thewsi?“</p>
<p>„Něco nepředstavitelného!“ Čaroděj zrovna zářil. Zamnul si ruce a pokývnul všem, aby přistoupili blíž. Když se kolem něj shromáždili, Questor ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Abernathy, po čem toužíš nejvíc na světě, jaké je to přání?“</p>
<p>Pes na něj hleděl. Pohled mu na chvíli sklouzl na Domů skřítky. „Kolik přání můžu mít?“</p>
<p>Čaroděj pozvedl své kostnaté ruce a objal písaře</p>
<p>kolem ramenou. „Abernathy!“ vydechl. „Našel jsem kouzlo, které tě promění zpátky na člověka!“</p>
<p>Nastala chvíle ohromeného ticha. Všichni znali příběh o tom, jak Questor před lety použil magii, aby písaře ochránil před zlomyslným synem starého Krále a pak už ho nedokázal proměnit zpátky. Od té doby žil Abernathy jako pes, zůstaly mu však lidské ruce, lidská řeč a naděje, že jednoho dne získá svou dřívější podobu zpět. Nešťastný Questor od té doby marně po takovém kouzlu pátral. Čaroděj často zmiňoval jisté kouzelné knihy, které před svým odjezdem z Landoveru ukryl jeho nevlastní bratr Meeks a tvrdil, že pokud by se mu je podařilo najít, získal by i potřebné kouzlo. Tyto knihy však byly zničeny vzápětí poté, co byly nalezeny a Questor se už dál o celé věci nezmiňoval.</p>
<p>Abernathy si odkašlal. „Je to zase jedna z těch tvých nabubřelých pitomin?“ zeptal se podezřívavě. „Nebo mě opravdu dokážeš proměnit zpět?“</p>
<p>„Dokážu!“ prohlásil Questor a horlivě přikývnul. „Myslím.“</p>
<p>Abernathy se od něj odtáhnul. „Tak ty myslíš?“</p>
<p>„Moment!“ Ben vyskočil ze svého křesla a vrhl se mezi ně tak rychle, jak jen dokázal. Skoro zakopnul a přeletěl po hlavě přes květináč s gardéniemi, jak pospíchal, aby zabránil krveprolití. Zhluboka se nadechnul. „Questore,“ řekl a počkal, dokud se mu oslovený nepodíval do očí. „Myslel jsem, že něco takového není v tvé moci. Myslel jsem, že poté, co byly knihy zničeny, jsi ztratil jakoukoliv možnost je studovat a dosáhnout tak úrovně svých předchůdců, natož pak abys...“</p>
<p>„Metoda pokusu a omylu, Výsosti!“ přerušil ho čaroděj rychle. „Pokus a omyl! Prostě jsem stavěl na</p>
<p>svých dosavadních znalostech a postupoval krok za krokem. Z každého experimentu jsem se něco naučil a teď už vím všechno. Po celou tu dobu až do dnešního dne jsem se snažil kouzlo ovládnout, a konečně se mi to podařilo!“</p>
<p>„Aspoň si to myslíš,“ poopravil ho Ben.</p>
<p>„Nu...“</p>
<p>„Je to jen ztráta času — jako obvykle!“ zavrčel Abernathy. Obrátil se a byl by odešel, kdyby se na něj zezadu netlačili Domů skřítci, kteří natahovali krky, aby slyšeli co nejlépe. Abernathy se otočil zpátky. „Skutečnost je taková, že ty nikdy nic neuděláš správně!“</p>
<p>„Nesmysl!“ vykřikl Questor nečekaně, až všichni zmlkli. Pak se napřímil. „Celých deset dlouhých měsíců jsem na tom kouzlu pracoval. Dokonce i potom, co Meeks zničil kouzelné knihy, dokonce i pak!“ Zostra se podíval na Abernathyho. „Vím, jak moc to pro tebe znamená. Oddal jsem se bádání, abych ovládl magii v míře pro takové kouzlo nezbytné. Použil jsem ho na menší tvory se stoprocentním úspěchem. Ověřil jsem všechno, co jen bylo možné ověřit. Teď už zbývá jen jediné — vyzkoušet kouzlo na tobě.“</p>
<p>Dlouhou chvíli nikdo neřekl ani slovo. Jediným zvukem v místnosti bylo bzučení osamělého čmeláka, který bloudil od jednoho květináče k druhému. Abernathy se na Questora mračil a zarytě mlčel. V jeho očích byla nedůvěra, ale také špatně skrývaná jiskra naděje.</p>
<p>„Měli bychom dát Questorovi možnost, aby dokončil své vysvětlení,“ řekla nakonec Vrba. Stála asi krok či dva za ostatními a dívala se na ně.</p>
<p>„Souhlasím,“ přikývnul Ben. „Řekni nám zbytek, Questore.“</p>
<p>Čaroděj se zatvářil velice uraženě. „Zbytek? Jaký zbytek? Tohle je všechno — pokud ovšem nechcete znát nezbytné technické detaily. Ty vám sice vysvětlit můžu, ale je to zbytečné, stejně byste ničemu nerozuměli. Přišel jsem na způsob, jak proměnit psa v člověka, tečka! Pokud si přejete, abych ho použil, udělám to. Pokud ne, stačí říct a já na celou věc zapomenu!“</p>
<p>„Questore...“ začal Ben chlácholivě.</p>
<p>„Ano, ano, Výsosti! Těžce jsem pracoval, abych odhalil složitý a záludný magický proces. A co je mi odměnou? Posměch, urážky a obvinění! A proto se táži, jsem dvorním čarodějem, či ne? Jak se zdá, jsou o tom jisté pochybnosti!“</p>
<p>„Já jsem se jen ptal...“ začal Abernathy.</p>
<p>„Ne, ne. Nemusíš se omlouvat za své pocity!“ přerušil ho Questor. Zjevně se zcela vžil do role mučedníka. „Historie zná příběhy mnoha velkých mužů, kteří byli zneuznáváni. Někteří z nich za svou víru dokonce zemřeli.“</p>
<p>„Questore, podívej se na mě!“ Ben byl čím dál tím rozzlobenější.</p>
<p>„Tím samozřejmě nechci říci, že bych se cítil nějak ohrožen na životě já sám,“ dodal čaroděj rychle. „Jen jsem na tuto skutečnost chtěl upozornit. Ehm! Mohu tedy jen zopakovat, že proces bádání byl dovršen, kouzlo je kompletní a mohu jej použít, pokud si budete přát. Stačí říct. Znáte všechny skutečnosti.“ Pak se nečekaně zarazil „Ach, tedy kromě jedné maličkosti, abych tak řekl.“</p>
<p>Ozvalo se sborové zasténání. „Maličkosti?“ opakoval po něm Ben.</p>
<p>Questor se nejisté zatahal za ucho a pak si odkašlal. „Je tady jediná drobnost, Výsosti. Pro transformaci</p><empty-line /><p>takového rozsahu potřebuje kouzlo nezbytně katalyzátor. A ten mi bohužel chybí.“</p>
<p>„Já jsem to věděl...“ zamumlal téměř neslyšně Abernathy.</p>
<p>„Byla by tu jedna možnost,“ pokračoval čaroděj rychle, aniž věnoval písaři sebemenší pozornost. Odmlčel se a pak se zhluboka nadechnul. „Mohli bychom použít medailon.“</p>
<p>Ben věnoval čaroději tupý pohled. „Medailon? Jaký medailon?“</p>
<p>„Tvůj medailon, Výsosti.“</p>
<p>„Můj medailon?“</p>
<p>„Stačí ho jen půjčit na dobu přeměny Abernathymu.“</p>
<p>„Můj medailon?“</p>
<p>Questor tam stál, jako by čekal, že na něj každou chvíli spadne strop. „Prosím, pochop to. Stačí medailon sundat jen na pár chvil, nic víc. Pak bys ho měl hned dostat zpátky.“</p>
<p>„Měl bych ho dostat zpátky. Skvěle.“</p>
<p>Ben nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. „Questore, není to tak dlouho, co jsme strávili týdny snahou získat zpátky tu zatracenou věc, kterou jsem tenkrát vlastně ani neztratil a teď po mně chceš, abych medailon sundal doopravdy? Myslel jsem, že nejlepší bude, pokud si ho nechám na krku napořád. Vždyť ty sám jsi mi to nejednou připomínal!“</p>
<p>„No, ano...“</p>
<p>„Co když se věci nějak zvrtnou a medailon bude zničen nebo ztracen nadobro? Co pak?“ Benovi naskákaly na krku červené fleky. „Co když... co když mi ho z nějakého důvodu Abernathy nebude moci vrátit? Hromy, blesky! Tohle je nejnedomyšlenější věc, kterou jsem kdy slyšel, Questore! Co si vlastně myslíš?“</p>
<p>Během tohoto výbuchu se od něj všichni odtáhli a Ben zjistil, že stojí mezi květináči s čarodějem sám. Questor sice stál vzpřímeně, ale nevypadal nijak klidně.</p>
<p>„Pokud by existovala nějaká jiná možnost, Výsosti...“</p>
<p>„Tak ji najdi, k čertu!“ skočil mu Ben do řeči. Zamyslel se, pak se zarazil a podíval se na ostatní. „Co vy na to? Abernathy? Vrbo?“</p>
<p>Abernathy neodpověděl.</p>
<p>„Myslím, že bys měl pečlivě zvážit všechna rizika, Bene,“ řekla Vrba nakonec.</p>
<p>Ben si založil ruce v bok, prohlédl si je jednoho po druhém a pak se beze slova zahleděl do zahrady. Tak on by měl zvážit všechna rizika? Dobrá. Neriskoval nic menšího, než ztrátu věci, která ho učinila králem Landoveru a díky které tady mohl zůstat. Prostřednictvím medailonu mohl přivolat Paladina, bludného rytíře, králova ochránce a bojovníka — jeho ochránce a bojovníka, jak už měl nejednou příležitost se přesvědčit. Umožňoval mu přecházet mezi Landoverem a jinými světy, včetně toho, ze kterého pocházel on sám. Tohle bylo v sázce! Bez medailonu se nacházel v neustálém nebezpečí!</p>
<p>Vzápětí však svých myšlenek zalitoval. Nakonec, v sázce byla taky Abernathyho budoucnost. Co když zůstane psem navždy?</p>
<p>Zachmuřil se. Původně poklidný, nudný den se začínal měnit v hotovou bažinu. Jedna možnost byla horší než druhá. Myšlenky na něj dorážely. Uplynulo ani ne deset měsíců, co se čaroděj Meeks lstí dostal do Landoveru, zatímco si Ben myslel, že jeho nejhorší nepřítel je bezpečně lapen v jiném světě. Černokněžník použil svou podivuhodnou magii,</p>
<p>vzal na sebe Benovu podobu, ukradl mu trůn a co hůř — přesvědčil Bena, že přišel i o medailon. Než se mu podařilo zjistit skutečný stav věcí a starého čaroděje porazit, málem přišel o život on i Vrba. Teď byl opět králem. Opět mohl z bezpečí Ryzího Stříbra řídit záležitosti království, konečně se mu podařilo rozběhnout projekty pro zlepšení života svých poddaných. A teď si přijde Questor Thews se svým novým kouzlem! Zatraceně!</p>
<p>Ben si zamyšleně prohlížel záhony. Gardénie, růže, lile, hyacinty, kopretiny a tucty nejrůznějších odrůd jiných známých druhů společně se spoustou nízkého porostu a kvetoucích popínavých rostlin — to všechno leželo před ním jako pestrá, voňavá přikrývka. Bylo tu tak poklidno. Neměl často příležitost užít si krás zahrady. Dnešní den byl první po mnoha týdnech. Proč jen ho pronásledují až sem?</p>
<p>Proto, že jsem král, samozřejmě, odpověděl si okamžitě. Je zbytečné se zlobit. Tohle nebylo zaměstnání s pracovní dobou od osmi do čtyř. Vždyť právě kvůli tomu opustil slibně se rozvíjející kariéru právního zástupce v Chicagu a rozhodl se ucházet o trůn krále Landoveru, vládce kouzelného království, které se nenacházelo nikde poblíž Chicaga ani na žádném jiném známém místě. Jen kvůli tomu změnil svůj život tak zásadně, že už nemohl být více považován za stejného člověka, jakým byl ve svém starém světě. Toužil po změně, proto sem přišel. Chtěl utéct pocitu prázdnoty, chtěl utéct od sebe sama. Po smrti své ženy se stal zahořklým vdovcem, zklamaným praktikem povolání, ve které už dávno přestal věřit. Potřeboval novou výzvu, něco, co by dodalo jeho životu nový smysl. To všechno našel tady.</p><empty-line /><p> Jeho povinnosti však nebyly omezeny ani místem ani denní dobou a ze všeho nejmíň potřebami a přáními. Byly prostě tady, pokaždé nové, pokaždé jiné a Ben časem pochopil, a dokonce si oblíbil, skutečnost, že musí být vždy připraven jim čelit.</p>
<p>Povzdechl si. Jen to občas bylo hodně těžké.</p>
<p>Cítil na sobě pohledy svých přátel, čekali, co udělá. Zhluboka se nadechl. Ucítil přitom směs jemných vůní naplňujících polední vzduch. Jeho pochybnosti zmizely. Nakonec nebylo tak těžké se rozhodnout. Občas prostě musíte podstoupit riziko a udělat to, co považujete za správné.</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem byl tak podrážděný,“ řekl. Questore, pokud ke svému kouzlu potřebuješ medailon, dostaneš ho. Jak řekla Vrba, zvážil jsem všechna nebezpečí. Žádné z nich není dost závažné, abych kvůli tomu odmítl pomoci Abernathymu při získání jeho dřívější podoby. Podíval se zpříma na písaře. „Co říkáš, Abernathy? Chceš to zkusit?“</p>
<p>Abernathy vypadal nerozhodně. „Abych řekl pravdu, nevím, Výsosti.“ Odmlčel se, prohlédl si letmo své tělo, pak potřásl hlavou, podíval se zpátky na Bena a přikývnul. „Ano, Výsosti, chci.“</p>
<p>„Výborně!“ prohlásil Questor Thews a udělal rychlý krok vpřed. Ostatní vyjadřovali svůj souhlas mumláním, syčením a štěbetáním. „Bude to jen chvilka. Abernathy, zůstaň stát, kde jsi, ve středu místnosti. Všichni ostatní sem, za mě.“ Počkal, než se rozestaví podle jeho příkazu a celý přitom zářil. „A teď, Výsosti, předej medailon Abernathymu.“</p>
<p>Ben sáhl po přívěsku spočívajícímu na jeho hrudi a zaváhal. „Jsi si tím jist, Questore?“</p>
<p>„Naprosto jist. Výsosti. Všechno bude v pořádku.“</p>
<p>„Ale bez přívěsku nebudu rozumět landoverštině!“</p>
<p>Questor rychle pozvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Hle! Na tento problém stačí jednoduché kouzlo!“ Udělal několik hbitých pohybů, cosi zamumlal a pak spokojeně přikývnul. „Tak, hotovo. Můžeš ho sundat.“</p>
<p>Ben si povzdechl, sejmul medailon a podal ho Abernathymu. Ten si jej zavěsil kolem krku. Přívěsek teď spočíval na písařově tunice, sluneční paprsky tančily na nablýskaném povrchu a zřetelně vykreslovaly každý detail rytiny. Zobrazovala rytíře, Paladina, vyjíždějícího z brány Ryzího Stříbra vstříc vycházejícímu slunci. Ben si povzdechl a ustoupil. Cítil, jak se k němu přitiskla Vrba a vzala jeho ruku do svých dlaní.</p>
<p>„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala.</p>
<p>Questor se točil kolem Abernathyho, upravoval to a ono a pořád mu opakoval, že to bude trvat jen malou chvíli. Když byl konečně spokojen, postavil se přímo před písaře a pak udělal dva opatrné kroky doprava. Naslinil si prst a nastavil ho do větru. „Ach!“ prohlásil tajemně.</p>
<p>Pozvedl vysoko paže, roztáhl prsty a otevřel ústa, jeho šedý hábit mu sklouzl po loktech k ramenům. Nastala chvíle ticha. Pak pokrčil nos, dal jednu ruku dolů a nervózně se za něj zatahal. „Zatracená sluneční vyrážka,“ zamumlal. „A ten pyl mi taky nepřidá.“</p>
<p>Domů křítci se přišourali ještě blíž, chytili se čarodějova šatu a pokukovali na Abernathyho pohledem, ve kterém se mísilo očekávání se strachem.</p>
<p>„Nemohli byste ty otrhance poslat pryč?“ ohradil se Abernathy a dokonce při tom maličko zavrčel.</p>
<p>Questor se podíval dolů. „Ach, ale ano, samozřejmě. Zpátky a hned! Neslyšeli jste?“</p>
<p>Když odehnal Domů skřítky, vrátil se zase na své původní stanoviště. Znova zakroutil nosem a popotáhl. „Ticho, prosím!“</p>
<p>Začal prozpěvovat nekonečné zaříkadlo a doprovázel ho nejneuvěřitelnějšími gesty. Na tváři jeho posluchačů se zračil zmatek. Posunuli se o krok či dva dopředu, aby lépe slyšeli: Ben, vysoký, asi čtyřicetiletý, sportovně vyhlížející muž, dětsky drobná sylfa Vrba, napůl víla, napůl člověk, koboldi Pastiňák a Mozol, první z nich silný a pomalý, druhý vytáhlý a hbitý, oba měli stejné, pichlavé oči a zuby, které by spíš slušely dravé šelmě a Nicka s Pijavkou, Domů skřítci, chlupatá, ušmudlaná stvoření, která žila v zemi a zrovna v tuto chvíli vypadala, jako by vylezla z jednoho ze svých brlohů. Dívali se a tiše čekali. Abernathy, objekt jejich zájmu, zavřel oči a připravil se na nejhorší.</p>
<p>Questor Thews pokračoval. Vypadal jako strašák uprchlý z pole a jeho prozpěvování se zdálo právě tak nekonečné, jako stížnosti Domů skřítků.</p>
<p>Bena nečekaně udeřil do očí ten kontrast. Tady stál, bývalý právník, člověk moderní doby který by měl spoléhat výhradně na fakta a na rozum. Člen společnosti, které byla vybudována na technickém pokroku, muž ze světa, kde lidé létali do vesmíru, řídili jaderné elektrárny, používali telekomunikační sítě a další zázraky. Tady stál, ve světě zcela postrádajícím jakoukoliv techniku a s očekáváním přihlížel, jak čarodějova kouzelná síla zcela promění vzhled jedné živé bytosti způsobem, o kterém se v jeho starém světě nikomu ani nesnilo. Tahle myšlenka ho přiměla se pousmát. Jak je to podivné!</p>
<p>Questorovy ruce prudce klesly dolů, pak se opět zvedly vzhůru a vzduch se naplnil jemnou stříbrnou mlhou, která jiskřila a chvěla se jako živá. Chvíli kroužila v rychle se otáčejícím víru kolem Questorových rukou a pak se ovinula kolem Abernathyho. Ten však nic z toho neviděl, neboť pevně svíral víčka. Questor stále mumlal, ale jeho hlas se pomalu měnil, stával se ostřejším a zároveň zpěvnějším. Stříbrný prach vířil, světlo v pokoji se najednou zdálo jasnější, vzduch se nečekaně ochladil. Ben cítil Domů skřítky, jak se mu zezadu tisknou k nohám a opatrně si něco špitají. Vrba ho uchopila ještě pevněji.</p>
<p>„Ezaratz!“ vykřikl Questor nečekaně. Objevil se stříbřitý záblesk, který se odrazil od medailonu, až všichni ucukli.</p>
<p>Když se znova podívali, stál tam Abernathy, stejný jako dřív.</p>
<p>Ne, počkat, pomyslel si Ben. Jeho ruce zmizely! Vždyť má teď packy!</p>
<p>„Och och,“ hlesl Questor Thews.</p>
<p>Abernathy otevřel oči. „Haf!“ zaštěkal. A pak zděšeně znova, „Haf, haf, haf!“</p>
<p>„Questore, ty jsi ho proměnil ve psa úplně!“ vydechl Ben nevěřícně. „Dělej něco!“</p>
<p>„Zatraceně!“ zamumlal čaroděj. „Moment, moment!“ Udělal pohyb rukama a stříbrný prach zmizel. Prozpěvování skončilo. Abernathy právě zjistil, že místo rukou má packy. Panenky se mu rozšířily a dostal třesavku.</p>
<p>„Erazaratz!“ vykřikl Questor. Opět záblesk, medailon se zatřpytil a packy zmizely. Abernathy měl zase zpátky své ruce. „Abernathy!“ zajásal kouzelník.</p>
<p>„Čaroději, jestli tě dostanu do rukou, tak...“ zavyl písař. Nepochybně se mu vrátila i řeč.</p>
<p>„Nehýbej se!“ poručil mu Questor přísně, ale to už se Abernathy vrhl směrem k němu, pryč z kruhu stříbrného prachu. Čaroděj vystartoval, aby ho zastavil. Dotkl se přitom průsvitné prachové stěny mezi ním a písařem. Prach pod jeho dotykem ucukl, jako by byl živý a nečekaně mu vletěl do tváře.</p>
<p>„Erazzatza!“ kýchnul Questor Thews nečekaně.</p>
<p>Pod Abernathym vytryskl pramen světla, ze kterého se vynořila tenká chapadla a uchopila písaře kolem kotníků. Světlo začalo Abernathyho pomalu pohlcovat.</p>
<p>„Pomoc!“ zaúpěl.</p>
<p>„Questore!“ vykřikl Ben.</p>
<p>Vyrazil vpřed ale zakopl přitom o Domů skřítky, kteří se nějak ocitli před ním.</p>
<p>„Mám... mám ho, Výsosti!“ zafuněl Questor a znova nabíral na kýchnutí. Jeho ruce se zoufale snažily získat kontrolu nad vířícím prachem.</p>
<p>Abernathy třeštil oči, ze všech sil se snažil dostat pryč ze světla, které ho pohlcovalo a stále přitom volal o pomoc. Ben se snažil zbavit Domů skřítků.</p>
<p>„Buď... klidný!“ nabádal ho Questor. „Buď kch... kchli....dnýýýýýý!“</p>
<p>Kýchl tak silně, až ho to odhodilo zpátky na Bena a ostatní a porazil je. Stříbrný prach vylétl z okna ven do prosluněné zahrady. Světlo zazářilo a zmizelo.</p>
<p>Ben se zvedl na kolena a probodl Questora pohledem. „Zdravíčko!“ zavrčel. Questor Thews zrudnul.</p>
<p><strong><emphasis>láhev</emphasis></strong></p>
<p>„<strong>T</strong>ak co?“ Naléhal Ben. „Kde je? Co se s ním stalo?“</p>
<p>Questor však odpověď neznal. Ben tedy nechal na chvíli zmateného čaroděje na pokoji a obrátil se, aby pomohl Vrbě vstát ze země. Pak se na něj znovu zadíval. Teď už se nezlobil — na to byl příliš šokovaný. Abernathy zmizel beze stopy, právě tak, jako by v místnosti nikdy ani nebyl. A s ním byl samozřejmě pryč i medailon, který ochraňoval Benův život a zaručoval mu právo na království. Ben ucítil, jak se v něm začíná zvedat nová vlna vzteku.</p>
<p>Cosi se v něm pohnulo. Nakonec se asi přece jen nerozzlobí. Udělalo se mu totiž špatně.</p>
<p>„Questore, kde je Abernathy?“ zeptal se znova.</p>
<p>„Nu... abych pravdu řekl... Výsosti, já, já si nejsem tak docela jistý,“ vypravil ze sebe čaroděj nakonec.</p>
<p>Ben ho drapnul za jeho šedivý háv a přitáhnul k sobě. „Tohle mi neříkej! Musíš ho dostat zpátky, zatraceně!“ Zjevně znova změnil názor a opravdu se rozzuřil.</p>
<p>„Výsosti!“ čaroděj byl bledý, ale klidný. Nepokoušel se Benovi vytrhnout. Jen se pomalu napřímil a zhluboka se nadechl. „Nejsem si jist, co přesně se stalo. Bude zapotřebí trocha času, abych porozuměl...“</p>
<p>„Nemůžeš to ani odhadnout?“ zakřičel Ben, aniž ho nechal domluvit.</p>
<p>Čaroděj zkřivil svou soví tvář. „Vím jen, že kouzlo selhalo. Nejspíš to způsobilo kýchnutí — nemohl jsem nic dělat, pochop, Výsosti. Stalo se. Kýchnutí změnilo kouzlo a proto byl jiný i výsledek. Nejspíš jsem Abernathyho přemístil, místo abych ho přeměnil. Jak vidíš sám, ta dvě slova jsou si docela podobná...“</p>
<p>„Nech toho!“ vyštěkl Ben. Chtěl ještě něco dodat, ale pak se zarazil. Začínal ztrácet kontrolu sám nad sebou. Choval se jako nějaký gangster z laciné detektivky. Pustil Questora a cítil se přitom poněkud trapně. „Podívej, ty si myslíš, že ho kouzlo někam poslalo, je to tak? A co myslíš, kam? Řekni!“</p>
<p>Questor si odkašlal a na chvíli se zamyslel. „Nevím,“ přiznal nakonec.</p>
<p>Ben ho chvíli provrtával pohledem, pak se odvrátil. „Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo,“ mumlal. „Prostě tomu nemůžu uvěřit.“</p>
<p>Rozhlédl se po ostatních. Vrba stála blízko něj</p>
<p>a její zelené oči byly vážné. Koboldi právě zvedali ozdobný květináč, který se převrhl během potyčky. V kruhu asi šesti stop kolem byla rozsypaná hlína a polámané květiny. Domů skřítci si vyděšeně špitali.</p>
<p>„Možná bychom měli...“ začala Vrba.</p>
<p>Vtom se na místě, kde před chvílí stál Abernathy, opět zablesklo a ozval se zvuk, jako když z hrdla láhve vyklouzne korkový špunt. Jakási věc se zhmotnila přímo ve vzduchu, chvíli se divoce otáčela a pak dopadla na podlahu.</p>
<p>Byla to láhev.</p>
<p>Všichni nadskočili, a pak zůstali nevěřícně zírat. Láhev ležela klidně. Byla bílá, oválná, velká asi jako láhev od šampaňského. V hrdle vězel špunt, pečlivě zajištěný kusem drátu. Na jejím povrchu byli červenou barvou namalováni bláznivě rozšklebení klauni. Zřejmě tančili, jejich pózy vyjadřovaly divokou veselost.</p>
<p>„Pro všechno na světě, co je tohle?“ zamumlal Ben a sklonil se, aby ji zvedl. Chvíli si ji beze slova prohlížel, potěžkával, pak si ji prohlédl proti světlu. „Nezdá se, že by uvnitř něco bylo,“ řekl nakonec. „Nejspíš je prázdná.“</p>
<p>„Výsosti, něco mě napadlo!“ vyhrkl nečekaně Questor. „Tahle láhev a Abernathy si nejspíš vyměnili místa. Vyměnit zní podobně jako přeměnit a přemístit. Řekl bych, že kouzlo bude dost podobné. Ano, nejspíš je to tak!“</p>
<p>Ben se zamračil. „Abernathy si vyměnil místo s touhle lahví? Proč?“</p>
<p>Questor se mu chystal odpovědět, ale pak se zarazil. „Nevím, ale jsem si docela jistý ohledně toho, co se stalo.“</p>
<p>„Pomůže ti to určit, kde je Abernathy teď?“ zeptala se Vrba.</p>
<p>Questor potřásl hlavou. „Získal jsem tak ale určitý výchozí bod. Pokud budeme moci zjistit, odkud ta láhev pochází, pak možná...“ větu nedořekl a zamyslil se. „Zvláštní, ta láhev je mi nějaká povědomá.“</p>
<p>„Už jsi ji někdy dřív viděl?“ chtěl vědět Ben.</p>
<p>Čaroděj pokrčil rameny. „Nejsem si jist. Chvíli se mi zdá, že ano, ale chvíli mám zase pocit, jako bych se mýlil. Nerozumím tomu.“</p>
<p>Tak jako spoustě jiných věcí, pomyslel si Ben poněkud nevrle. „Abych řekl pravdu, ta flaška mě nezajímá,“ prohlásil místo toho nahlas. „Zato mám starost o Abernathyho a medailon. Musíme najít nějaký způsob, jak je dostat zpátky. Postarej se o to, Questore, a rychle, ať to stojí, co to stojí. Za tenhle zmatek jsi zodpovědný ty.“</p>
<p>„Vím, Výsosti. Nemusíš mi to připomínat. Ale přesto musím říct, že částečně je na vině i sám Abernathy. Kdyby se nesnažil dostat se z okruhu působnosti kouzla a já se ho nemusel snažit zadržet, prach by mi nevletěl do obličeje. Jen proto jsem kýchnul. Kouzlo by působilo přesně podle plánu, kdybych ...“</p>
<p>Ben jeho snahu o vysvětlení zarazil jediným pohybem ruky. „Hlavně ho najdi, Questore. Najdi ho.“</p>
<p>Čaroděj se ve spěchu uklonil. „Ano, Veličenstvo. Začnu hned teď!“ Obrátil se a vyšel z pokoje. Přitom si mumlal, „Může být pořád někde v Landoveru. Začnu ho hledat tady. Zemězrak mi pomůže. V každém případě by měl být v bezpečí. Ano, i když se k němu teď nemůžeme dostat, měl by být v bezpečí. Ach! Není nejmenší důvod se domnívat, že by mu</p>
<p>něco hrozilo, Výsosti!“ dodal, když se mezi dveřmi se ještě naposledy otočil. „Ne ne, máme čas.“ pokračoval už na odchodu. „To kýchnutí přece nebyla moje chyba, zatraceně. Měl jsem magickou sílu naprosto pod kontrolou ... ach, jaký má smysl o tom pořád přemítat. Prostě začnu hledat...“</p>
<p>Už byl téměř z dohledu, když za ním Ben zavolal, „Potřebuješ tu láhev?“</p>
<p>„Co?“ Questor se ohlédl, a pak roztržitě potřásl hlavou. „Možná později. Teď hned ji nebudu potřebovat. Zvláštní, připadá mi tak povědomá... Přál bych si, abych měl na tyhle věci lepší paměť. Moc mi nepomůže, když si nedokážu vybavit ani nejmenší...“</p>
<p>Pak zmizel z dohledu — Don Quijote de Landover, který pátrá po dracích a nachází jen větrné mlýny. Ben sledoval jeho odchod se znechuceným mlčením.</p>
<p>Nemohl pak myslet na nic jiného, kromě Abernathyho a medailonu, ale nedalo se nic dělat, dokud se nedostaví Questor a neoznámí, co zjistil. Zatímco tedy Vrba šla do zahrady, aby natrhala květiny na večerní tabuli a koboldi se vrátili ke své práci uvnitř hradu, Ben se rozhodl věnovat nejnovější stížnosti Domů skřítků. Skřítci však jako by o celou záležitost ztratili zájem.</p>
<p>„Tak mi řekněte o těch trollech. Chci slyšet všechno, co jste mi ještě neřekli,“ poručil Ben a připravil se na nejhorší. Klesl vyčerpaně do křesla a čekal.</p>
<p>„Jaká krásná láhev, Vznešený pane,“ ozval se místo toho Nicka.</p>
<p>„Jaká nádherná věc,“ přidal se Pijavka.</p>
<p>„Zapomeňte na ni,“ poradil jim Ben a poprvé od Questorova odchodu si uvědomil, že láhev stále stojí na podlaze vedle něj. Podrážděně se na ni podíval. „Co se mě týče, já bych to udělal s chutí.“</p>
<p>„Ale my jsme něco takového ještě nikdy neviděli,“ trval na svém Nicka.</p>
<p>„Nikdy,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>„Můžeme si na ni sáhnout, Vznešený pane?“ zeptal se Nicka.</p>
<p>„Ano, můžeme?“ žebral Pijavka.</p>
<p>Ben se na ně podíval. „Myslel jsem, že jste chtěli mluvit o trollech. Tolik jste o to stáli. Skoro jste fňukali, abych vás vyslyšel, a teď už vás to nezajímá?“</p>
<p>Nicka střelil pohledem po Pijavkovi. „Ó ano, jistě že nás to zajímá, Vznešený pane. Trollové na nás byli moc zlí.“</p>
<p>„No tak se můžeme...“</p>
<p>„Ale trollové jsou teď pryč a hned tak se neobjeví. Zato láhev je přímo tady, před námi. Můžeme se jí dotknout? Mocný pane, jen na chvilku!“</p>
<p>„Můžeme, Vznešený pane?“ ozval se taky Pijavka.</p>
<p>Ben zatoužil uchopit láhev a otlouct jim ji o hlavu. Místo toho ji prostě zvedl a podal jim ji. Bylo to snazší, než se hádat. „Jen buďte opatrní,“ připomenul jim.</p>
<p>Jak však brzy zjistil, nemusel si v tomto směru dělat nejmenší starosti. Láhev byla vyrobena z hrubého skla a vypadala, že by dokázala vydržet i dost špatné zacházení. Vlastně — vypadala, jako by byla z něčeho jiného, než ze skla. Nějaký druh kovu? Asi to bude tou barvou, pomyslel si.</p>
<p>Domů skřítci se s lahví mazlili a laskali ji, jako</p>
<p>kdyby to byl jejich nejzamilovanější poklad. Chovali ji jako dítě. Jejich malé, umouněné tlapky se povrchu dotýkaly téměř smyslně. Ben byl znechucený. Podíval se ven a oknem uviděl Vrbu. Chvíli přemýšlel, zda nemá jít za ní. Cokoliv by bylo příjemnější než tohle.</p>
<p>„Tak co, kamarádi,“ řekl nakonec. „Skončíme tu věc s trolly, ano?“</p>
<p>Nicka s Pijavkou k němu vzhlédli. Sklonil se k nim, aby od nich převzal láhev a oni mu ji váhavě podali. Ben ji opět postavil na podlahu vedle svého křesla. Skřítci pokračovali ve své stížnosti na trolly, ale jejich dřívější nadšení se smrsklo ani ne na polovinu. Očima každou chvíli zabloudili směrem, kde stála láhev, a nakonec se celá záležitost s trolly vytratila do prázdna.</p>
<p>„Vznešený pane, smíme si tu láhev vzít?“ zeptal se nečekaně Nicka.</p>
<p>„Ach ano, můžeme?“ přidal se Pijavka.</p>
<p>Ben je chvíli mlčky pozoroval. „A to proč?“</p>
<p>„Je to nádherná věc,“ řekl Nicka.</p>
<p>„Úplný poklad,“ dodal Pijavka.</p>
<p>„Je krásná,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Ano, krásná,“ opakoval po něm Pijavka.</p>
<p>Ben zavřel oči a unaveně si je promnul. Pak se opět zadíval na skřítky. „Velmi rád bych vám ji věnoval, věřte mi,“ povzdechl si pak. „Tak rád bych vám řekl ' Vemte si tu láhev a prosím, ať už ji nikdy nevidím.' Přesně to bych s radostí udělal. Ale nemůžu. Tahle láhev je jediná stopa, která nás může dovést k Abernathymu. A já chci vědět, kde skončil.“</p>
<p>Domů skřítci vážně pokývali hlavami.</p>
<p>„Ten pes nás stejně nikdy neměl rád,“ zamumlal Nicka.</p>
<p>„Ne, neměl,“ zamumlal Pijavka.</p>
<p>„Vrčel na nás.“</p>
<p>„A občas po nás i chňapnul.“</p>
<p>„Na tom nezáleží...“ trval na svém Ben.</p>
<p>„Můžeme ti tu láhev hlídat, Vznešený pane,“ skočil mu do řeči Nicka.</p>
<p>„Budeme se o ni dobře starat, Mocný pane,“ ujišťoval ho Pijavka.</p>
<p>„Prosím, prosím,“ žadonili.</p>
<p>Byli tak ubozí, že Ben jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Jako malé děti v hračkářství. „A co když je v té láhvi zlý džin?“ zeptal se jich a naklonil se k nim s hrozivým výrazem. „A co když ten džin žere skřítky?“ Domů skřítci na něj hloupě koukali. Očividně ještě o něčem takovém nikdy neslyšeli. „Zapomeňte na to,“ řekl jim a s povzdechem se usadil zpátky do křesla. „Prostě ji nedostanete, to je všechno.“</p>
<p>„Ale ty jsi říkal, že bys nám ji rád dal,“ připomenul Nicka.</p>
<p>„Ano, to jsi řekl,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>„A my bychom ji chtěli.“</p>
<p>„Ano, chtěli.“</p>
<p>„Tak proč nám ji nedáš, Vznešený pane?“ „Ano, proč?“</p>
<p>„Třeba jen na malou chvilku?“</p>
<p>„Jen na pár dní?“</p>
<p>Benovi povolily nervy. Chňapl po láhvi a zamával jim s ní před očima. „Přál bych si, abych tuhle flašku nikdy neviděl!“ zařval. „Nenávidím tu prokletou věc! Byl bych rád, kdyby zmizela! Chtěl bych tady mít zpátky medailon a Abernathyho! Přál bych si, aby přání byla jako cukrlata a já je mohl cumlat celý den! Ale tak to není! Ani pro mě, ani pro vás! Tak raději zapomeňte na láhev a vraťte se zpátky</p>
<p>k trollům dřív, než si řeknu, že už vás nechci nikdy vidět a pošlu vás pryč!“</p>
<p>S bouchnutím položil láhev zpátky na zem a zabořil se do křesla. Skřítkové si vyměnili významný pohled.</p>
<p>„Nemá tu láhev rád,“ zašeptal Nicka „Přeje si, aby zmizela,“ odpověděl šeptem Pijavka.</p>
<p>„Co jste říkali?“ zeptal se Ben, který jim nerozuměl.</p>
<p>„Nic, Vznešený pane,“ zamumlal Nicka.</p>
<p>„Vůbec nic, Mocný pane,“ vytáčel se Pijavka.</p>
<p>Rychle se vrátili ke své historce o trollech a o bezpráví, které jim bylo způsobeno. Nezdržovali se však s žádnými detaily. Zatímco hovořili, očima stále viseli na láhvi.</p>
<p>Den uběhl rychleji, než by se Ben nadál. Domů skřítci přednesli svou stížnost a zmizeli do svých pokojů. Bývalo zvykem nabídnout všem hostům na Ryzím Stříbře večeři a nocleh. Nicka s Pijavkou této možnosti bohatě využívali — milovali totiž Pastiňákovu kuchyni. Benovi to nevadilo, pokud ovšem něco nevyvedli Ještě ani nezmizeli ze dveří a Ben vyskočil z křesla a vydal se za Vrbou. Pak si vzpomněl na láhev, která pořád stála na podlaze vedle křesla mezi květináči. Vrátil se, zvedl ji ze země a rozhlédl se kolem po nějakém bezpečném místě, kam by ji mohl uložit. Rozhodl se pro skříňku, ve které za sklem stálo už několik džbánů a váz zdobených květinovým vzorem. Strčil láhev dovnitř, docela se tam hodila, a pospíchal pryč. Pak se společně s Vrbou procházel zahradou a probíral s ní svůj program. Jak jen to všechno zvládne bez Abernathyho,</p>
<p>který mu připomínal každou schůzku a sestavoval plán na každý den? Pak nakoukl do kuchyně, aby zjistil, co Pastiňák chystá k večeři a šel si zaběhat.</p>
<p>Běhání bylo rituálem, jenž úzkostlivě dodržoval, zvyk z dob, kdy aktivně boxoval a získal dokonce stříbrnou rukavici. V Landoveru bohužel postrádal všechno to složité náčiní, kterým byla vybavena jeho oblíbená posilovna v Chicagu, a tak mu nezbylo než se spolehnout, že běhání ho společně se šplháním na laně a několika protahovacími cviky udrží v dobré kondici.</p>
<p>Oblékl se do tepláků a běžeckých bot, použil kluzák — svou soukromou loď, která se dokázala pohybovat bez jakékoliv vnější síly, poháněná pouze jeho myšlenkou, a přeplavil se přes jezero na pevninu. Vyšplhal se vzhůru po svahu a rozběhl se po okraji údolí. Vzduch byl cítit podzimem, v zeleni stromů se už začínaly objevovat první barevné listy. Dny se zkracovaly a noci byly čím dál tím chladnější. Běžel skoro dvě hodiny a snažil se přitom setřást ze sebe pocit znechucení a zklamání. Když byl patřičně unaven, obrátil se zpět.</p>
<p>Slunce se teď klonilo k západu, chvílemi mizelo za stromy a vzdálenými kopci. Ben se zahleděl na siluetu hradu dramaticky se rýsující proti nebi. Pak nastoupil na kluzák a uvědomil si přitom, jak moc to tu má rád. Ryzí Stříbro se pro něj stalo domovem, po jakém odjakživa toužil, aniž si to vlastně kdy doopravdy uvědomoval. Vzpomínal si, jak strašidelně hrad vypadal v době jeho příchodu do Landoveru, bezbarvý, šedivý, potažený Skvrnou, nemocný ze slábnutí magie této země. Jak obrovský a prázdný tehdy vypadal! Tenkrát ještě nevěděl, že hrad je živý a je schopen citů, právě tak jako on sám. Vzpomněl si</p>
<p>na jeho teplo, které pocítil už první noci — teplo vycházející z nitra hradu samotného. Ryzí Stříbro bylo magickou bytostí z kamene, malty a kovu a přesto právě tak vnímavé, jako kterékoliv stvoření z masa a krve. Hrad vyzařoval teplo, zásoboval své obyvatele jídlem, chránil je, konejšil. Muselo ho stvořit nějaké podivuhodné kouzlo a Ben stále nepřestával žasnout, jak něco takového vůbec může existovat.</p>
<p>Po návratu potkal Vrbu. Questor prý došel k definitivnímu závěru, že Abernathy už není v Landoveru. Ben zprávu přijal se stoickým klidem. Tušil, že to nebude tak jednoduché.</p>
<p>Vrba přišla za ním do koupelny a pomohla mu se umýt. Její drobné ruce ho něžně laskaly, často ho líbala. Dlouhé, zelené vlasy jí spadaly do obličeje jako závoj, vypadala tajemně.</p>
<p>„Nemusel jsi na Questora být tak zlý,“ řekla nakonec, když už se utíral do ručníku. „Chtěl udělat pro Abernathyho to nejlepší. Moc se mu snažil pomoci.“</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl Ben.</p>
<p>„Cítil se za Abernathyho zodpovědný. Taková odpovědnost je těžké břemeno.“ Vyhlédla oknem ložnice, venku se rychle stmívalo. „Ty sám bys měl vědět lépe než kdokoliv jiný, jaké to je, cítit se odpovědný za někoho druhého.“</p>
<p>Věděl. Jako král musel takovou zodpovědnost nést nesčíslněkrát. Někdy se dokonce cítil odpovědný i za věci, za které ve skutečnosti odpovědný nebyl. Pomyslel na Annie, svou ženu, kterou ztratil před čtyřmi lety. Vzpomněl si na svého partnera a dobrého přítele Milese Bennetta. Vybavily se mu tváře obyvatel Landoveru, černý jednorožec a jeho noví přátelé Vrba, Abernathy, Mozol, Pastiňák a samozřejmě, Questor.</p>
<p>„Jen bych byl rád, kdyby dokázal svá kouzla ovládat trochu lépe,“ řekl nakonec mírně. Pak se zarazil a podíval se Vrbě do tváře. „Víš, jsem vyděšený k smrti z toho, že jsem přišel o medailon, Vrbo. Moc dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem ho neměl, a to mi ve skutečnosti visel na krku, jen jsem to nevěděl. Cítil jsem se bez něj tak bezmocný.“</p>
<p>Vrba k němu přistoupila a objala ho. „Ty nebudeš nikdy bezmocný, Bene. Ty ne. A nikdy nebudeš sám.“</p>
<p>Přitiskl ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů. „Já vím. Budeš se mnou. Vlastně bych si neměl dělat takové starosti. Však ono nějak bude.“</p>
<p>Bylo, ale zcela jinak, než si Ben představoval. Když přišel čas večeře, sešla se v hodovní síni jen malá část očekávaných strávníků. Chyběli Domů skřítci, což bylo překvapivé samo o sobě, a chyběl i Questor. Mozol se zastavil jen na chvíli a hned zase zmizel. Pastiňák byl v kuchyni. Ben a Vrba tedy seděli u tabule sami, svědomitě žvýkali a naslouchali tichu.</p>
<p>Už téměř dojedli, když do místnosti vrazil Questor Thews s tak šíleným výrazem ve tváři, že to Bena okamžitě zvedlo na nohy.</p>
<p>„Výsosti!“ zalapal čaroděj po dechu. „Kde je ta láhev?“</p>
<p>„Láhev?“ Ben se musel na chvíli zamyslit. „V zimní zahradě ve vitríně. Děje se něco?“</p>
<p>Questor byl tak udýchaný, že ho museli Ben s Vrbou usadit do křesla. Vrba mu podala sklenici vína, kterou bleskurychle vyprázdnil. „Vzpomněl jsem si, kde jsem tu láhev viděl, Výsosti!“ vyhrkl nakonec.</p>
<p>„Tak přece jsi ji už viděl! Kde?“ vyzvídal Ben.</p>
<p>„Tady, Výsosti, přímo tady!“ „Ale když jsi ji viděl poprvé, tak tě to nenapadlo!“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne! Vždyť to bylo před dvaceti lety!“</p>
<p>Ben zavrtěl hlavou. „To nedává smysl, Questore.“</p>
<p>Čaroděj se se zavrávoráním postavil. „Všechno ti vysvětlím, ale nejdřív musím mít tu láhev bezpečně v rukou! Nebudu mít klid, dokud se tak nestane! Ta láhev je hrozně nebezpečná, Výsosti!“</p>
<p>Odněkud se vynořili Mozol s Pastiňákem a celá skupinka pospíchala po schodech dolů do zimní zahrady. Ben se snažil během chůze vyzvídat, ale Questor mu odmítl cokoliv prozradit. Během chvilky byli u dveří zimní zahrady a vpadli dovnitř. Pokoj byl temný, ale stačil jediný dotek Benovy ruky a jeho stěny se rozzářily.</p>
<p>Přešel k vitríně a skrz skleněná dvířka nakoukl dovnitř.</p>
<p>Láhev byla pryč.</p>
<p>„Co to...?“ zakoktal naprosto nevěřícně při pohledu na prázdné místo, kde láhev ještě nedávno odpočívala, ale pak mu to došlo. „Nicka a Pijavka!“ Ben vyplivl ta dvě jména jako vyviklané zuby. „Ti zatracení skrčci! Člověk je nemůže na chvíli spustit z očí! Museli se schovávat za dveřmi a viděli, kam jsem ji dával!“</p>
<p>Všichni se tlačili za Benem a snažili se nahlédnout do vitríny.</p>
<p>„Domů skřítci vzali tu láhev?“ zeptal se Questor Thews nevěřícně.</p>
<p>„Mozole, jdi je hledat,“ nařídil Ben. Začínal se bát nejhoršího. „Pokud jsou ještě tady, přiveď je co</p>
<p>nejrychleji!“ Kobold v mžiku zmizel a stejně tak rychle byl zpátky. Šklebil se a cenil zuby.</p>
<p>„Zmizeli,“ zavrčel Ben vztekle.</p>
<p>Questor vypadal, že každou chvíli omdlí. „Výsosti, bojím se, že mám pro tebe velmi špatné zprávy.“</p>
<p>Ben si rezignovaně povzdechl. Ani ho to moc nepřekvapilo.</p>
<p><emphasis>Graum W</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>e</emphasis></p>
<p><strong>A</strong>bernathy se s trhnutím probral. Neprobudil se v tom běžném slova smyslu, protože vlastně vůbec nespal. Jen si to zoufale přál. Víčka měl pevně stisknutá a zadržoval dech jako potápěč. Přesto to však vypadalo, jako by se probudil. Nejdřív všude kolem něj bylo světlo, tak jasné a intenzivní, že vnímal jeho zář i přes zavřená víčka. Pak najednou pohaslo.</p>
<p>Zamrkal a rozhlédl se kolem. Nejdřív spatřil jen hru stínů a matného světla, chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly. Pak zjistil, že má před tváří mříž. Znova zamrkal. Mříže byly všude kolem! Panebože, vždyť je zavřený v kleci!</p>
<p>Pokusil se postavit na všechny čtyři, ale zjistil, že klec mu nedovoluje jakkoliv změnit polohu. Hlavou tlačil přímo do stropu. Zvedl ruku — i tohle byl poměrně nelehký úkol, a zkusmo zašmátral nad hlavou... Počkat, co je to? Dotkl se mříží a zjistil, že jsou zasazeny ve skle. Ve skutečnosti to nebyly žádné mříže ale jen jakási složitá okrasa. Klec sama pak nebyla krychlovitá, ale šestihranná!</p>
<p>Kdo kdy slyšel o kleci ve tvaru šestihranu?</p>
<p>Podíval se pod sebe. Mezi nohama mu stálo několik křehce vypadajících váz, a jedna skleněná číše tak tenká, až se zdálo, že se rozbije, pokud na ni jen dýchne.</p>
<p>Přesto se vydechnout opovážil a v úžasu se ještě jednou rozhlédl kolem. Tohle nebyla klec, ale nějaká vitrína!</p>
<p>Chvíli ohromeně seděl a nebyl schopen vymyslet vůbec nic. Díval se ven a pátral očima mezi stíny. Nacházel se v místnosti ze stěnami z masivních kamenných kvádrů a trámů, plné vitrín, skříní, truhlic a stojanů. Všechny byly naplněny či ověšeny nejrůznějšími uměleckými díly. Světlo bylo tak slabé, že sotva jednotlivé předměty rozeznal. Rada úzkých oken vysoko pod stropem neumožňovala lepší osvětlení. Po stěnách byly v nepravidelných vzdálenostech rozvěšeny gobelíny a podlahu z kamenných dlaždic pokrývaly jakési čtverce, ze kterých se po chvíli pozorování vyklubaly ručně tkané koberce.</p>
<p>Abernathy se zamračil. U všech rohatých, kde jen může být? Ten zatracený Questor! Možná je pořád ještě na Ryzím Stříbře, zavřený v nějakém zapomenutém depozitáři uměleckých předmětů, až na to že...</p>
<p>Myšlenku nedokončil. Jeho instinkt mu totiž říkal</p>
<p>něco jiného. Zamračil se ještě víc. Ten pomatený čaroděj ! Co to jen zase vyvedl?</p>
<p>Dveře na konci pokoje se tiše otevřely a hned zase zavřely. Abernathy zamžoural do tmy. Někdo tam byl, ale nedokázal rozeznat, kdo to je. Zadržel dech a naslouchal. Ten někdo si ho zřejmě ještě nevšiml a bloumal zatím bezcílně pokojem, tu a tam se zastavil a prohlížel si jednotlivé věci. Návštěvník, odhadl Abernathy. Přišel si prohlédnout sbírku. Kroky se blížily, ozývaly se teď spíš z levé strany. Jeho vitrína byla umístěna daleko od zdi a on nebyl schopen se podívat za sebe, pokud by neotočil celou hlavu a ramena. Bál se však, že by něco rozbil. Povzdechl si. Asi to stejně bude muset udělat. Nemůže tady přece trčet donekonečna.</p>
<p>Kroky prošly kolem, zpomalily, obešly ho a zastavily se. Podíval se dolů. Stála tam dívenka a dívala se na něj. Byla malá, Abernathy odhadoval, že jí není víc než dvanáct let. Drobná blondýnka s oválnou tvářičkou a kučeravými, nakrátko ostříhanými vlasy. Oči jí modře zářily a nosík měla samou pihu. Zřejmě přemýšlela, co je Abernathy zač. Na chvíli zadržel dech a doufal, že ji to přestane bavit a půjde dál. Snažil se stát zcela nepohnutě. Pak už to nevydržel a mrknul. Dívka překvapeně uskočila.</p>
<p>„Ach, ty jsi živý!“ vydechla překvapeně. „Ty jsi opravdový pejsek!“</p>
<p>Abernathy si povzdechl. Události se vyvíjely přesně tak, jak předpokládal, zcela v souladu s ostatním děním toho dne.</p>
<p>Děvčátko opět přistoupilo blíž, dívalo s na něj rozšířenýma očima. „Chudáčku! Takhle zavřený ve vitríně a nemáš tam vodu ani jídlo! Chudinko pejsku! Kdo ti to udělal?“</p>
<p>„Jeden idiot, co si říká čaroděj,“ odpověděl Abernathy.</p>
<p>Teď měla oči opravdu obrovské. „Ty umíš mluvit!“ zašeptala spiklenecky a v hlase jí znělo nadšení. „Pejsku, ty umíš mluvit!“</p>
<p>Abernathy se zamračil. „Nevadilo by ti, kdybys mi přestala říkat pejsku?“</p>
<p>„Ne! Myslím tím, ne, nevadilo.“ Přistoupila ještě blíž. „Jak se jmenuješ, pejsku? Ach, promiň. Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Abernathy.“</p>
<p>„Já jsem Elizabeth. Ne Betty, Lizzy, Líza, Líba, Betynka ani nic jiného. Jsem Elizabeth. Nesnáším tohle roztomilé zkracování jmen. Mámy a tátové tak říkají svým dětem a vůbec je nenapadne se zeptat, zda to dětem nevadí. A pak už ti to zůstane navždy. A navíc to nejsou ani opravdová jména, jen polojména. Elizabeth je opravdové jméno. Jmenovala se tak moje slavná tetička.“</p>
<p>„Jak ses naučil mluvit?“ ozvala se po chvíli.</p>
<p>Abernathy zdvihl obočí. „Řekl bych, že přesně tak, jako ty. Chodil jsem do školy.“</p>
<p>„Opravdu? Tam, odkud pocházíš, učí psy mluvit?“</p>
<p>Pro Abernathyho bylo čím dál tím obtížnější zachovat trpělivost. „Samozřejmě, že ne. Tenkrát jsem nebyl pes, ale člověk.“</p>
<p>Elizabeth se zatvářila fascinovaně. „Vážně?“ Na moment se zamyslela „Ach tak, už rozumím, udělal ti to nějaký čaroděj, že? Tak jako v pohádce Kráska a zvíře. Znáš ji? Čaroděj proměnil zlým kouzlem krásného prince v ošklivou příšeru a zachránit ho mohla jen opravdová láska.“ Zarazila se. „Tobě se to stalo taky, Abernathy?“</p>
<p>„No...“</p>
<p>„Ten kouzelník, co tě proměnil, to by zlý kouzelník?“</p>
<p>„Hm...“</p>
<p>„A proč tě proměnil právě v psa? Jaká rasa vlastně jsi, Abernathy?“</p>
<p>Abernathy si olízl čenich, měl žízeň. „Myslíš, že bys mohla otevřít dveře té vitríny a pustit mě ven?“ zeptal se.</p>
<p>Elizabeth se rozběhla ke skříňce, až za ní její blonďaté kadeře vlály. „Ale jistě.“ Pak se zastavila. „Je zamčená, Abernathy. Tyhle skříně jsou vždycky zamčené. Michel to nařídil, chce mí své věci v bezpečí. Je strašně nedůvěřivý. Co se stalo s tou lahví, co stála támhle? Byla tam bílá láhev s červenými klauny a teď je pryč! Co se s ní stalo? Nesedíš na ní Abernathy? Michel se bude vztekat! Možná že ji máš pod sebou!“</p>
<p>Abernathy obrátil oči v sloup. „Nemám tušení, Elizabeth. Nevidím pod sebe, protože se nemůžu ani pohnout, abych se podíval. A pokud mě odsud nedostaneš, už se asi ani nikdy nepodívám!“</p>
<p>„Vždyť jsem ti říkala, skříň je zamčená.“ opakovala Elizabeth vážně. „Ale možná se mi podaří získat klíč. Můj otec tady dělá správce. Má klíče od všeho. Teď je sice právě pryč, ale podívám se do jeho pokoje. Hned jsem zpátky!“ Rozběhla se pryč. „Neboj se, Abernathy, jen čekej tady!“</p>
<p>Pak se protáhla dveřmi jako kočka a byla pryč. Abernathy se tiše usadil a začal přemýšlet. O jaké láhvi to mluvila, kdo je Michel a kde je Graum Wythe? Kdysi znal jistého Michela a taky hrad Graum Wythe, ale to bylo už hodně dávno.</p>
<p>Ucítil, jak mu po páteři přeběhl mráz, když na</p>
<p>sebe téměř zapomenuté vzpomínky nabraly zřetelnější podobu. Ne, to není možné, řekl si. Musí to být jen shoda jmen. Nebo se přeslechl. Možná Elizabeth řekla něco jiného a on jí jen špatně rozuměl.</p>
<p>Minuty ubíhaly. Konečně se vrátila. Nehlučně se objevila ve dveřích, přešla k vitríně, zastrčila do zámku dlouhý klíč a otočila jím. Dveře ze skla a kovu se otevřely a Abernathy byl konečně volný. Opatrně se vysoukal ven.</p>
<p>„Děkuji ti, Elizabeth,“ řekl.</p>
<p>„Není zač, Abernathy,“ odpověděla. Postavila převržené vázy a marně se přitom snažila najít chybějící láhev. Nakonec toho nechala. Zavřela vitrínu a opět ji zavřela. „Ta láhev tam není,“ oznámila vážně.</p>
<p>Abernathy se napřímil a oprášil si oblečení. „Dávám ti své slovo, že o žádné láhvi nic nevím,“ prohlásil.</p>
<p>„Ach, já ti věřím,“ ujistila ho. „Ale Michel by nemusel. Víš, pro takové věci nemá pochopení. Obvykle sem nikoho nepouští, jen pokud ho sám pozve a to pak stojí hned vedle a dívá se. Já sem můžu sama jen proto, že můj otec je správce. Ráda se tu procházím a prohlížím si všechny ty krásné věci. Víš, že támhle na protější zdi je obraz, na kterém se postavy doopravdy hýbou. A hrací skříňka, která hraje kdykoliv ji požádáš? Nevím, co bylo v té láhvi, ale muselo to být něco skutečně výjimečného. Michel k ní nikdy nikoho nepouštěl.“</p>
<p>Obraz, na kterém se postavy hýbou a hrací skříňka hrající na povel. Kouzla, napadlo Abernathyho okamžitě. „Elizabeth,“ přerušil ji, „Kde to jsem?“</p>
<p>Elizabeth se na něj zvědavě podívala. „Samozřejmě že na Graum Wythe. Copak jsem ti to už neříkala?“</p>
<p>„Ano, ale... kde je Graum Wythe?“ Modré oči zamžikaly. „Ve Woodinville.“ „A kde je Woodinville?“</p>
<p>„Severně od Seattlu. Ve státě Washington, Spojené státy americké.“ Elizabeth pozorovala Abernathyho, který se tvářil stále zmateněji. „Tobě to nic neříká, Abernathy? Neznáš žádné z těch míst?“</p>
<p>Abernathy potřásl hlavou. „Bojím se, že už nejsem ve svém světě. Ale nevím, kde...“ Pak se zarazil. „Elizabeth, už jsi někdy slyšela o místě zvaném Chicago?“ zeptal se a v hlase mu bylo znát úzkost.</p>
<p>Dívka se usmála. „Samozřejmě. „Chicago je v Illinois. Ale to je odtud dost daleko. Ty jsi z Chicaga, Abernathy?“</p>
<p>Abernathy byl úplně bez sebe. „Ne, ale Jeho Výsost je — nebo byl. Tohle je jako zlý sen! Já už nejsem v Landoveru! Byl jsem poslán do světa, odkud pochází náš král! Ten bláznivý čaroděj!“ Pak doslova ztuhnul hrůzou. „Panebože — já mám medailon. Já mám medailon krále Landoveru!“</p>
<p>Zoufale rukama šátral po přívěsku visícím mu kolem krku, zatímco Elizabeth vyděšeně šeptala, „Abernathy, to je naprosto v pořádku, všechno je dobré, vůbec se neboj, prosím! Postarám se o tebe, opravdu, budu na tebe dávat pozor,“ a přitom ho konejšivě hladila.</p>
<p>„Elizabeth, ty mi nerozumíš. Ten medailon je kouzlo patřící Jeho Výsosti. Ztratil jeho ochranu, teď, když ho mám já na tomto světě! Potřebuje ho mít u sebe v Landoveru!“</p>
<p>Pak se znova zarazil. V očích se mu zračila hrůza ještě mnohem větší. „Ach, pro... Jeho svět! Tohle je jeho svět, jeho starý svět, Elizabeth! Říkala jsi, že toto místo se jmenuje Graum Wythe a jeho pán je</p>
<p>Michel? Jaké je jeho celé jméno, Elizabeth? Honem, řekni mi to!“</p>
<p>„Abernathy, uklidni se!“ Dívka ho pořád hladila. „Jmenuje se Michel Ard Rhi.“</p>
<p>Abernathy v tu chvíli vypadal, jako by se o něj pokoušel srdeční záchvat. „Michel Ard Rhi!“ Vydechl to jméno tak opatrně, jako by se při hlasitějším zvuku mohlo jeho tlukoucí srdce zastavit. Zhluboka se nadechl ve snaze se uklidnit. „Elizabeth, musíš mě schovat!“</p>
<p>„Co se děje, Abernathy?“</p>
<p>„To je prosté, Elizabeth. Michel Ard Rhi je můj největší nepřítel.“</p>
<p>„Ale proč? Co vás znepřátelilo?“ Děvčátko mělo plno otázek, její modré oči chvíli nevydržely na místě. „Je to přítel toho čaroděje, co tě proměnil na psa? On je zlý...“</p>
<p>„Elizabeth!“ Abernathy se snažil skrýt zoufalství ve svém hlase. „Řeknu ti všechno, slibuju, ale teď mě musíš co nejrychleji schovat! Nesmí mě tady najít. Ne když mám medailon, ne s...“</p>
<p>„Dobře, dobře,“ ujistila ho holčička rychle. „Řekla jsem, že se o tebe dobře postarám, a udělám to. Vždycky dodržím co slíbím.“ Chvíli přemýšlela. „Mohl by ses schovat v mém pokoji. Tam tě nějakou chvíli nenajdou. Nikdo tam nechodí kromě mého táty a ten se vrátí až za několik dní.“ Odmlčela se. „Ale budeme muset nejdřív přijít na nějaký způsob, jak tě tam dostat. To nemusí být zrovna jednoduché, víš? Hlavní halou pořád někdo chodí. Počkej chvíli...“</p>
<p>Několik vteřin ho zkoumavě pozorovala. Abernathy si přál, aby se uměl udělat neviditelným. Pak nadšeně zatleskala rukama.</p>
<p>„Už vím!“ zazubila se. „Budeme předstírat, že si s tebou hraju a oblékla jsem tě jako panenku!“</p>
<p>Toto byl temný okamžik v Abernathyho životě, ačkoliv ho Elizabeth ujistila, že je to nezbytné. Instinktivně dívce věřil. Chtěla mu pomoci, o tom Abernathy nepochyboval. Zoufale toužil se co nejrychleji dostat z otevřeného prostranství a najít nějaký úkryt. Být přistižen Michelem Ard Rhi — to byla ta nejhorší věc, která by se mu mohla stát.</p>
<p>Dovolil tedy Elizabeth, aby mu připnula obojek a uvázala ho na vodítko. Pak se spustil na všechny čtyři a ve své hedvábné tunice se stříbrnými přezkami vykráčel z pokoje jako opravdový pes. Bylo to nepohodlné, ostudné a ponižující. Cítil se jako naprostý pitomec, ale přesto to udělal. Dokonce souhlasil, že bude cestou očichávat věci a vrtět ocasem.</p>
<p>„Hlavně nemluv, ať se děje cokoliv,“ napomenula ho Elizabeth, když vešli dveřmi do haly. Místnost byla a uzavřená stejně jako pokoj, ze kterého právě odešli. Abernathy cítil chladné dlaždice pod nohama a rukama. „Jestli nás někdo uvidí, řeknu mu prostě, že jsi můj pes a že jsem tě oblékla. Když uvidí ty šaty, co máš na sobě, nebudou se moc vyptávat.“</p>
<p>Rozkošné, pomyslel si Abernathy podrážděně. A co se ti vlastně na mých šatech nelíbí? Nakonec však neřekl nic.</p>
<p>Minuli celou řadu chodeb se stěnami z kamene a dřevěných trámů. Většina z nich byla jen velmi slabě osvětlena úzkými okny a svítilnami. Graum Wythe byl hrad docela podobný Ryzímu stříbru. Jak se zdálo, Michel Ard Rhi oživil své fantazie z dětství.</p><empty-line /><p> Abernathy byl stále zvědavější, ale neodvažoval se na Michela ani pomyslit, jako by pouhá myšlenka mohla způsobit, že se Michel sám vynoří zpoza nejbližšího rohu.</p>
<p>Urazili s Elizabeth docela slušnou vzdálenost, aniž by někoho potkali. Pak zahnuli do chodby a ocitli se tváří v tvář dvěma mužům v černých uniformách. Elizabeth se zastavila. Abernathy okamžitě couvnul ve snaze schovat se za ní, ale brzy zjistil, že dívčiny nohy jsou příliš hubené, než aby se mu to mohlo podařit. Začal tedy pečlivě očichávat podlahu a snažil se vypadat jako naprosto obyčejný pes.</p>
<p>„Ahoj, Elizabeth,“ pozdravil ji jeden z mužů.</p>
<p>„Dobré odpoledne,“ odpověděla.</p>
<p>„To je tvůj pes?“ zeptal se strážný. Dívka přikývla. „Oblečený do šatů? Asi se mu to moc nelíbí, co?“</p>
<p>„Určitě to nemá rád,“ dodal druhý.</p>
<p>„A co to má na nose, brýle? Kde jsi je našla, Elizabeth?“ pokračoval strážný.</p>
<p>„Na psovi vypadají legračně,“ poznamenal jeho kolega a shýbnul se k Abernathymu. Písař výhružně zavrčel. Strážný okamžitě ucuknul. „Není moc kamarádský, co?“</p>
<p>„Bojí se,“ vysvětlila Elizabeth. „Ještě vás nezná.“</p>
<p>„Jo, to chápu,“ zamručel strážný a chystal se pokračovat v obchůzce. „Pojďme, Berte,“ pokývnul na druhého muže.</p>
<p>Ten však zaváhal. „Ví o tom psovi tvůj otec, Elizabeth?“ zeptal se. „Myslel jsem, že ti zvířata zakázal.“</p>
<p>„No, změnil názor,“ odpověděla. Abernathy vyklouzl zpoza jejích zad a táhl za vodítko. „Už musím jít. Sbohem.“</p>
<p>„Sbohem, Elizabeth,“ zamručel muž a odcházel. Pak se ještě naposledy otočil. „A jaká je to vlastně rasa?“</p>
<p>„Nevím,“ zavolala na něj dívenka. „Asi nějaký oříšek.“</p>
<p>Abernathy měl co dělat, aby ji nekousnul.</p>
<p>„Nejsem žádný oříšek,“ řekl jí, když už byli v bezpečí a on mohl opět mluvit. „Jsem hladkosrstý teriér a mám pravděpodobně mnohem lepší rodokmen, než ty.“</p>
<p>Elizabeth se začervenala. „Promiň, Abernathy,“ řekla tiše a sklopila oči.</p>
<p>„Nic se nestalo,“ uklidňoval ji písař ve snaze zamluvit svou příkrost. „Chtěl jsem jen říct, že bez ohledu na svůj stav pocházím z dobrého rodu.“</p>
<p>Seděli v dívčině pokoji na okraji postele. Na rozdíl od ostatních místností hradu, které Abernathy doposud zhlédl, byla tato zalita jasným slunečním světlem. Zdi byly polepeny tapetami, na podlaze ležely koberce, police přetékaly panenkami a plyšovými zvířaty. Vedle malého psacího stolu stála knihovnička, nad ní visely obrázky medvídků a papoušků. Na vnitřní straně dveří byl přichycen plakát někoho nebo něčeho, co se nazývalo Bon Jovi.</p>
<p>„Vyprávěj mi o sobě a o Michelovi,“ vyzvala ho dívenka.</p>
<p>Abernathy se napřímil. „Michel Ard Rhi způsobil, že je teď ze mě pes,“ řekl. Na chvíli se zamyslel. „Elizabeth, opravdu nevím, zda ti to všechno můžu říct.“</p>
<p>„Proč Abernathy?“</p>
<p>„Abych pravdu řekl, bojím se, že bys mi některé věci nevěřila.“</p>
<p>Elizabeth přikývla. „Třeba jako to, že jsi člověk, kterého čaroděj proměnil na psa a že pocházíš z jiného světa?“ Potřásla hlavou a zatvářila se vážně. „Já tomu věřím, Abernathy. Určitě existují věci, o kterých většina lidí nemá ani tušení. Třeba kouzla. Nebo vymyšlené světy, které vůbec nejsou vymyšlené. Můj táta říká, že lidé na spoustu věcí nevěří jen proto, že jim nerozumí.“ Na chvíli se odmlčela. „Nikomu jsem to ještě neřekla, jen své nejlepší přítelkyni Nitě, ale já opravdu věřím na jiné, neznámé světy.“</p>
<p>Abernathy se na dívku podíval s rostoucím respektem. „Máš pravdu,“ řekl nakonec. „Tohle není můj svět. Není to ani svět Michela Ard Rhi. Oba pocházíme ze vzdáleného království zvaného Landover. Landover je křižovatkou cest vedoucích do mnoha světů, mezi mnohými jinými i do tvého. Všechny cesty procházejí skrz mlhu, kde žijí víly. Tam je zdroj vší magie. Víly žijí na rozdíl od lidí v kouzelném světě.“</p>
<p>Zmlknul a přemýšlel, jak pokračovat dál. Elizabeth se na něj dívala s úžasem, ale nikoliv s nedůvěrou. Písař zvedl ruku a popostrčil si brýle po nose. „Můj příběh začal před více než dvaceti lety. Michelův otec byl tehdy králem Landoveru a já jsem byl jeho dvorním písařem. Michel měl asi tolik let, co teď ty, ale vůbec ti nebyl podobný.“</p>
<p>„Byl zlý?“ vyptávala se Elizabeth.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Není nijak zvlášť milý ani teď.“</p>
<p>„Pak se tedy od těch dob nijak nezměnil.“ povzdechnul si Abernathy. Vzpomínky se stávaly zřetelnější a bolavější. Táhly mu hlavou a nedaly se odehnat. „Když byl Michel chlapec, často jsme si</p>
<p>hrávali. Chtěl to jeho otec a já jsem souhlasil. Michel nikdy nebyl hodné dítě, ale od té doby, co se o něj začal starat dvorní čaroděj Meeks, se stal ještě horším. Meeks byl zlý člověk. Stali se s Michelem přáteli a čaroděj ho učil drobným kouzlům. To se Michelovi moc líbilo. Chtěl mít všechno a hned. Když jsme si hrávali, Michel si rád představoval, že je pánem hradu Graum Wythe, pevnosti, kterou nedokáže zdolat ani sto nepřátelských armád a tucet čarodějů. Miloval pocit moci.“</p>
<p>Abernathy potřásl hlavou. „Hrál si na tohle a na ono a já jsem si hrál s ním. Nebyla moje starost dohlížet na to, co z chlapce vyroste. Jak se zdálo, starý král to neviděl zdaleka tak jasně, jako já...“ pokrčil rameny. „Myslím si, že z Michela už tenkrát rostl netvor.“</p>
<p>„Byl na tebe zlý?“ zeptala se Elizabeth.</p>
<p>„Ano, ale k ostatním se choval ještě hůř. Má pozice dvorního písaře mě přece jen chránila. Jiní neměli takové štěstí. Zvlášť krutý byl ke zvířatům. Jak se zdálo, dělalo mu radost, když je mohl mučit. Z nějakého důvodu nejvíc nenáviděl kočky. Zatoulaná zvířata často shazoval z hradeb...“</p>
<p>„To je strašné!“ vykřikla dívka.</p>
<p>Abernathy přikývnul. „Přesně to jsem mu řekl. Ale jednoho dne jsem ho přistihl, jak provádí něco, co se zdráhám jen vyslovit. V každém případě můj pohár trpělivosti přetekl. Zvedl jsem ho, přehnul přes koleno a našlehal jsem mu rákoskou, dokud nezačal řvát! Nepřemýšlel jsem o tom, co dělám, prostě jsem to udělal. Když jsem ho pustil, vyběhl se vzteklým jekotem z pokoje.“</p>
<p>„Zasloužil si to,“ řekla Elizabeth přesvědčeně, ačkoliv neměla tušení, co opravdu Michel udělal.</p>
<p>„Z mé strany to byla nesmírná chyba,“ pokračoval Abernathy. „Měl jsem odejít pryč a podat starém králi zprávu hned, jak se vrátí. Byl totiž pryč, víš? O Michela se staral Meeks. Chlapec za čarodějem okamžitě běžel a dožadoval se mého nejpřísnějšího potrestání. Chtěl, aby mi usekli hlavu. Jak jsem se dozvěděl později, Meeks se jen zasmál a souhlasil. Neměl mě rád. Vycítil, že mám na starého krále jistý vliv. A tak Michel svolal stráže a vydali se mě hledat. Nikdo mě nemohl zachránit. V králově nepřítomnosti spravoval království Meeks. Pokud by mě našli, docela jistě bych byl o hlavu kratší.“</p>
<p>„Ale to se nestalo.“ Elizabeth se dala plně vtáhnout do příběhu.</p>
<p>„Ne. Questor Thews mě našel dřív. Questor je Meeksův nevlastní bratr, taky čaroděj, ačkoliv ne tak schopný. Byl zrovna na návštěvě. Čekal na krále a doufal, že se pro něj najde nějaké místo u dvora. Já a Questor jsme byli přátelé. Záleželo mu na mně víc než na nevlastním bratru nebo Michelovi a když slyšel, co se stalo, přišel mě varovat. Na útěk z hradu už nebyl čas a také se nebylo kam schovat. Michel znal všechny možné skrýše. A tak jsem svolil, aby mě Questor proměnil v psa a já tak mohl uniknout pozornosti. To se naštěstí podařilo, ale Questor už pak nebyl schopen vzít kouzlo zpátky.“</p>
<p>„Takže tě nakonec neproměnil zlý čaroděj,“ řekla Elizabeth.</p>
<p>Abernathy potřásl hlavou. „Ne, Elizabeth. Nebyl to ani čaroděj. Jenom ubohá parodie na čaroděje.“</p>
<p>Dívka vážně přikývla, na jejím pihovatém obličejíku se objevil zamyšlený výraz. „A to jsi prožil celá ta léta jako pes? Promiň... jako sladkosrstý teriér?“</p>
<p>„Hladkosrstý teriér. Ano. Mám jen lidské ruce, hlas a rozum. Ty zůstaly přesně takové, jako když jsem býval člověkem.“</p>
<p>Elizabeth se usmála. Byl to dětský, ale velmi smutný úsměv. „Kdybych ti tak mohla pomoci, Abernathy. Myslím, kdybych tě mohla proměnit zpátky.“</p>
<p>Písař si povzdechl. „Právě o to se jistý člověk pokoušel. A kvůli tomu jsem skončil nacpaný ve vitríně. Questor Thews neovládá umění magie o nic víc než před třiceti lety. Myslel si, že našel kouzlo, které by mě mohlo proměnit zpátky, ale jeho magie opět selhala a já jsem se kvůli tomu ocitl v paláci svého nejhoršího nepřítele.“</p>
<p>Chvíli mlčeli a dívali se jeden na druhého. Skrz záclony proudilo dovnitř odpolední slunce a prohřívalo vzduch. Na prádelníku stála váza se strakatými modrofialovými květy, které sladce voněly. Z dálky zazníval smích a zvuk, jako když někdo vyškrabává krabici nebo bednu. Abernathymu to připomnělo domov.</p>
<p>„Táta mi říkal, že Michel je na zvířata velmi zlý,“ ozvala se Elizabeth. „Proto jsem nesměla mít žádné zvířátko. Prý by se mu mohlo něco stát. Na Graum Wythe nemá zvířata nikdo.“</p>
<p>„Ani se nedivím,“ odpověděl Abernathy malátně.</p>
<p>Dívenka se na něj podívala. „Nesmíme připustit, aby tě tu Michel našel.“</p>
<p>„To určitě ne.“</p>
<p>„Bojím se ale, že mu o tobě stráže řeknou,“ zamračila se. „Musí mu hlásit všechno. Tohle místo je hlídané skoro jako vězení. Dokonce ani můj otec nesmí všude, a to je vrchním správcem a Michel mu důvěřuje ve všem — tedy skoro ve všem. Strážím velí sám.“</p>
<p>Abernathy mlčky přikývnul a vzpomněl si na medailon ukrytý pod tunikou. Nechtěl ani domyslet, co by se stalo, kdyby ho chytili s medailonem na krku.</p>
<p>Elizabeth si povzdechla. „Nemám Michela ráda, i když mi nikdy nic neudělal. Je nějaký divný. Vždy, když se na mě podívá, naskočí mi husí kůže.“</p>
<p>Abernathy neměl tušení, jak taková husí kůže vypadá, ale byl si naprosto jist, že pohled Michela Ard Rhi je schopen vyvolat ledacos. „Musím se odsud dostat, Elizabeth. Pomůžeš mi?“</p>
<p>„Ale kam půjdeš, Abernathy?“ otázala se.</p>
<p>„To je jedno, hlavně hodně daleko odsud,“ odpověděl. Pak se zamračil. „Pořád ale nerozumím tomu, proč jsem se ocitl právě tady a ne někde jinde. Jak se to mohlo stát?“ Zamyšleně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Asi bych měla jít s tebou,“ prohlásila dívka.</p>
<p>„Ne! Ne, to nemůžeš!“ vyhrkl Abernathy. „Ne, Elizabeth, musím jít sám.“</p>
<p>„Vždyť ani nevíš, kam jít!“</p>
<p>„Dokážu si poradit, věř mi. Dokud mám medailon, mám i naději, že se mi podaří se do Landoveru vrátit. Jeho Výsost mi kdysi vyprávěla o místě zvaném Virginie. Půjdu tam.“</p>
<p>„Ale Virginie je na opačném konci Států!“ vykřikla zděšeně Elizabeth. „Jak se tam chceš dostat?“</p>
<p>Abernathy se na ni mlčky díval. Samozřejmě, neměl nejmenší tušení. „Nějaký způsob najdu.“ řekl nakonec. „Teď se hlavně musím dostat odsud. Tak pomůžeš mi?“</p>
<p>Dívenka si povzdechla. „Ale jistě, pomůžu ti ráda.“ Zvedla se, přešla k oknu a vyhlédla ven. „Budu muset přijít na způsob, jak proklouznout některou z bran. Prohlížejí každého, kdo vychází ven.“ Chvíli</p>
<p>přemýšlela. „Dneska už je stejně pozdě. Zkusíme to zítra. Musím do školy, ale před čtvrtou budu zpátky. Možná bych taky mohla říct, že mi není dobře a zůstat doma. Rozhodně tě tady nemůžu skrývat moc dlouho.“ Podívala se na Abernathyho. „Stejně si myslím, že bych měla jít s tebou.“</p>
<p>Písař přikývnul. „Vím, ale nejde to, Elizabeth. Jsi moc malá. Bylo by to příliš nebezpečné.“</p>
<p>Dívka se zamračila a otočila se k oknu zády. „Přesně tohle mi říká táta, když mi nechce něco dovolit.“</p>
<p>„Dovedu si to představit.“</p>
<p>Elizabeth se obrátila zpátky k oknu a s úsměvem se vyklonila.</p>
<p>Abernathy letmo zahlédl v zrcadle vedle ní svůj vlastní obraz. Viděl se tak, jak ho viděla ona. Na posteli seděl pes v červenozlatém hedvábném oblečení a zamyšleně se díval skrz obroučky brýlí usazených na chlupatém čenichu. Najednou si uvědomil, jak směšný jí asi musí připadat. Zahanbeně odvrátil zrak.</p>
<p>Dívka ho však překvapila. „Zůstaneme přáteli, i když budeš pryč, Abernathy?“ zeptala se.</p>
<p>Kdyby se psi mohli usmívat, tak by se Abernathy jistě usmál. „Ano, docela určitě.“</p>
<p>„To je dobře. Jsem moc ráda, že jsem tě našla právě já, víš?“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>„Chtěla bych jít s tebou.“ „Já vím.“</p>
<p>„Tak o tom uvažuj.“</p>
<p>„Budu.“</p>
<p>„Slibuješ?“</p>
<p>Abernathy si povzdechl. „Elizabeth?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Bude se mi přemýšlet mnohem lépe, když dostanu něco k jídlu a k pití.“</p>
<p>Dívka vyběhla z pokoje. Abernathy se za ní díval. Líbila se mu. Musel přiznat, že v její společnosti mu ani příliš nevadilo, že je pes.</p><empty-line /><p><emphasis>Potměpich</emphasis></p>
<p>„Ta láhev není prázdná,“ řekl Questor Thews.</p>
<p>On, Vrba, Ben a koboldi seděli v zimní zahradě. Noc přikryla všechno černým závojem, zůstal jen malý ostrůvek matného světla vrhaného lampou uprostřed místnosti, díky němuž získal prostor kolem semknutého kroužku posluchačů alespoň zdání barev. Všichni napjatě čekali, co čaroděj řekne. Questorova soví tvář byla zvrásněná a propadlá starostmi, obočí měl zježenější než kdy jindy, v očích se mu odrážely stříbrné jiskřičky. Ruce mu spočívaly v klíně jako dva pokroucené kořeny, které se do sebe zaklesly.</p>
<p>„Ta bytost se jmenuje Potměpich. Je to jistý druh démona.“</p>
<p>Démon v láhvi, pomyslel si Ben a okamžitě si vzpomněl na knihu Roberta Louise Stevensona. Pak se mu však taky vybavilo, co příšera ze Stevensonova příběhu udělala se svými majiteli a zahlodal v něm strach.</p>
<p>„Potměpich se hodně podobá džinům z láhve, jak o nich vyprávějí staré příběhy,“ pokračoval Questor a Ben cítil, jak jeho neklid poněkud opadává. „Slouží pouze majiteli láhve, objeví se, když je zavolán, plní pánovy rozkazy. Používá k tomu různé druhy kouzel. Bohužel,“ povzdechl si, „kouzla, která užívá, jsou skrznaskrz špatná.“</p>
<p>„Jak špatná?“ zeptal se Ben tiše. Znepokojení se vrátilo.</p>
<p>„To je různé, Výsosti.“ Questor si odkašlal a chvíli se kolébal sem a tam zcela ponořen do vlastních myšlenek. „Musel bys porozumět podstatě Potměpichovy magie. Není to síla, kterou by měl v sobě. Je to odvozená magie.“</p>
<p>„A to znamená co?“</p>
<p>„To znamená, že Potměpich saje sílu z majitele láhve. Jeho magická moc má podstatu v síle charakteru toho, kdo Potměpicha vyvolá. Živí se vším zlým a škodlivým, co má člověk v sobě. Hněv, sobectví, lakota, závist a všechny ostatní emoce, které bys dokázal vyjmenovat právě tak dobře jako já, všechno ničivé, co v každém z nás v určité míře dřímá, to všechno slouží Potměpichovi za potravu.“</p>
<p>„Má prospěch z lidských nedostatků,“ poznamenala tiše Vrba. „Slyšela jsem o takových stvořeních. Kdysi dávno je víly vyhnaly z mlh.“</p>
<p>„Ještě jsem vám neřekl to nejhorší,“ pokračoval</p>
<p>nešťastně Questor. Jeho ústa se zkroutila tak, že to vypadalo, jako by se mu měl nos každou chvíli zabořit do vousů na bradě. „Jak jsem řekl dříve, tu láhev jsem už určitě někde viděl. Je to už hodně, hodně dávno, víc než dvacet let, co jsem ji viděl naposledy. Teprve až odpoledne jsem si konečně vzpomněl, kde to bylo.“ Rozčileně si odkašlal. „Naposledy jsem ji viděl v rukou svého nevlastního bratra. Ta láhev patřila jemu.“</p>
<p>„Ach ne,“ zasténal Ben.</p>
<p>„Ale jak se dostala sem?“ zeptala se Vrba.</p>
<p>Čaroděj si zhluboka povzdechl. „Abych to mohl vysvětlit, budu se muset ve svém vyprávění vrátit do minulosti.“</p>
<p>„Doufám že ne do příliš vzdálené minulosti?“ zaúpěl Ben.</p>
<p>„Výsosti, nepůjdu dál, než je pro daný účel nezbytně nutné,“ prohlásil Questor a zatvářil se poněkud pobouřeně. „Musíš připustit, že množství času, které někdo pokládá za naprosto nezbytné, je určeno zcela subjektivně a tudíž....“</p>
<p>„Questore, prosím, hlavně už začni,“ pobídl ho Ben bezradně.</p>
<p>Čaroděj zaváhal, pak pokrčil rameny, přikývnul a začal se zase kolébat. Seděl na lavici, která neměla žádné opěradlo a tak se při každém zhoupnutí zdálo, že se čaroděj musí každou chvíli překotit. Skrčil nohy a schoval je pod plášť tak, jako to dělávají děti. Přistrčil si kolena až k bradě a jeho soví tvář dostala zadumaný výraz. Svraštil obočí, ze rtů mu zbyla jen tenká čárka. Benovi připomínal člověka, který právě snědl něco hodně nechutného.</p>
<p>Konečně se čaroděj zdál být připraven. „Docela jistě si pamatujete, že můj nevlastní bratr byl dvorním</p><empty-line /><p> čarodějem starého krále,“ začal. Všichni, včetně koboldů, přikývli. „Já jsem neměl u dvora žádné postavení, ale i tak jsem na Ryzí Stříbro čas od času přicházel. Starý Král pro mě obvykle měl nějaký drobný úkol, o který můj nevlastní bratr nejevil zájem a který mě často zavedl na opačnou stranu království. Můj nevlastní bratr byl jmenován učitelem králova syna. Chlapec tehdy neměl více než osm let a věnovat se mu vyžadovalo od dvorního čaroděje hodně času. Bohužel, Meeks tento čas použil k tomu, aby chlapce učil zlým věcem. Viděl, že starý Král slábne, nevyléčitelné nemoci mu ubíraly síly. Dobře věděl, že po Králově smrti se novým Králem stane jeho žák a udělal všechno pro to, aby nad chlapcem získal moc. Ten chlapec se jmenoval Michel. Michel Ard Rhi.“</p>
<p>Questor sklonil hlavu. „Michel nikdy neměl dobrou povahu, dokonce ani předtím, než začal trávit všechen svůj čas s Meeksem. Když si ho však můj nevlastní bratr vzal k sobě, stal se z něj skutečně zavrženíhodný člověk. Byl krutý a podlý. Měl radost, když mohl mučit všechno a všechny kolem. Byl posedlý touhou po magii, kterou viděl u Meekse a žebral o ni tak, jako hladový žebrá o jídlo. Meeks nejprve použil kouzla, aby si chlapce získal a pak ho s pomocí magie naprosto zkazil.“</p>
<p>„Roztomilé,“ poznamenal Ben. „Ale co to má společného s lahví, Questore?“</p>
<p>„Hned vysvětlím.“ Questor nasadil profesorský výraz. „Jednou z hraček, které Meeks věnoval Michelovi, byla právě ta láhev. Chlapec měl dovoleno vyvolat démona a poroučet mu. Abyste rozuměl, démon je vysoce nebezpečný, ale ne pro toho, kdo oceňuje jeho služby. Můj nevlastní bratr měl dostatečné</p><empty-line /><p> znalosti, aby držel to stvoření pod kontrolou. Michelovy hry pro něj nepředstavovaly žádnou hrozbu. Chlapec často používal Potměpicha k strašlivým věcem, nejčastěji ke krutému týrání zvířat. Právě při jedné takové hře ho přistihl Abernathy. Ztratil trpělivost a klukovi natloukl a já jsem pak musel proměnit svého nejlepšího přítele v psa, abych ho ochránil.“</p>
<p>„Krátce poté si starý Král uvědomil, co se s chlapcem děje a nařídil, aby veškerá výuka skončila. Meeks dostal přísný zákaz používat v chlapcově přítomnosti kouzla a všechny magické hračky měly být zničeny.“</p>
<p>„Jak je vidět, nestalo se tak,“ skočil mu do řeči Ben.</p>
<p>Questor potřásl hlavou. „Starý král byl slabý, ale stále měl za sebou Paladina. Meeks se ho neopovážil neuposlechnout. Můj nevlastní bratr se rozhodl vyčkat do královy smrti. Už tehdy však začal plánovat chlapcovu budoucnost — chystal se opustit Landover a odejít do jiných světů. Věřil, že časem získá všechno. Na druhou stranu se nechtěl vzdát lahve a už vůbec neměl zájem ji zničit. Nemohl ji však pouze schovat, takovou lest by mohl starý Král prohlédnout. A i kdyby se mu to nakonec podařilo, při odchodu z Landoveru by nemohl vzít kouzlo s sebou. Vnitřní zákony této země to prostě neumožňují. Tak co tedy udělal?“</p>
<p>Questor se odmlčel, jako by od svých posluchačů očekával odpověď. Když žádná nepřicházela, spiklenecky se k nim naklonil a zašeptal, „Můj nevlastní bratr přikázal Potměpichovi, aby přenesl sebe a svou láhev mimo Landover na skryté místo a zůstal tam do té doby, než si pro něj bude moci opět přijít. Velmi důvtipné.“</p>
<p>Ben se netrpělivě zamračil. „Questore, já mluvím o voze a ty o koze.“ Čaroděj se na něj zmateně podíval. „Co to má společného s lahví?“ obořil se na něj Ben.</p>
<p>Questor se zašklebil a zvedl před sebe ruce v konejšivém gestu. „Můj nevlastní bratr to chlapci slíbil. Láhev totiž byla princovou nejmilejší hračkou. Meeks ujistil Michela, že láhev nebude zničena. Chtěli ji získat zpátky později, až bude starý Král mrtvý a oni se přestěhují do jiné země a budou prodávat zájemcům Landoverský trůn. Mělo to být jejich společné tajemství.“ Čaroděj se otřásl. „Kdybych se to dozvěděl, samozřejmě bych okamžitě informoval starého Krále, ale celá věc vyšla najevo až po jeho smrti. Tehdy se mi Meeks poprvé svěřil s jejich plánem.“</p>
<p>„Meeks se svěřil tobě?“ Ben vypadal zděšeně.</p>
<p>Questor mu vrátil uražený pohled. „Ano, Výsosti. Neměl důvod, aby přede mnou něco tajil. Stejně jsem nemohl podniknout vůbec nic. Můj nevlastní bratr byl na sebe velmi pyšný a toužil se někomu pochlubit, jakých úspěchů dosáhl. Když na to přišlo, většinou jsem byl první po ruce.“</p>
<p>Ben se zamyslel. Questor mu věnoval nejistý pohled. „Moc mě mrzí, že jsem si vzpomenul až teď. Asi jsem si to měl uvědomit dřív, ale uplynulo už dvacet let a mě se všechno vybavilo až...“</p>
<p>„Počkej chvíli!“ přerušil ho Ben. „A co láhev? Co se s ní stalo?“</p>
<p>„Co se s ní stalo?“ opakoval Questor jako ozvěna.</p>
<p>„Ano, přesně na to jsem se ptal. Co se s ní stalo?“ Questor vypadal, že by se v tu chvíli nejraději vypařil.</p>
<p>„Můj nevlastní bratr ji získal zpět a vrátil Michelovi.“</p>
<p>„Vrátil ji...“ Ben zmlkl uprostřed věty.</p>
<p>„Když se to vezme kolem a kolem, neměl důvod mu ji nevrátit,“ začal Questor vysvětlovat. „Můj nevlastní bratr to přece chlapci slíbil a kromě toho, nepředstavovala velké nebezpečí. V jejich novém světě nikdo nevěřil v existenci kouzel a magická síla lahve tím byla značně oslabena...“</p>
<p>„Počkej!“ přerušil ho Ben. „To mluvíme o mém světě!“</p>
<p>„Ano, o tvém starém světě...“</p>
<p>„Můj svět! Ta láhev byla v mém světě. Ty jsi řekl...! To znamená...!“ Ben byl úplně bez sebe. Zhluboka se nadechl. „To tvoje popletené kouzlo způsobilo výměnu, že? Přesně tak jsi to řekl. Pokud tedy kouzlo přeneslo láhev sem, pak muselo zároveň poslat Abernathy tam. K čertu, cos to udělal, Questore Thewsi? Poslal jsi Abernathyho do mého světa! A co horšího, poslal jsi ho přímo do náruče Michelovi, je to tak?“</p>
<p>Questor sklíčeně přikývnul.</p>
<p>„A medailon taky, zatraceně, takže se ani nemůžu dostat zpátky do svého světa, abych mu pomohl!“</p>
<p>„Ano, Výsosti,“ zašeptal Questor a přikrčil se.</p>
<p>Ben se beze slova posadil zpátky do křesla, podíval se na Vrbu, pak na koboldy. Nastalo ticho. Do pokoje zvenku doléhaly jen vzdálené zvuky noci. Ben si v duchu povzdechl. Proč se tyhle věci musí pořád stávat zrovna jemu?</p>
<p>„Musíme láhev získat zpátky,“ řekl nakonec. Pak se podíval na Questora. „A zatímco se o to budeme snažit, ty se pokusíš najít nějaký způsob, jak ji vyměnit zpátky za Abernathyho!“</p>
<p>Čaroděj se nešťastně zašklebil. „Udělám, co bude v mých silách, Výsosti.“</p>
<p>Ben zoufale potřásl hlavou. „To snad ani nebude nutné. V každém případě, před východem slunce toho moc udělat nemůžeme. Venku je příliš velká tma, než abychom se mohli pustit za těmi zpropadenými skřítky. I Mozol sám by měl potíže. Nikde ani světélko, mraky zakryly měsíce. Zatracená smůla!“ Vstal z křesla a začal rázovat sem a tam. „Aspoň že Nicka s Pijavkou neví, co ve skutečnosti vzali. Pro ně je láhev jen pěkná hračka. Třeba se nám je podaří najít dřív, než ji otevřou. Možná u ní budou jen sedět a koukat se na ni.“</p>
<p>„Možná.“ Questorův hlas zněl poněkud pochybovačně.</p>
<p>„A možná ne?“ dokončil za něj Ben.</p>
<p>„Je tady jeden problém.“</p>
<p>„Další problém, Questore?“</p>
<p>„Ano, Výsosti. Bojím, se, že je to tak.“ Čaroděj ztěžka polknul. „Potměpich je totiž zcela nevypočitatelný.“</p>
<p>„Což znamená?“</p>
<p>„Občas se z láhve dostane sám.“</p>
<p>Ani ne tucet mil od zimní zahrady, kde zrovna Ben v hrůze zíral na čaroděje, se k sobě uprostřed temné noci tiskli Nicka s Pijavkou. Našli si opuštěnou jezevčí noru a pomalu nasoukali svá podsaditá, chlupatá tělíčka dovnitř, až ven koukaly jen dva nosíky a dva páry třpytivých oček.</p>
<p>Noc se zdála velice klidná, listy okolních stromů se ani nepohnuly. Nicka s Pijavkou se choulili ve svém provizorním útočišti a naslouchali zvukům z okolí.</p>
<p>„Neměli bychom se na ni ještě jednou podívat?“ zeptal se nakonec Pijavka.</p>
<p>„Myslím, že bychom ji měli raději dobře schovat,“ odpověděl Nicka.</p>
<p>„Vytáhli bychom ji jen na chviličku,“ trval na svém Pijavka.</p>
<p>„Někdy je i chvilička příliš dlouho,“ nedal se Nicka.</p>
<p>„Ale tady není světlo,“ brblal Pijavka.</p>
<p>„Nepotřebuješ světlo,“ uzavřel debatu Nicka.</p>
<p>Chvíli leželi tiše, mžourali očima a větřili.</p>
<p>„Myslíš, že ji bude Jeho Výsost hledat?“ zeptal se nakonec Pijavka.</p>
<p>„Řekl, že by ji nejraději už nikdy neviděl,“ odpověděl Nicka. „Přál si, aby zmizela navždy.“</p>
<p>„Ale přesto ji může začít hledat,“ řekl Pijavka.</p>
<p>„Má spoustu lahví, váz a jiných pěkných věcí,“ odvětil Nicka.</p>
<p>„Myslím, že bychom ji měli ještě jednou vytáhnout.“</p>
<p>„A já myslím, že bychom ji měli nechat tam, kde je.“</p>
<p>„Jen jednou se podívat na ty tančící klauny...“ „Jen bychom tím dali někomu příležitost, aby ji ukradl.“</p>
<p>Pijavka se podrážděně přikrčil a začal se kroutit způsobem, který jeho bratra nemohl nechat na pochybách, co si myslí. Nicka si ho však nevšímal. Pijavka se zavrtěl ještě jednou, pak si povzdechl a zase se zadíval do noci. Musel myslet na to dobré jídlo a teplou postel, které na něj čekaly na Ryzím Stříbře.</p>
<p>„Měli jsme se Vznešeným Pánem zůstat až do rána,“ řekl.</p>
<p>„S tou láhví jsme museli odejít co nejdřív,“ odpověděl Nicka. Věčné bratrovo pofňukávání ho už unavovalo. Pokrčil nosík. „Jeho Výsost přítomnost té láhve znepokojovala. Působilo mu bolest se na ni jen podívat. Připomínala mu toho psa. Byl jeho přítelem, ačkoliv nikdy nepochopím, jak se někdo může přátelit se psem. Psi jsou dobří k jídlu, k ničemu jinému.“</p>
<p>„Měli jsme mu říct, že se chystáme tu láhev odnést,“ namítl Pijavka.</p>
<p>„Způsobili bychom mu jen další bolest,“ odporoval Nicka.</p>
<p>„Bude se na nás zlobit.“</p>
<p>„Bude mít radost.“</p>
<p>„Myslím, že bychom se měli na láhev ještě jednou podívat...“</p>
<p>„Přestaneš už konečně... ?“ „Jen se ujistit, zda je v pořádku.“ „... mlít pořád dokola?“ „Pro jistotu...“</p>
<p>Nicka vydal dlouhý povzdech, který zvířil prach v jejich podzemním úkrytu. Pijavka kýchnul. Nicka se na něj podíval a zamrkal. Pijavka mu zamrkáním odpověděl.</p>
<p>„Ale jen na malou, malou chvilku,“ řekl nakonec Nicka.</p>
<p>„Ano, jen na chvilku,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>Svými vrásčitými, umazanými tlapkami začali rozhrabávat hromádku listí a větviček, která přikrývala mělkou díru vyhloubenou přímo před vchodem do doupěte. Když odstrčili hromádku smetí stranou, společně sáhli dovnitř a vylovili láhev zabalenou do kusu látky. Pevně balík uchopili, rozvázali uzly a vytáhli láhev ven.</p>
<p>Jemně ji postavili na zem přímo před sebe. Povrch se slabě leskl: na bílém podkladě tančili červení klauni. Dva páry skřítcích očí vzrušeně zasvítily.</p>
<p>„Jaká krásná věc,“ zašeptal Nicka.</p>
<p>„Úplný poklad,“ ozval se Pijavka.</p>
<p>Okouzleně se na láhev dívali. Krátká chvíle, na které se původně dohodli, se protáhla. Nemohli od své kořisti odtrhnout oči.</p>
<p>„Zajímalo by mě, zda je něco uvnitř,“ uvažoval nahlas Nicka.</p>
<p>„Mě taky,“ přidal se Pijavka.</p>
<p>Nicka se natáhl a jemně z láhví zatřásl. Zdálo se, že klauni tančí rychleji. „Nejspíš je prázdná,“ řekl.</p>
<p>Pijavka udělal totéž. „Asi ano,“ souhlasil.</p>
<p>„Ale nemůžeme to říct jistě, dokud se nepodíváme dovnitř,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Ano, nemůžeme,“ přikývnul horlivě Pijavka.</p>
<p>„Možná se mýlíme,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Možná,“ přizvukoval Pijavka.</p>
<p>Obraceli láhev v packách, očichávali ji, obcházeli ji dokola, jak se snažili zjistit něco víc. Nakonec Pijavka zatahal za zátku. Nicka po láhvi sáhl a bleskurychle s ní ucuknul z bratrova dosahu.</p>
<p>„Dohodli jsme se, že ji otevřeme později,“ připomenul.</p>
<p>„To je moc dlouho,“ namítal Pijavka.</p>
<p>„Dohodli jsme se, že ji otevřeme, až budeme doma a v bezpečí.“</p>
<p>„Domů je to ještě daleko. A kromě toho, tady je to docela bezpečné.“</p>
<p>„Dohodli jsme se.“</p>
<p>„Můžeme se dohodnout jinak.“</p>
<p>Nicka cítil, jak jeho odhodlání slábne. Co se týkalo obsahu láhve, byl právě tak zvědavý, jako Nicka.</p>
<p>Mohli by ji otevřít, jen na chviličku, a pak ji zase zavřít. Mohli by se podívat hrdlem dovnitř, jen nahlédnout...</p>
<p>Ale co když se to, co je ukryto uvnitř láhve, rozlije a bude zmařeno?</p>
<p>„Ne,“ řekl Nicka pevně. „Otevřeme láhev, až budeme doma, ne dřív.“</p>
<p>Pijavka se zamračil, ale pak s hlubokým povzdechem přijal svou porážku. „Až budeme doma a ne dřív,“ opakoval, ačkoliv mu v hlase zněl nesouhlas.</p>
<p>Chvíli leželi mlčky a láhev pozorovali. Zamžikali očkama ve snaze udržet obraz ostrý — jejich zrak byl tak slabý, že toho byli schopni jen s největší námahou. Domů skřítci se téměř výhradně spoléhali na ostatní smysly, oči byly téměř k nepotřebě.</p>
<p>Láhev trůnila před nimi, slabě zářící kužel v temnotě noci. Když se zátka zkusmo zavrtěla v hrdle, ani jeden ze skřítků si toho nevšiml.</p>
<p>„Myslím, že bychom ji měli schovat,“ řekl nakonec Nicka. „Ano,“ povzdechl Pijavka.</p>
<p>Společně se natáhli k láhvi.</p>
<p>„Sssssst!“</p>
<p>Nicka se podíval na Pijavku. Pijavka se podíval na Nicku. Ani jeden z nich nepromluvil.</p>
<p>„Ssssssst!“</p>
<p>Láhev. Ten syčivý zvuk přicházel z láhve.</p>
<p>„Ssssssst! Pusťte mě ven, pánové!“</p>
<p>Nicka s Pijavkou ztuhli, na fretčích obličejících se jim objevil výraz čirého děsu. Láhev mluví!</p>
<p>„Pánové, otevřete láhev! Chci ven!“</p>
<p>Nicka s Pijavkou ucukli tlapkami, kterými se natahovali pro láhev, a v mžiku se zavrtali do své podzemní skrýše, až jim ven koukaly jen špičky čenichů.</p>
<p>Kdyby bylo v doupěti jen trochu víc místa, s radostí by se schovali celí.</p>
<p>Hlásek z láhve začal plačtivě naříkat. „Prosím, prosím, pánové, pustíte mě ven? Neublížím vám. Jsem váš přítel. Můžu vám ukázat různé kousky, pánové. Pusťte mě ven. Ukážu vám úžasné věci.“</p>
<p>„Jaké úžasné věci?“ odvážil se ozvat Nicka ze svého útočiště. Jeho hlásek se třaslavě nesl nocí. Pijavka ani nemukl.</p>
<p>„Úžasná kouzla!“ řekla láhev. Pak se na dlouho odmlčela. „Já vám neublížím,“ opakovala ještě jednou.</p>
<p>„Co jsi zač?“ zeptal se Nicka „Jak to že mluvíš?“ přidal se Pijavka. „Láhve nemluví.“ „Láhve nikdy nemluví.“</p>
<p>„Nemluví k vám láhev, pánové, ale já!“ ozvalo se.</p>
<p>„Kdo ty?“ zeptal se Nicka.</p>
<p>„Ano, kdo?“ podpořil ho Pijavka.</p>
<p>Hlas z láhve na chvíli zaváhal. „Nemám jméno,“ hlesl nakonec.</p>
<p>Nicka se odvážil vykouknout z doupěte. „Každý má jméno,“ řekl.</p>
<p>Pijavka ho následoval. „Ano, každý.“</p>
<p>„Já ne,“ řekla láhev smutně. Pak jako by s nadějí dodala, „Možná byste mi mohli dát jméno vy. Ano, prosím, najděte mi nějaké příhodné jméno! Pusťte mě ven a pak mě můžete pojmenovat.“</p>
<p>Nicka s Pijavkou zaváhali, ale jejich strach pomalu vystřídala zvědavost. Jejich skvělý poklad nebyl jen krásný, uměl taky mluvit!</p>
<p>„Když tě pustíme, budeš hodný?“ zeptal se Nicka.</p>
<p>„Slibuješ, že nám neublížíš?“ zajímal se Pijavka.</p>
<p>„Ublížit vám? Ale ne!“ zaznělo z lahve ohromeně. „Jste přece moji pánové. Nesmím ublížit pánům láhve. Musím udělat, co mi přikážete.“</p>
<p>Nicka s Pijavkou ještě stále váhali. Pak Nicka natáhl tlapku a zvědavě se láhve dotkl. Byla teplá. Po něm se osmělil i Pijavka. Podívali se na sebe a mžourali.</p>
<p>„Ukážu vám úžasné věci,“ slibovala láhev. „Nádherná kouzla!“</p>
<p>Nicka se díval na Pijavku. „Měli bychom tu láhev otevřít?“ zašeptal.</p>
<p>Pijavka mu pohled opětoval. „Nevím,“ odpověděl.</p>
<p>„Můžu vám dát krásné věci, zasypu vás drahokamy!“ pokračovala láhev.</p>
<p>To Domů skřítkům stačilo. Nicka s Pijavkou zaráz sáhli po láhvi, uchopili ji za hrdlo a uvolnili zátku. Objevil se obláček červeného kouře, v němž se míhaly zelené jiskřičky. Pak se ozval mlaskavý zvuk a z láhve se vysoukalo cosi malého, černého a chlupatého. Nicka s Pijavkou ucukli. Obyvatel lahve vypadal jako přerostlý pavouk.</p>
<p>„Achchchch!“ povzdechl si spokojeně, když se usadil na okraji hrdla a podíval se dolů na Domů skřítky. Teď už se pavoukovi tolik nepodobal. Byl asi jednu stopu vysoký, měl čtyři končetiny, krysí ocásek zmítající se sem a tam a klenutý hřbet, po kterém se táhl pás černých, naježených štětin. Pařátky měl drobné a bledé, tvář pokroucenou a zarostlou chlupy. Zdálo se, jako by ho kdysi někdo zmačkal do kuličky a pak dost nedbale vyžehlil. Špičaté uši trčely vzhůru, červené oči svítily jako kočičí. Zašklebil se, zřejmě v pokusu o přívětivý úsměv a odhalil přitom dvě řady ostrých zubů.</p>
<p>„Pánové!“ zaševelil chlácholivě. Jedním pařátkem se přitom podrbal ve své černé srsti, jako by ho něco svědilo.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se se zatajeným dechem Nicka. Pijavka jen mlčky zíral.</p>
<p>„Jsem co jsem!“ řekla bytost z láhve a zašklebila se ještě víc. „Podivuhodné dítě kouzel a magie! Stvoření mnohem lepší než ti, kteří mě přivedli k životu!“</p>
<p>„Démon!“ zašeptal Pijavka a v hlase se mu chvěla hrůza.</p>
<p>Bytůstka se ošila. „Potměpich, pánové. Nešťastnou náhodou jsem byl uvězněn v tomto ohavném těle. Majitel láhve, vznešení pánové, je majitelem mnohých divů a potěšení!“</p>
<p>Nicka s Pijavkou skoro nedýchali.</p>
<p>„Jaká... jaká kouzla skrýváš v té láhvi?“ odvážil se nakonec pronést Nicka, hlásek se mu však stále třásl.</p>
<p>„Achchch!“ vydechl Potměpich.</p>
<p>„Proč... je máš právě tam?“ zeptal se Pijavka. „Proč je nenosíš třeba v kapse?“</p>
<p>„Achchch!“ ozval se Potměpich znova.</p>
<p>„A proč bydlíš v láhvi?“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Ano, proč?“ podpořil ho Pijavka.</p>
<p>Potměpich vyklenul hřbet a otočil se na hrdlu láhve jako nějaký hmyz. „Protože... jsem k ní vázán!“ Jeho hlas přešel do vzrušeného sykotu. „Potřebuji ji k životu, musím ji mít! Možná byste to taky rádi zkusili? Chcete se jí dotknout? Páníčkové, odvážíte se toho? Chcete vidět, jak promění váš život?“</p>
<p>Nicka s Pijavkou s každým Potměpichovým slovem zalézali hloub a hloub do své díry ve snaze zmizet</p>
<p>mu z očí. Přáli si, aby nechali láhev zavřenou přesně tak, jak se dříve dohodli. Přáli si, aby je nikdy nenapadlo vytáhnout špunt ven.</p>
<p>„Oooooo! Vy se bojíte?“ zeptal se Potměpich nečekaně a schválně protahoval slova, jako by si s nimi pohrával. „Vy se mě bojíte? Ale ne, to není třeba. Vy jste pánové, já jsem jen váš služebník. Poroučejte, pánové! Požádejte mě o cokoliv a nechte mě, abych vám ukázal, co dovedu!“</p>
<p>Domů skřítci neodpověděli.</p>
<p>„Jen slovíčko, pánové!“ prosil Potměpich. „Poroučejte!“</p>
<p>Nicka polknul, aby zahnal sucho v krku. „Ukaž nám něco hezkého,“ zakňoural přiškrceným hláskem.</p>
<p>„Něco třpytivého,“ dodal Pijavka.</p>
<p>„Ale to je příliš jednouchý úkol!“ ohradil se Potměpich dotčeně. „Tak dobře. Něco pěkného, pánové, něco blýskavého. Pohleďte!“</p>
<p>Zvedl se ze svého polosedu a na chvíli to vypadalo, jako by povyrostl. Zakmital pařátky hned sem hned tam a kolem zazářily malé, zelené ohníčky. Všechen hmyz, který se zrovna nacházel okolo, najednou vzplanul. Snesla se sprška jasných, duhových jisker. Mušky divoce zakroužily kolem ohromených skřítků a spalovány plamenem zmizely do noci. Za nimi zůstávala svítící, klikatá stopa.</p>
<p>„Ach!“ vydechli současně Nicka s Pijavkou. Zcela konsternováni kaleidoskopem barev rychle zapomněli na prvotní pocit ošklivosti.</p>
<p>Potměpich jim věnoval pokřivený úsměv a divoce se zasmál. „Tady, pánové! Barvy jen pro vás!“</p>
<p>Bledým, kostnatým prstem ukázal k nebi. Zelený plamen tentokrát vyletěl výš a vybuchl v ohnivých</p>
<p>sprškách, které se duhově zatřpytily. Vzplanul nějaký noční pták, jeho křik však rychle utichl. Následovali ho další, koule prskající duhovými jiskrami, vypadali jako hvězdy padající z nebe. Skřítkové se dívali. Jejich potěšení s každým dalším umírajícím ptákem rostlo, chtěli stále víc. Matně si uvědomovali, že pro jejich radost bylo cosi nenávratně zničeno, ale tato myšlenka se propadala stále hloub do nějakého temného a zapomenutého koutu mysli.</p>
<p>Když shořeli i ptáci, otočil se Potměpich k Nickovi s Pijavkou. Jeho oči rudě zářily. Stejné světýlko, i když zatím jen velmi slabé, svítilo nyní i v očích skřítků.</p>
<p>„Mohu vám ukázat mnoho takových věcí, pánové,“ zašeptal pokušitelsky Potměpich. „Kouzlo láhve vám může dát všechno, po čem jen zatoužíte. Všechna potěšení a divy, které si jen umíte představit a víc! Chcete je mít, pánové? Chcete si jich užít?“</p>
<p>„Ano!“ vydechl Nicka poblouzněné.</p>
<p>„Ano!“ opakoval Pijavka jako ozvěna.</p>
<p>Potměpich se k nim naklonil, černé štětiny mu trčely do všech stran, zrůdná bytost s podlézavými gesty. „Takoví hodní pánové,“ zašeptal. „Chcete se mě dotknout?“</p>
<p>Skřítci poslušně přikývli a bez uvažování podali Potměpichovi ruce.</p>
<p>Ten jen slastně přivřel oči.</p>
<p><emphasis>Zakletí</emphasis></p>
<p>Tu noc spal Ben Holiday špatně, trápily ho sny o láhvi a démonovi skrývajícím se uvnitř. Zdálo se mu, že se démon dostal ven vlastními silami, přesně tak, jak předpovídal Questor, obrovská, hrozivá nestvůra schopná spolknout i celého člověka. Sežral Nicku s Pijavkou, zhltl půltucet dalších a už už byl Benovi v patách, když se Ben konečně probudil.</p>
<p>Den nezačal zrovna povzbudivě, nebe bylo šedivé, pršelo. Včera odložili pátrání po skřítcích, aby si zajistili lepší podmínky dnes to vypadalo, že jen vyměnili tmu za déšť. Ben se oblékal a díval se přitom z okna. Pršelo hustě. Všude bylo plno kaluží,</p>
<p>tráva se mokře leskla, zřejmě už lilo delší dobu. Zhluboka si povzdechl. V takovém počasí bude obtížné někoho stopovat.</p>
<p>Nicméně, Mozol, který se měl za skřítky vydat, se tvářil docela spokojeně. Ben na něj natrefil, když scházel dolů do jídelny. Kobold se zrovna bavil na tohle téma s Questorem Thewsem. Ben už strávil dostatek času s koboldy, aby dokázal porozumět jejich obtížné, hrdelní řeči a pochytil tedy jádro konverzace bez větších potíží. Mozol právě ujišťoval čaroděje, že déšť pro něj neznamená nejmenší překážku. Ben spokojeně přikývl a spořádal pak větší snídani, než měl původně v plánu.</p>
<p>Když dojedli, odebrali se na první nádvoří. Vrba tam už byla, kontrolovala jednotlivé koně a dohlížela na nakládání zásob. Bena vždy znovu překvapoval její organizační talent. S radostí přebírala povinnosti, které nemusela a dohlížela na důkladnost odvedené práce. Usmála se na něj a políbila ho. Byla zachumlaná v plášti, déšť jí stékal z okraje kapuce na nos a ústa. Ben původně nechtěl, aby jela s nimi, měl strach o její bezpečnost. Vrba však trvala na svém. Teď si Ben uvědomil, jak je rád, že ji bude mít u sebe. Objal ji a políbil.</p>
<p>Přeplavili se přes jezero a vydali se na cestu. Ben Jel na Úředním Šimlovi, svém oblíbeném koni, grošovaném valachu, Questor seděl na zádech starého siváka s bílou punčoškou, Vrba si vybrala mladou hnědku. Koboldi, jako obvykle, šli po svých, koně by jim nebyli k ničemu. Pokaždé když Ben usedl na svého oblíbeného koně, nezapomněl poznamenat, že řídí úředního šimla. Svůj vtip zopakoval i dnes, vyzněl však naprázdno. Jeli zabaleni co nejtěsněji do plášťů, aby se ochránili před ranním chladem, hlavy</p>
<p>schýlené proti dešti a větru. Na vtipy neměl nikdo náladu, všichni měli dost práce sami se sebou.</p>
<p>Mozol přešel rychle do čela a nechal ostatní vzadu. Ben si nemusel nijak zvlášť lámat hlavu, aby přišel na to, kam se Domů skřítci vypravili. Jejich úmysly byly zcela průhledné. S takovou cenností, jakou pro ně byla láhev, si to určitě namířili přímo do svého podzemního domova. Jejich cesta tedy vedla na sever, pryč z lesů obklopujících Ryzí Stříbro, přes západní hranici Zeleného Trávníku a pahorkatinu, za kterou ležela jejich vesnice. Nebudou moci cestovat rychle, Domů skřítci byli pomalí dokonce i za ideálních podmínek a teď museli nést ještě láhev. Ben byl zpola přesvědčen, že tihle malí darebáci ani nepovažují svůj čin za krádež a ani je nenapadne, že by se za nimi někdo pustil. Nebudou tedy pospíchat a Mozol je najde, bez ohledu na déšť, ještě dneska.</p>
<p>Postupovali na sever, kličkovali mezi kalužemi a kapkami deště a trpělivě čekali na Mozola, až se k ním vrátí se zprávou, že skřítky našel. Nikdo nepochyboval, že uspěje. Koboldovi, který se jednou pustil po stopě, nemohlo nic uniknout. Koboldové byli magické bytosti, dokázali se pohybovat z místa na místo tak rychle, že je lidské oko ani nezahlédlo. Jakmile jednou Mozol najde stopu, docela určitě skřítky vypátrá. Ben jen doufal, že to bude brzy. Démon mu dělal starosti.</p>
<p>Questor Thews nazval obyvatele láhve Potměpichem. Ben jel a snažil si tu bytost představit, ale žádná podoba se mu nezdála dost vhodná. Čaroděj přitom viděl démona před více než dvaceti lety a jak Ben dobře věděl, Questor Thews měl ve svých vzpomínkách občas dost velký zmatek. Prý je Potměpich</p><empty-line /><p>někdy velký a jindy malý. Ben podrážděně zavrtěl hlavou, když si vybavil čarodějův zmatený výraz. Tomu tedy říkám informace. Nejdůležitější však bylo, jak velkou kouzelnou silou Potměpich vládne. Ben se už za roky svého kralování v Landoveru naučil, že jakmile je v něčem zapletena magie, je zle. Snad Nicka s Pijavkou dokázali pozdržet svou zvědavost a láhev ještě neotevřeli. Pak by je mohli dostihnout dřív, než se Potměpich dostane ven.</p>
<p>Ben si povzdechl a nespokojeně se zavrtěl v sedle Úředního Šimla, nečekaný poryv větru mu vmetl do tváře dešťové kapky. Výborně, hlavně že je Nejvyšším pánem Landoveru. Bezpochyby by teď stačilo jen lusknout prsty a na oblohu by poslušně vyskočilo slunce.</p>
<p>„Myslím, že se mraky trhají, Výsosti,“ zavolal nečekaně Questor Thews, který jel za ním.</p>
<p>Ben pochmurně přikývnul, ale nevěřil mu ani slovo. Nejspíš bude pršet čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Možná by místo honu na ty pitomé skřítky měli raději začít stavět archu. Už to bylo skoro čtyřiadvacet hodin, co Abernathy i s medailonem zmizel a Ben si začínal zoufat. Co si Abernathy v neznámém světě počne? I když se mu nějak podaří vyhnout Michelovi Ard Rhi, kam půjde? Nikoho tam nezná, a co hůř, neví ani, kam jít. A jakmile otevře pusu, aby se někoho zeptal...</p>
<p>Ben raději ani nedomyslel. Nemělo smysl zabývat se Abernathym nebo medailonem. Teď musí soustředit všechnu svou pozornost na znovuzískání láhve. Byl si jist, že tohle dokáže i bez Paladinovy pomoci. Mozol s Pastiňákem na skřítky hravě stačili a pokud by došlo na Potměpichovu magii — nu, snad Questor Thews umí dost, aby je dokázal ochránit,</p><empty-line /><p> pokud by to bylo nezbytné. Pokud si pospíší, možná se jim podaří dostat láhev zpátky dřív, než si Nicka s Pijavkou uvědomí, co se děje.</p>
<p>Přesto, by bylo lepší, kdyby se mohli spoléhat na Paladinovu pomoc, pomyslel si. Ben si dobře vzpomínal, jaké to bylo, když se měnil v bludného rytíře — zbroj se kolem něj sevřela, řemeny a přezky se zapjaly, do mysli mu vtrhly vzpomínky na bitvy a vítězství. Bylo to děsivé a rozjařující zároveň, děsilo ho to i přitahovalo. Nadechl se chladného, vlhkého vzduchu a pokusil se znovu si vybavit ten pocit. Kdysi se proměny v Paladina velmi bál. Tušil, že pokud by jí byl vystaven příliš často, mohl by se pocit, který přinášela, stát drogou...</p>
<p>Pokrčil rameny a pokusil se podobné myšlenky zahnat. Stejně teď neměly nejmenší význam. Bez medailonu se proměnit nemohl a Paladin pro něj tedy zůstával nedosažitelným snem.</p>
<p>Ráno se přehouplo v poledne. Zastavili se a poobědvali pod velkým, červeným javorem, který jim poskytl ochranu před deštěm. Mozol se stále ještě neukázal. Nikdo se o tom ani slovem nezmínil, ale bylo cítit, jak jsou všichni napjatí. Čas rychle ubíhal. Krátce si odpočali a pak se zase vydali na cestu. Nacházeli se nyní na hranici Zeleného Trávníku. Před nimi se rozkládala rovná, travnatá planina, která se táhla dál východním a severním směrem. Jak Questor předvídal, déšť začal řídnout a poněkud se oteplilo. Nebe bylo pokryto hustými, načechranými mraky, které propouštěly jen málo slunečního světla.</p>
<p>O chvíli později se objevil Mozol. Vynořil se ze západu, ne ze severu, jak všichni očekávali. Hrnul se k nim takovou rychlostí, že ve chvíli, kdy ho spatřili, byl už téměř u nich. Kličkoval a skákal vlhkou travou,</p><empty-line /><p>oči mu zářily, usmíval se zeširoka, jako rozradované dítě a cenil přitom své ostré zuby. Našel Nicku s Pijavkou. Domů Skřítci necestovali na sever. Vlastně se zdálo, že nemají namířeno vůbec nikam. Byli sotva dvě míle od nich, plně zaujati pozorováním, jak se voda stékající z listů stromů mění při pádu v drahokamy.</p>
<p>„Co?“ vyhrkl nevěřícně Ben, byl si jist, že se musel přeslechnout.</p>
<p>Questor cosi pošeptal Mozoloví a počkal na jeho odpověď. Pak se obrátil k Benovi. „Otevřeli láhev, Výsosti. Pustili Potměpicha ven.“</p>
<p>„A Potměpich proměnil dešťové kapky v diamanty?“</p>
<p>„Ano, pane.“ Čaroděj vypadal znepokojeně. „Zdá se, že se snaží skřítky pobavit.“</p>
<p>„To bych řekl. Zatracené fretčí potvory!“ vybuchl Ben. Proč se to musí takhle komplikovat? „Dobře. Takže se musíme vzdát naděje, že získáme láhev dřív, než ji skřítci otevřou. Co teď, Questore? Může nám Potměpich zabránit, abychom ho strčili zpátky?“</p>
<p>Questor pochybovačně potřásl hlavou. „To záleží na Nickovi s Pijavkou, Výsosti. Ten, kdo vlastní láhev, ovládá i démona.“</p>
<p>„Takže otázka vlastně zní: budou nám ti dva ochotni láhev vydat?“</p>
<p>„Magie je velmi silné pokušení, Výsosti.“</p>
<p>Ben přikývnul. „Takže potřebujeme plán.“</p>
<p>Nakonec se rozhodli pro poměrně jednoduchý postup. Dostanou se ke skřítkům, tak blízko, jak to jen půjde, aniž by byli spatřeni Pak sesednou, Pastiňák zůstane u koní a ostatní se vydají ke skřítkům pěšky. Ben, Questor a Vrba se k nim přiblíží ze</p>
<p>předu a upoutají na sebe pozornost, zatímco Mozol se jim proplíží za záda. Pokud se Benovi nepodaří skřítky přesvědčit, aby láhev vydali dobrovolně, zasáhne Mozol a zmocní se láhve dřív, než mu vtom budou moci skřítkové zabránit.</p>
<p>„Pamatuj, Mozole. Dívej se na mě. Když se poškrábu rukou na bradě, je řada na tobě,“ řekl Ben. „Vrazíš mezi ně a zmocníš se láhve tak rychle, jak to jen půjde.“</p>
<p>Kobold se zazubil jako vlk.</p>
<p>Vydali se k západu. Mozol běžel vpředu a ukazoval cestu, Pastiňák si vzal na starost koně s nákladem a hnal je blízko k místu, kde se Domů skřítci těšili se svým pokladem. Zastavili se u jedlového mlází pod malým vrškem, za kterým už podle Mozola seděli skřítci. Sesedli, předali koně Pastiňákovi, počkali, až se Mozol odplíží stranou a pak se vydali vzhůru do kopce. Když došli až na hřeben, zastavili se.</p>
<p>Nicka a Pijavka seděli pod obrovskou starou vrbou, vztahovali ruce a rozpustile se hihňali. Koruna stromu byla promáčená deštěm, kapky stékaly z listů a během pádu se měnily v zářící drahokamy. Skřítkové po nich chňapali a snažili se zachytit kameny, které padaly kolem nich. Vršily se jich tam na zemi už celé hromady, většina však mimo jejich dosah. Drahokamy byly všude, zářily duhovými barvami. Ve vlhkém, šedivém dni vypadaly jako oživlý zázrak.</p>
<p>Láhev stála na zemi mezi skřítky, kteří jí zjevně nevěnovali žádnou pozornost. Po okraji hrdla láhve, tam, kde dřív vězela zátka, tančila jakási ošklivá, pavouku podobná stvůra a kolem ní se mihotaly záblesky zeleného ohně. S každým zábleskem se další kapka změnila v drahokam.</p>
<p>Byl to ten nejpodivnější výjev, jaký kdy Ben viděl. Nicka s Pijavkou se chovali, jako kdyby přišli o rozum.</p>
<p>„Dobře, tak to by stačilo!“ křikl na ně přísně.</p>
<p>Domů křítci znehybněli a pak se přitiskli k zemi jako zvadlé kytky. Potměpich na hrdle láhve se nahrbil jako kočka, oči mu svítily. Ben chvíli počkal, aby si byl jist, že upoutal jejich pozornost a pak se vydal k nim. Questor a Vrba ho následovali. Když došli k místu, kde větve vrby spadaly dolů a tvořily jakousi záclonu, zastavili se. Od skřítků je dělilo ne víc, než tucet yardů.</p>
<p>„Co tady děláte, vy dva?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Nicka s Pijavkou se zatvářili zděšeně. „Nech nás být!“ křikli. „Běž pryč!“ Mluvili jeden přes druhého a Ben nebyl schopen určit, kdo co vlastně říká.</p>
<p>„Musíme nejdřív vyřešit jeden malý problém,“ řekl zdánlivě nevzrušeně. „Máte něco, co patří mně.“</p>
<p>„Ne, ne,“ kňučel Nicka.</p>
<p>„Nic,“ fňukal Pijavka.</p>
<p>„A co ta láhev?“ zeptal se Ben, když skřítci uslyšeli slovo „láhev“, okamžitě po svém pokladu drapli a snažili se ho odvléct od Bena co nejdál. Potměpich přitom stále trůnil na hrdle láhve a držel se skla, jako kdyby měl přísavky. Ben teď dostal příležitost si stvoření prohlédnout. Potměpich byl malý a ošklivý, jeho oči však zářily tak nenávistně, že Ben raději rychle odvrátil zrak</p>
<p>„Nicko. Pijavko.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. „Musíte mi tu láhev vrátit. Nepatří vám. Vzali jste si ji bez dovolení.“</p>
<p>„Řekl jsi, že bys ji nejraději nikdy neviděl!“ trval na svém Nicka.</p>
<p>„Přál sis, aby zmizela!“ přidal se Pijavka. „Zahodil jsi ji!“ „Nechtěl jsi ji!“ „Vznešený pane!“ „Mocný pane!“</p>
<p>Ben rychle zvedl ruce, aby je utišil. „Musíte mi tu láhev vrátit, kamarádi. To je všechno. Zašpuntujte ji a dejte mi ji — teď hned.“</p>
<p>Skřítkové se k láhvi těsně přimkli a panenky se jim rozšířily a Ben najednou postřehl, že mají v očích stejně podivný lesk, jako Potměpich. Nicka ohrnul pysky a ukázal zuby a Pijavka poškrábal démona po nahrbených zádech.</p>
<p>„Láhev patří nám!“ vyštěkl Nicka.</p>
<p>„Láhev je naše!“ zaskřípal zuby Pijavka.</p>
<p>V jejich očích se jasně zračila hrůza. Příčinou však bylo něco úplně jiného, než si myslel Ben. Měl za to, že se bojí jeho. Ve skutečnosti je však vyděsilo pomyšlení na ztrátu láhve.</p>
<p>„Pitomci!“ zamumlal a ohlédl se na Questora.</p>
<p>Čaroděj udělal krok kupředu a napřímil se. Vypadal přitom, jako vyzáblý strašák. „Nicko a Pijavko, obviňuji vás z krádeže královského majetku a z pokusu o útěk s tímtéž!“ Obřadně si odkašlal. „Vraťte zcizený majetek — tedy láhev — teď hned a můžete se vyhnout obvinění. V opačném případě budete zatčeni a uvrženi do hradního vězení.“ Chvíli mlčel a pak s nadějí v hlase dodal: „A to přece nechcete, že ne?“</p>
<p>Domů skřítci se přikrčili k zemi. Pak jim však Potměpich cosi pošeptal a oni se přilepili k láhvi ještě těsněji než dřív. Když se pak znova podívali na Bena, jejich vzdor byl naprosto zřejmý.</p>
<p>„Lžeš nám!“ prohlásil Nicka.</p>
<p>„Chceš nám ublížit!“ přidal se Pijavka.</p>
<p>„Chceš tu láhev pro sebe!“</p>
<p>„Chceš se se všemi poklady těšit sám!“</p>
<p>„Snažíš se nás oklamat!“</p>
<p>„Hraješ nefér hru!“</p>
<p>V tu chvíli už byli na nohou, láhev drželi mezi sebou a pomalu couvali ke kmeni stromu. Ben byl naprosto konsternován. Takhle ještě skřítky neviděl. Podle všeho by byli ochotni i bojovat!</p>
<p>„Co se tady děje?“ zašeptal naléhavě. „To ten démon, Výsosti!“ odpověděl mu šeptem Questor. „Otráví všechno, čeho se dotkne!“</p>
<p>V tu chvíli už Ben litoval, že se vůbec pokoušel se skřítky mluvit. Bylo by mnohem chytřejší rovnou poslat Mozola, aby tu mizernou věc sebral a skoncovat s tím.</p>
<p>Vtom se ozvala Vrba. „Nicko!“ zavolala. „Pijavko! Prosím, nechovejte se k Jeho Výsosti takhle! Vzpomínáte si, jak pro vás přišel, když k tomu nikdo jiný nebyl ochoten? Vzpomínáte, jak vám pomohl?“ Pak promluvila mnohem tišším hlasem. „Vždycky vám pomohl, když jste to potřebovali, hodně mu dlužíte. Vraťte mu tu láhev. Potřebuje ji, aby mohl najít Abernathyho a přivést ho zpátky. Nedělejte takové potíže. Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu. Vraťte mu zpátky tu láhev.“</p>
<p>Na malou chvíli měl Ben pocit, že ji poslechnou. Jak se zdálo, Vrba na ně zapůsobila. Vypadali schlíple a provinile. Udělali krok či dva kupředu, nohy přitom vlekli po zemi a mumlali si pro sebe cosi nesrozumitelného, zjevně už zase byli sami sebou. Pak se však Potměpich naklonil, nejdřív k Nickovi, pak k Pijavkovi a cosi nekalého jim pošeptal. Nakonec vyskočil zpátky na hrdlo láhve, syčel</p>
<p>a křepčil jako šílený. Nicka s Pijavkou se zastavili a začali couvat.</p>
<p>To Benovi stačilo. Byl čas zavolat Mozola. Zvedl ruku a poškrábal se přemýšlivě na bradě.</p>
<p>Mozol se vynořil jako by odnikud, černá šmouha na pozadí šedivé clony mlhy a deště. Nicka s Pijavkou neměli šanci ho zahlédnout. Byl u nich dřív, než si uvědomili, co se děje. Pak se však ukázalo, že Benův plán na získání láhve přece jen s něčím nepočítal. V jednu chvíli Mozol už už sahal po láhvi a v následujícím momentu letěl vzduchem odmrštěn neviditelnou silou. Potměpich vzal věc do svých rukou. Démon zasyčel, zaprskal jako kočka a vrhl na kobolda obrovský zelený blesk. Mozol byl opět vyzdvižen od vzduchu a odhozen pryč tak razantně, že zmizel z dohledu.</p>
<p>Ben se vrhnul kupředu, ale nebyl dost rychlý. Domů skřítci varovně vykřikli a Potměpich nezaváhal ani na chvíli. Otočil se k Benovi a rychle zamával pařáty. Kapky deště se změnily v ostré nože a svištěly dolů přímo na Bena. Nemohl se jim vyhnout.</p>
<p>Naštěstí ani nemusel. Protentokrát se Questoru Thewsovi podařilo najít správné kouzlo hned napoprvé a nože sklouzly v poslední chvíli stranou. Ben zamrkal a instinktivně se přikrčil. Pak si uvědomil, že by z něj už dávno měl být jehelníček a rozhlédl se kolem. Uviděl co se stalo a křikl na Vrbu s Questorem, aby utíkali. V tu chvíli už kolem sebe začal Potměpich metat kameny. Vyskakovaly přímo ze země, jako by je vytrhávala jakási obří ruka. Questorův štít naštěstí držel a všichni tři přátelé vycouvali poměrně bezpečně, i když kameny bušily do štítu přímo před jejich očima.</p>
<p>Pak déšť kamenů ustal. Ve vzduchu se zformoval oblak krup a společně s poryvem ledového větru se vrhl proti nim s děsivou prudkostí. Questor ostře vykřikl, vztáhl ruce a všechno bylo zaplaveno oslňujícím světlem. Ochranný štít však začal povolovat, kroupy prolétly skrz a udeřily s překvapivou silou. Ben udělal krok zpátky a objal Vrbu ve snaze ji ochránit. Blížili se k okraji hřebenu.</p>
<p>„Dolů, Výsosti!“ zaječel Questor jako šílený.</p>
<p>Ben k sobě přitiskl Vrbu, přehoupli se přes hřeben a rozběhli se dolů po svahu. V tu chvíli štít povolil úplně. V momentě se ocitli uprostřed bílého, oslepujícího víru ledových krup, sněhu a vody, který do nich vzápětí udeřil. Ben upadl na zem a převalil se. Vrbu strhl s sebou. Kutáleli se dolů, travou, křovím, po holé zemi.</p>
<p>Pak sníh a kroupy zmizely jako zázrakem. Kolem nich zase jemně padal déšť, den byl šedivý, prázdný, nehybný. Ben otevřel oči a zjistil, že se dívá přímo na Vrbu. O kus dál zahlédl Questora, jak se neohrabaně zvedá na nohy a střepává ze sebe bláto.</p>
<p>Po démonovi a skřítcích ani stopa.</p>
<p>Ben se třásl od hlavy až k patě. Byl vyděšený, rozzlobený a zároveň nesmírně šťastný, že zůstal naživu. Vždyť je Potměpich málem zabil. Uchopil Vrbu a pevně ji k sobě přitiskl.</p>
<p>Mozola našli v jednom houští několik set metrů daleko. Vrčel, byl poškrábaný, potlučený, ale živý. Dostal úder, který by každého jiného zabil. Naštěstí byli koboldi velmi houževnatí. Vrba si ho vzala na starost a použila svou léčivou sílu vlastní všem obyvatelům jezerní krajiny, jejichž rod pocházel z kouzelných mlh. Jemně se ho dotýkala ve snaze zmírnit</p>
<p>nejhorší zranění. Po necelé hodině už byl Mozol schopen postavit se na nohy. Svaly měl ztuhlé a bolavé a strašlivě se šklebil. Zasyčel na Questora několik slov, o jejichž významu se nedalo pochybovat. Chtěl se pokusit o další útok na démona.</p>
<p>Potměpich však zmizel beze stopy a s ním byla pryč i jeho láhev a Nicka s Pijavkou. Ben a jeho přátelé chvíli prohledávali okolí, ale nenašli nic. Démon zřejmě použil magii a zahladil všechny stopy.</p>
<p>„Možná odsud odletěli, Výsosti,“ navrhl vážně Questor. „Potměpich má takovou moc.“</p>
<p>„Má jeho moc vůbec nějaké hranice?“ zeptal se Ben.</p>
<p>„Jeho možnosti jsou odvozeny ze síly charakteru majitele láhve. Čím horší povaha, tím silnější je démon,“ povzdechl si Questor. „Nicka s Pijavkou nejsou doopravdy zlí. Síla, kterou z nich Potměpich čerpá, brzy dojde.“</p>
<p>„Je mi jich líto, Bene,“ řekla Vrba tiše. „Nicky a Pijavky.“</p>
<p>Překvapeně se na ni podíval, ale pak unaveně přikývnul. „Mě taky. Myslím, že vůbec netuší, co se s nimi děje.“ Obrátil se ke koboldovi. „Pastiňáku, přiveď koně!“</p>
<p>Kobold odběhl. Ben se na chvíli podíval vzhůru k nebi a zamyslel se. Déšť ustával a den se pomalu chýlil k večeru. V každém případě už toho dnes moc nestihnou, brzy bude tma.</p>
<p>„Co budeme dělat, Výsosti?“ zeptal se Questor. Ostatní se shlukli kolem.</p>
<p>Benovi se napjaly šlachy na krku. „Já ti řeknu, co budeme dělat, Questore. Počkáme do rána a vydáme se hledat Nicku s Pijavkou. Půjdeme po nich tak</p>
<p>dlouho, dokud je nedostihneme. Pak jim sebereme láhev a zavřeme do ní Potměpicha jednou provždy!“</p>
<p>„Ale tentokrát budeme na tu malou příšeru připraveni,“ dodal a podíval se na šklebícího se Mozola.</p>
<p><emphasis>M</emphasis><emphasis>I</emphasis><emphasis>CHEL ARD RHI</emphasis></p><empty-line /><p><strong>S</strong>vůj první úplný den v Benově světě strávil Abernathy zamčený v Elizabethině pokoji a pomalu si uvědomoval, do jak velkých potíží se to dostal. Elizabeth chtěla nejdřív předstírat nemoc aby s ním mohla zůstat doma, ale pak tuhle myšlenku zavrhla. Došlo jí, že by tím docela určitě přilákala hospodyni, která byla přímo posedlá pácháním dobra a té by Abernathyho přítomnost v pokoji docela jistě neušla. Kromě toho, stále ještě neměla plán, jak dostat písaře z Graum Wythe a chtěla tak získat aspoň den na rozmyšlenou.</p>
<p>Odešla tedy do školy a Abernathy zůstal v jejím pokoji sám. Aby se nenudil, požádal o nějaké čtivo,</p>
<p>a teď si listoval nejrůznějšími časopisy a novinami přinesenými ze studovny dívčina otce. Abernathy byl nejen dvorním písařem, ale také dvorním historikem a znal dějiny ostatních světů právě tak dobře, jako dějiny Landoveru. Studiu Benova světa se začal věnovat tehdy, když se dozvěděl, že právě sem odešel Meeks a že odtud pocházejí noví kandidáti na trůn. Pro Abernathyho to byla děsivá zkušenost. Pramenů nebylo mnoho, ale většina se zmiňovala o válkách, strojích, nebo podivných vynálezech. Teď, když nosil medailon, rozuměl jazyku a písmu kteréhokoliv světa. Dozvědět se něco víc o Benově světě by tedy nemělo být zas tak obtížné. Rozhodně to bude nezbytné, pokud se chce dostat zpátky do Landoveru vlastními silami.</p>
<p>Hověl si na Elizabethině posteli mezi plyšovými zvířaty a panenkami a probíral se kupou časopisů a novin. Záda si podepřel obrovskou horou polštářů a snažil se vstřebat co nejvíce vědomostí. Většina informací však byla zcela neužitečná. Našel neuvěřitelné množství článků o válkách a zabíjení. Většina konfliktů přitom měla hospodářské nebo politické příčiny, některé z nich však postrádaly jakýkoliv rozumný smysl. Spousta článků se také týkala vyšetřování toho či ono. Abernathy jich pár přečetl, ale brzy přestal, neboť mu došlo, že se v těch větách plných slov jako darebák a zloděj prostě ztrácí. V některých časopisech byly romantické a dobrodružné příběhy, ale ty písař jen prolistoval. Mnohem pozorněji si prohlédl inzeráty — tak se tomu říkalo — a zjistil z nich spoustu užitečných věcí.</p>
<p>V inzerátech se třeba dozvěděl, jaké zboží a služby jsou na prodej, díky čemuž si několik věcí uvědomil. Tak třeba v tomhle světě nikdo necestoval</p>
<p>koňmo ani kočárem. Všichni se vozili nebo létali ve strojích zkonstruovaných místními vědci. Dozvěděl se také, že pokud chce některý z těchto strojů použít, musí za to zaplatit penězi nebo něčím, co se nazývalo kreditní karta. On, samozřejmě, neměl k dispozici ani jedno. A nakonec mu došlo, že v tomhle světě se nikdo neobléká jako on, nemluví, jako on a všichni pocházejí z naprosto odlišného sociálního, kulturního a hospodářského prostředí, než on. Jakmile jednou opustí zdi Graum Wythe, bude nápadný jako bílá vrána přestrojená za papouška.</p>
<p>V jednom z časopisů našel taky mapu Spojených států, což, jak si vzpomněl, bylo jméno Benovy země. Našel stát Washington, kde se nacházel nyní a našel Virginii, kam se chtěl vydat. V legendě zjistil, jak velkou vzdálenost by musel urazit. Elizabeth měla pravdu — byla to dlouhá, velice dlouhá cesta. Mohl by jít pěšky, ale putování by mu trvalo celý život.</p>
<p>Po chvíli odstrčil časopisy stranou, vstal z postele, postavil se k dvoudílnému zamřížovanému oknu a vyhlédl ven. Krajina v bezprostřední blízkosti hradu byla osázena vinicemi. Uviděl také několik malých, ladem ležících míst, potůček vinoucí se kolem a pár vzdálených domů zasazených v krajině. Nic víc. Domy Abernathyho zaujaly. Viděl podobné v časopisech. Rozhodně se nepodobaly stavením v Landoveru. Podle všeho byl Graum Wythe v okolí značnou raritou. Mezi těmito domy působil nepatřičně. Jako kdyby ho něčí ruka vytrhla a zasadila právě sem bez ohledu, zda na toto místo patří nebo ne. Abernathy se domníval, že tady hrad stojí pouze z jediného důvodu — jako pyšné zhmotnění chlapeckých snů Michela Ard Rhi o nedobytné pevnosti,</p>
<p>jejímž je vládcem. Kolem byl příkop, přes který vedl padací most s formami po obou stranách. O kus dál se vinula nevysoká kamenná zeď zakončená nahoře ostnatým drátem a špičatými hroty. Abernathy jen pokýval hlavou. Michel se nezměnil.</p>
<p>Elizabeth mu připravila k obědu sendvič a něco čemu říkala brambůrky. Snědl je asi kolem poledne a usadil se zpátky mezi noviny a časopisy. Nečetl víc než jen několik minut, když se ke dveřím ložnice přiblížily kroky. Pak uviděl, že se pohnula klika a s hrůzou sledoval, jak se dveře otvírají.</p>
<p>Na to, aby se schoval, neměl dost času. Mohl se jen zahrabat zpátky mezi noviny a časopisy a dělat mrtvého.</p>
<p>Do pokoje vešla žena s náručí plnou čehosi, co vypadalo jako uklízeči nářadí. Abernathy ji pozoroval přes přivřená víčka. Prozpěvovala si sama pro sebe, ještě si nevšimla, že v pokoji není sama. Písař se stulil do klubíčka a snažil se vypadat jako jedno z plyšových zvířat. Byla tohle ta obávaná hospodyně, kterou sem Elizabeth nechtěla pustit a tak raději šla do školy, než aby předstírala nemocnou? Proč ho dívka nevarovala, že může přijít do pokoje? Snažil se ani nedýchat, možná si ho nevšimne. Možná odejde, když…</p>
<p>Hospodyně se otočila a zadívala se přímo na něj. Chvíli ho zkoprněle pozorovala a pak si založila ruce v bok. „Tak copak to tu máme? Co tu děláš? Sem psi přece nesmí! Ta Elizabeth!“</p>
<p>Pak se uculila a hlasitě zasmála — Abernathy si pomyslel, že jde nejspíš o nějaký soukromý vtip. V každém případě už nemělo smysl přetvařovat se. Zůstal tedy ležet, vrtěl ocasem a snažil se vypadat jako obyčejný pes.</p>
<p>„No to se podívejme! Ty jsi ale roztomilý! A oblečený jsi jako panenka!“ Uklízečka šla přímo k němu, vztáhla ruce a objala ho, až se začal dusit. Byla to statná žena a Abernathy přímo cítil, jak mu z plic vymáčkla všechen vzduch. „Co s tebou mám dělat?“ pokračovala ve své samomluvě a udělala krok zpět, aby si ho mohla ještě jednou důkladně prohlédnout. „Vsadila bych se, že o tobě nikdo jiný neví, co?“</p>
<p>Abernathy pořád vrtěl ocasem a snažil se vypadat roztomile.</p>
<p>„To ty jsi určitě nadělal ten nepořádek Jen se podívej na všechny ty noviny a časopisy!“ Žena začala pobíhat kolem a sbírat rozházené čtivo. Pak se narovnala. „Ty jsi snědl ten sendvič? Kde jsi ho našel? Já ti řeknu, ta Elizabeth!“ a znova se zasmála.</p>
<p>Abernathy trpělivě ležel a čekal, až přestane přecházet sem a tam. Nakonec k němu přistoupila a poplácala ho po hlavě. Tázavě se na ni zadíval. „Tohle není moje starost,“ zamumlala a poplácala ho ještě jednou. „Víš co ti řeknu,“ zašeptala spiklenecky. „Zůstaň tady a nehýbej se. Uklidím tenhle pokoj, to je moje práce, a pak si půjdu po svém. Nebudu se s tebou zlobit, to nechám na Elizabetě. Souhlasíš?“</p>
<p>Abernathy znova zavrtěl ocasem a jen si tiše přál, aby ho měl delší. Hospodyně zastrčila do zdi provázek a spustila tak nějaký stroj vydávající hrozný rámus. Chvíli jím přejížděla po podlaze a koberci. Pak vzala utěrku, přejela jí po nábytku, zvedla pár věcí ze země a bylo hotovo.</p>
<p>Vrátila se naposledy k Abernathymu. „Buď hodný,“ řekla a poškrábala ho za ušima. „Ať nikdo neví, že jsi tady. Já si tohle tajemství nechám pro sebe. Tak, a teď mi dej pusinku. Sem.“ Sklonila se níž</p>
<p>a nastavila Abernathymu tvář. „No tak, jen jednu malou pusinku.“ Poslušně ji olízl.</p>
<p>„Hodný pejsek!“ Ještě jednou ho pohladila po hlavě a škádlivě chytla za mordu. Pak se shýbla pro své uklízeči náčiní a namířila si to ke dveřím. „Nazdar, chlapečku,“ zavolala.</p>
<p>Tiše zavřela dveře a pak už bylo slyšet jen vzdalující se kroky.</p>
<p>Abernathy si přál mít po ruce něco, čím by si mohl vypláchnout pusu.</p>
<p>Elizabeth se vrátila odpoledne, stále veselá a rozjařená. „Ahoj, Abernathy!“ pozdravila ho, proklouzla škvírou mezi dveřmi a přibouchla za sebou. „Jaký jsi měl den?“</p>
<p>„Mohlo to být lepší,“ odpověděl Abernathy poněkud rozmrzele, „kdybys mě nezapomněla upozornit, že sem může přijít ta uklízečka.“</p>
<p>„Ach, samozřejmě, vždyť je pondělí,“ zasténala Elizabeth a s bouchnutím upustila knihy na stůl. „To mě moc mrzí. Viděla tě?“</p>
<p>„Ano. Ale myslela si, že jsem tvůj pes a řekla, že mě máš na starosti ty, ne ona. Řekl bych, že to nikomu neprozradí.“</p>
<p>Elizabeth vážně přikývla. „Paní Allenová je moje kamarádka. Když něco slíbí, tak to i dodrží. Ne jako někteří.“ Nazlobeně zafuněla. „Třeba Nita Colesová. Byla moje kamarádka, ale už není. A víš proč? Protože všem řekla, že mám ráda Toma Samuelsona. Nevím, proč to udělala. Já s ním nechodím. Jen jsem jednou řekla, že se mi líbí. Je milý. Ale ona to řekla Donně Helmsové a Donna je taková drbna. Teď si celá škola povídá o mně a o Tomovi Samuelsonovi.</p>
<p>Nejraději bych brečela, jak se stydím! Vždyť už to ví i můj učitel pan Mack! Řekla jsem Evě Richardsové, to je moje druhá kamarádka, že jestli to Nita všechno hned neodvolá, tak…“</p>
<p>„Elizabeth!“ přerušil ji Abernathy zvukem, který neměl daleko k zaštěkání. „Elizabeth,“ řekl znova, tentokrát již jemněji. Udiveně se na něj podívala. „Vymyslela jsi nějaký způsob, jak mě odsud dostat?“</p>
<p>„Jistě.“ Řekla to tak samozřejmě, jako by o tom vůbec nemohlo být pochyb a posadila se na postel vedle Abernathyho. „Přišla jsem na opravdu dobrý způsob.“</p>
<p>„Jaký, Elizabeth?“</p>
<p>Zazubila se. „Dostaneme tě ven s prádlem!“ Když uviděla výraz na Abernathy tváři, pokusila se svůj úsměv skrýt. „Podívej, je to opravdu hrozně jednoduché. Auto z čistírny přijíždí pro prádlo každé úterý. To je zítra. Nakládají vždycky několik obrovských balíků, plných prostěradel, povlečení a ručníků. Můžeš se schovat v jednom z nich. Stráže auto z prádelny nikdy nekontrolují. Vyvezou tě ven v nákladním prostoru a když otevřou dveře, prostě vyskočíš ven. To už budeš míle daleko odsud.“ Znova se usmála. „Co si o tom myslíš?“</p>
<p>Abernathy chvíli přemýšlel. „Mohlo by to vyjít. Ale co při nakládání? Nebude se jim zdát, že je ten balík nějaký těžký?“</p>
<p>Elizabeth rozhodně zavrtěla hlavou. „V žádném případě. Ručníky a prádlo se často posílají mokré. Váží snad tunu. Slyšela jsem jednou pana Abbotta, říkal to. To je řidič. Vůbec se nebude divit. Prostě si řekne, že uvnitř jsou mokré ručníky nebo něco jiného.“</p>
<p>„Aha.“ Abernathy nezněl příliš přesvědčeně.</p>
<p>„Věř mi, vyjde to,“ snažila se ho ujistit Elizabeth. „Stačí když se jen proplížíš do prádelny někdy brzy ráno. Budu s tebou. Pokud půjdeme brzy, tak na nikoho nenarazíme. Můžu nařídit budík.“</p>
<p>Abernathy se pochybovačně podíval na zařízení ukazující čas, pak zpátky na dívku. Povzdechl si. „Mohla bys mi prosím dát s sebou nějakou dobrou mapu, Elizabeth? Nějakou, co by mi pomohla najít cestu do Virginie?“</p>
<p>Elizabeth bez zaváhání zavrtěla hlavou. „Nevím, Abernathy. Nemůžeš jít pěšky až do Virginie. Je to moc daleko. Musel bys překročit hory a za chvíli začne zima. Mohl bys zmrznout!“</p>
<p>Vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě. „Ušetřila jsem nějaké peníze. Ráda bych ti je dala. Budu to muset nějak vysvětlit tátovi, ale to nebude problém. Uděláme to takhle. Omotáš se obvazy, aby nikdo neviděl, jak vypadáš. Budou si myslet, že jsi popálený nebo něco takového. Půjdeš na letiště a koupíš si letenku do Virginie — ukážu ti jak. Jsou docela levné. Můžeš se dostat zpátky během několika hodin. Až se tam dostaneš, budeš mít před sebou pořád ještě kus cesty, ale už ne tak daleko. Možná nějakých sto mil. A taky tam bude tepleji. Nebude ti hrozit zmrznutí.“</p>
<p>Abernathy nevěděl co říct. Chvíli se na dívku jen mlčky díval. „Elizabeth, nemůžu si vzít tvoje peníze...“</p>
<p>„Sššššššš, šššššššš! To neříkej.“ Zarazila ho. „Samozřejmě že můžeš. Dokonce musíš. Nemohla bych dobře spát při pomyšlení, že jsi se vydal pěšky přes celou zemi. Chci, abys se do Virginie dostal v pořádku. Ráda bych šla s tebou, ale když mi to nechceš</p><empty-line /><p>dovolit, musíš si aspoň vzít ty peníze. Pokud budeš chtít, můžeš mi je vrátit později — někdy.“</p>
<p>Abernathy se tedy vzdal. „Děkuji ti, Elizabeth,“ řekl tiše.</p>
<p>Dívka se k němu naklonila a objala ho. Bylo to mnohem příjemnější, než objetí paní Allenové. Pak šla Elizabeth do jídelny na večeři a slíbila, že mu také něco přinese. Abernathy na ni trpělivě čekal a bezmyšlenkovitě přitom listoval něčím, co se jmenovalo TV magazín. Očekával, že se dívka vrátí brzy, stejně jako včera. Minuty však ubíhaly a pořád nikdo nešel. Přitiskl ucho na dveře a chvíli poslouchal, opovážil se dokonce i krátce vyhlédnout na chodbu. Po Elizabeth ani památka.</p>
<p>Když se konečně objevila ve dveřích, byla bledá a očividně vyděšená.</p>
<p>„Abernathy!“ zašeptala a rychle za sebou zavřela dveře. „Musíš okamžitě pryč. Michel o tobě ví!“</p>
<p>Abernathymu ztuhla krev v žilách. „Jak na to přišel?“</p>
<p>Elizabeth utrápeně potřásla hlavou a po tvářích jí začaly stékat slzy. „Můžu za to já,“ vzlykala. „Já jsem mu to řekla! Musela jsem!“</p>
<p>„Tiše, tiše,“ snažil se ji ukonejšit, klekl si na podlahu vedle ní a položil jí packu na rameno. Zoufale si přál vyběhnout z pokoje tak rychle, jak jen bude moci, ale nejdřív se musel dozvědět, co se stalo. „Řekni mi všechno pěkně popořádku,“ požádal dívku a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně.</p>
<p>Elizabeth spolkla slzy a podívala se mu do tváře. „Strážní o tobě Michelovi řekli. Přišli hned po večeři, podali mu hlášení a zmínili se i o tobě. Vzpomněli si na to, protože mě tam uviděli stát a jeden z nich se mě zeptal, jestli pořád ještě mám toho psa.</p>
<p>Popsali Michelovi šaty, které nosíš a taky si všimli, že tvoje packy nevypadají tak docela jako packy. Michel se divně zatvářil a začal se mě vyptávat. Chtěl vědět, kde jsem tě našla a já. Víš, nemohla jsem mu lhát, Abernathy. Nedokázala jsem to! Díval se ně mě tak… jako kdyby všechno věděl...“</p>
<p>Znovu se rozplakala. Abernathy ji rychle objal a čekal, dokud se trochu neutiší. „Pokračuj,“ vybídl ji.</p>
<p>„No a tak jsem mu řekla, že jsem tě našla v pokoji se sbírkami. Neřekla jsem mu přesně kde, ale to bylo stejně jedno. Okamžitě se šel podívat a mně přikázal, abych zůstala na místě. Když se vrátil, byl strašně rozzuřený! Chtěl vědět, co se stalo s láhví. Nevěděla jsem. Chtěl vědět, co se stalo s tebou. Řekla jsem mu, že taky nevím. Začala jsem plakat a vysvětlovat, že jsem jen chtěla mít živou hračku a pak jsem našla tebe oblečeného do těch podivných šatů, tak jsem si tě vzala na vodítko a chvíli se s tebou procházela... Taky se mě ptal, jestli jsi mi něco říkal. Ví, že umíš mluvit, Abernathy!“</p>
<p>Písař měl pocit, jako by se mu strop pokoje řítil přímo na hlavu. „Rychle, Elizabeth,“ naléhal. „Pověz mi všechno, ale pospěš si!“</p>
<p>Zhluboka se nadechla ve snaze se uklidnit. „Víš, nedokázala jsem mu lhát. Ne ve všem, ne jemu. No a tak jsem řekla 'ano' a tvářila se u toho hrozně překvapeně, že to ví. 'Proto jsem ho taky poslala pryč, bála jsem se ho.' prohlásila jsem. A pak jsem mu nalhala, že jsem tě pustila z vodítka a ty jsi utekl někam pryč, ale nejspíš mi nevěřil.“ Dívka uchopila Abernathyho za ruce. „Michel mi pak řekl, abych šla nahoru do svého pokoje a počkala tu na něj. Pak nařídil strážným, aby začali prohledávat hrad. Řval přitom, jako šílenec. Musíš pryč, Abernathy!“</p>
<p>Sevřela mu malýma ručkama ramena. „Uděláme to tak, jak jsem vymyslela. Jen do té prádelny budeš muset jít hned teď.“</p>
<p>„Elizabeth, vždyť jsi právě řekla, že prohledávají celý hrad!“</p>
<p>„Ne, ne, Abernathy, poslouchej!“ Na tváři se jí objevil odhodlaný výraz, pihy na nose jako by přímo tančily. „Prádelnu už prohledali. Řekla jsem jim totiž, že jsem tě pustila právě tam. Teď už tam nikdo není, prohledávají ostatní místnosti. Prádelna je v přízemí, na rohu se musíš dát vpravo, není to daleko. Pokud teď vylezeš ven oknem... poslouchej mě... pokud teď vylezeš ven oknem a sešplháš dolů po vinném keři, můžeš se nepozorovaně protáhnout kolem rohu a skrz okno přímo do prádelny!“</p>
<p>„Elizabeth, já neumím šplhat...“</p>
<p>„Západka na okně je zdvižená, Abernathy. Nechala jsem ji nahoře, když jsem si minulý týden hrála s paní Allenovou na schovávanou. Můžeš se protáhnout oknem, schovat do jednoho z balíků a počkat tam na mě. Když se ti to nepodaří, tak se prostě skrč v keři a čekej tam. Sejdu dolů tak rychle, jak to jen půjde a otevřu ti. Ach, je mi to tak líto, Abernathy! Všechno je to moje vina! Teď už běž! Pospěš si! Pokud tě tady najdou, bude jasné, že jsem lhala a pomáhala ti...“</p>
<p>Na chodbě za dveřmi se ozvaly hlasy a zvuk kroků, rychle se blížily.</p>
<p>„Abernathy!“ zašeptala dívka vyděšeně.</p>
<p>Ale to už byl písař na cestě k oknu. Otevřel okenní mříž a podíval se dolů. Byla tma, neviděl vůbec nic. Na kraji okna však zahlédl tlustý kmínek révového keře. Mohl by mě udržet, odhadl Abernathy.</p>
<p>Obrátil se zpátky k dívce. „Sbohem, Elizabeth,“ zašeptal. „Díky za pomoc.“</p>
<p>„Je to páté okno za rohem!“ zašeptala. Pak se vyděšeně plácla rukou přes ústa. „Abernathy, vždyť jsem ti nedala peníze na letenku!“</p>
<p>„Nevadí,“ odpověděl a už se opatrně soukal oknem ven. Zkusmo se zachytil révy, udržela ho. Zato jeho packy s malými prstíky nebyly moc k potřebě. Bude mít štěstí, pokud se dostane dolů a nezláme si vaz.</p>
<p>„Ne, potřebuješ peníze!“ zašeptala dívka téměř zoufale. „Už vím! Potkáme se zítra v poledne ve škole — Franklinova základní! Přinesu je sebou!“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. „Elizabeth? Otevři!“</p>
<p>Abernathy ten hlas okamžitě poznal. „Sbohem, Elizabeth,“ zašeptal ještě jednou.</p>
<p>„Sbohem!“ odpověděla rovněž šeptem.</p>
<p>Zamřížované okno se za Abernathym zavřelo a on zůstal viset ve tmě na kmeni vinného keře.</p>
<p>Abernathymu se zdálo, že cesta dolů trvala nepředstavitelně dlouho. Měl hrůzu, že by ho mohli chytit a stejně tak se bál pádu. Pohyboval se tedy šnečím tempem a dopřával si čas, aby vždy našel mezi vinnými úponky pevný úchyt pro ruce a dostatečně velký výběžek pro nohy a snažil se přitom k co nejtěsněji přitisknout ke kamenné zdi. Na nádvoří pod ním se rozsvítily lampy, četl o nich, byla to elektrická světla. V tu chvíli už mu temnota neskýtala dostatečný úkryt. Cítil se jako moucha na zdi, kterou může každou chvíli někdo zaplácnout.</p>
<p>Nic zlého se však nepřihodilo a po chvíli se ocitl oběma nohama pevně na zemi. Okamžitě se přikrčil,</p>
<p>rozhlédl se po nádvoří a pátral po nějakém pohybu. Nikde nikdo. Přitiskl ke zdi, kde byla větší tma, vydal se podél ní a snažil se přitom vyhnout světlu lamp. Někde se otevřely dveře, uslyšel hlasy. Abernathy přidal. Hmatem rozeznal, že se zeď lomí, okno do prádelny by tedy už nemělo být daleko. Stín tady byl hustší, zeď se stáčela a tvořila hluboký, temný výklenek. Tiše se plížil kolem a počítal přitom okna. Páté okno, řekla Elizabeth. První, druhé...</p>
<p>Za jeho zády prořízl temnotu paprsek světla, přelétl nádvořím a sklouzl po nízké vnější zídce, příkopem a zpátky. Baterka, pomyslel si Abernathy. I o těch se v časopisech dočetl. Znamenalo to, že je někdo venku a prohledává nádvoří. Teď už přímo běžel. Tři, čtyři... pět!</p>
<p>Tak tak se zastavil. Málem minul páté okno bez povšimnutí, protože bylo napůl schované za keřem. Nerozhodně se na ně podíval. Bylo menší, než všechna ostatní. Bylo tohle to správné okno? Nebo ho snad neměl počítat?</p>
<p>Uvnitř se svítilo, ale v ostatních taky. Zachvátila ho panika. Naklonil se blíž a naslouchal. Vyděšeně se rozhlédl. Světlo baterky se blížilo, uslyšel nějaké hlasy.</p>
<p>Zoufale se podíval na okno. Nezbývá, než to zkusit, rozhodl se nakonec. Pokud by zůstal tady, určitě by ho našli. Natáhl se k okénku a zatlačil na něj. Hladce se sklopilo. Uvnitř zahlédl košíky s prádlem. Úlevou vydechl a rychle se nasoukal do okna.</p>
<p>Několik rukou se k němu natáhlo a ochotně mu pomohlo dovnitř.</p>
<p>„Našli jsme ho, když se snažil proklouznou okýnkem do prádelny,“ řekl strážný, jeden z těch tří,</p>
<p>kteří Abernathyho chytili. Teď ho pevně drželi mezi sebou. „Naštěstí jsme se tam šli podívat ještě jednou, jinak bychom ho minuli. Napoprvé jsme v prádelně nenašli nic, ale pak si Jeff vzpomněl, že nebylo zajištěné okno a tak jsme to šli zkontrolovat. Zrovna ve chvíli, kdy se snažil lézt dovnitř.“</p>
<p>Nacházeli se ve studovně, místnosti plné knih, map, svazků a skříní. Strážný na chvíli zmlkl a poněkud nejistě se podíval na Abernathyho. „Co je to vlastně zač, pane Ard Rhi?“</p>
<p>Michel Ard Rhi si ho však nevšímal, veškerou svou pozornost věnoval nyní landoverskému písaři. Michel byl vysoký, kostnatý muž s černými vlasy a úzkou, zkřivenou tváří. Vypadal starší, než doopravdy byl. Měl srostlé obočí, zažloutlou pleť a tmavé, zlé oči, kterými se panovačně díval na svět kolem. Stál vzpřímeně, jako by chtěl všem dát najevo svou nadřazenost.</p>
<p>„Abernathy,“ zašeptal téměř neslyšně, jako kdyby chtěl dát odpověď na položenou otázku.</p>
<p>Chvíli svého vězně zkoumal a pak stráže propustil jediným mávnutím ruky, aniž se obtěžoval na ně podívat. „Počkejte venku.“</p>
<p>Odešli tedy, dveře se za nimi tiše zavřely. Michel Ard Rhi nechal Abernathy stát a sám se posadil za masivní, dubový stůl, jehož deska byla pokryta spisy a dokumenty. „Abernathy,“ řekl znova, jako kdyby ještě pořád nemohl uvěřit, koho má před sebou. „Co tady děláš?“</p>
<p>Teď už se Abernathy netřásl. Ve chvíli, kdy po polapili strážní, byl tak vystrašený, že se ani neudržel na nohou. Teď přijal současnou situaci s rezignací odsouzenců. Kupodivu mu to dodalo trochu síly. Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. „Poslal mě</p>
<p>sem omylem Questor Thews. Zkoušel nějaké kouzlo.“</p>
<p>„Ano?“ Michela to zjevně zaujalo. „O co se ten starý blázen snažil tentokrát?“</p>
<p>Abernathy nehnul ani brvou. „Pokoušel se mě proměnit zpátky v člověka.“</p>
<p>Michel Ard Rhi ho chvíli zkoumal pohledem a pak se začal smát. „Vzpomínáš si, že to byl on, kdo z tebe udělal psa, Abernathy? Vzpomínáš si, jak to tenkrát zpackal? A tys mu dovolil, aby se k tobě ještě přiblížil?“ Michel nevěřícně zavrtěl hlavou. „Questor Thews zpacká všechno, na co sáhne, je to tak?“</p>
<p>Poslední větu vyslovil Michel spíš jako konstatování než jako otázku. Abernathy mlčel. Myslel přitom na medailon, který měl stále ukrytý pod tunikou. Ať se stane cokoliv, Michel se nesmí dozvědět, že ho má u sebe.</p>
<p>Michel však jakoby dokázal číst jeho myšlenky. „Tak se podívejme,“ zamumlal. „Tady tě mám. Tvůj nešikovný ochránce mi tě přistrčil přímo pod nos. Jaká ironie! Ale víš co, Abernathy? Něco se mi na té historce nelíbí. Žádný člověk, ani pes, nemůže projít přes kouzelné mlhy bez medailonu. Nebo snad ano, Abernathy?“</p>
<p>Chvíli čekal. Abernathy jen zavrtěl hlavou. „To kouzlo...“</p>
<p>„Kouzlo?“ skočil mu Michel do řeči. „Kouzlo Questora Thewse? Chceš, abych ti uvěřil, že tě jeho magie dopravila z Landoveru až sem? Jak... neuvěřitelné!“ Chvíli přemýšlel a pak se mu na tváři objevil zlý úsměv. „Nevěřím. Co kdybys mě přesvědčil? Uspokoj mou zvědavost, Abernathy! Ukaž, co schováváš pod tunikou.“</p>
<p>Abernathyho zamrazilo. „Říkal jsem ti...“</p>
<p>„Tunika, písaři, rozhal svou tuniku.“</p>
<p>Abernathy poznal, že nemá smysl dále vzdorovat. Pomalu rozepnul přezky na hrudi. Když Michel uviděl lesknoucí se stříbrný medailon, spokojeně se zhoupnul. „Tak,“ řekl a jeho hlas zněl jako tiché syčení hada. „Přece jen ho máš.“</p>
<p>Vstal, obešel stůl a zastavil se přímo před Abernathym. Pořád měl na tváři ten svůj mrazivý úsměv. „Kde je má láhev?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Abernathy stál na místě a bojoval sám se sebou, aby se od Michela neodvrátil. „O jaké láhvi to mluvíš?“</p>
<p>„O té, co byla ve vitríně, Abernathy, kde je? Ty to víš a brzy mi to řekneš. Nevěřím ti ani co by se za nehet vešlo, že jsi se na mém hradě objevil jen tak. Nevěřím, že je to jen výsledek jednoho nepovedeného kouzla. Máš mě snad za blázna? Medailon ti pomohl dostat se z Landoveru. Přišel jsi na Graum Wythe, abys mi ukradl láhev a taky se ti to povedlo. Teď už zbývá jediné — zjistit, kam jsi ji schoval.“ Na chvíli se zamyslel. „Možná je v Elizabethině pokoji. Je tam, Abernathy? Je ta holka tvůj komplic?“</p>
<p>Abernathy se snažil, aby v jeho hlase nebylo znát, jak se o dívku bojí. „Ta malá holčička? Zakopla o mě náhodou, musel jsem chvíli předstírat, že jsem obyčejný pes. Pokud se ti chce, Micheli, klidně její pokoje prohledej.“ Snažil se hovořit co nejlhostejněji.</p>
<p>Michel ho pozoroval jako ostříž. Malinko se předklonil. „Víš, co s tebou udělám?“</p>
<p>Abernathy ztuhnul. „Jsem si jist, že se to brzy dozvím,“ odpověděl.</p>
<p>„Strčím tě do klece. Strčím tě za mříže jako</p><empty-line /><p>zatoulaného psa. Dostaneš vodu, psí žrádlo a pelech. Takhle skončíš, Abernathy.“ Úsměv mu z tváře zmizel. „Budeš tam tak dlouho, dokud mi nepovíš, kde je ta láhev. A... A než mi dobrovolně dáš medailon,“ dodal.</p>
<p>Naklonil se k písaři tak blízko, až Abernathy ucítil jeho dech. „Znám zákon medailonu. Nemohu ti ho vzít, musíš mi ho dát dobrovolně, jinak ztratí svou magickou moc. Však ty to uděláš, Abernathy. Nakonec mi ho rád dáš. Tenhle svět mě už znudil. Možná by nebylo špatné vrátit se na nějaký čas do Landoveru. Mám pocit, že by se mi mohlo kralování líbit.“</p>
<p>Chvíli se díval Abernathymu přímo do očí a pátral v jejich hlubinách po skrytém strachu. Vzápětí spokojeně ustoupil o krok. „Pokud nedostanu láhev a medailon, Abernathy, zůstaneš v kleci tak dlouho, dokud neshniješ. A věř mi, že to může trvat hodně dlouho.“</p>
<p>Abernathy nepromluvil, jen tam stál, neschopen nejmenšího pohybu.</p>
<p>„Stráže!“ křikl Michel Ard Rhi. Okamžitě se objevil jeden z mužů. „Odveďte ho dolů do sklepa a strčte ho do klece. Dávejte mu dvakrát denně vodu a žrádlo pro psy, nic jiného. A ať k němu nikdo nechodí.“</p>
<p>Abernathy byl surově vyvlečen z pokoje. Z dálky ještě uslyšel posměšný Michelův hlas. „Nikdy jsi sem neměl strkat nos, Abernathy!“</p>
<p>Písař s ním v duchu vřele souhlasil.</p>
<p><emphasis>Malý přehmat</emphasis></p>
<p>Nicka s Pijavkou utíkali s lahví směrem na západ, co jim nohy stačily. Nemyslili na nic, jiného, než jak se od Bena dostat co nejdál. Jejich útěk začal tím, že je Potměpich zahalil do oblaku dýmu a barevných jiskřiček a přenesl z místa srážky několik mil severněji, tak rychle a lehce, jak to umožňovala jen magie. Neměli nejmenší tušení, co se stalo s Jeho Výsostí a jeho přáteli a upřímně řečeno, ani to nechtěli vědět. Raději na to ani nemysleli.</p>
<p>Svědomí však nakonec bylo silnější. Mysleli na Bena celou tu dobu, co prchali na sever, mysleli na něj, dokonce i když si to jeden před druhým odmítali</p>
<p>přiznat, dokonce i když se na sebe raději ani nedívali. Nemohli si pomoci. Čím dál tím jasněji si uvědomovali, že provedli tu nejneomluvitelnější a nejstrašnější věc pod sluncem — zradili svého milovaného Pána a Krále. A co hůř, oni na něj zaútočili! Ne oni sami, jistě, byl to Potměpich, kdo se na Bena vrhl. Ten však jen plnil jejich příkazy, bylo to tedy stejné, jak kdyby ho udeřili skřítci sami. Nedokázali pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Nikdy předtím by je ani nenapadlo zpochybnit královo přání. Něco takového by si dřív ani nedokázali představit!</p>
<p>Teď už se však stalo a nemohlo se odestát. Utíkali, protože netušili, co jiného by mohli dělat. Moc dobře věděli, že je Jeho Výsost bude pronásledovat. Po tom co mu udělali bude jistě bez sebe vzteky a pokusí se je dostihnout stůj co stůj, aby je mohl potrestat. Jak skřítkové tušili, jejich jedinou nadějí byl útěk a skrývání.</p>
<p>Kam však prchat, kde se skrýt?</p>
<p>Nemohli se stále rozhodnout. Pak je houstnoucí tma a vyčerpání donutily zastavit. Našli opuštěné jezevčí doupě a nasoukali se dovnitř. Leželi vedle sebe v naprosté tmě, naslouchali bušení vlastního srdce a vtíravému hlasu svědomí. Láhev stála otevřená přímo před nimi. Potměpich hřadoval na okraji hrdla a hrál si přitom s párkem vyděšených můr, které před chvílí polapil a spoutal lepkavým, jako by pavoučím vláknem. Měsíc i hvězdy byly zastřeny mračny, zvuky noci zněly podivně tlumeně a vzdáleně.</p>
<p>Nicka s Pijavkou se drželi za ruce a čekali, až strach poleví. Marně.</p>
<p>„Chci domů!“ fňukal Pijavka pořád dokola a Nicka pokaždé jen mlčky přikývnul.</p>
<p>Tiskli se jeden k druhému a ani se neopovažovali pomyslet na jídlo nebo na spánek, ačkoliv byli velmi hladoví a unavení. Krčili se v noře a přemítali o neštěstí, které je postihlo. Pozorovali Potměpicha skotačícího kolem láhve. Můry měl přivázané na vláknech, pouštěl je do vzduchu jako draky a škubal s nimi hned sem a hned tam, jak se mu zrovna zachtělo. Pozorovali ho, ale dnes jim bylo zcela jinak, než minulé noci. Už zdaleka nepovažovali láhev za tak skvělou a úžasnou.</p>
<p>„Udělali jsme něco strašného,“ osmělil se Nicka jako první a hlas se mu vyděšeně třásl.</p>
<p>Pijavka se na něj podíval. „Taky si myslím.“</p>
<p>„Udělali jsme hroznou chybu,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Taky si myslím,“ opakoval Pijavka. „Nikdy jsem neměli tu láhev brát,“ řekl nakonec Nicka.</p>
<p>Pijavka tentokrát jen přikývnul.</p>
<p>Podívali se nenápadně na Potměpicha, který si mezitím přestál hrát s můrami a pozorně je sledoval.</p>
<p>„Třeba tu láhev ještě můžeme vrátit Jeho Výsosti,“ navrhl nesměle Nicka.</p>
<p>„Třeba ano,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>Potměpichovy oči rudě zaplály. Zamrkal a dále na ně upřeně hleděl.</p>
<p>„Možná nám odpustí, když mu ji vrátíme,“ řekl Nicka.</p>
<p>„Možná bude dokonce vděčný,“ dodal Pijavka.</p>
<p>„Vysvětlíme mu, že jsme nevěděli, co děláme,“ pokračoval Nicka.</p>
<p>„Můžeme mu říct, jak moc je nám to líto,“ řekl Pijavka.</p>
<p>Chvíli ještě pofňukávali, pak si utřeli oči a čenichy.</p><empty-line /><p> Potměpich ukázal prstem na můry. Ty vzplály modrým plamenem a zmizely.</p>
<p>„Nechci, aby nás Jeho Výsost nenáviděla,“ řekl tiše Nicka.</p>
<p>„Ani já,“ zašeptal Pijavka.</p>
<p>„Je to náš přítel,“ pokračoval Nicka</p>
<p>„Náš přítel,“ opakoval po něm Pijavka jako ozvěna.</p>
<p>Potměpich prudce zavířil na hrdle láhve a do okolní temnoty vytryskly spršky barevných, jasně zářících světýlek. Před očima skřítků se zformovaly podivné obrazy, které se vzápětí rozpadly, aby se na jejich místě utvořily jiné. Domů skřítci zmlkli, opět uchváceni tou podívanou. Démon se smál a tančil a z nebe zase pršely drahokamy, získané proměnou neopatrných můr přilákaných světlem.</p>
<p>„Ta láhev je tak krásná,“ řekl užasle Nicka.</p>
<p>„Magie je obdivuhodná věc,“ povzdechl si Pijavka.</p>
<p>„Možná bychom si tu láhev mohli ještě chvíli nechat,“ navrhl Nicka.</p>
<p>„Možná na den nebo dva,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>„Co se může stát?“</p>
<p>„Co zlého by se mohlo přihodit?“</p>
<p>„Možná...“</p>
<p>„Snad...“</p>
<p>Zmlkli jako napovel, neboť se na sebe podívali a spatřili přitom ve svých očích stejný červený záblesk, jako měl démon. Nesmírně se vyděsili. Uchopili se za ruce ještě pevněji a nechápavě zamrkali.</p>
<p>„Já se bojím,“ řekl Pijavka a v očích měl slzy.</p>
<p>„Ta láhev už se mi nelíbí,“ zasyčel podezřívavě Nicka. „Mám z ní takový divný pocit.“</p>
<p>Pijavka jen mlčky přikývnul. Potměpich je</p><empty-line /><p>pozoroval, barevné jiskřičky a obrazy mezitím vybledly a zmizely do noci. Démon se přikrčil, jeho červené oči vypadaly jako úzké štěrbinky.</p>
<p>„Pojďme ho strčit zpátky do láhve,“ navrhl Nicka tiše.</p>
<p>„Pojďme,“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>Démon se stulil do klubíčka a zaprskal.</p>
<p>„Běž pryč!“ křikl na něj Nicka statečně a jednou rukou zamával, jako by chtěl Potměpicha odehnat.</p>
<p>„Ano, běž pryč!“ přidal se Pijavka.</p>
<p>Démon ostře zasyčel. „A kam si přejete, abych šel, pánové?“ zafňukal.</p>
<p>„Zpátky do láhve!“ odpověděl Nicka.</p>
<p>„Ano, do láhve!“ souhlasil Pijavka.</p>
<p>Démon si je chvíli prohlížel, pak nasoukal své podivné pavoukovité tělo do láhve a byl pryč. Nicka s Pijavkou po ní sáhli, zvedli ji a co nejrychleji vrazili do hrdla zátku.</p>
<p>Ruce se jim třásly.</p>
<p>Po chvíli postavili láhev na zem přímo před sebe a zakryli ji listím a větvičkami. Chvíli se na ni mlčky dívali, pak jim však víčka ztěžkla a přemohl je spánek.</p>
<p>„Zítra vrátíme láhev Jeho Výsosti,“ zamumlal Nicka.</p>
<p>„Vrátíme ji,“ zívnul Pijavka.</p>
<p>Poté, co se takto vzájemně ujistili, že všechno bude v pořádku, spokojeně usnuli. Jejich chrápání zesílilo, oddechovali zhluboka a klidně.</p>
<p>Za okamžik začala láhev rudě žhnout.</p>
<p>Pijavkovi se zdálo o třpytivých diamantech. Ve snu padaly všude kolem něj jako kapky deště, na pozadí modrého nebe a duhově olemovaných beránků</p>
<p>se oslnivě leskly. On, Pijavka, seděl přitom na pahorku porostlém voňavou travou a květinami a sledoval, jak se drahokamy vrší kolem něj. Slunce příjemně hřálo, všude kolem byl klid a mír.</p>
<p>Vedle něj trůnila na zemi láhev — jeho milovaná, úžasná láhev. To ona, to Potměpich uzavřený uvnitř přivolal sen o diamantech.</p>
<p>„Osvoboď mě, páníčku!“ zaprosil Potměpich tenkým, vyděšeným hláskem. „Prosím, páníčku!“</p>
<p>Pijavka se zavrtěl ze sna. Nějak věděl, že pokud démona poslechne, budou diamanty padat mnohem hojněji a budou ještě větší a zářivější. Démon mu pak dá mnoho krásných věcí a pokladů, tak skvělých a úžasných, že si to malý Domů skřítek ani nedokázal představit.</p>
<p>Všechno se zdálo tak snadné.</p>
<p>Pijavka ve spánku zvedl ruku a vytáhl z hrdla zátku...</p>
<p>Když se Nicka s Pijavkou probudili, pršelo. Nebe bylo temné a zatažené. Déšť padal k zemi ve velkých, těžkých kapkách, které se při dopadu na zem rozprskávaly. Voda už začala tvořit louže. Vypadaly jako stříbrná zrcátka, mezi nimiž se vinuly malé potůčky jako stužky šedi. Před chvílí začalo svítat. V kalné záři nového dne vypadalo všechno přízračně a strašidelně.</p>
<p>Hrubé, sukovité ruce vytáhly Nicku s Pijavkou z jejich úkrytu a nešetrně je postavily na nohy. Domů skřítci tam stáli, třásli se zimou a zmateně mrkali svýma krátkozrakýma očkama. Ocitli se v kruhu velkých, mohutných, groteskně pokřivených postav. V matném světle vypadaly jako nezřetelné stíny. Nicka s Pijavkou se kroutili a svíjeli ve snaze se osvobodit, ale marně. Ruce je držely pevně.</p>
<p>Jedna z postav přistoupila blíž a sklonila se k nim. Měla silné, mohutné paže, ohnutá záda, matnou, černou srst a tvář tak hrubou, že bylo téměř nemožné rozpoznat její rysy.</p>
<p>„Dobré ráno, skřítkové,“ pozdravil je troll hrubým, hrdelním hlasem.</p>
<p>Nicka s Pijavkou sebou cukli a trollové shromáždění kolem se potěšené rozchechtali.</p>
<p>„Vy neumíte mluvit?“ zeptal se jich ten vpředu s hranou starostlivostí.</p>
<p>„Pusťte nás!“ prosili skřítkové.</p>
<p>„Ale vždyť jsme vás teprve našli!“ ozval se naoko ukřivděně další z trollů. „Proč máte tak naspěch? Kampak utíkáte?“ Troll se významně odmlčel. „Nebo snad utíkáte před někým?“</p>
<p>Nicka s Pijavkou zavrtěli hlavami.</p>
<p>„Možná před někým, kdo postrádá tohle?“ zeptal se lstivě troll. Pozvedl ruku a držel v ní jejich láhev, opět otevřenou. Na jejím hrdle tančil Potměpich a radostně tleskal svými neduživými pařátky.</p>
<p>„Ta láhev je naše!“ zaskučel Nicka zlostně.</p>
<p>„Vrať nám ji!“ fňukal Pijavka.</p>
<p>„Vrátit vám ji?“ řekl troll nevěřícně. „Takovou úžasnou věc? Ale to snad ne!“</p>
<p>Nicka s Pijavkou se kroutili a kopali jako králíci, trollové však stiskli ještě pevněji. Troll, který k nim mluvil, byl větší než ostatní, zřejmě jejich vůdce. Prudce napřáhl ruku a udeřil Domů skřítky do hlavy, aby je umlčel. Úder byl tak silný, že srazil Nicku s Pijavkou na kolena.</p>
<p>„Tak se mi zdá, že jste zase kradli,“ pokračoval troll. „Vzali jste si něco, co vám nepatří.“ Skřítci se vzmohli jen na další zavrtění hlavou, troll si jich však nevšímal. „Ta láhev nemůže být vaše. Docela</p>
<p>určitě patří někomu jinému. A ten někdo měl moc velkou smůlu, že vás potkal.“ Pak se troll radostně zazubil. „To ale neznamená, že bychom měli mít smůlu i my. Jeden ztratí, druhý získá. Nemůžeme určit, komu láhev patřila dřív, takže teď je moje!“</p>
<p>Nicka s Pijavkou se na sebe vyděšeně podívali. Tohle nebyli jen tak obyčejní trollové, ale lupiči! Ohlédli se na Potměpicha, který tančil na hrdle jejich krásné láhve.</p>
<p>„Nedovol jim to!“ prosil zoufale Nicka.</p>
<p>„Donuť je, ať nám tě zase vrátí!“ naléhal Pijavka.</p>
<p>„Pomoz nám, pomoz nám!“ fňukali jednohlasně.</p>
<p>Potměpich udělal stojku, salto dozadu a podíval se na ně přes přimhouřená víčka. Oči mu rudě svítily. Na konečcích pařátků se mu objevilo několik duhových ohníčků, které se snesly na Domů skřítky jako sprška jisker. V následující chvilce se však proměnily ve vír černých sazí. Skřítci začali prskat, kašlat a zmlkli.</p>
<p>Největší troll se podíval na Potměpicha. „Ty patříš skřítkům, kamarádíčku?“ zeptal se starostlivě.</p>
<p>Potměpich ani nemrkl. „Ne, pane. Patřím majiteli láhve. Patřím jen tobě!“</p>
<p>„Ne, ne!“ kňučeli Nicka s Pijavkou. „Patříš nám!“</p>
<p>Ostatní trollové se pobaveně rozchechtali. Zvuk jejich smíchu však připadal skřítkům právě tak nepříjemný, jako ledový déšť, který zmáčel všechno kolem.</p>
<p>Vůdce trollů se nad nimi sklonil. „Domů skřítkům nepatří nic, vy hlupáci! Nikdy jste nic neměli a nikdy nic mít nebudete! Vždyť svůj majetek ani nedokážete ochránit! Jak si myslíte, že jsme vás našli? Kdo nás sem asi přivedl? Ten, kterého teď voláte na pomoc! Rozzářil nebe barevnými ohňostroji</p>
<p>a prosil nás, abychom ho od vás vzali. On sám už nechtěl být dál vaším sluhou!“</p>
<p>Domů skřítci zmlkli, jejich poslední naděje na záchranu zmizela. Potměpich, jejich přítel, ten, který jim ukázal tolik úžasných kouzel, je zradil. Vydal je do rukou nejhorších nepřátel.</p>
<p>„Hou, hum,“ zabručel velký troll a zívnul. „Nejvyšší čas se vás zbavit, řekl bych.“</p>
<p>Ostatní trollové souhlasně zamručeli a začali netrpělivě přešlapovat. Tahle hraje už znudila. Nicka s Pijavkou se začali znova zmítat.</p>
<p>„Tak co s nimi uděláme?“ řekl trollí vůdce přemýšlivě a rozhlédl se po ostatních. „Podřízneme jim krky? Rozmačkáme lebky? Uřežeme prsty? Pohřbíme je zaživa?“</p>
<p>Jeho kumpáni shromáždění kolem souhlasně zamručeli a Domů skřítci se přikrčili, jako dvě hromádky neštěstí.</p>
<p>Troll však potřásl hlavou. „Ne, ne, myslím, že přijdeme na něco lepšího!“ řekl a podíval se na skotačícího démona. „Kamarádíčku, řekni, co máme udělat s těmi skřítky?“</p>
<p>Potměpich zatančil na špičkách, přesto se jeho ošklivé pavoučí tělo drželo na hladkém povrchu láhve bez nejmenších obtíží. „Mohli by být dobrou snídaní pro lesní zvěř,“ navrhl.</p>
<p>„Ach!“ vykřikl nadšeně trollí vůdce a ostatní se k němu hlasitě přidali. Jejich burácivý řev se rozlehl mrazivým ranním vzduchem.</p>
<p>A tak byli Nicka s Pijavkou povaleni na zem, svázáni provazy, pověšeni hlavou dolů na laně přehozeném přes větev nedalekého ořešáku a ponecháni svému osudu.</p>
<p>„Čtyři stopy nad zemí, to je dost vysoko, aby jste</p>
<p>se neutopili v kalužích vody a dost nízko, aby na vás dosáhli mrchožrouti,“ vysvětlil jim na rozloučenou troll. „Sbohem, skřítci. A hlavu vzhůru!“</p>
<p>Trollové se opět rozchechtali, a vydali se severním směrem. Cestou se začali pošťuchovat, nikdo z nich se po skřítcích ani neohlédl. Jen Potměpich, který seděl vůdci na rameni, se díval. Oči mu zadostiučiněním rudě svítily.</p>
<p>Nicka s Pijavkou zavěšení na větvi ořešáku, zůstali sami. Jemně se pohupovali v dešti a větru a naříkali.</p>
<p><emphasis>Vabank</emphasis></p>
<p>Vítr a déšť přivítal toho rána i Bena Holidaye. Teplé Vrbiny náruče a tlustých přikrývek se vzdával jen velmi neochotně. Sotva vstal, roztřásl ho ranní chlad. Noc přečkali pod velkou borovicí, která rostla u paty skalního převisu. Lezavé vlhko však proniklo i sem. Koboldi už byli vzhůru a pobíhali kolem. Mozol se připravoval, aby mohl na pátrání po uprchlých skřítcích vyrazit co nejdřív, Questor se kolem rozespale motal. Prohlásil, že k přípravě snídaně použije svou magii. Podařilo se mu vykouzlit pět živých kuřat a krávu. Kuřata se okamžitě rozeběhla po okolí a kráva převrhla kotlík, ve kterém se Pastiňák pokoušel připravit snídani tradičnějším</p><empty-line /><p>způsobem. Kobold s čarodějem na sebe několik minut nepříčetně ječeli a Ben si v tu chvíli nepřál nic jiného, než být zase zpátky na Ryzím Stříbře v soukromí a tichu své ložnice.</p>
<p>Nemělo však smysl přemýšlet o tom co by kdyby a tak Ben stoicky sežvýkal několik větviček Modrásků, zapil je vodou, nasedl na Úředního Šimla a vyrazil. Ostatní ho následovali. Mozol se rychle dostal dopředu a zmizel v okolních stínech jako nějaký zbloudilý duch. Ostatní jeli v řadě za sebou, první Ben, za ním Vrba a Questor. Jako poslední šel Pastiňák a vedl koně s nákladem.</p>
<p>Jeli mlčky. Zima, tma a déšť způsobily, že nikomu nebylo do řeči. Byl to jeden z těch dnů, které byste přáli svému největšímu nepříteli, nebo, přinejhorším, i sobě, pokud byste ovšem věděli, že nedaleko čeká útulná, vytopená místnost s hořícím krbem. Jestli však tento den k něčemu stvořen nebyl, tak k cestování. Ben se natřásal na hřbetě Úředního Šimla a chmurně přemítal, proč tak strašné počasí musí být právě teď. Začal se cítit nepříjemně už během prvních několika minut. Plášť byl sice nepromokavý, ale před vlhkem a zimou ho ochránit nedokázal. Prsty na nohou i rukou měl ztuhlé. Jakákoliv příjemná myšlenka byla vzápětí odplavena proudy vody stříkajícími zpod koňských kopyt.</p>
<p>Ben začal přemýšlet sám nad sebou.</p>
<p>Ale ano, jistě, se svým životem byl spokojen. Líbilo se mu být králem Landoveru, vládcem království, kde žily bájné bytosti a kde magie tvořila součást denního života. Měl rád proměnlivé požadavky, které na něj kladlo jeho postavení. Měl rád své přátele, dokonce i když neměli svůj den. Byli dobří, věrní a měli skutečný zájem jak jeden o druhého, tak</p>
<p>i o něj. Zamiloval si tento svět. Sám si jej vybral a teď, když ho poznal lépe, by ho za svůj starý svět nevyměnil ani za nic.</p>
<p>Znepokojovala ho jediná věc, totiž jak málo se on sám cítil tím, čím měl být — Králem.</p>
<p>Šiml zafrkal a líně pohodil hlavou. Sprška vody z jeho hřívy vletěla Benovi přímo do obličeje. Ben si otřel tvář a na oplátku ho šťouchl patami do slabin. Šiml ho však ignoroval a dál se ploužil vpřed pomalým tempem, hlavu schýlenou proti dešti.</p>
<p>Ben si povzdechl a pokračoval ve svých chmurných myšlenkách. Prostě se necítil jako král. Vlastně si na krále jen hrál. Připadal si jako náhražka za skutečného krále. Někoho, kdo byl nečekaně odvolán, ale každou chvíli se mohl vrátit a vzít do rukou věci Landoverského království daleko pevněji, než Ben sám.</p>
<p>Ne že by se dostatečně nesnažil. Ne že by nechápal, co od něj tato práce vyžaduje. Nebyl však schopen řídit běh věci. Jak se zdálo, většinu času trávil snahou vyváznout z problémů, do kterých se v prvé řadě nikdy nemusel dostat. Tak třeba zrovna ta poslední záležitost. Abernathy s medailonem zmizel kdovíkam a teď ještě ti Domů skřítci, co ukradli láhev a utekli. Jaký je to král, když tohle dovolí? Ano, mohl si namlouvat, že celá situace byla zapříčiněna událostmi, na které neměl nejmenší vliv. Nebylo by však poněkud absurdní svádět všechno na jedno obyčejné kýchnutí?</p>
<p>Znovu si povzdechl. Samozřejmě že bylo. Musel přijmout veškerou odpovědnost, která mu jak králi příslušela. Když to však udělal, nemohl se vyhnout pocitu vlastní nedostatečnosti. Nikdy nic nedokázal zvládnou a nikdy to ani nedokáže.</p>
<p>Před dalšími sebetrýznivými myšlenkami ho zachránila Vrba. Pobídla koně, a jela mu nyní po boku. „Vypadáš tak sám,“ řekla a usmála se.</p>
<p>„Sám se svými myšlenkami,“ řekl a vrátil jí úsměv. „Jsem dneska nějaký smutný. Ten déšť mě ničí.“</p>
<p>„Nesmíš mu to dovolit,“ odpověděla. „Nenechávej si nepříjemné pocity zalézt pod kůži. Raději je přinuť, ať ti poslouží. Představ si, jak příjemná bude záře slunce, až konečně přestane pršet. Jen pomysli na to, o kolik teplejší se ti budou zdát jeho paprsky.“</p>
<p>Ben se zhoupl v sedle a protáhnul se. „Já vím. Jen bych si přál, aby si slunce trochu pospíšilo.“</p>
<p>Vrba chvíli jela mlčky. „Děláš si starosti o skřítky a láhev?“</p>
<p>Ben přikývnul. „O ně, o Abernathyho, medailon a spoustu dalších věcí. Nejvíc mě však trápí pocit, že nejsem dobrý král. Dělám to špatně, Vrbo. Všechno zpackám, motám se v kruhu a neustále řeším problémy, do kterých jsem se v prvé řadě vůbec neměl dostat.“</p>
<p>„Kdybys to dokázal, myslíš, že by ses cítil líp?“ Vrbin hlas zněl vzdáleně, tvář měla skrytou pod velkou kápí staženou proti větru a dešti.</p>
<p>Ben jen pokrčil rameny. „Nevím, co si myslím. Ale ne, tak to není. Vím, jaké by to bylo. Přinejmenším, poznám, až to takové bude. Víš, věci se kolem mě dějou a já jako bych na ně neměl nejmenší vliv. Kdybych byl skutečný Král, král z vůle Boží, tak by to muselo být jiné, nemyslíš? Měl bych být schopen předvídat alespoň některé z událostí a včas jim zabránit. Měl bych být lepší.“</p>
<p>„Bene.“ Vrba tiše vyslovila jeho jméno a dlouhou chvíli pak mlčela, dál jela po jeho boku a dívala se mu do tváře. „Jak dlouho se Questor Thews snaží,</p>
<p>aby jeho magie fungovala správně?“ zeptala se nakonec.</p>
<p>Překvapeně se na ni podíval. „Co tím myslíš?“</p>
<p>„Jsi Králem Landoveru mnohem kratší dobu, než Questor čarodějem. Můžeš být sám na sebe tak tvrdý, když vidíš, jak obtížné je to pro něj? Nejdůležitější věci v životě se učíme pomalu a těžce. Nikdo se s nimi nenarodí.“ Natáhla ruku a lehce ho pohladila po tváři. „A měl jsi někdy ve svém životě období, kdy jsi mohl předvídat budoucí události a případně jim zabránit, aby nezničily tvé plány? Proč by to teď mělo být jiné?“</p>
<p>Ben se najednou cítil jako hlupák. „Vlastně máš pravdu. Neměl bych si dělat takové starosti. Jen se mi zdá, že nejsem tím, za koho mě všichni pokládají. Já jsem jen ... já.“</p>
<p>Sylfa se na něj opět usmála. „To jsme všichni. Ale přesto to většině z nás nezabrání, abychom od druhých neočekávali něco víc.“</p>
<p>Ben jí úsměv opětoval. „Měli bychom být ohleduplnější.“</p>
<p>Dál už jeli mlčky. Ben se rozhodl hodit svou špatnou náladu za hlavu a místo pochmurného přemítání se raději věnoval vymýšlení plánu na získání láhve. Hodiny plynuly. Bylo už kolem poledne, když se z mlhy vynořil Mozol.</p>
<p>„Našel skřítky, Výsosti,“ oznámil Questor po krátké poradě s koboldem. „Jak se zdá, mají nějaké potíže!“</p>
<p>Pobídli koně do cvalu, aby stačili Mozolovi, který jim už už mizel v mlze. Vítr jim vmetl do tváře další spršky deště. Přehoupli se přes hřeben, sjeli dolů a vydali se k travnatému pahorku skrytému za ním. Na úpatí kopce se zastavili. Mozol tam na ně čekal a někam ukazoval rukou.</p>
<p>Tam, několik stop nad zemí, viseli z větve starého ořešáku hlavou dolů Nicka s Pijavkou. Houpali se ve větru a vypadali jako nějaké podivné motýlí kukly.</p>
<p>„Co se tady děje, hernajz?“ zavrčel Ben.</p>
<p>Pobídl Šimla a opatrně udělal pár kroků vpřed, ostatní za ním. Když je od skřítků dělilo jen pár yardů, sesedli a opatrně se rozhlíželi kolem.</p>
<p>„Mozol říká, že jsou sami,“ zašeptal Benovi přes rameno Questor. Přes hlavu měl přetaženu kápi, takže mu zní trčel jen nos. „Láhev a Potměpich jsou pryč.“</p>
<p>„Vznešený pane!“ zasténal Nicka.</p>
<p>„Mocný pane!“ přidal se Pijavka.</p>
<p>Znělo to, jako kdyby měla každou chvíli udeřit jejich poslední hodinka. Skřítkové byli promáčení vyčerpaní a zablácení. Ben musel v duchu přiznat, že ubožejší stvoření ještě nikdy neviděl.</p>
<p>„Měl bych je tady nechat,“ zamumlal a myslel přitom na ztracenou láhev.</p>
<p>Skřítkové jako by ho slyšeli. „Prosím, nenechávej nás tady, Vznešený pane, neopouštěj nás!“ žadonili a kňučeli přitom jako spráskaní psi.</p>
<p>Ben byl znechucený. Potřásl hlavou a pak se podíval na kobolda. „Tak dobrá, Mozole, odřízni je.“</p>
<p>Kobold přiskočil, hbitě se vyšplhal na ořešák a přeřízl lana, na kterých skřítci viseli. Nicka s Pijavkou sletěli po hlavě přímo do bláta. To jim patří, pomyslel si Ben škodolibě.</p>
<p>Vrba se k nim sklonila, vytáhla je z kaluže, uvolnila pouta na kotnících a zápěstích a pomohla jim se posadit. Skřítci mžourali a třeli si ruce, aby se jim znovu rozproudila krev. Plakali přitom jako nemluvňata.</p>
<p>„Je nám to líto, Vznešený pane,“ kňučel Nicka.</p>
<p>„Nechtěli jsme udělat nic zlého, Mocný pane,“ fňukal Pijavka.</p>
<p>„To ta láhev — byla tak krásná.“</p>
<p>„To ta kouzelná bytost — uměla tak úžasná kouzla!“</p>
<p>„Pak nás ale zaslechla, když jsme říkali, že ti láhev vrátíme.“</p>
<p>„Ve spánku nás přiměla, abychom ji osvobodili!“</p>
<p>„A pak přivedla trolly, Vznešený pane!“</p>
<p>„Zajali nás!“</p>
<p>„A svázali jako psy!“</p>
<p>„A pověsili...!“</p>
<p>„A nechali...“</p>
<p>Ben zvedl ruce. „No tak, přestaňte. Nerozumím vám. Řekněte mi, co se stalo, ale pomalu, prosím. A hlavně mi povězte, co se stalo s láhví!“</p>
<p>Skřítkové mu tedy všechno řekli a rozplývali se přitom v kajícných slzách. Ben jim trpělivě naslouchal, jen tu a tam se podíval na Vrbu nebo na Questora. Snad posté si přitom v duchu říkal, proč se musí něco takového dít zrovna jemu.</p>
<p>Domů skřítci dokončili své vyprávění a znova se usedavě rozplakali. Questor něco pošeptal Mozoloví a ten na chvíli zmizel z dohledu. Když se vrátil, oznámil cosi čaroději a ten se obrátil na Bena.</p>
<p>„Trollové odsud odešli před několika hodinami, není však zřejmé kam. Jejich stopy se rozdělují a míří několika různými směry.“ Questor se ustaraně zamračil. „Jak se zdá, Potměpich zjistil, že ho pronásledujeme a použil magie, aby nás zmátl.“</p>
<p>Ben přikývnul. Není se čemu divit, pomyslel si. Murphyho zákony fungují na sto procent. Pak požádal Vrbu, aby pomohla otřeseným skřítkům se vzpamatovat a sám odešel stranou, aby mohl v klidu přemýšlet.</p>
<p>Tak co teď?</p>
<p>Náhle pocítil příval nejistoty a pochybností, které ho trápily dříve. Zatraceně! Takhle se nedostane nikam! Čím déle se honí za lahví a démonem, tím více se mu vzdalují. O Abernathym a medailonu ani nemluvě, pomyslel si hořce. Bůh sám ví, co se s nimi stane. Vždyť se ocitli ve světě, kde psi jsou jen domácí zvířata a kouzelné medailony jsou považovány za dílo samotného ďábla. Jak dlouho může trvat, než se přihodí něco zlého, za co se bude Ben cítit odpovědný až do konce života?</p>
<p>Zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Ve snaze pročistit si mysl nastavil tvář ledovému dešti. Nemělo smysl se takhle trápit. Komu pomůže, když tady bude jen stát a přát si, aby se to všechno nikdy nestalo? K čemu bude přemítání o tom, že kdyby byl skutečný Král, nikdy by něco podobného nemohl dopustit? Zavři všechny pochybnosti na sedm zámků a nech je tam, nařídil si Ben. Rozhodni, co je třeba udělat a udělej to!</p>
<p>„Výsosti?“ ozval se znepokojeně Questor Thews.</p>
<p>„Minutku,“ odpověděl Ben.</p>
<p>Pomalu docházel k přesvědčení, že se rozhodl nesprávně. Špatně určil priority. Bylo přece mnohem důležitější dostat zpět Abernathyho a medailon, než najít ukradenou láhev. Teď už bylo zřejmé, že nalézt démona a přimět ho, aby vlezl zpátky do láhve nebude tak snadné a docela určitě si vyžádá spoustu času. Ale Abernathy moc času neměl. A navíc, pokud chce dostat Potměpicha do láhve, bude potřebovat buď obrovskou dávku štěstí nebo nějaké silné kouzlo. Ben se raději rozhodl na náhodu nespoléhat. Musí získat medailon.</p>
<p>Takže otázka teď zní: Jak získat zpátky</p><empty-line /><p>Abernathyho a medailon, aniž by ho museli vyměnit za láhev?</p>
<p>„Questore!“ zavolal a obrátil se k ostatním, kteří se pod korunou ořešáku schovávali před deštěm. Nicka s Pijavkou už byli schopni stát a nefňukali. Vrba odvedla dobrou práci. Tiše si teď s Domů skřítky povídala, když však uslyšela Benův hlas, zvedla k němu oči.</p>
<p>Questor Thews se k Benovi kolébavě rozběhl, hlavu schýlenou proti větru, z nosu mu odkapávala dešťová voda.</p>
<p>„Výsosti?“</p>
<p>Ben se na něj zkoumavě podíval. „Questore, ovládáš dostatečně silnou magii, abys mě dokázal poslat za Abernathym? Mohl bys použít stejné kouzlo jako na něj a poslat mě za ním, ať už je kdekoliv, nebo musím mít medailon? Je takový způsob?“</p>
<p>„Výsosti...“</p>
<p>„Je medailon nezbytný, Questore? Ano či ne?“</p>
<p>Čaroděj potřásl hlavou. „V zásadě ne. Medailon jsem potřeboval proto, abych posílil kouzlo, které mělo přeměnit zvíře na člověka a zároveň Abernathyho ochránil. Tohle bylo skutečně obtížné. Poslat někoho někam je docela snadné kouzlo.“</p>
<p>Ben se zašklebil. „Prosím, to neříkej. Vždycky když tě slyším, jak o nějakém kouzlu takhle mluvíš, začnu si dělat starosti. Jen mi řekni, jestli mě opravdu můžeš poslat za Abernathym. Můžeš? Žádné kýchání, žádné přehmaty, jen mě pošleš přesně tam, kde je teď on. Dokážeš to?“</p>
<p>Čaroděj zaváhal. „Výsosti, nemyslím, že by to byl dobrý...“</p>
<p>„Žádné řeči, Questore,“ zarazil ho Ben. „Nechci nic slyšet. Odpověz na moji otázku.“</p>
<p>Questor se zatahal za deštěm promáčené vousy, poškrábal se za uchem a pak si povzdechl. „Odpověď zní ano, Výsosti.“</p>
<p>„Dobře, přesně tohle jsem chtěl slyšet.“</p>
<p>„Ale...“</p>
<p>„Ale?“</p>
<p>„Mohu tě poslat jen tam, nedokážu tě už vrátit zpátky.“ Questor bezmocně pokrčil rameny. „Tolik aspoň o tomto kouzlu vím. Kdybych ho ovládal lépe, tak bych dostal zpátky Abernathyho i s medailonem už dávno.“</p>
<p>Pravda, pomyslel si Ben pochmurně.</p>
<p>„Výsosti, opravdu bych byl rád, kdybys...“</p>
<p>Ben rychle zvedl ruku a udělal netrpělivé gesto. „Prosím, Questore, dej mi chvíli, abych to mohl zvážit, ano?“</p>
<p>Znova se zahleděl do mlhy a šera, které je obklopovalo. Pokud jednou odejde, nebude se moci vrátit, dokud nezíská medailon. Bude muset zůstat ve svém starém světě tak dlouho, dokud se mu nepodaří přívěsek vypátrat. To vše samozřejmě za předpokladu, že se Questorovi kouzlo tentokrát povede a on se neocitne na úplně jiném místě nebo třeba v jiném čase.</p>
<p>Ben se znovu podíval na čaroděje a chvíli si ho prohlížel. Velký čaroděj Questor Thews. Bude muset nechat všechny záležitosti království na něm. Tohle byla dostatečně děsivá myšlenka sama o sobě. Jednou už sice Questora pověřil, aby ho zastupoval v době, kdy se vydal zpátky do svého starého světa, ale to byl pryč jen tři dny. Tentokrát se zdálo více než pravděpodobné, že jeho nepřítomnost bude mnohem delší. Možná se nevrátí nikdy.</p>
<p>Na druhou stranu, komu jinému by měl svěřit</p>
<p>záležitosti trůnu? Pánu Řek, vládci jezerní země a kouzelných bytostí? Kallendborovi, nebo snad některému jinému z pánů ze Zeleného Trávníku? Nebo snad Nočnímu stínu, čarodějnici z Temného Polomu? Ne, ne, ne. Možná Vrbě? Chvíli o tom uvažoval. Ne, řekl si nakonec. Vrba by se Questorovi nakonec stejně podřídila. A kromě toho, nebylo by moudré otřást čarodějovou sebedůvěrou a jmenovat správcem země někoho jiného. Vždyť dvorní čaroděj měl být druhou nejmocnější osobou v království.</p>
<p>Měl by být, pomyslel si Ben trpce. Skutečnost však taky mohla vypadat docela jinak.</p>
<p>Na druhou stranu, Questor Thews mu byl přítelem, když žádné jiné neměl. Questor při něm stál, i když to všichni ostatní považovali za bláznovství. Udělal vždycky všechno, oč ho Ben požádal a nejen to. Možná byl čas splatit jeho věrnost trochou důvěry.</p>
<p>Zvedl ruce a pevně uchopil čaroděje kolem vyzáblých ramen. „Rozhodl jsem se,“ řekl tiše. „Chci, abys to udělal, Questore. Chci, abys mě tam poslal.“</p>
<p>Chvíli se dívali jeden druhému do očí. Čaroděj chvíli váhal, ale pak přikývnul. „Ano Výsosti. Jak si přeješ.“</p>
<p>Vrátili se k ostatním. Nicka s Pijavkou začali znovu pofňukávat, když je však Ben ujistil, že jim odpouští, rychle se utišili. Mozol a Pastiňák seděli a zády se opírali o kmen ořešáku, jejich tmavá srst se mokře leskla. Vrba stála stranou a neklidně se na Bena dívala. Spatřila totiž v jeho očích něco, co se jí vůbec nelíbilo.</p>
<p>„Požádal jsem Questora Thewse, aby použil svou magii a poslal mě za Abernathym,“ prohlásil Ben tónem, který nepřipouštěl námitky. „Čaroděj souhlasil.“</p><empty-line /><p>Ben uhnul očima, aby se nemusel setkat s vyděšeným Vrbiným pohledem. „Musím udělat všechno, abych našel Abernathyho a znovu získal medailon. Až se mi to podaří, vrátím se zpátky.“</p>
<p>„O, Vznešený pane!“ zaúpěl Nicka.</p>
<p>„Mocný pane!“ vzlykal Pijavka.</p>
<p>„Je nám to tak líto, Vznešený pane!“</p>
<p>„Ano, moc, moc!“</p>
<p>Ben je pohladil po hlavách. „Všechny záležitosti království převezme po dobu mé nepřítomnosti Questor Thews. Chci, abyste mu pomáhali, jak nejlépe budete moci.“ Odmlčel se a podíval se svému dvornímu čaroději zpříma do očí. „Questore, chci, abys dál hledal způsob, jak dostat Potměpicha zpátky do láhve. Ta malá nestvůra je příliš nebezpečná, než abychom ji nechali na svobodě. Zkus, zda by ti nepomohl Kallendbor nebo Pán Řek. Hlavně buď opatrný.“</p>
<p>Questor mlčky přikývnul. Ostatní se shlukli kolem a čekali.</p>
<p>„To je myslím všechno, co jsem vám chtěl říct,“ řekl Ben nakonec.</p>
<p>Vrba k němu přistoupila, v tváři se jí zračilo jasné odhodlání. „Jdu s tebou, Bene.“</p>
<p>„Ale ne.“ Ben rychle zavrtěl hlavou. „Bude to příliš nebezpečné. Může se stát, že tam zůstanu navždy, Vrbo. Kdybys šla se mnou, zůstali bychom tam uvězněni oba.“</p>
<p>„Právě proto musím jít s tebou, Bene. Nemohu riskovat, že bychom mohli být odloučeni navždy. Co se stane s tebou, stane se i se mnou. Jsme jedna duše, jedno tělo. Takový osud mi byl přiřčen kouzlem květů vpletených do lože, na kterém jsem byla počata. Matka Země ví.“ Vrba uchopila Bena za ruku.</p>
<p>„Vzpomínáš si, co ti řekla?“ Nerozhodně přikývnul. Na Matku Zemi, elementála, podivnou bytost, která jim pomohla při hledání černého jednorožce, už skoro zapomněl. Vrba se k němu přivinula. „Máš být mým ochráncem, ale stejně tak i já tvým. Kdyby to tak nebylo, pak by má láska k tobě postrádala smysl. Neexistuje nic, čím bys mě mohl odradit. Jdu s tebou.“</p>
<p>Chvíli se na ni jen díval a pocítil přitom takový příval citu, že se téměř zapotácel. Vrba opravdu byla jeho součástí. Stalo se to téměř pokradmu a tajně. Pouto, které je k sobě vázalo, stále sílilo, až spojilo jejich životy v jeden. Ben si to uvědomil naprosto nečekaně a v duchu užasl, jak je něco takového vůbec možné.</p>
<p>„Vrbo, já...“</p>
<p>„Ne, Bene,“ řekla, položila mu prst na rty a pozvedla k němu svou nádhernou tvář, aby ho políbila. „Je rozhodnuto.“</p>
<p>Ben jí polibek vrátil a objal ji. Ano, bylo rozhodnuto.</p>
<p>Nebyl důvod proč se zdržovat.</p>
<p>Ben ještě požádal Questora, aby je s pomocí magie převlékl do sportovních souprav, Vrbě ještě poručil tmavé brýle s pružnou pásku, která by stáhla dozadu její dlouhé vlasy. S její zelenou pletí se toho moc dělat nedalo a rozhodně nechtěl v tomto směru riskovat další Questorovy pokusy. Pokud se jich někdo zeptá, budou si muset něco vymyslet. Požádal taky čaroděje, aby jim vykouzlil několik balíčků bankovek, pro případ, že by jim vznikly neočekávané výdaje. Ben tiše doufal, že jich nebude zapotřebí. Snad se jim podaří objevit se přímo vedle písaře.</p><empty-line /><p>To by ovšem museli mít hodně velké štěstí a Ben se chtěl pro všechny případy pojistit. Až doposud moc štěstí neměl.</p>
<p>Questor odvedl skvělou práci. Oblékl je od hlavy až k patě do běžeckých souprav a tenisek a nezapomněl přitom napodobit ani patřičné značky. Stejně tak dobře se mu povedly peníze. Když s nimi Ben zkusmo zašustil, byly od pravých k nerozeznání. Ještě štěstí, pomyslel si Ben, že jsem dřív Questorovi ukázal, jak vypadají. Letmo si bankovky prohlédl a zastrčil je do kapsy.</p>
<p>„A teď, Questore, použij nějaké kouzlo na Vrbu, aby uměla anglicky,“ připomněl Ben.</p>
<p>Vrba k němu mezitím přistoupila, objala ho kolem pasu a pevně se k němu přitiskla. Chtěl se jí ještě jednou zeptat, zda opravdu chce jít s ním, ale pak si to rozmyslel. Bylo by to zbytečné.</p>
<p>„Jsme připraveni, Questore,“ řekl Ben. Nejistě se rozhlédl po okolní krajině, vlhké a šedivé. Očima přelétl vrcholky hor i travnaté planiny, pahorky i lesy. Rád by je spatřil v lepším světle, zalité sluneční září, plné jasu a barev. Chtěl, aby mu zůstaly v paměti právě tak. Bál se, že už je nikdy neuvidí.</p>
<p>Questor Thews zahnal ostatní do patřičné vzdálenosti, zpátky ke kmeni ořešáku. Koboldi se hrozivě šklebili, Nicka s Pijavkou začali fňukat, jako kdyby jim hrozilo, že je znova pověsí. Čaroděj si vyhrnul rukávy a pozvedl ruce.</p>
<p>„Opatrně,“ řekl Ben tiše a pevně objal Vrbu.</p>
<p>Questor přikývnul. „Hodně štěstí, Výsosti.“</p>
<p>Pak začal pronášet zaříkadlo. Kouzelná slova plynula z jeho rtů a zněla jako nesmyslné drmolení. Čaroděj udělal několik prudkých gest, objevila se stříbrná mlha, zazářilo světlo. Déšť a přítmí zmizely,</p>
<p>stejně jako Questor Thews, koboldi i skřítci. Ben a Vrba zůstali sami, a pevně se objímali.</p>
<p>„Miluji tě, Bene,“ zazněl sylfin hlas.</p>
<p>Pak všechno zmizelo v jediném záblesku oslnivého světla, tak jasného, že před ním museli zavřít oči.</p>
<p>Chvíli se jim zdálo, jako by pluli v prostoru. Byl to pohyb, který postrádal směr i cíl. Podobal se pocitu, který máte, když se hluboký spánek mění v probouzení. Pak světlo poněkud pohaslo, pocit pohybu ustal a svět kolem nich opět získal pevnější obrysy.</p>
<p>Stáli uprostřed města na rohu rušné ulice. Vrba se přitiskla k Benovi a skryla tvář na jeho hrudi. Zřejmě se bála. Ben se rychle rozhlédl kolem, náhlý příval zvuků ho poněkud zmátl.</p>
<p>Panebože, to je ale horko! Úplně jako v létě. Měl být přece podzim... Jak je to jen možné...</p>
<p>„U všech všudy!“ vydechl překvapeně.</p>
<p>Teď už věděl naprosto přesně, kde jsou. Každý Američan by to tady poznal, i kdyby tu v životě nebyl.</p>
<p>Stáli uprostřed hlavní ulice v Las Vegas.</p>
<p><emphasis>Hrady a klece</emphasis></p>
<p>Questor Thews se zamyšleně díval na místo, kde ještě před chvílí stáli Ben s Vrbou. Pak si spokojeně zamnul ruce řekl, „Nu, řekl bych, že odcestovali v pořádku.“</p>
<p>Pastiňák s Mozol přistoupili blíž, okukovali prázdné místo a souhlasně syčeli. Cenili zuby a žluté oči jim svítily jako baterky.</p>
<p>„Vznešený pane,“ozval se odněkud ze stínu kňouravý Nickův hlas.</p>
<p>„Mocný pane,“ přidal se Pijavka. „Ale ale! Jeho Výsost je přece živá a zdravá,“ ujistil je Questor a přemýšlel přitom, zda skutečně zopakoval správně a v patřičném pořadí všechna</p>
<p>slova a gesta, která měla co do činění s místem, kam nakonec Ben s Vrbou poslal. Ano, byl si tím jist. Skoro.</p>
<p>„Teď se musíme soustředit na záležitosti Landoveru,“ prohlásil polohlasně. Znělo to, jako by mluvil sám se sebou. „Hmmmmm. Tak se podívejme.“</p>
<p>Napřímil se, zatahal se za bradu a přelétl očima zšeřelou krajinu. Stále hustě pršelo. Kapky se slévaly do kaluží a stružek, které se táhly do daleka, kam jen dohlédl. Mraky visely nízko a jako by se ještě víc setmělo. Mlha, který se v údolí převalovala od rána, ještě zhoustla.</p>
<p>Questor se zamračil. Vlastně by bylo docela rozumné vrátit se na Ryzí Stříbro hned teď a alespoň dočasně zanechat honu na toho proklatého démona.</p>
<p>Na druhou stranu, na Ryzím Stříbře nebylo nic, co by ještě pár dní nepočkalo a on slíbil Jeho Výsosti, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby láhev získal. A kromě toho, láhev se do Landoveru dostala především jeho přičiněním. Ačkoliv o tom starý čaroděj nemluvil, uvědomoval si tuto skutečnost víc než jasně. Bylo tedy jeho povinností napřít všechny své síly tímto směrem a dát věci do pořádku. Zvlášť teď, když mu král projevil takovou důvěru.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli pokračovat v pronásledování,“ prohlásil. „Mozole? Pastiňáku? Co si myslíte?“</p>
<p>Koboldi se na sebe podívali a souhlasně zasyčeli.</p>
<p>„Výborně!“ Pak se Questor Thews obrátil k Domů skřítkům. „Kdybych měl rozhodnout já, byl bych mnohem méně velkorysý. Jeho Výsost vám však odpustila. Jste volní, můžete jít kam chcete.“</p>
<p>Nicka s Pijavkou přestali fňukat a třást se a místo toho se rozhlédli kolem. Uviděli prázdnou, šedivou</p>
<p>krajinu. Panenky se jim rozšířily děsem. Vyměnili si rychlý pohled.</p>
<p>„Dobrý a laskavý Questore Thewsi!“ řekl Nicka.</p>
<p>„Obdivuhodný čaroději!“ prohlásil Pijavka.</p>
<p>„Zůstaneme s tebou!“</p>
<p>„Budeme ti pomáhat!“</p>
<p>„Prosím, můžeme zůstat?“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>Questor Thews na ně shlédl s neskrývaným despektem. Bylo mu jasné, že Domů skřítky vede k jejich nabídce jen strach z noci strávené o samotě, teď, když je Potměpich stále na svobodě. Chvíli zaváhal, ale pak jen pokrčil rameny. Koneckonců, co jiného mohl od Domů skřítků čekat?</p>
<p>„Hlavně si dejte pozor, abyste se do ničeho nezapletli, až narazíme na trolly s láhví,“ napomenul je přísně.</p>
<p>Skřítci přikyvovali tak horlivě, že téměř přepadli jeden přes druhého. Questor Thews se musel chtě nechtě usmát. Byl si naprosto jist, že tentokrát udělají přesně to, co slíbili.</p>
<p>Vydali se tedy na sever. Mozol běžel vpředu a pátral po trollích stopách, Questor a ostatní ho následovali pomalejším tempem. Questor jel na svém siváku a Domů skřítci s Pastiňákem šli pěšky. Pastiňák ještě navíc vedl Šimla, Vrbinu hnědku a koně s nákladem. Stále vytrvale pršelo, déšť vytvářel v mlze šedivé pásy, které opředly krajinu stuhami ze stínů. Kalné denní světlo ještě více zesláblo, blížil se soumrak a po trollech ani památka.</p>
<p>Když se už skoro setmělo, Mozol se vrátil a malá skupina si našla tábořiště pod skupinou promáčených cypřišů na břehu řeky, jejíž temné, vzedmuté vody se divoce převalovaly. Pod velkými, převislými větvemi bylo poměrně sucho.</p><empty-line /><p>Questorovi se podařilo vyčarovat malý, vesele praskající ohníček a Pastiňák na něm uvařil dobrou večeři, kterou všichni s velkou chutí snědli. Pak, povzbuzen předcházejícími úspěchy vykouzlil Questor Thews ještě i přikrývky a polštáře. Udělal by nejlíp, kdyby se už o nic dalšího nepokoušel, ale čaroděje uchvátila vize uzavřeného, vodotěsného, vytápěného přístřešku s vlastní koupelnou. Výsledkem jeho posledního kouzla však bylo, že se jeden z cypřišů převrátil a oni byli naplno vystaveni jak větru, tak i dešti. Oheň okamžitě uhasl, přikrývky a polštáře nasákly vodou. Nakonec se všichni museli posunout o trochu výš a najít alespoň částečné útočiště před nepřízní počasí pod ostatními stromy.</p>
<p>Questor nešetřil omluvami, škoda se však už stala a nemohla být odčiněna. Cítil se velmi zahanbený. Zatímco ostatní spali, on ležel pod pokrývkou a dlouze přemýšlel o vrtkavé štěstěně, která provází život kouzelníka. Být čarodějem — samoukem nebylo vůbec lehké. Co jiného mu však zbývalo? Nakonec, teď zastupoval krále a nesl plnou odpovědnost za blaho celé země.</p>
<p>Za úsvitu se rozpršelo ještě hustěji. Úsvit byl ocelově šedý, zahalený do mlhy, kterou větřík honil sem a tam. Skupinka cestovatelů posnídala a vydala se dál pláněmi Zeleného Trávníku. Mozol zase pobíhal vpředu a hledal trollí stopy, ostatní se ploužili za ním. Všichni byli promáčení skrz na skrz a cítili se nanejvýš nepohodlně. Questor byl chvíli v pokušení použít kouzlo a usušit je. Během nočního přemítání však slíbil sám sobě že k magii sáhne jen v případě krajní nouze nebo tehdy, když si bude výsledkem naprosto jist. Jak uznal, soustředění se na</p>
<p>úzký okruh dobře zvládnuté magie je to nejlepší, co v dané chvíli může udělat.</p>
<p>Minulo poledne. Teď už byli hluboko v pastvinách, daleko od Ryzího Stříbra, v zemi pánů ze Zeleného Trávníku. Zoraná pole zdobila krajinu jako šachovnice. Většina úrody už byla sklizena, země byla černá a drsná. Mezi poli stály statky a salaše obklopené pestrými zahradami a kvetoucími živými ploty. V šedivé, promáčené zemi vypadaly jako střípky duhy.</p>
<p>Questor přelétl očima krajinu, po které se válely chomáče mlhy. Rhyndweir, pevnost lorda Kallendborna, nejmocnějšího z pánů ze Zeleného Trávníku byla necelých dvanáct mil odtud. Čaroděj si povzdechl. Dneska, slíbil si, budou všichni spát v teplé, suché posteli a předtím si dají horkou lázeň, aby zahnali i tu poslední vzpomínku na lezavou zimu.</p>
<p>Bylo kolem třetí odpoledne, když se z mlhy vynořil Mozol. Jeho černé, šlachovité tělo se mokře lesklo. Rozběhl se jim vstříc ze všech sil. Když dorazil, těžce oddechoval, cenil zuby, oči měl přimhouřené do malých škvírek. V rychlosti si s Questorem vyměnili několik slov.</p>
<p>Čaroděj zalapal po dechu. Kobold trolly našel, ale ne tak, jak čekal.</p>
<p>Cestovatelé se vydali vpřed rychlejším tempem. Questor stále mlčel, Mozolová zpráva ho doslova omráčila. Minuli několik polí a překročili malý, skotačivý potůček vytékající z nedalekého lesíka.</p>
<p>Trollové leželi na mýtině mezi borovicemi. Byli do jednoho mrtví. Váleli se na deštěm promáčené zemi v nejbizardnějších pozicích, někteří s podřezaným hrdlem, jiní měli bodné rány v těle, vršili se jeden přes druhého. Domů skřítkům stačilo podívat se</p>
<p>jen jedním okem. Byli pryč během chviličky. Krčili se schovaní za nákladními koňmi a vyděšeně fňukali. Dokonce i Pastiňák si zakryl oči. Jen Questor s Mozolem se odvážili blíž. Kobold pošeptal čarodějovi totéž, co dřív. Tohle nebyla práce nějaké další nepřátelské skupiny. Tihle trollové se vrhli jeden na druhého. Povraždili se navzájem.</p>
<p>Questor ho trpělivě vyslechl, ale neřekl nic. Nepotřeboval slyšet Mozolovo vyprávění, aby pochopil, k čemu došlo. Věděl dobře, co Potměpich dokáže. Mrazivý chlad jako by se mu zakousl přímo do kostí. Najedou si uvědomil, že má strach.</p>
<p>Mozol ukázal prstem do šera. Jeden z trollů vraždění unikl. Ačkoliv byl zraněn, odpotácel se mezi stromy a podařilo se mu přežít. Ten nakonec odnesl láhev.</p>
<p>„Ach Bože,“ zašeptal Questor Thews. Raněný troll mířil přímo k Rhyndweiru.</p>
<p>„Abernathy!“ Písař zvedl hlavu ze slaměné podestýlky na které ležel a upřel zrak do tmy za mřížemi. „Elizabeth?“</p>
<p>Vynořila se z temného výklenku ve vzdálené zdi, protáhla se škvírou, která tam před chvílí ještě docela určitě nebyla, přeběhla po špičkách chodbu a přitiskla tvář k mřížím klece. Abernathy se nemohl postavit, klec byla příliš malá, lezl jí tedy naproti po čtyřech. Brzy rozeznal okrouhlou tvář a nosík posetý pihami.</p>
<p>„Mrzí mě, že jsem nemohla přijít dřív,“ zašeptala a opatrně se rozhlédla. „Nemohla jsem to riskovat. Nemohla jsem dát najevo, že mi na tobě záleží, Michel nebo táta by mě mohli začít podezřívat. Stejně mám pocit, jako by Michel něco tušil.“</p>
<p>Abernathy jen přikývl, byl jí neskonale vděčný, že vůbec přišla. „Jak jsi se sem dostala, Elizabeth?“</p>
<p>„Tajnou chodbou!“ zasmála se spiklenecky. „Dveře jsou támhle!“ a ukázala někam za sebe směrem ke zdi, kde škvírou pronikalo slabé světlo. „Našla jsem ji asi před měsícem, když jsem se vydala na průzkumy. Nikdo jiný o ní nejspíš neví. Prochází celou jižní zdí.“ Pak dívka na chvíli zaváhala. „Víš, nevěděla jsem, jak se k tobě dostat. Vlastně jsem ani nevěděla, kde jsi. Zjistila jsem to až dneska odpoledne.“</p>
<p>„Dneska odpoledne? Teď je tedy noc?“ zeptal se Abernathy. Úplně ztratil pojem o čase.</p>
<p>„Jo. Za chvíli budu muset do postele, takže si musím pospíšit. Tady máš, přinesla jsem ti něco k jídlu.“</p>
<p>Abernathy si všiml, že v ruce drží velký papírový sáček. Dívka do něj sáhla a vylovila několik sendvičů, syrovou zeleninu, čerstvé ovoce, balíček brambůrků a malou krabičku mléka.</p>
<p>„Elizabeth!“ vydechl písař vděčně.</p>
<p>Podala mu jídlo skrz mříže a on všechno schoval pod slámu, všechno, až najeden sendvič, který začal hltavě jíst. Nedostával k jídlu nic jiného, než žrádlo pro psy a trochu vody. Už celé tři dny byl uvězněný v podzemí Graum Wythe. Celou tu dobu neviděl živou duši s výjimkou mlčenlivého žalářníka, který ho chodil tu a tam kontrolovat a přinášel mu jídlo. Už celé tři dny nespatřil slunce. Jak se zdálo, Michel na něj snad zapomněl..</p>
<p>„Jak se ti daří, Abernathy?“ vyptávala se dívka, zatímco písař jedl. „Jsi v pořádku? Neublížili ti, že ne?“</p>
<p>Písař jen zavrtěl hlavou a dál usilovně žvýkal — sendviče se šunkou a sýrem měl nejraději.</p>
<p>„Trochu jsem o tom všem mluvila s tátou,“ pokračovala po chvíli. „Samozřejmě jsem mu neřekla o nás dvou. Namluvila jsem mu, že jsem na tebe narazila náhodou a že se mi zdá, jako by tě Michel neměl rád a proto si o tebe dělám starosti. Souhlasil se mnou, ale řekl, že se nedá nic dělat a taky bych se prý měla starat o jiné věci, než o zatoulané zvířata, když vím, jaký Michel je.“</p>
<p>Zamyšleně sklonila hlavu. „Prý nedostáváš žádné jídlo. Prozradil mi to jeden ze strážných, můj přítel.“ Kousla se rozpačitě do rtu. „Abernathy, proč se k tobě Michel chová takhle? To tě pořád tolik nenávidí?“</p>
<p>Abernathy pomalu přestal žvýkat, polkl a odtáhl ruku se zbytky sendviče od úst. Byl vyhládlý, ale teď už skoro nemohl. Jeho klec byla cítit zvířaty a jejich exkrementy, zdi sklepení pokrývala tmavá plíseň.</p>
<p>Abernathy se rozhodl, že vůbec nezaškodí, když se Elizabeth dozví celou pravdu. „To je prosté — něco ode mě chce,“ řekl. „Chce medailon, který nosím. Nemůže mi ho však vzít. Musím mu ho dát dobrovolně. Proto mě zavřel tady dole, abych tu zůstal tak dlouho, dokud si to nerozmyslím.“ Na čenichu se mu usadilo stéblo slámy a on je packou smetl. „Medailon nepatří Michelovi, nepatří dokonce ani mně. Byl mi jen propůjčen. Musím ho v pořádku vrátit majiteli.“</p>
<p>Poprvé po dlouhé době si Abernathy vzpomněl na landoverského krále Bena Holidaye a na nebezpečí, kterým je bez medailonu vystaven. Povzdechl si a začal znovu jíst.</p>
<p>Elizabeth ho chvíli pozorovala a pak pomalu přikývla. „Mluvila jsem včera s Nitou Colesovou.</p><empty-line /><p>Už jsme zase kamarádky, víš? Vysvětlila mi, jak to myslela s Tommym Samuelsonem a omluvila se mi. Řekla jsem jí o tobě, my si vždycky všechno říkáme. Je to pak naše tajemství, které nikomu neřekneme. Tedy většinou. Na tohle tajemství jsme si ale přísahaly se dvěma zdviženými prsty. Kdyby to některá z nás někomu řekla, bude mít sedm let smůly a Teda Russela za manžela na celý život. Nita si samozřejmě myslí, že nemůžeš být opravdový. Já jsem jí prozradila, kde jsi a taky že potřebuješ pomoc. Bude o tobě aspoň přemýšlet, slíbila mi to.“</p>
<p>Dívenka se na chvíli odmlčela. „Musíme tě odsud dostat, Abernathy,“ hlesla.</p>
<p>Písař si nacpal zbytek sendviče do úst a důrazně zavrtěl hlavou. „Ne, ne, Elizabeth. Bylo by příliš nebezpečné, kdybys se mi snažila pomáhat. Michel by...“</p>
<p>„Já vím, já vím,“ skočila mu do řeči. „Ale podívej, nemůžu ti sem pořád nosit jídlo. Michelovi by jistě došlo, že tě někdo chodí krmit. A jak jinak se odsud chceš dostat, pokud ti nepomůžu?“</p>
<p>Abernathy si povzdechl. „Na něco přijdu,“ prohlásil tvrdohlavě.</p>
<p>„Ne, nepřijdeš,“ namítla rezolutně Elizabeth, která si s písařem co do tvrdohlavosti nezadala. „Zůstaneš zavřený v kleci napořád!“</p>
<p>Odněkud se naprosto neočekávaně ozvalo zaštěkání. Neslo se chodbou a vycházelo zřejmě zpoza některých zamčených dveří. Abernathy i Elizabeth se vylekaně ohlédli. Štěkání po několika vteřinách utichlo.</p>
<p>„To jsou opravdoví psi,“ zašeptal Abernathy. „Michel je drží zamčené v sklepeních. Chudáci. Raději ani nechci domyslet, jaké má s nimi plány.</p><empty-line /><p>Občas je slyším naříkat, volat. Víš, trochu jim rozumím...“</p>
<p>Větu nedopověděl, hlas se mu třásl rozrušením. Pak se podíval na dívku. „Elizabeth, nesmíš se do toho zaplést. Michel Ard Rhi je příliš nebezpečný. Kdyby jen tušil, že mi pomáháš, ublížil by ti. Jsi jen malá holčička, ale to je mu jedno. A možná by pak ublížil i tvému otci...“</p>
<p>V dívčiných očích se objevil vyděšený výraz, na otci jí zřejmě velmi záleželo. Abernathy si připadal jako padouch, že vůči ní používá takové argumenty, ale chtěl si být jist. Už žádné další záchranné pokusy. Moc dobře věděl, jaký Michel Ard Rhi umí být.</p>
<p>Elizabeth ho chvíli upřeně pozorovala. „Proč se mě snažíš zastrašit, Abernathy?“ zeptala se neočekávaně, docela jak by četla písařovy myšlenky. „Strašíš mě, viď?“</p>
<p>Neznělo to však jako otázka, spíš jako konstatování. „Samozřejmě, že ano, Elizabeth,“ odpověděl bez zaváhání. „Je čeho se bát. Tohle není hra pro děti!“</p>
<p>„Jen pro psy a čaroděje, co?“ odsekla mu zlostně.</p>
<p>„Elizabeth...“</p>
<p>„Nesnaž si mě udobřit!“ řeklo děvčátko a v očích mělo uražený výraz. „Já nejsem dítě, Abernathy! Nevím, proč mi tak říkáš!“</p>
<p>„Je moje prvořadá povinnost tě upozornit... Neměla bys...“</p>
<p>Dívka ho však nenechala ani domluvit. „Jak se chceš bez mé pomoci dostat z téhle klece?“</p>
<p>„Docela určitě se najde nějaký způsob...“</p>
<p>„Ano? A jaký? Schválně, tak mi ho řekni! Jak se odsud dostaneš? No tak, řekni mi to!“</p>
<p>Abernathy se zhluboka nadechl a cítil, jak ho opouštějí síly. „Nevím,“ přiznal sklesle.</p>
<p>Elizabeth potřásla hlavou. „Máš mě pořád rád, Abernathy?“</p>
<p>„Ale jistě že mám, Elizabeth.“</p>
<p>„A kdybych já potřebovala pomoc, pomohl bys mi bez ohledu na možná nebezpečí?“</p>
<p>„Ano, samozřejmě.“</p>
<p>Dívka se naklonila k mřížím, až se její pihovatý nosík ocitl jen pár palců od písařova čumáku. „Vidíš, já to cítím stejně. Proto tě tady nemůžu nechat!“</p>
<p>Psi se opět rozštěkali, tentokrát mnohem hlasitěji a někdo na ně zakřičel, aby byli zticha. Elizabeth couvala pozpátku k výklenku.</p>
<p>„Sněz to jídlo, Abernathy, abys měl hodně síly!“ zašeptala. „Sššššš, ššššš!“ konejšila ho, když se snažil promluvit. „Buď trpělivý. Najdeme nějaký způsob, jak tě odsud dostat! Všechno bude dobré!“</p>
<p>Pak byla pryč, šedivý proužek světla ve výklenku se proměnil v temnotu.</p>
<p>Štěkot psů zněl dál, ozvalo se několik zavytí a pak bylo ticho. Abernathy chvíli pozorně naslouchal, pak vytáhl medailon ze záňadří a začal si ho prohlížet.</p>
<p>Strašně se o Elizabeth bál. Moc si přál, aby ji dokázal nějak ochránit.</p>
<p>Po chvíli medailon zase zastrčil zpátky, vytáhl jídlo, co mu dívka přinesla, a začal jíst.</p>
<p><emphasis>Šarády</emphasis></p>
<p>Na obloze žhnulo zářivé nevadské slunce. Ben Holiday ohromeně zamrkal. Po obou stranách ulice se táhly velké nápisy a vývěsní štíty kasin a luxusních hotelů. Proti bezmračnému nebi klenoucímu se nad pouští se rýsovaly jako jakýsi podivný, novodobý Stonehenge. Byly lesklé, křiklavé a nápadné, i když se za denního světla jejich vzhled ani zdaleka nevyrovnal blýskavé nádheře, která přijde po soumraku. The Sands, Césarův palác, Flamingo.</p>
<p>„Las Vegas,“ zašeptal. „Pro všechno na světě, co děláme v Las Vegas?“</p>
<p>Myšlenky se mu rozběhly bláznivou rychlostí</p>
<p>Předpokládal, že když opustí Landover, vynoří se na stejném místě, kde ústil tunel procházející územím víl, neboli v Blue Ridge Moutains ve Virginii. Myslel si, že na stejném místě najde i Abernathyho, alespoň se to zdálo logické. Teď se oba jeho předpoklady ukázaly jako mylné. Kouzlo se ale nejspíš zbláznilo a poslalo je na úplně jiné místo! Pokud se ovšem...</p>
<p>Ach ne, pomyslel si Ben. Co když se Questor zase spletl a poslal jeho a Vrbu jinam, než Abernathyho?</p>
<p>Pak se ale Ben zarazil. Tohle nedomyslel. Kouzlo přece vyměnilo Abernathyho za láhev s Potměpichem. Abernathy byl tedy poslán přesně na to místo, kde Michel Ard Rhi láhev schovával — pokud byl ovšem Michel stále jejím majitelem. V každém případě, písař mohl skončit kdekoliv, kde předtím stála láhev. Ben přece požádal Questora, aby ho poslal právě tam, kam Abernathyho. Možná tedy Las Vegas bylo to správné místo.</p>
<p>Vrba se k němu stále tiskla, jako by hledala ochranu. Zvedla hlavu a zašeptala, „Bene, je tady takový hluk. Nelíbí se mi tu.“</p>
<p>I když bylo poledne, ulice byla přecpaná auty. Vzduch naplňovalo burácení motorů, skřípění brzd, troubení a výkřiky přicházející ze všech stran. Kolonou vozů se obratně proplétali taxikáři se svými jasně žlutými vozy a nad hlavou jim každou chvíli s ohlušujícím řevem přeletělo letadlo směřující k blízkému letišti.</p>
<p>Ben se ještě jednou zmateně rozhlédl. Chodci i řidiči si div nevykroutili krky, jak se za nimi ohlíželi. To ty běžecké soupravy, řekl si. Během chvíle si však uvědomil, že je vtom něco jiného. Vrba. Dívka</p>
<p>se smaragdovými, po pás dlouhými vlasy a jemnou, jako moře zelenkavou pletí byla nápadná dokonce i v Las Vegas.</p>
<p>„Pojďme,“ rozhodl Ben a oba se vydali na jih. Podle cedule na křižovatce se nacházeli na Bulváru Las Vegas. Ben se celou cestu snažil vylovit z paměti nějaké užitečné informace o tomhle městě, ale marně. Kdysi dávno tady byl pracovně, ale nezdržel se víc než pár dní. Navštívil tehdy pár kasin, ale teď už si nepamatoval ani na jejich jména.</p>
<p>Došli na křižovatku Bulváru Las Vegas a Růžové ulice. Césarův palác byl vlevo, Flamingo vpravo. Rychle přešli přes ulici, museli se přitom prodrat davem lidí spěchajících opačným směrem.</p>
<p>„Zdaleka?“ křikl jeden a zahvízdal.</p>
<p>„Kde jste byli? V Smaragdovém městečku?“ zeptal se další.</p>
<p>Skvělé, pomyslel si Ben. přesně tohle jsme potřebovali.</p>
<p>Táhl Vrbu za sebou a snažil se poznámky kolemjdoucích nevnímat. Nejvyšší čas vymyslet nějaký plán, pomyslel si rozzlobený tím, jak se věci zvrtly. Nemohl jen tak naslepo bloumat městem. Podíval se před sebe a spatřil dva ohromné hotely, které se tyčily na jižní straně křižovatky hned vedle The Dunes a Bally's. Tohle město je příliš velké, pomyslel si. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho dění, příliš mnoho ... všeho.</p>
<p>„Kde stojí ten cirkus, slečinko?“ ozval se další hlas.</p>
<p>„Bene,“ zašeptala Vrba naléhavě a přitiskla se k němu ještě těsněji.</p>
<p>Questore, Questore! Doufám, že jsi se tentokrát nespletl! Ben přidal do kroku, svým tělem přitom</p>
<p>chránil Vrbu, jak nejvíc to šlo. Prodrali se dalším chumlem lidí, kteří zrovna vcházeli a vycházeli z Bally's. Přímo před nimi se tyčil hotel Sangri — La, vedle Aladin a Tropicana. Budu si muset jeden z nich vybrat, pomyslel si Ben a nebylo mu přitom nejlíp. Někde budou muset strávit noc a rozmyslet si, jak pokračovat v pátrání po Abernathym. Možná nakonec bude lepší, když si vybere některý z velkých hotelů, možná tady budou méně nápadní. Splynou s ostatními, také dost často exoticky vypadajícími hosty...</p>
<p>Ben, Vrbu stále přitisknutou k sobě, se prudce obrátil a vešli do Sangri — La.</p>
<p>Ve vstupní hale bylo plno lidí, kasino praskalo ve švech. Ozývalo se chřestění žetonů, zvuk otáčející se rulety a kostek, pískání výherních automatů a do toho všeho se mísily vzrušené výkřiky hráčů. Prodrali se mezi nimi. Ben si nevšímal udivených pohledů a namířil si to přímo k recepci.</p>
<p>„Mám tady rezervaci...“ Chvíli zaváhal. „Jmenuji se Miles Bennett.“</p>
<p>Recepční si ho zběžně prohlédl, sklopil oči, pak se ještě jednou zadíval vzhůru, tentokrát na Vrbu, přikývnul a řekl, „Ano, pane Bennette.“</p>
<p>Vrba nepochopila, co se děje a zašeptala, „Bene, já nerozumím...“</p>
<p>„Shhhh,“ napomenul ji tiše.</p>
<p>Recepční zkontroloval seznam rezervací a zvedl hlavu. „Bohužel, pane. Žádná rezervace na vaše jméno tady není.“</p>
<p>Ben se napřímil. „Ne? Možná tedy na jméno Caroline Fisherová?“</p>
<p>Výsledek byl samozřejmě tentýž. „Je mi líto, pane Bennette. Nemohu najít rezervaci ani na jméno</p>
<p>slečny Fisherové,“ řekl, věnoval Vrbě omluvný úsměv a dlouze se na ni zadíval.</p>
<p>Ben ztuhl v předstíraném záchvatu vzteku. „Pokoj v tomto hotelu jsme si zamluvili už před několika měsíci!“ Úmyslně přitom zvýšil hlas, aby přilákal pozornost. Lidé se začali zastavovat a dívat se jejich směrem. „Jak to, že o tom nikde nemáte ani čárku? Vždyť jsem rezervaci osobně potvrdil ani ne před týdnem! Máme nabitý program, který začíná už v pět hodin ráno, nemůžu si dovolit takhle ztrácet čas!“</p>
<p>„Ano, pane, rozumím,“ řekl úředník. Rozuměl však jedině tomu, že něco není v pořádku a nechtěl, aby vina spadla na něj.</p>
<p>Ben vytáhl z kapsy svazek bankovek, které mu vyčaroval Questor a začal se jím jakoby ledabyle probírat. „Podívejte, za chvíli přivezou z letiště naše zavazadla. Není důvod, proč se hádat. Prosím, dejte nám jakýkoliv pokoj, který máte momentálně k dispozici. S ředitelem hotelu si promluvím později.“</p>
<p>Úředník přikývnul, ještě jednou se podíval do seznamu rezervací, pak do knihy hostů a nakonec do počítače. „Omluvte mě na chvíli, pane Bennette,“ řekl.</p>
<p>Zmizel někam dozadu, zatímco Ben, Vrba a malý hlouček čumilů napjatě čekali. Vrátil se skutečně za malý okamžik a přivedl s sebou ještě jednoho muže. Jak Ben aspoň doufal, někoho, kdo má větší pravomoc.</p>
<p>Nezmýlil se. „Pane Bennette, jsem Winston Allison, zástupce ředitele. Pokud jsem dobře vyrozuměl, došlo k určitému nedorozumění ohledně vaší rezervace. Moc se vám omlouvám. Pokoje pro vás a slečnu Fisherovou samozřejmě zajistíme,“ řekl a zářivě</p>
<p>se usmál na Vrbu, kterou zřejmě považoval za nějakou filmovou hvězdu. „Přejete si apartmá?“</p>
<p>„Ano, pane Allisone,“ odpověděl Ben. „To by bylo nejlepší.“</p>
<p>„Dobře.“ Allison si s recepčním šeptem vyměnil několik slov. Úředník přikývnul. „Jak dlouho u nás zůstanete, pane Bennette?“</p>
<p>„Ne víc než týden,“ usmál se Ben. „Máme opravdu hodně nabitý program. Nejspíš budeme moci zůstat tak tři, možná čtyři dny.“</p>
<p>Recepční si udělal několik poznámek a podal Benovi přihlášku. Ben ji rychle vyplnil falešnými údaji a vrátil ji zpět. Hlouček zvědavců za jejich zády se začal pomalu rozcházet, lidé se zřejmě šli porozhlédnout po nějaké jiné show.</p>
<p>„Pane Bennette, slečno Fisherová, doufám, že se vám u nás bude líbit,“ usmál se Allison ještě jednou a zmizel tam, odkud přišel.</p>
<p>„Cena za apartmá činí čtyřistapadesát dolarů za noc, pane Bennette,“ oznámil recepční a bedlivě přitom zkoumal vyplněný formulář. „Jak si přejete platit?“</p>
<p>„Hotově,“ odvětil nonšalatně Ben a zamával vějířem bankovek. „Postačí vám jako záloha tisíc dolarů?“</p>
<p>Recepční přikývnul a ještě jednou se kradmo podíval na Vrbu, která mu věnovala hřejivý úsměv.</p>
<p>Ben přitom odpočítával požadovanou sumu v padesátidolarových bankovkách, když vtom si všiml něčeho divného. Na chvíli se zarazil, nenápadně vytáhl jednu bankovku ze svazku a důkladně si ji prohlédl.</p>
<p>Na lícní straně, kde normálně byl portrét U. S. Granta, se skvěla jeho vlastní tvář.</p>
<p>Rychle zkontroloval několik dalších bankovek. Na každé z nich byl zobrazen on. Grantovi se nepodobal ani vzdáleně. Ben cítil, jak se mu zastavilo srdce. Questor to zase zvoral!</p>
<p>Recepční vycítil, že něco není v pořádku a upřeně se na něj zadíval. Ben na chvíli váhal, horečně se snažil něco vymyslet a pak, když ho nenapadlo nic lepšího, se zakymácel, ztěžka se opřel o přepážku, začal lapat po dechu a křečovitě sevřel bankovky, které měl v dlaních</p>
<p>„Pane Bennette!“ vykřikl recepční a pokusil se ho zachytit.</p>
<p>„Bene!“ zanaříkala Vrba dřív, než ji mohl zarazit a uchopila ho za ruku.</p>
<p>„Ne, ne, je mi docela dobře,“ ujistil je Ben jak nejrychleji mohl a modlil se přitom, aby si úředník nevšiml, že ho Vrba oslovila jiným jménem.</p>
<p>„Víte, možná... mohl bych jít do svého pokoje a na chvíli se natáhnout? Toho slunce už bylo dneska trochu moc... Vyrovnáme se později.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane Bennette,“ souhlasil recepční přeochotně a přivolal hotelového sluhu. „Určitě nepotřebujete lékaře? V hotelu samozřejmě máme...“</p>
<p>„Ne, budu v pořádku... jen co si trochu odpočinu. Mám léky s sebou. Děkuji vám.“</p>
<p>Unaveně se usmál, zastrčil bankovky do kapsy a tiše si oddechl. Vrba a hotelový sluha ho z každé strany podepřeli a pomalu se začali prodírat nabitou halou k výtahům. Tak tohle jsem zvládli, pomyslel si Ben s úlevou a tiše doufal, že Abernathy měl podobné štěstí, jako oni.</p>
<p>„Utište se, žáci! Všichni na svá místa! Prosím, věnujte mi pozornost!“</p>
<p>Mladý, energický ředitel Franklinovy základní školy ve Woodinville přešel doprostřed sálu. V jedné ruce držel mikrofon, druhou ruku měl zdviženou a své příkazy doprovázel ráznými gesty. Jeho hlas zesílený mikrofonem burácel místností. Žáci se usazovali na místa, rozruch se pomalu utišoval a přecházel v napjatý šepot. Elizabeth seděla v šesté řadě hned vedle Evy Richardsové. Neušlo jí, že se ředitel chvílemi dívá na vousatého, vyzáblého, shrbeného muže, který stál poněkud stranou. U nohou mu poslušně seděl malý černý pudlík. Muž se usmál, shýbnul se a poškrábal psa za uchem.</p>
<p>„Na toto odpoledne jsme pro vás připravili speciální program. Něco, co už dobře znáte,“ oznámil ředitel a rozhlédl se kolem se širokým úsměvem. „Kdo z vás má rád psy?“</p>
<p>Všude kolem se vztyčil les rukou. Muž se psem u nohou se usmál a zamával na žáky, kteří mu seděli nejblíže. Ti mu pozdrav nadšeně opětovali.</p>
<p>„Tohle odpoledne uvidíte psy, ale ne jen tak obyčejné psy. Umí to, co by nedokázali ani někteří z vás!“ Žáci se začali hihňat a pošťuchovat. Elizabeth se zašklebila. „Chci proto, abyste pozorně sledovali a poslouchali našeho hosta. Přivítejte pana Davida Whitsella a jeho Psí revue!“</p>
<p>Ozval se potlesk a hvízdání. David Whitsell vešel do sálu a převzal od odcházejícího ředitele mikrofon. Předstíral přitom, že malého, černého pudla, který se hbitě rozběhl za ním, nevidí.</p>
<p>„Dobré odpoledne všem!“ pozdravil a zamával rukama. „Tolik krásných mladých tváří! Jsem moc rád, že jste přišli. A ty, co přijít nechtěli a museli, ty holt budeme muset přivázat, aby vydrželi na místě!“ řekl a zašklebil se. Kolem se ozval smích. „Myslím,</p>
<p>že nám spolu bude dobře. Přišel jsem, abych vám řekl něco o psech. Přesně tak, o psech! A protože některým z vás nejspíš rodiče nedovolí, aby se přibližovali ke psům, přišel jsem já za vámi!“</p>
<p>Zvedl ruce a okolo se ozval potlesk.</p>
<p>„Tak, a teď poslouchejte, musím vám říct něco hodně důležitého. Musím vám říct...“</p>
<p>Muž se nečekaně odmlčel, jako by si teprve teď všiml, že ho pudl tahá za nohavice. „No, copak, copak je? Nech toho, Sophie!“</p>
<p>Černý pudlík ho pustil a sedl si poslušně vedle.</p>
<p>„Takže, jak jsem říkal, musím vám říct...“</p>
<p>Sophie se zase chytila jeho nohavice a tahala ze všech sil. Elizabeth se smála. David Whitsell se podíval na psíka.</p>
<p>„Sophie, copak se děje? Chceš nám něco říct?“ Sophie zaštěkala. „Aha, tak proč jsi to neřekla? Aha, ty jsi to už řekla. Víš, myslím ale, že tě děti neslyšely. Raději to řekni ještě jednou.“ Sophie zaštěkala. „Co, ty jim chceš, ukázat, jak jsi šikovná?“ Sophie zase zaštěkala. „Jak jsou všichni pejsci šikovní?“ Vousatý muž se rozhlédl po řadách diváků. „Co říkáte, děti? Chcete vidět, co Sophie umí?“</p>
<p>Samozřejmě, všichni začali volat, že ano. Muž významně pokrčil rameny. „Tak dobrá, podíváme se, co umíš, Sophie. Umíš skákat?“ Sophie vyskočila. „Uměla bys vyskočit ještě výš?“ Fenka vyskočila téměř do výše jeho ramen. „No výborně! Ale vsadím se, že neumíš salto vzad.“ Fenka skočila salto vzad. „Tak co říkáte, děti? Není to špatné, co? No a což takhle..“</p>
<p>David Whitsell nechal provádět Sophii jeden kousek za druhým. Skákala skrz obruče, přes hrazdy, metala salta, aportovala, přinášela na požádání různé</p>
<p>věci a uměla tucty dalších skvělých triků. Když skončila, odběhla svižně pryč a sál propukl v ohlušující potlesk. Pak začal David Whitsell vyprávět o tom, jak je správná péče o zvířata důležitá, přidal několik statistických údajů a vyzdvihl činnost Ligy na ochranu zvířat. Zvlášť zdůraznil, jak moc zvířata potřebují pozornost a lásku a jak je může špatné zacházení poznamenat na celý život a pak všechny vyzval, aby se zapojili do programů Ligy.</p>
<p>Elizabeth ho poslouchala velmi pozorně.</p>
<p>Pak se Sophie vrátila. Vynořila se odněkud z chodby a v tlamě držela vodítko, na kterém byl uvázaný žíhaný boxer. David Whitsell zase předstíral překvapení, ptal se Sophie, co tady dělá Bruno a stejně jako předtím dělal, že jejímu štěkání rozumí a rozmlouval s ní, jako by byla člověk.</p>
<p>Elizabeth se zamyslela.</p>
<p>Pak začala další série kousků, ve kterých vystupovala Sophie společně s Brunem. Nejdřív jezdila fenka boxerovi na zádech, pak společně skákali skrz obruče, pobíhali kolem, hráli si na honěnou a soutěžili.</p>
<p>Nakonec pronesl pan Whitsell proslov o zodpovědnosti vůči zvířatům, popřál žákům úspěšný školní rok a rozloučil se. Odešel za bouřlivého potlesku. Sophie a Bruno běželi za ním. Ředitel školy mu potřásl rukou, převzal mikrofon, ještě jednou panu Whitsellovi jménem celé školy poděkoval a pak propustil žáky do tříd.</p>
<p>Elizabeth už věděla, co udělá.</p>
<p>Zatímco se ostatní žáci trousili ze dveří, Elizabeth zůstala vzadu. Eva Richardsová chtěla počkat s ní, ale Elizabeth ji poslala napřed. David Whitsell stál u dveří a usmíval se na odcházející děti.</p><empty-line /><p>Dívenka trpělivě čekala. K vousatému muži přistoupil ředitel, ještě jednou mu poděkoval a řekl, že by ho příštím rokem rádi uvítali zas. David Whitsell odpověděl, že mu bude potěšením.</p>
<p>Pak odešel i ředitel a David Whitsell zůstal sám.</p>
<p>Elizabeth se zhluboka nadechla a vydala se k němu. Když si jí všiml a podíval se na ni, řekla, „Pane Whitselle, prosím, mohl byste pomoci jednomu mému příteli?“</p>
<p>Vousáč se na ni usmál. „To nevím. A kdo je tvůj přítel?“</p>
<p>„Jmenuje se Abernathy, je to pes.“ „Aha, pes. Samozřejmě. A co se mu přihodilo?“ „Potřebuje se dostat do Virginie.“ Muž se zasmál. „Opravdu? Poslyš, jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Elizabeth.“</p>
<p>„Tak podívej, Elizabeth,“ Whitsell se opřel rukama o kolena a spiklenecky se k dívence naklonil. „Možná, že tvůj přítel vůbec do Virginie nechce. Možná si jen potřebuje zvyknou na život ve Washingtonu, víš? Řekni něco! Chceš se s ním vrátit zpátky do Virginie? Bydleli jste tam spolu?“</p>
<p>Elizabeth rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, ne, pane Whitselle, vy mi nerozumíte. Abernathyho jsem poznala asi před týdnem. On vlastně ani není opravdový pes. Je člověk proměněný v psa. Kouzlem, víte?“</p>
<p>David Whitsell se na ni díval s otevřenou pusou. Elizabeth pokračovala, „On umí mluvit, pane Whitselle, opravdu. A teď je uvězněný v...“</p>
<p>„Tak počkat počkat!“ zarazil ji a pomalu si dřepnul. „Co mi to povídáš? Pes, který umí mluvit?“</p>
<p>Elizabeth ustoupila o krok zpátky a začala uvažovat,</p><empty-line /><p> zda udělala správně, když se svěřila tomuto muži. „Ano. Tak jako já nebo vy.“</p>
<p>Vousatý muž přemýšlivě sklonil hlavu. „Tak mám dojem, Elizabeth, že si trochu vymýšlíš.“</p>
<p>Děvčátko se začervenalo. „To není pravda, pane Whitselle. Abernathy opravdu umí mluvit. A potřebuje se dostat do Virginie, jen neví jak. Myslela jsem si, že mu můžete pomoct. Poslouchala jsem vás, když jste nám vyprávěl, jak zvířata potřebují naši péči a jak by se každý z nás měl snažit jim pomoci. Abernathy je můj přítel a já se potřebuju ujistit, že se o něj někdo dobře postará. I když není skutečný pes, tak jsem si myslela...“</p>
<p>David Whitsell zvedl ruku a Elizabeth zmlkla. Napřímil se a rozhlédl se kolem sebe. Dívenka ho napodobila. Poslední žáci se vytráceli z místnosti. „Musím už jít,“ řekla tiše. „Chcete Abernathymu pomoci?“</p>
<p>Muž se zamyslel. „Víš co,“ řekl a vytáhl z kapsy pomačkanou vizitku se jménem a adresou. „Když mi přivedeš psa, opravdového mluvícího psa, tak mu pomůžu. Odvezu ho, kam si jen bude přát. Souhlasíš?“</p>
<p>Elizabeth se rozzářila. „Slibujete?“</p>
<p>Whitsell jen pokrčil rameny „Jistě.“</p>
<p>Dívenka se šťastně usmála. „Děkuji, pane Whitselle. Moc vám děkuji!“ Sevřela v náručí učebnice a odběhla pryč.</p>
<p>Sotva se otočila, David Whitsell celou věc pustil z hlavy.</p>
<p>Milles Bennett, komerční právník, seděl ve studovně svého domu nacházejícího se na předměstí Chicaga mezi budovami Severovýchodního zpravodaje a ALR.</p><empty-line /><p>Velmi vážně uvažoval, že si nalije skleničku. Pracoval na jedné zatracené záležitosti týkající se výměru daní jedné velké firmy už od minulého pondělí a po týdnu usilovné dřiny nebyl řešení celého toho zašmodrchaného případu blíže, než ve chvíli, kdy začal. Pracoval dnem i nocí, myslel na to bez ustání, před spaním i při jídle. Teď už byl z toho celý nemocný, a to obrazně i doslova. Včera totiž chytil dost nepříjemnou chřipku, která teprve teď propukla naplno. Celé odpoledne strávil nepříjemným běháním po kancelářích svého současného klienta a sháněním dalších nezbytných podkladů. Papíry si vzal domů, aby si je pročetl, dokud má všechno v čerstvé paměti.</p>
<p>Pokud ovšem v mozku zamořeným chřipkovými viry vůbec něco takového, jako čerstvá paměť existuje, pomyslel si chmurně.</p>
<p>Pohodlně se usadil ve svém koženém křesle. Miles Bennett byl vysoký, mohutný muž s hustými, tmavými vlasy a knírkem, který na jeho téměř chlapecké tváři vypadal poněkud nepatřičně. V očích, zpola skrytých za víčky, se mísila únava z nemoci a kousavý smysl pro humor, který ho neopouštěl ani v plném pracovním nasazení.</p>
<p>Miles byl zkrátka svědomitý a také věčně podezřívavý právník. Taková vlastnost nikdy nebyla na škodu a Miles to bral jako nutnou daň profesi, kterou měl rád.</p>
<p>Na tváři se mu objevil ironický úsměv. Ano, měl tuhle práci rád, možná víc, než ostatní.</p>
<p>Tahle myšlenka ho přivedla k vzpomínkám na Bena Holidaye, bývalého společníka firmy Holiday & Bennett Ltd. a na to, jak se kdysi společně rvali se světem. Při té vzpomínce se mu rty roztáhly do širokého úsměvu. Ben Holiday měl právo moc rád</p><empty-line /><p>a taky věděl, jak ho použít prakticky. Doc Holiday, pistolník soudních síní. Miles zamyšleně potřásl hlavou. Teď byl Ben bůhvíkde, snad někde bojuje s draky a osvobozuje nevinné panny ve světě, který existuje jen v jeho vlastní fantazii...</p>
<p>Nebo že by takový svět existoval doopravdy? Miles zamyšleně svraštil obočí. Člověk nikdy neví. Snad mu to někdy Dok prozradí...</p>
<p>Miles Bennett zahnal dotěrné myšlenky a začal se znovu zaobírat sbírkami zákonů a svými poznámkami. Unaveně zamžikal. Začínal vidět rozmazaně. Asi by toho měl nechat a zalézt do postele.</p>
<p>Zazvonil telefon. Miles se na přístroj nevrle podíval. Nebyl daleko, stál na stole. Telefon zazvonil podruhé. Marge si zaskočila ke kamarádce a děti si hrály venku. Byl doma sám. Telefon stále zvonil.</p>
<p>„Zatracený krám!“ zaklel Miles a ztěžka se zvedl z křesla. Většina telefonátů byla pro Marge a když už se ukázalo, že někdo shání jeho, byl to obvykle nějaký neodbytný klient, natolik bezohledný, aby vyrušoval i doma a otravoval otázkami, které klidně mohly počkat do zítřka.</p>
<p>Miles zvedl sluchátko. „Tady Miles Bennett.“</p>
<p>„To jsem já, Ben Holiday.“</p>
<p>Miles ztuhnul překvapením. „Docu? Ty? U všechvšudy, vždyť jsem právě na tebe myslel! Jak se máš? Kde jsi?“</p>
<p>„V Las Vegas.“</p>
<p>„Las Vegas?“</p>
<p>„Sháněl jsem tě v kanceláři, ale tam mi řekli, že jsi celý den pryč.“</p>
<p>„Jo. Chodil jsem po všech čertech ďáblech.“ „Poslouchej, Milesi, potřebuju, abys pro mě něco</p>
<p>udělal.“ Cosi zapraskalo, někde na lince se zřejmě objevila porucha. „Pravděpodobně budeš muset nejmíň do konce týdne nechat všeho, na čem teď děláš, ale mám teď něco hodně důležitého, jinak bych tě o to nežádal.“ Miles se přistihl, že se umívá. Doc se ani trochu nezměnil. „Jo jo. Klidně si kvůli tobě naplácám na hlavu máslo, klienti si mě pak můžou upéct k obědu. Co potřebuješ?“</p>
<p>„Tak zaprvé peníze. Bydlím s přítelkyní v Shangri—La, ale nemám čím zaplatit.“</p>
<p>Teď už se Miles rozesmál na celé kolo. „Panebože, Docu, vždyť jsi milionář! Co tím myslíš, že nemáš žádné peníze?“</p>
<p>„Nemám žádné peníze u sebe! Takže bych byl rád, kdybys mi zítra ráno nějaké poukázal. Ale poslouchej, musíš je poslat sám sobě, na jméno Miles Bennett. Tak jsem se totiž nechal v hotelu zapsat.“</p>
<p>„Co? Ty se vydáváš za mě?“</p>
<p>„Víš, byla to trochu napjatá situace. Své jméno jsem říct nemohl a v tu chvíli jsem si vzpomněl jen na tebe. Neboj se. Do ničeho jsem tě nenamočil.“</p>
<p>„Chceš říct, že jsi mě ještě do ničeho nenamočil.“</p>
<p>„Prosím, jen mi pošly ty peníze na hotelový účet. Na své jméno. Uděláš to pro mě?“</p>
<p>„Ale jistě.“ Miles pobaveně zakroutil hlavou a posadil se na židli. „A to je všechno, co potřebuješ?“</p>
<p>„Ne.“ Benův hlas ve sluchátku zněl tlumeně, jako by z obrovské dálky. „Milesi, vždycky jsi byl strašně zvědavý, co dělám od té doby, co jsem opustil kancelář. Teď máš příležitost se všechno dozvědět. Někdo mně velmi blízký má potíže. Podle všeho je někde ve Spojených státech, aspoň doufám. Chci, abys zavolal do jedné z tvých osvědčených detektivních kanceláří a požádal je,</p><empty-line /><p>aby zjistili všechno co se jen dá o muži jménem Michel Ard Rhi.“ Ben Milesovi v rychlosti nadiktoval jméno hlásku po hlásce. „Nejspíš bydlí někde ve Státech, ale nevím to jistě. Je hodně bohatý. Možná žije poněkud samotářsky, v každém případě však bude rád utrácet. Máš to všechno?“</p>
<p>„Jasně, Doku, všechno jsem si zapsal,“ odpověděl Miles. Čelo měl samou vrásku.</p>
<p>„Fajn. A teď to ostatní — hlavně se se mnou, prosím tě, nehádej. Chci, abys zjistil, jestli se někde neobjevila jakákoliv zmínka nebo zpráva o mluvícím psovi.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Hledám mluvícího psa, Milesi. Vím, že to zní podivně, ale to je ten můj přítel, kterého hledám. Jmenuje se Abernathy a je to hladkosrstý teriér. Poznamenal sis to?“</p>
<p>Miles udělal, oč ho Ben požádal a kroutil přitom hlavou. „Docu, doufám, že si ze mě neděláš legraci.“</p>
<p>„Mluvím smrtelně vážně. Abernathy je člověk proměněný v psa. Vysvětlím ti to později. Zjisti, co se dá, sedni na letadlo a přileť tak rychle, jak jen budeš moci. Jo, a vem s sebou všechny materiály, které ti tvoji detektivové stihnou za tu dobu sehnat. Řekni jim, ať si pospíší. Potřebuju to nejpozději do pondělka.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval už poněkud klidnějším tónem. „Nebude to snadné, já vím. Udělej všechno, co bude v tvých silách, Milesi, je to opravdu důležité.“</p>
<p>Miles se zavrtěl na židli a zachechtal se. „Víš, ze všeho nejobtížnější bude přijít na nějaký způsob, jak detektivům šetrně sdělit, že opravdu hledám mluvícího psa. Doku, Doku!“</p>
<p>„Prostě jen sežeň jakoukoliv informaci o psu, který mluví nebo to o něm někdo tvrdí. Je to výstřel naslepo, ale možná budeme mít štěstí. Můžeš se utrhnout z práce a přiletět?“</p>
<p>„Samozřejmě. Dokonce mi to prospěje. Dělám teď na nějaké věci, která se týká výpočtu daní a topím se v matematických vzorcích. Takže ty jsi v Sangri—La? Kdo je s tebou?“</p>
<p>Sluchátko se zase odmlčelo, tentokrát na delší dobu. „Kdybych ti to řekl, nevěřil bys mi, Milesi.“ Ozvalo se nakonec. „Prostě přijeď a uvidíš. A hlavně nezapomeň poslat ty peníze! Jídlo si objednáváme na hotelový účet.“</p>
<p>„Neboj, nezapomenu. Víš...“ Miles zaváhal a chvíli poslouchal praskot ve sluchátku. „Jsi v pořádku, Doku? Myslím ty osobně. Nestalo se ti něco?“</p>
<p>„Je mi dobře, Milesi. Opravdu. Popovídáme si, ano? Pokud bys se mnou potřeboval mluvit, zastihneš mě v hotelu. Jen nezapomeň, že se musíš ptát na Milese Bennetta, nespleť to.“</p>
<p>Miles Bennett v tu chvíli smíchy přímo řval. „Jak můžu být víc zmatený, než už jsem, Doku?“</p>
<p>„Já vím. Dej na sebe pozor, Milesi. A díky.“</p>
<p>„Brzy nashledanou, Doku.“</p>
<p>Pak se ozvalo cvaknutí a telefon ohluchnul. Miles položil sluchátko na vidlici a pomalu vstal. Tak to bychom měli, pomyslel si a usmál se.</p>
<p>Se spokojeným pobrukováním obešel stůl, otevřel likérník a vytáhl z něj láhev skotské whisky značky Glenlivet, kterou měl Ben tak rád. Ať se propadne, jestli si tentokrát spolu nepřiťuknou!</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Útěk</emphasis></p>
<p>Abernathy ležel v temném sklepení na podlaze klece a toužebně vzpomínal na jasné landoverské slunce a zelené louky. Už asi dva dny mu bylo zle. Nejspíš to způsobovalo uvěznění a špatné jídlo, či, lépe řečeno nedostatek jídla. Navíc měl Abernathy pocit, že ho bez ohledu na současné špatné životní podmínky oslabuje také cosi vycházející ze samotné podstaty tohoto světa. To však byla jen teorie. Vyhlídky na její ověření v praxi byly víc než nevalné. Většinu času trávil v polospánku a snění o lepších časech a krásnějších místech.</p>
<p>Elizabeth ho nenavštívila už celé dva dny.</p><empty-line /><p>Zaznamenal, že strážný ho chodí kontrolovat častěji než dřív. Dívčina nepřítomnost mohla tedy být částečně způsobena strachem z odhalení. Jednou dokonce přišel i Michel Ard Rhi. Lhostejně na svého vězně pohlédl a zeptal se, zda mu nechce něco věnovat. Abernathy mu však naznačil, aby neztrácel čas a tak Michel zase odešel.</p>
<p>Pak se dlouho neobjevil nikdo.</p>
<p>Abernathy se začal bát. Co když tady opravdu zůstane zavřený až do smrti?</p>
<p>Tahle myšlenka se mu vetřela i do snu a zahnala příjemné představy. Chvíli přemítal o smrti. Tohle je horší, než stát smrti tváří v tvář, pomyslel si. Chvíli zvažoval, jaké má možnosti. Na nic nepřišel. Docela určitě se nemohl vzdát medailonu ve prospěch Michela Ard Rhi. Svědomí a pocit povinnosti by mu to nedovolily. Věc skrývající v sobě tak silnou magii se nikdy nesmí dostat k někomu tak zlému. To už opravdu byla lepší smrt.</p>
<p>Jakmile však umře, kdo zabrání Michelovi, aby si medailon nevzal?</p>
<p>Cítil se sklíčený. Raději zavřel oči a pokusil se zase chvíli snít.</p>
<p>„Sssst! Abernathy! Vzbuď se!“</p>
<p>Písař pomalu otevřel oči. Před klecí stála Elizabeth a tvářila se netrpělivě. „No tak, Abernathy, vzbuď se!“</p>
<p>Abernathy se pomalu postavil, uhladil si umazané šaty, nahmatal v kapse vesty brýle a posadil si je na nos. „Jsem vzhůru, Elizabeth,“ odpověděl ospale a prstem pošoupnul brýle, které mu začaly sklouzávat dolů.</p>
<p>„To je dobře,“ zašeptala a zápasila přitom se dveřmi klece. „To je moc dobře, protože musíme rychle pryč!“</p>
<p>Abernathy zmateně sledoval dívenku, která konečně našla zámek, odemkla a zastrčila klíč do kapsy. Dveře klece se otevřely. „Tak to bychom měli,“ zamumlala spokojeně.</p>
<p>„Elizabeth...“</p>
<p>„Vzala jsem klíče z věšáku v místnosti, kde strážní tráví noc. Měli tam rezervní. Nebudou je hned tak postrádat! Vrátím je zpátky dřív, než si někdo všimne, že jsou pryč. Neboj, nikdo mě neuvidí.“</p>
<p>„Elizabeth...“</p>
<p>„No tak, Abernathy! Na co čekáš?“</p>
<p>Abernathy však byl úplně mimo, nechápavě hleděl na otevřené dveře. „Je to pro tebe nebezpečné...“</p>
<p>„Tak chceš se odsud dostat nebo ne?“ naléhala na něj dívenka a v hlase se jí objevil náznak podráždění.</p>
<p>Někde dole se rozštěkali psi. Kňučeli a vyli hrůzou. „Ano, chci,“ vyhrkl Abernathy a protáhl se těsnými dvířky.</p>
<p>Konečně se mohl napřímit! Poprvé po tolika dnech. Písař se okamžitě cítil lépe. Elizabeth za ním dveře zavřela a zamkla. „Tudy, Abernathy, pospěš si!“</p>
<p>Rozběhla se chodbou přímo ke škvíře ve zdi a písař ji následoval. Protáhli se skrz. Na druhé straně bylo schodiště. Elizabeth se otočila, cosi stiskla a skulina se bezzvučně zavřela. Štěkání psů utichlo.</p>
<p>Obklopila je naprostá tma. Pak Elizabeth vytáhla baterku a rozsvítila ji. Abernathy byl příjemně překvapen, když si uvědomil, že na velkou část článku o baterce, který četl v jednom z Elizabetiných časopisů, si stále ještě velmi dobře pamatuje. S potěšením konstatoval, že to s ním ještě nebude tak špatné.</p>
<p>Elizabeth stoupala po schodech a Abernathy šel za ní. „Nemáme moc času,“ zašeptala dívenka. „Colesovi už jsou tady. Mají mě vzít na večírek. Vzpomínáš si na moji kamarádku Nitu? Colesovi jsou její rodiče. Mluví teď s mým tátou, řekla jsem jim, že se musím ustrojit.“ Teprve teď si Abernathy všiml, že dívka má na sobě nařasené růžovobílé šaty. „Nita je nahoře v mém pokoji a hlídá. Řekly jsme, že mi bude pomáhat s oblékáním. Jakmile se vrátíme, sejde dolů a řekne svým rodičům a tátovi, že už jsem hotová a přijdu za chvíli. Já mezitím proklouznu zadním schodištěm. Jsou tam malá dvířka, která vedou na dvorek. Auto Colesových stojí hned vedle, schováme tě v kufru. Dá se snadno otevřít i bez klíčů. Strážní Colesovy kontrolovat nebudou. A když s námi pojede můj táta, tak už vůbec ne.“</p>
<p>Abernathy se na dívku vážně zadíval. „Auto, myslíš tím automobil, jednu z těch mechanických...“</p>
<p>„Sššššš. Ano, automobil! Hlavně mě teď poslouchej, ano?“ Jak se zdálo, Elizabeth měla tentokrát opravdu málo času. „Jakmile přijedeme ke škole, všichni vystoupíme a půjdeme dovnitř. Já pak řeknu Colesovým, že jsem si v autě zapomněla peněženku. Vrátím se a pustím tě ven. Rozumíš?“</p>
<p>Abernathy skepticky potřásl hlavou. „A co když se ti nepodaří dostat mě ven? Budu tam moci dýchat? A co když...“</p>
<p>„Abernathy!“ Dívka se na něj rozzlobeně podívala. „Nedělej si starosti, ano? Dostaneme tě ven. A vzduchu je v kufru dost. A teď poslouchej. Našla jsem někoho, kdo ti pomůže dostat se do Virginie.“</p>
<p>Pomalu došli na malou plošinku, za kterou už byly dveře. Elizabeth se otočila a oči jí zářily.</p><empty-line /><p>„Jmenuje se pan Whitsell. Cvičí psy. Před nedávnem k nám přišel do školy a vykládal nám o správné péči o zvířata a podobných věcech. Slíbil mi, že pokud tě k němu přivedu, tak ti pomůže. A teď počkej tady.“</p>
<p>Otevřela dveře, podala baterku Abernathymu, vklouzla do pokoje a zavřela za sebou. Abernathy zůstal sám. Svítil si baterkou kolem sebe a čekal. Všechno se událo tak strašně rychle, Abernathy to sotva chápal. Pokud však byla jen malá šance, že se mu tímto způsobem podaří utéct z vězení na Graum Wythe, byl ochoten k čemukoliv.</p>
<p>Elizabeth se vrátila během chviličky. Na sobě měla kabát, šálu a právě si natahovala rukavice. „Vezmi si tohle,“ řekla a podala mu starý plášť a klobouk. „Vzala jsem je ze skříní, kam se ukládají nepoužívané šaty.“</p>
<p>Podržela mu baterku a Abernathy se začal soukat do kabátu. Byl jako pro obra, Abernathy se vněm úplně ztrácel. Elizabeth se zachichotala. „Vypadáš jako špion!“</p>
<p>Pak ho vedla otvorem ve zdi do komory plné košťat, kbelíků a hadrů. Na chvíli se zastavila, opatrně vyhlédla ze dveří vedoucích ven a pak se jimi protáhla. Abernathyho vlekla za sebou. Rychle proběhli skrz halu k točitému zadnímu schodišti, které se ve vinulo až do přízemí, kde byly prosklené dveře vedoucí na dvorek.</p>
<p>Sešli k nim. Abernathy nahlížel Elizabeth přes rameno. Hned vedle hradní zdi stálo auto. Dvorek byl sice osvětlený, ale zcela liduprázdný.</p>
<p>„Připraven?“ zeptala se dívenka a ohlédla se.</p>
<p>„Připraven,“ odpověděl.</p>
<p>Dívka se pověsila na kliku, otevřela dveře a oba se rozběhli k automobilu. Elizabeth brzy získala</p><empty-line /><p>náskok. Než ji Abernathy doběhl, stihla už otevřít dveře řidiče a odemknout kufr. „Pospěš si!“ zašeptala a pomohla mu nasoukat se dovnitř. „A neboj se,“ dodala ještě, zatímco Abernathy uvnitř zkoušel najít jakž — takž pohodlnou polohu. „Vrátím se pro tebe, jakmile dorazíme do školy! Buď trpělivý!“ Pak zabouchla víko a odběhla.</p>
<p>Abernathy nestrávil ve své těsné skrýši víc než pár minut, když zaslechl hlasy. Pak někdo otevřel dveře, zase je zavřel a nastartoval. Auto se rozjelo. Poskakovalo přes hrboly a Abernathy byl nemilosrdně otloukán o všechny hrany, které jen uvnitř kufru byly. Vnitřek byl sice vyložen kobercem, ale už ne vypolstrovaný a tak brzy cítil všechny kosti. Pak vůz zatočil, vjel na lepší silnici a začal nabírat rychlost. Abernathy se snažil najít uvnitř nějaké úchyty. Žádné tam však nebyly a tak se musel smířit s tím, že bude ještě nějakou chvíli pohazován sem a tam.</p>
<p>Jízda se zdála být nekonečná. Co hůř, automobil vydával odporný zápach, ze kterého se Abernathymu udělalo špatně od žaludku a rozbolela ho hlava. Začal přemýšlet, zda z toho vůbec vyvázne živý.</p>
<p>Pak konečně vůz zpomalil a nakonec zastavil. Dveře se opět otevřely a zavřely, hlasy lidí se vzdálily a všechno ztichlo. Zdálky bylo slyšet jen jakýsi tlumený hovor a zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Abernathy trpělivě čekal. Snažil se trochu vzpamatovat a třel si přitom pošramocené kosti a namožené šlachy. Slíbil přitom sám sobě, že pokud se někdy vrátí do Landoveru, už nikdy, za žádných okolností, nevleze do něčeho tak strašného, jako je automobil.</p>
<p>Čas pomalu ubíhal a Elizabeth stále nepřicházela. Abernathy ležel ve tmě a naslouchal každému šustnutí. Nic. Pomalu se začal bát, že se dívce něco stalo. Že jí něco nebo někdo zabránil v návratu a on tady zůstane zavřený snad napořád. Začala ho zmáhat dřímota. Už skoro spal, když se konečně ozvaly kroky.</p>
<p>Opět byl slyšet zvuk otvíraných dveří, pak v zadní části kufru něco cvaklo a víko odskočilo. Dovnitř nakoukla Ehzabetina tvář. Dívenka byla celá udýchaná. „Pospěš si, Abernathy! Musím rychle zpátky!“ Podala mu ruku, aby se snáze dostal ven. „Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale táta chtěl jít se mnou a já jsem musela čekat, dokud... Jsi v pořádku? Vždyť jsi celý potlučený! Ach to mě mrzí!“</p>
<p>Abernathy jen zavrtěl hlavou. „Ne, ne! Nemusíš se za to omlouvat! Je mi dobře, Elizabeth.“ Do školní budovy právě vcházelo několik opozdilců. Naštěstí byli dost daleko. Abernathy se protáhl, navlékl se do kabátu a klobouk si posadil hloub do čela. „Děkuji ti, děkuji ti za všechno, Elizabeth,“ řekl tiše.</p>
<p>Dívka ho uchopila kolem krku a krátce objala. „Pan Whitsell bydlí kousek odtud. Jdi po téhle silnici,“ řekla a ukázala prstem. „Až dojdeš k cestě s cedulí Forest Park, zahni doprava a dívej se na čísla na domech. Musíš najít 2986. Mělo by to být vlevo. Ach Abernathy!“</p>
<p>Ještě jednou ho objala a Abernathy jí stiskem odpověděl. „Neboj se, určitě to najdu, Elizabeth,“ ujistil ji.</p>
<p>„Už musím jít,“ řekla a chystala se odběhnout. Pak se otočila. „Málem bych zapomněla. Vem si tohle.“ Do packy mu strčila obálku.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Peníze, jak jsem slíbila. Na letenku, nebo na cokoliv, co budeš potřebovat. Jen si je nechej,“ dodala rychle, když viděla, že se písař snaží podat jí obálku zpátky. „Budeš je potřebovat. A pokud ne, vrátíš mi je, až se uvidíme příště.“</p>
<p>„Elizabeth...“</p>
<p>„Ne, nech si je!“ umlčela ho, otočila se a vydala se směrem k dveřím školní budovy. „Sbohem Abernathy. Budeš mi chybět.“</p>
<p>Rozběhla se a brzy mu zmizela z očí.</p>
<p>„Ty mě taky, moc.“ Zašeptal Abernathy.</p>
<p>Domek číslo 2986 našel až kolem půlnoci. Na sobě měl stále svůj dlouhý plášť a klobouk se širokou krempou. Jeho cesta nebyla bez nesnází. Jednou špatně odbočil a pak se musel vracet. Když se pomalu blížil k domku s oprýskanými okny a květináči na parapetech, uviděl skrz zpola zatažené závěsy muže klimbajícího v křesle. Seděl u dohasínajícího krbu. Toto bylo jediné okno v domě, kde se ještě svítilo.</p>
<p>Abernathy opatrně přistoupil ke dveřím a zaklepal. Když se nikdo neozval, zaklepal ještě jednou.</p>
<p>„Ano, co je?“ ozvalo se nevrle.</p>
<p>Abernathy nevěděl co říct a tak prostě čekal. Po chvíli uslyšel stejný hlas, jak říká: „No jo, vždyť už jdu.“</p>
<p>Z chodby se ozvaly kroky. Dveře se otevřely a v nich stál muž, který před chvílí klimbal v židli. Měl dlouhý vous, ospalé oči, na sobě džíny a rozepnutou košili, pod kterou byl vidět nátělník. U nohy mu stál malý pudl a zvědavě natahoval nos. „Vy jste pan Whitsell?“ zeptal se Abernathy.</p>
<p>David Whitsell na něj zíral s otevřenou pusou. „No... ano,“ řekl nakonec.</p>
<p>Abernathy se kolem sebe neklidně rozhlédl. „Jmenuji se Abernathy. Myslíte, že...“</p>
<p>Muž ještě chvíli váhal, ale pak jako by mu to došlo. Maličko se usmál. „Ta malá holčička ve Franklinově škole!“ řekl. „Ty jsi ten, o kterém mi vyprávěla! Prý jsi byl někde zavřený, je to tak? Mluvící pes!“</p>
<p>„Jsem člověk proměněný ve psa,“ odpověděl Abernathy poněkud nedůtklivě.</p>
<p>„Ano, ano, říkala mi o tom.“ Whitsell udělal dozadu krok či dva. „Tak pojď dál... Abernathy! Sophie, zpátky. Dej mi ten kabát. Je na tebe trochu velký, zdá se. Tady, posaď se.“</p>
<p>„Kdo je to, Davide?“ ozval se odněkud z domu rozespalý ženský hlas.</p>
<p>„Ale, nikdo, Alice. Jeden známý,“ odpověděl Whitsell. „Jdi spát.“ Pak se naklonil k Abernathymu a zašeptal: „Moje žena Alice.“</p>
<p>Ukázal Abernathymu na pohovku v pokoji a sám šel za ním. Kabát a klobouk nechal v předsíni. Sophie vrtěla ocasem, tiše kňučela a očichávala písaře s neskrývaným nadšením. Jemně ji odstrčil.</p>
<p>V pokoji hrála televize. Whitsell ztlumil zvuk a posadil se Abernathymu naproti. Naklonil se a pošeptal písaři do ucha: „Abych řekl pravdu, tak jsem myslel, že si ta malá holčička vymýšlí. Ale tohle...“ Chvíli se odmlčel, jako by se snažil uspořádat myšlenky v hlavě. „Tak tebe proměnili v psa, je to tak? Teriér, mám pravdu? Nějaká anglická rasa, řekl bych.“</p>
<p>„Jsem hladkosrstý teriér,“ prohlásil Abernathy a pochybovačně se rozhlédl kolem.</p>
<p>„Jistě, jistě.“ Whitsell už byl zase na nohách. „Vypadáš utahaně. Chceš něco k jídlu nebo k pití? Zřejmě lidské jídlo, co? Když už jsi jednou člověk... Pojď se mnou do kuchyně, něco ti připravím.“</p>
<p>Opustili obývací pokoj a vešli do kuchyně, jejíž okna byla obrácená do dvora.</p>
<p>Whitsell nakoukl do ledničky a vylovil šunku, bramborový salát a mléko. Připravil Abernathymu sendvič a přitom pořád dokola omílal, jak je to úžasné. „Bože všemohoucí,“ řekl. „Skutečný mluvící pes.“ Opakoval to nejméně tucetkrát. Abernathy se cítil poněkud nepříjemně, ale raději držel jazyk za zuby. David Whitsell naložil večeři na talíře, které postavil na stůl uprostřed místnosti. Donutil Abernathyho, aby se posadil, sám si sedl naproti a otevřel si pivo.</p>
<p>„Ta malá holka... jakže se jmenuje?“ „Elizabeth.“</p>
<p>„Ano, Elizabeth říkala, že se potřebuješ dostat do Virginie. Je to tak?“</p>
<p>Abernathy chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Mám tam přátele.“</p>
<p>„A nemůžeme jim prostě zavolat?“ zeptal se muž. „Myslím tím, pokud potřebuješ jejich pomoc, proč jim prostě nezavoláš?“</p>
<p>Abernathy se zatvářil zmateně. „Zavolat?“</p>
<p>„Jistě. Telefonem.“</p>
<p>„Aha, telefon.“ Konečně písaři došlo, o čem je řeč. „Nemají telefon.“</p>
<p>David Whitsell se usmál. „Tak?“ Usrkával pivo a čekal, než Abernathy dojí. Pes přímo slyšel, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka.</p>
<p>„Víš, nebude to tak snadné dostat tě až do Virginie,“ prohlásil.</p>
<p>Abernathy se na něj podíval, zaváhal, ale pak řekl: „Mám nějaké peníze na cestu.“</p>
<p>Vousáč jen pokrčil rameny. „Možná. Ale pochop, nemůžeme tě jen tak posadit do vlaku nebo letadla a poslat tě tam. Budou se ptát kdo jsi. Odkud jsi. Promiň, že to říkám takhle, ale pochop. Lidi tady prostě nejsou zvyklí na psy, co jsou oblečení, chodí po zadních a mluví.“</p>
<p>Chvíli mlčel, pak si odkašlal a opatrně se zeptal: „Ta malá holčička říkala, že jsi byl někde zavřený. Je to pravda?“</p>
<p>Abernathy jen přikývnul. „Elizabeth mi pomohla utéct.“</p>
<p>„Pak pro mě může být docela nebezpečné, když ti budu pomáhat. Někdo se nejspíš pěkně naštve, až zjistí, že nejsi tam, kde máš být. A ten někdo tě pak bude hledat. Takže musíme být hodně opatrní, je to tak? Ty jsi totiž něco opravdu výjimečného. Psy jako jsi ty jeden nepotkává každý den. Promiň, chtěl jsem říct, lidi jako ty.“ Zdálo se, že opravdu hluboce přemýšlí. „Nebude to snadné. Musíš udělat přesně to, co ti řeknu.“</p>
<p>Abernathy přikývnul. „Rozumím.“ Vypil zbytek mléka a upřel na muže svůj pohled. „Můžete mi vůbec nějak pomoci?“</p>
<p>„Ale samozřejmě! To se vsaď, že můžu!“ Whitsell si zamnul ruce. „Nejlepší bude, když teď půjdeme spát a ráno si o tom promluvíme. Určitě na něco přijdeme. Mám jeden pokoj navíc a ten bude pro tebe. Postel je ustlaná. Alici se to asi nebude zrovna líbit. Nemá ráda věci, kterým nerozumí, ale neboj se, nějak to s ní zvládnu. Pojď za mnou.“</p>
<p>Zavedl Abernathyho do pokoje, ukázal mu, kde má postel, kde jsou ručníky a kde je koupelna.</p><empty-line /><p>Celou tu dobu mluvil. Znělo to, jako by přemýšlel nahlas. Říkal něco o zmeškaných příležitostech a o šancích, které se naskytnou jen jednou za život.</p>
<p>Abernathy ze sebe svlékl šaty a zalezl si do postele. Vousáčova samomluva v něm sice vyvolala jisté obavy, ale v tu chvíli byl příliš unavený, než aby nad tím přemýšlel. Unaveně zavřel oči. Whitsell zhasnul a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>Dům byl tichý, jen větve stromů za okny škrábaly na sklo jako zahnuté pařáty.</p>
<p>Abernathy poslouchal jen chvilku. Během několika vteřin usnul.</p>
<p><emphasis>Jericho</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><strong>K</strong>dyž Questor Thews, koboldi a Domů skřítci dorazili k Rhyndweiru, slunce už zapadalo. Nebe bylo šedomodré, na západě se objevilo několik uzoučkých růžových pruhů, posledních záblesků dne ustupujícího před rychle se přibližující nocí. Nad Zeleným trávníkem se převalovala mlha, která dodávala krajině přízračný ráz. Stále pršelo, shůry se snášel jemný závoj kapek. Zvuky zněly tlumeně a neurčitě, ze všeho jako by se vytratil život.</p>
<p>Pevnost lorda Kallendborna stála na ostrohu nad soutokem dvou řek. Mozol šel jako obvykle napřed. Opatrně přešli most klenoucí se nad jedním</p>
<p>z přítoků. Město ležící pod pevností už usínalo. Bylo slyšet cinkání kovu, vrzání dřeva, hlasy lidí a zvuky zvířat, unavené, utichající. Skupinka cestovatelů míjela krámky, většinou už zavřené. Domy vypadaly jako temné, přikrčené kupy, ze kterých jen tu a tam probleskovala slaboučká záře rozžaté svíce. Cesta byla po dešti rozjezděná a blátivá. Hluboké, mazlavé bláto jim stahovalo z nohou obuv a mlaskavě povolovalo pod koňskými kopyty. Občas se za nimi někdo zvědavě ohlédnul, ale ne na dlouho.</p>
<p>„Mám hlad!“ skučel Nicka.</p>
<p>„Bolí mě nohy!“ skuhral Pijavka.</p>
<p>Pastiňák však na ně varovně zasyčel a skřítci okamžitě ztichli.</p>
<p>Rhyndweir se vynořil před nimi. Zdi, bašty, věže a cimbuří jako by se zhmotnily z mlhy a deště. Celý ohromný hrad se tyčil nad nimi jako děsivý přízrak. Jeho nejvyšší věže se ztrácely v nízko visících mracích. Na stožárech schlíple visely vlajky, louče pomrkávaly a na hradbách se krčilo pár na kůži promoklých strážných. Vnější brána z mohutných klád pobitých železem se otevřela. Vnitřní brána však zůstávala zavřená. Rozhodně to nebyl příjemný pohled a malá skupinka vedená Mozolem se přibližovala s velmi smíšenými pocity.</p>
<p>Strážní je zastavili, vyptali se, kdo jsou a co chtějí a dovolili jim se schovat do výklenku pod hradbami, zatímco jeden ze strážných odběhl se zprávou k pánu hradu. Čas se pomalu vlekl a oni stáli ve tmě a vlhku a třásli se zimou a únavou. Questor byl velmi nespokojen. Nebylo hodno králova vyslance, aby takto čekal u zavřených vrat. Když se pak objevila celá eskorta a s ní dva dvořané, kteří tlumočili Kallendborovu omluvu za tak dlouhé čekání, Questor si neodpustil, aby své</p><empty-line /><p>rozhořčení nevyjádřil nahlas. Jsme přece vyslanci krále, ne nějací žebráci, podotkl ledově. Dostalo se mu tedy ještě jedné zdvořilé, i když už zdaleka ne tak srdečné omluvy a konečně byli vpuštěni do nitra hradu.</p>
<p>Nechali své koně a zvířata s nákladem stát na nádvoří a prošli pak několika tajnými chodbami skrytými uvnitř zdí, díky kterým se vyhnuli zavřené vnitřní bráně a dostali se tak na hlavní nádvoří. Pak si to namířili k paláci. Dovnitř vstoupili malými, nenápadnými dvířky a prošli několika chodbami, které nakonec ústily do obrovské místnosti, které vévodil velký, hořící krb. V místnosti panovalo nesnesitelné vedro. Questor Thews zalapal po dechu a zamhouřil oči proti světlu.</p>
<p>Lord Kallendbor stál před krbem, tak blízko plamenů, až si Questor Thews pomyslel, že musí být vysušený na troud. Při zvuku otvíraných dveří se k nim otočil. Kallendbor byl vysoký, rozložitý muž. Jeho tělo bylo samý sval, na tváři měl nejeden šrám z bitev, jimiž v minulosti prošel. I v bezpečí svého hradu nosil pod šaty drátěnou košili, na nohou měl okované boty a za pasem dýku. Jeho jasně rudé vlasy a vousy, které v záři plamenů vypadaly ještě ohnivější, mu propůjčovaly nevšední vzhled. Když jim vyšel vstříc, vypadalo to, jako by hořel.</p>
<p>Své dvořany propustil s krátkou úklonou. „Rád tě vidím, Questore Thewsi,“ zahlaholil a napřáhl k pozdravu svou mozolnatou ruku.</p>
<p>Questor mu stisk opětoval. „Také tě rád vidím, pane. Jen bych tě viděl ještě raději, kdybych nemusel tak dlouho čekat v chladnu a dešti!“</p>
<p>Koboldi tiše a souhlasně zasyčeli, zatímco se Domů skřítci přilepili Questorovi k nohám a oči</p><empty-line /><p>měli velké jako talířky. Kallendbor se na ně podíval, ale pak lhostejně odvrátil zrak.</p>
<p>„Omlouvám se, Questore,“ řekl. „Je teď divná doba. Musíme být opatrní.“</p>
<p>Questor Thews setřásl z pláště vodu a zamračil se. „Opatrní? V tom je něco víc, můj pane. Viděl jsem stráže na hradbách, hlídky u každého vchodu, vnitřní brána je zavřená. Ty sám jsi ozbrojen, dokonce ve vlastním domě. Vypadá to tu, jako by hrad byl v nepřátelském obležení.“</p>
<p>Kallendbor si zamnul ruce a zahleděl se do plamenů. „Možná že je.“ Na chvíli vypadal zmateně. „Co tě přivádí na Rhyndweir, Questore Thewsi? Králův rozkaz? Co ode mě chce tentokrát? Mám s ním bojovat proti démonům? Nebo se znova honit za černým jednorožcem? Tak co si přeje, ven s tím!“</p>
<p>Questor zaváhal. Podle tónu Kallendborova hlasu poznal, že pán Rhyndweiru už na všechny tyhle otázky odpověď zná. „Jeho Výsosti bylo něco ukradeno,“ řekl nakonec.</p>
<p>„Ach?“ Kallendbor nespustil oči z plamenů. „Copak to mohlo být? Možná láhev?“</p>
<p>Pokoj ztichl. Questorovi se zatajil dech.</p>
<p>„Láhev, na níž jsou nakresleni tančící klauni?“ dodal Kallendbor tiše.</p>
<p>„Jak vidím, je v tvých rukou,“ řekl Questor jako by konstatoval holou skutečnost.</p>
<p>Kallendbor se na něj podíval a vykouzlil přitom tak strašlivý úsměv, že by mu ho mohli závidět i koboldi. „Ano, Questore Thewsi, mám ji. Dal mi ji jeden troll. Jeden prašivý, zlodějský troll. Vlastně mi ji původně chtěl prodat, zloděj jeden. Ukradl ji jiným trollům, kteří se povraždili navzájem. Tenhle troll přežil. Byl zraněný a připlazil se sem. Docela</p>
<p>určitě by to neudělal, kdyby nebyl tak těžce raněný. Kdyby měl jasnou hlavu, nikdy by ho nenapadlo přijít sem...“</p>
<p>Mohutný muž se ztratil ve svých vlastních myšlenkách. „Prozradil mi, že v té láhvi je skryto kouzlo. Malá bytost, démon, Potměpich, který majiteli láhve dá všechno, oč si jen řekne. Vysmál jsem se mu, Questore Thewsi. Chápej, nikdy jsem na magii moc nevěřil. Pro mě byla důležitá síla zbraní. Proč bys mi chtěl prodat něco tak vzácného, zeptal jsem se toho trolla. Pak jsem uviděl v jeho očích hrůzu a věděl jsem, proč. On se té láhve bál. Její moc byla příliš velká. Chtěl se jí zbavit, ale pořád v něm zbylo dost chamtivosti, aby se snažil ještě něco získat.“</p>
<p>Kallendborn pohlédl stranou. „Nejspíš si myslel, že je ta láhev nějak zodpovědná za smrt jeho kumpánů — snad že to zapříčinil ten démon, co v ní žije.“</p>
<p>Questor mlčel. Neměl tušení, kam lord Kallendbor míří a tak se rozhodl, že bude moudřejší vyčkat.</p>
<p>Rudovous si však jen povzdechl. „Zaplatil jsem mu tedy cenu, kterou si řekl a pak jsem mu nechal useknou hlavu a napíchnou ji na kopí nad hlavní branou. Všimli jste si jí, když jste vcházeli? Ne? V každém případě, nechal jsem ji tam, aby všichni viděli, co dělám se zloději a podvodníky.“</p>
<p>Nicka s Pijavkou se přitiskli ke Questorovým nohám ještě pevněji a celí se roztřásli. Čaroděj se sklonil a nenápadně je odstrčil. Když se k němu Kallendbor opět otočil, rychle se napřímil.</p>
<p>„A ty tedy tvrdíš, Questore Thewsi, že láhev patří králi. Hm. Nemá na sobě jeho značku.“ Kallendbor jen pokrčil rameny. „Může patřit komukoliv.“</p>
<p>Questor se naježil. „Nicméně...“</p>
<p>„Nicméně,“ dodal rychle rudovous, „jsem ochoten</p><empty-line /><p> ji králi vrátit.“ „Až dokončím, co je zapotřebí,“ dodal po malé chvíli.</p>
<p>Oheň v krbu vesele praskal, plameny olizovaly ohromné borové klády. Questor nevěděl, co si má myslet. „Co jsi říkal?“ zeptal se.</p>
<p>„Já tu láhev ještě potřebuji, Questore Thewsi,“ odpověděl mu mohutný muž tiše. „Rozhodl jsem se, že tentokrát vyzkouším, co magie umí.“</p>
<p>V jeho očích přitom bylo cosi, co Questor Thews nedokázal rozpoznat. Nebyl to ani hněv, ani odhodlání, ani nic jiného, co kdy čaroděj viděl. „Musíš to dobře zvážit,“ řekl.</p>
<p>„Zvážit? A proč, Questore Thewsi? Protože mi to říkáš?“</p>
<p>„Protože magie té láhve je příliš nebezpečná!“</p>
<p>Kallendbor se rozesmál. „Kouzel se nebojím!“</p>
<p>„Odvážíš se vyzvat samotného krále?“ Questor se v tu chvíli už doopravdy rozzlobil.</p>
<p>Tvář mohutného muže ztvrdla. „Král tu není, Questore Thewsi. Jen ty.“</p>
<p>„Jsem jeho pověřenec!“</p>
<p>„Ale v mém domě!“ Kallendbor si servítky nebral. „Nechme to být!“</p>
<p>Questor pomalu přikývnul. Teď už věděl, co se zrcadlilo v Kallendborových očích. Téměř zoufalá touha. Po čem asi? Copak to od láhve chtěl?</p>
<p>Čaroděj si odkašlal. „Není důvod k hádkám, můj pane,“ řekl konejšivě. „Jen mi prozraď — k čemupak potřebuješ magii?“</p>
<p>Lord Kallendbor však jen potřásl hlavou. „Dovíš se to, Questore Thewsi, ale ne dnes v noci. Zítra bude času dost.“ Tleskl do dlaní a objevil se houf služebnictva. „Horkou lázeň, suché šaty a nějaké dobré jídlo pro naše hosty,“ přikázal.</p>
<p>Questor se uklonil, pomalu odcházel, ale pak zaváhal. „Přesto si myslím...“</p>
<p>„A já si zas myslím, že bys si teď měl jít odpočinout, Questore,“ přerušil ho Kallendbor rázně.</p>
<p>Stál vedle krbu, zbroj se na něm leskla, v očích ani náznak jakéhokoliv citu. Čaroděj poznal, že dalším rozhovorem už ničeho nedosáhne a lepší bude počkat do rána.</p>
<p>„Jak si Tvoje Lordstvo přeje,“ řekl tedy. „Přeji dobrou noc.“</p>
<p>Uklonil se a vyšel z pokoje. Koboldi a skřítkové ho následovali.</p>
<p>Pozdě v noci, když už jeho společníci dávno spali, se Questor Thews vrátil. Prošel temnými chodbami, před strážnými se skryl pomocí malého kouzla. Kradl se tiše jako kočka. Vlastně ani neměl žádný konkrétní cíl. Chtěl jen zjistit něco víc o Kallendborovi a láhvi. Musel přijít na kloub tomu, co s ní pán Rhyndweiru zamýšlí.</p>
<p>Ke dveřím velkého sálu došel, aniž ho kdokoliv spatřil. Proklouzl kolem strážných, tiše otevřel dveře vedoucí do jednoho z předpokojů a vstoupil dovnitř. Chvíli stál v naprosté tmě a čekal, až si oči zvyknou na nedostatek světla. Znal tento hrad právě tak dobře, jako všechny hrady v Landoveru. Rhyndweir byl z nich daleko nejsložitější. Uvnitř se skrývalo úplné bludiště chodeb, některé byly běžně užívané, jiné tajné. V dobách, kdy ještě dělal starému králi poslíčka, se o hradu dozvěděl víc, než by býval vůbec chtěl.</p>
<p>Po chvíli si oči zvykly, takže mohl bez potíží přejít celou místnost. Questor si to namířil přímo do tmavého kouta, kde stiskl jeden ze suků v dřevěném</p>
<p>obložení. Panel se tiše odsunul stranou a umožnil pohled do místnosti, která se skrývala za ním.</p>
<p>Kallendbor seděl v širokém křesle přímo před krbem, láhev s tančícími klauny mu spočívala v klíně. Na zrudlé tváři mu pohrával podivný úšklebek. Potměpich poskakoval po pokoji. Byl hned tady, hned onde, oči mu svítily stejně jasně, jako uhlíky v krbu, jen mnohem zlověstněji. Questor si znenadání uvědomil, že by takový pohled nevydržel déle, než malou chvíli.</p>
<p>Kallendbor zavolal a Potměpich se mu vyšplhal po nohách na hruď a lísal se k němu jako kočka. „Pane, mocný pane! Cítím v tobě takovou sílu!“ předl.</p>
<p>Lord Kallendbor se jen zasmál. „Nech mě, démone! Běž a hrej si!“</p>
<p>Potměpich opět seskočil dolů, chvíli pobíhal po kamenné podlaze a pak skočil do krbu. Tančil mezi plameny a hrál si s nimi, jako kdyby to byly chladivé vodní vlnky.</p>
<p>„Černá bestie!“ zasyčel Kallendbor. Pak se pokusil zvednout k ústům džbán s pivem, ale místo toho se polil. Byl opilý namol.</p>
<p>Questor Thews chvíli vážně uvažoval, že by využil příležitosti a ukradl láhev i s jejím ohavným nájemníkem a skončil tak celou tu nesmyslnou tahanici. Pro něj samotného to představovalo jen nepatrné riziko. Stačilo jen počkat, než se Kallendbornovi jeho hra znudí, zavře démona zase do láhve a tu pak někam zastrčí v domnění, že ho nikdo nevidí. Pak by mohl jen popadnou láhev, vzbudit koboldy a Domů skřítky a rychle zmizet.</p>
<p>Byla to velmi svůdná myšlenka.</p>
<p>Přesto se však rozhodl jinak. Zaprvé, každý kdo</p>
<p>láhev ukradl, špatně skončil. A zadruhé, Questor Thews nikdy nebyl zlodějem a nehodlal se k něčemu takovému snížit ani nyní. Koneckonců, Kallendbor mu přece slíbil, že až dokončí, co je třeba, láhev vrátí. Nezasloužil si, aby o jeho slovech někdo pochyboval. Ať byl jaký byl, své sliby vždy dodržel.</p>
<p>Tento plán tedy Questor váhavě odložil stranou.</p>
<p>Dovolil si ještě jeden pohled do pokoje. Kallendbor seděl rozvalený ve svém křesle a upíral do plamenů skelný pohled. Mezi plameny tančil Potměpich a smál se na celé kolo.</p>
<p>Questor zasunul panel zpátky, potřásl svou prošedivělou hlavou a vrátil se do svého pokoje.</p>
<p>S ránem déšť ustal. Vítr rozehnal mraky a nebe teď bylo krásně modré. Údolí se koupalo ve sluneční záři. Dokonce i staré, temné zdi Rhyndweiru vypadaly jako nové.</p>
<p>Questora a jeho přátele vzbudilo hned brzy ráno zaklepání na dveře a vzkaz od lorda Kallendborna. Jak jim oznámilo mladé páže, měli se obléci a posnídat společně s Jeho Lordstvem. Poté je měla čekat vyjížďka.</p>
<p>Domů skřítci však už nechtěli Kallendborna ani vidět a úpěnlivě prosili Questora, aby jim dovolil zůstat v bezpečí jejich pokojů. Čaroděj jen pokrčil rameny a souhlasil. V duchu si přitom oddechl, že bude mít alespoň na čas pokoj od jejich neustálého fňukání a bude tak moci v klidu přemýšlet, jak dostat láhev od Kallendborna dřív, než napáchá nějakou škodu. Pastiňákovi přikázal, aby na skřítky dohlédl, poručil, aby jim do pokojů přinesli snídani a pak se společně s Mozolem vydali chodbami, aby se pozdravili s pánem hradu.</p>
<p>Kallendbor se však objevil, až když byla snídaně u konce. Byl od hlavy k patě oděný v železe, zbraně na něm jen chřestily. Pod paží nesl vak, ve kterém se nepochybně skrývala láhev. Ledabyle Questora pozdravil a pokynul mu, aby ho následoval.</p>
<p>Sešli na hlavní nádvoří. Tam na ně čekalo několik stovek rytířů v plné zbroji. Kallendbor poručil, aby mu přivedli jeho koně a postavil se do jejich čela. Questor na svém starém siváku měl co dělat, aby mu stačil. Brána se otevřela, skřípající železná mříž byla vytažena a vyjeli.</p>
<p>Questor Thews jel vpředu. Kallendbor si ho držel vedle sebe. Mozol běžel po svých, jako vždycky a úzkostlivě se snažil, aby ho nezacákalo bláto odletující od kopyt koní. Brzy se Questorovi ztratil z očí. Čaroděj ho chvíli hledal, ale věděl, že kobold, pokud chce, dokáže být neviditelný a tak toho brzy nechal. Místo toho věnoval svou pozornost rozhovoru s Kallendbornem. Moc by ho zajímalo, co má v úmyslu.</p>
<p>Lord z Rhyndweiru však měl jen málo chuti svěřovat se se svými plány a Questorovy otázky prostě ignoroval. Projížděli právě městem. Ve dveřích a oknech šedivých domů se objevovali lidé. Zaznělo několik nesmělých výkřiků. Nikdo z obyvatel města neměl nejmenší tušení, co má Kallendbor v úmyslu a bylo jim to jedno. Chtěli žít v bezpečí, to jediné je zajímalo. Kallendbor nikdy nebyl oblíbený. Autoritu si udržoval silou. Zelenému Trávníku vládla rada Dvaceti Lordů, Kallendbor však byl mezi nimi nejmocnější a lidé to velmi dobře věděli. Všichni ostatní Pánové ze Zeleného Trávníku podléhali právě jemu. Nikdo se ho neodvážil neuposlechnout.</p>
<p>Až nyní.</p>
<p>„Byl jsem zrazen, Questore, Thewsi!“ prohlásil nečekaně Kallendbor. „Jsem obklíčen ze všech stran. Proti mně se obrátili ti, od kterých bych to nikdy neočekával! Zradili mě mí spojenci! Štosyth, Harrandye, Wilse! Lordové, kterým jsem věřil. Možná nebyli oddaní, ale aspoň se neopovažovali jednat proti mé vůli!“ Kallendborova tvář zrudla vzteky. „Ale Strehan, Questore, Strehan, ten mě překvapil a zklamal nejvíc. Byl mi vždycky ze všech nejbližší! Je jako nevděčné dítě, který kousne ruku, jež se o něj stará!“</p>
<p>Odplivl si do bláta na silnici a pokračovali v jízdě. Kavalkáda rytířů přejela přes most, před nimi se nyní rozprostíraly už jen rozlehlé pastviny. Kožené postroje koní povrzávaly, kovové spony zvonily. Koně frkali a ržáli, muži pokřikovali. Questor si pokoušel představit vysokého, věčně zamračeného Strehana jako dítě, nevděčné nebo jakékoliv jiné, ale brzy zjistil, že to je úkol nad jeho síly.</p>
<p>„Postavili tu... tu věž, Questore Thewsi!“ zavrčel Kallendbor vztekle. „Ti čtyři! Postavili ji na rozvalinách Syru, na strategickém místě mého panství! Řekli mi, že je to jen předsunutá hláska, nic víc! Mají mě asi za hlupáka! Vždyť ta věž je vyšší, než sám Rhydweir! Je možné z ní ovládat celou východní hranici! Pokud budou chtít, mohou zahradit řeky, které napájejí pole mé země! Ta věž mě uráží, čaroději! Její existence mě ohrožuje způsobem, jaký bych nikdy dřív nepokládal za možný!“</p>
<p>Důvěrně se k čaroději naklonil. „Zničil bych tu věž hned, jak jsem se o ní dozvěděl, ale vojska těch čtyř psů se spojila a střežila ji společně! Neměl jsem dost mužů, abych je porazil. Útok by příliš oslabil mé síly, zůstal bych pak nekrytý a zranitelný! Oni</p>
<p>sami mě donutili, abych se uchýlil k téhle... téhle maškarádě!“</p>
<p>Lord Kallendbor se opět napřímil a jeho oči byly chladné jako led. „Už nikdy nepřipustím, aby to došlo tak daleko!“</p>
<p>Questorovi v tu chvíli všechno došlo. „Můj lorde, magie láhve je příliš nebezpečná...“</p>
<p>„Nebezpečná!“ Kallendbor uťal čarodějovu řeč jediným energickým mávnutím ruky. „Nic není nebezpečnější, než ta věž! Nic! Musím ji zničit! Pokud kouzlo láhve poslouží mým záměrům, rád podstoupím jakékoliv riziko!“</p>
<p>Prudce pobídl svého koně kupředu a Questor zůstal za ním s obličejem postříkaným blátem. Tváří v tvář událostem, ke kterým se neodvratně schylovalo, se cítil zoufale bezmocný.</p>
<p>Jeli severovýchodním směrem vstříc pohoří Melchoru. Kolem poledne se dostali na dohled starodávné pevnosti Syr. Na útesu nad rozvalinami, které se táhly dolů po svahu, stála nově zbudovaná věž. Byla mohutná, pevná, postavená z těžkých bloků černého kamene. Měla mohutné cimbuří a obranné valy. Vypadala nepřátelsky. Na hradbách stáli pěšáci, na valech hlídkovala jízda. Jakmile spatřili Kallendbora a jeho vojsko, ozval se poplašný zvuk trub a výkřiky. Věž náhle vypadala jako obr, který se probral ze spánku.</p>
<p>Lord z Rhyndweiru dal znamení a vojsko se zastavilo. Řada rytířů se roztáhla do šířky podél břehu řeky. Od útesu, na němž stála věž, je dělilo jen pár set yardů. Kallendbor chvíli seděl v sedle a díval se. Pak k sobě zavolal jednoho ze svých rytířů.</p>
<p>„Řekni těm ve věži, že mají hodinu čas, aby odešli,“ přikázal. „Řekni jim, že v poledne bude věž zničena. A teď jdi.“</p>
<p>Rytíř odcválal. Ostatní stáli a čekali. Questor Thews chtěl Kallendbornovi ještě jednou říct něco o nebezpečích, která s sebou přináší použití láhve, ale pak si to rozmyslel. Nemělo smysl s ním dále diskutovat. Kallendbor se již rozhodl. Mnohem moudřejší bylo ponechat mu na chvíli volnou ruku a pak od něj láhev získat tak rychle, jak to jen bude možné. Questoru Thewsovi se takový postup nelíbil ani v nejmenším, nic rozumnějšího však v této chvíli dělat nemohl.</p>
<p>Zůstal tedy stát vedle svého siváka, shrbená postava v pestrobarevném, sešívaném hábitu. Znenadání si vzpomněl na Bena a Abernathyho. Tato vzpomínka ho zkrušila ještě víc. Moc jsem jim nepomohl, ani jednomu z nich, pomyslel si smutně.</p>
<p>Posel se vrátil. Muži v pevnosti odmítají odejít, oznamoval. Ultimátu se vysmáli a volali prý, aby odtáhl pryč Kallendbor. Když to lord uslyšel, vycenil zuby jako vlk. Upřel oči na věž a vydržel tak, dokud nenastalo poledne.</p>
<p>Pak se spokojeně zašklebil, vyšvihl se do sedla a řekl: „Pojď se mnou, Questore Thewsi.“</p>
<p>Společně urazili několik stovek yardů, které je dělily od břehu řeky a tam opět sesedli. Kallendbor se postavil tak, aby jeho kůň byl mezi ním a čekajícím vojskem, aby nikdo neviděl, co se chystá udělat. Pak ze sedlové brašny vylovil plátěný váček a vytáhl z něj pestře pomalovanou láhev.</p>
<p>„Uvidíme,“ zašeptal tiše a v náručí držel svůj poklad.</p>
<p>Vytáhl z láhve zátku, Potměpich se vysoukal ven a mhouřil oči proti slunci. „Pane!“ zasyčel tiše a pařátky objal Kallendborovu železnou rukavici. „Jaké je tvé přání?“</p>
<p>Lord Kallendbor napřáhl ruku. „Znič tu věž!“ Letmo se ohlédl na Questora. „Pokud na to ovšem tvá magie stačí!“ dodal.</p>
<p>Démon zkroutil rty a vyplivl odpověď jako jedovatou slinu. „Pane, má kouzla jsou právě tak silná, jako tvůj život!“</p>
<p>Seskočil z hrdla láhve na zem, doběhl k břehu řeky a přešel po její hladině tak lehce, jako kdyby to byla umetená pěšina. Zastavil se na malé plošině přímo pod útesem, na kterém se tyčila pevnost. Chvíli se nedělo nic, Potměpich se na věž jen tiše díval. Pak však vyskočil, zavířil ve vzduchu, kolem něj se objevila sprška barevných jisker. Přímo ve vzduchu se zhmotnil obrovský roh. Démon odskotačil jinam, asi sto yardů daleko od místa, kde stál prvně. Objevil se druhý roh. Zopakoval to ještě jednou a rohy byly tři.</p>
<p>Pak démon couvnul udělal několik gest a rohy začaly troubit. Byl to táhlý, hluboký, strašlivý zvuk, znělo to, jako vichřice ženoucí se hlubokým, prázdným kaňonem.</p>
<p>„Pohleď!“ zašeptal Kallendbor ohromeně.</p>
<p>Troubení způsobilo, že se zem pod nimi začala chvět. Nejhorší otřesy však postihly právě ostroh, na kterém se pyšně vypínala věž. Zachvěla se, jako postřelené zvíře, ve zdech se objevily trhliny, obrovské kamenné bloky se začaly uvolňovat a vypadávat. Kallendbor a Questor se v tu chvíli opírali jeden o druhého. Zvuk rohů zazněl ještě mocněji. Jejich koně začali přešlapovat a vyděšeně ržát a Kallendbor měl plné ruce práce, aby je udržel.</p>
<p>„Prokletý démon!“ zakřičel Lord z Rhyndweiru.</p>
<p>Rohy zazněly ve vyšší tónině, země kolem nich začala praskat a drolit se. Ostroh se sesunul k zemi</p>
<p>a samotná věž jako by vybuchla zevnitř a proměnila se v hromadu sutin. Několik kamenů se převalilo přes planinu a dopadlo do řeky.</p>
<p>Pak rohy jeden po druhém zmizely, jejich ječivý zvuk utichl. Nad krajinou se opět rozhostilo ticho. Kdyby nebylo ohromených rytířů a oblaku prachu vznášejícího se nad hromadou kamení, nikdo by nepoznal, co se tady právě událo.</p>
<p>Potměpich přešel po hladině řeky zpátky a se zlověstným šklebem se zase usadil na hrdle láhve. „Stalo se, pane!“ zasyčel. „Stalo se, jak's poručil!“</p>
<p>Kallendborova tvář vyjadřovala úžas a překvapení. „Ano, démone! Taková síla!“</p>
<p>„Je to tvá síla, pane,“ lísal se k němu Potměpich. „Jen tvá!“</p>
<p>Questor se ani za mák nestaral o to, co znamená výraz, který v tu chvíli přelétl po Kallendborově tváři. „Lorde...“ začal.</p>
<p>Mohutný muž ho však jediným gestem umlčel. „Zpátky do láhve, maličký,“ přikázal.</p>
<p>Potměpich poslušně zmizel a Kallendbor zarazil do hrdla zátku.</p>
<p>„Pamatuj na svůj slib,“ začal znova Questor a udělal krok vpřed, jako by si chtěl láhev vzít.</p>
<p>Kallendbor však ucukl. „Ano, ano, Questore Thewsi!“ zavrčel. „Řekl jsem, že ji vrátím, až dokončím, co je třeba. Ne dřív! Ještě ... mám něco na práci.“</p>
<p>Nečekal na čarodějovu odpověď, vyskočil na koně a odcválal pryč. Questor zůstal stát a nechápavě zíral. Pak se otočil a naposledy se podíval na místo, kde ještě před chvílí stála věž. Všichni ti lidé jsou mrtví, pomyslel si. A pro Kallendbora to vůbec nic neznamená.</p>
<p>Ustaraně potřásl hlavou a vyškrábal se na svého vyděšeného siváka.</p>
<p>V tu chvíli již věděl, že mu Kallendbor láhev nikdy dobrovolně nevrátí. Bude si ji muset vzít sám.</p>
<p>Na Rhyndweir se vrátili téměř za soumraku. Questor Thews si však ubývajícího světla sotva všiml. Byl zcela ponořen do svých myšlenek. Svou večeři snědl v pokoji společně s Domů skřítky a Pastiňákem. Kallendbor ho naštěstí blahosklonně propustil a nijak zvlášť netrval na tom, aby Questor povečeřel u společné tabule. Pán Rhyndweiru měl zřejmě na starosti mnohem důležitější věci.</p>
<p>Questor už snědl víc než polovinu večeře, když si uvědomil, že chybí Mozol. Neměl tušení, co se s ním mohlo stát. Naposledy ho viděl časně ráno když odjížděli z hradu.</p>
<p>Questor dojedl a šel se trochu projít. Chtěl si při chůzi uspořádat myšlenky. Brzy však zjistil, že jsou příliš temné a zmatené a tak se raději vrátil do ložnice. Když usínal, jeho poslední myšlenka patřila Mozolovi.</p>
<p>Muselo být už kolem půlnoci, když se dveře ložnice rozlétly a dovnitř vpadl Kallendbor. „Kde je, Questore?“ zařval zuřivě.</p>
<p>Questor se ospale zvedl z polštářů a marně přemýšlel, co se vlastně děje. V tu chvíli však už mezi ním a lordem z Rhyndweiru stál Pastiňák a varovně syčel, zuby mu v šeru bíle svítily. Domů skřítci se schovali pod postelí. Louč v držáku u dveří matně osvětlovala předpokoj, Questor spatřil, že tam stojí několik ozbrojených mužů.</p>
<p>Kallendbor se nad čarodějem sklonil jako rozzuřený obr. „Vrátíš mi ji, a to hned, starochu!“</p>
<p>Questor rozhořčeně vstal. „Nemám nejmenší ponětí, co...“</p>
<p>„Láhev, Questore! Co jsi udělal s tou láhví?“ „S láhví?“</p>
<p>„Ztratila se, čaroději!“ Kallendbor byl bledý vzteky. „Byla ukradena ze zamčeného pokoje, u jehož dveří hlídaly stráže. Žádný obyčejný člověk by něco takového nedokázal! Musel to udělat někdo, kdo mohl vejít dovnitř a dostat se ven, aniž by ho kdokoliv viděl!</p>
<p>Někdo, jako jsi ty!“</p>
<p>Mozol! napadlo Questora okamžitě. Kobold se přece může dostat tam, kam se nedostal nikdo jiný. Může se stát neviditelným! Mozol musel...</p>
<p>Kallendbor se napřáhl. Zřejmě jen pohled na Pastiňáka cenícího zuby zadržel rozzuřeného muže, aby čaroději nezakroutil krkem.</p>
<p>„Vrať mi ji, Questore, nebo...“</p>
<p>„Já tu láhev nemám, můj lorde!“ odpověděl Questor a statečně zvedl hlavu. Kallendbor se proti němu tyčil jako zeď.</p>
<p>„Pokud ji nemáš, pak docela jistě víš, kde je!“ zasípal lord Kallendbor zuřivě. „Kde je, řekni mi to!“</p>
<p>Questor se zhluboka nadechl. „Můj pane, je známo, že mému slovu lze důvěřovat,“ řekl hrdě. „Víš, že tomu tak je. Já nelžu. Pravda je přesně taková, jak jsem ti řekl. Nemám tu láhev, ani nevím, kde je. Neviděl jsem ji od té chvíle, co jsi ji odvezl s sebou.“ Odkašlal si a pokračoval. „Varoval jsem tě, že magie láhve je příliš nebezpečná a proto...“</p>
<p>„Dost!“ Kallendbor se otočil a, ráznými kroky došel ke dveřím. Než je za sebou zavřel, ohlédl se a řekl: „Zdá se, že se z tvé společnosti budu moci těšit ještě o pár dní déle, Questore Thewsi!</p><empty-line /><p> Řekl bych, že se během té doby budeš modlit, aby se láhev zase objevila!“</p>
<p>Pak za sebou prudce přibouchnul. Questor Thews slyšel zaklapnout západky zámků a rachocení, jak se v předsíni rozestavěli strážní.</p>
<p>„Jsme uvězněni!“ hlesl užasle.</p>
<p>Začal přecházet po pokoji sem a tam, pak se zastavil a rozzlobeně přemítal, co asi udělá Jeho Veličenstvo, až se dozví, že jeho vyslanec je držen v zajetí proti své vůli a došlo mu, že neudělá nic, neboť Ben Holiday už v Landoveru nebyl a nemohl tedy o ničem vědět.</p>
<p>Zkrátka, pomyslel si Questor chmurně, jsem v tom sám.</p>
<p>O několik hodin později se objevil Mozol. Samozřejmě, že nepřišel dveřmi, takový blázen nebyl. Vlezl dovnitř oknem. Tak dlouho klepal na okenici, až si toho Questor všiml a otevřel. Mozol seděl na římse a přidržoval se okenního rámu. Pod ním byla propast, zeď sama byla totiž nejméně šedesát stop vysoká.</p>
<p>Kobold se zubil na celé kolo, zuby mu svítily. V ruce držel lano. Questor vykoukl ven. Kobold musel vyšplhat po zdi, aby se k nim dostal.</p>
<p>„Přišel jsi nás zachránit!“ zašeptal Questor nadšeně a usmál se. „Udělal jsi správně!“</p>
<p>Mozol podezříval Kallendbrona právě tak jako Questor a rozhodl se tedy všechno pozorovat zpovzdálí. Byl i při zničení věže. To koboldi uměli. Mohli být přítomní a nikdo je přitom neviděl, pokud sami nechtěli. Všechny kouzelné bytosti to uměly. Mozol pochopil, jakou mocí Potměpich vládne a ihned mu došlo, že něčeho takového se Kallendbor dobrovolně nevzdá.</p><empty-line /><p> Rozhodl se tedy zůstat neviditelný a počkat, co se bude dít dál.</p>
<p>Questor pomohl koboldovi dovnitř a společně pak začali přivazovat lano k háku ve zdi. Ostatní už se také vzbudili a Questor měl plno práce, aby utišil Domů skřítky. Kňučící Nicka a fňukající Pijavka, to bylo to poslední, co v tu chvíli mohl potřebovat. Pracovali rychle a tiše, lano bylo upevněno během několika minut. Jeden po druhém prolezli oknem a ručkovali dolů. Koboldi a skřítci sešplhali snadno, jen Questor měl trochu potíže.</p>
<p>Nakonec všichni bezpečně stáli na svých nohou. Mozol je vedl podél zdi ke schodišti a dolů chodbou, která končila železnou brankou vedoucí z hradu ven. Prošli mezi domy a skrývali se přitom v těch nejhlubších stínech. Brzy dorazili k boudě, kde na ně čekali jejich koně a zvířata s nákladem. Pánbůh ví, kde a jak je Mozol získal.</p>
<p>Questor nasedl na svého siváka, Nicku s Pijavkou posadil na Úředního Šimla, ostatní zvířata svěřili Pastiňákovi a pod Mozolovým vedením se vydali do noci. Pomalu a opatrně proklouzli spícím městem, přejeli přes most a zmizeli ve tmě.</p>
<p>„Sbohem a naneshledanou, lorde Kallendborne!“ zakřičel Questor, když už byli bezpečně hluboko ve stepi.</p>
<p>Cítil se teď mnohem spokojeněji. Dostal sebe i své přátele z nebezpečí a nikdo přitom nebyl zraněn. Naprosto pominul skutečnost, že je všechny vlastně zachránil Mozol. Řekl si, že to všechno bylo možné jen díky jeho vedení. Teď konečně mohl splnit své povinnosti a ujmout se pravomocí, které mu byly svěřeny. Nakonec se ukázalo, že je hoden důvěry Jeho Výsosti!</p>
<p>Byl tady však jeden malý problém. Mozol ztracenou láhev neměl. Musel ji ukrást někdo jiný. Někdo, kdo se stejně jako Mozol mohl do přísně střeženého pokoje dostat nepozorován.</p>
<p>Questor měl tvář samou vrásku, jak se snažil usilovně přemýšlet.</p>
<p>Kdo to jen mohl být?</p>
<p><emphasis>Show začíná</emphasis></p>
<p>Telefon konečně zazvonil a Ben si málem zlomil nohu, jak zakopl o židli ve snaze dostat se k přístroji co nejrychleji. „Kruci! Haló?“</p>
<p>„Doku? Jsem tady,“ ozval se za sluchátka hlas Milese Bennetta. „Jsem dole, ve vstupní hale.“</p>
<p>Ben zhluboka a nahlas vydechl úlevou. „Díky Bohu!“</p>
<p>„Mám za tebou přijít nahoru?“</p>
<p>„Samozřejmě! Ať už jsi tady!“</p>
<p>Ben zavěsil, zhroutil se na pohovku a třel si naraženou nohu. Konečně záchrana! Už celé čtyři dny čekal, kdy konečně dorazí Miles s informacemi o Michelu</p>
<p>Ard Rhi a Abernathym. Čtyři dlouhé, nekonečné dny, které strávili zavření v přepychovém apartmá hotelu Shangri—La. Peníze od Milese dorazily v pořádku, takže jim naštěstí alespoň nehrozil hlad nebo vyhození na ulici. Bylo však naprosto nemyslitelné, aby opustili pokoj na déle, než hodinu, dvě denně. Obvykle vycházeli jen pozdě večer nebo brzy ráno. Vrba přitahovala příliš mnoho pozornosti.</p>
<p>A kromě toho, po odchodu z Landoveru se Vrba necítila moc dobře.</p>
<p>Ohlédl se a pohladil ji očima. Seděla nahá v záři slunečního světla na balkóně odděleném od obývacího pokoje jen posuvnými skleněnými dveřmi. Seděla tam takhle každý den, někdy celé hodiny a dívala se do pouště, tvář nastavenou slunci. Zdálo se, že jí to pomáhá a tak ji Ben nechal. Domyslil si, že to nejspíš má co do činění s její amorfní fyziologií. Slunce nejspíš prospívalo jak její živočišné, tak i rostlinné stránce. Přesto vypadala netečně a unaveně. Měla divnou barvu a zdálo se, jako by její životní síly byly vyčerpány. Chvílemi ani nevěděla, kde je. Měl o ni velkou starost. Začal se domnívat, že její potíže způsobuje něco v místním prostředí. Nepřál si nic jiného, než najít co nejrychleji Abernathyho, ztracený medailon a dopravit Vrbu zpátky do Landoveru.</p>
<p>Vstal, šel do koupelny a chrstnul si do tváře trochu studené vody. Několik posledních dní spal špatně. Byl příliš vzrušený, zoufale toužil udělat cokoliv, aby ukončil to čekání. Utřel se do ručníku a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal docela zdravě, jen oči prozrazovaly, že všechno není, jak by mělo být. Byly zarudlé nedostatkem spánku a únavou ze čtení dvou nebo tří paperbacků, které během té doby samou nudou zhltnul.</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Ben odhodil ručník, šel ke dveřím a podíval se skrz kukátko. Byl to Miles. Uvolnil tedy bezpečnostní řetízek a otevřel dveře.</p>
<p>„Ahoj Doku!“ zahlaholil Miles a napřáhl ruku k pozdravu.</p>
<p>Ben ji přijal a energicky mu s ní potřásl. Miles se nezměnil ani trochu. Byl to pořád ten obrovský, plyšový medvěd s tváří dítěte navlečený v pomačkaném obleku a usmívající se na celé kolo. Pod paží měl koženou aktovku. „Vypadáš dobře, Milesi,“ řekl a myslel to upřímně.</p>
<p>„A ty zas vypadáš jak nějaký zatracený japík,“ odpověděl Miles. „Šusťáková souprava a značkové botasky, usazený v Shangri—La a čekající na soumrak a vábení lasvegaské noci. Až na to, že na japíka jsi už moc starý. Můžu dál?“</p>
<p>„Ale ano, samozřejmě.“ Ben ustoupil stranou a nechal svého starého přítele vejít do pokoje. Pak ještě opatrně vykoukl na chodbu, podíval se vlevo a vpravo a když nikoho nespatřil, zavřel dveře. „Udělej si pohodlí.“</p>
<p>Miles se procházel po pokoji, obdivoval nábytek, překvapeně hvízdnul nad přepychově vybaveným barem, ale pak se náhle zastavil, jako by do něj udeřil blesk. „Panebože, Doku!“</p>
<p>Oči upíral směrem k balkónu, kde seděla Vrba. „Já hlupák!“ hlesnul Ben. Úplně na Vrbu zapomněl.</p>
<p>Šel do ložnice, našel tam župan a jemně ho přehodil přes sylfiny ramena. Tázavě na něj pohlédla. Její oči byly nepřítomné a vyděšené zároveň.</p>
<p>„Miles přišel,“ řekl jí Ben tiše.</p>
<p>Přikývla a vstala. Spolu vešli do pokoje a kráčeli</p>
<p>vstříc zkoprnělému muži, který držel před sebou aktovku jako štít. „Milesi, to je Vrba,“ řekl Ben.</p>
<p>Miles se konečně vzpamatoval. „Ach ano, je mi potěšením... Vrbo,“ vykoktal.</p>
<p>„Vrba pochází z Landoveru, Milesi,“ vysvětlil Ben. „Ze země, kde teď žiju. Je to sylfa.“</p>
<p>Miles se na něj podíval. „Je co?“</p>
<p>„Sylfa. Dítě lesní nymfy a vodního ducha.“</p>
<p>„A, jistě.“ Miles se poněkud nejisté usmál. „Ale ona je zelená, Doku.“</p>
<p>„Je to její přirozená barva.“ Ben se náhle cítil nesvůj. „Víš co, Milesi? Pojďme si sednout a podíváme se na to, co jsi přinesl.“</p>
<p>Miles přikývnul, ale oči z Vrby nespustil. Sylfa se na něj usmála a odešla do ložnice. „Víš, je vážně moc dobře, že jsem tady a můžu s tebou mluvit, Doku. A když tu dívku doopravdy vidím, je to něco úplně jiného, než když o ní od tebe jen slyším,“ řekl Miles tiše. „Je to moc dobře, protože bych tě asi jinak měl za blázna.“</p>
<p>Ben se jen usmál. „Vždyť ti nic nevyčítám.“ Usedl na pohovku a pokynul Milesovi, aby se posadil vedle něj.</p>
<p>„Tak sylfa?“ Miles jen potřásl hlavou. „Takže celá ta povídačka o světě, ve kterém žijí draci a kouzelné bytosti, byla nakonec pravdivá, je to tak, Doku?“</p>
<p>Ben si povzdechl. „Přinejmenším zčásti ano,“ „Můj Bože.“ Miles klesl na pohovku a v tváři se mu zračilo ohromení. „Nekecáš mi, viď že ne? Opravdu existuje! Ale ano. Vidím ti to na nose. A ta dívka... je — je krásná a tak jiná. Přesně takhle bych si představil vílu.“</p>
<p>Ben přikývnul „Popovídáme si o tom později,</p>
<p>Milesi. Jak jsi pochodil s těmi věcmi, na které jsem se ptal? Měl jsi štěstí?“</p>
<p>Miles fascinovaně zíral skrz prosklené dveře ložnice na Vrbu, která ze sebe shodila plášť a zmizela v koupelně. „No — hm — ano,“ řekl nakonec. Otevřel svou aktovku a vytáhl z ní oranžovou složku. „Tohle moji detektivové zjistili o Michelu Ard Rhi. Věř mi. To je osoba s velkým O.“</p>
<p>Ben vzal složku do ruky, otevřel ji a rychle prolistoval jejím obsahem. Na první straně byla Michelova minulost. Místo narození, rodiče, věk, dětství, všechno neznámé. Byl finančníkem, většinou se zaměřoval na soukromé firmy. Jeho čisté jmění bylo odhadováno asi na dvacet pět milionů dolarů. Žil ve Woodinville ve státě Washington — Washington? — v zámku, který si nechal dopravit kámen po kameni z Velké Británie. Svobodný. Žádné koníčky, žádné kluby, nebyl členem žádné organizace.</p>
<p>„Moc tady toho není,“ poznamenal Ben.</p>
<p>„Jen čti dál,“ odpověděl Miles.</p>
<p>Druhá stránka už byla mnohem zajímavější. Michel Ard Rhi si vydržoval soukromou armádu. Pomáhal financovat několik povstání v zahraničí. Vlastnil podíly ve finančních institucích, velkých zbrojních koncernech a dokonce i v několika vládou podporovaných firmách. Bylo naznačeno, že toho může být víc, ale chybí přesvědčivé důkazy. Několikrát byl obviněn z trestné činnosti, většinou šlo o podvody a zpronevěry. Taky se dostal do podezření z porušení zákona na ochranu zvířat, ale nikdy mu nebylo nic dokázáno. Hodně cestuje, vždycky s ochrankou a výhradně soukromými dopravními prostředky.</p>
<p>Ben složku zaklapl. „Tak Washington, co? Tomu</p>
<p>nerozumím. Byl jsem přesvědčený, že v Las Vegas...“</p>
<p>„Počkej, Doku,“ přerušil ho Miles rychle. „Přinesl jsem ještě něco. Objevil jsem to teprve včera. Informace jsou hodně nejasné, ale byla by tady určitá možnost spojení na našeho Míšu z Washingtonu.“</p>
<p>Zalovil v aktovce a vytáhl jeden list strojem popsaného papíru. „Tady to máme. Jeden z detektivů to donesl, když jsem jim zadal, aby hledali jakékoliv informace o mluvícím psovi. Ten člověk má nejspíš kontakty na nějaký skandální plátek. Poslouchej, jistý chlapík žijící ve Woodinwille ve státě Washington, přesně tak, je to stejné místo, o kterém jsme už mluvili, se snažil nabídnout Hollywoodským pohledům rozhovor s mluvícím psem!“</p>
<p>„Abernathy!“ vydechl Ben.</p>
<p>Miles jen pokrčil rameny. „Možná.“</p>
<p>„Udávají tam jeho jméno? Myslím toho psa?“</p>
<p>„Ne, jen toho chlápka. Jmenuje se David Whitsell, cvičí psy a jezdí s nimi po přestaveních. Ale představ si, bydlí ve Woodinville. Přesně tam, kde si postavil svůj hrádek i Michel Ard Rhi. Co si o tom myslíš?“</p>
<p>Ben se naklonil kupředu a usilovně přemýšlel. „Řekl bych, že to do sebe moc přesně zapadá, aby to mohla být náhoda. Ale co proboha dělal Abernathy u toho Whitsella? A co děláme já a Vrba tady? Že by Questor zase spletl kouzlo a poslal nás do Nevady místo do Washingtonu? Zatraceně! Máme vlastně štěstí, že jsme se neocitli uprostřed Tichého oceánu!“ Ben začal přemýšlet nahlas a Miles ho vyjeveně pozoroval. Ben se na něj usmál. „Neboj se, jen se snažím si věci utřídit. Udělal jsi pořádný kus práce, Milesi. Díky.“</p>
<p>Miles jen pokrčil rameny. „Pro tebe rád. Doufám, že mi teď řekneš, o co tady běží.“</p>
<p>Ben si chvíli svého starého přítele prohlížel a pak přikývnul. „Pokusím se. Ty si to zasloužíš. Dáš si Glenlivet?“</p>
<p>Miles si dal jednu skleničku, pak druhou a pak třetí, zatímco mu Ben vyprávěl o Abernathym a ztraceném medailonu. To samozřejmě vyžadovalo alespoň minimální popis Landoveru a tak se nechtěně dostali k mnoha dalším příhodám a příběhům. Ben neříkal Milesovi všechno, zvlášť ne to, kde by se musel zmínit o nějakém nebezpečí. Nechtěl Milese znepokojovat. Mezitím Vrba vyšla z ložnice a Ben zatelefonoval do recepce, aby jim poslali večeři. Jak se zdálo, Miles si na Vrbu po chvilce zvykl, stejně jako ona na něj a během chvíle si už povídali, jako dva obyčejní lidé. Většina Milesových slov však Vrbu jen mátla a Miles zase tu a tam po některém z jejích sdělení ztratil řeč, chuť pokračovat v rozhovoru jim to však nevzalo. Den pokročil, přikradla se noc a světla kasin venku na ulici se rozzářila.</p>
<p>Vrba se po chvíli omluvila a šla spát a Ben zůstal s Milesem o samotě. Ben jim oběma nalil brandy z hotelového baru. Pak mlčky stáli u okna a dívali se ven.</p>
<p>„Máš kde bydlet?“ zeptal se Ben nakonec. „Vždyť jsem se tě ani nezeptal.“</p>
<p>Miles jen přikývnul, v očích nepřítomný výraz. „O jedno nebo dvě poschodí níž. Rezervoval jsem si pokoj zároveň s letenkou.“</p>
<p>„Ještě že jsi mi to připomněl,“ řekl Ben. „Musím zavolat na letiště a zamluvit letenky na zítra.“</p>
<p>„Do Washingtonu?“</p>
<p>Ben se usmál. „Kde přesně je to zatracené Woodinville?“ zeptal se, když už sahal po sluchátku.</p>
<p>„Severně od Seattlu,“ odpověděl Miles a protáhnul se. „Nezapomeň zamluvit místo i pro mě.“</p>
<p>Ben se zarazil. „Počkej, ty s námi přece neletíš.“</p>
<p>Miles si povzdechl. „Ale to víš, že letím. Co sis myslel, Doku? Že od toho dám ruce pryč, právě teď, kdy to začíná být zajímavé? Kromě toho, co když mě budeš potřebovat? Už nemáš ty styky, co jsi míval. A — a to ani nemluvím a kreditních kartách a penězích.“</p>
<p>Ben potřásl hlavou. „Nevím, Milesi, může to být nebezpečné. Kdo ví, co si na nás Michel Ard Rhi může vymyslet. Vůbec se mi nelíbí pomyšlení,</p>
<p>Že ...“</p>
<p>„Doku!“ přerušil ho rázně Miles. „Jedu s vámi. Zavolej konečně na to letiště.“ Ben se už raději nehádal a zamluvil tři místa v letadle společnosti PSA, které odlétalo brzy ráno. Pak se vrátil zpátky k pohovce. Miles se už zase díval z okna.</p>
<p>„Vzpomínáš si, jaké to bylo, když jsme byli děti a hráli jsme si na to či ono? Vzpomínáš si, jak jsme si vymýšleli nová jména, nová slova? Říkal jsem si, jak šťastný musíš být člověk, když jsi tohle všechno znova nalezl. My ostatní musíme žít ve světě, který nám byl dán.“ Potřásl hlavou. „Ale ty jsi jiný. Dostal ses do světa, o němž ostatní jen sní.“</p>
<p>Ben mlčel. Jen v duchu uvažoval, jak rozdílné jsou jejich pohledy na jednu a tutéž věc. Jeho realitou byl nyní Landover, Miles žil vždy jen a pouze v tomto světě. Ben si vzpomněl, jak zoufale před dvěmi lety toužil mít to, co měl nyní. Už téměř zapomněl, jaké to tenkrát bylo. Je jen dobře, že mu to Miles znova připomenul.</p>
<p>„Ano, mám štěstí,“ řekl nakonec. Miles mlčel.</p>
<p>Chvíli tiše seděli vedle sebe, usrkávali brandy a nenápadně zabředávali do svých soukromých myšlenek a snů.</p>
<p>Letadlo společnosti PSA odlétalo z Las Vegas v 7:58 ráno. Byl to malý stroj. Na cestě do Seattlu je mělo čekat ještě jedno mezipřistání v Reno. Miles a Ben s Vrbou dorazili na letiště hodně brzy. Usadili se v křeslech v liduprázdném terminálu a čekali na výzvu k odletu. Zamluvili si místa v zadní části letadla, aby nepřitahovali více pozornosti, než bylo nezbytně nutné. Ben zavinul Vrbiny vlasy do šátku, na tvář jí nanesl světlý tělový makeup a oblékl ji od hlavy až k patě, aby nebyla vidět kůže na rukou a nohou. Přes všechno jeho úsilí však Vrba přesto stále vypadala jako chodící atrakce. Co však bylo horší, sylfa byla dnes mnohem uzavřenější, než kdy jindy. Zdálo se, jako by z ní cosi životní sílu přímo vysávalo.</p>
<p>Když se po mezipřistání v Reno letadlo opět vzneslo a Miles začal podřimovat, naklonila se Vrba k Benovi a zašeptala: „Vím, co mi chybí, Bene. Potřebuji zakořenit v zemi. Musím uskutečnit proměnu. Myslím, že právě proto jsem tak slabá. Mrzí mě o.“</p>
<p>Přikývnul a objal ji. Úplně zapomněl na její potřebu proměnit se ve strom, která přicházela každých dvacet dní. Možná to způsobila jeho podvědomá touha mít Vrbu u sebe. Kdyby si uvědomil, jaké problémy mohou nastat, nikdy by nebyl býval připustil, aby ho doprovázela. Její dvacetidenní cyklus se však nedal pozdržet. Nutně se potřebovala proměnit.</p>
<p>Co však s jejím organismem udělají látky obsažené v pozemské půdě?</p>
<p>Ben na to raději ani nemyslel. Jen to v něm probouzelo zoufalý pocit bezmoci. Dokud nenajdou Abernathyho a nezískají medailon, zůstanou uvězněni tady.</p>
<p>Zhluboka se nadechl, pevně uchopil Vrbinu ruku ukrytou v rukavici a zabořil se do svého sedadla. Jen jeden den, slíbil si v duchu. Dneska večer zaklepou na dveře Davida Whitsella a jejich hledání bude u konce.</p>
<p>V obývacím pokoji zazvonil telefon. David Whitsell odstrčil misku s kukuřičnými lupínky, vstal od stolu a šel ho zvednout. Abernathy ho pozoroval škvírou ve dveřích. Byli v domě sami. Alice Whitsellová odjela před třemi dny navštívit svou matku. Cvičení psi, to je jedna věc, řekla když odjížděla, ale mluvící psi, to už je něco docela jiného. Vrátí se prý, až ten pes, pokud to vůbec pes je, bude pryč.</p>
<p>Takhle je to nejlepší, řekl později David Whitsell Abernathymu. Bude mnohem jednodušší se soustředit, když tady Alice nebude. Vždycky je chytrá jako rádio.</p>
<p>Abernathy neměl tušení, o čem to mluví. Začal si však uvědomovat, že po třech dnech není Virginii o nic blíž než předtím. Navzdory opakovanému ujišťování jeho hostitele, že všechno bude v pořádku, v něm začalo růst podezření.</p>
<p>Slyšel cvaknutí, jak David Whitsell zvedl sluchátko. „Ano?“ Pak nastala chvíle ticha. „Ano, pane Sterne, jak se máte? Hm hm. Samozřejmě.“ Podle tónu hlasu se dalo soudit, že David Whitsell je úslužnost sama. „Nemějte obavy. Budu tam!“</p>
<p>David položil sluchátko a zamnul si ruce. Střelil očima směrem k Abernathyho pokoji, pak znova zvedl sluchátko a začal vytáčet číslo. Písař zůstal stát u dveří a pozorně naslouchal.</p>
<p>„Blanko?“ řekl Whitsell do sluchátka. Tentokrát jeho hlas zněl tlumeně. „Dej mi Alici. Jo.“ Chvíli čekal. „Alice? Poslouchej, mám jen chvilku. Právě mi volali z Hollywoodských pohledů. Jo, co tomu říkáš? Hollywoodské pohledy! Myslela sis, že jsem blázen, co? Tisíc dolarů na ruku za jedno interview, pár fotek a nashledanou! Až odejdou, posadím toho psa do letadla, popřeju mu hodně štěstí a my budeme žít tak, jako předtím, jen daleko bohatší a mnohem známější, než jsme teď. Pohledy budou mít výhradní právo, ale ostatní časopisy ten článek určitě převezmou. Budu mít více zakázek, než kdykoliv předtím. Budeme v balíku, holka! Už žádné skrblení a uskromňování!“ Na malou chvíli zmlkl. „Samozřejmě, je to bezpečné! Už musím jít. Uvidíme se za pár dní, ano?“</p>
<p>Zavěsil a vrátil se zpátky do kuchyně. Abernathy slyšel, jak rachotí nádobí ukládané do dřezu. Pak se ozvaly kroky směřující k jeho ložnici. Písař chvíli váhal, ale pak rychle skočil do postele, přikryl se peřinou a tvářil se, jako by se právě probudil.</p>
<p>Whitsell otevřel dveře a nahlédl dovnitř. „Jdu na chvíli ven,“ oznámil. „Ten chlápek, co jsem ti o něm říkal, ten, který nám opatří zbytek peněz na tvou letenku do Virginie, na mě čeká dole v motelu. Vrátíme se sem a on si s tebou bude chvíli povídat. Čím rychleji se ho zbavíme, tím rychleji odletíš. Možná by ses měl raději připravit.“</p>
<p>Abernathy zamrkal a posadil se. „Jste si jist, že je to nezbytné, pane Whitselle? Moc se mi nelíbí představa, že o sobě budu s někým mluvit</p><empty-line /><p>a že mě budou fotografovat. Pochybuji, že by se to Jeho Výsosti... tedy, mému příteli líbilo.“</p>
<p>„Aha. Už zase začínáš s tou výsostí,“ zavrčel Whitsell. „Co je to za chlapa?“ Když se nedočkal odpovědi, jen unaveně potřásl hlavou. „Podívej, pokud nebudeš mluvit s tím mužem a nedovolíš mu udělat ty fotky, nedostaneme od něj peníze na tvou cestu do Virginie. Jak jsem ti už řekl, ty peníze, co ti dala Elizabeth, prostě nestačí.“</p>
<p>Abernathy pochybovačně přikývnul. Věřil tomu čím dál tím míň. „Jak dlouho bude ještě trvat, než budu moci odcestovat?“</p>
<p>Whitsell pokrčil rameny. „Možná den nebo dva. Musíš být trpělivý.“</p>
<p>Abernathy si pomyslel, že byl trpělivý až dost, ale raději mlčel. Místo toho vstal a namířil si to do koupelny. „Než se vrátíte, budu připraven,“ slíbil.</p>
<p>Whitsell za sebou zavřel dveře, prošel pokojem, na chvíli se zastavil, aby poškrábal Sophii za ušima. Ven vyšel zadním vchodem, který vedl ke garáži a nasedl do svého starého pickupa. Abernathy ho tajně pozoroval. Teď si už byl jist, že ho Whitsell zneužívá, netušil však, co by měl udělat. Na tomto světě nebyl nikdo, koho by mohl požádat o pomoc, neměl kam jít. Mohl jen čekat a doufat, že Whitsell dodrží slovo.</p>
<p>Přešel do obývacího pokoje a vyhlédl z okna právě včas, aby uviděl, jak auto zahýbá na výjezdovou cestu.</p>
<p>Černé dodávce zaparkované naproti nevěnoval nejmenší pozornost.</p>
<p>Někde dole v předsíni tiše a melodicky odbíjely staré hodiny. Abernathy stál v koupelně před zrcadlem a díval se na sebe.</p><empty-line /><p>Ode dne, kdy uprchl z Graum Wythe, už uplynuly čtyři dny, ale Landover se zdál stejně vzdálený, jako předtím. Povzdechl si, olízl si čenich a ještě jednou zvážil své možnosti. Pokud ta záležitost s interview a fotografování nepřinese slibované výsledky, možná udělá nejlíp, když se s Davidem Whitsellem co nejrychleji rozloučí a pokusí se dostat do Virginie na vlastní pěst. Měl snad jinou možnost? Čas utíkal. Musel se dostat zpátky do Landoveru a vrátit medailon Jeho Výsosti.</p>
<p>Vyčistil si zuby, vykartáčoval kožich a znovu se podíval do zrcadla. Jak musel uznat, vypadal mnohem lépe, než v den, kdy sem přišel. Pořádné jídlo a spánek dokáží zázraky.</p>
<p>Vzal ručník a začal si do něj utírat packy. Je moc velká škoda, že paní Whitsellová odjela. Nemohl pochopit, co ji tak rozčílilo...</p>
<p>Měl pocit, jako by něco zaslechl a otočil se.</p>
<p>Někdo mu do tváře stříkl omamný sprej. Zapotácel se a začal kašlat. Kolem tlamy se mu utáhla smyčka a přes hlavu mu přehodili pytel. Byl vyzdvižen a nesen pryč. Snažil se bránit, ale ruce, které ho držely, byly silné a zkušené. Slyšel nějaké hlasy, tlumené a nervózní a přes malou trhlinu v pytli uviděl černou dodávku s otevřenými dveřmi. Hodili ho dovnitř a zabouchli za ním dveře.</p>
<p>Pak ucítil, jak ho cosi bodlo do boku. Před očima se mu zatmělo.</p>
<p><emphasis>Milostná píseň</emphasis></p>
<p>V zemi Pána Řek se začalo šeřit. Obyvatelé Elderew zanechali své denní práce a začali rozsvěcet lampy podél stezek a uliček v korunách mohutných stromů, v jejichž větvích bylo město zbudováno. Přicházela noc, stíny se prodlužovaly, mlha houstla, kmeny i pokroucené větve však přesto žily čilým ruchem. Byli tu duchové, nymfy, kelpie, najády, pixie i elementálové všech forem. Ti všichni kdysi žili v magických mlhách obklopujících Landover. Někteří z nich byli z mlh vyhnáni, jiní odešli dobrovolně, když se rozhodli, že se jim život v mlhách nelíbí a vyměnili nesmrtelnost za pozemský život.</p>
<p>Pán Řek stál na samém kraji svého lesního města skrytého v korunách stromů a snil o ztraceném ráji. Byl to vysoký, štíhlý muž, vodní duch. Měl stříbrnou, šupinatou kůži a žábry táhnoucí se po obou stranách krku, které se s každým nádechem jemně třepotaly. Na hlavě a na předloktích mu rostly husté, černé žíně. Z jeho ostře řezané tváře zářily dvě pichlavé oči. Na sobě měl nařasený oděv zelené barvy.</p>
<p>Pán Řek přišel do Landoveru v dobách, kdy se tato země rodila a svůj lid přivedl s sebou. Dobrovolně se rozhodl pro věčné vyhnanství z kouzelných mlh. Ve svém minulém životě si nikdy neuvědomoval, jaké to je být smrtelný. Nyní to věděl. Žil v jezerní krajině, izolován od ostatních obyvatel Landoveru a staral se, aby vzduch, voda, země i všechno živé v jeho zemi bylo silné a zdravé. Měl léčitelské schopnosti, dokázal navrátit život tam, kde z něj zbyla už jen jiskra. Některé rány se však zahojit nedaly. Nenávratně ztratil svůj rodný svět a to byla jizva, která zůstala v srdci Pána Řek už navždy.</p>
<p>Udělal několik kroků směrem k městu a matně si uvědomil, že v uctivé vzdálenosti, aby nerušily jeho soukromí, se pohnuly i stráže. Na ztemnělém nebi zářilo jasnými barvami pět z osmi landoverských měsíců — světle fialový, broskvový, nazelenalý, popelavě růžový a bílý.</p>
<p>„Ztracený ráj,“ zašeptal Pán Řek. Vzpomínky na mlžný svět mu nedaly spát. Rozhlédl se kolem sebe. „Ale také ráj nalezený.“</p>
<p>Měl rád tuto zemi. Byla srdcem a duší jeho lidu — vyhnanců a poutníků, kteří ho následovali v touze vybudovat pro sebe a pro své děti svět, kde vždy něco začíná a něco končí, svět, který má své hranice, svět,</p>
<p>jaký v kouzelných mlhách nikdy najít nemohli. Elderew se nacházelo uprostřed bažin, skryté před lidmi mezi hlubokými lesy a rozsáhlými jezery, tak nedostupné, že bez pomoci některého z jeho obyvatel sem nikdo cestu najít nemohl. Ti, kteří se o takovou pošetilost pokusili, prostě zmizeli v hlubinách močálů. Elderew bylo úplným rájem v porovnání s ostatními místy údolí. Tam život neměl velkou cenu. Pánové ze Zeleného Trávníku, trollové a skřítkové z hor, příšery vyhnané z kouzelných mlh, ti všichni vedli znova a znova nesčíslné války, ničili a zneužívali bohatství země. V království Pána Řek však vládl klid a mír.</p>
<p>Na kraji skupiny stromů se začala houfovat skupina tanečníků. Byly to převážně děti oblečené do pestrých šatů, s věnci květin na hlavách a kolem krku, v rukou držely svíce. Se zpěvem utvořily zástup a procházely křivolakými uličkami ve větvích, mezi zahradami a rozkvetlými živými ploty. Pán Řek se usmál a s uspokojením je pozoroval.</p>
<p>Od té doby, co se králem země stal Ben Holiday, už nebyl ten venkovní svět tak krutý. Nejvyšší pán Landoveru udělal velmi mnoho proto, aby obnovil narušené vztahy mezi lidmi z údolí a roztodivnými obyvateli města Elderew. Zasadil se o ochranu a obnovení země a všeho živého na ní. Holiday, stejně jako Pán Řek, soudil, že všechny životy jsou vzájemně spojeny. Přetneš-li vlákno jednoho, budou ohroženy i ostatní.</p>
<p>Za Benem Holidayem odešla Vrba, dcera Pána Řek. Jak sama říkala, byla k tomuto osudu předurčena věštbou květů vetkaných do lože rodičů v den, kdy byla počata. Takový byl starý zvyk sylf a Vrba mu věřila stejně tak, jako neoblomně věřila v Bena Holidaye. Hloubka a síla její víry byla záviděníhodná.</p>
<p>Pán Řek se zhluboka nadechl nočního vzduchu. Už dlouho Nejvyššího pána Landoveru neviděl. Holiday se na něj stále zlobil pro jeho pokus polapit černého jednorožce a využít jeho moci pro své vlastní cíle. Od té doby uplynulo už několik měsíců... Pán Řek jen pokrčil rameny. Ben Holiday nikdy nedokázal přijmout fakt, že magická síla má zůstat pouze a jedině v rukou kouzelných bytostí, neboť jen ony rozumí její podstatě a dokáží ji správně použít.</p>
<p>Potřásl ustaraně hlavou. Ben Holiday přinesl Landoveru mnoho dobrého, ale ještě se stále potřeboval hodně naučit.</p>
<p>Vtom pozornost Pána Řek přivábil jakýsi rozruch. Tanečníci zděšeně uhýbali vlevo i vpravo. Z jejich středu se vynořili strážní duchové hlídkující hluboko v mokřinách. Mezi sebou vedli podivného tvora. Strážci byli spolehliví, zocelení veteráni, jejich drsné tváře byly tvrdé jako kámen. Přesto však lesní nymfy uhýbaly co jen mohly, aby si od jejich zajatce udržely patřičný odstup. Osobní stráž Pána Řek se ihned těsně semkla kolem svého vládce, ale on je mávnutím ruky odehnal. Nemělo smysl dávat najevo strach. Zůstal stát pevně na svém místě a čekal, až ta podivná bytost přijde blíž.</p>
<p>Byl to šerý běs, jistý druh elementála, jehož fyzické tělo se důsledkem jakési hrůzné zvrácenosti či porušení přírodních zákonů rozpadlo. Zbyl z něj už jen duch, odsouzený k věčnému životu bez vlastní fyzické podstaty. Jak bídný to však byl život! Nesnesl světlo a proto se mohl pohybovat jen ve stinných či temných místech. Protože neměl žádné tělo, postrádal i jakoukoliv konkrétní podobu. Tělo, které měl, tvořily pozůstatky jeho obětí či náhodně nalezených mrtvol.</p><empty-line /><p>Byl jako vampýr, který mohl žít jen díky tomu, že bral život jiným. Přepadal slabé, zbloudilé či umírající jako mrchožrout. V údolí zbylo těchto příšer už jen pár. Většina jich časem bídně zahynula.</p>
<p>Tenhle byl, jak si pomyslel Pán Řek, obzvlášť odporný.</p>
<p>Šerý běs k němu přiklopýtal na vyzáblých, pokroucených nohou, které kdysi nejspíš patřily nějakému starému trollovi, místo rukou měl končetiny zvířete, tělo bylo lidské. Měl skřítčí chodidla a dlaně, dětské prsty, jeho tvář byla směsicí nejrůznějších, hrůzně zdeformovaných a potrhaných částí.</p>
<p>V jedné ruce držel starý plátěný pytel.</p>
<p>Usmál se, ale vypadalo to, jako by se jeho ústa zkřivila v pokusu o němý výkřik. „Vznešený Pane Řek,“ řekl a jeho hlas zněl jako ozvěna v duté jeskyni. S námahou se uklonil.</p>
<p>„Přišel k nám sám,“ nadhodil jeden ze strážců.</p>
<p>Pán jezerní země jen přikývnul. „Proč jsi přišel?“ zeptal se běsa.</p>
<p>Šerý běs se nejistě napřímil. Jeho kosti k sobě nepřiléhaly, skrz znetvořené tělo místy prosvítalo světlo.</p>
<p>„Něco nabízím — a o něco žádám.“</p>
<p>„Našels cestu sem, najdi si ji i odsud,“ odvětil Pán Řek a v tváři měl přísný výraz. „Já ti nabízím život — a žádám tě, abys nás zbavil své přítomnosti.“</p>
<p>„Smrt by pro mě byla lepším darem,“ zašeptal šerý běs a v prázdných očích se mu odrážely plameny rozžatých svící. Obrátil se, pohlédl na děti, které stále ještě tančily a olízl si jazykem rty. „Jen se na mě podívej, Pane Řek. Chodila kdy po světě ubožejší bytost, než jsem já?“</p>
<p>Pán Řek neodpověděl, jen čekal. Běs k němu opět zvedl svůj prázdný pohled. „Chci ti vyprávět příběh a prosím tě, abys naslouchal, nic víc. Jde jen o pár chvil. Vyslyšíš mě?“</p>
<p>Pán Řek se už už chystal říci ne. Běs vypadal tak odpudivě, že každá další chvíle strávená v jeho přítomnosti se zdála být nesnesitelnou. Pak jako by se v něm něco pohnulo. „Mluv,“ nařídil.</p>
<p>„Už je to dva roky, co žiju v úzkých chodbách a temných místech hradu Rhyndweir,“ řekl šerý běs a odvážil se udělat krok vpřed. Jeho hlas byl tak tichý, že ho mohl slyšet jen Pán Řek. „Živil jsem se zbytky z hradní kuchyně a přepadal ty nešťastníky, kteří se zatoulali příliš daleko od světla. Díval jsem se a hodně jsem se naučil. Tak se stalo, že předminulou noc přišel do hradu nějaký zbědovaný troll a pokoušel se prodat hradnímu pánu jakousi drahocennou věc. Poklad, který prý dává svému držiteli moc nade všechno pomyšlení! Lord Kallendbor dal trolla popravit a tu věc mu vzal. A já jsem ji zase vzal Kallendbornovi.“</p>
<p>„Kallendbor,“ opakoval Pán Řek znechuceně. Neměl Pány ze Zeleného Trávníku nijak v lásce a Kallendbora zvlášť.</p>
<p>„Ukradl jsem to z jeho skrýše, když spal, přímo před očima jeho stráží. Vždyť to jsou, Pane Řek, jen obyčejní lidé! Ukradl jsem tu věc, a přinesl ji tobě. Nabízím ti dar a něco za to chci.“</p>
<p>Pán Řek jen s námahou potlačil nával odporu, který se ho zmocnil, když uslyšel běsův dutý smích.</p>
<p>„A co je to za dar?“</p>
<p>„Tohle!“ řekl běs. Sáhl svou odumírající rukou do vaku, který přinesl sebou a vytáhl bílou láhev s červenými, tančícími klauny.</p>
<p>„Ach ne!“ zasténal Pán Řek, když poznal, co má před sebou. „Vím velmi dobře, co to je, šerý běse! To není žádný dar, ale prokletí! To je láhev, ve které sídlí Potměpich!“</p>
<p>„Říká si tak,“ přikývnul běs a udělal další krok kupředu. Teď byl již tak blízko, že Pán Řek cítil na kůži jeho dech. „Přesto je to dar! Držitel láhve může mít...“</p>
<p>„Cokoliv!“ dořekl za něj Pán Řek a navzdory svému odhodlání ucouvnul. „Avšak magie, kterou k tomu Potměpich používá je nevýslovně zlá!“</p>
<p>„Nestarám se o dobro či o zlo,“ řekl běs. „Zajímá mě jen jedno. Poslouchej mě, vznešený Pane Řek. Ukradl jsem tu láhev a přinesl jsem ji tobě. Co s ní uděláš je tvoje věc. Třeba ji znič, pokud si to přeješ. Ale nejdřív ji použij, abys mi pomohl!“ V hlase se mu nyní již ozývalo nepokryté zoufalství. „Chci zpátky své tělo!“</p>
<p>Pán Řek na něj upíral zrak. „Ty chceš své tělo? Chceš být takový, jaký jsi býval kdysi?“</p>
<p>„Ano, chci! Chci! Jen se na mě podívej! Už to nedokážu déle snášet! Žiji ve věčném nebytí, schovávám se ve stínech, živím se jako mrchožrout a všude kam přijdu, šířím jen hrůzu! Nemám na vybranou! Musím krást život, kde se jen dá, od každé bytosti, která mi přijde do cesty! Já už nemůžu dál! Chci zpátky své tělo, sebe sama! Chci zpátky svůj život!“</p>
<p>Pán Řek se zamračil. „A co ode mě očekáváš?“</p>
<p>„Použij tu láhev a pomoz mi!“</p>
<p>„Použít láhev? Tak proč jsi ji nepoužil sám, šerý běse? Copak jsi právě neřekl, že ta láhev je schopna dát svému majiteli cokoliv?“</p>
<p>Běs vzlykal, ale jeho oči zůstaly suché. Neměl už</p>
<p>žádné slzy. „Vznešený Pane Řek, já — sám — sobě — nemohu — dát — nic! Nemohu láhev použít! Nemám hmotnou podstatu a proto nemohu kouzlo vyvolat! Vždyť... sotva držím pohromadě! Jsem jen stín! Všechna magie tohoto světa mi je k ničemu! Podívej se na mě! Jsem bezmocný!“</p>
<p>Pán Řek se na něj díval a v očích se mu zračila hrůza. Teprve teď si uvědomil, k jak strašlivému údělu je běs odsouzen.</p>
<p>„Prosím!“ žebral běs a padl na kolena. „Pomoz mi!“</p>
<p>Pán Řek zaváhal. Pak se sklonil a uchopil vak, který běs držel v natažených rukou. „Zvážím to,“ řekl a pokynul strážím. „Počkej tady, dokud se nerozhodnu. Hlavně si dej pozor, abys neublížil žádnému z mých poddaných, jinak by byl tvůj osud zpečetěn.“</p>
<p>Poodešel kousek stranou, vak s lahví si přitom držel od těla. Zpomalil a ohlédnul se. Šerý běs napůl klečel, napůl ležel zhroucený k zemi a upíral na něj své matné oči. Nemám takovou moc, abych ho dokázal vyléčit sám, pomyslel si Pán Řek smutně. A i kdyby mi láhev mohla propůjčit dostatek síly, mám na to vůbec právo?</p>
<p>Otočil se a rychle odcházel. Prošel parkem, městem, minul tanečníky i žongléry. Kráčel klikatými stezkami podél zahrad, ztracen v nehostinné krajině vlastních myšlenek. Znal Potměpichovu moc. Věděl o láhvi již mnoho let, stejně jako o mnoha jiných magických předmětech. Vzpomínal si, k čemu ji používal nezdárný syn starého Krále a jeho učitel, čaroděj Meeks. Velmi dobře rozuměl zrádnosti Potměpichovy magie. Opředl svého pána duhovými stuhami, které se vzápětí proměnily v řetězy.</p>
<p>Čím větší síla, tím větší nebezpečí, připomněl si.</p>
<p>Síla láhve byla tak mocná, že s její pomocí mohl dosáhnout téměř čehokoliv.</p>
<p>Došel na kraj města, aniž si uvědomil, kam vlastně jde. Zastavil se, letmo se rozhlédnul po svých strážcích. Zjistil, že stejně jako vždycky kráčejí v uctivé vzdálenosti za ním. Nervózním gestem je propustil. Potřeboval být sám. Strážci zaváhali, ale pak zmizeli.</p>
<p>Pán Řek pokračoval v chůzi. Jak jen se rozhodnout? Láhev bude jeho, pokud se rozhodne pomoci šerému běsu. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by si láhev prostě nechal a běsa vyhodil. Buď mu tedy pomůže a láhev si ponechá, nebo mu ji vrátí, pošle ho pryč a zapomene na něj. Pokud by se rozhodl pro druhou možnost, nebylo co zvažovat. Pokud by dal přednost té první, bylo třeba rozhodnout, zda je vůbec schopen použít sílu láhve, aby uzdravil běsa — a možná trochu pomohl i sám sobě, aniž by přitom upadl do jejích zrádných osidel.</p>
<p>Dokáže to, přemýšlel.</p>
<p>Může to vůbec někdo na světě dokázat?</p>
<p>Zastavil se na mýtině mezi několika Modrásky, které se pnuly do výše asi dvaceti stop a vytvářely mu nad hlavou ohromný, temně azurový deštník, skrz který prosvítalo černé nebe. Z dálky k němu doléhaly zvuky města, tiché, tlumené. Smích, zpěv, hudba, výskání dětí. Nedaleko stály staré borovice. Na mýtině mezi nimi o půlnoci tančívaly lesní víly. Tady prvně potkal Vrbinu matku...</p>
<p>Myšlenka na krásnou lesní nymfu s sebou přinesla pocit hořkosti. Jak je to dávno? Jak dlouho už ji neviděl? V myšlenkách si ji dokázal vybavit naprosto přesně, ačkoliv s ní strávil jen jedinou noc.</p>
<p>Byla vzpomínkou, která ho neustále mučila, bezejmenná kráska, lesní nymfa tak plachá, že jen stěží mohl doufat, že by mu kdy patřila, byť jen na jednu, jedinou další noc...</p>
<p>Vtom se mu do mysli vloudil plán tak temný, že ho zamrazilo, jako kdyby se ponořil do ledové vody.</p>
<p>„Ne!“ zašeptal, hlas zastřený hrůzou.</p>
<p>Ale proč ne? Podíval na vak, ve kterém byla ukryta láhev, jenž mu mohla dát cokoliv, po čem jen zatoužil.</p>
<p>Proč ne?</p>
<p>Bylo jen rozumné láhev vyzkoušet. Musí přece vědět, zda ji dokáže ovládat. Musí to vědět, pokud chce pomoci tomu šerému běsu. Což si takhle dopřát malé potěšení? Jen jednou, jedinkrát.</p>
<p>Což takhle požádat Potměpicha, aby přivábil Vrbinu matku?</p>
<p>Při pouhé myšlence na její přítomnost po tak dlouhém odloučení ho polilo horko. Zároveň ho v hloubi duše zamrazilo při představě, že by použil temnou magii. Žár však byl mnohem silnější! Toužil po krásné lesní nymfě tak, jako ještě nikdy po ničem netoužil. Jedině ona mohla vyplnit prázdnotu v jeho životě...</p>
<p>„Musím se o to pokusit!“ zašeptal horečně. „Musím!“</p>
<p>Vstoupil do lesa a rychle prošel mezi mohutnými stromy, až dorazil na mýtinu obklopenou starými borovicemi. Mezi stromy bylo ticho, k jeho uším doléhaly jen tlumené zvuky noci. Mýtina byla prázdná. Dětský smích se ozýval jen v jeho fantazii a krásná nymfa, Vrbina matka vířící v kouzelných piruetách byla jen přeludem, jeho vlastní představou.</p>
<p>Nechci přece tak mnoho, pomyslel si Pán Řek. Jen ji ještě jednou spatřit, jak tančí. Pro mě. Jen jednou...</p>
<p>Roztřásl se touhou, jako kdyby měl horečku. Položil plátěný vak na zem a vytáhl z něj pestře pomalovanou láhev. V měsíční záři se zdálo, jako by tančící klaunové byli namalovaní krví.</p>
<p>Rychle vytáhl z hrdla zátku.</p>
<p>Potměpich se vyškrábal ven. Vypadal jako nějaký odporný hmyz. „Ach, jak sladké jsou tvé sny, pane!“ zasyčel a bláznivě přitom křepčil na hrdle láhve. „Sladké touhy, které si zaslouží být naplněny!“</p>
<p>„Co ty víš o mých přáních?“ zeptal se Pán Řek, neboť mu hlavou blesklo neblahé tušení.</p>
<p>„Dokážu číst v hlubinách tvé duše, pane,“ zašeptal Potměpich. „Dokážu vidět výšiny a propasti tvé touhy! Dovol mi, abych ji uspokojil, můj pane! Dám ti, co si přeješ!“</p>
<p>Pán Řek zaváhal. Žábry po stranách krku se mu vzrušeně chvěly, v uších slyšel tep vlastní krve. Tohle je špatné, pomyslel si. Tohle nemohu! Ta magie je příliš...</p>
<p>Vtom se Potměpich sedící doposud na hrdle láhve vztyčil, zakmital pařátky a přímo ve vzduchu se objevil obraz Vrbiny matky. Obraz nebyl větší, než loutka. Tančila uprostřed stříbrného obláčku a její tvář byla právě tak nádherná, jak ji Pán Řek nosil ve svých představách, pohybovala se s lehkostí, která se vzpírala zdravému rozumu. Vyskočila, naposledy zavířila a byla pryč.</p>
<p>Potměpich se zasmál, ale jeho smích zněl nyní tiše a vystrašeně. „Chtěl bys ji mít celou?“ zeptal se. „Její krásné tělo plné života?“</p>
<p>Pán Řek jen ohromeně stál. „Ano!“ zašeptal nakonec. „Přiveď ji! Ať mi zatančí!“</p>
<p>Potměpich seskočil z láhve a zmizel z dohledu tak rychle, jako noční stíny prchající před prvními slunečními paprsky. Pán Řek zůstal stát na mýtině mezi starými borovicemi sám. Opět k němu dolehla hudba a smích dětí a jasné, radostné hlasy tanečníků. Stříbrná kůže se mu ve světle měsíců třpytila, jeho jindy prázdné oči ožily očekáváním.</p>
<p>Spatřit ji ještě jednou, jak tančí. Jen jednou, jedinkrát. ..</p>
<p>Vtom už byl Potměpich zpátky. Vskočil doprostřed kruhu starých borovic a jeho vřeštivý smích se rozléhal kolem. Držel ohnivé provazy, které ho však, jak se zdálo, nepálily ani v nejmenším. Tahal za ně, jako loutkař vodící svou loutku.</p>
<p>Na druhém konci byla přivázaná Vrbina matka.</p>
<p>Byla vtažena doprostřed mýtiny jako pes vlečený na vodítku. Ohnivé provazy měla omotané kolem zápěstí a kotníků, štíhlá a útlá, chvěla se, jako uprostřed nejmrazivější noci. Byla krásná. Drobná, téměř nadpozemská. V porovnání s vybledlou představou, kterou Pán Řek nosil ve své mysli, však byla plná života. Po pás dlouhé stříbrné vlasy se vlnily a třpytily při sebemenším pohybu. Pleť měla světlounce zelenou, stejně jako Vrba, její dcera. Oděna byla do bílé, průsvitné látky v pase stažené stříbrnou stuhou. Stála tam, dívala se na něj a oči měla plné strachu.</p>
<p>Pán Řek však její hrůzu nevnímal. Viděl jen její krásu, o které celá ta léta jen snil. „Ať zatančí!“ zašeptal.</p>
<p>Potměpich zasyčel a zaškubal za provazy, ale vyděšená lesní nymfa se jen schoulila, klesla k zemi a tvář ukryla v dlaních. Začala naříkat. Byl to vysoký, táhlý zvuk, který se téměř podobal ptačímu volání.</p>
<p>„Ne!“ zakřičel Pán Řek vztekle. „Chci, aby tančila, ne aby tu klečela a naříkala!“</p>
<p>„Ano, pane!“ řekl Potměpich. „Chybí jí však hudba. Milostná píseň!“</p>
<p>Démon zasyčel a začal zpívat — pokud se to ovšem dalo nazývat zpěvem. Byly to ostré, drásavé zvuky. Když je Pán Řek zaslechl, zděšeně sebou trhl. Vrbina matka se začala zmítat jako posedlá. Planoucí provazy jí spadly z rukou i nohou a lesní nymfa stála uprostřed mýtiny zdánlivě volná, démonův hlas ji však spoutával mnohem spolehlivěji, než ocelové řetězy. Jakási síla ji zvedla a pohybovala s ní jako s loutkou, přinutila ji k tanci v rytmu Potměpichovy písně. Skákala a točila se v piruetách, ale v jejím těle nebyl život. Vypadala jen jako nádherná, dokonalá marioneta. Tančila, ale nebyl to lehký tanec naplněný radostí. Po tvářích jí při něm stékaly slzy.</p>
<p>Pán Řek byl zděšen. „Nech ji, ať tančí svobodně!“ zařval zuřivě.</p>
<p>Potměpich se na něj podíval, oči měl podlité krví. Nenávistně zasyčel a začal zpívat jinou melodii, tak strašnou, že sám Pán Řek se při jejím zvuku svezl na kolena. Vrbina matka začala tančit rychleji, rychlost pohybu dokázala zakrýt bezvládnost jejího těla. Stříbrné vlasy a bílé šaty za ní vlály, jak byla bezohledně pohazována sem a tam.</p>
<p>Vždyť se zničí, uvědomil si Pán Řek najednou. Ten tanec ji zabíjí!</p>
<p>Tančila dál a dál a Pán Řek se jen bezmocně díval, neschopen jakéhokoliv činu. Jako by Potměpichovo kouzlo spoutalo i jeho. Byl ztracen ve víru vlastních emocí a kdesi uvnitř, hluboko v duši, cítil uspokojení. S hrůzou si uvědomil, co se děje, ale</p>
<p>nedokázal se osvobodit. Chtěl, aby tanec pokračoval. Chtěl, aby se dále mohl kochat pohledem na krásnou lesní nymfu.</p>
<p>Pak náhle zakřičel, aniž sám věděl proč. „Dost! Dost!“</p>
<p>Potměpich přestal zpívat a Vrbina matka se zhroutila na zem. Pán Řek uchopil láhev a rozběhl se k místu, kde ležela. Jemně ji nadzvedl a zachvěl se, když uviděl zmučený výraz v její tváři. Už nebyla víc tou krásnou bytostí, kterou choval ve svých vzpomínkách.</p>
<p>Prudce se otočil a podíval se na Potměpicha. „Říkal jsi milostná píseň, démone!“</p>
<p>Potměpich dohopsal k láhvi a usadil se na ní. „Zpíval jsem jí píseň, kterou jsem slyšel ve tvém srdci, pane!“ zašeptal.</p>
<p>Pán Řek znehybněl. Věděl, že démon mluví pravdu. Píseň, kterou Potměpich zpíval, byla jeho píseň. Píseň zrozená ze sobectví a bezohlednosti, píseň, ve které nebyla ani stopa po skutečné lásce. Jeho jindy nehybná a chladná tvář se zkřivila bolestí, která ho náhle zaplavila. Odvrátil se, aby skryl své pocity.</p>
<p>Vrbina matka se v jeho náručí zachvěla a otevřela oči. Byl v nich nepopsatelný strach. „Tiše,“ řekl jí rychle. „Teď už ti nikdo neublíží. Jsi volná. Můžeš jít.“</p>
<p>Na chvíli zaváhal a pak ji k sobě naposledy přitiskl. „Odpusť mi,“ zašeptal.</p>
<p>Toužil po ní v tu chvíli tak silně, že jen s největším sebeovládáním dokázal říct ta slova, kterými jí vracel svobodu. Přiměla ho k tomu jen hrůza z vlastního činu. Strach v nymfiných očích se zmírnil, ale opět se v nich objevily slzy. Jemně ji pohladil,</p><empty-line /><p>počkal, než se jí navrátí síly a pak jí pomohl vstát. Chvíli stála nehybně, dívala se nejdřív na něj, pak zmučeně pohlédla na Potměpicha, který stále trůnil na hrdle láhve. Pak se zatočila a prchla do noci jako vyplašený jelen.</p>
<p>Pán Řek se za ní díval, neviděl však už nic jiného, než stromy a stíny mezi nimi. Prázdnota noci ho pohltila. Cítil, že tentokrát ji ztratil navždy.</p>
<p>Obrátil se k démonovi. „Zpátky do láhve,“ přikázal tiše.</p>
<p>Potměpich poslušně zalezl dovnitř a Pán Řek za ním vší silou zarazil zátku. Chvíli stál, díval se na láhev a cítil, jak se přitom chvěje. Mrštil s ní zpátky do vaku a odpotácel se z mýtiny směrem k městu. Jak se přibližoval, doléhaly k němu opět zvuky zpěvu a tance, avšak pocit radosti, který z nich měl dřív, byl ten tam.</p>
<p>Přešel přes mosty osvětlené pochodněmi a pomalu se vydal pěšinami vinoucími se dolů mezi zahradami. Vak s láhví ho tížil jako břemeno vlastní viny. Konečně došel až do parku.</p>
<p>Šerý běs se krčil přesně tam, kde ho nechal, mrtvé oči upíral do prázdna. Vstal, když spatřil Pána Řek přicházet. V jeho pohybech byla patrná nedočkavost. Ubohá duše, pomyslel si Pán Řek a vzápětí se zarazil, neboť si uvědomil, že ne všechen pocit lítosti patří jen běsovi.</p>
<p>Pán Řek k němu přistoupil, chvíli před ním stál a prohlížel si ho. Pak natáhl ruku a podal mu vak s láhví. „Nemohu ti pomoci,“ řekl. „Nemohu použít tento druh magie.“</p>
<p>„Nemůžeš?“</p>
<p>„Je to příliš nebezpečné. Pro mě, pro každého.“ „Pane Řek, prosím...“ zasténal běs.</p>
<p>„Poslouchej mě,“ přerušil ho Pán Řek jemně. „Vezmi ten vak a hoď ho do nejhlubšího močálu, který v bažinách najdeš. Nechej ji tam, kde ji nikdo nikdy nenajde. Až se tak stane, přijď ke mně a já pro tebe udělám, co jen budu moci. Použiji svou léčivou sílu a pokusím se tě uzdravit.“</p>
<p>Šerý běs sebou trhnul. „Můžeš mi vrátit mou dřívější podobu?“ vykřikl zoufale. „Stačí na to tvé síly?“</p>
<p>Pán Řek však zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Ne úplně. To nedokáže nikdo.“</p>
<p>Šerý běs zasténal, jako kdyby dostal ránu, uchopil vak s láhví a bez jediného slova uprchl do noci.</p>
<p>Pán jezerní krajiny chvíli zvažoval, zda ho nemá nechat pronásledovat, ale pak od toho upustil. Ať už se mu představa, že by láhev padla do nesprávných rukou líbila sebemíň, neměl právo zasahovat. Koneckonců, šerý běs k němu přišel dobrovolné a měl nárok stejně tak i odejít. I tak neměl kam jít. Nikdo jiný mu nepomůže. Všichni ostatní budou v hrůze utíkat, jakmile ho jen spatří. Sám magii láhve použít nemohl a byla mu tedy k nepotřebě. Nejspíš si to ještě rozmyslí a přistoupí na jeho návrh. Hodí láhev i démona do nejhlubší bažiny.</p>
<p>Zneklidněn vzpomínkami na to, co se odehrálo na lesní mýtině a pronásledován obrazem Vrbiny matky rychle na šerého běsa zapomněl.</p>
<p>Později nejednou litoval, že celou záležitost nezvážil pečlivěji.</p>
<p>Šerý běs utíkal celou noc. Vydal se na sever. Opustil lužní lesy a jezerní krajinu, proběhl lesnatými pahorky obklopující Ryzí Stříbro a pokračoval dál, vstříc horám. Nejdřív běžel bez cíle. Snažil se</p>
<p>uniknout vlastnímu zklamání a zoufalství. Pak ho však nečekaně napadla ještě jedna možnost a on se jí rozběhl vstříc. Spěchal z jednoho konce údolí na druhý, do pohoří Melchoru. Šerý běs byl rychlý jako myšlenka, právě tak, jako rtuťovitý Mozol. Mohl se během okamžiku dostat kamkoliv.</p>
<p>K Temnému Polomu dorazil, když už se blížilo svítání. „Paní čarodějnice mi jistě pomůže,“ zašeptal do tmy.</p>
<p>Začal sestupovat po příkré stráni a pečlivě vybíral cestu mezi ostrými kameny, vak se svou vzácnou lahví pevně svíral v ruce. Nad hřebeny hor se objevily první sluneční paprsky, zlatavé střípky světla, které zaháněly noční stíny. Šerý běs zrychlil.</p>
<p>Když konečně dosáhl dna jámy a ocitl se hluboko pod hustou spletí větví stromů a keřů, na bažinaté půdě porostlé plevelem, Noční Stín už na něj čekala. Zhmotnila se před ním zničehonic, vysoká, vyzáblá, zahalená do černého hábitu ostře kontrastujícího s její bílou pletí, s černou hřívou, v níž svítil jeden bílý, skoro stříbrný pramen.</p>
<p>Lhostejně si ho prohlédla svýma zelenýma očima. „Co tě sem přivádí, šerý běse?“ zeptala se čarodějnice z Temného Polomu.</p>
<p>„Paní, přinesl jsem ti něco darem a rád bych od tebe na oplátku něco dostal,“ zakňoural běs a padl na kolena. „Přináším ti kouzlo, které...“</p>
<p>„Dej to sem,“ nařídila mu.</p>
<p>Poslušně jí vak podal. Tón jejího hlasu ho zbavil jakékoli vůle, nebyl schopen odporovat, nebyl schopen se na nic ptát. Čarodějnice si vak vzala, otevřela ho a vytáhla láhev. „Ano!“ zašeptala, když poznala, co to drží v ruce. Její hlas zněl jako syčení hada.</p>
<p>Chvíli si láhev zamilovaně prohlížela a pak se</p>
<p>opět podívala na šerého běsa. „Jaký dar ode mě žádáš?“ zeptala se.</p>
<p>„Vrať mi mé skutečné já!“ vyhrkl běs. „Ať jsem zas takový, jako jsem býval dřív!“</p>
<p>Noční Stín se usmála. Její ostře řezaná tvář byla zcela neproniknutelná. „Proč jen si, šerý běse, přeješ něco tak obyčejného. Tím, čím jsi kdysi byl, jednou budeme my všichni.“ Sklonila se k němu a zlehka se dotkla jeho tváře. „Ničím.“</p>
<p>Zablesklo rudé světlo a běs zmizel. Na jeho místě se objevila velká vážka. Zabzučela, jako šílená opsala několik kruhů a odlétla pryč. Zoufale kličkovala nad bažinou, když v tom se cosi velkého vymrštilo z vody a vážka zmizela.</p>
<p>Noční Stín se usmála. „Dar pro blázna,“ zašeptala.</p>
<p>Pohlédla vzhůru. Nad východním obzorem vycházelo slunce. Začínal nový den.</p>
<p>Otočila se a s láhví v náručí se ho vydala přivítat.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Ztracen a znovu nalezen</emphasis></p>
<p>Ben Holiday zahnul na odbočku vedoucí k domku č. 2986 ve Forest Parku. Zastavil, zhasnul motor a zatáhl ruční brzdu. Letmo se podíval na Milese, který vypadal tak trochu jako gumídek a pak na Vrbu, která se na něj usmála navzdory tomu, jak se cítila slabá. Ben její úsměv opětoval. Bylo však stále obtížnější se na ni usmívat. Bolest a vyčerpání se na Vrbině tváři zračilo stále zřetelněji.</p>
<p>Vystoupili z auta, došli k dveřím malého domku a zaklepali na dveře. Ben slyšel v uších bušení vlastního srdce a znepokojeně potřásl hlavou.</p>
<p>Dveře se otevřely a objevil se v nich vytáhlý,</p><empty-line /><p>vousatý muž s prázdným pohledem a podezřívavým výrazem v tváři. V jedné ruce držel plechovku piva. „Co chcete?“ řekl a upřeně se zadíval na Vrbu.</p>
<p>„David Whitsell?“ zeptal se Ben.</p>
<p>„A co má být?“ ve Whitsellově hlase se ozýval strach a podezřívavost. Oči stále upíral na sylfu.</p>
<p>„Vy jste ten majitel mluvícího psa?“</p>
<p>Whitsell dál jen zíral.</p>
<p>„Ten, který nabídl interview Hollywoodským pohledům?“ pokračoval Ben.</p>
<p>Vrba se usmála. Whitsell se donutil od ní odtrhnout zrak. „Vy jste z Pohledů?“ zeptal se opatrně.</p>
<p>Miles zavrtěl hlavou. „To těžko, pane Whitselle. My jsme...“</p>
<p>„Jsme z jiného časopisu,“ přerušil ho Ben rychle. Rozhlédl se kolem sebe. Vilková čtvrť vypadala opuštěně. „Myslíte, že bychom si mohli promluvit uvnitř?“</p>
<p>Whitsell zaváhal. „Řekl bych že...“</p>
<p>„Aspoň si v klidu dopijete to pivo,“ dodal Ben. „A tahle dáma by si mezitím mohla odpočinout. Necítí se zrovna nejlíp.“</p>
<p>„Já už toho psa nemám,“ řekl muž příkře.</p>
<p>Ben se podíval na své dva přátele. V jejich tvářích se zračila nejistota a obavy. „Mohli bychom přesto jít dovnitř, pane Whitselle?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Ben si myslel, že mu vousáč řekne ne. Už už jako by se chystal přibouchnout dveře a zbavit se tak nezvané návštěvy. Pak však jako by se v něm něco pohnulo a on změnil názor. Beze slova přikývnul a ustoupil stranou.</p>
<p>Když všichni vstoupili dovnitř, David Whitsell za nimi zavřel, zavedl je do obývacího pokoje a sám se usadil do ošoupaného křesla. Dům byl temný a tichý,</p>
<p>žaluzie zatažené. Jediným zvukem bylo tikání starých hodin přicházející odněkud z haly. Ben a jeho doprovod se usadili na pohovku. Whitsell si zhluboka přihnul z plechovky a podíval se na ně. „Už jsem vám řekl, že ten pes je pryč.“</p>
<p>Ben s Milesem si vyměnili rychlý pohled. „Kde je?“ zeptal se pak Ben.</p>
<p>Whitsell jen pokrčil rameny a snažil se přitom vypadat nevzrušeně. „Já nevím.“</p>
<p>„Nevíte? Chcete říct, že prostě odešel?“</p>
<p>„Něco na ten způsob. Jaký je v tom rozdíl?“ Whitsell se ve svém křesle naklonil kupředu. „A vůbec, kdo vlastně jste? Koho zastupujete? Spy nebo co?“</p>
<p>Ben se zhluboka nadechnul. „Dřív než vám to prozradím, pane Whitselle, rád bych se dozvěděl něco od vás. Potřebuji si být jist, zda oba máme na mysli téhož mluvícího psa. My totiž hledáme jednoho konkrétního psa, psa, který skutečně umí mluvit. Opravdu ten pes mluvil, pane Whitselle? Myslím tím, zda opravdu říkal srozumitelná slova.“</p>
<p>David Whitsell se náhle zatvářil velmi poděšeně. „Nevím, proč bych se s vámi vůbec měl bavit,“ řekl zprudka. „Běžte pryč.“</p>
<p>Nikdo z nich se však ani nepohnul. Vrba muži nevěnovala nejmenší pozornost. Vydala podivný, jakoby ptačí zvuk. Něco takového od ní Ben ještě nikdy neslyšel. Zpod pohovky se vyplížil černý pudlík a se zakňučením skočil Vrbě do klína, jako kdyby byli staří přátelé. Lísal se k ní, olizoval jí ruce a ona ho něžně hladila.</p>
<p>„Někdo ji pořádně vystrašil,“ řekla Vrba tiše.</p>
<p>Whitsell se napůl zvedl z křesla, ale pak zase klesl zpátky. „Proč bych vám měl něco říkat?“ zamumlal. „Jak mám vědět, co jste zač?“</p>
<p>Miles netrpělivě zabubnoval prsty. „Chceme od vás jen trochu ochoty ke spolupráci, pane Whitselle.“</p>
<p>Chvíli se na sebe dívali. „Vy jste od policie?“ zeptal se Whitsell nakonec. „Nějací specialisté? Je to tak?“ Jak se však zdálo, tuto možnost zavrhl hned, jakmile ji vyslovil. „Co to jen plácám? Policie by přece nezaměstnala děvče se zelenými vlasy!“</p>
<p>„Ne, nejsme od policie.“ Ben vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam. Kolik může tomuto muži říct? Whitsell stále upíral oči na Vrbu. Pejsek se o dívku otíral čumákem a ona ho stále hladila.</p>
<p>Ben se rozhodl. „Jmenoval se ten pes Abernathy?“</p>
<p>Zastavil se a pohlédl přímo na Davida Whitsella. Ten překvapeně zamžikal. „Ano,“ hlesl. „Ale jak to víte?“</p>
<p>Ben se vrátil k pohovce a opět se posadil. „Jmenuji se Ben. Tohle je Miles a Vrba. Abernathy je náš přítel, pane Whitselle. Proto to víme. Je to náš přítel a my jsme přišli, abychom mu pomohli dostat se zpátky domů.“</p>
<p>Nastala dlouhá chvíle ticha, během které se na sebe oba muži beze slova dívali. Pak David Whitsell přikývnul. „Věřím vám. Vlastně ani nevím proč, ale věřím. Přál bych si, abych vám mohl pomoci,“ povzdechl si. „Ale ten pes... Abernathy, je pryč.“</p>
<p>„Prodal jste ho, pane Whitselle?“ zeptal se Miles.</p>
<p>„Sakra, ne!“ vybuchl muž vztekle. „Nikdy jsem nic takového neměl v úmyslu! Chtěl jsem si jen přivydělat pár dolarů tím, že poskytnu rozhovor pro Hollywoodské Pohledy a pak ho pošlu do Virginie, jak si přál. Nechtěl jsem mu ublížit. Jen — tohle byla šance, na kterou jsem čekal celý život, chápete? Mohl jsem se stát slavný, získat kontakty a...“</p>
<p>Naklonil se kupředu, ale pak ztratil nit a opět se opřel do svého pohodlného křesla. „Teď už je to stejně jedno. Není tady. Někdo ho unesl.“</p>
<p>Zhluboka se napil piva a postavil plechovku zpátky na stůl před sebou. Dal si záležet, aby ji postavil přesně na vlhký kroužek, který tam plechovka vytvořila už dříve. „Opravdu jste Abernathyho přátelé?“ zeptal se.</p>
<p>Ben přikývnul. „A vy?“</p>
<p>„Ano, ačkoliv podle toho, co se stalo, vám to tak asi připadat nebude.“</p>
<p>„Prosím, řekněte nám všechno, co víte.“</p>
<p>A tak Whitsell začal. Povyprávěl jim, jak měl představení ve Franklinově základní škole a jak za ním přišla ta malá holčička, Elizabeth, neznal ani její příjmení, a požádala ho o pomoc. Pověděl jim, jak k němu ten pes, Abernathy, přišel uprostřed noci. Opravdový, mluvící pes, který chodil po zadních a vzpřímeně jako člověk. Řekl, že ho posílá ta malá holčička, že se potřebuje dostat za svými přáteli do Virginie a že jim nemůže zavolat, protože nemají telefon. Whitsell mu nevěřil ani slovo, přesto se mu rozhodl pomoci. Svou ženu Alici poslal k matce a pokusil se nabídnout interview s Abernathym Hollywoodským pohledům, aby zajistil potřebné finanční prostředky na Abernathyho letenku do Virginie a trochu přilepšil i sobě.</p>
<p>„Ale obelstili mě,“ přiznal hořce. „Vylákali mě z domu. Když jsem se vrátil zpátky, byl Abernathy pryč a chudáka starou Sofinku jsem našel v mrazáku napůl zmrzlou!“ Podíval se na Vrbu. „Proto je teď tak vystrašená, slečno,“ dodal. „Je hodně citlivá.“ Pak se podíval zpátky na Bena. „Samozřejmě, že to nemůžu dokázat, ale jsem si naprosto jist, že ten</p>
<p>člověk, který ho věznil předtím, se o něm nějak dozvěděl a unesl ho. Bohužel, naprosto netuším, kdo by to mohl být a raději to ani vědět nechci.“</p>
<p>Pak si nejspíš uvědomil, jak to vyznělo a začervenal se. „Omlouvám se. Vlastně bych víc mohl zjistit v té škole, kde jsem vystupoval. To děvčátko jistě bude vědět, kde byl Abernathy zavřený. K čertu, udělal bych to teď hned, kdybych si myslel, že to tomu psovi pomůže. Cítím se strašně mizerně!“</p>
<p>„Děkujeme za ochotu, ale my jméno toho muže už známe,“ řek Ben tiše. „A řekl bych, že taky víme, kde ho najít.“</p>
<p>Whitsell se zarazil a zatvářil se překvapeně.</p>
<p>„Můžete nám říct ještě něco dalšího?“</p>
<p>Whitsell se zamračil. „Ne, myslím, že ne. Pomůžete tomu psovi, tomu... Abernathymu?“</p>
<p>Ben neodpověděl a vstal. Ostatní následovali jeho příkladu. Sophie seskočila z Vrbina klína a dál se jí otírala kolem nohou. Náhodou jí poodhrnula sukni a David Whitsell zahlédl jemnou, jasně zelenou hřívu vyrůstající sylfě kolem kotníků.</p>
<p>„Děkujeme za pomoc, pane Whitselle,“ řekl Miles.</p>
<p>„Podívejte, možná bych mohl jít s vámi a nějak vám pomoct?“ vyhrkl muž. Ostatní se na něj překvapeně podívali. „Vypadá to hodně nebezpečně, ale možná bych...“</p>
<p>„Ne, myslím že ne,“ řekl Ben a uchopil za kliku.</p>
<p>David Whitsell je vyprovodil k hlavnímu vchodu. „Být na vašem místě, tak si dělám starosti i o tu malou holčičku,“ dodal. Sophie se mu poslušně vrátila k noze a on ji vzal do náručí. „Mohli by na ni přijít.“</p>
<p>„Dohlédneme na to. Nic se jí nestane.“ Ben už v tu chvíli přemýšlel, co podniknout dál.</p>
<p>Slunce rychle mizelo za obzor a ve vzduchu bylo tolik prachu, že se jeho záře zdála být téměř stříbrná. Stromy a stožáry pouličních lamp vrhaly na domy v sousedství své dlouhé stíny. Kolem projelo auto a se zakvílením prudce zabočilo na hlavní cestu.</p>
<p>„Moc mě to mrzí,“ řekl David Whitsell. Chvíli zaváhal, ale pak podal Milesovi a Benovi ruku, jako kdyby se chtěl ujistit, že mu věří. „Podívejte, nevím kdo jste, odkud jste a co chcete, ale jedno vím jistě. Nikdy jsem si nepřál, aby se Abernathymu stalo něco zlého. Řeknete mu to? Jemu a té malé holčičce taky.“</p>
<p>Ben přikývnul. „Řekneme jim to, pane Whitselle.“</p>
<p>Jen doufal, že Abernathyho ještě někdy uvidí.</p>
<p>Čaroděj Questor Thews, nacházející se toho času v zemi landoverské, v to doufal také. Rozhodně však v tomto směru nepřekypoval přehnaným optimismem. Po svém útěku z Rhyndweiru se Questor, koboldi Mozol a Pastiňák a Domů skřítci Nicka a Pijavka vydali nejdřív na jih a potom na východ, zpátky do svého útočiště na Ryzím Stříbře. Rozhodli se vrátit domů, protože je nenapadalo, co jiného by mohli dělat. Láhev zmizela bez jediné stopy a Questor stále nebyl schopen přijít na to, kdo ji mohl Kallendborovi vzít a nedokázal tedy ani určit směr dalšího pátrání. Kromě toho, záležitosti státu zůstaly několik dní bez dozoru a on se o ně musel postarat.</p>
<p>Domů skřítci jeli s nimi, neboť po setkání s bandou trollů a s Kallendborem byli příliš vyděšení a nechtěli zůstat sami.</p>
<p>Nedlouho po příjezdu na hrad Ryzí Stříbro je dostihl vzkaz lorda Kallendbora. Za domnělou krádež</p>
<p>láhve jim vyhrožoval okamžitou odvetou. Questor však zůstal poměrně klidný. Dobře věděl, že se pán Rhyndweiru, jakkoliv rozezlený, neodváží postavit proti kouzelné síle medailonu Krále Landoveru. Mělo to jediný háček. Kallendbor se za žádnou cenu nesměl dozvědět, že je Ben Holiday pryč! Questor tedy vzal papír s královským znakem a napsal ostrou odpověď, v níž opakoval, že za krádež láhve není odpovědný ani on, ani žádný z jeho společníků a že jakýkoliv nepřátelský akt vůči králi bude posuzován s největší přísností. Na dopis přivěsil pečeť Jeho Veličenstva a odeslal ho. Tohle by mělo Kallendbora na nějaký čas zadržet.</p>
<p>Během následujících čtyřiadvaceti hodin přijal poselstvo od Pánů ze Zeleného trávníku, kteří přednesli své stížnosti, mezi nimiž nechyběla stížnost lorda Strehana ohledně zničení věže. Pak navštívil nově ustanovenou Královskou soudní radu, prostudoval plány zavlažovacího zařízení, které mělo umožnit zkulturnění pustiny a rozšíření polí západním směrem a vyslechl ostatní vyslance přicházející ze všech koutů království. Vystupoval jako králův hlavní rádce a ujistil všechny, že král bude jejich záležitostem věnovat patřičnou pozornost. Nikdo se neopovážil jeho tvrzení zpochybnit, všichni se totiž domnívali, že Ben Holiday je v Landoveru a Questor neměl nejmenší důvod přesvědčovat je o opaku. Všechno šlo hladce a první den uplynul bez nesnází.</p>
<p>První náznaky problémů se však objevily hned nazítří. Zprávy přicházely ze všech stran. Zpočátku mírné přeháňky se místy změnily v přívalové deště, skalní trollové začali být nesnášenliví, už se nehašteřili jen s Domů skřítky, ale přepadali i obyvatele Zeleného Trávníku, koboldy, duchy a dokonce se</p>
<p>rvali i sami mezi sebou. Z jezerní krajiny přišly stížnosti, že je zaplavuje zkažená voda ze Zeleného Trávníku a zároveň jsou napadeni býložravými krysami ničícími rostliny a stromy. Zelený Trávník zase hlásil, že jejich úrodu a stáda plení draci. Zkrátka a dobře, lidé a nadpřirozené bytosti se do sebe pustili s takovou chutí, jako kdyby šlo o nějaký nový druh zábavy. Zatímco četl Questor jedno hlášení, další dvě přišly. Do postele uléhal naprosto vyčerpaný.</p>
<p>Třetí den byl ještě horší. Přes noc se zprávy nahromadily a on v nich byl až po uši už od samého rána. Každý se hádal s každým, ale nikdo vlastně nevěděl proč. Nepřátelství a neshody byly všude, kam se čaroděj podíval, nikdo však nevěděl, co je zapříčiňuje. Množily se podrážděné žádosti o intervenci Jeho Veličenstva. Kde je král? Proč ještě osobně nezasáhl?</p>
<p>Questor Thews začal cítit nějakou zradu. Měl podezření, že za tím vším je Potměpich, který se pravděpodobně dostal do rukou někoho, kdo se chce Benovi pomstít. Čaroději začalo docházet, že za všemi těmi zdánlivě nesouvisejícími událostmi je snaha vzbudit všeobecnou nespokojenost a hněv proti Benu Holidayovi. Pokud nepočítal Kallendbora, který o láhev s Potměpichem přišel a nebylo tedy pravděpodobné, že by ji získal zpátky tak rychle, přicházeli v úvahu drak Strabo a čarodějnice Noční Stín.</p>
<p>Questor o těch dvou začal uvažovat.</p>
<p>Strabo by se jen těžko namáhal s kouzly, zvlášť pokud šlo o Holidaye. Ten by se pokusil Bena prosté rozmáčknout.</p>
<p>Zato Noční Stín, to byla jiná.</p>
<p>Questor nechal vyslance a posly v přijímacím pokoji</p><empty-line /><p> a sám se vyšplhal na vysokou věž ukrývající Zemězrak. Vstoupil na plošinu, chopil se ohlazeného zábradlí a v duchu si přál, aby se nacházel nad údolím. Hradní zdi zmizely. Questor Thews visel volně v prostoru a nechal se unášet silou kouzla. Pohyboval se napříč údolím k Temnému Polomu. Tam pak sestoupil dolů. Všechno bylo zcela bezpečné, neboť se díval, ale ve skutečnosti nebyl přítomen fyzicky. Questor začal čarodějnici hledat, ale nemohl ji najít. Vystoupil z Polomu, prošel křížem krážem celé údolí, ale nikde po ní nebylo ani památky.</p>
<p>Vrátil se tedy na Ryzí Stříbro, obešel jednotlivé přijímací pokoje a vyslechl další příval stížností. Poté se vrátil k Zemězraku a opět se vydal nad údolí. To celé zopakoval během dne ještě čtyřikrát a cítil přitom rostoucí znepokojení a frustraci. Problémy se vršily, volání po králově zásahu bylo stále hlasitější a jeho vlastní úsilí nepřinášelo nejmenší výsledky. Začal přemýšlet, kde udělal chybu.</p>
<p>Nakonec, na svém pátém výletu, čarodějnici našel. Objevil ji v zapadlém severním koutě Temného Polomu, téměř v podhůří Melchoru. Seděla na místě, které ji umožňovalo nerušený výhled do údolí.</p>
<p>Držela pohřešovanou láhev a Potměpich se jí zamilovaně otíral o bílou, štíhlou ruku.</p>
<p>Questor se vrátil na Ryzí Stříbro, všechny čekatele odročil na zítřek, pohodlně se usadil a začal přemýšlet, co dál.</p>
<p>Nemohl popřít, že za celý ten zmatek je zodpovědný on sám. Vždyť kdo jiný než on paličatě trval na použití kouzla, které mělo proměnit Abernathyho v člověka? On také přemluvil Jeho Veličenstvo, aby propůjčil Abernathymu svůj drahocenný medailon jako katalyzátor kouzla. On dovolil, aby se kouzlo</p>
<p>zvrtlo. Při té vzpomínce se starý čaroděj provinile přikrčil. Vždyť právě on a nikdo jiný poslal ubohého písaře do Benova starého světa výměnou za láhev s Potměpichem a pak dopustil, aby láhev zůstala bez dozoru, takže ji mohli Domů skřítci ukrást. Z jejich rukou se dostala k trollům, pak ke Kallendborovi a nakonec jakýmsi záhadným způsobem k Nočnímu stínu.</p>
<p>Seděl sám v tichu a šeru své soukromé komnaty a snažil se s těmito skutečnostmi nějak vyrovnat. Byl mizerným čarodějem, to nemohl popřít. Občas se mu povedlo magii ovládnout — tedy lépe řečeno, zvládl několik kouzel, ale většinou se zdálo, že magické síly mají navrch. Mohl se radovat z několika úspěchů, ale mnohem více zažil porážek. Navzdory usilovné píli byl stále jen pouhým učedníkem. Talent k čarování mu zřejmě nebyl dán. Možná by tuto skutečnost měl prostě přijmout a čarování nechat.</p>
<p>Poškrábal se na bradě a pak se zašklebil. Nikdy! To se spíš promění v ropuchu!</p>
<p>Vstal a chvíli přecházel po ztemnělé místnosti sem a tam. Pak se zase posadil. Nemělo smysl začít fňukat. Ať už byl skutečný čaroděj nebo ne, bude muset s Nočním Stínem něco udělat. Bohužel, naprosto netušil, co by to mělo být. Sestoupit do Temného Polomu a pod pohrůžkou čarodějnici láhev sebrat? To by znamenalo jeho jistou smrt. S čarodějnicí se nemohl měřit, zvlášť teď, když jí sloužil démon. Spolkla by ho jako malinu.</p>
<p>Znova si v mysli vybavil obraz čarodějnice sedící na kraji údolí a démona, který jí podlézá.</p>
<p>Zaklesnul prsty do sebe a zamračil se tak, že mu koutky úst téměř zmizely pod bradou. Na čarodějnici stačil jedině Paladin, ale ten se objevil jen tehdy,</p>
<p>když ho zavolal landoverský Král. Jeho Výsost však byla samozřejmě pryč a nevrátí se, dokud nenajde Abernathyho a nezíská medailon, který mu umožní dostat se zpátky.</p>
<p>Questor Thews si zhluboka povzdechl. Proč je to celé tak zamotané!?</p>
<p>„Dobrá tedy!“ zafuněl a zprudka se vzpřímil. „Je nejvyšší část začít to rozmotávat“</p>
<p>Skvělá slova, pomyslel si. Rozmotat to znamenalo najít Holidaye, Abernathyho, medailon a všechny je bezpečně dostat do Landoveru. Pak bude moci Jeho Výsost přivolat Paladina a postavit se Nočnímu Stínu. K tomu však neměl dostatek magické síly. Upozorňoval na to Bena už ve chvíli, kdy ho za Abernathym posílal...</p>
<p>Přesto tady však byla jedna možnost.</p>
<p>Poněkud nebezpečná, ale přece možnost.</p>
<p>Při pomyšlení na to, co musí udělat, se zachvěl jako v zimnici a svůj šedý háv pošitý barevnými, hedvábnými cáry přitáhl blíž k tělu, aby se zahřál. Pak se netrpělivě zatahal za ucho. Tak buď je dvorním čarodějem nebo není! Rozhodně bude lepší, když se pravdu dozví co nejdříve!</p>
<p>„Nemá smysl dále otálet,“ zašeptal.</p>
<p>Když pak vyšel dveřmi do haly, aby našel Mozola, z jeho pohybů vyzařovala rozhodnost. Odjede ještě dnes v noci.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Gambit</emphasis></p>
<p>„Říkám ti, tohle se nám nemůže podařit,“ hudral Miles. „Nechápu, jak jsem se mohl nechat přemluvit k něčemu takovému, Doku.“</p>
<p>Ben Holiday se k němu unaveně naklonil. „Říkáš to pořád dokola. Co kdybys začal myslet trochu pozitivně?“</p>
<p>„Ale já myslím pozitivně! Jsem zcela pozitivně přesvědčen, že se nám to nepodaří!“</p>
<p>Ben si povzdechl, opřel se a nohy si pohodlně natáhnul. „Podaří se to,“ řekl.</p>
<p>Seděli právě v černé limuzíně, která vysokou rychlostí uháněla po 522. silnici na sever od Woodinville.</p><empty-line /><p>Miles řídil, Ben seděl sám na zadním sedadle. Miles měl na sobě šoférskou čepici a uniformu, která byla nejméně o číslo menší, než by potřeboval, což byla poněkud nešťastná okolnost, neboť scénář se zakládal na tom, že oba, řidič i pasažér, budou perfektně oblečeni. Na to, aby sehnali náležité šaty pro Milese však neměli čas a i kdyby ho měli, nejspíš by se jim stejně nepodařilo najít obchod, kde by prodávali nebo půjčovali šoférské uniformy. Spokojili se tedy s šaty, které patřily původnímu řidiči limuzíny. Ben vypadal daleko lépe. Jednotlivé kusy oblečení si pečlivě vybral. Měl na sobě třídílný, tmavě modrý oblek za pět set dolarů, světlounce modrou košili a tmavě fialovou, hedvábnou kravatu s jemně vetkaným vzorkem levandulových květů. Z náprsní kapsy mu vykukoval kapesníček ze stejného materiálu. Letmo na sebe pohlédl ve zpětném zrcátku. Průměrný milionář a tak trochu spekulant, pomyslel si Ben. Ve svých nových šatech, usazený v limuzíně s šoférem, vypadal jako úspěšný podnikatel.</p>
<p>Což byl samozřejmě záměr.</p>
<p>„A co když někde viděl tvoji fotku?“ zeptal se Miles. „Co když pozná, kdo doopravdy jsi?“</p>
<p>„Pak budu mít velké potíže,“ přiznal Ben. „Ale neboj se, nepozná mě. Není důvod, proč by mě měl znát. Meeks vždy zařizoval prodej landoverského trůnu sám. Michel Ard Rhi jen bral peníze a staral se sám o sebe. Měl dost vlastních zájmů.“</p>
<p>„Jasně. Třeba obchod se zbraněmi nebo ozbrojené převraty v zahraničí.“ Miles zavrtěl hlavou. „Tenhle plán je příliš riskantní, Doku.“</p>
<p>Ben se chvíli mlčky díval z okýnka. Venku byla tma. „To je pravda. Ale je to jediný plán, který máme.“</p>
<p>Pozoroval stíny stromů kolem cesty, mihly se kolem a zmizely v temnotě jako nějací podivní obři. Krajina byla zasmušilá a prázdná. Nebe se zatáhlo. Je rozumné mít připravený plán, pomyslel si. Bohužel, ne vždy okolnosti dovolovaly vymyslet nějaký dobrý plán.</p>
<p>Z domu Davida Whitsella odešli s jistotou, že Abernathy opět upadl do Michelových rukou. Nic na tom nezměnila skutečnosti, že David Whitsell nikoho neviděl. O totožnosti únosce nikdo z nich nezapochyboval ani na chvíli. Abernathy byl nyní nepochybně uvězněn někde uvnitř Michelovy pevnosti a bylo teď jen na nich, aby ho osvobodili, a to rychle. Kdo ví, co s ním Michel udělá. Kdo ví, co udělá s tou malou holčičkou, pokud se dozví, že to byla ona, kdo Abernathymu pomohl. A co když tu dívenku použije jako zbraň proti písaři? Abernathy měl medailon stále na krku, Whitsell si na to vzpomínal. Michel Ard Rhi medailon nepochybně pozná a bude se ho snažit získat. Pokud by tomu tak nebylo, docela jistě by už s Abernathym dávno skoncoval. Medailon nemohl být nikomu odebrán násilím, tedy fyzickým násilím. Ale co když Michel Ard Rhi vyvine na psa psychický nátlak? Michel byl přesně ten typ člověka, který by neváhal pro své cíle použít či zneužít cokoliv, třeba malou holčičku.</p>
<p>V této situaci jednoduše nebylo dost času, aby vymysleli nějaký propracovaný a spolehlivý plán. Abernathy a ta dívenka se nacházeli v přímém nebezpečí. Vrba byla stále nemocnější — svět, do kterého dobrovolně odešla, neboť nechtěla být od Bena oddělena, jí ubíral síly den po dni. A Bůh sám ví, co se dělo v Landoveru, kde Potměpich byl možná stále ještě na svobodě a věci království spravoval Questor Thews.</p><empty-line /><p>Ben se tedy raději rozhodl realizovat první jakž—takž rozumný plán, který ho napadl.</p>
<p>Pokud se však měl zdařit, budou potřebovat obrovskou dávku štěstí.</p>
<p>„Nezapomeň na Vrbu,“ připomněl Milesovi.</p>
<p>„Já na ni nezapomínám, ale nechápu, proč by měla mít větší šanci na úspěch než ty, Doku,“ odpověděl Miles a ohlédl se přes rameno. „Určitě tam všude budou světla.“</p>
<p>Ben přikývnul. Ano, tohle mu také dělalo starosti. Nezradí Vrbu její magie ve chvíli, kdy ji bude potřebovat nejvíc? Za normálních okolností by ho o něčem takovém ani nenapadlo uvažovat. Moc dobře věděl, že sylfa, ostatně jako všechny kouzelné bytosti, se dokáže volně pohybovat, aniž by ji kdokoliv viděl. To však bylo v Landoveru a v době, kdy byla v naprostém pořádku. Teď však byla Vrba tak slabá, tak vyčerpaná! Zoufale potřebovala zemi a vzduch svého vlastního světa. Potřebovala uskutečnit proměnu. Svěřila se mu však, že zde, v tomto světě, to není možné. Půda a vzduch obsahovaly příliš mnoho chemikálií, které v jejím těle působily jako jedy. Bude muset zůstat ve své lidské podobě, dokud Ben nenajde nějaký způsob, jak je oba dostat zpátky do Landoveru.</p>
<p>Ben zaťal zuby a svaly na tváři se mu napjaly. Nemělo smysl o tom přemítat. Pokud nezíská medailon, nemůže jí pomoci.</p>
<p>Raději se soustředil na svůj plán. Zatím šlo všechno hladce. Řidiče vypůjčené limuzíny poslali do malého motelu v Bothell severně od Seattlu, ze kterého si dočasně udělali svou základnu a uplatili ho, aby jim společně s autem půjčil i uniformu a čepici. Koneckonců, pět set dolarů je dost peněz,</p>
<p>takže se řidič rád vzdal šoférování a souhlasil, že na ně počká v hotelovém pokoji. Ušetřilo jim to spoustu práce, neboť tak nemuseli pracně shánět patřičné oblečení pro Milese.</p>
<p>Nalézt Michela Ard Rhi také nebylo nijak těžké. „Ale ano,“ řekl jim recepční v hotelu. „To je ten cvok, co žije na hradě! Říká mu Gramma White nebo tak nějak. Ten hrad vypadá jako z dob krále Artuše. Najdete ho hned za vinicí co se táhne podél silnice, ale z cesty vidět není. Ten chlápek si z toho udělal úplné vězení. Nikomu nedovolí, aby se jen přiblížil. Jak říkám, blázen! Kdo jiný by chtěl bydlet na hradě, kde široko daleko kolem není vůbec nic?“ podivoval se recepční, ale ochotně nakreslil Benovi mapu.</p>
<p>Zjistit, kde Michel bydlí, byla jedna věc, ale domluvit si s ním schůzku uprostřed noci, to bylo něco zcela jiného. Ben na hrad zatelefonoval. Sluchátko zvedl nějaký muž, jehož hlavním posláním nejspíš bylo zabránit lidem jako Ben, aby jeho nadřízeného vyrušovali. Ben mu vysvětlil, že v Seattlu je jen tuto jedinou noc a naznačil, že čas schůzky je velmi důležitý, neboť on je z těch lidí, kteří raději dělají obchody v noci. Nic nepomohlo. Ben se zmínil o penězích, o příležitosti a možnosti postupu, zkrátka zkusil všechno, co by mohlo muže přesvědčit. Nic. Byl jako skála. Dvakrát od telefonu odešel, nejspíš aby celou záležitost konzultoval se svým šéfem, ale pokaždé se vrátil stejně neoblomný, jako předtím. Možná zítra, možná jiný den. Rozhodně ne dnes v noci. Pan Ard Rhi v noci návštěvy nepřijímá.</p>
<p>Nakonec Ben použil Abernathyho jméno a ne moc jemně naznačil, že je ve spojení s jistými vládními úřady. Pokud se s ním pan Ard Rhi osobně nesetká ještě této noci,</p><empty-line /><p>bude se muset se svou záležitostí na tyto úřady obrátit a pak bude pro pana Ard Rhi mnohem těžší odmítnout.</p>
<p>To zabralo. Sekretář Benovi velmi neochotně sdělil, že se s ním pan Ard Rhi setká. Musí to opravdu být v noci? Ano, musí, trval Ben na svém. Sekretář se opět vzdálil, bylo slyšet vzrušený hovor. Dobře, zněla odpověď. Přesně v devět hodin na Graum Wythe. Pak telefon ohluchnul. V sekretářově hlase zněla hrozba, ale to Bena nezajímalo. Schůzka se musela uskutečnit v noci, jinak celý plán mohli vyhodit z okna.</p>
<p>Limuzína zpomalila a to vytrhlo Bena z jeho myšlenek. Právě projeli kolem dvojice kamenných sloupů, na kterých byly umístěny kulovité lampy a pokračovali dál úzkou cestou, která se ztrácela mezi stromy. Kolem byla tma. Jedinými světly široko daleko byla okna vzdálených domů a světlomety automobilů na silnici. Dva světelné kužely limuzíny osaměle tápaly v temnotě před nimi.</p>
<p>Pokračovali v cestě. Teď už kolem nebylo nic, kromě lesa, který záhy přešel v obrovskou vinici. Celé hektary malých, pokroucených vinných keříků se táhly v nekonečných řadách. Minuty ubíhaly.</p>
<p>Ben pomyslel na Vrbu ukrytou v kufru auta a pečlivě zabalenou do přikrývek. Přál si, aby mohli zastavit a přesvědčit se, zda je v pořádku. Jednou se však dohodli. Jakmile opustí Bothell už žádné zastávky, dokud...</p>
<p>Ben zamrkal.</p>
<p>Nad vrcholkem zalesněného kopce před nimi se rozlila záře. Když vyjeli nahoru, objevila se před nimi ohromující silueta Graum Wythe. Byli stále ještě hodně daleko, hrad se však před nimi rýsoval</p>
<p>naprosto jasně. Vlajky a praporce povlávaly v nočním větříku, ve tmě však nebylo možno rozeznat, jaký je na nich erb. Padací most začal klesat dolů a mříž byla vytažena. Obranné valy a ostnaté ploty obklopující hrad vypadaly v krajině jako nezhojené jizvy. Zamířili dolů směrem k ohromné železné bráně, která se zdála být jediným vchodem v nízké, kamenné zídce. Musela být hodně dlouhá, neboť její konec nebylo vidět.</p>
<p>Ben se zhluboka nadechl a zachvěl se. Jak nepatřičně ten hrad vypadal!</p>
<p>Železná vrata se tiše otevřela a Miles jimi projel. Od té chvíle řídil mlčky a jeho pohyby začaly být poněkud strnulé. Ben si dokázal představit, co se mu honí hlavou.</p>
<p>Cesta se vlnila vstříc jasně osvětlenému hradu obklopenému hlubokým vodním příkopem. Ten je tu zřejmě proto, aby se nikdo omylem nezatoulal dovnitř, pomyslel si Ben pochmurně. Poprvé od chvíle, kdy se pro celé tohle dobrodružství rozhodl, začal mít pochybnosti. Graum Wythe se před nimi tyčil jako nějaká obrovská nestvůra, která se usadila v kraji a svými ostnatými ploty a příkopy se pevně uchytila v zemi. Vypadal spíš jako vězení než jako hrad. A on se teď rozhodl do tohoto vězení vstoupit.</p>
<p>Teprve teď si všechno plně uvědomil a ta skutečnost jím otřásla. Byl to ale hlupák! Myslel si, že je pořád ve světě mrakodrapů a tryskáčů, ale Graum Wythe nebyl součástí tohoto světa. Mnohem spíše náležel ke světu, který Ben poznal teprve před dvěma lety, když se rozhodl koupit landoverský trůn. Sem moderní svět nezasahoval. Ano, přijel v limuzíně a oblečený do nejlepších šatů. Mohl se utěšovat myšlenkou, že všude kolem jsou města a dálnice.</p>
<p>Nic mu to však nebylo platné. Tady byl Landover! Bohužel, Landover bez Paladina, který by ho přišel v pravou chvíli zachránit, bez Questora Thewse, který by mu přispěchal na pomoc radou. Tady ho neochraňovala žádná magická síla. Pokud se něco zvrtne, nejspíš to bude znamenat jeho konec.</p>
<p>Dojeli na konec cesty a auto se zarachocením vjelo na padací most. Projeli pod zdviženou mříží a dostali se na vnitřní nádvoří, kde se cesta zatáčela a tvořila smyčku. Hlavní vchod byl přímo před nimi. Pečlivě sestříhané trávníky a upravené květinové záhony se marně snažily zmírnit strohost kamenných zdí a zamřížovaných oken.</p>
<p>„Okouzlující,“ zašeptal Miles.</p>
<p>Ben neodpověděl. Teď už byl klidný a soustředěný. Připadal si docela jako za starých časů, když býval právníkem. Přesně takhle se kdysi cítil před důležitým soudním stáním.</p>
<p>Miles zajel s limuzínou k nejvzdálenějšímu okraji smyčky. Tam zastavil a vystoupil, obešel auto a otevřel dveře Benovi. Ben vystoupil a rozhlédl se. Zdi a věže Graum Wythe se tyčily všude kolem a díky jasnému osvětlení dvora vrhaly ostré stíny. Příliš mnoho světel, pomyslel si Ben. U všech vchodů a na cimbuří stáli strážní, nezřetelné, černě oděné postavy bez tváří.</p>
<p>Hlavní vchod do hradu byl uzavřen ohromnými, dubovými dveřmi pobitými mosazí. Ty se právě otevřely a objevil se v nich portýr. Miles přibouchl dveře auta a nenápadně se k Benovi naklonil.</p>
<p>„Hodně štěstí, Doku,“ zašeptal.</p>
<p>Ben přikývnul. Pak vyšel po schodech nahoru a zmizel uvnitř hradu.</p>
<p>Minuty ubíhaly. Miles chvíli čekal u zadních dveří limuzíny. Pak přešel ke dveřím řidiče a jakoby lhostejně se rozhlédl kolem sebe. Hlavní vchod byl opět pevně uzavřen, portýr zmizel. Nádvoří bylo opuštěné, samozřejmě, pokud nepočítal stráže stojící na okolních zdech a kužely světla, která ozařovaly dvůr tak, že bylo světlo jako ve dne. Miles zavrtěl hlavou. Naklonil se, sáhl pod palubní desku a víko kufru odskočilo. Snažil se přitom vypadat co nejlhostejněji. Přešel ke kufru, zvedl víko, sáhl dovnitř a vytáhl ven houbu na čištění skel. Na postavu zabalenou do přikrývek a skrčenou v rohu pohlédl jen letmo. Nechal kufr otevřený, přešel opět k přední části auta a začal čistit skla.</p>
<p>Přistoupila k němu dvojice strážných v černých uniformách. Pozorovali ho. Miles pokračoval v leštění. Muži měli přes rameno automatické zbraně.</p>
<p>Tohle nemůže Vrba zvládnout, pomyslel si Miles.</p>
<p>Strážní začali přecházet sem a tam. Miles se potil. Otevřel ještě přední kapotu a nahlédl dovnitř. Chvíli předstíral, že něco spravuje. Ještě nikdy v životě se necítil tak zoufale sám a tak strašlivě vystavený pohledům druhých. Cítil pohledy ze všech stran. Nenápadně se rozhlédl. Kdo ví, kolik očí uvidí Vrbu, až se bude snažit proklouznout?</p>
<p>Dokončil předstíranou prohlídku motoru a zavřel kapotu. Nikde ani náznak pohybu. Na co ta holka čeká? Pak se zašklebil. No na co by asi čekala, propánajána, čeká až vypne motor!</p>
<p>Ten zatracený Dok a ty jeho potřeštěné nápady.</p>
<p>Miles limuzínu obešel a blížil se ke kufru napůl rozhodnut, že celou věc nějak odvolá, neboť si byl jist, že plán zkrachoval. K jeho naprostému úžasu však byla Vrba pryč.</p>
<p>Portýr za Benem zavřel a prošacoval ho, zda nemá zbraň nebo vysílačku. Nenašel nic. Ani jeden z nich nepromluvil.</p>
<p>Když prohlídka skončila, muž mu pokynul a Ben ho následoval. Prošli obrovskou chodbou s klenutým stropem, ve které byly vystaveny plátové zbroje, gobelíny, mramorové sochy a olejomalby v těžkých, vyřezávaných rámech. Na konci chodby uviděl Ben tmavé, dvoukřídlé, dubové dveře. Byly pootevřené. Místnost za nimi sloužila jako studovna. Tomuhle tedy říkám něco, blesklo Benovi hlavou. Tohle nebyl malý pokojík s několika poličkami na knihy a židlí, kterému se v moderních dobách dostalo jména studovna. Ne, tahle místnost byla nádhernou knihovnou a studovnou v anglickém stylu s mnoha vypolstrovanými, kůží potaženými křesly a stoly z dubového dřeva. Jedna z těch, které můžete vidět ve filmech o Sherlocku Holmesovi, kde postavy nemají na práci nic lepšího, než kouřit doutníky, pít brandy a diskutovat o vraždách. V obrovitém krbu rudě žhnulo několik polen. Dvojice zamřížovaných oken byla obrácena do rozsáhlých zahrad, kde se mezi umně střiženými živými ploty krčily litinové lavičky.</p>
<p>Dveřník ustoupil stranou, nechal Bena vejít dovnitř, zavřel za ním a byl pryč.</p>
<p>Michel Ard Rhi stál přímo proti Benovi. Vyloupl se z jednoho z kožených křesel, jako kdyby se v něm zázračně zhmotnil. Na sobě měl jakési volné šaty černé jako uhel a nízké kožené boty. Vypadal, jako kdyby se chystal hrát roli Hamleta. Ve výrazu očí, kterými se na Bena díval, však nic směšného nebylo. Stál tam, vysoký a kostnatý, s hřívou černých vlasů a temnýma, pichlavýma očima. V tváři se mu zračila</p>
<p>nelibost. Nevyšel Benovi naproti, aby mu podal ruku, dokonce ho ani nepozval dál. Prostě jen stál a prohlížel si ho.</p>
<p>„Nemám rád, když mi někdo vyhrožuje, pane Squiresi,“ řekl tiše. Squires bylo jméno, které mu Ben sdělil do telefonu. „Zvlášť ne, když mi hrozí ti, kteří tvrdí, že by se mnou rádi uzavřeli obchod.“</p>
<p>Ben se nenechal vyvést z míry. „Bylo naprosto nezbytné, abych se s vámi viděl, pane Ard Rhi.“ odpověděl klidně. „Dnes večer. Je zřejmé, že by se mi to nepodařilo, kdybych nepřišel na způsob, jak vás přimět, abyste změnil názor.“</p>
<p>Michel Ard Rhi si ho chvíli prohlížel a zjevně zvažoval, zda má smysl v tomto tématu pokračovat. Pak řekl: „Dosáhl jste svého. Co chcete?“</p>
<p>Ben se vydal k Michelovi a zastavil se necelých dvanáct kroků od něj. V očích bývalého landoverského prince byla zloba, ale naštěstí ani záblesk poznání. „Chci Abernathyho,“ řekl Ben.</p>
<p>Ard Rhi pokrčil rameny. „To jste říkal už do telefonu. Bohužel naprosto netuším, o čem mluvíte.“</p>
<p>„Prosím, dovolte mi, abych nám oběma ušetřil drahocenný čas,“ pokračoval Ben nevzrušeně. „Vím o Abernathym všechno. Vím, kdo je a vím, co umí. Vím o Davidu Whitsellovi, vím o Hollywoodských pohledech. Mám většinu informací týkajících se této záležitosti. Nevím, jaké s ním máte úmysly, ale ať jsou jakékoliv, dokud se nedostanou do konfliktu s mými zájmy, naprosto mě nezajímají. Mám o Abernathyho zájem. Opravdový a okamžitý zájem, pane Ard Rhi, čímž chci říct, že nebudu hrát žádné divadýlko.“</p>
<p>Černovlasý muž si Bena chvíli prohlížel, hněv v očích vystřídala vychytralost. „O co se to vlastně zajímáte, pane Squiresi?“</p>
<p>„Věda,“ usmál se Ben spiklenecky. „Podnikám ve velmi specializovaném oboru, pane Ard Rhi. Zkoumáme existující formy života a snažíme se je vylepšit. Jistě pochopíte, že v tomto oboru nelze podnikat veřejně. Nemůžete tedy znát ani mě, ani mou firmu. Vláda nám tu a tam vypomůže s fondy na podporu rozvoje a my zase tu a tam dostaneme příležitost jí tuto laskavost vrátit. Rozumíte?“</p>
<p>Michel přikývnul. „Pokusy?“</p>
<p>„Kromě jiného, ano.“ Ben se znova usmál. „Nemohli bychom se posadit a popovídat si jako obchodníci?“</p>
<p>Michel Ard Rhi úsměv neopětoval, ale ukázal na jednu z židlí a sám se posadil do druhé. „To všechno je velmi zajímavé, pane Squiresi. Bohužel vám nemohu pomoci. Tady žádný Abernathy není. Celá ta záležitost je buď lež nebo omyl.“</p>
<p>Ben pokrčil rameny, jako kdyby takovou odpověď očekával. „Jak je vám libo,“ řekl a pohodlně se opřel. „Ale kdyby tady nějaký Abernathy byl a kdybych ho mohl získat, pak bych ho považoval za velmi, velmi vzácné zboží. Jsem připraven udělat vám v tomto směru nepochybně zajímavou nabídku.“</p>
<p>Výraz Michelovy tváře se nezměnil ani v nejmenším. „Opravdu?“</p>
<p>„Pokud bude v pořádku a nezraněný.“ „Nikdo takový neexistuje.“ „Kdyby existoval...“ „Kdyby jsou chyby.“</p>
<p>„... měl by cenu pětadvaceti milionů dolarů.“ Michel Ard Rhi strnul. „Pětadvacet milionů?“ opakoval.</p>
<p>Ben přikývnul. Samozřejmě, že neměl pětadvacet</p>
<p>milionů dolarů, které by mohl za Abernathyho zaplatit. Ve skutečnosti věděl, že Michel Ard Rhi by jeho přítele neprodal za žádnou cenu. Ne dřív, dokud od něj nezíská medailon krále Landoveru.</p>
<p>Jediné, co chtěl Ben získat, byl čas.</p>
<p>Až do této chvíle ho to naštěstí nic nestálo.</p>
<p>Vrba tiše kráčela matně osvětlenými chodbami Graum Wythe, ne nápadnější, než jeden z nočních stínů. Byla unavená. Použití kouzla, které zabraňovalo druhým ji spatřit, vyčerpávalo její už tak hodně oslabené síly. Uvnitř zdí cítila rostoucí nevolnost, kterou nedokázala potlačit. Chvílemi ji přepadla taková slabost, že se musela zastavit, skrýt v některém z temných koutů a chvíli odpočívat. Věděla, co se s ní děje. Umírala. Bylo to nenápadné a pomalé, příznaky však byly jednoznačné. Mimo svůj rodný svět nedokázal přežít déle, než několik dní, a zvlášť ne tady, v prostředí, kde půda i vzduch byly znečištěny nejrůznějšími odpady.</p>
<p>Benovi to neřekla. Ani to neměla v úmyslu. Ben měl dost vlastních starostí a stejně by pro ni nemohl nic udělat. A kromě toho, rozhodla se ho následoval dobrovolně, i když znala všechna rizika. Byla to jen její chyba.</p>
<p>Vzduch uvnitř hradu byl těžký. Vrba se ho nadechla. Téměř okamžitě se jí z něj udělalo nevolno. Její kůže byla bledá a zvlhlá potem. Přinutila se vystoupit ze svého úkrytu a rychle pokračovala vpřed. Byla teď v druhém poschodí, přesně sem se potřebovala dostat. Cítila to svým šestým smyslem. Musí si pospíšit, pomyslela si. Ben jí mohl poskytnout jen několik minut. V ohybu chodby se nacházely osamělé dveře. Vrba k nim došla a přitiskla k nim ucho. Uslyšela oddechování.</p>
<p>Byla to malá dívenka, Elizabeth.</p>
<p>Položila ruku na kliku. Právě proto přišli na Graum Wythe v noci — potřebovali si být jisti, že ji tu zastihnou.</p>
<p>Vrba stiskla kliku a dveře povolily. Tiše je otevřela a vklouzla dovnitř. Elizabeth už byla v pyžamu. Ležela na své posteli, ruku pod hlavou a četla si nějakou knihu. Když uviděla Vrbu, zorničky se jí rozšířily.</p>
<p>„Kdo jsi?“ zašeptala. „Ach, ty jsi celá zelená!“</p>
<p>Vrba se usmála, zavřela za sebou dveře a položila si prst na rty. „Psst! Nic se neděje, Elizabeth. Jmenuji se Vrba. Jsem Abernathyho kamarádka.“</p>
<p>Elizabeth se posadila. „Abernathyho kamarádka? Opravdu?“ Odstrčila přikrývku a vyskočila z postele. „Ty jsi víla? Nebo snad vílí princezna? Vypadáš tak! Jsi tak krásná? A umíš nějaká kouzla? Mohla bys...“</p>
<p>Vrba jemně přitiskla svou dlaň na dívenčina ústa. „Pssst!“ řekla znova. „Nemáme moc času.“</p>
<p>Elizabeth se zamračila. „Tomu nerozumím? Co se stalo? Ach, vy to určitě nevíte! Abernathy je pryč! Už tady není! Michel ho zavřel do klece v katakombách, ale já jsem se tam proplížila a...“</p>
<p>„Elizabeth,“ přerušila ji Vrba tiše. Pak poklekla vedle holčičky a vzala ji za ruce. „Musím ti něco říct. Víš, Abernathymu se utéct nepodařilo. Michel ho našel a přivezl zpátky.“</p>
<p>„Ach ne! Ubohý Abernathy!“ Na dívčině tváři se objevil vyděšený výraz. „Michel mu ublíží! Já vím, že to udělá! Když jsem mu pomohla utéct, tak byl vyhladovělý k smrti! A teď, teď mu Michel určitě moc, moc ublíží! On takový je!“</p>
<p>Vrba si sedla na postel a jemně děvčátko donutila,</p><empty-line /><p>aby usedlo vedle ní. „Musíme najít nějaký jiný způsob, jak ho odsud dostat, Elizabeth,“ řekla. „Je tady ještě někdo, kdo by nám mohl pomoci?“</p>
<p>Elizabeth se zatvářila nejisté. „Možná můj otec, ale ten je teď pryč.“</p>
<p>„Kdy se tvůj otec vrátí?“</p>
<p>„Příští týden ve středu.“ Děvčátko se zatvářilo nešťastně. „To je moc pozdě, viď, Vrbo? Michel se na mě dneska u večeře tak divně díval, jako kdyby něco věděl. Pořád mluvil o psech a pak se tak významně usmál. Jistě už ví, že jsem Abernathymu pomohla. Docela určitě mi chtěl něco naznačit. Chce Abernathymu ublížit, je to tak?“</p>
<p>Vrba stiskla její malé ruce ve svých dlaních. „Nedovolíme mu to. Proto jsme přišli. Chceme Abernathyho odvést s sebou.“</p>
<p>„Opravdu?“ Elizabeth byla okamžitě zapálená pro věc. „Mohla bych vám pomoct!“</p>
<p>Vrba však rozhodně zavrtěla hlavou. „Tentokrát ne.“</p>
<p>„Ale já vám chci pomoci!“ řekla Elizabeth rozhodně. „Michel stejně ví, že jsem mu jednou pomohla. Nemůže to být horší, než to už je. Možná byste mě mohli vzít s sebou! Já tady zůstat nechci!“</p>
<p>Vrba si povzdechla. „Elizabeth, já...“</p>
<p>„Michel mi přikázal, že nesmím opouštět svůj pokoj! Musím tu být celou dobu, pokud nenařídí něco jiného. Docela určitě to ví! Zítra je Halloween a já ani nemůžu jít strašit. A na zítřejší školní besídku smím jít jen díky tomu, že jsem ho doslova uprosila. I tak by mě nepustil, kdyby se Nitě Colesové, mojí kamarádce, nepodařilo přemluvit své rodiče, aby Michelovi zavolali a slíbili, že mě do školy odvezou! Teď, když je můj táta pryč, by mi Michel nikdy nedovolil odejít.</p><empty-line /><p>Musela jsem mu říct, že tam budou všichni a že by se divili, kdybych chyběla, jen proto mi dovolil jet.“ Teď už začala plakat. „Ale co to povídám, vždyť na tom vůbec nezáleží! Já jsem si myslela, že je Abernathy v bezpečí! A on zatím...“</p>
<p>Náhle zmlkla a prudce zvedla hlavu. „Myslím, že ho Michel zase uvěznil ve sklepení... Vrbo, já jsem přišla na způsob, jak dostat Abernathyho ven!“</p>
<p>Vrba se něžně dotkla dívčiny uplakané tváře. „Jak, Elizabeth?“</p>
<p>„Stejně, jako jsem ho dostala ven předtím — tajnou chodbou ve zdi! Michel o ní pořád ještě neví! Vím to jistě, protože jsem se do ní podívala, když už byl Abernathy pryč a všechno bylo stejné jako dřív. A pokud to bude nutné, můžu znova získat klíč od té klece!“ Dívka teď byla vzrušená, zrychleně dýchala, tváře jí hořely. „Vrbo, my ho můžeme dostat ven už dnes v noci!“</p>
<p>Vrba se na chvíli zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Ne, Elizabeth, dneska ne, ale brzy. Možná nám opravdu můžeš pomoci. Vlastně jsi nám už pomohla. Řekla jsi mi, kde je Abernathy. Proto jsem vlastně za tebou přišla. Musíme být velmi opatrní, Elizabeth. Nesmíme udělat žádnou chybu, rozumíš?“</p>
<p>Elizabeth byla zklamaná, ale vzmohla se na váhavé přikývnutí.</p>
<p>Vrba se na ni unaveně usmála. Už teď se zdržela příliš dlouho a cítila se stále slabější. „Nesmíš nikomu prozradit, že jsi mě viděla, Elizabeth. Musíš se chovat, jako kdybych tady nikdy nebyla a jako bys nic nevěděla ani o Abernathym. Zvládneš to?“</p>
<p>Holčička přikývla. „Dokážu předstírat líp než kdokoliv jiný.“</p>
<p>„Dobře.“ Vrba vstala a vydala se ke dveřím. Elizabeth se jí stále držela za ruku. „Buď opatrná, Elizabeth,“ řekla jí Vrba nakonec. „Všichni si přejeme, aby se Abernathy dostal do bezpečí. Možná zítra...“</p>
<p>„Mám Abernathyho moc ráda,“ řekla dívenka.</p>
<p>Vrba se obrátila, podívala se na ni a pak ji objala. „Já taky, Elizabeth.“</p>
<p>Zůstaly v objetí dlouhou chvíli.</p>
<p>„Pětadvacet milionů je hodně peněz, pane Squiresi,“ říkal právě Michel Ard Rhi.</p>
<p>Ben se usmál. „Snažíme se, aby náš výzkum nebyl finančními prostředky omezen, pane Ard Rhi.“</p>
<p>Oba muži stále seděli v kožených, polstrovaných křeslech a v šeru studovny si prohlíželi jeden druhého. Z venku k nim nedoléhal ani nejmenší zvuk.</p>
<p>„Předmět našeho jednání ovšem musí být v dobrém stavu,“ opakoval Ben. „Poničený exemplář je pro nás bezcenný.“</p>
<p>Černovlasý muž neodpověděl.</p>
<p>„Pochopíte tedy jistě, že se potřebuji přesvědčit.“</p>
<p>Mlčení.</p>
<p>„Potřebuji se ujistit, že Abernathy...“</p>
<p>„Žádný Abernathy tu není, pane Squiresi, pamatujte na to,“ řekl Michel Ard Rhi konečně. Ben čekal. „A i kdyby byl... Musel bych vaši nabídku důkladně zvážit.“</p>
<p>Ben přikývnul. Očekával to. Bylo by příliš doufat, že se mu podaří Abernathyho uvidět hned teď. „Možná by se mi podařilo změnit rozvrh a zůstat tady déle, než jsem původně plánoval. Mohli bychom v našem rozhovoru pokračovat zítra, pane Ard Rhi?“</p>
<p>Muž se zamračil. Dotkl se něčeho na spodní straně desky stolu před sebou a vstal. „Já rozhodnu</p><empty-line /><p>o místě a čase našich dalších setkání, pane Squiresi. Rozuměl jste?“</p>
<p>Ben vykouzlil společenský úsměv. „Čím dříve, tím lépe, pane Ard Rhi.“</p>
<p>Michel Ard Rhi jeho úsměv překvapivě opětoval. „Dovolte mi, pane Squiresi, abych vám dal malou radu,“ řekl a přiblížil se k Benovi. „Měl byste být opatrnější a nevykřikovat své požadavky tak halasně. Toto místo není tak zcela bezpečné, víte? Má svou historii. V těchto zdech lidé nejednou zmizeli bez jediné stopy a už je nikdo nikdy neviděl. Působí zde jisté magické síly — některé z nich jsou velmi temné.“</p>
<p>Bena zamrazilo. On to ví, pomyslel si zděšeně.</p>
<p>„O jeden či dva lidské životy víc či míň, jaký je v tom rozdíl? Dokonce i lidé důležití — jako jste třeba vy — mohou být jednoduše pohlceni a zmizet navždy. Magie to dokáže, pane Squiresi. Prostě vás polkne.“</p>
<p>Ben uslyšel, jak se mu za zády otevřely dveře.</p>
<p>„Dejte si pozor,“ zašeptal ještě Michel Ard Rhi tiše. Oči měl tvrdé a chladné. Bylo jasné, že svou hrozbu myslí vážně. „Nelíbíte se mi.“</p>
<p>Portýr vstoupil do pokoje a Michel Ard Rhi se k Benovi otočil zády. Ben rychle vyšel ze studovny. Teprve na chodbě se opovážil zhluboka nadechnout a cítil, jak mravenčení v páteři pomalu ustává. Opět prošel chodbou s klenutým stropem k hlavnímu vchodu. Dveřník kráčel před ním a ukazoval mu cestu. Když konečně vstoupil na volné prostranství, ucítil, jako by se o něj něco otřelo. Podíval se kolem, ale nic nespatřil.</p>
<p>Dveře se za ním zavřely. Miles stál u auta a úslužně mu pomohl nastoupit. Ben se bez jediného</p>
<p>slova nasoukal dovnitř. Pozoroval Milese, jak se vrací k předním dveřím limuzíny. Kufr byl zavřený. Po Vrbě ani památka.</p>
<p>„Vrbo?“ zašeptal naléhavě.</p>
<p>„Jsem tady, Bene,“ odpověděla. Hlas se ozval ze stínů u jeho nohou, tak blízko, že Ben až nadskočil.</p>
<p>Miles nastoupil a nastartoval. Během několika vteřin minuli bránu, padací most a dostali se po klikaté silnici k ocelovým vratům. Když minuli i tu, Vrba se posadila vedle Bena a vyprávěla mu všechno, co se dozvěděla od Elizabeth. Když skončila, dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Vyjeli na 522. silnici a zatočili na jih směrem k Woodinville.</p>
<p>Když Miles zapnul v autě topení, rozhodně si nikdo nestěžoval.</p>
<p><emphasis>Úlovek</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Jednatřicátý říjen byl šedivý, zamračený den. Mrholilo a vanul nárazový vítr, dešťové kapky ve vzduchu mrazily. Celá severní polovina státu Washington zažívala první náznaky příchodu zimy. Byl to ponurý den, plný stínů a podivných zvuků, které se ozývaly ze všech stran, den, kdy lidé sní o praskajícím ohni v krbu, sklenici něčeho teplého k pití a dobré knize, jeden z těch, kdy lidé naslouchají svištění větru a slyší v něm zvuky, které tam ve skutečnosti ani nejsou. Zkrátka a dobře, byl to skvělý den pro Halloween.</p>
<p>Elizabeth právě obědvala ve školní jídelně, když dostala vzkaz, že má v kanceláři telefonát z domova.</p>
<p>Rozběhla se ho vyřídit a hlídáním svého čokoládového zákusku pověřila Nitu Colesovou. Když se však vrátila, byla tak nadšená, že na něj ani neměla chuť. Později o přestávce řekla Nitě, že na tu halloweenovou party žádný odvoz potřebovat nebude, ale možná bude potřebovat odvézt zpátky. Nita tedy řekla že ano, ale nezapomněla poznamenat, že se Elizabeth chová divně.</p>
<p>Ben Holiday strávil většinu tohoto nevlídného dne obcházením krámků s kostýmy. Trvalo mu dlouho, než našel takové, které by mu vyhovovaly a i pak strávil v hotelovém pokoji několik hodin, než je upravil tak, aby zcela vyhovovaly jeho představám.</p>
<p>Vrba ležela celý den v posteli a odpočívala. Byla stále slabší a začala mít potíže s dýcháním. Snažila se to před Benem skrýt, ale tohle bylo něco, co se skrýt nedalo. Ben to však přijal dobře. Neřekl nic, nechal ji spát a sám se soustředil na přípravy pro tuto noc. Vrba si toho všimla a milovala ho o to víc.</p>
<p>Miles Bennett navštívil pro změnu několik soukromých letišť, než našel vhodné letadlo a pilota, který byl ochoten odletět v noci. Pilotovi řekl, že budou čtyři a že se potřebují dostat do Virginie.</p>
<p>Zkrátka, starali se o své záležitosti, stejně jako jiní lidé, ale na rozdíl od ostatních se jim den neskutečně vlekl.</p>
<p>Konečně nastal soumrak. Miles, Vrba a Ben byli opět na 522. silnici a mířili severně od Woodinville ke Graum Wythe. Tentokrát jeli v autě z půjčovny, limuzína už byla dávno u svého původního majitele v Seattlu. Ben řídil, Vrba seděla vedle něj a Miles se usadil vzadu. Vítr naříkal a holé větve stromů vrhaly</p>
<p>na kapotu vozu stíny, které vypadly jako pařáty nějakých příšer. Nebe bylo ocelově šedé a rychle tmavlo, jak se západem slunce mizely poslední záblesky denního světla.</p>
<p>„Doku, tohle se nám nepodaří,“ ozval se nečekaně Miles a konečně tak přerušil dlouhé ticho.</p>
<p>Přesně jako včera. Ben se zazubil, ale dal si pozor, aby ho Miles neviděl. „Proč ne, Milesi?“</p>
<p>„Protože je tady příliš mnoho věcí, které se můžou zvrtnout, proto. Vím, že jsem stejnou věc říkal i včera a tobě se to přesto podařilo, ale dneska je to jiné. Tenhle plán je zatraceně nebezpečný! Docela jistě si uvědomuješ, že ani nevíme, jestli je Abernathy skutečně opět zavřený ve sklepení, nebo někde úplně jinde! Co když tam nebude? A když tam bude, ale nám se nepodaří k němu dostat? Co když vyměnili zámky nebo schovali klíče? Co budeme dělat pak?“</p>
<p>„Přijdeme zítra a pokusíme se o to znova.“</p>
<p>„No jistě! Ale to už bude po Halloweenu! Co pak chceš dělat? Čekat na den Díkuvzdání a dostat se dovnitř jako krocan? Nebo na Vánoce a vlézt tam komínem jako Santa Claus?“</p>
<p>Ben se ohlédl. Miles byl směšný, jak tam seděl ve svém gorilím převleku. Na druhou stranu, Ben na tom nebyl líp. Měl na sobě kostým chlupatého psa, takže vypadal jako Abernathy. „Klid, Milesi,“ řekl.</p>
<p>„Klid?“ Podle tónu Milesova hlasu nebylo pochyb, že pod svým tlustým, chlupatým oblečkem rozčileně zrudnul. „A co když si nás spočítají, Doku? Pokud to udělají, je po nás!“</p>
<p>„Už jsem ti řekl, že to zvládneme. Všechno půjde přesně tak, jak jsme naplánovali. Než si uvědomí, co se děje, budeme dávno pryč.“</p>
<p>Chvíli pokračovali v cestě mlčky. Dojeli k dvojici sloupů nesoucí kulovitá světla a vydali se po soukromé lesní cestě vedoucí k hradu. Pak se ozvala Vrba. „Byla bych raději, kdybychom s sebou nemuseli brát Elizabeth.“</p>
<p>Ben přikývnul. „Já vím. Ale taky ji tam nemůžeme nechat. Michel Ard Rhi by jistě zjistil, že v tom má prsty. Bude lepší, když ji odvezeme pryč. Její otec to jistě pochopí, Miles s ním promluví. Bude o ně dobře postaráno.“</p>
<p>„Hummmm!“ zamručel Miles. „Jsi praštěný Doku, víš to? Žádný div, že se ti líbí život v pohádkové zemi!“</p>
<p>Vrba se opřela, zavřela oči a přerývaně dýchala. „Zvládneš to?“ zeptal sejí Ben tiše. Sylfa jen mlčky přikývla.</p>
<p>Projeli vinicemi a konečně dorazili k senzoru, který zapnul světlomety ozařující vstup do hradu. Když dojeli ke kamenné zídce, vrata se už otvírala a padací most klesal dolů. Na pozadí nízko visících mraků a vzdálených hor vypadal hrad Graum Wythe strašidelně, nejvyšší věže a cimbuří se ztrácely v dešti a mlze. Stěrače na předním skle auta se činily, co mohly. Ben se vydal po klikaté cestě hradu vstříc, ale nemohl se přitom zbavit nepříjemného pocitu, že na něco zapomněl.</p>
<p>Přejeli padací most a pneumatiky přitom zarachotily na nerovných fošnách, ze kterých byl vyroben. Vjeli přímo do rozevřené tlamy hradní brány a zatočili na objezd. Ostrá světla prozařovala mlhu a tmu stejně jako včera, ale strážní z minulé noci nebyli v dohledu. To ovšem neznamená, že tu nejsou, pomyslel si Ben a přistavil auto co nejblíž k hlavnímu vchodu.</p>
<p>Rychle vystoupili a pospíchali pod přístřešek chránící vchod. Ben pevně držel Vrbu, aby neuklouzla. Zaklepali a čekali. Dveře se otevřely téměř okamžitě. Vyšel portýr, aby je přivítal. Místo toho však jen překvapeně zamrkal.</p>
<p>Uviděl totiž gorilu, chlupatého psa a mladou ženu nabarvenou nazeleno od hlavy až k patě.</p>
<p>„Dobré odpoledne,“ pozdravil ho Ben v psím převleku. „Přišli jsme pro Elizabeth. Máme ji dovézt na školní halloweenovou party. Já jsem Barker, tohle je moje žena Helena a tohle je pan Campbell.“ Představil je tak rychle, jak to jen šlo, aby si vrátný nestačil jména zapamatovat.</p>
<p>„Aha.“ Portýr zřejmě nebyl příliš upovídaný člověk. Pokynul jim, aby vešli dovnitř, což rádi učinili. Stáli v předsíni, setřásali ze sebe dešťové kapky a opatrně se rozhlíželi kolem. Dveřník si je chvíli prohlížel, pak šel k telefonu a někomu zavolal. Ben zatajil dech. Muž položil sluchátko a vrátil se k nim.</p>
<p>„Slečna Elizabeth vás prosí, zda by jí někdo z vás nemohl pomoci s oblékáním,“ řekl.</p>
<p>„Ale ano, jistě,“ ozvala se Vrba, jak bylo domluveno. „Cestu znám, děkuji vám.“</p>
<p>Vydala se vzhůru po schodišti a zmizela jim z očí. Ben s Milesem se usadili v předsíni. Vypadali jako přerostlé hračky. Portýr si je chvíli prohlížel a nejspíš se divil, jak se může někdo dospělý nechat přemluvit, aby na sebe oblékl něco takového. Pak se obrátil a zmizel v chodbě.</p>
<p>Benovi bylo horko. Ve svých dvou kostýmech se potil tak, že cítil, jak mu vlhne podpaží.</p>
<p>Zatím to jde dobře, pomyslel si.</p>
<p>Vrba zlehka zaklepala na dveře Elizabetina pokoje a čekala. Téměř okamžitě se otevřely a objevil se v nich malý klaun s rozježenými, oranžovými vlasy, nabílenou tváří a obrovským červeným nosem.</p>
<p>„Ach Vrbo!“ zašeptala Elizabeth, chytila ji za ruku a vtáhla dovnitř. „Myslím, že se nám to nepodaří!“</p>
<p>Vrba ji jemně uchopila za ramena. „Co se stalo, Elizabeth?“</p>
<p>„Abernathy! Je celý... divný! Sešla jsem dolů do sklepení, když jsem se dneska vrátila ze školy. Chtěla jsem se na něj podívat a ujistit se, že tam pořád je. Vím, nejspíš jsem to neměla dělat, ale měla jsem o něj takovou starost!“ Dívka mluvila rychle, slova se z ní jen hrnula. „Vyplížila jsem se z pokoje a když jsem si byla jista, že mě nikdo nevidí, otevřela jsem tajné dveře a prošla do sklepení tou chodbou ve zdi. Abernathy tam byl. Zavřený v kleci, spoutaný řetězy! Ach Vrbo, vypadal tak žalostně! Byl potrhaný a špinavý. Zkoušela jsem na něj mluvit, ale myslím, že mě vůbec nepoznal. Jen... znělo to, jako by ani nevěděl, co povídá. Řekl pár slov, která nedávala nejmenší smysl, ale ani se přitom nepohnul!“</p>
<p>V dívčiných modrých očích se zaleskly slzy. „Vrbo, on je hrozně nemocný. Nevím, jestli se vůbec udrží na nohách!“</p>
<p>Vrba pocítila strach a nejistotu, ale co nejrychleji je potlačila. „Neboj se, Elizabeth,“ řekla rozhodně. „Jen mi ukaž, kde je. Všechno bude dobré.“</p>
<p>Malý klaun a zelená víla vyklouzli z pokoje. Chodba byla prázdná. Na jedné ze vzdálených zdí visely hodiny. Jejich tikot a ozvěna nějakých velmi</p>
<p>vzdálených hlasů byly jedinými zvuky, které rušily ticho. Elizabeth zavedla Vrbu do kumbálu nacpaného uklízecím nářadím. Zavřela dveře, vytáhla baterku a pak několik sekund cosi hledala na zadní stěně komory. Něco stiskla a ve stěně se otevřely dveře. Tiše sešly po schodišti, které se skrývalo za nimi. Prošly několika zatáčkami, minuly dvě plošiny a krátký tunel. Pak se Elizabeth zastavila u nějaké zdi, ze které visel zrezivělý železný kruh.</p>
<p>„Je to přímo tady!“ zašeptala.</p>
<p>Uchopila za kruh a zatáhla. Zeď se pohnula. Zatuchlý vzduch udeřil Vrbu do tváře. Udělalo se jí nevolno. Polkla a počkala, dokud ji to nepřejde.</p>
<p>„Vrbo, je ti něco?“ zašeptala Elizabeth naléhavě a její klaunská tvářička vypadala ustaraně.</p>
<p>„Ne, jsem v pořádku,“ zašeptala Vrba. Teď se přece nemůžu sesypat, pomyslela si. Ještě chviličku, slíbila si v duchu. Už jen malou chvíli.</p>
<p>Nakoukla škvírou ve zdi. Uviděla zšeřelou chodbu lemovanou po obou stranách železnými klecemi. Na podlaze jedné z nich cosi leželo a svíjelo se.</p>
<p>„To je Abernathy!“ zašeptala Elizabeth vyděšeně.</p>
<p>Vrba ještě chvíli stála a pozorně sledovala, zda v chodbě neuvidí nějaký jiný pohyb. Nikde nic. „Jsou tady stráže?“ zeptala se tiše.</p>
<p>Elizabeth ukázala prstem. „Támhle dole, za těmi dveřmi. Obvykle je tu jen jeden.“</p>
<p>Vrba se protáhla škvírou ve stěně. Opět pocítila závrať a téměř nepřekonatelnou slabost. Přistoupila ke kleci, ve které ležel Abernathy a nakoukla dovnitř. Pes ležel na hromádce slámy. Kožich měl špinavý a pocuchaný, šaty roztrhané. Byl zřejmě nemocný a strašně páchl. Podlaha klece byla pokryta výkaly, kolem krku mu visel řetěz.</p>
<p>A také medailon.</p>
<p>Abernathy cosi mumlal. Mluvil o všem a zároveň o ničem, jeho řeč byla zmatená, slova se chvílemi měnila v nesrozumitelné zvuky. Zřejmě je pod vlivem drog, pomyslela si Vrba.</p>
<p>Elizabeth jí cosi strčila do dlaně. „To je klíč od klece,“ zašeptala. Vypadala vyděšeně. „Jen nevím, jestli se bude hodit k tomu řetězu co má kolem krku!“</p>
<p>Její velký, klaunský nos mezitím upadl na zem. Zvedla ho a rychle si ho nasadila. Vrba si od ní klíč vzala a zasunula ho do zámku.</p>
<p>V tu samou chvíli zaslechly klapnutí kliky a dveře na konci chodby se začaly otevírat.</p>
<p>Michel Ard Rhi prošel skrz klenutou chodbu a namířil si to k východu. Když uviděl, že na pohovce v předsíni sedí gorila a chlupatý pes, zarazil se. Zřejmě nevěděl, co si o tom má myslet. Chvíli se vzájemně pozorovali. Nikdo neřekl ani slovo.</p>
<p>Ben zadržel dech a čekal. Cítil, jak Miles sedící na lavici vedle něj tuhne. Pak však Michelovi došlo, o co tu běží. „Aha,“ řekl. „Ta halloweenová party ve škole. Vy jste určitě přišli pro Elizabeth.“</p>
<p>Někde vzadu v hale zazvonil telefon.</p>
<p>Michel zaváhal, jako kdyby chtěl říct ještě něco víc, ale pak se obrátil a rychle odešel telefon zvednout. Pes a gorila se na sebe podívali a v očích se jim zračila úleva.</p>
<p>Strážný se pomalu prodíral mezi klecemi, zvuk jeho těžkých kroků se nesl chodbou. Byl oblečený v černém, přes rameno nesl pušku a u pasu měl připevněn svazek klíčů. Elizabeth ukrytá v tajné chodbě se jen vtiskla hlouběji do stínů</p><empty-line /><p>a ven vyhlížela jen úzkou štěrbinou, kterou nechala pootevřenu.</p>
<p>Vrba zůstala v chodbě. Ale kde? Jak to, že ji nikde nevidí?</p>
<p>Strážný se zastavil u Abernathyho, zběžně zkontroloval zámek, aby se přesvědčil, zda je klec zavřená. Pak se obrátil a vracel se zpět stejnou cestou, jakou přišel. Když procházel kolem dívčiny skrýše, klíče na jeho opasku se náhle uvolnily. Elizabeth nevěřícně zamrkala. Karabina, na které visely, se uvolnila jakoby sama od sebe a pak všechny klíče najednou zmizely. Strážný došel nakonec chodby, otevřel dveře, prošel jimi a byl pryč.</p>
<p>Elizabeth vyklouzla z úkrytu. „Vrbo!“ zavolala tiše.</p>
<p>Sylfa se zničehonic objevila vedle ní a v ruce držela svazek klíčů. „Pospěšme si,“ zašeptala. „Nemáme moc času.“</p>
<p>Vrátili se k Abernathyho kleci. Vrba ji otevřela klíčem, který jí dřív dala Elizabeth. Obě se nasoukaly dovnitř a poklekly u psa. Abernathy byl v bezvědomí. Vrba se k němu naklonila. Panenky měl rozšířené, dech zrychlený. Když se ho Vrba pokoušela nadzvednout, bezvládně se jí svezl do klína.</p>
<p>Vrbu na chvíli zachvátila panika. I kdyby jí Elizabeth pomohla, písař byl příliš těžký, než aby ho dokázala odnést. Musí najít nějaký způsob, jak ho probrat.</p>
<p>„Tady máš klíče. Zkoušej je, dokud nenajdeš ten pravý,“ přikázala Vrba Elizabeth a podala jí svazek klíčů.</p>
<p>Dívka si je vzala a sklonila se k řetězu na Abernathyho krku. Vrba mezitím písařovi třela packy a hlavu. Nic nepomáhalo. Její panika se stále prohlubovala. Bude sem muset přivést Bena.</p><empty-line /><p>To však nebylo možné, věděla to ještě dřív, než myšlenku dokončila. Pokud by Ben sešel sem dolů, celý jejich plán by selhal.</p>
<p>Nakonec zkusila poslední věc, která by mohla Abernathymu pomoci. Použila svou magii. Byla tak slabá, že jí už neměla příliš, ale sebrala všechny své síly. Položila mu ruce na hlavu a zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Pak vytáhla jed z jeho těla do svého vlastního. Cítila to. Nějaká odporná tekutina se jí rozlila v těle a ona dělala co mohla, aby zmírnila zhoubné účinky. Neměla však dost síly. Tohle na ni bylo příliš. Cosi uvnitř se zlomilo a ona cítila, jak její už tak oslabené tělo chřadne. Závrať se mísila s pocitem bolesti. Zachvěla se, odtáhla se pryč a začala zvracet.</p>
<p>„Vrbo, Vrbo!“ slyšela Elizabetin vyděšený hlásek. „Co je ti? Prosím!“</p>
<p>Vrba zamrkala. Malý klaunský obličejík byl docela blízko, barva na tvářích byla rozmazaná stružkami slz. Už zase někde ztratila ten červený nos, pomyslela si Vrba zmateně. Myšlenky jí v hlavě nekoordinovaně vířily, všechno kolem se točilo.</p>
<p>A pak náhle, jako by zázrakem, uslyšela Abernathyho hlas, jak říká: „Vrbo, co tady děláš?“ V tu chvíli věděla, že to dokázala.</p>
<p>Když se opět ocitli v tajné chodbě v bezpečné vzdálenosti od klecí, uvědomila si Elizabeth s hrůzou, že ztratila svůj klaunský nos. Zachvátila ji panika. Musel jí spadnout, když pomáhala Vrbě s Abernathym. Docela určitě ho najdou. Chvíli přemýšlela, zda by se měla vrátit, ale pak se rozhodla</p>
<p>proti. Teď už bylo pozdě. Vrba byla příliš slabá, aby šla zpátky s ní a Elizabeth věděla, že by jí nikdy nenechala jít samotnou. Zaťala tedy zuby a soustředila se na úkol, který byl před nimi. Vytáhla baterku a svítila na cestu. Stoupali vzhůru po schodech směrem ke dveřím vedoucím do komory s uklízecím náčiním. Elizabeth šla napřed, Vrba s Abernathym ji následovali, podpírali přitom jeden druhého a vypadali, že se každou chvíli zhroutí.</p>
<p>„Ještě kousek,“ zašeptala Elizabeth, aby je povzbudila, ale odpovědi se nedočkala.</p>
<p>Konečně se dostali k odpočívadlu, za kterým už byla komora. Otevřeli tajné dveře a vpadli dovnitř. Vrba byla strašidelně bledá a tvář se jí leskla potem. Zdálo se, že přestává vidět. „To je v pořádku, Elizabeth,“ ujistila holčičku, když v jejích očích zahlédla zděšení. Elizabeth se však tak snadno oklamat nedala. Viděla jasně, že sylfa v pořádku není.</p>
<p>Konečně se dostali do dívčina pokojíčku. Vrba s Elizabeth začaly Abernathyho chvatně čistit, kartáčovat a umývat. Pokusily se z něj stáhnout jeho potrhané šaty, ale písař odmítl zůstat nahý a protestoval tak vehementně, že to nakonec vzdaly a nechaly mu spodky a boty. Benův plán sice předpokládal něco jiného, ale Vrba byla příliš unavená, aby se se psem hádala. S každou vteřinou chřadla víc a víc.</p>
<p>Podařilo se jí však překvapit samu sebe. Zdaleka se smrti nebála tak, jak si vždycky myslela.</p>
<p>Telefon v hale zvonil. Benovi s Milesem se zdálo, že uplynula celá věčnost, než se objevil portýr a zvedl sluchátko. Řekl do něj několik slov, zavěsil a obrátil se k oběma čekajícím mužům. „Slečna Elizabeth vám vzkazuje, že bude za chvíli dole.“</p>
<p>„Konečně!“ vydechl Miles.</p>
<p>Vrátný se ještě chvíli motal kolem a pak zase odešel.</p>
<p>„Jdu ven,“ zašeptal Ben. „Pamatuj, co máš dělat.“</p>
<p>Vstal, pootevřel hlavní vchod a tiše jím proklouzl. Sešel po schodech a nastoupil do auta. Tam ze sebe stáhl psí převlek, jakž—takž uhladil kostým, který měl schovaný pod ním a na tvář si nasadil škrabošku. Pak vystoupil a vrátil se dovnitř.</p>
<p>Vrátný se právě vracel. Zamračil se když uviděl, že tentokrát dělá gorile společnost kostlivec. „To je pan Andrews,“ řekl Miles rychle. „Čekal v autě, ale zdálo se mu to dlouho, tak se přišel podívat, co se děje. Pan Barker šel nahoru pomoci své ženě a Elizabeth.“</p>
<p>Portýr roztržitě přikývnul a stále Bena upřeně pozoroval. Už už se chystal něco říct, když v tom se na schodech objevila Elizabeth, ta zelená dáma a chlupatý pes. Dáma vypadala, že jí není dobře.</p>
<p>„Všechno je domluveno, Johne,“ řekla Elizabeth jasným hláskem. V ruce držela malou příruční tašku. „Musíme si pospíšit. Mimochodem, zapomněla jsem Michelovi říct, že se přes noc zdržím u Nity Colesové. Vzkážeš mu to, viď? Měj se tu hezky!“</p>
<p>Muž se pousmál a popřál jí příjemnou zábavu. Pak celá skupina, gorila, kostlivec, zelená dáma, chlupatý pes a Elizabeth vyšli rychle ven a byli pryč.</p>
<p>Portýr se za nimi zamyšleně díval. Měl ten pes trenýrky, když přišel?</p>
<p>Ben zastavil před Franklinovou základní školou. Všude kolem se hemžily malé čarodějnice, vlkodlaci, čertíci, pankáči a ostatní příšerky. Nejrůznější auta je svážela ze všech stran. Pokaždé to vypadalo</p>
<p>stejně — dveře se otevřely a postavičky bleskurychle vyrazily směrem ke vchodu školy, jako kdyby byly doopravdy posedlé. Stále silně pršelo a jasně osvětlená vstupní hala školy nabízela příjemné útočiště.</p>
<p>Ben zahnul na parkoviště a otočil klíčkem v zapalování. Motor zhasnul. Ben se otočil a podíval se na Elizabeth, která vedle něj. „Je čas jít, holka.“</p>
<p>Elizabeth přikývla. Její vesele pomalovaný klaunský obličejík vypadal posmutněle. „Chtěla bych jít s vámi.“</p>
<p>„Tentokrát to nejde, zlatíčko,“ usmál se Ben. „Víš co máš dělat, až večírek skončí, viď?“</p>
<p>„Jasně. Půjdu domů s Nitou Colesovou a jejími rodiči a počkám, až si pro mě přijede táta.“ V hlase měla smutek.</p>
<p>„Správě. Pan Bennett se postará, aby se tvůj táta dozvěděl, co se stalo. V žádném případě se však nevracej zpátky na hrad, rozumíš?“</p>
<p>„Ano. Sbohem Bene, sbohem Vrbo.“ Obrátila se k sylfě, která seděla vedle ní, dlouze ji objala a políbila na tvář. Vrba jí polibek vrátila, usmála se, ale neřekla nic. Byla tak slabá, že už ani nemohla mluvit. „Uzdravíš se?“ vyzvídala Elizabeth váhavě.</p>
<p>„Ano, Elizabeth.“ Vrba ji ještě jednou letmo políbila na tvář a otevřela dveře. Ben ještě nikdy neviděl sylfu v tak špatném stavu, dokonce ani tehdy, když ji zachránil z Abaddonu, kde také nemohla uskutečnit svou proměnu ve strom. Byl stále netrpělivější.</p>
<p>„Sbohem, Abernathy,“ řekla dívka písaři, který seděl s Milesem na zadním sedadle. Chtěla ještě něco dodat, ale pak se zarazila. „Budeš mi chybět,“ vypravila ze sebe nakonec.</p>
<p>„Ty mě taky, Elizabeth,“ přikývnul Abernathy.</p>
<p>Pak děvčátko vystoupilo a rozběhlo se ke škole. Ben počkal, dokud neuviděl, že je uvnitř, pak nastartoval, projel skrz Woodinville, odbočil na 522 a vydal se na západ.</p>
<p>„Výsosti, nevím, jak vám poděkovat, že jste mě přišli zachránit,“ řekl Abernathy. „Myslel jsem už, že je se mnou konec.“</p>
<p>Ben myslel na Vrbu a snažil se přitom ze všech sil nepřekročit povolenou rychlost. „Mrzí mě, co se stalo, Abernathy. A Questora taky.“</p>
<p>„To se mi ani nechce věřit,“ prohlásil pes. Jak se zdálo, už byl opět sám sebou. Zbytky drogy z něj vyprchaly a on už teď nebyl nic víc, než prostě unavený. Zato Vrba na tom byla opravdu špatně.</p>
<p>Ben zpomalil, neboť si všiml, že ručička ukazatele rychlosti se opět vyšplhala do nebezpečných hodnot.</p>
<p>„Snažil se ti jen pomoci,“ řekl.</p>
<p>„Pomoci? Vždyť ani neví, co to slovo znamená!“ nafoukl se Abernathy a chvíli byl zticha. „Abych nezapomněl, tady máš,“ řekl, sundal z krku řetízek s medailonem, naklonil se kupředu a přetáhl ho Benovi přes hlavu. „Cítím se daleko lépe, když vím, že ho máš zpátky.“</p>
<p>Ben neřekl ani slovo, ale měl stejný pocit.</p>
<p>Na dálnici dorazili asi o dvacet minut později a vydali se na jih. Déšť poněkud zeslábl a zdálo se, že se mračna trhají. Letiště nebylo dál než nějakých třicet minut jízdy.</p>
<p>Vrba se natáhla a uchopila Bena za ruku. Jemně ji stiskl a v duchu si přál, aby jí mohl předat něco ze svých vlastních sil.</p>
<p>Po levé straně je míjelo auto. Na místě spolujezdce</p><empty-line /><p> seděla žena a třeštila na ně oči. Viděla gorilu, chlupatého psa, mladou ženu nabarvenou na zeleno a kostlivce, který auto řídil. Žena cosi řekla řidiči a auto zmizelo z dohledu.</p>
<p>Ben úplně zapomněl na jejich převleky. Nejdřív si pomyslel, že by je měli sundat, ale pak si řekl, že na to nemají čas. A kromě toho — vždyť je Halloween. Dnes bude v kostýmech spousta lidí. Budou přejíždět z místa na místo, bavit se, popíjet na večírcích. V Seattlu to takhle chodilo — přečetl si to v ranních novinách. Halloween byl velká událost. Ben před sebou uviděl světla města a hned se cítil lépe. Pršet už skoro přestalo a od cíle je dělilo jen několik mil. Uviděl jasně ozářené mrakodrapy, zhluboka si vydechl a pomyslel si, že už jsou skoro doma.</p>
<p>Vtom uviděl světla policejního auta. Jelo přímo za nimi. „Ach ne,“ zamumlal Ben. Policejní auto je předjelo, dalo jim znamení navedlo je na odstavný pruh kousek vedle nadjezdu.</p>
<p>„Doku, proč tě zastavili?“ ozval se Miles. „Jel jsi moc rychle nebo co?“ Ben ucítil, jak se mu zhoupnul žaludek. „V tom to nebude,“ řekl tiše.</p>
<p>Policista zůstal uvnitř a cosi řekl do rádia. Během chvíle přijelo druhé policejní auto a postavilo se zepředu. Policista z prvního auta vystoupil, postavil se řidičovu okénku a nahlédl dovnitř. „Mohu vidět váš průkaz, pane řidiči?“</p>
<p>Ben sáhl do náprsní kapsy a teprve pak si vzpomněl, že nemá průkaz u sebe. Auto si půjčoval Miles, „Bohužel, nemám ho u sebe, ale mohu vám nahlásit číslo. Je z půjčovny. Vůz je přihlášen na pana Bennetta.“</p>
<p>Ukázal na gorilu. Miles se ze všech sil snažil sundat dolů gorilí hlavu, ale nějak uvízl uvnitř. Policista přikývnul. „Máte u sebe jakýkoliv jiný doklad?“ zeptal se.</p>
<p>„Pan Bennett je má,“ odpověděl Ben.</p>
<p>„Ano, mám je u sebe,“ potvrdil Miles. „Tady, v tomhle zatraceném převleku. Jen co se mi...“ Zmlkl a místo řečí se raději pokoušel osvobodit.</p>
<p>Policista se podíval na Vrbu a Abernathyho a pak zase zpátky na Bena. „Budu vás muset požádat, abyste jel se mnou. Prosím následujte mě. Druhý vůz pojede za vámi.“</p>
<p>Bena polilo horko. Něco tady nehrálo. „Jsem právník,“ vyhrkl. „Jsme z něčeho obviněni?“</p>
<p>Policista zavrtěl hlavou. „Co se mě týče, nic na vás nemám. Maximálně bych vám mohl dát pokutu, že řídíte vozidlo bez průkazu.“</p>
<p>„Tak proč...?“</p>
<p>„Zřejmě je tady ještě nějaká jiná záležitost. Prosím, následujte mě, pane.“ Otočil se a bez dalšího vysvětlování nasedl do svého auta.</p>
<p>Ben se ztěžka opřel do sedadla a slyšel Milese, jak tiše říká: „Doku, přišli na nás! Co budeme dělat?“</p>
<p>Ben jen zavrtěl hlavou. Neměl nejmenší tušení.</p>
<p><emphasis>Svědění</emphasis></p><empty-line /><p>Questoru Thewsovi trvalo celkem tři dny, než se dostal z Ryzího Stříbra na okraj Pustiny. Byl sám. Vytratil se z hradu za úsvitu, kdy otravní Domů skřítci a všichni ti neodbytní poslové, vyslanci a stěžovatelé ještě spali. Záležitosti království budou muset počkat, řekl si. Ať se jim to líbí nebo ne. Mozol s Pastiňákem ho vyprovázeli a stále doufali, že jim dovolí, aby šli s ním. Zklamalo je, když čaroděj trval na svém. Upřené pohledy a široké úsměvy koboldů ho neobměkčily. Tohle musí zvládnout sám, oni mu pomoci nemohli. Bude nejlepší, když koboldi zůstanou na hradě a po dobu jeho nepřítomnosti na něj dohlédnou. Vyšvihl se do</p>
<p>sedla svého starého siváka a vyrazil. Don Quijote bez Sancho Panzy, strašák, který se vydal hledat vlastní pole. Jel na sever zalesněnou pahorkatinou obklopující Ryzí Stříbro, pastvinami a pláněmi Zeleného Trávníku, až konečně dorazil k Pustině.</p>
<p>Třetí den jeho putování pomalu končil a slunce už zapadalo za obzor, když konečně v dálce zahlédl záři Ohnivých pramenů.</p>
<p>„No tak, běž!“ pobídl Questor siváka, který ucítil kouř a začal se plašit.</p>
<p>Na Questora Thewse těžce doléhal pocit viny. Věděl, že jedině Ben Holiday dokáže navrátit do Landoveru pořádek. Noční Stín bude pokračovat v ničení tak dlouho, dokud se neobjeví někdo, kdo se dokáže s démonem vypořádat. A to Questor, bohužel, neuměl. Jeho Veličenstvo potřebné schopnosti mělo. Ben Holiday však v Landoveru nebyl. Dokud se mu nepodaří opět získat ztracený medailon, zůstane polapen v jiném světě. Dokonce ani pak se nejspíš nevrátí, nebude-li moci vzít Abernathyho a Vrbu s sebou. A to všechno kvůli jistému Questoru Thewsovi. Questor už prostě nedokázal dál jen vyčkávat a čekat, jak se věci vyvinou, když hrozily tak strašlivé konce.</p>
<p>Proto přišel s plánem, jak navrátit věci do původního stavu. Byl to velmi primitivní a jednoduchý plán, ale byl to plán. Bude muset nějak přinutit draka Straba, aby přinesl Bena a ostatní zpět.</p>
<p>Nápad to byl tak prostý, až se divil, jak to, že na něj nepřišel dřív. Nikdo nemohl projít skrz kouzelné mlhy obklopující Landover. Nikdo, až na dvě výjimky — držitele medailonu Králů Landoveru a draka Straba. Draci se totiž mohli pohybovat poměrně volně. Samozřejmě, nemohli vstoupit příliš</p>
<p>hluboko do kouzelných mlh, neboť odtamtud byli před dávnými časy vyhnáni. Mohli však navštívit mnoho jiných míst. Díky své magii dokázali projít mlhami do jiných světů a znenadání se vynořit na nejméně předpokládaných místech. Strabo nebyl výjimka. Ben Holiday ho kdysi donutil, aby ho donesl do Abaddonu a pomohl mu tak zachránit Vrbu, Abernathyho, Questora a koboldy z rukou démonů. Docela určitě by se dokázal dostat i do Benova starého světa.</p>
<p>Questor zkřivil tvář. Strabo mohl, ale otázka je, zda bude chtít. Do Abaddonu se tehdy drak vypravil jen pod krajním nátlakem a pak se mnohokrát nechal při nejrůznějších příležitostech slyšet, že se raději udusí svým vlastním dýmem, než by pro Bena Holidaye pohnul pařátem.</p>
<p>Zatímco tedy byl Questorův plán poměrně jednoduchý, s realizací to už bylo horší.</p>
<p>„Ach ano,“ povzdechl si rezignovaně. „Ale za pokus to stojí.“</p>
<p>Dovedl svého koně na vršek jednoho z pahorků, které se tyčily kolem Ohnivých Pramenů. Tam mu sundal sedlo, uzdu, poplácal ho po krku a poslal domů. Nemá smysl ho tady nechávat, pomyslel si. Pokud se mi nepodaří Straba přimět, aby mi pomohl, stejně už koně potřebovat nebudu.</p>
<p>Čaroděj se zamračil a zatahal se za ucho. Jak by vlastně měl Straba přesvědčit?</p>
<p>Chvíli o tom přemýšlel, ale pak tyto myšlenky odsunul stranou a začal se prodírat hustým křovím. Na údolí se pomalu snášel soumrak a stíny houstly. Ze slunce zbyl už jen tenký, stříbrný proužek těsně nad korunami stromů, a i ten po chvíli zmizel. Questor vzhlédl vzhůru k nebi. Nízko visící mraky</p>
<p>měly oranžový a rudý nádech, jak se v nich odrážela zář Ohnivých Pramenů. Čaroděje polechtal v nose kouř a on hlasitě kýchnul. Kýchnutí, pomyslel si podrážděně. Přesně tak celý ten malér začal! Questor vyrazil odhodlaně kupředu a naprosto nedbal na větvičky a trny, které trhaly oděv a na kůži zanechávaly červené škrábance. Teď už bylo Prameny i slyšet — hluboké přerývané dunění, které znělo, jako kdyby nějaký obr dostal škytavku a postupně přecházelo v jakési nespokojené brumlání. Vzduch byl horký a Questor se začal potit.</p>
<p>Vydrápal se na poslední pahorek, tam se zastavil a založil ruce v bok. Ohnivé Prameny ležely přímo před ním — skupina rozervaných kráterů, v jejichž nitru bublala a vřela jakási modrá a žlutá tavenina. Krátery v pravidelných intervalech vyvrhovaly gejzíry plamenů. Horký vzduch byl plný sirných výparů a navíc páchl zdechlinami. Všude kolem se povalovaly zčernalé kosti zvířat, která drak sežral.</p>
<p>Čaroděj zastihl draka právě u večeře. Strabo ležel ovinut kolem jednoho z menších kráterů na vzdálenějším konci Ohnivých Pramenů a cosi žvýkal. Podle Questorova odhadu šlo nejspíš o nějakou ubohou krávu. Ozvalo se zapraštění, jak drakovy mohutné čelisti plné zčernalých zubů rozdrtily kosti. Čaroděj znechuceně nakrčil nos. Příjemný spolustolovník ze Straba asi nikdy nebude.</p>
<p>„Draku, draku,“ zamumlal si pod vousy.</p>
<p>Strabo se nadechl a vyplivl na zdechlinu oheň. Pak si urval z osmahlého kusu obrovské sousto a hlasitě žvýkal.</p>
<p>Questor Thews popošel až k samotnému okraji vyvýšeniny, aby byl dobře vidět. „Starý draku!“ zavolal. „Rád bych si s tebou promluvil!“</p>
<p>Strabo přestal na chvíli žvýkat a vzhlédl. „Kdo je to?“ zavrčel a zamžoural. „To jsi ty, Questore Thewsi?“</p>
<p>„Ano, já.“</p>
<p>„Hm Taky mě to mohlo napadnout!“ Drak zacvakal zuby, aby svým slovům dodal váhu. „A vůbec, komu říkáš starý? Vždyť ty sám jsi pěkná vykopávka!“</p>
<p>„Potřebuji s tebou mluvit.“</p>
<p>„To už jsi říkal. Slyšel jsem tě dobře. To není nic překvapivého, Questore Thewsi. Ty si každou chvíli potřebuješ s někým promluvit. Mám pocit, že tě žvanění prostě těší. Občas si říkám, že kdyby se všechny ty tvoje řeči proměnily v magickou sílu, byl bys nejmocnějším čarodějem, jaký kdy v Landoveru žil.“</p>
<p>Questor se zamračil. „Tohle je opravdu důležité!“ „Pro mě ne. Já chci dojíst svou večeři.“ Drak se opět obrátil ke krávě a urval si další sousto, zjevně bez zájmu o cokoliv jiného. „Tak tahle jsi skončil, co? Kradeš krávy!“ řekl čaroděj a udělal několik kroků kupředu. „Tss! Jak ubohé! Za chvíli budeš chodit o žebrotě!“</p>
<p>Strabo přestal žrát, jeho čelisti se zastavily uprostřed pohybu. Pomalu otočil svou šupinatou hlavu pokrytou ostrými výběžky a podíval se čaroději do tváře. „Ta kráva se ztratila, přišla sem sama a já jsem ji pozval na večeři,“ řekl a zašklebil se. „Mohl bych pozvat i tebe,“ dodal. „Já bych byl pro tebe dost ubohým soustem.“ „Ale možná bys mohl být chutným zákusečkem!“ Drak tuto možnost chvíli zvažoval. „Ne,“ řekl nakonec „Je tě málo dokonce i na zákusek.“ „Možná by ti na mě nestačil žaludek!“</p>
<p>„Na druhou stranu, když tě sežeru, tak tě tím umlčím.“</p>
<p>Questor zavrtěl hlavou. „Proč si prostě neposlechneš, co mám na srdci?“</p>
<p>„Už jsem ti řekl, čaroději. Večeřím.“</p>
<p>Questor si sedl na bobek a dlaněmi uhladil svou sešívanou róbu. „Dobře tedy. Mohu počkat, dokud nedojíš.“</p>
<p>„Dělej si co chceš, hlavně buď zticha!“</p>
<p>Strabo se vrátil ke své večeři. Jednotlivé kusy masa ožehl tak, že na ně plivnul oheň, pak je čelistmi utrhl, až zapraštěly kosti, a hladově sežvýkal. Ocasem přitom netrpělivě švihal sem a tam, jako by se dalšího sousta ani nemohl dočkat. Questor čekal. Strabo ho koutkem oka pozoroval.</p>
<p>Konečně byl drak s večeří hotov. Zbytky krávy vyplivl do jícnu kráteru, ke kterému se tisknul, a znova se obrátil k čaroději. „Tak dost, Questore Thewsi! Jak mám jíst, když ty tam sedíš a díváš se na mě, jako bys mi přišel zvěstovat konec světa? Bere mi to chuť k jídlu! Tak co ode mě chceš?“</p>
<p>Questor se pomalu napřímil a třel si přitom ztuhlé svaly. „Chci tvou pomoc.“</p>
<p>Drak protáhl své obrovité tělo mezi krátery. Plameny a popel mu zjevně nevadily ani v nejmenším, jen z ocasu a z blanitých křidel tu a tam mimoděk setřásl některou z větších kapek rozžhavené taveniny. Když se konečně dostal k čaroději, vztyčil se na zadní a hladově se olízl svým rozeklaným jazykem.</p>
<p>„Questore Thewsi, nenapadá mě ani ten nejmenší důvod, proč bych ti měl pomáhat! A prosím, ušetři si tu nudnou přednášku o dávném přátelství mezi čaroději a draky, se kterou jsi sem přišel posledně. Nevykládej mi o společné historii ani o tom, jak mnoho</p>
<p>jedni pro druhé dokážeme udělat, když je to potřeba. Takový nesmysl. Upřímně, pomyšlení na to, že bych ti pomohl, se mi z duše hnusí!“</p>
<p>Questor se jen stěží vzmohl na odpověď. „Nežádám pomoc pro sebe,“ řekl nakonec. „Chci, abys pomohl Jeho Výsosti.“</p>
<p>Drak na něj zůstal zírat, jako by se čaroděj zbláznil. „Holidayovi? Ty po mně chceš, abych pomohl Holidayovi? Proč bych s něčím takovým měl, proboha, souhlasit?“</p>
<p>„Protože Ben Holiday je tvůj král stejně jako můj,“ řekl Questor. „Je na čase, abys se s tím konečně smířil. Ať už ho máš rád nebo ne, Ben Holiday je králem Landoveru a dokud bydlíš v údolí, jsi jeho poddaným. Což znamená, že jsi povinen králi v nouzi pomoci!“</p>
<p>Strabo dostal křeče. Rozchechtal se tak, že se neudržel na zadních a upadl po zádech do jednoho z kráterů, až se plameny rozstříkly kolem. Questor tak tak uhnul žhavým kapkám. „Co je na tom k smíchu?“</p>
<p>„Všechno!“ zavyl drak. Kuckal, dávil se a chrlil přitom oheň a dým. „Questore Thewsi, ty jsi ohromný! Dokonce bych řekl, že tomu co říkáš i věříš! Úžasné!“</p>
<p>„Pomůžeš nebo ne?“ ozval se Questor rozzlobeně.</p>
<p>„Řekl bych že ne!“ Drak se znova zvedl na zadní. „Nejsem vázán k této zemi a nepodléhám králi! Žiju, kde se mi zlíbí a řídím se jen svými vlastními zákony! Docela určitě nemusím nikomu pomáhat — a ze všeho nejméně Holidayovi! Nesmysl!“</p>
<p>Drakova slova Questora nepřekvapila ani v nejmenším. Moc dobře věděl, že Strabo nikdy v životě</p>
<p>nikomu dobrovolně nepomohl. Za pokus to však stálo.</p>
<p>„A co ta krásná sylfa, Vrba?“ zeptal se čaroděj. „Ta je také v nebezpečí. Už jednou jsi jí zachránil život, pamatuješ? Zpívala ti písně a vyprávěla příběhy, abys mohl snít. Samozřejmě, pokud bys chtěl pomoci jí, musíš pomoci Holidayovi.“</p>
<p>„Zapomeň na to,“ odfrkl drak.</p>
<p>Questor se zamyslel. „Dobře,“ řekl nakonec. „Pak ti ale nezbývá, než Holidaye zachránit ve svém vlastním zájmu.“</p>
<p>„V mém vlastním zájmu?“ zašklebil se Strabo a olízl zčernalé přední zuby. „Co to na mě šiješ za boudu, čaroději?“</p>
<p>„Žádnou boudu, ale rozumný důvod, který pochopíš i ty,“ odpověděl Questor Thews. „Noční stín získala kontrolu nad magickou silou, která jí umožní ovládnout celé toto údolí. Už s tím vlastně začala. Poštvala lidi a kouzelné bytosti proti sobě a všude způsobila zmatek. Pokud bude mít příležitost pokračovat, zničí všechno a všechny.“</p>
<p>Drak se jen ušklíbl. „A co je mi po tom?“</p>
<p>Questor pokrčil rameny. „Dříve nebo později se čarodějnice začne zajímat i o tebe, Strabo. Hned po Benu Holidayovi jsi její největší nepřítel. Co si myslíš, že se stane pak?“</p>
<p>„Pche! Dokážu si poradit s každým jejím kouzlem!“</p>
<p>Questor se zamyšleně zatahal za vousy. „Moc bych si přál, abych mohl říct totéž. Víš, Strabo, tohle je trochu jiná magie, kouzelná síla právě tak pradávná, jako tvá vlastní. Vládne jí démon, který žije v lahvi. Čerpá svou sílu z toho, kdo láhev právě vlastní a dokáže ji použít nejrůznějšími způsoby.</p>
<p>Docela jistě se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že sílu čarodějnice není možno podceňovat.“</p>
<p>„Nesouhlasím s ničím!“ Drak se doopravdy rozzlobil. „Vypadni, Questore Thewsi, mám tě dost!“</p>
<p>„Vím, že Holidaye nenávidíš, ale jen on se může démonovi postavit. Landoverský král ovládá Paladina a jen Paladin se může postavit proti čemukoliv.“</p>
<p>„Táhni, čaroději!“</p>
<p>„Pokud se rozhodneš, že Benu Holidayovi nepomůžeš, pak tady nebude nikdo, kdo by čarodějnici zadržel. Budeme ztraceni všichni!“</p>
<p>„Zmiz!“</p>
<p>Drak vyplivl proud ohně, kterým sežehl celou stráň pahorku, na kterém Questor Thews stál. Vzduch se naplnil kouřem a popelem. Čaroděj se rozkašlal, zalapal po dechu a ucouvl, jak se přes něj převalila vlna žáru. Když se vzduch konečně trochu pročistil, spatřil draka, jak se k němu otráveně otáčí zády a kráčí pryč. „Nezajímá mě ani čarodějnice, ani její démon, ani ty, ani Holiday, ani nikdo jiný v tomhle údolí!“ mručel. „Starám se jen o sebe! A teď běž pryč!“</p>
<p>Questor Thews se zamračil, jak jen mohl. No, v každém případě to aspoň zkusil. Nikdo nemůže říct, že ne. Udělal všechno, aby draka přesvědčil. Bohužel, selhal. Nebylo divu, drak byl vždycky pořádně tvrdohlavý. Pokud by čaroděj v naléhání pokračoval ještě chvíli, nejspíš by to vyústilo v potyčku.</p>
<p>Rezignovaně si povzdechl. Tak to mezi čaroději a draky chodilo odjakživa.</p>
<p>Opět se přiblížil až k okraji svahu a tam se zastavil. „Strabo!“ Drak otočil svou šupinatou hlavu. „Hej, starý draku, zdá se, že tě budu muset přinutit násilím! Myslel jsem, že tě rozumné důvody přesvědčí, ale podcenil jsem tvou vrozenou</p><empty-line /><p>paličatost. Je nezbytné, abys Jeho Výsosti pomohl a pokud k tomu nejsi ochoten dobrovolně, přesvědčím tě jinak. Ať chceš nebo nechceš, stejně to budeš muset udělat!“</p>
<p>Strabo na Questora zíral v nelíčeném úžasu. „To snad ne! Ty mi vyhrožuješ, Questore Thewsi?“</p>
<p>Čaroděj se hrdě vztyčil. „Pokud tvou ochotu ke spolupráci mohu získat pouze výhrůžkami, tak ano! A nejen to!“</p>
<p>„Opravdu?“ Drak si čaroděje dlouhou chvíli prohlížel a pak udeřil ocasem do jednoho z kráterů, až žhavá láva vystříkla na všechny strany. „Vrať se domů, ty bláznivý starý čaroději!“ zavrčel, otočil se a odcházel.</p>
<p>Questor s prudkým máchnutím zvedl ruku a na konečcích prstů mu zaplály ohníčky. Pak švihnul paží a vrhnul na draka ohnivou kouli. Trefil se přímo doprostřed drakova ohromného těla. Strabo byl vyzdvižen do vzduchu, přeletěl několik bublajících kráterů a dopadl do hromady roští. Kameny a láva pršely všude kolem. Drak hlasitě zamručel.</p>
<p>„No teda!“ zašeptal Questor Thews překvapen účinkem vlastního kouzla.</p>
<p>Strabo se pomalu zvedl, otřásl se od hlavy až k patě, zakašlal, odplivnul si a pomalu se otočil k čaroději. „Kde ses tohle naučil?“ zeptal se a v hlase mu zazněla stopa obdivu.</p>
<p>„Naučil jsem se spoustu věcí, o kterých ještě nevíš,“ štěkl Questor. „Možná by pro tebe bylo lepší, kdybys udělal to, oč jsem tě žádal.“</p>
<p>Strabo neodpověděl, místo toho vychrlil na Questora oheň. Čaroděj udělal kotrmelec dozadu a skončil v nedalekém trnitém křoví. Druhý zášleh</p>
<p>plamenů následoval téměř vzápětí, ale to už se Questor překulil na druhou stranu kopce mimo drakův dosah. Plameny sežehly všechno kolem na uhel.</p>
<p>„No tak, vrať se, Questore Thewsi!“ volal drak. „Ještě jsme ani nezačali a ty už utíkáš domů!“</p>
<p>Questor se opatrně zvedl ze země a vydal se zpátky vzhůru po svahu. Tohle bude tvrdá práce, pomyslel si chmurně.</p>
<p>Následujících dvacet minut na sebe drak a čaroděj zuřivě útočili. Uhýbali, zkoušeli na sebe nejrůznější finty a při tom všem se ještě museli vyhýbat dýmajícím a bublajícím kráterům. Země kolem Ohnivých Pramenů se proměnila ve spáleniště. Úder stíhal úder. Questor Thews shromáždil proti drakovi všechnu svou magickou sílu a vzpomněl si přitom i na ta zaklínadla, o kterých ani nevěděl, že je zná. Drak mu odpovídal chrlením mohutných plamenů. Pohybovali se sem a tam jako dva boxeři v ringu, útočili a bránili se. Po dvaceti minutách už oba lapali po dechu a potáceli se jako opilí.</p>
<p>„Čaroději... ty mě nepřestáváš překvapovat!“ zasupěl drak, pomalu se doplazil do středu Pramenů a stočil se tam do klubíčka.</p>
<p>„Rozhodl... ses... můj... požadavek... zvážit?“ otázal se Questor.</p>
<p>„Zajisté,“ odpověděl Strabo a plivl na čaroděje další ohnivou kouli.</p>
<p>Dál pokračovali ve své potyčce mlčky. Ticho rušily jen jejich ojedinělé vzdechy, výkřiky a bublání okolních kráterů. Mračna se roztrhala, na nebi se objevily hvězdy a několik landoverských měsíců. Vítr utichl a vzduch se oteplil. Chvíle soumraku byla pryč, nastala noc.</p>
<p>Questor poslal na draka ohromné mračno komárů</p>
<p>a ucpal mu tak nozdry, oči i tlamu. Strabo začal kašlat, lapat po dechu, plivat kolem oheň a mlátit sebou, jako smyslů zbavený. Začal nadávat a používal přitom slova, která Questor ještě v životě neslyšel. Pak se zvedl a vrhl se na čaroděje ve snaze ho rozmáčknout. Questor vyčaroval díru v zemi a skrčil se do ní zrovna ve chvíli, kdy drak s mohutným žuch přistál právě na místě, kde čaroděj dříve stál. Strabo tam seděl, rozhlížel se kolem, ale Questora nikde neviděl. To ho tak rozzuřilo, že si ani nestačil uvědomit, co se vlastně stalo. Vtom ho zespoda cosi bodlo a drak se zavytím vyskočil. Questor Thews se vynořil z díry a vrhl na draka oheň. Drak mu to bez meškání oplatil. Oba padli k zemi a rozkašlali se.</p>
<p>„Čaroději... víš... asi jsme na to... moc staří!“ zalapal Strabo po dechu a slízl z čenichu popel, který se mu tam usadil. „Nechme toho!“</p>
<p>„Nechám toho, až ty řekneš ano, ne dřív!“ odpověděl Questor.</p>
<p>Strabo potřásl zčernalou, ožehlou hlavou. „Ať si přeješ cokoliv... jsem si jistý, že za tohle nám to nestálo!“</p>
<p>Questor užasl. Byl černý od hlavy až k patě, pokrytý sazemi, samá spálenina. Jeho šaty byly potrhané a umazané tak, že už je žádný krejčí nespraví, vlasy mu trčely na všechny strany, svaly a kosti ho bolely, jako by se už nikdy neměl dát dohromady. Vyzkoušel všechna kouzla, na která si jen vzpomněl a nic z toho na draka neplatilo. Za to, že byl stále naživu, mohl děkovat jen nevysvětlitelné souhře šťastných náhod, která v historii čarodějnictví docela jistě neměla obdoby. Většina jeho kouzel selhala, ostatně jako vždycky, jiná, mnohem účinnější</p>
<p>zas byla mimo jeho možnosti. Na nohách ho drželo jen vědomí, že pokud selže i tentokrát, už nikdy se nemůže nazývat čarodějem. Tohle byla poslední příležitost dokázat sám sobě, když už ne nikomu jinému, že skutečně je čarodějem, jak vždycky tvrdil.</p>
<p>Zhluboka se nadechl. „Jsi... připraven... mě poslouchat?“ zeptal se.</p>
<p>Strabo otevřel tlamu tak doširoka, jak to jen dokázal a odhalil tak všechny své úctyhodné zuby. „Proč si... nevlezeš dovnitř... Questore Thewsi? Tak lépe... uslyšíš... co ti odpovím!“</p>
<p>Questor se pokusil mrštit do drakovy tlamy zakletí způsobující opar, ale Strahova kůže byla tak tvrdá, že se kouzlo zcela minulo účinkem. Strabo odpověděl zášlehem, který čaroděje vymrštil vzhůru a spálil mu boty. Chvíli po sobě metali ohnivé koule. Pak Questor zamával rukama jako větrný mlýn, až se zdálo, že se mu paže vytrhnout z ramen a odletí pryč, a mrštil po drakovi strašlivou sněhovou vánici. Sněhové vločky hnané ledovým vichrem narazily do draka, který se na poslední chvíli pokusil ukrýt vjednom z větších kráterů. Bouře, kterou čaroděj vyvolal, však byla tak silná, že udusila plameny a lávu v kráteru proměnila v led. Strabo tak zůstal pevně uvězněn — ven mu trčela jen hlava. Ledová vánice do něj bušila s nevídanou silou a drak vztekle vyl.</p>
<p>Konečně kouzlo přestalo působit a bouře se uklidnila. Draka nebylo vidět, byl přikryt tlustou vrstvou sněhu, který však v žáru okolních kráterů začal rychle tát. Pak Strabo vystrčil hlavu a znechuceně ze sebe setřásl zbytky sněhových vloček. Zařval, napjal svaly a led v kráteru popraskal. Byl opět volný. Otočil se k čaroději a z nozder mu stoupala pára.</p>
<p>Questor znehybněl. Ten je snad nezničitelný, pomyslel si vyčerpaně. Co mám udělat, abych ho zdolal?</p>
<p>Uskočil před plameny, které na něj drak opět vychrlil, pak ještě jednou, proti třetímu úderu vztyčil magický štít. Strabo byl příliš silný. Silou proti němu nic nezmůže. Bude zapotřebí vymyslet něco jiného.</p>
<p>Počkal na chvíli, kdy drak oddechoval, a poslal na něj svědění.</p>
<p>Draka začala nejdřív svrbět zadní tlapa. Když ji však zvednul, aby se poškrábal, svědění přeskočilo na stehno, pak na krk, do ucha, na nos a pak zase zpátky do tlapy. Strabo se točil, mručel a šil sebou jako šílený, jak se mu svědění stěhovalo z jedné strany těla na druhou. Snažil se ho dostihnout a poškrábat se, ale to se mu stále nedařilo. Vyl, řval, svíjel se, kroutil se, ale nic nepomáhalo. Na Questora Thewse úplně zapomněl. Třel své hadí tělo o ostré hrany kráterů a máchal se v žhavé lávě v zoufalé snaze se podrbat.</p>
<p>Když čaroděj udělal rychlé gesto rukama a kouzlo zrušil, Strabo se sesunul a zůstal bezvládně ležet mezi krátery jako hromádka neštěstí. Momentálně byl zcela vyčerpaný, rozeklaný jazyk mu visel z tlamy, lapal po dechu. Vysíleně zatěkal očima, až konečně pohledem našel čaroděje.</p>
<p>„Dobrá, dobrá!“ řekl a těžce přitom dýchal, jako starý pes. „Už mám dost! Tak co chceš, Questore Thewsi? Ven s tím, ať už to mám z krku!“</p>
<p>Questor Thews se načepýřil a na tváři se mu objevil spokojený úsměv.</p>
<p>„Je to velmi jednoduché, starý draku,“ začal.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Bláznivý Halloween</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Zástupce šerifa Pick Wilson se naklonil přes svůj stůl pokrytý papíry a řekl Benu Holidayovi: „Takže vy tvrdíte, že jste byli na cestě na halloweenovou oslavu v... V kterém že hotelu to mělo být?“</p>
<p>Ben se zatvářil přemýšlivě. „Myslím že Sheraton. Nejsem si jist. Pozvánka nejspíš bude někde v autě.“</p>
<p>„Mhm. Takže vy jste jeli na party ve vypůjčeném autě a se sbalenými kufry naskládanými vzadu...“</p>
<p>„Jeli jsme přímo z letiště,“ dodal rychle Ben. Kancelář byla cítit čerstvou malbou, desinfekcí a bylo v ní strašné horko.</p>
<p>„Bez jakýchkoliv dokladů, dokonce i bez</p><empty-line /><p> řidičského průkazu?“ Wilson se odmlčel a vypadal dost zmateně.</p>
<p>„To všechno vám mohu vysvětlit.“ Ben se jen stěží ovládal, aby skryl své podráždění. „Pokud potřebujete identifikaci někoho z nás, doklady má pan Bennett. Já jsem své omylem nechal doma.“</p>
<p>„Stejně jako zde přítomný pan Abernathy a ta mladá dáma,“ dodal Wilson. „Ano, to už jste říkal.“</p>
<p>Opřel se do svého křesla a zkoumavě si prohlížel společnost před sebou: kostlivce, zelenou dívku, chlupatého psa a gorilu. Žádný z nich si ještě své kostýmy nesundal, jen Ben sejmul umrlčí masku a Miles se konečně zbavil své gorilí hlavy. Všichni seděli v neosobně vyhlížející kanceláři v budově Okresního soudu, kam je policie dopravila před necelou hodinou. Vypadali jako postavy ze soutěžního pořadu Pevnost Boyard. Wilson si je stále prohlížel a Ben mu přímo dokázal číst na čele, co si myslí.</p>
<p>Zástupce šerifa si odkašlal a prolistoval nějakými papíry na stole. „A co ten kostým psa, co jsme našli na zadním sedadle?“</p>
<p>„Ten byl navíc. Nikomu nepadl.“ Ben se k muži naklonil. „Podívejte, to všechno jsme si už vysvětlili. Pokud nás máte z čeho obvinit, prosím, udělejte to. Viděl jste naše spisy, pane zástupce. Já a pan Bennett jsme právníci a pokud se ukáže, že je to nezbytné, jsme připraveni hájit jak sebe, tak i naše přátele. V tuto chvíli vám však mohu říct, že už nás nebaví tady jen tak sedět. Máte ještě nějaké otázky?“</p>
<p>Wilson se pousmál. „Jen pár. Hm, necítil by se pan Abernathy pohodlněji, kdyby si sundal masku?“</p>
<p>„Docela určitě ne,“ vybuchl Ben podrážděně a podíval se na písaře, který seděl vedle něj. „Stálo nás to dost námahy, abychom ho do tohohle kostýmu</p>
<p>oblékli, to mi věřte. Ještě jsem nepřestal doufat, že se na tu oslavu dostaneme. Máte pět minut. Vzneste obvinění, nebo jdeme pryč!“</p>
<p>Samozřejmě, že jen blafoval, ale musel udělat něco, aby se události pohnuly kupředu. Ještě stále se nedozvěděl, co všechno o nich Wilson ví, popřípadě do jakých potíží se to dostali. Zástupce šerifa je původně ujistil, že nejspíš jde o nějaký omyl. Chce to jen trochu času, aby se všechno vysvětlilo. Když však na vysvětlování konečně došlo, zdálo se, že dělá všechno možné, aby věci ještě víc zamlžil.</p>
<p>Vrba seděla hned vedle Bena a chvílemi ztrácela vědomí. Oči měla přivřené, dýchala rychle a povrchně. Wilson se na ni díval s rostoucím podezřením. Ben mu dříve vysvětlil, že dívka špatně reaguje na změny počasí. Nedělal si však iluze, že by mu Wilson uvěřil. Podle vnějších projevů mohla být docela dobře pod vlivem omamných látek, což bylo právě to, co si Wilson myslel.</p>
<p>„Ta dívka nevypadá dobře, pane Holidayi,“ řekl zástupce šerifa, jako kdyby četl Benovy myšlenky. „Nechtěla by si na chvíli lehnout?“</p>
<p>„Chci být u tebe, Bene,“ řekla Vrba tiše, na chvíli pootevřela víčka a pak je zase zavřela.</p>
<p>Wilson zaváhal a pak jen pokrčil rameny. Ben posunul svou židli tak, aby byl Vrbě blíž, objal ji a snažil se, aby nebylo poznat, že ji vlastně podpírá. Bezvládně se mu zhroutila do náručí.</p>
<p>„Jdu zavolat jednomu z místních právních zástupců, pane Wilsone,“ řekl znenadání Miles a vstal. „Je tady někde telefon?“</p>
<p>Wilson přikývnul. „Ve vedlejší kanceláři. Vytočte devítku a pak můžete volat ven.“</p>
<p>Miles se významně podíval na Bena a vyšel z</p><empty-line /><p>místnosti. Po chvíli do kanceláře strčil hlavu jeden z úředníků pracujících na příjmu a řekl Wilsonovi, že má telefon. Muž se zvedl od stolu a šel ke dveřím. Ben zaslechl, jak se někde nedaleko baví dvojice úředníků.</p>
<p> O tom, že když je Halloween, celé město se zblázní. Čarodějnice, šotci, duchové a kdovíco ještě, říkal jeden z nich. A zvířata, dodal druhý. Je těžké udržet pořádek.</p>
<p>Během normální noci, řekl ten první. O Halloweenu je to nemožné, přitakal druhý. Tlupa pitomců, řekl první. Blázni, přizvukoval mu jeho kamarád.</p>
<p>Wilson si chvíli povídal s mužem, který mu telefonát oznámil, a pak se otočil k Benovi. „Omluvte mě prosím na chvíli, pane Holiday,“ řekl a vyšel ven. Dveře se za ním zavřely.</p>
<p>Abernathy se ustaraně rozhlédl. „Co se s námi stane, Výsosti?“ zeptal se šeptem. Od chvíle, kdy vstoupili do budovy, neřekl ani slovo, neboť ho Ben včas varoval, že má mlčet. Už tak bylo dost obtížné obhájit své tvrzení o halloweenové party. Ze všeho nejmíň potřebovali, aby se Wilson začal divit, jak to, že se morda masky psa dokáže. pohybovat, jako kdyby byla skutečná. Ben se usmál ve snaze písaře uklidnit. „Nic se nestane. Za chvíli odsud budeme pryč“</p>
<p>„Nerozumím, proč se mě pořád ptají, jestli si nechci sundat masku, Výsosti. Proč jim prostě neřekneme pravdu?“</p>
<p>„Protože by ji nepochopili, proto!“ odsekl Ben, ale pak si povzdechl. Nemělo smysl být na písaře příkrý. „Promiň, Abernathy. Moc bych si přál, abychom jim mohli říci pravdu. Bohužel to není tak jednoduché.“</p>
<p>Abernathy pochybovačně přikývnul, podíval se na Vrbu, pak se k Benovi naklonil a zašeptal:</p><empty-line /><p>„Jsem ti hluboce vděčný, že jsi pro mě přišel, Výsosti. Myslím však, že pokud nebudeme moci brzy odejít, bude lepší, když na mě zapomeneš. Musíš se vrátit do Landoveru a pomoci těm, kteří to potřebují.“ Ještě jednou se krátce podíval na Vrbu a odvrátil zrak. Zdálo se, že sylfa usnula.</p>
<p>Ben pomalu a smutně potřásl hlavou. „Na to je už moc pozdě, Abernathy. Nejsem teď o nic svobodnější, než ty. Ne, vrátíme se zpátky všichni společně.“</p>
<p>Abernathy se svýma hnědýma očima upřeně na Bena zadíval. „Nejsem si jist, zda je to vůbec možné, Výsosti,“ řekl tiše.</p>
<p>Ben neodpověděl. Nevěděl, co by měl říct. Ve dveřích se objevil Miles.</p>
<p>„Pomoc je na cestě,“ řekl. „Zavolal jsem Winstonu Sackovi, majiteli firmy Sack, Saul & McQuinn. Kdysi jsme spolu spolupracovali ohledně té causy Seafirst a spol. Řekl, že nám hned někoho pošle.“</p>
<p>Ben přikývnul. „Doufám, že si ten někdo pospíší.“</p>
<p>V tom se vrátil i Wilson a vypadal náhle velmi zaměstnaně. „Pane Holidayi, znáte muže jménem Michel Ard Rhi?“</p>
<p>Ben byl na tuto otázku připraven od samého začátku. Neexistoval totiž žádný jiný důvod, proč by měli být zadrženi. Chvíli dělal, jako že přemýšlí a pak zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, myslím že ne.“</p>
<p>„Pan Ard Rhi se rozhodl vás a vaše přátele obvinit z krádeže. Jde prý o jistý medailon.“</p>
<p>V pokoji bylo náhle mrtvé ticho. „To je nesmysl,“ řekl Ben.</p>
<p>„Pan Ard Rhi nám dal popis toho medailonu.</p><empty-line /><p>Velmi detailní popis. Má být stříbrný a na jeho přední straně je vyryt rytíř vyjíždějící z hradu.“ Wilson se odmlčel.</p>
<p>„Máte nějaký takový medailon, pane Holidayi?“</p>
<p>Ben ucítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „Myslím, že bude lepší, když s otázkami počkáme na advokáta, kterého kontaktoval pan Miles. Souhlasíte?“</p>
<p>Wilson pokrčil rameny. „To záleží na vás. Pan Ard Rhi oslovil někoho z úřadu státního návladního. Proto jste tady. Řekl bych, že pan Ard Rhi přijede z Woodinville osobně. Měl by tu být každou chvíli,“ řekl a vstal. „Když tady budou všichni, docela určitě se nám to podaří vysvětlit.“</p>
<p>Odešel z kanceláře a tiše za sebou zavřel. Na chodbě ještě doznívaly jeho kroky, pak v kanceláři nastalo ticho. Jako první promluvil Miles. „K čertu, Doku, stačí, když tě prohledají...“</p>
<p>„Milesi!“ skočil mu Ben do řeči. „A co jsem měl podle tebe dělat? Říct mu, že ten medailon mám? Kdybych to udělal, tak bychom byli obviněni a medailon by nám byl zabaven! To jsem nemohl dopustit!“</p>
<p>„I tak, nevím, jak tomu chceš zabránit! Stejně ho najdou, jakmile tě prohledají!“</p>
<p>„Poslouchej mě, ano? Nikdo mě prohledávat nebude! Nemůžou to udělat bez důvodného podezření! Michel nám nic dokázat nemůže!“</p>
<p>Miles se zamračil. „Se vší úctou k tobě, Doku, měl bys si uvědomit, že se specializuješ na obchodní právo. Jsi zatraceně dobrý právník, ale v trestním právu nemáš ani tu nejmenší zkušenost! Jak můžeš vědět, jestli může dokázat důvodné podezření nebo ne? Ard Rhi řekl, že jsi mu medailon sebral a už to samotné se mi zdá jako víc než dobrý důvod, aby tě prohledali!“</p>
<p>Benovi došly argumenty. Cítil, že Miles má pravdu. Pokud by však přiznal, že medailon u sebe má, zůstali by v tomhle baráku trčet do konce života, nebo alespoň přinejmenším dobu dostatečně dlouhou, aby jim to tak připadalo. Ben se podíval z Milese na Abernathyho a Vrbu. Miles byl ustaraný, Abernathy nejspíš každou chvíli provede něco, co ho prozradí a Vrba byla tak slabá, že bez opory už ani nedokázala sedět vzpřímeně. Jejich návrat do Landoveru byl s každou minutou nepravděpodobnější. Jeho plán se rozpadl na kusy. Teď už si nemohl dovolit žádné další komplikace. Bude muset najít způsob, jak se odsud dostat co nejdřív.</p>
<p>Vstal, došel ke dveřím a otevřel je. „Wilsone!“ zavolal tiše. Zástupce šerifa nechal své práce a přistoupil k němu. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekl mu Ben. „Proč celou věc neodložíme na zítra, nebo ještě líp na pondělí. Tohle je přece věc, která může počkat. Vrbě je stále hůř. Chci, aby si odpočala a aby ji prohlédl lékař. Pak vám rád odpovím na jakoukoliv otázku. Co si o tom myslíte?“</p>
<p>Ben to myslel vážně. Pokud by nebylo zbytí, vrátil by se třeba z Landoveru a dal věci do pořádku jednou provždy. Už teď měl jasno v jednom: představa, že se Michel Ard Rhi bude dál nerušeně pohybovat v jeho starém světě, se mu nelíbila ani v nejmenším.</p>
<p>Wilson však jen zavrtěl hlavou. „Bohužel, pane Holidayi, ale to nemohu. Kdybych o celé záležitosti rozhodoval jen já sám, docela určitě bych váš návrh zvážil. Příkaz k vašemu zadržení však přišel přímo ze úřadu státního návladního. Nemohu vás propustit, dokud mi to nenařídí oni. Věřím, že jako právník mě pochopíte.“</p>
<p>Ben mlčky přikývnul. Samozřejmě, že pochopil. Michel Ard Rhi někde podmázl kolečka politické a státní mašinérie. Dalo se to čekat. Poděkoval tedy Wilsonovi, vrátil se do kanceláře, zavřel za sebou dveře, usadil se vedle Vrby a vzal ji do náručí.</p>
<p>„Aspoň jsi to zkusil, Doku,“ řekl tiše Miles.</p>
<p>Vrba se na chvíli probrala a zvedla hlavu. „Budu zase v pořádku, Bene,“ zašeptala. „Nedělej si starosti.“</p>
<p>Ben si však starosti dělal. Zneklidňovalo ho, jak rychle čas ubíhá. Postupně se jim uzavřely všechny únikové cesty a on s tím nemohl nic udělat.</p>
<p>Z myšlenek ho vytrhlo až krátké zaklepání na dveře, které se ozvalo o dvacet minut později. Objevil se mladý muž v pečlivě nažehleném, trojdílném obleku a s aktovkou pod paží. Rychle si s Wilsonem vyměnil několik slov a pak vstoupil dovnitř. Tak tohle je náš zachránce, pomyslel si Ben. Mladý muž se zarazil. Naskytl se mu pohled, na který zřejmě nebyl připraven.</p>
<p>„Pan Bennett?“ zeptal se a nejisté si prohlížel gorilu, psa, zelenou dívku a kostlivce, kteří seděli naproti němu. Miles vstal, podal mladému muži ruku a on se jí chopil. „Já jsem Lloyd Willoughby, z kanceláře Sack, Saul & McQuinn, pane Bennette. Pan Sack mě požádal, abych za vámi přišel.“</p>
<p>„Velmi si toho vážíme, pane Willoughby,“ řekl Miles a představil mu své přátele. Ben muži potřásl rukou, Abernathy a Vrba se však na něj jen dívali a on na oplátku civěl na ně. Ben se zachmuřil, advokát totiž byl velmi mladý a zřejmě ne příliš zkušený. Podle způsobu, jakým se na ně díval se dalo odhadnout, že ohledně názoru na své nové klienty by se bezvýhradně shodl se zástupcem Wilsonem.</p>
<p>Willoughby položil aktovku na Wilsonův stůl a nervózně si zamnul ruce. „Tak, a teď mi povězte, v čem je problém.“</p>
<p>„Je to prosté,“ řekl Ben a chopil se tak úlohy mluvčího. „Byli jsme zadrženi na základě falešného obvinění z krádeže. Toto obvinění vznesl pan Ard Rhi. Tento pán má nejspíš nějaké styky na úřadu státního návladního, neboť právě odtamtud příkaz k zadržení vyšel. My chceme jen jediné — vrátit se teď domů a celou záležitostí se zabývat později. Vrba je nemocná a potřebuje si lehnout.“</p>
<p>„Dobře. Rozuměl jsem, že pravděpodobně bylo vzneseno obvinění z krádeže,“ řekl Willoughby a vypadal stále nervózněji. „Nějaký medailon? Můžete mi o tom říct víc?“</p>
<p>„Jen to, že ho u sebe opravdu mám a že mi patří,“ odpověděl Ben, neboť neviděl žádný důvod, proč by měl svému advokátovi lhát. „Pro své obvinění nemá pan Ard Rhi nejmenší důkaz.“ „Řekli jste to zástupci šerifa?“ „Ne, pane Willoughby. Pokud bych to udělal, chtěl by, abych mu ten medailon odevzdal a já nemám v úmyslu se ho vzdát.“ Willoughby se zatvářil, jako kdyby stál po pás v řece, ve které se to hemží aligátory. Zmohl se jen a slabý úsměv. „Samozřejmě, pane Holiday, rozumím vám. Máte ten medailon u sebe? Z toho, co jsem slyšel, usuzuji, že pokud se rozhodnou vás obvinit, mohou vás také i prohledat a medailon vám vzít.“</p>
<p>Ben vypěnil. „A co důvodné podezření? Copak to prozatím není slovo Michela Ard Rhi proti našemu? Tohle na obvinění přece nestačí, nebo snad ano?“</p>
<p> Willoughby vypadal rozpačitě. „Abych řekl pravdu,</p>
<p>pane Holiday, nejsem si jist. Musím přiznat, že trestním právem se naše firma zabývá jen okrajově. Já sám jsem zastupoval několik klientů, kteří trvali na tom, že chtějí, abychom případ převzali my, ale to je všechno.“ Kysele se usmál. „Pan Sack mi vždycky volá, když potřebuje vyřídit některou z těchhle záležitostí.“</p>
<p>Tohle je naprostý zelenáč, pomyslel si Ben. Jsme ztraceni.</p>
<p>„Chcete tím říct, že nejste trestní obhájce?“ zavrčel Miles a vyskočil právě tak, jako by byl skutečná gorila. Willoughby rychle ucouvl. Ben položil Milesovi ruku na rameno, zatlačil ho zpátky na židli a významně se podíval ke dveřím, které je dělily zástupce šerifa.</p>
<p>Pak se obrátil k Willoughbymu. „Nechci, aby mě prohledali, pane Willoughby. To je všechno. Dokážete tomu zabránit?“ Mladý právník se zatvářil pochybovačně. „Takže jinak,“ řekl Ben rychle. „Jste náš zástupce, OK, ale já vám řeknu, co máte udělat. Stačí, když budete jednat podle mých instrukcí.“</p>
<p>Willoughby se chvíli tvářil, jako kdyby zvažoval, zda ho Ben nežádá o něco neetického. Svraštil obočí a v hladké, mladé tváři se mu zračilo napětí. Ben věděl, že pokud bude tlačit na pilu, nic tím nezíská, na druhou stranu už neměli čas, aby sháněli někoho jiného.</p>
<p>Dveře se znova otevřely a objevil se v nich Wilson. „Pan státní návladní Martin by vás rád pozval na krátkou schůzku, pane Holidayi. Tedy, vás všechny. Možná, že teď budete moci jít domů.“</p>
<p>Až budou krávy lítat, pomyslel si Ben vztekle.</p>
<p>Vyjeli výtahem několik poschodí vzhůru a vystoupili v jakémsi předpokoji. Zástupce šerifa je vedl k dvoukřídlým, vypolstrovaným dveřím.</p><empty-line /><p> Jedno křídlo otevřel. Ocitli se v prázdné soudní síni. Stáli na kraji uličky, která vedla mezi sedadly diváků k soudcovskému křeslu. Lavice pro porotu a místo pro svědky byly vlevo, pro novináře vpravo. Ještě dál vpravo byla řada oken, která se táhla po celé stěně místnosti. Za okny zářilo město. V soudní síni bylo šero, tmu rozptylovaly jen dvě tlumená stropní světla, která ozařovala místo po právního zástupce umístěné přímo proti vchodu.</p>
<p>U jednoho ze stolů seděl muž s brýlemi na nose a šedivými vlasy. Když vstoupili, vstal a řekl: „Pane zástupce, přivedl byste prosím pana Holidaye a jeho přátele sem ke mně?“</p>
<p>Willoughby se prodral kupředu a podal muži ruku. „Já jsem Lloyd Willoughby od Sacka, Saula a McQuinna, pane Martine. Byl jsem požádán, abych pana Holidaye zastupoval.“</p>
<p>Martin ledabyle potřásl hlavou a okamžitě na mladého muže zapomněl. „Je pozdě, pane Holiday, a já jsem unavený. Vím, kdo jste. Sledoval jsem dokonce jeden či dva případy, na kterých jste pracoval. My oba víme, jak se tahle hra hraje, takže mi dovolte, abych přistoupil přímo k věci. Žalobce, pan Ard Rhi, tvrdí, že jste mu medailon vzal. Chce, abyste ho vrátil. Netuším, jak celá tahle rozepře vznikla, ale pan Ard Rhi mi dal své slovo, že pokud mu medailon vrátíte, je ochoten na celou věc zapomenout. Nic z toho se do spisů nedostane. Co tomu říkáte?“</p>
<p>Ben pokrčil rameny. „Říkám, že pan Ard Rhi je blázen. To jsme byli zadrženi jen proto, že nás někdo obvinil z krádeže medailonu? Co je tohle za nesmysl?“</p>
<p>Martin zavrtěl hlavou. „Abych pravdu řekl, sám</p>
<p>nevím. Většina toho, co se stalo, šla zcela mimo mě. V každém případě však zvažte tuto nabídku, protože pokud se medailon neobjeví, pak Ard Rhi — mimochodem, měl už by být na cestě sem — vznese obžalobu a s největší pravděpodobností budete obviněn vy, pane Holidayi.“</p>
<p>„Na základě tvrzení jediného člověka?“</p>
<p>„Bojím se, že ano.“</p>
<p>Ben k Martinovi přistoupil blíž. „Jak jste sám řekl, pane Martine, jsem zkušený právník. Stejně tak pan Bennett. Naše slovo má určitou váhu. Na druhou stranu, kdo je tenhle Ard Rhi? Proč byste mu měl věřit? Nic než jeho slovo nemáte, je to tak?“</p>
<p>Martin však zůstal klidný a ani se nepohnul. „Jediné, co vím, pane Holiday, je, že mi můj nadřízený, díky kterému pracuji na tomto místě, nařídil, že pokud na vás pan Ard Rhi vznese žalobu, mám vás obvinit. Pokud pan Ard Rhi ten medailon nedostane, nejspíš to udělá. Co si o tom myslíte?“</p>
<p>Co si myslí, to Ben návladnímu říct nemohl, neboť by se tak dostal ještě do horších potíží, než v jakých byl. „Dobře, pane Martine, zadržte mě. Proč tady ale zdržovat i ostatní? Zjevně mám být obviněn jen já.“</p>
<p>Martin zavrtěl hlavou. „Takové štěstí nemáte. Vaši přátelé budou obviněni jako spolupachatelé. Podívejte, právě jsem skončil dlouhý, namáhavý den v soudní síni. Prohrál jsem případ, zmeškal jsem halloweenovou oslavu svých dětí a teď tady musím trčet kvůli vám. Nelíbí se mi to o nic víc, než vám, ale takový je někdy život. Takže se prosím posaďte a počkáme, dokud nepřijede pan Ard Rhi. Já si mezitím vyřídím nějaké papíry. Jsem už moc utahaný, než abych s nimi šel do své kanceláře. Dám si přestávku.</p><empty-line /><p>A vy si to mezitím mezi sebou prodiskutujte. Nechci se s touhle záležitostí babrat déle, než nezbytně nutné.“</p>
<p>Unaveně se vrátil k soudcovskému křeslu a začal listovat svými poznámkami a spisy, zatímco Willoughby pokynul Benovi a jeho přátelům, aby se usadili na místech pro veřejnost.</p>
<p>Martin vzhlédl. „Pane zástupce? Dostali vaši lidé příkaz, aby pana Ard Rhi zavedli sem?“ Když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, vrátil se ke své práci. Wilson odešel uličkou až ke vstupním dveřím a tam zůstal stát.</p>
<p>Willoughby přistoupil k Benovi a sklonil se k němu. „Možná byste měl zvážit své rozhodnutí ohledně medailonu, pane Holidayi,“ zašeptal a znělo to přitom, jako by se ho snažil přesvědčit, že tohle je to nejlepší pro všechny přítomné.</p>
<p>Ben se na něj podíval tak, že mladý právník ucukl. Pak uslyšel Vrbin hlas, jak mu šeptá do ucha: „Nedávej... jim ten medailon, Bene.“ Její hlas zněl tak vyčerpaně, až se mu sevřelo hrdlo. „Pokud budeš muset, nechej mě tady,“ řekla. „Slib mi, že to uděláš.“</p>
<p>„Mě také, Výsosti,“ ozval se Abernathy a naklonil se k Benovi. „Ať se s námi stane cokoliv, ty se musíš dostat zpátky do Landoveru!“</p>
<p>Ben zavřel oči. Neměl na vybranou. Měl zpátky svůj medailon. Jemu samotnému by se nejspíš ven vyklouznout podařilo. To by však znamenalo opustit své přátele, což byla věc, kterou za žádnou cenu nechtěl udělat. Miles by z toho nejspíš vyšel dobře, ale co Vrba? Nevydrží do rána. A Abernathy? Ben zavrtěl hlavou. Ne, musí přece existovat nějaký jiný způsob!</p>
<p>Miles se k němu naklonil. „Možná bys měl pouvažovat, kam medailon schováš, Doku. Aspoň pro tuhle noc. Můžeme se pro něj vrátit zítra. Nemůžeš jim dovolit, aby ho u tebe našli!“</p>
<p>Ben neodpověděl. Nebylo co říct. Miles měl pravdu, ale on medailon ztratit nechtěl. Už o něj přišel dvakrát. Poprvé, když ho čaroděj Meeks přesvědčil, že se ho sám vzdal, když tomu tak ve skutečnosti nebylo a podruhé tenkrát, když ho dal Abernathymu, aby ho čaroděj Thews mohl proměnit zpátky na člověka. Dvakrát se mu podařilo získat medailon zpátky, ale stálo ho to nesmírné úsilí. Ben nechtěl riskovat, že o něj přijde potřetí. Od té chvíle, co prošel kouzelnými mlhami do Landoveru se medailon stal jeho součástí. Ben nechápal, jak k tomu došlo, ale cítil, že bez něj není tak docela sám sebou. Propůjčil mu magickou sílu, která přináležela landoverskému Králi, dal mu moc nad Paladinem. Ačkoliv si to Ben nechtěl připustit, medailon ho vnitřně změnil.</p>
<p>Seděl v zšeřelé soudní síni a přemýšlel o medailonu a o tom všem, co se stalo od chvíle, kdy si ho prvně zavěsil na šíji. Prohlížel si honosné zařízení soudní síně, symbol jeho dřívějšího života, kdy byl právníkem a zcela jiným člověkem, než nyní. Demokracii vyměnil za monarchii, soudní stání za skutečné bitvy, týmové rozhodování za rozhodování individuální. Zákonem se stal on sám. To všechno mu vlastnictví medailonu umožnilo. Ruka mu sklouzla k prsům, ironicky se usmál. Zbavil se lesku a nádhery svého dřívějšího života. Co když je však jen vyměnil za něco jiného?</p>
<p>Dveře se otevřely a objevil se v nich nějaký úředník. Krátce Wilsonovi něco řekl, ten se otočil</p>
<p>a vydal se uličkou směrem k Martinovi. Vyměnili si se soudcem několik slov a pak společně kráčeli uličkou vzhůru. Všichni tři prošli dveřmi a zmizeli.</p>
<p>Ben cítil, jak se mu na zátylku ježí chlupy. Něco se dělo.</p>
<p>Za několik okamžiků se vrátili. Martin došel k Benovi a jeho přátelům. „Je tady pan Ard Rhi, pane Holidayi. Tvrdí, že jste se minulou noc vloudil do jeho domu pod jménem Squires a pokoušel se medailon koupit. Když vám jej odmítl prodat, vrátil jste se dnes v noci se svými přáteli a ukradl ho. Podle všeho vám pomohla dcera správce hradu. Pan Ard Rhi řekl, že se ke všemu přiznala.“ Martin pohlédl ke dveřím. „Pane zástupce?“</p>
<p>Wilson a ten druhý muž, který pro něj před chvílí přišel, otevřeli dveře a řekli cosi někomu, kdo se skrýval za nimi. Do místnosti vstoupil Michel Ard Rhi. Tvář měl chladnou, ale jeho oči planuly hněvem. Za ním se objevili dva strážní z Graum Wythe.</p>
<p>Mezi nimi stála sklíčená Elizabeth. Oči měla sklopené a po pihovatých tvářích se jí kutálely slzy.</p>
<p>Benovi se udělalo nevolno. Našli Elizabeth. Nejspíš ji donutili, aby dosvědčila, že medailon ukradli. Bylo jasné, co s ní Michel Ard Rhi udělá, pokud nedostane medailon hned teď.</p>
<p>„Zná někdo z vás tu malou holčičku?“ zeptal se Martin.</p>
<p>Všichni mlčeli.</p>
<p>„A co vy, pane Holidayi?“ naléhal Martin. „Pokud vrátíte medailon, celou tu věc ukončíme hned teď. V opačném případě budu muset vznést obvinění.“</p>
<p>Ben neodpověděl. Nemohl. Z téhle situace nebylo východiska.</p>
<p>Martin si povzdechl. „Pane Holidayi?“</p>
<p>Ben se předklonil, jak přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Abernathy si však jeho pohyb špatně vyložil a myslel si, že se Ben rozhodl medailonu vzdát. Rychle zvedl packu, aby tomu zabránil.</p>
<p>„Ne, Výsosti, to nesmíš!“ vykřikl.</p>
<p>Martin na písaře užasle pohlédl. Ben mu viděl do očí a velmi dobře si dovedl představit, co muži běží hlavou. Jak jen se může morda kostýmové hlavy pohybovat tímhle způsobem? Jak to, že v tlamě jsou zuby a jazyk? Jak to, že všechno vypadá tak skutečně?</p>
<p>Vtom se venku za řadou oken objevil rudý záblesk, v tmavém nočním nebi se otevřela ještě temnější díra a tou prolétl drak Strabo, kterému na hřbetě seděl Questor Thews.</p>
<p><emphasis>Drak v soudní síni</emphasis></p>
<p>Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se celý svět zastaví v ustrnutí, všichni zůstanou polapeni v nehybnosti a podobají se po těch pár vteřin trojrozměrnému obrazu. Takové chvíle se přítomným vtisknou tak hluboko do paměti, že si i po mnoha letech dokážou všechno vybavit s nejmenšími detaily — pocity, vůně, barvy, tvary všech věcí kolem. Všechno, co se událo předtím nebo potom se zdá nedůležité, vybledlé a matné v porovnání s tímto jediným okamžikem, zářícím v okolní šedi jako odraz slunečního kotouče na klidné jezerní hladině.</p>
<p>Právě takové to bylo pro Bena Holidaye. Na malou</p><empty-line /><p> chvíli se mu zdálo, že pohyb kolem zamrzl jako na fotografii. On seděl na své židli v galerii pro veřejnost. Vrba seděla vedle něj a vyčerpaně se mu opírala o rameno, po jeho druhém boku seděl Abernathy a oči mu zářily. Miles byl o něco víc vlevo. Na sobě měl stále svůj gorilí převlek a jeho tvář vyjadřovala úžas a zděšení zároveň. Martin a Willoughby stáli přímo před ním — představitelé dvou generací v mužů v nažehlených oblecích, kteří celý svůj život zasvětili víře v hodnotu důkazů a zdravý rozum. První z nich se tvářil, jako kdyby právě začal Armageddon a druhý, jako by ho sám způsobil. Vzadu u dveří, na samém okraji Benova zorného pole, stál Wilson a jeho bratr ve zbrani, opory právního řádu a pořádku. Zpola přikrčení, vypadali jako vyděšené toulavé kočky připravené se každou chvíli rozprchnout do všech stran. Michel Ard Rhi měl v tváři výraz divoké nenávisti a jeho muži byli bledí hrůzou. Jediná Elizabeth přímo zářila úžasem a okouzlením, které měl někde v sobě ukryty i Ben.</p>
<p>Venku, na pozadí zářících světel Seattlu, se vznášel drak. Roztáhl obrovská blanitá křídla a doslova visel ve vzduchu. Okno soudní síně tvořilo kolem jeho černého, šupinatého hadího těla rám, takže drak vypadal, jako projekce na plátně. Jeho žluté oči zamrkaly, z tlamy a z nozder mu vyšel dým. Na drakových zádech seděl Questor Thews. Jeho šedá róba, dříve pošitá pestrými kousky látky, z něj nyní visela v zašpiněných cárech, bílé vlasy a vousy měl zčernalé popelem. V čarodějově tváři se zračil úžas.</p>
<p>Benovi se chtělo zavýsknout radostí.</p>
<p>Pak Martin zašeptal: „Dobrý Bože!“ a hlásek měl tenký, jako malé dítě. Okamžik strnutí pominul.</p>
<p>Všichni začali pobíhat a křičet. Wilson a jeho</p><empty-line /><p> kolega se, stále přikrčení, rozběhli dolů uličkou mezi sedadly a vytáhli z pouzder pistole. Křičeli přitom, aby si všichni lehli na zem. Ben na ně zařval, ať se neopovažují střílet a ohlédl se přes rameno právě včas, aby viděl, že Questor Thews udělal prsty jakýsi rychlý pohyb. Když se otočil zpátky, naskytl se mu pohled na dva udivené muže zírající na kytice kopretin, které drželi v rukou místo zbraní. Chodba za dveřmi soudní síně se od stropu až k podlaze proměnila v nejhlubší džungli, takže když se Michel Ard Rhi a jeho muži pokusili uniknout, zjistili, že východ je uzavřen. Elizabeth se jim vytrhla, rozběhla se chodbičkou směrem k Abernathymu, plakala a povídala něco o klaunském nosu, Michelovi a jak je jí to všechno líto. Willoughby se zavěsil na Milese a cloumal s ním, jako kdyby ho právě Miles mohl dostat z tohohle špatného snu, Miles se ho na oplátku snažil, byť marně, setřást.</p>
<p>Pak se Strabo pohnul, švihl svým mohutným ocasem a jako beranidlem jím udeřil do řady oken. Sklo se roztříštilo a rozlétlo na všechny strany, rámy se zbortily. Rána byla tak silná, že se zhroutil i kus zdi. Do místnosti vtrhla atmosféra městské noci. Vzduch byl ledový a vlhký, ozývalo se troubení aut na ulicích, sirény z lodních doků, světla okolních mrakodrapů se náhle zdála větší a tisíckrát jasnější.</p>
<p>Ben upadl na zem, Milese to odhodilo zpátky mezi židle a Abernathy s Elizabeth se rychle objali a přitiskli jeden k druhému.</p>
<p>„Strabo!“ zakřičel Michel Ard Rhi, neboť poznal, koho má před sebou.</p>
<p>Drak vlétl dovnitř dírou ve zdi, usadil se na podlaze soudní síně a rozmáčkl přitom lavici pro porotu, místo pro reportéry a část zadního vchodu.</p>
<p>„Holidayi!“ zasyčel a rozeklaným jazykem si olízl řadu zčernalých zubů. „Z jak ošklivého světa to pocházíš!“</p>
<p>Martin, Willoughby, Wilson, jeho kolega a Michel Ard Rhi se svými muži se překotně snažili utéct od draka co nejdál. Východ z místnosti však byl zatarasen hustou stěnou zeleného tropického listoví. Strabo se k nim otočil a vyprskl na ně proud horké páry. Muži zaječeli a schovávali se pod sedadla. Strabo se rozchechtal a spokojeně se olízl.</p>
<p>„Tak dost,“ křikl Questor Thews a slezl z drakových zad.</p>
<p>„Přivlekl jsi mě sem proti mé vůli, donutils mě zachránit člověka, kterého nenávidím, muže, který se dostal do nebezpečí jen díky vlastní bezhlavosti a teď mi chceš upřít malé potěšení, které by mi bylo odměnou za všechnu tu nesmyslnou námahu?“ Strabo se nazlobeně nafouknul, švihl ocasem a smetl tak další řadu sedadel. „Jsi otravný, Questore Thewsi!“</p>
<p>Questor si ho nevšímal. „Výsosti!“ Čaroděj k Benovi přistoupil a vřele ho objal. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Questore, nikdy jsem se necítil líp!“ odpověděl Ben a bouchnul svého dvorního čaroděje do zad tak silně, až Questor málem upadl. „Nikdy v životě jsem nikoho neviděl raději! To mi věř!“</p>
<p>„Nesnesl bych pomyšlení, že bys tady zůstal byť jen o hodinu déle, Výsosti,“ řekl Questor vážně. Pak se napřímil. „Dovol mi, abych doznal teď a na tomto místě, že celé to neštěstí vzniklo jen mou vinou. To já jsem způsobil ten zmatek a bylo na mě, abych dal všechno do pořádku.“</p>
<p>Otočil se a očima spočinul na Abernathym. „Starý příteli!“ zvolal. „Velmi jsem ti ublížil. Moc mě to mrzí a prosím, abys mi odpustil.“</p>
<p>Abernathy znechuceně nakrčil nos. „Řečičky, Questore Thewsi! Na takové nesmysly teď není čas!“ Na čarodějově tváři se objevil bolestný výraz. „Ach ne... u všech... Tak dobře! Odpouštím ti! Stejně jsi věděl, že to udělám! A teď honem pryč!“</p>
<p>Vtom však Questor Thews zahlédl Michela Ard Rhi. „A, dobrý den, Micheli!“ zavolal na černovlasého muže, který se krčil u dveří v poslední řadě židlí. Zeširoka se usmál a koutkem úst pošeptal Benovi. „Co se to tady vlastně děje?“</p>
<p>Ben mu v rychlosti vysvětlil situaci a řekl mu, co Michel udělal Abernathymu a co se chystal provést s nimi.</p>
<p>Questor byl pochopitelně zděšen. „Jak se zdá, Michel se nezměnil ani v nejmenším. Je pořád stejně odporný, jako byl kdysi. Je moc dobře, že se ho Landover zbavil.“ Pak pokrčil rameny. „Je to všechno moc zajímavé, ale řekl bych, že je nejvyšší čas jít, Výsosti. Bojím se, že kouzlo, které jsem použil, abych místnost uzavřel, nevydrží dlouho. V tomhle světě kouzla nemají dlouhého trvání.“ Chvíli si prohlížel své listnaté dílo deroucí se dovnitř soudní síně a povzdechl si. „Je to mnohem lepší, než obyčejné lesní houští, které jsem si představoval původně. Jsem na sebe docela hrdý. Však víš. Pokud šlo o to udělat věc větší, než měla být, byl jsem v tom vždycky dobrý.“</p>
<p>„Je to hotový zelený špunt,“ souhlasil Ben. Oči stále upíral na Michela Ard Rhi. „Poslouchej, Questore, co se mě týče, čím dřív se odsud dostaneme, tím lépe. Michela však budeme muset vzít s sebou. Já vím,“ dodal rychle, když zahlédl v čarodějových očích záblesk zděšení. „Co by však bylo s Elizabeth, kdybychom ho tady nechali?“</p>
<p>Questor se zamračil. Na něco takového zřejmě nepomyslel. „Zatraceně,“ zašeptal.</p>
<p>Elizabeth, která stála v uličce jen pár kroků od nich, zřejmě uvažovala úplně stejně. „Abernathy!“ prosila a tahala písaře za rukáv. „Prosím, nenechávejte mě tady! Já tu nechci zůstat! Chci jít s vámi!“</p>
<p>Písař zavrtěl hlavou. „Elizabeth, ne.“</p>
<p>„Ano, Abernathy, prosím! Já chci! Chci umět čarovat, létat na dracích, hrát si s Vrbou a uvidět hrad, kde...“</p>
<p>„Elizabeth...“</p>
<p>„... je Ben králem. Chci poznat kouzelný svět a všechny jeho podivné obyvatele! Tady zůstat nemůžu! Ne, když je tady Michel! Můj táta mi řekl, že to bude dobré, ale já vím, že...“</p>
<p>„Ale my tě nemůžeme vzít s sebou!“</p>
<p>Chvíli se dívali jeden na druhého a v tvářích se jim zračila bolest. Pak se Abernathy k dívence sklonil, objal ji a cítil, jak se k němu přitiskla. „Ach Elizabeth!“ zašeptal.</p>
<p>Venku někde v dálce zazněly sirény. Miles chytil Bena za rameno. „Musíte odsud hned teď, Doku, jinak tu zůstanete navždy.“ Pak zavrtěl hlavou. „Pořád mám pocit, že to všechno je jen bláznivý sen. Zelená víla, mluvící pes a teď ještě drak! Ráno se nejspíš vzbudím a budu přemýšlet, co jsem to vlastně pil!“ Pak se na Bena zašklebil. „Ale to nevadí!“ Ohlédl se na draka, který právě ohryzával rok lavice pro porotu. „Věř mi, kdybych přišel jen o minutu toho všeho, moc by mě to mrzelo!“</p>
<p>Ben se usmál. „Díky, Milesi. Díky, že jsi stál při mně. Vím, nebylo to snadné, zvlášť když se najednou semlelo tolik podivných věcí. Jednou ti to vysvětlím. Vrátím se a všechno ti povím.“</p>
<p>Miles mu položil na rameno svou medvědí tlapu. „Budu se na to těšit, Doku. Teď běž! O věci tady se nestarej. Udělám pro tu malou holčičku všechno, co budu moci. Najdu způsob, jak to tady dát do latě, slibuju.“</p>
<p>Zatímco Miles hovořil, Questor se díval na Abernathyho a Elizabeth. Když však zaslechl jeho poslední slova, na chvíli zkoprněl. „Dát do latě!“ vyhrkl. „Teď mě něco napadlo!“ Otočil se a pospíchal vzhůru uličkou k místu, kde se stále krčil Michel i všichni ostatní. „Uvidíme,“ mumlal si čaroděj pod vousy. „Myslím, že si to kouzlo pořád ještě pamatuju. Aha!“</p>
<p>Vyřkl několik nesrozumitelných slov, přidal pár strohých gest a postupně ukázal prstem na zástupce šerifa Wilsona, jeho kolegu, Michelovy dva strážné, Martina a nakonec na pana Lloyda Willoughbyho z právní kanceláře Sack, Saul & McQuinn. Muži se najednou zatvářili blaženě, jeden po druhém se sesuli k zemi a tvrdě usnuli.</p>
<p>„Tak to bychom měli!“ zamnul si Questor spokojeně ruce. „Až se probudí, budou se cítit příjemně odpočatí a tohle všechno budou považovat jen za bláznivý sen!“ Zářivě se na Milese usmál. „To by vám mělo váš úkol poněkud usnadnit!“</p>
<p>Ben se na Milese ohlédl a uviděl, že jeho starý přítel právě studuje klidnou tvář pana Willoughbyho a má přitom poněkud podezřívavý výraz. Sirény teď už byly docela blízko, rozbitou zeď začaly ohmatávat ostré reflektory.</p>
<p>„Questore, musíme odsud pryč!“ křikl Ben. Uchopil Vrbu a zvedl ji do náručí. „Přiveď sem Michela a půjdeme!“</p>
<p>„Ach ne, Výsosti!“ potřásl čaroděj rozhodně</p><empty-line /><p>hlavou. „Nechci, mít Michela zase zpátky v Landoveru! Když u nás byl posledně, nadělal nám potíží víc než dost. Věřím, že tento svět se pro něj hodí mnohem lépe.“</p>
<p>Ben se chystal něco namítnout, ale Questor se mezitím přiblížil k Michelovi, který se zády tiskl ke zdi. „Jdi ode mě, Questore Thewsi!“ vrčel. „Já se tě nebojím!“</p>
<p>„Micheli, Micheli!“ povzdechl si Questor. „Vždycky jsi byl jen ubohou karikaturou korunního prince a jak vidím, vůbec ses nezměnil. Zdá se, že tě těší dělat nepříjemnosti všem lidem kolem sebe. Nechápu tě. V každém případě se budeš muset brzy změnit — i kdybych ti k tomu měl pomoci já sám.“</p>
<p>Michel se přikrčil. „Nepřibližuj se ke mně, ty starý blázne! Tvoje kouzelné triky mohou oklamat ostatní, ale mě ne! Vždycky jsi byl jen šarlatán, falešný čaroděj, který nikdy ani nepřičichl k opravdové magii, směšný strašák...“</p>
<p>Questor udělal prudké gesto a Michel zmlkl, ačkoliv bylo znát, že se pokouší promluvit. Když zjistil, co se s ním stalo, zavrávoral hrůzou.</p>
<p>„My všichni dostáváme během života příležitost, abychom se stali lepšími, Micheli,“ zašeptal Questor. „Tys to však nikdy nedokázal.“</p>
<p>Pak čaroděj udělal několik složitých pohybů a cosi zašeptal. Z jeho dlaně vylétl oblak zlatého prachu a obklopil Michela Ard Rhi. Bývalý landoverský princ se přikrčil, pak znehybněl a jeho oči se upřely na cosi velmi vzdáleného, co mohl vidět jen on sám. Uvolnil se a v tváři se mu mísil výraz hrůzy a porozumění.</p>
<p>Questor se obrátil a vydal se uličkou zpátky. „Měl jsem to udělat už dávno,“ mumlal si pod</p><empty-line /><p>vousy. „Jednoduché kouzlo, jedno z nejlepších. Je dost silné, aby přetrvalo i v tomto barbarském světě bezvěrců.“</p>
<p>Když došel k Abernathymu a Elizabeth, zastavil se a položil na dívčino rameno svou vyzáblou ruku. „Je mi to líto, Elizabeth, ale Abernathy má pravdu. S námi jít nemůžeš. Patříš sem, máš tady otce, přátele. Tvůj domov je tady, ne v Landoveru. Má to svůj důvod, stejně jako má svůj důvod všechno, co se nám v životě stane. Nebudu předstírat, že rozumím všemu, ale něčemu přece. Ty věříš v kouzla, je to tak? No, a právě proto jsi nejspíš tady. Každý svět potřebuje někoho, kdo věří v magii, aby tak bylo zajištěno, že i ti, kteří na ni nevěří, na ni nezapomenou.“</p>
<p>Sklonil se a políbil dívku na čelo. „Udělej, co bude v tvých silách, ano?“</p>
<p>Pak pokračoval uličkou směrem k Benovi. „Nedělej si starosti, Výsosti. Ubezpečuji tě, že s Michelem Ard Rhi už žádné další potíže nebudou.“</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Ben. „Co jsi s ním udělal?“</p>
<p>Čaroděj se však v tu chvíli už drápal na Strabův hřbet. „Vysvětlím ti to později, Výsosti. Teď už opravdu musíme jít. Hned teď, řekl bych.“</p>
<p>Ukázal směrem ke vchodu a Ben spatřil, že hustá stěna zeleně, která doposud blokovala vchod, začíná řídnout. Ještě chvíli, a dveře budou zcela průchodné.</p>
<p>„Zmizte odsud, Doku!“ zašeptal Miles. „Hodně štěstí!“</p>
<p>Ben mu stiskl ruku. Pak zvedl Vrbu a nesl ji přes trosky pokrývající podlahu soudní síně, k místu, kde přešlapoval Strabo. Drak si Bena nenávistně změřil, zasyčel a odhalil všechny své zuby. „Nasedni, Holidayi,“</p><empty-line /><p>řekl a v hlase mu zněla výhrůžka. „Věř mi, že je to naposled.“</p>
<p>„Strabo. Nikdy bych tomu nebyl býval věřil,“ zavrtěl hlavou Ben.</p>
<p>„Je mi jedno, čemu věříš,“ zavrčel drak. „Přestaň marnit můj čas!“</p>
<p>Ben k sobě přitiskl Vrbu a začal šplhat nahoru. „Jakým zázrakem tě Questor...“ Zarazil se, neboť uslyšel zvuk přibližujících se helikoptér.</p>
<p>Strabo ohrnul pysky. „Copak to slyším?“ zasyčel.</p>
<p>„Potíže,“ odpověděl Ben a rychle se usadil vedle Questora. Vrba krátce otevřela oči a zase je zavřela. Ben ji k sobě přivinul ještě těsněji. „Pospěš si, Abernathy!“</p>
<p>Elizabeth psa naposledy objala. „Stejně bych ráda šla s vámi!“ zašeptala lítostivě. „Moc ráda!“</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl. Pak se jemně osvobodil z jejího objetí. „Je mi to líto, Elizabeth. Sbohem.“</p>
<p>Jeho přátelé na něj čekali. Byl už téměř na půl cesty, když za ním Elizabeth zavolala: „Abernathy!“ Naposledy se otočil. „Vrátíš se? Prosím! Někdy!“</p>
<p>Abernathy chvíli uvažoval a pak přikývnul. „Slibuji, Elizabeth.“</p>
<p>„Nezapomeň na mě!“</p>
<p>„Nezapomenu! Nikdy!“</p>
<p>„Mám tě ráda, Abernathy,“ zašeptala dívenka.</p>
<p>Usmál se a pokusil se něco říct, ale pak si jen olízl čenich, obrátil se a pospíchal za svými přáteli. Když se vyšvihl na dračí hřbet vedle Bena, v očích měl slzy. „Omlouvám se, Výsosti,“ řekl tiše.</p>
<p>„Domů, draku!“ vykřikl Questor Thews.</p>
<p>Strabo zasyčel a zvedl se z podlahy poničené soudní síně. Jak zamával ohromnými křídly, zvedl se oblak prachu. Poslední světla, která ještě</p><empty-line /><p>fungovala, zablikala a zhasla. V tu chvíli se zdálo, že drak a noc splynuli v jedno. Miles a Elizabeth si mohli naposledy prohlédnout bytost, kterou zatím znali jen z pohádek. Pak drak vylétl dírou ve zdi a byl pryč.</p>
<p>Miles šel vzhůru uličkou za Elizabeth, která se strnule dívala do tmy. Chvíli mlčky stáli vedle sebe. Pak se Miles usmál, neboť cítil, že ho uchopila za ruku.</p>
<p>Strabo vyrazil dírou ve zdi justičního paláce... a málem se srazil s helikoptérou. Stroj i zvíře prudce změnili směr a prolétli těsně kolem sebe. Chladný noční vzduch byl zespoda prozářen silnými reflektory. Drak ani pilot si nebyli jisti, s čím se to vlastně potkali, oba viděli jen velký temný stín na pozadí zářícího města. Helikoptéra s řevem vyrazila vzhůru a drak se spustil dolů do ulic.</p>
<p>Všude kolem se ozývaly výkřiky vyděšených lidí.</p>
<p>„Vzhůru, draku!“ zakřičel Questor Thews jako šílený.</p>
<p>Strabo tedy vyrazil vzhůru, prokličkoval mezi dvěma vysokými domy a z šupinaté kůže mu stoupala pára. Ben a jeho přátelé se draka drželi ze všech sil, ačkoliv to teoreticky nebylo potřeba, protože Questorovo kouzlo by je mělo udržet bezpečně na místě. Zpoza rohu se opět vynořila helikoptéra a reflektorem pročesávala okolí. Za ní následovala druhá. Strabo zavyl.</p>
<p>„Nařiď mu, ať na ně neplive oheň!“ křikl Ben na Questora, neboť si v tu chvíli představil hořící stroje a budovy a Milese s Elizabeth za mřížemi.</p>
<p>„Nemůže!“ zakřičel Questor. „V tomto světě je jeho magická síla omezená právě tak jako moje!</p><empty-line /><p>Má jen málo ohně a ten si musí šetřit, aby jím otevřel průchod!“</p>
<p>Na to Ben úplně zapomněl. Strabo potřeboval oheň, aby dokázal otevřít průchod do Landoveru. Přesně takhle je vynesl z Abaddonu, kde je věznili démoni.</p>
<p>Kličkovali sem a tam, ale vrtulníky jim stále byly v patách. Strabo prudce zahnul kolem rohu a vyrazil směrem k zálivu. Mola, rampy, vlnolamy, suché doky, překladiště a jeřáby, které vypadaly jako krky brontosaurů, lodě všech velikostí a tvarů, to vše ubíhalo pod nimi ohromnou rychlostí. Před nimi se v dálce zdvíhal mohutný hřeben hor.</p>
<p>Dole se ozval jekot lodní sirény. Zněl tak blízko, až se všichni vyděsili. Strabo se otřásl a začal stoupat. Ben zamrkal. Před nimi se vynořilo cosi ohromného, co zářilo červenými a zelenými světly a rychle klesalo.</p>
<p>„Letadlo!“ vykřikl Ben. „Dávej pozor, Questore!“</p>
<p>Questor zakřičel cosi na Straba. Drak sebou mrsknul a uhnul letadlu z cesty. Motory řvaly, vítr ječel, všechny ostatní zvuky se v tom ztrácely.</p>
<p>Strabo se znova otočil, vyrazil směrem k zářícímu městu a cenil přitom své zčernalé zuby.</p>
<p>„Ne!“ ječel Questor. „Vzhůru, draku — zanes nás domů!“</p>
<p>Strabo však už byl příliš rozzuřený. Chtěl někoho, s kým by se mohl porvat. Chroptěl a z nozder mu stoupal dým.</p>
<p>Přeletěl znovu nad přístavem a spatřil helikoptéry. Zařval a z tlamy mu vyšlehl plamen.</p>
<p>Ben byl bez sebe. „Zastav ho, Questore! Pokud spotřebuje všechen svůj oheň, zůstaneme trčet tady!“</p>
<p>Questor Thews na draka zakřičel, ale ten ho zcela ignoroval. Vrhl se přímo na helikoptéry a donutil tak jejich piloty k zoufalému manévru, kterým se pokusili vyhnout kolizi. Pak vlétl přímo mezi mrakodrapy. Oblohou bloudila světla reflektorů, která se je snažila zachytit. Ben měl dokonce pocit, že slyší lidské výkřiky a střelbu. Strabo letěl kupředu jako šílený.</p>
<p>Už už to vypadalo, že se věci zcela vymkly jakékoliv kontrole, když se Strabo konečně vzpamatoval. S řevem, při kterém tuhla krev v žilách, vyrazil vzhůru k nebi. Do Bena a jeho přátel usazených na drakově hřbetě prudce udeřil vichr, který mrazil do morku kostí a hrozil je každou chvíli smést z jejich míst. Ben zadržel dech a čekal, že je to každou chvíli roztrhá. Nepochyboval o tom ani v nejmenším.</p>
<p>Naštěstí se mýlil. Strabo zařval podruhé a vyplivl oheň. Vzduch jako by se před ním roztavil a nebe se otevřelo. Objevila se v něm hluboká, černá díra s roztřepenými okraji a drak vletěl přímo do ní.</p>
<p>Temnota je pohltila. Kolem zazářila nějaká světla, udeřilo do nich horko. Ben zavřel oči a pak je pomalu otevřel.</p>
<p>Barevné měsíce a poklidně mrkající hvězdy vypadaly jako z nějakého dětského obrázku. Všude kolem se zvedal hřeben hor a mezi jejich rozeklanými vrcholky si vítr pohrával s útržky mlhy.</p>
<p>Ben vydechl a pocítil hlubokou úlevu.</p>
<p>Byli doma.</p>
<p><emphasis>zátka</emphasis></p>
<p>Skupinka cestovatelů strávila zby1ek noci na západním svahu údolí severně od Srdce. Uložili se k spánku na mýtině obklopené ovocnými stromy a javory s rudě zbarvenými listy. Vůně jablek se v chladném vzduchu mísila s pachem kůry a sladké javorové šťávy. Cikády bzučely, cvrčci cvrkali, zblízka i z daleka se ozývalo volání nočních ptáků, celé údolí šeptalo v pomalém, tichém rytmu, který konejšil a uklidňoval. V takové noci byl spánek nejpříjemnějším a nejvítanějším společníkem. Únava zmohla všechny až na jednoho.</p>
<p>Ben Holiday zůstal vzhůru. Dokonce i drak Strabo spal, stočil se do klubka v jedné nepříliš vzdálené, mělké strži.</p><empty-line /><p>Ben však spát nemohl. Opřel se zády o Vrbu a s úzkostí očekával úsvit. Vrba teď byla stromem. Proměnila se jen několik okamžiků poté, co ji položili do trávy. Byla už téměř v bezvědomí. Pokusila se Bena uklidnit stisknutím ruky a letmým úsměvem, pak se začala měnit. Ben se však přesto bál. Bděl vedle ní a zoufale si přál, aby oddechování, které se zdálo být stále hlubší a klidnější, bylo skutečností, ne jen jeho vlastní fantazií. Vrba věřila, že nemoc, která ji trápila v jeho světě, proměna vyléčí. Ať už se jí dostal do těla jakýkoliv jed, půda jejího vlastního světa by ji měla uzdravit. Možná ano, možná ne, pomyslel si Ben. Viděl, že jí to pomohlo dřív, teď to ale mohlo být jiné. Zůstal tedy vzhůru a čekal na sebemenší projev života.</p>
<p>Několikrát se pokusil usnout, zavřel oči a čekal na spánek, jeho myšlenky však byly příliš temné a naplněné přísliby hrůzostrašných snů. Nemohl se zbavit pomyšlení, jak blízko byli nebezpečí, že zůstanou v Benově světě polapeni navždy. Stále se mu vracel pocit bezmocnosti, který měl v prázdné soudní síni ve chvíli, kdy už mu nezbývala žádná možnost volby. Nedokázal si odpustit, že se tomu tak poddal.</p>
<p>Otázky byly jako můry, které se vynořovaly z okolní temnoty. Jak dalece zapřel sám sebe, když svůj starý život vyměnil za nový? Kolik toho obětoval ve snaze najít nový smysl života? Možná až příliš mnoho. Možná tolik, že nakonec ztratil svou vlastní identitu.</p>
<p>Upadl do polospánku naplněného neustálými výslechy a sebeobviňováním, týrali ho démoni jeho vlastní mysli. Nejspíš by všechny tyhle myšlenky měl hodit za hlavu, ale nedokázal to. Bezmocně se mezi nimi zmítal. Každá z nich byla jako dlouhý</p>
<p>ostrý trn, který mu způsoboval další bolest. Nedokázal se jim ubránit.</p>
<p>Když se do temnot jeho vědomí vkradly první paprsky svítání, uvědomil si, že přece jen usnul, byť na malý okamžik. S trhnutím se probral z mrákot a očima rychle hledal Vrbu. Našel ji rychle, spala vedle něj. Opět měla zdravou barvu, život se do jejího těla jako by zázrakem vrátil. Benovi do očí vhrkly slzy, ale rychle je setřel a usmál se. Šílenství běsnící v jeho mysli se konečně utišilo a on pocítil maličký záblesk naděje, že snad přece jen má smysl být tím, kým je a že opět drží v rukou otěže svého života.</p>
<p>Teprve teď si dovolil pomyslet na to, čemu se celou noc pečlivě vyhýbal: na čarodějnici Noční Stín a na Potměpicha. Jejich přízrak s ním byl celou noc, ale skrýval se na samé hranici podvědomí. Questor Thews mu hned po přistání řekl, co se s lahví stalo, ale on to vytěsnil z mysli. Moc dobře však věděl, že teď se jimi bude muset zabývat. Záležitost už nesnesla odkladu. Pokud se mu nepodaří se s čarodějnicí a tou prokletou lahví jednou pro vždy vypořádat, pak bylo všechno, čím až doposud prošel při svém hledání Abernathyho a medailonu, zbytečné. To ovšem znamenalo, že se jí bude muset postavit, i když ho to mohlo stát život.</p>
<p>Ben seděl na mýtině, ze které pomalu mizely noční stíny, cítil, jak se tep okolního světa s pokračujícím ránem zrychluje a noční spánek se mění v probouzení. Natáhl se a jemně prsty pohladil Vrbinu tvář. Zavrtěla sebou, ale neprobudila se. Jak to mám udělat, pomyslel si Ben. Jak jen čarodějnici tu láhev vzít? Pochybnosti a strach v něm už přestaly hlodat. Byl teď schopen myslet zcela jasně a pragmaticky.</p><empty-line /><p>Budu se muset opět stát Paladinem, uvědomil si, rytířem — ochráncem, který byl druhým já všech landoverských Králů, strašlivým bojovníkem, který však při každé další proměně jako by kradl Benovi část jeho vlastního já. Ben ucítil příval protichůdných emocí a mimoděk se zachvěl. Pokud se chce čarodějnici a jejímu démonu postavit, bude Paladinovu sílu potřebovat. Questor Thews mu jistě pomůže, o tom nemohlo být pochyb. Podpoří ho svou magickou silou. Bude to však stačit? I kdyby se jim nějak podařilo zneškodnit čarodějnici, jak jen porazit démona? Jak může někdo porazit nestvůru, jejíž síly byly zřejmě nevyčerpatelné?</p>
<p>Ben Holiday seděl sám v prvních paprscích vycházejícího slunce a snažil se najít odpověď na tyto otázky. Když se ostatní začali probouzet, měl jich stále ještě plnou hlavu, řešení mu však stále unikalo.</p>
<p>Nakonec k němu překvapivě přišlo samo uprostřed snídaně, kdy už si nelámal hlavu a zrovna se nestaral o nic jiného, než o Vrbu a její zdraví.</p>
<p>Další překvapení čekalo Bena hned po snídani. Drak Strabo jim totiž nabídl, že je odnese až k Temnému Polomu. Údiv však byl zcela zbytečný. Drak jim to nenabídl proto, že by jim chtěl jakkoliv pomoci, nebo že by snad nad ním měl Questor nějakou moc. Taky ho ani v nejmenším nezajímalo, zda celé dobrodružství nakonec skončí šťastně. Chtěl jen vidět Holidaye a Noční Stín, jak se do sebe pustí a užít si té podívané. Byl rozezlený a podrážděný a jediné, co ho mohlo uspokojit, byl pohled na krev, přičemž drak nepochyboval, že v nadcházející bitvě poteče krve víc než dost.</p>
<p>„Jsi můj dlužník, Holidayi!“ prohlásil drak s jedovatým zasyčením hned poté, co Benovi udělal</p><empty-line /><p>nabídku dopravy na vlastní pohřeb. „Už dvakrát jsem ti zachránil tvou mizernou kůži a už dvakrát jsem za to nic nedostal! Pokud tě Noční Stín odpraví, budu považovat tvůj dluh za splacený, ale když zvítězíš ty... Jen si pomysli, co všechno jsem kvůli tobě vytrpěl! Zaútočili na mě, Holidayi! Pustily se za mnou nějaké odporné, kovové, létající věci, svítily na mě světly a pár takových ničemných lidiček, jako jsi ty, na mě ječelo a vyhrožovalo mi! Do těla se mi dostaly bůhvíjaké jedy a nervy mám nadranc!“ Drak se zhluboka a pomalu nadechnul. „Řeknu ti to ještě jinak. Jsi ten nejotravnější, nejubožejší tvor, jakého jsem kdy v životě potkal a těším se na den, kdy konečně zmizíš z tohoto světa!“</p>
<p>Pak poklekl, aby na něj ten, kterému takhle spílal, mohl nasednout. Ben se podíval na Questora, ale ten jen pokrčil rameny a řekl: „Co jiného jsi mohl čekat od draka?“</p>
<p>Druhá slovní potyčka čekala Bena hned vzápětí. Vrba a Abernathy totiž bezpodmínečně chtěli letět s nimi. Když se opovážil namítnout, že to není dobrý nápad, neboť čarodějnice a démon jsou hodně nebezpeční a bude lepší, když se jim s Questorem postaví sami, oba začali hlasitě protestovat.</p>
<p>„Netrpěl jsem Michelovými rozmary a nepohodlím vězení na Graum Wythe jen proto, abych teď zůstal vzadu!“ vyštěkl písař poněkud podrážděně. „Mám právo vidět, jako to celé skončí! A kromě toho,“ blafl, „budeš potřebovat někoho, kdo na Questora dohlídne!“</p>
<p>„Ani já nechci zůstat vzadu,“ přidala se rychle Vrba. „Už se cítím dobře a můžu vám být prospěšná. Jak jsem ti už řekla, Bene — co se stane tobě, stane se i mně.“</p>
<p>Bena jejich argumenty nepřesvědčily ani v nejmenším. Ani jeden se ještě plně nezotavil z útrap přestálé cesty a ani jeden mu s čarodějnicí a Potměpichem příliš pomoci nemohl. Jak však věděl, neměl argumenty, kterými by je přesvědčil a rozhodl se tedy, že bude snazší vzít je s sebou než se je snažit přesvědčit, aby zůstali v bezpečí. Zavrtěl hlavou. Proč se vždycky všechno muselo dít jinak, než jak to chtěl?</p>
<p>Drak vzlétl a malá mýtina mezi červenými javory a ovocnými stromy, jenž byla jejich tábořištěm, se jim brzy ztratila z dohledu. Daleko za sebou nechali Srdce zdobené vlajkami a standartami, dlouhé lavice pro diváky z leštěného dřeva i malý ostrov v dálce, na kterém se vypínalo Ryzí Stříbro, Přeletěli nad Zeleným Trávníkem a před nimi se vztyčila hradba pohoří Melchoru. Pak Strabo zahnul na východ a líně zakroužil nad mlžným kotlem Temného Polomu, zřejmě proto, aby je čarodějnice viděla. Pak přistál na travnatém palouku hned vedle strže.</p>
<p>Ben a jeho přátelé slezli z drakova hřbetu. Domov čarodějnice ležel přímo před nimi. Bylo právě poledne a mlha se líně převalovala, jako kdyby ji míchala jakási neviditelná ruka. Mlha pohlcovala veškeré zvuky, zdálo se, jako by udusila veškerý život pod sebou. Vzduch byl dusný a vlhký, vrcholky okolních hor se skrývaly v mracích. O něco východněji byla země laskána zlatými paprsky slunce, tady však všechno pokrýval šedivý závoj.</p>
<p>Známky uvadání, tak zřetelné v době, kdy Ben poprvé do Landoveru vstoupil, se objevily znova. Stromy vypadaly nemocně a jejich listy znaveně visely z větví, některé z nich už byly zčernalé. Zmar se šířil z Temného Polomu kam jen oko dohlédlo,</p>
<p>docela jako nějaká zhoubná nákaza, jenž začala požírat všechno kolem v stále se rozšiřujících kruzích.</p>
<p>„Tady se ti bude pěkně umírat, Holidayi!“ zavrčel drak a sklonil se k Benovi. „Tak do toho!“</p>
<p>Roztáhl křídla, odplachtil k nedalekým horám a usadil se na skalnatém výběžku nad Polomem, ze kterého měl dobrý výhled.</p>
<p>„Řekl bych, že je čím dál tím nesnesitelnější,“ řekl tiše Questor Thews.</p>
<p>„Nevěřím, že byl kdy jiný,“ odpověděl Ben.</p>
<p>Vrbě s Abernathym přikázal, aby se postavili mezi polámané Modrásky stojící o kus dál a úpěnlivě je prosil, aby se drželi z dohledu, než bude po všem. Nedělal si nejmenší iluze, že ho poslechnou, ale aspoň to zkusil.</p>
<p>Pak se obrátil ke Questorovi a chvíli mu tiše vysvětloval svůj plán. Questor zamyšleně poslouchal a pak prohlásil: „Výsosti, řekl bych, že tohle může být řešení.“</p>
<p>Ben se unaveně usmál. „Najít řešení je jedna věc, ale zdárně ho uskutečnit je věc druhá. Víš, co tím chci říct, že? Bude to hodně ošidné, Questore. Hodně záleží na tobě.“</p>
<p>Čarodějova tvář byla vážná. „Rozumím, Výsosti. Udělám pro tebe všechno, co jen bude v mých silách.“</p>
<p>Ben přikývnul. „Hlavně dej na sebe pozor. Jsi připraven?“</p>
<p>„Ano, Výsosti.“</p>
<p>Ben se obrátil k Temnému Polomu a zakřičel: „Noční Stíne!“ Čarodějčino jméno se neslo do dálky ozvěnou, která pomalu utichala. Ben chvíli čekal a pak zase zavolal: „Noční Stíne!“ Ticho. Po čarodějnici ani památky. Ben slyšel, jak za jeho zády Questor neklidně přešlapuje z nohy na nohu.</p>
<p>Vtom se přes okraj strže přehoupl chumáč temné mlhy. Převaloval se, vířil a pomalu se usadil na trávě před nimi. Vystoupila z něj čarodějnice. Stála tam, vysoká, černovlasá, její bledá tvář a ruce vypadaly vedle černé řízy, kterou měla na sobě, ještě bělejší. Pohled na ni omračoval, byla strašlivá. V jedné ruce držela láhev, jejíž zdobený povrch v mlze zářil.</p>
<p>„To jsi ty, králíčku!“ zašeptala. Volnou rukou vytáhla z hrdla láhve špunt. Ven se vyšplhala malá, chlupatá, pavouku podobná příšerka — Potměpich. Oči mu rudě zářily a pařátky se pevně přichytil okraje. „Vidíš, maličký?“ řekla čarodějnice tiše a ukázala na Bena prstem. „Vidíš, kdo nás přišel pobavit?“</p>
<p>Ben s Questorem se ani nepohnuli. Stáli nehybně jako sochy a čekali, co bude dál. Potměpich se krčil na hrdle láhve jako vyděšená kočka, rozhlížel se napravo a nalevo a syčivě šeptal slova, která mohla slyšet jen čarodějnice. „Ano, ano,“ odpověděla mu Noční Stín tiše a naklonila se k němu. „Ano, maličký, to jsou oni.“</p>
<p>Pak se napřímila, zastrčila zátku do kapsy a prstem polaskala lísajícího se démona. „Landoverský králi a dvorní čaroději, pojďte si s námi hrát!“ zvolala. „Jen pojďte! Připravili jsme pro vás užasnou zábavu! Jen přistupte blíž!“</p>
<p>Ben ani Questor se nepohnuli. „Vydej nám tu láhev, Noční Stíne,“ nařídil Ben čarodějnici tiše. „Není tvoje.“</p>
<p>„Moje je všechno, po čem jen zatoužím!“ zavřeštěla čarodějnice. „Láhev ne.“ „Především láhev!“</p>
<p>„Pokud budu muset, přivolám Paladina,“ pohrozil jí Ben stále tichým hlasem.</p>
<p>„Přivolej si, koho chceš.“ Čarodějnice se zle usmála a pak zašeptala: „Ty ubohý králi, mizerný blázne!“</p>
<p>Potměpich znenadání vyskočil, zavřeštěl, napřáhl proti Benovi s Questorem své pokroucené pařátky a vrhl na ně oheň a ostré železné střepiny. Questor však nemeškal, použil kouzlo a odklonil úder stranou. V tu chvíli už Ben sevřel prsty kolem medailonu a ucítil, jak jím prostupuje žár. Ani ne tucet stop od něj vzplálo jasné světlo a objevil se Paladin, bílý rytíř na bílém oři, duch vystoupivší z propasti času. Medailon pulsoval jakýmsi vnitřním ohněm. Vtom jako by se z něj energie uvolnila a přelila do míst, kde se zjevil rytířův duch. Ben cítil, jak se rozplývá v jasném světle, vznášel se v něm jako zrníčko prachu. Cosi ho vyzdvihlo z těla a unášelo pryč. Pak si uvědomil, že má na sobě pancíř. Jeho proměna začala. Kovové pláty se kolem něj sevřely, spony a přezky se zapjaly, řemeny utáhly. Osobnost Bena Holidaye zmizela, ožily Paladinovy vzpomínky na nespočetné bitvy, ve kterých zvítězil, strašlivé řeže, při nichž tekla krev a kov křesal o kov, výkřiky i nářek a odvahu, se kterou se vždy znova vrhal do dalších šarvátek. Byla to podivná směs euforického rozjaření a hrůzy — Paladin se připravoval na další boj, Ben Holiday se děsil toho, že bude muset zabíjet.</p>
<p>Pak zbyl už jen pach železa a kůže, pohyb svalnatého těla a mohutných kostí, kůň pod ním a zbraň pevně sevřená v ruce — Paladinovo tělo a Paladinova duše.</p>
<p>Králův rytíř se rozjel proti čarodějnici a démonovi.</p>
<p>Pozdvihl kopí z dubového dřeva.</p>
<p>V tu chvíli však čarodějnice a démon spojili své temné síly a přivedli k životu něco, o čem se domnívali, že to neporazí ani Paladin. Ze strže za nimi se cosi vynořilo — příšera stvořená ze zeleného ohně a par se prodrala z mlhy, mohutná, obrovská, bílá jako Paladin sám.</p>
<p>Svým způsobem to byl druhý Paladin.</p>
<p>Questor Thews ukrytý za magickým štítem nevěřícně zamrkal. Něco takového ještě nikdy neviděl. Byly to dvě bytosti spojené v jednu: ohromná, přikrčená, ještěru podobná zrůda, z jejíhož hřbetu vyrůstal obrněný rytíř nejméně dvakrát tak velký jako králův ochránce, ověšený od hlavy až k patě zbraněmi ze železa a kostí. Byl podobný Paladinovi tak, jako se odraz v pokřiveném zrcadle podobá svému originálu, ohavná stvůra ze zlého snu, která nějakým zázrakem ožila.</p>
<p>Příšera se přehoupla přes okraj strže rozběhla se proti Paladinovi.</p>
<p>Srazili se se strašlivým třeskem. Dubové kopí a dlouhá kost se roztříštily, železo skřípalo, bestie vrčela a skučela bolestí a vztekem. Oddělili se od sebe, prach kolem nich divoce vířil. Paladin obrátil svého koně, odhodil zbytek zlomeného kopí a sáhl k pasu pro sekeru. Nestvůra zpomalila, otočila se a nabývala přitom na velikosti i objemu, jako kdyby jí srážka dodala dalších sil. Za malou chvíli daleko převyšovala všechno a všechny kolem.</p>
<p>Pohledy všech přítomných se v tu chvíli upíraly na zrůdu.</p>
<p>Questor Thews udělal rychlý pohyb rukama. Zdálo se, jako by se zachvěl, na chvíli zmizel a pak se opět objevil na témž místě. Kdo by se díval pozorně, všiml by si, že čaroděj jakoby zprůsvitněl. Nikdo takový tam však v tu chvíli nebyl.</p>
<p>Paladin se vrhl do útoku a mával přitom válečnou sekerou. Noční Stín a Potměpich spojili své síly a poslali je nestvůře. Když viděli, jak stále roste, radostně vykřikli. Pak se zrůda postavila na zadní nohy a čekala. Byla teď velká jako dům, obrovská hora slizkého masa. Paladin pobídl koně a příšera se vrhla vpřed ve snaze ho rozdrtit. Zem se při jejím skoku zachvěla. Paladinovi se jen tak tak podařilo proklouznout stranou a proseknout jí bok. Rána se však okamžitě zacelila. Tuto příšeru stvořila magie a ona proto nepodléhala zákonům přírody.</p>
<p>Paladin se na ni znova vrhnul. Vytasil meč, zuřivě jím zamával a zářivou čepel zaťal do těla příšery. Krvavé rány se jí však opět zhojily. Nestvůra dál podnikala výpady a číhala na svou šanci. Noční Stín a Potměpich ji pobídli kupředu. Čarodějnice měla na tváři uchvácený výraz, démonovo drobné tělo se napjalo. Oba směřovali veškerou magii na svého bojovníka, posilovali ho a dodávali mu odvahy. Viděli, že se nestvůře daří útočit stále úspěšněji, byla rytíři blíž a blíž. Už to nebude dlouho trvat.</p>
<p>Ukryti mezi poničenými Modrásky sledovali bitvu také Vrba s Abernathym. I oni viděli, jak souboj probíhá a k jakému konci nejspíš směřuje.</p>
<p>Pak se stalo cosi podivného.</p>
<p>Nestvůra se vzepjala a začala se zmenšovat.</p>
<p>Chvěla se přitom, jako by se jí do žil dostal nějaký jed. Nejprve si toho povšiml Potměpich. Démon zavřeštěl úžasem a vztekem, sešplhal po čarodějčině černé róbě na zem a napřáhl své pavoučí končetiny, aby mohl poslat svému výtvoru více magické síly. Nic se však nestalo. Bestie se stále scvrkávala a byla teď donucena uhýbat před ranami Paladinova meče. Potácela se, klopýtala, jak z ní unikal život.</p>
<p>Noční Stín to spatřila také. Zaječela jako šílená. Pak zhodnotila situaci a nečekaně se otočila proti Questoru Thewsovi. Z jejích napřažených paží vyšlehl oheň černý jako smůla, který vzápětí čaroděje obklopil. Ozval se výbuch a v místě, kde stál Questor Thews se objevil sloup kouře a popela. Vrba a Abernathy hrůzou zalapali po dechu. Po čaroději nezůstala ani stopa.</p>
<p>Příšera se však stále scvrkávala. V tu chvíli se také cosi stalo s Potměpichem. Ležel na zádech u čarodějčiných nohou a svíjel se, jako kdyby nákaza z bytosti, kterou stvořil, přešla i na něj samotného. Zachroptěl a Noční Stín se k němu rychle sklonila.</p>
<p>„Láhev, má paní!“ sípal Potměpich. „Láhev byla uzavřena! Nedokážu se spojit s její magickou silou! Umírám!“</p>
<p>Noční Stín stále držela láhev v ruce. Nechápavě se na ni podívala a zjistila, že je stejná jako dřív, nepoškozená, zátka je vytažená, hrdlo volné. Co to jen ten démon skřehotá? Byla zmatená.</p>
<p>Nedaleko se zrůda, kterou stvořila čarodějčina a Potměpichova magie zhroutila, naposledy vydechla a rozpadla se v prach, který rytířův kůň kopyty zadupal do země. Čarodějnice si stále zmateně prohlížela láhev. Paladin svého oře pobídl, otočil ho a rozjel se přímo na ni.</p>
<p>Teprve pak ji napadlo strčit do hrdla láhve prst a přesvědčit se, zda je skutečně otevřená. Vyšlehly modré jiskry a ochranné kouzlo ji udeřilo do prstu tak silně, až ucukla. „Questore Thewsi!“ zaječela rozlícené. Potměpich se zachytil čarodějčina rukávu a téměř se nehýbal. Čarodějnice zaprskala a chystala se seslat své vlastní kouzlo, aby uvolnila ucpané hrdlo láhve.</p>
<p>Bylo však příliš pozdě. Paladin byl téměř u ní.</p>
<p>Vtom se ve vzduchu přímo před čarodějnicí zhmotnil Questor Thews. Rychle láhev uchopil a vytrhl ji vědmě z ruky dřív, než se vzmohla na odpor. Noční Stín zaječela a vrhla se na něj. Vtom ji dostihl Paladin.</p>
<p>Ve chvíli, kdy se srazili, došlo k ohnivé explozi.</p>
<p>To však už Vrba s Abernathym opustili svůj úkryt mezi Modrásky a rozběhli se přímo ke Questorovi a Benovi. Vlna ohně a žáru je však rychle zastavila. Plameny hrající všemi barvami šlehaly vysoko, byly jako gejzír tryskající přímo z hlubin země a propalující se skrz hustou, šedivou mlhu Temného Polomu.</p>
<p>Pak se dým rozptýlil a Noční Stín i Paladin byli pryč. Questor Thews klečel na zemi, obě ruce držel na hrdle láhve a s kamennou tváří pozoroval, jak se Potměpich svíjí na sežehnuté zemi a pomalu se mění v prach.</p>
<p>Ben Holiday se vrátil zpět do svého těla. Cítil závrať, medailon na jeho hrudi stále hřál. Zapotácel se a málem by upadl, kdyby k němu nepřiskočila Vrba a nepodepřela ho. Když se z druhé strany přitočil Abernathy, Ben se unaveně usmál: „Teď už to bude dobré, už je po všem.“</p>
<p>Čtyři přátelé se usadili nedaleko bojiště a hovořili o tom, co se stalo.</p>
<p>Noční Stín zmizela. Nikdo však nedokázal říct, zda ji Paladin zničil navždy, nebo se jednoho dne opět vrátí. Dokázali si vybavit moment, kdy se oba srazili — v jasném záblesku ohně se mihla čarodějčina tvář, to bylo vše. Nikdo z nich by si však nevsadil na to, že to bylo naposled, co ji viděli.</p>
<p>Strabo byl pryč také. Zamával křídly a odletěl bez jediného ohlédnutí okamžik poté, co bitva skončila. Co mu v tu chvíli běželo hlavou, se mohli jen dohadovat. Na tom však nezáleželo, ostatně, nikdo nepochyboval, že se s drakem ještě setkají.</p>
<p>Co se týkalo Potměpicha, ten zmizel, jak všichni doufali, navždy.</p>
<p>Teď, když pominulo bezprostřední nebezpečí, byl Ben konečně schopen vysvětlit svým přátelům, jak se mu podařilo Potměpicha porazit.</p>
<p>„Jeho tajemství se skrývalo v láhvi,“ řekl Ben. „Potměpich v láhvi žil a nikdy ji na dlouho neopouštěl, dokonce i když k tomu měl příležitost. Bylo tedy jasné, že mezi nimi musí existovat nějaké spojení. Proč by se jinak démon, vždycky tak dychtivý dostat se z láhve ven, nezbavil svého vězení jednou provždy a neuprchl? Řekl jsem si, co když tu láhev opustit nemůže? Co když právě z ní získává svou sílu? Co když všechna magická síla vychází z láhve, ne z démona a démon zůstává v blízkosti láhve jen proto, aby její sílu mohl využívat? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím logičtější se mi to zdálo.“</p>
<p>„A tak mi Jeho Výsost navrhla,“ skočil mu nedočkavě do řeči Questor, „že kdyby se nám podařilo láhev uzavřít, tak bychom Potměpicha oddělili od zdroje jeho moci.“</p>
<p>„Museli jsme to však udělat tak, aby si Noční Stín nevšimla, co se děje a pak jí láhev sebrat dřív, než se vzmůže na odpor,“ pokračoval Ben ve vysvětlování. „A tak zatímco se Noční Stín a Potměpich soustředili na boj s Paladinem, Questor použil svou magii, zmenšil se, vklouzl do hrdla láhve a tak ji ucpal jako zátka. Aby čarodějnici nedošlo, co se</p>
<p>chystá udělat, nechal na místě stát svůj vlastní obraz. Když se příšera začala scvrkávat, čarodějnice správně odhadla, že za tím je Questorova magie a pokusila se ho zničit. Nenapadlo ji, že to, co pokládala za Questora, byl ve skutečnosti jen jeho stín.“</p>
<p>„Taky jste nám to mohli říct předem!“ přerušil Abernathy Bena rozzlobeně. „Vyděsili jste nás k smrti! Už jsme si mysleli, že náš starý... Zkrátka, mysleli jsme si, že ho čarodějnice doopravdy upekla!“</p>
<p>„Questor tedy uzavřel láhev,“ pokračoval Ben a písařova výbuchu si nevšímal. „To oddělilo Potměpicha od zdroje jeho magické síly a oslabilo také čarodějnici, neboť všechna její magická síla směřovaná v tu chvíli převážně na láhev, byla k ničemu. Všechno klaplo přesně tak, jak jsme chtěli. Ve chvíli, kdy si čarodějnice konečně uvědomila, co se děje, bylo už pozdě. Jejich stvůra byla poražena, démon byl příliš slabý, aby jí mohl pomoci a Paladin se hnal přímo na ni. Vtom Questor vyskočil z láhve, bleskově se zvětšil a překvapil tak čarodějnici natolik, že se mu podařilo bez větších problémů jí láhev vzít. Nezmohla se vůbec na nic.“</p>
<p>„Naprosto jsme však nepředpokládali, jak mocně uzavření láhve zapůsobí na Potměpicha,“ ujal se slova Questor. „Démon z láhve nečerpal jen magii, ale také životní sílu. Jakmile byl jednou od láhve oddělen, nebyl schopen přežít.“</p>
<p>Zraky všech se stočily k malé hromádce prachu vzdálené od nich pár stop. Náhle zavál ostřejší větřík a prášek se rozlétl do všech stran.</p>
<p><emphasis>návrat domů</emphasis></p>
<p>V Seattlu bylo pondělí, blížilo se poledne. Miles Bennett seděl v jedné z rozlehlých čekáren na letišti United Airlines Annex v SeaTac a čekal na let číslo 159 z Chicaga. Tímto spojem měl přiletět Elizabetin otec. Milesovi zabralo celý víkend, než ho našel a zařídil jeho návrat. Až přistane, pojedou spolu na Graum Wythe a začnou nezbytné přípravy k rozdělení Michelova majetku.</p>
<p>Miles se zadíval z okna. Venku byl vlhký, šedivý den. Nakonec to dopadlo úplně jinak, než si myslel.</p>
<p>Elizabeth seděla vedle něj a četla nějakou knížku. Měla na sobě černožlutou pletenou vestu, džínovou bundu přehodila přes opěradlo vedlejšího sedadla.</p>
<p>Byla zcela ponořená do četby a ani si nevšimla, že se na ni Miles dívá. Usmál se.</p>
<p>V klíně mu ležela dnešní vydání Seattle Times a Post Intelligencer, začal jimi roztržitě listovat. Titulky článků si pročetl už několikrát, ale pokaždé našel něco nového a zajímavého. Události halloweenové noci se mu dnes zdály tak vzdálené. Jen stěží mohl uvěřit, že se toho všeho sám zúčastnil. Měl pocit, jako kdyby to nebylo nic víc, než příběh, který si přečetl v knížce, jako novinové zprávy o dění v zahraničí, které si přečtete, ale nijak zvlášť se vás osobně nedotýkají.</p>
<p>To však samozřejmě nebyla pravda.</p>
<p>Titulky v novinách byly většinou pořád o tomtéž: „O halloweenové noci napadly nestvůry Seattle“, „Strašidla v soudní budově“, „Bitva příšer nad Elliotovou zátokou“.</p>
<p>Všechny psaly o záhadném zhroucení části soudní budovy, pozorování nevysvětlitelných úkazů a o tom, že v soudní síni, která vypadala, jako kdyby se tam právě odehrála třetí světová válka, byli nalezeni zástupci šerifa, zaměstnanci soudu a dva právníci ve velmi podivném stavu.</p>
<p>Články dále podrobně popisovaly dění páteční noci z pohledu jednotlivých účastníků. Státní policie a hasiči byli povoláni v pátek v noci k soudní budově, neboť dostali hlášení o výbuchu. Když přijeli, spatřili, že v pátém patře budovy zeje ohromná díra. Všechny pokusy o vniknutí do soudní síně vnitřní chodbou selhaly. Objevovaly se nejrůznější dohady, proč tomu tak bylo. Některé články posměšně referovaly o údajné džungli, která se nejprve objevila a pak zase beze stopy zmizela. Když konečně dorazila speciální zásahová jednotka a pronikla dovnitř,</p>
<p>našla zcela zdevastovanou soudní síň, které chyběla jedna z vnějších zdí. Mnoho lidí pracujících v budově zachvátila panika, nikdo však neutrpěl vážné zranění.</p>
<p>Na druhých a třetích stránkách novin se objevila očitá svědectví. Byl to drak, tvrdil jeden ze svědků docela správně. Létající talíř, říkal druhý. Satanův příchod, zapřísahal se třetí. Piloti helikoptér přiznali, že je skutečně něco sledovalo, ale nebyli schopni říci co. Možná nějaká dokonalá technická hračka, mudroval někdo z úřadu návladního. Jasně, a možná to taky bylo jedno z těch blízkých setkání, které se lidem dějí v pátek v noci, když se vypotácejí z hospody, posmíval se kdosi. Kdyby byly za dveřmi vánoce, nejspíš by viděli Santa Clause a saně tažené soby.</p>
<p>Ho, ho, ho, pomyslel si Miles.</p>
<p>Další články byly většinou rozhovory s vědci, teology, jasnovidci, politiky a zástupci úřadů, kteří se o svůj názor podělili s neskrývaným nadšením.</p>
<p>Samozřejmě, že nikdy z nich se skutečnosti ani nepřiblížil.</p>
<p>Dalšími články na toto téma Miles jen prolistoval a vrátil se k sloupku na přední stránce regionální přílohy Sunday's Times. Byla tam fotka Graum Wythe a vedle titulek, který hlásal: 'Milionář věnoval zámek státu'.</p>
<p>V článku pod ním stálo:</p>
<p><emphasis>Milionář a podnikatel Michel Ard Rhi svolal tiskovou konferenci, na které prohlásil, že se chystá darovat svůj hrad i okolní pozemky státu Washington, aby sloužily jako park a rekreační zóna. Bude založen fond pro financování oprav</emphasis></p>
<p><emphasis>a výstavbu nezbytných zařízení. Celý majetek Michela Ard Rhi, který se odhaduje na tři sta milionů dolarů</emphasis><emphasis>, byl rozdělen a věnován na nej</emphasis><emphasis>různější dobročinné a charitativní účely. Michel Ard Rhi také prohlásil, že má v záměru promě</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>nit hrad Graum Wythe v muzeum uměleckých předmětů, které během let nashromáždil. Veš</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>kerými přípravami byl pověřen jistý bývalý zaměstnanec, jehož jméno však nebylo ozná</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>meno.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ard Rhi, samotářský zbohatlík, který své jmění vydělal pravděpodobně investicemi do nemovitostí</emphasis><emphasis> a zahraničním obchodem, noviná</emphasis><emphasis>řům oznámil, že se chystá odejít na odpočinek do Oregonu, kde bude psát paměti a pracovat na dalších projektech. Pro tento případ založil malou společnost, která by měla být schopna zabezpečit potřebné finanční prostředky.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Článek měl ještě několik dalších odstavců. Pár jich přinášelo detaily z Michelovy minulosti, ostatní psaly o reakcích mnoha známých osobností na tento čin. Miles si celý článek přečetl dvakrát a pořád jen vrtěl hlavou. Co jen to s ním ten Questor Thews provedl?</p>
<p>Pak noviny odstrčil, protáhl se a vzdychl. Je moc velká škoda, že tady Dok není. Zůstalo po něm příliš mnoho nezodpovězených otázek.</p>
<p>Elizabeth přestala číst a podívala se na něj. V jasných modrých očích se jí zračilo napětí. Jako by přímo četla Milesovy myšlenky. „Myslíte, že jsou v bezpečí?“ zeptala se.</p>
<p>Miles se na ni podíval a přikývnul. „Ano, Elizabeth,“ odpověděl. „Jsem si tím naprosto jist.“</p>
<p>Dívenka se usmála. „Já taky.“</p>
<p>„Přesto si však o ně dělám starosti.“</p>
<p>„A mě se po nich stýská. Moc.“</p>
<p>Miles se znova podíval z okna ven, kde se táhly dlouhé ranveje, žluté taxíky jezdily sem a tam a vzdálené vrcholky hor se utápěly v šedivé mlze. „Určitě se jednou vrátí,“ řekl nakonec.</p>
<p>Elizabeth přikývla, ale neodpověděla.</p>
<p>Pak se ozvalo hlášení, že právě přistál let číslo 159. Miles i dívenka se zvedli a šli k oknu, aby viděli na cestující.</p>
<p>O několik týdnů později se Ben a Vrba vzali. Byli by to udělali dříve, ale v případě sňatku, jako byl jejich, se musel dodržet složitý protokol. Vzhledem k tomu, že v celém Landoveru zůstalo jen pár obyvatel, kteří si na královskou svatbu pamatovali osobně, chvíli trvalo, než vůbec zjistili, jaké procedury je třeba dodržet. Abernathy se zahrabal do archivů, Questor zašel za několika nejstaršími obyvateli, až nakonec dali jakýs—takýs ceremoniál dohromady.</p>
<p>Ben se však o formality nestaral ani v nejmenším. Uvědomoval si pouze jediné: jak neskutečně dlouho mu trvalo uvědomit si to, co Vrba věděla od samotného počátku. Jim dvěma bylo souzeno žít spolu jako muž a žena, Král a Královna. Dřív, a nebylo to zas tak dávno, by se na něco takového neopovažoval ani pomyslet, neboť by to považoval za zradu své lásky k Annie. Annie však byla už téměř pět let po smrti a on se konečně dokázal zbavit přízraku viny, který ho dříve trýznil. Jeho celým životem byla nyní Vrba. Miloval ji. Uvědomil si, že ji miloval od samotného počátku. Nesčíslněkrát ji slyšel</p><empty-line /><p>hovořit o osudu vetkaném do květin svatebního lože jejích rodičů a nejednou si vzpomněl na předpověď Matky Země, že Vrba jednou porodí jeho děti.</p>
<p>Ještě stále však váhal, neboť se bál. Měl strach z mnoha věcí — že sem nepatří, že není dobrým králem, že jednoho dne prostě bude chtít odejít a vrátit se do svého starého světa, který opustil. Realita byla mnohem krásnější, než jeho nejsmělejší sny a on se bál, že sám nemá co nabídnout.</p>
<p>Stále se bál. Jeho strachy se ukrývaly na samé hranici podvědomí a nebylo snadné je zahnat.</p>
<p>Byl tady však ještě jiný strach, strach, který se týkal Vrby. Bál se, že by ji mohl ztratit.</p>
<p>Už dvakrát o ni málem přišel.</p>
<p>Tenkrát, když ji měl ztratit poprvé, ještě nebyl v Landoveru dlouho a vzpomínka na Annie byla příliš čerstvá.</p>
<p>Když se však Vrba po jeho boku vydala do světa, kde málem zemřela, uvědomil si Ben, že ho nenásledovala z donucení, ale z lásky. Milovala ho tak, že pro něj byla ochotna i zemřít. Velmi dobře znala rizika, která cestou do jiného světa podstupovala, přesto šla s ním, neboť si uvědomovala, že by ji mohl potřebovat.</p>
<p>Právě tato skutečnost ho přiměla ke konečnému rozhodnutí. Tolik ho milovala. Copak ji nemiloval právě tak? Copak mohl riskovat, že ji ztratí, aniž by vůbec zakusil, jaké to je žít s ní jako se svou ženou? Takto žil se svou první láskou, Annie. Copak nemiloval Vrbu dostatečně, aby s ní netoužil zažít totéž?</p>
<p>Na tyto otázky by dokázal odpovědět i hlupák a Ben žádný hlupák nebyl.</p>
<p>Už nebylo nad čím přemýšlet. Svatba se měla</p>
<p>uskutečnit v Srdci. Přišli všichni: Pán Řek, v přítomnosti své dcery jako vždy neklidný, vždyť mu tolik připomínala svou matku a vzbuzovala v něm nejrozporuplnější emoce, obyvatelé jezerní země, někteří z nich vypadali téměř jako lidé, jiní jen jako mlhavé stíny míhající se mezi stromy, panstvo ze Zeleného Trávníku, Kallendbor, Strehan a ostatní, obklopeni svými žoldnéři a služebnictvem, neklidní, nedůvěřiví vůči všem a nejvíc vůči sobě navzájem, kteří přijeli jen proto, aby se dali vidět, trollové a koboldi z jihu i severu a samozřejmě také Nicka s Pijavkou, kterým bylo pro jistotu svěřeno místo v samotném čele průvodu a také mnoho obyčejných lidí z chalup a farem, krámků a vesnic — farmáři, obchodníci, lovci, rybáři, podobní obchodníci, řemeslníci, dělníci a mnozí další.</p>
<p>Dokonce i Strabo se objevil. Přeletěl během slavnosti nad průvodem, vychrlil proti nebi gejzír ohně a nejspíš se velmi dobře bavil podívanou na křičící a prchající ženy a děti.</p>
<p>Obřad sám byl prostý. Ben a Vrba stáli v samém středu Srdce na královském pódiu a před zraky všech si slíbili lásku, úctu a oddanost. Questor Thews ještě přednesl starodávnou přísahu, kterou snad kdysi landoverští králové a královny říkali a obřad byl u konce.</p>
<p>Pak se slavilo a popíjelo celý den až do noci a druhý den zas. Naštěstí se všichni chovali poměrně slušně. Hádky se omezily na minimum a rychle utichly. Lidé ze Zeleného Trávníku seděli s těmi z jezerní krajiny a povídali si o možnostech vzájemné spolupráce. Jindy samotářští trollové si s koboldy vyměňovali dárky a dokonce i Domů skřítci ukradli tentokrát jen pár psů.</p>
<p>Ben a Vrba si nakonec řekli, že to dopadlo víc než dobře.</p>
<p>O několik dní později, když už se všechno vrátilo do normálu, si Ben opět vzpomněl, že se ještě nezeptal Questora Thewse, co to vlastně provedl s Michelem Ard Rhi. Seděli zrovna v jednom z hradních archivů, rozlehlé studovně, která byla cítit zatuchlou plesnivinou, a pokoušeli se přeložit nějaký starodávný zákon týkající se vlastnictví půdy. Ve studovně byli sami, noc značně pokročila a většina obyvatel hradu už spala. Ben usrkával ze sklenice víno a přemýšlel nad událostmi posledních několika týdnů, přičemž se mu myšlenky zatoulaly i k Michelovi. To mu připomnělo, že mu Questor dluží vysvětlení.</p>
<p>„Co jsi s ním udělal, Questore?“ naléhal Ben na čaroděje, který mu na tutéž otázku před chvílí odpověděl jen pokrčením ramen. „No tak, řekni mi to. Co jsi udělal? Jak jsi vůbec věděl, jaké kouzlo použít? Kdysi jsi mi přece říkal, že používání magie je v mém světě dost ošidná záležitost.“</p>
<p>„ No … u většiny kouzel tomu tak je.“ Souhlasil Questor.</p>
<p>„Ale ne u toho, co jsi použil na Michela?“</p>
<p>„Ani ne. Víš to kouzlo bylo vlastně jen pro efekt. Vlastně ani žádné magie nebylo zapotřebí.“</p>
<p>To Bena zmátlo. „Jak to můžeš říct? Vždyť … vždyť byl …“</p>
<p>„Sveden na špatnou cestu, pokud si vzpomínáš,“ dokončil Questor za něj. „Nezapomeň, že za to, čím se stal, může můj nevlastní bratr, čaroděj Meeks.“</p>
<p>Ben se zamračil. „Tak co jsi udělal?“</p>
<p>Questor znova pokrčil rameny. „Potřeboval jen poněkud přestavět žebříček hodnot, Výsosti.“</p><empty-line /><p>„Questore!“</p>
<p>„Tak dobrá,“ povzdech si čaroděj. „Vrátil jsem mu svědomí.“</p>
<p>„Co jsi udělal?“</p>
<p>„Osvobodil jsem tu ubohou věc, kterou Michel zamkl hluboko ve sklepeních své mysli. Použil jsem kouzlo, abych ho zvětšil a postavil jsem ho na nejdůležitější místo v Michelových myšlenkách.“ Questor se usmál. „Jeho pocit viny musel být strašlivý!“ Pak se usmál ještě víc. „Ach, málem bych zapomněl. Do podvědomí jsem mu vložil jistý příkaz.“</p>
<p>Čaroděj zvedl obočí a zatvářil se jako kočka, která právě sežrala kanára.</p>
<p>„Vsugeroval jsem mu, že jediným způsobem, jak smýt svou vinu, je vzdát se okamžitě všeho majetku. Pokud by mé kouzlo zesláblo dřív, než se svědomí stane přirozenou součástí jeho myšlenek, stejně už bude příliš pozdě na to, aby cokoliv změnil.“</p>
<p>Ben se na čaroděje zazubil. „Questore Thewsi, občas mě opravdu překvapuješ.“</p>
<p>Čaroděj se ušklíbl. Chvíli se pobaveně dívali jeden na druhého.</p>
<p>V tom Questor vyskočil. „Propána! Málem jsem zapomněl! Mám pro tebe novinu, která tě asi opravdu překvapí, Výsosti!“ Opět se posadil, ale na jeho tváři bylo patrné vzrušení. „Co kdybych ti řekl, že jsem doopravdy přišel na způsob, jak proměnit Abernathyho znovu v člověka?“</p>
<p>Vzrušeně se podíval na Bena a čekal, co tomu řekne. „Myslíš to vážně?“ zeptal se Ben nakonec.</p>
<p>„Samozřejmě, Výsosti.“</p>
<p>„Dokážeš proměnit Abernathyho v člověka?“</p>
<p>„Ano, Výsosti.“</p>
<p>„Tak jako předtím?“</p><empty-line /><p>„Ach ne, ne. Jinak!“ „Ale použiješ při tom magii?“ „Samozřejmě! Jak jinak?“ „A vyzkoušel jsi už to kouzlo?“ „No...“ „Na něčem?“ „Hra...“</p>
<p>„Takže je to jen teorie?“</p>
<p>„Teorie podložená rozumnými důvody. Mělo by to fungovat.“</p>
<p>Ben se k čaroději naklonil, až se jejich hlavy téměř dotýkaly. „Mělo by, co? Už jsi to řekl Abernathymu?“</p>
<p>Čaroděj zavrtěl hlavou. „Ne, Výsosti. Říkal jsem si že... možná bys mohl ty?“</p>
<p>Nastala dlouhá chvíle ticha. Pak Ben zašeptal: „Myslím, že něco takového mu teď nemůže říct ani jeden z nás, nemyslíš? Ne dřív, dokud neuplyne trocha času.“</p>
<p>Questor se zamračil a pak přemýšlivě zkřivil tvář. „Noooooo... nejspíš ne.“</p>
<p>Ben vstal a položil mu ruku na rameno. „Dobrou noc, Questore,“ řekl. Pak se otočil a vyšel z místnosti.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell