%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/614.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>Briggs,</first-name><last-name>Patricia</last-name></author> <book-title>Riallina hra</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>Briggs,</first-name><last-name>Patricia</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>f02b0ab1-edba-4788-bdf2-e459b8b1ddcf</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2010</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>ODHALENA!</strong></p> <p>Kdyby na to byl čas, Rialla by si s chutí zanadávala.</p> <p>Strážný ji zahlédl a okamžitě zaútočil. Jenže byl nezkušený a její úprk ke schodišti dokázal zpomalit jen nepatrně. Až se ráno probudí, bude ho bolet hlava.</p> <p>Než mohla doběhnout ke schodišti, kde na ni trpělivě čekal ostřílený veterán, vyšli ze strážnice dva další zbrojnoši. Rozdělili se a první z nich rychle vyběhl do schodů, aby mohl využít výhody, kterou mu poskytovala vyšší pozice. Rialla se řítila přímo proti němu, pak nečekaně změnila směr pohybu, aby unikla útoku druhého strážného, který se jí chystal napadnout zezadu.</p> <p>Jeho meč minul svůj cíl, voják se zapotácel a zoufale se snažil znovu získat ztracenou rovnováhu. Rialla ho z vnitřní strany udeřila jílcem svého meče do hlavy a stanula tváří v tvář druhému strážnému, který stále ještě stál na třetím schodě. Její rty se rozzářily širokým úsměvem.</p> <p>Očividně očekával snadné vítězství…</p><empty-line /><p>RIALLINA HRA</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" />Patricia Briggs</p> <p>Fantom print</p> <p>1999</p><empty-line /><p>AI1 rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form.</p> <p>This edition published by arrangement with The Berkley Publishing Group, a member of Penguin Putnam Inc.</p><empty-line /><p>Copyright © 1999 FANTOM Print</p> <p>Text © 1995 Patricia Briggs</p> <p>Cover © Oliviero Berni / via Thomas Schlück GmbH</p> <p>Translation © 1999 Pavel Musiol<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p> <p>Široce rozepjala paže, dlaně otevřené, na okamžik v této póze setrvala a pak se vrhla do víru tance. Každý krok i každý pohyb zápěstí byl pečlivě nacvičený, automatický a dokonalý. Její tělo plynule přecházelo z jednoho místa na druhé a půvabně se vlnilo ve svůdně ladných křivkách.</p> <p>Dunění bubnu jí bylo věrným společníkem a jeho rytmus ji naprosto pohlcoval. Její srdce souznělo s hlubokými basovými tóny, rychlé pohyby rukou a nohou vyjadřovaly rytmy drobnějších nástrojů. Tanec začal polevovat v tempu, a její pohyby získaly vláčný, erotický nádech.</p> <p>Poddala se euforii, kterou v ní tanec probouzel, a bolest, kterou cítila v namáhaných svalech, její vášeň z dokonalého pohybu jen stupňovala. Zaslepoval ji pot, ale ona oči nepotřebovala – věděla, kam ji hudba po rovné, pískem posypané podlaze zanese.</p> <p>Údery bubnu začaly opět zrychlovat, sílily a mohutněly a pak náhle ostře umlkly. Zhroutila se tváří na podlahu, těžce popadala dech a ostře vnímala, jak jí náhlé ticho pulzuje v uších. Mizející vzpomínku na dunění bubnu zaplašilo tleskání jediného páru rukou.</p> <p>„Velmi hezké, maličká,“ řekl nenáviděný hlas jejího pána.</p> <p>Rialla se prudce posadila na lůžku. Prostěradlo bylo promočené potem z tance, který se odehrál kdysi dávno. Její ruce automaticky zamířily ke krku, ale obojek otroka byl pryč a tvář jí zdobila namísto tetování ošklivá jizva.</p> <p>Roztřásla se. Sklonila hlavu a prsty prohrábla dlouhé vlasy. I když do svítání chybělo ještě několik hodin, odkopala přikrývku a vstala z postele.</p> <p>Ren, kterého všichni znali spíše jako Pána špiónů Sianimu, se pohodlně usadil v křesle a díval se z otevřeného okna Labyrintu, nejstarší budovy ve městě. To křeslo si speciálně pro sebe nechal vyrobit jeho předchůdce, který, co se tělnatosti týče, Rena rozhodně předčil. Ren byl drobný chlapík s prošedivělými vlasy a začínající pleší, a když v tom křesle seděl, působil trochu komickým dojmem, asi jako dítě, které si hraje na dospělého. Avšak žádný z žoldnéřů městského státu Sianim by Rena za komického určitě neoznačil, ten muž třímal ve svých rukou větší moc než mnohý král.</p> <p>Otočil křeslo od okna a položil si nohy na přeplněný stůl, načež se ozvalo mohutné žuchnutí, jak z něj shodil navršené hromady papírů. Nevěnoval tomu nejmenší pozornost. Položil si hlavu do dlaní a trpělivě čekal, až se dostaví člověk, kterého povolal.</p> <p>Konečně se ozvalo lehké zaklepání na dveře.</p> <p>„Kdo je to?“ vyštěkl ostře.</p> <p>„Rialla od koní, jak jste poručil, pane,“ odpověděl tichý a nesmělý hlas. Ren otráveně zkřivil ústa. Jestliže byla tak měkká, jak se podle hlasu zdálo, mohl ji rovnou poslat domů.</p> <p>Ale co, ta žena přece nemůže za to, že mu dali mylné údaje. I kdyby se ona sama pro jeho účely nehodila, pořád mu ještě může poskytnout cenné a užitečné informace.</p> <p>Ztlumil hlas do vstřícnějšího tónu a vyzval ji: „Vejdi, Riallo od koní. Už tě očekávám.“</p> <p>Dveře se se skřípěním otevřely a cvičitelka koní vešla. Když je za sebou zavírala, jejich panty podrážděně zavrzaly. Byla o hlavu vyšší než on, ale byla tak útlá, že působila křehkým dojmem. Zrzavé vlasy měla stažené do krátkého copu, který jí sahal sotva po ramena. Dříve než stačila sklopit zrak, zachytil Ren letmý pohled jejích smaragdově zelených očí.</p> <p>S neutrálním výrazem ve tváři a s rukama volně svěšenýma podél těla mlčky čekala, až začne mluvit. Letmo si uvědomil, že by to byla, nebýt jizvy, která se jí táhla téměř přes celou tvář, krásná žena.</p> <p>„Cvičitelko,“ pozdravil ji milým hlasem.</p> <p>Krotký pohled zelených očí. „Pane špiónů.“ V jejím pozdravu zazněl náznak výsměchu, tak lehký, že méně všímavý člověk by jej sotva zaznamenal. Ten kontrast mezi jejím upejpavým chováním a jemným projevem neúcty ho fascinoval natolik, že hodnou chvíli nebyl mocen slova.</p> <p>Když se nedočkala odpovědi, pokrčila rameny, otočila se k němu zády a začala si prohlížet knihovnu. S každým pohybem se iluze její křehkosti rozplývala víc a víc. Pohybovala se s grácií trénovaného atleta, a když natáhla ruku, aby vytáhla z police jednu z knih, všiml si, že se pod kůží na její paži rýsují pevné svaly.</p> <p>Pán špiónů si ji prohlížel se stále rostoucím zalíbením. To by mohlo vyjít. Jen tak na zkoušku dál protahoval to mlčenlivě ticho. Obrátila stránku, jako by ji jeho kniha naprosto uchvátila.</p> <p>Nakonec se Ren tiše zasmál, odsunul křeslo od stolu a s úsměvem se zeptal: „To tě ani trochu nezajímá, proč jsem tě dnes povolal?“</p> <p>Vrátila knihu na místo a znovu se k němu otočila čelem. „Ano.“ Tentokrát zněl její hlas stejně pokorně jako prve.</p> <p>„Mluvil jsem s Laethem, mám pocit, že je to tvůj přítel, a ten mě informoval, že darransky mluvíš, jako by ses tam narodila.“ Jeho pátravý pohled obrátil výrok v otázku.</p> <p>Pokrčila lhostejně rameny, ale její ruka se dotkla tváře a přejela prsty po jizvě, která jí hyzdila obličej. Její oči se opět zabodly do podlahy.</p> <p>Všichni darranští otroci měli na levé tváři tetování, které sloužilo k jejich identifikaci. Neměli žádnou naději, že by kdy získali svobodu, v Darranu cejchovali otroky na celý život.</p> <p>Ren se rozhodl, že změní taktiku. „Víš, kdo je to lord Karsten?“ zeptal se otevřeně.</p> <p>„Máš na mysli Laethova bratra?“ zeptala se lhostejným tónem, ale hned pokračovala dál, aniž by počkala na odpověď. „Je jedním z darranských lordů, kteří usilují o spojenectví Rethského království s Darranem. Mám za to, že toto plánované spojenectví se zakládá na sňatku rethského krále Myra se starší dcerou darranského krále.“</p> <p>Ren přikývl na souhlas. „Lord Karsten je nejvlivnějším členem královské rady. S jeho pomocí je toto nové spojenectví předem vyřízená věc.“</p> <p>Rialla poprvé promluvila bez vyzvání a do jejího hlasu se opět vkradl ten lehce výsměšný tón. „Sianim chce to spojenectví překazit? Že by Karstena čekala malá nehoda?“</p> <p>„Ovšemže ne!“ zděsil se Ren, a aby demonstroval svůj nevinný úlek nad jejím nápadem, nevěřícně vytřeštil oči. „Moje drahá a milá slečno, Sianim se nikdy neplete do politiky jakékoliv vlády. Jsme žoldnéři a dáváme se najímat toliko tím, kdo víc zaplatí.“</p> <p>Spatřil, jak se na její tváři rozhostil váhavý úsměv, a bylo mu jasné, že skrytou ironii, kterou vložil do jednoho z oficiálních dogmat Sianimu, pochopila.</p> <p>„Tak mi pověz,“ vyzvala ho, „proč by Sianim neměl mít zájem na tom, aby se toto spojenectví neuskutečnilo. Řevnivost mezi Darranem a Rethem přivádí už nějakých sto let do našich pokladnic nevysychající proud zlata.“</p> <p>Ren na ni pohlédl se stejnou radostí, s jakou pohlíží učitel na žáka, který položil bystrou otázku. Zamnul si spokojeně ruce a začal vysvětlovat.</p> <p>„Západ a Východ byl dlouho oddělen bariérou, kterou představoval Velký močál.“ Netrpělivě jí pokynul rukou. „Posaď se, děvče. Tohle bude chvilku trvat. Tak tedy… jediný nepřetržitý obchodní styk s Východem zprostředkovává Ynstrahnova flotila, která se neleká nebezpečných útesů a mělčin v Jižním moři.“</p> <p>„Kdysi vedla močálem cesta. Arcimágova kouzla držela drápavce, skřety a ostatní odporné obyvatele bažin na uzdě. Ale časy se změnily a arcimág s nimi a přednost dostaly jiné záležitosti. Cesta byla pohlcena močálem.“</p> <p>Odmlčel se a upil vodu ze sklenice, která stála na rohu stolu.</p> <p>„Slyšela jsem, že taková cesta kdysi existovala,“ poznamenala Rialla, „ale co to má společného s Darranem? Tak daleko močál nesahá.“ Udělala si místo na odřeném čalouněném křesle a posadila se na samý jeho okraj s rukama pohodlně a uvolněně složenýma v klíně.</p> <p>„Dozvíš se to, když budeš trpělivá. Tak,“ Ren se znovu stylizoval do role vypravěče, „když jsem nastoupil do úřadu, uvědomil jsem si, že nemáme vůbec žádné informace o tom, co se děje na druhé straně močálu. Bylo to opomenutí, které jsem samozřejmě napravil. Nějaký čas jsem sledoval výboje východní říše jménem Cybelle. Před deseti lety to byla malá a chudá země, ale pak její vládce zemřel, aniž by po sobě zanechal legitimního nástupce. Když skončil následný boj o moc, ocitl se na trůně náboženský fanatik, který si říkal Hlas Altisův. Deset let jsem se o něm snažil zjistit něco bližšího, ale zdá se, že se zjevil jen tak odnikud. Tenhle člověk, stejně jako jeho stoupenci, hlásá víru, že se mu zjevil starobylý bůh Altis a prorokoval mu, že Cybelle je osudem předurčena, aby vládla od Východního moře k Západnímu, od dálných Severských krajů k Jižnímu moři. Během té relativně krátké doby, co je u moci, se tomuhle Hlasu Altisovu podařilo zabrat většinu zemí, které ležely mezi Východním mořem a Velkým močálem.“</p> <p>Ren vrhl na Riallu rychlý pohled, aby se ujistil, že ho ještě poslouchá, a pokračoval. „Před dávnými časy, krátce po válkách čarodějů, povstali lidé z Východu proti všem, kteří se stejně jako my tady na Západě zabývali magií. Ale na Východě nejsou země jako je Reth nebo Jižní hvozd, které by jim poskytly azyl, a tak se mágové vytratili do báchorek, jimiž se straší děti.</p> <p>A ještě rychleji než Cybelle sama se šíří její náboženství. Posledních několik zemí, které k sobě připojila, dokonce ani nekladlo odpor. Podle mých informací koná Hlas Altisův zázraky. Altis mu dal moc zažehnout světlo v temnotách, moc zapálit celé budovy jediným mávnutím ruky. Dokáže zabít pouhým slovem. Nezní to povědomě?“</p> <p>Rialla zvedla oči. „Na cybellský trůn usedl školený mág.“ V jejím hlase nebylo už ani stopy po bázlivosti ani po výsměchu. Zněl velmi vážně.</p> <p>Ren přikývl a usmál se. Už byl přesvědčen, že z ní bude dokonalý nástroj, který poslouží jeho účelům. „Má v plánu pokračovat skrze Velký močál a obnovit starobylou cestu. Podle mých zdrojů je toho schopen.“</p> <p>Z tváře Pána Špiónů se vytratil veškerý úsměv a dychtivě si poposedl na okraj křesla. „Sianim je navzdory své vojenské slávě jen malý městský stát a sami nemáme proti Cybelle vůbec žádnou šanci. Abychom se mohli Východňanům postavit, musí všechny národy Západu uzavřít spojenectví. Posledních pár let pracuji na urovnávání starých nešvarů. Nejhorším ze všech těchto konfliktů je permanentní boj mezi Rethem a Darranem.“</p> <p>„Tak k čemu potřebuješ mě? Nejsem tu jediná, kdo umí darransky,“ pronesla Rialla tichým hlasem, který nasvědčoval, že očividně necítí žádné neodolatelné puzení hlásit se dobrovolně.</p> <p>„Lord Karsten je hnací silou budoucího spojenectví. Existuje skupina lidí, kteří si nepřejí, aby se Darran svázal s Rethem. Vzpomínky na poslední válku jsou v myslích lidí ještě příliš živé. Mnoho lidí na obou stranách hranice v ní ztratilo někoho blízkého. A vzájemnou nesnášenlivost ještě posiluje tradiční spojování Rethu s magií. Jak dobře víš, Darranové považují čarodějnictví za cosi zlého a nečistého. Ale Karstenův vliv v královské radě je tak veliký, že je schopen překonat i tyto námitky, tedy pokud přežije dost dlouho, aby ho mohl uplatnit.“</p> <p>Ren si odkašlal a pokračoval, nespouštěje mladou ženu z očí, zvědavý na jeji reakci. „Minulý týden zabil zákeřný šíp koně, na kterém lord Karsten jel. Karsten měl štěstí, ale já chci vědět, kdo za tím byl, abych se mohl postarat, že nedostane druhou šanci. Lord Karsten právě pořádá na svém venkovském sídle Západním Dvorci týdenní oslavy svých narozenin. Jelikož jde o život jeho bratra, Laeth se uvolil, že se oslav zúčastní. Je potřeba zjistit, co se dá.“</p> <p>Ren se naléhavě naklonil dopředu. „Ale já potřebuji něco víc. Moje drahá matka vždycky říkala, že neopatrný jazyk překoná i tu nejpevnější zeď. Před Karstenovým bratrem budou všichni pečlivě vážit každé slovo. Takže budu potřebovat někoho, komu nebude věnovat pozornost nikdo – součást vybavení domu. Bohužel, nábytek mi nemůže říct, co slyšel – otrok ale ano.“ Ren napjatě vyčkával, jak na to bude reagovat, ale Rialla své myšlenky neprozradila ani mrknutím oka.</p> <p>Chvíli se dívala mlčky do země a pak mu pohlédla zpříma do očí. „Pro Sianim bych udělala mnohé, ale tohle ne. Potetujte někoho jiného a já ho naučím, jak se otrok chová, ale než bych se vracela zpátky do Darranu, to raději ze Sianimu odejdu.“ Její hlas zněl tvrdě a chladně a zazněla v něm odvaha člověka, který si nožem sedral kůži z tváře a ránu pak vypálil žhavým železem.</p> <p>Ren se pohodlně opřel v křesle a neztrácel naději. Pořád ji ještě měl na co nalákat. „Aby byla myšlenka spojenectví pro Rethany přijatelnější, navrhl lord Karsten několik změn darranských zákonů. Budou legalizovány sňatky s cizinci. To je samozřejmě nezbytné, aby se mohl král Myr oženit s darranskou princeznou. Dojde ke zrušení nebo alespoň snížení cla.“ Odmlčel se, a aby přilákal její pozornost, pokračoval změněným hlasem. „Třetí změnou je zrušení otroctví na území Darranu. Toto se považuje za nezbytné, neboť Rethané se na otroctví dívají jako na ohavnost, které se dopouštějí jen ty nejbarbarštější národy.“</p> <p>Nebyl schopen určit, jestli už na jeho návnadu zabrala, a proto pokračoval dál. Chtěl jí dát čas přemýšlet. „Kupodivu mají Darrané největší námitky proti té třetí změně. Otroctví není nijak podstatnou součástí jejich hospodářství, otroci jsou přepychem, který si mohou dovolit jen nemnozí. Zato je podstatnou součástí darranské kultury. Většina šlechticů, kteří zasedají v královské radě, jich několik vlastní a vzdávali by se jich s velikou nelibostí. Jsem si jistý, že ty tomu rozumíš mnohem lépe než já.“</p> <p>Bývalá otrokyně sklonila na chvíli hlavu a pak znovu na Pána špiónů pohlédla. Ren celou dobu čekal, jak zareaguje, a teď se konečně dočkal. „Uvědomuješ si, co ode mě žádáš, Pane špiónů?“</p> <p>„Ano,“ odpověděl. „S tvou pomocí může nastat konec otroctví v Darranu. Laeth mi tvrdil, že by tě taková mise mohla zajímat.“</p> <p>Uklidnila se tak náhle, jako se předtím rozrušila. „Řekni mi podrobnosti a dej mi chvíli na rozmyšlenou,“ řekla unaveným hlasem.</p> <p>Ren se pohodlně opřel a měl radost, že jeho strategie byla úspěšná. „V Západním Dvorci se sejde většina nejmocnějších šlechticů z celého království. Není samozřejmě příliš pravděpodobné, že budou o svém atentátu na Lorda Karstena ochotni mluvit. Chci, abys zjistila, kdo myšlenku spojenectví podporuje, kdo je proti ní a, což je nejdůležitější, proč. Nenech se odradit tím, kdyby se tvá zjištění jevila jako nepodstatná. Ujišťuji tě, že i ta nejnevinnější fakta mají cenu zlata, pokud se za pomoci intuice a inteligence dají dohromady.“</p> <p>Rialla se poškrábala na zjizvené tváři, jako by si chtěla ulevit od neustálé bolesti, a zeptala se: „Jsi si jistý, že s tím Laeth souhlasil? I přes to všechno, co ho vedlo k tomu, že si zvolil život v Sianimu, je to stále Darran. Přivést do bratrova domu špeha, nebo dokonce sám špehovat, je pro něj ta nejhorší forma zrady.“</p> <p>Ren přikývl. „Souhlasil, protože Lord Karsten je v nebezpečí.“</p> <p>„Kdy bychom odjeli?“ zeptala se Rialla neutrálním hlasem.</p> <p>„Za pět dní.“</p> <p>Přikývla a postavila se. „Zítra ráno ti řeknu, jak jsem se rozhodla.“ Odešla a dveře se za ní neslyšně zavřely.</p> <p>Rialla se prodírala rušnými ulicemi ke stájím, kde byli chováni váleční koně, kteří byli pro Sianim zdrojem příjmů, s nímž se mohly srovnávat jen zisky z pronajímání žoldnéřů a poskytování vojenského výcviku. Cítila se lehce malátná. Prošla starobylým kamenným podloubím, které vedlo ke stájím, a aby se trochu uklidnila, plně se otevřela známým zvukům a pachům koní. Byl čas k obědu a mohla si odpočinout.</p> <p>Ignorovala čenichy, které se k ní přátelsky natahovaly přes dveře stájí, našla si lavičku, na níž se neválelo příliš mnoho koňského náčiní, a posadila se na ni. Pohodlně si natáhla nohy a opřela se unaveně zády o zeď.</p> <p>Šedý kámen příjemně chladil. Zavřela oči a přemýšlela o tom, o co byla požádána. Už při pouhém pomyšlení, že by se měla vrátit zpátky do Darranu, jí po těle vyrazil studený pot. Darranové ji okradli o rodinu, o dědictví a o část jí samotné. Náhradou dostala jizvy a vláčení sem a tam.</p> <p>Snad by to nebylo tak kruté pro někoho, kdo se narodil do méně svobodomyslné společnosti, kde ženy svému osudu příliš nevládly. Ale Rialla přišla na svět v jednom z klanů kočovných kupců, kteří cestovali křížem krážem jižními oblastmi, především Jižním hvozdem, Ynstrhem a malými knížectvími, tvořícími Ansthranskou alianci. V klanech kupců vládly ženy. Držely klanovou pokladnu a určovaly, kam se klan příště přestěhuje.</p> <p>Koňské drezúře se Rialla naučila od svého otce. Koně, které vycvičil on, byli velmi žádaní, protože měl pro zvířata opravdový cit. Jednou pořádal představení, při kterém udělal ze záludné bestie použitelné zvíře. To přineslo jejich klanu takovou prestiž, že většinou neměl o peníze nouzi a mohl cestovat i do míst, která byla ostatním klanům zapovězena.</p> <p>Rialla se narodila jako empat, byla schopna vnímat pocity a občas i myšlenky lidí a zvířat kolem sebe. Bylo to vzácné nadání, ale ne tak docela neznámé, a tito lidé, trpící jinak posměchem ostatních, si ho vysoce cenili. Takřka okamžitě poté, co se její talent projevil, nechal ji otec pracovat s koňmi. Díky jejím empatickým schopnostem dosáhl lepších výsledků při drezúře a současně ji učil její dar ovládat.</p> <p>Protože měla Rialla pro kupce velkou cenou, uzavřel její otec a rada žen výhodnou sňatkovou dohodu s majetnějším klanem. A právě v den zásnubních oslav mezi ně přišel ten cizinec.</p> <p>Jeho přítomnost nebyla nijak neobvyklá, protože na slavnosti byl vítán každý, ať už byl, či nebyl členem klanu. Rialla si na něj pamatovala jen proto, že byl jedním z mála lidí, které nedokázala přečíst. Tančila pro svého snoubence a cítila, jak se na ni cizinec dívá. Teď si tvář toho muže nedokázala vybavit, jen věděla, že se jí líbil.</p> <p>Když slavnost skončila, oba klany se opět oddělily a každý se dal svou cestou. Přesně za rok se měly podle starého zvyku opět sejít na stejném místě, aby se mohla konat svatba.</p> <p>Dvě noci později přepadli Riallin klan lovci otroků, pozabíjeli muže a staré lidi a ženy s dětmi odvlekli do otroctví. V čele otrokářů byl onen tajemný cizinec. Stále na své tváři cítila první dotek jeho ruky. Tehdy se poprvé otevřel jejím empatickým schopnostem a poprvé ochutnala darranského cvičitele otroků.</p> <p>Rialla se divoce roztřásla a pevněji se opřela o studenou žulovou stěnu za svými zády. Nevnímala slzy, které jí proudem tekly po tvářích. Pokud se má vžít do role darranského otroka, bude se muset nejdříve vypořádat se svou minulostí.</p> <p>Ani po všech těch letech si nedokázala přesně vybavit cvičitelovu tvář, otroci se málokdy dívají lidem do očí, ale zvuk jeho hlasu ji stále ještě děsil ve snech.</p> <p>Po třech dnech zajetí přijel do tábora jezdec. Rialla sledovala jeho příjezd schoulená mezi ostatními ženami a dětmi, kteří byli posledním zbytkem jejího klanu. Její věznitel se s ním vřele přivítal. Nerozuměla řeči, kterou spolu mluvili, ale jezdcovo jméno jí znělo povědomě: Geoffrey ae‘ Magi, arcimág.</p> <p>Později se Rialla doslechla, že arcimág byl zabit krátce poté, co od nich odjel. Nad jeho smrtí žádnou lítost necítila.</p> <p>Do cvičitelova stanu odvlékali jednu ženu po druhé a neušetřili ani děti, zůstala jen Rialla a ještě dvě další. <emphasis>Neviděla</emphasis>, co cvičitel a arcimág udělali ostatním vězňům, ale slyšela jejich výkřiky a s empatickou detailností vnímala jejich utrpení. Toto hrůzné vědomí pustošilo její mysl, dokud se neuzavřela, aby ten příval bolesti zastavila. Po jejích bývalých schopnostech zůstal jen slabý stín a i ta trocha empatie, která jí po arcimágově návštěvě zůstala, byla tak nepřesná, že byla naprosto nepoužitelná.</p> <p>Ale pro otrokyni to tak bylo pravděpodobně lepší.</p> <p>Po dva roky Riallu cvičili jako tanečnici a na konci ji odměnili tetováním. V Darannu byly tanečnice velmi populární a Rialla byla dobrá, velmi dobrá. Zacházeli s ní slušně a měla více svobody než většina ostatních otroků, kteří byli určeni do bordelů nebo k ještě horším účelům. Pořád ale byla otrokyni.</p> <p>Pět let tančila na příkaz svého pána. Pak se jí konečně naskytla příležitost k útěku a ona uprchla.</p> <p>Na útěku zabila člověka. Přestože jí zůstalo jen velmi málo empatických schopností, křičela bolestí, když umíral. Pak prohledala třesoucíma se rukama jeho mrtvé tělo, vzala mu nůž a tu trochu peněz, kterou u sebe měl. Ukradla ze stájí koně a uprchla.</p> <p>Utekla za hranice do Rethského království, tam v táborovém ohni rozžhavila nůž do ruda a toho nenáviděného tetování se zbavila.</p> <p>V nejbližším městě vyměnila koně za zdravého valacha a hrst mincí. Pak zamířila do Sianimu, kde díky svým drezérským zkušenostem získala domov. Městský stát žoldnéřů jí nabídl útočiště, a teď jí nabízel ještě mnohem víc.</p> <p>Měla možnost, pokud bude mít tu odvahu, něco otrokářům vzít.</p> <p>V bezpečí sianimských stájí Rialla přejela rukou po jizvě na tváři. Pokud bude souhlasit s návratem do Darranu, budou ji muset tetovat znovu, přes starou jizvu. Díky té jizvě v ní bezpečně poznají uprchlého otroka a jako taková bude pod více než bedlivým dohledem. Něco se mohlo zvrtnout a ona bude nucena zůstat otrokyní do konce života. Druhý útěk by byl zhola nemožný.</p> <p>Tichý šramot ji upozornil, že už není sama. Otřela si tváře, ale věděla, že stop pláče se nezbavila. Zhluboka se nadechla a otočila se, aby se podívala, kdo jí to přišel dělat společnost.</p> <p>V pološeru stáje stál muž střední postavy. Měl tmavé vlasy, ještě tmavší oči a jeho opálená pleť svědčila o tom, že strávil na slunci mnoho dní. Nebyl nijak zvlášť mohutný, ale pohyboval se s grácií trénovaného válečníka.</p> <p>Rialla vysunula bradu v podvědomém gestu vzdoru, kterého si nově příchozí muž nemohl nevšimnout.</p> <p>„Laeth.“</p> <p>Kývl na pozdrav a obkročmo se posadil na protější lavičku.</p> <p>Bylo naprosto neslýchané, aby darranský lord trénoval v Sianimu. I když sianimské školy bojového umění byly proslulé, Darranové se drželi těch svých. Když Laeth před dvěma lety do Sianimu přišel, aby získal bojový výcvik, Rialla se mu až do té doby, kdy byli zapsáni ke stejnému učiteli boje beze zbraně, vyhýbala.</p> <p>Učitel darransky neuměl a Laeth znal z obecné mluvy jen to, co pochytil od té doby, kdy přišel. Jelikož Darranové byli dost nesnášenliví lidé, necítili žádnou zvláštní potřebu ovládat ještě jiný jazyk než svůj mateřský.</p> <p>Čtrnáct dní sledovala, jak se trápí, než k němu konečně přišla a začala překládat. Pomohla mu, protože viděla, jak vytrvale se snaží, směje se vlastním chybám a zkouší to znovu a znovu, ale také proto, že se nechtěla nechat vmanipulovat do nenávisti ke všem Darranům pro to, co jí pár z nich udělalo.</p> <p>Obrátil se k ní, zrádné jizvě na její tváři nevěnoval nejmenší pozornost, a tichým hlasem jí děkoval. Přátelství, které záhy na to navázali, bylo pro Riallu velkým překvapením, a měla pocit, že pro něj zrovna tak. Po večerech ho učila obecné mluvě a on jí řekl něco málo o sobě.</p> <p>Byl mladším synem mocného darranského lorda a většinu života se bavil tím, že dělal své rodině ostudu. Pak se na jednom večírku pořádaném v místním statku seznámil s drobnou tichou dívkou jménem Mari. Rodiče však nesouhlasili s jejím sňatkem s černou ovcí ani tak vznešené rodiny, a tak se usadil a přesvědčil otce, aby mu věnoval malé venkovské sídlo. Celý rok na něm pracoval, aby ho připravil pro budoucí nevěstu. Když obdržel pozvání na svatbu staršího bratra Karstena, usoudil, že dozrál čas, aby i on oznámil rodičům, že našel dívku, se kterou by se rád oženil.</p> <p>Když přijel domů, rodina ho přivítala a bratr mu představil svou nevěstu – Mari. Laethův bratr se totiž rozhodl, že se ožení s místní dívkou.</p> <p>Laeth se zdvořile na svou posmutnělou lásku usmál. Chápal, že darranská dívka z dobré rodiny nemůže sňatek, dohodnutý jejími rodiči odmítnout. Dokonce svému bratrovi poblahopřál. Druhý den ráno Laeth oznámil rodičům, že obdržel zprávu o potížích na své malé farmě, a ty vyžadují, aby se okamžitě vrátil. Musel odjet ještě před svatebním obřadem.</p> <p>Jeho rodina se nikdy nedozvěděla, proč se vrátil ke svému výstřednímu chování a jeho odchod do Sianimu považovali za donebevolající projev neúcty. Od bratrovy svatby se vrátil do Darranu pouze jednou, aby se zúčastnil otcova pohřbu.</p> <p>Jeden kůň do Laetha netrpělivě strčil čenichem a bojovník ho poškrábal na nose. „Pojedeš, Riallo?“ zeptal se jí měkkým hlasem.</p> <p>„Ano,“ odpověděla. „Pán špiónů mi na výběr moc nedal.“</p> <p>„Nebyl jsem si jistý, jestli jsem udělal dobře, že jsem mu o tobě pověděl, ale jak ho tak znám, řekl bych, že o tvé darranštině stejně věděl dost.“</p> <p>Přikývla a smutně se usmála. „Znám několik lidí, kteří umí darransky lépe než já, a nepochybuji, že o nich ví taky. On potřeboval někoho, kdo by se mohl vydávat za darranského otroka. Jsem si jistá, že ten lišák podšitý o mně věděl úplně všechno ještě dříve, než o tom mluvil s tebou.“</p> <p>„To máš nejspíš pravdu,“ odpověděl Laeth a viditelně se mu ulevilo, že to Rialla tak dobře snáší. „Rozhodně má tu pověst.“ Rozhlédl se po ztichlé stáji a pak řekl: „Zvu tě na oběd.“</p> <p>Rialla ho obdařila skeptickým pohledem. „Ke Ztracené Svini?“</p> <p>„Žoldnéře už neplatí tak jako kdysi,“ pokrčil rameny Laeth. „A kromě toho, nevaří tam zase až tak špatně. Včera se jim pozvraceli jen dva hosté.“</p> <p>Rialla si odevzdaně povzdechla. Byl to hodně starý vtip. Se smíchem zvedla ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává. „Dobrá, dobrá. Ale tentokrát nepočítej s tím, že tě budu zachraňovat před servírkou.“</p> <p>Laethovi se rozšířily panenky. „Ty jsi o tom neslyšela? Letty se rozhodla, že se zaměří na vysoké blonďáky.“</p> <p>„Po kom jede teď?“ vyzvídala Rialla, vstala z lavičky a následovala Laetha na cestě ke dveřím.</p> <p>„Po Afgarovi, určitě ho znáš, je to ten poručík od sedmapadesáté.“</p> <p>Rialla se na chvíli zamyslela a pak se zarazila. „Nemluvíš o tom velkém chlapovi z Jižního hvozdu?“ ujišťovala se nevěřícně. „O tom, co býval koželuhem?“</p> <p>Laeth přikývl, jemně ji uchopil za předloktí a pobídl ji do kroku. „Ten, co se schovává v temných průjezdech pokaždé, když kolem jde ženská. Vyhýbá se jim tak odhodlaně, že pochybuji, že ho ty dvě ženy, které má v oddíle, vůbec kdy viděly. Včera v noci vypadal, že se uhryže k smrti, když se o něho Letty otřela. Kdybych nebyl tak šťastný, že už nejede po mně, skoro by mi ho bylo líto.“</p> <p>„Cha,“ odfrkla si Rialla. „Užíval sis skoro stejně jako ona. Neutíkal jsi zase tak rychle, aby tě jednou či dvakrát nechytila.“</p> <p>Upřel na ni mírný pohled. „Co na to mám říct? Jsem taky jenom chlap. A kromě toho, ona má velké,“– Rialla povytáhla varovně obočí – „zuby.“</p> <p>Rialla se zasmála a zakroutila hlavou. Už byli Ztracené Svini na dohled.</p> <p>Spodní část nálevny byla postavená ze starých kamenných kvádrů navršených na sebe, zatímco horní polovina byla z dřevěných kůlů různých velikostí a stáří. Rialla slyšela, že před nějakými padesáti lety sto šest mužů z jednasedmdesáté čety zpitých alkoholem a vítězstvím zdvihlo tu dřevěnou část z kamenné podezdívky a z legrace ji posadilo doprostřed ulice.</p> <p>Vybrali si výpalné od majitele a vrátili ji milostivě zpátky. Dřevěná část teď byla připoutaná ve všech čtyřech rozích budovy silnými rezavými řetězy a lidé od jedenasedmdesáté měli na všechno pití oproti ostatním hostům poloviční slevu.</p> <p>U Ztracené Svině bylo obvykle hodně rušno, protože byla nejbližším zdrojem jídla a pití pro stáje a cvičiště, a sloužila mnohým četám. Sotva Laeth s Riallou vklouzli dovnitř a začali se poohlížet po volném stole, začalo na ně mávat několik známých.</p> <p>Když Rialla procházela kolem jednoho stolu, ucítila na svém boku dotek cizí ruky. Aniž by se zastavila a podívala, kdo to je, popadla jeho zápěstí a chodidlem zachytila jednu nohu jeho židle a potáhla ji dopředu, zatímco jej tlačila vzad. Muž a židle vyvolali v taverně velice uspokojivý rozruch, který záhy přehlušil běžný, místnost naplňující lomoz.</p> <p>Muž, který byl více než jen trochu opilý, se se vzteklým bručením hrabal na nohy, ale Laeth ho chytil za rameno a předstíral, že mu pomáhá. Úslužně mu oprašoval prach z šatů a rozptyloval jeho pozornost tak dlouho, dokud se opilcův vztek nezměnil v ryzí úžas nad vší tou pozorností.</p> <p>Když bylo jasné, že z jeho strany už žádné nebezpečí nehrozí, pronesl Laeth přátelským tónem: „Nemá ráda, když se jí muži bez svolení dotýkají. Máš štěstí, že je dnes v dobrém rozmaru, jinak by ti tu ruku jednoduše usekla – jako to udělala poslednímu chlapovi, který to zkusil.“</p> <p>Od protějšího stolu se naklonil jeden z Laethových přátel a pronesl: „Chudák Jard se z toho nikdy úplně nesebral.“</p> <p>„Vzpomínáte, co udělala Lotharovi?“ řekl další muž a potřásl hlavou.</p> <p>„Trvalo nám tři dny, než jsme našli všechny jeho kousky, abychom ho mohli pohřbít,“ komentoval to jeden z Laethových kolegů poručíků, podsaditý holohlavý muž s přátelským výrazem v obličeji. Naklonil se blíže a skoro zašeptal: „Ale Lothar se ji pokusil dokonce políbit.“</p> <p>Rialla se smála, ještě když se jí podařilo najít malý neobsazený stůl. „Viděli jste, jak se tvářil? Chudáček. Kdybych tušila, co mu provedete, nechala bych to být.“</p> <p>Laeth se vesele zakřenil. „To ho naučí krotit ruce. A když už o tom mluvíme, víš, že jeden z nováčků v mé četě za tebou pálí?“</p> <p>„Máš na mysli toho mladého Rethiana, který se schovává za plotem a plaší mi koně? Ten, který mě zve každý den na večeři a nechává květiny u mých dveří? Vysoký zhruba jako ty, blond vlasy a hnědé oči? Ne, tak toho jsem si vůbec nevšimla,“ odpověděla Rialla.</p> <p>Laeth se nad výrazem v její tváři rozesmál. „Omlouvám se, netušil jsem, že s ním budou takové potíže. Ještě dnes odpoledne s tím něco udělám.“</p> <p>„Ne,“ vydechla Rialla v předstíraném zděšení. „Jen ne tu podivnou nemoc, která způsobuje impotenci už při pouhém doteku. Ve tvé četě je ještě několik mužů, kteří přecházejí na druhou stranu ulice, jen mě zahlédnou.“</p> <p>„Ne,“ souhlasil Laeth. „To jsem použil minule. Budu muset vymyslet něco nového. Stejně je to tvoje chyba, víš. Mohla bys trochu přibrat nebo něco udělat s těmi svými vlasy.“</p> <p>„Hned zítra si je nabarvím na šedo, nebo ještě líp, ostříhám se dohola,“ navrhla Rialla vážným hlasem. Pokud šlo o žoldnéře, nezdálo se, že by jizva nějak snižovala její půvaby. Často si přála být o něco všednější, aby nepřitahovala tolik nechtěné pozornosti.</p> <p>Dříve než Laeth stačil odpovědět, vynořila se z přeplněné místnosti servírka Letty. Jak si v tom davu lidí dokázala udržet přehled o tom, kdo si objednal a kdo ne, bylo tajemstvím, které Rialla nikdy nerozluštila.</p> <p>„Máš tam něco dobrého, lásko?“ zeptal se Laeth.</p> <p>„Afgara,“ zašeptala Letty a vypnula hruď.</p> <p>„K jídlu,“ upřesnila Rialla a pak spěšně dodala, „pro nás. Oběd.“</p> <p>„Ach tak,“ Letty našpulila rty na Laetha, ale pak vesele zašveholila: „Chleba je čerstvý a kuchař právě vytáhl z trouby medové koláčky. Hovězí je trochu přepečené a suché.“</p> <p>„Tak si dáme obložené chleby. Dvakrát se šunkou?“ Laeth pohlédl na Riallu. Přikývla a dodala: „A taky dva džbánky křtěného piva.“</p> <p>Když osaměli, Laeth řekl: „Ren mě povolal dnes ráno. Chtěl, abych tě přesvědčil, že máš jet.“</p> <p>Rialla potřásla hlavou. „Zvládnul to docela sám.“</p> <p>„Proč bys měla jet ty?“ zeptal se Laeth napůl v žertu. „já jedu chránit Karstena, ale jediné, co mi hrozí, je, že znovu uvidím Mari, a samozřejmě trest smrti, kdyby vyšlo najevo, že špehuju pro Sianim. Ale ty se musíš stát znovu otrokyní.“</p> <p>„Ren mi řekl, že Karsten chce v Darranu postavit otroctví mimo zákon,“ odvětila Rialla. „Neopomenul zdůraznit, že moje přítomnost by tomu pomohla, ale když nad tím tak přemýšlím, nejsem si tím už tak jistá.“</p> <p>„Riskuješ hodně pro otroky, které ani neznáš, Riallo,“ podotkl Laeth.</p> <p>Obdařila ho křivým úsměvem a dotkla se prsty jizvy na své tváři. „Nedělám to pro ně. Většině z nich otroctví pravděpodobně docela vyhovuje, v Darranu se otrok nemá o moc hůř než manželka, většinou dokonce ještě líp. Dělám to pro pomstu. Otrokáři žijící v Darranu mi něco ukradli a já to už nikdy nezískám zpátky. Teď je řada na mně, něco jim vzít. Něco vzít jemu.“</p> <p>Letty donesla objednané jídlo, Laeth jí několika měděnými mincemi zaplatil a políbil ji.</p> <p>„Máš strach?“ zeptal se Laeth tiše a vzal mezi dva prsty krajíc čerstvého chleba.</p> <p>Rialla nejdříve polkla sousto a než odpověděla, zapila ho ze džbánku. „Že ze mě bude otrok?“ Pokrčila rameny. „S nikým jiným bych tam nešla, jestli se mě ptáš na tohle. Vím, že ti můžu důvěřovat. Nenecháš mě tam. Pro někoho, kdo na to není zvyklý, je fakt, že vlastní otroka, něčím obrovským, a já jsem tanečnice, mám vyšší cenu než většina ostatních. Mohl bys na mně vydělat víc zlata, než většina lidí uvidí za celý život.“ Když Rialla mluvila, cítila, jak jí tvář tuhne do navyklé masky. Její hlas ztratil barvu a ztratil svou osobitou živost.</p> <p>„To bych neudělal,“ řekl Laeth hebkým hlasem.</p> <p>Usmála se na něj a masku otrokyně odhodila. „To vím. Proč myslíš, že bych s nikým jiným nešla? Ty už jsi jednou vlastnil statky i otroky a dobrovolně ses jich vzdal. I kdybych tě neznala, šla bych raději s tebou než s tím chlápkem z Jižního hvozdu, kterého nikdy v životě nenapadlo, že by mohl vlastnit otroka.“</p> <p>Laeth přikývl na znamení díků za projevenou důvěru. Chvíli jedli mlčky a ticho, které se mezi nimi rozhostilo, rezonovalo dobrou pohodou mezi dvěma starými přáteli.</p> <p>„Když jsi hovořil s Renem, nemluvil o tom, co chce udělat s tím tetováním?“ Rialla se letmo dotkla tváře.</p> <p>Laeth přikývl, dožvýkal a řekl: „Má čaroděje, který dokáže tvou jizvu zakrýt a nahradit staré tetování iluzí. Ren chce, aby to tetování bylo naprosto stejné, jako to původní, pro případ, že by tě někdo poznal. Nedalo by se využít k určení tvého bývalého majitele?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Utekla jsem před sedmi lety a už po pěti není nikdo povinen vrátit otroka jeho původnímu majiteli. Ačkoliv si myslím, že se to stejně považuje za správné. A pokud nemá lord Karsten ve zvyku zvát na oslavu svých narozenin cvičitele otroků, nemám se čeho bát.“</p> <p>„Ne,“ řekl uvolněným hlasem, „to by šlechtic na svou slavnost pozval spíše pasáčka sviní.“</p> <p>„Myslela jsem si to,“ přikývla Rialla.</p> <p>„Ren také chtěl, abych ti řekl, že kdyby se něco mělo stát, dostane tě z Darranu za každou cenu a všemi prostředky, takže se nemusíš bát, že bys tam uvázla jako otrokyně,“ dodal Laeth.</p> <p>Rialla se na něj příšerně zašklebila. „Po všech těch letech výcviku v Sianimu se, myslím, nemusím bát, že by si mě někdo nechal jako otrokyni.“ Už jen pouhý zvuk těch slov jí dodal pocit, že je to pravda, a trochu se uvolnila.</p> <p>Laeth jí vrátil úsměv a potměšile jí položil otázku, kterou s oblibou kladl jeden z instruktorů boje: „Kolik je způsobů, jak zabít člověka nožem?“</p> <p>„Na tom nesejde, jeden bohatě stačí,“ vrátila Rialla.</p> <p>V dobré náladě dojedli obložené chleby a zvedli se k odchodu, právě ve chvíli, kdy se do dveří nahrnula čerstvá várka žoldnéřů. Jakmile vyšli ven, Laeth ji zastavil a položil jí ruku na rameno.</p> <p>„Ještě než odjedeme, potřebuji si zařídit několik věcí. Řekl ti Ren, že odjíždíme za pět dní?“</p> <p>Přikývla.</p> <p>„Já se postarám o zásoby na cestu a ty připravíš koně.“</p> <p>„Seženu dva slušnější,“ přikývla Rialla. „A taky bych si měla opatřit jeden nebo dva taneční kostýmy.“</p> <p>„Kdybys nemohla žádný sehnat, zkus to u Midgových holek. Myslím, že některá z nich by mohla mít něco, co by účel splnilo.“</p> <p>„Říkal jsi, myslím, že ty je platit nebudeš,“ provokovala ho Rialla.</p> <p>Laeth se zašklebil. „To ne.“</p> <p>Vrhla na něj zářivý úsměv. „To bych se vsadila, že ne. Raději se půjdu poohlédnout po někom, kdo se mi, zatímco budu pryč, postará o koně.“</p> <p>„Běž,“ řekl. „Promluvíme si zítra.“</p> <p>První paprsky ranního slunce právě prozářily oblohu, když Rialla vyvedla ze stájí osedlaného koně. Nebyla jediná, kdo koně projížděl, ale ostatní jezdci používali jiné arény.</p> <p>Kopyta jejího hřebce rytmicky dusala po pilinách a ohradě, ale veškerá jeho pozornost se upínala ke klisně, která skákala přes překážky na druhé straně plotu. Nahrbil se, aby vyhodil jezdce ze sedla stejně tak, jako mnohé jiné před ním – vysloužil si varovné poklepání krátkým bičíkem.</p> <p>S vědomím, že toho povýšence, který právě sedí na jeho hřbetě, musí poslouchat, sklopil uši těsně k hlavě a poslušně klusal, kudy ho vedla. Když si Rialla všimla, že hřebcův obvyklý vznosný krok vystřídalo ustrašené klusání, zasmála se.</p> <p>Ve skutečnosti projížďku nepotřeboval. Našla za sebe zástup pro všechny koně, se kterými pracovala. Rialla si raději vzala hřebce na poslední projížďku, než by chodila jen tak kolem, čekala na Laetha a hloubala nad věcmi, které nemohla změnit – jako například o tom tetování ve zlaté, černé a zelené barvě, zdobící znovu její nezjizvenou tvář.</p> <p>Hnědák využil její chvilkové nepozornosti a vyhodil do strany v pohybu, kterým se předtím zbavil nejednoho ze svých bývalých majitelů. Rialla ani nezakolísala. Velký kůň si znechuceně odfrkl a znovu přešel do klusu, hluboce uražen, že si jeho pokusu ani nevšimla.</p> <p>Rialla stiskla hřebce koleny, dokud si nepřestal hrát a ona sama se neunavila natolik, aby zapomněla, co mu ještě chtěla provést. Výpadek paměti netrval dlouho. Když zavedla koně do stájí, aby ho vytřela, Laeth tam už čekal.</p> <p>„Jsi připravená na cestu?“</p> <p>Rialla přikývla a předala hnědáka jednomu ze štolbů. „Ještě chvilku počkej, převléknu se a sbalím si věci a potkáme se tady.“</p> <p>Ve svém pokoji si na cestu přetáhla přes hlavu prostou šedou tuniku otroka. Prohlédla se v naleštěném měděném plátu, který visel na zdi místo zrcadla, a marně hledala tu osobu, jíž se tak dlouho snažila stát.</p> <p>Místo toho viděla pobledlou otrokyni s tetováním na levé tváři. V levém uchu se jí houpala zlatá náušnice, která vysílala maskovací iluzi – přesto mohla jizvu nahmatat konečky prstů. Na jedné paži se jí v opálené kůži matně rýsovala bledá jizva po biči. Sluhu, který ji uhodil, cvičitel zmlátil za to, že poškodil tak cenný majetek. Polkla a pozvedla ruku v pochmurném pozdravu. „Hodně štěstí, otrokyně.“</p> <p>Zdvihla malý ranec, v kterém měla své taneční kostýmy, vyšla z pokoje a zavřela ze sebou dveře.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2</strong></p> <p>Ničivý příboj války se přehnal malou darranskou vesnicí Loukov jako mračno kobylek a zanechal za sebou jen smrt a zkázu. Pár kdysi úrodných polí se změnilo v holou pustinu a sůl z nedalekých solných dolů, které byly největším bohatstvím zdejšího kraje, obrátilo úrodnou ornici v neplodnou půdu, kterou vítr rozvál do všech světových stran. Takové bylo tiché memento staletí se táhnoucího nešváru mezi Darranem a jeho sousedem, Rethským královstvím.</p> <p>Loukov ležel v těsném sousedství jednoho z nejdůležitějších center Jižního Darranu, Západního Dvorce, který své jméno odvozoval od solných dolů, ležících na západ od něj. Díky tomu byla tato druhdy vzkvétající vesnice častokrát vypleněna a v současné době byla chudobná i na darranské poměry. Zvláště poté, co Darran prohrál svou poslední válku s Rethem, živili i nejbohatší vesničané své rodiny jen s největšími obtížemi. Minulou zimu, přestože byla ve všech ohledech mírná, zemřeli ve vesnici hladem dva starci a tři děti.</p> <p>Lord Karsten, pán Loukova a několika nedalekých vesnic, byl jedním z mála darranských lordů, kteří neuznali platnost prastarého zákona a pod trestem smrti zakázal vesničanům lovit v okolních lesích. Jeho správce pečlivě dohlížel na plnění pánových rozkazů. Karsten se obával, že by hladovějící rolníci zdecimovali na jeho panství lesní zvěř stejně jako tomu bylo v ostatních částech Darranu. Lidé zdaleka neměli pro jeho odpočinek takovou cenu jako zvířata.</p> <p>Jeden z mála pečlivě opravených domů ve vesnici patřil Trisovi, mimořádně nadanému léčiteli. Jeho reputace daleko přesáhla hranice vesnice a často ho vyhledávali i urození pánové z Dvorce, aby jim pomáhal od nechutenství, dny a vředů a za jeho služby mu také královsky platili.</p> <p>Nebýt Trise, který za zlato získané od šlechty nakoupil ve Dvorci obilí a hovězí maso, strádali by lidé v Loukově ještě více než minulou zimu.</p> <p>A když se i ve Dvorci ztenčily zásoby natolik, že správce sídla nemohl už dále prodávat jídlo vesničanům, riskoval Tris hněv lorda Karstena a sám pytlačil v jeho lesích. Tvrdil, že za ta léta slídění po okolí při hledání léčivých bylin se naučil pohybovat tak nenápadně, že dokázal uniknout pozornosti jak lesních zvířat, tak těch dvounohých bestií, které správce najal, aby si rolníci nemohli pomáhat lovem.</p> <p>V předním pokoji svého dřevěného domku o dvou místnostech Tris přetřel pult, chránící nejrůznější džbánky a sklenice uskladněné na policích před dětmi jeho zákazníků. Hadr, který za tímto účelem používal, nebyl zdaleka tak špinavý jako jeho svalnaté ruce, jejichž barva byla zvláštně nafialovělá. Dnes ráno narazil při své pochůzce na místo, kde hojně rostl avendar, bylina, jíž se užívalo k vypalování bradavic a k výrobě tmavě nachové barvy.</p> <p>Ke svému nesmírnému překvapení Tris zjistil, že se mu v té malé vesničce zalíbilo a že svůj malý dřevěný domek stojící na protilehlém svahu nevysokého kopce na okraji Loukova má docela rád. Jeho umístění mu poskytovalo sladkou iluzi soukromí a povznesenosti nad všední život ve vesnici.</p> <p>Nad dveřmi zaklinkal zvonek, Tris zvedl zrak a podrbal se ve vousech. Vstoupila Trenna, žena vesnického předáka. Ačkoliv byla stará a chromá, vyzařovalo z ní cosi, co způsobovalo, že s ní i sám lord jednal s respektem. Kdyby se narodila v jiné zemi, podstoupila by výcvik a stala by se čarodějkou. V Darranu mohla být jen vesnickou vědmou, poskytující své rady v záležitostech, jako která koza bude dávat více mléka a kterou bude lépe zaříznout, případně kdy napadne první sníh.</p> <p>A stejně jako Tris věděl, že za jejími předpověďmi je něco víc než jen pouhá zkušenost a pozorovací talent, i ona věděla, že léčivá síla Trisových lektvarů nepochází pouze z bylinek. Jejich magie se lišily, proto ale nebyla jedna méně magická než druhá.</p> <p>Byla to právě Trenna, kdo při hledání jedné vzácné byliny našla Trise tam, kde ho zanechali jeho vlastní lidé, spoutaného a čekajícího na smrt. Její magie se občas projevovala vzácnou schopností nahlédnout do možných budoucností. Tento dar jí umožnil odhalit Trisův původ a spatřit naději, kterou její vesnici přinášel. Nabídla mu obchod.</p> <p>Když ho uvolní, bude v jejich vesnici rok sloužit jako léčitel. Nebude to mít lehké. Její lidé pociťovali k magii nepřátelství, a tak bude muset svůj původ tajit a současně jim ze všech sil pomáhat.</p> <p>Tris čekal trpělivě na smrt. I kdyby se mu podařilo uprchnout, jeho ukvapený milosrdný skutek z něj navždy učinil vyděděnce. Smrt se mu nezdála být tak strašná, dokud se mu nenaskytla naděje na přežití. Souhlasil s jejími podmínkami.</p> <p>Pouta, kterými byl svázán, byla odolná vůči magii, ale ne proti prostému ocelovému noži, jež Trenna používala při výpravách za léčivými rostlinami pro své lektvary. Poté, co Trenna vyléčila jeho rány prostým obkladem z bylin (Trisovi dělalo potíže použít hojící kouzlo sám na sobě), řekla Trenna vesnické radě starších, že léčitel je její příbuzný, kterého už unavilo věčné putování po světě a přišel do Loukova, aby se tu usadil.</p> <p>Rada starších její historku přijala. Z Trenny se stávala vetchá stařena, která už na náročné povinnosti léčitele přestávala stačit, a neměli nikoho, kdo by nastoupil na její místo. S vděčností Trise přijali, v zoufalé situaci, ve které se nacházeli, byli dokonce ochotni přehlédnout fakt, že byl cizinec.</p> <p>Tris si nebyl jistý, jestli Trenna ví, co je zač, ale věděla, že lidem v Loukově neublíží, a víc ji nezajímalo. Jeho roční lhůta už dávno vypršela, ale on ve vesnici zůstal. Neměl kam jít.</p> <p>„Urozená paní,“ pozdravil Trennu darransky s příšerným přízvukem. Uchopil nateklou ruku, kterou k němu natáhla přes pult, a jemně ji políbil jako skutečný dvořan.</p> <p>„Urozený pane,“ přistoupila na jeho flirtování a usmála se na něj, avšak musela hodně zaklonit hlavu, Tris byl vyšší než všichni muži ve vesnici a ona byla žena drobného: vzrůstu. „Jak se tohoto slunného jarního jitra cítíš?“</p> <p>„Vskutku výtečně. Právě jsem se vrátil z pochůzky po lese a našel jsem další palouk plný tymiánu. Ten starý jsem už skoro celý vysbíral. Smím ti namíchat prášek na revma? Minulý týden jsem našel další tarmudový kořen, měl by dát směsi větší sílu.“</p> <p>„Kdybys byl tak laskav,“ odpověděla. Vrátil se ke své práci a Trenna si opatrně protáhla ruce. Byly znatelně méně oteklé, než před jeho dotykem.</p> <p>Tris si obvykle dával moc dobrý pozor, aby nikdo z vesničanů neviděl nic, co neočekával, že uvidí. Ale před Trennou mohl být tak teatrální, jak se mu jen zachtělo – užívala si to téměř tak jako on sám. A tak míchal jednotlivé přísady za oslnivých záblesků a podivných zvuků a výsledkem byl prášek, který když ho sypal do malého koženého váčku, žhnul strašidelně zeleným světlem.</p> <p>„Takže,“ řekl, jakmile jí ho podával, „nezapomeň to užívat ráno a večer. Pokud budeš muset, můžeš si vzít denně jednu dávku navíc. Jestli to budeš potřebovat častěji, přijď se mi ukázat. Rozpusť prášek v horké vodě, počkej tak dlouho, jak dokážeš zadržet dech, a vypij to.“</p> <p>Usmála se na něj a na okamžik v ní zahlédl stín krasavice, kterou kdysi bývala. Vzala si od něj prášek a jejich ruce se setkaly. V tom okamžiku upustila nepřítomně váček na podlahu a stiskla jeho ruku tak silně, jako by necítila bolest v nateklých kloubech. Cítil její magii pulzovat pod svými prsty.</p> <p>Její tělo se roztřáslo silným napětím a promluvila podivně cizím hlasem. „Dva přijdou ze Sianimu… muž a… tanečnice. Musíš jim pomoci postavit hráz přívalu kočičího boha… Měj se na pozoru před stvůrami, které vyvolává z hlubin močálu.“ Polkla a zalapala po dechu jako ryba na suchu. Na čele jí vyrazil studený pot. Pustila mu dlaně, zamumlala několik slov v jeho rodném jazyce a uchopila ho ještě pevněji za předloktí.</p> <p>Čarovná moc ji opustila a Trenna se roztřásla, jako by stála venku v silném větru. Dříve než mohla upadnout, překulil se Tris přes pult, nevěnuje nejmenší pozornost květináči, který smetl na podlahu, zachytil ji a jemně položil na čalouněnou dubovou lavici, táhnoucí se podél vzdálenější zdi. Posadil se vedle, objal ji a držel tak dlouho, dokud se nepřestala třást.</p> <p>„Promiň,“ řekla, jakmile toho byla schopna.</p> <p>Zavrtěl podrážděně hlavou. „Urozená paní, jsem ti zavázán za tvou radu – nemáš, zač by ses omlouvala. Pamatuješ se na něco z toho, co jsi říkala?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Ne. Někdy si to pamatuji – nebo si přinejmenším vybavuji obrazy, ale… viděla jsem záblesky rudých a zelených drahokamů… Ne, myslím, že to byly oči.“ Znovu zavrtěla hlavou. „To je všechno. Doufám, že ti to k něčemu bude.“</p> <p>Znovu zdvihl její ruku a políbil ji. „Urozená paní, to ukáže až čas. Smím tě doprovodit domů?“</p> <p>Usmála se a postavila se pomalu, ale bez zaváhání. „Ne. Z nějakého důvodu se už cítím mnohem lépe. Když mi dáš můj prášek, zaplatím a půjdu.“</p> <p>Tris jí prášek podal, ale když mu nabízela kousek mědi, zavrtěl odmítavě hlavou. „Ne, pošli pro svého vnuka, jestli chceš. Roh mé střechy potřebuje vyspravit dříve, než začne pršet. Z tvého chlapce se pod Edgarovým poručnictvím stal zručný řemeslník.“ Po chvíli přikývla a odešla, ačkoliv oba, on i ona věděli, že až její vnuk přijde, Tris mu zaplatí.</p> <p>Tris se za ní díval, jak odchází, a tichým hlasem zopakoval těch několik vět, které pronesla v jeho mateřštině: byla to úvodní slova obřadu spojení. Už byl sám tak dlouho… Cožpak to nemělo nikdy skončit?</p> <p>Chvíli stál bez hnutí, pak si našel koště a začal uklízet zbytky rozbitého květináče. Jemně sesbíral z podlahy roztroušené rostlinky a položil je pro pozdější přesazení stranou.</p> <p>Hodovní sál v sídle lorda Karstena byl dost veliký, aby dokázal pojmout šest set lidí, ale právě teď byli hosté rozesazeni kolem jediného ze šesti prastarých stolů z hrubě ohoblovaného dřeva. Na hodovním sále byly patrné přestavby, kterými Karsten své sídlo zveleboval.</p> <p>Několik mohutných sloupů, jež podepíraly stropní klenbu, očividně zářilo novotou. Uprostřed místnosti stál kruhový krb s komínem, nahrazujícím obvyklejší ohniště. Nepravidelné otvory vysoko ve zdi, které byly při používání ohniště nezbytností, byly teď vyplněny barevným sklem a šlo je venku dobře vidět.</p> <p>Rialla stála tiše v pozadí, trochu nalevo od místa, kde seděl Laeth, oči měla jako každá dobrá otrokyně sklopené k podlaze. Dělalo jí překvapivě malé potíže znovu se chovat jako otrok, nesmírně jí při tom pomáhalo vědomí, že to jenom předstírá. Jakmile se jednou do své role vžila, veškerá její nervozita byla ta tam, a dokonce se začala dobře bavit. Cítila se v takové pohodě, že začínala pociťovat jeden z nejčastějších duševních stavů otroka – nudu.</p> <p>Pokud to mohla posoudit, tak se v Darranu nic nezměnilo, i když předtím nepřicházela se šlechtou do styku v jejím vlastním prostředí. Jako otrokyně strávila většinu času v soukromém klubu, stranou od řádné společnosti, kam chodili ukájet své pudy všichni bohatí mladíci.</p> <p>Rialla si v duchu pohrdavě odfrkla. Darranové dokonce i své pudy ukájeli velmi civilizovaným způsobem a při porušování společenských pravidel vždy zachovávali obvyklý postup.</p> <p>Strávila už s Laethem v Západním Dvorci téměř týden, aniž by se dozvěděla o politické situaci cokoliv, co by Ren už stejně nevěděl. Nebýt toho, že se dobře bavila sledováním, jak reagují dobře vychovaní darranští šlechtici ve styku s Laethem, už by se unudila k smrti.</p> <p>Měl přátele na vysokých místech a nikdo si ho nepřál urazit, ale na druhou stranu nemohli přehlížet jeho naprostý nedostatek smyslu pro to, co vhodné je a co ne. Urození lidé se prostě nestávali žoldáky, a pokud přece jen, měli by mít dost rozumu, aby se tím nechlubili.</p> <p>Laeth se dobře bavil tím, že pohoršoval své posluchače vyprávěním historek, které si očividně vymýšlel přímo na místě. Velitel druhé divize, generál Tyborn, sice opravdu přivezl do Sianimu hlavu poraženého nepřítele, ale určitě si jí nepověsil nad jídelní stůl, alespoň Rialla ji tam nikdy neviděla.</p> <p>Laeth si dal záležet, aby Rialla měla jasno v tom, kdo je kdo a oslovoval ostatní hosty jejich plnými jmény. Ona se na oplátku snažila zapamatovat si jejich tváře a také to, kterou stranu podporují. Nutno dodat, že to druhé bylo dosti snadné, protože lord Karsten pozval na celotýdenní slavnosti pouze své skalním příznivce.</p> <p>Při pomyšlení na Laethova bratra se Rialla stěží ubránila úsměvu. Kdo by si pomyslel, že takový bouřlivák jako Laeth je bratrem někoho takového, jako je lord Karsten?</p> <p>Byli si sice dost podobní, ale podle Rially sdíleli tuto vlastnost snad všichni Darranové. Dokonce měli společné i některé povahové rysy. Lord Karsten byl výřečný a inteligentní a snad ještě více svázaný společenskými pravidly než většina Darranu, což by dříve Rialla nepovažovala vůbec za možné. Byl tak šaramantní, že bylo velmi obtížné si ho nezamilovat, pokud jste nebyli zrovna otrok nebo rolník. I k tomu nejposlednějšímu ze svých sluhů se choval s neselhávající zdvořilostí, ale přesto ho nijak nezajímalo, a ne že by to nevěděl, že jeho správce je zvíře, které zneužívá stejnou měrou otrokyně, služky i vesničanky.</p> <p>Mluvil o tom, jak jsou změny a reformy důležité, a bojoval za ně s urputností fanatika. Úpravy darranských zákonů, které navrhoval, sice v budoucnosti přinesou nezměrné dobro rolníkům a středním vrstvám obyvatel Darranu, ale jeho vlastní nevolníci trpěli hladem.</p> <p>Jedno s druhým, Rialla dávala přednost jeho mladšímu bratrovi, který viděl jasněji a nebyl tak spoutaný společenskými konvencemi.</p> <p>Laeth se vžil do role navrátilého marnotratného syna a bratříčkoval se s darranskou šlechtou stejně jako před nedávnem se sianimskými žoldáky. Jeho lehkomyslný šarm ho neopouštěl dokonce ani ve společnosti bratrovy ženy Mari. Pouze Rialla věděla, že Laethovy city k Mari se za ta léta nezměnily, svěřil se jí s tím předešlé noci v tichém, šeptaném rozhovoru.</p> <p>V hodovním sále bylo přes sto lidí. Laeth Riallu informoval, že zítra se počet hostů ztrojnásobí a pozítří se slavnostního plesu zúčastní dokonce na pět set lidí. Den na to se oba vrátí do Sianimu. Navzdory všem těm scénám a vypjatým emocím, které jejich výpravu předcházely, to nyní vypadalo, že se vrátí do Sianimu bez jakýchkoliv komplikací, a také bez jakýchkoliv informací.</p> <p>Když Laeth dojedl, odvolal Riallu od stolu mávnutím ruky a ta zaujala pozici poblíž okna, kde se mohla nadýchat čerstvého vzduchu.</p> <p>Byla jediným otrokem v celém sálu. Nebylo zvykem, aby někdo s sebou bral otroka do společnosti, ba bylo to dokonce považováno za nezdvořilé, ale Laeth se z toho vykroutil výmluvou, že ji získal teprve nedávno a chce si jí trochu užít. Jelikož bylo očividné, že musela být velice drahá (její tetování prozrazovalo, že je to skvěle vycvičená tanečnice, stejně jako to, kdo ji vycvičil), nikdo nic nenamítal.</p> <p>Laeth právě diskutoval se skupinkou lidí složenou z lorda Karstena, jeho nerozlučného drahá lorda Jarroha, který se vyznačoval protáhlým liščím obličejem a ostrým pohledem, a ze vznešené paní Mari, která pevně svírala ruku svého muže a zarputile hleděla k podlaze. Rialla se tiše divila, o čem se tak spolu mohou asi bavit. Na Laethově tváři se prostíral sardonický úsměv, za který si zvykl schovávat své skutečné city. Zdálo se, že lord Karsten je i přes svou opálenou pleť smrtelně bledý.</p> <p>Rialla je sledovala se stále rostoucím zájmem, když tu Karstenovi vyrazil na čele studený pot a začal mu stékat po spáncích. Něco prohlásil a omluvně se uklonil. Poklepal své ženě na rameno na znamení, že ji opouští, a svěřil její ruku lordu Jarrohovi.</p> <p>Karsten se otočil a měl se k odchodu, ale náhle zavrávoral a klesl na kolena. Laeth k němu dorazil o chvíli dříve než lord Jarroh, kterého zdržela Mari. Laethovi se podařilo bratra podepřít a dopravit ho na pohodlně vycpanou pohovku.</p> <p>Její nevypočitatelně empatické schopnosti se probudily k životu právě v tento okamžik a Rialla se pod náporem Karstenovy bolesti nahrbila, přestože pohovka byla dost blízko, aby mohla říct, že z jeho rtů nesplynul ani sten. Jen uchopil svého bratra za ruku a zavřel oči.</p> <p>Protože Laeth klečel u horní části pohovky, neměla Mari na výběr, přitáhla si polstrovanou lavičku a usedla níže.</p> <p>Lord Jarroh přivolal velitelským gestem číšníka nesoucího tác s prázdnými sklenicemi. Jeho klidný hlas byl plný takové rozhodnosti, že snadno přehlušil nastalý zmatek v sále. „Pošlete sluhu s čerstvým koněm za léčitelem do vesnice. Vyřiďte mu, že je to naléhavé, lord Karsten ochořel.“ V jeho hlase zaznělo cosi, co přimělo číšníka, aby se rozběhl a nedbal na těch pár sklenic, které mu přitom upadly na zem a rozbily se.</p> <p>Lord Jarroh zahlédl Riallu a přivolal ji také. „Běž do kuchyně, ať nějaká služka přinese kus čistého pláma a džbán se studenou a horkou vodou. Najdi komorníka, ať donese přikrývku.“ Kdyby si Rialla nevšimla cuknutí svalu v Jarrohově tváři, mohla by si myslet, že je skutečně tak klidný, jak se tváří.</p> <p>Rialla vyběhla splnit Jarrohovy příkazy se stejným zápalem jako předtím číšník. Jméno lorda Jarroha mělo stejný účinek jako jeho hlas. Stačilo, aby se Rialla zmínila, kdo ji poslal, a všichni sloužící v kuchyni i v domě se mohli přetrhnout, aby vyhověli. Už byla na cestě zpět do hodovního sálu, když zahlédla vyklouznout ze dveří cizince oblečeného za sluhu.</p> <p>Za normálních okolností by mu nevěnovala sebemenší pozornost, protože ve chvíli, kdy ona sama odcházela se sálu, se lord Jarroh začínal zbavovat přebytečných zevlounů, ale zarazilo ji, že si nepamatovala jeho tvář. Až dosud si Rialla myslela, že zná všechno služebnictvo ve Dvorci, přinejmenším od vidění. Tohoto tu ale nikdy předtím neviděla, i když se uvnitř pohyboval s takovou jistotou, jako by se tu narodil.</p> <p>Rialla se opatrně rozhlédla kolem, jestli není v hale ještě někdo jiný, a pak se za ním pustila. Bylo obtížné ho sledovat širokými chodbami obytného podlaží, ale nezdálo se, že by si jí vůbec všiml. Pojednou zahnul loudavým krokem do dřevěných dveří zdobených mosazí a vyšel ven.</p> <p>Prošel podél budovy ke stájím, kde byl přechováván živý inventář sídla. Rialla zaváhala, otrokyně neměla mnoho důvodů, proč by se měla potulovat kolem stájí. Bylo téměř jisté, že ji někdo zastaví a bude se jí ptát, a nebyla si jistá, jestli to stojí za to, upoutávat na sebe pozornost. Než se stačila rozhodnout, vyšel sluha ze stájí ven a vedl za uzdu ušlechtilého oře, který tam na něj musel čekat s připraveným sedlem.</p> <p>Rialla ho sledovala, jak nenuceně kluše k bráně. Když projížděl kolem ní, vřítil se na nádvoří další zpěněný a udýchaný kůň. K Riallinině velkému překvapení ho jeho jezdec zarazil nedaleko od místa, kde stála, přímo u hlavního vchodu.</p> <p>Stěží stačila zaregistrovat něco víc, než že jezdec měl zarostlou tvář a že byl mohutné postavy. Seskočil, hodil jí uzdu a s trhnutím odepnul sedlové brašny.</p> <p>„Zaveď ho do stájí a dohlédni, ať se o něj postarají,“ poručil úsečně. Nečekal na odpověď a vběhl do dveří, ze kterých před chvílí vyšla.</p> <p>Pohladila zpoceného valacha po nozdrách, aby ho uklidnila. Bylo to statné a dobře stavěné zvíře, ale nijak zvlášť ušlechtilé. Nebyl to kůň, na kterého by sedl šlechtic.</p> <p>Jezdec nebyl ani oblečen jako šlechtic, ačkoliv jeho rozkaz zněl dost pánovitě. Rialla usoudila, že to musí být ten léčitel, pro kterého lord Jarroh poslal, přesně by to odpovídalo době, kterou by posel potřeboval pro cestu do vesnice a zpět.</p> <p>Ucítila netrpělivé šťouchnutí koňské hlavy a zamířila směrem ke stájím. I když muž, kterého sledovala, byl už dávno pryč, pořád se na něj mohla ve stájích vyptat. To, že si sluha zvolil k odjezdu právě okamžik, kdy panoval všeobecný zmatek nad náhlým zhroucením lorda Karstena, vzbudilo v Rialle mimořádnou zvědavost.</p> <p>Ve stájích bylo šero a chladno. Voněly po koních a čerstvé slámě – nebylo v nich ani stopy po nelibém zápachu, který by svědčil o jejich zanedbanosti. Rialla cítila, jak z ní ve známém prostředí vyprchává stres a napětí.</p> <p>Kůň, kterého vedla za uzdu, podrážděně zafrkal, když ucítil pach neznámých zvířat. Z vedlejší stáje se vynořil čeledín. Přátelsky se na Riallu usmál, natáhl ruku po otěžích a řekl: „Léčitelovo zvíře, co? Dej mi ho, já ho vytřu a najdu pro něj místo v nějakém prázdném koutě.“</p> <p>Rialla mu podal a otěže a zeptala se: „Viděl jsi toho chlapa, co před chvílí vešel a odvedl si tu kaštanovou kobylu?“ Správný otrok by sám nikdy nenavázal rozhovor s nikým než s jiným otrokem, ale čeledín vypadal dost srdečné.</p> <p>Chlapec se rozhlédl kolem, pravděpodobně aby se přesvědčil, že se nikdo nedívá – čeledín by měl pracovat a ne si povídat s otroky. Uklidnil se, když viděl, že všichni kolem jsou příliš zaneprázdnění a odpověděl: „To byl Tamas, sluha lorda Winterseina. Bývá tu dost často. Být tebou, tak se mu budu vyhýbat, jak jen to půjde.“</p> <p>„Winterseinovi nebo Tamasovi?“ zeptala se Rialla.</p> <p>„Tamasovi, Winterseine nedělá problémy. Ovšem Tamas má nechutně rychlou pěst a s bičem to opravdu umí.“</p> <p>Chlapec se na ni významně podíval. „Když se chová surově, připadá si mocnější. Pokud se v tom nevyžíváš stejně jako on, raději mu jdi z cesty.“ Bez dalšího otálení odvedl koně uličkou a začal ho vytírat.</p> <p>Rialla se zamyšleně vrátila do hradu a vklouzla zpátky do sálu, kde zanechala Laetha – přinejmenším se tam pokusila vklouznout, protože Laeth ji zastavil hned ve dveřích a rozzuřeným hlasem, tak aby to všichni slyšeli, zaburácel: „Kde jsi byla, holka? Vykonat příkazy lorda Jarroha ti nemohlo trvat tak dlouho.“</p> <p>Rialla jedním okem přehlédla situaci v sále. I ten zlomek empatických schopností, který jí zůstal, stačil k tomu, aby si uvědomila, že tu vládne podezíravá atmosféra a že terčem toho podezření je Laeth. Pokorně sklonila hlavu a jasným, zřetelným hlasem prohlásila: „Pane, dnes ráno jsi mi poručil, abych se podívala po té sponě, kterou jsi postrádal. Když se tu mluvilo o koních, vzpomněla jsem si, že jsi ji měl včera odpoledne, když jste vyjeli na lov, ale když jste zasedli k večeři, už jsem ji neviděla. Napadlo mě, že možná, když jsi byl včera ve stájích s tou služkou…“ Rozpačitě se rozhlédla, jako by si uvědomila, že řekla něco, co neměla.</p> <p>Někdo se zasmál a pronesl oplzlou poznámku, bylo běžným zvykem spát se služkami, ale na veřejnosti se o tom nemluvilo. Laeth ji silně udeřil hřbetem ruky do tváře a srazil ji na podlahu. Úder vypadal hrozivěji, než ve skutečnosti byl. Laethova rána nebyla o nic silnější než ta spousta cvičných úderů, které si vyměňovali ve výcvikových arénách v Sianimu. Rialla se přikrčila a začala fňukat. Všichni otroci se rychle naučili, že když vzbudí dojem, že rána opravdu bolí, s největší pravděpodobností už další nepřijde.</p> <p>K Riallině úžasu se jejího ramene dotkla veliká, jemná ruka a léčitel jí pomohl na nohy. „Když jsem přijel, byla poblíž stájí a postarala se o mého koně. Neměl bys vydávat rozkazy, pokud nechceš, aby se plnily, můj pane.“</p> <p>Rialla úžasem zalapala po dechu. Žádný prostý člověk nemluvil se šlechticem tímto tónem, ne pokud se chtěl dožít rána.</p> <p>I když byl Laeth žoldák, přece jen byl vychován jako darranský urozený pán a jeho oči vzplanuly hněvem. Ale dříve než mohl odpovědět, otočil se léčitel k lordu Jarrohovi. „Podařilo se mi neutralizovat jed v Karstenově organismu. Bude slabý, ale asi za hodinu by měl být v pořádku. Svůj účet nechám u pokladníka, jako obvykle.“ Otočil se a odplul z místnosti s takovou grácií, jaké by byl schopen málokterý šlechtic.</p> <p>Laeth se se svým frustrovaným hněvem vypořádal stejně, jako by to za podobných okolností učinil kterýkoliv šlechtic. Prudkým úderem otevřené dlaně poslal Riallu znovu k zemi. Rána opět vypadala silnější než ve skutečnosti.</p> <p>„Počkej na mě v pokoji,“ zasyčel.</p> <p>Rialla se vděčně vytratila z místnosti, a zatímco si Laeth hlasitě stěžoval na nedostatečně vycvičené otrokyně, zamířila do ložnice, držíc si ruku na tváři.</p> <p>Sotva zahnula za první roh, někdo jí položil ruku na rameno. Vylekaně se ohlédla a spatřila léčitele. Dříve než se mohla stáhnout, dotkl se její nepotetované tváře. Povytáhl obočí a natočil si její hlavu tak, aby jí do tváře dopadalo více světla z pochodní na zdi.</p> <p>„Nevidím žádnou stopu po úderu.“ Jeho hlas byl jemný, ale pevný. Určitě jí nedá pokoj, dokud se nedozví, co bude chtít vědět.</p> <p>Rialla se kolem sebe spěšně rozhlédla a s úlevou seznala, že na blízku nikdo není. Popadla ho za rukáv a zatáhla ho do nejbližšího pokoje. Pootevřenými dveřmi bylo vidět, že se nacházejí v nepoužívané studovně, která očividně právě procházela přestavbou. V místnosti nebyla žádná okna, která by pouštěla dovnitř světlo, a tak když Rialla za sebou zavřela dveře, rozhostila se v pokoji černočerná tma. Rialla si zdrceně povzdechla.</p> <p>„Měj strpení,“ řekla a poněkud vypadla z role, „najdu křesadlo.“ Když zakopla o nějaký předmět, který kdosi nechal ležet uprostřed místnosti, ozvala se rána a narazila hlavou o cosi tvrdého.</p> <p>„Možná bych mohl být trochu nápomocen.“ Po léčitelových slovech následoval záblesk světla a v jeho ruce se objevila hořící svíce. V jeho slovech nebyla ani stopa po humoru, ale cosi v jeho tváři ho prozrazovalo. Rialla si ho chvíli podezíravě prohlížela z podlahy, než si uvědomila, že by se měla chovat jako otrokyně.</p> <p>Poprvé měla možnost prohlédnout si ho zblízka a pochopila, co ji na něm předtím zneklidňovalo: léčitel nebyl Darran o nic víc než ona sama. Nebylo to jen v tom, že byl vysoký a mohutně stavěný, ale i odstín jeho pleti byl odlišný. Měl blond vlasy, přestože jeho pečlivě zastřižená brada byla tmavší. Oči měly lískově zelenou barvu, i když nebyly tak zelené jako její. Ve světle svíce se mu v nich objevovaly a zase mizely záblesky světle modré.</p> <p>Léčitel ignoroval její zkoumavý pohled a řekl: „A teď mi prosím vysvětli, jak je možné, že tě udeřil tak silně, až tě srazil k zemi, a na tvé tváři přesto není ani rudý flíček.“</p> <p>Rialla vyskočila pružně na nohy s elegancí tanečnice, kterou byla, a začala se oprašovat, aby získala čas na přemýšlení. Nakonec odpověděla: „Lord Laeth si musí zachovat tvář, ale nechtěl mě zranit. Ta rána byla myšlena spíše jako varování než jako trest. Má jiné způsoby, jak udržovat disciplínu.“ Nic lepšího nedokázala za tak krátkou dobu vymyslet a cítila, že to nebylo dost přesvědčivé.</p> <p>„To byl lord Laeth,“ zeptal se léčitel a jeho hlas získal ošklivý podtón. „Ten ze Sianimu?“</p> <p>Rialla opatrně přikývla, zájem v jeho hlase se jí nelíbil.</p> <p>Léčitel povytáhl obočí. Nečekaně natáhl ruku, dotkl se její tváře a přitom polohlasem zamumlal několik slov. Ucukl, jako by se spálil o plotnu, a na tváři se mu rozhostil napjatý výraz, který Rialla nedokázala nijak interpretovat.</p> <p>„Kdo by si to pomyslel?“ prohlásil jízlivě a usmál se. „Myslel jsem, že v Sianimu se pohlíží na otrokářství dost nevraživě.“</p> <p>Rialla měla pocit, že jí unikla polovina rozhovoru, a váhavě odpověděla: „Můj pán jim řekl, že jsem jeho služka, a oni předstírali, že mu věří.“ Tohle vysvětlení si s Laethem vymysleli pro takové případy, ale teď znělo jejím uším jaksi chatrně.</p> <p>Zavrtěl hlavou, ale pak pokrčil rameny. „Myslím, že na tvé historce moc nesejde. Jmenuji se Tris. Když mě budeš potřebovat, každý v Loukově ti řekne, kde mě najdeš.“ Po tomto podivném prohlášení sfoukl svíčku a odešel.</p> <p>Rialla za ním hloupě civěla. Měla za to, že léčitelé jsou poněkud podivínští, ale tenhle to očividně přeháněl.</p> <p>Rialla opatrně otevřela dveře a rozhlédla se po chodbě. Nikoho neviděla, a tak pokračovala v cestě do pokojů, které sdílela s Laethem.</p> <p>Když se Laeth vrátil, bylo už pozdě večer. Byl bledý a úklad o bratrův život jím očividně otřásl.</p> <p>Rialla mu beze slova pomohla z těsného formálního oděvu, který šlechta nosila k večeři. Pověsila ho a mlčky mu nabídla šálek teplé brandy, stojící na vratkém stolku, a trpělivě čekala, až začne sám mluvit.</p> <p>Právě když začínal otevírat ústa, ozvalo se vzrušené klepání na dveře. Rialla poodstoupila od stolu, postavila se ke stěně a tvářila se diskrétně, jako každý dobrý otrok – ne že by jí žena, která vstoupila, věnovala sebemenší pozornost.</p> <p>„Laethe, musíš odejít. Všichni si myslí, žes to byl ty, kdo se dnes pokusil Karstena zavraždit. Říkají, že tobě by jeho smrt prospěla nejvíc.“ Mari byla darranská šlechtična každým coulem. Rialle ze všeho nejvíc připomínala motýla. Byla krásná a nehodila se k ničemu.</p> <p>Laeth na Mari pohlédl, a dokonce ani Rialla nedokázala proniknout nečitelným výrazem v jeho tváři. Pomalu zavrtěl hlavou. „Z Karstenovy smrti by těžilo mnoho lidí, urozená paní. Hrozí, že sjednotí Darran se zemí plnou ohavností. Ve východních krajích panují obavy, že postoupí těžební oblasti zpátky Rethskému království, otrokářům hrozí, že přijdou o zdroj svých příjmů. Vskutku, urozená paní, pokud tě nikdo neviděl vcházet do mých komnat, nemají žádný důvod věřit, že mám k vraždě svého bratra silnější motiv než kdokoliv jiný.“</p> <p>Mari potřásla podrážděně hlavou a její černé oči plály hněvem. „Proklatě, Laethe, nech si to své vznešené pošklebování, nesedí ti to. Nikdo neviděl, že sem jdu.“</p> <p>Laeth se lehce uklonil a zdvořile prohlásil: „Přijměte mou omluvu, madam. Nechť se tvá urozenost nerozpakuje odejít, pokud se jí mé pošklebování příliš dotýká.“</p> <p>Mari zavřela oči a zhluboka se nadechla. Na vznešených liniích jejích lícních kostí se bělaly tenké žilky hněvu. „Tak budeš mě poslouchat, ty mezku jeden?“ Rialla potlačila úsměv a rozhodla se, že nakonec přece jen bude mít Mari ráda.</p> <p>„Myslíš si, že bych podstupovala to riziko a přišla sem, kdybych si nebyla jistá, že jsi v nebezpečí?“ pokračovala Mari ostrým hlasem. „Nebuď hloupější, než musíš být. Je tu někdo, kdo se všemožně snaží prosadit myšlenku, že jsi chtěl svého bratra zabít – jinak by podezření proti tobě nebylo zdaleka tak silné.“</p> <p>Její hlas ztratil na ostrosti. „Karsten ví, že se ho někdo snaží zabít, a provedli jsme všechna opatření, abychom mu v tom zabránili. Není tě tu zapotřebí. On si možná myslí, že jsi přijel na jeho narozeniny, ale já tě znám líp. K návratu tě nemohlo přimět nic menšího než pokus o atentát, ke kterému došlo minulý měsíc.“</p> <p>Laeth povytáhl obočí, udělal pár kroků vzad ke své posteli, posadil se a začal si stahovat boty. „Všechna opatření? Nezdá se mi, že by to dnes večer bylo co platné, nebo se mýlím?“</p> <p>„A ty jsi mu byl platný co?“ odsekla vášnivě. Rialla si všimla, že se v jejích očích zaleskly slzy. „Je to na mě příliš, bát se o vás oba.“</p> <p>„Ty pláčeš, Mari?“ zeptal se Laeth kousavě.</p> <p>„Ano, ať tě mor schvátí.“ Mari si rychle otřela oči. „Mrzí mě, co se stalo, ale nebyla to jen moje chyba. Nechal jsi mě celý rok samotnou, aniž jsi mi řekl, jak se s tebou spojit. Mí rodiče měli dluhy a hrozilo, že přijdou o panství, když mě tvůj bratr požádal o ruku. Mám mladšího bratra a tři mladší sestry, myslíš si, že jsem je měla raději nechat klesnout do bídy, když jsem tomu mohla zabránit? Dokonce jsi mi neučinil žádnou vážnější nabídku, o rodičích nemluvě. Měla jsem jim snad říct, aby odmítli nabídku lorda Karstena jen proto, že se mnou jeho bratr flirtoval?“</p> <p>Uprostřed jejího proslovu ztratil Laeth svůj klid, a místo toho zaťal pěsti a hleděl do podlahy. Když promluvil, jeho hlas byl sotva silnější než šepot. „To bylo víc než pouhý flirt, Mari.“</p> <p>Hněv z ní rychle vyprchal a v její tváři zbyl jen smutek. „To já vím, ale jak jsem to měla vysvětlit svému otci? Sama si nejsem jistá, že jsem tomu celou tu dobu věřila. Když jsi odcházel, neřekl jsi mi, kam jdeš nebo co tam budeš dělat.“</p> <p>„Věděla jsi, že se vrátím.“</p> <p>„Věděla?“ zeptala se s povzdechem. „Myslím, že věděla, ale neslyšela jsem to od tebe.“</p> <p>Začala přecházet po místnosti a naprosto ignorovala Riallinu přítomnost. Po chvíli Mari řekla: „Opravdu mi na něm záleží, víš? Šance, že se dožije svatby krále Myra s princeznou, nejsou příliš velké. Vysvětlil mi to, jako bych byla malé dítě, pak mě pohladil po hlavě a řekl, že se o mě postaráš.“ Sklonila hlavu a chytila se rukama za hrdlo. „Bohové,“ řekla bezútěšně.</p> <p>To už bylo na Laetha moc. Teď, když už ho před ní nechránil hněv, byl vůči jejímu zoufalství bezmocný. Zvedl se z postele, napůl zutý k Mari doklopýtal a objal ji kolem ramen. „Nic se mi nestane a udělám, co budu moci, aby se nic nestalo ani Karstenovi. To ti bude muset stačit.“</p> <p>Laeth ji pevně stiskl, položil bradu na vrcholek její hlavy a slepě hleděl do zdi. Mari se k němu na chvíli přitiskla a pak zašeptala: „Raději bych už měla jít, než si moje služebná začne dělat starosti. Neprozradí nic, ale raději nebudeme pokoušet osud.“</p> <p>Laeth jí dovolil se stáhnout a pak řekl: „Je mi to líto, Mari. Mrzí mě, že jsem si nepromluvil s tvým otcem. Je mi líto, že si děláš starosti.“ Věnoval jí letmý úšklebek a lehčím tónem prohlásil: „Dokonce mě mrzí i to, že jsem hloupý mezek. Karsten je dobrý člověk, i když je to můj bratr.“</p> <p>Vzal Mari obřadně za ruku a odvedl ji ke dveřím. „Děkuji ti za varování, urozená paní. Budu to vést v patrnosti. Pokud se ti podaří zjistit, kdo šíří ty řeči o tom, že mám na svědomí útok na bratrův život, rád bych věděl jeho jméno – ale pošli raději sluhu se vzkazem.“</p> <p>Položil ruku na kliku a chystal se otevřít dveře, když Riallu náhle napadlo použít zbytky svých schopností, aby se pokusila zjistit, jestli se někdo netoulá po chodbě. Nedělala si velké naděje, že by byla schopna poznat, jestli se na chodbě někdo skrývá nebo ne, a proto byla silně překvapena, když něco ucítila.</p> <p>„Laethe, stůj,“ zasyčela naléhavě, opustila své místo u zdi a přispěchala ke dveřím. „Někdo tam je.“ Zhluboka se nadechla a přitlačila čelo na tenké dřevo dveří. Osoba stojící na chodbě se užírala vztekem a právě jen síla jejích citů umožňovala Rialle, aby ji vůbec lokalizovala. Snažila se získat více informací a na čele jí vyrazil studený pot.</p> <p>Ten vztek, který cítila, byl namířen proti… kočce. Mizerné, drápkaté, hbité micce, která utekla s chutným kusem masa, co si schovával na svačinku… Rialla cítila, jak se jí pod kůží rozlévá pocit studu. Byl to jeden z hradních psů. Lovečtí psi se mohli volně toulat po domě – bylo to jedno z Karstenových drobných podivínství.</p> <p>Myšlenky zvířat bylo snadnější zachytit – nebyly tak komplikované a byly mnohem těsněji svázané s jejich city. Jejich myšlenky dokázala číst skoro stejně snadno jako jejich emoce.</p> <p>Právě se chystala otočit, aby vysvětlila, proč zabránila Mari opustit pokoj, když zachytila poslední zlomek myšlenky… vztek na vodítko, které mu bránilo pustit se za zlodějskou kočkou. Zkusila to ještě jednou a pokusila se dotknout člověka, který stál za dveřmi, ale neúspěšně. Stále cítila jen psa.</p> <p>Z úporné snahy protrhnout staré jizvy, které svazovaly její empatické schopnosti, ji prudce rozbolela hlava, ale nepolevila. Když už se nemohla dotknout toho člověka, dotkla se znovu zvířete, ale trochu odlišným způsobem. Hlídací pes na druhé straně dveří se hlasitě rozštěkal.</p> <p>Laeth na ni udiveně pohlédl, ale Mari dal znamení, aby odstoupila ode dveří a hlasitě zvolal: „Děvče! Běž se podívat, proč ten prašivý pes tak vyvádí a zařiď, ať zmlkne!“ Odbelhal se k lůžku, posadil se a znovu začal zápasit s těsnou botou, vysokou až pod koleno.</p> <p>„Ano, pane,“ odvětila poslušně Rialla a rozpustila si vlasy. Kousla se do rtu, aby to vypadalo, že se líbala, a rozvázala si šněrování výstřihu své tuniky.</p> <p>Otevřela dveře a vyklouzla ven, ale dala si záležet, aby muž stojící venku nepřehlédl Laetha sedícího na posteli a trhajícího za botu. Psovoda nepoznávala, ale na tom nebylo nic překvapivého. Měl na sobě uniformu stráže – ti byli většinou rozmístění mimo hradní budovy a ona znala jen vnitřní služebnictvo.</p> <p>Dobře si ji prohlédl a popustil vodítko o pár palců. Kousla se do spodního rtu a opřela se zády o dveře s elegancí, jaké byla schopna právě jen otrokyně vycvičená k tanci.</p> <p>„Co se mu děje?“ zeptala se zvučným hlasem.</p> <p>Muž otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.</p> <p>Za dveřmi se ozval Laethův silný hlas: „Ať už je ta potvora zticha!“</p> <p>Rialla poděšeně zapištěla a rozběhla se k psovi. „Pst, pejsánku, no tak, hodný chlapeček.“</p> <p>To přimělo strážného, aby si přestal všímat jejích půvabů. „Stůj! Je to cvičený hlídací pes… zabije tě.“ Když viděl, že se pes rozkošnicky rozvalil před otrokyni na záda a nechal se drbat na břiše, poslední slova skoro zašeptal.</p> <p>Zvedla ke strážnému své smaragdově zelené oči a nevinně prohlásila: „Já jsem to se psy vždycky uměla. Myslíš, že začne znovu štěkat, když se s ním přestanu mazlit? Můj pán má mizernou náladu, a pokud ho ještě uslyší štěkat, pravděpodobně ho zabije.“ Upřeně se na strážného zadívala a zašeptala: „A tebe nejspíš taky.“</p> <p>Každý věděl, že Laeth strávil poslední dva roky ve výcvikových táborech Sianimu. A říkalo se, a byla to nejspíš pravda, že Laethova prudká povaha byla ještě horší než jeho výstřednost.</p> <p>Obrovitý strážný těžce polkl a hmátl po obojku. Rialla toho využila a na okamžik se dotkla jeho ruky. Zachytila zbloudilou myšlenku: <emphasis>…J</emphasis><emphasis>ako mrtvola bych si těch peněz,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co jsem měl za tuhle práci dostat, moc neužil…</emphasis></p> <p>Byl placený za to, aby špehoval, ale koho? Strážný vlekl psa po chodbě a za roh a Rialla se za nimi dívala. Byly doby, kdy by ho dokázala přečíst stejně snadno, jako dokázala zavřít oči. Vztekle udeřila do podlahy a vyskočila na nohy.</p> <p>Otevřela dveře do Laethovy komnaty a řekla: „Vzduch je čistý.“</p> <p>Mari vyklouzla ven a zkoumavým pohledem si Riallu změřila. Pak zamířila opačným směrem, než kterým zmizel strážný se psem. Rialla vešla do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře.</p> <p>„Dobrá, Riallo, jak jsi mohla vědět, že venku na chodbě někdo je?“ Laeth ležel na barevné přikrývce urovnané na posteli s rukama za hlavou a se zkříženýma nohama.</p> <p>Rialla se opřela o dveře a zeptala se: „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem je slyšela?“</p> <p>„Po tom, co začal štěkat ten pes, ano. Ale pochybuji, že jsi je mohla slyšet chodit za dveřmi,“ odvětil krátce Laeth.</p> <p>„Hmm, hmm,“ pronesla Rialla rozverným tónem a zamyšleně si mnula bradu. „A co třeba…“</p> <p>„Pravdu,“ prohlásil neoblomně Laeth.</p> <p>„Nebude se ti líbit, a pravděpodobně jí stejně neuvěříš,“ komentovala to Rialla, zatímco pomalu přešla ke stolku, na kterém dříve seděla, a začala si hrát s ohyzdnou vázou z nachového skla.</p> <p>„Rio.“ Jeho hlas zněl netrpělivě.</p> <p>Postavila vázu zpátky na místo. „Ale neříkej, že jsem tě nevarovala. Jsem empat. Nebo přinejmenším něco na ten způsob.“</p> <p>„Cože jsi?“ zeptal se Laeth nevěřícně.</p> <p>„Empat. Znáš to: <emphasis>Vím, co cítíš… znám </emphasis><emphasis>tvé myšlenky</emphasis>.“ Její hlas získal ponurý, tajemný nádech, ale hned zase navázala, kde přestala. „Jako hadači myšlenek od cirkusu.“</p> <p>Posadil se a s očividnou nedůvěrou se zeptal: „Ty dokážeš číst v lidské mysli?“</p> <p>„Kdysi jsem to uměla, ale teď už mi to moc nejde.“ Zvedla škaredou sošku a pokračovala: „Zvířata jsou čitelnější. Dokážu celkem jasně vycítit jejich emoce, pokud jsou dostatečně silné, a občas i myšlenku, která se s nimi pojí. Mari si myslí, že jsi pořád takový fešák jako dřív.“ Zaregistrovala jeho úžas a pokývala hlavou.</p> <p>„Ty jsi četla Mari?“ Tentokrát v jeho hlase zazněl hněv.</p> <p>„Není to nic, co by si kdokoliv nedokázal přečíst v její tváři, kdyby se pořádně podíval,“ řekla bezelstným hlasem a položila sošku vedle vázy. Měla chuť se stáhnout a před jeho hněvem ustoupit. V roli otrokyně pro ni bylo těžké odolávat jeho plísnění.</p> <p>„Při ráně morové, Riallo, tohle je závažnější než poslouchání za dveřmi. Ty jsi narušila její soukromí!“ Vztyčil se na posteli a bylo dobře vidět, jak mu vztekem tuhnou svaly na rukou. Když se k ní přiblížil, cítila, jak se jí prudčeji rozbušilo srdce.</p> <p>Měla na výběr, jestli odpoví útokem nebo se stáhne. To druhé bylo rozumnější, ale kdyby to udělala, mohla by se rovnou stát tím otrokem, za něhož se vydávala.</p> <p>„Vy Darranové a ten váš přebujelý smysl pro to, co je a co není vhodné,“ povzdechla si s takovou hořkostí ve hlase, že to Laetha zarazilo. „Vím všechno o pravidlech, podle kterých žijete své životy. Vezmi si třeba toho vznešeného a ctnostného lorda Jarroha, nejlepšího přítele tvého otce a jeho nejvěrnějšího spojence v jedné osobě. V baru, kde jsem tančila, byl častým hostem. Z jediné číše bílého vína, kterou za večer vypil, mu neukápla nikdy ani kapička. Při konzumací alkoholu je nezbytné zachovat střídmost. Nikdy nezapomněl dát spropitné číšníkovi a vždycky mu dal tu správnou částku. Pak vyšel do prvního patra zmlátit malou holčičku, kterou si tam držel jako otrokyni. Občas k tomu používal bič, občas si vystačil s holými pěstmi. I přes to, jaký jsem mrzák, jsem její bolest cítila pokaždé – i naposledy, když ji zabil.“ Vesele se na Laetha usmála. „Bylo jí dvanáct let.“</p> <p>Rialla viděla, že Laetha už jeho vztek přešel, ale teď, když začala, nedokázala přestat. „Ten otrokář, který má na svědomí, že jsem se stala otrokyní, zajal spolu se mnou i dvacet tři dalších lidí z mého klanu. Dvacet z nich umučil k smrti. Cítila jsem smrt jednoho každého z nich. Díky tomu už neumím své schopnosti zapnout a vypnout, jako jsem to uměla dřív. Slyším, co slyším.“ Povytáhla obočí a dodala s hořkým výsměchem ve hlase: „Mrzí mě, že to uráží tvůj darranský smysl pro dekorum.“</p> <p>Laethova tvář byla překvapivě bezvýrazná. Natáhl ruku a dotkl se dlaní její tváře. Teprve teď si Rialla uvědomila, že pláče a odtáhla se od něj, i když si předtím umínila, že to neudělá. Za zády cítila tvrdé dřevo dveří.</p> <p>„Omlouvám se,“ řekl tichým hlasem Laeth. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Vrátil se k posteli, lehl si a zavřel oči. Stejným tónem pokračoval: „Co dělal ten strážný na chodbě, když měl být venku na hradbách?“</p> <p>Zavřela oči jako on a přitiskla se pevněji ke dveřím. Když znovu promluvila, její hlas byl tichý a odměřený. „Když se člověka dotýkám fyzicky, jsem někdy schopna zachytit zlomky jeho myšlenek. Myslím, že ho někdo podplatil, aby sem přišel, ale nedokážu říct, na koho měl dohlížet. Mohls to být ty nebo Mari nebo kdokoliv z patnácti dalších lidí, kteří jsou ubytováni v tomto křídle.“</p> <p>„Pokud špehoval Mari,“ pokračovala po krátké odmlce, „pravděpodobně ji sledoval už z jejích komnat. Věděl, že vešla sem, ale odcházet ji už neviděl. Jestli ho poslali, aby sledoval tebe, možná viděl Mari přicházet a možná že ne. Pokud měl sledovat někoho jiného, nemusíme si dělat žádné starosti.“</p> <p>„Řekla jsi, že nedokážeš určit, koho hledal. Dokážeš říct, kdo ho platil?“ Laethův hlas byl stále nadmíru jemný, z čehož Rialla usoudila, že její tvář ještě pořád není tak netečná, jak by si přála, a zdvojnásobila své úsilí.</p> <p>„Ne,“ odpověděla. Kovová klika u dveří jí chladila v dlani. „Můžu ti říct, že to nebyl nikdo, z koho by měl strážný strach, a že to nebylo poprvé, co ho o takovou službu požádal. Strážný neměl strach své místo opustit, takže ten někdo musel mít dost velkou autoritu, aby ho dokázal ochránit před případným trestem. Není to tvůj bratr, protože ten by strážného nemusel podplácet vůbec. Víš sám, kdo nejlépe odpovídá tomuto popisu.“</p> <p>„Lord Jarroh?“ navrhl váhavě.</p> <p>Rialla otevřela oči a zavrtěla hlavou. „Ne. Všichni sloužící z něj mají hrůzu a jsem si jistá, že ani ten strážný není výjimkou. Kromě toho to není jeho styl. Nikdy by si nenajal špeha, opravdový šlechtic je nad něco takového povznesen.“</p> <p>„Jediný další člověk s takovou autoritou, kromě lorda Jarroha, mého bratra a mě samotného, je už jen můj strýc, lord Winterseine. Ale ten tady ještě není.“</p> <p>„A co jeho správce?“ zeptala se Rialla.</p> <p>Laeth zavrtěl hlavou. „O Darranových rozkazech se nediskutuje. Nikdy by nemusel strážného podplácet, aby místo na hradbách hlídal na chodbách uvnitř hradu. Nemluvě o tom, že z něj by strážný měl strach.“</p> <p>Rialla přikývla a řekla: „Dnes večer tu byl Tamas, sluha lorda Winterseina.“</p> <p>Laeth přikývl. „Viděl jsem ho tu a poptal jsem se na něj. Přicestoval se zavazadly mého strýce, tak jako to dělá vždy. Ty jsi ho dnes večer proháněla? Divil jsem se, kde jsi byla. Nejspíš odjel, aby informoval mého strýce o travičském pokusu.“</p> <p>„Mohl by zařídit, aby strážný někoho pro jeho pána špehoval.“ navrhla Rialla.</p> <p>„To mohl,“ odpověděl Laeth. „Ale mně se prostě nechce věřit, že by se můj strýc snížil k něčemu takovému, jako je špehování. Pokud jde o etiketu, je mnohem horší než Karsten.“</p> <p>„Je možné, že ten strážný měl spíše někoho ochraňovat než špehovat,“ uvažovala Rialla. „Nemám pocit, že nám nějak zvlášť pomůže, pokud se o tom budeme bavit celou noc. Myslím, že dnes přespím mezi ostatními otroky. Občas vědí věci, které nikdo jiný neví.“</p> <p>Dříve než stačil něco namítnout, Rialla vyklouzla ze dveří na potemnělou chodbu.</p> <p>Ubikace otroků se nacházely v suterénu vedle vinného sklípku. Rialla se domnívala, že původně je sem umístili proto, aby nezabíraly reprezentativní místo v přízemí a otroci přitom byli pro potřeby svých pánů snadno dosažitelní. Ať už byl původní záměr jakýkoliv, jeho výsledkem bylo to, že ubikace otroků byly pohodlnější než celý zbytek hradu. Do podzemních místností v zimě tolik netáhlo a v létě, zatímco všude jinde lidé trpěli vedrem, tu panoval příjemný chládek, takže otrokům ležícím na pryčnách vyhovovala jediná tenká přikrývka.</p> <p>V Darranu se otroků využívalo spíš pro zábavu než pro práci, proto byla většina z nich ženského pohlaví. Těch několik málo mužských otroků pracovalo takřka bez výjimky v domech rozkoše, které dávaly bohatým homosexuálním Darranům možnost uniknout před společenským znemožněním. Darranské ženy otroky nevlastnily. Protože téměř nebylo zapotřebí oddělovat otroky od otrokyň, sestávaly se ubikace otroků v Západním Dvorci z jediné veliké místnosti.</p> <p>Rialla ve skutečnosti neočekávala, že se v ubikacích dozví něco nového, ale stejně tak se nedokázala jen tak uvolnit a jít spát. Snad se znovu ozval stín jejích dřívějších schopností, nebo to byl pouhý instinkt, ale ve chvíli, kdy se chystala vstoupit dovniř, se Rialla náhle zarazila.</p> <p>„…spát tady Zůstaneš tu, dokud si pro tebe ráno nepřijdu. Rozumělas?“</p> <p>Ten mužský hlas byl klidný a tichý. Nebylo v něm nic, co by vysvětlovalo, proč se Rialle náhle sevřel žaludek a proč se jí roztřásly ruce.</p> <p>Zoufale se otočila k zamčeným dveřím vedoucím do vinného sklípku. Kočovní kupci učí své děti otevírat zámky a vybírat kapsy, jakmile vyrostou natolik, aby samy dosáhly na kliku. Zámek na dveřích do vinného sklípku neměl jiný účel než zabránit vstupu služebnictvu a nedal Rialle moc práce.</p> <p>Tiše a opatrně za sebou zavřela. Schoulila se ve tmě za dřevěnou stěnou a slyšela, jak mužovy těžké okované boty klapou po kamenné podlaze. Před dveřmi do vinného sklípku se jeho kroky zastavily, jako by něco zaslechl. Ale pak se rozhodl nechat to být a pokračoval dál v cestě do schodů.</p> <p>Rialla se objala pažemi kolem kolen a poslouchala, jak jí buší srdce. Co pohledával její původní majitel v sídle lorda Karstena? Podle Laetha by Karsten pozval na oslavu svých narozenin raději pasáčka sviní než cvičitele otroků.</p> <p>Byla jeho otrokyni po sedm let, ale většinu toho času strávila v malém baru v Kentaru, hlavním městě Darranu.</p> <p>Zbývající dobu ji drželi na jednom malém statku na jihu. S mrazením v zádech se jí vybavily útržky vzpomínek, které napovídaly, že by mohl být něčím víc než jen pouhým cvičitelem otroků: sloužící, kteří ho oslovovali „lorde“, stejně jako úcta, jíž požíval na statku, kde byla cvičena.</p> <p>Pokud měl styky na vysokých místech, a dokud se o jeho povolání diskrétně mlčelo, bylo možné, aby se směl účastnit radovánek urozené společnosti. Věděla, že Laeth se o obchod s otroky nikdy nezajímal. Bylo možné, že znal jejího bývalého majitele, ale nevěděl o něm, že je sám cvičitelem otroků.</p> <p>Rialla věděla, že by se měla vrátit do Laethova pokoje a varovat ho, že cvičitel je na hradě, ale zde, v temném, pivem nasáklém sklepení, byla v bezpečí. Ještě těsněji se schoulila v rohu místnosti a opřela se tváří o sud, až se jí jeho dřevěný okraj otlačil do tetované kůže. Pohrdala zbabělostí, kterou do ní vtloukli, ale přesto se třásla hrůzou až do morku kostí. Kdyby jí teď viděl její otec, byl by hluboce zahanben. Tolik se snažila zbavit návyků otroka, a stačilo, aby se Laeth rozčílil nebo aby znovu uslyšela hlas svého bývalého pána, a byly tu zase.</p> <p>Tiše zaklela, zaťala nehty do dlaní a říkala si, že je nepravděpodobné, aby se ještě dnes v noci znovu vrátil do ubikací. Se vzlyknutím se postavila a otřela si hřbetem ruky slzy. Stejně jako většina kupců i ona v noci dobře viděla, ale ve sklípku panovala absolutní tma. Chvíli jí trvalo, než objevila obrysy dveří.</p> <p>Zhluboka se nadechla, opustila vinný sklípek, a poté, co za sebou znovu zamkla, se vydala zpět do ubikací, zachovávajíc navenek zdání klidu. I kdyby některý z otroků poznal, že plakala, přešel by to mlčením – takový už byl osud otroka. Potichu vklouzla do veliké místnosti.</p> <p>Prostor osvětlovalo několik roztroušených pochodní a v jejich světle Rialla viděla, že obsazeno je jen dvacet pryčen. Všichni spali, takže se Rialla tiše přesunula k volným palandám dále od dveří.</p> <p>Vyšplhala na horní pryčnu a pohodlně se uvelebila. Strategicky nevýhodnou dolní pryčnu by si zvolila jen mladá a nezkušená otrokyně. Mezi otroky panovala přísná hierarchie. Pokud chtěla některá z otrokyň zaujmout dominantní postavení, docházelo v ubikacích občas i na pěsti. Horní pryčna poskytovala přece jen jakousi ochranu proti nežádoucí agresí.</p> <p>Rialla se právě chystala zavřít oči, když uslyšela z dolní pryčny na vedlejší palandě tichý šramot. Naklonila se přes okraj postele a prohlédla si dívku, která tam ležela.</p> <p>Jako členka klanu kočovných kupců a později jako cvičitelka koní v Sianimu už viděla lidi všech možných barev pleti, od své slonovinově bledé až po tmavě bronzovou, kterou se honosil lid Ynstrahu – ale tato otrokyně byla téměř úplně černá. Její hebké tmavé vlasy, které snad za denního světla mohly být hnědé nebo zrzavé, jí spadaly na ramena v hustých kadeřavých pramenech. Tvář měla zabořenou mezi matrace a její tělo se chvělo pláčem.</p> <p>Rialla natáhla k dívce ruku, ale včas se zarazila. Dělala, co bylo v jejích silách, aby ukončila otrokářství v Darranu, ale pro tuto dívku nemohla právě teď udělat vůbec nic.</p> <p>Té noci se Rialle zdálo o cizí zemi obydlené lidmi stejné barvy pleti, jako měla ta mladá otrokyně. Mluvili jazykem, který dosud nikdy neslyšela, ale rozuměla mu tím podivným způsobem, který jí umožňovaly její empatické schopnosti. Ten sen se podobal noční můře a horečnaté obrazy se v něm náhodně objevovaly a zase bez varování mizely.</p> <p>Probudila se zbrocená studeným potem a s ostrou bolestí v prsou. Rychle sklouzla z pryčny a přikročila k lůžku té podivné dívky, bylo už ale příliš pozdě.</p> <p>Té druhé otrokyni se někde podařilo získat příborový nůž a před chvílí si ho vrazila do hrudi. Rialla zalapala po dechu bolestí z její rány a cítila, jako by něco proniklo bariérou, která blokovala její schopnosti po více než deset let. Příborový nůž byl sám o sobě tupý a dívka umírala ve velkých bolestech také proto, že nevěděla, kam se má přesně bodnout. A přece jí její amatérsky provedený čin přinesl úlevu. Rialla sledovala, jak se dívka naposledy nadechla a usmála se.</p> <p>Rialla hleděla na mrtvé tělo dívky, kterou teď znala skoro stejně důvěrně, jako sebe sama. Mladá otrokyně byla natolik silný empat, že dokázala prorazit Riallininy mentální jizvy a promítnout svůj strach do její spící mysli.</p> <p>Rialla znala jméno té dívky a věděla, že jí bylo patnáct let. Věděla, že kdesi v daleké zemi žije její rodina v přesvědčení, že jejich dcera získala nanejvýš čestné postavení a slouží bohům. Nechali ji odejít se smutkem v srdci, ale ona odcházela radostně, jak Altisův služebník požadoval.</p> <p>Rialla cítila ozvěnu dívčiny hrůzy, kterou pocítila, když vyšlo najevo, jaké budou její povinnosti. Dobře věděla, aniž by si dívku musela prohlížet, že její záda jsou plná čerstvých šrámů po biči a že vnitřní strany jejích stehen jsou pokryté dobře rozeznatelnými podlitinami, navzdory její tmavé pleti.</p> <p>Rialla stiskla zuby a opatrně překročila kaluž krve, která se začala rozlévat po podlaze. Otroci se rychle naučili vyhýbat se nepříjemné pozornosti. Až najdou tělo, nebude v celých ubikacích ani jediný otrok a žádný z nich nepřizná, že zde minulou noc spal – přesto jen vědomí, že cvičitel otroků už bude určitě spát, dovolilo Rialle vyjít do schodů, vedoucích do hlavní části hradu.</p> <p>Potichu vešla do Laethovy ložnice, aniž by ho probudila. Posadila se na tvrdé kanape nedaleko postele, zírala do tmy a čekala, až vyjde slunce.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>3</strong></p> <p>„Myslel jsem, že jsi dnes v noci chtěla spát v ubikacích.“ Laeth promluvil měkkým hlasem, ale Rialla přesto nadskočila leknutím.</p> <p>Nebyla zamyšlená, jen hleděla do stínů v rohu místnosti a Laethův hlas ji překvapil, stejně jako ranní svit, který se náhle dral oknem do pokoje. Musela tam tak sedět déle, než si myslela.</p> <p>Laeth se sice s vypětím všech sil posadil, ale aby se probral k životu, znovu zavřel oči a začal si mnout tváře. Po ránu nikdy nebýval v nijak oslnivé kondici.</p> <p>Rialla si uvědomila, že jí při pohledu na ten povědomý výjev chtě nechtě cukají koutky úst. Ale při odpovědi na jeho otázku ji smích velmi rychle přešel. „Já jsem spala v ubikacích, přinejmenším část noci.“</p> <p>Vrhl na ni ostrý pohled, který ho rázem zbavil vší ospalosti, a zeptal se: „Co se stalo?“</p> <p>„Včera v noci tu měli novou otrokyni, Východňanku. Dnes ráno spáchala sebevraždu příborovým nožem. Řekla jsem si, že bude lepší, když nebudu u toho, až najdou její tělo – nemá smysl upoutávat na sebe pozornost.“ Rialla přejela rukou důvěrně známý vyšívaný motiv na opěradle pohovky.</p> <p>Cítila, jak se na ni Laeth upřeně dívá a trpělivě čeká, až mu řekne víc. Aniž by se přestala na své ruce dívat, krátce dodala: „Zvláště proto, že její majitel je stejný člověk, který vlastnil mě a kterému jsem utekla.“</p> <p>Laeth vydechl překvapením: „Ten cvičitel otroků? Jsi si jistá?“</p> <p>Přikývla, oči stále sklopené. „Neviděla jsem ho, ale slyšela jsem jeho hlas. Opravdu není pravděpodobné, že bych si ho s někým spletla, ale pro jistotu jsem si prohlédla její tetování. Ona taky nese jeho cejch.“</p> <p>„Nuže dobrá,“ řekl Laeth spokojeně. „Budu si muset vymyslet několik společensky nevhodných výmluv, proč mu nehodlám vrátit jeho majetek.“</p> <p>Rialla se na něj krátce zahleděla a pak se na něj zašklebila. „Neměla jsem strach, že bys mě chtěl vrátit zrovna jemu.“</p> <p>„Ne?“ zeptal se vážným hlasem. „Tak čeho se potom bojíš?“</p> <p>„Já se nebojím,“ zavrtěla hlavou Rialla. Laeth si odfrkl a Rialla se mdle pousmála. „Dobrá, myslím, že se bojím. Nebyla jsem připravená na to, že se s ním znovu setkám… a smrt té dívky byla obzvlášť nepříjemná. Já bych k sebevraždě příborový nůž určitě nezvolila.“ Rialla znovu sklopila zrak a polkla. Ta Východňanka měla alespoň dost odvahy, aby se dokázala rozhodnout.</p> <p>Vzpomněla si, jak kdysi hleděla na tu malou ostrou dýku, kterou kdosi nechal nedbale ležet na lavici. Jako zbraň by za moc nestála, ale dobře si vybavovala, jak uvažovala o tom, že si s ní vezme život. Na to ale byla příliš velký zbabělec. Ještě jednou v životě přemýšlela o sebevraždě, bylo to krátce po jejím útěku, když si uvědomila, že se bojí svobody více než otroctví.</p> <p>„Riallo.“ Laethův hlas zněl jemně a ona věděla, že to není poprvé, co volá její jméno. „Jak se jmenoval tvůj majitel?“</p> <p>„Isslic, ale jeho příjmení neznám – cvičitelé otroků obvykle své plné jméno nepoužívají.“</p> <p>Laeth přikývl. „Zvlášté pokud jsou z tak dobré rodiny, že je zvou na takovou slavnost. Isslic je poměrně běžné jméno. Napadají mě hned tři nebo čtyři muži, kteří by to mohli být.“</p> <p>„Pokud to vůbec je jeho pravé jméno,“ pokrčila rameny Rialla. „Všimla jsem si něčeho, co by stálo za zmínku před Renem, i když jde víceméně o mou spekulaci.“</p> <p>„Co to je?“</p> <p>„Můj bývalý majitel s oblibou cestoval, aby si sám našel otroky, které potom cvičil. Raději si je opatřil a vycvičil sám, než by kupoval na dražbě nějakého nevycvičeného. Vždycky tvrdil, že tou dobou už většina z nich stačí získat příliš mnoho špatných návyků.“ Rialla cítila, jak se rysy její tváře uvolňují, až nakonec neprozrazovaly více citů než její hlas. „Takže kdyby měl, řekněme, otrokyni z Jižního hvozdu, je nanejvýš pravděpodobné, že si tam pro ni zajel osobně.“</p> <p>„Otoč se, abych mohl vstát z postele,“ poručil Laeth ostře.</p> <p>„Stydíš se?“ škádlila ho Rialla. Poprvé od doby, kdy ve sklepení zaslechla hlas svého bývalého pána, cítila, že jí začíná být volněji.</p> <p>„Jen mi ležela na srdci tvá citlivost. Pokud mě chceš vidět nahého, klidně se dívej, ale já nedokážu přemýšlet bez bot.“</p> <p>Rialla se zasmála a dívala se do zdi, zatímco se Laeth oblékal.</p> <p>„Takže chceš říct, že pokud ta dívka, kterou jsi viděla, byla z Východu, znamená to, že tenhle cvičitel otroků si tam pro ni osobně zajel.“</p> <p>Rialla přikývla. „Ano.“ Odmlčela se a pohlédla na Laetha, teď již plně oblečeného. „Říkal ti Ren o tom, co se teď děje na Východě? A že si myslí, že vůdce Východňanů je nějaký čaroděj vyškolený na západě?“ Laeth přikývl.</p> <p>„Přesto že můj pán byl Darran, byl to také školený mág.“ Rialla si krátce vybavila křik vražděných příslušníků svého kmene. „Nepřísluší mi takové věci posuzovat, ale bylo mi řečeno, že se učil u bývalého arcimága, což nepochybně naznačuje, že měl určité schopnosti. Ta otrokyně, která se zabila, pocházela z Východu. Myslela si, že bude sloužit Hlasu Altisovu.“</p> <p>Rialla vyskočila na nohy. Neklidně přecházela po místnosti a vyprávěla příběh, který si poskládala dohromady z útržků svého snu, zatímco čekala, až se Laeth probudí. „Věděla, že taková služba předpokládá konkubinát, ale netušila, že její součástí je i otroctví v cizí a vzdálené zemi. Věřila, že ten muž, který ji bral do otroctví, byl Hlas Altisův.“</p> <p>Laeth se posadil na pohovku, ze které Rialla právě vstala, a pohodlně se natáhl na jejím měkkém čalounění. „Myslíš, že ten muž, který tě vlastnil, je Hlas Altisův?“</p> <p>Rialla pokrčila rameny. „To nevím. Nikdy bych si nepomyslela, že má takové charisma. Nebyl ten typ člověka, který dokáže strhnout dav. A přestože jeho sluhové byli poslušní, nemyslím, že by mu kterýkoliv z nich byl nějak obzvlášť věrný.“</p> <p>„Magie?“ zeptal se Laeth.</p> <p>Rialla pokrčila rameny. „O té víš asi tolik co já. Říká se, že poslední ae‘ Magi znal takové kouzlo, ale sám víš, jak to chodí. O čarodějích ajejich kouzlech se pořád vedou nějaké řeči. Ta otrokyně byla přesvědčena, že její pán je Hlas Altisův, a to je to jediné, co vím.“</p> <p>Laeth se na ni zamyšleně podíval a pak řekl: „Musela jsi mít s tou Východňankou dost dlouhý rozhovor.“</p> <p>„Víš,“ odpověděla Rialla s unaveným úsměvem na rtech, „prakticky mi to nacpala do chřtánu, zatímco jsem spala. Byla rovněž empat, a možná silnější, než jsem kdy byla já.“</p> <p>„Měl jsem za to, že empati jsou dost vzácní,“ stěžoval si Laeth a učinil teatrální gesto rukou.</p> <p>Rialla mu věnovala pohled plný porozumění. „To jsme. Byla první, kterou jsem kdy potkala.“ Přistoupila k zabedněnému oknu a řekla: „Nejvíc mě překvapilo to, že i ve chvíli, kdy umírala, byla stále ještě přesvědčena, že ten člověk, který ji vzal do otroctví, byl Hlas Altisův. Byla bych si myslela, že tak silný empat jako ona by měl poznat, kdyby lhal.“</p> <p>„Nemůže mít nějakou spojitost, že vy obě, ty i ta Východňanka, jste empati?“ zeptal se Laeth vážným hlasem.</p> <p>Rialla o jeho otázce chvíli přemýšlela, než pomalu odpověděla: „Nemyslím. Nejsem si jistá, jestli můj pán o té schopnosti vůbec věděl. Za prvé jsem se to snažila skrývat a za druhé jsem o podstatnou část svých schopností přišla záhy poté, co mě získal.“</p> <p>Zhluboka se nadechla a konečně přistoupila k závěru, ke kterému celou dobu směřovala: „Laethe, pokud to je Hlas Altisův, má dobrý důvod si přát, aby nedošlo ke spojenectví mezi Rethem a Darranem. Zabitím tvého bratra by toho mohl dosáhnout.“</p> <p>Laeth přikývl. „Já vím. Ale podle všeho to vypadá, že přijel včera večer až po útoku na Karstena.“</p> <p>„Pokud má takové styky, že pro něho není problém dostat pozvánku na takovou slavnost, mohl stejně tak dobře využít svého vlivu a zosnovat na tvého bratra atentát.“ Když si připomněla události okolo travičského útoku, vybavila se jí další vzpomínka. Rialla luskla prsty. „Včera v noci jsem se tě zapomněla na něco zeptat. Co víš o místním léčiteli Trisovi?“</p> <p>„Myslíš kromě faktu, že miluje darranskou šlechtu přibližně asi tak jako ty?“ Laeth se zašklebil, ale pak pokračoval ve střízlivějším tónu: „Objevil se tady nějaký čas poté, co jsem odešel. Včera večer jsem ho potkal poprvé, ale hodně jsem o něm slyšel. I kdybys měla věřit jen polovině toho, co se mu připisuje, pak se se svou mocí nad životem a smrtí může směle rovnat bohům. Poté, co jsem viděl, jak zachránil život mému bratrovi, bych tomu skoro sám věřil.“</p> <p>„Zastavil mě a nabídl nám pomoc,“ řekla Rialla.</p> <p>„Viď, že jsi mu neřekla nic o tom, co tady děláme?“ zeptal se Laeth nevěřícně.</p> <p>Rialla na něj vrhla dotčený pohled. „Samozřejmě že ne. Čekal u schodiště, aby se podíval, jestli jsi mě nezranil, tedy alespoň si myslím, že to byl ten důvod. Když viděl, že nemám ani škrábnutí, probudilo to v něm zvědavost a začal se vyptávat. Řekla jsem mu, kdo jsi, a on řekl, že ho mám požádat o pomoc, až ji budu potřebovat. Myslela jsem, že ho musíš znát, když tvoje jméno vyvolalo takovou reakci.“</p> <p>Laeth se zamračil a zavrtěl hlavou. „Ne. Nepřipadal mi povědomý a na tváře mám dobrou paměť. Říká se o něm, že je příbuzný jedné z vesničanek, ale na Darrana rozhodně nevypadá.“</p> <p>Rialla se zamyslela, jakým dojmem na ni vlastně ten muž působil. „Myslím, že může taky docela dobře být čaroděj. Choval se dost podivně, jako by sesílal kouzlo.“</p> <p>„Nejdříve empati a teď mágové,“ zamumlal si Laeth, ale bez opravdové nedůvěry ve hlase. Zamyšleně se prohrábl ve vlasech. „Co myslíš, jak to do toho všeho zapadá?“</p> <p>Zadumaně pokývala hlavou. „Nevím. Kdo z nás se vyzná v čarodějích – případně v léčitelích? Když mi prohlížel tvář, jestli na ní nemám podlitiny, tak svůj zájem nepředstíral. A nezdá se mi, že by dával Karstenovi do číše jed a pak ho zase na poslední chvíli zachraňoval, leda by se od něj pokoušel něco získat. A kdyby tomu tak bylo, nechoval by se tam poněkud zdvořileji?“ Povzdechla si. „Pochybuji, že by pracoval proti nám, ale ani ve snu si nedokážu představit, proč by nás měl podporovat, dokonce i kdyby věděl, proč tady jsme.“</p> <p>„Ach, Riallo, drahoušku,“ pronesl Laeth milým hlasem a zacukalo mu v koutku oka, „dívala ses poslední dobou do zrcadla?“</p> <p>Rialla si podrážděně odfrkla, přesně po způsobu svých milovaných koní. „Svou pomoc nám nabídl, až když zjistil, kdo jsi. Se mnou to nemělo nic společného.“</p> <p>Rozevřela okenice dokořán a řekla: „Raději bych měla sejít dolů do kuchyně a donést snídani, než nám všechno sní.“</p> <p>Vklouzla do malého přístěnku, který sloužil jako šatna, popadla čistou tuniku a natáhla si ji spolu s netečným výrazem, který k ní patřil.</p> <p>Sály byly ztichlé, většina šlechty protančila celou noc a nevzbudí se ještě několik hodin. Ve spánku byli otevřenější, a když Rialla procházela kolem jejich pokojů, zachytila tu a tam zbloudilé pocity v mnohem větší míře než obvykle. Napětí se v ní nahromadilo a ona se zastavila na opuštěné chodbě. Náhle si uvědomila, že roztroušené emoce vnímá už od včerejšího večera, jako by smrt té druhé empatky nějakým způsobem porušila bariéry, které její nadání omezovaly.</p> <p>Rialla použila svých dovedností, a ačkoliv za ta léta nečinnosti notně zrezivěly, podařilo se jí proti zlomkům emocí, které se jí dotýkaly, ve své mysli zvednout štít. Pokud si to bude přát, může tento ochranný prostředek zase sejmout a možnosti svých navracejících se schopností prozkoumat, ale nebyla si jistá, jestli to opravdu chce.</p> <p>Nikdy by si nepomyslela, že bude z návratu svého talentu vyděšená víc, než byla z jeho ztráty. Rialla polkla, dala se znovu do chůze a jen s námahou udržovala navenek masku pokory.</p> <p>Rialla přinesla Laethovi snídani a pomohla mu do okázalého dvorního šatu. Sotva odešel, dala se do uklízení jejich komnat. To, že se udržovala v činnosti, jí pomáhalo odolávat mučivým myšlenkám na svého bývalého pána. Energicky poskládala oblečení a vysmýčila všechny tmavé kouty, ve kterých se s oblibou ukrývaly boty a rozmanité drobnosti, aby tam nic z toho, až se budou chystat k odjezdu, nezapomněli.</p> <p>Když už nepřišla na nic, co by v pokojích ještě mohla uklidit, posadila se se zkříženýma nohama na postel a spustila štít, který tlumil její schopnosti. Když to udělala, uvolnila se a naslouchala pocitům, neslyšně se plížícím skrze dřevo a kámen panského sídla. Od doby, kdy si poprvé uvědomila, že staré jizvy, které svazovaly její schopnosti, byly narušeny, se cítila odhalená a zranitelná. To si nemohla dovolit. Zatímco tam tak na Laethově posteli seděla a její schopnosti pracovaly lépe než za všechna ta léta otroctví, jistá část její osobnosti stále očekávala, že se vrátí ta sžíravá bolest, která ji o její nadání připravila. Když skončila se cvičením, byla její tunika nasákla potem a nepříjemně páchla.</p> <p>Znechuceně se opláchla vodou, která zbyla v umyvadle vedle postele, a převlékla se do čisté tuniky. Sotva si přetáhla dolní okraj tuniky přes boky, vtrhl do pokoje Laeth, aby se převlékl k obědu.</p> <p>Vrhl na ni jediný krátký pohled a zeptal se: „Jsi v pořádku?“</p> <p>Rialla přikývla. Byla velmi vděčná, že na ni Laeth dále nenaléhal.</p> <p>Pomohla mu zašněrovat jezdeckou kazajku na plánovaný lov. Darranové se převlékali pětkrát i šestkrát za den a jezdecká kazajka vypadala obzvlášť komicky. Byla střižená tak těsně, že si ji Laeth nemohl obléci sám, a jakmile ji měl jednou na sobě, podstatným způsobem omezovala jeho pohyblivost. Přesně ten druh oblečení, který byste měli rádi na sobě při divoké jízdě přes pole a přes ploty na zpěněných koních.</p> <p>Laeth měl co dělat, aby stačil odpovídat na všechny její uštěpačné poznámky ohledně darranské módy, a tak když za Riallina chichotání opouštěl přehnaně vznosným krokem své komnaty, neuvědomil si, že si zapomněl vzít jezdecký bičík. Při jízdě samotné by se bez něj docela dobře obešel, ale dvorní mrav velel, že jezdec musí bičík mít.</p> <p>Než by ho nechala jít celou tu cestu do pokoje zpět, popadla Rialla raději bičík sama a klusala ze schodů do vstupní haly, kde se jezdci scházeli, aby si ještě než vsednou na koně, pohovořili.</p> <p>Rialla se diskrétně proplétala mezi hosty a ze všech sil se snažila udržet pokorný výraz otrokyně. Říkala si, že si možná neměla Laetha tak dobírat, většina šlechticů měla na sobě kazajky, které byly ještě upjatější než ta Laethova.</p> <p>Než zaslechla jeho hlas, musela dvakrát projít přeplněným sálem sem a tam. Přistoupila k němu a aniž by přerušila konverzaci, tiše mu vtiskla bičík do ruky.</p> <p>Věnovala tolik úsilí tomu, aby udržela svůj pohled pokorně sklopený k zemi, že j i nic nevarovalo. Náhle ucítila na zátylku dotek známé ruky a hlas jejího bývalého pána řekl: „Laethe, kde jsi k ďasu přišel k tady téhle? Už ji hledám celé roky.“</p> <p>Uchopil ji za bradu a donutil ji zvednout oči z podlahy. Byl vyšší než Laeth a také podsaditější, ale i po těch sedmi letech se jeho stažená kazajka samými svaly jen nadouvala. Jeho vlasy měly stále tmavě hnědou barvu a byly stažené do copu. Jedinou známkou přešlých let byl stříbrem prokvetlý úzký knírek.</p> <p>„Ona patřila tobě, strýčku?“ I když mu Rialla neviděla do tváře, slyšela, jak bedlivý pozor si Laeth dává, aby jeho hlas vyzněl neutrálně.</p> <p>Strýčku! Dobře si vybavovala, jak afektovaně Laeth mluvil o svém strýci, lordu Winterseinovi. Všechno nasvědčovalo tomu, že její minulý majitel opravdu měl velmi dobré styky.</p> <p>Rialla zůstávala uvolněná a svůj pohled zaměřila kamsi za obličej svého bývalého pána. Jistou útěchu jí přinášelo vědomí, že není na první pohled zřejmé, jak je vyděšená. Jeho ruka se téměř dotýkala potetované tváře. Čaroděj pracující pro Pána špiónů ji varoval, že iluze je pouze vizuální. Kdyby přejel rukou jen o kousek výše, ucítil by skryté jizvy.</p> <p>Cvičitel otroků pustil její krk a nechal ruku majetnicky sklouznout na rameno. Rialla se s vypětím všech sil ovládla, aby nevydechla úlevou. „Ano,“ odpověděl. „Bývala tanečnicí v jednom z mých podniků v Kentaru. Sám jsem ji vycvičil. Je to šest či sedm let, co utekla.“ Usmál se a jeho hlas získal ten jemný tón, který znala až příliš dobře. „Mám pocit, že na útěku zabila strážného. Jsem rád, že ji mám zpátky. Je to velmi nadaná tanečnice.“</p> <p>„Ale, strýčku Iss, to jsem nevěděl, že cvičíš otroky.“ Tón Laethova hlasu hraničil s urážkou.</p> <p>„Zrovna tak cvičím své koně,“ odvětil strýc. „Zjistil jsem, že ti, které cvičil někdo jiný, mají spoustu špatných návyků. Než si ji znovu vycvičím, chvíli to potrvá.“</p> <p>Laethova ruka jí mimoděk přejela po zádech stejně majetnickým způsobem, jako se ruka jeho strýce dotýkala jejího ramene. „Získal jsem ji na jihu v Alianci nedaleko moře, když jsem sloužil v ozbrojeném doprovodu kupecké karavany, putující přes pustiny.“</p> <p>Laethův hlas měl přesně ten pravý pobavený nádech. Muselo být zřejmé, že je pro něj mnohem důležitější pohana, kterou cítil jeho strýc nad tím, že se člen jeho vlastní rodiny snížil k tak podřadnému úkolu, než nárok, jenž si činil na jeho otrokyni.</p> <p>Ve stejném stylu pokračoval. „Daroval mi ji jeden kupec za to, že jsem mu zachránil syna, když ho uštkl had. Obávám se, že ti ji nemohu vrátit, strýčku Iss – koneckonců, už je to víc než pět let, co jsi ji ztratil. Navíc…“ Laeth se odmlčel a spiklenecky se na svého strýce zadíval způsobem, který říkal, že teď s ním mluví jako muž s mužem, „jsem si už zvykl na její pozornosti. Ona prostě ví, co mi dělá dobře.“ Laeth mimoděk ovinul ruku kolem její šíje jako před chvílí Isslic. Vytrhl ji z Winterseinova sevření, přivinul ji k sobě a vtiskl jí vášnivý polibek.</p> <p>Rialla se Laethovi poddala, ale ten ke své lítosti zjistil, že ji vyděsil jeho strýc, a ne vášeň, která pronikla za chatrné mentální štíty chránící její empatické schopnosti. Když byl polibek u konce, vrhla Rialla na svého bývalého pána pohled, jenž byl nevinnost sama.</p> <p>Pud sebezáchovy jí umožnil číst v jeho tváři jasněji než v otevřené knize, a to, co v ní spatřila, se jí vůbec nelíbilo.</p> <p>Laethův strýc se usmál a řekl lehkým tónem: „Nuže dobrá, Laethe, ale důsledky padají na tvou hlavu. Pamatuj, že na útěku zabila hlídače, mohla by být nebezpečná.“</p> <p>Laeth oplatil strýci stejným úsměvem a odpověděl: „Nic mi neudělá, strýčku Iss. Dobře ví, že by mohla mít horší pány.“ Odmlčel se. Narážka, kterou právě udělal, nemusela být záměrná, protože ihned navázal: „Ten kupec se biče nijak neštítil, a pokud nebude hodná holčička, pošlu mu ji zpátky, čehož si je moc dobře vědoma.“</p> <p>Winterseine chtěl něco říct, ale byl přerušen příchodem muže, který vypadal o několik let mladší než Laeth. Byl pohlednější než oba muži, ale postrádal jejich charisma. Přistoupil k Winterseinovi a promluvil hebkým tenorem: „Tamas vzkazuje, že zbytek tvého průvodu dorazil.“</p> <p>Winterseine zavrčel, ale Laeth vykročil, uchopil mladíka za ruku a srdečně jí stiskl. „Terrane, jsem rád, že jsi tady taky. Jak vidím, stále ještě výpravy strýčka Iss organizuješ.“</p> <p>Mladý muž se stydlivě pousmál a přikývl. „Sám nevím, co bych si počal, kdybychom zůstali na některém ze svých sídel déle než týden – no, možná bych zase jednou prospal celou noc, aniž bych se musel strachovat, že jsme na naší minulé zastávce zapomněli nějaké veledůležité zavazadlo.“ Pak sklonil hlavu a dodal: „Ale není to tak zlé, opravdu. Otec a já jezdíme většinou na ta samá místa, takže by se spíš dalo říct, že máme hodně domovů, než že nemáme žádný.“</p> <p>Jelikož se na ni už nikdo nedíval, mohla Rialla bez obav zkoumat Terranův obličej. Úplně zapomněla, že Winterseine má syna. Tehdy vypadal stejně nenápadně jako dnes.</p> <p>Winterseine se zasmál, i když to znělo trochu dotčeně, a poplácal syna po rameni. „Nevím, co bych si bez něho počal. On připraví veškeré plány na cestu a já už jen jedu za ním a užívám si výletu. Ale, zdá se, že lidé začínají odcházet ze stájí. Připojíme se?“</p> <p>Laeth otočil Riallu, jako by byla dítě, a ležérně ji plácl po zadku. „Běž uklidit v pokoji a podívej se po tom druhém zeleném střevíčku k tvému tanečnímu kostýmu. Chci, aby sis ho vzala k večeři. Podívej se pod postel, možná jsem ho tam včera v noci hodil. Chci, abys byla připravená mě dnes doprovodit k večeři.“ Rialla poslušně odcupitala a ze všech sil přemáhala podvědomou touhu běžet jako o život.</p> <p>V Laethových komnatách se natáhla na postel a přemýšlela o Winterseinovi. Překvapilo ji, že se Laeth tak rozzlobil. Spíše by čekala, že ji odmítne vrátit pod nějakou opatrnou výmluvou, i když způsob, jakým se jí zastal, ji zahřál u srdce. Zavřela oči a usnula.</p> <p>Vzbudil ji až hluk vracející se lovecké družiny. Spěšně vstala a začala se oblékat do smaragdově zeleného tanečního kostýmu, který před odjezdem sehnala v Migově bordelu v Sianimu.</p> <p>S ohledem na místo svého původu byl ten zelený kostým překvapivě cudný a dobře se hodil k tanci pro veřejnost. Rialla byla zahalená v závojích od boků ke kotníkům a od krku k zápěstím. Šátky zakrývaly rovněž poprsí a hýždě a jen tu a tam mezi nimi při pohybu probleskl kus kůže.</p> <p>Vlasy si Rialla stáhla do úhledného drdolu, do kterého zapletla další závoje volně splývající přes krk a tváře. Pouze její exoticky bledé hrdlo zůstalo nezakryté. Ale nejzvláštnější součástí kostýmu byly malinkaté zlaté zvonečky, kterými byl pošitý. Pocházely z jednoho sianimského bazaru a vyšly celkem lacino.</p> <p>Prohledala ranec a našla malý kožený váček, který obsahoval šperky tanečnice. Na konce prstů si tenkými zlatými řetízky připevnila k černým koženým náramkům na zápěstích neřestně dlouhé a ostré zlaté hřeby. Podobné zlaté řetízky splývaly z černých nákotníků. O mnoho těžší zlatý řetěz si ovinula okolo pasu a povolila ho tak, že se volně pohupoval kolem jejích boků.</p> <p>Ještě si nazula bavlněné střevíčky a byla připravena. Tanečnice obyčejně vystupovaly bosé, ale nahá chodidla se považovala ze erotická a nepřípustná pro představení určené urozenému publiku. Nakonec přes sebe přehodila dlouhý černý plášť, který větší část jejího kostýmu zakryl.</p> <p>Když byla oblečena, sestoupila Rialla ze schodů a zamířila do hodovního sálu, kde měla podle rozkazu počkat na Laetha. Tiše stála s hlavou sklopenou a na první pohled ignorovala zvědavé pokukování služebnictva, které vidělo taneční kostým pravděpodobně poprvé v životě. Otroci byli drahá záležitost, mohli si je dovolit jen ti skutečně bohatí, a tanečnice byly ještě dražší než většina ostatních. Tanečnice nejčastěji patřily obchodníkům, kteří jejich služeb využívali, aby přilákali zákazníky do svých hospůdek a klubů. Tanečnice používané pro soukromé účely byly velmi vzácné.</p> <p>Vešel Laeth, zabraný do hlasitého a prudkého a o střízlivosti nesvědčícího hovoru se svým bratrancem Terranem, který se jej zoufale snažil utišit. Rialla je mlčky následovala. Odsunula Laethovi židli, pomohla mu usednout a pak se postavila opodál ke zdi, aby nepřekážela služebnictvu. Panstvo jí bylo svým způsobem fascinováno naprosto stejně jako sloužící. Jen si dávali větší pozor, aby ji nesledovali tak okatě a nebudili dojem, že je snad příliš zajímá.</p> <p>Rialla se začínala takřka dobře bavit, zvláště když věděla, že si vlastně dělá ze všech přítomných blázny a že si to Laeth s jejím původním majitelem už vyříkal. Rialla si s úžasem uvědomila, že se nikdy necítila tak svobodně jako teď, když předstírala, že je otrok.</p> <p>Lorda Winterseina si nevšimla, dokud jí nezašeptal přímo do ucha: „Neměla jsi ode mě utíkat, maličká. Vždyť víš, co čeká otroky, kteří mi chtěli utéct. Jen si nemysli, že tě to mladé štěně před mým hněvem uchrání. Pro něj mám také nachystáno něco speciálního.“</p> <p>Chytil ji za rameno a jeho zloba se na ni vylila jako rozžhavená láva… <emphasis>Ti blázni! Tak oni si mysli, že si se mnou mohou jen tak z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hrávat…</emphasis> Náhle ji za zápěstí uchopila silná ruka. Vytrhla ji z jeho sevření a osvobodila od jeho mysli.</p> <p>„Hej, děvče,“ zavolal Laeth lehce opilým hlasem, „přines mi tu brandy, kterou jsem si přivezl ze Sianimu. Tady Terran říká, že rethskou brandy ještě neochutnal, ačkoliv sám Reth při četných příležitostech navštěvoval.“ Káravě pokýval na svého bratrance hlavou a ukázal Rialle prstem k východu.</p> <p>Vděčně chvátala ze sálu, vyběhla do schodů a nezastavila se, dokud nedorazila do Laethových komnat a nezavřela za sebou dveře. Zatímco hledala brandy, kterou před chvílí sbalila, pokoušela se přijít na to, co jí na lordovi Winterseinovi vadilo.</p> <p>Dalo se čekat, že bude rozzlobený, ale jeho hněv byl nepřiměřený. Byla sice cenná, nikoliv však nenahraditelná. V jeho vzteku byl silný nádech šílenství a paranoidních představ. Z toho mála, co se jí podařilo zachytit, získala pocit, že Winterseine byl takto rozzlobený a možná také vyděšený po většinu času.</p> <p>Když předtím uvažovala, jestli by její bývalý majitel nemohl být Hlasem Altisovým, sama tomu příliš nevěřila. Teď už ano. Změna jeho osobnosti zdaleka nespočívala jen v prošedivělém knírku. Člověk, který dělal z jiných lidí otroky, musel nutně být arogantní, ale arogance lorda Winterseina narostla do hrozivých rozměrů.</p> <p>Konečně se jí podařilo láhev najít. Rialla zamířila chodbou ke schodům. Před dveřmi do hodovního sálu se zastavila, zhluboka se nadechla a vplula s propracovanou grácií dovnitř.</p> <p>Winterseine seděl na opačné straně sálu, daleko od Laetha, který rozpoutal hotový koncert společensky nepřijatelného chování. Rialla ho nechtěla vyrušovat, a tak jen postavila láhev na stůl, bezpečně mimo dosah jeho rozmáchlých gest, vrátila se zpátky ke zdi a nechala se plně vtáhnout do jeho šaškáren.</p> <p>Právě když se podával pátý chod, teplý třešňový dort, vyskočil náhle Laeth ze židle, jako by se mu zdálo, že se nechal Terranem umravňovat už příliš dlouho, a začal hlasitě vykřikovat: „Je mi jedno, koho si princezna vezme, ať se provdá třeba za osla, když se jí zachce, ale nemůžu strávit představu, že si darranská princezna bude brát toho rethského vola! Jediná dobrá věc, která za posledních sto let z Rethu vzešla, je tahle brandy.“ Hmátl po láhvi, kterou mu Rialla přinesla, a minul. Chvíli na ni udiveně civěl, pak vyskočil na stůl a jeho kotník ji minul jen velmi těsně.</p> <p>Rialla dobře věděla, že Laeth je opilý asi tak jako ona, ale ukázal láhví na svého bratra s tak nadšeným gestem, že zmátl i ji. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo udržet hrdlo láhve a ještě nespadnout ze stolu.</p> <p>„Karstene! To kvůli tobě je naše ubohá princezna nucena provdat se za ten pitomoučký flák medvědí návnady.“ V jeho hlase zazněla tak melodramatická lítost, že to Rialle zacukalo koutkem úst. Tak proto tu ze sebe dělal takového šaška.</p> <p>Po tomhle výstupu všichni pochopí, že Laeth bude sympatizovat s jakýmkoliv spiknutím, které bude mít za cíl zamezit spojenectví Darranu s Rethem. Doufal, že ho osloví někdo, kdo by mohl stát za všemi těmi pokusy o atentát. Někdo jiný než jeho strýc. Rialla se nemohla zbavit pocitu, že nikoho takového nenajde.</p> <p>Lord Karsten seděl v čele stolu, bledý a vyrovnaný, ale Rialla přičítala jeho bledost spíše včerejšímu travičskému útoku než šaškárnám nezvladatelného bratra. Nakonec to byla Mari, kdo vstal a přednesl návrh, aby se hosté odebrali do hudebního salónu, kde se měl konat večerní program. Terran a lord Karsten si vzali Laetha mezi sebe a společnými silami ho přemluvili, aby vstal od stolu. Karsten nalil několik šálků jakési tekutiny, o které narychlo přivolaný komorník prohlašoval, že Laetha jistojistě přivede do střízlivého stavu.</p> <p>Laeth se uvolil, že přestane lomozit, a poté co dopil, začal působit vcelku normálním, byť poněkud ospalým dojmem. Byl opatrně uveden do hudebního salónu a usazen v zadní řadě. Zůstal s ním Terran jako záruka, že už se bude chovat slušně.</p> <p>Hudební salón byl ve skutečnosti malý koncertní sál. Na okamžik se Rially při pomyšlení, že se hostitelé pokusí do nevelkého sálu vměstnat tři sta lidí, zmocnila panika, ale tento večer plný amatérské zábavy očividně nebyl zlatým hřebem oslav. Ačkoliv byl hudební sál poměrně malý, stále v něm zůstalo mnoho volných míst.</p> <p>V okamžiku, kdy na jeviště vystoupil první účinkující, bylo Rialle okamžitě jasné proč.</p> <p>O dvě hodiny později upadla Rialla do příjemného polospánku, který jí přinesl trochu úlevy od unylého trubadúra mučícího struny rozladěné lyry. Večer nezůstal ochuzen o příjemná překvapení. Mari měla poměrně hezký alt, ale na Riallu přesto nejvíce zapůsobilo vystoupení ženy ve zralém věku, jejíž dramatický přednes klasického monologu zcela zastínilo dokonale načasované prasknutí švu na příliš upnuté róbě.</p> <p>Laeth, který se až dosud nacházel v uspokojivém opileckém komatu, se náhle vztyčil, promnul si oči a krhavým pohledem civěl na jeviště. Když se nade vší pochybnost ujistil, že je pro tuto chvíli prázdné, vstal a pokynul Rialle, aby ho následovala.</p> <p>Rialla cítila, jak jí krev buší ve spáncích a hladina adrenalinu v jejím těle stoupá. Každý její sval byl napnutý jako struna a připravený k maximálnímu výkonu. Už skoro zapomněla, jaké uspokojení jí vystupování vždy přinášelo. Předtím byl její tanec poznamenán statutem otrokyně, dnes ale bude tančit z vlastní vůle.</p> <p>V pánském klubu v Kentaru byl vždy k dispozici bubeník, který jí udával rytmus, dnes bude muset tančit na vlastní hudbu. Laeth se zastavil pod jevištěm a pokynul jí, aby vystoupila po schůdkách nahoru. Shodila černý plášť, zaujala afektovanou pózu a čekala, až se publikum utiší. Lidem v hledišti chvíli trvalo, než si uvědomili, na co čeká, a přestali mluvit.</p> <p>Lehkým pohybem chodidla otestovala povrch jeviště a zlaté zvonky na jejím komiku vydaly čistý, jásavý tón. Tanec pro dnešní večer musela zvolit velmi pečlivě, protože většina pohybových kreací, které nejčastěji předváděla, nebyla vhodná pro veřejnost. Byl to málo používaný tanec, naučila se jej od jedné ze starších tanečnic v klubu. Ztvárňoval příběh o dívce, která zabloudí v noci v temném lese a je zadávena vlkodlakem.</p> <p>Rialla se vžila do postavy dívky a plně se soustředila na veselý cinkot zvonečků na svém kostýmu. Když se plížila z domu rodičů, byly její pohyby kradmé a hebké, pak se změnily v ladné a jásavé, to když pospíchala lesem na schůzku s milým.</p> <p>Když dorazila k místu, kde se měli setkat, její hoch tam ještě nebyl, ale ona se nebála a za melodického doprovodu malých našitých zvonečků tančila na nočním palouku ozářeném měsíčním svitem.</p> <p>Uprostřed ladného skoku zaslechla náhle jakýsi šramot. Doskočila a na okamžik vystrašená se schoulila do sebe. Vzpomněla si na chlapce, který měl přijít, a její strach se změnil v radost. Začala ho hledat, plna nedočkavosti. Její milý tam nebyl.</p> <p>Pokrčila rameny a dala se znovu do tance. Její pohyby byly pružné a tělo se ohýbalo jako vrbový proutek, ale očividně už začala pociťovat únavu. Když tu zaslechla další zvuk. Tentokrát to byl její milý v podobě černého pláště, který rafinovaně držela v ruce. Tančili spolu radostně a vášnivě, dokud si nevšimla čehosi na jeho šatech. Čehosi lepkavého, co jí ulpělo na rukou.</p> <p>Podívala se na něj, vyptávala se, a tu pojednou spatřila místo svého milého strašlivého netvora. Otočila se a dala se na útěk, ale on letěl za ní, vymrštil se a srazil ji k zemi. Chvíli marně zápasila a po chvíli zůstala ležet bez hnutí.</p> <p>Rialla ležela na prkenné podlaze tváří k zemi, těžce oddechovala a naslouchala tichu, které se rozhostilo v sále. Bylo stejně užaslé, jako potlesk, který následoval.</p> <p>Laeth s přehnanou opatrností vystoupal do schodů a zdvihl ji na nohy. Zašklebil se a zamával publiku. Pak vysekl uctivou poklonu, která těžce prověřila Riallinu schopnost zachovat netečný výraz otrokyně, zatímco by nejraději vyprskla smíchem. Bočním východem ji vystrkal z jeviště a odvedl ze sálu.</p> <p>Když byli znovu v bezpečí svých komnat, stáhl si Laeth alkoholem nasáklou košili a nátělník, zatímco Rialla si opláchla obličej ve studené vodě ze džberu.</p> <p>„Jak jsi udělala ten kousek s pláštěm, kdy se nejdříve vznesl a pak na tebe dopadl?“ Laethův hlas zněl trochu přidušeně, protože si právě přetahoval přes hlavu čistou tuniku. „Je něčím zatížený?“</p> <p>„Zatížený je, ale vyžaduje hodně cviku, aby se pohyboval tak, jak potřebuješ.“ Rialla se chvíli přehrabovala ve svém ranci, až konečně našla čistou tuniku. Vzala ji a zašla do šatny, kde se vysvlékla z tanečního kostýmu. Bavlněná tunika se jí zdála lehká jako peříčko, ačkoliv byla delší než většina jejích tunik a dosahovala jí až pod kolena.</p> <p>Bosá se vrátila do ložnice a nacpala taneční kostým do koženého rance. Zvonečky na šatech proti takovému zacházení rozhořčeně zaprotestovaly, ale nevěnovala jim sebemenší pozornost a dál zápasila s tkanicemi. „Neměl jsi svůj opilecký výstup zahrát o něco dříve? Do našeho odjezdu zbývá pouhý den.“ Ranec byl zavázaný a Rialla usedla se zkříženýma nohama na hustý koberec, který pokrýval podlahu.</p> <p>Laeth sebou hodil na postel a řekl: „Jelikož se zdá, že hlavní podezřelý je můj strýc, řekl jsem si, že je lepší udělat to teď než nikdy. Možná vyleze na světlo boží další otrokářský červ a doplní seznam Karstenových neúspěšných vrahů.“</p> <p>Z místa, kde Rialla seděla, mohla vidět jen Laethovy nohy, ale nepotřebovala mu vidět do obličeje, aby poznala, jak se cítí. „Je mi to líto, Laethe. Možná to nebyl on. Ta dívka mohla patřit někomu jinému.“</p> <p>„Ne,“ odpověděl. „Zmínil jsem se Terranovi, že jsem včera viděl otrokyni nezvyklé barvy pleti, a on mi potvrdil, že patřila mému strýci a že minulou noc zemřela.“</p> <p>„Mohla pocházet odněkud, kde jsem nikdy nebyla. Na jihu u slaného moře a za ním žije spousta národů, o kterých jsem nikdy neslyšela. Moje empatické schopnosti nejsou tak neomylné, abych mohla s jistotou tvrdit, že pocházela z Východu.“ Z Rially mluvila více než její vlastní přesvědčení touha utěšit jeho zoufalství.</p> <p>„Já nepochybuji o tom, že ta holka byla z Východu, to všechno souhlasí, Riallo. Nemusíš ho obhajovat. A i kdyby za těmi atentáty na Karstena nestál on, není takový, za jakého jsem ho považoval. Není jen cvičitel otroků, je také obchodník s otroky.“ Přidušeně se zasmál. „Víš, než jsem poznal tebe, asi by mi to ani nevadilo.“</p> <p>Laeth se posadil na posteli, zkřížil nohy pod sebou a pranic se nestaral o spoušť, kterou na čistém prostěradle jeho boty způsobily. „Vždycky mi bylo divné, kde přišel k takovému bohatství, ale nikdy mě to nezajímalo až natolik, abych po tom začal pátrat. Než zdědil po svém bratranci panství Winterseine, vlastnil jen pár pozemků na jihu. Hodily se dobře pro farmaření, ale sotva pro něco víc. Všechen dědečkův majetek přešel na mého otce a po něm na Karstena. A jestli veškeré strýčkovy příjmy plynou z obchodu s otroky, dává mu to pro Karstenovu vraždu dobrý motiv.“</p> <p>Rialla vztáhla ruku a dotkla se jeho kolena, takové gesto nedělala často. „Paní Mari nemusela být daleko od pravdy, když prohlásila, že se někdo snaží z těch útoků obvinit tebe. Kdyby se Winterseinovi podařilo svalit vinu na tebe, pak by mu připadlo veškeré Karstenovo bohatství, stejně jako značná část jeho moci.“</p> <p>Unaveně se na ni pousmál. „Mám za to, že se prostě musíme postarat o to, aby můj bratr zůstal naživu. Potom se nemáme čeho obávat.“</p> <p>Velký taneční sál byl při té příležitosti celý vyčištěn a znovu navoskován. Dokonce i jeho úctyhodné rozměry byly ztěží s to pojmout ty davy lidí, které přijely oslavit narozeniny nejmocnějšího lorda v království. Bylo tam málo místa ke stání, o tanci nemluvě.</p> <p>Zemané i bohatší obchodníci a farmáři, ti všichni byli pozváni spolu s vysokou šlechtou. Většinou nejspíš proto, aby mohl Karsten využít ubytovacích kapacit okolních zemanských sídel a nebyl nucen ubytovat všechny své hosty přímo na hradě, myslela si Rialla, když se proplétala mezi lidmi s láhví chlazeného piva, které nesla z kuchyně.</p> <p>Navzdory svému statutu Laethovy otrokyně se dnes večer nechala často využívat k takovým pochůzkám v naději, že něco zaslechne, ale zatím se jediné informace, které stály za trochu pozornosti, týkaly tajných mileneckých schůzek.</p> <p>Dařilo se jí vyhýbat se lordovi Winterseinovi, nejspíš hlavně proto, že on sám ji nijak nevyhledával, ale přesto se nemohla zbavit neustálého vědomí jeho přítomnosti.</p> <p>Když se blížila k Laethovi, všimla si, že se malá skupinka kolem něho rozrostla o Karstena a paní Mari. Laethův bratr byl bledý a většinu večera strávil posedáváním na pohovkách, rozestavěných tu a tam podél zdí tanečního sálu. Mari byla do něj zavěšena a cudně klopila zrak, jak se na dobrou darranskou manželku slušelo. Laethův bratranec Terran stál tiše opodál, obklopen několika dalšími mladíky.</p> <p>„…ještě štěstí, že máme tak schopného léčitele,“ zachytila Rialla konec Laethova prohlášení a podala mu láhev, kterou přinesla.</p> <p>„Vskutku,“ souhlasil Karsten. „Dnes ráno jsem mu poslal pozvánku, abych se mu mohl náležitě odměnit.“</p> <p>„Nabídl jsi mu dost velký úplatek, aby se mu vůbec vyplatilo se sem obtěžovat? Když mu neprojevíš náležitě svou vděčnost, budou si lidé myslet, že ti chybí dobré vychování.“</p> <p>Kdosi vydechl úžasem nad Laethovou drzostí, ale jeho bratr se jen zasmál.</p> <p>„Jen tak mimochodem, vzkázal jsem mu, že s ním chci mluvit o snížení peněžité částky, kterou mi jeho vesnice dluží na poddanských odvodech,“ řekl lord Karsten a vyměnil si s Laethem chlapecký úšklebek. „Pokud mu nebude stát za návštěvu tohle, pak už vážně nevím, kvůli čemu by se sem obtěžoval.“</p> <p>„Paní Mari musí mít žízeň,“ všiml si lakonicky Laeth. „Co bys řekla tomu poslat pro něco do kuchyně? Snad nějaké světlé pivo?“</p> <p>„Prosím,“ souhlasila Mari. Laeth udělal výmluvné gesto a Rialla odcupitala zpátky do kuchyně.</p> <p>Už byla téměř u dveří, když jí jakýsi instinkt zavelel, aby se otočila a vzhlédla. V koutě klenutého stropu se vytvořil temný stín. Začal kondenzovat a houstnout, až nabyl děsivého a hrozivého tvaru, který pomalu plynul vzduchem, jako by byl živý.</p> <p>Všiml si ho i kdosi jiný a zaječel. Plně zhmotněná nestvůra se pomalu svíjela vzduchem jako obrovský had s chapadly a mířila k lordu Karstenovi. Náhle zaváhala, jako by její pozornost upoutalo cosi jiného. Ve stejném okamžiku ucítila Rialla ve své mysli zkoumavý dotek, jemný a vábivý. Zůstala stát jako přimražená.</p> <p>Pak ta věc změnila směr s rychlostí, jakou by u tvora této velikosti nikdo nečekal, a s jasně slyšitelným prásknutím za sebou mrskla ocasem. Z jejího těla tu a tam visely hnědé a zelené chuchvalce slizu, které na první pohled připomínaly žabinec. Místy odpadávaly na zem, jako by ten netvor byl stižen malomocenstvím. Konec jeho ocasu byl vyzbrojen černými ostny, které se ve světle zářivých lustrů leskly vlhkostí. Netvor neměl na těle jediné světlé místo, s výjimkou očí. Všech šest se rudě lesklo jako rubíny z královského pokladu a všechny upřeně hleděly na svou kořist, Riallu.</p> <p>Rialla bezmyšlenkovitě přistoupila k příšeře o krok blíže, ta se lehce se vznášela před a nad ní. Zatímco tam tak stála, podstatná část davu v bezhlavé panice prchla ze sálu, až nakonec bylo kolem ní liduprázdno, s výjimkou malé skupinky semknuté kolem lorda Karstena v protějším rohu sálu. Obluda vysunula jedno ze svých chapadel tlustých jako námořnické lano a opatrně se dotkla jejích vlasů.</p> <p>Rialla necítila žádnou bolest, jen lehké zaťukání, ale i ten lehký kontakt stačil, aby se probudily její empatické smysly a ona odhalila podstatu toho tvora. Byl mnohem starší než kterýkoliv tvor, kterého se kdy tímto způsobem dotkla, a svým způsobem byl také empatický. Sytil se emocemi svých obětí a nakonec pozřel i jejich tělo – Rialla cítila netvorovy úmysly naprosto zřetelně.</p> <p>Ta bytost byla příliš cizí, takže Rialla dokázala zachytit jen její nejzákladnější vzpomínky, ale jedním si byla jista. Netvor neočekával, že narazí na empata, a Rialla mu byla sice nečekaným, zato však vítaným zpestřením jídelníčku. Takový pokrm ještě nikdy neochutnal.</p> <p>Náhle a bez varování vyslala příšera bludnou myšlenku a Rialla vyjekla hrůzou, která byla hned vzápětí absorbována – ale ten strach ji vytrhl z hypnotického transu. Hbitě a s obratností tanečnice se vyhnula nataženému chapadlu a dala se na útěk. Sáhla po meči s pozlaceným ostřím, který visel na zdi opodál, vytrhla ho z úchytu a zkušeným pohybem zaujala obrannou pozici. Ucítila chuť krve z prokousnutého rtu.</p> <p>Meč měl očividně sloužit pouze dekoračním účelům, neboť byl nemotorný a špatně vyvážený. A bohužel byl rovněž naprosto tupý. Rialle přišla na mysl komická myšlenka, že tímto mečem by té příšeře mohla ublížit jedině tak, že by ji umlátila k smrti. Ostří její zbraně bylo rozhodně naprosto neškodné.</p> <p>Začalo se k ní vábivě plížit další černé chapadlo. Ťala po něm mečem, ale chapadlo se kolem její zbraně ovinulo, jemným škubnutím ji vytrhlo Rialle z rukou a opatrně ji položilo na podlahu mimo její dosah.</p> <p>Rialla utrousila neslušný výraz, popadla černý litinový svícen a hořící svíci z jeho zašpičatělého konce urazila o podlahu. Svíčka se zasyčením uhasla na podlaze.</p> <p>Svícen byl skoro stejně účinná zbraň jako meč. Jeho hrot byl tak ostrý, že se na něj dalo napíchnout v podstatě cokoliv, ale byl dlouhý jen na dvě šířky dlaně. Podle netvorových rozměrů se dalo soudit, že hrot byl dost dlouhý leda k tomu, aby ho dokázal pořádně rozzuřit. Svícen byl také mimořádně těžký, Rialla ho dokázala udržet jen tehdy, pokud si jeho základnu opřela o podlahu. Jestliže neměl netvor inteligenci rozzuřeného kance, nebyla Rialle její provizorní zbraň k ničemu. A na základě svých pocitů Rialla usoudila, že příšera byla mazanější než ona. I když zesílila své mentální štíty na maximum, cítila, že se jí netvor vysmívá.</p> <p>Rialla upustila konec nepoužitelného litinového svícnu a uskočila stranou, aby ji při pádu neudeřil do hlavy. A pak s odevzdaným klidem dovolila příšeře, aby se jí znovu dotkla. Byla tu ještě jedna zbraň, kterou Rialla dosud nikdy nevyzkoušela. Přestože nikdy nic podobného nedělala, věděla, že je možné obrátit netvorův útok proti němu samotnému. Pokud jí na to budou stačit síly.</p> <p>Pružné chapadlo se jí ovinulo okolo krku s takovou jemností, že téměř lechtalo. Rialle vyrazil na čele studený pot v očekávání doteku netvorovy mysli. Když dotek přišel, uvítala ho a vábila ho hlouběji a hlouběji. A potom s divokým výkřikem strhla své štíty, které ji oddělovaly od emocí ostatních lidí okolo ní. Shromáždila tolik pocitů z přeplněného tanečního sálu, kolik jen dokázala pojmout, a všechny je zuřivě vrhla proti netvorově mysli. Teoreticky, pokud by se jí podařilo odpoutat dost rychle, byla by zasažena jen symbolickým zlomkem plného úderu.</p> <p>Letmo zachytila ze sálu cosi podivného… hlas v její hlavě patřil Karstenovi… zněl v něm pocit zrady a překvapení – následovala palčivá bolest, která se vytratila do nicoty. V ní Rialla poznala smrt. Pak ucítila zmatený vír emocí lidí okolo Karstenova těla. Neuvažovala nad důsledky Karstenovy vraždy a napumpovala do netvorovy mysli jeho bolest a smrt.</p> <p>Příšera ji udeřila ocasem ve snaze narušit její soustředění a otevřela jí hlubokou ránu na stehně. Rialla netvora nakrmila svou palčivou bolestí až po okraj. Nestvůra se celá zkroutila a zoufale zápasila, jako by byla zasažena opravdovou zbraní. Pozbyla kontroly nad svými myšlenkami a pokusila se uniknout. Rialla vycítila svou příležitost a vrhla proti ní její vlastní strach a hrůzu. Když netvorovo srdce puklo pod neustálým přívalem adrenalinu, snažila se Rialla ze všech sil znovu uzavřít svou mysl. Příšera se se srdceryvným řevem zřítila na podlahu a zůstala ležet bez hnutí.</p> <p>Rialla si začala pozvolna uvědomovat, že klečí na kolenou a taneční parket pod jejími dlaněmi je celý mokrý. Ve vzduchu se těžce vznášel puch z tlejících bahenních rostlin. Minuty ubíhaly a jí bylo jasné, že bude muset odněkud vzít dost síly na to, aby se jí nikdo nemohl dotknout. Netvor se nehýbal a lidé si dodali odvahy. Cítila, že přicházejí stále blíž a blíž.</p> <p>Pokud se jí někdo rozhodne pomoci, pravděpodobně bude sdílet stejný osud s monstrem, které právě zabila. Dosud neměla své empatické schopnosti natolik pod kontrolou, aby tomu dokázala zabránit.</p> <p>V tanečním sále mnoho lidí nezbylo, což jí v současném stavu jen vyhovovalo. Přes své slaboučké mentální bariéry cítila Laethův hořký žal nad smrtí svého bratra. Cítila hněv lorda Jarroha a lítost paní Mari, která byla tak hluboká, že překvapila i ji samotnou.</p> <p>Léčitel se skutečně musel dát zlákat Karstenovou nabídkou, protože Rialla zřetelně slyšela jeho jasný hlas, nesoucí se poloprázdným tanečním sálem. Ostrůvek klidu v moři šílenství. „Lord Karsten je mrtev. Nůž probodl srdce a levou plíci, zemřel takřka okamžitě. Je mi líto, ale není nic, co bych pro něj mohl udělat.“</p> <p>Kdosi k ní přistoupil velmi blízko. Rialla se sebe dokázala vydat jen chraplavý zvuk: „Nechoď sem.“ Neuposlechl, a tak ztěžka dodala: „Možná to ještě není mrtvé.“ To dotyčného přesvědčilo s překvapující rychlostí.</p> <p>Její hlava přetékala myšlenkami. Než bude schopna znovu všechny odstínit, musela si odpočinout. Kamenná podlaha ji chladila na tváři, byla studená a mokrá.</p> <p>„Ne, nechoď tam, lorde Laethe. Pokud ovšem nechceš dopadnout jako tamhleta věc. Dej jí trochu času.“ To znovu promluvil ten léčitel, Tris. Určitě udrží lidi v bezpečné vzdálenosti, dokud se jí znovu nepodaří vztyčit štíty.</p> <p>Uvolnila se a soustředila se na znovuvybudování svých mentálních bariér, ale její ostražitost polevila příliš brzy. Jako by nevěděla, jak nerad Laeth poslouchá moudré rady. Příliš pozdě vycítila jeho úmysl. Když se jí dotkl, vykřikla a zoufale se ho snažila ubránit před vřavou emocí, svých i jeho vlastních. Laeth omdlel a záhy na to obestřela milosrdná temnota také Riallu.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>4</strong></p> <p>Rialla se probudila s úsměvem na rtech. Během onoho krátkého okamžiku před úplným procitnutím zakusila mimořádně silný osvěžující pocit, jako by si za parného letního dne dala na čelo kus ledu. Váhavě otevřela oči a začaly se jí vybavovat vzpomínky.</p> <p>Na rozdíl od šedých kamenných zdí, na které byla zvyklá, dominovalo pokoji, ve kterém teď ležela, dřevo. Lakovaná dřevěná prkna byla láskyplně naleštěná, až zářila jako zrcadlo. Mořené dřevěné trámy stěn byly dobře ohoblované a přesně do sebe zapadaly. Místnosti vévodilo veliké okno z nezvykle průzračného skla, kterým do pokoje proudila záplava slunečního světla.</p> <p>Jediným nábytkem v místnosti byla postel a malý stolek v rohu, na podlaze ležel tkaný kobereček. Celkově působil pokoj spartánským a prostorným dojmem, ale teplé barvy dřeva a žlutočerveného povlečení způsobovaly, že nevypadal nehostinně. Všechno nasvědčovalo tomu, že Rialla už není na hradě, až na to, že neměla sebemenší představu, kde jinde by mohla být. Posadila se a zaskřípala zuby nad ostrou bolestí v levém stehně. Vzpomněla si, že ji tam zasáhl ocas té bahenní příšery, ale tehdy byla natolik zaměstnána bojem o holý život, že si rozsah svého poranění neuvědomila.</p> <p>Rialla se prkenně posadila, stáhla ze sebe těžkou přikrývku a spustila nohy z postele. Její noha byla od boků ke koleni zavinutá do tlusté vrstvy bavlněného obvazu. Převázaná rána teď pulzovala bolestí, ačkoliv při probuzení necítila vůbec nic. Poškrábala se na hlavě, která se také začínala bolestivě ozývat, a pokoušela si dát dohromady, co se vlastně v tanečním sále stalo, aby z toho mohla vydedukovat, kde tak může být a co tam dělá.</p> <p>Bylo obtížné roztřídit pocity a vzpomínky ostatních lidí, ale několik z nich do sebe zapadalo. Věděla, že lord Karsten je mrtev. Cítila, jak zemřel. Cítila palčivou bolest, když mu ostrá dýka pronikla mezi žebry do srdce.</p> <p>Kdosi viděl, jak se to stalo, viděl jak <emphasis>do něj Laeth vráží svůj nůž</emphasis> – lord Jarroh, tahle vzpomínka patřila jemu. Jeho myšlenky jí byly povědomé. Dobře si vzpomínala na jeho hněv z časů, kdy ještě pracovala jako tanečnice v pánském klubu v Kentaru.</p> <p>Rialla potřásla zmateně hlavou. <emphasis>Věděla</emphasis>, že Laeth svého bratra nezabil, cítila také jeho žal a zlobu, když viděl Karstena umírat. Proč viděl lord Jarroh něco, co se nikdy nestalo? Kde je vůbec Laeth? Proč není s ní?</p> <p>Nedbala na svou zraněnou nohu a chodidly se dotkla podlahy. Dál už to ale nešlo. Zklamaně se po Laethovi empaticky natáhla, aby se ujistila, že je v pořádku. Teprve tehdy si uvědomila, že jizvy, které až dosud omezovaly její schopnosti, jsou pryč, jako by nikdy ani neexistovaly. Boj s bahenní příšerou musel dokončit to, co smrt té empatky z Východu započala.</p> <p>Objevila myš, ukrytou ve zdi, a jelena, pasoucího se v blízkém lese. Ale na Laetha nedosáhla – a nutno dodat, že ani na nikoho jiného. Zkusmo vztyčila štíty, aby se uzavřela před nechtěným kontaktem. Jelen i myš zmizeli z jejího vědomí. Zase štíty stáhla a začala pátrat po někom, koho by mohla přečíst.</p> <p>Narazila na cosi jiného. Bylo to povědomé, jako by se jí o tom právě zdálo. Nevědomky se její tvář rozzářila úsměvem. Nebyla zvyklá na tak neobvyklý pocit při kontaktu s živým tvorem. Nevnímala žádné emoce, žádné myšlenky, jen krásu – jako kdyby nějaký sochař objevil zbrusu nový materiál a vytvořil cosi mimořádného. Cosi přesně pro ni.</p> <p>Fascinovalo ji to natolik, že přistoupila blíž. Byla natolik ponořená do svého průzkumu, že ji vylekalo, když se náhle otevřely dveře a vešel léčitel. Instinktivně se uzavřela a stáhla svou tvář do bezvýrazné masky, kterou se otroci obvykle vyznačovali.</p> <p>Ale kde se tu tak najednou vzal? Se spuštěnými štíty a ničím neomezovanými schopnostmi by ho měla vycítit dávno předtím, než se mohl dostat tak blízko. Přestože ani Winterseina nedokázala přečíst, aniž by se ho dotkla, byla alespoň schopna říct, kde se právě nachází. Asi ji příliš rozrušilo to… to co cítila, ať už šlo o cokoliv.</p> <p>Léčitelova přítomnost jí přinejmenším poskytla jistou stopu v pátrání po tom, kde se nyní nalézá. Z ní a z vůně bylinek, linoucí se z dveří otevřených do vedlejší místnosti, usoudila, že musí být v léčitelově domku ve vesnici.</p> <p>„Dobré jitro,“ pozdravil s podezřelou jemností ve hlase. „Jakpak se dnes cítíme?“</p> <p>Upřela na něj zrak a pokusila se proniknout nečitelným výrazem v jeho tváři. „Už mi bylo lépe,“ odvětila nakonec neutrálním tónem.</p> <p>Usmál se a v očích mu zasvítily veselé plamínky, které se rovněž promítly do jeho hlasu. „To bych se vsadil. Cítila by ses o něco lépe, kdyby sis znovu lehla.“ Nehnul ani prstem, aby jí pomohl.</p> <p>Vrhla na něj podezíravý pohled, ale jelikož bylo zřejmé, že v dohledné době nikam nepůjde, zasunula nohy s bolestivým výrazem ve tváři zpět pod přikrývku.</p> <p>Počkal, dokud se pohodlně neuloží, pak usedl na postel vedle ní a opřel se o stěnu. Byl mohutné postavy a okraj postele se pod jeho vahou povážlivě prohnul.</p> <p>„Nevím, co všechno jsi z událostí včerejšího večera stačila zaznamenat,“ prostým zvednutím intonace na konci věty udělal ze svého prohlášení otázku.</p> <p>„Měla jsem dost napilno,“ odpověděla Rialla zcela podle pravdy.</p> <p>Léčitel cosi zabručel a řekl: „Zatímco jsi bojovala s tou příšerou, byl lord Karsten zabit dýkou do zad. Lord Laeth je nyní vězněn ve strážní věži hradu. Důkazy proti němu jsou poměrně silné. Sám lord Jarroh ho viděl, jak využil zmatku a bodl Karstena do zad. Jeden strážný vypověděl, že v noci spatřil paní domu, jak opouští Laethovy komnaty. A týž Laeth také bratra večer před jeho smrtí dost zle napadl. Zdá se, že jediným tajemstvím v celém případu je to, kam se poděla dýka, kterou byl lord Karsten zavražděn.“</p> <p>„Vidělo ji několik lidí, včetně mě, ale je nade vší pochybnost zřejmé, že zmizela. Byla to dost nezaměnitelná zbraň, její jílec měl podobu svinutého hada s rubínovýma očima – stejnou dýku měl u sebe Laeth toho dne, kdy byl jeho bratr otráven. Nejspíš jsi ji viděla.“</p> <p>„YAWAN,“ zaklela Rialla vášnivě a naprosto tak vypadla ze své role. Ocitli se v pořádném průšvihu a bylo jen na ní, aby je z toho dostala.</p> <p>„Přesně tak,“ odvětil léčitel a opřel se pohodlněji o zeď. „Vypadá to, jakoby si někdo dal tu práci a ujistil se, že lord Laeth bude obviněn z vraždy svého bratra, pokud ovšem nebyl Laeth takový hlupák a skutečně ho nezavraždil.“</p> <p>„Ne,“ řekla Rialla. „Laeth to nebyl.“</p> <p>Tris přikývl. „Lord Winterseine zapáleně přesvědčoval lorda Jarroha, že jednou odpoledne přistihl svého mladého synovce, který byl tehdy chlapcem, jak experimentuje s magií. <emphasis>Je zřejmé</emphasis>, že ani v dospělosti se magie nezřekl, studoval ji dále v Sianimu, kde žil, a pak transponoval do bratrova hradu příšeru z Velkého močálu.“</p> <p>„Vskutku jsem měl dojem, že Winterseine toho o tom netvorovi ví poměrně dost. Řekl lordovi Jarrohovi, že se živí emocemi a že ty jsi empatka – ne že by o tom někdo po včerejších událostech v tanečním sále jakkoliv pochyboval.“</p> <p>„<emphasis>Je zřejmé</emphasis>, že Laeth zamýšlel použít toho netvora k vyvolání zmatku a pak Karstena zabít. Tebe potřeboval, abys přilákala netvorovu pozornost, jinak by mohl zabít někoho, koho neměl. Winterseine vysvětloval, že požádal Laetha o tvé navrácení, ale že byl odmítnut. Nechápal to, a dokud nepoznal pravou příčinu Laethova jednání, cítil se dotčen.“</p> <p>„Jediné, co svědčí o Laethově nevině, je mé slovo. Tak jak to, že všem těm důkazům nevěříš?“ zeptala se Rialla po chvíli mlčení.</p> <p>Tris na ni krátce pohlédl a v jeho očích se zračila ryzí upřímnost, pak ale stočil pohled ven z okna, jako by věděl, jak je Rialle nepříjemné, když se na ni někdo dívá.</p> <p>„Nepočítaje v to můj osobní názor na Winterseina?“ zeptal se. „Sledoval jsem se lorda Laetha, když probodli Karstena. Neviděl jsem, kdo Karstena zabil, ale Laeth to nebyl. Tou dobou se pokoušel prodrat se davem a pomoci ti v boji s tou příšerou.“</p> <p>Rialla se podívala z okna také, ale periferním viděním Trise neustále sledovala. Jeho srdečnost ji znervózňovala. Nejednal s ní jako s otrokem. Byla radši, když lidé jednali předvídatelně, a nechápala, o co léčiteli jde.</p> <p>Po zralé úvaze se zadívala Trisovi do očí, aby jí neunikly žádné změny v jeho tváři. „Proč si myslíš, že mě zajímá, co se stane s lordem Laethem. Jsem jen jeho otrokyně.“</p> <p>Léčitel se usmál a Rialla spatřila, jak mu pod krátce střiženými vousy zacukalo koutkem úst. Jeho oči znovu ožily veselými plamínky.</p> <p>„Ach, ano. Otrokyně.“ Prohrábl si vousy, jako by v zamyšlení, a pak náhle luskl prsty. „Ale ještě jsem ti neřekl ten zbytek. Lord Winterseine mě dnes brzy ráno navštívil. Zdá se, že teď, když je Karsten mrtev, je Laethův nejbližší příbuzný, a jako takový si činí nárok na převzetí péče o Laethův majetek, včetně tebe. Řekl jsem mu, že v současné době jsi příliš nemocná, než abych mohl tvůj převoz povolit. Jsi si opravdu jistá, že jsi jen Laethova otrokyně?“</p> <p>Rialla podvědomě zalapala po dechu, zapomínajíc tak chvíli na neklid, který v ní léčitel vyvolával. Měla o Laetha takový strach, že si vůbec neuvědomila, jaké důsledky bude mít uvěznění pro jeho otroka. Ren jí slíbil, že nezůstane otrokyni, ať už se situace vyvine jakkoliv, ale nejraději by to neriskovala. A také by nerada viděla, jak je Laeth popravován za zločin, který nespáchal.</p> <p>Jediný problém spočíval v tom, že neměla Laethovi jak z vězení pomoct a jak zabránit tomu, aby se znovu nestala skutečným otrokem. Byla účinně znehybněna na špatné straně darranské hranice s tetováním, které ji označovalo jako majetek lorda Winterseina. A ten shodou okolností vypadal na to, že má v úmyslu nechat popravit jejího nejbližšího přítele.</p> <p>Znovu se podívala na léčitele. Otočil se opět k oknu, aby jí dal čas pouvažovat o svých slovech. Nebyla si jistá, kde Tris bere tu neochvějnou jistotu, že není Laethovou otrokyní, ale měla pocit, že za současných okolností to stejně nehraje žádnou roli. Karsten byl mrtev a Laeth uvězněn, a tak se nezdálo, že by utajení jejich mise mělo ještě nějaký význam, zvláště poté, co tak jednoznačně zklamali v úkolu zabránit vraždě lorda Karstena. Na druhou stranu, s Trisovou pomocí by se jí mohlo podařit zdržet Winterseina dost dlouho, aby se dalo něco podniknout pro Laethovu záchranu.</p> <p>„Proč tě to tolik zajímá?“ otázala se. „Mluvila jsem s tebou jen jednou, a když jsi ty mluvil jedenkrát s Laethem, tak jen proto, abyste se navzájem uráželi.“</p> <p>Tris se pomalu nadechl a řekl: „Mám pro to své důvody. Myslím, že ti je zatím nebudu říkat, ale nemám v úmyslu ublížit ani tobě, ani Laethovi.“</p> <p>Rialla si ho podezíravě změřila, ale důvěřovala svému instinktu, který jí říkal, že mu může věřit. „Bývala jsem otrokyně a Winterseine byl můj pán. Před lety jsem utekla a stala se cvičitelkou koní v Sianimu. Když Pán špiónů potřeboval někoho, kdo by hrál roli otroka a doprovázel Laetha, naverboval mě.“</p> <p>Když se léčitel otočil a ulpěl na ní pohledem, sklopila zrak, ale pokračovala dál: „Pán špiónů získal informaci, že existuje spiknutí proti lordovi Karstenovi. Karstenova smrt nevyhovovala jeho záměrům, a tak vyslal Laetha a mě, abychom jí zabránili. Laeth byl k tomuto úkolu jako stvořený, protože byl Karstenův bratr. A já jsem měla v roli jeho otrokyně pátrat po informacích o tom, kdo a proč se lorda Karstena snaží zabít.“ Vrhla po Trisovi krátký, křivý pohled. „Bohužel to vypadá, že jsme jeho smrt pouze usnadnili tím, že jsme vrahovi poskytli ideálního podezřelého. Laeth měl odjakživa pochybnou pověst.“</p> <p>Sklopila oči k podlaze a pomalým hlasem pokračovala: „Jsem přesvědčená, že muž, který zabil Karstena, byl Laethův strýc, lord Winterseine. Přijel sem s otrokyní, která měla také empatické schopnosti. Zemřela vlastní rukou ještě té noci, co dorazili. Nejsem si jistá, jestli ji hodlal použít v tanečním sále k odvrácení pozornosti té příšery, jak to podle jeho výpovědi udělal Laeth se mnou – byla bych si myslela, že je pro takový účel příliš cenná. Ale přinejmenším věděl, že by se takovým způsobem použít dala.“</p> <p>Chvíli roztržitě žmoulala cíp přikrývky. „Co se magie týče, vím, že Winterseine sám je čaroděj. Na živobytí si vydělává jako cvičitel a obchodník s otroky – byl to on, kdo mě uvrhl do otroctví. Kdyby bylo otrokářství postaveno mimo zákon, což byl Karstenův záměr, podstatným způsobem by to omezilo jeho zdroje příjmů. Karstenovou smrtí a Laethovým uvězněním zachránil Winterseine své příjmy, a ještě zdědí všechno Karstenovo bohatství.“</p> <p>Tris řekl: „Měl jsem za to, že nebyl na hradě, když byl Karsten otráven.“</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou. „On sám tam nebyl, ale měl tu svého sluhu Tamase. Nasypat někomu jed do jídla či do vína by pro lorda bylo příliš obtížné. Ale důvěryhodný služebník, dokonce i cizí služebník, je naproti tomu takřka neviditelný.“</p> <p>Protřela si spánky, aby zahnala bolest hlavy, a pokračovala: „Je tu také ta záhada zmizelé dýky. Kterýkoliv slušnější čaroděj dokáže rozpoznat, čí ruka vražednou dýku vedla.“</p> <p>Tris chtěl něco říct, ale náhle zaslechl zaklepání na dveře chalupy. Položil ji naznak a položil si prst na ústa, poté vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.</p> <p>Rialla neslyšela, o čem se mluvilo, ale nemohla nepoznat ten hlas. Když Tris nesoucí v náručí cosi, co vypadalo jako hromada obvazů a plátěný pytel, uváděl do místnosti lorda Winterseina, ležela bez hnutí a s očima pevně zavřenýma. Když se jí Winterseine dotkl, zasténala a využívajíc jejich kontaktu, dala mu pocítit bolest ze své poraněné nohy zesílenou natolik, že Winterseine ztratil chuť dotýkat se jí příliš dlouho.</p> <p>„Má pravdu, otče,“ řekl tichý hlas, který podle všeho patřil Terranovi. „Zdá se, že stále trpí značnými bolestmi. Hroty na ocase toho tvora z močálu jsou jedovaté. Měli bychom ji tu nechat, dokud se rána nezahojí, jinak nám mnoho užitku nepřinese. Co bychom měli z chromé tanečnice? Podle mých informací je tenhle léčitel ten nejlepší v celém Darranu. Jestli je nějaká naděje na její uzdravení, tak on to dokáže.“</p> <p>Jedovaté, pomyslela si Rialla. Ten léčitel musí mít impozantní schopnosti, když dokáže dostat otrávenou ránu do tak dobrého stavu ani ne přes noc.</p> <p>„Nuže dobrá, léčiteli,“ řekl nenáviděný hlas lorda Winterseina. Rialla cítila, jak odhrnul přikrývku, aby si mohl prohlédnout obvazy na poraněné noze. Přestože měla na sobě šedou tuniku, jakou otroci běžně nosili, cítila se bez deky, pod kterou by se mohla schovat, jako nahá.</p> <p>„Zítra se vrátím a podívám se, jak se jí daří,“ pokračoval. „Zaplaceno dostaneš, nemusíš se bát. Pokud můj synovec nebude zproštěn viny, hradím veškeré náklady já. Je to velmi cenná tanečnice a za tu investici stojí, zvláště pokud dokážeš její ránu uzdravit tak, aby po ní nezůstala jizva.“</p> <p>„Udělám, co bude v mých silách, ale ne kvůli tvé investici.“ Trisův hlas byl chladný a nepřátelský a Rialla si vybavila, jak Laeth říkal, že léčitel není zrovna pověstný svou láskou ke šlechtě.</p> <p>„Samozřejmě že ne, můj drahý pane, Když léčitel pečuje o nemocného, nikdy nemyslí na takové věci, jako jsou peníze.“ Hlas lorda Winterseina byl přátelský, ale zazníval v něm osten ironie. Bylo všeobecně známo, že léčitel byl nechvalně proslulý přemrštěnou sazbou za své služby.</p> <p>Ale Trise ta ironická poznámka očividně vůbec netrápila, protože řekl klidným hlasem: „Má sazba za případ se zvyšuje přímo úměrně rozčilení, které při něm pociťuji. Ta tvá se právě zdvojnásobila. Tak už jsi ji viděl. Dveře jsou na stejném místě, jako když jsi vcházel.“</p> <p>Winterseine se zasmál, nicméně odešel.</p> <p>Rialla s léčitelem počkali, dokud z vedlejší místnosti nezaslechli klapnutí venkovních dveří. Tris strčil hlavu do dveří, aby se přesvědčil, že jsou doopravdy pryč, a pak znovu zaujal původní pozici na Riallině posteli.</p> <p>„Takže,“ řekl milým hlasem, v němž nebylo po předchozím chladu ani stopy, „co máš v plánu teď?“</p> <p>„Za prvé,“ odpověděla Rialla, „potřebuju dostat Laetha ze strážní věže. Obávám se, že jediné, co by mohlo Laetha zachránit před šibenicí, je Winterseinovo přiznání.“</p> <p>„S tím ti mohu pomoci,“ přitakal Tris. Sevřel pěst, a když ji znovu otevřel, držel v ruce žlutou růži. Zvedl ji k nosu, přivoněl si a podal ji Rialle. Pak pokračoval: „Mám jistá nadání, která se mohou projevit jako užitečná.“</p> <p>Rialla hleděla na růži ve své dlani a přemýšlela, jestli použil magii anebo pouhý trik šikovných rukou. Nakonec to pustila z hlavy a odměnila Trise svůdným úsměvem. „Děkuji.“</p> <p>„A až bude Laeth volný?“ zeptal se zamyšleně Tris.</p> <p>„Bohové, na to se mě neptej. Jsem cvičitelka koní a ne špión. Předpokládám, že se vrátím s Laethem do Sianimu.“ Poznámka o návratu do Sianimu po sobě zanechala na jejím patře hořkou příchuť, ale neměla ponětí, co by se s tím dalo dělat.</p> <p>Tris se postavil. „Nebudeš schopna vůbec ničeho, dokud noha nebude připravena unést tvou váhu, takže mě nech, ať se pod ten obvaz podívám.“</p> <p>Vytáhl z boty nůž a odhrnul přikrývku. S bleskurychlou účinností, která o ostří jeho nože vypovídala mnohé, rozřízl Tris obvaz na jejím stehně.</p> <p>Podle všeho ji osten zasáhl kousek nad koleno a rozpáral stehenní sval skoro až k bokům. Maso kolem rány bylo samý flek od modřin. Na zraněné místo byl přiložený obklad z listí, který způsoboval, že rána vypadala ještě odporněji než ve skutečnosti. Ale co Riallu okamžitě zarazilo, byl ten zápach.</p> <p>Chytila se za nos. „Co to je?“</p> <p>Tris na chvíli vzhlédl od prohlídky zranění. Odporný zápach ho očividně vůbec neznepokojoval. „Nejsem si jist, jaký jed požírač emocí používá. Tenhle obklad by měl většinu jedů neutralizovat. Podstatná část toho zápachu je právě ten jed, ale, když se to tak vezme, i listy, které jsem použil, mají své vlastní, silné aroma. Budu ti je přikládat tak dlouho, dokud se všechen zápach nevytratí, pak můžeme začít s uzdravováním.“</p> <p>Vybral z kupy obvazů kus olejem napuštěné látky a rozložil ho na posteli. Pak vytáhl z plátěného pytle na podlaze malé kleštičky a začal z rány odstraňovat jeden zelený list po druhém. Jakmile odstranil všechny velké kusy, jal se opatrně vybírat i menší kousky a zbytky, které v ráně zůstaly. Rialla se kousla do rtu a na čele jí vyrazil studený pot, když se v ráně ozvala pulzující bolest, jíž očekávala už dříve.</p> <p>Tris po sobě uklidil a na chvíli ze vzdálil, aby se po chvíli vrátil se dvěma mísami vroucí vody, které postavil na podlahu. Ponořil do vody čistý pruh látky, vyždímal ho a přiložil na nohu. Toto opakoval několikrát, dokud pruh látky nevystydl. Když skončil, byla rána čistá a Rialla se chvěla bolestí.</p> <p>Vytáhl z pytle pečlivě zavázaný ranec, rozbalil ho a začal z něj vytahovat sušené listy dlouhé jako Riallino předloktí a dvakrát tak široké. Vzal pět či šest z nich a položil je do mísy s čistou vodou, aby nasákly.</p> <p>„A teď,“ řekl Tris a hlas se mu chvěl soucitem, „ti nasypu do rány trochu tohohle prášku. Měl by zmírnit bolest.“ Zatímco mluvil, opatrně ránu jednou rukou rozevřel a druhou lehce posypal zraněné místo žlutým pudrem. „Je to anestetikum, které jsem připravil z rostliny, co žvýkali místní výrostci.“</p> <p>Začal pokládat navlhčené listy do rány a rozhodl se, že bude vyprávět příběh, aby Riallinu pozornost odvedl jiným směrem. „Jeden z nich to trochu přehnal a mně pak dalo dost práce, abych jej přesvědčil, že ruku si useknout nemusí. Myslel si, že se do ní dostal magot a prožírá se k srdci.“</p> <p>„Pak o té bylině dostala přednášku celá vesnice. Ale pro případ, že by to nestačilo, kdykoliv na ni v lese narazím, tak se postarám, aby každý, kdo by ji chtěl ochutnat, trpce litoval, že má jazyk v ústech. Už jsem našel a ošetřil tolik záhonků, že se většina mladíků z vesnice té rostlině vyhýbá širokým obloukem. Nicméně jako lokální anestetikum se jí vyrovná máloco.“</p> <p>„Ty jsi čaroděj?“ zeptala se Rialla váhavě. Darran rozhodně nebyl zemí, kde by se kdokoliv nadšeně přiznával k čarodějnictví, ale Trisovo vyprávění k takové otázce samo vybízelo.</p> <p>„Využívám magie,“ odpověděl Tris, jako by ji opravoval, ale Rialla v tom neviděla žádný rozdíl. „Vadí ti to? Ty přece nejsi Darranka.“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Ne.“</p> <p>Vytáhl zbytky obvazů zpod její nohy, kde je až dosud nechával, aby neušpinil prostěradlo, a zavinul jí nohu čerstvým obvazem. „Tak, už je to skoro všechno.“</p> <p>Z vedlejšího pokoje zaznělo pronikavé zařinčení zvonku a Tris zakřičel: „Už jdu. Není nutné ničit mi sluch.“ Dokončil rozdělanou práci, uklidil nepořádek na posteli a zamířil do vedlejší místnosti. „Zkus si trochu odpočinout. Jakmile vedle skončím, přijdu se na tebe podívat.“</p> <p>Rialla zavřela oči a než jí konečně začalo být lépe, několik minut trpělivě snášela pulzující bolest v noze. Jakmile prášek otupil její smysly, pohroužila se znovu do hlubokého spánku.</p> <p>Když se probudila, stál vedle její postele malý stolek. Jeho povrch byl pokryt světlými a tmavými čtverci, které tvořily hrací plochu. Na políčkách byly rozestavěny hrací figurky ve tvaru skutečných i mýtických zvířat.</p> <p>Figurky na její straně hrací plochy byly nabarveny olejovými barvami téměř do černa. Tris seděl na protější straně stolu na židli, kterou si musel přitáhnout z vedlejšího pokoje, a pečlivě stavěl svou řadu z podobných figurek, vyřezávaných ze světlého dřeva.</p> <p>Aniž by se na ni podíval, Tris řekl: „Tohle je hra, kterou mě naučil můj otec a teď ji naučím já tebe. Dala by se nazvat dračí sluj a účelem hry,“ Tris zdvihl dvěma prsty figurku okřídlené ještěrky, na níž rytec s láskou znázornil každý detail, „je ukrást soupeřova draka.“</p> <p>S důrazem na každý detail Rialle podrobně vysvětlil strategii hry, zdůraznil důležitost lstivosti a záludnosti a svou přednášku zakončil slovy: „Samozřejmě že nic z toho, co jsem ti právě předal, ti nepomůže. Tuhle hru se můžeš naučit pouze tak, že ji budeš hrát.“</p> <p>Rialla si už dříve všimla, že se nedokáže mít před léčitelem na pozoru. Jednoduše jí to nedovolil. Ignoroval její mlčení a jednal s ní, jako by se znali už léta.</p> <p>Po prvních dvaceti tazích se Tris zpod hustého obočí pronikavě zahleděl do její spokojené tváře a podrážděně zabručel: „Ženská, kdo tě to naučil hrát?“</p> <p>Rialla se zahihňala a strnula překvapením. Nevzpomínala si, že by kdy vydala z úst tak směšný zvuk. Raději si zakryla tvář polštářem, aby se to hloupé zakvičení už neopakovalo.</p> <p>Když si byla jistá, že se znovu ovládá, odpověděla mu o něco klidnějším tónem, ačkoliv jí smích stále cukal koutky úst: „V Sianimu je jedna žena, která tuhle hru učí každého, koho dokáže přemluvit, aby si s ní zahrál. Turnaje pořádá přinejmenším jednou týdně. Říká, že tak pomáhá udržovat pořádek v ulicích a zároveň učí lůzu záludnosti, což je vlastnost, kterou žoldák uplatní vždycky.“</p> <p>Tris se na ni zašklebil a táhl svou figurkou. Jak se hra rozvíjela, přemýšlel léčitel nad svými tahy stále déle a déle a tvářil se čím dál pochmurněji.</p> <p>Rialla dospěla k závěru, že to jen předstírá, protože ramena měl uvolněná a jeho pohyby byly stále vláčné.</p> <p>Sebrala jednu z jeho figurek. Zamračil se na ni zpod hustého obočí a Rialla měla co dělat, aby se ubránila smíchu.</p> <p>Setmělo se a Tris jediným mávnutím ruky zažehl všechny olejové lampy visící na zdech a znovu obrátil svou pozornost ke hře, zcela ignoruje Riallin úžas nad ledabylostí, s jakou to kouzlo seslal. Všichni ostatní čarodějové, které kdy viděla, používali magii mnohem šetrněji.</p> <p>Rialla léčitele sledovala a divila se, proč ji jeho hněv neděsí tak, jako hněv jiných mužů. Kdyby se na ni kterýkoliv muž, dokonce i Laeth, zamračil způsobem, který jí Tris právě předvedl, okamžitě by se naježila, přestože by věděla, že ji jen škádlí. Tak jak bylo možné, že se smála, když ji tento naprosto cizí člověk sežehl pohledem?</p> <p>Zkusmo stáhla štíty a natáhla prst svých empatických schopností. Už zjistila, že ho nedokáže přečíst přímo, ale možná, že se něco dozví, když se na něj bude soustředit. Vztáhla, dotkla se ho – a překvapeně ucukla.</p> <p>Už ho jednou cítila. To on byl tím fascinujícím vědomím, které vnímala, když se poprvé probudila v léčitelově domku. Bytost tak odlišná, že jí skoro ani nepřipomínala člověka.</p> <p>„Jsi na tahu,“ řekl.</p> <p>Znovu neochotně zdvihla štíty. Jako v polosnu učinila tah a vrátila se ke svým myšlenkám. Winterseine a těch několik málo čarodějů, se kterými se až dosud setkala, pro ni byli nečitelní, a pokud se jich přímo nedotýkala, nedokázala vycítit víc než jejich přítomnost. Dospěla k závěru, že železná sebekontrola, kterou ovládání magie vyžadovalo, jim nevědomky poskytla ochranu proti jejímu talentu. Nedokázala přijít na to, proč byl Tris jiný.</p> <p>„Jsi na tahu.“ V jeho hlase zaznělo takové uspokojení, že se raději znovu začala plně věnovat hře.</p> <p>Poslední tah, který učinil, zmařil celou její strategii, na které pracovala několik hodin. Ať by táhla kamkoliv, otevřela by ve své obraně mezeru a Tris by ukradl jejího draka. Kdyby si zvolila netáhnout, což pravidla rovněž umožňovala, ukradl by jejího draka stejně.</p> <p>„Vzdáváš se?“ zeptal se trochu napjatěji, než bylo nutné, a Rialla zavřela ústa a znovu se nad svou pozicí zamyslela.</p> <p>„Ještě ne,“ odpověděla. Něco jí unikalo, cítila to a soustředěně zírala na hrací plochu. Nemohla udělat nic, co by zachránilo jejího draka, ale možná mohla udělat něco, čím by získala toho jeho. S triumfálním úsměvem zdvihla svou krysu a položila ji na pole, obsazené Trisovým drakem. „Lup!“ zvolala vítězně.</p> <p>„Zloději,“ uznal Tris s ublíženým pohledem na šachovnici. Posbíral figurky a uložil je do zásuvky pod stolem se stejnou něhou, s jakou by matka ukládala do kolébky své dítě. Když skončil, rozprostřel se na jeho tváři široký úsměv. „Byla to první dobrá partie od doby, co jsem tady. Zítra si dáme odvetu. A teď se běž trochu prospat.“</p> <p>Vklouzla do postele, zabalila se do přikrývky a Tris mávl rukou. Plamínky ve všech lampách uhasly současně.</p> <p>„Budu ve vedlejším pokoji,“ řekl léčitel. „Kdybys něco potřebovala, stačí říct. Sladké sny.“</p> <p>„Tobě také,“ odpověděla Rialla se zívnutím.</p> <p>I příštího rána páchl obvaz na Riallině stehně po shnilých cibulích, a tak Tris opět nahradil staré listy čerstvými a ránu převázal. Když byl hotov, donesl dvě misky ovesné kaše a oba za družného hovoru posnídali. Poté Tris odešel sbírat léčivé byliny, které potřeboval.</p> <p>Rialla počkala, až bude pryč, a začala znovu experimentovat se svou znovu obnovenou empatií. Jestli ji má použít k Laethově záchraně, musí vědět, jak dobře pracuje.</p> <p>Jakmile spustila štíty, začala se cítit nahá a bezbranná. Znepokojeně se zavrtěla na lůžku a přitáhla si přikrývku až pod bradu, jako by fyzické zahalení mohlo nahradit její mentální bariéry. Štíty ale nechala spuštěné.</p> <p>Než se jí podařilo objevit nedaleko domku Trise, byla celá zpocená a vyčerpaná, ale věděla, že je téměř tak silná jako před tím, než ji Winterseine uvrhl do otroctví. Musela teď sice vynakládat větší úsilí než kdysi, zato však měla silnější štíty.</p> <p>Když se Tris vrátil domů a přišel se na ni podívat, zachmuřil se a sáhl jí na čelo. „Jak ti je?“</p> <p>Rialla opatrně pokrčila rameny. „Není to nejhorší.“</p> <p>Tris to vzal se zahučením na vědomí a řekl: „Nejprve se najíš, potom si půjdeš zdřímnout.“</p> <p>Než se vrátil s obědem, spala už Rialla hlubokým spánkem.</p> <p>O něco později, když Rialla znovu otevřela oči, spatřila Trise sedícího za stolkem v bledé září olejových lamp a očividně hrajícího partii dračí sluje proti sobě samému.</p> <p>Chvíli ho sledovala a pak prohlásila: „Černý vyhrává. Když potáhneš černým vrabcem o tři pole doprava, pak černý jelen bere bílého draka ve dvou tazích.“</p> <p>Tris vzhlédl od rozehrané partie, vstal ze židle a postavil se. Obešel stolek a postavil se vedle postele, aby na to mohl podívat ze stejného úhlu jako Rialla. Podrbal se ve vousech a přes rameno vrhl na Riallu uznalý pohled.</p> <p>Začal stavět figurky pro novou partii. „Jsi připravená na odvetu?“ otázal se.</p> <p>Rialla se na něj líně usmála a opáčila: „Připraven na další porážku?“</p> <p>Povytáhl obočí a zatímco udělal svůj první tah, s veselýma očima na ni v širokém úsměvu vycenil zuby. „Jen si to užij, zlato. Však on tě smích přejde.“</p> <p>Ticho v pokoji jen vibrovalo mentálním úsilím, Tris byl vtažen do hry stejně jako Rialla. Po dvanácti tazích měl léčitel vítězství v kapse. Uvolněně se opřel, zatímco Rialla zuřivě hleděla na hrací plochu a zoufale hledala cestu ven.</p> <p>„Řekni mi něco o Laethovi,“ požádal léčitel, zatímco čekal, až Rialla udělá tah.</p> <p>Rialla si ho podezíravě změřila, ale letmý pohled na rozehranou partii ji přesvědčil, že se neptá, jen aby rozptýlil její pozornost. Pokrčila rameny a táhla jednou ze svých muchomůrek. Zabila jeho krysu, lehkým ťuknutím ji odstranila ze šachovnice a postavila svou muchomůrku na její místo. „Co bys chtěl vědět?“</p> <p>Tris táhnul žábou a řekl: „Musí to být velmi zvláštní Darran, když se z něj stal úspěšný žoldák.“</p> <p>Rialla se mračila a stále odmítala uznat svou bezvýchodnou situaci. Otrávila jeho žábu další ze svých muchomůrek a řekla: „Laeth je… myslím, že slovo zvláštní ho vystihuje stejně dobře, jako kterékoliv jiné. Je to skutečně zlatý člověk, který se náramně baví tím, když může šokovat ostatní lidi, zvláště pak ty, které nemá rád.“</p> <p>„V tréninkové aréně platí za slušného bojovníka a mám za to, že ve skutečném boji je ještě lepší, ale já se do skutečných bitev nedostanu. Jsem cvičitelka koní a ne voják… a ani špión, když už o tom mluvíme.“ Rialla se zamyslela a pak s úsměvem prohlásila: „Taky je ďábelsky chytrý šprýmař.“ Pokrčila rameny a nevěděla, jak by měla pokračovat.</p> <p>Tris počkal, až domluví, poté táhl sovou a snědl muchomůrku, která mu zabila žábu. Odstranil její figurku ze šachovnice a aniž by vzhlédl, prohlásil: „Takže jsem to pochopil tak, že jste nejen spolubojovníci, ale i přátelé.“</p> <p>Rialla ho přejela pronikavým pohledem a zeptala se: „Proč tě Laeth tak zajímá?“</p> <p>A znovu se Trisovo těžké, leč pohyblivé obočí přitáhlo k linii, kde začínaly vlasy. „Potkal jsem ho pouze dvakrát. A ani jednou by se okolnosti nedaly označit za právě ideální. Jestli mu mám pomoci při útěku z Dvorce, a vypadá to, že to budeme muset udělat, chtěl bych se ujistit, že nebudu riskovat kůži jen pro nějakého arogantního aristokrata, jehož jsem potkal, když otrávili lorda Karstena. Takže, jak dobře ho znáš? Je to tvůj milenec, přítel, známý…“</p> <p>„Je to můj přítel. Dobrý přítel,“ odpověděla Rialla. Znovu pohlédla na šachovnici, a tak jí uniklo lehké uvolnění v Trisových ramenou, které by jí prozradilo, že její odpověď pro něj byla o mnoho důležitější, než dal najevo. „Nebyl by z něj dobrý milenec, na to je příliš zamilovaný do Mari.“</p> <p>„Karstenovy manželky?“</p> <p>Když se léčitel nedíval, udělala Rialla jeden tah svým vlkem navíc. V odpověď na jeho otázku pokývala hlavou a vysvětlila: „Ne že by s tím mohl něco udělat. Byl do ní zamilovaný, ještě než se provdala za Karstena. Když Laeth zjistil, že si bude brát jeho bratra, odjel z Darranu a zamířil do Sianimu. Mari šla do Laethova pokoje jen proto, aby ho varovala, že se na něj někdo snaží svalit vinu za atentát na Karstena.“</p> <p>Tris přikývl, odstranil Riallina vlka ze šachovnice a na jeho místo postavil svou lišku. Rialla se jala bouřlivě protestovat proti nevyslovenému obvinění, že se pokusila získat výhodu jedním tahem navíc, což bylo povoleno jen tehdy, pokud si toho soupeř nevšiml.</p> <p>Tris složil ruce na prsou a trval na svém. Rialla našpulila rty a zabila jeho lišku svou poslední muchomůrkou. Zbytek partie byl milosrdně krátký. Rialla prohrávala nerada.</p> <p>Někdy uprostřed noci Riallu vzbudilo prudké bušení na dveře domku. Protože nemohla vstát z postele, posadila se a čekala.</p> <p>Slyšela ženský hlas. Slova k ní přes zavřené dveře nedolehla, zněl však naléhavě. Odpověděl jí hluboký baryton, který nemohl patřit nikomu jinému než Trisovi. O chvíli později vešel léčitel do pokoje a těsně za ním cupitala zahalená postava hradní paní.</p> <p>Tentokrát použil Tris k osvětlení pokoje tradičnější metodu. Křemenem a ocílkou zapálil svíčku a tou pak zažehl olejové lampy na zdech.</p> <p>Mari sňala svůj plášť a rozhlížela se, kam by ho pověsila. Po chvíli ho jednoduše upustila na podlahu. Vypadala, jako by několik nocí nespala. Její tvář byla šedivá a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy.</p> <p>„Riallo,“ řekla Mari a hlas se jí chvěl naléhavostí. „Laeth mi řekl, že mám přijít za tebou, když budu potřebovat pomoc. Nevím, kdo ve skutečnosti jsi, ani co tu s Laethem vlastně děláte, ale potřebuji…“ Trochu se zadrhla, „on potřebuje pomoc a já nemám, za kým jiným bych šla. Lord Jarroh se chce pomstít a je přesvědčen, že mého manžela zabil Laeth.“</p> <p>Rialla přikývla a poklepala na postel. „Posaď se, paní,“ řekla svižným hlasem. Mari usedla na okraj postele tak daleko od Rially, jak jen to šlo.</p> <p>Tris si přitáhl židli a snažil se vypadat nezúčastněně.</p> <p>„Nezdá se, že by měl Laeth příležitost podat ti podrobné vysvětlení, paní,“ podotkla Rialla. „Laeth je můj dobrý přítel,“ pohlédla významně na volný prostor, který mezi nimi Mari nechala, „nic víc. Byli jsme vysláni ze Sianimu, abychom zabránili vraždě tvého muže. Úspěšnost naší mise můžeš posoudit sama.“ Rialla pokrčila rameny a unaveně si prohrábla vlasy. „Doufám, že budu úspěšnější, až se budu snažit zachránit Laetha před šibenicí.“</p> <p>„Nechtějí ho pověsit, ale rozčtvrtit,“ zašeptala Mari roztřeseně. „Zítra ráno.“</p> <p>„Cože?“ vykřikla Rialla, odmrštila přikrývku a vyskočila z postele. Zraněná noha se pod ní podlomila a Tris ji zachytil na poslední chvíli. „Kam se poděl nezávislý a spravedlivý soudní tribunál?“</p> <p>„Lord Jarroh prohlásil, že o jeho vině není sebemenších pochyb. Lord Winterseine odpřísáhne, že viděl Laetha, jak mého manžela probodnul,“ odvětila Mari a pokrčila bezmocně rameny. „Tak jsem přišla za tebou.“</p> <p>„Zatraceně!“ vykřikla hněvivě Rialla. „U Temrise, jak mu mám pomoci, když mě tahle noha drží v posteli, mor aby ji schvátil!“</p> <p>Tris vystoupil z pozadí, uložil Riallu zpátky do postele a řekl: „Zůstaň, kde jsi. A vy, paní,“ otočil se k Mari, „mohu vám důvěřovat, že udržíte jazyk za zuby?“</p> <p>Mari beze slova přikývla.</p> <p>„To mi, myslím, musí stačit,“ řekl Tris a pohlédl na Riallu. Sáhl ke kotníku, vytáhl nůž a rozřízl čerstvý obvaz na jejím stehně. Listy páchly stejně odporně, jako ty, které dnes vyměnil. Léčitel odstraňoval jeden po druhém a zachmuřeně se mračil.</p> <p>„Můžu uzdravit tvou nohu natolik, že budeš moci chodit, ale půjde ti o život,“ upozornil Riallu. „Zůstal-li ve tvém organismu nějaký jed, ještě stále tě může zabít.“</p> <p>„Jestli přišel můj čas, dnes v noci se mi bude umírat dobře. Raději tohle než tu nečinně vysedávat a sledovat, jak zabíjejí Laetha.“</p> <p>„Sama jsi zvolila, paní,“ prohlásil léčitel formálním tónem, jako by to byl nějaký rituál.</p> <p>Položil ruce na její nohu a zavřel oči. Rialla ucítila mravenčení a pak jí noha zmrtvěla natolik, že už necítila ani dotek jeho rukou. Zrychlil se jí puls, až se její srdce rozbušilo, jako by běžela o život. Rialla zalapala po dechu.</p> <p>Léčitelovy ruce žhnuly ve tmě oranžovým světlem, jako kdyby v nich hořel nějaký vnitřní oheň. Slyšel, jak Mari vydechla úžasem, ale neměl čas se tím zabývat. Jestliže dokázal léčit tímto způsobem, pak Tris rozhodně nebyl obyčejný čaroděj. Bylo obecně známo, že léčení pomocí magie je velmi obtížné.</p> <p>Tris odtáhl ruce z Riallina stehna, zanechávaje za sebou jen napůl zhojenou jizvu, a řekl: „Víc udělat nemůžu, pokud ti má zbýt dost energie na to, abys dokázala sama vstát z postele.“</p> <p>Rialla se zkusila postavit, aby si protáhla ztuhlý stehenní sval. Noha sice bolela, ale její váhu unesla bez potíží. Odměnila Trise rychlým úsměvem a obrátila se k Mari. „Co víš o té věži? Jak vypadá uvnitř? Kolik stráží tam je a kde jsou rozmístěny?“</p> <p>Mari chvíli hleděla na Riallinu nohu. Krvavě rudá jizva byla dobře vidět i skrze tuniku, sahající až lýtkům. „Laetha drží až na samém vrcholku.“ Zavřela oči, aby si věž mohla jasněji vybavit. „Věž má čtyři poschodí. Nejnižší podlaží je umístěno pod zemí a jsou v něm uloženy pouze zásoby a zbraně, které se normálně nepoužívají. Na schodech do zbrojnice obyčejně stojí strážný. Kromě něj jsou na hlavním podlaží ještě tři nebo čtyři další. Další patro je určeno k výslechům. Tam stráž vždycky nebývá, ale teď, když je ve věži vězeň, jich tam určitě několik bude.“</p> <p>Tris něco zabručel a otočil se k Rialle. „Když dostanu Laetha ven, dokážeš se postarat o koně? K útěku je budete potřebovat.“</p> <p>„Co chceš říct tím <emphasis>když dostanu Laetha ven?</emphasis> Pevně doufám, že nemáš v úmyslu pustit se do toho sám. Já s Laethem si můžeme opatřit koně přímo tady nebo v sousední vesnici. Jdu s tebou,“ prohlásila rozhodně Rialla.</p> <p>Léčitel zavrtěl hlavou. „Bude pro mě jednoduší, když půjdu pro Laetha do věže sám. To léčení tě vyčerpalo víc, než si zatím očividně uvědomuješ. Jestliže budeme muset s Laethem prchat před pronásledovateli, nebudeš nám stačit.“</p> <p>„Bez koní to nepůjde,“ pokračoval léčitel. „Ve vesnici žádní na prodej nejsou. A i kdyby byli, lord Jarroh není zrovna ten nejrozumnější muž, kterého jsem kdy potkal, a je velmi pravděpodobné, že by hnal jejich majitele k odpovědnosti, i kdyby jste ta zvířata ukradli. Jestliže se pokusíte dojít do Poříčí, což je nejbližší vesnice, pěšky, dostihnou vás dřív, než urazíte půl míle. Dostat odtud ty koně bude pravděpodobně těžší než vysvobodit Laetha. Ten může alespoň přelézt přes zeď.“</p> <p>Rialla se na něj zamračila. „Proč tohle všechno děláš?“</p> <p>Léčitel jí obdařil mnohoznačným úsměvem a odpověděl: „Jestli chceš, můžeš to připsat mé srdečné antipatii jak vůči lordovi Jarrohovi, tak vůči lordovi Winterseinovi. Když mám příležitost pozlobit jednoho z nich, nebo dokonce oba dva, tak ta trocha nebezpečí mi za to stojí.“</p> <p>Rialla se nemohla zbavit pocitu, že to je ta nejlepší odpověď, jakou z něj dostane.</p> <p>„Co mám dělat já?“ zeptala se Mari.</p> <p>„Nic víc, než co jsi už učinila,“ odpověděl Tris. „Jestli tě dnes v noci někdo uvidí venku, poženou tě k odpovědnosti za Laethův útěk. I za tento zločin hrozí trest smrti, dokonce i pro šlechtičnu. Jestli chceš, dokud nebude Laeth volný, můžeš počkat tady a pak tě dostanu zpátky tak, aby si nikdo ničeho nevšiml.“</p> <p>Mari se tvářila zamlkle, ale nakonec přikývla. Rialla usoudila, že se ani tak nebojí o svůj život, jako spíš tuší, že by jim byla víc ke škodě než k užitku.</p> <p>„Máš tu nějaké zbraně?“ zeptala se Rialla. „To jediné, co jsem si vzala ze Sianimu, byl nůž, a ten zůstal v Laethově pokoji na hradě.“</p> <p>„Cokoliv, po čem má paní zatouží,“ odpověděl Tris velkodušně a přistoupil k protější zdi.</p> <p>Lehce zatlačil, čímž se celá část zdi posunula kousek dozadu, právě o tolik, aby dosedla na kolejničku ukrytou za ní, a jemným tahem otevřel tajnou komoru. Většinu místa zabírala nejrůznější zavazadla, ale zbytek prostoru byl věnován zbrojnici. Obsahovala hlavně střelné zbraně.</p> <p>Rialla vrhla na Trise vyčítavý pohled. „Tohle vypadá jako životní sen každého pytláka. A to jsem si vždycky myslela, že léčitelé jsou zákona dbalí občané.“</p> <p>Pokrčil rameny. „Nebyl jsem vždycky léčitelem. Pytláctví bylo odedávna mým oblíbeným koníčkem. Většina tohohle se k boji nehodí, ale myslím, že by tam mohla být i dýka nebo dvě, možná by se našel i meč.“</p> <p>Meč tam opravdu byl, sice těžší, než na jaký byla Rialla zvyklá, ale stále použitelný. Musela si půjčit jeden z Trisových opasků, aby ho měla kam připnout. Chvíli s nepoddajným koženým opaskem zápasila, než se jí ho podařilo nadvakrát ovinout kolem těla. Příliš vysoko zavěšená pochva neumožňovala právě snadné tasení, ale nemohla si dovolit utápět se v maličkostech.</p> <p>Zapůjčila si také tuniku a kalhoty tmavé barvy, jelikož klasický háv otrokyně byl na tajné noční výpravy příliš světlý. Přestože jí všechno bylo příšerně velké, stačilo oblek tu a tam stáhnout několika kousky provazu a za pomoci Trisova opasku se jí podařilo učinit hábit nositelným.</p> <p>Tris si vzal ošklivě vypadající dřevěnou hůl, vysokou jako on sám a okovanou na obou koncích a zasunul panel dřevěného ostění zpátky na jeho místo. I když teď Rialla o jeho skrýši věděla, přesto nedokázala objevit sebemenší stopu po dveřích.</p> <p>Rialla vyšla s Trisem ven a zanechala Mari v ložnici o samotě.</p> <p>Trisova dílna byla narozdíl od spartánsky zařízené ložnice plná nejrůznějšího vybavení. Tři vnější stěny se honosily velikými okny, kterými teď do místnosti prosvítala šerá měsíční záře. Veškerý prostor na stěnách, který nezabírala okna, byl vyhrazen poličkám nejrůznějších velikostí, kde se tísnily hliněné květináče a dřevěné krabičky pečlivě opatřené štítky. Ze stropu viselo tolik svazků bylin, že místnost připomínala spíše džungli a Tris musel sklonit hlavu, aby se mohl rostlinám vyhnout.</p> <p>Sotva vyšli ze dveří, zahnul Tris od domku směrem k lesu.</p> <p>„Tudy vede pěšina k hradu,“ vysvětlil stručně.</p> <p>Dokud nedorazili na schůdnější úsek, soustředila se Rialla pečlivě na to, kam šlape. „Jak chceš dostat Laetha ven?“</p> <p>„Důvtipem a trochou té magie,“ odvětil Tris. „Už jsi přemýšlela o koních?“</p> <p>Rialla přikývla. „Proklouznu s nimi brankou heroldů.“</p> <p>„A co stráže?“ otázal se léčitel.</p> <p>Rialla se na něj líbezně usmála. „Soustřeď se na svůj úkol a moje starosti přenech mně.“</p> <p>Nato veškerý hovor mezi nimi umlkl. Rialla si toužebně přála, aby si byla našla čas a zjistila, kde jsou ustájena jejich zvířata, ale tehdy se bohužel příliš soustředila na roli otrokyně.</p> <p>Ke hradbám dorazili naprosto nečekaně. Znenadání se tyčily vysoko nad jejich hlavami. Nové hradby byly dalším z Karstenových projektů, jimiž své sídlo zveleboval. Rialla přejela rukou po čerstvě otesaných blocích kamene a ucítila pod prsty spáry. Tato hradba byla budována, aby zastavila celé armády, ale Karsten své dílo nestihl dokončit. Díky malým mezerám mezi stavebními kameny se po zdi lezlo lépe než po žebříku. Rialla natáhla ruce, pevně se zachytila do spáry a chystala se k lezení.</p> <p>„Počkej,“ zašeptal Tris tichým hlasem, aby ho nemohl zaslechnout nikdo, kdo by se náhodou procházel na druhé straně zdi. „Tvé rusé vlasy tu každý pozná. Když chvilku postojíš, postarám se o to.“</p> <p>Vytáhla prsty ze spáry a přistoupila k léčiteli. Tris se lehce dotkl jejích vlasů a zavřel oči. Když je znovu otevřel, pozorně si ji prohlédl a přikývl. Rialla si přitáhla pramen vlasů tak, aby na něj viděla, a pak spustila tmavou loknu přes rameno.</p> <p>„Iluze,“ řekl Tris. „Jednoduché kouzlo, ale přes noc vydrží.“</p> <p>Rialla přikývla a začala šplhat nahoru, Tris si zvolil jinou část zdi a napodobil ji. Na vrcholku Rialla seznala, že kočičí lávka, která měla zeď původně lemovat po celé její délce, zde ještě rovněž nebyla dokončena, a tak byl sestup po vnitřní straně snadnou záležitostí.</p> <p>Jakmile seskočili na zem, byli poměrně v bezpečí. Přestože bylo velmi časné ráno, nebylo by těžké vymyslet si přijatelné vysvětlení, proč se obyvatelé hradu procházejí ve tmě po nádvoří.</p> <p>„Obstarám koně a sejdeme se u tebe doma,“ navrhla tiše Rialla.</p> <p>Tris přikývl a odpověděl stejně tiše jako ona: „To místo vyhovuje stejně dobře jako kterékoliv jiné. Jestli se do úsvitu nevrátím, vezmi tu ženu a vrať se do Sianimu. Provázej tě štěstí, tanečnice.“ Zamířil směrem ke věži.</p> <p>„Jakož i tebe.“ Nebyla si jistá, proč po chvíli dodala: „Vlkodlaku.“</p> <p>Tris se zarazil a prudce se k ní obrátil. Na okamžik zahlédla v jeho tváří záblesk čehosi… divokého. Ale ten okamžik pominul a opět na ni hleděl pár veselých očí. „To toho víš o vlkodlacích tolik, že mě dokážeš odhalit po tak krátké známosti?“</p> <p>Rialla pokrčila rameny a řekla veselým tónem: „O ženě, která mě učila hrát dračí sluj, kolovaly drby, že je vlkodlak. Říkala jí <emphasis>Taef</emphasis><emphasis>il</emphasis><emphasis> Ma Deogh</emphasis>.“ Rialla se byla vědoma toho, že nedokáže svůj jazyk přimět, aby všechny ty slabiky vyslovil správným způsobem, ale doufala, že Tris význam pochytí. „Nikdy nepřiznala, že je vlkodlak, ale nikdy to ani nepopřela. A taky jsem se stýkala s lidskými čaroději dost dlouho na to, abych věděla, že lidská magie se k léčení nehodí právě nejlépe.“</p> <p>„Nejsem lidský mág,“ připustil Tris. „Stejně jako nejsem vlkodlak, i když můj lid patří k jejich vzdáleným příbuzným. <emphasis>Taefil Ma Deogh </emphasis>je velmi stará hra a je mezi námi dobře známa.“</p> <p>„Tak kdo tedy jsi?“ zeptala se Rialla.</p> <p>Tris znovu zavrtěl hlavou. „Nic, co bys znala. Už dlouho je nás příliš málo. Jestli se dožijeme dnešního rána, možná ti o národu, ze kterého pocházím, povyprávím.“</p> <p>Rialla se otočila na patě a důstojně zamířila ke stájím. Cestou si mumlala: „Jestli ten chlap vypustí z úst ještě jednu tajemnou poznámku, možná dnešní noc opravdu nepřežije.“</p> <p>Došla k závěru, že když se bude snažit plížit a ukrývat, vzbudí o to více podezření, a tak si to otevřeně namířila kolem provizorních ohrad, které tu postavili, aby bylo kam ustájit zvířata, patřící nižší šlechtě. Obcházela tu dvojice strážných, ale Rialla jim téměř nestála za pozornost.</p> <p>Když konečně dorazila ke stájím, těžce oddechovala strachem a přísahala si, že se celý zbytek života nebude věnovat ničemu jinému než cvičení koní. Než do stájí vstoupila, zhluboka se nadechla.</p> <p>Koně jsou také empatické bytosti. Kdyby vešla rozechvělá strachem, nevyhnutelně by ve stáji plné válečných koní způsobila hotové pozdvižení. Zhluboka nasála do plic vzduch prosycený vůní koní a čerstvého sena a snažila se předstírat, že je ve své stáji v Sianimu.</p> <p>Ze své předchozí návštěvy si Rialla pamatovala obecné rozvržení stájí. Podél vnějších zdí byly rozmístěny příhrady a prostor uprostřed zabíraly malé volné ohrady. Ulička mezi příhradami a ohradou byla rozdělena na dvě poloviny řemenem, umístěným v dostatečné vzdálenosti od obou oddělení, tak aby koně nemohli kožený řemen okusovat. Rialla se domnívala, že své koně najde právě v této ohradě, protože příhrad se obecně užívalo k ustájení domácích zvířat.</p> <p>Ve stájích byla černá tma, a tak Rialla čekala na zápraží, doufajíc, že její oči neproniknutelné temnotě za chvíli uvyknou. Několik nejbližších koní začalo neklidně přešlapovat, sotva ucítili přítomnost někoho cizího. Opatrně k nim vztáhla empatické smysly a ujistila je, že jim nechce ublížit.</p> <p>Když usoudila, že se její zrak na hranici svých možností temnotě už přizpůsobil, udělala Rialla několik opatrných kroků dovnitř. Pak položila ruku na horní břevno vnitřní ohrady. Koně viděla jen jako temnější stíny v černé noci. Rialla se při hledání pravých zvířat spolehla na své empatické schopnosti. Na rozdíl od vlastní kobyly vycvičila Rialla Laethova valacha Železníka osobně. Mohla by si sice odvést první dva koně, kteří by jí přišli pod ruku, ale obě jejich sianimská zvířata pocházela ze skvělého chovu a byla ve výborné kondici.</p> <p>Většina koní jí nevěnovala pozornost a pohodlně odpočívala na čerstvé slámě. Jedna stará šedivá kobyla šla vedle Rially po celou délku příhrady v naději, že dostane alespoň jablko. Rialla ji pohladila po natažených nozdrách a tiše se omluvila, že jí nic nepřinesla.</p> <p>Její koně byli skoro až na konci ohrady. Kobyla stála na třech nohách a podřimovala, ale Železník vesele zafrkal na pozdrav. Rialla našla po hmatu sedla a postroje a oba koně nehnutě stojící v ohradě osedlala.</p> <p>Na cestě z maštale musela Rialla neustále vysílat uklidňující empatické signály k ostatním koním, kolem kterých procházeli, a vydechla si skutečnou úlevou, když se jí konečně podařilo nepozorovaně vyklouznout z budovy.</p> <p>Byla pouze jediná cesta, kterou mohla dostat koně ven ze hradu. Těžká mříž na hlavní bráně byla přes noc spuštěná, ale na protější straně strážnice se nacházela branka heroldů. Byl to ve skutečnosti úzký tunel v úpatí hradby, který i po uzavření hlavní brány umožňoval vstup poslům, nesoucím zprávy. Oba konce tunelu byly uzavřeny těžkými železnými vraty, zamčenými a zajištěnými závorou.</p> <p>Spíše se štěstím než zásluhou nějaké zvláštní obratnosti se Rialle podařilo provést oba koně nepozorovaně podél zdi. Když se blížili k brance, vztáhla Rialla své empatické smysly a objevila každého strážného, který měl dnes v noci službu ve strážnici a na nedalekých hradbách. Kdyby byli ve střehu a plni ostražitosti, musela by si najít jinou cestu, všichni byli ale ospalí a unudění. Stačilo, aby k nim Rialla vyslala ten správný empatický signál, a za chvíli už tvrdě spali.</p> <p>Rialla sama se neubránila zívnutí, když nechala koně čekat a prohledávala jednoho strážného po druhém, dokud u jednoho nenašla veliký kruh plný klíčů.</p> <p>Odemkla první vrata a vydala se tunelem, aby otevřela i ty druhé. Bude snadnější přimět koně vkročit do temného podloubí, když uvidí na druhém konci světlo. Sotva vešla dovnitř, zjistila, že na zemi leží železné mřížoví, spočívající na dvou těžkých břevnech. Dostat koně přes tuhle překážku bude vyžadovat spoustu přemlouvání a rozhodně se to neobejde bez hluku.</p> <p>Kobyla vykročila přední nohou do otevřených vrat, ale když uslyšela nezvyklý zvuk svých okovaných kopyt na železném mřížoví, zase ji polekaně stáhla zpátky. Bělmo jejích očí jasně svítilo ve tmě a uši měla nelibostí přitažené až k hlavě. Nedala se přesvědčit ani za pomoci Riallina empatického talentu.</p> <p>Vyslala k ní uklidňující signály, odvedla ji stranou a zkrátila otěže, aby se do nich nezapletla. Protože na rozdíl od valacha kobyla nebyla vycvičená, aby zůstala stát, kde se jí řeklo, její instinkty ji přinutí držet se blízko druhého koně.</p> <p>Pokusila se projít nejprve s kobylou, protože byla menší. I když Rialla přehodila třmeny přes valachovo sedlo, aby tak zúžila jeho profil, stále se obávala, že rozložité zvíře se bude celou cestu tunelem odírat trupem o stěny.</p> <p>Když přivedla Železníka k ústí tunelu, sklonil valach hlavu a znechuceně si nad tou podivnou podlahou odfrkl. Použila svou empatii a několik chlácholivých slov, aby mu dodala odvahy, poodstoupila stranou a zatahala za uzdu.</p> <p>Valach nedůvěřivě došlápl na kovovou podlahu a sklopil znepokojeně uši nad tím nepříjemným zvukem, stejně jako nad nepatrným prohnutím železné mříže. Rialle ale důvěřoval, že ví, co by mu mohlo ublížit a co je bezpečné, protože ona sama ho vycvičila. Jakmile dospěl k závěru, že mřížoví jeho váhu unese, klusal za Riallou takřka spokojeně. Když dorazili na druhou stranu tunelu, našel si malý travnatý porost a začal se pást.</p> <p>Přikázala mu, aby zůstal na místě, a zamířila zpátky do tunelu. Ještě než dorazila na druhou stranu, vrhla se kobyla za funění a řinčení kopyt nedočkavě vpřed, aby se znovu připojila ke svému druhovi.</p> <p>Napadlo ji, že jakmile se strážní probudí a uvidí otevřené dveře, okamžitě vyšlou pátrací oddíl. Pokud by se jí však podařilo znovu zavřít a uniknout přes zeď, všimnou si Laethova zmizení až za úsvitu. Také na těchto hradbách právě probíhaly dokončovací práce a lešení na druhé straně zdi nabízelo snadnou cestu k úniku z hradu.</p> <p>Rialla proklouzla tunelem a zamkla za sebou dveře. Kruh s klíči zasunula zpátky strážnému do kapsy a zamířila k hradbě.</p> <p>Narozdíl od úseku zdi, přes který pronikli do hradu, byla na tomto místě postavená nová, i když očividně jen prozatímní kočičí lávka. Když začala Rialla stoupat vzhůru, strážný, spící na nově zbudovaných kamenných schodech, se neklidně zavrtěl. Byl to zkušený voják, rozhodně ne jeden z těch, kteří mají ve zvyku spát na hlídce, ať je jak chce nudná. Aby získala čas překonat zeď dříve, než se probudí, sestoupila zpátky a sílu své sugesce zintenzívnila.</p> <p>Právě v okamžiku, kdy spustila své mentální bariéry, aby mohla ke strážnému znovu vyslat empatický povel ke spánku, kdosi nedaleko velmi nepříjemným, hrozivým způsobem zemřel. Rialla se to pokusila odstínit, ale nebyla schopna ten příval zastavit, dokud nevyslala všechny emoce, které právě zachytila. Slyšela, jak stráže vykřikly bolestí svého druha. Konec představám o nepozorovaném úniku.</p> <p>Kdyby na to byl čas, Rialla by si s chutí zanadávala.</p> <p>Strážný ji zahlédl a okamžitě zaútočil. Jenže byl nezkušený a její úprk ke schodišti dokázal zpomalit jen nepatrně. Až se ráno probudí, bude ho bolet hlava.</p> <p>Než mohla doběhnout ke schodišti, kde na ni trpělivě čekal ostřílený veterán, vyšli ze strážnice dva další zbrojnoši. Rozdělili se a první z nich rychle vyběhl do schodů, aby mohl využít výhody, kterou mu poskytovala vyšší pozice. Rialla se řítila přímo proti němu, pak nečekaně změnila směr pohybu, aby unikla útoku druhého strážného, který se jí chystal napadnout zezadu.</p> <p>Jeho meč minul svůj cíl, voják se zapotácel a zoufale se snažil znovu získat ztracenou rovnováhu. Rialla ho z vnitřní strany udeřila jílcem svého meče do hlavy a stanula tváří v tvář druhému strážnému, který stále ještě stál na třetím schodě. Její rty se rozzářily širokým úsměvem.</p> <p>Očividně očekával snadné vítězství, a tak zůstal zaraženě hledět na nehybné tělo svého společníka. Ve chvíli se soustředil na Riallu a začal sestupovat ze schodů. Než se k ní mohl přiblížit, podtrhla mu Rialla plochou stranou čepele svého meče nohy. Ani ho nemusela dorážet, obstaral to sám. Riallu od bojovníka, co na ni čekal na schodech, dělilo pár kroků. Vyběhla je ztěžka oddechujíc.</p> <p>První tři strážní, se kterými se střetla, byli nezkušení mladíci, kteří neměli tušení, proti komu stojí. Tento muž sledoval, jak si s jeho druhy poradila, a věděl, že prošla výcvikem v Sianimu – stejně jako on, jak Rialla záhy seznala.</p> <p>Byl dobrý, ale ona byla lepší. Bohužel ne natolik lepší, aby se mu dokázala dostat za záda a omráčit jej. Několikrát měla příležitost zasadit mu smrtelnou ránu, ale nedokázala se přinutit využít chyb v jeho obraně a skončit to. Nikoliv proto, že by měla takové skrupule, ale protože si moc dobře pamatovala, jaké to bylo, když naposledy zabila člověka, a to tehdy byly její empatické schopnosti silně omezené. Opravdu neměla v úmyslu nikoho vraždit teď, když její talent pracoval naplno.</p> <p>Kdyby ho zabila, byla tu vysoká pravděpodobnost, že by to nepřežila ani ona. Už tak jí třeštilo v hlavě z těch tří těl ležících v bezvědomí pod schody.</p> <p>Také strážný věděl, že se jí jako šermíř nemůže rovnat, a Rialla zřetelně cítila, jak přemýšlí o tom, jaký osud asi čeká jeho rodinu, až zemře. Jeho mladá žena mu právě porodila první dítě. Měl obavu, že o vdovu po strážném se nikdo nepostará.</p> <p>Rialla možná byla lepší šermíř, ale strážný měl větší sílu a ona už začínala pociťovat hlubokou únavu, možná v důsledku léčení. Vzpomněla si, že ji Tris varoval. Pokud ten boj rychle neskončí, není jisté, jestli ho vůbec vyhraje.</p> <p>S tváří svraštělou soustředěním začala tlačit strážného zpátky do schodů. Zatímco stále bojovala, letmo zapátrala a ucítila Trisovu přítomnost. Později se divila, že ho našla snadněji než Laetha.</p> <p>Po čele jí začaly stékat pramínky potu a strachovala se, že nebude mít dost sil dokončit to, co měla v plánu. Strážný dorazil na vrchol a chtěl šlápnout na další schod, který tam nebyl. Zapotácel se.</p> <p>Rychle získal ztracenou rovnováhu, ale jeho zakolísání poskytlo Rialle příležitost svou výhodu ještě zvýšit a záhy se už bili na cimbuří. Dřevěná prkna hlasitě pod jejich kroky skřípala. Jestli budou bojovat příliš dlouho, někdo se půjde podívat, co se děje, a uvidí je.</p> <p>Netrpělivě čekala, až se Trisovi podaří uniknout z hradu, a bolestně si uvědomovala, že její stehno začíná citelně slábnout. Také ruka, ve které držela meč, již pod náporem vojákových úderů začínala ochabovat. Probudilo to v něm naději, že se možná přece jen dožije rána, ačkoliv nemohl pochopit, proč ho nedorazila, když klopýtl o neexistující schod. Hradba byla opatřena cimbuřím, které umožňovalo lučištníkům střílet zpoza snížených částí a posléze se opět stáhnout do bezpečí vyvýšených krytů. Přestože zeď sahala notný kus nad Riallinu hlavu, střílny ji dosahovaly sotva k bokům. Jakmile si byla jistá, že se Trisovi, pravděpodobně vlekoucímu za sebou Laetha, podařilo bezpečně uniknout z hradu, podnikla klamný výpad. Strážný o krok ustoupil a tím jí poskytl dost prostoru, aby se mohla vyšvihnout nahoru, udělat jeden dva kroky a seskočit na nakloněnou rovinu lešení.</p> <p>Uklouzla a skutálela se dolů, vysílajíc empatický příkaz Železníkovi. Teprve když byla v sedle a pádila pod ochranu lesa, odvážila se Rialla ohlédnout, jestli ji strážný nepronásleduje. Když nikoho nezahlédla, usoudila, že si voják uvědomil, že by mu jeho těžká drátěná košile překážela, a běžel vyhlásit poplach.</p> <p>Záhy její úprk lesem provázelo poplašné dunění hradních zvonů.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>5</strong></p> <p>Poté co Rialla odešla do stájí, namířil si to Tris přes nádvoří, využívaje každého možného úkrytu, jako kdyby stopoval lesní zvěř. Byl v Západním Dvorci příliš známou postavou, než aby si mohl dovolit rázovat si to po nádvoří s takovou drzostí jako ona, ale kradmé plížení mu bylo druhou přirozeností, a tak postupoval vpřed jen nepatrně pomaleji než Rialla. Pobaveně si uvědomil, že výzvu k tomuto dobrodružství přijal se stejným nadšením, jako kdyby byl o polovinu mladší.</p> <p>Věž byla nejvyšší stavbou Západního Dvorce, tyčila se na půl cesty mezi hradbami a obytnými budovami, vrhaje stín na přikrčenou stavbu hradní strážnice. Byla dvakrát tak vysoká jako nejvyšší hradby. Věž byla nejstarším objektem celého komplexu, protože bývala součástí hlavního paláce původní pevnosti a starobylé kamenné bloky stále přesně spočívaly na místech, kde byly kdysi usazeny.</p> <p>Tris se právě ukrýval ve stínu strážnice, když ho náhle přimrazil na místě zvuk několika mužských hlasů. Ztlumil dech a s napůl dokončenou zdí z dřevěných prken takřka splynul, nedaleko něj prošli tři strážní. Velmi blízko, pomyslel si Tris a ohrnul nos nad nelibým pachem, který se z nich linul. Počkal, dokud nezmizeli ve svých ubikacích, a pak se vyloupl ze stínu a přeběhl přes malé otevřené prostranství, které oddělovalo věž od strážnice.</p> <p>Věž neměla žádné dveře, do přízemní místnosti vedl jen široký otevřený vchod. Tam stál jediný strážný a zíral do noci. Byl to ještě mladík, podle jeho nervózního vzezření soudě zelenáč. Ruku měl položenou na dřevěném jílci meče a zvolna si s ním pohrával v dlani.</p> <p>Tris vyvolal kouzlo a tiše si pod vousy zamumlal formuli, kterou shromažďoval magickou moc. Když bylo kouzlo hotové, obestřel je kolem sebe v šedém závoji ticha. Opatrně proklouzl dovnitř strážnému přímo před nosem.</p> <p>Vnitřní místnost byla strohá, pustá a díky vysokému stropu působila takřka prázdným dojmem. Osvětlovalo ji množství pochodní hořících líným plamenem, který vrhal na okolní šedé zdivo roztančené stíny.</p> <p>Uprostřed místnosti čněl kruhový kamenný sloup a v něm zel další otvor bez dveří, kterým Tris spatřil úzké točité schodiště vedoucí vzhůru. Hned vedle něj seděl na zemi další strážný, podle všeho mnohem zkušenější než jeho mladší kolega, opíral se o zábradlí dalšího schodiště vedoucího do podzemí a trpělivými krouživými pohyby brousil čepel své dýky.</p> <p>Tris postupoval pomalu podél zdi, aby široký kamenný sloup dostal mezi sebe a staršího zbrojnoše. Strážného jako by nějaký instinkt upozornil, že ve věži není něco v pořádku, vzhlédl a zahleděl se přímo na Trise. Ten v mžiku naprosto znehybněl.</p> <p>„Nare!“ zavolal mladší strážný. „Venku něco je.“</p> <p>Veterán si povzdechl a odložil brousek. Lehkým zhoupnutím se postavil na nohy a beze spěchu se vydal k mladíkově postu. Tris využil rozptýlení jeho pozornosti, přeběhl místnost a tiše vklouzl do bezpečí kamenného sloupu, který v sobě ukrýval centrální schodiště.</p> <p>Schody měly velmi nerovný povrch a Tris byl rád, že nosí boty s měkkou podrážkou, která mu umožňovala cítit, kam šlape. Úzké točité schodiště a stěny z mohutných kamenných bloků způsobovaly, že se Tris, který dával přednost dřevu před kamenem, cítil ve věži nepříjemně stísněný.</p> <p>Díky vysokým stropům se schodiště otočilo dvakrát dokola, než se objevil další vchod bez dveří vedoucí na druhé podlaží. Z toho, co Tris dokázal při chatrném osvětlení zahlédnout, se dalo usoudit, že tato místnost byla přesnou kopií té o patro níž. Malými okénky až u stropu sice dovnitř proudil bledý paprsek světla, ale zdálo se, že jediným osvětlením je zde malá olejová lampa.</p> <p>Na lavičce poblíž vnější zdi pohodlně seděl další strážný a při světle lampy něco vyřezával ze dřeva. Lampa sama byla zavěšena na opěradle židle vybavené silnými koženými řemeny. Místnost byla plná nejrůznějších přesvědčovacích zařízení a mechanismů.</p> <p>Tris pokračoval na cestě po schodišti, které se stále zužovalo a zužovalo, až nakonec mezi stěnou a Trisovými rameny zůstal prostor sotva na šířku dlaně. Světlo přicházející z nižších podlaží sláblo, až nakonec ani Trisovo pronikavé noční vidění nedokázalo ve tmě nic rozeznat, a léčitel musel postupovat pouze po hmatu.</p> <p>Schodiště končilo dřevěnými padacími dvířky, která Tris objevil tak, že do nich vrazil hlavou. Jeho kouzlo dokázalo zvuk nárazu pohltit, ale s boulí na léčitelově hlavě nesvedlo nic. Postupoval prsty okolo jejich okraje, dokud nenarazil na jednoduchou dřevěnou západku. Uvolnil ji a zachytil dvířka dříve, než ho mohla udeřit do hlavy podruhé. Vystoupil po několika zbývajících schodech a stanul ve velmi malé kruhové místnosti. Sehnul se a padací dvířka za sebou zavřel. Také z této strany je opatřili západkou, která byla vyrobena tak, aby se při silném potažení zezdola ulomila.</p> <p>Tris spokojený s tím, že dveře za ním jsou bezpečně uzavřené, ze sebe sňal kouzlo závoje ticha a stínů, a aby lépe viděl, vyvolal čarovné světlo.</p> <p>Stěny v místnosti byly v pravidelných intervalech lemovány těžkými dubovými dveřmi pobitými železem a zasazenými v silných kovových rámech. Už otevíral ústa k výkřiku, ale zavřel je dřív, než mu mohl uniknout jediný hlásek.</p> <p>Neměl žádný důvod domnívat se, že Laeth je ve věži jediným vězněm. Čím tišeji Darrana objeví, tím lépe.</p> <p>Tris přistoupil k prvním dveřím a položil čelo na dřevo. Kámen na něj působil chladně a mrtvě, ale dřevo bylo jako starý přítel. Stačilo se zeptat, a dub mu vydal svá tajemství a odhalil mu, co se za dveřmi skrývá.</p> <p>První cela byla prázdná. Tris přistoupil ke druhým dveřím. Sotva pozvedl ruku, natáhlo se po něm kouzlo ukryté ve studeném kovu. Zámek musel zaklít lidský čaroděj, žádný zelený mág neměl nad kovem takovou moc.</p> <p>To kouzlo bylo Trisovi tak cizí, že nedokázal ani odhalit jeho podstatu. Mohl však říci, že se nijak nedotklo dřeva, ze kterého byly dveře vyrobeny. Položil na staré dřevo čelo a nahlédl dovnitř.</p> <p>Jestli to nebyl Laeth, musel to být někdo jeho váhy a výšky, navíc rovněž v oděvu šlechtice. Byl přikován za ruce a za nohy. Musel klást dost značný odpor, když si někdo dal tak záležet, aby nebyl schopen pohnout ani prstem.</p> <p>Tris položil na dveře otevřenou dlaň a tiše cosi zazpíval ve své mateřštině. Dveře vydaly tichý zvuk, který zněl jako povzdechnutí kohosi velmi unaveného, a rozpadly se na hromadu pilin. Zámek, stejně jako železné pásy, jimiž byly dveře pobité, zůstaly netknuty.</p> <p>Laeth příliš rychle zvedl hlavu a pohlédl do světla. Bolestivě zkroutil hlavu k rameni, setřel si slzy z oslněných očí. Přestože byl Laeth jen rozmazlený darranský šlechtic, přikovaný ke zdi za ruce a za nohy, přece jen zůstával cvičeným válečníkem. Tris měl v životě co do činění s dostatečným počtem šelem, aby věděl, že nejnebezpečnější jsou v okamžiku, kdy jsou zahnány do kouta. Rozhodl se počkat, až si Laeth uvědomí, že je jeho přítel, a až pak se pokusit okovy sejmout.</p> <p>Laeth opatrně pootevřel oči, zaregistroval chybějící dveře a čarovné světlo vznášející se opodál a dospěl k mylnému závěru.</p> <p>„Jsem překvapen, že se zvěsti o mém uvěznění donesly Pánovi špiónů Sianimu tak rychle,“ řekl Laeth tichým, sotva slyšitelným hlasem.</p> <p>„Pokud je mi známo, tak nedonesly,“ odpověděl Tris stejně tichým hlasem a nechal čarovné světlo okolo sebe kroužit, aby si ho Laeth mohl dobře prohlédnout.</p> <p>Když si Darran uvědomil, kdo ho to přišel zachránit, rozšířily se mu zornice údivem. Než mohl něco říct, ozval se z nižších poschodí hlasitý zvuk nárazu.</p> <p>Tris znehybněl a všiml si, že i Laeth zbystřil sluch. Čekali v napjatém tichu, ale žádný další hluk k nim nedolehl.</p> <p>Konečně Tris překročil hromadu pilin a vstoupil do cely, následován čarovným světlem. Opřel hůl o nejbližší stěnu a sklonil se nad zbědovaným Darranem, aby si jeho řetězy mohl prohlédnout zblízka.</p> <p>Byly, jak bývá u takových věcí obvyklé, vyrobeny z podřadného železa. Železo bylo, stejně jako jeho ušlechtilý bratranec, vysoce odolné vůči přírodní magii. Kdyby na to měl dost času, mohlo by se léčiteli podařit je zničit kouzly, ale času nazbyt neměli.</p> <p>Tris sáhl do vaku zavěšeného u pasu a vytáhl z něj svazek klíčů. Po chvíli našel ten, který odemykal okovy na zápěstí.</p> <p>Jedné noci, nedlouho potom, co se Tris usadil v Loukově, zaklepal na dveře jeho domku vážně potlučený člověk. Zůstal u Trise dva dny a poté zmizel stejně nečekaně, jako se objevil. Toho rána, co ten muž zmizel, našel Tris na svém pracovním stole svazek klíčů. Očividně jimi chtěl zaplatit. Trise ani v nejmenším nepřekvapilo, když se rozkřiklo, že z hradního vězení uprchl notorický zloděj.</p> <p>Ta sada paklíčů mu od té doby přišla nejednou vhod, a většinou je nosil stále u sebe.</p> <p>Okovy byly příliš těsné a omezovaly v Laethových rukou a nohou krevní oběh. Zatímco se Laeth snažil krev ve svých údech rozproudit, Tris ho pozorně prohlédl. Měl na těle pár modřin a otlaků, zvláště v místech, kde se mu tvrdý kov zařezával do masa, ale zdálo se, že nejvážnějším zraněním jsou otoky.</p> <p>Tris uchopil Laethovy ruce. Místo aby je třel, tak jako před chvíli Laeth, je jemně stiskl a začal utýranou tkáň léčit.</p> <p>Darran se mu vyškubl a udiveně se na své ruce zahleděl. Tris se při představě, že je asi nikdy předtím neviděl zářit, neubránil pobavenému úsměvu.</p> <p>„Co to…“ Laeth se viditelně zarazil. Čím méně budou mluvit, tím lépe. Později bude na řeči času dost, ale nejdříve musí přežít dnešní noc. Darran vrhl na Trise odevzdaný pohled a zase mu ruce podal.</p> <p>Tris se věnoval péči o jeho zápěstí a kotníky. Léčení nebylo tak dokonalé, jak by mohlo být, a Laeth se stále pohyboval s jistými obtížemi. Jeho ruce a nohy byly strnulé příliš dlouhou dobu a modřiny byly velmi rozsáhlé.</p> <p>Tris ho podepřel ramenem a pomohl mu projít dveřmi. Opřel Laetha o zeď, vrátil se pro svou hůl, pak se dotkl prstem hromady pilin a soustředil se.</p> <p>Poznenáhlu piliny zazářily žlutým světlem a začaly obnovovat původní tvar dveří. Jako živý tvor vyplnily železný rám, který je zpevňoval, dokud tam nevisela šafránově žlutá opona. Ozvalo se suché prásknutí, jako by někdo lusknul prsty, a stály tu dubové dveře, stejně pevné jako dřív. Kdyby se strážný vylezl podívat až sem, musel by je otevřít, aby zjistil, že Laeth zmizel.</p> <p>Tris zhasil čarovné světlo a znovu otevřel padací dvířka. Věžní místnosti pod nimi se utápěly v tichu.</p> <p>Prvních pár schodů musel léčitel Laetha podepírat. Držet v jedné ruce těžkou hůl, v druhé ještě těžšího Darrana a přitom potmě sestupovat po úzkém schodišti, byla velmi nesnadná práce. Jakmile se zdálo, že šlechtic už udržuje rovnováhu sám, ujal se Tris vedení.</p> <p>Sestoupili ještě šest dalších schodů a Tris dal Laethovi znamení, aby počkal, a dál pokračoval sám. Měl v úmyslu vypořádat se se strážným na druhém patře vlastními silami, čímž by zbyli už jen dva v přízemí. Když opatrně sestoupil po schodech dolů, seznal, že místnost se změnila.</p> <p>Olejová lampa už zhasla. Bledé měsíční světlo proudící do místnosti malými okny u stropu ozařovalo místo strážného jen prázdnou lavici. Zbytek mučírny se utápěl v temnotách.</p> <p>Tris doufal, že se mu podaří vypořádat se se strážemi odděleně a snížit tak riziko prozrazení na minimum, ale zbrojnoš, který tu hlídal, byl pryč. Bude muset vzít Laetha a… Udělal pár kroků zpět ke schodišti, když tu něco upoutalo jeho pozornost.</p> <p>Zůstal stát bez hnutí a čekal na to nepatrné zašelestění, které jeho instinkt předvídal. Něco vrazilo do kusu nábytku a chvíli ho před sebou tlačilo po podlaze. Tris se přikrčil v naději, že zůstal nezpozorován. Jeho nová poloha mu umožňovala vidět pod stolem zdroj zvuku, který ho prve varoval.</p> <p>Měsíční svit z jednoho z oken dopadal na pár vysokých bot, bot, které se bezvládně pohybovaly sem a tam a tiše šoupaly po podlaze. To byl ten zvuk, který dříve zaslechl.</p> <p>Náhlý závan větru od okna se sebou přinesl nezaměnitelný hnilobný pach močálu s nasládlou příchutí čerstvé krve. Všechno nasvědčovalo tomu, že se po Západním Dvorci pohybuje další bahenní příšera. Nebylo pochyb o tom, že někdo chtěl Laethovo dostaveníčko se smrtí urychlit.</p> <p>Tris vyčkával, kleče ve stabilní pozici a s očima přivřenýma, aby ho jejich lesk neprozradil. Zbrojnošovo tělo se náhle posunulo po podlaze, aby ho vrah mohl lépe uchopit, a léčiteli se tak naskytl ničím nerušený pohled na bytost, s kterou tu měl co do činění.</p> <p>Jednou mu kdosi vyprávěl, že mnoho příšer, žijících ve Velkém močálu, jsou výtvory lidských čarodějů – těch, kteří téměř zničili celý svět, když se jim magie vymkla z rukou. Stvoření, které právě vysávalo krev z hlídačova krku, rozhodně nebylo přirozeného původu. Tris z něj cítil zlo, které nebylo přítomno v žádném obyčejném zvířeti, jakkoliv strašlivém.</p> <p>Zdálky to vypadalo jako smyslná nahá žena. Ale Tris byl dost blízko, aby zahlédl také špičaté uši, bělostné žábry na krku a dlouhé sametové vlasy, rostoucí nejen na hlavě, ale také na zádech.</p> <p>Coulové drápy na rukou a bosých nohách byly jako kočičí, a když žrala, střídavě se zatahovaly a vytahovaly. Oči měla zavřené a cele se soustředila na potravu.</p> <p>Tu něco na jejím krku vzplálo nachovým světlem a Tris si všiml, že intenzita záře pomalu stoupá. Bylo to cosi na způsob obojku, příšera, aniž by přestala požírat svou oběť, po něm zlostně chňapla.</p> <p>Záře stále sílila, netvor hrozivě zavrčel a zasyčel, ale nakonec se od těla odtrhl a z koutku úst mu kanuly krůpěje krve, ne nepodobné slzám. Sápal se svými drápy po obojku, ten ale držel pevně.</p> <p>Tris obojek opatrně prozkoumal a zjistil, že nese neklamné známky lidské magie. Kdyby měl hádat, vsadil by se, že do obojku byl vložen geas, který ji nutí vypátrat Laetha a zabít ho.</p> <p>Opustila náhle tělo a vyrazila ke schodišti, aniž si všimla Trise, nehnuté dřepícího kousek od ní. Byl by ji nechal jít, nebýt toho, že Laeth – zesláblý a neozbrojený, stále čekal na schodech.</p> <p>Když ho minula, vztyčil se s holí připravenou v ruce. Byl rozhodnut počkat s útokem na poslední chvíli. Čím víc se o ní dozví, tím lepší budou jeho vyhlídky.</p> <p>Tris si všiml, jak ztuhla, když si Laetha, sedícího na schodech, všimla. Ten zatím o dramatu, které se odehrává pouhý kousek od něj, neměl nejmenší tušení. Zasyčela. Tris Laetha neviděl, slyšel ale, jak Darran o překot ustupuje po schodech vzhůru.</p> <p>Krátce výsměšně vyštěkla a vyslala své vlastní kouzlo. Její volání, i když neobsahovalo žádná slova, bylo natolik mocné, že i Tris ucítil jeho působení, ačkoliv byl zcela mimo ohnisko.</p> <p>Když Laeth klopýtavým krokem sestoupil ze schodů, pomalu před ním ustupovala a vábila ho do místnosti ke své první oběti. Byla na svou kořist natolik soustředěná, že si nevšimla Trise, který ji ve stínu vlastního kouzla ze strany obešel.</p> <p>Laeth udělal ještě dva kroky a zastavil se. Pomalu zvedl ruce k uším. Zvýšila intenzitu svého volání a nechala v něm zaznít vzrušení a touhu. Darranova pokožka se orosila studeným potem, jak Laeth ze všech sil bojoval o kontrolu nad vlastním tělem.</p> <p><emphasis>Dost</emphasis>, usoudil Tris a udeřil bytost z boku do hlavy okovaným koncem své hole. Byla to rána, kterou by žádný člověk nedokázal přežít, a odmrštila ji přes celou místnost mezi soustavu stolků a nástrojů, jejichž účel již nikdo neznal. Jediným mocným švihem se postavila znovu na nohy.</p> <p>Tris si vzpomněl na Laethovu reakci, zavřel oči, vyvolal oslnivý záblesk čarovného světla, aby ji oslepil, a rychle ustoupil dva kroky stranou. Její úder zasáhl stůl hned vedle něj a nadělal z něj třísky. Tris znovu máchl holí a tentokrát zasáhl rameno.</p> <p>Zdálo se, že se ve tmě orientuje lépe než on, a tak znovu vyvolal čarovné světlo snesitelné intenzity.</p> <p>Její drápy vypadaly hrozivě, ale byly úzké a ostré a hodily se spíše k otevírání krčních tepen než k boji. Měla oči jako kočka, což Trisovi napovídalo, že jí temná místnost vyhovuje skutečně více než jasné světlo. Byla zraněná. Jedna ruka jí visela bezvládně podél těla a krev proudící z rány na hlavě oslepovala pravé oko.</p> <p>Tvrdá a rovná podlaha se jí nelíbila, Tris si všiml, že opatrně váží každý krok. Právě když dospěl k závěru, že je to on, kdo má v tomto boji všechny výhody, máchla zdravou rukou a cosi po něm vrhla.</p> <p>Pozvedl dubovou hůl a kouzlo zachytil. Hůl vstřebala většinu jeho energie, zbytek jím mrštil proti zdi.</p> <p>Nestvůra se zasmála a její smích zněl jako smích mladé dívky. Znovu pozvedla ruku, ale náhle strnula v nedokončeném gestu. Zatvářila se překvapeně a z úst jí vyrazil proud krve. Ještě jednou zakašlala a padla tváří k zemi. Ze stínu za ní vystoupil Laeth, držící v ruce krví zbrocenou železnou tyč se špičatým koncem. Tris usoudil, že ji dříve strážní používali k mučení vězňů.</p> <p>Laeth přejel pohledem po mrtvé příšeře a utrousil: „Nemám pocit, že bychom si ještě museli dělat starosti s ostatními strážemi.“</p> <p>Tris potřásl hlavou. „Ne, pokud jsme nenadělali tolik hluku, aby probudil muže ve strážnici. Raději bychom měli jít.“ Laeth přikývl na souhlas a poněkud prkenně ho následoval.</p> <p>V přízemí blízko vchodu narazili na těla dalších dvou strážných. Tris je překročil a zmizel ve tmě, Laeth šel těsně za ním.</p> <p>Léčitel zavedl Laetha ke vnější zdi hradu, nedaleko od místa, kudy s Riallou vnikli dovnitř. Laeth vyšplhal na hradbu sice pomalu, ale bez nehody. Tris počkal, až bude Darran nahoře, pak svou hůl zajistil a vylezl za ním.</p> <p>Sotva dorazili do stínu lesa, rozezněly se hradní zvony na poplach. Laeth zaváhal, ale Tris ho uchopil za ruku a táhl hlouběji do lesa. Laeth počkal s otázkami, dokud je srdce lesa nepohltilo. Pak se pohodlně opřel o kmen stromu, aby si odpočinul.</p> <p>„Máš mé díky za včasný zásah, léčiteli,“ řekl opatrně. „Budeš muset omluvit mou zvědavost nad tím, proč jsi to učinil.“</p> <p>Tris pokrčil rameny a usadil se na padlé kládě. „Věříš na proroctví?“</p> <p>„Cože?“ vyhrkl Laeth.</p> <p>„Dostal jsem hádanku… vodítko, kterého bych se měl držet a které mě možná zavede k čemusi, co je pro mě velmi důležité.“</p> <p>„A tahle hádanka po tobě vyžaduje, abys nasazoval život pro někoho, komu jsi předtím nade vší pochybnost vyjádřil svou nelibost? Navíc pro člověka, který byl uvězněn za vraždu hradního pána?“ otázal se Laeth nevěřícně.</p> <p>Tris se stydlivě usmál. „Nuže dobrá, Laethe ze Sianimu,“ odpověděl léčitel, „skutky, které jsem dnes v noci vykonal, odrážejí fakt, že jsi společníkem jediného člověka, který mě kdy dokázal porazit v dračí sluji.“</p> <p>„Rialla?“ Laethův hlas zněl pojednou velmi naléhavě. „Kde je? Je v pořádku?“</p> <p>Tris přikývl. „Je jí dobře.“ Zaváhal, a čest mu velela dodat: „Alespoň doufám. Sejdeme se s ní v mém domku. Přivede vaše koně. Tvá dáma je tam také.“</p> <p>„Mari?“ V lordově hlase zaznělo překvapení i úleva.</p> <p>„Přišla, aby Rialle řekla, že tě ráno chtějí rozčtvrtit,“ řekl Tris.</p> <p>„Řekla ti také, že ji lord Jarroh chce obvinit z vražedného spiknutí? Že měla zůstat zamčená ve svých komnatách? Ta žába mě přišla varovat před něčím, co by si domyslel každý hlupák, a někdo ji při tom viděl – což už jsi pravděpodobně slyšel. Potom podezření ještě potvrdila. Trvala na tom, že mě chce navštívit ve věži.“ Laeth potřásl vztekle hlavou, ale v jeho hlase zazněl i obdiv.</p> <p>Tris se usmál, pokýval hlavou a vážným hlasem pronesl: „Tak to je tedy zlé. Budeš ji muset vzít s sebou do Sianimu.“</p> <p>Laeth si léčitele hodnou chvíli prohlížel, než mu úsměv oplatil. „Tak to je vskutku strašné. Chudák holka.“ Narovnal se a vyslal k Trisovi tázavý pohled. „Neměli bychom jít, pro případ, že by chtěl někdo prohledávat vesnici dům od domu? Pokud si dobře vzpomínám, tak je to ta první věc, na kterou hradní správce myslí, když mu uteče těžký zločinec.“</p> <p>„Počkají do rozednění, ve tmě se dá ledacos snadno přehlédnout,“ řekl Tris, ale postavil se také. „Stejně si myslím, že už musí být k smrti vystrašená. Nepůjdeme ji trochu uklidnit?“</p> <p>Když oba muži dorazili k Trisovu domku, nepozorovali žádné známky života, s výjimkou léčitelova valacha, pokojně podřimujícího v ohradě.</p> <p>Tris otevřel dveře a tiše vklouzl dovnitř, Laeth těsně za ním. Šerý měsíční svit ozářil Laethovu zhmožděnou tvář.</p> <p>Jediné varování, které zachytil, bylo tiché vydechnutí, pak se zpoza pultu vymrštil temný stín a udeřil ho s takovou silou, že se zapotácel. Musel podvědomě rozpoznat její hlas, protože ji popadl a smýkl stranou, odrážeje ramenem úder Trisovy hole.</p> <p>„Mor aby to schvátil! Myslel jsem, že čarodějové dokáží vidět i potmě. Vždyť je to jen Mari.“</p> <p>Když se Laeth ujistil, že žádné další rány už nepřijdou, otočil se k dámě. „U Pána Smrti a všech jeho služebníků, Mari! Odkdy jsi tak hloupá, že se na někoho vrháš, aniž by ses předtím podívala, kdo to vlastně je? Kdyby ta léčitelova hůl dopadla tam, kam měl v úmyslu, vyrazil by ti ten kousek mozku, který tam máš, z hlavy. Jak to tak vypadá, zdá se mi, že mi jen roztříštil lopatku.“</p> <p>Jeho hněv by vypadal velmi přesvědčivě, to by ovšem nesměl Mari během svého proslovu objímat a něžně hladit po vlasech. Jeho hlas ztratil na drsnosti: „Už je to v pořádku, miláčku. Už neplač. Už jsem v bezpečí a ty také.“ Otočil se, aby léčiteli něco řekl, ale Tris se mezitím taktně vytratil do vedlejšího pokoje.</p> <p>Když Rialla zavedla koně na hlavní cestu, kde stráže nemohly přehlédnout jejich stopy, zvony jí ještě stále zněly v uších. Jedouc na Železníkovi a se svou kobylou za sebou, pobídla Rialla oba koně do ostrého cvalu, který byli schopni udržet po několik hodin.</p> <p>Když se po straně objevila vedlejší cesta k Loukovu, zvolila Rialla k jízdě špinavější stranu, kde byly její stopy čitelnější. Nechtěla, aby na ubohé vesničany a jejich léčitele padlo sebemenší podezření.</p> <p>Neměla také tušení, v jakém stavu Laeth je. Bylo možné, že sám není schopen pokračovat v cestě. Tím, že zmate pronásledovatele, pro ně možná získá nějaký čas navíc, aby Tris mohl dopravit Laetha do svého domku.</p> <p>Sotva sjela z cesty, zaslechla za sebou hřmění kopyt oddílu jezdců, zkracující s hrozivou rychlostí vzdálenost, která je dělila. Rialla stáhla kobyle otěže tak, aby nezapříčinily její pád a aniž by ji vedla, nechala ji běžet za sebou.</p> <p>Když se Rialla naklonila dopředu a pobídla koně k větší rychlosti, napřímil její hnědák šíji a vyrazil do ostrého trysku, který horší a podsaditější koně stráží nemohli dlouho udržet. Oproti tomu Riallina kobyla, ačkoliv nebyla z tak dobrého chovu, s ním držela krok bez nesnází, protože jí nepřekážela vedoucí uzda a nebyla zatížená jezdcem.</p> <p>Když za ní zazněl lovecký roh, Rialla věděla, že byla spatřena. Dávala si dobrý pozor, aby stále zůstávala v dohledu. Byla raději, když měla pronásledovatele za zády, než kdyby je nechala pročesávat okolní krajinu, kde by mohli narazit na Trise s Laethem.</p> <p>Sotva se koně stráží unavili, přitáhla Rialla Železníkovi uzdu a dopřála koním zaslouženého oddechu. Zavedla valacha do lesa na úzkou pěšinu, kterou tam vyšlapala zvěř. Lehce se uvolnila a usadila se hlouběji v sedle, aby si mohla protáhnout nohy a záda. Občas se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že pronásledovatelé nezůstali příliš pozadu. Stezka ostře zahnula okolo nějakého křoví a vedla přes úzký potok. Právě ve chvíli, kdy se její oř prodíral křovím, aby se dostal na louku, se Rialla otočila. Podívala se, jak daleko za sebou nechala své pronásledovatele. Na druhé straně louky byla další skupina jezdců.</p> <p>Ozvalo se několik vzrušených výkřiků, čerstvá skupinka stráží nevěřícně pobídla koně do trysku a Rialla strhla svého hnědáka ostře doleva. Vztyčila se ve třmenech a naklonila se dopředu, zatímco se její kůň, následován věrnou kobylkou, přehnal přes louku a střemhlav se vrhl do houští na druhé straně.</p> <p>Řekla si, že už Trisovi získala dost času, a rozhodla se, jestli to ještě bude možné, své pronásledovatele úplně setřást. Nová skupina jela na čerstvých koních, zatímco ti její už měli za sebou hodně divokou jízdu. Železníkovy plece byly zbrocené potem, ale ani on, ani kobyla dosud nevykazovali známky únavy.</p> <p>Slyšela nadávky stráží, prodírajících se houštím. Protože ji i nadále pronásledovali v houfu namísto v řadě, jeden po druhém přišli z valné části o výhodu, kterou jim Rialla poskytla tím, že její koně polámali větve, a tak cestu houštinami proklestili.</p> <p>Větší část jezdců zůstávala čím dál víc pozadu, ale několik z nich ji pronásledovalo s o to větším zápalem. Přinejmenším jeden z nich byl stejně dobrý jezdec jako Rialla. Pravděpodobně nějaký šlechtic, který se rozhodl zahnat nudu honičkou za uprchlým zločincem. Železník špatně došlápl a poklesl v kolenou, ale ztracenou rovnováhu zase rychle získal. Rialla si nevšimla, že by nějak kulhal, a zůstala v sedle. Valach však začal být unavený, nejvyšší čas vyměnit koně.</p> <p>Překonali poslední houštinu a ocitli se na dobře vyježděné cestě. Rialla přitáhla koni uzdu, přešla do cvalu a ohlédla se, jestli se za ní někdo nedrží.</p> <p>Šlechtic jí byl stále v patách, ale nikoho dalšího neviděla. Otočila koně a zamířila přímo proti kamenné zdi, lemující notný kus cesty. Nezbývalo jí než doufat, že srpek měsíce září dostatečně jasně, aby její valach viděl, kdy se má odrazit ke skoku.</p> <p>Rialla před odjezdem ze Sianimu koně pro sebe a pro Laetha vybírala pečlivě. Obě jejich zvířata byla krmena obilím a byla vhodná k boji. Byla tak vytrvalá a spolehlivá, jak jen po každodenním ježdění mohla být. Když valach jen zafrkal a přelétl přes zeď lehce jako pták, a kobyla ho následovala, Rialla jim za onu vytrvalost blahořečila.</p> <p>Ohlédla se a tiše zaklela. Navzdory svému šílenému úprku přes pole a skoku přes plot na jeho konci, šlechtic vzdálenost mezi nimi stále zkracoval.</p> <p>Znovu zamířila do lesa, kde hrálo větší roli jezdecké umění a kde nemohl natolik využít výhody, kterou mu poskytoval čerstvější kůň. Dosáhla tím pouze toho, že ji přestal dohánět, ale setřást jej nedokázala.</p> <p>Rialla neznala okolní terén, zatímco druhý jezdec zde byl očividně jako doma. Několikrát se mu podařilo využít výhody kratších či schůdnějších pěšin vedoucích krajinou, která se stávala každým okamžikem drsnější, jak se o překot vzdalovali od civilizovaných oblastí. Když se rokle, do které se Rialla vehnala, počala rychle zužovat a prohlubovat, bleskla jí hlavou myšlenka, že ji nahání tam, kde ji chce mít.</p> <p>Rialla se obávala, že past už zaklapla. Stěny rokle nebyly vyšší než stromy, které tu a tam rostly po stranách, byly však příkré a sypké. Zoufale upírala oči do tmy a hledala cestu ven. Nemohla se zbavit pocitu, že rokle záhy skončí další příkrou stěnou. Konečně narazila na úsek, kde byla stěna strže narušena nedávným sesuvem půdy, který v ní vyryl brázdu plnou suti a štěrku, a sráz tak na onom místě něco málo ze své příkrosti ztratil. Vyhlídka to stejně nebyla nijak zvlášť vábivá, ale Rialla byla na pokraji zoufalství.</p> <p>Volného koně poslala napřed, pobízejíc ho plácnutím stejně jako empatickým povelem. Malá klisnička šplhala nahoru svižně jako kamzík. Její kopyta však uvolnila další kameny, a celý svah se dal znovu do pohybu. Když byla kobyla bezpečně nahoře, vrhla se Rialla na Železníkovi do přívalu kamení, který byl jejich jedinou cestou ven.</p> <p>Železník dělal svému jménu čest a nezadržitelně postupoval navzdory sesouvajícím se kamenům vzhůru. Zřetelně oddechoval námahou. Menší kůň by to nedokázal, ale Železník se zpocený a s divoce planoucíma očima vydrápal na vrchol svahu a mocným skokem se přenesl na pevnou půdu. Když sesuv dorazil až na dno rokle, zanechávaje za sebou náhlé ticho a sráz tak příkrý, že by ho žádný kůň nedokázal překonat, zvedl se oblak prachu.</p> <p>Rialla nechala koně vydechnout. Byla velmi zvědavá na muže, který vynaložil takové úsilí, aby ji chytil. Jen o malou chvíli později se ozval dusot kopyt a do rokliny se přiřítil její pronásledovatel. Sotva jezdec zahlédl siluetu uprchlé kořisti, tyčící se na vrcholu srázu, přitáhl svému koni uzdu.</p> <p>Slyšela, jak zaklel. Byl jen jediný způsob, jak by se mohl se svým velkým koněm dostat tam, odkud ho teď sedící Rialla mlčky pozorovala. Musel by se vrátit k východu ze strže a tou dobou by už byla dávno pryč a nenávratně ztracená v temnotách.</p> <p>Poznala ho po hlase, ale i kdyby neřekl ani slovo, nemohla si ho s nikým splést. Lord Jarroh měl vysokou, svalnatou postavu a na tak krátkou vzdálenost byl omyl zcela vyloučen.</p> <p>Jeho kůň vycítil bezmezný vztek svého pána a začal se plašit, ale lord Jarroh ho bezohledně zkrotil.</p> <p>„Proč jsi to udělal?“ zvolal lord Jarroh, a jeho hněvivý hlas se třásl zármutkem. „Zatraceně, vždyť on tě miloval! Byl pyšný na to, jak jsi se vzepřel své rodině a odjel do Sianimu. Často mluvil o tom, jak moc mu jeho chytrý bratr schází. On sám tak chytrý nebyl, že? Důvěřoval těm, které tak bezmezné miloval. Netušil, že ta čubka, s kterou se oženil, toužila po loži jeho vlastního bratra. Nevěděl, že bratr toužil po moci a bohatství.“</p> <p>Rialla už zapomněla, že lord Jarroh má silné sklony k proslovům. Očividně si myslel, že mluví s Laethem. To dávalo smysl, jestliže věděl, že Laeth dnes v noci uprchl.</p> <p>Rialla byla stejně vysoká jako Laeth, její čerstvě přibarvené vlasy měly přibližně stejnou barvu a délku a kromě toho jela na Laethově koni. Darran by nikdy neuvěřil, že by pouhá žena mohla být schopna uniknout dvěma oddílům stráží vedených darranským lordem – otrok snad, žena nikdy.</p> <p>Rialla shlédla na toho muže, který kdysi před lety ubil v Kentaru malé děvčátko k smrti, shůry. Železník se pod ní neklidně zavrtěl, Rialla se přemohla a uvolnila mu otěže. Byla ráda, že sebou nemá luk nebo nůž, protože kdyby měla, lord Jarroh by už byl po smrti, a ona ho ještě potřebovala.</p> <p>Teď když byl Karsten mrtev a Laeth zdiskreditován, byl to poslední člověk, který mohl dokázat zajistit spojenectví mezi Rethem a Darranem, spojenectví, které bude znamenat konec otrokářství v Darranu, pokud by ovšem Winterseine nezískal moc nad Karstenovými statky.</p> <p>Promluvila hlubokým a hrubým hlasem, protože kdyby lord Jarroh věděl, že je žena, nebral by její slova vůbec v úvahu.</p> <p>„Já nejsem Laeth, pouze jeho krajan ze Sianimu. Mým úkolem bylo svést jeho pronásledovatele na falešnou stopu. Laeth je touto dobou již v bezpečí. Nicméně přesto mám několik námětů k zamyšlení, o které bych se s tebou rád podělil.“</p> <p>„Za prvé, proč by lord Laeth volil k vraždě svého bratra takový způsob, který by na něj vrhl podezření? Jestli ovládá magii, proč nezinscenoval malou nehodu? Zbloudilá střela nebo uklouznutí na schodech by byly snadnou záležitostí pro člověka, který dokáže ovládat takové věci, jako byla ta příšera v tanečním sále. Přemýšlej o člověku, který se tak velmi snaží, aby vina ulpěla na Laethovi. Kdo bude mít užitek z Karstenovy a Laethovy smrti? Kdo je závislý na příjmech plynoucích z obchodu s otroky, kterému by sňatek krále Myra s darranskou princeznou učinil přítrž?“</p> <p>„Možná bys měl napřít své pátrání jiným směrem, teď když Laeth unikl z tvé moci.“ Krátce zvedla ruku na pozdrav, otočila svého schváceného oře směrem k hornaté krajině a volně odklusala.</p> <p>Sotva zmizela ve stínu stromů, nechala Železníka přejít do kroku. Klisna je následovala poslušně jako štěně a otírala si o Riallu svou zpocenou tlamu, aby si ulevila od svědění, které jí způsobovala kožená uzda. K úspěšnému završení záchranné akce už Rialle zbývalo jen nalézt Trisův domek dříve než se rozední.</p> <p>Na chvíli se musela ukrýt v hustém houští, protože narazila na několik strážných, kteří nechávali své koně odpočinout. Nedokázala říct, jestli to je nebo není jeden z pátracích oddílů, který ji dnes pronásledoval. Hlídky byly pravděpodobně roztroušeny po celém lese. Koně stráží byli naštěstí příliš unavení, než aby zafrkali na pozdrav, a ty své Rialla udržela v klidu. Vynucená přestávka jí poskytla čas k přemýšlení o svém proslovu k lordu Jarrohovi. Odfoukla si z čela neposlušný pramen tmavých vlasů a potřásla hlavou nad myšlenkou, která se jí vnucovala, ale nezbavila se ani jednoho, ani druhého. Vlasy ji pouze rozčilovaly, ale ta myšlenka a z ní vyplývající řešení byly katastrofální.</p> <p>Stráže po chvíli odjely a Rialla se vyhoupla do sedla své klisny a zamířila směrem, kterým tušila léčitelův domek. Než dorazila do vesnice, jen tak tak se vyhnula dalšímu oddílu jezdců a třetí pouze zaslechla.</p> <p>Chvíli z opatrnosti vyčkávala, aby se ujistila, že je tam sama. Když se přesvědčila, že se kromě ní po okolí nikdo nepotlouká, přivázala koně k bezovému keři na kraji lesa. Těžká vůně šeříků se jí držela ještě chvíli poté, co přešla po kládě položené přes potok zurčící za Trisovým domem.</p> <p>Otevřela dveře a tiše zavolala. „Trisi? Laethe?“</p> <p>Šeptavá odpověď ji zavedla do zadního pokoje, kde se ve tmě krčili Tris a Laeth s Mari. Neodvažovali se zapálit lampy, aby nepřilákali pozornost hlídek.</p> <p>„Zdravím vás,“ řekla Rialla unaveným hlasem a opřela se o dveře. „Jsem ráda, že tě vidím celého, Laethe.“</p> <p>„Je vskutku lepší být v jednom kuse namísto ve čtyřech,“ odtušil pochmurně Laeth. „Kde jsi byla tak dlouho?“</p> <p>„Zametala jsem vaše stopy před lordem Jarrohem a jeho lidmi, tak si ten tón laskavě odpusť,“ odpověděla Rialla.</p> <p>Laeth jí věnoval neopakovatelný úsměv, Rialla ho opětovala a vytáhla si z vlasů zapletený list. Usadila se na podlaze vedle Trisova křesla, protože na její posteli seděl Laeth s Mari.</p> <p>„Koně na vás čekají v šeříkovém háji na kraji lesa,“ řekla Rialla a ze všech sil přemáhala nutkání zavřít oči a spát. „Už byste měli raději jít. Skoro svítá a jestli vás tady najdou, budou trpět nevinní lidé.“</p> <p>„Ty s námi nejdeš?“ podivil se Laeth.</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou. K tomuto rozhodnutí dospěla během své noční jízdy. „Pokusím se prokázat, že Karstena zabil lord Winterseine.“</p> <p>„Jak?“ zeptala se zamračeně Mari. „Laethova otroka nikdo poslouchat nebude.“</p> <p>„To ne,“ přitakala Rialla, „ale to není zapotřebí. Mám v úmyslu doručit důkaz o jeho vině Renovi do Sianimu. Když dokázal přesvědčit mě, abych se vrátila do Darranu jako otrokyně, jistě dokáže přesvědčit i královskou radu, aby dala Winterseina zatknout.“</p> <p>„A jak získáš ten důkaz?“ léčitelův hlas zněl unaveně a měkčeji než obvykle.</p> <p>„Winterseine chce zpátky svou otrokyni. Když Laeth zmizí, bude na ni mít právní nárok.“ Rialla si všimla tmavé skvrny na podlaze u Trisova křesla, kde měla opřenou ruku. Dotkla se prsty úst a řekla: „Víš, že krvácíš, Trisi?“</p> <p>„Ne. Já krvácím?“ Jeho hlas zněl udiveně. „Ta příšera, na kterou jsme narazili, mě musela dostat – ani jsem si toho nevšiml.“</p> <p>Trisovi se v rukou objevila bledá svítící koule. Když si léčitel začal prohlížet nohy, všimla si Rialla, že jeho rukáv má podezřele tmavou barvu.</p> <p>„Na ruce.“</p> <p>Tris vytáhl z boty nůž a pokusil se dostat jeho čepel pod látku tuniky.</p> <p>„Počkej, já to udělám,“ nabídl se Laeth, který přišel hned poté, co se Rialla poprvé zmínila, že léčitel je raněn. Vzal nůž a rozřízl rukáv od zápěstí k rameni.</p> <p>Tris na ránu letmo pohlédl a řekl: „Je to jen škrábnutí, vedle mám nějaké obvazy a láhev brandy.“</p> <p>Laeth zůstal stát, zatímco léčitel odešel z místnosti.</p> <p>„Při bozích, Rio, bratrovy statky bych si nevzal, ani kdyby mi je nabízeli,“ řekl naléhavě. „Být žoldákem mě baví mnohem víc než být darranským lordem. Jen ať si Winterseine tuhle všivou půdu nechá. Nedělej to.“</p> <p>Rialla se opřela zády o zeď a zavrtěla hlavou. „Já to nedělám kvůli tobě, Laethe. To, že tím dokážu i tvou nevinu, je jen vedlejší efekt, nic víc. Jestliže Winterseine získá statky tvého bratra spolu s titulem, co bude se spojenectvím?“</p> <p>„Ztroskotá, přesně jak si přeje,“ odsekl poněkud zlostně Laeth. „Otroctví zůstává součástí darranské kultury. To je tragické, ale otroctví tu existovalo příliš dlouhou dobu. Jeho zrušení v Darranu nebude mít na ostatní země žádný vliv. Mor na tebe, Riallo, nestojí to za to, riskovat kvůli tomu svobodu.“</p> <p>„Jakou svobodu?“ vyštěkla prudce Rialla. „Já jsem otrok. Jen jsem strávila spoustu času lhaním sama sobě, že tomu tak není.“</p> <p>„To je nesmysl,“ poznamenal Tris. Rialla si ani neuvědomila, že už je s nimi v pokoji, své čarovné světlo nechal pohasnout. „Měla jsi přijít rovnou sem, a ne se pouštět do celé řady heroických eskapád se strážemi, které nebyly nezbytné. Nechala ses nahánět po okolních lesích jako jelen, abys svedla hradní stráže ze správné stopy, zatímco my jsme se tady klepali strachy. Otrok dělá přesně to, co se mu řekne.“</p> <p>Laeth se zašklebil. „To se jí pokouším říct už delší dobu, ale ona mě neposlouchá.“</p> <p>Rialla se usmála, dobře se tou výměnou názorů bavila, ale nedokázala ji přijmout. Neměli tušení, jak hluboko může otroctví zakořenit v lidské duši, jako strach před bitím, nebo ještě hůř, touha potěšit svého pána.</p> <p>„Vyčistil sis tu ruku?“ otázala se.</p> <p>Tris přikývl. „Ale nemůžu si utáhnout obvaz, je to na dost nešikovném místě.“ Podal Rialle dlouhý úzký pruh látky.</p> <p>Zaváhala a řekla: „Budu potřebovat trochu světla.“</p> <p>Vykouzlil další čarovné světlo a Rialla mu pevně ovinula obvaz kolem předloktí.</p> <p>„Vypadá to, jako by tě něco seklo drápy,“ poznamenala.</p> <p>„Na něco jsme ve věži narazili,“ řekl Laeth, „ale nevšiml jsem si, jestli to drápy mělo nebo ne.“</p> <p>„Páchlo to, jako by to právě vylezlo z močálu,“ dodal Tris. „Očividně někdo chtěl mít jistotu, že Laeth zemře.“</p> <p>„Řekla jsem Winterseinovi, že lorda Jarroha zastavím,“ ozvala se Mari váhavě z postele, „i kdybych se s ním měla kvůli tomu vyspat.“</p> <p>Laeth se rozesmál. „Vsadím se, že jsi ho přesvědčila, že jsi celou dobu byla tichá, ušlápnutá myška. Nenazvala jsi ho také hloupým mezkem?“</p> <p>„Nikoliv,“ řekla Mari. „Nazvala jsem ho vrahem. Byla jsem si jistá, že ty jsi Karstena nezabil. Nemáš na takový čin povahu. Logicky, dalším podezřelým je Winterseine. Zvláště když se tolik snažil, aby všechny kolem přesvědčil, že jsi vinen.“</p> <p>„Ráda bych věděla, co poslal na Mari,“ uvažovala Rialla. „Raději bys ji měl vzít s sebou do Sianimu, Laethe.“</p> <p>„Ano,“ přikývl souhlasně. „To jsem měl v úmyslu. Jen jsem myslel, že pojedeš s námi.“</p> <p>Rialla znovu zavrtěla hlavou: „Ne.“</p> <p>„Řeknu Renovi, co chceš udělat, měl by být schopen vypátrat tě a dostat ven, pokud to nezvládneš sama.“ Laeth z toho očividně nebyl příliš nadšen, ale znal ji příliš dobře, aby věděl, že svůj názor nezmění.</p> <p>„Děkuji,“ řekla Rialla.</p> <p>„Takže mám za to, že uděláme nejlíp, když odsud zmizíme,“ vyhrkl Laeth.</p> <p>„Počkejte chvíli, připravím pro vás ještě nějaké věci,“ řekl Tris a zamířil do přední místnosti. „Mám tu nějaké obnošené šaty, které by mohly urozené paní, pokud není příliš vybíravá, padnout. Dal mi je jeden farmář za to, že jsem uzdravil jeho ovci. Pořád jsem přemýšlel, co s nimi budu dělat. Dostal jsem i nějaký chléb. Za chviličku bude všechno připraveno.“</p> <p>Tris nelhal a skutečně měl během chvíle sbalený pár obrovských sedlových brašen. Zvedl celý ten náklad a podal ho Laethovi. Laeth si sedlové brašny hodil přes rameno, zvedl Riallinu ruku ke rtům a políbil ji s grácií skutečného dvořana.</p> <p>Rialla ho jemně pohladila volnou rukou po tváři a pak ho drsně poplácala po rameni. „Raději už běžte, než objeví vaše koně. Pokud to půjde, nechejte je jít krokem, mají za sebou dost náročnou noc. Když zamíříte do Rethu severovýchodním směrem, měli byste být poměrně v bezpečí, většina vojáků pátrá na jihovýchodě, na trase do Sianimu.“</p> <p>„Tak to bylo původně v plánu,“ řekl Laeth. „Mám v Rethu pár přátel, u kterých můžeme zůstat a nechat koně odpočinout. Hodně štěstí, Rio.“</p> <p>„Tobě také,“ odpověděla Rialla.</p> <p>Laeth se otočil k Trisovi. „Děkuji za to, co jsi pro mě dnes v noci vykonal.“</p> <p>Tris zavrtěl hlavou. „Nejlépe mi poděkuješ tak, že se svou paní dorazíš v pořádku do Sianimu.“</p> <p>Tris je vyprovodil ven, aby zakryl ty nejnápadnější stopy, které po sobě zanechají. Řekl, že nikdo, kdo by ho viděl potloukat se v noci po lese, to nebude považovat za něco divného. Existuje několik druhů rostlin, které mají silnější účinek, jsou-li natrhány v noci.</p> <p>Rialla osaměla, odebrala se do ložnice a svalila se se zasténáním na postel. Nikdy by nevěřila, že se někdy bude cítit tak vyčerpaná. Zavřela oči a necítila zvláštní potřebu je otevírat. Když se Tris vrátil a probudil ji, znovu bolestně zasténala.</p> <p>„Vím, a je mi to líto,“ řekl omluvně. „Ale měl bych tě trochu omýt, než se někdo začne divit, proč je těžce zraněná otrokyně celá od bláta a listí.“ Zatímco k ní mluvil, svlékl z ní vypůjčené šatstvo.</p> <p>Rialla se probrala ze své strnulosti právě natolik, aby si uvědomovala, že by měla proti jeho počínání protestovat, ale nemohla k tomu najít dost síly. Omyl ji vlhkým kusem látky a pak ji znovu navlékl šedou tuniku otrokyně, to vše takřka bez její účasti.</p> <p>Její mrákotný stav jí dělal starosti a dlouhou chvíli bojovala, aby se z něj vymanila a dokázala ze sebe vyhrknout: „Co se to se mnou děje?“</p> <p>„Pst, to je v pořádku. Léčebný proces je pro tělo velmi únavný. Za normálních okolností bys po té proceduře, které jsem tě podrobil, prospala celý den, namísto toho, aby ses s tlupou šílených stráží honila po celém širokém okolí.“ Zatímco mluvil, vytáhl hřeben a začal jí vyčesávat vlasy a naprosto přehlížel její podrážděné poznámky, když ji zatahal příliš silně. „Musíme z nich dostat všechno zbylé listí.“</p> <p>Konečně ji uložil do postele, ale nepřikryl ji. Místo toho si sedl na kraj postele a řekl: „Riallo, probuď se ještě na chvilku. No tak, zlato.“</p> <p>Vycítila v jeho hlase takovou naléhavost, že se jí to podařilo. Paprsky vycházejícího slunce ozářily ostře řezané rysy jeho tváře, ze kterých se dala vyčíst podivná váhavost.</p> <p>„Jestli uvidí, že tvoje noha je zdravá, vzbudí to podezření.“ Zdálo se, že mu dělá potíže se vyjádřit.</p> <p>„Musíme jim předat otrokyni se zraněnou nohou,“ řekla Rialla.</p> <p>Tris přikývl.</p> <p>Rialla v sobě sebrala všechnu sílu a usmála se. „Jestli máš nůž, udělám to.“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „Není nutné sahat k tak drastickým prostředkům, ale stejně to bude bolet.“</p> <p>Zavřela oči, ale přesto se zasmála. „Dej mi ještě minutu a pochybuji, že bych cítila, kdyby mě kopla mula.“</p> <p>Mýlila se. Když její ránu znovu otevřel, vykřikla bolestí. Byla příliš unavená, než aby si mohla hrát na hrdinu. Tris ránu opatrně sešil tak, aby nevznikla jizva, poté ji namazal uklidňující mastí a setřel palcem slzy z její tváře.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se.</p> <p>Přikývla, zavřela oči a po mnoho příštích hodin je už neotevřela.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>6</strong></p> <p>Když se Rialla probudila, slunce už svou pouť po obloze téměř dokončilo. Stále se cítila unavená a noha ji bolela. Instinktem štvance neomylně cítila, že ji z léčivého spánku vytrhl nějaký hluk. Znovu zavřela oči a naslouchala.</p> <p>Ve vedlejším pokoji někdo byl, slyšela je mluvit. Když přišli blíž, poznala Winterseinův hlas. Posadila se a počkala, až se otevřou dveře.</p> <p>První vstoupil Terran, následován Winterseinem a Irisem.</p> <p>„Mohu vidět ránu?“ zeptal se Winterseine. „Ne že bych snad pochyboval o tvých schopnostech, léčiteli, ale rád bych si ji prohlédl na vlastní oči. Jestli by jí měla zůstat ošklivá jizva, nebyla by mi k ničemu.“</p> <p>Zdálo se, že to, co viděl, udělalo na Winterseina dojem. „Odvedl jsi dobrou práci, léčiteli. Čím jsi dostal ten jed z rány?“</p> <p>Tris na něj hleděl právě tak dlouho, aby to bylo možno považovat za nestoudnost, a pak procedil mezi zuby: „Obkladem.“</p> <p>Winterseine se usmál, ale jeho oči zůstaly studené. „Všichni máme svá tajemství, nebo ne?“</p> <p>„Kdy bude moci cestovat?“ zeptal se Terran, aby uvolnil napětí v pokoji. Rialla zapomněla, že tam vůbec je, Terran měl ve zvyku držet se v pozadí.</p> <p>„Záleží na tom, jak hodláte cestovat,“ odpověděl poměrně zdvořile Tris. „Na koně bude moci vsednout tak za týden. Pokud máte kočár, můžete si ji odvést za dva tři dny, ale bylo by lepší počkat pět dní. Za týden bude riziko infekce podstatně nižší.“</p> <p>Lord Winterseine přikývl a přejel prstem po sešité ráně. Tu a tam přitlačil, pátraje po skryté infekci. Rialla věděla, že její tvář si uchovala netečný výraz otrokyně, ale cítila, že Tris vzplál znenadání prudkým hněvem. Byla to první konkrétní emoce, kterou v něm vycítila, a překvapeně na něj pohlédla. V jeho tváři se nezračilo nic, co by tam před chvílí nebylo. Zdálo se, že nebyla jediná, kdo dovedl skrývat své city. Spustila své ochranné mentální bariéry, ale ten náhlý záblesk hněvu pohasl a Tris byl opět stejně nečitelný jako vždy.</p> <p>„Velmi dobře,“ řekl lord Winterseine, „za týden si pro ni přijedeme. Přinejmenším tak dlouho nám s největší pravděpodobností bude trvat, než tu vyřídíme své záležitosti.“</p> <p>„Otče, nezapomeň,“ řekl Terran pokorným hlasem, „že musíme brzy odjet. Ode dneška za čtrnáct dní očekáváme na zámku Winterseine další dodávku,“ pokračoval. „Týden počkat můžeme, ale ani o chvíli déle.“</p> <p>Rialla sebou trhla a překvapeně se na Terrana zadívala. Vypadla na okamžik z role, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Usilovně se soustředila a zapátrala, výsledek však byl stále tentýž. Lorda Winterseina vnímala jen matně, ale jeho přítomnost cítila. Trise si byla vědoma na jiné úrovni. Terrana nevnímala vůbec.</p> <p>„Samozřejmě.“ Lord Winterseine se obrátil k léčiteli a řekl: „Doufám, že vás příliš neobtěžuje držet si ji tady do doby, než odjedeme.“</p> <p>„Ne,“ odpověděl Tris. „Spočítám veškeré náklady a pošlu vám účet. Jakmile zaplatíte, můžete si svou otrokyni odvést.“</p> <p>„Zajisté,“ řekl Winterseine. „Můj syn se o to postará.“ Vyšel z místnosti, následován Terranem a léčitelem.</p> <p>Rialla se zamyšleně protáhla. Dosud nikdy se nesetkala s někým, koho vůbec nedokázala vnímat. Už narazila na několik podivných věcí. Nejdříve ten léčitel, a teď Terran. Možná že její schopnosti nepracovaly až tak bezchybně, jak si myslela. Rozhodně se zdálo, že s ní chvílemi žertují.</p> <p>Tris právě vcházel do dveří, když se z vedlejší místnosti znovu ozval zvonek. Usmál se, pokrčil rameny a zavřel za sebou dveře.</p> <p>Rialla slyšela, jak mastí ošetřuje poraněné štěně, patřící nějaké holčičce, napravuje farmářovu zlomenou ruku a zařizuje mu výpomoc, dokud kost nesroste. Pak přišla jakási žena a cosi mumlala o svém kůzlátku (Rialla si nebyla jistá, jestli mluví o zvířeti nebo o svém dítěti) a Tris odešel s ní.</p> <p>Rialla se prospala tak dlouho, jak jen mohla, pak až do omrzení hrála cvičné partie dračí sluje. Tris se při západu slunce na chvíli zastavil, ale byl znovu odvolán kovářem, jehož žena měla potíže při porodu třetího dítěte.</p> <p>Rialla neklidně odkopala přikrývku a vyhlédla z okna. Parapet měl šířku užší lavice, Rialla se o něj opřela lokty a hleděla na noční oblohu. Bylo to o něco lepší než počítat těch padesát sedm stropních prken, přibitých čtyřmi sty dvanácti hřebíky.</p> <p>Rialla se neklidně zavrtěla a začala znovu nervózně přecházet po místnosti. Neměla, jak by rozsvítila lampy na zdech. Věděla, že tu Tris někde má křesadlo a ocílku, byly ale tak dobře schované, že je nemohla najít. Dvakrát prohledala obě místnosti, spíše aby se nějak zabavila, než že by potřebovala světlo. Měsíční záře dopadající oknem osvětlovala pokoj skoro stejně dobře jako zapálené lampy.</p> <p>Nakonec přistoupila k posuvné stěně v ložnici. Chvíli jí trvalo, než našla otvírací mechanismus, ale ne tak dlouho jako překonat ostych a podívat se. Své svědomí uklidnila úvahou, že kdyby jí Tris nedůvěřoval, tak by jí ty tajné dveře přece neukazoval vůbec. Konečně se dveře otevřely a odhalily své tajemství.</p> <p>Většinu z ukrytých zbraní už Rialla použila nebo je alespoň viděla používat, ale záhadou pro ni byla krátká rozštěpená hůl se strunou z kočičích střev, spojující obě ramena vidlice.</p> <p>„To je vrhač kopí,“ řekl unaveným hlasem Tris. Sledoval její počínání od dveří a mávnutím ruky rozžehl lampy na stěnách. „Muž, který ho pro mě vyrobil, tomu říkal atlatl. Když se pořádně podíváš, najdeš pět krátkých kopí, která přesně zapadají do vidlice. Konec kopí se nasadí na řemen a vrhá se jím podobně jako oštěpem. Není to, pravda, až tak přesné jako luk a šíp, ale dá se to použít mnohem rychleji a lépe to ukryješ před myslivci.“</p> <p>Rialla přikývla, a když vracela zbraň zpátky na její místo, snažila se nevypadat tak provinile, jak se cítila. S lehkostí se postavila. Když přenesla váhu na zraněnou nohu, zkřivila tvář bolestí.</p> <p>„Jedl jsi něco?“ zeptala se, když zahlédla jeho tvář zblízka. „Využila jsem příležitosti a vyplenila tvou špižírnu. Na stolku u postele mám ještě klobásu s kusem sýra.“</p> <p>„Děkuji,“ řekl Tris, posadil se na postel a s chabým zájmem pohlédl na tác. Musel se mýt v potoce, protože jeho lněná košile měla promočený límec a rukávy.</p> <p>„Jak to šlo u porodu?“ zeptala se Rialla, a když bylo zřejmé, že se léčitel nehodlá v nejbližších minutách hnout z místa, usedla na podlahu.</p> <p>„Špatně,“ řekl Tris, zavrtěl hlavou a pohlédl na kus sýra, který držel v ruce, s takovou nechutí, jako by byl plesnivý. „Byla to dvojčata a jedno z nich se neobrátilo. Zemřelo dříve, než jsem se k němu dostal. To druhé je malinké, ale kovářův domek je čistý a teplý, mělo by být v pořádku.“</p> <p>Rialla viděla, že smrt dítěte ho trápí mnohem víc než únava. Vzala kus kozího sýra, chvíli do něj dloubala a přemýšlela, co by řekla, aby ho trochu rozptýlila.</p> <p>„Řekni mi,“ požádala po chvíli, „jak jsi se stal zdejším léčitelem? Ve všech příbězích se tvrdí, že se vlkodlaci drží u svého lidu.“</p> <p>Podíval se na ni a do jeho unavených očích se vplížil slabý náznak úsměvu. „Já nejsem vlkodlak. Vlkodlaci nacházejí potěšení v požírání nevinných mladých panen, které jsou dost pitomé na to, aby se samy procházely po lese. A pozor,“ dodal a zakousl se do sýra s mnohem větším nadšením než prve, „to neznamená, že by si to nezasloužily. Hloupá mladá děvčata, která jsou nachytána sama v lese, padají za oběť všemu, co jim zkříží cestu, ať je to obyčejná šelma, člověk nebo vlkodlak. Z toho příběhu plyne ponaučení,“ vzal si kus klobásy, „nebuď pitomá mladá panna.“</p> <p>Rialla se ušklíbla a prohlásila: „Díky za radu. Budu si to pamatovat. Takže kdo vlastně jsi a proč jsi tady? Řekla bych, že když už ses rozhodl bratříčkovat s lidmi, vybereš si k tomu takové, kteří tě neupálí u kůlu, jakmile tě přistihnou při čarování.“</p> <p>Znovu se zakousl do klobásy, pokrčil rameny a řekl: „Léčím lidi.“</p> <p>Převrátila oči, popadla kus sýra a schovala ho za zády. „Žádné další jídlo, dokud mi to neřekneš.“ Už si skoro zapomněla hrát, ale jiskřičky v jeho očích jí dodaly odvahy.</p> <p>Zoufale pohlédl na ubohý zbytek své klobásy a vzlykl: „Umřu hlady.“</p> <p>Rialla byla neúprosná, zvláště když si všimla, že už nevypadá tak unaveně a zachmuřené vrásky kolem jeho úst začínají mizet. „Ne když mi povíš, co tady děláš.“</p> <p>Opřel se zády o zeď a zkřížil ruce za hlavou. „Mučením mě vyzradit má tajemství nepřinutíš.“</p> <p>Ukázala mu kus sýra a dráždivě mu s ním zamávala před nosem. „A co takhle úplatek?“</p> <p>„To by fungovat mohlo,“ usoudil Tris. „Proč to nezkusíš?“</p> <p>Teprve na třetí se pokus se jí podařilo hodit mu plátek sýra tak, aby ho chytil do zubů.</p> <p>„Dobrá,“ vzdal se léčitel. „Jsem sylván.“</p> <p>Rialla čekala, ale nijak to nerozvíjel. „Kdo jsou sylváni?“</p> <p>„Kde je můj úplatek?“ otázal se.</p> <p>Trefila ho kusem sýra do nosu. Zachytil ho dříve, než dopadl na postel, pozorně si ho prohlédl a spokojeně snědl.</p> <p>„Sylváni využívají přirozenou magii stejně jako vlkodlaci, ačkoliv naše nadání leží v různých oblastech. Oni mají blíže k lesním zvířatům, zatímco my jsme strážci lesní flóry. Jsme prostý lid a je pro nás poměrně snadné vmísit se mezi lidi, takže naše společenství se nemusí skrývat jako společenství vlkodlaků.“ Odmlčel se, zavřel oči a opřel se zády o zeď, nicméně kus klobásy, který po něm hodila, zachytil s obdivuhodnou obratností.</p> <p>„Ale přesto našich společenství není mnoho,“ řekl po chvíli a zamyšleně si promnul bradu. „Jak míjela staletí, jedno po druhém vymíralo. Společenství, ze kterého pocházím, je poslední, které v Darranu zbylo. Prohlašovali jsme se za náboženský řád, uctívající Naslena, Pána lesů, a mám za to, že něco pravdy na tom bude. Existuje mnoho lidských komunit, tesknících po dávných časech, které se drží starých tradic a mluví starými jazyky. Jsou tolerovány dokonce i v Darranu, protože tu byly vždy. Sylváni se smísili s ostatními.“</p> <p>„Mé společenství žije na malém statku patřícím jednomu mocnému šlechtici. Je to tak malý statek, že ho lord po tři generace nenavštívil. Když pak zemřel, jeho syn se rozhodl každou ze svých držav navštívit. Mám za to, že měl nějaké dluhy a chtěl ohodnotit půdu, která mu patřila, aby ji mohl později prodat.“</p> <p>„Jednou jsem se procházel o samotě a narazil jsem na dítě, lidskou holčičku, kterou jeden z lordových přátel našel ještě přede mnou. Tělíčko měla dost polámané.“ Tris vypadal pojednou zachmuřeně.</p> <p>„Znal jsem ji. Sledoval jsem, jak vyrůstá z batolete ve zvídavé dítě. Její matka byla skvělá tkadlena a já jsem do lidské vesnice často přicházel, abych vyměnil jídlo za látky. Měli čtyři dospělé syny a tuhle holčičku. Musíš to pochopit, Riallo. Důvodem, proč naše společenství přežilo tak dlouho, je, že máme zakázáno čarovat v blízkosti lidí. Přísně zakázáno. Věděl jsem to a věděl jsem, proč tomu tak je.“</p> <p>Pokračoval a jeho hlas byl pojednou sotva slabým šepotem. „Ale tohle bylo dítě, dítě, které jsem znal a měl ho rád. Umírala přímo před mýma očima. Tak jsem vyléčil její tělo tak, že na něm nebyly patrné žádné známky násilí. Znásilnění je stejnou měrou ranou na duši, jako zraněním těla, a tak jsem jí věnoval dar zapomnění. S trochu štěstí to nemusel nikdo vědět, dokonce ani to dítě.</p> <p>Když jsem byl s léčením u konce, probudil jsem ji, vyplísnil za to, že usnula v lese a doprovodil domů. Vzal jsem si stranou jejího otce a varoval ho, že jsem si všiml, jak na ni jeden z lordových hostů dělá oči. Ujistil mě, že ji nepustí z domu, dokud lord i se svým doprovodem neodjede.“</p> <p>„Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že mě někdo ze společenství viděl porušit zákon. Byl jsem souzen a odsouzen k vyhnanství. Odvedli mě daleko od našeho společenství a svázali provazem a kouzly. Kdyby se mi podařilo se uvolnit, zůstal bych naživu, ale už nikdy jsem se nesměl vrátit domů.“</p> <p>„Unikl jsi?“ zeptala se Rialla.</p> <p>Zavrtěl hlavou a usmál se při té vzpomínce. „Ne. Chvíli jsem zápasil, ale ten muž, který mě svazoval, si nepřál, abych přežil. Zrovna jsem uvažoval o svém osudu, když mě našla jedna stará žena. Píchla mě prstem do obličeje a řekla: ‚Podívej, mám pro tebe obchod. Ty jsi léčitel a já někoho takového potřebuju. Já mám nůž, který zase zoufale potřebuješ ty.‘ “ Tris se na Riallu zašklebil. „Byla tak vystrašená, že se celá třásla, ale nedovolila svému strachu, aby ji zastavil. Když jsem souhlasil, přeřízla provaz, a tak jsem tady.“</p> <p>„Jak mohla vědět, že jsi léčitel?“ zeptala se Rialla.</p> <p>„Má nadání, které jí občas umožňuje takové věci vidět.“</p> <p>Rialla přikývla a s jeho odpovědí se spokojila. „Líbí se ti tady, mezi lidmi?“</p> <p>Pomalu přikývl. „Víc než v mé společnosti. Moji lidé se mýlili. Je zlé mít moc pomáhat ostatním a nečinit tak.“</p> <p>„To proto jsi pomohl zachránit Laetha?“ otázala se Rialla. Tris jí věnoval mnohoznačný pohled a pokrčil rameny. „Částečně.“</p> <p>Vstal neklidně z postele a podal Rialle ruku, aby jí pomohl zvednout se z podlahy. Její noha zatím ztuhla, takže jí musel pomoci dobelhat se do postele. Na to zasunul dveře do tajné komory, sebral z postele prázdný tác a mávnutím ruky zhasil světla.</p> <p>„Hezké sny, léčiteli,“ řekla Rialla. Přikývl a tiše za sebou zavřel dveře.</p> <p>„Takže co udělá lord Winterseine s nově navráceným uprchlíkem?“ Když se Tris ozval, byli právě hluboko uprostřed partie dračí sluje a Rialla vyhrávala. Během posledních dní hráli, kdykoliv měl Tris volnou chvilku, a Rialle to ani v nejmenším nevadilo. Hraji bavila stejně jako jeho – i když většinou vyhrával.</p> <p>„Snažíš se rozptýlit mou pozornost,“ obvinila ho. „Tohle je poprvé za celou dobu, co hrajeme, kdy mám mlhavou šanci na vítězství, a i tu mi chceš vzít?“</p> <p>„Stává se z tebe paranoik, nemáš ten pocit?“ Politoval ji s nejhlubším soucitem v hlase. Rialla odpověděla velmi neslušným gestem a vrátila se ke hře.</p> <p>Tris se zasmál a řekl: „Bez legrace, Riallo. Nehodlá tě zmrzačit nebo zmlátit, že ne?“</p> <p>Rialla posunula žábu na prázdné místo na šachovnici a zavrtěla hlavou. „Ne. Tohle se občas stává v Ynstrahu a v některých provinciích Aliance, kde jsou otroci hlavní pracovní silou v zemědělství. Čas od času tam nějakého uprchlého otroka zmrzačí, ale to se děje jen těm méně hodnotným, a i to spíše jako varování ostatním než jako prostředek, jak mu zabránit v novém útěku. Tanečnice je příliš cenná, než aby si ji takto poškodil.“</p> <p>Vrhla na Trise suchý úsměv. „To ovšem neznamená, že to ponechá bez trestu. Pán má talent pro nápaditou odplatu.“</p> <p>Tris upřeně hleděl na šachovnici, ale Rialla měla pocit, že ji vlastně nevidí. Konečně učinil tah a zvedl oči. „Jsi si jistá, že se chceš vracet? Platíš strašlivě vysokou cenu za příležitost k pomstě.“</p> <p>Rialla přikývla a znovu táhla žábou. „Když to bude fungovat, bude to stát za to. A když ne…“ pokrčila rameny. „Jsou tu ještě jiné důvody. Říkal jsi, že jsi hodně cestoval. Byl jsi někdy na druhé straně Velkého močálu?“</p> <p>Tris zavrtěl hlavou.</p> <p>Rialla se posunula na posteli a snažila se najít pro svou zraněnou nohu pohodlnější pozici. „Nepřišlo ti nikdy divné, proč se Sianim tak snaží urovnat spor mezi Rethem a Darranem?“</p> <p>Povytáhl obočí a zavrtěl hlavou. „To by asi mělo. Pochybuji, že by bylo v zájmu Sianimu předcházet válkám.“</p> <p>„Přesně tak. Když mě Pán špiónů povolal, aby mě přemluvil, ať doprovázím Laetha, vysvětlil mi to. Zdá se, že s největší pravděpodobností přijde z východní strany močálu velká invaze.“</p> <p>„Lidé spolu válčí neustále,“ komentoval to Tris. „Byl bych si myslel, že Sianim se svými hordami žoldáků bude vyhlídkou na další konflikt nadšen.“</p> <p>Občas Tris dokázal vyslovit slovo <emphasis>lidé</emphasis> tak, že vyznělo jako nadávka, kterou se častují děti vychované ulicí, aby vyprovokovaly rvačku. Ale jelikož se zdálo, že ji tím nechtěl obvinit z lidství, necítila Rialla potřebu se k tomu vyjadřovat.</p> <p>„To bych si myslela také,“ souhlasila pohotově. „Ale to není jen tak ledajaká invazní síla. Je to armáda, která si za méně než jedno desetiletí podrobila všechny národy Východu. Vůdcem těch vojsk je muž, který si říká Hlas Altisův. Prohlašuje, že je prorokem boha Altise a víra v něj se šíří ještě rychleji než jeho armády. Pán špiónů je přesvědčen, že jediný způsob, jak se ubránit, je spojit veškeré národy západu, a bohužel má odporný zlozvyk mít vždycky pravdu.“</p> <p>„Takže podporuje spojenectví mezi Rethským královstvím a Darranem,“ řekl Tris.</p> <p>Rialla přikývla a pokračovala: „Nic z toho by nemělo žádnou souvislost s tím, co hodlám podnikat ve Winterseinově hradě, s jedinou výjimkou. Lidé na Východě podle všeho nevěří v magii. Je tomu už tak dávno, co měli své čaroděje, že samu existenci kouzel odsouvají do dětských báchorek.“</p> <p>„Ty <emphasis>zázraky</emphasis>, které Hlas Altisův koná jako prorok jednoho starého božstva, vykazují zarážející podobnost se skutky, jichž by byl schopen školený mág. Pán špiónů věří, že Hlas Altisův je čaroděj z této strany Velkého močálu.“ Rialla pohlédla Trisovi do očí. „A já mám pocit, že jsem ho našla.“</p> <p>„Winterseine,“ řekl Tris.</p> <p>Pokývala hlavou. „Je-li tomu skutečně tak, pak by mělo být možné celé invazi zabránit. Laeth a já jsme už objevili tolik spojitostí mezi Winterseinem a tímto samozvaným prorokem, že i kdyby jím on sám nebyl, určitě bude vědět, kdo to je.“</p> <p>„Jdu s tebou,“ oznámil jí Tris klidným hlasem a posunul svého hada na políčko před její žábu.</p> <p><emphasis>Bohové</emphasis>, pomyslela si Rialla<emphasis>, kéž bych to mohla přijmout. Mít se sebou někoho, komu mohu věřit, cítit léčitelovu neustálou příto</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>nost, nebýt sama…</emphasis></p> <p>„Ne,“ řekla rozhodně a posunula ptáka do pozice, ze které chránila svou žábu před Irisovým hadem.</p> <p>„Obávám se, že do toho nemůžeš příliš mluvit,“ poznamenal suše Tris. Unikl hadem do bezpečí a zároveň jí sebral jelena.</p> <p>„A co tvá dohoda s tou stařenou?“</p> <p>„Jsem v Loukově o trochu déle než dva roky,“ odvětil. „Dohoda zněla na jeden rok.“</p> <p>Chystala se něco namítnout, ale všimla si nesmlouvavého výrazu v jeho očích. „Mor tě vem, Trisi! Proč to děláš?“</p> <p>Vrhl na ni podivný úsměv, který jí rázem připomněl, že není člověk. „Říkal jsem ti, že ta žena, která mě zachránila, měla dar spatřit věci, které ostatní vidět nemohou. Řekla mi, že bych ti měl pomoci dokončit tvůj úkol.“</p> <p>„Jen ti řekla, abys mi pomohl, a ty mi pomáháš?“ řekla Rialla nevěřícným hlasem.</p> <p>„Nic tak přímočarého. Budoucnost není neměnná, Riallo. Trenna mi dala cíl, naznačila možný výsledek řady činů. Dost na to, aby mi to za tu námahu stálo.“</p> <p>„Ty mi neřekneš, proč to děláš, že ne?“ obvinila ho Rialla, v jejím hlase ale nezazněl ani stín výčitky.</p> <p>„Samozřejmě,“ řekl uhlazeně Tris. „Jak už jsem vysvětlil Laethovi, musím přiznat, že jsi první člověk, který mě po dlouhé době dokázal porazit v dračí sluji. Jsi na tahu.“</p> <p>Překvapeně pohlédla na šachovnici. „Řekla bych, že jsem právě táhla, asi jsi se nedíval.“</p> <p>Nespustil oči z její tváře. „Díval jsem se. Jsi na tahu.“</p> <p>Pokrčila rameny a řekla: „Vzdávám se tahu.“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „To jsi udělala před pěti tahy a smíš to udělat každých šest. Jsi na tahu.“</p> <p>Usmála se, posunula svého vrabce o dvě pole doprava a oznámila: „Lup!“</p> <p>Podíval se na šachovnici. Její vrabec stál na stejném poli jako jeho drak.</p> <p>Povytáhla obočí nad přehnaně zoufalým výrazem v jeho tváři. „Říkala jsem ti, že nejsem na tahu, ale když jsi na tom trval, tak jsem tedy táhla.“</p> <p>„Čím jsi táhla, když jsem ti sebral toho jelena?“</p> <p>Sladce se na něj usmála: „Tvým drakem.“</p> <p>Zasmál se a zvedl ruce nad hlavu. „Zlodějko. Hra je tvoje.“</p> <p>„Už bylo na čase,“ prohlásila temně a pomohla mu znovu naskládat figurky do zásuvky.</p> <p>„Už mi dlužíš jen dvě království, pět koní a dvanáct vepřů.“</p> <p>„Čtyři koně,“ protestovala vášnivě.</p> <p>„Pět,“ opravil ji Tris. „Vsadila jsi pět koní proti dvanácti vepřům, které jsi prohrála posledně. Mělo to být šest koní, ale když jsi tak kňučela, nechal jsem to na pěti.“</p> <p>„Dobrá,“ připustila Rialla. „Alespoň jsem získala zpět svých padesát slepic.“</p> <p>Chtěl něco odpovědět, ale zaskřípění venkovních dveří a zoufalý dětský pláč ho znovu zavolal k povinnostem.</p> <p>Rialla osaměla a duchem nepřítomná začala tahat za stehy na povlečení. Ten týden uběhl až příliš rychle. Její noha už byla téměř uzdravená, stehy vytáhl Tris dnes ráno. Při nadměrném zatěžování ještě stále bolela, ale každým dnem se to zlepšovalo. Zítra ráno odjede pryč s lordem Winterseinem.</p> <p>Je možná dobře, že už brzy odjede, pomyslela si. Kdyby zůstala s léčitelem ještě o něco déle, bylo by pro ni příliš těžké stát se znovu otrokem – a aby přežila, musela se jím doopravdy znovu stát a ne zůstat cvičitelkou koní ze Sianimu, která otroctví pouze předstírá.</p> <p>Dotkla se rukou tváře a konečky prstů ucítila jizvu ukrytou pod iluzí. Tetování necítila, ale věděla, že tam je, táhlo se od ucha k nosu, od čelisti přes lícní kost. Občas měla pocit, jako by to tetování nosila na duši a už nikdy nemohla být ničím jiným než otrokyni.</p> <p>Dovolila, aby ji ze sebelítostivého rozjímání vytrhl hlučný rozzlobený hlas a Trisovy klidné odpovědi. Vstupní dveře se s prásknutím zavřely a Tris se vkradl do ložnice s vážně zachmuřenou tváří.</p> <p>„Co se stalo?“ zeptala se Rialla.</p> <p>Vrásky na Trisově tváři se ještě prohloubily. „Právě jsem napravil zlomenou ruku jednomu záhumenníkovu synovi.“</p> <p>„Kdo je to záhumenník?“</p> <p>„Záhumennící obdělávají půdu v kopcích a v podhůří. Půda tam není dvakrát úrodná a poskytuje sotva nejnutnější obživu – ale to ještě není důvod lámat vlastnímu dítěti ruku. Přinejmenším jedenkrát za měsíc ošetřuji jeho dětem a ženě těžké pohmožděniny a zlomené kosti. Už jsem s ním o tom mluvil dvakrát a řekl jsem mu, že toho mám dost. Až příště udeří někoho slabšího, než je on sám, postarám se o to, aby už nebyl ve stavu, kdy by to mohl udělat znovu.“</p> <p>„Poslechne tě?“ zeptala se Rialla, zatímco léčitel přecházel tam a zpět.</p> <p>„Ne. Pravděpodobně jim jen zakáže dát si to u mě ošetřit, mor na něj! Byl jsem hlupák, že jsem se nechal tak vyprovokovat. Taky mě mrzí, že jsem to udělal před tím dítětem. Ten kluk už tak žije ve světě plném násilí, nepotřebuje ještě to moje.“</p> <p>„Potřebují tě tu,“ řekla měkce Rialla. „Kdo jim bude rovnat kosti a léčit jejich zvířata, až tu nebudeš?“</p> <p>Protáhl se a veškerý hněv z něj spadl, jako by to byl kabát. Když se na ni podíval, nezbyl po něm v jeho očích ani stín. „Ti lidé beze mě dokázali přežít většinu svého života. Předákova matka je také slušná léčitelka, stejně jako její švagrová. Už jsem jim řekl, že brzy odejdu.“</p> <p>Rialla otevřela ústa a léčitel ji chytil za ruku, aby jí zabránil říct, co měla na jazyku. „Riallo, když zde zůstanu příliš dlouho, musí si nakonec někdo všimnout, že si pomáhám kouzly, a to by mohlo vesnici uškodit víc než to, že jim bude chybět léčitel. Stejně jsem se k odchodu chystal už delší dobu.“</p> <p>Tris se posadil na kraj postele. „Až si tě zítra Winterseine odvede, budu ho sledovat. Stopovat v lese velkou skupinu lidí by nemělo být těžké.“</p> <p>Rialla popotáhla a Tris zmlknul.</p> <p>„Promiň,“ řekla, „jen jsem ještě nikdy nikoho neslyšela říct slovo <emphasis>člověk</emphasis> ve významu <emphasis>ta velká páchnoucí kupa hnoje právě vyvezená z prasečího chlívku</emphasis>. Tobě to jde moc dobře.“</p> <p>Lehce se uklonil a věnoval jí právě ten druh sladkého úsměvu, který používal vždy, když se mu podařil zvláště ďábelský tah v dračí sluji.</p> <p>„Je tu ještě jedna věc, o kterou se musíme postarat dříve, než odjedeš.“ Natáhl se a stáhl jí náušnici.</p> <p>„Tohle moc nedrží. Jestli ti ji Winterseine sundá a tvé tetování zmizí, rozhodně to vzbudí jeho zájem.“</p> <p>Z váčku u opasku vytáhl malý, velice tenký kousek kůzlečí kůže. „Dostal jsem ji dnes ráno od koželuha.“</p> <p>Zavřel oči a za tichého prozpěvování omotal kůži kolem náušnice. Výsledný raneček chvíli mnul mezi prsty, pak otevřel oči a kožený zámotek rozvinul, aby se mohla Rialla podívat. Náušnice byla pryč a tetování, které dříve pokrývalo její tvář, nyní zdobilo ten kousek kůzlečí kůže.</p> <p>Naklonil se k Rialle, přiložil jí kůži na tvář a znovu si začal prozpěvovat. Riallu zamrazilo ve tváři. Když byl Tris hotov, dotkla se své tváře. Její prsty ucítily namísto jizev hladkou, necitelnou pokožku.</p> <p>„A tetování?“ otázala se.</p> <p>„Máš ho tam. Spojím se s tebou v noci, až budou všichni spát. Jsi empatka, ale mluvila jsi o tom, že umíš číst také lidské myšlenky, a nejen emoce. Dokážeš se se mnou tímto způsobem spojit, když mě budeš potřebovat?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „U většiny lidí bych to dokázala, ale tvé pocity zachytit nedokážu, o nějakém vysílání zpráv ani nemluvě.“</p> <p>Povytáhl obočí a s podivným úsměvem přikývl. „Ne, samozřejmě že nedokážeš.“ Na chvíli zaváhal. „Ale vím, jak by se tomu dalo pomoci.“</p> <p>Vytáhl z boty nůž a pozorně si ho prohlédl, pak takřka náhodným pohybem přejel palcem po jeho nabroušeném ostří. Dokud nepromluvil v cizí řeči a nedotknul se poraněným prstem jejích úst, Rialla si ani neuvědomila, že spřádá kouzlo. Mimoděk slízla kapku krve ze svých rtů. Měla pocit, jako by si usrkla čistého lihu, krev si propalovala cestu jejím hrdlem, cítila mravenčení v chodidlech a v konečcích prstů a dělaly se jí mžitky před očima.</p> <p>Dříve než stačila cokoliv udělat, přiložil jí nůž na krk a sklonil hlavu. Ucítila hebký rychlý dotek jeho rtů a škrábnutí vousů, pak se opět napřímil. Krátce se dotkl její šíje, tentokrát konečky prstů, a poranění zmizelo. Užasle na něj hleděla a prsty se dotýkala krku v místech, kde byl před chvílí jeho nůž a rty. Rána zmizela.</p> <p>„Zkus to teď,“ řekl jí a jeho hlas zněl pojednou nějak jinak – jako by byl zastřen kouzlem měsíčního svitu, navzdory tomu, že slunce ještě stále zářilo nad korunami stromů za oknem.</p> <p>Opatrně k němu vztáhla svou mysl, nevědouc, jaké změny jeho kouzlo přineslo. Nejprve se jí zdálo, že se nezměnilo vůbec nic. Stejně jako dřív se ho mohla dotknout, ale bylo to, jako by se myšlenkami dotýkala kompaktního bloku. Viděla ho, ale neviděla, co je zač. Lehce přitlačila, ale zůstával neproniknutelný. Právě ve chvíli, kdy se Rialla chtěla stáhnout, byla náhle vtažena dovnitř.</p> <p>Bylo to příliš rychle a příliš daleko. Točila se jí hlava, byla vydána napospas pocitům a vzpomínkám, které nedokázala odlišit od vlastních. Byla zvyklá na přijímání emocí od druhých lidí, ale od Trise přijímala vzpomínky, myšlenky a také sny.</p> <p><emphasis>Riallo</emphasis>. Hlas jeho mysli zněl příliš silně, ale alespoň jí dal vodítko, kterého se mohla chytit a získat rovnováhu.</p> <p>Rialla se začala odtahovat, dokud jejich spojení neztratilo na síle a jeho teplo bylo pouze utěšující a nespalovalo. Hlas jeho myšlenek byl formulován naprosto zřetelně, což bylo důkazem, že už má s přímou komunikací dvou myslí své zkušenosti.</p> <p>Rialla se tímto způsobem bývala schopna dotknout svého otce, ale na obousměrnou komunikaci nebyla zvyklá. <emphasis>Trisi</emphasis>, řekla, <emphasis>co jsi udělal, že se tě teď mohu takto dotknout?</emphasis></p> <p>Zachytila slabou ozvěnu pocitů, které byly okamžitě odsunuty do pozadí, ale ještě předtím stačila mlhavě postřehnout pocit viny a vzrušení.</p> <p><emphasis>Jednou ti to povím. Dokážeš se teď se mnou spojit?</emphasis></p> <p>Opatrně si na něm vyzkoušela své schopnosti. <emphasis>Kdykoliv. Nevím, jak b</emphasis><emphasis>líz</emphasis><emphasis>ko musím být, ale je to snadnější než jakákoliv řeč mysli, o kterou jsem se kdy pokoušela.</emphasis></p> <p><emphasis>Tímto způsobem spolu mluví sylváni</emphasis>, řekl Tris.</p> <p><emphasis>Takto?</emphasis> podivila se Rialla. Vyslala k němu důvěrnou zprávu, kterou umožňovala právě jen tato forma komunikace – soubor pocitů a myšlenek, které posbírala, zatímco on mluvil.</p> <p><emphasis>Ne</emphasis>, řekl šokovaně, <emphasis>ty toho vidíš tolik?</emphasis></p> <p>Vycítila nelibost a stáhla se do ještě větší vzdálenosti. Stále měla v čerstvé paměti, jak potupen se jejími empatickými schopnostmi cítil Laeth. Většinou jí nedělalo žádné těžkosti zachovat lidem, kterých se dotkla, jejich soukromí, ale Trisovy myšlenky měly sklony vzdouvat se proti ní bez předchozího varování. Nakonec opustila jeho mysl úplně a vztyčila štíty, dokud ho opět nevnímala jako jeden velký neprostupný blok.</p> <p>Tris na ni vrhl obzvlášť mnohoznačný pohled a řekl: „Teď mě můžeš zavolat, kdykoliv budeš potřebovat pomoc.“</p> <p>Nebyla schopna udělat nic víc než pohnout hlavou na znamení souhlasu. Byla mimořádně vděčná, když se z vedlejšího pokoje ozvalo ženské volání a narušilo intimní atmosféru, která se mezi nimi nějak vyvinula. Zoufale potřebovala čas, aby si dala dohromady, co vlastně Tris udělal.</p> <p>* * *</p> <p>Bylo jasné a teplé ráno. Když lord Winterseine vstoupil do jejího útočiště, Rialla seděla a tiše čekala. Její tvář měla netečný výraz, který se nezměnil, ani když jí její pán připnul kolem krku těžký obojek.</p> <p>Ani se nezachvěla, když jí spoutal ruce za zády železnými okovy spojenými řetězem. Další řetěz vedl od zápěstí k obojku a její volnost pohybu omezoval ještě více. K přední části obojku Winterseine připevnil kožené vodítko a vyvedl ji ven.</p> <p>Nebylo nic těžkého nereagovat na pouta, už je nosila i dříve a dalo se předpokládat, že je Winterseine použije i tentokrát. Na co však připravena nebyla, byl ten žhavý vztek, který sálal z Trise, ačkoliv léčitel zůstával navenek klidný a vyrovnaný, jako vždy, když měl co do činění s darranskou šlechtou. Snažila se odstínit jeho emoce, aby ji nemohly ovlivnit také, ale nebylo to tak jednoduché, jak by mělo být.</p> <p>Ať už mezi nimi Tris otevřel jakýkoliv kanál, bylo velmi obtížné ho zavřít. Vyslala k Trisovi vlnu uklidňujících pocitů a pokusila se obnovit své soukromí.</p> <p>Terran jí pomohl nasednout na koně. I za lepších podmínek by bylo velmi obtížné nasednout bez pomoci rukou a Rialla byla plně zaměstnána potlačováním neustálého spojení s Trisem, takže Terranovu pomoc přijala s povděkem.</p> <p>Když odjížděli, cítila na sobě léčitelův pohled, který je doprovázel na cestě mezi stromy.</p> <p>Bylo mnoho Darranů, kteří ve válkách s Rethem přišli o všechno. Potloukali se po lesích a vybírali poplatky od každého, kdo byl natolik nerozumný, že cestoval bez dostatečné ochrany. Průvod lorda Winterseina byl dost početný, aby většinu loupežnických band odradil. Winterseina se synem doprovázelo přibližně dvacet bojovníků a dva sluhové, z nichž jeden byl tím mužem, jehož Rialla podezřívala z travičského útoku na lorda Karstena. Jeho jméno bylo, jak si vybavovala, Tamas. Podle všeho byla ta tmavá dívka jedinou otrokyni, kterou sebou Winterseine na cestu do Karstenova sídla vzal, protože nyní byla Rialla jediným otrokem v celém průvodu. V čele skupiny jeli čtyři muži a těsně za nimi cválali Winterseine a Terran. Pak následovala Rialla a sluhové a průvod uzavíral zbytek družiny. Rialla věděla, že Winterseine sám je hrozivý válečník, byl to jeden z důvodů, proč měl jako otrokář takový úspěch. Z pohledu na jeho syna jí bylo zřejmé, že i on by mohl být takový. Svého bitevního hřebce zvládal na každý pád s lehkostí, která svědčila o dlouhém cviku, a snadnost, s jakou ji prve vyhodil do sedla, byla důkazem, že musel mít velkou sílu.</p> <p>Vedoucí otěže Riallina koně držel v rukou Winterseinův muž Tamas. Jel stejně jako ona na drobnějším jezdeckém koni. Nebyl ozbrojen ničím hrozivějším než těžkým bičem svinutým u sedla, ale v Sianimu Rialla takový bič viděla v akci a nepodceňovala účinek, jaký mohl mít.</p> <p>Cestovali na jih kopcovitou krajinou jižního Darranu. Všude, kam se Rialla podívala, mohla vidět následky poslední války. Mnoho zemědělských usedlostí bylo vystavěno znovu na starých základech. Několikrát zahlédla i ohořelé trosky stavení, která opravena nebyla, možná proto, že tam nezbyl nikdo, kdo by se o to mohl postarat.</p> <p>Zastavili krátce před západem slunce poblíž skupinky vypálených domků a s minimálními obtížemi rozbili tábor. Winterseine připoutal Riallu za vodítko ke kolíku, zaraženému do země poblíž ohně, kde byla celou noc na očích. Pouta z rukou jí nesundal.</p> <p>Žádné z pout nebylo utaženo příliš těsně, ale její ruce byly nuceny setrvat ve stejné poloze po větší část dne a začala pociťovat bolest v ramenou. S přihlédnutím k tomuto faktu, stejně jako k bolavé noze, bylo Rialle zřejmé, že noční odpočinek bude mít jen pochybný účinek. Měla na výběr, jestli chce ležet s tváří ve špíně nebo se podepírat na bolestivě spoutaných rukou.</p> <p><emphasis>Riallo.</emphasis></p> <p>Řekla si, že musela vyskočit leknutím, ale pokud to skutečně udělala, nikdo si toho nevšiml. Nebyla zvyklá na cizí hlasy ozývající se v její mysli. <emphasis>Trisi?</emphasis></p> <p><emphasis>Ano. Jak se daří tvé noze?</emphasis></p> <p>Opatrně ji prohmatala. <emphasis>Bolí, ale o nic víc než předtím.</emphasis></p> <p><emphasis>Dobře.</emphasis></p> <p>Čekala, ale víc už neřekl. Odevzdaně si povzdechla a položila tvář do prachu. Ke svému překvapení upadla do hlubokého úlevu přinášejícího spánku, který trval po celou noc.</p> <p>Druhý den ráno měl Terran plné ruce práce, a tak jí do sedla pomáhal Tamas. První den cesty mu nevěnovala velkou pozornost, ale s jeho první dotekem se na ni přenesly jeho pocity a myšlenky a Rialla zatoužila po očistné koupeli. Nepociťoval prostý chtíč, bylo to cosi mnohem bestiálnějšího, co nacházelo uspokojení v bolesti a ponížení. I když už seděla v sedle, stále nacházel tisíc důvodů, aby se jí mohl dotýkat.</p> <p>Pozdě odpoledne se nebe zatáhlo těžkými mraky a Winterseine pobídl koně do cvalu, aby unikli před hrozící bouří. Kůň, na kterém jela Rialla, cválal způsobem, při kterém jí cvakaly zuby, a její noze to také dvakrát neprospívalo, ale rychlejší tempo výrazně omezovalo Tamasovy něžnosti, což jí přinášelo ohromnou úlevu.</p> <p>Přístřeší nalezli v klášteře, zasvěceném ironicky bohu bouří. Většina uctívačů starých božstev se tísnila v několika málo starých chrámech ne nepodobných tomuto. Byla to primitivní pevnost postavená z tmavého místního kamene a zčernalé nebe přidávalo jejím temným hradbám ještě více na ponurosti.</p> <p>Několik mnichů se přišlo postarat o jejich koně a Rialla sesedla poměrně snadno tak, že přehodila jednu nohu před sebe a sjela dolů po boku koně. Rozhodla se vyhnout Tamasově pomoci za každou cenu.</p> <p>Bůh bouří by ve své svatyni nestrpěl ženu, ale dobří mniši postavili za hradbami malou budovu, kde se mohly uložit skupiny nezasvěcených, kteří potřebovali přístřeší a kteří za tu výsadu mnichům královsky zaplatili. Bouda se zamykala zvenčí, takže nebyla žádná šance, že by se nějaká žena mohla vloudit do hlavních budov a znesvětit chrám.</p> <p>Noclehárna byla prostá budova bez oken. Rialla se domnívala, že být šlechtičnou, vyrobili by speciálně pro ni pohodlné lůžko, které by pak při jejím odjezdu spálili, ale takto se musela spokojit s tvrdou kamennou podlahou. Nestihla si svou celu prohlédnout nijak podrobně, těžké dveře se za ní okamžitě zavřely a Rialla se ocitla v naprosté tmě. Ozval se nezaměnitelný zvuk zapadnutí dřevěné závory.</p> <p>Rialla usedla na hrbolatou kamennou podlahu a vydechla úlevou, že je sama. Obávala se, že u ní nechají na stráži Tamase a ona nechtěla strávit celou noc odháněním jeho dotěrných rukou.</p> <p>Nebyla si jistá, kdy si přesně uvědomila, že není v místnosti sama, ani co ji vlastně varovalo. Dříve než mohla začít panikařit, jí došlo, že svého společníka zná.</p> <p>„Trisi?“</p> <p>„Hmmm?“ odpověděl duchem nepřítomně a obojek na jejím krku sebou začal škubat, když ho Tris odepínal. „Jak dlouho už tady jsi?“</p> <p>„Příliš dlouho ne. Páchneš jako mokrý kůň.“ Odstranil pouta z jejích rukou a Rialla se vděčně protáhla, takřka skučíc rozkoší nad tím, že může volně hýbat rukama.</p> <p>„Můj oblíbený parfém,“ odvětila.</p> <p>Malou holou celu ozářilo jedno z Trisových čarovných světel.</p> <p>„Není tu právě útulno,“ ohodnotil to Tris.</p> <p>„Je tu čisto, což je pravděpodobně víc, než se dá říct o panských ubikacích ve svatyni,“ řekla Rialla a poklepala rukou o kamennou podlahu vedle sebe.</p> <p>Ale Tris se namísto toho posadil naproti ní a shodil ze zad svůj cestovní vak. Chvíli se v něm přehraboval, pak vytáhl hrací desku a položil ji mezi ně.</p> <p>Nebyla tak elegantní jako ta, kterou měl ve svém domku, ale účel splnila a oni mohli strávit celé odpoledne nad několika partiemi dračí sluje. Vyhrál všechny, ale Rialla se postarala, aby to neměl vůbec snadné. Po třetí partii odsunul šachovnici se zjevnou váhavostí stranou.</p> <p>„Musím už zhasnout světlo,“ řekl Tris. „I když má tahle budova silné stěny, dozajista je v omítce tolik děr, že by si někdo mohl všimnout, jak prosvítá ven. A určitě by se ti nechtělo vysvětlovat, jak se ti tady podařilo rozsvítit.“ Mávl rukou a čarovné světlo zmizelo.</p> <p>„Všiml jsem si, že Winterseinův sluha, ten co vypadá jako krysa, měl dnes po celý den problémy s rukama,“ prohodil Tris. „Přemýšlela jsi už, jak tomu chlípníkovi, který vede tvého koně, dát najevo své naprosté znechucení? Myslím, že tvá empatie by tady mohla být docela užitečná.“</p> <p>Vděčně se zasmála, protože Trisova poznámka měnila v jejích očích Tamase z hrozivého netvora ve směšného šaška. „Obávám se, že ať už bych si na něj vymyslela cokoliv podlého, jen by ho to vzrušilo ještě víc.“</p> <p>„Ta možnost tu je,“ řekl zamyšleně Tris.</p> <p>Rialla se znovu zasmála a našla si pohodlnější polohu. Rozhostilo se mezi nimi příjemné ticho, které ji pomalu ukolébávalo ke spánku.</p> <p>„Jak chceš dokázat, že Karstena zabil Winterseine?“ vytrhl ji z polospánku Tris.</p> <p>To ji trochu probralo. „Zmínil ses o tom, že dýka, kterou byl Karsten zavražděn, zmizela. Když se mi ji podaří najít, kterýkoliv slušnější čaroděj mi dokáže říct, kdo ji použil.“</p> <p>„Koho chceš přesvědčit?“ zeptal se Tris.</p> <p>„Co tím myslíš?“ nechápala Rialla. Pak dodala: „Bohové, to mě nenapadlo. Který Darran bude věřit tomu, co říká nějaký čaroděj?“</p> <p>Na chvíli se zamyslela a pak řekla: „A co kdybych na to šla z jiné strany. Co by asi udělala královská rada, kdybych prokázala, že Winterseine je mág? Nedokázalo by to Laethovu nevinu, ale ani nemyslím, že by dovolili Winterseinovi zdědit Karstenovo panství. Tak by lord Jarroh zůstal nejmocnějším mužem v radě.“</p> <p>„A jak chceš dokázat, že Winterseine je mág?“</p> <p>Potřásla hlavou, ačkoliv si toho v té tmě Tris nemohl všimnout. „Ještě nevím, ale něco už vymyslím.“</p> <p>Tris ji vzbudil brzy ráno, aby ji znovu spoutal dříve, než někdo přijde. Sotva sepnul poslední sponu, zaslechli zvuk odsouvané závory.</p> <p>„Trisi,“ zašeptala Rialla naléhavě.</p> <p>Usmál se na ni a ustoupil o krok vzad, až se zády opřel o zeď. Pak udělal podivný pohyb rukou a obrysy jeho těla zmatněly a potemněly. Rialla fascinovaně sledovala, jak Tris splývá se zdí a šedá barva kamenů překrývá jeho vlastní. Přecházela do stále jemnějších odstínů, až nakonec šero pohltilo veškeré známky jeho přítomnosti. Tamas otevřel dveře, vytáhl Riallu za jednu ruku ven, aniž by si byl vědom toho, že je zevnitř někdo sleduje.</p> <p>Byl studený a zamračený den a koně byli neklidní, protože ostrý vítr k nim přinášel podivné pachy příliš blízko. Rialla se schoulila pod svůj plášť a marně si přála, aby Tamas nedržel otěže její kobyly.</p> <p>Slunce stoupající po obloze bylo jen matným kotoučem na šedivém nebi. Když dorazilo do poloviny své denní dráhy, bylo celé zakryto černými mraky. Sotva začaly padat provazce deště, celá družina se zastavila a Winterseine se krátce poradil s Terranem.</p> <p>Tamas využil přestávky, aby popohnal svého koně blíž k Rialle.</p> <p>„Mám rád takové křehké krasotinky, jako jsi ty,“ řekl. „Lord Winterseine říká, že pokud nebudeš dobrá tanečnice, můžu si tě, než tě pošle do jednoho ze svých bordelů, vzít. Tam by se ti to nelíbilo, ale jestli mě potěšíš, možná si tě nechám.“</p> <p>Zatímco mluvil, položil jí ruku na bolavé stehno. Její kůň začal neklidné přešlapovat, jak se snažil uniknout z jeho držení, protože nemohl necítit Riallinu nevoli. Tamas se usmál a stiskem kolen pobídl svého koně, aby ukročil bokem a následoval její klisnu.</p> <p>„Co ti zas nevoní teď?“ Znovu jí stiskl stehno, a tentokrát silněji.</p> <p>Bolelo to, ale Rialla věděla, že na její tváři to nebylo znát. Věděla, že je zklamaný její netečností. A také věděla, že Trisem, který se skrýval někde opodál, začíná lomcovat <emphasis>zuřivý</emphasis> vztek.</p> <p>Zablesklo se a o chvíli později mohutně zahřmělo. Její i Tamasův kůň zareagovali na náhlý zvuk podpořený empaticky vyslaným strachem podobně divokým způsobem. Ostatní zvířata se roztančila a začala skákat a jejich stádní pud překonal veškerou drezúru.</p> <p>Riallin kůň se vyškubl z Tamasova držení, a jelikož ho už nic nedrželo, schoval hlavu mezi přední nohy a vyhodil kopyty. Rialla se zaklonila a natáhla nohy dopředu. Když zadní nohy Rialliny kobyly dopadly na zem a zvíře sebou smýklo do strany, přenesla tanečnice odpovídajícím způsobem váhu. Její empatické schopnosti jí umožňovaly poznat, co klisna udělá, chvíli před tím, než se pohnula.</p> <p>Jeden ze strážných zachytil volně poletující uzdu. Jeho pevné držení vzalo kobyle odvahu, ještě párkrát slabě poskočila a zůstala stát.</p> <p>Tamasův oř byl v pokusech zbavit se svého jezdce mnohem úspěšnější a setřásl jej do trnitého keře. Když ho konečně vyprostili z dlouhatánských trnů, nejenže byl celý poškrábaný a popíchaný, ale jeho ruka visela bezvládně podél těla a byla nade vší pochybnost zlomená. Jeden ze strážných chytil Tamasova koně, který nervózně pobíhal kolem a rozstřikoval všude kolem bláto.</p> <p><emphasis>To se ti povedlo</emphasis>, ocenil to Tris, <emphasis>mě by nenapadlo využít koně</emphasis>.</p> <p><emphasis>Děkuji</emphasis>, odpověděla tiše Rialla, zatímco její kůň tančil pryč od Tamase a táhl muže držícího otěže notný kus za sebou. <emphasis>Já…</emphasis></p> <p>Když se její kobyla otočila znovu dokola, spatřila Rialla Tamase, jak si protahuje ruku, která byla ještě před chvílí očividně zlomená. Přemohla svůj odpor a krátce Tamase prozkoumala, ale jediná bolest, kterou cítil, pocházela ze škrábanců od trní.</p> <p><emphasis>Trisi,</emphasis> zeptala se, <emphasis>to jsi udělal ty?</emphasis></p> <p><emphasis>Co jsem měl udělat?</emphasis> nechápal Tris.</p> <p><emphasis>Když Tamas spadl na zem, zlomil si ruku</emphasis>. Vyslala Trisovi obraz, ukazující, jak sluhova ruka vypadala. <emphasis>Někdo ho vyléčil. Nebyl jsi to ty?</emphasis></p> <p><emphasis>Ne</emphasis>. Tris se na chvíli odmlčel a pak řekl: <emphasis>Nemyslím, že by někdo z přítomných dovedl používat zelenou magii. Obvykle se poznáme. Také většinou dokážu říct, jestli někdo nepoužil zelenou magii n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dávno, ale nic takového tady nevidím. Lidský čaroděj dokáže napr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vit zlomenou kost a použít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako dlahu kouzlo, ale vyžaduje to spoustu energie. Nejsou moc výkonní čarodějové, tihle lidé. </emphasis>Pak zamyšleně dodal:<emphasis> Jak velkou moc má ten tvůj čaroděj?</emphasis></p> <p><emphasis>Učil se u minulého ae‘ Magi</emphasis>, odpověděla Rialla pomalu. <emphasis>Dok</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>žeš říct, jestli Tamasovu ruku uzdravil lidský mág?</emphasis></p> <p><emphasis>Lidský mág nedokáže uzdravit ruku</emphasis>, vysvětloval Tris, <emphasis>může ji pouze znehybnit. Je to jako kouzelná dlaha. Musel by své kouzlo neustále posilovat, a kdyby čaroděj náhodou usnul, přestalo by úči</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>kovat – pokud by nepoužil runy, a ty</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bych ucítil. Teď necítím vůbec žádnou magii, ale jediný lidský čaroděj, se kterým jsem přišel do styku, byla Trenna, ta žena, která mě přivedla do vesnice. Byla vyškolená jen napůl</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> nevím, zda-li bych dokázal poznat, jestli sesílal nějaké kouzlo lidský mág.</emphasis></p> <p>Rialla přemýšlela o tom, co jí Tris právě řekl. Nešlo jí na rozum, proč by se měl Winterseine tak zabývat Tamasovou zlomenou rukou, jen by mrhal svou mocí, a předstíral, že ji uzdravil. Mohl tím udělat dojem jen na služebnictvo. To nesouhlasilo s obrázkem, který si o svém pánovi udělala dříve.</p> <p>Rialla se zatřásla a přemýšlela o magii, lidské a zelené. Jakou mocí by asi vládl boží prorok?<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>7</strong></p> <p>Kamenné zdi Winterseinova sídla se nad skupinou unavených jezdců ponuře tyčily a měsíční svit ozařoval vnější hradby hustě porostlé břečťanem, který strašidelný vzhled hradu ještě zvyšoval.</p> <p>Když přejížděli padací most, pohlédla Rialla do temných vod hradního příkopu, který pevnost obklopoval. Příkop nebyl tak zanesený jako většina jemu podobných, protože ho Winterseine dával vždy jednou za rok vyčistit, takže se z něj linul pouze zápach řas a tlejících rostlin a nikoliv mnohem odpornější puch ze splašků.</p> <p>Stará prkna padacího mostu pod vahou koní hlasitě skřípala. Těžké řetězy, které se za dávných časů používaly ke zvedání mostu, byly utržené a ochable visely do hradního příkopu, kde zrezavěly a obrostly silnou vrstvou řas.</p> <p>Vchod do hradu byl dostatečně zabezpečen těžkou železnou padací mříží. Pokud bylo Rialle známo, stařičký padací most nebyl za toto století vyzdvižen ani jednou. Hrad byl malý a strategicky bezvýznamný, a proto běsnění rethských válek z větší části unikl. Několik lapků bylo natolik zoufalých, že se na zkušené bojovníky, kteří teď po válce tvořili hradní posádku, odvážilo zaútočit, a lord Winterseine raději těmto potyčkám předcházel, než aby na ně plýtval svým časem a prostředky.</p> <p>Když za nimi těžká mříž s rachotem zapadla a uvěznila ji uvnitř hradu, neubránila se Rialla zachvění. Na chvíli cítila neodolatelnou touhu vyškubnout se z pout. Přistihla se, jak pátrá po Trisově uklidňující přítomnosti, vědouc, že musí být někde poblíž, aby je mohl sledovat.</p> <p>Vjeli přímo do hlavního vchodu, kde čekali štolbové a ujali se unavených koní. Zatímco Winterseine se zbytkem své družiny zastavil na hradním nádvoří, jeden ze strážných eskortoval Riallu dolů po kamenném schodišti vedoucím do zadržovacích cel. Když se ujistil, že má v malé cele dost vody, chléb a slámu, sňal jí pouta z rukou a nechal o samotě.</p> <p>Měsíční záře pronikala dovnitř vysoko u stropu umístěným okénkem, jehož silné mříže hluboko zapuštěné do kamenné zdi vrhaly na chladnou podlahu charakteristický stín, coby neustálou připomínku účelu této místnosti. Ze vzdálenějšího kouta cely se ozývalo kapání vody o mřížoví odpadní jímky.</p> <p>Rialla se rozhlédla kolem a vybavily se jí staré vzpomínky. Dali jí tutéž celu, kterou dostala, když ji sem přivedli poprvé. Aby se ujistila, poklekla u dveří a ohmatala okolní zdivo. Její citlivé prsty brzy objevily kostrbatá písmena vyrytá do tvrdé žuly. Byla příliš velká tma, než aby dokázala přečíst, co tam bylo napsáno, ačkoliv některá písmena byla tak výrazná, že byla čitelná i takovém šeru. Ale ona ta slova číst nemusela.</p> <p>„<emphasis>Isst vah han ona faetha</emphasis>,“ řekla jemně, vyslovujíc každou slabiku se stejnou pečlivostí jako její otec. „Ztratil vše, kdo ztratil víru.“</p> <p>Přestože mluvila několik jazyky, byla toto jediná slova, která uměla napsat, než se stala otrokem. Její otec nosil na řetízku zlatý medailon s těmito slovy, bylo to heslo jejich klanu.</p> <p>„Do téhle cely mě strčili poprvé,“ řekla a nemusela se ani ohlížet, aby věděla, že Tris stojí za jejími zády. „Jak ses tu dostal?“</p> <p>„Skrz zeď.“</p> <p>Rialla pochybovačně pohlédla na masivní kamennou stěnu. Povytáhla obočí a obdařila Trise tázavým pohledem.</p> <p>Pokrčil rameny. „Kamenem se mi neprochází tak snadno jako dřevem, ale pokud víš, jak ho oslovit, není to nemožné – jen pomalé.“</p> <p>Přikývla a postavila se, nespokojena se svou zranitelnou polohou. „Jsem ráda, že jsi tu.“</p> <p>„Ráda, že jsem tě sledoval, nebo ráda, že jsem za tebou přišel dnes v noci do cely?“</p> <p>Usmála se. „Vlastně obojí. Potřebuji si s tebou promluvit o té Tamasově ruce. Napadá tě nějaký důvod, proč by ji měl Winterseine uzdravovat? Nevzpomínám si, že by někdy používal magii tak… marnotratně.“</p> <p>V cele panovala příliš velká tma, než aby Rialla mohla rozeznat každý detail, ale všimla si, že Tris zvedl paži, a bylo jí jasné, že si mne bradu.</p> <p>„Pokud by se chtěl vydávat za služebníka Altisova, mohl by to udělat, aby upevnil svou pozici,“ řekl nakonec zamyšleně.</p> <p>„Před skupinou stráží, sluhou a otrokem?“ podivila se Rialla.</p> <p>„I tak,“ přikývl Tris. „Kdybych se chtěl něco dozvědět o urozeném pánovi, ze všeho nejdřív bych se zeptal jeho služebnictva. Pokud se prohlašuje za Hlas Altisův, pak si své sluhy bude vybírat právě mezi svými nejzapálenějšími stoupenci.“</p> <p>Rialla cítila, jak se v ní cosi po Trisově vysvětlení uvolnilo. Sám fakt, že musela čelit Winterseinovi, byl dostatečně zastrašující. Nechtěla si ještě přidělávat starosti s bohy a jejich proroky.</p> <p>„Kde jsi nechal svého koně?“ zeptala se Rialla rozkopávajíc slámu všude kolem, dokud nepokrývala značnou část podlahy.</p> <p>„Jakého koně?“ podivil se Tris.</p> <p>„To jsi běžel?“ hádala Rialla pochybovačně při pohledu na léčitelovu postavu pokrytou mohutnými svaly. Podle její zkušenosti běžci nebývali stavění jako kováři.</p> <p>Usmál se. „Ne. Les skýtá mnoho cest, po nichž se může vydat ten, kdo ví, jak se otevírají dveře.“</p> <p>„Magie?“ zeptala se Rialla, zívla a dala si ruku před ústa.</p> <p>„Vskutku,“ přikývl Tris.</p> <p>Sotva vyšlo slunce, přišla dvojice strážných a eskortovala ji do liduprázdné pracovny Isslica z rodu Winterseinů. Její vodítko připevnili ke zdobenému měděnému kruhu čnícímu ze zdi a nechali ji o samotě.</p> <p>Posadila se na zem a opřela se zády o zeď. Stejně jako v případě cely, i v tomto pokoji již dříve byla. Kdykoliv se otrokyně nechovala v souladu s přáním svého pána, nechal ji Winterseine přivést do této místnosti k vynesení rozsudku, ale nejdříve ji nechal čekat.</p> <p>Z lehké dřímoty ji probudil zvuk blížících se kroků, byla ospalá, protože si dlouho do noci povídala s Trisem. Byla vděčná, že se jí podařilo vzbudit dříve, než Winterseine vkročil do místnosti. Dlouhé čekání ji mělo znervóznit, nikoliv uspat. Nechtěla ho nesmyslně dráždit.</p> <p>Když se otevřely dveře a Winterseine vešel dovnitř, byla připravena ho přijmout. Pokorně klopila oči k podlaze a ruce měla volně spuštěné podél těla.</p> <p>„Dobře,“ řekl Winterseine a takřka při tom předl jako kočka. „Jsem rád, že jsi zase zpátky, Tanečnice. Nejprve mi řekni, proč jsi ode mě utíkala. Musela jsi vědět, že si tě najdu.“</p> <p>Rialla odpověděla mírným hlasem: „Ano, můj pane. Věděla jsem, že si mě najdeš. Mrzí mě, že jsem utekla – ale měla jsem takový strach.“</p> <p>„Copak tě vyděsilo, maličká?“ Jeho hlas byl znovu hebký a připomínal šelmu, kradoucí se za svou kořistí.</p> <p>Rialla pocítila první záchvěv strachu, ale byl to strach otroka, zatímco ona tu byla ze své vůle. Tato myšlenka ji uklidnila. Právě když se chystala na jeho otázku odpovědět, pokusil se Tris o kontakt.</p> <p><emphasis>Riallo, kde jsi?</emphasis></p> <p><emphasis>Později</emphasis>, procedila mezi zuby a pevně uzavřela svou mysl před jeho přítomností.</p> <p>Pak řekla Winterseinovi váhavým hlasem: „Jedna z těch ostatních otrokyň v pokojích na prvním patře podniku v Kentaru… byla v noci zabita. Viděla jsem, jak vynášejí její tělo.“ Na chvíli se odmlčela a pečlivě volila další slova, aby na nich nebylo ani zrnko pravdy. „Den předtím jsem viděla jejího pána, jak se ptá barmana, kolik bych stála, kdyby si mě chtěl koupit.“</p> <p>Byla to spíše ryzí spekulace a vysoce diskutabilní otázka než prokázaný fakt, ale obecně se soudilo, že každého otroka děsí představa, že by mohl být prodán. Známé zlo, na které si už zvykl, mělo být lepší než neznámé. Otroci se velmi záhy naučili mít z neznáma hrůzu.</p> <p>„A tak jsi utekla a zabila jednoho z mých lidí.“</p> <p>„Vylekal mě,“ řekla Rialla roztřeseným hlasem a vybavila si svůj šok z hlídačovy smrti. „Strčila jsem do něj a on se udeřil hlavou o něco tvrdého na podlaze. Byla tam tma, takže jsem neviděla, co to bylo.“ Ve skutečnosti ho vší silou udeřila dřevěnou palicí, kterou někdo zapomněl ve stájích. Pohodila ji poblíž těla a utekla. Ale Winterseine očekával, že bude lhát, a tak musela hrát svou roli.</p> <p>Když se Winterseine usadil do velikého koženého křesla za stolem, ozvalo se zaskřípání. „Ubila jsi ho kladivem.“</p> <p>Rialla zavrtěla poděšeně hlavou. Otrokyně by se k takovému zločinu nikdy nepřiznala a Winterseine to věděl.</p> <p>„Ne,“ řekla Rialla. „Uhodil se do hlavy.“</p> <p>„Zabila jsi ho,“ řekl hlas jejího pána nesmiřitelně. Mohl vědět, že se nepřizná, ale stejně potřeboval, aby si uvědomila, že jí neprojde, když mu bude lhát. Nečekal na další odpověď a místo toho se zeptal: „Kam jsi šla?“</p> <p>Rialla pokrčila bezmocně rameny. „Nevím. Pryč. Kamkoliv.“ To byla víceméně pravda.</p> <p>„Laeth říkal, že tě získal na jihu. Jak ses tam dostala?“</p> <p>„Po několika dnech, nevím přesně kdy, mě schovanou pod keřem našel jeden muž. Vzal mě a prodal kupci, který mě propašoval z Darranu a prodal jinému kupci, který pracoval na území Aliance.“ Přestože bylo protizákonné obchodovat s uprchlými otroky, byla to běžná praxe.</p> <p>„Nemohu si dovolit, aby mi otroci utíkali, Tanečnice.“ Winterseinův hlas byl přísný, ale zaznívala v něm i lítost – otec mluvící ke zlobivému dítěti. Rialle se chtělo zvracet.</p> <p>„Ne, můj pane,“ řekla Rialla poddajně a Winterseine se zaklonil v křesle, aby si promyslel její trest.</p> <p>* * *</p> <p>Strážný ji provedl bludištěm chodeb, až přišli k místu, kde byly do zdi zasazeny dvoje dveře poloviční velikosti do výšky pasu. Zpoza jedněch dveří slyšela Rialla tiché vzlykání a s obavami sledovala strážného, jak odsouvá závoru z druhých dvířek. Dveře se otevřely a odhalily temnou díru, ještě užší než ta dvířka. V jednom rohu visela pavučina a strážný ji smetl pryč.</p> <p>„Dovnitř s tebou,“ řekl. Způsob, jakým to řekl, nebyl hrozivý, ale Rialla nepochybovala, že jím chtěl zvýšit důraznost svého rozkazu.</p> <p>Vlezla do temnoty tak pomalu, jak to jen šlo, aby měl veškerý hmyz, který se tam mohl skrývat, možnost utéct. Otvor nebyl dost vysoký, aby jím mohla prolézt po čtyřech, a tak se musela nasoukat dovnitř, dokud její nohy nezmizely uvnitř. Strážný za ní zavřel dvířka a přirazil závoru. Rialla natáhla ruce a ucítila zadní stěnu cely, nebyla o mnoho větší než rakev, do jakých Darranové pohřbívají své mrtvé.</p> <p>Pro běžného člověka by byly tak stísněné podmínky hrozné, ale Riallino vědomí nebylo omezeno okolnimi kamennými stěnami. Cítila, kdy šel strážný na oběd, cítila hrůzu otrokyně uvězněné ve druhé cele a cítila Trisovu nedočkavost dozvědět se, co se s ní děje.</p> <p><emphasis>Riallo!</emphasis></p> <p>Ano, odpověděla.</p> <p><emphasis>Jsi v pořádku? Kde jsi?</emphasis></p> <p>Zachytila jeho obavy, vyslala zpátky vlnu uklidňujících pocitů a odpověděla: <emphasis>Jsem na samotce. Není to tak hrozné. Musel mě nějak potrestat a nerad způsobuje svým otrokům zranění, když se tomu může vyhnout. Myslela jsem, že to bude horší.</emphasis></p> <p><emphasis>Spoléhám na tebe</emphasis>, odpověděl Tris. <emphasis>Já se cítím v těchto budovách z kamene, které lidé tak rádi staví, jako v pasti. I kdyby mě uzavřeli do ještě těsnějšího prostoru, nebyl by to pro mne žádný rozdíl. My</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>lím, že se dnes vydám na průzkum, a uvidím, co se tady dá objevit. Kdybys potřebovala společnost, stačí zavolat.</emphasis></p> <p><emphasis>Kde chceš pátrat?</emphasis> zeptala se zvědavě Rialla. Jeho tvář by Winterseine bezpečně poznal, stejně jako nemalý počet jeho stráží. Kdyby ho někdo zahlédl, jak se potuluje po hradě, mohli by se po důvodu jeho přítomnosti vyptávat.</p> <p><emphasis>Iluze patří mezi velmi snadná kouzla</emphasis>, odvětil Tris, kterému očividně nedělalo žádné problémy sledovat tok jejích myšlenek. <emphasis>Jen opravdu málo lidí by si všimlo nové lavičky nebo ozdobné rostliny</emphasis>. V její mysli se vytvořil obraz omšelé lavičky a rostliny podobné těm, které byly rozmístěny po Západním Dvorci.</p> <p><emphasis>Co kdyby si na tebe chtěl někdo sednout?</emphasis> vyptávala se Rialla, která se stále ještě nemohla vyrovnat s představou, že jí Tris čte i ty myšlenky, které aktivně nevysílá.</p> <p><emphasis>Právě proto dávám, kdekoliv je to možné, přednost rostlině, ale ta lavička má zpráchnivělou nohu, aby každého, kdo by si chtěl o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>počinout, odradila.</emphasis></p> <p><emphasis>Hodně štěstí, Trisi</emphasis>, řekla Rialla. <emphasis>Buď opatrný</emphasis>.</p> <p><emphasis>Budu</emphasis>, ujistil ji a stáhl se na méně intimní úroveň.</p> <p>Druhá otrokyně uzavřená v tmavém úzkém prostoru začala vykazovat známky zuřivého šílenství. Ze skrytého soucitu a touhy vyzkoušet své empatické schopnosti ještě více se Rialla rozhodla, že se pokusí svému spoluvězni pomoci.</p> <p>Trpělivě pronikala clonou strachu, který druhou otrokyni sužoval, a vysílala pocity klidu a jistoty. Postupně zbavena strachu začala žena pociťovat jinou emoci: nenávist. Byl to mimořádně silný cit a poskytl Rialle nezvykle jasný obraz muže, na nějž se soustředil. Byl to, jak se dalo čekat, lord Winterseine.</p> <p>Když už Rialla nemohla další kontakt snášet, stáhla se a se zbytky strachu a nenávisti, které v ní zanechal, se vypořádala. Když byla sama klidná a vyrovnaná, vyslala vlnu mírných uklidňujících pocitů, které druhou otrokyni ukolébaly ke spánku. Postupně se jim poddala, uklidnila se a upadla do lehkého polosnu.</p> <p>Pozdě odpoledne přišel Winterseine se dvěma strážnými, aby ji vytáhli ven. Vysoukala se ze své díry a s netečným výrazem ve tváři čekala, až ukončí prohlídku. Lord si ji zamyšleně prohlédl a přenechal ji strážným. Rialla sledovala, jak Winterseine odsouvá závoru, která uzavírala dvířka do cely tvaru rakve, v níž byla uvězněna druhá otrokyně. V matném světle hradní chodby si Rialla všimla, že její spoluvězeňkyně má tak tmavou kůži, že vypadala jako byla vyřezána z lakovaného ebenového dřeva. Měla jemné rysy a vlasy barvy mědi jí splývaly až do pasu. Další Východňanka.</p> <p>Když si ji Rialla prohlédla pečlivěji, pochopila, proč měl Winterseine tak zamyšlený výraz. Přestože se druhá otrokyně tvářila stejně netečně jako Rialla, byly v jejím obličeji vrásky svědčící o vyčerpání a vlasy měla slepené potem. Její ramena se lehce chvěla úsilím o zachování netečného postoje, který vyzařoval z Rially. Rialla si uvědomila, že ona sama na rozdíl od ní vypadá, jako by v kotci celé odpoledne prospala.</p> <p>„Vezměte je do lázně, ať je tam očistí. Tu tmavou vraťte do její učebny v modrém pokoji. Tanečnici odveďte zpět do cely,“ poručil Winterseine a stráže se ujaly svých úkolů.</p> <p>A tak se Rialla oblečená v čisté tunice a s umytými vlasy ocitla znovu v cele, v níž strávila minulou noc. Čekala tam na ni večeře složená z chleba a ovoce. Ani se jídla nedotkla a čekala, až přijde Tris, aby mohli pojíst spolu.</p> <p>Paprsky vycházejícího slunce pronikly dovnitř okénkem umístěným u stropu a mříže promítly svůj stín na protější stěnu. Rialla chvíli přecházela sem a tam a pak se začala věnovat každodenní rutině cvičení, bez kterých si nedokázala svůj život představit ani jako tanečnice, ani jako cvičitelka koní.</p> <p>Pokud bude muset tančit příliš často, bude se také muset dostat do patřičné kondice, přiznala si kajícně. Její zraněná noha byla celá ztuhlá, a tak si ji důkladně promasírovala, doufajíc, že nepáchá více škody než užitku.</p> <p>Když skončila, stékaly jí po zádech proudy potu, ale vyčerpaná se necítila. Z konve, kterou jí přinesli na tácu s jídlem, si nabrala do dlaní studenou vodu, chrstla si ji do obličeje a otřela cípem tuniky.</p> <p>Znuděně usedla k hromadě čerstvé slámy a začala splétat stébla podobně, jako ji její matka kdysi učila plést provaz z koňských žíní. Stébla však byla příliš tuhá a neměla takovou pevnost, takže se provaz často lámal, než mohl dosáhnout nějaké délky. Ale Rialla se potřebovala nějak zaměstnat.</p> <p>Zrovna začala lačně pošilhávat po chlebu, když si uvědomila, že Tris musí být někde blízko. Všimla si, že se kameny u stropu blízko okna nějak změnily. Nejprve to vypadalo, jako by kamenné bloky rostly. Žulové kvádry a omítka, která je spojovala, se vyboulily ven a získaly hrubé obrysy lidského těla. Vyboulená část začala pozvolna sedat níž a níž, dokud nedosáhla úrovně podlahy. Tris pomalu vystupoval z kamene a rysy jeho těla nabývaly na určitosti. Barva kamene pomalu ustupovala z jeho pokožky a šatů a za chvíli byl léčitel volný a střepával si z tuniky a z hýždi prach.</p> <p>„To ti nezávidím,“ vyjádřila se k tomu Rialla.</p> <p>„Cože? Myslíš procházení kamenem? Není to tak zlé, i když žula trochu škrábe. Dávám přednost mramoru nebo obsidiánu, ale žula je běžnější.“</p> <p>Riallu vážný tón jeho hlasu rozesmál.</p> <p>„Takže,“ řekla po chvíli. „Jak pokračuješ se svým průzkumem?“</p> <p>„Dobře,“ odpověděl a škrábal se ve vousech, jako by měl svrab. „Kromě nadměrného počtu koček, které se tu potulují, jsem nic nezvyklého neviděl.“</p> <p>Rialla přikývla a sáhla po ovoci. „Na většině hradů mají spoustu koček. Udržují stavy krys v rozumných mezích.“ Kousla si do kyselého jablka a rozkošnicky zamlaskala. Sianim měl příliš teplé podnebí, než aby se tam dala vypěstovat opravdu dobrá jablka.</p> <p>„Ne, měl jsem na mysli <emphasis>nadměrné</emphasis> množství koček. Někdo je tady musí opravdu zbožňovat.“ Tris se posadil a opřel se zády o zeď. „Jak bylo na samotce?“</p> <p>Rialla smutně pokývala hlavou. „Nebylo to zlé, zítra bude hůř. Hned vedle byla další otrokyně z Východu, ale žádné užitečné informace jsem z ní nedostala.“</p> <p>„Co jsi měla na mysli tím, že zítra bude hůř?“ Tris seděl i předtím nehnuté, ale teď působil dojmem šelmy číhající na kořist.</p> <p>Rialla dojedla jablko a ohryzek položila zpátky na tác. „Vezmeš si něco k jídlu?“</p> <p>Tris zavrtěl hlavou a jeho výraz neztratil nic na své napjatosti. „Jsem v pořádku. Co se bude dít zítra?“</p> <p>Odlomila si kus chleba, postavila se a opřela se zády o zeď. Zakousla se do něj a řekla kysele: „Odskáču si to. Byla jsem tak pitomá, že jsem zapomněla, že bych po dni stráveném na samotce měla vypadat utýraně. Teď si pro mě musí vymyslet jiný trest.“ Žertovně se usmála ve snaze trochu uklidnit jeho stoupající vlnu hněvu. „Myslím, že se na špióna moc nehodím.“</p> <p>„Co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli Tris temným hlasem.</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Nemám nejmenší představu. Neměj strach, určitě to nebude nic extrémně bolestivého. Nechce mít z otrokyně trosku. Musí zachovávat rozumnou rovnováhu. Příliš mírný trest by měl katastrofální dopad na disciplínu, příliš těžký trest by zlomil ducha a zničil tanečnici.“</p> <p>Tris sklopil zrak a zeptal se: „Je pro tebe těžké být znovu otrokem?“</p> <p>Rialla udiveně pohlédla na jeho ruce, kterými se křečovitě držel za levé koleno. Očividně snášel její otroctví hůře než ona sama. Než odpověděla, na chvíli se zamyšleně odmlčela, doufajíc, že se jí podaří mu to vysvětlit. „Myslela jsem si, že to bude těžké, ale není. Řekla bych, že záleží na tom, že tentokrát jsem se pro to rozhodla z vlastní vůle. Zvolila jsem si chování otroka, a proto mě nemohou přinutit, abych se jako otrok cítila. Dává to smysl?“</p> <p>Zatvářil se trochu zmateně, tak ještě dodala: „Otrok nemá moc činit rozhodnutí, já ano.“ Pomyslela na zítřek a nevesele se pousmála. „Ale také musím snášet následky.“</p> <p>Když si pro ni nazítří ráno přišli strážní, byla na ně Rialla připravená a očekávala je. Tentokrát ji nevedli k Winterseinovi, ale do hradní mučírny.</p> <p>Nacházela se ve světlé a prosluněné oblasti umístěné v rohu hlavního hradního paláce. Obě její okna byla dostatečně nízko, aby umožňovala výhled na jeden z oplocených parků za hradem. Čiré sklo bylo příliš drahé, proto byla okna pouze zamřížovaná a proudil jimi svěží vzduch.</p> <p>Riallu napadlo, že ta okna tam jsou proto, aby vězňům neustále připomínala vnější svět a udržovala je v beznaději, plynoucí z toho, že oni sami brzy zemřou pod katovým nožem. Ze zoufalství, které Rialla dokázala vyčíst, než vztyčila mentální štíty, by mohla Winterseinovi říct, že svými okny plýtvá zcela zbytečně.</p> <p>Strážný přivázal obojek ke zdi a nechal ji o samotě s ostatními vězni. Ani jediný z nich nebyl otrok jako ona. Rialla byla v této místnosti poprvé. Než uprchla, byla vždy poslušnou otrokyní.</p> <p>Obojek byl ryzí formalita. Bez pout na rukou by ho dokázala sundat bez většího úsilí, ale očekávalo se od ní, že se bude chovat slušně. V místnosti nebyly žádné stráže, jen ostatní vězni připoutaní ke zdi těžkými okovy.</p> <p>Pracovní kout komnaty byl ukryt za těžkými závěsy. Rialla byla jen ráda, že se na zlovolné mechanismy, které měly na svědomí ty lidské trosky, žalostně sténající zavěšeny na řetězech jako kusy masa v řeznictví, nemusí dívat.</p> <p>Čím déle čekala, tím větší rozechvění Rialla pociťovala. Nepříjemné pocity, které zamořily místnost, byly natolik silné, že je nedokázala úplně odstínit. Měly ji učinit povolnější. Postavila se na nohy a začala přecházet sem a tam, aby ze sebe setřásla to napětí, které v ní vzbuzovalo touhu servat si obojek a uprchnout, jak nejrychleji to půjde, zpátky do Sianimu.</p> <p>Do komnaty vešlo několik mužů, všichni se spolu bavili a smáli se. Jeden z nich přistoupil k Rialle a odvázal její vodítko od zdi. Čpěl z něj pot a lidské utrpení a měl nenechává ruce.</p> <p>Když Rialla nekladla odpor, přestalo ho to bavit a zavázal jí oči pruhem látky, páchnoucí špínou a zaschlou krví. Šla, kam ji vedl, klopýtajíc slepě po nerovné podlaze. Kopla se o kus dřeva do holeně a usoudila, že to musí být schod, protože ji chvíli nesl a pak ji znovu postavil na nohy na něčem, co vypadalo jako nějaké lešení.</p> <p>Donutil ji udělat několik kroků vzad, dokud se rameny nedotkla jakéhosi břevna, které pod jejím dotekem lehce uhnulo. Ucítila trhnutí obojku, když ho těsně přivázal k prknu. Zvedl jí ruce nad hlavu a přivázal je k dalšímu břevnu, které bylo jednak výše a jednak se zdálo být posunuté trochu dozadu. Kolem pasu jí ovinul silný kožený popruh.</p> <p>Rialla zaslechla skřípavý zvuk, když břevna převzala její váhu, a její chodidla se pomalu zvedla z podlahy. Když za zády ucítila pevnou oporu, uvědomila si, že musí být připoutána k velikému kolu. Přestala se otáčet a její nohy byly přivázány k dalšímu břevnu.</p> <p>Muž se přesvědčil, že je bezpečně připoutána, ještě jednou ji ohmatal a šel si po své práci. Nemohla si ucpat uši, aby neslyšela zvuky linoucí se z mučírny opodál, stejně jako nemohla uzavřít svou mysl vůči utrpení, které je provázelo. Uvědomila si, že si přeje, aby ji už potrestali a skončili to.</p> <p>Konečně se ozvalo cvaknutí, nasvědčující tomu, že mechanismus, který otáčel kolem, byl odbržděn. Pomalu byla vytažena na vrchol kola a začala sestupovat. Kolo vydalo podivný zvuk, ale dříve, než si Rialla stačila uvědomit, co je jeho zdrojem, zajela hlavou do studené vody.</p> <p>Leknutím zalapala po dechu, a když opět vyjela na vzduch, prskala a vykašlávala tekutinu, které se nadýchala. Byla naprosto dezorientována a další lázeň ji zastihla opět nepřipravenou. Když se ocitla pod vodou po třetí, uvědomila si, že se kolo neotáčí stejnoměrnou rychlostí, takže se nedá odhadnout, kdy se ponoří příště. Prskala a zvracela vodu, která se jí dostala do plic. Rialla byla zmatená a její soustředění bylo narušeno, což mělo za následek, že síla štítů, které zadržovaly emoce naplňující mučírnu, poklesla.</p> <p>Jakmile její mentální bariéry zeslábly, byla Rialla zasažena plnou dávkou utrpení ostatních obětí vězněných v cele. Zaječela a její hlava zajela znovu pod hladinu. Tentokrát putovala pod vodou tak dlouho, že než se konečně vynořila na vzduch, začalo se jí dělat černo před očima. Kolo se zastavilo, aby mohla popadnout dech, a zatímco kašlala a zběsile lapala po dechu, podařilo se jí znovu obnovit většinu bariér.</p> <p><emphasis>Trisi</emphasis>. Ve skutečnosti příliš nedoufala, že se jí ho podaří se zdviženými štíty kontaktovat, a v této komnatě se je spustit neodvažovala. Když se ozvala odpověď, byla velmi překvapena.</p> <p><emphasis>Riallo?</emphasis> V jeho hlase zazněly obavy, které nasvědčovaly tomu, že zachytil část jejího zoufalství.</p> <p>Kolo se dalo znovu do pohybu a Rialla začala nevědomky trhat za provazy, které ji spoutávaly. Chtěla mu říct, co se děje, ale nebyla schopna zformulovat žádnou konkrétní zprávu a záhy se znovu ocitla pod hladinou.</p> <p><emphasis>Riallo!</emphasis> Naléhavost, kterou z jeho hlasu vycítila, ji znovu přivedla k plnému vědomí a ze všech sil se snažila sdělit, co mu potřebovala říct.</p> <p><emphasis>Mluv na mě</emphasis>… Bylo stále obtížnější zabránit vniknutí ledové vody do plic. <emphasis>Prosím… potřebuji, abys mi poskytl něco, na co bych se mohla soustředit</emphasis>… Její tvář chladem zmrtvěla a bylo stále obtížnější rozeznat, jestli je ještě ve vodě, nebo už na čerstvém vzduchu.</p> <p>Teprve když se opět obrátila hlavu dolů, uvědomila si, že zadržovala dech zbytečně dlouho. Sotva se jí podařilo jednou pořádně nadechnout, znovu se nad ní zavřela hladina.</p> <p><emphasis>Riallo? Co se</emphasis>… Přestal se vyptávat a Rialla cítila, jak se ovládá jen s největšími obtížemi. A pak jí pomalu poslal to, oč ho žádala. Pomalým hlasem, jako by recitoval báseň, začal přednášet: „<emphasis>K</emphasis><emphasis>ořen střemchy pozdní, jinak zvaný též rulík či blín, jest možno v dostate</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ně malých dávkách použít též jako sedativa a ke zmírnění bolesti</emphasis>…“</p> <p>Chytila se jeho slov jako záchranného lana, využila jich k obnovení svého vnitřního klidu, podobně jako se mniši dokáží dostat do transu zpěvem chorálů. Bylo jí lhostejné, co říká, jen když nepřestával mluvit.</p> <p>Zdálo se, že pochopil, co potřebuje, a neustále ji zaplavoval plynulým přívalem informací. Zjistila, že s jeho pomocí dokáže odstínit vliv emocí ostatních vězňů. Jakmile se zklidnila a oprostila od emocí jiných lidí, dokázala Rialla odhadnout, kdy dojde k dalšímu zanoření.</p> <p>Tris stále nepřestával mluvit, ale ona žádná konkrétní slova ani neslyšela. Postupně byla schopna vycítit vodu dřív, než se jí dotkla. Bylo v tom cosi podivného, ale ona nebyla ve stavu, kdy by dokázala říct, co vlastně. Nejdříve si myslela, že jí Tris posílá varování, ale to bylo směšné – cítila, že se nachází kdesi v horních patrech hradu.</p> <p>Když ji konečně sundali dolů, trpěla takovými závratěmi, že nebyla schopna jít sama a stráže ji musely do její cely odnést. Nechala i nadále Trisův hlas znít ve své mysli a čerpala sílu z jeho přítomnosti. Na slámě na ni čekal ručník a suché šatstvo. Třesouc se zimou, utírala se tak dlouho, dokud nebyla až na vlasy úplně suchá, a pak si oblékla novou tuniku.</p> <p>…<emphasis>kyselin, jichž kvetoucí korálovec používá ke trávení kořisti, jest možno užít k vypalování bradavic a…</emphasis></p> <p><emphasis>Trisi?</emphasis> přerušila ho Rialla unaveným hlasem, když se svalila na hromadu slámy, děkuji. <emphasis>Už můžeš přestat. Jsem zpátky ve své cele</emphasis>.</p> <p>K jejímu překvapení se na nic nevyptával, jen oznámil: <emphasis>už jdu.</emphasis></p> <p>Rialla si přitáhla kolena k bradě, objala je pažemi a opřela si tvář o koleno. Zdálo se jí, že už se nikdy nezahřeje. Tentokrát se nedívala, když Tris prostupoval zdí. Jednou jí to stačilo.</p> <p>„Jsi v pořádku? Bylo to už všechno?“ Jeho hlas zněl měkce a nebezpečně, ale když se dotkl jejích ramenou, sálalo z jeho dlaní příjemné teplo.</p> <p>Rialla otočila hlavu, unaveně se na něj usmála a řekla chraplavým hlasem: „Myslím, že ano. Už nemá důvod v tom pokračovat. Díky za pomoc.“</p> <p>„Dobře,“ řekl Tris, ignoruje její poděkování.</p> <p>Sotva se přestala třást, odtáhl se a začal nervózně přecházet po místnosti. Skrz clonu svého vyčerpání cítila Rialla jeho pobouření, jako by přicházelo z veliké dálky. Hlava jí poklesla na kolena a zavřela oči. Už jí nestálo za námahu znovu je otevírat. Upadla do hlubokého spánku a probudila se brzy ráno sama.</p> <p>Rialle po zádech stékal v celých proudech pot, když spolu se čtrnácti dalšími otrokyněmi nacvičovala pod vedením tanečního mistra krokové variace. Přestože se zdál být zkušený, nikdy předtím o tomto muži neslyšela. Vedl rozcvičku tak, aby se rozehřály a protáhly, ale aby se zbytečně nevyčerpaly.</p> <p>Rialla se rozvážně několikrát zhluboka nadechla nosem a svou zdravou nohu natáhla za sebou, dokud se nedotýkala patou zátylku. Pak tiše počítala údery bubnu a snažila se ignorovat pálení v hojícím se stehně, které teď muselo nést její váhu.</p> <p>Vystřídala nohy, ale tu zraněnou o těch několik málo palců, které zbývaly do konečné polohy, protáhnout nedokázala. Pálení zesílilo a Rialla v obavách, že by si mohla čerstvě zahojenou ránu znovu otevřít, nechala svou nohu odpočívat o něco déle, ačkoliv si byla vědoma, že taneční mistr stojí opodál. Když byly krokové variace u konce, vyhlásil mistr přestávku a otrokyně padly na své rohože.</p> <p>Prohlédl si úzkou červenou jizvu, která se táhla v místech, kde ji zasáhl osten bahenní příšery.</p> <p>„Ohni ji,“ přikázal úsečně.</p> <p>Na jeho rozkaz ohnula nohu tak daleko, jak jen dokázala, a povolila.</p> <p>„Winterseine tvrdí,“ zabručel, „že ty už výtečná tanečnice jsi. V takovém případě bych nechal tvou nohu odpočívat ještě jeden měsíc, ale lord rozhodl, že musíš tančit se skupinou pokročilých. Chci, aby ses šetřila, ale kdyby se Winterseine díval, raději bys na to neměla spoléhat. Nevěří, že by se zraněným měl dopřávat čas na zotavenou. Podle něj to jen zavdává příčinu k výmluvám.“</p> <p>Rialla byla natolik šokována tím, že kritizoval Winterseina před pouhým otrokem, že se stěží vzmohla na chabé přikývnutí. Taneční mistr přešel přes parket, postavil se doprostřed a zatleskáním oznámil konec přestávky. Rialla si vzala jeho slova k srdci, šetřila bolavou nohu a dávala si dobrý pozor na Winterseina.</p> <p>Ostatní děvčata se před ní měla na pozoru a neudělala sebemenší gesto, kterým by ji během přestávek na odpočinek pozvala mezi sebe. Rialla tiše seděla stranou od ostatních, ale dost blízko na to, aby slyšela, o čem si spolu špitají.</p> <p>Většina z toho byla naprosto bezvýznamná. Byly si příliš dobře vědomy Rialliny přítomnosti, než aby se bavily o lordovi Winterseinovi nebo něčem natolik zajímavém, že by je to dostalo do potíží, kdyby se o tom pán doslechl. Jestli se bude i nadále chovat nenápadně, zapomenou na ni, ale bude to nějaký čas trvat.</p> <p>Rialla se s povzdechem uvolnila a zavřela oči. Opatrně spustila štíty a lehce vztáhla. Sotva to udělala, uslyšela, jak se jedna z otrokyň zachichotala. Zaměřila se na ni a objevila v její mysli Terranův obraz, zkreslený podle toho, jak ho otrokyně vnímala. Rialla věděla, že zas až tak dobře nevypadá.</p> <p>Ta otrokyně se s ním již dříve stýkala dost intimním způsobem a užívala si každou minutu. Rialla se s odporem stáhla právě včas, než mohla dotek po doteku obdržet úplnou vzpomínku na průběh její schůzky s Winterseinovým synem. Okamžik předtím, než opustila její mysl nadobro, zachytila něco podivného, byl to obraz… obraz kočky. Modré kočky.</p> <p>Byla už tma, když ji, převlečenou do čisté tuniky, znovu odvedli do zadržovací cely. Přestože při cvičení nosily otrokyně oděv z jediného kusu, který ponechával většinu těla holou, bylo příliš chladno na to, aby jej nosily neustále, a proto dostávala každý den rovněž čistou tuniku. Vlasy, splývající po ramena, měla čerstvě umyté a pečlivě vyčesané.</p> <p>Sotva strážný odešel, lehla si Rialla tváří k zemi na studenou kamennou podlahu.</p> <p>„Unavená?“ zeptal se Tris tichým hlasem, aby jej nebylo slyšet za dveřmi.</p> <p>Zdviháním hlavy se neobtěžovala, jen ji posunula sem a tam po kamenné podlaze. „Už jsem na to příliš stará. Ostatní děvčata jsou ještě téměř dětmi, a jsou v mnohem lepší kondici než já. Vraťme se do Sianimu a já budu sedět v houpacím křesle a vyšívat ubrusy.“</p> <p>Pár rukou se dotkl jejích zad a začal jí masírovat ztuhlé svaly. Slabě zasténala, složila si ruce pod hlavu jako polštář a cítila, jak její svaly měknou s takřka čarovnou rychlostí.</p> <p>„Ty umíš vyšívat?“ zeptal se Tris se zájmem.</p> <p>„Ne,“ odpověděla Rialla. „A možná, ale opravdu jen možná, pokud tak budeš pokračovat dál, nebudu se to ani muset učit.“</p> <p>Zasmál se, přešel k dolní části zad a řekl konverzačním tónem: „Dnes se mi podařilo získat nějaké zajímavé informace.“ Přestal její svaly hníst a místo toho je začal proklepávat hranami dlaní.</p> <p>„Podle toho, co jsem zaslechl,“ pokračoval dál, „se zdá, že lord Winterseine vskutku cestoval na druhou stranu Velkého močálu. Má v jednom malém přístavu v Jižním moři vlastní loď a s tou podniká výpravy na Východ. Během posledních šesti let tam strávil každý rok minimálně čtyři měsíce, s výjimkou posledního roku, kdy tu cestu podnikl jeho syn sám. Co to mělo být?“</p> <p>„Mmpft,“ řekla Rialla tajemně. Po chvíli se jí ze sebe podařilo vypravit: „Tri… sii, přess… taň!“</p> <p>Přestal ji proklepávat a posadil se na paty.</p> <p>Rialla zkroutila krk tak, aby si viděla přes rameno, a s předstíranou dotčeností prohlásila: „Děkuji. Možná že by bylo bývalo lepší, kdybychom tě sem vyslali samotného. Mně se dnes nepodařilo zjistit nic víc než to, že jsem z formy.“</p> <p>„Nejsi trochu vztahovačná?“ protestoval se smíchem Tris. „Myslel jsem, že na hradě této velikosti by se pro truhlářského tovaryše nějaká práce našla.“ Rysy jeho tváře náhle prošly ostrou proměnou, jeho vousy zmizely a proměnilo se i jeho oblečení. Bylo teď ze silnější látky, aby ho chránilo před pilinami. Tris i nadále hovořil bez přerušení, nyní ale s odlišným přízvukem. „Zdá se, že starý truhlář zemřel minulý rok a jeho učedník odešel do města. Strávil jsem celý den opravováním regálů v kuchyni. Kuchařka miluje drby, zvláště když si může promluvit se sobě rovným.“</p> <p>Rialla si ho prohlížela se značným respektem. Kdyby sama nesledovala jeho proměnu na vlastní oči, byla by přísahala, že mluví s drobným darranským řemeslníkem.</p> <p>„Jak jsi vysvětlil, že nemáš žádné nástroje?“ otázala se.</p> <p>Zatvářil se smutně. „Na cestě mě přepadli lupiči. Vzali mi všechno, co jsem měl. Není to zázrak, že starý truhlář zemřel bez dědiců a jeho nástroje zůstaly zde?“</p> <p>Sňal ze sebe kouzlo iluze a pokračoval: „Také jsem se náhodou udeřil do prstu, když jsem zatloukal hřebík. To se občas stává i těm nejlepším řemeslníkům. Zaklel jsem, přičemž jsem použil jméno jednoho konkrétního boha a hned se kolem mě vyrojila spousta lidí a všichni drželi prst na ústech, byl mezi nimi dokonce i usmrkaný kluk.“</p> <p>Rialla se zamyslela. „Když mě poprvé napadlo, že by tu mohla být určitá spojitost, měla jsem dojem, že jsem se zbláznila. Ale nevím o žádném jiném domě v celém Darranu, kde by se všichni rozklepali strachem, kdyby nějaký cizinec použil Altisovo jméno jako kletbu.“ Podívala se na Trise. „Netvař se tak samolibě, nesluší ti to.“</p> <p>Zasmál se a jal se zpracovávat její nohy.</p> <p>„Trisi?“ zeptala se.</p> <p>„Hmm?“ zabručel nepřítomně, zatímco masíroval zadní stranu její zraněné nohy.</p> <p>„Neříkal jsi něco o tom, že je tady spousta koček?“</p> <p>„Hmm,“ zopakoval. „Ano, a to nejen na nižších podlažích, ale po celém hradě. Proč se ptáš?“</p> <p>Potřásla hlavou a zavřela oči. „Já nevím… ale jedna z otrokyň dnes myslela na kočky. Bylo to v podivném kontextu…“ Pokrčila rameny. „Pravděpodobně to nic neznamená, ale vypadalo to divně.“</p> <p>Příští den proběhl víceméně stejně. Když se Rialla vrátila ze cvičení, namasíroval jí Tris svaly a pověděl, co dnes zjistil. Byl mnohem lepší než masér, který pečoval před koupelí o všechny otrokyně. Částečně proto, že ačkoliv se nikdy nevyjadřoval k modřinám, které během cvičení utržila, vždy je částečně vyléčil, takže tolik nebolely.</p> <p>Tris trávil většinu času posloucháním klevet služebnictva. Zjistil, že ačkoliv lord Winterseine vydělal spoustu peněz cvičením otroků, ještě více jich dovezl ze svých cest na Východ. Po exotických tmavých otrocích byla velká poptávka a v Darranu za ně získával dvakrát i třikrát více zlata než za ostatní otroky.</p> <p>Rialla se nedozvěděla nic nového. Pobyt mezi otroky mohl být cenným zdrojem informací, ale tanečnice měly v době tréninku jen velmi omezené styky s vnějším světem. Taneční mistr něco vědět mohl, ale veškeré jeho city byly poznamenány posedlostí tancem a ostatní myšlenky bez emocionálního náboje, které se týkaly jiných věcí, patřily jen jemu.</p> <p>Když byl Tris se svou masáží u konce, cítila se Rialla jako jedna veliká masa uvolněných svalů bez kostí, ležící na podlaze tváří k zemi. Tris se opřel zády o stěnu, chňapl po jablku a s očividnou rozkoší se do něj zahryzl. Když to Rialla uslyšela, sáhla do košíku, z něhož si Tris před chvíli jablko vytáhl, a vzala si skývu chleba.</p> <p>Chvíli jedli v tichu plném porozumění. Tris dojedl jablko a hodil ho do odpadní jímky v rohu.</p> <p>Pak upřel na Riallu podivně vážný pohled a řekl: „Nestrávil jsem mnoho času mezi darranskou aristokracií a ještě méně mezi otroky. Máš ve tváři výraz, který používáš, když předstíráš, že jsi otrok. Ale ostatní otroci na hradě se tváří úplně jinak.“</p> <p>Chléb, který Rialla právě žvýkala, byl čerstvý a sladký, ale přesto ho musela násilím polknout, aby mohla odpovědět. Sklonila hlavu a věděla, že maska otroka, o které Tris mluvil, právě zmrazila rysy její tváře. Nakonec řekla: „Od Winterseina by ses mohl dozvědět, že v Darranu existují dva druhy otroků. Mezi první patří otrokyně pro potěšení, souložnice. Většina mužů dává přednost dlouhodobým sexuálním partnerkám, které jsou stále příjemné, usměvavé a chovají se tak, jako by jim jejich povinnosti přinášely potěšení. Násilí může být občas vzrušující, ale vyžaduje značné množství energie. Otrokyně pro potěšení jsou trestány, pokud rozkoš z výkonu svých povinností alespoň nepředstírají.“</p> <p>Polkla a cítila, že ji Tris poslouchá s opravdovým zájmem. „Tanečnice jako já jsou zřídkakdy majetkem soukromých osob. Cvičitelé otroků pro nás používají termín vábničky. Tanečnice jsou drahé, protože jejich výcviku je třeba věnovat určitý čas a je nezbytné, aby samy měly jistou míru talentu. Bývají majetkem šenků, klubů a bordelů.“</p> <p>Rialla bez zájmu pohlédla na nedojedenou skývu chleba a pokračovala: „Cvičitelé otroků věří, že otrokyně, kterou vycvičili jako souložnici, nemá žádného ducha, žádnou osobnost. U tanečnic se jistá míra nezávislosti a arogance na druhou stranu vyžaduje.“</p> <p>„Řekla jsi, že tomu věří cvičitelé. A co ty?“</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou. „Otrok žádného ducha nemá, žádnou osobnost. Nezáleží na tom, jestli to je tanečnice nebo otrokyně pro potěšení. Otrokyně cítí, co se jí řekne, aby cítila, dělá, co se jí řekne, aby dělala. Tanečnice pouze jednají v souladu s požadavky, které se na ně kladou, stejně jako to dělají souložnice. Vzorec jejich chování není lepší nebo horší, je jen jiný.“</p> <p>„To je mi líto,“ řekl Tris jemně.</p> <p>Rialla se na něj usmála koutkem úst a znovu se zakousla do krajíce. „To není třeba. Pochybuji, že je to tvá chyba.“</p> <p>Po několika dnech cvičení Rialla zjistila, že už nebývá večer tak vyčerpaná, Tris ale přesto ve svých masážích pokračoval. S jeho péčí cítila, jak se její zraněná noha začíná zbavovat ztuhlosti, až ji byla schopna natáhnout téměř stejně daleko, jako tu zdravou. Zatímco jí hnětl a proklepával svalstvo, dokud nebylo vláčné jako těsto připravené ke kynutí, probírali obvykle všechno, co se Trisovi podařilo zjistit, dnes v noci byl ale nezvykle zamlklý.</p> <p>„Co se děje?“ zeptala se Rialla, aniž by zdvihla hlavu z jeho dlaní. Cítila na samém okraji jeho vědomí podrážděnost, ale nechtěla slídit bez dovolení.</p> <p>„Nic,“ řekl Tris. „Cítím se tady stísněný. Ten studený kámen sem nepouští ani trochu slunečního světla a tepla.“ Odmlčel se. „Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi říkala včera v noci.“</p> <p>„Vlastní tvůj lid otroky?“</p> <p>„Ne,“ řekl léčitel. „Ale něco o tom víme. Jednou přišla do společenství otrokyně a hledala útočiště. Dozvěděl jsem se, že některé náboženské komunity poskytují uprchlým otrokům úkryt. Moje nikoliv. Drželi tu otrokyni tak dlouho, dokud si pro ni její majitelé nepřišli.“</p> <p>„Bylo to tvé rozhodnutí?“ otázala se Rialla ve snaze dobrat se toho, co ho tak rozrušilo. Věděla, že se cítí vinen. Zdá se mu, že jednal proti svému svědomí, nevěděla ale, jak by mu mohla pomoci.</p> <p>„Ne, postavil jsem se proti tomu rozhodnutí – ze špatných důvodů.“ Ozvalo se zašustění slámy, když si poodsedl stranou. „Cítil jsem, že naše společenství přivedl k tomuto rozhodnutí spíše strach z odhalení než nějaké rozumné důvody, které zazněly při poradě. Měl jsem pravdu, ale byl jsem příliš mladý, než abych pochopil, že toto byl jediný motiv pro všechno, co naše společenství dělalo. Naši starší narušili mou víru v ně. A to mě zajímalo víc než ta ubohá dívka, která od nás odjížděla v okovech.“</p> <p>Trápilo ho to, o tom Rialla nepochybovala, ale nebyl to důvod jeho podráždění.</p> <p>„Právě teď s tím něco děláš,“ řekla a konečně se posadila tak, aby na něj viděla. „I kdyby mělo otroctví pokračovat ještě pět set let, tak ty s tím něco děláš právě teď.“</p> <p>Postavil se a zůstal stát v posledních paprscích zapadajícího slunce otočen zády k ní.</p> <p>„Že dělám?“ otázal se podivným tónem. „Ano, myslím, že je to tak.“</p> <p>Otočil se, přistoupil blíž a naznačil jí, aby si znovu lehla na břicho. „Uvolníme ten sval na krku a řeknu ti, co jsem dnes objevil. Znáš idiograf, náležící bohu Altisovi?“</p> <p>Rialla se znovu natáhla na břicho. Cítila, jak se v něm bolest a pocit viny stlouká s lítostí tak silně, že by z toho mohlo být máslo, ale nevěděla, co by s tím mohla udělat. Nebyla si jistá, jestli ví, že ho dokáže přečíst tak snadno, z jeho strany to nebylo záměrné. Nechtěla, aby si myslel, že se mu vtírá do jeho soukromí, a tak mu raději dovolila změnit téma.</p> <p>„O Altisovi nevím zhola nic, s výjimkou toho, že je jedním ze starých bohů.“</p> <p>„Styď se,“ pokáral ji svým typickým tónem léčitele. „Altis byl pán noci. To pod jeho pláštěm unikali pronásledovaní svým lovcům. Byl jedním z dobrotivých bohů. Nejenže netýral smrtelné lidi, když se nudil, tak jako to dělala valná většina ostatních, ale byl znám i tím, že se vměšoval ostatním bohům do jejich hrátek.“</p> <p>„A co národy, které neměly s lidmi nic společného, jako vlkodlaci, rusalky a silvové?“</p> <p>„Sylváni,“ opravil ji suše Tris a začal vyvíjet tlak na sval v dolní části zad. „My sami jsme dětmi bohů, a proto jsme se dokázali bránit lépe. Mohli jsme se mnohem bezprostředněji obrátit ke svému stvořiteli. Naslen, pán lesů, je otcem sylvánů, Torreca – lovkyně – se stala pramátí vlkodlaků, Korsa, bohyně vln, zrodila rusalky. Žádný z nich neoplýval obrovskou mocí, ale byli dost silní na to, aby zabránili ostatním pohrávat si s námi, jak by se jim zlíbilo. Kde jsem to jen…“</p> <p>„Altis,“ napověděla mu Rialla hlasem, který přešel do slastného zasténání, když se Tris dostal na to pravé místo.</p> <p>„Ano, Altis. Jeho idiografem je stylizovaná sedící kočka, její tělo je zachyceno z profilu, zatímco její skloněná hlava se dívá zpříma –“</p> <p>„– a uprostřed čela má pěticípou hvězdu, v jejímž středu plane veliký smaragd,“ přerušila ho Rialla.</p> <p>„O smaragdu nic nevím,“ řekl Tris, „ale ta pěticípá hvězda tam je. Kde jsi ji viděla?“</p> <p>„To jedna z otrokyň,“ řekla Rialla. „Myslela na ni.“</p> <p>„Jedna z těch děvčat s nimiž tančíš?“ otázal se Tris.</p> <p>„Ano,“ odpověděla Rialla a se skloněnou hlavou se usmála. „Byla snadno čitelná, protože si ji pamatovala ve spojitosti s jistými… er… příjemnými pocity.“</p> <p>„Ta otrokyně je stoupencem Altise?“</p> <p>Rialla se neubránila smíchu. „Ne, vlastně si nejsem jistá, jak se tam ta kočka dostala, jen vzpomínala na nádhernou noc plnou vášně. A mohu tě ujistit, že to s bohoslužbou nemělo nic společného.“</p> <p>Tris si odfrkl. „Očividně ses nesetkala s tím typem náboženských fanatiků jako já.“</p> <p>„Měl jsi na mysli něco určitějšího, když jsi začal o té kočce?“ zeptala se Rialla.</p> <p>„Ano, i když teď už to ztratilo i ten nepatrný význam, který to mělo. Byl jsem požádán, abych se podíval, jestli by bylo možno opravit dřevěný paraván v jedné z komnat v horním podlaží hradu. Jakmile opustíš veřejné místnosti, nenarazíš na jediný pokoj, ve kterém by tahle kočka nebyla.“</p> <p>Rialla se zamyslela a řekla: „Aby přesvědčil služebnictvo? Stejně jako s Tamasovou zlomenou rukou?“</p> <p>„Tak proč by jinak byly jen v soukromých komnatách?“</p> <p>„To můžu vysvětlit,“ řekla Rialla. „Jako obchodník s otroky přichází Winterseine často do styku Jižany, kupci, které vždycky uloží v křídle pro hosty v prvním patře. Na jihu se právě začalo rozmáhat nové náboženství, začalo to zrovna v době, kdy náš klan těmi oblastmi putoval. Uctívají cosi, co nazývají VšeMatkou. Nevím toho o nich moc, ale určitě by neobchodovali s pohanem, který se klaní mrtvým bohům.“</p> <p>Rozhostilo se klidné ticho a Rialla se nechala kolébat pohyby Trisových rukou, kterými uvolňoval ztuhlé svaly jejích nohou. „Pověz mi něco o svém lidu, Trisi.“</p> <p>Cítila, jak zaváhal. „Každému z nás je zapovězeno mluvit s cizinci o… Ale co, myslím, že už nemusím dál poslouchat nařízení starších.“ Na chvíli se zamyslel.</p> <p>„Před dávnými časy byl člověk jen nepatrnou součástí světa ovládaného zelenou magií.“ Jeho hlas získal klasický vypravěčský rytmus, přestože zněl trochu váhavě, skoro jako by zároveň překládal. „Žil tu národ malých lidiček s motýlími křídly, kteří skotačili na vlnách větru, a národ kameníků, kteří dávali přednost šeru večera před jasem dne. Lesní národy sylvánů, dryád a vlkodlaků zalidňovaly širé hvozdy a bojovaly o území. Všichni mluvili k duchům stromů a zvířat.“</p> <p>„Ale zelené národy neprospívaly dobře, stejně jako bohové, jejichž dětmi byly, a lidé začali dobývat jejich část světa. Když se rozšířili i na naše území, dryády je uvítaly, stejně jako vítaly vše nové, zatímco ostatní národy se stáhly a sledovaly, co se bude dít. Nejprve přišli kupci, po nich čarodějové, kteří se dychtivě učili tajům naší magie, ale byli to farmáři, kdo zpečetil konec vlády zelené magie.“</p> <p>„Rozervali půdu a pokáceli lesy, duchové stromů hlasitě vykřikli a ochromili ty, kdož byli příliš těsně spjati s magií země. Lidé osídlili zemi, vyhnali zelený lid z jeho domovů a zatlačovali ho stále dál a dál na sever, kde byla vláda zelené magie nejsilnější. Nebylo tam dost místa pro všechny. Kameníci se stáhli do podzemí. Vlkodlaci se stáhli sami do sebe. Sylváni se ukryli tam, kde by je nikdo nehledal, mezi lidmi samotnými. Zbyly jen dryády, pouhá hrstka těch, které to zmrzačení země přežily. Pro ně si přišli otrokáři a dryády zmizely na Východ.“</p> <p>„Když se lidští mágové počali mezi sebou svářit o moc a Nevraský hvozd se stal skleněnou pouští, zmizel poslední z dračího národa ve větru.“</p> <p>Tris přidal svému hlasu temný dramatický nádech. „Ale čas od času se mezi lidmi narodí empati, jako dědictví po dryádách. Jsou zelenoocí, či s očima barvy jantaru, jako jejich vzdálení příbuzní, mohou se dotknout duchů stromů a zvířat, jakož i nejtemnějších hlubin lidských duší.“</p> <p>Rialla se otočila, upřela své čistě zelené oči do Trisových šedozelených a v jejím pohledu se zračila ryzí nevinnost.</p> <p>Zasmál se a nezdálo se, že by to na něj udělalo nějaký dojem.</p> <p>V tu chvíli vyplula v Riallině mysli na povrch myšlenka, která tam již nějakou dobu zrála.</p> <p>„Trisi?“ zeptala se hebkým hlasem. „Tvůj příběh tvrdí, že draky zničily války čarodějů. Je to pravda?“</p> <p>„Já nevím… já jsem u toho přece nebyl. Legendy tvrdí, že draci jsou magičtí tvorové a ne jen tvorové, kteří umějí kouzlit. Války narušily tok magie a po dracích byla veta… nebo se to tak alespoň tvrdí v legendách.“</p> <p>V jeho hlase zaznělo cosi, co ji ponoukalo k další otázce: „Nezdá se, že bys byl přesvědčený o tom, že ty legendy mluví pravdu.“</p> <p>„No, víš,“ řekl Tris a začal jí masírovat druhou nohu, „Já jsem jednoho draka viděl.“</p> <p>Později téže noci stál Tris o samotě v lesním šeru nedaleko Winterseinovy pevnosti. Opřel čelo o kmen statného dubu, ale žádný klid mu to nepřineslo, protože dub nedokázal změnit následky jednoho unáhleného činu, který byl příčinou studeného dechu viny, mučící jeho svědomí.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>8</strong></p> <p>Labyrint, který v Sianimu sloužil za vládní budovu, býval v této noční hodině liduprázdný, ale když Ren vstoupil do své kanceláře, přesto raději obezřetně počkal, dokud za ním nezapadnou dveře, a až potom sňal stínítko, které tlumilo světlo jeho lampy.</p> <p>Odsunul stranou několik knih, aby udělal na stole místo pro lampu. Dříve než dnes večer opustil v obvyklou hodinu svou kancelář, provedl bezpečnostní opatření a zatáhl přes okno těžké závěsy, aby nikdo zvenčí nepoznal, že se uvnitř svítí. Ve skutečnosti nebyl příliš posedlý utajováním, jinak by také za místo své noční schůzky nezvolil vlastní kancelář, ale jeho povaha stejně jako jeho úřad mu velely nechat si co největší množství informací pro sebe.</p> <p>Náhlý závan vzduchu, který sebou přinesl svěží odér nasládlého parfému, upozornil Pána špiónů, že jeho host je zde, ještě dříve, než se otočil.</p> <p>Kisrah ae‘ Magi, dříve drobný rethský lord a současný arcimág, udělal nezapomenutelný dojem na každého, kdo se s ním setkal. Ren ve skutečnosti nikdy předtím arcimága neviděl, ale slyšel o něm tolik, že ho čarodějův zvláštní zjev nijak nepřekvapil.</p> <p>Kisrah nosil klobouk temně nachové barvy lehce kontrastující se světle růžovým chmýřím dlouhého ptačího pera, které se vlnilo ze střechy klobouku až na mágova ramena. Rukávy jeho levandulového pláště byly hustě vyšívané zlatem, stejně jako jeho rukavice a boty. Na levém uchu se mu houpala zlatá náušnice s ametystem.</p> <p>Renovu přepracovanému zraku se zdál mladý, až příliš mladý, než aby mohl unést všechnu tu moc, jíž vládl, ale takoví byli mnozí mocní mágové. Někdo méně všímavý než Ren by mohl arcimága odsoudit jako vyšňořeného hejska a zcela přehlédnout pronikavou inteligenci, která čišela z jeho tmavých očí. Během deseti let své činnosti v úřadu arcimága dokázal lord Kisrah své moci využít dobře.</p> <p>„Lord Kisrah,“ pronesl Ren uvítacím tónem. „Jsem nanejvýš poctěn, že jsi se uvolil mě navštívit.“</p> <p>„Pane špiónů,“ odpověděl arcimág a v jeho hlase zazněl nádech humoru. „Jak bych mohl odmítnout tak originální pozvánku? Neměl jsem nejmenší tušení, že zahradník mé milenky je sianimský špión, dokud mi tvé pozvání nedoručil. Ne že by mě to uráželo. Už jsem si začínal dělat starosti, že mě nepokládáš za dostatečně významnou osobu, abych ti stál za špehování.“</p> <p>Pán špiónů se usmál, na Rena nezvykle otevřený projev citů. „Mám ve tvém domě ještě další špehy, takže bych si vymyslel jinou metodu, jak ti ten vzkaz doručit. Čarodějná Rada by tě neprohlásila za ae‘ Magi, kdyby tě bylo možno tak snadno přehlédnout.“</p> <p>„Jsem polichocen,“ odpověděl Kisrah a úsměv opětoval. „Ale domnívám se, že tě k této schůzce vedly jiné důvody.“</p> <p>Ren přikývl a pokynul Kisrahovi, aby se posadil do křesla, ze kterého odpoledne uklidil všechno smetí. Arcimág ignoroval tlustou vrstvu prachu a pohodlně se usadil s nataženýma nohama zkříženýma v kotnících. Ren vytáhl zpoza stolu své křeslo a posadil se naproti Kisrahovi.</p> <p>„Jsi seznámen s děním na druhé straně Velkého močálu?“ zeptal se Ren.</p> <p>Kisrah přikývl. „Nejsi jediný, kdo má své špehy. Bohužel jsem situaci podceňoval až do doby, kdy někdo začal působit na močál mocnými kouzly s úmyslem vyčistit starou cestu.“</p> <p>„Mé zdroje tvrdí, že nejpozději příští jaro projde cestou invazní armáda. V Radě se ozvaly návrhy, že bychom se měli postavit na odpor ještě před otevřením staré cesty, ale vetoval jsem je.“ Čaroděj se naklonil dopředu. „Připomněl jsem jim války čarodějů a zkázu, kterou způsobily. Ať už otevírá cestu močálem kdokoliv, je velmi mocný. Dokud nebudeme vědět, čeho je schopen, mohl by přímý útok mít katastrofální důsledky.“</p> <p>„Co víte o tom čaroději z Východu,“ zeptal se Ren.</p> <p>Lord Kisrah potřásl hlavou. „Nic moc. Prohlašuje se za mluvčího jednoho ze starých bohů a pro podporu svých výbojů využívá náboženství.“</p> <p>„Tak potom bych vám mohl být nápomocen,“ nabídl se Ren.</p> <p>Lord Kisrah se pohodlně opřel a otázal se: „Kolik to bude stát?“</p> <p>„Nic,“ řekl Ren lehce dotčeným hlasem. „Pokud se o toho čaroděje dokážete postarat, rádi vám poskytneme veškerou podporu, kterou vám můžeme dát.“</p> <p>Arcimág povytáhl obočí v pobaveném úžasu. „To musí být nějaká nová politika. Budeme Sianimu platit za vyčištění arcimágova hradu od drápavců ještě za dvacet let.“</p> <p>Ren zavrtěl hlavou. „To bylo něco jiného. Hlas Altisův představuje hrozbu pro všechny.“</p> <p>„A drápavci ne?“ zamumlal arcimág, ale na jeho tváři se znovu rozhostil úsměv. „Takže jaké informace týkající se toho muže nám můžete poskytnout?“</p> <p>„Pochází z této strany močálu,“ řekl Ren. „Mí informátoři z Východu to potvrdili. Tehdy jsem se s tebou nespojil, protože jsem neměl tušení, kdo by to mohl být. Ale včera se jeden z mých lidí vrátil z mise v Darranu. Během svého pobytu narazil nečekaně na jisté informace, které naznačují, že čaroděj, jehož hledáte, by mohl být lord Winterseine.“</p> <p>„Isslic?“ zvolal lord Kisrah překvapeně, ale pak zamyšleně pokýval hlavou. „Nedá se mu upřít, že mocný je dost, a zaslechl jsem zvěsti, že se zabýval zapovězenou magií. Koneckonců tyto zvěsti byly to jediné, co zabránilo jeho přijetí do Rady.“</p> <p>„Doslechl jsem se,“ odkašlal si Ren diskrétně, protože Čarodějná Rada byla dobře známa svou posedlostí utajováním, „že kdybys věděl, kdo je ten odpadlík, mohl bys ho jako arcimág dostat pod kontrolu.“</p> <p>„V tomto případě by mě zdroj tvých informací skutečně zajímal,“ poznamenal Kisrah, ale v jeho hlase nezaznělo žádné skutečné podráždění. „Je mi opravdu líto, že v tomto bodě nejsou tvé informace správné. Kouzla Moci by ho sice mohla dostat pod mou kontrolu, ale bohužel byla ztracena.“</p> <p>Ren zalapal zděšením po dechu „Cože?“ Už dlouho se nikomu nepodařilo vyvést Pána špiónů tak z rovnováhy.</p> <p>Lord Kisrah pokrčil rameny, opřel se v křesle a unaveně zavřel oči. „V arcimágově knize kouzel jsou symboly, které nelze opsat. Ty jsou k sesílání kouzel nezbytné. Poté co můj předchůdce Geoffrey zemřel,“ pokračoval Kisrah a v jeho hlase zazněla vzpomínka na dávný smutek, „našli jsme arcimágovu knihu kouzel, ale někdo nás předběhl a ukradl stránky, na nichž byla zapsána kouzla Moci.“</p> <p>Arcimág otevřel oči a pohlédl na Rena. „Je možné, že ty stránky ukradl Isslic, Lord Winterseine. Bývalý arcimág byl jeho přítel a určitě věděl, kde je má hledat.“</p> <p>Ren zabubnoval prsty na opěradle svého křesla a tiše zaklel. „Chceš tím říct, že kdosi, pravděpodobně lord Winterseine, může seslat kouzla Moci a všechny čaroděje ovládnout?“</p> <p>Kisrah zavrtěl hlavou. „Ne. Přinejmenším prozatím ne. Rada zná způsob, jak sesílat kouzla prostřednictvím jiné čarodějné knihy. Hned jakmile jsme zjistili, že symboly chybí, ukryli jsme zbylá kouzla na bezpečném místě. Teď se k nim nikdo nemůže dostat tak, aby o tom Rada nevěděla. Je to už deset let, ale zatím se nikdo nepokusil druhou knihu získat.“</p> <p>„Proč jste nezničili druhou část kouzla?“ zeptal se Ren měkce.</p> <p>„Ta kouzla byla sestavena, abychom měli záruku, že si čarodějové nepůjdou znovu po krku. Bez nich nemáme žádnou záruku, že se mágové budou chovat slušně. Nemyslím, že bychom potřebovali další skleněnou poušť,“ odvětil lord Kisrah.</p> <p>Ren popotáhl. „Myslím, že vy mágové přeceňujete význam válek čarodějů. Situace, kdy by nevhodná osoba získala moc nade všemi čaroději, může být mnohem nebezpečnější než možnost další bitvy mezi čaroději.“</p> <p>„Vy, mágové?“ otázal se arcimág hebkým hlasem. „Nechtěl jsi snad říct <emphasis>my, mágové?</emphasis>“</p> <p>Ren na něj chvíli hleděl a pak se váhavě pousmál. „Tak proto jsi se rozhodl povědět mi toho tolik. Jak jsi se o tom dozvěděl?“</p> <p>Lord Kisrah jeho úsměv opětoval. „Stará Aurock mívala ve zvyku se tebou chlubit. Říkala, že jsi byl jeden z mála žáků, které kdy měla, co věděli, kdy mají přestat. Podívám se, co by se dalo udělat, aby se potvrdilo, zda je do toho Winterseine skutečně zapleten, či ne. Rada pak rozhodne, co s ním uděláme. Dohlédnu, abys byl o všem informován.“</p> <p>Zvedl se lehký závan větru provázející magickou teleportaci. Ren osaměl a než se zvedl a tiše za sebou zavřel dveře, hodnou chvíli hleděl do stínů v rohu své kanceláře.</p> <p>Rialla ležela roztažená na zádech a předstírala, že je unavenější, než ve skutečnosti byla. Když si všichni kolem mysleli, že odpočívá, nechali ji být a ona se mohla ponořit do okolních emocí, aniž by se musela strachovat, že bude vyrušena.</p> <p>Už tu byla dost dlouhou dobu, a tak několik dalších otrokyň začalo vysílat signály přátelství, ačkoliv to nebylo nic tak očividného, že by si toho taneční mistr všiml: mrknutí oka, když musela poslouchat mistrovo netrpělivé plísnění, ruka, pomáhající najít její ručník, aby si mohla v lázních otřít tvář. Už téměř zapomněla, jak taková malá vyjádření podpory dokáží zahřát u srdce. Věnovala příliš velké úsilí, aby ze své mysli vymazala veškeré vzpomínky na život otrokyně.</p> <p>Přestože hodiny tance nebyly tak zlé, jak si myslela, v jistých ohledech byly mnohem horší. Nejbolestnější vzpomínka na otroctví, která se Rialle připomněla, nebyl nedostatek svobody, ale nedostatek touhy po svobodě.</p> <p>V době, kdy byla Rialla otrokyni první rok, žila jen pro tanec a cvičívala dlouho do noci. Věděla, že byla povinna poslušností ke každému svobodnému člověku, ale ve společnosti otrokyň byla něčím výjimečným. Byla nejlepší tanečnicí, kterou Isslic vlastnil, a byla na to pyšná.</p> <p>Když tak ležela na zádech a cítila, jak se z jejího těla v letním parnu vypařují kapičky potu, napadlo Riallu, že má u lorda Jarroha nesplacený dluh. Kdyby té noci, co utekla, nepocítila bolestivou smrt jeho otrokyně, pravděpodobně by stále ještě tančila v některém z Winterseinových klubů. Na jejích rtech se objevil křivý úsměv. A teď byla špión, tančící v přestrojení v sídle lorda Winterseina. Taneční mistr hlasitě zatleskal a zvuk jeho dlaní ji postavil na nohy dřív, než stačila otevřít oči.</p> <p>Taneční mistr s nimi probíral jeden ze standardních tanců, který se měly naučit. Byl to obecně známý kus, jeden z těch, který mohly sledovat i darranské šlechtičny. Byl velmi působivý a za použití vhodného kostýmu i vysoce erotický, užitečná součást repertoáru každé tanečnice. V průběhu celého týdne ho vyučoval část po části a dnes vyvolal Soru, aby ho předvedla od začátku do konce.</p> <p>Mnohem víc než všechny ostatní připomínala Sora Rialle otrokyni, jakou byla ona sama. Stejně jako Rialla i Sora měla tu výhodu, že měla vysokou a pružnou postavu, díky které se její pohyby zdály ladnější. Byla velmi dobrá a její ctižádost ji hnala ještě výš. Nutila ji zvládat stále složitější a složitější pohyby a cvičit do padnutí, jen aby své pány potěšila.</p> <p>Rialle naskakovala z nechtěných vzpomínek husí kůže. Snažila se zapomenout, že byla také taková, hnána touhou předčit očekávání svých pánů, být dobrou otrokyni. Zvedal se jí žaludek, když viděla, jak usilovně se Sora snaží dosáhnout ještě dokonalejších pohybů zápěstí.</p> <p>Úzkostlivě dbala na to, aby se pro Soru nestala výzvou, ta dívka ve svém snažení už žádnou další motivaci nepotřebovala. Rialla využívala pokynu tanečního mistra, aby svou zraněnou nohu příliš nezatěžovala a nepouštěla se do krajních poloh.</p> <p>Rialla ten tanec znala, ale stála mezi ostatními, když ho Sora předváděla, od začátku do konce. Mladá otrokyně byla dobrá, ale její obraty postrádaly tu správnou rychlost a neměla dost zkušeností, aby dokázala vyjádřit skrytou erotičnost pohybů.</p> <p>Když Sora skončila, kývl taneční mistr na Riallu. Chápala jeho důvody, proč má tančit jako druhá. Ačkoliv Rialla tanec znala, Sora dokázala, že je lepší tanečnice, a poskytla ostatním motivaci pro další cvičení.</p> <p>Rialla začala tančit a bedlivě se snažila, aby její gesta byla o kousek hrubější a její pohyby o kousek váhavější. Protože se uvážlivě držela zpátky, byla už hluboko uprostřed tance, když se začala ztrácet v rytmu bubnu. Ránu, která ji srazila k zemi, neviděla.</p> <p>„Kdybych tě neviděl tančit na hradě svého synovce,“ řekl lord Winterseine a chladně si ji prohlížel, „snad bych mohl uvěřit, že jsi přišla o nadání, které jsi měla před sedmi lety, než jsi utekla. Snad bych věřil, že jsi tak ztuhlá a nešikovná, jak vypadáš. Vstaň.“</p> <p>Rialla se apaticky postavila a setřela z tváře krev z rozbitého rtu, ignorujíc stružky potu, které jí stékaly po spánku. Nemohla se zbavit nepříjemné myšlenky, že to, co přijde, se jí vůbec nebude líbit. Instinktivně posílila bariéry, které ji oddělovaly od Trisovy mysli.</p> <p>Lord Winterseine přikročil k houfu přihlížejících otrokyň, popadl jednu z nich a přivlekl ji k Rialle.</p> <p>„Ty máš velkou cenu,“ zavrčel na Riallu. „Nebudu ničit tvou pleť jizvami po biči – ale tahleta nebude jako tanečnice nikdy stát za moc.“ Winterseine vztáhl volnou ruku a taneční mistr mu podal hůl, kterou používal k udržování kázně. Mistrova tvář byla stejně netečná jako Riallina, ale Rialla dobře cítila jeho vztek. „Jen pro případ, že bys náhodou nevěřila, že to myslím vážně, jsem přesvědčen, že malá demonstrace je zcela na místě.“</p> <p>Smýkl dívkou na rohož a máchl holí. Otrokyně vykřikla, když její žebra pod silou úderu popraskala. Rialla věděla, co bude následovat, a tak se jí podařilo většinu dívčiny bolesti odblokovat.</p> <p>Winterseine se obrátil k mistrovi. „Vezmi ji stranou a ovaž jí žebra, ale chci, aby zůstala tady, dokud ta,“ poplácal Riallu jemně po tváři v místech, kde její pokožka už začala rudnout, „nedokončí tanec k mé plné spokojenosti. Věřím, že další demonstrace už nebude zapotřebí, ale vždycky je lepší mít jistotu.“</p> <p>Tentokrát nepřicházelo šetření zraněné nohy vůbec v úvahu. Rialla znala svého pána dobře. Věděla, že s největší pravděpodobností umlátí to druhé děvče k smrti, ať by předvedla jakkoliv úchvatný výkon. A tak překonávala sebe samu, aby nemusela žít s pocitem viny za dívčinu smrt. Když bude tančit, jak nejlépe dovede a Winterseine ji přesto zabije, padne vina na něj.</p> <p>Její otočky měly v sobě cosi, co výborné provedení odlišovalo od pouze dobrého. Věděla, že její pán nechce, aby její tanec byl pouze výtečný, ale také vášnivý, proto zdůraznila erotiku pohybu a dala do tance více ohně a méně ladnosti. Dokázala, že v jejím pojetí se i prostý cvičební kostým proměnil v cosi neskonale erotičtějšího. Bubeník se ukázal lepším, než za jakého ho považovala. Dodal rytmu tu poslední špetku koření, která změnila tajemný a hravý tanec v něco, co patřilo jen do nejintimnějších klubů a ložnic.</p> <p>Když Rialla skončila, rozhostilo se ticho. Těžce oddechujíc, pohlédla na Winterseina a byla odměněna pocitem uspokojení zračícím se v jeho tváři.</p> <p>„Chci ji, otče,“ roztříštil ticho hrubý Terranův hlas. Rialla byla tak soustředěna na lorda Winterseina, že si vůbec neuvědomila, že jeho syn je tam také.</p> <p>„Ne,“ odpověděl Winterseine. „Kdo ví, jak dlouho patřila Laethovi. Víš stejně dobře jako já, jak moc dokážou být otrokyně svému pánu věrné. Nedovolím jí volně se potulovat po hradě, dokud nebudu mít jistotu, že byla náležitě převychována.“</p> <p>Terran spustil Riallu z očí a zabodl pohled do svého otce. „Já ji chci,“ zopakoval.</p> <p>Rialla obrátila netečný pohled na Winterseina. Jeho tváří přelétl podivný výraz a Rialle chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to strach. Byla to tak podivná reakce, že na chvíli zapomněla na své znechucení z toho, že upoutala Terranovu pozornost.</p> <p>Lord Winterseine se otočil k tanečnímu mistrovi a řekl jemně: „Dohlédni, ať je dnes večer po koupeli přivedena do synových komnat. Pošlu pro ni stráž.“ Otočil se a odešel. Terran ještě jednou pohlédl na Riallu a učinil totéž.</p> <p>Taneční mistr sklonil poslušně hlavu a pokynul Rialle, aby počkala s ostatními, zatímco on dohlížel na to, aby byla zraněná otrokyně řádně ošetřena.</p> <p>Rialla zůstala stát tam, kde ji postavil, a složila své třesoucí se ruce na ramena, aniž by se obtěžovala otřít si tvář zbrocenou potem. Pro ni tímto den ještě zdaleka neskončil. Kvůli ní vypadal taneční mistr jako blázen a jedna z jeho žákyň byla zraněna. Než den skončí, jistě jí to vrátí i s úroky. Rialla se ze všech sil snažila zapomenout na to, co bude následovat.</p> <p>Když Rialla vyšla ze dveří lázně, čekal na ni Winterseinův osobní sluha Tamas. Tenký bavlněný přehoz, který jí daly lazebnice, neskrýval mnoho, a i to, co skrýval, bylo pod tenkou látkou dobře viditelné. Po sedmi letech otroctví už Rialle více méně nezáleželo na tom, je-li oblečená či svlečená, ale Tamasova přítomnost v ní vzbuzovala touhu zabalit se do deky.</p> <p>Když se jeho ruka ovinula kolem její paže, podařilo se jí udržet netečný výraz, i když z emocí, které z něho prostřednictvím doteku čišely, se jí dělalo nevolno, stejně jako z myšlenky na to, co ji dnes večer čeká.</p> <p>Zavedl ji do hlavní budovy hradu a vyvedl ji zadním schodištěm do třetího patra, kde spolu prošli dlouhou chodbou k zamčeným dveřím. Tamas je otevřel pozlaceným klíčem.</p> <p>Pokoj, do něhož ji uvedl, byl veliký a prostorný, větší než komnaty, které měly s Laethem k dispozici v Západním Dvorci. Na podlaze ležely měkké vlněné koberce temných barev. Kamenné stěny byly nabíleny vápnem, aby pokoj působil ještě větším dojmem.</p> <p>„Stůj tady a čekej na jeho lordstvo.“ Zaslechla otočení klíče v zámku a Tamas byl pryč.</p> <p>Rialla se začala procházet po místnosti a v její mysli se střídaly panika a pocit rezignace. Nezdálo se, že by to byla ložnice, protože nikde nebylo vidět ani lůžko, ani postel. Dvě dlouhé lavičky po stranách místnosti potažené žlutým sametem nabízely Rialle místo k sezení a sváděly její pozornost ke stěně naproti dveřím, jimiž vešla.</p> <p>Od stropu k podlaze tam byla namalovaná stylizovaná kočka v modré barvě tak tmavého odstínu, že se zdála být téměř černá. Po stranách stěny vedly dvoje dveře téže barvy. Před kočkou byla umístěna jakási vyvýšená plošina, táhnoucí se od jedněch dveří ke druhým. Čestné místo na plošině zabíral oltář z růžového mramoru, stojící na malém koberečku. Přinejmenším Terran bral uctívání Altise smrtelně vážně.</p> <p>Vedle lavičky stál po její pravé straně nízký stolek, na němž byla úhledně vyrovnaná řada knih. Rialla přiklekla ke stolku, vytáhla si jeden ze svazků a otevřela ho. Rozluštit darranský rukopis bylo téměř nad její síly, ale podařilo se jí přečíst dost, aby mohla říct, že se do jejích rukou dostal deník.</p> <p>Z vedlejší místnosti zaslechla mužské hlasy.</p> <p>„…jsou tu jiné, mnohem důležitější věci.“</p> <p>„S mágy na naší straně to bude mnohem snadnější.“</p> <p>„Už jsem ti říkal. Nezáleží na tom, jestli mágové budou skákat, jak budeme pískat. Čekají nás důležitější úkoly a já nebudu plýtvat silami na podružnosti.“</p> <p>Vrátila deník na místo a běžela ke dveřím. Vzdálenost, která ji od chodby dělila, zkreslovala hlasy natolik, že nedokázala určit, kdo to mluví, ale dotek Winterseinovy mysli poznala bezpečně. A jelikož necítila přítomnost nikoho jiného, musela předpokládat, že ten druhý muž je Terran.</p> <p>Když Terran vstoupil do místnosti, seděla Rialla na zemi s hlavou pokorně skloněnou. Nejprve ji naprosto ignoroval a přešel přímo k plošině před oltářem. Poklekl na kobereček a sklonil hlavu, zjevně se modlil. Dlouhým čekáním začalo Riallu bolet za krkem.</p> <p>Když skončil, elegantně se postavil a přistoupil k Rialle.</p> <p>„Vstaň,“ poručil.</p> <p>Rialla se postavila. Terran ji jednou obešel a zůstal stát přímo před ní.</p> <p>„Vzpomínám si, když tě sem otec poprvé přivedl. Všechno ti nahánělo strach.“ Natáhl ruku a dotkl se její brady.</p> <p>Viditelně se roztřásla. I v dobách, kdy byly její empatické schopnosti zmrzačeny, si dokázala ostatní živé bytosti uvědomovat, Terrana ale nevnímala vůbec. Protože jeho dotek cítila jen na čistě fyzické úrovni, vzbuzoval v ní pocit, že ji hladí mrtvola. Cítila stoupající pocit zoufalství a nutkání vzít nohy na ramena se pomalu stávalo nepřekonatelným.</p> <p>„Jen klid,“ řekl hebkým hlasem. „Vím, že jsi byla s Laethem velmi dlouho, ale neboj se, dám ti dost času, aby sis mohla zvyknout. Pojď, mám tu pro to lepší místo.“</p> <p>Rialla vyklouzla opatrně z postele a ucítila pod svými ztvrdlými chodidly hebký dotek tmavě modrého koberce. Potichu zdvihla přehoz, který měla na sobě, když vstoupila do pokoje, a zahalila se do něj. Na muže ležícího na posteli se ani nepodívala, proběhla ložnicí, vyklouzla ven postranními dveřmi a objevila se na straně vyvýšené plošiny.</p> <p>Rialla kradmo přistoupila ke stolku, na němž byly srovnány Terranovy deníky, a vrhla znepokojený pohled na velkou modrou kočku, která ji sledovala ze zdi za jejími zády. Pokud někdo znal Winterseinovy plány, musel to být Terran, a ten se o nich mohl zmínit ve svém deníku. Rialla by si raději odnesla tu dýku, aby mohla prokázat Winterseinovu vinu, ale něco takového by už podstoupit nedokázala, ani kdyby si byla jista, že to bude znamenat konec otroctví v Darranu.</p> <p>Přehlédla řadu knih, ale ze svého předchozího zkoumání věděla, že zápisy nejsou datovány. Nemohla se rozhodnout, když tu zaslechla z ložnice slabý šelest. Popadla první knihu nalevo, doufajíc, že obsahuje nejčerstvější záznamy, a rychle přeběhla ke dveřím. K jejímu překvapení a úlevě muž, který ji měl odvést zpět do cely, nebyl Tamas, ale jeden ze strážných.</p> <p>Využila svých schopností způsobem, který již téměř zapomněla, a odvedla pozornost stráže od knihy, kterou svírala v ruce. Díky jejímu zásahu neviděl strážný v otrokyni odnášející knihu z Terranova pokoje nic zvláštního. Když se ho na to nebude během zítřka nikdo vyptávat, pravděpodobně si ani nevzpomene, že něco takového vůbec viděl.</p> <p>Tris přecházel neklidně po cele. Někde se zdržela. O mnoho déle, než aby se to dalo vysvětlit pouhým zpožděním. Podíval se do lázní, byly ale prázdné. Dnes blokovala jeho myšlenky po celý den a on k ní nedokázal proniknout. Zastavil se a poškrábal se na hlavě, když zaslechl na chodbě zvuk kroků. Rychle se ukryl ve stínu a ozvalo se otočení klíče v zámku.</p> <p>Rialla vstoupila do cely mlčky a s hlavou skloněnou. Světlo proudící dovnitř zamřížovaným oknem ji překvapilo a lehce rozladilo. Měla pocit, jako by byla pryč několik dní. Mohla by být alespoň tma.</p> <p>Věděla, že Tris stojí ukrytý ve stínu, ale neřekla nic. Nevěděla, jestli se drží zpátky kvůli stráži, nebo jestli něco nevyčetl z její tváře. Chvíli stála bez hnutí, dokud se za ní nezavřely dveře, a pak se převlékla do čisté bílé tuniky, která pro ni byla připravena u dveří. Ukradenou knihu zabalila do šatů, které právě svlékla. Snad Tris do rána přijde na to, co by se s ní dalo dělat. Když už neměla, čím by se zaměstnala, usedla na čistou slaměnou podestýlku.</p> <p>Nepřistoupil k ní a nezačal jí masírovat krk a byla mu za to vděčná. Měla pocit, že už nesnese, aby se jí ještě někdy někdo dotkl, dokonce ani Tris. Přála si, aby se mohla, než ji přivedli zpátky, alespoň vykoupat, ale ze zkušenosti věděla, že voda jí pocit čistoty znovu vrátit nedokáže.</p> <p>Po velmi dlouhé chvíli si přitáhla stehna k hrudi a schovala tvář mezi kolena. Léčitel byl velmi trpělivý, slyšela jeho dech a věděla, že od chvíle, kdy vešla dovnitř, se ani nepohnul. Rialla věděla, že by mu měla něco říct, ale měla strach, že kdyby promluvila, rozbila by se tenká skořápka, která zadržovala její slzy.</p> <p>Místo toho stáhla mentální bariéry, které blokovaly část její mysli, spojenou s Trisem.</p> <p><emphasis>Trisi, já</emphasis>… Dokonce ani v myšlenkách nedokázala zformulovat ta pravá slova, a tak ho raději vtáhla do svých vzpomínek.</p> <p>Rialla strnule očekávala jeho reakci, ačkoliv si nebyla jistá, jaká bude. Vztek, možná, snad dokonce znechucení. Také si uměla docela dobře představit, že léčitel by mohl mít se znásilněnou soucit, i když s tím oběť byla svolná.</p> <p>To, co ve skutečnosti cítil, byl vztek, který ho rozpálil do běla. Byl tak silný, že Rialla zvedla hlavu z úkrytu mezi koleny a pohlédla na něj. Pořád stál tam, kde byl již hodnou chvíli, a ve tváři se mu nehnul ani sval. Nebýt pouta mezi nimi, neměla by ani tušení, jestli vůbec něco cítí.</p> <p>Nevěděla co říct, tváří v tvář jeho zuřivosti. Překvapilo ji, že o tom, jestli by neměla něco říct, byla schopna vůbec přemýšlet. Kdyby místo léčitele stál v tmavém koutě její cely Laeth, byla by se schoulila v protějším rohu.</p> <p>„Našla jsem nějaké Terranovy deníky,“ řekla nakonec, potěšena tím, že její hlas zněl klidně. „Myslela jsem, že mohl vědět o Karstenově vraždě a že to zaznamenal. Nejsem si jistá, jestli jsem vzala jeho nejstarší nebo nejnovější deník, neměla jsem čas si to ověřovat.“</p> <p>„Našla jsi ho v Terranově pokoji?“ Cítila, že se jeho vztek zaměřil na konkrétní osobu a uvědomila si, že možná nedokázal postřehnout, kdo to vlastně byl.</p> <p><emphasis>Bylo toho příliš mnoho, nedokázal jsem přečíst všechno</emphasis>, řekl Tris. který očividně zachytil její myšlenku.</p> <p>„Ano,“ odpověděla. „Našla jsem ho v Terranově pokoji.“</p> <p>„To ti jen tak dovolil, aby sis ho vzala?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Ne. Spal ve vedlejší místnosti. Myslím, že jeho zmizení si nikdo nevšimne, dokud Terran nebude chtít zase psát. Strážnému, který mě eskortoval do cely, jsem… hmm… <emphasis>podsunula</emphasis> myšlenku, že není nic neobvyklého, když si otrokyně odnáší z Terranova pokoje jeho deníky.“</p> <p>Tris zabručel.</p> <p>„I kdybych nevzala ten správný, možná se tam dočteme o Winterseinově magických praktikách,“ dodala.</p> <p>Stíny naplňující vězeňskou celu se začaly neslyšně prohlubovat, až nakonec byly jediným zdrojem světla hvězdy na noční obloze.</p> <p>Rialla si zneklidněně odkašlala, protože Trisův vztek ani v nejmenším nepolevoval. „To, co se stalo, je jen jedna ze součástí života otrokyně, a to ještě ne ta nejhorší. Byl čistý, držel se v rozumných mezích a nezranil mě. Nemyslím, že by ho můj výkon uchvátil natolik, že by měl zájem o další,“ Věděla, že plakat teď nebude, protože otrokyně nepláčou a ona se právě teď cítila více jako otrok než jako špión či cvičitelka koní.</p> <p>„Je pro tebe konec otroctví v Darranu opravdu tak důležitý?“ otázal se Tris a pomalu od ní odvrátil hlavu. „Nezdá se, že by některý z místních otroků bojoval za svobodu alespoň s tak přibližnou zarputilostí jako ty.“</p> <p>Rialla unaveně přikývla.</p> <p>„I po tom všem?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Zítra,“ prohlásil Tris nesmlouvavě. „Zítra odjedeme.“</p> <p>Rialla zavrtěla umíněně hlavou. „Ten deník nebude sám o sobě stačit. Potřebujeme něco –“ zatajila dech, protože se jí náhle vybavila správná odpověď. „Potřebujeme Winterseinovu knihu kouzel. Každý čaroděj nějakou má… alespoň myslím. Můžeš zjistit, kde je Winterseinova pracovna?“</p> <p>Tris pomalu přikývl. „Je někde v horních podlažích. Zítra se tam pokusím proniknout.“</p> <p>„Potom odjedeme,“ řekla Rialla a myšlenka na odchod z tohoto místa v ní vzbudila vlnu ulehčení.</p> <p>Ještě chvíli si povídali a probírali varianty útěku z hradu. Měli několik možností, které záležely na denní době a počtu stráží, které by cestou potkali. Ale postupně se mezi nimi rozhostilo ticho.</p> <p>Bylo podivné, jak velký odpor v Rialle Terranova touha probudila. Sex nebyl nikdy něčím, co by jí přinášelo radost, ale byla to součást otroctví. Neměla ho ráda, ale nevzpomínala si, že by někdy cítila tak nepřekonatelný odpor.</p> <p>Pozvolna nadešla chvíle, kdy ji Tris obvykle opouštěl, ale minula, a Tris zůstal. Znovu mezi nimi vztyčila část mentálních bariér, ale tentokrát to bylo obtížnější než minule. Zjistila, že ji jeho přítomnost uklidňuje.</p> <p>Rialla se schoulila na slámě a zavřela oči. Byla vyčerpaná, ale usnout nemohla. Poté co se už po čtvrté či po páté pokusila najít pohodlnější polohu, ucítila na samé hranici svého vědomí zdvořilé zamručení.</p> <p><emphasis>Zlato.</emphasis></p> <p>Chvíli váhala, protože necítila žádnou ochotu pro jakýkoliv druh intimního spojení a nakonec řekla nahlas:</p> <p>„Co je?“</p> <p><emphasis>Pojď za mnou</emphasis>, zval ji Tris a jeho mysl ji jemně vábila.</p> <p><emphasis>Kam?</emphasis> zeptala se, navzdory všemu přemožena zvědavostí.</p> <p><emphasis>Tady.</emphasis> Vtáhl ji do svých snů.</p> <p>Stála na kameni a dívala se dolů na obrovský vodopád, jehož hřmění rozechvívalo i samu skálu, na které stála. Chladivý opar stoupající z vody se jí usazoval na šatech a srážel se na skále pod jejíma nohama. Vzhlédla k horským štítům tyčícím se všude kolem. Jejich vrcholky byly pokryté čerstvě napadaným sněhem, ačkoliv níže položené svahy se bohatě zelenaly namodralým porostem jehličnatých stromů.</p> <p>Hluk, který vydávala masa vod, neustále se tříštící o skaliska, byl ohlušující, a když se Rialla naklonila, aby se podívala dolů, nedokázala proniknout skrze opar, stoupající vzhůru. Zhluboka se nadechla a ucítila to znovu, ten zvláštní neklid, který ji přivedl na toto místo.</p> <p>Podél vlhkého skalnatého útesu se vlnila úzká pěšina a Rialla s údivem seznala, že po ní sestupuje s takovou jistotou, jako by to byla široká cesta. Položila dlaň na drsnou kůru mohutného cedru, který vyrůstal v krkolomném úhlu ze srázu nad pěšinou, a ucítila pomalý pohyb výživných látek putujících od kořenů, stejně jako vnímala životodárné teplo, které přicházelo ze slunce vysoko na obloze. Chvíli tam postála a uznale hleděla na hrdý a věkovitý cedr triumfálně čnějící k nebi. Jak tak otálela, její jasnozřivost vzrostla, až obsáhla vše, co kolem ní rostlo.</p> <p>Toto rozšířené vědomí ji neopustilo ani poté, co znovu začala sestupovat dolů. Tam v mlžném oparu hluboko pod ní cosi čekalo, cosi velmi zvláštního. Rialla cítila zvonivé pramínky magických sil skryté v kamenech i ve vzduchu.</p> <p>Pěšina náhle ostře končila a útes se příkře nořil do vody, co by kamenem dohodil od míst, kde právě stála. Pokusila se zaostřit zrak, ale stále nedokázala proniknout hustou mlhou obestírající vodopád. Pohybující se masy vod vytvářely mohutné proudy magických sil. Ve skalní úžlabině se nashromáždilo takové množství energie, že by s ní bylo možno svolat liják nad vyprahlou pouští. Rialla té magie využila, mávla rukou a rozptýlila mlžný závoj, který jí bránil ve výhledu.</p> <p>V samém středu hřmících vod čněl černý balvan, v němž Rialla díky podivnému záblesku vnitřního porozumění poznala ohnivý kámen, který se vytvořil kdesi v hlubinách žhavého srdce země. Na tomto balvanu cosi leželo a spalo. Kdyby se jeho hruď pravidelně nezdvihala a neklesala, možná by si toho ani nevšimla. Jakmile u stvoření rozlišila nejprve bok a poté i záda, uvědomila si Rialla, že větší část toho, co považovala za povrch černého balvanu, je ve skutečnosti obrovská černá ještěrka.</p> <p>Byla nádherná. Rialla zapátrala ve svém jasnozřivém vědomí, díky kterému věděla, že ten strom byl cedr a že se v řece skrývají magické proudy, ale o černé ještěrce se nedozvěděla se nic.</p> <p><emphasis>Ještě nikdy předtím jsem žádného neviděl</emphasis>, ozval se Tris nevtíravě. <emphasis>Jednou jsem se zatoulal dále než obvykle a ucítil jsem v lese zvláštní neklid</emphasis>.</p> <p><emphasis>Wyverna to není</emphasis>, prohlásila Rialla a upřeně tvora sledovala, ale dále se ve svých dedukcích nepouštěla, protože se bála, že se zmýlí.</p> <p><emphasis>Co si myslíš, že to je?</emphasis> zeptal se Tris pobaveným hlasem. <emphasis>Netušil jsem, že moje dřevořezba zachycuje skutečné zvíře tak mizerně</emphasis>. V Riallině mysli se vytvořil obraz překrásně vyřezávané hrací figurky, která zpodobňovala spící ještěrku.</p> <p>Zatímco se Rialla Trise vyptávala, otevřel tvor ostražitě své překrásné smaragdové oko a pozvedl vznešenou hlavu spočívající na protáhlém krku, aby si mohl Riallu prohlédnout stejně dobře jako ona jeho. Když se hýbal, změnil se barevný vzor na jeho šupinách tak, aby odpovídal modrobílým vodám hřmícího vodopádu, a pak se rozehrál celou škálou duhových barev.</p> <p>„Ach,“ pronesl drak melodickým hlasem a zachřestil šupinami. „Myslel jsem, že všechny děti hvozdů jsou už pryč.“</p> <p>Tris počkal, dokud neměl jistotu, že Rialla usnula. Odhrnul její přehoz stranou a vytáhl knihu, kterou si přinesla. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že kdyby ji u ní našli, Winterseine by dokázal vymyslet odpovídající trest.</p> <p>Zpáteční cesta skrz kámen byla namáhavější, protože při ní musel překonávat přitažlivost. Konečně vylezl po čtyřech na druhé straně zdi.</p> <p>Vstal a setřepal ze svého oblečení špínu, jak nejlépe to šlo. Zahalil se kouzlem, které ho skrylo v temnotách a utlumilo zvuk jeho kroků. Když byl takto zamaskován, dokázal se bez potíží nepozorovaně proplížit do své malé chýše, která se krčila na vnějším nádvoří vedle mnoha sobě podobných stavení. Nabídli mu ubytování v prostorách pro služebnictvo, ale on dal přednost přístřeší, které mu poskytovalo větší soukromí, ačkoliv ho před rozmary počasí chránilo jen velmi nedostatečně.</p> <p>Znásilnění ve všech svých podobách v něm vždy probouzelo vztek. Viděl v něm zneužití role muže – ochránce, dokonce i ve spojitosti s lidmi, ale jeho hněv měl hlubší kořeny. Rialla <emphasis>patřila jemu</emphasis>, ať už to věděla či nikoliv.</p> <p>Při tom pomyšlení ho zaplavil pocit viny. Rialla patřila jemu, protože nechápala, co znamená pouto, které mezi nimi vytvořil.</p> <p>Navzdory tomu, že jeho postava působila klidným nemotorným dojmem, byl Tris velmi impulzivní a někdy dokonce zbrklý. Často jednal bez rozmyslu a bez ohledu na důsledky, ale svých činů litoval jen velmi zřídka. Ani ve chvíli, kdy byl vyhoštěn ze své společnosti, nelitoval toho, že zraněnému děvčátku pomohl. Ale teď… teď šlo o něco jiného. Tentokrát měl kvůli jeho zbrklosti trpět i někdo jiný.</p> <p>Když vytvářel mezi sebou a tou rusovlasou lidskou ženou ono spojení, jednal na základě okamžitého podnětu. Kdyby chtěl, dokázal by přijít na lepší způsob, jak by spolu mohli komunikovat – ale on po ní toužil. Po ní… po lidské ženě. Zpočátku vůbec neměl v úmyslu spojit se s člověkem, přestože měl vůči lidem tolerantnější postoj než většina z jeho druhu. Dokonce ani když si uvědomil, že to ona je tou ženou, o které se Trenna zmiňovala ve své vizi, neměl ani v nejmenším v úmyslu navazovat s ní pouto. Tris nepatřil k těm, kteří věří na osud. Vždy ale věděl, že patří jemu. Poznal by ji i bez Trennina proroctví.</p> <p>Rialla ho zaujala od prvního okamžiku, kdy ji poprvé spatřil, a to nikoliv díky svému vzhledu, ať byl jak chce do očí bijící. Zamlouval se mu její smysl pro humor, její skrytá odvaha a schopnost hrát dračí sluj a vítězit za použití všech prostředků, ať už čestných, či lstivých. Znal ji teprve chvíli, když si uvědomil, že jediný způsob, jak si získat její důvěru, je nepřipustit mezi nimi vůbec žádné bariéry.</p> <p>Mezi jeho lidem už nebylo mnoho párů, které by byly spojeny tímto způsobem. Většina se snížila k jednoduchému svatebnímu obřadu, který používali lidé. Příliš často se stávalo, že se nepodařilo nalézt dokonalého partnera a spojení časem mizelo, místo aby získávalo na síle. On si ale byl jistý, že v případě Rially tomu bude jinak, věděl to dlouho předtím, než mezi nimi to pouto vytvořil.</p> <p>Spojení teď bylo natolik silné, že by ho už nedokázal přerušit. Bylo příliš pozdě v okamžiku, kdy nevědomky použila jeho magii, aby dokázala vycítit blížící se vodu, když absolvovala Winterseinovu „výchovnou proceduru.“</p> <p>Stále ho ještě dokázala odblokovat, když se snažila dost usilovně, ale Tris věděl, že toho nebude schopna donekonečna a přijde doba, kdy si uvědomí, co udělal. Nedivil by se, kdyby dala přednost otroctví. Nedivil by se, kdyby už neviděla žádný rozdíl mezi jím a Winterseinem. Povzdechl si a zavřel oči.</p> <p>Druhý den ráno probudilo Riallu až zachrastění klíče v zámku. Tris už byl dávno pryč, samozřejmě, ale bylo by od něj hezké, kdyby jí, předtím než odešel, alespoň řekl, co má v plánu. Vrhla letmý pohled na hromádku včerejšího šatstva, ale deník, který ukradla, byl také pryč. Nezbývalo jí než doufat, že ho vzal Tris. S lehkým pokrčením ramen následovala strážného na cvičiště.</p> <p>Nepřátelství ostatních tanečnic Rialle tolik nevadilo, ale sloužilo jako nepříjemná připomínka toho, že byly časy, kdy by reagovala stejně.</p> <p>Sotva tanec začal, vyčíhla si dívka vedle Rially okamžik, kdy se mistr nedíval, a natáhla nohu dále, než bylo nutné. Rialla zkrátila svůj krok a vyhnula se tak pádu, protože si dívčin úmysl přečetla chvíli před tím v její mysli. Po tomto incidentu Rialla využívala své empatie a dařilo se jí většině zlomyslností předcházet, zbytek prostě ignorovala.</p> <p>Taneční mistr byl čestný člověk, když viděl, co se děje, přesunul Riallu dále od ostatních, protože přílišná řevnivost by narušila trénink. Rialla se chmurně pousmála a soustředila se na cvičení.</p> <p>O přestávce na ni čekal Tamas. Ve chvíli, kdy si otírala obličej do hrubé bavlněné osušky, k ní přistoupil a neurvale ji popadl za rameno. Rialla ztuhla překvapením, nezpůsobil je však Tamas, ale výbuch Trisova vzteku. Neuvědomila si, že je tak blízko. Otočila lehce hlavu a zahlédla ho, jak sedí ve stínu blízko hradního paláce a natírá olejem malý kousek dřeva.</p> <p>Tamas s ní zatřásl, aby si znovu získal její pozornost. „Zdá se, že v tobě mladý pán nalezl zalíbení. Chce, abys šla se mnou.“</p> <p>Chvíli na něj v čiré hrůze hleděla, pak sklopila oči a nechala se přes taneční parket odvléct do temných útrob hradu.</p> <p>Rialla Tamase pokorně následovala přes všechny odbočky a zákoutí hradních chodeb, vystoupila s ním dvoje schodiště, až se dostali do soukromých částí paláce. Když dorazili k místu, které bylo pro její úmysl dostatečně tiché a odlehlé, udeřila.</p> <p>Její loket zasáhl Tamase tvrdě doprostřed hrudi. Když se předklonil a zalapal po dechu, narazila mu silně hlavou o zeď.</p> <p>„Hezké,“ poznamenal Tris stojící těsně za ní. Ani se nepohnul, aby jí pomohl uložit Tamase opatrně na podlahu.</p> <p>„Zjistil jsi, kde je ta pracovna?“ zeptala se Rialla klečící na podlaze.</p> <p>„Ano,“ přikývl Tris. „Řekl mi to jeden ze sloužících. Stejně si ale myslím, že bychom se tam měli jít podívat až pozdě v noci. Potloukat se po hradě za bílého dne tak, aby nás nikdo neviděl, bude dost náročné.“</p> <p>Rialla se obrátila ke sluhovi ležícímu v bezvědomí a neochotně se dotkla rukou jeho tváře. Zoufale si přála, aby fyzický kontakt tolik neusnadňoval spojení myslí.</p> <p>Počáteční kontakt s povrchem jeho mysli nebyl příliš zlý, sotva se ale ponořila hlouběji, zmocnil se jí pocit, že se topí ve špíně. Pečlivě se ujistila, že bude spát o něco déle, a pak se stáhla. Celá zpocená se postavila a odtáhla bezvládné tělo do stínu pod nedalekým schodištěm. Třásla se úsilím, které bylo nutné k tomu, aby zůstala v kontaktu s pokřivenou strukturou Tamasovy mysli. Ucítila dotek Trisových teplých rukou a pozvolna se jí vrátil vnitřní klid.</p> <p>„S myšlenkami některých lidí se pracuje velmi obtížně,“ poznamenala Rialla chraplavým hlasem a otřela si zpocený zátylek toutéž osuškou, kterou používala, než ji Tamas odvlekl do paláce. „Doufám, že nebude nutné, abych si to s ním ještě někdy zopakovala.“</p> <p>„Nebude to nutné, pokud se odtud dostaneme,“ řekl Tris. „Pojď za mnou, buď ve střehu a dej mi vědět, kdybychom měli na někoho narazit.“</p> <p>Potichu kráčeli chodbou, až přišli k dalšímu úzkému točitému schodišti, které končilo u dubových dveří. Podle tvaru okolních zdí Rialla usoudila, že musí být v jedné ze dvou hradních věží.</p> <p>Z rytiny na dveřích na ně přísně hleděla Altisova stylizovaná kočka. Tris ukázal prstem na dveře. Rialla spěšně zapátrala po sebemenším náznaku, který by jí řekl, jestli v místnosti někdo je.</p> <p>Tris trpělivě čekal, dokud Rialla nepřikývla, a pak začal stoupat do schodů. Dveře se otevřely dovnitř bez sebemenšího zvuku. Na druhé straně zámku trčel veliký zlatý klíč. Rialla jím otočila a byli zamčeni ve Winterseinově pracovně.</p> <p>Těžké závěsy většinu slunečního světla zastínily, a tak když se Rialla otočila doprava, vrazila ramenem do úzké knihovny. Byla vysoká téměř jako Rialla sama a očividně byla plná knih. Musela být tak těžká, že by do ní mohl vrazit kůň, a stejně by ji nepřevrátil.</p> <p>Rialla stála v němém úžasu, když se knihovna zakymácela a začala padat. Tris přiskočil a podařilo se mu ji zachytit.</p> <p>„Myslel jsem, že tanečnice se vyznačují ladnými pohyby,“ rýpl si, když se sehnula, aby mu pomohla srovnat převrácené knihy.</p> <p>„To ano,“ souhlasila Rialla, „ale proč by právě tanečnice měly vidět potmě?“</p> <p>Zatímco mluvila, zdvihla z podlahy knihu, která spadla z horní police. Byla překrásně vázaná v kůži a měla mosaznou přezku, která zamezovala jejímu otevření. Nebylo na ní zkrátka nic, co by ji nějak odlišovalo od ostatních knih, až na to, že chřestila.</p> <p>„Trisi, mohl bys tu rozsvítit?“ zeptala se Rialla a zápolila s přezkou.</p> <p>Světlo vzplálo a ustálilo se. Když knihu otevřela, zjistila, že má uvnitř vyřezaný otvor. V prázdném prostoru ležel prostý stříbrný prsten, ozdobený jediným modrým kamínkem, vyčnívajícím z kusu látky, v němž byl zabalen. Kámen v prstenu byl pečlivě vyleštěný a jeho indigové hlubiny v čarovném světle podivně jiskřily. Rialla se otřásla, protože ucítila, že si je prsten prohlíží se stejnou zvědavostí, s jakou zkoumají oni jej.</p> <p>„Je v něm kouzlo,“ řekl Tris tiše. „Staré kouzlo.“ Zavřel prsten zpět do knihy, aniž by se jej dotkl, a zasunul svazek zpátky na jeho místo.</p> <p>Vytáhl sousední svazek, otevřel ho a zjistil, že je sice rovněž dutý, ale prázdný. Třetí kniha ukrývala dýku s nezaměnitelnou rukojetí. Zdálo se, že na ně rubínové hadí oči na okamžik mrkly. Tris ji vzal a strčil do kožené zástěry, která patřila k běžnému vybavení truhláře.</p> <p>Knihu, ve které byla dýka uložena, zasunul zpět do knihovny. Spěšně pokračovali v urovnávání knih, dokud knihovna nevypadala stejně upraveně jako všechny ostatní v komnatě.</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou. „Víš, jakou ty knihy musely mít cenu, než je zničil?“</p> <p>Tris si odfrkl. „Nikdy to nebyly knihy. Na stránkách není ani stopy po inkoustu. Mám podezření, že si jen nechal svázat čisté listy papíru a pak je vydlabal.“</p> <p>„To by mě nenapadlo,“ přiznala Rialla, vstala ze země a rozhlédla se po místnosti.</p> <p>Koberec, na kterém stála, byl jen nepatrně méně drahocenný než ten, který pokrýval podlahu v jednom z Terranových pokojů. Trisovo světlo jasně ozářilo překrásné vzory vyšívané rudou a zlatou přízí. Pokoj byl malý, ale obsahoval ještě dvě další knihovny a veliký stůl.</p> <p>„Tady,“ řekl Tris a zamířil ke stolu.</p> <p>Tlustým svazkům ležícím na desce stolu nevěnoval pozornost, a místo toho přejel prsty po zamčených zásuvkách. Zastavil se u té nejspodnější po levé straně.</p> <p>„V téhle je cosi mocného,“ prohlásil. Z váčku u pasu vytáhl svazek klíčů a zasunul jeden z nich do zámku.</p> <p>„To jsou paklíče? Kde jsi k nim přišel?“ zajímala se Rialla.</p> <p>„Myslím, že ano, zaplatil mi jimi jeden zloděj,“ odpověděl Tris.</p> <p>V zámku to zarachotilo a Tris vytáhl zásuvku. Uvnitř ležela tlustá kniha se stříbrnou sponou. Byla vázána v drahé bílé kůži a na jejích deskách byl vyražen symbol, který Rialla znala až příliš dobře.</p> <p>Tris přejel pohledem z knihy na Riallu. „Stejný motiv, jaký použil pro tvé tetování.“</p> <p>„Patří Winterseinovi,“ přikývla Rialla. „Ale je tohle kniha kouzel?“</p> <p>„Nebudu to otevírat. Mám pocit, že tato kniha obsahuje tolik magie, že by mohla zničit celý hrad i s přilehlým okolím,“ odpověděl Tris.</p> <p>„Obsahuje kouzla a je na ní Winterseinova pečeť,“ řekla Rialla. „Víc nepotřebuji vědět.“</p> <p>Tris knihu vytáhl, zasunul si ji pod tuniku a upravil její polohu v prohlubni pod žebry. Jakmile byl s jejím umístěním spokojen, znovu si utáhl opasek. Pod těžkou truhlářskou zástěrou nebyla kniha takřka vůbec vidět.</p> <p>„Dokážeš mi říct, jestli je někdo poblíž?“</p> <p>Rialla se uvolnila a soustředila. „Ne, nikdo, pokud to není Terran.“</p> <p>„Co tím chceš říct?“ povytáhl Tris obočí.</p> <p>„Terran by mohl klidně poslouchat za dveřmi, aniž bych o něm věděla. Z nějakého důvodu ho moje empatické schopnosti nedokáží vůbec zachytit.“ Pak dodala: „Nicméně stejně to riziko musíme podstoupit.“</p> <p>Po točitém schodišti sestoupili bez nejmenšího incidentu. Když se blížili k dalšímu, které by je přivedlo do nižších pater hradu, zatahala Rialla Trise za cíp jeho tuniky.</p> <p><emphasis>Objevili Tamase</emphasis>, řekla Rialla, <emphasis>a zahájili pátrání. Nejdříve zabl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kují schodiště a prohledají nižší podlaží, pak budou pokračovat sm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>rem nahoru</emphasis>. Rialla ucítila chladný dotek hrůzy v oblasti žaludku. Chtěla odtud pryč.</p> <p><emphasis>Tak to si tady musíme najít nějaké okno</emphasis>, řekl Tris.</p> <p><emphasis>Ty se dobře bavíš</emphasis>, obvinila ho Rialla vášnivě.</p> <p>Věnoval jí jeden ze svých neopakovatelných úšklebků, vyrazil napříč chodbou a nechal Riallu rozhorleně cupitat za sebou.</p> <p>První dveře, které Tris otevřel, vedly do ložnice pro hosty, jež byla vybavena dvojkřídlým oknem. Winterseine se neobtěžoval zbytečnými náklady na zasklívání, takže stačilo otevřít okenice a jejich útěku bránily již jen dvě překážky: stráže a gravitace.</p> <p>Rialla se opatrně rozhlédla, ale tuto stranu paláce nikdo nehlídal. To mělo dobrý důvod. Jediná okna byla ve třetím patře. Kdyby byl někdo natolik hloupý, aby vyskočil z jednoho z nich ven, dopadl by na udusanou hlínu hradního nádvoří, kde by ho dříve či později stejně našli.</p> <p>Rialla letmo pohlédla dolů na břečťanem porostlou zeď. <emphasis>Já n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vím, Trisi. Tohle vypadá jako dlouhá cesta dolů.</emphasis></p> <p><emphasis>Nedělej si starosti</emphasis>, poradil jí Tris, napřáhl ruku z okna a dotkl se jednoho z břečťanových šlahounů.</p> <p>Rialla si šlahoun pečlivě prohlédla, ale nevšimla si, že by ho Trisův dotek nějak změnil.</p> <p><emphasis>Polez za mnou</emphasis>. <emphasis>Udrží nás to jen tehdy, pokud polezeme přímo dolů</emphasis>. Nedal jí sebemenší příležitost k námitkám, vyšplhal na okno a protáhl se úzkým otvorem.</p> <p>Pohlédla na křehké úponky a lehce ji zamrazilo v zádech, ale cokoliv, co bylo schopno udržet Trise, bylo více než schopno udržet ji. Počkala, dokud nebyl na půl cesty dolů, a pak se vydala za ním.</p> <p>Břečťan byl nepřirozeně ztuhlý a jeho úponky poskytovaly výhodné úchyty.</p> <p>Hrany listů byly ostré, jako kdyby byly vytepané z plechu, a Rialla utržila několik řezných ran, než přišla na to, jak prostrčit ruku mezi listím a chytit se za stonek. Když se blížila k zemi, chytil ji Tris kolem pasu a snesl dolů. Znovu se břečťanu dotkl a vrátil rostlinu do původního stavu.</p> <p>Rialla se nervózně rozhlédla kolem, ale stále neviděla nikoho, kdo by se o tento roh hradního paláce živě zajímal. Sňala ze svých empatických smyslů ochranné bariéry a zapátrala po čemkoliv, co by jí napovědělo, jestli je někdo nezahlédl. Tiše přitom doufala, že Tamas je dostatečně daleko, aby se ho nemusela znovu dotýkat.</p> <p><emphasis>A teď</emphasis>, řekl Tris, <emphasis>mi dovol, ať ti změním barvu vlasů na cosi m</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ně výrazného. Stráže u brány budou pátrat po osamělé otrokyni s rusými vlasy. Vzhledem k tomu, kolik</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otrokyň tady je, nemohou podezírat každou, která vychází v d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>provodu svobodného člověka.</emphasis></p> <p><emphasis>Winterseine je známý tím, že občas dává odměnou za dobrou práci nějakou starší a méně hodnotnou otrokyni, </emphasis>souhlasila Rialla.<emphasis> Bylo by lepší, kdybys mohl do těch hnědých vlasů přidat pár šedých pramenů.</emphasis></p> <p>Na okamžik se jejích vlasů dotkl a pak s úsměvem poodstoupil. <emphasis>Hotovo.</emphasis></p> <p>Bez dalšího otálení kráčeli nenucené okolo paláce a zamířili k bráně v okolních hradbách. Tris se na chvíli zastavil na místě, kde předtím pracoval na opravě dveří, a zdvihl ze země svou těžkou brašnu s nářadím. Nikdo se jich na nic neptal, dokud nedorazili k padací mříži.</p> <p>„Stát,“ zavelel starší muž z dvoučlenné hlídky na hradbách. „Kam máte namířeno?“</p> <p>„Jsem Jord Truhlář. Na hradě docházejí zásoby třešňového dřeva. Tahle otrokyně ví o nějakých třešňových stromech, které jsou dost velké pro výrobu nábytku.“</p> <p>Strážný shlédl na Riallu a zamračil se. „Tuhle nepoznávám.“</p> <p>Tris přikývl. „Pracuje v kuchyni. Občas ji posílají pro dřevo na oheň, takže by okolní stromy měla znát. A i kdyby neznala, troufám si říct, že je najdu i bez ní a ji použiju k jiným účelům.“ Poslední poznámku doprovodil spikleneckým mrknutím.</p> <p>Strážný se zasmál a vytáhl mříž tak vysoko, aby se pod ní mohli protáhnout. Rialla pak Trise vedla dobře vyšlapanou pěšinou směrem k lesu.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>9</strong></p> <p>Jakmile za nimi les zavřel ochrannou oponu, shodil Tris těžkou koženou brašnu z ramenou a s udivující účinností začal třídit její obsah, odkládaje většinu nástrojů stranou.</p> <p>„Máš ten deník?“ zeptala se Rialla s nadějí ve hlase.</p> <p>„V brašně,“ odpověděl Tris, povolil si opasek a vyňal knihu z útrob tuniky.</p> <p>Svlékl koženou zástěru a uložil do brašny spolu s knihou také vražednou dýku.</p> <p>„Počkej chvíli.“ Rialla utrhla pruh látky ze spodního okraje své tuniky a vytáhla dýku. Zabalila ji do látky, aby nevyčníval ani kousek její čepele, a vrátila ji zpátky.</p> <p>Tris rychle posbíral roztroušené nářadí a zabalil je do kožené zástěry, aby je ochránil před vlivy počasí. Někdo je najde a ještě mu dobře poslouží.</p> <p>Přehodil si řemen brašny přes rameno, uhnul z vyšlapané pěšiny a lehkým klusem zamířil do lesa. Rialla ho následovala a byla vděčná za všechny ty hodiny tvrdé práce, kterou zlepšila svou kondici natolik, aby dlouhý běh vydržela.</p> <p>Tris klusal bez zjevného úsilí a očividně kvůli ní zvolil pomalejší tempo. Zdálo se, že běží lesem jen tak nazdařbůh, ale Rialla byla ráda, že ji vede. Když se začala ozývat její zraněná noha, přešel Tris do chůze a řekl: „Mohla bys mi říct, jestli nás někdo nesleduje?“</p> <p>„Když chvilku počkáš, zjistím to,“ odpověděla Rialla a zastavila se.</p> <p>Těžce oddechovala a stírala si z ěela potoky potu. Začala s pátráním v jejich nejbližším okolí a postupně pronikala dál a dál. Bylo pro ni těžké rozlišit zvířecí emoce od lidských, a tak se zaměřila na vyhledávání tvorů pohybujících se ve skupinách, neobjevila ale nic.</p> <p>„Nic,“ řekla a doufala, že se nemýlí.</p> <p>Tris natáhl ruku a pohladil kmen nejbližšího stromu, než opět vyrazil rychlou chůzí vpřed, zachovávaje směr, kterým se až doposud ubírali. „Cítím se výborně, teď když jsme z toho prokletého místa pryč. Bylo pro mě hrozné být neustále obklopen jen a jen mrtvým kamenem.“</p> <p>Rialla odpověděla váhavě, protože si za posledních pár dní nenucenému hovoru odvykla. „Vím, co máš na mysli. Vyrostla jsem za neustálého putování z místa na místo. Ve stanech jsme spali jen tehdy, pokud pršelo. Někdy, když jsem zavřená mezi kamennými stěnami, to na mě dolehne tak, že bych ječela.“</p> <p>„Tak proč potom žiješ ve městě?“ zeptal se Tris.</p> <p>„Protože Sianim bylo první místo, které jsem našla, kde může žena pracovat jako cvičitelka koní.“</p> <p>„Když jsi utekla, proč ses nevrátila zpátky ke kupeckým klanům?“</p> <p>Rialla pokrčila rameny. „Z mého klanu nezůstal nikdo. Myslím, že by mě adoptovali do nějakého jiného, ale… nezapadla bych tam.“ Popravdě, pomyslela si, během těch tří týdnů jí Tris připadal bližší než kdokoliv, s kým se kdy setkala, včetně Laetha. Možná kvůli tomu duševnímu spojení: její oči zabloudily na Trisova široká ramena a usmála se – a možná kvůli něčemu docela jinému.</p> <p>„Trisi?“ zeptala se Rialla.</p> <p>„Hmm?“</p> <p>„Kam jdeme?“</p> <p>Cosi upoutalo Trisovu pozornost poblíž hustého porostu kočičích ocásků, rostoucích na břehu potoka, podél kterého šli. Poklekl a opatrně ohrnul hlínu z kořenů drobné rostlinky s maličkým bílým kvítkem.</p> <p>„Bílá čepička,“ vysvětlil roztržitě, vytrhl rostlinku i s kořeny a otřepal z ní hlínu. „Dělá se z ní silný uspávací prostředek. Pár jejích lístků uspí dospělého muže na několik hodin.“</p> <p>Přesunul si brašnu dopředu a opatrně uložil rostlinku na knihy. Vstal, dal se znovu do kroku a řekl: „Do Sianimu.“</p> <p>Rialla už téměř zapomněla, na co se vlastně ptala, a chvíli jí trvalo, než pochopila, co říká. „Jak víš, kde leží Sianim? Už jsi tam někdy byl?“</p> <p>Zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, ale vím, kde les protíná veliká cesta. Kuchařka tvrdí, že jediná větší cesta poblíž vede na východ do Sianimu a na jih do Aliance. Nyní jsme od ní ani ne dva a půl dne pochodu daleko. Myslím, že než tam dorazíme, měli bychom se v lese všem pronásledovatelům snadno ztratit.“ Vesele se na ni zazubil. „My sylváni dokážeme spoustu věcí, o kterých vy lidé nemáte ani tušení.“</p> <p>Rialla na něj vycenila zuby. „Lepší být člověk než se potloukat pralesem a bratříčkovat se s místním rostlinstvem.“</p> <p>Tris potřásl hlavou v předstíraném zděšení a pronesl smutným hlasem: „Vždycky opovrhují tím, čeho sami nejsou schopni. Skotačení ve křoví může být zajímavou zkušeností, pokud se provádí v té správné společnosti.“ Upřeně se na ni zadíval, ale vzápětí sám účinek svého pohledu zmařil, když koutkem oka zahlédl další rostlinku. „Korálovec!“ vykřikl. „Nikdy jsem neslyšel, že by rostly tak daleko na severu.“</p> <p>Rostlina odvedla Trisovu pozornost právě ve chvíli, kdy Rialla začínala nad tím jemným flirtováním, které spolu provozovali, cítit jisté zneklidnění. Když viděla, jak se Tris sklání u kmene malého stromku nad trsem velikých červených květin, zašklebila se. Nebylo právě lichotivé být přehlížena kvůli nějaké kytce.</p> <p><emphasis>Promiň</emphasis>, řekl Tris a vzhlédl.</p> <p>Rialla jeho pohled opětovala a v jejích očích se zračilo překvapení. „Ty můžeš číst mé myšlenky pořád?“ otázala se. Náhle pocítila jistý soucit s Laethem. Zjištění, že myšlenky nejsou její soukromá záležitost, nebylo právě uklidňující.</p> <p>Narovnal se zavrtěl hlavou. „Ne, jen tu a tam a obvykle jen letmá pomyšlení.“</p> <p>Usmála se na něj a znovu se vydali na cestu. „Nejsem zvyklá na to, aby ve mně někdo četl takovým způsobem, jako čtu já ve všech ostatních.“</p> <p>Usmál se na oplátku a chtěl něco říct, pak ho ale uchvátila zase jiná rostlina.</p> <p>Cesta jim rychle ubíhala, navzdory častým zastávkám, kdy Tris zkoumal okolní flóru a které zároveň Rialle poskytovaly možnost k odpočinku. Na jih a na západ od nich se tyčily hory, ale cesta se vlnila podél jejich úpatí. Ušli ještě několik mil a stále nebyly patrné žádné známky pronásledování. Rialla se uvolnila a vychutnávala si slastný pocit, že unikli z Winterseinova hradu. Trisovi se podařilo nasbírat nezanedbatelné množství poživatelných rostlin, a tak mohli uždibovat během chůze.</p> <p>Když se na krajinu snesla noc, utábořili se na malém palouku. Rialla si našla malý plácek téměř bez kamení a složila si ruce pod hlavu, zatímco Tris udělal totéž kousek opodál.</p> <p>Byla teplá letní noc, ale Riallina tenká tunika otrokyně jí před chladným nočním vánkem neposkytovala takřka žádnou ochranu. Ale během uplynulých několika dní její únava více než převážila pocit nepohodlí. Byla příliš zmožená, a tak se jen jednou či dvakrát roztřásla a pak upadla do hlubokého spánku.</p> <p>Tris sledoval, jak sebou hází a převaluje se, ale když si přitáhla kolena k hrudi v marné snaze udržet si trochu tepla, měl toho dost. Přesunul se, až ležel vedle ní, a natáhl ruku, aby si ji přitáhl blíž.</p> <p>Sotva se stačil dotknout jejího ramene, ucítil… <emphasis>Terranovy útlé ruce na nahé kůži</emphasis>… znechucení tak silné, že přerostlo do hrůzy… ponížení… nenávist a dotek děsu…</p> <p>Zmocnil se ho majetnický vztek a zjistil, že jejich pouto už přesáhlo hranice pouhé komunikace dvou myslí, přinejmenším z jeho strany. Poprvé byly Rialliny emoce nejjasnější – její nadání se přelévalo směrem do něj. Opatrně postavil svému vzteku hráz. Nejdříve dostane Riallu do Sianimu, a teprve pak možná poskytne Terranovi malou ukázku léčitelova hněvu.</p> <p>Rialla cosi zamumlala ze spaní. Tris si vydechl. Jakmile získal potřebnou sebekontrolu, vklouzl zpátky do Riallina snu.</p> <p>Jemně zachytil její myšlenky a vyvedl ji z Terranovy ložnice k příjemnějším vzpomínkám na severní jezero, ve kterém se třpytivě odrážela zlatostříbrná záře zapadajícího slunce.</p> <p>Rialla procitla časně ráno, sama jako obvykle, když kolem ještě panovala tma, předcházející východu slunce. Postavila se a protřepala své oblečení, přestože většina špíny a přeležené látky jejímu úsilí úspěšně vzdorovala. Zhluboka se nadechla a divila se, proč napůl očekávala, že ve vzduchu ucítí mrazivý závan sněhu. Z jejích myšlenek ji vytrhl Trisův návrat. Usmála se a popřála mu dobrého jitra.</p> <p>Když se na obloze objevily první paprsky vycházejícího slunce, vyrazili znovu na cestu. Brzy dopoledne dostala Rialla hlad a sotva zahlédla ostružinové keře, lačně se na ně vrhla. Tris objevil několik hubených kořínků a očistil je na koleně. Neměly nijak zvláštní chuť, hlad ale zaháněly lépe než ostružiny.</p> <p>„Chutnají mnohem lépe, když se osmaží nad ohněm,“ poznamenal Tris a zakousl se do svého kořínku.</p> <p>„Když to říkáš,“ odpověděla Rialla pochybovačně, přestože ten svůj jedla s nadšením hladového vlka. „Myslím, že tohle by musela vylepšit jakákoliv příchuť, i kdyby mělo jít o popel z ohně.“</p> <p>Tris chtěl něco říct, když tu lesní ticho proťal strašidelný skřek. Sotva dozněl, rozhostilo se mrtvolné ticho a ani ptáček nezapípal.</p> <p>„Víš, co to bylo?“ zeptal se Tris potichu.</p> <p>„Nejsem si jistá, ale nejsme náhodou poblíž arcimágova hradu?“</p> <p>Tris zaváhal, jako by se radil se svou vnitřní mapou. „Je tady nějaký velký hrad přibližně půl dne cesty směrem na jih,“ odpověděl.</p> <p>Rialla přikývla. „Tak to bude ono. Musí to být drápavci. Sama jsem nikdy žádného neviděla, ale říká se, že kolem arcimágova hradu jich pár zbylo. Když předchozí ae‘ Magi zemřel, zamořili drápavci zdejší kraj a šířili se i do přilehlých oblastí. Žoldnéři ze Sianimu vyčistili arcimágův hrad, ale nemohli vychytat všechny, kteří se skrývali v okolních lesích. Řekli mi, že kouzla na ně příliš nepůsobí a lze je zabít pouze ohněm nebo mečem. A já nemám ani svůj nůž.“</p> <p>Tris chytil Riallu za ruku a dal se rychle do kroku. „Jsou to zvrácené příšery, nebo se to o nich alespoň říká. Kdysi jsem jednoho z dálky zahlédl a měl jsem štěstí, že on neviděl mě. Podle zvuku bych neřekl, že jsou příliš blízko, ale mám za to, že bude stejně lepší, když od nich budeme co nejdál.“</p> <p>Šli a potom běželi, ale drápavci se pohybovali po stezce, která musela vést rovnoběžně s tou jejich, a občas je slyšeli křičet.</p> <p>„Myslíš, že nás sledují?“ zeptala se Rialla a s obavami pohlédla směrem, odkud zazněl poslední výkřik. Ale stromy zde rostly příliš hustě, než aby mohla něco zahlédnout.</p> <p>Náhle ticho prořízl hlasitý výkřik, doprovázen kakofonií příšerných zvuků. Rialla se zastavila a vztáhla své empatické smysly, aby zjistila, co je příčinou toho rozruchu. Pod stromy, které sledovala, zuřila divoká bitva.</p> <p>Tris ji popadl za ruku a pobídl do váhavého běhu. Pouštěl ji jen tehdy, když se mu občas vysmekla. Se zachmuřenou tváří se Rialla dala do klusu a Tris byl celou dobu po jejím boku, dokud nebylo vytí tak vzdálené, že spolu mohli mluvit.</p> <p>Rialla udělala ještě několik kroků a uvědomila si, že se Tris zastavil. Otočila se k němu a všimla si zlostného výrazu v jeho tváři.</p> <p>„Cos to tam prováděla?“ vyštěkl.</p> <p>„Snažila jsem se zjistit, na co se to vrhli. Kdyby to bylo něco velkého, zaměstnalo by to drápavce na dost dlouho, a my bychom si nemuseli dělat starosti,“ odpověděla Rialla pevným hlasem a ustoupila o krůček vzad.</p> <p>Změřil si ji s neproniknutelným výrazem ve tváři a pak k ní rychle přiskočil. „To byla pořádná hloupost. Drápavci nejsou jako lidé, nejsou dokonce ani jako ostatní zvířata. Mohli ti ublížit, copak to nechápeš?“</p> <p>Vystrčila bradu a sama vykročila směrem k Trisovi, dokud se kolenem téměř nedotýkala jeho holeně. „Mám za to, že to bylo moje rozhodnutí!“</p> <p>„Zvíře, které ulovili, tě mohlo ve smrtelné agónii zachytit,“ řekl Tris a hleděl na ni shora.</p> <p>„Velmi nepravděpodobné. Měla jsem to pod kontrolou. Tenkrát na Karstenově hradě jsem byla s tou příšerou ztanečního sálu spojena mnohem těsněji.“ Její hlas byl více než ledový.</p> <p>Tris se otočil a udělal několik kroků ve snaze získat znovu ztracené sebeovládání. Rialla začínala mít podezření, že to není vztek, co se snaží udržet na uzdě, když si všimla, že se mu chvějí ramena.</p> <p>„Ty mě chceš trápit!“ Kdyby měla v ruce zbraň, nebyla si jistá, jestli by se dokázala ovládnout a nepoužít ji. „Vedle tebe je had milé zvířátko! Chtěl jsi mě utrápit!“</p> <p>„Ne, vůbec ne,“ řekl Tris tlumeným hlasem. „Ta příšera v sále tě zranila, Riallo. Drápavci nejsou jako ostatní zvířata – žene je jen hlad a zloba, to ví každý. Pro empata je takový kontakt něčím mezi bezstarostným rizikem a obrovskou ukvapeností. Situace takový čin nevyžadovala.“</p> <p>Rialla zvážila, co jí právě řekl. „Máš pravdu. Omlouvám se, že jsem podstupovala riziko, kterému jsem se mohla vyhnout. Ještě jsi mi nevysvětlil, proč se směješ.“ Její hlas byl stále ledově chladný.</p> <p>Tris se otočil a pohlédl jí do očí. „Myslím, že to bylo v první řadě úlevou. Bál jsem se, že potom, co…“ Z jeho očí se vytratil všechen smích a Rialla ucítila temnou zlobu, která nikdy nepolevovala. „Měl jsem obavy, že tě uplynulých pár týdnů ovlivní víc, než tě ve skutečnosti ovlivnilo. Když jsi na mě tak ječela, vzpomněl jsem si na ten malý proslov, který jsi přednesla Laethovi v mém domku o tom, že kdo otrokem byl, otrokem zůstává. Přišlo mi to k smíchu.“</p> <p>„Ještě jednou se mi směj, když mě posedne amok, a postarám se, abys to potřetí už neudělal,“ prohlásila Rialla vážným hlasem.</p> <p>„Budu se těšit,“ odpověděl Tris s lehkou úklonou.</p> <p>Postavil se vedle ní a nabídl jí rámě. Rialla chvíli váhala, ale pak svou paži zavěsila do ohbí jeho lokte. Znovu vykročili pěšinou, kterou Tris zvolil.</p> <p>„Jak vlastně drápavci vypadají?“ vyzvídala Rialla. „Nikdy jsem žádného neviděla.“</p> <p>Tou dobou už nechali drápavce daleko za sebou. Stromy kolem nich vrhaly dlouhé stíny a východní nebe rudozlatě potemnělo.</p> <p>Tris pokrčil rameny. „Připomínají člověka, který byl asi měsíc mrtvý a pak se rozhodl, že si nechá narůst tesáky a vyrazí na lov. Také jejich zápach by tomu nasvědčoval.“</p> <p>„Takže nic, co bych chtěla potkat uprostřed noci,“ poznamenala Rialla.</p> <p>„Já bych se jim raději vyhnul, ať je noc nebo den,“ odpověděl nepřítomně Tris, zatímco prozkoumával nedaleké křovisko.</p> <p>„Co hledáš?“ zeptala se Rialla.</p> <p>„Cítím odněkud trnovec. V tuto roční dobu má jeho květ natolik silnou vůni, že by nás drápavci neucítili, kdyby se zatoulali náhodou tímto směrem.“ Přimhouřil oči a ukázal směrem doleva. „Támhle, u toho dubu. Pojď, vyhlásíme večerku a nepůjdeme dál, dokud drápavci nebudou pryč.“</p> <p>Tris je zavedl k hustému křoví rozprostírajícímu se nedaleko vzrostlého dubu. Vrcholek keře byl hustě pokrytý žlutými květy, které čpěly jako příkop opuštěného hradu uprostřed léta. Od země až po květy se keře ježily nebezpečně ostrými trny, dlouhými jako prst.</p> <p>„Když se proplížíš pod těmi větvemi, vyhneš se trnům,“ poradil jí Tris a vůbec nebral na vědomí nevěřícný pohled, kterým ho Rialla, držíc se za nos, probodávala. „Všechny míří směrem vzhůru, takže pod nimi je poměrně bezpečno.“</p> <p>Položil se na záda a opatrně se protáhl pod keřem, až jí zmizel z očí. Rialla si keř měřila poněkud nedůvěřivým pohledem, ale pak se pustila za Trisem.</p> <p>K jejímu překvapení ústil tunel, který Tris prorazil, do rozměrné dutiny, kam by se pohodlně vešli ještě dva nebo tři další lidé. Větve tvořily nad jejich hlavami pevný strop, ale bylo tam dost místa, aby se mohli posadit. Na zemi ležela měkká vrstva starého listí.</p> <p>Tris se nad výrazem její tváře zašklebil. „Když si zvykneš na ten zápach, dá se tu celkem pohodlně bydlet. Ten příkrov nad hlavou je tak hustý, že propouští jen velmi málo deště.“</p> <p>Tris znovu otevřel brašnu a začal se probírat svou sbírkou rostlin. S truchlivým výrazem ve tváři odložil stranou několik značně pomačkaných exemplářů.</p> <p>Rialla přihlížela, poté vzala knihy, které ukradli Winterseinovi, a zatřásla s nimi, aby je zbavila nánosu listí. Když odkládala Winterseinovu knihu stranou, všimla si, že několik listů napůl vyklouzlo ven, navzdory sponě, která držela vnitřní stránky v těsném sevření mezi deskami z bílé kůže.</p> <p>„Trisi,“ upozornila léčitele.</p> <p>Letmo vzhlédl od poslední rostlinky. „Hmm?“</p> <p>Podala mu knihu, aby si ji mohl prohlédnout, a uvolněné stránky vyklouzly ještě více. Rialla rychle otočila knihu hřbetem dolů, aby nevypadly úplně.</p> <p>„Nedotýkej se jich,“ poradil jí Tris a odložil rostlinky stranou. „Lidský čaroděj může do své knihy kouzel umístit celou řadu zdraví škodlivých záludností.“</p> <p>Vzal knihu a poklepal s ní o koleno, ale stránky tvrdohlavě odmítaly zapadnout zpátky na místo. Opatrněji naklonil, až na bělostný povrch neukázněných listů dopadl paprsek slunečního světla.</p> <p>„Hmm,“ zamručel Tris, když krátce přejel dlaní nad deskami knihy. „Ty listy nebyly součástí této knihy nikdy – jsou příliš staré.“</p> <p>Rialla znovu pohlédla na hladký a bělostný papír. „Vůbec nevypadají staře.“</p> <p>„Kouzlo,“ poznamenal Tris. „V těch listech papíru je víc magické moci, než by jediný čaroděj mohl kdy nashromáždit, ať už to byl nebo nebyl člověk. Na vyvolání takové moci by bylo zapotřebí asi dvacet nejsilnějších sylvánů – a předpokládám, že nejméně stejný počet lidských mágů.“</p> <p>„Vždyť to jsou jen čisté pergamenové listy,“ divila se Rialla.</p> <p>Tris povytáhl obočí a znovu se podíval na pergamen. „Ty nevidíš ty symboly?“ zeptal se.</p> <p>Zavrtěla hlavou a naklonila se nad knihou, aby si ji mohla lépe prohlédnout, přičemž se rukou opřela o Trisovo rameno, aby udržela rovnováhu. Jakmile se ho dotkla, ožily dříve prázdné listy znaky, které byly jakýmsi způsobem mimo její zorné pole.</p> <p>Rialla zamrkala, tiše zaklela a odtáhla ruku z Trisova ramene. V okamžiku, kdy kontakt přerušila, byly stránky znovu prázdné. „Dokážeš určit, k čemu to kouzlo slouží?“ zeptala se lehce podrážděným hlasem.</p> <p>Tris zavrtěl hlavou. „Já nejsem lidský kouzelník – nepoužívám kouzla, která by se dala zaznamenat tímto způsobem.“</p> <p>Rialla se nad jeho zjevným despektem usmála. „Co bychom s nimi měli udělat?“</p> <p>„Vezmeme je do Sianimu a necháme lidské čaroděje, ať se s nimi potrápí,“ navrhl Tris a uložil knihu na dno své brašny, kde se volné listy nepletly do cesty.</p> <p>Když se Tris zavrtěl, aby si našel pohodlnější polohu, dostal se mu pod ruku Terranův deník. Zvedl ho a prolistoval jím.</p> <p><emphasis>Nebude ti vadit, když se do něho podívám?</emphasis> otázal se.</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou. <emphasis>Mně dělá darranské písmo problémy i při dostatečném osvětlení. Jestli to chceš dešifrovat, posluž si. Myslím, že já si půjdu lehnout.</emphasis></p> <p>Ucítila, jak na ni zaměřil pozornost, a všiml si, že…</p> <p><emphasis>Trápí tě noha. Chceš, abych se podíval, co by se s tím dalo d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lat?</emphasis></p> <p>Chvíli váhala a pak zavrtěla hlavou. Ještě nebyla připravená uvolnit se pod mužskýma rukama.</p> <p><emphasis>V pořádku</emphasis>, řekl Tris. <emphasis>Kdyby</emphasis><emphasis> j</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> změnila názor, moje nabídka platí.</emphasis></p> <p>Rialla ležela se zavřenýma očima schoulená na hromadě listí, když si uvědomila, že už nerozeznává rozdíl mezi hlasitým mluvením a komunikací pomocí myšlenek. Přemýšlela nad tím, kdy začalo být tak snadné hovořit s Trisem z mysli do mysli. Tiché šustění stránek, které Tris obracel, jí pomalu splývalo se šustěním listí a ona se postupně propadávala do klidného spánku bez myšlenek.</p> <p>Když se probudila, nevěděla, kolik je hodin, ale jejich provizorní jeskyně se utápěla ve stínech. „Riallo?“</p> <p>„Hmm?“ odpověděla rozespale.</p> <p>„Myslím, že tohle by tě mohlo zajímat.“</p> <p>„Ano?“ Rialla se s úsilím probrala k plnému vědomí, posadila se a setřásla ze sebe špínu a zbytky listí.</p> <p>Byla příliš velká tma, než aby viděla Trisovi jasně do tváře, ale ani to nepotřebovala. Sálala z něj taková naléhavost, že jí bylo ihned jasné, že v Terranově deníku něco objevil.</p> <p>„Co je?“ zeptala se.</p> <p>Tris lehce poklepal prsty o desky Terranova deníku a pak ho položil stranou a pohodlně se usadil. „Budu ti vyprávět příběh.“</p> <p>„Byl jednou jeden hoch, který právě stál na prahu dospělosti. Jeho otec byl jednak mocný mág, jednak silný válečník. Když začalo být zřejmé, že chlapec není ani jedno, ani druhé, počal si připadat jako budižkničemu a jeho otec toto hodnocení sdílel.“</p> <p>„Podobně jako pro většinu dětí i pro našeho chlapce bylo obtížné spatřit za všemi úskalími dospívání muže, jímž se mohl stát. Byl plachý a neobratný, a když byl rozrušený, měl sklony zadrhávat.“</p> <p>„Jeho otec byl nejen čaroděj, ale také obchodník s otroky. Příležitostně cestoval do tajuplných zemí na východ od Velkého močálu, protože otroci z těchto končin byli velmi cenní, i když se nezískávali snadno. Jediný talent, který se u chlapce projevoval, bylo nadání zvládat cizí jazyky. Nebyl nijak oslňující, ale přesto dostatečný, aby ho otec brával s sebou na Východ.“</p> <p>„Jednou se přihodilo, že putovali malou, válkou zničenou východní zemí. Na noc se ubytovali v domě, který kdysi býval svatyní boha Altise. Přestože byla z valné části přebudována, nebo k ní byly přímo přistavěny celé nové budovy, byl její majitel, bohatý kupec, na původní účel svého domu patřičně hrdý.“</p> <p>„Onoho večera při večeři ze sebe náš chlapec opět udělal blázna. Promluvila na něj jedna z dcer jejich hostitele a to ho tak rozrušilo, že převrhl svou sklenici a polil se vínem. Uprchl z jídelního sálu do pokoje, který jim byl přidělen, a v uších mu ještě dlouho zněl otcův smích.“</p> <p>„Pokoj sám byl dosti neobvyklý. Narozdíl od ostatních místností, které chlapec v domě viděl, měl pokoj podlahu a stěny z kamene a nikoliv ze dřeva. Lůžko, které mu přidělili, se skromně krčilo u jedné ze stěn, zatímco otec měl spát v přepychovém loži s hedvábnými poduškami. Pokoji vévodil dlouhý nízký stůl z mramoru, vedle nějž vypadaly ostatní kusy nábytku jako dětské hračky.“</p> <p>„Ten stůl musel být velmi starý… Jeho povrch byl pokryt prohlubněmi, které v něm zanechaly celé generace bezohledných majitelů. Oltář, vysvětlil jim jejich hostitel a pokrčil rameny. V ostatních pokojích jich bylo roztroušeno ještě několik.“</p> <p>„Hoch, jenž hledal útěchu v osamění, vstoupil do místnosti a v ruce nesl olejovou lampu, kterou vzal z úchytu před jídelním sálem. Nešikovný chlapec, třesoucí se ponížením, zakopl o malý kobereček a upadl. Narazil čelem o roh stolu. I když rána nebyla velká, jako většina poraněni hlavy silně krvácela.“</p> <p>„Teď, když nechal zlomyslný smích daleko za sebou, se chlapec trochu uklidnil. Nějakým způsobem se přihodilo, že se lampa nadobro nepřevrátila, ačkoliv z ní trocha oleje vytekla. Opatrně lampu postavil na desku z bílého mramoru a nevěnoval žádnou pozornost spoušti, kterou olej smíšený s krví z rány na hlavě způsobily na starobylém oltáři.“</p> <p>„Věděl, že by měl někoho požádat, aby mu ránu ovázal, ale nechtěl se nechat prohlížet nějakým cizincem, o to méně pak svým vlastním otcem, který by si jistě neodpustil poznámky o synově nešikovnosti.“</p> <p>„Nebylo mu dobře, a jelikož klečel u stolu, položil na jeho chladnou desku nejdříve ruce a posléze i hlavu. Postupně upadl do lehkého polospánku.“</p> <p>Tris se odmlčel a pak řekl: „Výklad toho, co následovalo, bude záviset na tvém úhlu pohledu. Řeknu ti, jak to viděl ten chlapec, a ty si utvoř vlastní názor ve světle toho, co jsme sami viděli.“</p> <p>„Ve svém snu procházel bílou chodbou lemovanou po obou stranách pokoji. Nahlédl do prvního pokoje a spatřil na kamenném stole ne nepodobném tomu v jeho ložnici ležící zahalenou postavu. Nedokázal rozeznat, byla-li živá či mrtvá a něco mu bránilo vstoupit do místnosti a podívat se zblízka. Na velikém reliéfu na stěně nad stolem byli zobrazeni dva rudí draci, navzájem propletení.“</p> <p>„Náš hrdina byl sečtělý chlapec. Před otcovým pohrdáním utíkal ke knihám, a tak si všiml něčeho, co by mnohým uniklo. Draci byli starodávným symbolem Temrise, boha válek.“</p> <p>„Protože věřil, že se mu to všechno jenom zdá, nijak se podivnému nutkání, které ho lákalo jít chodbou dál, nevzpouzel. Jak postupoval kupředu, míjel pokoje, v nichž ležela další bezvládná těla a stěny nesly symboly prastarých božstev. Většinu z nich znal, ale byly tam i takové, které nikdy předtím neviděl.“</p> <p>„Chodba se táhla dál a dál a chlapec stále šel. Nakonec ho jeho nutkání vtáhlo do jedné z místností. Všiml si, že na všem leží silná vrstva prachu, jako by v tom pokoji už velmi dlouho nikdo nebyl. Na stěně byl symbol, který poznával nejen z knih, co přečetl, ale který se hojně objevoval po celém kupcově domě – Altisova kočka.“</p> <p>„Opatrně přistoupil k zahalenému tělu ležícímu na stole. Všiml si, že vrstva prachu pokrývající jeho rubáš byla narušena a ani záhyby látky nebyly tak pečlivě urovnané, jako tomu bylo u jeho protějšků, jako by se postava spící pod nimi docela nedávno neklidně pohnula.“</p> <p>„S odvahou, která se zrodila z jeho snu, přistoupil chlapec k oltáři, dotkl se rubáše z modrého hedvábí a chtěl ho sejmout. Stačil se ho ale pouze dotknout, protože se mu rozplynul pod rukama v čiré nic, a postava, kterou zahaloval, zmizela s ním. Zůstal po ní jen prázdný stůl.“</p> <p>„Pohlédl na něj a ihned si všiml kapky své krve a poté i kapky oleje, která ukápla z misky, jíž svíral ve svých rozechvělých rukách. Obě kapky se smísily způsobem, který byl možný právě jen ve snovém světě. Nemohl od nich odtrhnout zrak, ani když se za jeho zády ozval hluboký hlas.“</p> <p>Kdo to ruší Staré z jejich odpočinku, chlapče? Kdo si to zahrává se silami, jenž přesahují lidské chápání? Na zemi jsou opět sesílána mocná kouzla a drak znovu brázdí vzdušné proudy nebes. Nyní není bezpečné procházet se sály bohů a riskovat, že se probudí.</p> <p>„Hoch ten hlas stejnou měrou cítil, jako slyšel.“</p> <p>Věděl, že se třese, ačkoliv nepociťoval žádný strach, protože hlas, který k němu mluvil, byl přívětivý a takřka otcovský. Odpověděl pomalým hlasem: „Nevím nic o dracích ani o mocných kouzlech, ale to já se dotkl rubáše. Jsem Terran.“</p> <p>„Sotva domluvil, probudil se Terran schoulený nad oltářem. V obavách, co by jeho otec řekl na tu spoušť, si vysvlékl tuniku a vyčistil mramorový povrch stolu, jak nejlépe to šlo.“</p> <p>„Na podlaze u dveří stála konev plná vody a vedle ní ležel úhledně složený kus látky. Očistil si ruce, tvář i krk od zaschlé krve a pak si uvědomil, že na jeho čele není ani škrábnutí. Jediným důkazem, že byl vůbec zraněný, byla jeho tunika potřísněná krví a zrůžovělá voda v míse.“</p> <p>Tris se zhluboka nadechl. „To bylo Terranovo první setkání s bohem Altisem. V dalších snových rozhovorech s bohem noci byl Terran obdařen nesmírnou mocí, která se vyrovnala Winterseinově magii.“</p> <p>„O několik měsíců později začíná Terran, který si teď říká Hlas Altisův, zakládat s pomocí svého otce organizované náboženství, uctívající Altise.“</p> <p>„Bohové,“ zaklela tiše Rialla. „Tak to vůbec nebyl Winterseine.“ Vzpomněla si, jak podivným způsobem se Winterseine podrobil přání svého syna, když se s ní chtěl vyspat.</p> <p>Tris promluvil tichým hlasem. „Jediným důkazem, že Terranův sen byl skutečný, je zhojení jeho rány. Malé ranky na hlavě hodně krvácí a hojí se velmi rychle. Pokud byla až nad linií vlasů a byla velmi malá, mohl ji docela snadno přehlédnout. A co víc, úder do hlavy často vede k podivným snům, které se zdají být téměř skutečné.“</p> <p>Rialla rozvíjela jeho myšlenku: „A je samozřejmé, že se mu zdálo o starých bozích, vezmeme-li v úvahu prostředí, ve kterém se nacházel, a jeho znalost legend. Každý ví, že krev a olej jsou rekvizity obecně užívané při magických rituálech, tím spíše to musel vědět syn čaroděje.“</p> <p>Toho se Tris chytil a začal logickou diskusi rozvíjet. „Je mi známo, že mnoho lidských mágů nedosáhne plné moci před tím, než pohlavně dospějí. Pokud se tak stalo po jeho snu, pak by svou moc jistě přičítal spíše zásahu starých bohů a nikoliv sobě samému, zvláště pak někdo takový jako Terran, kterého celý život přesvědčovali, že je k ničemu.“</p> <p>Rialla složila ruce pod bradou a lehce se na něj usmála, ačkoliv to nemohl ve tmě zaznamenat. „Musím si v tom udělat jasno. Vše, co jsme zde řekli, ukazuje na myšlenku, že Terranova moc je produktem latentní magie, což je něco, s čím jsme oba dobře obeznámeni. Ale…“</p> <p>„Ale,“ souhlasil Tris ustaraným hlasem. „Je tady to uzdravení Tamasovy ruky na cestě k Winterseinově hradu. Myslel jsem, že zkušený lidský mág by dokázal seslat kouzlo tak, abych ho nemohl vycítit, ale magii obsaženou ve Winterseinově knize jsem cítil od chvíle, kdy jsme vešli do jeho pracovny.“</p> <p>„Mé empatické smysly ho také nedokáží vůbec vycítit,“ dodala Rialla. Na chvíli se odmlčeli a pak Rialla řekla: „Myslím, že Winterseine věří, že Terran je prorok. Když se mě Winterseine dotkne, dokážu jej přečíst. V jeho mysli nyní existuje silný podvědomý strach, který tam v době, kdy jsem byla jeho otrokyni, nebyl. Myslím… myslím, že to, čeho se bojí, je jeho syn Terran.“</p> <p>„Myslíš si, že Terran je skutečně prorok?“ zeptal se Tris.</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Já také.“</p> <p>Rialla chvíli mlčela a pak řekla: „Pokud je Terran skutečně Altisův prorok, pak budeme čelit invazi, v jejímž čele stojí bůh. A kam až sahá moc boha?“ S potěšením seznala, že její hlas zněl vyrovnaně.</p> <p>Tris pokrčil rameny. „Žádný z nich se mi nikdy nesvěřoval. Mohla bys počkat tady a zeptat se Terrana, ale co se mě týče, já raději setrvám v nevědomosti. Mám za to, že bohové nebyli dost mocní, aby zastavili válku čarodějů.“</p> <p>„Možná že ani nechtěli,“ poznamenala Rialla.</p> <p>„Konečně nějaká optimistická myšlenka,“ odvětil Tris suše.</p> <p>Rialla se váhavě zasmála. „Předáme tuhle informaci Renovi a necháme ho, ať sám rozhodne, jak s ní naloží.“</p> <p>„Bude tomu věřit?“ otázal se Tris.</p> <p>Rialla pokrčila rameny, lehla si na záda a s povzdechnutím si dala ruce pod hlavu. „Já nevím. Myslím, že jsem se neměla stát špiónem. Až dorazíme do Sianimu, nezapomeň mi připomenout, že mám Pánovi špiónů poradit, aby se příště spolehl na profesionály. Mně se, jak se zdá, podařilo změnit jednoduchou misi, jejímž úkolem nebylo nic víc, než sbírat informace, v souboj s bohy po boku muže, který se hlásí k podivnému a dočista zapomenutému lesnímu národu. Myslím, že dokážu vysvětlit, jak se to všechno seběhlo, když nad tím pouvažuji, ale taky si myslím, že se tím nechci zabývat až tak podrobně.“</p> <p>Zachytila v temnotách bělostný záblesk Trisova úsměvu. „Venku se nehne ani myš, myslím, že vyrazím na průzkum. Pokud dospěješ k nějakému brilantnímu závěru, zatímco budu pryč, dej mi vědět.“ Sáhl do brašny, vytáhl dvě hrsti stonků jakési trávě podobné byliny a po zádech se začal plížit ven z jejich trnitého úkrytu.</p> <p>Když Tris odešel, Rialla se znovu posadila. Bylo dobré mít znovu nějaký čas jen pro sebe, nebyla zvyklá pohybovat se ve společnosti tolika lidí. V Sianimu strávila o samotě občas několik dní, kdy nemluvila s nikým jiným než se svými koňmi. Během uplynulého měsíce jí na sebe mnoho času nezbylo a začala se cítit poněkud unavená.</p> <p>Tris kráčel nočním lesem se stejnou jistotou, jako by byl bílý den. Jeho oči se snadno přizpůsobily bledému měsíčnímu světlu. Úmyslně se ubíral zpět ve vlastních stopách a pečlivě pátral po jakýchkoliv známkách pronásledování. Když urazil úctyhodnou vzdálenost, rozmělnil v dlani stonky trávy na menší kousky a roztrousil je v místech, kudy se s Riallou ubírali. Když šlo o dráždění nosní sliznice jakéhokoliv zvířete používaného ke stopování, byl hluchavec ještě mnohem účinnější než pepř. Když rozsypal vše, co měl, pečlivě si otřel ruce a rozhlédl se kolem.</p> <p>Dnes ráno jednal bez rozmyslu, když se Rialla vystavila takovému nebezpečí. Jakmile ustoupila před jeho hněvem, její strach zapůsobil na pouto, jež je spojovalo, a spustil v něm vlnu atavistického vzteku, na kterou nebyl připraven. Ačkoliv mu řekli, že ohrožení pouta může takovou reakci vyvolat, nebral předchozí varovné signály v potaz, protože Riallino znásilnění v něm nic zvláštního nevyvolalo. Znásilnění očividně nebylo chápáno jako ohrožení jejich pouta. Dnes ráno se mu dařilo ovládat svůj vztek dostatečně dlouho, aby mohl uvážlivě pokračovat v útoku a doufat, že se mu postaví na odpor. Kdyby před ním utekla… Raději nechtěl ani vědět, co by se mohlo stát. Jeho smích pak vyjadřoval stejnou měrou úlevu jako pobavení. Potřeboval se od Rially na chvíli vzdálit, aby si v sobě udělal pořádek.</p> <p>Když zakryl jejich stopy, rozhodl se najít drápavce. Bude užitečné, když budou vědět, kde jsou, aby nemuseli ztrácet čas nesmyslným skrýváním. Bez přítomnosti člověka mohl Tris cestovat po stezkách sylvánů bez překážek. To by mu umožnilo najít drápavce a vrátit se zpátky k Rialle dřív, než si o něj začne dělat starosti.</p> <p>Tiše si zamumlal pod vousy, nasál okolní magii a hbitě ji vrhl do prostoru, aby před sebou vytvořil tunel. Nepřestával mumlat a vkročil na šerou stezku vedoucí přímo skrze kopce a rokliny, které mu ležely v cestě. Hojný výskyt dubů a tisů zvyšoval účinek jeho kouzla, a tak se mu v několika minutách podařilo překonat vzdálenost, kterou ušli za půl dne.</p> <p>Když dorazil na místo, kde s Riallou naposledy spatřili drápavce, uzavřel tunel a vynořil se poblíž potůčku, který po většinu dne sledovali. Dal se do lehkého klusu mezi stromy. Kořist našel záhy, byl to los a jeho kosti byly roztroušené podél pěšiny, po které příšery odešly. Ze stop se zdálo zřejmé, že to byl více než jeden drápavec.</p> <p>Tris klopýtl o jednu ze silných stehenních kostí, čistě překousnutou ve dví, a krátce se podivil síle, jaké bylo k rozdrcení tak těžké kosti třeba. Věnoval chvilku tiché radosti, že drápavci narazili na losa místo na něj a Riallu. Jejich stopa se snadno sledovala, dokonce i potmě. Polámané větve a rozryté drny, ve kterých nejspíš ucítili něco zajímavého, byly pro Trise tak jasným ukazatelem směru, jako bílý šíp nakreslený křídou na kmeni stromu.</p> <p>Když vystoupil na malý kopec, zahlédl napravo záři z malého ohýnku. Přešel do kroku, opustil stopu drápavců, aby se podíval, kdo tu táboří.</p> <p>Sotva se přiblížil k ohni, ucítil nezaměnitelný pach koní a dával si dobrý pozor, aby se připlížil ze směru, kde vítr vanul proti němu. Když šplhal na strom, zvířata zneklidněla, ale když se opatrně vyvaroval agresivních pohybů, po chvíli se ztišila.</p> <p>Ze svého vyvýšeného stanoviště viděl, že malá mýtinka je prázdná. Ale jelikož dřevo v ohništi nehořelo dlouho, usoudil, že ať už tam táboří kdokoliv, nebude daleko, a připravil se na čekání.</p> <p>Když se táborníci začali vracet, byl Winterseinův hlas to první, co uslyšel.</p> <p>„…nechápu, proč jsi trval na tom, že necháme stráže pozadu. Tohle je nebezpečné místo.“</p> <p>„Právě proto, otče. Čím více lidí se tady bude potloukat, tím spíše na sebe upozorníme nějaké lupiče nebo drápavce. Dokážu si poradit s lupiči i s drápavci, ale nemohu před nimi ubránit celou skupinu.“ Terranův hlas zněl mnohem rozhodněji, než jak si ho Tris pamatoval.</p> <p>Tris se přikrčil na stromě a sledoval, jak na mýtinku vchází Winterseine s Terranem, nesoucím na provaze několik očištěných ryb.</p> <p>„Nemůžeme připustit, aby se vrátila do Sianimu s tou dýkou. Když budu zapleten do Karstenovy smrti, nezískám vládu nad Darranem. Jsi si jistý, že víš, kde je? Neviděli jsme nic víc, než jeden otisk chodidla.“ Z tónu Winterseinova hlasu získal Tris vzdálený dojem, že se na směr jejich cesty neptá poprvé.</p> <p>„Už jsem ti říkal, že se zastavila asi tři míle odtud na jihozápad.“ Terranův hlas zněl poněkud otráveně. „Dohoníme ji někdy během zítřka. Jejich stopy jsi vidět nemohl, protože my nejdeme v jejich stopách. Tahle cesta je kratší než ta, kterou se dali oni.“</p> <p>Winterseine mu položil otázku, která přišla okamžitě na mysl i Trisovi. „Co tím myslíš, jejich stopy? Myslel jsem, že je sama.“</p> <p>Terran zabručel a pomalým hlasem odpověděl: „Ne. Někdo cestuje s ní. Nedokážu přesně určit, kdo to je – možná že nějaký čaroděj.“ Na chvíli se odmlčel a poznamenal: „Právě teď s ní není, ale po většinu dne byl. Mám podezření, že jí pomohl utéci z hradu.“</p> <p>„Chceš tím říct, že cestuje s čarodějem?“ otázal se Winterseine zaraženým hlasem.</p> <p>Terran přikývl a začal připravovat rybu k opékání.</p> <p>Winterseine stál otočený zády k Trisovi, takže mu nebylo vidět do tváře, ale z celého jeho postoje vyzařovalo napětí. „Ukradla mou knihu kouzel. Musíme ji najít co nejdříve, než si ten čaroděj uvědomí, co vlastně má.“</p> <p>Terran se přestal zaobírat svou rybou a upřeně na otce pohlédl. „Tak? A co že to vlastně má? Tvou knihu kouzel? Tu, kterou vzala, jsi napsal jako učedník a určitě v ní není nic, co by každý čaroděj dávno nevěděl.“</p> <p>Tris je pozoroval z úkrytu, přemýšlel o stránkách, které vyčnívaly z Winterseinovy knihy, a nevycházel z údivu.</p> <p>Winterseine zaváhal. „Obsahuje nějaká kouzla, která mi dal můj starý učitel a kterých bych se nerad vzdával… a nesnesu pomyšlení, že si nějaký jiný čaroděj listuje v mé knize.“</p> <p><emphasis>Ty stránky musí být velmi důležité</emphasis>, pomyslel si spokojeně Tris.</p> <p>Terran se znovu soustředil na přípravu jejich večeře, Tris toho využil a slezl ze stromu. Tiše vklouzl do lesa a zmizel ve tmě mezi stromy.</p> <p>Zamyšleně pokračoval v pátrání po drápavcích. Jeho cíl teď získal na naléhavosti, jelikož se zdálo, že se budou muset vydat na cestu ještě dnes v noci a on nechtěl na smečku drápavců narazit za tmy.</p> <p>Ucítil je dlouho předtím, než je ve skutečnosti uviděl. Měl v dobré paměti zvěsti o jejich bystrých smyslech, proto použil kouzlo a zahalil se do oblaku temnoty, který tlumil veškeré zvuky, a teprve tehdy se odvážil připlížit se blíže.</p> <p>Bylo jich šest a všichni spali. Trise až zarazilo, jak lidsky v klidu vypadali. U toho, kterého kdysi zahlédl, si takové podobnosti nevšiml. Nepohyboval se jako člověk o nic víc, než se vlk pohybuje jako pes. Potmě a bez hnutí vypadali jako obyčejná skupinka špinavých lidí.</p> <p>Tris si našel další strom, který mu poskytl na drápavce lepší výhled. Všichni byli muži, ale to Tris očekával. Ještě nikdy neslyšel o drápavci ženského pohlaví.</p> <p>Na vzdálenějším konci tlupy spal jeden z drápavců s hlavou položenou na kořeni starého dubu. Přímo nad ním vyrůstala z kmene stromu větev, která vypadala dostatečně pevně. Se zavřenýma očima se Tris vcítil do magie spojující všechny stromy v lese a pak vyhledal konkrétní strom, který potřeboval. Sotva jej našel, putoval podél toku magických sil a objevil se znovu na dubové větvi, kousek nad spícím drápavcem.</p> <p>Když se podíval pod sebe a uvědomil si, že tak blízko dosud ještě nikdy nebyl, zamrazilo ho v zádech. Ten neurčitý pocit strachu jej rozčiloval natolik, že schválně natáhl krk, aby mu ve výhledu na spící monstrum nebránilo žádné listí.</p> <p>Tehdy si všiml, že má něco uvázané kolem boků. Kolem drápavcova pasu volně visel hrubý kožený řemen, na němž byla dosud jasně patrná přezka, která kdysi upevňovala pochvu meče či dýky, ačkoliv pochva sama byla už dávno pryč.</p> <p>Příšera, která podřimovala nepatrný kousek pod ním, byla kdysi člověkem navzdory všemu, co o drápavcích kdy slyšel. V Trisovi se ozval léčitel. Pokud to způsobovala nějaká nemoc, měl by být schopen její dopad zvrátit.</p> <p>Kdyby byl drápavec sám, mohl by ho Tris udržet pod vlivem svého kouzla a pečlivě ho prohlédnout, ale bylo jich na něj příliš mnoho, a tak se raději blíže neodvažoval. Ten, který ležel pod ním, se dotýkal kořene stromu, na němž se Tris ukrýval. Nebude to mít takový účinek jako přímý dotek, ale kmen stromu se dal využít pro jeho kouzlo jako vodič.</p> <p>Objal pevněji větev pod sebou a pak vyhledal magické vlákno, které je vlastní všem živým tvorům. Sledoval proud magie stromu až k jeho kořenům, kde drápavec ležel, a dotkl se jej.</p> <p>Kdesi daleko pod ochranným přístřeškem z trní ucítila Rialla mohutnou vlnu Trisovy agónie a vztyčila se na rukách a kolenou. Vlna bolesti ji zastihla nepřipravenou a hlasitě vykřikla. V obavách bezhlavě odhodila všechny mentální bariéry a vyhledala ho.</p> <p><emphasis>Riallo?</emphasis> Jeho hlas zněl slabě, ale nade vší pochybnost to byl on, kdo odpovídal na její vyděšené volání.</p> <p><emphasis>Jsi v pořádku?</emphasis> zeptala se naléhavě, ačkoliv cítila, že bolest už pominula. Odpor a šok, který Tris cítil, však byly stále příliš silné a jeho myšlenky pro ni byly ve vřavě pocitů takřka nečitelné.</p> <p><emphasis>Ano… řeknu později… jakmile přijdu</emphasis>, řekl Tris.</p> <p>Poslala mu souhlasnou myšlenku a odtáhla se od něj, aby o samotě čekala na jeho návrat.</p> <p>Trisův nechtěný výkřik probudil drápavce. Když si uvědomili, že potrava visí na stromě jen kousek od nich, ten, který spal pod stromem, se začal drápat nahoru a vydával při tom podivné kňouravé zvuky.</p> <p>Tris přitiskl tvář na drsnou kůru starého dubu. To bylo více než dostačující, aby dosáhl na nejbližší strom, který vyhovoval jeho záměru. Našel další dub stojící na opačném konci mýtinky a pomocí zelené magie se tam přenesl. Bylo zapotřebí čtyř takových skoků, než se pach drápavců zcela vytratil.</p> <p>Ruce mu sklouzly po kmeni stromu, Tris padl bolestivě na kolena a začal dávivě zvracet.</p> <p>Drápavec, jehož se dotkl, byl mrtev, ale přesto se vysmíval životu díky lidskému kouzlu tak zvrácenému, že když se ho Tris dotkl, aby ho využil ke svému účelu, měl pocit, jako by strčil ruku do rozžhavené lávy.</p> <p>Tris se trhaně nadechl a postavil se. Našel potok a chrstl si do obličeje studenou vodu. Šok z ledové vody mu pomohl podráždění žaludku výrazně zmírnit. Cesta skrze stromy byla nyní obtížná a vyčerpávající a Tris musel pokus o otevření tunelu dvakrát opakovat, než ho zavedl do míst, kde na něj čekala Rialla.</p> <p>Když Tris konečně dorazil, Rialla netrpělivě přecházela před trnovou jeskyní s jeho tlumokem na zádech a opodál viseli na rozštěpené větvi dva velcí pstruzi.</p> <p>„Jsi zraněný?“ zeptala se a přistoupila o krok blíž.</p> <p>„Ne, ale mám hlad.“</p> <p>Změřila si ho pátravým pohledem, ale spojení mezi nimi ji ujistilo, že nelže. Kývla k hromadě dříví, které nasbírala poté, co nachytala ryby. „Je bezpečné zapálit oheň? Nevím jak ty, ale já dávám přednost vařenému jídlu.“</p> <p>„Drápavci jsou odtud příliš daleko, aby ucítili vůni pečené ryby. A naší druzí pronásledovatelé teď nade vší pochybnost tvrdě spí.“ Malým kouzlem zapálil oheň a přisedl si k němu.</p> <p>„Druzí pronásledovatelé?“ otázala se Rialla a ukradla mu z boty nůž.</p> <p>„Winterseine se synem táboří, co bys pohodlnou chůzí odtud došla za jedno dopoledne. Terranovi podle všeho nedělá nejmenší potíže zjišťovat na dálku naše přesuny.“ Kratce jí shrnul, co zaslechl.</p> <p>„Tak tam jsi přišel ke svému zranění?“ zeptala se Rialla se skrytým zájmem, zatímco čistila rybu. Vnitřnosti vysypala do nedalekého křoví.</p> <p>Tris zavrtěl hlavou. „Ne, za to mohli drápavci a moje vlastní hloupost. Poté co jsem objevil Terrana s Winterseinem, pustil jsem se za drápavci – je jich tam šestičlenná smečka – abychom jim nevběhli do cesty, zatímco budeme utíkat před Winterseinem. Když jsem je našel, napadlo mě, že bych jim mohl léčivým dotekem pomoci. A tak jsem přišel ke svému zranění.“</p> <p>„S tou hloupostí jsi měl pravdu,“ řekla Rialla s rodícím se úšklebkem ve tváři. „Celý den jsem musela poslouchat přednášky o drápavcích. Mám ti tu laskavost oplatit?“</p> <p>„Ne,“ odpověděl Tris, „Myslím, že jsem si na to přišel sám a draze jsem za to zaplatil.“</p> <p>Zasmála se a podala mu rybu a několik vrbových proutků. Pak vzala další, zavěsila ji na silnější rozštěpený vrbový prut a začala okolo ní splétat jednoduchý košík. „Řekni mi, jak se ti podařilo za tak krátkou dobu ujít tolik jako mně za celé dopoledne?“</p> <p>„Kouzla,“ odpověděl jednoduše Tris, zatímco se věnoval své rybě.</p> <p>Opékali ryby a jejich mlčení rušilo pouze syčení a prskání ohně. Rialla sledovala tančící plameny a pečlivě zvažovala všechny možnosti, které ji napadly, až zůstala pouze jediná.</p> <p>„Jak dlouho by ti trvala cesta do Sianimu, kdyby jsi byl sám?“ otázala se posléze.</p> <p>Tris vzhlédl od jídla. Po chvíli pokrčil rameny. „Rychlejší způsob cestování mohu využívat jen do doby, než dorazím k cestě, takže by to mělo trvat dva, možná i tři dny za předpokladu, že se kuchařka nemýlila v odhadu vzdálenosti.“</p> <p>Opět se zahleděl do plamenů. „Nenechám tě tady. Doručení dvou knih a jedné dýky do Sianimu nemá cenu tvého života.“</p> <p>„A ani tvého,“ opáčila. „Souhlasím s tebou, ale nemyslím, že by mě chtěli zabít – jako otrokyně mám velikou cenu, vzpomínáš? Věřím, že Terran je Hlas Altisův, a je důležité, aby se o tom v Sianimu vědělo. Říkal jsi, že mě Terran dokáže vystopovat. Tak ať. Zdržím je, abys mohl dostat deník do bezpečí. Jestliže budeme čekat, než nás dožene, získají všechno. Jen naprostý idiot by počítal s tím, že si tvá magie dokáže poradit s čarodějem a Altisovým prorokem zároveň. Vlastně, kdyby tě chytili se mnou, vystavil bys mě ještě horšímu nebezpečí. Oni pořád ještě věří, že jsem otrokyně. Chtějí získat zpět věci, které jsme jim ukradli, a tak mě nechají naživu přinejmenším tak dlouho, než zjistí, kde jsou.“</p> <p>Tris neříkal nic, a tak Rialla pokračovala: „Možná se dokážu vytáčet tak dlouho, dokud nedoručíš knihy do Sianimu a nepřijdeš mi na pomoc. Teď, když se nemusím soustředit na cestu do Sianimu, mohu si zvolit takové pěšinky, kudy mě nebudou moci pronásledovat na koních.“ Věděla, že jestli Terran vládne božskými silami, nemá šanci na únik. Ale když bude opatrná, možná se jí podaří vodit je za nos, dokud se Tris nevrátí a nepomůže jí znovu k útěku.</p> <p>„Pálí se ti ryba.“ To byla celá Trisova odpověď. Sám vytáhl svou večeři z ohně.</p> <p>Rialla na něj nenaléhala. Zvedla rybu a dala se do jídla.</p> <p>Konečně Tris hodil s těžkým povzdechem do ohně rybí kosti a řekl: „Vrátím se za čtyři nebo pět dní. Neboj se, vystopuju tě. A teď mi řekni, jak najdu toho tvého Rena.“</p> <p>Rialla zaváhala a přemýšlela, jak mu popsat cestu starobylým labyrintem, ve kterém měl Ren svou kancelář. Nakonec řekla: „Myslím, že bude snazší, když ti vysvětlím, kde najdeš Laetha. Touto dobou by už měl být zpátky. Ren bude spíše naslouchat jemu než někomu, koho vůbec nezná.“ Vysvětlila mu, kde bydlí Laeth. „Pokud se ti to nepodaří najít, jednoduše se zeptej kohokoliv na ulici, jak se dostaneš do hospody U Ztracené Svině. Její majitel je náš přítel, ten bude vědět, kde Laeth je.“</p> <p>„Najdu ho,“ řekl Tris úsečně.</p> <p>Tris se vsoukal do trnitého keře a po chvíli se vrátil s čarodějnou knihou s vyčnívajícími listy v podpaždí a s Terranovým deníkem za pasem. Přistoupil ke své brašně a vytáhl dýku. Když se předklonil, dostaly se volné listy konečně na svobodu, vyklouzly z Winterseinovy knihy a plavným pohybem se snesly k zemi.</p> <p>„Nemyslím, že bych je tady chtěl nechat Winterseinovi,“ řekl Tris a zpražil je temným pohledem. „Ale taky nejsem nadšen představou, že bych je měl brát do rukou.“</p> <p>„Co takhle oheň?“ navrhla Rialla.</p> <p>„Za pokus to stojí,“ přikývl Tris.</p> <p>Za pomoci dvou klacíků zvedl Tris volné stránky a vložil je do jejich táborového ohně.</p> <p>Chvíli se nedělo nic, pak lesem zaburácela dutá rána a plameny se vrhly na listy pergamenu, nechávajíce dřevo zcela bez povšimnutí, nakonec vychladly i černé uhlíky. Postupně plameny uhasly a zbyly jen žhnoucí listy.</p> <p>„To nebude snadné,“ poznamenal Tris neurčitým tónem.</p> <p>„Bude to proklatě těžké,“ souhlasila Rialla, zjevně otřesena.</p> <p>Tris se na ni zašklebil a pronesl patetickým hlasem: „Leč já mám ve svých službách tu nejničivější ze všech přírodních sil. Hleď a žasni, jasná paní.“</p> <p>Chvíli čile pobíhal pod okolními stromy s čarovným světlem nad levým ramenem. Konečně se vrátil se scvrklou váčkovitou kuličkou, kterou opatrně svíral mezi dvěma prsty. Přinesl ji k vyhaslému ohništi a obezřeme ji položil na stále žhnoucí stránky. Rialla si šedou kuličku prohlížela ve světle, které zářící pergamen vydával, a zdála se jí scvrklá a neškodná.</p> <p>„Co je to,“ otázala se.</p> <p>„Výtrusnice.“</p> <p>Tris uchopil jeden z klacíků, jimiž si pomáhali při vaření, a lehce do kožnatého váčku píchl. Rialla si zacpala uši, protože váček explodoval… se sotva slyšitelným pšouknutím. Sledovala, jak z něj lehce stoupá dým, ačkoliv po ohni nebylo ani stopy, a líně se usazuje v popelavém poprašku na povrchu stránek. Rialla si odfrkla.</p> <p>Tris jí nevěnoval pozornost a upřeně hleděl na pergamen pokrytý výtrusy. Záře vycházející ze stránek zmatněla a pak se rychle rozšířila do všech stran. Stébla okolní trávy se začala rychle prodlužovat a uvolněná magie vyhnala do květu všechny blízké rostliny. Rialla za sebou zaslechla tichý šeptavý zvuk, jak se listy na keřích za jejími zády začaly třít jeden o druhý, když rostly jako o překot pod vlivem kouzel, která lidští mágové seslali na dva tenké plátky jehněčí kůže, aby je uchránili před zkázou.</p> <p>Světlo postupně pohaslo a všude se opět rozhostila noční tma. Tris se vztyčil nad vyhaslým ohništěm a vyvolal čarovné světlo.</p> <p>Ucítili na kůži lehounký vánek, který rozfoukával hnědožlutě zbarvené pergamenové listy na drobné útržky, a ty volně poletovaly ve větru. A v popelu vyhaslého ohniště vyrašilo malé kolo bílých hub.</p> <p>Rialla se tiše zasmála. „Nejničivější přírodní síla, co? Plíseň.“</p> <p>Tris se zašklebil. „Přesně tak.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>10</strong></p> <p>„Trisi,“ řekla Rialla a sledovala, jak se léčitel už podruhé přesvědčuje, jestli na nic nezapomněl. „Nevím, jestli jsem ti vůbec někdy poděkovala za všechno, co jsi udělal. Jestli tě už neuvidím, chci, abys věděl, že naše spojenectví pro mě bylo ryzím potěšením.“ Když si uvědomila hlubokou pravdivost svých slov, podivně se na něj usmála.</p> <p>Vrhl na ni záhadný pohled, který se změnil ve čtverácké zamrkání, a postavil se. „Jestli tě už neuvidím, tak…,“ s překvapivou rychlostí na člověka jeho rozměrů k ní přiskočil a vložil její tváře do svých dlaní.</p> <p>Sotva jeho slova dozněla, chtěla se Rialla z jeho lehkého sevření vysmeknout, ale místo toho pokrčila v duchu rameny a oddala se polibku. Když skončil, dýchal Tris stejně přerývaně jako ona.</p> <p>Opětoval její pohled a řekl pevným hlasem: „Uvidíme se za čtyři nebo za pět dní.“</p> <p>Rialla se za ním dívala, dokud jí nezmizel ve tmě, a pak se vydala svou cestou. Jestliže jsou Terran s Winterseinem tak blízko, bude muset putovat celou noc, aby si udržela náskok.</p> <p>Místo toho, aby nadále pokračovala ve směru, kterým se s Trisem ubírali, zamířila Rialla nejkratší cestou pryč od Terranova a Winterseinova tábora.</p> <p>Vybírala si cestu tím nejhustějším podrostem, jaký našla. Pěšinám se vyhýbala, a tak se byla nucena prodírat propleteným listovím. Větve ji tahaly za vlasy a pletly se pod nohy ve chvílích, kdy to čekala nejméně. Když se už popáté během pěti minut kopla do holeně o padlý kmen stromu, musela si připomenout, že se tudy prodírá proto, že pro jezdce bude průchod touto cestou ještě mnohem obtížnější, a pokračovala dál.</p> <p>Tris ji varoval, že tímto směrem leží oblast mokřin, a několikrát se musela ostře vyhnout bažinám, které vypadaly jako otevřené palouky. Překročila potůček zurčící přes kameny, díky němuž se její vlhké bosé nohy roztřásly chladem. V době, kdy první sluneční paprsky počaly prosvítat skrz větve stromů, urazila již několik mil a neustálé vědomí Trisovy blízkosti zesláblo.</p> <p>Na své cestě se Rialla řídila podle hvězd a potom podle slunce, takže se pohybovala po přímé linii, kterou Terran nemohl nijak zkrátit. Šla stále dál, dokud neklopýtala únavou, a pak se vyšplhala do koruny staré jabloně, aby si do pozdních odpoledních hodin odpočinula.</p> <p>Sotva začalo slunce zapadat, byla Rialla už znovu na nohou a pokračovala v cestě. Pokoušela se spojit s Trisem, ale ten byl očividně již příliš daleko a mimo dosah. Dvakrát objevila medvědí stopy, ale nic, co by svědčilo o přítomnosti drápavců. Na poušti, kde strávila dětství, by se cítila lépe než v mírném a vlhkém klimatu jižního Darranu, ale mělo to i své výhody. Díky častým dešťům byla úbočí mírných kopců a dna malých údolí protkána stužkami potoků.</p> <p>Rialla věděla, že Terran ji sleduje pomocí tajemných sil, které mu propůjčil jeho bůh, proto se nijak nesnažila zahlazovat stopy a místo toho se brodila bahnem a prodírala hustými křovinami, které musel muž sedící v sedle zdlouhavě objíždět.</p> <p>Našli ji druhého dne odpoledne.</p> <p>Když zaslechla klapot kopyt jejich koní, pila právě z potůčku. Posadila se na paty a čekala na ně.</p> <p>Winterseine pobídl koně do trysku a prudce ho zastavil těsně před Riallou. S netečným výrazem ve tváři si prohlédla koňská kopyta a podvědomě ji napadlo, že by potřebovala vyčistit a znovu okovat.</p> <p>Winterseine seskočil na zem, popadl Riallu za vlasy a surově s ní smýkl na zem.</p> <p>„Ty děvko!“ vyštěkl na ni. „Kde je? Kde je ta kniha?“</p> <p>„Jak ti může odpovědět, když s ní tak třeseš, otče?“ pokáral ho Terran mírným hlasem.</p> <p>Isslic ji zdvihl na kolena a natáhl se pro něco u sedla. „Odpověz, ty děvko! Kde je kniha, kterou jsi mi ukradla? Kde je ta dýka?“</p> <p>Rialla měla na paměti, jak je důležité, aby se důsledně držela své role, a tak odpověděla dutým hlasem: „On je vzal.“</p> <p>Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na její záda. Než mohl Winterseine udeřit znovu, Terran ho zadržel.</p> <p>„Mluví pravdu.“ V mladíkově hlase zaznívala chladná jistota. „Proč se jí nezeptáš na vysvětlení, dříve než ji nenapravitelně poškodíš? Tvá zbrklost tě může připravit o cennou tanečnici.“ Nečekal na to, co mu jeho otec odpoví, a místo toho se na Riallu obrátil sám: „Kdo je vzal?“</p> <p>Rialla si Winterseina pátravě prohlížela. Celý se třásl vzteky, že se mu do toho Terran plete.</p> <p>Dávala si pozor, aby její hlas zněl podřízeně a aby to, co říkala, byla pravda. Měla pocit, že to Terran pozná. „Ten muž, který šel se mnou, ten kterého za mnou poslal Laeth. Řekl mi, že je čas odejít z hradu do Sianimu, tak jsme šli. Asi za dva dny mi řekl, že nás sledujete, a tak mě nechal samotnou a odešel i s dýkou.“</p> <p>„Měl s sebou i tu knihu?“ zasyčel Winterseine.</p> <p>Rialla přikývla.</p> <p>„Jak je to dlouho, co odešel?“ Otrokářův hlas zněl přiškrceně.</p> <p>„Dva dny,“ řekla Rialla klidně.</p> <p>„Ten muž, se kterým jsi byla, je čaroděj?“ otázal se Terran hebkým hlasem.</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Jak se jmenoval?“</p> <p>„Říkal si Sylván.“</p> <p>„Podle toho lesního národa?“ řekl Terran a zdálo se, že ho to na okamžik vyvedlo z míry. „Otče, znáš mága toho jména?“</p> <p>Winterseine zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že používal své pravé jméno.“</p> <p>Terran se otočil zpět k Rialle. „Jak našel tu dýku?“</p> <p>„Strávil několik dní hledáním, než náhodou shodil knihu, ve které jsi ji schovával,“ odvětila Rialla. „Pohyboval se v přestrojení za truhláře. Tomu řemeslu se v mládí vyučil.“</p> <p>„Proč jsi s ním utekla? Byl bych si myslel, že už jsi tou dobou měla víc rozumu.“ To byla Winterseinova otázka.</p> <p>Rialla naklonila hlavu a tónem člověka, který jen konstatuje fakt, prohlásila: „Řekl, že je čas jít. Laeth na mě čeká v Sianimu.“</p> <p>„Cožpak tomu nerozumíš, otče? Ona neutíkala. Technicky vzato je Laeth stále jejím pánem. Řekl jí, aby toho sylvána poslouchala. Otrok o rozkazech nepřemýšlí, otrok je plní.“</p> <p>Terran ji polaskal po tváři stejným způsobem, jakým by hladil svého psa. „Je to hodná holka, viď?“</p> <p>Riallina tvář zůstávala netečná, ačkoliv se v duchu třásla úzkostí – nezazněl snad v Terranově hlase sarkasmus? Bylo pro ni obtížné určit to pouze na základě jeho hlasu a do tváře se mu pohlédnout neodvažovala.</p> <p>„To, že jsi s ní spal, není samo o sobě důkazem, že mluví pravdu,“ vyštěkl netrpělivě Winterseine.</p> <p>„Otče,“ řekl pomalu Terran bez sebemenšího náznaku oné poddajnosti, na kterou u něj byla Rialla zvyklá. „Má magie není slabší než tvoje jenom proto, že funguje jinak. Dokážu rozlišit pravdu od lži.“ Jeho hlas získal výrazný podtón, kterému Winterseine příliš dobře rozuměl. „Pokud ses rozhodl, že nebudeš brát mé schopnosti v úvahu, je to tvůj problém.“</p> <p>„Nechápu, co tím chceš říct,“ Winterseinův hlas byl plný dotčené nevinnosti, falešné jako skleněná bižuterie.</p> <p>„Samozřejmě že ne. Jen měj na paměti, že beze mě jsou tvé naděje na darranskou korunu přinejmenším mizivé. Zvláště pokud se ta dýka dostane do Sianimu.“ Terranův proslov byl podmalován tichou hrozbou. Rialla stále čekala se skloněnou hlavou.</p> <p>„Myslím, že si rozumíme,“ řekl suše Winterseine, upnul Rialle kolem krku těžký kožený obojek a přinutil ji vstát. Když se jí dotkl, ucítila jeho strach… a nenávist.</p> <p>„Pojedeme zpátky?“</p> <p>Pro Riallu žádný kůň nezbyl, nákladní byl plně naložen zásobami. Místo toho byla nucena rychle šlapat vedle Winterseinova oře. Země byla drsná a hrbolatá a kůň nemohl jít o nic rychleji než ona. Sám si vybíral nejschůdnější cestu houštinami a Rialle nezbylo, než se prodírat podrostem, seč jí síly stačily.</p> <p>Večer se utábořili u malého potůčku a pojedli ze zásob, které nesl jejich nákladní kůň. Dušené maso nechutnalo nejlépe, ale mohlo by být stravitelnější, kdyby Rialla neměla stažený žaludek.</p> <p>Když dojedli, nabral Terran do malé hliněné misky trochu vody z potoka. Posadil se před misku, řízl se nožem do prstu a nechal do ní skanout několik kapek své krve. Uchopil misku do dlaní, usadil se na zkřížených nohou a zavřel oči.</p> <p>Zatímco se modlil či meditoval, domyla Rialla nádobí od večeře a znovu ho zabalila. Winterseine jí pevně spoutal ruce za zády a přivázal vodítko ke stromu. Rozbalil přikrývku a ulehl.</p> <p>Rialla byla v tak nepohodlné poloze, že nemohla usnout, a tak si jen opřela hlavu o tvrdý kmen stromu a bez zájmu se dívala na Terrana. Zapadající sluce svítilo ještě natolik jasně, že ho viděla zcela zřetelně.</p> <p>Rozmrzele se zavrtěla v marné snaze dostat spoutané ruce do pohodlnější polohy a tiše si přála, aby přišel Tris a rozvázal ji. S bičem byla důvěrně obeznámena a věděla, že Winterseinův úder byl veden tak, aby jí způsobil jen lehký šrám, ale rána se bolestivě dřela o strom.</p> <p>Z hlubin lesa zaskřehotal strašidelný hlas a takřka okamžitě mu odpovědělo podobné volání z druhého konce jejich tábora. Rialla reflexivně zaškubala provazy, které ji činily bezmocnou, když se přímo za ní a kousek vlevo ozval skřek třetího drápavce.</p> <p>Upřeně hleděla na temný stín pohybující se ve křoví a postupně dokázala rozeznat i ostatní postavy, obkličující tábor. Uvědomila si, že je už hodnou chvíli cítila, ale byla příliš unavená, než aby jí to došlo. Tris měl pravdu. Páchli jako rozkládající se mrtvoly.</p> <p>Zatímco je sledovala, plížili se blíže k jejich ležení, tentokráte mlčky. Byla to mnohem větší smečka než ta, na kterou narazili s Trisem. Snadno jich napočítala dobrých dvacet a musela předpokládat, že se jich ve stínech potlouká ještě víc.</p> <p>Winterseine vyskočil na nohy už při prvním výkřiku. Stál mezi Riallou a malým táborovým ohněm, takže jej vnímala jen jako temný stín, který se točil pomalu dokola, dokud se důkladně nerozhlédl kolem sebe.</p> <p>Terran odložil misku a vztyčil se do své plné velikosti. Vypadal klidně a nevzrušeně. „To je v pořádku,“ řekl. „Přišli, protože vědí, kdo jsem.“</p> <p>Jakmile promluvil, veškerý pohyb v okolních keřích ustal. Kdyby je Rialla dříve pozorně nesledovala, nebyla by schopna určit, kde který drápavec stojí.</p> <p>„Ubohá stvoření,“ pronesl Terran lehkým tónem. „První drápavec byl stvořen před válkami čarodějů a jejich tajemství mělo zemřít spolu s posledním z Gigantů. Ale Geoffrey ae‘ Magi si musel se zvrácenou magií zahrávat ještě jednou. To jeho zvrácená kouzla probudila staré bohy.“ Terran potřásl hlavou. „Původním účelem ustanovení úřadu ae‘ Magi, arcimága bylo zabránit používání této zakázané magie. Očividně se to minulo účinkem.“</p> <p>Terran mlhavě ukázal na drápavce. „Tohle je důvodem, otče, proč musí Altis zvítězit nad západem. Magie je pro člověka příliš mocná, než aby jí mohl vládnout nekontrolovatelně.“</p> <p>Rialle se zazdálo, že Winterseinova silueta ztuhla, ale nemohla si tím být jista.</p> <p>Drápavci se dali znovu do pohybu a začali se ze všech stran přibližovat k jejich táboru. Koně se začali plašit a neklidně trhali za řemeny, kterými byli uvázáni u stromů. Rialla si počínala stejně.</p> <p>„Ubohá stvoření,“ pronesl znovu Terran a tentokráte zdvihl ruce nad hlavu s dlaněmi obrácenými vpřed. „Slyšte!“ Jeho hlas zazněl plnou silou Altisova proroka a podivně zaburácel v korunách stromů. Při jeho prvním slově se drápavci na svém pomalém postupu k táboru zastavili. Kdyby měla Rialla volné ruce, stačilo by jí natáhnout paži a mohla se nejbližšího dotknout holou rukou, ne že by to byla nějak zvlášť lákavá představa.</p> <p>„Slyš mne, Altisi, Pane noci. Propusť tyto své děti. Trpí za hříchy jiných lidí.“</p> <p>Drápavci začali vydávat šeptavé zvuky, znovu a znovu a nepřestávali. Když se zaposlouchala do hlasu nejbližšího drápavce, zježily se Rialle všechny chloupky na těle.</p> <p>Mluvil, ale nikoliv darransky. V obecné mluvě šeptal stále dokola: „Prosím.“ Rialla si ho prohlédla pozorněji a zjistila, že má na sobě zbytky uniformy jednoho ze sianimských strážních oddílů. Projela jí vlna šoku, když si uvědomila, že to stvoření kdysi muselo být člověkem.</p> <p>Rialla nebyla žádná čarodějka, ale i ona vycítila moc vyzařující z Terranova hlasu, když vykřikl: „Propusť je teď!“</p> <p>Pomalu a jakoby váhavě klesli všichni drápavci jako jeden muž k zemi. Drápavec se začal měnit Rialle přímo před očima, až nakonec vypadal jako lidská mrtvola ve vysokém stupni rozkladu.</p> <p>Ležel nehnutě tam, kde padl, a nedýchal.</p> <p>Winterseine přejel všechny mrtvoly pohledem a prohlásil: „Budeme muset přestěhovat tábor. Nevím jak ty, ale já v tomhle zápachu neusnu.“</p> <p>Rialla zírala na mrtvé tělo ležící přímo před ní. O drápavcích se říkalo, že jsou proti magii zcela imunní, a přesto Terran třicet těch třikrát prokletých netvorů právě pozabíjel.</p> <p>Nevěděla, jak mocný vlastně Tris je, ale nemyslela si, že by bylo možné Winterseinova syna porazit na poli magie, ať už lidské či nelidské. Pokud se jí nepodaří utéci dříve, než se pro ni Tris vrátí, dojde ke střetnutí, ve kterém ani ona, ani Tris nemohou obstát.</p> <p>Tris nemohl putovat po stezkách sylvánů celou cestu. Kouzlo neustále ztrácelo na účinnosti, a jak postupně ubývalo dubů a tisů, které vystřídaly vrby a březové háje, bylo stále více vyčerpávající. Nicméně i tak se mu podařilo dorazit na dohled sianimských hradeb za méně než dva dny, což by se žádnému člověku podařit nemohlo.</p> <p>Uprostřed velikého údolí čněla náhorní plošina se strmými svahy, po nichž ke městu stoupala jediná obezděná cesta. Nepřetržitě na ní vládl hustý provoz a Tris byl nucen pomalu se loudat za karavanou mezků.</p> <p>Pro ucho navyklé lesnímu tichu byl lomoz města ohlušující. Tris se držel karavany až do středu města a tam se pokusil najít někoho, s kým by se domluvil. Protože většinu svého života prožil v Darranu, mluvil sylvánsky, darransky a jen částečně obecnou, což byla kombinace gest a slangu, kterou vyvinuli kupci a již sianimští žoldnéři přijali za svou. Doufal, že narazí na někoho, kdo bude umět darransky, ale zatím si musel vystačit se svou ubohou obecnou.</p> <p>Hledání Laethova příbytku vzdal, ale se Ztracenou Sviní měl větší štěstí. Když tři ze čtyř lidí ukázali na ústí klikaté uličky, kterými byl Sianim přímo protkán, pustil se Tris odvážně do jejích zákrutů.</p> <p>Zanedlouho objevil podivnou budovu s těžkými, rzí pokrytými řetězy v každém rohu. Na štítu podniku se skvělo růžovoučké prasátko koulící bystře očima, a tak Tris usoudil, že konečně našel místo, které hledal.</p> <p>Vkročil dovnitř a hned vzápětí měl chuť před zástupem hlučících lidí opět vyděšeně vycouvat. Dveřmi na opačném konci místnosti vklouzla dovnitř udýchaná ženština nesoucí podnos plný džbánků překypujících po okraj. Tris předpokládal, že majitel podniku se bude nacházet kdesi za těmito dveřmi a začal se cílevědomě prodírat lokálem.</p> <p>Byl sotva uprostřed místnosti, když ho kdosi chytil za rukáv. Otočil se a spatřil muže v kožené zbroji, který němě ukazoval na konec dlouhého stolu.</p> <p>Tris pohlédl oním směrem a objevil Laetha s Mari, jak se prodírají přelidněnou uličkou mezi stoly. Laeth se pokoušel něco říct, ale v lokále panoval takový hluk, že jej nebylo slyšet ani na tak krátkou vzdálenost.</p> <p>Když dorazil k Trisovi, zamířil opět k venkovním dveřím. Teprve když byli venku, mohli spolu promluvit.</p> <p>„Trisi, co tady děláš?“ zeptal se Laeth. „Kde je Rialla?“</p> <p>„Někde v darranském hvozdu, doufám,“ odvětil unaveně Tris a poškrábal se na zátylku. „Tohle potřebuji doručit Pánovi špiónů, Renovi,“ vytáhl obě knihy ukryté pod svou tunikou a dýku, kterou nosil v pochvě, kde původně visel jeho nůž, „a pak se musím vrátit zpátky pro Riallu. Pomůžeš mi ho najít?“</p> <p>„Proč jsi nepřivedl Riallu s sebou?“ vyptávala se Mari.</p> <p>„Winterseine a jeho syn nás pronásledovali. Rialla si myslela, že je dokáže zdržet, abych já mohl doručit tohle. Po tom všem, co musela podstoupit, aby to získala, by byla hanba, kdyby o to zase přišla.“ Tris věděl, že z jeho hlasu je zájem o Riallu jasně patrný, ale byl příliš unavený, než aby se ho pokoušel skrývat.</p> <p>„Mohu to Renovi doručit sám,“ nabídl se Laeth. „Tak se budeš moci dát okamžitě na cestu. A jestli mi dokážeš popsat, kam máš namířeno, dám dohromady pár přátel a vyrazím za tebou s posilami.“</p> <p>Tris byl v pokušení přijmout, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Deník, který nesu, potřebuje komentář. Vysvětlit ti všechno zabere tolik času, jako to vysvětlit jemu – a já se dokážu postarat o to, aby mi uvěřil. Pokud mě zavedeš k Renovi, skončíme to rychle.“</p> <p>„Dobrá,“ řekl Laeth. „Pojď za mnou.“</p> <p>Vedl ho spletí ulic k veliké budově, která byla pravděpodobně stejně stará jako město samo. Staletí menších stavebních úprav dodalo budově neuspořádaný a poněkud nakloněný vzhled. Kamenná schodiště uvnitř domu byla prošlapána celými generacemi nohou. Laeth ostře zaklepal na poškrábané dřevěné dveře.</p> <p>„Běž pryč!“ poručil mu zevnitř pevný hlas. „Hlášení jsem vyplnil včera.“</p> <p>Laeth se podíval na Trise a pokrčil rameny a pak nakoukl dovnitř. „To jsem jenom já,“ řekl s hlavou ve dveřích.</p> <p>Tris vtlačil Laetha a Mari dovnitř. Uzavřený prostor čpěl zatuchlinou, jako by se tam už velmi dlouho nevětralo. Za obrovským stolem, který se k tak malé místnosti vůbec nehodil, trůnil drobný mužík a škrábal se rukou ve svých řídnoucích vlasech.</p> <p>Druhý muž seděl v polstrovaném křesle naproti stolu, když ale spatřil, že do místnosti vešla dáma, okamžitě se postavil. Tris si byl vědom toho, že se mu rozšířily zornice, ale takto vyšňořeného muže nikdy neviděl ani mezi zhýralou darranskou šlechtou. Jeho drahé kožené boty byly natřeny ohavným odstínem oranžové barvy, ostře kontrastující s kalhotami ze smaragdově zeleného sametu, převázanými oranžovou tkanicí. Také mužova tunika byla téměř celá smaragdově zelená, až na dlouhé a široké oranžové rukávy. Vlasy měl nakroucené do načechraných kudrlinek, které mu spadaly až na ramena v pramenech tak hustých, že mu je musela závidět každá žena.</p> <p>„Ach, jaké potěšení být rozptýlen tak půvabnou návštěvou,“ řekl a vykročil, aby políbil Marinu ruku. „Dovol, abych se představil, jsem lord Kisrah.“</p> <p>Dříve než kdokoliv stačil cokoliv odpovědět, postavil se i muž na druhé straně stolu, o kterém Tris předpokládal, že je Pánem špiónů. „Laethe, už jsem ti říkal, že moji lidé pátrají po Rialle ve všech Winterseinových panstvích. Řeknu ti, až budu mít nějaké zprávy.“</p> <p>„To já mám zprávy pro tebe, pane,“ odpověděl Laeth rozverně přehlížeje podráždění, které zaznělo v Renově hlase, a ještě stačil obratně schovat Mari za svá záda a dostat ji tak z dosahu lorda Kisraha.</p> <p>Tris si vyfintěného páva pozorně prohlédl. „Lord Kisrah,“ řekl pomalým hlasem, „arcimág.“</p> <p>Kisrah se formálně uklonil. „Právě ten.“</p> <p>Ren si odkašlal a převzal iniciativu. „Já jsem Ren,“ řekl pevně. „Tenhle mladý idiot je Laeth, občas darranský lord a v současné době žoldnéř městského státu Sianim.“ Renovi se nějakým způsobem podařilo docílit toho, aby druhý titul zněl mnohem impozantněji.</p> <p>Pokračoval dál měkčím hlasem: „Spolu s ním urozená paní Mari, vdova po lordu Karstenovi z Darranu, jeho nastávající choť. Lord Kisrah nám už věnoval tu čest a představil se sám, a tak si už jen nejsem jist, kdo jste vy, pane.“ S poslední větou se obrátil na Trise.</p> <p>„Já jsem Tris,“ odpověděl léčitel. „Svého času léčitel ve vesnici Loukov a v současné době herold jisté Rially, otrokyně, která se stala cvičitelkou koní, nyní špiónkou. Mám několik věcí k doručení k rukám Pána špiónů Sianimu.“</p> <p>Tris podal Renovi obě knihy a z pochvy, v níž obyčejně nosil svůj vlastní nůž, vytáhl Laethovu dýku. „Toto je dýka, kterou byl zabit Karsten. Našli jsme ji s Riallou na Winterseinově hradě.“</p> <p>Lord Kisrah pokynul a Tris mu zbraň podal. Arcimág zavlnil prsty nad čepelí a zamumlal zaklínadlo. „Když se s ní naposledy zabíjelo, byl to Winterseine, kdo držel její jílec, ale neznám lorda Karstena. Budu potřebovat něco, co mu patřilo, abych mohl potvrdit, že to on byl tím mužem, který zemřel. Nicméně se musím přiznat, že jsem žádostiv, jak hodláte přesvědčit darranský soud, aby uvěřil slovu čaroděje.“</p> <p>„Rialla chovala neotřesitelnou víru, že Ren to dokáže,“ prohlásil Tris zapáleně. „Ale našli jsme i něco, co by mu mohlo pomoci. Ten větší svazek je Winterseinova kniha kouzel, nese Winterseinovu pečeť a je úplná, až na pár pergamenových listů, které vyklouzly ven, zatímco jsme prchali.“</p> <p>Kisrah si vzal knihu, kterou mu Tris podával. Jakmile se jí dotkl, začala jeho tvář jevit známky nelíčeného zájmu. Chvíli ji držel a pak položil na stůl. „Co jste udělali s těmi listy?“ Jistá lenost a pohodlnost, která ho až do té chvíle charakterizovala, byla nenávratně pryč. Na její místo nastoupilo mocné charisma arcimága.</p> <p>„Byly nasyceny magií v takovém rozsahu, že jsem si nebyl jist, jestli je možno bez obav se jich dotknout. Když vypadly z knihy, raději jsem je zničil, než by padly do rukou Winterseinovi.“</p> <p>„Zničil jsi je? Jak?“ otázal se lord Kisrah, bledý a roztřesený.</p> <p>„Samozřejmě kouzlem, lorde Kisrahu, jak jinak?“ Tris povytáhl obočí.</p> <p>„Inu co,“ řekl Ren. „Alespoň že nepadly do rukou Winterseinovi. A co ta malá kniha?“</p> <p>„To,“ řekl Tris, „je náš nejzajímavější úlovek. Rialla říkala, že se zajímáte o proroka, který chystá invazi do našich zemí.“</p> <p>„Ta kniha usvědčuje mého strýce?“ zeptal se Laeth bez překvapení.</p> <p>Tris zavrtěl hlavou. „Je to soukromý deník Hlasu Altisova. Znáte ho lépe pod jménem Terran.“</p> <p>Laeth a Mari se tvářili šokovaně, druzí dva muži očividně netušili, kdo to Terran je.</p> <p>„Můj bratranec <emphasis>Terran</emphasis>?“ vydechl Laeth nevěřícně.</p> <p>„Winterseinův syn,“ řekl Ren.</p> <p>Lord Kisrah ztuhnul. „Winterseinův syn není mág. Byl jsem u toho, když podstoupil testy.“</p> <p>„Ne,“ souhlasil Tris uhlazeně. „Terran není mág, je to prorok.“</p> <p>„Winterseine využívá magii, aby svému synovi umožnil prohlašovat se za proroka.“ Bylo zřejmé, že mu Ren nevěří.</p> <p>„Ne,“ zopakoval Tris. „Terran je Altisův prorok – přinejmenším Rialla a já si to myslíme.“</p> <p>„Bohové,“ zaklel tiše Laeth.</p> <p>„Ano,“ souhlasil Tris. „Myslím, že Terranův deník shledáte nanejvýš –“ Když ucítil na zádech palčivou bolest, zmlkl a trhl sebou.</p> <p>Laeth ho chytil za rameno. „Co se děje?“</p> <p>Tris zavrtěl zamračeně hlavou a zapátral po Rialle a jejich poutu, ale s její myslí se spojit nedokázal. Vše, co k němu přes takovou vzdálenost dorazilo, bylo krátké šlehnutí bolesti.</p> <p>„Musím se vrátit,“ řekl Tris. „Přečtěte si ten deník… a buďte otevřené mysli.“</p> <p>Tris si vyžádal koně, protože si byl vědom, že v sedle dorazí k lesu rychleji. Laeth ho zavedl do stájí a osedlal mu bujného šedého hřebce. První hodinu jízdy naléhavost situace převažovala únavu, kterou Tris pociťoval, a země pod kopyty jeho koně rychle ubíhala. Zatímco Trise sžíraly obavy o Riallin osud, Sianim se neustále vzdaloval, až byla kolem brzy jen krajina plná statků, které ležely v okolí města, a i ty byly posléze vystřídány kopcovitým terénem. Jakmile minul konec plotu posledního hospodářského stavení, sjel Tris z cesty.</p> <p>I když byli od sebe příliš daleko, než aby se mohl dotknout její myslí, jejich společné pouto mu bezpečně ukazovalo směr, kterým se má dát. Pokud se nemýlil, a ta bolest byla známkou, že opět padla do Winterseinových rukou, bude muset spěchat ze všech sil, aby je dohonil dřív, než se vrátí do otrokářova sídla.</p> <p>Tris se s nimi chtěl utkat raději v lese, kde byla jeho moc největší, a ne v tom domě ze studeného kamene, který sloužil jako Altisova svatyně. Měl podezření, že Rialla se nemýlila a Terran s Winterseinem tvořili příliš mocnou dvojici, než aby bylo rozumné zaútočit na ně přímo. Nicméně les stál na jeho straně a skýtal mnohé další možnosti k boji.</p> <p>Jel stále dál, dokud jeho kůň nezačal jevit známky vyčerpání. Tris sám nebyl v o mnoho lepším stavu. Jeho spojení s Riallou mu umožňovalo zjistit, kde se nachází, ale vyžadovalo to jistou míru soustředění a léčitel už musel dvakrát korigovat směr, když díky únavě ztratil koncentraci.</p> <p>Nakonec se neochotně rozhodl, že bude moudřejší zastavit, pokud nechce ztratit svého koně i stopu, kterou sleduje. Jeho rozhodnutí mu trochu ulehčilo, když dospěl k závěru, že i kdyby se mu podařilo Riallu najít, byl by příliš vyčerpán, a nezbylo by mu nic jiného než se bezpodmínečně vzdát.</p> <p>Když jí Terran rozvazoval ruce, Rialla se ztuhle zavrtěla. Bolest ve spoutaných rukou jí nedovolovala po větší část noci usnout. Ruce měla bez citu a paže ji bolely navzdory tomu, že je Terran zlehka třel.</p> <p>Když už mohla pohnout rukama, podal jí Terran misku čehosi teplého a kořeněného, co se Rialle nepodařilo nikam zařadit. Muselo to však mít jisté léčebné účinky, protože jakmile dopila poslední doušek, ulevilo se jí.</p> <p>Když složili tábor, osedlali koně a naložili zásoby, odvázal Winterseine vodítko od stromu a přivázal je ke kruhu na svém sedle.</p> <p>Trvalo dlouho, než se Rialla dokázala probrat z otupělosti, způsobené tím, že byla celou noc přivázaná. Dlouhá honička spolu s nedostatkem spánku měly za následek, že padala únavou. Její slabá noha proti takovému zacházení protestovala a někdy kolem poledne se začala bolestivě ozývat jizva na stehně.</p> <p>Konečně měli za sebou to nejhorší křoví a dorazili na palouk, kterým protékal mělký potok, a Winterseine popohnal koně do klusu. Rialla s ním dokázala chvíli držet krok a pak se pod ní podlomila noha. Zatímco bojovala o udržení rovnováhy, vodítko uvázané kolem krku jí prudce smýklo a Rialla dopadla s drtivou silou na zem.</p> <p>Winterseine ji ještě několik koňských délek táhl za sebou, než konečně zastavil a k jejímu zranění tak přibyla spousta modřin a škrábanců. Kašlala a dusila se, protože obojek ji nemilosrdně škrtil, a zamračeně se pokoušela natáhnout nohu, ale křečí stažený sval ji neustále držel pevně přitisknutou k hrudi.</p> <p>Terran seskočil, přiložil jí koleno k rameni a obě ruce položil na koleno bolavé nohy. Zapáčil, sval se uvolnil a noha se narovnala. Když byla natažená, sjel kolenem až k jejímu boku a začal ztuhlý sval masírovat.</p> <p>Rialla hleděla na jeho dlouhé prsty, jak zpracovávají její holé stehno a v mysli jí vytanula vzpomínka na noc, kdy dělaly totéž. Otřásla se a projela jí vlna hnusu. Zraněná a unavená neměla sílu ovládat své myšlenky. Prudce sebou smýkla doprava a ve stejném okamžiku síla jejího pohrdání zasáhla Terrana mohutným úderem.</p> <p>Terran instinktivně ucukl a pustil jak její stehno, tak i rameno. Rialla se od něj odvalila a křičela bolestí, protože její noha sebou trhla zpátky a sval se znovu stáhl. Trhala sebou a zmítala se, ale nedokázala současně narovnávat zraněnou nohu a vzpírat se škrtícímu obojku.</p> <p>Winterseinův kůň byl vycvičen k vodění otroků, kteří sebou mohli trhat, nebo se vzpírat vodítku, ale tohle šílené stvoření zmítající na zemi bylo něco jiného. Když Rialliny bariéry nevydržely a ubohé zvíře bylo vystaveno vlně její paniky, neklidně zafrkal, zaržál a zahrabal kopyty.</p> <p>Terran vytáhl nůž a začal řezat tuhý kožený řemen, který Riallu ke splašenému koni poutal. Winterseinovi se dařilo udržovat koně na místě, ale vodítko bylo příliš krátké a nebezpečné. Rialla i Terran byli oba ve snadném dosahu míhajících se kopyt.</p> <p>Terran se už prořezal takřka celým obojkem, když obzvlášť silné Riallino nebo koňské trhnutí dokončilo jeho zkázu. Winterseine nechal svého koně rozumně odběhnout trochu stranou a pokusil se ho uklidnit.</p> <p>Napůl udušená, nepříčetná děsem a s vlasy slepenými krví se Rialla zuřivě bránila všem pokusům o Terranovo sebemenší přiblížení. Kašlala a válela se po zemi, utéct ale nemohla, protože se jí stále nedařilo narovnat nohu.</p> <p>Zaslechla ostrý zvuk, jako by někdo tleskl rukama, a potom už neslyšela vůbec nic.</p> <p>Panika a bolest probudily Trise z hlubokého spánku a stál na nohou dřív, než se stačil plně probrat. Když si uvědomil, že emoce, které cítil, patřily Rialle, pokoušel se ji zavolat, ale odpovědi se nedočkal.</p> <p>Zaklel a vzchopil se. Byl stále ještě příliš daleko od srdce hvozdu a sylvánské stezky by byly pomalejší než jízda na koni.</p> <p>Utáhl sedlový popruh a vyšvihl se do sedla. Byla příliš daleko, než aby k ní dokázal přijet včas a mohl ovlivnit to, co se s ní právě dělo. I kdyby zůstala na jednom místě, bude mu trvat přinejmenším půl dne, než k ní dorazí. Stiskl hřebce mezi stehny a kůň se dal srdnatě do běhu.</p> <p>Rialla odkudsi zaslechla volat své jméno. V tom hlase bylo cosi, co ji přimělo bojovat s temnotou, která ji obklopovala. Právě ve chvíli, kdy byla dostatečně probuzená, aby mohla odpovědět, se Tris vzdal pokusů o spojení.</p> <p>Zraněná noha pulzovala tupou bolestí, kterou překonávala jen bolest v čelisti. Usoudila, že ji Terran musel udeřit, aby se uklidnila. Hrdlo pohmožděné od obojku ji bolelo a cítila každé polknutí. Byla odřená na tváři, rameni a zdravé noze, ale když všechno zvážila, musela uznat, že je v lepším stavu, než by si zasloužila za to, že se chovala jako idiot.</p> <p>Rialla otevřela oči, pomalu se posadila a mnula si zhmožděnou bradu. Nemohla být v bezvědomí příliš dlouho, protože Terran s Winterseinem se stále ještě snažili uklidnit splašeného koně. Terranovo zvíře ani nákladního koně na palouku vidět nebylo.</p> <p>Kdyby se mohla spolehnout na svou nohu, mohla se teď proplížit do houští a zavolat k sobě Terranovu kobylu. V sedle koně by mohla mít šanci uniknout. Pokoušela se postavit, ale sval její zraněné nohy varovně zacukal, a tak to vzdala. Počká si na jinou příležitost.</p> <p>Když Winterseinův kůň konečně zůstal stát bez hnutí, svědčila o zuřivosti jeho zápasu jen pěna kanoucí na jeho hruď a slabiny. Hřebec stál s hlavou skloněnou a prudce oddechoval, až se mu žebra vzdouvala.</p> <p>Winterseine se vyhoupl do sedla ihned poté, co obešel svého koně a ujistil se, že není zraněný. „Pojedu se podívat po tvé kobyle a po nákladním koni. Ty zůstaň tady a dohlédni, ať nikam nechodí.“</p> <p>Terran přikývl a sledoval, jak jeho otec projíždí houštím. Rialla by jim mohla říct, že jede špatným směrem, ale neměla právě náladu nějak jim pomáhat.</p> <p>Sotva Winterseine zmizel z dohledu, Terran k ní přistoupil.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ otázal se a poklekl opodál.</p> <p>Byl příliš blízko a Rialla lehce ztuhla, ale nakonec přikývla. Terran začal něco říkat, ale pak se náhle zarazil. Otočil její odřenou tvář ke slunci, aby si ji mohl lépe prohlédnout.</p> <p>Rialle se zdálo, že z odřenin už necítí žádnou bolest, jen lehké štípání. Vytrhla tvář z jeho dlaní, sklopila oči a pohlédla na svou paži, která měla být sedřená od ramene po zápěstí. Rána tam stále byla, ale přímo před jejíma očima se rychle hojila, až nakonec jediná věc, která kazila dokonalý vzhled její pleti, byla špína a prach.</p> <p>Hleděla na svou paži jako opilá a pokoušela se dát své roztříštěné myšlenky dohromady.</p> <p>„Jak to děláš?“ zeptal se Terran lehce vzrušeným hlasem.</p> <p>Rialla na něj chvíli hloupě civěla. „Co?“</p> <p>„Tohle,“ odpověděl Terran, uchopil ji za zápěstí a zatřásl s ním. „Jak se léčíš?“</p> <p>„Neléčím se.“ Zavrtěla hlavou a vytrhla zápěstí z jeho sevření. Nebylo to něco, co by otrokyně udělala, ale nemohla vystát jeho dotek. „Nevím, co se to děje.“</p> <p>„Otec říká, že jsi empat. Co ještě jsi?“ Terran se ptal s naléhavostí ve hlase a skláněl se nad ní. „Tohle je kouzlo, ale nikdy jsem neslyšel, že by měl někdo takové schopnosti. Co jsi zač?“</p> <p>Rialla si poodsedla kousek dál a zavrtěla hlavou. „Nevím, o čem to mluvíš.“ Rozhodla se přejít do útoku. Po tom, co předvedla, když se pod ní podlomila noha, si Terran musel myslet, že nemá tak docela všech pět pohromadě, a tak pokračovala roztřeseným hlasem: „Nevím, co mi to děláš.“</p> <p>Rialla zoufale potřeboval odvést jeho pozornost od sebe. Využila svého nadání a našla jeho koně. Kobyla se zastavila kousek opodál u trsu divoké pšenice. Rialla se nemusela ani příliš namáhat, aby ji přiměla k návratu, protože kobylka svého jezdce zbožňovala. Ani se nevzpírala, přestala se pást a běžela zpátky, s nákladním koněm v patách.</p> <p>„Já nedělám nic. To ty. Cítím to, cítím tu uzdravující magii, která tě prostupuje.“ Jeho hlas zněl přesvědčeně a zazníval v něm i lehký úžas. „Slyšel jsem, že v Severním hvozdu žijí bytosti, které dovedou takto léčit. Jsi vlkodlak?“</p> <p>Rialla si ho nevěřícně měřila. Věděla dost dobře, že nemá žádné magické schopnosti. A přesto cítila, že Terran mluví upřímně. On <emphasis>věděl</emphasis>, že se léčí sama. A ona věděla, že ne.</p> <p>Tris by ji dokázal vyléčit, ale nedokázala si představit, že by byl natolik hloupý a dělal to dřív, než by se ujistil, že se nikdo nedívá. Nebyl by přežil v Darranu tak dlouhou dobu, kdyby byl v těchto věcech tak neopatrný.</p> <p>Šedá kobylka a nákladní kůň vklusali na palouk, jako by se nic nestalo. Když zahlédla Terrana, tiše zafrkala, sklonila k němu hlavu a radostně se o něj třela nozdrami.</p> <p>Terran natáhl ruku a pohladil ji, aniž by spustil z Rially oči. „Hodná holka,“ zamručel konejšivě.</p> <p>Rialla si přitáhla kolena k bradě a objala je pažemi. Přitiskla si tvář ke kolenům, zavřela oči a dělala, že Terrana nevnímá.</p> <p>Po chvíli cítila, že se zvedá a odchází. Věděla, že se vrátí, ale stejně byla vděčná.</p> <p><emphasis>Trisi?</emphasis> zavolala.</p> <p>Jeho odpověď byla slabá, ale vyrovnaná. Cítila z ní nesmírnou úlevu. <emphasis>Jsi v pořádku? Co se stalo?</emphasis></p> <p><emphasis>Nic mi není. Alespoň myslím. Trisi, léčil jsi mě před několika minutami?</emphasis></p> <p><emphasis>Cože?</emphasis> podivil se Tris. Dříve než mu mohla vysvětlit, co se stalo, ucítila záblesk pochopení, po němž následoval pocit viny.</p> <p><emphasis>To je v pořádku</emphasis>, řekl. <emphasis>Není se čeho bát. Vzpomínáš si na to po</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>to, které jsem mezi námi vytvořil, abychom spolu mohli komunik</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vat?</emphasis></p> <p><emphasis>Ano,</emphasis> odpověděla.</p> <p><emphasis>To vyléčení je následkem toho pouta</emphasis>.</p> <p><emphasis>Cože?</emphasis> Dala mu z jeho podivné odpovědi pocítit své podráždění.</p> <p><emphasis>Magie, kterou používám, se od té lidské liší</emphasis>, vysvětloval Tris. <emphasis>Aby začala fungovat, vyžaduje občas nějaký počáteční krok.</emphasis></p> <p>Chvíli přemýšlela o tom, co by to mohlo znamenat, a pak řekla: <emphasis>Chceš tím říct, že část tvých magických schopností se rozhodla, že mi vyléčí nějaké odřeniny a pár modřin přímo před Terranem, aniž bys ty o tom cokoliv věděl, a může se to stát znovu, aniž bychom s tím já nebo ty mohli cokoliv udělat?</emphasis></p> <p>Něco z jejích pocitů se muselo dostat až ke Trisovi, protože když jí odpověděl, znělo to, jako by ji chtěl uchlácholit. <emphasis>Měl jsem tě varovat, že se to stane, ale ani já jsem to neočekával tak brzy. Léčení mám pod kontrolou, mohu ho ovlivnit, jen jsem nevěděl, že je to zapotřebí.</emphasis></p> <p><emphasis>Ty jsi věděl, že se to stane? Co tím chceš říct? Na co bych se měla ještě připravit? </emphasis>Rialla si sama nebyla příliš jistá, co vlastně cítí, byla to jistá kombinace vzteku a údivu.</p> <p>Znovu ucítila lehký dotek Trisova pocitu viny. <emphasis>Měl jsem ti o tom říct dřív. Je mi to líto. Myslím, že teď není ta pravá chvíle pou</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>tět se do takových diskusí, ale jakmile vyřídíme tuhle záležitost, se</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>neme si a já ti vysvětlím, co se vlastně stalo.</emphasis></p> <p>Rialla otevřela oči a všimla si, že ji Terran upřeně sleduje. Znovu skryla tvář mezi koleny a řekla: <emphasis>Tohle jako vysvětlení celkem stačilo.</emphasis></p> <p>Rialla se posadila zády k Terranovi, aniž by na něj znovu pohlédla, a začala si masírovat bolavou nohu. Trisova magie si se svalovou křečí poradila, ale ona potřebovala něco, čím by se mohla zaměstnat, jelikož Terran ji nepouštěl z očí. Nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, že Terran ví, že s někým mluvila.</p> <p>Konečně se Winterseine vrátil a tvářil se ustaraně. Když viděl, že se koně mezitím vrátili sami, nevypadal o nic šťastnější.</p> <p>„Hloupé bestie,“ poznamenal hořce a seskočil s elegancí atleta z koně. „Teď už tu můžeme rovnou přenocovat. Blíží se bouře a před setměním se domů nedostaneme.“</p> <p>Rialla si neuvědomila, že už jsou tak blízko.</p> <p>Zatímco se Terran zabýval zapálením ohně a přípravou další spartánské večeře ze sušeného masa, Winterseine odsedlal koně a uvázal je ke kolíkům.</p> <p>Protože se nezdálo, že by jí někdo věnoval nějakou zvláštní pozornost, rozhodla se Rialla využít nedalekého potoka. Než vstoupila do vody, zula si boty, ale ostatní oblečení nechala na sobě.</p> <p>Třesoucí se zimou usedla do vody v místě, kde jí hladina sahala sotva po kolena, a všechnu tu špínu a pot, který na ní ulpěl po všech těch dnech zběsilého úprku lesem, ze sebe smyla. Když skončila, měla údy takřka zmrtvělé chladem, ale cítila se blaženě čistá. Protože bylo stále ještě dost teplo, byla tu velká šance, že jí šaty uschnou dříve, než se uloží ke spánku, i když soudě podle černých mraků na obloze bude v noci pravděpodobně stejně pršet.</p> <p>Vylezla z vody a začala ždímat vodu ze své tuniky, jak nejlépe to šlo, aniž by se musela svléknout. Měla podezření, že její oblečení je stále samá skvrna, ale alespoň už nezapáchalo.</p> <p>„Riallo.“</p> <p>Podezíravě se otočila k Terranovi stojícímu poblíž malého táborového ohně. Winterseine postával o kus dále a zaopatřoval koně.</p> <p>„Po tvé levé straně rostou nějaké divoké cibule. Nasbírala bys je pro mě? Pokud najdeš ještě něco, co by naší večeři dodalo trochu chuti, přines to také.“</p> <p>Rialla si oddechla a poklekla, aby splnila příkaz. Cibule našla celkem snadno, teď když věděla, kde je má hledat. Neměla je moc ráda, ale sbírala a sbírala, dokud jich neměla dvě hrsti. Rozhlédla se kolem po něčem dalším, co by vypadalo jedle, a všimla si povědomé rostliny rostoucí ve stínu menšího křoví.</p> <p>Přišla se podívat blíž a pozorně si ji prohlédla. Vypadala podobně jako rostlinka, které Tris říkal bílá čepička. Bílá čepička byla, pokud si dobře pamatovala, silný uspávací prostředek. Zaváhala, ale myšlenka na to, že by už zítra měli dorazit na Winterseinův hrad, jí dodala odvahy.</p> <p>Rialla nevěděla, jaká dávka je dostatečná, a tak otrhala z rostliny všechny listy. Listy vypadaly vedle cibulek dost nápadně, naštěstí našla hned opodál pár pampelišek. Jakmile byly listy odtrženy od mateřské rostliny, vypadaly vedle sebe natolik podobně, že je nedokázala rozlišit ani Rialla sama. Vzala všechny rostliny k potoku a než je přidala do kotlíku se sušeným masem, pečlivě je očistila. Terran jí pokývnutím hlavy poděkoval a pokračoval v míchání.</p> <p>Rialla se vzdálila tak daleko, jak se jen odvážila, a našla si vhodný pařez. Usedla a začala si prsty pročesávat vlasy, dokud je nebylo možné splést dozadu, aby jí nepadaly do obličeje. Neměla nic, čím by je stáhla, ale doufala, že tak alespoň chvíli vydrží, než se zase rozpletou.</p> <p>Protože měla mokré šaty, zdálo se jí, že je chladněji než ve skutečnosti, a také vítr nabýval před přicházející bouří na síle. Nicméně to, že se třásla, až jí drkotaly zuby, nebylo způsobeno ani tak chladem, jako spíš úzkostí. Nezbývalo jí než doufat, že se bílá čepička nechová při vaření nijak neobvykle, mohla by například zrudnout a začít páchnout.</p> <p>Nebe s nadcházejícím večerem a prvními známkami letní bouře rychle černalo. Když je Terran svolal k večeři, byla už skoro tma a vítr získal na rychlosti.</p> <p>Rialla si pokrm pečlivě prohlédla, ale nevšimla si ničeho neobvyklého. Nevoněl nijak zvlášť libě, ale bylo v něm cítit pouze divoké cibulky a solené maso. Díky tomu, že Rialla seděla trochu stranou, a také díky houstnoucímu šeru, bylo pro Riallu hračkou předstírat, že jí, a místo toho vyhazovat jídlo do křoví.</p> <p>Když všichni dojedli, posbírala Rialla nádobí a kotlík a odnesla je k potoku na umytí. Dávala si na čas a doufala, že všichni usnou dřív, než ji Winterseine na noc sváže.</p> <p>Když se vrátila zpět k ohni, její malá naděje se rozplynula jako dým. Lord Winterseine si pohodlně hověl na velikém kameni a jeho sedící silueta se jasně rýsovala v záři ohně. Držel v ruce dýku a vyhazoval ji do vzduchu, kde opsala oblouk, než ji zase chytil, tu za čepel, tu za jílec. V dálce zaburácelo hromové zahřmění.</p> <p>Rialla pomalu přistoupila k zavazadlům a odložila jídelní misky a kotlík. Pak se vrátila zpět k ohni a doufala, že na sobě nedala nic znát.</p> <p>„Maličká,“ zapředl Winterseine jemně.</p> <p>Zvedla k němu oči v němé otázce. Nedůvěřovala uspokojení, které zaznívalo v jeho hlase.</p> <p>„Čarodějové potřebují pro svá kouzla spoustu bylin. To jsi nevěděla?“ Usmál se na ni.</p> <p>Rialle se sevřel žaludek, ale udržela netečný výraz a zavrtěla hlavou.</p> <p>„Bílá čepička má výraznou chuť, podobnou mátě. Ty cibule byly dobrý nápad. Příchuť bílé čepičky jsem rozeznal až na poslední chvíli. Terran ne.“ Winterseine pokývl kamsi za ohniště.</p> <p>Rialla pohlédla tím směrem a poprvé spatřila Terrana, jak leží na boku, ponořen do hlubokého spánku.</p> <p>„Ale on také není žádný čaroděj. Musím ti poděkovat, maličká.“ Winterseinův hlas k sobě znovu připoutal její pozornost. „Už nějaký čas se pokouším dostat Terrana do takové situace. Ubohý Tamas zcela propadl kultu, který můj syn založil. Věděl jsem, že nemá smysl po něm chtít, aby otrávil Terrana tak, jako mého synovce Karstena.“</p> <p>Nůž vylétl vzhůru, opsal třpytivou křivku a znovu skončil v obratných čarodějových rukou. Večerní oblohu rozčísl blesk, bouřka byla každou chvíli blíž.</p> <p>„Obávám se, že Terran zapomněl, že i jiní lidé mají ambice,“ pokračoval Winterseine. „Je natolik pohlcen svým vlastním mýtem, že zapomíná na světštější záležitosti.“ Pokýval smutně hlavou. „Zlobil se, když jsem zabil Karstena. Doufal, že to vzdám, když moje bahenní příšera selhala.“</p> <p>„Ale podařilo se jí odvrátit pozornost, a Karsten zemřel,“ poznamenala Rialla.</p> <p>Winterseine se zasmál. „Měla Karstena zabít a ne sloužit k odvrácení pozornosti. Vložil jsem na ni <emphasis>geas</emphasis>, ale ani ten ji nemohl zastavit, když se jí do cesty dostal empat. Terran se nějakým způsobem o mých plánech dozvěděl. Nemohl jsem pochopit, proč trval na tom, abychom s sebou vzali na Karstenovu oslavu tu napůl vycvičenou otrokyni. Pochopil jsem to až té noci, kdy tě ta příšera napadla. Byla to také empatka. Když spáchala sebevraždu, musel si Terran vzpomenout, že i ty jsi bývala empat, a rozhodl se použít tě místo ní.“ Winterseine teď mluvil docela tiše a jeho hlas se chvěl záští. „Myslel si, že ho nezabiju, když to budu muset udělat vlastníma rukama. Blázen. To si myslel, že můj otec zemřel opravdu nešťastnou náhodu při lovu?“</p> <p>Winterseine teď mluvil spíš sám k sobě než k Rialle. Ta chtěla utéct a doufala, že jeho pozornost poleví. V noční tmě se před ním mohla skrývat dlouhou dobu.</p> <p>„Až Terran zemře,“ pokračoval Winterseine zamyšleně, „nejspíš pošlu Tamase do Sianimu, aby otrávil mého synovce Laetha. Také lord Jarroh by mohl dělat problémy, ale jeden z jeho sluhů už pro mě párkrát pracoval – další službička mu také nebude proti mysli.“ Winterseine se spokojeně usmál a Rialle přeběhl mráz po zádech. Stála příliš daleko, než aby se mohla dotknout šílenství, které žhnulo pod jeho klidnou maskou, ale když s takovou ledabylostí mluvil o vraždě vlastního syna, zračilo se v jeho očích jasně.</p> <p>„Cerric, náš malý král, je ještě chlapec a nemá žádné legitimní dědice. Po nějakých deseti letech, kdy ho budu zastupovat jako regent, si Darran na mou vládu zvykne tak, že až Cerric zemře, bude jen logické, abych ho nahradil právě já, koneckonců jsem s královskou rodinou pokrevně spřízněn. Ale možná že bude lepší, když Cerric pouze zešílí a bude nutné na doživotí ho zavřít, rozhodnu se podle okolností.“</p> <p>Winterseine se odmlčel a na chvíli dýku podržel, pak ji zabodl do země těsně vedle Terranovy hlavy. Zaryla se polovinou čepele do hlíny a vydala přitom tlumený zvuk. Přesunul pohled ze spícího Terrana znovu na Riallu. Podvědomě ustoupila o krok vzad a Winterseine si odvázal z opasku nějaký váček.</p> <p>„Dělalo mi starosti, jak zabít Terrana. Mám za to, že jsi ho slyšela rozhlašovat to o příchodu starých bohů?“ Odmlčel se, aby jí dal čas odpovědět, ale nezdálo se, že by si vůbec všiml, když žádná nepřišla.</p> <p>„Bohužel, je to pravda. Zdá se, že Terran opravdu je nějakým způsobem svázán s bohem Altisem. Když to všechno začalo, myslel jsem si, že bude výhodné mít tak mocného syna.“ Winterseine potřásl hlavou. „Ale nemohu připustit, aby si dělal, co se mu zlíbí. Strávil jsem nejplodnější léta svého života se hřbetem shrbeným před arcimágem. Když zemřel, ukradl jsem klíč ke Kouzlům moci, abych to nemusel dělat znovu – a teď bych se měl sklonit před Terranem. Před <emphasis>Terranem</emphasis><emphasis>!</emphasis>“ Winterseine vyštěkl jeho jméno se sžíravou nenávistí, ale ihned se ovládl a klidně řekl: „Zjistil jsem, že ačkoliv Altis dává mému synovi moc, nedohlíží na něj neustále. A tohle…“ Winterseine jí ukázal prsten, který s Trisem objevili ukrytý v duté knize, když prohledávali jeho pracovnu. „Tohle mi umožňuje poznat, kdy je můj syn pod ochranou svého boha. Právě v této chvíli není.“</p> <p>„Kdybych měl Terrana zabít sám, tak jako jsem zabil Karstena, Altis by mě zničil. Zjistit, kdo držel v ruce vražednou dýku nebo lahvičku s jedem, je hračka pro každou babku kořenářku. Ale já to udělám jinak.“ Zatímco mluvil, vyňal z váčku čtyři plátěné uzlíčky a rozvázal je. Každý něco obsahoval, ale byla příliš velká tma, než aby Rialla dokázala rozeznat, co to je. Winterseine smíchal přísady, až nakonec držel v rukou jen jediný čtvercový kus látky.</p> <p>„Budu samozřejmě smrtí svého syna zdrcen. Zdá se, že vyjel stíhat uprchlou otrokyni a ta ho ve spánku proklála nožem. Varoval jsem ho, že je schopna takového zločinu. Já, jeho zarmoucený otec, jsem pochopitelně onu otrokyni zabil, ale žádná pomsta nedokáže nahradit ztracené dítě.“ Jeho hlas byl smutný, ale ve tváři se mu zračil široký úsměv. Pronesl něco jazykem, kterému Rialla nerozuměla, a foukl prášek z látky jejím směrem.</p> <p>„Vezmi nůž a zabij Terrana.“ Winterseinův hlas byl chladný a drsný a očekával bezpodmínečnou poslušnost.</p> <p>Rialla udělala krok k Terranovi a zastavila se. Kousla se do rtu ve snaze Winterseinovu rozkazu čelit.</p> <p>„Vezmi nůž a zabij Terrana,“ zopakoval Winterseine a doprovodil svůj rozkaz pohybem ruky.</p> <p>Další dva kroky a její ruka pevně sevřela teplý jílec dýky. Zdála se těžká, těžší, než by dýka měla být. Pokusila se ji upustit, ale její prsty své sevření pouze zesílily. Doufajíc, že Tris je dost blízko na to, aby ji uslyšel, tiše zavolala jeho jméno.</p> <p><emphasis>Riallo?</emphasis> Ve chvíli, kdy poklekla vedle Terrana, Tris pochopil, co se děje… a Rialla ucítila náhlý příliv síly.</p> <p>S námahou se postavila a od spícího proroka odstoupila. Hodila nůž do ohně a otočila se právě včas, aby zahlédla, jak Winterseine rudý vztekem vyskakuje na nohy.</p> <p>„Kdo jsi, otrokyně?“ Nevědomky tak parafrázoval otázku, kterou jí toho dne ráno položil Terran.</p> <p>Mile se na něj usmála. „Jsem Rialla, cvičitelka koní ze Sianimu.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>11</strong></p> <p>„Cvičitelka koní?“ otázal se Winterseine s úsměvem. „Kdo by si to pomyslel. Laeth s sebou přitáhl do bratrova hradu sianimského špeha.“</p> <p>„A ty právě připravuješ vraždu vlastního syna. Nemám pocit, že je tvá duše dostatečně čistá, abys mohl někoho odsuzovat,“ prohlásila suše Rialla do prvních kapek deště.</p> <p>„Ach, moje drahá,“ potřásl Winterseine smutně hlavou. Zdvihl ze země nejbližší klacík a vytáhl dýku z ohně. „Likvidace příbuzenstva je starodávná darranská forma umění. Oproti tomu špehování je zrada, a nad tou se dá jen těžko přimhouřit zrak. Ale co, až zemřeš, nebude existovat žádný důkaz o Laethových špionážních aktivitách, a já potřebuji, abys zemřela.“ Když domluvil, učinil lehké gesto rukou a nutkání zdvihnout nůž se vrátilo.</p> <p>S Trisovou podporou se Rialla ani nezachvěla. Winterseine stáhnul podrážděně rty. „Kdy ses stala čarodějkou, otrokyně?“</p> <p>Moc, kterou ji Tris posílil, aby dokázala odolat Winterseinovu kouzlu, účinkovala jako droga – a byla právě tak nebezpečná. I když ji všechno vybízelo k opatrnosti, rozhostil se jí na tváři široký úsměv a uslyšela se odpovídat: „Jak jsem ti už dříve řekla, možná že jsi mě jen neslyšel, nejsem otrokyně. Už velmi dlouho ne.“</p> <p>Dotkla se rukou své tváře. Díky smyslům zbystřeným magií ucítila navzdory Trisovu kouzlu pod prsty jizvu.</p> <p>Takřka nevědomky začala rušit kouzlo, které ji označovalo jako Winterseinův majetek.</p> <p>Les náhle ozářil výboj blesku a takřka okamžitě po něm následovalo dunivé zahřmění.</p> <p>Jakmile Rialla požádala o pomoc, aby mohla čelit Winterseinovi, sesedl Tris z koně. Sundal mu sedlo i uzdu a nechal ho, ať si jde.</p> <p>Věděl, že nenajde Riallu včas, aby jí mohl pomoci přímo, jejich pouto jim bude muset stačit. Nebyl si jist, jakou měrou jí bude schopen na takovou vzdálenost pomoci, ale letní bouře, která zuřila nad lesem, byla nevyčerpatelným zdrojem zelené magie. Tris z ní začal bezohledně čerpat a nic nedbal na proudy vody, které se začaly valit z nebes.</p> <p>Zpočátku měl na mysli jen jediné, uchránit Riallu před Winterseinovým vlivem. Nenapadlo ho, že by ona sama mohla použít magii, kterou jí předal. Když jeho kouzlem začala rušit iluzi, jemně do ní vstoupil a vedl ji krok za krokem.</p> <p><emphasis>Takto</emphasis>, poradil jí. <emphasis>Neplýtvej tolik magií</emphasis>.</p> <p>Rialla přijala jeho pomoc s povděkem. Kůzlečí kůže se jemně sloupla a stín jejího tetování se rozplynul, ale Trisova magie pod její kontrolou dokázala mnohem víc. Pleť pod jejími prsty byla hladká a po jizvě nebylo ani stopy. Pohlédla Winterseinovi přímo do očí a široce se usmála.</p> <p>„Nejsem ani otrok, ani čarodějka.“ Přistoupila o krok blíž a pravou rukou pevně sevřela jeho levé zápěstí. „Copak jsi zapomněl? Jsem empatka.“</p> <p>Nečekanost jejího pohybu způsobila, že si Winterseine neuvědomil, co se děje, dokud nebylo příliš pozdě. Rialla ho zachytila do maelstromu emocí.</p> <p>Tentokrát kolem sebe neměla taneční sál plný lidí, z nichž by mohla čerpat, byl tam jen Winterseine sám. Ignorovala svůj instinktivní odpor a pátrala po skrytých cestách destruktivních emocí, které se snažil potlačit a ukrýval je sám před sebou v nejzazších koutech své mysli. Ignorovala jeho vztek, který v sobě měl víc než jen pouhé zdání šílenství. To by ho jen posílilo. Místo toho vyhledala skryté obavy, které v něm rostly od doby, kdy jeho syn objevil, že bůh noci stále žije.</p> <p>Vzala jeho strach a pochybnosti a zavedla je blíže ke světlu jeho vědomé mysli…</p> <p>Winterseine se z jejího sevření vytrhl. V záři ohně dobře viděla jeho košili nasáklou studeným potem.</p> <p>„Ty děvko,“ zasípal. Jeho levá ruka, ta, které se dotkla, mu visela bezvládně podél těla. Pouhý reflex, fyzicky mu nijak neublížila.</p> <p>Učinil prudký pohyb pravou rukou. Tentokrát však nesesílal žádné kouzlo. Zahlédla stříbrný záblesk a uskočila stranou.</p> <p>V Sianimu byla Rialla takřka posedlá výcvikem. Trénovala do padnutí, aby si znovu vybudovala ztracené sebevědomí. Vrhací nůž, který Winterseine vytáhl ze skryté pochvy na zápěstí, se jen letmo otřel o její předloktí a skončil v prachu za Riallou.</p> <p>S vahou přenesenou na špičkách chodidel a lehce pokrčena v kolenou číhala na mezeru v jeho obraně, aby se ho mohla dotknout znovu. Nejen přes šaty, to by snížilo účinek. Potřebovala se ho dotknout kůží na kůži.</p> <p>Hrůza, kterou Rialla vytáhla na povrch, začala slábnout, když ji otrokář nahradil vztekem. I když jeho zlobu necítila, viděla ji jasně v jeho očích.</p> <p><emphasis>Buď opatrná</emphasis>, varoval ji Tris. <emphasis>Něco chystá. Necítíš magii, kterou shromažďuje?</emphasis></p> <p>Winterseine se usmál a natáhl ruku směrem k ní. Sevřel dlaň, jako by chtěl něco uchopit, a Rialle explodovala v prsou prudká bolest. Padla na kolena a bezvýsledně se snažila popadnout dech. Po hrudi se jí začalo rozlévat Trisovo teplo a spolu s ním se jí vrátil i dech, i když palčivá bolest přetrvávala.</p> <p>Dalo se do deště a jeho kapky začaly bubnovat o zem.</p> <p>Winterseine přistoupil blíž. Rialla se překulila, natáhla ruku a na chvíli se jí podařilo chytit ho za botu. Dříve než ucukl, shromáždila Rialla svou i Trisovu bolest a vrhla ji na Winterseina. I přes hrubou kůži se jí podařilo narušit jeho soustředění a agónie polevila.</p> <p>Rialla se zvedla na nohy a těžce oddechovala, protože musela nést tíhu trojí bolesti. Své, Trisovy i Winterseinovy. Bolest rychle ustala. Bez vměšování Winterseinovy magie se Trisovi drobná zranění, která způsobil, rychle podařilo vyléčit.</p> <p>„V tobě je magie,“ obvinil ji Winterseine. „Cítil jsem ji.“</p> <p>V tom krátkém nestřeženém okamžiku se Rialle podařilo dotknout se jeho mysli a našla tam panický strach. Přišla chvíle, aby ho využila.</p> <p>Rialla zavrtěla hlavou a podívala se na Terrana. Dala si záležet, aby Winterseinovi neušel obdivný výraz, který se jí při pohledu na jeho ležícího syna rozhostil na tváři. „Ve mně ne. <emphasis>V něm</emphasis>.“</p> <p>Do Winterseinova obličeje se vkradl strach. „Jen jsi s ním spala. On spal s mnoha ženami.“ Jeho hlas zněl defenzivně.</p> <p>Rialla si vzpomněla, jak se Winterseine snažil zabránit tomu, aby se jeho syn stýkal s empatkou. Pomalu se usmála, aby ho znervóznila. „Nemohou se mi rovnat.“</p> <p>„Když ti tak učaroval, tak proč jsi ho uspala?“</p> <p>Rialla si všimla, že nevěnuje příliš mnoho pozornosti tomu, co dělá, a pomalu se k němu začala přibližovat. Zavrtěla hlavou. „On není jako ty. On by tvou smrt nepřipustil.“ Zesilovala teď jeho strach slovy, namísto empatickými schopnostmi. „Ví, že by to bylo to nejlepší, co by mohl udělat, ale na to je příliš čestný. Jaká škoda, že jsi nejedl také. Smrt, která by přišla z mých rukou, by byla mnohem méně bolestivá než ta, kterou si pro tebe přichystal Altis pro případ, že selžu.“</p> <p>Na okamžik Winterseine strachy zkameněl. V tu chvíli se na něj Rialla vrhla. Pohybem, který nesčetněkrát nacvičovala, ho uchopila za zápěstí, zakroutila a zapáčila jeho loket. Ukročila do strany, položila mu volnou ruku na lopatku a tahem vpřed jej táhla dolů. Podrazila mu nohy a přitiskla jeho obličej do bláta. Levou nohou mu přišlápla rameno a ruku bolestivě zkroutila za záda.</p> <p>Opatrně si o rameno otřela tvář zbrocenou potem a zkropenou deštěm, aby na něj lépe viděla.</p> <p><emphasis>Trisi</emphasis>, řekla Rialla<emphasis>, budeš muset přerušit pouto, které nás k sobě váže. Když to neuděláš, zasáhne tě zpětná vlna. Nedokážu nás ochr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>nit oba.</emphasis></p> <p><emphasis>Riallo!</emphasis> řekl naléhavě, ale odstrčila ho stranou.</p> <p>Předpokládala, že Tris uposlechl jejího varování, a obrátila se k Winterseinovi. Přestal sebou zmítat v okamžiku, kdy mu začalo být jasné, že jediné, čeho tím docílí, je vykloubené rameno. Riallina ruka spočívala na jeho holém zápěstí.</p> <p>Začala s jeho úzkostmi, které byly již delší dobu zjevné. Winterseine věděl, co má v úmyslu, a byl na to připraven. Jeho mysl byla vycvičená a ukázněná. Pouze jeho šílenství, vztek živený strachem, že by mohl být ovládán vlastním synem, jí dávalo prostředky, kterými nad ním mohla zvítězit.</p> <p>Snažila se nebrat ohled na útržky myšlenek, které se do ní vkrádaly. Jejími zbraněmi byly emoce. Našla první strach. <emphasis>Terran vychází z jeho pokoje, je bledý, roztřesený a sálá z něj moc… to bylo poprvé, kdy se postavil svému otci, a Winterseine ustoupil, protože mu bylo nad slunce jasnější, že v konečném poměru sil má Terran výrazně navrch</emphasis>… předložila tyto pocity Winterseinovi. Její puls se zrychlil současně s jeho srdečním rytmem. Tyto strachy pocházely z hlubin jeho vlastní paměti, a protože využívala jeho vlastních emocí, nemohla se od nich sama oprostit tak, jak se jí to podařilo v boji s požíračem emocí tu noc, kdy zemřel Karsten.</p> <p>Rialla se chopila jeho reakce na tyto staré myšlenky, posílila je a ponořila jej do jeho noční můry ještě hlouběji. Zapátrala po dalších starých bolestech a nejistotách. Našla chlapce, kterým kdysi byl, zranitelného vůči posměškům a hanbě a znovu mu jeho staré pocity předložila.</p> <p>Teprve když ho slyšela vykřiknout, začala Rialla rozdmýchávat plameny jeho vzteku. Dříve žhnula zloba soustředěným plamenem, který ho chránil před strachem, ale po Riallině zásahu se stala všepohlcující vlnou, tříštící každou souvislejší myšlenku.</p> <p>Nestačilo to.</p> <p>Přidala svou vlastní hrůzu, vzpomínky na zápas s bahenní příšerou, děs, který pociťovala, když se měla stát znovu otrokyní. Sáhla ještě hlouběji a nalezla strach člověka, který je vydán na milost a nemilost bezohledným únoscům, pocit, když se žaludek svírá strachem před dalším bitím, vědomí přicházející bolesti… hluboko v duši usazenou lítost někoho, kdo musí žít mezi cizinci beze všech rodinných pout, a vědomí, že se to nikdy nezmění…</p> <p>Určitá část Rialliny mysli věděla, že poslední myšlenka nepatřila ani jí, ani Winterseinovi, ale byla příliš zahlcena tím, co dělala, než aby se mohla starat, odkud to přicházelo. I když se snažila vysílat vlastní emoce, cítila, jak Winterseine stále ještě vzdoruje a zápasí o sebekontrolu.</p> <p>Jestli Winterseina nedostane tady a teď, zabije ji, ale tím to neskončí. Tris ho bude stíhat a obávala se, že léčitel by neměl proti Winterseinově magii žádnou šanci.</p> <p>Roztřesená sáhla do své mysli na místo, kde přechovávala svůj vlastní strach, že přijde o rozum. V těch místech přebývaly poslední vzpomínky na její rodinu, ve společnosti vzpomínek na smrt děvčátka, které ubil lord Jarroh, a vzpomínek na smrt stovky dalších lidí. Strhla závoj stínů, upletla síť z hrůzy a vrhla ji na Winterseina. Zoufale se snažila zůstat stranou jako nezúčastněný divák a díky tomu, že věděla, co přijde, byla schopna vyrovnat se s bolestí a strachem mnohem rychleji než on.</p> <p>Předkládala mu své hrůzy a děsy jednu po druhé a pomalu začala cítit, jak Winterseine slábne. Musela ho zlomit a utéct z tábora dřív, než se probudí Terran.</p> <p>Na chvíli se ztratila ve vlastních myšlenkách a zapátrala po poslední vzpomínce, zapátrala hluboko.</p> <p>Tentokrát ztratila svůj malý ostrůvek jistoty a zapadala do bažiny emocí. Teprve když se začala brodit ven, zjistila, proč pro ni bylo tak těžké zachovat si odstup.</p> <p>Sám i uprostřed svého národa. Vyčleněn z jeho kruhu jednak tím, že odmítal podřizovat veškeré své jednání strachu, a také schopnostmi, které v jeho rase už dlouhou dobu vymíraly. Nikoho jiného by nevyhnali za to, že zachránil lidské dítě, ale on byl jiný. Nikdo se ho nezastal.</p> <p>Rialla byla uvězněna v Trisových vzpomínkách. Musela se co nejdříve od této vzpomínky a od mnoha dalších, které začaly pronikat do její mysli skulinami v bariéře, osvobodit. Musela si zachovat odstup, jinak jí hrozilo, že sama bude pohlcena bouří, kterou vyvolala ve Winterseinově mysli. Aby to dokázala, musela najít Trise a dostat ho ven.</p> <p>A právě ve chvíli, kdy padaly její poslední bašty proti bolesti a strachu, Winterseine svůj boj prohrál. Vzedmutá vlna dlouho zadržované hrůzy a úzkosti zasáhla Riallu jako rána do hlavy.</p> <p>Takřka bezmyšlenkovitě se vzdala úsilí o znovuvybudování svých štítů a místo toho se snažila chránit Trise, alespoň tak dlouho, než se od ní dokáže odpoutat. Očividně věděl, co má v úmyslu, protože než v bouři emocí ztratila sebe samu, zazněla jí v mysli jeho slova.</p> <p><emphasis>Odpusť, lásko</emphasis>. Jeho vnitřní hlas byl poznamenán stejnou bolestí, která zmítala i jí. <emphasis>Chtěl jsem ti to říct dřív, teď už tě nemohu opustit</emphasis>.</p> <p>Na kraji lesa se Tris tiše sesul k odpočinku na suchém listí, dědictví po přešlých podzimech. Hřebec, který byl příliš dobře vycvičený, než aby svého jezdce opustil, ho jemně šťouchl do tváře a začal se pást, zatímco nebe dštilo proudy vody a zlověstně se blýskalo.</p> <p>Když se ztratila v bouři emocí, Rialla vykřikla. Cosi ji tvrdě udeřilo do ramene a odhodilo od Winterseinova třesoucího se těla. Padla na zem, schoulila se do embryonální polohy a začala štkát bolestí. Byla na prahu bezvědomí, a tak nedokázala rozlišit mezi obyčejnou bolestí hlavy a tou mnohem mučivější, která ji trhala na kusy.</p> <p>Ležela na zemi a naslouchala drsnému chrčení lorda Winterseina. Pak se Rialla roztřásla, protože jejímu tělu začal docházet prožitý šok. Část její mysli si uvědomila, co se muselo přihodit. Terran ji odmrštil od Winterseina jen okamžik předtím, než by jej následovala do hlubin nekonečného šílenství.</p> <p>Emocionální utrpení, kterým právě prošla, bránilo vzniku jakýchkoliv citů. Dokonce se jí ani nepodařilo dělat si starosti o Trise. Pomyslela si, že na to bude ještě dost času, pokud ji Terran nechá naživu dostatečně dlouho, aby zjistila, jak na tom Tris je.</p> <p>Slyšela Terrana, jak něco nad svým otcem drmolí, ale nevěřila, že by sami bohové dokázali Winterseinovi zdravý rozum vrátit. Bylo by milosrdnější, kdyby ho zabila, ale nepodařilo se jí to.</p> <p>Winterseinovo sténání utichlo a Rialla slyšela, že Terran vstává a něco mezi jejich zavazadly hledá. Vrátil se a s zamručením ji zdvihl ze země. Kdyby se jí dotkl někdo jiný, zhroutil by se se skučením k zemi, protože Rialla s obnovou štítů, kterými oddělovala své emoce od ostatních lidí, ještě ani nezačala, ale Terran byl i nadále zcela mimo dosah její mysli.</p> <p>Když ji Terran posadil na jednu z přikrývek, mimovolně sykla bolestí. Měla stále hlavu jako střep. Zavinul ji neprodyšně do deky a podepíral ji v sedící poloze. Jednu ruku ovinul kolem její hrudi, druhou jí přitlačil ke rtům šálek a takřka násilím do ní vpravil několik doušků ostrého alkoholu.</p> <p>Začala kašlat a lapat po dechu, ale alkohol splnil svůj účel a třesavka polevila.</p> <p>„Lepší?“ zeptal se Terran neutrálním tónem a podal jí poloprázdný šálek.</p> <p>Rialla pomalu přikývla a Terran se začal pozvolna odtahovat, dokud se nepodepírala sama. Vstal, přiložil do skomírajícího ohně a plameny opět vesele vyšlehly. Z jeho tváře se nedalo vyčíst vůbec nic.</p> <p>Ze tmy opodál se ozval přidušený pláč a Terran na chvíli ztuhnul, ale na svého otce se ani nepodíval. Místo toho se plně obrátil k Rialle. Oheň měl za zády a dobře na Riallu viděl, zatímco jeho vlastní tvář zůstávala skryta ve stínech noci. Neměla tušení, jestli se v její tváři zračí i něco jiného než naprostá otupělost, která ji chránila.</p> <p>„Jsou následky trvalé?“ Jeho hlas zněl opět nezúčastněně.</p> <p>Rialla přikývla. Odmlčela se a pak řekla stejným tónem jako Terran: „Již nějakou dobu nebyl duševně naprosto zdráv. Dříve či později by to stejně do tohoto stádia dospělo.“</p> <p>Terran přikývl. „Já vím.“ Začal si prohlížet svou nohu, jako by pro něj náhle získala na důležitosti. „Vděčím ti za svůj život, Riallo. Děkuji ti.“</p> <p>Vděčnost neočekávala. Chvíli mu opatrně hleděla do tváře a pak sklonila hlavu.</p> <p>Terran si povzdechl. „Zabil by mě. Tamas mě varoval, že ho o to otec žádal. Vzal jsem si otce stranou a vysvětlil jsem mu, co by se přihodilo komukoliv, kdo by se mi pokusil ublížit. Myslel jsem, že to bude stačit, aby od toho upustil.“</p> <p>„Všechno to začalo, když jsem ho přistihl, že používá Altisovo jméno, aby získal nové otroky. Altis se neprotiví přirozenému řádu věcí, ale žádné otroky nepotřebuje a nemá rád, když se jeho jméno pošetile zneužívá k osobnímu prospěchu. Když jsem to svému otci vysvětlil, reagoval velmi zle.“</p> <p>„Myslím, že se mě rozhodl zabít poté, co jsem se pokusil zachránit Karstena. Měl jsem Karstena rád a jeho smrt nebyla pro Altisovy záměry nezbytná, posloužila jen mému otci. Myslel jsem si, že se dokážu o toho požírače duší, příšeru, která měla Karstena zabít, postarat. Podle jeho plánu měl netvor v Darranu rozdmýchat nenávist proti mágům a zamezit tak jakémukoliv spojenectví s Rethem. Ale jakmile se tě příšera dotkla, nemohl jsem ji zabít, aniž bych současně nezabil i tebe, a tak jsem ti dal šanci ji porazit. Otec měl pravdu. Nenapadlo mě, že by byl schopen zabít Karstena sám.“</p> <p>Zatímco Terran mluvil, Rialla seděla, mlčky si pohrávala se svým šálkem a postupně se zotavovala. Bolest hlavy poněkud polevila. Když Terran domluvil, vzpomněla si na něco, co jí nebylo jasné.</p> <p>„Jak je možné, že jsi se probral z omámení tak rychle?“ otázala se.</p> <p>Terran pokrčil rameny a řekl: „Jedy a drogy na mě účinkují pouze do té míry, jak to vyhovuje Altisovým záměrům. Ani na chvíli jsem doopravdy nespal, ale nemohl jsem se hýbat. Altis chtěl, aby někdo zneškodnil mého otce, a vybral si k tomu tebe, protože já bych to neudělal.“</p> <p>Při posledním výroku zavrtěla Rialla rázně hlavou a její vztek na okamžik překonal únavu. „Ne,“ prohlásila pevně. „Rozhodla jsem se napadnout Winterseina ze své vlastní vůle. Možná že Altis řídí tvůj život, nikoliv ale můj.“</p> <p>Na to se usmál a byl to smutný a unavený úsměv. „Že ne?“</p> <p>Rialla odložila přikrývku, postavila se a otočila se zády k Terranovi.</p> <p>„Kam jdeš?“ V jeho hlase nezazněla žádná hrozba, ale Rialla se zastavila a otočila se k němu.</p> <p>„Tam, kam patřím,“ odpověděla.</p> <p>„Do Sianimu?“ otázal se. „Můžeš zůstat se mnou. Altis dovede ocenit krásu, stejně jako já. Bude vládnout světu. Víš, bude to nádherné místo. Nestrpí žádné násilí, žádné války ani nenávist, lidé jej budou uctívat a nebudou toužit po moci ani po zlatě. Budou sloužit Altisovi a žít v míru.“</p> <p>Rialla mu upřeně pohlédla do očí. „Ta tvá utopie nebude existovat, dokud lidé budou mít právo činit svá vlastní rozhodnutí. Vždycky si najdou něco, na čem se neshodnou.“</p> <p>Terran zavrtěl hlavou. „V Altisově království budou lidé, obdařeni Altisovou moudrostí, činit správná rozhodnutí.“</p> <p>„Už chápu, proč Altis nic nenamítá proti otroctví,“ poznamenala tiše Rialla, „jestliže má pro každého připravený takový osud. Otrok je stále otrokem, i když se s ním dobře zachází. A já už nikdy dobrovolně otrokem nebudu, Terrane. To raději zemřu.“ To vědomí jí přinášelo mír, mír, jaký dosud nepoznala.</p> <p>„Staniž se,“ přikývl Terran a prohrábl příhodným klacíkem ohniště.</p> <p>Rialla čekala. Terran ji chvílí sledoval a pak se znovu usmál. „Běž zpátky do Sianimu, Riallo. Dnes v noci jsi Altisovu záměru posloužila dobře.“</p> <p>Rialla neztrácela čas a z palouku, kde seděl Terran se svým otcem, zmizela. Jakmile ztratila záři táborového ohně z dohledu, zastavila se a zapátrala unavenými empatickými smysly po Trisově přítomnosti.</p> <p><emphasis>Riallo?</emphasis></p> <p>Poznala, že je vyčerpaný a trpí bolestí, ale byla šťastná, že je naživu, a tak to pro ni nebylo důležité<emphasis>. Už jdu</emphasis>, řekla mu. <emphasis>Počkej tam</emphasis>.</p> <p><emphasis>Ne</emphasis>, odpověděl krátce. <emphasis>Jsem v pořádku a mohu za tebou přijít rychleji, než bys dorazila ty sem</emphasis>.</p> <p>Rialla se pohodlně usadila pod větvemi velikého stromu, kde nepršelo tak hustě. Čekala.</p> <p>Trisovi netrvalo ani třetinu času, co by to trvalo člověku, než dorazil na místo, kde Rialla spala schoulená na vlhké zemi.</p> <p>Když ji ovinul koňskou čabrakou, krátce se zavrtěla, ale oči neotevřela, dokud nezačal na malém ohýnku vařit. Vonělo to moc dobře.</p> <p>„Abych mohl přijít, musel jsem tam nechat koně,“ řekl a zamíchal něco v kotlíku zavěšeném nad ohněm. Bez jakékoliv odmlky pokračoval dál: „Myslím, že ti dlužím vysvětlení.“</p> <p>Rialla se posadila a protřela si oči. I když už přestalo pršet, byla pořád tma, nemohla tedy spát dlouho. Cítila se po tak krátkém odpočinku překvapivě dobře – ale to byla jedna z výhod plynoucích z putování s léčitelem.</p> <p>„Myslím, že dlužíš.“</p> <p>Položil svou dlouhou lžíci na kámen a odstoupil od kotlíku. Vyvolal čarovné světlo, aby mu Rialla dobře viděla do tváře. „Mezi sylvány se pouto, které jsem mezi námi vytvořil, používá ke spojení páru na celý život,“ řekl bez obalu.</p> <p>Rialla na něj hleděla. „Chceš tím říct, že jsme manželé a ty jsi mi to ani neřekl?“</p> <p>K jejímu překvapení se zasmál. „Mám za to, že to tak dá chápat, ano.“</p> <p>„Proč jsi to udělal?“ zeptala se.</p> <p>„Než jsem tě potkal, měla žena, která mě přivedla do vesnice, vidění. Takové věci jsou už svou povahou velmi nejasné, ale z toho, co mi řekla, jsem pochopil, že potkám ženu, se kterou se budu moci spojit.“</p> <p>„Tím myslíš, že se nemůžeš spojit, s kýmkoliv bys chtěl?“ otázala se Rialla.</p> <p>„Ne, nikdy jsem nepotkal nikoho, s kým by spojení bylo možné. Sylvánů je už tak málo, a stále méně z nich dokáže najít vhodného partnera.“</p> <p>Rialla přemýšlela o tom, co jí právě řekl. „Vytvořil jsi mezi námi pouto, protože ti věštkyně řekla, že to bude fungovat?“</p> <p>„Ne,“ odpověděl Tris. „Udělal jsem to, protože jsem konečně našel někoho, ke komu bych mohl patřit.“ Postavil se, přešel zpátky ke kotlíku s jídlem, ale lžíci nezvedl. Místo toho sklonil hlavu a řekl měkce: „Lituji toho.“</p> <p>Rialla se ponořila hluboko do svých myšlenek a jen vzdáleně slyšela, jak pokračuje: „Nejprve jsem si myslel, že dokážu spojení přerušit, pokud by sis ho nepřála. Obvykle se nestává, aby zesílilo tak rychle, jak se to stalo nám. Za starých časů, kdy byl můj národ početný, trval iniciační obřad tři měsíce. Jestli si pár nadále nepřál být takto spojen, bylo pouto přerušeno. Trenna mi řekla, že můžeme pouto navázat. Neřekla mi, jestli s tím budeš souhlasit také ty.“</p> <p>Rialla si připomněla všechno to, co se o něm dnes v noci dozvěděla, vzpomněla si na osamělost, sídlící hluboko v duši, a našla její odezvu i v sobě samé. Kdyby o takovém poutu věděla dřív, přenesla by hory, aby ho dosáhla. Když to všechno zvážila, to pouto ji vlastně nijak neděsilo. Vůbec ne. Chvíli si mumlala odpověď sama pro sebe a pak řekla nahlas: „Já ne.“</p> <p>„Vím,“ řekl Tris, který to špatně pochopil. „Ale nemohu s tím udělat zhola nic. Bylo příliš pozdě už v okamžiku, kdy tě Winterseine přivázal k vodnímu kolu.“</p> <p>„Ne,“ řekla Rialla a zvedla hlavu, aby viděl její úsměv. „Měla jsem na mysli, že toho nelituji, a ne, že s tím nesouhlasím.“</p> <p>Tris se prudce obrátil a změřil si ji povýšeně znechuceným pohledem, jaký ho viděla používat, když se díval na Winterseina. Rialla se kousla do rtu, protože věděla, že by se urazil, kdyby se rozesmála. Její euforie byla částečně způsobena vyčerpáním, a tak se snažila podle toho chovat.</p> <p>„Pěkně jsi mi v tom vymáchala nos,“ zabručel Tris.</p> <p>Rialla ten marný zápas vzdala. Zabořila obličej mezi kolena a nekontrolovatelně se rozchechtala.</p> <p>Trisovo čarovné světlo pohaslo a rozhostila se tma.</p> <p>„Lup,“ zavrněl Tris o něco později.</p> <p>„Zloději,“ pravila Rialla s rozespalým smíchem.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p> <p>Když se ozvalo lehké zaklepání na dveře pracovny, vzhlédl lord Jarroh poněkud podrážděně. Dal služebnictvu jasné instrukce, že si nepřeje být rušen. Pohlédl z okna a zjistil, že zatímco pracoval na svých knihách, venku se setmělo.</p> <p>„Ano?“</p> <p>Na chodbě byla tma, takže osobu, která ho vyrušila z práce, neviděl dost jasně.</p> <p>„Prosím za odpuštění, ctěný pane. Přináším ti zprávu důvěrné povahy.“</p> <p>Lord Jarroh už obdržel nejeden soukromý vzkaz, byl to jeden z důvodů, proč neustále nosil pod oblečením drátěnou košili. Ustoupil stranou, pokynul heroldovi, ať vstoupí dovnitř, a tiše za ním zavřel dveře.</p> <p>„V jaké věci?“</p> <p>„Vražda lorda Karstena,“ řekla Rialla a shrnula kápi, která jí halila tvář, aby si ji mohl lépe prohlédnout. „Kdysi jsem ti doporučila, abys zvážil obvinění vznesená proti lordu Laethovi. Učinil jsi tak?“</p> <p>Lord Jarroh hmátl instinktivně po dýce a pevně sevřel její jílec v dlani, ale jeho tvář neztratila nic ze svého povzneseného klidu. „Ano. Pomineme-li, co jsem viděl, byl by lord Winterseine nejlogičtějším podezřelým. Oba jsem je znal stejně dlouho jako lorda Karstena. Kdybych na vlastní oči neviděl, jak do něj Laeth vráží nůž, nikdy bych tomu nevěřil. Bohužel, lorda Winterseina zachvátila docela nedávno nemoc, která jeho výslechu brání.“</p> <p>Rialla sňala z ramene plátěný vak a vytáhla z něj tlustou knihu, Laethovu dýku a dva listy pergamenu. „Mohu ti, pane, předložit k přezkoumání několik zajímavých předmětů.“</p> <p>„První z nich je Winterseinova kniha kouzel. Ae‘ Magi, lord Kisrah se postaral, aby nikoho neohrožovala. Všimni si, že lord Kisrah z ní vyňal několik stránek a zničil zámek.“</p> <p>„Druhým předmětem je dýka, kterou byl zabit lord Karsten. Objevili jsme ji na malém hrádku, kde lord Winterseine cvičil otroky.“</p> <p>„Za třetí je zde dopis od lorda Kisraha, v němž detailně rozvádí nález ze zkoumané vražedné zbraně. Dále tímto prohlašuje, že lord Winterseine je mág dostatečně mocný, aby mohl být přijat do Čarodějné Rady. Nepochybně byl schopen vytvořit iluzi, která by tě přesvědčila, že dýku třímal v rukou Laeth.“</p> <p>Lord Jarroh zavrtěl hlavou. „To nemá žádnou váhu. Myslíš, že darranský soud přijme arcimágovu výpověď?“</p> <p>„Ne,“ odpověděla Rialla. „Nicméně jsme doufali, můj pane, že budeš ochoten důkazy zvážit ty sám.“</p> <p>„Za jakým účelem?“</p> <p>„Můj pane,“ řekla Rialla, „chtěli bychom, abys zajistil, že Winterseine a jeho syn Terran nezdědí Karstenovo panství. Jestliže nejsi přesvědčen o Laethově nevině, předej jeho majetek koruně.“</p> <p>„Čtvrtý předmět, který jsem ti přinesla k posouzení, můj pane, je dopis od Rena, Pána špiónů Sianimu. Má za to, že by měl odpovědět na všechny tvé otázky týkající se úlohy Sianimu v celé věci.“</p> <p>Rialla udělala ještě jeden krok a postavila se do plného světla. „Lorde Jarrohu, Karsten zemřel, protože věřil v ukončení nepřátelství mezi Rethem a Darranem, které již obě země stálo tak mnoho. Předvídal den, kdy zavládne mír. Winterseine nebyl jediný, kdo plánoval jeho smrt. Nedovol, aby jeho vrazi slavili triumf. Jestliže získají Karstenovu moc a majetek, zničí jeho sen.“</p> <p>Lord Jarroh natáhl ruku a natočil si její tvář tak, aby na ní dopadalo více světla z olejové lampy.</p> <p>„Ty jsi Laethův otrok.“</p> <p>„Nikoliv, jsem Laethův přítel.“</p> <p>Nechal svou ruku klesnout a zamyšleně našpulil rty. Nakonec pohlédl Rialle přímo do očí. „Řekni Laethovi, že učiním, co bude v mých silách, abych jeho jméno očistil. Ve jménu jeho bratra se postarám o to, aby k svatbě naší princezny a rethského krále Myra došlo podle plánu.“ Odmlčel se a pohlédl na dokonale hladkou pleť Rialliny tváře. Pak dodal: „Přestože to bude znamenat konec otroctví.“</p><empty-line /><p><strong>Patricia Briggs</strong></p> <p><strong>Riallina hra</strong></p> <p>Anglický originál Steal the Dragon</p> <p>Překlad Pavel Musiol</p> <p>Obálka Oliviero Berni / via Thomas Schlück GmbH</p> <p>Grafická úprava obálky René Balický</p> <p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p> <p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p> <p>Vydalo nakladatelství FANTOM Print</p> <p>jako svou 4. publikaci</p> <p>Ostrava 1999</p> <p>Tisk Printo, s.r.o., Ostrava</p> <p>Doporučená cena vč. DPH 179 Kč</p><empty-line /><p><strong>OTROKYNĚ</strong></p> <p><strong> </strong></p> <p>Darranští obchodníci s otroky přepadli Riallin klan v čase jejího dětství, povraždili všechny muže, a ženy s dětmi uvrhli do otroctví. Po léta žila Rialla v zajetí, sloužila svému pánu a čekala na příležitost k útěku. Když se tato příležitost naskytla, nepropásla ji. Po zdařilém útěku z otroctví se z Rially stala cvičitelka koní v Sianimu – malém státečku proslulém svými žoldnéři.</p> <p><strong> </strong></p> <p><strong>ŠPIONKA</strong></p> <p><strong> </strong></p> <p>Nyní se má mezi své věznitele vrátit! V zájmu ukončení dlouholetých válek hodlá darranský lord otroctví zrušit. Tento záměr se však kříží se zájmy některých darranských šlechticů. Hrozba úkladné vraždy lorda Karstena se tak stává reálnou. Rialla je vybrána Pánem špionů Sianimu, aby plánované vraždě zabránila. Rázem je vtažena do světa smrtící magie, dávných bohů a neuvěřitelných netvorů. V tomto světě se musí opět stát otrokyní. V tomto světě může otrokyní zůstat navždy…</p> </section> </body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJZAXoBAREA/8QAGw ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAQFAwYHAgH/xABGEAABBAIABAMGAwUEBgoDAAAAAQIDBAURB hIhMRNBUQcUImFxgRUykSNCobHBFmKy0SRScnN0kiUmMzQ1NkNTVOGC8PH/2gAIAQEAAD8A 7KfQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAACBXzeMtX30ILkclhiKqsavp369lMF/ifDY2ZYLV5jZWp1Y1FcqfXXZSRjMzj8xE slGy2VG/mb2c36ovUx2+IcTRuLUtXooZkRFVr9ppF7dexgk4vwEbkauTicqqifBt38kLgo5 +M8DWsSwS3dSQuVrmpG5eqd07E/GZnH5iN76FlsyRqiPREVFbv1RScQ8jlaWJr+PesNhZ5b 7uX0RO6n3G5OrlqTblOTxInKqbVNKip3RUJYK+XO4uDIx4+S9ElqReVse9rv0X0X6lgCus8 QYipadVs5GCKZmuZj3a1swycVYGJWo/LVtu6Jyv5v5Hq/wATYbGWFr3L8cUqIiqzSqqIvbs hLoZKllIPGo2Y540XSqxey/NPIlFXluJMVhNJdtNa9f8A02pzO+uk7IWTHtkjbIxeZrkRWq nmilbmOIcdgvC9/kezxlXl5Y1d2+hBg47wFi1HXZZkR0io1HOicjdr22vkbED4q6TamuZHj vC4662qsj7DubUj4URzY/qvn9jY0VHNRyLtF6opHv5GpjKrrN2dkMTfNy9/kiealbheLMZn rUtamsqSRt5/2jOXmTttDJmuJ8XgkRtuZXSr2hjTmf8Ap5fcJxPi0wkOXln8KvMnwo5PiVf Nuk7qVMXtHwcltIXNsxRquvGexOVPrpd/wNqiljmibLE9r43ptrmrtFQ+ve2NjnuXTWptV+ Rra+0Hh1EXVqVdekLuv8C5xWXp5qmlujIr4+ZWrtNKip5KhNAAABr/ABhjLl/FPkq33wJAx z3xIumyonVdqnXsn0NH4Gaj+KayIuvgk311+6psnEnB2Jq4GzaqMdBNA1ZOd0iu5/ku18yg 9n6Tf2oYse+TwX+Lrty+W/vo2P2gYirJi3ZVG8tmFWtVyfvtVdaX6b6GvcCYiplcrO+5H4j azGvaxV6K5V6Kvr2OommcW08fmLc2OrxImVgg94a9jfzp5sXXmqdU+xqHCeY/Bs9DNIqtgl /ZTfJF7Kv0Xr+p2E5Vx3irGPy7JprslptrmcxZO7NL+X011Q2f2arvhyVPSy7/AAtNvK/N0 rl/GSV6F11OdeqSNTv8vVN+qHHKSPjzNdsiqkjbTEeq99o9NncwaH7RMFTZTXMxN8OwsjWS 6Xo9F6IuvVOhQcD4KrnMrMl3boqzEf4aLrnVV6b+XQteLODstdzlm9UjjlhlRqtb4iNdtGo mtL9DV8bkshw3lfFh5opo15ZoZEVEcnm1yHW8JnKfEFD3iq9UcnSSJV+KNfRf6Kc2404Ydg bDbMc75q9lztLIu3td30q+f1On4dFTCUUXqqVo9/8AKhG4mv0MdhJZ8jA2xCqozwXJvnVfJ Pttfsco4gxf4RlHwx8/u8jUlgcqKiqx3VPunb7HUeEMwuZwEMsjtzxfspfmqef3TSl4Qstj I8vjZaMsssTJO7onaX/+fI4rkaaY7K2aLnc3gSrHza1vS9zuUMkXhMRsjVRGpr4jUPaBh6l rGvy6Tqlis1ERvPtrmquu3kvXyKL2bsbJxDP3TVRybRdd3NIPGODjweXSOKWSWOxH4iLKu3 Iu1RU35m4cIYbHZHhKg67UjsKxZVZzpvl25d/yQ0/jjHUMXn/d6DUZG6Jr3xtXoxyqvT5dE Rfub7wI2dvCdXxkVEVXLGi/6nMujYjmvFlfH5pcjbxkHJZxUiNsKxukmYvdfqi7+yET2fZr 8Pza0pXagu6anokifl/Xt+h1UAAAEPLrrDXV3r/R5Ov/AOKnMuBudvE9dWIjneFJpFXSb5V LnN5+W1FLhuIqcuOV6o5k1d3O3p2VU/eb9DZ+GsTi8ZjmvxsiTtmRFdY3tZP8voR+Ol1wna +as/xIa77MlT33IJ5+Gzr91N6yF6HG0Zrlh3LHE1XL8/RPuadw1kKOPSxnc1aZBayj3Oja7 aqkaL5a8t/yQ1niyjXhyaXaD0lo30WWJ7e29/En2X+ZvnBGc/F8K2GV/Naq6Y/fdzf3Xfp0 +qFH7Uvy41eqLuTr/wApZ+zb/wAsP/4l/wDJptoOKoq/2u7NT/pDt5J+0O1A1b2ipvhR/wD vo/5lB7L/APxHIf7pn81Lj2lcyYCurXKipab2XX7rjG/hpnFPC1C5LIjcl4CKljX5/RHev1 7mjwzZXhPNKqIsFmLo9jurXt+fqi+pe8YcS0uIeHaboF5LDZlWWB35mfCvX5p8zoeJXeHpK n/x4/8AChpmZuwZ/i5teWVExeIastl6/lVU7/Xrpv6nriq1huLMe78MspNfpMWVjUa5quZ0 5k6om+nX7FBwNm0xGabFK9G1bemPVV6I79139PudcBxLiXX9p8l13/pL+vl3N3h9mmMdEx/ v9vq1F2itTf8AAgcQcBUMVgrN6G3Ze+BvMjXq3S9UT0+ZE9ma/wDWGf8A4Vem/wC80y+09U /GKSdd+7r/AIlJ2Js52rwPj7OEjgnbF4njxPaqvX417df4dyvxFvhziLOrZy9Va1uVdeH4n 7CV3qvmi/Jeh0xrWsajWtRrWppERNIiFRxRmW4TCS2Gr+3enJCn95fP7dyiwNzC8M4dKGWt sZcst8ayxzXOX4k6Iuk9DRs5j0w+YVtWRVruRs9WRPNi9Wrv5dvsdX4YzTc7hYrSqiTN+CZ qeT07/r3+5bgAAEHNNc/B3ms3zLXfrX+ypyPDy3IstUdj3asrIjY+m9qvTr8tHSuMMI3L4V 72s3arIskSonVfVv3/AMjl9XJ36Mb46dyeBkn5mxPVEX/7Nx4qzLYOFa2GtSOkyUkUTpkXu zWl+JfXoUfB2fr4DJzSWmvWGeNGqrE2rVRdouv1JvGfFcWabHSoq5ajF53uVFasjvJPoht2 PqcPcSUILbKcUzY40hRr06xon7ujxnOE6Vjh2WjQrNifG5ZoGoq6R/mnXyXscsp3rmLspYp zPrzJ0+Hp9lTz7di24t4ibxBLTWNrkbXh05VbrmeuuZUT06Gw+zbM1o68uImkRkzpFkiRf3 0VE2ifNNFnxTxpWx1V9XG2GTXnfDtvxNi+ar238jWOF+MZsbatPytyzZidEqsY5VeqybTtv t02a0y0/wDEm3F/Mk6Sqif7WztbMxjn45uRS5ElVybSRzkRPp9fkc64n43t37iw4qzJXqR9 nsXldKvqq90T5GXP8SR3+DKePnmdLkHcjp/hVOXW+/zXoQeB89VwWUndecrIZ40bzo3fKqL vr8u5s/tKd4uAqPjXmjdYReZO2lauj77Nr1uzi7FeZeaCs9Gwu9Noqq37dP1LziHhynxDU8 KdOSZiL4UzU+Ji/wBU+RyLL4i5hbrql2Plf3a9PyvT1RfM3u9xnXxfC9OtVkSTIPqRoiN6p FtqdV+fyK7gC1ibEVrEZCNj5rb0enidUlRP3fqi7U3mtw/iKc7Z62OrxSt3yvaxEVNppTl3 GOD/AATOPbG3VaxuSH0RPNv2X+GjcfZzLkp8ZYluTyyV+drK/iLvWk66X07J9jcTifEsDoO JcjHKnL+3c7r5oq7Rf0U6lwjDcg4ZptvSPdKrdoj+7Wr+VPsmj5xjC+fhPIMjarneGjtInk ioq/wQ5jwq24/iWk2g9zJHPTmcidmfvb+Wi+9psL0zFSZW/A+DlR2vNHKqp/FCx9mMVtKVu R0jvc1ejY2L25/3lT+CFL7QMImOy6XYI0bXudV12STz/Xv+ph4VztyLNwS3spMlKBjvE8aR zmomuia9d60M1xS3M8RVbUsblx9WVFZCvdzUVFVV+a6OgxYjh7MMTJMo1rPvHx+Krdq76lX xjwxBa4eb7hA2OSgiuiaxP3P3m/1+xoPDt7J1cpDFip3sksSNa5iJtr+vmn02drAAAPioip peqFVQ4YxONvvvVa3JM7elVyqjN9+VPItioZwthY8n+ItosSfm5k6ryo71RvbZnt4HFXrfv dqhDNNpG87272h4fw3hJPzYqp09IkQxf2SwHMq/hVfr/dJ1DGUsZE6KjWjgY93M5GJrakor m4DFNyjsmlKP3p3d/wA/XXbfzIycH8PJIsn4VArlVVXe1T9N6JdbB4mpK2Wvjq0UjPyvbEi Kn3Is/CPD9lVWTFwIqrtVYis/lo9O4Wwj8e2iuPjSBjle1EVUVHL5777I0fA3Dkaov4cjtf 68jl/qTf7OYb3FKS46Ba6PWRI1btEcvTf1IsfBfD0VllhmOYjmLtEV7lbv6KujPc4Wwt+86 7aoMlmeiI5Vcul10TpvRhfwZw7ImlxcSa/1VVP5KT8hiaeTxzsfai3AqIiNauuXXbXoe8bj amJpMqUokiiZ113VV9VXzUlEDLYWhm6yV78CSNau2qi6c1fkqdjFJwzg5Var8VVcrWo1FWN OyHuDAYerYZYgxtaKVnVr2xoioWJEyGMo5WBIL9Zk8aLtEenZfkSIoo4ImxQsbHGxNNa1NI iHsg28NjL1qO1apQzTRfle9u1T/MnHxURU0vVCHTw2Nx9iSenShgll/O5jdb/yPWQxlLK10 gv1mTxovMiO8l+S+RmrVoKddletE2KKNNNYxNIh5uUq1+u6vbgZNE7ux6bQiQcPYetSlpRY +FK8y7kYrd8y+W9+hjThbAo3l/Cauk9Y0UsKtWClXZXqwshiYmmsYmkQyldR4exWOvS3alN kc8u9uTa6330nl9iyAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMcrZHIiRyJGu02qt3tPQyA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA+H0AAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAA8uc1jVc5URrU2qr5IawnHmPnzlbHU4n2GTPRizoumoq9tIvdPmYMr7QI8fdWFm LsSQtcrVmfuNHa78qKnU2TFZStmMfHdquVY5PJe7V80X5kwgZLN43EIz362yFXrprV2qr9k 8icio5qORdovVFQ+lRk+JcficlWoWnObJYTaORPhairpN/ctwU2R4oxuMy8GMsLIk02viRu 2t2uk2pcgGtcRca0sHK+pHG6xcRE/Zp0a3fba/5ECzx5b/CYblTDSyK5nNLI7fhMXsqIqdV /gWXCnFbOI45Y5IEgswoiuai7a5F80U2IjZC4zH4+e5Ixz2QMV6tYm1XRB4bz8fEWPfaZXd ArJFYrVXmTsi9F+5bgAAAAAAAAAAAAA5lkoYq/tSrtijaxi2IlVrU6bVE6/qWPHHEuJu4mT F1ZfeLSyonK1i/s1avXunfy6ephxFnM8M4alj4MYslvJTOfH4qqjY96TSonnpN/Qk2uKs7w 9m69PNNqTwzIjldXaqK1qrrab9CD7TaVeG1VuRsVJbDXpIqL+bl1r+ZZ3uKsrgcNXSzi2LL JG1IZmPVYkTSa5vPm+X8THb9oS18PSljrMlvWI1fIza8kaIqptfPrrohHv8AFtS5l8bDbwH 7Vr2czrLeVzFdrq1PTfXr3NrzOfr4d9eBY3T2rL0bDAzu7a62q+SEDIcS3qHFFXEuxiPhsu RGSteqq5F6KutdNeaehV5PiTHzcX06rsKkssM6RLPO3lc3a6RWp5pvr1LjL8QWoMvFhcbS8 W5MznSSZVbGxPX59iup8WZOrxK3B5mtXV73I1Ja6rrbk6LpfI3E0T2oMb7pj5EanP4jm83n rXYqoJM8nCLGU4oPcVhd4km/jRNrzdFLHgBcXUrzur2Us5SaPm930rNInXlaq9F691PlDjn LS52xFapKkUUUirUij5pGub8++99z1HxTxTWgu3b+Gc6ujU5WuZyNi36+bk9f6FxwbmffeH JbdtsECV5Ho5YmIxqNREXek+pVZfjm6+tHewtfVNkqxyyTsT4neSa3tE15kylx0thzbNiit fHpC50k6rv9oi65U9d+XmQMvxtlWw1cnjqiR49yq1fGRFV7t9l0vTt0JNvjTLMx6ZKDCotK SFFZMr98j96Xm15b8voVlfiviOSCtbrWYb75Hq2SlHX+JnpvXXS+p0WFz3wsfIzw3uaiuZv fKvmh7AAAAAAAAAAByvixtyHj5ZKzV95V8T6/TfMuk19eqKdOZXjVzZZIYvH0nM9GpvfyXu alx5nMjjZKtau59etMm5LDE+JevVrV8l1/M1zi9zHzYm5UZZkqLAjY3WEdzPVHqqovN1VV2 WXtI8SzTxNt0L4Wva9HNf3Yqo1dL8+/6EriOabIezmpZfWdCqOjV7HeSJtN/Rei/cteBpY7 HDULfA06BViWRW9JE3vaL6df12a57Q3+7cTY606NXNZE13+1yvVVT/8AfU98XTT0+IcZxC2 GR9dzI3MR6a5VRdq1fRVRS8ZxzjrsleDHV5rNyZ6NbErOXkRV+JVX0RPT0Nc43mWjxrVtuj crWNikRG938rl2iFjxNxRJDnK9FyS0qqsYs07WamVjuqo1fL0XXXaKU+asOrcdVb0cE00a+ DJAxyKj5WoiJ0313tPM6k1dtRVRU2nZfI517Rcm27ahxcFeZz6r+aR/IulVU6InqecPxLDi MBFVno21mjRycqwqjXbVV7qReDcJft8QQ5Fa74K8L3SOereVF2i/Cnr3JGOivUvaZNy1nSu fM/m2ioiRuX82/kmv5G78SQSWeHL8MLFe90DuVqd16Gl8G2Iv7LZivfryJQaiufM1FVVVU0 rUTzVNIpQ1JXLjLFFl+oynYkRVdO7UjdL0XlTfdNGxXm4aDgh1aO0tmFrk/aRJtfFXqiqnk hWU6iy4JlGxnsZDRle2VdvV0sa+beU2+/ZbR4Nazh+GLIwsakX/ALjUb5qqJ3+nzNBVjGS1 LGEktR5CTfiV4mLuN3935L6HXMetp2OrrdREsrE3xUTtza6kkAAAAAAAAAAGN0ETpWzOiYs jE016tTbfopkPEkUczeWWNr273pybTZ9dGx/Lzsa7lXabTel9TzLDFYZyTRMlZvfK9qKm/u ensZIxWPY1zFTStVNoqBjGRsRkbUY1qaRrU0iGOxTrW+T3mvFNyLzN8RiO5V9U2ep4IbMLo Z4mSxuTTmPbtF+xHpYnH45VWlShgV3RVjYiKv3Ms9KrZlilnrxSvhXcbnsRVavyPstOtPNH NNXikki/I9zEVW/RT06GJ8rJXxMdIz8r1aiq36L5GQAHzSb3rr6n0hZOK5+FWI8V4UdpWr4 XO1OXfn/U5/Xx2QjrWq+T4YmuWpHKsczGNRGqqeqfPqSKHBecq4SzJHKyO3MiN93VUVFZ5o q9kcYK+KvsxD6FrhaSa38SMsJyoib7Kq/I2fgrh63gaE3vj2+LYcjvDau0ZpPX1NjRrUdzI 1EVfPR6AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABhtW61GB09qdkMbe7nrpCJQz+Kyk6wUr0U0iN5uVu96+5m sZWjVuw0p7TI7E/8A2car1cZn2a8czIHzxtlk/Ixz0RzvonmfZp4q8bpJpWRsam1c9yIiJ9 zxXu1Lf/drMM2u/hvR38iFa4kw1G4tSzkIo5k7tXfT6r2Qk28pRo1WWbFljYpFRGORd86r2 1ruZpbMEDmNmmjjWReViPcicy+iepiyOQr4uk+5ac5sLNcytartbXXZDBjuIMVln8lK7HLI ib5OqO/RepYnzmTmVu02nXR9MbJopHvYyRjnRrp7Wu2rV+foZAAAAAAAAAAAAAAAADUPaS5 P7Pws1tzrLddPk494SbFVKLsizB2aKVIF3K+HSyIut611XsaZFkEt8QUbyxTT3H2/ElYidV +JOVrfohZ8WvuzcWWr1VFVuJjic5yd2dd9PuptqpS4okuV+bxK3uzI1exeznLzdF9U001zg vAwJxFkJkkmVMdN4cT2uROf8yKjvXoVza+LyLs3lsi7wme8ObAjXadvr2TzXsZc3jcinDeH gjjc59Ku6xIidXNRzk1089b/AIHvMfimWzuBXItSJ9hzXNrNav7JqOTar811v5aN9zVx1DD W7bI0kdDE5yNXWl/U5nj6eZuZClJRxMlexA5HSWVarUeqrtVdvp5r0Q3e1l8rR4vrY9zYZ6 V3axo1F8SJETqq/LZWJxFGtDiHKY+u2s+JzGsnlRXOkd26ovZE8k+ZIrcUWc5i79arHNSvV aySLK9qL17rpPLeun1PXs/p3I8XNkLU/O3IP8ZrV6rvqiuVfn0NsAAAAAAAAAAAAAAAAItr H17k9aadqudVkWSNN9ObWtr+pktQJarPgc5Wtemna8080+6dDFNjKs96tckjRZKvN4XkiKv RV/QxR4WmybISK1X/AIjrxkd1TSN1pDzgsHWwFBalZz3or1e5z9bVV/8ArR7xGJhxFV8MTl e6SR0sj3d3Ocu1IU3B+Fnyjci+sviI7nViO0xzvVW+papVYl5be/jWJI9fLe/6mJuLrJln5 NzVfZWNI2OcvSNvoifNfMy3acWQpS1J+bwpm8ruVdLr6mZE5URE7IRmY6qzJyZFGL7zJGka vVyr8KddInZD4mKoIs6+6RL7xIksqObtHuTWl0vn0QRYypBkLF+OLViy1rZXbX4kTt0PVOh WoNe2szw2Pdzcm1VG/JE8k+SEkAAAAAAAAAAAAAAAAAAEe5fqY+NklyxHAx70Y1z10iqvkf bVyvSqvtWZmxQsTbnuXoILla1UbbgnY+BzeZJEXpr1MGMzNDMMlfRn8VsT+Vy8qp1+/c8RZ 2jPmZMTC58liJvM9WtVWN+Sr5KWIAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABpntCp++txcLXv8Sax4TWb+ Hr3X69v4kvinDX8g/GR1oW2Kdd+5YFk5ObWtbX00i/qVOOZneJOGMsiWGJ40yMhj/KxrW/m a30ReifY8cM0cvX4gsY33jwGVKqo5kTldG17kTlX5rtdr9CCzh/J4vL4yhJbak1qwr3pA5e ZzWqiq9y/TfQ6eAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAARp6Fezcr2pmc763MsW+zVXW1+ukMs8azQSRN erFe1W8yd035mKhRr4ylFTqs5Iok01N7X6qvqeaWOr0X2JYm/tbMiyTPXu5f8kToh69xr/i C33MR1jk8Nr1/db30n1UkgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA AAAAAAAAA+AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA//Z </binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMhAfsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDa+O2rXGmfFqMWKqjfYIPM LIpMnLkDJ6dBXBXHi2/uPKijuRECAXCDkEnp+FdR+0XMP+FoQR7VUx2EY5yScs2M/wBK8k8 990ckmA4XbjaB0459/wBa78NNKKbRz1Y3Z17azqsoOdTlLH0+XA71Sk1PUUyReSlVGQd/FZ 1vdOyYVgAM4z6UtxIWuTb26GaaQZG37oJ9fr6CvVUU9jl1vqWl1fUlAb7bNx154FKdZ1FSM 382XPZjwKynt5TN9lZneTq4CkBQOox9ePwpSy7iAG2jgevFbpeYGkus6ou4JqM4HUYY9KQa pqIEjNqFwHPT5zz6mqTbi24dzzntTUDuxVOOc9etJRJvcujVtTjckX83HHEhNK2r3rvt+3T iPAOS5JrMkLrGAigsT0PH51A26MpvkZ3LbfbPsO9OMdAuaZv75nO27lUMO7np71CbqfzMtO zD3OTgH/8AXUDGNEUHlsnAA7UwyZkUNG8ee7dz/jVpOwi3/aF2A4W6lwT03Gozd3ONpuJCd 33ix/lUW7yVkkJChfvMelCOr5bduwcnHvUNWGaNgqXZaO71j7CqoWR5ELgkD7vHTNVWvbhV U/aXJHYHgf8A16iULh1ZFJdTyRnb3yMf55poAAJGAQRip1uPSxZN1dtndOwJHXtVYai6nyV uSSeyHjr3qKdJWULG6qScFj/Ko9iPL5IG9mYNK4Pp/U1ajrqF9C61w+3JkfcD1Y9vala7uy mTO5D8ketQthi5MeAOvPHT1qpcXZnUzKfKhUDLqmC+BgAAfzqYxC5pma6ClkmOwcZVuOvP0 5p0d3KrAl3LLg4zweelZ1uhjjVWRVPUgdqcskbS7VOTjPOeeaaiwuXluZUkLByMj+Hg+9Ma 7nJIFw3Q8+tQLuYn/HoP8igkICxAIHtQ9BlhZ327nm46kbRmq1xqEvOJWyw+maqz3BVhyR3 GKzpJTITnoOlctWq1oi4w6sleeVyN0rYzwOwNS+dcbQPOY84OfSqyHLA9Rn8qsnGegGaxim 9TURZJNoIY7jz/AIVJ50wh+aZscd80eUrJuDDIGNvIpkikYOV47ZrVLQncGnlCBTISvXig3 UgC4kbb9evrUXzMzFuMdaSRMAYOCeOPSpuOw5LiQsDyAOoHSp4XbzN7EjpjpVMqBjaOp71Z iyGY5O0DGR3/AM/0pIGa0MrHflirDGBj+tJ50oJ+Ynr2qOFwQwBwcZwaVuT1HFdq+E5nuBk kLN8yD2A6UwyysozJhh046+360hG/uDTQwHIGM+9Mosea/GTx3FKZ5SAwZQPTGagUsAAB16 mkyRjtjpzTSEybzbgqp8wjPHOKaZZANvr/ALPWolbkA9cc+1OIyAOTxVO5JKssmOTgHr9aU vNu5PAPPtUA6jjv6VKSOSxxj1qgJTK4wPMGAB0zg1GZnYfeyfpTeuR09DmmlVHODnAp6gP8 +YMPmzjpS+c2CCeo6DikONg2hcjnJpyAAYwG9P8A9dIVyQSuMAHAPtT1llxyRt+lMUqoOAQ KblvMPatkSTNOyx7G+oOBUf2qXBAfGevHWmMR06YHYUnKsc4NACiV/N+Zs/h0FP8AOkGTkk +uBUW1RyRz60v3WOCD6VAE6vI68twOckDtUgdu3XHTFVwSg4zk/wAqkQkncvTHStEQyyrOA VyCScdBTvMfBG78MZpgPbb+NGAQSRggVZAu9uoXI6cDrT9zEhcDjBAIHPvUTFvfH6e9ICe2 cCgRZWU98fiBT1kIyTj3461XC5PGeeeKsxopjzgmTPJzgYqkJkyXDq7bF4Ye36UpcZGRk4H 8PtUkEfPKhl9OtX2tCCAGwMDjHtQ0yLo6H9ouSL/haEVqrRr5VhGQqqQRyWG49z1+grxwbm RixIxxzXrv7RLu/wAW8GTKrZRBVVMFCc5BPftz74ryIgkIpXGUAbHb3r4+h8CPfn8TH27eb EI4LgK5faVVD0xnIbpWibyGK2jjtY2WUjYqBsc+p9h3rEAEEYJG5UAGR29vxqaEkDzHOWYY 9do649q76dTlephKN0bETmKNkWNp3LbmdeAzdO9NKzyEgQog6/M4P8qS2ulPzYBw2Np4FXX eJlBbOeSAOcfWu2ElLVHO7plJdyNhj+X50wEFsY5I596syCMQu8hwgX14z71nEyBDM8wjjB 4Hovbn860JLJdVjLu+FxliR0/GqsatK73kuQoH7tW6qvc/j/Ko1kEu1rrzPJXLD5Pvjtkel WpbgyxsY4sDG3c/ygjHNVHRBZj7eN3hEz4BcblGegqG6YRoqysV3HcfoOtMgl+y2iyyyFi4 2D5cnHZQKr3DzNhyWMhICqDnaT0H4cmq0voxaliON7qUzuoCKQqJ1+b1qYqv2mOOJFDsSW4 5C/8A6zTGnWziEewtggKg6v8A571JH8pZyQ8zffYjp7D2p+oakpjG3BwvYn8cUeSF9wOuan eUCMBojIvI4HI71G00Cx4kwp5II7j+ho5exKkylcM2Ugix5rZ5bonvTkghtIQMnaDkuf4j3 NLLqFmkICKJmJx8uD1qS2dIrWNXcs3VieRnqce1NJW1HdlcxG4fc6MIFP3Dxu9z7VDGPtMy yMMQRHCZP3z6/QVPO4nf7LG4KnJkcdh/9eo72WK3sxFCo3N+6RQfUj+QpaWGrtkcjtc3vlo 37mM/vMD7zdh/jSyEi8twFIfJHHpQTBZQohBL9h1LNU0EG1WmkJMrAcdox6VLt8hkuQo56D kVSuZuCG4Cjgmp5ZlUZUYI4xWVKWmLEt7YrkrVLaI2px6sDKxOfXk8c09ApyQAeOSaiRWyF PAxz2qdAyg7uQRnNcSTb1NR3lpksVA7nFSFUzu3jioV5GVGOnPtTiOcZzxiuhaCY7O1tqkY PeoyGyRycnNAbLdicGgyZjxxyOcUXBIcCBHyOM5HPSoywKcdM0m4lScc9+KjHTJBwahyGIQ x5UEE+p6VLGMBcNkhuxqvn5gM5PXOMVYUtgjG0jj1qUwLsbkPwTgDjAFWDyMHketVIznC7t oz6VcQgJ/n0rvg7qzOeW4zGDng9s+lJxyQeBxmnHJ6Yz2pACCVwfxrR2JsL6Z9O/NNwpxtB zg051OcFcY9aUAjnBB/lVIBmM4wOtScsgUnvn6Uqju2c/SnFQoGMkZ5NUoktjcKo44707IK 4Bzn1FBU7Qx6E0inqTxiqExwGT1HHpQQzMWJDHr6UYB/CjYeuRnvT1BC4w/zDpxSdAueSR1 qQche3XNM3suFPH400IQkZAA70ueQehpc56HNL8hGcEZ44pgNPJO84phJ5J4PankdRk89xT GUg/55oYDMuCOeMU9QCQC3UcGkJwM4GcU9ORgL0/WpSAcpAX/a9BUsa5Xkc9znikjjMjBQF HGclgMfnU6ZCgBc46dq1ijOTAdfvZI7etAfg/Lx9cUpGFyMZHXPFRNggk8EceopkDyQwx36 n2pQvc9KRTgDGfwFPABPB/E00MljQkZ3H27Zq/awqRuJzg9u9VY+o65z1rVh2hcbgCOn9at Iymy1FACvI6cDHapHjYt9wdB1PtT4E81scDI65p8txJFIY1GAoH8HtRuYNmp+0bJcf8LOjt 3LeXHYxtGduNxLHOD3xgV49kyHMhKjPavYP2hlvj8WVa4WR7Y2MSw5+6xBJbBHTk1457EHI 7evqK+NoawR9NPdhOjvtEfEYOT6/jRlo+FDZ/Hp9akOFQ8kv7CrMFhqd/EZLe3eVU43A4/4 DnvW1SpCmuabSXmVRo1K0uSlFyfZK5QUuMDOO/rj2q3bXLbtjHPPHpmqh35K4PynH09vrV6 HSNXnizFYuVPIyAuR+PWh4qlRXNOSXq7Dp4SvXk40oOXomyeQLPbSRFhl+Oee/X9KaLVXfz Ll/OaMDYoGFB9hVOQzWkrRXFu0Uno4x+VWIZ9+3ar7zjA6nP8AWvRp4mMo3T07nHUoThLka 17GgdOZpVTem1j97dkf55qrfWL2c8trOMOjFOvykD09iKuxyssiRXMTKCc7WXblu34VZEyT L0LtkHgE4NNzpOPMpq3qjP2VdS5HB37WZzJiSCZZSCWAwu85wPaiWQybWH7tkbcCF74rbls Fk2tCQ+ckjJ5+n8qpvp7GYRJGRI+cKDuB9at80VzX0CHvNRtqUI3WBhLK7tIw+/3A9BVjz0 mkAfoP4hx/ntTDZXLMd1u+BgDCNgAfhTmtYrOXZNGxbOQrAr/+uueGIU5WUk/mdE8NUprml Br5MWKabY0W8hc5GCcZ55qGaKPYWmUNkEHnrU63cAYII4uPbOfrQ8sDgbwBnI2gda6b6bnL s9UVh5MIAjQR4GRgVGbjJ3INvb6ippbXziojLO5OFULuz7Y9KlXTZlcJPG6P/cdccVzup7/ JfXsdCpScPaJO3e2n3lK0SQ7wjdTksfWrkVj59z51xHL5UIIBXj5j1P4f1rYh05IoQZVBbP AB4psrJDEUjZWTlcA4OepP512Ri4xvI4nV5naJn+TBbSM8bMd3O48moHlCEk8KRSy7l3EYI HQVRDSyzCKJXeRuAijJJrmq1VFXZ0U6cpOy1Y2RwxIXGPrUWxlIGfyPWkkgeCZopkeN+6sM EU6NSVJLDjtjpXJzKfvI6HFxdpKzRLFGjErgj9cVL5a4G77xqMAq4IJApWkLKDyMCtFZbk6 9BhI3HHGOMHin4AiwxCnHB96h8zBPPI96j3DBVcNz254qfaJeg+XW1iUkqhLHOe9QMNhAQD B/KlzuJKnJPWhwcgEn6Gpc7oai2rjNx3bO3UUjMRjB6GkwQcjjnHNB+98pFHQVgUgkk9cVM uC+Bn3PrUcQwCf1FTNuiZQ6sjEZAKkE/SmpJWTHyu1yyj/vBuK49B6VdiywxnB96oIcEZzn HGe1XomGzLY57k1202c80K43NtIwBQoOMgZpC8ZY4kGPw5oRlIyMc+/Fa3TFYViZGDSMSex pmW3fXt6VIeRk/hx3pVVWUnp9RVkj4gAAPTjNSNgJgYOTUPzZIJBHoRTgOR7d62RDQhODxy KCGPzFvrmnlcYbI9+acCNmVxxxwadtbCe1xoVwOnXn0p4GAMKBk4xS9gQKXAIIPQVokSxhO FwOTTWXKqcYqQ7Ef5iPQkninFPfB+tKyuGtrkOOcZOeaXaApBOc9fbmnuVXrgevtim5UqSC Pfvmhgr7kZOBwQOaBtZj6j9RUrkNDHvKoEGAduPf8eai4bgNkenWs762ZVtLi7CxwCCcU7y zkAHHOc0KAGBbA96nCsQRjI9K0irkSdgVPl7deMVKucHHpxUiRqyn+9kcYp4iKkDYM55IPW tUjFshC84JPJ6imuuGBOMfpVh1GcY+pPYU3acBSMjP+eKTQJlY44c9fSplwBkdRjtQ0XGQP qAadHu6YB/CkhsmiyckN81aVoNvzFTiqcEa7l3kKDzmr8IDD5eoPT1rRGE7s0UmVI8sTtHY d6z5pWMzFVJXt1pZX2QHHJbjpVZkBbOzHA7n0osZxVzvv2htQnPjsaS9qBCII7lHJyDwykn 06AY9q8MChWySCASMHua9e+Pky/8AC23fERkFnGhVX3HHJyR/D16e2a8lcktk8knJI618bQ j7isfS1H7xs6DpUepAz3DbYI22+WB989eT6V2ASKOJEiVURBgBe1cLpV9JZahGIS2yRgrrw QRx+td2eSQC3HOcV8FxIq8MQlUleL2XY/XOEJYaeEfsoWmnaT79vl5HLQTaVZ+INRnviqyp NmJSucZHUe9dDBeW98nnW0gkUHBPv6GuH1RVOr33zDPmnqpHpWl4TV/tl2RjyzGucnvn/wD XXdmOWwlgli3N3UY6dNkebk+cThmDwCprlcpare927v8AI2tds4b3SpAR+9jUyI3QqR1H0I ri9JuoLLUoZZidiHBPpxjNdzq0n2fR7qRlz+7KqM9SeAP1rzUAbQCcqOv4Vtw+nVwlSlU+F u33rU5uLJQw+Po16VudK/3PS56pC6zxrJCyyKRuVl5FMnmihVndliTPOTxWV4Ydl0NCrcCR gMHjGelVfFbslnbEZ+aXnH0NfLxwKlj/AKlfTmtfyPtJ5m4ZZ/aHLryp28xJL6J/OeNgFZi wUjBOeM1Bb6nHbTea0O9sdOmM/wAqwzdDhWzheuKiDvIwRQWLEBRjk56V+wShSVD6vLWNra 9rH4Uq1b639bhpNy5tO97nodpdx3sHmwEkA4YH+E1V162N1pcuMNLGPMUgenX9M1Ws7f8As nUo7fJEd1Hg5/56Dr+YrcRBIwU4APUmvx+so4PFxrYZtxvzR+/b77o/eKHNj8HOhi0lO3LL 1tv+KZ5miZ3n5MoCwBOB26ep9KmsLWa8vY4Iwqk55bsB3rQ1GwWynmtg0bbX5IHKjPy8+4x VGJ3hlEkTmN1+6w7cV+spzq0OejKzktH01Pw1QhQxPs8RFtRdmlvo9TttO0u309AyZkmP3p G6/QelUPEhaK2huFA3q+3IPOCP/rVpabcPc6dFLKRv6N7kVneJMtYRDnPmdvoa/OMDUxDze CrSbnzWbP17MoYX+w6n1eKVNxTS+63zOdGqXCbVWTAXscEe1NFyjYI/HBA7VnTjD56e9QKz h8ZGOnTvX6l7ZrRn4n7OPQ2ba0l1O88mBl6EsWGcD8K63TdJtdMiIh+aR/vyMOW/wHtXnkN 5d2U4nglKSDPI7+2K9HsLlr3Tre7IAMqBiB0z3r4LiepivdfN+7elvPzP0zg2GDbkuW9Va3 fby7eZz3jCBA9ncAYY7oz74wR/WuZDEEKMZNdR4xPy2APQM5/QVyp9Mce9ezkLf1CF/P8AM +f4oUVmlS3l+RLkZyTj2rV8Pz2cGrxtcOFyhAZhwrHpWGZdwKlc4ppJBCnpXq4mmq9KVK9r qx4WExDwuIhXSvyu9j1SS2tZjma3ik92QGkK2dpA0rLBBEo+Y4CgCqegvJJ4fs2kYu3l4zn 0JFYnjR222kRYhTubHqRivzDD4apWxf1Rz6tfcftmLxtPDYD+0FBN2Tt62/zLnhtLcrqE8c YCtcsqZHReoH61s3Ftb3UJingWRGHKkf5xXEeH9bh0uGa3nhd43cMrJ1HY9a7DTtSs9TiL2 0vzD7yNwy/hWmb4XFUcRKqk+XSz+SOPIcdgsRhIYe8edp3j83fTqcJrOlvpd2Yjl7d+YpDz kdwfcVmhsD5ASemK9O1Cxg1GzktZuh+6w6qfUV51c2k1jdPaTLsaP9R6j2r67Jc1+u0vZ1H +8j+Pn/mfCcRZI8vre1pL91L8H2/yOv0bQtPitILxyLqVlDhj91T14HtR4pjR9LikZQzJKA CfcGsbw5qEsGppaFz9nnzhD0VuxFbficZ0lOMjzlz+RrwKlPE0c5pKtNyu9PTsfUUq2ExGQ Vnh6ahZWa811v1OTUEvgZwPbpW5pFxb2krfaogQy/eIztP0rHgG0EHBq9EjySpCg+ZzgfWv 0XE0KdfDzp1dIta9D8vwWJq4fEwq0FeSeml79Ds1SBkBWONgRkEKMVi67ZxpEl1FGq4Ox9o xkHpn8f51c07dbyz6fIxYxENGT1ZD3/OrdzAtzaTQN/GpA+vavyfD15ZfmEJxleKad+8X/w AD8T9txWHjmmWzpuKU2mrdpL/g/gcacnBzgZ61IiuwLcDPtQqnbtIOc4YelWYEGz5ueo4r9 wglKzR/P87x917jPLyckDIHbvT47aRygVN7seNven+YFIBUHHTn+dTW1y0M+9QDgYI+tVVj UVOXsbc1tL7X8yqHsnViq91C6vbe3Wxq2umxRgSXCrNIei44T/H61X1mKLfBKEw/IPH3hWp BKk0KyAEbuxrM1gkLCCccntX5LlmJxdXOqf1mT5rtPysnofs+a4TB0chqLCxXI0mn3u1r6m UYmYNg7sfnVi1sriYj5NidS7j+XqahCkqQPyNaen3zKUtmX5c/KR2+tfo+dVcXQwcqmDtzL 8F1a8z8vyClgsRjYUsa3yvbzfRPyLkVpbwRGNIlII+bcMlvrXPrC5na3hQuQxA9cAmupOGk 4Fc9FObS/kmVPMDMwIbIyCa+B4WxGKnUxM6b5puN1d7u/U/ROLsPg4QwsKi5YKVnZbRtrYv 2unRwlZZgsso5HGVX6VXv7RJNRgWFQrTA7vTjvWssgljEqjCuMgelY+rki5t8Eg7Tgj6ivP ynFY3E5t+8qNTfMtdlo+nk+h6OcYPA4XJv3dNOmuV6dVzLrvdrqaMNlbQAMsQd+7uMn/61F zYW10pDRqjdnUYKmsezuZYruNQ5KsQGXOeprouOw4rDOsJjMrxUZyrOUpap63OjJMXgs2wk oRoKMVo46Wt9xyYilSVklGHUkHHSrCqxGAMduuKsXWx9RmaMZBboTjHHIpqoS+Sc4/Kv2XB VXVw9OrLeST/A/DMwpxoYqpShtGTS9E7GhZ21lJFgxI0gPzBuv/6qtfYbILzaxtz6VQWGRc mJQrj5gcZyB2rUR1KBx91gCK/LuJqM8JiHVoVpNN6q/wALeq+T1sfrvCmJp47CxpYijFNL3 XZe8o2T+adr97ma9vFFM8QBC9V3HPH1+uah8gqA2D68Vp3EQklilwR1RgPQ9P1/nStakorI B7j1FfoHD+P+u4CFSTvJaP1X/AsfmnE2XfUMzqU4K0Ze8vR9Pk7mKflUnb145GKdEQMMMAq c4K/zq7c25VTGY9mB26/SqwiBkCBSfU+le6fPJNosReUyyCRXZiAEMZACnPORj0+lW7dUXG 7Gfr0rPeVYsKh3MT26UwSSL/y0yPUUA4mncupcnjjoTVaSQb+CAMD+VVmDdc7gMZ56+lKY4 2IPXIHfHanZmfKludH8eEK/GjVHURgSQQE4H/TMDk+vHavM/lzhTz2BHOK9J+Olw8/xo1ES yBkhihjT5SNo2Zx78k15smWm+buOOOpr5LD/AAo92fxMntl230KAncZFyevcV6GSQpG/Kk5 ODxXn9mrSalb5OSZRgAe4r0NlTGVDY6nNfE8VK9Sn5J/mfqHBGlGs/NfkcRdaVeX2qXslsi somIO58HPpV/SZ4NKSW0v4RZyZLh2+7IPr3I9KqvqFxpfiC9KqTEz7nj9e+fyrpJIrLWLFV cCSCUBhzyPf2IpY+vVVCnSrq9GSjZrdafd8i8rw1CWJrVsLK1eLldS2d2/K69UcZrmtnUZB DbqVt06E8Fj6msZcqcKwO3vng1r6toU+l3WyRDLA/KSqMgj0PoaoyQumVliYMeeVIJH0NfW 5fHDRoRhh7cvQ+BzR4upiZ1MWnzdey7W8ux2Hhkk6IoIxmR8/nVPxcpNlaKvXzj/KrnhznR VI4Jkfj8ar+KwPs9qcDmQkflXxFCP/AAuv/Ez9Jru3Div/ACL9DjthJyq5UcVu+HbIzap9o P3YBnkcbu39aykUB8jjP8/Wu0slXT9EMrEea/znjqx6CvsM6rulhvZU/jqPlXz3PhOHMLGv i/bVfgpLmfy2/wA/kZmpXjSatuWTaIMBM9N3U11FtIkyLKpyrDPArFj0KF4Eke4lEzAM3C8 H096u6f8A6LNLZOS5TDqSMZU/T/PFfL5k8FXwkaOFd50fLdbP8dT7fKY4/DY2eIxitCu9Nd nvFfdp62RR8SQFttyvRh5bH3HI/rXNbBjOT6V3d5bLcWEkG/5nXK8dD2/XFcVJGFkGRgA4Y Htz0r6LhnF/WMK6Un70Pyex8pxfgPq+MWIivdn+a3+/c6rRQv8AZMeWOdx96g1yNJIrdGIK 7jnIPpVnSgBpsYyTyetQawQEiYjO3cR+VfOYdf8AGQW/vv8AU+rxTtwz/wBuR/Q5G9ji3kI +4diRjH4VVNvhRztbpjpV+SPfOFUghjznjFSXEZGEUZb0AySa/T5QTu30Px5SbaitWYpADc 9OvSu/0H5fD9mB/cP8zXDXUcittKMhHIUqRn867vQsnQLMEnhO59zXw3FLTwsXH+Zfkz9C4 Li442opK3u/qjF8XuC9iCOz/wBK5U7WbBBHtXUeL1JuLPnqrjn6iudWIlsgbfT0r0chV8BT +f5s8jif/ka1fl/6ShoiUjPJAFRujgnAyvTg1bjhlZWCnHHQdad9mkC42npyTXuKCbstz5v W1+h22gD/AIp6zx12H+ZrC8ZbvOswDztbH5iuh0VDHolqh7J/U1g+MTmey3AY2NyB7ivzjL 4/8LD9Zfqfr2bf8k+v8MP0Ob05Ek1a1jcB0aUBlI4PNdfrttHYCPWLECCeJwHCjCuDxgiuV 0sK2tWQ9JlHH1rs/Eyh/D04Vc4ZM8/7Qr182m1j6EL6PRro03qfPZFSi8qxVS3vR1T6ppXV i3pt/b6nbCeBsN0ZO6n0qtrekJqdqNhxcxDMbY6/7JrjNOvZNMvxcRhth++mfvqa9BtriK7 tknhbdG4yDXz2Y4KrlOJVeh8PTy8mfU5TmVDPMLLDYle9bVd/7y/rRnB6XGYtbtRIuHWYKV bjaR2NdP4nJOmxtwD5o6D2NT32krNqdrqMQCyxSL5gJ++vr9RUHiNC2nxDk/vR0+hr0Fjo5 hj8LUjo+q7O55n9mTyzLMZSlqt0+6sjmYY8sCe3St7Q7ffO9yy8R8KfUnr/AJ96ykixkZGa 6WSM6dowjQ5lb5eOSWPWvrM/rShh44Wm/eqvl+XVnyHDOGjPEyxlX4KS5vn0M034Ot/at37 tTsx6r0/+vXRfToawj4fuCP8Aj5jUf7prS0+VpLQLIf3sZKMPcV8dnkMHWo06mClf2aUXo9 uj+/8AM+74fnj6FepTx8eX2jco6rfqt+1vuMq9tdmquQPlkG4Y9e/6/wA6ikJGCRknsTW1q cW61E4BzEc9O3f/AB/CsWdkVjgk98epxX6DwzjFi8BFN+9D3X8tn9x+ccV4B4PMpOK92fvL 9fxIGJ6kHn0oJP0J6c4o3BlHT145pVBeTnhT1219Jc+XR0GmM32BDnnJOc+9PvLU3m3dMyE Z5ABzn603Tl22EfOetQanJJEYfLlZM56HHp+dfiqpV62eThh58k3OVn23P3l1aFDIYVMTDn goRuu+w3+yQc/6U3/fA5p1vpSQ3Ecv2mRgpyRtAzWabu5OSk8gz6GrFlLcyXcatM5X+IFv8 8V9ZisrzunQnKeLTSTuu6t6HxuCzbIp4inGng2pNqzvs76Pc3cgMcHg8VzZQl3f1z/M10XG 4HGazUtxLFnZknvnNeZwT/Hrei/M9Lj5/wCz0F5v8i3YkjT4Rn+H86zdYbNzB7K3PTvWrAp S2RSc4GKz72UW+o20zLuGxhj8e1ePls5xzqcqUeaSc7La++h7eaQhLIoQqy5YtU7veyvHUo 6ekcl6gkcAryFxyTWzc3At4iRzI33QD+tBjt72ESFVYfwuOCp9vSsyS1liuwJmMhc/LJ/e9 vY160PYZ7mUVi26bjo4Prbonp809ex48/rHD+Vy+pJVFJ3U10TW7Wu3RrTuEEMkrYGWB6kV orEFcIAGA6//AK6nsbdmjYSBuPTjFWZAI41wnXhTjocda/UKtWnh6bnLSMV+R+Q06VTFVlT hrKTt82yFQwyQASTgelSCIpAgH3VG32/z/jSIFQGQJvERAVSccnOPy61ItyWZUlt9isdpIf pnv0r8ypfVsbhcRPFTSq13eKb10+H/ACP1qusXgcXhqeDg3Rw6tJrq2ve+5a+pEY/MUxg4b qDnoRzV2NXmgEoUDI3ZPr3/AJVVIxkFSHU85FVrm9uLeM2yOAjfOp9Dnkf1rHg7GOliZYOX 2tfmv+B+RtxxgFXwkcdBXcNPk/8Ag/mJe3KRMVDbnPB9qzxPsXB5BPX1qF5Muck88800AuM KOnX0r9dcNLI/F43JJCd4IIfj+Efd+tCh2CjaOmOP50qg4VccdhU6o6uQoBJ6k01EJSI0Ts Dz/KrRDZGOmB0x6U6GLIO5goAwMj71X2+YghDjAxjPpVWtsc8p2Jvjb5dx8Z9TImeXaIVbJ xtHlr8oP415zg+YWJPXg559q774yo8nxd1+R3Ut+7c5bPy+Wq9McdP1rz9Jpbe43xExshwC p+YAgj+Rr4yjpFH0c1qy5YNjVLQE7l8xe/AOelehcAjK57deteYxymN45vlJQ7gQev4V3cO s2M1mLg3CR8ZMZPzA+mK+T4kw9Wc6dSCbW3zP0Xg3F0adOtSqSSej17Ws/uMjxOYhcW6pEF lKEOQOWGeM/rU3hpwtvJbO5znemR0Hf9azZpBf3813M+F6c9AoPH1q1b3giuUNvH+7U9AOS tey8pnPKvq0/jSuvXe36HhLO6cM8+uQ0g3Z+a2b/U6qOPd5ikjIXPJxXN+IrcTNbFgQwDYP ryK2zd2scLSPKMHkc9Pw61hRXon15LiUFY0J2jJwBjgmvlMjwlanXdfkf7tP5u2x9vxDjsN Vw8cL7RXquKve9lfVmho9s1rpkSSKQdxYjoQCf0qt4itbm8tI2t4ml8t8lRySDV99WsUOBK SfQDNImqWMikicKPU5Fc8YY6OK+vKi73vs7HXOWW1MH/ZzrxtZR+JX/M5DSdON5qYRlBiiI MjZ4+n4muj1wSJbQsozGH+bBxjjg1c+16dEjOtzEgY7nwevvQbzS7iLyzdwsG+Uhm4I9Oa7 q2PxVbG08VKi+WFtLP59Dz8PleDw+X1cHCuuape7uvl1MJrm5MO4Xcm3oAGOc4otZ7lr1Jp XLMh2nJySM9KrwhBMdhLDcRHnvzwasMiBG5zsGSw6Zz/Kv0pYLDVabtTSUlbZJ2aPyd4/FU qv8Vvld1q2rp+p1HLIFA+Xr9ay9atoDZy3PkgTZUKwHJOQMe9T6dcLLZLCWAkjGCM84Hemf boX1KOIsuxASGJ4Lf8A1hmvyingsTg8ZJQi37PV26pf5n7PVx2Cx+Ai6k4pVVZXto35d0TW EbQafFG4wcFiD1BPNUtaVvsscqjhXwc9sitH7TAQT5yv6bWzUM11ahWjlZWU8MpXOfaowks X9eWNVKTfNd2T679C8YsC8veAlWjFcvKm2um3U5u1h+SSdhgKM5PTpWzpVoYo2uZlBnk6Ej lV9PamWP2CGNjI43liwV/4RnitBb20ZS63EeB1+avpeIsxxNSP1SnTlFdW1v5eh8pwrlmEo z+u1asZS1sk1p5979jD8VBWtbXA3SmQquOvTp/Ktewga1023t2wrogDAdj3qlBqNnc6wzF1 AjTETP0Jz8xHoelaLXdoq5a5jXv94V8xi44mOHp4Jwenvfft9x9ZgnhJ4qrmEai973d/5d/ vf4GJ4ot/MFpIzYC7wT78H/GsLairk8jOBjvXWXOoaVJbvHPOsqMOVAJNUNFTTooVmmI+07 iA0nb6enFfU5TjquEy9xnQk3HbTe93+HX1Pj87y6hjszUqeIilNa6rS1l+PT5mhpFl9itg0 iYnfk56qOwrN8UbRJaup2yEMCR1I4xmt9riBVLNNGFHJ+YViw3trdeIC8jIqqhSLeRjg/zP NeLgKuKni55hUi3ypt/oj6LNKWDp4GnllGSXO0lt3u5fhv3Zq6arx6TbLIMOEBIrI8SW4nN vIykoAyluynjr6Vsfb7PeUF1EzAFiFbJH5UouLWTK+bGc9QSOn0NcGHxFfD4r646berdrPr 5no4vDYXFYN5eqyWiW6vpbpfyOF0mIx+IrVDgYlz069a9Bmitp4XglQyRSLhge4NccIVi1p L2FR5Ubk4HZc/4V1M13Bb2jXUkg8oDII/i9hXscSRqOvRqQi/eWnrf/AIKPn+EqlGGGxFGc l7stfS1r+mjOA1C1Ftq89urbkiIVSRyR7n6Ve0PVTp9wVYE27/eHUg+oqhNLJc3T3Eud8jF jj1JpNjEgAY47d6+yeDVfCqjiNbpX9e5+ewxrwuMeIwulm7el9vSx6RuWRN6EEEZBHcVla6 zCxjOMkSDA/A1n6LqZtwlpcE+U3EbN/CfT6Vo6sqzLa2zShPMk/TB5r4ChgJ5dmlONRaJ3v 3R+pYjMqea5NVnRerVmuzdl919mZuk27XF6JWT93Hyfr/DVzV7mSO7gCcbQWGehOa04IoLW IRx4VRzknr71FfwwXNm+4ruQEq39011POY4jNYYmrC9Ne6l5PS/4mEcjlhsnnhKU0qr95vz Vnb00sZQ1W96NIGHptHWp9PuCb9mkwPOxuwMc1lpnb8xIzzg1aUgIGY8J0IPU1+jVskwc6N SnCmo8ytdL7vx1PzCjn2Np4inVqVZSUWnZtvy/LQ6E8j61h6nZW1rGksAKbmwUzkfgK2LeZ biBJUPB645waw9WuBc3IhiO5Y8jPqa/NOHMPi6eZKlFtKLfN207/PY/VeJ8Tg55U600pOSX J3u+q+W5QU5Y4HU1diiwA7Ajjj61DFGB82B+I9qnM4Zdicdj/wDrr9qjGy1PwpyvsbdrtW2 QAdPSo9QhSWzZmyDH86n+lJp8gktQN2WU8j+VSXJziHIOeq1+JSwuI/t2VOndS527+V739L H7ysZho8Pxq1dY+zSt3drW9bmPHCGKsVO3vtHP5Vo20SrIpUH1ORUqQL5fzDCnjI9P/wBdO wodTnA68dvev17HwlUwtWnHdxaX3H4nltWNPGUqktlKL/EsdsVXMi2pkXcArjcAeoPoPbvU 54GT0HvWNdXCzSlgflzgD0HrX5Xwhhq0sfzxuoxT5v0X3n7DxpiKEMu5J6zk1y9/N+lvzNa MbolYdxVTVII3gWbJDRYPI65wCPpU1mytapg8j5T9ar6jLkLCh5zuYj9K4sFhK7zz2dPSSm 7+Su7/ACsduPxeHWQ+1qNOLgkvN2Vvnf8AIjsXKSGM52t7cZrRYJIpWRdynsazbNRJKin5S WAzWxJC0TlXGMevevY4zy90a8MbS05tH6rZ/d+R4XA2Yqvh6mBq68uqT7Pf7n+ZDHCqSKyM ynIGWdjnnpVy9dHuQiYxH8vHrVZg+1HXgK3XHekXaAAOK+becV1gZYWcm3N3d30+fc+oWS4 d5hDGQikqcbJJLV666dl+ZpWttFPZRbnbHLEDuc4/+tTpNNgOVBcq2eh6UzSGb7YbdQTG4L ED+Egdfxred7PT1Mly6hwMrH3Nfd5bhMvzDDwrqleSSXXRo/N83xuZZXiqmHda0W21ttJ37 HO31vJbSxuXyZFyT3qlLAk8IV8gZyGXqD7VqX9/bX4OIjFIBxk8ZzWeBjkcEegr5HPcHVy/ Mfa0rx5veXr1/E+44Zx9LMss9lVtLk92V+3S/wAvyMSS38mcxF9wGDkjnBp6pukB2gIeM1s NaKATMFDvyA38vbFSRWUSqGBDnrgH+VfsWXzqLCU/rDvOyv6n4fmjovG1XhVaHM7ehlwxs4 3SLynAx6/1qxFCCTlcjONprRjtAZSCMMeOPWrItQpI2YCg8YyRXe5xXU8n3palGO1Viu8fN 3Har3lJgZUg4H8qsQQNLHuK4GcZPpWgdGWTDkuCQDjcfT2FYTxEYbsqNGU9kcj8ZWjHxk8Q BUO3fFvYdS3lrzz+XHpXASENIzhACegx0Nej/Gq5in+LGrwwwbRa+XC8n984zk/Tdj8K88b ZtMg4OcAegHevk6OsUfSTfvMail3TH8R6+tX4rSGPBuMpgdFHI+p7UyzQZBPyk85H05qzJJ Fbo37rzJCCNpPQjnP0rvjG0bnPJtuxDJKPspVI2BDZB9vSo4JniKtnJIzgHoaemrYl/eRI8 ZHIxjg0gntrg5jUq23kDt7fStFPmejIs1o0adlcqzMZkUtgbcdVHt2rQSOCUs42sCDv28Gu dUsmG3AA9BirdvNjDZCg8k811wd9GYTh1RfOnQmIlX2jB5PXr+lZv2SZeDuyOeP1rVjn3Da zbj1AHGKuCJLlSuQCANo7k1tyowU3Dc508SDK9+AOuKhmjQuJI8AMeFAroL/TyhdlUHHAwM gY7n0rIChdwBHGc8Y/KpcTWE1LVEUPChuENXogJoigHI+YnruNZxwGLEMc9scCrEMxQsQ3I IPX0oVkrFy12NeELDGqDO/+Ihf0/lVS+jQYKnrzhhkHpVmCaUKsjBtpOD7ntTLqFvKJLHg9 c5FdCjpoc6bUrMrwho0WMDORzz09KkniV8uhAOOQajtizRhRn3OadP8AZNuCJN46emaT0SQ 3fmuiG5Z+ElQK69WHGazpcKpx65JqeZ2PUliRxz0qqiGWTBLBQc/U1nJ3djaKsEduvLyAkD oDTyHdhsAOelXY7dpG27MAcjjpzWtFpkYt2JIJwCD2IpxhpoZzqpbmQlokUhLk8r36UrsFV ycKPb+Kp5mCySBSdnbvWfLKquVHUj06e1Vy8qHFuTK88xU7yM8c5FVFVnkD54Azg09vml43 EfpUMsipxx1rz6krnZFWHmSO2+eIHeOdyn9KhlvbiSL94xJJyWz/AJ/nVZmLAbjwecmkJcn BYAVzzmnoWo2JobiVG64I/L6VadzOMuev8PYH6VSC8qwIJ9u1Woz8jknByMrRGzdpBe2wxC /m4zgdc1ZRehHTI47VWIJlyeQ1WoMcjp16GtYrWxnJ6XJioDMp6ipvnfh2Jx03HtTo13jOc juc1cS1OFB5y2O9dsaKbUuxzyqWvG+5UVBwScAng5704oVCoOM8/wCFXhbY4U456j17VVn8 tZCq8beM10KmloZqrKT3EC93OM8n3p8kg428g+3U4xUAJLDng8nvQ2F6nJ9TWqTE1rqIski kqjkKeoBx+dTogjQNgBgOtRou4jGWJ4qaQBVwpz3xjmlTpxTcktWXOpKSUW9ERbjgAHj2p4 5z0B6Gm7cZx3pwxlQM5J7it1oZl2ytpC25Dtx6HqK0o7fK+YynGc7sdqLKNvI2kMqkcqRjj 1rXjijMeVABHQeg7VzTUVPn5Vfv1G6s5R9m5aduhSSAgEtkqRx6Vj3FxKk7BcAY4GOldaoA AdsFR96uUuV825kkSIqoJIVTnvTi1JO5m/daK3my7ChZn44XPAqAhwOuamywbqMnPJNOEZd +RjjjFEacIJqmkr9lY0nVnO3O27bX6EMbzI5WKRkLdcGptpLBZCW7kjk09YdzAg4PGKmSFQ TuY5PT2ohRgpuokuZ9ba/eKpXnKCpuT5Vsr6DkRMRcszZ5Urj8jXS2cMNzGvmzhpDxhxz+F YMYII+XBb7uT1rd02zSeTfDuZYjlnbj8KjF0qdSk41Vdeepnh69SlUUqTafk7GgIYwNhjXY eAoHH+etWnitbODzpoFZn5VCAP6UoT94F6t0+lZ18XmuHUt93IGew7/1rxY4ajUmrxX3HsT xdanDSbv6j5dTS3tNtpAkUsmQzIgB2ntWOyzSTee/71uuTjp/nmrYUseee+B2p6QjkDIGPu 44bivWpRhRVoKx5FWpOs71G2zOMS71Egyx/LA71btUEN5HK37wDnJq+NOuRGJJYtseMh+OQ B/jUltCHkjVV3Ek/jWdaNGqk5xUrbXWzLoVK1FtU5NX0dm1ddn3EXTYbghnDAvn7vHvWtBo 0fmIRHsBBCjptHvViwEs2GgG+BZNkhwSc+wrUNxsmFrFk7ThnYferiq4ia0TO2nh4PVoxVs LSyuRE2XIXeWP8qri18yZmij+ZieAOTXRzaeZ3+ZtpH+cVLDZw2vQZkU5DHr07Vj9Ye7epq 8KlpbQo2OmKturXAHPVSOlaLuqsFEakBRjLY7VIzmZuMgD2p7xgMB8p+UckewrF3lrJm8Y8 qtE8g+MtzEfi5roijhwnlxNiPGW2hieep6DPFefl13AryOBk8V6D8aiy/F/VyrODshO5hgO fLH3fUf1Brz1iQz7RjdxyM4Oe3pWFD4U2TPdk0Mqj5gyjbniqkr5kaQ5yTjOOnFOBIJJYce venGDIy2SfbnJ+ldUrySSM1ZFRlBfcwX2/wAKXDgjZn8B0qZoW35QY/kPxpgTJ2nBI9O4qV FplXLEN47ExyEHPcgfX+tWEkKvjIwegPOKoybpmDAYbPLZ60CSRBtdQykZIxgit4TkjNpM3 Fl2xfJ1Jxxn860Le6Z0ALHIOBjrn1zXNRyDYdj7QBn72B/+upEnKlcP8uckYrshXTWpzypX 0O3F2lwhjO4DoU9f881m3Fgoctu3F8k7TkLj3rPtL7IYMeqn5uR26VL9tZ5F3OSq8gYzj/P rXRzJ7HL7OUNhjWjlduNwHQgdqoOpiY59en9K3FRJx8rgHuSPXtUF9Y+QxxggAcZz1HFKS7 G0ZFW3u2ICsc4AAA7VfuDut8qSxYYIBBBrCk3RyKNuB1yO/NatvKZIAPvHB2n0rSlLdGdWO qkPsG3I4f7oPI7elRXjqGyFXpkEdqt2BQeYOF6Hn+VUrr553Gdq44xTsgvqU1RmJRCGB961 LTTt+w5IB5zjj8cU2wthJcIzH5V5Jx1rdaeG0jVUbJbrgYzx39KcImVWrbRDDbx6ehLr83c 9iPQVnXd/jfDGcBzznoAeg/nTbq7cqcyDHO1R6dayJpFYZPDd+Ox9ap2juTTp31kOmkKlts hOevGKzZpDySw570TyjdtBBIHOD1rNlmZyUY8CvPr1ux6UKdiZrgbmC5OeM1WYsT7Z702PG epB6GpWHQg4GO/SuBybOhKwxcEYPPrUqr84BPGfShdjNtYbfQg8U8N0VyQRjFVZAxVQByMZ U9B3oHygE9M+tSKAx2Eke4oZcNkAYIxz3/GrsiLioF5wc/pU6qGYMpzz1xUKR4QPjJHarCA llA6fTpW0NWYyNAuII0WMgH25+lEd3IrtuLMW7N1qCYMX3YJyPWo84wdwz1Fdl7Mw5U9WXH v5GQonCn2z/nrVTdnlgeRxikQFh0z0PIxmrUEO9wCQAfStItvUeiJrW2+UMc7j2Pak+zySS HbwOevQ1qGMR25yoAGRj3x/+qqLzvglRtXHIGOP88V0rYxTbdxmxINpZSX4qJjk5ZeW7fyp 7ZfknPHXpQsZyo2/McYouCXUVU4JPHpWlZ2wnfJVlxzkDpUUEWdpPJJ6kVqxx/ulWPIVu3T dTcuhMu5YAjz5NuhIXgtzj6+9aduilQFOF2nB65qtEpUBeGYdz/npWlDGzOgxgHuBXNN2RM dWVniypBX5ckDA7ZNVDYqqOjJ2PJzkcVqyzKjiMr8+e54pZ/J8ku8iqT6GsuaS6bm/LE4ee yWOcIgYdzk8ikERyTySehHFaMyNPOWUbd2CQe1MSAlmXdwBiu1LY5XJsrLFgHBI4x0xnNPj j3gDac/zqwoOAi4PAGMdq1bHS5biZVA2knovXH9KcpRgrtiipSdooqWdg89woLbUXliTXWW y2lppGQFWXcQqdz6HFWrbQQhDCNto5KyNkcn/AAqvf6asUyqZ0+XPGe1eZVrxrS5Uztp0Z0 ffaJLMyXEgaNN7A5J7AVkXaj7bMkJ43Hr+vNdDo5SA7DwgUZP97mrNx4ftrqRZbefy9/UHu f8AE1yKpGFR8x2OjKdNOJykFvNO2yKIsx5woycVvWOjPBcpJdRbFGCM9fyrXsrKPT4NqBml dtpOP8O1K9vPLcrLLKdgBURrwcHqSameIcm1HRCp4dKzluVLuGwmuUeVjIzny1CdB/k1Yh0 /T0XAiKsG3BuOeMc1a8tFIKxqoZugHQZzT0j+ZiqnOcZ/GuVzdrXOtU1e9hYo44yvkxCOMA DavenqiYO1QoJyeKXYzdFxzThG28Dd07+1ZXvqapdgC7lIyFPSlWJMky4bHU+tSKoA4GG+t NJ3Iy/Lg9cChFcokhRI/l24HQVUkZi+RKRwOASO1TyL5pOSOMdqR4dxBAbkDooPatE7ESj2 PI/jOM/FvVo90r4jhH7w5/gH3fb0/GvPGUK3zKwz24/A16d8Z4lb4rao3z8xQY3v1/djkeg 9v8a8+eCRF+9kfe2k5445qaEb00zmm/eZSCgknBAx+dTAbkAXGSe3XFDIf4EHLYB21JHCWV EVeW755rqitbENjlhWX/VMSAM9Khe1CngEk9OMevTFaCssY2Rty3ykrnJpXhQQ53ZJ4Cg45 rqjTVjLm1MdlwpODz+OKEG/KsoO3pkVswaeJQQSCe+Rxj096gubUwSKMJtzjd2qfYySvYXt E3ZGM8WwlgDz39DTXklbDYXIAUBV29Pp3966CXTxJHuQDHbAxnjms+G1EGorb3R8pW4zjpx xUToShqxxqJlWCaVpAmwkEHIB6D8anju12MWIOD2q9BaBFktbpVV8YG4cMM9QaWTw250uTU LaZAFfy2hLZbpxgdSK05KiSkthc0XuMhvmj+YfTd61cN8pJQKCDwcjrXNJ56DhS67uijirS ytCyrvG5l3YU56+tXHEa2YpUk3dF+7QhlVl2svXPr70WkrxMUbGOo9//rVSkuQwy2AQetEJ MlxuzgkYyav2i5roXJ7tmaXmDex7DvT4VaSQkkEdPpVdi0SEhh79qo/2gyl0Q4X0rR14p2k QoN7HQecscGItuTgZHYelV5rwAEmUseT7ntWM1+CxXJx+FQNcs5OzJ4xx6UvrMbaB7EvPcf NuZucetULi7G4qrZJAGByav2uh3+oWkl+EZbRHCs4Hc9vrTZrW0tkKAEseM4yTWTVScb7I0 TinZGON8snoO+OTSSKMcZx05rWFmtpAZpciSQZUeoNU4ITPIxZiAPbgVyypNKz3ZupJ6ooL jdgrj1q79mby9yMGUjtTrq0WJlWNwTjj3pyJNasOAQeoPT6VMYWdpIL6XREIynBII96eN3I GQemev4VZkwcOAcMOOehqHZxgDOT2rVwtsS5CbcLksRk4z3qQE5wT05NIDvbCjoME09V+XA IPGMetNJ30M2PUhjtA6HrViKLBYhgPbNOUIFw5DAjjd2qaJiUaRyB9BXVCHcylLsRMDkLkc 9/WmqpOMgnFOIzIXycfgBUscbF1z071sorqS2IkXTHB9u9a9jZszl9jEEZBx0qXTNOaUmSR RjPTPT/OK3kt1RMLjAGcetDkoqyJV5Mw9SURxBc/NxxnjpWOp6Fhlvf0rd1Qq2ELfvB1wOh 6VkCLDjIGOpbsfatYPQJJRRGEC4Yep4q1FGwdc9SenU5qe3hVucMWPGSMg1ejt1xnlVB71T Zk5WdiOCBSioW6+vU1ppHjb824gYLYx36YpYoU2528g9elaUFlKxBclEPp6f0qXKzuZvXRF eJGGM9h6Vu2AVV3N8ueuQf5UyKzAAET7ye2O1X4rdIEzLlUz1XBz7VyVqikrI6qMHF3MHVb eT7TvcfIe/061l7Xcng46gnnj0xWvf3STknspwOPzqrEGYZIYqATz0Ga2pzajqYTinPQopA 2TuPXJbj/ADzTfsxIKqxCkZwRjJrXhsLq6OyKISeYevQev4cV0+kaBHbSi8mCvIFwoPIj9/ qaipi4wXma0cLOocvY6FeSKzi2Y7cA7+OT/Wu80/ToLKyESKrTHlnYdaW6uodOtfMlUEv9y MHrXMyapdTSykOQZAVHUAA9hXmTq1MTrskepCnTw22rF1vXpVunsrNwsafK0g6n1xWOjTSl pZN7YOTuP6VsW2jyynzZBtVuo7mrU2jpDIAjh5Ou0dT/AI1vGpSppRjucsqU6j5nsN0y6gj sfLmYBg3BYZGBzwBW1ZMtycxxtsHBbHQ+mKhtfDsrhWvWESjPyryT/hnj8q1le2jdbS3Ut5 fJ2A4X6n1rgq1Yyb5dWejShKKV9Bu7yxzyBxx6VCxBdTjnninSZc4bOegxThEwwMZ7DmsU+ 5tYYMru5BA6elWI1ZlY7u/Q0iRbWxv6dR6VOOCAByccmk2PlGZYjOMY/wA/nTHYKDnlgcip 3+ZcAZyM5qEoSvQ59uwoRdhu4KxyQQT1NRlwc4BwR16VJ5LOflBOTxU6WmM5HynjnmquhWZ WjUs4wSQKuG2XjcxBwP4Ce1TxwrjaqnHTFWJAquATj5Rx+AqXMfIeGfFePPxS1pooZUTEWS 3ORsTn6ZFcgEkChlk2FQTwf512fxT2n4ma8n3CWjPDZ42L1/wrj2iWJ/LUgqB6/eyB+dd+F X7pLyR49X4mynnY3y9SeR6/n0p/lhSQFPOPrU00Rf5mGSOqg81E0mcPg/KTkdcflXRypSIv dCFdm4sdvP8AkCpoV3kyEjPQYOMfWqJuDkqcZyGB461Mh3KEwcA5Y1rFktGlGzSsfs3Cp1O M8+341BexTtCHdCFQglhnGfStGzkQRxtKpC5AVVGCw4rVVGnjkLIi27jHl8Ej3Jra142MHL l1aMCyf7XCsKttfbuBJAJzTdS0SSVFeP5pF5A3ZJFXDp0KOY4JAcHgrzjvUsa3rlYfNJYc7 uwrVxco8sjPmSfMjAa7XCW2owkiPA3jhl/GkaOBwXt7/au3gOCD34/lXYrpsMsbC7In2DcQ wwRmqTaPpjNiKQq2Puk1lyzirLU0VSO5ykEL2sjupgl3+ufxHIqcWVreQhnhkswjHM+MqSe 3Ardk0YGNlMuY+OEySB9KyryGKAlLdnMfVgTwcfTrz/Ss/ZtaNaGkaik9Hqc/LaIlyywuHG Tg+3rV+xjVCSlhLcyYw2Af6U9rZ5U82BS6r14zz7/rXRaDp8N3zLez7M5Gx9nPWinSTkx1K lomXdzOsKmbSTbnjLFck+9YE9uk0gaJAUPUk4xXX61Y+TcNFbyzSp1w7bsceg/Gube1kil2 XCMhPIYjaSM+lFWF1Zk0pKxYtodJhtAXtTLcE/fd9qj/ABqzJPZy2ptkNpbr0zuZievoOlQ W+kC4AMUgc4yY2bBPsKvppcESlpbGcxjknIOKcVK1khScb6srw3kdrpo05NVcQKc7Yojgn1 5NZ081ksrtaxyTN/C82Ov+6K6i1s9PnXEXl9yY2XDfjUVxYmAGe1VUkQZKnGGFXKlJpWJU4 p+Zyhgv7yYyyRvgDkntVtEgtocZJbadqkYz9c+9bcV3JeK0CRokgGdpNY2oLGLnzMsZVO35 ug9gPrUezSXMmaKbbs9CkIneVrg4BTkccGnysk8TFRhxyR/WrAkFzDgEhxyR0yKqhWj5K/e GPoOxqXHl26l81yNflJU5y3rUmzIKqOem7uaAZFOTzkd6twxnydg+8T1/+vRGLegpStqVFg cOMYA709FGRgAjGcVZERCswIb0weTUYQcnjrWiptaE811clij5LOpODnjv7UruWYYIOM/55 q2sLNGqod5I/h7GpfsAUHzQd2M4rfkaRg5q5nrGWbhcn26ZrQtrZywGOD1BPWr0FsFjB8ry zV22gUZbsOuen4VV0lcTk3oWrKPyk2srBj6VLdNsi3HChhj5fagMEO3OeRyOtSygSKRI+1B wMkYJPb+Vck5q9zWEbqxzMjNNIf7mcY7VJFamNhkdegx0rRuBbJGY4FJkBBZhxx6CnQxNMM lckj7vpXTGSa7ES7dRtvAFbgEMD64A+taENqJZAqks+eg4A/CtKz0bbGpuB87cKoPb+lbUF lFYmOWAKrBSHJOQaxlXitESqEm9dDMgsxEPMmZcc7gB3qZpYmlYY8oL/BjnFPuGjKSCMByn 93/Cs1dyElnySMnBz+dZ/H7zNH7vuRNP7bb26mOFDLgHBPAzVC7vJrrK7hGFHKgY7c1XRWa QhVyo7fWrsFg7BflOexBOQPxrKTjF3OqEZSVijHHyxGWz0GP61u6TpfnSrLKdipyw7k+lPi TT7HaJf30pXPAzj6e9bFit3Ou5olt4WXAA+99fYVhUrSadjanh483vF0JFCvkQfLnklRgf/ rpZriG1i3FGZV7AZz9amjQYAjYkD1OT+dII1IOU3MfQVwcyud7Wmhyk8Goajd+bKBGOxc/d HtWtp2nw275ZN8g43EZ/IVsGJME+Vnvj61DJKsLiOMKWHHJ6fhVuo3psiI07aixxoqkbCT2 7VchRAA20FjkDioY1mkIL4A6kDsO9Ws7QFzz1BJ61zykmbRi0NYGQgYKjg59ackUKx4xnPU Uws3HPJ6LTcv0yRkn6Gs7mnLceyxBfmAOfaoz8u8dBnjHGKkbdkALlSBwT09aaM9c5OOPrQ PlI87mHA9fWnAg/LwcdARTtrYO7C5NSKoILnkg9armL5RoAwUOce54pUgJPPAPc96mRRkdC vpipQoUjAOR+tDkHKRLGqMMc5AxUwTjrj8aB0yF5HalyenUZrO5VhEHzfNjGODUkkabuQCc DnPtUWQMdOadLnfwVHA6j2ppgeEfEvyh8T/EG5MAugCqc87FOTn+VcoCkJXKbgRk5GM13Hx DsvP8AiZrZdywMwHyjGBtXgfSuauLCZVRt7PxgOT0A6D6V7uGX7uK8kfOVZrmZSkVCm6Mli Dgj1qOe3CwsgUmTOQrAjjoP61ejt15HAIHOPxqm0MxcyNGW35wSPcV0SjcyUjOjiDqSSqKB 2GatGE2ytvZiqDIGMVLDFAtwJJUWbnO05wfy/wA8U9Yo5sbN44+YHnPbNZqnZDlPuSaa5aY zOoB2/KzHtVt9Qa4kFvG+22U7WA6sR2PtxVSVRa27SsPn7KT6dvpWZEW2g55Y5rZO1kZ2Ut TqIJ95RFUIMZIx69KmkuwmIrJ1yOGkYcKO+PpXOmaVwQpOW6leD6AVZW4EEaRRjhAAwPr3r fmvoZOnfc6CxuEhLLjeCedx6+pq4FtpHDlVVz0Ga5ddQ2QuqngLjgYJ/Wg6sIjE/DFeQCeu O9EmlqCpy2R1F69ssiQQIJJjyAR09c9v/wBdZj6Cu1pbmR5ZG52IvCgmsezv2nuZ2dys0ww jZyB3x+VWZrTxNcoJYpWaKPptkAJXn9ajnVr2uPklF2vY0v7G+xMVt9xTo/bipGs/IeM6fE pJOSwPT865nS/Ec+nztFdbpI92G3feB966SS4imVb7T5QVJA2g4x9fenCopbGVSEou72LZt gli6rKqyOv72QLnOMdO9ZMmnRSTAwWz3LKMs8oLZPoa1INskPnzyKIU5bBxWVqfi9IN1tYw jepxlhxjvxRKUYr3hQ5m7RIRovlOGkuVtT6Dk5q40k1gsTXDJPblcrJ/eH+Nc7FHr2uTGSO MAdTK3yhR/X8K0tbmistEtNNWdZpYD87qMknrge2Kh1IqN0dKpOTtJ3LF59int47q3wj5yr jg8eorLGpzSLJGzkuo5OevP/66yY7iUk43bT144NQ7yshAOCT6Ue0TK9kkTXM5W5WeAFHXo V9KJyHG5s/ON2T1quRI8m0LkdMVaa1dYVWaQJgY65/l0qdZNltpWuVLYbrkgAlSPmNWZ1KM Sqghj0Hf3p8MQbAUgE55Pp2odDvJK5OemeacYWQm7sq7W+XNW45CjLlc9e3tQsW8DapP0qR YcuquGUZ6fStIRaJbXUmP7yIEkYOOKrLGd7LnjrVqVWK42EZ9uppIoCME966eVmMXbVmlEo t7JZAQJW4P0FPijLyZJJLNnOen+eKV4vlij2YUKCATn35q1b27ELlW74yM5qJu0SIb3ECll GR8uQAeuenFWoYnYttOACBk/nUiKIlXegLg8L6U0efv+8CvsMZrAe42R4IU/wBaHcHkheD+ NVXnknI2/Oo6nrzVpLPzeNoJz0PStq30+G1XJxLj+H1qZSjB3auzWEW0ZNhYGVfNk+SMHg+ tdVp1rbN80ceEGcORz9etZ6pLLIVVdqAcL2A/rWy5SzgSPbvXq+f4ien0rmrzctDooxSVy4 uEc5dGxyGIFUtSEskSxwLnK54HUZ9qrLd3EgFtCMk89P09Pxrbt7BZGjkm3b+c7+Cv0rnv7 N3Zu3zqyMW20pym6WJ89xuwQKY9sJZFgiQL7jkn/GuoeFfJkVGKs3GF5pkFpbafETIQdo6k 9TUTxDbvfUulhlFalSw0KKL96+COmT0q5NaBwBFKY4wMNhRk8jp6VWk1Eyn5SMZ4RTx+dSQ 3ZkbIOc9+31rnlCd+Zs6lUjbliPttPsrPkLuPbIzVl5Gc7QRjpgelAj3nqRnPbFWI4Yz8mM E8n2FQ5a3Zaj2C34lWNRnP5VYCkDBXGP4RT0t41w+Dx0NWAihg2Pm/+tWUqi6FqJVIIA+Un t+dRRWMEeSFKHOd2c5zV4sdx7Ht7U35RwRkjvjvWbqOxtGAgwibR2HWmbipLbic9OOtSckH B9qVI2+/174HFZ3NVFdRu1MkjkDv6+lJtAw23g8cCrG3pnk9uKNgbK7cU+axdiDDM5XaDnu O1OSEnC4GB7+lTCJQc4z7dal2EdevXA60nPsFiARYTqeuM0oHB4BxnjPWp2VQANw9MHr+VR yLtz8oNK4wwQ+WHOPypkjEg56CgEEnJLD0xTGILbTnk9DzTAkVyygbgOOaUNuG773YZpsSZ OerY+lW448LyNuegIobsIhJJbrg1M5QEAr/AAj+HPapFiwSQMn0x3qaSNQwBP8ACO3sKnmH ax4t43U/8LF1vc3mq0o3/LtGCq8D6Vhyw+SPKLEoRkdwRW/46fZ8S9cYtI+6YZ3jB/1a/oO 3tWMy+ZCyEEFVyoJ/zxX0mE+CN+yPksR8TsRLbxHGVCoSBgHk/wCc1Fe2gkjb5OAONvbj+t Phbf25HrUzhzDjPucf0rudji95bHLyR+WDtXPzY3E0trjfGFbkc5I7f57VtzWKyqQ+VYZwR 6VmRWcwmOwHjILEYFKyZtzJoS/KvZs4CMT0AHPX36H/AOvWIiyMHeNABEu58kDAyBkZ68no K1b+2aNldl+U4OeuDVFI4SGeQb8nAA4FZzi27RNabtEgMzqysuVA56c5pySmV9vUY+9k5Br QaGF4wvkr6cHkNWfJatDMpjTdu5DAYJ9sVHK4spSUiaGa3jR4pQHYcgjkA/5FSRW0N4dgQx HkBvU+tNgtUcEP1PQHrmrkCeWRGrfKOc/p/MVpyO93sS323Fj8OXCW/nLdoZOqrk8/jW1p7 ajp8caXIRoemQc9PSmwbM7VVTz2OD7/AIdea0eUjBUiTjBXGQacPddjCcpNalDVNK0nVyJS ojuGHLI2GB9CK5+O1vtJupIgxlglwTkZyPUD1FdcYopVxtwSePX86zZlO8LNtdR0zWiprdb kKs17rMu5lub6FY7cbEYYb149T2pkNjYacomlQ3VwfmIkOVBz2FaiReYxWNcKeTj+lX47CC OPBj3Meh6f5703CO7F7Zr3UYd7rOpTIv2eEwwrwMDisIW8kknnXQMhc5+YcN3rq7mKFUbzG LAdOemPT865yXMeTGTyeB1wO1JwUmdEJtaFcPIpwoAQc7T6YqGRGlbcRyvoK0bW2a5kbIwg 7nr9K1TpsSRnylO4856n3odJLUmVVRdjHsIkAkyAJCAMkZwDSXEaqWHvnCnkH1q/9gmg+Yk F9vp+tQTxqdwDc+hxk+vFXGKSsTzXlcoxKocruxkjryM1bSwae6MS4KqMsf6VXjiaSZY4wW J/Q10Njb+TI0smdoQgjdSUdSqk+UrR2mwtsCjuKRovnD7cnrz9a0n24bbjj9aqmFs4x0HTP U1qkc129yhNES21Bj/OKsWsOXyQCE4II71YEI3EkdsgVctbYqWdgw44z3OapzSQ1d6BaWRZ 8yMQSN2081q28SqhcKMjp9KZERFukP3l7Yz2q4zHhQ3y4GSO1efUk5M6407RKE8f8S9M8Uh heOFOxZc461ct4RLPlR05x3NTTJtl+VtzAc47VPPd2HyK1ynb2km9Vj53Hlh6mtS75m2quf lHJxn602CFzGpYMpOML61r2un+QnmXQj3E/Lg5AGM1jUnrc6KdPmVmVtOsdxWeQEopGM8Bj npz2qzNbSX10HbaEyflXp+VJc6mJGSK2j9hg/e+v/1quW6SxrucRrxn6Vzy5viludEeVvlW yFtLG3txnC5HILdatS3aR27FMMwxhuw/Gs+aV2YLDD8xPf61djWKBRJK4MjHk4yM/SspQa1 kawqc3ux0QrXHlRGWSPYQOnc81z1xeT3kpGSFU9McD/E1c1HUpLmbywpG3I5OfxqvBG8mM9 F9PzxXRSgoLmktTCtJzlyxehJaWpkbJY4zk54P0rbtI0VzyMDgnpx3q1Y2Ci1EknJbp7f/A FqSaKMtkMpHoMjFcdWrztq510qXKkPXAUkAHPH1qSPDkELjj+EYJqmgZ3CH73t0q9HG5AIH znkHpXK9EdcY3JVl25K8t1xnNPSSQkEZx9MU+O3yfmGTxlcdatLBt+YjpXO5HTGCK5UliRk r796csZcjB69KmEYUgjuMY9ak2tvGRtXGeO1Q5GiRGkXyAcHPQHr708hgx49sGplT5igGAe 9SlOBub8KnmHYrCNj93OSOtKsQ3FmHfoRyKn2MFwFGMcCgjYM8KDwDilzBYj8pCcnp2HvQP fg/XpUu1upAIJyD05ppAySQAepoTFYiYDAXOeOnTNVm5GTyM81bZCAAr5PUe/401YWbrgGq 5rbhYpBWDYGeTgehq0kP8Q5+lWktlGSoAHHFTrGPm789+oocxpFeKEhflXkde2Ks+V8qjbw KkVMqMnBbk1MI14GM/jWblqFisI8ucdM1NKhDjp91ex9BTiMEkYI+mMVNInzjgH5V5LY7Ci 4HhvjuFW+IuruUPzOC2eSf3a1gRxtHLv2gjpj9K7PxnDG3xA1dWUgrMp5bcc7F61gYS3ds2 4ZQcrj1zmvo8LU9xI+XrQ95sxZYikkkYXqevtTopCGIY7gB69q15IIrguVBBJyR6n1H+FZc 8MqHaFPIxkc5r1ISUlqcDg1oKwjMY2cjHPYg0iRrKzbmGDxtPeoSHUbc5OefcVcjljJEZTK NxgDkc1djKWmhUmtg9tJuCn5ST3rksFMo33c9ugrtLoeU7o2XHv3rFezgKl7c+xRvT+tG7H SfKnczrdJfMUuj4J7jAPHX9auRGMPtkwe+T9OfpWrCiCNI12jjkLz/ADpkltb3ACh0M68YB 6j3rSNupnKbb0Kl1FCxB2KHTsvTninQxwI+GUOWwpUjkEn/ACaSUET7QMNjpj2PSpLdCiec EVsEHk57VV49BRbQ/wA2J8qhIOcgdOgq/by3T+aJblZARtVj94EdM461HAsVydkqHfsySO4 /wqFWmhJLEIG+6w464FYPY3VpaM0GDpGZCwJHtVC4aOWEFgOBkFR0qaK989QMjdkhSKS8sC 6+ZAVUMOVzj5uKuD0sYSjZjrZIkthITgHqccj3pZGfy87flKk8cHg88fnVbzZobcJ5D7yMD avpkVfiM7pFJcx+WyHI5x2/+vSaZomkZt5bSzrFKiltv8WeCD0NRxWVrBAd2Lhxxk9v85q3 dXCdPtBO0cIB8oweP5ViXFzh/LVDhcjPTg/0roilbVmMpSk7IuKbeE+XCgJPLLnpV4vEg+b IY/MigZ6ACqNnaxmA3l0zRI3K+rHv+FRyzmWRmDEHpjOcD0puz2IcX1GTyFldEDYJPXuKpc u4/iJ4JxjNXkgeRN28IhOBx1P1qzBawyTGCNQMZLMRgYpGkZpaFLSbU/aTKwGUUjg45PA/r V4xopADZ7cVYVrQWxtLZiybss/Tef8ACq8owNiLhj371AnLmeoiPsAcKOOg9qfDGJ5DlSiI PmPXH/16ktrberTSoTGmMdgT6VLLKpUpEoRWPJXjJ96lstLuOhgt1kwu5g3TOMHvyKsKA8m cZBHFQQqQDwWHb1+taEcHC7jnJ6AdK5p6HRFW2ARKo6BSSevvUiq8nHAXuM1at7czTfOwwC MjA5q/eRqsZFvECWYcgdc1zN2kkdcU3FtkFpYSsh27TnjOcY/GpV05rYiTejqRySen0z1q3 HDOIUDgLGoySD94USJLcuEijz19ePxrLn13NXTsk7FWSdIpP3AK8DLg88fyFVpmnkXEjFwp zzWqNJuBJ/q9xPyg/wD1q04tHi8opKgY5+Y56VHtYQRp7OczHtdPNtD5xTzGc7QOvB71NcW 0s7iNA+SPmy3A59B+FdAE/dbQoQAbQP7uKqzyGFsRIGJ6EVzLEOUr9To+rcsbdCgsUFivkx tuuGGc9T+tU5I3uSoIIVeDjgs3rV8Rk/O53E8D2qxFZyuEVBxj86ftlFX6lrDOWnQyksI1w Ce30rat9N8uOORQNxGRkcrV2DTgrHzepI4Xr+NaC2ysMhMEjoa5amJctLnVTwsYu5hsJ3Uo SMBsYHSpo7WV+oIHSthbFdwJHH14qwsBBwMD6da5XWVjrVNIzorQAbgMf71XYrZQO27GKsr CmeDz3I6U8IvYc96yc2yuVEGxcZAOfYY/CkdfmJxg96n2/M3PGO4pFjUEZ5xyeOtRcaREsf PAOR0INSpGA2AP/r1PjJ2jAxTim7GOGzS5hkJAI4PHrTlVm4P3c/0qXaAdrfnSqqkdRxz9K lsBpXk8AgCm4yPXFTBMttxznk0eVnacbvqeTRfUCFhvOATx+FR+XkgHHSrrRAgjPTjg0bGP A/8A1CnzCZWWEbc4APH0p3lkEnGCD1IqyEGeufanBB1bjipcrjGLGvA6cUuwDpwD61OF6+m KcFJ6njHTtRzAQBdoCYznvUhHUDnP4VIF4wMHj8qNo4PXFK4DFVTzjg9cVPJEC4PzfdXoR6 CmEY56jFTSD5hhSflXv7Ci4HjvikL/AMLE1iJAABNg/XYMnNUrnT0eNeMkHBx1NbHilIl8f 6qy/KTMCSB/sjmmxhGcjbkEZwe5r2aU7JWPFlT5rnLm2ZHBwAOBy2OKJoYmGAMHBIXvXQ39 nGIdwxnt6Vz1xbywgvtbBGckV6lGd9Tz61Pl0ZmXVptyzKAD0qkqszhcLu3cDpmtnduXDKW Qdck+lUbi2CsSkigjkZPSvQTTPOcWiGc+ZZLcOpEsZ2HKkf8A6zWSpWOfMqnb04Pr1rSke7 gmbfyW6q5zmi6tRcWIubaHaMEEL2q47kvYzJG8hsGTKj7tRhGeISMrBWOA44Oc1oaXpDXki y3QxEpwB/e+ntVjWrZZ5IbGyAGFAXZ256VXPFOxPLfVFS3ZJYycRySocKT1Yeh9eaSC7k+7 cqg67SV5U+uMdKuroxs41+ffKB86+nrUUsKi2kUI37oZX29aqKT1RlLR2EvIZobeOQfIzjO em5T3+lRC5BhVJoEkRV5yOlMnkb7PEjBTkDDcnAzxTY3aIhSBsbhgeRT5W0ClZFa+kW2ljm sshGbPqAcYFRCe8u4zI+QnDqWOO44/nV4SrJmMohUHAwO1Ubu2uHHmJJ5sf93ptquQtTvob FncMI1ImUgArgnp+BqG9kmbzGMqhSNuw/zGPSshGmVXXaS4xx0wKs2wmmO0nJJ4B9KXJYJd yC4aQupw7HaBgDg+tQQwzySxIwbkEdOc+/pW7II7S3cKd03TOOOvp6UthFcTTeZMgRM4ACj PrTbsLn0M67le1jgtyQ5QY3eo7UmmxrqU/wBlDbHxkAd66H+yoHJSWJZAcHnGeelVptIOnz wX0L8P046HPes+aysVGzu7DLu2k061jJ+cDjdx+dK04gslZAB5w+bPUA9APyronUTRtHOgI HHP0rIubBGmRrudY4hxEijrihTvuZOPUpQWykmQfLGuC+O/tUoFuG3pEDkfxHlfX8asyumB BHFsiH8Xc96mgtZJCSFwvbPepk+ptCOhVaYywxxRxNHtPO08H3q/b6ZEtqLiUBtylhzz/ni rbx28EYTZvfHWo4pZWlXeBGoGcjuP/wBdc8pt7HVGFhbWyMUYZVxuyfmHNSMVilYtGTgbun aphNNMI0jQKxPJGT/npV+00prlxJJlkJO4c5Ppj0rmnOMdZHTCk5aRM4NJPmKziDOwyuc8V tWdncxwK08SLKTyu7cFHNbdvpaQR+ayBDjoKm2RsV8t9yg/5+lcNXEX0S0PSo4Zw1uZdvYT u5MzBVU7snp+NWVRItojjHHc/wCFbElipt9mQQpycnGTTkt4E+Yp9329643WudaodTIjS5n crHuPoo4wKutaNb25WNt8pOTu7f41fL7eIlCg9cCmv5kgyex61lKq+hrGkuplx20/nb55hk fwE81LNZrIR5fyg9ycVdWEjgncfanrbZYFgBn15NZ87ua+ziZcNmMhioYkfdAOM/WtCC2VB jOB0IHFWvL2sAFC+lSoDgngjr9KynVuaKKQyOIKMIML9al25Oe/enBPkDMBTt/BYYHNZXuM YgCtnH1zzS71PIzwetNaTcRu6+tKis7ZAJ/pS0Acm0Hkn69acE3Nlc89z3p6RZABBBHepVT JAwdvak5CIxCvBwev1xT/AC8gADHqKbc3EVrbtNM3yj9T2Ap1rOLy1jnjBww78VDYXDaNxz j8RSqoXrjGKeATg4B6g05FPQDA9aLjI9u5tvT3pwQEgds8+1ShQ+cjFO2rjHek3YCIIQeV4 609UI47GnnGPUn0p4HzfLx9aLgRbcDGKMdcnPqKnEY6qeppGUbue5ouAwKTngLnnFOwMndw ccU4Ac45IPWnY5PzEn0FK4DNmc9Pwp4UYP8AhSAdt2e9SDGT1PvTuAwJjA9c0u3HapDjjA5 6U4YI+lLmAiC9se/NPlGHHB+6P5Cl2rgkdcVI3UcD7q9vYUXA828U2yS+M9QJwJdy7Tnr8o rNktpIFHmA53Zzk/pWv4ik3eMtQAOdrr0GP4BRAwkh2SRKwzyDyfrXfSm0cbgmvMypITPEC CRgdhWLLEYpCsrEjvmuveGOJT5aDYRjGTis67sGZCSM8dVwcfhXpUavQ461G+py09ukgDID kfw+gqhJBvX7g4HToP8A9VbsiSxShfx471XmtmCiQAtGc5I4xXpxqWZ5c6V0c9O/zqsiAxg 7WXHOPrUkUcNssg3nyXHD8evard1EHUFmCnGO/NVEkkiUptVwOxGQfwrrjO6OGcGtCxuWKy LRE85CsP8APFV/D9ususS3TjfsjwhxnHXNW8RKqwqMNIm/aeoB6j2IxTtLtms5LvLBVZPkJ PuOuKzm7xuXSVpEOoTokztMMM3OMZz7VmNdO1w0QjKMhIJY8/SjUA893vbHy/dA49cVWWNe mcEH7vp0rrptWsclSLuTX0avIHZO3BGOevGKreQDasxU4Q4bHXFXIiQPLZVZSCcMO+KgCOG IUEZ6hu/4VexnYpBRGdyqGU9Af8+9OklPlmN87ScgKO/rV25h3v08tQcgY4xULxANmJdwPr 61qpoOV9ChBaxyTnfkLnr3HtWmohSTZbrtK9GIqEr6gZI69fr0q1BHiTJVj8wHT2zUykgs2 FtbCZzMflVegPU9c1MbqKNclgV6bVPShpDgNw7FsYXv659BUKWZuZmlceWhzlh0X2qLhZmj BKsvzxHgkEj/AAq5Msc+nyqQGMZVgT164P8AOuZ8ya3uF8jkIAASc4/+tXSWzpPZPJgBiNr IDx7VjUWhvT0dmRRyNIAseAyjGc9ef88UyaANIJLh1UrwvPb+pp8dvLG7OyiPGCQeS1RSx+ e+XA4J2+g/xobSY1Fy0YRQQmQMIXY9QWbOfXita0s2mlBUNs9lpul6dcSY/dgAnBZq6y1sT EgRF3qDxzgDNefXxCWiPTw+Gb1ZyV3pk/mgowG77pYdPwp8WlzyhDgsByRjB/z/AI12YtPM UAqcjnkc077PGm7bgBR0xnIrleKbVjv+qxvdmPZaYYFLZG5jz349K3bbyrcBlQNJ33dqTLk bQoOD1A7VbtrVXb5sEdefWuCpO7uzvjG0bIrkSTn52wuegq1FarGd2w571citAXyxA7Y7Va SFYk2qBzXPKfmWlYzxbkEDZxn0pTE7yZ6p7VpFTjduABGMHtURRAO4yetYc1zVFeOAEFiPz p/lKVJx05NWAFHCnP1psjCIbB80uC2PT6npiuWtiI0lzSZaVyApgHavP5UmDg5z14zWOdXa ZX8q9h3RkZUKTk+g7VRh8SOLpkkRpFVsFgOfyrzqWbUq0uVJ6eR0OhOMeY6YOQcEgjFODnH ONvp0qKKSO6hWWA5RhkZHP41IFzgrxXqxakk1sYXA5YZGcfShUZuoLZyOlTpbknfjjpVhIv nUBQSOpPehysMrxwAEBkPNSrFt6A49xVnyyWzkccetLtBx6Y4zWbl3AhA5/i/KmzTwWttNc zv5MUS5Yn0qwEXOO3UVyvjW6a2t7Fd22IyPI+eh2IWAP48/hRoyJy5Vc4fxN4vlutYt4Ig1 vGkgJjY5O339/avUNDdW0K2ZFATaQceuTmvmlXmufOvZHIlfMpc8jJPr3H0r2/4carJfaf8 AZZWDM0XmHnOHHBz9Rg0TSumc9KWup24G05zkdvapApHTr3prFQMkjjrmsK/8XaHp0rQfa2 uroHHkWqGZwcZwQucfjipOlySMfxF4hl0bX4L0ZltY2EE0YPGCPvY9jXbW9xBd2sNzAweGZ QysPevC/EGrrqmn3u+2u4sSrLmaHAwD3wSR1NdN8KNYkme70x3LxbfMQ5yN3f6cUW6mEJty sepHBOCcDpTsAd6UjGTt44JpwGMHFS2dFxFXkAdqcMnGBTgCDjpxzTyBuIyaV2K5FtK/j0o AyCBgU7HzcH9KdtHr155oux3GbTz9Keo+Xp+IpVGOTyT0zUgPHXB+lF2K4wjgAc85B9KAuS eAKU8tkcml2nPFIdxuMHAOKkkjO/8A4CO/sKUKMHdyakcNkbeBtXv7Ci4mzzjXY2/4SjUJP 9YxYEMeP4RwaakTqitgjjnHODWjq8QPie8Iyw3jjp/CKVbdSucFeOTjk12wlbRk2VkVQpcb XxjHGKZLbt/rIifbHFXkidDvwc/xGplQ5yex+761sqltiHC6OamsGkdmCEFs5UjpQtqvlsv lkHOCK6ee3MxUx4U45IGKhaAoR5qDdtwW6V0+3Zh7BPU4W+0diCYslCeFPVa5q9snt2G7KO P4hXq8tsvlHIEinuOw/wD1Vz99pSshYEDkdgMiu2hjGtJHFXwaeqPPESVH+TdlTuBYZxn+V aNvMHwJg5PGPUn6+la82kAzfKmFbk4H/wBeoTp5WRUysZGBz9e9d/t4yR5ywk4synswzMBl eeQR/WqktiVbftJGegHf3rpnt1UlSCRzlsZqsqIVO75iRnJzxQq1loEqD6mILaMjJHYcCme RlW3qSAflK9c9633g2qqqgZucH1qBrRQiMR1Jz7VaxFzH6r2Mb7MJJP3KnJ67jkY9ae9k43 AA+YT0HT8u1bC2e0NInABwD68Zpwt5cJvyAc8j6VXt1cPq7W5hmzlihDFQhbsO/wBaUWkzE b32AnGeenWtloTlV/Gk8hn2kk8ZI4zTVYHh03czXhtYedh+Xgg1C7SyRKgUL6KOn4VtppgM YfbncPXpU8GlKxHDEjkbRx+FHt4rVsn6vK+hy0en5k7dOPpWmkKxgAEMO6qOK6ODQY8YkTG epPetD+ybCNifJViRjAPA9/c1hPGxWm5008BPfY5i1sbnUrogKQO7noPStm38OtDIcssjem DgVv29sAAI4/LjPXnAyauYRFCkAZAyK8+ri6j0Wx6VLBQgrvVlK004RAM5MjLgAZ6fh61fW FdmV44/KnQhduQAcDoamMm4Zx19q4p1G3qdsaaWxTYNIGCq2MdqWK1k3fMQE/vCr0eSTlQQ OlSbGI29z6jrWXtLaI25URQ2ygfNn3FXUiweAOBwAKljtiqn2/Sl2nBLHpzWMql9ylEaAp5 bj29qUlc4Xn1xTWGPX/D1qNZBng59cnmsr3LSHnJAJfH4/nTcrgAAkVG8jHGT97jjmiNWkc IMjnmne24InLrBbm5cg4yAB/EaxVa71fUW0y0MKuRunndfMWPPQKP4j7nj607VJpbiF1g+Z I1YgEkYUYyfyI/OnaNfS6ToU+praq89xJJLJnCrGM4AP0AAxXzFWuq9e/RGyh7ra3K0vgOO 3V3R7i5nGcTTTlee5Cjj9O9c3qXhpLW1jK6ezOhO9hLnj8uK7LQfFlxr9wUMEKx7ynmxvlW IGcEfw1x/iXx0LfXLrTPJggW3fY7zSDL8fwgkc1zTpzlP923/AF6HVTTTtMj8J61JBey6TM ZHVPmXzWGSM/dOOpH8q9ISEbQygYwMd+K8G1bU4rTxNpmpQurQXMRfcgxhgcNx7gjjNe4aN fQahpkUkThgFGSOo+tezh5uHLF9V+JhUgldxNBU5GTg4p3lg43ZJx1705RjOfu4yDjH1p4H y54PcYrvb0OcbjjkYGeM0pB68Lj8hSAZ7YxSjIbHUkdPSk9gEZQoOOprz/4qSOuiW0AZhv8 APY44z+6YfzNehkbTjOQa8j+Jl6D4og0+QqyRabJKiNzud229/TCjH+1VReplU1iePWGorb 6fJFKPMUIcbsgLx1Hv2r2X4eSW2g+HJ9W1K58uP7MJ5JG4ChscfX0r583zNP8AZXUo5baUx gg56fWuv8TarNHaxeH7ZjuiKO8LHhlVQVU+o6flW01zNJHKny6nW+KfiHda1fDTLSd7HT2y XVWIkkU92I5CkfwjBPUkCs8arbfZDFpGjz37KCFYuIIozj+6vX8c+5rzOWX/AEiRIGdnZ8n d2yMkn1ye1eieE5545VSS6kgto1AdYdqKT/tHr2//AF0qkYoyUm9WY+ptrUemSy3GjQRWz/ xxkHacenXtXX/CK6kt9SuLxwxtnhADnhUJblc9Mjjj0NdxpDaBPAIFtoXRiCS6jk/j1PFX5 /Bfhu6AdbCONzxuhymfrjisptNcuw4TcXc6O88R6ZZxY+0JNcOPkhRslj7Vd0vzxpkLTn96 43kemTnAzXOaXo1p4cx5OmiaEc7lAMi//FV09pqNje/8e04c9Np4P61krHVCfMy6n3snJNK Bk8HmhQVOWOPSnjpmlfU2AAelAGBkClPTFLt4pXAaO2RTsYGe9A7Up5OKLgNAznHHvTwGPB OT60AAcjjtinBRkkjntRcBORT3J3Dr90fyFBXv1p8ipuGQfuj+QobF1OI1EZ8T32VI3SYG7 kgYFWoVVlxnPPcUX0QbxLeE9d45PPYVYSEqAxA45AB4NdHMjRbIeYN6hQAAe5GKr/YXjfK4 3HvjrV4R/LnGecVICOFYgDoKpTAzF3odrLj39Km2qU3HBVv1q6Yg64H55xUDWxXp2rTnQrF QQx7i6DHqKhlsYZFZQoz1DAVoGIKGBU46+9ROp3DA/E9atSZJiTaaijacYz2FZ1zpaSxB4V INdBLvztZsjggGkCRsp3Dg9ga2VSa1IcItWOJksJ4mIbHPJ9s1VaykLhFVck859K7uayt3f OMYzmq7WMSgg54HU9RXWsVock8Nrocv/ZjJGCJlkfsMcdOlONvbtZkOjeaDncoJC/1rcNhJ ghQCvrnpSi1VYvlyD3FU6ydmQqL2sc/FpkbITG5OOueR/nrVmLTo2Lb+D+I/A1pwwNFu2Da PTvT3iy2WfnPboB71LrXbNI0VbVGbcWllHtCjB+7jdiqxit1Y7Yiwx19TWrNao4DHIIH1zV iDSRgcDHfJ4qlVSV7g6V3ojARZjJ12g8cD8c1aDEEooyW6kZPNbhsLcZ3MG46j/CrUVnaou PKAH+eKh4hDVFow0t7m4fCRv6cjpVy10zyRvuTnnpjINavT5YkwPYU5bSSYhpchRxxWMqlz WMLamc7ZIEaEAng9akFjK5Dlhzzz3rTFvFHMSUGFGOvWpFQlTgYUHp0rF1HsjWxnLaeWcDj /ABqVYQDyOPp0q2IwzHcMjHrzU/loMkY5/lWXtHcpRRRjiOFBBI6nJ44qwFVGBC844z1p5B Yngj6U8R8BByQMnmocne7LGs52nr15A+lMAbaMHIz0qXy8c7cD1FOCEcEY+oqLgVGXH3hkn jg5qDymJHOO3/660WhyxOMDPegptUFQMH8M01NIRSEWCQ2cdhU3kslm7L95xtUnoM9asFVi j81wQmeB0zWDrmqtHbZR0QcgA9h615eNxahHkW7KjG+xzmparYwXUsM9veSQxKYzJbZJCZB LfUMAea2dH0a38S+ALW11JUmEgeXY/KkNnnHQnnPsa88j+zaxrEhuhcNYxI2wRkKDKRkFs8 YOD17V3nhS5mWyj0vzgJbJhG2Ay4znA+YA9q8NVY0pO1zsVJuOpNoHhyx8E6PI+n2ct4/yR hEUb3xkAZ9ckkk1z11pXh3xbqF8NZ0aSEsysJT8jPjkEH2x0713etnW109jZ3y2lqo3SywR +ZM3HQKflHua8/jvdQ1LWHe1vb07cBlv7ZVRlz2KY2nr+ddFSbi7p6/ia0qSnFtpWMHxt4e 0vT/D0EVm0jNBdI0UshDsWY4IP54rV8MahdaTbotyxXA/hOV+nFZ3j1kbT7aE5KvdxjaCec bjj6cVli4KCPCpsaJXlVG+aLOQDjqemD9M+tQnUdOLv1ZpKmou3TQ9rsNbtbvCSYif16g1s khhkYIPevLNDvrO4hSz1NdrKP3c6Ngj05Hauz0K9lju5NOnlEoU/I4OePr3rsoYx3Uaj0el /PzOOpQ5btG/szz3HSnYy3ZT2Jp2D9cd6jkkCISzAADOT2r1jjvcViqr1wPWvEfjdprXdlF qkEDtJbKI3kX+FcknP6flXf8AinxXZac9pAkreZMWYALu3hRyPbkjHvXhnivX7vUoXtCrvN I5JjP3AmA2FPrnqfQVUG+ZNGNR6WOBn1My2lncsxk1CGUq7tyJFBBQt6kHI/Kn3mpz6nqlz fzELJO3yuBhVGAOKoXYUz8KEYDBB4wfWnRs03lxgkxREnHqTjOPyFdq01OV9jdstJIt5Z5F MuFG09M4PJrfsfD2vXtyk2naRdtCGG5ynlpj/ZZuM49M1zWm6heXmpQ2cSrLJNKMCU/J7DA 4wOtdD4n1bRtG8QJp1rGNVljhH2m9aVgWlYfwYOERcjgDnnNTK5HXXYJNQ1zw7fiO7szBGr EbZFJBPc7u/GOlegeFfG07vjzVkUKFKStt2t/vYOa5Hwv4tuPm8Na9pI8TW8chCyRkSEZ/2 zxj0OR6VRtLdJfFFzFok5BQtIFIKlRuJ249his2k3ruNqyufSGm3ssiiS6kgKsuVWGTdg/U 9aS509p5zc27CKfg5UYz9a888NTajEkjXRk3rwFc5A+ntXT3PiGHS7A3M7YOQoUHlmPp+tc /Ik9A5mdpY6jFJAFuyYLhBhw+AD7g9wavoyyDKShh7V5emsRXqxQwt9pubjBRAe2Mksewwa 6LS9NfT7hbr7YzSkfcz8gHce9Z3vK3TudN2leR2X0pQTkAnpVCLUk/5bLtH95eRV+IxygOr q4/2TTt2LU0OGD15oGT0HJ/Sn7eelLt4zzmkXcbkjrS8nqMUA4B4+tGPbrQO44NwMdKkZAS Dk/dHb2qLBzj17VI4O4c4+Ud/YUri6nL3ikeILzHHzAevYVdiHyDIxn9Kju1zrl2ehLDgcj oKtIikIAMfhV31NVshwjVjjOPxpqwEEMQPw71ZCnjI+XtTuSemc9O9O4XKu3aefy/GnqExt BOScA+tWNvGCM0BRuBxtNXdWArOuRj3qBoQRncfQ57VoYJfBzn170zIOAfWqUrCsZcltuyp x656VCLIDAHUZ6d61WTPyqOfemGKQDGM44rRTdiXHqZElo+G2n/AOvVbyJhIS/C9uM1uMsm 4gx5HYmkNvuwWAz6GrVQLGG9vNztGQKkNszxndweqn8K0fs8qEgZPPHvQIJM5ZTxjtVe0Yu UyGtJFUkqCcDkGmPavz8uQTjgYrbe3JbIJ4GRxSiBMbRknrzT9oMxY7Lq+dx+h4q4sIk3Zb pV/wAk4Py5Hv3pBHJ/cAz6/wD1qTqMSRUW0jVssSxOOvOfSnGAbQQMfjVuKJwMuQOaV49is ACw6ZqXMqxXUAH7mAOxp6E7dpGPp0pfIlOCAB6ZqVbdgvOQBjoetQ2OyI1CkliAc+vSnrGZ M56+1Wo4VIz972I61IAoyQo5PcVDeoioYcsNowOh4/WlaDeSDjirTdTggjvTSMnjnHfOKLh dlcRKBnnilZFx0ORxjFS4IbA59+1OCAHKrz9KV9B3ISoLc8DPcd6QxEgAmrJTPUY9xRsBPK 57YNRzBcriNhlvSo2VEUyythFOSPWroXklQOema5XxFqQDi0h4RM5PvXm47GLDU+bqzWnTd SXKirf6w08n3htztRD0HoT7Dqa4XX7+S7kaOFj5YyckZaQ/3j7egrSuZWZHck7m4BH8K+v4 1gahG7NhC3mSEDj+EcYr5qnX9o1KW53qgovTZGDc6lc6dpLW8EhSW6KiVwAxCtnIwf8AZX9 aseFPEN9ZeIxC4gnkuIWOYBt3OGLAEevWquswyLqjjaxUzHDDsAgAB/z3rLtbfzfE2mQ+ab SWUkxygDOQCePxFe3Qo060fZ21kKpL2a9p2PXH+JEkEDBbKQuTtKuwwD6H0rIvfGt9cn57B R1xt4A54rdSw0vXdMQamY01eBdsksabPM/2gOhHTI7EVx+oae0sA3EiRPvbQcHFclWk6VT2 NRndQdGouaEbHP69rU+rXtvE1rHLHE4d42PD8kEduD9aj00GaCCbY0OSQVJOVAYjHrwcfga q3t1BputLCI0aRVG4k4xk8f5PrWgxkhiS5IYwTTnZIoyBkcqfQ5WunEQlThCDVr7eZzQfNV lKL02Z1ejWsF5/ocsghuFOInwMH2NdHaW+oWGuKqyRs4CgFTx7ZriFkkxHdLhXBG7sdw7j6 109nrjpdNck4lBDKcZB46V4DfLK/mddSm7NI9FtbyVg0VxGYpByfQj1Fcxr2ub45QspWGMh FwcF2Pr7cH8q04dXt77T5ZUxE6xsCOu07TzXnEd7bap4JMUk4W5T5wSRlsAjr0PfpzX19Kq p01KLufP1ISi9VqUfGD79L0u/kO6E5G6M/MG7g4+nHpnvXj93qfmMygNKVG2PcOR9fcV0Fz rNxD5lt9rfyx83kSyb4WHcgDn6dD9K42S4hFz5kakoGBKnj8M+9d9CMktThqNOWmxDexzRX BWfHmEBio9SOM0+KQj5UGAVwy+n4V6xpukeFvEWmxeI9SglMShxhm8ssyjMjOV6quMD15rj tf8ADsWnh7rT76C7s3xh42EjITyVYr3Hr3FXSxCk+RqzRE4OOqOcglZrgIk3lSN8gMnA9v5 frXXaf4O8RTq19e+C21WNizedFd7Y24H3sHJ5rk2+ySIRcWpBONroSQf8a7nwDcyx6ibTS9 Ykt96nMbyFYz9V6Dvziultowdzd0ax8Rva3OjGMaRZgMPskaBVcEcKSCSQe5OawtM0i5g1x lttkGohtospR5bOo4Plno3T2NdxqOo+I9HlVJ9PF1EDnc6b1b15HT2riPEmp3OrwRzmNEnt ZfMjaIbTGhI+UHr7/hWKd2JSbW56bpGtabfwPbqQt3AdsiNlSp9vUfXnNcV4t1mO48SS2Vx IsP2dVVASSM9c+xx/OqWieNNUnk+w6zDFewg582RFEyY7hxgk8981gXEF3q2u3d2y5eSVmB xgElsDP4UuVK7Lij1f4fWU0ejy6xNIzSXJ/dBuojXoB/PH0rsTqqxuquo5zwTwK5LZqWn2t nHECwiTghsgjGMe/QVl3OvzXOpNDsEXIUjnJIP86y5buyGnfVnqEOpwmISiTcgIyWOOauW+ pW+Q8bhHYYDLxn2ryHxn4jbQv7N063l23MyebKByVzjFaGh6vqcaF7iEzIZMkKc7ffjp/wD XoULK5py6Xue36fqSS/JKw47nitQj5Sy964Gz1SKeHc8MiBVDZZcH8q6bw9qBvrV45CS8TY 5PJXsahx0uKMnc0jnOOtOHODySKkZMZNMHWsmdSY3BBGPxqSQZfqeg/lTT1xmnu67hng4Hb 2qRmHP/AMhm6zj7/UfQVdgU7enOKpyKRrFxnuRz26Cr8YXA5I5ptu5onoiXZxn9KBGM5IOS PXFSDgccU7rwT+lUmTch2FQCGyKaVO8Ede3FWMc8cDHek25OSadx3K+3P4dKMZIwRnpUu1e AeRSFcD5RgY6kVVwuQFWwMD6GmfOrDHXrjNWQmTuIIPrmmgHIO38KdwuQs3ykFe/500ld4B B/HirARTyVyfQUjRBgD09TVJ2C6KgUE5HGeeP8akKHG0cn1qYQRtjnHvQCB/ERjjmrUrg2V 8EAHn1+lPRNrZwDUg8vIJb5c/nTyF2gLJ7DNLnEyErx8y4yeDRsJORgD8qmCKvA5JpGTnPI A96OYCAxRg7uSc/nQVXAKg4HvUuBwC2KeRj5iMnHAobC5AE4YYBPUU4Z5J+nNOI4AxyM/jS Db65HSpbuFwDBSuRgmhgwUkDFKR04/E0/Y23JOcfpSAiDbsgkHtn1oG/Jxyc1KIwOuMe/Wn 7FxgAgUuYdyAAjIxg9h609U65B6DNSsoLDPOKCOTyPYE0uayEMChsgD25GcU7YV5IobhSWO OPpUDzBs4zgDpuA/nWFWtGmryY0mxJiqIW/ujkV55qILQzXJJbc+E9+a6vVr+FbZoJLhBu5 Ypk4HpXF6jd/a5QkSYhjGFXHT3NfG5nifbTXkerg6bjdsyXYuiox6khsngYqCQRzTRs5Kp5 iknpwOpqSQHJUcr1Lev8A9atDT9Fu9UcJbRr8oGXboK4KU25JJHo1IpRvI5i9gz5jox5diE PQ9s5x6VW0OztF1u6ZrPzpDEqK4XIRBksMgfKTjvjOMV6Y/gJUQS3uoys69AgCAfoaRLaHR 2EbQQzWLnaJtn3Wx/Gff16V9Jgak8PVjzLU8fFShUp2jqcVqLW0lsk5vzDAf9XeKQ6L/syg dR/tDBHQ1zesXmtpZOsDh23YEttcJIsgPfqGHXoa67xV4BgvII9Q0O4jtbmWYxyRSL98uMF TjgnIHLAk8c15RqejX1nqH2C70fyr0ABotoIbtuHIJz6gYyfavtaU6FWSdRK67q55Ea04Ra WxiTyIUkVpGlnlPzMe319TWtouqzW4fw/qVyRbxyJLG8mHVducAN2xuOR70zS9KklS41OSz 2w2qlGVzs2SbMgFmPB6fl3rovCnhKS/u5Ly+ZDC255RJk/Ow+VW7BvmyfQbc4Jqs0VKtTUH 0Iw9aVOpzI2Fd4ocRkFCNwGc5B9D3FTRTRqQiDAbGEJ+ZfarVpoUcGh213p8uACRJAx+QkM QcD+E/Tis9pEkDNHkL02kZKHt09+K/OalLlm0fZU63tIeZs2Gp3Wnzh4ZFZYyCxHPvyBXlv iK8istbvbbT5C1pcP54jB5ic/eC47ZJx+Xauvv9RNtbzPgKyDD7uQw6c+2DXl+pu81x5oQe apYsFPytnnIr3cppNXvseNj3dprchvCkxxcSynJBUkY3c+vesuV497FR1OMD0o+ZeQoI6gE cZqvub5skep4r6RKx4RvaV4vv9M0a70Ndlxp90jDyZ0yYmYj5lIIwc8+la+l6nYppgEam21 FVwr7A0cwzyrqeo/XiuOiVJpUUnMZIB3c/U5ro9ftEt9S8i33wowVo0zgHAxn+dZuEeay0b 1NFNpXexqrZ6PqhP2edNJnkLF7WQ/uCT/cbtz/AAt+dV18MahZ3H2h7aWEK25GTlfwIyCPx rCtJSXWFirNKcLIGxjp1Wu+8Wa/faTqdjoWmag9pDp9ugk8kqY5CQNp5yCNuPzNKU5Rmodz NxVrxNrSfGGtaTsR/Lu7fbt2uc8Z5BFdLHFoOu3KRp4exI/zEQR7QpI6nH9a81bW2t/DA1W 8Tz7uW4eO3MAESDAGSw5ySfp0ru28TDwX4OsI3MzapqxEl5PFjzIoQBuCZ6YyoHuSaxqSVk orVhGLfxGhqnw21BVUaPp0EQuZBmNpTndg89PT3rL8NeErzRfEUltrVjIjJEz26y4ZJnJUZ z3wMnHfNaOja34X8M+JNL1+/m1Gxtr+3lnUTGaYurYWMyDn5jtZgf6Vq51LxR4S1Ftev7Wa DUo3udKjjlDTJhTIFGOcoNvA56ispN8lpdS0rPQtGEXOpSlLm1hhtYSHhB58wfORnpkKcn0 yK5LxVpi2zJq0RLhHUvsJHTkH8x1q1p4l0X4a2cJtCryQx+YpHzO07PIVx1PyrGD9D6Vdiu ni08Qa1bMLSX93lQBGVI6HGSc5NVT922uwpLQ888e2d3r8tj4h0q1a5ga28qfyRvMUiseGG SRwRzVfw2/ixYo7nT7eVYO8jHCnHbGa6pvCt9ZyNfeGNRSWFiP3aSgEde3Rqo3V54i0aznj MKweaTJII0Hz54PIzXVzKyRCdtDq9D1C/wDsJu7xGiliPzCUBW25wcfjzXa+GNVjttd4nDQ 3ShW9iPu/zNebafLq2oQW0k0Tw2iIE8w5O4Z5Ujqf/r1ztprdzJ4imtNJV2SSbyYC4IP3hj is2rjW9j62PTB71Cwxk+lNhMggiWbBlCjdg98c088jB6muRnSk7CDBTPf3pZDhx/uj+VNwQ TzwKdJjf36D+VQzUyrj5tauSw/iA4/3RV2JQQhOcrnA5H14qlMcazOoJJ3DOR3wK0Y8kDPF D3Y4/CSKowT1Jp+B65pANpyKeoPbrVCYmMn2prjgYA68VIAcYzx7Ue5pk3IuCCKXau3J7U7 ZyRQuM4IznpTTG2N2/KRjFNCjIB4GO1TY54bPtSFRgcniqFciKDH603HGT1x0zU4yMDOaTG 4Zz7UARYYYBFNaNCPm5Oan6H1/pQMdgPzovcLlT7OAf4vpUoiGPu4PcVNgE5Az60uAew+tO 47kBjUDAH/1qayHdgfdxVjGFNNOBgMDg07hcg2FRkEselKFHVutShRj/D0pMAEHdgenWk2O 5EyE4zyTwT0oCYXlTn1qbjcMgetJ1Gf4TU3Aj7HaPzp2B/iaXHA44xS8Y5zxRcYwENnp707 j3/E0uSeSOPSkOAePoaTAUdMEcE5z2puecgfhQemRn8RTW3cdvrUt6AVZz86RO5G7jdmsvU bW1s544rje0Mi5Zgec/WtS5MBYQ3QwJfuv0wf6Vh3KXscpWQi4jU/IxYbR6ZPpXzOZSsmnG 77729V5nbR9bGNqcUMXyQxNulJKhjyo9ayLrbGuxF4yM471oXEmZnfeZZ36sv3VHoKoNHzl hkDrzz718nOUeayPYpr3dSrb2puroRqPbHYCvTNLgg03TFJAHy+lchoFt5147bPuED6d66i /OYtmDjBX8O9e9gEov2skceLlztU0ZWsawJXKHcoHYg8j+tWNItpJrJxOpCP0VumO+axriW ziuIYHY+Yx6AZwOuK25dRWKw2o3lmfCBv7q9/0zXoe0VSfNLY56kXCnZIpaPpEst1brPM0z wjzSX6leVTOOOmfyrR1rw5ZajZmK7s4riPkFZEBIz1weoPuMVq+H5YpLCS4kba0r5Cn+FQM KPyGfxqa91WwhUrJPGmO7MMGvp6fw6s8Np32PnXxZ4GOkFr3TpPOU4VZJjuaM5wpJP3gpPX gjHOa7+DS4tMso4bWLFvDlUUnO/nJYnuT79STW/q91p90gWNkkilxlcggjvWTpN1bzRi0aZ PPgIHzMWJx0zQ5qeiew3Hl1Mi3t4LOSWGM+XbXTFlVmH7uQ8kc9ielcjeQsuqXsS4Rcg5z3 r0+90QXNs8MsQMcowWQk4PpXlWtW2oaPqkaXId43+Tzv+eoHTPuOhrxsThfec11PZwmIVuR vVHI6zfpC/AUuMqyE/eQ9ufSuMnl/eFhEc5/dlT9325rpvEiie5CqvyBeAGHIrjbktGyrIr rxkZBAb8+1e1g6cVC3U48TUfM30IJ2uW6nYqgnJXGfTNRW6HzMyKH2DIDdfr9KVlUry+056 DnP1pipubcBtC/yr0oqyPONC2RDKSf4Tkk9BWx4knN6trJHEFaGPJx1ZTjOR7GsSOKTaqMd okOPrWmrALtdCJoAN2T1HHP41M4+8pdilqrBpTRPiPy1ZicD1HHXjmtObRGLNmWeRFXKqWx tJIwMfjWLZ3celai0piZrZ/lYZy0f0/zzW7ceJ7WQQRQFmiDhizjH05pSvujO1ivdaTq81l b2DqjRW+5kAyhHc5HQ966nxkZdW0DRtesWPyweVKqDIjBUAnH1H61gXviWOdEbYC0B2gBvv A9GHFV9L8Vz6W4iWPz7MkkwMeTk84OOPcdDXNUhN8sktUaRd7ps960XxD4c1r4TWev+IdBR 0sI1tDEi7/MZMKoUA5IJ5A7c1U0zxv4e1K8kvbzQl0C20WF4rG/OF8qSUYIWMcbuM45PWvO U+JekDRWsLrSXnh+UraptWMYOQeOh/CuU17xLqHi68t7aOzS0sYDi2tLdTtRj/ET3Y+tZxh KS96Nh2Sejuev/E2eS78I6nIA2be5hmjnD4OVbZuPpwx/OuN0ifx9qOh+Va3UV7aEcxyMuZ B1xkjGfrzXoN1bxeJ/C9zbs6qbyyOVPJVyBkfUOv614ydM8R2ln9ldpIFUE7Efb+BA6/Spo 1Iq8XpqX7Ns77TvFVxpHyeJvC1xaRdHuIkyM9Oo4H1rtLW+0u8shc2R822cccBzgjp+Fecf D/xFd22pLol5K89mwbMUpyqjB4Geevaqmr6vaaLrtzP4eK2YEpSWylO+MsP4kIPCn0zxXTK HM7RMeWz1Ox8SeJo7K1lt7AgTL8iFCOMjqPatH4QeEU1DUj4mufLMNpIURAckyjkk/nXL+E n1D4i+I10a6tbW3tgDJPPHDuYKOiqSMAnpX0ppml2OjWCafp1uIokOcAcse5Pqamc1FcpcI Xdy82dxJ9M0g6jHakz0460oJArjb1OqwEccnNOkUbhyPuj+VNJ70rnLAg9h/Ko3HYy5w39v XCn724E5/wB0VooCFqncgjXbgEgYIwP+Air6jpk/Wm92JbIlUjvT6aB37VIAeaaZLYm0n2p MZOKf0pcfWqRFxpU5puOcEEU8Djoadjj3phcj2DtmkKZ4OakA5IoIxQFyMp8o9KTYOD/CKl YADmkAA4p3C5EAQOmSPajOP4cccVJtz0oKZ5PNFx3IwRjJGM0hGB7VIVwPakxzkii47jMfX 0pM5yBzinbevtQeM84zRcBoA645pPLPXFPA44oPAIJJ980ARlRuxyf6UbQBlj0p4xkd6Ujv SHcYRxwAKTGR06U5hnn0oxgYzzSuNDDuznBx9aaOSfzp+RjoOtHGMZ6UNjGYxjnFJ0xkmn8 Ec9PSmtxgds1LGUdUaH7ARK5BHKjjLGuLnSdwEldgOymuk1qTYoKsRJJxuPVR7VzEwd26kL 3zxn3r4TOq963KtLHsYOFo37kEqBE2Aj6DvUMmIo2kcbgoJIx6VZMTEY6e+MVG9oJ7eQMCS +1RgZwSQM+/U14uHpurWjDuzunLkg5djY0WRbWxM+yNsqXwHG7nsfTt1rK1PxRbtI0DiS1m UYMbj7xPoRkGtPUtRl07TpBdy3ccZjP/AB8WKGI8/wCwdw7dT05NeNGeC718+VDbxh8q8lu WaHvyw5Kj3xxX6E8BTpwcE9EeBTxEnLnep0C63H/wmUVvJLgCI5O7IPPT68dBXSX+qxFZp1 lRvKt5F8tG3OCRwcD3GPbNeZXVhK/iGW8tkaY2jrGsQYE7x1XPQj37givVLbwtqdxpiXV0s FvcIgaKGNBsjyOQcDLZzznH0rGUIUnH8TprVOeFkee3HxVv3sZLfTI9kjADzF5IXtjtmubf VvEd8Va8knMTHDBjgYBB6fWtTUdAGnatPdaZGAQ+Z7EjJDnqUJ/A44HPFSW9/plyQ2oXCWR RRujlOwjH8PNer9Yg481ON1+J5rpNaSItP1HUIVSGQsvdck9O2Pwqnf6xd6FrRmhzKrRbrh MknYSPnH5flXQC/wBL8zZpy/2ndA7kjgAYBj1JPRR9T0rjNRv1stYeWdorq4OROIzlUj/uA nrjJ54zmooVlObXKW6LaR6L4d+JE8axCZzdRHJYO2eD0/pXXXd74c8XaEtqCsUsi/dfhkYD qM+ma8G0+zFvqcdmZFSKcZtXc5DLn7hOOoz+PFdtbafJFIhLEKgwS3J/GjEShZxT3HCm002 YWr6De6VqhsbwOGGDHIq5WQdMj1+nWuU1zSzDJIiqVSEZmmk5RSTxj8sDFe5aZFJqBNtIvn LEu/exyUJ6YNR+IrLRPDXhwLfxpcEMJQsnIuZyPlVu+xR29AK5MNipJpv0OurHmXKfMs8RW T5VYD+84C596jjLBypyx9jxXR65b+Zci6kifEp6lCq888e3pWUiwtMQhJMmQAFBBPp7/hX0 kKqlFNHlTpWk0bWn6c1xCrW9uWU4DzOOWb0UdgM1V1zSrq0ladVkwMHJzuj7fQiuo0W1WOA NHO02QFaTJzn0HpXTazZrdaOftMDvGihlcxqFB6DLH0qXVaaS1M+Q8eR55ZtqoS5GcKueMe npVdoiGLRgD/ZHIBrVitZYdYZIYyxt8nGeQBx17/TvXV3vhWwvlF1BcPbu6bsIARnHTHrWr dmS3dao86ycgFcZGc+tG8sQFJHH510mpeHNQs0Mr7JIscsQBg+voa2fBNrpSaxs1S2+0z4B hBYbE4yW9z+dVKTirsIxUjn/AA74W1XxNrtro1gkUNzdDKNcHYu3qT0z69BX1N4D+EujeEb UT3pj1TUCQfMaPCRn/ZB/ma8Ra5is/Flpq4QwpZXySAL2AcZGe3BNfVd3qdhpekvqN7eRW1 pEm6SaZgqqvrXLXndI0gmtUcb4o0mLTrkahZp5XnTCVggAG7+Me2QAfqDXTfYtP1TTozJbw zpLH1dAeorymbx9e+NfFX9kaVLFp+lSOYreS5Ql5JQDtLpkFVZsADOQCMjmvSvBN41/4TtC 4Ec8WYpY/wDnm69V59Dn8q4nT5Xc0TPmPx94VutA8U3EZZgxO9QBgsD0P447V6jYfAHS7w2 V7d65eJbvGsktt5a7skZKhu3J9DWR41e48e3d34j0oKum6VKtkSwO7GSfMI7Ak9PSve9LuP teiWVzvDebAjEjpnaM/rXQ6zS5eoSpJpNEGiaBpHhvTE07RLRbeBB9WY+rHua0ed3JycZpc DPJ/CgjByBnisG77mqVtAzxyOnNHOe2KD3zSE4z9Km5aQu4A470rsu4deg7+1M5/A0OBuHH Yfyqbh1K10B/bc5GCcjOPoKuxAkBjxVS5AGuXBGeCOvrgVdizhc0Pdma+FEoOBzTx9aAKcP pVEMBTsc8UmOeKUgjBqkQJxTqQDJp4GBimhMb7Yox3xzTv4un40jZHWi4rjCAcVRluZrVv9 Lj3QE8TRjO3/eHb61f60jDgikUMRkkQPGwZT/EpyDS896z59Nkg3XGlMIZjkmE/wCrf8Ox9 6qR+IQzmGWxnS5Q4kjGOPzIobsCdzaI9aQjrVSy1Sz1DK28h3gfcYYOPXHpV3v1p6pjGE0m eOlSkHPNN29cUX1KTG0cfiaMcEUD2OaLjEC4PJprZ6gcZpxOD7Uh574xSuA3cM470E8ZPSk bceSelJyen40ikJk49fbFGBtPHJpSDjJpDnbwcZFAxMntkZpO5/kaU/dwSRSDjr3qWUijeW YuriPcDtUEkY/SsC1sftV3dOwwIs8YzzniutGM5P0qjHbi3vpHAzFMMMvvXhYvL4VasaltL 6/dodNKu4xaXbQxJtNS2s0+8ZHHNRSWqRJEQMMjqyk5+Vun9a6iWOJgFLbimPwrJvcyX8St jruyOPaueWXrD1Paw6Wsaqs6keVmLrumRjR3jN9eDzAfmMpbbxwRnNeRXCNo8U96N8l3GpW CaLryeAw7g9MfpXs3idwtkAGAOR1rktL01tS1COIR74l/evxnAHQH8a2liakJcu5rSw8JQc noZ1vpf9laHpkD7XktwBK4GASRycV6fpkolsoio4KD8a5y90zbDLBKACRzz3q1oF1KkH2WQ jzIuM4xuHY15GDxM3Uftd22zor04umuToJ4n8GWGuIZI90FyvAlRtrZ7c15LqvhrxhpszpH NFcIo+Xzogxb8fy617yWkmGYwT9DWRq7mC1M8nG045Fewnb3oo5qbvaE1c+dprnxEQ1tPN5 MRP7xIlWMfp1qg1nFHBIUTBLck5bP5+tdZqsn9oapPMo4Y5ABzx9ayZgiW5AyxPbPIrpp13 tFW9D1lhoRjfyMSIS2oSMw/aLRcfu+69+P8/pW2dcFvpxls/EhYY+S1ngDyg/3Q3HH51HFG uAuAO5BHap9WtbS20e13RILmZs5xg49v0rWdWE2oyXXyOWpg425kz1H4QSR3nh3VFvhvn+0 B5ZHPOCBj8ua5/42z288OhhZSlmhlVl5w7Hbg8cHpWf4C1aKCLVdIubs2q6jbFUl5ARxnHT p1rg9ctNRdZQ85ch90qiTcmQfvKemOuMetb04rmTei1OCpT5Kjtraxz+va5ca3Ov2zZ5MI8 uNIxtRQBgcDrwOtZFvO0D74zsIUjJ7A8fh1qS4UoQo2u3sc4H+c1AVCfPIoJY4xXuQikrI8 uT1ud54YaeOMQxFgsjY3BsbjjoR6Z/yc16jHpNtfaU9ndReZHLHtIdsckdeK808MlGSJY4/ vAKr/wB3PU167pcatAiEq/ygbi2Bj61yzs5aETWhw8Hgq20rUTc5Mqg7tjjAYjplv1+vWor mBEnWBGZJHbaRuB479K9CvLQnC7EaRCGBDH+n4VzGpWbW9yJwGjnXlioXGQOOOnc8UlKTlq yVaxTvrOa10VdpkikzgOOMA8ED1zk1yFrZ3Gj62t1ckPKVZtzDCsCO/v8A4163HJa3NjLNM 8atEp8wtysZxzn3714fq/iWeaSSCwMflof+Pjhg2O659+/SuiF9iGrkms3cREiSszyyYdlQ ZJPXjnge9b194h8UeOrrTbZGlmS3EUUVvDzH5o437f4mxzk5xjjHWuHgtbi7DTqrtuO5pnP L+uM/eP6V6x4Q8UxeFfDJ0jw14ffUvFVxMwaZ0DKEOChJHJ6428cg54oqX6GkNFY1D8KdJ8 P6JPrPibxBHpj7t0e/nGG3KNykMWz2XkcdazPDfiDxZdaaPDvgiGUxvcNLeam0e552PUANk IvHfJPPSul0b4Wa74l1JNf+Jmry3M/VLJH+6P7px8qD2X869g0/T7HS7JLPTrOK1t4xgJGo ArndRrrc1UV1PKtO+F/iKz0gWltrUcMV4Va9tGyASOhJGQ2Dz2+teqaVYrpej2mneZ5ht4l j34xux3x2q2Dx6GnZyuSMGsXq7ssQ5J6nFLnJ64pDw2D3pT0xU3KAkd+9NIweKVuvHamkks PapGgJJNEn3/wHb2pCR3pX+90zwP5UmyiC6I/t24Utg/L35+6KvxkMqk+lZ10FPiC5I+98v J7fKOlaMQAA9Kp7swXwonFOHrTQOetPppmbF6UoIxyM03BqQZC9KohhgelC9OuaM0uRTuSF ITjtmgnB4FAJ7ii4AAPQUh64xzSnBBpuRjAHFPoAhGK53xFod1f/AOkadN5czAJIhOFkUf1 /nXR46e9NIyMNyDUvUpHmkt1JYTpBqizWLh8xzY2gH+9vHBzgDB9hXbWOqpLDGZ5I3DDiWP 7rf4VoyQxTQmCaNZYz1RwCGHpg1zV34RFu7XXh27NhNyTbvloZPbH8P1FWmm9SdUdRnIznI 9R3pO5rlbHV7yydLXUrZrWYjHlO2Uc/7LdK6WC4iuE3RscjqpHIpNWKT6DyMjpSEcEU/tkU dQcVJdxhAIBPag4FH55NNOPXmgoacHJBxxSHoopSM9cflijHSkUhvIIGMnOfrSd88U45HJI BpOCRkD1ouMD1zikPQ+lJu56ZpSeMkcChjEUcfMM55zTJF/dnJwo9+1TDBH0qjqZf+zpY4l JeTESgdyxA/rUqN9BXPF/E3jS7n8XXFpp4dHt3WCJkchvMIBJHryVHPoa9NgS6XSYrzU5ka 6Ea+YUXaCcV4n4KsptU+KeoNqCMpspppijZBD+YVGQemM9K9g1u8yot4nwB1Oe9edjpRi3B nZQjzJNHO6tfT3srKzhVAwOev1rqfBVmI9CkvnUCS5kODjkKpwP6n8a4uc/wo3A6jtXofhi 6tbrwlZS227yVTZyO4JBNcWCgpVZPsdeKbjRS7sg1fCjecb2PAz2rJMH2fVrWQcbh1B68d6 3Xsmvr0TzOVhXAUdzTdZtYzNaqv+tLDavsOTXDVwlSVSWItZJq3n3ZMKyjFUyzbhhg8gfSs jxDCLuAxMxCnjH+Irft0KQBWweM9aydVIaGRlXdsBJGK9WcHGnr1OelL94meRnQ4nuZ8gkA 5G3kGuS1OFrW9eFsHafvHkn2zXq1kn7ud2iY5bLMwwc/TtXnniuJ01FGZcBgScHr/nFcuEm 1Vsz6CU+aLRBbWsTwwl22nYGJXrjP+FYGsXZvtXcgBYoB5aYHGPUV01pE8lmEjZxuQL79Ry D+Na/j7wVbabDp+oWbGNSghZMnLMBkNn37110PelKT6GWImocsO55/BE5Jxkbce1ekWXh3R 9S8Gx6xYaG15dqfKvLZGAUSAcPjIBBGD9TXJ6HYNNcuhJA/i+Xp/k1qSaneeGG1C1gvXiF1 ASuBwWBwD9cHFaynzS5Ec1SPu83U8nvstqFzJJAkQ8whVQYCgcYA9KzJ3VyWMZA7s3f8K0r lGknUs6ySN97d1z9aoCJ55yDnLDnp1H9K+gpNHh1lY6/wjM8xhhGFKnKlcnnpj869v00BI4 grKFjUbsgYBrwnQdH1CxvopJJZYhwzmM/iM17JoaTFAz3jS9gNucD0z/Ws5xTldHJJq1jcv YpJIyyYXdyOST9K4vxPqEej2d3PcuQCmAFAyGIOMA9a1fE/jLS/DtsYW23eoMP3dsjZ5xwW Pb6fyryWWLXfExk1rVpTHAj4WeQHyo/VY174GenHqacbRd2Zq7Rj3Ova9rsK6MJpWhmkB+y xf8tW6Dd6/jxW1ZeGPsCxzanA1zPy6wYyiEAdR1b+VU7aWLS9Q8vTY53dvm34JkYepx09gK 7CJNT1E+bO0jNKgjaRuGQlOgX+f1rV3v2RorWMJoxd3bzliCexQKGHsOw9a9Z+D6wRapq1t 5QWYxxyiTruXkEZ/KvOotONnILG4iVHZQyHBwcdMV3Pw9uo7fxvGNzYuIWhyeAcHI/lU1Hd Cpv3tT3FPlGCOtKTximKfkyOtOydp9upribsdQYJH9adTTnbt4A9PWkwQfbpSuUPODjPXNG 7HPUU3OOo/SlLDOKQxxxUZGKD60hHGe9JjSG05yNwyccD+VMbpTnZQwGOw/lUldSO8Uf8JB KWHTb1/wB2riNnI6VSvABrtxlsD5ef+AirkIAHPNVL4mc6+FehZAUdBTwc1GPWng9qaZDRI MnnNPBPpUY+tO/hHPNUrmTHUdTmm85xml6Z5NMQtIc+lKDkUmDjOaAEA/Ojq3PFKTj60w+v NA0hx9AM0jdvajd7U3qaASFIyfpSDmjvntR1HPFBRDc2tvd25guYEmjPVXGRWDcaPfWLGfS 5mmQciB2wy/7rf0NdGelH8PTimm1sFjDsddilYxXPySJw+QQy/Vf61sqyyLvRg6EZBHSql/ pdrqKjz0KSqPlmj4dfxrBcatocheRjLajpNGpI/wCBp/UU90K7R1BxgGmnrk5A96zrPWbe5 CrKRFI33TnKN9G/oea0yeDnpUtNM0TvsIcY55pvbJ4J9aXhhkGmkZI9qTKQemTTD1+tOOfw pAOpxn8KlsoOQTRk4yaM880vbgUDGnrggdM4rP1PzPM08Jwv2tDJzjCAEk/yrQxnsaryiM3 UCS/MCGJz3GMH+dVBXkiJ/CzkPE76baS3uqJZIt+zxwebDDhyzDIBZSCxAwehrhZb/UjF9p ml860QBpBySB3PIBBXup7cir3ji/mLWaBpskSXrLEcM7uSEXPbCA54yB0o8PATaaUuy5gkc jzJEIIQxtkknnHUAnGRiprUaVSDnJasKNSUGktipNcCO0nmONqqTk9Dx616Z4SgNp4K0y3Z ChEI4PuSf61wfhnQJb+Gz+3CKWXy0kKOpKRbgCq7f4n2YJJ4GQOa9WWJEiWKMAKqgAY6AV5 mFwjop3erPSxOJjWsorRAzRwpukYIijJJ4ArEF9DLM98C0+SI4UiGSR2A+vWmeKdUhsdMSI KJrmd1VIsZ4zyxHoBWBr1pqdxpEd5FcwrboxkkWXC7TxgJz1/EVpidUkntqcydvmbc3imzh SXzLedfKIV/3edpPTOKrR6taXO5ra4WQ5OV6FfqOorhrl2aRRCyQF1zs+55h+oJBP1rKm1G 4S4e3v4Xt7pDkTL/AK3OMAcfKe3SvKlXq1HZf8E9GnSprV6Hpc3kbCUX5ieQD6CvKPGXl/2 pHGpDbFBOB3J5rb07xKywm01GWMSfcSdG3JIcZxn15rmNbV59QdjuHQ4wfX1q6TandndSp2 di/pew2kWAMoV5UHIIOa9O8U2Q1Hw9DMV3pFIJOe4I6/qK8u0xisWcgbTyB34r2Dw9PFqvh OFJcMAhgkB7YyPzxW+F95zh3McfeMoz7Hmljbm2GQgyZGY9gMnvWJ44igktLeRS4kDiPIU8 bwep+oFdnfadNY6obA5dmI8s85cdjW5baBpB06/XUYI7sNEzOGB4x0xz2NRRk1UvPoROolG 6Ply9j2TL8gLKpyexHv8AjU/h+3tP7Rjlncgj5duODxVzxTpU2l3gZ4ZPssxbypiow4B5Hs w7isjTluJ9QRbaR4urs5OFVfVj0A+tfV0ZKVNSPDxWk2kekaejTPuUNgsMDPT6nuag1Dxbd QyJo3h8yS3jt5bSICxyeMR+/visSW+ub6A6fpN0LeyAxPdk4absQvcg+g/lXX+FE03QLVXt rYvdMdiswBcj+g9hUc3c57JepJonw7tbSBtW8VMLmdhv+x7tw9t57/Tp9a6e40X+241hucw WKArGiAKIxgcAdBV+ztLq8n+1XhKIw+SLr+ft7VrLJn5ehzmudXk7sTko6bnGjwlY6MH/AL Ntt0hOTPI+6TB7ZPp1pgREeOSMZjVg2CcH0xXX3ewwspdfMwSik9cDJ471xF3IiymRZFCPk k4557e1dFna9yIy11K/iRI5SXhmBbbu3DhQMAhef6elU9DuHsfEGlXjnLLOudvRweM/l/Kr WrbGsQCMPA26Ig53cc5x3wehrmJ5M+VNFPhY2DhdvOT9cYGe1WryjYvRSTR9VoQEUg075fT rWXod59v8PWF6cZlgViB2OOf1rSHP41wPQ7BxPy4FGecfrRwBgjn1pq9TxzSuNIf24NGc5x zTc9jzQuBSuOwvbrjNJu4BPFIfvZPHGKafQnj09aNxhk57cUsjfP1xwP5U3g54pXUFgd2Pl Hb2FJMa3C8x/b8/PZcj/gIq1CDtHPWqV7geILog8YXIHrtFXIW+UEcUTfvv1ZzxXur0Jl8w XG3aPK253Z53Z6flUwqMNT1NUmZtD+1KCR0pvNLkVVyBxYmgZxTaXJHancVhwIC0bhTQTjA pPUGnfULCk5owOOaTPP8A9ajii4woPXrSDrRmi4AfSj3pOlITjvRcqw488UmecUmeaQkE0X BIXPem+vvS9sU0j3pNjsYt54fjlkeewlFtM5+eMjMUn1XsfcVQt9VvNKuBZ6hA0faNJGyr/ wC4/f6HmuqqK4tre6ge3uokmhfqjjINVzPZkuPVDLe6t7pN0Em4/wASngr9RUnOSDXM3OiX 1hN9o0x3uoV5ELNiWMf7DfxD2arOn6+swKXAwVxuO0q6ezr1H16U7PdFKVtGbv4jHpSZwKa rK8YkRgysMgg5BpeSOlZ3NBN44xS84x2pvAx2pR160DD29qztS37lMfUQzH/x0VoZA9cmq1 0gcF2I+WKQbR3yuKqJE9jyDxgu/wAaWduJJIV+zwxxvANzAFMMp/udsP0GatWkcselxw2s8 CwmDcxvB5qNmfbITnO5sDAHqao6u3neLrnZJNHIz2qM6jnBjXagPYEkkmt3SYTd35uvKhZY VSKFIjmJ53YszgdwoCnI75NXXtyxttYygdh4bs0gsml+yi3Vndo48coCxODjv/jitosvBJw BzTYo1hiWJeigDnv71U1i5S00O9uZSNqRN17kjABrBtJHTFaHluq6yb3Wr2/LM9vG22MMcI gHGT6n2rQFq95pP2y+YOscsZMRPzkHHy/7O7dxtx2rn9Ps7q9SW6UAWlrJsRg3Jbu3tz616 ZplpDdWdpf39hC+oKuQxTBTnI/pXz8G5VWj0qkVCCOV1rTEluItJt1Mdz55G1lbaq8/OT0x jHANcg8yT3MkDXEC3m07YmmytwBkcZ6g4PQ5r1HxTc/2bpcl3Ikkkcg8ptgPy5BHXHHWvHN Y07UX06bSrwRRyWiRhrtiixxBj8jN/GrDkYAxWnsVKT6P8hRm7K2xVnjeK3aO1LPZxtvms3 4MLeoPUrUUV1cfZtiv9oi8voQNyeg9TVSe8uoj5F/DJbarAMHusqEZVwehBAzntTWu4BFHL JATFIBuaFTkN3BHb6iuj2E+v9f5nZSxCg0mXoL64CJCkf2dXPzSy9E5HJ/SvSfhnqNmLC9s Vfakc29S4I3nHzHn39Owryl301IGm+1ecRn90mSy/wCAqbR/FCQAPcMkRZMLFEc4TP3h69/ zohCcHzwV7CxFVVlytnuErjUr2e4tPLkniJSHf04xx+PPNcbo3ioXNhqzauPsd4ZjG0TE7Y 4xnjPbuea5HT/GZ0HXbaW6kkgsJ0OYCQWHUq4HXn0/xrktb1uTVJ9T1uzSO2gd922ZsecTw Yl+mT68nFdtOhKpzOSte2v6HnSlytcutjr9Sis7nTBb6yAbW3jafaOSskhJGPoP5ivLNU1e I2Y0+xtltbSM8qCS0hA6u38TfoO1aXhvUNKuLTUDrEpDW8fmxRyOSGA9c9cYAx9OK5DzWuC 0snVmLEEdyc4r08Nh3TbjJ3scFaq52nbc6TRrv9ysUSAM/BkbnjP6c1614P0udSst6HQg7o geCR7ivHfDt+LW+QeYgH95kzg57V7f4S1mO9llt1UhosAYGcj/ABrpqK6OK+p3MWxYuMDAH FVo9/n7TynfjPFWVeORBtPXqcYz7EVX4E/UBB2PeuV6Be5z19pOuXXiaKdJvL09W8ySRMCR ugVF9PfjmuD8ZX/2DUmtCykISy7T8xPuO1exXwupNJuUsMLdNG3lHp8+OK+bNSeW4upmnla ObcVkWThkYdQc98961ppNFXudBHdXeqaGty2I1BY4CEhiB3weB19aznMiqrQ/ezmRMjt/Ot 3wRBcaloclo0cMkUOTGwJJyc8HOORzVS+0ueyvWiPKEhhtUgYOce/Y1ppFjeh7t8Mb4Xfg4 Q+YGNtM68dgfmH8zXcAnPfn1ryH4Wajs1C405yqb4t2MdWU9fyJr10EY469a82ouV2PQjqk xcjODRwrcd+tAbK5yaTkn2rK5Y7B9hRkgE8ZHpRwPSmE/MQBz70MaFB4znn1pC2e2cntSMQ CAOc+lHQHFIqwZI6iiQAsMj+EdvakBYjtmnOSGH7sngc7h6UIXUivnX/hIrkEf3fx+UVciw V6VT1Db/wks57hVz+Qq5DgoM9+aJ/G0c8fgRaXGAKeCMVGD6Cn076kMeDkdaUdeKaDxS596 ogdnNBJ/KkzzmjOTVisBpQeaaaT+VAWHUlN3Dr+FGeaE9R2FP1oNM3cmgnqBzSuOw/PXmm5 z06VH0pec0dCrD/ag9PaosnNOyccUdAsPDEj2pGOFNM3fLikJwc9qAsOBwMA0m45PNNz7Um etNFWFO4HnrVC/wBJtNQIkcNDcp9y4iO11/xHseKvk5HJ6U09aabWwWucs82paDITdDfb5/ 4+o0JQj/bUfdPuOK2bLWLe7CKxWN5OUO4FZB22t0P0q/gHK9Qeorn77w0gkNzpEotHY5eDa Ghl+q9j7irTUl7xDTjsdA/ByR7YoBweR0rmbDVZhdvYkPFPF962n5U+6OOR9DWquq2yFheL 9kK8lnYbMf7w6fjim4OKuONRPQ0j68nNUryVY7S5k3gAJt/HrU8txDDCZ5JkSMLu3M2Bj61 xmqzXEcm5oTtdSwnMpCkt1DIqkEgcKwPQ880o9yam1jhrryLvXzH+8lWYgSIc7HCKqnOBnG R0ruPCGoWV1IyyTW0M8akR2yMBjnBYD0PAHtXFWmkXdw04+w3FyEJ2yLIYmcFy2Ccew9O/I rh31SK28c6ta3n+kRI2yN4G9VU4yOvUqBntVzj7R2XQVPR6n1AWOfTHYiuD+JeomDR7a0Rm AmmG4L3ABOP0FUvBvi3ZHNp2sTssSgtazTNklRjK5PJHPBPv7Vx3xC8U22ra9ClmfOt4QE3 IepJ+Y/yrjrL7HU76KvJN7G14SF8+p2s6rttxCRLLvyJsHA+XseOh/OvU7MK0uQBgDjivNv B9uLXSYkM+8nvn/Oa9C0+UeWQzfMfevKoRjznRiLu5pvzEyjuDXnuo+F9Lea9luUkuFul2P G7/ACqucnbjHJIznmvRAVKZPQ1ialBlGPTFb19NUc9Bq55V4v0azvNDiWCDy59OXbAwJJVB /Cc8ngCvLZGjJkNu5tnByRuJyev4ete2avDkS8ZBXnI4x714Xr1ssGuFI5TC0q7kccAex+n Sqy2rKcnCZ2YukvZqUSrfX1xDKDdRDH/PRBkEe/cVjtf7NWjud58lDgIDjcOMj6dauNqKPF PDfqkc6ll2DOMcDOa5VnYzNGxICnv7V9BSpJ9DyZVZKKSZsPfTavriGYhpbqaOPaOgG4DAH p7Vc1CQ6f4zubeyi8/ypiiRRsUyeOEx0PUCqHhUKfEMd6wV1sopLnn+8oO3P/AitW7qPT38 Qa1c6ncG3hheRlWL780gO1VXrzkVtGKU3Hpb9TJyly3XcW70CRZp9Qv4hpNmw3i3MolldvQ L15PPzYxWHuQFhg7GJKDPIGf1rttI8LeKYprXUbnRftcMAE4s5pQGkHYEde+cVy2ql21a8l lgFtIZWPkBt3ln0zWsWr2Rg77sqxzNAwePgp0weQfaus8P+K7vS2LQKWl2YyeAh9feuYgtZ JRknI7H39KsATQSkFWCgbcegPWraT0Znc9t8I+MZZ7u3iu1a4kuCdxU8Dnr+tehSEF8LyeD 1rwjwMJFvlvdrRpCDhiCdx4G0fz/AAr2i11C1m8rEmC6jAJBP6dBXnVGk7IqzsbsWGwvy4x 0A5H+FeT/ABB8H2ourjXrZfJeR1aTBBSZiQDkEfKffoT25r1KKUBtvmAEdT15puoQCaP95E GQ4OZMHPeqg+VkXZ558P8ATryGylEgeGJmwFZNpznPT86qa5YTw63IUh8vd82SR8w6DgDiv TLK1/cojEyAjo3vWVrdkzz5VRJ5nylCOAB3OKhu7uzQ4bw3rQ0jxTY3RJSPeySqehGOQPwJ NfREcgcZ+Ug8gg9RXznqOliK5kgjUGTeCFHQntj1/wD117d4Q1JNV8KWcysGliXyZMDoy8V niIXSkjroS+ydCCVxt+lBOP8A6xpu7tS5Bb6Vw3R1oUEY7ZpG+v1oJGcE+/FIT1HPrQMT+L P504HgnOfY03BJzkehoGDjmhgITjBxSyuRJjOOB2z2FHUDPalcMWBG3GB3PpQkHUh1H/kZL jOeAv8A6DVyE5UZ4FUtW48Ry7htDKoz+A5qzC2UGeOOhpVXapJeZjBXgvQvKeP5U8E5HpVZ WHGGIp6sepzSUkQ4ljOKCRn61FvByOaXI781V7k2Je3WkLe9MLYHr6ewo+tWmKw8nk4OaTc BTMjp/Ok3fKMU9R2HZ5zTicAmo93TGKQtlTg0XCxKCMfWmZ+b0pm7GfYUhJz1xRfQaQ/+Ic 9KQ4yOtNzk8nNJz1FHkVYduAyc0u7PrUZ4PNBODSv0Cw7OM85+tO3cfSo84H19aTd82B06d Ka3CxJnJzn8Kaeuc4pM8H260D7uadhi55HpSYUNgDnFLgdh7UhAJ9OaoBe4ozk47U07RzzR jA6UAZesaX/aCJLBItvfw8xSkfKcfwuO4P6V514n1m80xRp0jq2pkoVt1ffunkdlTAx0Crx kdWz2r1hm64/OvMvHF4kninSHVQxsYLy8ARRukeKEsoJ9ASSAe49a2hOT90wqRUfeOX8S3e qvZ2/he2vpNQVSY7t5CRJKxILBCP4B933xXZw+C9MTRooBPd2zQqMPBcOpPrnnB5ryL4aTS y+MBfXt+7wpZm5lRj8pdiBnH1YnA6V7Kmq+cknzCRY3kLqByqj7pHqDjg964Ma6iqKC6HXh kuS/U4u58Hm8vpra41CaSzI3rvmZyxIxg7if0rzeCysLGXVdCvIwbqOfGY8qWAI2Fc4yMjB ru9O8TTaz8RrHSrIMqGORWGB91fmMjA88YI/KtLWJbF/EtsUtoJFmgnigjYbpZ/kPzHPAGR kD/GuvBU60Ztz1VhYqvTlFW3OOu9TiuvD/AJM29L1VOJBtXZIh4BHUkn09K4yO5TJuJgHUE rtLda39FuY3jcPHGq3EQkUSKBtJG1tpI6njP0riZpnivrm3LYRHORycCulxUtzKFRo9/wDC epQX2lwvbSbgqgqcYz/9frXdWtxlFbPvknpXzz8P9cNvdmweQuu7ci54Dd/zr3GyuwVBVsK 46A9a8CdH2c5I9Fy5oqS6nY205eIemKjvW3RbuAO/oKo2dwuMKw/OrM0u23IBwT3FKpZ09T CMWpXOQ1e38yxlIH7zOOuRj8K+evHivDfxTHAZeM9P8ivpudA9s4bPPHPArxP4oaQDp/2tE HmD+6OtZ4F+yrpvqd9W1Si49UeLXM6vMwZcgkHr0PFVMMD83bnFINzFh09xQ5ztwc54J9fe vtEuh8y3qdBoUSR6Td3D/Ks11bWoOOwYyvj8EFM0jVRZ3n9pqq/ajIzIzKG8sZyzKDxuOcA 9s1GzvFo2k2nGXkmuyCODkBF/kah0XTzqcklou0TxqWVGbb5gyAQD2Pes4bSk+prPpFdD2n Rrrw7rOitcQI9tfqjMbmSVmnGMncWzzyAea8y8azJea9b3yYEl3Zw3UwAxlnXk/WriaSNK0 J/tl41l5mVkjLfvXjOPkA9/X9K5vWZLqS7S6urdoGdFWNGUjbGoAUDPXjHNFKCTumZzm2rM s2NwkAClyoC4GFya7LTbvw/fQrb3BRGI27JUHzHHXPpXnKSkW+d5yp/WrtjMkVzHNIf3QOG YgHqPT2rSUbmPW56J4i1S0s9JgtNJeOBsg+bGMZGMHn8ev/66y9H1y60+SOYSfdwuOgb0yO 49+2azJYYL6e3gtple5YZypyMEcA+/tXXR/Du5giRjI88cjA4j6gA+h6A8jNc01GK5ZGid9 T1DSNWkvbdWKmOQkBgTg9K33YvbL8rjA5Y46V5rdXh8OLFEzG5l/gUHbtUDufpipbTxdG42 TXCKrAMCOg9fxrBMHG+x6XaMFjBL4K8An096r3wBzgBXI59vfNVdG1BLy2Do24N09DVqcyO ylT14wOtOL1JkmlqclrNvGGW4GxQfvHOSxxxmtH4bailtr1zpjTgx3sZljUno69QPqv8AKp 9SgWaAxtCuCeCV7VxVhPJpfiaxvOgt5lOemDuwf0Jqpq6LpS6H0CevI/KjPccepp7AMAwJx nj6Uxs7TXlSjrc9SMroTPYDg9aQkliB2pwOe3Sk9e/rQULnA5OaTbg9elOHAPFNx27fWgaQ hJ3cU90ywOB0Hf2pmMdKJBLuG1uNo/lQLqV9cLDxN2AKjp9BVpCcA4yKoa6x/wCEpwW/hHA 7DAqzE+FC5P5VnXv7WXqTTX7uPoXVI6Gnjk5POKrqx6469OKlU45wKhMUok3UcUucDgColb gD/Ipwb8KtPsRYeTnHNBYehqLcexo3EEgnJ61S0YcpLuxj1NITnnoPamCQk5JpKtByku5eM Gk3c89KaOMYxTWJK+tF2Fh+75uxNKTk4zUXOOfT1oZsDgdfei47D8gA570ZyDnHPaoyc8Uh HpTTCxIx49OKNw9KjPJ+b9TTgcj69qOo7D85Uc0vPoMGoxnJ4xzUgBwM9D3q0iWATvnmlAI UUnPGDnNODADuKqxLYgAOMenejIwR+NAZBk9BSFlLZB/CiwuZXHY4JpnVTnjHenBvToK5Px h4stPD2nyO8oEzAhVIySapoau9jQ1DWI4HFjBIPtMnTHOB0rx3xN8QLfTfiFp0FhqaSaMU+ yXsSqHD5Yq+eM5+npWtoi6hdeE9T8TXlrJe3WogxwRq5QFAdqqpXkZPp9e1Y2v+CNE03w6N K81ri4WQLceRcosjzspYySMx3CNdpCqDyQK6aMFa5yVp+9y9jlNe8Da34JvJ9QsdSQi3kZI AGYOyZyqnjG4DIx3ABGafovjea0vYGvbeWHyQxnVYyP3TcsfTAPze2TXSaH8UrfVWlg1/Sb LT9KisAsborXErKjKiROpB80kt6Ag5NS299oV5b297oegeHbuSQt5YkuEiO4dvKlIw3TIq6 1JVPiQU8ROmrLUu/DXSr27+Jmqa2LMy6Ze2LJHexrhA5dSRnoSQD0rrbzQZJNQQ3FkkVrbO zElAAWIKgrg5OAe4rhtY1nxkJBFrlrbw2cf3bYXYtrYJj+Ih13ZOepIwpwvOa5i88ZwR3k8 sV7o6RFW8tbSNrmUjnbGPlIAXpkHnr706cnFcqVzObUpczMDVNC1PQNZGiahblIDvNvJJzH OnOAD0yOOOua5DVCy6xdD73Ree5wPzr3rwz478Oa7pJ0PWLXzogu545wWIxjkKRkY9VrjvG Hwwe7t59c8F+bqMbgM1rKxMyKO6E/e47HmuiMVdkxqa2keUafqLWOoxXAJO1s4J7V9C+HNa F3aQbZN2FzgY7/5NfNnlyicwtG6SglSrAggjqCOua7fwR4iWyvU0+5YhHOBnoGrizChzR9p HdHpYOtr7OWz29T6YsL9fKXL5Jra80SquRzg9OlcDY3gKhwQVbk89DXUWl1mMAthhx64FfP OStZ7M73Bpl2b5Udd2339TXnXje1N54avlxveNNwA5P0r0BfnDBOSR2Pf2rm9ctlntLqHBU NERn8655e5OEuhtSad0fI0wxKQOwxQuFdfbnipr6JrfVLm2PymJyuPocVFJuMe7GOcCvv46 w5kfMPSVjflhEt3OJGZVsdHQAg42sQCP1eqGjaa2sapFpkKxtJJlgznATCkk++MfrWlqP7i z1aUjBnS1gUscZGwMcflWFp19dWGoxX1pIFnQkAlc9fauWjzcuh01uW6O5vNAg8PanYi5kS 9iSZJpkUfO0YblSM8/yq98Ttf0/wAS22mz6PYzx2VgGiNxLH5e7d0UL1wCvUgdapeGblb7W Rd63qG0SSLEWC/vJ5CfkiTso9zwK9am8KaHrfhu4ivdJ8lJkCi6gnaSSFuzc8Pg9cccVpKy kubc5tbO2x81QgsTGMYHOCcc9qcEkU8AtjqfxrYl0W40XxHdaTqK5ltWKsV5DY6EdwCMGtt vC2oPpb3thF5yhd0iuAGx6jPXNVJ2ErFLw0DBerOSYmT5g6Lnb/8AXr6I0W7jvtOVic8YO7 g18+2McwKwiJsjhlU42jPfPHXFew+EZGs7SKLzAUccADJPqST9K5KqbdxnNfES0ki1mKRAf KYYVSeF9/euJjlkDByvzCTJYnqMcfyr3nV9HsNagCXURfA2q3p+Vc8ngSwaVy8UkiyZGM9f TPp07VCqJaMtK+pc8A3WbGNZXPmKm3kE5Hau0nDB94G5e+O1YFlptvZCNIIljMQAULngD/C ugViyHjLY6j/PrWd/euglqZ1zIoZmL9OT7fWuI1BVcTYUEsGKqTke1dvfSeQrO6k7ht3xn5 hXGX6ufuOCeOQPvCq5ruzHGCWqPYPCWqf2z4M0u/J/eNCElA7OvysPzBrYYYyQPrXA/Cu5J 0LUdPMm/wCy3JYY6DeMkfnmu+3fnXJNJSZ3U9hpPy8HmkJGOppMehyAaTsCa52joSFbcSAD gd6QcgLk49aXHcZ9aMcc9fSgoCPmPzEAjpTnZ9w24xgdvamHjFOlI38DPA/kKdiepn+IyV8 VAAgZiBzj6VaiPy9eOlVfErKvilN7nHlZGRwOBUsMqCIEsADxkms8Qn7WVu5NJ/u4l1SMnB PAp6t68mqqTQ8HzlGc9WqYFSMBh17HvWKZTRMDzkfmTS7znjHNRdO/TtmlAPDZ/WrUibDsn pnPtTi3BJIwajySD6UvJOMgD0p9NQsO3AjPGB6UbuM5pozk9iaMYHB/CqjsFh4JIHNKT69P So+c4NLwWXFV0FYBzxxRkgYzSdxggmjjGOp75pjHFs5HU0rEDGV4qPtxx70oGetMTQrHcc+ lKnI6HFAX5hzj3pRyvH4U1uA49uop+AvDetRSyrCm6Rhj3rGutUWQ4UkA98da1Vupi2+hpz 3sMH3SGb2PSsC68QN5jKJNuDyq9aWdlaFWVGLHnHeuE8U+I9L8O2rPeRo04H7uHHLf/W9ai dOUklF2KhKKfvI2bvxFqjSl45JI4xyFRt5bHtVWL4gmyBmub2Ga3RtrliVKHr83oa8N1T4l ateyMkENpbRhgVaGPa2O4yTnB9cdqwtH1QXuovPetO/U/M5IwAOuev8A9bHeuulg5bzkzCr XivhR9Rv8UtAazMtvOsjmIyKCw6Y6nvj8K8J1jxDdeJ/EsFr5rSvdzLEuDnG5sZwfr+Fcde 60ftcsVjj7MCAX7ybeg9hk9BXQfDK1/tL4i6Z5gDLC73TY/wBgZH05x+Vb/V9btkqs4xulq fQl1dpp3iLSLAy/ZtB0Gya4nKqTluIohgDJ5JOB3FVdTjtNO8LatqdzZ24DTOtvDcwDDLzh n5y7ucnc3IB6Cs/wfrFrcah4o8QKJY7eNklb7UxyuPMbf8wGFC4IHavOfiF4hvZohoC3LfZ 1ignxu4ctChyCeozn8Sa3ULNI4G76sxb/AMnV9Stmihi0yBcXCbEJIZzgIPUZUk+xx0rHa0 tLrw6ftv3XvkjXIAEasw3DHT+I1pF4YHtNEnZ7YeRDHc3vlFvsSMDubgcFs4B6DOayYNOj1 HXNO0+FGNpqGpDEasQrRB2IH/fCjn3rouk22OMb21J54NU1S8gub27tLsrbraRNdIWHlR8J sxzwMZPHJ5yaoyG/tLmW8320sLMYWZeIxx909CuQeCfSvVvFx03Q7WJYwItRvyJ5AmNgUg4 UkcqBgYA46968l1XVJriC7GxBI0AFwUPyna/ynp15NKOqvsUtyaxkbUfE9vZ3BjVFjOBbSb thzkkMP8aWy+IPiLSb9Xjv3KQvhWKhs4JABHf8OaoaLIdMkn1XAHkWZdQh6sxwoPoeDXL3B wgDLzjk+/f9apapCcVe57/NdeBPiLLFLqkqabrLoETUYANspx/HngkdPmwfevO/GHw/1vwh P9smIudPZvkvoR+7Oemf7prh4ZHAfBIUgZIPb3r1bwf8U5dItY9H1eNLiyK7WE53IRwByfu /jkVjO8fM0jdao3fBHiT+0IIdPuWUTIvysDxIMdq9I0+V2VlHRe+OlcVJ4S8Oa/dNf+B7mK x1K3CSNp4cInrlceo6Y4966mwSaSIJcxeRfKAJoHGGDe3r9RxXzWJocrutj3aNdTW+p0unq 8okcEKE44yef8ar3cefM3gZ249OPrTI79NKsbq5ly0YXOQe/avN5PHN1NqkoPywk4Cnnj1N ea6Xtfdj0OyN07nkHjGye18b38IXblwwJ9COv51kTxjy0QEgAnJ7DArt/HSLf6/DfR+Wm+E BwD/dbr+tczdR7YJX3LiIbmIOeT/XANfeYZ/7JCT3sj5fEa4mSXcj1rUI73TtNSCcsUjxNG BjYwG0H0ORzWLBkjIAB9/XtSR+Y8ioACp4NWJIvLuNqHAGMBjg8UQio6ImUuZ3NhYrt9Ct7 236W8rlynVDxhjjp25NegeFPF/iSz0OLR7RY7iW4Pl2sBXLM7fdJH90HLEnjivOdG1O7067 FzZvtc5VkcZVhjow7jHH416Db6/4n1XRroWFvbafYNlbifTbTy2wqkkeYc8ccgDij2U29LW IlOKVjN8UpfP4wubpYi8PliIShtwkEfymTf35DH6AVveGtQdbeCxkXzVBCZPp7/0Fdhpuje EdK8BWZ1iJp457ZLoXZZswhlzhcfwqMDHtmvN/7Pu/D91Abou9tdEm3utxIIGcqT1zjpnqK xqR5logi9bHaweELeVFuLd3eZixO5h8/PTjtW5baLfRXiSsEOxAXGfvMOw6fKKg0HVYVdIC cg4VWI5JPbmu1URPHjaCrcba8/3r6m7sVmvI4bZZJiIxx8xHSktLyC7j3wMQOvPBx0zVbWd PlvLR4bchCWDAHoxHqfpniqOnaZqVvetNPLGkBYhUjbkrj7zDoPm9KFzNjajy3M/xNq81pd RLBM0e5Tnnv2NXPDWsXd5MYborsMYIOMEj1q7q3hmw1uNPtGRKoIzkgYPPP+e9Gk+H7bRVu JlneZ5ApaRxyABz/n2qriv7ozxFqA02zMrMrRYJJHBTPHPr7VyVrdtd3GIm82J/n3jgYPr/ AIV13iLTH1bRNlswdsZCA8SA5/Xp1rnbHTLrS7Rjcx7ZEXfIw5B7DnpTuiotnT+AX+x+K7+ 1I2pdxeYoDdCD0/WvTz0BzjjvXgCa7JoV7Fqsf714Wy6njevp+XFeveE/EC+ItES7mSOK4b JaONiwUZ+XkjrjGa5q0WlzI6qTV7HQjJHTmmHpyvftTskHGaM5yf0rludQiso47ntS4LHPc cdaRcBiaN2Bk8DPNMpgSDgdeaJMl8gDGB39hSZHXn1BpHLbh8meB/KrJtqcn8R5ng8W22Hd Y2tyWweDjFZtpqbOsaRjKDkkHnP17Ve+JDsPGlmBCWBt8bifUjp6f/XpLOC3+wusECllU5I 7GvUrQhyXkup51GU+j2Ltu0jqWCgIvXPerkFy0Th925eAdp61gRTSyXDxIMR8AsD3rXSNoV CDjnqO9eDjMMsPFTvq3senQq+1vGx0gIKgqeMHFPGNnBzWJb3jQvs5291rZikSSMMnQ1lTq xmOcHHcf3z1pT3B4pM9RnH1oLAnC/yrS6sZByHyB29aXvwP/r0YOM8ijGPenvoMTjHtRu/K g52nrj2pvXj8xTvbRAPVu5xzR1GRTdvPDcZyaVOOuPwq9bgOQHI5GB1qTb9KaDt+bt70uQe fUZ5rZLqQxcgDkg00NgAdDjmk3N12iqGqXi2NjJK7qpA71a6tkvsZOsaiXuvKRtsa9ef51T WWCGNp5ZVRI0Znc9EA9/pWAt/vInnxlido/X9ACfyrMutWN9drbFitrgSuWxxx8ufpgt6ZA rnpvmd2OouRJI3rzU5tTYW9ndtp9l91jEuZWJ7ZPQ9+Ogr5t8dz2Eevz2djMtwkJKvIsm/f 9T3rs/HHieUMugaKpV50CEKTuUHtn1JJJPWuB1bSLDRoEtmlM+oMB5jHhYyedqjufU17NGC irvdnDUk9kYESM5xjO49j0NOtrh4iVQhQRlz6gelLHJHuOxhkHbjPBPepLbCyF22hdwUD1H t2rsemhly3sOe3dCjyKdr9+Qe/9RXsn7P1jHLr+oXrRqTFCFjLHoWb+XFeazQrdQuPMPIVl IwD616h8I70aTouoXXDSfuvkQAMSzfKAScctkflWLdwlpsdhrlhbRax4k0m6uZbm3uL2ymu fMIzJHtLFcjGclMfjivH9R8Qyp4lutTu/D1vc3VnMY1hkm3LAW+ZU6fMBkkY6cgdq39Q8R3 S+L7y21F5LG51KECNnPMTRMTAfZjgkjodwHevOv7VuLbXxf3TXP2kzLPPIuGd5MYfHGMNn8 PwqoK7aZjb7R1Ed9PqWk7LOPUGvtfAt5s24S3LkH5t/UhU3YAPbmtLS7KODxdBLZwefFoXl 8LnMjMeVHuI1P8A30KPCeqw6VpNzrutDDWyOLOyTJIaRySoH99iQMDoo9zXYaF4TvINHN5r VvPLqU0jXd3HbkRokr4KxZOMkDAPpjFEHFDalfQ5TxnPaC7ZrNBfWjxqbeSNjvWMDGxlJwC MEf05rgVsbu+mOl2ltJc3t0yvcrbgOIo16IDwN2eT2r0Lxra6f5N7exWRkuYyfNt7jJeMYO GVhyRjJ5JB7Vj6/pmm+HNKg1bQrvynZIvInWVgZ3wGYqoOCv3gRzxSjzcmnUeiaOJ1V5TFL EN+2WZINrgIwWNcEEDjrke9YcynzM5yG9frW1qcZj1i3s0jzKAJJRjOZGG5un1/Cs+WIuse 1tuM5z0rrpQuKT91epb0jSJNR0/UriFMm3iAx7nP+BrOAJRSRwQCMj8a7f4fiJ9UvNNlYA3 cQCq2PnZc8e/B6Vzms6Rd6NqMlneIQqMfLk6q654I/rWNX4rG1PVITRtZvdFn8yzT5yd0eG KlG/vKRyp465+oNe+aT8RTcFIfEmnXU9kYo5I7ow4uI+PmdlXque6/kK8Z8F6Iut+KLaCRd 0KHzZsdABzgV9BX08UFmInRCuOFboPTFeNjMXGjNQcb33O+jg3UXMnYv3sMV7oDXFlKNS02 VcrJajexX0I7/UV4xqFzNezi1dQm1toHKlRngcdBW0+q6p4M18yaU8JtbyYXLKVO/wC7gxt zhl75GG46mulXWvBvjaKFdSZNK1F22h92Fdx/DkgfkcGsIYelL95R3Z0Rr1aD5K607nj+sX IXWBZBh+7RfNcnIXJz/X/OKqa/apYeGLMsStzfymXbnkIBgfp/Ouj8TeDNU0DW7q71SD/iX ZZ45kOVkx0zx6dR7V5/qt7eanfmaTOxcxxrnIVPQV9BRko0o010PGqLmnKp3KtsAeTkkdMd vSiQu4wykORySO1TogTBIy2eSSR07VbEPmRrI0ZO7nPPTNU9yClboyfMGy20Bd1eoaB4503 Q9HtViVbgxweU1o6cglSCMdMZJOf6mvOntmLPGUcYOCFUtzT7V3sbkXQiDlGIww74OD+H8x VRSlpLYlrTQ7zwR4W03xNdwxajql1ZaFbKI7pN5xJOeVjiB6D14/CvX9f+H2hy6dHZ6ZDfW LFQsUiXG4HnjKn5ffkV89afql7Yxad9lWUtADcR/wDXQnDMB6gDGfevbvDXxTvLnTT/AG7p qpbwoZXuAQgAUZJ9umPqaxqNp6bCjFfM4FTqWga6+iX5UXluyyRuo2CZexA7e4Br0PQPEKX gCXHyXGTmPt1/zzXF6pPJ4r1/w9DqFo11fnS1Roo1w6PLISgyOhUc88cZ7mtzTbW68K6yml eIbYxXcmRDc4BE69dpI4DjGcDhu3pWFSjpzouE9eU9EhYYV8AhhnNOcBuF43HnAqnFLELfH mYUY5HYU438EcUlykg/dnBB659vaudRa1LWpODi4KFwGUcr3rP1e6NtphdQANwV2/u+9ZMe uW39txSyXEaxOrbjuxuPr/h9DWX4w1W0urQw28mZI8EbCee54+nFCTZVrM6TRtVtL/S4lty zFQEcsMZI7g+lVNaD+SJMlkH3lBIAGeTxXOeFL8qYg5ZVXBCgfLgj5ufTPaur1i8htdJLkg HnJyMEf5NQ7qNjRJc1zg9WcTabNEpRfP2xRjH3mYgDJ/pXfeBbgQxPFCzBY7iUkNjBXcEwf U4FeaWEJvtVsP7RkMFtLOpZ4mz6Adeh255ru/B7CDxPqWn2p+0W5vFKup+WOJgCD78qRWrV qbQ4P95oevNkDjj070vOOeuKRm55zyegpcsQew/lXmNI9EUAYz6U3binjHA68/nTSAWIDY9 vWqSHcYThs7Se3BpJMhwC2DtHQewqRgeg/KnO/wAwy2DtHf2rRRXUXU4v4lsB4ttNuwP5Bx k5P8NNtZSo+xhsLLwxC7SPzqX4i/P4ysUIRcRZBxyTx1qlCjFpLjzC+0ZD/wAR44/SvXqRU 6bT8/zPJpNxldf1oSx5TVp1LICZQqYHBIGPz/wrRaUxygZIDH9B1rGhtzGiTSyeZhtynPc+ v0q9cTIxjiGWO0sPUV5uJwzq1afVLRndRqqEJdGWRIHmkbHJ6YOa0tPvBHO9u3K5xn0OKzb ZUALL6d6mAB+b7p7n3rxsXFYeq2loz0aT9rBXOnBU9xTEIJ+7zxWZbXvlx4mycDgjkkVpxM rruXBz3FOMlNJoxcXHRknYkflRgL7kmjsCcUjsAOSAPU1uktiAOCcZ59qTA39c96QOoXJbj 1zQkiSfNGQVzjOaEtQJAARkH86Vh3z06UgIAyORTj04PfmtUTcQqTnOetKQQO1Iu7byTzRn r61tEkbkjHUc1w/ji9CrDaBsM+SRnoo6mu2JHJJwR7V5N4wuVn8QhBLggbQT2HenO6hbuT9 pFCZvMa2s0k2CQYdvRT1P58fhXDa5rL2kd/dxho3upSkSE5IVThc/z/Cty5vAo1e9DEtHGY k564B6V5PrVzJKkMAfO1BvPo5GW/mP1rbD07mdV3NPQ3EclxrVzIDOxPlBzu5zy3v3rnNXv muLyWeVvmcnBIyQv17nPerQn8q0aJ5XVCACAcbT1PftWFcuZnKb/kBJ9OPY16cVrc5Z9AiY Rx7wMkjK4zxWna258uHAG52Xgg8jqTWZAMq3ABzjB+v+FaKXQMaq+UtwAVOPnlOOg9BVvUS T0Ox021F7M1pp9q1yyDY7MdqIcYGT7ZzgZPtXoXw28O6fbx63olxq0eoyOkLSxIcBcOWABy TjJ9j7V45Fqrm2W1WWS3tQARHCxRBk9Dt5b8xXqXwx1FIvEP2SzgaOCW1kQgrs+YBWH49fy qZUZRi5MxdSLajE7LXfhrpkfhFYFIu7loWlnuJ082WduCWDscqQBwB6DOa8E1Dw5rGm66NN t4m1G7DsoSBCXIH8XoQRivW/FXjfUZdYFqlwvkTwmCKLgbRjlvUnhvwrqfDGi6fLoP2/UpY zdalsublg2wPvUFUJ4OxU28dCSTUQaSuF3ex5V4Y028sPFGkX+vwSW92l8iLp0sLL9mUIxE nP3yWC8jOOeldJ8S/Geq6bbWehadsRZIllNwTkyORub88/lU3jLX/C1raNouhXMU9xpbm/t jGxZIXRhvTJPCsM8Dpz61wHi/WrTVrxNS/tJ7KSMFTaXcAcR7j8xibgFe+Dk1VkNc5hzarq F3HrN7qF1LJM1ltZmPCNuwox0HU4HuTU73emzabp1rBon2G7EayXU0iEq6LyFTJ6MwBJGOK x7WObViNNsYme2Um6uZJpADNt5Ylj7dqm1a/26RkiUy3eFh89y0kcI+6pPp1xWqV0kK+tyH Rt+peLY5JDt86R8HHCkg1a1awNvF5sUOMsxOxgwQBiMEdulZemO+n3Npe4ZPLkVuOh5xXd6 nZGS+l05EI+0qbq2ffhQqj94mD+DD6muqjUXPyvqZ101T5l0OHjWcCKVJjBNGVdHXgqR0Oe xrpdR8S6rdae9nq+m2t64UKLmLvxuzjqDjrj0qAWAiZpFbKocISM5x1IFV9Nsbq/1Q21pp0 11cyAsscP3gD0J7AdeTXRXoQaTehzUcRK7sd38L7W3itrrUjD5STOIo9x6KOT+Oa62/uBdX BJ4jUZ4OMjH/1qy9OsZfDnh0QvsEgBLqjB9jHscHHH17Vwmo+NtRtiknl22W42glt3rn0r4 CrRrYmtKUdj7ehWo0aacn5mp4mna71RUQ5jQAjA7/UelY1y02n2x1COZ4bqDmObAI54wcgg /Q8Vgv4nvp5SWjtxz2Uj9c1X1TWdQubNY3VRGOXKY+b0zXp0MLUg4x6I58Ri6VSEmtbno/h f4kSm0bRfEIh1HS2iKuZl3qeOhB54/wAkVb1H4X2Gqad/afgW6/frGGOl3bBiQw+8j579s5 6YzXilo7lZCDtcLncPX/8AVXTeG/GGraFfC7tZUlYKV8mVcp+nTBx09K9VQcb8p8/JJ6lG5 0nU7GS4ivrV45oWKyjGdjdxWz4g0K48LjTtNu5S19c2i3k0YPEIc/LH7kBck+prv9I8V+Df GTR6Z4nhmsbxShtb8Aks+Qzlyv3iWGBxwvGO9dP8UfB0/iGCw8Q6RD9vWGAxSfZmBYrnKsu D82CTx7+1HM+pnd6Hh9pKqK+SctzjjHf1pfsz3bNNBbLEYxu/dgnI9/WqbiaGTyijHDkcZ5 IPQ/Sug0idSMb9yDoBwuc96L6XRehzomaHyYhO1vFHKWjlT5mhLYJXjtnmux02bSJo4orm+ 1HxBMECjT4oTbQyNu+VHY8tknPTBrn9b09vMubmzA8puSucF+5P5/8A1qqaRrl3ZvGqSBZo ZUmj3nCsVYEA/lW0FGa13M5XWqPT5tP8VeDb+PxVc2IuL28Mk1xs4QJwNicfwjsDkcds1qw Xvib4iSySWmkW76YkYjnm1KbEatkHl/UcEKoJHrXNat8WLnUNO+xf2Y9o6Pu3CUuApyAF9C cjJ9q6Lwr8SLcH7FeiGHTbJ8W8SnG4k/MxPdjnP4Gk7xXM1qSo3bXQ05ovE2h200M1vZ6ra FWY/wBl3JkljA6nY4BYA9cZI9K4w+KrpisUhcxSETRsuQBjnv8ATv6V761zo2u6bHPpl0Ha NRPHEUyRz1GfxrzjUvhxbazr+oQWM8WntNJ58VyBkAv1R0B6EEkEYNcbhfd2NlK2xwFzewT w+WjJGJZBLGQcAg5GPw/wqkr3L3y20JE6jDhl+YZ6twKZ4k0XVPDeqx6dfQqiwkqGibKE5x wfQ8HnkZqppdtqP2nbbpPJIdwIjjLk45wcAj6ilblRamnqbFjqJs1V4rZgjsfmkzgjJwBWn c6vd6xcLpkUSKgCvICMjGDuJ5xgfrXNwQXQaZblGAtU+eKRCjAYJ4BGR+Vep6ubPRvACRrJ H9okWFFkjADyKxG5sjnbgkceuKbi9E0JtbodomlWT6OmmLpkd1LOm67uZiSUZxmJUA4zjax HYEUfCfTLi48Ralqs4Cx23+jbEG1Q68Yx/s8/nSWvimK20q41GBUR43kl2/d2BcjnsT8qj8 q7n4e2j23gqzllULPcgzSYGCxYk5PvUVqjVNxNqELzTOv6DGB0pcDP9ajGSBgEZPQ0/AGMD ivNSuekP5xn8s9qbng84yetA9BkepozjOa0SAO/ByfpTZWbf0HQenpTHnUMCevpTZJJWYFI yVKjHPtTugRy/wARXli8ZWcyDKJDyAOc5XvUhhRJ2mZPMBjy4HVjwRx61c8eFf8AhJbSNwW BiIwB93OKqxNEu4E/IBjPXissXi+WfIuj1M8NQvDmfVEcUS6hAVYbUCgggbcEdKrX1qYZYZ lcFCuNw/i61PBMiysiEKufmzz/AJ9avq0Z/wBH5xIMoSP4h/8AWpvFVaGIs17tgVKNSnfqZ CzFTEpPT0/lWkspkJ2ADI6MeM1VvNOlc74AA57Z796hh3xMd7jcvDAjtXRXp08ZR5k9SKVS dGVnsaStuHzKVcc9ckH2q/ptz5biJj8p/Q1lpNG23D7GByPr9atZPm7thXuPY18zOEqE1zK x6acakdGdH2G3g981i69qUVtbNbEOZXUdF4HPetW2mE0CuMMehx61zfik/voI1bBKknA5Ir 0FaWnQ5or3rMyxrcRaO3kEhZRjB6E9a0INVMEiskU/I5BXgiuf06Bop2lKAc9V/lW6pOUBY 4I/P2rgxtSnQqJQXzudlOLknc6Kw1e0uyY1JSQfwuu01oMT0xmsLSkZXSMvvK55PWt0LtGD 1FehhK3tqfOcVSKhKw4NkFSM9qY3BA9B2p+MUgA6ngZ6etdkbmRXlbbBK5A4U9fpXiHiWb/ ifST5AYK5yc9CoOP517ldPss5ioG7a2O3avnHxdMYNUdkd8hGY84LAKQf5GtNXZGTerZg31 8H0WW1JwGuHLc54CA15xMdxiLFnZiTz3ya629lRtOjdQDmZySDt6qPeuLcnKZ6KAOvTtXqU Y2Vjmm9Sa4lAiVWIGMsT9McdKzGxuwQSRyfr6VemfMZZMEkd8c/5FU2Yn+EHOO3euiJjIng QGOTIy2wnjt9aiO4Nvc/Mf0FXbKEyEjZyRkjJp+oacNOvWS8EjORujUgKDnnnnpVRklIHFu yNLw9b3t/P5Noi+UrBpJWGEUe5/pXofh+80bTPEVrL/bD3lzbzK5S2GEUA87jnBHXj0zXlE 1xcMsdu8m23X51gQbY+fbvXsfgvTYbuzV4o0ihEYVUAxknrwMflz1rKpOTTu7IXLCL0V33K fiTTJbDVNYt0ktXtQ5ktC4/eC3fLECQnKqvzg47D3qjqviCzvfCuj2V9dG1uYo1ZQ2VWN1j ETq47EbQQD2Oa6/VEik063U27z39jKkaEICfJEiMy4PGfl6dwG9a8+8T6dqr+IJtc0ya9hm vrhw0uzZuhXCCRlP959/GOAorOklJEzdmYD28dvpN/foxlMmbW2Z12mXOS7gHnaBx75rt/F Ok6VpPhyDULG0R3iWLLTkSfamK/N17HLHHbj0rlVt9QsJ7bxDrs9zetHKizNcfOPKKhsAeo DZrSTTY9avraz8N6teX1tC+Ua7Vvs9mPXLfeI7LjsO1aygpOwlLlV7k9xa21vcano8EUIsV MU1zIY9wgkwd8a5HBxz14Brzy/vG1HVfP27Yl4jQ9kHAFdB4yfT9MnXRtLcSFPlmuN2Xdz9 /c3fJwcdq57S42lZQADIZMAHvV2tsOKdrs6uPRpLzQ/3BLyRg/ueSTz16cDn3zWro00XiLQ /7FvHMOo2X7y2kbAbIHGM9eOCPTFbujzCKxeNVVFU5JPLE9sVyvi7S5bOMX1uWjOdvXGc5O QR15zn61yp80+U1TstRbrU47m6h0/Vimn3Zk2ySspWBlHbj7mTjsa9J+HUEFsNTe2ngmLlE Wa2fKnAPGfavCJ9UnuWQ3p86RQF3kcnrwcV7T8OSlp4Ja4QhVeZlJz1O0Zx2BrPMsRN0LS8 gw+Fpxqc0RfF1/BbwyodpIY5U8gnt7f56V4VeXCzXJO4suSeea9F8eXcEt1819ah85ESSBm GR3wPSvN4bd57lSGTaT1JwKyy+ChTv3OuvJyfKizp9qJZRIASSQBxx9av+IBFBawwCNkkkb LcckD/69WLKHy5YI4iFkk+UDGcnNUvEbSXfiR7WJd/kAQLsGd56k/XJroUnOr5IHFU6LXVl XRYVl1GKCQkLMNmRyBnioFidJZIT/ASuD061o6TGyywtEf3qvlSf7w6CrVxprx+Jrq2VSrE h14z1Gf8AGu2quSXqjhh70L9mVLNfJciQJJCxCmNxkf8A6/Q9RXd+F/HniTQRLFo14J7cHd LY6gQxY99rnGfoefQ1Fa+D1vPKilJgyvyyJklsc7mHQCsrU/DlzoxmEqgFGBjnDZ3A9SPX8 elc3tU9gaPTJofCHxNtzNbx/wDCMeKZCFKzL+5nfsp6fN6dG9N1cXq3hrWPDF+tjq1gbeU9 GXmOT1Kn09utU7PT7W5UQXF084lUNII1w+zGPvduccc+1dxY+Lte0DTV0TxfYnxn4ZXEYuM YurcDoTk/Njjv+PalzLZENM48xLdALICUDZBwM/Q+3+NYmq+G3kiaewKsqEgpnLD2z39j+F epp4e0rUYP7d8D6gus6b/y2tCMXdr6hkPJxn0/OscTW0LJcxNkhyjnPAyec+mPQ0c1tUCV9 zyfc7lo7oGOZQChY45HQV0+j6XcXTjULa0TUrWfia3hdfPgfvhCQSD7Z7Voa5oFtNGJUHzN kiROD78f59q4u50270zF1G2+LPyyo2COe+OQa351UVnuTZxd0es2/ie+8O6XcpJpt1pX2lf K8+6lAlCk5IjiHOT03HGM1p6P4h8QQN/a8VtJdT3J2SWLYUJtOI2DE8YXqCO3FeW+EdV023 8VWt3q2+Rk6TTMZWR/4Tg9R/Wu6+Ifj2z1JLaHS5ALgRtbzFUwduVxu45bIbHpzVWirQauu 5L5viTOnsJ7rxfdNdeKpLe20iCVYmtLPLNcyg/KiP1LFj1HGSfTNeyabYzW+lKn2ODS7cYE aWmAYVxgfP3bHf8AnXyNp+v6ol5bLYlo/snKmME/MeM/lx+NenWXizW7jQbAi+07yTNEt1b 3fzM0bEMY4h0Xah3F+pPHGKylByLTOy8Y6fHqen3cWoSG4nsohNFdSACVoydrqSAAeK8wvd DuI/Ac2saXcLcQw7ZQLokytGhBYIeiqpI46Eg1uXnjiTUrXUZLh8wx6e8cYf5WRSMKWPdj1 /GuJXxRqN94Yj8N2QkAlgW1uJCMqFHJVfqepPTmqk2oqxMYXd2aejWkHiTWk0TSby4ube6m E948ybTAgbf5Y9y55I9q+loo4bW1ito02xxKEC4xgDivL/hN4Zh06ynv2TOT5cb4xuOPmP0 r1IkfNnB715NaTcuVbI9ijHliOyueG6UH5nyOtMLcAhcdqUyFBliPpWaibDmkVEOTUDyswI /SoJZRJkhgOenpSYBjzG2XPvxSk9bFJDXlADEgtt6ikeYkg5x8o7n0FL5HzFgRnocd6e/kh gG67R39hWbUepRn+PJVTxTaPJkIkTYJzjOFPFZttMjD94vylcHsP/11f8f4Hie1LjC+SxBP Q8L2+tY8TTfcK7SRnHc0q9GNSpJPcwo1HGEexbW3igy6yD5zkAjrVi2llDKiltyqSc9MA/p VASMwCkkjHPNSrceXN97OMc/Xr+lN0qjXvu+mgKUE/d0Nbz2KfJIMZyM9zjpWTLIocyTOFU 9cUK5IRt5Vcl8joef8KjupTgOCPmcgemBz/hXRTg6FNtdjNtVZKLJiAYi0QJXqVPWnR3DRk luPw61q2Tg2xfvg4HpxXPSTkKS3IwK58DV+vKcKyvaxVZKhJOGhvw3mBlTgdyOxqhrd0bia NhnPl45OOc1nJcEng4XPQ96fMfNhQnLbgAc++f8A61TVwPsG5p6G9KuqjStqOi2hVJ6FemM YNXkGJUYqc9B6dKo2SHC5KlsAcmr75UgeaMdQK+Xx1nM9KDtoaembBcfNgM2a1p7m2t13zE hTxXMG8+zSr5Y3sRkcfdqG41KW4MZkCFgeoHbFa4bFxoUXHqZSw8qkr9Drre4juMyRPlRx6 YqX6EmuT07WBaQyrJEWLHO5RgHiums5vtNqkx+UMMkV7OFxMa0FrqclajKm9VoUtbm8jRbm YHJVCcAe1eCeOrUOLZyCXjhIdMdQe/617t4gOdIkHrgZP1ryLxABJqksTruCICBnpgf/AF6 9FcykmjmktLHkb2xXS54mkbz7f5ghOcqSASPwxXNkslz1+UnIIHY//rru9YsZYL1nRlMDfK 64z25z+dcO8LRnDsCM7cZ5znIr1KbucbRFOMGQEDOQNx4yO1VdimQ9wpwSv6VauAyy7jggK M9D9DTRGxkA2YbdjnpW1zJK5uaPp7TpC21g88oiU9AAGGT+Vdp8StGhtNI0LUyp2TXEtud3 PygKw/rUfgWw+2NbwrjzCoK55wcHnH416X8XdHEvwl3xD5tPvIp1JHRTlD+jVxKo3U12Onl sj5z1eJ01qUOPlbGM9Mf4V7F8MbQ/8I9c3bg+bcTYVhnhF7e3JNct4N0zRfFBNlqKt58UYd HDc8ccfnXsOk6VBo9h9khDeWCSWY89K1q1E1Y5mrOxi68k1kDdQgYZWV9y5UgjHI9wa5IXM Wr281xputRMsRVGt7vlowN4VMjkgbyc4PQc8VreNfFVvZxT6ZIu9pEKYU/d9+Px/wAmvEJ7 p5Jt0Y2nJBYdx6+1Oh8JM43tc7/UHZLUNe39tHHI0JXyskl449gPzZC5XgjHNYdz4kW1ge0 0RTart2B1yNi7QMBckZyCd3XmsS1WWQIjyM4OWzjJ3dv8+lWJbB7iJcgMVOMDgk89/wClbc yWgKmnqc3KmSXZuSc5OSfx960PDpxqkYjYr3wPXFRzwSAmNyOBgZ4Jo06B7XUYmYkc4x6A8 VTtaxbjY9KsLiMyopdY2jGAMYz0JJ9K0vFmbTwg6PbpMZtoLMdxXk52j9MjpXms8zPdSSur BiDgg8np0/Ku/wBBkTWvD7W11IZ7hQYmGfvqO59MDpXBVhySUrlxd42R5he2MlldoJEDQPg qwH6Z6V2GjaXq3iLRv7KsbhobS0y7gsVD5A+mT25rsdR8IaUvgyezhzuV98TO/O/ryfTnHe qHwndk1e7gJ2b4GO0jkEEDr+PSqddTg5LoLkaepwniDwg2kbbgoGglJCkDHzDrz36GuZjtY 1lw6EgY6DJ61678R7rUZRieVFtYzhLeJS2Cc5J4A9efevKoSjXGI2CnqGb19KrDzlOHNcuU YppWNO0sCEkmtb6SF4gTwSue/wCH51R0yaMa/ZXN3IWVrgM7DqQTjP171o3LtbaKyxuspmU KSAcqSen6ViXUSrdeXA/CggHHv1/TNawu27hVaVrHVwW5sJdQ0+RB5iOShYdAeh/rWldgSn TNWjJXYTBLnHJ6j8OSKZrkgZdB15CVS+txDIQOd696bbFptMvLAgrIuJkz2xz/AI1vXlz4e FTrHR/kYUI8tadP+ZXXqeq6VPbz6Xa3EJVSUz6c4xiuU8eR20WlR3MqSAhikQD4A4yTjv8A /qrY8LX1vdeHLe2iyrYOQWycnnP0qr46igj8NzxyAb2I2lzyfXA/z0rkp2SIfxtnnOiXcNv fo0o3IzAluuDwASO+P1r2LSYxPYR7VOR0cjBOev0rwuwdFuE3ZcMcMOnFe66BODpsXnN5Uj DPkgjjtkeucZqqll0KaurlC60a1+3farO7k0PWI2xDf2jbWPPR16MKz9ZvLgJLceKLFLe76 Nr2mR+ZbTc8faIgPkP+0Bn61vahpo1RyEmEDIQRzntz+Jq5ptkLHT2jOSEBBy2Q478enNT7 VRVmQodjiRPGLWMxvFNGFxvDb0fjqGHBHv8A1qgYbPVHkt44D+8OGGMDjvjvgVsaro2kW8r z6TYLp73LEssRHlvx/d6A57iuYtriTTtTMrBiY2DMmMZ9B+VHuvWJeq0ZBq/gu3jtlkglER KchssGb2PauZtIlstZt7K5Y/Z/tCGUDGG7ZyfrXtEOp+H7m28icxKJlJERVs89elea+JNFK 3UstoslzCB8px8wTscfT+VaRqPZmfKegeF/D0Ol+JRpl2kKTy7byEswPnIFwQD0+Ug5A9RV HxR4ai0Gya6bVbuWyJ2Q2U0a7tvJRN4+ZwD0HoPauRtPHaXmmw6X4n0ttQS25guoZfKnibG MhvXFW5fEsE12g8PW9016ECnUNTkNxLFxjEYPCn3qfZS5r3LctDP1NbpTHpMwKXkrCS6Gfu 55Ccd+cmux8JaLJfajBYQR42gDhePc1zthYRW22eaRmn3Hc75LFj1ye5r23wVpJ07SBeTRs LifP3gQVX8fWlUenKjow0Lu53mn28VlpsFnageXCuBjjnufzqbzdozjA681lJNkbfMK+5HW pEum3HfuIx1xXA4vuenymj5zYwCMnnk800iTqRkehNU2vFj2hFbP04pTeK3ByvpisXGbC3Y nAySTEPXikdHUqyDAFNE4KgB+PWmu+8ZDcex4zTSYyZGcEpIPl9R2FSSE7hubB2j+QqqsrK MBNp9T0p0s0m8YjU/KvJPPQVLWugGd8Q1Y+J7TagA8o5JOflwueKpXRinuCYiCFA2nntV/4 iSCLX7UlkUtGwBJ5xhfyHSsdHDR/LIq/KBkEE9BXl5lVca75XbzNcHTTpJvUsC2VV3SxkZ5 BIxxUcMKbHDttwdp3DJIH09qstK0lvGSdyxoFLGqtwrrLLJGSUAHC9s4BxSwWJqNz55Nq2l x16MWo2WpNkvEzE/LjbjAwB9aq3BLQxqVwQ/XrjitmFn+zlJH+Qpg89BWHM4dlVOFRz/hXo 0cW6uHkpPUwdDlqpwWhuW8gazWJTjj1qhLYM+F2sWYkcDIXB4zTIJ3TOzPHBwe/vU/2m4bO 0x4znaRXBhMRUw0249dzetQjV3K8mnukahOSG2tx3/z/Kmsu14xySEA6Z9elTyz3UoRFaIh eTzj8zUTO84LMpBC7QFbHA/lXX9eq1abhVXzJp4aNOalEksVZDtZgWznkdOelWmRxcsdwCb eg7n6VWg4cpxgHKkfSrcvzOAeRwDXzmNkk9jthqUjC8k08ivHkSYAOew9qYsM+dpeLHpzxU 4AEtwobAD4447U7Zyp+Yljgdie9cFTR2SN1K27IUtnIxuhYjtyK7O1hFtZRQLyFXGT3rmYH LTIXICnJJNdVtKKqg8gflXuZVa0m1ZnDim3ZXKGtqX0e4BP3Vz+VeQajltXumIVvlPOPToD 68V7LqCmXTZ0JwWUj1rx+9t0OuuCR/qgxzySOAfr0r6JK6Wp50tDhvE/mIkxRyM4Y47/AC8 j9K4i4iaOWSBx+8VcLjoVOCp9+or0PxNbDd9pCb4yw3cfdw3P6Vw/ie1eyu7Z2UDdGEbn0G Dn9DXoU1sjjb1M2WFXtbjKn93sJ7EAnB/wqpYxStdMp3EjDD3xXTaRLa6hp81pLj7QibVIU EuMHGfpz+YrHFpd2d6nlMPMODCynKSr/dHoe2K2jJ6oElc9P+GyKut2yE7Rv2jf7MAB+or2 Lxvpzal8NtdslRpJPszOqY5JQ7h/KvJfAV3aSalbXgXAlYeYD2cdc+9e+XURntbuInKzRlR xnqMY/WvMjOTlJPozqlHY+W/hVYyN4ouiR8tuoz6E54H9fwr27UHSK0kLOUBU85A5/H8q8t 8BsYdZvAp+WGSSI54+42ASfcnH4V6bqECX9usMpdYzgvg++eK2qVLyasck42SbPmrU4rzWv EU8VvG9zNcSsI0PBIH/ANatKP4c6229rqSO1VMsX+8vTjp6njHbNeqp4V8O+HGvNbmA/d5b zJCQ6g9s+pz2xXK33jvM80VtBHOOizAHZnPTHcAE8+1b+0dvdRktXZnHQ6PqFlDMLiVC6r8 rRngDHTPY8g59cir8SqdLAjKoQc7Cflbnkfz5rr7q0S4sY5XTDOCWBGevb35HauUvrJ/KeK NsYk+UkkFgO9LnUnY25VHc5G/spfNkKAbOuU6AdcVnndBciQEkxnO09OK66KJU4UDD8HJ4B 9f51zGrW5huTgbV9CRmulGbepLNcRS2ysp+faWH1/zmuh8L6mtndq8lwyRFgXznBHPWuJTo iONoHc960oiQu/cwBOeO3tSnBSViVoz1G88SqY1jd2lMqEEKcIme/wCWDmk+HJJ1vWSYBHE 5UmQnd/ESfr3rg0ulED2xQK7AZPf6f5967/wjP/Z+iaxqZdkSOLEZbBXc3Ge5yMfkRXnVKS hTku50xbbRhfELxct08mg6ayw2sZ+ebO55Cedq46DmvP8AT4YJJlP3yeFDDr14Hoa0dWvEu tReEYtgDuZ2TJz+A/Wn6RayvdtDZzR7yNoViAT+BrppxVKlYHHnqak+oW7w29pE8aoq7rrB I5UDA/WsWHTb+8vZ47WJpZYuqAbjwOwHWt27hVrvUpBKB9nMUCgjIOSdwGf92ut+FTQQT3E 85VbjcBGexyP/AK1WpuFPmWrInFSkcwjPdeF7nw/dKyXEIFzbqw5BGQw+vNZuiam0epQec3 yP+6Ymu38cWclvrUepww4fAnAAwGGPmH8681vkWPUHMTbY5D5kePf/AOvW1F88ZU3tIylLl cai3ia1xqV9omtK0LjfayHYcfwk52/Tn9apajr2o6rMzXNy0gc9D/F/n+lLqc4vbaC8JxM8 YV+2SP8A638qx85HHTqMU4L3Vfcmp8TS2NHTpmW4V8kMAWDenr/WuwsvFM8MaW6SOrEOwlY 5bJ6buOn+NcXYR5nJ6qc8Vs2FjdXd0I4oSx5OQM4x/wDqomk9WJXse1+G7o3yCcMZIyD1AA /D3rrFh3Bl25j68Vl+HtCTS9JQSKTK6gkk525Gcf044rYBWKNnkPIXPTqBzXDJ3dkhPuece JTAl1PYK+4h42RlPC5JA59uRWbpvhiW5SWa/I2huJA3Tvx2JyR1rnvFV5Haa6HiclUO4A9s ncAfXGao23iW5S5t1W5f5W3MexyBnj8OtbKLtoW2menWehwWOQsK75BjJYnHqcnpmuf8R3S W4nVpABt3bgeSg6c1fOtuulB3AcgjAZuQPQ4rzzxHqgWG4jiZxJOwBG7IC9SMccVMI80tSZ OysjnXZTI0uODyOa6jQFFtp808hUCdvvdQoX/GuRtgJJdj5VB8zc/1rdku/PBihBjiA2qB0 AFdrSehKVzvfB1j/wAJP4qQSg/Y7b94wz97HTNe8SMY1UKoXH90YrzX4Q2gTSryXbjJVdyr jd3PPfqP8mvSZnXbs6H2rgm9XY9ehG0UNzIqZSTqeMin/aJE2hkLBuppFVnx5ny1MSoO08Z 7Vja50uw7eswK4wP61WiMkbETxF16Ak085jBKnr15qNJZpFkjHQn/ADiiMWkwJBvjPP3frU xmjWLcqDGMcDBqFbh0ONntTZk2uATgPyAT0puCvqTa5cE6GHcDkeuc1FMzGXOzPyr0I9BVU pKpHzfePVTwaZMn73kAnA6D2FJQVw5Sb4mRRy69Z7iCVjPGOcfLXOxafF5u4NkDoT9O9dR8 R/LbXLRMtv2E9OB0/M8VhxxlcMJhtfGCVrwMxqNVpLoaYNL2USI2ixRiSMHI2gqvcdzWrZm JbNUTAAXBA4/z1qIxtEvmeag2EEgnGBn8as23kS2kJWJGVl6sgyeTXmVa16XK+51KKU7jGk YB1jPQHjjnj0rIijAkPOVz92umhht1YKsa43A4A281zjSRO7lSp2sevpntXZgU6jeu1jGrO zSSLKsSfNGfXHcU15cJiQnp+RpjSMSFDgDALDHT/Ipr4AbJJyePaumdCd20tQVSPUkDbnO1 fMJ4K0rO+MfKoOeCelMTKqkijJdgMjvmnugIbC8gkEGhKUI8siotN3LdofnGfmBbPPNXfKw 4Yqc7uP8A9VU7UOjgYwOgz3q3czraWpklODn5R3Jrxq8JVKqhFamqfKrmbc3C23mkoGkLkK rHOT159aZE7RbJ3nJmJ3bi3TI7egrN+1vNqEUpUcnJwenQV0m9HcHbwOMEA1046EcLSjBrV 7/IVKXPJy6IpxXUCkNI8bHjksOK66yu4ryzWRHVtvykg5A/GsBUHy42kZyfkHPtWpbziKFU 2jnPAwKWWVlKt7KPX9CMTqr2NKZFKlCcgjHvXj3iUGy1eGRwSiSmNtvXacEfh/hXsCOJIg3 cHnivPfHWk+YFkTI84bMk4AYcqf5ivqIrlkrnnyV0cP4gh8/T7ySHkwnzgQOcDKuB+GD+Fc c5tfE/hi4slAOqW/7yIfxEjrj1BAB/Oupt9SWW2liaVY7iJiF3HAOOGU155rENxpd//bGkl 43jky/HMTY7+oNd1KNzgndPyZzNne3GnXsb4KtGcFc8+4+orqvtdldHarrNbTfOVB27HwMl Seh7/XNZOpy6drhW8gWO0v2b99bjhHJ/iUnpz2rJitbpHcW0ExdTyirn2zj8a3cedX2ZMZO PmemaCZLC8USyebFOQPPHAc4wCR2Y9D7gV7toHiBb/wAMzF5gs9mhVh3xt4NfLHh3X1s7s2 N5uS2nJxuH3D6/pz+FeyaJfubS/mRtwksZOM53YHrXmVKc4VU+51xmpw9DifB0q2F1diOIz GWQcP16lsfpXbaV4sl1LVY7YJG4eVk3dCq4znHcV5pDrFvYX0LmVgXYO2V56Y6135tNM8L+ GZfEdjAXu7pEEfmkshdm7d66aq5Xd9Tku2ifx1A91HZHP+jhmLr/ALWM5Pt/nvXnll4N1Fm R763a2t4/vNJtG8HGNpz7jnHrmvVvDN5LrOjpe6jZx+YpIVsbhnJ5XPQY4q7LBJdF4AAUHJ 7DH+RTU2rRRhszgZXa3iFtCnyDCDbxxj0/OsO7ZYjJCpQ4bC5xhevB9K6jXJXsyzRwAFwSS o+VW98VwFzqEkzuIygQ53kfxcdOa0gkncuScthVDyXq2dpE01zKwCgDPzdAMfWul8SfBbxL Y6YmpRyjUJNgM6IM+Xx+o7dK9A+EfgFbW3XxTq1vtnmGbOJ1wUT/AJ6HPc9vbmvZgE2Yxk4 xWU6rveJ0wpWWp8AXNs8LgMhQqOhHXtUyyFGDhSArAj09s19ceOfhhoniu0luLe3Sw1XGVu Ihw5/216Hp1618r6zo17oOq3OmahE0U8DbSpH5EeoxXRSqqa8zKUbMpRTyvdhixz0JA/z/A JNeseGpFg8IvdXDMY/OOVPIO0EADr/n615XbJ827PBPU9+K9TuYV074faTbAHzJ/nP8DEvk ntk9e1Y4pXhZdTSn3PO9XurHWLzzA8dou4hmRT8/svov1yfpVS1slW2mldkMIXZ5hIJjycZ 49Kg1CdZpyUgKFSSEVQBj0/Cug0vS57vQnis1ijmeMvLK8gG2NQWc88DjPQ05Lkgoounrdv oVYNO1fUdaimto7ePSprs20d0hQW4xgEKTxwrL+JPetl7yCLxJqtxZ/PCtwY4wF2b1LEbsd s1jarNJZaZo81pcWrrdCRklt0ZGUofLIYE49DkAFuM9MVm21yykYJBC4JJ+8fWtZQ5o6HPB 2lqeparfW+p6IQ4DShtpxxt4JOPfPb0rx++i8oyQkkGNt6AnoCeR9c1rxatcQhg7k73BxyR nvWbesJpmYDG48ZPb61dKm6YptMz4p3aOSPrhg309f6VZjsvMJWFMuewPaqrIySkpjOOnY1 3PgexjvJmWViGZQpCnsT1/p+NazdtSEm1Y52yXy5x+7GFPI7H1zXp3h+IxTpPt3WrYDqqjc 68nA9Dnt3rjdb0w2XiCWGBgV8wYJ/nXrfgqwjbT4YblY5TyzNjjOeMc5GK56rutB2tozp4r pbmFBAHKdSPUdaqazqmno66c8x3OBvCEEqK10tYLaR0jGz5SVGcZP1r5/ubu+tvE0kzoVlS bexYEqnPc9hj/AD3rninuLRnc+N9E8NaXoz4ULcTKzLk5zgAZxnIrxS3Zftibz8uRyOpxzX V+Mddl1OZkmm807sR5AGxM/KB+FccvyEuzDj19a6qa01JudHca6WdpJCChXBA6E/5xXLSST XU/ms2Wbpk9PYUMTO5GcegAroNF0Rrm8h88FEb5ssvGB1NbKyFuyhb2j+SFRGbj956A+hq9 DEIkVjnbx2HNdxLYW9ppZ05IpA7AYjVOcMfvEjqfaotL8M+ZqtnYfLI0j8grjn0IP/6qycz SMbnrHgC1Nj4Oh3Fd0jk5Hf3A9OldZtV15J5PFLa6XBa20FvGWKxKEB6ZHrVlrUbiyAZx3H Irz/awvuexFWSRXVztKBR7CmlgUGDk9PpSmJ06g8Dr3NQM7GMHHOfrgVpFJrQosx/M2T05x 7VG7eU2F5qNGCgnng/p3odjIQQCR+XFHJqWP3b+CuT2JNPY7gC6cgdM1F8xGAw2k+maSQGJ jyD3x7UOPQQ8Mqbgq7lx933+tOkTLA5X7q9R7Coo5gR0wTwKkd+R8hPyjkfQVHKxMsfEg/8 AE5suMZHDMeOg4xWLC2+TAB55O7mtH4nzxw6/pW6NiS+Aw6fdHFc7Beg3JiibhR97PLEeg/ OvDzDDVKlSTihYSpFU4pmlqEp+xTKqnadvzFferum86db8g/KOvPWqNzu+wzJuwXGB25z60 +K/kijSLdFuC7VbBxXmzgquHcI9H+h1N8lS76o249rSEdcdfauN2+XPMXJBDZ46HnpXXQMy t8xUnqcZxWbfabHdyO0I2T/eO0HDfjitMBUhRlJSktbGdVOTTSM6MiR3fGflxuzUhzv3KMK MAD8sEVXtirAseSWxjH+cVaY7eQ2ckYHJ/wA9a9y0l8JzXT3HsQkO9gSc8fh/k1NMrfZIJV zI0oIbAyCeD26VNaqdrSqpBDbQx4GP8/yqRJIjGNsqBRnA3evp+NeNisQ4z5UtjtpRvFMjt 3z0BODgE1la5cM18UIPloq46AA1oXN2sDh1DSADGVGec96569uvtN15+07uARnggdxXRgqU 51fbNaWM60ko2GQCRJrZ9nBfHTnJP+fyrrhgcen865TT4Jp7yOOFC8kZDKpPyjnv9K0m8+H U3iuBtYEYUn7y9jnvW+Z0fbySW6WxNCXJ8zbV8DHrzwKuRyHCfNk4PbFVImSRcqigAZ6dKt WwCRFQgJzngZrx8rnThi4rl7o2xCbpu5sWjK25C2QwHPvVHxBYPqej3EKf64KXQ+hFOidlz yFwe561pQsC2/oB6Hk19fUgjz0z5t1+3ltb1pRE8fmfvMMAMEcEfX29K5qbUmui5nRXlKgP 0xIuOcj1HHPpXsnj/Qlhl86JM20pMgAxujfuV/wrwvU7OWyuzGzbDglW7MOuB796dCSaae6 Mq0EldGJqWmxwSMYQxQjdt44H+FZouriJ0dZ3DL0IyMfQ1pyXSyu3m/K/TJ6Vl3ABYtkED0 /z7V6UVpqcLstjpLTWLLWbRdO1qJHl/wCWU+3Bz6E9yf8APNeg+FpZ7aG+sZ7lZGFrI0RDd V2/rXiZjbG8HHfr3r1D4eXxvbmKxuZDvTeFJPJVgVP64P4muLEQ5I80Njem+e6ZyY0vUL/W o7K1iy0rBAztkDHOT1wMV7pLpNjqvhex0a6upYlijQMUIBY4Gfp07c15HHe/2Q01yGUSKzw hc9w2P5Y/Ks2LXdQm1ATrcupJLEbjgsTzxV1YSm1boZJ9GfRi2YtraO1tIkjhRdqoPTHFSh IIYcMQwHU560tn5p0qCedB5piXj1z3rndX1WONypViq5J9CfTvXKnJ7ESSTMHxVcW1xBJGI 3Qh8Dtj0x6f5FZXhPw/b+IPHGm2LRB7SNjcTjbjMajJB9cnA/Gqt7dNNM0jjCOQdo5716n8 H9GZNNu/EU6/PesYIQ38MSnkj6tj/vmuicuWFnubUU3L0PUl27QNuBipTwec/Sk4YcA8elA +78xx6Cua+h2WFZQRnnPSvIvjP4Og1TQD4hhtQ13Yx7ZXA5aLrn32nmvXeq89elRzxJNGyS KHRgQVIzkHsaE3H3kZyjdHwasMjzrbRDdJI4RVHck4zXsHiWBFtFsXm8u1t4EiVkTcVKjGQ eMc5pZfBK6Z8XNVult4Tp+nsZRGrYAZ0+UY4/vbq53xZrq6teMsOx40H8JIPvkdeD2roqVF O0UYQja9zhFhsbe+dpZ2utpLcLw/B656/hXW/aLez8Bazdwsu6UR2ETd/nbL/wDjoI+lco8 AgKzEZYAsRgrj1OK6bVLdjpPh/QmjMJuZJL92xhn3EInH0DfnVTSbiWnaDVjm/Eo+zHR9NX Ae2sEeVR0Dys0hH4KyVn25zGW2k885H+fWuu8a+H5B4m1W9syj2wm8pVByV2BUz+YrlEhfJ R0ZCO2P0reLjKNkzFJp7blu20jUtQDfZLGWZFxuaKJmC9hnFSL4a12aURx6TeO4O3AgYnPp 0r6k+EGmXWk+C40ng8mRgoPAyx5Y89+GFekLIwAC5GOtc3t39k2dJX1R8Yt8JfHY0O61a50 N7a0t4WmczSKrbQMnC9fwxUvgjUrXSZZJruXy4Uw7MFOSo4x+Zr7FlWO4jeG4+aKVSjqe6s MEflXxBrdhceHvEF5o13HhrSdoSCeGCk4P4rg/jWkZOpeLM3HkdzqPGL2I8WefBKrQyxLI7 ZIwSOePXGK9C8CvEwE0bq4fOWGeCeufTtXh+qTtO9uflGIxnnr/AI16X8M5fMnCl+EADA8D J6fqKJRfKvIzk7nrUmDfxuRlVHQHg1z2s+H/AA1Et5qOpQxGWdSC8khA3HGMDPXKj8q3VI+ 3vIeN3r0J9RXBfFH7WthaSw5IL+WVHQ5B6H161hG7kZ20seH6tJNealNKyFn3EnjhR07Vlm HPzOxwMbQOmK9j8LeDS/gfxNrN7EyySWjRwBz905BJ/SvInb94VBPHHAruhJPRDlDlSfc3P D2lC6us7UVFwxz2Hv7V2+tRPZ2SC3McTQ8xbQD19qxfBSJaQXN7KXXYoIZCQ2ew6c59K6aK KTVvESxAq9vFiSQAElj1259OhrOcmnoJK7NLTNHitbcXd6We+k+aRgcbyf7vpXWeA9HWea7 115Gky/kRDGBxncf8KytWdIrR4x96T5FUDqT/APWr0Hwha/Z/CdpEFHzAueOpNcdSdo69Ts oRvK5sMNrbQMrjqaQHaADkn0PNTDgkcj3IoYN17dxXDdPoegRnLAEJkHg44qjNbkBjGcc/l WguRkx9scetRjBZlABPoR/KrhPl2AymicNjPA9O9M6Lgr7nFak8a8qTknlTVF0IJ4HTv29q 74TUtgV+pWzh8jqOADTWcsvOee9OcAK39OlRFSwzxu7Z/wAauy3Nd0SDDAAcZ9e30qaSJSw Pm4+VeM+wqGIDbtxlu/NTySxlgf8AZH8hWciSn8XZzF4h0Q7E27jlj97hQfy/xFcVY3rG6M y/eyTjsOfWu0+LdusmvaXMixmRDhs5LFdvQDpjjNecIqr5jrlR8wAGevauhQjNNM8RTlGzR 0r6tJMREQNzOAAD6Yz+tXkcfaYxlAxwcDr6Vymn7pLpCScAc8Y5zXTw5N8uNvyN0J6968nG 0KdCm1BW0Z3YerKrK8n1OrtwoVcnDAZ606N3a6kx1J6VBAy8buT796Y77bxtp2kAZNfDW96 57tr6GOUkMsjE8licenGP6VesYBdeYzOGC/p0qK7tWWE3KHcoPz44Izx0+pqDSkmk89RcmP GOhxuH+ea+q9opUXOnI81QfPaSNURLbW7LIizYYY44OT6VLCLV7bz5YIwTyeOBiqslgbpHj mupHDqRwex7f/XrDvL18fZbYvtRyhAwSQDgE15sMPWxE/i9TqlKMFsb+mXIu5L1wF2oyooA z0z/ADrndcxDrUkdvGigbAQF9s4/WtXSRPb2sg8r95K4JG8Agds1la0lwuoedMoRXwQ27PT H+FenhbRxTh0tZGFSN4XZv6M8Y0wyKixyOfmcdeKtT/Zby3MZw7xnIOM/UVU00f8AElT1IJ 6dc81BYZa48t4zyDgsSoxj2ryKk2sTOSe17HSoJwRfiVkUIR1y2auwkeWCRjJ281T+woWBS IFxyGLsas3kwt7SSX5gImBGB71OX8v1mMn5/kKvrBpFpCcBs7scmrdvKW+Rm6DqK5y3vwd2 8sSeq4JxWtbSI0ncSLyQRivr6WIp4hPkPOlTlTepdv7KDVbR7aaIEEfK390+teHeN/Cl1Ym WOS3YW7nchU5AOPvKfy/PFe8W7h8ZA20t9Y2uoWL211EkqMMbWXNQo8ruDd1Y+INRspFnkd VyxPzcY5+lZzxuOGB9OvXFezfETwL/AGDeC8t/MaznJPIyV6d/8a8tuIQJGUg5D9QOfx969 KnUUkefUptMyRjZ8pBPp3rpPCFyYfElqQ2BvCk+3cfpWG8LxuWACkcHA/Dp2q3YborqO5Q7 ir4IPb8qqa5lYmneMkzrNesRHrepReXvRJ3YRnkfMSePwOan8F+BJtbvTcagGt7GLnCHljn OPb0/GtnXI0TVJrljt3wwvIMdCYwTmu88INFD4eSOLC7CSAR6n+uf1rGUpKKSJtrc6a+lEd qIGQKGTChB93jA+leYaojfaT5z5zyrPxjI7D9a7y2uTqDu0gDLHwoK5x78Vy3iFYo72UpIr QgZKDglh9eg9q5qScWNrm3OW+wXOqanYaVZEJc3biMLjPfkn0wMn8K+mtOsIdN0y2sbZQsU EYjUDocDGfxry74U+HZ5prjxbqMQDy7orQY+6ufmf2J6D8fWvW/ukgZx0pVJNvU7acVGNkJ 9MjtS5cD7w+lBbeMhccU3PbjH1qL23NUSBupzxSHOQc/nSbwOSc0vAADEmnclo+f/AIiasl v4j18Wv7yW6njiYg8oEQL9eobpXjMlxI878YVmJOQeDmvRvi8t3oXiD+zd9nKLkG6SZUPnA MxOHP1zXmv2h3cZhQjAHAwK7obHI029DqtCihXQ7vXrzSRqdzFLFbWluzsIzI5PLBfvADIx nv0rRs1u38V22v620TTusQhggRfL4cfJknIHfIzzUcVq0Gi6BozC5muZWk1GWG0U7wCNkIA 7DGW9ferKaPIbKSDVr+KxaOMw2/2qZI2kYktvYFiRtwMfjWKSk3Lv+Q5XVkZOoXsMXi7WfO hMrC4kwHb7oLEnPr1rVTStDmkSW2up4ZJYxh2/hb0J98iuY8UOZfE11c2dxBch9rFoWypbH zAHowyM5HrWv4T8K+IvFt9cQWO5VjUGWaR/3aAn7vHXOOnoKicE0mnY1jpuet2XxFuPDehW 4vmsri1hXaXJKSM2emFyD19K9B8L+JW8SWc16LB7a2+XyZiTidT1IBAIwQRXDeH/AIM6ZZX UV9r109/IjeZ5KnEZPGAe5HHrXq2ERAq7VUDAUcAVjCLXU136AxyMivnn47+HRBq9p4khjH l3aiK4Y9nXgH8sflX0L1GCT+PWuY8f6Gmu/D/VrJQDOkLTwk9nQFh+eCPxrohdO6IqK6Pj9 bW4nglkWB2jj7heM8cZ9ea734dxOksZOQPO2lhnoFODUHhy2g1HR5YVBUyrv3kcBuvP0wK3 /AkTHUZiST5Q2H0BzyP0J/CtZzumcfLY9MtWH28K2GYLkjrj3rN8VaXNqVjCsDEGKZJPl67 QSCefQEmr1qR9vdSDkD6ZFaSRiW9jjKkpnLHtxzXOrrUmC5pJFS70tbHwFqNgvzD7PI5PTP f88V8ktGftM20bkVs8dBX2pcwpcQzwOMpLGyt7gjkV8oy6etpe6rZtbCWRJHiUdzt7/p+ld FGVr3OjEK1jX0m7jXSVXMQUDd8xxlj611XgyBRHdajPgAcBsgkL2rzjw/bXd5fC1VmMZwSB 0Ge3tXtd7DJZ+HDblCWWPBI+nc05SSZyanJalr9xfa9DYwuiwh8AKvzE59fSvfNNgEOnW8C tzHGoz+FfPngHSJtd8ZQPt+S3k82U5+UAZ/Ovo1MCTgEDHFYVUpaHfQ0Vxgfk9+2KMEkkn6 0k5kRTjDY96q/aDuAIOCea4ZU5N6HZcuHKnOQPqaidvlJ+7jv3pc/KGGSB+FMYZXIwcY5zU Ws9RjWVZFI3HJHbiqUiyIAGwx71dXIIwAfXNDqG4zuHrXRSmlKw2ZpQE9MHpUDIGbZnAznk 1ckh8t2ZOQe/pUKxFlzjGDnPrXZzLoCZD5TbtwbaF7YxmnSJ843GVDtGRx6D2q0kfyEMQTj HP86JYLdn3MWyQM8+wqObuJysVvinL5XiHRVk5h3lmRB8xITrn0rzyW3M5a7tkZ0mbJb+6R 1z6V6T8U3g/tTTFu0Yw/MAdpwpKgZz681xw0doneOwvDDGcjdn7p9/WsZ4mNGbb0/I8+FJz gkZNjAxkE+T5Y4JPG0ds1urIxvbc8KGYHOM/hx61BaQJbySLdZaSQYdsHZIPX0qN5o7LUra 3Zw8TruVt3I68D/PpWNSr9abgt7aeaOiFP2CUntc6sPtYYPoBjpRJtaYkjqMf/XqhBfQ3Fs kqSrg45P1xiqutau+mSKIIVklm+6SMgY6/wBK+YpYSdSp7NLVnp1K0YR529DR1G7hh06WJ5 VV2UbFLdef8M1m6ffQxwSvNcAMWOFzj04rkrm7urybzJySC5UHPBP1xVU+b5YzuKkE+oB/x NfYYfJYwo+zctWeJUzBufMkeiLqBlbFtHvP8J3cE1n2xEMxmuYWJdzh9px1/wDr1ykNzcQf IJpF3c/IcHPNXrbUbkSKUkYbTyGJP6V0LKORNRe5n/aHM02js1EjXvmwqGg8s5JPO70I9O9 T3MYkYJNAWXnGRxjAz+p/nXJQald5KPONm47ZZTnJzjB/p+Fb9jdTPIYZ7hVbO1FZuWPfAP 0r5/FYGrRlzStZbdz1KOIjU0Rr24WMJDnZzgDsOKpXpENsZHYqFRmJz0PepGZiec5QHOB1q ndNBeW09pFOIy8ZjDcHB9SK8ily1Kjv0ep2ybgtCLS7mG7uZAplJTI4fqPpWndM0lu8fly4 PzHGBn3zWFo0L2GpXEdyQN2PLfPDg8/pW+2Cr7TgFTzjqcVtinGlXtS+HT8SabcoXluQ+HZ lcXL7hjAz371tXDgOhHOMDiuS8LORZ3IX7pYflXTBj8vPI969OhVUMb7BLY5qq5qXtDRgbY MDODgitFZCMH5vTmsiOQqo+Q5B/Gr1rLvfGCcep6GvZqJWOSDTM7xRpcWq6BcQSRhiBkEjp kYP6GvmbWNAlhd0WLZLC/lk4wR6E9iCD+lfWsqI9vKjbm3KQe+K878Q+GV1DRYdRs4l+1IC sqnjzUyT+YzXNF8kjRpSVz5mv7Z0JLLtJ4OO/HJqjAyiUoZPLBIJIz69u/NetXXheDU9Pne NAlzFyEHccnI9en4VwaaVH/bsdrcQFGMvlHPBPNehCpGafkcsqLUjvPF1of7YijtwCZrKEM ScZwuB+NV9F8QzG+s7OHDIDtWMjBds/nkYHtTPiSZI9UvLe1ErJaCGBmH8PBP9RU3wnksJN SujdRoL4KI45Tndt6nj8ufSpnBctzmjJnoBNxpch2LwynO44A/z61xuuSi382d4/NiCs7tg HJycA8/Tmu/vokcOzKu1BjJOOnI6/jXmupQvqOuWWmxM7fa7uOPGenzdT+Ga5YKSTZrGzeh 774LspNP8D6HZycSJaRlx0+Yjcf1NbrMoUk5OeBmmoqIiovCpgD2xTX691I6D1qLNnYkSBR uw3TtTGX5vkHHpSCUElM8+lIX2uQpxxTsxku5cBicEVHLICQAef60x5eACAcj9e9cp408YW PgvRxqV6FlupCUtrYMMzP1z7KByT/U01Ft2DRbnzx8XdRGo/FHUikuUtQlsP+AgZ/WuRsJb OO8SW+heeBPmaFDgyHHClv4RnGT6VXu7ma7vJ7ubDy3Ehlc+rE5P86acjgtnn8K9FR0sziU rPQ6LUvFmp6jPcOJFsYp2HmR2mU34GArNncQBgAZwOwrFUAM/yqwY4LAA5/GoVUu20rgkY5 7V6f4M+F17rXl3+tpLYaewyNw2vMP9kHkD3P4VL5YKxpFuWxgeC/Buq+K9SWG0TybaNgZri QfJGP6n2r6j8PaLpfhfQ4NK09fkQ7pJHxvlY9Xb3/l0qHTbHT9IsItN020jtraIfJGo4+p9 T7mpzMmC2cg8Y6VyOXM7s6VHoaT3UWcbhgdMnrTvPiONz1gy3aISoXkdqqyTtLkjAU9MDNN RbL5UdJNf20S/K+5iMj3rOe9ef+IohGG9cHg1nWqM7Bm3Y7ZxirxVME8H14q20th8qWh82a Wkmn+K7jTWUgR3MkJQHk4zjPYDvWxoOqR6V4jvI5xuDuWU55xnt9ab4wjj034sX++MrDMVu kx1Ksoz+oNRXlhA/jqymuTujuUjlKKTtIxznjpkcj3ptKXzPOm0nZnpelXcV8GvIVPlyD5W xwccZB7iuj0395PNKRyqhQfc9awbeSE3AghEaqigBV4AA6j27V02lqF00sFwWcZ/DiuZXHS j76ZOPlZSV6fj9a+bPHFq2kfEfU7Xc/kzyb1wM5VgCR/SvpQ/XjpzXhfxntlXxLZ30I/eeS FYAYOBmuik9bG2IV0mZ/gzRITFdTsxeRZTtQDpjsRXoN1G8uiNbRxFiyEEsM4A6+v4VyvhI C28PtOxOHlLEDgbcfpiu0XbLaxzoN8bp989OlRJtyMIxsaHw18Ox6L4Y89owLm6YljnqM13 QTC8dB196oaUoj0CyXGP3QJA9+auCXYoBj3Ad88ilLc6IaIbISCAMYJ4J4qrIiltyjr6U/c xY4GQfXrRvYYVlzWL3utzdEKyNGCmdy+g7U5lx9wkEDOCaa5DvkZBHpTD8pGQRVpKT1Qrkk n3cq3uRSbwOATtHeoRlHwDnj9KGfBJwR9O9JUkiua5K22Vfk7Dn3qAxt93cV/XPtShtpXB/ H1pDMTxx160ctth3GyyLDucvgIOSeAK5S+1q6kvZHtZE8ngJuznAAFWfEWp27ac0Fu2WZgs hA7VSSIJFGuQMKOC4Hb3rvp04qPNPqefWrty5IdDr/iakj6ppuRujDdGOFb5Dx9eK4L7OjT yXNldbZ9+XBPTPOK7P4rzm11PSp2QsmSPm+6DsP615fHqtxG8kMUjRxsxZQ+GAwMVxfVKtW cpU3/l8xxr06UIqX/BOsNpPLLbXLSoxt/vAsSGBHpTvLjtkVpY0KbskBe/TA7iucHiC6hjQ KSUA4HqMdMD8aqXetXVypEkiqjMG2A+npXPDKMXUcYzaUV2NXmNCKbjudoP7PLqFz84wUYn BqWS3SWMLcEHafkD9cdMZrhYtVlRY0B3Z5weRiuqstTS/sdsq7GQDBxztPIP4VxY/KK+Fiq sJOy+83w+YU679nKOpI+kR+QXtpBFKq4wQMEk5/OuamspoWe0YHcG+YA42kfzNdUZJpDHiR WROSQMF6zNY0y7eV7u1PmR8EKOTjHXH5115Vj6kZ+zryWuzZz4yhCUeamtjFj0y5mQvbRFl ABJHc5rTt/D1yXWV5FjY9Ubnb27daittbuLf5EiU4YZEgx+OfwrQTWpJVBARBjO0c/n6V7l erjub3IqxxUoYW3vPUqrp00MyOqqxV8HJ+Xb/n+VbNvczm2dGgLuOF55Vj1yTUljeLewDad uV3DJHNMlf7He5KqYrjCk9gw5rwamLq1nKjWjqtj1KdGNO06ctC1YTyNBIMEyqxAVs/XFMQ 6fMHyqZbMkjLjcDjk59afG3kwq5kEkHVScZHcisFb+3t9WLpb7o3JLOp5IbgE++e/pXFRwb rynOnePodE66pqKlqbzMj20UkkkcgIykicAZ44z0461Ily5RlL5U5GR2rBiuIVbzBG0ez5Z IG+YLjvjt1FaiSSPGkiqSzYDqD29awxWBqUott3T2N6WJhPSxY023i04OkBdkbGAe1aaszr HuYHOe1ZEUxaQxHduU8r3X3+hq9bTKsqhjtZCeCO2KywbqLFwq1N3/kXXjF0ZKBrxSFdrMc 8DOavQOu5GHHrkdRVDBxtxtGMjtUsUoRxkZGcnt+tfXySe54cXY3WDNA4U5ZuKZHCiwLEQA u0DpwOOabbzJsJ3bgKnyHOc4X+VclkpHUnocNrWira3i3dqqqS4ZeOGOeR+IrnPEfgmLUtf 0nV7PGHuIzNgjGwNzn6D+Vep3NslxCysucc4IrIskeHTbtCpzEXKD0IH+fzrKEeWpddSnK8 PQ8I1m9kXTdf1ae33SajdSMo/2DlRnPoP5VH8KFtYri5u3DNcL8vzH5EQjkknuT/WsLxFfo 2m28DHDSszPg4AK8Y/PtVWDWJvD+istvORdXh4CgFY1GM/X/69el7Nyi0jy72PV9c8Q28UU 8CSop8s4ZDuO7sAPWqvwzg/trx/bXMikpYRPPzyNxJUfTqTXldp4iMl3uuSSrbVLj72B3B/ OvU/gnfwr4q1JIUDRfY9wYA95B1J781Dp8sGOF27I98fBYnIx3OaqzXClsKfl6dM5xVKe8k I+VsZJXj9ahEvILKeOgHesFE9FKxYEr5zG3XjJpSzsfvnntUcZVox146D0p5IzgkAflWnKh 3Kt9f2mmaXdarfPstrSNppG74Hp79gPevkrxf4ov8AxZ4gn1W8J252QRZ4hjzwo/mT3NfQX xZFwPhxetbglfMjMgU4BXPOfXnH5V8uM5DZ6kHJroppbnJXb2FJPG5cECrdvC88yRQRmSWV gsajkuTwAB69KqeYSwBwT3FdN4JdX8eaIsm2NDdICT9f61qzOB7T4M+G2maBHDfalbJd6oF BKvh0gbvtHc+/bt613pZiRnqeTnjNMycli2360qNJIRsTA6biK43pqzvjtoSGVFyx6n3qm0 zN8vB+tSypslJ5bAx0pAjMpJUDvzSi4pXL5WQFedzYX3qaKLdtb3zzUscan5iRx/e+tTohG Djdnj6e9J1LqyGo23HRAeWARzjqtKxEaE5AJpwAVflXqc4/nTCBJKFHTP4VFwPEfinHBJ8Q 7Bg5jkjtIvMYdvmb+lZeqXiya1ppTCkBWwnAKhu57Hg1ieO9XOp+OtTuN7bfN8lME8Knyj+ X6msS5vT50UcZIaNAA2cliOf/ANVdHJ7p5c2nO57Pb6pG9yXUr5U7AqucY2nBI9Qetd/os/ nWkjLygw30yP8AGvnzw7qDtNBsCyvvztLfMvHH6nnivbfA7X50a4OoDYQwWMHqV9c+9ckot M2ptc2h0LsVHcc5x0rwz4gatDceOZlcqyWqrAhYcKwxuyeuM8V7mWJIOOBjt+dfJ3ie9Eni q/kQkxfapGBPViWJP4ZrelG7NK7skXL7XZbeCDTra4LIvJO3Cr7D/PavWfC80sngq2jdGVw pUAjg9cHn1rwu1iin1CJ7slULEyN7fjwPr717x4fnN5ZQXbRSWscibEtn4AHZse/qadVWas csZXdj1W2URaZbIBwIk/8AQRQzOg3Lyem096g06Tz9HtWCkDywMnrwMUs5KOvUsRWMmztgt LAQGywHK9jSB8DB6egFNRW3lt2VPFRy3NpbBjLOi45IzzUxjzMqTUVqx7EMrLgkcEVCVlAZ TyR1OO9UzrUDRLKkDNEc9SFPFRPr1uflWGZD7EGtUuXQy9pHuW5UO1ijHf270odnh2EDI6k /rVFtRZ+IIliPQbslsfyqpPJcyY8yZn9geDUyrQWhV77GhcX8NtHuB81hj5U5rMuru5vMEq I4e6D7w5602eYW8aFYzI5bGFqPbcShmmzCj9enygCueVW7utAl2ZHJHZrZOjlDknCk5LEdv wqi2nzthmjViVGSep4q0tsiXf2jYAjIFjj7545IqW41FoZzF5anaAPlPHQUKpOK5aTvfXUw dNT1npbTQ1PjFYz31/pKxDKrKrEMRz8vb3rx+W3uLa4kSVDHknCE4IHt7V7Z8UG8vX9JdnC ZPXPPQE8f1rmZbO1vLLZNGksZOFcjJX6GupZosLV5Ki92+5k8D7empQep5n5rhRkfvOM46Y qVn3oGAJ+v1rev/CdxDBJNaTLMMZ2bTkAenrXM7CuCQwwcYPVT/nNfUYevTrx5qTujxatGd KVpqxZEuxAVPA5wO3510mjX8cKyNJEHcoDtyAM9cc1zkOHjDE9u/pjkVMJGVWUqMAcjrWle hGtTdOa0ZFOpKlPnjudpb3kE9/naY1I+4xIMfpweoP8AWtVWGD5QbKnoPT2rjNIvJIrlA/W Qhd8vKgfU9McV06XSRt5hmUyMv3C+7afY9q+AzTAexqpQWlj6jB4n2sfe3Fu9Kg1Eb0fyJ1 PU9D+Fc7daFeWBMzLviYnLq3Qk9TiuyiWCSIlWAcjntUZGc72Dxv8AK6Nz+IPascFmlbD+5 e8ez/zLxGCpVfe6nO6HO9sSZm2KWz9UxjI/Wuh372aFj5iMNy5/kPyrIuNANqfOgl3qFLFQ OcD09alsJYriCO3knEcyHqTgnH9a68fGjibYmlLyfkRhZTpfuZovXULSQKsDLGCDmPGAT2P tWMY5LYMJYcSKcMpHBU91981tFlaVs4dV6kH5gc9MevFOllEaFZE3RA4yBnAPQkenrXFhsR WoLkkro6KtOE9Voc7JMIm3sPnAI80HCv8A54H4VYjVoYGXzZUU4BK9P88VrXFra3UWWkeNW 4Dqenb/AAqm2nPabjDc7iCSPlBzxxnmvWjmNGpDllo+zOaWHqQfMtV5EJvS7FJ4mnh25SQg jb04JHTHWtO1ugTEv2mOU5yDgkOP60lrNmMC/EQc5Csse0D169ulNvUkMsUlsodkcEqMYYe lebiaik1Dlt530+R00otK97mzptzLDCsc53xsTsZjnHPAz6Vq5AwHUEjnj0rA89La2c7F2h RhR2Ge1aVtejcSzjZxgseCDXoUMV7SKc15GNWjyt2NFWYjYpOT29KXzpgxG/3/ABpFaJ1DR ndjoxp4jzkZ569MYNdej6GGq6k6ahIHBdSVHOKUToFlB4EjEEfUVUlATr94gEEdqjA+bOeO SKFTjuhOq9j5e8a2Y0vxVfaehby4pS0YYnJDfMP54rk5HLtwScV6H8YAp+IUiAkEWsLEfnz XnZJPU8ep9a7I7HEr2HxqWYKxIH1xivpb4aeHptD8Om+uk2XOoohCEnKxL0z7k8/lXhvgfS f7a8W6dZSqGhMoMinuq8/yFfVLYZgBxtGB6Y7VjWaasddBaik7gCPWmjJC46AmnA56DB6cD NSygl9g2jAA/wAayOxAjlQCM+2BTg29gSen6VH5TEYUY47+1SBHQYY9+B1pNX0KuRatYW2r 6Ld6Vdf6q5iaJtvVQehH86+RvEXh+88O63caXdr+8jY4I6MvZh9a+wj+8+p4rivH3ge38U6 X50IEWqQJ+5k7OAc7W/pVwfKzmqJSPlgMQOOuPSrNhO9vfQS7irK4YHuGByP6Ut9Y3Gn3Mt tdQPDPE5R424INVV4YEjA/rXTe5zr3ZH2No15b6tpFnqsLjybqMSDIxtPcfgc1pSE7VUE4H pXlHwb8QC50SfRbggTwMZI2xyVPX8j/ADr1cMMArzg9O9eZO6dmelHbQYAmcspx7UrqCowM cc4pASSTxkd8UZwdoJ59RmsW7mlhBFgAjPpU3Q8Lz0zUYjLbSpwRz16U5s/K36VaQNoRmPJ 2jdioJZUhsrm5b/llC79fRSasFQcdenOKp31sLrTbuyzgXELxAg4+8pH9a2itjOb91nyBPc ST3DzzffkLMT7k5NVVb5ck8kdutSTQyWszW86NHJCxidGyCpHBH1yKjhI85N4OARXdZHkJs 7HQ75bFoGXapmUBiVzznIz+n5V9E6Esw0tRMSWwA31rwLwvpVtdautxIC0CSAxICfmxz/PH HpX0Zbwi1sY4uQ23J4z1/nXDUtc6qN3IlG0Ohb7uenOfzr5J8Vadd6R4l1CzuxmSK4c5B+8 rNlT+RFfWbMrAHcSR6dq8O+NkFouraXdwovmzQPHKy45KnjP4GqoP3rF4iN4po8w027MF3A ZI0lUNnbIMivaNF8QxalEsaIySKpI4JGBx36V4YnyyqMdOQ1ekeFb67vLm1sVAWEOqM0Y2n aMH8+DzXRUicMW7n0BDe2lhotqstwFBQfJ1J45461n3viOBVQ248xn6MwIAFc75zPqK2jqu 2RMhsc4//VTLiN7eAP52Y04yeD9cVzR5VUUJddUdHtZODcehpXN5c+Vv+0efImMKDhR68Co 2tvMtf3xWSZ/mGBx9AKhtYFVGMbiQk7xt4b60C5FvDuZm+RsFcY47Y9645zqQvGDu0zeKhL 3prRlBdT+xwy29yCzRsQBtweeoH51bWJGtVmV2DSYcAHtS6hYrqDxXKOoeMfdI3Bh6exqsb NpbUxRSJFJ2z1BBz+FaKpCpFTjo+pk6UoNxeq6Fy2uSJSHXle3WtCKVZPmACk9T6VmyQTNB GBkbfvsOTk9801554Rs8lpDj04zSXJWfLHcV5UdXsX23vna37tT8zDr9Kx9Znnt9jCQSBgD 6ge3pVreZkM7cBeAGHft9TTmtBdGPzjv2cANwPbI9aKcqWHk5VNbCnz142hpcyv7TvZGQ7C bhs4Udl7Ulw+qxTlDKnAXovsK1hDGlzK4TDt/F7e340+VBv4GRtHOfYVU8xgpWpQWxUMC2v 3kmbnxVaWPxNoUqvGIizq2eW5UfpXIzk2ZF5Zz7kLDzIi2QR6iup+L8CT6lpa5CvtJBxzjA GPpzXKsi2ujtFJEXRF2+hb3p1XB1Ix3bdmu46XMqbe3Zly11y1vLjykzDcdQhPDfQ1i+IdJ aUzT6cwM23dLCrYZcfxAelZE80MNtsWMM6kNDOrYYDP3WHtjit/TNUXUmtysaNfJ+7k6Byv 8AeB7+4rshg5YGf1jDX5eq/r/hzkqYhYqPs6vxdDiPImhZvkxgZIzyRTw7kjdg4OOV6flWn r1ndabfTFVkaEchiOOeMZH4iufEhDbI2yh5G7jH4V9TSqKpFTjszxpRcW1I1ElXzFUBSepH XFbOmXUFxdJBOryhSdidC3NcxG0okYlsEg8+oq5FMYIfNjcq/JRhweKitQjWi4vcqnVdOSa PQpLm2tJkiJwCuRg89+f50guYpJCy3Ufyjf145rj47+a4WWaR/MY8OzHrUkF5HHtimYAE/M rd+ef6V8tVyWMINq9z2YZjzSs9jrm1BbedUuCIvNHysQceuOKybqx8zUhc2u2FmGWwPlDA8 H2q5C1lqFq0crhkADbWP3RTjDHZRNiU3IT5mD88Z4HHXtXlUaSoq8LqWzXRndKftN9u4yWG UWT7VYTyKHyvHzD+f/16jut+owxyK5ttSVDvhXkOB2I7g1mC/kgulmGVt5CWYZ+Xd6g/w9q 3bi1gvYFaVSszDCtwGz+HX61s4vDSh7Trs/0YudVU+X+vMwzfT2V1idp4RtKtFt4Uj19Rjg GpYfFKxnbPA7gnCtuyfofUik1S8vbOOJ57BZYv77r/ABZ5GfwrCN/b/azK9kmzP+rx6enoa 99YCjioc1Wnf0Z5jxVSjLlpy+87i01jT7kYXIyo3Ky5Az296ljmUXE0aIPL3BV2cbW9B+Nc qbe1n05tSsFkCRSYkiVs7c9T/KujS4ZkS4VtrEByCMjGP8/jXzeMwdHDztSb5Xo0+jR6+Hx E6sbzSv5dUaEo86CaQICdvIx2681FFd2jyG3MmJIzwuOTj/8AXSt543OZRjacgnIYdfzxXn ov3h1UXMLYZHym45xz0NdeXYb6xSkk9tUY4vEexmm+uh61DceW3y5UDGc9DW1GwkQSRncpH 1ribOeW4jjaOTCnuOAOOa3tMu/IwFdnhc/Lu7f/AFqIOVN8sy3JTV0arruGcscnOCetC8ck dfWraeXKA4AINK6IoOByBxzXUpmMo31PmH4usT8R7p85P2eEY9PkxgV5+rYcqBg/Sut+Jd2 Lv4j6q8cm8RuIQeudqgH8jmuQiDSSYUH646V2rY4YvuezfBXSd+sXeo+WG8m3Yp7EkKP/AG avbwrHquPftXA/Bmx+z+Fri6ZeZ3VAcf3VzgfiTXpTD5cEZ/CuKpLWx6FHa5UKbfnXJbpgn INSbCTu4OKewKrTeCQSoGe/rWEpO9jqTG8gjcScdafwf4DkdO/FMORncOnfNIrcgg4x2NZJ 8rujS1yY+WFH97v2xUbFzjcB0+tI5HXk9xnmmgk/McjIHIOP0oUmg5EeV/Fvwcl9p58SWkZ We3GJ1QfeXPDHjtxXz6yFXIOTjnkdK+0ZlDwPFKBJFIu11PcHqPoRXzL8RPDEfhvxPLaJuW 2nTzoMjqpJBH4f1r0MPPmXK9zir0+R8yKPgXXm0LxRbXzgtHnZIM4BU8HNfVUciSxJNEwaN lypFfFsZ2yANhR046/WvpX4ceJotW0OKy37biNcBGPOAB+fY/jWeJhrzGmHqc0eXsegNsAx +P41HuBUkAN6AioiWYgY/H0pJJktwPOdYzjHzHBrlUeh1XS3ZaDA5xuA6DjAJqfnGFIPoc1 itq1okhjjdpGXqKemrwAAsjgd+9VKXJZMz5ovZmpjGXyV+hqMsWPJ/H1rNudbhDARxMwIye xzUKeJLFnWFo5N7A9OQMVtTjKp8KuY1K0IaSZ86fE2zNj8RdbyFVJpFnUAY4ZR/UGuPXIkV iPlHUe1eh/Fu4Wbx7JID9+2iPTgDmvPAGJHIbsMHkiu31PLTvse3fDnTN97p+87lI88qwHy LtBx/KvU9W1exsnBmmHzdFUZJrxTQry4020kmV/LkKJAsiDtnLHHrxVq9kvftkZnczxg7kl zlZB7f4dq2w2Xqv78no7/AIGVXMPYXjFanXap4tldytqBDbbwFODl88AH3znj2ryj4g3DzC xVl3IzyMGIJJPANel2l1bajbiLyVEciEmIjmM+3t6Ht+Nec+PoQmp6dbCZGO5jx2Bx2FaXp qEqajytGV6k5xqOV0ziriCWKZEmjZWIABPQj616R8O4ITctcB97shwP7uB/9euM11nj1WON WV41UAIO31HrXe/DmBQssvCv5eEDHsSOn5V59bWJ1p23O7urN7ieO5jkMTxrtADEZH+TUWp zT/YZbeZCgdMK+Qfw4q2u3jcxBBPfvSIu/wDdlQwPr0YetePHEypyUp6pHb7BSi1HRs5i0v r2GRYmaQFSNvOOMdM10XnSzWrLfMiMQMOB8p7is+9022jdr2Sd/LXCBe7HPSnWUkF9ttXGd mdyg9x6HrXt41QxNFV6XTU8vCc1Go6NTqXbaJ7MHzLgusmPm4G059fTFWcwwN5jxsrMepHS q3k7gm/kpgg4/KmrqMLWizTI4R+NjdQR1/Cvn6d8Rfld316aHsVLUbJ6I2I7iN49rgIX49R +FATfiN/lPqBnNMCJJB8pyuz5OPuGlBAGCxBHOB/jXHZwqXj0f3HTzOUNTOuI3jm3IxXaeQ etWjHLKp8l9rHjcf1xT5EjliYsoODjI6j3qMSNEdxbcCMe2e1dzSxCUno0ckXKi2lqhI4jC GVzk9s9+KSSOEsMls7R0+lPlmaNUyyhn9enWqczQeacAngcjPpXnyjJTbZ2xmmjqPioUj1X TSzMSRtwB7Dv/SuYZ4JGZMl4XyB3I+hrf+LjxprWlJJIyhh0PCkYHf1/pXLJEHQBW2HIGRy Bx+tehiqdqjk9EclKfuKK1Ob1rTksLlzHh1kPyBuD6GsaQvDOrF/mAwQDjA/+tXdi3S6D2d /FHKowVkBOQenBrj9X0+SxuCID50JyC3BwfQ19Tl2MjUShN6pfeeJi6Di+eO35CRXN0yxqW NzApLGBiSp9ePX/AArHabM7N5PKnOcc9a3NP1gQNta3hb5SFfbgr+PX1rpvI06+tyTsYsAQ QuSB6Gt8Rj3g5pVIe6+qMaWG9vFuMtV0ZwCyYUtIAAePT6U8TY3k4AXsa3b3wtm2L2D7i2P lz1NczcRTW1yyXCMGRPuntxxxXZQxVOsrwZhOjODtJEwkIVR5hI3YOOce/wCtKblZZHkGS3 JUHkdOM1RSVxnnbgEKTyDmnxyAgBudoxnPTiuhq6sRsbdvqFxG+0SFVA+Z8/yrqbDUG2hCm 8Y3GUk/LXBwlRC5ZwAcZBH0wP0q7DqMkckhaXb5o8oAdwAMj8a87FYVVFax1UcQ6bOy1N7N rRnthicnCgYIbrg1k6drkyTeVdJsTG0pIevof/risF7poRKrOQ20KpB4A6njsatyXgaMxMA yKoWMrnIY47/T+leb9VUY+zeq8zteI5nzLQ7RLy1kjnR5YpomIVkJz1Hr69ea5jUNLtV1mB Ipj9jnwPMA+7njP5/yrCu5XEEysdu5VC9ulWNK1KOe8soLokww5DNIchiTjn2HFaU8NUw7c qctNdCZV4VbKa1Ok0NprC1uLLd5zCQEEdPc+/b866KxZ3t084KJkBjJA4J6gkVz63BgEFrg K0e7sASe+cVaMsjLJNAd+wLIIxwXxnj88GvIxVGdeTeiu7nfRqxpJJPY3LqRYo+CNm3BUdv T/P0rz6aNGuTGGHlls5PXAPWusXU7e6sohK2HdtrAfwnHb8sVxd24Lg7SQrEDjBAP+f1r1c lw8qUZqR5+ZVVU5Tr/AA3I5glTLNFkMMj7mT/hW6JnjuB8xwoGD2rkNEuxDcrG48vdGAXU/ eFdCs6GRXIOCxHHtVYig1VbS0YqVf8AdrU7HRtTW4Ty2YEHnk1t/LuyRgdTgV5nHctZXLON wUHcMe/Y11EeuLceHLyUMFmitpHxnphTzWVXDtWlFaM6KOJ5k4zep8p6zcm61q9uHwGlnkk 47ktmqtnEzyjaMgEZzUmoqPtR6MMA7l+nT61d0a2Wa9RJYyVLc4BOcZ4x+dW3oR5H1N4GsG 07wRp1s6gSMrSOcY+YnJ/w/CujU/KQOo9qy9BuIR4ZsdrBUEC7eMYFRXOtQRnbDiRz0wRg1 5zu5bHpR5Yx1djXbk9e/Sq0tzDFy0yA9cZ6VgTXN1cufNl2qP4F49+aYCu0sAMHBGKynFpj VZdEb63VrIvNwoIb8ql+SRCYpFc9trda5lgsvKsQ3GKgnWRCjpGWHRmQ4b86UYKWjLVfrY6 tY8KNoI5zgninFG29MfjXJm98uNRK8kTsfuyLx+f9ahfWJvMIhmkjdeCgJ59xnrV/V5dAeJ itzsMEnkY9cGvOvjTplvceCoNSkjHn2VyEB6fK4IYH9DWn/b+rKu+O6iuIh94tEMpn1rgfi ZqmpzeH7dLy58yKS5WTZjAXGcf1rspYOcfe5tDnq4uE1ypM8iiSPz/3sZA9OmcVu6LrN54e uLe7tGKyxyEjPHQg4+hBrGiLPMzHkg4wcdq0zZE6TJPJBj5SSSeefx9wce1dEo30ZyRqcju e3nxVcaraRXtveOqzqH2pgBPUfXNVCZ2uVmmndn68nP1rz3wJqMgmOk3Ei/vD5kW7nBA6fp XpmxDbKWLCQNyCa7YWUEkjiqczm+Z6bli2nVOJQCScnHVq01kA2kMGRj/3zWC8K5AWTcUJG R3HarUcrQqEVeWGTu6Ae1eXiME5O8WdlLEpaSNiUHYCilsdQQCcVm3kcaSCZAI2OWJHXp0/ lVmybPzJKWB6q3PP1pb6COa0lIX51XNcmEk6GIUZP+vM1xUVVpOSR4X8S5mfxi7N3t4/oeD 3rmrV0SRQqg56Z7V0/jGL+0fFmqyhirwhQoPGcLk5+uT+Vc3ZxubfzlJKxsNw9BkAH9a9Wp 8bOSl8CPRtPhEvhsPllWOQM7Y7kYGK7K1s4NY0W3eSPyJIwUBQYA7fkaw/Aklv/wAI5JbSo CJcOCVyGHIIx7YrrYk/s9SsXNu68K38BrJ41+y9lHScW2vPuQ8MvauctYy0ZSsNItrK5Ek3 zSxoURkXAPuf0rzXxavn+NdOt+A6/vGK5G7Jyf0Ar2M3OnrYTXF5IIYLdDJJIxxtUcmvNtN t5NU1u48RXiArcn90GUDy4xjZx245+uazp4idWLnVWptOlCk0qexyHiXTlTWJbmDIEhDdQc E/yrodFma2sEgTKblGX6dGOKRNLN94qvZ7iJHVWVMSDKk47eo96tXenNYSQxuVcMh5Q8D5j xj8q7MHyvEQjLr/AJHHim/YSsd5ZTwXNlHKZWbC/MenI45q8G2IGAB3dC3auJ0TUWsgEALL 1KDq3OP8K7FZDKo2g7SN2SwOa8LNsE8PVd9nsenl+LVWkl1Rk6m4uVMeGUoOB0H1/wDr1n2 gktGDRAqBncx7V0CLb3gby5A2TwFPH41GLZo2QuvGSpBP3vSu/C4unGiqL+44cRh5yqe0Q6 yunkdUlB6ZP+FWZAJAY9quVbgEfyrn9SuzDdNCwKxbx90YL57/AIVqW2pRXLbA+zAxz1Jry PY1MPU+t0lo+h6aqwqQ+r1JarqawmjQmJiAVGN3r71YaRlRQo3tjBxzVLAdDu5QjkntTBLI sflk/MRxj0zXHKqq6ajG0mdUYulbmfuouNhmYlSA4AKg9/WmPlvkwEYjI+XGcVAt0diqpEk mOTjgVJtS4jWWQOrDPQ8isoqpBcs9jRuEtYbkTCKVBvyzDI5HH41FJEwYAjd8o5D4zwKsTu pABy7g7ckYH/16ays2Dgn5R/Koh7RFScH0NL4ywW1xreiW9xI6bhlSeF4A7+tcbENQsLhjB K0sb8mM4BB7H/8AVXY/Ga1hute0IN5qOASHVjjoOMetcDp95cWsv2XUzvXJ8uUA4HtntXv1 XUfMo6+T/Q82PKrN6ef+Y241O+/tSIW0+yQsC0MnG8d9vHNQaxM9nex6xbsTbzHEsDdjgdf 55q9e29teRg3u4ojbfMA5j/GsbVNMmNkGgvPtlsR3PI9K7sPOnNrp0f8Aw5zVYySd9ev9I1 ZNHsNTtheWTgCUZz0GR2PpWPcWupWUG2UMqp93B4PXFZmm61e6WHgjmBDDhW6KR3xXRW3jC 3eLZfQlJN2GKjIIz1I/KvQUsTSla3PH8TkcaUldOzKmmaxNayEl9y8ZVjmt3VLS31KwW9gj SYbcYHLe3/1/pTJdFsNSRbmylSMOT8yYwT1qsLm+0J0WZVaMDjbyCPSsJONW1WhpNbrv5DX NTXJV1i+py91p5hV3jUyR5IV19BVJmG3OMZIOPw6V6aqaXqMIMRVQRg+XgfUFf89a53X/AA 39itheWpEiqCXCpjaM46flXXhsfGcvZzVmZVsPKC51qjlVO5AmCQx6fTP+FNjkCsrq/wA6d PQHv/SkZxvKhCuCST6+9V1OclsFuuM8mvWerONFh5FXC7mYkjO70JNWIJWEBC5BDBgoPpxi s85JRWckAjdkYxjtViNlETqCcAZHB4z3H6VlKnG7vsaKWm5vQR2mr2TwqAl1HFujHH7w5OQ P8K55XMMohUhW6HIxVy0mlttRiuoZBGCdhIOOa0tZ0U/2lCLWR8XhyVK8Kfc9smuLnjSqOM no9vLub2copxW25nrqc3JeUmQtkHOTzxV/SNQmstajWUt5cxIK59e9ZV9avp+pSWso37COQ eoNQqpyJmByHIGTyTkH+VKWHp1IPs0CquL9Dt9QQJPDPCCN7Ek5Iyex+tc7OS/nYQlwxA4x jJ/z+ddFbyC7h5UNzwc9Mj+lczIvk38isTlX5HXv1owCag4PdEYlpyUujL1pcSbEdT82Sv3 eMY7/AErpNMunmiSVyQQc+3auSniaAqUjwpBDY4+prW0e/aNfnfrkYP6101qfPD3dzmjKzu dNOwFmckkL8wHoa57X9XfT/DF5CjYkuh5KkcHHVh9MA/nWs8omVwrAgjPPWvOPGF8V1eCxP CwoDsz3b1/DFcy92i1Lc3jeVZOOxzdppd9qVwyxQb3I+Ze7c/kOtdedFbSmV4rdti/MpLgY J42t6devetzwTJYTW804WNpSqq64yfxPvitrWIkns3IRTKgym7kD0yK4JfFY7HPsP0TUpZ/ DscPmkCNSpAOc4Jz0rb0+aNGZ5R0HynHAxXIeEUNxLc2avh1Jm74w2Qcfj/Ou0gtZUjlViv IC4A9663OnyWZlyVHUuW0vreR/vHP8QC8/jQZsxMYuWU4wO9VDaybW3KwDD5j+f/1qlihU2 5GNqE8knniuK1FaxOpSqbNGhFNGSyuwDKufl6/SpkdSqggL6Y7VlkeXJ8gAG4k88njv7UoI aQOSATyR149PaueWFpTjeJ0wrSjoy64ikKq4DKD93uTVa4hidEibILfxgcgD1P50+CWNky7 KTjIHerUJQruZcsBnPcCs5Q9mldmynznPXltcmESQhHLJsXzTjock8d643xNp95f6F/Z96u xx+9iYfNuPoD/OvS5Ub7N5Maryc89qqwwvcQNDcOh8s/e4/Ou2niFGDU1oc0qF5Xi9T5pWH 7Kxd8SKAWCqPmz6EVvys8+iiQWyQwrgrnJOfTHbr+teoSaHDPcNJbWKJc8gyBArDB6/jxn1 zXn0katr2oaVIrzRW8jRbRwo2k46deD09qucbNJMwbujM0GP7N4gs7tpAfLl2cHseK9rlVT MwkTI4I9/Y15q+losxkiAUs2eMdcDBr0jT5ft2jwy3bZlT93IFGCGHQ1m58rsxpc60II5PI ugkakK3JGf6VO0kczfOhz244FVbiGa3u1ZV3tt6+/tUK3m0l1QYAI4H3jXave1WpzX5W0zo be2zErRSHOOB6VG7yGaGFm2tIQGHQEZ7e9ZMOozws4253cY5AX0x9KvXF3E1hNd7gRGCQeh XA6/Q1wqlUhVvNXR0upGULRep4lqF6082t6hcIGk890JxkYJ2r06YGKrWNvPc6VLDbINoQG XIGTg5AHoc/y96Z5K32iapfkfI0pZGzjdzkHHf/69bvhi1j/sr7Z5DbxlVOSFcH+ZzVS8xX Sjodb4DtopNKe3nGJ4nKAMfxI+vNdV81vJLDOD5MzbSD19fz6Vwvh67la2lcgwzxzfPFz8p wOM/hXV3GoIIxJHJ529wzRyDJB65BrCthptKa2ZMMRFSal0Oe8eaqILaDQ45Obx1aXH8Uee F/HHP0q5oUgXTy8rr5aKSc8bcen51wXxAunfxBBeQyceWNoPOMcVU0zX9Sl1K2jik+QHLoO Aw759qFFqFpbmjalqj1tFG7dsA4G0rxn8KZfWguLWQ7QWjXcFBxn8a5+HU3upEt0URNlWkk z8uPT27etdLcSpHYTM7lAq7iRjnH+RWXNyuLW4lDmTi9jk7YjejrJyMZB4xyc11uk3rz2qQ FuY1xn1rkFjSO2RVkw+Ac59R3P1rX02RLFsXWPKkHLA9Mdq9nHNYml7y1PMw16FT3djpra3 +zzy3DSbgV+VQKsi8EkmXC/d5JHNQQhJoTiU8KCDnOOKHtSITxjnkg5yK+Or1Jufv7H0lOE Ir3DF1+KTzI5WYYT5VJHBzzx71mrNJ5ZfGMYrpjuaJlOM9EUj9apX1irQtLEmNqHIXnkele 5gsZRdNUpo8nFYWpzOpB3NPTJ2mtFbccjhh2+tXpEJjkP3iB94Vg6Fb39vH5k26OBxuET5L N7+1b7l2iZVbCkV81jKSp4m8Ho2e3h5udBcyM15xbhl5G85OeoA7fnTkuIjG7iRg7HATOCD n+WKZqLYt4twVZFbn39ayTu5O7OeAwr6alSp4impNanhTrToVOVPQ3d8LKByG9u5qZ2lBA3 Ywo4GMdBWFFcMGyzcAcZ/WrT6nI5DRxPt2gDb06CvLxOAne0D0KOMha8jT+PMkSa74b80Mh BbEwfGOF429/rXAxapcIGE7RXdo2Q7KMPGMdx+ldt+0AZE8S+GGVoQuGJLLlxgA/l7euK8i Scws5DnIyCd2M+o+le/Sw7qQ5kcVSooycWdelwY4vsxZntbmMeXI3Vcjg/UVzNje32ianu3 5Xd86nO1h3FTQagsjLHctsjcnaw/gOe/qK1beWy1OxkWZAbkKADgc+hrXkVNNSje+5kpuWz 2KmoWujXl4Pst8YnmXeqnG0E9ie1YVwk0J8mSFlbuw/iHH+FQTAwXo3MUCsOFPH/1q6EXdm lrDBcSFyynZJJwcccMB0xzz0rqV4abmctdUGnXxslWEXEgglBDDtg1orf+Si2uoSGeyIwkq csvXB+tY15YeRGk9uBLEeeG4Ye3pUEeovFCbd1/duBkZ6EdDQ6fP7yJ5raHU2TxLJ9p026M 3lgb0K7SATyfpXSX94YbKRpI96kFWI5AHvXlyXPkTeajFcjZleMjHSuz0HxBDck2dy6liMD cQN3Yg/X+tceKoS0m1e33m9GotYR0uZNzpUbo1zpzLLB/FGfvJx0x+Fc6y+XISyltnJHvXW X1q2nX7zW4It3BKt6DutZF/bq8Ul1EC2ByvHT1/CvZoSU4pp3XT/gnmzbhKzRkmFHO5HKse CM9TUbb4pHgzk4wMkcilcLsABwCMrg1HLI728bbfnQkEjv6VttugTvsW4GGxhHjLYYZ69cZ GK6STWI1u7KcncqRqJMjHPTIrjlZl8puQV5fJzmrDOzjbIwbkkD0GK461CFTVo6IVJRRsa7 dLLeRTA71ZeVH3s5z/WskTl0Kk8q27cOO2DitLyxd25ckAxqTwPYYxWKWcCMZBI7Dvx0p0Y RhDlXQmcm5XNvStQmW7aBcIuMDPH4H86sakwEZl2HecZIHX2rAglMN8syqC2QQB2Nb97LG1 j5pPytgjH8Wcda0jCKd11MKkr2IpnLNAqt8xjGCPrVi1O55WQ7QMgH1z6VQZSpSWQgqiZYE 5A4/nyKswSJKA8f3WyeR78USjbqF04m5FN5HmlgNoGCM4696828YZn8QM4BcyqrAZ644/kK 7He7vnOWU5Yj1+lc/r2npcRS3cSkPCu7ccHIz0/U1hWpXu0Xhp8rSex0ngWxlt9Pa4LJskA +QdMHp+NdDrExj0+Ul1BUZwenXGOeP6Vzvga7WfRz5gCeW5XaDx7/nV3xZcy2uhySxsFXAy WXIOT0B/H6V47b57no2GeDdULeIJI3ZDHEpztIOMnOCf6V6NHewvCZHcqM9znrXkfgERQ2F zcSF/tLvhQVBGO5z+ddxd3sUbxWsbgyOcEqeCcdBRKm5XL9pybM6kSRE+WrHaox+NPMgKj9 4CM5AYZrno75FRo4vnZPlcD/lme+fT61otqVqgVTPgcfdPHsPxrhnQla6NoV11NBtjS5B2O e56Gqc0e1lBRgxGQPXHpULarbIm4MWzghSOvOOtWI7uOaLdE6yAcfKQdv0P+RTpzqU1do1k 4S2KX2tzOIi2QePxq2mporpGJhv9/esy+hkgmNxG0mGO7OeQcd/SsSR7h5N5cRsGHzAkn6+ 1e0qSrRTtdM8x13TdjtZL6JrMsrLuTAK/j1FVrO6hZZBLhW456nP+c1yf9pxCeMNJzkgBjw TnnvSLrds87xpPGG2ksAwxj1pvDQhHlSLWIlJ8zNvxJ4ni0Dw22owKpuWIWNOg384YjrjAz +FeHaT4hS0vrh9S3ypcytM0o+8HJzk4rb8d6ol/aWq2UiSQoxL7O7euf0rz3cpyehHtXCqU acn5nRz86PX7PWNMl2rHdxuOCDu5HHOcn1zXQ6LqC2+pfZpXXyrkYU7h8zcnjn/ADivnstg A9Wz0rW07VJ9P1G2uRNue3fJDMSPoKHBS0YJOLuj6ImuYo7j7PcsGdziKNer8A7j6VnzWtt cOzxTESb9pcNtUH0A7muITWWv/Lu4Z3M1whHnbc/Z4h944/vEjknpVu11oSkXLJ5doEMdtA pbJQHlm+uea1eFlFXiznlXUtzbeN0IYzq6E53bvf8Al9Ko6zev/wAI9fiHctxMot0KnH3uC fwANQNqUUsojkj8xj91S/T8BwBVa5u44Y18zqMsMjAyATjH4V0RlKnTaluc6ac/dCXQYF8O w6fCcyJHlSvTJH6c966/w5pUdnoMdqzRyNFGFZgmcHHPNYOmmRoS0rF84J98gE459SfwFdh ptwFgSNVJUIAWY4Ge/wBa8ybdtzsOF1C3udK8QGeVMQTAbzjALZ6/y/WrRn4OcYI2sP5H+l dVr0C3Fi0Mo4KlR39w1ee2l0t1as5YRkLjHo3A/CvXwT9pFwkcGJ91qSMTxXbSX1vBOq5aM FWxxkVykDT2swmKnb6H9a9Ifz5bUCTGBnDY6j1rC1mwt4tN3KuVRTnI+6T3q6+Fcm2h4fFJ WhIj0vURFKly8vzOcyK2ce2Pw/nXf61eLdaGI4HyZYy27Byen5c145FIBErM2I1bkHk/h71 6DZ339r2A0qKZLeSCNVMnV5GPRFxnnjoOa8aUHdM9RSVxLS9SZySpQkAYz90dxUj3DkZZyV Y9DWYI/szN+6SJBgMpbLI2cYP5fhTzv3bSQBj8vavpMMo1kpHh1r05OJ0Ona/9hX7OVLR5y zZ59uv+eKlbxHe/aiYJWa34+Rz0I9K5gMofOR3zxTo2Jzu69en5c+tTWy+jUd2h08VUhszu bfxHZyRq14fLZclmK/0FOh8SweSEQgv7fxVwUtxuPB4Ht1p8dw64wB0xnHtXi1cqpwukejD H1GkelafrMWoDIfDqSPLHUj1rUmmuC64UBhyDnn0rzDT7wxv5iuVfufTtXoGlXYuIlYHeAu cN1rwcbhPY2mkenh8U6nusuTqPsJ3gNkbcEe9VmsxKFZBtc4yMds1oF49qq6g84x6mmz3tv bwvLKdqZBL9SPbFcGGxVWkrUzevQpVH75VbTraQOpj2EnqOeK5u9tr2C9lhSJyqnCkg8jHF dBJqId/tEcgEQ5OV/Spn1Cbd8pG3Ax8vt9a9Oli60Xeavc4p4anJJRdg/aDkD694ZhUoJCs jAZ+blQPyrxn981xKGwfmLDb0POOPbpXsn7REkser+GpUmCoA3yCPnOB8wb6cYrxcxzrcyL I+8xth+gBGeD719Tgv4aOHEL3i5G67tjDKEjjHT/PFSIzwTq6k5H4ZxVTzg7sik44yemKkB klQdTjua7JI5VdC3yNcyidMsP4k7/XNQzXkz2YjMUSqAAQEG4Ac5B6j3qZJn2YHY4xjnHtV ed1aU/KUYDkg4BqbK2qKi2X9LvvLd4bty1uy4PfYccHp+H41FqMRgbzYW82GUAhgOPp7YrO XGFMYB+vfjpT0aRIlQBimeF7Hp+FCSUuZMp6olDgEEZG3qSKVZWD7w3I7gZxURjlwPkZN3I B4yKQLhlEoK565HTpitt2ZNWOmh1lpovs9yWdXO3k8g9j+dNhxG7rLIQmOnqKwlBaJM5Lqc 5xn9au+a+0oGzuGVpxhGKfLoc87t66le/he3u3TrGOR6c+lVpQFmKqd44BJOR/+ur7BpYyp JzgbcnPIqntZWyQGDHOAeM4qnJoqEl1GFJFi3qmCOCT1wasBS6q2Mdx09Pf8aVA0kbbMDoo 46ZFP2sjqrDjdjPUf560nPQZcsZWbUFt0RURkGf8AH86yJI9tzKgOcEkY6dTV1SIHE5OXQc DPU/4VS8wSzqqEHknGOeeMVnbX3epaFUlYw4Oeh59fTj8a2fOeSFCVBQhScnGPb/P61h26+ bKc52AEnJAzjrVfWp0giFsjFSWBZx14HTHQ4OK0XKlzMylFykoom1a+uIsOs48jO07T90jH 4+tPt/EMD2cQniiSWJiUdSdzdeMc965eW6Ur+8YsSRj24zxVTdgqVPHIye1c06ivdHZCl7v Kz0qPUoHtvNhPmBsF2GPqBVG81eI21zFs+aZdqZ5DKe4rk0vilp5KMR5n3gD2FBv5Zp7MFV HlkAEnA6HmipVSWnYmFBX97U9B0a4t9J8PK7MFzwqsPvE9cfj+VXdXMmq+GrlNq7EVX2Lkc DBx+XrXF3+qp9nWyt4SsCkEFuSx7kjHHrWlp3iaKPTyJ1QysCgCgjcMAfh2/wAK8Td3O9xd rlOzu5E0uKKK4WIj5ThunJJY/wAqnkvL2Rtgkdg2BtDY3EjPb0HNYlxJbb5JrdgI2OHUfnk fp0qN7uURvsmwrHGD1285IPXPPNelRkrXOOpB3Ojk1eW0tUtbe63uBmVs8Z+v/wCs1kPruo RI0MV4+xyfn6E8e9UVvmRNkO2R2Ixg4VP8TzVWMzPPKhQ7jzgc/j9K1lytWQQg0/eN5vEOq TwLbApGnTOOFH97655rVsfGV1plv9mg2zsMtlicMepz/n8q4yRZIwVO1mGOA3yr7ZpMHYG8 wEt1wMflWUqULKLRopNanZ3HjLVLuIxmQKrcybZCC+Ow9PxqnL44uZjIDGsakEJhe9clGtx MSFhZl9TkZpBBNIVDx7Oy5ODSj7vwFNKXxG3ca3POVfdskVAp29gPr3NZr6hIA0qll35RAf 1/z71XkARirxmPnGW4pn7u4kCpGxPYAVc6spChCMVoK9y7RmN92W5x2XHt+dUizkknHSp5F ZC0ZQ4J9OtRiJpGyIycHheT9a55Lm3NouxF5jhQwABB3c/zpvmHb8pOT1Ip5glyH2j3B45p WglLbkiA2jHWsuVIdyeC6uBZzQwzlYnARlz94Zzj6VZfWboQfZ45GDB/vZ5GOgzVP7HMluW lBVM8EDv6fzphhcKxUE46sT37Vqm4rQhqMjftfEF1bkgHPG53GSW46Z9KfqeuS39kyzKEkG 0gx5Bx0P8ASucb5FJAJHTPYmiOYsrmVs/LgZ9Pahy5lyslU4xfMj0HTvFCz2NvZ3B8rY20u MHIC9D6fWvQNHklW3BnZQcADK5Irw+xaPzN+CvYAt8uP617Hod4by08goFeLAkGc7uCMg1w 1KfLoa3TV0b2ps8mi3Ulvu8yONgvHOSMDOO3rXkVldC1ESyxlpQxEys20A5PHv1r3VLYSaY YYwIy45AHOfX8/wBK8X8b6JPp2oxXrKI4JnYPtb+MenseK6cHUUG0znrQ5rLoNOs/6YwhfC ICZSei+gA/Gqeqaq8lo5jwVlBOcjpjj2rABnjtmjjBzM2Xwf0JpGmh8vHzERrnaO57mu727 acbmCw0VJS7GdHKmc9GPOPoK0rDV7qzeNoZXjVTlvLOGY+x7VlnMkuMKrE/5/Co/MZWZByv bArgasd61OvfxJPJvYLCvmqA5Ybzj6nrUtnrCMPLncLgZjYjJbvg471yEcx6/wAI9s1OJyz BgSq+vce9VRrSpO8SalKFRandpkiNpiEO3JHX/JqNZWQllbIbsTjHvWBY6kslu0V5OzLGMo vUn61uLNJcSqIbcIGXjYd5H1r2Y4lTjdHkyoODsSAhjtB+9+lTIm1cRsvvxnNMeN/nBhwRn P04xVi3mt4448wMz5+b0qKjvqwj5DIN0UoDN8qn7vr/APWrWh1S4iI2kqgGNucZ681lsQ7u yDjPIH8qcpCmQsx6ZGTxXNKCm9TRSa2NmLXr5Ww8pKggcfLk/Wnz6486bNgVU+8Scg+maxR JsjO5B69KSbIBbccnqW64x2FcssJSTukbqtNqzZsQ6pjCquVY9c8Z9KsnXp4T5cc8YVQMbg Sfzrm0++qB8qOmTx9aJseadqMg445OOKUqFN7oI1JR6nrX7Q0bf2t4bm+dkXeNu4Bc7Qc+u eK8Xi2pqCpcSBUbDOwH3cjPSvZv2jY9974c8uDe7FlVt2OSo4x36Z/CvE7ndHeu8bb2BHfo cc4/WrwjtA6a6vIv3TFzGUmhdSuVKcEjvnjinLG24IWG7GQAaa/kzCPyZT5w++XG0sPYetW ViAUtwGBOMHH0r0L6nnraxDJEAomjkXB65OfwqGQIcFTyR0z0q2iL5pikBXdk5z/L3qtPCI 5DtcgBerUN2KTK8iKHxGUGcDI7fjUQSSKUsGYZ+Yc5P0qcRkFVIwmOR2xSeWGICnkHPPNOy e5XMSIuY9jMwIxgZz+ApgQPkFRvXjLH+dKCOWPupz1PWrNrYiYkySlQpyVB5J/oK5cVi6eF pOrU2R3YHAVcdXjQo/E+5WXdBIFXHI+YE9BnNWT+7lMbMGQHhs8c89auXMMEenyL5ShUG4Y HII5z9ag+16ZFODNKnmyEbc87fb2rwaOf+1oSq06TbTtZfm+x9PieE/YYmFCrXik1dt6a3t ZK+v4ESsI5cIwGTjIOQevFQxyefKEVeh57AVrS2kUxzsVJB92QLytYMVxHbO8ZLecr7GJHC nuR612ZXnNPGxlZWkum55ud8O1cqcZcylGWz2+8ugMhlXIPoSf1prkRtu3cEkYxnpWd/aUj wyRhs+YdpJ/Gs6W+JIXOQhyuOv4n6V6vtOXSSPnfZNvc3biaO3t1md8MwBGP4jVFtRhjgnm 2r525TF6mktNNuNZUSrKscI+VnJ3MT3AH0x+dP1rRbextIJ7dnzvCOGOcjBOfbpXDPN8PGu sOn7z0+fme3T4fxlTCPGSjaC13tdeRkrqV0gLRuVTBOOpOR0z9KqyXTSKBJ85YYwx6DHAFK 0rCIRrhgBjj1waPsrpa/anXaM4G8cnPTA7/AP6q6ZVulzzFBblJgInIBLbRznofXr700k8M NwHHB55q3PbYhyy4Xsu7H/666vw/aWh04SmGOSZyQ+QGx6D2/wDr15WOxywVP2rV15Ht5Tl ssyr/AFeMlHRu7OQjQ7g0jdO4PWmzyFJEcqGUHhc8ACtjU1ig1GWK0CrChBHoD3ArGusCby 4wx4wCf4vc1206qqU1NdVc8+vQdCtKlJpuLa020I3uZptpeQk9M1GZCOCT3xg05YHcAKchs /pVyxtInv4I7oBY2kAY5xxmsJPki5diqcXUnGC6tL7zP3jlQoJPGM8inpuLBjlgARya77W9 N0yPQ52+zxQNEuY3VQCD2HvmvPSGY7upHXHNceCxkcXBzirWdj1M2yueW1VSnJO6voTpI/m 7gQrH5gRVhHdYnQO0a/xDOS/171RNwQMAc57Htz2p0lyzwIjAbc8DHX6+td7bWx4zRI7s2C x3BTgjoM9qnF55JDmISzH7q9k5qsPnG9VOWwo+vSgwzByNpUD70mDx9TVqT3E0mX4Z4VR2u X+YDIjGcfiadBdQGQRhkjDD77Dj6fSt7S/DNuEW5vXWdnAbanT86k1rTdLjFpuWOzjZyrui 4+XGfzrxVnNBYhUad36en4n03+rGLWFeJqtR2sm+7t6Iw5bi5s4WS7QT27jHB3cHuv8An0r KtryS3uV2sSEJKnoTx64rutPtvD00bW9nbxyCPqJFJP1+asfxLoVpa241GzTy0DBXQfd57j 054pwzqFTEKjKLi3tcdbhmtSwjxdOpGcVvb9O9jHuLye/M3l7IQBkAHt0PJqxYRyiDZPbH5 cYcD73OOtYgfHVgQORweD2qQXciMAspAB6dq9pVD5bk0si39qKXJjnQKVJyccVXe5/ft5I2 r6nr0qOeXz/nYnOeC3UD/Cu10DR9Mm0SC4mto7iWcZZ2GcHPQemK87G4+GEhzzTabPYyrKa mZVXSptKyvqcSZpGIUszqP7zH5aSSRmwADnHTtVm/tobbWLu3gJaGOQhTnp7VV4yTnnsR1r phU54qS6nn1KTpTlTe6bX3EWHIOSfYUruAoxyOvWm9cHHTp7f54pFUF8HkgZ6VtzaWMrFiO 6IiMYABdQpyo4+len+FdYJmt5BDkkhZ23ADAGCfrXmCIxbaq42/eIH86vWt3cWTq9s5BI2k +2ayn7+40j2fWviFbaZp0kFsPMuQMRqRwc929uteNahql1e38l3e3L3ErtuLO3f29KrzTSS y+czs7SNkluTnNQ+Ux3YBH4dKiMUnoO2hJ9tD7suUzyGAxmq/nFwMEgdaZtOSAQ3PXFNXcG K4+YjjNaXZDJWfqEADNycHrTG3Bs8En8s06JC6s7MQgOGyDgH0qTbET5mCO23rzjrVasEhF RyFGAoJokwijdjb6jrSMzqxOT7kimrEWYLz7A1DQx0chz1wvTirseq30IVYJnjVRj5T1qsI lCfMy7s9PSmFvlwMbR1xTUmtmJpPdG9Y+IZ7bAkd5FzuYbzlj71uWWu2cluAY3+0E5O0cde mSfp9K4PkPgH8KkWRyoUScE9q0jVkjKVGD6HoaXtpOsgikVJY2CMQc7yc8j2zU0u+NzHndh Qzd9tefW0pV8q7EqMjnFdhp97Hc2w88lnJ/eOwzgY9q66dZS0e5yzouGqL3mOzMxPpy/Oam jeTYGCrjPXvx9e3NMt7WZncrIAo5D4IBFOCTRqWUbkweSOOvpWnMm7GS7jGcMRtHz8ninMF Bwdo+vNNzkE+XjJ+7joO1NbJbhSOB0PtUON9h83c9d/aLEKXvhqd2QSrIUXJ+YgqP4fT3rw qe5xertRFVTnCjH1r3D9pWNRJ4cuNqs6SlcjlsbM4/SvALhl3SFHKucE5GMZHp/SuDDyXKe nVV5HRaXI12ykvHgZAJHzfj+FXboPbuh8wFOjMp7en1965RHYjO49M429PxqeOSe4YKfNbH oc4Hf6V6EZx+Zwyotu99Dam1CzlLeWsgYKFjO/nPJyfSnQSpNAwkHK9j3FUoIo3BxFtbjk/ rVrO0jnGMqTjFdCct2ZtJKyHtC6qr792DyR3560SIqkeWw8zpgnt2qMGQyNzuAHQVFIEjLS BiAffHaruZ3Y94WnQMoCOGKsSTVaC9u016O1kG07xGxIxnj/CqD6rcW5Zlc5c5GACKfp7te a9bXE0pd/MDHt0Bx2rycdJPD1Ldn+R7WWRf1yi/wC9H80dXqZxpF36eU316V5+nmTSKEUyO 2MBeSxr0S+t2uNNuYY+WkiZQM9TisWx1EReRDJYBHIC70UA46c+/tXxmTVa1KhP2MOeV9r2 6H6XxNh8PVxNJ4mpyRs9bN9dVpsbdtG8drFHJ98IAfyrmmtbjUtaneAbIyxYSMONvTOO+ea t3GqtLHcxGN0C/KAh5PuT2FRafNdL9jl2M5AZAE/jHb8Aa7MBl+IwsKtdtKbWnlrfXoeZm2 dYLHVqGDgnOnFq/d6WSXX1/An/ALK0u1dI7m6kMkvQZAyfwHHpTb3w9ALffalvkBYq3O/j1 9aL22uI45Ly9ubeOVvmCHJ4/uj+VbkL5s42PXywf0rhxGKr0Y060Kzk769u+nl0PYwuX4bE 1auGq4aMIpJxt8VtVd66PS+pzegW1xb3u8PiGRCWUn8R9a29St4Lu2WCeVo0Lg7l79eKztF KE5Tjjuck+o+lad8IykXmLuXfkg9Oh6+1a5hDmzSmou10tV6nHk9X2eQ15TXMouWj2astDA tNFa4lYhs2wb5ZGHzOAew9PerN9pSPdW8bO8sSqdsbdc9Oo+vWtDT7qS4eXkNGuNvscnj2p L6eWK6gEaq7srABzgDpkk1tPF4uOP8AYc17J2XR6aX8+5z0cBltXJ/rbhy3au92ves7eXby 8ynLosbRvOZXe4AO0KAFz6Y/+vVW18Pn52nleLfyRG2D17/4U+51ScqIkbDM3ylRkuM9Rnt xWppkslxpkM0jb3YH5vXkiuTGVcxw1FurUT5n6/d2O7K6eS5hiVHD0muSN+yettdbt/M5Ya eJtSnimYCKNijED0z2/nViXQ3MDXE0ywp/DG/8XIxuPboTV+2SMa3MiozlnZ3fGAgBPGfWr GusY7SJuPLDHdnPXHHSvTqZjU9tRw8HbmSbf9dzxMPlFFUMVjZq6g5KMfTq+9roo2mg6bcw CeO5llHQMABt7YHFZY0i7l1CeztwGCEoZTgKvpn8O1OtNTvLB2EO1hIB8jc7e2fb6VLo9xO NdVlkZhOSHBzyOpP505fXKPtanPeNrq/9IzjUyvF/V6LpOMm7S5fu/F2flqP1jRfsWiCf7T JO8RA2s3y5JxkD2/WsjTNBuNUd3RxFAvDSMM5PoB9MV1/iIFtBmwP4lHXHeuf0a7v7e5lhs oRcCXkx4xtI/jz2HtXJg8TiKmClUi1zX62Wh6OZYHBUs2p0ZxfI4rRXbvrbzJl8M6Gl59ik 1WT7Sw4j3KD+WP0qnrHhSTToVureQzxZwVPDLnAz9PyqR9GubXVre/vLqF5nuFOwOd5y3Wu m119ug3rE9I/6isHjKtGtTSq86lv287HYstwuLw1fnw/s5Q1Xe1rq+u/dHnauUjETR9cHPX /Peo1Yq7IjsAvB5wP0pZpGZnc89PmPPsD6Co1yq7WBznv/AJ4r6u9j81SOv8HXVxIbyKSQt EoUqp6KcnpV/wASxG6j0+3hjLSSTkAAj+6c9ayPBeTd6h0xtXoc45NW/GbNHY2RRyjCYkMD gj5a+Qqr/hWtD+tD9Pw8k+HG6t2rP1tzF/R9OuIbgzzR+SgTaFJBJ59u2Kp+JtQt5LT7BBK sjFg0hHIUDtn1z/Kuf0fVhHqKLqrzXUMmEXdISEJPUjPIrr7zQNNuoHjS2SCQg7ZIhtwf60 8S1QxsauM12s0tPzvoRgovF5VPD5ZpvdSd5a+itqcvp3hq61PbcTkQWzAFWzy3uB/jS3vhl 4dSSxtyZRKAyMf4RnnP09a2vCtxO1tPaXEm/wCzkBT/AHRyMfmKNc1U6PrVvcrCsrPbMgJO Nvzf4iuhY7FvFyoqzsnZdPI5XlWWrK4Ymd1qrt7rWzWnzS0M+98G+Xp0s0dzJLcomRGijDH 09adpXhfVUtmEuoT2O/8A5ZRnqT3Pp+FQz+J7+S0MYMKSnnegIIHauv0+4e7061uZDhpEVj 9e9c2Mr47D0f3zWr8n+ljuy3C5RjcS/qqkuWOu6Wr9b3/A8snt2heSNwdyMVOM4yDirltpN 9LNaRzo9rBcvtEso2jp71c04RTeL0WflPPfg9CRnH64rofF1vPcaOjx5YRSh378EEZ/WvXx GPlCrTobc637f0z5rB5PGrh62Lk7qm37q623v8ivd+D41tHOnySCYDhZcEN/gaxD4duI/D3 9otIoZiPk284zjknoc/1rqvDVxPJoirLIW8p2jV2PUDkVg2t091rv2SSbdp8t00oiP3Sckj 9ccVwYfFYuM6lOcr8ju31a7HtY3BZbOFGtThyusrJJ6Ju1m/T+kULTS7pvIiaF4Yrh9vmyf Kp9+f8APSugvfCKG3/0K8bzQOEkwQ35DirniaIyaOZDuKROGcKM5HSjwzcz3Ojfv23NG5QE n+Htk1hWzGvUw8cXSdrOzRthcmwVHFzy6tByvHmUnp62Oci8PSnSkvw+52YYiUcnJx17GtB tDS1t/N1C9itwTjGzf+Gc8n8KpQ660GtyDzGNgbhpNoGeOeR7d8V1t1bwapp5RJvkcZWSPn HFa4rG4qhOCqu0ZO90tl2+RlgMsy7FU6ksPDmqQVrN6Nr7WnRnL3nhu5NuLmxuY7pANwVV2 lh7etcwS7MCTwezdRXfTyahpNlBawWwkhQBDMp+4vrjsffpXMCS3nkh8za8AUgkMPMBxySP b1FetldStWjKU5KSvo1v87HzWfYfC4apCNGDhJr3k72T8r7/AJGT528GFsqpO75Txn3Bp/l vE3y3akfeG0Zz7Y7VckshDbXMhUGRVXGOvOefxFVbe0lmuBGOCxwPavWl7vU+cWuw3zmZ9x Yyn/b7fhTvtOyPYFVWzgk9AK1H0GVLYSKfMJBO0dTjj+tVGs5IVLtEdnPzMuAeajmT6lWKf mMzAngD0pCDuACnA6D8a0IreO5JX5VI74J/kOanfSlhUM8+QcEnb0B9fw7daV0HqZOGxxjA 5+lOIPVeAOM471tr4dvbqF5rGGS4jQAuVTmP3NZdxA9k2yYEOedhBGfrQmmF0xsajcuCCxP U1s2tw8CMYtrEjksPu+/1rDjLtg/d69Oc+1aJikWTySQzEhTii7WqHZNWNCTUzLFtad29MH rjoPpSf2hqMBKkPsHGOu0/X+lQR2LL++lwFXgADNPjlkFwEjDljwwAyRng8fjS9qyeRdjf0 7U1vRFbTNtI58wkDp61cc5bIIIwOevauWvVKXxVYdrFVOQc5wOcfX0oGoXEaqguGXaAMD6V vDEcuj2OeWHUnc9//aVcrDoO2ULIZSEXZknMfJz2/wDr186S5MqlHz8q7vm6tivoz9pYRG2 0ANJslMxCIR8pzGQST27V883TL9o2xhR5S7Tt/iI78etY4fY6qi1GxzSoW3Od/GTk1dspWM 7XD3GGA4BJy/HQHpms8IApDuTu+9nPNOBBiaPjHQfKRXXF6mEldWOld4ZpEkgfMZx0+8Oe9 SK7ec0D4LqSXYdOnX+dYMN1IuzbIzKrDCluPoR36d6ne8mO/cu3zCcjkgk+tdHtXYwdLoat 5eWke1LeZHOAzkAj+YrHudRmuyUCKFJGABznnv8AnUIC3AKMSW6gjov+eKu+XaQMihdxKkv n15/Sp9q35DVOMelyGys5JGkFwOPvdODx6/Sr0dzFpuo20TwCIOwZ3ZsjnjIPcYx9DVKS5Z NshPyfeCjjHpzWZvkvGYySFnUbt23p61hViqlJ031ujfD1ZUqsaq3i0/uZ6JdXUFpatczsA ic9eSfQVx0WuK0UpuiGdZdyJtweck4btisWSRpODM7xoTjexOM01YpHdQoyznAycCvJy3LY 4BSlzXb6+R9HnedyzXkjy8sY9L31NwapayXqypBIVkGGJIPUAHA7n3P6V0ujKkcO3zAdy/u 89dvpXEQRSLcCNhypx16f/Wrp9y29k5ZkbaG5XPzZ9s/p7V34rDRxVGVG9r9TxsBjnl+Khi Yx5uXp+Bf1izQut+1wsLRLgB13Bj1wB+lXbWZJ7OKZcAFeg4246j2xXE3FxtdC3mSyAZLSZ P8AnFJaiabIa4ZI2baI1JJfn0Hb3r5+tk8p0I0ZVfh200Pr6XFFOli54mFCymtddW1s+33I 6K1NlHqpkinRIjlY0xjJ7/rV/Vnt4tLma4GQQQB3J7YrkxDHEyvI+6MHIUEcj2qU+dPI0kj koo+VWb7vp9OtaV8sVWrCpzv3Ul5uxyYPiWWHw9ak6Sbm212XNvp2L3h+4xcNE7EEr8mT0x 1GPw/StLWViksfLMQlmY5iHoeuc9hisfTlBlklk/dqFyHYHI9Bn8KuyypIA91EBgDdk8tgH /61XXy6VTFxxKe1vw/rU58LxB9Wy6eAcLt3s+mvl5dDEnR47aOaPLlhh5g3LZ7L9OldPpGV 0mBH271HO0jjnjgdPxrK8wb2KrvkIJDE5Cg9cDtUMETKWNtNIobhpOQD7YrfHYKWMpcl7O9 zjyXOFlmIdWUbpqz7l6+uhb6tF9kBlbeWljQ9TjGT6cVrH7JewMmVmiYc7Wz/APqNcjJOkc Upj+Vh1cfMXPbp9azVlu7ZhtlaHZkkIeXbHOa4q2TKpTgoytKPU9jB8TujXqynTTp1He3bp 87rc60aHpdli7nlZoozu2yMNoP9awYLsTeIf7SkUxQNKAA3HXgGqavc3YVbm4dyGyQ7Zx37 0FHaP92SseRgEgjBByTXRRwM4xl7efM2reiOPGZzSnOCwdJQjGSl5trud3dfZzZOLkAx45J OPpWb4aa1GnvGjKZVY+Zjr7Z9eK5maaeSIQNLJJgZw5IA5p0EgtMPayP5v3dy/wAOR+vT9K 86GUShh5UefVu/loezU4qpyxkMSqWkU0++vn5fqzc1KwW3vDqLyoxaZXAbO5RnkDtitu7S3 nspku9pt2QiQk4G361xIczzv9ouC6qNjkNks3PqRnFQzS3M1otv5sjxnoofICjuf8aqpldW qqalU1j5dNNiKHEuHoTrOFHSeu99fPyfZGf5UbXLKh2Qhyw3DJCjpmo2RpZQsbjJOF4wCT7 1YlhdG2hcqepGcemabGMHYFzt+YnFfQJWPinK7vY7nQ9FGkwSB3Ek8xG9gMAAdAKj8Q6Rca xbQRwMgaFyx3kgHIx2FckdTuxEFFzLh+FXceFFJJfXPkoEmYEHG4OdzD35r5z+zMQsR9Z9o ub0PuXxFgnhPqSoNQtb4vmbGn+EJY72Oe/njaNDu2R5O8jsScYFdDqep22l2rzTON+Dsjz8 zn0x/WuMj1C8aL5ryfZyCQ5Gfaqb7JpmmaRmLDGTyR+da1Mtq4mop4md0uiRlR4hw2BoSp4 Ci031budB4OfL3nmuDLJtfHc9cn9au+KoLVrSGaaPNwr4iI9O4PtxXLRTSQFJIpXVoz95OC fxq1Cb/WLyQs2XRNzO7cBR/X2rZ5fJ4tYlSsv+Bb7jkhn0VljwMoXk76vbV3v6ozxa7dxGH 3dRnn8K9A0SRJdEtGjPAjC/QjrXK3EWlR2siLePNdqOAAQi++cc/TpVa2mvrRJEt7qSNXJ3 7OgPf8a2zHBPF01GLs0zlyPNo5bWlOcbqStoX5tMs5vF7WtjL5RI82Rgc7XzkhfxxW3cz6v YssQsv7ViYf6xPlb6MOn41gaVoUtzfr51y8KovmZjYCTrjr2rX19bjS7CKa31O6Ub9hDOGG ME9x1rysTHmrU8M5c1l1T++61PqMvrWwtbHxg4Jtu8Wtu3K9PwKdy2v3Nkbe30f7FBz+7jI yw/Ss3TtPmudTW3INs6jexbqmD6V0HhrU72+E63R8wRAYcjuex9avXtml1qsLLKYpIlDs8f DHngZ/OksXLDSnQmlHS91d9N3fcqpltPH06WOjOU9UuWVldXs0rWS+RHJNqVpiJrUX8LLje g2tn0I5FZ8w1W40+W3tdPOnxEf6qNBufPUe1XNYF3Z2qS2t9cZL4+bBA4PtT9Hvbq7eWG6Q 74gGZiORnsfeuanenR+sxhF233Xztsd1eUauM/s+pUnFtaW5Xpa9ub4raHL6Jp0MuuSWt6r JGin92w27z6f1rdv7CTT5objSAbZCD5iIMoTxjI596t6xc2cVwVlh8xzFvIBweD8uSOnU1Q ttfklSPzJFi8yTb24HHPP1r0uStiuTER1VtYvb+up866+Dyz2mXzupJ3U425ujtq+mz1sbk Ehk01JrtFhZo8yI3RfWvOb6Ox+2ObeGRFPRQRz7/SukmupLq4eO6mknVG4ij4U9eWIHIA/C ooX0y7eNHtFOT8ix9T/vZ5rfLsG8I5Sf2ui2RwZ5nEMxVOFOLtDq93t2ORkBDYVsAcYJ6VJ ayyQXCSRSEHjAArodTsbWeBpYtiTqdzLH91R6ACp9P8GarNCJCkMJYAqZJMsvPTAzXtq0j5 VyUdzNkXU5pI5Y5yGxwityPc46fj6UnnNJbhJpt20Hlmz+OK0rnw9q+lACO38xZIzu8g5Ax 1JJFU7O1tzKzkNK+PlBPAPqfXHpU8tugKSepEzmCNWt/k2jBcD5s+vtSxXYDpPJEDCAdqdt 3v61bnsTOkkpJZV4AHymsxoGVAUTOB8pPTAGanl01KTT2Oi0vX7u0crA4tkb+6uQT7g9a0I dJvNXc6i8EdymDullcfN+fWuPDsm1g+GwM4561rQ6i8tutvNKNqkDy+ePYDp6VnKNtglG5f h8ORm5SXU76GKyYbw0bAjGenHTvWpPoWlpEk1ldG4I+Y4XPy+nPf61zkl9eXLCItJIkZ4y2 4emQBXT6fYmLSIL7XpGNm5zDAibmk+g6fia0Sk9WzOTsW4GtJI44hCZV2sr+VHuJPrxwKhm 0Kd2kRI7lYjztQcj0/rW/b67NcSWtlp9iYLVs/usAAbemSOvHNaL6hCIixniiwRvCryTzWS TY1c8uutB1eKaRRaySKgxvC8YHf2qMaRc7Rvt7gNgZ2pxXoGp38MbHy5g0+MgbjhfrVYy3U uJFbIIHRTjp7VLmo7l8z7HoH7SQQW/htzvz9rADL/APLOTzx/wDqr5vnKHUbhQ2UViAw46e 1fSn7R0TTabokaxs+65Uffwo+Qjkd+DXzteaY8F5JPIuEZyBtOcEdSPb3ropTS0ZdTcz4pm VvkkYtnpmlQvjcfmIH1xWpY6Wk335HtVZ8btuT9cV1GneFbOOMS3ZMshPzEn5VHsBWjqRTs tTJtLc5KNmuIgkcWGz0HBPrk1Zl0y4Mm5gF+U4DkDmuoutHs7ODM99FAvRCI9pU846HpzWZ fW32WzaeC8hlYpmMSBkLDOMjd1/+vQqjWlrENpmOlu0K5aUMW6kAj8KYtpK7EyODkgAMT8o 70y5nvVm8uSaNerHgE4zjmiW+jiIVSWcHjPGB+VX7VIpRY9NMjJDSvlQgywPG71+laCWSND lFUCQFWY4HI6D3rOsLmCV9s7yRBh8skY5RuvofStKaORbbMd3DOoGSfM5bAznHY8frV87fw ozatuY8toFO4YHOGGMf5PWplgjjjSVmUMAWXK5yc9/f2pJJy5SY+ZuIK5ds5quZRsPmSHPY YwKifNLQtLQ0PJZfKlkym3lShB3cev8A+qkk+yLKHkbB5bamME81nyXDMIwZGkRD8qc4oiB Zh5hyecqRn0rnafVjsXktQI/tkivIG5CKMEn1+nJqIb2A2DmU7I1RiMnp+IoCTOu2YlolIA TPXJ6D9easNu5OAZJTgBRwqjjr2GM9KyTs7lEJKhWiixNMnys7/dA+ucAf4VLBNCo+8ZNzE 5AxjtkH6/ypk0H7yOztSjsAPMdum7nsOP8A9VTRWMK7nnlWVg2AoP3m9PpVqS3IauWTKHWP YmyMsAuWzjPUn9KWZAsa5wckqoYYyPpnv0/OoZGRpykY3NwRuOFXjgn+lTNt+1HbumKnZub Py9Sf/wBVUqltSHEreSyJLNJM6qFyVHfpx+vSnTXK+SVR/wB3t45IIyegqOeYtLsiYu5I+V vuqB0JqvPKdihtx7bVyA5JPPPTvV87aHyjppwFE0sKEr93A5Hp9fqfpUMccEVsZ58s38MYP XnofSnxRSXMyIsXmYxhFbBAB65HpT32zzfZ1kHlxcFiOrd/8M1fNrYTRWQI8jK+A5IZnA4Q eg/qaViIgY1kBDry+OoBFKE3xbFQBQu5nB75/nVa6dlnUAbMcrtHCiplvYuJNKwAIDktnBP Y8/4VOsYjtFmljG58lTt4H19TWdK0jXghABOMYzkCmTXbO5Uuw7Z9O+cVJTLpWNpGdAQiqO XOS7eg9BVIHzGeMLgk4CjnHHSojdEL1JHOcjv601ZQNiKCARww42k9T/KqSCxo2xQ2wjV90 jHDc4x/nmmyLtVVHy+p3H5jnj/IqrZwtFPI1wCpjUnYOpIwAPzxXQTWMtwwjtoBJJCiRqCP lBIyzH9OvTNYSmk7FWMQBGeMZwrEgkkHA/w5p0KZlBMq7QTwD6VfPhLU4ipZ03HOVJJIOe3 6VWbR9TivI4fLPLBS4U7RnnP5U3OLWjJWuhVmkV5QIssnUDuT/nFTQwGW1mnCEGIA47EE4z 61qL4YuZpJN16uxF+bbGRjHqScCkaGw06TEOsBbjbtJY7gwI5UgKR7UlNS0iN6GKVOVU4AH OR/T1re1WSDS9Jh0a0dRczDzbp0OSOBhM/Xn8Pemaf5GkXE800Ann8sC2kGTEjHgsx7EDPH XNRmOO/njhZYxcSLuEsoYF/fJHtWlgbMBG27lIK4HTuOnWpzNOIgUGwHoce3Y1vT6NDs8uO 4hSRVLbnIIZskYJrMltfM3qJokeIZKlxtOOpB7nnp161TBXKUNxc2l2tzHO0cq8nHXHv6g1 0UXimSaFoL2ztpUP3t2cH8Oa537PLc4UMGKjjn71K9rNGVXsw78DB6Yrmq4WjWalON2up6O FzLFYSLhRm0n03X3O5vReKZBCyW2nwQJ/sn7nvj16VHZ6jdiTz0kYsWDOzcmQDA/LnNYS2t wsojdGVwu7BHUVdtDIdxAMbH5FCjH+eBWccHQgmox338y6uZYuu4upUfu7dLeiVjsLfUvto eOW0jMa43qzZPIz0qWLUImlaOOMRoGwWK9T6n+lcml19kjbys7zgRheeT3NQC4uLmIrJKTt 5P9K5f7Oo7KOnzOl55mDWtV372V/vtc7fyEmYxNEkxcgspPJX196ydT8PxQ2DXMZaSVZdix hNuVPOfbHf+dQWct9a2RVXkPm8qqjluOp78Vchd0gEuoWplL8IpZs49wevPWumnF09EeJJu UnKTuxtjcyoyRmSNIgVViVxk/j7c1Q1bTZLi4keDUTubLBnJBfj0A49Pp2rSivIUtneBVQ8 7cgDv6Y4qmZ0dleVwxIyiL0Pp/Kt1Us9iLN6lPTtB1K0kWeSRYU+6VJOWB6Ae5rWs7u5jMj NuYsPLODymCc/jUc+o3c1uqEwtuAZMdEHTt0HTrVCWSWR38zOG5OByTV+0s7pCUW17x1N9r Woi4QQRxhAAyMGDb/XIx6n+VUdKMdtCy3ls8rPIXaTCnGeowenrWIZpwqx+c0caYbI7fT/C pPMlfTZIopCpd8lupP1/wqeeXcHBJWLWoX2mM13aPbFomBMIRstE3YlumM9vSudAebeFxsR d2Opx9e9aljbxmQi4AKbhlcFVwe57ntXQtb6HZxSgzQuM4MZ/TA6YrbR63Ffl0RxoKSLHI6 bWIC8jO4DoRSNBcJcOgjVmyUHl9FyevtxWwbDz42ETBLZmxudcbBmqM14RFJa26mTB5boOO /Sl7u9zRO5p+GodOgkkudT3tHaONyA7fNc8rHn3wSSOigmtHUddW5me6u5d7upKDJAReyqO wrlZ7uZ7aGGMCOGEElupZyMM2fcAAewqo3my7ZXKlmGBzzgGlJ30Gopam7F4hlEvmuxOFIH XCnjpj6Crdhr0zyymeIeRgkhfvbscYrmzBcLH56wkQE8O/SkSaYqAsbYUnBHTNZuCKvY3W1 Lz3V5Rvf7uOu2rz6lGrbVZiBgcNiua828aRZHyVXqQOM/hT/3n+10/u1Kgh3Po39opjHbaD Ilujt9pX98T/qxsPAHfOP0rwXz7ZtSV5Jm3K5bBHygH1Pr1r139ozVQYNGKvHsSZWJP3x8h Py/h1+or53h1oRzzPIglEhyExwufSrjTurkzlqd+DE8ztAQxCgli3BwMgD2ODxVa+1drMxx wTsbhTnqGXnB5+nQVxZ1a4J+WQoMYAX5RTHuTuUovPGVPr610WsY2u7s6G61N7lvPvpWd+g IyPwHpVhIbi8sFuLu4kZ3cRW1uDuILHAzk8Dg+/T1rnI7q7uhHCuODgYxgcdTXVfa9PshHG jbZUKuNvc9z9eTWVSVtC9i82hWkctyZtjRQ4jTax3M+Mk5zxj+lZr6faBJLdbWHz4mPnTCQ gIA2eR1BPtW2bhjaMLdxbM2cEnGPU/j0zXNXFvqVxqcen2cYa4uAfkiODOeTzk+xrnjO+iY lds1tM0221C3SCCGN7gMWV4juVwMnknHA4znGKzbuDS7fU2tRJJBIjbW8zAWPp14J45PfNa c+lX0HgWI6c97JZXN0XuVmiMQXgKFK5OVDh8noSF9Ky73X7vSb6zTQ2lEEG1szosguHAIyw I5UK23ac8AelOEXzXTGZd4Vhu3t7e6FxHHIyiVAcSAMcMCegIqn8zsMvubPSqzSzm5llJIm diCAAM5+lSK0+CyxemcCuzVAWFRkznCNnknrz/hVhWbaYynO3tgD8ait4ppXYvGVJA2gr71 pLYjywVXLE52hecemalySW47EaF5BlEClTjg5AH17nitBVjht1ZiQyx5Veo5PJ/I1ElpcmY ZjOSM8jb+Zoy28zlWaMDA55PSuWWrsKxKkhhJit8Bwm52xzxnLZ9KiYSNKzcIB8uc4AHp7m nRDarShMl2GeDl/b2H86AsrQbtmQvIUDqfWp2AlLIsR2suD0xx6c+5pY455RHGxeNG+d3Rc uc/y/lVyG3dYwZkYMx3AEZI/zinBbl5VSONnd2wVAznpx/KolO2w0RvZxmQwwKse0Eb1+ZQ egA4yx4P/ANas0Wa20zMwmHzYQsBkg8Ek/nXTnbaxKke0SlcSOo3c88Lnv/kVnDTBjzWs32 hiPMkzg88D6YJPvUxm1u9BWMyzVnMkL4tpDGRv3diMqAM/T25rNaO6f5oOFHG0fKAMfz/+v XQzabAzrGihJ3bafMOWJOOfbAHTPeqN8strus/KlDSchymCRwOOw6Efia6YzuyWiiltLIIk jd+eVGfvHnJI9BUc0cqN5Qw0qkqSMsPpnoangfALMCilcOQvOM4C57Vba1iECzk4gz8qBgM nPQd+45wavmY7GKjrHEZPuyMhDIc5J78/SqQjLSEY4HUHtVy5LQyAhAGJO30qCJZJJAqJ5j yY2+5/vE+lWm7ARIMMWA+ReCSMjJ+tRs2JwFjB4wfl/WrPlNtdVZjHuHzrnBIzyB3zThYXB lYorqVPQnOP/r1oBel1C2imWBokmyNjPOnMa47Opz9MjitnSvEENtaTSm5dZFRV2tjMmGIB GM885I9q5MwvLIAUZ2ccj2p3lPaqMjCn7mQQT7isZUIy0Y+Y7KbVLqbUPI82QNEDtOQq9Pb jrmqVvrLNJPqk90ZHXEcUZIy7HOTj0AHWufS6ZovsqOIUPDE5PXqf/wBVJAgS4EUaCUlsFw 2A6A9u4zij2UGrNAWLrVrq9VluLjMXPytnbnP5ms+SSQo2c88c9q6GLUhdRJYWumSNM5KRw RIpDds9M/5/Gun0rwRBbFb7XRFLMSGW0hz5af7x7++PzrS0YiucFbRapffuIfPuMchVLEfT Heutt/CmvTCOS6WVAgxG11McIOpAzziuy8+8itI4dNt47aADGI02cD0A6fjWUZbyNluL6Tc S2Qpfrzmo5k1cV29jOTwI06qXvYpduPmyzEDJPHHep3+HCCN2XU2DscD918o5785rTfxXb2 jt5cQlz0Xf/WopPHBmDQrZFQQdpD5IOPfg4pWl3CzOO1rw9/YcpWTVI95TdDH5b5cfhwDWV Yl2uo3MKMVI5Zid3PAFX7ye41KTdc3E1xIG2opG7ap69PbtTZ9CvrVUZJYycjcAxDrnpkHn pWkVce2jJbi9CKFkg3k52kHABPOBnnApRHeTjzUtCVZzwBlmPQjP1pbHR4YpU/tCdiUbGEJ ZVUjp0rq7OWP7P5ULGWEDG9UGVPoR16USiF7bHOGzhmYSGL7PImS0Lkg4PoMVp2IsrW38mO GOWbO4o2Buxx1zgD+dSazbSzCMwqHZASpxhsZ6H1NYd7Y3dmqvckjdnkNuwPwrF0+ZblKSa Opku4IpHM58qNcbZMqAcAfKBnNZGoTi/nkbzeWPyFieM+/0rAk2so5ZcDJdgScZ6jNNht4T cx+U8y7iA5LZ389PakqTSu2Fl0NpNPgu5lSNywQhflYbpWzgKB06nFadh4SvbuETri1tTyA y5bOcd8Af/qrY0g6fZoPsumidwcNKDnHOe/AxV2fV51i857Z1VuQGPTjP6f1pXWwnczn8OW tlaOILkC6KEhtgcBvU5/8ArVw93PHbS/Zb9WEhG9ZwPlwfb8639Y8SbYmaIhi+VC//AKqxZ I01S38+TKgEbSTnnn5fz/nTtHdk2ZGqL5mDIGUDKhBjI9KW4naUlIkEYVRlSQuRnt/nmpkt JYoBNk7/ALqpjAC/1rc8O6FZ37TTasZTbpgiNQcPz1JHQU4xT2HKVtWc0NSRkWNYi7BdpY8 5Pr/n0prNNHeoLi1n352xLKp3H04I5Oa6nVtc05Q1ho+l20MfK7/JBz6n1/Pmq+n3HigrGF WK4uFVyk1zlpIEIxgZ6d+1C5VuGvUgv/DusTQxvf3tnZQRKdschClc84wBkn61n3umT6dsv 7KFHtwFBkEyzbnIwT0GBnt1FW10PU5NrTK0rtneygttJx1OeetTro/iA2K2k1qWtTIGeFOp HU4OKE09Buy2Zn2thc3dgbxPs7Yc7jK4X5zjhR1PHXAxUcnh7UJC7M0SCPkAN1PfGO3Wtm5 sU0/yXEEke3Kj93jI+vXpRpk9tGk0xiMkjSZZNx6cjccjqRWLdRu0QTVilBojzyx2iyvI0z BeRgOR0Wt1/A01oitcvHHIuHaKOZd/ToVJ4qPT9QtY7xp0DI0e5o1Yj5JOx6VW/te1uVee4 m2yZzJ0JY+uazUZNWb1NF5mhfaFM0bxQLFCuAzMkgYrx0IzXPzadGkpUySnAHKgYPHarZv7 WZFjilU+aQAp5Iq81uSQS6A4HVs9qdPmWhEkk9GT/H/71h/wD/0A14ZJ2+tFFejDYU9yQ9/ oKm/iT6rRRViRe0v/AFrf7o/lVi+/5C7fQUUVy1PiQzSvv+Qc/wBP8K0fD3/I4aF/13ioor GX+YjutP8A+RS1f/rrJ/6ONcPqHVP+uK/1oopYTr6jOeP/AB8J/wBdB/Or9t/yEY/w/lRRX oMDVuP+QrH/ALq/yqeD/jyj/wB1f50UVzTLJD9//tif5Gs26/5BB/3m/nRRWXUT3LUn/H/B /ntV23+5B9P8aKKiewdRX/17/wC6tWdN/wCPi2/695P/AEE0UVk9xIZL/wAhKT/ro3862NU /5Bw/3oP5rRRUS2QLY5pv+P8Ag/3z/MVbvf8Aj7f/AK9v/ZTRRW8PiRJiRf8AIPg/31/nSa t/yFbX/rj/AOzCiitnuBjah/x9N/1yb+tNtv8AWv8A9cT/ACooraPwjJbT/j2H/AP6061/4 +P+Bn+tFFaMQln/AMfQ/wBwf1qbUP8AkM2P0T+dFFD3JMofc/4EaeP9ZJ/uGiikyzqPB3/I 3f8AbN/5Cu4n/wBXB/uf1ooqJ7EDrv8A48/++f51x95/x8N9P60UVivhKhuZrfeP0b+RpH/ 1X/AT/KiiujojToXPDn/Hg/1rZf8A4+l/H+Roopw6mct0Zk3/AB8R/Rv51Y0H/Uz/AO//AF oopy2EzUuv+Pxf93/2aqGufx/R/wCZooqFsEdjMi/5BR/65f0qrYf8s/8AeH8qKKp7Gi2O0 0b/AI82+gpdb/5BN1/uj/0OiiuJfEDPMm/49U/3v6VsaZ/x5L/vN/6DRRWsvhGbE3+qt/8A c/8AZa6XTP8Ajwk/64j+dFFOkYT2MDw1/wAhyx+rV3sf/IRuf9z+hooqJFyIbf8A4+JP9/8 AoKcev+feiiteiIRmal/qh/vj/wBBNc9Z/wDH9cf9chRRUrcroZif8ebf7z/0rn5v9bH/AL 7UUVC+I26DIfvR/wDXQVp3v/H7J+H8qKK0l8JnI//Z </binary> </FictionBook>