%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/605.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Rob Thurman - Kal a Niko 6 - Blackout</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>837cae58-d06a-451a-9e59-f8ff3823968d</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2011</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Blackout</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p>

<p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>2011</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2011 Robyn Thurman</p>

<p>Translation © Anna Janovská</p>

<p>Cover © Chris McGrath</p>

<p>ISBN 978-80-7398-153-2</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Pro Dakotu, mého vlastního vlkodlačího superhrdinu.</p>

<p>Tam, kde slunce vždycky svítí, tráva je vždycky zelená</p>

<p>a zajíci jsou vždycky pomalí…</p>

<p>Tam na mě počkej.Poděkování</p>

<p>Ze srdce děkuji své mamince za to, že mi od té doby, co odešla do důchodu, dělá dobrovolnou a neplacenou asistentku. Děkuji J. F. Lewisovi za zapůjčení Tesáka, masožravého mustanga se stahovací střechou. Kde ho můžu koupit? Děkuji Kayshe a Jessemu za veškerou pomoc s počítači, kterou poskytli technologicky neobratné autorce. Zasloužili jste si, abych se o vás zmínila v této knize, jak jste požadovali, ačkoli to není často, kdy mě někdo žádá, aby ho Kal zabil. Jako vždy děkuji svému člověku v FBI, Jeffu Thurmanovi (příbuzní bohužel nejsme). Vřelé díky mé nejlepší kamarádce Shannon za to, že mě udržuje v příčetném stavu, nakrmenou a na setkáních mě vodí na ta správná místa. Lindě a Richardovi děkuji za neocenitelné lékařské rady i vzácné přátelství. Dále opět děkuji Michaelovi, Saře a Ariel (prostě za to, že jsou skvělí), všem svým fanouškům (kteří se snaží, seč můžou, abych měla co jíst), redaktorce Anne Sowardsové, agentce Lucienne Driverové a neomylné, neuvěřitelně výkonné a tvrdě pracující Kat Sherbové. Bez ní bych byla ztracená − ztracená a zatraceně naštvaná.</p><empty-line /><empty-line /><p>„<emphasis>V tichých a nevyslovitelných vzpomínkách</emphasis><emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>− George Eliot (1859)</p><empty-line /><p>„<emphasis>Pravda je nepochybné krásná, ale lži také.</emphasis>“</p>

<p>− Ralph Waldo Emerson (1835)</p><empty-line /><p>A nakonec:</p><empty-line /><p>„<emphasis>Dvě cesty se v lese rozdělily a já …se vydal</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>po té méně prošlapané…</emphasis>“</p>

<p>− Robert Frost (1916)</p><empty-line /><p>„<emphasis>…a bylo to zatraceně k podělání.</emphasis>“</p>

<p>− Kaliban Leandros (současnost)1</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" />Jsem zabiják. Když jsem se probudil, tohle jsem si uvědomil dřív než cokoli jiného.</p>

<p>Mezi spánkem a probuzením nastal okamžik, v němž jsem se jakoby líně pohupoval. Temnota mi sloužila jako houpací síť a pohybovala mnou sem a tam. Na jedné straně čekala ještě hlubší temnota a delší spánek. Ale bylo tam víc než jen temnota. Za černou tmou rostly stromy, stovky a tisíce stromů.</p>

<p>Byl tam oceán modrý jako pastelka zrovna vytažená z nové krabičky. Na vlnách plula loď s plachtami bílými jako křídla racka a vlajkou černou jako jeho oči.</p>

<p>Byly tam nelítostné tmavooké princezny pojmenované po liliích.</p>

<p>Vodopády, jež padaly navěky.</p>

<p>Létání.</p>

<p>Domy v korunách stromů.</p>

<p>Bylo to místo, kde vás nikdo nenajde. Bezpečné místo. Všechno to bylo nádherné a úžasné a já chtěl zabořit prsty do toho jediného místa a držet se jej jako o život. Toho bezpečného místa.</p>

<p>Útočiště.</p>

<p>Jenže to všechno zmizelo, jakmile jsem se zhoupl na druhou stranu. Zaslechl jsem sykavý šepot a nepříjemné klapání, hmyzovité, hrozivé a chladné, které se mi zažíralo až do morku kostí i do všech ostatních částí těla. Kdybych měl na výběr, raději bych spal v bezpečí stromů. A kdo ne? Jenže téhle teplé a uklidňující možnosti se mi nedostalo. Místo toho mi do obličeje šplouchla ledová voda. To způsobilo, že jsem se prudce zhoupl špatným směrem a už jsem tam zůstal. Otevřel jsem oči, několikrát zamrkal a olízl si ze rtů slanou vodu. Pořád ještě byla tma, ale ne taková, jako když jsem měl zavřené oči. Na obloze zářilo pár hvězd a jasný měsíc v úplňku. Bílé světlo se třpytilo na vlnách, jež mi omývaly nohy a stoupaly mi až k hrudi. Celé to vypadalo jako roztříštěný led. Bylo to dost studené na to, aby to tak bylo. Ve vzduchu byly cítit mořské řasy a mrtvé ryby. Mořské řasy jsem měl omotané i kolem ruky, kterou jsem právě zvedl… a v níž jsem držel pistoli − velkou pistoli.</p>

<p>Kněz, rabín a zabiják vešli do baru…</p>

<p>Zabiják se probudil na pláži. A ten zabiják jsem já. Jak to vím? Nebylo to tak těžké. Pomalu jsem se zvedl na lokty. Ruka odmítala pustit pistoli. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl spoustu vody a těla rozházená po písku − těla, v nichž zely díry po kulkách. Pistole, již jsem držel v ruce, byla lehčí, než by měla být. To znamenalo prázdný zásobník. Na něco takového není potřeba být Einstein. Dost mi pomohl i fakt, že těla nebylo to první, co mě zajímalo − mnohem víc mě trápilo, kde se vymočit a najíst, a to přesně v tomto pořadí. Zabijáci mají jiné priority.</p>

<p>Vymočit jsem se mohl přímo tam, kde jsem byl. Nejsem žádná zatracená princeznička. Byla tam jen noc, oceán a já. Rychle si ulevit, a hotovo. Ale jídlo? Kde seženu něco k jídlu? Kde je tady nejbližší restaurace nebo fast food? Kde to vůbec jsem? Protože tohle není v pořádku. Tohle není domov. Přitáhl jsem nohy po mokrém písku k sobě, pokrčil kolena, vrávoravě se postavil a rozhlédl se kolem. Možná jsem se ztratil. <emphasis>Cítil</emphasis> jsem se ztraceně, ale stačí se jen pořádně rozhlédnout, rozpoznat nějaké orientační body a bude to fajn. Jenže z toho nic nebylo. Nepoznal jsem vůbec nic. Neměl jsem představu, kde jsem, a rozhodně mi nebylo fajn.</p>

<p>Měl jsem k „fajn“ stejně daleko jako těla rozesetá po písku.</p>

<p>A pak si zabiják něco uvědomil: vím, <emphasis>co</emphasis> jsem, ale vůbec sakra netuším, <emphasis>kdo</emphasis> jsem.</p>

<p>Pomyslně jsem k sobě natáhl ruku, ale nebyl jsem tam. Vstoupil jsem do vlastní hlavy a spadl do prázdna. Nebylo tam nic, co by mě podrželo. Žádný domov a žádné já. Nic, čeho bych se mohl chytit nebo na co bych se mohl postavit − žádné vzpomínky, jen jedna veliká zející díra plná klišé. Já že jsem klišé? To mě trápilo víc než to, co se týkalo zabijáka. Ovšem tahle moje část se chytila iniciativy a okamžitě využila volnou ruku k tomu, aby odtáhla mrtvá těla dál do vody, kde je odnese proud − pryč z dohledu, pryč z mysli. Zabiják ve mně nepotřeboval žádný směr. Věděl, že nejsem nějaký Pepa Obyčejný, zákonů poslušný občan. Věděl, že mě nesmí chytit s těly − a rozhodně ne s těmihle těly.</p>

<p>Nebyla to lidská těla.</p>

<p>Na světě existují stvůry, což nepřekvapilo ani zabijáka, ani klišé ve mně. Obě ty části moc dobře věděly, proč u sebe mám zbraň. Monstra nejsou ani trochu roztomilá.</p>

<p>Podíval jsem se na to, které jsem právě táhl vlnami. Vypadalo jako opice křížená s pavoukem − tak by asi nechtěl vypadat nikdo. Vážilo nejmíň tunu, bylo chlupaté a na ploché hlavě mělo několik očí. Ze spodní části těla čněl chumel nohou − bylo jich nejmíň šest nebo osm. Ústa vypadala jako opičí, ale úplně bez zubů.</p>

<p>Místo nich tam byly jen dvě sady kusadel, nahoře a dole. Kapalo z nich něco hustšího než voda. Při tom pohledu mi začala za krkem pulzovat bolest a pokaždé, když jsem mrkl, objevily se mi před očima červené jehličky. Pustil jsem Chlupáče do vody, která mi sahala po pas, a přejel si rukou po zátylku. Nahmatal jsem dvě stopy po kousnutí, asi osm centimetrů od sebe. Pak jsem zvedl ruku a podíval se na ni v měsíčním světle. Na dlani jsem uviděl krev − ale nebylo jí moc − a nějakou bezbarvou viskózní tekutinu. Vypadá to, že mě starý dobrý mrtvý Chlupáč zasáhl dřív, než jsem zasáhl já jeho.</p>

<p>Jed ale nemohl být příliš silný. Byl jsem naživu a kromě bolavého krku a pekelné bolesti hlavy mi nic nebylo. Dokázal jsem si to tím, že jsem si otřel ruku do kalhot a vrátil se pro Chlupáčovy přátele. Vousáč, Vlasáč a Vokáč − bral jsem stvůry stejně samozřejmě jako měsíc na obloze. Jsou prostě součástí světa. Zapomněl jsem sám na sebe, ale na svět ne. Zdálo se, že ten pořád znám, a tak jsem dělal to, co vás na tomhle světě udrží naživu. Odvlekl jsem všechna těla do mrazivé vody − kristepane, nemohlo být víc než deset stupňů − a nechal je jejich osudu. Nashle, loučím se, auf Wiedersehen…</p>

<p>Sbohem.</p>

<p>Nezamával jsem jim.</p>

<p>Když to bylo uděláno, prodral jsem se zpátky na pláž. Stál jsem tam, třásl se zimou a díval se, jak poslední tělo mizí za vzdálenými vlnami, na nichž se třpytilo měsíční světlo. Byly to hezké vlny. Malebné… pro ty stvůry až moc. Když zmizely, pomalu jsem se otočil a na každém kroku podezřívavě pozoroval pláž kolem sebe i duny za sebou. Jakmile jsem viděl, že se kolem mě nic nehýbe, zastrčil jsem pistoli do pouzdra… do podpažního pouzdra, které moje ruka bezpečně našla. Na kůži jsem ucítil další kov. Otevřel jsem bundu a uviděl vevnitř zastrčené tři nože napravo a tři nalevo, takže dohromady šest. Na kotníku jsem ucítil škrábání a tíhu, ale neobtěžoval jsem se podívat, jaké další zařízení na rozsévání smrti tam mám.</p>

<p>Kněz, rabín a zabiják vejdou do baru… Ne. Čtyři stvůry a zabiják vejdou do baru… Ne, to taky nezní správně.</p>

<p>Zabiják se probudí na pláži… a stvůry už se nikdy neprobudí.</p>

<p>Na sobě jsem měl promočenou a sešlou koženou bundu. V pravé kapse bylo něco těžšího než v levé. Strčil jsem do ní ruku a nahmatal cosi přibližně oválného tvaru. Doufal jsem, že mi tam během spánku v přílivu vlezla nějaká tvrdohlavá škeble. Jenže tahle naděje se zakuckala a padla k zemi mrtvá stejně jako chlupaté stvůry. Otevřel jsem prsty a v měsíčním světle uviděl, že mi na dlani leží ruční granát. Na jedné straně měl namalovaný veselý žlutý smajlík. Nepravidelné žluté kolečko se na mě afektovaně usmívalo.</p>

<p>Hezký den!</p>

<p>Vzhlédl jsem k obloze, podíval se na zářící měsíc a pronesl svá první slova − tedy první, na která si pamatuj u.</p>

<p>První dětská slůvka v úplně novém životě.</p>

<p>„Co to je, <emphasis>do hajzlu?</emphasis>“</p>

<p>* * *</p>

<p>Zabiják vešel do motelu. No dobře, už to začíná být dost ohrané. <emphasis>Já</emphasis> vešel do motelu. Byl jsem pořád ještě mokrý, ale aspoň už mi na každém kroku nečvachtalo v botách. Z pláže mi to trvalo dvacet minut. Cestou jsem míjel domy, ale nebyly to prázdninové domy, které by byly na zimu opuštěné. Žili v nich lidi, což znamenalo, že jsem se nemohl do nějakého vloupat, jak mi napovídal instinkt, a squatovat v něm dost dlouho na to, abych uschl a − sakra, ještě jednou − abych uschl. Nebyl jsem připravený plánovat něco dalšího. Bylo třeba udělat ještě jiné věci. Důležité věci, které mě kousaly malinkými ostrými zuby, abych je udělal, jenže mi nebyly ochotné sdělit, co přesně jsou zač. Udělej. Jdi. Utíkej. Schovej se. Řekni. Jenže já nevěděl co udělat, kam jít nebo běžet a komu co říct.</p>

<p>Bylo to, jako když vás svědí celé tělo a vy se nemůžete podrbat. Slovo „protivné“ ani v nejmenším nevystihovalo situaci. Zato vystihovalo recepčního v motelu. Na něj to tedy zatraceně sedělo. Široký nos, velké uši, dost akné na to, aby bylo jasné, že puberta ho bude trápit až do devadesáti, a kudrnaté dlouhé vlasy, které asi chtěl mít dlouhé, ale místo toho vypadaly jako afro. Prohlížel si pornočasopis, ruku měl přitom u pusy a prst zaražený v nose. Tam byste u porna ruku mít rozhodně neměli, ale co. Jak si to udělá, to mě ani v nejmenším nezajímalo.</p>

<p>„Pokoj,“ řekl jsem a připlácl na recepční pult čtyři desetidolarovky. Bankovky, čerstvě vytažené z mokré peněženky, která byla stejně čerstvě vytažená z mokré kapsy, okamžitě pustily vodu.</p>

<p>Prst sestoupil z úkrytu a lenivě dloubl do bankovek. „Jsou mokré.“</p>

<p>Pravda. To nemusel ani říkat. „Pokoj,“ opakoval jsem. „Hned.“</p>

<p>Podíval se na dveře. „Neslyšel jsem vás přicházet. Jak to, že jsem vás neslyšel přicházet? Máme zvonek.“</p>

<p>Oprava − měli zvonek. Zvonky dělají hluk a hluk není dobrý. To vám řekne jakákoli kočka plížící se ve stínech. Nejspíš by vám řekla i to, že mluvit na pitomce šťourajícího se v nose nemá nejmenší cenu. Natáhl jsem se přes něj a sebral z háčku na stěně klíč. Šťastné číslo třináct. Otočil jsem se a zamířil zpátky ke dveřím.</p>

<p>„Doklad,“ zavolal za mnou recepční. „Hele, chlape, potřebuju nějakej doklad.“</p>

<p>Dal jsem mu dalších deset babek. To mu jako doklad stačilo. Na krém na akné to bude rozhodně dost, tím pádem na doklad zapomněl. Ale já na něj myslel hodně usilovně, když jsem otevíral zprohýbané dřevěné dveře do pokoje třináct a pod nohama mi skřípaly kousky barvy, jež se z dveří odlepily a popadaly na asfalt malého parkoviště. Vkročil jsem do svého nového domova. Sakra, v tu chvíli to byl jediný domov, o kterém jsem věděl, alespoň pokud šlo o mé mozkové buňky. Zatáhl jsem závěsy, rozsvítil lampičku na nočním stolku a otevřel peněženku. Recepční sice doklad nakonec nepotřeboval, ale mně by se teď zatraceně hodil. Tak se podíváme, co tu máme.</p>

<p>Ne, ne my. Není žádné my… sám jsem se musel podívat, co mám. Protože jsem tam byl jen já, a nikdo jiný. A nevěděl jsem, jestli to vůbec někdy bylo jinak. Recepční mě zřejmě nepovažoval za příliš společenského, a já se necítil ani společensky, ani přátelsky, ani plný lásky k zatracenému bližnímu. Měl jsem takový pocit, že to není jen mou současnou situací. Když zapomenete, kdo jste, jste pořád tentýž člověk? To nevím, ale dalo by se myslím říct, že většinou nebývám obklopený partou veselých kamarádů.</p>

<p>Tedy kromě těch ohavných stvůr z pláže.</p>

<p>Takže… je na čase podívat se, kolem koho přesně se to nepohybuje neexistující banda kamarádů.</p>

<p>Vytáhl jsem z odřené černé peněženky řidičák a prohlédl si jej. New York, Aviles Street 355. Je mi… sakra, nevím, kdy jsem se narodil, ale fotka, kterou jsem porovnal s odrazem v prasklém zrcadle na stole na druhé straně místnosti, seděla. Pravděpodobně něco přes dvacet. Černé vlasy, šedé oči, tvrdý a nepřístupný výraz − jako vystřižený z policejní fotografie, jen kdyby nebylo lehoučkého zakřivení jeho… mých úst. Takový ten náznak úsměvu, jenž říká: <emphasis>mám těžkou botu a právě hledám zadek, který bych s ní nakopal</emphasis>. Tak jo, společenský zjevně nejsem. Zaměřil jsem se na to nejdůležitější − mé jméno, jasně a tučným písmem vytištěné vedle fotografie. Moje identita. Já.</p>

<p>„Kalvin F. Krueger,“ přečetl jsem nahlas. „To mě poser.“</p>

<p>Kalvin? Zabiják monster, zatracená chodící zbrojnice s chováním tak nepříjemným, že to zachytila i úřední fotografie… a jmenuju se <emphasis>Kalvin?</emphasis></p>

<p>Možná že prostřední iniciála značí něco mnohem snesitelnějšího. F. Frank, Fred nebo podělanej Ferdinand. Do hajzlu. Položil jsem řidičák stranou a vrátil se zpátky k prohledávání peněženky. Nebylo tam nic. Jo, balíček úplně mokrých bankovek, ale žádná kreditka, platební karta ani kartička z videopůjčovny. Nic. Jen jediný doklad požadovaný zákonem, a to bylo všechno. To smrdělo stejně divně jako já. Musím ze sebe tohle oblečení rychle svléknout a vyprat ho ve vaně, jinak z něj pach pobřeží už nikdy nedostanu. A právě teď to je jediné oblečení, které mám.</p>

<p>Rozprostřel jsem bankovky na noční stolek, aby uschly, a pokusil se vyždímat peněženku. Byla opotřebovaná a popraskaná, a vůbec to vypadalo, že mele z posledního. Já ji dorazil. Roztrhla se podél lemu a ven vypadly další dva doklady. Sebral jsem je z ošoupaného koberce a uviděl stejnou fotku, stejnou adresu a dvě různá jména. Kalvert M. Myers a Kalhoun J. Voorhees. To, že mám falešná jména, mě nijak netrápilo − zabíjím stvůry, tak co je proti tomu falešné jméno? Ale samotná jména mě dost znepokojila. Jak moc sám sebe nenávidím?</p>

<p>Kalvin F. Krueger, Kalvert M. Myers a Kalhoun J. Voorhees. No vážně, <emphasis>Kalhoun?</emphasis></p>

<p>A pak mi to došlo. F. Krueger, M. Myers a J. Voorhees. Freddy Krueger, Michael Myers a Jason Voorhees. Tři nestvůrní filmoví zabijáci a já, zabiják nestvůr, si jejich jména vystavím na falešné doklady. No nemám pekelný smysl pro humor? Vzpomněl jsem si na granát, který jsem hodil do moře, a na veselý žlutý smajlík na potenciálně smrtící zbrani. Dost černý humor, poopravil jsem sám sebe, ale je to lepší než nic, no ne?</p>

<p>Puch vznášející se kolem mě i mého oblečení se zhoršoval. Příšerně to páchlo. Dobrý smysl pro humor a dobrý čich, ale ani jedno z toho mi teď nijak nepomáhalo. Nechal jsem doklady a peníze na stolku a odešel jsem do koupelny. Zul jsem si černé kožené boty, ošoupané a odřené stejně jako peněženka. Hojně využívané. Byly dobře prošlápnuté a byly by i pohodlné, kdyby nebyly úplně promočené a plné písku. Nevěděl jsem, v jakém svinstvu jsem je prošlapal. Hodil jsem je do vany, která asi kdysi byla bílá, ale teď měla starou, matně zažloutlou barvu. Taky ji hojně používali. Cítil jsem se podobně − hodně použitě a dost vlhce. Hodil jsem do ní i džíny, tričko, spodní prádlo, a dokonce i koženou bundu, z níž jsem vytáhl všechny nože.</p>

<p>V hlavě se mi začala tvořit malá bublinka paniky. Nemohl jsem si vzpomenout. Nemohl jsem si vzpomenout ani na jednu jedinou zatracenou věc, která by se týkala přímo mě. Nepamatoval jsem si, jak jsem si do bundy ukládal všechny ty zbraně, i když jsem přesně věděl, k čemu jsou. Nože, pistole a stvůry; tím vším jsem si byl jistý, ale pokud šlo o mě, nebyl jsem si jistý vůbec ničím.</p>

<p>Do hajzlu. <emphasis>Do hajzlu</emphasis>. Dobře, zjevně vím, jak zůstat naživu; ty stvůry na pláži se samy nezabily. Lidi, kteří vědí, jak zůstat naživu, taky vědí, že nemají panikařit, a já rozhodně panikařit <emphasis>nebudu</emphasis>. Přísahám bohu, že ne. Nějak to překousnu a půjdu dál. Přežiju. Ať s pamětí, nebo ne. Zdá se, že v tom jsem dobrý. Kalvin − ten, který přežil. Dávejte si pozor. Jsem dost naživu na to, abych si mohl utahovat ze svých falešných jmen, a hodlám v tomto stavu zůstat.</p>

<p>Pustil jsem sprchu, počkal, až bude voda aspoň vlažná, a stoupl si do vany na oblečení. Na vaně ležely dvě malé lahvičky šampónu a stejně malé mýdlo. Všechno jsem to použil a nechal jsem ze sebe mydliny stékat na bavlnu a kůži pod nohama.</p>

<p>Při mytí jsem o sobě ledacos zjistil. Zabíjím stvůry, a ony se mě se stejným nadšením snaží zabít taky. A nejen ony. Na jedné straně hrudi mám jizvu od kulky, na břiše pravděpodobně od bodné rány a na druhé straně hrudi jsem našel díru velikosti pěsti. Vypadalo to, že mě něco kouslo a udělalo to s velkou vervou. Člověk a stvůra; zdá se, že mě oba nenávidí, anebo já je − nejspíš je to vzájemné. Je to jen další věc, kterou nevím. Pokračoval jsem k něčemu, co znám. Kromě jizev mám docela bledou kůži, ale to mohlo být z podchlazení nebo z chudokrevnosti. Možná že doplňky s obsahem železa jsou odpovědí na všechny moje otázky. Železo, a větší, horší zbraně.</p>

<p>Kolem paže mám tetování − černočervenou pásku s latinským nápisem. Je legrační, že jsem hned věděl, že je to latinsky, ale netuším, co tam stojí. Jo, legrační, pomyslel jsem si, navzdory úzkostnému pocitu ztráty. Zase ten můj smysl pro humor.</p>

<p>Zbytek už byl standardní. Nejsem pornohvězda − škoda − ale viděl jsem jasný důkaz přítomnosti chromozomu Y. Víc chlap nepotřebuje. To, a nějaké vzpomínky. Copak jeden žádá moc, když chce mít péro, a k tomu ještě svou mysl? Na tohle se v jistém okamžiku života musí sám sebe zeptat každý chlap, i když já si zrovna nepamatuju, kdy jsem si tu otázku položil poprvé. Teď se mi odrážela sem a tam v prázdnotě lebky a cestou na nic nenarazila. Byl to myslím důkaz, že chci trochu moc… alespoň prozatím.</p>

<p>Hlava mě pořád bolela a to, jak jsem se snažil vzpomenout si, bolest ještě zhoršovalo. Vzdal jsem to, zavřel oči a začal si mýt vlasy. Třásl jsem se, protože jsem byl prochladlý z ledového oceánu, ale teplá voda mi pomáhala. Jenže s vlasy to bylo horší. Měl jsem je stažené v culíku, dlouhé po ramena. Uvolnil jsem gumičku, ale ve vlasech něco bylo… něco lepivého, co se nechtělo pustit… jako žvýkačka nebo dehet. Mohla by to být krev jednoho z nadpřirozených pekelných pavouků. Anebo by to vážně mohla být žvýkačka. Možná že jsem bojoval i s pekelnými dětičkami, které po mně házely žvýkačky. Nevím, a v tu chvíli mi to bylo jedno. Nemusíte znát otázku, abyste našli řešení.</p>

<p>Odpovědí se nakonec ukázal být jeden z nožů, které jsem vytáhl z bundy. Nemohl jsem to svinstvo dostat z vlasů ani za nic, takže jsem si nakonec nahý stoupl před zapařené zrcadlo a vlasy si uřízl. Chomáč, slepený dohromady zelenošedou hmotou, přistál v umyvadle. Střapatý zbytek mokrých vlasů mi sahal několik centimetrů pod čelist. Nesnažil jsem se vlasy nožem zarovnat, i když ostrý na to byl dost. Mohl jsem to aspoň zkusit, ale…</p>

<p>Odvrátil jsem se od zrcadla.</p>

<p>Dívat se na fotku bylo v pořádku. To, že sám sebe nepoznávám, to už tak v pořádku nebylo, ale prohlížet si sám sebe v zrcadle, to bylo nejhorší. Vůbec se mi to nelíbilo. Nevím proč, ale prostě se mi to nelíbilo. Letmý pohled byl v pohodě, ale ten dlouhý, zkoumavý znamenal výlet někam jinam, a podle pálivého pocitu kolem žaludku to rozhodně nebyla Říše divů. Mám pistole a nože a zabíjím; nejspíš nejsem milý chlapík. Pokud se nerad dívám do zrcadla, možná to znamená, že se mi nelíbí, co vidím. Obrazy jsou jen ozvěny. Chlap v zrcadle byl opravdový.</p>

<p>Stejně nezáleželo na tom, proč se mi to nelíbí, protože jsem se prostě nemusel dívat. Hotovo, problém vyřešen. Příští čtvrthodinu jsem strávil sušením a usilovnou snahou vyprat v ruce oblečení, které jsem následně pověsil na sprchu, aby uschlo. Tou dobou už jsem se potácel a viděl skoro dvakrát. Mokrým ručníkem jsem zakryl zrcadlo na stolku v pokoji. Neptal jsem se sám sebe, proč jsem to udělal. Stejně jsem byl při vědomí jen z poloviny a sotva jsem se dopotácel do postele, takže na otázky jsem kašlal. Přetáhl jsem přes sebe zatuchlinou a plísní páchnoucí přikrývku a shodil lampičku z nočního stolku na zem. Byl jsem příliš vyčerpaný a otupělý na to, abych hledal vypínač, a tohle posloužilo stejně dobře. Žárovka se rozbila a bylo zhasnuto.</p>

<p>V tu chvíli jsem o tom nepřemýšlel, ale druhý den ano. To už se mi v hlavě převalovalo víc než jen bolest a ospalost. Probudil jsem se mezi stvůrami. Byl jsem sám a ztracený. Nevěděl jsem, kde jsem, a nevěděl jsem, kdo jsem. Ztracenější být nemůžete. Nenechali byste si rozsvíceno? Při tom, co jsem věděl, a co jsem naopak nevěděl vůbec, proč bych toužil po temnotě, kde se skrývají monstra?</p>

<p>Protože zabijáci se v ní skrývají taky.2</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Telefon.</p>

<p>To bylo první, co mě napadlo, když jsem se probudil. Druhé bylo to, že jsem rád, že neležím na dně moře. To třetí… ne, pořád ještě nevím, kdo jsem. A čtvrté… to čtvrté byla situace, s níž se po ránu setkává spousta chlapů. Vypořádal jsem se s ní, což by se dalo prohlásit za pozoruhodné vzhledem k tomu, že si nepamatuju tváře ani jiné detaily žádných žen, s nimiž jsem snad v minulosti měl nějaké styky. Tedy pokud bych se nekamarádil s Angelinou Jolie, pak by to bylo ještě pozoruhodnější. Ať tak nebo tak, poradil jsem si s tím.</p>

<p>Správného chlapa nic neporazí, ale když na tom chvíli pracujete, můžete alespoň některé části udržet dole.</p>

<p>Potom jsem zíral na strop, stejně popraskaný a zažloutlý jako vana, a vrátil jsem se ke své první myšlence. Kde mám telefon? Mám doklady, i když falešné. Mám peníze. Měl bych mít i telefon. Sakra, dneska mají mobil i tříleté děti − ať už to „dneska“ znamená cokoli. Tady se objevil světlý okamžik. Rokem jsem si moc jistý nebyl, sebou už vůbec ne, ale zdálo se, že jinak je v mé šedé hmotě mozkové všechno v pořádku. Slunce na obloze, slanina na pánvi a mobil pro každého, kdo překročil první fázi buněčného dělení.</p>

<p>Takže… kde mám sakra telefon? Z toho bych se určitě dozvěděl víc než z falešných dokladů. Falešná jména, falešná adresa… to dá rozum. Na falešný doklad si přece nedáte pravou adresu. Ale v telefonu bych našel čísla lidí, jimž jsem volal. Na druhou stranu, možná že tam jsou jen čísla na anonymní alkoholiky, Zbraně s. r. o. a číslo na seznamku, protože kde byste asi našli čas na seznamování, když pro peníze nebo jen tak pro zábavu kucháte vnitřnosti ze všelijakých nestvůr?</p>

<p>Potřebuju ten zatracený telefon.</p>

<p>Vykulil jsem se z postele a dobelhal se do koupelny. Doufal jsem, že jsem ho včera přehlédl, když jsem si z oblečení vytahoval šest nožů, dvě pistole a něco, co připomínalo boxer, jenže místo otvorů na prsty to mělo bodce − tekko. Je to stará japonská zbraň, ale funguje dost dobře. Neznám vlastní jméno, ale tohle vím. Mám navíc náhradní zásobníky nábojů a každý z nožů má různé jméno a funkci. To taky vím. Tohle starý dobrý Kalvin F. Krueger zná, ale o sobě ví prd.</p>

<p>Frustrující.</p>

<p>Prošacoval jsem oblečení, které už bylo suché, až na koženou bundu, která měla vlhkou podšívku. Ale aspoň bylo oblečení cítit mýdlem, a ne jako mrtvá chobotnice. Bod pro chlapce s amnézií. Jenže ani v oblečení, ani v hromadě zbraní jsem nenašel telefon. Tak ten bod musíme zase strhnout. Nejspíš jsem ho ztratil na pláži a odnesly ho vlny, stejně jako pavouky. Příroda je mrcha.</p>

<p>Tak jo. Budu to muset udělat složitější cestou, i když pokud uvážíme, kde a s čím jsem skončil, nezdá se, že by snadná cesta byla můj styl. Dotkl jsem se prsty kousanců na krku. Utvořily se na nich stroupky a hlava už mě nebolela. Aspoň něco. Oblékl jsem si zmačkané černé triko s dlouhým rukávem. Teprve teď jsem si všiml, že vpředu je na něm tmavě rudými písmeny napsáno SEŽER MĚ a pod tím (NEŽ SEŽERU JÁ TEBE) Zbraně, nad jakými by člen pouličního gangu slintal blahem, stvůry, které se mě snažily zabít, a triko, co moji nasertivitu hlásá celému světu. Zřejmě budu velice jemný chlapec.</p>

<p>Dooblékl jsem se a obul si těžké boty, které po dvojím vykoupání už zdaleka neseděly tak dobře. Hodil jsem bundu na rozviklanou židli a strčil zničenou lampu pod postel, aby se tam trápila se strašáky. Pak jsem se posadil na postel a jal se studovat místní telefonní seznam. Byl tlustý asi jako komiksový sešit. Ať už jsem kdekoli, není to tady dost velké na to, abych tu jen tak zmizel v davu. V takhle malém městě budou všichni místní vědět, že sem nepatřím. A pokud mě někdo přijde hledat, najde mě rychle.</p>

<p><emphasis>Gádžovi</emphasis> nikdo nevěří, pomyslel jsem si nepřítomně a prohlížel si obal. Mořské vlny, maják a rozmarným písmem napsáno <emphasis>Nevah’s Landing, Jižní Karolína</emphasis>. Fajn pro Nevah, ať už byla kdokoli. Měla vlastní přístav[1]. Teď se podíváme, jestli může nabídnout ještě něco jiného.</p>

<p>Krokodýl. Mají tady krokodýla, který tiká jako časovaná bomba.</p>

<p>Je to albín, bledý jako duch, jeho hlas zní jako rozbité sklo a rudé oči vás uvidí, i když budete v sebehlubší vodě.</p>

<p>A zná mé jméno.</p>

<p>Zamrkal jsem a hodil telefonní seznam zpátky do šuplíku. Já své jméno neznám a jsem si jistý, že žádná vybledlá, turisty pojídající ještěrka ho taky nezná. Ztráta paměti je jedna věc. Malé výbuchy psychózy jsou něco jiného. Ani nevím, jestli v Jižní Karolíně mají krokodýly nebo aligátory. Mám však takový dojem, že to nesouvisí s amnézií, ale spíš s nevědomostí. Jenže to je mi jedno. Nevědomosti bych dal přednost před ztrátou paměti kdykoli. Nevědomí se můžou učit… teoreticky. Nebyl jsem si jistý, jestli můžu udělat něco pro to, aby se mi vrátily vzpomínky, a proč vůbec zmizely. Včera mě hlava bolela jako střep, ale nenahmatal jsem žádné boule nebo jiná zranění − jen stopy po tom, jak mi tekla krev z nosu. Nemyslím, že jsem se sám praštil do hlavy, i když mi možná dal pěknou ránu do obličeje jeden z těch pavouků. A co se týče kousnutí − proč by to mělo způsobit ztrátu paměti? Zabít nebo paralyzovat, to bych pochopil. Znova říkám, že příroda je mrcha, a k tomu pořádně výkonná. Paralyzovat nepřítele je fajn. Ale způsobit, aby zapomněl, kdo je, to ho jen ještě víc naštve a pravděpodobně bude utíkat rychleji, tedy pokud je ten typ, který rád běhá. Co jiného by mohlo způsobit amnézií? Možná emocionální trauma…</p>

<p>Sklonil jsem hlavu a znova si přečetl slogan na triku. Mám dojem, že jsem způsobil mnohem víc traumat, než jsem utrpěl. Když o tom tak přemýšlím… svlékl jsem si triko, převrátil ho naruby a zase si ho oblékl. Pokud budu muset přijít do styku s místními − a myslím, že tomu se nevyhnu, protože někdo mě tu musí znát nebo mě aspoň musel vidět přijíždět do města − pak bych se raději měl chovat slušně. Což znamená, že místo toho, abych mával zbraněmi, budu si muset vystačit se šarmem. Tahle malá městečka mívají málo strážců zákona, ale ti jsou zato většinou velice znudění. Nepotřebuju, aby se na mě podíval městský policajt v důchodu, který tady ve volném čase působí jako šerif, a hned poznal, co mám u sebe, jen podle toho, jak mi nesedí bunda.</p>

<p>Proto jsem zbraně nastrkal pod matraci. V den, kdy budou v tomhle motelu čistit matraci, už si s tím nebudu muset dělat starosti. Tou dobou už si budu v pekle se Satanem dávat zmrzlinu. Dávalo to smysl. Taky mi dávalo smysl, že pokud jsem se včera vypořádal s tím, co bylo na pláži, dokážu si poradit s každým normálním obyvatelem městečka. Jsem člověk jako oni, ne pavouk utkaný ze stínů a smrti, ale taky jsem člověk, který umí kromě pistolí používat i nože. Existuje velká šance, že mám dost dalších schopností na to, abych někoho dostal i neozbrojený nebo s využitím toho, co bude zrovna po ruce. Když budu muset, napíchnu zvědavce i na laťkový plot. Kam se na mě hrabe MacGyver.</p>

<p>Ne, že bych měl v úmyslu nějakého člověka na něco nabodávat. Nestvůrného pekelného pavouka ano, ale člověka, to ne. Mám takový pocit, že oduševnělá debata mezi mou botou a jejich zadkem bude u většiny lidí stačit. Jsem zabiják, ale ne tenhle druh zabijáka.</p>

<p>Nebo ano?</p>

<p>Ne, to nejsem. Včera večer jsem si tím tak jistý nebyl, ale dneska ano.</p>

<p>I když… zamračil jsem se při pomyšlení na písmena na triku, která jsem teď už neviděl − SEŽER MĚ. Myšlenky na propichování lidí a nakopávání zadků ještě předtím, než jsem vyšel z motelového pokoje − doufám, že všichni, koho potkám, pochopí můj specifický smysl pro humor…</p>

<p>Opustit pokoj bylo těžší, než jsem čekal. Věděl jsem, že probírat se telefonním seznamem mi nepomůže. Musel jsem jej nechat na pokoji a vyjít do skutečného Nevah’s Landing, pokud jsem chtěl něčeho dosáhnout. Jenže pokoj byl jediné známé místo, které jsem měl; jediný bezpečný přístav v rozbouřeném moři ztracené paměti. Sklonil jsem hlavu a vyšel do šedivého rána. Nutkavé cukání pramenilo nejspíš z toho, že jsem zbraně nechal za sebou. Nechtělo se mi to udělat. Bez ohledu na to, co mi tvrdil mozek, pocity mi říkaly, že je to špatně tak, jak jen to špatně být může. A z bolestivého svírání v žaludku mi bylo jasné, že je to zatraceně špatně.</p>

<p>Řídil jsem se hlavou. Pokud vím, tam venku jsou jen lidi, žádné stvůry. Uvažuj rozumně. Uvažuj rozumně a pak budeš mít míň důvodů k tomu, aby ses choval jako psychotický zabiják nebo zbrklý sebevrah. Byla to dobrá rada, a zjevně byla zakořeněná hodně hluboko, takže jsem se jí řídil. A pokud jsem sebou náhodou jednou nebo dvakrát cuknul, říkal jsem si, že je to nízkou hladinou cukru v krvi a že už bych konečně měl sehnat něco k jídlu. Další dobrá rada, a já se ji chystal uposlechnout, jakmile potkám někoho místního. Odešel jsem z motelu, vydal se přes popraskané asfaltové parkoviště zarostlé trávou a vyšel na ulici. Begoniová. Vedle motelu byly dva obchody − starožitnosti a obchod s harampádím maskující se za starožitnosti. Oba byly zavřené. Naproti přes ulici, kde stálo zaparkovaných několik aut, byla lékárna − zavřená − a obchod s oblečením, v jehož výloze byla vystavena spousta svetrů − taky zavřený. To všechno znamenalo, že je neděle ráno v městě tak malém, že jestli má deset ulic, políbím… někomu zadek. Komukoli. Právě teď znám jen poďobaného recepčního z motelu, který miluje porno.</p>

<p>Jemu teda zadek líbat nebudu. Pokud má tohle město víc než deset ulic, budu překvapený. Právě teď jsem ale vůbec překvapený nebyl, když jsem z Begoniové zahnul na Magnoliovou a potkal druhého člověka ve svém úplně novém a úplně prázdném životě. Ve dveřích jediného komerčního zařízení, které jsem tu zatím viděl otevřené, se o futro se založenýma rukama opíral černoch. Bylo to holičství, které je ve sváteční den mnohem užitečnější než starožitnosti nebo svetry. Když jdou lidi do kostela, musí vypadat hezky, mít upravené vlasy a sváteční oblečení − žádné svetry. V kostele navíc bude pravděpodobně dost místa k sezení, takže žádné starožitné židle nejsou potřeba.</p>

<p>Jakmile mě muž spatřil, zavrtěl hlavou. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti. Černé dredy měl stažené do culíku, na sobě měl tmavě zelenou košili, džíny a černou holičskou zástěru. „Ale ale.“ Nespokojeně mlaskl. „Chlapče, takhle tady nemůžeš chodit. Pojď, já ti to zarovnám.“</p>

<p>Prohrábl jsem si vlastnoručně vytvořený účes a pokrčil rameny. „Ne, díky, mně to nevadí.“ Tohle mi vážně nevadilo. Když ztratíte většinu paměti, moc vás netrápí to, že váš účes postrádající styl uráží místního profesionála v péči o vlasy.</p>

<p>„Ale no tak,“ řekl dobrosrdečně. Někdo takhle pozitivně naladěný vám musí hned připadat podezřelý. Nebylo to přirozené. Tenhle názor rozhodně přispěl k mému přesvědčení, že nežiju v malém městě. „Ostříhám tě zadarmo.“</p>

<p>„Zadarmo? Proč?“ Prohlížel jsem si ho s ještě větším podezřením, asi jako opuštěnou pláž včera v noci. Zdá se, že mě to provází neustále.</p>

<p>„Protože vlasy jsou můj život a já nechci žít s tím, že se tu budeš promenádovat kolem a vypadat takhle,“ odpověděl mi, narovnal se a otevřel dveře do svého obchodu. „Vypadáš, jako by tě něco kouslo do hlavy.“</p>

<p>Nemohl jsem říct najisto, že nemá pravdu. Na krku jsem měl nějaké stopy. Kdo může říct, že se mi jedna z těch věcí nepokusila ukousnout hlavu? A pokud vypadám tak hrozně, že je ten člověk ochoten ostříhat mě zadarmo, pak to znamená, že bych v tomhle městě, kde mají jednu křižovatku a v neděli chodí do kostela a pak na procházku, vyčníval ještě víc. Na vteřinu jsem zaváhal a pak jsem vešel do obchodu. Stejně jsem chtěl zjistit, jestli mě tu někdo zná. Jestli mě někdo viděl přijíždět do města, než jsem se dostal na pláž. Jestli jsem někomu něco říkal. Tohle není můj domov, to už vím… ne ze vzpomínek, ale z faktu, že to není dobré místo na schovávání. Je potřeba mít se kde schovat. Vždycky. To je fakt toho druhu, jako že „obloha je modrá“. Nevzpomínal jsem si na důvody, ale sklony k takovému chování nezmizely. Byl to instinkt stejně základní jako to, že když máte hlad, najíte se; když jste unavení, jdete spát; když jste v otevřené krajině, utíkáte. Utíkáte se schovat.</p>

<p>Myslel jsem i na krokodýly v barvě duchů.</p>

<p>Připomněl jsem si, že bych to všechno měl brát skepticky, abych se z toho nezbláznil.</p>

<p>Řekl jsem si, že je v mém nejlepším zájmu nabídku přijmout, a ostražitě jsem ho následoval dovnitř. Posadil jsem se do jediné židle, kterou tam měl. Dlaždicová podlaha zářila čistotou a neválel se na ní jediný vlas. Na stěně viselo obrovské, prosté, nezdobené zrcadlo. Vyhýbal jsem se pohledu do jeho lesku a počkal, až přese mě holič přehodí zástěru a zaváže mi ji kolem krku. Potřeboval jsem položit správnou otázku. <emphasis>Takže… znáte mě?</emphasis> To by asi nebylo zrovna nejchytřejší. <emphasis>Víte o tom, že na pláži máte… no dobře</emphasis>, měli jste <emphasis>epidemii nestvůr?</emphasis> To by nebylo o moc lepší, a navíc odpověď na tuhle otázku už znám.</p>

<p>Neví to. Jo, já to vím, jenže to vím tak, jako když víte o nějakém temném a zvráceném tajemství. Pokud žijete s něčím takovým, pak se vám stačí na někoho jen podívat a víte, jestli je členem klubu, nebo ne. Tenhle chlapík tedy nebyl. Jeho noci jsou prostě jen noci. Světýlka za oknem jsou pro něj světlušky, ne hladové oči predátora. Nikdy se nedozví, jaké má štěstí. Doufejme. Já mu to říkat nebudu. Chce mě ostříhat zadarmo. Nezničím mu život tím, že mu povím pravdu. To by bylo mizerné dýško.</p>

<p>„Ehm…“ začal jsem. Neuvěřitelně výmluvné, ale bohužel to neobsahovalo žádnou pořádnou otázku. Chystal jsem se improvizovat, ale ukázalo se, že to nebude potřeba.</p>

<p>„Já jsem Llewellyn.“ Prsty mi nemilosrdně zajel do vlasů. „Ježíšku na křížku, podívej se na to. Omlouvám se, Pane, ale podívej se na to seshora sám a odpustíš mi to klení.“ Vzal láhev s rozprašovačem a v tu ránu to vypadalo, jako by se na hlavu vyždímal celý mrak. Stačilo pět pořádných zmáčknutí a byl jsem úplně mokrý. „Já vím, Llewellyn. Je to velšské jméno. Připadám ti jako Velšan? Možná černej Ir.“ Zazubil se a kolem uší mi začaly ohromující rychlostí šmikat nůžky. Pomyslel jsem si, jak je zatraceně dobře, že jsem nechal zbraně v pokoji, protože můj instinkt by zařídil, že by to skončilo ještě okousanějšími vlasy a mrtvým holičem.</p>

<p>Ten ale o mém obranném instinktu vůbec neměl tušení a dál mluvil. „Většina lidí mi tu říká Lew. Mimo sezónu tady moc turistů nemíváme. Je tu zima a mizerný počasí, jako všude jinde v únoru. Nejsme žádný Miami. Ale podle toho, jak jsi bledej − promiň, chlape, ale jsi bílej jako tvaroh − asi nejsi milovník sluníčka. Takže myslím, že se ti na pláži líbí v každou dobu. A jak by ti řekla naše informační kancelář, máme tu studenou vodu, mokrej písek a tolik svetrů, kolik se ti vejde do kufru. V Nevah’s Landing máme tohle všechno. Užívej si to.“</p>

<p>Nůžky dál cvakaly a já se snažil sebou netrhat. Pak mi položil první otázku. „Takže jak se jmenuješ? Odkud jsi? Kromě toho, že jsi odněkud, kde se lidi vůbec nestarají o svoje vlasy.“</p>

<p>Jelikož mi odpověděl na nevyslovenou otázku, jestli mě zná a už mě tam viděl, dlužil jsem mu… prd. Nedlužil jsem mu vůbec nic. Tohle je můj život. Nemůžu si dovolit udělat chybu. Ale to je jedno, protože jsem mu stejně neřekl skoro nic. „Kal…“ začal jsem zasmušile s jedním ze svých falešných jmen, ale zarazil jsem u toho, co znělo nejmíň otřesně. A dál jsem nevěděl. Kalvin, Kalvert, Kalhoun − to je teda děsný výběr.</p>

<p>Nemusel jsem se tím ale trápit. Lew, přátelský holič, vybral za mě. „Rád tě poznávám, Kale.“ Rukou mi sklonil hlavu a ozvalo se další kovové cvakání. „Co tě přivádí do Landingu?“</p>

<p>Kal je rozhodně lepší než plná verze jakéhokoli z mých falešných jmen a možná není náhoda, že všechna začínají na Kal. Když si vybíráte falešné jméno, nevyslovovalo by se vám líp, kdyby aspoň jedna jeho část byla pravdivá?</p>

<p>„Jen tak projíždím,“ odpověděl jsem nenuceně. „Staral jsem se o babičku, jenže minulý měsíc umřela. Vychovala mě.“ Pokrčil jsem rameny, ale jen malinko. Nechtěl jsem skončit s nůžkami zapíchnutými v hlavě nebo v krku. „Vždycky mi říkala, že až odejde, měl bych cestovat. Zjistit, kdo jsem kromě její… sakra… ošetřovatelky, řekl bych. Zjistit, kam zapadnu. Ne, že by mě omezovala. To nikdy. Vzala mě k sobě, když jsem nikoho jinýho neměl, a dělala ty nejlepší sušenky s dvojitou dávkou čokolády na světě. Ale chtěla, abych cestoval, tak cestuju a hledám, kam bych zapadl. Měla by ze mě radost.“</p>

<p>To byla ta největší hromada hovadin, ale já vůbec neměl problém sypat je z rukávu − šlo mi to líp, než kdyby to byla pravda. Z tolika slov najednou mě navíc málem rozbolelo v krku, ale nejen že to byla opravdu velká nálož keců, navíc to byly perfektní kecy. Mrtvá babička, jsem na světě sám, skoro jako ztracené štěně. Vysvětlovalo to spoustu věcí, jako proč vypadám neupraveně a jako bezdomovec, nebo to, že mám drzé řeči. Chudáček malý, ztratil jedinou rodinu, kterou měl. Je zraněný a smutný. Chudáček. Dejte mu pamlsek. Zabiják nestvůr, lhář − rychle si vylepšuju životopis. Zajímalo by mě, jestli je špatné být hrdý na takovýhle talent.</p>

<p>Pravděpodobně ano.</p>

<p>„A myslíš, že bys mohl zapadnout do Landingu?“ zeptal se Lew pochybovačně. „To bych si nemyslel.“</p>

<p>„Proč?“ opáčil jsem. „Nejsem pro vaše svetrový městečko dost dobrej?“</p>

<p>Odfrkl si. „Vážně, Kale, kamaráde, děláš si legraci? V malým městě se najde spousta cvoků. Kam se na nás hrabe velký město. Ale právě na to bych tě tipoval − pořádně velký město.“ V tom jsme se s Lewem shodli. „Jsi oblečenej celej v černým. A tvoje vlasy, Pane, znovu se omlouvám, ale sám Ježíš Kristus, kterej žil před víc než dvěma tisíci lety, měl určitě lepší kondicionér než ty. S takhle mizernýma vlasama zřejmě přicházíš z nějakýho místa, kde tě nikdo nezná jménem nebo mu na tobě nezáleží natolik, aby ti řekl, abys koukal mazat k holiči. To mi smrdí velkým městem.“</p>

<p>Nedal mi šanci odpovědět, říct mu, že jsem si to uřízl sám, nebo se zeptat, co to sakra je kondicionér. Energicky mi vysušil vlasy ručníkem, znova je učesal a řekl: „Tak, a je to. Žádná velká práce. Řek bych, že jsi ten typ, co si s tím nechce dávat žádnou práci. Jen umýt, učesat a hotovo.“</p>

<p>Risknul jsem pohled do zrcadla a uviděl, že mi teď vlasy sahají tak tři centimetry nad čelist. Už žádný culík. Odvrátil jsem pohled. Zrcadla nikdy rád mít nebudu. Když jsem pohnul hlavou, pleskly mě vlasy do obličeje, jako bych byl nějaký zatracený labradoodle[2]. Ne, ti jsou vlastně kudrnatí, ne? Tak teda jako kolie. Pořádně namíchnutá kolie. „Jsem rád, že za tohle nechceš prachy,“ postěžoval jsem si.</p>

<p>„Vypadáš jako zatracená rocková hvězda.“ Jeho široký úsměv jsem úplně slyšel, nemusel jsem se ani dívat. Když jsem dost neohromeně zabručel, dodal: „No dobře, aspoň už nevypadáš jako nějaká gothická mládež. To za to stojí.“ Stáhl ze mě zástěru. „Mimochodem, jestli si chceš vyzkoušet život na malým městě, kvůli svojí babičce, tak náhodou vím, že v restauraci potřebujou lidi. Řekni jim, že tě poslal Lew. Tady lepší doporučení nedostaneš, a jestli se tu zdržíš a budeš dostávat zaplaceno, možná se u mě zase ukážeš. Za práci jsem vždycky rád, a navíc by mojí duši udělalo dobře, kdybych věděl, že nevypadáš jako hodně použitej mop. Babička bude v nebi taky spokojenější.“</p>

<p>Vstal jsem a z pusy mi vyšla ta poslední věc, kterou bych čekal. „Restaurace, jo?“ Navzdory vnitřní potřebě utéct jsem se na to musel podívat logicky. Zabíjení nestvůr je buď moje hobby, práce, nebo obojí. Ať tak či tak, bez paměti nemám žádný seznam klientů, který bych si prošel.</p>

<p>Je to legrační představa. Dostávat zaplaceno za zabíjení nestvůr. Která pracovní agentura vám něco takového doporučí? A kromě toho peníze, co mám, mi nevydrží věčně. Pokud si „Kal“ nesežene práci, brzo z něj bude přesně takový bezdomovec, na jakého vypadá. Právě tady jsem se probudil bez většiny vzpomínek; myslím, že taky bude nejlepší je tu hledat. Adresa z falešného řidičáku je newyorská. Musel bych mít vážně štěstí, abych při bloumání newyorskými ulicemi narazil na stopu vedoucí k mé identitě. Jít proti vlastnímu instinktu, který mi napovídá, že mám buď bojovat, nebo utéct, bude asi nejlepší. Nějak jsem se sem musel dostat. Možná najdu své auto. Možná v něm objevím pravý doklad, nebo se mi v něm vrátí vzpomínky. Na druhou stranu, možná jsem já, tvrďácký zabiják monster, přijel do města na podělaném skútru. Chvíli se tu zdržet je to nejlepší, co můžu udělat, bez ohledu na to, jaké z toho mám pocity.</p>

<p>Mozek vládne pocitům. Mozek vládne pocitům. Není to přirozené, ale přesně to teď budu dělat.</p>

<p>A navíc bez ohledu na to, jaký mé vnitřní pocity dělaly hluk, na Landingu něco bylo. Ještě jsem nedokázal přesně říct co, a rozhodně jsem tam nepatřil, ale bylo tam něco… cítil jsem, že to na mě čeká přímo za rohem, jen kdybych dokázal najít správný roh. Něco na mě čekalo. Něco… zajímavého.</p>

<p>Šílené myšlenky pro šílence.</p>

<p>Ukázalo se, že restaurace je jen o dva bloky dál, na Oleandrové. Kromě svetrů tu zjevně milují i kytky. Jižní turistický ráj. Restaurace vypadala zvenčí přesně tak. Na velkých oknech byly namalované květiny… možná to byly oleandry − co já vím o kytkách? Červenobílá markýza a rohožka, na které bylo napsáno VÍTEJTE, LIDIČKY! Vážně, nevtipkuju… VÍTEJTE, LIDIČKY! Překročil jsem ji a vešel dovnitř. Vyděsilo mě to víc než monstra na pláži.</p>

<p>Zevnitř vypadala restaurace stejně jako zvenčí. Červené plastové sedačky, dortíky otáčející se v chladicím boxu, na stole slánky a pepřenky ve tvaru krávy. Bylo to domácké a přívětivé a každému, s pamětí nebo bez ní, muselo být jasné, že sem nezapadám. Rychle jsem začal couvat, než jsem tam vůbec stačil vejít, ale už nebylo úniku.</p>

<p>„Pane na nebi, tady jsi. Je to jen dva bloky. To ses po cestě ztratil?“ Buď to byla Llewellynova starší sestra, nebo teta. Měla stejný obličej, stejné oči, ale neměla tak široký úsměv. Vlastně se neusmívala vůbec. Měla taky asi o tři velikosti víc, ale pokud byste si pomysleli něco jiného, než že „je toho víc k milování“, nejspíš byste nepřežili ani tak dlouho, abyste toho mohli litovat.</p>

<p>Přišla ke mně a zavrtěla hlavou nad mým zjevem. „Vůbec jsem ten telefon neměla brát. Lew a jeho zatracení nalezenci. Tři psi, dvě kočky a teď ty.“</p>

<p>„Já nejsem nalezenec,“ namítl jsem okamžitě, i když technicky vzato jsem vlastně byl.</p>

<p>„Když to říkáš,“ odbyla mě. Zjevně mi nevěřila a byla příliš zaměstnaná na to, aby pátrala nad tím, co si o sobě myslím. „Chybí mi jeden zaměstnanec. Ta moje mizerná servírka utekla s ředitelem školy, věřil bys tomu? Je ženatý a má tři děti. Cháska.“ Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Lew říkal, že se jmenuješ Kal. Neříkal, že jsi oblečený jako zaměstnanec pohřebního ústavu, který si hraje na upíra. Předpokládám, že se sem teď budou stahovat ty hloupé holky − aby zjistily, jestli ti nevyrostou tesáky. Jako by nikdy neviděly pořádného mužského. Denzel, Clooney, to jsou chlapi. Hmm…“ Znova zavrtěla hlavou a pravděpodobně si přála, abych byl jedním z těch pořádných mužských. „No, to je jedno. Mohlo by to trochu zvednout tržbu. Tak dobře, Kale, řekni mi, umíš vařit? A myslím opravdu vařit. Nakrájet, osmažit a hodit na talíř tak, aby to vypadalo <emphasis>i</emphasis> chutnalo dobře?“</p>

<p>Ta otázka ve mně okamžitě vyvolala touhu najít nejbližší hasicí přístroj. Z toho byste se zbláznili, když si vaše tělo pamatuje něco, na co si mozek nevzpomíná. Ale ať už mi to napovídal kdokoli, bylo mi z toho jasné, že já a pánev jdeme dohromady jako Frankensteinova stvůra a oheň. „Moc ne,“ odpověděl jsem.</p>

<p>„Fajn. Tak nahradíš tu rozvracečku domovů.“ Natáhla se přes bar a vytáhla kostkovanou červenobílou zástěru, která ladila k ubrouskům i markýze venku. Tenhle vzor má nějaké jméno, něco, co začíná na „g“, ale nemohl jsem si vzpomenout. Pochyboval jsem ale, že to způsobila amnézie − myslím, že tohle selhání zavinilo prostě to, že jsem chlap. „Tak si to hezky oblíkni a buď ta nejlepší zatracená servírka, jaká dokážeš být. Ať Lewa nezklameš.“</p>

<p>Uchopil jsem váhavě zástěru dvěma prsty a zeptal se: „Nemyslíte číšníka? Jsem chlap. Chlapi jsou číšníci.“</p>

<p>„Ne v naší restauraci, zlato. Tady máme jen servírky. To je součást našeho kouzla.“ Lehce mě štípla do paže. „A teď sebou hoď, Vlade, a přestaň se mračit. Usmívej se. Tohle je veselá rodinná restaurace. Úsměv prodává.“</p>

<p>„Říkáte mi, abych si oblíkl tohle,“ − zvedl jsem zástěru − „a <emphasis>usmíval se?</emphasis>“</p>

<p>„Ne, zlato, já <emphasis>vím</emphasis>, že si to oblíkneš a budeš se usmívat, jinak nedostaneš žádný dýško. A s tím, co platím, ty dýška budeš potřebovat.“ Pleskla mě přes zadek. „Můžeš mi říkat madam nebo slečno Terrwyn. Měla jsem stejné bláznivé rodiče jako Lew, ale na rozdíl od něj hodlám respektovat jejich přání, pokud jde o moje jméno. Teď si oblíkni zástěru a hoď sebou. Za chvíli přijdou lidi z kostela. Nic ti tak nezvedne apetit jako dobrá bohoslužba.“ Když jsem dál váhal, znova mě štípla. „Běž! Hoď sebou!“</p>

<p>Šel jsem.</p>

<p>Svlékl jsem si bundu, navlékl zástěru a doufal, že až se mi vrátí vzpomínky, tahle se při tom procesu někam ztratí. Ale hodil jsem sebou, jak mi bylo řečeno, a zjistil, že nejsem zas tak špatný číšník − rozhodně o sobě nikdy nehodlám mluvit ani uvažovat jako o „servírce“. Asi bych nevyhrál žádnou soutěž, ale upustil jsem jen dva talíře a oknem prohodil pouze jednoho chlapa, a při tom všem jsem měl na sobě červenobílou zástěru se zatraceným pitomým volánkem. Měl jsem dojem, že to byl docela úspěch.</p>

<p>Aspoň jsem si to myslel o sedm hodin později, když jsem pozoroval, jak se ten zkurvysyn, kterého jsem prohodil oknem, válí v roští za oknem a volá záchranku. Tak tohle… <emphasis>tohle</emphasis> mi vykouzlilo úsměv na tváři. Zasloužil si to. Zíral na nějaké puberťačky, které spokojeně jedly koláč a hihňaly se pokaždé, když jsem jim dolil colu. Byl to vlastně sprite, ale brzy jsem přišel na to, že jakákoliv limonáda je tu prostě cola. Mohla by to klidně být rozmixovaná kreslená postavička z televize, stejně by to tady byla cola. Což mi přišlo zajímavé víc než pavoučí stvůry. To mě vedlo k přesvědčení, že Lew i moje intuice mají pravdu. Buď jsem se narodil ve velkém městě, nebo jsem tam žil dost dlouho na to, abych takovéhle věci zapomněl. Taky mě to přimělo zamyslet se nad tím, jaký jsem to sakra vedl život, když mi tohle připadá zajímavější a exotičtější než stvůry?</p>

<p>„Tys prohodil Luthera Van Johnsona mým oknem?“ ozval se mi u ramene hlas slečny Terrwyn; víc než po ramena mi nesahala. „Ty jsi toho kluka prohodil mým oknem? Hned první den?“</p>

<p>Ten kluk vážil dobře metrák a nejmíň třetinu z toho tvořilo jeho břicho. Taky mu bylo aspoň čtyřicet. Byl to dospělý chlap a pořádný zvrhlík.</p>

<p>Přestal jsem se usmívat a snažil se tvářit kajícně. Jenže protože nemám moc představu, co slovo kajícný znamená, a vůbec jsem se tak necítil, nebylo tak snadné to předstírat. „Zasloužil si to?“ zkusil jsem nahlas stejnou výmluvu, jakou jsem si říkal i v duchu, když jsem poprvé zvažoval, že bych Lutherovým zadkem hodil jako míčkem pro psa. Samozřejmě že nebylo tak těžké mě přesvědčit, takže to byla vážně jen výmluva. „Madam,“ dodal jsem spěšně.</p>

<p>Holky se mě ale rychle zastaly. „Zíral na nás a dělal úchylný gesta.“ Jedna z holek to předvedla a bylo to opravdu zatraceně úchylné, se dvěma prsty a jazykem.</p>

<p>Slečna Terrwyn prošla kolem mě, naklonila se přes zbytky skla a podívala se na starého dobrého Luthera, který sebou přestal zmítat. „Dobrý Bože, cítím z něj whisky až sem. A ty, Rachel Kaysho Marie, jsi nám to mohla popsat. Nemusela jsi to hned ukazovat. Stejně už byste měly být dávno doma, a ne tady sedět, jíst koláč a zasněně civět na mého pomocníka. Mohl by být stejně zvrhlý jako támhle Luther, co vy víte? Tak mazejte domů.“</p>

<p>Holky odešly, jak jim bylo nařízeno. Jedna z nich měla rudé vlasy, kudrnaté a bohaté, které zářily jako oheň. Díval jsem se za ní, dokud se nezavřely dveře. Vypadala skoro povědomě, ale nemohl jsem přijít na to, odkud ji znám, tak jsem to nechal být a podíval se zpátky na novou zaměstnavatelku. „To nejsi, že ne?“ naléhala. „Zvrhlík? S touhou v srdci a v duši s ničím jiným než hříšným chtíčem? Protože za barem mám sekáček, který klidně použiju, jestli takový jsi. Takovéhle párečky tady nepodáváme, pane. Tak co? Jsi, nebo nejsi?“</p>

<p>Zvrhlík, touha, hříšný chtíč. Nic z toho mi neznělo povědomě… no, možná touha. Ale správná touha po správné věkové skupině. „Ne, madam,“ odpověděl jsem a začal sbírat talíře a skleničky, které tam zbyly po těch holkách. „Sekáček není potřeba, madam.“</p>

<p>„Dobře. Ať to tak zůstane. Ke zkaženostem nejsem tolerantní. Tedy ani k Lutherovi. Kdybych nebyla vzadu, abych se ujistila, že tam Joseph nepodpálí celou kuchyň, nikdy bych toho chlapa nenechala sedět ve své restauraci.“ Znova se na něj podívala a povzdechla si. „Musím říct, že to bylo potřeba. Ale dveře jsou jen o čtyři metry dál a sklo něco stojí.“</p>

<p>To dávalo smysl. Sklo něco stojí, ale prohodit někoho jen tak dveřmi prostě není to pravé. Jenže je to moje zaměstnavatelka a já sem chci aspoň dočasně zapadnout, než přijdu na to, kam skutečně patřím. Spokojená zaměstnavatelka mi určitě prospěje. Upustil jsem utěrku na stůl, přešel tam, kde předtím seděl Luther, a překročil téměř prázdný kovový okenní rám. Skočil jsem do křoví za obětí, vytáhl jí z kapsy peněženku a vzal z ní peníze.</p>

<p>„Je naživu?“ zeptala se slečna Terrwyn.</p>

<p>„Jo. Teda − ano, madam. Přejete si, abych s tím něco udělal?“ Nemyslel jsem to vážně… ne tak docela.</p>

<p>„Ty máš dost proříznutou pusu, co? Myslela jsem si, že jsi docela tichý, ale možná jsem si jen myslela, že <emphasis>bys měl být</emphasis> tichý,“ varovala mě.</p>

<p>Podal jsem jí peníze. „Tady. To by mělo pokrýt okno. A vezmu si to k srdci, madam.“</p>

<p>„To udělej. Teď jdi zpátky dovnitř a já zavolám šerifa. Řekneme, že starý úchyl Luther byl tak zpitý, a ještě k tomu v Boží den, neznaboh jeden, že propadl oknem. Je tak nalitý, že si to stejně nebude pamatovat. Možná ho tentokrát konečně na chvíli zavřou, jak si zaslouží.“ Schovala si peníze do stejné červenobílé zástěry, jakou jsem měl já, a pak tleskla. „No tak, honem. Musíme zavřít a zabednit okno. To, že si hraješ na Supermana, na tom nic nezmění. Tak šup šup.“</p>

<p>A tohle byl začátek konce mého prvního dne v Oleandrové restauraci. Pracoval jsem jako o život, kromě dýšek jsem nedostal zaplaceno skoro nic a nikdo mě nepoznal. Anebo jestli ano, tak se mi o tom nezmínil.</p>

<p>Venku jsem uviděl projít muže. Zahlédl jsem za oknem zrzavé vlasy a vytáhlou mužskou postavu, a hned mi zase zmizel z dohledu. Připadal mi známý, ale ne tak, jako když máte dojem, že někoho znáte. Spíš to bylo, jako když rozumíte hadům a víte, který je jedovatý a který ne. Kdyby tenhle chlap byl had, byl by smrtelně jedovatý. To ale byla divná a děsivá myšlenka, a tak jsem pokrčil rameny a udělal s ní to, v čem začínám být dobrý − nechal jsem to být.</p>

<p>Slečna Terrwyn si všimla, jak jsem se na něj díval. „Pch. Jesse. Toho ignoruj. Jednou za týden se vplíží do města, aby nakoupil syrové maso. Musí mít pořádně velké a hladové psy, ale je stejný jako Luther. Není cítit správně.“</p>

<p>Nepřekvapilo mě, že slečna Terrwyn dokáže vycítit povahu lidí. U ní by mě nepřekvapilo nic. Než jsem odešel, vyplnil jsem pracovní papíry, k čemuž jsem použil falešný doklad se jménem Kalvin, a slíbil jsem slečně Terrwyn, že přijdu brzo ráno. Jenže se ukázalo, že ona za „brzo ráno“ považuje něco jiného než já. Když jsem se ukázal v devět, spustila se bouře remcání a stěžování a schytal jsem několik pohlavků. Remcání a pohlavky byly jistým podivným způsobem uklidňující. Možná jsem zabiják nestvůr a k tomu masochista a někde tam venku na mě čeká někdo s vodítkem a obojkem s hroty, na němž je moje jméno.</p>

<p>Čas před devátou jsem nestrávil spaním, ačkoli moje tělo by to uvítalo. Podle toho, jak si stěžovalo, když jsem se v sedm vyvalil z postele, by nejradši spalo až do oběda. Osprchoval jsem se, vzal si oblečení, které jsem večer znova přepral novým mýdlem, co tam nechala pokojská − zoufale si potřebuju koupit něco dalšího na sebe − a strávil hodinu a půl tím, že jsem bloumal ulicemi Landingu a hledal auto, které by se mi zdálo povědomé. Na pláži jsem kromě telefonu musel ztratit i klíče od auta, takže ať jsem přijel čímkoli, je to záhada. Neměl jsem žádný klíček, který by mi napověděl značku nebo typ. Prošel jsem všech dvanáct ulic Landingu − o dvě ulice víc, než jsem odhadoval. Někomu dlužím políbení zadku. Na ulicích bylo zaparkováno jen pár aut a žádné mi nepřipadalo povědomé ani nemělo newyorskou značku nebo nic jiného kromě standardního označení Jižní Karolíny.</p>

<p>Když jsem došel k restauraci, posadil jsem se na nedávno natřenou zelenou lavičku, nechal jsem ruce volně viset mezi koleny a zíral na obrovský jižanský dům v koloniálním, viktoriánském nebo jakém stylu naproti. Vlastně jsem se na něj ani nedíval; jen právě náhodou stál v cestě mému prázdnému pohledu, který vyjadřoval: <emphasis>co sakra vůbec vím?</emphasis> Domu jsem si ani pořádně nevšiml a on měl dostatečně dobré vychování na to, aby si mě taky nevšímal. Ale pes na verandě? Ten si mě všiml okamžitě.</p>

<p>Když jsem uslyšel zavrčení, zamrkal jsem a zastavil myšlenky, které mi v mozku pobíhaly ve zmateném a vyděšeném <emphasis>co? kde? kdo?</emphasis> Byl to německý ovčák, veliký a skoro celý černý, až na pár světlých skvrn na nohou a stejně světlých očí. Předtím byl stočený do klubíčka u houpacího křesla, ale teď mě se zvednutou hlavu pozoroval, pysky měl stažené dozadu a cenil zuby. Pokud vím, proti psům nic nemám. Proč taky? Pes je nejlepší přítel člověka. „Haf,“ řekl jsem tiše a přátelsky.</p>

<p>Jenže ovčákovi to zřejmě moc přátelské nepřipadalo. Ve zlomku vteřiny vyskočil na nohy, vrazil do velkých psích dvířek v hlavním vchodu a zmizel mi z dohledu. Na bílé dřevěné verandě po něm zůstala žlutá stopa moči. Sotva jsem ji viděl, ale cítil jsem štiplavý zápach tak ostře, jako kdyby se mi pes vymočil přímo na botu. Já sice se psy problém nemám, ale tenhle se mnou zjevně problém měl. Nevím, kdo jsem, co tady dělám, kde žiju a co dělám kromě toho, že zabíjím stvůry. Nemůžu dělat víc než čekat, až mi někdo ochotně oznámí, že mě samozřejmě viděl, jak jsem do města přijel černým mustangem z roku 1964 se stahovací střechou, kterému něžně říkám Tesák a je zaparkovaný u Zatraceného starého mlýna. Nevím nic o ničem − jasně, tedy kromě toho, že pes, který bydlí přes ulici, nemá rád cizince.</p>

<p>Vypadalo to se mnou dost bledě, s mými detektivními schopnostmi ještě hůř a jako zaříkávač psů jsem naprosto mizerný. Na okamžik mě napadlo, že bych zašel na policii a přiznal se jim, že nevím, kdo jsem. Mohli by moji fotku zkontrolovat v databázi a zjistit, jestli někomu chybím. Jenže je tu ten arzenál pod matrací v motelu a fakt týkající se nestvůr a toho, že vím, že lidi v Nevah’s Landing žijí zakuklení ve sladké nevědomosti. Já sem nepatřím. To je mi jasné, ale můžu vůbec někam patřit ve světě plném domů, psů, fast foodů, obchoďáků, nájemních bytů, sushi, aut, vlaků, metra a obyčejných lidí dělajících obyčejné věci? Nebo jsem jako krysa, která se drží ve stínech; součást světa, ale ne tak úplně?</p>

<p>Mají krysy přátele? Spolupracovníky? Soupeře? Narodíte se jako krysa, nebo do toho prostě spadnete?</p>

<p>Zajímá vůbec někoho, že jsem zmizel?</p>

<p>Mě teda jo. A pořádně. Cítil jsem… jako by mi něco chybělo. V mém životě že je velká díra a není to jen tím, že jsem ztratil paměť. Pokaždé, když se podívám přes rameno, očekávám, že tam někdo nebo něco bude. Jenže to tam nikdy není, a dokud nezjistím, kdo jsem, nepřijdu ani na to, kdo nebo co si myslím… ne, <emphasis>vím, že</emphasis> by to tam mělo být.</p>

<p>Můj mozek teď samozřejmě vypadá jako míchaná vajíčka, takže co můžu vědět?</p>

<p>Dostal jsem prudký pohlavek a slečna Terrwyn vyštěkla: „Jsi hluchý nebo mentálně zaostalý, hochu? Neslyšel jsi, že jsem ti říkala, aby ses vrátil brzo ráno?“</p>

<p>Promnul jsem si hlavu a rychle potlačil instinktivní zavrčení. „Je brzo ráno.“</p>

<p>„Pane na nebi, tak on je lenivý. Brzo ráno bylo před třemi hodinami. Vstávej, koukej jít dovnitř a dát se do práce. A to nemáš nic jiného na sebe než černou? Vypadáš jako sám Pochmurný žnec. Myslíš, že někdo chce, aby mu lívance servíroval Smrťák? Ne, to tedy vážně nechtějí.“</p>

<p>Proběhl jsem dveřmi a za mnou se ozývalo další sekýrování. Tahle ženská dokáže štěkat a remcat jako o život. Nemusel jsem si to nechat líbit, ačkoli, jak jsem si pomyslel už předtím, bylo to jistým způsobem uklidňující. Mohl bych se klidně otočit na patě, odejít odsud a koupit si lístek do New Yorku − země mých falešných dokladů. Jenže mozek se takové logice snažil vyhnout za každou cenu. Tam bych prostě nic nenašel, New York je příliš velký, a navíc na Landingu něco je. Jako by mě to chytlo za ruku. Nemůžu se zbavit dojmu, že je tady pro mě něco − klíč k tomu, kdo jsem. Pocit bezpečí. Pocit zodpovědnosti. Pocit, že sem patřím, i když to samozřejmě není pravda. To „něco“ nezaplnilo díru ve mně, ale tak nějak jsem cítil, že mě to zná… i když to nebylo vzájemné.</p>

<p>Zmatek se nevyjasnil, ale obzvlášť bolavé štípnutí do žeber mě přinutilo zastrčit to někam dozadu. A tak začal můj další den v restauraci. Nebylo to tak špatné. Nedostal jsem snídani, protože jsem přišel pozdě a měl jsem plné ruce práce s tím, abych ji servíroval ostatním, ale oběd jsem dostal. Joe, velký plešatý chlap u grilu, mi udělal cheeseburger tak velký, že se sotva vešel na talíř. Na další talíř s hranolky a na sklenici čaje jsem si musel vzít zvláštní tác. A to je další věc, kterou jsem se tady naučil. Čaj se podává už sladký, asi jako by někdo hodil sáček přímo do cukřenky. Říkají tomu sladký čaj − takové milé a nevinné jméno na něco, co bych já nazval sklenicí plnou diabetické smrti. Ale byl celkem dobrý a jídlo bylo skvělé. Omáčka byla hustá, sýr horký a roztavený, maso uprostřed růžové − bylo mi jasné, že takhle to mám rád. Otřel jsem si tvář ubrouskem, ukázal Joeovi palec a on něco zabrumlal.</p>

<p>Stejně proběhla i večeře − pálivé chilli s pořádnou dávkou čedaru. Palec a zabrumlání. O čtyři dny později jsem seděl u stolu v rohu. Byl to den sendvičů s hranolky a já se snažil najíst bez toho, abych si zašpinil modrou košili, kterou jsem dostal od slečny Terrwyn. Řekla mi, že už se nemůže koukat na to, jak se snažím předstírat, že jsem vybledlý upír. Určitě ji měla od bratra, Lewa, protože byla stejného střihu jako jeho zelená. S červenobílou zástěrou to vypadalo šíleně patrioticky.</p>

<p>Hurá.</p>

<p>Ale nosil jsem ji, protože moje zaměstnavatelka není zas tak špatná. Má slabost pro nalezence stejně jako její bratr, i když by to asi nepřipustila. Chovala se, jako by košile byla maličkost, ale pak mi odstrčila ruce a zapnula mi poslední tři knoflíky sama. Potom mě přinutila otočit se kolem dokola, aby zjistila, jestli mi někde něco nevykukuje − jako bych byl dítě, které jde poprvé do školy. Od té události z prvního dne − s Lutherem a jeho hříšnými touhami − už mi taky nevyhrožovala sekáčkem, což znamenalo, že její ostříží oči na mé duši neshledaly nic zvráceného. Když o sobě víte jen to, že máte podivný vkus, co se týče triček, a zabíjíte stvůry, a přesto u slečny Terrwyn projdete testem dobrého charakteru, pak si musíte pomyslet, že možná nejste tak špatní. Pokud zabíjím monstra, pak zachraňuju nevinné lidi. Chránil jsem čest pubertálních dívek před zvrhlíkem, i když jsem to trochu přehnal. Nejsem tak špatný chlap. Když trpíte amnézií, pak vám přijde zatraceně skvělé, jakmile zjistíte něco, co by se vám jinak zdálo úplně prosté. Kal Jaxesakrajmenuje není špatný chlap.</p>

<p>Nejsem špatný chlap. Nejsem špatný chlap.</p>

<p>To, že jsem si to tiše opakoval téměř každou hodinu, bylo trochu divné, ale nechal jsem to být. Sakra, co vlastně nebylo divné od chvíle, kdy jsem se probudil na pláži, kromě toho, že pracuju v restauraci? Bylo mi to jedno. Jistým způsobem z toho čišel klid a mír. Zákazníci jsou všichni štamgasti a nikdo z nich nikdy nikam nespěchá. Neusmívám se sice tolik, jak by si slečna Terrwyn přála, ale i tak mi aspoň za snahu dávají velká dýška, protože slečna Terrwyn mluvila pravdu, když mi říkala, že neplatí skoro nic. Projde tudy každý ve městě. Nikdo z nich se nezmínil, že by mě znal. Zatím. Ale je to jen pár dní. Ještě jsem nepotkal úplně všechny z Landingu. Časem k tomu dojde. Nemám naspěch.</p>

<p><emphasis>Máš zatraceně naspěch</emphasis>.</p>

<p>Ten vnitřní výkřik mě nezarazil. Pokračoval jsem v jídle. Takové se teď ozývají pravidelně každý den, ale odpovídal jim vždycky nevyhnutelný, rozčilující pocit, že jsem tu z nějakého důvodu. Držím se zlaté střední cesty a ignoruju obě rozhádané poloviny mozku. Stejně se ani na jednu nedá spolehnout. Nic víc jsem nemohl dělat, a tak jsem si namočil hranolek tlustší než můj palec do kečupu. Vtom se otevřely dveře do restaurace. Neslyšel jsem je, ale poznal jsem to podle toho, jak se na dlaždičkové podlaze změnilo světlo. Uviděl jsem něčí stín − byl to stín kohosi velice tichého, protože ty dveře skřípou jako zrezavělá korouhev za větrného dne. Všiml jsem si toho, jakmile jsem jimi poprvé prošel. Taky jsem si všiml, že kamkoli přijdu, okamžitě se rozhlížím po zadním východu a všímám si, kdo vstupuje předním.</p>

<p>Tenhle tichý chlápek byl vysoký, s olivovou pletí, tmavě blond vlasy měl stažené dozadu v culíku nebo copu. Na sobě měl černé triko, černé kalhoty a dlouhý šedý kabát, který se hýbal úplně stejně jako moje bunda, když jsem byl ještě ozbrojený. Všichni ostatní, kdo dveřmi procházeli, byli jen šťastné a neškodné akvarijní rybičky vesele plující kolem. Tohle byl žralok, který hřbetní ploutví tiše a hladce rozráží vodu a neprozradí ho jediný zvuk. Když jsem si sedal k jídlu, měl jsem příbor zabalený v ubrousku. Teď byl ubrousek zmačkaný vedle talíře a já ve zlomku vteřiny držel nůž v ruce pod stolem. V další vteřině už jsem namáčel hranolek do kečupu. Tenhle chlápek sem nepatří, a navíc přesně stejným způsobem jako já.</p>

<p>Není to náhodička?</p>

<p>Klidně jsem žvýkal hranolek, když do mého stolu udeřila pěst, až talíř nadskočil. „Kde jsi <emphasis>sakra</emphasis> byl?“ zeptal se mě hlas, který zněl rozzuřeně. Kromě zuřivosti v tom byly ještě jiné emoce, ale protože tahle bývá nejdůležitější, pokud jste vyzbrojení jen příborem, soustředil jsem se na ni.</p>

<p>„Kdo to chce vědět?“ opáčil jsem nevzrušeně, namočil do kečupu další hranolek a sevřel pod stolem nůž. Nejsem špatný chlap, to už jsem zjistil, ale o tomhle muži nic takového nevím.</p>

<p>„Kdo?“ Vztek nahradila jiná emoce, která mě přiměla pochybovat o tom, jestli byla zuřivost skutečná. Tahle emoce ale byla čitelná velice dobře: děs. „Tvůj bratr, Kale. Jsem tvůj bratr.“</p>

<p>No to mě poser a rozmázni to.</p>

<p>Tohle jsem fakt nečekal.3</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Nechal jsem zbytek jídla být a vydal se za ním ven z restaurace. V rukávech jsem při tom měl víc než jen ruce. Mávl jsem na slečnu Terrwyn, abych jí dal vědět, že budu za chvíli zpátky, a než jsem zmizel ve dveřích, vyhnul jsem se jejímu zamračenému pohledu. Pro určité věci má slabost, ale flákače netoleruje. Venku jsem se rozmýšlel, jestli mám zůstat stát, nebo se posadit, ale pak jsem se rozhodl, že ať už mi tenhle chlap chce říct cokoliv, vyslechnu si to radši vsedě. S nožem dokážu ublížit tak jako tak, řekl jsem si. Vážně si tolik věřím? Pomyslel jsem na čtyři mrtvé pavoučí nestvůry a rozhodl se, že ano, vážně si tolik věřím. Ten chlap může být tichý a ozbrojený, jak chce. Já jsem taky ozbrojený, mám tričko s nápisem SEŽER MĚ a ještě mě nikdo nevzal za slovo. Možná nejsem špatný člověk, ale nikdo netvrdí, že se o sebe nedokážu postarat.</p>

<p>Mám sice sestřih jako ovčácký pes, ale jako zatraceně drsný ovčácký pes.</p>

<p>Posadil jsem se na lavičku a pohodlně se opřel, jako by se mi takovéhle věci stávaly každý den, a na Vánoce dvakrát. „Jsi můj bratr,“ opakoval jsem po něm. Začal jsem dost nedůvěřivě, ale jeho tmavá pleť oproti mojí bledé, blond vlasy oproti mým černým, to všechno neznamenalo vůbec nic, jakmile jsem se mu podíval do očí, které měly přesně stejnou šedou barvu jako moje. Tak dobře, jsme příbuzní, ale to ještě neznamená, že jsme bratři, a taky to neznamená, že je v tom láska, teplo domova, rodinná pouta a všechny ty další hovadiny. Kain a Ábel. Film <emphasis>Kmotr</emphasis>. To jsou věci, které jsem nezapomněl. Musím si dávat pozor. Nejsem špatný chlap, ale taky nejsem trouba. Pokud se o mě bratr tak děsně bál, tak kde byl, když jsem na pláži sám sejmul čtyři obří pavoučí stvůry?</p>

<p>„Čekáš na bratrský chlapský objetí?“ zavrčel jsem. „To si počkáš, kámo.“</p>

<p>Podřepl ke mně a podíval se mi do očí. Cítil jsem, jak mi při jeho plynulém pohybu soucitně zakřupalo v kolenou. „Ty si nevzpomínáš, že ne?“ Za přirozenou sebedůvěrou, která mu seděla jako vlastní kůže, na okamžik vypadal ztraceně. Ten výraz vyjadřoval přesně to, co jsem cítil už několik dní. „Kruci, báli jsme se, že by to mohlo být ono.“</p>

<p>„Našel jsi ho? Ztracenější než Atlantida, a tady je. Tak ho chytni a strč jeho <emphasis>poutanas yie</emphasis>[3] zadek do auta, než se zase ztratí.“</p>

<p>Na zlomek vteřiny jsem hodil pohledem po hnědovlasém muži, který šel po chodníku asi deset metrů od nás a rychle se blížil, a hned na to jsem blonďákovi přiložil nůž na krk a znovu se na něj podíval. „Nikdo nebude žádnou moji část chytat ani nikam strkat. Tečka. Jasný?“ Ne, nejsem trouba a tenhle chlap se mi vůbec nelíbil. Když jsem Luthera zvrhlíka prohodil sklem, tak jsem ho nezabil, protože nemám skutečnou touhu někoho zabíjet. <emphasis>Nejsem</emphasis> špatný chlap. Jenže tenhle chlápek není obyčejný člověk. Je jako já. Pohybuje se jako já a nosí u sebe zbraně − je to zabiják. To jsem pochopil po jednom rychlém pohledu. Ale neviděl jsem, jaký druh zabijáka to je. Já zabíjím monstra. Nevím, kde má on hranici, pokud vůbec nějakou má.</p>

<p>„Vtipálku, drž se zpátky.“ Oči, jež tak podivně zrcadlily mé vlastní, zůstaly klidné. „Kale, vezmu si ten nůž. Nelekej se.“</p>

<p><emphasis>Ne</emphasis><emphasis>lekej se</emphasis>. Ten má teda koule, to se mu musí nechat. Mohl by se mnou o nůž bojovat, a podle toho, jak vypadá, by to možná stálo za to, jako žralok se žralokem, ale rovnou mi říct, že mě odzbrojí, a myslet si, že to nechám jen tak? Může mi políbit…</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Nůž zmizel a mně zůstala prázdná ruka. Beze zbraně jsem čelil někomu velice nebezpečnému. Tohle bylo opravdu vážné, ale co víc, bylo to šíleně zahanbující. Ohnul jsem prsty a spustil ruku tak nenuceně, jako bych odháněl mouchu a nedržel předtím někomu nůž na krku. Ano, je jako já, jenže je lepší, což jen posílilo důkaz podaný jeho očima. „Kal,“ řekl jsem rozladěně. „Řekl jsi mi Kale. Takže co to je? Kalvin, Kalvert nebo Kalhoun?“</p>

<p>Bratr. Mohl bych mít bratra? V posledních několika dnech jsem uvažoval nad spoustou šíleností, ale tahle je z toho nejšílenější. Bratr… sakra. Když jsem se díval přes rameno a viděl jen prázdnotu, hledal jsem právě jeho? Tohohle chlapa? Vypadal unaveně − aspoň se tak zdál mně. Kůži pod očima měl tmavší než zbytek obličeje, ale i tak se jeho rty po mé útočné otázce jemně prohnuly. „Kaliban. Je to zkráceně Kaliban.“</p>

<p>„Jako to monstrum ze Shakespeara.“ Ježíši. Táhne se to se mnou od pláže přes falešné doklady až po skutečné jméno. Mávám kolem sebe příslušností ke stvůrám, jako by to byla zlatá karta. Na něco si hraju, přesně jak říkala slečna Terrwyn. Opět velice zahanbující. Můžete obrátit oči v sloup nad vlastním idiotickým egem?</p>

<p>Má poznámka o Shakespearovi zapříčinila, že lehký úsměv z jeho rtů zmizel docela. „Ne, vůbec ne jako to monstrum.“</p>

<p>„Kdes byl? To jsi byl celou dobu tady? Ty dny a dny, kdy jsme po tobě beze spánku pátrali a na nohou nás držela jen mizivá naděje a… u Dia, co to máš na sobě? To gingham? Prosím tě, řekni mi, že to není ginghamová zástěra. <emphasis>Proč máš</emphasis> na sobě ginghamovou zástěru?“ Ten druhý, hnědovlasý muž, který přišel po chodníku, se držel zpátky přesně dvě vteřiny a pak už stál u nás. Zelené oči mu slzely, jako kdyby ho bolelo jen se na mě dívat.</p>

<p>„Protože neumím vařit,“ odpověděl jsem nepřítomně. Dělo se to. Právě teď. Nenašel jsem svou minulost, ale ona si našla mě, a ještě s sebou přitáhla rodinu. Myslel jsem si, že možná objevím spolupracovníky nebo obchodní společníky. Možná, když budu mít štěstí, kamaráda nebo dva. Ale bratra? Nevím, jestli jsem na bratra připravený. A co hůř, nevím, jestli je připravený on na mě. Na druhou stranu, tvrdě jsem pracoval v restauraci a zmasakroval monstra. Jednou, dvakrát nebo dvacetkrát jsem si na to chtěl stěžovat, ale neudělal jsem to, protože by to nebylo chytré, opatrné ani bezpečné. A právě těchto tří věcí jsem se od probuzení v Landingu pečlivě držel, tedy s malou výjimkou, když jsem Luthera prohodil oknem. Možná nedokážu sám sebe docenit. Jsem přece dobrý chlap, ne? Takže možná můžu být i dobrý bratr. Za dobrou cenu a sotva používaný.</p>

<p>A co se týče toho, že je zabiják − pokud jsem jeho bratr a chyběl jsem mu tak, že mě přišel hledat, pak nemůže být natolik špatný. Ne horší než já, nebo bych s ním neměl nic společného. Rozeznám správné od špatného. Rozeznám lidi od nestvůr.</p>

<p>Ty první, jako třeba Luthera, je třeba usměrnit. Ty druhé, jako třeba pavouky, zničit.</p>

<p>„Máš na sobě zástěru <emphasis>s volánkem</emphasis> proto, že neumíš vařit. Aha. To dává dokonalý smysl. Nemáš představu, jak oceňuju, že jsi mi to objasnil,“ řekl ten druhý − módní kritik. „A ještě k tomu máš na sobě modrou? Zářivou, děsivě neónovou modrou? Nikdy jsem na tobě neviděl nic jiného než černou nebo šedou. A tvoje vlasy, co to při všem nesvatém… no vlastně, ty vlasy ti schvaluju. Bylo by lepší, kdyby ti jich tolik neviselo do obličeje, ale celkově − schvaluju.“ Posadil se na lavičku vedle mě a s unaveným povzdechem si natáhl nohy. Pak mi dal ruku kolem ramen, lehce mnou zatřásl a pevně mě stiskl. „Vyděsil jsi nás, hochu. Vyděsil jsi nás jako Hádes.“</p>

<p>Sklopil jsem oči k ruce na rameni. Ten muž, samozvaný bratr, který mě odzbrojil, jako bych byl kotě s klubíčkem, se usmál. „Vidíš, tady máš chlapské bratrské objetí, kterému ses tak snažil vyhnout.“</p>

<p>„On je taky můj bratr?“ zeptal jsem se s náznakem paniky.</p>

<p>Pan Citlivka mi na to odpověděl sám. „Ne, takové štěstí nemáš. Nejsi tak talentovaný, nevyznáš se tolik v módě, nejsi tak neuvěřitelně okouzlující a nejsi… <emphasis>malaka!</emphasis>“ vyjekl, když jsem ho bodnul do nohy vidličkou, kterou jsem měl schovanou v druhém rukávu. Mám dva rukávy. Nenaplním přece jenom jeden z nich. Než jsem vstal od stolu v restauraci, do jednoho jsem si strčil nůž a do druhého vidličku.</p>

<p>„Taky tak neječím, když se mě někdo dotkne.“ Zvedl jsem se, vytáhl mu vidličku z nohy a postavil se tváří v tvář „bratrovi“. Všechno to chytré, opatrné a bezpečné, na co jsem byl ještě před chvílí hrdý, zmizelo. Zajímavé. A co se týče toho, že nejsem špatný chlap… vím, že bych neměl zabíjet lidi, ale myslím, že hodní chlapi taky nebodají lidi vidličkami. Tihle dva ve mně vyvolávají jen to nejhorší, nebo ve mně vyvolávají mé nejhorší <emphasis>já</emphasis>. Doufám, že je to ta první možnost. „Jestli si myslíš, že jen tak spolknu všechny sračky, co na mě vy dva házíte, aniž bych vám položil pár otázek, pořádnou spoustu otázek, a bez nějakýho důkazu, tak mě sakra vůbec neznáš, bratr, nebo ne.“</p>

<p>Jenže možná to nebylo v nich. Možná to dělal jen ten, kterého jsem bodnul vidličkou, protože teď jsem to ucítil. Jeho jsem ucítil.</p>

<p>Z hrotů vidličky spadly tři kapky krve a udělaly na chodníku tři rudé kaňky. Pach zesílil. Mé podvědomí vědělo to, co vědomí ne. Měl jsem rozdíl v pachu poznat, měl jsem si ho všimnout dřív. Jenže jestli říkají pravdu, tak mě znají, a já znám je, což znamená, že jsem na ně zvyklý − že jsem zvyklý na pach toho se zelenýma očima. Není to člověk. Není cítit jako Lew nebo Terrwyn. Ani jako nikdo jiný ve městě. Je cítit jako tráva a stromy, jako pižmo jelenů v říji, jako rosa na louce zahalené ranní mlhou. A taky jako liška v kurníku.</p>

<p>Lstivě.</p>

<p>„Ty jsi jeden z nich.“ Změnil jsem držení vidličky. Už jsem ji nedržel na obranu svého prostoru, ale spíš tak, abych s její pomocí mohl někomu propíchnout krkavici. Ještě štěstí, že jsem omylem nepopadl lžíci. „Ty jsi stvůra.“</p>

<p>Proč to dokážu vycítit, když to nikdo jiný neumí, nad tím jsem neměl čas přemýšlet. Musel jsem se rozhodnout, jestli oddělat stvůru za denního světla, když se hosté dívají a co nevidět se objeví šerif. Nebo bych z toho měl vycouvat? Nechat ty dva říct, co mají na srdci. Chovat se rozumně jako celou dobu od chvíle, kdy mě tady vyplavilo moře.</p>

<p>Seru na to.</p>

<p>Je to <emphasis>stvůra</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Ohavnost</emphasis>.</p>

<p>Vyrazil jsem mu vidličkou po krku, ale vtom se něco stalo. Nemám vůbec představu, co to bylo. Bylo to tak náhlé, jako bych se díval na film v kině a vypnuli proud. Žádní lidi. Žádné světlo. Vůbec nic. Když jsem se probudil na zadním sedadle auta, to „něco, co se mi stalo“, řídilo a já viděl, že má vlasy stažené v copu, ne v culíku. Ne že by na tom záleželo, ale nikdy neškodí dát si věci do pořádku. Pomalu jsem se posadil a dlaní si promnul čelo. Bolela mě hlava. Ne moc, ale trochu rozhodně ano.</p>

<p>Když jsem byl mimo, zdál se mi sen. Jel jsem v autě, starém a rozhrkaném, a díval se zadním oknem na cestu, která ubíhala za námi. S každým úderem srdce jsem si pomyslel, že přicházejí. Jdou po nás. Vždycky po nás půjdou. V tom snu jsem byl hodně mladý; zatraceně, příliš mladý na to, abych věděl, co mám dělat. Jen dítě, možná v nastupující pubertě. Víc si nepamatuju. Tohle a ještě to, že tam někdo byl se mnou. Byl moje jediná naděje, že to, co po mně jde, mě nenajde, a měl blond vlasy − přesně takové jako ten, co řídí auto.</p>

<p>Ne že by to něco znamenalo. Sny jsou jen sny. Teď se musím vypořádat s realitou.</p>

<p>„Ty. Blonďáku. Cos mi to udělal?“ zeptal jsem se ochraptělým hlasem. Hned mi bylo jasné, že jsem musel být mimo několik hodin, aby mi takhle vyschlo v krku. Nemám v hlavě zařízení na zpomalené záběry a vůbec si nepamatuju, co se sakra stalo, než mě pohltila temnota, takže jsem byl na odpověď vážně zvědavý. Určitě mě sejmul on, to mi bylo jasné. Když jsem vyrazil, ten druhý byl přímo přede mnou. Ten, který říká, že je můj bratr, stál za mnou. Ponaučení: nestav se k nikomu zády, ani k bratrovi.</p>

<p>„Omráčil jsem tě,“ odpověděl nevzrušeně a dál upřeně pozoroval silnici před sebou. „Ale bylo to pro tvé vlastní dobro.“</p>

<p>To říkají vždycky, ne? Vůbec jsem neviděl, že by se pohnul, ani koutkem oka. Buď je tak neuvěřitelně rychlý, nebo já byl tak dokonale soustředěný na to, aby stvůra vykrvácela k smrti. Možná obojí. „To od tebe není zrovna bratrský.“ To nebyla ani pouta na rukou. Zachřestil jsem jimi. „Prodáte mě do sexuálního otroctví?“</p>

<p>„Jako kdybychom dokázali udat někoho tak nevděčného, kdo mává příborem a snaží se druhé bodnout vidličkou. Museli bychom jim zaplatit, přidat jim letové hodiny zdarma, a to nezmiňuju desetiletou záruku. A nakonec bychom museli změnit adresu,“ stěžovala si dál liška v kurníku. „Mimochodem, jsem Robin Vtipálek. Pro případ, že by tě zajímalo, koho jsi napadl, pokud nepočítám to, že jsem tvůj věrný a dobrý přítel, který se o tebe celé dny strachoval, a navíc pozoroval, jak se o tebe strachuje i bratr. Nezeptal ses na jeho jméno. Jmenuje se Niko a měl tě udeřit silněji.“</p>

<p>Vtipálek seděl na sedadle spolujezdce. Navzdory tomu, že jsem ho bodl vidličkou a pak se ho ještě týmž nástrojem pokusil zabít, nevypadal tak namíchnutě, jak by měl být. Na druhou stranu, kromě toho, že je stvůra, je tak upovídaný, že se ho pravděpodobně všichni snaží zabít vším, co je zrovna po ruce. Vidlička, klíče, trpasličí špic − co se zrovna najde.</p>

<p>„Nevěděl jsem, že stvůry mají jména.“ Zatímco dál mumlal něco o mé nevděčnosti a obecném nedostatku všeho, čím by mělo oplývat vnímavé a citlivé stvoření, pozoroval jsem zadní okno. Mohl bych ho vykopnout a utéct dřív, než by mě Niko stačil zastavit. Zjevně je to nindža, samuraj a podělaný jedi dohromady, a nejspíš se ani neohne tráva, když po ní přechází. Tenhle nepotřebuje tričko s nápisem SEŽER MĚ, aby sám sebe přesvědčil o tom, jaký je tvrďák. Najednou jsem byl rád, že mám na sobě novou modrou košili, která nevyzývala k něčemu, co jsem si nemohl obhájit. Slečna Terrwyn mi prostou modrou bavlnou prokázala službu. Jenže slečna Terrwyn je teď pryč a já taky. Pro ni, jejího bratra i všechny, koho jsem potkal v restauraci, už za týden nebudu víc než vybledlá vzpomínka.</p>

<p>Budou mi chybět. Je to hloupé. Nebyl jsem tam ani týden, a vidíte. Zadarmo mě ostříhali, dali mi košili a na duši schvalovací razítko. Kal, ne tak špatný chlap. Z pout na rukou jsem usuzoval, že bratr a jeho nestvůrný společník si vymysleli nějakou historku o uprchlém trestanci… kterého hledají federálové… bla bla bla. A teď je z Kala − ne tak špatného chlapa − Kal, chlap dost špatný na to, aby ho z města v bezvědomí odtáhli cizí lidi. To stojí za houby. Celé čtyři dny mé dobré reputace jsou v troubě. Nemělo by mě to tak trápit, ale trápilo. Dali mi víc, než jsem dal já jim, i když jsem se postaral o jejich problém s nestvůrami. To už je něco.</p>

<p>Z okna jsem zahlédl ukazatel a rychle jej přečetl, než mi zmizel v dálce. O Nevah’s Landing tam nebyla ani zmínka. Jo, už jsem dávno pryč. „Kde je Landing? Mám tam zbraně.“</p>

<p>Zmizela i moje zástěra, ale to nebylo důležité. V Landingu pro mě kromě tvrdé práce a souhlasu místních bylo ještě něco. Něco, na co jsem ještě nepřišel. Něco, co bylo třeba udělat. Něco, co jako by mi bylo bližší než tihle dva. Něco, co jsem mohl jen já… Ne. Ne.</p>

<p>Otočil jsem se. Hledal jsem minulost a ona je tu se mnou v autě. Landing už nepotřebuju, navzdory přetrvávajícímu pocitu, jako by mi někdo do břicha zabodl křivý prst a šeptal: <emphasis>vrať se, pojď si hrát</emphasis>. Ani nevím, proč jsem tam vůbec byl. Možná že to ví má minulost a přítomnost.</p>

<p>„Ty… ehm… Niko. Máš bejt můj bratr. Proč jsem v Nevah’s Landing bojoval s nestvůrama?“ Opřel jsem se zpátky do sedačky a začal se na podlaze poohlížet po něčem, čím bych otevřel pouta.</p>

<p>„Nemám být tvůj bratr. Jsem tvůj bratr. I když mám dojem, že v tom jistě bude zamotaný osud.“ Sjel z dálnice a zamířil na parkoviště u motelu téměř stejného, v jakém jsem bydlel v Landingu a ve kterém jsou ještě pořád mé zbraně. Budou mi chybět. Ne že bych si pamatoval, jak jsem je používal, ale dotyk jejich chladného kovu byl uklidňující. Kam se hrabe plyšový medvídek. „Jsem tvůj bratr. Měl jsem být tvůj bratr, dřív než jsme se oba narodili. Karmický dluh. Zdá se, že jsem v minulém životě byl Vlad Napichovač nebo Čingischán.“ Zaparkoval. „A pokud jde o Nevah’s Landing, byl jsi tam kvůli Petru Panovi.“</p>

<p>Chtěl jsem něco poznamenat k těm mystickým hovadinám o osudu, ale místo toho jsem se zakuckal. „Petr Pan? Děláš si ze mě srandu, že jo?“</p>

<p>„To bych nedokázal,“ odpověděl s kamennou tváří. „Nemám to v povaze.“</p>

<p>Aha, jasně. Není to tak dlouho, co mě unesl, ale už vím svoje.</p>

<p>Vtipálek ignoroval náš rozhovor a prohlásil: „Nechci poslouchat, jak příběh, který si přivlastnil jméno člena mé vznešené rasy, přivedl Kala k tomu, aby na sobě měl holčičí zástěru a pracoval v kantýně v podivném a kulturně deprivovaném městě Nevah’s Landing. Zapíšu nás.“ Otevřel dveře a jen s malým zavrávoráním vylezl z auta. Měl jsem ho bodnout víc. Stvůra v lidské podobě je pořád stvůra. A stvůry jsou zvrácené, zlé, nepřátelské a nečisté. Ohavnosti. Vím to. Oceány jsou plné vody, pralesní požáry jsou plné tisíců blikajících plamínků a stvůry jsou plné vražedného řádění. Vím to.</p>

<p>Jenže nevím nic o tom, jak spolu souvisejí Petr Pan a Nevah’s Landing. Přestal jsem si na zádech odcházejícího a lehce kulhajícího Vtipálka představovat terč a obrátil pozornost zpátky k Nikovi. „Když jsme projížděli přes Nevah’s Landing, bylo ti sedm a mně jedenáct,“ začal a podal mi klíček k poutům. Váhavě jsem si ho vzal a otevřel je, aniž bych z Nika spustil oči. Je rychlejší a lepší než já. Z toho jsem vůbec neměl příjemný pocit, ať je to můj bratr, nebo ne.</p>

<p>„Zůstali jsme tam asi týden. Naše matka Sofie předpovídala budoucnost, četla z karet a dělala ještě jiné věci.“ Přešel ty „jiné věci“ tak rychle, že jsem si toho téměř nevšiml. Ať už ty „jiné věci“ byly cokoliv, asi to do příběhu nezahrne. „Byla zima jako teď − na koupání příliš chladno. Nudil ses.“ Nevím, jak to udělal, ale lehounkým pohybem obočí dokázal, že jsem měl pocit, že jsem se v sedmi letech nudil dost často a vůbec jsem se s tím nebál otravovat staršího bratra. „A tak jsem ti vyprávěl příběh o Petru Panovi a Never Landu. Nevah’s Landing. Never Land[4]. Nebylo to úplně mimo. Skutečná Nevah z Nevah’s Landing byla ve skutečnosti matriarchou rodiny, která se usadila…“</p>

<p>Zasténal jsem a nechal hlavu padnout na opěradlo sedadla. Mí dva únosci mi povědomí nejsou, ale tenhle pocit − zoufalá tíha nudných vědomostí, které nepotřebuju ani nechci − překvapivě ano. „Aspoň něco si pamatuješ,“ poznamenal Niko a vypadalo to, že má ze sebe radost, ačkoli ta emoce nebyla na jeho tváři čitelná. Vypadal potěšeně, jako by se mu ulevilo, a i když jsem to nedokázal vyčíst z fyzických náznaků, prostě jsem to věděl. „Dobře. Dějiny vynecháme. Vyprávěl jsem ti příběh o Petru Panovi. Dokonce jsem tě vzal do knihovny, aby ses mohl podívat na obrázky v knize. Vždycky jsi měl rád obrázky. Ještě měsíce po tom, co jsme odjeli, jsi místo Nevah’s Landing říkal Never Land. Myslím, že jsi to město viděl tak, jak bylo vyobrazené v knize − jako útočiště pro ztracené kluky.“</p>

<p>Ignoroval jsem narážku na to, že jsem nikdy nečetl nic, co nemělo hodně obrázků − hele, znám Shakespeara, ne? Místo toho jsem se soustředil na první okamžiky, které si pamatuju. Když jsem se probudil na pláži, vteřinu předtím, než jsem začal pomalu přicházet k vědomí, co jsem viděl v temnotě?</p>

<p>Pirátské lodě. Princezny. Vodopády. Domy v korunách stromů. Bezpečné místo. Nedostanete se tam, pokud neumíte lítat, a piráti se dají porazit směšně snadno. Ale ten krokodýl, bílý krokodýl − něco mi šeptal, s neuvěřitelně širokým zubatým úsměvem a ohnivýma očima. Jen něco šeptal, ale kdyby chtěl, mohl udělat i cokoli jiného. Co by to tak mohlo být, to si sedmiletý kluk nedokázal ani představit. Jenže ten krokodýl mi něco říkal; něco, na co si nemůžu vzpomenout. Ale taky šeptal, že je můj přítel. Kdo řekne přízračnému krokodýlovi ne, když vám poví něco takového? Rozhodně žádný sedmiletý kluk. Takovýhle přízračný krokodýl, to je pro malého kluka pořádně děsivé.</p>

<p>„Moje vlastní útočiště. Takže jsem… co? Naložil do auta pár osminohejch nestvůr, abych s nima mohl bojovat na příjemným a hezkým místě? Nebo jsem tam odjel z jinýho důvodu a náhodou na pláži našel obří pavouky, jak se spokojeně cákají v příboji? Nikdo mě neznal. Neubytoval jsem se tam. Nebo jsem ty stvůry vystopoval a pak se rozhodl, protože jsem si jako dítě v Nevah’s Landing užil tolik legrace, že to pro ně zdarma vyřídím?“ Nevadila mi myšlenka na zabíjení monster zdarma − služba společnosti − ale měl jsem sakra hodně zbraní, a ty něco stojí. Určitě jsem si je nekoupil za dýška z restaurace. „A co amnézie? Nechtěl bys mi to vysvětlit? To jsem chytil nějakej klišé virus a prostě jen tak zabíjel, protože hluboko uvnitř jsem se toužil stát zabijákem měsíce?“ Sevřel jsem rty. „Podělanej Petr Pan vůbec nic z toho nevysvětluje.“ Uviděl jsem, jak se Vtipálek vrací zpátky k autu. „A co on? Není to člověk. Jestli jsi můj bratr a víš o stvůrách, proč se taháš s ním?“</p>

<p>„Protože, jak sám říkal, je to přítel, a dobrý k tomu.“</p>

<p>Zavrčel jsem: „Je to monstrum. A nejen to, taky nikdy nezavře hubu. Co je na tom dobrýho?“</p>

<p>„Přilne k tobě.“</p>

<p>„Jako plíseň?“ odfrkl jsem.</p>

<p>„Spíš jako pohlavní choroba.“ Otevřel dveře a plynulým pohybem vystrčil nohu ze dveří. „Teď půjdeme do pokoje, najíme se a já ti povím zbytek příběhu o amnézií i o tom ostatním. Paměť se ti vrátí, Kale. Tohle není napořád. Vzpomeneš si. Slibuju.“ Bylo to zvláštní, ale nezdálo se, že by si slibem byl na sto procent jistý. Možná to byla jen naděje. Naděje a stvůry, to je teda kombinace.</p>

<p>Pokoj byl téměř přesnou kopií toho, který jsem obýval v Landingu, jen s tím rozdílem, že tady byly dvě postele. Ani to však nebylo dost. „Nespím v posteli ani s jedním z vás.“ Založil jsem si ruce. „Je mi úplně jedno, jestli jsme byli siamský trojčata, který po narození oddělili. Tohle teda ne.“</p>

<p>„Srostlá trojčata, ne siamská. Vyjadřuješ se jako politicky nekorektní neandrtálec.“ Vtipálek se posadil na stůl, a zatímco na mě upřeně zíral, promnul si nohu. „Až se vrátíš do normálního stavu mysli − který jsem doteď za normální rozhodně nepovažoval − dlužíš mi dvanáct tisíc dolarů za tyhle kalhoty. Malé dírky k vysoké módě nejdou.“ O jeho „vysoké módě“ jsem si pomyslel svoje, ale právě v tom okamžiku Vtipálek vytáhl z dlouhého hnědého kabátu meč, zdánlivě lenivě s ním zatočil a pak jím praštil o stůl. „Nepřijímám šeky ani karty, a zejména ne od tebe, protože jsem jich většinu zfalšoval sám.“</p>

<p>Byl to sakra velký meč a on s ním zacházel, jako by nic nevážil. Pohyboval se se stejnou smrtící elegancí jako ten druhý − Niko. Nejsem takový frajer, jak jsem si myslel − zabiják zrozený na pláži v Jižní Karolíně. Ne v téhle společnosti. No, alespoň mám s kým soupeřit. „Ježíši, to jsi to držel v ruce už při narození?“ zeptal jsem se s váhavým obdivem.</p>

<p>Nestydatě se zazubil: „Chlapče, nemáš tušení, co jsem držel v ruce, když jsem se narodil.“</p>

<p>„Potřebujeme jen dvě postele, protože já s Robinem budeme střídavě držet hlídku. A kromě toho, nevadilo ti se mnou spát v jedné posteli, když ti byly čtyři a bál ses sousedčiny jezevčice,“ řekl Niko a svlékl si kabát.</p>

<p>„Držet hlídku? To se bojíte, že zkusím utýct nebo… tak to teda ne!“ namítl jsem uraženě, když mi došla důležitá část konverzace.</p>

<p>„Myslím, že se jmenovala Princezna Půčika. Měla hnědou barvu. Vypadala jako roláda s obojkem z růžových kamínků. Myslel sis, že je to reinkarnace Cuja[5].“ Posadil se na postel, položil si hlavu do dlaní a znaveně si promnul oči. Byl víc než unavený. Byl vyčerpaný − kvůli mně. Protože mě hledal. Každý den v Nevah’s Landing jsem přemýšlel, jestli se někdo zajímá o to, že jsem zmizel. Tady byla odpověď.</p>

<p>„Dá se ti to prominout. Byla poněkud temperamentní. Kousat děti do kotníků byla její oblíbená činnost.“ Zvedl hlavu. „Pojď sem, Kale.“</p>

<p>Spustil jsem ruce, ale jen proto, abych je zase mohl tvrdohlavě zkřížit. „Proč?“</p>

<p>Povzdechl si. „Prostě pojď sem.“</p>

<p>„Proč?“ opakoval jsem.</p>

<p>„Kale.“ Jedno trpělivé slovo. Mé jméno… mé skutečné jméno. Kaliban. To mi řekl. Pokud někomu něco dlužím, je to on. Jenže smůla, momentálně nevěřím, že bych někomu něco dlužil. I když barva našich očí říká, že jsme příbuzní, možná dokonce bratři, tenhle Kal se narodil na pláži a minulost pro něj neexistovala. Moje první emoce bylo obecné: „Co se do hajzlu děje?“ A druhá nedůvěra. Můžete být „ne tak špatný chlap“, a zároveň nedůvěřivý. V posledních dnech mi nedůvěra dost pomohla. Hodlám se jí držet.</p>

<p>Zatvrzele jsem sklonil hlavu. „Žádná odpověď, žádnej Kal.“</p>

<p>Niko si znovu promnul tvář a zřejmě naposledy řekl: „Kale, potřebuju, abys šel sem.“ Neznělo to rozčíleně. Jen ještě víc unaveně. Skoro mi toho chlapa bylo líto, ale jen skoro. Sakra, <emphasis>bylo</emphasis> mi ho líto, ale ještě pořád jsem Kal z pláže a Kal z pláže nevěří nikomu bez důkazu − zvlášť ne někomu, kdo ho omráčil a unesl. Přesně to jsem si myslel, jenže mé tělo na to mělo vlastní názor. Aniž by mu to mozek rozkázal, popošlo o několik kroků dopředu.</p>

<p>Zastavil jsem se a ostražitě se zeptal: „Tak co teda chceš?“</p>

<p>Vztáhl ke mně ruku a já sebou škubl, ale bylo příliš pozdě. Vzal mě zezadu za hlavu a otočil ji na stranu. Díval se mi na krk, na hojící se kousnutí. „Kousl tě jeden z pavouků nepenthe. Proto jsi ztratil paměť.“ To byla skvělá informace, ale nebyla mi k ničemu. Jenže než jsem se stačil pohnout, Niko mě jedním rychlým pohybem stáhl dolů k sobě a opřel mi blond hlavu o čelo. „Chyběl jsi mi, bratříčku.“ Pomyslel jsem si: <emphasis>jak to, že jsem se okamžitě neodtáhl?</emphasis> A potom už jsem se té myšlenky nedokázal zbavit.</p>

<p>Nakonec jsem couvl a ve snaze znova získat kontrolu nad situací jsem se zeptal: „Co je sakra pavouk nepenthe?“</p>

<p>Niko si zul boty, lehl si na postel a zavřel oči. „Teď je řada na tobě, Vtipálku,“ zamumlal a mezi dvěma nádechy usnul. Nevlezl si pod deku ani si aspoň jednou nenaklepal polštář, aby byl měkčí. Prostě byl tady, a najednou byl pryč. Bylo to tak nějak… zenové, myslím. Jsem vzhůru; teď spím. Ukolébavka přijde později. Tohle − tohle všechno − mi bylo vzdáleně povědomé. Tenhle Niko − sakra, je to můj bratr, odmítání mě začíná zrazovat − je uvnitř stejný nindža − samuraj jako navenek. Jak se něčím takovým dneska stanete? Vylezete na horu a deset let žijete v jeskyni? Přihlásíte se na školu s pochybnou reputací? Kdo ví?</p>

<p>Vtipálek si rukou zvedl nohu a natočil si židli tak, aby na ni mohl obě nohy položit. „Musím noze ulehčit,“ vysvětlil mi. „Vůbec nepochybuju, že na té vidličce, kterou jsi mě bodl, byla z hořčice vzešlá ebola.“ Zíral jsem na něj, aniž by na mě jeho řeč udělala dojem. „Což,“ pokračoval, „by civilizované stvoření přimělo k tomu, aby na mou osobu směřovalo procítěné omluvy.“ Úskočné zelené oči se na mě s očekáváním upřely. Když se nic nedělo, poklepal si na hruď. „Jestli jsi zmatený, tak tohle je má osoba. Nepotřebuješ k tomu kompas, chlapče.“</p>

<p>„Jsi stvůra,“ upozornil jsem ho, protože se zdálo, že na to neustále zapomíná.</p>

<p>„Já jsem stvůra? To je docela… zajímavé.“ Ovšem zdálo se, že „zajímavé“ nepovažuje za totéž co „zábavné“, protože domýšlivý úsměv zmizel a oči mu ztmavly. „Co kdybychom si odsouhlasili, že sice nejsem člověk, ale kvůli tomu ještě nejsem stvůra?“ Založil si ruce na břichu. „Jo, a než na to zapomenu, musím ti říct, že bez ohledu na to, jak neuvěřitelně přitažlivým mě shledáváš, právě žiju v monogamním vztahu.“</p>

<p>To okamžitě přehlušilo všechny starosti se stvůrami. „Hele!“</p>

<p>Zazubil se. „Já to teď říkám každému. V minulosti ses nikdy nepokusil ‚do toho jít‘, jak se říká, i když jsi mě viděl nahého. Několik dní ses mi pak nemohl podívat do očí.“</p>

<p>„<emphasis>Hele!</emphasis>“</p>

<p>„No co, nemůžu nést odpovědnost za to, že se stydíš za vlastní nedostatky nebo za puritánské způsoby.“ Úsměv se roztahoval, rozhodně se roztahoval a bylo v něm znatelně víc zla. „Chceš objednat pizzu nebo čínu?“</p>

<p>Rozhodl jsem se, že chci jít do postele. Do háje s jídlem. Do háje s nep… nef… jak se sakra ten podělanej pavouk jmenuje. Zjistím to od Nika nebo od nich obou, až se Niko vzbudí. Vedle Vtipálka vypadaly stvůry z pláže jako beruška, kterou jsem rozšlápl botou. Neděsily mě. On ano. Zvědavost i hlad můžou počkat. Teprve když jsem si zul boty a zcela oblečený zalezl pod deku, uvědomil jsem si, že jsem se nedozvěděl, proč budou držet hlídku. Proto, aby se ujistili, že neuteču, nebo kvůli něčemu jinému? Když jsem uvážil, jak snadno mě Niko dostal, měl jsem nepříjemné podezření, že si dělají starosti s něčím jiným než s mým útěkem.4</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />„Nechci se vracet do New Yorku,“ zopakoval jsem a ukrojil si vidličkou kus karbanátku. Cítil jsem se dost mizerně.</p>

<p>Vtipálek jedním okem pozoroval řečenou vidličku, což od něj bylo chytré. Druhým okem házel po servírce, která měla natolik vyvinuté poprsí, že si s tím ani ona ani bůh ani její podprsenka nevěděli rady. „Omlouvám se,“ řekl jí, „ale navzdory tvým nádherně vyvinutým mléčným žlázám ti musím říct, že mám monogamní vztah. Vím, že je to pro tebe zklamání, ale věřím, že až si projdeš procesem truchlení, vzpamatuješ se a naučíš se s tím žít.“</p>

<p>„Slyšel jsem tě už poprvé,“ vyštěkl na mě Niko a pak se obrátil na Vtipálka. „Robine, nech tu ženu, aby ti dolila pomerančový džus a pak si dál žila svůj život, i když se samozřejmě souží tím, že jsi nedostupný, dobře?“ Začal si müsli s jogurtem míchat mnohem větší silou, než bylo zapotřebí. Zenový Niko má problémy. A jedním z těch problémů jsem já. „Proč nechceš jet domů, Kale?“</p>

<p>Rozžvýkal jsem karbanátek, polkl a zapil to džusem. „Napadli mě obří pavouci, ztratil jsem paměť, měl jsem u sebe víc zbraní než Hvězda smrti a probudil jsem se na pláži jen několik minut předtím, než jsem se stačil utopit. Jestli takhle žiju v New Yorku, proč bych se tam měl vracet? Čtyři dny jsem pracoval v restauraci a nikdo se mě ani jednou nepokusil zabít. Neplatili nic moc, ale znovu bych rád zdůraznil, že se mě tam nikdo nepokusil zabít. Jestli jsem nějakej hubitel nestvůr, myslím, že existujou lepší způsoby, jak si vydělat peníze. A ještě pořád jsi mi nevysvětlil, proč jsem bojoval s pavoukama, pro koho, jestli mě za to někdo platí a co jsem dělal v Jižní Karolíně, když bydlím v New Yorku.“ Kousl jsem si vafle a s plnou pusou pokračoval: „A chci vědět i to, jestli v noci držíte hlídku kvůli mně, nebo kvůli něčemu jinýmu. Nemysli si, že jsem na to zapomněl jen proto, že jsi na mě poštval tady pana Monogamního.“</p>

<p>Niko s povzdechem položil lžíci. „My, nejen ty, pracujeme pro koalici nadpřirozených bytostí v New Yorku. Něco posílá pavouky nepenthe, aby unášeli vlkodlaky, upíry, nemrtvé, lamie, sukuby, inkuby a tak dál − všechny možné nelidi. Někdy se najdou jejich těla, někdy ne, ale nikoho z nich už nikdo neviděl živého. Najali si nás, abychom zastavili stvoření, které za tím je.“</p>

<p>„Je to bůh, ne stvoření. No, vlastně bohyně. Ammut,“ řekl Robin vesele a krájel při tom slaninu na kousky. „Měla by to být egyptská bohyně, což jsem samozřejmě <emphasis>já</emphasis> osobně vydedukoval z pavouků nepenthe. Nějakou dobu jsem se zdržoval v Egyptě na Ramsesově dvoře. Mimochodem, ten obelisk, co nechal vztyčit… Řekněme, že já bych mohl být důvod, proč byl posedlý velkými falickými objekty. Ale to odbíhám. Pavouci pocházejí z Egypta, zrodili se dávno před pyramidami. Jejich jed, velice zředěný, může truchlícím přinést zapomnění. Říkali tomu elixír nepenthe − psychoterapie faraónů. Bylo to hrozně populární mezi smetánkou, která si mohla dovolit ztratit několik sluhů při honu na pavouka. Přímé kousnutí způsobí, že zvíře nebo člověk zapomene jak běhat, stát, pohybovat se, myslet, a dokonce i dýchat, což z něj udělá snadnou kořist. Chňap, chňap a malinkatí pavoučci mají o večeři postaráno. Velice účinné.“</p>

<p>Bohyně? Jdeme po <emphasis>bohyni?</emphasis></p>

<p>Další sousto vafle pomalu sklouzlo z vidličky a pláclo sebou do louže sirupu na talíři. „Děláš… si… srandu?“ řekl jsem s něčím, co bych zhodnotil jako neobyčejný klid. Jenže pak jsem klid vyhodil z okna a pokusil se Vtipálka bodnout vidličkou − už zase.</p>

<p>Niko mě pozadu odtáhl z restaurace, která byla naproti motelu, a paži měl při tom zaháknutou kolem mého krku. Vtipálek nás následoval, ale s drobným zpožděním, z čehož jsem usoudil, že zaplatil účet. Když prošel dveřmi, záměrně jsem zakopl a ucítil, jak sevření na mém krku mírně povolilo − ukázalo se, že bratrská láska je velká slabost. Přehodil jsem si Nika přes rameno a znovu vyrazil na Vtipálka. Kdo potřebuje pistole a nože − moje nová nejoblíbenější zbraň je vidlička.</p>

<p>Když jsem vrazil do Vtipálka, uhnul pohybem, o němž bych přísahal, že ho nemůže zvládnout nikdo, kdo nemá kosti z plastelíny, a já mu s kotrmelcem přeletěl přes bok a přistál na zádech. Hlava mi udeřila o asfalt tak, že jsem si to ani v nejmenším neužíval. Sykl jsem bolestí, zamrkal jsem, abych se zbavil dvojitého vidění, a zaostřil na dva obličeje, které na mě zíraly. Jeden vypadal ustaraně a druhý překvapeně.</p>

<p>„Řekl jsem něco špatně?“ otázal se Vtipálek − nevinnost sama. Naklonil hlavu k Nikovi. „Možná za to můžeš ty. Upíři, vlkodlaci, nemrtví, bla bla bla. Možná jsi mu zkratoval představu světa, ve kterém existují jen dva druhy monster: pavouci a nádherná bytost jménem puk.“</p>

<p>V tu chvíli jsem je oba nenáviděl stejně, takže Vtipálek mohl klidně mít pravdu. Ne, ne Vtipálek. Puk. Je to puk. Ten otrava si nezaslouží jméno. „Ty,“ ukázal jsem vidličkou na Nika. Alespoň jsem se o to pokusil. Všechno jsem měl pořád trochu rozmazané. I když bych z toho chtěl obviňovat ty dva, věděl jsem svoje. Tohle byla moje chyba. Zapomněl jsem na podstatnou věc, kterou o sobě vím − na tu, již mi nikdo, ani slečna Terrwyn, nemusel říkat. „Máme příjmení? Společný příjmení? Do hajzlu. Koho to zajímá? Jaký je tvoje příjmení?“</p>

<p>„Leandros z klanu Vajáš. Naše příjmení je Leandros.“ Sklonil se ke mně, vsunul mi ruce pod ramena a posadil mě.</p>

<p>„Když to říkáš.“ Zavřel jsem oči a počkal, až se svět přestane točit. „Ty, puku. Vrať se tam a dones mi jídlo. Pořád umírám hlady.“ To už sice nebyla pravda, ale šlo o princip. „Leandrosi, ty mě dostaň zpátky do pokoje, abych se mohl vyzvracet.“</p>

<p>„Je ti špatně? Chce se ti zvracet? Mohl bys mít otřes mozku.“ Tu poslední část vyslovil obviňujícím hlasem a Vtipálek opáčil úplně stejným způsobem.</p>

<p>„Snažil se mě bodnout vidličkou, Niko. A už potřetí, pokud můžu dodat. Je jako moje vlastní rodina a rád se obětuju pro tým, ale nechat si hrdlo proklát vidličkou zmáčenou v sirupu, jako by to bylo kopí, to už je trochu moc.“ Ucítil jsem opatrné poplácání po hlavě. „Omlouvám se, chlapče. Byl bych tě strčil přímo do kypící náruče té servírky, kdyby byla poblíž. A hele, zrovna jde… s manažerem… který volá policii. <emphasis>Skata</emphasis>, to je vždycky něco. Niko, vezmi ho zpátky do pokoje a já se tady o to postarám.“</p>

<p>Než jsem stačil otevřít oči, stál jsem na nohou a na druhé straně ulice. A pak už jsme byli v pokoji a já seděl na jedné z postelí. Upíři, vlkodlaci, další sračky a bohové. <emphasis>Bohové</emphasis>. Vtipálek měl pravdu. Chtěl jsem svět zpátky do stavu, v němž jsem neznal nic jiného než pavouky a puky. I když jsem po probuzení v Landingu věděl, že svět je plný nestvůr, a ne jen pavouků, prostě jsem pro ně neměl jméno a chyběl mi i důkaz. Mohl jsem si myslet, že jenom trochu blázním, protože to by bylo lepší než svět plný nočních můr.</p>

<p>„Jsi v pořádku?“</p>

<p>Přestal jsem si mnout zadní část hlavy a podíval se na Nika. Ne. Na Leandrose. Leandros teď bude snazší. Je toho příliš, co musím vstřebat, a bude lepší zachovat si trochu odstup. Potřebuju se rozdýchat a přemýšlet. „Zrovna jsem se dozvěděl, že svět je jeden podělanej horor. Mohlo by mi trvat aspoň třicet vteřin, než to zpracuju, jasný?“</p>

<p>„To chápu,“ řekl pomalu. „Ale měl bys pochopit, když je někdo upír, Vlk,“ − jak si sami vlkodlaci zjevně rádi nechají říkat, tak ať, když se jim to líbí − „puk, peri nebo cokoli jiného, neznamená to nutně, že je stvůra. Většina z nich je jako lidi. Někteří jsou dobří, někteří ne. A někteří…“ zbytek věty se někam vytratil.</p>

<p>„A některý?“ pobídl jsem ho.</p>

<p>Povzdechl si a posadil se vedle mě. „A někteří <emphasis>jsou</emphasis> stvůry, které nemyslí na nic jiného než na zabíjení a není v nich duše, ani co by se za nehet vešlo. To ze světa nedělá horor. Znamená to jen, že svět je takový, jaký je, pouze má víc vrstev, které obyčejní lidi nikdy neuvidí.“</p>

<p>„To jen my šťastlivci,“ poznamenal jsem pochmurně. „Jupí.“</p>

<p>Do dveří vstoupil puk a v ruce držel moje jídlo v polystyrenové krabičce. „Podplatil jsem manažera, ale doporučoval bych co nejdřív odjet. Ty, juniore, mi teď dlužíš k té škodě za kalhoty dalších tři sta.“</p>

<p>„Tak jo, musím zvracet.“ Ne kvůli účtu nebo jeho posedlosti kalhotami, ale kvůli pachu jídla. Vypadalo to, že mám nakonec vážně otřes mozku. Vrazil jsem do koupelny, zabouchl za sebou dveře a vyzvracel se do záchoda. Nebylo toho moc. Včera jsem měl jen půlku oběda, žádnou večeři a z dnešní snídaně jsem toho taky moc nesnědl, než se mi svět − a s ním i žaludek − obrátily vzhůru nohama.</p>

<p>Narovnal jsem se, sáhl po ručníku a utřel si pusu, když vtom okno, které bylo asi metr a půl od země, vybuchlo. Bylo z matného skla, kvůli soukromí, a mělo asi šedesát na šedesát. Bylo akorát tak veliké, aby jím prošel pavouk nepenthe, který právě lezl dovnitř. Dvojitá kusadla v opičí tlamě se rychle otevírala a zavírala, osm černých nohou lezlo po stěně a natahovalo se ke mně a šest žlutých očí bylo upřených přímo na mě, zatímco se zbytek baňatého těla protáhl oknem. Pavouk byl veliký jako vzrostlý pes, přesně tak velký jako německý ovčák naproti restauraci v Oleandrové ulici, který přede mnou utekl a nechal za sebou močovou stopu. Oči pavouka měly stejnou barvu jako ta moč − jasnou, vesele žlutou jako ze středu sedmikrásky.</p>

<p>Vidličku, kterou jsem pořád držel v ruce, jsem mu vrazil přímo doprostřed mezi šesti očí. „Ahoj, sluníčko.“</p>

<p>Teď se ukázala v plné síle skutečnost, na kterou jsem před pár minutami naproti přes ulici zapomněl − co jsem zač. Útok na Vtipálka jsem nemyslel tak úplně vážně. Ale tohle ano. Držel jsem paži nahoře, stěží z dosahu chapadel, zatímco pavouk sebou zmítal a ječel. Netušil jsem, že pavouci umí ječet, ale tomuhle to šlo docela dobře. Vrazil jsem vidličku ještě hlouběji, až jsem narazil na oko a maso. Otočil jsem kovem, abych rozmašíroval cokoliv, co mu sloužilo za mozek. Za mnou se rozletěly dveře a pavouk naposledy zaječel, divoce sebou zazmítal a pak už z něj zbylo jen třicet kilo mrtvé váhy. Pustil jsem vidličku a otřel si ruku s rozmáznutým okem o džíny.</p>

<p>„Ty… ty jsi zabil pavouka nepenthe <emphasis>vidličkou?</emphasis>“ řekl mi Vtipálek ochraptěle přes rameno.</p>

<p>„Jo,“ odfrkl jsem a spláchl záchod. Nechtěl jsem po sobě kvůli pokojské nechat nepořádek. „A teď si představ, co bych ti mohl udělat u snídaně, kdybych to myslel vážně.“ Temně jsem se na něj zazubil a dodal: „Sluníčko.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Potom jsme zase jednou nasedli do auta a zamířili na sever. Vtipálek už toho tolik nenamluvil − aleluja. Přestože jsem říkal, že se nechci vracet do New Yorku, neviděl jsem jinou možnost, když pavouci sledují buď ty dva, nebo mě. A měl jsem dojem, že mě. Zatím jich mám na kontě pět, a pokud to ze mě nedělá nejpopulárnější cíl pro osminohé hochy, tak už nevím. Mohl bych zkusit zaútočit pokaždé, kdy by se mi zachtělo, než dorazíme do New Yorku, ale v tom případě bych měl začít sbírat vidličky jako o život.</p>

<p>Když už mluvíme o vidličkách − díval jsem se, jak puk sebral z podlahy průhledný sáček s plastikovou vidličkou a nožem, typickým fast foodovým příborem, pak stáhl okýnko a vyhodil to ven,</p>

<p>„Tomu se říká znečišťování životního prostředí odpadky,“ poznamenal jsem s úšklebkem desetiletého školního rváče, protože přesně tak jsem se cítil. To není hezké, ale aspoň je to upřímné. Nejsem špatný chlap, opakoval jsem si pořád dokola, a jsem zatraceně dobrý zabiják nestvůr. Bolela mě hlava. Unesli mě − tak trochu. Dozvídám se nové a nové věci o podivném a děsivém světě, mám práci, kterou by nedělal nikdo, kdo má aspoň stopu pudu sebezáchovy, a při níž jsou zákazníci stejně zrůdní jako potenciální cíle. A vsadil bych se, že nikdo z nich nedává dýška nebo košile zdarma. Je rozdíl být dobrý chlap a být hrdina. Jak dlouho v tomhle temném světě přežijí hrdinové bojující se stvůrami?</p>

<p>„Zahazování odpadků, nebo pud sebezáchovy,“ poznamenal Leandros. „Kale, chovej se slušně a řekni Robinovi, že už se ho v nestřeženém okamžiku nepokusíš zabít vidličkou.“</p>

<p>Chovat se slušně? Leandros se může prohlašovat za mého bratra, jak chce, ale rozhodně si nedokážu představit, že by na mé chování mělo mít vliv to, když mi řekne, že se mám chovat slušně. Jestli je tohle bratr, jaký jsem byl předtím, tak může rovnou zapíchnout do země kříž, protože tenhle bratr je dávno mrtvej. Patřím jen sám sobě. „Ne,“ odpověděl jsem, i když docela přátelsky. Nemá cenu být zbytečně protivný. Už jsem jim ukázal, co ve mně je − s tím pavoukem. Vytáhli mě z Nevah’s Landing jako batole z pískoviště, ale teď už vím, čemu čelím. A oni to vědí taky.</p>

<p>„Ne?“</p>

<p>„Zní to jako Grand Canyon. Pokaždý když řeknu něco, co nechceš slyšet, hned to zopakuješ. To není zrovna nindžovský. Neseberou ti za to odznak za tichý řešení krizovejch situací? Neodseknou ti ho šurikenem na třicet metrů?“ Měl jsem na sobě jedno z Leandrosových triček − bylo černé, což vedlo ke všem těm nindžovským úvahám. „A přesně tak. Řekl jsem ne. Budu sbírat tolik vidliček, kolik chci, a tady pukstrum nebude nikdy vědět, jestli jedna z nich zrovna nemíří na jeho monogamní zadek. <emphasis>Neznám</emphasis> vás. Ani jednoho z vás. A všechno mluvení na světě na tom nic nezmění.“ Opřel jsem se o sedadlo a pozoroval okolní krajinu. „Protože vás neznám, nevím, co byste mohli udělat. A protože to nevím, tak netuším ani to, jak zareaguju. To je prostě upřímnost. Umím to s vidličkama, ale nejsem žádnej psychopat.“</p>

<p>Leandros mě okamžitě bolestivě štípnul do ucha. Aspoň měl tolik slušnosti, že mi nedal ránu do hlavy, která ještě dost bolela od setkání s asfaltem. „Au! Do hajzlu.“ Přikryl jsem si rukou ucho, které příšerně pálilo. Je stejný jako slečna Terrwyn.</p>

<p>„Teď víš, co ti já osobně udělám, pokud nebudeš ctít starší.“ Tentokrát jsem viděl, jak se pohnul, ale byl zatraceně rychlý tenhle můj bratr − dvakrát rychlejší než gepard. „Co se týče Robina, mohl by zapomenout na svou velice čerstvou monogamii a ukázat ti to, na co jsi zapomněl. Podle toho, co jsi mi říkal, si svou reputaci plně zaslouží.“</p>

<p>Ježíši. Událost, na kterou si ani nepamatuju, ale zřejmě jsem odsouzený k tomu, abych o ní slýchal denně. „Nehraješ fér,“ zabrblal jsem a spustil ruku.</p>

<p>„To máš pravdu. Naučil jsem se to od tebe.“ Leandros dál řídil a zdálo se, že ho moje výtka ani v nejmenším nerozrušila. „A protože nás neznáš, povíme ti cokoliv a všechno, co budeš chtít vědět, dokud se ti nevrátí paměť.“</p>

<p>„Bezva,“ přerušil jsem ho, než mohl říct něco dalšího. „Mám pro vás zatraceně velkou hromadu otázek.“ Teď, když jsem se dozvěděl o tolika špatnostech světa, že by na to nestačil papír vyrobený z celého deštného pralesa, jsem se mohl soustředit na osobní otázky. „Puk říkal, že kousnutí jednoho z těch pavouků způsobí, že člověk zapomene, jak se hejbat, a že do hajzlu zapomene i dejchat.“ Sakra. „I když ani jeden z nich nezůstal naživu, aby mě mohl sežrat, jak to, že jsem se tam na pláži neudusil?“</p>

<p>Vtipálek mi odpověděl, aniž by se nad tím zamyslel, což znamenalo, že už o tom musel přemýšlet předtím, a pořádně. Kurník, připomněl jsem si. Vždycky pamatuj na kurník a lišku s tlamou plnou peří. „Napadá mě jen to, že pavouk musel před tebou kousnout někoho jiného. Jako chřestýš, neměl plnou dávku jedu − dostal jsi dost na to, abys ztratil část paměti, ale všechno ostatní ti zůstalo. Dostal jsi prozac starých faraónů, jen dvojitou nebo trojitou dávku. Nezapomněl jsi na nedávný smutek, ale na celý svůj život. To přejde. Věř tomu.“ Bylo to velice uhlazené vysvětlení, ale než jsem stačil okomentovat jak moc uhlazené, Vtipálek změnil téma. „Taky věř tomu, že pokud mě vážně zabiješ vidličkou, někdo mě pomstí. Někdo, kdo má křídla, meč a rád by ohněm očistil celý svět.“</p>

<p>„Robine,“ varoval ho Leandros.</p>

<p>„Co? Jen mu to říkám. Požadoval informace. Chci se ujistit, že je mu to jasné celé,“ bránil se puk. Následně mi začal sdělovat další věci, aniž by čekal, až si o ně řeknu. Niko a já jsme bratři. Niko je cikán, ale jeho kmen se před několika staletími mísil s obyvateli na severu Řecka, což vysvětluje blond vlasy. Já jsem napůl cikán a napůl gádžo − kombinace, nad níž se cikánské kmeny ušklíbají, ale naší matce to nevadilo. Sama od nich už jako holka utekla. Pokud šlo o partnery do postele, netrpěla předsudky a bylo jí jedno, jestli je to cikán, nebo ne. Tohle řekl velice opatrně. Neřekl, že Sofii bylo jedno, s kým si to rozdala, ale když pravil, že ani jeden z nás nezná otce, bylo snadné dát si to dohromady. Máma byla pořádně do větru. Bylo dobře, že mi to Niko nesdělil sám − kdo by chtěl říkat bratrovi, že máma byla děvka?</p>

<p>Máma je navíc mrtvá. Umřela při požáru, který propukl následkem špatného elektrického vedení v karavanu. Čekal jsem, že při tom něco ucítím. Dobře, nikdy nepotkala matraci, která by se jí nelíbila, ale byla to moje máma. Mohla mít i dobré vlastnosti. Možná mi na narozeniny pekla dort nebo si se mnou hrála na pláži, když zrovna nemrzlo. Jsou horší věci než si to rád rozdávat s každým. Musel jsem přece něco cítit, když jsem se dozvěděl, že je mrtvá, že uhořela k smrti. Tohle Vtipálek neříkal; mohla umřít na udušení, ale já vím svoje. Nepamatuju si to, ale prostě to vím.</p>

<p>Uhořela.</p>

<p>Jenže jsem necítil nic. Nic než hořkou pachuť vzadu v krku. Vzdal jsem to. Proč bych si měl chtít vzpomínat na něco tak děsivého, když nemusím? Pokrčil jsem rameny na znamení, aby Vtipálek pokračoval, což udělal a docela rychle to shrnul. Máma umřela a my s Nikem jsme zůstali sami, když nám bylo ještě −náct. Před i po její smrti jsme hodně cestovali a nakonec jsme narazili na nějaké nestvůry, což nám otevřelo oči. Skončili jsme v New Yorku, potkali Vtipálka, rozjeli byznys a teď jsme tady.</p>

<p>Na někoho, kdo neví, jak zavřít pusu, dokáže být stručný jako předpověď z koláčku štěstí, když chce. „To je celý?“ naléhal jsem. „Vyrostl jsem, motal se kolem, uviděl nestvůry, přišel do New Yorku a teď jsem součástí ‚Bratři Leandrosovi a Monogamní chlapec, Zabijáci s. r. o.‘?“</p>

<p>„Občas taky pracuješ v baru,“ dodal. „Jo, a nějakou dobu sis to rozdával s Vlčicí, Dalilou, ale pokusila se zabít tvého přítele a uvažovala o tom, že zabije i tebe, a od té doby už to nebylo ono. Obvyklé drama provázející sex. Teď je prvním ženským vůdcem smečky v Klanu − to je vlkodlačí mafie − protože se jí podařilo zařídit, aby zemřel její alfa i celá smečka. Udělala to docela chytře − a neomluvitelně zlým způsobem. Samozřejmě.“ Odkašlal si − pomyslel jsem si, že to jen zahrál, aby skryl, jak moc žárlí na to, kterak chytře to udělala. Buď se to učím, nebo si pomalu vzpomínám, ale pukové jsou šejdíři skrz naskrz.</p>

<p>Znovu si odkašlal − ehm ehm − a pokračoval. „Je to navíc čistě ženská smečka, což je v Klanu taky poprvé. Nakopávají chlupaté zadky a močí na všechno kolem už několik měsíců. Je to docela působivé. Možná těm obskakovačům nohou bude jednou vládnout všem. To je fér − rovná práva pro všechny bez ohledu na pohlaví.“ Hodil mi čokoládovou tyčinku. „A pokud jde o monogamního chlapce, já nikdy nebyl chlapec.“ Jeho široký úsměv mi připomněl krokodýla. „Narodil jsem se jako muž, <emphasis>víc</emphasis> než muž. Chceš slyšet něco z mojí minulosti? Je mnohem zajímavější než ta tvoje, to ti slibuju.“</p>

<p>Nedbale jsem roztrhl obal od tyčinky a zahodil jeho kousky na sedačku. „Kristepane, ne. Nechci slyšet nic z tvojí minulosti, ani vteřinu. Hele, počkej. Já jsem chodil s vlkodlačicí?“</p>

<p>„Ne, ty sis to s vlkodlačicí rozdával. Vlci nepěstují vztahy mimo vlastní druh. Vlk je jen pro Vlka. Vy dva jste prostě smilnili, šukali, říkej si tomu, jak chceš, ale rozhodně to vypadalo, že si to užíváš. Enormně se ti zlepšila nálada. Vyčistila se ti pleť a z dlaní ti opadaly chlupy. Za to všechno samozřejmě vděčíš mně, protože právě já ti pomohl ztratit panictví. Neužíval by sis žádné chlupaté hrátky, kdybych ti neukázal, jak na to, abych tak řekl.“ Usmíval se tak zlomyslně, jak jsem doufal, že budu vypadat já, až se příště zmíním o jeho nové vidličkové fobii. „Chceš si to poslechnout? Vyprávěl jsem to každému stvoření, které znám, a poslal tu historku i do <emphasis>Penthousu</emphasis>. Můžu to klidně vyprávět i tomu, kdo to skutečně prožil.“</p>

<p>Kdybychom nejeli po dálnici, okamžitě bych vyskočil z auta. To jsem si nemyslel, to jsem věděl. Kdyby auto nebylo tak staré, Leandros by určitě zamkl dětskou pojistku, jakmile začal puk mluvit. Místo toho se teď natáhl a zarazil pěstí zámek. Já paměť ztratil, on ne.</p>

<p>„Vtipálku, jestli tě vidličkou nezabije on, tak to možná udělám já. Přestaň si ho dobírat. Už si toho prožil dost.“ Leandros konečně vystoupil na obranu mladšího bratra. Najednou mi byla jasná výhoda toho, že mám bratra − tedy alespoň v případě, když budu zavřený v autě s pukem. „Bylo to s nymfou, Kale. Tvoje poprvé bylo s luční nymfou v Central Parku. Říkal jsi, myslím, že se jmenovala Kouzelná. A pokud jde o Dalilu, ano, je to Vlčice a je teď pro tebe mimo hru vzhledem k tomu, že se pokusila zabít přítele a zabila by místo něho tebe, kdyby jí to umožnilo dostat, co chtěla. Já osobně žiju v jistém vztahu s upírkou jménem Dobromila. Říkal jsem ti, když někdo není člověk, nutně to neznamená, že je stvůra. Znamená to jen, že máš být opatrný.“</p>

<p>Dělal jsem to s vlkodlačicí. Můj bratr má „vztah“ s upírkou. Puk žije v monogamním vztahu s něčím, co má křídla a meč, a v minulosti nebyl monogamní se vším, co se pohybovalo. „Díky, kluci. Dali jste mi moje jednostranný vidění světa do správný perspektivy. Máma je mrtvá. Tátu nemám, protože ptát se chlapa na jméno, když si to s ním rozdáváte, je nuda. A já její skvělej příklad ještě vylepšil tím, že jsem spal s někým, kdo mě chtěl zabít nebo využít v nějaký bizarní chlupatý mafiánský hře o moc. Život není horor, ale spíš gotická telenovela. Znovu vám moc děkuju za to, že jste mě zachránili z toho otřesně normálního života, jakej jsem vedl, když jsem v Nevah’s Landing pracoval v restauraci. Jste vážně kámoši.“ Posunul jsem se do rohu mezi dveře a sedačku, jedl tyčinku a snažil se je ignorovat. Jenže oni mi to nijak neulehčovali.</p>

<p>Vtipálek mi vysvětlil, že se šuškalo o tom, jak Ammutina kněžka pro svou bohyni v Jižní Karolíně prováděla vážně ošklivé věci, ale byla to vážně jen šuškanda. Věděli jsme, že z toho pravděpodobně nic nebude, tak jsem se tam vydal sám. Zavolal jsem a řekl, že tam není kněžka, ale pavoučí hnízdo − nic, s čím bych si nedokázal poradit, zvlášť s granátem, který jsem si s sebou vzal. Zjevně jsem nedostal šanci jej použít. Nevěděli, co se stalo − jestli mě pavouci překvapili, nebo jestli jsem měl zrovna špatný den, když jsem se do nich pustil − ale pak už jsem nezavolal. Nemohli mě vystopovat podle GPS v mobilu, protože jsem ho ztratil ve vodě. Dokonce jsem ani neměl být v Landingu. Když jsem volal, byl jsem o několik měst jinde. Jak jsem skončil tam? Kromě dětské touhy po Never Landu je to záhada.</p>

<p>Zavrčel jsem a dál se propracovával tyčinkou.</p>

<p>Leandros řekl, že nenašli ani mé auto půjčené z Vtipálkova bazaru. Je to prodejce ojetých aut − no co byste na to řekli? Puk by pravděpodobně prodal vibrační kalhotky jeptiškám. Ti dva nevěděli, jestli mě do Landingu dohnali pavouci, nebo jestli jsem honil já je. Doufali, že jim to vyjasním, až mě najdou, protože to, že by mě nenašli, nepřipadalo v úvahu. O tom se Leandros vyjádřil velice jasně. Nechal Vtipálka obstarat většinu mluvení, devadesát devět celých devadesát devět procent nikdy nekončícího mluvení, ale osobně mě chtěl ujistit, že jsem nebyl opuštěný. Jsem jeho bratr. Hodlal mě najít a přivést zpátky. Nic a nikdo by ho nezastavil. Hledal by, dokud by mě nenašel, nebo dokud by při marném hledání mých vybělených kostí nepadl vysílením. Inigo Montoya[6] by z něj měl radost. Mou identitu zahaluje temný mrak, ale filmy si pamatuju. Zatracenej blbej pavouk.</p>

<p>„Jsi loajální a věrnej jako… ech… baset,“ odpověděl jsem na to Leandrosovi a spolkl poslední kousek čokolády. To bylo dost chabé, o tom není pochyb, ale musel jsem něco říct. Klouby rukou položených na volantu mu zbělely. Chtěl nebo potřeboval uznání. Zkusil jsem to znova. „To je dobrý vědět, zvlášť v našem byznysu, v zabíjení nestvůr.“ Tak, splnil jsem povinnost. Popojedem. „Máme ještě nějakou tyčinku?“</p>

<p>„Jsi má jediná rodina, Kale.“ Pokud je to vůbec možné, znělo to ještě odhodlaněji. „Nezklamu tě. Nikdy.“ Trochu jsem se bál, že zastaví, aby přísahu mohl stvrdit krví. Na první pohled se zdál být netečný, ale za vnějším klidem se skrývala hromada emocí. Podívejte se na mě a moje velká slova. Radši jsem se rozptyloval tím, že sám sebe ohromím vlastními literárními schopnostmi, než abych si připustil, že vím, co Leandros skrývá uvnitř.</p>

<p>Tohle všechno je příliš rychlé. Je to jako seznámit se s rodiči holky na prvním rande. Bylo toho moc, příliš brzo a bylo to jako třešnička na dortu všech podivností a výstředností, do nichž jsem se před týdnem probudil.</p>

<p>„Jo, to je bezva.“ Snažil jsem se působit nenuceně. Na tom není nic špatného. „Jsme si blízký. Pracujem spolu. Ty nenecháš svoji upírskou holku, aby mě sežrala. Jsem ti vděčnej. A teď pokud jde o ty čokoládový tyčinky…“</p>

<p>Přerušil mě Vtipálek a tentokrát to vůbec neznělo samolibě, lascivně ani potměšile. „Nedělej to. O tomhle nežertuj. Niko ti nic neřekne, ale já ano. Budeš to respektovat a taky si uvědomíš, že díky tomu, jakou máš rodinu, jakého máš bratra, jsi nejšťastnější člověk na světě.“</p>

<p>Nenucenost najednou zmizela a já se cítil jako naprostý blbec. Tak děsně jsem oceňoval, co pro mě udělali lidi v Landingu, že mě ostříhali a dali mi práci, a tady Leandros mi říká, že by prakticky strávil zbytek <emphasis>života</emphasis> tím, že by mě hledal. A co já na to? Řekl jsem si o další tyčinku. Nazval jsem ho basetem − ne že by na basetech bylo něco špatného, ale tohle je můj bratr. Zatím si na to nevzpomínám, ale je to tak, a já se chovám jako idiot, když si nevážím toho, že vůbec mám nějakou rodinu, natožpak rodinu, která se na mě odmítá vykašlat. Jasně, unesl mě, ale technicky vzato to bylo pro moje dobro. První den v Landingu jsem uvažoval o tom, jestli mám přátele, ale na bratra jen plivu.</p>

<p>„Leandrosi, omlouvám se za toho loajálního a věrnýho. Vsadím se, že jsi lepší brácha než baset.“ Udělal jsem obličej. Pokud jde o omluvy, tahle byla tedy pěkně mizerná. „Omlouvám se, že jsem se choval jako hovado.“ Mohl jsem říct víc, ale upřímně, pokud je to můj bratr − takový, který evidentně stvrzuje přísahy krví a jednoruč by bojoval s celými armádami, aby mi zajistil pravidelnou zubní péči a každoroční očkování proti chřipce − pak taky ví, co se skrývá pod mou vnější slupkou.</p>

<p>Jeho napjatá ramena malinko povolila. „To říkat nemusíš. Vlastně by to mohlo znamenat precedens, který by způsobil, že by ses omlouval každou minutu každého dne, a ty si rozhodně neumíš tak skvěle organizovat čas. Prostě si jen uvědom, že nejsi sám. To stačí.“</p>

<p>Na chvilku jsem se zbavil nálepky blbečka, a co víc, bylo mi jasné, že na světě nejsem sám. To nemůže říct moc lidí. Je dost ponižující vědět, že vám pořád někdo stojí za zády. Vážně. Chvíli jsem seděl a cítil se poníženě, ale pak jsem to zkusil ještě jednou. „Vážně nerad to zase vytahuju, ale po tom, co jsem zapíchl toho pavouka a spláchl zbytky do záchodu, jsem neměl šanci se nasní…“</p>

<p>Do čela mě udeřila čokoládová tyčinka. Příliš mě to neurazilo. Snědl jsem ji a pak si zdříml. Otřes mozku, zlí egyptští pavouci a bratr, který má tak vysoké morální hodnoty, že rytíři kulatého stolu jsou podle něj zřejmě jen zpití a rozmazlení frackové. Byl to náročný den. Chlapec se ztrátou paměti si potřebuje odpočinout.</p>

<p>Jakmile jsem se vzbudil, byli jsme už v New Yorku a místo Leandrose řídil Vtipálek. Narovnal jsem se, abych líp viděl. Na všech stranách byla auta namačkána nárazník na nárazníku jako obrovské stádo bizonů, kteří jsou příliš natěsnáni na sebe, než aby si uvědomovali, že míří k útesu. Pak jsem se podíval na lidi na chodnících. Všichni spěchali kolem, byly jich proudy, mrzutí a netrpěliví švábi, kteří si něco mumlají a vrážejí do ostatních. Všichni mají děsné zpoždění a spěchají na příšerně důležitou schůzku. Hrubí, nepříjemní a všude.</p>

<p>Tohle je bezvadné místo, kde se schovat − pokud takové potřebujete.</p>

<p>V Landingu pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu vždycky něco bude, ale tohle − <emphasis>tohle je</emphasis> domov. Tohle město znám. Jeho srdce i celek. Znám Central Park a metro. Znám bohaté čtvrti i chudší; místa, kde se můžete procházet sami, i ta, kam byste raději vůbec neměli chodit. Znám graffiti a schodišťové šachty plné odpadků. Neznám přesně žádný klub nebo obchod s bagely, ale stejně dost pochybuju o tom, že je jím. Já do morku kostí miluju hot dogy. Nezáleží na tom, že ještě nevím, kde hot dog koupit. To přijde.</p>

<p>„Domov.“</p>

<p>V tom jsem s Leandrosem nemohl nesouhlasit. „Jo, to teda jo.“</p>

<p>Nakonec jsme dojeli do jedné menší uličky a Vtipálek zaparkoval auto z poloviny na chodníku. „Vítej v Lower East Side, pokud si to nepamatuješ, ve velice exkluzivní čtvrti.“</p>

<p>Když jsem otevíral dveře, Leandros už byl venku z auta. „Co je na ní tak exkluzivní?“ Nebylo to tam hezké jako v některých jiných ulicích, jimiž jsme projížděli. Domy tady vypadaly spíš jako staré garáže než rekonstruované stavby.</p>

<p>Kývl na mě, abych taky vystoupil. Nedotkl se mě, což od něj bylo ohleduplné. Snažil jsem se to všechno pojmout, ale prostor a čas na přemýšlení mi hodně pomáhaly. „Jde o soukromí,“ odpověděl místo puka. „Dobromila jednou nebo dvakrát ovdověla…“</p>

<p>„Pětkrát,“ opravil ho Vtipálek takovým tónem, aby bylo jasné, že se mu vůbec nesnaží pomoct.</p>

<p>„Bez ohledu na číslo,“ řekl Leandros a hlasitě u toho skřípal zuby, „jeden z jejích manželů vlastnil docela dost nemovitostí. Z posledního bytu jsme se odstěhovali před několika měsíci, když už bylo čím dál obtížnější vysvětlovat, jak je možné, že se nám zloději neustále vloupávají do bytu oknem a ještě u toho vyskočí až do čtvrtého patra. Tady je mnohem snazší provozovat naši práci a Dobromila udržuje nájem na přijatelné úrovni.“</p>

<p>Vtipálek otevřel pusu, ale pak si všiml Leandrosova kamenného obličeje a raději promluvil na mě. „Uvidíme se, chlapče,“ zvolal otevřeným okýnkem. „Plácl bych tě do ramene a řekl něco vtipného a ohromně výmluvného, ale stejně bys mě jenom bodl vidličkou, tak si to nechám na jindy.“ Zvedl ruku a auto sjelo z chodníku zpátky na ulici skoro dřív, než Leandros stačil zavřít kufr, odkud vytáhl tašku. Tričko, které jsem měl na sobě, pocházelo právě z téhle tašky a podle její váhy a cinkání bych hádal, že to byla jediná nesmrtící věc, kterou obsahovala.</p>

<p>„Tady bydlím?“ zeptal jsem se. Budova, před níž jsme stáli, rozhodně vypadala jako stará garáž. Byla oblepená letáky nabízejícími stovky různých věcí. Ve schodištní šachtě nebyly odpadky a na květináč u dveří nemočil bezdomovec, ale to bylo zřejmě tím, že tam nebyl žádný květináč. Ale dalo se tam žít, což znamenalo, že zabíjení nestvůr se vyplácí, protože neznám žádného barmana pracujícího na částečný úvazek, který by si mohl dovolit něco víc než papírovou krabici.</p>

<p>Na chodníku bylo graffiti… ne, vlastně to možná byly spíš škrábance způsobené pravděpodobně něčím kovovým. Stálo tam: <emphasis>Kde jsou tví bratři a sestry?</emphasis> Nedávno se tu zřejmě zastavil náboženský fanatik, protože škrábance vypadaly čerstvě. Znělo to podobně jako: „Cožpak nejsem strážcem svého bratra?“ jen to bylo víc rovnostářské. Je třeba dávat bacha i na sestry.</p>

<p>„Ano, tady bydlíš,“ potvrdil Leandros. Přešel jsem po písmenech a zamířil ke dveřím zasazeným do vlnitého plechu, který pokrýval přední část budovy. Byl natřený námořní šedou a dveře se otevřely samy od sebe. Nepotřebujete klíč, když vám někdo vypáčil zámek.</p>

<p>„Hele, tohle není správně. Nepotřebuju paměť, abych to věděl,“ řekl jsem. „Skvělý. Ztratil jsem paměť, na záchodě na mě zaútočil pavouk a teď mě ještě vykradli. Je to čím dál lepší.“</p>

<p>„Hmm. To se stává. Jsme v New Yorku.“ Leandros vešel první a já ho následoval, načež jsem zjistil, že nemám sousedy. Celá budova byl jeden velký prostor s plechovým stropem o dvě patra výš. Nahoře byla okna, za nimiž bylo vidět, že se venku začíná smrákat. Po pravé straně byla obývací část. Všiml jsem si konferenčního stolku, který vypadal levně, ale nově, a gauče, jenž měl nejlepší dobu za sebou už asi před patnácti lety a držel pohromadě jen modlitbou a lepicí páskou. Vedle byla malá kuchyňka a bar, který obě části odděloval. Dalo se tam i jíst a otočit se tak, aby člověk viděl na televizi visící na stěně… a byla to skvělá televize − obrovská a plochá, a mně bylo okamžitě jasné, že musí mít zatraceně skvělý obraz. Hned jsem se do ní zamiloval.</p>

<p>Dobře, takže mě nevykradli. Tuhle televizi by tady nikdo nenechal. Čím dál divnější.</p>

<p>Druhá část pokoje byla svým způsobem taky určená k životu, ale trochu jinak − byl tam prostor k tomu, aby se jeden vůbec udržel naživu. Činky, boxovací pytel, na podlaze žíněnky a na stěnách nedotknuté terče. Nový papír a černé siluety lidí byly úplně čisté. To se mi taky líbilo. Pokud plánujete přežít boj s obřími pavouky, je fajn mít vlastní tělocvičnu, kde můžete trénovat. Jen jedna věc na tom všem byla divná.</p>

<p>Bylo to neposkvrněné, a to navzdory zuboženému gauči. Všechno tam bylo naprosto dokonalé a mělo přesné místo. Nové terče byly ze všeho nejhorší, jako když vám v hotelu složí toaletní papír do úhledné špičky. No vážně, kdo chce mít papír složený skoro do letadýlka? Neznám sám sebe, rozhodně ne moc dobře, jen pět nebo šest dní, když to chcete počítat, ale v duchu jsem si srovnal stav svého motelového pokoje v Landingu v poslední den mého pobytu s tímhle. „Tohle mi nesedí,“ řekl jsem, došel ke konferenčnímu stolku a strčil do ovladače na televizi, abych ho vychýlil z polohy dokonale rovnoběžné s okrajem stolku. Leandros se přese mě natáhl a posunul jej zpátky. Potom mě začal postrkovat k chodbě dlouhé asi dva metry. Ať už tohle místo přestavěl kdokoli, vztyčil tu zeď, která končila asi ve výšce tří metrů. Nad hlavou jste měli otevřený prostor, ale měli jste i soukromí. Chodba byla přesně v polovině zdi. Niko prošel kolem mě a otevřel dveře po pravé straně. Následoval jsem ho a nakoukl do pokoje.</p>

<p>Nebyla tam žádná podlaha; jen hromady prádla. Kdyby se tam vyskytl Einstein, mohl teoreticky vyvodit, že pod vším tím špinavým oblečením se někde nachází podlaha, ale nobelovku bych na to nevsázel. Postel byla rozestlaná a tmavě modrá přikrývka i přehoz byly smotané do složitého uzlu − toho druhu, jaký se děti učí na skautském táboře. Jeden polštář ležel v hlavě postele a druhý v nohou, a na něm byl položený zkamenělý kus pizzy. Zeď, na niž byste se dívali, kdybyste přebývali v oné posteli, byla poškrábaná a pobodaná tisíci ranami. Nůž, který je způsobil, v ní byl pořád ještě zabodnutý. Všechny čáry a díry byly spojené černou fixou do nápisu <emphasis>Naser si</emphasis>. Pod postelí jsem zahlédl kovový lesk a bylo jej hodně. Pokud by se tam náhodou nastěhoval bubák, zajímalo by mě, jak by se mezi takový arzenál vmáčkl. Dohromady to tam vypadalo jako po katastrofě. Mohli bychom zavolat záchranné jednotky, aby z téhle toxické noční můry vyzvedly lidi vrtulníkem.</p>

<p>Zazubil jsem se. Neměl jsem to v úmyslu, ale tohle mi prostě sedělo podstatně víc. Tohle byl pokoj někoho, kdo neví, co znamená slovo „neposkvrněný“. „Tak tohle už je lepší.“</p>

<p>Leandros si odfrkl. Ten chlap má na odfrkávání vážně dobré vybavení. „Existují místa, kam by lidská noha neměla vstoupit. Tenhle pokoj je na seznamu asi tak o pět příček výš než Bermudský trojúhelník. Já předstírám, že neexistuje, a ty děláš, co můžeš, abys chaos udržel tady a on nepohltil i sousedy. Támhle je koupelna.“ Ukázal k zavřeným dveřím naproti mému pokoji a namířil prstem na poslední pokoj na konci chodby. „A tamto je můj pokoj.“</p>

<p>Jeho pokoj. <emphasis>Jeho</emphasis> pokoj? „My bydlíme spolu?“ Sakra, to snad ne. Rodina, bratři, svaté přísahy stvrzené úderem čokoládové tyčinky do obličeje − dělám, co můžu, abych se s tím vypořádal. Ale bydlet spolu? „Co když si sem přivedeš svoji upírku a děláte… já nevím… to, co spolu děláte? Navzájem se koušete, mluvíte o tom, jak sexy je ztratit půl litru krve a jak je nedostatek železa v krvi fakt super? To necháváš na dveřích připnutou brožuru z krevní banky, abys mě varoval? A co jsem dělal já, když jsem si sem přivedl Lassii? Pověsil jsem na kliku žvýkací hračku? Nejsme už trochu starý na to, abychom bydleli spolu jako na letním táboře?“</p>

<p>Mohl mi to zdůvodnit. Je lepší, když jsou na nájem dva, zvlášť v takhle obrovském bytě, i když je nájem výhodný. Taky se docela hodí, pokud spolubydlící pracuje ve stejném oboru jako vy, takže nemusíte vysvětlovat, proč máte oblečení pokryté slizem z mrtvého pavouka a v myčce jsou nože − takové, které byste rozhodně nepoužívali na toasty, tedy pokud byste je nechtěli vykuchat a rozporcovat. To by si ale nezasloužil ani nejoschlejší toast.</p>

<p>Jenže Nika trápily jiné věci než to, aby mi vysvětloval, proč spolu bydlíme. „Kdybys věděl, jak moc se právě musím snažit, abych tě nepraštil do té tvé tvrdé lebky.“ Promnul si kořen nosu. „Otevři dveře do koupelny.“</p>

<p>Nebylo mi jasné, jak to ovlivní touhu způsobit mi tělesné zranění přivozenou mojí drzou pusou a jeho únavou, která mu ještě prohlubovala vrásky kolem úst. Čtyři a půl dne hledal bratra a nevěděl, jestli je naživu. Měl jsem sto chutí praštit se sám. „Je tam aspirin? Vypadá to, že by se ti hodil.“ Natáhl jsem ruku a zmáčkl kliku. „Myslím, že bychom měli zavolat domácího. Smrdí to tu, jako by záchod byl ucpanej nejmíň měsíc, nebo jako bys měl ve vaně tělo v rozkladu.“</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Ve vaně opravdu <emphasis>bylo</emphasis> tělo v rozkladu, ale ještě víc mě překvapilo, jak rychle se pohybovalo. Myslel bych si, že smrt a hniloba je trochu zpomalí, ale ne. Bylo rychlé jako blesk. Zavrčelo to na mě a ukázalo žluté zuby se skvrnami od tekutin, o nichž bych raději nepřemýšlel. Oči to mělo bílé a zakalené, ale viděly. Lačně je na mě upíralo a po mrtvolně šedých rtech přejížděl flekatý jazyk. Slizké maso bylo potrhanými šaty zakryté, ale otřesný puch nemohlo překrýt vůbec nic. Vidělo mě to, chtělo mě to, ale nestihlo to na mě ani sáhnout. V tu chvíli tomu totiž hlava sletěla na zem za zvuku, jaký by zřejmě vydal po dopadu na zem shnilý meloun.</p>

<p>Niko neměl stejný meč jako Vtipálek. Zatímco puk se držel tradičnější široké verze, Leandros z pouzdra přichyceného na zádech a zakrytého kabátem vytáhl katanu. Vypadalo to, jako by vzduch rozřízl stříbrný vějíř. Teď už ho držel před sebou stejně připravený k akci, jako když zombii přesekl krk.</p>

<p>„Co je kurva zase tohle? Co to s váma lidma je?“ ptal jsem se ho rozčileně. „Nejdřív obří pavouci, teď zase zombie. To se prostě nemůžete vymočit, aniž byste narazili na stvůru? Jen sakra jednou?“</p>

<p>Vysvětlovalo to však vylomený zámek. Protože zombie vždycky touží požírat mozky, asi nemají dost vlastního na to, aby odemkly zámek. Místo toho jej prostě vylomila.</p>

<p>„Nebuď tak melodramatický. Jen jsem chtěl, abys viděl, že je třeba být vždycky připravený, dokonce i doma − obzvlášť doma. Nemrtví nás vždycky nenáviděli, a navíc pracují pro Klan, který nás taky nemá zrovna v lásce. A není to zombie. Nic takového jako zombie neexistuje.“</p>

<p>Bezhlavé tělo na podlaze sebou křečovitě zaškubalo a na jeden hrůzostrašný okamžik, kdy jsem se málem pomočil, jsem si byl jistý, že se zase zvedne na nohy a dál po mně půjde, s hlavou nebo bez ní. Hlava? Kdo ji potřebuje? Byl jsem zatraceně rád, že tam není Vtipálek, aby mi na to odpověděl.</p>

<p>„Žádná zombie. Díky, že jsi mi to vyjasnil. Je v rozkladu a smrdí jako mršina, takže jsem udělal moc rychlej závěr.“ Melodramatickej. To si strč někam. Překročil jsem paži a dál pracoval na potlačení nucení močit, když vtom mě ruka s dlouhými pokroucenými nehty chytila za kotník. I tvrdí zabijáci nestvůr mají okamžiky, kdy dokonale zpanikaří, a tohle byl jeden z nich.</p>

<p>„Vždycky jim usekni hlavu, ale i potom trvá minutu nebo dvě, než umřou,“ poradil mi Leandros. „S pažemi a nohama se vůbec nezatěžuj. Jen by je sebrali a pokusili se tě s nimi utlouct k smrti.“</p>

<p>„Hlava. Ani paže, ani nohy. Zapíšu si to. Jen strpení, dojdu si pro bloček.“ Setřásl jsem z kotníku ruku, zamířil do svého pokoje a hned přímo pod postel. Jakmile jsem se vrátil, měl jsem s sebou dvě věci, u kterých jsem nepotřeboval vzpomínky na to, abych věděl, že je miluju s vášní, s níž alkoholik touží po dalším drinku. V jedné ruce jsem držel matně černý desert eagle .50 a v druhé nůž, taky matně černý. Byl to ozubený bojový nůž KA-BAR, a pokud je dost dobrý po námořnictvo Spojených států, možná mi pomůže v klidu se vymočit. Nebylo mi divné, že o zbraních si pamatuju takovéto věci do posledního detailu, ale na bratra si nevzpomínám. Je to myslím tím, že on i celý můj život zabírali do doby zhruba před týdnem mnohem větší kus mé šedé hmoty než nejlepší zbraň na pročištění cesty na toaletu.</p>

<p>„Kryj mě,“ řekl jsem a překročil mrtvé tělo… po tom, co jsem ho pořádně nakopl do žeber. Říkal, že chce, abych byl připravený, ale nikdo by asi jen tak nepřešel kolem, aniž by se podíval na to, co považoval za zombii. „Jdu dovnitř. Pokud budu potřebovat posily, dvakrát spláchnu.“</p>

<p>Bylo to dlouhá cesta a ani všechny nové informace − alespoň pro mě nové − nemohly změnit základní životní fakt: když musíš, tak musíš.5</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />„Kdo jsem?“</p>

<p>Když jsem se zeptal, Leandros zrovna s rozčileným povzdechem ze svého sójového mléka lovil pírko. Potom je zahodil na stůl a podíval se na mě, a bylo to dost divné. Bylo to divné, nepřirozené a zatraceně bizarní od chvíle, kdy vstoupil do restaurace v Oleandrové ulici. Vidět na sebe zírat vlastní oči − ne že bych se nějak moc díval do zrcadla. Ale to je jedno. Po světě chodí někdo, kdo je doslova mou součástí. Máme stejnou krev, tělo i DNA. Jsme propojení, svázaní řetězem tak, jak to dokáže jen příroda. Neměl bych z toho mít tak divný pocit. Kolik lidí nemá pokrevní příbuzné? Žádný takový neexistuje. Kolik lidí nemá bratra nebo sestru? Mít sourozence je tak normální, že statisticky méně pravděpodobné je sourozence nemít − aspoň tak si to myslím. Na přesnosti a statistikách mi moc nezáleží. To nic nemění na faktu, že dívat se na část sebe samého je mnohem podivnější než pavouci a nezombie zbožňující koupelny, a já vůbec nevím proč.</p>

<p><emphasis>Možná proto, že si to nezasloužíš</emphasis>.</p>

<p>Kecy. Já si to zasloužím. Tvrdě pracuju, zabíjím monstra, ochraňuju slabší a nakopávám alkoholické a zvrhlé zadky. Proč bych si nezasloužil rodinu?</p>

<p>„Kdo jsi?“ vyrušil mě z mé vnitřní povzbuzující řeči / z hádky se sebou samým. „Myslíš to, že jsi Kaliban Leandros z klanu Vajáš? Že pracuješ v tomhle baru, kde mi za tři roky nedokázali naservírovat drink, v němž by neplavalo peří? Že pronásleduješ monstra, když si to zaslouží?“ Vzdal problém s peřím, usrkl mléka a pokračoval: „Nebo kdo jsi od narození až doteď? A pak je tu nejzákladnější, syrová, psychologická úroveň. O tom by ti pravděpodobně vyprávěl spíš Vtipálek − pokud se chceš do pěti minut ocitnout na římse bez chuti k životu. To on dovedl Freuda k psychóze z posedlosti falem. Mohl by tě předčasně dohnat do hrobu, tak je přesvědčivý.“ Vylovil další pírko. „A kromě toho se musíme vrátit k hledání Ammut. Předpokládám, že po tu dobu, co jsme se po tobě sháněli, zabíjet nepřestala.“</p>

<p>Napil jsem se pití. Bylo to pivo. Po tom, co mi Leandros prováděl už od osmi ráno, jsem si je zasloužil. Běhali jsme a neměli k tomu žádný důvod. To na tom bylo matoucí. Nikdo nás nehonil, a přesto jsme naběhali spoustu dlouhých kilometrů. Přišel jsem na to, že zatraceně nenávidím běhání nebo cokoli, co se jen vzdáleně podobá cvičení… i když je to, jak musím zopakovat, „pro moje dobro“. Takový impozantní objev si žádá pivo. To, že pravidelně běháme každičký den, ať prší nebo je hezky, si žádá přímo džbán piva, ale já zůstal jen u jedné láhve. Pokud budeme později zase běhat, bude toho aspoň míň ke zvracení. Oběd, který jsme měli před několika hodinami, se navíc sám snažil dostat ven bez jakékoli pomoci alkoholu. Ukázalo se, že Leandrosova oblíbená restaurace není vegetariánská, ale veganská, což je zařízení určené pro lidi, kteří chtějí zemřít pomalou sebevraždou. Utrápit sám sebe hlady pomocí tvarohu z bobů, to už chce odhodlání.</p>

<p>„Ha. To je nejdelší proslov, jaký jsem od tebe slyšel od doby, kdy jsme se potkali. Jsou to jen dva dny, ale i tak. Nevěděl jsem, že to v sobě máš,“ poznamenal jsem. „A když uvážím, jak dobře jsme si až doteď proti Ammut vedli, možná bychom ji a její pavouky měli nechat na pokoji.“</p>

<p>„Alespoň už neříkáš, že jsem tě unesl. To ty jsi ten, kdo většinou nejvíc mluví. Mým úkolem je bránit ti v tom, protože to dost rozčiluje naše zákazníky i protivníky. Máš rád…“ hledal správné slovo, „…svého koníčka. A tvůj koníček je popudit téměř každého, koho potkáš. Pokud jde o Ammut, s tou si poradíme. Zvládli jsme už horší.“</p>

<p>Mám koníčka, pravděpodobně jsem se s ním už narodil, ale aspoň je to další potvrzená část mého já. Zazubil jsem se a znovu se napil. „Kdo by nemiloval sarkasmus?“</p>

<p>„Nikdo a nic, co jsi zabil. Viděl jsem tě, jak váháš s poslední ranou jen proto, abys nejdřív mohl prohodit hlášku z akčního filmu. Vážně.“ Zavrtěl hlavou a obdařil mě stejným pohledem, který předtím věnoval peří v mléce.</p>

<p>„Takže jsem sarkastickej idiot?“ zazubil jsem se znovu. Bratrova rezignace − to je taky zábava.</p>

<p>Oči, jež předtím zrcadlily ty mé, se najednou změnily. Rozjasnily se a já v té šedi uviděl pobavení. Vypadám tak někdy? Spokojeně? Vyrovnaně? Asi se to nedozvím, když se zrcadlům většinou vyhýbám. „Ano, jsi sarkastický idiot, ale je snazší udržet naživu tebe než fíkus, a v rohu bytu vypadáš docela pěkně.“</p>

<p>„A můžu se zalívat sám. Šikovný.“ Bar, v němž jsme popíjeli, Devátý kruh, je právě ten, ve kterém na částečný úvazek pracuju jako barman. Je to „peri“ bar. Jak mi řekl Leandros, o peri se šušká, že jsou to napůl andělé a napůl démoni, ale jsou to prostě nadpřirozená stvoření s křídly, a právě oni jsou příčinou mýtů o andělech. Pak dodal, že všechny mýty se tak nebo onak mýlí a nemám se na ně nikdy spoléhat, tedy za předpokladu, že si na ně vzpomenu. Místo toho se mám spolehnout na něj.</p>

<p>Skoro mě přiměl, abych mu chtěl věřit. Navzdory tomu, že mě skutečně <emphasis>unesl</emphasis>, ať si tomu říká, jak chce, prohlásil se za mého bratra a dneska ráno mě přinutil běhat, dokud jsem si nepřál vykašlat plíce, abych mohl v klidu umřít a všechno to skoncovat. Něco na něm je. Kdyby to bylo ve filmu − a čím dál víc to tak vypadá − umřel by během prvních patnácti minut; má kolem sebe prostě auru, že je pro tenhle svět zatraceně příliš skvělý a vznešený.</p>

<p>Na druhou stranu, usekl hlavu nemrtvému, jako by krájel mrkev na salát. Čestný, ale smrtící. Mám štěstí, že jsem jeho příbuzný a má mě rád. Pokud by to tak nebylo, mohla by se chodbou kutálet moje hlava. Při té myšlence jsem se trochu zamračil. „Máš mě rád, že jo? Teda, přísahal jsi ve svým velkým vznešeným basetovským srdci, že mě budeš hledat na všech koncích světa, ale to jsi prostě musel. To byla povinnost. Ale máš mě vážně rád?“ Jasně, tak teď vůbec nemluvím jako holka. „Chci říct, není to nenávist, že ne? Jsem dobrej parťák? Vedu si dobře při zabíjení nestvůr? Nepůsobím moc potíží? Nikdy ti nezapomenu dát dárek k Vánocům jako třeba extra pevný pytle na vyhazování nezombiích těl? Nejsem brácha na nic?“ Ale do háje, zapomenout na Vánoce, to vypadá jako něco, co bych dokázal, pokud uvážíme stav mého pokoje. Můj mozek je pravděpodobně v podobném stavu − šílený zmatek, v němž se sváteční povinnosti vynoří na povrchu, až když je měsíc pozdě. „Do hajzlu. <emphasis>Jsem</emphasis> mizernej brácha, co?“</p>

<p>Za celým tím slovním průjmem se skrývalo totéž, co jsem si pořád dokola opakoval v Nevah’s Landing − nejsem tak špatný chlap. Řekněte mi, že nejsem špatný chlap. Jenže tentokrát tu je někdo, kdo to ví jistě.</p>

<p>Bylo to hloupé. Pochybuju, že by chtěl mrhat časem kvůli někomu, kdo by nebyl aspoň trochu slušný. Standard má vysoký − až do nebe. To jsem už poznal − a pozná to každý, kdo se kolem něj pohybuje aspoň dvě minuty. Nedokážu si tudíž představit, že by se zahazoval s tím, kdo by mu za to nestál. A navíc stejně nevím, k čemu by mi bylo schválení od bratra Leandrose. Jsem, kdo jsem. Nosil jsem kostkovanou zástěru, aniž bych někoho zabil. No vážně, jak moc špatný chlap můžu být?</p>

<p>Pozoroval mě tak upřeně, až jsem si okamžitě přál, abych držel pusu. Pokud mi není osm let a nemám deníček s Barbie, takovouhle konverzaci bych vést neměl. Jsem chlap. My chlapi jsme v klidu a máme jen tři emoce: nudíme se, vztekáme nebo jsme nadržení. Kdyby toho existovalo víc, určitě by nám někdo dal vědět. Sesunul jsem se do židle a soustředil se na pivo. Nemohl jsem předstírat přestávku na vymočení. Při mém štěstí by na mě ze záchodu nejspíš vybafla samotná Godzilla.</p>

<p>Leandros se natáhl a ťukl sklenicí se sójovým mlékem o mou láhev piva. „Kromě toho, že chováš poněkud přehnané nadšení pro svou práci, jsi dobrý bratr. Rozhodně nejsi špatný.“ Usmál se. Všechny jeho úsměvy vypadají jen jako odrazy učebnicových, ale tenhle byl skutečný. „Jsi sice dost impulzivní a sarkastický, ale nejsi špatný bratr ani špatný člověk. Jsem hrdý na to, že tě můžu nazývat bratrem.“</p>

<p>Tak to bylo něco. Když nevíte, kdo jste, kromě toho, že jste se probudili v hromadě mrtvých pavouků a měli u sebe arzenál, se kterým byste mohli zabít dost velký počet lidí, slyšet něco takového od někoho, kdo vás skutečně zná… to bylo… sakra. Přešel jsem do defenzivy. Musel jsem. Musím chránit reputaci svých pohlavních žláz. „Teda kdybys u sebe neměl ten velkej meč, řekl bych ti, jaká jsi měkkota. Vážně, Leandrosi, stydím se za tebe.“</p>

<p>„Taky tě mám rád, bratříčku.“ Pod stolem mě nakopl s dokonalou přesností tak, že jsem okamžitě ztratil cit v noze od kotníku dolů. A nebylo to poprvé. Jak to sakra dělá? „Támhle je Jišijáš. Hned jsem zpátky.“</p>

<p>Odešel od stolu a jednoho z peri, velkého blonďáka − vypadal skoro jako Niko, ale měl celkově světlejší odstín − přistrčil ke zdi a dal se s ním do hovoru, zatímco já nadával a mnul si komik. Když jsem se podíval líp, zjistil jsem, že to není oboustranný rozhovor, ale Niko perimu něco vysvětluje − dost důrazně. Nezapíchl mu prst do hrudi, rozhodně ne ve skutečnosti, ale moc k tomu zřejmě nechybělo. Při tom se objevila periho křídla.</p>

<p>Vynořila se odnikud v záplavě jasného zlatého světla. Vypadalo to, jako by vybuchlo slunce. V jeden okamžik tam nebyla a v druhý ano. Jako kouzlo. Měl jsem pocit, že bych mu měl zatleskat a poslat jeho opeřený zadek do Vegas, kde by určitě udělal kariéru. S bílým, zlatě lemovaným peřím vypadal jako anděl. Sice svalnatý a s jizvou, ale pořád anděl. Bylo mi jasné, odkud se mýty vzaly. Kdyby za mnou tenhle chlápek přišel s planoucím mečem, okamžitě bych mazal do nejbližšího chrámu. Přešel bych poušť. Osvobodil levnou pracovní sílu. Cokoliv. Stačilo by jediné slovo.</p>

<p>Za pár minut oba přišli k našemu stolu. „Kale,“ začal Leandros s představováním, „tohle je tvůj zaměstnavatel. Patří mu tenhle bar. Jsi tu mezi zaměstnanci jediný, kdo není peri, takže ti hosté možná dají trochu zabrat. Tedy až se vrátíš zpátky do práce, což bude, jakmile to vyřídíme s Ammut.“</p>

<p>Stoupl jsem si a snažil se nepřenášet váhu z kotníku pořád ještě pulzujícího bolestí. „Tak ty jsi můj šéf, jo?“ Nenabízel jsem mu ruku. To by v tomhle světě bylo příliš surrealistické, a navíc mě nic nenutilo instinktivně natahovat ruku, pokud v ní nedržím zbraň. Mám pocit, že na potřásání rukama zrovna moc nejsem. Držel jsem se předpokladu, že mu Niko už vysvětlil můj problém s pamětí. „Jako číšník v restauraci jsem si vedl docela dobře. Myslím, že budu i dobrej barman. A jo, jestli se tě pokusím zabít, omlouvám se. Jen reflex. Mám trochu potíž pobrat, že stvůry… ech… nelidi nejsou všichni zlí.“</p>

<p>Peri obrátil pozornost ode mě k Leandrosovi. „Robin mi to říkal, ale úplně jsem to nepochopil. Tohle…“ roztáhl křídla do šířky skoro tři a půl metru. Pak je stáhl a zase je roztáhl. Kdyby to byl jestřáb, řekl bych, že je neklidný. „To nevadí. Ať si vezme tolik času, kolik potřebuje.“ Pak se zase otočil přímo na mě. „Vezmi si tolik volna, kolik budeš potřebovat, dokud se ti nevrátí paměť. Devátý kruh není zrovna klidné místo. Obvykle ztratíme minimálně jednoho zákazníka týdně. Chci, abys byl v nejlepší kondici, až se vrátíš.“</p>

<p>„Až to budu zase já. Jasně.“</p>

<p>Peri mi stiskl rameno, a to poněkud silněji, než by vyžadoval obyčejný vztah zaměstnavatel − zaměstnanec. „Řekněme prostě, až budeš připravený.“ Pak se naposledy dlouze zadíval na Leandrose a odešel za bar za dalším peri. Ten měl tmavé vlasy.</p>

<p>„Vy jste ale citlivky, to ti povím.“ Ode mě až za bar vedla stopa z peří. Spolu s tím, jak se nemohl rozhodnout, jestli nechá křídla venku nebo schovaná, mi to nepřipadalo jako dobré znamení. Copak ptáci neztrácejí peří, když jsou ve stresu? Kdybych já byl pták, tak by se mi přesně to dělo. „On pelichá? Má nějakou nemoc obřích ptáků?“</p>

<p>„Leda že by ji chytil od Vtipálka.“ Ukázal na mou židli a dodal: „Můžeš se klidně zase posadit. Máme před sebou dlouhou schůzku. Dobromila, Robin…“</p>

<p>Pokračoval dál, ale já ho přestal vnímat, když jsem si uvědomil, že můj občasný šéf, který vypadá jako anděl a líná jako pes s prašivinou, je druhá polovina monogamního speciálu, s nímž neustále otravoval puk. Doufám, že se mu Vtipálek nezmínil o incidentech s vidličkami. Hrozně nerad bych, aby se papoušek naštval a já ho musel sejmout. Zabíjím jen zlé stvůry − pomalu si na to zvykám − a tenhle se nezdál být zlý.</p>

<p><emphasis>Všechny stvůry jsou zlé. Víš to. Když se jako stvůra narodíš, taky jako stvůra zemřeš, a mezi tím není nic než jatka</emphasis>.</p>

<p>„Kale? Posloucháš mě?“ Leandrosova ruka mě zatlačila do židle. „Zjevně ne. Asi je dobře vědět, že některé věci se nemění bez ohledu na ztrátu paměti.“</p>

<p>Poslouchal jsem, ale sám sebe, ne nově objeveného bratra. Nebylo pochyb o tom, čí hlas mi zní v hlavě. Byl to můj hlas, a i když lidi sami sobě lžou v jednom kuse, zdálo se, že tímhle jsem si docela jistý. Žádný rozohněný kněz by si nemohl být jistější. Ještě jsem si na to nezvykl. Puk není člověk a pomohl Leandrosovi najít mě. Peri taky není člověk a nevypadá jako špatný chlap, až na to, že má v sobě jistou pochmurnost, s níž by jistě rád vyhnal hříšníky z ráje. Dva nelidi, kteří jsou dost dobří na to, že se mě nepokusili zabít, by měli vyvážit pavouky a nemrtvého, kteří se o to pokusili. Mělo by to dokazovat to, co mi řekl Leandros. Musíš to posuzovat den po dni, protože stvůry jsou jako lidi. Některé jsou v pohodě, a některé ne. Nejsou všechny zlé. Není potřeba, aby zemřely všechny.</p>

<p><emphasis>Všechny stvůry. Všechny</emphasis>.</p>

<p>Na chvíli jsem to odsunul stranou. Ztratil jsem paměť. Kdo ví, co jiného jsem měl v hlavě pomotaného? O půl hodiny později toho můj zmatený mozek měl k řešení ještě víc.</p>

<p>Vlci − není důvod rozrušovat se s vlky. Tak to aspoň říkal Leandros. Přecházel jsem fakt, že páchli jako stovka mokrých psů. Nejdřív jsem to nadnesl, ale Leandros řekl, že zatímco někteří lidé se narodí jako umělci nebo hudebníci, já se narodil s nosem, který dokáže vycítit masovou kuličku na deset kilometrů daleko. Máš talent. Přestaň si na to stěžovat a přestaň Samyelovi − peri barmanovi − říkat, aby je poslal do nejbližšího psího salónu a tam je vykoupali a nalakovali jim drápy. Nech je v klidu pít a hrát kulečník, aniž bys na ně volal: „Přines!“ Fakt, že na mě zírali − poté co začichali mým směrem, všichni do jednoho, nekonečně dlouhým pohledem bez mrknutí oka − a pak si mezi sebou šeptali a vrčeli, jsem si vyložil tak, že nejsem jejich oblíbený barman. Člověk − jak nechutné. Když jsem zmizel, pravděpodobně doufali, že je to napořád. No co už.</p>

<p>Jak jsem říkal, přešel jsem to… nakonec. Jenže pak tam ještě byla kočka. Je to Vtipálkova kočka, anebo je Vtipálek puk patřící kočce. Myslím, že správně je druhá možnost. Kočka je úplně holá, má zuby, vedle nichž grizzly vypadá jako roztomilý králíček, a je mrtvá. Mrtvější než mrtvá. Mumifikovaná. Prázdné oční důlky, v nichž září plamínky. To jí nebránilo v tom, aby útočila na preclíky nebo aby stopovala jednoho z Vlků do postranní uličky. Ta kočka, Salome, byla jediná, kdo se z uličky vrátil, ale do toho mi nic není. Ať si mrtvá kočka dělá, co chce. Podle mého názoru tak aspoň bylo o jednoho smradlavého Vlka míň.</p>

<p>Musím to zopakovat: chodící, předoucí, mrtvá kočka. Nasertivní mrtvá kočka.</p>

<p><emphasis>Zatracená mrtvá kočka</emphasis>. Do hajzlu.</p>

<p>Po kočce se k obecnému trendu, který by se dal nazvat asi „přivažte mou příčetnost ke kolejím a nechte ji přejet vlakem“ přidala i Leandrosova… přítelkyně? Dáma? Upíří holka? Upíří coura? Ne, mám dost zdravého rozumu, abych vůbec nic z toho neříkal nahlas nebo na to vůbec myslel déle než zlomek vteřiny. Stejně nevypadala jako coura. Nebyla pěkná, nádherná nebo rajcovní. Vypadala spíš jako mramorová socha v měsíčním světle a voněla jako květiny a břečťan − celkově působila krásou plačícího hřbitovního anděla. Byla vážná, jakoby celá z hedvábí, a zahalená tajemstvím.</p>

<p>Očekával jsem, že se mi nebude líbit. Už se mi dařilo o trochu líp odolávat záchvěvům z nelidí a všeho kolem Vlků, nemluvě o ostatních věcech v baru, a téměř už jsem to překonal. Škubat sebou můžete jen po jistou dobu, než z toho buď dostanete křeče, nebo si zvyknete. Ze všech sil jsem se snažil vyhnout křečím, což znamenalo, že jsem si pomalu zvykal. Ale konkrétně tohle jsem si rozmyslel už předtím. Ať je to stvůra, nebo jen nečlověk, ať je zlá, nebo ne, pro mého bratra není dost dobrá. A nezáleží na tom, jestli si pamatuju, že je to můj bratr, nebo ne. Puk říkal, že Vlci jsou pro Vlky; lidi jim nejsou dost dobří. Byl jsem odhodlaný držet se stejného názoru, pokud jde o lidi a upíry. Drž se svého druhu.</p>

<p>Za prvé, i když se Vlci a upíři rodí a nevznikají kousnutím, jak alespoň tvrdí bratr, o něhož se tak obávám, i tak je o pár stovek let starší než on, což z ní dělá stařenu. Za druhé, dřív nebo později ho opustí − jakmile on začne stárnout, a k tomu určitě dojde. Všichni lidi stárnou. Kdyby si to s ní jen rozdával, tak by to možná bylo jiné, ale on je stoosmdesáticentimetrová hora odhodlání. To je mi jasné už po dvou dnech. Bude ho to bolet. A pokud mám takové štěstí, že mám rodinu, pak nechci, aby jí někdo ubližoval. Za třetí, řekl mi, že upíři už nepijí krev. Už nezabíjí − alespoň většina z nich. Jenže kolik lidí zabila předtím, než moderní upírská technologie přišla s tím báječným vitamínem, tajným potravinovým doplňkem upírského podsvětí, který se nedá koupit on-line? Upíři jsou zrovna teď čistí a ona může toho, co za starých časů dělala pro přežití, litovat, jak chce. Je to jedno.</p>

<p>A proč by si to vůbec upírka chtěla rozdávat s člověkem? S něčím, čím se dřív živila? To je jako vzrušovat se nad hamburgerem. Jako kdyby farmář Josef pokukoval po krávě Jitce. Je to divné. Nešukej s jídlem, to je můj názor. Nemůžu si pomoct. Ta představa se mi nelíbí a na tom se nic nezmění.</p>

<p>Tak.</p>

<p>Jenže pak vešla do baru, posadila se, svlékla si jemný fialový kabát, natáhla ke mně ruku a starostlivě se zeptala: „Jak se cítíš, Kalibane?“</p>

<p>A tak tam seděla, s pruhovanými, tmavě hnědými a světle blond vlasy svázanými do komplikovaného drdolu, který dokážou vykouzlit jen ženy. Spíš bych se naučil ovládat laso a chytit do něj býka, než bych dokázal smotat něco takového. Její šaty zakrývaly příliš, aby byly sexy, ale pořád byly dost přiléhavé na to, aby si jich člověk všiml. Na nohou měla vysoké boty, které uhlazenému vzhledu dodávaly trochu říz, ale stále vypadala jako dáma − a pořádně bohatá. V očích, fialových jako její kabát, se jí odrážela stejná starostlivost jako v hlase. Vypadala hezky. Zněla hezky. I tak jsem sebou škubl.</p>

<p><emphasis>Pokud se jako stvůra narodíš, taky jako stvůra zemřeš, a mezi tím není nic než vražda</emphasis>.</p>

<p>Byl to tentýž refrén jako předtím a zněl mi stejně pravdivě, ale cítil jsem i něco jiného. Tahle upírka byla smutná − zatraceně smutná a měla k tomu dobrý důvod, i když jsem neměl představu, co by to mohlo být.</p>

<p><emphasis>Nic takovýho jako ‚to nejlepší‘ neexistuje. Ale někdy můžeš dostat aspoň něco dost dobrýho. Udělala tě šťastným, Niku. Šťastnej brácha, to není zas tak špatný</emphasis>.</p>

<p>Opět můj hlas, ale tentokrát to byla skutečná vzpomínka, která se vyplížila z temnot minulosti. První skutečná vzpomínka. Nevzpomínám si, kdy nebo proč jsem to řekl, ale znělo mi to opravdově.</p>

<p>Podíval jsem se na její ruku. „Jo… omlouvám se. Snažím se chovat slušně, vážně, ale asi bude nejlepší, když se tě ještě nebudu dotýkat.“ Možná by se dalo odpustit, kdybych nešťastnou náhodou zaútočil na svého šéfa, ale Leandros by asi neměl tolik slitování, pokud by šlo o jeho holku.</p>

<p>Stáhla ruku a ze rtů, stejně bledých jako zbytek její pleti, zmizel povzbudivý úsměv. „Tomu nerozumím.“</p>

<p>Vtipálek se málem zadusil, protože se zasmál zrovna při posledním doušku drinku. Pak mávl na periho, aby mu přinesl další láhev skotské. Ano, láhev, ne sklenici. Puk vydrží opravdu hodně. „Mluví pravdu. <emphasis>Vážně</emphasis> se snaží chovat slušně, byť se to zdá neuvěřitelné. A taky se snaží být zdvořilý. Co s tebou jenom udělá několik dní na jihu. Teď je z něj jižanský gentleman. Je to skoro tak zábavné, jako když Venuše příliš ztloustla a už nemohla plout na té své mušli. Tak jeden dopadne, když nepožívá nic jiného než medové koláčky a medovinu.“ Vzal novou láhev skotské a nalil si. „Ale abych byl fér, musím říct, že mi připadá zábavné všechno, co ten hoch dělá, pokud se mě zrovna nepokouší bodnout vidličkou.“</p>

<p>S nedůvěrou se zadívala na puka a pak zpátky na mě. „Ty ses Robina pokusil bodnout vidličkou?“</p>

<p>Zvedl jsem tři prsty. „Mrzí mě to, ale musím říct, že toho vůbec nelituju. No, to vlastně není pravda. Docela lituju těch dvou pokusů, který se nezdařily.“</p>

<p>Vtipálek už nevypadal tak pobaveně a Niko raději zasáhl. „Kal má jisté… potíže, řekněme, s nelidmi. Se všemi nelidmi. Je pro něj dost obtížné rozeznat, kdo je dobrý a kdo špatný.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Stvůry jsou stvůry a stvůry jsou zlý. Ale pracuju na tom.“</p>

<p>Pravila téměř totéž co Jišijáš, ten chlápek s křídly: „Říkal jsi mi to do telefonu, ale nedokázala jsem si představit, že to bude… takovéhle.“ Jemně se dotkla hřbetu Leandrosovy ruky, zřejmě kvůli podpoře, ale jinak se oceán barvy vřesu plně soustředil na mě. „Brzy zase budeš sám sebou, Kalibane. Můžu nějakou dobu počkat, než se dotknu tvé ruky nebo tě políbím na tvář.“</p>

<p>Nemohl jsem si pomoct. Nečekal jsem, že něco takového řekne. Ústa nestvůr jsou stvořena k tomu, aby vás roztrhala, zmrzačila a sežrala. Na stole nebyl žádný zatracený příbor, ale měl jsem u sebe nože. Spoustu nožů. Už jsem sahal do bundy, když vtom mě Leandros chytil za zápěstí. Ne tak pevně, aby to bolelo, ale dost na to, aby mě zarazil.</p>

<p>„Mohl by ses prosím pokusit nebodat Dobromilu jedním ze svých nožů?“ zeptal se mírně, ale velice pevně.</p>

<p>„Nebo vidličkou,“ vložil se do toho Vtipálek.</p>

<p>„Nebo vidličkou,“ opakoval Leandros s trpělivostí, která z něj dělala dvakrát svatého. „Dobromilo, pokus se prosím Kala neděsit, dokud si nevzpomene, že ti na něm záleží a jemu záleží na tobě. Pak bychom to mohli všichni přežít,“ řekl a se stopou hořkosti dodal: „Leká se teď velice snadno.“</p>

<p>Mohl jsem namítnout, že se vůbec nelekám snadno, ale asi by mi to těžko někdo věřil, když jsem chtěl někoho bodnout jen proto, že mi vyhrožoval, že mě políbí na tvář. Rozhodl jsem se to celé ignorovat. Nikdy se to nestalo. Čest zachráněna. „Takže…“ setřásl jsem Leandrosovu ruku a položil tu svoji na stůl, „promluvíme si o bohyních a o tom, co s nima sakra děláte kromě toho, že se k nim modlíte a utíkáte hodně, hodně daleko.“</p>

<p>O několik hodin později byl Vtipálek skoro opilý, v baru došla skotská a já věděl, že Ammut, Požíračka srdcí, se zrodila ve starém Egyptě; je stará jako Vtipálek, což je tolik, že on si to ani nepamatuje, a vlastně to vůbec není bohyně.</p>

<p>Ulevilo se mi? Jo, trochu.</p>

<p>„Všichni, kdo tenkrát sehnali víc než dva lidi, kteří by je uctívali, se prohlásili za boha nebo bohyni. Proč ne? Jídlo zdarma. Vestálky… nadržené vestálky. Obřady plodnosti. Dobré časy. Hodně dobré časy. Pokud ses mohl vydávat za boha, proč bys to neudělal?“ řekl Vtipálek. Zatímco jsem žasnul nad tím, že v jeho vidění historie zřejmě neexistuje nic, co by se nedalo nějak spojit s orgiemi, pokračoval dál. Pro Ammut jsou srdce příjemnou svačinkou, ale duše má mnohem radši. Až na to, že nelidi tomu neříkají duše, protože to nejsou duše. Ammut ze stvoření vysaje životní sílu a zcela ji pohltí.</p>

<p>Ammut, egyptská legenda, snědla srdce člověka, který nebyl shledán hodným toho, aby prošel do života po smrti. Pokud jste prováděli špatné věci, zatížily vám srdce, stejně jako vám grilovaná žebírka zatíží tepny cholesterolem. Hřích a grilovaná žebírka − dvě nejlepší věci na světě a jediné, co z toho máte, je předčasná smrt a to, že se z vás stane večeře pro falešnou egyptskou bohyni.</p>

<p>Tohle všechno už jsme si prošli, jenže já to zapomněl. Nečekal jsem, že bude trvat tak dlouho, než si začnu vzpomínat. Včera v noci, když jsem ležel v posteli obklopený takovou hromadou zmuchlaného oblečení, že by to klidně zásobilo celé místní oddělení Armády spásy, a oknem vysoko nahoře prosvítala světla nočního města, zdálo se mi to všechno v pořádku. Cítil jsem, že takhle by to mělo být. Že je to pravda. Jako by tělo rozeznalo to, co mysl ne. Stejné to bylo, když jsem se dneska ráno probudil, jakmile mi Leandros lehce kopnul do matrace. Nemyslel jsem na to, že bych ho zastřelil pistolí, kterou jsem měl pod polštářem. Byl jsem v pokušení… proboha, bylo osm ráno… ale nemyslel jsem to vážně. Taky mi to připadalo v pořádku. A pak se začaly objevovat stíny a kousíčky myšlenek, které jsem si nedokázal spojit se žádnou skutečnou vzpomínkou, ale i tak pořád vyskakovaly ven.</p>

<p>„Když z nich vysaje životní sílu, zemřou.“ Natáhl jsem ruku, abych si z misky vzal preclík, ale vtom se na mě mrtvá kočka významně podívala. Preclík jsem jí nechal. Nesežrala ho, nicméně chtěla ho, a to mi stačilo. Obřího pavouka se nebojím, ale ona… ještě si nejsem jistý. „A existujou duše? Co když je sežere? Znamená to, že ten chudák nemá po smrti žádnej život? Je vůbec po smrti nějakej život?“ Kočka se nepočítá. Pořád ještě se hýbe. Není ani tak po smrti jako před smrtí. Nebo někde mezi.</p>

<p>Vtipálek zvedl pohled ke stropu a poškrábal plešatého mazlíčka na hlavě. „To je příliš obšírné téma. Filozofie může počkat. Zaměřme se teď na to, že z nich vysaje životní sílu a oni zemřou. To nám stačí k tomu, abychom práci vykonali.“</p>

<p>„Když o tom tak mluvíš, i já potřebuju něco vykonat. Budu hned zpátky.“ Zvedl jsem se a šel najít záchod. Za chvíli už jsem stál s pérem v ruce a četl si nápisy na zdech, z nichž se mnohé týkaly mě. Jen si to představte. Rozhodně to nebylo o „starých dobrých časech“. Vtom jsem uslyšel otevírané dveře a ucítil Vlka. To byl docela výkon. Celé to místo páchlo chlupatými parchanty. Ucítím je ještě nejmíň týden. Pak se ozvalo zavrčení a donesl se ke mně dech, který byl cítit rozkládajícím se masem − ne zrovna vábně − a uslyšel jsem zkomolená slova: „Jsi teď <emphasis>slabý</emphasis>.“ Přistoupil blíž. „Cítím to z tebe.“ Ještě blíž. „Jsi slabý jako ovce.“</p>

<p>Do prdele!</p>

<p>To se tady chlap vážně nemůže ani vymočit, aniž by o tohle zatracené privilegium musel bojovat?</p>

<p>Nedělám si iluze o tom, co normální vlci dělají s normálními ovcemi, nebo co by tenhle Vlk chtěl udělat mně. Močil jsem dál, zvedl druhou ruku a zarazil mu hlaveň desert eaglu mezi oči zrovna ve chvíli, kdy se mi s chňapáním čelistí chtěl vrhnout na krk. Jo, za posledních několik dnů jsem se poučil. Když teď příroda zavolá, držím v jedné ruce péro a v druhé pistoli. Pistole fungují líp než vidličky.</p>

<p>Zabořil jsem mu hlaveň hlouběji, až kov dřel o kost jeho vystouplého nadočnicového oblouku. Vypadal vážně děsivě − ani jako čistý vlk, ani jako člověk; spíš jako nepovedená vlkodlačí halloweenská maska. Nebyl to hezký pohled. Působil jako chlápek, který ujíždí na steroidech. A jeho zuby… takovéhle zuby rozhodně nemohl vydávat za lidské. „Nejseš moc chytrej, Ťapko. Nevím, jestli jsem podle tebe slabej, a je mi to jedno, ale můj prst na spoušti je silnej jako podělanej Arnold Schwarzenegger. Teď koukej vysmahnout, nebo ti rozstřelím tvoji prázdnou lebku, a co mi zbylo, to ti do ní vymočím.“ Zazubil jsem se. „Budeš mít hezkou památku.“</p>

<p>Neměl tak prázdnou lebku, jak se zdálo. Měl nejmíň jednu mozkovou buňku a tu použil k tomu, aby vycouval ven. Štěňata.</p>

<p>Slabý? Mám dojem, že slabý nejsem ani trochu a pavouci nepenthe by to mohli dokázat − kdyby nebyli mrtví. Jenže možná ze mě vycítil ztrátu paměti a myslel si, že bez vzpomínek nemůžu nakopávat chlupatý zadky. Kdo ví? Za pár minut už jsem seděl zpátky u stolu a Vtipálek okamžitě navázal s řečmi o Ammut přesně tam, kde předtím skončil.</p>

<p>„Čím mocnější je nečlověk, tím líp pro Ammut. Nemarní čas tím, že by pavouky posílala na nemrtvé. Nestojí jí za námahu, ale upíři, Vlci a bažináči − ti jí chutnají víc. Proto Klan řekl, že bude spolupracovat, dokud nebude po všem. Ještě jsme nenašli ji ani její pavoučí hnízdo. Než jsi odjel do Jižní Karolíny, chtěli jsme zajít do Central Parku a zjistit, jestli je tam máma Bažinačka s rodinkou, nebo jestli už se k nim Ammut dostala.“</p>

<p>Leandros se statečně postavil nemrtvé pacce a položil přede mě preclík. Udělal to automaticky. Viděl jsem za tím celoživotní snahu nakrmit „brášku“. Vlastně to udělal natolik samozřejmě, až jsem měl dojem, že byly časy, kdy jsme jako děti trpěli hlady. Nebo aspoň Leandros trpěl. Vsadil bych se, že všechny jeho preclíky jsem v hladových dnech dostal já. Právě takové věci mě o pravdivosti jeho a Vtipálkovy historky přesvědčovaly víc než slova. „Mohli bychom tam zajít dneska. Kdybych měl na výběr, nechal bych tě tady s Jišijášem a Samyelem, ale myslím, že budeš víc v bezpečí s námi. Příliš mnoho starých nepřátel ví, že tady pracuješ.“</p>

<p>„Ty se o mě bojíš?“ Zvedl jsem preclík a zasalutoval mu s ním. „Zabil jsem vidličkou čtyřicetikilovýho pavouka − i když Vtipálka jsem dvakrát minul. Vypadá to, že na zabíjení není potřeba paměť.“ Lekce, kterou jsem právě naučil Ťapku. „Můžeš už odložit flaštičku na krmení a plíny.“</p>

<p>To jsem znova dokázal, když jsme z baru vykročili do podvečerní tmy, abychom zamířili do Central Parku. Ušel jsem čtyři kroky, vytáhl desert eagle a zmáčkl spoušť. Pak jsem udělal další krok, ale tentokrát zpátky, a na chodník přede mnou dopadlo tělo. Byla to Vlčice a vypadala víc jako vlk než člověk. Další kříženec. Jen Vlk. Čelisti byly pokroucené a doširoka rozevřené, jak mi chtěla jít po krku. Tesáky vyceněné. Její ruce vypadaly spíš jako prodloužené tlapy, oči měla vytřeštěné a zlaté. Nebylo tam moc krve, jen díra v čele. Roztříštěná kost a spálené maso. Mrtví nekrvácejí. Skočila na mě z třetího patra; to mi spolu s mizerným osvětlením dalo šanci na dobrou trefu. Měl jsem pocit uspokojení z perfektně vykonané práce.</p>

<p>Zpočátku.</p>

<p>Nejsem tak špatný bratr. Zachraňuju lidi. Jsem zabiják. Kvůli tomu poslednímu necítím vinu. Zabíjím jen stvůry a zabíjím, abych pomohl těm, kdo to potřebují. Sebe mezi ně počítám. Jestli se mě pokusíte zabít, měli byste se fakt snažit. Můžu zaručit, že já se budu stejně snažit zabít vás. Pokud jste vlkodlak číhající ve třetím patře, neměli byste vydat žádný zvuk, když skáčete, protože jediný zvuk je příliš. Může být pro vás osudný stejně jako pro ni. „Vlk.“ O tom, kterého jsem potkal na toaletě, jsem se nezmiňoval. Byl to spíš mentálně zaostalý ňouma než Vlk, k tomu opilý a s mylnými představami o vlastní velikosti. Jestli je v Klanu, pravděpodobně je to ekvivalent údržbáře. Na víc nemá inteligenci.</p>

<p>Znovu jsem nabil. „A to nezmiňuju tu nemrtvou věc v bytě. Myslel jsem, že Chlupatá mafie je na naší straně.“</p>

<p>„Až na Dalilu. Souhlasily všechny smečky kromě její. Lupa se ani neobtěžovala poslat odpověď.“ Niko zasunul meč do pochvy. Velký zabiják, který dává pozor na malého zabijáka. „I když myslím, že právě tohle by mohla být ta odpověď.“</p>

<p>Smečka mojí bývalé, Lupa, je pojmenovaná po vlčici, která kojila zakladatele Říma. Leandros vám tahle malá fakta nadšeně podstrkuje při každé příležitosti. Taky mi řekl, že vlkodlaci ve skutečnosti nejsou vlkodlaci; jsou to lidodlaci. Nejdřív to byli vlci a až postupně se u nich vyvinula schopnost měnit podobu mezi vlkem a člověkem. Vlci se chtějí vrátit tam, kde byli před jurskou mutací. Kult Jen Vlka. To vedlo ke křížení a zatraceně divně vypadajícím lidem se špičatýma ušima nebo čelistmi, uvízlým mezi lidskou a vlčí formou a neschopným změnit se dokonale ani v jedno, ani v druhé.</p>

<p>A moje reakce na tuhle lekci? <emphasis>Řekni mi</emphasis>, prosím tě, že jsem to nedělal s holkou, která má chlupatá záda. Proboha, řekni, že nemá chlupatá záda. Když jsem zjistil, že Dalila vypadá v lidské podobě úplně jako člověk a ve vlčí podobě jako vlk, dost se mi ulevilo. Ale u té, co mi ležela u nohou, to bylo jinak.</p>

<p>Zlaté oči se pomalu zamlžovaly. Patřily do lesa, měly číhat v temném porostu. Neměly umírat na chodníku před barem. Najednou už jsem na tu skvělou trefu nebyl tak hrdý. Když mají zabijáci oči zvířete, jež má dravčí povahu od přírody, je dost těžké cítit se jako hrdina. Příroda by se neměla trestat za to, co je. Tak jsem o tom smýšlel. Jsem jako polda nebo voják v první linii mezi nevinnými a nočními můrami. Jenže teď jsem viděl něco jiného. Buď hrdý na to, koho zachraňuješ, ale ne na zabíjení. Bylo to nutné, ale nebylo na tom nic skvělého − zejména pokud stvoření, jež jsi zabil, myslelo a cítilo úplně stejně jako ty a jediný rozdíl byl v tom, že ta divoká a svobodná duše žila podle vrozeného instinktu.</p>

<p>Buď dobrý v tom, co děláš, ale nemysli si, že máš dobrou práci.</p>

<p>Cesta do pekel…</p>

<p>Podřepl jsem k mrtvé Vlčici a dotkl se jejích vlasů. Byly husté a černé jako moje, ale dlouhé. „Nemůžem ji tady nechat jen tak ležet.“ Zabiják, nebo ne, osoba nebo stvoření divočiny, asfalt není dobré místo k odpočinku pro nikoho.</p>

<p>„Jišijáš se o ni postará. Tahle ulice je pro nelidi. Zařídí to.“ Niko mi položil ruku na záda a vzal mě za bundu, aby mě postavil na nohy. „Hraje si s tebou. Dalila. Ví, že jedna z jejích by tě nemohla dostat, a už vůbec ne nás všechny. Kdyby tě chtěla zabít, přišla by sama.“</p>

<p>Dalila si nemyslí, že by mě členka její smečky mohla dostat, ale myslí si, že ona ano. A protože dostala svého alfu a celou smečku do posledního Vlka, možná má pravdu. „Jestli je tohle hra, tak já nehraju.“ Postavil jsem se. „Jsem zabiják, ale nemyslím, že to chci, pokud je to takhle. Chránit je jedna věc. Zabíjet jen tak pro zábavu a ukrácení dlouhý chvíle, to je špatný.“</p>

<p>V tu chvíli jsem si vzpomněl na mávající křídla. Byl jsem ještě malý − nevím jak moc, ale dost na to, abych si pamatoval, jak mě překvapilo a šokovalo, když do okna domu, v němž jsme tehdy žili, narazil kos. Na samotný dům jsem si nevzpomínal, ale myslím, že byl zchátralý, špinavý a starý. Seděl jsem v trávě a hrál si s plastikovým náklaďákem, který měl jen tři kola. Byl jsem šťastný a spokojený, dokud se neozval zvuk, jako by se lámala větvička, jen tlumenější. Pták narazil do okna a já vzhlédl zrovna ve chvíli, kdy bez jediného zachvění peříčka padal k zemi. Byl tam blonďatý kluk. Byl starší než já, bylo mu šest nebo sedm. Jemně ptáka sebral a odnesl do vysoké trávy, kde ho opatrně uložil. Kosa pohltila zelená a žlutá. Ptal jsem se proč.</p>

<p><emphasis>Proč, Niku? Proč neuletí?</emphasis></p>

<p><emphasis>Protože je mrtvý, Kale. Zlomil si vaz</emphasis>.</p>

<p>Jenže to nebylo správné. Nebyla to chyba toho ptáka, že mu někdo do cesty postavil dům. Nebylo správné, že ptáci umírají, protože by to mohlo znamenat, že umírá všechno.</p>

<p><emphasis>To je pravda</emphasis>, vysvětlil mi druhý chlapec vážně. <emphasis>Tak to prostě je, Kale</emphasis>.</p>

<p>„Ale nemělo by to tak být,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Kosi by neměli umírat a neměli by umírat ani Vlci nebo lidi. Ne takhle. Ne pro zatracenej sport.“ Schoval jsem pistoli. Její dotek už pro mě nepředstavoval jistotu a nebylo třeba slintat nad tím, jak velkou díru do něčeho udělá − do něčeho nebo do někoho. Je to nutné zlo.</p>

<p>„Vzpomínáš si?“ zeptal se mě Leandros. Pořád ještě nepustil mou bundu a teď mnou jemně zatřásl. „Vzpomínáš si na to?“</p>

<p>„Pamatuju si na kosa. To je všechno. Ale je to dost na to, abych věděl, že pokud mám rád svou práci (Leandros tvrdil, že pro ni chovám přehnané nadšení), pak jsem možná pěknej debil.“ Odvrátil jsem pohled od Vlčice a všeho, co v ní přebývalo nezkroceného a svobodného. Vlci jsou vlci. Zabíjejí. To chápu. Takhle se vyvinuli. Měli byste je zastavit, ale neměli byste jim to mít za zlé. Když to běží, chyť to. Když to chytíš, zabij to. Když to zabiješ, sežer to. To mi znělo taky povědomě, ale tohle ví každý, kdo někdy na Discovery spatřil lva, jak požírá zebru.</p>

<p>Životní fakta. Zebry neumírají na vysoký věk zdaleka tolik, jak by si přáli malý kluk a kos.</p>

<p>Povzdechl jsem si a nechal to být. Všechno se mi vrací rychleji a rychleji. Už brzo se moje přítomnost změní v minulost a budu zase takový, jaký jsem vždycky byl. Nemá cenu o tom přemýšlet. Máme na práci jiné věci. „Park, jo?“ řekl jsem. „Někdo mluvil o Central Parku a bažináčích. Co je zase tohle za legraci?“6</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Ukázalo se, že to taková legrace nebude.</p>

<p>Díval jsem se na skoro tři metry vysokou, bahnem pokrytou ještěrku humanoidního tvaru, jež mohla vážit tak dva metráky a měla dýňově oranžové rozzuřené oči a navrch asi šest roztomilých dětiček.</p>

<p>„Říkali jste, že je to máma,“ sykl jsem na Leandrose zpoza stromu. Bažinačka, paní Bažinačka, nebo jak se jmenuje, po nás právě hodila jiným stromem − celým, i s korunou a kořeny − který vytáhla ze země bez zjevné námahy. Netrefila o pouhé centimetry. V takovéhle situaci, stejně jako ve všech ostatních, na centimetrech záleží; můžou vás zostudit, nebo dokonce něco ve vás zlomit. Zostuzení mi právě připadalo jako lepší možnost.</p>

<p>Leandrose stromy létající vzduchem vůbec nerozrušily − prostě další den v kanceláři se sešívačkami, kopírkami, mizernou kávou a stromy, které vás málem rozdrtí. Nic moc. „Je to matka. Podívej se za ni. Vidíš malé bažináčky? To jsou její děti.“</p>

<p>Její děti. Její roztomilé uzlíčky radosti. Dětičky měly jen dva metry a roztažené čelisti, švihající ocasy a zuby, které byly stočené dovnitř jako u žraloka. Jo, byli tak sladcí a rozkošní, že bych jim kolem krků uvázal mašle a vystavil je na titulku kalendáře společnosti pro ochranu zvířat. „Říkal jsi, že nás má ráda. Jestli nás má ráda, proč po nás hází javorem?“</p>

<p>„Je to dub. To je neomluvitelná chyba, i když je tma. To jsi neviděl tvar spadaných listů? Nebo tvar kořenů?“ Vzdal to teprve, když jsem zvedl kamínek a mrštil jím po něm. Snadno se mu za svým stromem vyhnul. „No nevadí. Neříkal jsem, že nás má ráda. Říkal jsem, že by k nám nemusela cítit nenávist − to záleží na tom, jaký jí dáme dárek.“</p>

<p>Nad sebou jsem uslyšel zašustění listí, a když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem, jak nade mnou svítí oranžové oči a malý bažináč mi ukazuje zuby, šupiny a černé drápy, které měly velikost řeznického nože. „Tak jí ten dárek sakra dej,“ řekl jsem a zamířil eaglem na Juniora. Sejmul jsem Vlka, ale nebyl jsem si jistý, co by náboj zmohl s těmi zablácenými vrstvami šupin − tedy kromě toho, že by příšerně naštval jejich majitele. „Než tomuhle bažináčkovi zkazím sen o tom, že se na střední dostane do školního basketbalovýho týmu.“</p>

<p>„Teď, když víme, že jsou tu všichni a daří se jim dobře, což znamená, že nepadli za oběť Ammutiným pavoukům, by to bylo plýtvání. Proč jí dávat něco, s čím můžeme vyjednávat později?“</p>

<p>Jsou to už dva, skoro tři dny, co se Leandros objevil v celé své bratrské kráse. Dva a půl dne ve spojení s několika zamlženými vzpomínkami, na něž se nemůžu spoléhat. Proč mám pořád dojem, že polovina z toho, co ten chlap řekne, jsou halucinace? Jeho činy mě nutí věřit mu. Ale slova ve mně často vyvolávají nutkání, abych ho ubil kládou.</p>

<p>„Později? To myslíš jako ze záhrobí? Protože já mám pro svůj posmrtnej život lepší plány než házet drahý kameny na nestvůrnou maminu, která místo v karavanu žije v prasečím nebi. Zabijou nás. Nebudou se obtěžovat tím, aby žrali tebe, protože jsi jen samá sója a tofu, ale já jsem čistá pizza, smažený kuře a burgery. Sežerou mi <emphasis>zadek</emphasis>. Dej jí ty zatracený cetky.“</p>

<p>„Ty, a rozumné uvažování. Nejsem si jistý, jestli si na tu kombinaci zvyknu. No dobře, myslím, že se jí můžu zeptat, jestli něco neslyšela.“ Strčil ruku do kapsy a pak po bažinačce hodil plnou hrst perel. Přistály v bahnité jámě, z níž máma vylezla a na jejímž okraji teď dřepěla. Na malém prostranství uprostřed stromů Central Parku nebyl ani potřeba měsíc. Obloha byla stejně oranžová jako oči bažináčů. New York je tak velký, že vysává temnotu ze samotné noci.</p>

<p>Některé z perel uvízly v mokrém blátě a jiné zůstaly ležet na sušších kouscích země. Ať už na denním světle měly jakoukoli barvu, tady byly všechny oranžové. To velké bažinačce − Bažinačce s velkým B − nezabránilo v tom, aby vytáhla obrovské černé drápy z dalšího stromu, podřepla na svalnatých nohou a začala si s perlami pohrávat špičkou drápu. „Z vodního světa. Čerstvé. Nedotčené jinou špinavou lidskou tlapou než vaší.“ Její hlas zněl tak hluboce a hlasitě, až působil jako zvuková lavina, a já čekal, že se nám začne třást země pod nohama.</p>

<p>Leandros vystoupil zpoza stromu a já eaglem plácl po pařátech, které se natahovaly po mé hlavě. Jestli má mamka lepší náladu, nerad bych to pokazil tím, že jí zastřelím dítě. A že to bylo nějaké dítě − na stromě nade mnou visel mladý megaaligátor s mozkem. Pokud jdete do Everglades a ukousne vám nohu obří prehistorická ještěrka, můžete z toho vinit jen sami sebe. Je to jejich teritorium, ne vaše, a s touhle částí parku platí totéž pro bažináče.</p>

<p>„Žerou zloděje a občas i běžce, kteří sem zabloudí z hlavních cest. Nemusí ti jich být líto,“ instruoval mě společník.</p>

<p>Ignoroval jsem ho. Vtipálek a upírka nás z limuzíny vyložili u jižního vchodu a mně teď bylo jasné proč. Zatímco oni si usrkávají šampaňské a chystají se na večírek, já tady pistolí odháním drápy mladého bažináče nad sebou. „Ne. Zlobivej kluk. Zlobivej. Chovej se slušně, nebo budeš po škole.“ Žerou zloděje a běžce. S tím nemám problém. Zloději jsou zkažení a běžci, kteří kvůli cvičení zaběhnou takhle daleko, musí být šílení. To, že je někdo sežere, je pro ně jen dobře. Určitě tím ušetří spousty peněz za psychiatrickou péči. A co se týče toho, že „všechny stvůry jsou zlé“, řekl jsem si, že na děti se to nevztahuje. Řečené dítě zavrčelo a zmlklo. Mám pro děti slabost? Kdo ví?</p>

<p>„Bažinačko.“ Leandros postoupil s vytaseným mečem kupředu. „Do města přišla Ammut. Víš o ní něco?“</p>

<p>„Ne. Žádná Ammut. Nezajímají mě cizinci ani město. Záleží mi jen na domově,“ řekla a zvedla před oranžové oko jednu obzvlášť velkou perlu. Pak dodala: „A na mých špercích.“ Vzduch rozčísl ostrý zvuk podobný zvuku motorové pily. Předla… pokud tedy bažináči předou.</p>

<p>„Takže vás tedy v posledních dvou týdnech nenapadli pavouci nepenthe?“</p>

<p>Otočil jsem hlavu, abych pozoroval jejich rozhovor, a ucítil jsem, jak mi temeno hlavy olízl jazyk. „Nedělám si legraci,“ varoval jsem malého bažináče, aniž bych odvrátil oči od Leandrose a Bažinačky. „Nenuť mě, abych ti ustřelil konec ocasu. Ostatní děti se ti budou smát.“</p>

<p>„Pavouci,“ řekla a předení zmizelo. „Odporná havěť. Nudná škodná.“ Upustila perlu zpátky k ostatním a potom vrazila paži do bahna až po loket. Když ji opět vytáhla, držela v ní černou článkovanou nohu, dlouhou nejmíň metr. Poznal jsem ji, protože už jsem ji viděl na pláži a na záchodě v motelovém pokoji. Byla to noha pavouka nepenthe. „Přišlo jich mnoho a všichni zemřeli, ale nejsou k jídlu. Páchnou nečistě.“ Zahodila nohu za sebe. „Přihnali se sem plní jedu. Udělali jsme s nimi to, co s takovými věcmi děláme.“</p>

<p>„Rozmáčkli jste je,“ poznamenal jsem.</p>

<p>Usmála se, dvakrát tak široce a nenasytně jako její potomek. „Bylo to dobré cvičení pro mé děti. Nemohly je sníst, ale mohly je zabít. Ano, rozmáčkli jsme je a uděláme totéž, pokud přijdou další.“</p>

<p>„A co Ammut?“ zeptal se Leandros.</p>

<p>„O Ammut nic nevím.“ Zopakovala to, co řekla už předtím, což znamenalo, že konverzace je u konce. Zatímco ona si pohrávala s perlami, její děti se začaly pohybovat k nám. Vypadalo to, že pokud se rychle nepohneme, opět se pocvičí v lovu.</p>

<p>„Kde to je?“ zeptal se malý bažináč nade mnou a jeho hlas byl slabším odrazem dunivého hlasu jeho matky. „To Ólfi v tobě je pryč. Chutnáš slabě.“ Co všichni mají s tím, že jsem slabý? To do sebe mám začít pumpovat železo?</p>

<p>Leandros mi položil ruku na paži. „Tady jsme hotoví. Jdeme, než si naše končetiny taky uloží do bahna.“</p>

<p>Nechal jsem se odvádět pryč. „Co to říkal? Kam zmizelo moje co? Ofí? Co…“ Prudce jsem zavřel pusu a málem si u toho překousl jazyk, protože Leandros mě pořádně popostrčil dopředu a přiměl k běhu. Byl to dobrý nápad, neboť malí bažináči se rozhodli, že mají chuť nás trochu prohnat, ať pohneme zadkem, nebo ne. Zastrčil jsem pistoli a vytáhl jeden z nožů. Malé stvůry. Malé dvoumetrové stvůry. Nezletilé stvůry. Nezáleží na tom, jak jsou vysoké, protože kdybych je zabil, bylo by to jako zabít dítě, a to není správné bez ohledu na to, jak jsou děti i malé stvůry protivné.</p>

<p>Když jsme se dostali na další prostranství, doběhl jeden z malých bažináčů ke mně. Dokážou chodit po dvou nebo běhat po čtyřech, ale na čtyřech jsou rozhodně rychlejší. Včera v noci, když jsem se snažil vzpomenout si na domov, jsem se díval na televizi. Nic moc tam nedávali − nemáme kanál s pornem − ale chytil jsem tam pořad o zvířatech. Bylo by dost těžké si ho nevšimnout, protože Leandros mě chytil pokaždé, když jsem se snažil odejít − a to několikrát. Má chvat snad na všechno. Nakonec to znamenalo, že jsem se proti své vůli (a mám dojem, že to nebylo poprvé, co mě přinutil něco dělat proti mé vůli) musel dívat na pořad o varanech.</p>

<p>Varan dokáže člověka doběhnout během několika vteřin. <emphasis>Vteřin</emphasis>. Tyhle děti ten pořad nejspíš používaly pro trénink.</p>

<p>Uviděl jsem škleb plný zubů, světýlka v očích a drápy obrovské ruky, které se mě chystaly rozpárat. Okamžitě jsem padl k zemi. Bažináč se pokusil zastavit a kolem létala hlína a uschlá tráva, jak brzdil. Ten, který běžel za mnou, mě přeskočil a utíkal dál. Vypadal jako pes, který se honí za klackem, co jeho pán nehodil. Zřejmě byl trochu pomalejší, ale vypadal šťastně. Ať si klidně běží do Číny a zpátky, když mu to udělá radost.</p>

<p>Tomu, který šel po mně, se podařilo zastavit, rychle se otočit a skočit po mně. Ve zlomku vteřiny jsem zase stál na nohou a bažináčovy brzdící schopnosti se výrazně vylepšily, když se jeho svítící oko dotklo špičky mého nože. Cítil jsem, jak se zastavil. Stačil milimetr a oko by bylo propíchnuté − a matka by na jeho lovecké schopnosti jistě nebyla pyšná.</p>

<p>„Slabej?“ Naklonil jsem se k němu, dokud moje zuby necinkly o jeho. Lovec k lovci. „Chutnám slabě?“ Za sebou jsem uslyšel syčení a vrčení. Připomněl jsem si, že jsou to ještě <emphasis>děti</emphasis>. Moje ruka chtěla dělat ledacos, ale poslouchat bude mě. „Děti. Jste tak roztomilý. Nemusím vás ani chtít zabít. Stačí mi jen, abych byl lepší.“ Jeho páchnoucí dech se smísil s mým a oči se mu teď leskly bolestí. „Juniore, jsem lepší než ty. Jdi domů k mamince.“</p>

<p>Udeřil ocasem o zem. Soustředil jsem se na jeho oči a to, co se mu v nich zračilo, ale zvuk jsem slyšel. Byl to signál. Dychtivé vrčení a chňapání čelistí vzadu ztichlo. „Nejsi slabý. Odejdeme.“ Velice jemně a opatrně ustoupil o krok dozadu a já ho nechal. Zamrkal šupinovitými víčky, aby zahnal bolest. Překvapilo by mě však, kdybych mu vůbec poškrábal rohovku. Byl jsem opatrný, ale připravený. Kdybych mu do mozku musel vrazit nůž, udělal bych to, ale puberťáci se vždycky chovají pitomě. Je správné dát mu šanci zamyslet se nad tím a rozhodnout se. Až z něj bude dospělá stvůra, poženu ho za tuhle schopnost k odpovědnosti a sejmu ho, aniž bych se nad tím zamýšlel. Ale než k tomu dojde, budu se chovat, jako kdybych byl ze sociálky.</p>

<p>Bažináč se protáhl kolem mě a on i jeho bratři a sestry zmizeli mezi stromy. Obrátil jsem pozornost k Leandrosovi, který jednou nohou tiskl zablácené hrdlo dalšího bažináče k zemi a meč tiskl do kůže tam, kde bych u bažináče čekal srdce. „Kristepane, Leandrosi, nechceš ho zabít, že ne? Nejspíš dostane vynadáno, že přijde pozdě domů. Nech ho bejt.“</p>

<p>„Neměl jsem v plánu zabít ho, protože by to rozčílilo mámu Bažinačku. Má své děti ráda. Jen jsem si ho držel z dosahu, zatímco jsem dával pozor na tebe.“ Poodstoupil a odtáhl nohu i meč. Malý bažináč zavrčel, pak se zvedl a vydal se za ostatními. Vypadal u toho dost sklíčeně. „Kdybychom jednoho z nich zabili, ostatní by se na nás i s Bažinačkou vrhli. To bychom nemuseli zvládnout. Bažinačka je sama o sobě nebezpečnější než všechny její děti dohromady.“</p>

<p>„Aha, no dobře,“ odpověděl jsem. „Připadala mi jako tvrďák, ale nevěděl jsem, že je až tak moc nebezpečná.“</p>

<p>„Říkal jsem ti to cestou do… to je jedno. Proč se vůbec snažím?“ Obrátil oči k obloze, jako by tam hledal buď odpověď, nebo duševní klid. Podíval jsem se tam taky. Neviděl jsem tam ani jedno. „Bez ohledu na ztrátu paměti,“ začal znovu a zastrčil meč do pochvy, „tvá pozornost je pořád stejně mizerná. Pokud jsi to mládě neušetřil kvůli matce, proč tedy?“</p>

<p>Opět jsme vyrazili na cestu. „Bylo to dítě. Děti by se neměly zabíjet, i když je to malá stvůra.“ Protože smrt je napořád a kosi padají z oblohy. Jakmile máte příležitost nějakého ušetřit, i když jen na chvíli, měli byste to udělat.</p>

<p>„To je pravda, ale normálně bys ho potrápil víc. Rád někoho urážíš.“</p>

<p>„Urážel jsem ho,“ protestoval jsem. Od pusy se mi kouřilo a pod nohama mi křupalo spadané listí a uschlá tráva. „Nestrávil jsem tím celou noc, ale mrzne mi tu zadek. A co znamenalo to, že jsem slabej? Že mi něco chybí? Že něco nemám. O čem to mluvil?“</p>

<p>Přidal do kroku, ačkoli on si na zimu nestěžoval, a pak mi odpověděl: „Bratříčku, asi jim chyběl tvůj humor.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Potom jsme ještě nešli domů, a když jsem se zeptal, kam máme namířeno, Leandros mi odpověděl, že budeme dělat něco horšího než hrát si na schovávanou se zablácenými vražednými aligátory.</p>

<p>„Co by mohlo bejt horší? Osedlat si je a jezdit na nich jako na mustangovi v nějakým šíleným nadpřirozeným rodeu? Vsadím se, že Vtipálek má určitě několik párů kovbojskejch nohavic, který by nám rád půjčil.“</p>

<p>„Chytráku,“ odfrkl si Leandros. Došli jsme právě na okraj parku a on mávl na taxíka. „Tohle s tvou pamětí rozhodně nezmizelo.“</p>

<p>„Jsou horší věci,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Mnohem horší,“ souhlasil. „Takže se připrav, protože se s těmi mnohem horšími věcmi setkáme.“</p>

<p>„A co to bude?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Naši rozladění klienti.“</p>

<p>Budova stála blízko Central Parku, ale na druhé straně, takže jsem byl za taxíka rád. Dneska už jsem se naběhal dost. Limuzína dávno zmizela. Zeptal jsem se Leandrose, jestli se nebojí, že si Ammut z Dobromily udělá svačinku − Vtipálek si určitě nějakou společnost najde; nejsem si jistý, jestli mu to Mojžíš schválí, ale do toho mi nic není. Pokud jde o Dobromilu, Leandros mi řekl, že se někde zdržuje s několika dalšími upíry − je bezpečnější sdružovat se ve větším počtu. Obyčejně by zůstala s námi nebo my u ní, ale Leandros se bál, že dostanu záchvat a pokusím se ji ubodat příborovým nožem, kdyby se kolem mě u snídaně natáhla pro bagel.</p>

<p>U vchodu do budovy nás kontroloval vrátný a nakonec nás pustil dovnitř − což bylo s podivem vzhledem k tomu, že jsme byli pokrytí bahnem a moc jsme nevoněli. Vlastně jsme dost páchli. Bezpečák uvnitř si vzal naše jména a museli jsme se podepsat. Leandros se podepsal jako Sun Tzu. Neptal jsem se proč. Pomalu se učím těm jeho věčným lekcím vyhýbat. Já se podepsal jako kapitán Hook. On se na rozdíl ode mě zeptal.</p>

<p>Zamířil jsem k výtahům a stejně jednu lekci dostal. Nikdy nejezdi výtahem. Jsou to smrtící pasti − kovové krabice, které se změní v cely smrti, pokud tam něco vklouzne s tebou a pokusí se tě to roztrhat. A pokud to přežiješ, stejně odtud vyjdeš od hlavy k patě od krve a vnitřností. Z bezpečnostního hlediska to není úplně dobře. Když jsem se natáhl po tlačítku výtahu, Leandros mě prostě praštil přes ruku, jako by mi byly dva roky a sahal jsem po rozpálené plotně.</p>

<p>Na schodech se mě zeptal: „Proč kapitán Hook? Proč ne jedno z tvých obvyklých falešných jmen? Zapomněl jsi na ně?“</p>

<p>Ne, dobře si pamatuju jména z falešných dokladů, které jsem u sebe našel v Jižní Karolíně. <emphasis>Noční můra v Elm Street, Pátek třináctého</emphasis> a <emphasis>Halloween</emphasis>. Filmoví padouši, to jsme my, nebo přinejmenším já. Začal jsem se škrábat do schodů. „Ne, pamatuju si na ně. Myslel jsem na Nevah’s Landing. Říkal jsi, že když jsem byl malej, vyprávěl jsi mi o Petru Panovi, že jo? Představil jsem si, že mě vzpomínky honí, jako ten albínskej krokodýl s tikajícíma hodinkama honil Hooka.“ Pamatuju si na to stejně dobře jako na mrtvého kosa, možná ještě líp. Zatraceně divná věc.</p>

<p>„Albínský?“</p>

<p>Minuli jsme třetí patro. „Jo, ten, co Hookovi sežral ruku. Albín. Velkej bílej krokodýl s rudejma očima. Připlíží se k tobě a šeptá ti do ucha. Zatraceně strašidelný. Mimochodem, Leandrosi, pro dítě je to pěkně děsivej příběh. Ale tak to je. Moje vzpomínky mi šeptaj něco o tom kosovi,“ − moje vnitřní já a jeho zuřivé předsudky vůči stvůrám šeptají ještě něco navíc − „ale nějak to nemůžu rozluštit. V jakým patře že je to setkání?“</p>

<p>„V šestnáctém,“ odpověděl mi, ale znělo to poněkud rozrušeně. Možná že ho bílý krokodýl jako dítě taky děsil a on na to zapomněl. I když pochybuju, že by Nika Leandrose kdokoliv nebo cokoliv vyděsilo, bez ohledu na jeho věk.</p>

<p>Kristepane. Radši bych bral tu smrtící past. Dokonce bych byl radši, kdyby mi skutečný krokodýl ukousl nohu. „Jestli jsme ještě nic nezjistili o…“ sakra, jak že to bylo? „Ammut!“ vyhrkl jsem triumfálně. „Jestli jsme ještě nic nezjistili o tý egyptský potvoře, co vysává životní sílu a miluje pavouky, proč jsme tady?“</p>

<p>„Abychom jim sdělili, že nemáme co hlásit, a abychom zjistili, jestli jsou další mrtví nebo se někdo ztratil. Doufejme, že se nás za to zdržení nepokusí zabít.“</p>

<p>„Zabít. Mrtví. Říkáš to, jako by to bylo špatné,“ ušklíbl se někdo.</p>

<p>Hlas mě překvapil stejně jako to, když na podestě ve čtvrtém patře zčistajasna přistála sotva pár centimetrů ode mě Vlčice. Byla všechno, co dělá Vlka Vlkem, rychlá jako dravec, o tom nebylo pochyb, ale byla to taky žena − a skoro stejně nebezpečná jako Vlk v ní. Přistála na všech čtyřech a stříbřité blond vlasy jí visely do obličeje jako závoj. Za téměř bílými prameny jsem zahlédl šikmé oči stejně jantarové jako její pleť, jež prosvítala mezi bílým koženým tílkem a černými džíny. Paže, krk i břicho měla holé, až na to, že na krku měla vytetovaný obojkový náhrdelník a břicho jí brázdily dost ošklivé jizvy. Usmála se a její bílé zuby ostře kontrastovaly s tmavší pletí. Pohodila hlavou a ukázala tvář. Chtělo se mi říct, že je krásná. <emphasis>Byla</emphasis> krásná, ale nebyla to lidská krása. Byla to spíš krása hory tak vysoké a kruté, tak smrtící, že by vám ve vteřině vysála vzduch z plic a ukončila váš život jen za tu drzost, že jste její krásu chtěli vidět zblízka.</p>

<p>Zůstala na všech čtyřech a řekla: „Kde jsi byl, hezký kloučku? Když jsi pryč, s kým si mám hrát?“ Krása jako ta její jen bere; nikdy nedává. A pokud předstírá, že ano, pak je to jen proto, aby vás ošálila a vy jste dopadli ještě tvrději.</p>

<p>Asi tak tvrdě jako Vlčice, kterou jsem střelil. „Dalila.“ Nevzpomínal jsem si na její obličej, tělo ani jedinečný vlčí pach, ale Niko s Vtipálkem říkali, že alfa smečky Lupa si ráda hraje. A jako má bývalá si ráda hraje hlavně se mnou.</p>

<p>A navíc, během první noci, kterou jsem strávil ve městě, mi Leandros vyrobil malé kartičky, zatímco jsem spal. Taháky. Kdo je kdo. Komu se dá věřit, a komu ne. Ten chlap je dokonalý ve všem, co dělá. To, jak bojuje s bažináčem, jak cvičí, všechny knihy, co má doma − každá z nich váží nejmíň deset kilo − přesný způsob, jakým si připravuje čaj, a podobně přesný způsob, jakým mě odzbrojil ještě v Jižní Karolíně, když jsem si myslel, kdovíjak nejsem dobrý. Není to ještě ani týden a některé z těch dnů mám trochu zamlžené, ale jedno vím: Niko je expert ve všem, co dělá, ať jde o věci duševní nebo fyzické. Je to člověk, jakého svět vidí jen jednou za několik století. Zrozený k tomu, aby vládl, a přírodou obdarovaný víc než všichni ostatní.</p>

<p>Jenže příroda dokonalost nenávidí. Ten chlap teda kreslí fakt mizerně. Procházel jsem si kartičky, když jsme jeli metrem do Devátého kruhu. Na první z nich byla zjednodušená dětská malůvka postavy, která měla dva kruhy místo prsou, dlouhé blond vlasy naznačené dvěma roztřesenými čárami, chlupatý psí ocas a široký úsměv plný tesáků. Nahoře bylo strojově dokonalým písmem napsáno <emphasis>Dalila (zlá)</emphasis>. Pak tam byly zjednodušené postavy mužů s andělskými křídly, <emphasis>Jišijáš</emphasis> (<emphasis>hodný</emphasis>) a <emphasis>Samyel</emphasis> (<emphasis>hodný)</emphasis>, a kulatá věc s ušima jako Mickey Mouse a tenkým ocasem, označená jako <emphasis>Mickey</emphasis> (<emphasis>sporné)</emphasis>. Pak tam byla postava s kudrnatými vlasy a třema nohama. Ani jsem nepotřeboval nadpis <emphasis>Robin Vtipálek</emphasis> (<emphasis>utíkej jako o život)</emphasis>. Tuhle kartičku jsem zmačkal a hodil po Leandrosovi.</p>

<p>„Myslel jsem, že Lupa se tohoto boje neúčastní,“ poznamenal vedle mě Niko.</p>

<p>Postavila se a pokrčila rameny, zatímco kolem přistávaly další členky její smečky. „Můžu změnit názor − a udělala jsem to. Pavouci dostali čtyři z mé smečky. Chci, aby ta děvka <emphasis>zažila</emphasis> to, co se Klan teprve učí a co upíři už vědí. Lupa je nedotknutelná. Zabít někoho z Lupy znamená nadechnout se naposledy.“ Vlčice kolem ní se usmívaly stejně jako ona. Cítily její vzrušení. I já ho cítil. „Kromě tebe, hezký kloučku.“ Přitiskl jsem jí hlaveň desert eaglu k čelu dřív, než mi stačila prsty přejet po čelisti. Můj mozek má možná doživotní přestávku na oběd, ale tělo si dobře pamatuje, co má dělat.</p>

<p>„Všechny dárky, které ti pošlu, jsou zdarma. Dělej si s nimi, co chceš. Hraj si, zabij je, pochutnej si na nich.“ Zasmála se a pistole v její realitě zřejmě vůbec neexistovala. Pleskla mě do tváře, pro Vlka možná hravě, ale pro člověka to byla sakra tvrdá rána. Znovu se zasmála. „Zbav už se té hloupé pukovy kolínské. Před kým se v tomhle městě schováváš? Před sebou?“</p>

<p>Nestačil jsem se ani podivit, proč si myslí, že používám kolínskou, tím spíš <emphasis>Vtipálkovu</emphasis>, protože odstoupila od mé pistole, uhnula stranou a skočila přese mě do hlubin pod námi. Nevadilo jí, že tam není voda, ale jen další schody. Přistála na nohou a hned se dala do běhu. Její smečka proběhla kolem nás. Cítil jsem kolem sebe svištění drápů a druhou rukou jsem vytáhl bojový nůž, abych jím odrážel ruce, tlapy a několik prodloužených čelistí, připravených využít jediného zaváhání. Pro ně to byla hra stejně jako pro jejich velitelku. Kromě Dalily byly všechny na první pohled členky Jen Vlka − chycené mezi lidskou a vlčí podobou. Vlčí oči, lidská tvář. Vlčí obličej, lidské oči a ruce. Některé z nich měly bundy s kapucí a jiné nic nepotřebovaly; prostě jen vypadaly trochu exoticky. Ale když víte své…</p>

<p>„Dalila je alfa a celá smečka patří do toho kultu Jen Vlk?“ zeptal jsem se, mnul si pálící čelist a pozoroval, jak všechny v okamžiku mizí a ženou se pryč jako vlci za zajícem. Běž, běž, běž.</p>

<p>„Hlasivky,“ odpověděl mi Leandros na otázku, již jsem nevyslovil. „To není přízvuk. Dalila má Jen Vlka skrytého uvnitř, ale je to Jen Vlk. A co víc, je z Klanu; na to nezapomínej.“ Poklepal mi na paži a ukázal: „Klan.“</p>

<p>Na schodech byly krvavé otisky prstů, nohou a tlap. Členové Klanu jsou zabijáci, jak mi říkal − všichni do jednoho. Dotkl jsem se čelisti v místě, kde se mě dotýkala Dalila. Měl jsem tam taky šmouhu od krve. „Myslíš, že Dalila je teď náš jedinej klient?“</p>

<p>„Možná že ano,“ řekl a začal vybíhat zbytek schodů.</p>

<p>Zasedací místnost, do níž jsme vrazili, však byla prázdná, až na kartičku uprostřed stolu, na níž bylo úhledným písmem napsáno: <emphasis>Čtvrté alternativní místo</emphasis>. Krev pocházela od mrtvého strážce na konci chodby. Vypadal jako člověk… ale nebyl to člověk. To jsem zjistil, když jsem mu zvedl horní ret a uviděl tesáky, jež se za okamžik na to stáhly do dásní. Příroda zachovává upíří tajemství jen pro ně. Zkontroloval jsem jeho životní funkce jen tak pro případ, i když jsem si nebyl tak docela jistý, jak se pozná, že je upír mrtvý. „Nemá tep,“ informoval mě bratr. Rodí se, nikdo je z nikoho nedělá − jsou živí, ne nemrtví. V tomhle ohledu jsou na tom stejně jako lidi − mají stejné projevy života, nebo je naopak postrádají, když je sejme alfa Vlčice. Dokonce krvácejí stejně červeně jako lidi. Dává to smysl. Kdysi je vysávali. Nebudete přece jíst něco, co nedokážete strávit. Na Dalile jsem neviděl ani škrábnutí a Leandros přitom říkal, že upíři jsou rychlí a silní − hodně rychlí a hodně silní. Tahle holka je teda něco.</p>

<p>„Zřejmě měli podezření, že po nich Lupa jde,“ poznamenal Leandros a poklepal si kartičkou o dlaň. „Přijali opatření a přesunuli setkání.“</p>

<p>Opatření. Jinými slovy, s Lupou si radši nezahrávejte, ale ona si klidně pohraje s vámi, když si to bude přát. Pokud chcete, aby si vás všimli, musíte provést něco důrazného − jako třeba sejmout jedním zásahem předtím nevídané setkání hlavounů, kteří se spojili, aby dostali Ammut. Dalila je ambiciózní a sexy. Taky zabíjí bez mrknutí oka, ale nikdo není dokonalý.</p>

<p>„Takže…“ začal jsem nenuceně a narovnal jsem se, „…to byla Dalila, jo?“</p>

<p>Leandrosovi už bylo jasné, kam tím mířím. Poznal jsem to podle toho, jak se mu napjala čelist. „Ano, to byla Dalila, jak je dokonale jasné z konverzace na schodech i z kartiček, které jsem ti dal.“</p>

<p>„A s tou jsem si to rozdával?“</p>

<p>Obrátil oči v sloup nad tak nedospělým chováním.</p>

<p>Samolibě jsem se zazubil. „Sakra, jsem dobrej.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Skončili jsme ne na prvním, druhém, nebo dokonce třetím, ale až na čtvrtém alternativním místě, což musel být Leandrosův nápad. Kdo jiný by si stanovil čtyři? Za dva dny už jsem z jeho chování vypozoroval dost, aby mi to bylo jasné. Jsem překvapený, že vůbec může vstát, aniž by měl k zadku přilepenou židli, protože obyčejný nábytek přece nemůže vzdorovat gravitační síle jeho pořádkem posedlé povahy.</p>

<p>Na další taxík jsme mávli asi až po dvaceti minutách chůze. Leandros chtěl buď zjistit, jestli nás Lupa nesleduje, nebo prostě zabít můj znavený zadek, jedno z toho. Zastesklo se mi po Landingu a jeho dvanácti ulicích, kde všichni chodí pomalu a spěchat znamená nezastavit se u souseda na verandě „na kus řeči“. Tak dobře, s verandou to přeháním, ale těch pouhých dvanáct ulic mi zatraceně chybí.</p>

<p>„A čtvrtý alternativní místo je kde?“ zeptal jsem se a přitáhl si bundu, unavený zimou, nekonečným chozením a běháním a nepříliš nadšený z pachu.</p>

<p>„Brooklyn. Kanál Gowanus.“</p>

<p>„Ta budova u Central Parku se mi líbila víc,“ zavrčel jsem. „Tolik to tam nesmrdělo.“ Nevím, jestli to jemu taky tak páchlo, ale mně určitě − jako mrtvola rozkládající se v chemikáliích. „A byly tam sexy Vlčice.“</p>

<p>Zatímco jsme se probírali zrezivělým harampádím šrotiště u břehu, neviděl jsem tam moc… oprava, neviděl jsem tam žádné lidi, kteří by se chystali skočit do kanálu a zaplavat si. Když jsem se na kanál podíval blíž, došel jsem k názoru, že by se to mělo jmenovat spíš stoka Gowanus. Betonové koryto, kam jen oko dohlédne, světla odrážející se v zatuchlé, smrduté černé vodě − ne zrovna turistická atrakce. Tady asi neuvidíte chlápky na gondolách a v pruhovaných tričkách. Kdyby spadli do vody, pravděpodobně by vylezli jako zmutovaná stvoření se superschopnostmi, mezi něž by patřilo i to, že by vás zabili masivní vlnou puchu.</p>

<p>„Tady nahoru.“</p>

<p>Odvrátil jsem se od kanálu a následoval Leandrose nahoru po rozlámaných betonových schodech vedoucích k opuštěné budově z vlnitého plechu. Nemělo to žádná okna, jen kolem dveří prosvítalo světlo. Ochrana před špatným počasím tady asi nikoho nezajímá. Niko zaklepal, řekl: „Leandros,“ a vstoupil dovnitř. Tam na nás čekali klienti. Všichni do jednoho.</p>

<p>A taky byli všichni do jednoho mrtví.</p>

<p>Tentokrát to nebyla Lupa. Teď jsem na vlastní oči uviděl to, o čem jsem při setkání v baru jen slyšel. Původně asi seděli kolem mnohem méně okázalého stolu, než jaký byl v zasedací místnosti − vypadalo to, jako by se tu sešli na pokoutnou partičku pokeru. Upír, Vlk, sukuba, inku… inkub… no, prostě mužská verze sukuby a pak něco, o čem se toho moct říct nedá kromě toho, že to bylo mrtvé stejně jako ostatní, rozházení po všech koutech téhle pochybné chatrče. Ze všech až na jednoho zbyly jen pokroucené vysušené slupky. Oči, které měli zapadlé hluboko v očních důlcích, vypadaly jen jako seschlé rozinky. Kůže, již jsem sem tam zahlédl mezi oblečením, byla téměř průhledná a posetá temně modrými a fialovými skvrnami žil a tepen.</p>

<p>Leandros poklekl vedle jediného klienta, z něhož Ammut nevysála životní sílu. Oddělala ho populárnějším a modernějším způsobem − roztrhala ho na kusy. Zřejmě se nacházel uprostřed proměny, tu a tam byly vidět chomáče černé srsti, které teď pomalu mizely pod kůží. Mrtvé oči měly ještě žlutou barvu, ale ta se pomalu měnila na zakalenou lidskou hnědou. Ještě pořád nepřátelsky cenil zuby. Vykuchala ho a jeho krví napsala na kovovou stěnu vzkaz.</p>

<p><emphasis>Dej mi je</emphasis>. Písmena byla veliká a použitý inkoust vypovídal o vážném úmyslu. Neděláte si legraci, když své požadavky píšete něčí krví.</p>

<p>„Dej mi je?“ zmateně jsem přečetl nahlas. „To si oběti neumí sehnat sama? Nevypadá to, že by potřebovala naši pomoc.“</p>

<p>Leandros zavrtěl hlavou a řekl: „Vůbec netuším, co tím myslí.“ Postavil se a strčil do mrtvého Vlka nohou. „Vukasin. Naše spojka s alfou Klanu. Ale nestál si moc vysoko. Takovou úctu by nám Klan neprokázal.“ Převrátil tělo botou a ukázalo se, že nemá obličej. Z odřených lebečních kostí viselo jen pár cárů svalů a kůže. Ammut se neomezuje pouze na jeden způsob zabíjení − životní sílu i samotný život bere stejně násilným způsobem. „To není Dalilina práce, ale ta by to hravě zvládla taky a nepochybuju, že se k tomu přihlásí. Klan jí uvěří a bude si myslet, že sejmout tohohle alfu byl velice odvážný krok, a to navzdory jejímu kříženeckému původu. Začínám si myslet, že jsme měli pravdu. Možná že Dalila vážně zanedlouho povede celý Klan.“</p>

<p>Nechal Vukasina být, prohlédl ostatní těla a pak zamířil ke dveřím. „Ne že by nás to teď muselo zajímat. Ammut řádí víc a víc. Odstranila radu, která nás najala. To je vyjádření skutečného pohrdání. Musíme ji zastavit, než Klan ustanoví radu, která bude mít za úkol vypořádat se s neschopnými subdodavateli, jako jsme třeba my.“</p>

<p>Šel jsem za ním. „To je tu prostě jen tak necháme? Já vím, že stvůry existujou.“ Obloha je modrá, co jde nahoru, musí i dolů, a stvůry existují. „Pamatuju si, že o nich vím, i když takových věcí moc není, ale taky si pamatuju, že ostatní o nich nevědí. Co pro to děláme?“</p>

<p>„My se staráme o to, co zbyde po nás, a větší nepořádky necháváme Strážcům. Tohle je větší nepořádek.“</p>

<p>V chladném venkovním vzduchu jsem se optal: „Kdo jsou Strážci?“</p>

<p>„Brání lidem v tom, aby zjistili, že nadpřirozené bytosti skutečně existují. Kdyby k tomu došlo, rozpoutala by se celosvětová válka. Jejich posláním je zabránit tomu, což znamená, že se starají o to, aby takovéhle věci zmizely. Víš, jak se v noci na ulici nahromadí pytle s odpadky a pak přijedou popeláři, takže ráno je tam tak čisto, jako by žádné odpadky nebyly?“</p>

<p>Zavřel jsem za námi dveře, aby těla aspoň nebyla každému na očích − pro případ, že se Strážci opozdí. „Myslím, že to záleží na tvojí definici toho, co je čistý, ale jo, chápu.“</p>

<p>„Strážci jsou jako popeláři a při některých příležitostech, když si nedáváme pozor, můžou považovat za odpadky i nás. Takže se snaž na sebe moc neupozorňovat,“ řekl a zamířil rychlejším krokem ke kanálu. Jak se Strážci o nepořádcích dozvědí, to se mi neobtěžoval vysvětlit a já se neobtěžoval ptát. Už tak jsem podivností měl plné zuby. Tohle může počkat. „Ammut by pořád ještě mohla být někde na šrotišti. Pokud ji dokážeš vycítit, měli bychom ji zkusit najít.“</p>

<p>A pokud ji nedokážu vycítit, je to místo příliš velké na to, abychom se o to snažili. Jenže smůla. Popošel jsem o pár kroků blíž ke kanálu a ukázal na něj palcem. „U tohohle mám něco cítit? Jak bych v tak příšerným…“</p>

<p>Neměl jsem šanci větu dokončit, protože z vody vyrazilo cosi vlhkého a svalnatého, omotalo se mi to kolem hrudníku a jedné paže a stáhlo mě to do vody. Bylo to neskutečně rychlé, a navíc tam bylo mizerné osvětlení, takže jsem neviděl, jestli na tom byly šupiny, nebo ne − jestli to byl had nebo chapadlo. Jenže na tom stejně nezáleželo. Ať to bylo cokoli, mačkalo mi to z plic vzduch, jehož tam ani předtím moc nebylo. Táhlo mě to hloub do vody a v ní se to pohybovalo skoro stejně rychle jako venku, což znamenalo, že i kdyby mi Leandros mohl pomoct, nechávali jsme ho rychle daleko vzadu.</p>

<p>Jednou volnou rukou jsem sáhl po pistoli. Hledal jsem ji jen po hmatu, protože jsem se bál, že kdybych otevřel oči, chemikálie ve vodě mě oslepí. Našel jsem ji okamžitě − pravá láska se nezapře a nic se nemůže spojit tak rychle jako moje ruka a eagle − a já vystřelil směrem, kam mě to táhlo. Vyprázdnil jsem celý zásobník, a nic. Nic. Přicházel jsem o poslední zbytky vzduchu, hruď mě pálila z nedostatku kyslíku a to něco mě svíralo tak silně, až jsem měl dojem, že mě to rozpůlí. Snažil jsem se nahmatat glock, ale byl jsem pomalý a malátný, v uších mi bušilo − věděl jsem, že se mi to nepodaří, a i kdyby, svedl by něco lepšího než eagle?</p>

<p>Jenže to neznamená, že jsem to nezkusil. Pustil jsem eagle se zamlženou, zkrvavenou myšlenkou na to, že všechny stvůry jsou zlé a proč jsem si od někoho nechal namluvit něco jiného, a sáhl po glocku rukou už tak slabou, že nemohla nic uchopit. Ale snažil jsem se… sakra, pořád jsem se snažil. Očekával jsem, že definitivně polevím s poslední polosouvislou myšlenkou, a přesně to se stalo. Očekával jsem, že umřu, ale k tomu nedošlo. Nezabila mě Ammut ani první nebo druhý lok vody, které jsem se nakonec neubránil a musel ji vdechnout. Ne, nic takového.</p>

<p>Místo toho svět kolem vybuchl.</p>

<p>Modrá obloha, pirátské lodě, létající děti; když jsem se probudil, promočený ledovou vodou, to všechno tam zase bylo. Zdá se, že se mi to vrátí vždycky, jakmile se skoro utopím. I když tentokrát by se z té věty dalo vypustit slovo „skoro“. Na čele jsem měl položenou ruku, která mi zakláněla hlavu dozadu, na ústech jsem měl pevně přitisknuté něčí rty a do plic mi kdosi tvrdě hnal vzduch, ale já nevěděl, co to znamená. Nemůžu dýchat − nejsem tedy mrtvý? Rozmazané a pomalé, ale logické myšlenky. Být mrtvý, a k tomu uvažovat logicky, to vyžaduje talent.</p>

<p>Nad hlavou mi plula další pirátská loď, osvětlená hvězdami, i když na obloze žádné nebyly.</p>

<p>A neslyším náhodou vodopád?</p>

<p>„Kale, ty parchante. Tenhle týden už toho mám dost. Slyšíš mě? Mám toho sakra <emphasis>dost!</emphasis>“</p>

<p>Do plic se mi dostal další vzduch, ale ony nevěděly, co s ním dělat. Zatracené lenivé plíce. Loď zmizela, zvuk padající vody utichl a nastoupila panika. Ježíši, nemůžu dýchat; nemůžu se hýbat; nemůžu sakra <emphasis>dýchat…</emphasis></p>

<p>Ukázalo se však, že můžu zvracet. A udělal jsem to naprosto dokonale, přímo na rozmazanou postavu, kterou jsem nad sebou spatřil, když jsem otevřel oči. Zvedly mě silné ruce a otočily mě na bok, zatímco já si dál vyprazdňoval ze žaludku i plic vodu z kanálu. Zdálo se, že to trvá celý rok − a rozhodně to nebyl dobrý rok − i když to ve skutečnosti nemohlo být víc než pár minut. Když vodu nahradil kyslík, trhaně jsem mezi dávením nasál trochu vzduchu a začal myslet. Jako třeba: co se sakra stalo?</p>

<p>Bylo to umělé dýchání?</p>

<p>Dával mi to umělé dýchání <emphasis>Vtipálek?</emphasis> Proboha, jen to ne. Už tak mám dost mizerný den. Z úst do úst od puka, to bych nemusel přežít.</p>

<p>Tytéž silné ruce mě prudce praštily do zad, po čemž jsem začal znovu zvracet. Oceňoval jsem tu snahu. Zvracení není zrovna bezva, ale nechtěl jsem, aby ve mně ta páchnoucí špinavá voda zůstala. Ani kapka. Nevím, jak je možné, že chemikálie mohou chutnat jako smrt, ale bylo to tak. Zkroutil jsem se, přitáhl si kolena k hrudi a začal kašlat, což bolelo ještě víc než zvracení.</p>

<p>„Kale? Kale, slyšíš mě? Sakra, bratříčku, slyšíš mě?“</p>

<p>Vlastně jsem ta slova sotva slyšel. Bušení v uších se změnilo na zvonění tak hlasité, až jsem se divil, že vůbec něco slyším. Dál jsem kašlal, a když jsem rozlepil oči, uviděl jsem rozmazaného Leandrose, jak nade mnou klečí a rukama mě drží na boku. Na triku, kabátu i na copu měl chilli hot dog, který jsem snědl v baru po tom, co jsem jen vyhladověle zíral na jeho tofu. Měl jsem z toho poťouchlou radost.</p>

<p>„Co?“ znova jsem zakašlal, vyzvracel se a pak se na něj upřeně zadíval. „Co… jsi… udělal?“</p>

<p>Zvedl něco, co jsem poznával − granát se smajlíkem. Tenhle byl červený a měl čertovské rohy. Přeju ne zrovna hezký den! To vysvětlovalo zvonění v uších. „Několik jsem si jich od tebe půjčil. Ne moc elegantní, ale účinné.“ Granát zmizel a on mi rukou otřel pusu, zatímco já dál kašlal. Dobře mu tak. Já na to byl moc slabý a on si ty zvratky zasloužil. „Dostala tě. Ammut. Viděl jsem na vodě vlnu, jak tě táhla pryč, ale byla příliš rychlá. Hodil jsem před ni granát. Nemohl jsem nic jiného dělat.“ Znělo to, jako by se omlouval, a to navzdory tomu, že jsem ho přinutil nadávat. Všiml jsem si, že tenhle chlap moc nenadává, dokonce ani v situacích, kdy by se z něj nadávky měly jen sypat. Ale ať tak nebo tak, rozhodně by se měl omlouvat. Zatraceně hodně. Bažináči, vražední Vlci, mrtví klienti, málem mě utopila Ammut a můj bratr, aby tomu nasadil korunu, mě vyhodí do vzduchu. To nebyl zrovna dobrý první den v práci.</p>

<p>„Málem jsem tě ztratil. Už zase.“ Ano, vypadal rozmazaně a jeho hlas zněl dost zastřeně, ale slyšel jsem ho. Myslel to vážně. Obvinění bylo pevné jako beton pode mnou a černé jako voda, z níž mě vytáhl − a mířilo jediným směrem. „Ammut. Ta zasraná děvka bude litovat, že ji vesmír kdy vyplivl do života.“</p>

<p>No vida. Teď jsme se rozjeli. Tohle bylo silné slovo od rozčíleného a pomstychtivého bratra… který mě už podruhé za jeden týden ztratil. Zasloužil si víc než zvratky. Jakýkoli bratr, který by něčím takovým prošel, by si zasloužil víc. Do končetin se mi vracel cit a mně se podařilo zvednout ruku, abych ho chytil za kabát. „Leandrosi…“ Křečovitě jsem se rozkašlal, snažil se do plic nasát vzduch a pak jsem se pokusil o nejrozzuřenější výraz namíchnutého mladšího bratra, jaký jsem dokázal. Vzhledem k tomu, že si nepamatuju, jak něco takového vypadá, doufal jsem, že se mi to podařilo.</p>

<p>Sklonil se ke mně blíž, aby slyšel má chraplavá slova. „Jsem tady, Kale.“</p>

<p>Troubo.</p>

<p>„Nejhorší… zatracenej… první… den.“ Pak jsem ho znovu pozvracel.</p>

<p>Dokonalá tečka.7</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" />„Čím se bavím?“</p>

<p>Tentokrát jsem příšerně brzo ráno vzbudil já Leandrose. Ne že bych ho nevzbudil už tím, že jsem vešel do jeho pokoje, i když jsem šel jen v ponožkách. Nebyl jsem si vědomý toho, že bych udělal nějaký zvuk, ale pomalu zjišťuju, že i když jsem slyšel zabijáckou Vlčici ve třetím patře, na tohohle chlápka nemám. Kdyby si v Central Parku odříhla veverka, on to uslyší přes půl města. Spal na břiše a jednu ruku měl schovanou pod dekou.</p>

<p>Moje dobře míněné poslední zvracení u kanálu ho neodradilo od myšlenek na ztracené bratry, přestože jsem v to doufal. Měl za sebou dlouhou noc, každou hodinu totiž kontroloval, jestli jsem náhodou neumřel na sekundární utonutí. Když jsem se ho zeptal, co to je, odpověděl mi, že až na to umřu, řekne mi to. Do té doby to znát nepotřebuju a mohlo by mi to pokazit spaní. Pokud uvážíme, že jsme běželi − tedy já vrávoral − abychom se dostali pryč dřív, než dorazí poldové, aby vyšetřili výbuch, a že to byl nejdelší den v mém životě, spánek jsem vážně potřeboval. Granát bohužel Ammut nezranil, protože jsme si nevšimli, že by po kanále pluly blíže nespecifikované kusy něčeho, co by mohla být ona. Kdybychom něco takového viděli, spalo by se mi o hodně líp.</p>

<p>„Vsadil bych se, že máš pod matrací meč a ve spaní ho držíš za jílec.“ Když se na mě podíval úkosem jedním okem, zazubil jsem se. „To bych udělal já, kdybych byl na meče.“ Mně v noci pomohla pistole pod polštářem. Kam se hrabe teplé mléko.</p>

<p>„Buď jsi extrémně všímavý k lidem i ke svému okolí, nebo si vzpomínáš.“ Posadil se, zhoupl nohy na zem a meč položil na postel. Měl na sobě černé bavlněné kalhoty od pyžama, ale hruď měl holou. Na ní jsem uviděl jizvu, která nebyla tak hluboká a ošklivá jako moje, ale vypadala dost divně. Byla to kulatá stříbřitá jizva velká jako talíř; jako by mu někdo na hruď nakreslil velké O. Možná to kdosi vážně udělal, jen místo tužky použil nůž. „Jak ti je? Kašlal jsi ještě?“</p>

<p>„Už jsem nekašlal a taky jsem si nevzpomněl, ale všechno vypadá tak trochu jako… ech… déjà vu.“ Jeho pokoj byl čistý a vsadil bych se, že uspořádaný byl přesně podle feng-šuej. Byl vymalovaný jemnou, stříbřitě zelenou barvou a nikde nebylo ani smítko prachu, které by se opovážilo čistotu narušit. Vypadalo to tam stejně jako včera a předevčírem. Měl nízkou postel a stejně nízký a nenápadný prádelník. Nebylo tam však žádné zrcadlo. V celém bytě je vlastně jediné zrcadlo − v koupelně. Je malé a nahoře na něm je položený srolovaný ručník. Buď je tam na otření páry, nebo prostě jen proto, aby se zrcadlo dalo bezdůvodně zakrýt, a přesně to jsem udělal, než jsem minulou noc vlezl do sprchy, kde jsem se osprchoval hned dvakrát, abych ze sebe smyl špínu z kanálu.</p>

<p>Leandros se o zrcadle nezmínil a já o tom sám nezačínal. Nemám rád stvůry a nejsem nadšený ani ze zrcadel. Nejdřív budu pracovat na té záležitosti se stvůrami. Mám dojem, že kdybych vytáhl to se zrcadly, dozvěděl bych se jen něco příšerně zahanbujícího nebo něco, kvůli čemu bych vypadal jako psychopat se spoustou fobií − a možná obojí. Na ponižování bude čas později.</p>

<p>„Neodpověděl jsi mi,“ upozornil jsem ho. „Co dělám pro zábavu?“</p>

<p>„Proč jsi vzhůru tak brzo?“ opáčil. „Jedna z hlavních věcí, které bys do životopisu nenapsal, je, že rád spíš. Kromě běhání, boje s bažináči, Vlky a toho, že se ze všech sil snažíš umřít. Čekal jsem, že si dneska pospíš.“</p>

<p>Jako kdybych za to mohl, že jsem málem umřel. O to víc jsem si užil to, co přišlo potom.</p>

<p>„No, je tu taková věc.“</p>

<p>Jo, byla tam taková věc a lezlo mi to čím dál víc na nervy.</p>

<p>„A navíc jsem měl hlad. Dal jsem si nějaký cereálie a pak jsem si pomyslel: hele, čím se asi chlápek jako já baví, když zrovna netrpí ztrátou paměti? Zajímá mě to,“ řekl jsem a dodal: „Tebe by to nezajímalo?“</p>

<p>Stáhl si z vlasů gumičku, uhladil pár pramenů rozcuchaných od spánku a zase si vlasy stáhl dozadu. „Já na částečný úvazek pracuju jako asistent na newyorské univerzitě, kde učím historii, a na další částečný úvazek pracuju jako instruktor ve škole bojových umění. Potom trénuju tebe, abys dokázal bojovat aspoň s batoletem, kdyby nějaké uteklo z místní školky. Medituji. Čtu. Studuji. Trávím čas s Dobromilou.“</p>

<p>To všechno bylo fascinující. Život Nika Leandrose, multifunkčního moderního samuraje. Odváděl pozornost. Pokud si tenhle chlap váží dokonalosti, a že to tak skutečně je, pak chce být dokonalý naprosto ve všem včetně mučivě přesných (a dlouhých) dlouhých odpovědí na jednoduché otázky. Právě proto jsem se divil, proč by se vůbec chtěl vyhýbat odpovědi, navíc na tak prostou otázku. „Jenže já nejsem ty,“ řekl jsem a opřel se o jeho prádelník. „Co dělám já?“ Udělal jsem si pohodlí, opřel jsem si loket o koleno tvář dal do dlaně a čekal na odpověď.</p>

<p>Pozoroval, jak netrpělivě kývu nohou, nebo ho možná spíš rozčilovalo, jak mu tím vnáším špínu do jeho oázy sterilní čistoty. „Rád… hm… rád se díváš na televizi.“ Odmlčel se. „Taky si rád procházíš obchody se zbraněmi, i když naše vybavení samozřejmě získáváme poněkud méně legální cestou. Máš rád svou práci v baru.“ Přišla ještě delší odmlka a pak triumfálně prohlásil: „A někdy rád čteš.“</p>

<p>Chytil se toho, jako by to byl záchranný kruh. Bratři, kteří společně pracují, bydlí a nejdou si vzájemně po krku… jenže to ještě neznamená, že jsme si blízcí. Na druhou stranu je tady to jeho „zemřel bych pro tebe“, které na mě chrlil celou cestu z Jižní Karolíny. Byl ochotný strávit zbytek života tím, že mě bude hledat, byl by ochotný pro mě zemřít, ale když mi má říct, co rád dělám ve volném čase, nic neví. Lidi potřebují osobní prostor, no ne? To je normální, zvlášť když společně pracujeme i bydlíme. Možná vážně nemá představu, co dělám, když jsem sám.</p>

<p>Jasně. To mu tak věřím.</p>

<p>„Čtu. Co? Porno?“ Jsem chlap. Tak mě zažalujte, když teď víte, jaká literatura je pro mě důležitá.</p>

<p>„Většinou, ale občas se stane, že má nějaká tvá knížka odstavec nebo dva, aby to porno dostalo aspoň trochu kontextu.“ Plácl mě koncem katany přes nohu. Štíplo to, ale bylo to jen pohlazení v porovnání s tím, co by mi tou zbraní mohl opravdu udělat. Raději jsem tedy nohou přestal kývat, protože ho to zjevně rozčilovalo. „Rád střílíš.“</p>

<p>Jasně, to jsem vydedukoval už z toho, že si pod postelí schovávám největší skladiště zbraní široko daleko. Kromě toho mi ledacos napovědělo i to, s jakou rychlostí jsem včera zabil Vlčici před barem. Ještě jsem se s tím nesrovnal a nevím, jestli se mi to někdy podaří.</p>

<p>Mohl jsem ji jen zranit − proč jsem to neudělal? Hodný člověk by to udělal, ale bylo to tak překvapivé, že jsem zareagoval rychleji, než jsem se stačil zamyslet. Kdybych na to měl čas, střelil bych ji tak, abych ji jen zranil, ne zabil. Vím to. Dobrý člověk nezabíjí, když nemusí… to vím teď, když některé ze stvůr pomalu začínám brát jako lidi… tak nějak.</p>

<p><emphasis>Lži. Lžeš sám sobě. Víš, co jsou stvůry zač</emphasis>.</p>

<p>Vrátil jsem se k naší konverzaci a nechal nepříjemné myšlenky stranou. „Střílení. Chápu. Myslím jenom na jedno. Porno. Pistole. Spát s holkama, co mě chtějí zabít. Nic víc? Nechodím třeba do kina? Nejdu někdy do baru, kde nepracuju, abych zažil něco zajímavýho, třeba si to rozdal s někým, kdo mě zrovna nechce zabít? Nesportuju? Nechodím na večírky?“</p>

<p>Leandros po té poslední větě skočil tak rychle, až to zavánělo zoufalstvím. „Večírky. Ano. Byl jsi na… máš rád večírky.“ Postavil se, popošel k prádelníku a otevřel spodní zásuvku nejdál ode mě a mé nečisté nohy. „Tady.“ Podal mi fotku, vytištěnou z počítače, ale na lesklém papíru a s pečlivě oříznutými okraji. Jednou si ji určitě nechá zarámovat. No není to sladké?</p>

<p>Chvíli jsem na ni zíral a potom jsem povytáhl obočí. „Večírek? Co to bylo za večírek?“</p>

<p>„Halloween. Jišijáš ho pořádal v Devátém kruhu. Ať už o nadpřirozených bytostech řekneš cokoli, nemůžeš jim upřít, že milují oslavy. Ostatně, pohanská stvoření je vynalezla.“</p>

<p>Znovu jsem se podíval na fotku. Leandros byl oblečený tak, jak jsem ho vídal celou dobu od chvíle, kdy mě našel − v černé a šedé, a to včetně dlouhého kabátu, výborně se hodícího ke schovávání zbraní. Dobromila šla v nějakém složitém kostýmu z doby, kdy muži ještě nosili punčochy a užívali si to. Je zázrak, že se v té době všechny spermie neuvařily. Nechápu, jak to lidská rasa mohla přežít. Jišijáš byl oblečený normálně jako Niko, jen měl viditelná křídla. Vtipálek stál za barem a byl vidět jen od pasu nahoru, kde byl odhalený. „Za co šel puk?“</p>

<p>Ozval se povzdech a zvuk zavírané zásuvky. „Myslel, že by bylo zábavné, kdyby jeho kostým doplňoval Jišijášův. Jišijáš šel za anděla a Vtipálek…“ nemůžete sice slyšet, jak někdo obrací oči v sloup, ale tady to přímo viselo ve vzduchu, „…šel za malého Ježíška.“</p>

<p>Udělal jsem obličej „Takže měl na sobě plí…?“ Ani jsem nestačil dokončit.</p>

<p>„Ještě než ho zabalili.“</p>

<p>Ještě než ho zabalili. To znamená, že za barem byl nahý. Sakra, proč si tolik stěžoval na to, že jsem mu zničil oblečení, když ho podle vlastního vyprávění a různých obrázků stejně málokdy nosí? Rychle jsem přesunul pohled k poslední postavě: k sobě. Měl jsem na sobě tričko, džíny, dvě pistole v dvojitém podpažním pouzdře a kolem pasu jsem měl uvázanou zástěru. Pracoval jsem. A můj kostým? Tričko mluvilo za vše: <emphasis>Tohle je můj kostým. A teď vypadni</emphasis>.</p>

<p>Ačkoli bylo tričko podobně skvělé jako to s nápisem SEŽER MĚ, zdaleka to ještě nebylo všechno. Vlasy po ramena jsem měl stažené do culíku. A můj výraz… to ani nebyl výraz. Spíš nedostatek výrazu. Byl to stejný výraz, jaký mají panteři v zoo. Nejsou hladoví a vy jste jim úplně ukradení, ale pokud strčíte ruku mezi mříže, ve vteřině vám ji utrhnou. Proč? Protože to prostě dělají, i když nemají hlad. Moje oči… to nebyly oči „ne tak špatného člověka“ nebo fajn bratra. Říkaly, že patří zatraceně drsnému a nepřátelskému chlápkovi. Od chvíle, kdy jsem se probudil na pláži, jsem se většinou vyhýbal zrcadlům, ale vím jistě, že tenhle obličej ani oči jsem v nich neviděl.</p>

<p>Myslel jsem si, že jsem tvrďák.</p>

<p>Máma bažinačka o sobě ví, že je tvrďačka.</p>

<p>Ale myslím, že ani jeden z nás by nechtěl potkat chlapa z fotky.</p>

<p>Snažil jsem se nedělat ukvapené závěry. Možná jsem tehdy měl špatný den. Možná že si nějaký Vlk označil mé boty jako své teritorium… když jsem je měl zrovna na sobě. Možná že na mě skočila ta vlkodlačí kočka Dalila, nasadila mi obojek a vodítko a přivázala mě k nejbližšímu hydrantu. Nebo mě Vtipálek zahnal do kouta a vyprávěl mi další historky, kterých by se v <emphasis>Hustle</emphasis><emphasis>ru</emphasis> nedotkli ani pětimetrovou tyčí. Jsem ostatně přesvědčený, že by prohlásil, že má právě takovou tyč v kalhotách − když je má zrovna na sobě. Existují tuny důvodů, proč jsem mohl mít mizernou náladu − proč jsem byl tak katastroficky namíchnutý, že už jen temný led v mých očích by přiměl vězně, aby mi z cely psali milostné dopisy.</p>

<p>Anebo by tu taky mohla být pravda: tenhle chlap střílí Vlky přímo do hlavy a ani se nezamyslí nad tím, že by je mohl jen zranit.</p>

<p>„Jo, beze mě se žádná party neobejde. Je div, že mi ze zadku nevyskakujou balónky a nejsem na každým kroku zasypanej konfetama.“ Strčil jsem mu fotku zpátky. Uvažoval jsem o tom, že se ho zeptám, za co šel on, ale pak jsem to vzdal. Stejně to vím. Žije s tím chlapem z fotky. Pracuje s ním. Chtěl obětovat život tomu, aby ho našel. Mučedník − to byl jeho kostým i realita.</p>

<p>„Tohle jsem vážně já? Na probuzení tohohle tak toužebně čekáš? Vypadá… vypadám jako atomová bomba, u který se časovač blíží nule a rychle přechází do zápornejch čísel. A ty chceš, aby se tenhle chlap vrátil?“ Podívej se na něj… podívej se na mě, dodal jsem si pro sebe. Kdybych ho potkal na dobře osvícené ulici, utíkal bych jako o život. Kdybych ho potkal v potemnělé uličce, asi bych se pomočil.</p>

<p>„Ty jsi on. Někdy míváš špatné dny, ale něco jsme spolu zažili. Máš občas důvod k tomu, abys měl špatný den, a já mám zase důvod k tomu, abych postrádal tvé vzpomínky. Znáš mě právě tak, jako znám já tebe.“ To chápu.</p>

<p>Smysl, říkal předtím. Dávám jeho světu smysl. Vím to, protože tomu mému světu právě teď nedává smysl nic. „Jsem, kdo jsem, díky tobě,“ dodal. „Kvůli tobě jsem takový, jaký jsem, a to je dobře. Chybíš mi kvůli tomu a taky celému našemu životu. Kvůli tomu dobrému i špatnému.“ Vzal si ode mě fotografii a pečlivě ji položil na prádelník.</p>

<p>„Leandrosi… <emphasis>Niko</emphasis>, možná by ses na tu fotku měl líp podívat a pak by sis měl pořídit bodec na dobytek, protože tenhle chlápek <emphasis>není</emphasis> šťastnej a není v pořádku. A já nechci bejt on. Vážně ne. Hele, to je jen můj názor… na sebe. Říkal jsi mi, že máma nevěděla, kdo byl můj táta. Možná to byl Ted Bundy nebo Charles Manson na dovolence. Genetika a vzpomínky dokážou bejt divný. Vem si z toho, co chceš, a důkladně se zamysli nad tím bodcem.“</p>

<p>Nedíval jsem se, jak na to zareaguje, protože jsem to nechtěl vidět. Pravda někdy bolí. Upřímně, většinou bolí. Místo toho jsem se pohnul dál. Měl jsem na práci jiné věci a nechtělo se mi uvažovat o tom, co by se mohlo skrývat pod amnézií a kdo jsem doopravdy.</p>

<p>Jenže jak bych to mohl nebýt já, bez ohledu na ztrátu paměti? Když mám tutéž osobnost, tvořenou genetikou a vzpomínkami, o nichž jsem řekl, že můžou být „divné“? Ty vzpomínky v hlavě právě nemám, ale zformovaly můj mozek i osobnost. To, že jsem je ztratil, ze mě neudělá někoho jiného. Nemůžu se tolik lišit od toho chlapa na fotce, ne?</p>

<p><emphasis>Jak funguje genetika u monster?</emphasis> Tentokrát zněl vnitřní hlas pobaveně. Tohle byl hlas, pro nějž stvůry nepředstavují problém.</p>

<p>Kdo ví? A koho to zajímá? Já jsem člověk a lidská genetika je teď pro mě jediná důležitá. Ta fotka − byl to mizerný den, mizerný − on… já… oba jsme prostě měli mizerný den. Určitě to tak bylo. Proč by mě tihle lidi, včetně mého bratra, tolik chtěli dostat zpátky, kdyby to tak nebylo?</p>

<p>Tenhle směr myšlenek mě trochu uklidnil. „Než se zase začneme honit za Ammut,“ začal jsem a zamířil ke dveřím, „v pokoji mám pavouka. Vyhoď ho do popelnice nebo ho rozsekej a zase spláchni do záchoda. Nevadí mi ucpat záchod v motelu, ale nerad bych, abych si tady dneska večer sedl a něco mě kouslo do zadku jen proto, že jsme špatně spláchli.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Mrtvý pavouk byl docela malý − byl velký sotva jako bígl. Leandros ho pečlivě zabalil do dvou pytlů na odpadky, důkladně přelepil páskou a chystal se ho poslat expresní službou pukovi. Když jsem se ho zeptal proč, zeptal se mě na oplátku, jestli se chci znova podívat na Robinovu fotku z Halloweenu. Měl pravdu. Puk si to zaslouží. Jenže Leandros pak pokračoval tím, že Vtipálek zná lesní žínku, která pracuje pro kriminálku a zkoumá všechny brouky a listí a mohla by najít vodítko k tomu, kde právě tenhle pavouk pobýval v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Potom odešel asi na hodinu ven koupit lepší zámek, který by vyměnil za náhradní, co nainstaloval včera v noci. Jo, máme doma náhradní zámky, a jo, docházejí nám. Nevypovídá to o něčem?</p>

<p>Nechtěl, abych šel s ním, což mě vedlo k zamyšlení. Bažináči i Vlčice ukázali, že se o sebe dokážu postarat, jenže hmyzí havěť se zřídkakdy objevuje po jednom kuse. Navíc je tu Ammut, ale ta možná uvízla v kanálu nebo se zotavuje z exploze. Třeba má Leandros na černém trhu dodavatele zámků, který nechce jednat s nikým jiným než s ním. Kdo ví?</p>

<p>Na druhou stranu byl pěkně namíchnutý. Nebo rozrušený, rozčílený − něco takového. U Leandrose se to těžko určí pouhým pohledem, ale něco cítil. To poznám už od chvíle, kdy vstoupil do restaurace. Myslím, že to má něco společného s tím, že jsme bratři. Možná ho rozčílilo, že se neprobudil, když jsem zabil pavouka. Každou hodinu mě kontroloval, slyšel mě, i když jsem šel v ponožkách, slyšel, jak si veverka v Central Parku říhla, ale zabijácký pavouk mu unikl? Je třeba říct, že pavouk se snesl od kovového stropu na hedvábném vlákně silném jako můj prst, a to bez jediného zvuku. Já ho taky neslyšel. Ucítil jsem ho. Nakyslý pach jedu a sladce vonící lepkavé vlákno na polapení kořisti. Nechal jsem ho přiblížit se natolik, že jsem v matném světle města, prosvítajícím špinavými okny, uviděl dutinový lesk jeho nohou, a probodl jsem ho mečem, který jsem našel pod postelí u ostatních zbraní. Mám radši pistole, ale mám i jeden nebo dva meče, jen pro jistotu. A taky mám plamenomet.</p>

<p>Ze všeho, co jsem se zatím o sobě dozvěděl, se mi tohle líbí nejvíc. Plamenomet musíte milovat.</p>

<p>Zatímco Niko odesílal zlobivého pavouka, šel jsem se osprchovat. Potom jsem otřel páru ze zrcadla a dlouze se na sebe zadíval − byl to nejdelší pohled od doby, kdy jsem na pláži přišel k sobě. Úlevně jsem vydechl a zrcadlo zase zakryl. To jsem nebyl já. Kal na fotce musel zrovna mít nejhorší den v životě, protože to jsem nebyl já. Oči, tvář − bylo to, jako by ze mě někdo stáhl tmavý film. Pořád mám sklon zabíjet monstra a miluju destruktivní možnosti vidliček, ale předtím jsem dopustil, abych si kvůli jedné mizerné fotce myslel, že jsem mnohem horší než ve skutečnosti.</p>

<p>Navíc jsem řekl Leandrosovi, že jeho brácha je na nic, což mohl být další důvod, proč měl rozzlobeně stisknuté rty, když přišel. Nezáleží na tom, že ty urážky o vyřkl právě tentýž bratr. Neměl jsem to říkat. Mýlil jsem se, a co hůř: řekl jsem mu, že bratr, pro kterého by byl ochotný zemřít, je zrůda. Přirovnal jsem ho k bombě, co se chystá vybuchnout.</p>

<p>Takhle se dobrý brácha nechová, a já jsem dobrý bratr. Leandros to říkal. Zrcadlo to taky říká. A já to sakra taky říkám.</p>

<p>Dobrý bratr. Ne tak špatný chlap. Opakoval jsem si to pořád dokola jako… mantru. Jo, mantru. Niko o nich musí něco vědět, když říkal, že jen tak pro zábavu medituje. Kdo medituje pro zábavu? To musí vážně nakopnout jeho sójovo-jogurtové ráno. Meditace a sója v jednom dni; ten má ale odvahu.</p>

<p>Když se vrátil zpátky se zámkem, byl jsem už oblečený, ozbrojený a připravený nakopat někomu zadek. Vlčice mi bylo líto, ale pavouka ne. Někdo je divoký, někdo je špatný a někdo je prostě zlo, které si zaslouží umřít. Boj s bažináči jsem si užíval, protože tam nešlo o zabíjení, ale o spoustu běhání, boje a nakopávání šupinatých zadků. To se mi líbilo a nevadilo by mi dělat to častěji. Cestou z Jižní Karolíny jsem se mýlil. Tohle je rozhodně lepší než servírovat sekanou a vafle… až na tu část, kdy jsem se topil, ale jinak… jinak se mi to zatraceně <emphasis>líbí</emphasis>. Podívejte na mě − závislý na adrenalinu. Další cihlička do stavby mého starého já.</p>

<p>„Kam jdeme?“ Leandrosova nálada se nijak nezlepšila. Ten ale dokáže být naštvaný. To bych do něj neřekl. Není to zrovna karmické. Příště po něm hodím živého pavouka a nebudu urážet své já, které si nepamatuju. Vezmu si z toho ponaučení.</p>

<p>„Za Wahanketem,“ odpověděl mi. „To on vytvořil Salome a sám je taky mumie.“ A proč ne? Jen do mě dál sypte tyhle šílenosti. Aspoň se nebudu nudit. „Pokud ví, jak životní silou napustit kočku,“ pokračoval, „pak se možná někdy setkal s Ammut. Navíc jsou oba velmi staří a pocházejí z Egypta.“ Stál právě v kuchyni u dřezu a drhnul misku a lžíci, které jsem tam nechal od snídaně. Mytí nádobí mezi svými koníčky nezmiňoval, ale… kromě mého pokoje by se v tomhle bytě dalo i operovat. Doufal jsem, že ho drhnutí nádobí trochu rozptýlí od toho vzteku, který z něj přímo vyzařoval. Potěšilo mě zjištění, že být dobrý bratr a být lenivý může jít ruku v ruce.</p>

<p>„Možná spolu chodili,“ napadlo mě. „Dva mladí a neklidní, které oba bavilo zahrávat si se životníma silama. Někoho takovýho on-line neseženeš.“</p>

<p>„Zrovna na sarkasmus jsi nezapomněl.“ Drhnul ještě důkladněji.</p>

<p>Zazubil jsem se. „Ten přečká i ztrátu paměti.“ A to jsem se nezmiňoval o tom, že čím víc vtipkuju, tím je snazší přesvědčit ostatní i sebe o tom, že už nejsem tak ztracený. Některé věci jsou mi lehce povědomé, maličkosti, které se přichytí na jednu mozkovou buňku, obrazy lidí nebo snů… dvě skutečné vzpomínky, z nichž jsem zachytil jen nejmenší zlomek. Ještě nemám zpátky sebe ani svůj život. Našel jsem jeden nebo dva drobečky, ale les je hustý a cesta mi zmizela z dohledu.</p>

<p>Ztratil jsem se, ale snažím se ze všech sil dostat domů a zároveň nedat najevo, jaké to je cítit se ztracený, protože je to jako padat a padat a cestou vidět jen záblesky. Všechny ty historky, které mi Leandros s Vtipálkem vyprávěli… nedokázal jsem se s nimi spojit. Vnímám záblesky vzpomínek a vím, že jsou skutečné. Doufal jsem však, že to, co mi ostatní vyprávějí, spustí další vzpomínky. Jenže k tomu nedošlo. Zdá se mi, jako by v těch příbězích něco chybělo. Jsou úplně špatně nebo mimo, nebo jsem možná mimo já, ale když jsem je poslouchal, zdálo se mi, jako by se to stalo někomu jinému, a ne mně.</p>

<p>„Možná nám tvoje mumie řekne, proč po mně ti pavouci tak jdou,“ poznamenal jsem. „Tohle už byl šestej. To je docela hodně na někoho, kdo nepracuje jako hubitel hmyzu, zvlášť když je bereš na váhu.“</p>

<p>„Našel jsi jejich hnízdo a čtyři jsi zabil. Pátý mohl být ze stejného hnízda. Možná tě sledoval.“ Odložil misku i lžíci a zabouchl dvířka skříňky, v níž jsem předtím našel cereálie. Mytí a utírání nádobí mu zřejmě nezlepšilo náladu natolik, aby se z té chandry dostal. Měl jsem zašpinit ještě pět dalších misek. „Tenhle pavouk se bezpochyby chtěl pomstít. Ti, kteří zabíjejí všechno, co jim přijde do cesty, bývají neobyčejně pomstychtiví, když zlikviduješ některého z jejich.“ Stejně jako Leandros.</p>

<p>„To nemají smlouvu o riziku povolání?“</p>

<p>„Ne, to nemají. Mrzuté, já vím.“ Přešel z kuchyně do obýváku, sebral z gauče mou bundu a hodil mi ji. „A tohle není ani skříň, ani věšák a nikdy to tak nebylo.“</p>

<p>„Hele, ztratil jsem paměť. Buď na mě hodnej,“ bránil jsem se. Navlékl jsem si bundu a ucítil, jak příjemná tíha kovu vklouzla na své místo. Když jsme přišli domů, vydrhnul jsem bundu, abych ji zbavil zápachu z kanálu. Bundě to neublížilo. Kůže na tom byla už předtím dost špatně.</p>

<p>„Lenost a sarkasmus − dvě věci, na něž jed nepenthe nepůsobí.“ I on už měl oblečený dlouhý kabát. „Zapni se. Do muzea je to docela daleko.“</p>

<p>Zasténal jsem. I přes zranění mozku vím jistě, že se nechci koukat na zaprášené staré ostatky ani stejně zaprášené a staré mumie, které se potloukají kolem. Jenže i tak jsem se musel dívat na obojí. A že mumie nakonec chytla plamenem… za to jsem vůbec nemohl.</p>

<p>* * *</p>

<p>Někdo, koho Leandros znal, nás v Newyorském metropolitním muzeu umění protáhl kolem stráží. Dotyčná to udělala mazanou a děsivě prohnanou metodou − prostě jsme prošli detektory kovů, a když se ozvalo zapípání, luskla na stráž, která se k nám okamžitě vydala. Luskla a ukázala prstem. Zlobivý pejsek. Na místo. Sedni. Jmenovala se Sangrida Odins-něco. Byla vysoká a blond, a kdyby na sobě měla kovovou podprsenku, mohla by sejmout tank. Navíc to byla stv… prostě nebyla člověk. Kdybych vážně musel hádat, řekl bych asi, že je to valkýra. Vypadala jako Thor z komiksů, až na to, že měla prsa… a možná víc svalů.</p>

<p>Otráveně mávla rukou k detektorům a vysvětlila nám, že je tam instalovali kvůli putovní výstavě drahých kamenů a historických šperků. Chápal jsem její nedostatek nadšení pro šperky. Pravděpodobně by si radši pořídila pěknou dýku než náramek.</p>

<p>Leandros mi ji představil jako ředitelku muzea. Přikývl jsem a snažil se na ni vůbec nedívat, zatímco se on tiše zeptal, jestli měla nějaké potíže s Ammut nebo pavouky. Věděl jsem <emphasis>jistě</emphasis>, až do morku kostí, že kdyby si snad myslela, že se na ni dívám nějak nepatřičně, ubila by mě k smrti obrovskou botou s nízkým podpatkem. A vsadil bych se, že by k tomu nepotřebovala víc než jednu ránu.</p>

<p>Sangrida řekla, že nemá žádné potíže ani v muzeu, ani doma, ale dá nám vědět, kdyby se něco změnilo. Když otevírala dveře do sklepa, dodala, že by nám chtěla ještě jednou poděkovat za to, že jsme jí předtím pomohli s tou malou nepříjemností. Počkal jsem, dokud za námi nezapadly dveře do sklepa a nepustili jsme se dolů ze schodů, a pak jsem se Leandrose zeptal: „Jakou malou nepříjemnost tady Superžena měla, že si s ní nedokázala poradit sama?“</p>

<p>„Sériového vraha − kanibala, který měl na svědomí skoro sedm set životů. V patnáctém století ho upálili, jenže teď povstal z popela a snažil se sežrat kohokoli, koho potkal, a věšel mrtvá těla na stromy,“ odpověděl tak nevzrušeně, jako bychom se tam jen zastavili, abychom vyhnali bezdomovce z obchůdku se suvenýry.</p>

<p>„Vy to děláte schválně, že jo? Ty a ten puk,“ obvinil jsem ho se zavrčením. „Děsně rádi si se mnou zahráváte a chcete mě vyděsit k smrti.“ Byl jsem v pokušení pořádně zatahat za blond cop, abych mu dal najevo, že mě takhle určitě tahá za nos. „Děláte všechno horší, než to je. Jako když mě Vtipálek děsil bohatna a bohyněma, a přitom je Ammut jen další stvůra. A ty se divíš, že ho chci bodnout vidličkou. Teď mi děláš to samý.“</p>

<p>„Ne. Vtipálek si to vážně užívá, ale já?“ Hodil po mně přes rameno vážným pohledem. Byl o několik schodů pode mnou − má delší nohy, parchant. „Pravda úplně stačí. Jistě sis všimnul toho kousnutí, které máš na hrudi.“</p>

<p>Kousnutí? No nazdar. Ta obrovská jizva, která vypadá, jako by se mě někdo s velkou pusou a ještě větším apetitem snažil poobědvat? „To byl on? To udělal on? Snažil se udělat si ze mě sendvič?“ Zaťal jsem zuby. „<emphasis>Zaživa?</emphasis> To mě nemohl nejdřív zabít a pak až sníst? To je teda sakra sprostý. Řekni mi, že je mrtvej a brečel u toho jako malý dítě.“</p>

<p>„Je mrtvý. Tentokrát trvale.“ Popošel o další schod. „Velice trvale.“</p>

<p>„Bezva. Doufám, že jsme za to dostali pořádně zaplaceno. Protože nechat se sežrat a tak, to si zaslouží pořádně tučnou vejplatu.“</p>

<p>„Mohli bychom změnit téma?“ zeptal se úsečně a dost ostře.</p>

<p>Zvědavě jsem přidal do kroku. „Proč? Co se stalo se sdílenou minulostí? Ty znáš mě, já znám tebe. Společná historie. Myslel jsem, že jsme svázaní krví, že jsme rodina a bojujeme bok po boku. Všechno tohle. Následuj mě až na konec země, chlupatý bosý nohy, prsten a sopka. Mordore, tady jsme. Epický bratrodružství.“</p>

<p>Zastavil se, ale nepodíval se na mě. Prostě tam jen… stál. Po několika vteřinách mě znova napadlo, že bych ho zatahal za cop. Cink-cink. Je někdo doma? Ale než jsem se k tomu dostal, řekl mi: „Krev vždycky neznamená rodinu. Někdy je to prostě jen krev. Jako třeba kolik jsi jí ztratil, jak jsi málem umřel a my na poslední chvíli našli způsob, jak tě zachránit.“</p>

<p>O tom jsme nemluvili − jaké to je vidět bratra málem umřít. A včera to viděl zase. Leandros je na tomhle světě v první řadě můj bratr, pak až všechno ostatní. Když víte, jak se podívat, vyčtete to z toho, jak po mně hází čokoládovou tyčinku nebo jak kvůli mně mrtvé kočce krade preclíky. Nebo jak mě celé dny hledá, aniž by si odpočinul, protože bratr bratra neztratí. Nikdy. I kdybyste pro něj museli jít do pekla, tak to prostě uděláte. Je jedno, jestli si na to vzpomenu nebo jsem to vypozoroval, pro Leandrose přesně tohle platí. A pokud o tom bude mluvit, bude to pro něj jako znovu to prožít − což zjevně není nic moc a včerejší událost v kanálu tomu moc nepomohla. Mně tedy určitě neprospěla, to vím jistě. Další pravidlo v <emphasis>Příručce dobrého bratra</emphasis> − nikdy bratrovi neubližuj. Ne vážně. Leda tak malinkaté naschvály.</p>

<p>„Takže… Wahanket je mumie, jo?“</p>

<p>Napjatá ramena se uvolnila a my znova vyrazili. „Ano, je to mumie, ale dost pochybuju, že lidská. A Robin nám to nikdy neřekl, což znamená, že to neví. Dokáže udržet tajemství, když chce, jenže…“</p>

<p>„On nechce?“ odtušil jsem.</p>

<p>„Přesně tak.“ Tentokrát se na mě přes rameno podíval pobaveně. „Sangrida by nám pravděpodobně zaplatila za to, abychom ho vypudili z muzejního sklepa, ale to, co bychom u toho zničili, by za to nestálo. Dávej si pozor na kočky. Salome je možná docela snesitelná, ale rozhodně tu nebyla sama.“</p>

<p>Bezva. Další mrtvé kočky. Kamarádi Salome. Kdybych nějakou z nich oddělal − tedy za předpokladu, že by se mi to podařilo − chtěla by se mi pukova kočka pomstít stejně jako pavouci? Sakra. Je děsná škoda, že slečna Thorová nemohla kolem bezpečáků dostat mě i plamenomet.</p>

<p>Pod sklepem byl další sklep. Podsklep. Sklep na druhou. Říkejte tomu, jak chcete, ale znamenalo to zase zatracené schody. „Nemám rád cvičení,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Já vím.“</p>

<p>Proplétali jsme se mezi policemi, krabicemi a vitrínami tak zaprášenými, že nebylo vidět, co v nich je. Poklady? Zlato? Něco ostrého jako třeba starověká dýka? To poslední pomyšlení mě přimělo zastavit se a oprášit jednu z vitrín, abych se podíval. Nemám rád cvičení, ale mám rád zbraně. „Je to nuda,“ prohlásil jsem zklamaně. Malinké kameny, které na sobě měly něco vytesaného. Žádné zbraně.</p>

<p>„To už jsi říkal mnohokrát. Mnohokrát a mnohokrát.“</p>

<p>Mnohokrát a mnohokrát. Nindža-vševěd. „A říkal jsem někdy,“ zeptal jsem se nenuceně, „že na stropě visí mrtvá koala, která se ti chystá ukousnout hlavu?“</p>

<p>S trhnutím zvedl hlavu a vytasil meč, ale já už medvěda střelil do hrudníku, zrovna když se pustil, aby skočil dolů. Rána ho odrazila někam před nás, do stínů mezi krabice naskládané do výšky pěti metrů. „Medvídek se ti chystal sežrat zadek.“ Nabil jsem do komory další náboj. Bylo mi jasné, že jsem ho jednou ranou nezabil. Už byl mrtvý. Pre-mrtvý. Nemrtvý. To je jedno. Nejspíš jsem ho jen vytočil. „Vždycky by ses měl dívat nahoru. I když mi nadáváš. To nejhorší vždycky přichází seshora a lidi se tam sakra nikdy nedívaj.“</p>

<p>Vlci, pavouci, chlupaté mumie − to nic není. Zlé a ještě horší věci − ty absolutně podělaně nejhorší věci přicházejí seshora a je úplně jedno, že je nedokážu pojmenovat a nevzpomínám si na ně. Vím to i tak. Nikdy nestrkej ruku do ohně a vždycky se dívej nahoru.</p>

<p><emphasis>Anebo buď ten, kdo se dívá seshora</emphasis>.</p>

<p>Žít s jedním šeptajícím hlasem v hlavě je dost zlé, ale dva už jsou vážně moc.</p>

<p>Potřásl jsem hlavou a pocítil jsem obavy. „A ty nejsi jen tak obyčejnej člověk. Měl bys to vědět.“ Měl by. Ví to, jenže ho někdo rozptyloval − já. To musí přestat.</p>

<p>„A hele, už je tu zas.“ Zamířil jsem na siluetu, která vyrazila z temnoty mezi bednami. V očích jí hořely plamínky a mezi pevně utaženými obvazy sem tam vykukoval chomáč srsti. Uši, nos i tlama plná zubů, které rozhodně nepatřily koale − to všechno ale ovázané nebylo. „Je docela roztomilej.“ Až na zuby z barakudy implantované do jeho čelistí. Sklonil jsem desert eagle k zemi. „Budu z toho mít špatnej pocit, když ho zabijem. Prasátko a Krištůfek Robin se s tím nikdy nevyrovnaj.“</p>

<p>Niko ho uprostřed skoku probodl katanou. Medvěd zasyčel, chňapl čelistmi a pokusil se přitáhnout blíž − pomocí drápů mnohem delších, než by měly být. Co se to sakra při mumifikaci děje, že všechno, co by jen vzdáleně mohlo být smrtící, se o tolik zvětší?</p>

<p>Podíval jsem se dolů na předek svých kalhot a zamyslel se. Hm. Ne, s tím by byly komplikace.</p>

<p>„Pochybuju, že by se nám to podařilo zabít, i kdybychom chtěli. Ledaže bychom to zpopelnili.“ Hlasitě zvolal: „Wahankete, chceme s tebou něco projednat. Odvolej svého mazlíčka, nebo ho rozsekám na sto kousků. Ty na nás pak můžou útočit, jak se jim zachce, ale myslím, že toho moc nezmůžou.“</p>

<p>„Nenávidíš medvídka Pú,“ zamumlal jsem tiše.</p>

<p>„Pú nebyl koala − a proč se tu o tom s tebou vůbec dohaduju?“ Ukázal na mě špičkou katany, zatímco nabodnutý mumifikovaný medvěd sebou dál trhal a syčel. „Tohle stvoření by tě mohlo zabít stejně snadno jako některý z pavouků. Pamatuj si to.“</p>

<p>„Myslíš jako některej z těch šesti pavouků, který jsem zabil <emphasis>já?</emphasis> Vážně, takhle snadno?“ zazubil jsem se. „Jsi naštvanej, protože sis ho nevšiml. Velkýmu zlýmu nindžovi něco uniklo. Hele, zapisujem si to někam? Je to mezi bráchama? Jako třeba mejch šest pavouků a jeden vzteklej nemrtvej Pú proti tvýmu… ehm… ničemu? Nic, že jo? Nebo jsem se přepočítal?“</p>

<p>Bylo tam přítmí, takže jsem na něj neviděl úplně dobře, ale jasně jsem viděl, jak se snaží ovládat. Na jedné straně to bylo − myslím − přání uhodit bratra mumifikovanou koalou. Na druhé straně − a na to bych si vsadil spíš − něco mnohem horšího.</p>

<p>„Takže… nic si nepočítáme?“ vyvodil jsem z toho.</p>

<p>„Wahankete!“</p>

<p>Sakra, Leandros umí pořádně přidat na hlasitosti, když chce. Kam se poděl jeho zen?</p>

<p>Ozval se dlouhý povzdech podobný horkému větru šumícímu ve vzdálených dunách a potom konečně: „Jsem tady.“</p>

<p>„Tady“ znamenalo o dvě úzké chodby a pět řad dál. Tam bylo trochu volného prostoru a na něm něco, co vypadalo jako dřevěné egyptské sofa − asi z doby krále Tutanchamona. Mám dojem, že přesně to je moje definice starých egyptských věcí, ale nemám s tím problém. Podle mě je to dobrý systém, zvlášť proto, že kvůli tomu nemusím číst tlusté knihy o tom, co Egypťani používali jako nábytek, než se na scénu dostala IKEA. Měl tam taky počítač, televizi ještě hezčí, než je naše, několik hromádek drobnější elektroniky, podělaný Wii (no věřili byste tomu?) a kovový stůl plný kovových nástrojů a krve… zaschlé.</p>

<p>Bylo to odporné. Představil jsem si… ne, vzpomněl jsem si na… kočky. Mrtvé kočky. Naprosto mrtvé kočky, které někdo vykuchal. Mumifikace se bez kuchání neobejde, ne? A ten pach. Pach strachu, moči a vnitřností… stvůry zabíjejí, vraždí a při některých příležitostech dělají ještě něco horšího.</p>

<p>Wahanket je stvůra a nemá nárok na úlevy za dobré chování. Nenávidím ho. Ten pocit se objevil zničehonic, chladný a ostrý, a já věděl, že je správný.</p>

<p><emphasis>Oprávněný</emphasis>, prohlásily oba vnitřní hlasy zároveň.</p>

<p>Když jsem uviděl, že má místo jedné ruky tlapu z nějakého ještěra, začal jsem spokojeně vrčet a široce se usmál. „To jsem udělal já, že jo? Namíchnul jsi mě. Zahrával sis se mnou a mně se to vůbec nelíbilo.“ Ještě jsem si nevzpomněl na detaily, byla to jen pachuť vzpomínky, ale věděl jsem to naprosto jistě. Někdy si nemusíte na něco vzpomínat, a prostě to <emphasis>víte</emphasis>. Popošel jsem o krok blíž. Udělal jsem to a klidně bych to udělal znovu. Další krok.</p>

<p>Ano, udělal bych to rád.</p>

<p>Na rameni jsem ucítil ruku. „Kale, počkej. Jestli má informace, potřebujeme je.“</p>

<p>Wahanket není mumie lidské bytosti, ale nepoznal bych rozdíl − až na šupiny a drápy tam, kde měl mít ruku. Obvazy napuštěné smůlou praskaly při každém jeho pohybu. Místo nosu zela temná díra, zčernalé zuby neměly dásně, a když se rozevřely, ukázal se kus seschlé kůže, který asi býval jazykem. Byla to mumie tak nechutná a nepřirozená, že vedle ní koala i Salome vypadaly jako hračky pro děti. Všichni ale měli stejné oči plné mihotavého, neutuchajícího plamene.</p>

<p>„Proč sem přicházíte?“ Neobtěžoval se reagovat na můj proslov o jeho ruce nebo o tom, že jsem za to zodpovědný. Mávl druhou rukou, ozvalo se zapraskání kloubů a medvěd se kroutil tak dlouho, až spadl z Nikovy katany na stůl, na němž byl stvořený. Pak se otočil, aby na nás viděl, a dál syčel. Medvěd byl alespoň mrtvý dlouho předtím, než se do něj Wahanket pustil, na rozdíl od koček. Nejspíš tu někde dlouho ležel vycpaný, určený pro předvádění při vyučování. A potom se z něj stal Méďa zabiják, kterého už eukalyptové listy ani trochu nezajímají. „A navíc nemáte nic, co byste mi nabídli?“</p>

<p>„Při jedné z posledních příležitostí, kdy jsme spolu obchodovali, ses pokusil zastřelit mého bratra jeho vlastní zbraní. Rozhodl jsem se, že to náš účet u tebe vyrovnává jednou provždy.“ Dostal jsem pohlavek. Zjišťuju, že k tomu dochází pravidelně každý den. Není divu, že mi to u slečny Terrwyn připadalo tak povědomé. „A ty, bratříčku, by sis měl zapamatovat, že měnit zbraně za informace s vražednými mumiemi není dobrý nápad. Tenkrát ti to uniklo.“</p>

<p>Jednou rukou jsem si promnul hlavu a druhou už strkal do bundy, abych našel něco vhodného pro tuto příležitost − nejlépe něco, co by Wahanketovi propříště znemožnilo s kýmkoli obchodovat. Je zrůdný i na poměry ostatních nestvůr − to za prvé. Za druhé, Niko říkal, že se mě někdy v mlhavé minulosti pokoušel zastřelit, a za třetí, nemám ho rád všemi možnými způsoby. Spousta důvodů, i když mně by stačilo to, že ho nemám rád.</p>

<p>Niko mě plácl do ramene ještě silněji než do hlavy, aby byl úder přes koženou bundu cítit. Znovu jsem zavrčel, ale ruku jsem spustil dolů. Chce informace. Dobře, já počkám. Jakmile je bude mít, můžu Wahanketa zabít a budeme oba spokojení. Ani jsem nepotřeboval, aby mi v lebce varovně tikalo: <emphasis>stvůrastvůrastvůra</emphasis>.</p>

<p>Zčernalé zuby klaply o sebe, ale Wahanket to vzdal bez hádání a položil ruku na syčícího Disney odpadlíka. „Tedy dobře. Umím být štědrý, když chci. Co potřebujete vědět?“</p>

<p>„Chceme se dozvědět něco o Ammut a neříkej, že o ní nic nevíš, ty vyschlý zvrhlíku. Když nic jiného, jste stejného druhu, jenže ty jsi mnohem slabší. Ona je bohyně, a ty nejsi nic jiného než zabiják koček, který se schovává ve sklepě, ten nejspodnější ze švábů, co se bojí světla.“ Jestli Niko takhle lichotí informátorovi, pak jsem si tu misku měl možná radši umýt sám.</p>

<p>Wahanket… neříkal jsem mu kdysi Hank? Nosil hloupý kovbojský klobouk. Tehdy se zdál být neškodný. Tehdy… zamrkal jsem a to, na co jsem myslel, se ztratilo. Stáhlo se to do kouta mé mysli, pryč z dohledu, a tam to čekalo. Kočky. Ruka. Vzpomínky se mi pomalu, ale jistě vracejí. Hrají si cestou na schovávanou, ale přijdou. Já se vrátím.</p>

<p>„Bohyně? Ona není bohyně. Dokáže život jenom ukrást. Já ho můžu dát…“ Jeho ruka, hladící tu podivnou věc, již stvořil, se pomalu zastavila, „…nebo vzít.“ Světlo v očních důlcích zmizelo a medvěd ztuhle padl na bok. Byl ve stejném stavu jako předtím, než na něm mumie začala pracovat: mrtvý. Bez obličeje a rozhodně už ne tak vhodný ke vzdělávacím účelům, ale rozhodně mrtvý.</p>

<p>„Pokud se jí vyrovnáš, proč nejsi nahoře a nezabíjíš upíry, Vlky, lamie a všechno ostatní, co ona loví pomocí pavouků?“ zeptal se Niko. Všiml jsem si žlutých očí kočky přikrčené na bednách za ním, ale Salomin bratr nebo sestra v nesmrti se jen díval. Možná nechtěl skončit jako medvěd. Nebo měl možná Salome radši než mumii, která ho zabila a pak znovu vzbudila z mrtvých.</p>

<p>„Beru a dávám životy déle, než si dokážete představit. Jsem starší než faraóni, starší než Egypt nebo jakákoli pyramida. Znal jsem Nil, když nebyl nic jiného než malý pramínek, a jsem na světě dostatečně dlouho na to, abych věděl, že už na něm neexistuje žádné vzrušení, které bych neochutnal. Až na jedno.“ Šlachy na jeho krku se natáhly, protože otočil hlavou tak, aby viděl na počítač.</p>

<p>„Pokud chcete něco vědět o Ammut, pak vězte, že teď má raději vysoko položená hnízda než teplé brlohy. Ráda si prohlíží své království, ale já mám okno do nekonečně mnoha království. Nepotřebuji to co ona. Dokážu přežít bez potravy. Nepotřebuji se krmit. Kdyby byla tak mocná jako já, jistě by dokázala totéž. Pokud se však ona nenakrmí, do měsíce zemře hlady. Ubohé. Slyšel jsem o úmrtích, jež by mohla být způsobena její rukou, ale jestli je skutečně tady, to nemůžu říct jistě. Pocházíme ze stejného místa, ale nejsme stejného druhu. Nejsme ve spojení. Nejsme…“ pevně sevřel drápy na jedné ruce, „… společenská stvoření, ani jeden z nás.“ Je zvláštní, že slovo „společenský“ může znít, jako by ji rád zaživa stáhl z kůže a vyčalounil si s ní sofa z Tutanchamonovy doby. „Sem ke mně určitě nepřijde. Nevím, kde na tomto světě právě hřaduje.“</p>

<p>„Ona ráda hřaduje, zatímco ty se tady schováváš před svým stínem jako krtek, co?“ zeptal jsem se s úšklebkem, který měl vlastní osobnost.</p>

<p>Obrátil pozornost od počítače ke mně. Žloutenkovité světlo se rozjasnilo. Někdy to znamená radost, ale někdy zvýšený zájem − ať už v dobrém nebo ve špatném − a někdy to prostě znamená záchvat nefalšované zuřivosti. Trhl hlavou směrem ke mně rychlostí útočícího hada. „Co jsi to udělal?“ Jeho oči se tak rozzářily, že podívat se do nich bylo stejně bolestivé jako hledět do slunce. „Co se z tebe stalo? Jak jsi mohl někoho jiného nechat ukrást to, co patřilo mně?“ Stiskl zuby, pak rozevřel čelisti a vypustil zvuk, jaký jsem nikdy předtím neslyšel. Kam se na něj hrabalo koalí syčení. „Dával jsem si na čas, čekal jsem, až dozraješ, a teď je z tebe sotva polovina toho, co jsi býval. Skoro nestojíš za námahu. Co jsi to <emphasis>udělal?</emphasis>“</p>

<p>Mumie se dokážou pohybovat mnohem rychleji než pavouci, když se jim chce. Dokonce rychleji než nedorostlý bažináč. Wahanket byl jako vítr se silou hurikánu a já byl jako palma, která se v tom větru ohýbá. Dlouhé, tenké prsty a ještěří drápy se mi omotaly kolem krku a okamžitě mě odřízly od vzduchu. „Bylo to moje, a ty jsi to ztratil, ty bezcenná hromado masa. Bylo to moje. Bylotomoje. Bylotomoje. Mojemojemoje.“</p>

<p>Rychle se stmívalo a neměl jsem dojem, že to má co dělat s přirozeným přítmím tam dole. Pokud nejste amatér, nemusíte oběť škrtit dlouhé minuty. Stačí patnáct vteřin tlaku na krkavici, a je to. Vaše oběť bude tuhá a na pitevním stole. Ze všech vzpomínek jsem si musel uchovat zrovna tuhle. Samozřejmě.</p>

<p>Temnota se rychle šířila a já už na Wahanketa neviděl, ale nepotřeboval jsem vidět, abych strčil ruku do bundy. Myšlenky se mi pomalu zamlžovaly, ale správnou zbraň jsem vybrat dokázal. K tomu byl potřeba jen instinkt.</p>

<p>Zrůda.</p>

<p>Zabiják koček.</p>

<p>Zasranej mumifikovanej <emphasis>debil</emphasis>.</p>

<p>Instinkt vybral jeden z náhradních desert eaglů − o ten původní jsem přišel v kanálu. Instinkt taky zmáčkl spoušť. O několik vteřin později se mi do mozku opět dostala krev, vrátil se mi zrak a já zjistil, že instinkt asi taky nic neviděl. Kulka, jež měla Wahanketovi roztříštit lebku, nezasáhla nic. Wahanketa ze mě zřejmě skopnul Niko, protože mumie ležela opodál na zádech a byla přišpendlená k podlaze jeho katanou. Jenže pokud jsem mohl soudit z toho, jak sebou Wahanket trhal − na pytel kostí dost silně − čepel ho dlouho nezadrží. Muž, který z mumie udělal dočasný špíz, však nevypadal, že by ho to rozrušovalo. Strčil ruku do kabátu, a když ji vytáhl, držel v ní plechovku náplně do zapalovačů. Když jsme cestou sem zastavili a on ji koupil, neptal jsem se proč. Kdybych se teď ptal na všechno, co nevím nebo čemu nerozumím, nezavřel bych pusu. Než se vrátím k normálu, vystačím si s tím, že počkám a uvidím.</p>

<p>Musím říct, že právě teď se mi líbilo, co vidím.</p>

<p>Niko polil mumii od hlavy k patě a jediným pohybem palce ji zapálil. Mumie sebou začala škubat ještě víc a začala nadávat. Posadil jsem se. „Co tvůj meč?“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Není to můj oblíbený. Přišel jsem připravený. Nikdy nevíš, jestli bude mít Wahanket užitečné informace, a taky nikdy nevíš, jestli bude mírně spolupracovat, nebo pořádně zdivočí.“ Natáhl ke mně ruku a postavil mě na nohy.</p>

<p>Zdá se, že si spousta lidí bere mou ztrátu paměti osobně − Vlci, bažináči a teď tenhle sráč. „O čem to mluvil? Že jsem jen polovina toho, kým jsem byl?“ Přejel jsem si rukou po krku, ale kromě hojícího se kousnutí od pavouka byl v pořádku. Za to vděčím Leandrosovi, který zareagoval stejně rychle, jako když mě v Nevah’s Landing odzbrojil − a mám dojem, že je takhle pekelně rychlý vždycky.</p>

<p>„Dokáže vzít životní sílu stejně jako Ammut, i když nejsou stejného druhu. Možná že potrava pro tenhle druh predátorů zahrnuje všechno: život, vzpomínky, dovednosti i emoce. A ty Wahanketa rozhodně rád nemáš, stejně jako on nemá rád tebe.“ To je vidět, pomyslel jsem si, zatímco Niko pokračoval. „Možná čekal, až tvá… nenávist k němu vyvrcholí, než se tě pokusil vysát.“</p>

<p>„Třešnička na dortu, co?“ Zdálo se, že pro Nika není problém tu myšlenku přijmout, a Wahanket je jediný svého druhu − dumat nad tím pravděpodobně nemá smysl, i když to nevysvětluje Vlky a bažináče. Právě jsem se na to chtěl zeptat, když mě vyrušil Wahanket − ne tím, co dělal, ale spíš tím, co nedělal.</p>

<p>Jeho nadávky byly nerozluštitelné, vyřčené v neznámém jazyce − pokud je tak starý, jak prohlašuje, pak ten jazyk nezná nikdo. „Neměl by řvát? Kdybys mě zapálil… a nemysli si nic o mé mužnosti, jsem děsnej tvrďák a tak… ale stejně bych ječel jako bánší.“ Hořel rychle a zběsile, avšak aniž by se z něj kouřilo. To je smůla − když se chystáte jíst staré maso, je lepší, když je uzené.</p>

<p>„Pochybuju, že ho to bolí. Jeho tělo je mrtvé. Nemá živá nervová zakončení, která by zaregistrovala bolest. Myslím, že to byl spíš hněv, a doufejme, že když shoří na škvarek, nebude nás v budoucnu schopný napadnout − alespoň v blízké budoucnosti. Není třeba ho zabíjet, a navíc stejně nevíme, jestli bychom ho vůbec dokázali zabít. Informátory potřebujeme. Není o nic vražednější než zbytek − pokud tedy dokážeš použít trochu zdravého rozumu a nepůjdeš sem sám.“</p>

<p>To, že jsme ho zapálili, ho jen zpomalí, a dokonce ještě ne natrvalo? Sakra, tak to se podívám, jestli ho nedokážu zpomalit ještě o trochu víc. „Hned se vrátím.“</p>

<p>„Dobře. A najdi hasicí přístroj. Nechceme, aby se tu požár rozšířil. Dávej si pozor na kočky.“ To jsem rozhodně měl v úmyslu, ale stejně jsem měl pocit, že jsou kočky spíš na naší straně než na Wahanketově.</p>

<p>Když jsem se vrátil, jednou rukou jsem mu hodil hasicí přístroj − byl to jeho nápad, ne můj − a druhou jsem napřáhl požární sekyru. Nezapomněl jsem, na co jsem myslel, než mě začal dusit. Jednou se mě pokusil zastřelit a tentokrát zase zaškrtit. Zrůda. Zabiják koček. A chtěl zabít i mě. Zasranej debil.</p>

<p>Prostě ho nemám rád. To je nejlepší důvod ze všech.</p>

<p>Plameny zmizely a už se z něj jen kouřilo. Sotva jsem cítil teplo, jak jsem mu usekával nohy a ruce. Když Niko vyjmenovával zábavy malého bratříčka Kala, o tomhle se nezmínil. Čtení, večírky… jo, jasně. Ne, tímhle − <emphasis>tímhle</emphasis> se bavím. A je to <emphasis>sakra</emphasis> zábava.</p>

<p>Když jsem se probudil na pláži, bylo mi jasné, že jsem zabiják, ale přesvědčil jsem sám sebe, že jsem hodný zabiják. Vznešený skaut. Jenže žádní hodní zabijáci neexistují. Existují jen zabijáci… tečka. A kecy o tom, abych dělal práci, kterou si neužívám? Cesta do pekla… kluzký svah; proč jsem se sakra před několika dny s takovým nadšením vrhal na tahle idiotická klišé?</p>

<p>Co je horší než se živit zabíjením? Neužívat si to. Jo, svoji práci si musíš užívat. <emphasis>Miluj</emphasis> svoji zatracenou práci. Jsem přece na straně dobra, no ne? Zabíjím stvůry, chráním lidi a všechny ty žvásty. Proč bych si to neměl užívat?</p>

<p>„Šťastnej zabiják znamená výkonnej zabiják,“ řekl jsem Wahanketovi při poslední ráně, zatímco na mě ze zčernalé, spálené lebky dál svítily žluté oči. Přestal nadávat, ale jeho pohled mi říkal, že mě má na seznamu − navždy a na prvním místě. Numero uno. To je fér. Já ho taky mám na prvním místě seznamu.</p>

<p>„Přece bys nechtěl, abych otupěl. Cvičení dělá mistra.“ Odstrčil jsem mu paži kus od těla. „A co se týče toho, jak si myslíš, že nejsem to, co jsem byl, tak ti musím říct, že se docela rychle chytám. Aspoň budeš mít na co myslet, až se budeš dávat dohromady. Než se ti to podaří, budu zase sám sebou a pak si trochu užijeme, ne?“ Odkopl jsem jeho druhou paži ještě o kus dál. „Doufám, že tady máš nějaký vteřinový lepidlo, hajzle.“ Upustil jsem sekyru vedle něj a usmál se. Cítil jsem se spokojeně. Dokonce natolik, až jsem zvažoval, že bych mumii rozsekal na ještě menší kousky. Jo, byl jsem hodně spokojený.</p>

<p>Jen mi bylo divné, že Niko tak vůbec nevypadal.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Tak už jste si pohráli s Wahanketem?“ zeptal se Robin, který se rozvaloval na naší pohovce a díval se na hodinky. „To bylo rychlé, dokonce rychlejší, než když se Ammut snažila Kala utopit jako starý mafián. A protože vím, co ‚rychlé‘ většinou znamená, tak předpokládám, že přicházíte dost neuspokojení.“</p>

<p>„On má klíč?“ zeptal jsem se a vrazil Nikovi loket do žeber. „To si ze mě děláš srandu. A navíc jsi tam dneska ráno namontoval novej zámek.“</p>

<p>„Hochu, já otvíral zámky dávno předtím, než je lidstvo vynalezlo… nebo spíš znovuobjevilo. Nestydaté plagiátorství. Okradli jste můj druh.“ Protáhl se a položil si nohy na konferenční stolek. „Tak co? Co Wahanket?“</p>

<p>„Pleteš se. Já přišel hodně spokojenej.“ Zazubil jsem se. Měl jsem z toho trochu temný a ošklivý pocit, ale to bylo v pořádku. Všechno se mi vrací. Pocity, neúplné vzpomínky, ale byt už mi byl povědomější − cítil jsem se jako řidič, který minul odbočku, ale přejel středový pruh a za pár vteřin se vrátí na správnou cestu. Ne, ne na správnou − na tu pravou.</p>

<p>Na mou cestu.</p>

<p>„Tak on spolupracoval?“</p>

<p>„Ne, ani co by se za nehet vešlo, ale o to zábavnější to bylo.“ Došel jsem k lednici a vzal si z ní pivo. Bylo tam jen jedno a nebylo sójové, z čehož jsem usoudil, že je moje.</p>

<p>„Hmm. To je nepříjemné, ale Wahanket už je takový. To jsme věděli. A vždycky jsme to tak brali. Byla by chyba myslet si, že by se mohl nebo měl změnit.“ Když jsem se obrátil, zjistil jsem, že se liščí oči neupírají na mě, ale na Leandrose, a navíc puk nedal zvláštní důraz na Wahanketovo jméno, ale na slovo „změnit“.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Tak to jsi vedle. Změnil se. Je z něj teď ohořelý šestidílný puzzle. Není to moc složitý, ale já to dohromady dávat nebudu.“ Napil jsem se. „Zvlášť proto, že jsem ho rozebíral.“</p>

<p>„Hmm,“ zopakoval Robin a uhladil si rukou hedvábnou košili. Už jsem si toho všiml předtím a mám dojem, že je to jeho zvyk. Já si kontroluju zbraně, on oblečení. „Pavouci a mumie. Nikdo není ušetřený tvého hněvu. Jen doufám, že jsi to neudělal vidličkou.“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou, znovu se napil a hodil sebou na gauč vedle něj. „Něco lepšího. Sekyrou. A taky jsem přemejšlel o tý Vlčici v baru. Vůbec nechápu, proč jsem z toho měl špatnej pocit. Pokoušela se mě zabít. Co jsem jako měl dělat? Pohladit ji po chlupatý hlavě a říct jí, aby utíkala domů? Domů, holka! Odtáhnout ji na hřbitov mazlíčků a nechat ji pohřbít v krásný mosazný urně, uklonit se a nechat jí zarámovat psí pamlsek? Kristepane. To byl můj první a rozhodně poslední sentimentální okamžik.“ Byla zabiják skrz naskrz. Koho zajímá, jak k tomu přišla? I pokud se narodíte divocí a stvoření k lovu, musíte činit rozhodnutí a nést následky. Evoluce není jízda zdarma.</p>

<p><emphasis>A na jízd</emphasis><emphasis>ách zdarma je něco špatného?</emphasis></p>

<p>Všechno se mi daří, dostávám se do toho a nemám čas na hlasy v hlavě, zvlášť když si ty dva, které už tam jsou, neustále protiřečí. Ignoroval jsem je. V podstatě jsem tím ignoroval sám sebe, protože to byl můj hlas vynásobený dvěma. Ale to mi nevadilo. Dopil jsem pivo. „Možná bych mohl zkusit směnu v baru. Pomalu se mi sem něco vrací,“ poznamenal jsem a poklepal si prstem na spánek. „Mohla by to bejt… legrace.“ Asi by to byla poněkud jiná zábava, než na jakou jsem se ptal Leandrose, ale zábava by to byla.</p>

<p>Wahanket, bažináči, Vlci; proti těm všem se dokážu bránit, ale můžu udělat ještě o něco víc, i kdybych nemusel. Nemusím je zabíjet. Mohl bych si… hrát. Přimět je, aby trpěli. Copak si to nezaslouží? Nezaslouží si každý z nich, který se mi posmíval nebo se mě pokoušel zabít, abych jim to vrátil?</p>

<p>Posmívali se mi − proč se mi posmívali? Záleží na tom? Za to, že jsem člověk? Za to, že jsem je nakopal do zadku? Za to, že jsem se staral, aby se stvůry chovaly slušně?</p>

<p>Jeden hlas se zasmál. <emphasis>Stvůry? Nic takového neexistuje. Ne pro tebe</emphasis>.</p>

<p>Nezáleží na tom… na otázkách, na důvodech, na schizofrenním zmatku. Nezáleží na tom, protože jsem na cestě. Vracím se.</p>

<p>Domů…</p>

<p>Kráčím po cestě, a co nevidět zahnu za poslední zatáčku v lese. Domov je skoro na dohled. Je to temná stezka, ale já mám temnotu rád. Ovládám ji. A někdy ovládá ona mě.</p>

<p><emphasis>To je fér. Pro každýho něco</emphasis>.</p>

<p>Cítil jsem, jak se mi náhle sevřel žaludek. Do hajzlu. Ruku, kterou jsem měl položenou na koleni, mi zakrýval stín tam, kde by stín být neměl. Vypadalo to jako tmavý film, který jsem měl na tváři na halloweenské fotce. Leandros ani Vtipálek nic neříkali. Neviděli to; nemohli to vidět. Kdyby to viděli, něco by řekli − něco jako: <emphasis>Probuď se, Kale. Zdá se ti zlý sen</emphasis>. Jenže tohle nebyl sen ani noční můra. Nikdy to tak není, když si to přejete.</p>

<p>Nastavil jsem ruku do jasnějšího světla, ale kalný stín tam pořád byl. Kal v jeho nejhorší den… ubohá, mizerná výmluva. Kal z halloweenské fotky, který měl v očích led a na tváři výraz, jenž říkal, že zabíjení není nic než koníček. Ty − na dostřel mých zbraní? Promiň − nejsi nic než povyražení. Nepřiblížil ses mi dostatečně, abych to bral osobně. Doufám, že máš kámoše, kterýho bude zajímat, že jsi umřel, protože já se starám jen o to, aby mi tvoje krev nepotřísnila nový boty. Tvoje krev? To není nic tak vzácnýho. Ale sehnat dobrý boty, to je výkon.</p>

<p>Sakra. Sakrasakrasakra. To bolelo. Proč to do hajzlu bolelo? „Moje hlava…“ Nebolela mě hlava, ale nedokázal jsem přesně říct, kde to bolí. Věděl jsem však, co to je, i když to nedávalo smysl.</p>

<p>Byla to moje duše; bolela mě moje zatracená duše.</p>

<p>„Cítím se divně. Blíží se něco zlýho.“ Byla to pitomá, zbytečně dramatická slova, ale nemohl jsem je zadržet. Schoval jsem zastíněnou ruku mezi nohu a polštář gauče. Oni to neviděli, ale já ano. Proč jsem to říkal? Že se blíží něco zlého? Co to sakra mělo znamenat?</p>

<p><emphasis>Skutečné se blíží něco zlého</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Ne, něco moooooooooc bezva</emphasis>.</p>

<p>„Divně?“ opakoval Niko a koutky úst mu poklesly.</p>

<p>„Špatně. Chtěl jsem říct, že je mi špatně. Není mi dobře. Jen mě bolí hlava.“ Druhou rukou jsem si vzal kuchyňskou utěrku, kterou mi podával, a otřel si s ní zpocený obličej. Byl to studený pot, jako by mi k tváři přimrzly ledové perličky. „Proč jsem to té mumii udělal?“ Protože si to zasloužila a protože se mi to líbilo. Popustil jsem si vodítko a <emphasis>dovolil</emphasis>, aby se mi to líbilo. Neměl jsem to dělat, ale udělal jsem to. Rozsekal jsem ho a užíval si každou vteřinu. Jenže i když ho to nezabilo, jak by něco takového mohlo být správné?</p>

<p><emphasis>A co je na tom špatného?</emphasis></p>

<p>Kristepane. Když už slyšíte hlasy, své vlastní hlasy, které se vám roztahují v hlavě, měly by mít aspoň tolik slušnosti, že by spolu jednou mohly souhlasit. Znova jsem si otřel obličej. „Proč jsem ho prostě nenechal být? Proč jsem zašel tak daleko?“ Vyslovil jsem to nahlas, ale ptal jsem se sám sebe, ne ostatních.</p>

<p>„Vidíš?“ zeptal se Leandros Vtipálka tiše.</p>

<p>Než jsem se mohl zeptat, co má vidět, Vtipálek se náhle zvedl. „Jestli jsi nemocný, pak bych radši měl jít. Nemůžu si dovolit nechat se nakazit nějakou starou, zaprášenou nemocí, kterou jsi chytil ve stejně starém a zaprášeném sklepě. Musím jít na spoustu míst, musím toho hodně zařídit a musím opukovat jistého periho.“ Oblékl si kabát. „Předpokládám, že než jste Wahanketa upekli a rozsekali jako ražniči, nestačili jste mu říct o mém novém monogamním způsobu života? Neobtěžujte se s výmluvami. O můj stav by se měl zajímat každý.“ Hodil na stůl několik vizitek. Byly zelené a potištěné bronzově zbarveným písmem. Ve snaze zakrýt svůj zmatek jsem po jedné z nich sáhl a přečetl ji nahlas: „Robin Vtipálek, monogamista, zal. 2010.“ A pod tím bylo telefonní číslo.</p>

<p>„Co je to…“</p>

<p>„Linka pomoci pro sebevrahy,“ odpověděl Robin dřív, než jsem to stačil dokončit. „Slyšel jsem, že počet volání desetkrát vzrostl.“ S vážným výrazem sklonil hlavu. „Dělám, co můžu.“ Pak zamířil ke dveřím. „Niko, přinesl jsem ti pár věcí, protože jsi toho moc nesnědl, když jsi hledal svého ztraceného bratra v zástěře. Dobrou chuť. Uvidíme se později. Mám tak akorát čas překvapit Jišijáše, než půjde do práce.“ Otevřel dveře, zarazil se, povytáhl obočí a ušklíbl se: „Ty nejlepší plány týkající se nectností a hříchů se nikdy nemůžou pokazit.“</p>

<p>Potom vážnějším tónem dodal: „Ale často se pokazí ledacos jiného, i když to někdo myslí dobře. To by si měl člověk zapamatovat.“</p>

<p>Když za sebou zabouchl dveře, prohlásil jsem: „V týhle konverzaci toho byla spousta, čemu jsem nerozuměl, a spousta, čemu bych radši rozumět nechtěl. Možná se budu Devátýmu kruhu nějakou dobu vyhejbat.“ Nepůjdu tam ani omylem. V baru čeká halloweenový Kal. Právě teď se necítím na vůbec žádného Kala. „Myslíš, že to Vtipálek s mým šéfem dělali na baru? Tam, kde servíruju drinky? Ach jo! Asi se potřebuju vyspat, abych si vyčistil mozek.“ To bylo fajn. Znělo to nenuceně, ne jako kdybych stál na okraji propasti… ale jako když mám za krkem studený pot, všechno mě bolí a je mi tak zle, že bych radši vyskočil z těla, abych tomu unikl.</p>

<p>Leandros už stál v kuchyni a zkoumal obsah tašek, které tam nechal Vtipálek. Vytáhl ven jogurty, tofu a další nepoživatelné věci. Potom mi hodil krabičku se zubní pastou. Svěží máta. Čokoládová svěží máta. „Svou sis s sebou vzal do Jižní Karolíny, a pokud mohu soudit podle zvuků, které včera vycházely z koupelny, moje ti zrovna nesedí.“</p>

<p>„Jo, mořskýma řasama si zuby čistit nechci. Neuvěřitelný, já vím.“ Zvedl jsem se z gauče a snažil se najít rovnováhu, zatímco Niko mě pozoroval koutkem oka.</p>

<p>„Jsi v pořádku?“ Taky se snažil, aby to znělo nenuceně, ale moc se mu to nedařilo. Mě neoblafne. Leandros… ne… Niko. Niko vždycky nenáviděl lži… všechny lži, které jsme museli říkat jako děti, když jsme prchali před…</p>

<p>Bolest se zostřila a nechala mi v hlavě pouze myšlenky na pád do postele. „Jenom mě bolí hlava, nic víc,“ opakoval jsem a moje lež nebyla o moc lepší než jeho. Vyhnul jsem se jeho pohledu a starostem tak výrazným jako má nevolnost a zamířil do svého pokoje. Neměl jsem v úmyslu zastavovat se v koupelně… dokud na mě Niko nepromluvil, právě když jsem ji míjel.</p>

<p>„Měl jsi chilli hot dog se sýrem a extra porcí cibule.“ To bylo od prodavače pět bloků od muzea. „Překvapuje mě, že Wahanketa nepodpálil už jen tvůj dech. Vyčisti si zuby.“</p>

<p>Sotva jsem stál na nohou, ale nehádal jsem se s ním. To by vedlo jen k další prodlevě, než se dostanu do postele. Taky mi bylo jasné, že remcání by mělo za následek pouze vzdělávací nářez na žíněnkách nebo zubní pastu nacpanou někam, kde bych ji nečekal. Radši jsem si šel vyčistit zuby. Nebojím se bratra, ale uvědomuju si jeho limity − mám dojem, že žádné nemá.</p>

<p>Na žádné si nepamatuju.</p>

<p>Vzpomínky, pocity, bolest, strach… to všechno se na mě najednou hrnulo tak děsivě rychle. Už jsem blízko − už jsem skoro tam, jako bych to všechno měl na jazyku. Překvapilo mě, že to nebyla zrovna příjemná chuť. Ne sladká, spíš hořká s měděným náznakem krve. Měl by návrat domů chutnat po krvi? Vydrhnul jsem si zuby rychle, ale obzvlášť usilovně. Čokoláda s mátou zdaleka předčily mořské řasy, i když máta pořádně pálila. Jestli tohle nevydrhne cibulový dech a kovovou pachuť úplně nového centu, pak už si s tím asi neporadí nic. Potom jsem se přes chodbu dovlekl do postele. Nevrávoral jsem, ale měl jsem namále. Cítil jsem, jak se mi mozek zaťal jako pěst − kterou se člověk připravuje uvolnit. Očekával jsem, že trocha spánku konečně restartuje můj mozek a až se probudím, všechno se mi vrátí.</p>

<p>Všechno.</p>

<p>Bojovat nemá smysl. Už nebudu přemýšlet nad tím, kdo jsem. Nebudu dumat, jestli jsem halloweenový Kal. Myslel jsem na zlé věci, měl jsem špatné myšlenky, ale jen proto, že všechny uzlíky, které se mi rozvazovaly v mozku, mě mátly; to je všechno. Už nebudu marnit čas rozvažováním, co z toho je dobré a co špatné. Strávil jsem v tomhle životě teprve několik dní. Jak mám v natolik bizarním světě za tak krátkou dobu rozeznat dobro od zla? Až se probudím, budu tím, kým mám být. Žádné další pochyby, divné hlasy nebo halucinace stínů, které neexistují. Už toho mám dost a klidně to řeknu sobě i svému mozku. Přetáhl jsem přes sebe deku a převalil se na bok. Seshora mi do pokoje svítilo odpolední slunce. Zavřel jsem oči a zívl. Ta bolest − ať už mě bolelo cokoli, hlava nebo srdce − začala náhle opadat, mizela mi mezi prsty jako egyptský písek. Nevolnost zmizela s posledním zrnkem. Bylo mi mnohem líp.</p>

<p>Vracím se domů a tentokrát dojdu až na konec, pomyslel jsem si v nastávající mlze.</p>

<p>Bude to lepší, nebo horší? To nevím, ale brzy na to přijdu.</p>

<p>Příště, až otevřu oči, to budu vědět.</p>

<p>Příště, až otevřu oči…8</p>

<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Otevřel jsem oči a neměl jsem vůbec představu, kde to sakra jsem.</p>

<p>Kolem mě se rozlévalo velice matné světlo, které přicházelo okny, jež byla téměř o dvě patra výš. Sakra. Moc vysoko. Sklonil jsem pohled a uviděl jsem zeď plnou děr, spojených dohromady do nápisu <emphasis>Naser si</emphasis>. Za očima mě ostře zabolelo a já se zprudka nadechl. Nepanikař. Promysli to. Dobře, dobře, co se děje? Co… Leandros. Vydechl jsem úlevou. Jasně. Leandros, můj bratr. Našel mě v restauraci v Nevah’s Landing a přivedl mě zpátky. Tohle je jeho byt. A říkal, že i můj. Přijeli jsme sem včera. Nebo to bylo předevčírem? Nebo ještě dřív? Nejsem si jistý. Sakra, nemůžu si vzpomenout. Sakra, no tak. Nech to být a soustřeď se na něco, čím si jistý jsi.</p>

<p>Stvůry.</p>

<p>Existují stvůry a je jich spousta. Živíme se tím, že s nimi bojujeme. Obrovské ještěrky v Central Parku, Vlčice, která na mě skočila z vrcholku budovy − tak nádherný dravec, a je po něm. Doufám, že odešla na místo, kde po smrti divoké tvory vítají. A pak tam byla mumie. Skoro všechno se mi vyjasňuje až k té mumii − tahle vzpomínka se téměř okamžitě rozpadla na malinké kousíčky. Někdo mě dusil a byl tam oheň a sekyra. Všechno se mi míchalo a mlžilo.</p>

<p>Nechám to tak. Pokud mi nějaká vzpomínka chybí, tak ať. Cítil jsem se divně, jako by něco bylo zavřené v krabici a strčené pod postelí. Vůně kadidla, myrhy a vína − to bych klidně mohl zapomenout taky, protože ani nevím, jak myrha a kadidlo voní. Jak bych to mohl vědět?</p>

<p>Aha. Kočka. Ta zatracená mumifikovaná kočka z baru. Byla cítit jako nejdražší deodorant na světě. Leandros ji využil k příšerně nudné lekci, při níž mi vykládal, jak vznikají mumie a jaké ingredience se při tom procesu používají. Říkal, že už mi to vykládá počtvrté, a jen jednou jsem se mohl vymlouvat na ztrátu paměti.</p>

<p>Mumie ve sklepě i mumifikovaná kočka byly cítit stejně − pokud byste si dokázali odmyslet pach spáleného masa, o což jsem se pokoušel, ale nepovedlo se mi to. Dobře, ten pach zapomenout nemůžu, ale všechno ostatní klidně ano. Šli jsme do muzejního sklepa. Byla tam mluvící mumie a taky tam hořelo. Mohl jsem se snažit dostat se ve vzpomínkách ještě dál, ale nechtělo se mi. A pokud se mi nechce, mám k tomu zřejmě dobrý důvod.</p>

<p>„Kale, už je ti líp?“</p>

<p>Automaticky jsem začal sahat po pistoli pod polštářem, ale podařilo se mi ruku zastavit. Byl to Leandros. Niko. Můj bratr. Odzbrojil mě před restaurací. Někoho jsem bodl vidličkou… Vtipálka; všechny stvůry jsou zlé; New York; peri; upíři; Vlci − to všechno mi probíhalo hlavou. Bylo to vybledlé, zdaleka ne tak ostré, jak by mělo být, ale všechno to tam bylo; i když trochu pomíchané. Odtáhl jsem ruku od pistole, i když jsem věděl, že rozmazaná postava stojící mezi dveřmi ten pohyb viděla. Radši jsem si rukou prohrábl vlasy. Spadly mi do očí, takže jsem se cítil jako dravec, který ve stepní trávě číhá, až kolem půjde další jídlo. Nebo možná vypadám jako poník. Toho holiče stejně jednou dostanu.</p>

<p>„Kale?“</p>

<p>Znovu jsem se pokusil vlasy usměrnit a tentokrát jsem vážně něco viděl. „Celkem dobře. Proč?“</p>

<p>„Než jsi šel do postele, říkal jsi, že je ti špatně, a pak jsi prospal odpoledne a celou noc. Nemáš horečku?“ Postava vystoupila ze stínů a ukázalo se, že je to můj bratr, který má na sobě cvičební kalhoty a vlasy svázané do copu. Nebylo mi jasné, jestli mi sáhne na čelo jako maminka v reklamě, vytáhne teploměr, nebo prostě jen mávne rukou vzduchem kolem mě a pozná to. Stejně to všechno znělo tak, že by podobné zacházení žádný pořádný tvrďák nedopustil.</p>

<p>Sklouzl jsem z postele na druhou stranu, aby zůstala mezi námi. „Ne, nemám horečku. A není mi špatně.“ Sotva si pamatuju, jak jsem se dostal do postele. Vzpomínám si jen, že jsem měl špatný pocit… něco mě děsilo − bylo to jako z povídek Edgara Allana Poea: černé domy, zchřadlé stromy na hřbitově, strašidelní havrani za dveřmi a bolest. Něco mě bolelo, ne? Nevzpomínám si. Pamatuju si jen, že jsem upadl do temnoty spánku a teď jsem vzhůru a je mi fajn. Ne úplně skvěle, ale dobře. „Myslím,“ začal jsem a pak jsem zaváhal. Ale je to můj bratr. Jestli má někdo právo to vědět, je to on − moje první chůva. Kristepane, to je ale zahanbující. „Myslím, že jsem měl nějakou recidivu pavoučího jedu. Když jsem se probudil, měl jsem všechno jakoby zamlžený. Většina z toho se vyjasnila. Pamatuju si, že jsi mě našel v Jižní Karolíně a přivedl zpátky. Pamatuju si tohle místo a taky to, že jsme šli do baru, kde se mě pokusila zabít Vlčice. Pamatuju si, že se mě snažili zabít skoro všichni včetně Ammut. A pak si vzpomínám na muzeum, kde byla mluvící mumie, ale to je všechno. Jakmile se dostanu k mumii, dál všechno mizí. Potom už si nic moc nepamatuju. Je tam spousta mezer. Nepamatuju si, co mumie říkala. Nepamatuju si, jak jsme odešli z muzea. Vzpomínám si, že jsme se pak vrátili sem… asi. Myslím, že tu byl Vtipálek.“ Potřásl jsem hlavou. „A pak jsem šel do postele.“</p>

<p><emphasis>Protože se ti to všechno vracelo. Ve snech. To je nejlepší místo, kam ukrýt poklady</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Nejlepší místo, kde zamknout nejhorší noční můry</emphasis>.</p>

<p>Byl jsem v pokušení vzít pistoli a praštit se s ní do hlavy. Jako by nestačila ztráta paměti. Už mě k smrti unavuje usměrňovat hádající se vnitřní hlasy, zvlášť když to všechno byl pořád jeden hlas − můj. Vážně začínám nenávidět zvuk svého hlasu. Už dost.</p>

<p>„Pojď sem.“ Natáhl se ke mně, stáhl mě z postele a odvedl do koupelny. „Sedni si.“</p>

<p>Sklopil jsem víko od záchodu a posadil se. Aspoň se tím vyloučí jedno dost nemužné místo, kde by mi mohl měřit teplotu. Niko mi opatrně otočil hlavu na stranu a rukou v rukavici mi osahal pavoučí kousnutí. Sakra. „Hele… odkud máme lékařský rukavice?“</p>

<p>„Od Vtipálka. O víkendech pracuje jako proktolog.“ Než jsem stačil poznamenat, jak je to příšerně zvrácené, Niko pokračoval: „Ztráta paměti a přehnaná důvěřivost. Nevěděl jsem, že jdou ruku v ruce. Máme tu rukavice a mnoho dalšího lékařského vybavení, protože naše pracovní zranění jsou často takového druhu, jaký v nemocnicích moc nevidí. Což by vedlo k otázkám, na něž bychom nemohli odpovědět. Musíme si vystačit s vlastními zdravotnickými dovednostmi.“ Ucítil jsem, jak mi na zranění maže chladivou mast tak přirozeně, jako by to dělal už tisíckrát. Otázka, kterou mi potom položil, však tak přirozeně nezněla. Asi chtěl, aby to vypadalo nenuceně… šlo jen o vlasy… jenže já v tom slyšel něco jiného. „Proč sis ostříhal vlasy?“</p>

<p>Vás by taková otázka nepřekvapila? „Aby mi Vtipálek schválil novej účes?“ odfrkl jsem. Je mi jasné, že je na mém účesu něco divného, když se líbí pukovi. „Jsou to jen vlasy. Co je na tom?“</p>

<p>„Někteří z našeho klanu, Vajášové, se kdysi smísili s obyvatelstvem severního Řecka. Převzali jsme od nich zvyk − když někdo zemře, ostříháme si na znamení smutku vlasy.“ To bylo ještě míň nenucené než předtím. Před čím? Když se mi ze vzpomínek nevynořila odpověď, nechal jsem to být.</p>

<p>Teď už chápu, proč je to pro něj tak důležité. Když jsem se probudil na pláži, jistým způsobem někdo umřel − já. Ale tahle osoba se vrátí. Vstane z mrtvých, i když to bude trvat déle než tři dny. Prohrábl jsem si vlasy. „Měl jsem je slepený slizem z pavouka. Nešlo to vymotat. Je to horší než lepidlo. Musel jsem to odříznout. Neumřel nikdo jinej než banda pavouků a myslím, že ti si to zasloužili.“</p>

<p>„To je pravda.“ Konec diskuze. Nedokázal jsem říct, jestli se mu po mé odpovědi ulevilo, nebo ne, ale měl jsem dojem, že ano. Ne, věděl jsem to jistě. Leandros má místo mozku bludiště, o tom není pochyb, ale já už se v něm pomalu orientuju. „V kousnutí není žádná infekce. Řekl bych, že tvůj imunitní systém pořád ještě bojuje s jedem. I když jsi dostal menší dávku, není to lehké. Bude to stejné jako s každou jinou alergickou reakcí nebo chřipkou: bude ti líp, pak hůř a potom zase líp.“ Přilepil mi na zranění náplastí kousek obvazu. „A jelikož si pamatuješ důležité věci, jako třeba kde máš zbraně a jak je použít, je to jen nepříjemnost.“</p>

<p>Vytáhl jsem před sebe spodek trička, abych líp viděl na písmena na něm. Nejspíš jsem ho na sobě měl i v muzeu, protože si nepamatuju, že bych se převlékal, než jsem včera šel spát. <emphasis>Král celýho podělanýho vesmíru</emphasis>. To bylo snad ještě horší než to, co jsem měl na sobě na pláži, i když bych si nemyslel, že je to možné. „Řekl bych, že nepříjemnosti jsou můj obor.“</p>

<p>Leandros se snažil vyhnout odpovědi, ale když si všiml mého upřeného pohledu, vzdal to. „Ano, žiješ proto, abys ostatní dráždil, rozčiloval, vytáčel a někdy přímo doháněl k šílenství, ale provádíš to jen těm, o nichž si myslíš, že si to zaslouží. Kale, s proříznutou pusou už ses narodil. Věř mi, byl jsem tam, když k tomu došlo. To se nezmění.“</p>

<p>Jenže něco se přece jen změnilo. Můj mozek nastoupil do autobusu a znovu odjel na výlet, alespoň pokud jde o včerejšek. Pamatuju si, že mě Ammut zkoušela utopit. A taky si pamatuju něco dalšího. Přišlo to, jakmile se mě Leandros zeptal na vlasy. Ostříhat se a truchlit − nevzpomněl jsem si díky tomu na nic, co mi ukradla minulá noc, ale na povrch vyplavala jistá emoce, vnitřní pocit, který se nedal popřít o nic víc než to, že slunce vychází a zapadá.</p>

<p>Leandros není chlap, který říká, že je můj bratr. Je to můj bratr. Le… Niko je můj bratr a před několika dny mě ztratil, předevčírem o mě málem přišel znovu a včera v noci ztratil další přinejmenším část. Může se vytáčet, jak chce, ale docela se v tom topí. To mi nemusí říkat vzpomínky, na to stačí pocity.</p>

<p>„Musíme vyrazit ven a zajít za Mickeym, naším dalším informátorem. Osprchuj se a obleč. Jo, a vzhledem k tomu, kde Mickey žije, vezmi si nějaké horší oblečení… ačkoli když uvážím, jak se normálně oblékáš, nejsem si jistý, jestli je to ještě možné. A pro blaženého Buddhu, vyčisti si zuby. Začínám si myslet, že ti v puse nocuje bažináč.“</p>

<p>Jo, pokoušet se ignorovat mou recidivu, to je pěkný způsob, jak se snažit zakrýt, co opravdu cítí, ale já mu to nezbaštím. Vzpomínky jsou vzácné, ale teď něco mám a jen tak se toho nepustím. Mám bratra a ukážu Nikovi, že on ho pořád má taky.</p>

<p>„Jasně,“ přitakal jsem. „Jen musím něco udělat.“</p>

<p>Maličkost.</p>

<p>Dělal jsem ji i o několik hodin později.</p>

<p>„Co hledáš?“</p>

<p>Už předtím se mě zeptal a nejspíš si myslel, že když se mě zeptal znovu, projevil tím extrémní trpělivost. A měl pravdu. Stejně jako když mě vytáhl ze skladiště plného mrtvol dřív, než se objevila záhadná organizace jménem Strážci (pitomější jméno si vybrat nemohli?) a odstranila nás spolu s mrtvolami; nebo když mi připravil kartičky, abych nezabil špatnou osobu nebo neskočil po někom, kdo by zabil mě a udělal si z mých kostí ozdoby. Choval se trpělivě, i když jsem bodl puka vidličkou a potom se to snažil udělat ještě několikrát. Projevil trpělivost, když jsem byl mírně konsternovaný z toho, že bydlíme společně − žádná divoká mládenecká zábava ani pro jednoho z nás. Tyhle vzpomínky pořád ještě mám, i když jsou poněkud vybledlé. Na své druhé já si moc nepamatuju, ale chytil jsem ho a držím pevně, i když se schovává ve stínech.</p>

<p>Byl tak trpělivý, jak jen bylo možné, když mi ukázal fotku jeho, mě a nějakých dalších lidí. Nepamatuju si přesně, proč se mi fotka nelíbila nebo koho jsem na ní urazil, ale vím, že jsem to udělal. Řekl jsem cosi příkrého a nepěkného, ale on to taky snášel trpělivě.</p>

<p>Fotka, tu jsem jistě nehledal. Zmizela v jedné ze včerejších mezer v paměti a může si tam klidně zůstat. Nechci vědět, co mě na ní tak vyděsilo. Nebo proč jsem kvůli ní říkal něco, co si nepamatuju, ale vím, že to nebylo moc hezké. Vůbec to nebylo hezké. Jenže to je jedno, protože kdybych na ni náhodou narazil, hodím ji přes rameno, aniž bych se na ni podíval, a budu pokračovat.</p>

<p>To, co jsem skutečně hledal, jsem našel za dvě hodiny. Prohnal jsem se naším garážovým bytem jako tornádo, což bylo docela příhodné, protože venku za okny bylo sice ráno, ale tma jako o půlnoci a hřmělo a lítaly blesky. Nevšímal jsem si toho a chodil sem a tam a nechával za sebou rozházené zbraně, jídlo, nábytek oblečení a vůbec všechno, co jsem dokázal zvednout. Co jsem hledal? To je docela jednoduché. Jo, trvalo to dvě hodiny, ale nakonec se mi to podařilo.</p>

<p>Rozzuřil jsem Nika Leandrose.</p>

<p>Začínal jsem se prohrabovat orientální lakovanou bedničkou u zdi v obýváku, když mě vzal za triko a zvedl až na špičky. Přitáhl si mě k sobě a rozhodně nevypadal tak klidně, jako když jsem ho viděl poprvé. Poprvé od doby, co jsem ztratil paměť i sebe. No to je jedno.</p>

<p>„Řekni… mi… co… hledáš.“ Po každém slově udělal vzteklou pauzu. Trpělivost zmizela, což znamenalo, že bychom se konečně mohli někam dostat. Jeho tmavší pleť zrudla, z očí zbyly tenké štěrbiny a byl cítit tak, jak by asi podle mě mohl být cítit nosorožec připravující se k boji. Hněv − čistá zuřivost.</p>

<p>A proč jsem toho chtěl docílit? Proč jsem chtěl získat namíchnutého nindžu, který vás zabije nakládanou okurkou, vzkřísí vás, přinutí vás ji sníst a zabije znova? Protože Leandros byl mimo. Byl vykolejený, protože ztratil bratra, a pokud bojujete se stvůrami, nemůžete si dovolit být mimo. Tečka. Netuším, jak jsem věděl, že není ve své kůži, ale je to stejné jako s ostatním, co vím, aniž bych pro to měl důkazy. Jak se mému mozku podařilo na něco takového přijít, i když o svém životě nic nevím, je mi záhadou, ale nepletl se a Leandros rozhodně nebyl v pořádku.</p>

<p>Byl tichý. Připadal mi jako tichý typ už od první chvíle, kdy jsem ho spatřil, na to si vzpomínám. Na mumii ve sklepě jsem zapomněl, ale tohle si pamatuju. Jenže ztichl ještě víc od doby, kdy se mě Ammut pokusila utopit a řekl jsem to, co jsem řekl − i když nevím, co to bylo. Od té chvíle to však bylo jiné ticho. Znepokojené, ne zenové. Zen nás provázel celou cestu z Jižní Karolíny, ale od dnešního rána máme tuhle podivnou verzi, která nemá nic společného s Kwai Chang Cainem[7]. Trvá to od chvíle, kdy se mě zeptal na vlasy, jako by si myslel, že jsem si je vážně ostříhal na znamení smutku z vlastní smrti. Ze smrti <emphasis>jeho bratra</emphasis>. Ačkoli se přede mnou snažil vypadat klidně, jeho nálada se stejně nezměnila. Přešel od správného ticha ke špatnému, a to kvůli několika posledním dnům a tomu, že jsem málem umřel. Nedávám mu to za vinu, protože on sám se z toho obviňuje víc než kdokoli jiný. Doufal jsem, že se mi ho podaří spravit tak, jak se to dělá se spoustou věcí: pořádným kopancem − což byly v tomto případě dvě hodiny důsledného rozbíjení jeho fanaticky čistého světa. Teď jsem doufal, že zareaguje jako většina přístrojů, když do nich pořádně praštíte.</p>

<p>Buch − a toaster je opravený. Jdeme si udělat svačinku.</p>

<p>„Já? Hledám mapu.“ Zazubil jsem se a pak vážněji dodal: „Potřebuju mapu. Ale co hledáš ty, Leandrosi? Co potřebuješ?“</p>

<p>Podíval se na mě, jako by sám sebe neznal, a pak to vzdal. „Bratra.“ Pustil mě zpátky na zem a otočil se ke mně zády. „Sakra, potřebuju svého bratra.“</p>

<p>„A já nejsem on?“ Už litoval toho, co řekl. Viděl jsem, jak se mu zvedla a zase poklesla ramena, jak sklonil hlavu a páteř měl napjatou tak, až jsem se divil, že se neroztříštila jako tenký led. Popošel k jedné skříňce vedle ledničky a přinesl mi z ní úhledně složenou mapu New Yorku.</p>

<p>„Mohl bys být, ale nejsi.“ <emphasis>Mohl bych</emphasis> být, ale nejsem? Dokud se mi nevrátí paměť. Pak budu. Nebo ne? To, že nejsem jeho bratr, řekl s takovým přesvědčením, jako by jeho bratr byl skutečně mrtvý a už se nikdy neměl vrátit. To bylo dost matoucí, zvlášť po tom, co mě celou cestu z Jižní Karolíny přesvědčoval o tom, že je můj bratr. Skoro to vypadalo, že zastaví u lékárny, aby se podíval, jestli tam vedle testu otcovství nemají taky test bratrství. Jsem tvůj bratr. Přísahám, že jsem tvůj bratr. Přísahám na Buddhu, jsem tvůj bratr. Pořád dokola.</p>

<p>Na mumii si nemůžu nebo nechci vzpomenout, ale na tuhle nekonečnou debatu nezapomenu.</p>

<p>A teď si tenhle chlap najednou myslí, že nakonec možná nejsem jeho bratr? Co to do háje má znamenat?</p>

<p>Posadil jsem se na žíněnku a on se posadil proti mně. Netrpělivými prsty odhodil cop dozadu. Na rukou má puchýře, vlasy má jako z jiné doby, oči barvy ocelového meče. Kdyby nebylo tmavší pleti, čekal bych, že povede útok Vikingů, bude máchat dvousečnou sekerou sem a tam a usekne hlavu každému, kdo se mu připlete do cesty. Narodil se příliš pozdě − měl být velkým bojovníkem, generálem, nebo dokonce bohem, měly mu patřit zkrvavené oltáře a každý prvorozený syn se měl jmenovat po něm.</p>

<p>Jenže je jiná doba a on se naučil dokonale ovládat, protože kdyby tomu tak nebylo, co všechno mohl udělat s tím, čím ho příroda obdařila? Jeho mysl to ví, ale tělo patří minulosti. Bojovník, generál, bůh. Ti všichni musí být dost osamělí. Nemůžete se přátelit s někým, kdo může zítra zemřít. Pokud to uděláte, zaplatíte za to. Zaplatíte za každého přítele nebo druha v boji. Ty dny dávno minuly, ale my žijeme v jejich odrazu. Pokud bojujete o život, nepotřebujete někoho − jen jediného člověka − kdo tam vždycky bude? Kdo bude dostatečně dobrý, aby ve všech bojích zvítězil? Nepotřebujete vědět, že neskončíte jako jediný přeživší? Sám ve světě, kde se na vás neustále valí stvůry? Nepotřebujete někoho takového, abyste se z toho nezbláznili?</p>

<p>Jo, to si pište, že potřebujete.</p>

<p>Rozložil jsem mapu. „Takže ještě nejsem tvůj bratr. Ale budu. Přestaň kolem mě chodit po špičkách. Dej mi pohlavek, když si to zasloužím. Jako připomínku.“ Několikrát jsem viděl, jak mu cukalo v ruce, když mi chtěl dát pohlavek, ale na poslední chvíli se zastavil. „Včera se to přechodně zhoršilo. No a co. Účinky jedu nemůžou trvat napořád. Zapomněl jsem část jednoho dne. Brzo si vzpomenu. Zase to bude jako za starejch dobrejch časů.“</p>

<p>Neřekl nic a roztáhl mapu na své straně. Všechen dřívější optimismus zmizel − to, jak mi s Vtipálkem skoro každou minutu naší cesty z Jižní Karolíny říkali, že se všechno vrátí. Jen počkej a uvidíš. Všechno se vrátí. Za chvilku. Už je to za rohem. A teď o tom najednou vůbec nemluvíme.</p>

<p>Nakonec ale přece jen promluvil. „Řekl jsem něco naprosto pitomého. Omlouvám se. Jsi můj bratr, jen ti chybí jisté… vzpomínky.“ Vzpomínky asi nebylo první slovo, které ho napadlo, ale nevím, co jiného chtěl říct. „Myslím, že teď jsi šťastnější,“ pokračoval a zatížil rohy mapy dvěma z modlitebních náramků z ocelových korálků. Všiml jsem si jich už tehdy, když mě chytil za ruku, abych přestal bodat puka vidličkou. „Neprožili jsme zrovna nejkrásnější dětství, a to z nás nutně udělalo to, co je z nás teď. Pokud si to nepamatuješ a jsi takhle spokojenější, možná by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo. Možná je ode mě sobecké chtít, abys byl tím, kým jsi byl předtím.“</p>

<p>Aha, tak to je ono. Pocit viny. Vrhá se pod autobus. Rozhodně mi připadá jako ten typ, podle útržků, co mi různě plavou v hlavě. Ale, kristepane, jak strašné mohlo naše dětství být? Máma coura − no dobře, to není nic moc, ale abych kvůli tomu radši všechno zapomněl? Všechno? To mi zní mnohem hůř než jen máma, která si to ráda s někým rozdává a nerada zůstává dlouho na jednom místě. Vyprávěl mi to Vtipálek, ne Leandros. Puk a šejdíř, ale kupodivu to od něj znělo pravdivěji než teď od mého bratra.</p>

<p>Zvedl jsem oči od mapy a povytáhl obočí. „A ty jsi šťastnější? Teď sám nevíš, jestli jsem ještě tvůj bratr. To jsi říkal, ať je to pitomý, nebo ne.“ Po tom jednom konkrétním slově se zamračil, ačkoli to byl on, kdo je vyřkl první. To mě dostalo. Je pyšný na svůj intelekt. To si musím zapamatovat, ať se děje, co se děje. Je to příliš dobrý materiál na vtípky, než abych to nechal být. „Ztratil jsem paměť, ne sluch. Řekni mi, byl bys šťastnější, kdyby to se mnou zůstalo takhle?“</p>

<p>Na čele se mu objevily vrásky, jako by nebyl zvyklý, že já tlačím do rohu jeho. To je to zajímavé na kontrole. Nikdy netratíte jen trochu. Většinou o ni přijdete celou. Podařilo se mi dát mu pohlavek, protože zvedl ruku o zlomek vteřiny pozdě. S jeho rychlostí znamená „pozdě“ jednoznačnou ztrátu kontroly. Vážně jsem mu pořádně nakopl toaster. „Vidíš, myslel jsem si, že ne,“ odpověděl jsem si na vlastní otázku. „Jsem tvůj brácha a nepřipustím, aby se jeden z nás cítil bezva a druhej mizerně. Teď mi podej fixku a buď rád, že ta druhá, zjevně nepříliš bystrá verze ještě není úplně zpátky. Dostal jsem nápad, zatímco on by asi vyrazil ven shánět trička se siláckýma nápisama. Využij toho, že jsem užitečnej. Brzo budu zpátky a začnu slídit po tom nejpitomějším triku na světě.“</p>

<p>Pustil mi zápěstí a promnul si místo na hlavě, kam dostal pohlavek, ale vstal a donesl fix. Potom se zase posadil. Už se zase téměř dokonale ovládal. Pohodil si s fixem jako s nožem, pak ještě jednou a při posledním hodu se mě zeptal: „Myslíš, že bys mi mohl říkat Niko? Nebo Niku? Leandros… pokaždé, když to řekneš…“ Podal mi fix, aniž by to dopověděl. Ale já to pochopil i tak.</p>

<p>Pokaždé, když jeho jméno vyslovím, jako by byl někdo cizí, je to pro něj kopanec do žeber. Mělo mě to napadnout dřív. „Niko. Jasně. Máš přezdívku? Kvůli tomu tvýmu nosu jsem tě určitě dost potrápil. Pinocchio? To je jedno. Na něco přijdu. Teď mi ukaž, kde se našly těla nebo kde někdo zmizel.“</p>

<p>To je další vzpomínka, která dneska ráno bohužel nezmizela − všechny detaily o Ammut a jak se ji snažíme najít − bohyni, jež vlastně bohyně vůbec není, ale stejně z vás vysaje životní sílu. Leandr… Nikovi a Vtipálkovi se tak nějak daří způsobit, že obyčejné, život ohrožující stvůry vypadají nudně.</p>

<p>„Víš, namíchnout mě, abych uvolnil trochu napětí, je přesně to, co by udělal můj bratr. A až příliš často mi říkáš Cyrano.“ <emphasis>Příliš často</emphasis>. Tak to řekl, ale nemyslel to tak. Nespletl jsem se. Niko neumí moc dobře lhát, aspoň ne mně. Další postřeh, který mě posune o trochu blíž k starému já.</p>

<p><emphasis>Smůla, že si nepamatuješ na mumii. Smůla pro mumii, že si ona pamatovala tvé staré já</emphasis>.</p>

<p>Ani jsem se neobtěžovat sebou škubnout. Ať mi všechny hlasy políbí. Mám jich dost. Hodlám je vnímat asi jako hudbu ve výtahu. „Cyrano. Hele, to já jsem tu ten vzdělanej, že jo?“ odfrkl jsem si a prohlížel si mapu. V Nevah’s Landing jsem si myslel, že na bratra si nikdy nezvyknu, ale teď je to pro mě možná přirozenější než pro toho bratra. První dny v Landingu, když jsem byl sám a ztracený, jsem se neustále ohlížel přes rameno. Nevěděl jsem, co tam hledám… nebo koho. Teď to vím. „Geny a vzpomínky nejsou všechno, víš?“ řekl jsem a přímo jsem tím popřel to, co jsem si sotva před několika dny sám myslel. „Mysli si třeba, že jsem Sven, adoptovanej vzdálenej bratranec, kterej přijel na výměnnej pobyt, jestli to pro tebe bude snazší. A teď dost terapie. Mysli si, že už jsme se objali. Mrtvý těla. Šup.“</p>

<p>O počtu mrtvých těl mi řekl včera, jenže to bylo ještě před recidivou účinků jedu, a navíc opakování nikdy neškodí. Co když příště zapomenu, jak si utřít zadek? Bylo to dohromady dvacet upírů, Vlků, inkubů a sukub. Všichni mrtví. A proto je postrádají jejich milovaní… ech… jejich nadpřirozené drahé polovičky. Mrtvá těla vypadala jako křížaly, jako seschlé podzimní listy, které co nevidět odnese vánek. Ammut z nich vysála všechen život. Pořád bylo možné rozeznat, kdo původně byli, ale to, co jim dávalo život, bylo pryč. Všechna stvoření, ať jsou nadpřirozená, nebo ne, jsou v podstatě jako baterie. Ammutiny motory fungují na biologickou energii.</p>

<p>Tam, kde našli mrtvá těla, jsem nakreslil kroužek, do něj dva křížky místo očí a zamračenou pusu s jazykem visícím ven. „Dobře, a co ti, co se ztratili?“ Místo nich jsem nakreslil otazníky. Nakonec to bylo osm mrtvých a dvanáct zmizelých. „Vtipálek říkal, že po pavoučím kousnutí zapomeneš úplně na všechno, dokonce i jak dýchat.“ Já prý dostal sníženou dávku. Pavouk musel někoho kousnout ještě přede mnou, jinak bych už byl mrtvý. „Jak Ammut vysaje životní sílu z mrtvejch?“</p>

<p>„To platí jen pro lidi, a proto je Ammut nejí,“ odpověděl mi Niko. „Jejich životní síla není ani z poloviny tak mocná jako síla nadpřirozených bytostí. Pokud pavouk kousne někoho z těchto stvoření, jen je paralyzuje, ale přežijí to. Pak je zamotá do kokonu a odnese k Ammut.“</p>

<p>Otočil jsem mapu na stranu a pak vzhůru nohama, takže Nikovy modlitební korálky spadly na žíněnku. Nejdřív mrtví, pak zmizelí a zase dokola. Bylo to jasné jako den. „Hm. Podívej se na to. Sakra, byli jsme pitomí na pět způsobů.“ Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak tohle slečna Terrwyn v restauraci říkala nejmíň desetkrát denně. Praktická a tisíckrát chytřejší než my, drsní zabijáci nestvůr. Jsem rád, že na ni jsem si pamatoval, když jsem se dneska ráno probudil. „Jo, vážně jsme byli pitomí na pět způsobů.“</p>

<p>Niko se zamračil, protože právě takhle ho zřejmě nikdo nikdy neurazil. Je na svůj intelekt vážně děsně hrdý. „Co tím myslíš?“</p>

<p>„Zapomeň na to, že Ammut žije v kanále. Tam byla jen proto, aby vyřídila radu. To bylo osobní. Podívej na ostatní.“ Ukázal jsem na osm různých bodů. „Ztratil jsem paměť, ale v mapě se vyznám a taky vím, že pokud žiješ kolem Central Parku, jsi sakra bohatej. Ty si Ammut vzala sama. Vešla do nóbl budovy s nóbl bezpečákama, šla přímo nahoru a povečeřela.“ Pak jsem ukázal na otazníky. „Tyhle místa rozhodně nejsou poblíž parků, nejsou nóbl a nejmíň jedno je blízko třídírny odpadů.“ Jak jsem říkal, v mapě se vyznám. „Proč Ammut potřebuje pavouky, když se dostane tam, kam většina lidí nikdy ne? Zamysli se nad tím. Proč tam posílá pavouky, když se sama dokáže dostat kamkoliv?“ Usmál jsem se, nadšený z toho, že jsem přišel na něco, co všem ostatním uniklo. Jsem vážně dobrej. Chlapec s amnézií se dostává do čela. „Protože je <emphasis>snob</emphasis>.“</p>

<p>Niko mi vzal mapu a pečlivě ji zkoumal. „Ale pokud je to pravda, pak to znamená…“</p>

<p>„Znamená to, že si nechce ušpinit svoje botky od Manola Jaxejmenuje. Znamená to, že si pravděpodobně nechává dělat vlasy a nehty na podobně drahým a nóbl místě, kam chodí i tvoje upírská dáma a kde zákaznicím nalívají šampaňský. Když chce, může vypadat jako člověk stejně jako většina tvejch… našich kamarádů tam venku. Sakra, Dobromila se s ní možná i zná.“ Ammut není egyptská bohyně, která má lví hlavu, krokodýlí čelisti a hroší zadek jako na obrázku, který Vtipálek namaloval na ubrousek v baru. Ne, je to bohatá mrcha z Park Avenue, která si může dovolit osobního trenéra, aby se její zadek ani trochu nepodobal hrošímu.</p>

<p>Příležitostně se promění v obrovské slizké hadovité stvoření v kanálu, ale všichni máme své dny. No, aspoň holky je mají, ne?</p>

<p>„Mysleli jsme si, že pavouky posílá na přístupnější místa, protože nejsou inteligentní, a obtížnější cíle si nechává pro sebe,“ zamumlal Niko a zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ne. Je to nafrněná mrcha.“ Jednu nebo dvě takové jsem viděl v Landingu. Projížděly tudy do Charlestonu a byly vyděšené k smrti tím, že se ve městě nedá najíst jinde než v naší restauraci. Tady se asi s takovými lidmi zblízka nepotkám a Nikova přítelkyně Dobromila svým bohatstvím nemává každému pod nosem. Jenže ty, co přišly do restaurace, byly snobské mrchy skrz naskrz. Příbor vrátily čtyřikrát, čaj dvakrát a jídlo jednou. Ne že by si podruhé vzaly víc než jedno sousto. A jako spropitné nechaly dolar. Když odcházely, slyšel jsem jednu z nich říkat, že úplně cítí, jak jí ten tuk ucpává dokonalé póry. Trochu mi vylepšilo náladu, že jsem jim poslední dvě vidličky umyl v záchodové míse. Doufám, že cítily WC gel až do Charlestonu.</p>

<p>To bylo něco k zamyšlení. Recidiva účinků jedu rozhodně zasáhla jen vzpomínky nanejvýš den staré, protože tohle si pamatuju dost dobře. Pouze malá recidiva, což je dobře. Znamená to, že Niko brzo dostane, co potřebuje, a já zase budu sám sebou.</p>

<p>„Když teď tohle víme, nemusíme chodit za Mickeym, a to je obrovské plus, protože žije na skládce.“ Niko začal rázně skládat mapu. „Kale, tohle je něco. Jsem na tebe hrdý.“</p>

<p>„Cože? To jsem byl tak pitomej, když jsem měl všechny vzpomínky?“ zeptal jsem se, založil si ruce na hrudi a snažil se vypadat uraženě, ale nemohl jsem se přestat zubit. Sakra, taky jsem na sebe byl hrdý. Kdo by se tak nechtěl cítit? Jestli někdo říká, že ne, pak je zatracený lhář.</p>

<p>„Ne, vždycky jsi byl chytrý. Jenže jsi naprostý génius, pokud jde o lenost. To by bylo na Nobelovu cenu. Nudný průzkum a vymýšlení vždycky radši přenecháš mně nebo Vtipálkovi. Když je to hotovo, vypneš televizi a jdeš střílet na všechno, co se pohne,“ řekl suše.</p>

<p>Nijak netoužím jít uklízet si pokoj, takže ne, na lenosti se nic nezměnilo. Právě jsem to chtěl Nikovi sdělit, jenže on v tu chvíli zprudka trhl hlavou a podíval se nahoru.</p>

<p><emphasis>Posledně to neudělal… v doupěti, kde žije mumie. Je to ovce, ale učí se</emphasis>.</p>

<p>„Vezmi si zbraně. <emphasis>Hned</emphasis>.“</p>

<p>Je dobrý. Když jsem zvedl hlavu, sotva jsem ve stínech u stropu o dvě patra výš zahlédl pohyb. Ale teď, když jsem věděl, že jsou tam a obtěžoval se začichat, rozhodně jsem je cítil. „Už zase?“ zasténal jsem. „Kristepane, to snad není možný. Ti mají ale výdrž.“9</p>

<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Venku zuřila bouře, která trvala už celé ráno, z něhož jsem dvě hodiny strávil tím, že jsem se snažil vytočit Nika. Kdyby bylo lepší počasí, možná by zaútočili v noci. Ammut by určitě nechtěla, aby sousedi na její mazlíčky volali policii a všechny hubitele hmyzu ve městě. Pavouci cupitali dolů po zdech; byli mnohem větší než ten, který se tu objevil předešlého rána a byl velký jen asi jako bígl. Sáhl jsem po pouzdře, které jsem pověsil na zeď v cvičebním prostoru. Vytáhl jsem eagle i glock a vystřelil na jednoho, který právě seskočil ze zdi na bar v kuchyni. Spadl na podlahu, křečovitě sebou škubal, nohy se mu svíjely k tělu a zase se roztahovaly, až se nakonec zase stáhl a kolem něj se rozlévala kaluž zelenočerného slizu. Moc se to nelišilo od toho, co pil Niko včera místo večeře. „Pokud po mně ti pavouci jdou, aby pomstili kámoše, pak jich musím zabít ještě víc. Jenže když to udělám, tak sakra zase přijdou další. Půjde po mně každej zatracenej pavouk na celým světě.“</p>

<p>Střelil jsem dalšího, který na vlákně skočil ze stěny na vršek ledničky a pak dolů na podlahu. Během dvou vteřin se k nám přiblížil o šest metrů. Ozvala se rána ztišená tlumičem a pavouk přepadl na záda. Krev z něj tekla po litrech a hedvábné vlákno z něj stříkalo v jakýchkoli jednotkách, ve kterých se takové věci měří. Klubka? Stohy? Byla toho pěkná hromada. Pokud byste vzali všechna vlákna ze Spidermanových vlhkých snů, svázali je dohromady a pak to vynásobili deseti, dostali byste tohle. Ne že bych chtěl mít cokoli společného se Spidermanovými vlhkými sny, ale jen pro představu.</p>

<p>Niko se přesunul do obývací části a přesekl mečem pavouka, který právě letěl vzduchem. Přesně napůl. Chtěli byste vědět, jak vypadá vnitřek pavouka nepenthe? Já to vědět taky nechtěl, ale stejně jsem se tomu nevyhnul. Kdyby si Hulk dal k večeři špagety a pak je vyzvracel…</p>

<p>„Myslím, že se nám mstí spíš Ammut, ne pavouci. A teď se soustřeď,“ řekl Niko ostře. „S jedním kousnutím jsi měl štěstí, ale pokud tě kousne deset pavouků, určitě takové štěstí mít nebudeš.“</p>

<p>„Soustředím se.“ Uskočil jsem stranou a přikrčil se před pavoukem, který mi právě prolétal nad hlavou. Pavoučí pomsta? Žiju ve světě, kde je něco takového vážně možné? Myslím, že dřív jsem vedl dost podělaný život.</p>

<p>„Na co?“ Nabodl dalšího, shodil jej z čepele a usekl pavoukovi hlavu.</p>

<p>„Na tělesný tekutiny superhrdinů, ale vztahuje se to k situaci.“ Prudce jsem se otočil, protože jsem něco ucítil na botě. Ten parchant, který mě přeletěl, mě omotal vláknem a chtěl mi podrazit nohy. Tohle nebyl žádný bígl. Tenhle hajzlík byl obrovský a vážil nejmíň sedmdesát kilo. Nebojím se pavouků. Když se probudíte na pláži, kolem vás jsou čtyři mrtví obří pavouci a dalšího pak zabijete vidličkou, zjistíte, jestli se jich bojíte, nebo ne. Všechny ty nohy, jejich neuvěřitelná rychlost a tlustá břicha plná bůhvíčeho; nejsou pěkní na pohled, ale arachnofobií netrpím. Jenže to jsem si myslel předtím, než jsem zjistil, že existuje hranice mezi arachnofobií a pocitem, že si asi co nevidět nadělám do kalhot − a ta vede přesně po hřbetu sedmdesátikilového velkého černého démona z pekla, který má šest očí a z kusadel mu kape jed. A navíc není z biblického pekla, ale z cizího, nepoznaného ze vzdálené dimenze, které by vás přivedlo k šílenství po prvním pohledu.</p>

<p>Šedesát devět kilo bych možná unesl, ale sedmdesát se rovnalo náhlému silnému záchvatu arachnofobie. V žaludku mě zastudilo hůř, než kdybych spolkl suchý led. Můj mozek se ze všech sil snažil skrčit a stáhnout sám do sebe, jako když se vyděšené dítě schoulí do fetální pozice. Z místnosti zmizel všechen vzduch, a kdybych se snažil něco říct, nedostalo by se to přes paralyzované hlasivky. Za celý život − myslím, že už je to šest dní − jsem ještě nebyl tak příšerně vyděšený. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi explodovalo srdce − jen by se mi ulevilo.</p>

<p>Samozřejmě že nic z toho mi nezabránilo v tom, abych tiskl spouště obou zbraní a vyprázdnil zásobníky. Strach je strach. Zabije vás jen v případě, když mu to dovolíte. Pokud bych cítil nutnost vyhledat podpůrnou skupinu, udělám to později. Teď je mnohem důležitější rozstřílet tuhle podělanou nechutnou tarantuli velkou tak, že by obrovským chlupatým zadkem mohla osídlit Západ.</p>

<p>„Kale?“</p>

<p>Mávl jsem pistolí na Nika, který stál kus za mnou, a druhou jsem sklonil, abych zpřetrhal vlákna omotaná kolem kotníku. Neustále jsem přitom pozoroval obřího pavouka před sebou, prošpikovaného kulkami. „Jen se chystám zvracet, jinak je mi perfektně. Žádnej problém.“</p>

<p>„Dobře. V tom případě ti posílám dáreček.“</p>

<p>Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl, jak Niko mým směrem kopl jednoho pavouka a sám sejmul další tři. Vrazil jsem hlaveň glocku do jeho měkké spodní části a vystřelil, zatímco on se mě snažil chytit nohama. Vždycky si nechej jeden náboj v komoře. Jen pro případ… pro sebe nebo pro něj. Ta myšlenka mi proběhla hlavou tak rychle, až jsem téměř neměl čas zamyslet se nad tím, jakou skvělou práci jsem to předtím měl, když se mi právě tohle pravidlo vrylo do paměti tak hluboko, že s tím nic nesvedla ani amnézie. Absolventi nejlepších škol se perou, aby se k nám dostali na praxi.</p>

<p>Cítím teď k hubitelům hmyzu nový respekt. Tihle plíživí parchanti to prostě nechtějí vzdát. Poklekl jsem, vyhodil prázdné zásobníky, sáhl do kapsy pro jeden plný, vrazil ho do pistole a sáhl po dalším. Už jste to někdy viděli ve filmu? To, jak lidi utíkají, vyprázdní zásobníky, upustí je, vyhodí pistoli do vzduchu, vytáhnou nový zásobník, pistole spadne dolů a s pomocí gravitační síly kombinované s pohybem zásobníku nahoru se setkají v dokonalé souhře a vy máte nabito za půl vteřiny.</p>

<p>Jestli někdy najdu blba, který tuhle hovadinu vymyslel, pak ho budu mlátit tak dlouho, dokud vedle něj týden stará mršina nebude vypadat jako dokonalý domácí mazlíček. Takhle to nefunguje, a jestli to někdo potřebuje hláskovat, pak by si měl najít slevový kupon na lobotomii, protože proč s sebou nosit váhu navíc, když ji nevyužijete?</p>

<p>Polož jednu zbraň. Vysuň zásobník ze zbraně, kterou držíš v druhé ruce. Vytáhni nový zásobník z místa, kde si ho schováváš, a zaraz ho dovnitř. Tuhle pistoli polož a zvedni druhou. Šampón, a opakovat. Zabere to o několik vteřin víc, ale nedostaneš do hlavy ránu padající pistolí ani nezakopneš o zásobník, který jsi vyhodil cestou a on uposlechl gravitaci, místo aby zůstal viset ve vzduchu. Byl jsem opět připravený k boji, když jsem uviděl, jak se Niko znova pohnul − vyběhl z obývací části a teď stál mezi kuchyní a mnou. Právě oknem nad kuchyní proudili pavouci dovnitř. Niko se mi nesnažil zablokovat cestu k sendviči nebo zbylé pizze, aby zachránil mé asi dvacet let staré arterie − kolik že mi vlastně je? Ne, on se pro mě zase snažil obětovat. Hele, támhle jede autobus! Omluv mě na chvilku, jen si pod něj skočím.</p>

<p>Jestli to takhle půjde dál, budu ho muset přesvědčit, že měl v té své slabé chvilce pravdu. Rozhodně nejsem jeho bratr ani rodina. Nemá za mě zodpovědnost. Neexistuje důvod, proč by se neustále měl snažit nechat se zabít místo mě. Děsně mě to rozčiluje. Jasně, je tam náznak neurčitého vřelého pocitu, drobek sounáležitosti a malinkatý kousíček ocenění, ale hlavně je to fakt hrozně rozčilující. „Leandrosi!“ vykřikl jsem. Neotočil se a sám čelil deseti dalším pavoukům, slézajícím ze zdí. Jasně, to jméno. Nejen že mě rozčiluje, ale taky se tváří v tvář odporné smrti chová tvrdohlavě. Rozhodně to na mě nedělalo dojem a neměl jsem z toho radost. „Niko, ty zatracenej kamikadze blboune! Proč nezařveš banzai a nevrhneš se do toho?“</p>

<p>Na to zareagoval. „‚Banzai‘ na rozdíl od všeobecného přesvědčení znamená: ‚Ať žije císař!‘ nebo: ‚Ať žiješ deset tisíc let.‘ Není to japonská verze věty: ‚Žerte horký olovo, vy zmrdi.‘“</p>

<p>„A to říká kdo?“ Teď už jsem stál vedle něj a snažil se taky zapojit, ale dával jsem mu dost prostoru, aby mohl mávat katanou.</p>

<p>„Ty. Mluvíš ze spaní. Předpokládám, že sis to přečetl v jedné z těch brakových knížek, které mají na přebalu ženy s obrovskými ňadry a pistolí, jíž míří na hlavního protagonistu.“ Přesekl dalšího pavouka − na tři části. To na mě udělalo dojem − horor v kombinaci s předváděním umění šéfkuchaře v sushi restauraci.</p>

<p>„On má nejspíš taky zbraň?“ opáčil jsem. Já bych ji určitě měl. „Když máte oba zbraň, není to pokus o vraždu. Je to láska. Taková, která už na druhý straně skončí tím, že budou oba nahý.“ Doufám. Alespoň já bych to tak napsal. „To je vzácnost. Neutahuj si z toho, čemu nerozumíš.“</p>

<p>Třikrát jsem vystřelil a dostal dva pavouky lezoucí po zdi. Třetí spadl taky, ale odvlekl se za lednici. Není to tak vždycky? Honem do dokonalé pavoučí svatyně. Řekli byste, že s pětadvaceti kily se tam nemůže vejít, jenže to by byl omyl. Znovu jsem vystřelil na pavouka, který byl u okna, tři metry nad kuchyňskými skříňkami. „Vážně čtu takovýhle knihy?“ Dobrá otázka. A pak mě napadla ještě lepší. „A vážně mluvím ze spaní?“</p>

<p>„To druhé − neustále. To první − jednou nebo dvakrát do roka. Nechtěli bychom přece, abys něco uspěchal.“</p>

<p>Neměl jsem k tomu moc co říct, protože jsem nevěděl, jestli je to pravda. Ale jestli se poté, co ztráta paměti pomine, ukáže, že to pravda není, nakopu Nikovi zadek − který jsem mu právě v té chvíli zachránil. Poslední tři pavouci se hrnuli po stěně dolů a všichni zároveň po nás skočili, ale já je ignoroval.</p>

<p>Radši jsem Nika kopl do žeber, čímž jsem ho na zlomek vteřiny vyvedl z rovnováhy právě ve chvíli, kdy zpoza lednice vylezl oteklý pavouk, a i když byl zraněný, vyskočil stejně rychle jako ostatní. Díky mému kopu Nika těsně minul. Stačil ho jen škrábnout do zadní strany stehna. Doufal jsem, že mu nezbyl žádný jed, pouze odporné pavoučí bacily. Niko zvedl katanu, aby útočníka rozsekal na několik stovek kousků, zatímco já střelil poslední tři pavouky. Myslel jsem při tom na to, že se sice soustředím, ale Niko ne; ne na to, na co by se soustředit měl − na sebe. Bratři by si měli vzájemně krýt záda. Zní to jako něco z bratrské příručky, o níž jsem se už zmiňoval. Jenže kromě toho, že byste měli krýt záda bratrovi, musíte taky dávat pozor na sebe, jinak nepřežijete dost dlouho, abyste si mohli přečíst zbytek. „Měl bys pracovat na vlastním soustředění, Leandrosi. Já sice přišel o část mysli, ale zabíjení mi jde samo.“</p>

<p>„Jmenuju se Niko. A máš pravdu, bylo štěstí, že jed zapůsobil na to, co používáš ze všeho nejmíň,“ řekl a vůbec v tom nebyl slyšet vděk. Jestli najdu tu jmenovanou příručku, možná ho s ní pořádně praštím do hlavy.</p>

<p>Obezřetně jsem čekal, ale žádní další pavouci už se neobjevili. Uvolnil jsem se a otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. Je po všem a nakonec nedošlo k nejhoršímu. Žádný z těch bastardů se ani nedotkl naší televize − té báječné a skvělé televize. To bylo vážně štěstí.</p>

<p>O patnáct minut později už jsem se tak šťastně necítil.</p>

<p>Niko ležel na břiše na posteli. Měl svléknuté kalhoty a jeho spodní prádlo… víte co? To bych radši vynechal. Koho to zajímá? Spodní prádlo je spodní prádlo. Slipy nebo trenýrky? Potřebujeme tady nějakou reklamu? Ne, to teda ne. Vedle něj na posteli ležela naše lékárnička, čili nemocnice v krabici. „Vážně po mně chceš, abych ti to zavázal?“ zeptal jsem se opatrně. Přes zadní stranu stehna se mu táhla deseticentimetrová rána. Byla roztřepená, ale ne hluboká. Jed v ní nebyl, ale přesto to mohla být ideální živná půda pro bacily nestvůrných zabijáckých pavouků. Co byste na takové bacily aplikovali? Kysličník? Kyselinu? Uříznout nohu?</p>

<p>„Sám si tam asi nedosáhnu.“ Niko se snažil podívat na ránu přes rameno, protože v pokoji nebylo zrcadlo. To proto, že je nemám moc rád, a on kromě toho, že je v pokušení vrhat se pod nejbližší formu hromadné dopravy v iluzi, že mi tím zachrání život, udržuje svůj pokoj prostý zrcadel − s ohledem na mou delikátní psychiku. Nejdřív byli Lékaři bez hranic a teď Bratři bez mozku. Ochrana vlastního života pro něj nic neznamená, alespoň pokud jde o mě.</p>

<p>Mé ruce už otevíraly lahvičku dezinfekce a sterilně zabalený čistící štěteček. Kéž by to tak dokázaly celé samy. „Jo,“ odvětil jsem pochybovačně, „jenže ty jsi… víš co… chlap.“</p>

<p>„Jsem tvůj <emphasis>bratr</emphasis>. Před útokem pavouků jsme o tom diskutovali tak důkladně, že i já jsem měl problém udržet pozornost.“ Skoro to na mě vyštěkl. Ve ztrátě sebeovládání jsem rozpoznal důkaz velké bolesti, a tak jsem sáhl po lahvičce utišujících léků. Byly tak silné, že určitě musely být na předpis a získané nelegálně − jo, jedem! Viděl jsem jizvy na sobě i na něm. S takovými zraněními si tylenol neporadí.</p>

<p>„To je pravda, ale bratři jsou chlapi,“ upozornil jsem ho. Třináctihodinová cesta autem s nadrženým pukem by vyděsila každého. Kdybych si mohl vybrat, který den zapomenu, byl by to tenhle. Smůla. Vtipálek tvrdí, že je monogamní − jo, to <emphasis>říká</emphasis>, jenže mu to nebrání v tom, aby vyprávěl historky z nemonogamních dnů. Navíc miluje výzvy − neexistuje hora, kterou by nezdolal, a péro, s nímž by neudělal totéž. Tehdy jsem se pokusil vykopnout zadní okýnko auta. V dokonalém světě by se mi to podařilo. Jenže já takové štěstí neměl.</p>

<p>„Buddho, kéž by mě ten pavouk radši zabil. Dobře. Poradím si s tím sám.“ Začal se zvedat. V jeho hlase byla slyšet únava a bolest, a zároveň i silná touha praštit mě do hlavy. Znělo to také rezignovaně. Rozhodně to nebyla dobrá kombinace, navíc byla tak složitá, až mě překvapovalo, že jsem dokázal rozeznat tolik emocí. Možná jsem jeden z těch citlivých chlápků, po nichž ženy tolik touží. Pak jsem si vzpomněl na první tričko, to s nápisem SEŽER MĚ (NEŽ SEŽERU JÁ TEBE). Ne. To nezní moc citlivě.</p>

<p>Sakra. Ať jsem citlivý nebo trouba, on je moje rodina a zdá se, že rodina trumfuje trička.</p>

<p>„Ne, počkej. Já to udělám. Tohle bráchové dělají, a to znamená, že to udělám.“ Možná to neznělo úplně sebejistě, ale Niko se na mě podíval, jestli to myslím vážně, a potom si zase lehl.</p>

<p>„O nic nejde,“ řekl a položil si hlavu na zkřížené ruce. „Zvlášť pokud uvážíš, že když jsi byl malý, měnil jsem ti plínky.“</p>

<p>„Kristepane!“ upustil jsem lahvičku s léky na zem. „To neříkej! To nás posouvá někam úplně jinam, na hodně divný místo!“ Sehnul jsem se, abych zvedl lahvičku, a chvilku jsem zvažoval, že ho s ní praštím do hlavy a zjistím tak, jestli se mu ulevilo. Nakonec jsem to neudělal. Odsunul jsem obraz plínek do nejzazšího kouta mysli − to je vážně <emphasis>hodně divná</emphasis> představa − a ze všech sil se snažil věnovat svému úkolu.</p>

<p>Nakonec jsem mu podal dvě pilulky; jednu si vzal a jednu mi vrátil. Nemůžete vznešeně snášet utrpení, když v první řadě vůbec netrpíte. Já bych ovšem do téhle kategorie nespadal. Kdyby šlo o mě, zhltnul bych je obě. Lepší je bolest způsobovat než jí trpět. Důkladně jsem vyčistil ránu štětečkem, pak kysličníkem, namazal ji antibakteriální mastí, ovázal a píchl mu dvě injekce − jednu s benadrylem pro případ, že by měl alergickou reakci (měl jsem připravený ještě epinefrin pro případ, kdyby reakce byla silnější), a druhou s antibiotiky. Nevím, kde všude pavoučí dráp pobýval, ale v lázni s růžovými lístky to asi nebylo.</p>

<p>To všechno jsem udělal. Bylo by působivé, kdyby se do toho můj mozek víc zapojil na vědomé úrovni, ale mé tělo ani podvědomí nečekalo, až se chytnu. Dělal jsem to tak, jak děláte něco, co už máte důkladně nacvičené.</p>

<p>To je ale šílená práce. Jenže živíme se jí, a podle počtu jizev, které oba máme, už to tak děláme nějakou dobu. Zachraňujeme nevinné a zabíjíme padouchy, zlouny a obrovskou škodnou; je to mnohem zábavnější než pracovat v restauraci, navzdory tomu, co jsem si o tom myslel předtím. U policistů nadpřirozeného světa, stejně jako u lidských, je možné, že se zraní, ale u nás je to jisté. Až dosud jsme to přežili, jinak bych tu nestál a nesnažil se nemyslet na plínky.</p>

<p>Mluvte mi o zlu − jak se ukázalo, Niko v tomto oboru dokáže taky ledacos, když musí. Vím, že to řekl schválně, protože věděl, jak zareaguju. <emphasis>Věděl to</emphasis>.</p>

<p>Chtěl jsem se za to do něj pustit, ale zjistil jsem, že jeho vznešené utrpení se změnilo v spánek. Dobře, dám mu co proto později. Rozhodně mu to nedaruju. Hm. To má určitě taky co dělat s bratrstvím. Posbíral jsem všechny věci z lékárničky. Vzal jsem deku, složenou na konci jeho postele, přikryl ho, vyšel z pokoje a nechal otevřené dveře. Pokud se vám domů pravidelně vkrádají různé věci, je lepší slyšet je.</p>

<p>V kuchyni jsem se podíval, kudy se pavouci dostali dovnitř. Ve vrchním okně byl kruhový otvor, který měl v průměru určitě víc než půl metru. Byl vyříznutý naprosto dokonale, jako by použili nástroj s diamantovou špičkou, a ne dráp. Určitě museli použít vlákna k tomu, aby sklo nespadlo na zem. A pak měli svá psí dvířka.</p>

<p>No, to asi dneska nespravím, ledaže bych pod matrací našel žebřík, který by dosáhl až do druhého patra. Zkontroloval jsem všechny pavouky, abych se ujistil, že jsou skutečně mrtví − a ještě mrtvější. Zbytky hubitelovy nejhorší noční můry. Co kdyby se objevili další? Jeden z těch zkurvysynů… no, vlastně jedna z těch kurev by mohla prasknout jako bublina a ven by se vyhrnulo deset tisíc mrňavých pavouků. Nebyla to zdaleka tak hrozná představa jako plíny, ale stačila k tomu, abych si několik dalších hodin nechal rozsvíceno a případně včas zahlédl osminohé mimčo, které hledá kočárek. Díval jsem se na televizi a zvuk nechal ztlumený. Pak jsem prošmejdil knihovnu a hledal knihy, o nichž Niko říkal, že jsem je četl. Byly tam. Na jednu jsem položil prst a zazubil se. Velká ňadra a pistole − to jde dohromady jako burákova pomazánka a želé; jako vajíčka a slanina; sůl a pepř. Prostě to k sobě patří.</p>

<p>Na boku jinak ničím neozdobené lednice jsem objevil fotku, které jsem si předtím nevšiml. Málem jsem se nepodíval. Nechtěl jsem vidět další fotku, která by se mohla podobat té, již jsem spatřil před recidivou. Nepamatuju si, co na ní bylo, ale stejně vím, že to nebyly dobré zprávy. Jak? Nemám tušení. Není poškození mozku zábavné? Na poslední chvíli jsem se vzmužil a na tuhle se podíval. Na fotce bylo malé dítě, mohlo mu být tak čtyři nebo pět let, které skákalo Santovi po pytlíku. Levná fotka vyfocená elfem v podobně levném kostýmu; tak to u podobných bývá. A já, jak naštvaně skáču Santovi po výbavě. Dítě mělo černé vlasy stejně jako já, ale podle toho jsem to nepoznal. Bylo to v přístupu. Zajímalo by mě, čím mě Santa tak děsně namíchnul.</p>

<p>Zbytek dne jsem strávil uklízením kusů pavouků do pytlů na odpadky. Jsem líný, ale netoužím bydlet někde, kde to bude navždycky cítit mrtvými pavouky. Byla to špinavá práce, ale docela snadná. Ani ten velký, který mě málem přinutil vyměnit si spodní prádlo, nepředstavoval problém. Jakmile byl mrtvý, už žádná arachnofobie. Zrcadla a stvůry mi pořád vadí, ale pavouci velcí tak, že by mohli hrát fotbalovou ligu, se mnou nic nedělají. Jsem divný?</p>

<p>V porovnání s čím? S posledními šesti dny − jedinými šesti dny mého života? Ne, to si nemyslím. A to je samo o sobě ještě divnější.</p>

<p>Když jsem uklidil a naházel pavouky do pytlů, znovu jsem prošel celý byt. To už jsem dělal předtím, pamatuju si to. To nespadlo do jedné z děr v ementálu včerejška. Jenže stejně jako u ostatních vzpomínek, které mi zůstaly, bylo něco mlhavého − jako když se ve vodě chvěje ryba a v jednu chvíli vypadá dvakrát tak velká jako o moment později; jiné zase byly dokonale jasné. Malá prohlídka k osvěžení paměti mi neuškodí − pokud se budu držet dál od fotky v Nikově pokoji. Procházel jsem bytem, nakukoval do zásuvek a skříněk, do ledničky. Dvě vrchní police byly plné cukru a tuku, což znamenalo, že jsou nepochybně moje. Vedle vchodových dveří byla pověšená tabule. Byla rozdělená na dvě poloviny. Pravá část byla nadepsaná <emphasis>Niko;</emphasis> na levé byl nápis <emphasis>Kal</emphasis>. Na Nikově straně byly úhledným a pravidelným písmem zapsány schůzky a úkoly. Některé z nich byly červeně podtržené − spíš kvůli mně než jemu, tím jsem si jistý. <emphasis>Zkontrolovat programování GPS</emphasis> v <emphasis>Kalově mobilu</emphasis>. To bylo zvláštní. GPS je fajn, když chcete najít bratra, na něhož zaútočila banda pavouků a podařilo se mu ztratit paměť; to chápu. Ale tohle znělo konkrétněji, jako kdyby nešlo o běžnou funkci telefonu.</p>

<p><emphasis>Zabránit tomu, aby Kal umřel hlady</emphasis>. Myslím, že bych hlady neumřel a došel si pro něco do obchodu… ale to následující bylo napsané biblicky ohnivými písmeny.</p>

<p><emphasis>Ujistit sousedy, že zápach Kalova oblečení není pach rozkládajícího se těla</emphasis>. Ušklíbl jsem se. Pak tam bylo napsáno ještě něco o tom, že musí zařídit, abych běhal a cvičil a byl tak případně schopen bojovat aspoň s čivavou. Na mé straně tabule bylo písmem tak nečitelným, že bych mohl jít dělat doktora, napsáno: <emphasis>1) Sedět na zadku. 2) Zabíjet</emphasis>. To bylo celé. Náplň mého týdne, tři sta šedesáti pěti dnů v roce.</p>

<p>V bytě nemáme moc rodinných památek. Vtipálek říkal něco o požáru a Niko dodal, že matka uhořela. To znamená, že zřejmě shořely i všechny upomínky na to, „jak jsme byli malí a roztomilí“. Překvapuje mě, že to přežila fotka se Santou. Upomínky však rodinu nedělají. Ty dělají jen přesvědčivou reklamu, v níž jsou falešní lidi ve falešném domě plném falešných památek. Jenže skutečný život není televizní reklama.</p>

<p>Nemám něco mnohem přesvědčivějšího než hmatatelné upomínky na minulost? Mám bratra, který sotva stál na nohou vyčerpáním, když mě našel po čtyřech dnech od chvíle, kdy jsem zmizel. Podle všech náznaků, jichž jsem si všiml, včetně děsivé nápovědy s plínami, soudím, že to byl spíš on, kdo mě vychoval, a ne matka. Projevuje neskutečnou trpělivost, zatímco každý jiný by už hledal baseballovou pálku, s níž by mě ubil k smrti. Jako další důkaz může sloužit boj, jímž jsme dnes prošli. Kdybych měl umřít, on mě do hrobu dobrovolně předběhne.</p>

<p>A jak mu to vracím? Uklidil jsem pavouky do pytlů a řekl mu, ať si nedělá starosti, že se mu bratr určitě vrátí. On to tak chce. Podle toho, co říká, jsem možná šťastnější jen jako část Kala − ta, co se zrodila sotva před týdnem − ale on mě chce zpátky a celého. Moje minulost je i jeho minulostí. Před Dobromilou a Vtipálkem jsme dlouho byli jen sami dva. Těžko žijete s falešnými doklady a lžete snadněji, než byste mluvili pravdu, pokud jste obklopeni milujícím kruhem rodiny a přátel. Na to jsem přišel snadno. Byli jsme jen on a já, a teď ze mě část ztratil. Pokud se mi nepodaří dostat tu část zpátky, nebudeme celí já ani Niko.</p>

<p>Je to zvláštní, ale víc mi záleží na tom, aby byl celý on než já.</p>

<p>Měkký. Jsem tak zatraceně měkký. Vždyť ho dokonce ani neznám. Vím jen to, co mi řekl a ukázal, co cítím a na co si téměř vzpomínám…</p>

<p>Protože předtím jsem si skoro vzpomněl a druhá fotka byla jako kamínek, který spustí lavinu. Účinky jedu pomalu pomíjely. Uviděl jsem fotku a pak jsme šli do muzea, abychom si promluvili s mumií, a potom… sakra. Něco se stalo. Nevím co, ale něco se stalo − něco, na co si nechci vzpomenout stejně jako na fotku. Zároveň to ale bylo… fajn. Byla to bizarní kombinace „nedívej se“ a pocitu, jaký jste prožívali, když jste jako děti jezdili na horské dráze. Nával adrenalinu. Vzpomněl jsem si na část sebe; vracel jsem se domů a nesl si s sebou minulost. Niko říkal, že má minulost je něčím obtěžkaná. To znamená, že jeho taky. Který bratr by dovolil, aby mu vzpomínky zabránily v tom být dobrý bratr, když je ho potřeba?</p>

<p>Rozhodně ne takový, jakého mám já. To už mi ukázal. Zaslouží si něco lepšího a já mu to dám, i když se toho bojím. Jsem dobrý chlap a dobří chlapi nenechávají bratry ve srabu. Spustím tu lavinu znovu bez ohledu na to, jak moc nechci udělat věc, která ji předtím spustila. Je to jen fotka, sakra. Stojím v masovém hrobě pavoučích monster, z nichž jsem spoustu zabil, a bojím se podívat na fotku.</p>

<p>Krucinál, do háje se zbabělostí.</p>

<p>Když se Niko probudil, bylo šest hodin odpoledne. Vyšel na chodbu a na sobě měl naštěstí kalhoty − díky, bože, a dej mi s nahými chlapy na chvíli pokoj − a rozhlédl se kolem sebe. „Uklidil jsi.“ Řekl to tak nedůvěřivě, jako bych zavolal úklidovou službu a vydával to za svou práci.</p>

<p>„To ten puch,“ pokrčil jsem rameny. „To je zjevně motivace, kterou moje lenost nepřekoná. Co noha?“</p>

<p>„Bolí, ale dá se to snést.“ Kulhal, ale ne moc, což bylo dobře, protože jsme museli odtáhnout hodně pytlů s mrtvými pavouky. „Jdu si dát sprchu.“ Na podlaze ležel napůl v koupelně a napůl v chodbě ručník. „Mé vynikající pozorovací schopnosti mi napovídají, že už jsi to udělal. Vyčistil sis zuby?“</p>

<p>„Co jsi zač?“ ukousl jsem další sousto z bagelu s arašídovou pomazánkou a želé. Chleba nám došel. Žvýkal jsem a opřel se lokty o bar v kuchyni. „Zatracená víla Zubnička? Plíny už dávno nenosím. Smiř se s tím.“</p>

<p>Obdařil mě pohledem, který už dokážu jasně identifikovat jako „bratrský pohled“, sebral z podlahy ručník, vešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Čekal jsem, dokud neuslyším zvuk sprchy, a pak jsem několik vteřin počkal. Položil jsem bagel a šel do jeho pokoje. Pamatoval jsem si, ve které zásuvce fotka leží, ale váhal jsem, jako bych to zapomněl. „Vzmuž se,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Je to jen zatracená fotka. Nejspíš tě na ní Niko učí chodit na nočník. Tak se sakra vzmuž.“ Rázně jsem otevřel zásuvku, sáhl dovnitř a vytáhl fotku ven. Zíral jsem na ni. Viděl jsem to, co jsem viděl i předtím. Nespustila se žádná vlna vzpomínek, neobjevila se ani jedna − zatím ne. Ale spatřil jsem to. Spatřil jsem to, co jsem chtěl popřít a nikdy si na to nevzpomenout, a zároveň se do toho plně ponořit.</p>

<p>Spatřil jsem všechno.</p>

<p>Osud je prostý. Volby jsou těžké a svobodná vůle je pro ty, kdo jsou v háji.</p>

<p>A já byl naprosto a dokonale v háji.10</p>

<p><image xlink:href="#_10.jpg" />„Přinutím Vtipálka litovat dne, kdy ti dal ten poukaz. Jeho vánoční dárek pro mě jsou léta trápení z tvé strany. Šejdíři − není divu, že jsou to nejméně oblíbená nadpřirozená stvoření,“ zavrčel Niko. Vydali jsme se k Vtipálkovi, abychom mu osobně řekli, co jsme zjistili o Ammut, a abychom o tom diskutovali, plánovali a tak podobně. Proč jsme prostě nepoužili telefon? Protože ho sakra nezvedal ani neodpovídal na vzkazy v hlasové schránce. Po dvou hodinách jsme to vzdali, zahráli si na Svědky Jehovovy a zaťukali mu na dveře.</p>

<p>Vyfoukl jsem vzduch nahoru, abych se zbavil vlasů v očích. Už chápu, proč jsem nosil culík. Tohle mi příšerně leze na nervy. Pokud to Vtipálek schvaluje, pak to znamená, že je to módní, a já rozhodně módní být nechci. To by znamenalo, že se snažím. Nechci, aby si lidi mysleli, že se snažím. Drsní chlapi, kteří kopou stvůry do zadku, se nesnaží. V tom tkví to tvrďáctví, sakra.</p>

<p>„Tohle jediný bylo čistý,“ zabrblal jsem a potřetí zabušil pěstí na dveře Vtipálkova bytu. „Mám dojem, že asi nerad peru.“ Příčinou Nikovy podrážděnosti bylo tričko, které jsem měl na sobě. Bylo černé. Zjišťuju, že je to totéž jako říct, že voda je mokrá. Vpředu mělo veselými žlutými písmeny napsáno: MÁM RÁD LIDI! A pod tím: CHUTNAJÍ JAKO KUŘATA!</p>

<p>„Neřekl jsi, že máš dojem, že nerad pereš? Protože jestli ano, mohl bych ti ublížit způsoby, o jakých se španělské inkvizici ani nesnilo.“ Snažil se odlehčit zraněné noze, ale nenapadalo mě, jak bych mu s tím mohl pomoct s výjimkou toho, že bych pilulku proti bolesti schoval do tofu a strčil mu ji do krku, jako se to dělá kočkám. Je to tvrdohlavý parchant.</p>

<p>„Říkal jsem ti, aby sis vzal prášek, než jsme odešli,“ řekl jsem mu bez soucitu. „Nebo jsme mohli počkat, až ten chlap vezme telefon, místo abychom mu šli vykopnout dveře. Nesvolávej na můj zadek apokalypsu. Není to moje chyba.“</p>

<p>„Apokalypsu na tvůj zadek?“ Roztrpčení, které předtím nebylo myšleno zcela upřímně, nabralo vážnějších tónů. Starý Kal musel vrčet ještě víc než já. Divím se, že vůbec měl čas dýchat.</p>

<p>Zazubil jsem se. Stálo mě to jistou námahu, ale udělal jsem to. „Hele, středověk je dávno pryč.“</p>

<p>Než mi na to stačil odpovědět, otevřely se konečně dveře. V nich stanul Vtipálek v celé své nahé nádheře a vyštěkl: „Zaklepej jednou, počkej. Zaklepej podruhý, odejdi. Zaklepej potřetí a já na tvoje koule vypustím Salome.“</p>

<p>„Do prdele.“ Zakryl jsem si oči rukou tak rychle, jak to jen šlo. „Ne, počkej, tak jsem to nemyslel. Rozhodně jsem neměl na mysli tohle. Jen slova. Ošklivý slova, moc ošklivý. Stejně bych neměl tolik klít. Za to může Leand… Niko, že mě nevychoval líp. Sakra, ty za to můžeš taky. Když jdeš otevřít dveře, vezmi si sakra něco na sebe.“</p>

<p>„Jsem puk a mám normální pukovské potřeby. Máš dojem, že si ve svém domově nemůžu chodit, jak chci? Jsem uražený jako puk i jako majitel bytu.“</p>

<p>„Není si svou mužností tak jistý, jak by měl být,“ řekl Niko, ale jeho hlas naznačoval, že i když se na můj účet dobře baví, není tak úplně nevyděšený. „Nevyděšený“, existuje to slovo vůbec? A zajímalo mě to v tu chvíli? Sakra, ne. „I když, abych byl fér, v tomhle postavení se není čemu divit.“</p>

<p>„‚Tohle postavení‘ je důvod, proč jsem neotvíral dveře. Zjevně mám na práci lepší věci.“ Nakoukl jsem skrz mezeru mezi dvěma prsty a uviděl, jak na nás Vtipálek rozmrzele mávl, abychom šli dál. Opatrně jsem se vsunul dovnitř, přitiskl se zády k první stěně, kterou jsem našel, znovu sepjal prsty a čekal, až uslyším klapnout dveře do koupelny nebo do ložnice. Skoro už jsem se uvolnil, když vtom jsem ucítil dotek na stehně a okamžitě jsem málem zastřelil Vtipálkovu mumifikovanou kočku se svítícíma žlutýma očima.</p>

<p>„Ty vole.“ Sesunul jsem se po zdi do podřepu a pistole mi volně visela z ruky, zatímco Salome − jo, tak se jmenuje, jsem si docela jistej − se mi stočila kolem krku a předla mi do ucha. Samozřejmě že předení vždycky nezní jako drcení štěrku nebo lavina pohřbívající pod sebou turisty, ale nikdo není dokonalý.</p>

<p>„Raději by ses měl ovládnout, nebo tě Salome sežere zaživa. Miluje strach. Strach je pro tuhle mumifikovanou kočku jako šanta[8].“</p>

<p>Podíval jsem se nahoru a zavrčel, když jsem viděl, jak se Niko baví mou − jo, klidně to přiznám − nefalšovanou hrůzou. Byli jsme v mramorovém foyer. Odtud bylo vidět obývací část, kuchyň, k níž pravděpodobně patří i vlastní kuchař, skrz další dveře jídelnu a přímo proti nám byla chodba, která vedla k ložnicím a kdovíčemu dalšímu, co tam orgiový král měl. Bohatý. Vtipálek je bohatý. Na to ale nemělo smysl plýtvat myšlenkami. To, co mě zarazilo, byla dvě nebo tři zlatě lemovaná bílá peříčka, která ležela nedaleko ode mě v chodbě. Jišijášovo peří. „Tohle rozhodně pracovní vztah se šéfem nevylepší,“ zasténal jsem. „Ten chlap potřebuje nějakej lék proti pelichání. Kristepane.“</p>

<p>„Nechovej se jako dítě.“ Dostal jsem pohlavek − už si na to pomalu zvykám. „Jde o sex. Jsi dospělý muž. Už jsi to dělal, a navíc s neuvěřitelně psychotickou Vlčicí. A víckrát, než bych spočítal.“</p>

<p>„Pak ti nebude vadit, když uvidím tvou Dobromilu, jak se po našem bytě promenáduje úplně nahá?“ Tahle představa mi ve skutečnosti vůbec nevadila. Rozhodně stojí za zapamatování víc než mumie ve sklepě. Myslím, že právě z toho důvodu byla vzpomínka na ni pořád tak živá, prakticky ve 3D. Byla bledá, ale měla ty své vlasy a oči v barvě fialek a pravděpodobně má skvělá st… Tentokrát jsem dostal ránu do čela a druhou si dal o zeď − speciál dvě v jedné. „Au! Sakra, za co bylo tohle?“ stěžoval jsem si a mnul si čelo, pak zadní část hlavy a nakonec zase čelo.</p>

<p>„Víš moc dobře, za co to bylo.“</p>

<p>No, vlastně měl pravdu. Dostal mě.</p>

<p>Za chvíli se vrátil Vtipálek, který nechal toho, kdo ztratil peříčka − jo, jasně, vím, kdo to je, tak sklapni, řekl jsem vlastní hlavě − schovaného v ložnici. Já v tu chvíli seděl na gauči a snažil se rozhodnout, jestli mám zastřelit kočku, která mi teď obskakovala nohu − ani jsem nevěděl, že kočky obskakují − zastřelit Nika, který se sice ušklíbá skoro neviditelně, ale já to poznám, nebo zastřelit sebe. Puk měl na sobě tmavě zelený župan. Plácl sebou na rohový gauč a naléhal: „Vysvětlete mi to, a jestli to fakt nestojí za to, nechám Salome, aby vás oba obskákala k smrti.“ Přestal jsem se snažit setřást kočku a věnoval pozornost Vtipálkovi, což mi v jeho rozvalené pozici umožnilo zjistit, co má pod županem.</p>

<p>Dobře. Budu to já. Zastřelím sebe. S tím už se nedá nic dělat. Strhl jsem si z nohy kočku a hodil ji Nikovi do klína. Pokud je natolik odhodlaný vrhnout se mezi mě a ublížení na zdraví, má šanci. „Mám hlad. Jdu si udělat sendvič. Vy dva… si dělejte, co chcete. Diskutujte. Dívejte se do mapy. Plánujte. Zlá egyptská snobka. Já ten chytrej.“ Ve vteřině jsem oběhl konferenční stolek z obrovského kusu křišťálu a sprintoval do kuchyně.</p>

<p>„Některé věci se nikdy nezmění,“ poznamenal Vtipálek uštěpačně. „Myši vždycky hledají úkryt před mocným jestřábem. Kale? Ten nápis na tričku nemáš přesný. Nechutnají jako kuřecí. Lidi. Spíš jako něco mezi hovězím a vepřovým. Nedívej se na mě tak svatouškovsky, Niko. Toho si užiju dost v ložnici. Mohl jsem buď jíst s domorodci, nebo se přidat ke kapitánu Cookovi na rožni. Stejně to byl pořádný parchant a byl prakticky naložený v rumu. Ani se neopékal, jako spíš vzplál a explodoval.“</p>

<p>Myšlenky na naloženého a opečeného kapitána mě ani zdaleka tak neznepokojovaly jako myšlenky na puka, který nenosí spodní prádlo. Začal jsem se prohrabovat jeho dvoudveřovou lednicí o velikosti sochy z Velikonočního ostrova a sáhl po tom, co vypadalo nejmíň zdravě. Vtipálek naštěstí není Niko. Má rád drahé jídlo, ale to ostatní ho moc nezajímá, zejména pokud jde o srdeční choroby, cukrovku a podobně. Alespoň v tomhle ohledu je stejný jako já. Přesně jako já. Jsme si rovni; v ničem na tom nejsem hůř než on. Vůbec v ničem. Zamračil jsem se a prohledal zásuvku, na okamžik jsem držel ruku nad vidličkou a teprve po chvíli se ovládl. Vzal jsem nůž a začal krájet chleba a bůček.</p>

<p>„Když tak mluvíme o nakládání, přestaň na sebe lít tolik kolínský. Dalila říkala, že ji na mně všude cítí, když jsme ji tuhle potkali.“ To muselo být předevčírem, protože si to pamatuju docela dobře. „Takhle rozhodně nechci působit na sexy vlkodlačice.“ Kvůli Nikovi a své hlavě, která mi ze všech pohlavků začínala třeštit, jsem dodal: „Samozřejmě mám na mysli ty, který bych mohl potkat někdy v budoucnu a co nejsou psychotický mafiánky nebo zabijáci.“ Já na sobě jeho kolínskou necítil, ale ani jsem se o to nepokoušel. Rozhodně ho nepůjdu očichat ani teď, ani jindy. Při té myšlence jsem si málem uřízl palec.</p>

<p>V tom baru už asi nikdy nebudu moct pracovat.</p>

<p>„Moje kolínská, to po mně žádáš hodně,“ řekl puk tak uhlazeně a bez jediného zaváhání, že mi bylo okamžitě jasné, že lže.</p>

<p>Navíc to znamenalo, že se ani nesnažil lhát přesvědčivě. Pukové jsou profesionální šejdíři, jsou k tomu zrozeni i vychováváni − to říkali Niko i Vtipálek. Proč by se obtěžoval lhát kvůli kolínské, jsem nevěděl a bylo mi to jedno. Nehodlám jeho osobní život zkoumat jako zatracený Sherlock Holmes. Snaží se nás zabít stvůry − to stojí za zamyšlení.</p>

<p>Zatímco jsem jedl sendvič s wasabi majonézou, Niko Robinovi všechno řekl: i o mé recidivě do světa zamlžených vzpomínek. Puk si přitom povzdechl, skoro jako by to čekal, ale nic neřekl. Jen poslouchal dál. Už věděl o našich mrtvých klientech i o tom, že se mě Ammut snažila unést proti proudu jako lososa. Takže zbyl jen útok pavouků, o čemž ani nebylo potřeba vyprávět. Zdá se, že se to v mém životě opakuje jako nekonečná smyčka. Nakonec mu Niko předložil mou logickou úvahu o tom, že je Ammut bohatá holka, která si žije na vysoké noze, nejspíš ve vlastním obrovském apartmá.</p>

<p>Hřaduje… neříkal někdo náhodou, že ráda hřaduje? Kdo to říkal? Ta mumie. Ztratil jsem chuť k jídlu. Ale automaticky jsem jedl dál. Ta zatracená mumie… Wahanket… on je to, co se mi včera přihodilo. On je to, na co jsem si nechtěl vzpomenout. Najednou se mi všechno vyjasnilo: malý pavouk, který mě napadl, Niko ho zabalil a poslal Vtipálkovi, cesta do muzea, záblesky v temnotě; dušení, oheň, sekera a pocit − pocit, jako bych sám sobě potřásl rukou a potkal se tváří v tvář. Jako bych konečně věděl, kdo jsem.</p>

<p><emphasis>Toooooohle</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je Kal</emphasis>.</p>

<p>A pak recidiva. Velice vhodně načasovaná recidiva zkombinovaná s fotkou a pavoukem velikosti bígla, to všechno vedlo k jedinému závěru. Možná nakonec jsem Sherlock Holmes. Ale to už jsem věděl před několika hodinami, když jsem podruhé uviděl tu fotku a věděl jsem, že se musím rozhodnout. A teď vím, co s tím udělám.</p>

<p>Měl jsem recidivu, ale kdybych se vsázel, a možná se dokonce ukáže, že to tak je, vsadil bych na to, že už žádnou mít nebudu.</p>

<p>„Ty?“ Mé myšlenky i konzumace sendviče byly přerušeny. „To ty jsi na to přišel? O Ammut? To jsi vymyslel ty? A vůbec − ty víš, jak používat mapu?“ zeptal se Vtipálek s dávkou pochybností tak velkou, jako byla dávka zelené majonézy, která ukápla z mého sendviče na žulový kuchyňský ostrůvek.</p>

<p>„Tak jo. Už dost. Kdo jsem předtím byl? Někdo, kdo má mozek jako pudl?“ Ukousl jsem si další sousto a vztekle je oba pozoroval.</p>

<p>„Nechtěl bych urazit pudla, ale…“ puk zvedl ruce. „Vtípek. Jen legrace, přísahám. Ne, jsi dost chytrý s pamětí i bez ní. Jen máš prostě jiné priority.“ Očima sledoval další kapku majonézy. „Ne, pokud jde o čistotu nebo apetit − to se nezměnilo − ale… no, to je jedno. Fajn. Ammut se maskuje jako velká dáma nebo starší bohatá ženská, co si místo zajíčků ráda hraje se životní silou. Jsem si jistý, že Dobromila nebo já jsme na ni narazili. A měli jsme štěstí, že nás nevysála.“</p>

<p>„Možná,“ začal Niko a pozoroval kočku, která mu útočila na cop s výrazem někoho, kdo se chystá překvapit piraňu proktologickou prohlídkou, „že monogamie ti zachránila život.“</p>

<p>„A zbytku světa zachránila příčetnost.“ Dojedl jsem sendvič a vydal se do lednice pro druhé kolo. Chuť k jídlu se mi nevrátila, ale tělo zvítězilo nad mozkem. V tu chvíli jsem však uslyšel v jedné z ložnic pohyb. „Sakra. Musím jít. Nějak to zařiď. Možná nějakou společenskou věc. Poklábosit s boháčema a s děvkou, co vysává životní sílu. Pak ji zabij. Dobrej plán. Zavolej nám. Potom.“ Během pěti vteřin jsem vběhl do obýváku, vzal Nika za paži, vystrkal ho z bytu a bouchl za námi dveřmi. Rozhodně jsem necítil ani náznak viny, že jsem vytáhl nápad se společenskou událostí, aniž bych Nikovi přiznal podíl − kvůli tomu jsme vlastně šli za Vtipálkem. Když se to přidá k inspiraci s mapou, vyjdu z toho jako génius.</p>

<p>„Pokud jde o Vtipálkův soukromý život, jsi příšerný zbabělec. Skoro se stydím označovat tě za rodinu.“</p>

<p>Byl si sebou tak jistý, i s malinkou šupinkou mumifikované kočičí kůže na černém triku. „To chceš, abychom tam šli zpátky a diskutovali o tom, co si na tu slávu oblíct na sebe, s pukem, kterej nenosí spodní prádlo, a mým šéfem, chlapem s křídlama a mečem? Mimochodem, nevíme, kde všude ten meč předtím byl.“</p>

<p>„Nerad souhlasím s Robinem, ale potřebuješ terapii. Vážně. To, že jsi přišel o panictví až ve dvaceti, zřejmě zanechalo těžké stopy na tvé psychice.“</p>

<p>„Ve dvaceti?“ zasténal jsem. Až <emphasis>ve dvaceti?</emphasis></p>

<p>„No, možná ti bylo dvacet jedna,“ zauvažoval s úsměvem.</p>

<p>Tohle se prostě lidem neříká, i kdyby to byla pravda. Parchant. Nemluvil jsem s ním až do chvíle, kdy jsme dorazili do baru. To už bylo jedenáct večer, ale kdyby bylo jedenáct dopoledne, vyšlo by to nastejno. Hřích má otevřeno dvacet čtyři hodin denně. Proto mám rád New York… aspoň myslím. Je to dobrý důvod. Tenhle bar se ale od peri baru výrazně lišil. V první řadě to byl čistě Klanový bar − samí Vlci. Chlupatá koule u každého stolu.</p>

<p>Mimochodem, už se vám někdy před obličejem bimbalo osm párů prsou? Můžu to jen doporučit. Zamířil jsem přímo k pódiu. „Já myslel, že nás nenávidí?“ řekl jsem roztržitě, zatímco jsem z kapsy doloval peníze. „Zvlášť po tom, co umřela ta jejich spojka s náma − ten, o kterým Dalila prohlašuje, že ho zabila, a snaží se Ammut ukrást všechnu slávu?“</p>

<p>„Vukasin. Tohle je jeho bar. Možná nás nenávidí, ale ctí slovo,“ odpověděl mi a následoval mě. „A také naši dohodu. Prozatím.“</p>

<p>Vukasin, ten mrtvý Vlk. Mohlo mě to napadnout, jenže já se soustředil jen na prsa. Mám priority, ne?</p>

<p>Striptérka se připlížila k okraji pódia, očichala mi vlasy a prohlásila: „Lupu sice nenávidíme, ale teď ji ctíme jako svou smečku. Dalila je naše alfa.“ Předvedla nám, že Vlci slyší sakra dobře, ale ta prsa? Lepší. Osmerčata se mi dál natřásala před obličejem a já se nemohl rozhodnout, kam přesně mám strčit bankovky. V tomhle baru byla mnohem větší tma než v Devátém kruhu − a i tam je docela přítmí. Tady však poblikávalo dost červených světel na to, aby zanechala odlesky ve vlčích očích a ještě zvýraznila ta děsně důležitá prsa. Hosté se neobtěžovali se po nás dívat, kromě toho, že se ušklíbli nad tím, že jsme lidi… ovce… i když možná ovce, které vědí o nadpřirozeném světě. Nedívali se, ale čmuchali. Zachytili pach kovu − pistolí a nožů − pak pokrčili rameny a dál nás ignorovali. Ovce, ale ozbrojené ovce, a navíc chytré ovce, o nichž jim alfové řekli, že je mají nechat na pokoji, dokud se nepostarají o Ammut. Nebude jednodušší dát si pivo a koukat na tancující Vlčice?</p>

<p>S tím jsem rozhodně souhlasil. „Řada jedna, dvě, tři, čtyři nebo tanga? Můžeš mi poradit?“ zeptal jsem se striptérky a mával bankovkami.</p>

<p>Niko mě stáhl dolů a usadil na židli u pódia. „Hledáme Vukasinova betu nebo jeho družku. Jsou tady?“</p>

<p>Vlčice měla hřívu vlčích chlupů, vlčí oči, uši a vůbec všechno vlčí kromě lidských prsou, zadku, nohou a rukou, díky nimž se mohla svíjet hlavou dolů kolem tyče. To jsem zahlédl, jakmile jsme vcházeli, a uložil si ten obrázek do paměti, abych to později přezkoumal. Bylo to podivné a bizarní, ale nehodlám odsuzovat porno zdarma − chlupaté, nebo ne. Teď se změnila do úplně lidské podoby… až na divoké žluté oči. Taky mi chybělo těch několik párů prsou.</p>

<p>Postavila se na všechny čtyři, přestala mě očuchávat a pohodila divokou hřívou červenohnědých vlasů, které jí sahaly až k pasu. Tohle rozhodně nebyl vlk převlečený za babičku. Jestli má babičkovské šaty, nechala je doma. Sáhl jsem do kapsy, abych našel další bankovku. „Vukasin družku neměl, ale já s ním byla. Jmenuju se Našika.“ Přejela mi prstem po bradě a pak si ho olízla, jako bych byl těsto na koláč, které ukradla z mísy. „Jsem jedna z mála, kdo z naší smečky přežili. Po tom, co Dalila zabila Vukasina, se vrhla na jeho smečku. Mně dovolila, abych se přidala k Lupě, protože jsem Vlčice, ne Vlk, a k tomu kříženec. Ze stejného důvodu mě Vukasin nechtěl učinit svou družkou. Jsem Jen Vlk. Moje potupa mě zachránila.“ Ukázala si na oči, aby to zdůraznila. „Vlčice z dobrého chovu neměly to štěstí, aby dostaly pozvání.“ Znělo to spíš tak, že kdo nedostal pozvání, nepřežil. Dalila sice nebyla ten, kdo Vukasina skutečně zabil, ale dostala téměř celou jeho smečku. Nejspíš jí teď patří i bar.</p>

<p>„To tedy znamená, že nemáš Dalilu úplně v lásce? A nebránila by ses tomu, abys nám objasnila její plány ohledně Ammut a nás?“ Nikovi se v ruce objevil vějíř bankovek, načež se posadil vedle mě… tak si sedá vždycky, jak jsem si všiml − zdánlivě uvolněně, ale připravený ve vteřině vyskočit. Od setkání v Jižní Karolíně jsem se toho o něm a jeho chování naučil už hodně, když pominu pár mezer ze včerejška. Trénuje… neustále. Cvičí kvůli své práci každou volnou minulu dne. Ale co je jeho skutečná práce? To už jsem viděl. Udržet malého bratříčka v bezpečí před monstry, jakkoli jsem se zatím o sebe dokázal postarat sám… až na ten případ s Ammut.</p>

<p>Během své „záchrany“ jsem se ptal, proč mě nemohli nechat pracovat v restauraci − byl bych tam sám, ale široko daleko taky žádné stvůry. Neodpověděl mi.</p>

<p>Jenže jako odpověď stačila halloweenská fotka… a brzy se dozvím i správnou otázku k ní. Proč tohle dělám. Proč mě bratr, tak ochranitelský, že by mě strčil do bubliny, kdyby mohl, nechá žít život, který podle všeho nebude trvat moc dlouho.</p>

<p>A proč jsem na fotce osvětlené bleskem jediný, kdo stojí ve stínech.</p>

<p>Anebo, což je ještě důležitější, proč se víc nesoustředím na nahá prsa před sebou. Teď už byla jen dvě, ale pořád vypadala skvěle a rozhodně by bylo snazší a příjemnější soustředit se na ně. Rozdělil jsem pozornost mezi ně a Nika, který pořád hovořil s Vlčicí, a její nahota se od něj odrážela, jako by měl silový štít − nebo žárlivou upíří přítelkyni.</p>

<p>„Ne, novou alfu nemám nijak v lásce, ale respektuji ji. Jsem z Klanu. Jsem Vlk. Nezradím ji. Kdybych zradila ji, zradila bych i sebe.“ Vytrhla mu bankovky z ruky a chňapla i po těch, které jsem měl omotané kolem prstu, a to tak rychle, že mě jimi málem řízla. „Říct ti, že Lupa čeká, až najdete požíračku životů, aby vás pak nová alfa mohla zabít a vzít všechny zásluhy na sebe, by nebylo zrovna klanové chování, že?“ Předklonila se, natočila hlavu na stranu a chvíli mě pozorovala zvědavýma očima, načež mě políbila. Bylo to rychlé a krátké, ale rozhodně jsem cítil jazyk a pachuť mědi. Pak se odtáhla. „Jen ovce. Možná chytrá, ale jen ovce. Co na tobě naše alfa Dalila viděla?“ Zvedla se a odkráčela z pódia, aby ji vystřídala jiná striptérka.</p>

<p>Zkoumal jsem chuť krve v ústech a zjistil jsem, že to není tak špatné, jak jsem čekal. „Cesta do vlčího striptýzu jen proto, abychom zjistili, že Dalila, moje ex, která má nepochopitelnou slabost pro ovce, nás zabije a ukradne všechnu slávu?“</p>

<p>Niko už mě strkal ze dveří. „Ne. To bylo jasné. Tohle bylo proto, abychom jí dali vědět, že to víme. Našice sice Vukasin schází, ale předstírání, že se chce pomstít a dá nám informace, nebylo nic jiného než právě to. Předstírání. Je z Klanu a všichni v Klanu jsou věrní alfovi… pokud ho nedokážou dostat. Tahle malá červená Vlčice by na Dalilu neměla ani v nejlepší kondici. Řekne jí to,“ vysvětlil mi. „Chci, aby se Dalila pořádně zamyslela. Nepotřebujeme, aby nám doslova stála za zadkem, až se budeme pokoušet dostat Ammut. Dalila si věří, ale my už ji jednou porazili. Ví, že se nenecháme dostat tak snadno jako naši klienti.“</p>

<p>„A to jsi jí nemohl napsat e-mail, že víš, co chystá,“ procedil jsem mezi zuby, „a ušetřit mi padesát babek? Říkal jsi, že potřebuju sexuální terapii. Tady jí byla spousta, jen kdyby měl někdo chuť slitovat se nad ubohou ovcí. Ale sáhnul jsem si, teda kromě nejkratšího − aspoň doufám − polibku svýho života? Ne, nesáhnul.“ Automaticky jsem sklonil hlavu, abych uhnul pohlavku.</p>

<p>Mozek jako pudl, to tak. Tohle jsem se naučil pěkně rychle.</p>

<p>Když jsme se vrátili domů, pořád jsem v puse cítil krev. Spolu s wasabi majonézou to nebyla zas tak hrozná kombinace, ale pořád to byla krev. A doma na nás čekala další. Okno jsme pořád nespravili… je tak vysoko, že dostat někoho tam nahoru, aby to udělal, bude pěkná otrava. Mám dojem, že v blízké budoucnosti budu muset zjistit, jak vyměnit sklo v rámu a kde v New Yorku sehnat takhle vysoký žebřík.</p>

<p>Krev se dovnitř dostala právě dírou v okně… v osmi lidských srdcích. Cítil jsem ji blok daleko − i když jí bylo málo − a právě proto Nik otevřel dveře a vešel dovnitř přede mnou. Vytasil meč a mně vrazil loket do břicha, abych zůstal vzadu. Vůbec ho nezajímalo, že on kulhá, zatímco já jsem v nejlepší kondici, tedy alespoň od hlavy dolů. Chvíli jsem uvažoval, že ho do toho špičatého lokte střelím, ale střelit ho kvůli jeho vlastní ochraně, to by mohlo být vnímáno jako extrém. No, možná ne.</p>

<p>Existuje pouze jeden způsob, jak na to přijít.</p>

<p>Představy o zničení nindžova loktu jsem na chvíli odsunul stranou, následoval ho dovnitř a zavřel za námi dveře. Krev byla uvnitř cítit víc, ale ne nesnesitelně. Nebylo jí totiž moc. V srdcích vyrvaných z těla jí moc nebývá, protože většina zpravidla zůstane v těle. Nějaká navíc vytekla cestou, takže zůstalo jen pár lžiček a pach syrového masa. To je všechno, co zbylo z osmi lidí − pach syrového masa. Nebyli to pavouci a ten někdo nepřišel rozbitým oknem. Odemkla zámek − rozhodně to byla ona, její silný parfém jsem úplně cítil na jazyku − a roznesla srdce po bytě. Jedno dokonce na kuchyňské lince plavalo v hranaté váze japonského stylu, o níž jsem ani nevěděl, že ji máme.</p>

<p>Ne že bych toho věděl nějak hodně. Ještě ne.</p>

<p>Brzy.</p>

<p>Zíral jsem na srdce plovoucí ve váze. Bylo malé − srdce dítěte. Je únor; to byla jedna z prvních věcí, kterou jsem si zjistil, když jsem se v Nevah’s Landing snažil zorientovat. Je únor, ale není ještě k tomu i svátek? Nějaký, který je spojený, kromě jiného, se srdci?</p>

<p>Ty vzpomínky dostanu zpátky zatraceně brzy, abych věděl, co s takovými věcmi dělat. Kam strčit podobné pocity, protože je rozhodně nechci prožívat. Pokud žijete takovýhle život, musíte mít na tyhle věci v duchu skříňku, kam byste je zavřeli. A potřebujete silné řetězy, jimiž byste ji omotali. Pak ji musíte hodit na dno oceánu. Tu zatracenou skříňku musím najít.</p>

<p>„Je dneska Valentýn?“ zeptal jsem se. Neznělo to jako můj hlas a neznělo to ani jako hlas starého Kala, protože Leandros se na mě upřeně zadíval − byl to jeden z pohledů, který jako by říkal: „Počkej tady, bratříčku, já jen najdu svěrací kazajku.“</p>

<p>Ignoroval jsem ho. Probudil jsem se na pláži a kolem mě leželi čtyři zatraceně obří pavouci, které jsem sám zabil. Já. Já sám. Jen já a monstra. Nikdo jiný. Žádní starší bratři, kteří by mě chránili před realitou. A stejně jsem přežil. Vlastně, na chlapa s půlkou mozku jsem přímo <emphasis>exceloval</emphasis>. Nepodělal jsem se z toho tenkrát, nepodělám se ani teď. „Srdce a kytky. Kde jsou teda kytky?“ A kde je Požíračka srdcí? Kde je Ammut?</p>

<p>Na světle šedé kuchyňské lince byla slova napsaná trochu krve, která zbyla. Na vražedkyni má pěkné písmo. Úhledné. Citelné. Psané inkoustem z mrtvého, stejně jako když dostala naše klienty. Napsala tři slova: dej mi je. Znova to samé, co napsala na zeď v té boudě. Aspoň to nebylo v hieroglyfech. Vsadil bych se, že by si Niko musel dojít pro slovník. No, nebo možná ne.</p>

<p>„Dej mi je.“ Niko už prohledal celý byt. Já se tím neobtěžoval. Po testu s nemrtvým v koupelně už se vždycky čichem ujistím, jestli jsme tam sami, nebo je tam ještě někdo jiný. Až na dusivý květinový parfém a smrt, již za sebou zanechala, byla dávno pryč. Niko mi četl přes rameno: „Dej mi… co jí máme dát?“ zeptal se. „Už si přece bere, co chce. Co bychom jí měli dát? Proč to pořád opakuje?“</p>

<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>parku</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Dej mi je</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Stromy, tráva, všude kolem pavouci</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Dej mi je. Ty víš. Teď, když jsou ti skuteční a praví pryč, už to víš jen ty. Jak jsi sobecký, kříženče. Necháváš si je pouze pro sebe</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Blíží se pavouci, a víc než čtyři. Nejmíň dvacet</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Dej mi je</emphasis>.</p>

<p>Možná že bylo Valentýna tenkrát. Vysvětlovalo by to ozvěnu v mé hlavě, i když ne tu pitomou říkanku.</p>

<p><emphasis>Mnoho tmi narůst musí, než vykvete růže</emphasis>.</p>

<p><emphasis>A potom zvuk dvou střílejících pistolí, následovaný…</emphasis></p>

<p><emphasis>Nedám ti ani hovno, ty zatracená mrcho, takže si naser</emphasis>.</p>

<p>Je tak roztomilé, když se vám v hlavě usídlí úplně nový hlas. Mám tam sebe, dva hlasy z doby před ztrátou paměti, které mají na všechno radikálně rozdílné názory, a teď tu mrchu Ammut. Radost a všeobecná dobrá nálada jsou snad příliš dobré na to, aby to byla pravda.</p>

<p>Střelil jsem do vázy. Nezasáhl jsem srdce; to jsem ani nechtěl. Chtěl jsem jen, aby zmizela celá ta hrůzná post-valentýnská podivnost. Aby zmizela smrt dítěte. Ta písmena… slova… pryč s nimi. Voda je nespláchla, na to byla už příliš zaschlá. Ale alespoň šla snáz smazat chomáčem papírových utěrek.</p>

<p>„Kale,“ pravil to, jako by chtěl říct, že je to dobré, ale sám věděl, že není. Jenže je to starší bratr a musí něco říct dokonce i tehdy, když není co. Drhnul jsem písmena a soustředil se jen na ně, a ne na rozbité sklo. Když jsem se řízl, ozval se Niko: „Kale. Přestaň. Okamžitě.“</p>

<p>„Proč? Protože trocha mojí krve je horší než hromada srdcí po celým bytě?“ Osm lidí − devět, jestli jedno najdu pod polštářem − kvůli nám zemřelo. Lidi. Děti. Sakra, děti. Dobře, nakonec se z toho asi trochu podělám. Není se co divit. Nemůžete ignorovat tolik smrti, když je to vaše vina.</p>

<p>Krátký záblesk vzpomínky ve mně zanechal dost silný dojem. „Na něco jsem přišel.“ Vydechl jsem a potom zamumlal, zatímco jsem dál pokračoval v drhnutí: „Tak trochu. Byl jsem v parku. Myslím, že to byl Central Park. Všude byli pavouci a pamatuju si, že mi ženskej hlas říkal, abych jí je dal. Dej mi je. Nemám představu, o čem mluvila, jak vypadala nebo jak se mi podařilo uniknout víc než dvaceti podělanejm pavoukům nepenthe. Jsem dobrej, ale takhle dobrá není ani skvostná kombinace Chucka Norrise a Samuela Jacksona.“ Hodil jsem promočené utěrky do umyvadla. Do háje. Jediným důvodem, proč znám slovo „skvostný“, může být Vtipálek. Později mu budu muset poděkovat tím, že ho nakopu do zadku. Doufám, že bude mít kalhoty.</p>

<p>„Pokud se tohle stalo, pak nechápu, jak jsem to mohl přežít, ale nějak se mi to podařilo. Potom ale navíc nechápu, proč bych ti to neřekl, než jsem se vydal na jih, na bláznívej hon za nějakou kněžkou.“</p>

<p>Vzal další chomáč utěrek, které jsem vytáhl, ale neupotřebil. Složil je do úhledného čtverečku a podal mi je. „Krvácí ti ruka.“ Přiložil jsem bílý čtverec na ránu a díval se, jak rudne. „Možná jsem si myslel, že při marném hledání nějaké fiktivní kněžky v Jižní Karolíně budeš víc v bezpečí, dokud nezjistíme, co od tebe Ammut tak zoufale chce získat, protože tehdy jsi to taky nevěděl. ‚Dej mi je‘ ti nic neříkalo. Nikomu z nás.“</p>

<p>„A tak jsem vyrazil, ale pavouci mě sledovali. Nakonec se ukázalo, že to zas tak bezpečný nebylo, co?“ Rána mě nebolela. Ty hluboké ze začátku nikdy nebolí. „Kousli mě, když jsem hledal něco, co neexistuje, přišel jsem o vzpomínky a tobě trvalo čtyři dny, než jsi mě našel v Nevah’s Landing, kam jsem náhodou zabloudil, protože moje podvědomí si upamatovalo na starý dobrý časy, když jsme byli děti a poflakoval se tam Petr Pan? Nevěřím tomu, že bych tam vůbec vyrazil. A co těch dvacet pavouků a falešná egyptská bohyně? Jak jsem jim unikl? To jsem sakra letěl?“ Upustil jsem zkrvavenou utěrku na podlahu. „To jsou ty nejhorší žvásty, jaké jsem kdy slyšel, a nepotřebuju paměť, abych to věděl. Není to ani lež. Kristepane, není to ani půlka lži. Kde je v tom nějaký vysvětlení. Copak jsme nevyrostli na útěku s mámou, která okrádala zákazníka za zákazníkem? To jste říkali ty i Vtipálek. Tak ty ses od ní, Leandrosi, nic nenaučil.“</p>

<p>„Umím lhát.“ Vypadalo to, že se ho nedotklo to obvinění, ale spíš použití jeho příjmení.</p>

<p>„Ty umíš lhát? Tak mně teda ne.“ Pokud se snaží lhát mně, tak mu to fakt nejde. Vlastně to z něj dělá dobrého bratra. Já měl právě v tu chvíli pocit, že nejsem dobrý vůbec v ničem. „Já uklidil pavouky, ty můžeš uklidit tohle.“</p>

<p>Naposledy jsem se podíval na malý, ubohý kousek masa na lince a na zlomek vteřiny se mi to zdálo ještě horší než smrt kosa. To, co uvnitř člověka působí jako zázrak, není venku nic než masitý náhrobek.</p>

<p>„Ta mrcha se vzdala svačinky jen proto, aby nám nechala vzkaz.“ Který jsme stejně nepochopili. Osm zmařených životů, a nedozvěděli jsme se nic. „Znova říkám, že vy lidi byste vážně měli začít používat email.“</p>

<p>Práskl jsem za sebou dveřmi do svého pokoje, lehl si na postel a začal z bundy vytahovat nože, které jsem pak vrhal na zeď. Už na ní stálo „Naser si“. Uvidíme, jestli se k tomu dá něco přidat. Niko za mnou nešel. Moudrý muž… mizerný lhář, ale moudrý muž. Po několika hodinách jsem došel k názoru, že dospělý chlap netrucuje u sebe v pokoji. Byly skoro dvě hodiny v noci. Zamířil jsem ven a sám − protože jsem to potřeboval, být sám. Ne abych našel egyptskou stvůru, ale abych našel něco ze sebe, protože Niko dělá všechno pro to, aby starý Kal zůstal pohřbený, zatímco po něm srdceryvně truchlí s každým nedotaženým pohlavkem, každou příšernou lží a každou ztracenou hodinou spánku. Není jediný, kdo má dobrý sluch. Poslouchal jsem ho půlku noci. Cvičil; snažil se uklidnit rozbouřenou mysl ve vyčerpaném těle. Když jsem procházel kolem, kopl právě kopem s otočkou do jednoho z boxovacích pytlů. „Použij ochranu“ a „Vyčistil sis zuby?“ bylo to jediné, čím reagoval na to, že jsem ho nepozval, aby šel se mnou.</p>

<p>Bože, to je ale mizerný lhář. „Na prd“ to ani zdaleka nevystihuje.</p>

<p>Mělo by být dobré snadno prokouknout někoho, kdo by chtěl být… kdo je můj bratr. Ale není. Jen mě to přimělo přemýšlet o tom, proč mi vůbec lže. Jasně, má dojem, že jsem takhle šťastnější, a ta zatracená halloweenská fotka mu dala za pravdu. Říkám to nerad, ale je to tak.</p>

<p>Jenže je jedno, co plyne z fotky a jestli mám pravdu. Jde o to, <emphasis>jak</emphasis> mi lže. Jsou to divné lži, jako by naše zkažené dětství nemohla vysvětlit žádná lež. Spousta dětí má mizerné dětství. No a co. Proč se tolik snažit lhát a vysvětlit něco, co je dneska skoro normální?</p>

<p>Nikdo mi však nemusel vysvětlovat, proč se mě vydal sledovat. Na paži mám tetování. Niko mi řekl, že nápis na něm latinsky znamená „bratři ve zbrani“. Věřili byste tomu? Divím se, že nejsem parazitické dvojče, které má v podpaží, hladí ho po hlavě a krmí čokoládovým pudinkem − tak jsme si blízcí. Nechat mě vydat se o samotě do města a stát se terčem útoků pavouků a snobské požíračky srdcí? To nikdy nedopustí. Neumí mi lhát, ale umí mě sledovat, aniž bych ho viděl. Stejně jsem nějak tušil, že je za mnou. Na to jsem ho nemusel vidět. Prostě jsem to cítil a nebyla k tomu potřeba žádná nefunkční mozková buňka.</p>

<p>Na bratra dává pozor neustále.</p>

<p>O dva bloky dál jsem se zastavil a váhal jsem kam jít. Nakonec jsem zamířil na St. Mark’s, abych chytil metro. Vědomě jsem se snažil nedívat přes rameno. Proč mu to kazit? Nevím o tom, že by Niko měl podobné tetování, ale kdyby nějaké měl, jsem si jistý, že by na něm bylo napsáno: <emphasis>extrémně starostlivý bratr, který vám nakope zadek</emphasis>. Pochybuju, že by to někdo dokázal přeložit do latiny, ale přesně to by tam bylo doplněné nindžovskou hvězdou nebo dvěma zkříženými sójovými boby podle toho, jakou by měl zrovna náladu. Oznamoval by tím svou misi celému světu.</p>

<p>Koneckonců, měnil mi plíny.</p>

<p>To mě přimělo k rozhodnutí. Žádné další váhání. Alkohol − potřebuju alkohol. Niko si mě může sledovat, jak chce, a když na to přijde, může pak mé bezvládné tělo dotáhnout domů. Potom si může hrát na extrémně starostlivého bratra, který uhýbá opileckým zvratkům − to nezní tak hrdinsky jako nápis na tetování, ale mně je to jedno.</p>

<p>Šel jsem do Devátého kruhu, a to kvůli třem věcem. Vím, jak se tam dostat, protože už mi udělili exkurzi do mého bývalého života a tahle informace nespadla do žádné z černých děr, jež mi ze včerejška udělaly jeden velký otazník. Navíc jsem věděl, že tam bude někdo, s kým chci mluvit. A samozřejmě tam bude i velká spousta alkoholu. Zanedlouho jsem se nacházel na straně baru, která se mi nezdála tak úplně správná, a přede mnou stálo pivo a whisky.</p>

<p>„Silnější alkohol obvykle nepiješ. Většinou zůstáváš u piva.“</p>

<p>Vedle mě se posadil Vtipálek, s nímž jsem rozhodně mluvit nechtěl. Hodil jsem do sebe panáka whisky. „Proč to?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Vaše matka vášnivě ráda pila. Podle toho, co vím, bych řekl, že se stejnou vervou přistupovala ke spoustě věcí, ale alkohol byl jedna z jejích hlavních posedlostí.“ Vedle jeho skleničky stály dvě láhve vína. Viděl jsem, co dokáže vypít. Alkohol by pro něj mohl představovat problém pouze tehdy, pokud by mu ho někdo dával přímo po sudech. „Následkem toho ty i Niko pijete zřídkakdy. Pokoušet osud v podobě špatných genů není vždycky dobrý nápad.“ Na chvilku se zamyslel a pak si se mnou přiťukl. „Na druhou stranu, osud je prostě osud a někdy se s ním člověk naučí žít, i když se mu úplně nelíbí. Pokud si v divočině své amnézie nevzpomeneš na nic jiného, Kalibane, pak tohle si pamatuj. Dobře si to pamatuj.“</p>

<p>Tohle byla zatraceně dobrá lež − taková, která vlastně ani lež nebyla. Něco mi sdělil, něco důležitého, ale já z minulosti ještě nevím tolik, abych pochopil, co to bylo. „Nadšení pro alkohol, jo?“ Nebere si servítky.</p>

<p>„Opravdu velké. Navíc vás slovně i emočně týrala, zvlášť tebe. To vysvětluje, proč Niko kromě toho, že je bratr, působí taky jako tvůj ochránce. Sofie si vážně ráda přihnula.“ Nalil si třetí sklenku. „Taky to byla zlodějka, lhářka a coura. Tyto tři kvality většinou velice oceňuji, ale v jejím případě, v kombinaci s mateřským instinktem pavouka slíďáka[9], nám ostatním lhářů a zlodějům dělá ostudu. Pokud jde o spouštění se, často mi za mé oslnivé výkony nabízeli peníze, ale já si je nikdy nevzal.“ Zazubil se a nalil víno ještě do další skleničky. „Ale je dobré vědět, že pokud by mě jednoho dne omrzelo lhát a krást, mám v záloze jinou kariéru.“</p>

<p>„Až na to, že…“ ozvalo se za ním výhrůžně.</p>

<p>Vtipálek podal další nalitou skleničku Jišijášovi, který měl tentokrát křídla schovaná a kolem nebylo žádné peří. „Pokud je to za peníze, není to podvádění. Je to poctivé povolání, které dlouho vydrží. Když někdo umírá bez jediného centu v nějaké díře, monogamie může být docela obtížná… nebo mnohem snazší. Záleží, jak to vezmeš.“</p>

<p>Jišijáš se na něj upřeně zadíval a puk si povzdechl. „Jen si vzpomeň na příběh o dobrém Samaritánovi z té knihy, kterou máš tak rád. Vytáhnout okradeného z díry, dovést si ho domů a tam ho <emphasis>natřít olejem?</emphasis> Vím, že tenkrát se lidi rádi natírali olejem, nohy a všechno, ale když tě zbijí a okradou, olej není zrovna to, co potřebuješ. Věř mi, za tím příběhem je víc, než si lidi myslí.“ Jišijášův pohled nabral parametrů supernovy. „Dobře, dobře. Půjdu ke stolu. Až proberete ty důležité věci, co musíte probrat, mávni na mě. Mám v kalhotách něco mnohem důležitějšího. Je zaprášený a nepoužívaný už pět hodin. Á, u stolu šest sedí sirény. Možná by mi mohly zazpívat litanii o vysloužilém válečníkovi.“</p>

<p>Odešel a začal své monogamistické vizitky rozdávat sirénám, nádherným ženám s nazelenalou pletí. Jišijáš na dva loky vyprázdnil sklenici. Potom jsem se ho zeptal: „Proč? Chlap a pták, proč? Proč Vtipálek? To je tak těžký dostat tě do postele? A přestane on vůbec někdy mluvit na tak dlouho, aby vážně stačil někoho vojet?“</p>

<p>Chytil mě zezadu za vlasy a praštil mi hlavou o bar. Měl tolik slušnosti, aby mě neuhodil tak tvrdě, až bych si zlomil nos, a já měl zase tolik slušnosti, že jsem ho okamžitě nezastřelil pistolí, již jsem mu přiložil ke krku.</p>

<p>„Prokaž mu respekt, který si zaslouží. Je to tvůj nejlepší přítel. Zná tě.“ To musela být pravda, protože Vtipálek nevyrazil k nám, aby to vyřešil. Věděl, že jeho okřídlená drahá polovička mi nerozmázne mozek po baru a já ho nezastřelím za to, že se o to pokusil. Niko, který se skrýval někde ve stínech před barem, taky nepřišel… ani aby zabránil násilí, ani aby pomstil fakt, že mi pivo nenaservírovali v kojenecké lahvičce. Jišijáš nepředstavuje hrozbu − a není to stvůra. Je to jen můj občasný šéf.</p>

<p>Narovnal jsem se, schoval jsem pistoli a prohrábl si vlasy, abych něco viděl. Jestli mi rychle nedorostou, nechám se ostříhat na ježka. „Zná mě. Je to můj nejlepší kamarád. To mi říkají všichni, ale jak si tím můžu bejt jistej?“ Nastal čas na fakta. Vzhledem k rozhodnutí, které jsem učinil kvůli potřebám vlastního bratra, a navzdory fotce − pořád si přeju, abych ji radši nikdy neviděl − potřebuju fakta, která by to podložila. Proto jsem přišel. Jišijáš Kala znal, ale jako zaměstnavatel, ne jako kamarád. On mi spíš řekne pravdu a nebude se ji snažit zastřít.</p>

<p>„To, co ti řekl o vaší matce − myslíš, že jsi mu to pověděl ty? To všechno? Ty i Niko si rádi držíte tajemství − jako každý, kdo by takhle vyrůstal. Takže řekl bys to Robinovi, i když je to tvůj kamarád?“</p>

<p>Ne. Kamarád, nebo ne… neřekl. Takováhle minulost… vědět, že dvě děti si prožily něco takového a byl jsem jedno z nich, i když si to nepamatuju… takové detaily bych jen tak někomu nevyprávěl. Za to byste se neměli stydět, ale stydíte se. Neměli byste cítit vinu a neměli byste mít pocit, že je s vámi něco špatně, ale stejně to tak cítíte. Niko se těmhle informacím pečlivě vyhnul a mlžil. Vtipálek mi řekl pravdu, a ačkoli si nepamatuju, že by se něco z toho, co mi říkal, mně nebo Nikovi přihodilo, stejně to bylo jako kopanec do břicha. Nebyl to dobrý pocit, což bude důvod, proč mi to Niko neřekl… a Vtipálek ano. Je to můj kamarád, ale Nikův taky.</p>

<p>Robin ví, co mi Niko dělá − co dělá pro mě. Koneckonců on působil jako dodavatel, vykonavatel zločinu, jenže taky chápe, co tím Niko provádí sám sobě. Nebude si mezi námi vybírat. Pravdou o naší matce mi ledacos napověděl, ale zbytek je na mně. Niko na rozdíl ode mě tou minulostí prošel, celistvý a beze stínu, ale jak dlouho mu takový stav vydrží, pokud ztratí to jediné, čeho se může držet? Pokud ztratí skutečného bratra?</p>

<p>Vtipálek mě chtěl nechat, abych se rozhodl sám, jestli se přihlásím k minulosti a ke starému Kalovi. Neví, že jsem se už rozhodl.</p>

<p>Jenže i tak se chci ujistit, že je to správná volba.</p>

<p>„A jak to teda ví?“ zeptal jsem se. Vlk, který právě procházel kolem, se zasmál. Nebyl to hezký smích − škodolibý a divoký, a za tím se skrýval šepot o ovcích. Nechal jsem to být. Za hodinu, co už jsem byl v baru, se to dělo čím dál častěji. Z toho jsem usoudil, že holubi jako Jišijáš si stojí nad ovcemi, ale Vlci stojí nad ovcemi i nad holuby − alespoň ve svých malých chlupatých mozcích.</p>

<p>„Protože to umí. Je to šejdíř, který žije déle, než si pamatuju, a já už žiju hodně dlouho.“ Objevila se křídla, ale tentokrát ne kvůli rozrušení. Roztáhl je a zvedl do výšky, a najednou vypadal jako orel, který si pyšně prohlíží své území. „Viděl jsem první lidské kroky. Robin už je tady tak dlouho, že pravděpodobně šlápl na jednoho ze slizkých lidských předků, který se právě hrabal ven z bažiny. Dokáže vzít nejmenší fakt a rozvinout jej do plného příběhu. Ale ten fakt jsi mu musel sdělit ty, a to bys nikdy neudělal, pokud bys ho nepovažoval za přítele.“</p>

<p>Najednou se mi dostávalo tolik pravdy, až jsem se divil, že si za ni neúčtují něco navíc. Matka − coura, která nás týrala. Není divu, že mě Niko vychoval. Nejlepší kamarád − nadržený puk, který nikdy nezavře pusu. S ohledem na ty slogany na tričkách je ale zázrak, že mám vůbec nějaké přátele.</p>

<p>Dopil jsem pivo a dostal od Samyela další. Starý dobrý Sammy se s pivem činil. „Můžu se tě na něco zeptat, šéfe?“</p>

<p>„‚Šéfe‘?“ Vzal mou prázdnou láhev od piva a uklidil ji pod bar. Dneska dělá moji práci. „Obvykle mi říkáš šéfe jen tehdy, když ti ke krku přiložím sekyru.“</p>

<p>„Sekyru? Asi se házím často marod, co?“ Upil jsem půlku z druhého piva. Jak říkal Vtipálek, osud je osud a geny jsou geny. Zřejmě ještě nejsem alkoholik, protože jinak by na mě v Landingu muselo přijít delirium tremens, jelikož tam jsem se pití ani nedotkl. To ale nic nemění na faktu, že se mi snažil sdělit něco o tom, kdo jsem byl − jen to prostě neudělal přímo. Jišijáš by možná mohl. „Tak můžu? Na něco se tě zeptat?“ Zaváhal a vypadalo to, že toho už předem lituje, ale nakonec přikývl.</p>

<p>„Je Kal dobrej chlap?“ Ne já, ale Kal, protože je v tom pořád ještě rozdíl. Nepodíval jsem se na něj. Napil jsem se a čekal.</p>

<p>Když konečně přišla jednoslovná odpověď, přijal jsem ji s děkovným přikývnutím. Teď jsem se musel zamyslet zase já. Po chvíli jsem se ho zeptal: „Kdyby si Niko musel vybrat mezi mnou a hořícím sirotčincem plným modrookých sirotků objímajících koťata, co by si vybral?“ Bylo to dost nejapné, ale zároveň výstižné.</p>

<p>Jišijáš mi vzal pivo a vypil ho. „Irská kuráž… svým způsobem. Naučil jsem se to od Robina. To, co jsi o něm zjistil za pouhých pár měsíců, mně trvalo několik tisíciletí. Choval jsem se jako domýšlivý blbec a trpěl nebezpečnými, mnohdy smrtícími předsudky. Soudil jsem ho. Teprve když jsem se důkladně zamyslel sám nad sebou, spatřil jsem pravdu. Teď žádnou pravdu neodmítám.“ Vyměnil mi prázdnou láhev za dvě nové − jednu pro mě a jednu pro sebe.</p>

<p>„Nikova slabost − zcela fatální − je, že pokud by měl zachránit svět nebo tebe… zachránil by tebe.“</p>

<p>Fatální pro svět a modrooké sirotky, to mi bylo jasné. Zároveň to znamenalo jednu věc.</p>

<p>Copak bych pro něj mohl udělat něco menšího?</p>

<p>* * *</p>

<p>Nevím, jestli Vlky tolik uráželo to, že jsem ovce, nebo to byl můj zpěv. Vyli a skrývali se pod stoly, až to jeden z nich nevydržel. Buď byl moc opilý na to, aby dodržel naši dohodu s Klanem, nebo neměl dostatečný hudební sluch, aby ocenil mou píseň. Zatímco ostatní Vlci si zacpali uši a v agonii kopali kolem sebe, místo aby se mě snažili zabít, tenhle už toho měl prostě dost.</p>

<p>Jeden, dva, sedm nebo dvanáct se jich na mě dívalo dost ošklivě − očima modrýma, žlutýma, oranžovýma, hnědýma i zelenýma, jen si vyberte − a mumlali si pro sebe. Čím víc jsem toho vypil, tím víc si mumlali a tím míň je zajímala naše dohoda. Na druhou stranu, čím víc jsem vypil, tím míň mi vadila představa, že pošlu kulku do chlupatého zadku, takže jsme si byli kvit. Nedokázal jsem říct, jestli by ta kulka byla smrtelná, nebo ne, protože jsem začínal vidět dvojitě. Pil jsem zároveň s Vtipálkem, což ze mě dělá superhrdinu s mutantským genem, který mi umožňuje vypít oceány alkoholu. A s takovým množstvím alkoholu se nutně pojí zpěv.</p>

<p>Puk začal a já se k němu přidal. Podle toho, jak překvapeně se na mě dívali peri, to pro mě rozhodně není typické, ale protože tohle mé já se stejně brzo ztratí, vem to čert. Užiju si party, dokud jsem tady. Nezpívali jsme zase tak špatně. Stroj na karaoke by mi pomohl se slovy, ale hlas mám dobrý. Jen si to představte. A pukové samozřejmě vynikají ve všem − alespoň to tak říkal Vtipálek.</p>

<p>Jenže zatímco v American Idol by si pravděpodobně mysleli, že bychom mohli snášet zlaté desky, Vlkům se buď nelíbily naše vysoké tóny, nebo nemají rádi píseň „Danny Boy“. Měl jsem dojem, že jejich zoufalé vytí dobře ladí s naší písní, která měla být smutná − jak mi řekl Vtipálek. Peri to nijak nerozrušovalo. Jišijáš říkal, že přestal ostatní soudit, takže si neměl na co stěžovat.</p>

<p>Když ale vyrazil ten Vlk, ozvalo se nadávek víc než dost. Seděl jsem na židli a zpíval zplna hrdla. Robin kvílel a lkal nahoře na stole. Bylo úplně jedno, jestli je opilý. Já byl jen vděčný za to, že je oblečený. Postavte někoho na stůl, a máte to − kolem začne létat oblečení. Přesně tak, jako ke mně přiletěl Vlk. Viděl jsem je − ne, sakra, byl jen jeden, zatracené dvojité vidění − jak se na mě řítí jako chlupatá raketa. Byl to mladý Jen Vlk, kombinace lidského puberťáka a vlka, dokonce i když se změnil. Přišel o oblečení, ale pořád měl tmavě modré lidské oči a mozolnaté lidské ruce s vlčími drápy, Vím to dobře, protože jsem je ucítil na krku.</p>

<p>Převrátil jsem se na židli, přistál na zádech, vrazil mu nohu do chlupatého břicha a přehodil ho přes sebe. Vtipálek se mu elegantně vyhnul a dál zpíval. A košile šla dolů. Točil s ní nad hlavou a předváděl nějaký irský taneček. V jedné ruce držel láhev whisky a dál zpíval, jako by kolem právě neproletěla vražedná Lassie.</p>

<p>Udělalo to na mě dojem. Udiveně jsem ležel na podlaze a pil pivo. Udělalo by na mě ještě větší dojem, kdyby si zase oblékl košili. Ale sakra, Vlk se vrátil. Přistál mi na hrudi a břichu tak prudce, až jsem mu do tváře vyprskl pivní spršku. Zakašlal jsem a mávl rukou na pěnu z Budweiseru, která mu kapala z čumáku. „Cujo. Starej řvoune.“ Mávl jsem rukou. „Dejte mi někdo pistoli a já toho ubohýho vzteklýho parchanta zbavím utrpení. Počkat. Já mám pistoli. Myslím, že mám dokonce dvě!“</p>

<p>Nemyslel jsem to vážně. Poučil jsem se. Do boje se psem netahejte pistoli, natožpak do boje se štěnětem. A tohle bylo skoro štěně. Jedna z Vlčic z Lupy by ho slupla jako malinu. Rozbil jsem mu o lesklý černý čumák pivní láhev. Vlhký a lesklý černý čumák − to znamenalo, že je zdravý. Kdyby mě nechal na pokoji, mohlo to tak zůstat.</p>

<p>Jenže to se nestalo.</p>

<p>O bitku se teď začali zajímat i ostatní Vlci. Vytí zesílilo, a když na mě Starý řvoun, který se na chvíli stáhl a kňoural nad bolavým čumákem, znova vystartoval, přivedl si s sebou kamaráda. Tenhle rozhodně nebyl mladý; byl dvakrát tak velký a pětkrát takový Vlk. Černým kožichem se mu táhly tlusté šedé jizvy, měl tesáky, které byly jasně určené k trhání masa, chyběla mu půlka ucha a podle toho, jaké ticho v baru náhle nastalo, to byl pořádně tvrdý parchant.</p>

<p>Vtipálek však na rozdíl od Vlků neztichl. Tohohle dalšího Vlka by si v lese někdo snadno mohl splést s malým černým medvědem, ale zjevně měl povahu grizzlyho. Byl to rváč, zabiják a dobře věděl, co dělá.</p>

<p>Toho jsem střelil. Puberťáka ne, ten za to nestál. Toho jsem postříkal pepřovým sprejem. Listonoši a zabijáci stvůr všech zemí, spojte se! Černý Vlk, jehož jsem střelil, nevydal ani hlásku. Upadl, odplížil se o kus dál, zůstal ležet v kaluži vlastní krve a pozoroval mě rozzuřenýma očima. Vlci se uzdravují rychle. Čekal. Mladý kluk se změnil zpátky do lidské podoby, stočil se nahý na podlaze, uslzené oči měl plné bolesti a z nosu mu kapalo. Jenže oba to přežijí… a nemuselo by to tak být. Musím ale říct, že ani jeden mi neprojevil žádný vděk. Parchanti. Potom se objevil někdo, kdo mým umírněným chováním zřejmě také nebyl nadšen.</p>

<p>Dovnitř vešel Leandros, prošel kolem zmateně mumlajících Vlků a sirén, které aplaudovaly Vtipálkovu talentu, načež mě vzal za triko, zvedl z podlahy a vytáhl ven z baru.</p>

<p>„Hele,“ zaprotestoval jsem, „nesváděj na mě, že ti tady dvě hodiny mrzne zadek. Nechtěl jsem po tobě, abys mě sledoval. Prát se začali Vlci. Navíc to sotva byla pořádná bitka. Nikoho jsem nezabil, ne?“</p>

<p>Počkal, dokud se mi nepodařilo dostat nohy pod sebe, a táhl mě dál. „Možná jsi to měl udělat. Maicoh, ten, kterého jsi střelil, se rád mstí. Anebo místo toho, abys ho zabil, jsi mohl zkusit trochu myslet. Pokud jsi intoxikovaný, a zvlášť takhle − i když v minulosti jsi měl dost rozumu na to, aby ses do takového stavu nikdy nedostal − riskuješ, že potkáš někoho lepšího, než je Maicoh, a ten by tě zabil. Někoho dalšího kromě mě. A pepřový sprej? Jsi sebevrah? <emphasis>Nejsi</emphasis> pošťák.“ Chtěl jsem mu říct, že právě na pošťáky jsem myslel, ale on mnou zrovna v tu chvíli pořádně zatřásl. „A proč jsi vůbec zpíval? Ty nikdy nezpíváš.“</p>

<p>„Byl to žalozpěv, a navíc, ‚Danny Boy‘ se zpívá, když někdo umře. Ukázalo se, že jsem si vlasy vážně ostříhal z toho správnýho důvodu.“</p>

<p>Zarazil se. „Kdo umřel?“</p>

<p>„Toho neznáš.“ Teď jsem ho začal směrovat já. Strkal jsem ho, nebo se on nechal strkat. Zachránil jsem své ego tím, že jsem to nezjišťoval. „Podívej. Tetovací salón. Jišijáš říkal, že ho tady otevřeli včera. Vlastní ho nějakej starej mayskej indián. Acat. Další z těch ‚Jo, jsem bůh, no vlastně ne tak docela, ale žiju věčně‘. Prospěje to byznysu. Ulice je dál jen pro stvůry, a ne pro lidi.“</p>

<p>„Máš pocit, že jsi obětí diskriminace?“ Jakmile jsem se zmínil o tetování, zastavil se a zůstal bez hnutí stát na obrubníku. Vypadalo to, jako by ho to nestálo žádnou námahu, a zjevně to tak bylo, protože když jsem do něj strčil trochu víc, ani se nehnul − jako skála.</p>

<p>„Ne, držím s tebou jako ovce s ovcí. Můžu říct, že jsou ve městě aspoň dva lidi. To je dobrý vědět.“ Když jsem to řekl, ztuhl, ale byl jsem příliš opilý na to, abych věděl proč. Taky jsem byl příliš opilý na to, aby mě trápilo, že to nevím, a příliš opilý na to, aby mě trápilo, že mě to netrápí. Vůbec to celé byl velmi zenový myšlenkový proces. Jsem dobrý, i když jsem zpitý do němoty. „Niko, budeš mít tetování. Já taky jedno mám.“ Mávnul jsem potetovanou paží. Byl jsem hrdý, že jsem nezavrávoral. Taky jsem skála. Podívejte na mě. „Bratři ve zbrani, co? Je to bratrský. Je to v tý zatracený příručce, vím to − jen kdyby se mi ji podařilo najít. Teď je řada na tobě.“</p>

<p>Proto, aby to pochopil.</p>

<p>Chci, aby to pochopil, až přijde čas. Tetování mu pak řekne to, co mu teď nedokážu říct já.</p>

<p>„A jaké tetování budu mít?“ Skála se mi pod rukama malinko pohnula.</p>

<p>„Brácha je lepší než holka.“ Stáhl jsem ho z chodníku a na druhou stranu ulice, kde se naposledy zastavil.</p>

<p>„Moje tělo je chrám. Dovolím ti ho zohyzdit graffiti, když ti na tom tolik záleží, ale <emphasis>tahle</emphasis> věta nepřipadá v úvahu.“ A hele, ochota zemřít pro rodinu má přece jen meze.</p>

<p>„Ne, takhle to úplně není. Kristepane. Je tam něco podobnýho, ale bez holek… tak sklapni a nech si udělat to zatracený tetování, jo?“</p>

<p>Udělal to. V malém, bezvadně čistém salónku se nechal potetovat, protože jsem ho o to požádal, a možná taky proto, aby získal zpátky trochu bratrské soudržnosti, o niž ho připravil pavouk. Nebo byl možná jen příliš unavený na to, aby se se mnou hádal. Oplakával jednoho bratra a zvykal si na jiného − protože Kal a já se lišíme, i když Niko se snaží nalhávat si, že ne. Snaží se vysvětlit sám sobě, že jsem ten starý Kal, jen s veselou a zářivou polevou na povrchu.</p>

<p>Je těžké lhát si a snažit se někoho adoptovat. Unavilo by to každého, i supernindžu. Podal jsem zmačkaný ubrousek červenému chlapovi s ušními lalůčky sahajícími mu až k ramenům a čtyřma rukama − nebo to možná bylo to zatracené dvojité vidění. Niko, který se posadil do židle, svlékl si triko a nastavil paži, se při pohledu na nápis zamračil. „Co to je za jazyk? To nepoznávám.“</p>

<p>„Aramejština.“ Sedl jsem si na malou plastikovou židli, jež tam byla připravená pro čekající. Zívl jsem a dokončil myšlenku. „Napsal mi to Jišijáš. Napadlo mě, že tenhle jazyk asi neznáš.“ A nedokáže to přečíst, dokud nebude připravený poslechnout si to a dokud já nebudu připravený mu to říct.</p>

<p>„Existuje mnoho dialektů obsažených v jiných jazycích, náboženstvích a dobách…“</p>

<p>Usnul jsem a nemohl to svádět na alkohol. Tváří v tvář smrti nudou můj mozek zvolil jediný možný únik − bezvědomí. Když jsem se probudil, bylo už ráno a já byl doma ve svém pokoji. Neležel jsem ale v posteli a na mé zdi určené k trénování vrhu nožem už nebylo napsáno <emphasis>Naser si</emphasis>.</p>

<p>Bylo tam něco horšího.</p>

<p>Něco, co sakra vídám docela často.11</p>

<p><image xlink:href="#_11.jpg" />O<emphasis>havnostOhavnostOhavnostOhavnostOhavnostOhavnostOhavnost</emphasis>.</p>

<p>Zachvěl jsem se a probudil se, nebo si jen uvědomil, že nespím. Někdy je těžké to rozlišit. Měl jsem bosé nohy a na sobě tepláky a triko. Byla mi zima. Musíme to okno spravit. Zimu nenávidím víc než Nikovo tofu. Zeď přede mnou, tréninková zeď pro vrh nožem, byla pokrytá rudým písmem odzdola nahoru, až kam jsem dosáhl. V ruce jsem cítil křeč a zvedl jsem ji, abych se podíval, čím jsem to psal. Červenou fixou, ne krví; sláva.</p>

<p>„Dělal jsi to tři hodiny. Po první hodině jsem se tě přestal snažit budit. To samozřejmě znamená, že už nikdy nebudeš pít.“</p>

<p>Psaní ve spánku; asi je to lepší než náměsíčnost, tedy myslím. Upustil jsem fixu a otočil se. Niko ležel na mé posteli, která byla čerstvě povlečená. Čisté prostěradlo i povlečení na deku − dokonce i na polštář. Supr dupr. „Jak jsme se dostali domů?“</p>

<p>„Taxíkem. Technicky ses držel na nohou, ale při sobě jsi moc nebyl. Zatímco jsem odemykal, usnul jsi na chodníku. Potom ses vzbudil a tady jsi znova upadl na podlahu. Naštěstí pro tebe je všude jako obvykle vrstva tvého špinavého oblečení. Myslel jsem, že by bylo dobře, kdyby aspoň jeden z nás zůstal při vědomí pro případ, že by se pavouci vrátili. Převlékl jsem ti postel a od té doby jsem tady.“ Posadil se a ukázal na obvaz, kterým měl převázaný biceps. Byly z něj vidět asi dva centimetry, zbytek byl přikrytý rukávem jeho trika. Niko rukáv vytáhl, sundal obvaz a ukázal červenočerný pásek, který se podobal tomu, co mám na paži vytetovaný já, jenže nápis byl v jiném jazyce. „A to všechno následovalo poté, co jsem si nechal udělat tetování, které jsem nechtěl ani nepotřeboval, a jen proto, že jsi trval na tom, že je to v nějaké knize zvané <emphasis>Příručka dobrého bratra</emphasis>.“</p>

<p>„Jo?“ Se zájmem jsem si ho prohlížel. „A co ten nápis znamená?“</p>

<p>Zúžil oči a po suchém humoru, kterého jsem si u něj jednou nebo dvakrát všiml, když se zrovna nesoužil nějakou příšernou lží, nebylo ani stopy. „Jen mi moje úplně nový povlečení neznič nindžovsky sevřeným zadkem,“ řekl jsem mu. „Pamatuju si, co to znamená. Možná ti to řeknu na Vánoce. Nesnaž se naučit aramejsky a nekaž mi překvapení tím, že si to rozluštíš sám.“ Pamatuju si to a nemám kocovinu. Na někoho, kdo moc nepije, jsem v tom mistr. Přirozený talent pro odbourávání toxinů všeho druhu.</p>

<p><emphasis>Aaaaaaaaano. Vždycky silný</emphasis>.</p>

<p>Přesunul jsem se do původní pozice a zíral na zeď. Celou ji pokrývalo jedno slovo. <emphasis>Ohavnost</emphasis>. Moje podvědomí ho vytáhne pokaždé, když přijde na stvůry. Je jím vážně posedlé. Nejdřív mi jej jen šeptalo a pak převedlo do skutečnosti a pokrylo jím každý centimetr čtvereční.</p>

<p>Kromě…</p>

<p>Přesně uprostřed stěny bylo několik jiných slov, o tolik menších než ostatní, že jsem si jich sotva všiml. <emphasis>OhavnostOhavnostKde jsou tví bratři a sestry? Dej mi je. Ohavnost. Ohavnost. Ohavnost</emphasis>. „Musím říct…“ prohlížel jsem si pečlivě celou zeď, „…že ve spánku makám jako o život.“ <emphasis>Ohavnost</emphasis>, to jsem ignoroval. Mé podvědomí nemá rádo stvůry − nebo alespoň jeho část; to je mi dokonale jasné od prvního dne. Po celou tu dobu, kdykoli si pomyslím <emphasis>stvůra</emphasis>, automaticky si pomyslím i <emphasis>ohavnost</emphasis>. Ale to další, co bylo napsané na zdi…</p>

<p><emphasis>Kde jsou? Tví bratři a sestry? Dej mi je</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Sobecký</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Kde?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kde?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kde?</emphasis></p>

<p>To po mně chtěla v parku. To říkala po tom, co požadovala, abych jí je dal. Mé bratry a sestry, i když pokud vím, mám jen jednoho bratra. Ta mrcha Ammut chce něco, co jí nemůžu dát, protože nechápu, co chce. Nemůžu si dovolit čekat, až mi to dojde. Vtipálek by radši měl svou společenskou pastičku připravit co nejdřív.</p>

<p>Počkat. Jakmile mě přivezli z Jižní Karolíny, bylo přesně tohle naškrábané na chodníku před domem. Kde jsou tví bratři a sestry? Přesně tohle po mně chce už od prvního dne, ať už tím myslí cokoli.</p>

<p>Připomněl jsem Nikovi nápis na chodníku před domem a řekl: „Teď už víme jistě, co myslí tím ‚je‘ v tom ‚dej mi je‘ milostným vzkazu ze včerejška. Jsi si jistej, že nemáme žádný další sourozence? Možná drahá mamka nějakýho prodala na parkovišti u obchoďáku, aby měla na chlast?“ Zasténal jsem, promasíroval si ruku a posadil se vedle Nika na postel. Prakticky jsem se přitom odrazil od pečlivě uhlazeného povrchu. „Řekneš mi už konečně, co se stalo v parku? Než jsi mě poslal na prázdniny dolů na jih? Řekl jsem ti, na co jsem si vzpomněl. Proč mi neřekneš, co víš ty?“</p>

<p>Rezignoval na tenhle konkrétní klam − kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe − a řekl mi pravdu. „Já nevím.“ To, co následovalo, znělo taky pravdivě, ale znepokojeně. Jako by to nevěděl, ale začínal tušit. Určitě bude hádat správně − je příliš chytrý, aby se spletl. Má podezření, ale nechce mi říct, co to je − další podvůdek. Malý, ale přece. „Nevím, co Ammut chce nebo co to znamená.“ Náhle vstal a zády ke mně prohlásil: „Jsem jediný bratr, kterého máš.“ Zajímalo by mě, jestli si uvědomil, že to znělo spíš jako otázka než jako fakt. „Nemá žádný důvod chtít mě. Nebudu jí chutnat o nic líp než ostatní lidi.“</p>

<p>Nic jsem mu na to neřekl. Niko už do toho natolik zabředl, že si to cestou ven pěkně užije. Všechny lži a polopravdy nejsou nic v porovnání s tím, co dalšího provedl − něco dokonale mimo jeho morální zásady.</p>

<p>Za ten týden už jsem jeho morální zásady poznal. Šel tři bloky zpátky, aby doplatil drobné někomu, kdo mu naúčtoval málo za energetickou tyčinku. Je loajální k přátelům, oddaný mně, pravděpodobně patologicky, miluje upírku − pod vnější nestvůrnou slupkou vidí ženu, která se skrývá uvnitř − a vzdal se radovánek s ní proto, aby mi mohl dělat chůvu, dokud nepřejde má ztráta paměti. Vychoval mě od narození − kdo kromě rodičů udělá něco takového? To nedělají ani bratři. Tenhle ano. Ten chlap je tak čestný, že strčí do kapsy skoro celý svět.</p>

<p>Za to, co dělá právě teď… nejen že lže, ale co <emphasis>dělá</emphasis> − tak dokonale trestá sám sebe, že já už mu k tomu nic dodávat nemusím.</p>

<p>Stačila jedna událost, abych na to přišel − jedna událost a pavouk v expres balíčku. Nová zubní pasta a další ztráta paměti. A to jeho neustálé zaujetí mou ústní hygienou. <emphasis>Vyčisti si zuby, vyčisti si zuby</emphasis>. Je horší než zubař. Nemusím být génius, abych přišel na to, kam mi dal jed pavouků nepenthe. Bylo toho jen tolik, abych si nezačal vybavovat další vzpomínky. Aby to zůstalo, jak to bylo, a to díky krabici zaslané kurýrem Robinovi. To byla jedna z mála vzpomínek, která mi z toho dne zůstala.</p>

<p>Pokud někdo ví, jak ten prastarý elixír faraónů vyrobit, nebo zná někoho, kdo ví, jak na to, pak je to Vtipálek. To on od začátku věděl o jeho existenci a zná jeho účinky. Udělal to pro Nika, ale mně v baru naznačil tolik, abych se mohl rozhodnout sám. Zdánlivě mluvil o alkoholismu mé matky, ale ve skutečnosti mi řekl… že bez ohledu na geny prostě musíte přijmout, kdo jste.</p>

<p>Nevím, jestli byl Kal dobrý chlap nebo padouch, ale vím jistě, že žil ve stínech. Vím i to, co mi řekl Jišijáš, i když bych to nerad opakoval. Navíc jsem si všiml, že na mě lidi reagují jako na granát, který z nevysvětlitelného důvodu nevybuchl. Vlci a bažináči ke mně ztratili respekt, i když jim pořád ještě dokážu nakopat zadek. Vím, že Niko „tělo − chrám“ by se kvůli svému Kalovi tetovat nedal, pokud by si nemyslel, že to pomůže návratu části onoho Kala − ale ne té části, kterou si pamatuje, ne té nešťastné. Nikdo, kdo má rád bratra, nechce, aby byl nešťastný.</p>

<p>Niko není typ, který by často dělal chyby, ale se mnou… s Kalem chyboval.</p>

<p>Je pravda, že Kala neznám, ale znám sebe. Nejsem vrah. Jsem sice zabiják, ale zabíjím, jen pokud musím. Nejsem tyran a násilník, jako byla údajně naše matka. Ale co je nedůležitější, nejsem zloděj. Neukradnu Kalovi život a Nikovi bratra. Už jsem na to myslel předtím. Niko Leandros se narodil jako mučedník. Teď je však na čase, aby aspoň jednou ustoupil a přenechal kamenování někomu jinému. Kal takhle šťastnější není, protože já nejsem Kal; jsem jen jedna jeho část.</p>

<p>Nezáleží na tom, co byl Kal zač. Nejsem kompletní. Nejsem skutečný, ale bez ohledu na to, jestli jsem iluze nebo základ skutečného člověka, já <emphasis>jsem</emphasis> dobrý chlap. Pokud byste mohli mít cokoli na světě, tohle je jedna z věcí, co se zatraceně hodí. Pomníky časem zvětrají a padnou. Jmění se rozkutálí. Legendy vyblednou. Počítá se jen to, co uděláte se svým životem, bez ohledu na to, nakolik je krátký nebo skutečný.</p>

<p>To trvá věčně.</p>

<p>„Neusnul jsi?“ Ostře mě šťouchnul loktem do žeber.</p>

<p>Nechal jsem to všechno být. Teď to bude hra na čekanou. Vzpomínky se mi vrátí, ale nedokážu odhadnout, kdy to bude. To nedržím pevně v rukou, ačkoli používání Nikovy zubní pasty, z níž je mi na zvracení, místo té čokoládovo-mátové s kapkou jedu mi zaručí, že k tomu dojde spíš dřív než později. Jenže pokud tady budu sedět a myslet na to, jaký jsem hrdina, náš problém s Ammut to nevyřeší. Musím s tím něco dělat.</p>

<p>„Myslím na to, jak otřesný by bylo, kdybych se probudil a měl pět nebo šest Niků místo jednoho. K vytočení bohatě stačíš ty. Víc bratrů? Ani omylem.“ Šťouchl jsem ho loktem na oplátku. „A protože nevíme, co od nás šílená Ammut chce, proč jí nevběhneme rovnou do cesty, aby se nás mohla zeptat osobně? Ať Vtipálek tu svoji zbohatlickou party zařídí už na dnešek.“ Puk sice říkal, že to bude trvat několik dní, pokud se to má zařídit správně a uvěřitelně, ale možná bude stačit jen správná návnada. Pak to nebude muset být uvěřitelné − jen příliš lákavé na to, aby se tomu dalo odolat. „Ať sezve hromadu upírů a Vlků a toho ostatního, co číhá pod postelí, spolu s lidma. Nachystáme past. Bude to příliš velký pokušení. Ammut se buď pokusí sežrat hosty, nebo skočí na nás dva, abychom jí řekli o bratrech a sestrách.“</p>

<p>Albínský krokodýl z Petra Pana se mi v hlavě široce usmál… ale do hajzlu, měl kovový úsměv. V tom hororovém šklebu ukázal všechny zuby a každý z nich se leskl jako nůž masového vraha. <emphasis>Tady jsme ti nechali dárky. Tady máš bratry a sestry</emphasis>.</p>

<p>Moje mysl už by mě sakra mohla přestat škádlit a říct mi to sama. Čekal jsem vteřinu, ale krokodýl, který, jak se zdálo, toho ví víc než já s Nikem dohromady, už nic neprozradil. Ten má ale štěstí. A já taky, protože už ho nechci vidět, ani jediný záblesk odporného tesáku.</p>

<p>„Zavolej mu,“ řekl jsem a postavil se. „Já mám hrůzu z toho, že si to dá na hlasitej odposlech a uslyším něco, co mě přiměje, abych si chtěl nejbližším ostrým předmětem vypíchnout oko.“</p>

<p>„Kam jdeš?“ zeptal se mě − buď zase projevoval přehnanou starostlivost, nebo mě chtěl hlídat, abych dělal něco užitečného. Výsledek byl stejný.</p>

<p>„Vyčistit si zuby,“ odpověděl jsem dřív, než mě na to stačil upozornit sám. Nemůžu ho ochránit před vlastními podvody, ale můžu ho ušetřit aspoň jedné části. To všechno je v bratrské příručce.</p>

<p>Ať už jsem jakákoli část toho bratra.</p>

<p>* * *</p>

<p>Nakonec to byla Dalila, kdo nás přivedl o krok blíž k Ammut a o jeden velký krok blíž k mému starému já − několik hodin před večírkem, který se Vtipálkovi podařilo uspořádat. Zavolala, aby nám sdělila, kde je dům se sklepem plným těl. To bylo překvapení… i když na druhou stranu možná ani ne. Niko říkal, že chtěla na Klan udělat dojem, že zabila Vukasina, nebo se tím aspoň bude chlubit, ale ještě víc by na ně zapůsobila, kdyby zabila alfu <emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu</emphasis> pomohla dostat Ammut − a nám přitom přenechala dřinu.</p>

<p>Ambiciózní a chytrá; to tuhle holku ani zdaleka nevystihuje. Kdybych dostal šanci, než bude po všem… sakra, sežrala by mě zaživa. Doslova. Pravděpodobně během aktu. Ten skutečný Kal byl stejně jako já zabiják, ale na rozdíl ode mne se na to asi díval z morálního hlediska poněkud zamlženějšího než já. On běhal s Vlky, zatímco já kolem sebe slyším jen bečení. Nejsem v jejich očích nic jiného než ovce − drsná, ale pořád jen ovce. Zabít někoho uprostřed sexu? To bych nedokázal. Ale nepochybuju, že Dalila by to udělala a Kal by mohl. Ona by to udělala jen tak pro zábavu. To, že se pokusila zabít Vukasina a radu před tím, než se to povedlo Ammut, ukazuje, že má ráda jatka. Kal by to udělal v sebeobraně. Doufám.</p>

<p>Nikovi bratr schází. Jo, sebeobrana. Ten chlap bratra miluje. Chladnokrevný zabiják? Takového by nevychoval. Je jako zatracenej Gándhí s katanou a botou, kterou vám rád nakope zadek − se silným etickým cítěním, ale pragmatický. Nevychoval by lidskou stvůru.</p>

<p>V hlavě se mi ozval dvojitý smích. Jeden zněl hystericky pobaveně a druhý temně a hořce. To, co žilo v Kalovi, to dobré, špatné i to mezi tím, mě nepřivádí k žádné lítosti nad tím, že jsem jen jeho část − stín na chodníku, který se zmenšuje, jak slunce stoupá po obloze.</p>

<p>Zajímalo by mě, jestli zůstanu jeho součástí, nebo dočista zmizím.</p>

<p><emphasis>Je čas jít spát…</emphasis></p>

<p><emphasis>Co z</emphasis> tebe <emphasis>bych si asi tak chtěl nechat?</emphasis></p>

<p>Možná budu hlas v jeho hlavě. Doufám, že budu říkat něco lepšího než to, co musím poslouchat teď. Anebo bude možná lepší, když tam nebudu vůbec. Raději spát, uzamčený někde v jeho podvědomí, protože mám takový dojem, že by mě stejně moc neposlouchal.</p>

<p>„Co tady děláme?“ zeptal se Vtipálek, jakmile taxi zastavilo. Když nám zavolal, aby nám řekl, že party bude, Niko mu sdělil, že jsme dostali echo o Ammut jen chvíli předtím, než zavolal, a že má sebrat meč a vyzvednout nás u našeho bytu.</p>

<p>„Volala Dalila,“ odpověděl jsem mu, otevřel dveře a vystoupil z taxíku. „Říkala, že jsou tu pro nás nějaký zbytky. Vyšetřování, stopy a takový ty věci.“</p>

<p>Jakmile s Nikem vystoupili a taxík odjel, Vtipálek řekl: „Jestli se Ammut ukáže na tom charitativním večírku…“ − což je výmluva pro to, aby se bohatí lidi mohli zpít − „tak celý tenhle výlet bude ztráta času. Velice nerad ztrácím čas. Překáží mi to v provádění bezbožností a zhýralostí. Myslíte, že jsem takhle zvrhlý sám od sebe? Investoval jsem milénia do toho, abych dosáhl té nádhery, která stojí před vámi. Jenže to chce čas a pořádnou dřinu udržet tak vysoký standard. Čas, který bych neměl trávit v páchnoucí díře plné pavouků a mrtvol.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Říkáš to pěkně, ale Niko na tom trval. Říkal, že ti naplácá mečem, jestli bude muset.“</p>

<p>„Na to už někoho mám. Ale v jistých dobách, kdyby mi Niko něco takového řekl…“ Vtipálek větu nedokončil; ani nemusel. Niko nás nechal na chodníku a zamířil ke dveřím domu velmi rychlým krokem − tak rychle, jak se nohy můžou pohybovat, aniž by se to dalo označit za běh. Bylo skvělé pro jednou nebýt terčem Vtipálkových poznámek.</p>

<p>„To bylo sakra bezvadný,“ zazubil jsem se. „Udělej mu to ještě jednou.“</p>

<p>Tahle žádost přiměla Nika, aby se dostal skrz dveře a dovnitř dřív, než Vtipálek stačil cokoli dodat. To, že umím odemykat zámky bez klíče, jsem zjistil už v Landingu. Jednoho večera jsem si zapomněl klíč od pokoje. Nechtělo se mi čekat, až motelový recepční vyjde z toalety, kde si ho honil. A protože jsem <emphasis>slyšel</emphasis>, jak si ho honí, neměl jsem ani chuť hledat univerzální klíč. Dveře jsem otevřel ani ne za tři minuty. Niko se ale přes zámek tohohle domu dostal za tři vteřiny. To jsem si aspoň myslel, dokud jsem ke dveřím nedošel sám − zámek byl vylomený, na dveřích byly stopy drápů a kolem byl cítit Vlk. Dalila a její smečka se zámky moc nezatěžují.</p>

<p>Byl to velký dům v lepší čtvrti, tvořený jen jedním bytem. To už se tolik nevidí. V chodbě bylo dost prachu, takže bylo jasné, že už tady nějakou dobu nikdo nežije, ale stopy v prachu naznačovaly, že to místo občas někdo využívá. Na zdech visely fotky staršího páru. Nezdálo se mi, že by Ammut byla domácký typ, když vysává život a tak podobně, což mohlo znamenat jediné − dům patřil lidem na fotkách a Ammut je sežrala. Pravděpodobně hned po tom, co přišla do města; než si našla něco lepšího a začala se živit čímsi chutnějším, než jsou lidské ovce.</p>

<p>Zaslechl jsem, jak mi pod botou něco jemně zapraskalo, a podřepl jsem, abych se dotkl čehosi, co se téměř neviditelně zalesklo na podlaze. Byly to šupiny, ale nebyly to krokodýlí šupiny. Žádný padouch z Petra Pana. Tyhle byly spíš hadí. Menší, jemnější a byly cítit jedem… něčím žluklým a zetlelým − jako Nil během sucha, když se v něm válejí mrtvé ryby a puch se šíří na kilometry daleko. „Sakra!“ Málem jsem se pozvracel. Rychle jsem šupinu upustil a oklepal si ruce. Když u nás nechala ta srdce, musela být v lidské podobě, protože tohle tam tedy cítit nebylo.</p>

<p>Narovnal jsem se a vytasil eagle. Pach sílil. Niko stál opodál v chodbě a v ruce už držel meč. Druhou rukou udělal gesto. Nebyl to prostředníček, což je právě teď jedno z mála gest, která mi něco říkají. Kromě toho, že musím být zabiják nestvůr, musím k tomu znát i tajná gesta? Rozdávají za to na skautských táborech pro zabijáky monster odznáčky? Musíš se umět zbavit nemrtvých v koupelně a naučit se rozeznat signály pro něco, co chce totéž udělat tobě? Pak dostaneš kakao a sušenky. Všichni si to děsně užijou.</p>

<p>Obdařil jsem Nika výrazem, který je všeobecně chápán jako: „Co tím sakra myslíš?“ bez ohledu na to, jestli jste ztratili paměť, nebo ne. Ruka, v níž držel katanu, sebou malinko trhla, jako by hodlal uskutečnit svou hrozbu týkající se naplácání mečem, ale pak místo toho druhou rukou udělal několik dalších pohybů. Ukázal nahoru a dolů. Jasně, to jsem pochopil. Jak moc posedlí musíte být, abyste měli zvláštní gesta pro nahoru a dolů, to mi jasné nebylo, ale zbytek ano. Jsem lovecký pes. Kde je hamburger? Nasál jsem vzduch, zatímco Vtipálek za mnou tiše zavřel dveře. Po mém docela hlasitém „sakra“ už je moment překvapení asi pryč, ale jeden nikdy neví.</p>

<p>Zaklonil jsem hlavu a nasál vzduch nahoře. Ne − puch rozhodně přicházel zdola. Dalila nelhala, když mluvila o sklepě plném těl. Jenže už se nezmínila o tom, že ten, kdo to zavinil, je tam taky. Ammut tam nemohla být, když se kolem potulovala Lupa. Vlčicím by takový puch neunikl a Ammut by si zase nenechala ujít chlupatou svačinku. Vysát životní sílu a vyhnout se kuličkám chlupů a potížím se zažíváním. Praktické, to musím uznat.</p>

<p>Popošel jsem chodbou k Nikovi a ukázal k podlaze. Rozklad, adrenalin, strach, Vlci, moč a Ammut; to všechno jsme měli pod nohama. A protože neznám gesto, kterým bych vyjádřil, že ta mrcha je tam taky, volnou rukou jsem mu pevně stiskl zápěstí. Přikývl. Stvůry za denního světla s ním nic nedělají, ale podle mě je to špatné a Ammut je prostě stvůra; žádné „jedni jsou hodní a druzí zlí“. Její neviditelná stopa byla cítit nepřirozeně, a ano, byla dokonale ohavná. Tu klidně zabiju.</p>

<p>U dveří, jimiž jsme právě prošli, jsem zahlédl pohyb. Za Vtipálkem se objevily světlé blond vlasy, jantarová pleť, vytetovaný obojkový náhrdelník vlčích očí a lstivý úsměv. Dalila osobně.</p>

<p>Zamířil jsem pistoli a stiskl spoušť na tři čtvrtiny dřív, než se mi v hlavě stihla objevit jediná myšlenka. Když se konečně ukázala, říkala jediné: zapomeň na Ammut. <emphasis>Tuhle</emphasis> mrchu bych opravdu <emphasis>rád</emphasis> zabil. Když jsem ji uviděl na prvním místě setkání s našimi klienty, které tam chtěla zmasakrovat, cítil jsem podivně příjemnou směs vzrušení, zvědavosti a nebezpečí. Měl jsem chuť si to s ní rovnou rozdat.</p>

<p>Tak takovéhle to je být člověk. Násilí není první z instinktů. Hm. Kdo by to byl řekl?</p>

<p>Tehdy se mi Dalila líbila, ale to je pryč.</p>

<p>Zradila mě, jenže to už jsem překonal. Dokonce jsem to i čekal. Jsme predátoři. Děláme, co umíme nejlíp. Zabíjet kvůli přežití, zabíjet kvůli ochraně svých druhů, a v Dalilině případě zabíjet jen a jen kvůli sobě. Její vlastní zájmy jsou to jediné, co je pro ni podstatné. A pokud si pohraje s někým nebo s něčím kromě Vlků, pak to není nic jiného než právě hra. Byl jsem si toho vědom, ale rád jsem si hrál a ji jsem měl taky rád. Čekal jsem, že po mně nakonec půjde. To byla součástí hry a já znal pravidla. Jenže ona zase znala ta moje. Jít po mé rodině nebo přátelích, to znamenalo porušit všechna do jednoho. Měl jsem ji zastřelit už před několika dny, kdy jsem ji viděl poprvé od doby, co to na mě zkusila.</p>

<p>To se dá lehce napravit.</p>

<p>„Na to teď není vhodná doba.“ Vtipálek přešel ke mně, ale nestál mi v cestě − i u něj jsou jeho zájmy na prvním místě − a sklonil mi ruku se zbraní dolů. „Vážně není vhodná doba,“ zasyčel sotva slyšitelně. „Jestli chceš, tak ji předhoď Ammut. Bude z ní dobrý kanónenfutr.“</p>

<p>Pravda. A navíc, zastřelit ji před Nikem… nebyl právě tohle důvod, proč jsem ji nezastřelil, když nás loni bodla do zad? Nechtěl jsem, aby viděl, jak oddělám holku, se kterou jsem si to rozdával − aby ona skončila s kulkou v hlavě a moje Ólfi vylezlo ven, místo aby zůstalo uvnitř. Nebylo to ono?</p>

<p>V tu chvíli mě zasáhla prudká bolest. Ježíši, co mě tak bolí? Co uvnitř mě se cítí rozervané, rozdrásané a zbité?</p>

<p>Potom to ustalo. Vlna chladného hněvu a vzpomínek i bolest − všechno. Zamrkal jsem a bylo to pryč. Matně jsem si pamatoval, že Dalila chtěla někdy v minulosti zastřelit léčitele a přítele. Nemohl jsem si vzpomenout, proč jsem ji nezastřelil − jestli to bylo kvůli Nikovi, nebo kvůli přetrvávající slabosti pro její divoké způsoby. Samotné ty divoké způsoby mi byly záhadou. Žádné vzpomínky na sexuální scény. To jsem celý já. Přemýšlet nad podivnými slovy jako „Ólfi“ nebo o tom, jaké to je být člověk, nedává smysl, a já neměl čas, abych tam stál a přemítal o filozofické povaze lidství. Co dělá člověka člověkem? Koho to zajímá? Ve sklepě je zabiják a dalšího máme po boku, a tohle místo je cítit hůř než jatka. Čas pustit se do práce. Poradil jsem si s Ammutinými pavouky. Poradím si i s ní… jen bez vidličky.</p>

<p>Otočil jsem se a spoléhal na to, že mi Vtipálek bude krýt záda. Prošel jsem kolem Nika a zastavil se u dveří do sklepa. Z rohožky pod mýma nohama se zvedl prach a zápach smrti. Opatrně jsem hlavní pistole strčil do dveří. Těžký kus dřeva se lehce otevřel a neozvalo se žádné skřípění pantů ze strašidelného domu. Smůla. To by mi aspoň poskytlo záminku k tomu, abych rozsvítil (pokud tady ještě funguje elektřina), vrhl se ze schodů a cestou vystřelil na všechno, co uvidím − a „uvidím“ je klíčové slovo.</p>

<p>Než jsem stačil udělat první opatrný krok ze schodů, položil mi Niko ruku na rameno a zadržel mě. Čekal jsem, a když se mé oči přizpůsobily, uviděl jsem, že dole je přece jen maličko světla. Zřejmě je tam někde okno na ulici − malé a špinavé podle toho, kolik toho propouštělo dovnitř. Jenže když jste staří a máte nemocné klouby, nechodíte dolů do sklepa mýt okna pro případ, že by tam někdo potřeboval jít zabít monstrum, které vás sežralo. To si sakra nemohli pořídit uklízečku?</p>

<p>Nakonec jsem to nebyl já, kdo první vkročil na schody. Překvapení. Dokázal jsem naplácat malým bažináčům a poslat je s brekem zpátky k mámě, ale protože mi chybí paměť, nejsem hvězda týmu. Postaral jsem se o to, abych šel aspoň druhý, a Vtipálek ani Dalila se se mnou o to privilegium neprali. Neviděl jsem, jakou barvu mají schody, ale určitě byly natřené. Hnědou nebo šedou − nějakou barvu, již ve tmě nebylo možné rozeznat.</p>

<p>Rozpoznat tělo ležící na schodech bylo docela snadné.</p>

<p>Byl to… nejsem si docela jistý, co to bylo. Mělo to křídla, ale bez peří, spíš jako netopýr. Mělo to dětskou tvář, v malé otevřené puse ostré zuby a velké oční důlky. Připadalo mi to trochu jako létající opice z <emphasis>Čaroděje ze země Oz</emphasis>. Oči, jež kdysi plnily oční důlky, byly scvrklé na velikost rozinek a křídla vypadala tak křehce, jako by se při nejjemnějším dotyku měla rozpadnout. Na každém viditelném kousku kůže byly zřetelné tmavě modré nebo fialové skvrny žil a tepen stejně jako u obětí v kovové boudě u kanálu. Zbytek bytosti byl zabalený v kokonu z pavoučího vlákna. Tak nějak se to k vysušenému tělu hodilo − moucha v pavoučí síti. Ammutini mazlíčci tu pro ni skladovali potravu jako v příruční ledničce. Tenhle se ani nedostal dolů do spižírny. Sežrala ho cestou ven.</p>

<p>Opatrně jsem tělo obešel a následoval Nika ze schodů, jeden pomalý krok za druhým a byl jsem rád, že tělo nemělo vestu a fez. To už by sahalo za mou hranici podivností, tedy pokud předpokládáme, že mám nějakou hranici, již nepřekračují mrtvá kočka a nahatý puk. Otáčel jsem hlavou a snažil se pokrýt obě strany sklepa kolem schodů, dokud mě Niko nešťouchl do břicha a neukázal důrazně doprava. Jasně, on bude sledovat levou stranu a já pravou a nic nám neunikne.</p>

<p>Zabíjení monster kvůli živobytí, to není nic pro samotáře, rozhodně ne pro dlouhověkého samotáře. Došli jsme k patě schodů a já sotva viděl Nikovy světlé vlasy. Zbytek postavy splýval s tmou. Ten chlap nosí příliš černého oblečení. Já mám co říkat, opravil jsem se a podíval se přes rameno. Dalila, jejíž téměř bílé vlasy v šeru vynikaly jako můra přitisknutá v noci na okno, šla za mnou a Vtipálek za ní. To od něj bylo mazané. Teď, když na ni mám částečně nový názor − vědět najisto, čeho je schopná, mi působilo smíšené pocity − nepřipadá v úvahu věřit, že nám všem bude krýt záda. Nevadilo mi vidět, jak ji to pobavilo − záblesk odraženého světla v jantarových očích. Může se bavit, jak chce, ale pokud jen špatně dýchne, Vtipálek jí vrazí meč do zad.</p>

<p>Dole jsem se automaticky pohnul tak, abych stál zády k Nikovi. Nedokázal jsem určit nic přesnějšího, než že je Ammut ve sklepě. Cítil jsem ji všude, ostrý pach se na mě valil ze všech stran. Cítil jsem toho příliš a neviděl toho dost. O něco jsem zavadil nohou, o nějakou tmavou hromadu. Špičkou nohy jsem to převalil − pomalu, tiše a opatrně. Byl to Vlk − samec, takže ne z Lupy. Měl lidské rysy až na pusu plnou vlčích zubů a chlupaté uši. Navíc měl i výrazně viditelné žíly a tepny a byl zabalený v kokonu. Ty žíly zřejmě budou součástí procesu, kterým Ammut vysává z obětí život, ať už to dělá jakkoli. Nebyl to hezký pohled, ale taky to nebyla srdce na kuchyňské lince.</p>

<p>Když Dalila sestoupila z posledního schodu a Vtipálek ji následoval, ustoupil jsem od Nika dál do stínů, abych těm dvěma udělal místo. Poslepu se nedá pracovat ani zůstat naživu, ale Niko se o to postaral. Nebyla to nindžovská magie, ale staré dobré světlice; jednu hodil někam za mě a druhou na svou strany Ammutiny spíže. Ozářily to tam jako dvě malá krvavá slunce. Bylo tam nejmíň sedm těl a všechna zamotaná do kokonů. Tady určitě leželi někteří ze zmizelých, které jsme nenašli. Pavouci je donesli z částí města, kam se Ammut nechtělo. Ve sklepě bylo naštěstí vlhko a u hromady těl byla kaluž − jinak by asi těla od světlic chytila plamenem, protože ty se jich skoro dotýkaly. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Popraskaná omítka, jež odhalovala cihly vespod, těla a louže; to bylo všechno. Dokonce jsem se podíval i nad hlavu. Pokud se na vás chystá skočit pavouk… pokud se na vás chystá skočit cokoliv, pak to skočí samozřejmě seshora. Nahoře ani za schody jsem nic neviděl, a tak jsem se obrátil na Nikovu stranu prostoru.</p>

<p>Další těla; téměř dvacet naházených na vysokou hromadu, která dosahovala až ke stařičkým odhaleným kabelům nad námi. Sklep byl větší, než jsem si představoval před tím, než si Niko zahrál na boha a náhle bylo světlo. Ale nebyl tak velký, abych nemohl říct, že po Ammut není ani stopy. Cítil jsem ji, ale neviděl. Buď odešla dvě vteřiny předtím, než náš taxík zastavil u chodníku, nebo se skrývala v hromadě těl, která byla dost velká na to, aby se v ní schovala stvůra.</p>

<p>Zamířil jsem k ní, když vtom jsem zjistil, že existuje ještě jedna možnost.</p>

<p>Hromada byla dost velká na to, aby se v ní schovala Ammut, ale byla dost velká i na to, aby se v ní schovalo šest pavouků, kteří vyskočili ven, zatímco ona vyrazila zpod sedmi těl za mnou. Všechno zároveň. Uviděl jsem spoustu dlouhých článkovaných nohou, kutálející se těla zamotaná do kokonů a Dalilu, která si ze sebe doslova strhla oblečení − slyšel jsem, jak se jí materiál trhá pod rukama − a změnila se ve velkého bílého vlka, jenž dopadl na všechny čtyři a chystal se skočit. Niko a Vtipálek mávali meči a do toho všeho Ammut.</p>

<p>Byl to okamžik plný bílé srsti, drápů, tesáků a stříbrných záblesků svištících tak, že musely rozřezat i samotný vzduch. Žluté oči, kapající jed a nohy pohybující se příliš rychle na to, aby to bylo přirozené − příšerná rychlost, jíž se nedalo uniknout.</p>

<p>Bylo toho příliš, aby to jeden pobral, a tak jsem se tím nezatěžoval. Za zadkem jsem měl Ammut, a to bylo nejdůležitější. Prudce jsem se otočil a hned začal střílet. Pokud je něco tak blízko vás a pohybuje se to tak zatraceně rychle jako její pavouci, pak je míření luxus. Pokud máte plný zásobník, tiskněte spoušť a střílejte. Tak jako tak zasáhnete − a doufejte, že dřív, než to něco, po čem střílíte, trefí vás.</p>

<p>Zasáhl jsem Ammut třemi střelami. To mi dalo dostatek prostoru na to, abych zjistil, na co to vlastně střílím. Podle nákresu na barovém ubrousku, vycházejícího z mytologie, by měla být z části lev, z části aligátor a z části hroch, jenže to musí být lež, protože mytologie vždycky lže. Vydedukovali jsme, že jistou dobu musí strávit v lidské podobě. To ovšem nebylo právě teď. Ne, teď se mi postavila do cesty jako svíjející se hadovitá masa pokrytá lesklými zelenými a bronzovými šupinami − táž masa, která mě strhla do kanálu. Navíc měla paže, které vypadaly, jako by v nich nebyly kosti, což působilo dost znepokojivě. Tvář se téměř podobala lví hlavě a tupý čenich byl pokrytý malinkými šupinami. Šupiny na hladké hlavě měly téměř všechny měděnou nebo bronzovou barvu, zatímco tělo bylo spíš tmavě zelené. Bylo mi jasné, že to někomu mohlo připadat jako lví hříva − zářivá kaskáda zlatohnědého třpytu. Její oči navíc vypadaly téměř jako kočičí.</p>

<p>Byly kulaté a zlaté, bez viditelné panenky, jasné a průzračné jako měsíc na noční obloze tehdy v Nevah’s Landing. Navzdory tomu, že byla cítit vodou páchnoucí smrtí a rozkladem, a navzdory tomu, že to byla stvůra, nebyla přímo odporná. Byla… přirozená. Stvoření, jež byste mohli zahlédnout v džungli nebo jak vklouzává do vod Nilu. To jsem nečekal. Pavouci byli odporní, protože, to si přiznejme, pavouci jsou hnus. Jsou děsiví a nechutní, dokonce i když jsou malí, a je potřeba je rozmáčknout botou, ale Ammut ve mně tenhle pocit nevyvolávala. Kdyby měla křídla, vypadala by jako drak − kterého jsem právě střelil.</p>

<p>Ne že by se zdálo, že ji to nějak trápí. Vypálil jsem celý zásobník − tři rány do ní a zbytek šel do zdi. Byla tak rychlá, že jsem ji sotva viděl, natož abych stačil zaznamenat, jak se plazila, svíjela a uhýbala kulkám. Poslední pohyb provedla vůbec nejrychleji − omotala mi ocas kolem nohou. Sáhl jsem po glocku v druhém pouzdře a ona se jemně zeptala: „Kde jsou tví bratři a sestry?“ Lidský hlas − ženský − melodický a chraplavý. Znělo to téměř sexy.</p>

<p>Přiblížila se ke mně natolik, že jsem ucítil její dech. Byl cítit po květinách − ta sladká vůně najednou přikryla odporný pach rozkladu. „Nepozřu tebe ani tvé společníky. Jen mi to řekni.“ Ještě blíž. „<emphasis>Kde jsou tví bratři a sestry, kříženče?</emphasis>“</p>

<p>Poslední slova vyslovila hlasem vůbec ne lidským. Byl to hlas hada z Ráje. Jenže tenhle had nepřemlouval Evu lichotkami; přímo jí nařizoval, aby sakra pohnula nahým zadkem ke stromu s jablky, než jí vyrve kus masa a nacpe jí ho do chřtánu. Přesně takový had se teď na mě díval a hypnotická rychlost ani dech vypouštějící do vzduchu litry dusivého parfému či feromonů už mě nemohly zmást. Bylo to jasné znamení, že jsem to podělal. O tom navíc svědčilo i sevření mých nohou. Vrazil jsem jí hlaveň glocku do zlatého oka a zmáčkl spoušť.</p>

<p>Nedostal jsem ji. Ne úplně. Byla tak zatraceně rychlá. Ale škrábl jsem ji do čenichu a kolem se rozstříkla jasně zlatá krev. Ocas omotaný kolem mých nohou se ještě víc stáhl a já měl pocit, že mi každým okamžikem musí popraskat kosti. Můj dojem, že už jsem někdy něco takového prožil, mi na náladě nepřidal. Chystal jsem se ji znovu trefit, ale tentokrát mazaněji. Střelil jsem do jediné části, která se nepohybovala − ocasu, jenž mi drtil nohy. Zamířil jsem na vnější okraj hadovitého těla. Viděl jsem − no, vlastně neviděl − tu neuvěřitelnou rychlost. Rozhodně jsem se nechtěl střelit do nohy, až Její hadí Veličenstvo zase zmizí. Udělal jsem dobře, protože opravdu zmizela a já zasáhl podlahu, ne svou nohu. To neznamenalo, že jsem se udržel na nohou. Sice mi je nezlomila, ale pořádně je pohmoždila. Upadl jsem na zem, ale to mě nezastavilo. Čtyři pavouci na pláži, ještě víc pavouků v našem bytě, přehnaně sebevědomý malý bažináč; to bych se na to podíval, aby mě dostala nějaká přerostlá užovka, i když nemůžu chodit.</p>

<p>Jakmile viděla, že všichni její pavouci jsou až na jednoho mrtví, rozhodla se, že bude rozumnější zmizet než čelit pukovi, Vlkovi a dvěma pořádně namíchnutým ovcím, a protáhla se kolem mě ven. Chytrý tah. Bodl jsem ji do špičky mrštného ocasu bojovým nožem, který prošel skrz maso a přišpendlil ji ke schodu. Jsem chytřejší, pogratuloval jsem si… jenže ona schod vytrhla a pokračovala dál nahoru. Ta podělaná…</p>

<p><emphasis>Dostaň se před ni</emphasis>.</p>

<p>Jasně až se naučím lítat.</p>

<p><emphasis>Víš, jak na to. Otevři dveře. Svoje dveře. Je to snadný. To zvládneš levou zadní. Roztrhni ji jako hada a dívej se, jak umírá</emphasis>.</p>

<p>Šílence neposlouchám. Začínám v tom být dobrý, protože poslední dobou mám hodně příležitostí ke cviku. Nemluvě o tom, že dveře ze sklepa už byly otevřené a ona k nim právě mířila. Pustil jsem se za ní jediným mně známým způsobem. Jo, plazil jsem se, ale plazil jsem se s pistolí, dalším nožem, a pořádně naštvaný. Můj čas by asi na olympiádu nestačil, odhodlání však ano. Ammut stanula na vrcholku schodů, otočila se a plivla. Nebylo to klasické plivnutí padoucha, který si znechuceně uleví k nohám nepřítele. To by bylo příliš filmové, nechutné a zdaleka ne tak zlé. Tohle byla sprška něčeho hodně nebezpečného. Nebyl to jed nepenthe − poslední pavouk zakvílel a zemřel probodnutý Vtipálkovým mečem, zatímco Dalila, stále ve vlčí formě, trhala nohy z dalšího, který už byl mrtvý. Tohle bylo něco jiného. Niko, jenž se vrhal za mnou a za Ammut, začal okamžitě zvracet. Podařilo se mu kompletně mi pozvracet zezadu mé nefunkční nohy. Neměl jsem mu to za zlé. Já mu u kanálu provedl totéž. Dalila vyplivla pavoučí nohu a vydávila něco, o čem bych dál raději nepřemýšlel. Vtipálek zezelenal a předklonil se, ale nakonec se mu zvracení podařilo zadržet.</p>

<p>A já? Já si jenom otřel jemnou pěnu z obličeje a vlasů a řekl jsem: „Slečinky.“ To ode mě nebylo zrovna milé.</p>

<p>Na povrch se vyškrábala má lepší část. S námahou jsem se otočil, abych Nika opatrně poplácal po zádech, stejně jako to on udělal u kanálu. Naneštěstí to mělo úplně stejný účinek. Z části jsem byl rád, že s ním nedržím basu, a z části jsem se o něj sakra bál. Niko <emphasis>je</emphasis> můj bratr, moje rodina. Je všechno, co sakra mám. Stiskl jsem mu paži. „Hele, potřebuješ doktora. Vím, že když tě škrábnul pavouk, říkal jsi, že do nemocnice nechodíme − abychom neprozradili stvůry − ale ty i já jsme lidi. A to je pro tebe právě teď dobře. V nemocnici si s neznámým jedem poradí.“ Měli by si s ním poradit, nebo toho bude pár bílých plášťů <emphasis>vážně</emphasis> litovat.</p>

<p>Něco, co jsem řekl, způsobilo, že se Dalila při dávení málem udusila, což mě vůbec nemrzelo. Vtipálek se narovnal. Jeho obličej měl pořád zelený nádech, ale stál rovně, a to už bylo něco. „Ne, nemocnice nebude potřeba. Ammutin jed se od jedu pavouků nepenthe liší. Je to spíš obranný mechanismus, ne útočný. Není smrtelný, dokonce ani pro lidi ne. Za čtvrt nebo půl hodiny to odezní.“ A na některá stvoření to má silnější účinky než na jiná. Na Vtipálka to působilo trochu, na Dalilu trochu víc a na lidi… vypadalo to jako kocovina po silvestrovské oslavě. Zvracet, dýchat a zvracet ještě víc.</p>

<p>Já nemohl chodit, Niko s Dalilou nebyli zrovna v kondici bojovat a Vtipálek vypadal, jako by měl chřipku. Mohl za ní vyrazit, ale asi by ji nechytil. Byla příliš rychlá, a i kdyby se mu to podařilo − jeden proti Ammut, to není zrovna nejlepší způsob, jak udržet přátele naživu.</p>

<p>A tak jsme seděli ve sklepě, zatímco Ammut buď vyběhla z domu v lidské podobě − předpokládal jsem, že asi musela být úplně nahá, i když možná má šupiny i tak − nebo zamířila do posledního patra, vyrazila střešním oknem a odplazila se po střeše. Na jejím místě bych to vzal po střeše. Za hromadou Ammutiných obětí se vynořil ještě jeden pavouk, ale o toho jsem se postaral výstřelem. Do nohou se mi pomalu vracel cit. Svlékl jsem si bundu a pak triko, které jsem obětoval Nikovým příležitostným erupcím tofu, vitaminových koktejlů a falešného jídla, které do těla stejně nepatří. Zvedl jsem mu cop − to ode mě bylo vážně bratrské − položil mu ruku na záda a věřil Vtipálkovi. Výraz, kterým jsem po pukovi hodil, jasně říkal, že pokud si onu důvěru nezaslouží, uškrtím ho navlhlým a ne zrovna vonícím tričkem s iritujícím nápisem, co ani předtím nebylo moc čisté.</p>

<p>Dalila si vyprázdnila žaludek jen dvakrát. Vlci mají tuhý kořínek. Pak se plynule změnila opět do lidské podoby a podřepla blízko mě − dost blízko, abych na ni zamířil zbraní. Nevšimla si, že je nahá, nebo jí to bylo jedno. Myslím, že jí to bylo jedno. Vypadala hrdě − jako velký bílý vlk, který zrovna přiběhl ze severní divočiny. „Nejsi.“ Její oči byly v lidské podobě stejně jantarové jako ve vlčí, ale zajímavý na nich byl mandlovny tvar. Možná v sobě má japonskou krev, s těma očima a stejně jantarovou pletí, ale co sněhově blond vlasy? Kdo může říct, co je zač? Na to stejně nikdo nemá právo. A co je mi vůbec do toho? Je jedinečná a ohromující, ale taky stejně neúprosně smrtící jako čepel mého nože, a já s ní nechci nic mít. Nic dobrého.</p>

<p>„Nejsi. A přece jsi. A nic nevíš,“ řekla a její hlas zněl podobně chraplavě jako Ammutin.</p>

<p>Dravec. Vražedkyně. Manipulativní lhářka. Zabiják skrz naskrz. Nenávidím ji. Vážně.</p>

<p>Ale sakra, má nejúžasnější prsa na světě. Tu malou Vlčici ze striptýzu hravě srčí do kapsy. Vytetovaný náhrdelník z vlčích očí a keltských vlnek a křivek a ošklivé jizvy na břiše… něco na ní bylo, a já nevěděl co.</p>

<p>Usmála se. Měla lidské, bílé a rovné zuby, ale bylo mi jasné, že už někdy byly potřísněné krví. „Béé, béé, malý kluk se ztratil v lese. Jsi ovce v rouchu zabijáka, nebo zabiják v ovčím rouchu? Vypátrej to. Rychle. Nebo na to přijdu já.“ Zmizela skoro stejně rychle jako Ammut. Popadla oblečení a vyběhla schody po třech. Zadek měla stejně úžasný jako prsa.</p>

<p>Někdy je to vážně zmatek. A tohle byla právě taková chvíle. Cítil jsem vzrušení, a zároveň nenávist − dvě strany jedné mince.</p>

<p>Dál jsme s Vtipálkem čekali, dokud se Niko konečně nemohl posadit. Nohy mě bolely, ale už fungovaly, a Niko neměl tak tmavě zelenou barvu. Nejmíň deset minut už nezvracel. Sevřel jsem mu rameno. „Tak co, Niku?“ zeptal jsem se. Pokud to znělo znepokojeně, tak jsem k tomu sakra měl důvod. Bylo by obtížné dotáhnout polomrtvého bratra do nemocnice a snažit se přitom uškrtit puka, který vám lhal.</p>

<p>„Cyrano?“ Stiskl jsem ho ještě silněji. Nebylo moc zábavné dívat se, jak bojuje s jedem, a bylo ještě míň příjemné nevědět, co s tím dělat. Nevědět, co bych si bez něj počal, bez vlastní rodiny − rodiny, na niž jsem si zvykl až příliš rychle, ale některé věci prostě neovlivníte. V Nevah’s Landing jsem se díval přes rameno tak často, až mi bylo jasné, že by tam někdo měl být. Někdo by tam měl být se mnou. Teď, když vím, kdo to je, tak tam zůstane. Je mi jedno, co pro to budu muset udělat.</p>

<p>Pravda není moc pěkná, ale tak to prostě je. A protestovat proti tomu by byla ztráta času.</p>

<p>Krmil mě, když se na to ženská, co mě vrhla, vykašlala. Strojil mě. Vodil do školy… no dobře, to musela být dost otrava. Hledal mě, když jsem se ztratil. Udržel mě naživu, jakmile jsem se zpil do němoty a Vlci mě chtěli sežrat. Dal mi domov. Najímá si metaforické autobusy, pod které se kvůli mně už ne tak metaforicky vrhá. To všechno pro mě udělal.</p>

<p>Bratři si musí takové věci oplácet.</p>

<p>Pomalu si otřel pusu do mého trika a zakašlal. Nakonec zvedl hlavu a promnul si krví podlité oči. „Skoro to stálo za to, abychom se zbavili toho tvého otřesného trika.“ Hodil řečené triko na tofu na podlaze. Z tofu nejsou zrovna voňavé zvratky. „Už jsem prožil mnohem lepší dny.“ Teď vypadal spíš šedozeleně. „Řekl jsi mi Niku. A pak jsi mi řekl Cyrano.“ Znepokojený a potěšený. A potom obě emoce zmizely pod pevným výrazem. „Zranila tě?“</p>

<p>„Možná z tebe vysála trochu života?“ dodal Vtipálek, který seděl na schodech nad námi, kam uhnul z Nikova dosahu. „Ale ty ho stejně máš víc než dost. Možná by to jen vylepšilo tvůj přístup. Mohlo by tě to trochu zklidnit. To by nemuselo být tak zlé.“</p>

<p>Natáhl jsem se a pořádně ho praštil do nohy, načež jsem odpověděl Nikovi: „Ne. Přidusila mě několika litry parfému, což mě trochu zpomalilo. Byl dost silnej.“ Téměř nemožně, skoro hypnoticky. „A potom to bylo zase to samý. ‚Kde jsou? Dej mi je. Kde jsou tví bratři a sestry?‘“</p>

<p>Vtipálek za mnou vydal zvuk, který jsem nedokázal dost dobře identifikovat, ale když jsem se po něm ohlédl, tvářil se už zase uhlazeně a nevinně jako dítě. Obrátil jsem pozornost zpátky k Nikovi, který se taky díval na Vtipálka, a to s výrazem, který bych snad nejlíp odhadl jako zmatek a hrůzu. Ale snažit se rozluštit jakékoli emoce pod zeleným zbarvením je dost obtížné. „Co kdybychom vyrazili domů? Protože já už mám sklepů po krk. Tohohle i jakýhokoli dalšího v budoucnu.“ Podařilo se nám postavit se na nohy. Ani jeden z nás nestál příliš pevně, ale Vtipálek nám pomohl, a přestože mě pořád bolely nohy a Nikův žaludek protestoval, dostali jsme se nahoru, prošli chodbou a ven z domu. Zapnul jsem si bundu, abych zakryl, že nemám triko, a taky abych nezmrzl, zatímco Vtipálek mávl na taxíka.</p>

<p>Niko byl naživu, Vtipálek byl naživu, já byl naživu a Dalila byla pryč. Řekl bych, že to byla samá plus. O faktu, že se nikdo nedivil tomu, proč se mi neudělalo zle, se nemluvilo. Taky nic neříkali na to − velice opatrně na to nic neříkali − že jsem se vůbec nedivil, proč jsem si po Ammutině jedu málem nevyzvracel vnitřnosti… jako se to stalo Nikovi a jako by se to stalo každému člověku. Já to taky nechtěl vytahovat. Oni nechtěli odpovídat a já se nechtěl ptát. Nechtěl jsem slyšet, jak si Niko vymýšlí další lež − že mě její parfém ochránil tím, jak vyrušil účinky jedu, a to, že mě kousl pavouk, mi poskytlo očkování proti všem dalším Ammutiným jedům. Něco by určitě vymyslel. Ne, nechtěl jsem se ptát.</p>

<p>Nehas, co tě nepálí.</p>

<p>Naslouchej Vlkům, jako je Dalila, kteří nemusí vždycky lhát.</p>

<p>Přestaň lhát sám sobě.</p>

<p><emphasis>Kříženče</emphasis>, šeptala Ammut. To už je podruhé, co mi tak řekla. <emphasis>Kříženče</emphasis>. Proto jsem pro ni důležitý − pro stvůru, jež si myslí, že lidi nestojí za námahu. Potřebuje najít další jako já, další zkřížené bratry a sestry − ať už jsou kdokoli a žijí kdekoli. Bratři a sestry, o nichž Niko určitě nic neví, tím jsem si jistý. To bylo jasné z pohledu, jakým se podíval na Vtipálka.</p>

<p>Kříženec.</p>

<p>Z poloviny jsem určitě člověk. Jsem Nikův bratr, tak musím být.</p>

<p>Kristepane, ale co je ta druhá polovina?12</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Nechtěl jsem nechat Nika samotného, dokud nebude úplně v pořádku, a tak jsem požádal Vtipálka, aby s ním zůstal. Puk musel vyřizovat hovory a zařídit zbytek potřebných věcí na večírek. Niko se zotaví a Vtipálek ho mezi hovory může unudit k smrti diskuzí o původu římských vomitorií[10], protože o tom prostě pořád musel mluvit. Ukažte mu trochu zvratků a rozplývá se v nostalgii po divokých a šílených dnech upadajícího impéria.</p>

<p>Niko ale historii miluje. Možná ho to vážně bavilo… až do části, kdy byli muži gladiátoři, olej na pomazání těla byl levný, a pokud se někde nacházela díra, někdo do ní strčil péro. Připomnělo mi to fotky v novinách, na nichž jeleni uvízli za parohy v plastikových halloweenových dýních. Představil jsem si naolejované gladiátory, kteří pobíhali kolem zpití a vyděšení tím, že jim péra uvízla ve starořímských láhvích od vína.</p>

<p>„Amfory,“ řekl Robin a vyťukal další číslo, zatímco Niko na žíněnkách cvičil kata, aby dostal jed z těla. „Ve starém Římě se nádoby na víno jmenovaly amfory.“</p>

<p>„Sakra, copak jsem to řekl nahlas?“ Fakt, že jsem to udělal, tvořil jen polovinu důvodu, proč jsem se chystal pryč, ale mohl mi posloužit jako výmluva. Spolkl jsem pár tylenolů na přetrvávající bolest v nohou. „Hele, to je jedno. Zábava, nový znalosti… o správným názvu toho, kam gladiátoři strkali péra, když jim došly další možnosti.“</p>

<p>„V Římě byla vždycky spousta možností.“ Usmál se na mě tak zkaženě, že jsem okamžitě zamířil ke dveřím, zatímco on už zase s někým mluvil po telefonu.</p>

<p>„Kale, říkal jsem ti, že nechci, abys chodil ven sám. Zejména ne, když Ammut zjevně ví, kdo jsi a kde tě má hledat.“ Niko přestal cvičit. Pořád byl bledší, než by někdo s jeho olivovou pletí měl být, a blond vlasy měl téměř hnědé potem. Vypadal nemocně. Líp, ale nemocně. To si zapamatuju.</p>

<p>„Je bílej den,“ ohradil jsem se. Už předtím jsem se osprchoval − na vegetariána Niko zvrací jako málokdo − a teď jsem na sobě měl čisté džíny a černé triko. Jen černé. Prošel jsem všechna čistá i sotva snesitelná trika s nápisy, k nimž jsem přišel díky Vtipálkovu dárkovému certifikátu, a nakonec jsem si půjčil jedno z Nikových. No, buďme upřímní, ukradl jsem ho.</p>

<p>„Ano, a právě nás napadli za denního světla,“ řekl obzvlášť pomalu pro případ, že by mi tento fakt unikl.</p>

<p>„Uvnitř. Já mám v plánu zůstat venku, kde mě všichni uvidí. Mám takový tušení ohledně Ammut, který si potřebuju ověřit. Ty se musíš zotavit a máš na to jen několik hodin. Za chvilku budu zpátky.“ Podle toho, jak ignoroval pot, jenž mu stékal po tváři, jsem měl dojem, že jsem ho nepřesvědčil. Přimhouřil oči jako Clint Eastwood… zatracený macho. Pot jako by vůbec neexistoval − jen já a moje hloupé chování. „Přinesu ti něco na zažívání. Za chvilku se ti zase budou tvářičky červenat.“ Zazubil jsem se a vyběhl ze dveří dřív, než na mě jeho jedem oslabené tělo mohlo zaútočit. Chytil by mě a posadil na zadek, dokud nepřijdu k rozumu.</p>

<p>Jenže rozum, k němuž jsem pomalu přicházel, bohužel nebylo to, co chtěl. Zabouchl jsem za sebou dveře a utíkal pryč ulicí tak rychle, jak mě jen bolavé nohy unesly. Ani on, ani Robin za mnou nevyrazili. Za poslední týden jsem se jim naučil věřit. Když jsem se probudil na pláži v Nevah’s Landing, nečekal jsem, že bych někomu mohl takhle věřit. Teď je řada na nich, a zatím to vypadalo, že obstáli. Bez důvěry v našem světě − teď už i v mém světě − nemáte nic. Měl jsem trochu špatný pocit z toho, že jsem jim tak nestydatě lhal. Rozhodně jsem ale lhal líp než Niko za celou tu dobu, co se objevil v mém ztraceném životě. A to je odpověď na otázku. Rozhodně to z něj dělá lepšího bratra.</p>

<p>Neměl jsem v plánu zůstat venku a neměl jsem ani žádné tušení ohledně Ammut. Měl jsem tušení týkající se někoho jiného, a právě proto jsem zamířil do muzea, abych se setkal s mumií… Wahanketem? Něco jsem mu provedl, něco moc špatného, něco, co se snažilo vyškrabat z propasti mé paměti, do které to strčil Nikův nepenthe elixír. A nebylo to jen tohle. S každou další hodinou do mého mozku prosakovaly další a další vzpomínky jako špinavá voda do houby na nádobí. Špinavá, protože stínový Kal na stínové fotce nebyl čistý. To mi ale nepřísluší soudit. Já musím být dobrý bratr. Doufám, že se Wahanket nebude chtít mstít.</p>

<p>Sangrida − zapamatoval jsem si její jméno, což mi dost pomohlo − mě opět protáhla přes bezpečnost a dovedla mě k příslušným dveřím. Myslel jsem si, že po boji s Ammut už do sklepa nevlezu, ale zřejmě jsem se mýlil. „Proč s tebou není bratr?“ Blond vlasy měla stažené v copu komplikovaně omotaném kolem hlavy. Vypadala jako princezna Leia − odbarvená a na steroidech.</p>

<p>„Ammut,“ osvětlil jsem jí. „Nik je v pořádku, ale musí zůstat blízko toalety. Má problémy se zvracením.“</p>

<p>Vtipálek zjevně není jediný, kdo trpí syndromem „Příliš informací“. Povzdechla si a její obří ňadra se vzedmula. U jiných žen by to byla prsa, melouny, kozy, prostě cokoliv, ale u ní to byla ňadra. Pokud bych na to zapomněl − a i když jsem z poslední návštěvy muzea zapomněl téměř všechno, tahle vzpomínka mi někde vzadu rezonovala − jsem si jistý, že by mi vrazila svou ohromnou botu do zadku. Byla to ňadra, která je třeba respektovat a rozhodně se na ně nemá zírat. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když sejdu ze schodů, zatímco ona mě pozorovala a přemýšlela bůh nebo Odin ví o čem. Věděl jsem jistě, že nechci dělat Thorovi děvku ve Valhale. „Děkuju, madam,“ vyhrkl jsem a seběhl ze schodů. Mumie versus valkýra − kdykoli bych si vybral to první.</p>

<p>Dole byl sklep a pod ním ještě jeden. Vypadalo to tam povědomě. Bohužel to bylo povědomé ve stylu „kde ten parchant sakra je“. Wahanket má rád soukromí, a proto je těžké ho najít; to si pamatuju − náhle mi vytanul na mysli pocit rozčílení. Snažil jsem se mumii vyčenichal. Dole bylo docela dost věcí, které byly cítit mumifikací, nejsilnější pach jsem však našel. Byl to zápach mumie a… grilování.</p>

<p>Od minula se nikam nepřesunul. Na tohle jsem si taky vzpomněl − rozlehlý prostor. Počítače spolu s egyptskými artefakty. Mumifikované kočky hřadující na bednách vyskládaných do výšky všude kolem. Kam jste se podívali, samá Salome. Pú… chci říct koala pořád ležela mrtvá na operačním stole. Dlouho mrtvá, a už ne nemrtvá, což bylo dobře. Pak jsem se podíval na Wahanketa a došlo mi, proč se neuchýlil na jiné místo.</p>

<p>Zbylo z něj jen torzo.</p>

<p>Sice torzo s hlavou a jednou paží, ale pořád jen torzo.</p>

<p>Jasně, teď si vzpomínám. Vzpomínám si na sekyru.</p>

<p>Druhá paže a dvě nohy ležely úhledně poskládané na podlaze a vedle byla velká zahnutá jehla, jíž byl protažený drát − stejný drát, jakým měl k rameni přišitou první paži. Jakmile mě Wahanket uviděl, odplazil se za jakýsi egyptský gauč, vycenil na mě zčernalé zuby a začal syčet. Vážně jsem mu provedl něco zlého. Jedna moje část se cítila být úplně stejnou zrůdou jako on, další to bylo jedno a ještě jiná měla dojem, že kočky ze mě mají radost.</p>

<p>Poslední část se rozhodla ignorovat stíny, které kolem mě vyrůstaly. Jsou to moje stíny a já už to nebudu popírat ani odmítat.</p>

<p>„Hanku, vypadá to, že ses dal na ruční práce.“ Přitáhl jsem si židli, zlatou, vykládanou kousky modrých, červených a černých kamenů. Pohodlně jsem se usadil, vytáhl nůž − pistole by mi asi nebyla k ničemu − a druhou rukou jsem si poklepal na koleno. Během několika vteřin mi na něm přistála mumifikovaná kočka a začala s hromovým vrčením blaženě příst. Zatímco Salome je šedá a lysá, přišla o všechny obvazy a v uších má malé zlaté a rubínové náušnice, tenhle kluk − a rozhodně to byl kocour, protože měl scvrklé, mumifikované koule − byl z většiny zafačovaný. Mezi zažloutlými obvazy však prosvítala kůže, někde bledá a někde černá. Byl strakatý jako poník.</p>

<p>„Jak se máš, Spartaku?“ První, kdo vystoupí, to jméno obdrží; tak se to aspoň praví ve filmu. Podrbal jsem kocoura mezi ušima. Vtipálek zná všechno a každého − kapitána Cooka, Ramsese, Krysaře, a dokonce i Caligulu. Aspoň to kdysi říkal. Nevzpomínám si na to přímo, ale vím to. Řekl bych, že mohl znát i Spartaka… a určitě si ten film nahrál na video a pravidelně si jej pouští. A navíc Salome už možná nebude mít takovou chuť ukousnout mi hlavu, když jí přivedu kamaráda.</p>

<p>„Tohle jsi udělal ty. To ty jsi mi to způsobil, ty prázdná nádobo. Jsi bezcenný a slabý.“ Velkohubá opečená mumie. Niko… Niko ho zapálil. To se stalo. Nezničí ho to, říkal. Ani mu to neublíží, jen ho to zpomalí. Je těžké najít dobré informátory; to taky říkal. Wahanket to přežije. A přežil. Potom jsem se do toho vložil já − já a požární sekyrka. To taky přežil… ale ta vzpomínka mu asi zůstane dlouho.</p>

<p>Tehdy jsem poprvé uviděl stíny a uvnitř pocítil bolest. Tehdy mě bratr poprvé zdrogoval. Niko taky říkal, že se mě mumie kdysi snažila zastřelit, a než jsem ji rozporcoval sekyrou, snažila se mě udusit, protože jsem ji o něco připravil. Wahanket to říkal jasně. Měl jsem něco, po čem toužil, ale já o to přišel. Jenže co bylo to „něco“? Totéž, co ode mě chce Ammut? Totéž, o čem si bažináči a Vlci myslí, že mi chybí? Vzpomínky se pomalu vkrádají zpátky, ale ne dost rychle. Ne tak rychle, jak se pohybuje Ammut.</p>

<p>Teď je na čase tomu všemu přijít na kloub. Proto jsem se vrátil za Wahanketem. Ví, kdo jsem − kdo jsem byl − a taky mi to řekne. Nebudu čekat, až účinky jedu nepenthe zmizí. Tohle je něco, co sice vědět nechci, ale potřebuju. Ammut je pro ostatní příliš nebezpečná na to, abych věcem nechal volný průběh.</p>

<p>Wahanket, profesionální dodavatel informací, mi řekne všechny ty věci, které o Kalovi nechci slyšet, ale musím je znát, protože Kal se nejspíš s Ammut dokáže vypořádat líp než já. Kal ochrání rodinu a kamaráda, zatímco mně by se to nemuselo podařit. Tu první noc v Nevah’s Landing jsem zhasl světlo a spal potmě, protože i když v temnotě žijí stvůry, žijí tam i zabijáci.</p>

<p>Myslel jsem si, že já jsem ten zabiják. Možná jsem si to myslel špatně.</p>

<p>„Mám dojem, že nejsem tak prázdnej, jak si myslíš.“ Začichal jsem. „Voníš jako pěkně upečenej buřtík.“ Spartakus mi obtočil tlapky kolem zápěstí a začal z bundy odtrhávat kusy zašlé černé kůže, které pak plival na zem. „Sakra, nikdy nevíš. Znovu se na mě podívej, Wahankete, a řekni mi, co jsem byl a co se ze mě zase stává. Pověz mi to, nebo tě nasekám na kousky tak malý, že se nebudeš moct sešít dohromady zubama, protože ti je rozdrtím na prach. A urvu ti to, co máš místo rtů. A tvoje dásně… hm. Ale co. Useknu ti hlavu, zabalím ji do krabice a hodím do řeky. Uvidíme, jak se ti pak bude dařit šitíčko. Domácí práce jsou potvory, co?“</p>

<p>Spartakus vyjádřil souhlas tím, že mi utrhl půlku rukávu. Jo, tenhle destruktivní malý hajzlík půjde přímo k Vtipálkovi. Za všechno mučení, které mi způsobil, si to puk zaslouží. Salome likviduje zvířata, stvůry a lidi, ale tenhle chlapík zlikviduje byt − abych byl přesný, Vtipálkovo apartmá.</p>

<p>Wahanketovy plaménkové oči se na mě upřely. „Máš pravdu. Vrací se to.“ Se spokojeným úsměvem cvakl zuby; nebo to mohla být jen křeč − jeho výraz se dal těžko rozluštit. „Znovu budeš sám sebou, a pokud tě nedostane Ammut, tak to jednoho dne budu já.“</p>

<p>Poškrábal jsem Spartaka na břiše. Otevřel tlamu a předvedl mi ukázku z Čelistí 15 v IMAXové verzi. Naštěstí to bylo jen zívnutí. „Jo, já se taky nudím, kámo. Kde jsem nechal sekyrku?“ Nevyslovil jsem to jako hrozbu. Zeptal jsem se na to z čiré zvědavosti. Vážně jsem se nudil. Už si s tímhle opečeným zkurvysynem nebudu hrát. To není žádná zábava hrát si s něčím, co nemůže utíkat, co dokonce nemůže ani lézt. „Kdo jsem, Wahankete? A jestli sakra do pěti vteřin něco neřekneš, budeš mi to muset napsat, protože ti vyříznu jazyk.“</p>

<p>Wahanket se vytáhl na prastarou lavici, položil se na hruď a pozoroval mě. On se vůbec nenudil. „Neboj se. Řeknu ti všechno, co chceš vědět. Maso má lepší chuť, když ví, proč bylo vybráno. Je pak ochuceno nevírou, že se něco takového mohlo stát. Nic nepovzbudí chuť tak jako nevíra a zoufalství.“ Z lavice se mu na zčernalou ruku otiskly šupinky zlata. Jakmile na mě ukázal, viděl jsem, že se zaleskly − jako hvězdnatá noc. „Ty… ty jsi Ólfi.“</p>

<p>To říkal i malý bažináč. Něco jako „óf-i“. Nedokázal jsem to znovu vyslovit. Ale viděl jsem to slovo jasně v hlavě; kapala z něj černá žluč, páchlo krví a bylo mou součástí. Je v každé mé buňce.</p>

<p>Jsem Ólfi.</p>

<p>Vždycky jsem byl a vždycky budu. Je to slovo stvořené z křiku a běsnění, z vraždění a šílenství, z bledé kůže, rudých očí a kovového lesku jehličkovitých zubů − víc jehel, než by nemocnice spotřebovala za měsíc. Bílá, rudá a kov jako můj krokodýl z Petra Pana.</p>

<p><emphasis>Tady máš bratry a sestry. Chlapečku, chlapečku</emphasis>.</p>

<p>Stíny kolem mě se prohloubily, ale já se nezastavil. Mám bratra. Ne toho, kterého mi dal krokodýl, ale skutečného, jenž potřebuje skutečného Kala. A ať jsem skutečný, nebo ne, ať jsem Kal, nebo ne, já sliby držím. Budu jeho bratr a je jen jediný způsob, jak to udělat − přivést skutečného Kala domů. „Ólfi,“ řekl jsem tak nepřítomně, že bych klidně mohl být na Měsíci. „Kdo jsou Ólfi?“</p>

<p>„Byli. Kdo byli Ólfi?“ jedna ze zlatých šupinek mu z ruky spadla na zem. Jako smítko ze slunce padající na zem, jako duše padající mnohem hlouběji. „Už jsou všichni pryč až na tebe, kříženče. Ale kdysi byli první.“</p>

<p>„První co?“</p>

<p>„První všechno. První cokoliv. Jako první chodili po tomto světě. První zabíjeli jen pro potěšení. Vynalezli vraždu, stvořili mučení a vymysleli hrůzu. Tento svět jim patřil po miliony let.“ Žlutá záře malinko potemněla. „Před dávnou dobou se i samotná Smrt klaněla svým pánům.“</p>

<p>„Ustanovili pětihvězdičkovej standard pro noční můry, jako jsi ty. Bezva. Jak to, že jsem jeden z nich? Z půlky?“ Protože jeden z nich určitě nehledal rozptýlení a nenarazil při tom na Sofii. I ona musela mít hranice.</p>

<p><emphasis>Zlato je pryč a ty jsi pořád tady, spratku. Pořád jsi sakra tady</emphasis>.</p>

<p>Nebo možná ne. Kurva se někdy kurví kvůli tomu, aby uživila sebe a děti. Někdy to dělá kvůli drogám nebo nájmu, protože je to její tělo a může si s ním dělat, co chce. A někdy kdosi jako moje matka sám stanoví nový pětihvězdičkový standard. Zaplatili jí, aby mě <emphasis>stvořila…</emphasis> ne aby mě měla. Máte děti, ale stvůry <emphasis>tvoříte</emphasis>. Jsem experiment. Vím to. Ještě nevím proč, na co Ólfi chtěli křížence, ale do háje s důvody. Ty si razí cestu mým podvědomím stejně rychle a zběsile. Dozvím se to, ať na to budu připravený, nebo ne, a nemusí mi to říkat tenhle debil.</p>

<p>„Takže jsem monstrum jako Ammut?“</p>

<p>Wahanket se zasmál. Znělo to, jako by se dusil vlastními mumifikovanými orgány, kdyby je neměl vyjmuté. „Ne, nejsi monstrum jako Ammut. Až se vrátíš, Ammut bude jen dítě ve tvém stínu. Ammut je prostě stvoření jako každé jiné. Jí, aby se udržela naživu. Užívá si potravu, jež chutná jinak než ostatní, tak jako bys chutnal ty. Zabíjí, aby přežila. Ty… Ólfi… jsi jediné skutečné monstrum na světě. Všichni před tebou bledneme.“ Cvaknul zuby. „Proto představuješ výzvu; proto bude mít tvůj život nejzajímavější chuť, jaká existuje.“</p>

<p>Tenhle hajzl se sešívá dohromady z jediného důvodu − aby dostal šanci vysát ze mě Ólfi. Aby si pochutnal na někom a na něčem, s kým by si vůbec neměl zahrávat. Informátoři se hledají špatně, co? Tak se budeme muset víc snažit. Tenhle odpověděl na poslední otázku, i když mi řekl to, co jsem po něm požadoval. Kal, ten skutečný, si s Ammut poradí. To je všechno, co jsem chtěl vědět.</p>

<p>Postavil jsem mumifikovanou kočku na zem a našel sekyru.</p>

<p>Když jsem skončil, nebyla potřeba krabice na hlavu. Stovka úlomků lebky neuplete dohromady svetr k Vánocům ani se znova nesešije dohromady. Upustil jsem sekyru na hromádku rozdrcených kostí, polámané pryskyřice a jedné ex-mumie. „První,“ řekl jsem zbytkům. „Jsem jeden z Prvních na tomhle světě.“ Vynalezli vraždu, stvořili mučení a vymysleli hrůzu, říkal.</p>

<p>„Vynalezli, stvořili a vymysleli, a ty sis s tím chtěl zahrávat. Měl jsi myslet na to, co První udělají tobě, místo abys vymejšlel, co uděláš ty jim.“ Pod botou mi zaskřípala kost. „A ty, mocnej Wahankete, jsi ani nestál za tu námahu.“</p>

<p>Když jsem se vydal k odchodu, ucítil jsem, jak mi něco přistálo na rameni. Spartakus si o mě otřel špinavou, zafačovanou hlavu s předením, které znělo jako padající lavina stejně jako u Salome. „Nenechám tě tady, Kojaku. Vymyslel jsem pro tebe lepší domov. Vlastně…“ Z krabic na mě pořád zíraly svítící oči. Wahanket si stvořil mazlíčky, ale neudělal si přátele. Nikdo z nich se nepokusil zabránit jeho destrukci. Vypadalo to, že mě pozoruje tak deset mumifikovaných koček. „No, proč ne? Pokud je Vtipálek tak přesexovanej, že si ani nemůže oblíct kalhoty, když jde otevřít dveře, patří mu to. Tak jdem. Pohněte mumifikovanýma zadkama a ukážeme šejdířovi, jak chutná pomsta.“</p>

<p>Jedna z nejlepších věcí na New Yorku je, že bývalá stvůra, která už brzo zase bude sama sebou, si může vzít taxíka, a za padesát babek navíc do něj může nabrat i bandu mumifikovaných koček, prohlásit, že je student veteriny a jeho pacienti nutně potřebují převaz, udělat jednu zastávku navíc a zanedlouho na to se vrátit domů. Otevřel jsem dveře, posadil se na gauč, sáhl po ovládání a zapnul televizi.</p>

<p>Niko stál v kuchyni, už vysprchovaný, a v mixéru připravoval něco, co jistě zničí zbývající Ammutiny toxiny, ale i všechno ostatní živé. „Kde jsi byl?“</p>

<p>„To bys chtěla vědět, mamko.“ Přepnul jsem na jiný kanál. „Ahoj, Robine.“ Jakmile jsem odcházel do muzea, začal telefonovat kvůli dnešní party, a teď, když jsem se vrátil, pořád visel na telefonu, plánoval catering a mluvil a mluvil. Jestli nás Ammut sežere, bude to sakra velký promarněný účet za jídlo a pití. „Měl bys přestat telefonovat a pohnout zadkem zpátky domů. Nechal jsem ti tam dárek.“</p>

<p>Rozzářil se − straka, která zahlédla lesklou minci. „Dárek? Miluju dárky. Nemůžu uvěřit, že ty, obzvlášť ty, jsi mi… ale, <emphasis>skata</emphasis>. Co jsem si to myslel?“ Vrazil telefon do kapsy, sebral kabát a vyběhl ze dveří dřív, než jsem stačil přepnout na další kanál.</p>

<p>„Co jsi udělal?“ zeptal se Niko, když vypnul mixér. „Co jsi mu donesl?“</p>

<p>Zvedl jsem paži, na níž chyběly skoro tři čtvrtiny toho, co bývalo pevným koženým rukávem, a zazubil jsem se. „Jedenáct mrtvých koček. Vrátnej říkal, že je to ohromný. Myslím, že Robina moc rád nemá. Navíc bych řekl, že zatímco tu diskutujeme, už se schází domovní rada, aby probrala zpřísnění limitů na chování domácích mazlíčků, a zároveň ustanoví komisi, která by měla dohlížet na jejich vzhled. Každej holt nemůže vyhrávat soutěže krásy.“</p>

<p>„Buddho, zachraň nás.“ Z pohledu, jakým se podíval nejdřív na mixér a pak na mě, jsem usuzoval, že zvažuje, že na mě obsah mixéru hodí. „Vzal jsi Wahanketovy mumifikované kočky. Proč?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny, otočil se zpátky k televizi a začal zase přepínat programy. „No, za prvý, byl to podělanej zlomyslnej sráč, kterej zabíjel kočky, aby z nich udělal mumie. To je víc než odporný. Zasloužily si lepší domov.“</p>

<p>„Neříkej mi, že jsi právě řekl, že <emphasis>byl</emphasis> podělaný zlomyslný sráč.“</p>

<p>„A to bude druhej důvod.“ Vypnul jsem televizi. „Takovýho informátora nepotřebujeme. Je mi jedno, jak těžký je nějakýho najít. Pokusil se mě zastřelit a uškrtit, chtěl mě sežrat a zabíjel kočky. Ty první tři věci bych ještě zvládl. Ale zabiják koček, to ne.“ Svlékl jsem si zničenou bundu a přehodil ji přes opěradlo gauče. Když jsem se znova otočil, viděl jsem, jak Niko v kuchyni přemýšlí. Rychlý pohyb za jeho očima byl téměř viditelný a skoro jsem slyšel ten hukot. Kolečka šrotovala, ale bylo ještě příliš brzo.</p>

<p>Pokusil jsem se ho rozptýlit. „Niko, od chvíle, kdy jsi mě našel, ses mi pokoušel ukázat, kdo jsem…“ − a udržet mě tím, kdo nejsem, pomyslel jsem si − „…a představoval jsi pro mě něco, za co bych se mohl rvát. Jsi čestnej a poctivej. Jsi dobrej chlap, nejlepší, jakýho jsem za ten tejden poznal. Jenže děláš práci, kde je něco takovýho nevýhoda. Děláš výjimky a vím, že si myslíš, jaký k tomu nemáš správný důvody. Nechat zabijáka koček žít a možná získat informace, který někomu zachráněj život. Jenže, Niku, když děláš něco zlýho, nikdy k tomu žádnej důvod není dost správnej.“ Bylo těžké něco takového uchopit, když se kolem mě roztahovaly stíny, ale podařilo se mi to. Prozatím… Kal by se o něco takového nesnažil, ale já ano. Na druhou stranu možná Kala podceňuju. Kvůli sobě by asi nic takového neudělal, ale kvůli bratrovi… asi ano. Niko má svou čest a myslím, že Kal by udělal cokoli, aby si ji Niko zachoval. Kdo říká, že stvůra nemůže milovat bratra?</p>

<p>„<emphasis>Ty</emphasis> poučuješ <emphasis>mě?</emphasis>“ Znělo to, jako by ho něco takového mělo odrovnat dřív než ten toxický koktejl.</p>

<p>„Viděl jsem ty trička, který jsem si koupil k Vánocům. Viděl jsem, jak se ke mně chovají Vlci i ostatní. Pokud je potřeba něco udělat, něco v šedý zóně,“ … v temných zónách, v nejtemnějších… „pak myslím, že to je moje polovina partnerství.“ Byl jsem hrdý na volbu slov. „Myslím“, ne „vím“ − i když to vím zcela jistě.</p>

<p>Pokud se musí udělat něco špatného, pak je to na mně. Zrozený jako jeden z Prvních a žijící ve stínech a v temnotě. Jak se detaily mého života vyostřují, vím, že Niko mě celý život chránil. Dělal jsem pro něj totéž, jakmile jsem na to byl dost starý, a budu to dělat i dál. Nechám ho být tím, kým je, a dokážu to tak, že budu ten, kdo skutečně jsem nebo jsem byl. Naposledy vkročím do stínů, aby Niko mohl vystoupit do světla, kam patří.</p>

<p>Právě teď jsem ale měl hlavně hlad. Zvedl jsem se a šel si udělat sendvič, zatímco Niko mě dál pozoroval a zřetelná aura podezření překonávala i pach bahna, které měl v zatím nedotknuté sklenici. „Říkal jsi, že zůstaneš venku. Lhal jsi mi.“</p>

<p>Nad poslední poznámkou jsem povytáhl obočí. To od něj chtělo vážně odvahu při tom, co se přede mnou snažil utajit on. Beze slova jsem žvýkal sousto sendviče s burákovou pomazánkou a želé a Niko se pustil do bahnitého koktejlu.</p>

<p>Dojedl jsem a změnil neexistující téma. „Vtipálek říkal, že na tu party máme jít ve formálním oblečení. Co je formální oblečení?“</p>

<p>* * *</p>

<p>„Jsi pro mě mrtvý. Ne, něco horšího než mrtvý. Nejhorší, co ti můžu udělat, je nechat tě žít a udělat ti z každé minuty zbytku tvého života nekonečné peklo.“</p>

<p>Když nám tentokrát otevřel, byl Vtipálek oblečený − jistým způsobem. Vlnité vlasy mu stály a kolem čela měl neuměle ovázaný obvaz. Na sobě měl hodně drahý − jak jinak − smoking ve stylu Jamese Bonda. Musím uznat, při zachováni mužnosti, že vypadal vážně dobře, tedy před nějakou dobou určitě. Teď mu od kolene dolů chyběla nohavice, od ramene celý rukáv a na rozedrané vázance mu visela mumifikovaná kočka.</p>

<p>Spartakus na mě vycenil ničivé zuby a zhoupl se na kusu látky, který měl mít puk uvázaný kolem krku jako motýlka. „Spartaku, kamaráde, poučuješ Robina, jak se má oblíkat?“</p>

<p>„Ty jsi tomu dal jméno. Ty jsi tomu vážně dal jméno, a ještě jsi to pojmenoval Spartakus. U Dia, já tě nenávidím.“ Odkráčel, zatímco Spartakus na něm dál vesele visel. Vešli jsme za ním do bytu. Z rohového gauče zbyla hromádka potrhané kůže, vycpávací látky a dřeva. Stěny byly poškrábané tak, že vytvářely optickou iluzi mříží vězeňské cely. Kdysi velice drahý koberec byl teď rozházený po bytě v tisíci kouscích spolu s potrhanými zbytky obvazů. Salome seděla na obrovské ledničce a temně planoucí oči šilhaly potěšením − královna obhlížející své panství a nové poddané. Tak to bylo správně. Každý padouch toužící po moci má rád poddané.</p>

<p>Jišijáš, jehož smoking byl v jednom kuse, za námi zavřel dveře. „To nebylo to nejmoudřejší, co jsi mohl udělat, Kalibane. Robin je jeden z nejlepších, pokud ne vůbec nejlepší šejdíř na světě. Znáš antický příběh jménem <emphasis>Oidipus Rex?</emphasis> Není to jen obyčejný příběh. Je to pravda. Existovala dvě proroctví. Robin neměl ani s jedním z nich nic společného, ale když ona potyčka, ta skutečná potyčka, skončila vraždou, postaral se, aby se naplnil i zbytek proroctví. Svatba s matkou, vypíchnutí očí zlatou jehlicí do vlasů, sebevražda. Všichni tři členové královské rodiny byli vrazi nebo potenciální vrazi. Šejdíři nemají rádi ani jedny. Byla to pro něj jen práce. Spravedlnost. Tohle…“ − mávl rukou po bytě a lačně ho při tom sledovalo dvacet čtyři zářících očí − „je osobní.“</p>

<p>Obrátil jsem oči v sloup. „Promiň, většina z toho mi unikla. Oidipus Rex… to byl dinosaurus? Jako tyranosaurus rex?“</p>

<p>„No, asi bych měl rovnou podat inzerát, aby tě vyměnili.“ Odešel za pukem. „Vaše smokingy jsou v koupelnách. Pokud je tvoje ‚dárečky‘ nesežraly.“</p>

<p>Zavolal jsem za ním vážně: „Adopce znamená lásku. Viděl jsem to vylepený na autobuse, tak to musí bej pravda.“ Ukázal mi prostředníček a zmizel.</p>

<p>„To nebylo moc andělský,“ poznamenal jsem.</p>

<p>„To je pochopitelné, protože on není anděl.“ Niko zamířil do první koupelny. „A pokud Robin zařídí, aby ses oslepil čímkoli od starožitné jehlice do vlasů po banán, ode mě soucit nečekej.“</p>

<p>Všechny kočky začaly příst hlasitěji, když jsem kolem nich prošel. Alespoň ony byly rády, že mě vidí. Psi mě rádi nemají, a teď už je mi jasné proč. Nikdo nevycítí zvrácený genový produkt tak dobře jako Vlci a psi… ale kočkám nevadím. Koneckonců, hrají si s kořistí. Není třeba za to někoho jiného odsuzovat.</p>

<p>Našel jsem druhou koupelnu, ale jen proto, že měla otevřené dveře. Když jsem v obrovské vířivce zahlédl mokré peří, oblékl jsem se tak rychle, že jsem si košili zastrčil do trenýrek místo do kalhot. Smoking byl v pořádku: jen černá barva a žádná vázanka. Vtipálek mě rozhodně dobře zná, i když slečna Terrwyn by zřejmě vrtěla hlavou nad tím, že se snažím hrát si na upíra. Až na to, že upíři vážně existují a já nemám bílou kůži. Jsem bledý, ale to mám určitě od Ólfi, jinak bych měl světle hnědou barvu jako Niko… nebo naše matka.</p>

<p>Zrozený z prvních vrahů, kteří chodili po zemi, a ještě k tomu se nemůžu pořádně opálit. Vítejte v mém světě.</p>

<p>V tu chvíli jsem si přál, abych zase kompletně ztratil paměť místo tohohle „půl na půl“. Ale přání nejsou sliby a bez ohledu na zkažené geny slib Nikovi dodržím. Nezáleží na tom, že neví, že jsem mu ho dal. Já to vím, a to stačí.</p>

<p>Když jsem se probudil, byla kolem voda, písek a mrtví pavouci a já ze srdce nenáviděl stvůry. Pak jsem přišel na to, že jsem jedna z nich. Nic takového jsem na autobusu vylepené neviděl − jen reklamu na adopci. Adopce a láska − to je bezva, ale vlastní hodnota? V tom jste sami. Ammut si myslí, že za něco stojím. Doufám, že se ukáže a poví mi o tom. Otevřel jsem dveře koupelny a setkal se s chladnýma, nemilosrdnýma očima, které na mě zíraly ze vzdálenosti sotva několika centimetrů. Ammutiny?</p>

<p>Hůř.</p>

<p>Patřily Vtipálkovi.</p>

<p>„Víš, že existují věci… ne, existují slova, prostá <emphasis>slova</emphasis> − a jsem si jistý, že bych to dokázal zúžit na šest slov − která bych ti mohl říct, a ty bys přestal sexuálně fungovat nejmíň na pět let? Dokonce i sám se sebou?“</p>

<p>Páni. „Ty jsi čarodějnice?“ To těžko. Žádná magie neexistuje. Stvůry ano. Kouzla ne. To je jedna z věcí, které vím instinktivně, aniž by mi je někdo musel vykládat.</p>

<p>„Ne, Kalibane. To nejsem. Mám jen nezměrné znalosti v psychosexuální oblasti a taky jsem velmi, <emphasis>velmi</emphasis> mstivý.“</p>

<p>„Ech… Niko? Jsi tam?“ O krok jsem ustoupil. Vtipálek mě následoval a dodržoval při tom přesnou minimální vzdálenost mezi námi.</p>

<p>„Znáš Alexandra Velikého? Nebyl tak veliký, zvlášť když mi otrávil přítele. Hlupák a blázen.“ Usmál se. Poprvé jsem u něj viděl úsměv, který nebyl ani mazaný, ani hříšný. Tenhle byl zatraceně děsivý. „A pak tu byl Čingischán. Měl věnovat víc pozornosti noži, jenž jsem dal jeho unesené princezně a který ona schovala na naprosto geniálním místě, místo aby se soustředil na zabíjení všech chlapců, co dorostli po kohoutek jeho stepního poníka. Princezna byla milá žena a zabijáky dětí neměla ráda o nic víc než já. A kdo myslíš, že řekl ‚Vypusťte Krakena‘? Ten nadrženej násilník Zeus? To těžko. Vždycky se mi snažil ukrást zásluhy.“ Další dva kroky v dokonalé souhře − já dozadu, on za mnou.</p>

<p>„A pak jsi tu ty − ty, který jsi v mém domově vypustil ekvivalent Deseti morů. Dokážeš si představit, co udělám tobě?“</p>

<p>„Niku!“</p>

<p>„Ano?“ Nik se objevil za Robinem a položil mu ruku na rameno. „Máme problém?“</p>

<p>„Myslím, že mě Vtipálek chce otrávit, bodnout nožem, kterej by se nejdřív měl radši sterilizovat, a pak mě přinutit dívat se na otřesnej film z osmdesátek s mizernejma speciálníma efektama.“ Protáhl jsem se kolem puka dřív, než se stačil vymanit z Nikova sevření. „Mohl jsem tě bodnout vidličkou, víš?“ řekl jsem mu. „Ale neudělal jsem to. A co se týče koček, zachránil jsem životy… neživoty… to je jedno, a tohle jsou díky. Parchante.“</p>

<p>„Mohl jsi je nechat u Wahanketa,“ vyštěkl Vtipálek.</p>

<p>Tím ve mně zapnul spínač. Veselý a temný. Cítil jsem, že můj úsměv vypadá podobně jako před chvílí pukův − zatraceně děsivě. „Možná. Ale jediná věc, která se ještě hodí pro styk s Wahanketem, je vysavač a tabulka Ouija[11].“ Přestal jsem se usmívat. Tenhle úsměv není pro ně. Schovám si jej pro Ammut. „Ty jim určitě najdeš domov. Každej bohatej upír bude chtít mít vlastní mumifikovanou kočku. Až na Spartaka. Ten tady zůstane. Je pro Salome.“</p>

<p>„A jak jsi na tohle přišel?“</p>

<p>Hleděl jsem, aby Niko zůstal mezi mnou a jím. „Spartakus mě má rád. Salome mě chce sežrat. No dobře, ona nežere. Tak zabít. Pokud Salome bude mít ráda Spartaka, mám to v suchu. Je mým vyslancem míru.“</p>

<p>„Ty jsi vážně dojemný.“ Vtipálek zavrtěl hlavou, ale vypadalo to, že ztratil mizernou náladu… dokud se mi nepodíval na boty. „Rozhodně si ke smokingu Brioni nevezmeš černé kecky. To nedovolím. Nechci, aby mě viděli v okruhu několika kilometrů od tebe.“</p>

<p>„Pokud přijde Ammut, budu muset běhat. Ty boty, co jsi mi dal, jsou bezva na to, abych se v nich díval na sebe do zrcadla, ale běhat se v nich nedá.“</p>

<p>„Myslím, že je čas jít na večírek. Diskuzi o mstách, jež ovlivnily dějiny, a o obuvi můžeme nechat na později,“ přerušil nás Niko. „Mám tam rande a není to Ammut.“</p>

<p>* * *</p>

<p>To rande byla Dobromila, smutná upírka. Znělo to jako z dětské knížky. Dobromila, smutná, sametová upírka − nechceš se s ní kamarádit? Teď už si matně vzpomínám, proč je tak vážná. Její dítě… její dcera zemřela. Ne… to není přesné. Mysli, mysli. Aha. Její dceru zabil… Niko. Jo, to je ono. Její dcera byla skutečná noční můra. Udělala věci, jež byly nejen neodpustitelné, ale taky je nemohla přežít vzhledem k tomu, komu je provedla. Provedla je nám všem, ale především Nikovi. Dobromila vychovala monstrum, jež nemělo naději na spasení.</p>

<p>Proč jsem si jistý, že Niko by něco takového udělat nemohl?</p>

<p>Příroda versus výchova.</p>

<p>Geny versus odhodlaný starší bratr s rybími prsty a kreslenými pohádkami o Scoobym Doo, který se o mě staral od mého prvního dechu.</p>

<p>Co z toho převáží?</p>

<p>Dobromilu jsme vyzvedli u ní doma a odjeli její limuzínou se šoférem do Tribeca Grand. Jakmile jsme prošli kolem portýrů − všichni čtyři se znechuceně mračili na mé boty − zatáhl jsem Dobromilu stranou. „Můžu s tebou na chvilku mluvit?“</p>

<p>Mávla na Nika pohybem švestkově nalakovaných nehtů tak nepatrným, že jsem ho sotva zahlédl. Chtěl bych ho mít jen z poloviny tak vytrénovaného, ale na druhou stranu, ona za to dává jinou odměnu. „Copak se děje, Kalibane? Už je ti líp? Niko mi toho o tobě moc neříká.“ To ji rozčilovalo. Bylo mi to jasné z toho, jak se prsty rychle dotkla vlasů. Hnědé a blond prameny byly upravené v něco, co má zřejmě komplikované jméno. Jenže Dobromila není nervózní a nepokojný typ. Je jako klidné jezero, nehybný kámen, neměnná hora − přesně jako Niko. Svůj k svému.</p>

<p>Pokud byla rozčílená, tak jen proto, že neměla dostatek informací. „Ty to nevíš. On ti to neřekl.“ Na druhé straně obrovského foyer se Niko ošíval a pak si uhladil přední stranu smokingu. Dva zenové hrášky v zenovém lusku.</p>

<p>„A co mi měl říct?“</p>

<p>Její oči, předtím fialové, náhle ztmavly znepokojením. Měly stejnou barvu jako šaty, které padaly až na zem. Stejná barva se odrážela i v černých perlách, jež měla na krku. Taková… já nevím… elegantní dáma. Ne pro takové, jako jsem já, ale k Nikovi se hodí. Zaslouží si ji, a já jí nechci ublížit, ale musím to vědět. Pokud se pletu, ublíží to mnohem více lidem než Dobromile. „Ty nevíš, že mě před několika dny začal cpát drogama? Jedem nepenthe? Že se snažil, aby všechny moje starý vzpomínky nadobro zmizely? Snažil se, abych byl… sakra, asi šťastnej.“</p>

<p>„Aniž by ti to řekl? Ne. To by neudělal,“ řekla a rázně zavrtěla hlavou. „Nikova čest je… nepřekonatelná. Věř mi. Jednou jsem mu lhala a málem to mezi námi skončilo.“</p>

<p>Na to jsem si taky skoro vzpomněl, ale to není důležité. Ne teď. „A co by mi asi řekl, Dobromilo? Jakým důvodem by mě přesvědčil, abych si jed vzal dobrovolně? Jakou pravdu nemám znát?“</p>

<p>Na chvilku odvrátila pohled a pak se podívala zase na mě. Nic neříkala. Vtipálek s Jišijášem mi byli ochotni něco naznačit, ale ona byla k Nikovi naprosto loajální. Nevadilo mi to. Vlastně jsem byl rád.</p>

<p>„Nechci se tě na to ptát,“ pokračoval jsem. „Zvlášť když si sotva pamatuju, že tě znám. Ale musím. Všechno se mi vrací − Niko je jen o chlup míň chytrej, pokud jde o drogování lidí, než si myslí. A taky proto, že jedna moje část se dere na povrch i navzdory jedu. Ale to je jen část.“ Vzal jsem ji za ruku. Byla teplá, a proč by nebyla? Upíři jsou živí, ne mrtví. Rodí se, nikdo je z nikoho nedělá. Vzpomínám si. Otočil jsem její ruku dlaní vzhůru a prstem jsem přejel po čáře života. Od té mé se nijak nelišila. „Niko se o mě staral celej život, od první plínky.“ Ušklíbl jsem se. „A já pro něj vždycky budu dělat to samý, ale můžu to dělat líp, pokud budu takovej, jakej jsem byl předtím.“ A už se to blíží. „To vím jistě. Jenže potřebuju vědět, jestli to nakonec bude stát za to. Nebo jsem stejnej jako tvoje dcera? Existuje pro mě spása? Pokud se pokusím zachránit Nika, budu dělat… věci? Špatný věci? Věci, se kterejma nebude moct žít?“ Věci, s nimiž mě nebude moci nechat naživu. „Vychovala jsi stvůru, Dobromilo. Poznáš stvůru, když ji vidíš.“ Znovu jsem se podíval na Nika. „Jsem stvůra, jejíž život stojí za to, aby zachránila život bráchovi? Nebo jsem jen stvůra a tečka?“</p>

<p>Vymanila ruku z mé, vzala mi tvář do dlaně a udělala se mnou to, co pro mě neustále dělá Niko − vrhla mě kvůli němu pod autobus. Aspoň se to vyrovná. „Udělej všechno, co je potřeba, abys Nika zachránil. Udělej to, Kalibane. Udělej cokoli. Rozumíš?“</p>

<p>Jistým způsobem to byla odpověď, kterou jsem hledal, ale rozhodně to nebylo ujištění, jež jsem chtěl slyšet. To je život. S dobrým přichází i to horší. Všechno musí být v rovnováze.</p>

<p>Bylo mi však jasné, že ho miluje, což to trochu vylepšilo. Miluje ho víc, než miluje cokoliv nebo kohokoliv jiného. To je dobře pro ně oba. Nabídl jsem rámě. „Takhle se to dělá? Viděl jsem to v televizi.“</p>

<p>Zavěsila se do mě, ale zdálo se, že už se nad tím stačila zamyslet. „Kale, neměla jsem…“</p>

<p>„Já mu to neřeknu.“ Kdybych to udělal, vážně by to znamenalo jejich konec. To by nebylo příliš bratrské a nebylo by to ani správné. „A co bych mu vůbec měl říkat? S mojí pamětí?“ zazubil jsem se. „Prospíváš mu, Dobromilo. Víc, než mu kdy prospěju já. Prostě jsme jen mluvili o adopci mumifikovaný kočky. To je všechno.“</p>

<p>„Cože? Mumifikované…“ Vtipálek k nám přišel právě včas, aby zaslechl její zmatenou poznámku.</p>

<p>„Á, výborně. Vyberu ti nějakou hezkou. Nebo rovnou dvě. Budou si navzájem dělat společnost a nebudou se tolik nudit a chtít zabíjet sousedy. Chtěla bys radši kočku, nebo kocoura? Ne že by na tom záleželo. Smrt a mumifikace znamená definitivní kastraci. Zařídím, aby ti je zítra někdo dovezl, pokud přežijeme dnešní noc.“</p>

<p>Niko vzal Dobromilu za paži a odvedl ji pryč od diskuze o mrtvých kočkách. Od té doby, co jsem se vrátil, s ní moc času nestrávil, a mně je jasné proč. Očekává od ní upřímnost. Jak by tedy mohl být s ní, když není upřímný ani sám k sobě?</p>

<p>Svědomí… čím dál víc mám dojem, že je to jen osina v zadku.</p>

<p>Dívali jsme se za nimi s Vtipálkem a Jišijášem − tmavě blond hlava skloněná k hnědo-blonďaté. „Vypadá s těma vlasama jako tygr,“ zapřemýšlel jsem nahlas.</p>

<p>„A taky tě jako tygr sežere, pokud ji namíchneš jen z padesátiny tak jako mě,“ zavrčel Robin.</p>

<p>Upřeně jsem se na něj zadíval, přimhouřil jsem oči a usmál se. „Chceš si hrát, puku? Můžu si udělat čas.“</p>

<p>Oči se mu zaleskly překvapením. Pukové jsou mnohem lepší herci než můj bratr, a on rozhodně nechtěl říkat Nikovi, že je po všem. To mi rád přenechá. „Takže jsi zpátky?“</p>

<p>Můj úsměv se roztáhl. „Asi tak ze sedmdesáti až sedmdesáti pěti procent.“ Zahákl jsem mu paži za krk a stiskl, abych mu schválně pomačkal límeček a vázanku. „Chyběly mi vzpomínky na tebe, ty nadrženej parchante. A kromě toho, zamysli se nad tím. Copak by ti ‚hodnej‘ Kal strčil do bytu jedenáct mrtvejch koček? Nebo proměnil Wahanketa v hromádku, která by mravencům mohla posloužit jako bydlení?“</p>

<p>„<emphasis>Hodný</emphasis> Kal se mě pokusil bodnout vidličkou,“ upozornil mě Robin a pokusil se narovnat si vázanku, ale mou paži nesetřásl. Než jsme se s Nikem ukázali v jeho životě a Jišijáš se dostal k tomu, aby přiznal vlastní hloupost, Robin moc přátel neměl − vlastně neměl žádné. Předsudky panují i mezi nadpřirozenými bytostmi. Šejdíři nejsou zrovna oblíbení.</p>

<p>„Hodnej Kal si myslel, že jsi stvůra,“ připomněl jsem mu. „Teď už vím, co to stvůra je.“</p>

<p>„Ammut?“ zamumlal Jišijáš, který stál vedle nás. I když jsem jeho křídla neviděl, jako bych je slyšel šustit.</p>

<p>„Ta taky.“ Jenže není jediná. Pustil jsem Vtipálka a urovnal si sako, abych ucítil uklidňující váhu zbraní. Vnímal jsem ji. Byla tam. A můj úsměv? Myslím, že pro něj ani neexistuje to správné slovo. Ne v téhle moderní době. Už ne. První, kdo vše vynalezli, stvořili a vymysleli. První, kdo se usmívali ze špatných důvodů.</p>

<p>„Tak jdeme, hoši,“ vybídl jsem je. „Nakopem jeden egyptskej zadek.“13</p>

<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Party pro boháče byla úplně stejná jako všechny ostatní party pro boháče − tohle už byla moje druhá, takže to musím vědět. Bylo to něco; každý byl bohatý a nafoukaný; byl tam skvělý výhled na oblohu nad Manhattanem; a bylo tam jídlo… naprosto dokonalé jídlo. Sebral jsem podnos s kousky šunky, hub a kraba. Asi bych neuměl vyslovit názvy, ale mohl bych to jíst po kilech a celý podnos jsem si schraňoval pro sebe.</p>

<p>„Ví Niko, že už jsi zase skoro sám sebou?“</p>

<p>„Vidíš ten neviditelnej kříž, kterej táhne na zádech?“ zeptal jsem se. „A slyšíš šplouchání, jak si Pilát Pontský myje ruce dezinfekcí?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Takže odpověď zní ‚ne‘.“</p>

<p>„Rouhání,“ zamumlal Jišijáš a Vtipálkovi ve sklenici s vínem odnikud přistál peříčko.</p>

<p>„Začínám mít vážný pochybnosti o neandělskejch kecech, co vy peri šíříte.“ Potom jsem se znovu soustředil na místnost. Ammut tam byla. Cítil jsem její zatuchlý mrtvolný pach vzadu na patře, pod chutí šunky, jenže celá místnost páchla Vlky, upíry a dalšími nadpřirozenými bytostmi, jež se můžou vydávat za lidi, a sami lidi byli cítit drahými parfémy a kolínskými.</p>

<p>To měla Dalila na mysli, když říkala, že už nemusím používat kolínskou. Používal jsem parfém, který mi Robin loni dal, abych před Vlčími čenichy skryl ólfí pach, když jsem si to rozdával s Dalilou. Už jsem ho dlouho neměl. Jakmile mě ucítila na schodišti, poté co se pokusila zmasakrovat naše klienty, cítila převážně člověka. Ólfí část si udělala prázdniny − odjela na ryby, někam zalezla nebo měla moc práce.</p>

<p>Řekl bych, že Ólfi ve zbytku mých genů tak nějak usnulo, zatímco ólfí geny v paměťové části mozku − kdyby tu byl Niko, jistě by přišel s odborným výrazem − byly naopak hyperaktivní a snažily se napravit škodu, již způsobil jed. Všechno ólfí ve mně napřelo energii právě tam. Na chvilku jsem byl víc člověk, než jsem byl za celý život.</p>

<p>Nebo budu.</p>

<p>Ólfí imunitní systém není jako lidský. Je mnohem výkonnější a orientovaný na cíl, jinak bych spoustu událostí nepřežil. Tyhle myšlenky bych si ale měl nechat na jindy. Teď je třeba držet se původního problému − Ammut a její pavoučí čety.</p>

<p>Nad ateliérem, v němž se večírek konal, byla střešní terasa, což bylo životně důležité. Polovina hostů byli lidi a bylo třeba od nich stvůry oddělit, pokud bychom nechtěli mít spoustu lidí, kteří by došli přesvědčení, že dostali halucinogenní drogu. Nebo bychom měli spoustu mrtvých lidí, protože Vlci a upíři by se určitě ujistili, aby se zprávy o nich nešířily do lidského světa. Ať tak nebo tak, byla to nebezpečná situace a byla by s tím spousta potíží. Proto jsme chtěli terasu… perfektní místo na boj s bonusovou možností, že spadneme dolů a rozplácneme se na chodníku.</p>

<p>Detaily.</p>

<p>Když už mluvíme o Vlcích a upírech, ti nás rychle obklopili. Jeden se pokusil sáhnout mi na podnos s dobrotami. Zavrčel jsem. On po mně chňapnul, já chňapnul po něm. Měl lidskou podobu a byl z dobrého chovu − žádný Jen Vlk − a já vypadal stejně lidsky jako kdokoliv jiný, ale bez ohledu na to, jak jsme oba vypadali, vrčení nad tácem předkrmů přitahovalo pozornost.</p>

<p>„Přestaňte. Dneska nedostanete žádný pamlsek,“ zasyčel na nás Vtipálek. Vlk měl hnědé vlasy stažené do krátkého culíku a ledově modré oči. Vypadal by úplně průměrně a obyčejně, až na ty oči. Pokud jste se do nich zadívali a vycítili jste, co se skrývá za nimi, dozvěděli jste se mnohem víc. Byl to alfa, velký a zlý. „Jsme vlci mezi ovcemi, ale tomuto světu teď vládnou ovce. Nezapomínejte na to,“ varoval nás puk.</p>

<p>Upíři, kteří se shromáždili kolem nás, včetně Dobromily, jež stála vedle Nika, vypadali při pohledu na boj o jídlo rezignovaně. Štěňata vždycky močí na koberec, dělají nepořádek a vždycky chtějí přitáhnout pozornost. V rámci svornosti jsem Vlkovi nabídl svůj tác. „Jo, jako byste se vy zubatci nikdy neprali o jídlo… zatímco ještě křičelo a kopalo,“ prohlásil jsem a zamračil se na upíry kolem sebe. Vlci se s tím aspoň netají. Podle chování upírů byste si mysleli, že si nikdy neobjednají krvavý steak, tím spíš to, že v minulosti někoho vysáli. „Žádný utahování zubů ani porcelánový nástavce nezakryje to, jak jste si za starejch časů obstarávali jídlo.“</p>

<p>Niko úplně ztratil výraz − ne že by obvykle nějaký měl. Věděl, že se něco chystá, takže mu taky muselo být jasné, že mám v krvi dost nízký obsah jedu nepenthe. Jenže po ruce nebyla žádná čokoládovo-mátová pasta, což znamenalo, že Niko má potíž a nemá kartáček, pavouka ani naději. Zazubil jsem se na něj, podal jsem tác novému vlčímu kamarádovi a rozepnul svůj Armani-Brioni-něco předražený oblek, abych ukázal triko, které jsem měl vespod: POKUD JE ŠPATNÝ CHOVAT SE JAKO DEBIL… TAK VÍM, ŽE NEJSEM V POŘÁDKU.</p>

<p>Když si to Vlk přečetl, znova zavrčel. „Klídek, Fido,“ řekl jsem mu. „Dal jsem ti dobroty, tak zavři tlamu.“</p>

<p>„Je tady Ammut,“ dodal Niko, který postoupil dopředu a díval se na všechny, jen ne na mě. „Zabijeme ji a vy nám zaplatíte druhou část odměny. Pokud se vám to nelíbí, vezměte to z výdělků Lupy. Stejně za polovinu problémů můžou oni.“ Ne že by to tak skutečně bylo, ale pokud nám chtějí brát zásluhy, proč by taky neměli něco zaplatit? „Pokud je nesrovnáte, budou brzo jediné z vás, kdo vůbec bude dělat nějaké potíže.“</p>

<p>Dobromila vrazila ty dokonalé, skvěle upravené nehty skrz oblek upíra, který vypadal, že tomu velí. Byl to malý, nenápadný, plešatý chlap s nejčernějšíma a nejprázdnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Myslím, že její nehty prošly i jeho kůží, podle toho, jak mu bolestivě zacukalo v koutcích úst. „Jsme teď civilizovaní,“ řekla hlasem, který zněl jako hedvábím potažený titan. „Spolupracujeme s ostatními. Platíme dluhy. Jsme rozumná stvoření, netoužíme po krvi. Nechtějte, abych vám musela připomínat, proč jsem byla jediná, kdo přežil černou smrt, aniž by mě chtěli upálit. Prokažte bratrům Leandrosovým a jejich společníkům respekt, který si zaslouží, a možná už nikdo z nás nebude muset zahynout.“ Udělala krok dozadu, vytáhla proužek šedostříbrné tkaniny a otřela si s ní z nehtů krev. Pak ji strčila plešatému upírovi do kapsy. „Už neberu krev nikomu. Ani takovým, jako jste vy.“</p>

<p>Někdo mě chytil za paži a táhl pryč. „Obejdeme místnost a uvidíme, jestli dokážeš objevit Ammut, místo aby ses nacpával s pracovní morálkou obyčejné servírky,“ nařídil mi Niko.</p>

<p>„Hele, víš, jak je těžký dělat…“ nedostal jsem šanci větu dokončit. Možná to tak bylo lepší.</p>

<p>„Začínáš si vzpomínat, že ano?“ optal se mě potichu. „To, co jsi udělal Wahanketovi. Kočky. A násilí kvůli šunce, to o tom svědčí nejvíc. Vrací se to.“</p>

<p>Pozoroval jsem každou ženu, již jsme minuli. Ammut je egyptská legenda, ale s bronzovými šupinami a mýtu o lví hřívě bych ji odhadoval na blondýnu. „Jo. Přesně jak jsi říkal. Říkal jsi, že to přejde, a měl jsi pravdu.“ Stisk na mé paži zesílil. Vypadalo to, jako by se v něm mísilo odmítání s nadějí, a tenhle dvojitý stisk začínal bolet.</p>

<p>Jak dokážu vyčíst emoce ze stisku, ze zatnutí pěsti nebo jemného napnutí svalu? V téhle práci jsem se už ledacos naučil. Mohl bych zavřít oči a říct, jaký druh stvůry mě udeřil do obličeje a jestli to bylo kvůli tomu, že mě chce sežrat, zabít mě jen tak pro zábavu nebo se předvést před přítelkyní. Je to jistým způsobem druh vzdělání. „Vím… ne, vzpomínám si, jak hrozně rád máš pravdu,“ řekl jsem a radši jsem ho moc nepokoušel. Koneckonců, on má vždycky pravdu − skoro. Brzo zjistí, že tohle jedno „skoro“ je zatraceně velká výjimka. „Taky vím, že jestli nepovolíš ten stisk, nebudu moct střílet po ničem, natož po falešný egyptský bohyni. A co je nejdůležitější, šunka stojí za to, aby se o ni bojovalo.“</p>

<p>Pustil mě. „Nečekal jsem, že k tomu dojde takhle… rychle. Myslel jsem si, že to s Dalilou v tom domě dneska byla jen náhoda.“</p>

<p>„Právě teď na tom moc nezáleží. Až se vrátím docela, uspořádáme party. Oslavíme můj návrat domů a Ammutin odchod. Sakra, támhle je.“ Mýlil jsem se. Vypadala jako Egypťanka a byla to bohyně. Stála sama u jednoho z obrovských oken a v ruce držela sklenku šampaňského. Dlouhé černé vlasy jí ve vlnách spadaly do půlky zad. Pleť měla tmavou, ale jen o odstín tmavší než Niko, plné rty měla namalované tmavě rudobronzovou barvou a oči měla stejně černé jako vlasy. Její šaty vypadaly povědomě; zelené a zlaté šupiny, které ji zahalovaly od krku až téměř k podlaze. Věděla, že je to léčka − to by poznal každý s aspoň jednou mozkovou buňkou − ale byla si jistá, že selžeme a ona nás slupne jako šunkové jednohubky. Nedivil jsem se jí. Zatím jsme pro ni nebyli velká výzva, a šunka… sakra, je to přece <emphasis>šunka</emphasis>. Kdo by trochu neriskoval, aby jí dostal půl kila k snídani?</p>

<p>Uviděla nás. Možná si nás všimla hned, jak jsme vešli. Pokud je to past, vyplatí se být na místě první. Pokynula nám skleničkou, usrkla si šampaňského a nakrčila lehce orlí nos nad bublinkami. Najednou bohyně zmizela a na jejím místě se objevilo něco, čemu bylo mnohem těžší odolat. Znovu se napila a zasmála se. <emphasis>Cítil</emphasis> jsem, jak mě v nose šimrají bublinky. Měl jsem chuť smát se s ní. Její květinovo-medovo-skořicová vůně teď vynikala nad ostatními vůněmi a pachy. Vypadala jako vaše roztomilá mladší sestřenice, pokud nějakou máte, která jde na první školní taneček, a vy byste udělali cokoli, aby byla šťastná. Obstarali jí limuzínu. Nezmlátili jejího mizerného přítele − rockera. Nafotili sto fotek jako ten největší trouba.</p>

<p>Lehce naklonila hlavu, usmála se přímo na nás, lehounce ohnula prsty a všechno se desetkrát zhoršilo.</p>

<p>„Tak jo, je do hajzlu rozkošná, nebo je to jen ve mně?“ A rozkošná − slovo, o němž jsem ani nevěděl, že existuje (jen vzdáleně) − skutečně byla. Byla… zatraceně nádherná, přímo oslnivě, ale nebyl v tom cítit sexuální hlad, jenž takový vzhled obvykle doprovází. Milovaná mladší sestřenice se změnila na kotě, malého králíčka, štěně se slaďoučkým dechem. To všechno byla a vyvolávala ve vás takové emoce, že byste nejradši šli, pohladili ji po hlavě, poškrábali na břiše a <emphasis>šišlali</emphasis> na ni.</p>

<p>Jak mám sakra bojovat s rozkošnou stvůrou?</p>

<p>No tak, Ólfi, vylezte. Vy, první zabijáci na světě, jste pravděpodobně nosili skutečné králíky místo bačkor. Pokud jsem někdy potřeboval pořádnou vražednou zuřivost, je to teď. A už se to blíží, už se to blíží, už… do hajzlu.</p>

<p>Nemám nic.</p>

<p>Zasténal jsem: „Jsme mrtví.“</p>

<p>Pokud by se to týkalo sexu, zvládl bych to. Všichni už jsme viděli sukuby. Spal jsem se sexuální psychotickou. Nikova přítelkyně by byla velice zklamaná, pokud by se něčemu takovému poddal… zřejmě natolik, že by kvůli tomu mohl přijít o péro. Vtipálek <emphasis>je</emphasis> svým způsobem sexuální predátor. Je-li to legální, někdy v minulosti to zkusil. Sexuální mašina. Neexistuje stvoření, které by ho mohlo ve vysílání sexuálních signálů překonat. Všichni jsme vůči takovému přístupu do jisté míry imunní. Ale tohle?</p>

<p>Sakra. Sakra sakra sakra.</p>

<p>„Nevěděl jsem, že znáš slovo ‚rozkošný‘,“ řekl Niko a tentokrát jsem za paži chytil já jeho.</p>

<p>„Sklapni. Chci ji poškrábat na břiše a nechat ji, aby mi ocucala prsty. Chci jí sehnat kousek provázku, aby si měla s čím hrát. Chci jí ohřát trochu mlíka,“ řekl jsem a zoufalstvím jsem ho tiskl silněji. „Kristepane, copak s tebou to nic nedělá?“</p>

<p>„Trochu ano. Ale tohle všechno už jsem zažil.“ Odmlčel se, ale věděl jsem, co chce říct. Jasně. „S tebou. Víš, když jsem ti měnil plínky a pudroval tě dětským pudrem. Nechtěl jsem, abys dostal vyrážku na svojí malé…“</p>

<p>„Řekni to a teď a tady tě zastřelím.“ Zíral jsem na něj a pustil jeho paži, ale chuť vrhnout se do hromady energii vysávajících koťat mě trochu přešla. „Radši půjdem zastřelit ji.“ Samozřejmě že tou dobou už byla pryč, ale zanechala za sebou tak silnou pachovou stopu, až jsem se neustále díval pod nohy, jestli nešlapu na štěně. Zamířila, kam jsme ji chtěli dostat, na střešní terasu. I pro ni to byla dobrá volba. Pokud by byla odhalena tady dole, Vlci a upíři by mohli dojít k názoru, že dvacet nebo třicet lidských životů za zabití Ammut stojí. Bylo tam dost našich klientů, aby se jim to podařilo − obojí. „Dojdeme pro ostatní?“</p>

<p>Niko zavrtěl hlavou. „Vtipálek by mohl být v pohodě, ale přece jen miluje tu svou holou kočku. A Jišijáš? Nemám představu. Dobromila nedávno ztratila dceru. Mohlo by to v ní vyvolat mateřské pocity, které by se mohly obrátit proti nám.“</p>

<p>Došli jsme ke schodišti, které bylo předtím na náš požadavek zamčené, abychom udrželi lidi mimo bojovou zónu. Teď už zamčené nebylo. „A ty a já?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Máš hlubokou, skrytou touhu podrbat mě na břiše?“ opáčil s povytaženým obočím.</p>

<p>„Tak jo. To se ti povedlo, Niku. Díky. Jsem tak namíchnutej a krvežíznivej, jak to jen jde. Jdem tu plyšovou měkoučkou mrchu dostat, než se tě pokusím ubít k smrti velkou plechovkou dětskýho pudru.“ Bral jsem schody po dvou a cestou vytasil eagle. Niko mi byl v patách, ale žádné poznámky o pudru, plínách nebo vyrážce na zadku malého Kala už neměl.</p>

<p>Během několika vteřin jsme vyběhli na střechu, zabouchli za sebou dveře a zarazili je těžkou dřevěnou židlí. To zabrání ve vstupu civilistům, ale nezastaví to nikoho, kdo by si všiml, že jsme zmizeli a chtěl by nám přispěchat na pomoc.</p>

<p><emphasis>Civilisti</emphasis>, ozval se ošklivý a poťouchlý smích. <emphasis>Ovce. Bečící kořist. Chodící pijavice. Blázniví šejdíři. Holubi klanějicí se bezmocnému bohu. Ti všichni nejsou nic</emphasis>.</p>

<p>Teď zavři hubu, pomyslel jsem si podrážděně. Stíny jsou zpátky, jasný? Musíme se spojit bez ohledu na to, jak je kdo z nás temný. Tahle situace si to žádá. Nebo chceš vylézt, poslední Ólfi na planetě, a donýst tý mrše misku mlíka?</p>

<p>Odpověď jsem nedostal, zato se ozvala otázka.</p>

<p>„Kde jsou tví bratři a sestry?“</p>

<p>Hlas se ozýval ze všech stran… jak se na bohyni sluší. Chlupatá koťátka zmizela. Měla nás tam, kde nás chtěla mít, a zavolala si přátele mnohem výkonnější než koťata a štěňata. Své pavouky. Objevilo se jich patnáct nebo dvacet; rojili se přes okraj střechy tak rychle, že bylo těžké je spočítat. Byli vedle nás, před námi i nade dveřmi vedoucími na schodiště. Počkal jsem, až tři z nich vylezli na okraj střechy a chystali se skočit, a střelil jsem je třemi tlumenými ranami mezi sedmikráskově žluté oči. Po zbytek života − což bude asi tak pět minut podle všeho − si budu spojovat pavouky a sedmikrásky; sedmikrásky s jasně žlutým středem, které rozevírají okvětní lístky, aby z nich vylezli černí jedovatí predátoři schovaní uvnitř.</p>

<p>„Já jsem jeho bratr. Pokud tě tolik zajímám, měla bys mluvit se mnou.“</p>

<p>Niko mi nedal šanci zeptat se jí, co tím myslí. Je to jedna ze vzpomínek, jež mi ještě pořád chybí. Niko je má jediná rodina, můj jediný bratr, a její posedlost tím, že bych jich měl víc, je bizarní. Přinutilo mě to k zamyšlení… Přišla do New Yorku náhodou a kvůli apetitu, nebo je tu kvůli mně a všechno ostatní jsou jen doprovodné škody? Co ode mě chce? Kromě toho, co chtěl Wahanket?</p>

<p>„Ty mě nezajímáš. Chci jeho skutečnou rodinu. Chci to, o čem se jen šeptá, o čem se všichni dohadují. Ale oni musí existovat. Musí. Pokud je tu tenhle, musí tu být i ostatní.“</p>

<p><emphasis>Cvičení dělá mistra, chlapečku, chlapečku</emphasis>.</p>

<p>Okraj střechy přelezli další pavouci, ale já na ně nestřílel. Pistolí jsem mířil, prst jsem držel na spoušti, ale… do hajzlu… ona má pravdu. Pokud jsem tu já, musí existovat i další. Když mi Wahanket řekl, že jsem Ólfi, věděl jsem, že jsem experiment. Cítil jsem to. Jsem monstrum vyprodukované nestvůrnou vědou, ale kolik experimentů se podaří hned napoprvé? Nebo napodruhé? Podvacáté?</p>

<p>Žádný.</p>

<p><emphasis>Tady máš bratry a sestry</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Bezcenné a nepovedené</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Hračky pro tebe, chlapečku, chlapečku</emphasis>.</p>

<p>Vysoká tráva a krokodýl bledý jako měsíc. Nevah’s Landing. Nebylo to útočiště. Bylo to pozvání na podělanou rodinnou sešlost. Viděl jsem to − zelená, bílá, rudá… a stříbřitě kovový lesk.</p>

<p>„Niku, vzadu je krokodýl.“ Jako v té knize… jako v příběhu o <emphasis>Petru Panovi</emphasis>.</p>

<p>S aligátory se dá žít, ale s jinými věcmi ne. Když mi bylo sedm, slyšel jsem příběh o útočišti pro ztracené děti a pak zjistil, že nic takového neexistuje. Na obojí jsem zapomněl a nemůžu z toho vinit pavoučí kousnutí.</p>

<p>„Kale!“</p>

<p>Obrázek Nevah’s Landing zmizel do noci a já se opět díval na střešní terasu. Byl jsem mimo snad jen několik vteřin, ale víc někdy není potřeba. Teď už se tam rojilo nejmíň třicet pavouků nepenthe − pro nezkušené oko černé skvrny, stíny, které se plazily po zdech budovy a nahoře přeskočily přes okraj střechy na terasu. Tu inzerovali jako prostornou, ale na tolik obřích pavouků nestačila. Všude se ozývalo cvakání kusadel a cupitání nohou. Nebylo místo, kde byste neviděli šest nepřátelských žlutých očí. Po téhle zkušenosti a po zhlédnutí <emphasis>Spidermana 3</emphasis> můžu říct, že jestli někdy potkám Tobeyho Maguira, pořádně ho praštím.</p>

<p>Lezli po židlích, rozbíjeli malé stolky, hemžili se jeden přes druhého, a i když jsem se otočil, abych zamířil na ty za sebou, ignorovali mě. Všichni se hrnuli jediným směrem − za Nikem, na druhou stranu terasy. Viděl jsem bratra bojovat téměř s každou existující stvůrou, ale vždycky mě to udiví. Jsem hybrid stvoření, jichž se každá jiná bytost v dějinách bála, nenáviděla je a žila v hrůze ze setkání s nimi. Dokážu zabíjet až příliš snadno, ale v dovednostech na Nika nemám. Jenže někdy ani všechny dovednosti světa nestačí. Pavouků bylo tolik − a Niko je jen člověk. V boji nejzkušenější člověk, jakého jsem kdy viděl, ale nakonec… jen člověk. Někdy se vám víc než skvělé schopnosti hodí duše, již můžete ve vteřině sbalit a poslat pryč.</p>

<p>Duše… nepotřebné kousky ničeho.</p>

<p>Pavouci se na Nika tlačili, ale on dostal každého v dosahu i některé, kteří v dosahu nebyli. Vrhl jsem se na ně a střílel je zezadu, což není zrovna nejlepší místo, kam můžete pavouka trefit. Vystřelit jim do obřích zadků díru, aby z nich vytekly vnitřnosti, to bylo sice fajn a nadělalo to spoustu nepořádku, ale jinak to bylo dost neúčinné. Moje oblíbená vidlička do hlavy zabírala mnohem líp. Ze střely do zadní části byla spousta slizu a krve, ale nezabilo je to. Na to bych se jim potřeboval trefit do hlavy, ale žádný z těch parchantů se nechtěl otočit. Šli jen po Nikovi. Mohl bych je práskat jako pouťové balonky, a jim by to bylo jedno.</p>

<p>Bezva. Zkusíme, jak moc budou neteční. Začal jsem se mezi nimi brodit − vypadali jako lovecraftovská verze stáda shetlandských poníků. Dostal jsem se vedle jednoho z nich a střelil ho do hlavy tak, že jeho mozek postříkal toho, který stál vedle. Přelezl jsem mrtvého a střelil jeho kamaráda, než si stačil z očí otřít mozkovou kaši. Ty sedmikráskové, sluníčkové oči. Přesunul jsem se k dalšímu. Začínalo mě to bavit. „Bude to krásný, nádherný, slunečný den, Odulo,“ řekl jsem s temným nadšením. „Smůla, že ho neuvidíš.“ Další výstřel, další pavoučí mozek proměněný v puding.</p>

<p>Niko jednou rukou mával katanou a druhou nožem tantó. Kdyby mě ten parchant nechal vzít si s sebou samopal nebo ty bezva granáty, právě bych mu nadával, že je nepoužívá. Jedna čepel prosekla hlavu pavouka, který byl nejblíž k němu, a rozdělila ji úhledně napůl. Druhou, kratší čepelí nabodl pavouka, jenž na něj právě skákal. Kovová čepel pokrytá šedozeleným slizem vyrazila z horní části hlavy, ale kusadla ve smrtelných křečích dál cvakala, a tak jej Niko ze své zbraně rychle shodil. Mě jedno kousnutí poslalo na výlet do země zapomnění. Jeho by zabilo.</p>

<p>To se sakra nestane.</p>

<p>Pohnul jsem se k dalšímu jedovatému parchantovi, sejmul ho a chtěl totéž udělat dalšímu, ale bylo příliš pozdě. Niko se snažil dostat kolem nich, abychom si mohli vzájemně krýt záda. To děláme, když je útočníků mnoho, ale neměl na to dost času a útočníků nikdy nebylo tolik. Ti, co u něj byli nejblíž, se postavili na čtyři zadní nohy, aby mu přehradili únikovou cestu − kdyby vůbec nějaká existovala. Měli plán a šli za svým cílem. Jejich bohyně mě nemůže zabít a dostat, co chce − informace, jež nemám. Ještě ne. Už se to blíží… jen pár vteřin… ale ještě ne. A to chce víc než cokoli, protože co by bylo lepší než sežrat ólfího křížence? Udělat si z nich rovnou hostinu. V kanálu mě nechtěla zabít, jen mě odnést někam, kde by se mě mohla ptát a já bych odpovídal.</p>

<p>Niko dál zabíjel pavouky nalevo i napravo, pavoučí krev z jeho meče stříkala všude kolem. Já se snažil dostat k němu, i když jsme oba věděli, že to nebude stačit. Pokrytý potem a jejich krví je nemohl přelézt, když se tyčili do výšky víc než dvou metrů, ale mohl je bodnout do zranitelného břicha. Nepomáhalo to. Jakmile jeden padl mrtvý, na jeho místě se objevili dva další a podnikali výpady předníma nohama zakroucenýma na koncích do drápů. Když umřeli, nastalo znova totéž. Zajímalo je jediné − aby ustoupil o dva kroky dozadu. Já i Niko jsme to věděli, stejně jako on věděl, že si má krýt záda, když tam nejsem, abych to udělal za něj. Pozná, kdy je obklíčený, ale možnosti jsou někdy omezené. Být obklopený třiceti pavouky velikosti dogy je jedna z takových situací. Byly to jen dva kroky a bez ohledu na to, kolik jsem vystřílel nábojů a o kolik jsem se dostal blíž, k těm dvěma krokům došlo a stačily, aby se ocitnul v blízkosti Ammut.</p>

<p>Číhala za klenutou dřevěnou konstrukcí, jež chránila gauč a stolek, na němž ve skleněných mísách hořely malé svíčky. V okamžiku se vyhoupla na konstrukci a pevně omotala ocas Nikovi kolem hrudi a krku. Zapomněl jsem, jak je rychlá. Když se něco pohybuje tak rychle, nemůžete si to zapamatovat − natož všechny detaily. Jak byste si mohli pamatovat něco, co jste neviděli?</p>

<p>Hadi jsou rychlí a ona už zase byla v hadí podobě. Bronzová a zelená, měděná a zlatá, s dechem vonícím po květinách tak silně, že by mohl vycházet ze sta pohřebních ústavů. Byla to vůně silná a zmáhající, ale pach rozkladu tak docela nezakrývala. I tak byla nádherná − jako přírodní stvoření, když ne žena − ale já cítil, co je doopravdy zač. Nezáleželo na tom. Mohla si vonět tak krásně, jak chtěla.</p>

<p>Na ničem nezáleželo − na žádné zatracené věci na světě kromě toho, že držela mého bratra. Ohnal se po ní katanou, jenže ta se jen odrazila od šupin a nenadělala víc škody než mé kulky ve sklepě. Nemohl se otočit, aby jí zaútočil na obličej nebo oči, protože hadí smyčky stažené kolem něj ho držely pevně na místě. Jenže mluvíme o Nikovi. Nepotřebuje vidět na cíl; stačí mu jen vědět, kde je. Obrátil čepele, uchopil je jinak a vrazil je za sebe a nahoru. Nebylo to nic platné. Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím něco rychlejšího, než je můj bratr. Pletl jsem se. Snadno se vyhnula každému úderu. Viděl jsem jen odrazy jejích zlatých očí, tak rychle se pohybovala. Ale Niko dál podnikal výpady za sebe na Ammutin obličej a nakonec i na smyčky omotané kolem sebe. Kov se odrážel od kovu. Ammut má skutečně šupiny z mědi a bronzu, ne že to tak jen vypadá. Kov jeho meče narazil na kovové šupiny, ale jediným výsledkem bylo pár jiskřiček.</p>

<p>Niko se však nevzdával. To on ani neumí; nikdy to neudělal. Bojoval, protože je, kdo je, zatímco ve světle zbylých svíček pomalu modral. Ta modrá barva přicházela příliš rychle. Nezadusí ho. Chce mu zlomit vaz. Nebude se obtěžovat s tím, aby z něj vysávala životní sílu. Po tom netouží. Je netrpělivá a unavená čekáním na to, až jí dám, co chce. Zabije ho a neexistuje nic, co bych s tím mohl udělat. Už předtím jsem ji střelil. Nezabralo to. To je jedno, zkusím to znovu. Mělo to stejný účinek jako Nikovy výpady. Nedokázal jsem zasáhnout oči. Její hlava se pohybovala tak zatraceně rychle, že jsem viděl jen odlesky. Nejspíš si myslí, že až mu zlomí vaz, zlomí mě taky, ale jiným způsobem, aby měla víc času vypáčit z mých vzpomínek, co chce vědět.</p>

<p>Až na to, že jsem o ty vzpomínky přišel a ona to neví. Kvůli tomu zabije Nika a já ji nedokážu zastavit. Nemůžu, nedokážu to pistolí ani nožem − žádnou zbraní, jakou mám.</p>

<p><emphasis>Ona není nic. Je to červ pod tvou botou. Ovce, která má místo vlny šupiny. Není jako ty. Neexistuje nic podobného jako ty. Žádnou zbraň nepotřebuješ</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Už ses jako zbraň</emphasis> narodil.</p>

<p>Niko obrátil oči v sloup. Z jedné ruky mu vypadl nůž tantó a z druhé katana. Aby upustil katanu, musel by být mrtvý.</p>

<p>Můj bratr…</p>

<p>Mrtvý.</p>

<p>Měl jsem pocit, že jsem to ztratil, vědomí i bratra, a zemřel jsem omotaný Ammutiným tělem. Všechno potemnělo… všechno. Z Manhattanu sem nedolehlo jediné světlo, neviděl jsem ani zamihotání plamenu svíčky, ani oranžovou oblohu nad New Yorkem. Kolem mě jen temnota… protože teď už všechno vím. Jsem doma. Já jsem temnota. Vyprávěl jsem v ní sám sobě příběhy − všechny příběhy o sobě, jež znám. Některé jsou navždy ztracené; jen příběhy o příbězích, a tak to má být. Některé byly hezké a jiné chaotické zmatky plné hrůzy a zloby. Některé byly o tom, jak jsme s Nikem žili krátké životy, jež nám připadaly dlouhé, o tom, co jsme udělali − to dobré i zlé. Vyprávěl jsem sám sobě o zabíjení − kdy bylo nutné, a kdy ne, a o tom, že nemůžete být vždycky dokonalí. A to nejlepší na konec − příběh o tom, proč mě vytvořili… co Ólfi potřebovali… co dokážu a co mi předali. Pověděl jsem si o cestování, o tom, že dokážu roztrhnout podstatu světa, kdykoli se mi zachce. Brány, jež vedou kamkoli.</p>

<p>To se mi líbí.</p>

<p>Konečně něco užitečného.</p>

<p>První, co chodili po Zemi, a Země by nám dovolila cokoliv včetně toho, abychom jí způsobili bolavé rány, jen kdybychom prošli branami a zmizeli navždy. Pokud Země doufá, pokud se modlí, pak za tohle − jenže zbytečně, protože my nikdy neodejdeme nadobro.</p>

<p>V temnotě se něco zatřepotalo; před očima mi prolétla křídla kosa, který mě poučil o smrti, a byla pryč. Vidím, cítím. A vzpomínám si na všechno. Ne na sedmdesát pět procent, s nimiž jsem přišel. Tohle je stoprocentní prvotřídní Kal. Vzpomínám si na sebe − na všechno, na lidskou i ólfí stránku. Vzpomínám si, co jsem sám sobě řekl v temnotě:</p>

<p>To, co jsem.</p>

<p>To, co jsem udělal.</p>

<p>To, co bych mohl udělat.</p>

<p>Smířil jsem se s tím. Víc než smířil. Objevila se bolest. Očekával jsem ji. Objevila se po mém prvním setkání s Wahanketem, po prvním návratu, když přišel první ze stínů, a pak i v domě se sklepem plným mrtvol. Byla ostrá a bílá − má duše, pokud vůbec nějakou mám, se někam schovala, aby čekala, nebo je pohřbená v mělkém hrobě. Mé lidské geny se sklonily před ólfími, jako to dělaly vždycky předtím. Překonal jsem palčivou bolest a setrval v okamžiku, kdy mi všechno připadalo v pořádku. Nic mi nepřipadalo víc v pořádku než tohle. Je to svým způsobem smutné, ale má to tak být. Někdo by mohl říct, že se vzdávám něčeho, čeho už možná nikdy nebudu moct dosáhnout. Já říkám, že jsem právě něco získal zpátky − sebe. Své skutečné já. Celé.</p>

<p>Ztratil se − ten Kal, kterým jsem mohl být, ale nikdy nebudu − díky vzpomínkám. Jo, možná. Ale hlavně díky genům, které byly příliš zaměstnané bojem s pavoučím jedem, než aby o sobě daly vědět. Proto ze mě Dalila při prvním setkání necítila Ólfi. Tělesně jsem zčásti pořád byl Ólfi, ale někam to zmizelo − skoro celé to někam zmizelo, protože každý fungující ólfí gen se soustředil na to, aby posílal energii do částí mého mozku, které mě mohly přivést zpátky k normálu. Během té doby, zatímco ólfí geny splétaly dohromady staré vzpomínky, jsem byl člověk. Měl jsem tak blízko k člověku, jak se mi to jen mohlo podařit, s lidskými emocemi, rozhodnutími a instinkty.</p>

<p>Celý život jsem nevěděl, jak daleko k tomu mám. Jak daleko jsem k tomu vždycky měl. Nevěděl jsem, že člověk je jen slovo, které nikdy nebylo určené pro mě.</p>

<p>Po celou tu dobu, kdy jsme hledali Ammut, kdy jsme hledali stvůru, jsem ta stvůra byl já.</p>

<p>Já.</p>

<p>To, za čím jsme se honili, nebylo nic proti tomu, co nosím v sobě − co <emphasis>jsem</emphasis> já. U každé další práce, u každého dalšího případu či záhady, které jsme se snažili rozluštit, jsem skutečná stvůra byl já a všichni jsme předstírali, že to nevíme. Před týdnem jsem měl pravdu jen napůl. Na pláži v Jižní Karolíně se probudil zabiják. Zabiják <emphasis>a</emphasis> stvůra; to jsem já, a nikdy se to nezmění.</p>

<p><emphasis>No a?</emphasis></p>

<p>V duchu jsem pokrčil rameny a pro jednou jsem zrovna s tímhle vnitřním hlasem souhlasil. Koneckonců představuje mě. Ten druhý byla duše, kterou jsem sotva kdy měl a která zoufale bojovala o místo v těle, jež nebylo stvořeno k tomu, aby duši hostilo. Opět…</p>

<p>No a?</p>

<p>Pokud něco nemůžete změnit, využijte to; jinak to nebude dlouho trvat a to něco využije vás. Proto jsem chtěl, aby si Niko nechal udělat tetování v aramejštině − aby pochopil, co jsem pochopil já; aby nelitoval toho, co udělal. Bratři jsou důležitější než duše. Bráchové jsou důležitější než dušičky. I když pokud bych mu to řekl takhle, asi by mi nakopal zadek. Jenže jde o smysl sdělení. Bratři jsou důležitější než duše. Rozhodl jsem se, že budu bratr, kterého Niko opravdu chce − i když si nedokáže připustit, že lidský Kal a Kal − Ólfi nikdy nebudou jedno a totéž. Teď stejně jako předtím vidím, že potřebuje svého bratra, starého Kala − toho skutečného. Jenže z jiného důvodu, než si myslel. Ne kvůli společné minulosti. Ne kvůli ztracené blízkosti.</p>

<p>Ne kvůli tomu, co bych mohl udělat.</p>

<p>Ale kvůli tomu, co <emphasis>udělám</emphasis>.</p>

<p>Ammut se dopustila chyby v tom, že si mě k sobě pustila moc blízko. Bez ohledu na to, po čem toužíte, nikdy byste si někoho jako já neměli pustit k tělu. Bez ohledu na to, po čem toužíte, byste nikdy neměli <emphasis>něco</emphasis> takového jako já nechat žít na stejné podělané planetě.</p>

<p>„Pusť ho,“ řekl jsem klidně. Teď jsem si byl přesně jistý tím, co chce. „Nech ho jít a dostaneš mě. Mě a moje bratry a sestry.“</p>

<p>„Ano? Tolik ti na něm záleží? Obětoval bys sebe a své sourozence?“ Měla určité podezření, ale zároveň po tom strašně toužila, možná víc, než po čem kdy toužila za celý svůj malý hadí život. Ólfi. Pochutnat si na Ólfi; to zatím nedokázal nikdo. A spořádat jich několik − to by z ní udělalo bohyni, za kterou se prohlašuje.</p>

<p>„Kleopatro, všechno ostatní je mi dokonale ukradený. Nech ho jít a je to všechno tvoje.“ Jedna z nejlepších věcí na tom, když máte za otce Ólfi a matku sociopatku, je, že lžete velice snadno a přesvědčivě. To se Nik nenaučil. Na to je příliš dobrý, a já tohle dobro ze světa odejít nenechám. To radši sejmu celý svět a cokoli dalšího, co se mi postaví do cesty. „Dokonce tě nechám ochutnat, než ti povím o zbytku rodinky.“</p>

<p>To pro ni bylo příliš velké pokušení. Pokušení a žravost vás otupí, a upřímně, až dosud jsem pro ni velkou hrozbu nepředstavoval. Zapůsobil jsem leda jako hubitel pavouků. Je těžké to připustit, ale měla pravdu. Předtím. Teď je to něco jiného. Smyčky kolem Nikovy hrudi a krku povolily. Nezlomila mu vaz a slyšel jsem, jak se trhaně nadechl. Padl na kolena, sotva při vědomí, ale stejně sáhl po meči. Celá banda samurajů není v porovnání s ním nic.</p>

<p>Ammut se sesunula z ochranné dřevěné konstrukce a balancovala přede mnou. Jednu ruku položila na Nikovu skloněnou hlavu, zatímco on se snažil nadechnout. „Nemusím mu zlomit vaz, abych ho zabila. Můžu to udělat snadno a rychle.“</p>

<p>„Budu se chovat slušně,“ slíbil jsem jí. Chtěl jsem se zazubit. Sakra, tolik jsem se na ni chtěl zeširoka usmát, ale ovládl jsem se a řídil se lekcemi, jež mi do života udělili oba mí rodiče − člověk a stvůra. Lhát, krást, zabíjet a nikdy je nenechat, aby to vytušili… dokud nebude pozdě.</p>

<p>Upustil jsem eagle. Proč jsem si vůbec myslel, že potřebuju zbraň? Jak jsem řekl sám sobě, já sám jsem zbraň; a mnohem účinnější než jakýkoli automat. Položil jsem jí ruku na hruď a šupiny mě na dlani škrábaly ostře jako žiletky. „Pusť ho,“ opakoval jsem. „Já místo něho. Jedině tak dostaneš, co chceš. To, po čem jsi toužila od chvíle, kdy jsi sem přišla. Pochutnat si na Ólfi. Upíři a Vlci se musejí po těch staletích chlupů a tesáků přejíst. Ale já… mí bratři a sestry. Nic takovýho, jako jsme my, už nenajdeš. Víš to. Přišla jsi sem kvůli tomu, že jo? Kvůli mým bratrům a sestrám?“ Vím to jistě. Všude, kde jsme byli, mi nechávala vzkazy, jimž jsem nerozuměl… až doteď.</p>

<p>Dej mi je. Kde jsou tví bratři a sestry?</p>

<p>Dejdejdej.</p>

<p>Dám jí, po čem touží. Má smůlu. Netuší, že jsem mnohem jedovatější než všichni pavouci.</p>

<p>„Můžu ti říct, kde jsou, kde je zbytek kříženců. A mě máš přímo tady.“ Pocítil jsem podivný tah v místě, kde se má kůže dotkla její, jak nasála kousek ze mě… vysála ze mě část života. Bylo to sotva jedno sousto a já mám života na rozdávání. Ať si dá. „Vím, že mě cítíš. Teď už víš, jak chutná Ólfi ve mně, že jo?“</p>

<p>„Ano.“ Zlaté oči, divoké a jistým způsobem úchvatné, se zavřely. V extázi, a přitom skoro váhavě. Odpověď na otázku. Nikdy předtím skutečného Ólfiho neochutnala. Okamžitě ji to zahltilo. Někteří nezvládnou alkohol, jiní životní sílu. Smůla. Někdo měl velké oči. „Temná,“ zašeptala. „Nekonečná ve své zuřivosti, nenávisti, hladu a dalších touhách. Touhách stejných, jako mám já.“</p>

<p>To těžko. Její touhy jsou oproti mým pouhý dopis Santovi.</p>

<p>„Jsem rád, že ti to chutná. Tohle jedno ochutnání dostaneš jako vzorek zdarma.“ Otevřel jsem kolem své ruky bránu ze zakaleného šedostříbrného světla a strčil jí ruku do hrudi. Šupiny i maso se rozplynuly a už se nikdy nevrátí. Pokračoval jsem, dokud jsem pod prsty neucítil to, co měla místo srdce. Vnímal jsem pomalý hadí tep. Skrz bránu se krmit nemohla. Nic nemůže zrušit bránu, pokud to nebudu chtít já. Brány patří jen a jen mně.</p>

<p>„Pořád mě cítíš?“ sevřel jsem prsty. „A co teď? Teď mě cítíš, <emphasis>bohyně?</emphasis> Ty vražedná mrcho.“ Oči se znovu otevřely a už nebyly tak nádherné. „Pusť Nika, nebo se podíváme, jak si dokážeš přivázat bryndák a pochutnat si na čemkoli, když nebudeš mít to podělaný srdce.“</p>

<p>Jišijáš mi na otázku v baru odpověděl pravdivě.</p>

<p><emphasis>Jsem</emphasis> zlý, když je potřeba, což mi dává skvělou kvalifikaci pro tuhle práci.</p>

<p>Zuřivost v jejích očích ani rychlé a zlověstné šustění všech pavouků kolem nás mi nevadilo. Záleželo jen na tom, že uvolnila bronzové a zelené smyčky kolem Nikova krku a pustila ho. Padl na bok a nehýbal se. Ve žlutém osvětlení jsem viděl, že jeho kůže má mrtvolně šedý nádech, ale to přejde, jakmile zase začne normálně dýchat. Barva se mu vrátí; už se vrací. Bude v pořádku. V bezpečí. Nic jiného bych nepřipustil.</p>

<p>Dobrý chlap nebo padouch, člověk nebo stvůra, svého bratra mám zatraceně rád.</p>

<p>Bez duše se obejdu, ale bez Nika ne. Žádnou jinou možnost nemám a ani nechci mít. A pokud mu někdo ublíží, a navíc kvůli mně… pak udělal zatraceně velkou chybu, které bude litovat po zbytek života.</p>

<p>Jo… to ale nebude moc dlouho, že ne?</p>

<p>„Propusť mě.“ Její srdce teď bilo rychleji. Je dravec, ale všichni dravci mají nad sebou v potravním řetězci někoho dalšího. Někoho většího a horšího. Všichni se musí před někým sklonit. Dneska jsem pro ni ten někdo já. „Udělala jsem, co jsi chtěl. Pusť mě. <emphasis>Hned!</emphasis>“ Hlas bohyně se vrátil. Ammut, Požíračka srdcí a duší. Slyš můj hlas a poslechni. Pokloň se a <emphasis>poslechni</emphasis>. Hypnotická květinová vůně se vrátila taky, silnější než kdy předtím, naplnila každou molekulu vzduchu, ale to už jí nepomůže. Oklameš mě jednou…</p>

<p>V mém životě druhá polovina toho rčení neexistuje[12].</p>

<p>Sklonil jsem hlavu, jako bych nad jejím požadavkem vážně uvažoval. „Proč? Neříkal jsem, že tě pustím. Říkal jsem jen, co by se stalo, pokud bys neudělala, co chci. A stejně je jedno, co jsem říkal. Já jsem na rozdíl od tebe skutečná stvůra. Narodil jsem se, abych lhal a zabíjel. Ty, ty ubohá podělaná mrcho, která si na stvůru jen hraješ, ses narodila, abys umřela.“ Vytrhl jsem jí srdce, černé a zlaté, a hodil ho na zem. Ammut, Požíračka srdcí. Uvidíme, jak si poradí bez toho svého a s obrovskou otevřenou ránou v hrudi. Potom jsem jí pro jistotu sebral i mozek. Srdce někdy nestačí. Ale srdce a mozek dohromady stačí vždycky.</p>

<p>„Jen sis na něco hrála. Sbohem, Královno Nilu,“ řekl jsem energicky.</p>

<p>Padla na zem a vypadala jako had, kterého přejel nepozorný řidič. S ní padli i pavouci. To jsem neplánoval. Měl jsem v úmyslu popadnout Nika a projít další, větší bránou. Kam? To je jedno. Hlavně pryč odsud. Jenže teď už nebyla potřeba. Zbytek ze skoro třiceti pavouků se otřásl, nohy pod nimi povolily, potom se převrátili na záda, zmítáni křečí, a nakonec se zhroutili docela − zešedli a přestali se hýbat. Vypadali jako vysáté skořápky, které po sobě nechávala Ammut. Dělila se s nimi o ukradenou životní sílu, aby je udržela při životě… nejspíš už od dob pyramid a faraonů, kdy pavouci nepenthe běžně žili v poušti. Teď z nich nezbylo nic než mrtví brouci, které je třeba setřít z předního skla.</p>

<p>Tak to někdy chodí − smůla, když jste pavouk.</p>

<p>Zafoukal studený únorový vítr a pavouci se rozpadli na hromádky šedého prachu − mizerný den pro pavouky, fantastický den pro mě a uklízečky. Ammut se pomalu rozkládala na černozlatou olejovitou tekutinu. To bude pořádný úklid. Zlatá mísící se s barvou noci − jako slunce, které pohlcuje stín věčného zatmění. Bylo to nádherné jako kataklyzma. A pak už zbyla pouze vzpomínka.</p>

<p>Teď už jen jedna z mnoha.</p>

<p>Ironie celé té záležitosti tkví v tom, že to nakonec skoro nebyla stvůra; setkali jsme se s mnohem horšími. Nemluvě o tom, že sem přišla jen kvůli mně. Doufám, že náhradní rada našich klientů na to nikdy nepřijde. Kdybych byl v plné síle − kdybych byl sám sebou − dostali bychom ji už v tom sklepě a teď bychom seděli doma, dívali se na televizi, jedli pizzu a nemuseli na sobě mít nepohodlné obleky po Jamesi Bondovi. Poklekl jsem k Nikovi a lehce ho plácl po tváři; a pak silněji. Už se mu téměř vrátila olivová barva, ale modřiny na krku bude mít dost ošklivé. „To štípe,“ zamumlal chraplavým hlasem. Oči měl pořád zavřené.</p>

<p>„Jo, v duchu pro tebe pláču. Přísahám. Otevři ty šedý oči, Cyrano. Udělal jsem všechnu práci. Ty bys to mohl aspoň přežít.“</p>

<p>Přežije to. Otevřel oči a pomalu, opatrně se převalil na záda. „To už je podruhé, co jsi mi řekl Cyrano.“ Pohlédl na hromádky prachu a na louži, která bývala Ammut. „Zabil jsi je. Všechny.“ Na smrti pavouků jsem zásluhu neměl, ale na druhou stranu, proč ne? Byl to sakra divný týden. Vezmu si všechny zásluhy, které si vzít můžu.</p>

<p>Sáhl jsem pod Nika a uvolnil mu cop, položil mu jej pečlivě na hruď a poklepal na něj. „Není třeba, aby sis stříhal vlasy. Vrátil jsem se. Celej. Byl jsem na cestě zpátky už nějakou dobu.“ Zavrtěl jsem hlavou a odfrkl si: „Jed nepenthe v zubní pastě, Niku? Vážně? Myslel sis, že si nevšimnu, jak se měníš v Krále hygieny?“ Vsunul jsem pod něj ruku a zvedl ho do pozice víceméně vsedě. „Stejně by to bylo jedno. Nakonec jo. Můj ólfí imunitní systém porazil plnou dávku, kterou jsem dostal v Central Parku.“ Ne poloviční dávku, jak mi nalhával Vtipálek. Než jsem otevřel bránu do Nevah’s Landing, dostal jsem plnou dávku jedu. Nepochybně. Jenže ólfímu imunitnímu systému se nic nevyrovná. Kdybych byl celý Ólfi, možná by mi to kousnutí vůbec nic neudělalo.</p>

<p>„Nakonec by porazil i tvoji mátově svěží verzi. Lidi jsou na drogách závislí. S Ólfi nic nedělaj.“ Poprvé od doby, kdy jsem zmizel, jsem ho zatahal za cop. Nevím, jestli to chybělo jemu, ale mně určitě. Budu to dělat tak dlouho, dokud bude nějaký mít. „Dřív nebo později jsem se musel vrátit a nikdo, dokonce ani ty, to nemohl zastavit.“</p>

<p>„Byl jsi šťastný,“ namítl. Styděl se za to, že mě za zády chtěl nadrogovat, ale taky je zatraceně tvrdohlavý. Neustoupí ani o centimetr, i když udělal něco, o čem si myslel, že to v sobě ani nemá. Chtěl oklamat bratra. „Kale, sakra, byl jsi šťastný.“ Nezmínil se o tom, jestli byl šťastný i on. Jak ho znám, tak o tom ani nepřemýšlel. Dopustil se podvodu, který odporoval všemu, co je mu drahé, ale udělal to pro mě, ne pro sebe.</p>

<p>Jenže jeho podvody byly zbytečné, a to díky mým ólfím genům. Opravily mě, daly mě do pořádku. Je jedno, co si Niko myslel o mém štěstí nebo co se mi snažil namluvit kousek mého podvědomí o stvůrách. Je to jen otázka perspektivy. Štěstí je emoce vynalezená společností na výrobu pestrobarevných balónků a přáníček k narozeninám. Ale povinnost vůči rodině existuje od počátku věků − tedy aspoň od počátku lidského věku.</p>

<p>Sám k sobě buď vždy upřímný[13]. To řekl někdo starý a chytrý, kdo to uměl se slovy… jo, vím, kdo to byl. Je na čase, abych začal poslouchat moudré tohoto světa. Jsem, kdo jsem, a nálepky jako normální, správný a dobrý lze interpretovat všelijak.</p>

<p>„Lhal jsi mi, víš?“ Podržel jsem ho, než našel dostatek rovnováhy, aby dokázal sedět sám a nepřepadl.</p>

<p>„Ano.“ Je zatraceně umíněný a to, co považoval za svou hanbu, bez ohledu na to, že to dělal s nejlepšími úmysly, se snažil ukrýt z dohledu. Až do hloubi duše si myslel, že zahodil každičký kousek cti.</p>

<p>„Zdrogoval jsi mě,“ připomněl jsem mu a jednou rukou ho objal.</p>

<p>„Ano.“ Teď to znělo prázdně. Žádný stud, žádné odhodlání. Porušil všechna pravidla, která si kdy vytvořil, a i když to udělal kvůli mně, jak se s tím může vyrovnat? Ztratil bratra a zároveň i sebe.</p>

<p>Lehce jsem ho plácl do ramene a zazubil se. „Jaký to je bejt pro jednou černá ovce rodiny?“ Dal jsem mu chvilku, aby se nad tím mohl zamyslet, a pak jsem dodal: „Ne že by se to počítalo, protože sis myslel, že to děláš pro moje dobro, a vůbec ne pro sebe. Jen ty můžeš lži proměnit v něco vznešenýho a čistýho.“ Dokončil jsem větu se směsicí rozladění a vřelého citu: „Vždycky mučedník.“</p>

<p>Myslel si, že mu budu vyčítat, co udělal. Že ho budu nenávidět. Jako bych to dokázal. Mám v sobě spoustu věcí, o nichž si jistě mnozí myslí, že bych se bez nich obešel, ale nenávist k Nikovi mezi ně nepatří. Udělal jen to, o co jsem ho žádal, a nežádal jsem ho nijak skrytě. Chtěl jsem servírovat vafle, ignorovat existenci nestvůr a nechat si narůst břicho z hospodského jídla, protože to obyčejní lidi dělají. Myslel jsem si, že bych byl spokojený a normální. Už na začátku jsem jasně řekl, že chci, aby to tak zůstalo, a nechci být temným odrazem na halloweenské fotce.</p>

<p>Chtěl se kvůli tomu všeho vzdát − našich vzpomínek i společné minulosti. Toho, že někoho znáte líp než sebe. Všechno to, co pro mě v životě udělal… aby mě udržel při smyslech a naživu. Všechno to, co jsem udělal já, abych pro něj zajistil totéž. Někdy vás při smyslech udrží drobnosti jako přezdívky, záměrná mrzutost, strkanice a lokty v žebrech. A někdy jsou to důležité věci jako přežít společně Sofii.</p>

<p>Jenže on se pokusil nechat to všechno plavat. Udělal, co mohl, aby to břímě nesl sám. Přijmout nového Kala, to muselo být, jako by starý Kal zemřel. Jako by zemřel jeho skutečný bratr. A jen protože si myslel, že jsem jako člověk šťastnější. To je celý Niko. Kvůli mně by o mě přišel a nikdy by nedal najevo, jak se cítí. To je můj bratr, kterého si pamatuju od první vzpomínky.</p>

<p>Byly mi asi tři roky. Schovali jsme se do skříně, protože Sofie vpadla do domu v opilecké zuřivosti. Tři roky. A slyšel jsem rozbíjení skla, strašidelné zvuky a hluk židlí odrážejících se od stěn, ale někdo mě pevně objímal. Někdo mě chránil. Slyšel jsem jeho hlas, jak šeptá utišující slova, i když si je nepamatuju. Ale pamatuju si, jaké to bylo… nebýt sám. Nebyl jsem sám.</p>

<p>Nemohl bych nechat Nika samotného. On se mnou tehdy zůstal, a já teď zůstanu s ním. Po tom, co jsme prožili − se Sofií i s Ólfi… takovou minulost by nikdo neměl nést sám. Potřebuje bratra, kterého vždycky měl − a ne Stepfordskou paničku nebo malého skauta.</p>

<p>Nepotřebuje někoho, kdo by váhal vytrhnout srdce čemukoli, co bylo chvíli nádhernou ženou. Ti nejlepší dravci jsou vždycky nádherní. Kvůli tomu jsou dobří v tom, co dělají. Moje Ólfi mi umožňuje dělat dobře to, co umím − chránit mého bratra. Ten přechodně lidský Kal nebyl na něco takového vybavený. Předtím jsem Nikovi řekl, že pokud je třeba udělat něco v šedých zónách, jsem tu od toho já. Taková místa nejsou pro něj. Ale to není všechno. Pokud se vyskytnou místa černá jako noc a nutnost překročit nemyslitelné hranice, je to taky práce pro mě − ne pro něj.</p>

<p>Něčí srdce chvějící se mi v ruce, to je to nejmenší, co pro bratra můžu udělat.</p>

<p>Neptejte se mě, co by bylo to největší.</p>

<p>Posadil jsem se vedle něj a opřel se o něj, aby mohl předstírat, že se neopírá on o mě. Vždycky byl ten silný. Kdo jsem já, abych mu to bral? „Šel jsem do baru, do práce, když mě ona a její pavouci napadli v parku.“ Příležitostně tam chodím běhat. Bažináči vám ohromně vylepší čas. „Pořád se mě ptala, kde jsou mí bratři a sestry. Neměl jsem představu, o čem mluví. Byla tam ona a asi čtyřicet pavouků. Kdybych na ni viděl, mohl jsem se o ni postarat, ale já na ni neviděl. Schovávala se mezi stromy a její vůně byla cítit všude. A čtyřicet pavouků?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Jsem dobrej, ale takhle dobrej ne. Jeden mě kousnul a vzpomínky mi začaly mizet. Od konce. Byl to divnej pocit. Jako dívat se na starou VHSku, když ji přetáčíš na začátek. Tak jsem se rozhodl cestovat. Otevřel jsem bránu a prošel skrz, ale jed byl tak zatraceně rychlej, že se dostal ke vzpomínkám na to, jak mi bylo sedm a byli jsme v Jižní Karolíně, zrovna když jsem vstupoval do brány. Jakmile jsem prošel na druhou stranu a skončil na pláži, bylo už všechno pryč. Jenže teď si vzpomínám. Pamatuju si, jak mi bylo sedm a bydleli jsme v tý boudě. Pamatuju si, jak jsi mi vyprávěl o Petru Panovi. A pamatuju si i na Ólfiho, kterej na mě mluvil, když jsem si hrál vzadu na dvorku. Myslel jsem si, že je to krokodýl z knížky. Byl bílej a měl rudý oči a kovový zuby − není divu, že mi ten příběh připadal tak strašně děsivej.“ Třetí hlas v mé hlavě vlastně ani nebyl hlas. Byla to jen ozvěna něčeho, co ani nebyla vzpomínka, pokud nepočítáte potlačené.</p>

<p>„Aligátor, o kterém jsi mi říkal.“ Já všechno zapomněl; Niko si to zapamatoval.</p>

<p>Podíval jsem se na oblohu. Žádné hvězdy. Tady nikdy žádné nejsou. „To nemůžu svádět na pavouka. Zapomněl jsem na to úplně sám. Ólfi mi tenkrát řekl, že mám bratry a sestry. Zmetky. Nepovedený. Až vyrostu a bude ze mě velkej ólfí kluk, budu si s nima hrát. Ammut se o nich musela doslechnout. Kdovíodkud. Možná od dalších požíračů životní energie. Nebo od šejdířů − ti nikdy nenechají šťavnatou špínu jen tak.“ Sklopil jsem zrak a dloubl do podrážky své kecky. „Taky nenávidíš, když o tobě někdo ví víc než ty sám? Zatracený drbny.“ Věděl Robin celou dobu, že někde existuje víc takových, jako jsem já? Možná že ano. Jenže dobří přátelé vám vždycky neříkají pravdu. Dobří přátelé vědí, že lež je občas lepší. Pokrčil jsem rameny. Stává se ze mě opravdový emo stroj na krčení rameny. „To je jedno. Tahle vzpomínka zmizela taky a já byl právě uprostřed tý, kdy jsi mi povídal o Never Landu. Domy ve stromech. Lítání. Bezpečný místo. Proto jsem odešel právě tam, když moje sedmiletý já propadlo bránou, a pak už nezbylo nic než amnézie. Byl jsem vyděšený dítě, který hledalo úkryt. Rozhodně jsem nehledal zabijáckýho ólfího krokodýla ani zrůdnou rodinku.“</p>

<p>Niko si povzdechl a přejel prsty po jílci katany. Všichni máme něco, co v nás vyvolává pocit bezpečí, jen u někoho je to něco o trochu víc smrtícího než u ostatních. „Už předtím mě napadlo,“ začal opatrně a pak o něco víc důrazně: „…kolikrát to Ólfi zkoušeli před tebou? Kolikrát se jim to nepovedlo, než ses narodil ty? Přemýšlel jsem o tom od chvíle, kdy jsem byl dost starý na první lekci biologie. Co se snažili udělat… koho se pokoušeli vytvořit. Lidské geny zkřížené s ólfími, to nikdy nemohlo fungovat hned na první pokus. Nedokážu si představit, kolikrát to museli zkoušet.“ Přemýšlel o tom, jo? On nad tím přemýšlel a Robin o tom určitě musel vědět. Mě to mělo taky napadnout, jenže já na to nechtěl myslet. Vynikám v tom, že nedělám věci, které dělat nechci, a nepřemýšlím o tom, o čem nechci. Zbabělost, pud sebezáchovy nebo možná obojí − v tom jsem dobrý.</p>

<p>Ólfi celou tu dobu nesledovali jen mě, ale i další jako já. Z nějakého důvodu těm ostatním po dobu sledování nedovolili „být lidmi“. Ólfi od kříženeckého programu potřebovali dvě věci: schopnost cestovat − otevírat brány a překonávat stovky kilometrů za jedinou vteřinu − a někoho, kdo bude pořád ještě natolik člověk, aby mohl hostit stvoření jménem Temník, jež dokázalo vést energii dostatečně ohromnou na to, aby se daly překonat miliony let místo stovek kilometrů. Temník dokázal ovládnout jen lidi, což prokázal tím, že nechtěně vyhodil do vzduchu několik Ólfi. To, že toto stvoření prokluzovalo zrcadly líp než kterýkoli odraz a bylo stejně vražedné jako Ólfi, spustilo mou fobii ze zrcadel. Nechci myslet na to, že ovládlo mou mysl a prokluzovalo jí stejně snadno.</p>

<p>Muselo jim nějakou dobu trvat, než se jim podařilo zjistit, jestli jsou ostatní kříženci k užitku − nebo možná byli vadní od samého začátku. Nevím, co může být horší: být chyba, nebo být zatracený zlatý dítě ólfí genetiky. Ale na to asi brzo přijdu. Ti, kteří jsou ještě naživu, jsou v Nevah’s Landing − přesně jak mi řekl albínský krokodýl s kovovým úsměvem. Čekají… čekají tam na mě.</p>

<p>Na začátku tohohle všeho jsem tam neodešel kvůli nim − nevěděl jsem, že existují − ale teď půjdu přímo za nimi.</p>

<p>„Zavoláme sem Dobromilu a Robina, aby ti pomohli,“ řekl jsem a postavil se. „Musím něco zařídit.“ Něco, co se mělo udělat, ještě než jsem se narodil. Jenže Ólfi ve své nekonečné schopnosti chovat se jako zkurvysyni neudělali to, co bych udělal já. Ty nepovedené nezabili. To by bylo příliš snadné pro ně i pro mě.</p>

<p>Niko zavrtěl hlavou. „Ne. Ani na to nemysli. Rozhodně nezamíříš do Nevah’s Landing, abys sám zlikvidoval hnízdo ólfích kříženců − pokud vůbec bude potřeba je likvidovat. Mysli, Kale. Možná jsou jako ty. Jen neumí otevírat brány. Mohli by vypadat jako ty.“</p>

<p>To je legrační. Zatraceně k popukání. Mohli by být stejní jako já. Jedině Niko si může myslet, že by to mohlo něco zlepšit. Bože, mám bráchu vážně rád.</p>

<p>„Ne, půjdu. Tohle je na mně.“ Pomohl jsem mu vstát a během několika vteřin byl v pořádku − nevrávoral a dokázal stát sám, zatímco jsem volal Vtipálkovi, aby sakra hodil zadkem a přiběhl nahoru. Přál bych si, aby se Niko poslední týden staral víc o sebe a míň o to, co bylo pouhým odrazem mého já… i když nejlepším možným.</p>

<p>„Ty za ně neneseš odpovědnost, Niku,“ řekl jsem mu. V tomhle nemám na výběr. „Nejsou tvoje rodina.“ Díkybohu. To by si nezasloužil. „Ale moje jo. Nechci, abys to viděl.“ Rychle jsem se mu podíval do očí a pak jsem odvrátil zrak. Nebyl jediný, kdo se stydí. Oba se musíme naučit s tím vyrovnat. „Nechci, abys viděl je, když se podíváš na mě, jasný? Nechci. Nejsem si jistej, jestli bych s tím dokázal žít, kdyby mi bylo jasné, co ve mně vidíš.“</p>

<p>A rozhodně nechci, aby se musel dívat na to, co možná budu muset udělat.</p>

<p>„Mrknu na ně. Uvidím, jestli se pro ně dá něco udělat. Zavolám, když budu potřebovat pomoc. Hele, Dobromila s Robinem.“ Dveře na terasu se rozletěly a židle se poroučela stranou. „Přišli o to nejlepší, ale můžou tě vzít na afterparty.“ Naposledy jsem ho zatáhl za cop, přehodil mu jej přes rameno a pobídl ho: „Zeptej se Jišijáše, co znamená tvoje tetování. Vrátím se tak akorát včas, abys mi kvůli tomu mohl nakopat zadek. Přísahám.“</p>

<p>Zasunul meč do pochvy, zaťal zuby a pak si povzdechl. „Ty jsi sakra ten nejtvrdohlavější chlap, jakého znám. Do hajzlu, tys mi ale chyběl, ty blbče.“ Tři nadávky ve dvou větách − to je na Nika spousta emocí. Objal mě jednou rukou a bratrské, chlapské objetí, jemuž jsem se v Nevah’s Landing chtěl vyhnout, se vrátilo a kouslo mě do zadku. To, že mě objal jen jednou paží, bylo bratrské. To, že mi při tom málem povolila žebra a docela mě přešel i splín, bylo chlapské. A že jsem mu to stejně tvrdě oplatil? Způsoby.</p>

<p>Mám přece způsoby.Epilog(Alfa a Omega)</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Nevah’s Landing bylo cítit stejně jako posledně. Sůl, trocha močálů, voda a tráva zhnědlá zimou. Lidi, kovový pach aut, stará asfaltová parkoviště, jež už se asi nového černého koberce nikdy nedočkají. Tilandsie… tu vůni mám rád. Jestli může nějaká kytka vonět jako vzduch, pak je to tahle.</p>

<p>Jen vzduch a nic jiného. Žádná krev ani rozklad. Jen vzduch. Pokud nepočítáte trhlinu v realitě, šedou, stříbrnou a černou, která rozevírá tlamu, aby pohltila svět. Zavřel jsem bránu vnitřním pohybem, jejž jsem se naučil v devatenácti. Odešla… trucovitě, ale zmizela. Může si trucovat, jak chce. Stejně ví, kdo ji drží na vodítku.</p>

<p>Stál jsem za motelem, kde jsem po celé čtyři dny prožíval takzvaný normální život. Nechtěl jsem roztrhnout materii světa a vstoupit do bývalého pokoje, abych viděl, jak si to tam dva lidi rozdávají na matraci, pod níž jsou schované moje zbraně. Moje děťátka. Většina zadků v Landingu není zrovna malá − díky jídlu z restaurace slečny Terrwyn. Naopak, jsou velké a široké jako vrata od stodoly, jak se říká. Mohl bych si představit, jak se ty sádlovité zadky pohybují sem a tam… ne. Nic takového vidět nechci. To by asi nechtěl vidět nikdo.</p>

<p>Otřel jsem si krev z nosu, snažil se překonat úpornou bolest hlavy a cítil, jak mi po obličeji a vzadu po krku stéká pot. Kdysi jsem otevíral brány, jak se mi zachtělo, stejně jako Ólfi. Rafferty, náš dávno zmizelý léčitel, kterého se Dalila pokusila zabít (a naštěstí se jí to nepodařilo díky pistoli, již jsem jí přitiskl za krásné ucho), mě „opravil“. Všichni si mysleli, že omezením možnosti otevírat brány se omezí i vliv ólfích genů na mě, protože bylo nade vší pochybnost jasné, že čím víc jsem „cestoval“, tím víc jsem se cítil jako Ólfi. Rafferty mi nějak upravil chemickou rovnováhu v mozku, i když jen trochu. Nemohl by mi totiž přepracovat genetiku a úplně odstranit ólfí polovinu. Pak by zbyla pouze lidská a myslím, že ta by představovala jen nehezkou krvavou kaši.</p>

<p>Jenže Rafferty vymyslel, jak na to. Způsobil mi něco, čemu říkal serotoninový syndrom. Jedna brána, špatně. Spustí u mě nekontrolovatelný příval serotoninu do mozku, což zapříčiní, že se mi zvýší teplota i tlak. Druhá brána, ještě hůř − totéž, co po první, jen dvojnásobně tolik. Brána číslo tři by nejspíš znamenala smrt způsobenou prasklým aneurysma v mozku. Vzhledem k tomu, že dvě brány, které jsem použil k tomu, abych Ammut odstranil srdce a mozek, byly teoreticky dohromady jen jedna brána, tahle by technicky měla být druhá. Pokud měl Rafferty pravdu, mohl bych to přežít.</p>

<p>Myslím, že prostě počkám a uvidím. Trvá mi přibližně dva dny „resetovat“ organismus po otevření brány, což znamená, že zpátky do New Yorku pojedu autem − opět díky Raffertymu.</p>

<p>Byl to skvělý léčitel; pokud vím, nejlepší na světě. Sám říkal, že ólfí geny vždycky vyhrají. Omezit brány by mohlo znamenat omezit vliv genů na mou mysl a sebekontrolu. Říkal to; pamatuju si každé slovo, ale mám dojem, že ani on to celé tak docela nepochopil. Ólfí geny <emphasis>vždycky</emphasis> vyhrají. Možná že je superléčitel dokázal zpomalit tím, jak mi zkratoval systém pro cestování, ale nejsou to jen brány a cestování, co ze mě dělá Ólfi. Všichni jsme na to chtěli zapomenout. Chtěli jsme zapomenout na pravdu. Cestování Ólfi definuje stejně, jako chůze po dvou definuje člověka. Jenže takhle to nefunguje. Pravda nikdy není tak prostá.</p>

<p>Já však měl na práci důležitější věci než přemýšlet o pravdě a zabývat se tím, jestli jsem dobrý chlap, který bojuje proti špatným genům, nebo zatraceně mizerný chlap, který bojuje proti dobrým genům. Nebo jestli jsem člověk s trochou stvůry, či stvůra s trochou člověka. Můžu nad tím přemýšlet cestou zpátky do New Yorku, a hotovo. Všechno záleží na úhlu pohledu a jediný exemplář o tom stejně nemá co přemýšlet.</p>

<p>To jsem já… jediný exemplář. Je to překvapivé, ale nerozčiluje mě to jako kdysi.</p>

<p>Utřel jsem si krev z nosu do rukávu a rozhlížel se, kde bych ukradl auto. Byl jsem v pokušení zajít se podívat na slečnu Terrwyn, Lewa a restauraci, abych si připomněl, jaké to bylo být dobrý člověk; jaké to bylo být člověk a jen člověk. Jenže oni už by mě tak neviděli. Viděli by stíny. Vnímají je všichni, zachytí je i foťák. Stíny, jež se pohybují kolem mě, nejsou očím viditelné, ale ostatní je prostě vycítí. Má to co dělat s dlouho zapomenutým pudem sebezáchovy a s duší − pokud něco takového existuje. Bylo by zbytečné tam chodit. Už je to minulost. O nic skutečnější než sen, a takové sny si člověk nepamatuje dlouho. Takovéhle vzpomínky, na rozdíl od ostatních, dlouho nevydrží. To je prostě život. V tomhle jsem stejný jako všichni.</p>

<p>Našel jsem auto − odemčené. Jižani.</p>

<p>Teprve u čerpací stanice − jedné ze tří v Nevah’s Landing − jsem si vzpomněl na něco dalšího. Šestnáct nebo sedmnáct let jsem to měl spletené dohromady s tím, co mi vyprávěl Niko − létající děti, pirátské lodě, princezny, vodopády a albínský krokodýl. Když jsme přebývali ve staré opuštěné boudě v Landingu. Malé jezírko i větší část dvorku byla zarostlá vysokou trávou. Niko mi k obědu připravoval chleba s boloňským salámem − poté co z jídla pečlivě oškrábal všechnu plíseň. Sofie byla ve městě a dělala, co mohla, aby někoho oškubala. Já šel ven na dvorek. Hledal jsem kamínek, který bych hodil do vody. Tráva byla příliš vysoká na to, abych viděl, jak kámen dopadne, ale mohl bych aspoň slyšet šplouchnutí.</p>

<p>Tehdy jsem to spatřil. Zelenou trávou prosvítaly pruhy bílé a pak krvavě rudé oči a tisíc jehličkovitých zubů − o takových by si všichni krokodýli mohli leda tak nechat zdát. A i když jsem věděl, že to není duch krokodýla, o němž mi vyprávěl Niko, raději jsem předstíral, že ano, protože i sedmiletý kluk může zešílet, pokud uvidí něco takového. Něco tak zvráceného a tak blízko − dost blízko na to, abych z dechu ucítil krev. Našeptával mi slova, aniž by se ohnulo jediné stéblo trávy. Nevyprávěl mi o Never Landu, ale o něčem jiném.</p>

<p><emphasis>Kalibane, chlapečku</emphasis>.</p>

<p>Ztuhl jsem, přikrčil se v trávě a rukou pořád šmátral po nějakém kameni.</p>

<p><emphasis>Řekli jsme tvé mizerné lidské matce, aby tě sem přivedla. Chceme, abys to věděl. Tady máš bratry a sestry. Nechali jsme ti tu dárky. Hraj si s nimi, jak se ti zachce. Kdykoli budeš chtít. Nic lepšího si nezaslouží. Jsou to bezcenná selhání v experimentu, který nás už začíná unavovat. Bylo jich tolik, že nás přestalo bavit zabíjet je, a kvůli tobě jsme jich několik nechali naživu</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Hračky pro tebe. Hračky pro náš jediný úspěch. Dárek, abys nezapomněl, odkud pocházíš a co jsi zač. Hračky, abys nezapomněl, že i</emphasis> tebe <emphasis>můžeme proměnit v hračku, když se nám bude chtít</emphasis>.</p>

<p><emphasis>A jednoho dne, až se z tebe stane velký krvežíznivý kluk</emphasis> − objevil se hrůzu nahánějící úsměv − <emphasis>si přijdeš hrát, nebo ne?</emphasis></p>

<p><emphasis>Protože nezapomeneš, komu patříš, potomku Ólfi. Nezapomeneš, kdo jsi</emphasis>.</p>

<p><emphasis>Nikdy</emphasis>.</p>

<p>Zapomněl jsem to okamžitě. Vrátil jsem se dovnitř, snědl sendvič a už na to nikdy nepomyslel. Nikovi jsem prostě řekl, že jsem v trávě viděl krokodýla. On to automaticky opravil na aligátora a šel se přesvědčit sám. Nic tam nenašel. Taková úleva.</p>

<p>Taková zatracená úleva.</p>

<p>Na nic z toho jsem si nevzpomněl až do minulého týdne, kdy jed nepenthe zasáhl přesně tu část paměti, jakmile jsem procházel branou z Central Parku, a kvůli Ammut, která neustále chtěla vědět, kde mám bratry a sestry. Kde jsou mí bratři a sestry, životy, z nichž by se mohla krmit dlouhá léta? Na zlomek vteřiny jsem si vzpomněl a pak všechny vzpomínky včetně téhle pohltila temnota. Jenže i poté, co můj mozek ovládla amnézie, jsem pořád jakoby slyšel šepot. Nevzdala to Ammut ani dávno mrtvý ólfí krokodýl. <emphasis>Kde jsou tví bratři a sestry? Kde jsou? Kde?</emphasis></p>

<p>V Nevah’s Landing, když jsem pracoval v restauraci, jsem měl neustále dojem, jako by mě kdosi tahal za ruku. Jako by říkal: <emphasis>tady. Jsme tady</emphasis>. Cítil jsem to spojení každý den, ale nevěděl jsem, co znamená. Zjevně jsem tam nepatřil, i když lidský Kal si přál opak. Tehdy jsem netušil, o čem pocit něčí přítomnosti vypovídá, ale teď to vím.</p>

<p>Všichni Ólfi cítí jeden druhého. To jsem se naučil až dlouho poté, co jsem se naučil cestovat. Pokud by byl někde kolem Ólfi, cítil bych to. To byl hlavní důvod, proč jsem nechtěl odejít z Nevah’s Landing, když si mě Niko přišel vyzvednout. Volali mě, ale já na to nedokázal přijít. Nevěděl jsem, co to je. Vůbec mě nenapadlo, že ještě nějací zbyli, poté co jsme je s Nikem zničili, ale bílý krokodýl si nakonec prokousal cestu do mé hlavy a řekl mi něco jiného. O Ólfi jsem toho hodně zapomněl, většinu úmyslně. Pokud si myslíte, že je dost mizerné vidět jednoho v trávě, zkuste si, jaké to je, když vás dva roky vychovávají. Aspoň vím jistě, že tahle vzpomínka na mě nevybafne, protože kdyby k tomu došlo, moje příčetnost by mi dala sbohem. Buď bych nadobro přišel o rozum, nebo bych se změnil ve vraždící stvůru a stejně by nezbyla jediná vzpomínka na Kala Leandrose.</p>

<p>Ať tak nebo tak, nevěděl bych o tom. Hladký přechod do světa šílenství.</p>

<p>„Hele, chlapče, nepracoval tys v restauraci u slečny Terrwyn?“</p>

<p>„Ne.“ Ani jsem se neobtěžoval podívat na chlapa obsluhujícího u pumpy a dál tankoval. Kal z Nevah’s Landing by možná pozdravil nebo řekl: <emphasis>Hezký den. Dneska máme</emphasis> v <emphasis>nabídce jablkový koláč s karamelem</emphasis>. Jenže tenhle Kal je dávno pryč a pro mě, pro Kala, který je právě tady a teď, byl tenhle chlap jen pěkně otravný.</p>

<p>„Nejni to náhodou kára Ralpha Jamese?“ trval na svém.</p>

<p>Mluvil hůř než já.</p>

<p>„Ne,“ zopakoval jsem bez zájmu.</p>

<p>Dokončil jsem tankování, zaplatil mu a odjel. Bylo mi vcelku jedno, jestli zavolá poldy. Možná ne. Lidi tady jsou tak přátelští, že když se setkají se špatnými způsoby, a já bych špatné způsoby mohl vyučovat, přemýšlejí nad tím, jestli jste trouba, nebo to prostě vezmou, jak to je. Než jsem nechal Nika na střeše s Vtipálkem a Dobromilou, říkal jsem, že mám způsoby; jen jsem neřekl, jaké jsou. Musím opakovat: je to jedno. Nebudu tady dlouho.</p>

<p>Jezdil jsem nocí sem a tam, světla prořezávala tmu a já se snažil „vycítit“ další příslušníky svého druhu. Jsem Ólfi, ale jen napůl, stejně jako bratři a sestry, které jsem hledal. Trvalo to tři čtvrtě hodiny, než pocit zesílil natolik, že jsem prudce zahnul na cestu, která nikdy nebyla asfaltová a asi nikdy nebude. Dům, který se objevil v kuželech světel, byl téměř zakrytý stromy porostlými tilandsií. Zastavil jsem. Byl to starý dvoupatrový dům. Jestli byl někdy natřený, už se stejně nedalo poznat, jaká to byla barva. Teď byl šedý a plný termitů, myší a mrtvých vačic.</p>

<p>Veranda ještě stála a kupodivu se na ní svítilo, a navíc tam v houpacím křesle seděl muž. Když jsem bouchl dveřmi od auta, zvedl oči a podíval se na mě. Měl krátké zrzavé vlasy, které pomalu šedivěly − sníh na kopci, jak se tady říká. Kůži měl tmavou a plnou skvrn od slunce, a k tomu široký úsměv. Zahlédl jsem ho, když jsem pracoval v restauraci. Prošel kolem a slečna Terrwyn prohlásila, že je divný. Neznal jsem slečnu Terrwyn dlouho, ale za tu dobu se nikdy nespletla. Tenhle chlap to dokazoval. „Á, tady jste, pane Kalibane. Říkali mi, abych na vás počkal, ale nevěděl jsem, že to bude trvat tak dlouho.“ Trhl hlavou, jako by ho mohli slyšet nebo vidět. Takže on to neví… o svých pánech. Ólfi jsou pryč… ti skuteční Ólfi…</p>

<p>„Jenže já čekal. I když to trvalo dlouho. Jsem Jesse, ale říkají mi Ztratil, páč se umím pěkně ztratit z dohledu, když je třeba.“ Odložil knihu, v níž si četl − Bibli. Tomu se těžko věří, leda že by pročítal jen pasáže, kde bůh někoho stíhá ranami. Hm, to by se dalo pochopit. <emphasis>Pár ran nikdy neškodí</emphasis>, řekl by pravděpodobně. Ne zrovna zbožný, ale Strážce stáda.</p>

<p>„Jsou uvnitř. Čekají na vás. Udržoval jsem je při životě. Nemůžu říct, že by byli šťastný, ale o to nešlo, ne? Jen je tady udržet, zdravý, ale zoufalý, dokud nepřijdete vy a neukážete jim, co je vopravdový zoufalství.“ Pod fasádou hodného pejska jsem v jeho oku zahlédl rudou jiskřičku. Zloděje nejlíp chytí zloděj, zabijáka zabiják a Ólfi nejlíp uhlídá Ólfi. Tohle bylo další selhání − Ólfi bez zubů. A co hůř, poslušný a podlézavý. Musel se jim hnusit, i když ho využívali. „Tak jděte. Jděte nahoru a podívejte se sám. Ochutnejte tu bolest, zralou a šťavnatou, a ukažte jim mnohem horší.“</p>

<p>Strážce stáda. Spíš strážce těch, co nemají naději.</p>

<p>Prošel jsem kolem něj, aniž bych na něj plýtval slovy. Co byste řekli něčemu takovému jako on? První patro bylo prázdné až na rozkládající se nábytek a kuchyň s obrovskou hučící ledničkou, plnou syrového masa. Přece nemohl nechat bratry a sestry vyhladovět, zatímco tu čekali, že se za několik let ukážu. <emphasis>Moje hračky</emphasis>, jak řekl Ólfi. <emphasis>Mí nepovedení bratři a sestry</emphasis>. A co děláte se zmetky? To mi řekl taky. Hrajete si.</p>

<p>I stvůry vědí, že nelze jen pracovat, že je třeba někdy i relaxovat.</p>

<p>Druhé patro bylo tvořené velkým otevřeným prostorem. Rozsvítil jsem a uviděl něco jako taneční sál s vysokými zatlučenými okny. A ještě na nich byly mříže. Kolem dokola místnosti byly rozestavené klece. Jedna z nich byla prázdná a podle toho, že v ní nebyla žádná krev a byla zaprášená, jsem měl dojem, že je prázdná dlouho. Starý dobrý Ztratil přece jen lhal, že je všechny držel při životě. Jeden jeho něžnou péči zjevně nepřežil. Pokud však uvážíme, co je tady nahoře, lež je nejmenší z jeho hříchů. Osm klecí a v nich byla ona selhání. Mříže nebyly jen vertikální, ale i horizontální. Strážce dole však nevěřil ani mřížím; vězni měli železná pouta ukotvená ve zdech. Okovy měli kolem kotníků tak dlouho, až místy zarostly do masa. Proto představují selhání; neumějí cestovat, neumějí si otevřít bránu pryč z tohohle pekla. To, že já to umím, je jediný důvod, proč mě Ólfi potřebovali. Byl jsem první, kdo toho byl schopen. Byl jsem první úspěch v jejich šlechtitelském programu − což znamená, že tihle tu musí být déle než dvacet tři let. Kdo ví, jak dlouho. Bylo jich tam sedm − všichni nazí. Samci i samice, ale bylo těžké to rozeznat. Někteří působili spíš jako Ólfi než lidi, ale žádný z nich nevypadal úplně jako člověk. Zacuchané a slepené vlasy visely až k podlaze, u některých byly stříbřité; jiní měli obyčejné lidské, hnědé nebo černé. Někteří si je ukousali tak, že jim sotva zakrývaly tvář. Byl tam neuvěřitelný puch, tak otřesný, že mi okamžitě přestal fungovat čich.</p>

<p>„Bratře.“ Ten, který byl v kleci nejblíž ke mně, zvedl hlavu. Měl světle modré oči (podobné mým šedým), které prosvítaly skrz smotané černé vlasy, jež mu visely do obličeje. Taky byl bledý. Měl černé vlasy jako já, byl bledý jako já a měl podobné oči. A pak se usmál. Stovky tenoučkých kovových zubů se leskly víc než jeho oči. A navíc, když jste se mu do těch očí podívali, viděli jste něco… zuřivého. Někdo byl doma, ale nechtěli byste vědět kdo nebo co, ani co by vám to udělalo, kdyby to dostalo šanci. „Přišel jsi. Pusť nás. Všechny. Jsme rodina. Budeme lovit, trhat, rvát a zabíjet.“</p>

<p>Nesdíleli jsme stejnou matku a pravděpodobně ani otce. Když jsem byl malý, byla na světě spousta Ólfi. Mnoho možných otců. Nejsme rodina… jenže když jste poslední členové rasy, i když stvořené zvráceným způsobem, pokroucené hybridní rasy, dá se říct, že nejste rodina?</p>

<p>Ostatní to po něm opakovali a krvežíznivě mumlali: „Lovit, trhat, rvát, zabíjet.“ Sevřeli ruce kolem mříží a ukázali černé ólfí drápy i polámané lidské nehty. Myslím, že Ólfi jim neprozradili, že lovit a zabíjet tu mám já. Ne, to těžko. To by nebyli Ólfi. Určitě jim to řekli, protože chtěli, aby trpěli, ale někdy prostě zapomenete, co nechcete vědět. Já to zapomněl a oni taky. Chtěli jen svobodu − svobodu zabíjet, dokud nebudou mít sílu zabíjet dál. Odpočinout si a zabíjet, dokud nebude co. A potom něco horšího − začali by se množit. Ólfi by znovu ožili… jistým způsobem. Zdeformovaní a ne tak silní, ale stejně by to byli zabijáci.</p>

<p>Ólfi se spletli. Tihle potomci představují mnohem větší úspěch než já.</p>

<p>Víc než dvacet tři let v pekle. Těžko jim to mít za zlé. Prohlédl jsem si je jednoho po druhém. Rudé oči a tmavá pleť. Modré oči a ostré kovové zuby. Stříbrné oči, stříbrné vlasy a zčernalé zuby a nehty. A všechny tváře stejně toužící po vraždě − v tom byli jako skuteční Ólfi; oživlá vražda, násilí, které dostalo hostitele.</p>

<p>Některé věci nelze odčinit ani napravit.</p>

<p>Stvůry, jež byly trýzněny, by samy byly mučiteli, kdybych já byl zmetek za mřížemi a oni běhali po svobodě ve světě plném lidských ovcí. „Zabíjet, bratře.“ Ten první měl kolem úst zaschlou krev. „Už nás to nebaví. Nebaví nás jíst mrtvé maso. Chceme skutečnou kořist. Chceme se zakousnout do živého masa, rozervat je a máčet se v krvi. Pusť nás ven, bratře.“</p>

<p>Některé věci nelze odčinit.</p>

<p>Další ozvěny: „Bratře, bratře, bratře, pusť nás. Bratře, bratře, bratře, bratře.“</p>

<p>Některé věci nelze napravit.</p>

<p>„Bratře, bratře.“</p>

<p>Smůla.</p>

<p>„Bratře…“</p>

<p>„Já mám jen jednoho bratra,“ řekl jsem a střelil prvního z nich do hlavy.</p>

<p>S ostatními to bylo těžší. Uhýbali, snažili se lézt po stěnách i stropech, ale stejně byli v malých klecích jako v pastech. Trpělivě jsem mířil do míst mezi mřížemi a za deset minut byli všichni do jednoho mrtví. Radši jsem se ujistil. Když leželi nehybně na podlaze, střelil jsem každého do hlavy ještě dvakrát, takže dohromady schytali každý tři rány. Pro jistotu. Vysunul jsem téměř prázdné zásobníky a naplnil eagle i glock novými.</p>

<p>Chtěli svobodu. Teď jsou svobodní pro ně jediným možným způsobem. To bylo to nejlepší, co jsem pro ně mohl udělat. To jediné.</p>

<p>Sešel jsem ze schodů a přemýšlel o tom, kdo z nás měl opravdu štěstí. Nepovedení zmetci, nebo „úspěch“? Ti nahoře, nebo já? V té chvíli jsem na to neznal odpověď. Snadno to mohlo být naopak. Velice snadno.</p>

<p>Venku na terase strážce Ztratil nervózně šoupal nohama. Neviděl jsem to, protože jsem se na toho parchanta ani nepodíval, ale slyšel jsem to. Vůbec jsem netoužil dívat se na něj. „To bylo rychlé, pane Kalibane. Užil jste si to? Páni říkali, že je důležitý, abyste si to užil, a tak jsem je tu pro vás vopatroval. Dlouho. Vopravdu dlouho. A když křičeli, a že řvali vážně hodně, tak jsem jim ještě přidal, aby měli proč. Kyselina. Rozpálený železa. Staral jsem se o ně kvůli vám. Staral jsem se o vaše hračky.“</p>

<p>Hračky.</p>

<p>Prohnal jsem mu kulku hlavou, aniž bych se otočil − mám skvělé periferní vidění.</p>

<p>Jeho tělo ztěžka dopadlo na verandu. Slyšel jsem, jak mozek smíchaný s krví cákl na staré dřevo, ale šel jsem dál. Předtím mi nestál ani za slovo, teď mi nestál za pohled. Vytáhl jsem z auta plastikové kanystry plné benzínu, které jsem koupil u pumpy − protože jsem věděl, jak to dopadne. Věděl jsem to už od začátku. Rozlil jsem benzín kolem domu. Zanedlouho byla budova v plamenech. Takhle odcházeli Vikingové − na plamenech až k bohům − a obvykle na lodi, jenže já neměl loď, takže dům plný nočních můr bude muset stačit.</p>

<p>Nasedl jsem do auta a pozoroval, jak dům hoří a osvětluje noční oblohu. Díval jsem se, jak hoří má rodina. Zůstal jsem tam a sledoval to, dokud jsem neuslyšel sirény. Radši zmizet. Nemám teď zrovna moc vlasů, ale vzal jsem nůž a uřízl si jednu asi deseticentimetrovou loknu. Když umře přítel nebo někdo z rodiny, ostříháte si vlasy a truchlíte. To mi řekli a teď si na to i vzpomínám. Vystrčil jsem ruku s tmavými vlasy z okna, kde je za chvilku rozfoukal horký vítr, který se zvedl kolem ohně, a já měl dlaň brzy prázdnou.</p>

<p>Mou dlaň − ruku něčeho nového, něčeho starého a něčeho, co se jinde na zemi nenajde.</p>

<p>To říkal léčitel, který se mě snažil opravit. Na to nikdy nezapomenu. Kdo by něco takového zapomněl? V mlze způsobené ztrátou paměti jsem si myslel, že všechny stvůry jsou ohavné, protože někde uvnitř mě byla část, která si myslela, že <emphasis>já</emphasis> jsem ohavnost. Nazvali mě tak víckrát, než bych dokázal spočítat − nadpřirozené bytosti i matka. Proč by neměla existovat část mého já, která si myslí totéž?</p>

<p>Až na to, že jsem se spletl. Je na čase to slovo poslat k ledu, protože nejsem ohavnost. Jsem jako Vlčice, již jsem zabil druhý den v New Yorku. Vyvinula se v to, co byla. Měla na výběr, ale některé její volby byly omezené a definované geny. To platí i pro mě. Jsem to, co jsem. Malý kluk, který se poučil o smrti tím, že smutnil pro kosa, je dávno pryč. Vyrostl. A Kal z minulého týdne…</p>

<p>Ten Kal, který mohl existovat a měl by, ale neexistuje, je taky pryč. Jako by nikdy nebyl… a vlastně to tak je. Nebyl skutečný, existoval spíš jako možnost… a vlastně ani to ne. Jen sen. Hezký, ale pouze sen… i když on se rozhodně cítil skutečně a skutečné a správné byly i jeho volby, které učinil pro Nika a pro mě. Můžete bojovat se světem, nemůžete ale bojovat sami se sebou. Nemůžete popřít sami sebe. Ne navždy. Uřízl jsem další pramen vlasů a nechal jej odletět v horkém vzduchu − tentokrát za něj, za lepšího Kala, který v našem světě nemohl existovat déle než okamžik.</p>

<p>Byl víc než jen dobrý chlap, kterým byl tak posedlý. Byl to hrdina. Stojí za to pro něj truchlit. To je něco, co o sobě říct nemůžu. Mohu však říct tohle:</p>

<p><emphasis>Já</emphasis> jsem Kaliban Leandros z rodu Vajáš.</p>

<p>Jsem Kaliban, Ólfi.</p>

<p>Jsem něco nového, něco starého a něco, co se jinde na zemi nedá najít. Jsem jediný. Seděl jsem v autě a díval se, jak osm takových jako já hoří a nezbyde z nich nic než zčernalé kosti.</p>

<p>Jediný…</p>

<p>Teď.</p>

<p>Znovu jsem zaslechl hlas, který mě dráždil někde vzadu v hlavě. Nebyl to ten, co mě varoval před zrůdami a ohavnostmi a který mě nejvíc ze všeho varoval přede mnou samým. Tohle jsem byl já, ale byla to má druhá polovina… nebo víc než polovina. Duše… jak je můžete rozdělit? Kdo ví? Pozoroval jsem zuřící oheň a slyšel, jak hlas zlověstně a spokojeně říká:</p>

<p><emphasis>Tak, a máme to v suchu</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p>

<p><strong>Blackout</strong></p>

<p>1. vydání</p>

<p>Anglický originál Blackout</p>

<p>Překlad Anna Janovská</p>

<p>Obálka Chris McGrath</p>

<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>

<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>

<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p>jako svou 253. publikaci</p>

<p>Ostrava 2011</p>

<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Volně přeloženo asi jako „Přístav pro Nevah“ nebo „Přístav patřící Nevah“ (pozn. překl.).</p>

<p>[2] Kříženec labradora a pudla (pozn. překl.).</p>

<p>[3] Řecky zkurvysyn (pozn. překl.).</p>

<p>[4] Do češtiny obvykle překládáno jako Země Nezemě, ale to by tady jaksi nedávalo smysl (pozn. překl.).</p>

<p>[5] Cujo − vzteklý bernardýn ze stejnojmenného hororu Stephena Kinga, jenž se vyznačoval neustálým hlasitým vytím a štěkáním (pozn. překl.).</p>

<p>[6] Fiktivní španělský šermíř − kladný a oddaný hrdina z filmu Princezna nevěsta (pozn. překl.).</p>

<p>[7] Hlavní postava seriálu Kung-fu, ztvárněná Davidem Carrandinem (pozn. překl.).</p>

<p>[8] Šanta kočičí − rostlina, na jejíž vůni i požití silně reagují zejména kočky, na ostatní zvířata ani lidi zvláštní účinek nemá. Někdy se jí přezdívá „kočičí kokain“ (pozn. překl.).</p>

<p>[9] Tento pavouk se vyznačuje tím, že samičky nosí vajíčka až do vylíhnutí na vrcholu zadečku. Poté co se larvy svléknou, přichytí se malí slíďáci matce zespoda na břicho (pozn. překl.).</p>

<p>[10] Slovo vomitorium pochází z latinského vomere, které může znamenat zvrátit nebo vychrlit a z něhož se následně vyvinulo i anglické vomit − zvracet. Ačkoli je však o Římanech známo, že se často přejedli a pak zvraceli, je představa, že vomitoria byly speciální místnosti na zvracení, zřejmě mylná. Vomitorium byl název pro chodbu pod amfiteátrem, která sloužila k tomu, aby se obecenstvo dostalo rychle dovnitř a zase ven (pozn. překl.).</p>

<p>[11] Jinak také spiritistická tabulka − používaná při spiritistických seancích pro komunikaci s duchy a démony (pozn. překl.).</p>

<p>[12] Oklameš mě jednou, tvoje vina. Oklameš mě podruhé, můžu si za to sám (pozn. překl.).</p>

<p>[13] Citát z Hamleta − poslední rada Polonia jeho synu Laertovi, než Laertes nastoupil na loď mířící do Paříže (pozn. překl.).</p>
</section>

</body><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAD8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAC8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuABcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAD//Z
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMJAigDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDi9R1IWvxA0rWHQqhKBsrk
ZwBgfnWr4r1VbD46eG9UMuFnSNWYAEDkj+tcF4n1N/7C0udZf3gVcBiMsw9P8axtR8RjU9c
0NZ53je2kXczLnGWBJz3rijF+0XKtLns0Kyg1f0Pe/ib4Pl1i3/4SHTlVrqFcTIBgzL2IHq
K8QguLuwuo7zTrhre5hOVkAxg+hr7D0u2WOwt7neWD7XQ5yQ3v7Vw/jX4V6RrXn6hpK/Yb9
2JMeP3bt2PtzWmLwfM+eluezgMfTt7DEOy2ueNL4k0XX9fS98aSS2koiWNmgTKOR3J969h8
OeJ/Auk6WLHTdUtEiHzYYgE/XNeIeJ/B+u6LdSw6hpEqAEAug3KeOCCKwE0pRH+8s93HTBF
efGpVoxta3yPRr4N10o05+6vuPpLUviP4P0+GSKTVoLhTz5aIGJrxnxV49k125eLRdPWygB
+afaAz/pXOWOgXc0oFnp0sgPT5CSK9A0L4WazqbpLqhWwtwctkDcfYD1+tP99Weu3nojGng
aeFjz1J2OT8O+Hb3V9UgsdPgaeWZgWcDJYnqa+nvBvg6HwinklVN4WBlkYDn6fSub0TVvCn
gUFIpIIUhO2WWVgHbFc/4k+MdtqryQ+HrW7vHZfL3D5Qfp3JrelOlQu0+aXcjE1a2KSw9CP
LD8z3PUtb023cRXNzFGobbllBJY9K4XXfiTo+kRyslzbIsqsp3YySp6YrifEOia9rvhTS7u
1v4rKaZRJdrLJtZOwOT6VzcHhXwhYB/wC2L+51u9TJ22/K/nU1q9S/Kmv68jz6VDB043rT1
XQXU/jBd3V/OukafNfh9uxNm1VIHOO5FNt4vE/jDwrDHdXUXh9YpyrxyjZ5iHo3PNa0Oom1
hSDQNCtNOx94kBpc9jntVTyGu9QaW6lkuXYjaZzgA9cAdKiMZtO6+/8AyRNTFRUk8PG1u/8
AX6mRaeFfBWkzBrq8n1u9TJCQD5SfQmtdtbuzaS2ml6baaNG4C7lj3MF9z2NSk2sFuI0ROc
4O3b834H61GUh8tXQrN2wDnnPOa2jSX2n+n9fMwq1q1bSpO67bL7jITw5BCDcSFfMkYghjn
ce2fQVZNqYrR5gzhVADDYAGPQj2Fbcqr8ywvshILYLDOTzn2HtVT7OlxKGneQeZnLkYz2zX
QmktDH2aWxlwRusSXf7kiRsKEx8nPeraLM8zt5cTCI7n4wRx29auw6WDCtqIkYINysmTuOf
T0xRNbyICIYfLyo6cHI989/Sm5AoMjCtH5cfmqDKQwyBxT7uFJA0cTrnzAWUgY24pWjUlBL
MVlfJ4BCg/X1qERyOjlizYYFZAP5ipubWS0FW1abe6xZReihAGK56fT/Cs6RJUZcJhSxxlf
88VuWxZIwZ928DHynjPTn39qlNmzqDLA+SPvIvOPTmjm7i5DFKzGNyHEaMAM7Rzzz9Kmt7d
YT5shY5OFUoOCastbl/ljMsnXcC/IHbr71Jp6sSgZZDIshY7jxwPajmEoizWwgtnMgRZiPv
gA9f5GjyGVNtzgs2PlKgZHar88bTpJMr7l2rhVXgt6H3pPsckbFQ28su3Ev8ACTSu2W0g0u
MW10I2IaPYQpCj5jV+UoU3OqsDyvAH9KohJYkRAcPkhcNwOO9X4JPMjjg8sgHlnJzt+n1p6
jTWwTnFu22NSzHaMRAd/Wq8Vrud59+CCSrYGV+lXxCkdxIZkHlKhYK/QHHbFSFIpbeIDy4e
SZAPT+lPYNzHkjnWaOSZgoCs2CgBIx2/SmQySzXYkMRCOg2u0fI9f1rRmtGmOyKSRi5wccb
h+NMuIJLJPMiOcADYTxge3vTuTZjWu2itypPzLxkRgEmo455mRBsj+Zsk7R0/xqtcpLdCNo
wd68kg8MPT3qTy2lURxllUYO3ghaNRXZfeYN90gYGQu0A1VMMy3O9ThTkA7QamjhkgXb5pk
bHPmAEtzSOs5Lxyu6Jk5CfMTnsPShsARXkjYuCGcjoAcY6ipkBKDa6Ac8Eg49ulVEjVIROZ
GKb8EnlqsJMJpfJUZVhxsGABnOcmpbZaaZZh2zjIjUbP9kfnVJo5mkwMBM52lRgitCBY4AX
jxuzjLHrn2qS4DyBiQPkUcHAH6VnzFqJzkRkklL7QhLfdwMEZ69K1YYx53ysOeAu0f5NTm1
ERTaPlXLH5qhiWNJFlZ8MTwWbO3tjihyfQcYdyK5ikJYFAEX7wKjr2pbXbBGzL8rv8vKjPv
WkHjkj3b9xYlsFeRzjNKbdJCjKmzAyTnGP8aycmzVRSehXkyJAFSNcjdtIGCe1BJQ4mZduc
DCdeKdcD94MqGJG3P6Clclolj2b8d/SgbSKLHzgoDjAJA+UADsKYFO4KznLfKDgD8avPG3l
lVKndkZbnmoZInZvLkBdlwAcZOR34rRPsZOOpVmBDMsSh93JGMfjWfOJPleRVRwNqjHyk/w
BK3WjEsmDlTgEkDv2rPlhaUE+YfmPfGevpVp2M3G5RKP8Ac3iMnA3LimEO0Sxo25Tn5wAef
T3qw8bkqDvCKcgDqT0/lUqq6gqoIXoTjODVcxPKYjRzu5TzgcDJ3jH4cVJBZyy3QWJZY9hI
kfZtAB54zWoLKVpQwZhjkqQAD78dKjtoGs7+UKzLuAV8DIYenWm5C5NSJlkHlxxjesbkbpD
0/wAavQqI2YkrGSPv7VBz0pjIqSFkhJLAKoBwuRT5zE0Tkw+XIuFx1FCk2XyoHmjjk8t7oS
scE7kBJ/HFSWdyJrh4l3up6eZxgd+Kz4ZFVhGF3HqApyAen1rQVDGoAJ3d8DFNtox3ehNJf
NFOFSELn5c8eneq0kssZW4JEiyLhmKgcjv7U24ilRcwpnPr1xWe91cxKhELupbGYxnA9s9B
SuyeWxoROUQzStGQBgHAPHc1K1+SRbK7sWP3o0U4GMjtWFdX0iRyODIAh2scAk/0NNmmmCp
5juhOACTjH1p3YrHRSXk/mIby2VlVQjOiqScdz6UxAy7zC8SxtnDoBlvqcfyrn0ne83zN5g
Lc7snaAO2OnNG64EvmK/kmJfukYG337A1VzNxR01u1qISGCE5+9gYz6VAdQjEhW3hACnpjH
6jis9Q0hR1kwCQcf4D1qQNc7whxwcZbNS2Wop9C3dXs0vl7tm8HoFBz7cUVUS4dnLFFUo43
A85HrnvRST8inHsfOmuXc11dSWrqkawEjgYxz29Ki1C2in0u2v4Qd6AAn27VP4p0K/W9uLt
QpiLbgF5yCOprV8O2TXvgi7jhQNNFuZsLkgAVlWkqUVNdH+ZzUYOU3Bn1B8L9fl8SeB9Oll
UNcW8KwtngMV4Jx3OK73zS4SzkUbkb73AHrmvEvhNrmhaP8NIbm9vYrWRZGV3eQADB4GO9S
a78cdIUJa6HYy6lMmQWgXCsfXJ611TxVNaJ3N3h6jqOMUeyFfMublrpYnC8jIDBvWsDWdQ8
J6DbyT3raakxGWMqKMcfrXj9p4o8d+N9KvI7QnQJbZ12CRcCVD1G5u469K5+98PeFdIkF54
18YtfXJG4wo5ck+xNc1WvU2Wn9djelTjBXqVOXy6mxrfxVM0xg0m2Eg2smIECjOeCMe1XrT
WPFPi/wa8tjMNJmWfbMM7dyY6gmvPj8TPD9jcR2XhjQYYFLAC6uF3Oegz7V0skl/cFHnuGl
Mh+ZI8jH0HpXN7Oo1Z637mlTGU3JOhG9u5LB4V8K2Mxn8Q69Jq16fu20BLZPuTWvB4gNiph
8M+HrawQcLM0fmSEjvnrWAEYRFJBCEzgOchkPvWk5vGiSWeRRAy5E0EeAvbDHtVRopfE/u0
/4JnUxFer8ctOy0RFcvfXM6yX9zeXvnPwikBF69uKvSRW6xlY4BblVzhX++fqKlEe1tsJGw
L/AKzDBfwH+etSW9hzIsZVIyS6s/dfbNaxUY7KxlGko7FFhO1rGkUCCQcF1Jz9KlmgmkEEf
2h1KE/ebAUfTvV6GNVk3JjDIygdevUGlgtVMrB5SUbGRjI/+tVcxaiZi6cfOkuJZpS0h3NG
rnAHsKmhigODDC5derA9R6kVpP5guA42eXnOQcc9OKsRqpx5QEbYygfBP6de9FxqJHHbxrF
veNBklW5yWqeO2iASFztREwMKST7Gmh5ZIiW+8XzjGeR1NTW5LFgRsCnaX9CaTbNUgEflJl
N+M5Q9ML3xVpVR9xjTcMYYEdPegmNgvyjIYdeCTj9algWMKY3bBAwGxzSK2MhkRpAN20png
nrila3fb5g2hd23CDnHriteSLyk3bVcjk5XrUHzBE+T+H+8OfqaokgsbWPy2laHOGO057U2
XzHYeZKCinv9K0BBiFtsWDtJyT97NQCOFEUTIo3JjBzmhh0MeK0BcqdwXfnO3r6fhT0iiBY
JnfHlcj5fx962EtbbbsWZmy2RnIC+1RmOLJ3ZKMOAR0FFyLEVuXNt5MLEhSME9vc1O6W6kR
l8uxwSOxp0XnKExFtOcMqjOamMDTXLMJfkL/LnGQcdKaZVtCskTg+a0PzBe56LVqOOLzzLI
gMSrjkk5PrUxhAH7597Hux6n096IFMk6xopcc/NnGCP6Ucw+UkWFyFLfLhMbmGSTimtC2YU
tlB8zA+51HetqCFpUBRBvHJ3H1FNlS3ik+2TFI1HzxhGOc5ouPlMhw0ZeNFeYkg88Ec45wO
lRyICRJGFHfJ7ADpUlze/aG8yVym9tgCg9zxk1Vc/K2J1aNMhgDwTRcllaSNFVlt2UwkbQQ
+OvXFP8hZYkVJGRUAAIHORU7Q7U3AYbAPTJX396eCiqUMWQ4BP1x6U7kELxxuhdRyDyQeVx
3p8cYkjZNreYDknOBjHWp4xCiGFvkU5xnjJNNBa23yFt6qBwB0FFyrFUW8aSgyx5BBHPUel
TrCVgLSqqSAHYFGBj/JoeSKeIFECggZDDJH1qVl2BTEvmDBXkdM+1RJ9ioxGp5DbUMbblGR
nkAVLKv8Ao/mb0DgYz0Ykn26DFSWkMqD52BMg/iPK+v4UrxIZV3FVDHgg8N6CsutzWxUZRK
0cjyZRM5jHINN8mRxMfKUF8ICuOBntU89jGgIikwfQc8+lEKJCQm4s3UknFOwIm2rGAm3qO
SPrTHa5Zt42bOAB1yfSpoi7Rsm0FT/ETnmoHtp97/MoCn5WA6Ecg1FyyvG8OUkdcsrkEHjB
/rVlEDfIgwc5LE9akgsUSAssgaZz85IyW9qmWNVAbycMpwCTii47aFVo2hKqdpYE4I6fjSf
K/I4K5IGcZqaYkKGkG0buQvPBNIsbTk7Y9uNwGTwxHXFO47EBkU/vIyN4GCMdzUTQrNdbJA
mIxkknqattGg83CttwBzwT3/Cq12JEjLQQNKCoKjzAv86pPoS11KdxDGJSGbzMfd7E/Sqgj
AUkErtOfmYD8PrVhbqaSKRtyRyJ0wMgn6+lM8pnk8uXEjDnC8Acfr9c1XMQ12Hxbn/eLjJG
GBXkD1qu8U0RHluZVB3Bg2SfTpVkIYXKJj7mC2c5qoxljnLGUqAcDjIwapMiV0T3BVYkQhM
IMsc8k5qnI4OCUBQ8AnjJ7VK01uZTkhR0GMEH6++aYHuXd12qiqcAdwP8ateRm33IrSFhMs
pHlkZAUYO4VppA2JAzFhnuc571Sg3LOjBCzkYGe3qea07Us04hZw2PnB/rUttsE0hyIZ15K
xoM4B7496qva+ZCx37lY49seta11NDvWDIJ746ZrNlaTZ8kKsv3SQuVI9am9xsz5rAYTEkY
hBzknBP0rPktGBUmEz4UlEJznn1xXRSGMwebKuWAH3RgAev/ANaoFs7qUZmkjKsOEQdffHp
WidzNoxUs7sjaxRIz2BzsHpSfY/PLQylmVCC2xeTj+XFdAtviRREi8YXpjj0pssEsUrlEyH
I4zkn159PaqREo21MGCB4x+7iMaMBkN94Dr/k1NIrOiIVGccsSelbaxSEklANw5BGAMdAM1
GBBuOxTgnbkjv3Ip27i9CjFbeZLF1A3DBX5gKKmdjY+UkJy3cg5JP0opO3cpNdTy/XW895o
YIBEoKkFlHIxjJHpWPo92mmtcWSoVguzh+OMYxn6e1dFrEMS7pgHjaWMMFJyCw7e3Fcjd7I
mAYHaVO3ryT1/nXHVgpLlZCbi7k9poPhC0ia71vXhHEHJWBRjjP6H8Knn+KXhnQlEXhDw5H
5yjH2mYZLe+TXmmuWnl3DSo7PknO4dOeOtYwAABzyefpXZToKSvKX6f8E5a2OrtuKdl5HZa
98SfFeuu/m6i9tE5zsg4/M9a49pJZmLyu0hPdjkn65py4xwCD1zSscYHOD0rqjTjD4VY89t
vcfaBXv4Ub5QWAOO1fSFhZMttCzYLGEIrQHoMfePoa+axJ5e2ReGU5BFe3+CPE8GraZFBLG
32uL5SR93HYmsqydro7MLKKbTOqisTCC0s7PKvycEuMj61YjiMsJhuFeNxgL5I4c5zyvetG
KIeWlvC8aNkgIW4f6H1qQoC6qsKwXDYXI+5nvg9Qa5dT0kl0KNnJGqyJv4TJWMZbP+FW7ZW
ctHIFaTb99h09RV544sJHPIyl2Gdqgng9KjtTPPeN5i4j3MgXOAM0iimLe4RgtuY3iZgPvY
yD1FW44tjMmxlkbP7rOQParbxLBHE0ikt22j7lPt0gZA0bMSo/jQqV/HpSsUtCpLa5MSxl1
RhgoFBH1+tWre1RRlmXzFAKM4249/rUuoI9pbpPHGZWDbflBIIPt/WoVUz+YSueC0akYZCP
WnoF7McWSK4dkHz5+bP9BTpg+9iyiMAjO4fjmpI4YguJHZHUAthe+O1abwB0WPbwABk89ae
hS1M5EEsWXBldD6DjPTFPALsjsSUjOAP8akaGNLjypFCKowMnBOKsMIY49kjlVPBOMgccUI
RG8amKRHXzAwypPHH9KquYDIsSAbf4dvr3zV2BS8EoUOAxG0Gm2qnhiMEZ+UqOTnuaoVxsk
QWNUndlJ6luev8qkkidICpdSFwAhHJFSogluHDxfJuwoQ8sMdae0SKCY5hG5G0Dbk4+tLQo
pRWcznKRqNvOM9R+FQ7HjjkEkCkEYXPr6CtOGRoPuvjPJGOT7VDcbpIhkhd7Dv904/nRoBk
l5xKsMx8sKThyTkHsMVbtok84o7sFUgMMHOfWp7byFnLOxkcjPzdM03/WyylC4+fqoxkenN
Dt0EkS/umIZlJycLu9R3ohj3TpLLtSM8nGcsfSntBu3qrBS+FBAx+p6U6NVMsMZTaRkHa2C
alstEsc9qGg+zGTzcAlCe3uPWo7y4V8RNGY4gpGcAnB96aLdbmQrt5LYdy3T8qU2yiQgSL5
fBGB6dvakFmRG0Mu5GZcx4O5Wz+XvVdbVI3l81F2gljjjGf68VqvE3lh2IeU9geBVUQSS7p
BuZiMkYxyM4x7YpOQcpXkSWSUJHAxO3iRT0P0q9DHIit5mxAgwccbjUkO9YDIE25I3A9aqz
3juWKIY4g2FA7jtmo57lqNtRWnj8pgYcs4+Qn2PJqTyFkRmdduBg4/i9KgE2xV4DIqk7ieT
+dUftl2pDxujKwz8z4yOck59KuFyJNF3zBbq0SRkybQCAMg/j70xZ4hHFEQysT8wfk4z096
SB5DCkZA+ZsM+cjJqUeRbpMJEEhOCCPmOfX3PvTYrluWK2fcLrEiE5+YZA9jTiuXUxbREDj
cSQFqk6xRMq3EjFThyWx9eferMcsDSebHyBwcNy3pmoaLT7itL5fz52uzEZ/u+9UVnihDb4
9x9AOSfT6Voy+dN5h2j5gPvYzVYIHYvJIjFMrkEf0oQ2+xLBJAsSpy/U7k5A5p7SRBjDA/m
Y+fIPBqK2jhggLRvmLHzBiSSc9qvSQMdMMh+UxnKgKAT/AIVBaK5kJhBUYKgBlAxgVNtUxq
VkYqp44zzVO2l85WYQD1yW56dMVNKSgX5lLAhsL/KkULJF5sfzEpnnp1/Kq0hAkj/cvL8ue
QFUf41YkuEFvhRy3QEYP4VAZHJwx3jHzbeMnt9a0RDZALiWabyo4XVwQT8wwufzpj37SySI
0LhM5Lrwo54x9fSpIk2TFVRQD224BNL5aKm0A/OduD2FAJszI0dnZonXy27sAMflVLzriK/
PmBmJ4Cou07fr05rVns0MDpDFGqBs5JxVMmDcFjHnyRpk87sj69KqyZDuVrm6uHuiI4/LVj
ztO4/hxUU2+GJppPmkwSd3UfQVNJ5zSiSSSOJGXKg56e/vUO17mWMtA0nOdoXJ/wC+j07dq
tIxk7si2Ou2cDYF5GFwMGrEcI85leQBmUnDDk88mo2icGZpE3Myk4LEsMdCf8KiCyMksgQR
yEAMckg02TsbVu6ZaRlCoRtU9SMetVbwSR30E8SgZfEiHoRg4x61QQGMkGZWVBhxySv/ANe
k1CdI7IXK7mkBRst/ngClHcmo9LmyAptNnlmVk5ILbevP4VPHlpZBIFKcBQmePWqgYgeem1
FYbsBdxOf51J558vgs7Yzu4A/KpNLlqU+Z5CZby1OSowCalSeIqwZCqtz83DYzWSFmyjMWL
AE7h8p/Cry5kjw53YPXv9TTQFhrry1xG/LcLuHGPXNRSRtIzTTPggYUD+H6eoqvOu9eywjq
vXPt+dTLJ+6WMu+4Ade9UnrclorKHRCGkJLZOWB/AUimZoArR7eTyeoGKm8t2C7EYr3Oe2a
cisDkoGVG4Hf6mtNGRqZSWxe8bfkvxynVcfjRWhHKZLhkO5HkfkJ91fqaKgLHAa/Z25hiAY
eWuecbc/L1xXn97Fbx3Hm+cdqHdknpXo2tzNDBt80yIwBBXG3kcr7Yrw3WtTu5L64t5XC7X
I4+tRZt2RhVlYo63qIuYjGBvPmE+Z3IPY1gbwHGcirVypeAt0IPNZ5yzbmPJ9a9Ckko2R5V
W97steemAAefX1o8wMBhc+lVlwSD2qfDIeOo5zWljNNikqwx0xXqvwpSz8m9juHbccEAYwf
YjvXk+1/MDjHrXafDid4/FttEoU+blDu6fjWVRe6zeg7TR9EzSIqQiTbGCm3JXGeOMY6fWn
RNPAVkkSSRXOMFgRyOP/10y4W4OyDzVIH+sWM4H0+nvUluL3bFEYhGRwq4DY59fp3rgPbRP
IZZ9qTW6q4ZgmWGB0wfTii2IeV0klGUbOzaMgAZJPqautbRqm26Ro40OVAIPOePzqOKyVb0
yQplzngLtB9cDuMUjTlLUFpLNMGkQAjBRTjn35/lVTVvFHhbw9cLBrGtWllcPHuMUzHf9cD
pWvbqYWSaJVCRqRtYZJ/PoK4z4beD/DPjn9prxpZeLNIh1i0hsxJDHcknYwMYBGCOxIqqa5
nYyr1PZR5krkk/xG8DXEXlp4psdo42OSM/Q4qvB8QvB6agxTxRY7SexOD+Yr6H/wCFAfBv/
on+mf8Aj/8A8VSP+z/8G2UqfAGnAHuDID+e6t/YxtY8769PeyPLNMvdP1eNrjTb+C8iHVoZ
A4Ax0wDxWlHCBMCXUfLkBu3+NZfj/wDZoi0G1m8VfB+/vNJ1a0UyHTmmLx3CjkqhPIOP4Wy
D04rH+HvjWLxj4flku4Ba6pZHyLyEZBVv7wXsDg/QgispwcFdHfQxMa3uvRm7JbssqjiV1J
J3Hp9e+Kiur+x0uKe+1WaG2gHzPLI+2NB0HX+VapVliWUhS0gLZzz7Zryn46wn/hBbFdpRH
1CMMo4B+VutRB3aRrV9yLkdRB8SPAMce8+L9ODISSm5uR2xgda0tK8beE9bu1sNM8QabdXj
D5IhJgn6Zxk16lZ/AH4OS6fbSP4B09neJGJ3Sckgf7VfNHxu0Lwf4S+LPhTSPB/hi30QW95
G000DMWmJdMfeJxjn866XSVtzzo4yTaTR7E9owIYME9GHb1xQ1rLDbl5WBKD7+c8fTtVhcS
T9wqscE8nrxSSjzGwh3KCSd4wc1xcx7KgZcK+bLsOQAuec9fY0MsiHdtUqMHBq7EUZvK3IG
JxgDk1A8W5dke0dee/FDmNQKE6B5RKvJByMc/hVizt1RGkdixAzg554qzHGGjyq/Mpyr+n+
NSxFUd4i2B1wVzj/AAqedC9mJF59x5YUguxyAPT1PpWjBbIsqEgcHcQOQvbFRpGtu3L4ZwA
CDjj60+Q7ZAIwHEXIDHGc+nrRzGqihHtBJI0yLlWGeBgGqrWyF2haPzMAdW7+lXN9wZneRl
jToqqRhc+gqs0R8ptr+XLj5nz94Z9KhzY1EjjgTDKqlioztfnBHWnm1lVlbIBIxsXg9Ktm3
Qqfs0pO5cnsffk0ksAZtqK6/Kq59Cf/AK1S5jUCoUIZTwhccgnP51l31xZafYSXeoXkNpZp
wZp3CDPpk10dzAystusoIPyjjn6mvF/jPbi5vPBWm3GJLO51YRyxA4VxlFPT2Yj8aqmueSi
Y1peypuR1knjfwLJbxhvFmmbj284cVDY6v4a1y9FvpOt213OFKlYpg2E/3f8ACvYj+zn8Gc
nHgm3H/bxL/wDF18zeOtK8L+Hf2kfDel+D9DXRoIJRHLskZzOxJGTknAxxgV3ukknZnkQxc
pzScdz1L7FPHCrKzSRphdq56++adNGTEMgHbyCT92tCPzFU7iuzksp65qPypYzh2Ta3AB4x
XGqiPVdO2iM2SwDyGSdjLGfuoThlP4dqkiR40bACruyFGOD9a0g6CPY6AN0DA8Hn16VCYvL
cFun8Kr3o5hcg5g3kHBKH+8smM+/tTJlYHc7Jkd89P8aR7j98u8GPIOE6fnSXMwS1WUEFQN
wyM555ouVyj7bM0ZWQkTKeFA7dua0Zlkjcuq7hIMHLYxxyapWgItVdSoMgBBPAOT71bVyEZ
sFl3bCc5/SpbuadClHarbI7tKcHJBB7n+lMjUPOGcOQvzA4wvNXHWGS15jLBiQAPbvVYXbQ
IZFIkG0rhhwPoO9O5I3C7Gk3mNUO3B5zUKRyM0RLjPXKnGKtJ88rGQRhWAbHYfWmSDdIVKn
BHBXo3HWrTJZDHciRnAVGJIPmu3A9QAKRormWdt7eUiKCpwAp57856U5beGO3dYUDBmB/u5
qKeYPDHAsgjErZ3gZBxT6k6pERnVJyhQuVHBx0FZs+raZpg8y/1Oy0zzslUuJgpYDjjNa8U
Zb5CyFAvBX/ABrzrw94O0Hx3+1LP4f8VWjX2nLphkEQlZMFVUjBUg9SfzrWnBSZz16rpx5r
XN//AITLw0sqtJ4i05wB8wFwnNaljqNrqdut9p9xDNEhI3wurKD+Fd/qH7N/wWsdOuLyTwr
MyQRlyBey5IA/3q+bPh59htPiX4wg0WwNppC48i1aQuIVD4GSeScE81rKmkrpnLSxTnNRaP
SZo53Dus6hpD8zAA5A+tSw227ZHFOWK4OSu3d6VOI8SruIC55Jbg5qwsCCQkIY17gnjnv71
g9DtRSaGMTtHgM+NpBPJPrUd5Ck1n5QjXcUPU+nTNWYbj98ybDHgYJfjPvT5FE0TPj9ygxv
Pb2FSnZg1dFTS79W0qOHyy0i5U55KkVqRwQldshHmFd3LVzmmCUTXEG0KiSk477T2rXmb5k
3wYLHr1KgVTTTFTd46k+UjjVRlgTn5Tk098RWJkdSoBJD4/nVZFIYGQiNY+Bg9R71ZkmxB5
O1VctlVJ4qbsq6C0jQv5kzKWJyOPypkxSK5Lg/PjnB71GLt/LBkARdvQfNzmpTGXC8bg5zv
OOKYulkJv8AMUAuQfvbFODk0y4lmj8t5Q3zKQ2Bjr261ZFu+EjKttjO/AHX3JqsziWVkfaF
Y8FXLHincGitFlWARpOXC+X1BHrRV22AG+XqAdxbkUU3qJRZ51q1u17Z3Tsu4eVkKBjc3A5
Irxy78O6g95PceVlQSzDPT2r3eO6jfcERiF3KyLwRgVxmpFf7Zk8sr5EnO3aMDP8AWkpNOy
OacU2cRa+HLK48P31482ZYYi+zjOc4GB3rzxox52zHGcYNeh6pBc6Vqsy2nmIjoMjHDEjmu
EwxnBb5SG9PetsNzJyu7nJirO2liBotrqh4Un8qn8t5ZMADAwAfWpLg7mDnGAxyMd62XsVa
zUghGRghXHLZ5GPwrpdTltc5I0+a5hlMdADjgmu2+GUO7xchMYd0UlPY+tc3cW20vHhgVPI
Patz4fySQ+NrNlONzEEnjAqJS5os1px5Zq59GKbaVZZLnajggM2cdB1454rQsBFC5VnSYk/
IDxwcc+9ZvkCKaErIjckEvwVzzk+tW4NMui5le7mjj4I2oAAp569RXEe2jUK+TKY5SWPUYA
5J9RSSysLiA+cqONxVF5+X61UlsTErywLJcyBvnO7cZB2zn+dW7GN5rkia2ktZFwEB+Zeec
/TmpKua0EKOrQnGYwDkmue+B3H7VHjkYA/0D+Hp96Kt6OBTEdrMcgls5GcHrXPfAzj9qnxy
uMbdP/wDZoq1oO8jlxy/do+tKTP5VHO5S2kcdVQn9K+FvEHx58daR8W7iKXUnGmwXQjaAHj
yyev1xXYeIlc+65E8yJkPQjFfEev2y+Av2psKfK0/xCSkyjhQ7Hr/32FP/AAI19r2jtJYwy
M4ctGrbh0OR1r47/attzp3i3Q9ZiG14Z1kBHXsf5rUtXVjWjLkmn2PSJGLBQQuSCOR3ryb4
7hh4D0/cx/5CScf8AbrXrkTRSWqXbndvRXUHtnpXkfx62t4J09lcFv7RTOP9xq86l/ER9Fi
LexkfaOn/APIKtP8Arin/AKCK+I/2icj49aGQMn7VF/6Gtfbmn/8AIKtP+uKf+giviT9oY4
+Pmhnp/pkXPp86V6TPnafxnskqDziigb15JppyjBI9+88MT0xmrssaiVzsDDdjGO/rmqsg3
oGLMw3YZmPTArxHI+uSRVaMr+8dSGZvlK+1STIkm0GM4IA4PShpemJDtXnJ4p5Z0aN8ggr9
3v8ASp5jSxXlVoQTBuVCcYz/ACp6AEblwTjB3EVJMfPAONrFSODTC5i3qflyAAOtFxWI23b
OQSByp7Z6U9VcSlpGG48AkU5d7x7TnjgAip1iD4XcEPVs+lF2KyHqkXloQhBUYLYwPUfzqW
JSjs0eySQKRyCePWrC2MlxGQkgGD69fwqK1gkeXYNyPExXdjqKWoaD/IfYZJXTYzZ+U8n6U
R7kiCMo2NnaQ3P41aNqxcFFYDfjch5OO1RFUkUu4AIGxgBx9aSuHMhRJEQnl9W6ccg9Pwrx
r40oI/EPgIKflOsLgDsd8ea9fMUsSgpIGVvkI24DD3rx740CMeIfh+UZ2/4m6ZJ6fejrpw6
/eI4sZrRfy/M+0T1NfCfxDH/GV2jgHGbxen1Nfdp6mvhP4hIzftYaQFbaTeqM/ia9WXwv0P
naP8SPqj2NICjsAG25zkjkcUGOYTRsX+VsluhzVxxvAYElgMb93Dc+lNZmUZ3JubB29h2xX
iJn1rKyW+TtRQigjk85OahurdJJQWdox2CjrUsis0IZH2EnjAzj3qOIyK3lSxOBt3eZ1J9v
aq1IaWxD9lKEOCGVh17/AFqJoFlmj8tcCMcZPrWoJUnlZQGUqu0bAMAdy1LHbSSMojyyqcM
23t607isZgSQviQK6A55B4qWKcxoZGkwq9yMZqxOCjbirsFHTHX8KiKLNIheLaS2Avr/9am
iW7bE1qd3zyNncCAMcD0NKUcW4LhA4B7VIsESn7jKgGAM55phkdmxI5Ct3Uf5zVN22EtShM
0zxt5BOW7t/IUW0U3keYEfbnJDHlPbmtRiu4iXdx93A6VWmZZlVQzeWrdh94+lNMGralfav
kl2JBI2qoOffmo1skM5UElc5KM2ccdj6VcRWjVodhxnIXAzShrhm2pESACG38ZPfJqrshWM
1okSUbVAUDgds+/tXL/CxBH+2LcLtUH+yXJx67ErsbqOcsYbeP5ioJBPyqO5yOtch8LY5o/
2xbkTbC39lSfcJIxsTHXvXTQ3OHGr3D6q8Rj/il9TH/Tu/8q+FfhlEX+JfisNGJF28qR/t1
91+I8/8IvqeP+fd/wCVfDnwrnkh+Jnit1ZRhMcj/ppW8/gZ5uFX71HrLqERFWGKONuMKMnO
O9CTMqBXAG4c5/KnSlfNy7ZHoxxj8KgEglcy7ioXIOehP+e1cDPdL6xK+91jT5hjn0HHSqc
0Xl5jxkSNk4OBxUqs/lbmO9Mc/LnPHX2qss7SuytKYgoA3FcjFTcqxytzcSWPi2IrH8pZTg
nIweMZ711ir9oJUlc88L1zWDq4VLy1eNFmZiN0mD09q6optCuY2AVRwnXmtZS0TMqcd0V47
JF+zhinuWyTnv8AWkNkmXkYKwX5Qzc1akuNlvHEkrLGrZGOiE9/U02e43kJEpYsepB2tgVP
OaOHcquvlW7sBuXnAXk/j71PAAkRfyNu0cgjrx3qNLgzBZNjGVm5H3c++e9XkzGjNkMFPIJ
yPw9aObuLk7ELShQYzArq4Kg559v/ANVZxlhRf3cgBB247t9K07lZPNVFBdWBYsoGR6Cs6G
zPmNI5RVU7uBjH49Pyq00S+ZE0boFRCpQu2SvXLeuKKrSHE+HRipICH6n/AAoqrE8zOcghV
bUdIy8R+QKePf8AGsBLOwHiTyLu5WOGXAEjpwh7Y9TXUxyeXJFJ5UjRsq7n6EgDgVwHiC3a
XW4Yhhpo2O0K3D5P9KwqT5VclK7Q74h6BqGgLYTN5c1pOxePaAWYgckn09q8JuHkW/Y7cKG
zz2zX0Nepd6zqVhbapuMUeEjyeAvcV5r8SfC9t4f8QXkNrIzw7hsJxyPX3p4LERqPXdnLjK
MormZyf2FLvTXmgbdLgsUCnj1JpRc3q2rW7y7oyVcgeoGBz9KZpWsT2UFzAEBE67T7e9NWR
VtishG9mypx29K9Jp7M4E09Rpkl3ZJJ5rV8NSLa+J7GZ9xUSAHAHf61SmiKIhZdo49B2pqb
UmjbI+Vgal2toNPU+sFlhuLdYGEkm5vmIX26Zx0q7B9nidYI53Z9uG3qxAGOn4VR0KC8uPD
ds0SxPmAMBvxuOQea0rWJzP8APGAynB+Ynj+teez3I7Intbd4ZVleYmVhlTyAg7dOtWJMRR
K5fDfe2hclj3//AFVo265ZxIHwQFRRn8SadMqpOpYmXPJJfHA69aybZuolFbprm2kaMyIpG
DtjJ6+gPpXOfAo5/ap8c4yf+JfjJ/3oq6qGGJLsSq207cNJgn5euAOn41zXwSz/AMNX+O8j
H+gf+zRV04Z3kzgxy/do+qrof6FP/wBc2/lX5gfEcf8AFzNXH/Tav1Auv+POf18tv5V+YXx
H/wCSlav3/fCu9bniLY/TbSv+QLY4H/LvH/6CK+U/2wYs2WnOP9n+tfVmlf8AIEsf+veP/w
BBFfLH7YGDpmnevH9aOo1udV4daWTwdpksgBLWMDg46/IP1rzD48qv/CE6eVXltSQnPrsav
UfDIz4B0NVIXdYQbsnj/VjFeZ/Hr5fAmnISGJ1JGB3ZwNjV5NN/vV6n09dfuJPyPsnT/wDk
F2n/AFxT/wBBFfEv7QnH7QGhdf8Aj7i6f76V9t6f/wAgu0/64p/6CK+Jv2hV/wCL+6Ef+nu
L8fnSvVex83T+NHuE8iSNMoYqeysOT9Kgfb5UyNwhIwDxj1q8LcHBPzIpY5IIyM9PWq4VXf
aqBRuJx12kf/rrwGz68qfY5JI95OU/hXPWlSNowVkhYHopcYOa851vxJ4y8c+OpPhv8KfLi
ktx/wATHWDwsBHDYbnaB0yMkngV1Fv+yVb3UAn8Q/EnXr3UGGXkiIVQ3tuLE/nXZTwrmuZu
x5tbMY05OKVzYlufL3HyBgEKVI60fKSN8GFb5g2evpXnXiz4efE34J2p8R6P4hl8X+FoCPt
dvcqRLAn94jJwP9pTx3GK7jQdf0/xX4btdb0whradeAfvRN0KsOxBrOrRlS13OjD4uFf4dG
bVqJI5XlAV2K8AjGB7VM9uwkUMEw55UNn8KhtECom6UNyDjP8AOtBNPdD5okBZT93PJ9Me1
Y3bOiTsxIlFsUu1hUdtqk49eKuG9eFFkliBLnCj9eK8a1XxV40+IHjmb4f/AArVYjanGoay
5ykODg4OCFAORnBJPSuni/ZRN9Ctx4i+J2uXmokZaSLhQ3tuYnH5V1ww0pLmbseZWx0IS5U
rneREZedSg3DHOc47gCnFN0atlBG2cADknPtXj/iPwD8VfgpbN4h0HxBJ4y8L2/zXdldg+Z
EndsZOAB/Ep47jFeieGPFWleL/AApaeIdHZliuBtkRiCYZB1Rsdx+owazq0JUtb6G1DFQra
R0ZtJFBHGWcSI5+ZVKc+leIfG3Y3iPwC6AqrawuAVx/HHzXt1tNJJvikZn8w8FjhR+deLfG
8M3iD4fSMhUnV1HfH3o6MP8AxEPFfwpX8j7G718M+PQD+1ropYkD7av8zX3P618H/E/UItK
/aestUmYJHZzGdif9kMf6V6zV00fPUnaab7o+gIIBIY1wdwGcYx1PXNQPaoqDbJ0J5P8AjX
knwt+B8/xe8Fnx34m8ZazZXV9dShI4WBUopxnk8c54HGBU/wARfgJ4O+HXhO41vU/iH4geQ
KRb26hczSY4HsM45ri+p/3j1HmS/lPSSfLOVDHZwc8g02JDIZZNpQk4DE/iDXHfBb+19Q+F
VhNqlw9y7yy+U8pLMIg2AMnryD+Fdf4i1XT/AA54fu9a1Nkt7S3G5tuNzHsi+pbjiuNxtLl
PTjNSjzvQuxW/mvtT52CBiV4b6VYMf75E8tjIo79Pxryfwt4P+K/xrg/to603gnwm7EWwiB
824UfxDGCw/wBokD0BrrJf2U76zjN1ofxX1q31FRlZJkO0n32vn+ddSwsras8+eYwTslc6G
8Qsqv8AZGaQdMOMKP6U4WboFmkw2B0LdB7V5la+JfHHw68YQ+BvisFntr35bPWYx8spzgEt
gZGeDkAjvXqtxEY40iwAc9c9fpWE6cqbszspVYVo80TOdnaXY6lkX5lwOM+nFSRQ+dIwRN/
IIBHr/KpXgRLZncgYbn5gTjNeO6V4MvPi38efE/hy+8UX+jWml26yQCz6YG0Y25A/iJz1qq
cPaSsmTWrexhdq56vIG+dZlbjJ4HXHpVQLO/7y3VUUc4kz+lZd9+ytpOm2M1/efE/XI4IUL
O5jBwP++q8R+H3hm/8AiD8Tk8AN4y1a20iI3LwThyzYTkErnHOB9K6lhvM4HmCf2T3+IXbS
5G0neST8wOPTgYpyXG8OJsJIvIPOCPr3NUZv2UbO2tZJZPifraRoCzN5Q4Hr96vPfhbNLp/
xI8T+FoNcu9W0iyXdbS3R+YkMBvwScZyePpSnQ5Ytpl0cWqk1Gx655iyLmMgNjaVVeDntXF
/DVAn7Yt0BnA0l+o6/Ilb/AIl1CXS/CGtajbFkntrWWSKbb0facH61F+zX8Nt9rpnxbvPEV
3d397DcQSW0yBh9/bneTk/dz0708Ot5E46a5VA+iPEf/Ir6n/17v/Kvhf4ZjHxJ8WfKzDYO
MZH+s7+lfe17apfWM9pIcJMhQ/Q18U/G/wCG+mfDC7fxL4f8WXyanfXQdLFIwipGeTlwfmG
R0I710SjzRaPNozUJqTPQ3gVS7KisznABJBxTXiaEHGSCRvHYVZ0lpLnT7aSUANLDG2VXoS
oJP61b8mONVLEn587iMGvIc9T6r2elzNCpBuWZEHZHA4J9welQ+VHEcxy7Q44QLnfz/wDrr
XniN1Iq5V1VvvMnX6+9JLCiQb44EOSAzZwfwovdg42Rx3iKawKooDM5Od0LBNoHbG3tWn4f
uJbu3w6SMyKF8x+4/wD1VX8RqgitJpBjDbVyMn86h0+O4tbiK5dpGtWbYc9OmePpXSlzROF
ycZ6nT+TtQcqAnAzVCd/KDy7FDAcHHOK1I1wu5SZFPI2+lRPAhBcDDSckk9qyTR06maGV2k
3KrMBk5bg+mBVqIgAjYBuA4Hb2qM2vl3JZMqTyQR7dParsFtudWRU3NyQOtGnUauRiOSSYP
uRFJ78n6AVUZLhw6AKkf8Zxkn6GtWeMJOu6NsueNp4/P+lNlV/LYrgkEKOKuLREkzLiffJh
CyZfrs5+lFTLAzNKUOw7uV55PqKKu5i4s5kWRmcpZedPJsUEMu35sZIA746Vy2s6VqGk6jH
BOVRwDJuKDKjPrXeJcSBCEuBbrCgKyAbtvHVgOorh7nVbnUby8FzObshgpdlxx7D0pOSceV
ozmmpLXQzJv7SmxunSJ1JYOTyMdPpmuM+IomuZrC7uZF814vmB/jx3rtLyATXqtLOILQcsB
94jPvXL/FewitbTRri2ulmhmiPR9xznr9Kyo8lOrGKVr3MsQm6bbdzyxVAIUEZPbHSnuscu
CoK7Rjr39abaZjEkjD5sEKScU6VHFsDGq7u/+NewzykXLyWNxAobedoLN0/AVCuAeTtA5pt
vHJMFiwAy85Jqa4srmBFM6MinofWsXZaXNErq59MfDi7bUPBVmkzO7ouFx1C/1+legwxRyI
VLEgDl8YI+lfOfwu+IaaRfQeH9QidreVwqsp7nua+oraG0kiE6K0u7GEAJ5xnGK8+peD1PY
w81KCHxwtFbqxfKvwWXg49DVUkR5ikyQvQAcqCc81ome4uW3O+E2Y2qNpHpmo1gL7w04LOv
KnrXM31O2KEdbWYr5cTjZtyxx87Z7VxPwdRY/wBrnx+itkCwHP8AwKKu9MbypFGkJjYjeWx
wqjua8/8Ag1t/4a38ehX8wCw4bHX5oq68K/fZ5+PX7tep9S3I/wBDn/3G/ka/MP4jgf8ACy
dYwf8AltX6e3XFnN/uN/KvzE+I/PxJ1fA6zYr0lueEtj9NNJ/5Atj/ANe8f/oIr5X/AGwNp
sNNGRnjj8TX1RpeRotkDwfs8f8A6CK+Rf2vr9W1DTdPUgsUGQPxoGtz0Dwmp/4QXRmePev2
CBQRwBmNe1ec/tBsh8B6ZhMMNRQZ2gDhG6V6x4djSz8P6fbThT5NrCuD7IAa8s/aFRx4E04
uAQdSjwdv+w36V5FLWqvU+lxDfsWn2Pr3T/8AkF2n/XFP/QRXxP8AtBlk+P2gsvX7ZCR9d6
V9saf/AMgu0/64p/6CK+KP2gsH4/6CDzm8hyMf7aV6zPnafxo99DM0rT722ZLE9Qp7/hXO+
Ntf/wCEY8B67rkY23NtaN5LPxmRjtX8ckH8K6NleJZFij2BSQO+fwryX9oa/l/4VdZ6eJDv
vNQhjbPBOFY/4V4lKPNNI+mrzcacmeqfs1+DIfDHwfstUlj/AOJnr3+n3MrfeKnPlqT7Lz9
WNe1ZrM0Gyj0zw1pmnRKFS1tYoVA7BUA/pXz38S/jhrfhj4yab4WsQiafJNHFM5HPzMFz+G
a9w+W3Z9DazaR3+h3tnIiyRzQsjIwyGBHIPsa+M/g/PJ4S+KninwEWzaq5vLRH5AI46f7rD
/vmvtgKfJ2ucnGCfWviLV8aR+2LpxztS6ZoHx6FWH+FZVY3g0dGFly1YnuZD25OAC4+8Mfe
56cdK5b4ieIZPC3w41vW4JsXTQ+RA2eVkchRj6ZJ/Cu2WKMxsQ7hZDjB9fWvG/j8ySeFPD2
hQZzqWqxrJnqcDAH5tXk0YqU0mfQYifLSk0e0fs8+CIfB3we0yWSELqesINQvJD95i4yik+
y4/EmvXSags7aOysLe0iGI4I1iUegUAD+VfLfxT/aC17wp8Vo/D+nIqadbyKs5I5YE4JFe3
qz5bc+or+AXOnXFuyhhJGylSMggjoa+Nfhn/wAUb8d/EvgDGNN1BWu7SFj8qOvIA/4CWH/A
RX2Zas0llC8jBmZASR0ORXxd8RXOg/ta+Gb6EtH5l0sLkd1Zip/R6zqR5oNG1CXJUTPoqaK
O5ykbLsHGGA6465rwf43xtBrXw9tt25U1nj/vuOvepEPlqdg3F+Q4rw/49Kp174fMPm3ayO
AMY+aOvMw7vVR7mJ/gten5n133r87P2iif+FuXpA7Hp9a/RP1r4a+IXh4+J/2qtH0MoXju7
6MSD/pmr7n/APHQa9mO584fWvwv8Pjwv8KPDOhbdr21hGZBjH7xhuf/AMeY182ftb+IGn1b
TPDlu+5kXJUHqx6CvsIlY4yeiqPyFfBvi2WTx/8AtR2toi+dBFeB2GeNkfzH/wBB/WocrXk
XCPPJRXU948L6JD4f8I6LpQJjFnapG5xnc20Fsj65rzn4i2TeOvjB4M+F8TP9jnl+335B+b
ywDwfT5EbHu1exuyLFsBRWIBwT7+vavN/hVD/a/wC194w1GVQf7J0/yIznO0ny1/8Aiq8rC
e/U5me9jXyUbI+oLS1trKyhs7SFIbeBFjjjQYCKBgAewFTisXxVrP8Awj3hTUNYCbzaxFwv
qe1eFfA741a78RPHmpaHqojjWGFriIKP4QwUj68ivWPn7XOp/aM8LxeJPhVdZiDT2RNxA2O
VcDnH1GRXD/CvxD/wlXws0u5u5Wa7tQbWZj/EUOM/Xbtr3fx5bC68C6nGwz+6Jr5R+AUzw2
/i3RiwC2d6sy9wAQyn/wBBFc2IjeF+x34GfLUt3PZPLjJZYzvyP7vT0rifgshj/ao+ICMMM
LPkA9PmjrugGdGf+8fvCuF+CuT+1R8QSTnNp1xjPzR1hhV7zO3Hv3F/XQ+gfHX/ACIerYHP
kGvjb9nED/ho2Ht+5vP/AEGvsnx3/wAiHq+P+eBr42/ZxP8AxkZB/wBcbz/0GvRWx4aPtvX
h/wAU5qPP/LB/5V8T/CgZ+LvisZABgIOf+ugr7Y17/kXNR/64P/Kvir4Rxq/xk8UrIWCGFs
44z+8FZVP4bOnC/wAWJ6T4+DjwFrqIPMBsZiST0+WvQP2bf+TffD31n/8ARrVzPibTv7b8D
a7YWqn7VcWkqRAcBnKnA/GuR/Zy+IOuf2npPwoudJewXT4J55nmBV2+bdgqRkferHD/AAtI
6scryTPrKvkf9rdh5uneuB/WvqzVLo2OkXd4oyYYmcD6Cvzz+I3jjxT8TvFMunSWktw8Exj
ihgjztGcAnH16niuldzzYq70PonSHWLRNNlVkYm2i4A6HYOtahlTYoaIdc8ckfjWRYRPDZ2
1vNzLDDHGRnIyFANW/mjYk5ZWB5bivE5dbn2Keg9pjOwcJ8q8MOw/+vSCMyyIhjY7D90n17
/Wq4vGDsgXCkbsAenNS28k28ziP5SNxycY44zmmZsxPFYe2jXzUIVW5Vj1yODiqUYe80Qos
gDL8+/dwOPT8K29aAubDzLiMSNjJCsM59CaxtAbetxC4+aQFyiLkJgHA9K9DDu6sebiI2dz
YsJg2mwCJX3nAJJ61YlnaOMKICGIwQB79abobRSWTZuMGJmDqvBX04qa8VnlCsu08kg8bq5
JaSZ6EdYplu3hjvJkV1IU8lup/KrF2iQYeBFV14OG6g1n2rFCrK4RkPODkEelOklc3A3ZHH
388E+1Zt9C7CSyyLcKxiIUc5znPtiopnLTlvuqx3cjpVmWBXB+ZgByGAzjvijbEJv3jkq64
4OCOKEJorW6iN495ZhI2eR0PtRT9pW7AD5xhlIOd1FUwicwyGOVo3CqfLB2xkbgoFZEmnWN
k93dSLzJGzN2D9K6COMSr5kkkjsVBKngZGOp9faqevwXwtAEMXmODhm64680nNJHPKGlzDu
bDRX0tVmtxM5X5mLcr3FeRePNcsL3TbHSomLzWW6MAqAqruzgEV3W+ZLa6idwZASC27PJrx
zWYriOG5jkCmVpi7lVwV9Kul79VNvY4sTdRZhmR8LHwOcEgVc8tnsTtBKgnINZ8RkeIFh78
1qPBcpYKVwUODwcE8V60jzI7FWJ/IcseTjj2qzLeXdxGEllLKMkAnOKrH5owWBJz39KlUrs
wvWsmluVE0vCFqLnxvpoaVYQsqtub2NfbMI8q1SaORtwAG3dnIx6du/NfG/gIWreP9NW5X5
WfA6de3Wvs20SMQxuQeABtXPNcGKl7yPWwEVysQTTLEqwopkHzY9QPersTOiLJdybMjOV5B
PXBqgkpSYojtEynLo/OR1FPuA0k/wDo7thB93nqR+nNcVz1GjQ8q4cbbedTG58ssO2R3rz3
4NxmP9rXx4nTFgBz9Yq69XmSN0wRKCCT2HqK5H4Nqy/taeO1Y5YWAzznvFXZg/jZ5mYK1NL
z/Q+p3QPGyHowINeM6r+zb8PtZ8br4pvn1Ayb45Hs0lVYHK9MjbnBxzzXtFITXqnz/QadsU
ZJwqqPoAK+CfirqY+I37Rdlo1o/mW4vUt9wPAUHLH8ga+4fE1ne6j4Yv7LT5fJuZoWRH/uk
jrXxJ8KNEHh7466zo/igH+3beFxbEkFHB5ZgT3KYI/Gs6kuWLl2OjDw56ii+p9GKiurq8QT
AxGAvI7V49+0LA0Xw+0tpMhv7SRduOg2NXtiiJYI5IvvfeBLYOBzg+teO/tIM0ngLSmbaW/
tCPOFwc7GryaDvUie/im/ZSPrPT/+QXaf9cU/9BFfFP7QQz8f9AHHN7F1/wCuiV9raf8A8g
u0/wCuKf8AoIr4q/aBz/w0B4fxx/pkP/oaV7Etj52n8aPoYxZcgSonl5yAOST714t+0IufD
vhJW4DawmVPf5ete4qhgRgCvQYJ4yc14j+0TIz6R4WDjDrrShv++a8XDv8AexPocT/CkfXq
DEagcDAr4P8Aj1z+0Hpx/wCnqL/0atfeC/dX6V8H/Hnn9oLTuP8Al6i/9GrXurc+aPvKvh7
4glV/a68P8cC+QHHcbq+4a+HviD/yd14fzn/kIR/+hVnP4X6GlH416o+ivLgYkRArxuOeRn
H6V4n8cY4v+En+G6ryH1cb8nOTvjr3MQFJTPCQEz8ynrjtXh3xwRh4r+Gz5yrawMe/zxV4+
Ff76J7+L/gs+wPWvzp/aBx/wua8zgDPb/er9F/Wvzm/aD/5LNdn/P3q9yO582fodp//ACCb
P/rin/oIr4s+PTFf2ifDpBIIvocEdv3iV9p6f/yCrQf9MU/9BFfFfx6OP2jPDvp9uhyf+2i
VEtmaU/jXr+p9HRyP92RtxYlsgHg14r8eVVNd+Hnlg7f7YByxyT80f5V7MRukYgKNoI6Zzz
Xinx23nWvh28iFc6yBknr80deJhX+9ij6LFr903/W59gHFfPWg+HWuv2sP7YkiBSz065nBI
6M0gjBH5tX0N1rCsvD8Nn4on1pQu+W1W3z3/wBYzn+Y/KvdufNIZ4y1VNE8F6rqTtt8m3Yj
64r42/Z/059b+JPiLxVcKXW1j8pSRn55G/8AiVP5171+0r4g/sj4WSWaPtlvX2jnsK4j9nX
So9J+FS6i6ZutXunm/wCAA7F/9BP51y4qXLSfnodmDjeqmuh6vNGG3AoJFHy4Pb6fjXl3wE
BP7Q/xSd+XDKuf+2p/wr1REEt07AHb6joK8v8AgLg/tBfFMjvIP/RrVyYH4pHdj37iR7V8T
ufhtq+enlV8i/spf8l1veP+Ybcf+jEr66+Jwz8NtW6f6rvXyL+ylx8dr3/sG3H/AKMSvXWz
PFR9m+MD/wAUZqvf/R2/lXxz8CHb/hMPG0aD7xQ7e332r7G8X5/4Q3Vcdfs7Y/Kvjr4DNIP
GfjQRx7mYoCQeR+8bpXPX/hM6sJ/FXz/I92igedWVN/7tdzE9x7VwvwWUJ+1T8QFB4Fnx/w
B9R16a6loFhiPG37mSGH1rzb4Ngj9q74hDbtxaYwev3o65cK7yfod+N+Bf10PffHef+ED1b
/ria+Nf2cR/xkdDn/njef8AoNfZXjsD/hA9W/64Gvjb9nH/AJONh/643n/oNeijxkfbevf8
i7qGP+eD/wAq+JvhS2z4u+LGz0gOPc+YK+2Nd/5FzUP+uD/yr4l+FQjHxe8UvIATHEzLn18
wVlV/hyOnC/xYnubXMghYTcnA3Beg9Oa4f4duZP2yrxiST/ZLcn/rmldg8ckrrs4UgkiuO+
HK7f2xrvPP/EpYZzn+BK5cPbmfoeljf4Z9O+JP+RW1P/r3f+VfEPwkDH4m+L8Pt+QDk/8AT
Svt7xJ/yK+pf9e7/wAq+JPhEoPxN8YZIGEHJGf+Wlb1v4bODBfxonuLmTyyMoVGMtjgVFJH
GyITywBAJFJsJkQBlPHQsQCe9SSn7RJ/cbPCp0/CvIufUj4Ut1iVip3DuB0oLKxwrZUH5sj
tSRhkkXEgAIP3umajJbY37uRWxkYHU1SMW7lHVLZprd0AeMyRsT0GOODmuU0xmtpYHL5LYV
VDgZB7n0rrLmOS5hmYqv3MMScYrjbRQokVWhEayYUdTmuyhKzOKvG5twXK2urvDHhI5flIU
g89Qc/XNbtxH5kaRhfnU7tw6jnnPrXO6kYVvraaC43SsqkuItoJzyo+nrXQWzrNaiaKX74w
dvQY60sRFKV0Xh5XjYVgPNQqcYIO1uQcf40+G4UZlVWLZO1COpqRzGoQq+N2CV/u1Ygt0K4
DIGzye4rlOkhS9l3sXbyxIpVv8+tN3vHKHMfnM4yVHRavm2jZ1DgZDZ4HLVE8MSNI4AATq2
ece1NBcqLbyFlZIyDuGARwtFMlv7aF1Wa4ywO5guSSPSitVC5HOZy6bGkot2LO8ighwAduR
z9aW4sLma3VWkEBwY9rjPtnPv6VdEASVpNxYmMdM7gfTFXhKsdruuV8wPhjsPAHBGfcVycx
q46HiWtSJo8z2LQMd+SJVyckdd39KwdV8Nx3XhLU73yY0lVw+Sfm4HOfavWNfTT77VHEXmF
TEdmF4J/+vXmeraLdyaDqo8+WKZhkwucAr7dsVmpNzVnbY5ZxSg3vc8NWERkHccbiMda6Dy
Unt0jj3AonRhk59KxrRPM1BYJOhYDn69K7qO3iSSWOIs+1ij5OCOOua+hkzwo2scWAqam8K
/N1GO9QBvmIbjnsOlWtQs1stbZcAoeVwc5FU5N8cTEjvjPpU77CXdlm3FwL+J7OQx3CHcjL
2PavrD4Z6z4o1Hw4r+IYijgfuzjG9R6ivlHSN76vYoHUv5yjIPB5r7ZtI3j0q02s0R2KflU
MpAFefjJWtFnq4CN5OV9DSuUeRVnaYFnHBYd6bbuVgbdMcnGXOeSDzSRGWeUrISqgZBUfez
/Kr1nBC6tjci4wzAbsnt9K81M9ltLcit4pjiSRFdfM+Y5xkjoMVxXwhLn9r3x6Xbcx08EnG
O8XavQ7ZWhhkY7XYtuJ5yQBx9K83+DgP/DXXj3PX7B/7NFXoYJ/vGvI8nMdaafmfVEriOF5
MfdBNfKOpftPaxpvxOk0OewiTS47kQM5HzAE4DfSvqq6J+xzY/uN/KvzE+I5x8SdXIP/AC2
r11ufPo/T2B2lto3cbS6gkelfG3x/hbwn8b/DHi2D5NtwqSkcbkz0P/AWYV9g6WT/AGLYkn
/l3j/9BFfKH7YMO23024UcqynP50pK+hdN8srnqtvFvnUMwXjIB6kV5V+0inleBNOiUHaup
x9T0+Rq9I8OLJdaTpl07lpprWKYHJGcxqa8x/aOd5PAGnSlCpOpxg89fkevDoaVUvM+kxbv
Sb8j640/nTLT/rin/oIr4q/aBbb+0F4fPJAvYTj/ALaJX2pp/wDyC7T/AK4p/wCgivir9oA
Z/aC8P4PP22HH/fxK9uWx85T+M+iYQzznLKYwSGB7N2rxz9oDT9VvvB+k3+nadPqB03UhcT
JEC7hNpGcAZxn+dexwRyKJ5Oh3/KKmjW4aKMSqwXJHmZxivnoT5JKSR9RVgpxcWz5i1b9qP
4ny301za6UdOsv4IntmxGPdiKyfBug+Ovj58TLbW5UEdtYzpLeag6YiiAYNsXH3nOOn4nAr
vb+HVPj78UH8FaDcSWvgrRpA2q38Z4uHBxhT3yQQo+rHtX1j4e8O6N4V0C10LQLCOx0+1Xb
HFGMfUk9ye5PJr6CnJyipNWPl6qUJcsXc1a+IPiCm/wDa68Pru251CPnPT5q+4DXxB8QPm/
a+8OjI51CPr/vUT+F+gUfjXqfSQdeYcHJYLkd/evEvjuGXxR8NFLLhdZwFX+H54q9rZyt1J
KSQuAuAcmvE/jvg+KPhoQSW/tkZ7/xRV4eEf76KPexf8Jn13X5z/tBRTy/Gm7igheaRs7UR
SzN8x6Ada/RcmvhnxaxX9sXQmXORegj/AMer3nLlTl2Pn4R55KPcbqH7UfxGe6C6XopsrSN
FSOJrdmOAMZJx1rhotc8Y/FP4u6BqF9p1w9yl7E8jLAUSNAwLEnHAwO9faokgYYYAlsgb1B
4pG3opARFXg8D/AAry3j7xaUT1o4G0k3IeMYMjE+UTnbXh3x8I/tj4cEZx/bIAyO26Pmvbx
IjMkQbljg49PWvFP2gGT+2fhvGgO1NZC89/mjrmwj/eo6sVf2TufXAPalNIaRjhSfQV7p84
fG/7WGuyX3ifTPDdqdzIoG3/AGmOB/MV7T4e0GLw/wCE9N0mJCv2K0jiLL6heT+ea+dtdhu
fFX7W9na3qfJDdfaCjnGUjBcD/wAdFfT3ntJxwrMMEg9PrXl4+WsYHsYCLSc0R28hitmgCn
cfm9a8w+AYZf2gfiorHkSKD/39avTwipmQlmdzk/Lz7YFeY/AY5/aF+Krc8yA/N1/1rUsD8
TKx/wAKPbPiaf8Ai22rf9cq+RP2U/8Aku977abcf+jEr65+Jp/4tvq//XKvkb9lI5+O17/2
DLj/ANGJXsLZnjI+zvF+f+EN1X/r3b+VfIv7PIz428b7gGA2H5v+uj19c+L/APkTdVzn/j3
b+VfI/wCzusbeNfG25lBHl7QTxnzHrnr/AMNnThf4qPfpQUnYr824bVwMEHscV5r8Gw6/tX
fEJWJYi0xk/wC9HXqs9s5R5FdQxblj37Yryv4Ogj9rD4hBhgi0wR/wKOuTCq0md2Md4I988
d/8iJq3/XA18bfs5f8AJx0P/XG8/wDQa+yPHf8AyIerZ/54Gvjb9nE5/aOh4/5Y3n/oNekt
jyEfbmvf8i5qP/XB/wCVfFPwmXPxf8VqRuUwnPrjzBX2trvHh3UP+uD/AMq+LPhIM/F/xWN
yj9yeW/66Csar/dyOnC/xontaozvtc7FB4PBIHvXF+AIhD+2VdoMH/iUNyP8Armld4ID5R3
hmXnAHH5Vw/gXb/wANnXoUYA0cjHp+7SuTCu8menjv4aPpTxLj/hFtSz/z7v8Ayr4l+EMe7
4l+MB1Owds/8tK+2vEnPhbU/wDr3f8AlXxT8HQf+FneMCM8Rjp/10rpr/w2edg/40T2uKPB
+fBz1GOcVaht1Yl0cgLznHI9ajMW24Us5OTnB/hNWY03AAFlALFuOK8g+kvoI8DKu9dp+b7
zelRgorY2EAjkg9D6+9SurIFLPw64wew9aF2+dsfMozj5hwPpQJGPq4kTSptuFA6lxx7dK4
KG2Z7WVd5WE/MdpCbiOe9dPr19eXNxLaBcQoxAA6D3zXPJbosxRmQkkFQTkdO1dNOSgtTkq
rnd0RpFZQSxz3N6s2QBg7n2c1fsL97S4G1YzZ5JYKMFvSopISI15jA5+VBnn3qCO3Bj82Te
WdRyMAGtZ1OcUY8ux29le2V6heA+asY2sB1HpVoTlpoYECKBnk9OfWuR068v9OtfLgiTbjb
yMbeep9a6XT7i6uI9kmcxcn5eTXLLQ6YttamvbyffLE4XIGR8x56iuL1qS6jvJ1adlxyoI6
Cu4SEFtsXpls8MT6n2rl/EEPl6iYy2N44Od2PU1VN62JqLS5y32yWFfMZ2LYG5iD8uf50VY
XHmGZF85VOAR1HPpRW5ijtIrxQVLoUITPy8nNSeUsyyMW8rzFZj2+v0qRoCi7FCrwvynjPH
XNYOraxZw2lxFcyPIXUmSNTtzz6+9eVH3nodzaSuzmbeGeHWLi4DtIqqwjZhjI9fyrC1Wz/
tLSJltjPhwdjgEA5B3An8K623jj/0QRKWguI/nfqFYDjH8qqT/ZodFvIYjHHC8h2IxPzeoH
p61O1TmMJWlCx8sCwuU1h7eNW3Rv8ANxyBmvTrC3thG8jODvU46E9O9cpqs8Fr4+drdP3Ej
E/ezjI6VcFlcC6ZVuZFJBDJn1B5r3pzbijw0rNo5nU9xvULsCQdjORVTUIwUjjU5OefRvQ1
s3Vgq2IZX8z5vmBHOfWsoCJrmGISlYwACfQ1SstuhDXQs2UUdlqlg6HJDo7Ac9+lfamjSwy
aZbl0zujBw3Haviyx3w+IYIo28x0kUDI619saRADpVm0keWCquSO+B1rzcY9j1cBpzGnslj
QNJMNxIIVO1Xy2xoYU2FQDnA6575FZ8Y5kIQlwpJ29Ex/jV+J1lhRVBIxwE5INedzHpsI2E
lw0UihZh1bOBj/9Vea/CH5P2wPHwJ4+wdvrFXp8cEMSMzRMVKj7/wB4n6V5J8Lrgr+1v49f
GwGwHH4xV6GBd6j9Dy8w/hr1/Q+rLl1NnPz/AAN/I1+YnxIP/FydXI6ecK/Rq4vybWb5z9w
/yr83/iHIx+IurNu/5a17a3PB2P060th/Y1jz/wAu8f8A6CK+Wf2wGH9mafjk8dPqa+irG+
K6TYjd/wAu8X/oAr5l/axuPO0vT8sSRj+tJlJanrPg4ovgvw5cxDkabACp7kRLzXl/7SRYf
DjTA3U6rGxIGB9xq9Q8Hxg+BNBcDIGm220HnJ8sfpXlv7Ssrt8ONNJUqBqyYbPB+R68Gi71
16n0NdfuH6H1lp7qNMtMn/lin/oIr4r+P7L/AMNB+HQckfbYen/XRK+t7a//ANAtRv8A+WM
f/oIr48+Okvn/AB+8PYG7/TYeP+2iV7ktjwIL30fT03mqS0Lgx7iAM4/OvN/jL4pufCfws1
KS1uNl5fMLK2CZyrPncw+ihv0r0wxKt0cSbATwPTnmvEPjmDf/ABA+Gfh2ba8FzqgkkUdDh
41GfwJ/OvBw8VOqkz38RU5abaPbvgn4Dtvh98KtL0xolTUbpBeX745aVxnB9lGF/Cus1/xh
4f8ADRhXWNRitmnbbGrsAWNEt/8AvWAbAzxXwn8YfFF7rnx2ggnmZra3vIY0izkAeYO1fQr
VnzjXc/QaGdJoElXgOARmvibx6Q37YPhpRg51GP8A9Cr6+e+2yFQcAV8b+MnM/wC154b5PO
ox8jr96on8L9DSmrTXqfUz2gfEjHksSeOhrwj48x+V4m+GYzx/bXUj/bir6E2RMo3NtUNxz
3r5/wD2iMp4l+GZJ5Gsnj/gUVeJhF++iz1sRNum0z6zZ1BxmvgD4r+IY/C/7TFv4iktWu00
+fzjAG2mTBIxnt1r7ilviJXAbua/Pn4+SCT4v3ZP/wCr5q91JS0Z4qbi7o9mPxp8cSor/wD
CldcPHynEvTtj91VnR/jleDxLpmieLPAOqeHY9TlEFvcXBYDeeOQyrkZIyR0zX0haajIun2
gErDEEff8A2RXyL8d9X1DUPj94Stri6eWC1voRCjchMyJnH5VxywlGz0O6OLrcyTeh9GGVV
kJRfnXjPoa8W+PzD+2PhwxbLNrAYjt96OvaHjWSYgAgbyWYCvEfj9GYtW+HbmRWB1ngj03R
15eDbdaJ6uLt7J/11PsLcoJ5oLqR1rCkviJnG7vUK6qjOUWUFh1GelfQHznKfLfxvh/4Qz4
7+GPGES7IhdKJWA4Kk85/4CzV70bSLzS8BdgfmBDEfjXmH7TOlDVfALagi5ktSJAw68Hn9C
a7L4a60viT4YeHtYkcu8toqSf76DY36rmvOxsLpTR6eCqcvNE6HykkUgdEHZvmJPevLfgQf
+Mg/ioSAP3g49P3rV6rMpBVYl29+/r3+teQfBWXyf2gvirgbf3gG3OcfvTUYH4pF413ij3L
4nMp+G2r8/8ALKvkb9lI/wDF9r0/9Q24/wDRiV9P/Ee8LfD3Vl3f8sq+Vf2WpjH8br1un/E
suP8A0NK9ZbM8lLU+2fFrA+DdVwefs7fyr5G/Z7SN/GfjhZGwCIzgDknzHr6e8U3xbwjqi7
+sDfyr5e/Z4f8A4rTxsoZQWEY55OfMbgVz1/4TOjDaVUfRg86KXy/OUJj7xGc15b8ISF/az
+IgzkfZOD6/NHXp7zRzzQxhmQj72Oh7V5R8MZEt/wBrH4ihc4FtgZ+sdceEd5M7cZ8KPoHx
0ynwJqwJ/wCWJr41/Zwb/jI6L/rjec/8Br6w8aXwfwRqoZ+PJNfIv7PE2z9oeJwcfubz/wB
Br047HlW1PufXmU+HNQGR/qH/AJV8W/CMr/wt/wAWbxkiE457+YK+ttavs6Dfjd/ywcfpXy
l8EVSf4v8Ai8ShSoticnsfMArGs/3cjpwulWJ7dOZw2fuK/PB4Irz/AOH5x+2VeDJ/5BLdf
+uaV6ffbmRU8xsqAM4Iz6YryzwYfs37Y198xJ/sk8nvmNK4sI/eZ6WNd6a9T6c8SMv/AAi+
pc/8u7/yr4w+CbKPil4yBPBiH/oyvrTX70nw5qI3f8sH/lXyb8DED/FTxg7Y2rGCQc8/vK6
6/wDDZ5+E0rRPdLhCgMw+YOo3BjjmrMZ2QxphSASSuMHPSpJ1gW3QpJgsCcnBGfYVCGeMRS
M7Mp6yEdK8e/U+i3Q0PFI7pKMjJy2M+wH0qlfs1nA8zL06H+6KvyxlpSsTxiMDJdjkE5qG8
0tb+B45ZPlYbc9sUuYZwV/e+fMVRtwk4POc+/0qODTpZ2lTPmBSMMr9D7Gurg0DToZmjaIM
RgK/WugbSbKCB5AURFUKdvQZ6Y9a5ZYtJ2ih+ztrI8ymsnsZ1DtlJDlUc9j1OajFu048tQ8
MLvhAGzx9a6rxPDapcW05+ZWXZwv3j/Q1jAm5gJJBdGC4AA2gV2U6jlG5m4rmZYsNPZ54Ui
JVV5Y/eyPauxtNL+zQ/al+fBwcHBPtzWFpZCwCQOvyklHDZP413dvAZbON/MIO3PAxnI7iv
PrTnzm0moxOYkmlM5SRsl1yxz0rK1yLfaw3JhGFypcHr+FdLLbJbkyyRxbOifNyfrWRrxib
RZH4LJyM+nevQhe6MZO6ORSVSuBtwTyN2NwH4c0VSEpklGUOG6gngDtzRXZY51K5BB40u0t
1kvlWdRHtWVBtwfp2rGlc6jOk8Vwodzj50OD6YPp71XntDLI+y3YbVCmMEEpxnP0qrGJEVz
BI0axgLhjkKe/51wwsldCk5PRnU6PsWFkuhGBAQSGk+RRk9cduDWR4t1JjJaQW0BMcfLbhy
5I5x7e9cvNeXVu1wLcqiyPuchshhnpj2qJdTeW7a6M7GUEgbmzgew/pRFWfMxe092yOF8TW
9pFrQktCzSOoZw6kbW/ujPXitSG/R7ad/MYNCuGDjnp0qh4nBie0mciRgSTKc5+lUb7VHnh
UptIOQx6Hn1r0o+9FXPNk7SZc1KW0GlRpFs3O2WcD17Vy9miG52yfdDZJJ7VclYG0G1iVDj
JXp+NVIygcZk2gH0zW99DJu7L5aCHWlnHyoGBGDz1r7Q8OXkGo+G7K/RS+6Ec5yTn29a+Hb
1gJWcYz7V9bfB/VFn+GOnxB5N6OVbn0/lXnYyPuKR6OCm+ZxPSSYIo5Ehk5fgqB0/Gpo4mV
EaNsfLyd3QZqp5PkSRpJktKAcg4x3PP0q1HLKIDBuVwx6DGST0z2ryHoev00LrTQbJXJLK3
G3HXjFeI+ALhIv2svHbIdqmxAxjH/ADyr2Zy5AQSglMYYY4OeleE+FnNp+1X473HB+x//AB
qvSy9/vH6Hm49L2a9f0PoOa/H2aUZz8h/lX59ePH3+PNUbP/LWvtWXVC0DqDyVI6+1fLPiD
4V+Otb8fzpp+gXM9rcyqftgUCFFOMksTxjvXvR3PCmj7Utb3bp1iM/8u8Y6/wCwK+cv2nbv
zbOwjUZOM8H617NcXyWzR2qS71hjWPcO+ABmvmv4+ai2p+J9P06M7mIC4HqTj+tSXY+qfDU
UsHw90CJnUsNPt8DaP+ea8GvJ/wBpnB+GOlSAgbtVj+VeB9x+lexxwSw6Ta2kH/LrDHGAP9
lAP6V4h+0uXPw00xi3C6oinHrsevncPK+IXqe7Wj+4dz3mK+xaWy5/5Yp/6CK+VPi/P5vx3
8POeAL6D/0Yle/nUdkNuAf+WKf+givm74lT+d8cfDxyD/p0HH/bRa+hlszw0rSR9jeaZIRt
gCtuJORyRXhnxqIX4yfCeTywn+mHvnP72Ovb512Sncr793A74z1rwT47yeR8R/hdqJO1Bes
ueOP3sZrw8E/3yPXxa/d3R75NfjzXGehNfC3j6UN8cA2OftsJz/20FfXd1qOLiQBuMmvkvx
rouqyfGnT0Szlka/uojBtQnfiQZx9O9e/Hc8SSPuOe+xMwBr5T8RSef+1p4aYHH/ExiHXp8
1fQV9qPl30kYcHacZr5vvZTL+1R4ZIOP+JjFz/wKs5/C/Q0iveXqfZCKVlYbQMZO4HhvrXg
P7RxP9u/DRioB/tck4Oc/NFzX0IpdpGCw7lIxknGa+ff2nQ9t/wgWouw22+rFSfT7h/9lrw
8G/3sT0MQ24M9umvsXTjPRq+Ffja5k+Kt24OP/wBqvr661IC5Y7sgnNfI3xe0nUX+Ikcq20
kg1B9kBVSd7bgNo9+RX0EdzyprQ+34L4LZWwJ58hP/AEEV8p/FqQXH7QfhsZ638A/8iLX0J
NetbNFbu2GjjVGHoQMGvmnxhKdV/aM8O28fzsNRtxgdf9Yp/pUPZ+hol7y9T7HaEbWVmIBO
CF9jXg/7RqtHffDksqjOr5wDnvHXvTiWGV2BBDMTjFeA/tJP/pvw8I+6NVJ/WOvAwb/fI9f
E3dNnvc9+BcuC3evOvDviVpvivrOlPISBYiZBnjKylT+hFbF5qQW9kUN0avBLHxIdM/aatl
kfEV5DLZnJ7t8y/qo/OvoUrnjbHvnjqGPWPBt/ZuNwaM8exGK82/Zk1WWTwxrHheWUrJpF8
WRTydjjkfTcp/Ou8uL4TW80LHKupU14p8MbyTw7+0fqWjCQQQ65buq56F1+dcfirfnXPiI8
1Jo3oPlqLz0Pq52j80kyjfjBFeB/CicJ8e/imy8AyZ/8imvaLiHZGz+axkYfMw+6PTPqa8C
8DSvpv7QfxKtZcK8gEgX1+cH/ANmrhwTvKS8jqxUfdR634+vg3gPU0J/5Z181fs0zeX8Zbx
s/8w645/4Gle5+Kppb/wAK3tpDkySJgDrXhH7Pdld2vxW1iWWB0FlYzJOWGNhLqAD6E4Neu
tmea/iR9VeJL4N4W1Ibv+WDV8//ALOIEvjTxpuGV2xndnp87V6j4m1VYvC2ouTj9y3evLf2
ZES48Q+L7yUny2ES8DOSWc1zYh2oyN8Ov3q+Z9GsV3GSFj8owD3PrmvGPh7I0X7UnxALnP8
Ao3J69469ujjjjOyNt2FxtxxXgnh+UWH7VXjiMkDzrTeMH2jNcOCfvP0O7F/Cj2PxdfbvB+
pAtx5Jr5Z+Ak234+Rtn/ljd/8AoNfQHiC6e80C8tohl5IyoFfPnwVsL21+OtwstvJGbKC6M
2VI2AjAz9SRivXWx5TXvI+t9Xvv+JLfAHOYX/lXzt8BMy/GHxZ+7Ei/Zuc9v3q8167qupBt
JvFB/wCWTfyryH9ngh/i54qZm2/6Jnrj/lqK5638KRtR0qxPotmgnuZCzhgp2kOMfjXjujy
hf2xdRdeANKIH08ta9wurGFGaQAvuJKhTy2e9eD3kn9nftcI7qsf2nSQFweCfL/8AsTXFhN
Jv0O/FNOC9T2jXL4HQb8Zz+5b+VfOvwBhlufiR4zEZ5ECnb0z+8r2LUr1p9MuoFPMkbL9eK
8E+HPi3T/hb8T/ESeLDcWUeoRLFHKIS4xv3bj3xjuM13VY81NpHDRfJUTPqAwtLMbcKEwCo
y2efbvUzxP8AYWhjZQoIALd/WpVNrLbRXFtNuSRFkjdeQysMgj2IpvmugCRSYwRn6V4jVme
+pXRnR2u6Ri7BVUheOMjP86vS24SPEbNvY4CkfdHvVe4DoHWUAYJw5GcHFVrvU0tIdksh85
sEcYJpKLehbfUr30cYjZgCX4wFGOnWtSFo10pjcXEI8wHy9pyenArkdQvZ72QS8IoGw7T0H
9TVQwxP8j3BCLnyyTya5vqjT1Zo5cyViXxBc20mnxGRxIyn5gePzFc/H9mM2UjCyMo3HJBx
/StOfyY42jZ2Llhx1LH39qzZhCB5hjIdiQwIyc44FdlKKiuUmfcIL+8t5nMO0wFQODjnPat
668UXsemrFFLgSHBwRuFcTd6pcQTLGwUoy7chMkjHSpbZ5rqL93cRu+zldpxn2J4zWkoRer
Rjztqxrr4gkkmjkaYzKvCruOM5/WusuY4bux4jcSOpGzPBrgLJlFxmWNo2Y5BAzyPT616Bp
OGtI2Z2HUHAyfpVctiVJtanEGFElWJQNq8sPT6+2aKn1NxFqMkH2cwksRwM5Hbt70V03MFp
ocNaXt7aTyebEkmAAc9xjjLfWrUd6rBVls1h35LRhcj65HNZMsjoylmeQ7VBReOcfrVi21G
JbiJvKKPGDkqfvL+NeO11R083Qx9TeIzl7ZQ4k2kgt09uazLu1clpraRo5GXay4BUY7nFbW
uBJgggaNnfPOzAX/Oax4FeJJizAP04PGAOBiuiL0OSW9jC8SkXGkRyyDa/CjA7jrXGMSQUl
yvcE+ldhrVveLphZpAyo4LEHgZ71xrOxZgRnHQ+tejQ+E4KvxEltM4fBTeoOdvY1HPIJnMg
Cx88KBwKQrIEbMYx6d6XayrudGC9uK6Ha9zJXKkzttIfivoj4AauE0C7inI8uKXJOMkV87X
OHh3AgYr1v4L3JNlqlupd3ypVFxyawxavROjCStWPoF/Fd3f60tqYvkB+SXHQdDXSGbIfym
Ma8AIRhmXvnFeb2cUdjqcc9wxVAcZ28f8A6812N3q1rHpJMVwhZhjcTk8dgK8GSTlZH0EJe
7qdKl1HKqxR4HGGGcA8dTXz5pl0V/ae8cSMwObQLkewiFd/4ZutRutZInYpFndsPLc14rr/
AIht/Dv7QXjG9uZAiPEIwcdTtQj+Vd+AXLWlHy/VHm46SdJNd/8AM9i/tDHBYVIusXCR+Us
zBfQHivDj8UrbqZfyWj/haNuc/vc/8Br3bM8XmR7Y+pCNWd5AFAySTXhekKfH/wC0HpcSgv
bLeCZjjIEUfzE/oPzrJ8QfEq91CwksbIGKOTh5DwSPQV7r+zt8PZdC0ufxhrNsYtQ1GMR2s
TjDRwZyWOehY4/AD1rlxNVUqbb3OmhB1JpHuU7+XK4GfmGMj1rwr9plj/wq/S8/KG1VGCjt
8j17pMSzNJkcgcV4d+0+WHwy0xjjb/aUYUDoB5b18/hH+/j6ns4r+A/Q25r7Ahy3/LFOP+A
ivDPGk4l+M/h9+uL63z/38Wrt78UbIXCJHcBlSNVzt4yBXGHWRr3xS0O8Ugr/AGhbgf8Afx
a+nnszwE/eR9/qNs2XcZPQMMnrXhH7UVk0XhTw3r9vCVOk6ouTj7oYZGT9UFe+eWJGbfJtI
OVOMYrlPiH4SHjf4ca54ZQB7u4i3W7McBZk+ZPpkjH418zh6nJVjJ9z2a8eaDSPPjqy3SJd
RuGSZVkUjoQQDU1vrk9sD5RRTjhioJHrg9q+d9C+Id9otimhazC8VxYE27Bx8y7TjafcYxV
67+LAjCi2jMrHqegFfT27HiXR7mdSLsdzZYnJOa8bt5fO/ah8MMf+glCP/Hqh/wCFn26gB5
RuOCcDpWT4M1P+2P2gPCt+hyG1OLaR9amd1F+g4u8kfeu1zcyqXO0/KBkgCvF/2ktGnv8A4
OT6gifvdKvIrpe/yZKMf/Hga9rjZ2l3NKeeSGFZ+taRaeJNFvdFv4S9pdwPbuF7Kwxn8Otf
MUqnJNT7M9apHmi4nhejeIU1jw7pupxvu8+3Rjg/xYAI/PNadvrMtsd0YQkHKkqCVPqM9DX
z7Jf+IvhN4hvPBmtws8drKzQSEfLJGTw6+oPX2ORWmPijaMgYvj6rX1Kd1eJ5F+57RcauQs
tzM5OAWLGvGvhhA3jP9pWzvdhlhs5ZLxsf3UB2/wDjxWud8R/Eye/02Sw08lFl+WRzwdvtX
vv7N/w8uNB8NXPizVrd4L/VwqQowIdLcHIJ9Cx5+gFc2Kq+ypNvd6GtGPPUVuh7/bwmYHzC
GPoecY9q+dP2mESObwEq5ymqMTke8f519I2ySLnyiemTjtXzr+1g8cEfgWb7rJqEjt6AAIa
8bBP97E7cRL3WjYv9QJvpuTw1fMvjzUpNP+KMepxth7SZJgR/stmu4v8A4n6e2oTlLhWTPB
ANeT67cT+JfFMjWqCR5g2wDPOAWx+Qr6WJ5UnfY+sf7USdEuI2ykyB1PqCMivHvHV63hz4m
eHPFsQx9lu0dyO6hhkfluqhofxGjg8K6bBczL50EYibIySBwD+WKwvG3ii18Q6WsMcis4OR
xStfQbl1R92ieC5QFArRMFkGP4s9D+WK+cvFZTwt+1M1zki112wUBm7vtwf/AB5B+der/CP
XZPEPwv8ADV/u86VLb7PcA9mj+Q8/gDXPfHzwPP4j8JQeItARn1fQZDMiovzyxHBYLjklcB
gPrXg4ap7Otyy9D1q8eendepXOoYPWrP8Abcgt2hRIo1kOXMaBS59WPevA7D4puY0S+QK4H
LryCavv8ULKNCRIGPoF5Ne7qeXzI7T4keIVsfBlzHvxJORGo9fWtj9mfTJLXwFqOoM7RNqd
8dpwCGSNcfzJrwC/1TXPiR4psdG022Z5JpBFBCvOM9Wb0AHJPavtjwv4YsvCnhrS9AtzmGz
thFvHBd+rN+JJP41wY6oowUOrOzBw5pufRHRLJD9n8pCuMEsTxt+p/pXzj4qJ0P8Aaitr1l
McWs6aAC3c7SuPzQfnX0THEGhaMqEUHjA+96mvGP2iPDtzJoOj+M9IUm68PTbZcZLeSxBDf
QMPyauDCVOWor9TqxMbw0LTahhz8w61ZXXJVheJBGm/Ad1UBnA6ZPU14lB8ToZYw0oET4yc
9KQfFC18/wApTkf3sYFe7qeTdHrl/fg6bc4P/LNuv0riv2bnjl+K/icSc7rI9en+tFc1c/E
a0ltJoxMhLIRWt+zgXufHniSVHZA1iGO3/rqtZV9KUjSjZ1Yn1fPKZ2ZlVVVRhQGPy5714B
8Zlk8OfFDwT4skXZEFNnO4HHB7n/dc/lXuzzJAEWJdwbAIXhc/XvXJfE7wcvjvwPd6XFGi3
sf720YdFlXpz6EZH415NCqozTZ6daHNCyOWfUAzkowKk8c15X8adZmk8NwWBEZjcglio3DB
6Z64rnNO8eapobNo+uW7pc2beTIHGGUrxg1heOvE8PiC3gSFgdgyeK92O548tj7G8CRs3w+
8MKZMk6XA5YnH8AAFdRJbwNcDLHnAKg8Zz61xvgCW4T4c+HseXg6fAMuOg2CusWa3jBQSCX
BGABjJH9K+elPVn0Ci7KxJO4jmVJYFdRkqv3sHpn3+lcp4ktd4jmhVvNyysSOv0HaumkSUF
XxhemWY59eKydbSVrCWcHdgAk91H/16qMtQtoedsZE2iOVx5mS3Bx6cVejkLWm9QcRkhd3B
PFVGkWORY4lby8E7Qeuf5U+4m3QtsDMUxiNG+U+x960k9TSmtCU3SQwZVPMZskZHp/Osa7u
Y5xnc+7hSAxBB/wAauyQh5S8bhlVtrBOo+lZUttcTXSokUi+g2hgOP51mnZm0oylG5BcRKI
na2RVRDtcNySPX3pthK9mqRlWRI2YEhct9cfjV23aSDzIpGRSMEKcnHb6datW9jF9uH2wNc
ZHQEAe4470Sq8u4qVD2mwkUNy1v5igglmXLc8dsYrsdCuT9na32IGRgRk54xzXOH7LaIZUt
3JZSRknA+gp+kapLb273HlkDBX5gfwq41OdXJlS9n7rF8Roo1BVjlRN+CxPOOaKha5m1ImU
xqSpwuFwOvU+4orojNW1OR023ocg+lPczNvBDqBjBAJ+XnmqN5pLpteFNqlM7e5z/ABZNdK
wRZtiZ3bQw2kY59zTXtYxPEkrI6yYQ5JOfoO1eNGp2Opw7nn91ZyQ2TyoB854ByfyrIi3W1
okMsxeZTkjbjg/zr0rX7S1gsVSNMENhucEc1xskausgctlRkBxnPbit4VObU5pUuVnNa4wk
0WYM4LgAkA8YBribWUW08Uh2lVcMykZyO9eiajEsul3CKfMZkwFwFIPrXmrbkl2bSQOOua9
PCu8Wjz6yalc6mTVvDbTb49MkkwOFLYHtWdrWrrf2yWsWnw2yKchl5b8azEDK25Vwp7mkul
LvlT83Y+taxpxTRLm2rFJ4snYfX869D+DF+tr4xaxdtv2lSBgdCK88O8ygD7w611Pw9uHs/
HmnXQwAXIbPv1q66vSkiaOlWLR9L3Si5ljLM7PFlSittz6EVlz208aZQCMyDA8w8g/0rp1h
tyobIMj/ADl1XaTUU8bsoUMnmsdpZxkKvoPevmVVSPpXSbMTSLqSyYMVSOZiUA2kk8ZyT71
xPj74b6X4u8STeIVvbnTbucIs6CIOjsFxuxkEHAH5V6ELafzgq3kOEJBC5xx/WluEDAv5bl
Sdzsrbs49PwpwrSpz54PUzqUI1Ics1oeSaX+z5ZahCjv4ukiLdhag8f99Va1D9nbTrBQ6+M
ZZx3ItAP/Zq9NghkW3d7fKRxDkng8+1RzyXZWMqZDGyjDheeK7Y42u38X5HK8Hh19n8yt8O
vgr4P0lU1i5gl1a+iYNGbrGxCD1CdM/XNesXHiGCxmEKqquik4I7fSuU0nXF01BBPgsOoBy
AccZxWe9+tzfTzqokMh28jIPtXJOc6jcqjOuFOnDSKO6sdYj1QOsQAHQZ4rA+JHhHR/G/hG
XRdWuZLba6zRTwYLRyLkAgHgggkEUaXqFtaRTSvGG7DB796rX+otO24MRwPlUZOPasablCX
NHoazpxmuVrQ8a0v9mVNTunii8XyhF6ObMc/wDj3Wuz8J/sz6Poviuy1XU/FFxqEdlKsyW6
W4iEjqcruOTxkV6p4ZMrSsrkkOMgqcBR2rqy5SdlDKGXGVHeup46vK6bPOng6UJe6h+Y1jK
v82DyTzxUQlAd8M4LDkDoaeWjdSy4YHnr3HajEfZGBPzHqOa4W2aqx5h4/wDgd4O+IV2+rf
6RpGsMuHurULiYjvIh4J9+DXnln+yhp5t5xeeL7oyMP3MkdsoVT7gk5/SvpZPljKc56dOas
bDtKOCeDXXDGV4R5VI5Z0KTbbR8q/8ADKI8zYfGzK2MnNj/APZ11fgT9nCw8IeMdO8R3viW
TU2sZPOhgW38oeZ/CxOTkDPSve3iyRhVbgD86khUh8FVAVTg+pq3ja8lyuRP1elF80USkKq
hmAPGeKbI5XaUUhe5ziq95cMkBCrsIBO7+6aoW9zKG810Z1PI3dK4ZVNTojSbVzE8Z/D/AM
MfEDT1sfEOm+aIgWguYm2zQZ/ut6exyK8Tuv2TbKadn0zxnNFAT8sc9qrt/wB9Aj+VfTUd5
Gy5aPacd+h9qri5UuQuAR932+ldFLGVKStCRjPDxqO8o6nkPhD9m7wR4W1CDU9Vlm166iO9
VuQFhjYHg7B1/EmvaTEocKGwo689B7VXxM64OWJBAA7H1qy9uEhDTZ2L8h2Esc1FStOs7zd
wjTjT0RfjhcJmJgN68HHGPSvMPiz8Mbb4maLa6fd389jd2UxmgnRA4BIwwI4yCMd+1emWji
aQLlRGpwOe9Q3FtJHM0g4A5PqRVRnKFpx3Rikm3GZ8oJ+yVOVLv46iQYySbE//ABddF4C/Z
usvDHiy117VPEX9qfZcmK2S38pXYqVyxJJIGTxX0JHmVhLGpAxjYzVOIGtlLlUTnAGc5zXW
sbXlHV6B7ClF3tqfLWo/snx/aZJdO8Y+RbO5McM9ruaNeeCwYA4+lVP+GULwJu/4TSAk8j/
QzyP++q+pUEbRvnov8PX86tI0a5PMmR1A4xVrHVrfEJ4akuh5/wCB/A0fw/8AB9poWnXT3i
ws000rrgyux547duK6ZkZE8xS0Kc5WQmtKZmcr5aKRj7x4wagkEkaRgyKy4y25q45Scm2zs
jokjxfxZ8A/BfjC7lv7GSbQr98tLJaIpikPqYz0PuCK87/4Zjihuf8ASvGe6HPCxWeGYeuS
2BX0zNdosvlKyuzfcCdjmoDbRwPN59sdzDBIORXRDGVoLlUiJYWlJ3kjzzwV4G8LeAHVdEt
3e9mG17q4w8kg7jOPlHsK9GhdngWUQbnDbSy8/wD6qx9RWKJodiSKV5YjBGOw+tFpdsZQhz
tPK7jj9KxlUc3zSd2dSpqMbR0R1kcqvb7dq+Xxn+9u781Su7e2vYXS5gEkDp5csZG4OpHII
PtTLWeYRukq7tpwOwFQXEk0aOkbKCueR2+lCuZW1PCvFP7OehX+oy3XhfV5NKSRifsk0fnR
p/unIIHsc1kSfsu3H2VWh8YJ538Za0OzHths5r6GiGWElzMdx6knk1owtG4JOWiB6kEH613
RxVaKtc5ZYek+h8sP+zNqiH/karNl/vC2b+Wa9Y+E/wAJk+HE99fXWp/2he3sSxApEUSNAd
3TJJJOK9Pu4POfZvEYOCQBkY/xqyRFHGQQqTbQDjOCP8aVTE1Jpxk9AhQpwalFaleCdpJED
w7XZsKG7Yqa5mkURksFiY4bIBDCpUhz8zlhuGR3P1NNmijRVDgyygYw3OB7CuRux06NnCeP
fhn4H8cFZ9TtJrXUduBfWhCyADswIww+v514437MTSXY8vxhGtqW6PanzCvthsZr6Lu4IQU
XZI+Acgk4/GnGN1TaYTIwxwp5QYreGKqx0i9CXhqUtWiCy0620jSdO0uPAgtIUhQHqyquBk
+vFPVSJWcKrZ+nA/wqyqzuRGSUHUZHOPYUx4GLPEUlLMw+cHhfrWXN3OhK2giXFqGdpPuov
3s85PpWPepO9vcKz74SpJYgkYx3q+0EKF/k80tyfMPpUIisnkkW5LDGF8vJxmj2hSgebpAz
zRz+agLsGc5AIx2HseKsNYXX2h5Ld1wVKn5cgc8GrGvMsdzIIdskgf5QFHJ9D2FVJ9SuMlJ
YbdAVwFQHJOO9auUpbHRHkpbu4MiQWx+0urSMvKxHZnnk1XimtDIxLeUGA+Qkjbg9/Q0lwY
LgG3dACQBvGRjPpVdrYmJluLdVRehD/fGcY45yKiSu7tlKulHkjEdeM0cu2NoyzPwNuSAOa
jhuA7oIm3Mc4cdBx3qSOKKOJlYx787gHfLH0qJLoCaNPMVFQn5VUDJNJrm0sRCpKm+aLNCY
b7RUGOxcg4K4HTrTYJna2DxqXUnkjjH4VRlAsVmeQIokUOPMbcevTFWrR7drYyo5Kj7uQBm
toWSsjCrOU5XZowzR3EkcYV1YggHGD+IoptpFcNMGfOGIJVRy56iik5yTsjSFO6uznlv9Pk
giZ5ISTHhR0I7/AI1NbvLNNb/6sxKf3hYAZxn8utc7oFs1wbqa5AZgu1SSMZ/wro1kSQJEu
2VlAztyoJPXJryL8r5UzVLnV2VdQt45XlY/vDMn7okjC4P61xwsrl5ECbyRnJdcA131wHKN
C6ghVAVc8ryM81bura3tr+3dVAQRc+5r0cHH2m7OWuuXWx5ZqegXkUZuVQoR1B5LDHb2rzW
XS1jnkSVidp47Fu9fTOreTJazW/kszMgwikZPfI/wr541jzotRustjbJt2jqef516UPclyx
PLq66mEsETllcsoXIHJqy1nbhU2DbnjluvrUsQOwwyA7XycjripHR9mGO5lXqT1HfP6Vu5M
50irDYWsihztVs8hu+a29Dsbex1yymBddk6ndjOR3//AFVkICkyDzNgIOf9mtCzmlURsrsr
LICO4HPasark09TeCS2PpWG4eQlhC6pjO4ds1ZfNwCHAGOpPJFZ2geYulWr3Em9mXLkD71b
Bcq7CELH79c/X1r5dvWyPqIaozp7cwjzEMavkAuQR19RWfGbqFmhMiP1cuO4z0rWvVElpIG
bLH+ID7prDFldRrmPecrvJY85q4WZjUTT0NKC9gjVvtUW592HcdRnpxVpBtYC3mTYcli3OP
TFY5a4dY2kVXlYgHb1C1qEBcLFJtcEEjHGDWmyITu9SVogqNL5YDsDvYY+cfSqcdwokCxtk
8Lg8Yz1rVMTrKXiVJMrjcf4/eqTwZuS8sQjk3cHtj/IqXPTUvk1HMPLXYuFiY4KE8E+w7mr
EMdu5VpBvViAWBx9OKcyu7JFJbGRDnG/881A8MaeULZmKDAwMZ571HPoXbU6DSbtLC5eQA/
IeAxxwPbvWsus/bb4PLL5aE8AjpXNwRSSDe4dV6cjJ49607SNU2JL8uOcZ71lztDdOL16nY
Wk8U8chzhAcDHGTVxYhJGXT7+R1Nc/o+FldDLgMeVPANdLGu1dyAbc7Tu4FbwfMebWXJLQi
Y7ZwxLBuDt6ZNO3SLEXB78buv41MHjkKsWDZ44HSmSoMmOM7Pc03e2hhe+jEGfNcpgoMZz3
96eQUDMwOD3PQ/lTQjIE3LnPGQKseawTJG0DHUZBpolvsZUkkdxkR4kIx8o4NU5zLHIAJiE
PP096lvCjXbCNTGx+ZWHAz/SoHecOAeHHy7hyrc1ztndBChnSNgiAuTzT0kQSsvzADGe9P8
hkDM2MLjJ7VKUEcqSSRIRjAIPPH9aQOSLVv81uz7ixVzhSMcVdS62MsanJ4OTgAVmMFjm81
ldR1OTjrx2q2kUbBXfae/I6Y9q1i+xxzinqy7JI4dBuVlz90HJ/So7i9+XYkZ3cjJ7VWljl
R/NMm1GOcdM+1LKXVuS4PAAyMVrdmShHTqXIpIViVhHgDkn60k7u5zkhMfdqnHNMpChwXYf
KBVjeGzxu56HtWqelhONncPK81FRR0Izj0qG7jYWv2dd0TE/eX/GrSeWMkM+727VFfLJ9lY
wSYI5JPYe3vTtoJP3kjn4pVSOSO7MpcN93d61m3d0SGhiQbRx83XrWlNPCJPNmcNIVIZO5H
asS5h+03K/Z0MakDdzyOetJM7oooNI7Xnyhg6KSHXtStf3cpK+bIF28bf4j71oG0ZN2JgwO
cECnWcUaFmwimMDIY5Yn2ps0dtzPl82VlLKEIABJGBt7U23do7mRwd6ggDj9K0by5ldFRwq
xfxYwCAPU1j3F7ZRiYiVTz27EfShB01OjtJvNKyqoLA7CC3ftj1qC45ZpD8gz1zx61wv8Aw
kMcbSLDcgyqAevQn2rPHijUbp5I4pVWGPJclBz7D0rVaHO5K53supW5ja3MyoSc5Y4/KrH2
u1jtz5d1tZx8/PP5V8/ahfaxe6i8nnmOIPtBJ7A9s1j3Oua9YXjsbiWaA9Mn7wHr7V0RhdH
M6tuh9Mxa5CjrF/rQ3+1yBWtbqLrDq5cZPUcgCvla18c30sqzsGVlI3IGxj0H0r1PRPilGb
aOOZh5pHzYHT2H+NRUhKPQuFSMj2O2lcRyxKHbtuBHf0pF3GBjEFLEDLZ5B+tcVYeJ4L2RW
s2eInJWZjxkjniujs2jSzXy7jzCeWZjyT/SsLvqb8nVGgY9sm8uSqrggHgmrRlQKMBSpXG4
HGBVSGbfMu/KnHbkGr6RwGMuW3EcnPQGqi9CZO25U2KXDSK2Mjvz+NRXMrNEcMS3QbT1zVq
R0Moi+YSfXr7VmyZZzbZ8hQeWA6gelRJ9jSGupXuILeWL7F80e9tpZc59QM1n/wBmyI80Wy
Uu+fmds9OvSrFw9xGwihcyFXJwT044/Gmade3N7PtEIjaNSJCGzn6Vy1G910OlXRw93CEkW
3lnSNYyThj398e9QxrEsTvCUedk3qrjJBHGa2vEem21hfRtPcieWUksoUfKeoGawkjeZ3Mg
dpXbhd33fx9a9CE+aF0QktyOdBIvly5lmc/eB28Ac8dsms6V5bcExoEdzgkHOfbH9a35LeT
arKnmSg4O7gLxiqskW1Ud8KynkbCVyfT8KfM7FciMNSDtkMqoQ2MKMnP90E0yUszyL5RVyQ
2V5B5z1rYFxFK3kPg7fuYjAJB/i460yaKGOAlAN5bHXGe1EZA4KxXm3zuuTHuKgglc/rV6x
R/MCMNxxjkY/H2FRWsLywJbt8yg7WKgf5Fa8cKwsyncQDyA3X6U3KwKF9RLbH2qJSMqCApL
f5NFSxKRcxm23KGb5jtznjrRUN31NVFo4qw06e2hW3ih3SHIJXnA9qnBaydPnl8yM7SpTIP
1rLh8QxqztKkkTSBRkjAOByQa1rPWLK4kKJIjIpD7SMlvceprzLST1QKUbWTFmubeZTHC5w
pyUIOce341fu5ubS7hBL7AAwTOe2cdOKqXF3ZTXBlWNJBsB3CXbwc9u5rTsb1102ErGY4F5
2oM4HvXoYB+80c2Jehl3X26eUJDbSKuwjcqcbj1OO2a8I8QWdzaeILpLiIp+85JHf0r6CvL
l4zGVmhETDLE/eI9q8Q8a3NuniCeWFFJJ3BnXv8ASvUtaorHk1WnHQ5lBKSzlGRScZY9KsN
5SWzAk79o2gDPGfWqhMjSea8iDcckjIA9gKumCFoj5LcxgkEj+dbtnOkUxJJJMWVCwGQWb+
tWbfcpCsQNmDyp6+tRqFMkeWjPH3c+h61KJEJ8sMOSMEjPHtis5am62PfPD+tbdDskdAwCB
VYnJ966K2ube44jb5lwRuGCtcL4Yuo5PDNuj26u6D5TjBGPeuks1ilm+TdHK4yVds8e+K+X
qRtJn0NKpeKN8+UGDDDBgd3GQKDGFBYSjBweATn2rNYThXCNs44wOT+FWLdLuQqpkIjPIbg
n/Gsk2b7lmbS4GDMhJU8na2M/409rF9nlh8qCDt25J9jVyJwFdIwHwoDeg9atuySxi4Qk/K
OD0PbPvV+00FyK5ghWMBRWYbHyDjtVaT7bNITLN5QJyAByBzXQfZgx3EF4wSQSu3mqkiAvu
O0k9iKjmNHC5nyXVxHjY5WQ8gN3x61dsZHaNXnjWMsPm9R6VDKvmXfmFwpHGPagTBCuyNV2
nnHIIpc3QFB3ua/mCPcrHanBDE8mnQkvLsdsKoyT39qzhPIYfNEYweme1OtZy0wYAhRxknj
OKzci+Vm5Ezw7nSUpkDOeorpdP1AXFq8bvJubG3tu9DzXKvNC8asWU7Rk4/rVm1uHCrMpUE
HJPUD0xVQnbY56lLnjqdtDEIbcyE7FOAcdjUq4yHmIUHpjrWTBdyXkSI2VZT2PWr6v5ao0k
cjhznjsP8K6lK+x5M4NPXctxyhZNgZcNwDjvSsSRsZvLX7uCOD+NMZIzP5Tnb8ucgZwDVa7
UomIpgUZvuuOv0quayMVFSehSuopF1CWNEDLj5cdCPSlPlrKYHVQCMtHjvnqDT4YnaTzF+U
FQu1T+ZqpOYnl2RSMXJ3Enhq52+p2x190k+0NHcpCse7BPGScVHJPclgkUuz5sccnJ/lUKw
opLFjH84JIbv6GkuZhBx5TSAkbj2P096zbNVFXsi5JNIcSl2ZVOOATmtuO7i+zLJJvAXA+7
wc1zyXEalGFwSw6Ie1XNo2Mxbk46tWkJW2OerTUkkzel8ucMZEO1eUI71k3AkikQthgq8Y9
/wCtX4ZkFrG83BA4+tU5WE6K8OWyxBOf1rdzTRyUk4u3QbbJLLPuJKgHBJPPSrELMZNuAFz
wMfrUSlkRowyneRyDjA/rVjzFjfqHVRjitItFT1JDkbgHwM457mq8xnSJhFwz8ZJzj6UjXC
mHfjeAd2VqGS5OwESqin724kEe1W3cmMWZrRxyuJHZTg53DqfaqSSlVm8tSX3bWZlP4VFNc
bL+TZgbv4C+Cwqs92/mK+Ckbr03dB6cUJaHWTLIfPhjhyD1YH+73qpNNDa2zuQiDaTwcD0y
ffvUNy6Q2fndWDZxuxge9cF4o12S209w6EQk8Fuevt0pK7ehcpKKuybXPEtoJhDb3XnbFzL
t+6RXl2r+OZbCSSGCQ7SCV46VmarqTcpGu4nJLLwV9sVwWoC6nn/fbiO2TzivVw+HTd5HlV
q0nsbQ8W3M1+0jyFAw5ZSetdNbeNryW1+x2skahuWc9Pxry2UkKVQYGfxqJJpo/lSTaDw1e
g8LCS0OVV5RPS31W6k1Ta99CZAeufyroTqVpc2K21yVeX7rzMoxj0ArxQSurk7izdd2a1dM
1loWSK4cshOOecVE8LZXRccQnoz0RfD1r9nmcPjkHcHH54rndTkvNHvS8LCRcYUhv1pbZLj
U7WSe2unQbuV3ctjtirK6De3tt9ouiwSFSXXnPtWMVyv3mW7SXul/w944uIbhQ87xluuzp+
te0+G/HNhqdobea5VH+7vbvxXzTc6NdwKbgwmNWyF29c+9UodVv9LcIJG7jbniieFhV1gx0
8ROl8Wx9lxeIbaJ0MVwkwj+XG7GR6AmuhtvEFveMHiGR6Ag4r4og8X6gdrm5dWXqwPT6V2H
h34hXllfDNy23IOS3Arkng6kFc644unN6o+uYponkQoAZFfALdRnrU0zqMjy4n5yCTggete
W6H46s9ThVpLjNyo3bT0bjrmuxTU7W58qVVAxkYzjtXBJ20aOxQUtUy5fiRYpZINm4YGM+v
tWKiS28ZmF2WlIyWjUDPtWtNdSOhjRMbMD5iD1Fcu7t8+4qNucjOQfwrK3M7I6ILTULqeB4
ZBsEsw6eYcn9awxaOu2SGaOMqwyGy2Se9aBuXaMSOiq4OVYDHNI8uyTKoPn/u8c9ya6KUeT
Qc0pIj+yxPpcykYZmGJFZvmbPFQzMNseAWQgK23pjueasfaGitC0e15sZyRnaO1Y8zujvHc
TkDG5sjIJz2x0NXcgtPb28VyHtATMw29Ow7+1WRGhYBjGHkYEc5APcmqEDRxXPmiKWWIISu
77xHv+NXIkjQqNkaF/mPqc0+YaQRj99NGwOS3SPgfQD0q8lq0sYfiMrjljz6Yp8c1lBKEdi
2eDhakjCON3+piByATkgVNzVLSxGfOgdEjG8FsMQeRRUkcu5wqguWYjfjlfaiq0HFu2p5BI
IxCrK29VwdykjHtRNvEUYSIMCcq0QCnr0NZ0IY2wSQbREgRQCcFupPrmn21zLBc/OHYkc5G
V/wD1VhZnnNl5/PgjiEpaJy2EwRgA9MmumsLi5uNE8xboGaGXhAchvfHoK4rVL4yloRGgi2
5zGc4rCfx7ZeHoJbJ4pXlJ3Dbx/OuqhGTd0rswq1FFbnpUdubq4k81JpmwT5qDgD2ry3x9Y
L/advDbhppGY4ABLY78Vj3Pxf11h5VkEgj7AcZ/KsCLxz4rTxFb63BqRtr+3z5UyoCEyMHA
Oe1elTw9dz55KyXmcEsRB6F9dOv7fTZL14pEiU8Fhx7fSqqXshzEZCVkPLKO57VE/izxFqd
g1pq+uXd3aq4ZYZHzGD67Rxmrw1CCLTlWNEMyOrpxkn1realHdXIjyy1WhW+0pHGQdqMnAy
MnOaiaaRAJCMDp8owafNbS3d3PIIm2SnemOoNWjYXUunhSpLfdx3H/ANas3KKtc3jTbTPWv
A8lnc+EYiWZZkI6dx6V2KTxx3auZI8sQm2M8/jXl/glriPSY9MKf6Qrlhg44z1rslkk8lYV
+8rHIHJB9a+fr0/3ktT16M7QWh11y4lbcyMrICoUDBqGO8vrSVDDPv3A53dRisuPUZorcF5
HbA4388+tWvtiSJCZ4XOzJz0OD71x8tt0diknqmbVjqpXy/MTahPU85auge8iVCyDjA2tJ/
Cf61yCyWqFY7cHzAQ2M8/WtCO4eSHbKyygH72e+axlpsdEddGbrXIeUujmQKM4ZcDnrxVO4
bzXYhQMc57D8KhtRB5UksrNnOCueCKZM8KkRMWjB59vpWDkzdJEjOJSny7sDlsdaaiKY5Y3
ba5I+bOMDvmmRPHMuIkJwME54xVqEFkeNkVuMkgn5qSkVYr5YB0wSpOR6CrMQRAFZAAxzyK
iRVaXaBkNjp1ApJrjJ34wcY59qd9NQsWWw/LIOOD83THpVkyyKwVI+GHAXris61vSCY3jJQ
8cdversdwwgZopQpxg7V+bH1qb6iaOi0SZxcx9IV5B3d/eumkeWSMbX3ITwCMtn39K88+2t
BJ5vmEKo4wc5ro9K8QSS7YeNpA/4FXXTlZWZ5uIotvmidCDJDDk5jOflbqWH1qvcy+ZLEHd
hxwp/rUkt4rZVpWI248vsPrVVpZvLPkt5oxwGAO38TWk30OKEXe7REkzRx+XGAJUBIUE849
KqvK7XCkxjeGyF5/nUbzRReZnc2eQANpBPoRTxdqYSZg2QAADyefrXNc7FBrVIkmZkwswYq
cAZ65zTrsJ5Z2vjbksMY/Ksq4vEMm7Dsg+7u5Ips7PMEWOQuWzvHYA/wA6E73saclrNmglx
lY9wiQSYxz84qxJPggZRh/dT161lQxvMVjiTy5E6sRkAVqpGkoKxkEnh1K/yrTlMpWuSJIJ
UR3bBz0Y/L61fsZrcoyJlZD/AAOetZjRMLZY9jR7eoGMYNVDJtmDAkDsQcfNWiSRk4c6sdJ
c24AwuMvgsMdB7UbhHKU8th1KkHA6YqnDczyLEZgWKthsDJPvj0q1PIrEDLGNRgYH3j/Wtk
+pyuLXusIxiBy+z73K9z2/GonAmSRJMFCOSR0b2psZEgLB1DKfmz1+uKq38oaOPY2Vzldx5
96tDtd2M3UIYWcNGgVVx86jJ+lUpGUYeQhVC8EjNT3cqhTPk4Z13KhwAPf3rCu5pHwIyzIO
Tu9fSrT0NbW3KGr6rm/O9QVYAKiDG7nv+led+ILm4umezjURKpJ4+YNj0zWt4k1NoNXlQMS
jRFdxOMZ9KwYraa4to5blkYY3bnbPA9K1hHl95nLOd9EcVq0Kx7Ut0P2huGRm3EH2/Cuan0
yYE7t4deQe5/2a7mJYrq8utUcBFQ7Idw5fP8qr3Q2r5C4aSQ5fPFepTqOOhxTjfU81vLV4e
MBWkBwM5IFZ7KqLhuPWu11m2jkcKgV5W6Y6AD0rnJLMyTLGXAIOGYkV6VOpdanHKOpnxI0i
M4wo9fWot/zAZwO3tXQu9ja2fkWsfm5HzyMMfXFc/KytK7Ku0E5wOgrWMuYykram3ol/Jau
Why0ijOCcfjWoviHVrm3uDJN5aRjccd/auNMgRsr6Vppf+bpz2zrgsRliMdKznTTd7G0Kj2
udp4Yu31m1nW8kRIoRhM9jXHazdxy6iyJFs8kmPPc+9QWd7Lp06sjFkVgxXsaq386y3rShc
BzuxU06XLUb6DnUvCxZuLVbfS7eYv8APMx+UdgKpCdklG1tpPapVupXtpS5zhQgB7D2q7pm
jTXircsAkGGYsT/CvU1vdRT5jC3M9DR0DxBcWmqQLM7bCwBwcH2NfSfhi0nvYP8AkJtJG77
gD1HHXivkwqcmTnaTx64r3z4Wa2hjghllEchTa6scFueD+VeVj6WinE9TAVVzckj3CJQkQh
SQso+8ScdB61iz+cN/ljJB5Y9AK1VdZJ/mbICYyP4aqT2yxLJFaOzxEj2ye59/pXix0Z7z8
ihFO4VjtjDbudvU/XNMWKSZZfm2OFwqt65znPoauQHZM22GNCBt5HUD29aneOQ26nynAJyw
PU1V7PQn1MRJilsscbbGJZD0Oc9Tz05qoyRRXzbpJSpOSAMj25rUnt1RrhxmNX5Bbk49Kz/
PaVYt0OIwu854zjvj+tPm6orl0LLpDMHQxbHxwu/72KqSXL3JVWjDRdFwCWJ6dqtjyHKHCB
3OcgckY5Ge9SGwazhjnjkIw2VaPAOP6VHOtjTldtCqPN81o/KGAcBjk4yc81sEiS1ChhG2R
nuSPXHX8KqxhVtZHMQkJ+782Cfw+lVlmOyJxGPmyXycc9AKHJvYqMbGohDnYAF5B3rRUNte
IJVVWwgIVwO59zRVc41F9DxWdvJgMHmM4JDneuWYAVND9jnhWRBuKk5Unax49Kn1OziuZXv
opwwwNyrxz347CslCNsUaHLK2QR2/+tSi1JJo8yScXZl+S1U2LRxQAOOWkY/Ma4u+8D3/AI
g8QL9nb5GXqOT+VdsJ0jt2PmEqT9Qx74Bq34ZnSTxEvmK6BlOADjB967cHOSqKxy1oRcdeh
xD/AAkS0t3uLy4KqhPLcdOtY3iLwvpuj6FDdWcrvOWzk8j8DXvGpxw3Vi63JxEGGV3ZYjPU
V5347FjNpBijAhESFjEvzcfhwDXr1ajjaz6nnpJp6HiQVmU7SWPetnR41lv4IZWCqzdSMgV
lojEkLznoTxV2FmilDK+CnQit56qyMIaO56W0dtJYjyVERDYyemKdDaRTK0i/d6DBzk1xQ1
S9kjSITHgZwMDFaFrql8iSSBlcoASuDXjToTS3PVhWXY6zT1ntdatDEnzYKhiepP0rvLRmS
XCxrIZFw5X1/wAK8gn8S3MJhmijKlDncRyDXrGgSS3mkW+oo2zepbA715uIpyilKSOyhUUp
uC9S/wDZYyCocRRs2c+nrmgRN57xNKsjYyrK+T+FXLQG5lUOZGIGcYAzUJs/Jkk3OsQMmwk
A/ljtXFzdGd/LpdEywy20uwOWLEFTntjpWxZ2TbnlkIAP/LMHkeprHh+0RGJ3uQzKc8DJx7
VcZJ5brKloTjJPcnr+NYTu9jWNkb8cUAhaJVIGDtYdv8azr2N1KtuzyAc9/fNVl1G5aQQKd
uf4W43H2qdr0TpsliYbc4H/ANeseSS1Zt7SLHRs8sZiDqEx94kjP0FPUvGu1EYEjBPSs7T5
ULfM+z/Zc4/nWm92Ax82eNiTgAHrTdN3BVCWNZSjSNIRgY4qsYw+FkPQ5Bz1qxIDFD5aLyT
u5PFQb5WfhcD1Uis2mbJksybAQ0oRCOmfSq8coKF7W4BUqGwB19cGh48FgSCGPfrmmAweUv
ksjMnHJ6VtBLqYyk+gLeBsZDPk5IC5GD0FdNpEdw91Gw3oqkEFTXMJexfNbvHg4LYHA/CtO
y1yS1iWRIwN3C7+Sce3ateple6PSIYisbuASGIJdhk5qNJIUZ0efaX/AIXHyg9MVy2n+Jxd
wOJYwVYkqT8tX4tZt5XcyEHaMlXH8qps5PYy1uXxdJMRELgBozjAXjgVDNKHxEY9sfTKj27
elU71kS4DQuY+N2Rzyef61UlecBWVsB0XcWbnJrllJ9TqhSWjRbndIwkQkxgYzt79hmq0BL
7tgO5Tz6HnoaluI9sO1sAFcgkdR6VnkzJDIqOVib25A9KuL0sOxpW901vcPMzBCTt27s4Fa
Kzyyzi4LERnAYKcfSubtbZnlfqDjcrbcZ9auMZrdAWeQblz975gK1WxnKCuatxd/v5Yvm5U
FiRjgHPAqu65RZFlV8Z+UcDJ7e5qGNXlmW5hlJVhtAcZY1M5MRxGv7vGAp561fQmyWxr6ez
TW0eQWMRwzZ6EetaMTfMhySigEADv6CsPSbhomkJXA43Z6GtppnSNSgDDOfetYtWOKrH3rI
gk2NM8iRgEn+IkbcdqjaETggoVVuqnt71U1S5mFyVSTauM8cc+ue9VxfIsYimPmMRkAnke9
XFofK7Jkosg/mNkMBkDj8K4nXtRTTxMI9zOBkFTwAK72F4yDM029AmSnTaP615B4vyt3Pbx
qyecSAxOcDt0rSGrsZ1G0jjZLv8AtTUJ5pQ7Rsw3EnP+RVHxPrtvDAtvbZCQwleg+Y9Kiil
ks7a6TgSY28cc1w+p3zTSyRbWLDkr17161OkpNHlOpa5NLqclv5AaQCKMD5c8lv8AGkk1Zo
rQSMDK/OAecZ7VzV3PJJM4Mob5t+0HHam2szSXaMQSEbOM89K7/ZK1zDmvoddZK1vp7313j
zZMkOy9AOgHvWNFZIU+13JQFju3E4HParmo6mt/HHaW8gfy/wCHOBn1qle2dsLJJZJZGlQj
Kg5H4e1TBPd9RsS5sRcxeZbuoHYE9a5mWPbIUyCFPPHetq7vmBLRKsZxhVHVeOlZ81jeIom
uI/JVhld3G76V00247mc1fYpyIpY4GFpqvzsz+VTNhQdwA9gKYEAcfLwe1bpmDVthx4TzWz
u6dahdnkCk/TgVpQ6XLK3zKwzzwOlba+FM26ky4ByPqf6VPMkVySZxbNKqOu/APPHetG21a
6g0qWyhkZY5lCuD6Zzirt34euYZfLG2Qj+5yAO1UpLM26Nnam0ZJarbjJEKMosghmOAFYEe
vvXoXhO5vhfWMliT5yhsHruwOlea27RtIezHtXo/gHV4LXU7eGdipVwwOAfbFc+Kj7r0NsN
K8ld2Pojw/d6lq1parKjRyEbWDev4V2baXHAAl9JjCj5gTgH0FYGjXenPLBcWzbkJG4gY5P
Wtu/1q0W5ZAGlDvsQ4xj1NfK1L83un1WuiLC2Vv5ykkRr2OOo9u9XZBaGDa0rMY1zlTjHsK
54X0xuJEgbcGHyhzgr64rKk1KYTszzH5V2DacDP9a5pXSuzSNNyaRbuvs+oCSKHO9ugJ6Ad
TXNCEyQL5zZV8oQvHmEcZJ9PYVpyrthRgrgfxMOMmqjPEtwPtBCK6sTITiP2ooVVLQ6qlFx
Vy9BIoaFRjMTDaqr/AA/xdKfPLLPJiRU2EnMYG0YrPhmgSNipBZZC2IzxipLe+mn+WSMONz
AYHIwe47VSj792W7KKSJHkxO0YhLKOAVYUjlChRVCmU8ZGc4pXKFMqqsxBZVHBJoEskaly0
anA4749K0V9yLLYrKZxMA0W1VcNu459TRTnIMha3lyHHLH+HvRVamkYXWh4lZRXUxSQTEoc
5Ib2HBrStbeIKVH3zx6jPbGK52Eokf8Ao8rY4+UE/Me49q17K6UOFmd4CW7dDn3rWSdro8d
WNTycQOzuAUPHGdwxzj0o0tmt9Yt5lXb84G4j2qC3l/erCi7Vx95vX1qW6kijuTJASxQjZg
nGT1NKlJxkmKcFKLsdRdXdhP5mbhSzKQMfKF4wK858STpFpVxGqCQbDluTk/SuhiljS4la+
LpuG9snJJ7ADtXNXcUl9Lc28UTYxlmPQD0HpXr1qrbimebGlZM8qDEAE59Bip9+FAXrjP1p
Lm2ZLp4sjarHHOKdFaEs0eeduDjvXpNpq556TvY63wp9nku5S8ccm2InaRkZFdTE1m4lZ7C
EMy8EHtXH+FUdNS+zk7SY2Xjr0rWsbzTzHI007KUG07scj615tWDlJ2PSpT5Yq5o38OjTPH
E8LLK+BGMfKfrXqnh6ymi8PWsBEcaooZgOcewFeOqUuNftSk263jZcMG4z717fJDeSW8JRl
UBcnYOT6dK8vMIOmoR7noYJqc5T7FjZGZ3dUO9hhT2Hv9aZeWMkgBimywIY7Vx+dOjhuUk3
yDKyEYUDpx1qwtyRMYWt28snG89elePqj1rJox5t8d5GwnZGAyTimHUriSJ842jI3EYYnNW
ry2tyzIil5PfIA/xqs1s4YIiBwTgsTjge1dEVFrU5ZX6E9vqUWyHeo3l8D5s496WB1acv52
IxyrMenPeqDQRIMIXZmIzuHCmkMZ+yqwIVW3AdyR7im4LoRzvqaU7xyOWimQsowMZ5zTY4Z
VYSq6IgIzkck+1Z0QdbSWQtleAVIGceoxU0ckjSSKN0KADEYyc/j+dPlsrD5jSjv/Pn/eI3
Gcq2ePSpftqiby0JDZ+bAzgfjWTukVigkcEHk4zke9XICr/vSEIA3Y9+1YOmk7nRGbasPke
YjfuKxA8Z6nPr+tVkYys7xOXK/eHPODU48ssZDLmPkMvTmoYmfzwUiKjbzle1aRWhEnqI0x
ZyiIuXOARVwXiLErxp56xsdwAwRxx+tVBEd8ULuzlTncoxgE0iRGeVVicsWYnH3QFzz+NNp
Mm7RIl/EzCJmXzTJjegPyjHNbemB0mtrlAfJQA/eyGPvn+VQ6foaT3aS3JeGI8BUIwR6niu
vWwEFopil3W+cAEAbaym1sjSC11HLfJczM0qhZAMbkPt+XtVKL/SENx5G+SNi2SOAOn51Cj
NFdjeTtcEMGOM+/FIzzBTCXBYHCrt6jnniuWWx0xSWxcYb1CKxj47nIwajxhvJBIT7u3PJ9
+afbxEsjSfO/8AeHQHHp6U/FsqqzZJxkcd/b1q4KyJb1HSSqFiba2V4GG4Peqr3XnTqJGVV
UcEjkUXjGFYJg+ZFYfJ61CZCZPKXJY5ySOB6YrS4kjTtJDHlQQGj9OhB/wqWa4YQ7QwZiN2
B3FZySiK1dZsxjAAx83OasTTQkIhjZSV++gyTV9CWlcu6ZcNJfhNzQqfT6d/Xmt47kt3Dbc
DPPf8RXMRuYpU2uAMgHeefbNbKuiSNKpLSBcgscCrj2OerHW5VlaCdyry75B0PXn/ACKrrJ
m82sAWwSp7Z7c1HNLbySPKhAlYkYbov19qqJIJLlWwUA4ZQDgD2q4jcdDaS+tZtPZBjzCvl
kdFIA45rzrxIvnao+YA6qm0Op6nr0rpjGV2tyyH5iOePSsLXI43kkiVT5zpyEI5HqTW8dHc
5KsPd0PFNaaQBmz5QLHtn9a4G7lK6pOzOZFxjJbH613XihUsJZGkU7QTtGOP85rzDzZJruV
hhj79/pX0GFV43PAq2TsEzNu3Ngt0B9vSkibyYzIXG7sKGWQPucjI4x1pZIf9HLryo7+9d+
hh6C2F0iXSyS5K5ySK6m81CwntQbYqwXnB4wPTFclbw7mAwdvf3rQutPSCNJ2kLBugUdPas
qkYuWrNIOVieeaaWTz4Y4lwcg5yelRW7LdTGa9uGmI6Rtz/APqFMstRlsFkAiDRsNvI4FUr
idpXLIgiZjn5RihQew3JLUS7ZDeNsAIHBxWjotkJ9QiJBlUMDjPvWbbQs8wQg474rqLIQrP
Fb28ZZs/O3T5hRUlZcqFTjzPmZv8AlRNL5iwFQSQx6gVeiQDEbSbD/ED7980yG3JijLRll5
JA6j3qScMJI8L+7Pz/AFzUbRsdSKF3G+zMcShx2HUAd64zUg4M24cEE49q7TUfNM27aRkfK
VHUHsa5rVrUxklsgEdMd8VUXZmc1c4IE5yOoNatlemKWORchkIP0rOaBkYsP4euO1WbKJpJ
lQEEOwXJrvnZx1PLhdOx9f8AgW6s9W8L2k9jcjdt+ZCBndj0reewcXzDzGZsds4Ga8R8Gz6
v4QvIFUebZygEgcq2a+go5o5bi2uWIWN0X5Seue3tXyFdcsnbZn2FCfPBXWqLiC2s7dQ9vh
3HOBnJrktUv7ZtRWNAHCt0AyAK6jWrm2to4cTCJpW2lvQd/pXI3r6NFdJLDvaGOPl1B55rz
nFyWp20pJO6JmvJGZzHDjtt9TWOt1HOPKZFIt24WQZyfYd6tW2v2omk/wBFT5iSGYjJOcfh
WVNNuvZbyMCIzSHg5IH0ow9KUb8yOqpU5kuUvGaOFZXhjQbV5Q9VPqfXNWYbtoISVICuwJY
R4yfTPpUAEdqSXZHeQDjbndVbO5hFExTdk4zwPf2NdCWtyXtZG1G8UkcUhdgVPyjOG5qZhD
OsYWNSEOWY85P0rnra9az3JcqqKmQCckn/ABFXo70+TuUsyN90DHzfTFNXWglZ7j9Tjkcqt
tJBEysMOADu55XHFFURJHIQACrMR8rDknPQ+lFaJjUX0PBrC7imhyzCM+vPbrW9G3nW+JNk
aHHzA9u1caTJHG0oVQV+Ugdvb3q7FqUqrGkq/u9wPzLghfau+dK+sTwlUS0kdKkkiNGZZBI
rKdmSemOBir/n/aF8vCowAPuDWPHcRzQ7QxMYwyk8AdsZq3GrJAPPfDphlIH31+tcco21Zu
noauoNd2zm1miWSU43SbsErj1+lNtrdDo9zM8bgvGQgzwMf1rJudQWW/WON2YZADE8MMc5N
dRPFp9t4aaWaRCwQsgCkB+RXZBXTkziqO0fU8RvIxHq8wcFmycL/So1ZgXJBZ14Ax0qTXJN
uryyiM/MeMmqAnZ4hwFIPbvXrRTcUzzZNKTR0vh6dB4gtd3yMSVK49qgcpBfTgIrIrHqOnN
ULKeK3u4rpgxKMGO01utqWhy+ZM9m/mOf73X2qFLkne3Q0spRSuRWj+Veo4JQhgflY4I/xr
6BtNSVtLtJmdoE2ch/4sDtXhUMugSooZ5I2Vc/d4z6V22n6zBqNhDHDK0gibYjMTxx2FeZm
MVX5bLY9HBS9je/U9StLsyxAqwkHYZ6/hU01zE0qgBWlGQO+DXB6bctDI6bk3Bf43wD9PQ1
01pepIV2lEk6Y6kGvDlQ5T2I1ubQge5hOoyBYmYhslnGc+uKv3VuGhV/M2yA4yTyfpiq8iI
luZN7PN0JRep9MVHAySlFaRkBOAxOCPc+9BPkRSuElUFCWUnaz9D75qHzTuZFAQAfeJ/SrF
xEvm5RcpjqOntz/Oq0ka28jpK3mLJ97vt960WpjJNEUF4wB3nztvRgozn0qWK4naZdzFUYk
pgck+9VRJJC2+MqUGMkdamgLb0Ys7Nk8t0HuRWsloRE0+BGwMQZlwcMcnPt6mmG1nMzrkL8
hJOORU8cYSQNIoYgfI4Pf61J5kxkZduVx0PPHfHrXJqjrUVYijj3jarNsB52jjirhtmRgVd
zgf5FUmmmEhEUeOe/B+npipFu5/P3SQSK6jBCn73509WLRDJ45GlEUbcKcbsZIHp9K2NG0z
7VLi5IQoDsUdCO9UoZraUyyswJUFQW6DHbiri3kaRrJb3SKVxwB1FS29ioxV7naWkSRW8YU
YdFIG8dulSSoyxCQAsQPlUfTpXFw61LKVWO6+XB45yPwParT+IWiVIvOADgoOOQaz8kjS3W
5oyzIGVSmxghAH94+/tTDI11GrSMYdvAdemKyhexz3hidQQQCWB5yO4qSMrMWMciOkpyGHf
A/wA80KJdy/59ytuEnJZ1GP3S9QOlNjllZ3ULmTaTk9B7VRnuY4JxHEzScZ3qc4yeQadJLH
LIVSQMf4jjk0uhSRNOZjGruxIJxjPQ1Msa4CgFifTtkVUm3vkn53OF+Yd//wBVXnDLcKbf5
F2gEmhJgxEhaOJzcS/vC33Tx+H1p7Xku6OOPaCwxx356066c3FtECExnar7clvrn6VA6TsU
k8tcKeAuOw5rSxBJMXiJXcGycndx/wDqrW0mc/ZXSV3VW+VSPmJB7ZrBJEkis+4AjgsTwKu
Wc8sM5OVOAFVB1PNXFailG6C5jSC/do3IbOQSfbGB600yRxghJZJGHO307irV1+8fy0kjZy
MklcFT9apzL5cqckjhcrgA4rRE27lWO+llu5EAOAuFOcZ/CqmouslrJNLIY5UGM7uoqzKlu
Zw4yAM4+bk0i2nnWkoDLIOxAztPrWuxjUimj5/8cyXN5NJJCm/DEHtk1yGn6fFbhpbtMzOM
Rp/WvV/FtuukXks00KyliGDYxj/9dedm2n1a/VYIgASSWX+Ed/pXs4ep7luh83Wp2nruZN1
aW0IUmePe3YNnH1qIrEbRYocuWBJOMZPt7VsnT4bZXWXS2kYSfLKx+Vh6VErxWiO9zaCRGU
4RTgKfautTutDHk7mVYyTWr+S/lLGxyTJ/Sr32zQjCTOHkmHA2ZCj3xVBxZvMZN7IR0jcd/
rVVmhcMgjVmxw3p+NaOClqyVPl0J5zE+AmQvUA96gitnkkClSgJ44zxWlpWmFwJmi3qpyQR
xit5bMylT9nJRe6joKbly6IpR59WZNpa/Z75BDIspzgb63be1t7adpSVad+nfANUrywlVQY
C6Z/iXv7VnynWbdfMEZKgDJbANQouWprfl6HZQ3MbTNtJ8r++3GBilkaKaACORVlAIB3Alu
eOK88v9R1KNER5AFYcD0ptrqWsFh5Sb3PAO2uhU9NTP2yvod8qXDtH5g2qBxg5yemSewrM1
ixaGMyORKVPUkkAe1RaRb6oZWuL+VjhflVjwoPfFU/Fcd6BGq3iNH5Zdghz371KhqVKqrXZ
xkpa6mnMe1IweB2NT6XERcKrAH5/WqsW6N/IAPJ65611nhvSJLrVYU8osshA3Ecev9KurNQ
gzipRc5pHrJkMPhXTPMTbIVkw27OMYxiuystdurzRLMPMzNtC7tuMnp1/CsnVLNLi0tvNjZ
bdVAjQjHPfj3wKt6dCLbToxJEMlSRngjmvmLpq59eqbi7E2owyuiytIu1l+UBic/X1qjP5+
+P55VbYAVB4x6ip7iZpHjlRWGwbSYxnBPaq8xbyiiqEcD5T1ye9K9lYrS5ctvL+yB0gQ7CC
eME+n/16hm8u7mVVcxB2OR1xjrj9KY8txBtVEkkAXAOepx0PtTpJGRAQ5DgZYKPX3oWhpzJ
lmG4S3gyG85iPvsfuj1ptvGLmaV3LLGowTgjPoRVFGhMPkor3EjvlspwvtV2wmZbf7PCHbD
fOW4wPT0NS1bU0TWwk8S7Aku+SRcspJ7f0qBJpJLYOyMADuds7T17e1XbqLzmaQBByMjJVi
Pw4qo0StCsIkCqBhm6Fj2GO1JbGnUlgmd5IoUhQgncGJ+99DRWcsMs98XhjViNrZ6Kv+e9F
WkmVGb6HjSBUZozK0qum4P2Ws6eFS7SorbQdpLN37fWm21wyRnK70A+6p68enatKKWF4408
iMh8blB2kH8O4r1EnDU+claRZ0ad4LfyiVdTn5ZB045/Kt93f7NyhIHC98n2rmRG0Z8uMlU
TOWIrWsrlZ4VV25U/Ko5GM+9ctaN3zI3pP7LJDbxwW/wBrUblJ+6f4ff8AOrWnS3EwEZ3sA
CyLJUWpz3Njp4u7VCduTsxkfiPwrznUPHOuX8wLz7Ng2rt42jPaujDU6lR3jscuIrQppqW5
J4iyuqyqMbu/OcGsuJJpZSsKMxPZaqSahcS3Hmy4Yk56datWutG0mZ1tlyeM55xXrqEoxSR
5XtISldux0FrpJjtne4cQNjgP1P5dKghhSfe+8ZVgAScA/hUtt4g0a8VYtTEkY6llBOaZe6
zo1rKF0hJJPmyzSnjHoPeuS1Tms07nXena6ehGRNGjB4yq4IDMMYrqPCB81Jmkl2LGRjHau
Um1+S7TywqKvYBcYroPB2f9IlALgfwVnWi1TfMrF0nF1Fynots7FcyInzjOSeOOMV0Fn5Uj
B2UhF+62QAx9MCsSyaQwiIRjKgMwHH5Vp2gtUb95iRQc7FBzmvDntqezBalkXMpvyQMRgkt
G54WrUTxyOPNCgsMpxgjGeBWRdWD+cDI7BHYtw2QO/wD9bmo5Lq5inRCDhSGUE52kcn/9VY
uN9jVSa3Ohe5AmSCZCI1OCw6H696r3u5ojMQwTByEHam2rR3SytLICrfMRjrxxUEmVKnAcq
Ch9Me4qIxsypO6Et0V5G2R+YqcMGxx3qaJZC6yDagZsYzyaqbo9wMR3N90naRt+tRwf6sK0
pLrk+mBWzTZkrG+tyFZCQzopwAuM8dcmrn2mMoZuFwtYltIty0jwoU2jrjG/1xTp55fORlV
oWJGdw6Z6Vz8mpspqxovqFvhsuqqrBexqxBeSzRYYkBBneQOa55rj/TzceaWiV/8AVhfvN2
xnrmrsN4pVpJYlVnYE5PCjt+NV7MpTLsMMU8g82XyjycR8Bz3FLBawi8jVVESpkbWBG/3rG
nvbhnLwfNHkAA8Ee9XRqjx2qy3EryscqzqPugDsPWiUZISnFmqbOO7IPlbHjbgr2HP50q2s
0SvLGw+6STtG7H1qTTruO5ty0OFUgZdgVJ4z+tXXBSJZG2YKklCMnpxWGqdjoUU1dHI3cj/
bwFmlCyoVCpg4J7j1/wDr1tafDcWdrCzN5jMjKyZxj3xVG+jbzvOSIiN8AZ/h9x6cVqQuXt
4AIyQQd2STtGPWtHrFGcY2kxA8sglVCiuWBDbcbfYjvVmwjaUq4BbDHewGMH2pqwM5Bx8wx
901qqIVt9gVi3AwBjPqfes+VNHQhSsSMXKb1HqO9TRIs2S5YRk545Ofp6U+JmKgLGowAQv4
4qRXg3EM7RFc7j3HtTSE3cY8kKuFEnmbQcHB4+v50kkUZh3NIcEYGONtJIqRRloZyzE5yRg
496r2+JMrGfNHbYTg+1PViGNIYZRlQCPvbM9PpViSYr8gJUqvGO5NMG5pnjMfluOfUnHrUM
rOGB2qFyenT2qkhlkSdNgxIy846keuaqOcBPkZck98ZHrSRyzRuMZdTwc8bR60tzeRxMDMc
jBAVegH9ataEsbctIoztBZccDA289c1YhuN0bSRxkDkYPGQRVFr4GKM4VkfrhcZ/wDr1UN8
xli37gHbBHQKPStLmUrWOd+IEcMsUXngjau7YOQfT8cVwFqlvpt3pKS/uRd3KM5I4Eea7rx
U32ieV9w8ortYqe/tXD6y0N1Z20Ucm54EIJCdCDwP/r110nokePWtzuSOwn8JPrXimayjjL
W0Q88sQcBTXM674TtoNREUCuUkOwxsvI+leofDW4bVvC11cFsXhh8hyT6Hg89awfEOlTukN
yUk82BiZGIIJx3+lHt5QTv0PX+rUq9nHyPNpvhvdyyy7i0Mac5Y8+wxXPax4ZudKjjhcZ3c
8HGB6V9aw/2VPpVlerpym3aABmJyc45OfWvFPG2nNPqBmEK29tuLLhshh2qqOOm6ijJnl4j
AQjFySOc8HeG7jVLtbcE+UFG4jgHiuivfDsmmTGFyPLyOnf611XwjtYmvpEOwnA25GOa9O1
Xw5b31yfMjBcjnBwKJYt+1fYKVCKppPc+db21Ko0NvBnnAHXJ/pXL39hevfRpdQM9qpyqg9
T6mvofV/h6Fl861fGzkqp4A9xXB6rpElvcyG4tywPCs3UnPU161CvCb0OStQaVzzvxFcRX+
m2NkLRYzZDKMExnPuOtUVubez0qFGtgJ88SKTk1uX8Ra6KIMKpxlqybjTHC7uisTx1xivQl
Lm1OCNPlWhHBq8hbySgAcccZOKz9VgR9Pliz+9Ybs47de1akcLLD5ij5hwflrOvWMYeYxkE
KU5HT6VinqdEoXgclp5VmCydc/mK+gvAdlaPJbyBQdkZfYoySSMZr55szmcv0G7rXtvgq7v
bG2t5PtKxiQ7fu5JGcda5ccm42QsulFTu0eo6hdW5cRLAS8QCo3qcdqhCJ5CS+XvZfkMYOA
TSJOsjtMMSE4I5A9jgU0yxi18q1Y7mOc4wSO4x2rxXT2R9J7VMhnYsxaLdCpGQitwR0qiVU
MAFZnJG8Z6fSrfCS/vNx7EbRkH61FIHkZUU7ASMqyZz757UpISaepYeSMQhvII2/dZuFYdM
VDcuJQpCKuVyBjj9Kju0mmjwmNhB2qo/XnpVhbd/LGGUggZ9zSWwXbM5kl+0oHl8sLtbk4H
/16lt533yxr5ixZY/K2057cVbkt4tgZl3I4wevB6VGr+XJIogByABuP8WO3v7U5NWGrp6Gl
NGjwqVQMzqGJPr6VlTT+RCf3W992VKj+dWIb1ZfLLGNSse0Lu6n+VYt9qttChimlUZyAqil
FDlPTVk6idpVjS6ESTNltx2qR3GKKwpbqG4jW2hlWRC2N7N15zmiqc0jOFVpaHjbRFl82FV
Ef3d2ME+tX7SUwqAwBDHI29qy7OXf8o3cjDDOM8da0Ft1SRSzsQefXA969iUbaM8NSvqjdN
ufIZd+FYfKOct361Szc2sg8t9so4Y4zx1AH+NalmqOohkZmCjcoTv7Uy7SQQM6JuKg8E9vf
1xXFdp2Z1tdUaFzqVhL4Bv7Rd4u93mbj2z6HvXiBYtMxPrj0r09ZQdIv4JGKMsW9MHqevX6
V5tDE9zcNGiAtnINepgtOY8jGq8lbqOfGxTjGBj61AVbb39jV+aKOGMxvcAuCcqq5x+NVGE
WMKzEfTFd8ZXOGUbEaxsRhRjjpnrTgj5Ge9SgdSFYgDrTsqy8nA96bbBJDI1LNtVunqeldv
4KZ01B7f7QuHXdtHJJFcVsJPHNdP4Kma18V2xG0bgy5YcDiubEx5qUjqw8uWrE9ftFE1x5s
KsNvIjU4LfXNb9oyxRMjSkSPhvlwT9AK52zm8q+jEaBSF6gcNmtlW6RllXn5WyATn+VfK1E
fUwfUku/KN04t7kxuWBIORRcKdokljbeTgkc76oaucvFIjGRWXBbpkjPSq9leLJckBhGSBg
54/HNQk7XByTdmX7O6vYLkokexGwCmNxYH69q0ZA9y7TZjdwT8xGMAcY96oXDXC4ld497EF
tuO3SnxX6eW7TuA7ngY+6PTFJrqiotbMtTAxhfMaNFwD9fr61T+1L5oVyf3hxux978O1Oee
zU7GzO5yQ2MUgQTXXMO2JRu3MwGDj9ateZMvIjVriKGUiXABKgdcc9M1YtrgBpDMHZyvO/k
txjPsKryyNEpLjj+J8A96jtp1S5ZZBuYtjB7r9aprS5nezsbkkw+17Y4mAA42jvgdPSo7mO
RLd3FrxIAjMz5znvg1ZE1wrfuyvRfmix0qa/iVoAk7Ftw4BOQ7euawUtTp5dDESLYVhQ7sD
dheh7f0q1apcxQyzPDlAcAs3JHp71XeON5wqS7I1+UgHBHrWvFODAJI4DOmTg524P8Ae/Gq
m+xEIps0ra42wCIqYeeQcE4x6VYDsuWSEkE4HOMYrJa+leUMYSyBQ2P75z6+1XVv4JoOWaP
aSApwWJHauPll2O1SW1yvciZoZGhZVyxDbuc8dKWweVgM7mGckdAOPTtUa3UN2JFEirsxvQ
nBHPUVLa3duXZvlDMwGT1YVeqQtG73LonZJom+zsSuWTBwAOnI962B5hjQxAFGOcP1ANVna
CZk8vaRj5j1Jq1G07RLvcBeCFIxx2H1oKSLMCMpfzSFJGMLy1TulrFcYuGzHwCpGCfQ1FZh
UklZUYt6t39anaEshcqpVsZ3ZalqDHyPbTQmJ9sZbuV5JqnFb3AlMzEQEMAuz+In1FaEVuM
rGjmTccHHb2pfszB1eBQqxsQ2RkmqXmTcy5DNaqqyKXZh1LZAJNRFwSyBSG6Dvk1bmy3Urh
Bxjtms0z+W7Fj91iwwMnOOtGvQtDlt3uNrNMGaJicYOP0plzHF0QBiTzkd6EuSsjHcwz90s
QM/QVBNcyM2CN8ZwQwH3farSdrEuyIyJXjMa4CnldowaruITt3jzGH3evy+pqUFEeWQKC+c
Zz1xxxUDyW8U6ebkluAR29ea0ikjGRzWqKIpbmxmiEckrGZZGwT05wT2ryPWWvd0xWVyT/E
nAPtXteu3EUtu3mxxyH7qk9VHQ815Xq1uIJ4kVcbwTtznrXo4eSvc8XFwsTeB/H8vh+dbe5
XzbeRgsm7OVFfV3g2/0DUNHlv47yK7W4AxFLhiPSvibUI1ivGWN1JQDcDxz612vgK5vTqsU
FheS25lGNhHynHtV4ilGP72KHhazqR9hN/NH1LeW1pJEunxWyxoHO1Y/lHr+AryP4oWM+UW
1jEaj5dijhQB6etJrfjvW/Dd2trcwho+gkYfe9cV3kej2/jDQLG7cqGuY9+7Pc148m041Io
9dxik4OR5x8NrO8tb2Mux2txg9QfWvZ3lkDnlnKnLcZrkNM8G6joWrCaOffChwd3Xiupubk
BDAxRWc8YHU1lKfNJyYKKtFR1INU1iCMYBALDnaOK8x8T6nBOHRSSGAUlhx16+9d1qWn/aI
1VSsW8DcxHJ9hXK3GhWwbyo5GMgBC7hnFelhKiUrsVWmuS0DzebTjExTao/jy3cdj9ap/Yn
vGjsrZsvK+0Z4xXot/pEen2LSRk4MfDvktn0xXK6fpWoC/jvLOFZNhYqzDhv8DXt+2vBuJ5
kaC5kpG9J4AttJ0mC5vHEkgQMyFhz7Yrz3xLBBIs3lQ7IicZUcL7Vq+JNa1+RpotUd4JkHC
J0IzXCmS68xzPM9xlS444J9KmnTlfnkzSvWpU48kdTDXQSbp4oSNoG7HYV6T4QtZpdNjLyK
XVyFTb0x3rE0W0msrB72ePdNIdxDdvau88L20sGlQscQySSF2+UDK1lXq3POw9L3ro6LTo5
Y7hZbiKNyVIIJGPx+lStERG8ojEgUYcqeefSnIqIPLcmQSgsW7LVgMl1alQSsoyBj5c4rzn
NHrRpmWWE0DOFy4PzBTmlLSxxhPNTchDH6Y6VZKiOHail5SfvFc5+uO9QIsivskdTn5hjt/
8AXqOY1irEpZWV4y3zlcqAvGD2FWLc4UMGIXgcgDmpIEWS3AQkKvKhxSwW8aIS+VV8jJPU/
wBahNLQ0ae5RmjkinIl+cOd2CcfjVPUrpbWyGIwMY24/vEfzrSvLyPyOTG5VSFJ4P0rlrpU
1FpGa9PlxglkwOD7etO6k7HPUnyqyMq8uDBGsMTdRztNU5EL3G1roRxkDAd+VJH8qsxtCWW
Jn8xM5VyMFee/1pbuyiSITxxDerZZcbif8+1dPux0Rw3k9RPKtbC3WWOPzbkkfewVwfb9c0
VAzXL3G1nVIxlhHIuCTjHbtRUqmt5aj530PIYk8id1PRSQMdM11FrsltUQkZOGABzgelc9f
qI7+YbGAYhl/IVvWUweINyu0YYj1/8A1V6lW7imclKyk4mpbKCj5Vo2TkBevXpTp1Qwu2xn
bnDEYK/WnZkjQyMQQRlTnnNMSJ5LRtzMI1JOWOSx9a4H3O70OfTLE28/mESZV3I6jsKoroN
jBKzwzyFweDgAc+9dBJHGDwhZSfmPt70kbQeXGzIFHQggY46fWuqNVr4TnlTUtzk9S0WK1j
VxISzDOKxvs3HBJP8ASu51qDfAsu1VDKSAeo5xmuSkKqxAO5Q3Udq76NWUo7nm1qUVLRFZI
ZCNiSED36VIllOUDAqw608MzsxABwM49av28yxqVZc9CfStJTaM4009GZTxOuAYyB6gVd0d
2i1u0dSQRIOccitSJAyblUkLzjGM9+9TRw2YImciORTuBAxWbq3TTNFS5WpI9Ca4X7SzKNq
9mfv05rYsZzJcLsjMwRS2V+Ur6H6Vz3h8GZUlkUFMfMXbjGOMV1KvFvzaKEPBIz165r56qu
V2PoaXvLmGXkbLaxMZziM46/Kfp61RMXyCWMlUzzkZI9quahJv0aYu/mMPm+4e39KoafKsk
Yjd2IcDtyDWcU+W5U7c1jdgzLbMZWGcAKzDH0/Ksx0eG6LDHIDAHqffHelhkMR85ZQAPk5G
doP9akvImaItt+VWyCx5bA9aSWtgvdE29QiBl8xdwJOMcE8D6U+LzJf3QDjy8gHP3vYVUim
ygdy20nbhe2fbvU0MisrxhwWRlIbBODjuR60WGnckuLSK3VXSQeYBlgTnoeAT61FZzn7XtO
92J+ZuM4rRvI4zDuOcgZyeA3oKrW6pCzSxgEFdzAHBLDt7U09AktToopcQgRxoyOoAyOnPF
WZ1DPvKsX6Eg9KxYrqR2KlQSeSRwoPH6/4VsW9wzRY+6UGOvX3rmatqdcWnoYSCPz9hYfKT
93g81tQuJYRGMMkQK4xgZ9a52Y41idJHAGT1GO/X0rSgn8v/AFeSuSvB5A/z6VU1czjoULq
a7gnVQ4I/hB5Gc9hUiX11vcB1UqCPbPr060uoT2/2nYu/zDgjjndnFVEdIYTHI/lu4JJI/w
A4zVqzWxlK6e4q3Bktnfa7Pn5vmAyD3HvVQz7UzHCqSrnJzkHHerNsLaaUgFFCnIjXnd9fW
phpqvKpUIvmEjaPmBPv/SrbS3FZvVGjo0l67pOrMsXRj2P4V18LvMsaowO3knrgVzen295b
RYiOwZ5VuBVxLy9ikcLEpcDhB1J9RXJJczOuD5UddaXM4mCjlQDkAda0lulPMijqAD02j1r
mbLUp4g/nxYcnGPvAD2q02sHzCpbCD5MkZqbGjaZrteBSxIPy8bOgb8RUbahiHCAEjjk44q
lHf2pj3NFjC9COppIbuyuJGdGGSDkentV6BYqyTsysWfYFH3egrOnuIoCplLqvQDPWtqSC1
eE4ZBuIxzk4rB1PTrmZFaGXD4KhTzxVRV2KTaQv9oRhGkXY2PlyTnHsKxJdYLTGFyy/Nggc
8etMl0+9gjCXG+XOCQg6f41WUn7YyJG4cDgOAMj3rXlW5g5tqxdF27zJ5sQ2EEbnzz6HjpU
zRl2BU+WD8ijvn0yaigt5HkyH/cjPIP54HrUoRkn8uA5AGcHqKkfTUyNXVYgrSwSSHI+UdM
/WvPNfuZILt53DC5YhVUZHl16NrGpQafYy3N2oQKSBkEbuPXtXid3qL3upNcDAYksrbufxz
Xo4WDerPJxkktFuRafbPc6zHayNuaWTgsecnv8ASvafAvgzVdM1yLUJoSoQ4XdkMPQ4rzDw
TYPfeN9NSRc75evH619oJaxWmniSFUmDgBgvBQj1zWeY1ZJ+zj21FgIxS55LW5zfiTwxaeI
9PjF9bbpo+DKCOCfQCtvw7ZQ6boVtp6Y3RLgOOTxVwlJLRFRl+Y7dmOSPeqU1ybbeJYgNpx
nbxmvHbt6Hp6zXKaM8xE6xybUDKSOcZ+tZd8YQI5AqscYzjgGqk+oxrEA0wZ+TnGPoKyJNY
G4b3Azkfe/lTcubQ2p0mrM0JWYERqfujv3qubZldZkiVgONoPX1qk+roSTvQ4GBk5wKQalC
xjRmCEdwfv8A1q4SsbNMsanJbyQBJYx23DtmuWuNQtxKYrSP5hwEP6VD4l8Qqm9LTLy45IN
eaSxaxdStLPqy6fA5PzqpJNe3Qp80LyPNqVLS5YnSeK5dEihebUrzZcsmFhhIZgff0rzaxm
judRSMFWwcgrx9PxqbWvD+lhA0WrTXk2NxdzjPtjtXJX8i6Rbh7RmSd/usDyK9KnG8bJnDi
Hy6tHqo01J/mebc8YywBO36+5rp1eOKONUQLGuAC3XnuRXnfg/xPa6qkVrdYiu0bLHORJ7/
AP1q9AimiSPMkkj5xsAHU5615tSnKMuWRVOcHG8SzDcFSyIM7R97tg9jWhZBJrYhnjLPzhC
R/OsxLnKT7YcgnbknaF4/WrcYV8FTtHQ7P4TWEoG8KrRN5c6zeX54CnnJ6ZphUuyhuSrk5z
xnuenNSCRQpRMlgD153f8A16XzTt3KFTacEZ6evFYSWp0RegfMrmHbsVV4cdST2rQSAS24R
UZueVP8/rWesqxhnACKMYOfvE9AamF1J5vledhmALbW5/8ArVhVqKCTNo67nP6tA3n7JWCe
WeAME9ayG0+FDIbp5d5+YbFyAPp2Nb815ZzSySyLvKMEQe/rWNqQniVpd7BJEJMZPJI6jHt
WtFykcM0tTMsVgF06+dsKkk7wCD6CneczqDK7t8xAH8KeuPeo7CVFaefzMeXHnBXg7vrTJb
5J5FCQmY4/1aEoCfautxbkc90kOE8paWDydhLAbjzn0zRWnp9vCbP7VKipIrZDtyQe+c9fS
is3Us2ootR0u2eN3IaW4WXBPmIDjuau6fGN/lFyV6haqyiU21pMCF+UjJIApYDtuUZWCMeM
k9eOa9e142OBu07nTHBTeNmRxlW/l/jUsSSPKQi7lx91P1qlbSgOBMrnOACqZ/SngFmkETF
UDcsc1wuLOyMrhHpz6pcR6fbMqvMxUM/Cj8RXK6jY6poV1PbXqSK8bYBzwR7V1azvYSJcwn
95Gdy4X/CuK1i61C71OeW8maVpW3Hcc/hXTh7t26HNXdtTWmnlvdIWYxkqflBJziuddHQHK
kZ7YrQsL+eK2aFlzGPbOKoXQZJGA59hxiuyEbNo5qkrpSGwMNzAj29KtA9cDO0YHOcVTjZA
rFs7iePf2q8kiyvJJhRuABCjp+FXIiL0JoyWCqjZZjkjsPTFXXKGyZWYtLz82QB/9eqkLg4
Iwh9/lx9KumGRrd90qkbc7iPbtWD3NlqjpPCkxk0tVjk3OCRtNdiDIiswMbzH5SzJyPTGOl
cD4RlkNvjzGwuSqjjHvXbI6GaJ5ZFRmGVYHJJ7H9K8vEq1Rnp4eT5EX5nAsNzgHdEy8H5iS
OT+lcVaajIt2qRnCqcg45rrpitwhfz0lHJJ6bm6YA+leektFqcmQQA23H41FGKkmiq900zr
TJJJJvKkg/wqOhrT3NLYxAoqlQc5YjA7cVz8N0/ljaqrjH3BnOT0NX9PnkFzL+7HksMMB16
9Klwe44zJoXm3gvK6ox2himavxR7raQByhkyQc8HHB6fjVGWZRc7ozyeVUdAeQc/hV9J4nj
VIFRAGOUU4xkd81ErlprY0ppY/7OSCSN5njGNx6Hnj3rPs2kDTp5fCDcccnB9/rU0chvJ35
JC4Zdozk+9Vklw8sTMwj44wAf8A64qI6aGjd7MvWcl2JhLKGUcr8q7i34djWys8aSh4o9/z
/dJyaz7WZ1dtrgEnC5xgDjp71bgM8rtG2SzZZjjBGO1Z1EbU72My/UrqsksZIDDOAMgn0NC
PMyLI8pAXBwvHrxV7ULe4F1CzuMbCu7PUHsfXApstoFK+U2dqguDwee1DaaSE07sp3rOWin
xtYrwWXn61FzfNmZ/L3MCirjb9CetaGqRu1lBKpLEN6c/h7VRsBLcRSMQqPzg4wSQegPQVa
2uZy+KzECtCC8CYkck5+8QDwFzWzYgOy220CSUHBIwAcZ9eaimgaKBA4c9C5yPk7c+n86fa
27NsDY3KdoPcHPAz71E3dXLjGzsW9zyXARpgHwdyjPA9/ekF7cgMqSh3QlH4OCKt+VGnlrP
jPIIPJP0p6R+ZIcHIb35A9x+VY3RtZleLW2VWt2YSY5AC4IP1qGDU7k3bH7MFC7TlT2HY+9
NuLWSe6CxMpCtjI7/5zT47CKGWVHd2c525OTke2Kq0SeaRet9WjePdtMfzZbdnGPQetWFvY
wxm2gN0XBwxHpXP/ZpmUh5VKA5AbsKSKLdFgOzq3O7OR/8AWp+zXcaqS6o6FtShe3Ehcovc
9j7VUW7kkkZBcNHIw4GOB9M/nWOYtSjjlj8sQwg5Acc/WqUhuo1XfG8rgEMWHA9KpU/Ml1e
6Oq8+7wyeYrhcjIOPwrOluW3hZrNH2cFgp6Y746/WueW8nRnZtwWPkqrEHP1qW21ed1Ee2T
eQSpAJP05rVU2tiHVTNqKaOWOIwiSABtxYc8en41HdX0VhF50j7UAYklsE8VRTVRAd8tzxH
wNq4K5+lYXja887ww3lSxlSx3FeNx/HnNXCm5SsyKtVQg5I4jxNrsmq3zEN/oxfgHOAPpWL
axRyXDnYSh6kjAAz1pkW1huCszbT1PI471Ck0izAMTtxgnrxXuQgox5Ynz0puUuZnW+EJFs
/GenTPhkEy/Op4XJ9K+xoLlZkU7jIWBZVPAH1FfDdtcm1YTRyFijK24HBFfXvgrW/7W8M2F
5GNzPFtJA53Ad68XMYNNTPVwLUoOPY6i18pptiqeMlivUVJe2sRiRZW3A9WPOf/r061YCcs
il/M5wuOD71U1K+kS5Cz7UXoCOSa8zTl1O5cznocdr9tNBC7W5LYBIAPPTgflXld5rM0DmS
WNgScAHIr0LxFrL2UUrKq7geB15ryPUtSfUrltpWPceQwyBWuGpczbtob1arikk9TTn8QT4
VWfICKFFaul3kt2jh7hhtAIGOB3riZIzGoYMuQMdf1pI9RukJktyFaPHQ4yPau6VFNe6cnt
5J+9sdTr8jW/zRspX73HfPP6VjXNw90sfmyhlAycJVD+3WaVYrlXYH+I8getLNrNuZP3LoR
8wHufevRw8WopM8/ETTd1sZl75Xm7ORg59gPeuF8RzMb2OBRtRF4GK6/UPEGlKsjyS5kI4V
R/FXnV5dG6u3nOVDdB7V6lKOtzyq81ayZNY3Utndx3NucSRNuFe9aFrkesaOl5HPgcAxqAC
GxyK8CtoJLiVVRTj1x0rqNBvZ9E1FVimd4iw3KvQ1GJpqa8yMPVdPR7M9saWJ43Bfadvp3q
xHI9uiup+VfmHP6GsW31eyvLRFikRjkkDg49c1t2IEzoqFvnHzBhgHv9a8eStuevCV9iW5a
S5eKVikDzKRnHAHrge1RjzPtDIjZJ77eABwKnvbVXVDC53c8Keg9Oe9VhcwwW/kyRt5jNg/
NgD6GsJROuMujJBcwEO00+diElcY3fh2+tQ2kwJIQKqbWZWJGF9z6011tHn81CoJ+4pP3fb
/APXWbc6gi3bKIwHJ+bacD2ArjlH2jcS+fl1Na3VZrZPPdZ0c75FUg856Vg6lfJAGMMREf3
VWVCCgPcf55plwZGgCNCotkBIyQO/PI71SkSGUuYrh5fXzG4C/j0rohBx1MJ1L7DEmDtIsm
yIFVznBzTma3ImhSP5lwd6tw2Owqr9pS3SVY1CrjauQO1V7eQrO24oykc7uATXWk2ckpmzD
f2stoouYwzBsn5z+X1orIuJrXySU2FweAOi+pAoqowa2Fzs5NkD6cZ413CF9xwOACKgWA4y
NwYdN/A+grXsoPKsW3McEdEXgcdzVL+z5QA32iMluQgJOPTn1reM7XQTizQi3iUFGTjgsCT
tJHORUTTlJ1LLvO7OBwDinWttLCoACNIT8z9eemKmkhZ8eaqDHI5rB2uaxvYemxkaYuFDHk
EZ4z6Vz2v29vI6tbEKIx6Yye5HrWyDLtYRggsm0E+3PFUtT0y6tdMstQuYy0d3kxMXBwR/e
FaUbp3RNXVWM3RrVJkuN3EgU7Wxkc+1Yl+Gjv3STaTnnB4rd+03Mc2ECxBvkJxjj61h3zNJ
P5jqBnqVHFdtN3lc5Knw2IVUh8xqDn16CrEYy6kkZIABxkVViy2FQOT6A1Yt4Tt384BxnpW
srGC8iyu9W6rjrzVx52ZY/nJGORnhqgtYormQIxKEjr2p/lrCXjkRmwcZ7Y9qybT0NdUrmr
4VmRLpl3qCGBII7eld4t3A3CIq552cYHpz/AErz3QL2C3edd2JM/KDzmujgYvKcHczHjnjP
qa4MTG87s7sPNKCRvPIIUKsIwXI4AIycdh2rk9VOzXpI9oVmwy5PU4FdBLdtcGJVIJjGDj2
6c1g61Av2iO9SR95JQAeorKgrS1Nasm1c3NLa3+wEtlp3GNq8cGpLZlikXJA3EgZGMcd6wd
Lkl2j5zuz93nAz71toTJPuYgKWBVwANvr9aU42bCE7pE90dsqmP92kgy+05P8AkmmQXcYii
RwFVeFJXJJzzz+Jp9xt8tUYvEfug4yHGajFsyWSRyFinLYHUDsTWS21Lb10Ni0uNsbQQzgS
ddgA554yfWpJZwSJGAG0DKqu7qeQayrdxFemO5EjK6g4H3jipEnZbjJldURsKcfeFTy6lc2
hs288IulktgzMF5Qccn2ratppjFGyEZJJV84xnvXL292EYsZGYNJnzAMt+Fa6XMW1dk24DJ
O7G4jnIA7dqyqR0N4TNPULpIoYgUDFHyWBJb/9VQPN50ZcSAKMFsD5mOf4arTzRS2DpGjeS
drENwUA9D1qGHKtE8avs2lUOR94dzWajoW56m1d3H2qykETbX2jOzuP89qz7UQQZQARlcBi
euB6D606dZ2iZonVyMMxwQc+3aoLeOUXQlG4BuMI+5uPUUJaWE273N26nf7PLEoCiTDZJxj
joahs5gIQ0aMkbEFlbuD1xnrVhnulh3zWYWJhx6j3HofrWXaOvnFdrRKFyq7uC2eTntWf2T
Zt3N2eNCqs4BkiHy7hjGf171JHIIo5GjUNlecjnPTvU1ypWyDEb8gHBAyazTLEYGnb5cMQp
ThlH9aysbXdy0QbpN+AzsMDZ/F7Ui20nmgeeABjLMcAn0FRW01vEr7JXAdTsHdvTjtVDS5p
YvtCTFpGV8EMOAMdqpLQnmsXWMkN3LC0KFgMAjByT7d/pTrM72jVNsYycgAEZ+gq7Ebd0Y7
0ZiRvbbxis0zbZpEVVErnJKqcjjiqvcLWNlLZHt2B+ddwBJ7Z5rOujGgaMFGSPgHpx3NSS3
6x4hSRgAMOQMDp1Nc+7gssZZA7DO4ZII9CPpTihTkloJqsEX2ctax5ibBZSOnvmqdqttAZH
aU7EXnAyv4+tXrq8khszaIyyCYYLY+7z7+1ZDiLZvEzeXjauSOefT6V0q/LY5nbmui1PLDH
FlIyzuVZm7YPr71z/jW02aI7of3T/MMEe9aNzrNlC/lvcGX5slcDPTqPSuU8T+IvPsvIIVI
G4VVXJ69/WuqjGXMjjr1IcjTepwQ3rJtb+dK+N2wg8jI5/pRcTpFEoWMZJ54zz61GJm2grg
Z6nqcf0r2Ur6niskVyiMhPPf8Awr6S+Auqm68M3FnI7F4Gwo4718zlcmVpHLnrnoK9w/Z3I
TWLyJdyFsEHHBrhzCClRv2Z24GbVW3dH0rErW8e8KDkhcxrjP196S+iW4gkduIwSDuHQjrg
1WknZ9QdIlOzO0s2eTnnPbpTtWmZLbZEmyKIYwvJ+uK+cSVrHtpPmT6nE3q2vJnUc5GQoOc
15Trdrp0urSJZlSinLlRg5Pb04ru9b1SWycpEyeY/AUnP51xl9ZzMxnmZI89Ngx+Fd2Gjy6
mtaKkjLuIYhlWhGwJnCrkEVmm3gunbEflInocfStS6K2+TsEIwFODyfzqpFKcMxUNuzn5R6
/zr0oLQ82pvY5TVtltFISTuAOGPXNedXF3PLOxeR+T613ni+eGG3ALgyuT8oPSvPGOfz616
uHjpc8PEz96w1iXb1qeG3ee5WFR16k1b0zSZ9Sl2w9urHtXV6XosNnICD5krAksRkDFbTqK
OhxpNsfaQQ2dqkCJsfs/GT71WuViQho5ASvPzdW+tWr2F5ZQYsIVGOeaw5ROiETAYBIJFck
Vd3NWST3Rt2W6sJ2il/j29BWjYePNetG/4+FkA6kjmsVCi7Ik+VWOCT3qhMoSYjnGeorXkj
LRopTlHVM9LX4hTXCgyxrCejFeSa0YvFtpcsoMqb84Ac+vevI0mdBgPg+nrSqZC2/dk/wAq
55YaL0OiOIkj3uxltZLeVzc7mkzt2np/9esqbZFJLvZyzDllPBH0615TaapfWhXyLhlUHIG
Tgmun07xVcMyLdKHdG+VscAe9cEsJKDutTqjiIyVmdxADJBJDb7mwQMKucn+lQXVv9kQeaz
bwMjzBgkehqtBdtJH9rhJw3OAQDx3OO9V7vV5ZV37CPlCnjOOeD71Ki3ob3Vhjq6IXhVZFf
gk9QeOKqtJIZDHMDt2jGME5qzKSbaGZhKzn7oHAK5qS3VGR3kx12/KuQMn065q0ZMpziVEH
lDaDwpXBJHvRVm+iEKBmyMEbXI+Un/61FbRRDTOaja+W1Kq7bCFG3d1HcmpgLosrM3APy7Q
AD+VSC0gJUSO+3A+RT3/wq3BbkMwb58Hkk8ZrFySOjlKW53LMXB554IG76UkpuPkOdvYZ55
7itGKNpJlbgcHaD1+tRTqULtJGpPAVm9R/I1HMrjsVoXIi3uQqZKn1B+lULhr2bTolPmSx2
xICk8KOuRVyF5JTcQ4QIcfMPT2/Kqt8mbLCynrn73HStIfERPVFTzXuHBKSESEAscY96ytQ
gjSIuoJi3HaTxkfSt2PcIEOzKhRk49O59qztRjXyQUcMc+ldFOVpWMKkbxOdSQq/yA56Zxi
rkcgfBdhu9utRKroQOPXsauAI0O4riTrnv9K7JNHLFMijaXzgwXy1HQqKezSzS5dgW6kc1b
RUBPTcRn2BqYQoDuUkPycAcY+tZtotJ2HaNbBtajRoQQwPXoOK6bEqOMbY1BAYDuK5zT5Qm
sQmQkrkABeQRXVgCWVkaHnH9a5K+92dVDTQltpJJBtQABmwSBz07/lU0ttDNHEk23G7coJO
fTOarqixSM4d2B4ZVHTBx0q19pMKKShCjg/LyvpXHbW6OhvTUhNlDFG6xS5kBzsBwKJo3WP
KIfk+Zgex9quLPE0Id0YSFSN2c8VWkkkAifcAjD7p7/WrsRzD9RkkbT45Ixt2ryPTNZsct7
cFWLKiAYOSeR9O9asQ8/SyrJDIx+QFeg9DVJIW8yMg/vEXGVbAJxURdkaPUl095UusOwkYY
UDJzjkHFaixXD3fluuAB/EcD9azreN1lUyyKJD1B/rW4YVeZWkjIDKCCOmPTms5PUqK6EEc
sK72TdtY7QuBk/Wr0Uqu3zBU4yNnG761C8NqW3Rqrex7dxio5CBlwm1e/rnPHHvWcrNGqum
a8Jt/IkMzorqpAO7GfamW0rSyq1uFVAMNubqe5xUNtEEt8zMDk4GSSFyPbr+NUrK+NvdtCY
90cTYwRgt371Ci3exo5bXOmLhUcRkyIPvAjAGeuPWolwjobZVYMOV7j0B9PWm2t3DcK52mN
m7lufXA96key81XVd6k5+dSDznpms9E9TW73RefWJo4mjQNHsAJKEfNxwRVOyu0M/2mTliA
C5HL+vsCKxxaJHLJBFcsr7tw3AHI7/Sr0WnzPEjQyblK5JGBjn36UcqWge0k9zTXVovKEfm
AlySC3PHvSvqCzRqGkESFdpDr1xVc6fIZnlswroGGUdQGU4/I+1UtRsr23/eSoUVjhTnOPa
o5Ysrnkkb1tPp8cUTXDIHwVDDp1yKaslus87QSxDc2WUsOTj9a56GIw2Qc/OSv3uuOemKjX
f8Auw6KoLNyRyf/ANVCpa7j9rpsdT9ogkfcrgMFztzjdT5BBG8dy8ewT8EKQenpXGfarlLd
oHQowG1WC/l+FRJLdB2ilkYEP1zkDPfHrWio+ZDrHT3UqzqWj28HDFTnA681QlnjtbTcxAy
o56Z/H1rl7+9u9PSWTe8YUc7WzmuDvfEWqaiWitkkEWeAcmuyjhXLW+hx18Wo9NT0u61a03
tEJCwC4Bzkg/nXK6jrF1OrSxvtiGcnPzEdhXPhdQaRGLmNNoAB5LHFN3hNwkm2KSFKk9fpX
bHDxi77nnzxE5DbmTUJpi0RMcQyQxPLcU+2sYlKSyrJcur/AHpW4z7VZWeGRYZQwkVPlOOo
PYGpbti+EBwT/B0rZ3Whz+pzGqxGK4JU5XORxVRZtp2dj1Na2u4S3iiGC6j5u9c+CWHJ5rr
pq8dTmm7MszXA3BQOOmc17R8Cr+OLXmLElyQMA8keleHOdox6Gu9+FmtLpHjK2mlCiOQ7Cz
dFH+NY4yjz0GkdODq8lZNn3HmN0kIG0hs9MkHHGRWPdyvcROrSHceDjkD6/WtXTnibS/Nhc
FXww4ySMetUGtWkjkRCSxzkDFfLSi0z6Sk0pO55J4ojBu0CEblztB7npWFc2jLEqzhgM4Zi
cgdgT710/iGzSDWIy5LsMjB6Va8L+EH8S6150kZFpC25mPRvrW9OppY9CsoxjzSOGj8Kavf
7pUhPkjld3O4egrTfwLqEFhJcOrLJghVI4J9BXu81hb2hW3tYQQq4BA/zisXxBqMem6U1xe
yrFboOR0/L3qZ1qq0RwRVOXTQ+JvE2l6hbavMmo7g/8IPcVy80Jjm2HOTzivQfGOtrr/iK4
vj9zO2NfauOjEcmohXJwOua+nw05+zXPvY+WxKi6j5NjU8KSCL7VCcBiAeRmuoj3vI0jSrj
AQYrkNDBj1Ga4YfJ0OewrqEu1ukMKMGLHCg9MeuaVX4nYwitBUCPuK7iT1BBqG4sBMrKsZO
Ae3FaultbxXcUl2C0KsGcIc7fzrUv/Eui2enXdrb25klmPyuy/dGa5pTkpJRVzeME4ttnmh
tkS7U3OVUseAKrawI0ugseAAOgq5f3Ba5a7uHwq/6tT1/KuennaZy75we+a74Jt3OeWg4Nx
zV22tzMpIOCO1ZyyDAzirlpP5dyrcdeB1zVzTtoEXcuC3bJQHc3YD0qcK0aLmPCZB31eCCa
MzLtUODkZweD/nio7wFBEGc8HoMbea5ea5stDV0zVHhHk/MrFTwP4h61vWijy1JWQDJO1v8
AH0rgP3hlDKwAVevtXR6Vq8zlUmmxt6OR+Q9656lNpc0TqhPozpHNxHGzNIUfbyw9M+lQRy
Ym8xGwrf3uM0tzvlmjL/KVAMa46+9UpVmEgTYwPJw5/pXMmdLLck6XCFGSRW4G5z8p57fWi
qMck6lfOyixsChzkCih36CIbOT98YiSzlcjHAFaUcQLIroS3Vgy8f8A1qyBK8wAa3YODnzU
YZNbsD8Ok8Lh9oOFI59TUS2N9xW2/MyzADPBAzxVOctFCPM2MzncC45FaQyScI+c9IwABWd
dKNjM8Euxf4iScH0NYpldCnGxR5l4ATjYABzVK9tECrlsbuRkdavRRiWVi0XmOq4Azj8cVD
fJjDhNshGCnX8vSt4u0iWtBtjaw/ZwJQQegA5NZ2sWyKzrt5Q7iD1Ue/atS3EscIHl5ywyF
GBx1NQ6tHJKUhhMa4izIwx8vH51rCXvGM1dWOOYjICID9at+UWwQqfXrk+9QyWbDcEnYsOQ
Dxk0QvIm6KQc5+YCu/fY4rNbksbhBgAAjqR3qzHNMw3pLk4AO78qpYXbvz0PT1qaESCMnyS
cjgU2kJNly2W4+1Nd4HyEdB0NdjvaS9WRJAquu7jBBOOhrgoZp3KxpJtVyFIzXaRxvEY9rZ
AjHCrkDFcdddzqovXQ0UQiSUO5A27sjqc9qSJf3h2EiNjncxLZNMMoO0wkZUDIbPHpV1FdI
2baGfqdp6e9cOzOxrSwy3IIMSsWRfmIwccmtR7MvEsqBSQOQAen9Kzre6S3m8t1QHaRvz3r
Sn1L/RS8O1BxuGemP5ird+hlHltqZsIBWZXjClW4wduT6fSqkexrhUEfzHsnIANSxuk935u
3eD82S3T/ABojUJdEh2BVsZAyemfyqGrNmi1sPAj84JDkfNken41qLlIzGJcZ+9jjcP8A61
Z8vCM0a7Q2MnPJqxHLIIlIwZFOfmGalq6KWhpSPKtossKgqW5kC9Men0rNmnmZwi+ZCg+8G
/iGc596HuibIiUNEj8ZV8c9jVFpmNqyqzDJwGPO7r+VJRfUpyL8TzB1QSkRs+SOntnNJIsc
VywkjXPQsDkc9OKLWMqyuHDjbuG49D6U2+ZxcxkOELjJAHWpW4+hp2N0onZgzAkD5gMBecH
A75rVa9byiu1BC/IDdv8A69c3ArEkxrtOMnOBirq6kIIGiPcHDEcLnrUShfY1jKxqQQ77yO
RZNruMRiNQCPfmpGgK3BZp1kJyDsORj19+axdMuorm6SCdypxyQeo9q3fOsrO1a4k2BwCoV
l5I/OsmmnZmiakiW2uJ7aUmFGkI25BAABPbms2a73G5gMQhJfhWb5CeR+mahstSJuGS4fzE
bgKMAcjv61LM0Iun8xdysuBgZ9siny2eoOV1oxkjXUUscZhYq5I246kD1p9zFcWc6NcxcOu
7avI5qndyuXSNjv2c89QPWp3vHKxIFFwQQQqngL3B96pIl2sRXEzmJVkVZAmSrZ24HoT3qC
TUpI1ldreF1JwF2kEe+e9S30KZ8xSwiJ4GNw/xrJ1bUE/s+FWlLTIcM23t2/8Ar1vCKbMKk
nFXZmXUv9oTt5gbp93saYLSC2DNHKocjbjsP8aWAmEb4yrsSc+1WYWjeSYzxq8m3I46GvQj
orI8xq+rM02wUebNIQAcj/EiuN1a+HnCKIcr39K7PVGaBXkaTcrAhVUcBff8a4iwtftt7M7
gELkgnufSuilb4mc877IsaJIYJm8wnfIh2E8gGuhg275Jb0ksUHJ6EZ4rAhkaK9Hycrwvr9
K1LgzPcq7plZOVHanLVi2Rk3LNc6zHHlR5kmBk8DmrWp2X2aSSCRIXKH78R/lVa7YjVoNxQ
YAx6Ct7WLeaeLJRQ+ODGPaqbacSFZpnDXBRZ9qtuB4z61raR+5cknaRyDnvWZcweTIELAsD
yPetW3ZdiAHCsBuXPeumbTiZR0lc+nfhH8SSbc6HezrmIYQDv/jXr01xb3EIkjiLPnrnHWv
hawuntLsTRSMkg5DL3r6R+F3xAtdXSHTdTmjguYxgO3G/6e9fPYqg4+9HY9/CV4z0l8S/E6
K+0JtS8UJFvJQj5sHNemWFpbaNYxwWihWI6Cq9rYg36TwYKyDAyOn41rzpHFDIGVTsGd2K8
6nFq7OrFYn2nLHoZF84VGk3/Mg5+boa+Y/jJ4/F9IdAsbjesT5mYcAn0r0X4sfEi10Gzaw0
yRJL2QFQM/cHrXyXe3U99eSSynfJIxZ3r1MHh/aS9pLZHBia/s4ezjuwXO55uVUZ5FZ9mS2
ps+SQAelaM+yGwYbMMRwR/WqGmRyPJJKnykDGa9xWs2eK3qalqhhgVjndKSTzWhpziPIY7c
HJHrUH9oRadZE3ESyuV2xqe3HU1FpM7ywgODuLhsnoBWNm02xrQ6CG4SG3MkjLhWOPc/Sue
1O+d5jJdY3g/LHjGanvZI7RnlDblj4UZ6H2rlLm4luZjLK5Yt61dKnd3CU7IW5uJJ5Szt1P
Sq+4swHTtzQxwaTPqcEdK7LJHPcVgUYoxxipYnbcAM8U0rvhDt1XirFqgJ9h3qXsUjWgdgM
fNgjOM4omkaSNHLZC8DHaoXkXep2DA9O9NmlBRFZTn1z2rm5dbm6ZdtCJJtrEsNnOe9Czvb
ylVG0g5AI6VBYyskwIIBKkH3q5qMf71ZRjDDORUta2ZafY6nSdWa7eJp13lD8uDjp/SrF1O
zXDIZDktnaew9BXFWl5Jat8rkZPpwa6+yaK9KSkFlAwGAyfyriqUuV8x205OSsSLG5TCkRx
g4XAzgdTRWlPY3VhcrDcxmMSgMpYYOPpRXPzdjdxa0ZzEEkBi8xrqM4Hy4Yjn1xWnZ6lBIj
QxYIOQzktjFYdvYuxj8wlEwf4ep96ueXIpBIDAZAIyDx6DtVSSZSbN1Ly381iLjy0QbQqMd
zexBqG6vPJdnMo/ej5V3H5ao20DNOrb0ER4JcjnvUupwQNIWaQyE/Koz/M1z2SdjTVopw3m
68TbOowSWIJYt/9atCO3kllfA+78w5wDnv9Kp29mq3hOxQHYLgjkrWxbyRx6jGXG2TkbdpA
b6n6Vq7cysJX5WYKXM7TiOUO0YDAbs4HPb1qS3+zskrSIgUrl9wI4zzWlf8AlpqpDqWjPzA
HhaypJGilaeNQfk2nK5+X0xWrVmYp3Vzm5pUW5aNWIBbcBnn2FQTp5s6A/IQTnnt6VIwjmv
5FU5DYILLiqQ4mbzBznGDXdBHHNkoVdo2nJXnBFTWs0hclzksMYz1pibGdVckEDt/KpY3jA
YAYbHTHf+lXLbUmPciKOs5H3SOQDxg12tlfQ3MMAgkDH7rqBzkdDXFSOxLNxs5UgnIrd0Bl
SwkY43B+FHfNc1dXjdnRRdpWOntj+88wR7CchuMAHPWratEFDEnlyAQTyKr22ciQOGypGBV
x41iRSh83bj5N2Dn0rzmrneV2ubQy7lPXjhTSNd2ZURFnymOCMAGovsTGVyyNH82SAuce1R
vYDzXJD4HzA4xxT90nUSze3N+H3ZJzjJwBWh+587DOWXnbkcVmwQR28hIypY9xnj0FWlVlm
Eqq0YyQw9T2pStcaNCTy9mEORsJ56iiJgLfdyGG3AB61FlTbgu2FDEY27uT2pyggNtcM5OB
7Y7io6WH1uV7+5G1AYypL7lIzn8ac/kLFkoSpIGW9aiurSZ03ZYhckhjwPemx4RFmYDcvyg
h849TVu1tCb6l6LZj51UBQDndgYz2qW8eFTC2/cH+QFR0HYj3qvCZndnRQiKOMjt9KWcj7q
fMwbdksQF9iKy3Zr0LcJcxFo1Ax1Lfxfh3qO5SNQBNGzKwyeep9KYhIh3NM8gXjIYZA9KRp
0I2Ivy8Dk8ml1HcnRIJIC8QIaPkgdVH/wCumSzG7KxyI+11IUOeCfUUy0S4QyIs2DghlAxu
/wAat2tp9pjfzCCAAGpN21GldWK9ssazrDCGabIBOQQB7jvW1c7FliaWJUcjDc8f/WrIgW3
ttTHlqGROW3N0/KtDUSkoaa2gIDHBHUAUpayRcdEzL1idl1SLO/aw6bunoB+laFnDGytLIA
xI3qCPun6isS/P79G+bgcsTxn3qCTW23NHD+74Ct6L610KDaSRg6ii22T69qV1DPFbWgIRz
nJPHSsp5kmRXLYdzgqRyT61matqAldZUclkIB+XFRpqayMdyjkDaAMV2Rp2SscEqnM7s2kb
ykkJVXI4+brUjXRiTfIQNyFAD2P9apmR5FTeo2EcbCDTHlEvyyJsQd0OKqxFzL1u9IQgg+Y
wxgnkiqWhxgl3cAx5Hbv9aSVXvb5gsa7F9P8APWrlqRFHMiqgwRgYP51te0bGT3uUruJotU
3KCA38PWta5DtYwSIpAHzDgn2AFVrxY5dioMSP1ZjikcmK6tkDfdXawHIB9aL3sQZl0sxeG
aRMFj8g/pXYosLWwFwGMkg+diOpx+mK5G5jlkvIomf7p+UY569661GK2gRW3Lswx5x/+uip
siYnHeJIbJL0fYJHdVX5y397vj2qvZyB7fHBZe1TagitdNt3FT3cdapWnyzFTx1HHFdUVeF
jJu0jWZZoiplYYbDKFP8AWnWd1cW1z59vM8cinIde2KqHIQb2OM8Z6ClRnQhwSwz6Cs3G6L
vZ6HuHhH476x4fgS11PbfRAYLfxD/Gr/iv4/Xl5pr2ukxm3WX+Nxzk+1eGLaSXI823jY55b
PNSQ6PJOyGR884wQSM+2K43haV7s6frdS3n36le+1G61O4aaaVmdySxPU/SqTFUGxOM9ya2
bnS7iO2MuxMRn5vmxgHpislIS0mHyOOOM8+h9K7IuKVkckm27sZqLsLZECgZXJI7+9Jo8Mk
gKxglj27Y75qPUM9M5GO1WNLufssEpU/M67Kt/BoSt9SjeyT3d2sXXbwFrTSKWzsFZQNpGG
JFbfgXSI9Y8RPMUjkjiIyjtjj1zW78Qm0VLiWDSgir8oKrg/N36VhKt76pWNFTfJ7Q8xuHl
ZDESSM5xVE5HHet6Ir9sSNlDfLyPfFZE6YmbjJz6V3QfQ5pFYBnlAUEmk8uRpPLC/NmtTTL
aQ3azNHlV7n1pLdQdSfK5wSSKpy3FYZPCYbQKQOcc4qC3J80KOF/nWhqJ3W6hExk8Hrms+0
UtOTnBFQneI+pfkdsjBxj0qJ95AYk47H2pJGAOByScE+tNkfAwCB7CpRZNbksyKpwGPU1r6
ooVolV9z7OcdBWJbsFdBuyc8e1Xrxy0/JJOM8+tRJe8aReginvzyOa6Dw7KVmVcAnqFLEc9
vpXOgg4G7Pt71NDI8bBlyAPTpWc48ysbQlyu56tOIZNt1fTvPM6jGTkr7e1FYGmX8d7bJHL
MVkXABPOaK81wtoegp82pSiuLOKBQhAXjk9KsW/lXZM0G1icg7F+79fxqO5tkWGMKuGBCj0
Hvj0oitZIbWSVpFBibgIccdyQOtZJxaNbu5qRXFjuCTEbsfcUYw1V/MtHk2xnoNq4Bbr3rB
aYSPIRGXlY5+UgACrdrJGxRWQ7lGCuMH0yaTp21Gp30Ld3FGJm2gIE53A9Pc++TTrUiKa3a
LzImbod4wR3xmn3MTIkkkvVkPzcA8Y6VXh2KoZCWZW+QOuRkZzSi9Lg0NvLh31IpKjmINxu
Xkfl7VBcPAbbO1h15JIIPal1lpFui6K6DHClsbe/SovOlnjAkUh8hdxXBP0FbLWzM/I5t2S
LUIpJSHUEBlz2NS6t5Ut6WsS1xtHzsg4qG8tHN8tuRgu3OeOK0hZzCEpbnCtGxCJ29M13cy
VmcVm7oy7JDh7iVTjB5H61EGZmLL908VfWITQLaxEoijljxuPpUVnbGV0XzVR2yDn1q+Zas
hJ6JEBi87jI9s8c1s+H5jG1xaFMqxDFj2osNNgv5jAt+rSoclSMcfWtm20I2V+WBMueCGGM
VzVKkWnBnTGnJe8jWt5HTZwo7dCOP6VOGV5f3gPznLbvbHSrMiGC3jYwOfkwMLz+PrVC5jP
2lEMLoR0UHgnHQVx6HXG7RdvpJLe3yAGQ5JBGfbGaz01KaSTbIgjA4AX1x70+aRp9qSM0cQ
J+Tdu/E1Uto2jvMsQ2CcA84rNpWdxq5YX95OJFysiEElhkGr8hl2sqjOTgsT1+lMuHIEQUI
Bjccf56VcDw/ZC6YE4yR83AxWTlszTlIYnQuGUsYyMHaOh7YqxbKJh5LgLICVwq57Z6Cmwx
D7KCdrZwPl/hbOcVXixFM6nKuDkEE1V7oi1tRLk3HlmOMhg+eAMj8aqgeWrCTAONwG3gHOK
uy7JotyAxcc8ntSRoBBhA2wtyrDk89qrm0J5dRkcckaSuDjjgD1Pp/Sp3mWSMlI0I/jOOR6
CnwKUYY+4hyAx6HrTEWRbibMu2GVWfORuJHYCo5k2aKLRVkkmkJ8zKv2IXj8akj3EqHC79u
SoP4VPbwxyoihN7kDDMSe9WLe2gMpaUKTwBjhvcfpScuhSgSabHIbwSoQF28hu/0pdYkuLa
3ht4X2FmO9VHPsc/0q7aMRs8yWQRKxwVHC+maq+IkjFsZo9xwylnxxWMXzTN+W0bmbBC0hj
ZmOcEHHBJ9PrWhJLJDaiABt0jZwB+eait5cx5QCNGXaO/X+tR30xs9Mlu1h3OxCKHbhOpOK
tJylYnSMbnMeMb949RhgikwpwZGHAPcVz0tzI0ikyKcdyOfy9Kh1K6lu72WZpFznkAcZ9qp
SyOqb/mPGM5r26dO0Ujx6k7tskuJnMxQllJ9fpRa4VX3AFR696rvJ5jEyYZsZB9cdKbFICS
STuHvW9tLGF9To7afdbhFIABOSD09KiuroxW7+W24scbgfzArOt7kqxDRkqe465ouJAzrhz
yeQBWXLqU3oamkqjpgEgn5mxjNTxJuldvKO7AO7HqOOKybGTE/wAkpjUHIz3rQheQ3O3e7Y
BB2g8nsMVEtGCVySVAI2Ro2ypzuA7VV8oPKZFcE4GQTj/JragBkt2CW7FsDLYPX0qfTvCus
XX+kDSbw5PDBCKz9rGO7K9nJ7I5sxyQzJcCAlnGBnq1bcCXA0+IBMvzuXPHtmu2m+F/i26s
keLTvLYAbfMYA/QU4/DjxfbWjImiyzEc5jYNk1m8VTlpdF/Vav8AKeUanHsIPUrjnOSax2t
2cGWNTgdTXpt94C8UGdg+h3g+UMSyEAD+tchrAa1iSw+xT2kiA+YJQVLH6Gu2lWi9Iu5z1K
M4q8kY8TxGRVk37f4m64/CtjS7P7feNFaozRr91iOSB61k2sStL5cpdIiwMjqN2xc8tiuk1
+70vwt4n8jwZ4i/trS/LjYTvD5ZZiPmUg+nrWs7vSO5gtNWdnbadY6fbqJLRZJeC2/IA+n4
1flmsljD/ZgHPHHTHpxXNQ+O9HuVUX1vIsjKMsBkg+3tUWo+IRBbw3trGTblQcGuDknfU05
lbQ6xYBLEUltRIrchyo6dcc1g6l4etpIDNaGMMoy6H+PJ/hrNtfGFi8vnSl42YYKBcge9at
p4hsb52gsjJJKeu5OMetO04hdM801SDypGQKV+ucioLaNRYzTddvAHvXSeI7cvcNLIQJG6/
N19zXPxQj+z5SCeGxnFdkJXijJrUm0OZ4Y5Hi3GQg/KpI/OoriVny8rBAnOAec1XtXMAcK2
3IqO7dniCbSCeST3961UfeuTeysiPT3L3/mF8VFNn7Sf97rVywjA8sjIySScdapzHbdZHHz
flWy1kzJ7HQafJi2lCxggc59+1Y0fF/I3boa1bFGW1mmDhVxj61juo84yEkE9BWa3Y2Ov5t
+z5cYHBqOxC/Mx54qC8Ys456DHWpLOZYCryDIz931rS3ugt9SR2DTA/gM1BK+6Y4rf8QTaB
Jb2b6QJFkKfvhJ/e9q59AzEnuaUUN9iaHAlUdOauSSBpiy846ZNUV4k4PtVktlRxgeoqZbm
kdiYEsQdoH4VMzkfKM4qsp9fwqXdyQRkEd+xrOxqmXtNuzBeCRmxEfvLjtRVFmO/Ck/LxRU
Omnqy1No9B2ZZfLnByB8wPX1+lPkhUWV2G+UdAOD29aS0t2Vgpb92FyPMXk1otaBLST5FyR
td+xOOn1r5/mSPZ5TkoApjDRHbxgHoCf8ACpcNGyFYwUQ7m56/jWhbadHEzzW24xqxX5x0B
HP1qG5trYKMP5cIG0seTxzXRzpuxmlbU0L+ZJscbWVAMKOGOKpafN5WfNHmNuG09MH0qw9y
y2+yNyqyKCy53H6iq6orbkUhgg3FgvJ+lRHRWNHvc9QHhzwXJpFprfiS4lhaRMLEP4voBV6
x8S/CWzu42g0Fpgkf+tnBwT2GOtec65eTro9iIpgVUkglsmM45x9a5uJFXZ5kpBJJBPc1pG
cpLTQhsm8e+KpfEGtw3Muk6fZrasfLW0j2Ky+jepqDTriERrcW5Dsw5JwcD0xWZrAkYnCd+
uOtYSs0b8SGPI6g13Uo+4rHE5csnobV5NDC0z4Xex+TrnPtWVGzBkIG3YSCfrSBdy7t5Y+p
71LtbdhS2B1OP5VskloYttssaXPDZ3VtKYj5xJBkVsYHqRXZQapH9sXbLGxfAB3ZNcSpXzN
r5I9fStfSUibWIIW4DyrjPA+ma4sRBNOT6HbQk01E9Fvr67MP2TIKON+7OcA9vyrMmAhY3e
GP8WEOc/4V2Wq6KttHChnSO2YqFZuijuCf5Vy+s2cNrfPbwypLCwyGVsg/5FePRxMaiUUe3
Wwrp80mYt5LmGO48zaS43Bcd+2KcLePzfOj3bCecHrmku4SumtGiqAhyAV6f/WpLgnyrcq2
9mXgLXWttDg5TQugBBG0acYyT0z6fypFkmlsxEFyxyMryP8A9XtUaq01oszEk424bkE9OKl
t45UiMbqMZIOO35VHQbTQkEcnnPugxIeGIOAOe1IHaLUGUhNqDu+PzPr7VFDOYrgAlRwc54
59M06aRTcKNgPHGByxqyGW2nKhlY53/dwePpjtUck1ysYZgFPReeOtR7x5rMpCKEJ25yAf5
06SSRzI7IcAbn+XA+lIW5bS7Lxyidd2XAXJ54xzjsKvGeB7h1C4DDGNvQ+1YEU+/wD1kJOC
OMc1oQPdz3K7YsgkBugUispR1NYy7hGQXKjJKkqTIxIPqR2q6ixhSiTIGOABjGc9s1lNbu1
9cWu3cwblFPrWjbwfaiUVVCA8CRtuPrRKxcVdlqGaUTEzNl9x4XG3GPSotdn+1aUylWU43Z
POcevrSzQPDhoWSdODuBwAPUA1z/iTWI7W18iPPmN0j3Z6+v8AntSpxcpqxU5KMXcntbpYb
dJTLhfvDPAGBWJq+sLeW7ATE7G3DP8AET1rnDJfXflySybEwF25xwO2KkMdqsUigtvBOAf4
a9SFBQdzzKlZyXKtivOUaRvLcLnnaR1qiVDD92wUk8j0pbiRY2Kq+4deRmqwkJXJ5GSK7oo
4pMlk3q3lyDHGcjnNQNvVj3Oeo709WYnjLKO2Oldn4J8NWuq3bXV6N9vG4+Q5APtRUqKlHm
kOlSdaajExNF0bU9WuBHY2rSOTzx0969O0n4QzzxiXUr5U9Y4lywPpXa6FZ29hG32KGJI8k
ZA+Yn+tdNa3kUq4ZvKkXozDFeDUx1So/d0R9FSy+lBe9qzl9L+F3hawXbJaTXDNgb5G7+wF
d7b+G/D9rb4h022RlGAxjBJ4x1qCK5CjzWdS2coM1I99Eh/ettBOATkiuSXPN3k7nWoQjpF
WLMWn6bBMPJtINoOBsjHP+IrqLOSBYImBZlHDgrhc/SuUS4VyWimOdozhhwOnStazmdUjQn
5WXacDpz1HrUKKTCaTRuCZGlVD+8UHpn9B6VpxwwxaeZ1dUB/hIzXLtdbRJl9+B8q9MEdq0
tO1NJrMpLF5iYxleorWD7nLVpu10SvqqRkxrAkjqMA+9eZ+MrTRfEUj22qafbtGqcvwrrx2
PXrXeS3WnQWkpeZVwCo9fxrwfxdqNh/bDvA7SODhmVjgimlOUlG500owhFycdDh/Evw21DS
45tR0IyXtiOGUY8yMHsR3rzqS2B4k4dR8wIwRX0nomrfatKMUEy70QYBU5/H1rH8ZeBNO1n
Tnv9y2uogZDoPlc/3Tjv716VHGzpS5Ku3c8/E5XCcfaUPuPnm4gKkmJyV9atJqg/sh9Pljb
fkbWB4AzzxUt5DNpt9JZXsRSWM4I7j3qpNFDKmRgY969u6kkfLSi4tpjJA8RAVlbcMjac11
nhAC2S4vZEZ2YbFwcDHeuKVGViwzj0rc0fWWs5xby/8AHu/BDH7vvUVotxshxZv6qfMLtMp
KHGADxWXPDs0VmRlbEmMr/KruqQ74PMhuQ5YDCjgfnTWtXXwyrPxls4zyK54aWLOcEPmMCR
tIGWJ6YpkEieXdsQG42qeuKlvW8i2wg+dunNZ6YXT2OSSx5xXWldXMm7MvaeC0ShTkqSazZ
z+/cr0zV3S94QqMcZPJ68VRm/1xz69q0j8TIexuxSoNGCg4J459ay5QfMCqBxk1bYhLCJcd
eaqzAqHcNj2qY7jaKWA7sz9B6d6YG53McjpikHI6j6U+OMMxcnAFakj44Wmcdh7ilMfG4Oe
tWWIWJWB4xxiqof0+tSm2NiqBuz1I61ZUs3QYx2qopB6r1qypIIzwvpSkNFkFiwUdSeKUgk
cZNRqwJAUGnMQTsHJrM3Qb9p570VG5CucgnHSimgPYpYHfBjDBsDjdx07UqpLBmK5/iOQvq
P61qy6fMt5HFJIsakBQc5xx1pLqznln4m3oEDKzEZXHavjYVbqx9PKnYyY2V3Kod7DuRgL7
VnPblppX2q247ORuVeeuK09TtHhdYo3BLqM8kZ56j/69Z8kIhnUyjGTtB6LkjHT+tdEHpdG
PLrZjDZbXVnlaRPvK4XZgZ7VSBZJGkRWj3AncRnJ9Py71rFTBJ5LvlFOD1Kj8aw5yq3TIkh
aPG0nGOTW1N3YPTQlup5JNLVCpUoSDuIwx7CseJZAjyNM28HBB5x64rTSBLqJwTs29CAQc/
wCNVbaOFJ5pOR8uR5nAB9RXTHQ5pFLVJnazUhR8g5c/erBwHZSq43c49K6bUDDLZuglDMW3
YQcD61zhKljnoPSu2jscdTcfGB13ncOODUqv04OwDLGo4+VLrkjvhen1qcKAAwB59en1rRk
IYE8xgwUkY6jk1btlcTrKqZ2HzODyMUyGONSCxySecNVmLKfPsztzwOlYydzeOh7JJdXPiT
wLayXUcfEXPzdAO5964xLeVoGy+QmMFlPf0r1OMabbeDbSeO2xDcWqrNtGRk9/rWBb6VHDf
mzWBpMguuR1GOn8q+Po4lUnNJaX0Ps5YdV4Qd+hycenRzQNGkpG4fdHJFZ0tvJBcRxiQso+
X0JA9K2pLOeKYtKPKIYkqxIB/Kq91FCtwkoGSCdqqew6j8a9KFdbp3RwSwbtZ6MoPKPsbJG
7syEEZ6D6UWskxDBpSoIxgcZz2qwkTyKY3VlWT+EgUsccixH5UZWOC2RnrXRCSlF2OGtBwl
ZsrMhimKPEdh5O7nj29akKIXEYcgZ+Y+pFFwF8/MQOF65bPNVp5v3nmBjuByQBj8jWlzC3Q
uIEMpYhB8p4I9/0onkiikCIwYMBuIPJ/Csy2mhmnZN0jDPO44HvzU7LubymAdVI2rvx1qft
WZS2Lq3iRLtwFxgZIBb68VYk+1O/ysULYI2rjjFRFZYssg2oOAFwf1pgdxO0MrtK7dgcf5N
Q7dCkujLjpN8mx/mJ+ck5YmrcETuS05ChQDucgfjVa1KKm/zWXjBYdc/1qjqF9YWp8xboNO
jZAzyw9/TmpinJ2Rbairsu6he2dvbSSh1V85JUZz7ZNee3119ouPNlZC7k/MeQPT6VPqGqP
eSyEyHCgEALjjHpWQ8vCjZyxyBjgnsa9ShR5FruebXre0emw+S4Plk7zkk446+9QzTsqnKh
nbkj0qFhI+BsLbeAx/rTCv3ww4B5712qKRx3IGd3b1PX/JojQBsHJ78dRT9y7RggnkfSmB1
VWbDFyOCD0rVGbJhLsYBRxnggcivS/By+TpsAd3jMpLFcZyO2c15gSDg4znutek+Hp2HhuF
nCOq/ISDzz3rhxq/dnoYB/vDullngfETgxg7wSBlRx3q5b316rypJIcnJ3kc4681zi6hKiA
7g+IsbtowPQUybVGSJmKrHgjO3rj614cYNn0TlE7KPXJQqlZ1MkXUu23P0FSp4luYHaaaKO
WJm+YKR8vrgelefJrlmQuwqHC7XBOOM8nNPt7+ynZkkvo2lXBjC87jnofWtVTa3Rk6iezPT
odVWSMTxMkTuvDe1XrPWLiHabq63SyHIHQIO1ea3F+Lu3t4LBtiqcsA20jFXP7Qvrd98ojk
iHGQw3EEc5rJwZamejjU4UyrzOSzY3beM5rd02/itIhIgR9xw2eh9OK8pt/ECXMXlXheErj
YQMgAc5Pqa2ZNcjtdM89JlK9jnJ9iKhxaZqnGa1KHxE8TagtzHaQMYVZclk4DV5vI80pX7S
5BI3bsE1V8SeI7jVNTWXcRsO3PXjvWRHrJMpiVnf5sMhO2vYw9DlirrU83EYn3uRPQtDXr3
RpvJaRjbyncrkY/Cux03xkSlsLotLaxkqF7knp9a4a9iN9C6SDfGVJ5/ofWuesL+50zUDbt
IzKGAAz1FdMqEakWrHHHFzoyV3odL40kOq6g+oImSPvBR2FcPMBndG2Ce2K9QsZ7eexlBi3
RyBhuXsT2JrzS+RbO/mtmH3GwpB5xXRhnyrkXQ4sfG8va9yBJGHDZGe+aJCCCGyewpwQFcs
vyeuetMVGUllO5R2NdWh5hf0/W7uxzBIguIOwf8Ah+ldZJL9p0KFoYmkLDqpwBXEAIwK9ef
Su1hnSy8LRhSCVQkMpwwP+FctZJNNLU0h1OQ1V9155aKFCcYB4zUW0f2WoOByeahncTSlz1
PJq0Ywumg4Pzdz0/CujZJGT1uxunDYrgsPmB/CqUi/vTn1rQtl2xeaM/dNUGxvOePaqi/eY
nsXSx+yIwH1qtM52BT9SatMSLFAdoLc7T6VVkbL8gbfQUogyow55z+FXEQrZAnA3Hqe1RhV
I5JHNWigESDnpVSYRRWlx5Q55quvue3erMo4APOfWoOVBPIpoTEQMZDgVMvPHH1qNM7uRwa
lHyg4HWmwRMuQMjj39KB3xz9TSAnvk57ZqzEu1txQHnueKyehqiFhjG9efSipHXLbmOSfSi
pWpZ7/ADeZ9rMnnJGMAkIQdvAGBnofU1K8UkkxmgkiGW5QH5jx2FRoPtAaR9hU8tuXGScdK
mhsriLaTIYvl3bu2DwM18RFJH1bcipqltHJGocIrnqSCSffP9KxpbXDHy3JYksu0ZBx7Vv6
jFKbL5mGIjtCFcA+4NYskkiwiJkiiUjqvXGeBmtYbWREr7lHymkkH7pmQheWbJz3JFZN5Zy
ebIWVcDdt28cev9OK6WBI5UeD512ZJK9T+NQy2KXMWJAYlX7o9AD6V0QmosxldmfYWgtoHk
VRK8seAxP3OeenU1nSCL7O4dF5Yk84HtW5FD5JDSzt5a5GDg9awoLaW5un+7LHGxLEHBIrq
o+9dmGIk1yq1jMksQ0fmIgBx1J4b2rn5YGEpUptPXbXYyxXlzqEOkaTB9ru7l9qLn7v+H1r
H1fwxq+n3zw3c8LXKffRecfjXo0b7s8+b5tjMijO0Kqk57D+tWFTy3AZFYnjaT096ppN5Th
JkaOROoUc4qdLhpZPMVDwM5HtWskyVKw4OI3KoQC3v3rWsrd51Yu+Sik46isc2t0wR0EW4c
7c8nvzV/S7kxRTDfskYYw3GKwmtNDanJ31PovwdF9s8G24LkLEoWM8HaVOeneu30uHTNW1A
3AAgktWGFCjDZHI9q85+Feqo9udOuE2Ih3RxgHLZ6/hXT6hqc2i6xNcWim2DlRggMpGe/0r
4itRUa0k+59XSnKdNKOjsZ/xD8PHzZLqGW1MbPuMaPhwfpXlN99ktZEUuWJHA6AH6112seI
Jbm9eORmXOXD+Xwxz0/H1rlzKhmZ5oCzISEHpXdhaVlZo1qyaik3t5GXNLcmdCwDbiMKr9q
rwxmOSSSZsq3IU8c/4VJqItHuFuI96oXwexz6Cs2XUvNszCYlkRDkDHb69a9qlGLjZKx4OI
cr80nctXM6LcqTKmG6MOMVSeQCQEGSTccYUZ4pGheaJpRCxDlQD2pmTb2uxVAaT5RuXJHOe
DW6prY5VNtliSIhwViZEHQO2OM05S9uzuNsh4GUOce+fWoY1ichpJTtP3l53DPtUFjcxQXU
5ZN0YOdoG09eD9az5EbtvYutqHllpIlJKqAWDZH0+tRSXUzN525QXG5m7g9qvNBpsiyLFcm
ByN2yaMY/MfX0rlbu9jlcrE6BSMcc57ZxWlOEZOyMalRwWpoXGvu1uIrV/3gO1pAPu/h/Ws
gNJ9pZ5TtfGSrHO7/Gm2xWOcJEu5egO0/M1W5LmNmkQ2w39NuOfrz0rrjCMNIo4nUlLWTGt
C80pKR4GMqwHTrVS4hU3Cs7cIMdefwrXlaGODawMRboFblqz51kICrMFVhls9Oe1UtxNlGQ
RxIzLtw5weefxqlI6mQQx4OP4h3qWQxx9mwRnD8/SqLSFpMhQM8cmtooycgztcscEc+2KVF
3DAfI68VCepwTgmnAuBkmt7GTZP5YQlgcgHjNdb4avYk06aOUjAbPXH4VyQikwNr+5A5p8F
w9vKSrYBGGB5zWVWn7SNjbD1vZT5jqr3xIfNaSMnd0GPu1h3GsXU5ID7VPUZyDWezlm6Drx
UfOTuPOOcVMKEIrY2qYupJ7l03bNCQzlW6ErxkVXiupLe7WRHIwc5quD82AOOvFIc5rZU0c
0q8nqmekw6pC1hAxuMzbcNtPJ9/8A61LNq6KocyhwevPIx615sJpIiAGIAOcVYW+aRdrzsO
4z3+tcjwaR3LH3Wx6guteXZlpdqpwA/Wqut+LvP09bWHywxTYzJkAivPBPOwx5hK46bsjFO
UArk549uKhYSCd2a/XpWsi99pYSFM5TOQKgunYyCVfvrz061XfAw6sc9GGOnvTi543NuUDs
ea61FI4nNs1rPVFMOwjH6D8qx9Wkia8Ro33EDnFQM6pnOc9sGqTszOWPf1rWENbmFWs3HlZ
1elap5doIRlRj+93rB1SRzqssj4ZjzVWOZo87CBzTXJdmdzuYnOTTjSUZNkzrucFF9CTLKQ
y9O4J61b3QLApDbnP3lxjH0rMyxzjt3p2WOOatxMOYvPsYZjO1uo9fxroHus+D9sku5z8mS
vTnoK5ZGIOQQDWg9wz6QIDtwr56c1nOF7DjJq9iKxsp7+8t7W3QySzOEVQMkk17JrHwM1fS
/ByapNqEJnWPzHgHYY9axPgnpcN749trmVFaO0Qy4b17V7h8RtddNAmihk2rJGUGK8/E15q
ooRZ7eCwcalJzkj5XVVgswpRWY9yOlY8iEycD8622AMbEsSwJOO9ZsoJ5BwO5rupnjyIHIC
DBJAHf1qEnjnrVgRHPqTSNGAQTmtdDNkSqFYDn1q4ciNccmoOFIHp0qSVmWNQmDkd6l6lLY
hcMzFjUZTg/NUuCR/e/Go9jMwQIS3tVEDNoBxmpQRgHH0oMZGQ2c0AKvBGT1pjJVYnHcZ44
6VIrMBznFQhiDn8eacOTuHSoaLTLGe7fpRURJxnBIopco+Y+oVt0tWQowZsHbuHXjuK0LGz
e6UoiCeF1+ctwQR2rpLrwelpcOLpzyAqMPvbsdK1bPws8Vvbs93sQk/JjnHua/NlVutD7dz
prVs8x1iyKhdiKmWIzg7SMd81yd5bpHK8aOxWPkMDgdeuK9i8VaHcWWYnRnUruR0wRz3/+t
XlupIcmLrNkoQoHPoa6qM21qZTSfvR2KEJRIW2bskjgtxn3HenWyyXmofZnnWJGbBYjqKjn
gjSzjKxRAD58bsnd3Pr+Fa+laE+oalA7z5UncxVNowPT+VdLkuVshU2ppMyrq3jhWWUjKCQ
KHxwT0xiuRudRFreSu0ZXP3R0z74Fd/qkYhlltfJG2O43ISp55P8AKua1SztzMBJb4Rlz7m
u/BawOPHW5kS/CxkvfHd3d7Asi2xKZ6++Kr+P7u2tfGU8U0nlSFFJBbPNULK/n8L65BrNjE
zeUMSw56qeoqh4q1TSvEHjC61G0k3Q3cSlg6EGNgOlevGWqsea2uU5/V4hLewk4DMMenHrU
KRLFBulwwJwMnp6Go7mXzH3THDR4XABHH0pDnzAwypIyFAzx2Na6tGOly9CZNy5PA6FTkGr
E9u8l3x+7kmiJCnnLDpUdq8Cxqx6bvmDYGPpSpdpJqSzQZeCP92C3b3rCSd9DVNHr/wAGtS
i1G5uY5baWK6WL5WPAYgc8/XFepT6fNdyvFexieZAJQ2cbfavHPg7qNmvjv7I8wSK4Q+Wrk
YVu4P8AQV7/AKyWs5TO8y79mwRqvDL1BzXyuPp8tZs93CVnyqJ45r+03zKiIrsxJG7ke2O2
K4m4vBD5qxELxtIY8kdz7V1/iE3Ml1NLfRoE5MUiJ8r+2fWuFlVJmbyo2Vhw3Oc/XtXRhYq
12ehXnK1iH7TbPCsTAkNwxz90+1UjZyOHkUgLnIPQoP6ipo41UgYyM5yB0q1GICjqEIJfGC
ePUD9a9hStseBVVyOKynWzheVgg3H7wwtXH0lprSFWm4HzrkAFR/nNLEAsRWeQMudiqR3Hc
0+e6WJHjKCWfo5bj8vaocm3oZxSRG9giqu6481iQAy8BQfU9xWNqWbXUv3D7duCGTq3PWtO
1dJdRS3uZTb2znBaMFtvGehx34qpqs8FuUmXcThggfufUmrinccpX1Kmq6ndPGsOwKdgDys
BnI7VzgdQziUEDBI2d/amM88weWW5kd3OcA8Ypbd2BJWBVkZhhiSDj6V3whyqxwzk5O7EhL
RzlonyhwNzHjPpitRZ4/KZHiLnG0nhug6+4rNYgl1LAsflPpioopC4CqhkAPzDP3RVtXINW
a7Z0QIRGqgqgABz/hWZJLI6ybQUjI+dB6+tSmaMI/ylT1x/kVG7qgDQ5ctzzjihWJZXeNWw
zFgdoGQM/lVCYbWATJ9c1emkZFUSEjnkCoDjDE/xc8GtIkyKq+nBXqQOacpwDxgAUgR2lZE
ViQM4xSlGKZYZH061sYhHOR8o+mOlSAKBkYPt3qeCw32LXTqOWwpL4xgelVTLszgZyMY9Ke
70GtNx5ICnIIzyOKrvKS+wcD16ZpHk3HkkChRl8Ln3qkrClK5IoyoJ6Dr70u3IOfzpxUFlH
r6U/AYjafbNK4rFcqT369j3oMfOTgHqRUmBuySCaayjcOST3qrisMOAAA2OM9cVYglG7bIC
+PemGLco7H160KuzHcmk7MauncutJEYyAGU9VBHSqrbUVWJBB6U15CUxwD6ioHJPUAEc5pR
iVKpfYOpzz/WmONr9804HPr60r/O7Edz2rRGDIhkgn0pM88frT+cEYzjvTOA2KoQg5PXgVJ
0GMc0zODkAc0rHGO+KAH7iGxnrVpJCbUqePmzxVHJzzzUqk4IzSaC56X8KtYh0vxPtdionj
Khh2Nei+M9VivD9mWXeGyTt9Pr2r5/06+a0vILhWOY2BP0ruXvlmYSo7OHGRu/SvJr0bVlM
+my/Er6u6Rz+oxi3JAIwTkKTzWKz9sZOa29YxJCJCqrIhycdxXOGT94cnoa7KWsTxa8eWbR
MpHU59iaaWyfamq2Cfm7/AJ0jH5h2rWxzg/DEg8AUobeR649KTkMc801TzjdRYQ/GBtBxW5
4UtkuPENqkoBBbkNWIuOBn610XhBWPiS024BLYyf8APFTP4WaU/iR0fjnwitjGL61jypALb
Rha83YHP07V9Q6ppv2vTGtJI1bdEBxyAQOma+c9a0yfTNSlgmUgZOPTFc+HqcyszpxNHlfM
jK5zg08ZPNHt19xTgOoByDXUcgA5Xn5aKapw+O9FMZ96atrl4mnWhiWJ55Nj+fKRlD6YqXT
/ABJOWSO8YTlRhmIGTz19q5HUrS9i164tWmR4IY0ZUVTt6DJrP1HUlgvTJaWpTdjJc87v89
q/L4Rl3PunSpOFmj0bxBbJc2kqeYDK2HQE9eORivJPEOmLY3IhltI43OCQed4P06V02nXVx
cQ/b7yTJhbDOz8Yx0+tGpa3YXYks2tFmb76s6598+1b397YzpxdNKK1RwkWn2s9s9xGwjeB
gvlYBD89BW/c7p7mCJpdm4jbsPKkdiBT5/s95p6GC2SEBtpMfr3Naml2MUivHLC0hGcbFOV
I64q2zV1GtTB1DQL+51vzLmIxWcMe+Wc8bgP8a871y+M1xuW1EUTHaqjOF9B+VfQFw1tZ6Z
HHcqfL2lMZyeR3rwzxxaXdrq8iGLZA+JE2j7wP8q9XLpe/ys8rG3lDmOfeIGAyHaQRwMcn8
K5DVgIZxtjVNrA8Dls11gQGFWYGPuc8Cue8RAYATI3EAg8819BypM8Uw5tnm+ZH8zg9Aeua
SLCyMcgELn5hnJ9KcqRqpwmQOOOxpSVCEYCED8608hCTFpWLDcFHUHp9RS/aQi/dXJOMKKV
UkCmNhkAdB0GeaiQtglgAoBwcd6kpM6z4dXMNv8SNKldchpsN3P4e9fXErwalbrCJW3yq3G
SSvORXxDZX81hqltfwj5oZA+4DHSvc9O8bX9o0EjySLHMwy33mXIB4zXh5jh5TkpRPTwUop
NN6nf6r4Xt5tGujM4c+V5iAZwPXPPHSvGdQtRA5SSMptxwo4HpXfw/EmSe/8m6hQ2znbvxt
YL0GfelvP+EX8QrPPPby2jtIsYmU8E9srXl0lUpS95aHsurGcdXc8xkhCgPbsRn5XXb0HGc
1XW3y+FIaTfuSQHH1JFdFqNvZpqTWlvKblVm2iWP5PMXjjHeo2s0szcLeRyLKFIhVlxtOec
+vFerGqrHmVaTeq2MyaOG3jMRlff8AfHfJ+v4VmzrEUEzbiASdxbJX/wCvWlPBKI0kLJGnu
M5qosMLQqi8EMcknIz7/wCFdEGtzkaIbKfb+8kbymiYbM87sVieJr0XUkZeIqysXwRwR06d
BXVmyFuQgKyEjLJgAk45P0ri9deOa6lAH3eEUfw/5Oa6aDUp3M6rajYxyUOXboM4JOc+2Kc
srDM7O249vSo0URxssi4ZecH9KduBQjAIJycdq7ziJUmLqQZBH0YFuDUIlIkG0naeuPfg00
qT84jXCdeeTUby+SRwcrwBmhICfzGZVCvkLwQeRj8aYzojBQxIzyM1FJIXB24G77xp+bVYs
MhEmOGznNNIlsjlkICheQe5p8kRhkRlkSUlc4HQVWMw3Lt457jg1Znvpp0WMiNVzu+WrtYz
vcsafdR2iTzSSOJH+UqBwR9ariTerjIwOMY/KoJHYqUDZTOSPWpoVkfEcMZZyOmOaduor9A
k8oW0aq7mXOSP4QPakt7K5uphHaoZGPoOK6Sw8OMLhHu3R8gHYo3bR7128kVhBbrHHbE/Iu
P4FJ/CsJ4hR0jqbwoOWstDiNO8HmWWJr2TgkFkQjIH86o+J9Ms7DV1gtBsQxhsehrum1CK2
G62jjhyNhMcWW59Cc+lcl4qdri8gnfzWcoQS+M9fb61nSqTlNOTNasIRhZHMFTyVJwBTwSC
AR1GSD2p2FRGZRj+ZpoYbiMAds9Sa7b3OIjL7Wwo9MUgDbssDg9xU42tJlhx3pCqFjtXIPO
CelO4rCEgKGz0qPqMkmnOExk4qLtt7Hniml1FcjY4I3fKelBIJyTnI7d6U4JHVsetIyADHe
tEQyPeAecULISAc9aCvB46ntTAmVx0xTRIu7HJPBqPflzgcinKFBwc8dKTaq5INMQgY59sU
qtk8UOBxxRtAHTBpgKWAHJ5qRWbDdhRBazXUgjhjaRj2Ardg8J606hxa43dATzUSqRj8TNI
0pz+FXMNR2Gc9q6TS2kk00SA72hbYVPpUTeFNaTcTa5x7iuj8F2JtxdrqEHlAMCBJxmuSvV
g43TPQwdKpGpaSsmYl1Ish+YtjHQ1ztwPKk6YA/WvTNZs9Mu12ySojrnBj9K861JI1lZYHM
kat8pI5IqcPUUtB42ly6lUPgAZyOtO8w53Cqynn0qTJ6jrXbY8u5LvOM+nNNDc559aiBPI7
UA54ORmlYLk7SFuSegrovCsinX7VTgAsB83SuXHyk9xW34adv8AhILPGN3mr16daiovdZpT
fvI+mXiU2UQhYeY4DMxbp7H/AAFcF418MnULKS5iPmzxEnCx4+td9ZFTHCu5VJXcuF3Hkdq
XfDvI3uZQTuGMgn0NeLGTjK6PfnBTjZny7JE0MpVhgjjp0qPHJxyf516N8S9Hg07UYLiJOZ
ly3b9K84J5LDI+letTnzq6PFqQ5Jco0/eOSc0U4KSOAcHtRW2hla59wQXds2ts5cNIy/Kwb
IBx3rH1rTnvJUmieJC2Q6D1HJxWFDqdhBcECOQEqMlpN2Tjj86ZLqd3MFKs0eeilwM/hX5x
ToyVj7aU43vc2NMuVjtJdMkKiPOOP1qKNYL++LQklejHpjHUGsx76eLyXaNZg3LSY5NRQ39
yxlSGImOZstsOCB9K09k9xKpHY6FYLNrp1VvJDEKxHQj+ldRplsbSUzW0oEZ4IxnOe59q4i
OG+tkEv2QPHJjaSRz/AFraPiW+tYILJ9NiGcHzFJBKnsaXKOburJG7qUWNUkmVArqocEjAZ
fp24rzXx7eKuqsI9kyMo27RnHHSuq1XVtc1KOMW0cbZJiB24249c9q4DX7XUTtaUAkN8xHX
J7D0r0MHJRqHDiIv2foczLF9rR2jUJKBggfNXGeI4HZN5jAKnLbRj/JrrJjJaM8m87gThV6
msXWo7m50xLuSMo74Lx46e/419E3oeJuccIVlhDxMxA7Z6H3pBAQX3sQBznHJoZY0yEZg7d
SOhFIjZbczFto69OasCcKGgB3Z6kf/AF6hBADZU5GBz0pIyMbsA49T60jGQLuIOMdTxmkBW
nmYYiGCDzXplg73ej2xMa8IAGJ4Bx6d68xYFiWHfqK9X8HGE+EYJJlV3BIG49QK5MX8KZ0Y
dO7IfsskbNMfuHqO3Xt7VILVzcpJvZVPBdjgf5NbUyxMgQIqq/GCxwB61XhRN23OGwcSZ4H
bgd685Se50tGbtuIJ4pYSUkQhweuMY6GtvUNT1bU7CGS9kaWMSbFZgATkfnVSS3jdmjWYlV
XIJH3u3H15pq+WkPlQliMkjHPTrn0pv3rOwRla6K8wCWuyNsgncBnJ/D1pscaGMmSPbjjYo
5zStG3mNuXaQAM5x17ZqaFDCjggMM5+UH/Jp3shrUcbeOJgUzI2CqqFyAf8a4XXovKv3dlV
MuTgetdzhvKGz5Odxx2P+Ncv4ng8wx3BiyzDBHT8a3w8rT1M6yvHQ4+aIOzMx3ls9OMVTJI
VU3AbfSrE8qM5woTpt71Qc5LfMeTivYgjzmyXPPJOR71Em0nB6imbuhAyR39KbklyORnjPp
WqRFybEaq3zBvQjtUEjlvlcqcdDQRhck5GaftOAAo3Y60bE7kWCW4PfgYp+zD5ycfTrVuCx
uZsbY2HGdxHBrcsdHjgPmzt5rKPu9qmVRIpU2yjpmhz3/7x1aO3H8fqa7e10e3sR/o3lqMD
c7fMT78VnO0kL7kAWPgnnGR+FdBaS291CrImFGDsDV59apN9dDupQgvUlgsdzfJEwMmRnI2
gd+agTTzFbMkMojVeisu8/QVdFurzHaAAFLlGbIJ9qXhpWDXTHacOsYx+tc6kzo5Ymd9hnk
iAt4ZJEBwQ7AY71h+JLYC0ikaJIirbcI2cfXNdoOsO0xwBW6yH72f8+lZfiZ4bjSmgWVpgk
gIxEFHH9K0pzfMrmVSC5WeYXEZ3jHzA85PGar5PP64q/dLxvx8u4ge5qqVBHTGeua9aL0PL
e5GTg4PJHajoc5z2pxAGRuIHrxUZBBKnsKtakscznZgdPzqBsgfj+VScgD5eB6VGwBJ4496
pIgbySGLUZyOadtwBnjHQU1iQ3I/GqExpB9iAaYxwCQeTU2OTjH0qN9o4A5pohkXOcrR3z3
96VhSMOevT9aYAcZ9KQgZ+vrS9F6d6OvHX2pgem+GI9N0/RoZREGupRuZyckVpy6lECWV8D
ONpPSuIsdL199MjuIYW8oghMHkil/sjXpCQbWU49+9eROkpSbcj36dXlgkonY/21bw5AcFs
YBPOKqT6zHcAgxllI52nFc0vh7WzOqvbGPP8TMMVauNDvbUDM4ORwRUOnTTtc1VWpa9ivq1
5E7KIwS3fJzWFKRI3GOucCrk0EkRYzD6dvxqgxw1d1KKitDy8RNyepUkULIf0qMt7fgKsso
k6Z61CVI5Ix711J6HA0J75zxTcncDTtxz0zilzyM8/SgQDLHOK2PDc8FvrtpLcsEhSQFm9B
WYXCqACelG4gF1AHtUtXVi4uzufREPjLQrdEuU1CIqVKkF+VHsBgVh6h8UNPXS5V02KQzd9
yjLnPBJ9PavFknfjLHFWElJz6d64/qsVudv1ubVkbOueItU1+4SW9l37BhFAwFHpWZsAGT9
70qISEMp5yTUhYgZJrdKysjnbctWPVgMDHfnFFQF+vJ4oqkSfRgkidmKxiRdgGSDgACnxbU
BjaNNwwyu2ePT/APVUsUIltg0WY2+7tXrwO/1qs8OHIMrOhwCMcjB618Sj6Z3WpvPf20KWU
lvbRGdcmbOQoPbitJteikUCPT1UuBnBABP4VhrG3kkLACSNwMg6/SuzsfC9rc6CvmxCKcgS
C4j/AIPRcVlPl6m8ZSWpkQa0sWIxp/zfdU7s4HrVXWNcu4LqW2t4Y3RcBnLFgwHYehqLUrO
LT9ae0815ViVCGKgbiR/Ks64jimaSNi0IkbYWAznvx6U1FPUbqyN6DxBDNpu1oWVmm5kJHA
9AKh14WY0p20+4Wfecqkh5BHc1jtp4SBZMHeXyFYfcH8quSW6adp80kDC6uQuGVgCOR2/Cr
pcsZqwVHJxaaPJrvU5nl+zQxDzNxAUjkf8A1qg1qTVrtYofInfEYTCRnAP1raGslLuWRbW3
Ehx+9Ccg56Zp/wDwmniGO3MPmwrHuJKJGuCfXPrX0ba2Z4nKjzxdMupcRCJwxPKEd6uQ+Hr
ssPOMcY7iWQDj1qS/1HUbi/lmkkQyMclgAOtU52klcBu3RjyDx6VbbZFkjS/4RWVbaQtdQl
s5GG4pupaekejqDMrmEfdFZryysYw0zbQOm7G33NaNsBJplysreWxB2k89qznJqzNEk72Oa
YMcntznHavTfApRvCkkRcYjnyd2M4x0zXmpjODtIx1BPFdf4F1IRRXumyKXaTDjPP5VGKTl
T0NKEkk0ztbhp8CMpI3J2gjgjtiqsgEM0Yk2n5cZU+p6Y/SrE/nsI2jlZVU8v3QdaqyMsbO
D5jqTzI4wW+nvXnRNZFooJRsZBCB8oKggsfao40jhZtzZdemDgtz0qusR+0r877eSATlsf1
poDySt5TmQZ+63P4VViQW2E+pFp4miBJ2rIdwA9qsbI47jCysy5IKgY/P2qSBZElXO+SMEs
z49uePTFWnEEjMeQUxwRyeeBUtmqsUvO2XpiWHbzn5u479KzNZtv7QtZQzFMvgAjAH0rQYR
u7lH2HJZSTUM7G4ZHllbcCCEC7QtVHRpidmmmeT3enXFtfGGRWKg53Y4x60DTrlsv9klZc9
1r1GIRTXW2aNCo4G4ZIrrLSxtVg8/YCVGAxXhPQkV3vGNK1jlWGUnueDxeHdXuCPLsJOQWy
VwAPUmtGLwRqJj3GRELYwpHUn+les6jfQRtHaCEEY4BG3PrWXc6lMwiDRmMJyWXGeOwHpU/
WqstkV9XprdnBweDCWBup1iB56ZratfCelwNHJLKHAbGcZUgdasT3JZy8jlg3IGOg/p0qs8
rhSpYhM7gpP8qHUqS6gowj0L95BpyQeXbhYynyhV5PSsqSKKJRLt3dlIGD+PvVG7upSVxIW
GOlQ3spjUIA5zzgdAaqEWtLhOSeth94yTIpeco4BAVep9PpWto4eVQj+Z5YXacDqPWuUEyt
cZUBCDwSO/0rvtJ0+SSBJnuBEjjlYhjJx6U6vurUmkuZ6IlRokKuibNikAu45P0qN2kLeUS
7FmxtiToc9zXQ22k2sVsWCqz44yKsSxwYYQRqMkKMjAU+lcyqLodXspWMqxsr+6nZVgVMqB
vc5I+hqprWkSRWM4mlZiAWHGBiup05GW8BCHym+UseMEelM1hVltJt8QjbaX2+v/ANampWl
oKVNcjueI31v5MAOBhzx71mOqknBBx09BWrqTFWkMjM5BJGe1ZTM2wZHU/SvYhqjxpDCqmP
HUjv61CVK5zgjPrS7jkZHQdulIMnk5OPTitUZsQDgjPvTGXJzkYJ6mpcDnAz+NI4Jbp7itE
SRduKUjIBx7U0q38JyB1FOUhVHFUIjyBkEkn0FMZgRz0qTGSeaibaMADOeKaIYhAbHHNJjn
nFOH3eOmKQnsw96YhjHBwR+VOjOx0YjIBHFN2+vPvUiJudVxgEgfSjoC3PTY/E9qtvDCrfI
qgYUcdKRPEKFiTL8iHhc9a3NO8N+FE0yKGaIPMUyWJ5JxVO68KeHJ3YQ3EkJ6gq2V/EGvDv
Tuz6dKrZPQzj4jgzmV1jGMKetSPrFjNEWSVWYZxvqndeBpllVoNUQoeQGTk1mXHhDUIgzLM
hA5OQR9atKk9pEc9ZbxMrUbz7TKVXhc5rNZckZzn+VSshRyGILA4JHSoxklsNXowSirI8mo
3KV2RheSV4yaSVlKsgAz1BNSYIJweP6VGYnkkISMtxjitFqzma0K2QQc+tIRgcDFNOQ7DH4
UhOeKsyFJOMZpyvlcZNQ8n6U9QaB3JAT2NTRPgjIzzUQ9qUcHj/8AVQxIvLg844FJ5h5UAf
WoYn+Yqxprn5iOam2ppclDHO8jiioc4O3pRRYVz6p+2QzW1raNbxIYQd02CrH6nvzSxxRhU
YSqQRtXPzbv8Kx5BcSQxtuk2c/N3zj69K1tG1eHTIbiB7BJJbiMrvCbm9hycCvhlF20PqeZ
M0rcm3vo5JVXygPmUnke4rsV1/ShE9k11JGuAQrD5Wx715g0jyxokjyRv04JOT6/StG2dHB
j5whGR3x/k1lKOhqpX0LPii6tbrXS0eGQKgOzBBOKWwjilgWKXKo74z/FkdPpzVKQySO8ME
asgUjdjnd2Jq3YRo+oWO5GRhhRJyAD64rS1lYhS965166bFp+kttuI3llwUUjPUcg+9cZeG
Y2jRrAsSICzFW+Y8nqTXU3tjf2swillEZb7o5O7B6+1YWtiO1sZmiiklHlliC3KnHpSp6M2
m20eQXKrc3hiAy0TkEquOOoJrPdIhM8bNtQnAUDgZ9Pxok1GczXMjKEDHaOSD+lU1uPMOSC
GYnjd26819Be6PFKr28ktzLs5564zu/8ArVVvZBA6YALADhR92p72QC7jZJiAcg4Pb0qNdx
BzHHgZwc5wfWtV0Zm9yo17NNcRuLcAKwzWpdx7LVi0jF+GznGfaqJdC37xB05L8Z9Tn61qT
h7izRom3KU+VNpGSeKme6sXDZmCWRUdWBXJyBW34Sn8nXlKpuLIV2E9fpis99Ou0AcQupJ+
YkZOa0/DI8nxJbeYDCQTyRzinUs4MmF+ZHftI7jAiwHwTkfMPXHqKbdxxocRs2c5LHOAKsN
DEZX3LtdANj9WX8O5olN1JcBUYHd8gZzzjPpXkROxlFNyq8x6q2A56gHsPrUNuv8ApKSAhG
POSDnPOeauWtmzvsYsQrZGB14JNRFhG/zqwUZ6HO3PStjPYnheaOTh9sJBJL44+lKjLPllw
FfL7jxk+/6VThSKOUNM4cZwOvf+dPziHIOyJc4GQT1qGralJvYllWKMCOEZjJ4LHOf8+9VY
4CzSFcAgAAHJyxNXfJgEJK7myuSNxANaGn2kBimkIIRVIHbGaOYq1zEW0kt78I53MxwXJwq
+1dGJpY7DbCSqgABl9ep+tYmoXVr9sjQSAGTnJGcY9a6GGyimhCBGYEfIwHBP0/OlJ6K44o
5C++2NLLJIdzD7juOQcVinzInaV1IUjGQN3Uc16Hf6cIzCZ2ViQOnAUf1rnb+KFY9kbszRj
O4gAD0xnrWkKhMo2OalZWUbhtboVYdQOagkWRoHRURXkAYjOasTnZdbWZGJBYMPpzUCMzAq
HAA5yec5rpV9zHQy2gw4K7lkXhcrjmtG/t0FlbzKCsjZXPT5v60rWgjUyRuoOcE7v85rX01
bebSl+1kMiHluflrRz2ZKV9DmIYFaQq43sW6jjn6d69C0adotJCpHjae46eua537NBbXKyW
5LRM28dy1dPa31nJGfKXC52s2eB9BWVV8xrTXKyw05YocsUUbQE6VLE1zKA3ltjoB0J96qS
3DJIyI2QG3E8ccVZt72UICkEhjXJLdC3Tp7Vk79EdMfUmjlmiZVkBEhJ4Z8n8fQ1NdtJc2D
ybI0U/Lsxgsv51Ua4lfpFGqtzk4yBUd7dyGA2kUisgycY+biqjdsUnFX1PI9bcC7lKqF+c8
HsKw5HPQDArV1ibzNQmAGeeM1kHseOT6Zr2qa0PDk9WLhcAAEfU9ab93BH8PQUozsxjPfgU
bVxzjPX6VoZkfJY8cHml6YAIA9xSHIYgce1RsemRnHNWiRz47dTTSDgkU3evGfoakZ8gfT8
6sgiCktyc47UjD5jxmn8gZA6VHIzYGDVIkOxPI9ajJFG4jAJNIzbv8AEUwDIPX9aXOB6GmZ
9OlBOBwTmgDotKuNd1CcW9gs11Ii9I+SBWq0/iGxJWaznRh3aM1geHPEV14dvpbi2x+9TY3
sM16PZ/E1JrMRzKA/8RIzmvOrxlGWkLo9fCyjKPvVLM5i38V3Ec4+2Kd3Td0IqXWfEk1zAI
I1YKehPpiunTW9N1iVXuNMsG44GwZJ9xXGa/IlzeB4diKFxsUe9YQ5ZTs42OqXPCDancwGP
Q/0pAuCenvTyh3ACkJwcetegjyXchkJG1OACeSa7cQ2K6fE0UYDMmCrDGMD17n3rhpuHQdv
Su3jJv8ASY3kkVo4k/1OeN2OtaxMWzz6QZmcgYGTjmozwen5VK5+dvTJqM4P1pmQwDjNPXI
6dKNuPpTgOqr3oAUck8inDHcc0mD6YqQDjpQMQEjoBzQW3cE0/AAyBxSdun/1qABgCp9+1F
O28f4UUDPpAg71UtvVz/q8EAHGO1XLexEZRhjewzxnt3GapB3Vg0u7ZhW4GQDVu4kf5JJHD
MQSpORgenvXxDPpUWCsSg7OHcncHOQB/wDr5qazRF5kIklUbVU8bvcf/XqnbSpuLMpDMQck
8Z/DpV/y4nmLI8Up8vDANjoe1Q0axZBaon2uRJIyIw33G7DHU4789K3fIiSSFov3gKgkbsb
c1y5vQl07LcKVZ8Ah+T6ZH9a0FvHkVfJDLIqn5em854571Mkwi0d5/bBurMLd73e36YGB0x
zXOX0cE1sywSlCVOQoOCMcjJ61VsJZLmBvNlUSOOjMTntgmnySSuqOJI1GAu4ngH0xWcdZW
NnL3djxvWIY47oxPAyr0z0wc96dpA0H9+2oW0lzJHg4iGMAVd8XWklzqjPEQwGSzoOWz3q7
4FsJI5ryBV3yyRbVjYdQepzX0NL3oq55T+KxLqXhzw9LBb3FlZzxyTANhnyMHmqK6Jpduzk
WpZQMAZ6/Wuk8e2OrJpFtcwWrWyxARttOSgx7dq4q01Oa3t5R53nAdGlGSK0U11CyvY0LY2
SQDZpu4r8pyAcZ9zW1Yzah5qeVo8YjQfN5nRj2xXKDVr26Y2bNDJGVyV24we1OutQ1FZFt2
1GeGFUAAj4O4dh6CqjWSdhSS3Og1DULyOVVltoYW27xGwySMdaxmlU6zYXPkqo80HevQ+or
Ilv/ALXPb3N3PJLNCpBbPX04pvm4khm87cAQCM+/pWVSblcasj065gii8yXOZWxIojboOwr
JiEv2hlaIKVPIHbnPX61q3MYksDKkagMnynocY71TWILCry71KoAoUjlq8uDOiSHwCZZDkB
mX5iF6dOn61GLffCD9mXBbCs/BBHB/nV9biO3t8LbnfIBlh1BpqoZIvPlZ9v8AzzIGV56kV
TkCjfQzpoNjbUVY8ccHqM/eqRLGYzmFYVRkG7cx45q/ewq90ir5asc72cenpVeKWOGTy2xM
M8ZHbpx603K6Fy66lmz0Xy5laSJSpBIGMg/5xU0tulswinZcu3CKMAfjVwXlqAHmUbSSTub
qR34pjXEckaCQMvljITPXPqe9Rd9TZRikZWpwoHYMq7IwGaNeinoMnvWlp7MtqIc5RlzuH3
h7A9qz7qCSdSpMYYnblicAAcc/nUkZK2YhLeaQ2fkfrzQ1oJaO5Lqk22MTbZA4OCJDx+PFc
bfXDXlxIu9XYDeo3e3TntXU3xuprCZpOAig/M5w3SuOmINzJMwPmgHaCcYrWkjGq9TNc+af
M8xRITtwy4waYqyxqu8oXY42hcY5q/cBJJCqtsRD8wUcMeueO9MVylosKoJecgjgr9Pzrpv
YxtfczrnMk0qEhUXgAD730rS01Ue0kiDqFxkoe/vVEMWaQyRsRuBzntVyxxuk+d14xvA6DP
f86pvQIrUuR/ZkvEhCkptweO5HbNWtOSK3tTvtnUSHgj/69Wvs6LGmI3WYAHbtwJRnrUymB
HQXEGWAKrk8jPoaz5r6GyjZ3EgmR/uQKAcg8cmtJUmlRXVSxV84DZ/A4rIkk+zoZC6qMbcl
sGkOqPAPLtEmeRcdF4b1pcppz9GbDxeePOCRwOGwflwAcc59Kzb/AGqcrKrbBktjGKjs9Qv
5onS6iECP94Fsn68VFqLFLdXkcyMRgcY4HArWO9jOck1oeU6s/m6hK5IyzdBVDZgEA9/pWl
qMRN9MRt+8cY71QK4ARhjJzk168HojxZasrk4Vc9PTPWnEoV4HPakPzMeMdhTG+92OOxrYg
Y7Hdwaibknnp3p5JZ+tNKnqM+4q0iGMA4wRk+tOX7rHoOnFBz1znNLjCCqJEGeCDz6ilcAR
9RnNPRowcyZK+gHNQtg5Gc96BEW3JA6U1uuBxUpUHk8VGwwTz7VQDOv+NIc9SMe9LnjPSkJ
UjOaAI2wT15pVYq2VJH0oIGM0hHQ0ySwl5NE2ck8Y4ODV2O6jOD5oB7g1mSD5sKeKQjPNQ4
pmkakkbjTQBN5kG4jgVSlvE6Qj8TVAcEU/AIBAqVBIbqNk0UsbPundlI7gZpXvZBKVjlJU9
+marEcnnimjknPSrsZ3Jhu745puGz7elPXBUZpdjFx3pFDcnHSlX1/lT9nG09DxT0gcuFAy
TwKVxiBSxx1FO2tgZ7Vq2Og6leyBLWzllY9lXNdXpfwx8T33AsTEM43SHArKVSMd2aRpyls
jgQjeg/GneW7DCrmveNK+CMBRX1jVGDEcxxLjHtk12tl8NvC2mxqItODuAP3soLN9aweLh0
1OyOCm99D5ai069mmSKK3kkkcgKqqSTRX2TZaPbwX8U0UcYkB242DgflRWTxj7HRHAJ9Tzq
GW4UunlkheCuC2aljd3lVFaV2lGcMAdmP5A1Ula588EzhYP7icF/r69K0YCZW3NGyknjcee
OntXzTOxFphHEvnMoVgCSGYDd2AxU3nW0dgZDKmH+UKQCcZqP5FMTN8zH5gXUYx6A49alMf
2uN7eARRIG/1jqAWI7A9vxrJmyMmUql3umYS5wRt5wf8APapYr1ooZbgMQY9obPcd/pzVi7
tURneCfO0HCDJ56bvfFMhL27TQyrHt+8Rxl16Y/OmmrE9TRspRsIUxyR43cDnPcevpUtzcx
7I2ePe0YwExkg+p7GqljdNBGnmYVE42jnj1PHJpLmCOZFG/dKRnykbb+JHbIxUpe9c0vocv
4gtSt/JO4UZjHyhv6isnRtauNGvWubYB5AuF3/d56V0fiuwVdPgnZhFtUBUBznnv71ysKyz
MFkKKgXpnnNezhp+7Y4KqtK6L3iHxVq2tWIiupgsK8lYzgE+/41wl9I62pkjOd5xu6E10zi
OO3YMpcq3r1+orFu0ie1aP5EiVsZA+73q4v3jNu6KdlcTLIzxDBX2wOlXbSRrmyimkw7Zbd
xk9fWqTxgokqpghfnUeldHpdokOjLIIJJuXY7GAAHvWjaWpDTasY7QLInmRksFPzbuPwFAT
YAUB5PfrVggMACWRckcH9aQMPmYKCyr1x71lc0PQ7edZdNi812wIxwi8KR+NNkmQuuVAWQD
LbSOO5+tZ3haVpdFzIS4BI47AGtW5geSJLRAGmQntgMDzXnNcsmjqWquOcxrLtAbaQMseDn
0q4ilmwpCH/Z6k981BIgwH3guqgEMeOnWmIrwMHd2yDtCnIz3pXuVsTTsgmBkc7OcgHJ4/p
UMlv/pIdYGLfeJZuAOvaicxzYkSPY+T0P4YzTo/NkjTY2DGvDBunrmhITepoR27yshZRsOQ
AoHI+tRMka7beUEE8ZXJ288Z9ac07rCqvGqjcpBBx1P+NPTy5I55JkwzNyR3/GqLViK2KIN
3k+cFUgN18zB6Y7UttcSShozCkQAwv8W32/OniI/KwO2IL8wA4PpVW1beJY8M4U9QcBf8aT
8gWha1KUwaPNDHEPte3a+RwvHO2uFUStAuYAuAQWPLMT1NdVemJmxs3kkYAIyQO1ZlxKlvL
I7YUxjauORVwdjOp7zuzImtEkmYKpTd86ouV/SoG06ZFRvu4xjL7sE98VuLLCyyttV7otj5
j2/xqOO7ZzEsduHkjJ3kHgZ7kVopshQRjW+iyBmd5RkttBHBNWngj00smCrYywbkv6fhTpo
Wlwkm2MbiA/TGKsS3GmuUDJJNImdpbhTV8zYJJbFC51K4lMbQxO7ONvXFONtqb83jNCM524
wcf1qRryFoPs6QKjDuD89Ma4laOIiVg0Y2swOeDVq5V092QizjiR5WYyLtznjIJPStSzmuI
YAyMoIJ3AKMnPbPSsi5Z5Qu5t2eQCOuMipkeOMgvMdwH3VGf/rVra61Iuk9C0ieWC067nDE
qc8DnkH/ABp89xLNalJF8xUTghckenNVoJHTEgZzK3YrkY9+1R6jPN/Zk24gMdx3KcDI70J
akyasefXxX7ZIQG2s3r0rOZVLAeZjk8+lOmcvMxZsjrn1qMNhcE8jkeletFWR5L3GMBjdjH
vUDgnoOcVNySAcA4qAgbsdz1yK1RmxhyowRTPvHJ4walYcn9M9aVUzwORnrVpk2I8E8HgU5
gFTGO/1qTbkAke1IwIibjv2ouBWJxkjqexpmAB0561IeQT2pvQelaGY3DFQOlNOMYBqTuSO
KQqCSTTAgJHYU09M4qUqM5Hb2ppXqcD8KBERA9OM8UmcnAqQr2PSmMCV4oEOYgflRgbQw4z
TWOABnPFPiUsBgA4PegBvUdOlOUE8fyqTy242jmkORxjigdhm31pyp8xA4xSijJLEn8qQCx
sMketSgHH3agHysCfrVojdgj0+lSykHf8Aoe1amiMh1m085T5fmLuyO2ay1yeo6+tTwsyOM
dves3qi46an1lp1nZCKCaOGNY1I+UAAHNbySFJAEdQyjooxxXBfDzW01bwrFCQDLCArZGen
Su/DPchGCZLfKeOcV5EtG0z3Kbuk0Wfthe3+VPMbt0AH1p0kiui7jlMAlumT7VXEY3g+SXA
bCjtitD915SJ8jMoxjHQVnax1p33IYZVW5XERK55OM5oqwmTLhHjUZGDuyWopXZa06nlFpJ
as0boA+0E/OMqD7VpSbPKE0a4ldyCAcA8VnQxxK21IdyrySOAfer5mdJCohMZ+7kL39favH
a10MollbRZIjGwRflyVBySPX86VZraG3MLRpiMhlhAyWP1qNUXymELGR0XY7Y25J681be3E
1tEsQIkCAAJgyNg8nmoZoihe23n+bMkrIpXcpTnp2PvWdb2zzu80L7AFCszcZ9eD2rdW3WR
3gWaRCygp5iEbmA55PuSKkjsrpYSYYoAo5Ks+7aDweSOtO9tBct3cx49OxvQSqz4DKGBBB/
2R26d60IYtxiWNA7lTuA4AOenFNXJdlhk82baAx/hUHsvrV6OGSVo2a2B8s7CrN2+v+FDbQ
RVzB8Q6ZLPo0/HyxLv+QY2//Xrh7VoZI8bmypHzHktnrmvY3sLa7iuNPAKrMCrlR93j9K8w
hgsdP8TmCRTc2attJVevqfwrvwkr6GFaFjOukQwbFULEGypAyfXmuenhMqSK6kouW4717zf
aRoEvg+6k0+xQ5jYqx6/ia8QK4ZolYjB7KP8AOK6W0noc/K0ZsH7m1+f5nIACtyDXQaNn7B
PAzngkYcdj3rEtoVJlYsA4bGWxznuR/KtS11BbXUSHUyhl+dcZ2+9Ene6HHR6lN4vLIAlzn
ux/SqzsBJuZymB8w9fwq7NGWR52hCqzEriqE4O8kshwMZHaiLuJo2fC+oSR6ytohBifovrX
od5bqZPMWI7NgBI459a8p0ySO21W3kiGeckZ6e2a9iQ+fbxPgeWyDLdgTiuTExtNNHRRd42
MtIZWk8qKTaMDcpGTgH/CppFec+WirgPkZ9hVu3gMLNIwZyCU+X5iR7+lWUjTzWG77pymRj
j61yt9jZRMaSNURHZ5AqrxtXOD/Tr1pyjzUQpCN4+YqGHPtx6VclQMX2LtBJwuecVWigWPI
ijU5JClfvD2q0ybEZtGaJVdSdu0ruOCTnnj0q+8bPCPnJUKT8owSPQVGTEZFaSPc23AwxCq
R6ikka5mnCy5Vt2CW+nGKq40kQJGvmqyvJuVcrwAOKrzhWiDgYOcFnPXPOatNbqWkihnAwe
knIPHWo5o7aOHJkVifmKrnI7flRfqJ3ObnuHilDeWMD05yMcce9VzaTXcp86VYY+hGfuj6V
rXCyLHgZVHJzhevpz6VDHYNHcKGk8xwuRn+KtotGTVyhJGsKGNI3eNgW8wHrj+VPiuf3REc
SwrjJA4OcetWLm3lLMsRKlUw27qefSqTFoo/LkXeOi5+nWqWoPQJnLDEwU5HG3mqBt2dwy4
O1sBR3p8iFI0UPlDk464xUtu7MqRKd7Jkg9BnrzV2a1RNyuokaTezNkdWx3qV7WaS5AYAjr
wMcYqQeeU8wpuJ6jPBqzA2AxlkPUcY/SquydxqW6Lglj3PCkle2T7VHJDHAo53oxI44445P
pQdQbcVj2YbKvuH5UkzrPGhEgUkfMAO9C5luDtYjMuS7w8Ko25POc9aoaw8h0edmOAV/Ien
8q0I4JQmzIEbnIwcfmKxfFLGHTlh3YDnBYdM966KfxIip8NzhGKsRjtxzTggLFiwAxnHrSh
AyqDxg8HHallCjCg5A/hFeqeXYryZAzn86ifAHLdf4utTSqoOST9KhwcE8jHNWiWMJ6qMAD
vTlbJbPUDggUxl54J/KpEGSuKZJPBuByuMdD60Tx7VYMMDtmlQhTnPIpZT+7OTk9we1SnqD
KDY2kkZPvUTg5Uk1YdSyjimsmGwMADitrmdiMAlhgkk8UrpgcVMAAASM/0pu0gnoO9K5Viu
wbIwDTSpbJPJqyVwODTSNi5AGTRcTRUIPc0Lk9OlPZc8ZHWl2AKCO9VckY0akD+dSQhdjjj
I5pSuF/TimQgFm3DnsKOgFuELsbBB9/SqZHznNX4siE4ULnrVTa2889+tJPcbGhRyf5U3y8
sTmpOdxyB7VIoGMYByKYiuBjgjp61ZzujG1cDtUZUEnpUyR/u89h+lS2UhpAU9eacjfNxjI
7etD8cfrTFAxnoako9c+EGpC21ea3lkKq4BAzgNXvcMzo27gYOMqD81fK/gW9Sy8VWssp+X
O1iemDX0bpHiXTr+SdI5I4xE4C/OPT0NeXiI2nc9bCzXJZnTC5ONygMjArhOSD7U6K3RI18
iVolGTz3PpWFdaxpMEiq19Ej4zndt2/40weMNFsYmkuNQgCvyCGDEevHrWKR1uS6s0zLPFe
xs8nK/dyuD9feiskeOfDTqrT67GY2YcSkSED2HXFFXYjnj3Mi2K3Uo8huGUDA5x6VYW2VDu
RyjYy3Vue+KksLVobgCMhl25JbjcPQGtAxRiTGwRITkgtnOeorwL9jqUblBEU4h+ZfLbow6
j1JPFXBCYpm3EqrEcIeCR9OtSQ2ZM7IWHlkbFVjuA75xVrw/aeKPEmkX1zo1hod09kZPNs2
vnW5BQnEZjCfKxAyOcHI5reFGdV2gtSJ1I07ORmuJ5pJJER0RyAPnJCnvn0qGPSruWYSvct
JkbW3nC84x9fpVuHX3iezXVPD99o41CSSC0W8VUd5UGWBjzvXpncRg8c81bWOSUK08Jl2tw
i8BfXOKynCdN8s1ZlxlGesXcgt7dYzuRR5meWUFRj2HbmrTQCOBcyoqgdCOpqZI44mV9pIx
jLHJpjFmRjKw5OSCvX3HtWTibR0LEVsZoo0iZo2Ybgex9c15RraKviS4UELn5lK/qa9Rjux
JFGsfQ5UsDwOwyK808X3ATxG0csg8qNQMqmPm9TiurDO07GFf4TQt/ELW2g3NgIzJ5q4QAE
kDvXntyGFw0j/ALsEhSo9a1ryaXy1a2kIBG3joy1Hf2M8NtbyywgJKm8DHXPpXbJ63OTVo5
toCLgMkxypxknOTzUsNq/kTPbkNKpG4g4PvRbBGlmjaRcPn5c9COnH6Ulupt5/NJZ1ZiH2/
eI+ntTd9iS287S6dvbekcfUZ71C9vGYUYbizDOOoYVcaERXBiCLF5g/eL15I4OKpSXEVpAB
GV3MxXjggZqF5FepUaOWC8ViQACG54x7V61oaiTR7TLqyBcuM9/Q+9eTTTBvnz5vPX2r0fw
dOr2su9vl4wCOvvU4j4Uy6OjsddbRqGkWMuRtAKIMdarSRPHd+U0ny5wPmzu/H2q5axPG8j
xOj85CFuceuPQU66WFkeGVR5oBYEdz7HvXm37Hba6Mu5+fzCqZkbkiTG4Uw28080T/AHWJx
vXoPXP4Vdtf9Lm8yTJkwVPTkD09aSRI2YnzJUCjqFwuP8a0TtoRa+oyOzZFCPH5xRy28ZBw
Tjn1FSTBYXjMu0OwJ4yTkGrkdh9ptkhFyUjYHe5YH5scD6VFcrGUU8P+9EaAnBXb9760Lcp
6IoGxM8kchUnJADh8KSeQSO3pVTVLUxzoyIqgjbv2grxwQTWlNLNEot55BKwAYyEZVgc/gT
2rMkWGZ5EQLHwcMP4vwNVczaM4xtI0cMpR8ngt2Aq0lou4GKP5uRvDc/8A6qmihBIWOXGcj
DDnp6dKtrpu2KMtOcKuAo5Dc89KOewlEyktW8uUxlJTIPlCjnOehNVLqx80DaDmSTYeeuBz
WwysIzCuQ78DB7Z6e1Zk01xG2FTLA5HHXFaKQmktzJl02KIyn5mAbOFGOKqMnlRxhi/3sk4
HTtXRPK7kwraYaRCQQOSTVAafJeIN2FkL4JYYAA7GtVO25m12MtJWPChtvXKjkdsYpDFK4f
y1Llc5YjG3PStO0SC3md5ImZhxhl4+ufSrcl27xBbcCJXj3Hoc/jT5n0DlVtTmYrQx4nlfa
xJO0cgfjUjL5lxFEkSkp7+3P1rQ8tGVWCHAJdj7j+VQRWjRFZ3ZgZz8o74Fac5FitBA6yb5
pCcAkjHHtxXL+MLlWMCBt3U8/ljFd3J+/V8BVXbzzk15t4xESX8UaZ4Xn866MN709TCvpE5
8MBH+ZBzTGYEHdnpxzTB1AxxjpTcnIAIxnj2r1zzriyEsuSTjpmoyN2McAc7asiQ9AVbHAJ
71FLlW4wM9cetNMTREVOeRUsaruHGAT0x2pGcDGSGpo6Kf0p3uRYtqkS8OQv60yQIM7Mn69
qhBIJPOPXGaso8H2E+XFKZlPzMB8mKnYZR5B7k+ppcfMemetKc5PHXvSYbHtWpA9VHl4Ayf
Q96CvAyOMdKlGVAJ4PpSEZPLY5qbjIyigY/lUbAAdO1SngYzmmvyOefTFFxFVkBOMDntTxG
NuF6gU8hcA9acoDAksBjpnvVNk2K+CDzx3OKjiGLhh37VYbjryPyqAYWdGLkZHJAqkxMuRg
FDz+GarMMZzVmNflOIyPeqzAiQgHI60Ldg9gCZ5ORz0qRQMH1pgznjpngU4c5PTmhiQELkk
4FSh0EW3v7VWc/MCpOe/FOzlRz75qLF3EeUbsAcj1pu4kbu9TBAckYz600AKcDj/GnoLUSJ
pFkDI5XnANakdzeRkeXM6luSQxrPC5+v1q9ErFcn069Kmdty4tln7ReStl5mcjnJbpTS1xI
hLSnA680mY05Mi85BHWlE8KkjIPqeuax9Ea+pGdyxH5jknqe9FW3hjaIORtDdBRUuokXGnJ
7H08UHmYJDkqAM9K0ogHjZfJjMSsp9M+uKqtaN5xclGb72AcDGBiroDvDGAp24x8vPtk18n
E+hRMIdsJLIIY2YsWB4AHT6VxHiqwuobW51TSteudBv7pY7aWe2m8tboNIAoc9eCc8c4rtL
qcx5LTI7t8uwj5VHvniuLttZ06Hxjo0GqeMtO0u8W6uovsd9pvm/YiUKwSjJ2ujAg7jja3T
vXdhISnVuna35HNiZKMNSlrHgq2+HfxE0S01vxy/ijxJcsIRbSxSk20LBv3odnOBkAY967u
RVH7oSuiLHuZVPBP1rmvFD6snxU8P6dr/xJsfF91AszeRa6asRtUZOruCc5OMLn3rq9jx3i
SFcFgPkXnA960zB/vFbsRgr8mopQxhMSJ5jEFY+TgevNRPJmVopY85OOBgk9uauvJGzK+FX
dnLsMHOOKieESXBIk+R+AV5xjvntXmvsehYZaJEXEP7sBV3DC5wfWvOfGMMMetNKShSUZyQ
TkmvTkYRIRy2wYJOOmeTXnvjyBo7zzvm8rGfpn2NbU9GZVV7px8rrJZiQrtK/dxnj/wCtVv
UJzd6Vb3soVpcmPPPYenaltLIXQS1L7y5wrEkYyO9WPEGj3miabFDPPFtR929Thjx3z1rsa
0uci0OUjghLsDhZVdeQMtnrVt47e1lmnR/MDjYVUgtGx61TMhmPy7lySOeD15qxfW8MscTw
JIr7sOA2MEcc+tK/cVtCO6mcQK0Hlo23Z5j9X/8Ar1gTrHu80yNIy8bff1rV2o1lJlTmHJG
f4j/Ss9oZ/skcOFjYdXxzzzzWkLIiRDbHfE+VJKnbhRkHvXd+DJyXVN7AupXg81w8caQMyf
MwXGTg10XhvUo7SaJViDKZAQyHO0UVleLsOloz1+2a3WcMuyJgoUAtz9fxp+o2kkkyJbBF2
fPkNnH1PQZqskkbNDM8BP2iQBJTj5cDPNaEc73E0UT7BCctuQcAj1/Lp715Nup6Gj0IhEka
oyrGoGFwgPD+2OnWoJhI0zYl81FI3rjaY+f15pt/dmRy8USqrsGUYKk+xqJLhpn8qe3PGXd
om2A9w3PXtxT13C62HzN82QfKkiOBJwQCeSfY8gCo3VpYzFMp3bizH+6SfyzUCSbriFG2By
d210+Ug8c0XMtxCkzF0GDhVj4+b1x6U7sQx7o7jE2yNVQj58YPPU+n4VnlfmUAB2OQCgwXH
XPP1omlkRvMyDI6gBm+bjP86fGY2j2hpLjB3bVAG1un5f4VW2pFzS06ASEkLjYDgls54/Sq
r3E8UqRpBvYrgyMeF/xqOCGZfmB8iLcAxbkqfYVPe2suFEZLAuMmNOSTnpjsKlb6lPYiuIZ
riVAd4jj+ZwoyQSetVDbvDcxRrIVWQZBP9z1+tXpGu3ud7FPK2AuAhyx245qFo1VUkjTe8Y
7jhRx+tWnbQmVrgkiW5miAR1SPbvBPP4/Ws8GBhNI0jMVAODwoOMfj1rR8+ygncXM8SZ5+Z
wCQetc9qOqWFvcMqsLoq/yeVwPbmtoRcnZIxnK2rJmj8mLG0jf8oIOcDp/jSOEWPaAqR42g
Mcbv8Oa5+XXrwN5scEUYbhQeef8AGsqS7nuiY5pM9yAcYrrjQl1OZ1V0Okn1GwWcxJMMADI
wTj1+tZ0+uA3G5EWVF5GDgKMVgIzK+XYREj+LoBmpRJGr4cDH8QAwM/WtlRijN1JPYuvrN0
8JSJ9nUnPXmuM8Rib7evmZ3MmT+ddA17ZhGKOxy2c464rkdbvUudRd41wi/KD3NdVCFpaIw
qNtalMnLZPakOQPfrSY3AkUu3ue3au45iaIgKH2gkcHIodMHJ2MCAcDtTkRmTrxjPTrSlYy
Tng9qkCJTjou7BznHSpFjikUBTnHbNKilyyhcgD9aVoioIOSo49KBEfQHJqWG5NujRQu5WR
fnDdj3qDy2fhRwDVnycIQGXnqe4p6WAplhyOetN4AJB/WlbG/ABwKbgH8qtElqNRJGCeT7m
lJA+QAfWm28mBg4PXpQ5VlwvGPfrUDGMpHWmYP+NKWGCerU3ORgNx6U0IRsDGPTvTfm25Bz
kU4EYHSkIwB2piZC7ZPJ/SkOd6HOMEHB6U5175o2kjJAwOcVSJLADY25BA9DULR7Sdven8h
c7gvfGM0oZcADmmtAKw4bjmpUbjBHftUZBOSQOD+VA3ck4UdhVEikA7jyAe9PAUYHBHoKiO
SccDipQwVMgA1LRSHkkDoMU35m4XGfegNntjJ61JG6YGRjB5qWMUAnA6GrAtLh18xUkZMZz
g4qHcSRx09q2LTV57e18gquzaVHvmom5JaFRtfUji0K9mZQgXzGjEgjJ5KnvUn/CP3y28k7
qqKi7iCetINTu4kRY7hkKDYrDrt9Kh+13DfemZgc8FuKxXtO5peBu2Wl/2hpdp5kgSJt6hv
7rCiptA1LT49AuLHUJNg370IHP4GiuKbqKTSPRoOnyK59NSRIJVC8ZAzuHOMU54mYKIjjPy
kg4pG3Dbg5C4ONvtUMtxCsgDoTuPXoM14cVoep1LVxb+SFUqHUp0BHX8a47xNPoWnSafqvi
XRn1TR7SbfeRxRo7SKqkpEc4+Rn2556Cun+0me7EbzgZGNuOAcdOaqaa8MFppGsQ2mh6l4i
1fUHMFrrE8ai206OXymaBHwpkOCSepzx0rtwcHUqprSxzYqahTt3OKj8SaHrfjLRtX0P4e3
fhm/1BWXUdhBtJbcIfLdSON+cZxjpivTIJmAGVIQkKxJyfY8Vj6tEfDXjrX9NksJYdDv79Z
NOu4Yh9l3yLkxhhwp3K2FHrV8Ne2zCQMhhz07DP0oxjftfeQYVRVP3WWp7R3IKShigJKnn9
O9UGkuCzOW2ORxGwzgDp06ZrcdHMTvtDu6+YNvb8az4rVdiyJtaRzk5bqfpXFudlhkDNIgQ
kDeo4wPxzXFePLVZLezklcRpyCP7wHrXfKuJmWRQjFQMA5b3HFch41iVtIilldiokKBcdR6
1pT0mmZ1NYnBRyrCI5redUkQgBRSeI/EN7rkkcFxDCEg/eZPzbvz/lUAQlhuTCE9QefbOao
XiFEeePjBxhM/h+NdsnpY49ShNLI0O7YY03ZzGANp9hU0aM8GHmZgTnPUk/41DvMkT7XZ5C
cgKOvHrVN9Qe3CRiMtIDuJU8+wIo5brQm5oTqy27Rg53HJGOT6VXYJmMq5ZgpwvUsffNQtc
zuWkeTkDAjxhvwoco8B8x/KBHGeWz9fQU0mg32BWhlAymMYyG4zU9rIY4lMuwEElQOo+tYz
ajGlyo5YqnLZzn3qKLVmTKzDPHJzx+Fb+zdgUJX2PetMKXem28y3DTxhBhBlUyMZBFazWxl
Te80ccQc5j2/OOmP/AK1cV4E1DSZvD9tAL1Xm3NvgZwGz2NdtP5Nus0QjZQ+AN56EAYryKi
cZNHZHVajY7eCZk8+N0kK8BwQNw7j/ABNVmlWK5ULHnygM7weB3z61ZkErokzXDRuwJL5OB
kY6enemiATNHGZXxIQu5MfMP6A9ay66mluxWiczOMwpHuTeJSuABnjHp1qpPYu8qvIP3CnG
AOR6E+ufSthlNvPHawxLw20ksDnPfPvTXMyvHtBUsmGDtkHB/wAanVbDsmtTEnsY4kci6BZ
nKqgXkZqTEieZ5SfK5wdq4YYGMn8q0Z9ksIcIF7HnhOK5fUvF9vBCLa3jZ5o+Awbqe+fWrj
GU9IkS5YatmtE5ASGQs8gyxaTgHPSnm+W1R/tlx5QQnKYAB/Eda8+n16+l+aKURAnp1/Cs2
51QPII7i5kYDgbhmuuGFk9zmeIS2O6utf0tYU8uR5g2QTnbjmsC88TXiS4s1EZU43YyMYxm
uW+0uEZSnLEsG9qryXdy0Owj5uc7OhHvXXHDRTOeVZs0ZJ/NuCZ52kjc53P0B/rUMt5Ytbs
0rb2HyqM7fofasclQwQtKzdOTu2/hTJCzN5YGAVxjOd3pzXXGK2OdybJP7S8uIeWzeWDtOe
R+B9e9RSahIVZ0AUjkeprPYMrCQrtPQ56GnpMHTY5Oe2e1bqJi5Ma1yxD+cd3fbzUE17IzK
oY54yM0yV/lbIySeq9KhkAKb14xgc8GtLXFcnSWNYZGcknPHPfvWOw3yM2WIJ71dnI8gg/K
TVUDAxk/StIKxEncchI+XGaePXOAPWm7s9KNzevtmrsQXY1/dYILHsPSjBjYqygHvz0plsx
DAEd+vtV2UW6owcbj7Cs3oxkBlyv7rHoc0xnDMoY49TSPNET8qDjt6UwlWb5eM9aaQiTzst
uAC+wqWNmdXYtnA796hihLnggYqxIYY4yEO5NvUnGTSYzN6ZHXJ4NCk8jcOnWp44TLyx2KB
yTUt5ZGzuBEWWRWQOrr0wau62JKqA8jjFBDk8qaFGRyvrTwOAf5UMFYjKju2CT6UmG3AE1L
IehBzULKccmi4gKDvxQAMbc7qRgQRzml3dgOopiI3UBsdvegj6nFDn5uaaSAfT6VZI7ftCg
seR0ApE5GD+dM3gINrc5xTkJKnvTAY4IbGKarcHPapHHIcnr61H1Of69aZI37vJ596eCQOu
T6Uh7ikJPfigY8NnI3dPWjfzhTio24Ukn8aaME5/hxSYy7E2fu8n61etZIFYmaMyAdBuxWY
gIXcOB6Vaicl8sRyOaiSuiky49xGznZbhAffOKi3vkgYU9venKisNwO3sBUkiIc4Xt61loj
Qpnf5bfMcZ6CirTRoFznAHr0op8w0j69uZH83aZZQg+Ugc5GBxVOQeYmGjZlY4X2/wAK09q
lEaUKqgKSBk5AHakygO63iGeSwPQDP86+OhfY+lZnrug+6g3Y4OCQfwrg7rwx4GOsSSapmZ
2Uq0M0sknkKcthQM7OSSMY616T5ccgCF2QSEdOAT6e1afwsHjz+27u40eytLfwZqc80015c
Mi3CzKPLyihiWUFMYYLjmvRwdJzk0m16HJiaihFNpP1PONA8B+CLgJqemS3E8llIJdhupCI
37blY8H6jNdw8VwJxJLE3kbQQp745GAO9cnDq3jLV/inctq2sadcrp9xNaPKbB7WfULZRkZ
H3XCkgg5JGDjg13V1HLJjy38sDBCKT8wxWeLThPlbv6muGalDmSsPgdZrXfFkPJnCnjA9Kf
5ZS4HmoGOPlxg4piW8iSHeAMdTnNWjh0GSU2AAnOB+ZrlVjqPMPEXxH1rTfHE3hPwh4KuvE
WpW8InnEJYsoIB4CgnABGT71zPiDV/i1rmnfYv+FNaxagNu3iGVjx/wGu6+EksU/wC2H4ik
hmWVf7II3q2QcCIGvorxn4/8O+AtPS+8RXht4nO1cclj7CvoaOFounGUo62PArYmqqkop6H
wJe6t4k8NOG8W+DdW0iKQhPMngdFP4sACfxrUjv7W5sRe294k0Eg42kcH0I7V90aPr3hj4k
eFJZbeKLVNKukKSQ3CB1cHqCDX5+eP/Ddv4E+LOqeHbDcNJmfz7WN2J8oHPy574II+mKurh
oOPuKwUK0nNRn1I7q+SAFEkCBjk7SQQD6VnyakImM8MfIPcfeHc1DuOfnBXA4K85qvnzEDY
AfOeelc8YJHsKjDqTm9uZZQDMWIPzYHQY/SlM1u7F2ZpFHqcZFVChXaUOcckZx+dJl+XlAI
JyB/dq+RG6ko6JD9hLF9+I84AA6H0NEYJLADdjOSOalQNJNgksFwcgf5zTrSxucSSqNpJyN
3pV3tuc8rXI1Z4MTBzGqjzC4Hpz/SvRvDfi34pXukRXtr8P9S1/TpFPkTx28hU4OCQyqQeQ
a4C7j2aXcc8FDkEd/avt/4ATSRfsvaDNC5R0t7kqR2IlkrWNGnVi3NXPPxdWdJpQe5872Px
QtotRvtP8SaFqGgaraBUaxZS5bP3s7gCpwQcGsnUviLqkF3GumW6LADna/Luuc7T26elcPr
N7cXvxU8RXt7cvLcyyszSyHJY8VtaTqVvY3CXt5plrezoR5PnqWA7dAR65zXHVw9KnLSJtR
lVq0ua+p7VaTR3VlbXzQRCOSISMHBWRgf4W9CtM1JrjT9Pe6Egmnit8hV6DnOPwFcXo/jbx
HrWvRadNDbCzwyx28EKqC2OBnIJ6dzVbXviQ8w/s+ztgWKiOYytuzjOSAOhry3h589kdXtE
ld6GHf8AijWL47ROVjBPyqTznqP51kR3LyyNLITwQGA+tV/mWSVEkYDzMcjBH0qWNhtIhIB
ds4zmvUUIxXuo81ybepJLMnmjJI5+7zmsqyHiPXbq8Hh7wtf6vHbOFle0ieXYecZ2g4zj9K
uKGW+w7A5G/OOw7V65+zL4/wDDHgTRPHF74i1FbRJry38qPq0nD/dHfGa66EIu9zmqya2PL
f7G+IphZF+G2thepBtJufT+GoG0P4h7dv8AwrfXBkHpZTf/ABPtX6MeG/E+m+KtEj1jSJ2l
tJPuse9eb/ED47eDfDcOpaKNXlj1hIyqeSu4o3bntXT7OHY5/aT7nw7bX1zdTXEFxavZXVk
wSaGRcOjA4I6cc9QaSRys4ZyEGfmDf0FZllfzXniLWr15C7XUzSvI/LNlifzNWhINpVtxJB
yzfwmsJw5ZNI2jK8dRkUWq6pqj6foej3mrXKJ5jRWsTSMq+uFBPcc+9M1HT/EOhRRzeIPC2
p6ZbTOEE11bvEGbHQFgMnvXuH7KCGP49awuTxo8nP8AwOOtH9sbUL+bV9H0x7qRrOJ/MSEn
5VYqefrXVGMbJHO5Svc+dnIDYDFlXoelI5CoRn6gilETu6knIHB47UydtzYHAHQjjiskaFe
U/uyAeevWoycqDnJocYGCck8il4wBWqRD3FBGfunmlAPGQM5pCCMDqfSlAAPH602FyxGQFP
BweTiplePDfNvBGOetRqvAbllIqNlIPy+n0rIolkBICgAKOhxT1t4mIIOG6Hmqu9uQehp4d
l4osxXLTfZsYjDgY6dcmq8g2ggjPfmpIHRXG7sKJip/iLf56UJa2GVlleM5U8Ec5qxDeFYr
rzlEjSJsXPaq+w7s1EQQ7A8HNaWTIHK3JORntipdxB3Z4/nUAALdDUuCRz19aTQIUOu3ae9
I2CDyPYjvTdpJI7e9KUO3GeO1ICNsBc55pFPGeadjIA/WkPC88jHSqBkTZJz6+vamleeTUn
/AvwAoP4epqiCD7xOBwRmnRk7ScnHtSHgA4PBzxxT9gB3dj6VQhGHyE5OaaO5OR71KFJHGe
O9RlDuwOaEAzaTzk9aUjgcGneXkfLxSkYHLGi4EbDJAxxShB3GB6U7cTz0A9qTdxjjikMeo
IUkZIqaMbSDg5PX0qGNs/d59KnUqRyRxxgUmhl+H7pxnA6YFSjGAWBUH2plo6rwQM9QTVkB
Cr5+91571yvRm1kVXKn3/AJUVHMCq5DZUdqKdhp2PsGEbIo1LLJJgAFlyB6VfRXVDgvuADF
jwCfTFUI3ZrqRWiZDtXblwCVx0I9zV9SrBXjZmwBhc5wOpwK+SUrn0thHs4f3UpYMUO8DHA
981yepeE9AtPAviDx/d6R4g1h5dTktYbDRr6S3SFEYI0pCZ5LAknGOnvXWqqom1nG0joR6/
yrn7fw98VWsr7xJ8MvET2dmmqNANIJVkuHX5ZpyZCqqNwxtHUgmvXwDvJ+h52N+FGH4c0bw
1pt34a8U2mv6lrWm6w0ttp41G5d7jT51U+ZC652sMAjcAD6jnNdb4k8SQaJZRySsQGOIlQY
Zz+PauZsbDxrq/xEs7/wCJl79n1DTkkez0wWQtUJPDyrj5ZD0yVJrnvicxk161CzM6CDJJO
AOelY42zq6HTgF7lmXLr4mandSGS0hjtQv3htDEiuO1XxJq17JLK+oSyLJ1Ic4A9hVHcIoV
k2thvlzjGPrWfJLnduZVyeornpqNz0503b3T0f8AZnkMn7SGqOXL7tIkOT9Y67X9sBFfw1p
pb+FwR7c1w/7Me3/hozVCnQ6TL/OOu7/a9APhmw4z8y/+hV9ND4InyFdfvZerNb9jwufg3q
KuxITVpVUH+EbEOPzNeE/tH4j+NcRReRwT+P8A9evdv2PP+SP6r/2F5P8A0WleB/tF3EVx8
bvLjIYo2G/OtZbmcPiXyOAdiqFjhWAwBn8yKgWVzkbV+Y/d71bjdRJ+9QMoP3ZD2/CrupTW
Ueiyy2yLE6oWBxyT04NeW5WaVtz6KpUcVc597maS7TTbCymvL2Q7fs8Cl2J9AByT9K0rvSP
FmiWou9c8FaxY2gXBlntJFTHuSuP1r7G/Zw8EaL4K+D1v42vreM6vrERvJ7uRQXjhydiKew
wMn1Jr0rwd8RvDXxEGo22jP9ritSYp1cAqc9iD2PvXoeyglys8WWKqybaZ+e+m3MExS6sWj
8oYXDHBH1rT+0xyqxmOxkOSpBww7fQVpfFXw5p/hH453tjo1slnp2oHzVtlHyREn5lX0GRk
Dtms6REx/DMj8YYHKg815demoSR34ecqkbsq6laL/Yt5KQsf7tm8tT09K+zvgDG8v7Luhxo
Ms0FyoHr+9evi/UInTR7lYpB5YQthhgnivtr9nN0T9nLw1IxwqpOT9POeu3Cu8HqceM0kj4
38T+CfG2l/EHXrhfBuq30CSndLDaSMgGA2QwBBrCstRhvgwCuk0PDxMPmGOv8AhX6E+G/il
4Z8VeKb3w5o9y015ZZ80dgAcZr5K/ac0my0b4wWeuWdulq98Nl0IlCiRhj5yB3IPPritqlO
M/UWHxM6T5eh5/HtJikU7ueUx2prwQT3DSGP5wcYAwPpSxKuzf8AcXJGT3Hr7U+BXcENgBV
J5OM/jXlN22PonTVRWkV7xHjkdlJZTgghScH1pglYweZErNGD94L19uK0oyzER+aEUAnb1x
k/rV2xvBbucRh4TwQeeKftNLWOOtg3vBnPRo7uFMUinn+Eke4qhqfhmNobzUorWeNo1LsFH
yZxyfavXNDutHur1cxKVVcEFsEdvxqbxE8K+B9ZAI8r7LJtk28scHA4qoYhxkkjz54eVnzH
0F+zSqj9nLw+QAMm5Jx3/fPXxh8UNOOpfG7VbOIMWmcscdeM5/lX2h+zT/ybj4e/7eP/AEc
9fJ3ief7P+0tczYOVMnTqcq1evJ8qbPNSu0jjV8MX2noywWkqsxA3tgk96tHw/qMgXMKKSC
xUHn8a9LaffeGUgyhTzGowF9ad9p32Y2WwMznPmFMleeMnt9K8z28mdLpytoXf2U7eW0+Pe
sW84/eJpEmf++4zWz+1romrX3iDSrqz0+4ukeRYUEMZdmfaTgADJ4FR/s5En9prxESoU/2S
2QOmd0Wa+mPGHxH8KeCtQsrbXblYrm6fbCMDOTx+Femnomzls9j84ruPU9OvIbHXNNutGkk
OVF5A0Wff5gDip7zR7ixs/tEjKyHptOa+4v2idKsvEfwUu3uLVJHiX7RbSuvzwuBkEHqMjg
+oNfGOni61T4dm4KiRoT5ZdiOAvT9Kym1HVDXO9Ece+S27JPvTra3vr6+jsNO0+4v7yUErD
boXdgBk4UAk8CmOAH68eor1b9mw/wDGSnhwgn/VXP8A6Iet0hM841DQfE+lWbXup+GNTsbV
SA01xavGiknAyxAFTQ+GfGE0EU0Pg7WZopFDI6WUrBgeQQQvINfWH7X2p36eD7TS1uXWymZ
ZJIgcB2B4J9cV67BqF5pf7PGk3tlcNDcRaHbFJF6qfJXkUXVr2FqfnRbSFhIskTRSxMUeNx
ypHUe1SboxgbSxPrSJI8t/qcrvvlknZ2ZuSxLEk/nTF4JfGSKyktS09BZCzTwWtpZSXF1O+
yOGJSzMfQAZJP0qW60PxRaW8lzd+FNWtreIbnlltJFVB6klcCuj+GDf8X68CEE5/tWD/wBC
r9EfGPirQfCegyaj4kmRbHO1lkXcG9sHrVpJJXJbdz8wXjvrKSGG+065sTOu+MzxMm9fUZA
yPcU5ic7u54rv/jb42j8dfEyHV4Lxrmzji8q3yMBE3E4FefuwOSPwpNDV7ajJJhFHuYZ7AD
rmtA+HPFJXzD4U1fBGc/Y5cAY/3aybn7kfpvFfqlNqtno3hWLUtRmEdrDbI0jE8AbRVKyRJ
+XAs9TSw/tGTR74WX/Pz5DiP/vrGP1p9ra6nqCPJpmj398icM8EDyAfXaDX6X+F/FPhfx54
fn/sdYrvSwDA8TIPLI6FdvTHtWdpPjLwLo+vxfD/AEEW9ncQLtSztUCKgHsKLoeux+ayvul
aIo0UiZDI4IYH3qRvlGDwa+mv2t/Dmm2+q6X4ms7KG2vWPlXMkaAGdT91mx1IIxn0NfNEiA
rleQeal2GiMcgcc0w4jXeTinEYwMZ9xXovwO8B2vxF+Ltpo+qIX0mxia9u0HHmKuMIfZmIB
9s00gZ5/b2GpXsDT2Gj3t1COskMDOox7gYqpn52jIKOOCjDBFfpzd+LfCfhPUbDwuHgsJZg
Et7SBAij0AUV4N+1d4O0abw9aeKrLTorbVYGHmzRIFM8Z4w+OpBwQevWnoyLM+PQjMSC3Xo
KdEodSh4apY1Dosu7npzzTF2xTEYIz0p3CxYtbW6vrk29jYT3UqruZYIy5A9cAVafQtXhdR
caPewl22r5kDruPoMjmvdv2SDj4wa2RgZ0lun/AF0Svq/xP418LeG9RsbXXLmNbqZ8W6uoJ
DHjIz09KLpaWCx+Z17YXVjL5N5bTWsg/gmQofyIqoUII9q++v2idD07X/hPNeSWUT3UA8+2
uCg8xCBnGeuCMgivgwYaIFR7c0XXQLFQsQvt1570nB7gjHSppEXHT2pgTA44NO4ChcE84yK
lGRgYzTVU9M9uakBIAGKANCzx5gBTflcYqxHE1zOFiBYngAVVtgPNhy/lgsMsOorrFure1G
21XG04MnUtXDUk09Dpgk1qYtzol9Ha+cYwVPQA0Vo32t3MxijjYkfeBIB/QUVlzVFvY3SpW
1ufVcNtGqRxBNxaPc8wAAJ9BSvJaxOUlJU7QVIQ5U+gz2qESQxRHyJ2IVABjJyMdRS7QzlW
Y5ViVwecdxivmEz6AsxpCGX7MuWHVpCM/jXkOvz+Jr65j8D33jjT9F0s38k8OjTtJYyXKvK
WUrc7Sj5LZHIxnB6V7NZ2ds0mGHJG4oOprjNL+I/hvwb4ou9O1b4fnxFqV1dOP7QsvKvJiC
x8uMR8sm1cDaO4Jr1sufvtHn45e4mZcXgLUdJ8TaPaa7qHiWx8iY3NlY6pcrc287qp3eVIp
IOFPIyCR2xVD4mWcmbO/JUKztFtHGAef0plvr2neLvjdb6vZeIPEOtGETb7XUrM2y6OdpAQ
AHBP8OCoPvW98TLQSeEBK3MkMqnnjANLGJqolc0wLvG55AURYg7NkdOueaoyJu3NyufbpU8
0xaFWRRgnjPXiq73QySA25hyO1c8Uz3HZaHo/7MS7f2h9R5B/4lEvI+sdfWvjTwB4Z8f6Q2
l+JbR7i3bbgxyGN1IORhhyK+Sv2ZC3/DROoZGM6RKQMY7x17/8Y/GOqeFbvQhYXCwxXF5BF
MXHGx5VQ/oa+lp/BH0PisRrWn6s6G307wZ8FPhrdRaTbGw0q133DB3MjySHqSx5JOAK/PDx
Fr8/i/4i3uuTcq8jP/ujPFffHx40Y6t8I9RtNzHy0JyO5A4r899DaI6e0bIFdpOXJp1JWi2
ysJS9pVUfn9xq7FLKV+cE9ACM49Kr60Y4tIuIycF8FOM5XNWSFSURW8rbwQQDUGuFjo0u4A
bcEbelccH7yPcrxfs56dD7709QP2YNIVRgf2BbjA4/5ZLXkX7Haqt58QVAwBc24/WSvXtPx
/wzBpHP/MAt/wD0UteQ/seZF/8AELj/AJebf+ctej1Z8weWftHyOnxvhKts2tw3p8wrkZr+
3WAxxHeoYNvbjJrq/wBpEBvjaFwSS2No/i5FebtFGDEkrMuB/qyOv41xYiCk4tnrYBJqVzQ
1XUnn0m4UuDuUjaMcAe9favwBP/GLOin/AKd7r/0bJXwvfMwtbgD5dy4IYDnjrX3N8Af+TW
dFz/zwuv8A0a9aUIpQdjLHq1RLyPJP2bFVf2kPGIUYAsJOP+2qVk/tdNjxnpq+4P6Vrfs3n
/jJPxjz/wAw+T/0bHWP+14f+Kx00j2/lXU90eceTpKQCpb5c59v/rU3zSmOQMEnnkfjWOb1
RgZwCcnnion1Ik4U5PQjtXl+ybZ9ZKtCKVzoRfKUGEVFYEYz+opq3qYf5gMdG6EjFcx5zMw
27gfU9AKTezSDcxbjPHan9XMJY5J6I7LTtWMUxeGXEy4IY9OPT+Vei+IJXvfh3qGorP5Ils
nIjwCCCOefc14rbXAhYsVHTaQelelw3gufhPqDrOYlFtMgST5t2BkYHb0rnnS5ZJruZVMQ6
q97sfUn7NH/ACbj4e+tz/6OevlDxHGZv2mriMEA5kPLbeit3r6u/ZnOf2cPDx97n/0c9fJf
ityn7Sd0wGTl+AcfwtXr1fhl6M8On8a9TskkH2+QzHzWRtyqDgEnO4mg3tvFM437YZcggY4
7cjtVBJImnErqNka4wTkk9hmpPtA+zSShFYOytlRz1/SvDS7nrOWmh0f7OL+Z+014icrtzp
L8f8Cipn7WoH/Cb6K/fci/hT/2dGLftOeImPU6S/8A6FFTf2tTjxpo3++le7T2j6HjT3Z9A
fG3j4NXxAHESjH/AAGviDwgzP8ADPUIo5hvSaRvKYYBBQZwe5r7f+NvPwav/wDrkv8A6DXx
D8P0m/4RO9ZZCsLSMsikZyMAZX35/Wsa/wAHzRtQ+P5M4Xk8D9a9X/ZtBH7SnhvP/PK5/wD
RL15xfQPbXUsUkJjdGIKt25716R+zjj/hpnw5gYHlXH/oh66ISuZzjZnsP7YX/IE078P517
DNj/hmvTf+wFbf+ilrx79sM/8AEk04fT+devzH/jGrTP8AsBW3/opaPsmZ+eETbL6/JJA81
v5mkLkHqfSmxqWvL/2lbjt1NNZtrEdxSauxrY6/4WYPx28Ckjn+1YP/AEKvrH9q5Q/wyTJP
yuWH6V8mfCr/AJLr4GPrqsH/AKFX1p+1X/yTNc9Nx/pVNbCPhaKBz5UrtlFGVUdqss2eo6U
2Fv8ARkA9PSlJGcdqT3KS0Irknahx/GK/Rv4sDf8ABG6Xs1rGDz/sivziuMhU7gOK/R34r/
N8FLjr/wAe0Z/8dFN7E9Tz79kHH/CptbPf+1n/APRSVwHhdcftu2OQcu05JPf90/8AhXffs
g/8kl1vnP8AxNn/APRSVwXhg/8AGbmng/3p/wD0VJR1A6P9r1iPD+nccEg/rXyQjE26nnG0
da+tv2vt39g6dj1H86+S0Rfs6OWx8o/Go6FIizzjFfRv7HYU/EjxUxGSNNQA/wDbUV86lV3
5B5PvWx4X8b+JPAV3qk/h25W2k1OAW8kwHzIobdwexzVR1RLPpP4sJn9qPwQ+TuOqW4/DcK
7j9qQlfhi4GOSwrgfhR8JPHfjLXdF+IPj69lsIbK4jvbVJstc3O3BXKnhEPByeT6V3v7UvP
wub6mh9EB8IxuwhGAfWlZy4DHqvH1qzaqwtEORyDQ6DGG6+tF9Qse//ALIr7vi5rHvpLf8A
oxK2P2oCR8RNFkyciSMD8xWJ+yINvxf1dc/8wh//AEZHW3+1DgePdFPfzY/6U/tC6Hu3xu4
+E18VGMJ/7LX52wE+USOPmxX6JfG7n4SX3+4P/Qa/O21P7vk9zUoYZIYjAzSkAkDHPenn1A
6+1N6t0BFCYCgBVz1IOMU5hkc9cdu1KF6HP6UuCWA6elFwQvCxrjr1zW5Y36RAeYpcHA9sV
ioowc5zineYyqCDuHv2rGcVI2i7G/qNsbOVby3bEfBDA8A0VizXk23b5m4AdM8UVlydzVNM
+x7XbJ8yuisAAUVs84q19lkaSN5fLIxkFc847/8A1qzY/shTaFMbPyFIOSQK2bd1ECLnlE6
E/wCc18pFaH0dx0UbvMVXzMLx161iWHxFn8AaTYeENWgj8PvYzrt1ZLJrq2u4S5J3svzRSE
E5J6HnpW8tzI06+Wu0HB9c8/zrlF+G974v8K+CNV0mLTHhuLlm8Ru0vlXl0jTHzFaQHn5cq
0Z6dulezl6d3Y83HNcqujN1PxFLqXx8k1MeJ9IudImL2dn/AGcIzJNlS3lT7Tu3KQSGZfoe
1anjgR3Xg+/jILRtHuBU5wRyDWRofhLw54R16bRtW8PWmn6pa30yafcSwsizQsxMRjlIwx2
sBjdniu51SCO40q4hktkDSRMrFT9/isca71OxrhFaGh8pea5j2ueM4IHY1HM5ChduO2SKkn
CJNPGCQY2Iwc8EGqszbvlUYOe9KKR7N3Y9Q/ZmuPK/aF1B5Dn/AIlEo/WOu+/au1QJ4c0+e
A4eN0cY9VcEfyryX4CXYtPjnqDhsf8AEqkH/oFdL+0nqq33h6zjDZ+YA9+9fQQ+GJ8hiP4s
35s+ovEGoQa98MmlADC7sY5xg5zlA39a/N+G3+za7qWniMM0V0ygH03EV9leAPE41D4L+HD
LJ8zaasDZPdBs/pXyPrqLa/EnWosKok3OoPHPB4oqK8ZFYWXJWixwBinVWjCsMgA9apavIr
6VOOVYYypPvU5lK3AW5kxIQAB1xWbqjBrCX1OOPxrhpR95H0OJqc1GXoz9AtNvov8AhmbR4
s8/2Dbjj/rmK8l/ZEuUgv8A4gljjNxAR+cldDpOsC7+BGiWls29n0aGMAdyEA/pXAfs5Nd6
Nc+O/tcMsGLqFDvBA3AyZH6j869Pqz5SxyH7Qcqz/HS3YEKvmDJbp94Vy2qPozb45mWZkXC
umQT9O3NP+NmqrffFSSWNsmI8kH3rgXvZJGYnIJ4zWM6blY68PKMbtsv3TqbWT5snaQCfSv
uX4C3kcf7L2ixt18i6/wDRr18CyXBZHGcjHevsT4PaqYP2fNGtg2CY7gAfWV6uMeWLJxFRV
ZKxzf7OlykX7SPjCRuh0+T/ANGx1kftcXCz+LNOZDxgfypvwVivdK+PHiyS5t5IsWDFmYED
DOhHPvXMftH6qmoeK7JEfcUXJ9uK06o5WtDyPcSBnoKFf8agFyuQACxx6daeiSZG5RGPUmp
atubKTexOZOOc5PFOEh3dfxFVsgYGDx3pwYE9ecVLRafctbmOTnke/Jr0bQL6E/CnW4mdWm
ihlRV2bsBh/nmvMkkGMEZrqfDc6nwx4ktTL5bLbNIuTjPGCPfPFc9WN4ryaNIys/vPtL9my
+jh/Zz8PI3Xdc9/+mzV8qeKpFf9o+4fGVLP3/2Wr3L4HawLP4EaFEzYw9x3/wCmrV886xc+
b8eppmJwWcZH+6a6Knwy9GcsFaSZ29w+JSqhApOdq4ByPbvxUl05hswkRjR2U71z36rWJ/a
E5upJMSNGvGF+Y8dOasJdPPG1xIFYPggdSoA6AV4/K1udzqp3SOw/Z0uQn7SWuu42n+x2BH
uDFTf2sbqObxhozKejpWF8Ebr7H8ftdlIZM6W4wx56x1U/aM1Jb3xRpZ3dGU9a9qH2Tzmup
9TfGq+if4PX6Dr5S/8AoNfG/wAMJmXw/Okau2JZGYjovyrj8c19GfFvWw3w1vYA5yYl6H/Z
r51+FUbyeHpwjhQs0mRv2kkqAPwrmxP8J3OjDr94jk/EWE165VADubOWyTk9cnvXcfs6usX
7Sfh1zyBFcDj/AK4vXK+NURPETkqBvRZGYcZPT+nWtX4H3S2fx60GZnC4jmA57mJuK1ou8E
/IVZe9Y9z/AGvLqOfQ9O2n/Oa9dlvY/wDhm/TYujf2FbD/AMhLXz/+0jNcar4fhuYEaSG2x
5jKM7cnHNej32rNb/BHT7STKONHt1KtwR+7WtPsmFj4sjkKahetjI81uD9TUrPG5+cc9Tg1
RibddXLHvIf5mrkkWCWX68UT0Y46o6n4YSKnx08DsPujVIP/AEOvq39qa7jl+GoVTyGP8xX
yL8PmaD4w+DpXJGNRhbr/ALVfQ/7ROrLdeBvJDA4c9/pT7E23Z8rxN/oseDzjvSkjg9/5VD
AzfZY/YZp+7PTtR1GiO4PyR5P8Yr9F/inexP8ABm4jH/PrH/6CK/OK5Y7BzwHAr7i+JGteZ
8MJod/P2aPjP+yKctkJdSH9ke6jh+E+thsZ/tZ//RSVwfhieNf22NPkJ4LT8/8AbKSrv7NW
qiz+GOrgtgHVGPX/AKZrXIeHNQH/AA1pYXG7o0w/8hvR1Y7bHov7W9yk+hads9QP1r5QSRf
s8XPRRX0F+0rqn23SbJA2RuxwfevnRGAgjz6CpS0FsyfeobB59q9n/Zr8Fab4v+J15rOuQL
cWGgRrOkDjKyTM2I9w7gYLY9QK8TBG7OR9a9//AGX9RWyuvGILAFltzj2BensmC1dj3Xxv8
bjoHxM0bwXptp581/cRwPITgKXYAfzrL/abukk+F7IWBYEgn3rxTxw9y/7RnhXUFjYpNqUQ
RgM7sOuf0rvP2hNWFz4Dlh3dHal2C258lxTOIFAbIHpTWY7s9T785qKLHkrlsDntTiQT2xi
tLWJufQP7JU6xfF/VWc8HSJP/AEZHW3+1BcRyeN9FdG48yP8ApXD/ALNd39k+KepSZPOlyD
/x9K0f2hNRF34q0qTIOHTmpfxDS0Ppz403cUnwmvkBydg/9Br887fBTknG6vtX4tayJPh1e
w7wT5Y4z/s18T2rH7PnOBuqEN6MssBjHGKML1zxTPN+Uj8cUK+eBinYB4JJJAz6GpMFefyp
gI5/OlEqeYAV3D0z2pMEWY0G3Knk8VGMDK7cEHqe1WGu7dyFgsyhbjLSEn8KgFy8TFPLXOf
vEVnqzVaDGiZvlVSxI44opZLu4IID4BH3RRQ4saPtGWKQzQ7UjXCgKT1BxyMVLGhjdWVQg+
6dvO6nxE3iyyvGhaEDd6n3B9fapmfZOJIkR45cBnPUH+lfHwWp9O+4i5cSbRGOcnnOPwrk9
W+GXhrWtR/tG5n1G1knYySJaXjxRbz1YKDgMcDPrXROwjcTXAEcDtnexC4xVDUvGnh62gl+
z3j3csZOFC9fbca6IzlT+FmU1GWkjE0/4aaXbavZeZruuX0NpMJobG5vnlgDg5Vtp/Ou18y
OKZxLMsapk7s9R6V59f8AjrUuFs447bcu5WGWdMd65y4vrm9kNzcXTyy/xBzn/PFTOpOo7y
1JjyQ0ijjfEul3CeJdRW2RmTz2YMDwwPNYR0m9aN3FtKA3PzdPzr0ZoyA7zRhlYBkbf1qB0
AQKJB5RO4FsAhvSrjVaVi3WlsefeC/EFt4N+J99faxIYI/sLR5UZJLBSMflSfErx3pniqyt
4dPaVvLOW8xdorU1zwbpGtXpvJLiSCcKFcxkEPj1B9qzV+G2jCDz31S4baQSCBtbnpwM17d
PG0eRcz1XkeJVoVJSbXU2fAfxO0fw/wDD2z0nUZphPBLIAqJu+UtkfzNcBr+pW+v+O1vNLZ
8XDBRvG05zW/P4A0prguktxAhyWiRw2we2RVjTPB2labqdteQ3T3LxvvRXIwMdDx15rSWMo
tNp6kxoVU15GOPDerOTIUTcASGDjqOo+tOk8LatPbyR7Y852lievFeitKi20xaL93GcEBR1
P92qzj7Pv+0viEkyu4bgegrzFip3PUk21buZfhD4qt4c0OHw9rcEqnTyYkKjkLnIBHtXT6h
8d9N/s1orT7RPJjKps2jPqTXn/iCHwvdTs93O005AXfAfmHHf1/GuNfTrTzCIRNtBx87D+l
ezSrRqRu00ePOlKLsmXLaC98Wa/dahdTbULF5Zn6LnoKLrT7C2Ug6iJX5+WNc8/WolQpCY1
3CL+7nANU5wBINpwDzV+9KV72QvdjHa7K7kBGGcY6V7B4Z+KeleGfhnpGkjzZ7yEyb41HAB
cnk/jXkEoBbJ4BHbvVdYNzYBI5710aNamDbT0PolfjvpI0zyyZ1YjmNY+T7ZrxLxHrtz4r8
SyajcKVDnIUn7q9qx1tVP3mNTI0UKsqrn1Pc0rJbDvf4iyESIjagXPQikJXBLtznPNVmuN5
zjGBjijexAB9c80uTuW6vYR3y2V6Y60RHE2f7w703GQQoPXnJqMjEikZBzirsZ8zvcuhh1B
H4Vr6HdGJNXgKhvPsJBz3wM1jAHgj8fetPQJIU8R2YukDQSkxOp7qwIPT61zyXus3u9D1Dw
R8SdC8O/DjStIvLuRbmJpSURCcAuSK4Oxv4tW+Kkd9DkxTO5BOQT8prSuPh9pCybbe/vd27
/AFexW2qenPGaY2kaV4PuoL+K5lvLglkVXAHB7gCodaEk1Hdj9jO65tjqFiuEvHjgZCWViS
TjAHOTx1qxZQvd3flyu3ksDkR8c4yCR2qhpmtR6tCUjje2aOMmTndvbPYGrkGoyNbSzW7x3
yKAZiw2kc8Aj1FedJSW6OmMIbX0Mrwz4hsvCXxf1y/1WVrdDZtFwM/Mdhx+lc98SPFth4n1
m0uLCZ5I48ZLLtrR13R7DxFqMGpu0lrPOvlyGLDBiDgHnvj+VSD4X6R5E0x1u4fy0PyiIZ3
AdPeu6GJppLmepjPD1LvlWh1fjz4m6Bq+g3OmWd48sroqjCHGcetc/wDDJZ5PDTWylY7aS6
kEz8FsbRwOcis1vhnZx2hu5NXkEaKCUVQzt64HsK2dOlsdB8FytYwSZt5Nwfzfmdz/ABMO3
HbpUV6sKlPlhqXRpzjPmnoZ3xBtjDdWchKsvl7AQOwPFcdo+sSeHfFel6/CpJtJgzAcbl6E
fkTXU+LJ31bQ7bVhKhTICxxnhM5zkH371wzLkbWTcMEYNaYZ2gkyMTrK6PoCH42eHY8ymaQ
seqNDuH5VU8QfF7QtZ0W8i+2ytPNGQFMZFeAvZruOGYCg2YxnzD+VdfKjkuyS2bdLKw4y2a
0VO7nkL9O9Z8cfkghSST1yetXELNETxjHepnrqVDTQ2NMubbSPiPoF9LLtt7e6jmdv7oDc1
2nxP+IGjeItJaz068MzeYT9wgYry+8iEoUsTvHA9cVnm2AON9EErK5Mnq0WYXPkqMipM4xi
okUhQoJwOlSZx14NWxFWYgxHnnf3r3zxp8S9A1Dw1LpttqBlmMKJtVTjIXHWvB1jSRGU5HO
c+9N+ygZ+ZjSsmF2j174XeOdG8MeBr6z1G+EEst8ZEQAkkbFGf0rD0DxTp0PxqtvEUtxssk
MpMhBGAUYD9TXngtQxADH6077GvP7xs9ORTsrhdnpfxS8Z6V4lggi0+6M+xsngjvXn8ZAhU
5H3RVT7EofDOwqwOFKj+GlZWsHW7HcA5x9a6z4deMY/BviW8luc/ZL6Dy3Yc4IOR/UVyXHG
RmleON4wrjGD1FHqK/U+hU+M3hu1lSRJxJKDlXaDJjJ4yCRwfpXI/Eb4gaN4i8OG1s70zSs
2SNpH868fNsrMQHzQlmWOA5x70WQOTZNbrviUVOsALHJyAadFEIowg4x39aHkUNtU5xSbuC
0Ox+F2v6f4b8cX9/qFyttAbF4wxz1LKcfpUfxJ8U2HiLWLOewufOSPbk4Ixz71xctoZ5C4U
x5GDTP7NPOZTx7U9Nwu7WPdfH3xE0HU/D9zp9pqQmmZFAVQSCceteD2r/ucEE80psQFz53P
060KnlLtzu55oSS2BtvcmPKnAxS4Oc9Bikxjtt4596VQeOaQx/zMDy2KaRgkkdKd0woY5z0
p5245yTSYD42AZWAGR0p8wDsWPBFQrx0H41ISWAx1PWoejuaoZJhYzlc8de1FOeP+BCM46G
iobLimfUkXxN0/y9z2M0zPhZCF2Z4xz/jWXc+OtTkkmtrSzjtopshE/iAHoT3rkLEvGpZG8
yN0G1WXcVHUc+maSW4eS4SVmMbj5WJxgkdOPpXy/Iloj2nVk9zeuNQ1K8iEd5dzsEH7oucq
469DWYFaRZHDbyyhtxH3T2xTnjM3lzxhZWKblj38A+h/nUiRKscU0bMQ/B3ZzGf8KjYL3IV
uJ2+Qzb0QjbIB78/j7U2ONipuEcttz/DtA9KsShgEVVRgeAxBGXHUimuzJG6kKsbKGJQd/T
/IpC9Rs81zO0YBibYhyW6DjpjvUJkEflxmJcsfmbdk49cU9Wja3XzG+cvlSgw3HO3jjPbNV
0VomKoyDGSRI33e+MnuPSqSBskaTy0ZXbyxkkDHLD6ioTO7qyxxgZGMY+9Va+vLSwYSSzR+
WowC5yTj2Fc5deLtjt9ghZz2Odqj8PStoUZz2REpqO5t3yXAl3hzmQAMpU/u8diegrNk12y
sbrZPPIzoOMJkEY46dK5W81fVtQlaS6uWVJAFKoSBx0BxVFNvnYYEqepx/jXoU8Jp77OWVf
8AlOju/GF0++LT7WMIwG4yDk+/oKwp7nUdRlVbu5klBPK5wqikSLBaKVWMZO5T/SjcqyoMj
C8kg4zXVClCHwIydSUt2RyxRBx5YIHQ7qYRllCJuIGM9OaR5I03MDyxyR6UzzyZUAGEJ/pW
6izJtDjtC/N8qnJGeeaqXXAR04GckE9DWivEbl4hJkfKW5x9KiugrqCUAYfxKMZNVB2ZMtj
MdSAuRnjrRjBBxxmrDxkRJ9OBUot0KuWyD2roTRja5SboMDJFQ4ySM4Oa2WgVd37sEYyP61
ni33PhQSM847CnGVxSjbUqkAYHf+dP4I9ugFXY7RyNxH3evFTG1dCAw469KbmhKLM3aWbgE
YNDROQSoyB6dq10t407LkDIJ7E9qtx25NuyeX8zfNtPGBWbqWNFTuYKnAHAPfmnqxiuYZif
uOD+tKF3YUgKcfSmyqPJ6kjPen1H9k9MD3l3dFraddwlSIhm2q4x024zjHeofE0VzZa7Zaj
c2xks42wVADAY962NIl0+9sNPvJIkFy8K4ZDtGV6/yrRZtMvL6eFnUbdymJjnf/tY6e2a8f
mcZbbHoqPNHc5/T7iwvfEUd1ZWsjRNC0jKBtJYHn2roPJiuUvV0u3WGcxgyALgk4POP89KL
O1srGVTY2scXmEgSBs5x1XGa1Yf7NS7VIblZpQAzAOFIUevt9amc+yEqXmebSTT2WlCZzcI
0N6FJlPqM4rZutdXS76BrrzDbPiaNoz8oyMdO4+tdbfyWIkhSe2t7mxnIMsiOpAcdBVW8m0
CaF7aRYLiPOUhLBmB7LkDAFJyUmnKJqk4qyZykV/c+ItUuzaxH7IkRb5V28+tc1b6PfX+kX
NzZ3KKgkKvG8m1vYY716HCtnb2F1a293HamY/PEmBhcjhW/Oo4LKytbthZpBBHsyDjcd2CB
wT+taqpyp8qMnFys5M4WVj/AMIOYpgwninwCTyfX8q5rA28da9O16GFNCvfLkjaXPJBB4Jz
gevIrzMZOfr1rsw8rps5aytYjYcE5xxzxSA/LknNPJ+XGOfWmjlME49a6zmIznbxnr1qxCy
rGQRkelQnlTt5xUsWcNzmiS0BPUS5maVx2wMVX9SRUjn5jzyOwqLB/vVSVkS3djgNvSnEbu
h59aQLuPoKkVemMUCIIB97jqaeynjkYNJDllcAH73SrBXI6+30oAiRWDDg/lUwGB93j27U4
ffyxJqRRkkA7RUtjRAImfkkCnCJVAJ/EVKwKEovOOelMZemePx61KGRsV4wOfpTFDE56/Sr
PlkdQcY/SnjavC8E072FYrrb8guSB0wKcSqHK5/OnPuLDJxSrFuxzgGn6gQfPJnnAzUiRIB
nOT79qnCKvGKbtOcBc980XAUD5SwPTtTMsThRgUFGBJdsn0FPBJGOin0qBkWFU9yfrVZ025
Y55rQMSDGM/WjyA4G0Z5xRzBYoorFeTz098VIiAEkVeWxk2l9uAKhMeBjbj2NHMFiLaf7v4
0hRhyeTVnG0rnp696cgDcHnmhsdimcn1/xp8TNuxzyatGNQASMYPUVGYsHeOn86L3GEiYXe
AGPXIPSilGSSM+g9KKxlozeNrHq/h8n+wYZMZQLscn72B6Vegt43d1wUkOdsbYyV/rU3hT/
kUx/vf1q2f+QuP+uo/lXz0370j04L3UypHB5c2xVViRkBRk496licwRupbfGRhx1x6GtG3/
5Ct5UNx/x5S1g3dmlrajBGQzB5Y1T+ExpyOepyeaz7yZI3ll+1RNF/yzY8FSMfN/OpdS/49
Lb/AHv6Vwer/wCq/H/CtaNJT3Jm7I3LrxTZQtKkateSEZ/dnADeua5a/wBf1O+LLuEKNwyr
9PWktajX/GvRhRhHocbqyehmeWxky6s5IyCTkmoZI2ICFHG3vWwPur9aqS/678R/OuuLMG7
kEsEawpn5ieQenFVpCipubLnjGK0J+rfjVeP7kX+//St6cbmc52KHnzMhWMlckZBHWnNE20
nJGe3pV0f64/59Kkn7/wCe1aaJ2RkpNmU0TqQccEZ9aVkJXci4PYelasXST/cP9Kaf6ChO7
GyJoSAASc5/iGM5pJbZXh+QMSO46flWnL9xfwqZ/vxfWsU9TU5gxsAx2fMMDn1qc28rOr4B
AAOAeoq4Pvv9Wqxa/ej/AN010XsrmS10M+cZjgAxwnzD1yelJHGQhdV+UkqPpVyX/VL9DSw
/8e8X+8f5VD7GliCNCWRdp29ScciotkxkUJk5Pc4raP8ArR/1xpkH+qb6VDZaVzHMILxhvv
ScnjirRX9zkZy3GcZqef8A4+G/3BU3a1/3h/OjdIV7OxzJgZJGHIIJBBFNkgk8piVOMVtXP
/H3cf7xqOTp/wAA/pWqYW0Oz8IKr+D7ZngEpSVlULw2fX+VbMloyXlxeRBfPZlQg8GLjI/P
2rF8E/8AIKP/AF2rp5f+QlL9U/ka4Jx99kylaCMmfynjjW2QSSwrmQscBGJ55HU5qpa26CW
O5nVFmAPmOCfnz2xWjJ/yAn/66n/0KnQ9P+ACtLWWhyuV9THvtIVseUAAeSoPBGOfxqL+z5
Y4t0dwkayZwAeXreu/uR/7xrLn/wBdF/uVSvsRdNXK9vBFJjZGkp2bSrDoen5U4adL5DusB
aX+6pOfTGO9Wh9+3+o/nWza/wDIQb/d/rUyRUdThr6JjHNDcKY3iyNrdP0rlvK3E/J17dMV
6Nff6w/V64z/AJbfga6aexUXZtGP5R5wCOaa0TAgFcHFbQ+5+H9arSf8fK/St0UzPMEgB+U
4xxSwxsASRgYrVPQVH/C9AjKEZ3cr7dKQQ56jkVpN0X6mmf40ySosLBiAO9PMJPJBq9/Efx
px+6v0pAZUMTYbA6nAqwEbjAwRVtfu/jTx0b60MCkEfHIJqQRMVzjknpV2PofpT16ipuUZw
gcscZHYVKLYkZx0q+Pvn6VIP6VNx3Mx4mK/dJqAxOTuJI5rdH9Kqv8AxfSmS2Z6wOXzgn6V
OtvI2cDIxWjH99fxq9F/qvwobBGAbXauWHPtSCFyQqLj371sP1WpIe31FK4zH+xsOGBJ9fS
mi0bpsLEHpXT/AMFLH/rD+NJgmc4lpKX+WM46VZisZQR8m09M1vxdG+lTr/rKTTHfUw2i2o
NiNu6H29KovZyuQzL15OB1rq1+8/1pn8EX40lHQTkco2nzDomAeM1GLCZTyvXvXYP98fSmH
7i0ahzHNJZyBTvU89cU17VlGME+ldK3+uT6Uk/b6VNykzjZ7eRWDKGUZorpLz/j2/4HRT3L
Tsf/2Q==
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAEEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAD//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0