%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/604.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Rob Thurman - Kal a Niko 5 - Mrsina</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>20f19428-d8b6-4aa9-befd-eb561dd454ff</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2011</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Mršina</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p>

<p><strong><emphasis>FANTOM Pri</emphasis></strong><strong><emphasis>nt</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>2011</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2010 Robyn Thurman</p>

<p>Translation © Anna Janovská</p>

<p>Cover © Chris McGrath</p>

<p>ISBN 978-80-7398-143-3</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Věnováno mým fanouškům, kteří jsou všichni do jednoho</p>

<p>fantastičtí. A také Kalovi, Nikovi, Robinovi a celé tlupě −</p>

<p>už bylo načase, abyste si udělali prázdniny.</p>

<p><emphasis>Jedeme na výlet!</emphasis>Poděkování</p>

<p>Mé mamince, která mi navrhla, abych si splnila dávný sen a zkusila psát. Pokud se stanu obětí uměleckého darwinismu, může za to ona. Také děkuji veterinářce Lise Powellové za neocenitelnou pomoc při řešení otázek spojených s psími a vlkodlačími nemocemi a za to, že celá léta skvěle léčí mou vlastní smečku; Shannon − nejlepší kamarádce a neoficiální fotografce noci, za niž bych se asi měla stydět… kdybych si něco pamatovala; mé trpělivé redaktorce Anne Sowardsové; vždy neomylné Cam Duftyové, která mi velice chybí; Brianu McKayovi (nindžovi temného umění propagace); Jeffu Thurmanovi z Federal Bureau of Investigation za obvyklé rady ohledně zbraní; jedinečnému týmu pro umění a design Chrise McGratha (uměleckého boha) a Raye Lundgrena; Lucienne Driverové, která mne pokaždé mile překvapí; skvělým a dlouholetým přátelům Michelovi a Saře; a Maře − dál mi posílej knihy. A v neposlední řadě Tashe − udělala jsi mi ze života peklo, ale každá minuta stála za to. Vždycky mi budeš chybět.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.“</p>

<p>− Izaiáš 11:5</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„<emphasis>Blbost</emphasis>.“</p>

<p>− Vlk</p>

<p>1Kal</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" />Před šesti měsíci jsem umřel.</p>

<p>To zní dramaticky, co? Umřel jsem.</p>

<p>Až na to, že jsem neumřel. Ne doopravdy.</p>

<p>Ležel jsem na koberci v našem bytě v kaluži krve tak velké, že by ji žádný čisticí prostředek na koberce nezvládl. Kalnýma a prázdnýma očima jsem zíral na strop. V ruce jsem držel pistoli, ale nebyla mi moc k užitku navzdory tomu, že všude kolem mě ležely mrtvé stvůry. Rád bych si myslel, že jsem jich několik vzal s sebou.</p>

<p>Já jsem to samozřejmě neviděl, ale tak si to představuju… trochu mi pomohlo to, že můj bratr Niko vzal nůž, rozpáral koberec na kousíčky a vyhodil je na chodbu. Navíc už jsem viděl pár mrtvých lidí, a to mi pomohlo zase s vykreslením detailů. Dokázal jsem si to představit docela živě, i když jsem to neviděl.</p>

<p>Jenže Niko ano.</p>

<p>Teď je o šest měsíců později a můj bratr mi pořád ještě nechce říct, jestli jsem se s popisem trefil. Myslím, že kdyby o tom začal mluvit, vzpomínky na iluzi způsobenou hypnózou by opět ožily a nabyly na intenzitě. Věděl jsem, že pro něj to tehdy bylo naprosto skutečné, a dokonce i teď, po půl roce, se na mě občas podívá tak, jako by nevěřil, že jsem opravdu naživu.</p>

<p>Škoda, že na mladší bratry, kteří jsou zároveň poloviční stvůry, se nevztahuje pojistné krytí výdajů za psychiatrickou péči. Když se to tak vezme, pro Nika je to pěkně nefér. Vedle našeho života plného různých „věcí“ vypadají horory jako kreslené pohádky. Ale copak vám někdo dá slevu kvůli démonům?</p>

<p>Ve skutečnosti jsem však neumřel a Niko musel celých šest měsíců každé ráno čelit zaschlé pastě v umyvadle, mokrému ručníku na podlaze, špinavému nádobí na kuchyňské lince a oblečení poházenému od mého pokoje až do koupelny. Proto si myslím, že ošklivé vzpomínky pomalu blednou. Musí to pro něj být obrovská úleva, protože si ani nestěžuje na moje lajdáctví. Prostě vždycky umyje umyvadlo, pověsí ručník, opláchne nádobí, hodí mi oblečení zpátky do pokoje a zavře za ním dveře. Pro něj je to úleva, ale mně to trochu nahání strach, protože tohle není Nik − rozhodně ne Nik ve formě.</p>

<p>Niko mě vychoval a celou dobu mě sekýroval. No dobře, trochu přeháním, ale ne moc. Seber si oblečení, udělej si úkoly, přestaň si na ruku psát taháky, sněz tu zeleninu, přestaň se snažit přes rušený signál koukat na porno. Teď už je mi přes dvacet, takže je to trochu jiné. Uběhni osm ranních kilometrů. Odpoledne dvě hodiny trénuj. V <emphasis>Přehledu mytologických stvoření</emphasis> si nastuduj, jak s pomocí H zabít F. Přestaň se snažit přes rušený signál koukat na porno.</p>

<p>Některé věci se nemění − a kanály s pornem jsou drahé.</p>

<p>Niko za šest měsíců ušel dlouhou cestu, ačkoliv se po celou tu dobu každou noc vzbudil a šel ke dveřím mého pokoje, aby se ujistil, že to není sen a jsem naživu. Ne, že bych ho při něčem takovém přistihl − to ani nebylo třeba. Věděl jsem to.</p>

<p>Iluze spočívala v tom, že mě bratr viděl mrtvého. Skutečnost je, že kdyby iluze byla pravdivá, bratr by roztrhal celý svět na kousky.</p>

<p>Proto mě nepřekvapovalo, že tam každou noc stál. Vychoval mě a byl se mnou po celý můj život. Znám ho dobře; vím, kde bych stál já, kdyby to bylo naopak. A pak jsem se jednoho rána probudil a věděl jsem, že té noci u mých dveří na hlídce nebyl. Jak jsem to věděl? Úplně stejně. Prostě jsem to věděl.</p>

<p>Potvrdilo se mi to, když jsem vyšel z pokoje. Zíval jsem a protahoval se, když vtom jsem se setkal s jeho zamračeným obličejem. „Za prvé,“ − Niko zvedl prst − „seber si své oblečení. Nejsem tvoje služka. Jak se to pozná? Pokojská tě nedokáže zabít ponožkou. Já ano. Za druhé,“ − zvedl druhý prst − „zubní pasta, ručník, nádobí.“</p>

<p>„To všechno pod bodem dva?“ zamumlal jsem a sehnul se, abych z podlahy zvedl tričko.</p>

<p>„Kdybych to rozdělil, strávili bychom tu celý den. Někteří z nás mají práci,“ odpověděl. „Za třetí, odpojil jsem kabelovku. Jednou si tím zkazíš oči, a pokud bys se stvůrami bojoval s brýlemi jako dna od půllitrů, nemusel bys uspět.“</p>

<p>„Nehledě na to, že bych byl zatraceně sexy.“ Zazubil jsem se a schoval si ponožky pod tričko, jenže možná ne tak nenuceně, jak jsem si myslel. Ponožkami mi vyhrožuje často, to ale neznamená, že hrozbu jednoho dne nesplní.</p>

<p>„Za čtvrté: přestaň mi způsobovat nevolnost tím, co považuješ za pohotovou odpověď.“ Postavil se. Tmavě blond vlasy měl svázané do copu, který mu dosahoval jen několik centimetrů pod ramena − nebylo to až do pasu jako kdysi, ale pomalu se to blížilo. Paže s olivovou pletí měl založené na hrudi a na sobě měl šedé tričko − není to samozřejmě obyčejné tričko, ale utkané z vlny nejlepších nindžovských ovcí, tím jsem si jistý. Ne že by Nik byl vlk v rouše beránčím. Je to šavlozubý tygr v rouše beránčím; Tyranosaurus rex, ovšem takový, který vidí i pohybující se předměty. Já mám polovinu genů stvoření tak zákeřných a zlovolně vražedných, že se jich bál celý nadpřirozený svět, a přece mi bratr, čistokrevný člověk, nakope zadek, kdykoli se mu zachce.</p>

<p>Hurá!</p>

<p>„Žádný číslo pět nebude?“ zeptal jsem se a sebral z podlahy seprané džíny.</p>

<p>Jeho šedé oči stejné barvy jako moje − alespoň to máme od naší whisky milující matky oba − se zúžily. „Za páté: posledních šest měsíců jsi byl to nejotravnější stvoření na světě.“ Šedé oči se zaleskly a přes rty mu přelétlo to, co se dá u Nika považovat za úsměv. „Děkuju.“</p>

<p>Dřív jsem často myslel na to, že by mu možná bylo líp, kdyby pro mě těch šest měsíců opravdu truchlil, kdyby iluze byla skutečná, kdybych doopravdy umřel. Ale teď ne. Mí brutální a vražední příbuzní jsou všichni mrtví − doufejme. Konečně − po tom, co jsme před nimi celý život utíkali. Jsou pryč. Už žádný život na útěku. Už žádný strach z toho, že zabijí všechny, na nichž mi záleží. Už žádná možnost, že mě z tohoto světa odtáhnou někam, kde bude smrt vypadat stejně radostně a vesele jako poník na vašich šestých narozeninách.</p>

<p>Minulost je pryč. Teď mám téměř všechno, o čem jsem si myslel, že nikdy mít nebudu. Mám dvě práce: dělám v baru a pro legraci a peníze nakopávám zadek nadpřirozeným stvůrám. Mám přátele. Já, který jsem byl nejmíň tři čtvrtiny života korunovaný pan Nespolečenský. Dokonce mívám skoro pravidelný sex. Život je tak snesitelný, jak jen může být.</p>

<p>Ne snesitelný. Ve skutečnosti je <emphasis>bezva</emphasis>. Život je bezva, věřte tomu, nebo ne. Jsem teď jiný člověk − tedy jiný hybrid člověka a stvůry. To je jedno. Rozhodně jsem se změnil. Už nejsem mrzutý a nevrlý, věčně naštvaný a cynický. Už nejsem dítě z reklamy na antidepresiva. Už si nemyslím, že mi vesmír jde po krku. Všechno je v pohodě.</p>

<p>To jsem si myslel dneska ráno.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Sráči.“ Nakopl jsem nemrtvého do žeber. Teď už sice bylo po něm, ale kopl jsem do něj znovu. Pravda, nemělo to význam, ale mně to bylo jedno − aspoň mi bylo líp. Nemohl jsem se víc mýlit; vesmír mi <emphasis>jde</emphasis> po krku − jako vždycky. Přijdu pozdě do baru, musel jsem nakopat jeden nadpřirozený zadek, aniž bych za to dostal zaplaceno, a od vlkodlačí přítelkyně s přidanou hodnotou Dalily nejspíš chytnu psí hlístice.</p>

<p>Když už tak mluvíme o vlcích, mířil jsem glockem na vlka nalevo a desert eaglem na toho před sebou. Nemohl jsem uvěřit, že mě napadli v Central Parku… i když byla tma. To je teritorium bažináčů. Jasně, nemrtví jsou hloupí. Vypadají sice jako lidi v rozkladu − přírodní kamufláž − a pobrali asi tolik inteligence jako rváči z prvního stupně základky, ale mají výdrž jako švábi. Jsou to houževnaté mrchy, ale mají dost rozumu na to, aby se vyhýbali bažináčům. Nemrtví jsou o několik příček − sakra, tak o půl žebříku − níž než bažináči.</p>

<p>„Kdo dostal tenhle bezva nápad?“ zavrčel jsem. „Někdo chytrej jako ghúl?“ Znovu jsem kopl do mrtvoly. Nemrtví (ani ghúlové, když o tom hovoříme) nikdy nebyli lidmi − i přes to, co tvrdí mytologie. „Nebo to byl někdo z vás vořechů? Čekal bych, že Klan už bude o mně a mým bráchovi vědět svoje.“ A pokud jde o bažináče − vlk ho nepřemůže, dokáže mu ale utéct.</p>

<p>Klan je vlkodlačí verze mafie − stačí jen líbání prstenu vyměnit za očichávání zadku. Měli jsme s nimi jednu nebo dvě neshody. Na druhou stranu, několik členů Klanu jsme si najali jako bodyguardy. A pak je tu samozřejmě moje příležitostná přítelkyně, ačkoli o tom se moc neví. Někteří alfové si jako sexuální otroky drží inkuby nebo sukuby, jenže pro vlkodlaka ve skutečnosti není nikdo dost dobrý − kromě dalšího vlkodlaka. V tomhle jsou zatraceně ortodoxní, a protože já se narodil jako napůl ovce (člověk) a napůl Ólfi (nečistá noční můra z počátků věků − zkuste to vmáčknout na cedulku se jménem), moc se jim nehodím. A vzhledem k tomu, že vlkodlaci − opakuju, bez ohledu na to, co říká mytologie − se rodí, nevznikají kousnutím, tak nikdy dost dobrý nebudu.</p>

<p>„Víte přece, vy očuchávači koulí, kdo jsem, ne?“ Mávnul jsem glockem na toho nalevo. „Ty. Mluv. Haf, haf. Co si sakra myslíte, že děláte?“</p>

<p>Nejsem tak domýšlivý, abych si myslel, že každý vlk ve městě má doma na stěně mou fotku s velkým srdíčkem. Možná tak v záchodové míse, aby na ni mohli močit. Jenže i když možná všichni nevědí, jak vypadám, rozhodně mě poznají po čichu. Ti mají ale štěstí − jako jedni z mála v mém pachu dokážou rozpoznat ólfí stopu − to umí psi, vlkodlaci a trolové. Ve městě není vlk, který by na první očichání nevěděl, kdo jsem: napůl ólfí stvůra.</p>

<p>Lidi dětem vyprávějí o bubákovi pod postelí, který vás uprostřed noci chytí za nohu a vybafne na vás. Nadpřirozená stvoření mrňatům vykládají o Ólfi. Uprostřed noci vás chytí za nohu, stáhne vás pod postel, jednou rukou s dlouhými drápy vás vykuchá a druhou vám vydloubne oči. Vypadám sice jako člověk, ale vlkovi páchnu jako temnota pod postelí.</p>

<p>Bubák na miliontou; strašidlo pro stvůry. A teď na mě útočí jeden nemrtvý a dva vlci? Nejlepší cesta, jak obskočit poslední nohu. Jenže ať si myslí, co chtějí, není to kvůli mým ólfím genům. Na tohle totiž stačí být nevrlý a dobré zbraně. Nejsem to monstrum, které ve mně cítí. Možná nejsem tak docela člověk, ale taky nejsem zuřící maniakální zabiják.</p>

<p>Zuřivost je příliš namáhavá.</p>

<p>Přitlačil jsem prst na spoušti glocku. „Nic neslyším. Měl jsem dobrou náladu, cítil jsem se v jednotě s podělaným vesmírem, plnej štěstí a radosti a tak dál, a vy jste to všechno zničili. Jestli nechceš, abych ti ukázal svoji dobrou mušku tím, že tě vykastruju, měl bys radši mluvit. Hned.“</p>

<p>Byl to vlk z dobrého chovu − podle toho, co jsem viděl, neměl žádné zvláštnosti jako chlupaté uši, vlčí oči nebo křivou čelist se zuby jako drtič odpadků. Normální člověk (slepý, hluchý a hloupý) by v něm viděl jen jiného člověka − dokud by se neproměnil. Jenže tohle nebyl normální člověk. Mohl se změnit z člověka na zvíře za zatraceně kratší dobu než minutu. Já v tom ale neviděl rozdíl. Mohl na sobě klidně mít tolik oblečení od Abercrombie&amp;Fitch, kolik chtěl, mohl si na hlavě vyrobit falešný rozcuch a na nose mít retro brýle. Mohl na sebe vylít litr Axe; reklamy stejně lžou. Nehonil ho dav nadržených holek a já pod tím vším stejně pořád cítil Vlka.</p>

<p>Vlčí pach je lepší, věřte mi. Můj napůl ólfí čich ani zdaleka nedosahuje kvalit vlčího, ať už jde o vlkodlaka nebo obyčejného vlka. Tahle kolínská mi prostě neseděla − tolik, že jsem kýchl, omylem stiskl spoušť glocku a výhrůžka se rázem změnila ve skutečnost.</p>

<p>Ouvej.</p>

<p>„Sakra,“ zaklel jsem. „Omlouvám se.“ Nebylo mi líto, že jsem ho střelil. Napadl mě − mohl si za to sám. Ale mrzelo mě, že jsem ho střelil do rozkroku. Předtím jsem jen blufoval. Střelil bych ho i tak, ale ať jsem stvůra, nebo ne, jsou věci, které nedělám ani já, když nemusím. Hlava nebo srdce, to jistě − ale mezi nohy? Musíte se vážně snažit, abyste si vysloužili zásah zrovna tam. Soucitně jsem zamrkal, zatímco on se stočil do klubíčka, okamžitě se proměnil v obrovského vlka a začal výt jako o život.</p>

<p>To samozřejmě znamenalo, že jsem jeho kamarádovi musel střelit jednu do mozku. Žádný parťák − žádný <emphasis>dobrý</emphasis> parťák − by něco takového nenechal jen tak.</p>

<p>Zkusil to. Nepovedlo se.</p>

<p>Bezva. Teď jsem v parku s jedním nemrtvým, mrtvým vlkem v lidské podobě, kterému chybí hodný kus hlavy, a dalším, který úpěnlivě volá maminku. Tedy pokud víte, o co jde − pokud jste nečlověk, nadpřirozená bytost nebo stvůra. Říkejte si tomu, jak chcete.</p>

<p>Jenže normálnímu poldovi, který slyšel vyjícího vlka a vydal se do hlubin parku, místo aby se držel u kraje jako obvykle − takovému poldovi bude můj malý problém připadat spíš jako lidské tělo v rozkladu, čerstvá mrtvola a zatraceně velký zmrzačený pes. To je trojka, jaká ze mě může udělat zvráceného vražedného cvoka roku. A co hůř, zvráceného vražedného cvoka roku se dvěma neoprávněně drženými pistolemi vybavenými nelegálními tlumiči, matně černým bojovým nožem, třemi dalšími noži a několika dalšími překvapeními.</p>

<p>Jedna část mého dědictví − lidská, cikánská polovina − mi říkala naprosto jasně, jak mám v takové situaci zareagovat: utéct. Zkušenosti z nadpřirozeného světa mi napovídaly totéž − ale nejdřív bylo potřeba udělat ještě něco. Poklekl jsem k vlkovi, jehož oblečení původně schválně vypadalo nedbale, zato teď bylo dokonale roztrhané drápy a přeměnou. „Nepředpokládám, že bys mi chtěl říct, proč jste mě vy tři přepadli, ty nádhero bez koulí?“ Jedinou odpovědí mi byly čelisti plné pěny a vyceněné zuby. „Jak chceš.“ Pokrčil jsem rameny. „Za kastraci se obyčejně počítá šedesát babek. Ode mě to máš zdarma.“ Pochybuju, že já bych na jeho místě měl náladu na rozmluvy. Chvíli jsem přemýšlel, že ho zbavím utrpení, ale kruci, mohl si za to sám. Pokoušel se mě zabít. On a ta jeho kolínská.</p>

<p>Co je to vůbec za vlka, že se voní kolínskou? Byl div, že se nezmítal v astmatickém záchvatu. Vlci mají rozhodně lepší čich než Ólfi. Tak proč by… do háje. Existuje jediný důvod, proč by se vlk nastříkal něčím tak silným − snažil se zakrýt pach něčeho… nebo <emphasis>někoho</emphasis> jiného, protože neměl čas nebo chuť si dát sprchu. Uhnul jsem se z dosahu chňapajících čelistí a zhluboka nasál.</p>

<p>Dalila.</p>

<p>Moje vlkodlačice s přidanou hodnotou. Minimálně jednou mi zachránila život. A vím jistě, že mi zachránila zdravý rozum tím, že mi poskytovala skoro pravidelný sex. Dalila je neplodná. Když vám trvá skoro do jednadvaceti (víceméně), než se vám podaří najít někoho, s kým byste mohli spát, aniž byste při tom riskovali, že zplodíte děti, které by neměl rád ani kříženec Vetřelce s Predátorem… no, pak dokážete ocenit skutečné přátelství. To ovšem neznamená, že s Dalilou nejsou potíže. Jí je to ale stejně jedno. Dalila je Dalila − exotická, erotická a predátor do morku kostí. To znamená jediné: Dalila se stará jen o sebe. Tečka. A jestli to vy nedokážete, tak to je teda smůla.</p>

<p>Pro vás.</p>

<p>Jo, moje chlupatá kamarádka na píchání. Nikdy jsem si ani na vteřinu nepomyslel, že jsem v tomto ohledu její jediný a jedinečný. Dá se toho o mně říct hodně, ne všechno dobré a taky nejsem extra chytrý, ale naivní? Zažili jste, že vám namol zpitá matka jako sedmiletému plivla k nohám a řekla, že peklo sice existuje, ale vy jste tak ohavná stvůra, že by vás nechtěli ani tam?</p>

<p>Ne? Hm. Mně tedy ano.</p>

<p>Tohle pěkně rychle vyléčilo jakoukoli naivitu. Vím, že Dalila není ani omylem věrná a milující, a už vůbec nečekám hromadu objímajících se plyšových medvídků a stříbrných balonků ve stylu nehynoucí lásky Romea a Julie. Proč by to dělala? Přátelé s přidanou hodnotou tu hodnotu většinou rozdávají všem okolo. Kdybych já nedisponoval spermatem, které by mohlo mít ničivé následky pro celé lidstvo, taky bych měl oči otevřené pro další příležitosti. Jenže asi by nebylo nejlepší navazovat hovor slovy: „Hele, to je bezva kapela. A jsi neplodná?“</p>

<p>Takže tenhle milovník kolínské může být prostě jeden z jejích dalších „přátel“. Velice žárlivý − anebo jestli přišel na to, kdo jsem, tak přímo bigotní. Dalila má vlastní speciální parfém − sice se po něm nekýchá, ale zato překryje můj ólfí pach − jenže nikdo není dokonalý. Možná jednou nebo dvakrát zapomněla postříkat své doupě v opuštěné škole. Je jí úplně jedno, kdo se to dozví mimo Klan, ale uvnitř Klanu si dává pozor. Dalila má ambice a vůbec by jí nepomohlo, kdyby se vědělo, že dává polovičnímu Ólfi.</p>

<p>A poflakovat se tady kolem, to zase nepomůže mně. Poldové po mně půjdou kvůli vykrádání hrobů a vraždě a PETA[1] za týrání zvířat.</p>

<p>Radši bych bral ty poldy.</p>

<p>Ale přes to všechno mi nevadí, jestli je v tom Dalila zapletená. I tak ji mám rád. Prostě… kruci… ji mám rád. Proto, že má ráda ona mě; protože není znechucená mým ólfím pachem ani se ho nebojí. Pro ni jsem prostě chlap… takový, co má po ramena dlouhé černé vlasy, pleť o odstín světlejší než normální člověk, spoustu zbraní a nevymáchanou pusu − jinými slovy, běžný obyvatel New Yorku. A díky tomu, že se tak ke mně chová, rozhodně stojí za to, abych ji měl rád.</p>

<p>Zasunul jsem zbraně do pouzder a popošel do stínu. Neběžel jsem po své běžné trase. Doháněl jsem i zmeškaný běh z dnešního rána. Kdybych to neudělal, Niko by mě donutil utíkat těch osm kilometrů, co jsem vynechal, plus dalších osm navíc, a nejspíš by ještě běžel přede mnou pozadu, otočený ke mně, a posmíval by se mým atletickým schopnostem. Šel jsem běhat do Central Parku jako obvykle, ačkoliv od našeho nového bytu v SoHo to není zrovna blízko, ale jsem tam zvyklý.</p>

<p>Někteří lidé boxují v ringu. Někteří z nás zase běhají v domovském prostředí aligátorů humanoidního tvaru, kteří se rádi válejí v bahně. Cvičení je cvičení, jenže tentokrát jsem si zacvičil trochu jinak. Teď mám kvůli tomu zpoždění − větší než obvykle, a to už je co říct. Kdybych tam čekal na autobus nebo na taxík, ustanovil bych nový rekord.</p>

<p>Za práci v baru moc nedostanu; opravdové peníze vyděláváme tím, že nakopáváme nadpřirozené zadky, alespoň obvykle to tak je. Jenže tohle je bar, kde můžu rozzuřené a zpité lamii useknout hlavu požárnickou sekyrkou a odtáhnout ji do skladu a nikdo z hostů by ani nezvedl obočí. Vlastně by možná začali sázet na to, kdo vyhraje, a ačkoli vědí svoje, nejspíš by si stejně všichni vsadili na lamii.</p>

<p>Hosté v baru mě moc rádi nemají. Nemají rádi moji lidskou polovinu, moji ólfí polovinu s bledou pletí ani sarkastický a pořádně vyzbrojený celek. Je to možná zvláštní, ale mně to nevadí. Ze začátku ano, ale teď to vidím tak, že pokud mě nechcete mít rádi, já vás můžu mít nerad taky, a k tomu s nadšením, jaké by se vám asi nelíbilo. Není to špatná práce a rád bych si ji udržel. Proto jsem to vzal zkratkou − svou vlastní.</p>

<p>Jsou zkratky a zkratky.</p>

<p>Ta moje je laskavost od ólfího taťky… dárce spermatu… otce. Jak byste asi nazvali něco, co zaplatilo vaší matce, aby porodila kříženeckého parchanta? Nevím, jestli ta stvůra byla zklamaná, že vypadám jako člověk, ale nakonec je to stejně jedno. Mám v sobě dost Ólfi, ale nedovolím, aby mě to ovládalo − tedy ne moc. Využívám to.</p>

<p>Jen pevně doufám, že na to nepřijde bratr.</p>

<p>Ta zkratka spočívá v tom, že vytvořím trhlinu v realitě a projdu skrz. Já tomu říkám cestování, Niko tomu říká brány. Ať je to, jak chce, za zlomek vteřiny se tak dá překonat několik kilometrů − nebo třeba celá země − nebo tím můžete projít do jiné dimenze, která vypadá jako peklo.</p>

<p>No, teď vlastně vypadá jako radioaktivní peklo, a to díky mně, Nikovi a jisté tajné organizaci, jež má místo schůzek v utajení přístup k atomovkám, co se vejdou do kufříku. A zednáři si myslí, že jsou něco extra.</p>

<p>Noční vzduch přede mnou rozčíslo šedé světlo − bledé, ošklivé a zvrácené, ale je to nástroj, který mám pod kontrolou a můžu jej využívat. Při pohledu na trhlinu v realitě vyjící vlk dočista ztichl. „Slyšel jsem, že vyráběj skvělý protézy. Zkus to,“ řekl jsem mu a vstoupil do světla.</p>

<p>Vyšel jsem z něj ve skladu přímo za svým šéfem Jišijášem. Nevím, jestli mě slyšel, zahlédl světlo koutkem oka nebo to prostě vycítil, ale náhle se odnikud objevila jeho bílá, zlatě lemovaná křídla, on se otočil a máchl požárnickou sekyrkou. Máme jednu pověšenou v každé místnosti − ne kvůli ohni, ale spíš kvůli sekání hlav.</p>

<p>„Hele, šéfe, zas takový zpoždění nemám!“ vyrazil jsem ze sebe a vrhl se k zemi, abych předešel novému účesu, který by začínal zhruba ve výšce pasu.</p>

<p>„V tomhle zařízení tohle <emphasis>ni</emphasis><emphasis>kdy</emphasis> nedělej,“ zavrčel. „Rozuměl jsi?“</p>

<p>Jišijáš je můj šéf a je to dobrý šéf, což znamená, že mi platí a ještě mě nezabil. Jenže občas dokáže mít náladu mizernou jako Mojžíš, když uviděl zlaté tele a porušování Desatera. Ne, to byl spíš záchvat. Jišijáš dokáže mít náladu jako bůh, když sejmul Sodomu a Gomoru za to, že byly jako Vegas biblických časů, a proměnil Lotovu ženu ve slánku jen za to, že se chtěla podívat. Odkazy na Bibli… Niko mi dělal domácího učitele a dokážu vylovit spoustu docela neobyčejných znalostí, ovšem jen když se mi s tím chce obtěžovat, což je − podle většiny mých známých − dost zřídka. Jenže v tomto případě se to stejně nedalo použít, protože Jišijáš není anděl. Andělé ani démoni neexistují, stejně jako neexistuje nebe ani peklo. To jsou pohádky vzniklé z mýtů, které vznikly z dalších mýtů… a to všechno pochází od prvního jeskynního muže, který odmítl uvěřit, že jeho dítě, žena i matka jsou pryč a je nadobro po nich. Kdo ví, jak to bylo doopravdy? A koho to zajímá? Mě ne.</p>

<p>Jedno však vím jistě: žádní andělé. Jišijáš je peri − u nich zřejmě začal mýtus o andělech… u nich a u řeckých bohů se zlatými křídly. Koneckonců, u Ólfi začal i mýtus o elfech, a pokud pominete stovky jehličkovitých kovových zubů, rudé oči, černé drápy, téměř průhlednou kůži a zuřivou touhu zničit lidstvo, pak myslím, že je to skoro trefa. Špičaté uši sedí.</p>

<p>Díkybohu, že jsem nezdědil špičaté uši. Kdo by chtěl nadosmrti vypadat jako fanoušek <emphasis>Star Treku</emphasis> nebo <emphasis>Pána prstenů?</emphasis></p>

<p>Nepatrné přitlačení sekyrky na krk vrátilo mou pozornost tam, kam patřila. Peri jsou podle knihy o mytologii, jíž mě Niko pravidelně pohlavkuje, napůl andělé a napůl démoni, nebo něco mezi tím. Jinými slovy, vůbec nemám představu, co je Jišijáš zač. Ale to je jedno. Mytologie se vždycky plete… je to jako s tichou poštou. Začnete s nějakým slovem, a než obejde kolem dokola, je z toho něco naprosto jiného. Pokud v mytologii najdete aspoň zrnko pravdy, jste zatraceně dobří. Vlkodlaci a upíři se rodí, nevznikají kousnutím a nejsou všichni nekontrolovatelně závislí na sexu, bez ohledu na to, co se dozvíte ve fantasy oddělení vašeho knihkupce. Puk, Pan a Robin Vtipálek, ti všichni patří k jedné šejdířské rase; všichni vypadají úplně stejně, jsou mužského pohlaví a všichni <emphasis>jsou</emphasis> nekontrolovatelně závislí na sexu. Nemrtví a ghúlové nikdy nebyli lidmi. Mohl bych pokračovat a sypat je z rukávu, ale čepel sekyrky začínala být trochu nepohodlná.</p>

<p>„Jasně. V baru žádný cestování. Někam si to zapíšu.“ Nemyslím si, že by mi vážně usekl hlavu, ale s Jišijášem jeden nikdy neví. Moc se mu nedivím, protože se mnou jeden taky nikdy neví… obzvlášť když otevírám brány.</p>

<p>Proč jsem teda vůbec cestoval? Abych se vyhnul zpoždění? Upřímně? Pokud to může vyvolat mé nejhorší temné stránky a nebylo třeba uniknout bezprostředně hrozící, ošklivě krvavé smrti, proč jsem to teda udělal?</p>

<p>Dobrá otázka.</p>

<p>Nemám na ni odpověď − vůbec žádnou, až na to, že poslední dobou to ve mně <emphasis>nevyvolává</emphasis> to nejhorší… tak jako předtím. Tak proč toho nevyužít? Teď nad tím mám kontrolu, takže tolik neriskuju. Už ne… ačkoliv snažit se někoho přimět, aby tomu věřil, a obzvlášť Nika, na to se moc netěším. Momentálně však můj hlavní problém nebyl bratr, nýbrž šéf.</p>

<p>„Můžu vstát a rozlít nějaký pivo, nebo mi usekneš hlavu?“ zeptal jsem se Jiše. „Ať tak nebo tak, vážně si potřebuju odskočit. Mám za sebou dlouhej den.“</p>

<p>Zamyslel se a potom zavrčel a zvedl sekyrku. „Strhnu ti dvě hodiny.“</p>

<p>Lepší než aby mi usekl hlavu. Postavil jsem se a svlékl si bundu. V New Yorku je zrovna léto, takže na koženou bundu trochu horko, ale pokud máte v podpažních pouzdrech dvě pistole, rozjařený úsměv je nezakryje − pokud by se mi vůbec podařilo vykouzlit rozjařený úsměv, o čemž dost pochybuju. V baru nemusím nic zakrývat. Lidi se mu vyhýbají jako morové díře − asi nějaký instinkt předávaný od jeskynních předků, kteří věděli, že stvůry existují a mamut není jediný, kdo vás může rozšlápnout jako brouka. Těch několik lidí, kteří do baru přece jen zajdou, jsou sami predátoři − jenže arogantní predátoři, kteří ignorují instinkt, protože si myslí, že na ně nikdo nemá a není větší drsňák než oni. Takoví lidi už se z baru obvykle nedostanou… leda po kouskách. V baru se jídlo nepodává, ale to neznamená, že se tam občas nenajde něco k snědku.</p>

<p>Odešel jsem na záchod a pak do baru. Hodil jsem bundu pod pult a vzal odtamtud zástěru. „Dneska je to dobrý,“ poznamenal Sammy. Samyel je další peri. Na rozdíl od Jišijáše, který má světle blond vlasy, je Sammy brunet a křídla má lemovaná šedou. „Je tu klid.“</p>

<p>Klid je fajn. Moc často ho nemíváme. Opřel jsem se o bar a prohlédl si hosty. Upíři, lamie (kombinace mezi upírem a pijavicí), tři inkubové, dva vodyanové (dravá, gumovitá vodní stvoření lidského tvaru), ale žádní Vlci. Ani jediný. Klid je fajn, ale tohle moc fajn nevypadalo… zvlášť po tom, co se přihodilo v parku. Pár vlkodlaků je v baru vždycky.</p>

<p>Vylovil jsem z kapsy mobil a zavolal Dalile. Moderní vlkodlaci používají moderní vybavení. Ozvala se mi hlasová schránka, jako obvykle. Dalila vede pestrý život − dělá vyhazovačku v baru, a navíc pracuje pro Klan, což může zahrnovat cokoliv od krádeží a bitek se znepřátelenými klanovými smečkami až po věci, o nichž by možná bylo lepší nevědět. Ptal jsem se jí, jestli zabíjí lidi. Odpověděla mi, že ne, protože dává přednost skutečné kořisti, skutečné výzvě, a ovce ji nezajímají. Myslím, že mluvila pravdu − výzvy má ráda. Jenže já se jí na to ptal ještě předtím, než jsem sám zabil několik lidí, a tak si nejsem jistý, jestli mám právo někoho soudit. Já sice zabil padouchy, ale není to jen otázka toho, kdo drží zbraň a kdo se nechá zabít?</p>

<p>Nechal jsem jí vzkaz, že se mě v parku pokusil zabít někdo, kdo byl zatraceně cítit jako ona, a doufám, že to nebylo její pravidelné rozptýlení, protože tenhle chlapec už ji nebude mít čím rozptylovat. Taky jsem se zeptal, proč v baru nejsou žádní vlci.</p>

<p>Jišijáš, jehož křídla už zmizela, vyšel ze zadní místnosti a zamračil se nad tím, že si v prvních pěti minutách v zaměstnání vyřizuju soukromé hovory. „Dvě a půl hodiny,“ prohlásil.</p>

<p>Obyčejně by to byly tři. Nejsem sám, kdo to s někým dělá. Požárnická sekyrka na krku a zkrácení platu je na Jišijáše docela mírné. To je ta lepší část. Horší je, že to dělá s kamarádem, s jedinou osobou, které kromě bratra důvěřuju, a tenhle kamarád a parťák v zabíjení monster mě strašně rád děsí detaily… a to je horší než jakákoliv sekyrka.</p>

<p>Když vás puk Robin Vtipálek děsí sexuálními detaily, nepotřebujete kanál s pornem ani <emphasis>Hustler;</emphasis> a když prohlašuje, že pomáhal sepsat <emphasis>Kámasútru</emphasis>, tak mu to věříte. Rozhodně nepotřebuju, aby mě šéf viděl, jak se při pohledu na něj ze všech sil snažím nepředstavovat si křídla a nohy a další orgány v pozicích, na jejichž provedení byste museli mít kosti z plastelíny. Pak by ho mírná nálada rychle přešla. Vtipálek by své výkony určitě nejradši viděl v IMAXu, ale Jišijáš se nejspíš radši drží v soukromí.</p>

<p>A pokud sebou při té představě pokaždé trhnu, náladu v baru to nijak nevylepší.</p>

<p>I tak jsem sebou trhnul a snažil se soustředit na drhnutí barového pultu. Byl čistý, ale to bylo jedno − potřeboval jsem něco, co by mé myšlenky udrželo jinde. Úplně stejně jsem sebou trhnul, když se Nikova upíří přítelkyně jednou trochu bavila na můj účet. Jsou věci, které o své rodině a přátelích vědět prostě nechcete.</p>

<p>A pak jsou věci, o kterých nechcete, aby věděli <emphasis>oni</emphasis>. Možná jsou trochu jiné, ale ne že by na tom záleželo, protože Nik na to, co se stalo ten den, stejně přišel. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout něco jiného. Vždycky na to přijde. O dvacet minut později bratr prošel dveřmi… je to jediný člověk, který chodí do Devátého kruhu i ven a přežije to, přestože o tom nikomu nevypráví. Vzhlédl jsem, protože jsem ho ucítil… ucítil jsem, jak je naštvaný. Nejen naštvaný, byl naprosto a dokonale namíchnutý. A namíchnout bratra, to se nepodaří jen tak. V boji samozřejmě neváhá useknout mečem hlavu bažináčovi, ale není při tom naštvaný. Práce je práce. Proč do toho tahat emoce?</p>

<p>Teď však emocemi přímo překypoval.</p>

<p>Vešel do baru, otevřel telefon a strčil mi jej před obličej. Na malém displeji bylo sledovací GPS zařízení, které má připojené k mému mobilu. „Myslel jsem, že máme dohodu. Ty nebudeš otevírat brány a já z tebe nevymlátím duši. Nebylo to tak?“ Naklonil se ke mně. „Naše <emphasis>dohoda!</emphasis>“</p>

<p>„Do hajzlu.“ Podíval jsem se na telefon, který vyčítavě blikal.</p>

<p>„Kamarád na univerzitě to naprogramoval tak, aby se spustil alarm pokaždé, když tvůj signál zmizí na míň než čtyři vteřiny.“ Do čehož nespadá mrtvá zóna v metru. Cestování branami je mnohem rychlejší než metro. Můj bratr je chytrý, pravděpodobně ten nejchytřejší, koho jsem kdy potkal, ale nemohl by to aspoň jednou nechat na mně?</p>

<p>„No? Poslouchám. Byl jsi v zoufalé situaci? Bylo to ‚otevřít bránu, nebo zemřít‘? Vždycky jsem si myslel, že kdybys jen o vlásek uniknul smrti, dal bys mi vědět. Taková zdvořilost.“ Naklonil se ke mně ještě blíž. Můj bratr, který je obvykle „chladný jako led“, taky umí vykřesat prudkou reakci. Je třeba se hodně snažit a tlačit na něj, ale umí to a mohl by konkurovat Jišijášovi. Je to jako srovnávat led a oheň, ale když vám jde o zadek, je jedno, jestli vám zmrzne na kost, nebo vám ho někdo upálí.</p>

<p>„Byli tam dva Vlci a nemrtvej.“ Natáhl jsem se a zaklapl mu telefon, protože mě to zrádné pípání už unavovalo. „Napadli mě v parku…“</p>

<p>„A?“</p>

<p>Bratrovi lhát nebudu. Nevykládejte si to špatně; mohl bych něco vynechat, abych mu ušetřil starosti a sobě nakopaný zadek. Ale lhát mu do očí? Je to můj bratr. Ani omylem.</p>

<p>„A já si s nima poradil, jenže jsem měl zpoždění, a tak jsem do baru cestoval,“ připustil jsem.</p>

<p>Oči se mu zúžily. „Protože zpoždění znamená ohrožení života?“</p>

<p>Mohl jsem zavtipkovat a říct, že s Jišijášem by to tak mohlo být, ale to by ode mě bylo podlé. Není pro mě problém chovat se podle ke komukoliv jinému, ale ne k Nikovi. On je jediná příčina toho, že jsem ještě naživu a při smyslech.</p>

<p>Jak bych se k němu mohl chovat podle? Jak bych mu mohl lhát? To bych nedokázal. „Ne, ale kruci, Niku, nesmím vyjít ze cviku. A jak to mám udělat, když čas od času neotevřu bránu? Jak nám mám zachránit život, pokud to nedokážu udělat dostatečně rychle, nebo při tom začnu slintat a proměním se v něco horšího, než před čím budeme prchat? Jak můžeme vědět, že meditace funguje, pokud to neprověříme?“ Zatímco jsem mluvil, dotýkal jsem se prsty meditačních korálků na zápěstí. Dostal jsem je od Nika − jeden náramek ze čtyř, které patří samotnému Buddhu milujícímu tvrďákovi.</p>

<p>Náramek se skládá z ocelových korálků a každý z nich představuje meditační mantru. Má mi to pomoct soustředit se a udržet pod kontrolou nelidskou stranu, protože když jsem v minulosti cestoval, tahle má temná stránka vylézala ven a chtěla si hrát. Meditace mi ji pomohla zatlačit zpátky hluboko dovnitř. Kontrola. Všechno záleží na kontrole, protože věřte, nebo ne, zatím ještě nevyrábějí pilulku ani náplast na to, když chcete ostatní roztrhat na kusy kvůli miliony let starým genetickým vlohám.</p>

<p>Jeho pohled se nepohnul ani o milimetr. „A na to jsi myslel, když jsi <emphasis>cestoval</emphasis> z parku sem? Cvičení?“</p>

<p>Jo, tak to trefil. „Posaď se. Budeš potřebovat nejmíň hodinu, abys mě pořádně sprdnul,“ povzdechl jsem si. „Pivo nebo čaj?“</p>

<p>Neposadil se a ani nepromluvil. Šel jsem a přinesl obojí. Příprava čaje zabrala několik minut, což dalo Nikovi příležitost k tomu, aby se maličko zklidnil. Dal jsem mu čaj, který si pro něj schovávám pod barem − nějakou směs, jež stojí směšných dvacet dolarů za pár gramů, ale zoufalá situace si žádá zločinecky předražený čaj. Je to jako obětovat pannu prastarému bohu a doufat, že za to vyléčí lepru. Pravděpodobně to nezabere, ale za zkoušku nic nedám.</p>

<p>Postavil jsem před něj čaj. Podíval se na něj, pak na pivo a nakonec na mě. „Nemůžu se rozmyslet, co by byla účinnější lekce: rozbít ti o hlavu láhev, nebo ti do obličeje chrstnout horký čaj.“</p>

<p>Možná mě ta zkouška vážně bude něco stát. Vzal jsem si pivo. „Já jsem prostě… musel. Cítím se jako jestřáb nacpanej v kleci. Potřeboval jsem… já nevím… ven.“</p>

<p>„Jestřáb,“ odfrkl si. „Možná tak papoušek. A to musíš mít dobrý den.“ Ale posadil se a vzal do dlaní šálek s čajem. „Musel jsi?“</p>

<p>„Je to, jako bych v sobě měl nějakou gumičku nataženou úplně k prasknutí. Když cestuju, tak se zase cítím normálně.“</p>

<p>Líp než normálně.</p>

<p>„A navíc mi ani jednou nešla pěna od pusy a nesnažil jsem se nikoho sežrat, přísahám. Myslím, že teď, když jsou Ólfi pryč a já s nima ztratil mentální spojení, jsem v pohodě. Anebo zabírá ta meditace. Ať tak nebo tak, jsem v pohodě. Vážně. Za posledních šest měsíců jsem to udělal jen dvakrát.“</p>

<p>„Včetně dneška?“ optal se.</p>

<p>„Tak třikrát,“ opravil jsem se a zamračeně se napil piva.</p>

<p>„Měl jsem si telefon nechat přeprogramovat dřív. Meditace funguje, ale ne tak rychle, a navíc u někoho s tvými zkušenostmi… které prakticky neexistují…“ poznamenal temně. „Ale o tom si promluvíme později. Za pár minut sem za námi přijde klient.“</p>

<p>„Kdo?“ Od naší poslední práce už uběhly tři týdny. Začínal jsem se nudit. Niko a já, a občas Dobromila a Robin, tvoříme to, čemu Niko říká „Detektivové nadpřirozena“. Jsem přesvědčený, že to tak nazval, protože stěží vyslovím slovo „nadpřirozeno“. Moje hezké a prosté „Nakládačka s. r. o.“ bylo přehlasováno. „Někdo, koho doporučila Dobromila?“ zeptal jsem se. Dobromila, Nikova upíří přítelkyně, nám posílá většinu klientů, ale protože se usmířili teprve nedávno, nepředpokládal jsem, že to bude někdo od ní. Řekl bych, že na to Niko a Dobromila jdou pomalu a opatrně. Tak je to asi nejlepší − po tom, co nás Drahomíra (Dobromilina dcera) téměř zabila, nebo se z nás aspoň pokusila udělat mentální otroky. A Niko to její „téměř“ směle překonal, když ji zabil… v takové situaci je dobré ujistit se, že jsou základy vztahu pevné.</p>

<p>„Vlastně mi někdo volal na mobil a chtěl se tady setkat.“ Rozhodl se, že bude lepší čaj vypít než mě s ním opařit, a usrkl si. „Nic jiného nevím.“</p>

<p>To bylo divné. Ne že bychom naše čísla psali na zdi na toaletách nebo si platili za plakáty v metru. Mrzačíme monstra, s. r. o., volejte 555-5555. Zákazníci se o nás dozvídají ústně… většinou od Dobromily nebo od Robina. „A řekl ti ten někdo, co chce?“</p>

<p>„Ne. Nech se překvapit.“</p>

<p>Bylo to překvapení. A pořádné.</p>

<p>Za prvé: nebyl to muž.</p>

<p>Za druhé: byla to lidská žena… v Devátém kruhu, a nebála se.</p>

<p>Za třetí: znali jsme ji. Je to sice člověk, ale jeden z nejděsivějších, co znám. Vsadím se, že má tak sto let a je to chamtivá, manipulativní a psychotická čarodějnice… a nemám na mysli ten typ z Čaroděje ze země Oz. Na téhle je magická jen úroveň její dokonale zvrhlé ohavnosti. Mě má ráda − asi proto, že když jsme se poprvé setkali, choval jsem se taky trochu jako psychotik.</p>

<p>Abelie-Roo.</p>

<p>Hlava klanu Sarzo. Cikánka. Bezzubá, seschlá, vysoká možná metr padesát, a je jí úplně jedno, jestli někdo umře, jen když z toho má peníze. Jednou nám prodala něco, co jsme potřebovali jako výkupné v případu únosu, a vůbec se nám neobtěžovala sdělit, že k aktivaci toho předmětu je potřeba cikánská krev. Ta krev měla být Nikova a <emphasis>mně</emphasis> to teda rozhodně vadilo − dokonale mě to namíchlo. Přimělo mě to zamyslet se nad tím, jak společensky přijatelné by bylo přerazit stařence kolena její vlastní jemně vyřezávanou holí…</p>

<p>…kterou právě opřela o bar, usadila se na barovou stoličku vedle Nika a upravila si rudý šál přehozený přes černé pytlovité šaty. „Niko a Kaliban Leandrosovi z klanu Vajáš.“ Její černé oči se zaleskly. „Kdysi jste využili naší pohostinnosti. Očekávám, že se mnou bude zacházeno stejně dobře.“ Položila zkroucené ruce na bar, propletla pařátovité prsty a vychrlila něco v romštině, jíž ani Niko, ani já nemluvíme. Sofie se nikdy neobtěžovala nás ten jazyk naučit. Opustila klan ještě předtím, než jsme se narodili, a když klan přišel na to, co udělala, abych se narodil… no, nedá se říct, že by nás uvítali s otevřenou náručí.</p>

<p>Abelie-Roo se zašklebila a ukázala nám při tom bezzubé dásně. „Já zapomněla. Vy nemluvíte vlastním jazykem. To je hanba. Dám si sklenku vašeho nejlepšího vína. A poznám, jestli to nebude vaše nejlepší.“</p>

<p>„To budu muset sehnat skleničku na víno a dojít pro vodu ze záchoda. Dej mi vteřinku,“ zavrčel jsem a zúžil oči. „Anebo ještě líp, vyhodím tvůj vrásčitej starej zadek zpátky na Floridu, nebo kde zrovna táboříte. A pozdravuj ode mě Brandža.“ Vyhrožoval jsem Abeliinu hlavnímu svalovci, že mu uříznu nos. Na druhou stranu, když jsem na něm klečel, strčil mu špičku nože do nosu a vážně měl v úmyslu to udělat, asi to nebyla jen výhrůžka.</p>

<p>Znova ukázala dásně, tentokrát přímo mně. „Pořád pravý muž. Těžko uvěřit, že klan Vajáš nějakého zplodil.“ Zdá se, že klan Vajáš nepovažoval za nutné rozšiřovat, že z jeho řad pochází napůl ólfí kříženec. Zbytek klanů by k tomu zřejmě měl co říct. Takže o mně zatím neví. „Kdybych byla o deset let mladší, chlapče, ukázala bych ti jízdu tvého života.“ Ostýchavě si pohladila bílý drdůlek vzadu na hlavě, který ani v nejmenším nezakrýval růžovohnědou kůži, jež prosvítala mezi řídkými pramínky vlasů.</p>

<p>Bylo těžké zůstat namíchnutý, když jsem se zároveň snažil nepozvracet sebe i bar. Podařilo se mi to. Rád bych si myslel, že dokážu být namíchnutý jako málokdo. Jsem v tom vážně dobrý, ale vůbec nejsem dobrý v odpouštění. „I tak by ti pořád bylo devět set,“ odpověděl jsem znechuceně. „Ne, díky. Nechci nic víc, než abys odtud sakra vypadla. Kvůli tomu, že jsi nám neřekla o Kalabasse, brácha málem umřel, ty zatracená děvko!“</p>

<p>Koutkem oka jsem zahlédl Samyela, který zamrkal, když jsem slovem na „d“ obdařil někoho, kdo vypadal jako sladká stařenka. Jenže tahle sladká stařenka by Samyela klidně zdrogovala a prodala jeho opeřený zadek nejbližšímu chovateli slepic. A protože Samyel není moc dobrý ve snášení vajec, nejspíš by skončil jako křupavá křidýlka se salátem, dřív než by si uvědomil, co se s ním děje.</p>

<p>„Možná jsi muž, ale jako cikán jsi k ničemu,“ řekla opovržlivě. „Koupíš si karavan, aniž by ses podíval na motor, a pak si stěžuješ, když to nejede, protože tam žádný není? Tss, tss.“</p>

<p>„Ty…“ zvedl jsem prst a chystal se ji šťouchnout do kostnatého hrudníku.</p>

<p>Niko mě chytil za ruku a položil mi ji na bar. „Šťouchat do starých dam není úplně náš záměr, Kale.“ Nechtěl jsem do ní šťouchat. Chtěl jsem na ni ještě trochu křičet a pak ji vzít a vyhodit na ulici. Možná by si mohla zlomit kyčel, ale nebylo to šťouchání… tedy pokud by se nepokusila dostat zpátky. „Málem jsi kvůli ní umřel,“ vyštěkl jsem a upřeně ji pozoroval.</p>

<p>„Možná jsem to jen nevěděla,“ řekla a mazaný úsměv ve tváři byl nahrazen nevinným výrazem čarodějnice, která se chystá strčit Jeníčka do pece.</p>

<p>„Nevěděla co?“ zeptal se Niko jízlivě.</p>

<p>„To, o čem si myslíte, že jsem věděla,“ odpověděla bryskně a začala z hlubokých záhybů šálu vytahovat látkové sáčky. Byly tři a všechny dost velké. Položila je na bar. „Teď bych ráda dostala víno a promluvila si o obchodní příležitosti pro vás. I když vzhledem k tomu, že jeden z vás je Vajáš, a jeden dokonce napůl Vajáš a napůl gádžo, měla bych vám leda tak plivnout k nohám.“ Pokud víme, Niko je čistý Vajáš. Klan před několika generacemi procházel Řeckem, a než odešli, promísili se s obyvateli severního Řecka, proto se mezi nimi občas objeví blonďák. Kvůli tomu a tmavší pleti je Nika možné spolehlivě považovat za Vajáše. Moje černé vlasy jsou dostatečně cikánské, ale světlá pleť by nikdy neprošla.</p>

<p>Babice pokračovala. „Já jsem tu však proto, abych vám dala šanci vydělat si peníze, i když bych na ten úkol našla mnohem lepší lidi. To si pamatujte. Jenže jsem už sentimentální.“ Podívala se na mě a mrkla, nebo měla minimrtvici; nebyl jsem si jistý. „Ale ne příliš stará.“</p>

<p>„Tak jo, Niku, musíš mě nechat šťouchnout si do ní.“ Upřeně jsem na ni zíral. Kolemjdoucí vodyan v příliš velikém kabátě koutkem oka zachytil můj pohled, zasténal a zamířil na opačný konec místnosti − co nejdál ode mě. A Abelie-Roo? Tu to vůbec nevyvedlo z míry. Na druhou stranu je třeba říct, že jsem nikdy nezabil několik <emphasis>jejích</emphasis> druhů mečem, pistolí a taky při jednom nešťastném incidentu s margaritou. Vodyanové snášejí sůl podobně jako slimáci − ne moc dobře.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>„Málem jsi <emphasis>umřel</emphasis>,“ opakoval jsem, ale ztrácelo to na důraznosti. S Nikem se mi to děje často.</p>

<p>„Jenže jsem neumřel a zajímá mě to.“ Nikův zrak poklesl o víc než třicet centimetrů, aby na ni mohl pohlédnout. „Abelie-Roo, musí ti být jasné, že po minulé zkušenosti nemáme nejmenší chuť s tebou mít něco společného. Asi ses ocitla v docela zajímavé situaci.“</p>

<p>„Jen trochu potíží,“ pokrčila rameny. „Jsou tak malinké, že jsou příliš bezvýznamné na to, aby se jimi zabýval někdo z mých lidí.“ Vzala jeden ze sáčků a jeho obsah rozsypala do půlkruhu kolem barové židličky. Byla to sůl. To udrží všechny vodyany dost daleko.</p>

<p>„Malinké.“ Niko nemusel povytahovat obočí ani mluvit jedním z tónů hlasu, které používá na mě. Prostě to slovo jen tak řekl, ale i tak mohlo být rovnou vytesáno z pochybností.</p>

<p>„Možná že velmi malé by byl lepší výraz, ale i tak se to dá snadno vyřešit.“ Mlaskla. „Mužští jako hrom, a bojí se práce. Vaše lenost zahanbuje všechny cikány.“ Otevřela další sáček a vytáhla uspávací pistoli. Poznal jsem, co to je, protože na mě kdysi použili podobnou. Otočila se, vybrala si upíra, který seděl u stolu sám, pokroucenou rukou na něj namířila a vystřelila.</p>

<p>Upír explodoval.</p>

<p>Tedy ne doslova, ale vypadalo to tak. Z každého otvoru a póru mu vytryskla krev tak rychle a prudce, až z něj během několika vteřin bylo bezvládné tělo pokryté krví. „Heparin,“ řekla se zlomyslným šklebem. „Gádžovská kouzla.“ Hodila okem po inkubech a natáhla se po třetím sáčku. Z toho vytáhla velké stříbrné nůžky, jimiž na ně nadšeně zacvakala. Rychle přehodili nohu přes nohu a zasyčeli, přičemž ukázali zahnuté hadí tesáky. Ty, příležitostný záblesk šupiny a modročerné vlasy bylo to jediné, co je odlišovalo od obyčejných lidských prostitutů.</p>

<p>„Heparin?“ optal jsem se Nika.</p>

<p>„Ředí krev,“ vysvětlil mi. „Nevěděl jsem, že takhle působí na upíry.“</p>

<p>„Je mrtvej?“ Podíval jsem se, jestli dýchá, protože navzdory všeobecnému přesvědčení upíři dýchají a srdce jim bije − u tohoto jsem si však nebyl jistý. „Hosty smí zabíjet jen zaměstnanci. A i tak to musíme šéfovi dobře zdůvodnit.“</p>

<p>„Bude žít,“ řekla nedbale. „Byla to malá dávka. Ztratil jen polovinu krve. Až se ale probudí, bude se muset vloupat do krevní banky. Ty vitamíny, které teď upíři berou, mu nepomůžou, jenže to mě nezajímá. Je třeba tyhle <emphasis>gunoi</emphasis> udržet tam, kam patří.“</p>

<p>„Tyhle ‚výkaly‘, jak jim říkáš, jsou náhodou mí zákazníci,“ ozval se mi za zády Jišijáš. On mluví romsky, a my ne. Na druhou stranu, zná se už tisíce let s Robinem Vtipálkem. Asi za tu dobu něco pochytil. Niko by se romsky naučil, ale neudělal to a měl k tomu důvody.</p>

<p>„Myslíš, že nemám něco i pro tebe, ptáčku?“ odfrkla si. „Možná několik historek o tvém druhu?“</p>

<p>Nevím, jak věděla, že je peri. Jišijáš i Samyel měli křídla schovaná − to peri umí. Ve zlomku vteřiny je dokážou vytáhnout i schovat. Kam přesně, o tom nemám nejmenší představu. Ale vím, že Jišijáš by necouvl před malou zchřadlou stařenou − tak daleko to však nedošlo, protože Abelie-Roo už si nechtěla hrát. „Huš, ptáčku. Chci s těmihle dvěma probrat obchod, nic pro tebe. Dones mi víno a já budu ten nejsladší andílek na světě.“ Roztáhla ruce nad hlavou. „Vidíš mou zlatou svatozář? Vidíš, jak se třpytí?“</p>

<p>Jišijáš se zamračil, dlouhá jizva na čelisti mu zbledla a pak vyštěkl: „Koukej, abys to dodržela.“ Pak se podíval na mě. „To máš u mě.“ Odešel dřív, než jsem mu stačil říct, že bych ji s radostí vyhodil na ulici.</p>

<p>„Takže… tenhle obchod,“ začal Niko, „který je příliš bezvýznamný na to, abyste se s ním otravovali. Co to je?“</p>

<p>„Něco jsme ztratili.“ Zvedla ruku a mávla jí, jako by o nic nešlo. „Železnou krabici. Dlouhou necelé dva metry. Širokou… asi takhle…“ roztáhla ruce skoro metr od sebe.</p>

<p>„To je legrační, je to velký jako rakev,“ poznamenal jsem. Vzal jsem od Samyela sklenici vína, a místo abych jí ho podal, vypil jsem ho sám − hlavně abych ji popíchl, ale taky abych zjistil, jak vážné to s tím „obchodem“ je. Doufal jsem, že mě prokleje a zamíří ke dveřím, jenže neudělala to, což znamenalo, že je to opravdu vážné. Vážné, bezpochyby pekelně nebezpečné, a naší klientkou bude Abelie-Roo. Na vážné a nebezpečné jsem zvyklý, ale to poslední… ani omylem. „Niku, vzpomínáš si, máme v životopise napsáno, že hledáme ztracený rakve? Já ne.“</p>

<p>„Ne, ale máte tam napsáno, že máte svého oblíbeného puka natírat teplým vonným olejem. Sám jsem to tam napsal.“ Robin, náš samozvaný oblíbený puk položil jednu ruku na ramena Nikovi a druhou na kostnatá ramena Abelie-Roo. Viděl jsem, jak přišel − hnědé vlnité vlasy rozcuchané větrem, zelené oči plné očekávání, a myslím, že to nebylo kvůli nám. Hledal Jišijáše. To teď dělá denně… někdy i víckrát za den. Divím se, že ještě mají sílu chodit vzpřímeně.</p>

<p>Děsivé myšlenky. Hodně děsivé myšlenky.</p>

<p>„Kdo je vaše… ach… postarší přítelkyně… ha, <emphasis>gamiseme tora</emphasis>[2]“ Puk odtáhl ruku tak rychle, až to vypadalo, že si vykloubí rameno. „Ta <emphasis>skila</emphasis> ze <emphasis>skata</emphasis> Sarzo klanu[3]. Je to zlej sen? U Diova křivýho ptáka, řekněte mi, že je to zlej sen.“ Vtipálka jsme jako puka, šejdíře a prodavače ojetých aut při minulém setkání s Abelií-Roo na Floridě stanovili vyjednavačem. Prohlásil, že ho to duševně vyděsilo k smrti. Byl jsem tam. Věřím mu.</p>

<p>„Chce, abychom jí našli železnou rakev, kterou, zdá se, někde ‚založili‘,“ poznamenal Niko suše. „Možná ji nechali na odpočívadle.“</p>

<p>„Železnou rakev… železnou rakev? Ne. Suyolak? Vy jste ztratili <emphasis>Suyolaka?</emphasis> Vy jste ztratili <emphasis>Mor světa?</emphasis>“ zasyčel Robin. „To snad ne. To není možné. Máte jen jedinou odpovědnost: strážit zlo, jež jste stvořili, a vy jste je nechali uniknout?“</p>

<p>Zvědavě jsem se podíval na Nika. Nemluví sice romsky, ale pokud jde o stvůru, ať je romská nebo jiná, tak ji zná. Začal mluvit tak nenuceně, jako by vyprávěl o blízkém příbuzném. Zná všechna fakta a rád se o ně dělí. „Suyolak byl podle legendy cikán, který se narodil před tisíci lety a měl zvláštní dar. Dokázal vyléčit každou nemoc, ale připoutali ho ke skále. Říkalo se, že kdyby se osvobodil, zničil by celý svět. O klanu Sarzo ani zmínka.“</p>

<p>„Takže je to léčitel. Proč by léčitel ničil svět? A proč ho někam zavírat?“ Je třeba připustit, že rakev je praktičtější než skála; ta se moc stěhovat nedá.</p>

<p>Robin znechuceně ohrnul ret. „Všechny nemoci dokáže vyléčit proto, že je všechny důkladně zná. A ve své době taky <emphasis>působil</emphasis> všechny nemoci. Je to antiléčitel. Znáš snad černou smrt, ne? Možná ji šířily blechy, ale on byl rozhodně její příčinou.“</p>

<p>Černé oči Abelie-Roo při tomto odhalení ani nemrkly. „Je to tak. Byl to chodící mor. Kam šel, tam lidé onemocněli a zemřeli. On sám ne; léčbu si nechával jen pro sebe. Zbavil se i stárnutí.“</p>

<p>„Jo, vsadím se, že mohl bejt užitečnej,“ řekl jsem pohrdavě. „Poslat ho do města, nechat několik lidí onemocnět a pak přijít a vyléčit je… za jistou cenu. Hele, Niku, teďka přemýšlím jako Sarzo, ne? Možná vůbec nejsem Vajáš.“</p>

<p>Ani teď nemrkly − oči, které byly jako malé černé kuličky. „Říká se, že Suyolak začal dávat přednost zabíjení před penězi nebo loajalitou ke klanu. Pak už neléčil. A tak zatímco spal, znavený nejhezčími dívkami a dokonale zpitý, zavřeli ho do železa a zinku, kterými jeho moc neprojde. Celá léta jsme ho vozili s sebou ze země do země. Byl naším břemenem. Všechny klany mají… povinnost… něco, co je třeba střežit.“</p>

<p>Zajímalo by mě, zda to ze mě dělá břemeno Vajášů. Nejsem si jistý, jestli by jim bylo k něčemu, kdyby mě zavřeli do železné rakve. Léčení je založené na psychických silách, které železo blokuje. Niko by byl pyšný, že si to pamatuju. Nemám představu, jestli je mé cestování založeno na psychických schopnostech, ale vím jistě, že pokud by se mě někdo snažil nacpat do jakékoliv krabice, dopadlo by to tak, že bych já zkoušel, kolik tam vejde jich… jako když se klauni pokoušejí nacpat do malého auta − jenže by tam nebyl žádný východ.</p>

<p>„On je naše břemeno,“ pokračovala a schovala si obranné sáčky zpátky pod šál. „A teď, po všech letech, kdy jsme břímě nesli, aniž bychom si jedinkrát postěžovali, si ho někdo vzal. Muži se zbraněmi. Umírali kvůli tomu Sarzové. A pokud ho ti, kdo ho ukradli, vypustí… Sara-la-Kali[4] nás ochraňuj.“ Probodla nás očima. „Teď nám ho musíte vrátit, protože nám to dlužíte za to, že jsme vám pomohli.“</p>

<p>Vtipálek okamžitě začal uraženě protestovat: „Za tu pomoc jsme vám <emphasis>zaplatili</emphasis> asi desetkrát víc, než kolik to stálo. Mezi ostatními se kvůli tomu ani nemůžu ukázat.“ Pak zvědavost překonala vztek a zeptal se: „Jak víš, že není mrtvý? V té rakvi by mohly být jen kosti. Neotevřelas ji, aby ses do ní podívala, že ne?“</p>

<p>„Abych okamžitě oslepla, ohluchla a oněměla, ty bláznivý puku? Nebo aby mi v hrudi vybuchlo srdce? Ne.“ Poprvé vypadala poněkud vyvedená z míry. „Sem tam jsme ho zaslechli. Přes železo jsme vnímali jeho rozzuřené výkřiky. Jeho úskočný šepot, když nám za osvobození sliboval odměnu. Jeho zpěv. Staré písně… o smrti. Žalozpěvy za ty, kdo mají natolik sebevražedné sklony, aby se mu podívali do tváře.“</p>

<p>Její vyschlý obličej se ještě víc scvrkl a tváře propadly. „Je jedno, kdo ho vzal a z jakého důvodu. Jakmile ho vypustí, ptáci budou padat z oblohy, ryby se obrátí břichem vzhůru a každé stvoření, jež mu zkříží cestu, se promění ve vysátou mrtvolu.</p>

<p>Zhltne celý svět.“2Kal</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" />„Proč to vždycky musí bejt svět?“ Hodil jsem na zeď jednu z vrhacích hvězd z umělé hmoty, které jsem dal Nikovi jako vtipný dárek, a díval jsem se, jak se odrazila ode zdi. „Proč to nikdy není jen půlka bloku? Nebo Jersey? Prostě něco, bez čeho by se dalo žít?“ Měl jsem po práci a byly čtyři hodiny ráno, ale měl jsem takový dojem, že se do postele ještě nějakou chvíli nedostanu, pokud se nepoddám únavě přímo na gauči.</p>

<p>A to jsem neměl v úmyslu.</p>

<p>„Protože život představuje lekci, již se musíme naučit, ne prázdniny pro lenivé malé kluky,“ Niko zachytil hvězdu uprostřed letu a hodil ji sám. Tentokrát se plastová imitace zbraně skutečně zabodla do mechově zelené stěny. Neptejte se mě, jak to udělal − nevím. Niko popírá kdeco, i fyzikální zákony. „Už se ti ozvala Dalila kvůli tomu útoku v parku?“</p>

<p>„Ne. Buď má práci, nebo čmuchá kolem,“ − zazubil jsem se − „abych tak řekl. Aby zjistila, co se děje.“</p>

<p>„A jsi si jistý, že to byli vlci z Klanu?“ ptal se mě už poněkolikáté.</p>

<p>„Rozhodně. Přivedli si s sebou nemrtvýho.“ Jen vlkodlaci z Klanu by se tahali s nemrtvým. Používají je jako prostou svalovou hmotu − obvykle na činnosti, jež Klan považuje za příliš nudné nebo nechutné, anebo prostě proto, že jich je tolik a jsou dokonale postradatelní. V tom s nimi musím souhlasit.</p>

<p>„Jelikož Dalila je teď nedostupná,“ pokračoval jsem, „co s prací? S tou, kterou rozhodně nevezmeme, že ne?“ S rukama založenýma na hrudi jsem si hověl na gauči. Přestěhovali jsme se do nového bytu v SoHo, a to díky velké výplatě, kterou jsme nečekali… a ten byt je nejhezčí, jaký jsme kdy měli. Dosud jsme bydleli všude možně, od krysích děr přes karavany až po skladiště, která nebyla tak úplně přestavěná na byty. Ale tenhle gauč s námi cestuje od prvních dnů strávených v New Yorku − to bylo téměř před třemi lety. Je okopaný od našich soubojů, několikrát opravovaný a perfektně proleželý od mých zad a lenivého zadku. Trvá dlouho, než se nábytek přizpůsobí nejlepším částem mého těla.</p>

<p>„Mor světa. Chodící, mluvící a s největší pravděpodobností extrémně rozzuřený smrťák, který zničí vše, co mu přijde do cesty. Taky je zjevně nesmrtelný. A ty si myslíš, že bychom si to měli nechat ujít?“</p>

<p>„Zapomněl jsi říct, že rád zpívá,“ zamručel jsem. „Možná se přihlásí do <emphasis>Superstar</emphasis> a ten arogantní Angličan ho urazí k smrti.“ Nedívám se na televizní reality show; jsem jejich oběť. Pouští se to v baru. Je to tak ohavné, že to nelze ignorovat, ale kdybych střelil do televize, Jiš by mi to strhl z platu − jako ostatně vždycky.</p>

<p>Niko se na mě podíval s takovým zklamáním, jako bych se přiznal, že si k noční svačince dávám štěňata. „Ty se díváš…“</p>

<p>„<emphasis>Ne</emphasis>,“ přerušil jsem ho důrazně. „Nedívám. A taky nebudu pracovat pro Abelii-Roo. Je to lhářka a málem tě kvůli ní zabili. Je nadrženější než Robin, a to mě děsí k smrti. Ať si najde někoho jinýho.“</p>

<p>Niko se nad tím na chvíli zamyslel, pak mi z nohy visící přes opěradlo gauče zul jednu tenisku a praštil mě s ní do hlavy. „V případě, že by tě to zajímalo, tak ti právě na dveře klepala zodpovědnost za lidi.“</p>

<p>„Au!“ Zíral jsem na něj a mnul si čelo. „Odkdy jsme zodpovědný za lidi? Vždycky jsme se starali jen o sebe.“ Až na Dobromilu a Robina, kterým se nějak podařilo vetřít mezi nás, když jsme si nedávali pozor.</p>

<p>„Od té doby, co jsou Ólfi mrtví a my jsme volní. Se svobodou přichází odpovědnost.“ Poklepal na mou druhou botu.</p>

<p>„No, v tomhle případě si odpovědnost může…“ Druhá bota mě okamžitě zasáhla na stejné místo. „Necháš toho, sakra?“</p>

<p>„To byla občanská povinnost,“ odvětil trpělivě. Potom poklepal na televizní ovladač na konferenčním stolku. „Chceš dál diskutovat o filozofii života v civilizované společnosti?“</p>

<p>„Ježíši, ne, díky.“ Rychle jsem se posadil. „Víš, když jsem byl malej a nechtěl jsem něco udělat, nebil jsi mě botama. Udělal jsi mi <emphasis>s’mores</emphasis>[5] a promluvil sis se mnou.“</p>

<p>Udělat s’mores tehdy znamenalo, že Nik u souseda v místech, kde by žádné dítě nemělo ani žít, natož chodit samotné, vyžebral čokoládovou tyčinku, na dvě minuty ji rozehřál v naší rozvrzané mikrovlnce a vmáčknul ji mezi dva slané krekry. Nejspíš to chutnalo příšerně, ale pro pětiletého kluka, který nikdy neochutnal originál, to byla lahoda. „Neházel jsi po mně boty,“ opakoval jsem se nabručeně.</p>

<p>„Bylo ti pět a byl jsi hodný.“ Droboučce se usmál, ale na očích mu bylo vidět, že to nebylo z legrace − ani z nostalgie. Jen z lítosti. Vím, na co myslel: moc hodný na pětileté dítě. Příliš klidný a pečlivý. Takoví jsme ale v blízkosti Sofie museli být, jinak bychom hořce litovali. Dny hodného a pečlivého dítěte jsou dávno pryč, ale ukázalo se, že s’mores nám zůstaly. „Dobře. Udělám ti s’mores a promluvíme si o tom jako rozumní dospělí.“</p>

<p>On mi vážně udělá s’mores? Tak na to jsem zvědavý. Už jsou to roky… naposledy to možná bylo, když mi bylo třináct a on odjížděl na vysokou, poté co přeskočil jeden rok na střední − žádné překvapení. „A kdybych to i tak nechtěl udělat?“ naléhal jsem.</p>

<p>„Uvidíme.“ Prošel kolem mě do kuchyně i s televizním ovladačem. Vyjednávej, ale drž si něco v záloze − dobré pravidlo.</p>

<p>O deset minut později jsem si prohlížel bezlepkové krekry, sójovou čokoládu a hrudku tofu maskující se za marshmallow. „Jako za starých dobrých časů,“ poznamenal jsem mrzutě. Samozřejmě že za starých dobrých časů jsme taky mívali rybí prsty máčené v jogurtu místo v tatarce.</p>

<p>Jídlo bylo důležitou součástí našeho dětství. Za prvé, nebylo snadné ho sehnat. Nik se narodil chytřejší než kdokoli jiný a skrz naskrz čestný (ačkoli se mylně domníval, že to má co dělat s péčí o mě), ale taky zatraceně hrdý. Genetika je legrační věc, protože nic z toho nemá po Sofii… až na to, jak je chytrý. Sofie byla zatraceně chytrá, pokud šlo o oškubání zákazníka, ale pěkně lakomá, když se měla dělit o peníze. Teprve ve třetí třídě jsem si uvědomil, že Niko musel dojít za ředitelem a říct mu, že potřebujeme obědy zdarma. Když jsem přišel do první třídy, dali mi jídlo a já si myslel, že to tak mají všichni.</p>

<p>Kdyby nebylo mě, Niko by si nějak poradil. Jak jsem říkal, je hrdý. První čtyři roky školy by se nejspíš obešel bez obědů, nebo by si s sebou nosil cokoliv, co by se mu podařilo najít v naší povětšinou prázdné kuchyni. Potraviny Sofie moc nenakupovala, zato v obchodě s alkoholem ji znali jménem. Některé vzpomínky si nemusíte zapisovat do deníčku − stačí si vzpomenout na to, jak vás hlady bolelo břicho.</p>

<p>Ale jedno jsme se tím naučili: pokud neberete jídlo jako samozřejmost, můžete ho využít při všech možných příležitostech − k přesvědčování, utěšování, nebo dokonce k oslavě. Už jsem dospělý, tedy alespoň technicky, ale nezapomínám na to, že jediný důvod, proč jsem nebyl věčně hladový, byl můj bratr. A taky nezapomínám náležitě ocenit jídlo.</p>

<p>Někdy je ovšem pekelně těžké ocenit Nikovo jídlo pro dospělé. To ale nic nezměnilo na faktu, že jsem vzal s’more, které by i zapřísáhlého vegana donutilo zamířit do nejbližšího McDonaldu, a kousl jsem si. Bylo to přesně tak příšerné, jak jsem čekal. „Skvělý.“ Žvýkal jsem s nejlepší napodobeninou nadšení, jakou jsem dokázal předvést s plnou pusou křupavého kartonu, sójové čokolády podobné blátivému asfaltu a falešného marshmallow, které… kruci, k tomu bych ani nedokázal vymyslet přirovnání.</p>

<p>Možná to nechutnalo tak, jako když jsem byl malý, ale Niko se nezměnil a udržuje tradici naživu. Pokud máte jen to, co si můžete vyrobit doma, pak na tom záleží − a zatraceně hodně.</p>

<p>„Tak jo, zkus mě přesvědčit,“ povzdechl jsem si. Poprvé jsem Nikovu speciální přesvědčovací metodu potřeboval, když mi bylo pět a chtěl jsem vlastní postel. Už jsem byl velký a toužil mít vlastní postel − v tomtéž mrňavém pokoji, ale jinou postel… protože tehdy jsem to ještě nevěděl… nevěděl jsem, že noc je plná nestvůr. Ale Niko už ano; dva roky předtím jednu z nich viděl a držel to v tajnosti. Být se mnou v téže místnosti pro něj nebylo dost − tak jako nikdy nezapomenete na první polibek, tak nezapomenete ani na smrt zubící se za kuchyňským oknem.</p>

<p>A tak udělal naši tehdejší verzi s’mores a prohlásil to jediné, na co jsem mu nemohl říct ne… ani jako malé dítě. „Bylo by mi smutno,“ řekl mi − v devíti letech a s vážnou tváří. „Ještě jeden rok, Kale, dobře? Jen jeden. Až ti bude šest a mně deset a budeme dočista dospělí.“</p>

<p>Pětiletý Kal by velkému bráchovi nikdy nic neodmítl. Jednadvacetiletý Kal taky ne, ale nemusím mu to přece ulehčovat. Tenhle Kal už nikdy nebude jako ten z doby před mnoha lety. Škoda, tamten Kal byl mnohem lepší. Nevědomost je sladká a někdy z vás udělá lepšího člověka. Jenže nevědomost mi dlouho nevydržela. A za těch několik let, kdy jsem měl to štěstí, plně vděčím Nikovi.</p>

<p>Kdysi tu bylo nevinné, tiché a hodné dítě. Teď jsem tu já. Nejsem nevinný ani hodný. Dokážu být tichý, ale to je obvykle ve chvíli, kdy vám stojím za zády zlomek vteřiny před tím, než vám podříznu krk. To však neznamená, že si to nepamatuju − moc dobře vím, kdo mě udržel v nevinnosti tak dlouho, jak to jen šlo.</p>

<p>„Zapomeň na přesvědčování,“ řekl jsem po dalším soustu. Možná už nejsem stejný, ale Nik ano. Pořád mu nedokážu říct ne. „Udělám to.“</p>

<p>Nedostatek mé obvyklé tvrdohlavosti jindy vyrovnaného bratra na zlomek vteřiny vyvedl z míry. „Takhle jednoduše?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Příští rok, až ‚budeme dočista dospělí‘, už nebudu pomáhat zachraňovat svět. Platí?“</p>

<p>„Myslím, že na ‚dočista dospělý‘ si ty osobně počkáš tak do osmdesáti, ale dobře, platí.“ Podal mi další s’more, a bože, pomoz mi, já si ho vzal.</p>

<p>„Ale mám jednu podmínku,“ řekl jsem. „Tentokrát budu s Abelií-Roo vyjednávat já.“</p>

<p>Zarazil se a přestal se svým typickým antiseptickým nadšením drhnout kuchyňskou linku. „Robin se s tebou o to určitě hádat nebude, ale proč tolik toužíš nechat se obelhat a poslouchat neslušné návrhy tak dlouho, dokud si neodneseš traumatickou poruchu?“</p>

<p>Protože Niko kvůli ní mohl umřít. Na takové věci nezapomínám… nikdy. Chtěl jsem, aby za to zaplatila, a nemluvím o penězích.</p>

<p>Za ty, které už podvedla.</p>

<p>Za ty, které ještě podvede.</p>

<p>Za to, co se kvůli jejímu „opomenutí“ stalo mému bratrovi.</p>

<p>Chtěl jsem starou dobrou pomstu.</p>

<p>Zazubil jsem se stejně temným úsměvem jako Abelie-Roo v baru na polomrtvého krvácejícího upíra a nahlas přidal poslední, jenže stejně hodnotný důvod.</p>

<p>„Pro zábavu.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Niko zavolal Abelii-Roo, aby jí řekl, že tu práci bereme a večer za ní přijedeme dohodnout podmínky. Než položil telefon, Abelie-Roo zaječela tak, že ji bylo slyšet přes celou místnost. „Honem, jo?“ zívl jsem.</p>

<p>„Pohlcení celého světa a zničení všech živých věcí… zdá se, že ji to vyvádí z míry,“ poznamenal Niko suše. „Ale tebe zjevně ne.“</p>

<p>Zničení světa? Sám jsem ho kdysi málem zničil, ačkoli to nebyla moje vina… téměř… ale poněkud mi to změnilo priority. Zničení světa versus zdřímnutí: zdřímnutí vždycky vyhraje. A protože jsem si kvůli Klanu a Abelii-Roo nemohl dopřát klidný celonoční spánek, zdřímnutí mi bude muset stačit. A navíc toho, kdo ukradl cikánského smrťáka, se nám stejně nepodaří chytit během několika hodin, tak co. Podíval jsem se na hodinky. Pět ráno. Zasténal jsem a zamířil do svého pokoje. Cestou jsem ztratil ponožku. V pokoji jsem upadl na postel a okamžitě se ponořil do hlubokého spánku.</p>

<p>Když jsem se (kdoví o kolik hodin později) probudil, měl jsem v puse nacpanou ponožku, kterou jsem předtím ztratil. Vyplivl jsem ji a říkal si, jaké mám štěstí, že to není další z Nikových s’mores. Chuť špinavé ponožky před nimi upřednostním kdykoli. S bavlněnými chlupy na jazyku jsem šmátral po budíku. Jedenáct dopoledne. To znamená šest hodin spánku, asi tak polovina toho, kolik si dopřávám obvykle, ale co se dá dělat?</p>

<p>Vyhrabal jsem se z postele, podíval se na hromadu oblečení na podlaze a snažil si vzpomenout, co z toho je čisté, co je špinavé a co je tak akorát na hraně jako Johnny Cash[6]. Očichal jsem je, rozhodl se a vzal si džíny a černé tričko. Žádné vlky si asi kvůli útoku z minulé noci podávat nebudu… možná o mně a Dalile ještě nevědí všichni. Možná to byli jen ti dva. Ale jestli to ostatní vědí, pak by se to mohlo dostat až ke Klanu, což by pro Dalilu byla špatná zpráva. A navíc všichni vlkodlaci nepatří do Klanu. Někteří z nich si prostě žijí svým životem: jako právníci, servírky, účetní, léčitelé…</p>

<p>Ale nemrtví, to je něco jiného. Nikdy jsem nepotkal nemrtvého, který by nejedl lidi. To oni prostě dělají. Jsou takoví. Jsou to žraloci a lidi jsou chodící návnada. A to znamená, že neexistuje nemrtvý, kterého by nebylo lepší se zbavit… alespoň podle mě.</p>

<p>Po sprše jsem v kuchyni našel vzkaz od Nika, Přilepil ho na krabici cereálií, abych si ho určitě všiml. <emphasis>Š</emphasis><emphasis>el jsem do práce. Vrátím se na tu schůzku. Udělej bránu a pokřtím tě hlavou v záchodě</emphasis>. Krátké a výstižné, to je celý můj bratr.</p>

<p>Bylo úterý, což znamenalo, že ve škole bojových umění na Západní dvacáté páté někomu nakopává zadek a ještě za to dostává zaplaceno. Většinu ostatních dnů učí jako asistent na newyorské univerzitě mytologii, historii a šerm, a u toho všeho by si měl ještě dělat magistra − nebo doktorát? Kruci, nikdy si to nezapamatuju. No to je jedno. Jeho první studia na vysoké velice rychle ukončili Ólfi. Robin Vtipálek má přátele… filozofické přátele ze starých dobrých časů gladiátorů a orgií… kteří ještě dnes učí, a ti zatahali za nitky, aby Nik dostal diplom z řecké univerzity.</p>

<p>To je dobře. Rozhodně si to zaslouží. Já na druhou stranu vím o světě víc, než bych chtěl. Mně stačí zadní strana krabice cereálií − to a tíha pistolí a nožů v pouzdrech. Mnoha nožů… a pak ještě nějaké výbušné náboje. Rád bych si myslel, že to ze mě dělá spíš někoho, koho je snadné potěšit, než paranoidního vraha. Nemůžete přece být paranoidní, když víte, že po vás nejen jdou, ale už vás i dostali. A vražedné sklony? Vzal jsem si sousto cereálií a žvýkal. V mém světě mají vražedné sklony dokonce i královny krásy. Jen nenosí korunky.</p>

<p>Vyšel jsem na ulici, zkontroloval hlasovou schránku − od Dalily pořád nic − a rozhodl se, kam se vydat za nemrtvými. V noci se potulují po ulicích a lidské oblečení a přítmí je dostatečně zamaskuje. Venku můžou chodit i během dne, pokud nosí kapuce stažené hluboko do obličeje a slizké ruce udrží v kapsách. Jenže je to risk. Ale tak jako mají bary peri, mají své bary i nemrtví − když si odmyslíte ostatní zákazníky, toalety a vůbec celou tu záležitost s hygienou. Jinými slovy popíjejí alkohol v kalužích vlastní špíny.</p>

<p>Paráda.</p>

<p>Nemrtví se většinou drží v kanalizaci. Jsou buď příliš hloupí, nebo příliš leniví na to, aby si sehnali práci někde jinde než v Klanu, a jediné jídlo, které jim opravdu chutná, je lidské maso, takže se obvykle shromažďují na opuštěných místech. Ve městě je takových míst dvacet. Byl jsem jen na dvou a i to mi stačilo. Bez ohledu na to, kde jsou, ať nahoře nebo v podzemí, vždycky to tam příšerně páchne. Nemrtví milují jatka a pěkné, uleželé kusy masa, ale hygiena? Na deodorant by frontu nestáli, to je jisté.</p>

<p>Tentokrát však do kanálů nepůjdu. To jsem si užil při jednom z minulých případů a snažit se tam najít nemrtvé po pachu je ztráta času. Nejsem tak dobrý, abych rozeznal přirozený puch od nadpřirozeného. I tak se ale do toho namočíme, a proto mě překvapilo, když jsem zaklepal na Robinovy dveře a on mi otevřel s kočičí přepravkou v ruce. Volal jsem mu, abych se ho zeptal, jestli se se mnou nechce vydat na lov, a on byl překvapivě nadšený. Teď mi bylo jasné proč.</p>

<p>„Ehm…“ podotkl jsem váhavě, zatímco mě skrze kovové mřížky pozorovaly oči, které vypadaly jako plamínky svíček. „Kočky přece nesnášejí vodu, ne? Nemyslím, že s mumifikovanou kočkou to bude lepší.“ Kromě očí tam číhala ještě plná tlama ostrých zubů, které se objevily, kdykoli se kočka zašklebila − a ona se šklebí skoro pořád.</p>

<p>Dalo by se říct, že si ji Robin „přinesl domů“ z našeho posledního… no, „dobrodružství“ není úplně vhodné slovo. Spíš „totální voser“. Ale je úplně jedno, jak tomu budeme říkat. Podstatné je, že setřást mumifikovanou kočku je mnohem těžší než setřást obyčejnou kočku.</p>

<p>„Chlapče, neříkal jsem ti, že s tebou do téhle vyslýchací, tedy vyhlazovací akce jdu jen proto, že se v kancelářích v bazaru maluje. Tady dáma se potřebuje trochu protáhnout. Začíná být podrážděná a víš, jak to dopadlo minule, když se takhle cítila. Našla si zábavu sama.“</p>

<p>Ta kočka − Salome − se dostala z Vtipálkova bytu, zabila sousedčinu starou a senilní německou dogu, která se procházela po chodbě, a pak mrtvolu položila Robinovi na polštář jako dárek od malé hodné mumifikované kočičky. Mumifikované kočky nic nejedí, ale rády si hrají stejně jako živé kočky. A až sousedům dojdou velcí psi, mohla by se rozhodnout, že postačí i sousedi.</p>

<p>Mezi mřížemi klece se objevila dočista holá tlapka s drápky, které vypadaly úplně normálně, i když takové být nemohly, a následovalo suché zavrčení. „Ale no tak. Hodná kočička,“ řekl jsem a o krok ustoupil. Ale nevytáhl jsem zbraň, což podle mého znamená, že mám koule z oceli. Podle Salome by to ale nejspíš znamenalo jen to, že by se s nimi dalo líp koulet po podlaze.</p>

<p>„Ty ji máš rád, Vtipálku, že jo?“ zeptal jsem se a ustoupil o další krok. „Připusť to. Je pro tebe jako plyšovej medvídek.“</p>

<p>„Je to zhnisaný bolák na mém perfektně tvarovaném zadku,“ zavrčel, ale nechal si tlapku obtočit kolem prstu. Podle toho, co víme, je Robin starý stovky tisíc let… možná ještě víc. Z jeho pohledu přátelé přicházejí a odcházejí velice rychle, obzvlášť lidští, ale mumifikovaná kočka − kdo ví, jak dlouho bude žít? Wahanket, mumie, která ji vyrobila, je starší než pyramidy. Kočka by mohla vydržet pěkně dlouho. Když přátelé v porovnání s vámi žijí stejně dlouho jako jepice, mumifikovaná kočka nemusí být k zahození. „Takže mám na sobě neformální oblečení.“ Tím myslel volné kalhoty, košili a dlouhý kabát, který dobře zakryl meč, a nic z toho nebylo od Armaniho. Teprve když se Robin nesnaží meč zakrýt kabátem, začínám si dělat starosti. „Kam vyrazíme na lov?“ Zazubil jsem se. „Co takhle trochu přírody? Mokřady? Zachránit nějakou pijavici se žlutýma flekama?“</p>

<p>Podle toho, jak z něj o hodinu později padaly řecké nadávky, když jsme se po lýtka brodili bahnitou vodou a kolem nás lítali moskyti, řekl bych, že si myslel totéž co já. Žeje to na houby.</p>

<p>„Je to pro tebe dost mokrý?“ optal jsem se a uhnul před vodou, kterou kopnul mým směrem.</p>

<p>„<emphasis>Ai pidiksou</emphasis>[7],“ vyštěkl, ale šel dál.</p>

<p>Nacházeli jsme se na letišti Flushing Airport, které bylo opuštěné ještě dřív, než jsem se narodil. Díky tomu, že Robin vlastní bazar s auty, máme k dispozici všechno, co potřebujeme − jako třeba džíp − pokud se tam, kam chceme, nedá dostat metrem nebo autobusem. „Tohle se stane, když postavíš letiště v bažině,“ zavrčel jsem. Mokřady jsou jen nóbl název pro bažinu. Letiště postavili ve dvacátých letech, zavřeli ho v osmdesátých a stojí na bažině − to je asi tak všechno, co o tom místě vím a co mě zajímá.</p>

<p>Kromě toho, že se tam vždycky najdou nemrtví pracující pro Klan. Obvykle se tam dostanou za odměnu. Když jsou dobří a několik měsíců nic nepodělají (což je pro vůli i rozum nemrtvého neskutečně dlouhá doba), odvezou je v autobuse s několika mrtvými nebo skoro mrtvými lidmi a asi dvaceti sudy piva a nechají je, aby se tam týden povalovali, jedli, pili a dělali to, co nemrtví dělají, když vyrábějí malé nemrtváčky. To poslední je další věc, o které rozhodně nechci nic vědět.</p>

<p>Byly tam dva hangáry a jedna menší budova. Ve vodě se odrážela modrá obloha a bylo tak teplo, že jsem si svlékl bundu a nechal ji v džípu. Tady nás nemohl vidět nikdo jiný než nemrtví, a vzhledem k tomu, že jsem jim své zbraně chtěl ukázat pěkně zblízka, nemělo smysl schovávat je. Až na moskyty, bláto v botách a puch naší kořisti to byl celkem hezký den. Ne že by se na to nevyskytl i jiný názor.</p>

<p>„U Poseidonových červy prolezlých varlat,“ zavrčel Vtipálek a zvedl klec s kočkou, když jsem se s cákáním brodil kolem něj. Já cákal. On se vodou pohyboval jako žralok, tiše a sotva s nějakou vlnkou. Když jste starší možná než lidstvo samo, musíte být asi v takových věcech dobří. Jeho prudká povaha se ale za ta léta nijak nezlepšila. „Vyber jednu budovu. Je mi vedro, všude kolem je voda a bahno… bahno, v němž <emphasis>nezápasí</emphasis> nahé ženy ani muži, a upozorňuju tě, že mě to netěší. A proč tu není Niko? Snad se nevyhýbá svým povinnostem?“</p>

<p>„Niko musel jít do práce, a v den, kdy my dva nebudeme stačit na bandu zpitejch nemrtvejch, můžeme začít nacpávat medvídky v nejbližším hračkářství. Když tak mluvíš o ženách zápasících v bahně, jak Jišijáš snáší tvoje divočinky?“ zazubil jsem se. „Už jsi ho představil celé orgiové scéně?“ Pukové milují dobré orgie. „Nebo potom jen přijdeš k němu domů, aby ses trochu pomazlil?“</p>

<p>„Nech to být,“ řekl ponuře.</p>

<p>Vybral jsem jeden z hangárů a zamířil k němu. Zchátralá dřevěná budova vedle byla příliš malá a puch byl cítit všude, ale od jednoho z hangárů trochu silněji. „Nevykládej si to špatně,“ zvedl jsem ruce. „Nechci slyšet detaily. Rozhodně nestojím o jedinej detail. Nechci ani vědět o jejich existenci. Jen by mě zajímalo, jak to funguje, protože on je přece jen o malinko svatější než ty a ty jsi… no, nesvatější než celej svět dohromady a přilehlý dimenze k tomu. Aspoň v oblasti sexu.“</p>

<p>„Řekl jsem <emphasis>nech… to… být</emphasis>,“ procedil mezi zuby. „Nebo se můj meč podívá do míst, která považuješ za podobně soukromá. Je to jasné?“</p>

<p>Oproti obvyklému Robinovu vychloubání to byla velká změna. Jednou jsem se od něj za hodinu dozvěděl víc než za dva roky pečlivého studia pornočasopisů. To on mě zbavil panictví. Tedy ne osobně. I kdybych byl na kluky, což nejsem, ale i kdybych byl… jednou jsem ho náhodou viděl nahého. Potloukat se kolem s velkým klackem je jedna věc, něco jiného je ale potloukat se kolem s Washingtonským památníkem.</p>

<p>„Dobře, dobře.“ Pokud se Robin nechce vytahovat, jak to obvykle dělá, je to divné, bizarní a pravděpodobně to svědčí o blížícím se konci světa, ale teď nebyla správná doba ho kvůli tomu pokoušet. Byla naopak ta nejlepší doba rozsekat na kousky pár nemrtvých, a to jednomu prozáří den líp než slunce na obloze. Blížili jsme se k vybranému hangáru. Vytáhl jsem matně černý desert eagle a ozubený nůž téže barvy.</p>

<p>„Uvědomuješ si, že černá není v jasném denním světle zrovna vynalézavé maskování?“ optal se mě Robin.</p>

<p>„Věř tomu, nebo ne, eagle nevyráběj v zářivě žlutý,“ zavrčel jsem a zastavil se u obrovských pootevřených kovových vrat. „Možná by bylo dobrý ji pustit. Víš, že na nás uvnitř čekají, že jo? Bude muset bejt rychlá.“</p>

<p>„Cože? Ty se snad domníváš, že mohli zaslechnout ten řev tsunami zkřížený s cákáním obrovské velryby na pláži, co jsi vyluzoval, když ses brodil vodou? Jistě žertuješ,“ odfrkl.</p>

<p>„Jasně, předpokládám, že tys svýho času chodil <emphasis>po</emphasis> vodě?“ opáčil jsem, zatímco Robin otevíral dvířka kočičí přenosky, aby pustil Salome ven.</p>

<p>„To jsou jen fámy. Příliš vína a fámy. A tenkrát byl zrovna velmi silný odliv.“</p>

<p>Salome, která zjistila, že stojí ve vodě a je jí obklopená kolem dokola, zvedla mokrou packu, podívala se na ni a pak na Robina, a oči jí plály zklamáním z takové zrady. Potom zastříhala holýma ušima a otočila hlavu. Nozdry bez vousků se jí rozšířily, jak nasála vzduch, a zmizela − rychle jako blesk… vrásčitý, holý a nemrtvý blesk. Dobře, není to zrovna poetické, ale byla zatraceně rychlá. Slyšel jsem cinkání jejích náušnic a pak výkřiky. Ani omylem nenechám všechnu zábavu jen jí. Protáhl jsem se štěrbinou ve vratech a střelil nemrtvého, který mě okamžitě napadl. Trefil jsem ho do obličeje, což snadno zabije spoustu bytostí… a taky filmových zombií… ale pro nemrtvého je to doslova jen další díra do hlavy. Jasně, s desert eaglem .50 to byla pořádně velká díra, ale nesejmulo ho to; jen na zlomek vteřiny zpomalilo. Jenže víc někdy není třeba.</p>

<p>Pod silou zásahu zavrávoral dozadu, já do něj strčil, aby upadl, a druhou rukou jsem mu přeřízl krk a krční páteř. S nemrtvými to jinak nejde. Usekněte jim paži nebo nohu a ona jim do měsíce nebo dvou prostě naroste zpátky. Udělejte jim díru do mozku a nebude vám to k ničemu, protože ho stejně moc často nepoužívají. Přesekněte je v pase a umřou, ale bude to trvat týdny… a motorová pila je docela těžká. Jasně, byla by s ní zábava, ale praktické by to moc nebylo. Škoda.</p>

<p>Přeseknout nebo rozstřelit jim krční páteř, to je jediný způsob, jak je sundat rychle a natrvalo. Boj s nimi může být dost monotónní. Jeden se vám může zkoušet prokousat krkem, zatímco jiný vás bude chtít umlátit rukou, kterou jste mu zrovna usekli. Nebo se vám další bude pokoušet zlomit krk a jiný do vás bude bušit nohou, kterou jste mu právě ustřelili. Pokud vím, ty slizké hlavy si nikdy nesednou, aby vymyslely nějaký strategický plán nebo se dívaly na staré kung-fu filmy a dělaly si poznámky.</p>

<p>Nalevo jsem v paprscích světla pronikajících dolů dírou ve stropě viděl Robina, jak máchá mečem a kolem něj poletují hlavy. Salome jsem neviděl, ale podle vytí v temnějších částech hangáru to vypadalo, že se dobře baví. Skončil jsem s prvním nemrtvým a otočil se k dalšímu. „Ty,“ zasyčel na mě. „Ty ses odvážil přijít sem. Známe tě. Klan tě zná. Myslíš, že odtud odejdeš, aniž by si jeden z nás vychutnal tvé nečisté maso?“</p>

<p>„Nečistý? To je na tebe ale nóbl slovo. Na mě taky, co ti budu povídat.“ Tenhle byl chytřejší než většina jeho kamarádů − požíračů lidského masa − což znamenalo, že to je ten, s nímž chci mluvit. „Počkej tady, jo?“ Hodil jsem po něm nožem, který se mu zabodl do hrudi − jen proto, abych odvedl jeho pozornost, než vytáhnu širokou sekeru, kterou jsem měl upevněnou na zádech, a jednoruč s ní máchl. Hlavici měla třikrát větší než obyčejně sekery… Vikingové by měli radost. Mohl jsem použít meč a díky Nikovu tréninku bych si poradil stejně dobře, ale já na meče nikdy nebyl. Pak je tu problém s těžkou motorovou pilou, ale sekera… když kolem není žádný člověk, který by to viděl, taky není k zahození.</p>

<p>Máchl jsem sekerou a přesekl ho v pase napůl jako kouzelník asistentku, až na to, že já už ho dohromady dávat nebudu. „Abraka dabra, do hajzlu.“ Mléčně bílé oči se rozšířily a špinavé hnědožluté zuby, poskvrněné krví a hnisem, se ukázaly v němém výkřiku, když se rozpadl a obě poloviny žuchly do mělké vody. Slabá vůně dámského parfému v jeho dechu ve mně moc soucitu nevyvolala. „Nikam nechoď.“ Pak jsem se na něj zlomyslně usmál: „Víš co? Jestli někam přeci jen dojdeš, tak si to aspoň pořádně užij.“</p>

<p>Vytáhl jsem nůž, zastrčil ho do pouzdra a pokračoval dál. Pistolí a sekerou jsem sejmul další tři nemrtvé, nabil jsem a pak zabil další dva. Snažil jsem se nedívat na kusy těl plovoucí všude kolem, ale jsem zvyklý vídat při boji takové věci. Musíte prostě pokračovat dál, nebo klopýtnete a bude po vás, a já se zatraceně snažím, abych neumřel.</p>

<p>Byly časy, kdy jsem chtěl umřít.</p>

<p>Ale to už je dávno a teď je teď. Teď je to jiné − celý svět je jiný. Umřu jedině tehdy, když to podělám, a to nemám v úmyslu. Zezadu do mě něco narazilo. Vrhl jsem se do vody, převalil se na záda a ztratil u toho několik proužků kůže, protože mi další nemrtvý zaryl drápy do ramenou a snažil se mě udržet dole. Niko mě naučil, jak se z takového sevření dostat, a tohle rozhodně nebyl Niko. Upustil jsem sekeru, strčil mu pod bradu eagle a pustil mu do holé lebky v barvě žabí kůže dva výstřely. Lebka se roztříštila a nemrtvý lehce zaváhal. Pak jsem mu pistoli přiložil ke krku a vyprázdnil do něj půlku zásobníku, čímž jsem roztříštil krční páteř, takže nemrtvý odpadl dozadu a už se nezvedl.</p>

<p>Vyskočil jsem na nohy, sebral sekeru a zamířil k asi deseti dalším, kteří se hnali k Robinovi. Setkání s pukem mívá tenhle účinek na každého, kdo ho potká. Buď ho pronásledují, aby ho sexuálně zneužili − vsadil bych se, že proti tomu by vůbec neprotestoval − nebo aby ho zabili. S tím druhým by určitě problém měl.</p>

<p>„Čím to je, že když jsem s vámi,“ poznamenal klidně, zatímco jedním úderem meče sejmul dvě hlavy, „dostane se mi okružní jízdy po nejotřesnějších místech New Yorku? Vaši nepřátelé nikdy nečíhají v parfumerii nebo v obchodě s luxusními pralinkami. Ne. Kanály, trolí jeskyně, opuštěné psychiatrické léčebny plné rozkládajících se těl a sklep vašeho domu v době, kdy pereš špinavé prádlo. Pořád přemýšlím, co z toho zatím bylo nejhorší.“</p>

<p>„Mysli na svou kočku. Děláme to pro ni,“ odpověděl jsem mu, usekl jednomu nemrtvému hlavu sekerou a do dalšího vystřílel zbytek zásobníku eaglu. Nerozstřílel jsem mu sice páteř, ale odnesly to obě paže. Jestli mě bude chtít ukopat k smrti nebo mě sejmout jako největší kousající želva na světě, má možnost. Samozřejmě že to zkusil. Pro nemrtvé moc respektu nemám a v porovnání s jinými městskými predátory nejsou zdaleka tak výkonní, ale to neznamená, že to nejsou zabijáci nebo nemají natolik tvrdou hlavu, aby po vás šli, i když už z nich zbývá jen trup s jednou rukou, kterou se odráží od země.</p>

<p>Přesekl jsem mu krk a hlava odletěla do stínu a s ní i všechna jeho tvrdohlavost. Čekal jsem, že se jich z temného kouta hangáru vynoří ještě víc, ale nic se nedělo. Něco jsem však zaslechl − syčení, sténání a cákání… a bylo toho docela dost. Zamířil jsem do tmy, následovaný Robinem. Lidi se instinktivně drží dál od tmy, protože tam se skrývají zlé věci. Moje lidská polovina už z toho dávno vyrostla. Temnota teď pro mě představuje místo, kde se skrývají peníze. Vyprázdnil jsem zbytek zásobníku do střechy, aby dovnitř vniklo trochu světla a my viděli líp než s baterkou. Pokud by tam bylo něco, na co bychom se chtěli podívat.</p>

<p>Nebylo.</p>

<p>Nic takového tam rozhodně nebylo.</p>

<p>Jednou… ne, vlastně <emphasis>tisíckrát</emphasis>, když mi Niko dělal domácího učitele, dotáhl mě do různých muzeí. Pokud tam neměli zbraně nebo dinosaury, tak mě to moc nezajímalo. Ale něco jsem si zapamatoval, jako třeba když mě bratr poučoval o zpodobněních plodnosti. Kombinace děsu a nudy se vám zaryje hluboko do mozku. Jako jeden z příkladů použil Venuši. Ne tu hezkou, tu nahatou, která sice nemá paže, ale zato má hezká prsa. Ne, vybral si malou figurku, která by se vám vešla do dlaně. Našli ji někde v Německu, Rakousku nebo nějaké jiné pivní zemi a měla hlavu, ale žádný obličej, a obrovská prsa, která jí visela přes podobně obrovské břicho. Nožičky měla mrňavé a paže téměř neexistovaly. Nevypadala skoro ani jako člověk. Vlastně vypadala jako přítelkyně Jabby Hutta. Stačilo to k tomu, aby se mé sedmnáctileté já přestalo nejmíň na týden snažit vymámit z prodavače u stánku hanbaté časopisy.</p>

<p>Ten kousek pravěkého umění vypadal velice podobně jako to, co se rozkládalo v zadní části hangáru… až na to, že to mělo tři řady obrovských prsou. Vážně byla o velikosti Jabby, ale vynásobeného dvěma, a vypuzovala plně vyvinuté a vzrostlé nemrtvé z obrovské… fuj. Fajn. Tohle neznamená vzdát se na týden hanbatých časopisů; tohle znamená vzdát se sexu, a to je mnohem větší rána.</p>

<p>Když jsme vystoupili z džípu, obzvlášť jsem nechtěl vědět to, kde se berou malí nemrtví. A stejně jsem se to dozvěděl. To je život. Najednou mě rozbolely oči a zatoužil jsem oslepnout. Noví nemrtví vyklouzávali ven a přistávali ve vodě, chvíli se tam bezmocně mrskali, pak se zvedli na kolena, vyšplhali se po té obrovské mase a hele, první polknutí. Kojení je báječná věc.</p>

<p>Pokud můžu říct, mamka neměla nohy a ruce končily pahýly, jimiž mávala kolem. Syčela na nás a pomalu bublala: „Mám hlad. Matka hladoví.“ Mléčné oči upírala na nás a pusu měla dost velkou na to, aby nás spolkla vcelku. „Mám takový hlaaaaaad.“ Všichni noví nemrtví se otočili k nám, včetně jednoho, který právě s plesknutím vyjel ven a chňapal zuby i drápy mokrý nejen od vody. Ať to bylo cokoli, hlen nebo bahno, zelené a hnědé, létalo to všude kolem. Puch, který to doprovázel, byl podobně příjemný.</p>

<p>„Jo. Tak fajn. Zázrak zrození.“ S cvaknutím jsem vyměnil zásobník a snažil se nepozvracet. „Vtipálku, ty se postarej o tohle. Já musím… ehm…“ ven vyklouzl další. Plesk. Žbluňk. A je to. Celibát. Kněžství. To je něco pro mě. „Výslech. Musím provýst výslech. Užij si to.“</p>

<p>„Cože?“ vyprskl Robin. „Ty parchante, neuděláš ani krok…“</p>

<p>Než to stačil dopovědět, zvládl jsem jich nejmíň třicet. Proti mně spěchala v opačném směru Salome. To, co viděla, se jí zjevně líbilo mnohem víc než mně, protože mě celou cestu zpátky k vratům hangáru, kde jsem nechal nemrtvého Einsteina, doprovázelo její hlasité a chraplavé předení. Nikdy jsem neslyšel šťastnější zvuk. Sakra, to je vážně hromádka živoucího pekla s obojkem s drahokamy. A to jsem si myslel, že <emphasis>já</emphasis> jsem monstrum.</p>

<p>Extra chytrý nemrtvý nebyl tam, kde jsem ho nechal. Mozek a motivace. Měl jít na obchodní školu, mohl teď mít kancelář s výhledem. Netrvalo mi však dlouho, než jsem ho našel. Když nemáte nic jiného než trup a paže, moc daleko se nedostanete. Schoval se do stínu, ale já pořád cítil slabou vůni parfému. Ta žena se jím navoněla pro svého manžela, přítele, přítelkyni nebo prostě jen pro sebe, a nejspíš si na chvilku myslela, že jí to sluší a je připravená na noční dobrodružství. Jenže noc byla připravená na ni.</p>

<p>Sáhl jsem pro něj do tmy, ignoroval kousnutí na předloktí a vytáhl ho na mdlé světlo. Pak jsem mu hlavní pistole rozevřel čelisti a vytáhl ruku víceméně v jednom kuse. Na dlouhém rukávu trika se nejspíš objevily skvrny od krve, ale to je to skvělé na černé: není na ní vidět krev a zeštíhluje − to si musí pořídit každý zavalitý sériový vrah.</p>

<p>Kopl jsem ho špinavou botou do hrudníku. „Tak jo, profesore. Včera jsem měl zatraceně dobrou náladu. Ty mi teď povíš, proč mi ji dva vlci z Klanu a jeden z tvýho druhu totálně podělali.“</p>

<p>Zavrčel, vycenil zuby polámané desert eaglem, ale neřekl nic. Neměl co ztratit − byl už v podstatě mrtvý. Možná mu to bude trvat týdny, ale ani nemrtvému nedoroste celá spodní polovina těla. Neměl tedy co ztratit… ale mohl něco získat. Bolest. Bolest nemá rád nikdo, ani nemrtví. Někdy jim stačí pohrozit a někdy je potřeba něco víc. Myslím, že žena, co zemřela navoněná oblíbeným parfémem, který byl nemrtvému cítit z dechu, by pochopila, že je mi úplně jedno, co to bude stát. Vytáhl jsem z pouzdra bojový nůž, který se zazubil stejně neúprosně jako já. „Tak to zkusíme znova. Kdo se mi snaží jebat se zenem?“</p>

<p>Měl výdrž, to se mu musí nechat. Ale nakonec nevydrží nikdo. Každý promluví. Někdy je však cukr lepší než bič. Věřím v rovné příležitosti, a tak jsem použil obojí. Umírat týdny hlady, to není právě příjemná smrt. Vyhlídka, že vás nemrtví kamarádi a mamka sežerou zaživa, není o moc lepší. Slíbil jsem mu rychlou smrt a dal mu zakusit, jaké by to bylo v opačném případě. Když pak konečně promluvil, tak jsem mu tu rychlou smrt daroval. Ne proto, že by si ji zasloužil… protože si ji nezasloužil; ani proto, že jsem mu dal slovo… takováhle věc za mé slovo ani nestojí. Udělal jsem to proto, že právě tohle deratizátor dělá. Zbavuje se hnízda jedovatých pavouků. Nenechává je napůl naživu, aby narazili na někoho, koho by ještě mohli otrávit.</p>

<p>„Tak co, mluvil?“</p>

<p>Odvrátil jsem hlavu a otřel si nůž do džínů. „Jo, mluvil,“ odpověděl jsem nepřítomně. Robinovi se jako obvykle podařilo dosáhnout pěkných a uhlazených jatek, aniž by měl na oblečení jedinou kapku krve nebo si pokazil účes. Zničenou měl pouze mokrou spodní část kalhot. Já byl na druhou stranu úplně promočený, zablácený a zkrvavený − jako obvykle. Kdyby tak vyráběli bryndáky dost velké, aby se v nich daly zabíjet stvůry.</p>

<p>„Bezva. Nerad bych si myslel, že jsem musel zabít celou školku nemrtvých a dívat se na vagínu tak velkou, že by jí projel volkswagen, jen tak pro nic za nic.“ Otřel si meč do mého trička. Neprotestoval jsem. Zasloužil jsem si to, protože jsem z něj udělal nejsmolnější porodní bábu na světě. „Možná jsem tě tam měl strčit, abych ti trochu rozšířil sexuální obzory.“ To bych ale nepřál nikomu. Narovnal jsem se a zasunul nůž do pouzdra.</p>

<p>Ze zadní části skladu se ozvalo nešťastné: „Hladovím.“ Zabil nemrtvé, ale mamku tam nechal − upřímně, tu by zabil snad jen raketomet.</p>

<p>„Tak co?“ zeptal se a snažil se odpověď popohnat nervózním třepáním prstů. „Co říkal?“</p>

<p>„Chtěl vědět, odkud má tvoje kočka ten štrasovej obojek. Říkal, že vypadá děsivě levně.“ Zamířil jsem ven ze vrat, nechal naši Venuši pryč z dohledu i z mysli a doufal, že se neobjeví v nějakém otřesně nechutném snu. „Jsou to rubíny, ne štras, ty módní neznabohu. Chceš mi říct, že jsi mě táhl do newyorské verze Everglades[8], abych si zničil boty, kalhoty i schopnost v dohledné době kooperovat s kýmkoliv ženského pohlaví, a vůbec, zničil jsem si celé ráno, a ty mi neřekneš, na co jsi přišel? To nemyslíš vážně.“</p>

<p>„Pukové. Vy prostě nemůžete vystát, když někdo ví něco, co vy ne,“ poznamenal jsem, vyšel do slunce a zamířil k džípu. „Kde je Salome?“ Robin u vrat sebral přenosku, ale byla prázdná.</p>

<p>Neodpověděl mi o nic víc než já jemu. Nazval mě všemi možnými ekvivalenty blbce, na jaké dokázal přijít, a mluvil přitom jen anglicky, aby mu i nevzdělaný tupec jako já rozuměl. Přikyvoval jsem, ušklíbal se a příležitostně mu pogratuloval k dobré práci, když se mu nadávka opravdu povedla. Jakmile jsme se dostali zpátky k autu, Robin odpověď pořád ještě nedostal, ale já tu svoji ano. Ukázalo se, že Salome nás k autu předběhla. Se slábnoucím nadšením si na podlaze pohrávala s hlavou nemrtvého. Pro kočku není žádná legrace, když se to nesvíjí a necuká. Jakmile nás uviděla, zívla, ukázala zuby, které najednou vypadaly o hodně větší, a pak se zašklebila jako obvykle.</p>

<p>„Ne, ne. V žádném případě,“ řekl jí Vtipálek. „Tohle si domů rozhodně nevezmeš. Nebudeš si s tím pohazovat po mé vzácné podlaze. Víš, jak je těžké dostat krev z mramoru? Ne? Myslel jsem si to.“ Odhodil hlavu do vody a i s přenoskou vklouzl za volant. Sebral Salome, jejíž egyptské oči se zúžily. „Ano, jde z tebe strach. Jsi hotová <emphasis>feline fatale</emphasis>. Zdřímni si.“ Obratně ji nacpal do přenosky a tu pak položil na zadní sedadlo.</p>

<p>„Mrtvý kočky taky spí?“ zeptal jsem se, i když v tu chvíli mě to zase tolik nezajímalo − chtěl jsem hlavně rozptýlit Robinovu pozornost. Měl jsem však vědět, že se mi to stejně nepodaří.</p>

<p>„Ty máš zjevně dojem, že to nepotřebuju vědět. Já i moje zničené kalhoty tě upozorňujeme, že to vědět potřebuju.“ Nastartoval džíp a já se posadil na sedadlo spolujezdce.</p>

<p>„Jo, vím, že to potřebuješ vědět. Nedokážeš vystát, když něco nevíš. Přímo umíráš touhou dozvědět se to.“ Zavřel jsem oči a založil si ruce na prsou. Nevím, jestli mrtvé kočky dřímají, nebo ne, ale já ano. „Jenže víš co? Stejně se to nedozvíš.“ Ignoroval jsem Robina i jeho klení a pevně zavřel oči.</p>

<p>Sakra, přál bych si, abych to nevěděl ani já.</p>

<p>Nakonec jsem mu to stejně řekl. Měl pravdu. Zasloužil si to, a navíc bude bezpečnější, když to bude vědět. Když jsem mu to prozradil, přestal klít a soucitně mi stiskl rameno. „Mrzí mě to, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem to nečekal.“</p>

<p>Lhal bych sám sobě, kdybych si nepřipustil totéž. Už jsem se poučil, kam mě v minulosti dostalo, když jsem lhal sám sobě… do světa plného bolesti. Místo toho jsem nechal oči zavřené a ze všech sil se snažil na nic nemyslet. Na lži, na pravdu, na nic. Ale jak to tak bývá… vůbec to nefungovalo.3Kal</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Abelie-Roo se se svým klanem usídlila v tábořišti v Catskills. Odklidili se do odlehlé části karavanového parku, aby se vyhnuli kontaktu s cizáky − s gádži. To neznamená, že občas nevykládali karty nebo nečetli z dlaně. Abelie-Roo možná není zrovna vzor dobrého chování nebo skvělého vůdce, ale řekl bych, že takové věci budou dělat spíš v nejbližším městě. Určitě by nechtěli, aby místní měli podrobnou mapu s cestou do Barmanovy jeskyně; nebo v případě Abelie-Roo do jeskyně plné laserů, aby mohla usmažit koule nešťastného hrdiny.</p>

<p>Bylo odpoledne téhož dne. Byl to výlet tak na dvě a půl hodiny, a Niko mě dokonce nechal řídit. Dojeli jsme si pro jeho auto do Robinova bazaru, kde nás ho puk nechal parkovat, ačkoliv bylo uklizené stranou od ostatních jako za starých dobrý časů leprosárií. Ale Robin měl pravdu v tom, že to auto skutečně vypadá dost nemocně: má záplaty několika různých barev, je starší než Niko i já a nemá žádný přehrávač mp3, CD ani kazet, dokonce ani osmistopý přehrávač. Nejsem si sice úplně jistý, co je to poslední, ale určitě by to bylo lepší než AM rádio, které je to jediné, co v tom autě je. I s tímto vysoce luxusním vybavením je žlutohnědá monstróznost pořád o trochu lepší než Nikovo poslední auto, které odešlo do věčných lovišť před půl rokem.</p>

<p>Překvapilo mě, že mě bratr nechal řídit svou nejnovější prašivku. Je to Cadillac Eldorado se sklápěcí střechou z dob, kdy tahle auta zjevně vyráběli v podobě tanků pro případ, že by na silnicích v Jersey vypukla válka. Niko miloval každé ze svých obrovských a otlučených děťátek, ačkoli mi pořád ještě není jasné, proč zbraně, oblečení, cvičení, pokoj − celý svůj <emphasis>život</emphasis> − vede v naprostém a dokonalém pořádku, ale auta… to je naprostý opak. Když se ho zeptám, vždycky mi blahosklonně odpoví: „Jednoho dne to pochopíš, králíčku.“</p>

<p>Takových dnů na mě zřejmě čeká spousta, a tak jsem tam prostě zařadil i tohle auto a byl rád, že jsem se dostal za volant. Je třeba říct, že okýnko nešlo stáhnout a klimatizace… tam žádná nebyla. Seděl jsem a potil se ve vedru, které se od rána udělalo. „Ježíši,“ − otřel jsem si z čela pot − „nech mě rozbít okno. No tak, Niku, já tě prosím.“</p>

<p>„Až přijde leden, bude to jistě nesmírně osvěžující.“ Rozmrzele se zadíval na zpětné zrcátko a zářivě červené plyšové kostky, jež se kývaly sem a tam. „A co jsem ti říkal o chlupatých kostkách?“</p>

<p>„Hele, ty jsou od Vtipálka. To si vyřiď s ním. A kromě toho jezdíš autem, který vypadá, jako by mělo chlupatý kostky v základní výbavě, takže jsi dostal chlupatý kostky.“ Praštil jsem pěstí do rádia, abych ho vypnul. Zůstalo zapnuté − nikdy se nevypne. „Kdo jsou sakra Air Supply a proč mě tak děsně nenávidí?“</p>

<p>„Řekl jsi mu, co ses dozvěděl od nemrtvého? A je to skupina ze sedmdesátých let.“</p>

<p>Hudba z doby předtím, než jsme se narodili. Je to takové zlo, že nemrtví proti tomu vypadají jako štěňata tahající se o novou hračku. „Jak to sakra víš? Přece jsi to nemohl poslouchat.“</p>

<p>„Protože já vím všechno,“ odpověděl, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. A u Nika tomu tak opravdu je. „A Robin?“ naléhal dál.</p>

<p>„Řekl jsem mu to. S Klanem je lepší nic neriskovat.“ Robinovi bych svěřil život a on mne zatím nikdy nezklamal. Taková důvěra pro mě znamená obrovský skok, ale Vtipálek nikdy neudělal nic, co by mě přimělo pochybovat o tom, že si ji zaslouží… alespoň ne od té doby, kdy mě a Nika poprvé zachránil. S tím, proč jsem mu to málem neřekl, nemá důvěra co dělat. Rozmyslel jsem se až na poslední chvíli. Důvod je prostý: prostě se mi o tom nechtělo mluvit. Potřeboval jsem přemýšlet. A to se mi taky nechtělo dělat. Ještě ne. Moje zenová nálada plná nadšení a jednoty s vesmírem v hangáru zmizela − a hned tak ji zpátky nezískám. Ne že bych na ní tak lpěl.</p>

<p>Těžko můžete ztratit něco, co sotva máte.</p>

<p>Jenže i tak jsem mu to řekl. Nemrtvý mi pověděl, že Klan se dozvěděl o mně a o Dalile − <emphasis>všichni</emphasis> z Klanu, ne jen ten její drahoušek, kterého jsem v parku vykastroval. „Tobě jsem to ale říkat nemusel, že ne?“ zeptal jsem se Nika.</p>

<p>Ne, nemusel. Přišel jsem do bytu a on na mých prázdných očích a ještě prázdnějším výrazu poznal, co jsem se dozvěděl. Poznal to, protože ve mně dokáže číst jako v knize. Zeptal se ale, co s tím podle nemrtvého Klan udělá. To nemrtvý nevěděl, jenže si to není těžké domyslet. Buď Dalilu zabijí, nebo jí dají šanci, aby se vykoupila tím, že zabije mě. Prosté. Klan se příliš nevyžívá v machiavelistických schématech. Vojeď to, sežer to nebo to zabij − to jim stačí.</p>

<p>Niko už se v tom po naší krátké diskuzi dál nevrtal, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Navíc mě nechal řídit auto. Myslel jsem si, že i to jsem potřeboval, ale teď jsem jen toužil po jeho místě, kde se dalo stáhnout okýnko. Udusit se v sauně sice poskytuje rozptýlení, ale není to zrovna zábava. Převlékl jsem se do trička s krátkými rukávy a eagle i glock nechal doma. Tentokrát jsem si vzal sig sauer. Musím hračky měnit, aby se dostaly do akce všechny. Bundu jsem měl na zadním sedadle, kdyby nás stopli nebo jsme museli zastavit někde na veřejnosti a já potřeboval zakrýt pouzdro. Kousnutí od nemrtvého na předloktí jsem si ovázal. Neobtěžoval bych se tím, abych to po vyčištění ještě schovával pod obvaz − brzy to přestalo krvácet − ale lidi si většinou všimnou, když máte na předloktí něco, co vypadá jako otisk lidských zubů. Je zvláštní, že to není bráno jako známka přátelského, veselého a důvěryhodného člověka.</p>

<p>„Je to nešťastná záležitost,“ začal. Zjevně se rozhodl, že to přece jen ještě musíme probrat. „Překvapuje mě ale, že k tomu nedošlo už dřív,“ pokračoval a jen tím vyjádřil totéž co předtím Robin a co se i mně samotnému honilo hlavou. Asi ze soucitu klepl do rádia − mnohem jemnějším pohybem než já − a ono se okamžitě vypnulo. „Kdy si o tom promluvíš s Dalilou?“</p>

<p>„Máš tohle auto už půl roku a nemohl jsi to udělat dřív? A promluvím si s ní, až nebude zbytí,“ procedil jsem mezi zuby, rozčílený tím, že jsem musel dlouhé měsíce vydržet tu otřesnou hudbu. Zanechalo to na mně následky. Mé ušní bubínky trpěly. Podle mého byla sedmdesátá léta čas zpěváků, kteří ještě nemutovali. Měli tak vysoké hlasy, až se divím, že to v tom rezavém bratranci <emphasis>Titaniku</emphasis>, v němž jezdíme, neroztříštilo okna. I když v tu chvíli by to mohlo být příjemné, protože horko bylo nesnesitelné i se staženou střechou. Znovu jsem si z čela otřel pot a byl rád, že jsem si aspoň stáhl vlasy do krátkého culíku.</p>

<p>„Co by to bylo za zábavu, kdybych nepotrápil mladšího bratra?“ Sklopil si sedadlo dozadu. „Pokud se tomu začneš vyhýbat, bude to znamenat jen delší nejistotu. Myslel bych si, že zrovna v tomhle chceš naopak mít jistotu.“ Zavřel oči − přednáška byla u konce. „Jdu meditovat. Jestli bude u silnice stopovat Sasquatch, nezastavuj. Vzadu není dost místa na nohy.“</p>

<p>Neobtěžoval jsem se ptát, jestli je Bigfoot skutečný. Na takové věci jsem se přestal ptát, když mi bylo osmnáct. Dřív nebo později na to tak jako tak přijdu. Proč kazit překvapení? Jinými slovy, můj mozek prostě nedokáže uchovat informaci o všem, co je skutečné, co není, a o tom ostatním, o čem nikdo nemá ani páru. To rád přenechám Nikovi. Je to snazší než si sehnat kapesní vydání encyklopedie s názvem <emphasis>Kdy střílet, kdy nestřílet a kdy utéct jako malá copatá holka</emphasis>. Ne že by malá copatá holka nemohla být děsivá, obzvlášť když má špičaté zuby a ve tmě jí zeleně svítí oči. Můžete se vsadit, že tam venku jich několik takových číhá. Nevím sice, jak se jmenují a zatím jsem je neviděl, ale to neznamená, že neexistují.</p>

<p>Svět je tak rozmanitý.</p>

<p>„Jen medituj, Cyrano.“ Zkusil jsem si taky sklopit sedadlo. Samozřejmě že bylo zatuhlé v dokonale vzpřímené pozici vhodné pro řidiče s obsesivně kompulzivní poruchou. „Když pojedu přes McDrive, řeknu si pro tebe o pytel trávy a zrní. Možná ještě koktejl bez laktózy, bez chemikálií a bez chuti.“</p>

<p>„Ano, to udělej.“ Založil si ruce na břiše a propletl prsty. „A nemysli si, že jsem zapomněl na naši debatu o bránách. Dám ti na chvíli pokoj, protože jsi měl nepříjemný den.“ Úkosem na mě pohlédl ocelovýma a nesmiřitelnýma očima, až jsem musel v duchu zamrkat. To nevypadalo moc dobře vzhledem k tomu, co jsem plánoval na zbytek dne. Nevypadalo to moc dobře pro mě ani pro můj zadek, který zřejmě obdrží míru kopanců, jež si bude vyžadovat lidsko-ólfího dárce nového hýžďového svalu. A takoví se hledají dost těžko.</p>

<p>„Ale dřív nebo později,“ pokračoval, „si o tom promluvíme.“</p>

<p>Vsadil bych se, že spíš dřív, a v takových případech se bohužel většinou nemýlím.</p>

<p>Jel jsem dál a Niko meditoval. Cestou jsem si žádného Bigfoota nevšiml, ale když jsme dorazili do karavanového parku, uviděl jsem jich víc než dost. Táborníci svlečení do půli těla se zády chlupatějšími než Sasquatch, yeti a mamut dohromady. Cukala se mi ruka, protože řekněte sami: není někdo s kobercem na zádech, kostkovanými kraťasy a ponožkami v sandálech jasnou hrozbou pro celý svět? Aspoň vizuálně? Projel jsem ale kolem nich a nezastřelil ani jednoho. Toužil jsem sice mít s sebou křovinořez nebo aspoň dočasně oslepnout, ale nestřílel jsem, což osobně považuju za velký úspěch.</p>

<p>Abelie-Roo dala Nikovi po telefonu instrukce, kudy se k nim dostat, a Niko mi je napsal úhledným, pedantickým písmem. „Haló, jsme tady. Vstávej.“</p>

<p>„Meditace není zdřímnutí, a jestli si myslíš, že ano, pak možná jednou za hodinu není dost.“ Niko kývl na štěrkovou cestu napravo.</p>

<p>Jednou za hodinu, to se dá snést. Pět nebo deset minut se rychle probírám mantrami a počítám korálky v náramku, ale rychle se jimi probírat, to zřejmě není původní smysl. Jenže i tak to zjevně zabírá, nebo zabírá meditace v kombinaci se smrtí Ólfi. V posledních šesti měsících jsem vytvořil tři brány, aniž by se projevily nějaké ólfí vedlejší účinky. Je to prosté. Nenechám se pohltit bránami ani tím, co je pohřbeno hluboko uvnitř mě samotného. Já to teď ovládám. Ne naopak. Jen asi nebude lehké o tom přesvědčit Nika, protože ten viděl dobu, kdy mě to ovládalo. A vzpomínka na bratra syčícího jako Ólfi se zuby pokrytými krví a příčetností, jež odjela na prázdniny, ta v člověku zůstane. I Nik si to určitě dobře pamatuje, to je jasné.</p>

<p>Musím ho jen přimět, aby na tom viděl tu dobrou stránku, protože je ale stejně tvrdohlavý jako já, bude to asi problém. Je chytřejší a schopný zvednout mě za krk do výšky jako Darth Vader, jen u toho nesípá − ne že by mě skutečně takhle zvedal, ale mohl by − a to znamená, že rozepři vyhraju málokdy. Aspoň vím, že by mě nezabil − bez ohledu na to, jak bych si to zasloužil.</p>

<p>Zastavil jsem u polokruhu asi třiceti karavanů. Venku na rozdíl od minula nikdo nebyl. Tehdy byli ostražití, ale viděl jsem ženy, děti a nepříliš stydlivého Brandža, který kvůli mé prudké povaze málem přišel o nos. „Co myslíš, jak na tom klan Sarzo je? Myslím s penězma?“</p>

<p>„Myslím, že docela dobře.“ Prohlédl si karavany. „Jejich karavany nejsou příliš staré, rozhodně ne zchátralé. A určitě mají schovaných několik starožitností, které se dají prodat.“ Jako třeba koruna Kalabassa, jež málem zapříčinila jeho smrt. „Likvidní majetek, pravděpodobně v hodnotě statisíců. Abelie-Roo je pěkně ostrá. Myslím, že to nebude jiné, ani co se týče peněz.“</p>

<p>„Tak jo.“ Vytáhl jsem klíček ze zapalování a hodil mu ho. „Pro případ, že bys chtěl poslouchat rádio,“ ušklíbl jsem se.</p>

<p>Povytáhl obočí. „To si myslíš, že tě nechám jít vyjednávat samotného? Včera jsi do ní chtěl šťouchat. Když půjdeme oba, bude to poněkud vyrovnanější.“</p>

<p>„Chceš tím taktně naznačit, že si hrajeme na hodnýho nindžu a zlou stvůru?“ zeptal jsem se. Otevřel jsem dveře a vylezl z pece. Opřel jsem se o nestažitelné okýnko a naklonil se k němu. „Niku, já tohle potřebuju. Kvůli ní jsi málem umřel. Stačilo několik slov, aby nás varovala. Jen několik, ale ona to stejně neudělala. Kdybys to nebyl ty, ale já, nechtěl bys, aby za to trochu zaplatila?“</p>

<p>Jeho překvapený výraz zmizel. „Chtěl bych, aby zaplatila víc než jen trochu. Chtěl bych, aby zaplatila hodně, a právě proto si myslím, že není dobrý nápad, abys za ní šel sám.“</p>

<p>„Ani prstíčkem se jí nedotknu, přísahám,“ slíbil jsem.</p>

<p>Naklonil hlavu, tvář stále bez výrazu.</p>

<p>„Ani nožem nebo pistolí,“ dodal jsem neochotně. „Jen si s ní promluvím, ale chci na ni bejt zlej, a to nebudu moct, když tam budeš ty. Naneštěstí ve mně, velkej brácho, vyvoláváš jen to nejlepší.“ Možná to není moc, ale nejspíš by to stačilo, abych ji viděl − i když jen na vteřinku − jako starou dámu, možná něčí pra-prababičku, ne jako zatraceně zlou stařenu, která mě málem připravila o jediného příbuzného.</p>

<p>„Chci, aby za to zaplatila,“ dokončil jsem. „Ale nedotknu se ani vlásku na její plešatící a chňapající želví hlavě, dobře?“</p>

<p>Povzdechl si. „Máš deset minut. Ušetřím si čas a začnu toho rozhodnutí litovat teď hned, ale na vteřinu přesně za deset minut jdu za tebou.“</p>

<p>„Víc nepotřebuju.“ To byla silná slova vzhledem k tomu, že naše první vyjednávání s klanem Sarzo zahrnovalo Robina (který během svého dlouhého života obral a sedřel z kůže kdekoho), můj nůž v Brandžově nose, asi pět hodin klení, dohadování, čachrování a tradiční nasávání ostružinové pálenky. Možná jsem si měl dělat starosti, ale nedělal. Tehdy jsem předstíral, že jsem člověk.</p>

<p>Dneska ne.</p>

<p>Zavřel jsem dveře od auta a zamířil přímo k jejímu karavanu. Pamatoval jsem si ho z minula. Byl jediný, který měl dveře v barvě růžové cukrové vaty. Ty nejzákeřnější čarodějnice mají vždycky nejlepší sladkosti, ne? Neobtěžoval jsem se klepáním − nejsem nijak zdvořilý chlapík. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Čekala na mě u malého kuchyňského stolku. „Nevidím Jeníčka a Mařenku. Už jsi je snědla?“</p>

<p>„Takhle mluvíš se svými staršími? Nemáš v těle kousek studu?“ odpověděla ostře. Tmavá pleť na lícních kostech jí zbledla na špinavou bledě šedou.</p>

<p>Podívejme, kdo už mě nemá rád.</p>

<p>„Ne, ani omylem. A to je pro tebe opravdová škoda, Abelie-Roo.“ Byla pobledlá a ruce měla položené před sebou na stole a pevně propletené v něčem, co vypadalo jako velmi bolestivý uzel. Kolem ní se jako mrak vznášel silný pach strachu. Upřeně na mě hleděla, pak očima lehce uhnula a zase se na mě zahleděla.</p>

<p>Tak ona už to o mně ví.</p>

<p>Všichni to vědí. Proto se všichni Sarzové do jednoho schovávají v přívěsech − schovávají se před monstrem, přede mnou. Kdysi by mě to žralo a nenáviděl bych to nepřirozené ve mně. Teď to prostě jen využiju, a zcela upřímně, je mi dokonale jedno, jestli si tihle lidi myslí, že jsem horší než všichni démoni z legend − horší než upír, vlkodlak, bažináč, trol i nemrtvý. Cikáni vědí to, co většina lidí ne. Vědí, co se skrývá v temnotě světa. Znají všechna stvoření, jež si žijí tajným životem, a znali i Ólfi − první predátory, vrahy a stvůry. To všechno znamená, že si myslí, že znají mě.</p>

<p>To mi jen usnadní vyjednávání. Stejně jsem plánoval, že jí to povím, ale tohle bude ještě lepší. Někdo mi udělal laskavost. Měla nějaký čas na to, aby o téhle schůzce a o mně přemýšlela, a určitě to nebyly příjemné myšlenky. Musejí Suyolaka chtít zpátky vážně hodně, pokud jsou ochotni zaplatit ďáblovi, aby tu špinavou práci udělal za ně.</p>

<p>Pomsta je děvka, Abelie, stejně jako ty, pomyslel jsem si, když jsem si sedal naproti ní. Tak se připrav na pořádnou jízdu.</p>

<p>Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kostkovaný růžovo-zelený gauč s malým konferenčním stolkem. Žádná křišťálová koule ani balíček tarotů v dohledu. Jen volánky, květovaný kobereček pod stolem a slábnoucí vůně skořice od snídaně. Chyběly už jen hrníčky s koťaty. „Sakra, Abelie, hraješ na mě hodnou hospodyňku. Kde máš všechno schovaný? Co nápoje lásky, karty, falešný zásnubní prstýnky a vůbec nějaký čáry? Jak to, že tě náboženský zaměření místních obyvatel ještě neproměnilo v obláček kouře?“</p>

<p>Upřeně se na mě podívala. „Děláme svou práci a děláme ji dobře. Pokud je kupec hlupák, pak není moje vina, že si odnese míň, než čekal.“</p>

<p>To je pravda. Jenže já nejsem žádný hlupák, a když nám prodala Kalabassu, stejně jsem si odnesl něco, co jsem nečekal − málem mě to stálo bratra.</p>

<p>Vytáhl jsem nůž, postavil jej na špičku doprostřed stolu a pomalu s ním otáčel lenivými pohyby zápěstí. Slíbil jsem Nikovi, že ho nepoužiju; neřekl jsem, že ho neukážu. „I když s tím nesouhlasím,“ řekl jsem nenuceně, „a navzdory našemu odporu a nenávisti k tobě, jsme se s bratrem rozhodli, že tu práci vezmeme. Bude tě to stát padesát tisíc dolarů.“</p>

<p>Odfrkla si, ale byla to slabá imitace jejího obvyklého štěkání. „Ani Vajáš, dokonce ani gádžo nesmlouvá tak mizerně a nezačíná tak nemožně vysoko.“ Všiml jsem si, že na malém okýnku jsou zatažené závěsy ve stejné růžové jako dveře. Záclonky v barvě růží a k tomu tahle jedovatá babice, to je tedy kombinace. Není pochyb o tom, že kdybyste si k růžím chtěli přičichnout, vyskočí na vás a otráví vás.</p>

<p>Usmíval jsem se a dál točil nožem… a za mnou se začala otevírat brána. Nejdřív byla maličká, schovaná za mými zády, ale pak jsem ji nechal vyrůst do plné velikosti svíjejícího se šedého světla. „Jenže já nejsem gádžo, alespoň ne ten druh cizáka, kterej máš na mysli, ne?“ Ukázal jsem jí zuby. Někteří by to mohli nazvat širokým úsměvem, ale jen takoví jako já − narození v temném světě.</p>

<p>„Padesát tisíc. Ber, nebo nech bejt.“ Lehce jsem otočil hlavu a očima sklouzl ke kalnému světlu. „Anebo můžeš projít na druhou stranu. Výměna místo peněz. Chceš vidět, co je na druhý straně, Abelie-Roo? Projdi tam a možná se o ten tvůj ‚malinkatej‘ problémek postaráme zdarma. Lepší obchod se ti nepovede.“ Ukázal jsem ještě víc zubů. „No tak. To ani nejsi zvědavá?“ Její krabatý krk se zazmítal, jak polkla, a oči jí potemněly. Dívala se všude možně, jen ne na bránu nebo na mě. „To je… to je víc než polovina všeho, co máme.“</p>

<p>„Málem jsi mě připravila o bratra, a to je všechno, co mám já. Mně se to zdá víc než fér.“ Přestal jsem točit nožem a praštil jím naplocho o stůl. Brána se ke mně přiblížila. Cítil jsem ji. Chtivá, ale klidná a hodná; vůbec nebyla taková jako předtím − žádná žízeň po krvi, žádná touha ovládat mě, žádný stravující hlad.</p>

<p>Tak jo. Možná malý hlad.</p>

<p>A hlavně pocit, že můžu udělat cokoliv; být čímkoliv… a taky jsem <emphasis>byl</emphasis> čímkoliv. „Zaplať, nebo odjedeme.“ Postavil jsem se a opřel se rukama o stůl. „Mně je to vážně jedno. Ale jestli odtud odejdu,“ − podíval jsem se znovu na bránu a v duchu ji pochválil, jaká je to hodná holka − „svoji kamarádku tady nechám.“</p>

<p>Vzal jsem nůž, zasunul jej do pouzdra a zamířil ke dveřím. „Užij si to. Otevřel jsem ji uprostřed doupěte bažináčů. Máš v těch svejch pytlících něco na bažináče?“ Ani se nepohnula, seděla naprosto ztuhle − mocná Abelie-Roo, jež vládne železnou pěstí a neobtěžovala se utrousit slovíčko, aby mému bratrovi zachránila život, konečně čelila něčemu, co nemohla ovládat, proklít ani obrat.</p>

<p>„Myslel jsem si, že ne.“ Otevřel jsem dveře. „Až přijde máma Bažinačka, řekni jí, že jsi moje kamarádka. Miluje mě. Jsem pro ni jako napůl ólfí syn, kterýho nikdy neměla.“</p>

<p>Už jsem skoro zavíral dveře, když tiše promluvila: „Ne, zaplatíme.“</p>

<p>Myslela si, že to skutečně udělám, a možná měla pravdu. Bratr ve mně vyvolává to nejlepší, ale lidi, kteří si s ním zahrávají, ve mně vyvolávají jen to nejhorší.</p>

<p>Zarazil jsem dveře. „Vážně? Sakra. Doufal jsem, že odmítneš.“ Nechal jsem bránu zmizet. Nejdřív jsem o tom přemýšlel − hodně dlouho − ale pak jsem to konečně udělal a mávl jsem ze dveří na Nika. Tentokrát jsem je vážně zabouchl a šel se posadit zpátky. „Kdo ti o mně řekl? Ne že by na tom záleželo. Dneska už to není žádný tajemství. Jen mě to zajímá. A to ti nestojím za žádnou tu ostružinovou pálenku?“ Zle se na mě podívala. Oplatil jsem jí to a ještě k tomu použil jeden prst. „Jak se to říká? Hrnec hrnci káže, oba černí jako saze?“ protáhl jsem.</p>

<p>„Řekli nám to Vajášové,“ řekla se znechuceným úšklebkem. „Volala jsem jim po tom, co jsem vás kontaktovala v baru, abych se zeptala, jestli dokážete tvrdě pracovat a budete nám k něčemu dobří. Místo toho nás varovali a odhalili nám, kdo jsi. Tvůj klan nám odhalil svou vlastní hanbu, aby ochránil další cikány. Taková spolehlivost a čest je mezi našimi lidmi běžná, ale stvoření jako ty to nemůže pochopit.“</p>

<p>„Myslíš tutéž spolehlivost a čest, jakou jsi prokázala při našem minulém obchodním jednání?“ zeptal se Niko, který právě vešel do dveří. „A pokud si myslíš, že tohle můj bratr postrádá, proč si nás chceš najmout?“</p>

<p>„Někdy může být zlo vystopováno zase jen zlem, které dokáže vycítit jeho zkaženou stopu.“ Zatvářila se, jako by chtěla plivnout, aby si očistila ústa od příšerné chuti, ale jejímu vydrhnutému linoleu by to moc neprospělo.</p>

<p>„K chycení stvůry potřebuješ stvůru. Možná si to dám na tričko.“ Posunul jsem se do rohu, aby měl Niko trochu místa na dlouhé nohy, a pak do něj strčil loktem za to, že má tu drzost být o několik centimetrů vyšší než já. Obvykle se takhle na „obchodním jednání“ nechovám, ale na Abelii-Roo jsem nepotřeboval dělat dojem, protože už byla ohromená dost. Kdybych ji ohromil ještě o trochu víc, mohl by jí selhat pokroucený černý chrchel slizu, kterému říká srdce. Světu by to možná prospělo, ale my bychom nedostali padesát tisíc a nemohli zachránit svět před psychotickým, vražedným a teď už asi i klaustrofobním antiléčitelem.</p>

<p>Niko pod stolem udělal něco, co způsobilo, že mi z kolene zmizel všechen cit. Jeptišky v katolických školách používají ukazovátko, Niko má sto šedesát sedm způsobů, jak docílit toho, abyste litovali, že máte nervová zakončení. Zamrkal jsem a váhavě se pokusil o trochu více obchodnické chování. „Niku, tady Abelie, milující a štědrá babička, nám zaplatí padesát tisíc dolarů, abychom našli jejich zabijáka v krabici. Kde začnem?“</p>

<p>„Padesát tisíc? To je opravdu štědré.“ Nik se na mě zadíval tak, abych pochopil, jaké mám štěstí, že mě rovnou neparalyzoval od krku dolů a odneslo to jen koleno. Neptal se, jak se mi podařilo dosáhnout tak dobré ceny − věděl to. Starším bratrům vždycky stačí jen se na mladší podívat a vědí, že zlobili a <emphasis>jak</emphasis> zlobili. A nikdo nemá ostřejšího bratra než já.</p>

<p>Věděl jsem, co mě čeká, až vystoupím z auta − budu muset zaplatit, ne bráně, ale bratrovi. Ale i tak jsem to udělal. Pokud mám zaplatit trošku za to, aby Abelie zaplatila hodně, pak to rád udělám.</p>

<p>„Padesát tisíc,“ potvrdil jsem. „Ale žádná pálenka. I když ty jsi čistej člověk, takže možná nějakou dostaneš.“</p>

<p>„Zapomeň na pálenku.“ Niko se obrátil zpátky k Abelii-Roo, ale ještě předtím mě obdařil posledním zúženým pohledem, aby mi dal najevo, že na další věci tak snadno nezapomene. Začíná se mi to velice rychle, až zběsile načítat. Teď už budu muset zaplatit za čtyři brány. „Kdy Suyolaka ukradli? Máš popis těch lidí a auta, do kterého ho naložili? Potloukali se tu předtím nějací cizinci, co se vyptávali na cikánskou kulturu nebo historii?“</p>

<p>„Myslíš badatele. Ano, byl tu jeden profesor. Jsme cikáni, ne naivní ovce. Samozřejmě víme, že za tím byl on. Přišel, aby s námi mluvil o našich legendách. Pořád dokola se ptal na tu o Suyolakovi. Vážně dokázal vyléčit jakékoli zranění a nemoc? Vzali jsme si jeho peníze, nakrmili ho vymyšlenými historkami a poslali pryč. Stejně jsme se další den chtěli odstěhovat, ale ukázalo se, že to nebylo dost brzo.“ Prudce praštila pěstí do stolu. „<emphasis>Johai!</emphasis>[9] Dal nám falešnou vizitku. Jméno bylo taky falešné. Byl vysoký, šedivé vlasy, tmavé oči.“ Její ruce zmizely, a když se znovu objevily, držela v nich jeden ze známých malých sáčků. „Tu noc přišli, to bylo předevčírem. Dodávka neměla značku. Muži měli na sobě džíny, černá trika a kukly. Zastřelili pět členů našeho klanu; zastřelili je a odvezli Suyolaka pryč.“</p>

<p>Niko řekl: „Potřebuje tedy někoho vyléčit.“ Souhlasně jsem přikývl. Ať to byl kdokoli, tohle se nesnažil skrývat.</p>

<p>„Ano, vypadá to tak.“ Abelie na stůl rozsypala trochu šedého prášku a něco si do něj malovala sukovitým prstem. „Shromáždili jsme zbytek našich mužů a vyrazili ho hledat, ale nic jsme nenašli. Mor světa byl pryč.“</p>

<p>V prášku už teď byla docela dobře vykreslená figurka a jedna její část mířila na mě jako kopí. Odfrkl jsem si a přejel po prášku dlaní, takže zbyl jen hladký povrch. Doprostřed jsem jí nakreslil mřížku na piškvorky a do ní perfektně sedla písmena „naser si“ − dokonce se mezi ně vešla i hezká mezera.</p>

<p>„Jestli to není antrax a venku nemáš schovaný opice nakažený ebolou, tak máš smůlu,“ pověděl jsem jí. „Zákazníky můžeš zblbnout, ale copak ti máma neřekla, že žádný kouzla neexistujou?“ Kalabassa, kterou nám prodala, byl přístroj vyrobený dávno vyhynulou rasou. Železo a zinek blokují psychické schopnosti… to je vědecky dokázáno. Vím to, protože Nik mě donutil koukat na nějaký dlouhý a nudný dokument, který pojednával přesně o tom. A mumifikované kočky? Wahanket jim dává malinkou kapku své životní síly… rozhodně nechci vědět, jak to dělá.</p>

<p>Ale magie? Kouzla a třpytivý prášek? Skočte v místní zoo do nádrže s piraňami a zkuste je posypat kouzelným práškem. Uvidíte, co se bude dít − kromě toho, že tím okořeníte lidskou polévku, asi nic moc. Pokud chcete věřit na magii, musíte mít víru. A tu já si nechávám (pokud vůbec nějakou mám) pro olovo a ocel, pistole a čepele. Ty fungují. I stvůry se představě magie smějí.</p>

<p>Smetla prášek zpátky do sáčku. „Já a pět mých nejlepších mužů pojedeme za vámi. Je nás tam třeba, abychom mohli rakev odvézt zpátky ke klanu.“</p>

<p>Pravda. Na to bychom potřebovali jeden z jejich karavanů. Lidi se na vás budou dívat divně, když pojedete po dálnici s rakví na střeše. Na druhou stranu, radši bych na té rakvi seděl dočista nahý, cpal se nachos a v ruce držel transparent Yankees, než aby se kolem motala Abelie-Roo.</p>

<p>„Můžeme si půjčit dodávku,“ odmítl jsem. „Až ho najdem. Nebo prostě použít tu, ve který ho najdem.“</p>

<p>„Budete mě potřebovat taky k tomu, abych zkontrolovala, že pečetě na rakvi jsou v pořádku.“</p>

<p>„Koupíme si visací zámek. Domácí potřeby mají všude.“ Strčil jsem do Nika ramenem, abych naznačil, že je třeba to ukončit. „Dej nám peníze. Zavoláme ti, až toho jak-se-jmenuje dostanem zpátky.“</p>

<p>Niko nespolupracoval. „Možná má pravdu. Možná by bylo dobře, aby tam s námi byli ti, kdo měli Suyolaka tak dlouho na starosti. Vědí o něm víc, než se my můžeme dozvědět po týdnech výzkumu. A týdny nemáme. Pokud se dostane na svobodu dřív, než ho chytneme, mohli by nám být užiteční. Koneckonců, jsou to jeho lidé.“</p>

<p>„Který ho na stovky let zavřeli do krabice,“ upozornil jsem. „Mohli by nám bejt užitečný jen tím, že budou první, po kom půjde.“ Na chvilku jsem se nad tím zamyslel. „Máš pravdu. Je to dobrej nápad.“</p>

<p>Niko zacukal rty, aby mi dal najevo, že jsem nenapravitelný (jak by řekl on) a trefil jsem do černého (jak bych řekl já). „Ty peníze, Abelie-Roo. Vyrazíme ráno. Tou dobou už bych aspoň rád znal směr, kam jet.“</p>

<p>Oba nás pozorovala, ačkoli když se podívala na mě, bylo to spíš s odporem, s jakým se díváte na pavouka na nahé kůži, když zrovna nemáte pantofel ani noviny, abyste ho rozmázli. Ne že by ho Abelie nedokázala vyřídit jedovatým pohledem. Pravděpodobně ano a zřejmě to tak i dělá, jenže na mě to nefunguje. Zářivě jsem se na ni usmál. „Ty peníze,“ opakoval jsem. To, že jsem vyhrál, jsem dodávat nemusel. Cena mluvila sama za sebe.</p>

<p>Zkroutila obličej tak, že vypadala jako jedna z panenek ze sušených jablek, co se prodávají u cesty v Apalačském pohoří. Je to už dlouho, co jsme tam byli… tehdy mi bylo jedenáct… ale pamatuju si na ně. Většina dětí si myslí, že jsou strašidelné, jako by měly ožít uprostřed noci a nacpat vám hlavu ze sušeného jablka do chřtánu, abyste se zadusili dřív, než stačíte vykřiknout. Jenže většina dětí nemá vůbec představu o tom, co je strašidelné.</p>

<p>Jenže strašidelné, nebo ne, Abelii by ty panenky v soutěži krásy jistě porazily. Vysoukala se zpoza stolu a urovnala si sukni ve vybledlé červené a matně černé barvě. V oblečení to rozhodně vzorná hospodyňka není. Abelie-Roo s růžovým svetříkem převázaným přes ramena a v kalhotách stejné barvy: nad nepravděpodobností této situace by se vám mohl mozek obrátit naruby… nemluvě o představě Abelie-Roo podávající vám cukroví… s třešinkou a špetkou arseniku, samozřejmě.</p>

<p>A mě se bojí. No nedělá to ze mě velkýho kluka?</p>

<p>Odkřepčila do spací části karavanu. Prošla závěsem ze šátků, z nichž ani jeden nebyl růžový − tady růžová domácnost končila − a zmizela ve tmě, jíž nemohl proniknout jediný paprsek slunce. Trvalo jí to několik minut, což pro mě nebylo dobré. Zdálo se, jako by Niko každou ubíhající vteřinou narůstal a narůstal, až jsem se cítil jako jedenáctiletý kluk, který panenkou z jablka nakrmil krávu v ohradě u cesty (mimochodem, vyplivla ji). Byl jsem jako losos mířící vzhůru peřejí a Niko jako grizzly čekající na mě nahoře.</p>

<p>Konečně se ozval zvuk levných zasouvacích dveří a Abelie-Roo se vrátila s papírovým sáčkem. Postavila jej na stůl před Nika, který jej hned otevřel a rychle přepočítal obsah. Byl na mě sice naštvaný, ale to neznamená, že by té staré babě věřil; takovou chybu by udělal jen hlupák a můj bratr rozhodně hloupý není. Fakt, že jsme rovnou dostali celých padesát, a ne půlku teď a půlku po skončení práce, mi ledacos napověděl. Jestli se Suyolak dostane ven, Abelie před sebou nevidí budoucnost, v níž by záleželo na penězích.</p>

<p>„Je to monstrum,“ řekla příkře Nikovi, „tahle věc, již nazýváš bratrem, ale ty jsi možná ještě horší. Ty jsi jeho opatrovník. My své monstrum držíme pod zámkem, ale ty to své necháš běhat na svobodě a ničit a zabíjet, jak se mu zachce. Za vše, co udělá, neseš rovný díl odpovědnosti.“</p>

<p>„To s hrdostí přijímám.“ Niko se postavil. „Uvidíme se ráno.“ Následoval jsem ho ze dveří a zpátky k autu. Zamířil jsem na sedadlo řidiče, ale vtom mě někdo chytil zezadu za triko a za džíny a postrčil mě dovnitř, přes spojenou sedačku až na místo spolujezdce a pak hodný kus ven z okna.</p>

<p>„Aha, teď asi přijde na řadu náš rozhovor?“ zeptal jsem se a zíral na štěrk pod autem.</p>

<p>„Proč ne? Mluvit s tímhle tvým koncem není o moc jiné než s tím druhým a má to přibližně stejný smysl,“ ozval se za mnou.</p>

<p>Opřel jsem se rukama o rozpálený plech a zvedl se. Pak jsem se posadil a vytáhl bezpečnostní pás, který sestával jen ze spodní části a zjevně pocházel z dob, kdy si bezpečnostní technici mysleli, že rozbít si hlavu o přístrojovku je děsně bezva. Přemýšlel jsem, jestli si ho zapnout, nebo se s ním pokusit uškrtit. Zadušení by zřejmě bylo míň bolestivé než jeden z Nikových „rozhovorů“. Tentokrát jsem však věděl, že mám pravdu. V ostatních případech jsem se mýlil, to musím připustit. Věděl jsem, že dělám něco špatného, a vůbec se tím nezatěžoval. Takže v téhle situaci jsem se cítil poněkud nejistě.</p>

<p>Sedl si za volant a s tlumeným klapnutím zavřel dveře, velice opatrně… a klidně. To dělá, když je absolutně namíchnutý. Pokud dokážete to, co můj bratr, pokud umíte zabíjet tak snadno, jak ostatní dýchají, pak se vyplatí mít sebekontrolu − právě to, o čem si Nik myslí, že nemám. Nedivím se mu, že o mně pochybuje, když ví, co se mnou brány dělaly před šesti měsíci. Já je teď držím na uzdě, jenže přesvědčit o tom Nika, to bude oříšek.</p>

<p>„Předpokládám, že jsi dostal zaplaceno, jak jsi chtěl.“</p>

<p>Jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně. Nik se upřeně díval přímo před sebe, ale auto ještě nenastartoval. Šťouchl jsem nohou do sáčku, který postavil na podlahu. Nechtěl jsem jen peníze. Chtěl jsem, aby byla nejmíň desetkrát víc vystrašená než já, když jsem si myslel, že jsem ztratil bratra. „Jo, trochu.“</p>

<p>„Myslím, že jsi získal víc než jen ‚trochu‘. Existuje jediný způsob, jak jsi ji mohl tolik vystrašit.“ Podíval se na mě, jako by mne skoro neznal. To mě vyděsilo víc, než jsem já vyděsil Abelii-Roo. „Udělal jsi přesně to, co jsem ti dělat zakázal. Tak tady to máme.“</p>

<p>Otevřel jsem pusu připravený se bránit − zoufale jsem se chtěl bránit. Nik je moje jediná rodina. Za celý život jsem ani jednou nezapochyboval, že tu pro mě vždycky bude. Když potřebuju zachránit zadek, on mi ho zachrání. Když něco podělám, což se mi občas stane − kruci, to se mi stává dost často − je mu to jedno. Opraví mě nebo to stoicky přijme. Je to můj bratr. Zná mě skrz naskrz, a to se nezmění. Možná se ovládám, ale to známé „Poznej sám sebe“? Nemám vůbec představu. Měním názor ze dne na den, z minuty na minutu. Člověk, stvůra, nebo mix obojího? Nevím. Chci však říct, že já možná nevím, kdo jsem, ale Nik to ví, a to mi bohatě stačí.</p>

<p>„Niku…“ začal jsem.</p>

<p>Zavrtěl hlavou a přerušil mě. „Máš nad tím kontrolu? Přísaháš?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl jsem. Možná nevím, kdo doopravdy uvnitř jsem, ale s bránami jsem si jistý. Naprosto a dokonale.</p>

<p>„Tak dobře.“ Nastartoval.</p>

<p>„Dobře?“ Zamračil jsem se a praštil do chlupatých kostek, jež se zhouply a trefily mě do obličeje, když auto začalo couvat. „Jen tak? Žádnej pohovor? Nenakopeš mi zadek? Neřekneš mi, že se chovám jako nebezpečnej idiot?“</p>

<p>„Kale, viděl jsem, jak ses narodil.“ Zabrzdil, otočil volantem, aby se auto otočilo, a využil té chvíle, aby se na mě znova podíval. Teď jsem však pochopil, co přesně jeho pohled znamená. Nebylo to v tom, že by mě neznal; viděl ve mně něco nového. „Byl jsem u toho, když jsi vyrůstal. Teď vidím výsledný produkt. Vidím muže, a ty nemůžeš být muž, pokud tě nenechám jím být.“</p>

<p>Založil jsem si ruce na hrudi a vydechl, částečně úlevou a částečně nevěřícně. „Muž? Jo? Znamená to, že budu mít bar micva?[10]“</p>

<p>„Nejdřív přijde bris[11]. Chceš si půjčit můj nůž tantó? Minulý víkend jsem jej nabrousil.“</p>

<p>Zkřížil jsem nohy velice nemužným způsobem. „Legrační. Moc legrační.“ Naše matka, která příliš nemilovala doktory a nemocnice a raději rodila doma, mě nechala, jak mě příroda stvořila, a teď už je pozdě na tom něco měnit. „Ne, díky, snažím se omezit podomácku prováděný obřízky.“</p>

<p>Znovu promluvil, až když jsme byli téměř venku z parku. „Uvědomuješ si, že jako plnohodnotný dospělý poneseš následky svých činů?“</p>

<p>„Vždycky tu byly nějaký následky.“ Většinou špatné.</p>

<p>„Ano, ale v minulosti jsem byl ochotný tvé idiotické chování někdy přehlédnout. Teď jsi plně zodpovědný za všechna svá rozhodnutí bez ohledu na to, jak budou katastrofická.“</p>

<p>Slunce klesalo k obzoru a zasvítilo mi přímo do očí. Nasadil jsem si sluneční brýle a zasténal: „Všechny? Je to vůbec možný?“ Myslel jsem to vážně. V Nikových očích se mi možná podařilo dospět, ale to, že jsem dospělý, ještě neznamená, že jsem způsobilý. Umím dokonale otevírat brány a jsem král mezi cestovateli, ale to neznamená, že v několika dalších oblastech života to nemůžu podělat. „Cyrano, nemůžeme tu část o odpovědnosti nějak zlehčit? Možná jedna podělaná akce za čas?“</p>

<p>Římský profil se ani nepohnul. „Jsi dospělý, Kale. Přijmi to. Všichni malí zabijáci nestvůr jednou vyrostou. Viděl jsem to už před šesti měsíci a vidím to i teď. Poradíš si s tím. Věřím ti.“</p>

<p>Nikova víra se od té mé značně liší a možná by mohl trochu ubrat. Zabíjet, starat se o bar, snažit se rozhodnout, jestli jsem člověk nebo stvůra, a okořenit to hromadou mizerné nálady, v tom jsem dobrý. Všechno ostatní je něco jiného, ale pokud si Nik myslí, že si dokážu poradit s důsledky svých někdy obrovských chyb, pak budu dělat, co budu moct. Bude na mě hrdý. Nebo alespoň udělám všechno pro to, aby toho nelitoval.</p>

<p>„Máš pravdu. Už jsem dost starej na to, abych pro svou zemi zabíjel, abych pro ni zemřel a volil prezidenta a byl u toho všeho namol zpitej.“ Sklopil jsem si sedačku, která naštěstí fungovala, a užíval si vzduch proudící staženým okýnkem. Jo, jsem připravený.</p>

<p>„Ano, to je přesná definice zodpovědnosti,“ poznamenal suše.</p>

<p>Možná ne, ale pokud uvážíme mou minulost, je to aspoň dobrý začátek.</p>

<p>* * *</p>

<p>Když jsme se dostali zpátky do našeho loftového bytu, byla už skoro tma. Cestou do města už Niko zkontaktoval známé z univerzity. Začal jim volat ještě předtím, než jsme se dostali z cikánského tábora. Zdálo se, že má jeden kontakt na oddělení antropologie, ve který měl obzvláštní důvěru. Pokud má někdo šanci znát přední experty na cikánskou kulturu, pak je to tenhle chlápek, dr. Penjani. Další byla drobná žena, kterou jsem jednou potkal a učí mytologii. Jmenuje se Sassafras Jonesová − doktorka Sassy. Je hlasitá a má ráda růžovou… hodně moc růžové, ale sluší jí víc než Abelii-Roo. Divil jsem se, že růžový nádech nemají i její bohaté šedivé lokny a poleva na otřesných tvrdých dietních sušenkách, které mi vecpala. Nejen že zná všechny velké experty na mytologii, antropologii a další „ologie“, kteří při svých studiích narazili na Suyolaka, ale měla by být schopná vypátrat i to, kdo z nich má smrtelně nemocné příbuzné. Ve vědeckých kruzích je podle Nika ekvivalentem drbny od vedle… jenže má přehled o celé zemi.</p>

<p>„Co budem dělat, až ho najdem?“ zeptal jsem se, hodil sebou na gauč a zmáčkl televizní ovladač. Lépe řečeno, zmáčkl jsem neexistující tlačítko ve vzduchu, protože ovladač mi z ruky zmizel tak rychle, že by to Houdini nedokázal ani v nejlepší kondici. Niko jej položil na druhý konec stolku. „Fajn,“ zabručel jsem. „Žádná televize. To nic nemění na faktu, že jestli ho najdem a ten, kdo ho unesl, ho pustí, zbude z nás jen krvavá hromádka na zemi. Ale možná bude hodnej a jen nám roztrhá srdce nebo rozpustí mozky dřív, než se k němu dostaneme na třicet metrů. Myslím, že i kdyby se mi ho podařilo střelit nebo přiblížit se k němu a zlomit mu vaz, i tak nás stihne všechny vzít s sebou.“</p>

<p>„Proto potřebujeme léčitele, a jelikož je Rafferty nedostupný, zkusíme našeho bývalého zákazníka z Kolumbijské univerzity, doktora Nushiho.“</p>

<p>Ten je ve skutečnosti japonská léčitelská entita zvaná O-Kuni-Nushi. Méně bystrým lidským kolegům je znám jako Ken Nushi a pracuje jako doktor a instruktor speciálního semináře pro mladé mediky na Kolumbijské univerzitě. Jediný další léčitel, kterého známe − Rafferty Jeftichew − je už skoro rok pryč, a tak je Nushi naše jediná naděje. S ohněm musíte bojovat zase ohněm a na boj s rozzuřeným, vražedným a megalomanským cikánským Kevorkianem[12] potřebujeme léčitele − opravdového, ne lacinou napodobeninu z poutě.</p>

<p>Nushi se však podle záznamníku naneštěstí před dvěma měsíci vrátil do své domoviny − na dovolenou − a momentálně je nedostupný. Nenechal číslo ani adresu. Niko zkusil zavolat Dobromile, která zase zavolala někomu z nadpřirozeného okruhu, kdo jí dlužil laskavost − ale nic. Zkusila dokonce i druhou stranu svého života − šíleně bohaté, po některých z nich se dokonce jmenují budovy v kampusu Kolumbijské univerzity − ale nepochodila o nic líp. Nushi má rád soukromí. Nikdo neví, kde je nebo jak ho kontaktovat. „A co teď?“ podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro devět, čas chystat se do práce. Dokud Nikovi kamarádi z univerzity nedokončí průzkum, nemáme ani směr, kterým bychom měli vyrazit.</p>

<p>„Jdi do baru. Zkusím Raffertyho. Nejspíš to nebude k ničemu, ale nic jiného stejně nemáme.“ Rafferty je léčitel, s nímž jsme se seznámili asi před třemi a půl lety, možná ještě dřív. Pokud někdo dokáže dát Suyolakovi na frak, je to on. Rafferty mě udržel naživu, když mi zbývala jediná kapička krve. Taky mě uspal tím, že na to jenom <emphasis>pomyslel</emphasis> a zastavil mi srdce − a pak ho restartoval, aniž by se u toho zapotil. Jenže má nemocného bratrance, a pokud víme, vydal se někam hledat léčbu, kterou nedokáže poskytnout dokonce ani on. Párkrát jsme mu volali, jenže zřejmě neměl náladu na povídání, protože nám nikdy nezvedl telefon. Odešel ze svého domu a nikdo, dokonce ani Vtipálek, který má po celých Státech síť spřízněných šejdířů, Raffertyho ani jeho bratrance nedokázal najít.</p>

<p>Raffertyho bratranec je vlkodlak stejně jako sám Rafferty. Vlkodlačí léčitel − vím, zní to divně. Zdálo by se, že vlkodlaci jen ničí a trhají, ne léčí, ale stejně jako lidi, ani vlci nejsou všichni stejní. Jenže to je to jediné, v čem se lidem podobají. Vlkodlaci se rodí, nikdo je nevyrábí; a jsou úplně jiný druh než lidi, ačkoli je pochopitelné, že jejich schopnost měnit tvar mohla v minulosti zmást ty, kdo věří na legendy. Raffertyho bratranec však naneštěstí uvízl ve vlčí formě, a navíc pomalu ztrácí lidský rozum, který si vlkodlaci obvykle udrží, i když na sobě zrovna mají kožich. Rafferty je přesvědčený, že pokud bratrance nedokáže vyléčit on, musí existovat někdo jiný, kdo to zvládne. Má cíl a nehodlá se od něj odchýlit. Chápu ho. Chápu, co to je mít rodinu. Ale má to trochu špatné načasování.</p>

<p>„Jdi do práce,“ pobídl mě Nik a vytočil na mobilu číslo. „Dávej si pozor na Klan − na kohokoli z něj.“ Po tom, co mi řekl nemrtvý, mi to bratr ani nemusel připomínat. Dokud se nedozvím, jakou cenu je třeba Klanu zaplatit, budu se ohlížet přes rameno víc než obvykle. Zvedl jsem se z měkkého gauče, zalitoval promarněné příležitosti ke zdřímnutí a pomyslel na to, že by bylo fajn užít si taky někdy pohodové volno. Právě jsem zvedal bundu, když Niko řekl tónem tak překvapeným, že to u něj často neslýchám: „Rafferty? Jsi to ty?“</p>

<p>Ty bláho. Zapomeňte na pohodičku. Zapomeňte na sázkové kanceláře.</p>

<p>Právě jsme vyhráli jackpot.4Chňapal</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Jmenuju se Chňapal. Naši mě tak pojmenovali po knížce, na které museli ve škole spolupracovat, aby ji společně prezentovali před celou třídou. Do té doby se o sebe nijak zvlášť nezajímali. Ale ta kniha o pocitu úzkosti a ztrátě nevinnosti je sblížila a od té doby tvořili zamilovaný pár z místní střední školy na malém městě. Depresivní kniha, ale hezký příběh.</p>

<p>Jenže o to tu nejde.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Pomyslím si to každé ráno po probuzení − každičké ráno − abych se ujistil, že jsem v pořádku, že jsem to celý já, má mysl je přítomna a neměl jsem epizodu. Dokážu si představit, jaké úšklebky to poslední slovo vyvolává. „Epizoda“ − je hloupé tomu tak říkat. Zasupěl jsem, otevřel oči a uviděl ranní světlo pronikající zašlými závěsy. Vlastně to nemá smysl. Kdybych byl v té špatné mysli, stejně bych to nevěděl. Jenže ten malý rituál mě uklidňuje, a tak si to pro sebe říkám. Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal a mám hlad.</p>

<p>Není to sice <emphasis>Vojna a mír</emphasis>, ale pro mě to znamená zároveň dobrý výkon i úlevu. Vzal jsem to tak a vyskočil na motelovou postel, která pode mnou se skřípěním zaprotestovala. Čekal jsem, až mi bratranec přinese snídani. V kantýnách nemají rádi takové, jako jsem já. Jsou tam předpisy a na dveřích cedule: ZÁKAZ VSTUPU. To jsou jen předsudky. Pro tělesně postižené mají rampy a zvláštní parkovací místa, ale pro mě nemají nic jiného než těžkou botu. Tak ať se jdou vycpat. Pokud pro ně nejsem dost dobrý, počkám si na pokoji a budu se dívat na televizi, dokud se bratranec nevrátí s párky a lívanci. Je to lepší než potkávat rozmrzelé lidi, kteří se cestou do práce snaží zhltnout snídani.</p>

<p>A kromě toho každý den, kdy jsem sám sebou, je dobrý, a já si chci každý dobrý den užít co nejvíc. Máma mi vždycky říkala, že nejsem typ, co vidí napůl plnou sklenici − že já vidím rovnou přetékající olympijský bazén. Mámy si o vás vždycky myslí to nejlepší, ale musím připustit, že měla pravdu. Pokud má něco světlou stránku, já ji najdu. Pokud není večírek, já ho udělám. Život je dar, to jsem si uvědomoval vždycky − možná z dobrého důvodu. Vesmír musí být v rovnováze.</p>

<p>Zívl jsem a lenivě plácl do ovladače připevněného ke stolu. Zprávy. Plác. Ranní show. Plác. Pohádky. Plác. Přírodopisný pořad. Vlci na Aljašce. Bojující vlci. Běhající vlci. Skotačící vlci. Pářící se vlci.</p>

<p>A hele.</p>

<p>Otevřely se dveře a dovnitř vešel bratranec s několika polystyrenovými krabičkami. Podíval se na televizi a obrátil oči v sloup. „Porno? Takhle brzo ráno?“</p>

<p>Jako by na něj někdy byla nevhodná doba. Jenže Rafferty není zrovna ranní ptáče, a tak jsem toleroval, že je trochu rozmrzelý. Já mám ráno rád, ale mě je snadné potěšit. Zazubil jsem se, seskočil z postele a hlasitě štěkl.</p>

<p>„Jo, jasně. Mám tvoje lívance s jablky a šlehačkou. Jestli budeš takhle pokračovat, bude z tebe za chvíli pěkně tlustej parchant.“ Netrpělivě jsem mávl tlapou. „Ať si tím ocasem neublížíš,“ zabručel. „Tvoje kilo párků a slaniny mám samozřejmě taky.“ Postavil krabičky na chatrný stůl u okna a začal je otevírat. Vyskočil jsem na židli a zabořil čumák do lívanců. Odmalička je mám rád. Máma je dělala každé nedělní ráno a většinou k nám na ně přišel i Rafferty. Jeho máma, dvojče té mé, umřela rok po jeho narození a táta moc vařit neuměl. Rafferty většinou jedl u nás.</p>

<p>Skoro všechno jsme dělali spolu. Chodili jsme do stejné třídy. Všichni, kdo tam přišli noví, si mysleli, že jsme bráchové. Když jsou vaše matky dvojčata, máte většinou jeden druhého rád. Oba jsme měli kaštanové vlasy, ačkoli ty moje byly o odstín tmavší a poněkud uhlazenější než Raffertyho styl účesu „je mi to ukradený“, který používá celý život. Oči jsem měl červenohnědé stejně jako on − až na případy, kdy zežloutly.</p>

<p>Teď je mám žluté pořád.</p>

<p>Vyrostli jsme spolu, tři domy od sebe. Spolu jsme chodili na základku i na střední. Rodina drží pohromadě stejně jako Vlci. Vzhledem k tomu, že jsme obojí, byli jsme jako přilepení jeden k druhému. Dokonce jsme šli na stejnou univerzitu, ačkoli na postgraduální studium jsme se rozdělili. On odešel na školu s lepší lékařskou fakultou a já zamířil tam, kde měli profesora, jenž se proslavil studiem deštného pralesa. Ale pořád jsme si posílali maily, čas od času si zavolali a první jarní prázdniny jsme strávili na pláži a společně proháněli holky v bikinách. Další rok jsem odjel do Amazonie, abych se tam připravoval na doktorát.</p>

<p>O devět měsíců později jsem se vrátil a zničil bratranci život.</p>

<p>Zvedl jsem čumák od zbytků lívanců. Zadíval jsem se na závěsy a sluneční světlo za nimi. Roky; už jsou to roky. Pět, šest. Je těžší a těžší si to pamatovat, stejně jako je těžší a těžší zůstat sám sebou. Přicházím a odcházím teď už čím dál častěji.</p>

<p>„Máš na nose šlehačku. Se šlehačkou na nose budeš těžko vypadat depresivně,“ zavrčel Rafferty a ukázal na mě kouskem slaniny. „Máme ještě šanci. Ten chlápek ve Wind River ve Wyomingu. Arapažskej léčitel. Měl by bejt dobrej.“</p>

<p>Jenže ne nejlepší, protože nejlepší je Rafferty. Vím to; Rafferty to ví taky, ale nechci ho do toho tlačit. Bratranec pro mě udělal všechno. Nechtěl jsem mu brát tuhle… ne naději. Ta už je dávno pryč. Zbyl mu jen vzdor. Nechci mu jej brát. Není to naděje, ale je to lepší než nic.</p>

<p>A to „nic“ stejně brzy přijde.</p>

<p>Sehnul jsem hlavu, olízl si z čenichu šlehačku a pak mu z ruky vytrhl slaninu. Rozkousal jsem ji, polkl a pokusil se na něho zazubit co nejmíň depresivně. Podíval jsem se na televizi, na stále ještě nadržené vlky, pak na jídlo a vydal tiché tázavé zavytí.</p>

<p>„Ne. Nebyla tam žádná hezká servírka. A už přestaň s tím, že bych si to měl s někým rozdat. Víš, že jsem od narození protivnej. Trocha sexu na tom nic nezmění a já se teď musím soustředit na něco jinýho, jasný?“</p>

<p>Ten protiva od narození kvůli mně jen tak čistě náhodou obětoval roky života. Moje rodina, co si pamatuju. Jediná rodina… jediná skutečná, která mi teď zbyla, když naši rodiče umřeli. Odešli příliš mladí, ale jsem skoro rád, že tu nejsou, aby to viděli. Povzdechl jsem si. I Vlci vzdychají a někdy z úplně stejných důvodů jako lidi. Sebral jsem tři kousky slaniny a hodil mu je do krabičky. Ne že by se bál mikrobů. Za prvé: je to léčitel. Za druhé: sám má spoustu vlčích mikrobů. Jeho oči se žlutě zaleskly a pak se vrátily k původní barvě. „Jsi kámoš.“ Rozený sarkastický protiva, ale tohle myslel vážně. Nejlepším přítelem dívky je diamant a nejlepším přítelem vlkodlaka maso.</p>

<p>Snědl je, ale byl zadumaný − ne že by se jen <emphasis>zdál</emphasis> být zadumaný. Nejen že po dlouholetých zkušenostech dokážu číst bratranci ve tváři; umím jeho pocity i vycítit, jako jiný vnímá vůně z pekárny. Lidi cítí čokoládu, vanilku, karamel, skořici a tisíc dalších věcí. Ale my Vlci vnímáme o moc víc a mnohem intenzivněji. Emoce jsou snadné a takové rozpoložení mysli jako zadumanost není o moc složitější.</p>

<p>Zprudka jsem na něj štěkl, seskočil ze židle a zamířil k otevřenému notebooku na podlaze u televize. Tlamou jsem sebral z podlahy tužku, chvíli s ní otáčel a pak jí klepl na touchpad. Sedl jsem si a čekal, až se načte mé nastavení. Pomalé, pomalé. Dell, ten mě tedy trápí. Konečně jsem otevřel Word a začal psát. Rafferty, pořád ještě přežvykující slaninu, se pomalu zvedl, přešel ke mně a sehnul se, aby si to přečetl.</p>

<p>„Hele, ‚Kapitáne Samohone‘ zní docela hrubě, zvlášť od někoho, kdo po sobě zapomíná spláchnout,“ zavrčel. Pak četl dál. „Sakra, nemám žádný tajemství. Jo, jasně, můžeš dneska vybrat hudbu, ale pusť tam country a nakopu ti zadek. Kruci, ne, to jsem nebyl já, kdo včera zasmradil celej pokoj. To ty jsi snědl všechny hamburgery.“ Zamračil se a četl další řádek. „Chceš vidět novýho Batmana? Toho, co teď jde v kinech? No já nevím, Chňape. Minule nás málem zmlátili.“</p>

<p>Zavrčel jsem. Odfrkl si a zavrčel úplně stejně. „Jo, jsem vyděšenej.“</p>

<p>Odpověděl jsem mu a vycenil zuby. Když to zabralo asi jako předtím, převalil jsem se na záda a odhalil zranitelné břicho a krk. Zasténal. „Krucifix, tak jo. Půjdem dneska, ale budeš se muset umýt, takže žádný kňourání.“</p>

<p>Otrava. Zazubil jsem se i s tužkou v zubech a napsal poslední, dost jadrný řádek. „<emphasis>Ne</emphasis>,“ řekl podrážděně a s jednou velkou lží na rtech. „Žádný zatracený tajemství, a jestli ten smajlík má jemně naznačit, že si to potřebuju s někým rozdat, tak si to strč někam.“</p>

<p>Upustil jsem tužku, zaklapl prudkým máchnutím tlapy notebook a znova zavrčel. Tentokrát jsem to myslel vážně. Temné basové bručení mi vibrovalo v krku a pak se rozlehlo kolem, když jsem stáhl rty, abych ukázal zuby. Raftertyho oči se opět žlutě zaleskly. „Do hajzlu.“ Narovnal se a promnul si tvář. „Tak jo, jde o Nika a Kala. Nik mi včera volal na mobil, když jsem šel pro večeři.“ Raff už nebere telefony. Nedělá to od doby, kdy jsme víc než před rokem vyrazili na cesty. Vždycky to byl někdo, kdo potřeboval vyléčit, a na to už Raff nemá čas. Je to muž… no dobře, vlkodlak… s posláním. Já. Nejdřív já − žádné další léčení, dokud nevyléčí mě.</p>

<p>Potíž je v tom, <emphasis>že já jsem</emphasis> vyléčený.</p>

<p>Bratranec je nejlepší ve Státech, dokonce na celém světě. Vůbec o tom nepochybuju, ale někdy něco uděláte tak dobře, tak správně, že to, s čím jste začali, se změní navždy. Nevyčítám mu, že jsem uvízl ve vlčí formě a nedokážu se proměnit ve člověka. Jak bych mohl? Bylo to buď tohle, nebo smrt. Nevyčítal bych mu to, ani kdybych zemřel a byl ze mě vlčí andělíček. Rafferty by pro mě skočil do ohně a dal za mě vlastní život, kdyby mohl. Někdy se však prostě víc dělat nedá. On to ví. Ztratil i jiné pacienty. Jenže já nejsem jen další pacient.</p>

<p>Všichni děláme chyby.</p>

<p>Dal mi roky, které bych neměl. Nebyly přesně takové, jak bych je chtěl strávit, alespoň ne každou minutu, ale prožil jsem je. A to je něco, tím jsem si zatraceně jistý. A že s každým dalším rokem ztrácím kousek sebe? Nic netrvá věčně. Vůbec nic − jenže to je něco, co Rafferty <emphasis>neví</emphasis>. Proto projíždíme jedním státem za druhým a honíme se za zvěstmi. Je to kvůli Raffovi, ne kvůli mně.</p>

<p>„Přestaň, Chňapale. Myslím to vážně. Okamžitě přestaň,“ vyštěkl.</p>

<p>Uvědomil jsem si, že jsem přestal vrčet, a cítil jsem… melancholii, nostalgii, nevyhnutelnost a rezignaci. I v lidské podobě si zachováváme vlčí čich. Zvedl jsem tlapu, on ji vzal do ruky a pevně stiskl. „Není po všem. Není. Dostanu tě zpátky celýho, jasný?“</p>

<p>Zastříhal jsem ušima. Jasný. Stáhl jsem tlapu a strčil nosem do mobilu v jeho kapse. „Jo, Niko.“ Přešel místnost a posadil se na postel. Šel jsem za ním, vyskočil nahoru a posadil se vedle něj. „Nebral bych mu to ani tentokrát. Ty jsi přednější. Jenže jsem něco cítil…“ Zavrtěl hlavou. „Něco zlýho. Z východu je cítit nemoc. Nemůžu to očichat nebo se toho dotknout, ale uvnitř to cítím. Je to jako nejhorší biologická smrtící zbraň, jakou kdo mohl vyvinout, která vylezla z petriho misky a vydala se do světa. Taky myslím, že jsem se cítil trochu špatně kvůli tomu, že jsem ignoroval všechny jejich zmeškaný hovory a zprávy. Ti dva jsou trochu jako my − rodina. Jeden z nich to nemá v hlavě tak docela v pořádku,“ pokusil se zavtipkovat, položil mi ruku na hlavu a pořádně jí zatřásl. Podrážděně jsem zasupěl, zvedl se na zadní a předníma hrabal do vzduchu. Snažil jsem se zároveň zplna hrdla vrčet a syčet, ale znělo to spíš, jako bych se dusil psím žrádlem.</p>

<p>Rafferty povytáhl obočí. „Víc nedokážeš? To je tvoje nejlepší imitace Ólfi?“</p>

<p>Otráveně jsem se zase usadil a přezíravě odvrátil hlavu. Kritici jsou všichni stejní.</p>

<p>„Chováš se jako nějaká celebrita,“ utahoval si ze mě. „Jasně, Kal je napůl Ólfi a pokaždý, když ho ucítím, mám chuť ho buď sežrat, nebo se pomočit, ale protože New York pořád ještě stojí, zřejmě se chová slušně. Nemůžeme ho vinit za to, kdo byl jeho otec.“ Otočil hlavu… k východu, odkud prý cítí nemoc. „To je jedno. Zamotali se do situace s antiléčitelem. Je to Suyolak. Nemoc a rozklad to ani zdaleka nevystihují.“ Zvědavě jsem se na něj podíval a mrkl na znamení, že jsem o tom chlápkovi nikdy neslyšel.</p>

<p>„Ne, ani jsi nemohl,“ odpověděl mi. „Znají ho jen cikáni a šuškanda mezi šejdíři. Pak ti, co studují mytologii. A léčitelé. Ti znají Suyolaka všichni. Je to první věc, kterou nás učí, když někdo začne s průpravou.“ Rozhodně nemluvil o lékařské škole. To je jen doplněk k výuce od skutečného léčitele. Rafferty ve třinácti překonal toho svého během půl roku. Všichni léčitelé mají stejný talent, ale pokud jde o moc… je rozdíl mezi tím, když někdo zařídí, aby diabetik nereagoval tak prudce na cukr v krvi, a když ho skutečně vyléčí. Rafferty spadá do druhé kategorie. Většina léčitelů jede na baterky. Rafferty je jako atomová elektrárna. Jeho komunita nikdy nic podobného neviděla.</p>

<p>Nikdo se mu nevyrovná − alespoň jsem si to doteď myslel.</p>

<p>„Suyolak byl cikánský léčitel. Je starý. Nevím jak moc, ale za dob černé smrti skoro zničil Evropu. On <emphasis>byl</emphasis> černá smrt s pomocí několika krys a blech. Narodil se jako léčitel, ale stal se z něj zabiják.“ Lehl si na záda a zíral na strop. „Říkají mu Mor světa. Léčitelům při učení vždycky říkají: neubližujte. A ne ze stejného důvodu, z jakého to říkají lidským doktorům. Pokud začneme ubližovat, budeme jako Suyolak; už bychom nikdy nemuseli přestat. Ničit je snazší než dávat do pořádku. Jinými slovy, nepoddávejte se Temné straně. Jakmile Suyolak jednou přišel na chuť zabíjení, už nemohl přestat − nebo ani nechtěl.“</p>

<p>Třikrát jsem se otočil, stočil se do klubíčka a položil mu hlavu na hruď. „Nějak se jim podařilo ho zavřít do železné rakve − myslím, že v tom byl otrávenej alkohol a spousta nahatých ženských. Jsem přesvědčený, že už se musel probírat, když k tomu došlo, protože jinak by mu asi místo toho usekli hlavu. Jeho klan ho od tý doby tahá s sebou sem a tam − ten parchant je zjevně <emphasis>pořád</emphasis> živej. A teď ho někdo ukradl i s rakví. Niko nás žádá o pomoc, protože jestli ho ten, kdo ho ukradl, pustí ven…“</p>

<p>Mor světa.</p>

<p>Rafferty dokáže lidi uspat myšlenkou a dotykem jim zastavit srdce. Je nejlepší na světě, ale zdá se, že Suyolak je nejlepší − nebo nejhorší, podle toho, jak se na to díváte − ve vlastním světě. Vsadil bych se, že toho, kdo není léčitel, Suyolak zabije dřív, než bude mít jeho srdce čas dostat se od jednoho úderu k druhému. Niko a Kal zoufale potřebují pomoc. Jedna věc je upřednostňovat mě před ostatními, ale něco jiného je upřednostňovat mě před celým světem.</p>

<p>Upřeně jsem se na Raffertyho zadíval. „Já vím,“ povzdychl si. „Jsem arogantní parchant, ale vím, co musím udělat.“ Ohrnul jsem ret. „Dobře, co musíme udělat. Zavolám mu a řeknu, že se sejdeme za několik dní, až se vrátíme z Wyomingu.“ Znova jsem se na něj upřeně zadíval. „Otravuj si, jak chceš,“ řekl odmítavě. „Nejdřív jedeme do Wyomingu. Tam tě dáme dohromady a pak jim pomůžeme. Takhle to bude. Smiř se s tím. A teď si jdi dát koupel, jestli chceš vidět film.“ Zvedl jsem hlavu. Vstal z postele a sáhl po kufru. Začal se v něm přehrabovat a vytáhl jasně oranžovou vestu, na níž bylo tučnými černými písmeny napsáno: PSÍ SPOLEČNÍK. Přišli jsme na to, že KŘEN moc dobře nefunguje. Tohle většinou zabere a je to moje vstupenka do kina.</p>

<p>„Jako obvykle? Mám McKay-Stewartův syndrom, tedy náhlé střevní hyper-křeče, a musím s sebou mít psa, aby vycítil záchvat, nebo to dopadne tak, že ani největší plenky pro dospělý nebudou stačit?“</p>

<p>Souhlasně jsem se zazubil, seskočil z postele, odběhl do koupelny a čelistmi pustil sprchu. O dvě hodiny později už jsem ležel v uličce a díval se na Batmana. Pokud uvážíme mou velikost, spíše jsem blokoval uličku. V případě požáru představuju nebezpečí. Věděl jsem, že Rafferty sleduje, jestli na mě nejde nějaká „epizoda“, a zaslechl jsem několik šeptaných poznámek o své velikosti. Jako třeba tu, že jestli jsem pes, nějaký chlápek mi políbí chlupatý zadek. Ignoroval jsem to a zabořil čumák do extra máslového popcornu. Dvě a půl hodiny jsem pak sledoval, jak nějakým padouchům nakopávají zadek, jak hrdina padl z piedestalu a jak podivně sympatický psychopadouch oddělává lidi nalevo a i napravo. Střílel do nich, zapaloval je a shazoval z budov. Ale to bylo v pořádku, protože to byla jen zábava, ne skutečný život. Na dvě a půl hodiny jsem mohl uniknout tomu, že pro mě to <emphasis>je</emphasis> skutečný život. Dvě a půl hodiny jsem jen mohl jíst popcorn, sedět s lidmi, dívat se, jak herci dělají svou práci, a pozorovat, jak si to dvojice vzadu rozdávají.</p>

<p>Mohl jsem se koukat na nový film. Mohl jsem jít s bratrancem do společnosti.</p>

<p>Mohl jsem být normální.</p>

<p>Rozhodně to byl den typu „sklenice je napůl plná“.5Kal</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />To ráno bylo hotové peklo na zemi. To je sice moje definice každého rána, ale tentokrát to platilo obzvlášť. Zase jsem se nevyspal − užil jsem si toho asi tak polovičku co včera. Tři hodiny změnily mé rozumové schopnosti na úroveň postiženého křečka nebo dětské hvězdy, která se stala popovou zpěvačkou, ale to bych urážel toho křečka.</p>

<p>„Hm?“ řekl jsem se zavřenýma očima. Nik něco mluvil, ale upřímně, v tu chvíli mi to bylo jedno. I kdyby na zemi přistály mimozemské krásky, které by toužily po oplodnění a všechny měly šest prsou, a k tomu šestky. Chtěl jsem jen spát.</p>

<p>„Říkal jsem, že jsme tu.“ Cvrnknutí do ucha mě přimělo probrat se a rozhlédnout po taxíku, do něhož svítilo ranní slunce. „Proč?“ zasténal jsem. „Proč takhle zatraceně brzo?“</p>

<p>Niko se na mě podíval přes sluneční brýle. „Buddha nás vyslal za posláním,“ oznámil mi nevzrušeně.</p>

<p>Zavrčel jsem na něj a začal bojovat s bezpečnostním pásem. Zdá se, že křeččí mozek a pás nejdou dohromady. Chvíli jsem zvažoval, že bych použil nůž.</p>

<p>„Dobře,“ přešel na humorný tón. „Možná jsme spíš den a půl pozadu a pracujeme pro zlomyslnou stařenu, co by nás ráda viděla mrtvé, ale to nezní tak dobře. A kromě toho Buddha by jistě byl toho názoru, že záchranou světa před vyšinutým léčitelem získáme dobrou karmu.“ Sáhl ke mně poněkud arogantně jedním prstem a rozepnul mi pás.</p>

<p>„Buddha mi může políbit zadek.“ Obdržel jsem štiplavý pohlavek a začal z auta na chodník před Vtipálkovým bazarem v Brooklynu vytahovat své dvě tašky − v jedné bylo oblečení a v druhé zbraně.</p>

<p>„Já jsem si zas jistý, že mám hromadu dobré karmy za to, že neustále snáším tvé kňourání a stěžování si. Kdybys nespal, neměl bych chvilku klidu.“ Položil si zavazadla vedle mých a zaplatil taxikáři. „Zapomeň na obvyklé stovky životů, kterými člověk musí projít. Divím se, že jsem nedosáhl osvícení a nirvány ještě před tvou pubertou, a to za to, že jsem se udržel i tváří v tvář takovému utrpení.“</p>

<p>Nesouvisle jsem zavrčel. „Blbečku.“ Bezva. To bylo srozumitelnější.</p>

<p>„První je sprostý jeskynní muž a druhý má tělo, že by se z něj Michelangelovi v tu ránu postavil majzlík. Bratři Leandrosovi dorazili,“ ozval se Robinův hlas. Nikovo eldorado bylo neobvykle zaparkované přímo vpředu. Střecha byla stažená, barva se hrdě sloupávala a ze zadního sedadla byly přes okraj auta přehozené dvě bosé nohy.</p>

<p>„Řekni, že není nahej,“ zasténal jsem. „Zaplatím ti sto babek, jestli mi řekneš, že není nahej.“</p>

<p>„To ze mě se stavějí majzlíky. <emphasis>Ty</emphasis> to řekni <emphasis>mně</emphasis>.“ Niko odnesl zavazadla do kufru, který otevřel dost rychle na to, aby mu víko zablokovalo výhled.</p>

<p>Chodidla se roztáhla do V a já uviděl rozcuchané hnědé vlasy, lesklé zelené oči, téměř prázdnou láhev vína, kterou si tiskl na hruď, několik dalších prázdných na podlaze auta a oblečení. Nejsem sice bohabojný nebo věřící, ale řekl bych „aleluja“. Měl na sobě oblečení. Popošel jsem blíž. No, vlastně to nebylo oblečení, ale pyžamo. Hedvábné a drahé jako všechny jeho věci, a vypadalo to, že vršek má naruby. Ve vlasech měl peří − bílé, zlatě lemované − peří mého šéfa Jišijáše. To bych radši neviděl, ale nedalo se tomu vyhnout. „Tak, Vtipálku…“ začal jsem.</p>

<p>„Řekni Nikovi, že jsem mu spravil okýnko. Zdarma.“ Naklonil láhev a dopil ji. Podíval jsem se na okýnko u řidiče. Nebylo tam, zato na zemi vedle dveří ležela hromádka bezpečnostního skla a kladivo.</p>

<p>„Ty jsi ale šikovnej mechanik, to se ti musí nechat.“ Hodil jsem tašky Nikovi, který se zpoza otevřeného kufru díval na tutéž hromádku skla. Sluneční brýle zakrývaly jeho výraz, což bylo dobře. Myslím, že by mi jím mohl rozpustit obličej podobně jako speciální efekty v béčkovém hororu. „Znamená to, že se vezeš s náma?“</p>

<p>„Vezu s vámi?“ Puk se zamračil. „Já se s nikým nevozím. Vedl jsem zástupy panen na hromadný obřad plodnosti a zbavení panenství. Doprovodil jsem Argonauty, protože jsem měl dojem, že by mi slušelo zlaté rouno a nemohl si nechat ujít trojku s Castorem a Polluxem. Řekl jsem zpitému pokoutnímu kouzelníkovi legrační historku o Svatém grálu a pak se díval, jak rytíři krále Artuše projíždějí zemi křížem krážem a hledají tu věc pod každou sukní a kamenem. Byl jsem s Kolumbem, když objevil Nový svět, a účastnil se havajského grilování kapitána Cooka, který byl docela chutný, jakkoli to byl zlostný parchant.“ Ukázal na mě prázdnou lahví od vína a skoro se rozhořčeně zvedl. „Tvořím dobrodružství. Žiju tak jako nikdo přede mnou. Pokládám základy legend. S nikým se <emphasis>nevozím</emphasis>.“</p>

<p>„Vezeš se s náma,“ shrnul jsem to.</p>

<p>„Ano,“ povzdechl si a upadl zpátky do auta. „Vezu se s vámi.“</p>

<p>„Proč?“ zeptal jsem se. „Náš poslední výlet se ti vůbec nelíbil. Nemáš rád fastfoody. Nesnášíš benzínky plný ‚obyčejnejch lidí‘… takovejch, co nejsou ty. Začneš se nudit asi po třiceti vteřinách na cestě a zářivě se usmíváš na devadesátiletý stařenky za volantem.“</p>

<p>„Někdo musí prověřit, že pravidelně berou prášky na srdce,“ zamumlal a posadil se. „Navrhl to Jišijáš. Myslí si, že bych měl prověřit svou vůli… nebo si od něj spíš na chvilku odpočinout.“</p>

<p>„O čem to sakra mluvíš?“ Bylo příliš brzo na to, abych dokázal sledovat tok Vtipálkových myšlenek. Uháněly rychle jako rozzuřená řeka a reálně hrozilo utopení.</p>

<p>Zaváhal, pak zasténal a řekl: „Monogamie.“</p>

<p>„Monogamní? Ty a Jiš? Ty?“ otevřel jsem pusu, zavřel ji a znovu otevřel. Slyšel jsem, jak Niko, neporazitelný bojovník, který se narodil s nervy z ocele, při tom slovu na „m“ něco zmateně zamumlal a upustil tašku. „To jako… <emphasis>ty?</emphasis>“ Robin? Nejnadrženější puk a člen rasy, jež sama sebe definuje úrovní nadrženosti? Copak by ostatní pukové okamžitě nezasáhli? Anonymní monogamisti? Řekli by mu, že ho okamžitě dostanou na záda, na břicho nebo na všechny čtyři podle toho, co mu vyhovuje. Tenhle Robin? „Vážně?“</p>

<p>Puk na mě tiše zíral. To byla dostatečná odpověď.</p>

<p>„Jak… kristepane, jak dlouho?“ Cítil jsem se, jako by se kladivo samovolně zvedlo ze země a praštilo mě do hlavy − tak to bylo neuvěřitelné, dokonce zcela nepochopitelné. Tohle by se dalo vysvětlit jedině zraněním mozku − velice těžkým zraněním mozku.</p>

<p>„Celých šest měsíců.“ Položil si hlavu do dlaní. „Takhle zlé to nebylo od… Háde, od Pompejí, kdy jsem se málem oženil. U Dia a všech jeho kořistí: Ledy a Europy a Íó a Kallistó a tak dále a tak dále. Jak k tomu mohlo dojít?“ Praštil čelem do sedačky před sebou. „<emphasis>Monogamie</emphasis>. Jak můžu podporovat tak zvrhlý životní styl, obzvlášť pokud jde o <emphasis>měl</emphasis> Jak? A ještě líp, proč? Proč bych dělal něco tak děsivého a nepřirozeného?“</p>

<p>Robin se kdysi málem oženil se ženou jménem Cyrilla. Pamatuju si to jméno, protože to byl jeden ze vzácných okamžiků, kdy o sobě řekl něco skutečně podstatného, ne jen obvyklé vytahování. Cyrilla pro něj znamenala hodně; pořád pro něj hodně znamená, i když už je dávno pryč, a já na to nezapomněl. Je tedy monogamie tak nepřijatelná? Cyrillu by si vzal, kdyby nezemřela spolu s Pompejemi, to je jasné. To vím. Řekl mi to a já mu věřím. Ale to už je hodně dávno a stalo se to jednou jedinkrát. A kromě toho…</p>

<p><emphasis>Robin Vtipálek!</emphasis></p>

<p>„A pro Jišijáše je to problém?“ Niko zavřel kufr a mrknul, což znamenalo, že své otázky okamžitě zalitoval. Mýdlová opera Robinova života může zabrat docela dost času a my spěchali.</p>

<p>Ale… mě to zajímalo.</p>

<p>„Jo, myslel jsem, že chce, abys byl trochu míň… ech… Vtipálek,“ dodal jsem. „Víš… míň se spouštět, míň lhát, krást a podvádět.“ To znělo trochu upjatě. Robin je takový, jaký je. Je to puk a šejdíř; má vrozené vlohy k tomu, aby se tak choval. A kdy vůbec Jiš přestal říkat, že by se měl změnit? „Rozmyslel si to?“</p>

<p>„Zdá se, že ano.“ Dál byl čelem opřený o sedačku před sebou. „Zdá se, že za poslední tisíciletí trochu vyzrál a má pocit, že se ke mně nechoval fér, když se mě snažil přinutit k věrnosti. Jako by mě někdo mohl přinutit k něčemu, co bych sám nechtěl,“ odfrkl si a v mžiku zapomněl na divoký strach z monogamního vztahu, který jím ještě před chvilkou cloumal. „Myslí si, že krátké týdenní odloučení mi pomůže podívat se na to s odstupem. Můžu se rozhodnout, jestli skočím na první servírku v Hooters, kterou potkám, nebo jestli se šlechetně zachovám jen kvůli němu. A teď se podržte − je mu jedno, jak se rozhodnu. Je připravený přijmout mě v dobrém i ve zlém… jako nepuka i jako puka. Řekl, že se mýlil a má mě rád takového, jaký jsem a jaký jsem vždycky byl. Jen mu chvíli trvalo, než mě přestal tolik soudit a přišel k rozumu.“</p>

<p>„A co je na tom špatného?“ zeptal se Niko, smetl ze sedadla řidiče několik zbylých střípků, posadil se a zabouchl za sebou dveře. „To je naprosto skvělá vtipálkovská situace. Můžeš mít všechno a užít si to.“ A všichni dobře víme, že Robin si užívá rád. „Čekal bych, že budeš oslavovat.“</p>

<p>Obešel jsem auto k místu spolujezdce, kde mě přivítaly plamínkovité oči a rubínový obojek se zlatou známkou na holém krku. Otevřel jsem dveře a Salome, která tam seděla vzpřímeně, vznešeně a připravená na jízdu, se ani nepohnula. Rozevřel jsem bundu a ukázal jí pistoli. Ona ukázala tesáky, které byly už tak dost dlouhé, ale teď začaly ze šedých dásní vylézat ještě víc a prodloužily se asi dvojnásobně. Zavřel jsem bundu a šel si sednout dozadu vedle Robina.</p>

<p>„Co bych měl oslavovat?“ zeptal se pochmurně. „Že se ze mě stalo něco, co nejsem, nebo že se bojím změnit v něco nového? Pokud něco takového vůbec dokážu? A znamená nové skutečně lepší?“ Opřel se do sedadla. „Možná že peri a pukové spolu nemůžou být. Aby si vyhověli, musí se jeden z nich něčeho vzdát.“ Zavřel oči. „Jdu spát. Probuďte mě, až bude potřeba zářivě se usmát na první devadesátiletou dámu.“</p>

<p>„Nebo na první číšnici.“ Někdy si myslím, že po tolika letech se souložení se vším a s každým může omrzet dokonce i pukovi. Ale pak mě napadne další logická věc: mluvíme tady o Robinovi. A to ani nezmiňuju, že pukové se rodí závislí na sexu. Mají to v genech, a s těmi se bojuje dost špatně, a to já bojuju jen s polovičkou. Byl jsem rád, že tenhle problém nemusím řešit, ale s Robinem jsem soucítil. Pokud jste zrozeni ke lži, krádežím, podvádění, trikům a opíchání všeho v dohledu − pokud vás k tomu stvořila sama příroda, pak je toho hodně, proti čemu musíte bojovat.</p>

<p>„O tom si promluvíme, až za sebou budeš mít sexuální zkušenosti s víc než dvěma osobami.“ Vtipálek ke mně podrážděně cvrnknul jedno pero. „Ale teď? Nemáš šanci.“ Okamžitě začal chrápat a vzduchem začalo létat ještě víc peří.</p>

<p>„Skvělej začátek. Jo, nemohlo to bejt lepší.“ Rozčileně jsem odháněl peří. „Niku, neobtěžuj se mě v Cantonu budit, pokud Suyolak nesejmul každýho muže, ženu a dítě ve městě. Vůbec netoužím pozdravit se s Abelií-Roo.“ Sesunul jsem se do sedačky, zaklínil se v koutě a uvelebil se na dlouhou cestu. Měl jsem v plánu usnout stejně rychle jako Vtipálek. Nedivím se Dobromile, že s námi nejede. Náš poslední výlet nebyl ani trochu zábavný. Jakmile se jednou spálíte, dáte si podruhé pozor a radši zůstanete v pohodlí svého luxusního bytu.</p>

<p>Vyrazili jsme po staré Lincolnově státovce, která vedla přes celou zemi až do Kalifornie dlouho předtím, než dostavěli moderní dálnice. Niko si myslel − a dávalo to smysl − že ten, kdo unesl Suyolaka, bude vědět, že ho začnou hledat všichni cikáni v zemi. Budou se držet dálnic, aby měli přehled, takže pokud je ten chlap chytrý, po dálnicích nepojede. A když Niko minulý večer vygoogloval, že v Cantonu v Ohiu u Lincolnovy státovky došlo k výskytu deseti případů meningitidy najednou − což je mnohem vyšší číslo než obvyklý výskyt − rozhodl se. Zavolal Abelii, aby ji informoval, kde se sejdeme a že Suyolak buď našel způsob, jak působit i přes pečetě rakve, nebo v Cantonu došlo k zatracené náhodě. Aspoň víme, že ten, kdo Suyolaka unesl, rakev neotevřel, protože jinak by byl Canton mrtvá zóna obklíčená vojáky, kteří by neváhali střílet na cokoliv, co by vypadalo jako nemocné kuře, kýchající prase nebo šílená opice.</p>

<p>Pokud jde o to, kdo ho unesl, Nikovi kolegové ještě s ničím nepřišli. Zadal jim charakteristiku: výzkumník nebo profesor, expert na cikány, který ale v poslední době zmizel − ať ze skutečného života nebo z toho virtuálního. Všichni vědátoři dneska žijí, dýchají a pracují na internetu. Ideální by byl jakýkoli náznak nemocného příbuzného. Doktor Penjani, kterému Niko volal jako prvnímu, zatím neměl štěstí, ale doktorka Jonesová si je jistá, že se blíží − prý to cítí. Vůbec o tom nepochybuju. Vlkodlaci mají čich na všechno; lidi mají čich na drby. Jenže právě teď to pro mě znamenalo, že se nedá dělat nic jiného než spát, což jsem se právě chystal dělat, když mi zazvonil telefon. Byla to nezvěstná Dalila. Robinův problém sice nevyřeším, ale tenhle budu muset.</p>

<p>„Hezký kloučku.“</p>

<p>Nikdy se mi nepodařilo přimět ji, aby mi tak přestala říkat. Nejspíš kvůli jizvě na hrudi. Vlkodlaci milují jizvy. „Dalilo. Dostala jsi můj vzkaz o tom, že jsem vykastroval tvýho kamaráda?“</p>

<p>„Ano. Šedák. Teď už loví navždy,“ řekla zdánlivě exotickým přízvukem − ale ve skutečnosti to zapříčinily napůl vlčí a napůl lidské hlasivky. Dalila není z čistého chovu, což by mělo zhoršovat její pozici v klanové smečce − nebo vůbec v jakékoli klanové smečce. Jenže všechno ostatní, co dělá, zdaleka překoná znevýhodnění způsobené recesivním šlechtěním malé vlkodlačí sekty nazývané Jen vlk. „Po celou dobu jen vlk“, to je jejich motto − nebo možná spíš náboženství. Snaží se křížením vytlačit člověčí geny. Zatím jsem moc úspěchů neviděl − jen několik vážně divně vypadajících lidí s vlčími zuby a očima a pokroucenými čelistmi, ačkoliv možná existuje víc takových, jako je Dalila, u které jsou rozdíly skryté uvnitř.</p>

<p>„Nezdá se, že by tě to trápilo.“ „Loví navždy“ − tím vlkodlaci zdvořile říkají, že „odešel navěky“ anebo „je mrtvější než krysa v univerzitní laboratoři“.</p>

<p>„Přišel o rozmnožovací vybavení. To o jeho bojových schopnostech neříká nic dobrého. Po pravdě… nevidím rozdíl v tom, jestli je měl, nebo ne. Měla jsem lepší milence.“ Téměř jsem slyšel, jak pokrčila rameny. „Proto nevolám. Vědí to. Šedák na to přišel − o tobě a o mně. Řekl to Klanu… vědí to.“</p>

<p>„Jo, slyšel jsem.“ Ukázalo se, že upovídaný nemrtvý byl spolehlivý zdroj. Potěšilo mě, že jsem ho nezabil jen kvůli tomu, abych se procvičil. Bylo mi jasné, že to, co Klan ví o mně a o Dalile, bude mít následky. Členové Klanu jsou dobří jen pro jiné členy. Vlkodlaci jsou pro vlkodlaky. Provozovat sex s jiným druhem, tím si vlkodlak skoro říká o uvržení do klatby. Spát s člověkem je dost zlé, ale spát s polovičním Ólfi, to je zvrácenost, která se nedá tolerovat.</p>

<p>Někdo kvůli tomu bude muset umřít; tak to aspoň vidí Klan. S tím se nedá nic dělat.</p>

<p>„Jedeme kvůli případu mimo město, takže já ti s tím moc nepomůžu.“ Ne že by záleželo na tom, jestli jsem ve městě nebo někde mimo. Jsem sice dobrý, ale s celým Klanem si neporadím. Jen v New Yorku můžou být tisíce kriminálnických vlkodlaků, a kdo ví, kolik jich je po celých Státech. Na světě není dost pošťáků s pepřovým sprejem na to, aby se jich zbavili. Dalilin bratr Flay si to s Klanem před nějakou dobou rozházel a pak udělal jedinou věc, kterou může vlkodlak udělat a přežít to.</p>

<p>Utekl.</p>

<p>„Utečeš? Setkáš se s Flayem?“ Dalilu nemiluju. Nepřipadá v úvahu, že bych zmizel s ní a znovu žil na útěku. Jenže kdyby odešla, chyběl by mi její břitký humor a bezstarostnost tváří v tvář násilí… protože ví, že na tomto poli exceluje. Dalila a její masa světle blond vlasů, její jantarové vlčí oči a jantarová pleť. Chyběla by míjejí inteligence a ambice i to, že se nebojí mých ólfích genů a je ochotná si to se mnou rozdat kdykoli a kdekoli.</p>

<p>Hele, jsem jenom chlap. Šedák sice svoje nářadíčko ztratil, ale já ne. Musí se to někde vyrovnat. To ovšem neznamená, že by mi nechyběla i z jiných důvodů.</p>

<p>„Žádný útěk,“ odpověděla a vypadalo to, že vůbec není tak znepokojená, jak by měla být. To je Dalila. Neexistuje situace, o níž by si nemyslela, že ji dokáže proměnit ve výhodu pro sebe, ani stvoření, o kterém by se domnívala, že by ji mohlo porazit. Většinou má pravdu, ale nějaká její část musí být naprosto šílená.</p>

<p>„Dalilo, Klan to nenechá jen tak,“ upozornil jsem ji, i když to musela vědět stejně dobře jako já.</p>

<p>Mé temné varování nevzala na vědomí. „Mám přátele. V mnoha smečkách. Dá se to spravit, ale je dobrý nápad držet se na chvíli mimo město. Kam jedeš? Přijedu za tebou. Pomůžu ti s prací, dokonce zadarmo.“</p>

<p>Zarazil jsem se a zamyslel. Pak jsem odpověděl: „Canton v Ohiu. Bistro na Cleveland Avenue. Je to necelejch sedm set kilometrů. Doufám, že tam budem za míň než sedm hodin − to záleží na tý věci, kterou Niko prohlašuje za auto. Zavolej mi, až tam budeš.“</p>

<p>„Sedm hodin.“ Zasmála se a znělo to zároveň hrubě i sametově. „Než tam dorazíte, dám si jídlo a pět piv. Malí kluci na tříkolce.“ Se smíchem zavěsila.</p>

<p>Zavřel jsem oči, opřel hlavu o sedačku a zaklapl jsem telefon. Ucítil jsem na sobě Nikův pohled. „Díváš se na mě, že jo?“</p>

<p>„Ano.“ Jeho hlas rozhodně nezněl jako samet, ale spíš jako nepoddajná žula.</p>

<p>„Je to soucitnej pohled naplněnej bratrskou láskou? Víš, takovej ten, co mi říká, že stojíš za mnou? V dobrým i ve zlým?“ zeptal jsem se, ale sám jsem tomu moc nevěřil.</p>

<p>„Ne. To rozhodně není,“ řekl pevně.</p>

<p>Nechal jsem oči zavřené. Růžovočerná, jíž matně prosvítalo sluneční světlo, byla rozhodně lepší než Nikův ledový pohled. Ne že bych sám neměl podezření. Dalila mi chce pomoct s prací, a zadarmo? To je asi tak pravděpodobné, jako že chytím velikonočního zajíce, jak u nás v bytě schovává vajíčka, ale… po tom, čím jsme si spolu prošli, bych jí aspoň měl dát šanci. „Už je ze mě muž,“ řekl jsem, „a dokážu se vypořádat s důsledky svých rozhodnutí. Sám jsi to říkal.“</p>

<p>„Zdá se, že jsem se mýlil. Zatáhnout do naší práce Klan, to není nejmoudřejší ani nejdospělejší rozhodnutí. Vlastně mě nenapadá nic nebezpečnějšího. Odvolávám tu věc s bar micva. Ale na obřízku možná dojde.“ Nastartoval auto a vyrazili jsme, jako bychom pod kapotou měli místo třicetiletého osmiválce motor z tryskáče. V rychlém sledu jsem ucítil dvě rány − první byl obrubník, druhá ne.</p>

<p>„Ten vlkodlak pod autem?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Robin si určitě všiml, jak tam vlkodlak vklouznul, ale bylo mu jasné, že na to přijdeme sami, a neobtěžoval se nás varovat. Já ho ucítil, jakmile jsem vystoupil z taxíku. Niko zřejmě zaznamenal několik chlupů, jemné zachvění, nebo na obloze uviděl hejno ptáků a vyložil si jejich pohyby jako znamení „pozor, pod autem je potenciální mršina“. U Nika je možné všechno. Podstatné je uvědomit si, že to vždycky nějak ví.</p>

<p>„Ano, vlkodlak pod autem,“ potvrdil nevzrušeně. „Teď víš, proč jezdím velkými starými auty. Když jimi přejedeš vlkodlaka, vůbec to tomu vozu neublíží.“ Otevřel jsem oči a otočil se, abych se podíval, co zbylo na chodníku před Robinovým bazarem. Auto možná žádnou škodu neutrpělo, ale o vlkodlakovi se totéž říct nedalo.</p>

<p>Úklidový vůz si smlsne.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Zloději rakví trvalo víc než den dostat se z Catskills do Cantonu.“ Meningitida se objevila předevčírem večer − a šlo o bakteriální druh, ten opravdu ošklivý, který zabije puberťáka za jeden, nanejvýš dva dny. „To není zrovna dobrej čas,“ poznamenal jsem. Mělo mu to trvat tak osm hodin. „Možná že ten, kdo si ty chlápky najal, aby ukradli Suyolaka, jel s nima, a když byla rakev v dodávce, zbavil se jich a teď řídí sám.“ Jenže i tak… osm hodin denně? Pokud je to tak, jak si myslíme, a tenhle chlápek potřebuje někoho uzdravit, měl by spěchat mnohem víc.</p>

<p>„Jestliže Suyolak spustil deset nebo víc případů meningitidy, nedá se říct, co udělal s lidmi v dodávce. Možná že utekli. Možná skončili v nemocnici nebo v márnici. Rozhodně to nejsou dobré zprávy. Určitě se však nedostal z rakve, protože kdyby ano, několik případů meningitidy by mu nestačilo. Ale v rakvi… by neměl být schopen dělat vůbec nic,“ řekl Niko, když zaparkoval před místním rychlým občerstvením v Cantonu. Ne že by Niko normálně vůbec zvažoval, že by tam jedl, ale je to dobré místo na setkání s Abelií a jejími svalovci i s Dalilou.</p>

<p>„Budem si muset promluvit se Zlou děvkou z východu, co? Třeba nám řekne, co se to se Suyolakem děje.“ Vylezl jsem z auta. „Jdu dovnitř koupit noviny. Zavolej zatím Abelii a zeptej se jí, kde je její vrásčitej zadek. Jo, a zavolej taky Dalile, jo? Už tady měla dávno bejt.“ Byly dvě odpoledne. Niko to zvládl o hodinu rychleji. Možná si pohrál s motorem, protože auto sice vypadá jako plechovka, ale umí se pohnout. Poplácal jsem si kručící břicho. Nekoupím jen noviny.</p>

<p>„A až se vrátíš se svými mastnými lívanci pokrytými sirupem, ze kterého dostaneš cukrovku, a hromadou chemické šlehačky, možná bych ti mohl ještě namasírovat nohy, zatímco budeš jíst. Uvidíme, jak dokážeš honit Suyolaka, když je budeš mít zlámané,“ nabídl mi tónem tak příjemným, že by to líp nezvládl ani dalajláma. Když se Niko chová příjemně, není špatný nápad najít si bezpečné místo, kde by se jeho podrážděnost dala přečkat… zajímalo by mě, jestli ještě existují atomové kryty.</p>

<p>Nikův názor na to, že jsem přizval Dalilu (nebo ji nechal, aby se přizvala sama), se nezměnil a nezlepšila se ani jeho nálada týkající se mého rozhodnutí. Myslím, že to bude ještě nějakou dobu trvat. Rozhodně má důvod být namíchnutý. Je jasné, že to skončí potížemi bez ohledu na to, co Dalila říká. Myslím ale, že je úplně jedno, jestli budu mít potíže v New Yorku nebo tam, kde se zrovna objevím. Chtěl bych, aby to bylo za mnou, protože mě to jen rozptyluje. Už jsem se poučil.</p>

<p>„Tak dobře. Zavolám jí,“ zabručel jsem. „Ale masáž nohou by mohla být fajn.“</p>

<p>Když jsem se vrátil s novinami v podpaží a třemi sáčky v rukou, Robin už byl vzhůru a Salome sledovala ze vzdálenosti několika kroků po parkovišti bezdomovce. „Hele… Vtipálku?“</p>

<p>„Jen si hraje,“ odbyl mě. Když viděl, že mě to moc neuklidnilo, dodal: „Nehraje si vážně. Nebudeme muset jeho tělo nacpat do kufru nebo tak něco. Co máš vůbec proti kočkám?“</p>

<p>„Nic… nemám nic proti živejm kočkám, který nejsou jen velociraptor v kočičím těle.“ Podal jsem mu sáček a svůj položil na přední sedadlo − výsadní právo, kočko. Vypadni. Je po squattingu. Podal jsem Nikovi poslední sáček. „Bílej jogurt, meloun a podplatil jsem je, aby ti udělali bílkovou omeletu. Udělali jí na másle, ale líp to nešlo. A nemusíš mi masírovat nohy.“</p>

<p>„Kdybych ti jen dokázal namasírovat mozek, aby fungoval,“ zamumlal. Pak si povzdechl, natáhl ruku, položil mi ji na hlavu a jemně zatřásl. „Omlouvám se. Je to tvé rozhodnutí, i když si myslím, že je idioticky pošetilé.“ Nik ví, jak zvednout sebevědomí.</p>

<p>„Každej si zaslouží šanci.“ Alespoň těch několik lidí, které mám rád. Zbytek světa… pff. „Naučil jsi mě to tím, že jsi mi dal asi o sedm šancí víc, než jsem si zasloužil.“</p>

<p>Než to stačil okomentovat nebo povzbudit mé sebevědomí dalšími poznámkami o idiocii, zahřměla vedle mě motorka. Pak zastavila a ztichla. „Zajistím, aby nebyly problémy,“ slíbil jsem mu tiše.</p>

<p>„To mluvíš o mně, hezký kloučku? Já, a dělat potíže? Nikdy.“</p>

<p>Cítil jsem ji i přes výfukové plyny, ale teď jsem se otočil, abych se na ni podíval. Seděla na harleyi s bílou metalízou. Byla to skoro stejná barva jako u jejích vlasů, které měla stažené do copu sahajícího až do pasu. Na sobě měla motorkářský oblek z bílé kůže. Ne kvůli ochraně − vlkodlaci jsou tak rychlí, že pokud se vybourají, promění se ve vzduchu. Když si zlomí kost nebo dvě, ve vlčí formě se jim to rychle zahojí. Dalila jen ráda dobře vypadá, a v kůži teda vypadala zatraceně dobře. Tmavě jantarové sluneční brýle jí zakrývaly stejně jantarové oči.</p>

<p>„Upřednostňuju, když žena jezdí nahá, ale takhle aspoň vypadáš jako superhrdina,“ poznamenal Robin, zatímco se probíral obsahem sáčku.</p>

<p>„Superhrdina. To není zábava.“ Nohou vyklopila stojan. „Superpadouch.“ Usmála se a její bílé zuby zazářily proti tmavě zlaté pleti. „Vlčí královna. Královna celého světa.“</p>

<p>„Předpokládám, že to ze mě dělá jednoho z tvých poskoků,“ řekl jsem na to suše.</p>

<p>Elegantním pohybem slezla z motorky. „Musíš zlepšit výdrž, pak uvidíme. A být víc sprostý.“ Zavrtěla hlavou a nespokojeně mlaskla. „Mluvíš jako mormon.“</p>

<p>Vtipálek se zakuckal soustem vafle. „Ty?“ zakašlal. „Ty mluvíš málo sprostě? Tuhle v restauraci jsi před knězem a dvěma jeptiškami řekl: ‚Zatraceně, do posranýho pekla.‘ A <emphasis>ty</emphasis> mluvíš málo sprostě?“</p>

<p>Je něco jiného mluvit jako pět lodí plně naložených námořníky, a mluvit sprostě při sexu. „Prostě se udav vaflí a konečně umři, jo?“ vyštěkl jsem.</p>

<p>„Počkej, kdybych věděl, že jsi tak verbálně nevybavený v erotické oblasti, dal bych ti několik tipů. Napsal bych ti pár stovek stránek nejlepších vět.“ Znovu se zakousl do vafle. Zjevně se bavil příliš dobře na to, aby si stěžoval, jak moc je tohle jídlo pod jeho úroveň. „Musel jsem ti pomoct zbavit se paralyzujícího panictví. Pokud uvážíme tvou okouzlující osobnost a široké spektrum módních triček a džínů v černé, černé a zase černé, pak je třeba uznat, že mě to stálo dost sil. A teď se dozvím, že jsem do svého pole působnosti poslal netalentovaného a nezkušeného pracovníka. To asi nepřežiju.“ Ukázal na Nika vidličkou s kouskem vafle a obvinil ho: „Je to tvůj bratr. Není to tvoje zodpovědnost?“</p>

<p>„Copak už netrpím dost?“ odvětil Niko. „Dokáže snadno porazit ve střelbě jakéhokoli člena newyorského policejního sboru, ale neumí trefit cíl o velikosti melounu ze třiceti centimetrů. A myslíš, že žlutá je vážně barva, kterou bych si vybral na stěnu za záchodovou mísu, kdybych nemusel?“ zeptal se s rezignovaným zacukáním rtů.</p>

<p>Tohle by asi ještě nějakou dobu pokračovalo, ale v tu chvíli dorazil karavan Abelie-Roo. O minutu později z něj vystoupila, právě ve chvíli, kdy na kapotu eldorada vyskočila Salome, kterou už bezdomovec zřejmě začal nudit. Stará cikánka nás přejela očima a vrásky kolem nich se jí znechucením prohloubily. „Zrádce, bezbožný kříženec, koza a pes.“ Kývla na Salome. „Nepochybuju, že ta mrtvá kočka bude lepší než vy čtyři dohromady.“</p>

<p>„Pes?“ zahřměla Dalila. „Povadlá stařeno, urvu ti ruce a nohy jako větvičky, rozervu ti hrdlo, vymočím se ti do páchnoucí pusy a pak ti bude jasné, že jsem Vlk, ne <emphasis>pes</emphasis>.“</p>

<p>Abelie si urovnala matně černou sukni a pohrávala si s náušnicemi, jež jí visely z vytahaných ušních lalůčků. Pak ukázala bezzubé dásně a nadřazeně se ušklíbla. „Mám ty nejlepší a nejvzácnější byliny na koupel proti blechám. Nejlepší mezi cikány. Prodám ti je za nejnižší možnou cenu. Dávám ti slovo.“</p>

<p>A tak jsme se najednou ocitli jen kousek od cikánského banketu pro Dalilu, zatímco my chroupali tousty a omelety − přímo uprostřed parkoviště. Ne že by mi vadilo, kdyby Dalila Abelii sežrala, ale dalo by se pro to najít lepší místo. Canton v Ohiu není New York. Všeho podivného, cizího a nemístného si tu hned všimnou; a pro nás platí všechny tři body. Postavil jsem se mezi Dalilu a stařenu, zatímco Niko naši milovanou zaměstnavatelku odvedl zpátky do jejího cukrátkového karavanu.</p>

<p>„Jestli chceš jet s náma, nesmíš ji sežrat,“ řekl jsem Dalile. „Aspoň ne do doby, kdy bude po všem. Pak si z ní třeba udělej sendvič.“</p>

<p>Vycenila zuby, ale odešla zpátky k motorce a opřela se o ni, jako by Abelie ani nestála za sežrání. Je moc šlachovitá. Možná je v rozkladu a plná červů. Tak to bychom měli. Když se Niko vrátil do auta, hodil jsem mu noviny. „Všech deset zemřelo,“ řekl jsem. Deset dětí bylo v naprosté pohodě. Pak přijela dodávka a teď ty děti míří pod zem místo na zkoušku, domů nebo na školní vědeckou soutěž. Je dočista po nich. „Řekla ti Abelie něco? Jak k tomu došlo?“</p>

<p>Niko se pustil do snídaně, i když nevypadal příliš nadšeně. Jak se ukázalo, nemělo to co dělat s jídlem, ale spíš s tím, co mu Abelie neochotně sdělila, když ji zatlačil do kouta. „Jak se zdá, naše zaměstnavatelka připouští, že ty pečetě, o nichž předtím mluvila, možná slábnou − což samozřejmě není její chyba. Samozřejmě,“ opakoval, a Niko se moc často neopakuje. „Mohlo se to stát leda tak, že zinek a železo, které koupila, byly kontaminované. Jak by mohla být zodpovědná za to, že jí gádžové prodali podřadný a nečistý materiál?“ S plnou sebekontrolou kousl do omelety, ale vím, že kdyby se neovládal, vztekle by vajíčko probodnul. Jenže to by nebyl můj bratr.</p>

<p>„Suyolak tohle dokázal kvůli tomu, že Abeliiny mizerný pečetě pomalu reznou jako obruče na sudu s nebezpečným nákladem?“ zeptal jsem se. Moc mě to nepřekvapilo − ani Abelie, ani to, jaké máme štěstí.</p>

<p>„Pomysli na to, co se stane, jestli se z té rakve dostane ven,“ odpověděl na to Nik a dál si pečlivými a kontrolovanými pohyby ukrajoval z omelety. „Téměř tisíc let hněvu koncentrovaných do dokonalého šílenství. Zkáza tak příšerná, že černá smrt bude vypadat jako dvoudenní horečka.“</p>

<p>„Takže nakoupit si do zásoby kapky proti kašli nepomůže.“ Posadil jsem se na své místo dřív, než se tam mohla dostat Salome. Ne že bych byl někdy nemocný − mám imunitní systém posílený ólfími geny − ale měl jsem takový dojem, že tenhle Suyolak by mohl můj imunitní systém vzít a roztrhnout jako papírový kapesník. Nebo by mohl úplně zapomenout na nemoci a prostě mi zastavit srdce, zařídit, aby mi popraskaly cévky v mozku, nebo pokud by tohle bylo příliš obyčejné, mohl by mi zavázat vnitřnosti na uzel. Určitě měl dost času na to, aby vymyslel několik bezva triků.</p>

<p>„Ne, ani trochu,“ odpověděl bratr suše. „Proto budeme potřebovat Raffertyho. Taky musíme vědět, jestli se dodávka pořád drží na Lincolnově.“</p>

<p>„Servírka se náhodou nezmiňovala o dodávce s rakví, co? Chlap, který plakal do lívanců kvůli nemocnému příbuznému, nebo z něj prostě teklo něco zeleného a hnisavého?“ Robin dojedl vafle a to, co právě popsal, ho ani v nejmenším nerozrušilo. „A byla to aspoň kočka, ta servírka? Okouzlující? Stála by za zlomek mé pozornosti?“</p>

<p>„Věř, nebo ne, neviděla nic. Žádná velká černá dodávka. A jo, byla to kočka… nikdy předtím jsem neviděl, aby ženská měla takhle chlupatý ruce. Jdi do ní. Jišijáš jistě pochopí, když skočíš na první chlupatou věc, kterou potkáš.“</p>

<p>Otevřel jsem sáček a snědl francouzský toast se šlehačkou a borůvkami − to celé za tři minuty. „Tak co teď? Pojedem dál po Lincolnově?“ A budeme přes Nikovu BlackBerry kontrolovat internet a hledat nenadálý výskyt nemocí. Jinou volbu stejně nemáme. Canton není New York, ale i tak je to příliš velké město na to, abychom se vyptávali u každé benzínové pumpy.</p>

<p>„Jdi na západ, mladý muži,“ souhlasil Robin, se zívnutím zmačkal prázdný sáček do koule, hodil ji po mně a natáhl se na uvolněné místo vzadu.</p>

<p>Salome mě pozorovala s ne tak nadšeným šklebem jako obvykle, ale pak se usadila Robinovi na břiše. Což mi připomnělo… rozhlédl jsem se po parkovišti a při pohledu na bezvládné tělo visící z popelnice jsem zasténal: „Ale sakra. Ty pekelná psychokočko, snad jsi…“ Nohy sebou zaškubaly a z popelnice vylezl bezdomovec šťastný, že našel pár zbytků.</p>

<p>„Uklidni se,“ odbyl mě Robin. „Nezabíjí lidi.“</p>

<p>„A víš to jistě?“ zeptal se Niko jízlivě.</p>

<p>„Postříkám ji vodou z lahve s rozprašovačem pokaždé, když to zkusí. Velmi účinné.“</p>

<p>Dalila, která už opět seděla na harleyi, se ke mně přiblížila. „Pojedeš se mnou?“ S ostýchavým úsměvem poklepala na zadní sedadlo. „Vibrace můžou být zajímavé. <emphasis>Velmi</emphasis> zajímavé.“</p>

<p>To bych se vsadil. Dalila a já jedeme po státovce a já sedím na známém „sedadle pro holky“… Určitě by z toho nějaké vibrace byly, ale to já prostě nemůžu. Kdyby mě nezabila ona, určitě by to udělal Niko za to, že jsem jí k tomu dal příležitost. „Promiň,“ řekl jsem. „Nejsem si svojí mužností tak jistej.“</p>

<p>Nakrčila elegantní nosík. „Pravda. Proč bys taky měl být?“ A pak se hřmotem odjela pryč, zatímco já dál seděl v plechovce s chlupatými kostkami a cítil jsem s těmi měkkými a poddajnými věcičkami visícími ze zpětného zrcátka zvláštní souznění. „Víš, už jsem se při práci bavil i líp,“ vydechl jsem.</p>

<p>Niko nastartoval a zeptal se: „A kdy?“</p>

<p>Zamyslel jsem se nad tím a pak to vzdal. Měl pravdu. Každá naše práce byla unikátním způsobem otravná, i když jsem měl pocit, že tahle bude obzvlášť vyčnívat kvůli potížím s Klanem. „Proč už sakra nejedeme?“ zavrčel jsem.</p>

<p>Niko povytáhl obočí a za trest pustil rádio s něčím, co donutilo dokonce i Salome vyděšeně zaječet. A pak jsme vyjeli na Výlet bratří Leandrosových do pekla.</p>

<p>* * *</p>

<p>Meditace vede k sebekontrole − někdy. Jindy vede ke zdřímnutí na teplém sluníčku, které svítilo dovnitř staženou střechou. Pokud půjdeme ještě dál, zdřímnutí vede ke snům. Když se pak sny změní v noční můru, moc mě to nepřekvapí. S mým životem? No tak.</p>

<p>Jenže tahle noční můra byla jiná než obvykle. Byla neuvěřitelně jasná. Normálně vídám jen záblesky drápů a zubů, tmu a prožívám pocit pádu, bolest a křik. Legrace. Záblesky mi bohatě stačí. Mám rád abstraktní sny. Pokud by se daly zarámovat, mohl bych je prodávat jako umění… extrémně vyšinuté a děsivé. Tenhle sen byl křišťálově jasný, nebyl však namalovaný tahy štětce, nýbrž ostřím nože.</p>

<p>Den byl pryč. Přišla noc s měsícem tak obrovským a jasným, že kůň vrhal stín na vysušenou blátivou cestu. Kolem zápěstí jsem měl omotané otěže a věděl jsem, že kdybych otočil hlavu, uviděl bych cikánský vůz pomalovaný červenou, žlutou a zelenou, ačkoliv barvy byly tlumené a vybledlé dokonce i ve svitu měsíce. Žňový měsíc − nemám nejmenší představu, co to znamená, ale vím, že přesně to viselo s oranžovým zabarvením v úplňku na obloze.</p>

<p>„Nastal čas, kdy gádžové oslavují to, co vydobyli z hlíny. Buclatou a šťavnatou zeleninu, kterou s nimi později vyhandlujeme a úplně je přitom oškubeme. Pak si uvaříme dobrý guláš a připijeme si vínem na jejich hloupost. S plnými břichy budeme spát se svými ženami nebo nevěstkami. Staré dobré časy.“ Muž seděl na statném koni a díval se na mě. Měl vlasy po ramena, černé stejně jako ty moje, ale lehce vlnité. Měl snědou pleť, tmavé oči a lstivý, veselý úsměv. Na sobě měl černé kalhoty a hrubou plátěnou halenu. Buď bílou nebo smetanovou, to jsem nedokázal určit. Přes ni měl vyšívanou vestu − jeho nejlepší. Nohy měl bosé a špinavé − jako nějaký rošťák. Byl to hezký muž, skrz naskrz cikán. Ženy ho nejspíš milovaly, gádžovské i cikánské. Robin by na něj ve vteřině skočil.</p>

<p>A právě proto to vypadalo tak divně, když se úsměv ještě roztáhl. „A až odjedeme z farmy, mamka, taťka i jejich tři maličcí budou mrtví. Cholera. Během několika minut se budou válet na podlaze, drásat si hrdla a z úst jim budou stříkat kbelíky zvratků, až se jimi nakonec udusí. Jejich psa však nechám naživu. Mám rád psy. Ne že by oni měli rádi mě.“ Zhoupl se, jak kůň přešlápl, a opřel se rukama o kolena. „Tebe taky nemají rádi, co, příteli? Protože vědí, kdo jsi a co jsi zač, tak jako to vím <emphasis>já</emphasis>.“ Kůň se uklidnil a muž se ke mně pomalu naklonil. „Můžu tě vyléčit.“</p>

<p>Vtom se změnil. Vlnité vlasy po ramena se proměnily ve spletené chomáče, které mu spadaly až ke kostnatým nohám. Ze šatů zbyly jen cáry a tělo pod nimi byla kostra potažená kůží. Obličej vypadal stejně: lebka a v ní zkažené zuby lemované seschlými rty. Ruce, jež měl předtím opřené o kolena, teď byly položené na mně. Nehty měl nejmíň třicet centimetrů dlouhé − tlusté, žluté a pokroucené. Bezva vybavení na hřbitovní party. Z očí zbyly jen bílé koule. V černočerné tmě rakve stejně není nic k vidění, ne? Udržel se naživu… jen tak tak… všechna léta čerpal sílu sám ze sebe, ale nemělo cenu udržovat si zrak, když tam nebylo na co se dívat.</p>

<p>„Suyolaku.“ Vrazil jsem mu ruku do hrudní kosti a odstrčil ho od sebe. Z koně teď zbyla taky jen kostra − pokrytá zaprášenou kůží a pomalu máchající prořídlým ocasem.</p>

<p>Živoucí lebka se zazubila. „Mor světa,“ − pokrouceným nehtem se dotkl mé hrudi − „se setkává s Ničitelem světa. Který dobrý cikán by si rád nezasoutěžil?“ Nehet se dotýkal mé hrudi, ale <emphasis>cítil</emphasis> jsem ho v hlavě. „Mohl bych Ničitele přepracovat, Kalibane. Mohl bych zabít tvé bezcenné části a nechat ty lepší převzít kontrolu. Byl bys dokonalý. Poprvé v životě. Jediný a dokonalý.“</p>

<p>V mozku se mi objevila ostrá bolest. „Nemůžeš ze mě udělat člověka,“ procedil jsem mezi zuby. „To nedokáže nikdo.“</p>

<p>„Člověka?“ Lebka se se smíchem prudce odtáhla a bolest v mozku zesílila tak, až byla téměř nesnesitelná. „Ne, <emphasis>bare</emphasis>. Ne, můj bratře. Řekl jsem, že tě můžu vyléčit, ne vykastrovat.“ Bílé oči zářily stejně jako měsíc. „Udělám z tebe to, co jsi měl být od začátku. Ólfi.“ Nehet vystřelil vzhůru a o hruď se mi opřela seschlá dlaň. „Bylo by to tak snadné, bratře. Jsi lidský jen na povrchu. Nech mě, ať tě dám do pořádku. Nech mě, ať tě <emphasis>uzdrav</emphasis><emphasis>ím</emphasis>.“</p>

<p>Na vteřinu jsem se cítil, jako bych byl oddělený od těla. Viděl jsem albínskou pleť, špičaté a ostré klouby a tváře, zástup kovových zubů, kyselý déšť sinavých vlasů a oči, jež zářily jako peklo, které vás pohltí zaživa.</p>

<p>Jako kdybyste tam už nežili.</p>

<p>Jako kdybyste tam už nebyli doma.</p>

<p>Probudil jsem se na gauči v našem obýváku a snažil se zády protlačit skrz něj. V ruce jsem držel zbraň a málem jsem prostřelil vchodové dveře. Druhou rukou jsem si zoufale přejížděl po obličeji. Bylo to to jediné, co jsem mohl dělat, abych se nepokusil strhnout si jej z lebky. Ale byl přesně takový jako vždycky − lidský. Bez ohledu na to, co říkal ten parchant, jsem aspoň napůl člověk. Nevypadá to nic moc, ale znamená to hodně. Nejsem jen Ólfi v levném polyesterovém haloweenském kostýmu člověka. To sakra ani omylem. Zpocenou a ztuhlou rukou jsem zastrčil eagle do pouzdra a zhluboka a přerývavě jsem se nadechl. Je ve mně dost člověka. Na ničem jiném nezáleží − je jedno, jak jsem skončil u nás na gauči; je jedno, co ten parchant říkal o tom, že mě vyléčí.</p>

<p>Zazvonil mi mobil. Překvapení. Usnete v autě v Ohiu a probudíte se zase v bytě v New Yorku − z toho by se musel všem stáhnout svěrač, dokonce i Nikovi. Rychle jsem si přejel rukou po tváři, jen abych se ujistil, a pak jsem zvedl telefon. „Já za to nemůžu,“ řekl jsem, jakmile jsem telefon otevřel.</p>

<p>„Tak nějak o tom pochybuju,“ odpověděl Niko ponuře. „Kde jsi?“</p>

<p>„Zpátky v našem bytě. Měl jsem…“ − Ježíši, jak ponižující − „…zlej sen. Buď to, nebo mě navštívil Suyolak. Kdybych si měl vybrat, bral bych radši zlej sen.“</p>

<p>Ticho. Niko buď přemýšlel, povoloval svěrač, nebo obojí. Nakonec řekl: „Nemůžeme vyloučit, že s tebou skutečně mluvil. Léčitelé ‚mluví‘ s tělem, když je léčí. Říkají krvi, kdy se má srazit, a kdy ne, a nádorům, aby se zmenšily. Je to kombinace telepatie, telekineze a dalších, ještě nepopsaných dovedností. Tvůj mozek je součástí tvého těla. Mohl k tobě klidně mluvit, když jsi spal a nebránil ses. Je to sice ohromně fascinující, ale víc mě znepokojuje, že <emphasis>otevíráš brány ve s</emphasis><emphasis>pánku</emphasis>.“ Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl, pak už pokračoval klidněji. „A taky to, jak se dostaneš zpátky.“</p>

<p>Zřejmě není moc zábavné řídit auto a uvidět, jak bratra bez varování obklopí šedé světlo a on zmizí − právě toho bratra, jehož jste před několika měsíci viděli mrtvého. To muselo narušit i Nikův legendární klid. „Mohl bys sjet do odstavnýho pruhu?“ zeptal jsem se ho.</p>

<p>„Myslíš, že jedu dál a hledám někoho, kdo by se s námi složil na benzín?“ vyštěkl. „Už jsem zastavil a zacouval tam, kde jsi zmizel.“</p>

<p>Rozhodně ho to rozrušilo. Zavřel jsem oči a snažil se vycítit naše auto. Bylo to jako sledovat v duchu cestičku − šedivou, klikatou a studenou… ve stříbrné mlze. „Najdeš nás?“ zaslechl jsem Nikův hlas jakoby z dálky. Ví, že dokážu cestovat jen tam, kde už jsem někdy předtím byl. Musím znát cestu. Nikdy předtím jsem nezmizel z jedoucího auta, ale…</p>

<p>„Jo, už vím kudy,“ řekl jsem přesvědčeně. A protože mi bylo jasné, že ta vypočítavá mrcha využila příležitosti, dodal jsem: „Hoď Salome zpátky dozadu a hned jsem tam.“ Otevřel jsem bránu kolem sebe místo před sebou, protože bych nám nerad rozložil přístrojovku, a pak, přesně jak jsem řekl Nikovi…</p>

<p>…jsem tam byl.6Kal</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Nevím, jestli to bylo tím, že nám Suyolak nechával psychické nášlapné miny, nebo pohlavkem od Nika, ale příšerně mě bolela hlava. Nutně jsem potřeboval tylenol. Suyolak nám leze do hlav a působí tam telepatií, telekinezí a nevím, co to Niko ještě říkal − jo, to bude určitě důvod, proč mě bolí hlava. Na Nikovy pohlavky jsem totiž zvyklý.</p>

<p>Když jsem se dostal zpátky do auta, zastavili jsme na první pumpě. Stejně jsme potřebovali nabrat benzín a taky by nebylo od věci vypít několik litrů kafe, abychom zabránili další návštěvě prastarého cikánského antiléčitele. Umožnilo mi to vybrakovat lékárničku v kufru. Není to jen tak obyčejná autolékárnička. Když my potřebujeme první pomoc, chce to spíš celou nemocnici v krabici − vedle morfinu, kodeinu, svorek a šití, stahovacích obvazů a dalšího pokročilého zdravotnického vybavení jsem tam však našel i docela obyčejný tylenol.</p>

<p>Spolkl jsem dvě pilulky a zapil je kávou. Kromě bolesti hlavy mi zase tak hrozně nebylo. Nebyl jsem nijak nadšený z toho, že se mi Suyolak cpe do snů… kombinace Mengeleho a Freddyho Kruegera, to není nic příjemného. Ale kromě toho a rozčíleného starostlivého bratra jsem se cítil docela dobře − tak nějak našlápnuté, jako bych už vypil ty litry kafe. Teď se mi nezdálo pravděpodobné, že by Suyolak dokázal, aby má ólfí polovička pohltila lidskou. Kdyby to byla pravda, udělal by Rafferty při naší poslední návštěvě (kdy mi léčil téměř smrtelné bodnutí do břicha) přesný opak. Zbavil by mě ólfích genů a ani by se mě neptal na svolení.</p>

<p>Suyolak je jako většina monster toužících po moci: rád si pohrává s myslí, protože pro někoho, jako je on − pro <emphasis>něco</emphasis>, jako je on − je strach stejně chutný jako guláš, o němž mluvil. Je to pěknej hnusák. Pokud se ale s Raffertym setkáme dřív, než narazíme na vysušeného Suyolaka, budeme v pohodě − až na nějaké noční můry.</p>

<p>Obratně jsem uhnul před třetím nebo čtvrtým Nikovým pohlavkem. Jako by mě mohly přinutit ovládnout podvědomí tak, abych nemohl cestovat ve spánku. Zeptal jsem se ho: „Už jsi mluvil s doktorkou Sassafras nebo tím nudným chlápkem?“</p>

<p>Pomstil se mi tím, že mě pro změnu plácl hřbetem ruky do čela. „Ano, oběma jsem jim zavolal, zatímco ses na benzínce zásoboval cukry, trans tuky a dalšími nestravitelnými podivnostmi. Doktor Penjani ještě na nic nepřišel a není nudný; jen se vyvinul na vyšší úroveň než takový Homo pornographus, jako jsi ty. Doktorka Jonesová měla větší štěstí. Jsou tu dva profesoři antropologie, jeden ze Seattlu a druhý ze San Diega. Oba mají členy rodiny, kteří jsou vážně nemocní, a na oba se hodí Abeliin popis − jsou to starší muži se šedivými vlasy. Jeden má ženu s nádorem na mozku, které zbývá týden života, možná dva. Druhý má syna, co se vyboural. Mnohočetná zranění a poškození mozku. Oba jsou v příliš nestabilním stavu, aby se s nimi mohlo hýbat, což je důvod, proč si náš zloděj nevybral snazší cestu a nepřivezl Mohameda k hoře. Profesor ze San Diega se však soustředí na australské domorodce. Ten ze Seattlu získal před dvaceti lety doktorát na základě práce o různých úrovních asimilace cikánů v jednotlivých zemích. Myslím, že to bude spíš on.“</p>

<p>„Kterej to je? Ten s poraněným synem, nebo nemocnou ženou?“ zeptal jsem se a poklepal si prsty na koleno. Tahle hudba v rádiu možná není zas tak špatná, jak jsem si myslel. To, že podle hlasu nedokážu rozeznat, jestli jde o zpěváka nebo zpěvačku, připomíná mytologické časy z doby, než se do genofondu dostal testosteron.</p>

<p>„Záleží na tom?“ otázal se Niko.</p>

<p>„Ne, asi ne. Je to depresivní tak jako tak.“ Ačkoli já se vůbec necítil depresivně, empaticky ani na jiné z velkých slov, o nichž si Niko myslí, že se mu nikdy nepodařilo natlouct mi je do hlavy. Měl bych s nimi soucítit − no vážně, umírající žena… umírající dítě. Ježíši. To je smutné, ne? Vznikají kvůli tomu různé podpůrné skupiny, takže to musí být smutné. Jenže já se tak prostě necítil. Pořád jsem byl tak nějak našlápnutý. Ale co, budu s nimi soucítit později.</p>

<p>Dal jsem rádio trochu nahlas a otevřel si sáček Cheetos[13]. Nabídl jsem Nikovi. Samozřejmě odmítl znechucený jak jídlem, tak mými mizernými stravovacími návyky. Pak jsem se otočil a nabídl Robinovi. „Hele, co ta monogamní záležitost s Jišem? Myslím, že bys to měl zkusit. Za celej život jsi vojebal půlku lidstva, jestli ne víc. A navíc Jišijáš by tě bral i tak. A věř mi, je toho fakt hodně, co by musel spolknout. <emphasis>Hodně</emphasis>,“ zdůraznil jsem. „Dej tomu šanci. Poslechni si rádio. Kdyby na všech těch blbostech se srdíčkama a kytkama něco nebylo, tak by asi neexistovala stanice, co hraje celej den jen písničky o lásce, ne?“ Rukou obalenou oranžovým práškem jsem mu poklepal na rameno. A proč ne? Jišijáš je fajn chlap i fajn šéf − to, že mi chtěl useknout hlavu, nebylo zas tak moc přes čáru. Odpusť a zapomeň. A Vtipálek je lepší kamarád, než bych si zasloužil. Pokud by tím našel štěstí, proč ne?</p>

<p>Bože, to znělo jako od nějaký holky. Zřejmě mi narostly vaječníky, když jsem nedával pozor. Asi budou následovat prsa. Jenže ani jedno z toho mě moc nerozrušilo.</p>

<p>Robin opatrně sejmul mou ruku z ramene a odtáhl se z dosahu. „Nejsem si jistý, co mě děsí víc: to, že se ti Suyolak jen tak z legrace zjeví ve vysokém rozlišení v hlavě, a tedy můžu předpokládat, že se to může stát nám všem; to, že pokud se k němu dostaneme příliš blízko, mohl by nás obdařit pohlavní chorobou tak otřesnou, až bychom se změnili ve velké chodící hnisavé boláky − taky jen proto, aby se pobavil; nebo tvá nová nálada.“</p>

<p>„Moje nálada?“ zeptal jsem se roztržitě, protože jsem se plně soustředil na chuť Cheetos. Vždycky jsem je měl rád. Nemusí se vařit, dají se koupit v každém obchodě ve Státech a nemají žádnou výživovou hodnotu, ale stejně na nich můžete přežít. Je to <emphasis>skvělé americké jídlo</emphasis>. Měli bychom je vyvážet do zemí třetího světa − vyřešilo by to všechny jejich problémy. Tedy alespoň s jídlem.</p>

<p>„Ano, ty a tvá bizarní změna nálady.“ Přepečlivě si z ramene smetl každé zrnko oranžového prachu.</p>

<p>„Co je s mojí náladou?“ zaprotestoval jsem.</p>

<p>„Je dobrá.“ Salome mu vyskočila na nyní už čisté rameno a oba mě pozorovali stejným nehnutým pohledem. „Předpokládal jsem, že se tvé obvyklé temné, zhoubné, zoufalé a sebevražedné kňourání a naříkání trochu vylepší, když jsi zabil posledního Ólfiho, ale tohle?“ Mávl směrem ke mně. „A navíc <emphasis>teď?</emphasis> Klan se dozvěděl o tobě a Dalile. Pokud to neznamená jistou smrt, pak určitě obrovské nepohodlí a s největší pravděpodobností ztrátu jisté chlupaté trofeje. Potom si Suyolak pohrál s tvou myslí, jako by to byla Rubikova kostka − jasně, tu už si asi nepamatuješ, nehledě na to, že je asi tak tisíckrát komplexnější než tvá mysl, ale to přirovnání sedí.“ Zavrtěl hlavou. „A nedokážu si představit, jaké děsivé věci ti takové stvoření mohlo našeptávat.“</p>

<p>„Říkal, že mě promění v Ólfiho. Dokonalýho Ólfiho.“ Dojedl jsem obsah sáčku a oklepal si ruce. „Říkal, že vyháže moje lidský kousky jako pecky z čerstvě vymačkanýho pomerančovýho džusu. To si v teleshoppingu nekoupíš.“</p>

<p>Vtipálek zamrkal. „Tak to bereš docela dobře. Jsi šťastný jako mormoni, ke kterým tě přirovnávala Dalila. Dalo by se skoro říct, že jsi veselý. <emphasis>Veselý</emphasis> Kaliban Leandros. To není jen zvrácené; je to naprosto nepředstavitelné. Přiznej se. Dal ses na náboženství? Nebo na drogy? Nechal sis udělat lobotomii? Protože tohle nejsi ty, ani vzdáleně.“</p>

<p>„Dělá mu dobře, když otevírá brány,“ řekl Niko. „Že ano, Kale?“ Niko se ke mně naklonil, aby si mě pečlivě prohlédl, každý nádech, každý pulz v mé krční tepně, jako by mě nejraději strčil pod mikroskop.</p>

<p>„Všiml jsem si toho už posledně,“ pokračoval. „Ale tentokrát… tentokrát je to víc znát. Že ano? Říkal jsi, že potřebuješ létat. K tomu jsi to přirovnal v baru. Jako by tě vypustili z klece. Jako bys byl volný.“</p>

<p>„Možná to dělá cestování, a co? Jestli se po tom cítím dobře, tak to není nic jinýho než tvůj adrenalin po běhání, což se <emphasis>mně</emphasis>, mimochodem, nikdy nestalo. Mně se vždycky chce jen zvracet. Myslím, že si to zasloužím. Ty to máš z běhání. Já to mám z cestování, a to jen pokud předpokládáš, že nikdy jindy nemívám dobrou náladu.“ Podíval jsem se z jednoho na druhého. „No? To si vážně myslíte? Že nikdy nemám dobrou náladu?“</p>

<p>Niko řekl: „Vtipálku, podrž mu hlavu, já se mu podívám na panenky.“</p>

<p>Myslím, že to byla dostatečná odpověď.</p>

<p>„To si ze mě děláte legraci. Hele, nech toho,“ zaprotestoval jsem a snažil se uhnout. Jenže když to Niko myslí vážně, nedá se mu vyklouznout. Pevně mě držel za tvář a zíral mi do očí. Nad námi začaly poblikávat první lampy a slunce pomalu pohlcoval soumrak.</p>

<p>„Nejsou rozšířené ani zúžené.“ Zamračil se a sáhl mi na krk. „Pulz máš zrychlený, ale jen mírně.“</p>

<p>„Takže jsem úplně normální, ne?“ optal jsem se nakvašeně a má dobrá nálada − kterou mi dovolili jen jedinkrát za celý život, sakra − byla v tahu.</p>

<p>„Nedokážu si představit, že by se o tobě dalo prohlásit, že jsi v nějakém směru normální − ať už jde o hygienu, stravování, cvičení, literaturu nebo to, na co se rád díváš,“ odpověděl mi bryskně. „Ale nevypadá to, že bys byl zdrogovaný.“ Zamračil se ještě víc. „Prověřím ti reflexy.“</p>

<p>Rád bych mu dokázal, že moje reflexy jsou v pořádku, a to tím, že bych chytil Salome za ocas a omlátil mu její kostnaté tělo o hlavu, ale vyrušila mě Dalila. Zastavila vedle nás a ostře vyštěkla: „Přestaňte si hrát. Něco jsem našla. Dál po cestě. Pojeďte.“ Nečekala a se hřmotem zase odjela. Byli jsme asi dvacet kilometrů od Dyeru v Indianě, kde se podle všemocného Googlu objevil další hromadný výskyt meningitidy − víc mrtvých ležících nehybně v chladu márnice. Suyolak rozhodně pořád jede po Lincolnově a my sledujeme jeho stopu plnou nemocí.</p>

<p>Indiana se od New Yorku dost liší. Kukuřice, kukuřice, krávy (jen pro změnu) a pak další kukuřice. Jako za starých časů, kdy jsme se Sofií cestovali z města do města, a když tam vysála všechny potenciální zákazníky, jelo se dál. Pak mě unesli Ólfi, a jakmile jsem se vrátil, žili jsme na útěku, abychom si zachránili život. Nejsem si jistý, jaký jsem měl pocit z tohohle výletu. Jistým způsobem to bylo jako ohlížet se znovu přes rameno po stvořeních, která už neexistují. Ale na druhou stranu… bylo to fajn. Příjemné. Cikáni nás sice mezi sebe nevzali, ale i tak <emphasis>jsme</emphasis> cikáni zrození k putování z místa na místo.</p>

<p>Niko sledoval Dalilino zadní světlo k výjezdu vedoucímu na státovku a karavan Abelie-Roo nás následoval. Já zatím využil jeho BlackBerry a zkusil zjistit, jestli se dál za Dyerem objevily nějaké další neobvyklé výskyty nemocí. Žádné nebyly, aspoň se o nich zatím nepsalo, ale nepochyboval jsem o tom, že se něco objeví. Trhliny se jen zvětšují, samy od sebe se nezmenšují, a pečetě se samy neopraví. Zatracená Abelie. Měla to na zodpovědnost a podělala to. Znečištěné přísady, to tak. Jen čisté ego. Abelie si myslí, že je lepší než kdokoliv jiný a nemusí si dávat pozor, ale Suyolak ji brzy přesvědčí o opaku.</p>

<p>Dalila sjela ze silnice na štěrkovou cestu a zastavila. „Uvědomuješ si, že to může být past?“ upozornil mě Vtipálek. „Zpátky do přírody. Městský vlkodlak by si mohl hezky užít, že tě zabije tady, Kale. Exotické prázdniny ve stylu ‚zpátky ke kořenům‘ a tvoje vražda jako třešnička navrch. Pokud tě zabije, budu ji muset pochválit za to, že trochu přemýšlela a vybrala si tohle místo. V tom členové Klanu většinou nevynikají.“</p>

<p>„Díky, jsi opravdovej kamarád. Určitě to vyfoť. Nerad bych, abys zapomněl na nějaký šťavnatý detaily,“ zavrčel jsem, ačkoli to bylo tak, jak Robin říkal… zpátky do přírody. Jenže myslím, že kdyby to na mě Dalila zkusila, nebylo by to v dosahu Nikova meče. Tak hloupá není. Ne, tohle bude něco jiného. Týká se to smrti, ale ne mojí.</p>

<p>Hluk státovky utichl. Nebylo slyšet nic jiného než cvrčky a vzdálené bučení krav. Dalila si sundala sluneční brýle − měsíční svit je pro vlkodlaka dost jasný. Zastavili jsme vedle ní a ona se na mě vyzývavě podívala. „Jo, je to hřbitov,“ řekl jsem. „Cítím to.“ Bez ohledu na to, jak jsou mrtvoly staré, cítím je vždycky. „No a co?“</p>

<p>Obrátila oči v sloup a rozpustila si vlasy − vodopád měsíčního světla. „Jako štěně. Zkus to znovu.“</p>

<p>Udělal jsem to a nasál vzduch. „Do hajzlu, je to blíž.“</p>

<p>„Hřbitovy se většinou nepohybují,“ poznamenal Niko. Vypnul zapalování, vystoupil z auta a z pouzdra schovaného na zádech pod lehkým kabátem vytáhl meč. Když přijde léto, všichni při schovávání zbraní trpíme. „Kale, jsi připravený?“</p>

<p>„Myslíš, jestli jsem namíchnutej jako obvykle? Jestli nezačnu objímat to, co nám přijde do cesty, ať je to, jak chce, shnilý a v rozkladu? Jo, jsem dokonale připravenej,“ odpověděl jsem mu nakvašeně. Když mám jednou v životě dobrou náladu, hned si všichni myslí, že se ve mně schovává mimozemšťan. To není fér. „Nejsou to nemrtví,“ dodal jsem. „Ať je to cokoli, není to živý. Tohle je opravdovej rozklad v pohybu.“ S něčím takovým jsme se za celý život nesetkali. Napadlo mě, že pokud je to v rozkladu, a přesto se to pohybuje, zbraní to zřejmě nezastavím. Šel jsem do kufru a hrabal se v tašce, dokud jsem nenašel mačetu a pak ještě jednu.</p>

<p>„Jsou to mullo,“ ozval se za mnou hlas Abelie-Roo. Opustila s pěti nejlepšími muži pohodlí růžového paláce na kolech, který nám byl v patách už od fastfoodu v Cantonu. Ignoroval jsem Brandža, protože mí nestál za tu ztrátu času, a on se na oplátku díval všude jinde, jen ne na mě. Jelikož jsem mu při minulém setkání málem uřízl nos, byl to asi ten nejlepší společenský kontakt, jakého jsme mohli dosáhnout. Tehdy si navíc myslel, že jsem člověk. Teď… teď si pravděpodobně každé ráno v koupelně kontroluje, jestli se k němu ten poloviční ólfí parchant v noci nevloupal a neuřízl mu nos. Kdyby se Brandžo minule nechoval tak debilně, mohlo mi ho být i líto.</p>

<p>No co už.</p>

<p>„Mullo? Mohla bys to upřesnit? Cikánské legendy se v tom trochu rozcházejí,“ zeptal se Niko Abelie. Dalila si mezitím začala svlékat koženou soupravu, pod níž byla úplně nahá, jak se ukázalo. Nebyl jsem si jistý, jestli vlkodlaci postrádají lidský stud, nebo to bylo jen tím, že je to Dalila, a bylo mi to jedno. Prostě jsem si ten pohled užíval.</p>

<p>„Nechci ušpinit. Nové a hezké. Ráda bych, aby to tak zůstalo.“ A potom už stála na všech čtyřech, pokrytá bílou srstí a asi dvakrát větší než obyčejný vlk. Oči jí zářily a jazyk vesele visel ven z tlamy. Lov… všichni vlci žijí lovem, dokonce i ti, kteří nejsou z Klanu.</p>

<p>„Mullo jsou mrtví. Suyolak je musel vzbudit. S nadějí na svobodu sílí, nebo pečetě slábnou… což samozřejmě vůbec není moje chyba.“ Otočila se a pobídla své muže: „Jděte zpátky do karavanu. Za tohle jejich druh platíme. Aby se za nás postarali o problémy. O tyhle i o mnohé další, na které můžeme narazit.“ Zaculila se na nás a zamířila za svými muži.</p>

<p>Další problémy kromě oživlých mrtvých. Bezva. Jeden si nemůže vychutnat svoje Cheetos, aniž by ho za to do tváře uhodili mrtví vyburcovaní Suyolakem, a k tomu si navíc přidejte upozornění, že to není jediný trik, který by Suyolak mohl mít v rukávu.</p>

<p>„Ano, i kdyby to tak bylo,“ poznamenal Niko chladně, zatímco se Abelie s pohupující se sukní sunula pryč, „<emphasis>náš druh</emphasis> by ocenil trochu víc informací. Vysávají krev, jak o tom mluví legendy?“</p>

<p>„Kéž by jen to,“ postěžoval si Robin a vylezl z auta. Salome se natáhla na uvolněné místo. Tentokrát si zjevně nechtěla hrát. „To mluvíš o dhampýrovi. Mullo a dhampýři se stali dvěma různými legendami, ale ve skutečnosti jsou jedno. Mullo jsou mrtvé, oživené maso, které dokáže přimět k pohybu jen velmi namíchnutý léčitel. Řekl bych, že Suyolak je jedinou příčinou toho, že vůbec kdy existovali, protože je to jediný zlý léčitel − antiléčitel, předpokládám − o němž vím, že má takovou moc, aby to dokázal.“ Robin vytasil meč a pokračoval: „Říká se, že dhampýr je potomek mullo a člověka. Rodí se jako velká hromada slizovitého masa. Velmi dekorativní. To by si jeden vystavil v bytě. Ve skutečnosti jsou mullo a dhampýři totéž − oživené mrtvoly a maso v rozkladu, které sklouzne z kostí. Potom je z toho dravá a poměrně páchnoucí améba. Zakryje oběti obličej, udusí ji, a až splní úkol, nejspíš se vrátí k hnití a Suyolak se bude ohromně bavit.“</p>

<p>„Kruci, to si ze mě děláš srandu,“ řekl jsem nevěřícně. Už jsem pracoval v kanálech a bývalém blázinci, honil nemrtvé a mumii, šel jsem k jámě plné bahna za bažináčem a do jeskyně za trolem. Kruci, dokonce jsem oddělal pavouky s motýlími křídly, kteří do vás vstříknou kyselinu a pak vysají vaše tekuté orgány. Ale celý hřbitov plný obřích, rozkládajících se améb, co mě chtějí zadusit? „Aspoň mi řekni, že se plíží po zemi stejně rychle jako zombie ve starejch filmech.“</p>

<p>Abelie se usmála zároveň spokojeně a zlomyslně. „Zaplatili jsme vám, kolik jste chtěli. Teď nám ukažte, jak umíte tancovat.“ Nastoupila do karavanu a zavřela za sebou.</p>

<p>Pomyslel jsem si, že to asi můžu brát jako „ne“. V rozkladu, <emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ještě k tomu</emphasis> rychlí, to je teda kombinace. Zabouchl jsem víko kufru. „Měli jsme si s sebou vzít plamenomet.“</p>

<p>„Buď realista,“ namítl Niko. „Jak často potřebujeme plamenomet?“</p>

<p>„Tohle už je podruhý,“ odvětil jsem zlostně. „Dvakrát od teďka znamená pravidlo. Aspoň když jedem někam pryč.“ Podíval jsem se na štěrkovou cestu matně osvětlenou světly auta. „Kolik mrtvejch, který na sobě ještě mají maso, tady může bejt? Určitě tu jsou i další hřbitovy. Tenhle nemůže bejt jedinej.“ To by výrazně omezilo Suyolakovy možnosti využití materiálu.</p>

<p>Niko už mezitím vyrazil. „Dyer v Indianě má něco málo přes třináct tisíc obyvatel. Nedokážu si představit, že by tu byly víc než tři hřbitovy.“ Nik a jeho zatracená paměť; nemohl minout jedinou ceduli s alespoň trochu zajímavou informací, aby si ji hned nezapamatoval. „Nemyslím si, že tu mají vysoký počet úmrtí za den, týden, nebo dokonce i měsíc − tedy kromě dneška, kdy kolem projel Suyolak a těla ještě nebudou pohřbená. A co se týče těl dost vlhkých a želatinovitých na to, aby se plížila po hřbitově, předpokládám, že to záleží na schopnostech balzamovače.“</p>

<p>„Tak ti děkuju,“ ozval jsem se za jeho zády. „Z toho mi vůbec není na blití.“ Dalila nás předběhla, znuděná naším pomalým a ostražitým krokem. Cestu lemovaly staré borovice, v jejichž stínech se pomalu ztrácela světla našeho auta. Ve vzduchu byl cítit ostrý a zcela jasný pach.</p>

<p>„To je mi líto.“ To jsem mu tak věřil. „Vadí ti nějak v boji s mrtvými v rozkladu to, že sis do krku za míň než minutu nacpal celý pytel oranžových chemikálií?“</p>

<p>Než jsem stačil něco říct na obranu toho, co jsem ještě před nedávnem považoval za perfektní jídlo, uviděl jsem, jak se vedle nás zvedla hlína. Byl to muž, který se snažil vyhrabat z hrobu. Bylo to jako oživlý horor, skoro jako bychom se dívali na televizi, místo abychom to pozorovali na vlastní oči. Hrabal a hrabal, dokud nebyl úplně venku. Kymácel se ze strany na stranu, oči a pusu zašité, a nejlepší nedělní oblek měl celý špinavý od hlíny a hniloby.</p>

<p>Abelie naznačovala, že jsou rychlí, ale tenhle tedy rychlý nebyl. Mohli jsme ho rozsekat dřív, než se mu podařilo dostat na vzduch, ale… sakra… tohle byla naše první polozombie. Ve skutečnosti to samozřejmě žádná zombie nebyla, ne opravdová, ale něco takového se nevidí každý den, dokonce ani v našem temném světě, a někdy nad vámi prostě zvítězí zvědavost. Tohle byla legenda béčkových filmů. Když jsem byl mladší, vídal jsem jich stovky v televizi i ve videohrách. Rád se podívám na dobrou rvačku se zombíky… a kdo ne? Tohle jsem si tak neužíval, ale taky jsem nebyl natolik ostražitý a připravený, jak bych měl být, což mi ukázal následující vývoj událostí.</p>

<p>Ta věc chvíli vrávoravě stála a pak jí doslova opadalo maso z kostí, což příliš neprospělo jejímu už tak dost poničenému obleku, a už vůbec to neprospělo mému žaludku. Rozkládající se maso se hromadilo u nohou, vlna za vlnou, až se nakonec ve vzduchu objevila hladová, tmavě zelená tykadla. Tak jo, <emphasis>tohle…</emphasis> tohle prostě nebylo správné. Kostra, na níž zbylo vazivo a šlachy, se i s oblekem odporoučela k zemi a já zároveň s tím okamžitě ztratil chuť na další filmy o zombiích. Belhající se zombie je jedna věc; běžící zombie se taky ještě dá snést, ale bez želé ze zombie se klidně obejdu.</p>

<p>Náhle z vedlejšího stromu seskočila hromada shnilého masa, přeběhla na stovkách chapadel po zemi a obtočila se kolem mě, vyšplhala nahoru a zakryla mi hlavu. Tím se mi definitivně potvrdilo, že se zombiemi nechci mít nic společného. Událo se to asi během dvou vteřin. Abelie měla pravdu. Bylo to tak neuvěřitelně rychlé, že jsem si toho sotva všiml; viděl jsem jen velice krátce, jak to vypadalo. Muselo to být ještě docela čerstvé, protože si to udrželo vzdáleně růžovou barvu, na níž byly tu a tam zelené a šedé vlhké skvrny. Nevím, jak mě to vycítilo, a neměl jsem moc času to zkoumat. Celá masa silně páchla chemikáliemi − balzamovacím roztokem, který ale nemohl překrýt puch rozkladu. Cítil jsem jej všude − v nose, v puse − prostě všude; ta věc by mě nemusela ani dusit. Zakuckal jsem se, načež se mi ta věc přisála pevněji k hlavě.</p>

<p>Upustil jsem mačety. Asi by mi nepomohlo, kdybych si usekl hlavu, abych se té věci zbavil. Niko na mě možná volal, ale já to neslyšel, protože mi slizká vlhká hmota nalezla i do uší. Možná ho taky něco napadlo, ale v tu chvíli jsem neměl možnost to zjistit. Snažil jsem se strhnout si z hlavy kapuci z kůže a masa, ale mé prsty tou nechutnou hmotou lehce pronikly. Jak se sakra dá bojovat se shnilým pekelným pudinkem? Můžete drápat a drápat, a stejně to nikdy za nic nechytíte.</p>

<p>Nemohl jsem to dostat dolů a nemohl jsem dýchat.</p>

<p>Ale mohl jsem se odtamtud dostat.</p>

<p>Divoce jsem se rozpřáhl kolem sebe, abych zjistil, jestli tam není Niko. Máchl jsem jednou a nic jsem nenahmatal; podruhé jsem narazil na něco pevného. Niko. Věděl jsem, že bude dělat, co bude moct, pokud se ovšem dokáže zbavit těch, co možná útočili na něj. Odstrčil jsem se od něj a padal dozadu, abych si byl jistý, že s sebou nevezmu nějakou jeho část, třeba konec prstu, palec, nebo dokonce celou ruku. To by vůbec nebylo dobré. V pádu jsem kolem sebe vytvořil bránu − konečně jsem na kůži ucítil něco, co jsem uvítal.</p>

<p>A pak jsem seděl zpátky v autě, ve vlasech měl kousky rozkládajícího se masa a jeden mi právě sjížděl po obličeji. Okamžitě jsem vyrazil ven, rychle se otřel, rozběhl se k ostatním a cestou se snažil nevyzvracet Cheetos − které už vůbec nebyly perfektní jídlo. Před sebou jsem viděl Nika, jak mou osobní hřbitovní amébu rozsekává na malé kousky. K tomu nebyly zapotřebí žádné bojové schopnosti − byla to prostá řezničina. Mullo bylo rychlé, ale zmátlo je − nebo Suyolaka − že jsem zmizel. Chaoticky klouzalo sem a tam a snažilo se mě najít. Niko si však nenechá ujít žádnou příležitost, jak rozmašírovat protivníka na kousky. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a nohou přišlápl jeden větší, zmítající se kus, aby ho mohl rozsekat na zatraceně jemné filety.</p>

<p>„Až na to, že smrdím jako Romero, nejnovější parfém pro zombie, je mi zatraceně fajn.“ Myslel jsem to vážně. Bylo mi zatraceně fantasticky. Puch mě pořád ještě obtěžoval, ale zbytek? Upíři, trolové, nemrtví, bažináči nebo hroudy rozkládajících se těl: je to všechno totéž − zatracená zábava. Jen tak dál. No a co, že mi to definitivně zkazilo chuť na Cheetos? Existuje spousta jiných dobrot, které je můžou nahradit. Sebral jsem mačety, prošel kolem Nika a skočil na další mullo, které se snažilo zezadu sejmout Robina, zatímco on bojoval s jiným vepředu. Tohle už muselo být v zemi déle, nebo využilo služby zatraceně mizerného pohřebního ústavu, protože jakmile spadlo na zem, doslova se rozložilo. Pode mnou zbyla jen velká louže neuvěřitelně páchnoucí tekutiny. Chapadla, která „tělo“ lemovala, se zachvěla a pak se také roztekla.</p>

<p>Podíval jsem se stranou a uviděl, že Dalila se právě pustila do dalšího, jako by to byla kousací hračka pro psy s vůní vepřového. Ale i když je Dalila rychlá, mullo bylo rychlejší. Obtočilo se jí to kolem spodní části těla a podrazilo zadní nohy. Při pádu zavrčela. Pak se jí mullo přesunulo k hlavě. Přiskočil jsem k ní, upustil mačety a chytil ho. Tohle muselo být v zemi jen několik dní, protože jsem to dokázal chytit a strhnout dřív, než to mohlo zakrýt chňapající vlčí hlavu. Bylo mi jedno, co na ni Klan chystá nebo co chystá ona na mě. Nemohl jsem ji nechat odejít, aniž bych jí dal šanci. Co s ní udělá, to už je její věc.</p>

<p>Jakmile jsem to však odtáhl, upustil jsem to, protože mi to pod rukama zaťalo svaly. V měsíčním světle jsem uviděl, že to je pokryté čárami a křivkami, jež kdysi nejspíš bývaly velkým tetováním, ačkoli teď už se nedalo poznat, co to bylo. On nebo ona byl před smrtí v dobré formě, protože tohle bojovalo líp než všechny ostatní dohromady. Možná to byl častý návštěvník posilovny, který využil svaly i po smrti. Obrátil pozornost z Dalily na mě, horlivě natáhl chapadla a skočil do vzduchu.</p>

<p>A to bylo asi tak všechno, co chytil − vzduch.</p>

<p>Objevil jsem se za Dalilou. Jakmile mullo skočilo po mně, Dalila skočila po něm; srazila je k zemi, čumák zabořila do masa a začala je trhat na kusy. Sebral jsem mačety a přidal se k ní. Zanedlouho všude kolem na trávě i na štěrku ležely malinké třesoucí se kousky. Stál jsem tiše, čepele připravené, a naslouchal, ale jestli by další blížící se mullo někdo zaslechl, byla by to Dalila. Nespustil jsem oči z jejích trojúhelníkovitých uší, které směřovaly dopředu, pak se obrátily dozadu a potom zpátky dopředu. Dalila zívla a začala si energicky otírat čumák o trávu. Žádné další mullo.</p>

<p>„Předpokládám, že balzamovací roztok jídlo pěkně okoření,“ poznamenal Vtipálek znechuceně. Pro jednou ani on neunikl špíně, jíž jsme byli pokrytí i my ostatní.</p>

<p>Ne že by Dalila mullo doopravdy sežrala. Zcela jasně mi vysvětlila, že nežere mršiny − což jsou v jejích očích mrtví nebo pomalí lidé. To první je ponižující a to druhé nepředstavuje dostatečnou výzvu. Robin zvedl ruce a zašklebil se nad tím, co viděl a cítil. „Nezačínej,“ varoval jsem ho dřív, než si mohl začít stěžovat. Byl jsem od hlavy k patě pokrytý hřbitovním slizem od toho, jak jsem sejmul mullo, které ho málem dostalo zezadu.</p>

<p>„Do mého auta v takovémhle stavu nikdo nenastoupí,“ upozornil nás Niko. Pak mě vzal za bundu a přitáhl si mě k sobě. „Jak že se to cítíš?“</p>

<p>Další dobrou náladu spláchla voda v hřbitovním jezírku. Byli jsme znovu napadeni, tentokrát párem rozzuřených labutí. Jednou jedinkrát jsem si přál, aby se k nám Salome přidala, ale ona se zrovna neobtěžovala. Zeptal jsem se Robina, jestli koupání s velkými bílými ptáky může být považováno za podvádění Jišijáše. Pokud mi vůbec zbyly nějaké dobré pocity z cestování, které Niko neutopil, dodělal je Vtipálek tím, že se mě snažil uškrtit, zatímco mi do hlavy rozčileně klovala labuť.</p>

<p>Pak jsme vyrazili zpátky na Lincolnovu. Oba naši kandidáti na zloděje rakví žijí na západním pobřeží, a tak nebyl důvod, aby dodávka ze silnice sjížděla… a navíc tu byla stopa nemocí, kterou jsme sledovali. Řidič nejspíš nevěděl, že ho sledujeme, ale Suyolak ano. Objevil se mi ve snu, takže je mu jasné, že po něm jdeme. A bezpochyby ví i o tom, že Abelie a její muži jsou nám v patách. Klanové pouto je jako krevní. Doufám, že jim zajišťuje horší noční můry než mně. Ale i když nás za sebou určitě cítil, zřejmě si byl značně jistý, že nás zpomalí dost na to, aby se dostal ven z rakve. V mém snu z něj rozhodně sebejistota jen čišela. A protože Abelie zajistila úplně mizerné pečetě, možná bude mít i pravdu.</p>

<p>„Kdy se setkáme s Raffertym? Nebo ještě líp, kdy zastavíme v motelu?“ zeptal jsem se Nika. Do auta foukal noční vzduch a pomalu na nás sušil oblečení. Nutnost svléknout se na koupání v jezírku cítil jen Vtipálek. Dalila se vesele cákala mezi lekníny a labutím peřím ve vlčí podobě. Voda sice byla o dost lepší než páchnoucí sliz, ale mýdlo a sprcha by neškodily. Jenže bylo jasné, že Abelie nás do karavanu nepustí.</p>

<p>„Myslím, že to budeme moci spojit,“ odpověděl mi. Robin už chrápal na zadním sedadle. „A když jsem se tě ptal, jak se cítíš, myslel jsem to vážně. <emphasis>Jak</emphasis> se cítíš?“</p>

<p>„Ty to nenecháš bejt, že ne?“ zasténal jsem. „Jednou konečně z celýho ólfího dědictví vzešlo něco dobrýho. Zasloužím si to.“</p>

<p>„To rozhodně. Nikdo to neví líp než já, ale zdá se to být příliš dobré na to, aby to byla pravda. A co se zdá být příliš dobré, aby to byla pravda, často moc dobré nebývá. Obvykle je za to třeba zaplatit. A já bych rád věděl, jaká bude cena.“</p>

<p>Nemůžete vlastní rodině vyčítat, že má o vás přílišnou starost. Možná byste chtěli, ale nejde to. „Moje dobrá nálada je fakt tak děsivá?“ stěžoval jsem si upřímně.</p>

<p>„Je děsivá,“ potvrdil a znělo to dost upřímně. „Naprosto děsivá.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Než jsme dojeli do Monroe County v Illinois, už jsem řídil já. Niko se snažil dohnat několik hodin spánku a Robin se po naší hřbitovní zábavě ještě neprobudil. Stejně nevěří v dělbu práce. Měli jsme štěstí, že se cestou vůbec převlékl a nebojoval s mully v pyžamu. A mullo měli také štěstí − nejspíš by je to vyděsilo k další smrti. Bylo něco po jedenácté v noci, když jsem zastavil na parkovišti motelu, kde měli „ty nejlepší pokoje“. Třicet šest babek na noc. No neberte to.</p>

<p>„Zapíšem se, dáme si sprchu a vyrazíme dál?“ zeptal jsem se. Nebyl by to problém, protože se s Nikem můžeme za volantem střídat a Dalila má vlkodlačí výdrž − to vím z vlastní zkušenosti. Ačkoli teď, když na nás Klan přišel, už těch zkušeností asi tolik nebude. Uvažoval jsem nad tím, jestli by se Dalila, jakkoli je nebojácná, chtěla postavit mému bratrovi, kdyby to zkusila a skutečně se jí podařilo zabít mě. Jenže Dalila je Dalila. Věří, že se jí nikdo nevyrovná, a v některých ohledech má pravdu. Jenže Niko… myslí si, jak ho nezná, ale není to pravda navzdory tomu, že viděla, co udělal před šesti měsíci, když si myslel, že jsem mrtvý. Viděla to, byla tam, ale stejně tomu nedokázala uvěřit, protože je to Dalila.</p>

<p>Niko je úplně jiná liga. Když chce nebo musí, je mimo všechny ligy − až na tu Suyolakovu, ale to je jiný případ hry. Takové, u níž si nejsem jistý, že ji dokážeme hrát. Zabíjet myšlenkou: co to sakra je?</p>

<p>„Ne, strávíme tady noc a ráno se setkáme s Raffertym.“ Niko dotelefonoval s léčitelem a zaklapl telefon. Vzhledem k tomu, že říkal jen <emphasis>ano, chápu</emphasis> a znova <emphasis>ano</emphasis>, moc jsem z jejich konverzace nepochytil. Jen jsem doufal, že Rafferty bude vědět, co máme dělat se Suyolakem. „Teď odjíždí ze svého motelu. Taky říkal, že je to ve zprávách: sto třicet kilometrů západně od Dyeru v Indianě byli nalezeni tři mrtví muži. Zemřeli na choleru.“ Poklepal mi telefonem na předloktí. „Nejsou ze Států. Úřady se snaží přijít na to, jestli s nemocí přicestovali z jiné země.“</p>

<p>„Ale my víme svoje,“ poznamenal jsem ponuře. Vyprávěl jsem Nikovi sen o Suyolakovi do posledního detailu. „Tři cizinci. Myslím, že náš zloděj přišel o svalovce.“ A taky o někoho, kdo by ho mohl vystřídat za volantem, což ho zpomalí. „Stejně to nechápu. Suyolak ví, co se děje − tedy aspoň natolik, že nám leze do snů. Čím pomaleji s ním zloděj pojede, tím hůř pro něj. Možná si myslí, že se dostane ven dřív, než je dohoníme, ale měl by větší šanci, kdyby se jich u řízení střídalo víc.“</p>

<p>„Pro Suyolaka je zabíjení druhá přirozenost. Možná si nemůže pomoct. Vědět, co je nejchytřejší, a být schopen tak jednat, to můžou být dvě dost rozdílné věci.“ Znovu mi telefonem poklepal na ruku.</p>

<p>„Jo, to bylo děsně nenápadný. Vůbec to nebylo mířený na mě,“ opáčil jsem.</p>

<p>Znova jsem si na to vzpomněl, když nás Niko zapsal a vrátil se s jedním klíčem. Dalila zaparkovala harley a lenivě se o něj opírala. Při pohledu na klíč zúžila oči, ale než stačila zamířit do kanceláře pro další − k našemu pokoji − řekl jí Niko: „Jestli tě Klan najde, najde i mého bratra. Měli bychom držet pospolu.“</p>

<p>Robin se probudil − tedy alespoň částečně. Pukova mysl dokáže vycítit jistý typ příležitosti na jakékoli úrovni vědomí. „Pospolu můžem držet ve čtyřce,“ zamumlal. Vylézal z auta a ještě ani pořádně neotevřel oči, ale už si rozepínal košili. „Připravte se na pukování svého života.“</p>

<p>„Jišijáš,“ poznamenal jsem. „A nechápu, jak můžeš doopravdy věřit, že tahle věta bude fungovat.“</p>

<p>Otevřel oči, zadíval se na nás přes rozcuchané světle hnědé kadeře a zastavil se u třetího knoflíku. „To jsi mě nemohl nechat spát? Když nejsem při vědomí, nemůžu podvádět.“ Zapnul si košili, vzal Salome do podpaží a zamířil k zadní části auta. „A i kdybych byl při vědomí,“ mumlal dál, zatímco otvíral kufr a vytahoval z něj zavazadla, „sex s někým tak dokonalým jako já by se dal přinejhorším považovat za hrdinskou službu společnosti. Jišijáš by mi nepochybně dal medaili za zásluhy o dobro lidstva. A ta věta fungovala už víckrát, než ses za celý život nadechl.“</p>

<p>Vzal Nikovi z ruky klíč, prohlédl si nízkou budovu a zamířil ke vzdálenějšímu konci. Cestou dál mrmlal: „Podvádění ani nemám ve slovníku. Říká se, že Eskymáci mají mnoho výrazů pro sníh, a stejně tak mají pukové mnoho výrazů pro sex − myslím, že tisíc tři − ale nemáme jediné slovo pro nevěru. Nevypovídá to o něčem?“ Zmizel za motelovými dveřmi a dál mluvil sám k sobě; sám sobě pokládal otázky. Jenže byl jediný, kdo na mě mohl odpovědět.</p>

<p>Pokud šlo o Dalilu a mě, už jsem se rozmyslel: „Niku, myslím, že můžem držet pospolu, i když budeme ve vedlejším pokoji,“ navrhl jsem.</p>

<p>Založil si ruce a zíral na mě. Já zíral zase na něj a snažil se mu tiše sdělit, že se o sebe dokážu postarat. Nahlas jsem řekl: „Je to jen Klan, Cyrano. A ten zvládnu. Už jsem několik chlupatejch zadků nakopal. Tentokrát to nebude jiný.“</p>

<p>„Myslím, že to rozhodně jiné je, a ty to víš. Je klan, a Klan,“ opáčil. To nebylo nijak zakódované, ale myslím, že to ani neměl v úmyslu. Nechal to však být a šel si pro své tašky. „Jelikož si Suyolak zahrává s našimi sny, doporučoval bych spát na směny.“ Hodil mi tašku a zabouchl víko kufru. „Pokud vůbec budete spát,“ dodal suše.</p>

<p>Nespal jsem.</p>

<p>A nejsem si jistý, jestli Niko ano. Robin možná prožívá svoje osobní monogamní peklo, ale Niko zase vyznává filozofii: „Nikomu nevěř.“ Někdy dělá výjimky. Věří mně i Robinovi. Věří, že mu Robin bude krýt záda a postaví se za nás, kdykoli budeme potřebovat pomoc. Věří, že nám pomůže, když se něco podělá. Jenže předtím, než Robin opětovně navázal kontakt s Jišijášem − ve všech ohledech − se Robin Nika při každé příležitosti nemilosrdně snažil ulovit. Niko má neselhávající paměť a mimořádně vyvinutý smysl pro přežití. Nik bude připravený na všechny možnosti, ať už by to bylo náhlé katastrofické selhání monogamie nebo jiná příhoda.</p>

<p>Proto mě nepřekvapilo, když jsem ho za svítání uviděl na parkovišti. Zavřel jsem dveře a za nimi nechal nádherně nahou Dalilu, která se protahovala a zívala v posteli. Může nahá, exotická a prudce inteligentní žena vypadat jinak než nádherně? „Jdi. Budu spát. Doženu vás.“ Neváhal jsem. Určitě nás dožene, jak říkala; o tom jsem neměl pochyb, stejně jako jsem nepochyboval o tom, co mi řekla v noci, když jsme byli zamotaní v pokrývce a venku zněla uspávající melodie aut projíždějících kolem po státovce. „Klan mě nemá pod kontrolou,“ řekla mi a v očích se jí odráželo matné světlo prostupující závěsy tak, jak by se v lidských očích nikdy odrazit nemohlo. „Přežiju.“</p>

<p>„Vím, že jo,“ odpověděl jsem a věřil jsem jí.</p>

<p>„Udělám, co budu muset.“</p>

<p>„Jo, vím,“ opakoval jsem a tomu jsem taky věřil − naprosto. Pokud mě bude muset zabít, aby si vydobyla zpátky dobrou pozici v Klanu, udělá to. Pokud to dokáže, aniž by to musela udělat, nezabije mě. Myslím, že se to nedozvím, dokud to opravdu nepřijde. To je život.</p>

<p>Nebo taky smrt.</p>

<p>Zavřel jsem za sebou dveře a uviděl Nika, jak v lotosové pozici snídá na kapotě auta. Nebyl sám. Vedle něj seděl muž se střapatými kaštanovými vlasy. Nohy mu visely přes masku chladiče a u nohou mu ležel velký zrzavý vlk: Rafferty a Chňapal, konečně. „Rafferty, ty parchante, kde jsi sakra byl?“ zeptal jsem se cestou k nim.</p>

<p>Otočil hlavu a zamračil se na mě. Nebral jsem si to osobně. Na léčitele nemá zrovna přívětivé chování. S klidem vám řekne, že si infarkt zasloužíte, a když už jste v tom, proč si ještě nepřidáte vepřové a sýr, tlusťoši? Zkuste si zablokovat další arterii. Rafferty nemá pacienty zrovna v lásce − vlastně nemá moc rád nikoho kromě Chňapala.</p>

<p>„Do toho ti nic není,“ zavrčel. Měl ostré rysy a den nebo dva se neobtěžoval s holením. Na sobě měl tričko stejně seprané, jaká nosím já, a na něm nápis ZBRANĚ LIDI NEZABÍJEJÍ, ALE DOBRÁ MUŠKA ANO. Měl na sobě i seprané džíny a ta sepranost rozhodně nebyla umělá. Jako by na sobě měly napsáno, že jsou z charity. Raffertyho vůbec nezajímá, jak vypadá nebo jestli se lidem líbí, co a jak říká. Je mu to úplně ukradené. To na něm mám rád. Já to mám podobně až na nejnovější objev týkající se toho, jak na mě účinkuje cestování. Jenže kvůli Nikovi mi stejně dobrá nálada nikdy nevydrží. Myslí si, že to není přirozené. Možná má pravdu, ale mně to tolik nevadí. Pokud mám mít z ólfí krve konečně taky jednou prospěch… pak to beru.</p>

<p>A co se týče Ólfi uvnitř…</p>

<p>Když jsme se před několika lety setkali s Raffertym a Chňapalem poprvé, ucítil jsem, že jsou jiní… že jsou vlkodlaci… a oni zase ucítili, že jsem jiný já. Tenkrát jsem si myslel, že Rafferty nepoznal, v čem rozdíl spočívá, protože ani já tehdy nevěděl, co jsou Ólfi zač. Teď je mi jasné, že to Rafferty věděl celou dobu, ale nic neřekl. Buď se nechtěl zaplést s napůl ólfím křížencem − vůbec bych se mu nedivil − nebo mu došlo, že mu do toho nic není. Neměl jsem pěnu u pusy a necpal se holuby a veverkami, a to mu zřejmě stačilo.</p>

<p>Poprvé jsme se setkali v Central Parku. Rafferty házel frisbee a Chňapal jej chytal skoky do vzduchu. Už tehdy byl uvězněný ve vlčí formě a bratranec se mu ze všech sil snažil navrátit schopnost proměnit se v člověka. Poté co jsme se opatrně očichali, Rafferty zalovil v kapse pytlovitých kalhot a dal nám zmuchlanou vizitku. Byla na ní písmena RJ − jako Rafferty Jeftichew − telefonní číslo a taky doktorský znak s hadem omotaným kolem hole. „Tady,“ zabručel, když ji podal Nikovi. „Možná někdy budete potřebovat léčitele.“ Pak se zadíval na mě, zamračil se a pokračoval: „Vlastně jsem si tím jistý. A tenhle k doktorovi jít nemůže, a už vůbec ne do nemocnice, nebo by z toho nejspíš byla pitva mimozemšťana.“</p>

<p>Niko s ním pak ještě mluvil. Myslím, že mají ledacos společného. Jeden má nemocného bratrance a druhý bratra, který může být považovaný za něco ještě horšího než nemocného. My s Chňapalem jsme si odešli hrát s frisbee. To bylo před třemi lety. Rafferty měl pravdu, nakonec jsme léčitele potřebovali. Zachránil mi život, ale ke svému cíli se nepřiblížil ani o píď.</p>

<p>Teď jsem na Chňapalovi poznal, že je pořád nemocný. Povytáhl horní ret, ukázal několik působivě velkých bílých zubů a zavrčel. Pohled jeho žlutých očí, o mnoho odstínů světlejších, než má Dalila, byl divoký a nedůvěřivý. Chňapal je ve vlčí podobě chycený dlouho. Možná by to nemuselo být tak zlé, ale krůček po krůčku pomalu ztrácí lidskou inteligenci, již si vlkodlaci uchovávají, když vymění lidskou kůži za vlčí srst. Jednoho dne z něj bude jen vlk a nic jiného. Neměl jsem představu, jaké to pro něj je. Nevím, jaké to je být jenom vlk… takový, který na mě právě zavrčel.</p>

<p>Rafferty Chňapalovi položil na hlavu obnošenou tenisku a zatřásl jím. „To je v pohodě, Chňape,“ řekl rozmrzele. „To je jen Kal. Napůl Ólfi. Posedlej. Tak otravnej, že ho vlastní brácha probodnul. O nic nejde.“</p>

<p>Vlčí oči na chvíli zahalil zmatek. Pak se rozjasnily, Chňapal zafuněl a z nosu mu vylétla jemná bíla mlha − podle vůně to byl zbytek vanilkového koktejlu. Inteligence se zničehonic vrátila − bystrá lidská inteligence ve vlčích očích. Zívl na znamení, že mě poznal a nechává to být, a převalil se na záda, aby si zdříml. Vím, co to je ztratit sebe sama. Doufám, že pro něj to není tak bolestivé… i když pro Raffertyho určitě ano.</p>

<p>Opřel jsem se o auto. „Přežil jsi noc,“ řekl jsem Nikovi.</p>

<p>„Jen tak tak.“ Dál jedl sendvič z klíčků, klíčků, klíčků a nějaké tekuté břečky, které bylo třeba, aby to drželo na chlebu. „Robin a Jišijáš měli večer sex po telefonu… dokud jsem neodřízl linku. Pak si Vtipálek vzal mobil. Naprosto a dokonale jsem mu ho rozbil. Když si konečně šel lehnout, ani ne za pět minut usnul a podle vzdychání se mu zdálo něco pořádné vlhkého. Spal jsem ve vaně a dveře zajistil nožem.“</p>

<p>„To rozchodíš, Niku,“ zazubil jsem se. „Žijeme v nebezpečným světě.“ Podíval se na mě tak, že jsem se raději kousl do jazyka a už to dál nevylepšoval, protože jsem vůbec netoužil po tom, abych byl celý od klíčků.</p>

<p>„Blbe,“ řekl, jako by ho to vůbec nepřekvapilo. Dojedl sendvič a podíval se na mě pohledem, který by nedokázal rozluštit nikdo kromě mě. „Ty jsi taky přežil.“</p>

<p>„Jen tak tak,“ opakoval jsem po něm. Začínalo mi kručet v břiše a Rafferty právě dojídal medvědí tlapku. „Máš něco i pro mě, Jeftichew?“</p>

<p>„Jo, táhnu se sem až z Wyomingu, řídím celou noc a piju u toho mizerný kafe, abych ti moh donýst mizernou koblihu.“ Otřel si ruce do ubrousku. „Nestačí, že se snažím zachránit svět před psychotickým doktorem z hor? Co jsem si vůbec myslel?“</p>

<p>Zamračil jsem se na něj. „Hele, možná jsi mi zachránil život, Rafferty, ale to neznamená, že ti nemůžu nakopat zadek, ať je chlupatej, nebo ne.“ Tak, to jsem celý já.</p>

<p>„Jo, to cítím, že to teď hraješ s vlkama.“ Jeho červenohnědé oči se změnily na světle jantarové. „Nemysli si, že se kvůli tomu do mě můžeš navážet. Přidat něco vlčího je to nejmenší, co bych ti mohl udělat. Chceš po zbytek života močit tekutej oheň? Anebo líp, chceš si teď hned nadělat do kalhot?“</p>

<p>„Protože dokážeš to co Suyolak. Jako když jsi Kalovi zastavil srdce,“ řekl Niko klidně. Moje vylučovací cesty mu zjevně byly ukradené.</p>

<p>„Jo, dokážu.“ Dokončil utírání rukou. „Ale nedělám to. Obvykle. Musím mít zatraceně dobrej důvod, jinak bych nebyl léčitel. Nebyl bych pak nic jinýho než kat s nadšením pro genocidu jako Suyolak. Léčitelé mají pravidla právě kvůli němu. Neubližuj.“ Jeho oči ještě víc zesvětlaly, až získaly odstín Chňapalových. „Pokud se tomu absolutně nelze vyhnout. Když jste léčitel a zároveň Vlk, můžou nastat rozpory.“</p>

<p>Protože jsem nechtěl mít doživotní problémy s močením nebo se podělat přímo na parkovišti, trochu jsem se uklidnil. Jsme si s Raffertym podobní: oba jsme otravní. Až na to, že on léčí a já zabíjím. Má dost starostí se bratrancem. Jeho život nestojí za moc − nepotřebuje, abych se do něj ještě navážel. „Když mluvíme o Suyolakovi − navštívil mě ve snu. Říkal, že ze mě může udělat čistýho Ólfiho. To nemůže.“ Zaváhal jsem a přešlápl z nohy na nohu. „Že ne?“</p>

<p>Podíval se na Chňapala, který už ze spánku kopal do vzduchu zadní nohou. Když znovu zvedl hlavu, jeho oči už měly normální barvu. „Kdyby Ólfi dokázali měnit tvar jako vlkodlaci, pak možná jo. Ale to nedokážou, takže ne. Nemůže z tebe udělat Ólfiho, a já z tebe nemůžu udělat člověka.“ Ošil se. „Promiň.“</p>

<p>„To nevadí.“</p>

<p>Nad mou rychlou a bezstarostnou odpovědí povytáhl obočí. Niko se ale tak rychle nevzdával, ačkoli to vzal z jiného úhlu − je to mazaný parchant. „Proč nedokážeš Chňapala změnit zpátky, když je vlkodlak?“ zeptal se. „Říkáš, že nemůžeš změnit Kala. Tomu rozumím, ale co Chňapal? Pokud je pravda to, co jsi nám říkal, nedává to smysl. Měl bys ho umět vyléčit.“</p>

<p>Rafferty odhodil zmačkaný papírový ubrousek přes parkoviště. Doletěl pěkně daleko. „Znovu bych řekl, že vám do toho nic není, ale co s váma.“ Promnul si červené, unavené oči. „Vyléčil jsem ho. Před pěti lety Chňapal odjel na nějakej zatracenej univerzitní pobyt v Amazonii. Miloval takový blbosti. Zachránit planetu a tak dál. Je to vlk a vlci − ať jsou to vlkodlaci, nebo ne − přirozeně tíhnou k přírodě. Byl pryč skoro rok. Dlouhá doba.“ Sklonil se a podrbal Chňapala na břiše. „Nikoho jinýho nemáme, až na nějakýho strejčka, co je v Klanu.“ Ohrnul ret. „Zloději a vrazi.“</p>

<p>„A Chňapal?“ pobídl ho Niko.</p>

<p>Rafferty si povzdechl a odhrnul si z očí vlasy. Měl už dávno zajít k holiči, ale myslím, že si toho nevšiml. A určitě mu to nevadilo. „Vrátil se s leukémií. ALL: akutní lymfoblastická leukémie. My Vlci se dobře uzdravujeme a málokdy jsme nemocní, ale občas se to stane. Jednou za čas… když se dostal domů a začaly se u něj projevovat symptomy, bylo už pozdě. Měl to nejmíň osm měsíců. Víte, jak dlouho pacienti obvykle přežijou, i když dostanou léky? Není to moc dobrý. Myslel jsem, že bude mít lepší šanci ve vlčí formě. Jsme tak silnější. Ale i když jsem dobrej, a já jsem zatraceně dobrej, o tom nepochybujte,“ řekl věcně, „nestačilo to. Odcházel mi a … do hajzlu. Je to můj bratranec, jediný můj zatracený příbuzný. Nemohl jsem ho nechat jít. A tak jsem šel hlouběji… na genetickou úroveň, kam by léčitelé neměli zasahovat.“</p>

<p>„A?“ pobídl jsem ho, když se odmlčel.</p>

<p>„A tam jsem to podělal,“ odpověděl prostě. „Vyléčil jsem ho. Mysleli jste, že jsme jako upíři − vybledlá anemická větev, která se oddělila od lidské rasy? Mysleli jste, že jsme jen hodně chlupatí lidi a postupně jsme zmutovali tak, že se můžeme měnit na vlky?“ Zavrtěl hlavou. „Nejdřív tu byli vlci. Tak jsme začali. Vyvinuli jsme se jako vlci a postupně se objevila mutace. Oddělili jsme se od primární rasy… ale tou primární rasou byli vlci.“</p>

<p>„Takže nejste vlkodlaci, ale <emphasis>lido</emphasis>dlaci?“ zeptal jsem se se zdravou dávkou skepse.</p>

<p>Protáhl si krk a pak si namasíroval šíji. „Proč si myslíte, že se některý vlkodlaci chtějí změnit na čistý vlky a nic než vlky? Tak to začalo, před padesáti, šedesáti miliony let. Zbavil jsem Chňapala leukémie tím, že jsem se mu hrabal v DNA. Jediná potíž je, že jsem ho vyléčil až moc dobře, protože jsem odstranil i mutaci. Teď ho nemůžu vyléčit, protože není nemocný. Takhle to mělo být od začátku. Nemůžu to udělat jako Suyolak − nejsem ho schopen přinutit, aby zmutoval. Možná bych pak měl vlkodlaka, ale nebyl by to Chňapal. Jeho mozek i osobnost by se změnily. Nemyslím, že by ještě někdy byl úplný člověk, i kdyby se změnil. Jsem dobrej. Sakra, jsem zatraceně nejlepší, ale napoprvý jsem odvedl příliš dobrou práci a teď to nedokážu vzít zpátky. To mi aspoň všichni říkají. Nemám takovou moc. Potřebuju víc.“ Opřel se loktem o koleno a vložil si hlavu do dlaně. „Nějak jim musím dokázat, že se mýlí,“ zamumlal tak tiše, že jsem ho sotva slyšel.</p>

<p>Chňapal spal a mně se pro jednou podařilo držet pusu. Rafferty musí vědět, že pokud Chňapalův stav nedokáže zvrátit on, nedokáže to nikdo, ale neumí si to připustit. Cestuje po celé zemi, hledá neexistující léčbu a den po dni pozoruje, jak bratranec pomalu mizí. Jednoho dne se podívá na sedadlo spolujezdce a pohled mu neoplatí nic jiného než vlčí oči; žádná lidská inteligence nebo vzpomínky na minulost. I tak jsou rodina. O to nikdy nepřijdou, ale bratranec bude pryč a zbude jen zvíře, řídící se instinkty − zvíře, které sice myslí, ale rozhodně jinak než člověk.</p>

<p>Už si nikdy nevzpomene na výlet na lyže.</p>

<p>Já Chňapala nepoznal jinak než jako vlka, ale v jejich domě jsem viděl obrázek jeho a Raffa na sjezdovce. Vypadal jako fajn kluk. Rošťák. Na fotce se mu leskly oči. Byl to někdo, koho bych mohl mít rád… to se mi moc často nestává; dokonce někdo, komu bych mohl věřit… to už je vůbec vzácné. Jenže to už se nikdy nedozvím a je to zatracená škoda.</p>

<p>„Ty,“ ozvalo se tónem, který byl směsí nábožné ústy a nedůvěry a který mě vyrušil z úvah o lyžích, sněhu a klukovi, co už je na půl cesty pryč. „Ty jsi skutečný. Ty jsi <emphasis>správný</emphasis>. Jsi <emphasis>Vlk</emphasis>.“</p>

<p>Po asfaltu přicházela Dalila, zabalená do oranžovozelené polyesterové deky, která ani trochu neodváděla pozornost od její záplavy světlých vlasů, teplého lesku kůže nebo tetování plného keltských křivek, uzlů a vlčích očí, jež má kolem krku. Je to umělecký kousek. Ona je celá umělecký kousek. Jenže nic z toho nemířilo ke mně. Dřepla si vedle Chňapala a začala mu očichávat srst na hrudi, krku a za ušima. Pak k němu pevně přitiskla nos a zhluboka nasála. Chňapal otevřel oči, za nimiž se naštěstí skrýval lidský duch. Obrátily se k bratranci s otázkou. Dalo se z nich vyčíst: <emphasis>Ech, ahoj?</emphasis> Na druhou stranu jsou to vlci. Možná to bylo spíš: <emphasis>Hmm, hezká, ale musíš se sehnout trochu níž</emphasis>.</p>

<p>„Tohle.“ Dalila zvedla oči, které najednou zářily víc než ranní slunce. „Tohle chceme. Tohle jsme byli a chceme znovu být. Myslela jsem, že to nejde. Myslela jsem, že Jen vlk nemá naději. Ale jde to. Můžeme to dokázat. Jak? Jak k tomu došlo? Řekni!“</p>

<p>„Došlo k tomu náhodou a už se to nebude opakovat,“ vyštěkl Rafferty. „Ty a další ubohý jurský nadšenci si můžete najít někoho jinýho, kdo vám vyrve inteligenci z kořenů, protože já to rozhodně dělat nebudu. Už ne.“</p>

<p>„Vlastně to byl pleistocén, ale já tě chápu,“ řekl Niko, který musí šířit svoje vědomosti za každou cenu. On si prostě nemůže pomoct. Rozhodně líp napomohl situaci, když vzal Dalilu za její improvizovanou tógu, zvedl ji a odváděl od Chňapala. Ten se oklepal, postavil se, znovu se oklepal a sedl si bratranci k nohám. Pak se na Dalilu zazubil. Tenhle úsměv poznám všude a je jedno, jestli se tak usmívá člověk, vlk nebo puk. „Ahoj, kotě,“ ve všech jazycích všech druhů.</p>

<p>„‚Jurský‘ zní líp a tohle teda ani omylem.“ Rafferty poklepal na Chňapalovu chlupatou hlavu. „Ani na to nemysli, bráchanče.“</p>

<p>Ozvala se hrdelní směs vrčení a hřmění. Já jsem dodal: „Obzvlášť ne přede mnou, chlupatej zadku. Možná nejsem dost dobrej, abych oficiálně chodil s holkou z Klanu a Dalila je děsně nezávislá, ale to neznamená, že by to nebyla rána pro mou hrdost, kdybyste na to skočili přímo přede mnou.“</p>

<p>Niko postrkoval Dalilu zpátky k jejímu pokoji. „A to nezmiňuju, že by to bylo uprostřed parkoviště, na které je vidět ze státovky. Jeftichew, proč Chňapala nestrčíš do auta? Nevypadal by tak nápadně.“ Střecha už byla stažená. Chňapal hluboce, temně a vyčítavě zavrčel a skočil do auta, aniž by čekal, až Rafferty promluví. Tím nám ukazoval, že ve svých dobrých chvilkách přesně ví, co se děje. Vyceněnými zuby jako by nám sděloval: „Nemluvte o mně, jako bych byl zatracenej labrador.“ Musí být dost ponižující, když je někdy tady, a jindy je dokonale ztracený v divočině vlastního nepředvídatelného mozku.</p>

<p>„Omlouvám se, Chňapale,“ řekl Niko a sklonil hlavu, když si uvědomil, jak se asi cítí. Chňapal si povzdychl, uložil se na zadní sedadlo a odvrátil od nás oči. Kdybychom řekli ještě něco dalšího, jen bychom to zhoršili.</p>

<p>O několik parkovacích míst dál se otevřely růžové dveře, zpoza nich vykoukla Abelie-Roo a znechuceně mlaskla. „Dva další psi. Nejsem vůbec nadšená. Neužiteční gádžové. Bezcenní jako lidi i jako stvůry. Jestli máme zachránit svět, nepovede se nám to tím, že dáme dohromady bleší cirkus.“ Vrátila se zpátky dovnitř a zabouchla za sebou dveře. „<emphasis>Gunoi grast!</emphasis>“ Bylo to slyšet i přes dveře. Neumím sice romsky, ale některé věci se přenášejí krví. Nadávky jsou jedna z nich, a navíc je mám v oblibě.</p>

<p>Dalila zmizela s dalším bouchnutím dveří, zatímco z těch vedlejších se vynořil Robin. Salome se mu pletla pod nohy tak, že málem zakopl. „Koho to tady máme?“ usmál se… jo, bylo to zase ono <emphasis>ahoj, kotě…</emphasis> ovšem tentokrát mířené na Raffertyho. Pak úsměv zmizel. „U Dia, to jsi <emphasis>ty</emphasis>. Ten hypokratovskej blbeček.“</p>

<p>„A hele, ty se pořád potloukáš kolem, Kudrnáči?“ protáhl Rafferty. Robin byl u toho, když Rafferty vyléčil moje bodnutí, a moc s ním tenkrát nevycházel.</p>

<p>„Někteří oceňují mou dokonalost a nádheru, ty zatracenej bastarde.“ Jednou rukou si urovnal už tak bezvadnou košili a druhou rukou prohrábl vlasy. „A pro tebe jsem Robin Vtipálek. Pan. Puk. Hobgoblin. Předčím tě jménem i vším ostatním.“</p>

<p>„To si myslíš, ty nadržená kozo?“ zasupěl Rafferty. „Jak by se ti líbilo, kdybych ti nakopal ten tvůj dokonalej a nádhernej… do hajzlu, co je tohle?“</p>

<p>Byla to Salome, která vyskočila na kufr auta.</p>

<p>A pak se na zadním sedadle Nikova auta Salome a Chňapal pokusili jeden druhého sežrat. Chňapal možná dokázal někoho ošálit, aby si dotyčný myslel, že je to jen neškodný, dobrosrdečný kříženec huskyho, který za odměnu podává pac − musel to pokoření nenávidět − když ale bojoval, byl to dokonalý vlk a nikdo by si nemohl myslet nic jiného.</p>

<p>Zkontroloval jsem své pouzdro. „Jdu do kanceláře rozmluvit jim, aby volali policii.“ Doufejme, že auta po státovce pojedou příliš rychle na to, aby z nich někdo viděl boj vlka s kočkou.</p>

<p>„Nezastřel recepčního,“ varoval mě Niko a pak se společně s Raffertym a Robinem pokusili ty dva od sebe odtrhnout.</p>

<p>Zavrčel jsem: „Kdybys viděl, co žilo v koupelně v pokoji, co nám dali, možná bys mě nechal zastřelit ho.“ Ještě jsem se za nimi ohlédl. „Pět babek na mrtvou kočku.“ Už jsem viděl Salome v akci. Byla to sázka na jistotu.7Kal</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Kancelář měla dvojité skleněné dveře a falešné dřevo zvenčí i zevnitř. Taky v ní byl tlusťoch, u něhož jsme se včera zapisovali, když jsem šel požádat o další pokoj. Měl na sobě seprané triko s logem nějakého místního gril baru: prasečí zadek a přes celý ten boubelatý zázrak se zkrouceným ocáskem název podniku − PORK’EM. Zadek vypadal, jako by měl radost z toho, že ho někdo sní. Mě už zkoušeli sníst při mnoha příležitostech a nikdy jsem z toho neměl radost. Pokud by se zadek mohl zeširoka usmívat, tenhle to dělal.</p>

<p>Chlap ze včerejška na sobě pořád měl tohle triko, ale neusmíval se. Pořád měl i mastnou přehazovačku a nepřítomné oči. Tentokrát ale nebyly nepřítomné z hlouposti. Byly nepřítomné a zakalené smrtí.</p>

<p>Ležel na zádech, jednu bezvládnou ruku na krku, kde měl zaschlou krev, jak si snažil rozdrásat hrdlo. Druhá ležela vedle jeho těla a byla pokrytá žlutozelenou vrstvou… neměl jsem nejmenší představu, co by to mohlo být. Totéž měl na puse, na obličeji i na nose − a na podlaze kolem sebe. Bylo tam toho tolik, že to ani nestačilo zaschnout. Hleny. Pod slizovitou vrstvou měl jeho obličej modrofialovou barvu z nedostatku kyslíku. Udusil se vlastními hleny a promiňte mi, že jsem hned nezačal tyhle příznaky hledat na internetu. Zakašlal jsem a ucítil v plicích chrapot.</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Vytáhl jsem mobil a zavolal Nika. „Dej mi Raffertyho, Niku, <emphasis>hned</emphasis>.“</p>

<p>Moc nečtu − to není novinka pro nikoho, kdo mě zná. Staré detektivky se šlapkami s velkými ňadry a srdcem ze zlata. Staré westerny se salónními holkami s velkými ňadry a srdcem ze zlata. Staré sci-fi příběhy s mimozemskými královnami-matkami se čtyřmi ňadry a srdcem z pozlaceného titanu. To mi stačí. Ale jednou… z čiré hlouposti… jsem si přečetl jiný druh knihy. Bylo mi šestnáct a zašli jsme do místní knihovny ve městě, kde jsme se zrovna schovávali. Niko mi několik měsíců předtím začal dělat domácího učitele a byl právě čas na referát o knize. Když to nemá na obalu prsa, je mi celkem jedno, co čtu. Tak jsem prostě šel uličkou mezi regály, zavřel oči a náhodně si vybral knihu. Narazil jsem na <emphasis>Svědectví</emphasis> od Stephena Kinga.</p>

<p>Už jen váha té knihy ve mně vyvolala čirou hrůzu. Měla nejmíň kilo, jenže Niko stál přímo vedle mě a pobaveně mě sledoval, takže jsem z toho nemohl vycouvat. A pak se to ještě zhoršilo, i když se tomu dá těžko věřit.</p>

<p>Do té doby by mě nikdo nepřesvědčil, že chřipka může být stejně děsivá jako Ólfi. Nateklá zčernalá hrdla, lidi lapající po posledním dechu, jimž lezou oči z důlků a kteří se zoufale dusí a kašlou, protože jim dýchací cesty ucpává hustý hlen. Jo a navíc bůh a satan, kteří oddělují dobré a zlé jako zlobivé školáčky tím, že zabijí téměř celou populaci. Na takovou omeletu je potřeba hodně vajec. Ještě že nevěřím v boha.</p>

<p>Věřím však v Raffertyho. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, vydechl jsem: „Majitel je mrtvej. Byl to…“</p>

<p>„Suyolak,“ dokončil za mě. „Virovej zápal plic. Je to ošklivý a asi tisíckrát nakažlivější a agresivnější, než by mělo bejt. Kdybych nemyslel na jiný věci…“ − jako na Chňapala − „…věděl bych to hned, jak jsem zaparkoval. Sakra, věděl bych to už o třicet kilometrů dřív.“</p>

<p>Aspoň to nebyla ta zatracená legendární nejhorší chřipka všech dob. Přejel jsem si rukou po hrudi. Začínalo mě na ní bolet. „Nakažlivý. Bezva. Pravděpodobně to k vám letí přes parkoviště už od chvíle, kdy jsem otevřel dveře.“</p>

<p>„Já vím,“ řekl klidně. „A ty už to máš. Cítíš to?“</p>

<p>Znovu jsem zakašlal. Jasně že jsem to cítil − narůstající chrapot a rostoucí tíhu na plicích. „Jo, a nemám tu žádný kapky proti kašli.“</p>

<p>„Sedni si a zády se opři o zeď nebo o recepční stůl. Ať uděláš cokoli, nelehej si, jasný?“ nařídil mi. „Jestli si lehneš, utopíš se.“</p>

<p>Úplně jasný.</p>

<p>„Dobře. Ať uděláš cokoli <emphasis>ty</emphasis>,“ řekl jsem mu na oplátku, jen s ještě větším důrazem, „nenech Nika, aby šel s tebou. Padl by mrtvej centimetr za dveřma.“ Pokud by se vůbec dostal ke dveřím. Dostávalo mě to, a pořádně rychle. Jak jsem si myslel, Suyolak roztrhl můj imunitní systém jako papírový ubrousek. Náš kamarád − milovník grilování − zřejmě zemřel během několika vteřin. Těžce jsem se posadil, pevně se zády opřel o stůl a společnost mi dělalo Santovo dvojče plné nakažlivých hlenů. Konverzace s ním byla mizerná, a navíc nijak nevoněl.</p>

<p>Přes dveře jsem pozoroval, jak Rafferty mluví s mým bratrem, a podle toho, jak mu zabodl prst do hrudi, asi poměrně důrazně. Pak týmž prstem ukázal na Chňapala, který na zadním sedadle okamžitě upadl do spánku, čím byla rvačka u konce. Salome se uklidnila a pak se uvelebila na Chňapalově chlupatém hřbetě. Rafferty se rozběhl ke kanceláři. Niko vyrazil za ním, ale Robin ho chytil za paži. Niko sebou cukal, jenže puk ho nepustil. Niko by z jeho sevření vyklouzl, ale věděl moc dobře, že kdyby se ke mně dostal jen proto, aby vedle mě umřel, moc by mi to nepomohlo. Asi stejně jako zatracenej lesklej balónek s nápisem <emphasis>Brzy se uzdrav</emphasis>.</p>

<p>Zazvonil mi mobil. „Niku, zůstaň tam a neboj se. Sakra, Rafferty přepsal Chňapalovu podělanou DNA. Já mám jenom zápal plic.“ Znovu jsem zakašlal a začal se třást, protože teplota v místnosti najednou jako by spadla nejmíň o třicet stupňů. „To mi ale připomíná…“ začal jsem jektat zuby a znovu jsem se podíval na společníka. Modrá a fialová. Co je to vlastně smrt? Musí se to brát filozoficky. To vepřový, co mu ucpávalo cévy, by ho stejně zanedlouho zabilo. „Víš, že ten zatracenej Stephen King zabil mojí oblíbenou postavu? Zmínil jsem to v tom referátu?“ Málem jsem se zadusil dalším záchvatem kašle. To bylo naposledy. Náhle jsem neměl dost vzduchu ani na kašlání a z chrapotu se stala stoupající vlna hustého bahna.</p>

<p>Chtělo se mi spát. Seděl jsem vedle zemřelého motelového recepčního − aspoň si nebudu muset dělat starosti s čelem postele, které Dalila utrhla − a chtělo se mi spát. Nezdálo se mi to úplně v pořádku.</p>

<p>„Stephen King…? Ano, pamatuju si to. To byla dobrá kniha, že ano, Kale?“ zeptal se pevným hlasem − bylo to něco, čeho se bylo možné držet, zatímco se přese mne přelévaly vlny únavy. „A asi stokrát delší než jakákoli jiná, kterou jsi kdy četl − předtím i potom.“ Jeho hlas se začal protahovat a slova se mi pomalu vkrádala do ucha.</p>

<p>Je rychlá, pomyslel jsem si. Ta nemoc ve mně postupuje tak zatraceně rychle… zatímco všechno ostatní kolem mě je pomalejší a pomalejší.</p>

<p>„Do Vegas nikdy nepojedu. Ve Vegas žije ďábel,“ brblal jsem. „Myslel bych si, že mu všichni Elvisové nakopají zadek.“ Na chvilku jsem se odmlčel a pokusil se nabrat dech. Moc jsem neuspěl. „Nebo se to řekne Elvi? Zní to líp… je to takový vznešený… vědecký.“ Nikovi by se to líbilo. Má vědu rád. Má rád všechno, co je nudné a akademické − jako třeba ten mrtvý chlap vedle mě. Zaostřil jsem na něj. Ten už byl pěkně akademický − prastará a nezajímavá historie.</p>

<p>Obrátil jsem pohled zpátky ke dveřím. Vypadalo to, jako by Rafferty běžel zpomaleně. Vzduch kolem něj začal červeně jiskřit drobnými explozemi světla. Maličké viry koušou velkého léčitele. Když se dostal ke dveřím, už ho obklopovala rudá svatozář, která se blýskala jasněji a jasněji. Zavřel jsem oči, ale nepomohlo to. Snažil jsem se zaclonit si světlo rukou před očima, ale ztratil jsem u toho rovnováhu, svezl jsem se po boku stolu a skončil na boku. Kyslík se marně snažil probojovat lepkavou hmotou podobnou bahnu, která mi během několika vteřin zaplnila plíce. „Kale?“ Telefon mi vypadl z ruky a ležel na podlaze vedle mého ucha. „Kale? Ta kniha byla dobrá, že ano? Pověz mi o tom. <emphasis>Kale</emphasis>, řekni mi to.“</p>

<p>Snažil se mě udržet při vědomí, udržet mě u sebe. „Vyděsila… mě… k smrti… mě… monstrum.“</p>

<p>„Ty nejsi monstrum. Jsi otravný a nepořádný mladší brácha, kterému je dvacet jedna a mohl by konečně dospět.“ Měl jsem dojem, že to nebylo jen deliriem a opravdu zdůraznil slovo „konečně“. „Jenže stejně pořád neposloucháš chytřejší. Teď si sedni, ty parchante. Vidím odtud, že ležíš. <emphasis>Okamžitě</emphasis> si sedni.“</p>

<p>To se líp řekne, než udělá, ale pokusil jsem se o to… kvůli bratrovi to vždycky zkusím, ať se mi chce, nebo ne. Sundal jsem si ruku z očí a pokusil se. Vážně.</p>

<p>Naprosto uboze jsem selhal, což u mě není obvyklé. Obyčejně selhávám velkolepě, s explozemi, kusy těl poházenými všude kolem, trhlinami v prostoru a čase a dalšími podobně zábavnými věcmi. Tentokrát jsem však selhal naprosto obyčejně. Sklouzl jsem zpátky na zem a upadl na obličej. Po tak obrovské námaze to byl směšný a ubohý výsledek. Otočil jsem hlavu… ale uviděl jsem jen zavřené dveře…</p>

<p>…které se otevřely, a celá místnost zmizela pod rázovou vlnou rudé záře tak jasné, až jsem měl dojem, že celý svět hoří. Země narazila do Slunce, nebo naopak, a v dohledu není jediný zatracený Elvis − zrovna když nějakého potřebujete.</p>

<p>„Suyolaku, ty parchante.“ Byl v tom slyšet respekt − i odpor a znechucení, ale respekt taky. Pokud si Rafferty myslí, že je někdo aspoň z poloviny tak dobrý jako on, pak to jsou špatné zprávy. Jestli však má Rafferty dostatek uznání pro Suyolakovy schopnosti, aby ho proklel, pak jsme pěkně v hajzlu. Zaškubal jsem směrem k léčiteli prsty v pokusu o pozdrav. Víc jsem ze sebe nedostal. Jak ze vzduchu mizela červená zář, všiml jsem si, že moje prsty mají modrý nádech. Modrá se mi nezdála správná, ale byl jsem unavený, a tak mě to moc netrápilo.</p>

<p>Rafferty vedle mě padl na kolena. Sám byl taky lehce namodralý, ale ve vteřině se vrátil k normální barvě. Obrátil mě na záda a pak mi položil ruku na hruď. Stejně už to vypadalo, jako by mi na ní ležela obrovská kotva, takže tíha jeho ruky to o tolik nezhoršila. Jakmile nemůžete dýchat, je jedno, jestli vám na hrudi sedí kotva nebo slon.</p>

<p>„Řekl bych ti, abys to nevzdával, Kale, ale v televizi to zní dost blbě a pochybuju, že tady by to bylo lepší.“ Jeho dotek byl teplý, pak teplejší, a když mi znovu začala klesat víčka, pálil najednou jako oheň. To mě probudilo. Jak mnou protékalo teplo, rozšířily se mi oči. Každou žílou i tepnou mi proudil tekutý oheň; každá buňka pálila jako zápalná bomba. Kdyby mi v plicích zbýval vzduch, křičel bych v agonii. A kdybych se mohl hýbat, tak bych s křikem nakopal Raffertyho do koulí. Multitasking − to je moje.</p>

<p>Protože jsem však nemohl ani jedno, jen jsem tam ležel a hořel. Zrak mi odcházel a zase se mi vracel stejně jako vědomí. Nakonec jsem měl pocit, že jsem aspoň trochu při smyslech, a pálení pomalu ustupovalo. Zamrkal jsem a uviděl Raffertyho tvář, ale pořád jsem nemohl dýchat. Léčitel mě obrátil, rukama mě chytil za břicho a zvedl z podlahy − a já tam jen tak bezvládně visel. Klečel bych na všech čtyřech, kdybych měl dost síly, abych unesl vlastní váhu. „Jsem si jistý, že už jsi někdy zvracel, Kale,“ řekl příkře. „Mysli si, že místo žaludku zvrací tvoje plíce.“</p>

<p>Byl to dobrý popis toho, co se pak dělo. Nemělo to takový rozsah jako skutečné zvracení, ale zdálo se, jako by se mi plíce obrátily naruby. Nebylo toho pět litrů, ale skoro to tak vypadalo, když to šlo ven, i teď když to leželo na koberci. Zelené, žluté a extrémně odporné. Několikrát jsem prudce zakašlal, dokud jsem neměl dost síly, abych si rukávem bundy otřel pusu. Tehdy jsem si všiml, že už zase dýchám. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že dýchání není doceněné. Je to bezva koníček. Jeden toho nikdy nemá dost.</p>

<p>„To… prostě… není… správný,“ zasípal jsem a znova zakašlal. „Nemohl ses toho… prostě zbavit?“</p>

<p>„To jsem udělal,“ vydechl mi Rafferty podrážděně do ucha.</p>

<p>„Já myslím, jako abys to nechal zmizet. Puff.“ Pomohl mi narovnat se a podepřel mě, protože jsem zavrávoral.</p>

<p>„Jsem léčitel, ne Houdini,“ zabručel. „A to už je podruhý, co jsem ti zachránil život. Mohl bys ukázat trochu vděku, ty zatracenej parchante.“</p>

<p>„Možná bych ti byl vděčnější, pane Superléčiteli, kdyby sis toho všimnul dřív. Kdyby ses nekoukal na to, jak tvůj bratranec sir Obskočník slintá nad Dalilou a chystá se jí nabídnout mnohem víc.“ Odvrávoral jsem od kaluže zapáchající tekutiny. Ježíši, pořád to cítím. Potřebuju žvýkačku… zubní pastu… cokoliv.</p>

<p>„To ta tvoje Šťavnatá pochoutka celou scénu začala,“ odfrkl.</p>

<p>Konečně jsem cítil trochu síly v nohách. Ušklíbl jsem se při představě, jak by se Dalila tvářila, kdyby slyšela, že se o ní mluví takhle. „Je fajn bejt mezi svejma.“</p>

<p>„A to?“ zeptal se podezřívavě.</p>

<p>„Mezi blbečkama,“ usmál jsem se nevesele. „Musím se zbavit svojí DNA. Niko si poslední dobou paranoidně myslí, že vláda někde náhodou najde nějakej můj mutantskej gen a začne mě honit, aby mě mohli naklonovat a prodávat.“</p>

<p>„Jako vojáky?“ Přešel za recepční pult, chvíli se tam přehraboval a vrátil se s napůl plnou láhví vodky.</p>

<p>„Ale no tak. Skoro šílenej klon. Za správnou cenu udělá cokoliv. Napůl ďábelský monstrum.“ Podřepl jsem. „Ne na supervojáky. Spíš na zástup kongresmanů.“ Vytáhl jsem nůž a vyřízl v sešlapaném koberci kruh. Vyběhl jsem ven a hodil kus koberce na asfalt parkoviště. Niko pozoroval, jak používám vodku a zapalovač, a pak řekl: „To je od tebe ohleduplné, že jsi nezapálil celý motel.“</p>

<p>Oheň hezky hořel a já nechal Raffertyho, aby mi z ruky vzal láhev a vypil poslední lok. „Jo, <emphasis>je</emphasis> to ode mě hezký. Ale předpokládám, že mě stejně praštíš do hlavy?“ zeptal jsem se Nika. „Začínám se bát, že mi tam uděláš lysinu. Už tak mám problém najít si holku.“</p>

<p>„Ne, nebudu tě bít. Pokud můžu říct, tohle nebyla tvá chyba, ač je to k neuvěření.“ Vzal mě pevně za tvář a otočil mi hlavou sem a tam. Pak mi prohlédl barvu kůže a bělma − kontroloval Raffertyho práci. Pokud jde o mne, nevěří Niko nikomu než sobě.</p>

<p>„Nechceš se mi taky podívat na zuby? Jako koňovi?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Rozhodl se, že mi přece jen dá pohlavek. „Sbal si věci a jedeme.“ Pak mě ještě zastavil a položil mi ruku na rameno. „Víš, tohle je možná jedna z mála příležitostí, kdy jsem skutečně rád, že jsi napůl Ólfi.“</p>

<p>„To bys měl bejt.“ Rafferty upustil láhev na beton. Nerozbila se, místo toho se s cinkáním převalovala sem a tam. „Jinak by se nedostal ani ke dveřím. Zemřel by mezi prvním a druhým nádechem. Suyolakův hypervirus se dostal skoro až sem. Kdyby byl Kal člověk, myslím čistej člověk, nejsem si jistej, jestli bych ho dokázal dostat zpátky.“ Červenohnědá barva očí, které na nás zíraly skrz kaštanové vlasy, se změnila na žlutou a pak na temně jantarovou. „Mor světa. Nedělali si srandu, když mu dali tohle jméno. Sklízí smrt, ale já mu natrhnu zadek.“</p>

<p>„Jsi si tím jistý?“ zeptal se ho naléhavě Niko.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl a prošel kolem nás zpátky k autu.</p>

<p>Aspoň byl upřímný.8Chňapal</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Jmenuju se Chňapal…</p>

<p>Jmenuju se Chňapal. Když jsem ospale mrkal, byl jsem si tím docela jistý − asi jako vším ostatním. Slunce, vítr a pachy; některé nové, jiné ne, a všechno to bylo matoucí. Taky jsem si matně vzpomínal na kočku. Přitiskl jsem uši k hlavě a rozhodl se, že dneska nebudu kontrolovat, jestli je moje mysl v pořádku, protože pak bych si asi přál, aby nebyla. Vědomí mě zasáhlo naplno a já se probudil dokonale nešťastný. A navzdory pohodovému přístupu, jehož jsem se snažil držet celý život, jsem si nemyslel, že se to v nejbližší době změní.</p>

<p>Den předtím jsme s Raffertym dojeli do rezervace Wind River ve Wyomingu, abychom se setkali s indiánským léčitelem. Náhodou měl jednu šestnáctinu šejdířské krve. Šestnáctina nezní tak hrozně, ale protože se někteří šejdíři považují za bohy, hodně se vytahují. Nevím, jestli tenhle chlápek ze šejdířské krve vydobyl něco extra, ale rozhodně to nebyly léčitelské superschopnosti. Nedokázal zvrátit to, co Rafferty udělal, a řekl nám, sice se soucitem, ale i s jistotou, že to nedokáže nikdo. Jsem mrtvý muž. Rafferty mou lidskou polovičku směnil za víc než pět let života. Nikdo jiný by to nedokázal a na zemi není nikdo, kdo by to svedl zvrátit, říkal druhý léčitel.</p>

<p>Bratranec to moc dobře nevzal.</p>

<p>Nic neřekl. Ani s ničím nepraštil, což bylo při jeho prudké povaze dost zvláštní. Dělal bych si menší starosti, kdyby s něčím praštil, ale neudělal to. Jen tiše a klidně řekl, že budeme hledat dál. Nevzdával to a myslel to vážně. Opravdu vážně.</p>

<p>Raffovi to nedošlo. Nikdy mu to nedojde. Teď mluví jen o tom, že Niko zná nějakou japonskou léčitelskou entitu a možná…</p>

<p>Možná, možná, možná.</p>

<p>Nemůže mě nechat jít. Nemůže sám sobě odpustit, i když není co odpouštět. Zachránil mě, ale ať se snažím, jak chci, nedokážu ho o tom přesvědčit. A teď se ještě nechá zabít během naší jediné pauzy v beznadějném hledání mého ztraceného lidství. Žádný Disneyland ani Grand Canyon nebo Havaj, ačkoli tam mají stejně přísná karanténní pravidla pro takové, jako jsem já. Bratranec vážně potřebuje dovolenou. Mám rád, když je příčetný, a jestli to takhle půjde dál, brzo o příčetnost přijde. Disneyland by to možná nevyléčil, ale bylo by to lepší než psychotický antiléčitel, který mění ve smrt i samotný vzduch. Rafferty si toho za poslední léta užil dost, nepotřebuje ještě tohle břímě. A že je jediný, kdo může svět zachránit před Suyolakem? Na tom mi zas tolik nezáleží.</p>

<p>Dřív mi na tom záleželo. Na světě i na tom, aby se dělaly správné věci, ale to jsem si ještě myslel, že Raff Suyolaka bez potíží dostane, protože bratranec je vážně dobrý. Jenže potom jsem uslyšel Kalův hlas − z dokonale zdravého se během několika vteřin změnil na někoho, kdo je na pokraji smrti. Polovičního Ólfiho to dostalo takhle rychle.</p>

<p>Jistěže mi záleží na světě, ale na bratranci víc. A kromě toho, Niko s Kalem dalšího léčitele prostě nehledali pořádně. O hledání něco vím. Jeden den se nepočítá. A i kdyby byl Rafferty jediný, kdo Suyolaka dokáže dostat, není to fér. Vždycky jsem si myslel, že život by měl být fér, ať je to život ve vlčí srsti nebo v lidské kůži. Vím, že fér není − nejsem naivní, ale i tak si myslím, že by měl být. Vlci nevidí všechno černobíle; vidíme modře a zeleně. <emphasis>Já</emphasis> však přesto <emphasis>vidím</emphasis> černobíle, pokud jde o můj názor na svět. Věci buď jsou fér, nebo nejsou, a tohle fér není.</p>

<p>Ne, rozhodně jsem z toho neměl radost, a to, že jsem se probudil s mrtvou kočkou na hřbetě, mi náladu rozhodně nezlepšilo. Rád bych si myslel, že jsem fajn chlap. Ještě za studií jsem chtěl pomoct zastavit globální oteplování a ještě k tomu zachránit deštný prales. Dneska se snažím nemočit lidem na záhonky růží a přežít to ponížení, když mě stařenky hladí po hlavě, zatímco se mi do krku snaží nacpat psí sušenky. To je výkon, co? Jenže když uvážíte, jak ty sušenky chutnají, skutečně to výkon je. Ale teď… teď tenhle hodnej kluk vycenil zuby na kočku, načež se zvedl a vycenil zuby na všechny v dohledu. Je dobře, že se do eldorada vejde asi čtrnáct lidí − čtrnáct lidí, nebo jeden člověk, kříženec člověka s monstrem, puk, dva vlkodlaci a zatracená mrtvá kočka. Bylo tam docela pohodlí, ale i tak bych byl rád, kdybychom se na tenhle výlet nehlásili.</p>

<p>Zíral jsem na spolehlivého bratrance, jenž mě uspal uprostřed boje s kočkou, která je holá jako plešatý chlap a trpí závažnou poruchou jménem smrt. Nebyl jsem si jistý, jestli rvačka byla jedna z „epizod“, nebo jestli jsem prostě ztratil nervy při pohledu na chodící, zubící se a ocasem mávající kočku-<emphasis>zombii</emphasis>. Už jsem toho v životě viděl hodně − u vlkodlaka se s tím tak nějak počítá − ale tohle jsem spatřil poprvé. Další „poprvé“ bylo to, že mi ta věc málem nakopala chlupatý zadek. Měl bych být rád, že mě Rafferty uspal. Můžu předstírat, že to bylo nerozhodně a zachovat si alespoň zbytky důstojnosti.</p>

<p>Jakmile kočka ucítila, že jsem se pohnul, zívla, skočila dopředu a stulila se na přístrojovce. Samolibě se na mě zašklebila a já si nemohl pomoct, naježily se mi všechny chlupy. Zavrčel jsem na ni, pak jsem otočil hlavu a zavrčel tentokrát na Raffertyho − ještě hlasitěji.</p>

<p>„Je už mrtvá,“ řekl na svou obranu. „Ji jsem uspat nemohl. Mohl bych z ní vysát životní sílu a znovu ji zabít, ne ale uspat. A zdá se, že Vtipálek ji díky obvyklýmu špatnýmu vkusu má rád.“</p>

<p>Zasupěl jsem a dál vrčel. To nebyla žádná výmluva a dal jsem mu to pořádně najevo. Niko řídil a já seděl mezi bratrancem a Kalem. Jeli jsme a z parkoviště zbyla jen vzpomínka. To bylo divné. Přestal jsem vrčet a zvědavě jsem začichal. Naše auto jsme tam nechali. Měl jsem ho rád. Obzvlášť se mi líbila jeho bezkočkovitost, a − je mi líto, že to o Kalovi musím říct − ale on je cítit jako vražda v temnotě. Není to jeho chyba. Myslím, že kvůli tomu, co je zač, si vytrpěl víc, než si dokážu představit − předsudky, instinkt a vědomí, že byl stvořený jako živoucí zbraň. Je mi ho líto, ale… i tak pořád páchne jako Ólfi, monstrum, jež nelze zabít, pětkrát horší než nejhorší ďábel. Jasně, většina ostatních to necítí, ale my Vlci ano. Nemohli by mu aspoň ze slušnosti na ucho pověsit voňavý stromeček? Třeba s vůní jehličí? To bych zvládl. Rád se přizpůsobím.</p>

<p>Šťouchl jsem Raffertyho do ramene a pak ještě jednou a s větší silou a naléhavostí. „No dobře! Kristepane, dej mi aspoň chvilku,“ zavrčel a sehnul se k podlaze, aby našel notebook. Vytáhl ho z počítačové brašny, otevřel a otočil ke mně; pak ještě v tašce hledal tužku. Jakmile ji našel a všechno naběhlo, napsal jsem otázku.</p>

<p>Naklonil se, aby si ji přečetl, ale ještě předtím na monitor nakoukl Kal a nahlas četl: „<emphasis>Kde je naše auto, generále Samohone?</emphasis> Generále Samohone?“</p>

<p>Rafferty zavrtěl hlavou. „Neptej se, dlouhá historie. Ale koukám, že jsem kvůli tý kočce povýšil. Auto jsem tam nechal, Chňape. Zničil jsem identifikační číslo − značky byly stejně kradený − pro případ, že by ho odtáhli. Musím se vyspat. Odpočinout si a připravit se na Suyolaka. To nemůžu dělat, pokud budu zároveň řídit. A když jsem naposledy nechal řídit tebe, vzali mi řidičák a tebe sebral antoušek, protože jsi měl prošlý očkování proti vzteklině. Proč tě policajti někdy prostě nemůžou nechat jít jen s varováním, co?“</p>

<p>Pokud pominu bratrancův humor − tady na něj nebylo zrovna nejlepší místo − pak musím uznat, že to dávalo smysl. Nebo… nebo to možná znamenalo, že z bitvy se Suyolakem už neodejde po svých. A co hůř, možná ani nechce. Vina a to, že mě má pořád na krku; takové břímě by neměl nést nikdo, jenže Rafferty to prostě nevzdá. Každý jiný by to vzdal. Žádný Vlk by nepokračoval jako on, ani kvůli rodině. Už dávno by vycítil, že to nemá cenu. Vlci si rodiny a smečky cení, ale jsou to i praktická stvoření.</p>

<p>Až na Raffertyho. Nedal mi život proto, aby zahodil vlastní, jenže co až budu pryč? Co když se ponořím do své vlčí poloviny a už se z ní nevynořím ještě dřív, než se postaví Suyolakovi? Co se stane, pokud další „epizoda“ bude i poslední? Co pak bude dělat? A jak se na něco takového zeptáte? Zaváhal jsem. Potom jsem kvůli zdůraznění stiskl CAPS LOCK a napsal: UŽ ŽÁDNÝ LOV? A Kal, jehož pach pořád ještě visel ve vzduchu a ježily se mi z něj chlupy za krkem, ta tři slova poslušně opakoval. Co to s ním sakra je? To neumí číst potichu? Vtipálek se samozřejmě okamžitě přidal. Pusa mu jede rychleji než letící kulka, obzvlášť když jde o mluvení − jako u všech puků.</p>

<p>„Už žádný lov? To pro vlky znamená smrt,“ ozval se. „Pokud Suyolaka nedokážeš dostat, radši to řekni hned, ať to můžem otočit zpátky rovnou. Vím o lepších způsobech, jak umřít. Napadá mě jich nejmíň deset tisíc.“</p>

<p>Rafferty ho ignoroval, ale mluvíme tady o pukovi. Toho nemůžete ignorovat, stejně jako nemůžete ignorovat školku plnou dětí nadopovaných dvěma kily cukru na každého. Vtipálek se ptal znovu… a znovu… a znovu. Pak mu Raff paralyzoval hlasivky. Když se Vtipálek otočil a začal mávat rychlou a poměrně nebezpečně vypadající pěstí, odtáhl se Rafferty z dosahu a nevzrušeně řekl: „Pokud nepřestaneš, vypadají ti vlasy, začneš šilhat a můžu zařídit i to, abys byl po zbytek svýho dlouhýho života impotentní.“ Barva jeho očí se měnila od jasně zářivé až po zapadající slunce a zpátky. „Je nesmrtelnost a pak je nesmrtelná ochablost. Zamysli se nad tím. Chcete po mně, abych zabil léčitele. ‚Neubližuj‘ tak nějak ztrácí smysl. Je ti to jasný?“</p>

<p>Rafferty nečekal, až puk zváží, jestli mu stojí za to dál nesmyslně žvanit a navždy se tak stát holohlavým šilhavým hercem z reklamy na podpůrné prostředky na erekci. Místo toho podal počítač Kalovi, trochu se sesunul, opřel se o mě a chystal se spát. Ještě předtím mi však pošeptal tak potichu, že to lidský sluch nemohl zachytit: „Nikdy neopustím tvůj chlupatej zadek, Chňape, jasný? Nikdy.“</p>

<p>Nevadilo mi, že se o mě opřel a okamžitě začal chrápat. Potřeboval to − řídil celou noc a já slyšel Kala, když objevil malý Suyolakův dárek. Nechával jsem si sice právě rozkousat ocas mutantskou kočkou, ale i tak jsem to slyšel. Položil jsem čumák Raffertymu na hlavu a má srst se propletla s jeho vlasy. O účes se moc nestaral ani za starých časů… na střední a na vysoké. Teď na to nemyslí vůbec; když má vlasy příliš dlouhé, tak si je prostě ostříhá sám, a když má příliš obnošené oblečení, zajde do nejbližší Armády spásy. Takový má se mnou život. Chtěl bych, aby se to zlepšilo, až odejdu. Doufám, že myslel vážně to, co řekl, protože nechci, aby život obětoval kvůli Suyolakovi.</p>

<p>„Když tě léčil, chytil od tebe nakrknutost?“ Robin se zamračil na Kala. Jeho hlasivky už byly zase v pořádku. Projel si rukou vlasy a druhou si zkontroloval rozkrok. Když se ujistil, že je v bezvadné pukovské kondici, úlevně vydechl. Obrátil jsem oči v sloup. Pukové. Skoro by jednoho přiměli změnit názor na všechny organizace bojující proti kastraci.</p>

<p>„Napůl člověk, napůl stvůra, dokonalej a jedinečnej přístup,“ odpověděl mu Kal rozverně. Vážně přistupuje ke všemu dost negativně, ale asi za to nemůže. Já mám své problémy, ale nejsem si jistý, jestli bych je vyměnil za jeho. Ačkoli ta jeho přítelkyně… ať je z Klanu, nebo ne, to je teda kus. Bílá srst − pro tu jsem měl vždycky slabost. Připomíná mi sníh, závodění pod měsícem a hvězdami a sex v chladu pod borovicí ověšenou rampouchy. Rafferty není jediný, kdo si to s někým potřebuje rozdat.</p>

<p>„Umírám hlady. A když mám hlad, jsem si jistej, že Dalila ho má taky,“ pokračoval Kal a prohledával mi u toho počítač, jestli tam najde hry. Nastražil jsem uši. Dalila, to zní dobře; mluvte ještě o ní. „Já počkám. Dalila by taky mohla, ale pochybuju, že to udělá.“</p>

<p>Vlčice s choutkami, to se mi líbí. Samozřejmě že teď by vypadala dobře jakákoli vlčice, které by bilo srdce. Je to už hodně, <emphasis>hodně</emphasis> dávno.</p>

<p>„Od toho jsou drive-iny a fastfoody s mizernou kvalitou, a to nezmiňuju, co je zjevně náplní tvého života. Zastavím v Omaze,“ řekl Niko a nevypadalo to, že by ho rozrušovalo, že jeho bratr co nevidět umře hlady. „Zdálo se…“</p>

<p>Kal ho přerušil: „Byl jsem nemocnej. Nikdy nebejvám nemocnej. Mohl jsem umřít. Potřebuju doplnit energii. Aspoň…“</p>

<p>Teď ho zase přerušil Niko. Hodil mu přes rameno krabičku Twinkies[14] a zasáhl Kala přímo do hrudi. Dobrá trefa − přímo k věci. Niko je muž nemnoha slov a létajících sladkých dobrot. To mám na lidech rád. „Tady máš,“ vyštěkl ostře. „Spokojený? Proměň celé své tělo v hromadu houbovitého těsta a krému. Můžu teď pokračovat?“</p>

<p>Kal náhle vypadal dost zkroušeně − mnohem víc, než kdyby bratra jen obyčejně rozčílil. Řekl Nikovi něco, co ho dost zasáhlo. Nevím, co to bylo, ale musel se cítit dost mizerně, protože nechal Twinkies upadnout na podlahu, což je podle mě zločin. Miluju Twinkies. „Jo, promiň. Choval jsem se jako zasranej idiot − jako vždycky. Už poslouchám,“ odpověděl tiše.</p>

<p>Dobře, může mu to být líto, ale nemusí se kvůli tomu chovat pitomě. On možná žádnou Twinkie nechce, ale já ano. Než jsem však stačil otočit hlavu a na prostest zakňourat, Niko si povzdechl a pach úzkostných obav se změnil v obyčejné naštvání. „Sněz si svoje Twinkies. Pravděpodobně potřebuješ doplnit energii.“ Díval se do zadního zrcátka a čekal, až si Kal rozbalí první kousek. Ten jsem mu okamžitě vytrhl z ruky, aniž bych vyrušil Raffertyho klidný spánek. Kal na mě zamračeně zíral, což jsem zcela ignoroval a oddával se krémovému potěšení. Kal si rozbalil další. Teprve potom Niko pokračoval: „Včera v noci znovu volala doktorka Jonesová. Profesor Daniel Kirkland ze Seattlu podle přátel z fakulty u své ženy nebyl několik dní, což není jen neobvyklé. Pro ně to je přímo neuvěřitelné. Jsou si velice blízcí. Nikdy se nevzdal naděje a od té doby, co upadla do kómatu, od ní neodešel. Říkali, že dokonce jednou rukou píše na počítači a druhou ji drží.“ Na tom počítači nejspíš prováděl výzkum a našel nejpravděpodobnější místo pobytu Abeliina klanu… a Suyolaka. „Existuje tedy velká šance, že to je náš muž a řidič v jedné osobě. Na krádež si sice najal lidi, ale se samotnou dodávkou nedůvěřoval nikomu jinému než sobě.“</p>

<p>„A ti jeho chlapi zabili Abeliiny muže, aniž by se nad tím zamysleli. Teď táhne Suyolaka zpátky domů. Láska vás přiměje dělat opravdový hovadiny.“ Kal zavrtěl hlavou a vypadalo to, jako by chtěl říct ještě něco, ale neřekl. Nemusel. Měl jsem dojem, že každý v tomhle autě, tedy kromě mrtvé kočky, ví, že měl pravdu víc, než bychom si byli ochotni připustit.</p>

<p>Niko si odkašlal a zeptal se: „Zdálo se někomu z vás včera o Suyolakovi?“</p>

<p>Kal zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, moc jsem toho nenaspal. Pořád čekám, abych se s někým z vás podělil o tu nevýslovnou radost.“</p>

<p>To má pravdu, pomyslel jsem si. Byl sice cítit jako Ólfi, ale pod vůní mýdla z ranní sprchy byl cítit i Dalilou. Ani Vtipálek nevypadal zrovna šťastně. Zamumlal: „Měl jsem sen nebo dva, ale ani jeden o Suyolakovi, a naneštěstí pro mě to byly jen sny.“</p>

<p>„Ano, a chudák pokojská, která po tobě bude muset měnit prostěradla,“ řekl mu na to Nik. „Takže nikomu se o něm nezdálo?“</p>

<p>„Není třeba spát, abyste mohli snít. Život samotný je jen sen, mí bratři,“ promluvila noční můra.</p>

<p>Rafferty se okamžitě s trhnutím probudil. Já zavrčel a začal štěkat a od pusy mi lítala pěna. Nemohl jsem si pomoct, i když jsem věděl, že tam doopravdy není. Nebyl cítit, nebyl skutečný. Suyolak − noční můra, o níž Niko s Kalem mluvili. Ve skutečnosti neseděl se zkříženýma nohama na kapotě jedoucího auta. Kostra potažená kůží, oči bledé jako měsíc a zcuchaná masa zaprášených slepených vlasů, jež ve větru vlály přes přední sklo. Nebyl nic z toho, i když jsem ho viděl na vlastní oči. Vedle něj vypadala mrtvá kočka tak normálně jako jablkovo-veverkový koláč od naší babičky Amelie, který jsme jako štěňata měli tak rádi.</p>

<p>Když se léčitel ukazuje ve snech, je to jedna věc. Ale něco jiného je, když se ukazuje jako hromadná halucinace těch, kdo jsou při vědomí. Na to je potřeba moc, o níž bych raději nepřemýšlel. Vzpomněl jsem si, jak jsem myslel na to, že je Rafferty nejlepší ve svém světě, a Suyolak zase ve svém. Co když je Suyolak nejlepší… a tečka? Co potom?</p>

<p>„Nestřílej, Kale,“ řekl Niko. „On tam ve skutečnosti není.“</p>

<p>„Jo, já vím.“ Jenže já viděl, že prst, jímž Kal obvykle mačká spoušť, drží krok s jeho mozkem se stejnými obtížemi jako moje chňapající čelisti s tím mým. „Nebylo by lepší se ujistit?“</p>

<p>„Nechci si kvůli nějaké mluvící nemoci kupovat nové přední sklo.“ Niko jel dál. Ano, tenhle člověk se nenechal vyvést z míry tím, že na jeho starožitném autě sedí Mor světa, a dál si to po Lincolnově svištěl stovkou. Je statečný. Jeho koule sice nejsou chlupaté, ale rozhodně je má, to se mu musí nechat. Byl by to dobrý Vlk.</p>

<p>„Ano, právě to jsi, Suyolaku, nemoc. Nejsi člověk a nikdy jsi nebyl. Narodil ses jako živoucí nemoc a na všechny nemoci existuje lék,“ pokračoval Niko.</p>

<p>Popraskané a seschlé rty se roztáhly v úsměvu. „Myslíš, že ten lék jsi ty, Vajáši? Nebo to psisko za tebou? Myslíš, že se mi může rovnat? Copak se čokl může postavit muži, jenž zahubil celý kontinent? Samotné černé smrti?“ Úsměv se ještě roztáhl. „Je to šakal dobrý jen k tomu, aby se nakrmil na mrtvých, kteří po mně zůstanou.“</p>

<p>Vyrazil jsem, abych po něm skočil. O mém bratranci takhle nikdo mluvit nebude − nikdo. Ucítil jsem na sobě ruce − Kal a Raff mě zadrželi. Suyolak pozvedl pařáty a zchřadlé prsty zdánlivě sevřel na lemu předního skla. Jeho bezbarvé oči mrtvě zíraly do mých. „Jen se na sebe podívej, statečný pejsku. Podívej, co ti udělal,“ řekl s rostoucím údivem. „Možná jsem se mýlil.“ Obrátil oči k Raffertymu. „Možná mě pobavíš. Já zabíjím, ale ty jsi mu sebral mysl. Co je horší? Co je víc vzrušující?“ Jazyk bledý jako kost se dotkl horního rtu. „Příchuť toho, že jsi mu nechal život, ale vzal mu půlku duše… dobrá práce, můj vlčí bratře. Nakonec jsme opravdu stejní.“</p>

<p>A pak zmizel. Ten parchant byl pryč.</p>

<p>Sedl jsem si zpátky. Ještě pořád jsem cenil zuby jak na Suyolaka, tak na Nika s Kalem − za to, že nás do toho zatáhli. Že do toho zatáhli Raffertyho. Pak jsem se oklepal, až srst létala kolem dokola, otočil jsem se a strčil nos přímo bratranci do ucha. Byl úplně ztuhlý. Věděl jsem, že je to kvůli obvinění, ne z pohledu na odporně vysušeného Suyolaka. Zasáhl bratrance přesně do rány, jež hnisá už pět let. Ublížil mu, jak by to nikdo jiný nedokázal. A já byl jediný, kdo mu teď mohl pomoct. Silně jsem vydechl a poslal mu do ucha studenou spršku. Trhl sebou, vrátil se do naší reality a odtáhl se od mého čumáku. Zamračil se a potom s povzdechem řekl. „Jo, já vím.“</p>

<p>Není to tvá chyba. Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl; to nejlepší, co jen může živý léčitel dokázat. Řekl jsem to beze slov a doufal jsem, že mě slyšel, že to ze mě vycítil a pochopil to. Je to pravda, a i kdyby nebyla, stejně bych řekl totéž.</p>

<p>Od toho je rodina.9Kal</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Takové věci byste neměli vídat za denního světla. Asi byste mysleli, že bude lepší… pozorovat, jak žlutý pokroucený nehet škrábe po předním skle… ve slunečním svitu. Neměla by to být taková hrůza, takový rampouch zabodnutý do srdce. Ale bylo to děsivé. Ve dne to bylo ještě horší, protože na denním světle vypadal zvráceněji než ve tmě. Takhle se to totiž nedalo popřít… on se nedal popřít. Nešlo říct, že noční můra je jen… noční můra. V našem životě vás vzdorování může zabít, ale několik vteřin vzdorování v pravý čas vás může udržet při smyslech. Je to stejné jako se solí… špetka vylepší mdlou chuť jídla, ale spousta vám zvedne krevní tlak, způsobí infarkt a bum, je po vás. Vzdorování a sůl na povrchu nejsou úplně špatné, ale nakonec se obojí může rovnat smrti; kdo ví?</p>

<p>Ještě štěstí, že s sebou máme léčitele.</p>

<p>I když podle upřeného pohledu, jenž mi ze strany propaloval díru do tváře, bych soudil, že ne každý je tak rád, že ho máme s sebou. Když Suyolak zmizel, vrátil jsem se k prohrabávání obsahu notebooku. Nezačali jsme o tom diskutovat − proč taky? Je si vědom toho, že po něm jdeme − to už jsme věděli předtím. Chce nás zabít − ani to není novinka. Rafferty na něj neudělal velký dojem. Suyolak je egomaniakální genocidní zabiják; i kdyby na něj Raff dojem udělal, stejně by to nedal najevo. To egomaniakální genocidní zabijáci nedělají, protože kdyby to dělali, znamenalo by to, že jsou rozumní a skromní. Jenže takových je zatraceně málo.</p>

<p>Takže žádná diskuze nebyla potřeba. Niko jel dál. Illinois jsme nechali za sebou a Lincolnova se stáčela na jih do Omahy v Nebrasce. Vygooglovali jsme, že se tam objevilo pět mrtvých − zemřeli na totéž, co jsem měl já: virový zápal plic. Už jsem si to pomyslel jednou a asi se opakuju, ale sakra, pokud tohle všechno dělá zavřený v rakvi, co se kruci bude dít, až se z té rakve dostane? Byly to marné, jedovaté myšlenky a já je radši zahnal, než bych se z nich zbláznil. Kromě toho něco mi pomáhalo odvést od nich pozornost.</p>

<p>Musel jsem se přemáhat, abych nezvedl ruku a nesáhl si na obličej, jestli se mi nezačal z jedné strany pod tím kyselinovým pohledem rozpouštět. Nakonec jsem to nevydržel. Otočil jsem se a pohlédl do žlutých očí, které na mě svítily jako dvě radioaktivní slunce a vyzařovaly absolutní nukleární namíchnutost − což bylo u Chňapala dost neobvyklé. Je to nejveselejší vlk, na jakého jsem kdy narazil. Lassie by mu nesahala po kotníky. Veselý, přívětivý, a vsadil bych se, že jako kluk − no, možná spíš jako štěně − byl skaut. Ale chápal jsem, že současná situace mu změnila náladu. „Podívej, je mi to líto, jasný? Kdyby to byl můj bratranec, byl bych taky zatraceně nasranej, že ho do tohohle někdo zatáhl.“ Rafferty už zase spal. Řídil celou noc, vyléčil mě a zničil miliony hypersmrtících zmutovaných virů poletujících na parkovišti a v kanceláři. To byla teda věc − taková rudá exploze − ale taky ho to muselo zatraceně vyčerpat, i když má vlčí výdrž.</p>

<p>Všiml jsem si, že pod tím vším vypadá jinak, než když jsem ho před lety viděl naposledy. Má vrásky, které nejsou způsobené jen únavou − trvalé vrásky způsobené lety neustálého zklamání. To poslední, co Rafferty a Chňapal potřebovali, bylo, abychom jim ještě víc podělali už tak dost podělaný život. To, že jsme neměli jinou možnost, to nevylepšilo. „Je mi líto,“ opakoval jsem. „Ale tenhle parchant Suyolak chce dostat celej zatracenej svět. Upřímně, většina je mi ukradená, protože to vypadá, že já jsem ukradenej jí, ale existuje několik lidí, na kterejch mi záleží. I kdybychom vám nezavolali, i kdyby to Rafferty Nikovi kvůli tomu divnýmu pocitu nezvedl, jakmile se Suyolak dostal ven, nakonec by to byl i váš problém. Pár stovek tisíc mrtvejch lidí by Raffertyho přimělo se za Suyolakem dřív nebo později vydat. Vím, že se soustředí jen na jedno, ale někdy prostě musíš udělat, co je třeba.“</p>

<p>Tmavě hnědý ret, který byl ohrnutý, aby ukázal Chňapalovo jídelní náčiní, se nejdřív ani nepohnul, ale po několika vteřinách pomalu klesl. Oči však nebyly o nic přátelštější. Odvrátil je, aby našel tužku, která spadla někam na podlahu. Když ji zvedl, natáhl se s ní k notebooku, zapnul okno s Wordem a pod slova UŽ ŽÁDNY LOV napsal ZAPLATIT.</p>

<p>Měl pravdu. My za tohle dostaneme padesát tisíc. Nebylo fér očekávat, že dají život v sázku jen tak pro nic za nic. Robin si od nás peníze nikdy nebere, protože má víc, než my za život kdy uvidíme… jenže Rafferty s Chňapalem nejsou ani z klanu, ani nesmrtelní šejdíři. Musí si na živobytí vydělat, nebo to aspoň dřív dělali. Viděl jsem starý domek, v němž žijí. Peníze by se jim určitě hodily, obzvlášť aby mohli dál hledat léčbu. „Jo, to chápu. Co takhle půlku? Dvacet pět tisíc? Teda za předpokladu, že budete chtít peníze, kterejch se jedovatýma rukama dotkla Abelie-Roo. Počítám, že je nejspíš posypala arzenikem, ta mrcha.“</p>

<p>Vlk pokrčil rameny tak jemně, že ani nepohnul bratrancem, který už o něj byl opět opřený. Jako by chtěl říct, že peníze jsou peníze, což je pravda. Všech peněz se v nějakém stádiu dotkly krvavé ruce − tak to na světě chodí. Vypnul caps lock, protože si byl jistý, že upoutal mou pozornost, a psal dál. <emphasis>Polovinu, a ještě něco navíc. Chci opravdovou platbu. Ne jen papírky, ne jen částečnou platbu, řvoune. Opravdovou platbu</emphasis>.</p>

<p>A já si myslel, že Suyolak je zvláštní. Teď tady vyjednávám s vlkem, který píše dvakrát rychleji než já a nemusí používat kontrolu pravopisu. Kdyby Lassie měla notebook, Tommy by ve studni strávil polovinu času. „No tak jo,“ řekl jsem váhavě. „Co chceš?“</p>

<p>Ťukťukťukťukťuk. Když skončil, mohla být obrazovka docela dobře kusem jeho duše vyobrazeným v pixelech. Respektoval jsem to a četl potichu. Tak tohle chtěl. <emphasis>Postarejte se o něj</emphasis>. Podíval jsem se na vlka a viděl jsem opravdové emoce, syrové a zoufalé, v očích, jež už dlouho nebyly lidské. Odvrátil jsem zrak zpátky k počítači. Kus duše v pixelech byl lepší než zubožený a rozedraný zbytek, který seděl několik centimetrů ode mě. Četl jsem dál. <emphasis>Až budu pryč, postarejte se o něj. Vezměte ho do rodiny. Udělejte z něj svého bratrance, bratra. Vrátil tě Nikovi zpátky. Vrátil tvému bratrovi rodinu. Udělejte totéž pro Raffertyho. Bez rodiny není život. Dejte mu život</emphasis>.</p>

<p>Chtěl toho hodně, ale měl pravdu. Bez Raffertyho bych tam neseděl. Zachránil mě už dvakrát. Niko by neměl bratra a já bych zemřel nejmíň dvěma zatraceně nepříjemnými druhy smrti. Dlužíme mu to, a i kdyby ne, vím, co to je zvažovat žití bez jediné rodiny, kterou máte. Takovou existenci si nezaslouží nikdo, a rozhodně ne chlap, který zachránil mě a teď se chystá zkusit zachránit svět.</p>

<p>„Dobře,“ řekl jsem rozmrzelý ponurými vzpomínkami a mizérií uvažování „co kdyby“. „Hele, proč ne? V Hollywoodu jsou adopce děsně populární. A aspoň už umí chodit na nočník.“ Robin začal vpředu otevírat pusu, ale Niko ho pevnou rukou zarazil. Jemu nejspíš došlo, co jsem právě slíbil, a Robinovi by to došlo taky, kdyby jeho pusa nebyla vždycky o půl vteřiny rychlejší než mozek.</p>

<p>Chňapal sklonil hlavu na znamení, že slib přijímá. Měl jsem u toho zase chytrácké řeči, ale nemůžu si pomoct, já takhle mluvím pořád. Slib jsem však myslel vážně a on to věděl. Už mě zase upřeně pozoroval žlutýma očima, aby se ujistil. Tentokrát se mu ale podařilo ukrýt svou duši.</p>

<p>Dodal jsem: „Ale on najde lék. Rafferty je nejtvrdohlavější parchant, jakého znám, teda kromě Nika.“ Znovu přikývl chlupatou hlavou a obrátil oči v sloup, jako by chtěl říct: „Jasně, to se ví.“ Pak zamrkal, nakrčil čenich a dopsal P. S.:</p>

<p><emphasis>Mimochodem, nemohl by sis pořídit nějakou kolínskou nebo osvěžovač vzduchu? Promiň, Kale, ale mě to zabíjí</emphasis>. Ostýchavě se na mě zazubil a pak dopsal: <emphasis>Odečti si to z těch pětadvaceti tisíc. To bude fér</emphasis>.</p>

<p>„Můj pach? Ty si stěžuješ na to, jak jsem cítit?“ S bouchnutím jsem zaklapl notebook. „Ty jeden parchante. Stěžuju si já na chlupy? Ještě sto kilometrů a začnu se dusit kuličkama chlupů. A stěžoval jsem si, když jsi mi sežral půlku Twinkies?“ Vlastně jsem si stěžoval, ale byly to <emphasis>moje</emphasis> Twinkies. „A promluvíme si taky o Dalile. Není to moje přítelkyně, ale děláme to spolu, a žádám tě snad, abys jí trochu ztížil to, jak po tobě jede? Sakra, nežádám.“ Ani by to nemělo cenu. Dalila si dělá, co chce, ale do háje, byl jsem namíchnutej. Svoje pocity nikdy neskrývám, obzvlášť ne tenhle.</p>

<p>„Nikdy bych si nemyslel, že bych raději hovořil o oživlých mrtvolách šířících nákazu, než dál poslouchal tuhle konverzaci,“ zasténal Robin z předního sedadla. Pak sáhl do kapsy plátěného sportovního saka (ano, na výlet byl oblečený skvěle) a vytáhl tenký váleček srolované látky. Rozvázal jej a jedním rychlým pohybem jej dal dozadu přes zadní část předního sedadla jako profesionální nájemný vrah z bondovky. Bylo tam asi deset malých lahviček. „Vyber si svůj jed. Nahoře je Aqua z Bulharska, uprostřed Bijan a několik dalších, které jsou pro tebe až příliš dobré, a úplně dole je neutralizátor, který blokuje všechny pachy pro každý nos včetně vlkodlačích. Prodávám to Dalile po litrech, aby svoje doupě udržela bez tvého pachu a utajila tě před Klanem. Tedy aspoň donedávna.“</p>

<p>„Zapomeň na to,“ vyštěkl jsem. „Ať si tady Einstein trhne nohou. Doufám, že si ólfí pach pořádně užije a vyděsí ho to k smrti. Doufám…“</p>

<p>Niko natáhl ruku dozadu, vzal poslední lahvičku a pořádně mě postříkal, aniž by odvrátil pohled od silnice. Chňapal se na mě s vesele vyplazeným jazykem usmál, zatímco mně po nose stékala kapka tekutiny, na chvilku se zastavila na špičce nosu a pak zamířila dolů. Pobavený vlk začal něco hledat na sedačce, až nakonec zpod zadku vytáhl moje triko a nabídl mi ho.</p>

<p>Vzhledem k tomu, že mi nabízel moje triko pokryté srstí z jeho zadku, zavrčel jsem na něj stejně jako předtím on na mě. „Jo, otřu si tím obličej.“</p>

<p>Zazubil se a hodil triko do větru. Zatřepetalo se nad námi a zmizelo. To, že jsem ho nechtěl teď, neznamenalo, že jsem ho nechtěl už vůbec. Mohl jsem ho vyprat. „To ti taky strhnu z tvejch pětadvaceti tisíc,“ procedil jsem mezi zuby. „Bude tě to stát nejmíň tři…“ přivřel jsem oči a opravil se: „…no dobře, dvě plechovky psího žrádla, troubo.“ Nezdálo se, že by ho moje ztráta nějak rozrušovala. Zvedl čenich do větru, užíval si jízdu a mě úplně ignoroval. Už to zase byl Chňapal. O obchod se postaral a teď žil přítomným okamžikem, což znamenalo létat ve větru − to je nebeský zážitek pro každé zvíře spřízněné se psem.</p>

<p>Než jsme dojeli do Omahy, přemohla mě nuda, která za jistých okolností může být příčinou odpuštění a zapomnění. Notebook byl už zase otevřený a já hrál s Chňapalem oběšence[15]. Nebylo to příliš vzrušující, zvlášť proto, že Chňapal pokaždé vyhrál. Začínalo to vypadat jako určitý trend − s čupakabrou jsem prohrával v kartách a teď jsem zase prohrával oběšence s vlkem. A co je vůbec sakra <emphasis>Paphiopedilum bellatulum?</emphasis> Ohrožený druh orchideje, jak mě informoval Niko. „Co to s tebou sakra je?“ zeptal jsem se vlka. „Tohle ses naučil na vejšce? A co pití piva? Co divoký večírky s holkama? Co výlety?“ zarazil jsem se. „Aha. Na jednom právě jsme. Dokážu si představit, proč jsi je vypustil.“</p>

<p>„Jarní prázdniny,“ zívl Rafferty a protáhl se. „Jarní prázdniny bejvaly dobrý, až na to, že tenhle trouba vždycky sbalil všechny holky.“ Chňapal už se zase zubil, což jsem bral jako samolibý souhlas.</p>

<p>„Když už mluvíme o ženách,“ začal Niko a mírně se pootočil, aby po mně hodil přísným pohledem. „Kale?“</p>

<p>Měl pravdu. Chňapal a Rafferty v tom jedou s námi. Měli by znát všechna nebezpečí, ne jen to, které hrozí od Suyolaka. Uklidil jsem jim počítač do tašky a položil si ruce na kolena. „Jde o Dalilu,“ začal jsem klidně. „Pokusí se mě zabít. Myslím. Kruci, nevím to jistě. Možná ne. Ale Klan se dozvěděl o ní a o mně. Mám to z důvěryhodnýho zdroje − tak důvěryhodnýho, jak to může zařídit jen nůž a sekera. Bude s tím muset něco udělat.“</p>

<p>„Dělá mi starosti, že nevíme přesně, co by to mohlo být,“ dodal bratr a na exitu sjel ze státovky, abychom zahájili výpravu za jídlem. „S Klanem má omezené možnosti. Předpokládáme, že jí nabídli, aby si vybrala, jestli ji popraví její alfa, nebo smečka s alfou dohromady. Vůbec bych ji nepodceňoval. Nejspíš by se do ní museli pustit všichni. Další možnost − a předpokládám, že tu si vybrala − bude nejspíš zabít Kala. Navíc vědí, že byl zapletený v zabití klanového alfy Kerbera. Vzhledem k tomu, že jsou to nemorální kriminálníci, nepovažují ho za hodného života, ani kdyby se do toho nezapletl.“ Tím Niko zdvořile říkal, že mě považují za nepřirozenou zrůdu, a kdyby ode mě New York očistili, bylo by to mnohem lepší místo ke spaní, jídlu a zvedání nohy u patníků.</p>

<p>„Náš dobrý přítel Kaliban byl toho názoru, že bude zábavné přizvat Dalilu na tento výlet,“ prohlásil Robin, „abychom si mohli zahrát hru: Vyjebá dneska někdo s Kalem, nebo s ním dneska někdo <emphasis>vyjebá?</emphasis> To druhé by samozřejmě znamenalo, že Dalila sežere jeho játra s koňskými boby a dobrým chianti. Já osobně koňské boby nemám rád; připadají mi trochu moc pikantní. Rád mám klidný žaludek, když se chystám zabíjet, provozovat sex nebo obojí najednou. To poslední,“ řekl a ukázal přitom na mě, „je má sázka na to, jak se tě Dalila pokusí vyřídit. Rozpoznám vlastní druh. Je to stvoření s velmi specifickými choutkami.“</p>

<p>„Většinou jsi moc lenivej a nezabíjíš, pokud se tomu můžeš vyhnout,“ odpověděl jsem. Viděl jsem v tom způsob, jak na chvilku uniknout této konverzaci, ale byla to pravda. Robin jednou udělal něco podobného, o čem teď mluvil, aby zachránil holku, kterou jsem znal − a miloval. Zabil sukubu, a pokud uvážíme, že sukuby jsou predátoři, kteří vraždí při sexu, pak myslím, že to musel udělat přímo uprostřed aktu. Ale neptal jsem se ho a on mi to neřekl. Udělal to pro mě a pro tu holku. Nebylo k tomu co dodat.</p>

<p>Robin je skvělý bojovník, který měl tisíce let, možná stovky tisíc let na to, aby se zdokonalil, ale teď už bitvy moc nevyhledává. Je spokojený s pohodlným životem, který vede, kromě okamžiků, kdy se nám jeho schopnosti můžou hodit. Jako třeba teď. Vytáhli jsme ho s Nikem z důchodu, a i když je náš kamarád − protože byl dost osamělý, zoufale se s námi toužil spřátelit − pořád si nejsem jistý, že jsme mu tím prospěli.</p>

<p>„Za ta léta jsem se zklidnil,“ odpověděl Robin. „A neexistuje nikdo, kdo by si nezasloužil to, co jsem mu dal. Alespoň jsem si to v danou chvíli vždycky myslel.“ Jeho bezstarostně blazeovaný úsměv mi připomněl jiného puka, který nás kdysi všechny málem zabil. Při pomyšlení na něj jsem byl zatraceně rád, že je Robin náš kamarád, a že navíc tak bojoval, aby se jím mohl stát. „Zklidněný“ je fajn. Nicméně ani tak nemám rád jeho kočku.</p>

<p>„To je jedno.“ Zmačkal jsem prázdný obal od Twinkies a hodil jej po něm. „Dalila se mě prostě nejspíš pokusí zabít, ale chtěl jsem jí dát na vybranou.“ Kvůli tomu ještě nejsem měkkej. Jsem chlap, který za život dostal spoustu šancí, i když jsem dělal špatné věci… Mohl bych za ně vinit stvoření, jež mě posedlo, nebo bych za ně mohl vinit geny, které neměly nikdy existovat, a už vůbec ne kombinovat se s těmi lidskými. Ale je úplně jedno, kdo nebo co stálo za mými činy. Záleží jen na tom, že jsem dostal šanci dokázat, že jsem lepší. Byl bych zatracený pokrytec, kdybych Dalile stejnou šanci odepřel.</p>

<p>„Velice vznešené. Plné otevřenosti a pochopení. Pěkně to smrdí hovadinama.“ Robin neumí číst myšlenky, ale ani nemusel. Tohle je jeho pole působnosti. „Je v tom sex, Hughu Hefhere. Obcování, koitus, sexuální styk… a obzvlášť jde o způsob, jakým to vlci dělají, ale rozhodně v tom není filantropie.“</p>

<p>„Jako bych se vůbec dokázal přiblížit k úrovni nadrženosti, jaký jsi během života dosáhl ty,“ zasupěl jsem. „Překvapuje mě, že vůbec ještě máš péro, že není obroušený na uzoučký párátko.“</p>

<p>„Jestli to takhle bude celou cestu, seženu si jiný auto.“ Rafferty si promnul oči a zívl. „Tak proto medituješ, Niko? Abys je neroztrhal na malinký kousky, který už nikdo nedá dohromady? Ne že bych se obtěžoval to zkoušet, aniž by mi za to někdo pořádně zaplatil.“</p>

<p>„Řekněme, že to pomáhá. Částečně. Pátrám po dalších filozofických směrech.“ Niko zaparkoval u první restaurace, kterou jsme zahlédli. Hospoda pro řidiče kamionů. „Měli bychom se najíst za jízdy. Kromě zápalu plic v Omaze se neobjevily žádné další neobvyklé výskyty nemocí. Suyolak může být daleko před námi, nebo mohl úplně sjet z Lincolnovy.“</p>

<p>„Ne. Je před námi a ne daleko. Vysává energii z řidiče a snaží se zesílit, aby úplně rozbil pečetě. Proto je doháníme, i když měli náskok.“ Rafferty se ani nepohnul, aby vystoupil z auta. „Mám stopu toho parchanta. Cítím ho. Sakra, cítím ho i na jazyku… je to jako odpornej sladkokyselej puch mršiny. Neexistuje místo, kde by mě mohl setřást. Ani náhodou.“</p>

<p>„Jsi si jistý?“ Niko si sundal sluneční brýle a zastrčil je do bundy, kde se skrývala spousta věcí mnohem víc smrtících než brýle.</p>

<p>„Je jako já. Je šílenej a nemocnej jako blázinec plnej sociopatů, ale i tak je jako já.“ Rafferty si vytáhl sluneční brýle a pohodlně se roztáhl na sedačce. „Přineste nám čtyři speciality. Počkáme tu na cikány a Dalilu.“ Chňapal zastříhal ušima jako vždycky při zmínce o Dalile. Fakt, že se mě možná pokusí zabít, ho zřejmě nijak nerozrušoval. Nechal jsem to být. To, že nemohl jít ani do restaurace, bylo další připomínkou toho, že je teď jiný. Jen ať po ní touží. Dalila za to stojí, a nakonec, ať se mě pokusí zabít, nebo ne, je stejného druhu jako <emphasis>on</emphasis>.</p>

<p>Vlci jsou vlci, a to se nezmění, i když se příležitostně stýká se mnou.</p>

<p>„Čtyři speciality,“ potvrdil jsem. „I to jde z vašeho podílu, Chewbacco.“ Štěknul, jako by chtěl říct: „Jo, to už jsem slyšel,“ a zadíval se na vjezd na parkoviště, aby vyhlížel Dalilu.</p>

<p>Rafferty s ním zůstal v autě s výmluvou, že počká na cikánskou výpravu, ale všichni jsme dobře znali pravý důvod − Chňapal, který sice zatím ještě neměl jedno ze svých zatmění, ale byla to jen otázka času. Robin si jako obvykle stěžoval na mizernou kvalitu jídla, které nás čekalo. „Toužím po mayském jídle. Kdybychom byli někde blízko civilizace, třeba v New Yorku, možná bychom něco takového sehnali.“ Pak se rozhlédl kolem sebe a pečlivě zaznamenal bolestný nedostatek toho, co považuje za civilizaci. „Ale obávám se, že pokud nevyřízneme ještě bijící srdce nepříteli z těla a neopečeme je na motoru Nikova auta, asi z toho nic nebude.“</p>

<p>Niko si tiskl kořen nosu. Vylovil jsem z bundy malou lahvičku tylenolu a strčil mu ji do kapsy. Je velice tvrdohlavý, co se týče prášků − tělo je chrám a tak podobně − ale měli jsme za sebou dost dlouhou jízdu. Výjimku můžete udělat vždycky.</p>

<p>Nebylo tam zrovna plno. Na pumpě postávalo několik řidičů kamionů a měli tam pár pohlednic, nafukovacích balonků a smažené nebo sušené maso − podle toho, jak to máte rádi. Teprve v hospodě se však mělo ukázat, jak to má rád Robin. Posadili jsme se k baru, abychom si objednali, když vtom puk zasténal: „Pokušení, tvé jméno je roznášečka mizerného mletého masa.“</p>

<p>Byla to rusalka. Rusalku jsem předtím viděl jen jednou, ale v přitažlivosti sukuby zdaleka předčí. Sluníčkově zářivé vlasy s jedním bledě zeleným pramenem − stejné barvy jako její oči, které neměly panenky. Ne že by si toho nějaký člověk všiml. Toho, že mu vrátila o patnáct centů míň, by zaznamenal a zíral by jí u toho na nádherná prsa − to bylo vážně něco − ale že v Omaze, zemi, kde není žádná voda, žije ruské vodní stvoření… to by mu uniklo.</p>

<p>„<emphasis>Zdrastvujtě, solničko mojo</emphasis>,“ řekl Robin. Zelené oči se setkaly se zelenýma očima a jeho úsměv se začal rozšiřovat jako úsměv vlka, když spatřil babičku v její nejlepší noční košili.</p>

<p>„Marníš čas, fešáku,“ odpověděla mu se středozápadním přízvukem, který prozrazoval, že Rusko nikdy neviděla, natož aby v tamních řekách a jezerech topila zbloudilé poutníky.</p>

<p>„Z domoviny pochází babička. Já se narodila ve staré dobré Omaze. Ale dost zdvořilostí. Řekni… co přesně ti můžu nabídnout?“ Naklonila se přes bar a její prsa se naklonila s ní. Ruština na ni možná dojem neudělala, ale Robin ano. Její úsměv vypadal stejně hladově jako jeho. Já s Nikem jako bychom vůbec neexistovali.</p>

<p>„Myslím, že to bude narážka pro nás.“ Niko mě vzal za paži a odtáhl na parkoviště dřív, než jsem stačil zoufale sáhnout po klice toalet, kam jsem nutně potřeboval.</p>

<p>„Co je sakra?“ protestoval jsem. „Umírám hlady a na rozdíl od tebe nedokážu obsah svýho měchýře meditací přeměnit na kladný karmický body.“</p>

<p>„Nech ho, ať se rozhodně sám, a pak ti pořídíme cokoliv smaženého, co dokážeš spořádat, aniž bys přerušil tok svých neustálých stížností.“ Založil si ruce na hrudi. Stál na obrubníku jako socha a zíral k západu. Vpřed, vozy! Já se opřel o stěnu vedle skleněných dveří. Ukázalo se, že to nebylo zrovna moudré rozhodnutí. „A kdybys nezvládl obojí najednou, praštím tě do zad, aby ses neudusil,“ pokračoval Niko.</p>

<p>Nechat Robina, aby si vybral? Nehodlám čekat, až se puk rozhodne mezi monogamií a sexy rusalkou, která by ho v záchvěvu nostalgie po domovině mohla zkusit utopit ve dřezu nebo v záchodě. Můj žaludek ani měchýř tolik času nemají. Na druhou stranu, mluvíme tady o Vtipálkovi. Myslí sice pérem, ale ta věc musí mít ve svém oboru nejmíň dvě stě doktorátů. Jestli se má rozmyslet, nebude to…</p>

<p>Dveře se rozletěly a já měl co dělat, abych je zarazil a nepraštily mě do nosu. Puk z nich vyběhl dřív, než jsem stačil dokončit myšlenku. „Není můj typ. Objednejte mi to, co je v jejich menu nejmíň urážlivé,“ vyštěkl Robin a zamířil pryč. Není to jeho typ? Jeho typ jsou všichni a všechno.</p>

<p>„Monogamie,“ řekl Niko s jemným náznakem překvapení v hlase. Niko nezní nikdy překvapeně. „On o tom vážně uvažuje.“</p>

<p>Já byl víc než překvapený. Byl jsem z toho celý pryč a kromě toho mě málem rozmáčkly dveře. Sáhl jsem si na nos, abych se ujistil, že není rozdrcený. „Ty vole!“ podivil jsem se a odstrčil dveře. „Vtipálek… Robin… jen jedna osoba… monogamie?“ Aby v jeho životě byla pouze jedna osoba? Zřídkakdy píchá s jedinou osobou v <emphasis>jediném </emphasis><emphasis>okamžiku</emphasis>. Střídá matrace, jako jiný střídá kapesníky. „Dokonce i dočasná monogamie? Myslím, že mi právě explodoval mozek.“</p>

<p>„O tom pochybuju. Myslím, že na to bys potřeboval aspoň dvě mozkové buňky, aby se o sebe mohly třít a vzplát.“ Nik do mě jemně strčil. „A ať se přikloní k čemukoli, je to jeho volba, ne naše. Neměli bychom ho do ničeho tlačit. Teď jídlo a toaleta. Běž.“</p>

<p>Když jsem se vrátil k autu s asi osmi nebo devíti sáčky s jídlem, měl jsem už lepší náladu. Na pumpě sice neměli balonek s nápisem <emphasis>Všechno nejlepší k monogamii</emphasis> − jen pro případ, že by udělal něco tak nepukovského − ale to mi přece nezabrání v tom, abych si trochu zavtipkoval. Naneštěstí se ukázalo, že legrace bude muset počkat. Robin, Niko, který mě poslal pro jídlo, ani Salome nebyli v dohledu, což znamenalo, že jsou v Abeliině karavanu zaparkovaném na vzdálenějším konci parkoviště. Samozřejmě že zaparkovala tak daleko, aby se pokud možno vyhnula kontaminaci.</p>

<p>Kousek ode mě − přesněji kousek od Raffertyho s Chňapalem − stáli tři řidiči kamionů. Hodil jsem sáčky na přední sedadlo. Jeden z řidičů, svalnatý chlap, který ještě nebyl na silnici dost dlouho na to, aby nabyl hruškovitého tvaru, řekl: „To není žádnej zatracenej pes. Byl jsem v zoo a viděl jsem vlky. Tohle je vlk, a to kurva není legální.“ Dva chlápci vedle něj souhlasně mručeli a nejspíš se chystali zavolat poldy, aby zachránili požehnané boží děti, jako kdyby neměli nic lepšího na práci. Nemohli jít dovnitř a sníst litr sádla, koupit si porno a žít a nechat žít. Byli toho druhu, který dokáže najít potíže, kamkoli přijde, a zařídit je, pokud žádné nejsou v dohledu.</p>

<p>Bylo mi jasné, že Rafferty s Chňapalem nepotřebují pomoc. Chňapal by mohl vyskočit ze zadního sedadla a ve vteřině jim prokousnout hrdla. Raff by se vůbec nemusel pohnout. Mohl by zařídit, aby jim z každého póru začaly téct tekutiny, a to jen pouhou myšlenkou… pokud by měl dobrou náladu. Pokud ne, mohl by jim koule zavázat na uzel, jaký by už žádný chirurg nerozmotal. Jenže on by to ve skutečnosti stejně neudělal. Není to Suyolak, i když vyhrožuje. Jenže pořád ještě je to vlkodlak. Nepochybuju, že se o sebe Rafferty s Chňapalem dokážou postarat. Ale mohl bych jim prokázal laskavost, protože oni pro nás se vším tím zachraňováním světa dělají totéž.</p>

<p>Upustil jsem na sedačku poslední sáček a obešel zezadu auto, zatímco vedoucí pytel sraček znovu otevřel pusu. Možná chtěl říct, že zavolá poldy nebo antouška. Možná se chystal sklonit k Chňapalovi a nechat si ukousnout obličej i s tím svým bramborovitým nosem. Nečekal jsem, až to uvidím. Vytáhl jsem z bundy desert eagle a přitiskl mu jej na stehno tam, kde výhled z restaurace blokovalo auto. „Jděte pryč,“ řekl jsem bez emocí. V takové situaci už jsem byl mnohokrát na to, abych do toho tahal shakespearovské emoce. Střelit, nebo nestřelit. Zabít, nebo nezabít. Je mi to jedno, nejsem Hamlet. Vím, co bych udělal, a nelomil bych nad tím rukama. „Jděte pryč, hned.“</p>

<p>Chfiapal cenil zuby, ale zdálo se, že Rafferty, který měl ruku pohodlně nataženou na opěradle sedačky, není vyvedený z míry. „‚Jemný‘ není tvoje druhé jméno, že, Kale?“</p>

<p>Vycenil jsem zuby stejně jako Chňapal. „Poslední dobou ne. Když se o ostatní nestarám, očekávám to samý od nich. A očekávám to, i pokud jde o moje přátele.“ Zaměřil jsem se na řidiče, jenž při pohledu na pistoli zbledl a začal se potit.</p>

<p>„Vy… jste kluci z New Yorku?“ Asi viděl značku.</p>

<p>„Brácho, nemáš vůbec představu, odkud jsme. Ani… trochu.“ Zazubil jsem se ještě víc. „Přál bych si, abych s sebou měl magnum. Miluju, jak všichni couvnou, když ho vytáhnu. To je zatraceně fajn. Ale tohle je taky zábava.“ Nemusel jsem nabíjet. Vždycky mám nabito. Ale mohl jsem zmáčknout kohoutek do poloviční polohy a užít si to jemné cvaknutí. Řidič se pokusil polknout, což se mu nepodařilo, pak se pomočil. Na sepraných džínech se objevila jasně patrná mokrá cestička až ke kolenu. Před nedávnem se musel pořádně napít. „To jsem udělal já, nebo ty, Raffe?“ zeptal jsem se lenivě.</p>

<p>Rafferty se naklonil dopředu a sebral několik sáčků s jídlem. „Záleží na tom?“</p>

<p>Ne, nezáleželo. „Opakuju,“ řekl jsem tiše. „A je to naposledy, což je dvakrát víc, než kolik šancí obvykle dávám takovýmu zvědavýmu parchantovi, jako jseš ty. Jdi pryč, nebo odejdeš už napořád. Mně je to sakra ukradený.“</p>

<p>Odešli pěkně rychle. Rafferty vybalil svoje a Chňapalovo jídlo a já právě otevíral svoje, když se vrátili Niko s Vtipálkem. „Bezva, jste zpátky,“ řekl léčitel s plnou pusou kuřecího řízku. „Tvůj brácha málem zastřelil několik řidičů a já musel zmást pár vzpomínek tím, že jsem spálil několik mozkových buněk, který stejně nestály za nic, věřte mi. A Chňapal nemá rád játra na cibulce, takže si to s ním někdo vyměňte.“ Ukázal na mě plastikovou vidličkou. „Zabíjet na denním světle. Oceňuju tvoje úmysly, ale neocenil bych, kdyby nás zase jednou honil dav vesničanů. Zabíjej je, když je tma.“</p>

<p>Vyměnil jsem si s Chňapalem oběd. „Já je nezabil.“</p>

<p>„Ale udělal bys to?“ To byl Niko, namíchnutý Niko, a Nikovi se nedá lhát, bez ohledu na to, jakou má náladu. Musím připustit, že od začátku výletu má náladu mizernou a z devadesáti devíti celých devadesáti devíti procent za to můžu já.</p>

<p>Povzdechl jsem si. „Ne, a než dodáš svoje ‚ale‘, musím říct, že jsem ho chtěl střelit… jen do nohy, což se nepočítá. Byl to debil a říkal si o potíže. Jsem hodnej kluk.“ To je přece pravda, ne? „Rád lidem dávám to, co si přejou.“</p>

<p>Přišel jsem o oběd.</p>

<p>Niko měl dojem, že když mám tolik energie (nemluvě o hlouposti), potřebuju si zacvičit. Cvičili jsme za parkovištěm pro kamiony asi tři čtvrtě hodiny, dokud mne nebolel každý kousek těla, vlasy jsem neměl promočené potem a jediný, koho jsem chtěl zastřelit, jsem byl já, abych se zbavil utrpení. Ještě pořád tam však byl můj bratr, který se mě snažil uzemnit a dával Moru světa extra náskok, protože se domníval, že to stojí za to − že já za to stojím. V takových chvílích si skoro přeju, aby změnil názor. Zasténal jsem: „Sadisto.“</p>

<p>Niko se na mě podíval. Ležel jsem na zádech na asfaltu a lapal po dechu. První půlhodinu jsme měli diváky. Další zvědaví parchanti. V New Yorku by se na nás nikdo ani nepodíval, pokud bychom neblokovali vchod do internetové kavárny nebo do baru. „Pistole a potenciální střílení za denního světla na veřejnosti? Můžeš předstírat, že jsi míň inteligentní, než ve skutečnosti jsi, ale tohle je neomluvitelné. Byli to idioti a snadno by sis s nimi poradil s obyčejným nožem.“</p>

<p>„Já vím.“ Snažil jsem se nadechnout. Choval jsem se pitomě a existovala stovka jiných způsobů, jak se s řidiči vypořádat, aniž bych musel střílet nebo jim tím vůbec vyhrožovat. <emphasis>Věděl</emphasis> jsem to, ale… „Byl jsem nervózní,“ připustil jsem a otřel si z očí štiplavý pot. „Byl jsem toho tak nějak plnej. Chtěl jsem něco udělat − cokoliv. Ti kamioňáci byli jen v pravou chvíli na správným místě,“ − nebo by byli, kdybych opravdu jednoho střelil − „abych vypustil trochu páry.“</p>

<p>„Jinými slovy, cítil ses neklidný,“ řekl Niko a chvíli si mě prohlížel. Pak mi podal ruku, aby mi pomohl postavit se, ale nezvedl mě. Místo toho mi jen stiskl ruku a pokračoval: „Už je to skoro celý den, co jsi neotevřel žádnou bránu. Potřebuješ to čím dál víc, a to znamená, že to není neškodné. Není to ekvivalent endorfinů ze cvičení. Rozhodně to v žádném ohledu není dobré. Musím zdůrazňovat, že je to problém?“</p>

<p>„Ne,“ zavrčel jsem, když mi opřel botu o hruď. „Ale mám dojem, že to stejně uděláš.“</p>

<p>Trochu na mě přitlačil. „Bratrská láska. Oddej se té představě, Kale. Žádné další brány. Žádné další možné mrzačení veřejnosti. S dospělostí jde ruku v ruce zodpovědnost. Máme práci. Pokud se zase budeš cítit neklidně…“</p>

<p>„Tak to mám překonat?“</p>

<p>„Chtěl jsem říct, abys meditoval, ale můžeš udělat obojí. Nebo tě nacpu do kufru auta a oddychnu si. Už jednou jsem tě…“ zarazil se a vytáhl mě na nohy. Vím, co chtěl říct. <emphasis>Už jednou jsem tě viděl umřít. Nechci to vidět znova</emphasis>. Já si nemyslel, že by moje cestování mohlo zajít tak daleko, ale možná jen proto, že jsem tomu nechtěl věřit. Jenže tohle je můj bratr − asi tak o tři držitele Nobelovy ceny chytřejší než já a… sakra, znova to musím zdůraznit, je to můj bratr. Všechno, co pro mě v životě udělal, bylo pro mě, ne <emphasis>proti</emphasis> mně.</p>

<p>Proto se nenaučil romsky. Abelie-Roo se mu může posmívat, jak chce. Byl jsem u toho, když jsme jeli za matčiným klanem pro pomoc po tom, co matka zemřela. Nebyl jsem v nejlepší kondici, ale pamatuju si, co se dělo. Na takové věci se nezapomíná bez ohledu na kondici.</p>

<p>Bylo mi šestnáct, ale pořád jsem se cítil na čtrnáct − dva roky vzpomínek zmizely v děsivém víru černé nicoty lemované chaotickými rudými emocemi. Nemluvil jsem s nikým jiným než s Nikem, a i tak to byla nanejvýš dvě slova. Nikdy jsem nepouštěl nůž ukrytý pod bundou… pod Nikovou bundou, protože má už mi nebyla. A Nik… ten se mě neustále dotýkal − když jsem konečně snesl, aby se mě vůbec někdo dotkl − aby mi dal najevo, že nejsem sám. Věčně mě držel za rameno a tiskl a stál u mě tak blízko, že jsme vrhali jediný stín. Čtrnáct, šestnáct, při smyslech, šílený, člověk, nebo stvůra; neměl jsem představu, co z toho jsem, ale věděl jsem jistě, že Niko je tam se mnou. I když jsem zavíral oči před sluncem, které se mi i po měsíci po útěku od Ólfi pořád zdálo příliš zářivé. Cítil jsem, jak mě jeho ruka hřeje na kůži.</p>

<p><emphasis>Kale</emphasis>.</p>

<p>Když na mě promluvil, prudce jsem otevřel oči a v ruce jsem držel nůž.</p>

<p>„Ne, Kale,“ uklidňoval mě. „Žádný nůž. Jsme tady, abychom je požádali o pomoc, pamatuješ? Tohle je Sofiin klan. Náš klan. Rodina.“ A protože Niko byl už v osmnácti dobrý člověk, věřil tomu nebo tomu alespoň věřit chtěl.</p>

<p>Byl to jeden z mála případů, kdy se mýlil.</p>

<p>Věděli, co jsem zač. Sofie opustila klan, ale klan neopustil ji. Byla Vajáš. Vajáš Vajáše nikdy neopustí. Pozorovali ji, sledovali a samozřejmě se dozvěděli o obchodu, který uzavřela s Ólfi, aby společně vyprodukovali mě. Bylo jim jedno, že jsem do celé té zatracené věci neměl co mluvit. Dobří lidé klanu Vajáš na mě plivli, schovali přede mnou děti a rozhodně nehodlali takovou zvrácenost jako mě přijmout pod svou ochranu. Niko… Niko byl čistý Vajáš, čistý člověk. Niko byl vítán. Ale musel by se mě vzdát.</p>

<p>Nebo ještě líp: zabít mě. Koneckonců, byl jsem stvůra, věc a vzteklý pes.</p>

<p>Požírač lidí, který ještě nedorostl do plného potenciálu. Niko jim to měl za zlé. Upřímně, já ne.</p>

<p>Niko se odvrátil od nich, od jejich života, způsobů i jazyka, a ani jedinkrát se neotočil zpátky. Jsou pro něj stejně mrtví jako my pro ně. Jak můžete odmítnout někoho, kdo pro vás tohle udělá? To nejde. Rukou poškrábanou od asfaltu jsem si z očí odhrábnul potem promočené vlasy a druhou rukou ho stiskl a pak ho pustil. „Překousnout to. Meditovat. Jasně.“ Oprášil jsem si džíny. „Tak co, byl jsem dobrej? Jako ve cvičení? Povýšíš mě?“</p>

<p>„Slyšel jsem, že když studenti dostávají špatné známky, jen je to uvádí do deprese. Děláš pokroky. Je ti líp?“</p>

<p>Pokud uvážíme, že Niko pravděpodobně nebude spokojený, dokud se nebudu umět bránit se smrtící silou pětimetrového velkého bílého žraloka, byla to docela pochvala.</p>

<p>„Štěňata už si přestala hrát?“ zapředla Dalila ze svého místa opodál na trávníku. Na talíři vedle ní ležely zbytky oběda − krvavé kosti z nejmíň tří velkých steaků. Její bílé kožené oblečení neušpinila jediná kapka krve. „Tak roztomilé. Chcete za odměnu kost?“</p>

<p>Nika to moc nepobavilo. Je trpělivý, víc než trpělivý, ale tu obrovskou zásobu trpělivosti si schovává pro mou chytráckou povahu a naši práci. Právě teď jí neměl nazbyt pro vlka, který se mě velice pravděpodobně pokusí zabít. Nemá rád, když se mě lidi, stvůry nebo cokoliv mezi tím pokouší zabít. Rozhoduju se sám, kde nebo s kým budu spát, ale jemu se to nemusí líbit a nemusí mé potenciální vražedkyni prokazovat žádné falešné ocenění jejího humoru.</p>

<p>Dalila naklonila hlavu a pak se postavila, hbitě ke mně přiskočila a nasála pach mého potu. „Chceš si ještě hrát? Mor světa patnáct minut počká, ano?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Niko stroze. „Už tak jsme se dost zdrželi.“ Ukázal na zaměstnanecké toalety na boku budovy. „Jdi se umýt, Kale.“ On samozřejmě nemusel. Slunce a námaha s ním nic nedělají. A já? Byl jsem se nucen vzmužit a odejít od jistého běhu událostí − od sexu nebo smrti − a jít se vydrbat.</p>

<p>Dalila se otočila k Nikovi. Nevím, jestli z něj byla cítit podezřívavost, nebo ne. Ani můj bratr nedokáže kontrolovat vlastní pach, ale na tom nezáleželo. Dalila už věděla, že mám své pochyby − že pochybujeme všichni; je to chytrý vlk. Věděla taky, že pochyby nejsou jistota a dávám jí šanci. Jenže Nik v tu chvíli neměl náladu na spolupráci. „<emphasis>Ty</emphasis> si chceš hrát?“</p>

<p>Niko se ani nezastavil, aby to zvážil. Podezření a nedůvěra − kvůli tomu nestála za cvičení ani za konverzaci. A už neměl náladu předstírat. „Kale.“</p>

<p>Šel jsem. Měl pravdu. Nejdřív Mor světa. Pak já a Dalila.</p>

<p>Když jsem se dostal zpátky do auta, měl jsem vlasy mokré od vody místo od potu a páchl jsem průmyslovým mýdlem, které dokáže zaměstnance restaurace zbavit E.coli. Na pot taky zabírá. Když jsem vlezl na zadní sedačku, Chňapal se na mě podíval s takovou hrůzou, že málem vlezl bratranci na klín. Ólfi v kombinaci s pachem dvaceti citroníkových keřů smíchaných s čistidlem, to muselo být horší než samotný pach Ólfi. Než si však Rafferty mohl začít stěžovat, natáhl jsem ruku k Robinovi a rozladěně ho požádal: „Dej mi ten sprej. Už to remcání nesnesu.“</p>

<p>Rafferty dloubl do bratrance, aby ho strčil zpátky mezi nás, a pak promluvil: „Ta tvoje kamarádka Dalila − pokud můžeš někoho z Klanu nazývat kamarádem − už mi zatraceně leze na nervy. Naše rodina přerušila vztahy s příbuznými z Klanu dřív, než jsme se narodili. Nejednáme s tím kriminálním odpadem, se kterým jsme příbuzní. Muset poslouchat někoho, s kým ani příbuznej nejsem, to je větší otrava, než jakou hodlám snýst. A nechci mít nic společnýho s ní ani s jejím ujetým Jen vlkem.“</p>

<p>Jméno kultu − Jen vlk − moc často neslýchám. Jsou to vlkodlaci, kteří se snaží křížit tak, aby získali co nejvíc čistě vlčích rysů a své potomky dostali zpátky k původnímu vlkovi. Jen vlk po celou dobu, dokonce i v mysli − chtějí to, čeho se Chňapal snaží zoufale zbavit. Než Dalila potkala Chňapala, byla ve skutečnosti něco jako velice vlažný katolík, pokud jde o Jen vlka. Má částečně vlčí hlasivky a kdovíco ještě uvnitř, ale navenek je to čistý člověk. Její víra v Jen vlka byla omezená, dokud nepotkala Chňapala. Pak jako by se znova narodila: pozvedněte tlapy, bratři a sestry.</p>

<p>„Tak ji donuť, ať dá pokoj,“ dodal Rafferty stroze, „nebo jí uspím, dokud nebude po všem. Jasný?“ Choval se čím dál tím víc jako Suyolak… ale možná to tak musí být, pokud nad ním má vyhrát.</p>

<p>Zdálo se, že Chňapal nesouhlasí, protože vydal tesklivé zakňučení, ale já to pochopil. Rafferty toho už tak má dost. Dost toho mám i já, ale já ten problém způsobil tím, že jsem Dalilu nechal jet s námi, takže se s tím budu muset poprat. Díval jsem se, jak Dalila před námi odjíždí z parkoviště. Později. Poperu se s tím později.</p>

<p>Jenže se ukázalo, že později se to nebude úplně hodit.</p>

<p>Bylo asi kolem sedmé, když se Rafferty probudil z dalšího zdřímnutí. Zrovna jsem řídil já. Robin a Salome seděli pořád vpředu. Všichni jsme si mysleli, že bude lepší vyhnout se další pranici Salome a Chňapala. Vtipálek byl uprostřed něčeho, co vypadalo jako psychické zhroucení. „Byla sličná,“ mumlal pořád dokola, tolikrát, že jsem měl chuť praštit hlavou do volantu, abych sám sebe omráčil. „Proč jsem ji odmítl? Proč jsem odmítl sám sebe?“ Pak se zaměřil na mě. „Byla sličná, nebo ne?“</p>

<p>„Jo, měla hezký vlasy, určitě si je hodně česala, ale na to já nekoukal,“ odpověděl jsem mu.</p>

<p>Nevěřícně se na mě podíval a obrátil se se svou touhou po psychoterapii raději na Nika, jak jsem ostatně i zamýšlel. Neudělám zřejmě žádnou díru do světa ve vědě nebo literatuře a zjevně ani v oběšenci, ale Niko mi dělal domácího učitele. Vím, co znamená slovo „sličný“. Jen si to nemusím připouštět. Přemýšlel jsem o tom, jestli to stojí za Nikovu pomstu, když vtom se probudil Rafferty a ostře na mě křikl: „Další exit. Sjeď na dalším exitu.“</p>

<p>„Co? Náš spící Suyolak sjel z vyšlapaný cestičky?“ optal jsem se.</p>

<p>„Jo, sakra. A koukej sjet!“</p>

<p>Začínalo být víc než divné nebýt jediný klející a nabručený cestující. Možná mě to mělo upozornit, abych necestoval, neotevíral brány − a mohl si zachovat titul hlavního protivy na tomhle výletě. Pokud si jej chci zachovat, už žádná dobrá nálada. „Vždyť jo, Chlupáči. Nemusí ti hned lítat pěna od pusy. Nezapomeň, že tvůj druh za to střílejí.“</p>

<p>Ukázalo se, že další sjezd vede do malinkého městečka na státovce do Wyomingu. Mělo křižovatku, poštu a brzy tam budou stavět mléčný bar − hurá. Neviděl jsem jediný důvod, proč tam zastavovat nebo tam vůbec zajíždět, pokud nejste hodně pozadu s platbou nájmu nebo nepotřebujete známku. Nebo pokud nejste veganská čarodějnice, která chce posolit místní půdu dřív, než na ní gigant v oblasti nezdravé stravy postaví další provozovnu. Proklít zemi a zachránit několik krav.</p>

<p>Jenže já na magii nevěřím a nevěřil jsem ani tomu, že by Suyolak nebo jeho řidič zoufale potřebovali poslat dopis. Nevěřil tomu ani Niko. „Proč tady?“ ozval se ze sedadla za mnou. „Je ještě brzy stavět na noc. I kdyby Suyolak únosce vysával kapku za kapkou, nechápu, proč by zastavovali tak brzo.“</p>

<p>„To nevím. Vím jen to, že jeli tudy a vepředu cítím nemoc. Někde tam šíří Suyolak nákazu a lidi jsou buď mrtví, nebo umírají. Ten zkurvysyn je tady.“</p>

<p>On je léčitel. „Kudy?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Bylo to doleva a přes křižovatku se světly. Adrenalin této turistické atrakce mě málem zabil. Pak jsme zabočili na další silnici a další, až jsme nakonec dojeli na štěrkovou cestu, která se měnila v prašnou. Trvalo nám to dobrou půlhodinu, jestli ne víc.</p>

<p>Ve zpětném zrcátku nic nebylo. Abelie se svou tlupou zastavila na štěrku nejmíň kilometr za námi. Ne že by nemohli jet dál, ale po zombiích-amébách se rozhodli, že nám dají víc prostoru. Abelie má možná největší a nejtvrdší vaječníky kolem (nejspíš s nimi střílí na nepřátele jako z kanónu), ale členové jejího klanu nejsou tak tvrdí jako ona, a pokud by měl někdo zemřít ohavnou smrtí, určitě by byla radši, kdybychom to byli my. Dalila byla tak naštvaná, že když jsme sjeli z Lincolnovy, ona pokračovala dál. Netrápilo mě to, stejně jako mě netrápilo, že se mě nejspíš pokusí zabít. Je z Klanu a jeho členové tohle dělají. Do celé téhle věci − do sexu a vztahu na poloviční úvazek − jsem šel s otevřenýma očima. Nemám si na co stěžovat a nemusím cítit nic, co nechci. Necítím. To je celé. Můj příběh, sepište ho.</p>

<p>Zaparkoval jsem před domem, který byl obklopený stromy a jinak stál uprostřed pustiny. Příjezdovou cestu tvořila udusaná hlína a byla delší než dva bloky ve městě. Celá ta věc by měla být polorozbořená a strašidelná, s rozbitými okny a děravou střechou − strašidelný dům s kostrou nebo dvěma ve studni vzadu na zahradě. Jenže to tak nebylo. Dům byl natřený veselou žlutou barvou, okenice byly zářivě bílé a vchod lemovaly nějaké kytky − modré a fialové. Dokonce tam bylo houpací křeslo stejně zářivě bílé jako okenice. Nechtěl jsem tu uvidět Suyolaka, ne v tomhle nemožně veselém domě pod podobně nemožně modrou oblohou. Už se nikdy nebudu moct koukat na reklamy… stejně to dělám příliš často. Tady by nikdo neměl být nemocný. Měli by pracovat na zahrádce nebo tak něco. Hrát si se zlatým retrívrem. Péct sušenky. Mýt auto. Ne umírat ve vůni modrých a fialových kytek.</p>

<p>Jenže i když to bylo smutné, nebylo to to, kvůli čemu jsme sem přijeli. „Nevidím ani dodávku, ani rakev,“ řekl jsem. Může to znít krutě, ale nemůžeme zastavovat pokaždé, když Suyolak sejme civilistu. Kdybychom to dělali, mohli bychom ho ztratit. Přišel by na to, že nás může setřást, a zabil by tolik lidí, kolik by jen cestou minul.</p>

<p>Za mnou zaburácelo zavrčení, vibrace hrdla, které rvaly vzduch na kousky, a nebyl to Chňapal. „Je tady.“ Rafferty s vlčí rychlostí vyskočil z auta, ale stále byl v lidské podobě. Chňapal vyrazil hned za ním. Oba doběhli ke dveřím zároveň a vyrazili je ve výbuchu dřeva a bezpečnostního skla.</p>

<p>Salome se taky pohnula − jenže zalezla pod auto. Pokud uvážíme, kolik sejmula nemrtvých, nebylo to dobré znamení. Já to však ignoroval a spolu s Nikem a s Robinem jsme během několika vteřin stáli ve dveřích.</p>

<p>Napravo byl hezký a uklizený obývák, uprostřed vedly schody nahoru a nalevo byla jídelna. Na jejím konci byl klenutý vstup do prosluněné kuchyně. Na černobílé dlaždičkové podlaze ležel muž. Nehýbal se a nebyl to Suyolak. Je to sice smutné, ale dalo mu to nízkou prioritu. Niko byl o pár schodů přede mnou, Robin vedle mě a Rafferty s Chňapalem už zmizeli z dohledu někde nahoře. Vtom jsem uslyšel zavytí tak hlasité, až jsem se divil, že neuletěla střecha. Nebylo to vyděšené zavytí, ale taky nebylo radostné, kterým vítáte zmrzlináře. Chňapal se kvůli něčemu cítil nešťastně a o chvíli později jsem z toho byl nešťastný taky. Všichni jsme byli. Byla to dost nešťastná situace.</p>

<p>Objevili jsme to v dětském pokoji − matka a s ní vycpaní medvídkové Pú, Tygři a další jejich kamarádi tancovali na stěně za dětskou postýlkou. Vypadalo to přesně jako fasáda domu − příliš dokonalé, příliš dobré, aby to byla pravda. To dostanete za to, že jste šťastní a máte všechno. Tohle se stane. Někdo nebo něco jako Suyolak přijde a vezme vám to.</p>

<p>Nebo je to ještě horší.</p>

<p>Seděla v houpacím křesle u velkého okna. Hlavu měla skloněnou a přes obličej jí jako závěs spadaly hnědé vlasy, zářivé a husté. Vsadil bych se, že to bylo první, čeho si na ní manžel všiml. Ty vlasy by vás přiměly myslet na koně a pláže. Proč? Nevím. Prostě to tak bylo.</p>

<p>Rukama si objímala těhotné břicho a zpívala… romsky. Já znám jen nadávky − Sofie jimi nikdy nešetřila. Jenže i když neznám jiná slova, jazyk jsem bezpečně poznal, jakkoli to byla archaická verze.</p>

<p>Byla to ukolébavka, to by poznal každý. Laskavá harmonie plná lásky a očekávání… jen kdyby si neprobublávala cestu ven přes hrdlo plné krve. Zvedla hlavu a usmála se na nás rudými zuby. „Je to chlapec,“ řekla a rudá tekutina jí přitom kapala z obou koutků. „Chlapec.“ Rukou pomalu kroužila po břiše. „Šneci a oblázky a štěněčí ocásky.“</p>

<p>„Ale do hajzlu,“ zamumlal jsem. Pistoli jsem měl vytaženou. Byla nemocná, byla to oběť, ale byla cítit tak <emphasis>špatně</emphasis>, že jsem nechápal, jak to Rafferty s Chňapalem můžou vydržet. Byl to pach rozkladu, smrti a… kruci, zkaženého člověka. Jako když zkysne mlíko. Jinak se to popsat nedá.</p>

<p>Zakašlala a do vzduchu se vznesla rudá sprška, jenže ona si toho ani nevšimla. „Můj hodný malý chlapec.“ Upřeně se na nás dívala a bělma měla úplně krvavá. Pyšná. Vypadala tak pyšně a dokonale šíleně. „Už přichází.“</p>

<p>Měla pravdu. Přicházel, nebo se o to aspoň snažil. Viděl jsem, jak se jí hýbe břicho. Vypadalo to, jako by se zevnitř na kůži tiskly miniaturní pěstičky. Ať se snažilo narodit cokoli, nehodlalo to udělat tradičním způsobem. Věděl jsem jistě, že pokud bude po jeho, rozpárá si cestu na svobodu a krev potřísní naleštěnou dřevěnou podlahu, jež vypadala stejně jako podlaha v obýváku příliš hezky na to, aby to byla pravda, a jako podlaha v jídelně příliš perfektně na to, aby vůbec existovala. Dřevo bylo lesklé tak, až jste se v něm skoro mohli vidět. Raději bych se však díval na ně než na tu ženu, což vzhledem k mé fobii ze zrcadel o něčem vypovídá. Dál jsem se však upřeně díval na ženu, protože jsem nechtěl zemřít kvůli nepozornosti.</p>

<p>Břicho se jí vlnilo a ona ani nevykřikla bolestí, ani se nepohnula; jen se dál usmívala krásným a poklidným úsměvem šťastné matky.</p>

<p>„Rafferty,“ vyštěkl Niko, zatímco Robin se pokřižoval. Robin, který ani není křesťan, dokonce je to jeden z prvních pohanských šejdířů z doby dávno před křesťanstvím. Nedivil jsem se mu. Já taky nejsem křesťan − nejsem v tomto ohledu nic, ale kdybych znal víc než dva řádky z otčenáše, okamžitě bych jej začal přeříkávat. Protože tohle… to bylo jako hororový film, kde ďábel je skutečný, hlavy se točí kolem dokola a Peklo je jen nápis na značce.</p>

<p>„Zabijeme to, nebo ne?“ naléhal bratr a pak pevně sevřel rty. Věděl, že zabít dítě − nebo to, co bývalo dítětem − znamená zabít i matku. Moc se mu to nelíbilo, ale udělal by to. Niko vždycky dělá, co je třeba, bez ohledu na důsledky, které z toho pro něj plynou. Už si těch důsledků vytrpěl tolik − za to, že je dobrý člověk. Kdyby na to přišlo, udělal bych to radši já − ale jak se ukázalo, nemusel rozhodnutí učinit ani jeden z nás.</p>

<p>Léčitel zavrtěl hlavou a popošel blíž k ní. Oči se mu rozostřily a znova zavrtěl hlavou. „Nepřežije to mimo dělohu a ona už taky moc dlouho ne.“</p>

<p>Ne, nevypadala na to − pokroucená a deformovaná, z pusy, očí a uší jí crčela krev a umírala kvůli té jedovaté věci uvnitř. Vážně to bylo jedovaté asi jako náklaďák plný kyanidu. Vajášové si totéž mysleli o mně. Kdyby se tolik nebáli Ólfi, určitě by vytáhli těhotnou Sofii z brlohu a ujistili by se, že ze mě nikdy nevyroste dospělá stvůra. Věřte tomu, nebo ne, já bych to pochopil. Jestli si mě představovali takhle… sakra. Nemohl jsem jim to mít za zlé.</p>

<p>Nakonec to tak nedopadlo, ale i tak jim mám za zlé spoustu jiných věcí, zejména to, že se otočili zády k Nikovi. „Nemůžeš ji vyléčit?“ zeptal jsem se a pořád na ni mířil zbraní. Umírala − pohádková mamka v pohádkovém domě − a to bylo sakra zlé, ale ani náhodou jsem nehodlal čelit věci uvnitř jejího břicha beze zbraně. Bylo mi jedno, co Rafferty říkal o tom, kdy tomu vyprší lhůta spotřeby. Jestli se to dostane ven… pak poslední, co bych chtěl, by bylo postavit se Suyolakově minikopii bez pistole.</p>

<p>„Můžu ji udržet naživu, ale nedokažu ji vyléčit.“ Přejel si rukou po obličeji tak silně, až mu zrudla tvář, a pak natáhl ruku a dotkl se jejího kolene. Oči jí okamžitě pohasly a celá se bezvládně sklonila dopředu. Věc v jejím břiše se ještě chvíli hýbala, pak se také utišila. Můžete mě nazvat zbabělcem, ale byl jsem sakra rád, že jsem se na to nemusel dívat. Nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo vypadat, ale určitě ne jako hezké malé miminko.</p>

<p>„Co za nemoc kruci tohle způsobí?“ Sklonil jsem pistoli tak, že mířila na krvavé skvrny kolem jejích bosých nohou. Na kotníku měla vytetovaného růžového motýla. Byl růžový stejně jako její život, než se Suyolak rozhodl, že si bude hrát.</p>

<p>„To není nemoc,“ odpověděl Rafferty. Niko strhl průhledné bílé závěsy a omotal jimi nehybné tělo. „Geny. Suyolak proměnil geny plodu ve svůj zrcadlový obraz.“</p>

<p>„Zahrává si s geny,“ řekl Nik a otočil se k němu. „Říkal jsi, že z rakve toho moc nedokáže, jen zabít několik lidí bakteriemi a viry, jež jsou dostupné kolem. Genetická manipulace to dost přesahuje.“</p>

<p>„Je víc než tisíc let starej. Jak to, že vůbec ví o genech?“ dodal jsem a ustoupil od krve pomalu se rozlévající kolem.</p>

<p>„Za prvé, předpokladem manipulace s geny je to, že pacient žije. Tohle… zvěrstvo… by nepřežilo mimo tělo matky a ani jeden z nich by nežil dýl než deset minut. Bylo to jeho zrcadlo, aby nás sem nalákal, a zrcadla jen odrážejí obraz, nežijí a neumí napodobit talent toho, koho odrážejí.“</p>

<p>„Je snadné překrucovat a ničit,“ řekl Robin tiše. „Ale není tak snadné změnit živé stvoření a udržet ho tak.“</p>

<p>Chňapal se opřel Raffertymu o nohu, zatímco léčitel bez emocí prohlásil: „Ne, to není. Pokud jde o geny, léčitelé o nich vědí od počátku. I když neznali jejich dnešní název, cítili jejich přítomnost. Není však mnoho takových, kteří jsou dostatečně silní na to, aby jimi manipulovali.“</p>

<p>„Až na Suyolaka?“ optal se Niko a pro sebe si nechal tiché „a tebe“. Dole ležela další oběť. Kdo sakra ví, co mohl provést?</p>

<p>„Až na Suyolaka… právě teď ale nedokáže nic víc než vytvořit dočasný zrcadlový obraz, který nás svedl z cesty a dal jeho řidiči náskok.“</p>

<p>Raffertyho oči zářily jako dvě žluté lampy − byl rozzuřený na Suyolaka, ale možná i na sebe samého. „Manžel je mrtvý. Musíme jet.“</p>

<p>„To je tvůj názor, Hippokrate? Jsi si jistý, že tu nechceš počkat, až se tady jen tak pro zábavu zčistajasna objeví další stvůra?“ zeptal se ho Robin kysele. Navzdory tomu, že je mnohem starší než my a viděl víc, než my kdy uvidíme, byl otřesený. Kruci, to jsme byli všichni, ale Vtipálek se z nás vždycky projevuje nejvíc nahlas. Měl žaludek na to, aby řekl to, co jsme my ostatní skrývali. „Protože první stvůra byla velice zábavná.“</p>

<p>„Drž hubu,“ procedil Rafferty mezi zuby.</p>

<p>To Vtipálka nezastavilo. „Pyšná budoucí matka zemřela smrtí z toho nejděsivějšího hororu a otec leží mrtvý na podlaze v kuchyni, ale to není důvod, abychom se nezastavili na irskou kávu a možná nějaký koláček. Vsadil bych se, že to byla skvělá kuchařka. V lednici bude určitě nějaká dobrota plná cukru a másla. Měli bychom si to užít. Protože to by bylo mnohem užitečnější, než co jsi tu zatím předvedl <emphasis>ty</emphasis>.“</p>

<p>„Drž hubu.“ Tentokrát jsem to byl já. Řekl jsem to tiše a nenápadně se postavil mezi léčitele a puka. „Vážně. Drž sakra hubu, než…“ Napadala mě spousta věcí, které mu léčitel mohl provést: mohly by mu uhnít a odpadnout kusy těla − takové, které má rád a cení si jich. Rafferty je sice léčitel, ale nemělo by se zapomínat na to, že je to taky predátor… šelma; pořádně namíchnutá a obviňující. Léčitel, nebo šelma, co se projeví dřív? Byl bych raději, kdyby na to přišel Suyolak, a ne my.</p>

<p>„Držet hubu? Ty jsi natolik nestydatý, abys někomu, kdo je starší než ty a kdo tě ve všech ohledech převyšuje, říkal, aby <emphasis>držel hubu?</emphasis>“ Robin je taky predátor, jen nemá srst a tesáky. Všichni jsme predátoři. Jenže…</p>

<p>Niko dokončil mou úvahu, dřív než jsem ji stačil domyslet. „Jdeme po Suyolakovi, ne jeden po druhém. Chci po vás zdvořilost, a to okamžitě. Nesouhlasí snad někdo?“ Nemávl jen tak mimochodem katanou jako obvykle. Místo toho ji zarazil několik centimetrů do zkrvavené podlahy a vypadalo to, že by neměl problém zarazit ji do masa místo do dřeva. Rafferty a Vtipálek nebyli jediní, kdo byl namíchnutý. To jsme byli všichni: rozzuření a víc než jen trochu otřesení. Ne že by si to někdo z nás připustil. Už jsem viděl hodně zabijáků. Někteří byli šílení, jiní ne. Vždycky jsem si myslel, že ti šílení jsou nejhorší, a o Suyolakovi jsme smýšleli stejně, jenže právě teď… se choval příliš příčetně. Jako vražedný sociopat, ale s cílem tak křišťálově jasným, že byl jako laser. Žhavý a oslepující.</p>

<p>„Jedem toho zkurvysyna najít a udělat mu věci, vedle kterejch bude tohle vypadat jako podělanej dětskej bazének,“ vybídl jsem je divoce.</p>

<p>Robin si povzdechl a nechal svou nespokojenost s Raffertym být. „Fajn. Odmítám připustit, že jsem překročil čáru. Nikdy ji nepřekračuju. Ve skutečnosti jsem ji vytvořil, ale až půjdeme, milostivě vynechám kuchyň.“</p>

<p>To bylo lepší, než v co jsme mohli doufat. Rafferty si vůbec nevšímal toho, co byla na puka téměř omluva, a zamířil ke dveřím. Chňapal vyrazil za ním. I my ostatní jsme se otočili, abychom odešli z dětského pokoje, v němž Pú viděl věci, jaké by žádný medvídek spatřit neměl. Udělal jsem obličej a strčil do Robina. „Kterou čáru jsi vytvořil? Tu, kterou nepřekračuješ, nebo tu, kterou přeskakuješ oběma nohama?“ Ošklivě se na mě zamračil a rukou pomalu sahal k jednomu ze schovaných nožů.</p>

<p>„Ale no tak,“ zazubil jsem se na něj.</p>

<p>Niko za mnou poznamenal: „Nebylo to velké zdržení. Bylo to děsivé, ale tolik času to nezabralo. Ne tolik, aby to stálo za ty potíže. Suyolak nás přinutil sledovat falešnou stopu nanejvýš hodinu. Proč se s tím obtěžoval, když nás nemohl zpomalit víc?“</p>

<p>Vzápětí přišla odpověď.</p>

<p>Nejdřív vybuchla garáž vedle domu a hned na to následovalo Nikovo auto.</p>

<p>Načasování, ať už u žen, sázení nebo masivního ohnivého ničení, je vskutku důležité.10Kal</p>

<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Hořící auto není v porovnání s tím, co už jsem viděl, nic tak děsivého, ať už stálo v plameny zahlcené garáži nebo venku před domem. Exploze, ta už se od ohně dost liší, ale sakra, já byl čtyři vteřiny od jaderného výbuchu. Zhruba. Je na tom dost pravdy na to, aby mě obyčejný výbuch auta nijak nerozrušil; ani výbuch, ani plameny viditelné skrze rozbitá okna vpředu i vzadu za domem. A taky mě to nerozrušilo… dokud nezačala vybuchovat munice v kufru Nikova auta. Vezl jsem si s sebou dost zbraní a ještě víc munice. Radši si být jistý než toho potom litovat; radši hromadu olova než být mrtvý. Bylo tam toho dost na to, abych si mohl otevřít krám se zbraněmi, kdybychom náhodou uvízli na Středozápadě a neměli se jak dostat domů. Ne že bych to měl v plánu, ale je dobré být připravený. Jenže teď to všechno letělo do vzduchu společně s autem a my nemohli dělat nic jiného než padnout v obýváku na podlahu a čekat. Kulky se zavrtávaly do vnějšku domu, a některé se dokonce dostaly skrz zdi. Zatím jsem se nesetkal s výbušninou, zápalnou pumou nebo průrazným nábojem, který by se mi nelíbil. Taková je armáda. Šest stovek za toaletu, zatímco zbrojní důstojník propašuje ven všechno, co jde, aby si mohl koupit velkou loď nebo zaplatit malé Susie za zdravotní školu. A kdyby náhodou neměl čas, vždycky je tu eBay.</p>

<p>Jedna střela vletěla vchodovými dveřmi a zaryla se do schodů. Proletěla jen několik centimetrů od Robinova nosu, tam, kde ležel natažený na podlaze, ale on si toho ani nevšiml. „Mé šaty. Mé obleky. Kiton, Brioni, Luigi. Bohové, jen ne Caraceni. Za tohle někdo zaplatí. Někdo za to zemře.“ Podíval se na mě. „A jestli to byla Dalila, která využila toho, že nás sem Suyolak vylákal, budeš to ty.“</p>

<p>Dalila… nemohl jsem lhát sám sobě − mohla to být ona. Nechat Suyolaka udělat půlku práce a dokončit to, na co on nestačil, to by na Dalilu mohlo sedět. Vypadá to na její pouliční vychytralost. Když jsem s ní spal, před tím i po tom, co na to Klan přišel, nikdy jsem si nemohl být jistý, jestli ten okamžik přijde… jestli se mě vážně pokusí zabít. Pokud tohle způsobila Dalila, už nemusím hádat.</p>

<p>Niko se začal plazit k zadní části obýváku, kde mělo další velké okno dovnitř vpouštět sluneční světlo. Místo toho tvořilo rám pro obraz plný plamenů − dokud jej neroztříštila další kulka. Pak to byl rám pro obraz plný plamenů, a k tomu dovnitř pouštělo vítr páchnoucí benzínem. Nik přelezl parapet a zmizel. Následoval jsem ho a slyšel, jak Chňapal, Rafferty a Robin na druhé straně odcházejí přes kuchyni.</p>

<p>„Už tě nikdy nenechám, aby sis sám balil,“ řekl Niko, když se prodíral dalšími modrými a fialovými květinami. „Jsi hrozba pro každého, kdo nemá vlastní kryt.“</p>

<p>Šel jsem přímo za ním − zrovna jsme obcházeli zadní roh domu. „Nemůžu přece předvídat, že ti vybuchne auto. Není moje chyba, že tu věc nedáváš do servisu. A jsem hrozba. Tečka.“ Pořád jsem však měl desert eagle a taky zálohu − sig − obě nabité a připravené. Auta málokdy páchají sebevraždu, a už vůbec ne skupinovou. Obvykle jim musí někdo pomoct. Došli jsme na dohled ke zčernalému obrysu Nikova auta obklopeného plameny. Kufr díky mým výbušninám úplně vybuchl.</p>

<p>Dalilu jsme nikde neviděli a já ani mezi pachem spáleného kovu nezachytil její typickou vůni.</p>

<p>Na druhé straně domu jsme zahlédli pohyb − Chňapal, Rafferty a Robin, který zrovna vztekle vytasil meč. Ten chlap bere svoje oblečení sakra vážně, útok na naše životy ale ještě víc. Rychle jsme se rozhlédli a pak se přitiskli ke zdi a několik minut počkali, než přestanou létat kulky. Ostatní na druhé straně domu udělali totéž. Potom jsme konečně všichni vyšli před dům. Raff a Chňapal sice nejsou z Klanu, ale jsou to vlci a ve vlčí i lidské podobě se pohybují jako rtuť po skle. Rychle. Tiše. Jako smrtící zbraň.</p>

<p>Tak kde je sakra ta kurva nebo její syn, kteří tohle zavinili? Suyolak je antiléčitel, ne pyroman. Pokud to nebyla Dalila, tak to někdo musel udělat pro Suyolaka. Bylo lehké toho dosáhnout zapáleným kusem hadru strčeným do nádrže. Jeho řidič to být nemohl. Suyolak ho potřebuje. Nebyli to ani ostatní, co pomáhali ukrást rakev − protože jsou všichni mrtví. A nechtěl jsem, aby to byla Dalila, i když to bylo hloupé. Tak kdo…</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Brandžo. Byl to Brandžo. Mrtvý. Jeho tělo leželo na břiše v hlíně asi pět metrů od hořícího auta. Obličej měl otočený k nám a tvář zabořenou do země. Na čelisti a pažích měl spáleniny, ale nevypadalo to, že by umřel právě na tohle.</p>

<p>Na zádech mrtvého muže seděla Salome a jazykem, který se podobal kusu vysušeného semiše, si olizovala z holé tlapky krev. Když si nás všimla, zívla, stočila se do klubíčka a s předením, které se podobalo zvuku motorové pily, se začala vyhřívat v teple plamenů. Hlína kolem Brandžovy hlavy a krku byla nasáklá krví. Nemusel jsem tu hlavu ani zvedat, abych věděl, že má roztržené hrdlo.</p>

<p>Myslím, že trest s kropením vodou nefunguje tak dobře, jak si Vtipálek myslí, ale vzhledem k tomu, že byl Brandžo zodpovědný za upečení našeho vozidla, nechal jsem Vtipálkovy výchovné metody být. Bylo však docela zahanbující, že jediný, kdo tady zatím někoho dostal, byla mumifikovaná kočka. Přidřepl jsem k tělu a opatrně Salome poplácal po holé vrásčité hlavě. „Hodná kočička. Moc hodná kočička.“ Zamračil jsem se na mrtvého cikána. „Měl jsem ti uříznout nos, když jsem měl příležitost.“</p>

<p>„Brandžo sem musel doběhnout od jejich karavanu.“ Dělali jsme těžkou práci, zatímco Abelie v klimatizovaném pohodlí sledovala seriály. Niko podřepl vedle mě. „Ale proč? Pokud by ho Suyolak měl pod kontrolou, vypustil by ho Brandžo z rakve, ještě než ji ukradli. A zatím se nezdálo, že by Suyolak někoho ovládal na dálku. Navštěvovat nás ve snech nebo nočních můrách, to ano, ale ovládat někoho? Léčitel… dokonce ani antiléčitel tohle nedokáže, nebo ano, Jeftichew?“</p>

<p>Rafferty poklekl na druhé straně těla a zavrtěl hlavou. „Ne.“ Bezva, to bylo stručné a přímo k věci. „Ale…“ sakra. Život by byl mnohem snazší, kdyby lidi nevynalezli slovo „ale“. Pokaždé vás dostane. Raff položil ruku na Brandžovy ožehlé vlasy a pak se zatvářil velice znechuceně, zkřivil rty a stáhl obočí. „Tohle je nejzvrácenější parchant, co kdy chodil po tváři země. Proč nenašli sopku, nedotáhli ho tam a nehodili do ní i s rakví, to nepochopím.“</p>

<p>Přešel jsem k němu na druhou stranu. Plameny příšerně ohřívaly vzduch, který ani předtím nebyl nijak chladný.</p>

<p>„Co ten zkurvysyn udělal teď?“ zeptal se Robin, který postával několik kroků od zčernalého těla, aby zachránil alespoň poslední oblečení, které měl na sobě. Bylo třeba spasit svět, ale stejně tak bylo třeba zachránit šatník. Puk musí mít vlastní priority.</p>

<p>„Tenhle musel Suyolaka pravidelně strážit.“ To dávalo smysl. Brandžovi Abelie-Roo důvěřovala skoro nejvíc ze všech. „Byl dlouho vystavený jeho působení. Možná pečetě nakonec nebyly tak slabé. Stačila dírka jako od špendlíku a léta práce.“ Rafferty se postavil a otřel si ruce do kalhot. „Schizofrenie. Suyolak si pohrával s chemickou rovnováhou jeho mozku na sto různejch způsobů. Nejspíš slýchal hlasy, trpěl halucinacema a nechal se snadno ovlivnit, a to po celý měsíce, možná roky. Drsnej chlap, když to přežil a ještě udržel v tajnosti. Na konci byl Suyolak jen další hlas mezi stovkou ostatních a asi mu říkal, že pokud tohle udělá, nechá ostatní hlasy zmizet. A ten mrtvej chudák byl dost mimo na to, aby mu uvěřil. Ale ne dost mimo na to, aby ho rovnou pustil. Celej život mu říkali, co by to znamenalo, ale spálit několik aut, aby se zbavil hlasů, to udělat mohl.“</p>

<p>„Suyolak víceméně dodržel slovo. Všechno zmizelo. Naneštěstí pro Brandža, on taky.“ Niko zasunul katanu do pouzdra na zádech a pak ze sebe setřásl lehký kabát, který pouzdro zakrýval. Když tohle Niko dopustil, bylo mi jasné, že už mu musí být vážně vedro.</p>

<p>Brandžo byl tvrdý chlap. Když jsem ho potkal poprvé, moc se mi nezamlouval; podruhé, při téhle práci, se mi zamlouval ještě míň, ale měl koule, a to mu teď, když je mrtvý, nebudu upírat.</p>

<p>Vytáhl jsem mobil. Nikdo to nezvedal. Překvapení. Žádná komunikace se Satanovým zpoceným podpažím. Niko se cestou zmínil, že je na tuto roční dobu nezvykle horko. Nikdy jsem nechápal, proč lidi musí říkat „nezvykle na tuto roční dobu“. Horko je horko. Zima je zima. V háji je v háji. „Tak půjdem zpátky ke karavanu. Není to dál než kilometr.“ Nik povytáhl obočí a já se opravil: „Poběžíme ke karavanu. Žádná velká ztráta času.“ Ne že bychom mohli jít zpátky do domu a zavolat si odvoz. <emphasis>Můžete nám poslat taxíka, mikrobus, traktor, mulu nebo cokoliv? Hledejte dům, kde hoří a uvnitř je mrtvý pár. To nemůžete minout</emphasis>.</p>

<p>Běželi jsme.</p>

<p>Karavan byl samozřejmě pryč. Stáli jsme uprostřed nicoty − v místě, kde se vzdálenosti měří ne na bloky, ale na hektary a kilometry. Pole, kam jen oko dohlédlo. Země s otevřenou oblohou. Dům smrti byl čerstvě natřený, čistý a upravený, s moderním vybavením, ale to neznamenalo, že není postavený na místě něčeho mnohem staršího. Někteří lidi − bohaté dvojice unavené městským životem − mají rádi soukromí. Kupují staré ranče a přestavují je, nebo postaví nový dům. A co je na starých rančích tak zajímavého? Jejich pozemky jsou zatraceně velké. Poslední dům jsme minuli nejmíň třicet kilometrů před Suyolakovým hororovým doupětem.</p>

<p>„Předpokládám, že budeme muset ještě trochu běžet,“ poznamenal Nik a pozoroval prázdnou štěrkovou cestu s tím nejjemnějším rozrušeným zaškubáním koutku úst. „Další dům jsme míjeli asi třicet kilometrů odsud. Můžeme použít jejich dopravní prostředek nebo telefon.“</p>

<p>„Třicet a něco zatracenejch kilometrů. To si ze mě děláš srandu, že jo?“ Ohnul jsem se a opřel se rukama o kolena. Kilometr obvykle není tak zlý; Niko mě každý den nutí běhat osm kilometrů. Ale bylo příšerné vedro… nezvyklé, samozřejmě, abych nezapomněl… a nedýchali jsme vzduch, nýbrž čistý pyl. Nevím, jaký pyl to byl − jestli z trávy, plevele nebo nějakého stromu − a bylo mi to jedno. V autě se to i se staženou střechou dalo vydržet, ale běžet víc než třicet kilometrů v palčivém vedru a snažit se tělo udržet v chodu za pomoci pylu místo kyslíku, to mi nepřipadalo jako příliš zábavná vyhlídka. Ólfi sice mají napumpovaný imunitní systém, pokud jde o viry, chřipku a vůbec nemoci všeho druhu, ale pyl? Zjevně se mohli ukýchat k smrti stejně jako obyčejný lidský dobytek. Ani omylem jsem však nehodlal požádat Raffertyho, aby na mě seslal nějaký svatý claritin nebo jakýkoli léčivý ekvivalent, se kterým by přišel. Branždo trpěl schizofrenií. Nechtěl jsem teď na léčitele chodit se smrkáním, kýcháním a svědícíma očima.</p>

<p>„Copak bych mohl bratorvi něco takového udělat?“ optal se mě naoko vážně Niko. „Lhát ti? Nikdy.“</p>

<p>„Do hajzlu,“ odpověděl jsem mrzutě. „Je to tady jako na rozpálený pánvi.“</p>

<p>„Vím, že nemáš rád horko. Taky nemáš rád zimu, běh ani jiný druh pohybu, který nezahrnuje tvůj penis, ale Suyolak nás dostal s jedním vyšinutým mužem. Jeden… proti nám pěti. Promiň mi, Salome, proti šesti. Proto poběžíme, dokud nenajdeme auto, které bychom si mohli koupit, půjčit nebo ho ukrást, a pak to monstrum chytíme a přinutíme, aby litovalo, že kdy tvořilo shluk buněk v děloze své matky, natož že se narodilo.“ Podíval se na slunce. Nik hodinkám moc nefandí a žádné nepotřebuje. „A dokážeme to za dvě hodiny. Do soumraku jsme u toho domu.“</p>

<p>Dvě hodiny? Trénovaný maratonský běžec by to mohl zvládnout za dvě hodiny. Niko to zvládne hravě. Pukové to zřejmě dokážou uběhnout za dvě hodiny, ale upřímně pochybuju, že se Robinovi bude chtít. Vlkům to ani dvě hodiny trvat nebude. A já? Běhám sice každý den, jenže srdečně to nenávidím a nemám Nikův olympijský potenciál − mně to zabere tři hodiny. A to nepočítám přestávky na zvracení. „Jestli mě chceš tolik udržet naživu, pak nechápu, proč se mě pořád snažíš zabít,“ zabručel jsem. „Proč tam nedoběhnou chlupáči a nevyzvednou nás tady?“</p>

<p>„Tuhle variantu by nejspíš trochu ztížil fakt, že by byl Rafferty při vyjednávání o autě nahý,“ poznamenal suše Vtipálek a hladil Salome, která se mu obtočila kolem krku. „Na druhou stranu, pokud uvážíme jeho osobnost, možná by to byla výhoda.“</p>

<p>„Mohl by si nést oblečení v hubě,“ namítl jsem, a jak jsem byl přesvědčený, velmi moudře. „Mohl by se převlíct za kusem křoví, co tady šíří to žlutý peklo.“ Kýchl jsem. „A bylo by to vyřešený. Nebo bych mohl otevřít brá…“ zarazil jsem se, než jsem stačil doříct slovo „bránu“. Niko na mě upřeně zíral a nebyl to milý pohled. Připomínal mi, že nevíme, kde je Abelie-Roo a její klan a co se s nimi děje, a Suyolak si s námi pěkně zahrává − chová se jako za dob černé smrti, kdy všude kolem páchla nemoc a pálená těla a lidi padali mrtví k zemi. A připomínal mi i to, že navzdory tomu všemu stejně pořád nevěří mému cestování a že to na mě nemá vliv. I kdybych si myslel, že se mýlí, poslechl bych ho. Jakkoli on se nemýlí nikdy.</p>

<p>„Tak jo,“ vydechl jsem. „Poběžíme.“</p>

<p>Trvalo to tři hodiny a deset minut. Jedna příhoda se zvracením… to jsem byl já. Jedna příhoda se svlékáním všeho oblečení kromě spodního prádla − neptejte se, nemluvte o tom a nedívejte se − a pečlivého přeložení prádla přes ruku, aby se nezmačkalo nebo nezašpinilo potem. Z polonahého Vtipálka se mi zvracet nechtělo… jednou jsem z něj náhodou viděl ještě víc. Vyvolalo to ve mně hlavně pocit nepatřičnosti. Myslím, že i svalnatý hřebec by se vedle něj cítil nepatřičně. Ne, bylo to vedrem a tím, že mi v plicích nejspíš klíčily spory, a navíc jsem musel uběhnout dvakrát větší vzdálenost, než jakou jsem kdy běžel.</p>

<p>Jakmile jsme doběhli k domu, natáhl jsem si bundu, abych schoval pouzdra na zbraně, a vůbec mi nevadilo, jak nade mnou Chňapal ohrnul čenich. Urážel jsem pachem i sám sebe, a to jsem ještě necítil svou ólfí polovičku. Nemůžete cítit vlastní geny.</p>

<p>Když jsme kolem domu předtím projížděli, nedával jsem moc pozor. Byl to malý, oprýskaný a zchátralý domek, který byl kdysi zřejmě natřený čokoládově hnědou, ale teď měl nátěr barvu bahna. Jednopodlažní, vpředu měl tři okna a dveře, na každém boku dvě další a na verandě přede dveřmi ležel zrzavý pitbull. To bylo podle mě detailů víc než dost − dům, vchody a východy a na verandě potenciální hrozba. Niko by vám však určitě řekl, jestli to je pes nebo fena, druh trávy rostoucí před domem, kolik tašek chybí na střeše a jestli je zvonkohra visící na jednom stromu dřevěná, kovová nebo skleněná.</p>

<p>Před domem stál hubený strom − bylo mi úplně jedno, co je to za druh − a já se o něj opřel. Z každého póru na těle mi crčel pot. Zrzavý pes ležel ve stejné pozici, jako když jsme tudy před několika hodinami projížděli. Jakmile jsme se přiblížili, zvedl šišatou hlavu a široce se na nás zazubil. Šťastný pes, kterému se Rafferty i Chňapal hned zalíbili a pozoroval je veselýma mandlovitýma očima. Pak obrátil pozornost na mě. Musel to být lenivý, ospalý pes, protože jinak by mě vycítil dávno předtím, než jsme se přiblížili na dohled. Psi cítí takhle daleko, a ještě dál. Široce rozevřel oči, sklopil uši a začal slintat − ne z agrese, ale strachy. Pomalu couval po hlíně a hnědé trávě a pak se otočil, rozběhl se a zmizel za domem.</p>

<p>Psi mě nemají rádi. Nikdy mě rádi neměli a nikdy nebudou. Jedna kapka ólfí krve je pro ně o kapku víc, než se dá snést. S vlky je to stejné, až na příležitostné výjimky − Chňapal, Rafferty… Dalila. Teď však nebyl čas na to myslet; byl čas zhluboka dýchat a snažit se znovu nepozvracet. To druhé příliš neprospělo mé reputaci mrzoutského zabíječe monster.</p>

<p>„Nerad nosím špatné zprávy, zvlášť pokud se to týká i mě, ale nevidím auto ani garáž,“ poznamenal Vtipálek. „Předpokládám však, že můžeme použít jejich telefon.“</p>

<p>„Možná by neuškodilo, kdyby ses oblíkl,“ řekl jsem a otřel si z tváře pot nažloutlý od pylu.</p>

<p>„No já nevím. Možná by nám spíš pomohlo, kdyby se na jejich verandě zjevilo vtělení sexuálního boha odhalené v celé své nádheře,“ odpověděl Robin, ale začal se oblíkat. Salome z něj seskočila, vydala se prozkoumat neudržovaný dvorek a ocas se jí škubal zvědavostí. Niko už stál u dveří. Zatímco já se vyčerpaně opřel o větev stromu, zaklepal. „Měli jste mě nechat cestovat. Otevřel bych bránu pro nás všechny. Byli bysme tu za vte…“ zavřel jsem pusu uprostřed slova, protože mě Nik obdařil zamračeným pohledem. „Ale běhání je bezva. Dobrý na srdce a tak. Jsem rád, že jsme běželi.“</p>

<p>Niko se zamračil ještě víc, čekal pět vteřin, zaklepal znova a pak vykopl dveře. Ten lenivej parchant uvnitř měl zvednout zadek dřív. Když se dveře rozletěly, vykřikl, protože ho málem zasáhly. Byla to poučná lekce. To, že tam není auto, ještě neznamená, že nikdo není doma, a pokud vám někdo klepe na dveře, měli byste jít hned otevřít.</p>

<p>„Co je sakra?“ vykřikl obyvatel domu. Byl to vysoký chlap ve špinavém bílém tričku a kraťasech, které visely na něčem, co zřejmě bývalo silnou postavou. Teď byl kost a kůže, měl nezdravé zuby a vlasy, kdysi snad blond, ale teď tak umaštěné a špinavé, že měly šedohnědou barvu.</p>

<p>„Promiňte,“ prohlásil Niko a prošel kolem zbytku rozbitých dveří. „Měl byste rychleji otevírat dveře. Potřebujeme použít váš telefon.“</p>

<p>Soustředil jsem se na to, abych dostal pod kontrolu dech, a narovnal jsem se, abych ho následoval do přítmí domu. Tady nebyla žádná velká a slunečná okna − jen rolety a těžké závěsy. Byly vidět náznaky nábytku − propadlý gauč, koženkové rozkládací křeslo s výrazným otiskem zadku a v koutě opřenou brokovnici, po níž se hrdý vlastník domu právě natahoval. „Hele,“ zavýskl jsem nadšeně a vrazil do něj loktem tak, že vrávoravě upadl na gauč. „Brokovnice? Pro mě? To nemuselo bejt.“ Jelikož jsem ztratil několik starých hraček, myslím, že jsem si to zasloužil. Sebral jsem jí, zatímco si chlap třel žebra, a otevřel ji, abych zjistil, že je dokonce nabitá loveckými náboji. Broky jsou bezva, ale lovecké náboje nadělají takovou škodu, o jakou mi jde. Vydal jsem se hledat další munici.</p>

<p>Niko rychle prohledal dům a pro muže, který bědoval na gauči, neměl moc soucitu. Při práci většinou honíme monstra nebo s nimi pracujeme − s tím kriminálnickým druhem. Není pro nás těžké poznat křivého člověka. Tenhle chlap nebyl cítit správně a nemělo to co dělat s jeho hygienickými návyky. Zjistit důvod netrvalo dlouho. Niko hledal rychle a dům neměl víc než devadesát čtverečních metrů − podle standardů průměrného Newyorčana to byla bezva velikost, ale tady to bylo považováno za malé a laciné. „V koupelně má výrobnu pervitinu,“ oznámil a zamířil k telefonu.</p>

<p>„Á, pan podnikatel,“ okomentoval to Vtipálek, zatímco Niko ze stolku vedle křesla zvedl telefon. „Počkám venku. Netoužím se za jeden den účastnit dvou výbuchů, obzvláště ne v typu sídla, jaký jsem neviděl od doby, kdy jsem obědval s neandrtálci,“ řekl a zamířil zpátky ke dveřím. Rafferty s Chňapalem se vůbec neobtěžovali jít dovnitř.</p>

<p>„Parchanti. Co sakra chcete? Držte se dál od mýho materiálu, je vám to jasný? Držte se od něj do prdele dál.“ Jeho dech byl mnohem děsivější než výhrůžka, která nebyla děsivá vůbec, takže ten odporně páchnoucí dech ji zdaleka předčil.</p>

<p>Poklepal jsem našemu perníkovému příteli hlavní pušky na rameno, protože to vypadalo, že sebral dost kuráže na to, aby se znovu pokusil vstát. „Co chceme? Ty neposloucháš, že ne? Telefon. Jen telefon… jo, a tu pušku. Anebo jestli s tím máš problém, mohli bychom ti taky chtít mlátit hlavou o zem, dokud se nerozprskne jako meloun. Je to na tobě. Já jsem v tomhle pružný. Vyber si.“</p>

<p>Rozhodl se, že nechce, aby se s jeho hlavou zacházelo jako s basketbalovým míčem. Škoda. S některými lidmi není legrace. Ale příjemně mě překvapil tím, že zpod gaučového polštáře vylovil Bowie nůž nebo nějakou jeho levnou napodobeninu. Niko mě toho o boji s nožem naučil hodně a existuje skutečně mnoho způsobů, jak odzbrojit protivníka, ale zdá se, že všechny spadají do jedné ze dvou kategorií: „Asi tě pořeže, ale překousni to a sejmi toho parchanta.“ Nebo: „Nenechám se pořezat a zbavím se oponenta jako dítěte ozbrojeného plastikovým piknikovým nožem.“ Druhé možnosti věří většinou takoví, co žijí ve fantazijním světě a onanují nad časopisy o bojovém umění a filmy s Chuckem Norrisem.</p>

<p>Někdy se ale stane, že je váš protivník natolik hloupý, že z toho skutečně vyklouznete bez škrábnutí. Jedním takovým byl i náš perníkový kamarád. Mohl to klidně být pudl s nožem − vytočený, ale i tak jen pudl. Nestál za to. Rozhodně s ním nebyla zábava, a už vůbec jsem se od něj nemohl poučit o boji s nožem. Jen jsem se držel v dostatečné vzdálenosti od jeho zoufalých pokusů pořezat mě a pak jsem ho praštil hlavní pušky, tentokrát do hlavy. Upadl obličejem na skutečně odporný koberec, nebo spíš to, co z něj zbylo.</p>

<p>V dalších čtyřiceti minutách se sem tam vydrápal na ruce a kolena, šmátral nekoordinovanými pohyby po noži a dost u toho slintal. Pokaždé jsem počkal, než nůž najde − vypadal tak pyšně, když se mu to podařilo, jako dítě, které jde do první třídy − a pak jsem ho znova praštil po hlavě. Jakmile jsem to udělal asi dvakrát, strčil do dveří hlavu Rafferty a řekl mi, abych si přestal hrát s jídlem a buď ho oddělal, nebo nechal být.</p>

<p>Chtěl jsem protestovat, že nic takového nedělám, ale nemělo to smysl. Vlk pozná, když si někdo hraje s jídlem.</p>

<p>Niko přeřízl telefonní linku a vůbec se mě nezastal, což nejspíš znamenalo, že si to vážně trochu moc užívám. Bylo to nudných čtyřicet minut, chlap byl tvrdohlavý a já… já se prostě bavil. To, že to byl člověk, ještě neznamenalo, že to taky nebylo monstrum, které se přiživuje na slabých. Zasloužil si ránu nebo tři, ale abych si to nerozházel s Nikem a nevytočil Raffertyho, což čím dál víc vypadalo jako špatný nápad, praštil jsem ho naposledy a pořádně, takže upadl do bezvědomí.</p>

<p>Nechali jsme za sebou nefunkční telefon − ne že by ten blbec byl v pozici, aby mohl volat policii. Zmiňovaného blbce jsme nechali v bezvědomí ležet na podlaze. Možná, že když budeme mít štěstí, přijde tam jeho pes a sežere ho. Byl to veselý pes, ale i ti mívají hlad. O hodinu později jsme byli u sjezdu, který nás dovedl do Pohádkového světa, v němž se to tak příšerně podělalo. Roztahovali jsme se v Abeliině karavanu. Tedy já, Rafferty a Chňapal jsme se roztahovali. Robin seděl vzpřímeně a napjatě a nedotýkal se polštářů o nic víc, než musel, jako by se bál, že z čalounění lavice vyskočí všité růžičky a navždy mu zničí oblečení. „Copak se pro ponížení zákazníků před ničím nezastavíš?“ ušklíbl se na Abelii, která seděla v kuchyňce.</p>

<p>Ušklíbla se na něj taky. „Od šejdíře to beru jako nejlepší kompliment, kozo.“</p>

<p>Stařena vzala Nikovi telefon a vrátila se zpátky, aby nás vyzvedla. Brandžo jí navrhl, aby s ostatními zajela ke sjezdu ze státovky, zatímco on se podívá do domu a ujistí se, že všechno probíhá dobře. Čekat na gádže přece není úkol pro královnu, jako je Abelie. Pro cikánku to byla perfektní slova a asi to jediné, co by mu zbaštila. A možná právě proto, že mu to zbaštila, nás mohla obviňovat z jeho smrti. Škodu způsobil Suyolak, ale my máme léčitele. Mohli jsme Brandža zachránit. Sakra, já nevím. Možná že by se to Raffertymu podařilo, jenže Salome viděla, jak se nás někdo snaží zabít, a postarala se o to. Diplomacie a vztahy se zákazníkem není něco, co by svým naloženým mozečkem byla schopná pochopit − pokud vůbec mozek má. Neodstraňují je náhodou při mumifikaci?</p>

<p>Na to jsem rozhodně myslet nechtěl. Jeden ze zbývajících čtyř mužů řídil. Zpomalil u křižovatky, jež na mě předtím tak těžce nezapůsobila. Teď už na ni nezapomenu. „Mám tu zastavit, <emphasis>Bara</emphasis>[16]<emphasis>?</emphasis>“ zeptal se.</p>

<p>„Tupče. Vidíš tady auto, které by se dalo ukrást?“ Ukázala kostnatým prstem na jedinou budovu v okolí: poštu. „Měli by ukrást poštovní dodávku? Ty jsi ale hloupý. Děláš mi ostudu. Jeď k dalšímu sjezdu. Možná tam bude lepší výběr.“</p>

<p>„A počítač,“ dodal Rafferty. „Potřebujeme notebook. Co nejdřív.“ Podíval se na spícího Chňapala. Jelikož nemohl komunikovat na hlubší úrovni, neměl nic jiného na práci − jen spát nebo kousat do těch příšerných květovaných polštářů. Zářivě bílé umělé zuby − ty byly nové − se ukázaly v obchodnickém úsměvu. „S tím ti možná pomůžu, psí doktore. Pro Brandža jsi nic neudělal, ale pro mne bys mohl.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Auto jsme nenašli na příštím sjezdu, ale až na dalším. Neukradli jsme ho, jak Abelie navrhovala. Měli jsme víc než dost jejích peněz, abychom za ně zaplatili. A navíc jsme s sebou měli Robina, šejdíře a prodavače ojetých aut, takže když jsme odcházeli, vypadal chlap, od něhož jsme auto koupili, jako by ho nejen okradli, ale přímo oloupili v tmavé uličce, a ještě z něj podvodem vylákali úspory na penzi. Nechali jsme ho ohromeného u bazaru. Klíče od parkoviště s auty mu visely na prstě a on se snažil vzpamatovat natolik, aby to tam aspoň zavřel. Niko měl další obří staré auto a já klimatizaci. Opravdovou klimatizaci, kvůli níž stojí za to žít. Skoro se tím vyrovnala ztráta mých zbraní.</p>

<p>Zavřel jsem oči a užíval si chladný vzduch. Vedle mě klikala reklamní propiska z bazaru do klávesnice − Chňapalův nový notebook. Nezaplatili za něj penězi. Podle toho, jak vypadalo auto, které Rafferty nechal daleko za sebou, neměli moc na utrácení. Ale Abelie-Roo by nikdy nic nedala zadarmo. „Co chtěla?“ zeptal jsem se. „Za ten počítač?“ Nepřekvapilo mě, že měla v karavanu počítač na prodej. Vsadil bych se, že tam má celý obchoďák.</p>

<p>„Má špatný srdce.“ Zaslechl jsem zašustění látky, a když jsem otevřel oči, uviděl jsem, jak se Rafferty naklonil, aby si přečetl, co Chňapal naťukal. Souhlasně si odfrkl. „Jo, taky ho má plný jedu, ale to vyléčit nedokážu.“</p>

<p>„Takže jsi jí spravil srdce?“ zeptal jsem se. Překvapilo mě, že vůbec nějaké má.</p>

<p>„Trochu jsem vylepšil jeho funkčnost, ale stáří se vyléčit nedá.“ Pokud nechcete provádět takové věci, jaké dělá jen Suyolak. „Každý srdce má jen určitej počet úderů. Dal jsem jí maximum jejích. O měsíc víc, než by měla − možná. Neřekl jsem jí ale, že je to tak málo. I my Vlci umíme smlouvat, jen to nazýváme pravým jménem: lhaní.“</p>

<p>„No, podle mýho je to o měsíc dýl, než si zaslouží,“ zamumlal jsem potichu a vytáhl telefon, abych konečně zavolal Dalile a řekl jí, co se stalo − když jsem teď věděl, že to nebyla ona. Musela být pořád naštvaná, protože jinak by se nás vydala hledat. Vyčenichala by nás, našla a podstatně by nám ulehčila třicetikilometrovou výpravu. Ale neudělala to. Jistým způsobem to bylo skoro horší než to, že se mě nejspíš pokusí zabít. To by bylo osobní. Jenže být ignorovaný… to je jako vůbec neexistovat. To nesedí k Dalile ani k vlkům obecně. Naprostá většina se na mě dívá s odporem, strachem nebo vražednou zuřivostí. Rafferty s Chňapalem mě o tom před lety nechali zapochybovat − jeden proto, že je léčitel, a druhý se sám dost odlišuje; aspoň si to tak myslím. Možná se pletu. Kdo ví? Rafferty je sice léčitel, ale po vyšetření nerozdává úsměvy a lízátka.</p>

<p>Vím, že Dalilu neznám skrz naskrz. Je jiný druh. Je to zabiják, i když prohlásila, že lidi nezabíjí, protože to není výzva. Buduje si kriminálnickou kariéru a užívá si to. Ale taky mě má ráda, poskytuje mi zatraceně skvělý sex a zachází se mnou, jako bych nebyl nic zvláštního. Když se vás členové nadpřirozeného světa, kteří poznají, čím byl váš otec, buď bojí, nebo pokoušejí zabít, pak je fajn, když s vámi někdo zachází jen jako s obyčejným chlapem. Je to zatraceně bezva.</p>

<p>Po vysvětlení mi to beze slova položila a já zaklapl telefon. Tohle teda nebylo vůbec fajn. Pokud se mě pokusí zabít, ať už to sakra udělá. S tím bych se vyrovnal. Tohle je otrava. Vyvolávalo to ve mně pocit, že bych sám někoho s chutí zabil. No, to sice není nic nového, ale s Dalilou se mi to nestává. A ten pocit mi vydržel do dalšího okamžiku, i když směřoval k někomu velice konkrétnímu, protože se vrátil.</p>

<p>Zatracenej Mor světa.</p>

<p>„Slunce zapadlo, měsíc bude za chvilku kolíbat novorozená děťátka, kolíbat je do spánku.“</p>

<p>Tentokrát seděl vpředu, mezi Nikem a Robinem, na staré spojené sedačce. Pro kostru potaženou kůží tam bylo místa dost. Uviděl jsem ve tmě ostrou linii jeho čelisti. Hlava se otočila na jednu stranu, pak na druhou a nakonec se Suyolak kamenným pohledem podíval přímo na Raffertyho. „Ale ne všechna miminka, můj masožravý příteli, že? Ne všechna.“</p>

<p>Chňapal tentokrát nebyl sám, kdo vrčel. Kromě něj podobný zvuk vydal i jeho bratranec, Salome začala ječet a já sám taky nesouvisle vrčel. Kdybych tak jen věděl, kde je. Kdybych to jen <emphasis>viděl</emphasis>. Ve vteřině bych tam odcestoval bez ohledu na to, co si o bránách myslí Niko. Ale nevěděl jsem to a nemůžu cestovat nikam, kam neznám cestu. Tak jsem aspoň skočil po zjevení a ruce mi volně prošly prostorem, kde pod všemi slepenými vlasy měl mít krk. Kostnatý úsměv zmizel a s ním i jeho majitel − rozprskl se jako mýdlová bublina… jako kouzlem. Když však chcete někoho uškrtit, nejste zvědaví na kouzla.</p>

<p>Vrčení vedle mě pokračovalo. Nebyl jsem jediný, kdo se cítil frustrovaný. „Monogamie, Mor světa a zabijácké děti,“ řekl Robin zachmuřeně, zatímco se mu Salome snažila nacpat pod košili. „Tohle je oficiálně nejhorší výlet všech dob.“</p>

<p>„Není to tvá chyba, Rafferty,“ řekl Niko, jenž se rozhodl ignorovat Robina a říct, co bylo třeba. Pro mě to dělá vždycky a teď to dělal i pro našeho spojence. „Je mnohem snazší ničit než obnovovat. Nemohl jsi nic dělat, a my to víme. Ví to i Suyolak a zkouší tě. Nenech ho.“</p>

<p>Léčitel naposledy zavrčel a zavřel pusu. Otočil hlavu a pozoroval ubíhající světla za oknem… noc… nebo možná nic. Cokoli z toho by bylo lepší než to, co asi viděl v duchu. Já spatřil krví pocákaný dětský pokoj, a to v IMAXové kvalitě, a klidně bych se bez toho obešel. Jsem spíš jako Suyolak. Zabíjení je jediné, v čem jsem dobrý; tedy zabíjení a chytrácké řeči. Ani jedno z toho by v tom dětském pokoji k ničemu nebylo, jenže ani Rafferty nedokázal víc, takže se musel cítit pěkně mizerně.</p>

<p>Nebyl sám. Věděli jsme, že budou civilní oběti, a smířili se s tím. Nemohli jsme s tím nic dělat. Pokaždé zastavovat a snažit se pomoct by všechno jen zhoršilo a dalo Suyolakovi větší moc. Nemohli jsme za ním vyrazit dřív, protože jsme se museli setkat s Raffertym. Nemohli jsme nic dělat a taky jsme nic neudělali − vůbec nic. Všichni jsme se cítili mizerně.</p>

<p>A pořád nemůžeme nic dělat… kromě toho, že teď pojedeme rychleji.11Chňapal</p>

<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Běžel jsem. Miluju běh. Miluju ho celý život.</p>

<p>„Chňapale, vzbuď se.“</p>

<p>V trávě a mezi stromy, pod oblohou tak modrou, jako by se v ní spojilo sto nejlepších prázdninových dní.</p>

<p>Běžel jsem a běžel a snažil se něco chytit, ale nevěděl jsem co. Měl jsem dojem, že to něco už zmizelo, ale stejně jsem to honil. Běžel jsem a běžel…</p>

<p>„Chňapale, něco se ti zdá.“ Někdo mě strčil do žeber a já se s trhnutím a zavrčením probudil. Cítil jsem povědomý pach, ale obklopovalo mě i tisíc jiných věcí − neznámé pachy, věci a tvary. Kde? Kdo? Začal jsem panikařit… co je… kdo je…</p>

<p>Už se mi to stalo. Zavřel jsem před zmatkem a neznámem oči. Zavřel jsem je a silně se soustředil. Silně. Silně? Těsně předtím, než to slovo ztratilo význam, než jsem já ztratil význam, se mi všechno vrátilo. Měl jsem dojem, jako bych měl křeč, která konečně povolila, jenže byla na mozku. Stál jsem na okraji propasti, ale tentokrát jsem nespadl.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Nespadl jsem. Ne, tentokrát ne − ale mnohokrát předtím už ano.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal a je mi fajn. Prostě fajn.</p>

<p>Prudce jsem vydechl, zakašlal, vyprskl spršku slin a praštil Raffertyho tlapou velikou jako talíř. Pak jsem důkladně zívl, abych dal najevo, že jsem pořád ještě unavený. Nic mi není, tak mě nech snít.</p>

<p>Jenže Raff věděl své. Přál bych si, abych ho dokázal ošálit, ale nejde to − ne léčitele a ne bratrance. Nebylo to jako za starých dobrých časů, kdy jsem mu jednou sebral peněženku a klíče, vzal jeho mustanga a vyměnil ho za malého golfa z osmdesátých let. Byli jsme si dost podobní na to, abych se za něj mohl vydávat a podepsat papíry. Vážně uvažoval o tom, že mě zabije, a pořádně mi ve vlčí podobě nakopal zadek, ale vidět vlka řídit malý starý golf, to za to stálo. Naše smečka se tomu smála týdny.</p>

<p>Tenkrát jsem mu toho provedl víc. Měl jsem dojem, že je příliš vážný a měl bych ho trochu rozveselit a ukázat mu, že život může být pořádná jízda. No, nakonec jsem mu to ukázal, jenže pravdu měl on. Život je vážný a jízda to sice je, ale nikdo si nemůže být ničím jistý. Můžete se pořádně projet a odnést si fotku ze zábavního parku, na které vám vlají vlasy, nebo můžete vlézt na kolotoč, který se s vámi rozbije a vyklopí vás do řeky hluboko pod vámi. Když si kupujete lístek, nevíte, jak to skončí. Musíte spoléhat na štěstí.</p>

<p>„Jsi melancholickej. Přestaň bejt melancholickej a sněz si hranolky.“ Rafferty mi pod nos strčil pytlík čerstvých, ještě horkých a děsně slaných hranolků, a to mě rozveselilo. Dobře, ta jízda možná není perfektní a já se řítím z kopce na skály dole, ale dostat se nahoru na ten kopec bylo sakra zábavné. Rodina, přátelé, vysoká, dobré filmy, ještě lepší jídlo, spousta sexu a běhání pod širým nebem za všech ročních období v lidské i vlčí podobě. Prožil jsem fajn život, který má i teď má pozitiva: rodina, filmy, hlava vystrčená z jedoucího auta, zubící se do větru, a hranolky. Kdo by nemiloval hranolky? Strčil jsem čumák do bílého pytlíku a snědl jich dobrého čtvrt kila.</p>

<p>Tak si dneska ráno můj mozek trochu škytl. Je ráno; jestli u McDonalda servírují hranolky, musí být po desáté, což je sice pozdní, ale pořád ráno. Poznal jsem to podle vůně vzduchu, barvy oblohy, polohy slunce a taky jsem si to přečetl na digitálních hodinách ve výloze banky naproti přes ulici od místa, kde jsme zaparkovali. Spokojeně jsem se zazubil. Jen malé škytnutí. Takových už bylo. Jsem pořád tady a celý, a to se počítá.</p>

<p>Až odejdu… <emphasis>jestli</emphasis> odejdu, jak mě Rafferty přísně opravil, než mi řekl, co se bude dít (a to s takovým váháním, jaké u žádného pacienta neprojevoval), bude to jedno velké škytnutí. V myšlenkách se ze mě stane vlk, jak tomu bylo už mnohokrát předtím, ale tentokrát… až se to stane naposledy, už se k Chňapalovi nikdy nevrátím. Žádné <emphasis>Růže pro Algernon</emphasis>. Žádná postupná ztráta intelektu, dokud moje mysl zcela nezmizí. Ne, škytnutí budou častější a častější − jak už se to děje − a až to konečně nastane, bude to najednou. Nedozvím se, že odcházím, a nebudu vědět, že jsem odešel. Snažím se to brát filozoficky. Koneckonců existuje slušná šance, že budu šťastný vlk. Jsem šťastný vlkodlak. Prostě už to nebudu já − ne já jako Chňapal, ale možná moje zjednodušená verze. Doufám.</p>

<p>Vylovil jsem ze sáčku další hranolky. Mám štěstí. Dostal jsem víc času, než kolik bych měl, kdyby mě Rafferty nechal umřít. Upustil jsem mu do klína pár mokrých kousků a vesele se na něj zazubil. Moje jízda byla fajn, dokonce skvělá, jen krátká. Ta Raffertyho bude ještě dlouhá, a pokud nepřestane cítit vinu, i dost mizerná. Neměl bych mu přidávat pochmurnými náladami. Navíc už jich mám dost. Odevzdal jsem se… ne, neodevzdal… smířil jsem se s osudem. Kdyby to tak dokázal i Rafferty a přestal tvrdohlavě bojovat; kdyby přestal hledat Lék, to nemožné velké L. To hranolky nespraví, i když bych si to přál.</p>

<p>„Díky,“ zvedl jeden hranolek, ze kterého odkapávaly sliny, a řekl, co říká vždycky: „Jsi kámoš. Jsme v Utahu a zastavili jsme kvůli benzínu, pokud tě to zajímá.“</p>

<p>Odfrkl jsem, abych naznačil, že benzín vycítit dokážu. Ten dokáže vycítit i člověk. Vnímal jsem však i něco jiného: Dalilu. A ta byla cítit mnohem líp než hranolky. Možná chce Kala zabít, ale stejně má ten parchant podle mého názoru zatracené štěstí. Tázavě jsem se podíval na Raffertyho a pak se otočil k zadnímu oknu, abych ji aspoň zahlédl.</p>

<p>„Ježíši, jen, prosím tě, nevojížděj sedačku, jo?“ povzdechl si. „To bych asi nepřežil.“</p>

<p>„Ty jsi ten veselý.“ Dalila vklouzla na prázdné přední sedadlo. Niko, Robin, nahatá kočka i Kal někam odešli. „Jste z jednoho chovu? S tebou je pořád legrace a s ním vůbec?“ pokračovala a vesele i šibalsky se usmívala.</p>

<p>Byla ohromující. Ne krásná, ale něco víc. Něco divokého a nebezpečného i pro jiného Vlka. Oči měla přirozeně jantarové − nebyla to vlčí žluť, pleť se k nim nádherně hodila a měla stříbřitě blond vlasy, které mi pořád připomínaly sex ve sněhu. Hodil jsem hlavou na stranu a odtáhl se z dosahu, což ve vlčí řeči znamená odmítnutí nebo zápor. Já to rozhodně nemyslel jako odmítnutí.</p>

<p>Zblízka se na nás podívala − studovala nás a očichávala. „Bratranci. Ochočení bratranci. Vlci z předměstí,“ řekla ne v náznaku, ale s pořádnou dávkou pohrdání. Podle Klanu existuje Klan a pak ti ostatní. Pokud nekradete, neprodáváte drogy, nepasete sukuby a neděláte další věci, na které bych raději ani nemyslel, nejste predátor. Nejste vlk. Jste jen pes, co si na vlka hraje. Ale nezdálo se, že by to Dalile vadilo, stejně jako se nezdálo, že by jí vadil Kal… tedy až na to, že se ho možná pokusí zabít. Samozřejmě že se k nám Dalila tak chová kvůli Jen vlkovi. Kdyby se jí podařilo přimět Raffertyho, aby s nimi udělal to, co udělal se mnou, bylo by to jako postavit se na kopec s pytlíkem otrávených bonbonů a vážně by pro vás přiletěla mateřská loď[17]: pro ně by to byla dokonalá odměna, jenže pro Raffertyho naprostá zvrhlost. Nikdy by nic takového neudělal. Dalila si může vykládat, co chce.</p>

<p>Položil jsem hlavu na přední sedadlo a zazubil se na ni úsměvem, z něhož jí muselo být jasné, kde se zrovna nachází můj mozek − rozhodně ne v hlavě. Rafferty ji nemá rád, ale mně je jedno, co si myslí. Klidně by mě mohla požádat, abych po parkovišti vozil děti na hřbetě jako poník. Mohla by nahlas číst text na krabici cereálií. Dokud budu moct být takhle blízko u ní, cítit její vůni a zabořit čenich do dlouhých vlasů, je mi to jedno. Štěstí, štěstí, štěstí. Kdyby to Algernon s někým dělala, mohla vydržet déle; to je aspoň moje teorie. Chudák myš. Chudák správce. Chudák já.</p>

<p>Natáhl jsem hlavu ještě víc a dotkl se Daliliných vlasů. Pach „já chudáček“ ze mě sálal, dokud nenaplnil celé auto. Nevím, jestli by mi na to skočila, nebo ne. Rafferty mě totiž chytil za kůži na krku a stáhl zpátky. „Ona je z Klanu,“ vyštěkl. „A navíc šílenec z Jen vlka. Do toho se rozhodně nepustíš − je mi jedno, jak jsi nadrženej.“</p>

<p>„Příliš rychle soudíš.“ Zkřížila si ruce, opřela se o vršek sedačky a položila si tvář na kůži v barvě západu slunce. Koženou motorkářskou bundu nechala někde jinde a na sobě měla jen tílko. Bylo vidět hodně kůže, ale upřímně, bylo mi jedno, jestli je to kůže nebo srst. Bylo to pěkné − velice pěkné. Natáhla silnou ruku a vzala do ní můj čumák. „Ale ty jsi… tak krásný. Jsi to, co je správné. To, co je pravdivé. Mohli bychom být jako ty. Celí. Vlci takoví, jací bychom měli být.“</p>

<p>Jsme v Americe, v zemi svobody náboženského vyznání. Pokud jde o mě, klidně může toužit po tom, aby se dostala na vyšší úroveň bytí požárního hydrantu. Mě zajímá jen to, abych si to s ní rozdal. Jasně, nejsem na sebe hrdý, ale ani se nestydím. Už je to dlouho. A mohlo by to trvat ještě déle, a pak už tu nebude Chňapal, který by to ocenil. Ne, vůbec jsem se nestyděl, když jsem vyrazil a skočil na ni. Možná jsem slastně zavyl. Ona zavyla určitě. Jenže než se stačila proměnit ve vlka, přerušili nás − bratranec a Kal, který se mě kupodivu nepokusil zastřelit.</p>

<p>Rafferty mě stáhl zpátky přes sedačku a Kal vytáhl Dalilu z auta. Musel nesmírně zuřit, i když musím znovu podotknout, že byl tak hodný, že mě nezastřelil. Pak se vyhnul ráně od Dalily, která by mu zřejmě přerazila nos, kdyby dopadla − rychle se sehnul, mnohem rychleji, než by dokázal člověk − a podíval se na mě. Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že na zlomek vteřiny jsem v jeho očích zahlédl rudou záři: ólfí rudou.</p>

<p>Rozhodl jsem se, že už nejsem nadržený. Navíc jsem se taky rozhodl, že je čas jít na toaletu, zahákl jsem tlapu za kliku u dveří a strčil do nich ramenem. Jestli jsem po asfaltu vyrazil jako střela, pak to bylo proto, že jsem se nutně potřeboval vymočit − ze žádného jiného důvodu. Slyšel jsem, jak mě Rafferty následuje. Mohl jsem se vrátit pro notebook a zeptat se ho, jestli to viděl taky a jestli to jako léčitel vycítil. Nechtěl jsem to však vědět, stejně jako před lety lidi nechtěli vědět, že mám leukémii a umřu. Viděl jsem jim to ve tvářích… Vezmi to zpátky. Přetoč to o několik minut dozadu. Zařiď, aby k té konverzaci nikdy nedošlo. Někdy to nechtěli vědět kvůli mně. Nechtěli mě ztratit a nechtěli, abych trpěl. Ale někdy to bylo kvůli nim, ne kvůli mně. Neříkej mi to. Nechtěj, abych nesl břemeno toho, že jsi nemocný… že umíráš. Nechci to vědět. Nechci se s tím potýkat.</p>

<p>S Kalem je to ještě horší, protože jsem cítil obojí. Smutek i strach… kvůli Ólfi.</p>

<p>„Sakra, Chňapale, obojek.“</p>

<p>Se zakňouráním (uvnitř i navenek) jsem se zastavil a útrpně si tu věc nechal přetáhnout přes hlavu. Ne že by mi Raff chtěl dávat obojek − pro vlkodlaka není většího ponížení − ale omezovalo to takové incidenty jako včera s kamioňáky. Proto je obojek zářivě zelený a jsou na něm motýli. <emphasis>Motýli</emphasis>. Nemůžu mít ani pořádný obojek s lebkami a zkříženými hnáty, nebo alespoň jednobarevný. Ne, musím mít holčičí obojek, abych vypadal co nejneškodněji. Jednou se mi Raff snažil natáhnout růžový obojek, ale skončilo to totální demolicí motelového pokoje. Jsem ochoten udělat ledacos, abych mu břímě ulehčil, ale růžovou nosit nebudu.</p>

<p>Posadil jsem se na zadní, rozhlédl se kolem a snažil se ignorovat zvuky, jež vydávaly přívěšky na obojku, jak o sebe cinkaly. Jeden měl tvar kosti. No není to roztomilé? Není to sladké? Znovu jsem zakňoural a Rafftiše řekl: „Slyším tě, bráchanče.“ Slyšel. Jen kvůli tomu se to dalo snést.</p>

<p>Opřel jsem se mu o nohu a podíval se, kde vlastně jsme. Bylo to mnohem větší odpočívadlo, než na jakých jsme obvykle stavěli. Několik fastfoodů, hospod, čerpacích stanic a všudypřítomný obchodní dům, jaké jsou teď všude: s jídlem, oblečením, auty, elektronikou, bankou, kavárnou, salonem krásy a fotostánkem, kde si při čekání můžete nechat udělat i plastiku. „Vtipálek s Nikem nakupují oblečení.“ Raff se moc často neusmívá, ale teď se zaculil úsměvem plným čistého zla.</p>

<p>Usmál jsem se taky a jazyk mi vesele visel z tlamy. Vtipálek si kupuje šaty v nejobyčejnějším obchoďáku; za tenhle pohled vybuchlé auto stálo. Zajímalo by mě, jestli mu polyester spálí kůži, nebo prostě seskočí z jeho těla a zbaběle uteče. Došli jsme na chodník před McDonaldem a Rafferty se posadil na obrubník. Podíval jsem se zpátky k autu, kde se hádali Kal s Dalilou. Pro lidský sluch to bylo moc daleko, ale pro Vlka to bylo, jako by stáli půl metru od nás.</p>

<p>„Je mi úplně ukradený, s kým spíš,“ říkal Kal ostře, ale zároveň chladně. Chladně jako led. Potkal jsem zatím Kala jen několikrát, ale vím, čeho je schopný. Zajímalo by mě, jestli to Dalila taky ví, nebo si jen myslí, že to ví. „Tohle nejsou <emphasis>Vlci a upíři 90210</emphasis>. Nemáme kruci <emphasis>vážnou známost</emphasis>. Můžeš si jít opíchat prodavače z obchodu, pokud chceš, ale nech Chňapala a Raffertyho na pokoji. A jestli si to budeš rozdávat s tím prodavačem, tak měj do háje aspoň tolik slušnosti, abys to nedělala tady v autě, kde to ucítím ještě celej den.“ Kal předstíral, že je mu jedno, že by se ho Dalila mohla pokusit zabít, ale záleželo mu na tom − až moc. Jenže to z něj ještě nedělalo bezhlavého pitomce… byl jen něco míň. Něco míň, než co je, a víc, co není − nebo nechce být.</p>

<p>„Říkala jsem, že udělám, co budu chtít,“ opáčila Dalila. „Nechci zabíjet. Ne tebe.“ Cítil jsem z ní pravdu i lež. Možná ho nechce zabít, ale to ještě neznamená, že to neudělá, když nebude mít na vybranou. „Klan si může říkat, co chce, ale já jsem taky Klan. Lepší Klan. Dělám si, co chci.“ Vypadalo to, že Kal by jí rád věřil. Neměl důvod nevěřit jí. Její slova zněla pravdivě. Je dobrá lhářka, a tady navíc musela lhát jen napůl, takže to bylo snazší. Kal není vlk. Jeho čich je ólfí, ale ti nikdy nedokázali vycítit emoce pravdy a upřímnosti; jen strach − temný, ostrý pach vyděšené oběti. Musel věřit instinktům. Jsem rád, že nejsem člověk. Bylo by to jako být napůl slepý − záviset jen na tom, co můžete vidět a slyšet, a na lidské zvláštnosti: používání podtextu. Vůbec nechápu, jak se s tím můžou někam dostat.</p>

<p>Kal sklonil hlavu. Podařilo se mu Dalilu vytáhnout z auta buď proto, že mu to dovolila − člověk nemá takovou sílu jako Vlk − nebo kvůli tomu druhému konceptu, na který bych raději nemyslel: totiž že se Kalova druhá polovina šíří a roste. Přenesl jsem váhu na tlapy a Rafferty zamumlal. „Já vím.“ Jenže vědět o tom a dokázat s tím něco udělat není vždycky totéž.</p>

<p>Teď ji Kal přitiskl zády na auto. Dalila se zachovala tak, jako už jednou předtím, a užívala si to. On ne. Pěsti měl zaťaté a klouby mu zbělely. „Tak mě sakra neignoruj. Rozmysli se a pokus se mě zabít, ale <emphasis>neignoruj mě</emphasis>, do hajzlu. Kdyby nebylo toho blbýho Suyolaka, tak jsem byl poprvý v životě šťastnej. Ólfi jsou pryč. Jsem svobodnej. Nekaž mi to, rozumíš? Nekaž mi to, sakra.“</p>

<p>Kal je člověk i Ólfi, ale možná v sobě má i kus Vlka. Být mrtvý, být zabit v bitvě, být <emphasis>vidět;</emphasis> to je lepší než nebýt nic. Je to lepší než neexistovat nebo existovat nějakým mizerným způsobem. Kal to ví.</p>

<p>„Šťastnej,“ zamumlal mi Rafferty do ucha. „Je míň náladovej než jindy.“ Šťastný? Jasně, všechno je relativní. Já si všiml toho, že nadšený Kal se vyrovná depresivnímu bratranci, ale Raff nemudroval o tom, proč tomu tak je. Už jsme to oba věděli. Jak jsem si myslel, jak jsem viděl a jak jsem cítil, Ólfi v Kalovi roste.</p>

<p>„Pejsek!“</p>

<p>Otočil jsem hlavu a v levé nosní dírce mi přistál McNugget − alespoň se o to někdo pokusil. Batole s chmýřím blonďatých vlasů se mě snažilo jednou malou ručkou pohladit a druhou obdarovat pochybným kouskem kuřecího. Pejska poznalo, ale rozdíl mezi nosem a pusou mu unikal.</p>

<p>Mám malé děti rád: maniakální koule energie se čtyřmi končetinami kymácejícími se jako opilé větrné mlýny. Vždycky si rády zahrají frisbee, seberou kolo a vyrazí, běhají a křičí, závodí a hrají si na schovávanou. Jsou skoro jako vlci, až na to, že na konci hry na schovávanou nesežerou to, co našli. Žijí pro tento okamžik − ne pro včerejšek nebo zítřek, dokonce ani pro příští minutu. To je dobrá filozofie, zvlášť pro můj současný život.</p>

<p>Otevřel jsem pusu a trpělivě si nechal kousek masa nacpat až za mandle. Chlapec se hihňal, zatímco jeho matka, nesoucí několik papírových tašek, úděsem ztuhla. Počkal jsem, až chlapec vytáhne ruku, pak jsem polkl a způsobně matce nastavil pac. <emphasis>Vidíš, jak jsem neškodný? Potřes pejskovi packou. Vidíš, jaký je to hodný pejsek?</emphasis></p>

<p>Za tlapu mě nevzala. Volnou rukou sebrala dítě a vyrazila k autu. „Měl byste si tu věc držet na vodítku,“ řekla Raffertymu přes rameno.</p>

<p>„Lidi,“ zamumlal a pak mě jednou rukou objal.</p>

<p>Souhlasně jsem zasupěl, abych mu nekazil radost, ale ve skutečnosti mi lidi nevadí. Na vysoké jsem se spoustou z nich chodil. Je pravda, že většinou to začalo hezky, ale pak se to občas trochu pokazilo a ony si už nechtěly hrát. Ty bylo potřeba prostě ignorovat. Když jsem uvízl v chlupatém kabátě, přestal jsem si to brát osobně. Kdybych to neudělal, mohl bych někoho sežrat, jakkoli bych při tom byl plně při smyslech. Musel jsem to nechat být. Negativní emoce vás pohltí stejně rychle jako rakovina. Vidím to na Raffertym − každý den z něj kousek zhltne vina a zoufalství. Ať říkám nebo dělám cokoli, nedokážu to změnit. On už je prostě takový. Tráví život tím, že se snaží zastavit nezastavitelné, u mě i u jakéhokoli jiného pacienta. Nakonec stejně vždycky prohraje. Na Vlka a léčitele k tomu projevuje neuvěřitelnou ignoranci vůči smrti − je tvrdohlavý až do vlkodlačího morku kosti, snaží se popřít přírodu a nikdy se nezmění.</p>

<p>Dal bych cokoli za to, abych ho slyšel smát se.</p>

<p>Přes parkoviště před obchodním domem přicházel Niko − další, který se moc nesměje, ačkoli někdy v jeho hlase zaslechnu tichý humor − a v každé ruce nesl tašku. Podíval se na nás neutrálním šedým pohledem. „Neviděli jste…“ přerušilo ho zazvonění telefonu. Přehodil si jednu tašku do druhé ruky a zvedl to. „Ano, Jišijáši?“</p>

<p>Nemám rád ID volajícího. Kazí to překvapení a podle mě by život měl využívat tolik překvapení, kolik jen může − tedy těch dobrých. Ukázalo se samozřejmě, že tohle dobré překvapení nebylo, ale to jsem ještě nevěděl.</p>

<p>Vlčí sluch je víc než výjimečný a já neměl žádný etický problém s tím, abych poslouchal, co Jišijáš říká. Nejsem takový dobrácký vlk z předměstí, za jakého mě označila Dalila. To není žádný vlk. Jsem zvědavý. Můj život je už delší dobu dost omezený. Někoho špehovat je docela malý hříšek a stojí za trochu zábavy.</p>

<p>Tenhle Jišijáš, příčina monogamního zmatku nebo možná jeho oběť, záleží na vašem názoru na Vtipálka − neztrácel čas zdvořilostmi. „Kde je Robin?“</p>

<p>Hlas vibroval tak jemně, že by to lidské ucho nezaslechlo − velice zvláštním, hlubokým a melodickým způsobem. Peri. Puk a peri, no z toho bych šilhal. Hříšník a neposkvrněný. To tedy není ideální pár z internetové seznamky.</p>

<p>„Právě jsem se chtěl spolucestujících zeptat na totéž. Myslel jsem, že je ještě v obchodě.“ Niko se přes rameno podíval zpátky na budovu. „Ačkoli když uvážíme, co je to za obchod, čekal bych, že to vyřídí za pět minut.“</p>

<p>„Právě mi volal a nevypadal… ve své kůži. Znělo to opile a zmateně. Musíte ho najít. <emphasis>Hned</emphasis>.“ Tak jo, spořádaný a neposkvrněný peri, ale pěkně namíchnutý. A taky vystrašený.</p>

<p>„Hned,“ potvrdil Niko a zaklapl mobil tak bryskně, že bylo hned jasné, jak to myslí vážně. „Musí to být Suyolak. Robin by určitě nepil nic, co měli k dostání v tomhle obchodě. Rafferty, Chňapale, najdete ho?“</p>

<p>Já už byl na nohou a čenich měl ve vzduchu. Tisíce a tisíce vůní, ale puka nebylo těžké najít − jasně zelené vlákno v hromadě vybledlých a nezajímavých. Rafferty se ho nejspíš snažil vycítit léčitelským talentem a sledoval ho i vlastním nosem, ale čtyři nohy jsou rychlejší než dvě. Vyrazil jsem přes parkoviště a bratranec s Nikem mi byli v patách. Vtipálkův pach jsem zachytil okamžitě. Bylo to vlastně mnoho vůní dohromady: několik druhů kolínské, hedvábí a šampón, který stál víc než auto, ve kterém se vozíme. Má rád drahé věci.</p>

<p>Pár lidí vykřiklo, když jsem kolem nich proběhl, ale běžel jsem tak rychle, že většinou jen zůstali stát a lapali po dechu. Otevírali a zavírali při tom naprázdno pusu jako postižená rybička. Nestaral jsem se o ně. Běžel jsem a sledoval stopu, a i když jsem měl o Vtipálka obavy, dělal jsem hlavně to, co vlci dělají nejlíp… kromě zabíjení. Užíval jsem si adrenalin.</p>

<p>Běhat znamená žít, a já <emphasis>žil</emphasis>.</p>

<p>Vyběhl jsem z parkoviště a zamířil do trávy, minul pohozený Vtipálkův mobil a přeskočil širokou drenážní jámu, jako by to byla loužička. On ji musel obejít. Přeletěl jsem ji, jako bych měl křídla, a chytil ho. Chytil jsem puka zlomek vteřiny předtím, než vkročil do prvního pruhu čtyřproudé silnice vedoucí kolem nákupního centra. Byl tam opravdu silný provoz a auta jezdila zatraceně rychle. Chňapl jsem ho za záda extrémně drahé, i když teď zaprášené a propocené košile, a stáhl ho zpátky. Upadl do trávy a pak se svalil do drenážní jámy. Kdyby to bylo v kreslené pohádce, bylo by slyšet šplouchnutí, ale v reálném světě to bylo spíš zadunění.</p>

<p>Hopla.</p>

<p>Skočil jsem k němu dolů, kde ležel natažený na zádech na vyschlém bahně. Oči měl pootevřené, ale neviděl mě. Něco říkal, ale řecky… nejspíš. Já se na vysoké učil ruštinu a japonštinu, takže smůla. Pořádně jsem mu olízl tvář, protože jsem měl dojem, že ho to tak znechutí, až se probere. Ale nezabralo to.</p>

<p>Rafferty, Niko a Kal sklouzli k nám. Ten poslední se samozřejmě nemohl smířit s tím, že bychom někam běželi bez něj, a musel se k nám přidat. „Co je mu?“ naléhal Kal.</p>

<p>„Vypadá to, jako by byl náměsíčný. Se Suyolakem je to docela dobře možné,“ odpověděl Niko.</p>

<p>„Jo, aby vlezl do provozu a nechal se srazit − to je zatraceně bezva trik. Ten bastard,“ zamumlal Kal. „Co to říká?“</p>

<p>„To radši nechtěj vědět,“ odpověděl mu bratr suše, ale také znepokojeně. S obavami. „Rafferty?“</p>

<p>Rafferty si klekl vedle Vtipálka, položil mu ruku na hlavu a prsty zajely do hustých hnědých kudrn. „Hm. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu někoho diagnostikovat v takový díře.“</p>

<p>Kal vyštěkl: „Rafferty, je to náš kamarád, jasný? Tak si sakra nedělej srandu a vyléč ho.“ Vyléč ho, protože se nezdá, že by Kal měl nějak moc přátel, a nechce ztratit ty, které má. Být napůl Ólfi, to z vás asi neudělá nejoblíbenější dítě na hřišti. Chudák. Na druhou stranu, nejsem si jistý, že by to bylo jiné, i kdyby nebyl napůl Ólfi. Kal má podobnou povahu jako bratranec.</p>

<p>Rafferty si odfrkl, protože jeho nevrlý protějšek na něj neudělal valný dojem, a začal trochu vážněji: „Spí, jak říkal Niko, a díky Chňapalovu rychlému a hrdinskému zásahu má taky otřes mozku.“</p>

<p>Sklopil jsem uši a zavrčel. Rafferty mě volnou rukou podrbal za uchem. „Dělám si legraci, bráchanče. Otřes mozku je lepší, než kdyby ho přejeli.“ Zavřel oči. „Niko, Kale, jděte trochu vystrašit čumily támhle, já zapracuju na otřesu mozku a pak ho vzbudím.“</p>

<p>Netrvalo to dlouho. Bledý obličej nabral zdravější barvu, krev prosakující na štěrk pod Vtipálkovou hlavou přestala téct a asi za pět minut se pukovy oči rozjasnily a on zaostřil. „Kde to jsem a co je to mokré, co cítím na zádech?“</p>

<p>To byla asi trocha poctivých vlčích slin, a tak jsem se podíval jinam a předstíral, že se zajímám o letargickou žábu, která skákala pryč od nás. Žáby mám rád stejně jako děti. Biolog nemůže nemít rád žáby. Jsou fascinující. Mají všemožné barvy, některé jsou jedovaté a další jsou schopné měnit pohlaví. Úchvatné.</p>

<p>Než žába odskákala z dohledu, Vtipálek se posadil a už telefonoval s perim mobilem, který mu musel donést Kal nebo Niko. „Jsem v pořádku, Jiši. Lassie mi pomohla. Co se stalo? Ááále… trocha náměsíčnosti. Není třeba dělat si starosti. Copak jsem neříkal, že mě Lassie zachránila? V jakém nebezpečí jsem tedy mohl být? Kromě toho, že bych spadl do studny nebo uvízl ve ‚starém dole‘?“ Vycenil jsem na Vtipálka zuby a on je na oplátku vycenil na mě. Nejen že mluví řecky, ale po vlčím umí taky docela plynně. „Ne. Nemusíš sem jezdit. Náš psí léčitel si s tím poradí, je si docela jistý. Jo, a za vším, co jsem náhodou mohl říkat ze spaní a bylo to sexuální povahy, si budu stát, až se vrátím domů. Ne, to není eufemismus. Nepoužívám eufemismy. Pokud jsem to měl na mysli, tak jsem to řekl. Sedím zrovna v jámě plné bahna, ale jestli chceš probírat detaily, prosím.“ Díky Fenrimu[18] a všemu, co po světě pobíhá chlupaté, Jišijáš naštěstí detaily probírat nechtěl. Mnohem víc ho zajímalo Vtipálkovo bezpečí.</p>

<p>Nezdálo se, že by Jišijáše Vtipálkova odpověď uklidnila, ale nakonec ho puk přesvědčil. Pravděpodobně to udělal spíš proto, aby se perimu nic nestalo, než kvůli nám, ale mohli jsme konečně vylézt z jámy a zamířit zpátky k autu a McDonaldu. Po všem tom vzrušení jsem zase dostal hlad. Dal bych si jahodový zmrzlinový pohár.</p>

<p>Vtipálek se snažil oklepat si z oblečení a z vlasů špínu, a když si sáhl na mokrou skvrnu na zádech, ošklivě se na mě podíval. Jestli existuje mužská verze primadony, je to on. Zachránil jsem mu život, a on ohrnuje nos nad trochou slin. Kal ho váhavě poplácal po rameni a puk zamířil zpátky k obchodu. My s Raffertym jsme zakotvili zpátky na obrubníku před McDonaldem. Kal šel zpátky k Dalile, která se lenivě opírala o auto, a začal se s ní znova hádat, zatímco Niko dělal společnost Vtipálkovi. Jelikož Suyolak tahá z bezedného klobouku víc a víc triků, nebude asi na škodu držet se ve dvojicích. Zachraň parťáka před utopením nebo před tím, aby uprostřed chůze upadl do spánku. To je v tuhle chvíli totéž.</p>

<p>O patnáct minut později byl Vtipálek zpátky a já měl na čenichu teď už prázdný kelímek. Sundal jsem ho tlapou a olízl si zbytek zmrzliny. Vtipálek si stoupl přímo před nás.</p>

<p>„Napadlo mě, že nemůžeš od bratrance odejít na dost dlouho, aby sis nakoupil sám, Doktore. Nedokázal jsem se přinutit, abych ti z popelnice vyhrabal zahozené džíny, ale odhadl jsem tvou velikost.“ Usmál se na bratrance tak vlčím úsměvem, jaký bychom my, praví Vlci, nikdy nepředvedli. „Odhadovat velikosti umím velice dobře, i když si to radši ověřuji rukama.“</p>

<p>Upustil na chodník vedle mě pět tašek. Zvedl jsem oči a spatřil Salome, která předtím vyskočila z auta a sledovala puka do obchodu. Zřejmě měla dojem, že poněkud zanedbala svou práci, a rozhodla se, že už se nic takového nestane. Byla stočená kolem Vtipálkova krku a obdařila mě takovým pohledem, až jsem se chvíli cítil skoro jako McNugget, který jsem předtím snědl. Jako vlkodlak na takové pocity nejsem zvyklý. Stokilový stroj na zabíjení plný svalů proti holé, tříkilové dvojnici pana Biggleswortha[19]. Strčil jsem hlavu do jedné z tašek a předstíral, že se zajímám o její obsah. Jestli to ze mě dělá zbabělce, tak ať. Chlupatý milovník klidu a míru, to jsem já.</p>

<p>„Jak dlouho ti vydržela monogamie? Celej den? Na druhou stranu kolík nemá žádnou morálku, že jo?“ řekl Rafferty, zatímco já očichával denim a bavlnu.</p>

<p>„Chytré. Můžu si vybrat, jestli kolíkem myslíš mě, nebo tu nádheru, kterou nesu vždycky před sebou jako Excalibur. Bravo.“ Pochvalně zatleskal. Pokud můžou být ruce lascivní, tyhle byly.</p>

<p>Obrátil jsem oči v sloup a snažil se nevyzvracet snídani, ale rozhodl jsem se, že by to bylo plýtvání dobrými hranolky, a s nevalnou zvědavostí se dál probíral taškami.</p>

<p>„Pomoc.“ Rafferty si zoufale vložil hlavu do dlaní.</p>

<p>„A ohledně monogamie jsem se ještě nerozmyslel.“ Ačkoli podle toho, jak mluvil po telefonu s Jišijášem, jsem o tom začínal pochybovat. „Kdybych se rozhodl proti monogamii, půjdu do tebe. Nemám tě rád navzdory tomu, že jsi mi pomohl s otřesem mozku, protože jsi příšerný otrava, ale půjdu do tebe. Jsi jistým střapatým, přirozeně divokým způsobem snesitelný.“ Založil si ruce. „A pokud se rozhodnu pro monogamii, neznamená to, že nemůžu fantazírovat, dívat se nebo o tom mluvit. Prostě bych to jen neprováděl. Naneštěstí pro můj proces rozhodování, já to dělám velice rád. A kromě toho, když uvážím naši současnou situaci, nevěřím, že by rozhodování ohledně monogamie mělo být mou prioritou. Myslím, že je lehce důležitější zůstat naživu, abych pak o tom mohl přemýšlet v dlouhé řadě striptýzových barů při pohledu na nahou kůži.“ Poslední slova pronesl tak tiše, že i mé vlčí uši je sotva zaslechly: „Nebo při pohledu na nahou kůži a peří.“</p>

<p>Na někoho, kdo se tolik bojí monogamie, o ní rozhodně rád hovoří, ušklíbl jsem se pro sebe. Jenže pokud nějaké stvoření žije navždy jako puk, může být navždy i monogamie? Okamžitě jsem došel k názoru, že ne. Pokud někdo žije napořád, není napořád nic v jeho okolí. Ale něco nemusí být navždy jen proto, aby to bylo dobré, a bylo mi jasné, že Vtipálek se právě teď má moc dobře. Cítil jsem to z něj. Viděl jsem to kolem něj jako svatozář… jako auru říkající „já to s někým dělám, a vy ne“. Ale nejen to; bylo v tom něco víc, něco neobyčejného.</p>

<p>Právě teď jsem se držel jen toho, že to dělá.</p>

<p>Má štěstí.</p>

<p>Uvažoval jsem o tom, že bych ho kousl už jen za to, že to s někým dělá, když vtom posunul nohou jednu tašku přímo přede mě. Jakmile jsem objevil, co mi koupil, odpustil jsem mu… trochu. Cítil jsem, jak mi ocas z příjemného překvapení lítá ze strany na stranu, a vytáhl jsem dva kalendáře. V jednom byly modelky v plavkách a druhý byl <emphasis>Vlci v divočině</emphasis>. „Pro tebe za to, že jsi měl mlhavý podíl na mé záchraně. Tedy tak mi to alespoň řekli. I když jsi u toho zničil jednu z mých nejlepších košil… no, to je jedno.“ Vtipálek si odkašlal. Pukové jsou tak vynikající v předstíraných emocích, že skutečné jim způsobují potíže. To však tomu gestu jen dodávalo na významu. „Zkoušel jsem najít takový, kde by bylo co nejvíc vlčic,“ dodal, „ale z některých obrázků se to nedalo poznat, takže možná budeš toužit po vlkovi. Rozmanitost ti prospěje.“</p>

<p>Nastavil jsem tlapu tak, jak jsem ji před půlhodinou podával rozzuřené matce, ale tentokrát v tom nebyla ani stopa ponížení. Snažil jsem se překonat komunikační propast a říct: „Nemáš za co,“ a Vtipálek to přesně tak přijal. Stiskl mi tlapu a řekl soucitně: „Nemůžu říct, že bych věděl z osobní zkušenosti, jaké je to být v naprosto… ech… podivné situaci, ale i když to nevím, viděl jsem, jak se Kal úpěnlivě snaží nepředávat ólfí geny. Mám taky skvělou představivost. Doufám, že tohle ti trochu pomůže.“</p>

<p>Pukové. Projevují chtíč ve všem, co dělají − ať se to týká sexu, peněz nebo podvodů − ale Vtipálek není špatný. Zašel bych dokonce tak daleko a řekl, že je to král bezva chlapů − mezi puky. Jsem rád, že jsem mu zachránil život; jen bych si přál, abych mu tu košili poslintal ještě víc. Vzal jsem kalendáře do zubů a vrazil Raffertymu do hrudě. Otevřít. <emphasis>Otevřít</emphasis>. Nepotřeboval jsem notebook, abych mu to sdělil. Zabručel, roztrhal plastikové obaly a já zabořil mokrý čenich do každé stránky, abych se podíval pěkně zblízka. Páni. Díval jsem se tam a zpátky na pevné zadky a chundelaté ocasy a nemohl jsem být šťastnější.</p>

<p>Vydrželo mi to až do auta. Kal byl cítit víc jako Ólfi než obvykle, ale já měl svou kořist a velký smysl odmítat nepříjemné skutečnosti, takže jsem to ignoroval. Štěstí, štěstí. Jenže jsem bohužel nemohl ignorovat to, co následovalo, když Niko, který teď seděl na sedadle spolujezdce, zatímco Robin řídil, promluvil na Raffertyho. „Jsi si jistý, že jsme pořád Suyolakovi na stopě? Je zjevné, že tohle byla další past, do které bohužel spadl Robin, ale Suyolak je chytrý. Nechci, aby to znělo pochybovačně, nicméně…“ odmlčel se. Pochyboval. Je to pečlivý, až puntičkářský člověk, a pokud má pochybnosti, chce je vyřešit. „Cítíš pořád Suyolaka?“</p>

<p>Rafferty se neurazil. Při zmínce antiléčitelova jména cítil leda obrovskou zlost a odhodlání − bylo to tak silné, až jsem nemohl uvěřit, že to necítí i lidi se svým ucpaným nosem. „Mám ho,“ řekl nevzrušeně. „Je před námi. Daleko před námi, ale neztratím ho a taky už mu neskočím na další zrcadla. Takovýhle pasti jsou menší, je těžký je najít. Zvlášť pokud to nezpůsobuje nic jinýho než náměsíčnost. To léčitelskýmu radaru snadno unikne. Je to tichoučký jako granát, dokud to nevybuchne, ale udělám všechno pro to, abych je vyčenichal.“ Díval se z okna do prázdna… zase… ale teď přesunul pozornost k celému osazenstvu auta. „Nechápete to. Myslíte, že jsem to vzal, abych zachránil svět? Svět je mi právě teď úplně ukradenej. Na světě záleží Chňapalovi.“ Chytil mě pevně za srst za krkem. „Donutil mě, abych to vzal, a udělal jsem to… jen kvůli němu. Jestli dokážu ze Suyolaka vysát život tak, jak ho on pomalu vysává ze svýho řidiče, pak dokážu uzdravit Chňapala. Jakmile se zkombinuje jeho a moje moc, budu mít dost síly, abych to dokázal. Uzdravím bratrance. Takže se nebojte, že bych ztratil stopu. To se kruci nestane. Tečka.“</p>

<p>Náhle všechna radost z kalendářů zmizela. Měl pravdu. Nepochopili to, a já taky ne. Myslel jsem si, že to dělá ze správného důvodu. Je to léčitel. Měl by zachraňovat svět, jednoho nemocného za druhým. Myslel jsem, že pokud sejme Suyolaka, pomůže mu to opět se přiblížit k rovnováze a pochopit, že moje vyléčení by nemusel být jediný smysl jeho života. Je to léčitel, a to znamená, že patří každému, kdo potřebuje jeho pomoc, ne jen mně. Je pravda, že jsem toho rozhodnutí začal litovat, jakmile jsem zjistil, čeho je Suyolak schopný, a přál jsem si, abychom se do toho nikdy nezapletli. Rodina má chránit rodinu a svět ať se jde vycpat; to jsem si myslel.</p>

<p>A jak se ukázalo, Rafferty si myslí totéž.</p>

<p>Ale i tak to není správné; krást životní sílu, i když je poskvrněná, to by léčitel dělat neměl. Kvůli mně se bratranec mění v něco, co by před několika lety během vteřiny zabil. A já s tím nemůžu nic dělat. Nic. Vzal jsem kalendář s plavkami do čelistí a vztekle ho zahodil. Kal ho chytil. „Hele! Není tam pro tebe dost cecků? Potřebuješ jich o šest víc na každou modelku?“</p>

<p>Měl teď o něco lepší náladu… jeho pach se jen lehce lišil, ale já to vlčím čichem zachytil. Zdálo se, že s Dalilou dospěli k ostražité důvěře. Já do toho nos strkat nebudu. Koneckonců mám své <emphasis>kalendáře</emphasis>, ne to opravdové jako někteří napůl ólfí parchanti.</p>

<p>Ne, to nebylo fér. Nemůžu to svádět na něj, když jsem ve skutečnosti naštvaný na sebe. Pořádně jsem se nadechl a vydechl, abych se zbavil vzteku. Kal za to nemůže.</p>

<p>Všiml jsem si však, že navzdory lehce lepší náladě je trochu neklidný, což odvádělo mou pozornost od vlastních problémů. Bubnoval si prsty na koleno. Vytahoval z pistole náboje a zase ji nabíjel. Hrál si s noži. Často se vrtěl. Pohrával si s náramkem na zápěstí. Až na to, že to ve skutečnosti nebyl náramek, ale buddhistické meditační korálky. Na vysoké jsem chodil s buddhistkou. Nebyla vlk, ale neměl jsem v plánu brát si ji a netrpím předsudky jako většina mého druhu. Chodil jsem s mnoha lidskými dívkami. Jsou milé, a když žárlí, nehrozí vám tím, že vás vykastrují vlastními zuby. To se nedá říct o Vlčicích, které jdete představit mamce a taťkovi.</p>

<p>Tahle dívka byla hezká, s měděnými vlasy, veselýma modrýma očima a velkými pihami na nahých ňadrech. Ať byla oblečená, nebo ne, vždycky měla meditační korálky. Vím, že Niko taky nosí dva nebo tři takové náramky, ale Kal na rozdíl od bratra nevypadá na zenového nadšence. Procházel ale korálky, pohyboval prsty z jednoho na druhý a jeho rty tiše něco vyslovovaly − bezpochyby to byla mantra, protože si nedokážu představit, že by se Kal modlil. Není typ na modlení. Niko ho pozoroval a nevypadal nadšeně. Šedé oči nad zobákovitým nosem potemněly. Cítil jsem to i z jeho pachu. Pozoroval Kala… pečlivě… a když si toho Kal všiml, uklidnil se, položil si ruce do klína a kalendář spadl na podlahu. „Je to v pohodě, Cyrano,“ snažil se Nika ujistit, ale já mu na to neskočil. <emphasis>Co</emphasis> přesně je v pohodě? Nebo není? Nemyslel jsem si, že se to týká toho, co se stalo Robinovi. Bylo to cítit temněji. Mnohem temněji.</p>

<p>Chystal jsem se vzít notebook a zeptat se Raffertyho, co se děje. Jestli to je to, co jsme vytušili… co jsme vycítili… že Kal je teď víc Ólfi, než když jsme se s ním setkali naposledy. Jenže to nemělo smysl. Co jiného by to mohlo být? Rafferty mi nemusel potvrzovat, co nám oběma říkal čich. Život se však rozhodl, že si to stejně ověřím pěkně zblízka.</p>

<p>Něco jiného nám v jasném a nezapomenutelném detailu připomnělo, že Kal může být míň člověk než můj vlkodlačí bratranec a já.</p>

<p>Ördögové.12Kal</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Neujeli jsme znovu na Lincolnově ještě ani mizerných padesát kilometrů, když jsme ji uviděli. Černou dodávku. <emphasis>Tu</emphasis> černou dodávku. Nebylo třeba, aby mi zazvonil mobil a Abelie-Roo mi to z růžového karavanu za námi sdělila. I přes klimatizaci jsem cítil plíživý hřbitovní pach. Cítil to i Chňapal. A Rafferty? Myslím, že Suyolaka musel vnímat nosem i jinými smysly. Půl kilometru za ním… za tím… a kde jsou sakra moje výbušné náboje, když je potřebuju?</p>

<p>Nebyl to přímo náklaďák s návěsem, ale bylo to dost velké, aby se tam vešla rakev nebo dvě a několik nohsledů… ex-nohsledů. Ti většinou končí jako ex, zesnulí nebo zemřelí a ne zrovna v dobrém stavu. Tihle chlápci dostali podíl spolu s pěknou dávkou cholery, a i když to zřejmě nechutnalo stejně příšerně jako kukuřičná kaše nebo růžičková kapusta, i tak se to muselo polykat mizerně. To si nemůžou přečíst podělanej komiks? Nebo se podívat na film o superhrdinech? Dozvěděli by se, že pokud je šéf dostatečně motivovaný a silný na to, aby zničil svět, musí se oni sami zamyslet: na co mu k tomu budeme my? Asi nemá cenu spořit na penzi.</p>

<p>„To je on,“ řekli jsme s Raffertym. Ne úplně zároveň, ale skoro.</p>

<p>„Jeď vedle něho,“ nařídil Niko.</p>

<p>Robin ho obdařil jedním z nevěřícných pohledů, v nichž je tak dobrý. „Na Lincolnově? Chceš mu skočit na auto a přilepit se na něj jako magnet na ledničku ve tvaru nindži? Nebo Kal zastřelí řidiče? Jsem si jistý, že ani jedno z toho nepřitáhne pozornost aut kolem nás.“ Zavrtěl hlavou. „Blonďáci. Snaží se, ale…“ poklepal si prstem na spánek.</p>

<p>Niko se k němu naklonil blíž, což by puk za jiných okolností jistě ocenil, a procedil jedno ledové slovo po druhém: „Jeď… vedle… něho.“ Můj bratr nebyl ze Suyolaka úplně nadšený, a navíc si dělal starosti o mě − ne že by k tomu byl důvod − a tak neměl náladu na to, aby někdo situaci ještě ztěžoval. Pokud bude zastřelení řidiče na Lincolnově naše jediná šance, pak ji budeme muset využít.</p>

<p>„Dobře, dobře. Jen nepouštěj svou nepochybně čistou bio moč.“ Robin přejel do rychlého pruhu a dojel až k dodávce. Okna kabiny byla tónovaná, ne tak černá jako lak, ale dost na to, že se nedalo poznat, kdo řídí nebo sedí uvnitř v kabině. Já navíc byl na opačné straně. Rád bych sice viděl do kabiny, abych tam pak mohl pěkně skočit, ale řidiče jsem vidět nepotřeboval. Byl to muž, hloupý a zoufalý muž, a bylo úplně jedno, jak vypadá, jak se jmenuje, nebo dokonce proč tohle dělá. Záleželo jen na tom, abychom ho sejmuli dřív, než vypustí něco, co by mohlo jen tak pro legraci zničit život na celé planetě.</p>

<p>„Cítím ještě něco jinýho,“ poznamenal Rafferty a pozoroval dodávku oknem.</p>

<p>„Já taky,“ odpověděl jsem. Byl to ostrý a pižmový pach smíchaný se zaschlou i čerstvou krví. Byl to zvířecí pach, jenže nezvykle silný, a nikdy předtím jsem se s ním nesetkal. „Jenže nemám sakra vůbec představu, co to je.“</p>

<p>Chňapal tiše vrčel, ale jinak to nekomentoval, takže to taky nevěděl. „No dobře, Suyolak má nové přátele. Je stejně populární jako já,“ pravil Robin, zatímco udržoval tempo se stále zrychlující dodávkou. „Pojedeme vedle něho, dokud nás nepozve na party s celou svou novou bandou? Nebo uděláme něco produktivního?“</p>

<p>„Všechny moje plány jsou produktivní,“ odvětil Niko a natáhl ruku dozadu. „Kale, tvůj sig sauer.“</p>

<p>Ten jsem měl v záloze, když shořelo naše předchozí auto. Niko seděl na sedadle spolujezdce, takže měl lepší palebnou pozici. „Proč ne desert eagle?“ zeptal jsem se a podal mu pistoli − taktický model sig sauer 226 9mm X-Five s dvojčinnou spouští. Ne že by se mi při čtení popisků v katalogu zbraní vyloženě postavil, ale neměl jsem k tomu daleko. Je to skvělá zbraň − přesná a vhodná pro ty, kdo chtějí střílet, aby zabili, ne jen aby si pohráli.</p>

<p>„Protože jsem neměl potřebu trávit většinu puberty měřením délky svého penisu. Přesnost upřednostňuju před velikostí.“ Vzal si ode mě pistoli. „Ačkoli disponuji obojím.“</p>

<p>„Jen se nevytahuj a už po tom zkurvysynovi střel.“ Nečekal na moje pobízení. Zamířil přes okýnko, s jehož stahováním se nezdržoval. Jenže Suyolakův řidič, profesor ze Seattlu − podíval jsem se na značku − musel trhnout volantem a dodávka sjela z exitu, který byl příliš vhodně umístěný na to, aby to byla pravda. Měl jsem dojem, že je proti nám nejen celý svět, ale i vesmír.</p>

<p>Vtipálek prudce projel vedlejším pruhem, čímž vjel do cesty Abeliinu karavanu, který se otočil o sto osmdesát stupňů a skončil mimo silnici. V jednom okně jsem zahlédl hrozící pěst, takže jsem si nedělal starosti. A navíc i kdyby se karavan překulil a ona proletěla vzduchem jako frisbee, vůbec by mě to netrápilo. Podařilo se nám sjet za dodávkou a to bylo důležité.</p>

<p>Městečko se jmenovalo něco-ville nebo něco-burg. Nestačil jsem přečíst celé jméno a bylo mi to jedno. Všechna tahle městečka mi začala splývat do obrazu jednoho něco-ville s jedinou křižovatkou − jako když jsme byli malí. Z města do města, ze školy do školy, od jednoho obchodu s alkoholem k dalšímu… a nakonec od vězení k vězení. Převlékat se za vandráka dost starého na to, aby složil kauci za naši matku, byla vždycky děsná legrace. Hvězdy a čerstvý vzduch − pokud jsme zrovna nejeli v mračnech pylu − zeleň a klid, to mi chybí. Ale ten zbytek… znovu jsem musel ocenit bydlení v New Yorku. Tam nejsou žádné vzpomínky na Sofii. Objevují se tam ty na Ólfi, ale jsou to taky vzpomínky na vítězství nad nimi. Je to domov a já už bych chtěl tomuhle parchantovi nakopat zadek a vrátit se tam.</p>

<p>„Nikdy neposílej samuraje, aby udělal práci pouliční krysy,“ zavrčel jsem a vrazil do dveří, protože Robin jel po silnici, jako by na ní byl postavený slalom a on se chtěl dostat na olympiádu. „Neztrať je.“</p>

<p>„Ztratit je? Hrál jsem vozataje v <emphasis>Ben Hurovi</emphasis>. Auto není nic v porovnání se čtyřmi nedávno vykleštěnými a tudíž pěkně namíchnutými koňmi.“ Šikovně objel pomalu se ploužící toyotu a mírně rychlejší zrezivělý pick-up, a to takovou rychlostí, že by se z toho newyorský taxikář rozbrečel jako malé dítě. Černá dodávka je však taky oba objela. Možná neřídil profesor ze Seattlu, ale Charlton Heston[20].</p>

<p>Nebyla zrovna nejlepší chvíle na to, aby nás míjel šerif, ale i tak k tomu došlo. Jel v protisměru, a zatímco my se řítili za černou dodávkou, služební auto prudce zabrzdilo, otočilo se a během patnácti vteřin vyrazilo za námi. Pak ale začalo zpomalovat a nakonec úplně sjelo ze silnice. Suyolak sice možná šerifa nezastřelil, ale rozhodně mu něco udělal − a zástupci nejspíš taky, pokud byl s ním − a pravděpodobně to bylo trvalé a mnohem horší než v té písni[21]. Znova jsem se podivil: pokud tohle dělá zavřený v rakvi, čeho by byl schopný, pokud by se z ní dostal?</p>

<p>Rozhodně bych to nechtěl prověřovat, i když s sebou máme Raffertyho.</p>

<p>„Prostřel mu kola,“ navrhnul jsem.</p>

<p>„Ne.“ Nik zkontroloval, jestli je sig nabitý a připravený − za koho mě má? „Uvidíme, kam pojede. Doufejme, že to bude místo, kde to nebude tak nápadné a nebezpečné pro potenciální kolemjdoucí.“ Opravdu to bylo další něco-ville s jedinou křižovatkou, ale měli tam dvě pumpy a malou pizzerii, nebo spíš to, co v Utahu považují za pizzerii. Byli tam lidi − jen hrstka, ale nebylo třeba, aby zemřeli jen kvůli Suyolakovi a tomu, co schovával v dodávce.</p>

<p>„Tihle lidi jsou solí země,“ řekl Robin s nadšením, které mě přimělo zamyslet se nad tím, kolikrát asi stíhal smrt s úsměvem na tváři a v bezvadném oblečení. „Už jste se někdy milovali se ženou z Utahu? Nebo s mužem? Oni opravdu mají slanou příchuť. Nevím, jestli je to solnými jezery nebo vzduchem, ale chutnají jako nejlepší slané brambůrky. Nikdy nestačí jen jeden.“</p>

<p>„Copak nikdy nesklapne? Do háje, <emphasis>nikdy?</emphasis>“ Rafferty na svém místě za Nikem vypadal dost zkroušeně.</p>

<p>„To jsi s ním strávil teprve dva dny. Zkus to tři roky. Nebo už jsou to čtyři? Je to příliš traumatizující na to, abych si to pamatoval.“ Znovu jsem narazil do dveří, protože jsme prudce zabočili doprava. „A možná by ses mohl soustředit na to, proč se nám Suyolak nesnaží udělat to samý co těm policajtům.“</p>

<p>„On se snaží.“ Teď, když jsem se obtěžoval podívat, jsem si všiml, že Raffertyho tvář je stažená soustředěním a klouby mu zbělely od toho, jak se pevně držel opěradla před sebou a pokoušel se zůstat ve vzpřímené pozici. „Považujte mě za štít proti zápalu plic, chřipce a zatracenýmu moru a zkuste mě nerušit.“ Zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit − aspoň jsem v to doufal. Netoužil jsem po tom, aby se mé tělo opět pokusilo samo sebe utopit. „Obzvlášť ty, Vtipálku.“</p>

<p>Robin otevřel pusu, aby k tomu opět něco poznamenal. Nemusel jsem ho vidět, abych to věděl. Stačilo mi, že ho znám. Nakonec ale nic neřekl. Nevím, jaké nemoci můžou pukové dostat, pokud vůbec nějaké, a vím, že jsou odolní vůči jedu. Určitě však mají srdce stejně jako my ostatní, a to se může zastavit jako ta naše. Mohl by přijít o život. Následující ticho bylo důkazem toho, jak vysoce si svého života cení. Je to sice šejdíř, ale má vyjasněné priority, a to je třeba respektovat.</p>

<p>Ještě větší respekt však musím projevit jeho řidičským schopnostem. Projeli jsme další zatáčkou. Nemohl jsem uvěřit tomu, že bychom to zvládli na dvou kolech, jenže neexistuje způsob, jak by se to podařilo na čtyřech. Uvědomoval jsem si to tak dobře jako to, že Rafferty brání Suyolakovi v tom, aby nám strkal neviditelné prsty do mozků, do krve a do kostí a aby to všechno dotykem kontaminoval. Nenazval bych to vírou; nazval bych to faktem, jehož důkazem bylo, že jsme pořád naživu. To dělá z Vtipálka pekelně dobrého řidiče a z Raffertyho pekelně dobrého léčitele. Jenže mě už nebavilo držet se stranou. To nejsem já, to já nedělám.</p>

<p>A tak jsem využil příležitosti a udělal něco velmi hloupého a nezodpovědného. Měl jsem štěstí, že jsem to přežil, ale to mě vůbec nezajímalo. Na štěstí jsem v tu chvíli nemyslel, protože tohle bych měl dělat, takový bych měl <emphasis>být</emphasis>, a bylo to tak zatraceně bezva, že bych to nemohl neudělat, ani kdybych se snažil.</p>

<p>Nebýt schopen něčemu odolat je dost špatné znamení, nad nímž byste se měli zamyslet, a to pořádně, ale já to neudělal. Nemohl jsem.</p>

<p>Protože jsem byl svobodný.</p>

<p>Uvnitř auta jsem bránu otevřít nemohl, ale mohl jsem ji vytvořit kolem sebe, a to jsem přesně udělal. Ve vteřině jsem stál na kapotě dodávky. Jednou rukou jsem se chytil za stěrač a druhou vytáhl desert eagle. Ucítil jsem nával radosti, když se do mě opřel vítr a za sklem jsem zahlédl bledý obličej a šedé vlasy, a ze všeho nejvíc, když jsem začal mačkat spoušť. Ten pocit nezmizel ani tehdy, jakmile dodávka prudce zatočila a v krouživém pohybu vyletěla ze silnice. Sklouzl jsem z kapoty. Takový pád by mohl být ošklivý.</p>

<p>Koukej na Barboru, vylezla na horu… a nezlámala si všechno, když potom spadla?</p>

<p>Jenže já nejsem Barbora a nehodlal jsem si nic zlámat. Dodávka zabrzdila těsně u břehu potoka, jehož kamenité dno na mě čekalo v hloubce tří metrů. V pádu jsem vletěl přímo do brány − už druhá brána během tří vteřin. Proletěl jsem jí a na druhé straně jsem stál po kolena ve vodě potoka. Právě jsem se chystal otevřít třetí bránu a vrátit se nahoru, když se boj přesunul ke mně.</p>

<p>Kolem břehů rostly stromy podobné vrbám, ale měly chomáčovité listí, které mi nebránilo ve výhledu. Viděl jsem, jak se zadní dveře dodávky rozlétly, ale nebyl to Suyolak, kdo z nich vyskočil. Musel pořád ještě vězet v rakvi − bod pro domácí tým. I když z řidiče pomalu unikal život, pořád uvažoval dost jasně na to, aby věděl, že Suyolak by sice mohl mít lék pro jeho ženu, ale kdyby se mu podařilo utéct z dodávky dřív, než se dostanou domů, mohl by taky zabít jeho. Neotevřel rakev. Jak chtěl se Suyolakem vyjednávat a přímět ho, aby dodržel slovo, byla jeho věc. Nebo taky nemožný sen, protože my to tak daleko zajít nenecháme bez ohledu na proud temnoty, který se valil z dodávky.</p>

<p>Pořád jsem nevěděl, co jsou zač. Byli velcí jako vlkodlaci a vzdáleně podobného tvaru, ale s ostřejšími rysy, štíhlejší a s čenichy zahrocenými jako špička meče. Trochu se podobali liškám… kdyby lišky byly větší než dogy a černé jako vrány klovající mrtvolám oči. A jejich oči − šedé. Podobně šedé jako moje a Nikovy, jen světlejší, a já rozhodně neměl náladu objímat se s nimi jako s bratranci.</p>

<p>Vybíhali z dodávky ve vlnách. Nevím, kolik se jich tam vešlo, ale vypadali vyčerpaně, jako by dlouho běželi. Dodávka se opět rozjela, i když stvůry pořád vyskakovaly ven. Kola se točila a odletovala od nich hlína a tráva. Během několika vteřin zmizela z dohledu a černá stvoření mezitím jako tsunami tvořená stíny pokryla Nikovo nové auto. Několik se jich oddělilo od smečky a vyrazilo ke mně. Proskakovali mezi stromy a běželi dolů z břehu rychlostí, jež vypovídala o tom, že nejsou jen hladoví; byli přímo vyhladovělí.</p>

<p><emphasis>Sakra</emphasis>, tohle bude zábava.</p>

<p>Svým způsobem byli skoro krásní. Spousta věcí, jež vás chtějí zabít, je krásná. I tak jsem první dva střelil do hlavy a potom jsem roztrhl prostor a objevil se přímo za nimi, abych střelil další dva. Čtyři zbylí dopadli do vody, otočili se a skočili po mně. Smrt tří jejich druhů ani smrtelné křeče čtvrtého je ani v nejmenším nevyděsily. Přišli si pro mě tak rychle, až jsem si ani nevšiml, že by se pod jejich tlapami zčeřila voda. Pod černou kůží jim vystupovaly kosti, ale to neznamenalo, že byli slabí. Vody se sotva dotkli a já je skoro nestačil sledovat; rozhodně však nebyli křehcí. Bude to proto míň zábavné? Právě naopak.</p>

<p>Bude to mnohem lepší.</p>

<p>„Pojďte si pro mě,“ řekl jsem a odcestoval zlomek vteřiny předtím, než se ke mně dostali. Tentokrát jsem se objevil na druhé straně Nikova auta a začal střílet, jakmile se svět zmaterializoval ze stříbrné mlhy. Zabil jsem dva a jednoho zranil a bylo to snadné. Bylo to tak snadné, až jsem nechápal, proč to nedělám pokaždé, když narazím na padoucha nebo stvoření, které mě chce sežrat. Nemohl jsem uvěřit, že to nedělám každý zatracený den jen pro ten báječný pocit, že jsem pán světa a král vesmíru. Bylo to bezva − tak zatraceně bezva, a k tomu jednoduché a účinné. Nebylo to tak vždy, ale teď ano, a nepoužívat to by byl prakticky zločin.</p>

<p>Dvě další černé hlavy se jako jedna odvrátily od auta ke mně a v jejich očích se odrážel můj obraz… poněkud zkreslený a pokroucený. Anebo to možná byl pravdivý obraz… ale mně to bylo jedno. Obě zvířata zaječela tak vysokým tónem, že mohl být klidně zodpovědný za roztříštění zadního okna přímo za nimi, ale nebylo tomu tak. Mohl za to Chňapal, který právě proletěl oknem. Přistál na jednom ze zvířat, srazil je k zemi a masivními čelistmi mu stiskl krk. Rád si sice prohlíží kalendáře s modelkami v plavkách, hraje oběšence a s ohromnou chutí vám strčí mokrý nos do ucha, když jste právě usnuli, jen proto, aby viděl, jak málem vyletíte z kůže, ale je to pořád vlk − rozený predátor. Geny se prozradí. Dělají to vždycky.</p>

<p>Je překvapivé, jak snadno se na to dá zapomenout.</p>

<p>Chňapala následoval druhý vlk − zrzavý jako on, ale o odstín světlejší − a srazil k zemi dalšího… ať už to bylo cokoli. Poprvé jsem viděl Raffertyho ve vlčí formě. Na druhé straně auta se k veselí připojil další vlk − Dalila. Mám dojem, že jsem zaslechl její motorku. U auta se otevřely dveře řidiče a ven vylezl Robin s mečem v ruce. „Ördögové. Obvykle se vyskytují v Maďarsku.“ Hbitě se sehnul, když na něj jeden z nich skočil, a rozpáral mu břicho.</p>

<p>„Ale dnes se občas nacházejí i v jistých horských oblastech Spojených států. Migrace. Imigrace. Říkejte tomu, jak chcete,“ dokončil Niko. Objevil se vedle mě tak rychle, že jsem si nebyl jistý, jestli se z auta dostal Robinovou stranou, nebo to tak rychle oběhl. Meč měl potřísněný krví. Pro boj zblízka pohrdl zbraní zapůjčenou ode mě. „Přátelí se s cikány, tedy s těmi, kteří kráčejí po temných stezkách − jako Suyolak. Rozhodně neudržují spojení s léčiteli. Suyolak je musel zavolat a sehnat dohromady, když ho dohonili.“ Rychle se otočil a nechal gravitaci, aby dokonala jeho dílo a napíchla jednoho z nich na katanu. „Museli přijít zdaleka, podle toho, jak jsou podvyživení.“</p>

<p>„Běželi jsme.“ Slova zněla zkomoleně, téměř nesrozumitelně. Přišla ze střechy auta, kde dřepěl jeden ördög s vyceněnými zuby. Měl jen čtyři a vypadaly jako horní a dolní tesáky kobry − zakřivené a delší než moje dlaň. „Slíbil nám nekonečnou hostinu. Neustálou smrt. Běželi jsme. Nespali. Nejedli.“ Zadíval se na mě s Nikem. „Budeme jíst teď.“</p>

<p>V našem světě je občas těžké říct, kdo je hodný a kdo zlý, ale není to stejně jen otázka perspektivy? Hodný nebo zlý, dobrý nebo špatný, vždycky je snadné říct, kdo je hladový. Hladový je vždycky na špatné straně, a když na vás promluví, aby vám řekl, že má hlad a sežere vás, je ještě snazší ho rozpoznat.</p>

<p>Mohl jsem uhnout nebo se upovídaného ördöga pokusit střelit dřív, než skočí ze střechy. Nebyl ani dva metry od nás… ale co by na tom bylo zábavného? Niko mi však sevřel rameno, dřív než jsem stačil myšlenku dokončit. „Kale,“ řekl důrazně. Ani nemusel dodávat „nedělej to“, protože věděl, že ho poslechnu. Vždycky to tak bylo. Je to můj bratr. Chránil mě celý život. Je to jeden z nejlepších bojovníků, jaké jsem kdy viděl, pokud ne úplně nejlepší, a vynikající stratég. Je to…</p>

<p>Do hajzlu. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli je nejlepší. Bylo mi úplně jedno, že je to můj bratr.</p>

<p>Úplně poprvé v životě jsem neposlouchal.</p>

<p>Nechápejte mě špatně. Několikrát jsem záměrně neudělal to, o čem si myslel a co mi zdůraznil jako nejlepší, ale vždycky jsem zvážil pro a proti. V takových případech jsem věděl, že to, co dělám, asi není nejbezpečnější, ale je to správné. A i když jsem takové věci prováděl, vždycky jsem Nika nejdřív vyslechl. Tentokrát ne. Neposlouchal jsem ani vnitřní hlas. Naslouchal jsem jen své potřebě, která mluvila hlasitěji než Nik i já sám.</p>

<p>Setřásl jsem z ramene jeho ruku a odcestoval na střechu auta. Obklopilo mě šedé světlo a já se znovu objevil jen několik centimetrů od ördögova čenichu. „Baf,“ sdělil jsem mu vesele. „Teď si dáme do nosu.“ Miluju pistole, ale teď jsem eagle nepoužil. Skočil jsem na ördöga zároveň s tím, jak on skočil na mě. Svalili jsme se dolů z auta a tvrdě dopadli na zem. Já byl vespod, ördög přistál na mně a chňapal mi po krku. Smál jsem se. Bylo to čím dál zábavnější… jako hra. „Zlobivej pejsek,“ zašeptal jsem s úsměvem. Pak jsem mu přiložil ruku na hrdlo, vytvořil kolem ní bránu a protlačil svítící ruku masem i kostmi. Zvíře bylo okamžitě mrtvé a světlé, téměř stříbrné oči zvolna tmavly, až měly stejnou barvu jako moje. Odstrčil jsem tělo kolenem, ale hlava mi přistála na hrudi. V zrcadlovém lesku, který pomalu matněl, jsem opět uviděl svůj odraz. Viděl jsem tvář s bledou ólfí pletí, kterou mám už od narození, a se Sofiinýma očima… až na to, že teď se v nich objevila rudá jiskřička. Mrkl jsem, a byla pryč; v ördögově pohledu zbyla jen smrtelná mlha.</p>

<p>Musel jsem si to představovat, protože… protože neexistuje jiné vysvětlení. Neviděl jsem to. Nebylo to tam a nic mi nezkazí tuhle skvělou náladu. Vyskočil jsem na nohy. Ruku jsem měl pokrytou ördögovou krví. Byla rudá, tmavší než lidská. Už jsem obou druhů viděl dost. Nebo možná taky ne… ten pocit na kůži, kluzký a teplý… to bylo hezké. Lepší než hezké. Rozhlédl jsem se, kde bych našel další ördögy. Měl jsem hlad stejně jako oni. Ale u mě to byl jiný druh hladu − hlad po dalším boji, cestování a zabíjení. Oprávněném zabíjení. Sebeobrana. Obrana ostatních. To je jedno. Zalila mě vlna euforie a představy jako oprávněná sebeobrana se v ní zcela rozpustily. Chtěl jsem jen další cíl, cestování a prožívat ještě víc toho pocitu, a bylo mi jedno, jak toho dosáhnu.</p>

<p>Jenže žádní další už tam nebyli. Niko, Robin, bratranci a Dalila se o zbytek postarali. Černá těla byla rozházená po trávě i ve vodě, ale nebylo to správně; mně to nestačilo. A pak jsem ji uviděl, ztuhlou na druhém břehu potoka − laň, velké černé oči lemované bílým proužkem. Jelenec ušatý nebo běloocasý; kdo ví, co mají v Utahu. Nik by to věděl. Nik vždycky…</p>

<p>Myšlenka zmizela, jakmile se svaly pod hnědou srstí napjaly a srna vyrazila pryč. To neměla dělat. Ne. Neměla se pokoušet utéct. Nikdy nemají utíkat.</p>

<p>Honíš, co utíká.</p>

<p>To je pravidlo, zákon, způsob života.</p>

<p>Honíš, co utíká. Chytáš, co utíká. Zabíjíš, co utíká.</p>

<p>Vždycky.</p>

<p>Potom mám všechno trochu rozostřené. Záblesky světla, útržky reality a jídlo. Teplé jídlo, jež mi klouzalo do krku a žaludku. Měl jsem společnost: na jedné straně zrzavého vlka, který trhal na kusy hnědobílé hrdlo, na druhé bílou vlčici, jež měla tlamu zabořenou do hnědého břicha. Zvedla hlavu a zazubila se na mě. Bílou srst měla rudou od krve až k očím. Dobré. Moc dobré. Přátelé a jídlo a možná se později z přátel stane taky jídlo. Proč by v tom měl být nějaký rozdíl?</p>

<p>Zábava. Všechno je zábava. Můžu dělat cokoliv a <emphasis>všechno</emphasis>, po čem jsem kdy toužil, a nikdo mi ten pocit nezkazí.</p>

<p>Nikdo mě nezastaví.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Otočil jsem se přes rameno za víc než povědomým hlasem a do obličeje mě udeřila realita − a s ní tvrdá pěst. Všechno mi vzala: temnou radost, násilnou zábavu, naprostou neporazitelnost…</p>

<p>Vědomí.</p>

<p>* * *</p>

<p>Cítil jsem pohyb, jemné kolíbání. Chladný vzduch. Pach starého plastu, starého koberce a molitanu. Byli tam taky vlci, člověk a něco zeleného a svěžího jako prales… puk. Všechno známé a uklidňující. Liboval jsem si v tom, že podřimuju, což dělám často.</p>

<p>„Hádes ať nás všechny zatratí. Vpředu je bouračka, pět aut. Bude trvat hodiny, než se přes to dostaneme. Suyolakova verze orgií. Smrt a ničení. Předpokládám, že právě cítí postkoitální uspokojení.“</p>

<p>Vtipálek. Tohle nemohl říkat nikdo jiný než Vtipálek… který by bezpochyby také rád cítil postkoitální uspokojení, jen v poněkud tradičnějším smyslu. Žádná smrt a destrukce. Není jako Suyolak. Při poslední myšlence jsem zaťal pěsti, potřásl hlavou a snažil se otevřít oči.</p>

<p>„Probouzí se.“ A Rafferty. To byl Rafferty. Neznělo to moc vesele.</p>

<p>„Už bylo načase, je to skoro hodina. Tolik jsem ho nepraštil. Mohl jsi ho probudit.“ Nik… jeho hlas zněl ještě míň vesele.</p>

<p>„To jsem mohl, ale můžu ti zaručit, že by se ti to nelíbilo. Kal snažící se nás vykuchat jako tu laň. Věř mi, že odpočinek mu prospěl. Teď je to zase Kal… skoro. Před půl hodinou by to byl Ólfi a snažil by se ti rozkousat obličej.“</p>

<p>„Zavři sakra hubu.“ Každé slovo bylo jako dýka z ledu. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Nik slovy přesekl vzduch.</p>

<p>Bylo to těžké probouzení. Těžší než ve většině případů, ale to, co jsem slyšel, mě nutilo, abych se dál snažil. Ne kvůli sobě, ale kvůli Nikovi. Chtěl jsem tam být pro svého bratra. To, co o mně říkal Rafferty, vůbec nic neznamenalo. Necítil jsem to, ale vnímal jsem bratrův vztek, a pokud je Niko naštvaný, a ještě k tomu to dá najevo, pak je situace vážná − rozhodně dost vážná na to, aby se prodrala zmatkem, jenž mě obklopoval.</p>

<p>Podařilo se mi oddělit od sebe víčka a zahlédl jsem pruh blond vlasů. Niko. To bylo normální − často ho vídám, když otevřu oči. To on většinou vykope můj zadek z postele, když se flákám, a to je dost často. Většinou je Nik to první, co ráno vidím − nebo vnímám, jak mi bouchá do hlavy zvonícím budíkem.</p>

<p>Pak jsem ucítil ruku na rameni a další na noze, kousek nad kolenem. Tlak na rameni jsem poznal − cítím jej celý život. Váhu na noze ne. Nebo možná ano − vzdálená vzpomínka na horkou ruku na krvácející sečné ráně na mém břiše. To bylo před lety. Ta ruka teď nepálila, ale i tak jsem cítil její moc. Rafferty.</p>

<p>„Kale, jsi vzhůru?“</p>

<p>Podařilo se mi téměř úplně otevřít oči. „Niku?“</p>

<p>Tehdy jsem uviděl i jeho tvář, ne jen pruh vlasů. Spatřil jsem zachmuřený zkoumavý pohled a napjatou čelist. „To jsem já. Jsi v bezpečí, Kale. Přísahám.“ Nemyslel jsem si, že nejsem, ale kdyby ano, uvěřil bych mu. Nik mi nikdy nelhal. Jenže teď nevypadal jako obvykle: klidný, všechno pod kontrolou. Vztek, který jsem slyšel předtím, zmizel, ale čím déle se mi díval do očí, tím bezútěšněji vypadaly ty jeho. Byl zachmuřený a trochu ztracený, a to není on. To prostě není on, a proč by…</p>

<p>Co že to Rafferty říkal? O tom, že bych se probudil… jako Ólfi?</p>

<p>Vtom jsem si vzpomněl − na všechno. Vzpomněl jsem si a pocítil to. Dodávka, cestování, ördögové, ta ubohá zatracená laň. Zabil jsem ji nebo jsem ji pomohl zabít a kus jsem snědl. Stále jsem cítil tíhu masa v žaludku. Mělo by se mi udělat špatně, ale nestalo se. Mělo by mi být na zvracení, ale mé tělo to chtělo − syrové maso − a nehodlalo se jej vzdát. Těžce jsem polkl. Nebylo divu, že Niko vypadal, jak vypadal. Nebylo divu, že mě uklidňoval, že jsem v bezpečí.</p>

<p>Ale co on? A co ostatní?</p>

<p>„Podělal jsem to,“ zachraptěl jsem.</p>

<p>„Ano, podělal jsi to,“ potvrdil bratr klidným hlasem − neobviňoval mě, ale taky to nenechá jen tak. Ukázalo se, že důvěra v mé slovo nefunguje, ale i tak mi znovu stiskl rameno. Ať udělám cokoli, jsme rodina, a to se pro Nika nikdy nezmění.</p>

<p>Opíral jsem se mu o hruď, nohy jsem měl ohnuté a chodidla zastrčená pod sedadlem řidiče. Ruka na mé noze patřila Raffertymu a nebyla to morální podpora. Kdybych se pokusil zmizet − cestovat − Rafferty by mě zastavil, ať už dočasně, nebo natrvalo. Nerad bych hádal, co by si vybral, ale pokud je chytrý, tak tu druhou možnost. Čímž jsem si vlastně sám odpověděl.</p>

<p>Protože Rafferty je chytrý.</p>

<p>Pokusil jsem se posadit. Teď jsem viděl, že jsem na zadním sedadle auta s Nikem a Raffertym. Vtipálek zase řídil − lépe řečeno seděl za volantem zaparkovaného auta. Snažil se dohonit dodávku, ale kvůli bouračce a Suyolakovi, který ji způsobil, se to jen tak nepodaří. Chňapal spal stočený do klubíčka na předním sedadle. Byl omráčený jako já, ale asi trochu jemněji − léčitelem, ne pěstí. Anebo možná ne; možná jen normálně spal s plným břichem. Nemusela to být jedna z jeho epizod. Možná ucítil krev, když jsem zabil laň, a přidal se. Lov a zabíjení je pro vlky přirozené, nejpřirozenější na světě.</p>

<p>Ale ať byl omráčený nebo normálně spal, vypadal líp, než já se cítil. Promnul jsem si čelist. Nezdálo se, že by byla zlomená, ale odřená určitě. „Omlouvám se,“ řekl Niko. „Rafferty měl práci.“ Buď s tím, že se přidal k bufetu, nebo s tím, aby omráčil Chňapala. Neptal jsem se. „A nemohl jsem marnit čas, když můžeš zmizet, kdykoli se ti zachce.“</p>

<p>Opět to řekl klidně, ne jako obvinění, ale i tak jsem sebou trhl. Salome, která se v boji neukázala − zřejmě zrovna vykašlávala kuličky pryskyřice místo chlupů − ležela na přístrojové desce a vyhřívala se na sluníčku. Zvedla hlavu, chvíli na mě zírala a pak zasyčela. Mumifikované kočce, která je schopná zabít všechno, co vidí, se nelíbí pohled na mě. To asi nebude nejlepší.</p>

<p>Zúžil jsem oči a ona zmizela pod sedadlem spolujezdce jako ploskolebec vodní v blátivé louži. Pak jsem se zahlédl ve zpětném zrcátku. Není divu, že Niko vypadal tak zachmuřeně, když se díval do toho, co měla být kopie jeho očí, ale nebyla. Uviděl jsem v zrcátku záblesk rudé; na šedých duhovkách byly rozeseté malinké tečky rozžhavené lávy. Takovou barvu mají ólfí oči − tedy měly.</p>

<p>Pořád mají.</p>

<p>Protože jsem pořád tady, no ne? Pořád jsem sakra tady. To, čím mi vyhrožoval Suyolak, jsem ze sebe udělal sám.</p>

<p>Niko mi sundal ruku z ramene. „Nemůžeš to vypnout, Rafferty? Myslím cestování? To za to může.“ Mě se neptal, buď si nemyslel, že jsem při smyslech − a mohl mít pravdu − nebo jsem byl tak ztuhlý, že jsem se nemohl zeptat sám. Na tom nezáleželo. Zeptal se. A měl pravdu.</p>

<p>Předtím, dokud cestování nebylo tak snadné, dokud jsem z něj neměl tak zatraceně skvělý pocit, předtím jsem to byl já. Nikdy to za moc nestálo, ale nezabíjel jsem zvířata, nejedl jejich syrové maso a neuvažoval u toho docela pobaveně, že bych totéž udělal spoluvýletníkům.</p>

<p>Už nějakou dobu jsem nebyl ve své kůži a nevšiml si toho. Anebo hůř − všiml jsem si toho, ale tolik se mi to líbilo, že jsem se ani nezamyslel nad tím, proč je život najednou o tolik lepší a všechno o tolik snazší.</p>

<p>Celý život jsem vídal takové lidi − blbce. Všichni je vídali, jak chodí v hloupých tričkách s nápisem JSEM TU S BLBCEM a šipkou ukazující vedle. Pokud by mě život měl takovým tričkem obdařit, Rafferty i Niko by na sobě měli tričko s nápisem JSEM TU S TÍM, CO TO PODĚLAL a šipky by ukazovaly přímo na mě.</p>

<p>Jo, podělal jsem to opravdu příšerně a všechno byla moje chyba.</p>

<p>Rafferty nezavřel oči, jak jsem ho to vídal dělat, když se soustředil na pacienta. Měl dost času, aby prozkoumal mé vnitřní pochody, zatímco jsem spal. „Ne.“</p>

<p>„Jsi ti naprosto jistý?“ naléhal Niko. Jeho klid pozvolna mizel a tentokrát za to nemohl Suyolak. To já.</p>

<p>„Dalo by se to vypnout jen tak, že bych vypnul Kala, a předpokládám, že to bys asi nechtěl.“ Raffertyho ruka zteplala, téměř až nepříjemně.</p>

<p>Niko mi opět sevřel ruku na rameni, až mi zapraskalo v kloubu. „Má to v genech,“ pokračoval léčitel. „A co je na ólfích genech tak zvláštní? Jsou dominantní nad lidskými. Bez ohledu na to, s čím by se zkřížily, byly by dominantní. Byla to první myslící stvoření na tomhle světě. <emphasis>První</emphasis>, a svým způsobem i nejlepší − alespoň v tom, co uměli: zabíjet. Říkal jsi, že doteď Kal cestoval jen zřídka a provázely to vedlejší účinky jako zvracení, závrať a krvácení. Ale pak to najednou bylo snazší, že ano? To znamená, že ólfí část Kalových genů, která spala, se aktivovala. A v Kalovi je toho víc ólfího než jen cestování.“ Odvrátil zrak od Nika a podíval se přímo na mě. „Zvenku možná vypadáš jako člověk, Kale − vesměs − ale uvnitř je to jinak. V krvi a v genech máš něco novýho, něco starýho a něco, co nikde jinde na tomhle světě nenajdeš. To udělalo to tvý cestování. Byl to biologickej spouštěč… nebo možná pro tebe − past. Čím víc jsi cestoval, tím víc serotoninu tvůj mozek uvolňoval a tím líp ses cítil − taková smyčka štěstí. Veselá pilulka stokrát účinnější, než jakou by ti mohli nabídnout v lékárně. A tady to máš.“ Ruku měl stále položenou na mé noze.</p>

<p>Niko mi to říkal už na začátku tohohle všeho… v karavanu Abelie-Roo, jakmile jsem otevřel bránu. Když jsem mu tvrdil, že to mám pod kontrolou − že mám pod kontrolou sebe. A tam mi taky říkal, že dospělý musí nést následky za své činy.</p>

<p>Tady to mám, jak řekl Rafferty.</p>

<p>Správně, tady to mám, a meditace mi s tím nepomůže, i když Niko dělal, co mohl. Kdybych meditoval častěji a líp, možná by to fungovalo. Na druhou stranu podle toho, co říkal Rafferty, je to jen otázka času. Bylo to tak už od začátku, od chvíle, kdy mě vyrobili. Pokaždé, když jsem si pomyslel, že mám od Ólfi pokoj, se mi přiblížili ještě víc než kdy jindy. To, že jsem jeden z nich, je úplně nejblíž, jak to jde: ne napůl, ne z části, ale s čestnou plaketou posledního člena vymřelé rasy. Nechci už tím znova procházet. Nechci se tím trápit. Končím s kecama. Vím, co jsem zač; věděl jsem to celou dobu, jen jsem to popíral. Je načase to přijmout a nemá cenu nad tím brečet.</p>

<p>Je načase postavit se důsledkům dospělosti.</p>

<p>Narovnal jsem se. Niko mi jednou rukou pořád tiskl rameno a druhou mi pomohl. Nepokoušel jsem se pohnout nohama, protože jsem nevěděl, jak by to Rafferty přijal. Opřel jsem se ramenem o Nikovo rameno a cítil jsem, jak ztuhl, když jsem to řekl − beze studu, bez odmítání, jen jsem to přijal jako alkoholik, který si sáhl na dno. „Jsem Ólfi. Nejsem člověk. Ani částečně. Dokonce ani o podělanejch víkendech. Jsem Ólfi.“</p>

<p>„Ne,“ odporoval mi Nik ostře jako vždycky. Nikdy to nevzdá, ale tentokrát to bylo jiné. Musel mi odporovat za nás oba.</p>

<p>„Ne,“ přizvukoval mu Rafferty, který mě pořád upřeně pozoroval. „Nejsi Ólfi. Ale máš pravdu v tom, že nejsi ani člověk. Pokud si budeš myslet, že jsi, a zahrávat si přitom se silama, který lidský rozhodně nejsou, pak to zabije buď tebe, nebo někoho dalšího. A možná těch dalších bude hodně. Žádný vroucí přání na světě s tím nic neudělá a já tě nemůžu zbavit ólfí části genů.“ Už dřív nám říkal, že po tom, co udělal Chňapalovi, s geny manipulovat nebude. Neměl jsem mu to za zlé. S mojí výbavou bych mohl skončit mnohem hůř než Chňapal. „A nemůžu tě zbavit ani sil, který ty geny doprovázejí,“ pokračoval. „Můžu ti ale jejich používání hodně znepříjemnit. Můžu tě zbavit dobrýho pocitu a možná − ale nic neslibuju − by to mohlo zůstat tak, jak jsi teď. Ólfi v tobě se nebude vyvíjet. Nebo…“ dodal klidně, „můžu teď hned ukončit tvůj život. Je to na tobě. Ale rozhodně do světa nepustím dalšího možnýho Ólfiho. Posledního Ólfiho. Suyolak tě nemůže přeměnit na celýho Ólfiho, jak vyhrožoval, ale to ani nemusí. Máš v sobě potenciál k tomu, abys byl chodící a mluvící vtělená vražda. A nemusí ti ani pomáhat.“</p>

<p>Rafferty měl pravdu, ale na tom vůbec nezáleželo. Mohl klidně mluvit do větru. Niko si nechal můj sig, když jsem byl v bezvědomí. Jelikož jsme vzadu seděli tři a já ještě k tomu mezi nimi, bylo by použití sečných zbraní poněkud náročné, i když pro mého bratra ne nemožné. Nic, co se týká ostří, pro něj není nemožné, jenže tohle se týkalo mě, a tak použil mou zbraň. S rychlostí, jíž se nedalo uniknout, přiložil ústí automatické pistole Raffertymu na čelo. Caesar, Čingischán, Attila, Alexandr… jak už jsem říkal: ty všechny můj bratr lehce zastíní.</p>

<p>„Jediný život, který tu skončí, bude tvůj,“ řekl prostě.</p>

<p>Vypadalo to, že spoušť tiskne téměř až k výstřelu. Rafferty by ho mohl zabít, zastavit mu srdce nebo zajistit, aby mu praskla cévka v mozku, ale smrtelná křeč by se postarala o to, že by Niko vzal léčitele na tu jízdu s sebou − a to všechno kvůli Ólfi. Kvůli tomu léčitel nezemře. A můj bratr sakra nezemře kvůli mně.</p>

<p>Položil jsem Nikovi ruku na zápěstí a stiskl. Nepodíval se na mě a já to ani neočekával. V boji pozorujete nepřítele. Musel jsem ho jen přinutit pochopit, že Rafferty není nepřítel. „To je v pohodě, Cyrano. Důsledky dospělosti, pamatuješ? Nechám ho, aby mě opravil.“</p>

<p>Opravil mě…</p>

<p>Jenže on mě nemůže opravit, že ne? Může mě jen zmrzačit − ten parchant, který si myslí, že potřebuju opravit. Přijal jsem přece to, kdo jsem, no ne? A možná se mi to dokonce líbí. Líbí se mi přijít do práce a jediným pohledem si někoho znepřátelit nebo ho donutit, aby se mě bál. Není to lepší než se cítit zahanbeně za to, kdo jsem, jak tomu bylo v minulosti? Není lepší, aby se mě báli ostatní, než abych se bál sám sebe? Rafferty mě chtěl zbavit dobrého pocitu. Jenže „dobrý pocit“ se tomu říká z určitého důvodu. Zlepšuje život… a víc než to. Přináší do života to, co si všichni přáli jako děti: dokonalost, kterou jste vždycky chtěli, to, po čem jste toužili a máte možnost tomu vládnout. Pán hor. Pán všech pohoří i toho, co leží mezi nimi. Nic se podobného pocitu nedotkne. Nikdo mi ho nesebere − ne, pokud je nenechám.</p>

<p>Ne, pokud je dřív zabiju.</p>

<p>Roztrhám je na kousky. Vykuchám je a poházím jejich vnitřnosti všude kolem, aby je každý viděl.</p>

<p>Nebylo by to něco? Nebylo by to lepší než nejhezčí obrázek?</p>

<p>Mohl bych je všechny zabít a bratra si nechat na konec, abych mu ukázal, že ani všechen trénink na světě neporazí to, s čím jste se narodili. Ani Niko mě nedokáže zabít, když mě nebude moct chytit; a jakmile začnu cestovat, nechytí mě nikdo. Mohl bych otevřít bránu, objevit se za ním nebo nad ním a střelit mu do hlavy kulku. Bylo by to tak snadné. Jako bych to viděl: hlava, jež se mnou sdílela tentýž polštář, když mi bylo pět. Kulka by zasáhla, jeho blond vlasy by potřísnila krev. Viděl jsem to… viděl jsem…</p>

<p>Hlava, jež se mnou tehdy sdílela polštář, aby na mě mohl dávat pozor, protože dřív než já věděl, že stvůry existují.</p>

<p>Stvůry jako já.</p>

<p>Bože. A to jsem si předtím myslel, že jsem si sáhl na dno.</p>

<p>Tohle bylo dno: myslet na to, co bych provedl bratrovi, a <emphasis>užívat</emphasis> si to. Přitom bych radši položil život a někomu jinému zabránil, aby mu takové věci prováděl. A pokud bych ten někdo jiný měl být já, tak ať. Klidně umřu. Zatraceně <emphasis>umřu</emphasis>.</p>

<p>„Teď,“ vyslovil jsem hlasem, který ani vzdáleně nezněl jako můj. „Niku, nech ho to udělat. Hned.“ Nebo někdo v tomhle autě zemře. Jen jsem doufal, že to bude ta správná osoba. Rafferty určitě vycítil můj záměr zmizet − protože jedna má část se o to úporně snažila; ta, kterou bylo třeba zkrotit, abych mohl žít. Kdyby vyhrála, zároveň by i prohrála. Alespoň jsem doufal, že by to Rafferty zajistil. Na druhou stranu by mě pak Rafferty i Niko ve vteřině následovali, protože Niko měl pořád prst na spoušti.</p>

<p>„Hned,“ opakoval jsem, i když bylo zatraceně těžké to říct.</p>

<p>Proč je tak neuvěřitelně těžké vybrat si rozumnou možnost?</p>

<p>Oni? Ti slabí? Proč ne já?</p>

<p>„<emphasis>Tak si do hajzlu pospěš</emphasis>.“ Nejen že to nebyl můj hlas; vůbec nebyl lidský.</p>

<p>Niko pomalu sklopil zbraň a Rafferty mi na čelo přiložil horkou ruku. Tehdy jsem poznal, co je mozková chirurgie bez anestezie. Niko mi později tvrdil, že mozek ve skutečnosti necítí bolest, cítí ji jen nervy a svaly kolem. Věřím, že to platí pro lidské mozky, ale pokud jde o částečně ólfí mozek, měl by to nějaký šprt z kliniky Mayo důkladně prozkoumat, protože to <emphasis>bolelo</emphasis>. Víc než to. <emphasis>Cítil</emphasis> jsem uvnitř Raffertyho, jako by tisíc skalpelů rozřezávalo každou buňku − stokrát, tisíckrát, milionkrát. Takovou bolest nelze popsat a nemohl jsem ani doufat, že skončí; bylo to nekonečné peklo a agonie. Milionkrát jsem si přál, aby mě radši zabil. Nedočkal jsem se však jiné odpovědi než toho, že jsem ucítil, jak řeže do dalšího kousku mého mozku. Ve skutečnosti to trvalo jen několik minut, aspoň myslím, pro mě to ale bylo jako roky − tisíce a tisíce let.</p>

<p>Díky tomu jsem pochopil, proč jsem − když jsem opět nabyl zraku − viděl své ruce kolem Raffertyho krku a proč jsem se ho ze všech sil snažil uškrtit. Jindy by to stačilo. Kdybych nebyl zesláblý bolestí, dokonal bych to. Rafferty mi nebránil. Niko se přese mě natáhl, aby mu z fialovějícího krku odtáhl mé prsty.</p>

<p>„Promiň,“ omluvil se Rafferty a masíroval si krk. „Říkal jsi, abych si pospíšil, a bylo to třeba. Kdybych měl víc času, nenechal bych tě cítit bolest, ale chystal ses…“ ostře zakašlal a mávl rukou k nebi. Měl pravdu. Měl jsem v úmyslu zmizet a málem jsem to i udělal.</p>

<p>Hlava mi pořád pulzovala bolestí a já jí začal metodicky tlouct o opěradlo předního sedadla. Byl to druh bolesti, co vás přinutí, abyste se snažili sami sebe omráčit a uniknout jí tak. Sáhnout si na dno, uznat závislost; tyhle dvě představy jsou otravné. Udělat správnou věc je taky otravné. Možná že později, až to přejde, budu smýšlet jinak, ale momentálně bych na to nesázel. Niko mi položil ruku na záda a tím by se to mělo zlepšit. Byl to zase Nik, můj bratr − ne jen další oběť.</p>

<p>Praštil jsem se do hlavy ještě víc. Chtěl jsem bolest. Zasloužil jsem si ji. Myslet si tamto o jediném příbuzném, kterého mám, o tom jediném, kdo se o mě po většinu života zajímal… zasloužil jsem si bolest. To, že jsem byl šílený, není omluva. Ani to, že se pomalu měním v Ólfi. Pro to neexistuje žádná zatracená výmluva. Tady jde o Nika.</p>

<p>Rafferty mě měl zabít.</p>

<p>Ale neudělal to a já se s tím musím vyrovnat. Niko udělal všechno pro to, aby mě zachránil. Už jednou jsem ho zklamal − sakra, zklamal jsem ho víckrát, než bych dokázal spočítat. Ale teď se tomu postavím. Budu sakra chlap, i když geneticky se tomu nemůžu ani přiblížit. Slyšel jsem, jak se Robin vpředu pohnul a pak mi položil ruku zezadu na krk. Přes zpocené vlasy studila jako led. Bolelo mě na hrudi a srdce mi bilo tak rychle, až jsem se divil, že mi nevyskočí ven. Jo, starý dobrý dno. Není jeden z dvanácti kroků k uzdravení uznání existence vyšší moci? Já ve vyšší moc nevěřím, ale přál bych si, abych v ni uvěřit dokázal. Pak bych jí totiž jednoho dne mohl za tohle všechno nakopat zadek.</p>

<p>„To je dobrý, hochu, to přejde.“ Vtipálek nejspíš jen hádal, ale oceňoval jsem jeho snahu. Je mým přítelem už nějakou dobu, i když je těžké přiznat si, že bych mohl mít přátele − že bych mohl věřit někomu jinému než bratrovi. Ale Robin je kamarád a kamarád vám zalže, když nestojí za to poslouchat pravdu.</p>

<p>„Tak a je to,“ řekl Rafferty tiše a chraplavě. Zřejmě nepovažoval za nutné svůj krk vyléčit, jinak by to udělal. Neoplývá laskavým chováním k pacientům, ale možná by mu prospělo víc laskavého chování a míň svědomí. „Říká se tomu serotoninový syndrom. Troška serotoninu ti udělá dobře − cítíš se po ní fajn jako předtím − ale velká spousta tě zabije. Tohle se ti stane pokaždý, když budeš cestovat: zatraceně velká dávka serotoninu, jakou by tvoje tělo nemělo vydržet. Hlava tě bolí z toho, jak ti vylítl krevní tlak. Člověk by to možná nepřežil, ale tvůj napůl lidskej a napůl ólfí mozek to vydrží. Bolest v hrudi je způsobená tachykardií − srdce ti bije třikrát rychleji. Taky ti stoupne teplota − na třicet osm nebo třicet devět. To bude po jednom skoku. Pokud uděláš další, dostaneš další obří dávku serotoninu, což už by tvůj mozek vydržet nemusel. Srdce ti bude bít ještě rychleji; teplota stoupne na čtyřicet nebo čtyřicet jedna. To už by tě mohlo zabít. A třetí skok…“ odmlčel se. Nakonec však větu dokončil: „Třetí skok znamená žádnej Kal.“</p>

<p>A to znamenalo žádný další Ólfi.</p>

<p>Tak dobře − problém je vyřešený. Nemůžu znova cestovat, a tudíž nehrozí, že bych se byť vzdáleně přiblížil černým a krvavým myšlenkám na zabití vlastního bratra. Dřív bych umřel, ale to mi sakra vyhovuje. Přestal jsem tlouct hlavou o opěradlo a snažil se protrpět bolestí. Vtipálkova ruka zmizela a já uslyšel bublání. Hned na to jsem na hlavě a krku ucítil proud vody. Bylo to příjemné, víc než příjemné, a zchladilo mě to. Zhluboka jsem se nadechl, potlačil bolest a narovnal se. A co jsem neviděl?</p>

<p>Zrcátko.</p>

<p>Nic se nezměnilo. Ne, nebyla to tak úplně pravda. Na šedé byla pořád sem a tam tečka rudé, už to však nebyla ohnivě rudá zář ólfích očí. Nebyly to ale ani oči normálního člověka. No bezva. Předtím ze mě stvůru vycítili jen někteří. Teď to <emphasis>uvidí</emphasis> každý z nadpřirozeného světa, kdo se na mě podívá. „No a co,“ zamumlal jsem, vyždímal si vlasy a opřel se. Potom jsem si rukou zakryl oči. „Skvělá příležitost koupit si sluneční brejle. Nějaký drahý. Lidi si budou myslet, že pracuju pro vládu nebo v obchodě se slunečníma brejlema.“ Sáhl jsem si do kapsy u bundy, abych vytáhl alespoň ty staré. Nic. Samozřejmě. Žádné sluneční brýle. Žádný veselý Kal. Měl jsem vědět, že je to příliš hezké, aby to byla pravda. Nic hezkého pro Kala Leandrose. To neznamená, že by mi ten pocit nechyběl − to bych lhal. Ale taky na něm nebudu lpět.</p>

<p>Jenže lpět na myšlence na to, co jsem chtěl udělat Nikovi, bylo něco jiného. Abych otevřel další bránu, k tomu bude potřeba zatraceně přesvědčivý důvod nebo boží zásah. A vzhledem k tomu, že v to druhé nevěřím…</p>

<p>Nestojí to za to, ať mám v hlavě bombu Raffertyho výroby, nebo ne.</p>

<p>„Nedělej si s tím starosti, Niko,“ řekl Robin. „Mám jich několik.“ Než mi bratr stihl podat vlastní brýle, ucítil jsem v ruce jiné. „Nestály zrovna tisíc dolarů, tak si s nima třískej, jak chceš. Pravděpodobně jich mám v přihrádce dalších dvacet.“</p>

<p>Nasadil jsem si je a teprve potom jsem otevřel oči. „Omlouvám se.“ To patřilo Nikovi. Důvěřoval mi a já to podělal. Dokonale. Nebo moje geny. Nezáleží na tom, na koho nebo na co padne vina. Aspoň teď uvidím, co jsem udělal, pokaždé když se podívám do zrcadla. Ještě nedávno jsem z nich trpěl fobií − z dobrého důvodu. Ale tentokrát tak snadno nevyváznu, o to se postarám. Ne, postavím se tváří v tvář všemu potenciálu, o kterém mi vykládal Rafferty.</p>

<p>Něco nového, něco starého a něco, co se na tomhle světě jinde nenajde, říkal Rafferty.</p>

<p>To není smutné. Vůbec ne.13Kal</p>

<p><image xlink:href="#_10.jpg" />„Nemluvíš s bratrem.“</p>

<p>Nehoda, sanitky, policejní auta, hasiči; to všechno nám bránilo v pohybu. Rafferty nemohl omráčit padesát lidí, abychom to mohli objet a dál pronásledovat Suoylaka, který teď přišel o své mazlíčky. Anebo by to možná mohl udělat, kdyby nevyplýtval všechnu energii na mě − nevěděl jsem to a nehodlal se ptát. Už tak jsem situaci zdramatizoval dost. Nechtěl jsem tomu přidávat tím, že by Rafferty cítil vinu za to, že má málo šťávy.</p>

<p>Seděl jsem u kraje silnice v hlíně a mezi příležitostnými chomáči zaprášené trávy. Kolena jsem měl pod bradou, ruce položené na nich a díval se přes silnici do prázdna. Obrazně i doslova. Musím však přiznat, že Utah není tak plochá a prázdná země, jak jsem si myslel. Bylo by příhodnější, kdyby to tak bylo, protože i já se v tu chvíli cítil plochý a prázdný.</p>

<p>Dalila se posadila vedle mě a pro jednou jí asi bylo jedno, jestli si ušpiní bílý kožený oblek. „Se mnou taky nemluvíš?“ Mohla tu zácpu, blokující obě strany silnice, na harleyi objet, ale poldové by se vydali za ní. Ona by jim ujela, ale k čemu by to bylo, až by dohnala Suyolaka? Mohla by akorát umřít.</p>

<p>Takový to byl den.</p>

<p>Ne, s Dalilou jsem taky nemluvil. Nemluvil jsem s nikým. Nemělo to smysl. Snažil jsem se to přijmout. A to chce čas a klid. Trocha klidu vám dovolí vyhnout se přemýšlení, pokud v takové věci vynikáte, a já v tom vynikám. Nebylo to odmítání; bylo to uznání toho, že to odkládám. Začnu na to myslet, až Nikovi budu kupovat dárek k Vánocům. To mi vyhovuje. Pět měsíců je dost času… na dárky i na přijetí sebe sama a myšlenek, při nichž chcete odstřelit bratrovi kus hlavy.</p>

<p>Jenže Dalila se mého plánu nedržela a Vánoce byly v tahu. „Proč se mračíš?“ Prohrábla mi pomalu schnoucí vlasy. „Nic se nezměnilo. Jsi takový Kal, jako jsi byl vždycky.“ Nasála můj pach a pak připustila: „Možná jsi trochu jiný, ale ze stejných ingrediencí.“ Zasmála se vlastnímu vtipu a pak se ke mně naklonila, aby mě políbila na krk.</p>

<p>Stejné ingredience. Jo. Dalila je mazaná a nepletla se. Jenže někdo vzal kuchařku a přepsal množství. Šálek tady, šálek támhle. Vždycky jsem byl stvůra; vždycky jsem říkal, že jsem napůl člověk a napůl Ólfi. Věděl jsem svoje, ale aspoň jsem si to tak přál. Všechny ty blbosti o dominanci, o kterých mluvil Rafferty; to jsem nevěděl. Věděl jsem jen to, jak jsem se cítil a v co jsem doufal. Jenže na minulosti stejně nezáleží, protože důležitá je přítomnost. Teď to vím jistě. Nejsem člověk s trochou Ólfi. Pokud budete hledat opravdu dobře, možná najdete stopu člověka − tenkou stužku vinoucí se ve mně, ale když přijde na věc, jsem Ólfi nebo jsem od něj jediný krok. Rafferty to sám řekl. Doufá, že se mu podařilo zastavit postup. Já poslední dobou v naději moc nevěřím. Jsem realista.</p>

<p>Teď jsem Ólfi a s přibývajícími roky budu Ólfi ještě víc. Nasaďte mi na hlavu party klobouček a oslavte se mnou tu nádheru: vražedný maniak v larválním stadiu. Otočil jsem se a podíval se na Dalilu. Myslel jsem na to, jak jsem nad mrtvou laní zvažoval, že bych sežral i ji; to jsem ovšem byl nepříčetný. Zajímalo by mě, jak dlouho bude trvat, než si totéž pomyslím klidně a racionálně? Až mě k tomu nedožene lov kořisti, pach krve nebo to, že má ólfí část bojovala proti tomu, aby kolem ní Rafferty postavil vnitřní zeď. Co kdybych na to pomyslel jen… kruci, jen tak.</p>

<p>Natáhla se a sundala mi sluneční brýle. „Ne, spletla jsem se. Změnil ses. Je to sice jiné, ale ne tak špatné.“</p>

<p>„Jestli tě zabiju a sežeru, možná se nad tím zamyslíš znova,“ odvětil jsem bez emocí. „Nebo možná sežeru a pak zabiju. Tak nebo tak.“</p>

<p>Usmívala se zároveň svůdně a zadumaně. Znova mě políbila na krk a pak to místo olízla. „Teď myslíš jako Klan. Neměl bys proti tomu bojovat.“</p>

<p>Tak jako s tím v minulosti bojovala ona, aspoň myslím. A pravděpodobně ještě víc, poté co na nás dva Klan přišel. Další věc, kterou jsem věděl, ale odmítal… nebo předstíral, že odmítám. Snažil jsem se namluvit sám sobě, že každá noc, kterou se mnou strávila, byla jako pomyslné hození dravou a masožravou mincí, ale stálo to za to. Chtěla mě, líbil jsem se jí, a proto to stálo za to. Pořád si myslím, i když kvůli tomu sám k sobě ztrácím respekt, pokud ještě vůbec nějaký mám. Myslel bych si, že v tomhle stadiu už bude něco takového dost těžké. Jenže život mi zatraceně rád dokazuje, jak moc se pletu. Vzal jsem si od ní brýle a znovu si je nasadil. Sakra, ona je predátor. Já jsem predátor. Geny. Kdo ví, jak dlouho by trvalo, než bych tou lesklou mincí začal házet i já, a jednoho dne…</p>

<p>Laně nejsou jediné, kdo utíká. Můžete hádat, jak dlouho to bude trvat, než začnu honit všechny kolem.</p>

<p>„Jdi pryč.“ Začal jsem se opět věnovat zírání do prázdna. Ušklíbla se nad tím, co považovala na zadumanost. Zabiják zabíjí, predátor žere; oba si hrají s jídlem. Proč nad tím přemýšlet? Je lepší být tím, kdo jsi, a nedívat se zpět. V Klanu takoví vážně jsou, ale já nebudu pokrytec a ukazovat prstem. Na to nemám právo. Když jsem dál seděl bez hnutí, Dalila si rozzlobeně povzdechla, vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na rty. Ucítil jsem chuť laní krve. Nevěděl jsem, jestli pochází od ní nebo ode mě.</p>

<p>Chutnala mi.</p>

<p>„Přestaň bručet, bručoune.“ Jedním ladným pohybem vstala, přejela mi prsty po čelisti a zmizela v davu lidí stěžujících si na zácpu, slunce a prach. Asi bylo vedro. Kvůli pozůstatkům horečky mi pořád byla trochu zima, takže když se mi o bok opřelo chlupaté tělo, vůbec mi teplo nevadilo.</p>

<p>Nemluvil jsem po té změně, která mě opravdu zasáhla, s Nikem, Robinem ani Raffertym. Nasadil jsem si sluneční brýle a ztichl − a zoufale se snažil na nic nemyslet. S Dalilou jsem mluvil jen proto, abych ji přiměl odejít, i když jsem věděl, že Niko za mnou stejně přijde. Jenže Chňapal… ten mluvit nebude. Nebude se mi snažit namluvit, že všechno bude v pořádku, což by mi jen připomnělo, že to není pravda. Nebude se mě snažit povzbudit, když by mi místo toho měl jednu vrazit za to, že se ze mě stal závislý blbec. Nebude mi říkat, že jsem to pořád já − ne že by to „já“ bylo už předtím něco, s čím by se někdo mohl chlubit. Bude tam jen tak sedět a poskytne mi tichou podporu.</p>

<p>Na zem přede mnou upustil notebook.</p>

<p>Do háje.</p>

<p>Když jsem se odmítl sklonit a přečíst si, co je na obrazovce, rafnul mě do žeber. Zasyčel jsem, chvíli na něj zíral a pak si přečetl, co napsal. Opět použil caps lock, buď proto, aby se ujistil, že ho budu brát vážně, nebo protože pochyboval o mých čtenářských schopnostech.</p>

<p><emphasis>JE TO OTRAVA BÝT JEDINÝ SVÉHO DRUHU</emphasis>.</p>

<p>Položil mi hlavu na rameno, kýchl z prachu a čekal.</p>

<p>„Jo,“ poznamenal jsem po dlouhé chvíli. „To teda jo. Hodnej vlk nebo zlej Ólfi, je otrava bejt jedinej.“ Bezva. Nejdřív Dalila, teď zas on. Oba se mi snaží překazit odklad mého přemýšlení.</p>

<p>Kousl mě do ramene a pak z prachu vylovil tužku, kterou upustil, aby mě mohl kousnout. Napsal: <emphasis>VŠICHNI ÓLFI SE NARODILI ZLÍ. TY NEJSI CELÝ ÓLFI. MÁŠ MOŽNOST VOLBY. MŮŽEŠ BÝT HODNÝ</emphasis>. Zamyslel se, pak poslední dvě slova vymazal a napsal <emphasis>NEBÝT TAK ZLÝ</emphasis>. Aspoň je ta chlupatá koule upřímná.</p>

<p>Pak za větu dodal ještě něco. Hurá. „Nevěděl jsem, že existuje emotikon pro psa, kterej to dělá s jiným psem. Díky, že ses o to se mnou podělil.“ Sundal jsem si brýle a promnul si oči.</p>

<p>Psal dál. Mrknul jsem na obrazovku. Aspoň vypnul velká písmena, když si byl jistý, že upoutal mou pozornost. Kal je chytrá stvůra. Kal umí číst. Jsem dobrej.</p>

<p><emphasis>Ťuk, ťuk</emphasis>.</p>

<p>„To si ze mě děláš srandu,“ zasténal jsem.</p>

<p><emphasis>Ťuk, ťuk</emphasis>, trval na svém a zavrčel i s tužkou v puse.</p>

<p>„Dobře, ale jen proto, abys dal pokoj: Kdo tam?“ Vzdal jsem to. Proč ne? Už to bylo skoro směšné. Ólfi dostává rady od chlupatýho očichávače zadků.</p>

<p><emphasis>Nikdo. Ólfi sežral všechny, kdo byli doma</emphasis>.</p>

<p>„Ty parchante,“ zavrčel jsem.</p>

<p><emphasis>Ťuk, ťuk</emphasis>. Tentokrát ani nečekal na mé: „Kdo tam?“ <emphasis>Dvacet kokršpanělů, které Ólfi stáhne z kůže, aby si udělal kožich</emphasis>.</p>

<p>„Vážně, nech toho, nebo ti ustřelím tvůj prašivej zadek.“</p>

<p><emphasis>Ťuk, ťuk</emphasis>.</p>

<p>Bože, je skoro tak neúnavný jako Niko. „Poslední,“ varoval jsem ho. „Tohle je poslední, nebo jdeš pod zem.“ Výhrůžka zřejmě nebyla tak děsivá, protože ji následovalo moje rezignované: „Kdo tam?“</p>

<p><emphasis>Ty, a co se bude dít za dveřmi, je na tobě</emphasis>.</p>

<p>Je chytrý a měl pravdu, ale moje rozhodnutí nikdy nebyla z nejlepších. Co se týče výsledků, jsem na tom obvykle líp než lidi, co řídili <emphasis>Titanic</emphasis>, ale mohl bych se snažit víc. Pokud se Chňapal dokáže vyrovnat s tím, že uvízl jen v jedné polovině toho, co býval kdysi, já bych se mohl vyrovnat s tím, že jsem víc, než bych si přál. Aspoň na chvíli. Dokud mi to geny dovolí. Ve srovnání s Chňapalem bych byl naprostý idiot, kdybych to aspoň nezkusil.</p>

<p>„Je velice moudrý.“ Niko si ke mně přidřepl z druhé strany. „Měl bys ho poslouchat. Když nechceš poslouchat mě.“</p>

<p>Zavřel jsem notebook a řekl Chňapalovi: „Mazej, Scooby.“ Vlk vydal něco mezi zavrčením a povzdechem, vzal notebook do zubů a odběhl. Nepřítomně jsem si z džínů oklepal prach. Jen tak, abych něco dělal. Seděl jsem v prachu, takže to bylo skoro zbytečné. „Já tě vždycky poslouchám, Cyrano,“ řekl jsem a pořád zbytečně oklepával prach − moje úplně nové hobby. „Až na tu výjimku, kdy jsem sežral Bambiho mámu, a protože bych na to radši nevzpomínal, co kdybychom to přeskočili, pokud ti slíbím, že už žádné další výjimky nebudou?“</p>

<p>Nepodíval se na mě. Klidně přiznám, že to mě vyděsilo víc než myšlenka na to, že jsem Ólfi. Nik tu pro mě byl vždycky. Když jsem byl malý a pustili se do mě třídní rváči, byl tam… obvykle spíš proto, aby mě stáhl ze zad rváčů, které jsem se snažil uškrtit popruhem od batohu, ale byl tam. Postavil se mezi mě a láhev skotské, kterou po mně mrštila Sofie; byl tam i tehdy, když mě Ólfi poprvé táhli pryč − jen měl zrovna příliš práce s tím, aby neuhořel, takže s tím nemohl nic dělat. Čekal tam na mě, když jsem se vrátil v pekelně psychotickém stavu… to bylo jen dočasné, ale legrace to nebyla. A když si mě Ólfi vzali podruhé, dostal mě zpátky. Nikdy v životě se nestalo, že by se mi nepodíval do očí. Jenže moje oči jsou teď jiné, že? Jediný fyzický rys, který jsme spolu sdíleli, a teď nemáme ani to.</p>

<p>Dál se díval do země. Cop mu visel přes rameno dopředu a ležel mu na hrudi. Načmáral do prachu písmena. <emphasis>Fratres</emphasis>. „Víš, co to znamená?“ Nečekal, až mu odpovím, ačkoli jsem to výjimečně věděl. „Znamená to ‚bratři‘. Plurál latinského výrazu pro bratra. Je to část tetování, které máš na paži. Aspoň to napsali správně. O sterilitě nástrojů, žloutence a poněkud chybné latině si promluvíme později.“ Teď se na mě podíval a něco hlubšího a temnějšího bylo zastřeno pobavením. „Ano, máš kolem bicepsu vytetováno ‚Bratři ruku v ruce‘ místo ‚Bratři ve zbrani‘, ale počítá se samozřejmě úmysl.“</p>

<p>Než jsem stačil zasténat nad svou… ne, nad tetovačovou stupiditou, sevřel mi Nik paži. „Dělám si legraci. <emphasis>Fratres in armis</emphasis> je správně. I tak bys mě ale měl nechat posoudit všechna další tetování v cizím nebo mrtvém jazyce. Jen pro jistotu.“ Sevřel mi paži ještě pevněji a to něco hlubšího a temnějšího se opět objevilo. „Jsme bratři, Kale. Vždycky budeme. Je mi jedno, jestli budeš celý chlupatý jako Chňapal, nebo jestli si každý den k večeři ulovíš laň. Před šesti měsíci jsem si myslel, že jsi umřel. V porovnání s tím tohle nic není. Tvoje ólfí geny jsou mi ukradené a bez ohledu na to, co uděláš… ať se děje <emphasis>cokoli</emphasis>,“ zdůraznil, „vždycky budeš můj bratr.“</p>

<p>To byl hodně závazný slib, zvlášť tváří v tvář tomu všemu. „Mrzačení, násilí… dokonce vražda?“ zeptal jsem se tiše. „Kdybych zkoušel tohle? Kdybych to zkoušel udělat tobě?“</p>

<p>„Odpověď už znáš.“</p>

<p>Znám. Opravdoví bratři při sobě stojí − i kdyby nastal okamžik, jaký měli Butch a Sundance. Kdyby došlo k tomu, že se stejně jako Chňapal ztratím a už nikdy nebudu sám sebou, kdyby mi Nik musel posloužit jako kombinace Butche a bolivijské armády, nechtěl bych k tomu nikoho jiného. Předtím jsem s ním nechtěl mluvit, protože jsem ho zklamal. To se mi stalo už mnohokrát, a navíc jsem to dost často popíral. Sem tam mám pocit, že bych našel způsob, jak ho zklamat, i kdybych se nenarodil. Zní to neproveditelně, ale mně by se to podařilo. Nejspíš bych se inkarnoval jako vzteklá čivava a pokousal ho do kotníku. Kdo ví? Ale jestli věřím něčemu jinému než bratrovi, tak tomuhle. Niko věří v karmu a mně se špatná karma přilepila na zadek v den, kdy jsem se narodil; přesto jsem nejlepší možnou karmu dostal ve formě bratra. Pro něj a jeho život to není fér, ale pro mě a můj neuvěřitelně podělaný život je to velké štěstí. Byl bych sprostý a nevděčný parchant, kdybych se na to vykašlal, jakkoli by to bylo správné a vznešené − něco, co by udělal Niko. A přece by mě sám Niko nenechal to udělat. Nikdy předtím mě nenechal.</p>

<p>A to si myslí, že já jsem ten, kdo má problém s přežitím.</p>

<p>„Bratři.“ Napřáhl jsem ruku a on ji stiskl. „Ale jestli máš trochu rozumu, měl bys mě vykopnout z desátýho patra.“</p>

<p>„Bratři,“ potvrdil. „A máš pravdu. Pokud tě ale udusím polštářem, nenadělá to tolik nepořádku. Víš, že nesnáším nepořádek.“ Za tím vtipem se skrývala velice vážná odpověď. Myslím, že poprvé si opravdu uvědomil a nesnažil se popírat, kdo nebo co ve skutečnosti jsem; tím vědomím se však pro něj nic nezměnilo.</p>

<p>Sakra, Niko je stejně v troubě jako já.</p>

<p>I tak to byl dojemný okamžik… a ještě víc, když mi na žebrech přistála noha a odkopla mě na Nika. „Tohle? Za tohle vám dáváme těžce vydělané peníze? Abyste mohli sedět ve špíně jako ničemný vandrák − stvůra bez duše − a jeho <emphasis>bar</emphasis>, který zradil vlastní klan?“ Už jsem pochopil, že <emphasis>bar</emphasis> znamená bratr, a taky jsem přišel na to, jakou silou může taková zlá a zákeřná stařena kopnout. Měla nohu dětské velikosti, ale měl jsem pocit, jako by mě nakopl stotřicetikilový fotbalista − a kopačkou k tomu.</p>

<p>Kolem hrudi mě chytila paže a zadržela mě. Niko věděl dřív než já, že na Abelii-Roo vletím a nebude to vina ólfích genů. I kdybych byl do poslední buňky člověk, jehož předkové připluli na <emphasis>Mayflower</emphasis>, usadili se na Plymouth Rock, dali si čaj a sušenky a nikdy neviděli ani mrňavou vílu pod listem zelí, natož pak opravdovou stvůru, cítil bych totéž: vražednou zuřivost. Nazvala Nika zrádcem, když on kvůli ní málem zemřel? To chce koule, a kdyby byla chlap, tak bych jí ty její urval.</p>

<p>„Jen čekáme a čekáme, a kvůli vám. Tohle způsobil Suyolak.“ Mávla rukou ke zmatku na státovce. „Najali jsme vás, abyste pracovali, a to znamená najít způsob, jak se vypořádat se Suyolakovými úklady.“ Zaprášená černofialová sukně zašustila, jak znovu vykopla.</p>

<p>Niko ji volnou rukou chytil za nohu, což bylo mazané. Kdybych ji chytil já, udělal bych si z ní těžítko a musela by dalšího subdodavatele ubít pahýlem, který by jí zbyl. „Pokud přitáhneme pozornost úřadů, jen nás to zpomalí a dáme Suyolakovi větší náskok. A rovněž fakt, že nenechám bratra, aby ti utrhl nohu a odnesl si ji domů jako suvenýr, neznamená, že nevezmu tvé jedem nasáklé čtyřicetikilové tělo a nenacpu ho zpátky do toho otřesně barevného karavanu pocházejícího přímo z pekla velikonočních vajec. A teď jdi.“ Pustil jí nohu. „A znovu se zamysli nad tím, co víš o duších. Někdo, kdo ji sám nemá, nemůže posuzovat ostatní.“</p>

<p>Zasyčela tak, že by vedle ní všechny stvůry včetně Ólfi vypadaly jako amatéři. Byl jsem na sebe moc tvrdý; kam se hrabu na ni. Je to divné, ale cítil jsem se trochu líp − ona je celý člověk, a přitom je horší než devadesát devět procent stvůr, na něž jsem narazil. Se šustěním sukní se otočila. Měří sotva metr a půl, ale to je úplně jedno. Když šla zpátky k silnici, působila jako miniaturní tornádo čisté zloby.</p>

<p>„I když je Suyolak Mor světa a tak dál, není zas tak špatnej, že?“ řekl jsem a vyskočil na nohy.</p>

<p>Niko už stál. „Vedle ní možná ne, ale nesrovnáváme tady jablka a hrušky. Srovnáváme černou vdovu a černou mambu. Obě tě můžou přimět, aby sis přál být radši mrtvý. Tak jdeme, zbavíme svět aspoň poloviny té kombinace.“</p>

<p>Tentokrát řídil Rafferty. Nikoho z nás by k volantu nepustil. Říkal, že už jsme blízko. Věděl to jako vlk na stopě. Jako léčitel si tím byl naprosto jistý; to už nám říkal. Chtěl Suyolaka dostat, a ne kvůli výplatě nebo záchraně světa. Chtěl ho kvůli Chňapalovi, a to byla tisíckrát lepší motivace, než jakou jsme měli my ostatní. Stejně intenzivní odhodlání, s jakým teď Rafferty sledoval antiléčitele, jsem před půlhodinou viděl u bratra. Rafferty chtěl Suyolaka buď zabít, nebo ho úplně vysát, ať to bude stát cokoli.</p>

<p>Doufám, že bude mít štěstí.14Chňapal</p>

<p><image xlink:href="#_11.jpg" />Ť<emphasis>uk, ťuk</emphasis>.</p>

<p>To jsem řekl Kalovi, ale sobě bych to mohl říct taky.</p>

<p><emphasis>Ťuk, ťuk</emphasis>. Kdo tam?</p>

<p>Chňapal… jak jsem sám sobě říkal už stokrát. Chňapal. Ano, teď jsem Chňapal, ale co předtím? Ne. Nemá cenu něco si nalhávat. Udělal jsem pá pá. To už je pošesté za poslední měsíc. Z toho, co se stalo předtím, bych mohl vinit poslední výlet, ale i tak je to nejčastěji za celou tu dobu. Na Kala můžu svést jen jednu z epizod.</p>

<p>Při boji s ördögy jsem viděl jeho druhou stranu, tu ólfí, kterou jsem se snažil ignorovat na parkovišti u McDonalda, když se mi dítě snažilo do nosu nacpat McNugget. U potoka se to ignorovat nedalo. Byl jsem přímo u toho, když jsme dohnali dodávku, jež sjela ze silnice, i Kala, který odcestoval za ní. To, co dělal, nemůžu popsat nikomu jinému než vlkodlakovi. Lidi nevidí to co my. Pobýval jsem v lidské i vlčí podobě, a i když jsem jako člověk vnímal víc barev, jako vlk vidím hloubky a textury, jaké si lidi ani nedokážou představit. Spatřil jsem, jak kolem Kala krvácela realita pokaždé, když zmizel a zase se objevil. Bylo to jako vizuální vřískot. Celý svět ječel.</p>

<p>Nevím, jestli to bylo právě tohle, co mě přeměnilo na celého vlka a nic než vlka. Mohlo to být to, nebo boj. Hladké černé tvary tady, tam, všude. Zuby jsem trhal maso a v tlamě jsem cítil krev. Nejsem z Klanu. Jsem živoucí důkaz toho, že všichni vlkodlaci nejsou kriminálníci a bezohlední zabijáci. Já býval biolog. Bratranec je léčitel. Nevyhledávám potíže. Někdy se jim nemůžete vyhnout, ať se snažíte, jak chcete, ne v našem světě, v němž je skoro každý predátor − je to jen otázka toho, kdo je velký a kdo malý, kdo je pomalý a kdo rychlý.</p>

<p>Ale já? Já byl pohodový kluk, co měl rád zábavu. Byly doby, kdy jsem byl schopen vypít pivo na ex a pak vám udělit lekci z anatomie. Vstoupil jsem do studentského spolku, abych lépe splynul… a i když se za to stydím, i kvůli pivu zdarma. V minulosti jsem občas narazil na takové, kteří byli agresivnější než já. Snažil jsem se s nimi vycházet rozumně, ale byli i tací, co rozumné argumenty neposlouchali. Pak byly okamžiky, kdy jste prostě museli odejít do lesa, do pralesa nebo do džungle − co bylo zrovna po ruce − a běhat a lovit. Jsme především vlkodlaci. Je to přirozené a nelze popřít, že při lovu jsme nejvíc Vlci.</p>

<p>Buď Kal, nebo ta krev; je úplně jedno, jaký byl spouštěč. Pamatuju si, jak jsem vtrhl mezi ördögy, a pak si pamatuju, jak jsem se probudil. Mezitím byly jen sny, které zapomenete dvě vteřiny po probuzení. Víte, že tam něco bylo, a cítíte i náznaky emocí, a dokonce i příjemný, pomalý tok barev, ale všechno hmatatelné je pryč. Probudil jsem se s uspokojením a plným břichem. Laň. Pořád jsem ji cítil na jazyku. Byla to známá chuť. To je to, co my „ochočení“ předměstští vlci většinou lovíme. Vlci z Klanu zabíjí a obvykle žerou i nepřátele, ale to bych nemohl. Když něco mluví, nemůžu to sníst. Možná by si to i zasloužilo, aby to někdo snědl, ale pro mě v tom není rozdíl. Pokud to mluví, nemůžu se do toho pustit. V tomhle jsem měkký. Nejsem schopen jíst ani chobotnice. Na vysoké jsem o nich psal studii. Když se chtějí dostat k jídlu, dokážou otevřít i sklenici se šroubovacím uzávěrem. To je chytré. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem v dětství přišel na to, jak otevřít šroubovací uzávěr, ale vím, že jsem rozhodně nebyl tak rychlý jako chobotnice, a to jsem měl ve školce samé zlaté hvězdičky.</p>

<p>Rafferty mi jednou řekl, že jsem to nejbližší vlkodlačímu vegetariánovi, co kdy viděl. Vlk vegetarián, který objímá stromy − a co hůř, dokonce vlkodlak − a on se prý za mě stydí. To mi řekl někdo, kdo vyléčil ptákovi zlámaná křídla a vypustil ho na svobodu. „Co je?“ zabručel tehdy. „Právě jsem si objednal pizzu. Vždycky dám přednosti pizze před kosem.“</p>

<p>Proto s ördögy bojoval ve vlčí podobě, místo aby je odrovnal lusknutím prstů. Chtěl jim dát šanci. Jako léčitel zabíjí jen ze soucitu. Udělal to tak u těhotné ženy, kterou Suyolak poničil tak, že už ji nebylo možné uzdravit. A že se to změní, až se dostane k Suyolakovi? To není jeho vina. Jen léčitel může zastavit jiného tak silného, jako je Suyolak. Rafferty ho zabije, protože ten parchant musí zemřít. S tím dokážu žít a Rafferty taky. Nevím však, jestli dokážeme žít s tím, že z něj přitom vysaje životní sílu nečistou jako studna otrávená kyanidem.</p>

<p>Nezáleží na tom, jestli mi to umožní vrátit se zpátky. Záleží na tom, co se stane z Raffertyho, pokud to udělá. Dal bych za bratrance chlupatý zadek − ne, dal bych za něj život a vím, že on by pro mě udělal totéž. Nechci sice, aby to dospělo tak daleko, ale patří to k rodině, k tomu správnému druhu rodiny. Nedokážu však přijmout to, že by se měl změnit. Ne tak, jak jsem se změnil já, ale tak, jak se během boje změnil Kal. Nechci se dát do pořádku jen proto, abych při pohledu do Raffertyho očí viděl Suyolakův stín. Bylo by skvělé, kdyby se mu podařilo vysát ho a dát mě dohromady, aniž by kvůli tomu potemněl. Za takovou party bych rád zaplatil… i s koktejly a se vším. Odjeli bychom do Mexika a strávili na tamních plážích nejmíň rok. Nic jiného než zábava, sluníčko a litry tequily. Vážně bychom si to zasloužili.</p>

<p>Ale pokud mě nemůže dát do pořádku a zůstat u toho stejný, budu radši žít čistý, i když poněkud intelektuálně jednoduchý život. Raději budu Chňapal, který existuje pro daný okamžik, Chňapal bez jakékoli identity kromě prostého „já“. Rafferty poskvrněný Suyolakem, to by nebyl čistý život ani pro jednoho z nás. Byla by to špatná, pošpiněná existence. A já s tím nemůžu nic dělat. Nemůžu ho přimět změnit názor − můžu jen doufat, že říká pravdu: že to zvládne.</p>

<p>„Ale co když ne, pse?“</p>

<p>Posadil jsem se na sedadle spolujezdce a rozhlédl se kolem, ale nic jsem neviděl. I tak mi Suyolakův úlisný hlas dál zněl v hlavě. Čmuchal mi v mozku jako kočka za horkého dne a hladově hledal uspokojení. Nevěděl jsem, jestli ho ostatní taky slyšeli, ale nikdo z nich nevypadal, jako by se jich právě dotkl ledový prst − jak jsem se právě cítil já. Chyběl jen doktor, který by mi říkal, abych zakašlal.</p>

<p>Zavřel jsem oči a viděl ho tak, jak vypadal před dávnou dobou: člověk s vlnitými černými vlasy po ramena, zlomyslnýma černýma očima a úsměvem, který by zastínil tisíc chtivých obchodníků. Myslím, že lidi v té době neměli tak dobré zuby, ale on byl léčitel. Kdo potřebuje fluor, když dokážete vyléčit umírajícího člověka, nebo ho zabít − podle toho, jak to máte uspořádané v hlavě? Suyolak má velmi špatné uspořádání. Svědomí je pro něj slovo bez skutečného významu. Nikdy nevyléčil ptáka a nepustil ho na svobodu.</p>

<p>„Myslíš, že je má vina, že jsem se narodil bez svědomí, příteli?“ Měsíc vypadal přesně tak, jak ho Kal popsal ze snu. Suyolak seděl na kmeni porostlém vinnou révou u malého ohýnku, na němž v kotlíku bublal guláš. Na klíně nedbale houpal malého chlapce. Mohly mu být tři nebo čtyři roky a byl oblečený ve staromódní noční košili s barevným vyšíváním kolem krku. Hlava se mu klimbala sem a tam, jako by ji vůbec neovládal. Paže i nohy mu bezvládně visely a v očích měl prázdný výraz, ale dýchal. Měl tmavou pleť, spoustu černých kudrn a tvář stejně dokonalou jako Suyolak.</p>

<p>„Jsi dost chytrý na to, aby ses dokázal řídit pravidly společnosti.“ Byla to pouze slova v mé hlavě, ale vnímal jsem je, jako bych je mohl říct nahlas. Neslyšel jsem svůj hlas už tak dlouho, dokonce ani ve snu, že jsem skoro zapomněl, jak zní. „Dost chytrý na to, abys věděl, že existují z určitého důvodu, i když ten důvod nedokážeš pochopit.“</p>

<p>„Ty jsi první svatouškovský vlk, na kterého jsem narazil. Zajímavé. Ano, jsem chytrý − dost na to, abych věděl, že na takové, jako jsem já, se pravidla nevztahují.“ I při těchto slovech se přesvědčivě a charismaticky usmíval. Návnada pro neopatrné. Příroda v nejtemnější a nejchaotičtější podobě. Biologie. Jsem biolog, ale nemusel bych být, abych to viděl. Nemusím být ani psychiatr na to, abych porozuměl, že Suyolaka nelze napravit. Příroda je příroda. Sopka neplakala pro Pompeje − bylo jí jedno, koho zabila… a stejně je to jedno Suyolakovi.</p>

<p>„Chtěl jsem syna,“ dodal a prchavá představa svědomí už ho nezajímala. Byl to sociopat dávno předtím, než lidi tohle slovo vynalezli. Ještě jednou chlapce pohoupal a pak ho lhostejně shodil na zem. Chlapec přistál obličejem dolů a vůbec nevykřikl ani se nesnažil pád zastavit. „Jenže to je lež.“ Úsměv se ještě rozšířil. „Rád lžu. Neměj mi to za zlé, bratře.“ Přátelský; veselý a přátelský. Narodil se sice v lidském těle, ale duše se toho těla ani nedotkla.</p>

<p>„Ne, nechtěl jsem syna. Chtěl jsem další já, protože, po pravdě, co by mohlo být zábavnější než Mor světa? Chceš hádat? Ne? <emphasis>Dva</emphasis> Mory světa. Vychutnali bychom si svět a potom bychom pohltili jeden druhého. To by byla hra, která by opravdu stála za to; jedinečná výzva. Ale místo toho jsem dostal tohle.“ Znechuceně nohou odstrčil nehybného chlapce. „Byl takový už v děloze své pitomé a neužitečné matky, kterou jsem během porodu s velkou radostí utopil v plodové vodě. Cítil jsem to, už když byl menší než má pěst. Žádný mozek. No, možná lžička mozku, ale ne dost na to, aby byl něco jiného než prázdný, dýchající pytel ničeho. Žádné vědomí. Nulová šance na to, že by byl výzvou, po níž jsem toužil. Nemohl jsem s tím nic dělat. Mozek můžeš změnit, nebo ho můžeš rozmačkat na kousky, když se ti chce, ale nemůžeš ho stvořit. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale bylo to pořád stejné.“</p>

<p>Sledoval můj pohled, který jsem pořád upíral na jeho syna. Předtím jsem přírodě křivdil. Snažila se napravit chybu. Tímhle vyjadřovala, že už žádní další Suyolakové nebudou. Jen bych si přál, aby na to přišla dřív, než se Suyolak narodil. „Neboj se o něj. Nechám ho žít, i když už je dávno proměněný v prach. Všechny jsem je nechal žít. Proč zabíjet něco, co nikdy nebylo živé? Co by to bylo za potěšení?“</p>

<p>„Ale tvůj bratranec…“ Ten úsměv, nekonečně přitažlivý a důvěrný úsměv. „Konečně povstala výzva, a dokonce v ten samý čas, kdy povstávám já. To je osud.“</p>

<p>„Proč mi to říkáš?“ zeptal jsem se ho. „Mám na práci lepší věci než poslouchat středověkou verzi Teda Bundyho[22]. Proč tady štěkáš jako znuděné štěně?“</p>

<p>„Protože tvůj bratranec mě neposlouchá. Neposlouchá mě, a navíc se ubírá <emphasis>špatným směrem.</emphasis>“</p>

<p>Měsíc náhle zmizel a oheň páchl spáleným lidským masem. Přede mnou se objevila současná verze Suyolaka − kostra potažená kůží. Slepé oči ze vzdálenosti tří centimetrů zíraly do mých, chňapající zuby byly zkažené a potřísněné − v ostrém kontrastu k předchozím jasně bílým − a jeho dech páchl samotnou černou smrtí.</p>

<p>Zavyl jsem, otevřel oči a trhl sebou tak, že jsem se praštil hlavou o střechu auta. „Co se sakra děje?“ zeptal se Rafferty. „Měl jsi zlej… kruci, Suyolak.“</p>

<p>Ano, měl jsem zlého Suyolaka, o tom nebylo pochyb. Ale řekl mi, že jedeme špatným směrem, a na tom mohlo něco být. Chytil jsem volant do zubů a strhl jej doprava. Upřímně jsem Suyolakovi věřil. Chtěl se bratranci postavit. Chtěl, abychom byli u toho, až se dostane ven z rakve. A ven se dostane určitě. Nezastavíme ho. Osud… byly doby, kdy jsem na něj nevěřil, a bylo to kvůli jiné dívce než té buddhistce. Tahle si hrála s tarotovými kartami. Měl jsem dojem, že byla dokonalý cvok, i když s nádhernýma nohama a skvělou… no dobře, to sem nepatří. Ale v to jsem tehdy věřil, ne v osud. Teď už věřím. Tohle všechno vypadalo, jako by někdo naplánoval: že onemocním; že Rafferty dosáhne takového zoufalství; že si Suyolak vybere zrovna tuhle dobu, aby unikl… nebo že si ta doba vybere jeho.</p>

<p>Ať jste kmán nebo pán, každý má na tomhle světě vlastní úlohu. Nastal čas, abychom sehráli tu svoji. Znova jsem trhl volantem a zavrčel. „Necháš toho?“ řekl Rafferty. „Už zastavuju, vidíš?“ Sjel z hlavní silnice a zpomalil. „Čichám Suyolaka.“ Ne že by ho opravdu čichal nosem, ale cítil ho léčitelskými schopnostmi, jenže Rafferty by se nikdy nenechal přistihnout při tom, jak tajemným hlasem a se zamlženým pohledem říká: „Tuším přítomnost…“</p>

<p>„Nemohl ti ublížit. Držím nás pod štítem.“</p>

<p>„Ale mohl s ním mluvit,“ ozval se za mnou Niko. „Tak jako mluvil s Kalem.“</p>

<p>„Skrz to, co jsem kolem nás vystavěl? Ani omylem,“ zamítl Rafferty. „Ne.“ Bratranci nikdy nechyběla sebedůvěra. To, že mě nedokázal vyléčit, je jediná výjimka. Když musí, tak je to impozantní bojovník, a rozhodně je to neuvěřitelně talentovaný léčitel, a někdy je to prostě protivný všeználek.</p>

<p>Přiblížil jsem mu tlamu k uchu a znovu zavrčel. Bylo to velice důrazné zavrčení, které se slyší málokdy u někoho, kdo nejí chobotnice, je téměř vegetarián, zachraňuje svět a je ochočený Vlk jako já. Rafferty udělal obličej. „Kristepane, no dobře. Nemůžu uvěřit, že jsem ti někdy koupil lívance a ještě ti na ně objednal šlehačku. Radši na to nezapomínej, protože se s tím asi nevyrovnám.“ Dupl na brzdu a auto zastavilo. „Teď si vyndej počítač a řekni mi, co je sakra tak děsně důležitého, že…“ ztichl a po chvilce se ozval: „Otočil se. Ten zkurvysyn se otočil.“</p>

<p>„Myslel jsem, že ho máš,“ řekl mu Vtipálek obviňujícím hlasem. „Mám dojem, že jsi říkal, že ho nemůžeš ztratit.“</p>

<p>Občas se soustředíte tak usilovně, že pro stromy nevidíte les. Bylo snadné udělat chybu, zvlášť když je to pro někoho tak silně emotivní jako pro bratrance… o kterém nikdo nebude mluvit zle, zvlášť ne upovídaný puk. Otočil jsem se a zavrčel na Robina a poprvé ignoroval démonickou Tutanchamonovu kočku, jež mu seděla na rameni.</p>

<p>„To jsem říkal.“ Rafferty se podíval přes rameno, pak trhl volantem a šlápl na plyn. Auto zahrabalo v hlíně, přes asfalt silnice a znovu v hlíně, jak jsme přejížděli středový pruh, a už jsme mířili opačným směrem. „To jsem si myslel, že jsem lepší než on.“</p>

<p>Vrčení se změnilo v překvapené zachrčení. Otočil jsem hlavu zpátky k bratranci. Jeho napjaté rysy mě dostatečně vyvedly z přesvědčení, že jsem se snad přeslechl. Další zachroptění se ozvalo od Vtipálka, i když to byla jen chabá verze mého. „Co jsi právě řekl? Určitě ne, že je lepší než ty, to jsem si jistý. Souhlasím, že tvé ego je stejně nafouknuté, jako neexistují tvé společenské dovednosti, ale řekl jsi nám, že Suyolaka dostaneš. Ty jsi při téhle malé eskapádě měl odvést nejtěžší práci, protože my nemůžeme moc dělat kromě toho, že si necháme explodovat srdce a mozek vypustit ušima.“</p>

<p>„Vzali jsme tuhle práci dřív, než jsme věděli, že se Rafferty přidá, takže tohle není fér. Chovej se slušně,“ řekl mu Niko.</p>

<p>Jenže to puk neudělal. Mě to vůbec nepřekvapilo. Za celý život jsem potkal jen dva další puky a ti byli ztělesněné zvukové znečištění. Vtipálek se od nich nelišil.</p>

<p>„Jen pokud používáš to své ‚my‘ ve velice širokém pojetí. Nastoupil do téhle lodi smrti dřív než já. Očekával jsem, že bude náš záchranný člun, hasič v přiléhavé uniformě. Nemám rád, když někdo zklame má očekávání, obzvlášť ta, jež se týkají mého života.“ Vtipálek se zamračil, založil si ruce a sesunul se v sedačce dolů. Neřekl ale Raffertymu, aby zastavil a vysadil ho. To byl na puka výkon. Kromě toho, že nadělají dost hluku a v případě nutnosti jsou vynikající bojovníci, jsou také úžasní v tom, jak se udržet naživu. Mělo by být překvapivé, že jich zbylo tak málo. Jenže na druhou stranu, pokud se nad tím zamyslíte, jako se já předtím zamyslel nad Robinem − pokud žijete navěky… chce se vám vůbec? Mají v rukou příliš mnoho času, a já ho zase nejspíš budu mít příliš málo. Svět je legrační.</p>

<p>Myslel jsem si, že už jsem Vtipálka poznal, a byl jsem proto přesvědčený, že je sice statečný, ale nemá sebevražedné sklony. Jenže co se Suyolakem? Velice rád zajistí, aby už nikdo z nás neuviděl příští úsvit, natož věčnost, a já rozhodně nechtěl, aby bratranec obětoval život, pokud nemá šanci, aby toho parchanta zastavil.</p>

<p>„Bráchanče.“</p>

<p>Znovu jsem se rozhlédl po autě, ale nikdo nemluvil − ani Rafferty, ani ostatní. Nikdo nepohyboval pusou a já to slovo neslyšel ušima. Zdá se, že tohle bude den, kdy si všichni pohrávají s mým mozkem. Hluboce jsem zavrčel a zavřel oči. Tentokrát jsem neuviděl Suyolaka, ale Raffertyho. Viděl jsem i svět kolem něj. Byl z našeho univerzitního výletu na hory. Vzduch nebyl chladný a od sněhu, který mi zalezl do bot, mi nemrzly nohy jako tehdy, ale ten pohled… vypadalo to stejně jako na fotce, kterou má Rafferty zarámovanou na prádelníku v pokoji pro hosty. A Rafferty sám vypadal, jako by z té fotky vystoupil. Byl o sedm nebo osm let mladší a jeho vlasy sice pořád mohly konkurovat použitému mopu, ale nevypadaly zanedbaně jako dnes. Zvedl jsem ruce, na nichž jsem měl rukavice a v nichž jsem držel hůlky. <emphasis>Ruce</emphasis>. Zahodil jsem hůlky a stáhl si rukavice. Ruce vypadaly přesně tak, jak jsem si je pamatoval: jizva na hřbetu té pravé a okousané nehty. Začal jsem si okusovat tlapky už jako štěně a nikdy jsem s tím nepřestal, ani jako vlk, ani jako člověk. Prostý stříbrný kroužek na prostředníčku… jen proto, že my Vlci si rádi utahujeme z celé legendy o stříbře.</p>

<p>„To jsem já.“ Široce a šťastně jsem se na něj usmál. „Jsem to já a můžu mluvit. Žádnej pitomej počítač. A mimochodem, proč jsi na něm tak skrblil? To jsi nemohl pustit chlup a pořídit Dell? Tenhle se restartuje snad sto let. A vůbec mi nemluv o Windows Vista. To vyprodukujou démoni, když dostanou průjem. A…“</p>

<p>Přerušil mě Rafferty, který do mě plácl a pak mě objal tak těsně, až mi z imaginárních plic vyrazil všechen imaginární vzduch a já málem uklouzl a upadl do stejně imaginárního sněhu. Nic takového jsem nečekal, i když my Vlci můžeme být citlivější, než občas bývají lidi. Jenže Rafferty se narodil jako mrzout… i tak ho mám ale rád. Opravdu. Jenže tohle jsem nečekal. Bylo to dokonce malinko šokující, ale bylo to skvělé. Byl jsem to já a bylo to prostě… <emphasis>skvělé</emphasis>.</p>

<p>„Škoda, že jsem na tohle nepřišel sám a musel jsem to okopírovat od Suyolaka,“ zachraptěl mi Rafferty do ucha. „Nepotřebovali bychom počítač. Mohli jsme spolu mluvit… i když jsi hrozně ukecanej a pořád meleš o hrozný situaci velryb a o dalších blbostech. Ale mohli jsme spolu doopravdy mluvit a ty bys byl jako ta tvoje druhá část, i když jen v hlavě. Podělal jsem to a je mi to líto.“</p>

<p>O krok jsem ustoupil. Rafferty není zrovna objímací typ, což znamenalo, že cítí vinu, má strach a potřebuje trochu staré dobré útěchy − vlčího typu. Před objetím do mě šťouchl. Já do něj strčil teď, shodil jsem ho na zem a potřel mu obličej sněhem. „Áááá, ty jsi tak sladkej. Jseš jako Lassie nebo Lady. Mohli bychom ti sehnat Trampa, jedli byste spolu jednu špagetu a setkali se uprostřed. Strašně sladký.“</p>

<p>Vyskočil jsem na nohy dřív, než mě stačil skopnout, a pokračoval jsem. „Žijeme tady a teď. Jsme Vlci, Rafferty. Můžeme obelhávat sami sebe tím, že polovinu času vypadáme jako lidi a kupujeme si domy a auta a studujeme na škole, ale stejně jsme pořád Vlci. Na začátku jsme byli jen teď a tady. Neříkám, že bychom se měli zbláznit a přidat se k cvokům z Jen vlka jako Dalila, ale taky nesmíme zapomínat na to, že ‚teď‘ není tak špatný.“ Natáhl jsem se, chytil ho za ruku a vytáhl na nohy. „A právě teď a tady je to nejlepší,“ zazubil jsem se.</p>

<p>„Jo, je to docela dobrý,“ připustil a přimáčkl mi na hlavu sněhovou kouli, již druhou rukou vyrobil ze sněhu, který jsem mu připlácl na obličej.</p>

<p>Vážně to bylo bezva. Lepší chvíle jsem nezažil od doby, kdy jsem onemocněl. Jenže Rafferty zároveň řídil. Neměl jsem tušení, jak se mu to povedlo. Ale co se Suyolakem?</p>

<p>„Nedostaneš ho.“ Otřepal jsem si z vlasů neexistující sníh. Nechtěl jsem to Raffertymu ještě zhoršit pochybnostmi. „To jsi říkal. Jestli je to pravda, měli bychom odtud vypadnout. Nechápej mě špatně, zachránit svět je dobrá věc, ale jestli ho nedostaneš, nechci, abys jen tak bezdůvodně umřel. Svět si bude muset najít jiný řešení.“</p>

<p>„Neřekl jsem, že ho nedostanu.“ Zamračil se, protože si mu někdo dovolil říct, že existuje něco, co by nedokázal, ten nafoukanec. Ale pak se vzpamatoval. „Řekl jsem, že je lepší než já. Hrával jsi se mnou jednadvacítku. A taky fotbal na Díkůvzdání u vašich na dvoře, když jsme byli na střední. Rval ses se mnou během lovu. Znáš mě. Víš, že když je někdo lepší než já, ještě to neznamená, že vyhraje.“</p>

<p>Měl pravdu. On… já… všichni jsme si mysleli, že pokud jde o léčení, je král, ale já jsem chytřejší… Šlo mi to v matematice, fyzice a biologii. Uměl jsem si spočítat karty; naučil jsem se to v druhém semestru na vysoké. To mu ale nezabránilo, aby mě porážel v opilé jednadvacítce, když jsme v kolejní prádelně čekali, až nám uschne prádlo. I jako vlk jsem trochu větší, rychlejší a silnější, ale i tak mi mnohokrát nakopal zadek.</p>

<p>Je tvrdohlavý, nemilosrdný, klidně by podváděl, a je děsivě zákeřný; to mu nade mnou většinou dávalo výhodu. Možná to zabere i na Suyolaka. Já jsem uvnitř přesně tak ochočený, jak se mi kvůli tomu posmívala Dalila. Rafferty je sice v lidské podobě léčitel, a to za všech okolností, ale jako vlk je to Vlk. Loví bez slitování a zabíjí nepřátele s dvojitou dávkou potěšení. A nestydí se za to. Je prostě takový… do morku kostí. Prostě se stalo, že jsou v něm ukryta dvě velice odlišná stvoření.</p>

<p>Jako léčitel uzdravuje a neptá se, jestli si to dotyčný zaslouží. Jako vlk zabíjí, ať si to zasloužíte, nebo ne, <emphasis>a já</emphasis> se radši neptám. To proto, že je normální Vlk, predátor. Já jsem ten, kdo má obojek s motýly, a možná bych si tu legrační věc nechal, i kdybych nebyl nemocný a neuvízl ve vlčí podobě.</p>

<p>„Nejsi lepší než on, ale dostaneš ho,“ přikývl jsem a pak se naposledy zahleděl na stromy, sníh a modrou oblohu, jež byla v lidských očích jinak modrá než ve vlčích. Na ruce už jsem se podíval; teď jsem si je přiložil k obličeji. Strniště, protáhlé čelisti, husté obočí. Ta tvář mi chybí. Patří jen k jedné mé polovině, ale chybí mi.</p>

<p>„Dostanu ho.“</p>

<p>„Dobře. Tak jo,“ souhlasil jsem se stejnou důvěrou, jakou projevoval Rafferty, a pak jsem se usmál. Myslel jsem, že takovýhle okamžik už nikdy nenastane. Bylo by fajn, kdyby porazil toho prastarého cikána a uzdravil mě, ale bylo by to fajn, i kdyby Suyolaka porazil a nemohl mě uzdravit, protože takhle mu můžu říct skutečné sbohem. Takové, které na konci cesty nebude mít co dělat s tím, jestli Suyolaka dostane, nebo ne; takové, kterým se rozloučím s ním i se sebou a s našimi společnými lety.</p>

<p>Doufej v to nejlepší, ale připrav se na nejhorší.</p>

<p>„Jo, a mimochodem, na vysoký jsem spal s tou holkou, co jsi s ní spal v prváku.“ Loučení by se nemělo utápět v melancholii. Měl by to být jen pozdrav do příštího setkání. Taky by vás při něm nikdo neměl shodit z imaginární sjezdovky, takže poslední kousek jsem přidal trochu ve spěchu: „Stejně jste spolu nechodili, takže se to nepočítá.“ Rychle jsem se na něj zazubil tím úsměvem, který říkal, že život je bezva, a o němž mí rodiče tvrdili, že jsem se s ním už narodil. Vždycky říkali, že se Vlkům narodil zubící se zlatý retrívr. „Uvidíme se.“</p>

<p>Rychle jsem otevřel oči a byl zpátky v autě. Žádný sníh ani vůně borovic. Byl tam cítit starý vinyl, slaboučký pach zaschlého dětského jídla a špinavých plenek, nočníku, brambůrků a dávno mrtvého křečka, a navíc puka a dvou lidí nebo pololidí, kteří už nějakou dobu neměli šanci umýt se. Mumifikovaná kočka voněla skoro stejně jako perníčky, které máma dělávala na Vánoce, a já byl cítit jako hranolky.</p>

<p>Rafferty páchnul děsně namíchnutě. „Vtipálku, kde máš tu zatracenou láhev, se kterou stříkáš svoji kočku? Musím tady potrestat dost závažnej prohřešek.“ Pak se obrátil ke mně a nakvašeně se zeptal: „Ty jsi spal s Natalií? Měla metr osmdesát, byla to modelka, a k tomu Vlk. Ortodoxní. Máma by ji měla ráda, kdyby se toho dožila. Mohl jsem s ní chodit. Uvažoval jsem o tom. Ty zkurvysyne.“</p>

<p>Zazubil jsem se a zafuněl, když mi hlavu postříkal vodou. Osvěžující. Mumifikové kočky jsou pěkně měkké, jestli jim tohle vadí. Dál jsem se zubil. Budeme Suyolaka honit, dokud nepadne jako správná kořist. To klidně můžu dělat, protože to je teď a tady. Bratranec nadává za volantem. Já žvýkám zbylé hranolky. Tahanice se sexuálně vyhladovělým pukem, který se mi pokusil ukrást sexy kalendáře, zatímco zoufale prohlašoval, že zabiják číslo jedna je monogamie a celibát, na míle daleko před nemocemi srdce. Když tahanici prohrál, vytáhl z kapsy bílé a zlaté pírko z periho a pomalu po něm přejížděl prsty − jako by si ten pocit chtěl zapamatovat. Taky je tu Ólfi, který si nevědomky brouká spolu s Barrym Manilowem zpívajícím v rádiu. Sluneční brýle mu pomalu sklouzávají z nosu a vypadá to, že konečně našel svůj klid − bez ohledu na to, jak zákeřný a zvrácený Manilow je. Nindža/samuraj/nájemný vrah vedle něj se dívá na bratra, jako by zvažoval, jestli by bylo možné podříznout mu krk, aby zastavil tu příšernou melodii, ale nakonec zůstává jen u představy.</p>

<p>Všechno je fajn. Budoucnost je mýtus, minulost je ztracená jako nevinnost dítěte, jež mizí s prvním nádechem. Jsme teď a tady…</p>

<p>Kvůli tomu stojí za to žít.15Kal</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Nakonec jsme před setměním skončili zpátky ve Wyomingu, v Yellowstonském parku. Nikdy předtím jsem tam nebyl. Strážci by Sofii nenechali okrádat návštěvníky, takže jsme jako děti do parků nejezdili, zato vykřičených čtvrtí jsem znal spoustu. A pak, když jsme s Nikem byli na útěku před Ólfi a snažili jsme se schovat, jak nejlíp to šlo, nebyly tisíce čtverečních kilometrů otevřeného prostoru zrovna to, co jsme hledali. Nebyla by to nejlepší schovka.</p>

<p>Rafferty zaparkoval u Západního vchodu. Lidi už většinou odcházeli a odjížděli v naložených autech. Do parku bychom se už nedostali, kdyby se strážce u vchodu nerozhodl, že téměř po hlavě spadne do svého guláše. Naštěstí minul a začal chrápat tak hlasitě, až jsme doufali, že se na něj nevrhne kolemjdoucí osamělý medvěd. Když s sebou máme namíchnutého léčitele, kdo by potřeboval Obi-Wana a jeho kouzelnou ochranu před tím, co jsem stejně vždycky považoval za jeho robotické milence?</p>

<p>Jo, málem jsem s Robinem skočil po Chňapalových kalendářích, ale kdo by se mi mohl divit? Neměli jsme s Dalilou cestou moc chvilek pro sebe a na vině nebylo to, že má nejspíš rozkaz mě zabít. Když zvažuju možnou smrt a jistý sex, jsem jako každý jiný chlap − sázím na jistotu. Jenže čas nebyl ke Kalu juniorovi zrovna laskavý. Nebyl to nejlepší výlet, jaký bych si dokázal představit − ani v tomhle, ani v jiném ohledu. Obklopený smrtí a velmi malým množstvím sexu… jako by mi bylo sto a uvízl jsem v domově důchodců. Tedy pokud existují domovy důchodců pro Ólfi. To je bezva způsob, jak strávit nejlepší léta života: celibát, každý den útok na můj život, jsem víc Ólfi než kdykoli předtím a všechno porno shrábl obří vlk v obojku s motýlky.</p>

<p>Život mě pěkně vytáčí.</p>

<p>Zajeli jsme na první parkoviště, které jsme našli. Když jsme tam dorazili, bylo parkoviště prázdné… až na černou dodávku. Říká se, že Smrt jezdí na bílém hřebci. Možná v románech, ale ve skutečném světě jezdí v rakvi v zadní části černé a velice nenápadné dodávky. Během několika vteřin jsem vyběhl z auta a vyrazil k ní. Rafferty neřekl nic, čím by mě zastavil, což jsem považoval za dostatečnou pobídku k postupu. Kdyby tam byl Suyolak, ležel bych už na zemi s otiskem léčitelovy boty na zádech. Rafferty nedovolí, aby se k tomu chlapovi někdo dostal dřív.</p>

<p>Dveře nebyly zamčené, což mohlo znamenat jediné, ale i tak jsem je otevřel dost opatrně. Viděl jsem, co Suyolak dokáže. <emphasis>Cítil</emphasis> jsem, co dokáže. Málem jsem kvůli němu a tomu zvrácenému viru, který vypustil v motelu, přišel o život.</p>

<p>Smrt je nevyhnutelná. Přicházíte na tento svět s datem spotřeby a nedá se s tím moc dělat. Jak říkal Rafferty, vaše srdce má jen určitý počet úderů. Občas se taky může stát něco neočekávaného, jako když mlíko zkysne o týden dřív. To už tak chodí, když bojujete o život. Smrt mi nevadí, tak jako mi nevadí zima. Obojí přijde tak jako tak. Jestli však mám odejít předčasně, chci u toho pořádně bojovat. Nechci, aby na mě ukázal prstem nějaký blbec šířící dýmějový mor a já odešel jako zkyslé mlíko vylité do dřezu − aniž bych jedinou ranou zasáhl. Jednou mě někdo určitě zabije. Fakt. Ale chci, aby jizvy z našeho setkání viděl pokaždé, když se podívá do zrcadla.</p>

<p>Objetí a pusinky od Kala Leandrose, blbečka.</p>

<p>Dveře strašidelně nezaskřípaly. Z dodávky nevyskočili lovci duchů z reality show a nemávali idiotickými elektronickými hračkami ve snaze najít duchy. Jestli je po smrti život, o čemž dost pochybuju, nemyslím, že byste chtěli zůstávat tam, kde jste odešli na věčnost. Jděte na pláž a strašte tam, když si nemůžete vymyslet nic lepšího. Lidi − hloupí ještě za života a potenciálně hloupí i po smrti.</p>

<p>Jenže tohle nebylo žádné iluzorní strašidelné místo a taky tam nečekal pomstychtivý masový vrah. Byla to jen dodávka… dodávka, v jejíž nákladní části ležela rakev, která měla odstrčené víko. „Pečetě jsou rozbité.“</p>

<p>Když mi ponurý hlas promluvil přímo do ucha, skoro jsem nadskočil. Místo toho jsem počkal, až mi koule sestoupí do normální polohy, a podrážděně řekl přes rameno. „Niku, to chceš, abych se pochcal? Vážně? Copak naše auto už takhle dost nevoní?“</p>

<p>„Byla by to sice zábavná historka, ale máš pravdu. Omlouvám se.“ Položil mi ruku na rameno, opřel se a vlezl do dodávky. Ne že by oporu potřeboval. Na druhou stranu, možná jsme ji před nadcházejícím bojem potřebovali oba. Rafferty to sám řekl: Suyolak je lepší než on. Jestli padne, postavíme se mu my, ale velice pravděpodobně jen proto, abychom léčitele hned následovali. Bojovat v bitvě, kterou můžete prohrát, je jedna věc. Něco úplně jiného je bojovat v absolutně beznadějném boji. Rozhodně je těžké najít k tomu vhodnou hlášku. „Já se vrátím.“ No to těžko, protože se nevrátím. „Jipíjájej, zmrde.“ Příliš nadšené. „Hasta la vista, baby.“ Příliš dočasné, a navíc je to idiotické klišé. „Lituji, že mohu položit jen jeden život…“ No fajn, s tím by se dalo pracovat. Opravdu jsem litoval, že mám jen ten jeden život a že to na zabití toho parchanta zřejmě nebude stačit. Když jste Ólfi, a přesto to není dost, abyste něco zabili, pak to znamená, že máte vážně mizerný den.</p>

<p>Následoval jsem bratra. Pod podrážkami bot mi něco zaskřípělo − zřejmě to, co zbylo z Abeliiných pečetí, které tedy ani omylem nesplňovaly žádné standardy, a to kvůli jejímu přebujelému egu. Měl jsem to vědět od prvního okamžiku, kdy s námi promluvila. Abelie je spousta věcí, špatných věcí, a většinu z nich znám z dětství, jenže je taky ostrá. To však někdy nestačí. Srdce jí pomalu dosluhuje, ale senilní není. Myslí si o sobě příliš, ještě víc než Vtipálek, pokud to vůbec jde. Pečetě povolily, protože si na rozdíl od Raffertyho myslela, že je lepší než Suyolak. Kdyby se víc snažila a nepolevovala v pozornosti, zůstala by rakev pevně uzavřená jako po mnoho generací předtím.</p>

<p>Jenže teď nám zbyla jen prázdná krabice plná prachu s pachem staré půdy plné pavučin, který se vám drží v nose a vzadu na jazyku. „Vždycky jsem si užíval výzvy,“ poznamenal Niko, prohrábl se prachem a něco zvedl. „Myslím, že bych si místo toho mohl užívat něco jiného. Pěstování bonsají, malování nebo výrobu vlastních zbraní. Možností je nekonečně mnoho.“ Otevřel ruku a ukázalo se, že drží pramínek několika zažloutlých vlasů. „Vúdú.“</p>

<p>„Myslíš, že by to fungovalo?“ rozjařil jsem se. Obvykle nezabíjím na dálku, ale v tomhle případě rád udělám výjimku.</p>

<p>„Bohužel ne.“ Upustil pramínek a oklepal si z rukou zbytky Suyolaka, protože už nám stejně k ničemu nebyly.</p>

<p>„Řidič je mrtvý,“ ozval se Robin někde dole vpředu. Kočku s sebou neměl. Salome nebyla ani s ním, ani v autě. Když jsme míjeli stanici strážníků, vyskočila z okna na střechu auta projíždějícího v protisměru. Nejspíš se rozhodla (ať je prostor mezi jejíma ušima vyplněný čímkoliv), že dál než ke stanici strážců nepojede, a navíc by ráda zmizela co nejdál od nás. Myslím, že nám ocasem vesele zamávala na rozloučenou, ale mohlo to být taky kočičí <emphasis>Jděte se vycpat a vaši malí vlkodlaci taky</emphasis>. Copak já vím? Je to kočka. I ty živé jsou mi záhadou… co teprve mrtvé.</p>

<p>„Bezva.“ I když abych řekl pravdu, bylo mi to jedno. Kirkland tohle všechno začal. Ano, chtěl zachránit manželku, a kdybyste mě zahnali do kouta, přiznal bych, že bych pro Nika udělal totéž. Jenže tady nejde o mě a tohle není žádné hypotetické „co by kdyby“. Suyolak je pryč a moje empatie zmizela spolu s ním, takže ten mrtvý chlápek je mi dočista ukradený.</p>

<p>Niko seskočil dolů a vyrazil k přední části dodávky. Já šel hned za ním. „Nemůže ho Rafferty zachránit? Přivést ho zpátky?“</p>

<p>Robin si odfrkl. „S tímhle by nic nezmohl ani Ježíš těsně po tom představení s Lazarem.“</p>

<p>I tak jsme se s Nikem přesvědčili na vlastní oči. Už jsem viděl mršinu fotogeničtější, než byl zemřelý profesor, a nevšiml jsem si, že by Robin dychtivě čekal, aby se mohl podívat ještě jednou. Kirkland vypadal jako tělo, které několik měsíců leželo pod pouštním sluncem. Kostra potažená vysušenou kůží, chatrné šedivé vlasy zbavené vlhkosti i barvy v chomáčích odpadávaly od lebky. Oči seschlé jako rozinky na dně téměř prázdných důlků. Vypadal jako dlouho mrtvý pavouk, kterého jste našli pod ledničkou. Jen vyschlá slupka.</p>

<p>Trochu se podobal Suyolakovi.</p>

<p>„Mihaji, Josko,“ ozvala se za námi Abelie − potichoučku se plížící jedovatý pavouk. „Možná z něj nějaké kousky využiju později. Když nic jiného, můžeme ho ukazovat zákazníkům. Mumifikovaný muž, prokletý cikány.“</p>

<p>„Ty jsi hanbou všech lidí, nejen cikánů,“ odvětil Niko, ale ustoupil dvěma mužům z cesty. Bylo to tak snazší. Prázdná dodávka se v policejních záznamech ztratí spíš než dodávka s mrtvým chlapem. Další dva cikáni se postavili trochu stranou do uctivé vzdálenosti za Abelii, zatímco jejich bratři odtáhli tělo profesora Kirklanda do karavanu a tam je schovali. Na parkovišti nebyl nikdo, kdo by je mohl vidět, a i kdyby je někdo zahlédl, nejspíš by si myslel, že to mají na Haloween.</p>

<p>„Hanba.“ Plivla na asfalt. Ráda emoce vyjadřuje v tekuté formě. „To ty a tvá krev, to monstrum, vy jste hanbou. Teď najdeme druhé monstrum a ukončíme to.“</p>

<p>„Ano, kvůli zdokonalení lidstva a vylepšení přítomné společnosti tím, že budeš odstraněna, s tebou musím souhlasit.“ Nik teda umí jednoho urazit − občas je k tomu potřeba slovník, ale i tak je to něco. Obrátil se k Abelii zády, což byla ještě výmluvnější urážka, a zavřel dveře dodávky. „Rafferty?“</p>

<p>„Je pryč. Na lovu. Sleduje kořist.“ Dalila před několika vteřinami zaparkovala motorku a teď si rozplétala cop. Stříbrné vlasy jí spadaly k pasu. Taky byla připravená na lov. Proti nafialovělým stínům soumraku bíle zářila. Vlasy, kůže; jako by na Zem sestoupil Měsíc. „Vyrazíme za nimi.“ Přistoupila ke mně, zajela mi rukou do vlasů a políbila mě tak důvěrně známým způsobem, až bylo těžké zapomenout, že se neznáme zase tak dlouho. Zdálo se to jako roky. Nadšeně jsem jí polibek oplatil a odmítal myslet na to, jestli jí teď chutnám jinak. Trochu ólfí příměsi navíc mě pravděpodobně jen víc okoření. Takže jsem na to stejně myslel… ale než jsem to stačil vytlačit z mysli, uslyšel jsem, jak si někdo odkašlal. Niko. Měl pravdu; trvalo to už několik minut, ale já neumím ukládat sexuální energii jako britské rockové hvězdy a jejich pošahané tantrické baterky. Musím si ji vzít, když to jde. Ozvalo se další zakašlání a já věděl, že pokud neustoupím, bude okamžitě následovat rána plochou stranou meče zezadu do kolen.</p>

<p>Ustoupil jsem.</p>

<p>Dalila mě obdařila úsměvem plným nadšeného očekávání boje. „Pro případ, že už bychom nikdy nelovili.“</p>

<p>„No to je bezva,“ stěžoval si Robin. „Ale co když já a Niko taky ‚už nikdy nebudeme lovit‘? Kde je náš polibek na rozloučenou? Nebo rychlovka na rozloučenou? Jsem otevřený všemu.“</p>

<p>Dalila i Niko si odfrkli. Vím, že s polibkem to Robin myslel vážně, ale se zbytkem jsem si nebyl tak jistý, protože jsem si všiml, jak si pohrává s mobilem. Pak vytočil číslo. Rychlé vytáčení. Tenhle vztah je možná vážnější, než jsem si myslel. Monogamie, a k tomu ještě rychlé vytáčení. Robin se k nám otočil zády, jenže my ho stejně slyšeli. „To jsem já… samozřejmě. Kdo jinej by volal tvůj mrzoutskej opeřenej zadek?“ Odmlčel se a poslouchal. „Ne, všechno je v pořádku. Právě se chytáme vymazat toho zkurvysyna s rezistencí vůči antibiotikům z povrchu země a pak bych se měl brzo vrátit.“ Neznám nikoho, kdo by dokázal lhát líp než Vtipálek, teda kromě naší matky, ale měl jsem dojem, že tentokrát se mu to moc nedaří. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsi plně zodpovědný za to, že jsem se na téhle výpravě choval jako mnich. Takže pokud bych nějakou naprosto nepravděpodobnou náhodou nepřežil, očekávám, že zabalíš svoje péro do bublinkový fólie a už ho nikdy nepoužiješ. To by bylo jedině fér.“ Znova se odmlčel a pak řízně opáčil: „Ne, nic takovýho neříkám ani nenaznačuju. Jen jsem chtěl… Háde.“ A zaklapl telefon. Myslím, že nechtěl říkat sbohem, a když telefon zazvonil, vypnul ho.</p>

<p>Nedivil jsem se mu. Někdy je vcelku nemožné říct sbohem a nezáleží na tom, jak dlouho jste se na to připravovali. My s Nikem jsme se o tom poučili víckrát, než bych chtěl počítat. A pokud si uvnitř nejste úplně jistí tím, čemu vlastně říkáte sbohem… pak to musí být o dost horší.</p>

<p>Ukázalo se, že Dalila měla ohledně Raffertyho pravdu. Zmizel a Chňapal s ním, ale nebyli daleko. Za chvíli jsme je dohonili všichni: Niko, Robin, Dalila, Abelie-Roo a její čtyři chlapi i já, který jsem měl to štěstí, že jsem nám kryl záda. Naštěstí jsem aspoň kryl záda přímo Dalile, a kdyby to mělo být to poslední, co uvidím, než zemřu, nebyl to tak špatný pohled.</p>

<p>Tiše jsme šli po dřevěných chodnících obklopených stromy. Možná to byly borovice nebo jedle. Ať to bylo cokoli, byly to vysoké stromy − mohly měřit i víc než třicet metrů. Vítr si pohrával v jehličí. Krásná píseň, jejíž slova se nedají rozeznat. Mírumilovná − až do okamžiku, když stromy popadaly. Stovky stromů se pomalým pohybem skácely k zemi, poté co to kořeny vzdaly a vyvrátily se ze země. Byly by spadly přímo před nás, nebo dokonce i na nás, kdybychom nezaslechli skřípění dřeva a nezasáhla nás kaskáda teď už hnědého a mrtvého jehličí.</p>

<p>Nikdo nevykřikl <emphasis>utíkejte</emphasis>. Situace byla snadno pochopitelná, a pokud by vám to přece jen uniklo, mohl vás Darwin vzít za ruku a odvést váš ignorantský zadek mezi ostatní vyhynulé druhy. Předběhli jsme s Dalilou Abelii a její muže. Nepomáhám malým stařenkám přes ulici. Měl bych, ale nedělám to. A pokud nedělám tohle, nehodlal jsem si ani s Abelii zahrát na žábu a štíra. Štír už prostě má v povaze, že žábu bodne. Abelie by mě s chutí bodla do zad, kdybych jí je nastavil, jen by na rozdíl od štíra počkala, až bych ji dovedl do bezpečí. Nechal jsem její muže, ať si s ní poradí sami.</p>

<p>Dohnali jsme Nika s Robinem právě ve chvíli, kdy na dřevěný chodník za námi padl první strom. Otřásl zemí tak silně, až jsem cítil, jak jsem na zlomek vteřiny vylétl do vzduchu. Když padalo ostatních asi sto stromů, vypadalo to jako dobrá imitace zemětřesení. Utíkali jsme, uhýbali a Dalila jedním velice efektním, pro člověka naprosto neproveditelným skokem překonala padlý strom. V jednu chvíli jsem se chtěl podívat za sebe, ale Niko mě chytil za bundu a táhl dál dopředu. Za několik minut jsme vyběhli ze zalesněného prostoru, ohlédli se a uviděli… jen zničenou plochu. Obrovské stromy, všechny mrtvé. Ležely přes cestu, jako by je někdo postřílel. Kmen na kmeni, větve holé, protože jehličí opadalo − smrt samotné přírody.</p>

<p>Téměř s každým krokem, který tu před námi Suyolak udělal, všechno kolem umíralo − nebo už zemřelo. Stromy, tráva… sehnul jsem se, sáhl na ni a cítil, jak se mi zlomila pod dlaní… a na cestě zajíc vyschlý tak, že z něj nezbylo skoro nic. Jakmile se Suyolak nastartoval, začal vyřazovat z provozu všechno ostatní a nechal v obětech jen tolik síly, aby nás v přesně načasovaném pádu málem rozdrtily. Odstrčil jsem nohou zaječí tělo z dřevěné cesty do mrtvé trávy. Nebylo to o moc lepší, ale bylo to to nejlepší, co jsem pro něj mohl udělat.</p>

<p>„Jdeme dál,“ řekl Niko a otočil se, aby vyrazil. Všiml jsem si, jak se jeden s Abeliiných mužů stísněně podíval přes rameno na tu zkázu. Stísněně − sakra, kdyby měl trochu rozumu, byl by zatraceně vyděšený. Sledovali jsme stopu skutečného ztělesnění smrti; ne její představu nebo vzdálenou možnost, ale nejčistší koncentrát. Smrtelnou rakovinu a všechny mory, které člověk zná, zkřížené s velkým bílým žralokem, a my toho parchanta honíme. Jestli se nad tímhle nezamýšlíte, nemáte nic, čím byste mysleli. Mor světa je na svobodě a už svět kolem sebe zabíjí.</p>

<p>Raffertyho s Chňapalem jsme našli kus od chodníku u cedule označující pánev Midway Geyser Basin. Znělo to fantasticky a já s sebou neměl foťák. Nebudu si moct zaznamenat vzpomínky. Taková škoda. Anebo by to byla škoda, pokud bych se dožil příštího měsíce, abych si s tím mohl dělat starosti. Navíc i kdybych měl fotoalbum, myslím, že mám jednu fotku − šestnáct let starou a na okrajích zažloutlou, na které jsem já a Santa. A tu mi Niko nevrátí. Můj život nebyl zrovna nabitý obrázky, které bych si chtěl prohlížet. Jestli tohle přežijeme, možná s tím něco udělám.</p>

<p>Rafferty se zastavil, Chňapal se mu opřel o bok a čekali na nás. „Je vpředu,“ řekl. „Za pramenem Grand Prismatic Spring. Škoda, že není nic vidět. Temná vodní modř lemovaná karmínovými vrstvami bakterií. Velice barevné. Hezké.“ To bylo na Raffertyho hodně slov a nic z toho nebyla nadávka. Udělalo to na mě dojem. Pokud to dokáže on, možná existuje naděje i pro mě. Povytáhl jsem obočí a Rafferty pokrčil rameny. „Chňapal miluje přírodu a objímá stromy. Už jsme tady byli.“</p>

<p>„Nádhera. Jsi jako informacemi nadupaný průvodce. Pokud tohle nepravděpodobnou náhodou přežijeme, rozhodně ti dám štědré dýško.“ Robin si promnul čelo. Obstoupili jsme léčitele a vlka. „Jsi si tentokrát opravdu jistý? Protože, upřímně, zatím tě vodil za nos a velice zřídka správným směrem, a to nezmiňuju, že se nás právě pokusil praštit několika hektary stromů. Na druhou stranu tohle za zmínku stojí. Pokusil se nás zabít stromy. Hodně vysokými vánočními stromy. To je ďábelské. Zničit svátek rozdávání dárků a pohanskou oslavu zimního slunovratu v jednom.“</p>

<p>„To nebylo řečeno zrovna laskavě, ale rozhodně na tom něco je. Rafferty?“ Niko v ruce držel meč. Kabátu se zbavil na konci dřevěného chodníku. Nikdo a nic nás tady nemohlo vidět: jen mrtví. „Víš, kde je? Jestli nás Suyolak zabije, byl bych radši, kdyby to bylo zepředu než zezadu. Mrtví jsou mrtví, ale možná bychom měli aspoň šanci, kdybychom znali jeho pozici.“</p>

<p>„Je přímo před náma, připravenej a chce si hrát,“ odpověděl léčitel netečně. „Mám ho v hlavě. Mluví a mluví. Ten parchant nezavře pusu. Tohle chce. Nikdo z nás mu nestojí za to, aby se před námi schovával.“</p>

<p>To jeden vždycky rád slyší. Nejzákeřnější padouchové už jsou takoví. Je to tak dlouho, co se postavili skutečné výzvě, až zapomněli, že by nějaká mohla existovat. Jenže my v minulosti dostali všechny, na koho jsme narazili. Někdy jsme to byli jen my a strach z toho, co ten parchant udělá ve snaze překonat smrtelný děs. Někdy bylo potřeba zatraceně hodně zbraní a záloh. Někdy to trvalo celý náš dosavadní život. Ale ať to bylo cokoli, nakonec jsme je s Nikem stejně dostali.</p>

<p>Jenže jsme se nikdy nesetkali s něčím takovým, jako je Suyolak. Dokáže zabít myšlenkou a zbraně vám nejsou k ničemu, když umřete dřív, než stačíte zmáčknout spoušť. Já si to však stejně nechtěl připustit. Ten parchant si možná vezme můj život, ale strach nedostane. „Tak jdem a ukážem mu, jak moc se jeho mumifikovanej zadek plete,“ řekl jsem a vytáhl z pouzdra eagle.</p>

<p>Vyrazili jsme k místu, o němž Rafferty tak − jak že se to říká? − „strojeně rozprávěl“. Rozprávění bych ještě pochopil, ale co znamená „strojené“, mi uniká; Niko mi to sice za dob domácího učitelování vyprávěl, ale mně se to stejně hned vypařilo z hlavy. Vývoj jazyka během staletí mě moc nezajímá… rozhodně ne teď. Vím, co to znamená, a to mi stačí, i když bych se vsadil, že Niko by mi za nedostatek zájmu vrazil pohlavek nebo mě aspoň bolestivě cvrnkl do ucha.</p>

<p>Přesně jako teď. „Ježíši,“ zasyčel jsem tlumeně a zíral na něj. Tiše kráčel vedle mě. „Za co to bylo?“ Vždycky je to za něco. Niko nikdy nevyrostl z role učitele − a ani nevyroste. Jestli se dožijeme devadesáti, stejně mi bude pořád cpát jogurt, učit mě nová bojová umění našich mimozemských vládců a trápit mě dlouhatánským dokumentem o hovniválovi a jeho místě v dějinách lidstva. V den, kdy jsem se narodil, se z Nika stal starší bratr a bude jím do dne, kdy zase umřu.</p>

<p>„Nedělej brány,“ varoval mě šeptem − ale ani to jeho hlasu neubíralo na autoritě, protože tu mluvíme o Nikovi. Jsou tací jako třeba Vtipálek, kteří vyzařují charisma, asi jako supernova vyzařuje světlo a smrtící radiaci. A pak jsou takoví jako Nik, kteří jsou jako ta radiace. Posloucháte je, i když šeptají. „Nemysli si, že můžeš odcestovat k Suyolakovi a vyprázdnit mu do hlavy zásobník, dřív než tě stačí zabít, protože to nejde. Rafferty je tu s námi z určitého důvodu. Nech ho udělat, proč tu je: zbavit svět nákazy.“</p>

<p>Chtěl jsem se zeptat, co se bude dít, pokud to nedokáže, ale i kdybych šeptal, Rafferty by mě slyšel. Za chvíli to přijde. Je načase zmlknout a nezpochybňovat jeho schopnosti. A kromě toho, pokud by Suyolaka nedokázal zkrotit jako vzteklého psa, kterým je, pak cestování zřejmě nebude můj hlavní problém. Možná mě bude zajímat spíš to, jak nacpat plíce zpátky, poté co je v křečích vykašlu do hlíny pod sebou. Řekl bych, že cestování bude na seznamu důležitosti až pod tím. A zvažovat riziko, že kvůli cestování se má ólfí část projeví ještě víc, to ho posunuje ještě níž.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Niko většinou všechno myslí vážně, ale teď to bylo ještě vážnější. Nemělo cenu provokovat ho. „Jasně. Žádný cestování.“ Už jsem se ani nesnažil šeptat. Pokud má Rafferty Suyolaka v hlavě, šeptáním před ním stejně nic neutajíme. Překvapovalo mě, že nás ten parchant nesejmul už na parkovišti, stejně jako sejmul ty obrovské stromy.</p>

<p>„To proto, že vás pořád chráním,“ řekl Rafferty a zastavil se. Chňapal se na nás ohlédl a oči mu zazářily ve fialovém světle.</p>

<p>„Bezva. Už jsem měl v hlavě Suyolaka,“ stěžoval jsem si. „Nechci, abys mi tam čenichal i ty.“</p>

<p>„Pro mě to taky není žádnej piknik,“ vyštěkl, ale poněkud nepřítomně, protože se soustředil na něco jiného. „Kdyby tví zákazníci věděli, co jim dáváš do piva.“ Než jsem se stačil ozvat, že jsem na to jen <emphasis>myslel</emphasis> a ve skutečnosti to neudělal, dodal: „Tady to je.“</p>

<p>Tím „to“ myslel pramen… teď spíš gejzír. Stáli jsme i s Dalilou, Abelií a jejími muži na ztvrdlé, zbrázděné půdě, která hodný kus před námi mírně stoupala, a právě tam se odehrávala show. Ucítil jsem to dřív, než jsem to slyšel, a slyšel jsem to dřív, než jsem to uviděl: síra a pak zvuk vařící se vody… jako by bublalo něco tak velkého jako oceán… a nakonec exploze vody, která vytryskla do vzduchu a stoupala. Nahoru. A ještě výš. Kruci. Cítil jsem se jako Mojžíš, když se rozestoupilo Rudé moře. Ne, cítil jsem se spíš jako egyptský voják, který tam šel jen pro peníze a divil se, kde se to všechno pokazilo a proč se má utopit. „Jak to sakra dělá?“ zaklonil jsem hlavu, abych se podíval, jak se voda vysoko nad námi třpytí světlem, jež bylo fialovým odrazem oblohy nad námi.</p>

<p>„To ty bakterie ve vodě,“ řekl Rafferty. „Vyburcoval je k tisíckrát větší aktivitě než normálně. To světlo znamená, že umírají. Proměnil je v… sakra… hvězdy. Jenže mikrobiální hvězdy nemají dlouhou životnost.“</p>

<p>„Uvaří nás zaživa? Protože upřímně říkám, že takové smrti jsem za dlouhá tisíciletí unikl již několikrát a právě teď o ni nemám zvláštní zájem.“ Robin měl taky vytasený meč, ale poprvé to vypadalo, že mu nebude k ničemu, přestože se díky tisíciletím zkušeností v boji s mečem vyrovná Nikovi… pokud je střízlivý. „Ještě že se tohle příšerné oblečení z podobně otřesného obchodu, kde navíc měli jídlo, co se nedalo požít, dá prát. Pokud zemřu, nebude mé tělo alespoň přebývat ve sražených a pomačkaných hadrech.“</p>

<p>„Ne. Neuvaří nás zaživa, ale právě jsi mě přiměl přát si, aby to tak bylo,“ zavrčel Rafferty.</p>

<p>Rafferty zatím ustál zkušenost s pukem docela dobře, ale měl pravdu. Neuvaří nás to zaživa. Velká část vody cákla asi tak metr od nás… což je velkorysý odhad. „Nějak se netrefil, že jo?“ řekl jsem Nikovi, protože když přijde na léčení, Rafferty je náš člověk… nebo spíš vlk. Jenže pokud jde o logistiku a boj, věřím jedině bratrovi.</p>

<p>Podle náhlého pachu mědi, vápníku a pěti hromádek prachu, které se objevily za námi, jsem poznal, že už si nebudu muset dělat starosti s tím, jestli můžu jisté osobě důvěřovat. Abelie-Roo i její muži byli mrtví. Kvůli pachu a tomu, že jsem něco zahlédl koutkem oka, jsem se rychle otočil a zamířil eaglem − jenže se ukázalo, že tam není nic, na co bych jím mohl mířit. Teď by nám pomohl jen vysavač. Niko se sehnul a prohrábl prsty jednu hromádku. Zbytky mu z prstů odfoukl vítr; byly jemnější než namletá mouka.</p>

<p>„Je to jako znova prožívat Sodomu a Gomoru,“ řekl Robin tlumeně. Konečně ho něco ohromilo natolik, aby téměř ztichl.</p>

<p>„Do hajzlu,“ poznamenal jsem opět. Abelie byla pekelná děvka tak plná nenávisti a záště, že všude, kam stoupla, nejspíš otrávila půdu… jen pomaleji než Suyolak. Bylo šokující a téměř neuvěřitelné, že odešla tak rychle a tiše bez jediného zavřískání nebo kletby. Jako by někdo luskl prsty a tornádo, které by právě ničilo město, prostě jen tak zmizelo. Puf. Je pryč.</p>

<p>„Nemohl jsem chránit všechny.“</p>

<p>Obrátil jsem se zpátky, ale Rafferty se nemohl rozptylovat tím, aby se k nám otáčel. „To oni nás dostali do těchhle sraček. Byli zodpovědní za to, že Suyolak utekl z rakve. Někdo musel odejít…“ Zase pokrčil rameny. Poslední dobou to dělá často. Nejsem z toho zrovna nadšený, zejména ne za smrtících okolností, kdy nad situací nemám kontrolu. S tou mám problém, to už jsme viděli všichni, ale že jsem přesvědčil sám sebe, jak mám věci pod kontrolou, mi víc než jednou zachránilo příčetnou mysl. Přesvědčování a stehy jsou někdy to jediné, co nás drží pohromadě, a mně to právě teď hodně chybělo.</p>

<p>„V boji musíme všichni činit těžká rozhodnutí. Jsi velmi moudrý,“ řekl Vtipálek Raffertymu sice uhlazeně, ale poněkud spěšně. Není nic špatného na tom, když si uvědomíte, čí chleba jíte, a vzhledem k tomu, že Robin tu byl dřív než chleba, jistě toto umění ovládá víc než dobře.</p>

<p>„Jestli si myslíš, že tě stříbrný jazyk zachrání, kozo, pak se mýlíš.“ To byl Suyolakův hlas − tentokrát skutečný, ne jen v hlavě. Slyšel jsem hlas. Slyšel jsem <emphasis>jeho</emphasis>. „Pokud se bude chtít jen přiblížit mým schopnostem, bude vás muset obětovat víc. Všechny. A dokonce i potom…“ ukázal se nám.</p>

<p>Teď už byla větší tma a já nemám vlčí oči, ale v posledním světle soumraku, v záři vycházejícího měsíce a záblescích světla z bakterií jsem viděl, jak přichází z levého břehu jezírka vytvořeného pramenem. Už to zase byl člověk − měl svaly, tmavé oči, černé vlasy sahající až na zem a veselý cikánský úsměv z mého snu. Byl to ten zatracený úsměv, který říká: <emphasis>Pobavíme se trochu? Není svět jedna velká party? A něco</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pro vás mám</emphasis>. Takový to byl škleb. Tomu poslednímu jsem věřil. Určitě pro nás něco má, skvělej podělanej dáreček, a budeme mít zatracený štěstí, jestli dopadneme jako Abelie a její parta.</p>

<p>Na štěstí nevěřím od pěti let.</p>

<p>„Použil je, aby sám sebe obnovil,“ řekl Niko. „Abelii a ostatní. Vysál z nich život, aby nabral sílu.“</p>

<p>„Nejen je, bratranče Vajáši.“ Přišel blíž, stál možná něco přes dvacet metrů od nás. Byl téměř nahý − visely na něm jen pruhy vybledlého oblečení. Stovky let v rakvi zřejmě oblečení moc neprospějí. Udělal pohyb, jako by si myl ruce, a dlouhé pokroucené nehty odpadly. „Také jsem si vzal stromy, trávu, dvacet jedna losů, šest medvědů, dvě pumy, několik ovcí a bezpočet malé havěti. A některá stvoření, o jejich existenci jsem ve své době neměl potuchy. Je mi vždy potěšením zabít něco nového.“ Zarazil se a ukázal na mě. „Ty jsi nový.“</p>

<p>„Jo, a taky mám něco starýho a něco, co jinde na zemi nenajdeš. To už jsem slyšel,“ vyštěkl jsem, když jsem se k němu otáčel. Teď jsem měl cosi, na co jsem mohl zamířit. Udělal jsem to, a když se země zvedla a udeřila mě do tváře, byl jsem dost zklamaný. Ne překvapený, to ne − nepřekvapilo mě, že mi Suyolak udělil neviditelný políček, ale spokojený jsem tedy nebyl ani trochu.</p>

<p>Slyšel jsem Dalilu, jak zavrčela, ale nebylo to její normální vrčení; ani lidské, ani vlčí. Znělo to vystrašeně… Dalila, která se nikdy nebojí a při bitce s nepřítelem nemá jen sklony k sebevraždě, ale chová se přímo jako nadšený kamikadze. Nemá strach z bolesti ani smrti. Myslel jsem si, že nemá strach ničeho, ale spletl jsem se.</p>

<p>„On je zvrácený,“ zavrčela. „Nepřirozený. Nečistý.“</p>

<p>Cítil jsem totéž co ona. Cítil jsem to, i když jsem ležel na břiše a obličejem k zemi. Bylo to i kolem rakve, ale takhle zblízka… mohlo vás to udusit. Bylo to jako maso v rozkladu, nemoci a hromadné hroby pod rozpáleným sluncem, a ještě hůř − bylo to cítit skrz naskrz cize. Dalila měla pravdu. Byl zvrácený a nepřirozený. Dokonce i Ólfi sem patřili, i když to byly pokroucené stvůry. Zemřeli jinde, ale povstali z této země. I kdybyste chtěli popřít, že byli přirození, je nutné uznat, že to ve skutečnosti byla příroda v nejefektivnější podobě. Suyolak do přírody nepatří; je to chyba, která by mohla zničit to, z čeho nešťastnou náhodou vzešel a co nad ním nemělo kontrolu. Příroda je jako mravenec, který stvořil nohu, jež se ho chystá zašlápnout.</p>

<p>Nemám představu, co jsem to z hlíny vdechoval, ale muselo to být něco opravdu silného. Filozofické myšlenky od někoho, kdo je filozofii tak vzdálený, že už to snad víc nejde. Suyolak je jedna velká podělaná chyba. Není třeba říkat víc. Strčil jsem ruce pod sebe a snažil se zvednout, když vtom jsem ucítil, jak mě někdo chytil zezadu za bundu a vytáhl. Ne na nohy, to bych chtěl trochu moc, ale na kolena. „Co… to… sakra… bylo?“ V puse jsem ucítil krev a doufal, že je to jen rozražený ret nebo zlomený nos, protože obojí bylo mnohem lepší než většina toho, co by si na mě mohl vymyslet Suyolak.</p>

<p>Niko se rozhodl, že pokud můžu mluvit, jsem se schopen i postavit, a vytáhl mě na nohy. Měl pravdu. Zavrávoral jsem, i když mě pořád držel za bundu, ale podařilo se mi stát. Když mě Niko drží na nohou, je jako skála, ale jindy mě dokáže srazit k zemi stejně jako Suyolak − což mi něco připomnělo. „Co to bylo?“ zopakoval jsem a otřel si z obličeje hlínu a krev.</p>

<p>„Rozptýlení,“ odpověděl Rafferty a střapatými vlasy se mu prohnal vítr.</p>

<p>Rozptýlení by mohlo prospět. Pokud jsem rozptýlil Suyolaka natolik, že mě praštil neviditelnou silou, pak ho možná Rafferty mezitím stačil praštit stejnou silou − nebo větší. Podíval jsem se na něj. Do hajzlu. Suyolak pořád stál na nohou, zubil se a vypadal jako veselý cikán − tolik se podobal naší matce, že to mohl být její lehce psychopatický bratranec. S vlasy, které mu v rakvi tolik narostly, a tváří, jež byla jako stvořená k ošálení nepozorných, by komukoli mimo nás mohl připadat jako bůh, jenž sestoupil na zem. Mně připadal jako past. Nevypadal ani trochu rozptýleně, což znamenalo, že jsem rozptýlil Raffertyho, a ne Suyolaka − to nebyl nejlepší nápad, jaký jsem kdy dostal.</p>

<p>„Proč jsi na něj sakra nezaútočil, když on dělal to samý mně?“ Tvrdohlavě jsem se držel pistole. Možná jsem moucha a Suyolak je plácačka, ale to neznamená, že se nechám připlácnout, aniž bych vystřelil aspoň jednu ránu − příště už ne.</p>

<p>„Pravděpodobně proto, že kdyby to udělal, stalo by se ti víc než jen to, že jsi upadl na zem. Už by ses nepostavil,“ řekl mi Niko a podepřel mě.</p>

<p>„Vzal jsem ti jen jeden nebo dva údery srdce.“ Suyolak zvýšil hlas kvůli dalšímu vrčení − k Dalile se přidal i Chňapal. „Teď ti nechybí, že ne? Jedna nebo dvě vteřiny života. Věř mi, že až tu s vámi skončím, budeš rád, že zemřeš o několik vteřin dřív než ostatní.“</p>

<p>Rafferty teď rozdělil pozornost dostatečně na to, aby nahmatal nejbližší teplé tělo vedle sebe. Náhodou to byl Vtipálek. Rafferty ho vzal za ruku a přistrčil k Chňapalovi. „Drž ho. Možná budeš potřebovat pomoct, ale zařiď to. Teď je v pořádku, ale až to začne, může se vše změnit. Mohlo by to v něm něco sepnout a já rozhodně nechci, aby se přibližoval k Suyolakovi.“ Pak vzal Chňapalovu hlavu do dlaní, z obou stran ho chytil za srst a zadíval se mu do očí. „Chňape, mám jedinou šanci. Dokážu to, ale ne pokud mi tady začneš řádit, jasný?“ Vrčení se utišilo a Chňapal ho chvíli pozoroval se strašidelným tichem. Pak bratranci přitiskl čenich do vlasů, nasál vzduch a nakonec ho se smutným povzdechem vypustil. Ale zůstal na místě, což znamenalo, že s tím souhlasí, i když se mu to moc nelíbí.</p>

<p>„Dobře.“ Rafferty se narovnal. „I vy ostatní zůstaňte za mnou a nepleťte se mi do cesty. To je to nejlepší, co pro mě můžete udělat. Postavil jsem mezi jím a vámi překážky. Neměl by je překonat, pokud mu nedáte důvod. Nejdřív chce mě.“ S tím odešel vstříc Suyolakovi. Mrzoutský a panovačný do poslední chvíle. Mrzoutství rozumím, ale aby mi říkal, co mám dělat, to mu jen tak neprojde. Postavil jsem se stvořením, která byla lepší než já − stejně jako on − a přežil jsem to, ale jen díky tomu, že mi někdo pomáhal. Bez pomoci by se mi to asi taky povedlo, ale pravděpodobně bych neodešel po svých, abych o tom mohl někomu vyprávět. My do toho Raffertyho dostali. Byli bychom mizerní parťáci, kdybychom mu nepomohli přežít.</p>

<p>Ruka, jež mě držela za bundu, se mi nyní přesunula na rameno, aby mě zadržela. „Počkej,“ nařídil mi Niko.</p>

<p>Ani jsem se nepohnul. Vždycky musíte vyrazit v pravý čas. Pokud jste dobří, poznáte, kdy nastane. Existuje spousta věcí, v nichž dobrý nejsem: neumím jednat se zákazníky, udržovat jakékoli vztahy, držet jazyk za zuby a odhalit závislost, když kouše mě i všechny okolo do zadku. Ale poznat správný čas umím dobře. Výstřel, který jsem předtím zkoušel na Suyolaka, bylo jen první šťouchnutí v prvním kole. To nebyl okamžik, o němž mluvím. Naše příležitost v téhle hře přijde na poslední chvíli, bude to chvíle „teď, nebo nikdy“, kterou musíte využít, jinak už se ničeho dalšího nedožijete. Vím to, protože mě to naučil Nik… a navíc neškodí, pokud jste napůl predátor − nebo víc než napůl, jak se to vezme.</p>

<p>Čekali jsme na konec čáry a ještě jsme tam nedošli. „Děláš mi ostudu před ostatníma dětma, mami,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„To je mi líto,“ okomentoval suše. Ale pustil mě, protože mi věřil. Nedokážu pochopit, jak si tu důvěru může den za dnem udržet, přestože moje podvědomí je odhodlané dělat všechno možné, jen ne si ji zasloužit. Možná to však nebyla důvěra, spíš přijetí, bezpodmínečné a nekonečné. Předtím jsem se mýlil, když jsem myslel na to, že jsem od pěti let neměl štěstí. Mám štěstí a měl bych si to uvědomovat každý den.</p>

<p>„Mě nikdo nepolituje,“ stěžoval si Robin a nakrčil nos. Dřepěl v pokleku vedle Chňapala a paži měl obtočenou kolem jeho krku. „Nikdo mě nepolituje ani neutěší. Teď už bych uvítal cokoli, protože jsem pořád doufal, že tohle neskončí mou smrtí. Takže bych rád jakékoli pohlazení nebo útěchu.“ Chňapal se k němu otočil a jedním širokým záběrem mu olízl pusu a nos, načež se vrátil k vrčení a zírání na dva léčitele blížící se k sobě. „To nebylo přesně, co jsem měl na mysli, ale tvou snahu… ech… oceňuji, díky.“ A otřel si obličej rukávem.</p>

<p>„Měl jsi Jišijášovi říct do telefonu víc,“ řekl Niko, který se teď, když už jsem se dokázal udržet na nohou sám, postavil vedle mě. „Pokud vážně dokážeš byť jen uvažovat nad monogamií, dlužíš Jišijášovi víc než chabou náhražku rozloučení.“ Niko stejně jako já chápe, že může být zhola nemožné rozloučit se, ale na rozdíl ode mě má koule a páteř na to, aby někomu jinému sdělil, že to má překonat.</p>

<p>„Možná že tvůj bratr potřebuje mamku, ale já ne,“ opáčil Robin chladně a dál držel Chňapala. Nepotřeboval mamku, ale vypadalo to, jako by měl velkého plyšového medvěda. „A až řeknu Jišijášovi… cokoli, co mu mám v plánu říct, nebude to, protože si myslím, že už tu nebudu, abych se vypořádal s následky. Zaslouží si něco lepšího.“</p>

<p>„Tohle není telenovela. <emphasis>Boj</emphasis>. Připravte se,“ vložila se do toho Dalila, netrpělivě pohodila hřívou bílých vlasů a zavrčela mnohem hlasitěji než Chňapal. „Lidi, pukové, a dokonce i <emphasis>Ólfi</emphasis>. Všichni beznadějní.“ Dalila, která nevěří nikomu kromě sebe a ani nechce; vystačí si sama, to si myslí. To ona je ten, kdo nemá štěstí, ale nemyslím si, že si to někdy uvědomí.</p>

<p>Chňapal zakňoural. On ví, co to je mít štěstí, co to je mít někoho − rodinu nebo kohokoli jiného − což znamenalo, že to, co právě pozoroval, musela být jeho nejhorší noční můra: Rafferty se Suyolakem se do sebe chystali pustit.</p>

<p>Za antiléčitelem vyšel měsíc. Vypadal přesně jako v mém snu. Obrovský a oranžový, jako by k nám odrážel světlo hořícího lesa. V létě takhle většinou nevypadá. Vzal jsem to jako znamení, že Štěstěna má zatraceně mizernou náladu, když jedné noční můře vytváří pozadí jako z jiné noční můry. Suyolak se rozpřáhl. „Už je to tak dlouho, co jsem viděl oblohu. Už je to tak dlouho, co jsem chodil po světě, který nikdy neviděl nic takového, jako jsem já…“ Svěsil paže a líně dodal: „A co teď uvidí, vlku.“</p>

<p>Rafferty zavrávoral. Ucítil jsem krev, kterou vyplivl na zem před sebou, ale neupadl. Utřel si pusu. Spatřil jsem na jeho ruce temnou skvrnu. Znovu plivl. Další krev.</p>

<p>„V mé době se tomu říkalo úbytě. Teď to nazýváte…“ naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal nebo lovil v paměti. „Tuberkulóza. Takhle ošklivé slovo pro tak elegantní proces, který ti kousek po kousku pohltí plíce. Malinký predátor zuřící uvnitř. Nádherný zázrak.“</p>

<p>Zázrak. Ježíši.</p>

<p>Rafferty se narovnal a řekl: „To jsme vyléčili už dávno, debile. Moc mluvíš.“ Jeho hlas zněl čistě, ne těžce a zdušeně, a navíc my ostatní pořád stáli na nohou. To znamenalo, že se drží. „Tady máš něco novýho.“</p>

<p>Tentokrát zavrávoral Suyolak. Bylo to jen o několik centimetrů a zůstal stát, ale trochu mě rozveselilo, že mu z nosu a z pusy vytryskla krev. Zakašlal a zvedl ruku dlaní proti nám. Ať se za rukou skrývalo cokoli, zastavilo to Raffertyho po jediném kroku, o který rychle popošel. Je to léčitel, ale taky vlk. Dokáže zabíjet myslí, jenže dokáže to i rukama. Na Suyolaka použije to, co zabere.</p>

<p>„Ách… tohle.“ Suyolak zvedl hlavu a v úsměvu ukázal zuby, které v měsíčním světle vypadaly černě. „Tohle je velkolepé.“ Krev mu přestala téct. „Jak že tomu říkáte? Ebola? Krvácivá horečka? Příhodné jméno pro skvost, o jakém se mi ani nesnilo.“ Úsměv se ještě rozšířil. „Souhlasím.“ Tentokrát Rafferty nejen zavrávoral, ale málem upadl, a nechtěl jsem ani myslet na to, s jakou děsivou nemocí bojoval. Lepra. Pravé neštovice. Nebo možná Suyolakova specialita − mor.</p>

<p>„Sakra,“ zamumlal jsem. „Proč mu Raff nejde rovnou po srdci jako on mně?“</p>

<p>„Myslím, že ho má velice dobře chráněné, tak jako Rafferty chrání to své a naše. Nejspíš mají oba jen malinké trhliny v obraně, které jsou schopni napadnout.“</p>

<p>Nikova poznámka neuspokojila Dalilu. „Takhle se nebojuje.“ Přecházela za námi sem a tam. „Házet na sebe <emphasis>bacily</emphasis>.“ V jejím hlase bylo slyšet upřímné znechucení. „Je to špatně. Jen tak stát stranou. Špatně. Chci bojovat. Chci kousat. Chci zabíjet.“ Chňapal pomalu přicházel na chuť její žízni po krvi a začal vrčet divočeji.</p>

<p>Když Dalila procházela kolem mě, chytil jsem ji za paži a zastavil. „Nech toho. Jestli poblázníš Chňapala, mohla bys vyrušit Raffertyho, a pak můžeme jít do světa šířit zprávy o tom, jak je ebola skvostná. Pokud tohle přežijem, budeš mít spoustu možností zabíjet.“ Možná se to bude týkat i mě, ale s tím bych si měl dělat starosti jinde a jindy. Rozhodně ne teď.</p>

<p>Vytrhla se mi. „Nejde jen o zabíjení. Jde o boj. O bitvu. Jsem Vlk, ne ovce. Já <emphasis>nestojím. Nečekám. Bojuju</emphasis>.“</p>

<p>„Pak se podívej přes rameno,“ řekl Robin, který vší silou visel na Chňapalovi. „Splní se ti narozeninová přání asi tak za deset let dohromady. A mimochodem moc děkuju. Přesně tohle potřebujeme ještě navrch k tomu ohromně zábavnému průvodci nemocemi.“</p>

<p>Dalila je nevycítila, protože zřejmě byla příliš rozrušená, nebo byl jejich pach přehlušený pachem Suyolaka − neucítila je ani ona, ani Chňapal. Ördögové se vrátili. Nebo to možná byli další, protože včera jsme u potoka zabili všechny… ne, kruci, to nebylo včera. To bylo dneska ráno. Povídejte mi něco o zatraceně dlouhém dni. Čas se mi tak zašmodrchal, že jsem nedokázal rozeznat jeden den od druhého, ale bylo to dneska ráno. Hádal jsem se s Dalilou, snědl Big Mac, potom laň, ztratil jsem kus lidskosti, který mi snad ještě zbýval, a teď nastal čas bojovat o život… opět. A v armádě si myslí, že toho nejvíc udělají před devátou ráno. Měli by zkusit toto.</p>

<p>Ne, tihle ördögové nebyli ti z dodávky a od potoka. Bylo jich víc a vypadali… plní… předtím propadlá břicha se boulila jídlem. Podle toho, jak působili, měli nejmíň celý den na lov. Budou rychlejší a silnější než jejich předchůdci. Suyolak si tohle místo nevybral náhodou. Ať už jeho umístění vytáhl profesorovi z hlavy, nebo jen cítil obrovské území kypící životem, vybral si park záměrně. A ördögové čekali. Myslím, že podcenil pečetě, stejně jako Abelie přecenila sama sebe, a přiměl řidiče, aby jezdil kolem parku, dokud se nedostane z rakve.</p>

<p>Nebo že by se smrtí a ničením z dobroty srdce čekal, až budou oblasti parku, v nichž se netáboří, prázdné? O tom upřímně pochybuju. Když mi bylo deset, měli jsme sousedku − na několik měsíců, než jsme se přestěhovali zase někam jinam jako vždycky. Měla hruškovitý tvar těla, na hlavě vždycky natáčky a pusu měla tak malou a úzkou, že mohla sloužit jako zdířka v automatu na mince. Jednou mi řekla − když pod růžovým pantoflem rozdrtila špačka cigarety − že nejsem o nic lepší, než musím být. Jako dítě jsem to nepochopil a Niko pro jednou necítil potřebu mi to vysvětlovat. Ne lepší, než musím; vážně, co to sakra znamená? Od té doby už jsem to pochopil a vím, že Suyolak není o nic lepší, než musí být. Rozhodně není o nic hodnější.</p>

<p>Měli jsme štěstí, že jsme nestáli po pas v mrtvolách turistů − místo toho kolem nás byla velká spousta až moc živých ördögů. Jenže co bylo ze všeho nejlepší − zatraceně bezva − to byli vlkodlaci za nimi. Bylo jich deset: devět ve vlčí formě a jeden mezi nimi stál v lidské podobě.</p>

<p>„Kabal,“ oznámila Dalila se směsí opovržení a váhavé pýchy. „Vůdce smečky. Mojí.“</p>

<p>V tu chvíli jsem ty emoce pochopil. Opovržení, protože alfové jsou tradičně muži a Dalila s tím příliš nesouhlasí. Chce být alfa a vsadil bych na ni, i když není muž, není z čistého chovu, a ještě k tomu je stoupenec Jen vlka. Jenže to bylo předtím, než jsem na scénu přišel já − poslední kapka. Žena, to by se možná dalo snést; Jen vlk − mizivá šance. Ale to, že píchá s Ólfim − pokud to není jediný důvod, proč je ve slovníku slovo „klatba“, tak mi to budete muset dokázat.</p>

<p>A co se týče pýchy − možná ho chtěla zabít a dostat se na jeho místo, dokázat, že na to má, ale když jste vlk, jste taky hrdý na svého alfu. Představuje vaši smečku. <emphasis>Je</emphasis> vaše smečka. Každý den doufáte, že skončí jeho vláda a začne vaše, ale do té doby vás svět posuzuje podle něho − vlčí svět určitě. On je vy.</p>

<p>„Tys je sem zavolala,“ řekl Niko Dalile ne jako obvinění, ale jako fakt.</p>

<p>„Jo, to udělala.“ Nepřekvapilo mě to o nic víc než jeho. Nebyl jsem ani zklamaný. Nejsem takový pokrytec, abych to sám sobě dovolil. Celou dobu jsem věděl, co je zač, a věděl jsem, že tohle velice pravděpodobně přijde. Jenže jsem si myslel, že to Dalila provede sama. Smrt je pro ni osobní a takové vzrušení by nesdílela s nikým jiným než se svou obětí.</p>

<p>Jenže spletl jsem se; měl jsem pravdu a spletl jsem se zároveň, ale neznamenalo to pro mě žádné zlepšení.</p>

<p>„Ano, zavolala.“ Vzala mou tvář do dlaně. „Řekla jsem jim, že na tebe nestačím.“ Usmívala se rozjařeně a posměšně. „Věřili mi. Věří, že nestačím na nikoho, a tak si zaslouží zemřít. Volala jsem dvakrát denně, jak Kabal nařídil. Volala jsem a oni nás sledovali. Dělám to, protože tě znám, protože <emphasis>oni</emphasis> nestačí na <emphasis>tebe</emphasis>. Povinnost ke smečce jsem splnila, a ty přežiješ. Je to dobrý plán.“</p>

<p>Byl to dobrý plán. Pokud přemůžeme její smečku a ideálně i alfu, bude Dalila očištěná a svobodná. Připouštím to nerad, ale pocítil jsem úlevu. V mém životě je příliš málo lidí. Nechtěl jsem jednoho ztratit. Dalila udělala, co jí alfa nařídil: dodala mě na stříbrném podnose, a pokud mě její smečka nedokáže rozkousat a spolknout, pak by možná měla začít lovit malé chlupaté zajíčky nebo rozzuřené veverky. Těm, kdo přežijí, to ráda poví − pokud je ušetří. Vlkodlaci žijí ve smečkách stejně jako normální vlci. Většinou je to přitahuje k ostatním, ale vždycky existují výjimky − vlci samotáři. Dalila je samotář skrz naskrz. Do smečky se přidala jen kvůli kariéře. V první řadě je člen Klanu, pak až vlk. Klan je pro ni všechno.</p>

<p>Ano, byl to dobrý plán − jako vystřižený z Klanu.</p>

<p>Kdyby to byl její jediný plán, mohlo to dopadnout líp.</p>

<p>Kabal neplýtval slovy. Zvedl ruku a velitelsky mávnul na Dalilu, aby se k nim přidala. Mohlo mu být něco mezi třiceti a čtyřiceti. Na hlavě měl pravděpodobně šedivé vlasy − vlčí šedé − střižené nakrátko. V měsíčním světle měly jako všechno ostatní oranžový nádech. Měl silnou postavu, široká ramena a velké ruce, kterými mohl zaškrtit dva lidi najednou, aniž by musel měnit tvar. Nedokázal jsem rozeznat barvu očí, ale protože jsem stejně neměl v plánu upřeně se mu do nich zahledět a požádat ho o rande, bylo to jedno. Vypadalo to, že navzdory postavě je rychlý a smrtící. A nebyla to jen domněnka. Byl to fakt. Nestal by se alfou, kdyby to tak nebylo. Jenže já už se podílel na zabití jednoho alfy − Kerbera, a ten by tohohle chlápka sežral na tři kousnutí jednou hlavou a druhou by při tom domlouval obchod. Pokud jste ještě neviděli dvouhlavého vlkodlaka, neviděli jste nic.</p>

<p>Dalila na šéfovo pobízení zavrtěla hlavou. „Budu bojovat s těmi roztomilými liškami, Kabale. Ólfi je tvůj. Výzva. Dar ode mě.“</p>

<p>Vyslovila to nahlas, takže Kabal nemohl odmítnout, protože kdyby „dar“ odmítl, ztratil by respekt smečky. Pokud by k tomu došlo, Dalila by nebyla jediná, kdo by skočil po šanci nahradit ho. Každý člen smečky by se na něj díval jinýma, pochybovačnýma očima. Viděli by příležitost. To si žádný alfa nemůže dovolit. Vycenil lidské zuby a zavrčel. To byl signál smečce, která vyrazila kupředu spolu s ördögy. Bylo to výhodné spojení. Ördögové měli cíl, který se shodoval s cílem vlků. Smůla, že si vlci neuvědomili, co je může čekat, pokud nás zabijí. Určitě Suyolaka vycítili, ale zjevně neměli představu o tom, o kolik horší než já je.</p>

<p>Zatím.</p>

<p>Ne že by k tomu došlo. Mě žádný vlk nedostane. Dalila měla pravdu. Suyolak je na mě sice trochu příliš, ale já jsem zase příliš pro průměrného vlka. Uvidíme, jestli je Kabal nad průměrem, nebo ne − pokud mě Mor světa nedostane dřív.</p>

<p>Přesunul jsem pozornost zpátky k souboji léčitelů. Raffertymu i Suyolakovi tekla krev, jenže Rafferty vrávoral a potácel se, jako by byl opilý. Bojoval a zároveň musel chránit nás … a není tak dobrý jako Suyolak. Řekl nám to. Teď se na něm projevovaly následky dvojité služby. Taky nám však řekl, že toho parchanta zastaví. Právě teď nemáme jinou možnost než mu věřit.</p>

<p>Ördögy a vlky od nás dělily vteřiny. Jednou rukou jsem namířil a druhou jsem Nika zatahal za cop. Není třeba, aby měl rozptýlenou pozornost na dvě strany jako Rafferty. „Cyrano, budu v pohodě. Jen dospělý, zodpovědný rozhodnutí.“ Dovolit Dalile, aby se k nám přidala, bylo dospělé rozhodnutí − i když dospělé spíš ve smyslu označení některých druhů filmů − a možná to taky nebyla nejodpovědnější věc na světě. Myslel jsem, že počká, až bude po všem, a ne že se do toho pustí uprostřed boje. I když se ukázalo, že to, co podnikla, bylo spíš pro mě než proti mně, i tak se to nehodilo − a po pravdě, ze všech nejvíc to udělala pro sebe. Ať zemře její smečka nebo já, ona vyhraje.</p>

<p>„Vím, že ano.“ Odpověď přišla okamžitě a byla plná důvěry. Niko nastavil meč mezi sebe a skákající hordu.</p>

<p>„Protože jsi můj bratr, nebo protože mi nakopeš zadek, jestli ne?“ Střelil jsem dva ördögy do hlavy asi tak na patnáct metrů. Padli natolik rychle a oči se jim zakalily tak okamžitě, až bylo těžké představit si, že ještě před chvílí žili.</p>

<p>„Obojí,“ odpověděl věcně a pokračoval: „Nezapomeň ani na jedno. Vtipálku, drž Chňapala dál, pokud možno.“</p>

<p>Udržet vlkodlaka, který má navíc se svou myslí jen velmi volné spojení, by bylo obtížné, ale Robin se tím už nemusel trápit. Bylo pozdě; Chňapal, jehož známe, se dočasně odebral na prázdniny… zmizel… a tělo, v němž přebýval, zmizelo taky − přímo mezi ördögy a ostatní vlky. Rval a trhal maso nalevo i napravo. Mohlo to být horší. Mohl vyrazit na Suyolaka. Dalila běžela hned za ním. Během několika vteřin vyměnila kožený motorkářský oblek za srst a už byla ve stejném zápalu boje jako Chňapal. Naštěstí to byl jediný zrzavý vlk v celém zmatku. To by mohlo dopadnout dost trapně. Zastřelit bratrance svého spojence. Myslím, že Rafferty by nebyl ochotný odpustit toto nedopatření o nic víc než já, kdyby někdo zastřelil Nika jen proto, že se nacházel v davu blonďáků.</p>

<p>Padl jsem k zemi a nade mnou přeletěli dva ördögové. Minuli mě o pár centimetrů. Slyšel jsem, jak zasyčeli a pak rozčileně mumlali. „Jídlo. Jídlo pryč. Jídlo schovat. Jídlo jako zajíc.“ Bezva. V boji si mě urážejte, jak chcete. Já to dělám taky, ale má to cenu, jen pokud jsem ten, kdo z boje odejde po svých. Otočili se doslova ve vzduchu, ještě než dopadli − těla se jim hladce zkroutila do hadovitého U − a já je oba střelil. Kromě toho, že krváceli a pak vydechli naposledy, už to dále nekomentovali. V tomtéž okamžiku mě z boku zasáhl veliký šedý vlk. Pokud nestačíte včas zvednout zbraň, existuje pohyb, který vám může zachránit krk před roztrháním. Už jsem to kdysi udělal, ale to neznamenalo, že bych se na to těšil. Funguje to, ale příšerně to bolí.</p>

<p>Vrazil jsem předloktí do otevřených zubatých čelistí až dozadu na patro, ne do předních zubů určených k trhání masa. Zachránilo mi to krk a mohl jsem mu tak střelit kulku do pravého oka. Vlkodlaci mají tuhý kořínek a z většiny zranění se vyhrabou, ale mozek a srdce mají stejně zranitelné jako lidi. Olovo navíc funguje skvěle a je mnohem levnější než stříbro.</p>

<p>Skopnul jsem ze sebe tělo a postavil se vteřinu předtím, než jsem se zase sehnul před třemi ördögy. V tu chvíli byste si asi nepomysleli, <emphasis>Kristepane, to mám ale den blbec. Vražedný antiléčitel, prohrávající dobrý léčitel, vlkodlaci a ördögové, dejte mi všichni pokoj</emphasis>. Ne, to byste si asi pomysleli později… pokud byste to přežili… až byste leželi v posteli a snažili se zotavit, protože by to bylo lépe stravitelné než to, co byste si nejspíš mysleli v zápalu boje, jakkoli to nebylo tak mužné: <emphasis>D</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis>. Jenže to nezní tak tvrdě, takže byste si prošli věty, které byste si mohli myslet, kdybyste za A nebojovali o život a za B, nechci se opakovat, ale <emphasis>nebojovali o podělanej holej život</emphasis>.</p>

<p>V druhé ruce už jsem držel oblíbený bojový nůž tolik vhodný na porcování nemrtvých. Rozpáral jsem jedno hladké černé tělo od hlavy až k ocasu a fakt, že zvíře začalo naříkat: „Ne, bolí, bolí,“ mě zdržel jen na zlomek vteřiny. Pak jsem střelil ostatní dva. Znova jsem se postavil. Měl jsem na sobě hodnou část ördöga, kterého jsem v podstatě stáhl z kůže. V tu chvíli jsem uviděl další cíl, místo abych za něj posloužil sám. Hnědý vlk, zatraceně velký i podle vlčích standardů, a právě skákal Nikovi na záda. Bratr se staral o další čtyři ördögy zepředu a dva ze strany. To neznamenalo, že by o vlkovi nevěděl a nemohl se s ním vypořádat, ale měl toho v tu chvíli dost. Nechci nic riskovat, pokud nemusím. Zasáhl jsem vlka z boku a srazil ho k zemi. Zároveň jsem stiskl spoušť a poslal mu jednu přímo do srdce.</p>

<p>„Sice jsem tě o tu dobročinnost nežádal, ale oceňuji to.“ Jakmile jsem se vyškrábal na nohy, ucítil jsem na zádech dotek Nikových zad. Byli jsme obklíčeni ördögy a třemi dalšími vlky. Už jsme na tom byli hůř… víckrát, než bych spočítal na prstech jedné ruky. Ve skutečnosti bych takhle spočítal spíš situace, kdy jsme nebyli v takové bryndě, a tak jsem nepochyboval, že s tímhle si poradíme… dokud jsem neuslyšel výstřel z pistole. Zmateně jsem se podíval na svůj prst na spoušti pistole, jež náhle ztěžkla. Můj se ani nepohnul. Já nevystřelil, a nikdo jiný pistoli nemá.</p>

<p>A jak jsem se dostal na zem? Neupustil jsem zbraň. <emphasis>Nikdy nepouštěj zbraň</emphasis>. To mi Niko říkal pořád dokola, protože nejsem jako on. Nejsem Bruce Lee, který má od tajné služby Jejího Veličenstva čestné povolení zabíjet. Jsem… zakašlal jsem a v puse ucítil krev. Jsem dobrý bojovník ruku proti… sakra… ruce? Chapadlu? Tlapě? Ať se postavím čemukoli, dám tomu co proto, tedy pokud to není člověk − toho dokážu zabít bez námahy. Nikdy jsem nezabil člověka holýma rukama… zatím. Dokázal bych to, ale nikdy bych nebyl tak dobrý jako bratr, a on to ví. Vždycky se drž zbraně, to mi říkal, a já si teď znova říkal <emphasis>d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>haj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zlu</emphasis>, protože jsem si to konečně uvědomil.</p>

<p>Někdo mě střelil.</p>

<p>„Zrádce!“ začali výt vlci. „Žádný vlk není takový zbabělec. Žádný vlk nezabíjí mimo dosah. Žádný.“ Vytí se ozývalo odevšud. „Nejsi opravdový Vlk. Nejsi náš alfa. <emphasis>Nejsi Vlk</emphasis>.“</p>

<p>Nebyl to Dalilin hlas. Nebyl to dokonce ani jeden hlas − byly tři, možná čtyři najednou. Zbytek smečky, ti, co přežili. Nevypadalo to, že by měli z Kabala radost. Vůbec ne. Přeskočil mě bílý vlk a zmizel − vyrazil za posláním, a slyšel jsem, jak ho spolu s ostatními naplňuje. Vytí a vrčení rozeznívalo vzduch kolem nás, že by vás z toho zamrazilo v zádech. Říká se jim vlčí smečka. Mělo by se jim říkat spíš bouře. Bouře vlků, která se převalila přes ex-alfu, aby ho spláchla ze světa. Já se při tom zvuku neotřásl, protože jsem na to neměl energii. Polkl jsem krev, a když jsem se dotkl hrudi, ucítil jsem další… a vrátil se ke standardnímu… do hajzlu… do hajzlu… do hajzlu − jen pomaleji a s menším nadšením.</p>

<p>Kromě zvuků, jež vydávali mezi sebou bojující a umírající vlci, jsem slyšel i zvuk kovu, který prosvištěl vzduchem a s masitým plesknutím zasáhl tělo. „Jak mu je?“ Hlas se zlomil. „Milosrdný Chárone, obrať se pryč. Zase potřebujeme třikrát prokletého léčitele, a on má zrovna moc práce s tím, že sám umírá.“ Robin… Robin mluvil o tom, že Rafferty umírá, a o tom, že umírám i já. Kruci, mohli byste mě nechat aspoň pochybovat. Jenže puk mě taky bránil a dával Nikovi šanci, aby mě prohlédl. Nic jiného nemohl dělat. Nedokázal mi říct sbohem, stejně jako Robin nedokázal říct sbohem Jišovi. Už jednou to udělal. Myslím, že to nikdy nechce říkat znovu.</p>

<p>Měsíc zrudnul a vyzařoval světlo tak krvavé, až jsem nevěděl, kde končí má krev a začíná měsíční záře. Vážně se chci dívat na to, jak moc krvácím? Copak mi nestačí, že se dusím?</p>

<p>„Kale.“ Ruce mě zvedly − přepečlivě − dokud jsem o něj nebyl opřený hlavou a horní částí ramen. Nik klečel a skláněl se ke mně, aby mi zašeptal do ucha: „Je to pohodě, Kale. Kabal tě střelil, ale je to v pohodě. Rafferty tě vyléčí.“ Protože Niko by si nikdy znovu nepřipustil, že bych mohl umřít. Trvalo měsíce vytáhnout ho z té halucinace a docílit toho, aby byl zase sám sebou. Odmítám ho nechat znovu do toho spadnout. Nenechám Kabala, aby ho tam stáhl.</p>

<p>Kabal, vlk s pistolí… vlk s pistolí a zatraceně dobrou muškou. Jeho smečka měla pravdu. Takhle to vlkodlaci nedělají. Má reputace mě předchází, a to způsobilo, že vlk udělal něco, co normálně ne, a to způsobilo, že se mi do hrudi zavrtala kulka… musela zasáhnout plíci, protože mi do krku neustále stoupala krev. To se ani jednou neobtěžoval podívat za mě, aby spatřil skutečné monstrum? Robin říkal, že Rafferty umírá, ale Niko tomu odmítal věřit. Pokud Rafferty zemře, Suyolak nás všechny zabije… do posledního muže i vlka, a já už si nebudu muset dělat starosti s tím, abych bratra udržel při smyslech, i když obvykle je to obráceně.</p>

<p>Niko mi položil ruku na hruď. Viděl jsem, jak mu mezi prsty proudí tmavá tekutina, která mu okamžitě pokryla celou ruku. Druhou mi sáhl do levé kapsy u džínů. „Nepořádek. Vždycky se můžu spolehnout, že naděláš zatracený nepořádek… ano. Tvoje otřesná lenost ti zachrání život. Proč mě to nepřekvapuje?“ Vytáhl obal od Twinkie, zkrvavenými prsty mi shrnul triko, aby odhalil ránu, a přikryl ji plastikovým obalem. Vzduch přestal dírou po kulce hvízdat dovnitř a ven. Obal od dortíku není zrovna sterilní, zvlášť když na něm zbylo trochu krému, ale posloužil dobře. Dýchalo se mi malinko líp. Jedna smrt způsobená průstřelem plíce se o chvilku odkládá. Jedeme!</p>

<p>Nik dál tiskl ruku na ránu, aby plastikem nepronikal vzduch. „Rafferty, teď! Zabij toho parchanta hned <emphasis>teď!</emphasis>“</p>

<p>Ördögové kolem nás houfně umírali, protože Robin už nevypadal, jako by nevěděl co s mečem. Řádil jako rozzuřený anděl pomsty. Velice nadržený anděl pomsty. Jišijáš na něj má vliv přinejmenším s tou mstou. Kovové záblesky čepele byly tak rychlé, až jsem nevěděl, jestli jsem to viděl, nebo jestli to byly záblesky světla ohlašující nastupující tmu bezvědomí.</p>

<p>„Niku?“</p>

<p>Podíval se na mě, zamračený a rozezlený − na osud… na mě. Nedivil jsem se mu.</p>

<p>Před šesti měsíci jsem umřel… až na to, že jsem neumřel.</p>

<p>A nehodlal jsem to zkoušet naostro ani teď. Nechci, aby si tím prošel znova. Ne teď. Ne, pokud tomu budu moct zabránit. To bych bratrovi neudělal. To by byla příliš snadná cesta úniku, a i když mám rád snadné věci, pro Nika udělám i nemožné.</p>

<p>Neumřu a neumře ani Rafferty.</p>

<p>Znova jsem promluvil, dřív než stačil promluvit on. Cítil jsem, jak mi z koutků úst kape krev, a cítil jsem, jak mi bublá v krku. „Dneska jsem se… hádal se svojí holkou.“ Nasál jsem vzduch a pokračoval: „Snědl jsem Big Mac. Ztratil jsem… kus sebe. Dobrej kus. Ten člověčí. Bojoval… jsem… o život.“ Zazubil jsem se na něj a v krku ucítil ještě víc krve. „Nemysli si sakra… že už… jsem skončil.“</p>

<p>Položil mi na čelo ruku mozolnatou od dlouhých let tréninků, bojů a cvičení se zbraněmi. „Slibuješ, ty parchante?“ Na rtech se mu vždy objevil jen prchavý náznak úsměvu, rozzlobená linka nebo křivka bolesti. Anebo úsměv vyjadřující důvěru. Teď mi věřil. Už jsem mohl umřít tolikrát − obyčejná kulka přece nedokáže, co se nepovedlo mnohem neobyčejnějším zkurvysynům.</p>

<p>„Slibuju.“ Můj úsměv se změnil − už to nebyl úsměv mladšího bráchy, ale něčeho, za co mě označil Rafferty: nového i starého, chaosu a kontroly. Nechal jsem hlavu spadnout ke straně, abych viděl na Raffertyho se Suyolakem. Rafferty klečel. Je dobrý, nelítostný a možná by Suyolaka i dostal, kdybychom ho my ostatní netáhli ke dnu jako kotva. Chránil nás na kolenou, když mu zbýval poslední dech, jenže chránit nás <emphasis>a</emphasis> zároveň bojovat s Morem světa nejde.</p>

<p>Má smůlu, že taky patřím k Moru světa − nebo alespoň k tomu, co z nich zbylo. Anebo ještě líp; jsem něco, co svět nikdy předtím neviděl. Suyolak se pletl. Jeho svět spatřil už před dávnou dobou. Ale mé nové já zahlédl teprve teď.</p>

<p>Něco starého, něco nového a něco, co se jinde na zemi nenajde. Jeden slib Nikovi dodržím, jenže budu kvůli tomu muset porušit jiný. Myslel jsem si, že k otevření další brány bych musel mít skutečně přesvědčivý důvod nebo by se musel projevit boží zásah.</p>

<p>Suyolak je přesvědčivý důvod.</p>

<p>Já jsem boží zásah.</p>

<p>Nemohl jsem otevřít bránu vedle něj a zastřelit ho dřív, než by mi zastavil srdce. Zabil by mě, než bych stačil zmáčknout spoušť, i když bych rád věřil něčemu jinému. Zabil by mě, i kdybych na něj stačil zamířit. Jenže mě nemůže zabít dřív, než k němu vyšlu myšlenku. Potom možná, jenže pro něj už žádné „potom“ nebude. Vážně existuje něco, co můžu udělat… něco, co nečeká. Něco, na co nikdo nepomyslel. Napadlo mě to až teď. Něco <emphasis>zábavného</emphasis>.</p>

<p>Otevřel jsem bránu.</p>

<p>Otevřel jsem ji v něm… uvnitř.</p>

<p>Už jste někdy viděli ohňostroje pořádané čtvrtého července?</p>

<p>Tohle bylo lepší. Zazářil víc než rudý měsíc a pak ještě víc − zářil jasně jako slunce, pokud by slunce bylo exploze oslepujícího stříbrného světla. Bylo to nádherné stříbrné lemování potemnělého dne. Světlo mu pronikalo kůží, očima i pusou, kterou otevřel, jak křičel. A že křičel hodně, ten Mor světa. Křičel, dokud všichni zbylí ördögové i vlci nevyli s ním.</p>

<p>A já?</p>

<p>Já se smál. Je pravda, že to bylo spíš bublání, protože si smích musel razit cestu záplavou krve. Zábava? Sakra, ano, byla to zábava. Cítil jsem to po celém těle. On byl nemoc a užíval si každou smrt, kterou způsobil. Rafferty měl být lék. Já nejsem lék ani náhodou. Já jsem oheň, který je podstatou taktiky spálené země. Pokud to spálíte, zabijete to. Pokud vytvoříte trhlinu v realitě, která vtáhne většinu Suyolakových vnitřních orgánů a jeho trup do radioaktivní dimenze, k níž mám klíč jen já, je to hodně podobné.</p>

<p>Explodoval. Znovu čtvrtý červenec. Tentokrát to byla pořádná M-80, jedno z monster, k nimž rozumný rodič dítě nepustí. Jakmile jsem se dostal do věku, kdy mi připadalo ohromně zábavné vyhazovat věci do vzduchu, neměli jsme kolem sebe rozumné dospělé. Teď je mi jednadvacet a je to pořád bezva zábava. Ze Suyolaka zbyly jen ruce, noha a hlava − leželo to na zemi s okraji usmaženými do křupava. Nikdy jsem nebyl stvůra − Frankensteinovo monstrum − které by si dávalo záležet na tom, jak uhlazeně zabíjí, ale tentokrát se mi to povedlo. Bezva. Jednička za snahu.</p>

<p>Ovšem úsměv mi ztuhl, když jsem uviděl, jak Rafferty padl na kolena, sebral hlavu a zvedl si ji před obličej. Svítil sice měsíc, ale měsíční záře může být zrádná. Rozhodně jsem neviděl Suyolaka mrknout… i když to udělal. Neviděl jsem, jak Raffertyho prsty zajely do vlasů a pak do lebky až po klouby, i když tomu tak bylo. Nebyl v Suyolakově mozku jen duševně, byl tam i fyzicky. Dobrý pocit vyvolaný pozorováním toho, jak se Suyolak rozpadá na kousky, mě náhle přešel a já zachrčel: „To… není… správný.“</p>

<p>„Ne, to není, ale možná je to nutné, a to mi stačí.“ Niko zostra zvolal: „Rafferty! Hned! Potřebujeme tě hned!“</p>

<p>Léčitel se otočil a já uviděl, jak se jantarové oči změnily na cikánské černé a zpátky. Syuolakovy oči se potáhly bílou vrstvou a hlava se rozpadla na prach dřív, než dopadla k zemi. Rafferty s ním skončil. Měl, po čem celou dobu šel: Suyolaka. To ho nabudilo − to z něj udělalo stvořitele i smrt, všechno propletené v obrovské vlně moci.</p>

<p>Přišel ke mně a poklekl. „Bezva. Co jsi udělal? Střelil ses?“ Jeho ruka nahradila Nikovu.</p>

<p>„Jo.“ To slovo bylo vlhké, stejně nasáklé jako kyslík v mých plicích. Předtím mě zachránil před utopením ve vlastním hlenu, teď mě bude muset zachránit před utopením ve vlastní krvi. Ať se topíte v čemkoli, pocit je to otravný. „Když… jsem se… díval… jak předstíráš… boj…“ zalapal jsem po dechu. „Chtěl jsem… spáchat sebevraždu.“</p>

<p>„No, skoro se ti to povedlo,“ zabručel, téměř jako by to bylo jeho staré já, a málem jsem zapomněl na záblesk Suyolaka, který se mu objevil v očích. Jenže jedna stvůra vždycky pozná jinou. Byl to Rafferty, ale měl v sobě i něco jiného: Smrt. Byl to léčitel, v němž se usadil pochmurný žnec, a takhle nemůže žít. Jenže právě v tu chvíli jsem se cítil tak, že já nemůžu žít vůbec. Možná by bylo lepší soustředit se na tohle. Slíbil jsem si, že už Nika nezklamu, a myslel jsem to vážně.</p>

<p>Rafferty mi druhou ruku položil na hlavu. „A ještě jsi otevřel další bránu. Po tom, co jsem tě prakticky přestavěl. Nejen že krvácíš, ale krevní tlak ti skoro rozpouští mozek, a krvácíš kvůli němu dokonce ještě rychleji a z tvojí teploty by vybouchl teploměr.“</p>

<p>„Jako… Suyolak.“ Zavřel jsem oči a usmál se. „Bum.“</p>

<p>„Bum, to máš tedy pravdu.“ Robin ke mně přistoupil z druhé strany. Všichni ördögové už pláchli. Když jejich pán zemřel, vydali poslední skřek, který otřásl stromy, co ještě stály, a zmizeli v temnotě. „Prosím, nezkoušej to, až se opiješ a budeš chtít něco předvést na večírku. Nerad bych, aby ze mě bylo pětisetdílkové puzzle, z něhož bude čtyři sta devadesát sedm dílků chybět. Velice bych ocenil, kdybys tomu odolal. A pokud budeš muset, chtěl bych, abys zachoval aspoň jeden kousek. Jistě víš, o čem mluvím. Je to nádhera, jež mě…“</p>

<p>„Smrt z milosti.“ Vyslovil jsem to k Raffertymu, Nikovi… ke komukoli, kdo by mě vyslyšel. Bolela mě hlava, nemohl jsem dýchat a třásla mnou zimnice z horečky. A to všechno Robinův hlas rozřízl jako nůž. Je to uklidňující. Mění se místa, nepřátelé i moje vnitřní stavba, ale Vtipálkova pusa se nikdy nezastaví.</p>

<p>Ve tmě se ozvalo odfrknutí. „Jako by sis zasloužil smrt z milosti. Dneska ne. Smůla,“ odsekl Rafferty. Pak se teplo z jeho ruky položené na mé hrudi propojilo s tím na hlavě. Nevím, jestli jsem svítil jako Suyolak, když ho hltala má brána, ale cítil jsem se tak. Cítil jsem se jako slunce… horké, prudké a vysoko na obloze. Plující. Ne že by slunce plulo, ale já ano. A vzduch, v němž jsem plul, mi vtékal do plic a zase ven. Bolest najednou taky zmizela stejně jako horečka. Rafferty mi dal poslední bránu zdarma.</p>

<p>Otevřel jsem oči a spatřil Suyolakovu temnotu číhající v Raffertyho očích. „Je to bezva, že jo?“ řekl jsem vědoucně. „Bejt zlej. Ironie, co?“ Zakašlal jsem a Niko mě zvedl právě včas na to, aby sprška zbylé krve zasáhla mé džíny.</p>

<p>„Je tam uvnitř. V tobě.“ Niko vztáhl ruku a málem se dotkl léčitelova čela, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „Měl jsi svět vyléčit tím, že ho zabiješ.“</p>

<p>„A místo toho jsi ho pohltil.“ Triko jsem měl promočené krví a černá barva s tím nic nezmohla. Cítil jsem teplou lepkavou vlhkost úplně všude. Svlékl jsem si ho a pak jsem obtočil teď už zdravou ruku − Rafferty vyléčil i vlčí kousance − kolem Nikových ramen a vstali jsme. Zase jsem „stál na nohou“. „Chutnal ti?“ zeptal jsem se, jako bych to vážně chtěl vědět. A možná že jsem nějakým temným, zvráceným způsobem opravdu chtěl.</p>

<p>„To si nedokážu představit. Smrt, jakákoli smrt, není chuť, po níž by někdo měl toužit.“ Robin nesklonil meč. „Měl jsi být lék, ne náhrada.“</p>

<p>„Dělám to pro Chňapala. S tím, co jsem sebral tomu vražednýmu parchantovi, můžu Chňapala přivýst zpátky. Stojí to za to, a až to vyřídím, zbavím se zbytku Suyolaka. Přesně takhle to do prdele bude, je to jasný?“ vyštěkl Rafferty a bylo to vlčí vyštěknutí − s vyceněnými zuby.</p>

<p>Začal vstávat, ale já ho chytil za paži. Rychle − trochu příliš rychle. Všiml jsem si toho. Jsem pořád rychlejší a rychlejší. „Mohl bys…“ sklonil jsem hlavu, abych zadusil vrčení, které chtělo ven, ale Ólfi ve mně si může vrčet, jak chce. Tady vládnu já. Přitáhl jsem si Raffertyho blíž a zašeptal mu otázku do ucha − aby to nikdo neslyšel, kdybych dostal zápornou odpověď. Aby mě nikomu nebylo líto, protože to by mi ještě tak scházelo.</p>

<p>Zamyslel se nad mým požadavkem. „Jo, možná. Nemůžu zaručit, že tak zůstanou, ale zkusím to.“ Zvedl ruku a na vteřinu mi zakryl oči. Na jedinou vteřinu. Vážně v sobě měl Suoylaka − nadpřirozenou sílu, s níž by mohl srovnat se zemí celý park, kdyby se mu chtělo.</p>

<p>Odtáhl ruku, naklonil se blíž a zabručel: „Jako nový, ale jak jsem říkal, může se to změnit.“ Byly zase šedé, nehyzdily je načervenalé nebo rudé skvrny − měly čistě šedou barvu, jakou jsme s Nikem sdíleli celý život. Když se na nás někdo podívá, je to jediný znak toho, že jsme příbuzní. Chtěl jsem to tak zachovat. Nemůžu zachovat štěstí ani lidství, ale můžu mít aspoň část bratra. V konečném důsledku to znamená výhru.</p>

<p>Rafferty vstal hned poté, co mi změnil oči. Rozhlížel se kolem sebe a hledal, co si chtěl zachovat on. Doufám, že bude mít podobné štěstí jako já. „Chňapale? Chňape?“ Jediného zrzavého vlka, jemuž stál po boku bílý, zahlédl uprostřed mrtvých těl ostatních vlků. Měl jsem pocit, že Dalila nenechá nikoho naživu. Společně s ostatními zabila Kabala − nebo to možná byli jen oni − a pak zabila je. Narodila se jako zabiják a jako královna a teď se sama korunovala. Věděl jsem, že ať to dopadne jakkoli, ona neprohraje. Nikdy neprohrává.</p>

<p>Chňapal zvedl hlavu, i když jsem nevěděl, jestli rozuměl svému jménu, nebo ne. Možná rozpoznal bratrancův pach; nebo jeho šepot ve své hlavě. Vyrazil k Raffertymu, přeskakoval těla a vydával zvuk, který nedokážu popsat jinak než vytí šťastného vlka. Pod krvavým měsícem vypadala jeho srst ještě červeněji. Za ním šla nenuceně Dalila, teď už jako nahá lidská socha vytesaná z jantaru, a její bílé vlasy plály rudou barvou ohně.</p>

<p>Rafferty chytil rozdivočelého vlka, který ho nárazem málem povalil na zem. „Chňape. Soustřeď se. Vrať se, dobře? Potřebuju tě. Potřebuju tě teď hned.“</p>

<p>Chňapal stál na zadních a přední měl opřené o Raffertyho ramena. Začenichal, zmateně zamrkal a vycenil zuby. Potom si opřel hlavu Raffertymu o hruď a několik minut tak zůstal. Jakmile jsme s Robinem chtěli něco poznamenat (Niko dobře věděl, že to nemá dělat), Rafferty se na nás zadíval tak upřeně, že jsme radši zůstali zticha. Pak Chňapal konečně zvedl hlavu a podíval se bratranci do očí. Nebylo třeba vlka ani léčitele; každý v těch očích mohl vidět inteligenci. Chytrý chlapík, který zná vědecké názvy orchidejí, dělal doktorát z biologie, šel na školu, koupil si auto, chodil s holkama, měl rád jarní prázdniny a toužil zachránit svět. Je to milovník hranolků a Twinkies, ohromně inteligentní a chycený v pasti. Mě nikdo opravit nemůže, ale kdybych viděl, jak Rafferty opraví jeho, všechno by hned bylo o trochu lepší a veselejší.</p>

<p>Rafferty se usmál. Nebyl to široký úsměv, spíš lehoučké pousmání, ale bylo první, jaké jsem u něj kdy viděl. To se počítá. „Tak jo, bráchanče. Jdeš domů.“ Položil Chňapalovi ruce na hlavu, palce mu pevně zapřel pod oči a ostatní prsty roztáhl kolem kulaté chlupaté hlavy. Neviděl jsem energii, která přecházela od Raffertyho ke Chňapalovi, ale cítil jsem ji ve vzduchu. Nejdřív byla teplá… jako teplo, co jsem cítil, když léčil mě. Dotkl jsem se jizvy po kulce na hrudi. Vypadala, jako by byla zahojená roky. Bylo to teplé, uklidňující a správné.</p>

<p>Jenže pak už to takové nebylo. Když se Chňapal nezměnil, změnil se Rafferty a ukázalo se to, co zbylo ze Suyolaka. Tahle síla nepředstavovala sluneční teplo, jež procházelo mnou. Bylo to chladné a černé. Neviděl jsem to, ale cítil. A Chňapal taky. Zavrčel, otřásl se a vytrhl se z Raffertyho sevření. „<emphasis>Ne</emphasis>,“ protestoval léčitel. „Chňapale, konečně se někam dostávám. Vím to.“ Vztáhl po něm ruku, ale Chňapal po něm vyjel a kousl ho do ruky. Ten Chňapal, který to měl v hlavě v pořádku, vytrhl bratranci z ruky kus masa a vypadalo to, že by klidně udělal i něco víc.</p>

<p>„Chňapale.“ Rafferty si sevřel kousnutí a okamžitě je vyléčil. Vlk sklonil hlavu, sklopil uši, srst se mu zježila a ukázal všechny zuby, které má. „Ne,“ ujišťoval ho léčitel. „Není to jed. Pokud tě to dokáže přivést zpátky, není to jed. Je to lék. Copak to nechápeš? Je to jediný lék, který máme. Buď tohle, nebo nic. Nerozumíš tomu? Copak jsi to po všech těch podělanejch letech ještě nepochopil?“</p>

<p>Chňapal na něj zíral. Nějak spolu mluvili, ale jak? Kruci, mluvili spolu tak, jak k nám mluvil Suyolak. Když Rafferty zavrtěl hlavou, byl i v Chňapalově hlavě. „Chňape, ne. Ne, poslouchej mě.“</p>

<p>Ozvalo se zavrčení. Slyšel jsem už hodně vlčího vrčení. Vlci milují boj jako Dalila, ale pokud můžou bojovat a žít, jsou s tím spokojení. Všichni nemají přístup „všechno, nebo nic“, jako má ona, tedy pokud se zrovna nepokouší sesadit alfu. Pak je to situace „zabít, nebo nechat se zabít“. Je vrčení, a pak je jiné vrčení − takové, kdy si vlk raději vybere smrt než život v ponížení.</p>

<p>„Zatraceně, to není pravda. Nevyléčím tě tím, že se změním v něj. Můžeme žít oba. Oba můžeme být sami sebou. Nevyměním sebe za tebe,“ řekl Rafferty a zoufalství, které skrýval, co ho znám, vyplulo na povrch.</p>

<p>Chňapal přestal vrčet a prostě na něj zíral. Ani se nehnul. Nemrknul.</p>

<p>Rafferty padl na kolena a naposledy to zkusil. „Ne, Chňape. Nevyměním za tebe ani svět. To neudělám. Nebyl bych jako on. Zbavil bych se celého zbytku dřív, než bych se mohl proměnit, v co se proměnil on. Udělal bych to.“ Vlk popošel o tři kroky dopředu a položil bradu Raffertymu na rameno. Jeho zrzavá srst se propletla se střapatou rudohnědou hlavou. Rafferty objal Chňapala kolem krku a zabořil mu tvář do srsti. „Já vím. Lžu ti. Lžu i sobě.“</p>

<p>Ta slova, i ta, co přišla potom, jsem sotva slyšel. Nevím, jestli jsem kvůli nim měl lepší pocit nebo horší.</p>

<p>„Nemůžu opravit to, co není rozbité.“ Řekl to chraplavě, ale s odevzdáním.</p>

<p>„Teď a tady, to je správné. Tak to má být. Vím to − vážně. Teď a tady.“ Zhluboka se nadechl a pak se narovnal a odvrátil se od bratrance jen natolik, aby vrazil obě ruce do země. Potom to vypustil: Suyolakovu sílu. Neviděl jsem ji − stejně jako předtím − ale cítil jsem ji; byla plná smrti a hladu po ní. Vsákla do země, kde stejně nic neroste. Niko říkal, že za starých časů po válce posolili zem, aby tam nic nerostlo a lidi odešli. To není zrovna budování dobrých sousedských vztahů. Na druhou stranu to není ani válka. V téhle hlíně je tolik síry, že v okruhu několika stovek metrů stejně nic neporoste. Ta půda už je mrtvá. To, co zbylo ze Suyolaka, na tom nic nezmění.</p>

<p>A pak byla jeho síla pryč. On byl pryč. Dokonce i jeho paže a noha se změnily na prach, do něhož třeba zítra šlápne náhodný turista. Ze Suyolaka nezbylo nic víc než plocha pro něčí stopu, a to se mi zamlouvalo. Myslel si, že mu patří celá země, a teď po něm nezbude nic než otisk boty.</p>

<p>Robin odešel stranou, dost daleko na to, aby ho nikdo z nás neslyšel. Volal Jišijášovi a řekl mu to, co nemohl předtím − ne že bych úplně přesně věděl, co to bylo. Mohl jsem hádat, ale u Vtipálka je hádání absolutně to nejlepší a zároveň i nejhorší, v co se dá doufat. Díval jsem se na něj, jak mluví, a najednou na něj začalo sněžit − jen na Robina… sníh uprostřed léta. Ne, nebyl to sníh. Byla to pírka − bílá a zlatá pírka padající z oblohy jako kaskáda třešňových květů, které jsem jednou viděl padat v Central Parku. Vypadalo to, jako by na zem sestoupil oblak z nebe. Tak to vypadá, když vám na někom záleží a pošlete mu jen to nejlepší.</p>

<p>Možná nakonec přece jen existují kouzla.</p>

<p>Odvrátil jsem se, abych zabránil čemukoli, co by mohlo ohrozit můj testosteronový klid. Rafferty se postavil a řekl: „Zůstaneme tady. V parku jsou vlci. Nejsou to naši Vlci, jen vlci. Je to dobré místo na běhání a lov; dobré místo pro život.“</p>

<p>„Ty jen tak…“ zarazil jsem se. Co bych mu mohl říct? <emphasis>Ty se jen tak všeho vzdáš kvůli rodině?</emphasis> Co by to bylo za člověka nebo vlka, kdyby to neudělal? Zdálo se, že Chňapal pochopil, na co myslím, a dlouze si povzdechl. Slib, který jsem mu dal − že Raffertyho vezmeme mezi sebe do rodiny a dáme mu důvod žít − k tomu nedojde. Rafferty se rozhodl sám. Už rodinu má a zůstane s ní.</p>

<p>Poté co Chňapal odevzdaně vzdychl, nastražil uši a zavrtěl hlavou, takže bylo slyšet zacinkání… jak o sebe cinkaly kovové přívěsky na obojku. Ten už nebude potřebovat, pokud odpoví na volání divočiny. Popošel jsem k němu a stáhl mu obojek z krku. Kdyby bylo světlo, zářil by jasně zelenou barvou s motýlky a vážkami a byla by to ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy viděl. „Schovám ho pro Salome, Chňape.“</p>

<p>Zazubil se, vypustil vzduch nosem a zvedl přední tlapu − tentokrát ne kvůli potřesení, ale ťuknutí tlapy proti pěsti. „Ty se postarej o svoji rodinu, chlupatá koule, a já se zase postarám o svoji.“ Oba jsme věděli, že to bývá spíš naopak, ale oba taky máme svou čest.</p>

<p>Rafferty si svlékal oblečení. Neřekl nám sbohem. Takový on není. „Dávejte na sebe pozor. Nevím, jestli zůstaneme tady. Možná půjdem nahoru do Kanady. Hrajete tvrdou hru. Radši si najděte novýho léčitele. Dobrýho. Obzvlášť pro…“ Kývl směrem ke mně. „Jablko denně proti Ólfi určitě nezabere.“ Krátce zvedl ruku, zachvěl se a na jeho místě stál vlk. Na denním světle byste je od sebe možná rozeznali, ale teď vypadali úplně stejně. Odlišil jsem Chňapala od Raffertyho jen díky tomu, že stál nalevo.</p>

<p>Chňapal zvedl čenich, nasál divoké vůně tohoto místa a radostně zavyl. Naposledy se na nás zazubil s jazykem visícím z tlamy − čelil ztrátě identity, ztrátě celku, ale byl s tím smířený. Bylo to na něm vidět. Když jsem se nad tím zamyslel, přišel jsem na to, že to tak bylo vždycky. Věděl, jak to skončí, ale nemohl bratranci sebrat naději, a tak se držel, dokud to šlo a Rafferty to potřeboval. Teď se otočil a odklusal ke vzdálené hranici pořád ještě stojícího lesa. Rafferty nás vážně pozoroval žlutýma očima, sklonil hlavu a vyrazil za Chňapalem.</p>

<p>Tehdy Dalila pozvedla pistoli, kterou sebrala mrtvému alfovi. Ostatní jím kvůli pistoli pohrdali, ale Dalila podobnými předsudky netrpí. Věděla, že by Chňapala, Raffertyho a nás ostatní nedostala jen jako vlk. Chňapal běžel vpředu a ona zamířila poloautomat na něj. V tu chvíli jsem jí přitiskl hlaveň eaglu zezadu k hlavě. Došel jsem ze života na pokraj smrti a zase zpátky, ale pistoli jsem cestou neztratil, přesně jak mě to Niko učil.</p>

<p>„Ne, Dalilo.“</p>

<p>„V Klanu je dost vyznavačů Jen vlka na to, abychom založili vlastní smečku,“ řekla a zbraní ani nepohnula. „S Raffertym bychom mohli být volní; mohli bychom být to, co máme být. Mohli bychom běhat. Lovit. Odejít do divočiny a už se nikdy nevrátit. Když Chňapal umře, Rafferty nebude mít důvod odpírat nám pomoc.“</p>

<p>Protože to by si myslela ona, kdyby byla na jeho místě. Přátelé přicházejí a odcházejí. Rodina umírá. Ale mýlila se. Rafferty není jako ona. Ne že by v tom byl rozdíl. Nezměnil by ji ani ostatní bez ohledu na Chňapalovu smrt. Zabil by Dalilu přímo na místě, protože je vlk a bratranec; ne proto, že se Klanu vůbec nepodobá. A nepodobá se ani Dalile.</p>

<p>Jsem sice Ólfi, ale rozeznám dobro od zla a správné od špatného. Možná tuhle schopnost časem ztratím, ale teď to ještě rozliším.</p>

<p>Rozhodl jsem se. Dalila mě zachránila… jistým způsobem. Nepokusila se mě zabít. Dala mi šanci tím, že zařídila, aby její smečka a alfa zemřeli místo mě. V případě mého úspěchu bychom na tom vyzískali oba, i když ona rozhodně víc. Jenže Rafferty mě zachránil víc než jednou; zachránil mě hned třikrát − a za situací, které pro něj nebyly zrovna výhodné. Rafferty zachraňuje. Dalila zabíjí. Mám Dalilu rád, ale nemiluju ji.</p>

<p>Příliš se mi podobá.</p>

<p>„Zahoď zbraň,“ řekl jsem.</p>

<p>Ani se neohlédla; upřeně sledovala běžící cíl. „Nezabiješ mě, hezký kloučku,“ řekla s naprostou sebedůvěrou. „Nezabiješ to, co máme, že ne?“ Myslela si, že mě zná jako predátor predátora. Myslela si, že bych se rád podíval na to, jak zabíjí, protože vlci si to užívají. Pro vlky neexistuje lepší sex než sex při zabíjení.</p>

<p>Já nejsem vlk. Nejsem z Klanu. Jednoho dne možná budu horší; možná jsem horší už teď, ale ne pokud jde o Chňapala a Raffertyho.</p>

<p>Držel jsem jí pistoli u hlavy a naklonil se blíž, abych jí zašeptal do ucha: „Pokládáš špatnou otázku, Lilo. Neměla by ses mě ptát, jestli tě zabiju, ale jestli si to užiju.“ Říká se, že vlci vnímají pravdu. Vycítila ji ze mě.</p>

<p>Rafferty s Chňapalem běželi, dokud nezmizeli ve tmě. Neozval se jediný výstřel.</p>

<p>Tentokrát ne.</p>

<p>Jenže příště k tomu možná dojde. Až se vrátíme domů, nebo možná ještě dřív či nějakou dobu po tom. Časem to vyústí ve smrt jednoho nebo druhého. Takhle se ta hra u jejího druhu hraje a platí to i pro mě, posledního Ólfiho. Prozatím mě k tomu nedonutila a já nevystřelil. A pokud jsem chtěl − pokud jsem po tom opravdu toužil…</p>

<p>Tak to kromě mě nemusí nikdo vědět.EpilogChňapal</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Běžím a po boku mám bratra. Ne, není to vlastně můj bratr, ale je z mé smečky, a to je totéž. Kdysi mi zachránil život, před lety. Já dneska zachránil jeho duši. Je to Rafferty; teď si vzpomínám, i když v zápalu boje jsem na to možná zapomněl. Pamatuju si ještě víc. Pamatuju si sebe. Pamatuju si svůj život. Pamatuju si, jak došlo k tomu, že teď běžíme vstříc stromům pod obrovským krvavým měsícem. Pamatuju si, že jsem bratranci říkal, ať si jde žít vlastní život. Na to mi řekl, že jeho život jsem já a zachránil jsem mu duši; že jsem jeho rodina, jeho nejlepší část.</p>

<p>Měl pravdu. Rodina by vždycky měla být vaší nejlepší částí.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal a myslím, že tohle je naposledy, kdy to vím. Brzo si to už nebudu pamatovat o nic víc než hranolky a narozeninové dorty. Nebudu si pamatovat spršku pih rozprostřenou na ňadrech nádherné ženy ani dotek jejích měkkých rtů. Nebudu si pamatovat vánoční cukroví mé matky, křiklavě zbarvené ptáky v pralese, karetní hry a lyžování na černé sjezdovce, ani to, jak jsem vypil šest piv, vylezl na střechu koleje a vyl na hvězdy. Jsou to ty nejlepší vzpomínky, jaké kdo může mít. Já je měl. To se počítá.</p>

<p>Jenže to bylo předtím a teď je teď.</p>

<p>Cítím, jak mi srstí proudí noční vzduch, když běžím. Cítím zvěř v lese a smečku po boku. Tady se dá žít, pro Vlka to bude dobrý život… nebo jen pro vlka. Někde vpředu na mě čeká okraj útesu.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Konečně tam stojím. Není to útes pod mými tlapami, ale i tak je skutečný. Nevidím ho očima. Nedotýkám se ho, ale cítím ho v mysli. Nevím, co čeká dole, ale nebojím se. Nebojím se, protože mi po boku stojí rodina. Je se mnou bratranec, který je zároveň mým bratrem. Je to má smečka. Čeho bych se mohl bát, když mám tohle všechno?</p>

<p>Teď je teď. Vždycky je teď.</p>

<p>Teď je dobré. Mohlo by to být to nejlepší.</p>

<p>Je to to nejlepší.</p>

<p>Jmenuju se Chňapal.</p>

<p>Jmenoval jsem se Chňapal.</p>

<p>Jmenuju se… jmenuju se…</p>

<p>Jsem…</p>

<p>Jsem ztracený i nalezený a jsem <emphasis>volný</emphasis> a šťastný.</p>

<p>Až skočím přes okraj, někdo skočí se mnou, bok po boku. Cítím v něm spřízněnost. Spřízněnost je všechno. Nejsem sám.</p>

<p>Nikdy nejsem sám.</p>

<p>Přistávám, pode mnou je země a nade mnou měsíc. Jsem vlk. Jsme smečka.</p>

<p>A víc nepotřebuji.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„<emphasis>Protože síla smečky je ve vlkovi a síla vlka je ve smečce.</emphasis>“</p>

<p>− Rudyard KiplingO autorce</p>

<p>Rob Thurman žije v Indianě, zemi krav a hladových divokých krocanů. Je rovněž autorkou románové série o Kalu Leandrosovi: <emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Temnotě, Měsíční svit, Běsnění</emphasis> a <emphasis>Přání smrti;</emphasis> vyšla jí povídka v antologii <emphasis>Wolfsbane and Mistletoe;</emphasis> a napsala knihu <emphasis>Trick of the Light</emphasis>, první díl nové série, a také samostatný román <emphasis>Chimera</emphasis>.</p>

<p>Kromě divokých a hladových krocanů má psa (jak můžete žít bez psa?), pětačtyřicetikilového sibiřského huskyho. Vypadá jako vlk, tlapy má veliké jako lidská dlaň, bledě modré oči, zuby jako Godzilla, a když přijde návštěva, schovává se pod kuchyňským stolem a počůrává se. Mimochodem, pochází z útulku. Byl už dospělý, vycvičený a pekelně vděčný. Pomyslete na to, až se příště budete poohlížet po Punťovi nebo Alíkovi.</p>

<p>Pokud se chcete dozvědět novinky, přečíst si ukázky, vystřižené scény nebo další bonusy, podívejte se na www.robthurman.net a na LiveJournal.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p>

<p><strong>Mršina</strong></p>

<p>1. vydání</p>

<p>Anglický originál Roadkill</p>

<p>Překlad Anna Janovská</p>

<p>Obálka Chris McGrath</p>

<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>

<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>

<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p>jako svou 243. publikaci</p>

<p>Ostrava 2011</p>

<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] People for the Ethical Treatment of Animals. Doslova „Lidé pro etické zacházení se zvířaty“. Velmi vlivná organizace na ochranu zvířat a jejich práv (pozn. red.).</p>

<p>[2] Teď jsem v prdeli.</p>

<p>[3] Ta děvka ze zasranýho Sarzo klanu (pozn. překl.).</p>

<p>[4] Svatá Sára, známá také jako Černá Sára − patronka cikánů (pozn. překl.).</p>

<p>[5] Tradiční americká pochoutka připravovaná na grilu − rozpečené marsmallows a čokoláda mezi dvěma celozrnnými krekry (pozn. překl.).</p>

<p>[6] I Walk the Line (Kráčím po hraně) je píseň Johnnyho Cashe z roku 1956 (pozn. překl.).</p>

<p>[7] Řecky „Jdi se vycpat.“ (pozn. překl.).</p>

<p>[8] Subtropické mokřady na jihu Floridy (pozn. překl.).</p>

<p>[9] Démonovy zvratky (pozn. překl.).</p>

<p>[10] Židovský náboženský obřad, při němž je chlapec přijímán mezi dospělé.</p>

<p>[11] Obřízka. Do detailů raději ani nepůjdeme… (pozn. překl.).</p>

<p>[12] Jacob Kevorkian je některými považován za lékaře, který prosazoval právo na asistovanou smrt (eutanazii), jiní ho ovšem považují za sériového vraha. Pomáhal zemřít nejméně sto třiceti pacientům a je také nazýván „doktor Smrt“ (pozn. překl.).</p>

<p>[13] Oranžové křupky všech možných tvarů (pozn. překl.).</p>

<p>[14] Minidortík z piškotového těsta s krémovou náplní (pozn. překl.).</p>

<p>[15] Hádání slov. Za neuhodnuté písmeno se na šibenici přikreslí jedna část těla oběšence. Buď slovo uhodnete nebo visíte… (pozn. překl.).</p>

<p>[16] Moudrá (pozn. překl.).</p>

<p>[17] Zřejmě narážka na americkou sektu <emphasis>Nebeská brána</emphasis>. Její mistr, který si říkal <emphasis>Do</emphasis>, stoupence přesvědčil o tom, že jsou ve skutečnosti mimozemšťané, kteří na Zemi uvízli po haváriích svých lodí. Ve snaze urychlit přechod do domovského světa, <emphasis>Království skutečných nebes</emphasis>, spáchalo 39 členů sekty v roce 1997 hromadnou sebevraždu (pozn. překl.).</p>

<p>[18] Velký zuřivý vlk ze severské mytologie (pozn. překl.).</p>

<p>[19] Lysá kočka doktora Zlouna z filmu <emphasis>Austin Powers: špión, který mě vojel</emphasis> (pozn. překl.).</p>

<p>[20] Charlton Heston hrál titulní roli ve filmu <emphasis>Ben Hur</emphasis>, kde rovněž jezdil jako vozataj, a navíc ve slavné scéně vyhrál závod (pozn. překl.).</p>

<p>[21] I Shot the Sheriff − píseň napsaná Bobem Marleym, vyprávěná z pohledu muže, který se přiznal, že sice střelil šerifa, ale ne jeho zástupce, (pozn. překl.).</p>

<p>[22] Ted Bundy − americký sériový vrah, násilník, únosce a nekrofil (pozn. překl.).</p>
</section>

</body><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMJAigDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDkGmheCECHdtRRnHOMdvbr
VeSVC7FlUEHJA9PerEcCpAHC5coowT7DpUVxbRhvLAbJ6E8ce9ba7s509BhvcDhFz7qOPao
2uZduFiVkxwNvSoSnzFFbHbpwKaGPlOrNndxn1FK7GMR3a4V1G4KeFAxkelW5FEib0PzDkc
Agfiajjj8tVYrkHnGKdbECZd5+XqO3NTcq5W2XaloYohlj94LkU59LuHRN0iru9MflWugYK
SV+U9QWxn8KAWYlRFjYd2c4NHkFzPj0mJECuwVhySPSnx6dEASiksTk4/lmrwlLHYVBdepz
y3/6qEzhppHIYdQR09OlMZltZjzAibmJHy5wM0xoH8yNONxOeO1aLuxk/dFNw6VWlh/fI7R
nLdT6VIDRCEVh8hO7OccgVVmSJW+fDZ6bRyee9W/Id5QzSLk8/MeR2qrd4ilAJJyOfagZXl
CSKzBcfXGBVIKA7FQrdwQOtWckJkA5J605GJcAHBAx9aBoY7SMSAdrY5OAKiaOTklgGPXip
ZUCucA89B600BgACSfcckUAV5EPlpuYjJ+Y7etQlCpJVuPpjNTeYWlI6qOAT2poUD5Txk9+
9NMW4GBWjB2gEcn3rOukYFUGAB6f1rV3kHYAcHr6VlXLMl0wByFPelIkptBycgHtUXlKGJA
JFT7+MkH3pCSRnH/1qTtYREFwcYGaeq+g7elPTaBk80Mfk46Gs2IrPgt6+lIIsHAAFSAAN6
5pcA5BPPbjpSGR7N5xgADjAFHleg4+lShWU5zx0x60EE8k/WgQwRMAAG7+lP2MUKk8gdxU4
jZgW2np1NOGAeB0H1pAVo7cggEA54AxzUgsmZeRzz1HTHNW41zIGAB44BqSEsqgBwynJIIA
9qRSMsW+/PB4HJIo+zJtyVyfTHStJY8x4xuUdx1NIWQWbBAM+YBkj2JoAoJboIzyOvSnLbA
88qOhAA5qwUyCTwd3FPVAAck/L70AUxAo7c/oauWiCMOpIGcHPpzSBS2WBBx271chR0ZTtX
nIy3TPrSbGrk8UAnKoFKkfNs4/WtSztAYzhoygbltvA/PpVNY4YY43upIosYy2M5H06/hUF
xqbOgit4xwNpZumMdl7fU1m1c0UrGvLNbWQxLIqhhngAE+4rJuNRurjMdvvRBwCcE//AFqh
trK7vrgKEklORyB746111nocVunMP2mTBAYKcbvSs3yxNIqUjlrLw9dXzZ5AzksTxXc6Vo1
ppdoknmK03oCufUden6VFB5luzSLdtCqjOxkBDDv9DW5bQ3cpeYFySDhWjQlu+eMHPb0rGc
m0dNOKW25TlkluLrMbxyqGCeSQUbGMZ4Xr9cVpnTbwW8qxTQ2aqvMFxGzOW9yGAA9OtRWcF
7Fe2909tcuUYhizKAoHcDoOvQVr6vPM8axRx7llx82/aN3Yng1i99Dojs2zl4NL1SWZpIvI
MmSDtt2U8exP45rXs7iC2/d3TnevRvLVST324z1/On2lrdBitqJWIO3O4/TnPbjtWbchnvn
t45troQJCr5JbrzkcfQ4p2voQm46olgdrq7ZVYttcnc52A8cdevb8qj10vp+ltNHI6XAYEv
GABjPbP5U22vZNKie4vLUIkLAbQVZhnjGM8/X0rMc65r91FO0JESyZj3KSu7scE4B6d8UKK
vd7Ccna3Vi6FPaLaStfyhXkkMjOyht3OcLnvWoTPqU4njhkhtF+6Aisd3c4HA+vQVQ1K3bQ
2Wa5t5ZormFhKWjD4m6qVOBjn0HSnm6vdOSCwSe6W0wGV0QB1Y9c56DrVtJ6oSbguV9Ctfa
LavfxfZzHO0iBh6kgnKnnr1on05YrJUcSNMRhYk25Jz29sZ5PpVyWaeTVS8qv8sYVC8jEsT
16MABjrxSRMxbfHECpBAMjZwMYJHGce1C8xOzMSLR23K293ic7Wfy8iM9emOQfUU28tlt4g
tqgMgODg8YPpjnJ7cV0kUgt7ZwURhyEwC5I/LjisvzWurrEKuYxwCFHy+vpzmtotsykkkZc
WlDzRJJGFVeeTgAnp/8Aq96uTGOIGNQhLdduDyOnbpV6eU29hOm2IfKAflI6n+frWVApuAR
FGrbTgndjbW0VdXM5K2hd0+J3ikmKjaD8pIHFVb+V3jeOPZIWGQAAB/nFXZpfKs+GCkcFdu
B+HOT9TWcCzyPkGTopY/5600ne7IatocXqFrJ9qLKhGB0ziqscJDfvE3Dpwa3dQVXlkYZLZ
yMms1PXaMDrgc1u10OZ7lR7XLjaQB70hhZSCGOfUcYrXgtDOCp7d8jIqtPA9vL5UgAIP51O
omig0AbkjnrmozA207SfqK0l2pFlgM+3WnLHGcFsEf1ouKxmfvl+7KQc9CKK0niRJPMb7o7
etFK49D0x2RrO3YgYCr0H+yM1jXs6lcQyEvjGRWk8wEEcUblgY1GCcDGB2+tUVhJYt5W4N0
xXbLcSMnzZEJVgFPXjtVuMNlWBGB39D70+6tyXUk4A6hulNX5o1EpUAA9KgZYRwQdztyacx
EY28FewJ6VS3/vyCu0A4x1BqQJKMyRFT35GDipKTLUEyozKrAK45J/pmpRPCFI3DdnPqTx+
tZrkLHtKhnzxjpUCNJG2+TIB5GcYoTA1552iU7N2fYYqCO9J4ZcDglt3P41VlvleLay4Xpx
mq0KEkyE+2B1PpQ7saLkl/iQqI8YPBA61cilW4C5QgH04A/8ArVkzQ+aQwjKE9MH1qtNNLa
yxeU4Vs42ng/jTWg9DonEPlltxJPNZ0wFzJ+7xnPQ9RUcd/GQGLuvYgipPtQaXBHY4b0NJu
5RXaORI9kmETPGB1qIxlCCRgYyMGr4AljZgSw6tlc7qrOrMnfnkYOAPagCsVBRX3Hn07VAW
2yEFegzmrbox/dbQnPI9qjlVCMcM2MdOlAigixmVmUDnp71KUXewkKkr265/GlQAALnDAde
mKd5o8oLxnsxpkpDGdXXYWGT12+n41SuLJ5CTGR65qWSZYm3cEZ4z3qvPKZQuwhe54pMCq1
pcbcEZPX8Kh2c8/wD6qnEcplw0hII5CnNP8qHP+tx7kVDVybEJXj2qFzggDtVp0UZZW3D1q
iTuccdai1hMcACTgfjTgo5HrSDAPSlJ+bORTEAU9SM09ULkkjIHemA9Md6lTAwOSKWwE6xG
QbVA/A0qW7CNlJAJGQfWiEEuVIzx0Bqe33sxjYsHXrk9MVLLsMVDhVBzkdR2oZRCmSQ2DjH
96nRHypSpwVOcH1HNIqJIUV3ZsH7oGc+1A7Dp4duGjfCk8D0zUfkt9lO1gwWTkDrnbU5JEM
7OuNxG0Z/lT4FDWcu7na4bnnHBpXHYqKoWMtgkZGOO1HlF5W/iJyeOMVbEYMW84KkYBIP41
YtrZJNwaE7x93Bx2/Wk5WHYrQ2jGNDuGQM4zjI+tXo7V2ZFGMYLckNj3NXvIWHcI0DeuTxn
1qxBaESKWfJbqS3Hr+VYOZooGPJo0symXzTI+cEE/wCcVtWHhuHygsnmSsQp2quD/wDXrQt
4ZJ7tIgeQpbJzgY7cHFb9tbqg271YjAbB6evpjj+VRKbtY3hTW5VttPhDJcMnkJH8oQ4z7Z
59uKsp5FzcNGk0qOP4lUBjgAd8/wBaneAi7WMvGgZcZA5x25q9bWbQ6rEJY1jjYYDF87zjP
THtWKfVnSovoY+oon9orGvyFVwCT27gjFX7J2UI0KBYM7i4xnGcYwTyT6VSuhLJqbRK2V8z
LE5Ax3A4rat4lgaELCBCcIXDYyw5Gfr/AFqG1axSj7xduL0xXQWKNCAo3tlRg479x+VYfnX
M2qSmRVWE/NG54DYzwBnOevpWvdSWgn+zwRpNczn5tg2+2T/nvVOfS3i826AZy8ilT5Pypg
EYHHHPf60k0jWSb2IlDRwvIiLJuG3DZAJbtt/+tUuk6VJFbPcKhjAXftZskexGMdyKIpFjg
S2nWMSFt2Q4O4euf/rVPZSXC281xGrEOPLI3Bhn/DOKnm0CMdUUbk2oaRJLRLhOmRyQe3Hb
H+FaFnBNbDzIY8PIB/GQWHsOeenofes0KbmeSaZN9wDtJGcP7D/A1ttOsFtiZxbAfMCSFPH
cZqGy4K+rOZ8ZwMmkRzNsjkMybcZyDnPXOR6/jWquneZbRG8uVePABcqCDxxnd+JqHUbWLV
GSJiDHHMJhubqR29Oa0bqf7JAJWPnZQp5RAzn154PfseKu+iQuT3nI5nUvJjv5UHksnyhDG
w6VPZw26oUJxk7sZGZO5/wrJunku9ZnZWOQRlUwOmK0XNxbQxmSN0jUfLtTIB+tbrZGHVsd
qQTCIJBtLjAGCeenXpioRbQwoHE2WxjIHU/0qjNckuGuJcIScDB/p9adcOwJdZflXGAq4ye
5zV62MW09SvqUm63eBc8sCWJ4I9TTLLyre4DlgdygHccj8u1LKrvAQWUb2GNx2g+5qk8twr
M7yc4wQDnn3rpgrrQxejuPu71JTIsmJCSR5iH9Tzn8KdC0FvBJzubgMBgc9j61Whgjc/vXA
JbknBJzUkixRhgRsZPlXnJrTl6GbfU526XzLtspt5496g8h4ism0Yb24xW3Z28cszee/bPq
M0lzbIPnVwUPAwO9a+RgzMt0ZJHO75SP1qxcRxPbn7QOQeCMdfWpI3UZG3A6cVTvCVKqCWV
uvHT8aloRnSApJtwD6MD1p5YKpDEZ6YocbSoycntg1AEfJYL9alkllJAgUgEFuT7UVAnKgN
1znFFSwsd7LO5hHz5IRRz9PSohO5ycquePX/8AVUsce+2jBO4hBzgcjAqjIk0U6t5YALHFd
z3EiSSRmbdI3UEBM1EiRspU5znk5qGRvmbscnIzzTV3puKtuU9s4qNRk25FlCjDYOMdc1Ya
TZHlhz93aKzDlWJ7d8fXvT1mOSWYn0HWkMHfdJudMBTyetI9wGQDGFPv0p79BkEY9+BUG0F
CoIJ9RSsPoJkNIMDPt0yatIoDiR5AflyAp6DFVAUGQxyACABzimmaMKMyc4xgU35DL00wKK
gOOw2n2rLu8NcRMzq2MY+lJJO+4l9zAgD8KgklXdF8oQ5x+vcUrFDnkZ1+QbWXovTPvmrNv
JKMBjn2/wAarOxJZl3AKfypE371BY5PbNSB00IVWR1Jbd0A+nQ1L9n3REn5Wxkk+nasKOWe
IgIzKO2Kla4vGlAFy5GM4FUmMvbQh2sgAxz/APWrPuyqxceuDx1qnNLcBiRI4Pfn9ay7meW
SUL5jkD/aqeYlsvrJvbjJHTIFJJKY8k4OT07VnIzqSVYj8al3SMpIY4/nRzCQ+ZXl2kgZ9R
zigqFiAVdzkdT1qJsrjJwR2zULuQCckd/rRziexbLmOMFQAzd+pFVG+YktgnqeaVfu5HJp3
p1GKmUrkkUnyof73TrUO07e1TSkhQcYPU1Dk4qRMGwG+97mnA9CD15puPU/hTujcZP0p7CF
2hzinjI53GkAJ6Ag+9TxfLKNxAHbIyBUlJE1rG7y714UDk1ci8hpHIJMgAP17Y+vSoICyzI
hZcOSCen40RDdLL0BZTzz1FItEsyxmLYGAMRwBjqO/NRoREGdQA+flFPSB4WyQpJOSDTNka
vJwdhY4z3PekOxOwaW2IAyB8w4HSpbe2VbSViRlhkDPPp/WrthbI8Sh1xx972q5dRmKFZSc
I2NjY7Z/pUNlqPUy0sZQeQzDbzzgVbiCQlyvysMYX8O9Woo2cJvJbPJ5HPI7VFeWkr3ACs3
Q8jsQcE4rJyuXay0EjUyygMilxgAZyBz1rUQOM/Lgx5XAIHJ74qtp0cgZAXjl9GPyke31q2
wkd1VkCvnnI2kH39f/rVjJ6m0Yu1y1aRgRRrE2GYZwBx15rSXHlgupfYCcq20c9emKfp2n2
zQtJ8yqxA3HO0DoQc+/wCVMMiwysYVURlwMDjI/L6VDdzdRaQ6wUTXUZeHzI4TubkkseQBm
uom+0zP9sEohiZQNoQMFbHIB6/lWdo6TLalggLZ4Rcc+xPvWpAtxMSHWExIRlEDEM3pz2/C
octTphDQz7XT7s3ks8luylpAwfrtB4rRNkhdnmjjYoxwzdCPXjv2NbMEYfFw1qIzknbyP59
/Wqk9vbT3KpuUg5baRw3t/nHU1m5M2VKyKelaVbtvuUUlt55YcDp/LFaN3BF9nYxBoyCGfL
cbguMj0zT40YfJHGsNv0jZyRuYdDj0/nVH9/dM8MsnlhWBSRF3ZPbg1LeupaSSsjKS2Z22X
SqSRu3Akk8+tSSTLDD9lQMVI+99f/1VqXen3RVQ0nlKBl2gUAsfQg5x9M1Th0h5J/3V3dxL
GP43XH5bf8alyFyNaJFyy0wRxM8qEO3zOyvyfpWZqCENsgxNGXwd6h8j8etacbGCSWPzZJp
FXJLN8oz0xgAe9VQzSSu8qIFxxtbheenFTre5bStYriylkddoLlASDjG2oZIpMNFOPMOcAK
NoUdencVqvcSRW77ID8xz0C4Hv1zWbKLGNt15drbKFyTvwR3685/Gri2TLlSOYuYzaahcDz
d8gweOPTjP9Kpy3snkCIMyqTnduwAPx/n7VFrep2h1WX7JKvljBQlmGT35I6+9VY7sGbzEY
7lYAsSHBz6GuuMXueZKau0maRlKxgsCyhhxtBwPxFUJB52oS+VaMVEuTIm3r2zjuevFLfXa
lmhaZZGDYXAJ/kOcmltg8CBndEkyRypKMfTnn/PetLWM27uyL92qQQBhHhM5+dTu75GD71k
y7S2FO4qfm35JqbUrxpYY4UXYF2rjdkjr/ABAYP0qOztJZGXzCS+cgjlgPXFbUnbRinaWxa
TEKKBEpAO3AGTj1FZj5mLB1UKMkHGD1/nWhKUtnxCu4DmQBcN+NOS2FzuYYwB8vHWuqK6mM
+xzSxb7janQZIHTim/vDIzGQYUYKt3rUMCpesUGB907qZdwgElmX5gOnr9K0OZoxQzGbZs4
PJx3qWOLklvXJxzUyWZS4d1lzH/eJp08kRRWILSD7zKe/rSsP1KkkcRDKOV6AdKzLm3aMhs
nYScVqSXCLwuSp7471SnupPLMewknr/ntUtIehS8t0OOmTwfWipZlciIB1BbseMUVHKQzt7
bzhHGzHHyg8j2FSujc4T15wOKRHRUTJz8qgq3TpUYZN7qZyRnKqf5fSuxkIikjVmKyfNg9R
xn3qlKqRRhSVyeQ2egq1LIkOcuSe+7IxWVJtllYouVzhTUFIc27zOGBzxxwDU8MXmZ3n5gO
PpUcMaM5DEnnG0Dg1oIiMxZn24APHGRSRRTkjOTlT64+9xVZmfaVUY49Kv3EiKNkTgZ6EYP
8AkVSkJWNcuCQOBkUmMrOdzFAM59uKayrjBwzc88047fm2r79eaFDR7SQAT69qB2IJFY4fO
B2qtJKqyIuVLLyTjnrU9xIzBhGChHcnk1D9ndT5wG4+460g1JPtIAwXQDPcdalhxvXEq4xw
Mg002xdcEZ46qKWPTCAzeWWXqCRU6FWZYidd7OGLFTjnsalkZiylVCAjqe/vWdJC0TfKXT1
w3alWe5PJkJUj+Ln86pC1LF0EVGdSXAGDx3rFf5pCe1Wrq6maTadrBeCcVXX52yYxnrUSZD
YwzQodjzICOo54p63NuEIMy/Tn/CvcP2c/AvhHxhbeJ5PFGg22rPazQCEz7v3YYOWxgjrgf
lXvP/CkPhOf+ZF0785P/iqnkkC1PhUz27suZkJ9zimzLgkflx0r6C/aC8D+BvCPhK1Xw34S
tdOvJp1Y3cTPkICQVwSRzkV89uS9mDxjaOfwpbCY0T2/RpFpwntwuPOX6819Y/CL4QfD3XP
hFoGsa/4Vtb/UbyJ5ZJ5WkBYeYwXowH3QK7k/Ar4S/wDQkWP/AH3L/wDF0+VjSdj4PeRHlC
iTPoaTaN3PpXqPx30Xwp4d8Z2WjeFvDkGjxwK3nPE7MZ2JXGdxOMc/nXl+ADnPFCZDVmOGF
pVAHIGPemjk5zxUiqdxI7+9K4JAoyMnp6Yp6KzNhRmlCAlc5+tWoogIQxyAzYPGSB60updh
wt1L7gSMcgf1+lWVCiSRkZARu2hucd6rp8rby3OccHr+FWkheQmQfuxx065/z/KkykTxDz0
QMPmYBgCuN3XPSkW03WyuuSoJBGOnpUtqhxbzeYuUJTg5PStC2DRTCCaMFHyxBHIxyKhuxq
lfct2lkU0/zmBIJCc8joeuO1JBA80T20qqQF+XB+Y45PX2rRRtsQW2bKYzxyCSOfwGaHiMc
Ss0ICKrYzwS2MdOprByN+Qz7Z4jcxOqoMuAOfu89/wqudT0g3jO2o2yMrk5Lg45pNZj8vSL
wxkptgboeRx39K9p+D3we+Hnin4SaLrmu6B9q1C487zZftMqbtsrKOFYDoBWkIc12Yyk4uy
PKoNR0CMxbdWsZyTtVBKAfqa1Ik8+6BkVgFO08dR2rovjp8Pvhz4H8HINB8MtBqd06iO5+1
SuIlDDd8rMQcjisbw7D/xRulz3DsxktoyOOvHc1zV4ciudeHk6jcbbFqCIRW7IQ0T5+QKBj
0449c9qn0/SUSeRZpjKzDIVVAB/IdM5p9rAXvhbl9iMu5BgkZJyeTXV2tjERvXIZRtyB371
yylZHfCnzHOCyWXcA0gJYmMnGVHfgYz/AErX02F/Mjkm3pk4XJBxwM9/85p8cTRyhXUIgO4
b228fpj9asr4g8N2JdZ9bt0cdEWTzCR+GfyrO7exuoxjq2TXMc6ZMMm9HwTzgn1zUMWnNMH
S5aQJ94bGKkenOeKx7z4gaIp2W9re34zu3Kvlqe2OcEflWJcePNShTZYaPDsHIFxIzkD07U
+SbFKtS6anX3VuxIBkliOQTiZgWxwOM/Sq9vBe+fIkIUpnfvd2xnI9ug9PrXmlz4r8V3knG
opb4OCsEYTH4nPH4+lV5f7RvYybnVLi4JB3I8rNn368/TFX7J9WZe35vhietalrmnWtqwub
y0t3XJxJMMn8OvauTbx3otvGEt5pbyQklzBEQOeoy3HtXFJ4duBudYCflJO4Y4/nW1D4Ouk
DG5ngt4wOr89s9BTUacVqxOeIm9FYhvvHLT3hFlpzmPHWZgv4Hb2/GhfE/iGVdsBjtoihCi
OPJ+hLE/rW3ZeC7NH3XMyyKu05VcE/gfStg6DpsAaP7K0qY3DzDjePYd6pygtkSqFR6yked
3tzruoTqt3qc8pZcKnmcf+O1YXwjdTWjHzWZierMQc/1FeqaLpkHk74LKFFDd0GfY0/VxMs
E6NFFCGxtwMn04xU+3d7I2WDhbmlqeHT6JPHcG0e1ZmYDADgk8cdDUh0GCBD5ymPIDHdxgf
Qjn9K7OYRR6rtZSmVDFsZOPw7/AMqr3RMqRxpKQuDsXBJ9w2fr1rpVRs850YJuxyS6ZELnd
9rZOAOuOv5cVZ/02AMsV+CDzk87vx+ldVDZQR2ANxa7ioIfjJJ68Vm3cFv5jRxQ48wAAqPp
x0xVc93qS6SSOctheyXGZpGKluPlIGK6eArbwOkbkFjyw5wf8irC2Fpb2AaOOTzz8zMMkdO
Kiit2VsCNgreuDk/0FdVK1TpsQ4OCKiRzSiUDcXDYJ/ve38qjIeNsmOTGMHHb8K6OO1a3YG
U5QjAIHJ/znpWDcpLHIUWRiBlhzwa7I2OeSsrlW4/eMZMqZQv3+gP0rFntW4JlG7r8vX6Vo
SQnZIoLEY3cH3/+tTPmmjU7VyR8zAVbMCtGwaIxODkDBz1rPuXjiLLHGd47E9TWrcQMiLIf
vAdRwayL1N8qt3xycVLSuBmtdySKzLheORiq80sjxlndju9+tTT2bR/vCw749xVZFVmAc/L
+lJiZFDIwcBj8uaKnaGBJcLnJ5HtRSWgWTO78lGgj2uGUr2ySOB61UkXY+7hy/HXtV63aTC
jcdoUDK/QcZ96r3W3aQqqMchR1zWrRKKrTRs7CNCVUZ+YVUSVt27hee3Bqy0ZiZgc527uKz
d+CVKkK2OfSo9RmjHIcENljxjb/AConl/cbSo3HjAJ/Oqe5w5KPznGemaJJDtUMGB7Y6H/J
qRkhUPkk9RkcYAphUsfmUkj1phkPBd2Ax9339Ka0gkiO1jjPAPX/APVQMdu2lSCD2IHOKbI
nmyg/fPXI7UwoAMs/zZHA7VcQRtGJDnAzgY60DsQpbQFBIXJOCRxnHFOwWKj7wyBgDpUvmE
lQjPj0PAH+NIIRuYNjcDwM/wCc0upZYiV9xZWHGRk/SgFSwkDhXQ9zSQyfKYwm5uhz2/wqK
RSXchFwvpzg+9Idx8skciooVRnqcVUmMWwtxnOPlHWg91DYc+vanKuUwx4HTBxUyYik0S4V
1TKk4+tVkjRpSd2BmtMqpBLrtHPFZcI5HP61kTY+j/2UB/ofjHnP+kW3/oMlfTFfM/7J+Ps
fjH/r4tv/AEGSvpnGa6lsRHY8B/actPN8CQXAH+rfr+Ir5JJA01T6Lj9a+1v2hLQ3PwsuSB
kpk9PaviRstpPHUnaP1rFr3gkfoV8L7P7D8IfCdrjBXS4GP1ZAx/nXWkHFUdCtRZeGtKswO
ILOGL/vmNR/Sr56VuNbHw/+0Tz8VWG3/PFeUEHPAr1f9on/AJKu3+fSvKwMnpjBrnIluIqE
gDHPpUqqRwWGD1HpQNvQmnE88Ak/lSuMmRRgDPy8nmrKgBcq3B46/wBKqxgtgHgVbhUryGD
YPBFSWiPYQASpz0Ht/nmtK3ltjhmvIYcDDIzjrjtVeWFpoZkQ7JJAU3YOFzXQfDix+FF/Md
E+IOnapaamZMQ3ltdlYZQeisv8J9COD7HqJXC9mUkk03EKtdW7AEuTvAxxjHWteSbT47dZJ
ruEKRhSkikMOOM57V73bfs4fCW9tluLWPVZI3GVZb8/4Vzui/sy6AfGviJdbF43h+Mxf2UI
p9kjBl3PubBztPy+/Wk6bf8AX/BLU2lax5Za6lpyBSb+2i29i4OTirFvdpLdjbd28jKhARC
rZ75zn9K9I8Z/CH4FeBtL+3a7JrK7siOCK93SSH0Ax+prwCO10bWvGNsPBmjXWk2FvIHaW6
uzPIQDnJOAB06D1rKVKy1/Q0jVd0kjqNZ2N4f1LaMg2rEcbT/Pn/61fTH7P3HwH8Og/wDTf
/0e9eB+JbaFPB+rMGMjC1J3Feh/yK9h+DPi7wz4e+BnhqLWtatbGSQTlUlfDH9+/OKvCu6Z
WIi4zXoc9+1IR/YGm8Z+b+tcb4edW8D6PFkEtaxr82PStX9ovxd4b8RaNp8WiaxBfSIcssR
JwM1keFrWVvC2kSbyUNpGAGOQPlHQCsMb8KfmbYK/O7djXj0y4WN5IbrZLJwoIzj1/SuRl1
nxXcM0DapLEFkKhYvlJAyMnHTvXet9o2jy2VVbafpjqAP89antYVlZGe2jVs5JwCTXmxqNb
6nsSoxlpex50nh/UdRj33U1xcSZ6Sbjj1xn1xWtbeC7tcRpBguQW80hcV6EDkkAgjByFOBj
pj+VMhQyvJOY32Y+7jJbnA9vx/Oh1ZGkcLSXQ5628BvFFukmijUDP+q3bj6Z9elTy+EdOhz
E0txJI3SNeFH5da666uI5FW2SUwvEuZY1fdt9OR6jnH8+tZflBsYlk77ZQSMjr/k1i5S7nT
GEEtEULXw7ptlbtttoeckhgSCfWoGUecsMFscls4CfKAOh+g65roIrGIW4MzSu4/1jTYOf8
/0qCW2UX7CJARtGXAAxj8KObXUHDSyKNzpqy/6TKhKJn51JOz3HPXFUr5RhY9pbeeAfvDPb
jqPpW9qL29rpyShQySHOGP3vbHasMBkHmkCMk+vAH1z0qovQicV0HzeXaCMbVBQZwcnFSI8
dxMsqkgLzkjI5+prMnZEImkUBBnLFscj+I561oweS0IwhzjhhVtWRktXY2oLtVUbwAEA4HH
FY+oztPOGSbaqDIO7GOentUdxOiMkCJvbHGfT6/j2qi1nLIVWSTyJMDMQbd+GT2/AU1FJlT
k7WRlau9rDqYMJkBVQdpJwBnuD7VThshPLuWYrISMEZb35p2sRBdVVcvkqAcHKqM/8A66X7
KLWNk+7Cyjdg4Kj8f5CumOyPOmryYs3m26ujstxgnGD8x44yOP51kQo9zI27fs6naOfrg0s
8m+48qLG3v83Jx+PPpWxbQLHDHOxXZICyqnr9f6VpsY25tEVr+VPKjixJ9C20g4/Xt/SpbJ
hGkbTBWB4DZyB+NU9QmM0qPFKZGHJDsTk+ufX2qSJJ4oxJGM7+ML3r0qCUYephU1kST3dsZ
hGxKgvlGBOc/Sm3NhujEsLFjjkr0qP7Gs0gcggqfnfAyBn371aIRrJo43bI5JJ6j/8AXXQm
ZSV1c5qSVFDIFYHPHGDREoWFS7EEjPy96jvLe4kn3q4GOR7io0MkEKmUl84wMZx9a0ORjrt
o9hJ+9ngDuKz4vImkHlAgAHIPPFW5oTczKSdm7qR0p1pZv5zYAJTIJHSk0idyjPBC0TnYNy
rgHGMiubulEbEIpC+p5rtbpVVSFZc7fu4/lWHqVqkqRIibSc846ms7DaOdaSRgOBxzRWj/A
GZIWB4U8cMaKhysyWmdux2KSis67VLZGMHH9KUlSE/dgrjIB7mljZwrEMCWVT168U1pXeQK
CApDHI7GuhsDPvkjBYhAFZc9+azVhVY+QwJwQc5AFaV0qq6qqkAZDBgOCO9UDHuX5CzY7j+
dZjEMQRgqDBHqtOw0xLNHynTaM596R0KEMpOwjPBxUiJ5seEZnz0QHnPP6Uh20K3lR7GYn5
s4GT2pIkXcfmD9+vWpLhNpA3EnqccDNRvNEmN2RkHg8ilcB0uGJwBkHpgD8abvAGCi8cgAn
ikaQsQURTz1BqI7yRIuTjjk0hiXM0wwN2Rjqe3tUyyEqGZRtzkdzioMvMW3rhmGRwO1Sw4M
aBlMg5HHTAouNbk+SFwDleccdfp/ntUjzYG1SwGOoNMHIy64QfKF9qgEmNwCYPQZ4P4VNyh
zOMLhQGPAAGKjO8FyuCD2x0P+c0+N/mZ2JZmzkk85oJPZiAWztx0rJjIZmDKCTyATgD9cVQ
g9u3WrkiAqSMrgcY71UhJwW7VJDPo/9k8f6F4xP/Txbf8AoMlfTH4180fsoAfYfGGP+fi2/
wDQZK+l661sRHY8++MNr9r+GOpIBkhc4/Aivg7Sbc3eoabYjk3F3FFj/eZV/rX6F+P7YXPg
PVY+v7rNfCvw+sftfxc8M6ftyDq8IIHosgJ/Raza94J7H6I7QvyjovFIaeTyT601ulalHw3
+0Sc/FhhjP+RXmABB9q9T/aHwfiw2Rn+nSvMAmTjH4VzkPcYVzzjJ69amjRiCSmQD0qC4jL
fZ4QSoldUJ78n/AOvX1CP2TfDxX/kc9V/8B4qVm9h9T5xjjd4y2zbg5yODU8cJDBlGRjtmv
adV/Zb1KDX9PtPDniaZrCWORr2+vEC+TgqFREQ5ctlj2Ax1ryvxd4X0/wAEfEiLw3ouvT6s
oiAuZpYhGBId2VABOQMDmpasUn3KvlIQMrjPBwSOPXNJc6NbanaFdwimXiJ9vf0PtV5EiRh
5koAx8pJx/OpRqFhYRGSWZHY5zj+Edulc930Oiy6nbfCv4y3vg+7Phzxi0ht4+EmY5OO2T3
9j3+ter61+0Z4ItNJnm0trm9vAp8uIx7Vz7k9BXgXg34Z+J/jBeyXlksOk6DayGM39zHuJb
uqAffPqAQozyc16TefslW4sybDxvMbsDgXFivlk++1sj9a7IylbVHNrf3djxHVdW8RfE3xT
NfahcsVZuXP3Il/uqP6fia7XR9MstJh+z2siRhF3EMNzE9yc9a5bVdH8T/D/AMQ/8Ij4iiS
wlA3wzREGKdT0ZW/iBxjsQeCM0j3No+Gu9UdhtwRGD27VxVuaenQ6qElDXqdvd3GhNp9xaX
91vSZDEVVsNyOfbgH8K8xk8P2JOyHXp3RThA0JbaM+xwKkurzTY7ad7aOV5ih2u54Bx1r1j
4d/s/Wvjn4fab4om8X3tjJfeYWgS3DhdsjJ1LDOduaqlTkk7MmtUU2ro8Zfw5KXMcd1LIue
SY8f1rtba/1u3traySQQxQoIkDH7oUDANb3xP+DWl/DTw0NWj8bX15qMkipb2xtwm/kZJYM
cYGa84gupJEinmmaSQqCzNzkkU6kJSXvE05KL0R614euLq50VZ55SZ3b5pGOc/TP+eK6/T5
ldC7IodBg7I+5HSvPbS+mtfg9qF/aSbLq3ik2OBypLBc/hmug8D/AKfxl4D0jxRJ4/1Kzk1
KHzmhERcIdxGN28Z6Vxxw7qt67M9Z4tUFFWvdHRKPPunVUk2KOi5HNblhDOIZLg7o15UMPl
z/8AWrktY/Zs8S6XaRXXhfxzfX2pefGipNmBI0J+aRmDk4Uc4AOaun9m/wAYRWpu7b4rXZ1
XG4BklERb0J8wnHvj8KHgpX3/AAHHM0lrD8TduIGlnUIQlyUHmbB94AkgZ6kDP4Zq/DHFcR
NJKyNIvAU8jae9eaeFvEeuWPia78CeOLYx+IbFi0UyH/j5GM9uGOMEED5hngEV6HKshs1w5
jYsevJz+H+PrXHUg4O0j1KFWNaHNAguWit5F82SRolJIb7w9x68YqjNcG4mykX+jjjzP75x
k49B71sWlnb20Em8M52AIT3Y/rXMeMPEGm+EdEfVL6NDK2Y7e2U/NM/p7ADqe341KjdpI0l
NRTlJ2SLGpoLw2+IF+VMfKPfp9OlVZrSRAoCblHRc8r6D88VkeHfhb8WfH1jHq+teI/8AhE
tNuF3w2sat5rIeh2KQQD/tNk+laGp/AT4kaHaNdeFfiA2rTRrn7HdBovM9gWZlz9cfWu1YS
aV7nkPMYc1+VlQWZmR47iDdkYwcEHnqc/yrTidYYhHBJwp6gcj6+9cr4U8SXeqTXmha5C1h
r9kSk9tKu3cFPOAehHce4I4rdnllZ/K8o7j78n3rmnFxdpHdTqQnHngNtkNzfNLcEtsHBRS
F69+at3AijtiHTBHTnr70kKssbFHLHqc9+KrmKSe48o7XwcYVecH/AD+lLRsq9kczeWoOtL
KXbhVwP7xz6+nWpdSmkRVUqirwwUHOe9aWq28UV7BLOdiIncZ79OKyboR3N4Gtn3IGyMjkc
cfjXRDVJnFUVroxYMyO8czeUJc5Cr97j9PpVgfZbe3PkGQOerNkkj3J4GMdAO5q60MCXCxs
XVmBDEEjA98fnWbNbtPIxBDQLkMXIzu9zxkV2Qhz6nG/d0Hwwk83EYYNyNh+bn27fga147e
RUiKyM0ZbB3d/b6/4ViGSZLiPyztCn74HB/XmuktZV8uNJZAGAwTXpQWhzyabsLHZRxRDK9
8nI6iqz2LyTGGIlEbnPTn0NXBcrJKkQWQOOOSMGtWG3IKsqDcwwPTHtWyWgNJ6HPHTI4VJk
RXlGPlAxn/Gqh0y3lMm5lQ53ZHWusv41SJMfNyFwQRg/wCf51nQxR/aTuKqwJHTt6e/WquR
KOtkcpcadcbTtXA652kEj1rMWG6VnJ+UY5XP3vxrvdThdV/dOAAOOOcelc0VjimaORlLMMY
3c0tjJwszHt4o5JN0vLqcDd2q3cWMTxKpAC5zjjn6VYNtAY2aIqMkZU84NMuRKI0O0+Wo5I
Hv1FZBbsY0tlFGoaVgoz/FyMevHSir08G75mLAEcg/r9KKhq7JZS+3uFXMQztX5s9eP0o+2
ySSb3jVCuSeeG7Vnh8SLjjIAIz7CpY42XDNIDvyBk8D0rS5kXrp98KFBlSMFSx54qiYcx+Y
HwuMANTiWICgBdp++CcD/wCvUCsCgJ+8f4mPbNIaLMbQSKnnAoqgDuRnNFwmYt8LnevGMjj
PU01XfyCo2lM/ekYcUyRdkTeU5ZfukH88VLZXQieZHcFkyBwQe1V5FZ4d6wkLwCcihxtboM
AZOeCKlKuHkdsY2genWkJiGNo4Ccrg9l55qvEZCQFPU5Pp9amFwWAVkIIXn2qP5y28gKpPB
HGfamwIs+VI4APJ79P/AK1IkpBbeFCg5PP9akfEJRWwN4LdeTQVRGzJuIxk4HAqRiK7GJNj
4GCDz2+lLvIjAc5A5GRk1Xd44ywaYc5AOeaja9t9gAmZsHoFyKXmF0WOC+Sw3Mc5HSpvuYT
JyR096yn1FsbViI7ZzioTdXDjbuxzke1JphzWNG4kkaUgEAAckcD3qGLdtBHr+VUm85yS28
55qeJCVGMj61nYV2fSn7J//Hj4w/6+Lb/0GSvpoCvmX9k4/wDEu8X/APXxbf8AoL19MjpXS
thR2MvxHCJ/DOoxf3oG/lXxV8JtP839pPSIMYEF9PMRjptjdv8ACvuG/j83TrmPqGjYY/Cv
kz4O6cf+Gor5tpK2tvdS89shV/8AZqh/Ghy2R9eY4pCKWkIPrWgz4d/aHI/4WyQTgD0/CvM
xjdluO/1r0z9oj/krDe3/ANavL8x5GMkgc5rmIb1Y5ihnswpzmdMn8RX6Vr90fSvzSBU3Fm
FGP36d/cV+lozgfStYbAtxT718A/FRl/4XFqBMvljeQW9OWr2z4x/GzxF4R8aromhJGkUAD
Ss65L+o9q+dvF+sf8JB4tTWeP8ATYxLx6ktkfnmlLUcn0GNJZrhnuJbjHbBA/WmCH+2L6w0
PSrQpd39zHAhLZyWYKOPqR+VVkjyc7tuBnmu6+DGnjUfj54YiYBltne6IPP3I2Yfris4x1B
t2Ptvw34fsPC3hnT/AA9pkYjtLCFYUwPvEfeY+7HJP1rWNU9TuvsOk3V5jJgiaT8hXgXwc+
KXiXxn8U9W0TWJ1+zRwSTwxgfd2uFK/kwP4V0XWxWxb/ab8PR6l4Ig1hUH2jTX8xHA5Cnh1
+hGD9Vr5RhlaWFG4JYcgV92/F6zF58M9TQjOEPH1BFfEHhr+zDZudQklDxudqxLkngda56j
5bsajeSRVmU/YpmHPy96+1v2f+fgL4c+k/8A6PevkLUp9L/su6SysbgboziSWXkE+w/lX19
+z+P+LDeHOOonP/kd6dF3voEopSVjgf2pONB00f7X9a8G0zS5W0yzkkj2RSRhg7Y+bOOle8
/tS/8AIB03njd0/GvFdD0jUrjRbW4gaXbsU9TgDH+FYYh26m1GLlOyVzqtQjFp8GdYt9i5E
eOOQBvX8q+jvgl/yQvwjn/ny/8AZ2r5q1m1Wx+FmpwSkCZ49+Mkn7y4zX0r8Eh/xYvwj/15
f+ztRg9pepti7qUU+x6HS57V5F8avidqHw+02zXSoUe7um4aQZCiuk+FXi268bfDyy8Q3gV
Zp2eN1XjDI20j867rnFc8L/aMtX0TxzoXi22+We3kUFh/EoO4D9GH412ckN1fxW91Y6gYht
V4icP8h5GQexHGeo7Vn/tQWiv4Ys59oyGAz+P/ANetPwLKt18MdAvwytM1hGGbOTwu39MV5
OMhfU9fLp2lKD62NyVbm0gZmCecx3ZU7wR349K8t8PaUvxJ/aTMF+izaP4Vi8x4sfI8isMA
j3kPPtHivQpYv9HEytvKkkt93jgYx3H51z37L0H2qDxr4hkA8281BI93sAz4/N6nBQTm32N
syk4wjDu/yPorvknmg4Iwa4v4m+MpPA3gufWoYBNODsjU9M+9UfhH42vPH3gc67expHKtw9
uyL2ZcE/oR+dexdXseEeL/ALQmnt4d8f6R45sE2XG9Y5yB/rQBxn1+Xcv0x6VZhkivJUmgk
Qoyh0wMcHkH8q6j9pa0WbwLFOQMowOT7EVxHgqT7T4A0e5kVY/3Iid8gswXK/l8teTjI2sz
1cvm+Zw+ZsTOyLiNscjORnH4UtnBP5/2jd8zDAIptuDcXaGQYVP4wOoz0PpWhPcx2sQdjgt
kYzj9Pxrzutke0rPVnFeJJrk6htACmSMKxVskY7H8+vAp2iC3igaV0hAJDbiwJOOo+vpVbW
J/tGqwK0ojXGGzwASePpmjfBFPIhWNLhPlBlXnaB1yP0HvXbCDskzz5SXO2VdQmFxqDCAfO
wIbuAD059adBbMieWYhx94t+XSnQoX1LzG5DdUbp9Qe9bcSptMu8sVIGwDJ+nWvUpQS2OGd
27sw7q0W48rAYP8Ad8vtx3qzFE0UAG3D9Mkfzq8UVcscpH781FNfLEGQgkDocZBrsUbHO11
Fs4sSecY/3bD72K3MS7F8rLjHJxnFZFhcF7NFijAO4Aq55IHPStEMzStErkIpyTu6/h6VL3
NIbD5IHeQDf88f3vypkdrsLKYwpxkL3/CrdvH5U+6ZcIV3AHkH0qxJJA+zymcBh8yk9M/X8
KFrsU/M565tnOGdiyOc5Xr9PauV12ze3VblI/vntXd3ksdusanOWO04x+tclrjrNCUkBVVJ
6HNFiJWsYlqvmBRLuz0Ug1eAOAnOc4BK8+mDVa3MW3coOG44PQ+pp6Xc0dwgVNyn5uf4vpz
1qdjnZLuLyASRgqOOvTnGeKKliAlmXZwp5weCOf8APNFDWo9GcX+881VZecADH07VJFE8kZ
Ysy7CMkkcf56VI8/mMSYg3AyrZ4OKUGIApkxsF4J+ZRRYwGnDLvfYxxkAY+X1+tVXw0jbs8
9FIxgdauA2+FVSjOflPHHrzUMoidyzEfe2/L0I9RSYyAsNhO4Bicj1xSOJFVSx4bnmgxDlY
2YkdT7UxmcEBTkAAHPU1ICSswcbUAGezU15YgpD5VfQmjcDKo2q2wncOxolVGijRQu7nnHJ
PvS0AriS3DStJISrnIK85oaUE5WMnb747dKJIOCTtAxnA5qJxEI8gE45x1FF0KwjXEs5RcK
jfTr+dVWNzJuX5vcDirSsVVFEW7vuxnr0px8xZ2RE5YZ4NILLqUpLSRUBZQoPGT6+9AtFj3
tI4G3jBzyasMrSzbZGUDGT9KbcOCSgYFSdx4rNtjstxIraNow2CWY4PtVgRRBCQhJHQ7T2q
pE8iqUjUhTwQvNTh5YzhmZVAGc1LGSYxhWQLhTznrSwkqNqkdsHNPJG9nLEEjOSetQ28nzA
lRjPepA+jv2TxjT/GOf8An6t//QXr6YHtXzN+yef+Jd4w/wCvq3/9Bevo+9uRaWbznHygn8
q61sTHYsSDMTr6g185fCPTjD+0d4qnZT8mlhgf9+YD/wBlr6JtZRc2UNwvSaNXH0Iz/WvMP
BGimy+L/iS9xt87SrYA4/6eJv8AAUvtIp7HqxpjGsvXtT/srS5LosAVUnJ9q0xkIu7rjmqG
fD37Q5/4us5+v9K8uC44GcCvUf2hv+SsP/n0rzVSqnAjBx61zMze7I1A+12fP/LZf5iv0sH
C/hX5sMD9psm2AL56jI+or9KB92tab0Gtz4b/AGgVDfFuVeMEkH8xXmlvYrHMsks+6NPuKA
e9eo/HeL7R8ZRApy0kgQD3LAVixeF0N7LbGVox5WSQm87gccevSueU+VGsKbnJtHMr5Kn5Y
GYD+96+tel/s/KZf2gbd3Ty9mn3BCnt8igfzotfDAEMnlRLL5S5LyYTHGcY/DNX/hV5Wlft
L6PGF8tb3TpEA9XMTE/qhqaM1Kdka1qLhFSZ9XeJf+RV1P8A693/AJV8ofs6/wDJfdU/68r
r/wBGJX13qVv9r0q6tf8AnrEy/mK+L/C/iOz+Enxx1/UdZtpZEW1mSGJBzI0jIV+g4bn2rq
fxHNLY+q/iTg/DrViRwIs/rXxJ4J0ZNUXUZJGCrDKAWzjqCf6V6t4n/aTj1/w3e6Ovh5IPt
K7PMMxO38MV5x8OJMafqgCM5luECqF68Hv+IrCu/dbRvQtKokaes+HbO08M6tdQyFZEtyzK
OQwPf2r6b+Ae3/hRPhzyyduJ+v8A13evn3XrVB4J1m4VGJ+yuCwxyPU4/CvoD4AcfAbw3/u
z/wDo96nCO6ZtioqM42XQ8/8A2pT/AMSPTP8Ae/rXIeGJriPwZpMUMMaE2kfLHgjHf/Peuv
8A2pSP7D0zP97+tcl4d025n8FaOyPKoNrEQEfGeM+lYYv4de5tgU/aSt2M/wAWmafwPrEsi
omIh/Dgn51yMV9GfBL/AJIX4R/68v8A2dq+ePGMbQeAdXjlkcymP+LAJG9e3519D/BMf8WL
8I9v9C/9natMF8L9TPHJqor9v1PJf2pB+70nI5//AF13f7Nmf+FIWhP/AD/XX/oyuF/ajHy
aUOP85ruf2bD/AMWPs/8Ar+uv/Rldkd2ee/iMT9pz/kSrTt8+P1FZfw4uzB8M/Dccz7lltc
IFU8Ydup6Hj1rT/acP/FF2nu/9RXG+CvFOiad8PPD9ld38KSC22yDktH85OCBz7152Nu46d
z1cvcY1W5O2h6GY2ksLnYceZG+7Zjjg8+9UP2VlA+F2qN3bVW/9Ex1Qm8caFDZSrbSXd6wj
YK8UIjVuCDktitH9lb/klep/9hV//RUdGAi1zXNMzqRnKFn3Nj9of/kmMnH8Z/lWb+y9/wA
knvf+wrL/AOi460/2h+PhjIf9s/yrM/Zf/wCST33/AGFpv/RcdeiviZ473Ra/aMUf8K3Ynn
5j/KvH/Aup2Vr8PdNhu7yGL55Bh3A/5aNx6ivYf2i+fhsfTef5V88eEvD89/4atrqO2diWc
IcZDfMRXJiUmtTtwjkqvuLWx6Knivw5buY11BXZMnbEC24/gP8A9dYF98QLaSJ0FhKzDOxS
M8dME/T/ADxVpvCE5hjZQgZD8oBwR7YpsHgm4mmeVn4J4+X5SSMdcV5qdJM9eUMQ1ZHMy68
093DdNZbFUFAgPJU9QT3qvfX8EoXbZY5yUYn+ef8APFdPrHh2DS7aJSGYyt83OCT6AY/XHS
qmleFLvUoJbhYFEMa73mm+XA9ffp69K9HD1KTjfY4KtGopcu7KGn6nFb2KxmNrNiR+9iBbk
e3etG11aMSAq+xU5kG0gdeT+nSq15oV/pySSxNDcwKNzkN29v8AGi0WCSEYRA69VBHrjPNd
8FF+8jmblH3WdPbXkN9FiF1aUdEDAnFZ2o2c6puUBQOnUk96yVR7S6DxQmA4wxXv+PatZLk
yEeY4dQeVzXRFXRlKRoaYm/TY/PYCRyCSD+Xse9bEOILjMnlSLnqDkdKz7GaOa3SGMDys5Z
SOtbEFqJH+RQMc7ivTiocUmdMJpxSCSVhKh4GRjjntVaNZhKsrAhBng1bEQadMj7oz7VPsV
ocSrkN7UWsgvd6mLqNi8iB4D93nB6muWvrWW5AGGRvpyK7mRSpwsgbnGM5z7Vz95G/2yUhC
No/AmmkZVLM5iPTZ4yoLKGHT5ulaVrY71UXSRsrHORwTR50jXDLwVXrj1q7ZgMsZViw/iTP
X3PpSasZxtcyzAY7pXUqGViFbruGaK0bu1hkmIQBX3AAY5Ge/096KSv0E46nm7OEdt87LnG
cMCelI4OQoGXck5B559f1q3sZo2wZAFAPygccCmvGqjMKuZAA24nt6VJginGkqy7VLKepLE
8e9TfM7bSwBUZGe3096kO/LSSSlXxncGz1pkjSMNyszHjAI6e/vmkBXAVUkRW6jr0zVWVwI
yrEsDxwKtlizY6Ee3T/PNRTQPgnBPPPHSlZBcpwSv5qAwhVByQOM1cljB5CgDI6dqqRhkuR
/c/iBxye9SXEcrgqCyqpxknikC2GSSPHhRCxOMAYzVXLBTujILc9eBSujttJA3Hrz6U6NMh
1KoSehzUgXJcLbpEFUgjruAwTVUYxFuxn5l4PTFOeKSWEBpEAHACjmqskixlDHkclfmOeKV
xkiyLh3kIIzgH/9VQMjNNhid5IJPp/jVmBUMQeXGxOApGR7mokTdPFO7EeYxIAPp6CobQyy
Iwp2qwc5IJHHHrT2cODFIN6EcMSM/n3pqmIbgwbqMe1OeVDE7gklOpPO6s7jIrVgYSH+YqC
BTYQm4c81FbFirAkhcEj2qSFlHOAPrTJufR/7KHGm+MP+vq3/APQXr3jxZN5Ph2d846j9DX
g37J5zpfi85/5erf8A9AevbfHcvl+E5nyBh1/rXS/hFDY0fCFz9r8DaBcjnzdPt29esa1cg
0yG21ebUYwA8sCQEeys7f8As5rnPhZci5+EHhOYHOdNhUn3C7f6V2OfSqKWx538WL77J4Vc
BsF1K9fVlH9a9EfG4/WvF/jxeeTpFhADgyyxL9czxivZ3PzMPc0luwPh79oMf8XbYdRnH6i
ucbQ4E003ESlnXGF67icH9M10nx/J/wCFvY6/N0/EVjLqyyItjZ5iQhdztng4AIH5VyTb6G
kLXdzK1a0FrpujIRHvN6obaOfoT/Sv0Kr4A8VsJZtIlS5SUfakUoDnacjmvv8Arag7xuTP4
2fFHxty3xytgCB+/Tr0++tSXFxNEl69lKrFY1jMhQ5znnHtUfxrG746Ww27ybhML6/MOKvR
z3UDm3udKkRZVOQhLDHr1rirvY7MNG/MbOjadJ5bLJI7yvEpGQAPu81zWq3Nv4R+IvgbxXH
IzRWt0sdy5/u7hn/x13/Kurgu5rqxe30yBorlUUP5ylQPYD8vyrI8TeGNX8ReE7y0kFq80I
82JVGGLqMhR9RkfjXPTqclRSbPQrUXOk4xR9hZU8qQynoR0Ir5Y/aU8DNBJa+NrK3EkcDCO
6XHBQngn2DHH/Aq9L+BHxATxf8ADy0srybOraUos7gN95gowjH6qB+INek67o9lr2iXel38
Cz29zG0bow4IIwRXrzV1dHhLVHw5oWkaJf38M50q3ngmty6RkAAnvn3Bz+Vd5p+iWlkLi1h
tI44CwKKuPkx/nNcLbaNc+CfifdeEb53Kq5a1kI/1iHlT+IGD7g16pBaLFEsks0ILLvKKSC
M+uK8iteLs2exhOWcb21RkeMYSvgLVkZVAFo2AF749a9o+AA/4sL4a4/hn/wDR714x4xlh/
wCEG1pVkkZjZuFZpN3Hoc17R8Af+SC+Gv8Adn/9HvXXgvhZzY+zqRt2PPv2pTt0LTRnq39a
5TwjdT/8IppMYlkGLWMBeOflxjpxXVftS86JpnHRv61geG9KR/A+hXUUm8Gyi3ImMhto/Hi
s8W9C8vjzVXbsU/H8Dy+AtRvoo8EQCOXd1HzrnH+e9e+fBQf8WM8I/wDXj/7O1fPnjW4c+A
9YhWeSRPKH3jnPzqcmvoP4Kf8AJDPCOf8Any/9natMF8LJzD+KvT9TyX9qQ/u9K78j+Zruv
2bf+SH2X/X9df8AoyuD/al/1elfh/M13n7NmP8AhR9l/wBf11/6MrsjuzzH8Rh/tOf8iXae
u/8AqK8n8I+GZ9Q8JadcrGi+ZF94nlhk+n+eK9Y/acP/ABRtoc/x/wBRWD8PoR/wrXQZSvW
1A3df4mrzMdJqGnf9D1suhGdZqXb9SnD4ene0ZVuo1Zl8vGN+Djhcnt0rgPAnxh1P4XeD7z
wva6Uv9otqDzzPcjAjGxF27eDnKnmvc7SxWSbbKFPqueDzWB8QPEGmeDfCqSLaxahrN2xtr
CG4jEzFgB87Z5ZVyPckgetcuFryjJqKvc7sdh6bipX5bfM8r8X/ABt8SePNFGhXdnAFlfCC
3iJd2PAA5659K+lPgP4P1vwZ8MhY+IIBbXt5dPefZ85aFWVQFfsG+XJHbOOtYfwZ+Di+Go1
8YeL4RdeK7smVVlAIsQ3PA6eYc8nt0Hevbugr3Yp7s+cS1uzxf9osf8W2I/2z/KuJ+C1vbv
4L0yeYlfK8985JGfMbHFdt+0Xz8N8Y6uev0rkvhGir8IrBzFvMssuSDyqiVq5cRtd9z0MFr
Vt5fqamsmOC+lLSCOADe7MOB7n8TVq3tlS5FqrASDB3Lz1/QVo3UsdvAkyxq0hO1+OD35FQ
3EkQNrJHEY2OR5m35WGOQO5HavM5Itnv80kef+MopP8AhKdItPmRZXKbmBCuCex/DvW88Vs
kyaVayM8CLtMRUE5HJ+uPfr+FLqWmDUNcglv5SvlLuQspI6E/Q81LPYvZ3UzwtCZ2i+ZvLY
KpPQA9vX07V1U0lGyOOafO5M4XxfKrSWlv5roZ5CGVV5bBGeh65OPwq5N4JW1ggaa7ZXP+s
wnAPUD3qbxFaNFqHhy6udskf2sR4x9/5gcZ6e/rWjrmqLcyyx2/mRKG+ViecdzyeM1105SV
uU5pRg5S50cfqCR2mnxW6yhmizubHX0qhHK0gWPnnuOAeP8APFXLtZsI0hBzwGPUr2qjeQS
TI8qNhj0Xp+gr0oK3U8ybuzf0WYRTKkgJjKkBietddDqCpGyrAHBXCsx+7/nFea6dczqAjZ
ZUGG4zXT295DJFD8x2oOcDBHeto2aJjJxR0LhxHlMEg7iRxiryjADSuAX7qR6dDWHDqCROo
LkgfdGeprWtUM4LiPaCeCePwrOZvBp7EktrlPNhUdfujtgelZd7bPFiRiS8gyFI6itrF0ZA
hIjxk9PXvWZqE2xFBUv1+8MYPSlFjkjl7mCOZfMiCBweVx1FOtnFrDu2iM4+8oz/APqqV2j
O9TIqsckgDPT3qvGxFsCy72z/ABHH5VTSbObVFoFpf3nmqSCCS3GDRSQjAP8Ao/yqQpxwTn
tRT5YjvI8+uJsoGF0qsQBgLz90dfes1mdWfDFs4A3cYqyts5nVmjKkgHBGc/SrCQo8oCIFf
p9z29a5+pgig0UkaqHfAb5goyDj69qdCFMnM+FGfvbj+tXppGMigIx2DaBwDzUbNKi7UiCj
HJ29BQNIqCONiq7owe2M81NNEEyjSxsSM5APJ+vemvb3Xmhj0HYNz9KdNbs4VlO4KB827pU
jsZUlqvnlmJC9QM5zSqImhJKMTk5yODVz7Lhg8jEFeDls5qvPFiORg4LD5gu7HFTcLFVDvU
F48cjjbzTH83zQIIGGG24VQOe3NNLuVjCRgAHkkkY9qUvNs2lVRWY9QSaGGgy4juDgPbiMj
kkkZNV5kO2HA3d2Jb8AKsyBmhx8oYcEjJquyoAZFOcsqjj0IzUMdhzzyIriJMAcEhyQOPpQ
6ZtYWVkLL7E4PvT/ACuEhjcjzX5IXjjmmGQWtw3759jjJYEZBrELEsN0nVigAGCGHI+lQTS
LJlI2JGcU6RrIocIzN13jnNJBmVjI0aqgGAp4zQtwLIjCRgZBPc46Cq0Y4yRwOlTsW3hQ4U
AYOBj880y3id0JHIU9R1oA+i/2T2A0nxfzx9qt8f8AfD17D8TZvL8A3kgP3WU/rXiP7Lkvk
aT4u5xm6t//AEF69T+KN4G+HWo/P6H9a3k/dFDYn+BV4Lr4GeGWLZMUUkBz/sSuP5Yr0nev
96vCP2c9TD/BuKDd81tqFzHj0BIYf+hV679tA71dwjseHftEahjWfDtkG+9c25P/AH+U/wB
K+i3YB2Ge5r5E+PWpfafidoUAbIjnt+P+BivqWa8xPIN38RqYvdj6nxv8fSD8XzxyWGCD0O
RXMR7nG7czOO2MFT+Fb3xxl834vBhyfMAH5isZSEjH3VOSS+RgiuSozWCu2Z2rwpE2msi8P
eryRyeRX6H7h61+d+tsBLpgBJP2tSDjjqM4/Gvvl7va5G79a3o6Q1IkvfZ8g/GYk/Hi0K4J
+0pgdvvit+01DE5eeFsouN0Yzgc8/Wua+LUyn47WUrAsBdRk47/OtdHa3cYjuLxUOxnaMkK
STjt6VxYjZHo4K95WOmjl8uCXUDuEcgDfMOiimR391NbhxMsCtgM+Pmx2PfHUc/SrUCpc6I
LWR0jzGACCOOM4rgNQ8az6PrjaBZeHbzWL1YxKYrTI2LjIICqxPBBPGBxXDFOTaSPXqzjTi
pTdkZs91qXwo+JFv4rs2aTSr+TF2sfTk5P4/wAQ/Ed6+zdH1O21fR7XULSZZYbiNZEdTwwI
yCK+Nte8Wa1r+h3GlXvww1sRTRlAypKSh/hb/VckEA/hXp37Nniya98FX/hq8kYXGizARh+
ohfJAx/ssGH5V6+GlJxtPdHz2I9l7S9J3TKH7S3h6S1OmeM9N/d3djKuXXrgsCD+DY/M1T0
S7t9a0yHUmIH2qFZA/fkc/kc/lXqXxZtE1n4dajbOAf3ZHPuOP1rwL4UX4vfCKaS8v7+2un
jVMZIVsMD9OW5rnxULxuuh0YGVqvK+pseL7NrTwRrK+YHgNtIV46HjgH3r2z4B/L8B/DQP9
ybr/ANd3rzbxjptq/wAL/E1ykTjyrWQqXHXA6/Wu5+Btz5XwM8NrnHyTf+jnp4K6i7lZhFK
rFLscX+1K3/Ek0zkH5un41keCradfBujOkm7dZx/IRgYKjrVv9pm4Eujadznnj86veDP3fw
/0FUj2g2UJZg2M5QVnjXaJeWpe1lfsc/8AEWya38D605jWLdbqSB1J3r+le4fBXA+BnhAZ/
wCXEf8AobV5J8V0eP4fakNpP+jct3H7xK9K+D915fwS8IgN/wAuI/8AQ2q8A/clfuLMkvbR
t2/U8z/akPy6UB14z+td5+zacfA+x5/5fbrr/wBdK82/aYnEp0s7s4x/Wu7/AGeLny/ghYA
nn7ddf+jK747s8l/EUv2mSp8HWQPdz/MVieA2Vfhl4eTJy1oOO33mq1+0jcmXwlaAHI3/AN
RVf4dw+f8ADbw+jbwv2UEbRjJ3MOteXjtYfP8AQ9XLm1Vdux11vnCJG0bs5yueMVwvwv00f
Er45at401Aefo/hxhDYo4ypkyRHx7YeT6la6rxLKdG8L6rqJbbNb2krx+zbDwPxxTv2cbeP
Tvg1DcAfvb6+nldj32kIP0WlgYK7kbZlUb5YfM9zkmjijaSV1VVGSzHgVT0/WdN1VZG0+7j
uVjO1mQ5ANeNfHzxbeaR4DWzsZzFJevsdlODs7jNVP2bJwnwuvpn5kfVZQzHknEceK9bm1P
F62Nf9osg/Dft94/yriPhlLLH8H9JEKjLSzZ56/vW/Gul/aEug/wAO9uc/OePwrkfhPqEv/
CutLsxCrASShSTxzI2c/pXFiX7p6WX/AMf5He3kqRxyLhQ8kfzeu4Y/+vTTdMI7d9gcRw/c
HXHse30rJuIpZUmfKsUcjY4ByMjpUzCaGTyhHJtdQTnJ6V5qZ77QarqmnIlsTG0LlfLwuCD
6ZPb+lZtvLEQysHkRjjaGyCDzx2GT61V8QWF1fRWscKkuk4b5Vzge/tU9pEyiSISKkqJteD
aS2c9MjknHp6V3U0nGxwTbUtdjD8WXAE/h7DhYUmkmVFwrgg8bvQZzWVd3STeYqXHngnGR1
B+lbFzJZ3WqRQF4p0t8plk2sWPJ56kdhWZqai3h2QhCTk9PQdvevUoQUFfqefWbk21sYru7
SASSStuUHHUg/U0+O0uJJQ65VT8vv9aW0hkupVfJUAdOMr9faukt4wIQOFZWLEYP61tzJbH
PGnzPUqx6AsYCtckbgOCep+tPbSjGyn7QQQPnU45x/KrdsfOdvn+blivBx9KtzXEjh4nwHP
TA5OMVCqO9jo9nFq9ikFR0BGMnple9bdo86qFkDAjg4Nc7PcpblWT5ZMcY5zWlY6krqHcvv
XK8gg/lVNtmaSTOgjALncjxOCGHQdupNZl2QUcDeWHBDD73+Aq7DcCSJty5OchjnP0HXPes
5pR9nkyrMA2Rvbp6896aHI5O7cx3MhyE9ARgA1HDNLPFgFg46Yxirt9sa58xiC38PJGaiEb
xQ7gjcn7owM0anKyS3kZiq/Mkg6KWyB780VNHIsoiIeVWUhcbR/n86KXMuorPocGiXDkuYi
o2gZAGTx+n1qdYmlxII2j2DoCPy9qkSQuiq4KOqg7Uz6d6QRzSZz53yHhUOfrz3FLqYpEAs
02GXYQ5YgAnp9aWdQVkRx8y4CjOK0G3bBskYq2d6nn05zWROVPmM85jfcM7SFyKm5Vi2jBn
8oWxAQDJYdPTtmrd1iFFfyw+ARhsY6f41StSkRZILxiSoPKDnPufekmYXH7tw2zBJ2gEL7+
w6UIvoVrlhcStJ5KjOQHbjafb/Pesd43Fwo+V8cYzndWr5O3c27AC+u7B/rmsx3jBBYrz+H
HvUkMrTQSwTMWVELYfAkJHpzRNJLgIgRcHoHPFFzPAchnAXggJz+tVWuI9wcRs2WyT0B+lI
V0MnjyxAkEJ4DAEnJ96H3bVjztXIOMHk5qX7c2CsMS49Xb/AAqrLe3LE8qg9k/qazabHdF8
KXKfKVYZA2jpn1zRIqNKEmnKY52kgD8azm+2zBd7ysCMexHtTo9LuDJjyvxNZONgu30LMra
crna0Oe5DM2PoKjku7ZBsj/eDPQL1/OkisN0jKzRpgdetWl0q3z8shfscL0980tB2fQz2vD
ubbHjnqTmkhlkX7ig5Pc1rJpkZLd0HQnGTVGK3SR2GASvHUDNCaFys9s/Zun8nRvFRxgm6g
/8AQWr0L4kXwk+H+ornPAryf4ETG30fxMu4Z+0w/wDoLV2nj6+3+B75M5JA6VpII7Gd+znq
RXwVrtluP7nUFcD0DRD/AOJr2U6ivBDV82fAO+8n/hJLXPVIJgPoXX/CvZ/7Q4HNNscNjwb
4rX/2z4xWmWyI7mEZ/wCBrX1Vcahi6kHuf518X+Lrz7Z8UfN37gLyP/0YK+pbu/H2yU7uc0
k9BR+Jnzr8YZjL8VA2ed4/mKqR3DsIoCIwikuSEyWzwQab8TJftHxMVs5/eAc/UVc0+1mv7
+O2tbeRpEO9gCFAA4O7Nc9V2tc3pJybSMnxEhig0iNjkrdja2c5HFfZk1+ROw3fSvjnxiZY
2062mXaYbwKoI5I4xmvp26vh9pbnGPerpP3EFSNqjR4B8RHWf45WGQCGvIwc/wC+tegWOlr
BLcWQQyRySll9u9eZeNJvN+M+nsTwLyP/ANDFes2t00U8TYEzPJklhgge61xYt2seplsVLm
v3Ol01LWxtkgmgRSpLNheDwRyfxrz3wXLFZ/tTXr2krFBpkmGLZPMaZ5NddrLzvHD9nCgyn
LOuOPw96870NW0j9o6KOR3Jm00gF+pzF7f7prPBSvUZ0ZpG1JWXVHvPizxJqNl4T1G4tLyS
KdIjtkB5X6V8+/s7XsyfETXQ0hPn2DM+T94iZTn9TXqPii4kufC2owICzNGQAOa8e+BBkh8
eayxUjy9PdXPTb+9Xr+Ir1kz52S1R9F+LLwP4S1FWIP7o8e9fPfwYSN9a18lv3ilRGucdS2
Tn6CvV/F+pCPwdqTlsfusdfpXjvwiZ4n1m+RlDG4gjUEDkksT+lc9fWDOzC6V4nrXjRpG+E
viTed4S1kAyTnHHX3rW+D935XwZ8Orkfcl4/wC2z1B8QImT4XeKmkgCH7E5WRScYwOPoax/
hhdeX8JfD6bsfLL/AOjXrLCP3GdGYO9WPoYn7Qtx52l6eM55/rXWeBIWb4f6GzFXT7HCpzk
hRsB/PNec/G+482wsBuz/APrr07wQVT4e+HjjKiztiTnuU9KzxvwL1Hl38WXoYXxaKjwHqS
iPaBB8p65PmLnntXX/AAvu/K+D3hRM/wDLkP8A0Nq5H4qFn8A65JKefK+X3/eJV3wBdmP4W
eGUyeLQDj/eangX7j9ScwX75en6nH/tC3PnNpwz0x/Wu3+Bd2IfgxYKTj/TLr/0ZXmHxxuf
ObT8Nnjp+ddl8H7sw/CSxUnA+13Axj/br0E9GeX9sPj7d+b4WtVz/H/UVsfDN3X4aaAyd7U
DH/AmrivjTc+b4etV6/N6+4rqfAdwIvhX4ewmD9kBbB+98zYJ/OvPxqvBev6HqZd/GfoL4y
1qW68K69azW6QhdOmCszZLfKe3Y5rZ+C12Ifgzo6Z6S3H/AKNauX8YRCbwrrSsvmNHbyFTj
kKVJP5Gp/hNfAfCXTIw2Nk04I/7aE08FblbFj7+0V+zKv7QFyJ9AssN0bp+Nan7P115Pwtu
huIH9qSn/wAcjrlPjU8k/h23mUFkiOWPoM1o/BOWS3+GEryAqsupTFT64VB/MV3JnmfbN34
43Yl8CAZ53nv7VF8JdNt5PhVo+oBwsqPPvw2CSJW2jHc1i/F67Evg1VJ/jP8AKm/DfUbpPh
dptqnFvmUEDjJ81iTn8vyrnrtKF2ejgE/b6djvL6QTXTRMuBu4xgEe/tU0rx29pst2DSEZI
5JC8Y2+nfNc/NcOtqFLk7n+Yr354z75Gc1WluJ5Io1nEjRnJI3fN6DNeW5I+hbtuM8SXVzB
JYtC5WRGLBlbG7gHB9+K5u61aYyOhecM4IJDYZhjjH5jnvVvxLcGW2sbiMOnzZIZSG6d/T2
/CsF7lrkOwiVSmCTvwc9eePwNehh6vupdTy8Qnzs1NKWdrZ8fI6tskZuT6/8A1qhuZxOxEk
p2H7pI+9zjgUy2uJJZZIfNy0oDs79DjkDGOSDxStKk10rXGBtOQB3PrivXptyZxVElE1NAj
i2yo6o0q9xwT9asSS7ZWQ8RseQBzn61BppTzHfjDjJyevOOlW/KWSZ0DkhWPOfQ8inKOoQb
5dB9ndW0LtlgVHOSMVHqF2pmMsakCQ52qMEfj2pHi8mQF48bj1zyPSqcoeRlVX29m+gqFCz
uOU5cvKOkxc7GjOxhg4OOlWVCBARguOMg5JzVFyq4MboiE9N3U9/8irsMu9cbvmXBBBrVRs
YN6ltpJmkQKxCleTnGT60PlbcFmxkcVXhYteESqUWPge9EgVkZMkgHnAx19/8ACmFyhKoYD
CsoI4OPu46fSo5nt/LQByNrD5sE8+gPr/WrQtU3bpACAOnvUctusSZJA3dF9TQzNoq2915V
2d0spYHq5Hf1FFQfbCkknyFmzjfgcetFY7k3sZ8Wnz/Z1eVgoKg7VQggetV72K3tZNqSksR
y45YD/P8ASrakQZTzXaNlGRK2QeBz05rLmFou0TQeWQDtKdTn1NaNWZitiOUCRt8BRgOpxu
J45xWdd26hSxkSRiQQFTJHbr60yeYRkrEzB2PK9gfpVGW+mcqrzsGPU4xn8KjQLm6Ibg2om
8pGJwTuQ8Z9P8aZNIEjdxGWkOcqyndjHQ1VhMc0eHMmI1G7k8j86jkkTyY1j+6CSDgk8+tK
wxsMx3bJw8ak5AwTxmqckMtzKV8sAAkrlMD8aW7uZZptrFgEGNw4z+NSh51yqsBjH3iam4t
Cl9jUyENtGPQU9tPVsZcbQcnC1OVbPOc467c5pm2N5CHQg46+v+eaQ0hBp8SksEjfP3eD+v
pSm1O5VWNct14pylFBwhC+nek8zzHXAH3cnHb3qblCv5qREhhgHaPUn6U9EPkZyynodpGaa
qq6yAHADgjPP8qsPsg3NtDA8YK8k8YrKTWw0iEKpukDeTGnRQSCze+KsmWNWQW6owPAGO9L
cw/6po4x97kMBx/9erJiKI5ZVBY7eRj8KyvdlqJCFMgI4yVyBuHbvWFFG3nNg/MGPb3roYQ
rxlXUfKOCpH+e1ZFtFE0jhwDlyP1qU7DavY7P4PT+Ro/iTsTcxfhw1dD4zvd/hK8UN6dK8x
8G+IIdC03WI5JUVp5lKjPJxuFWda8YRX+kS2gZSXxzXQ9TnTSVix8Hbv7P4o1KHOPOsSfxV
1P9TXrj6kEjLFgcDNfPfgzVk0bxMt5IQqNDJGSenI4/lXW3HjmLyZQGUllIBpsUXZHF31w0
3jNZ2PW7Q8+m8V9LahqB+3yrn+L1r5Wjn3arFcHj9+r9f9oGvV9Q8fWrahKY5Y2G7g5pdAi
9zlvHEvn/ABAUg78ygdPcV2lnpGr2ckX2SdoZkhLM0g3BwRkqc8FR05rz2a+j1jx9p8xfCS
XcQLDsN45r6DCxhAkk4lX7o8zALA/zrhxM3Gx62X0VU5mzxfxrDqKw6Nd3l1FPHJOvk+VjB
U8hgR29K9xvr/bfP83f1ry/4sRJb6PoW1xtF4SAMcfL04puo+PbY6jI0cyFfUHitqDvTRhi
4qnXa9Dn/EUskvxZsZIhuk+1x7Qe53DAr2+TNzoq3kMaxT/eKKPm3Dsf8K+frfUF1T4m6Rd
KRta+ixgf7Yr6Ds5FsdbubMt5UUi+bGAeM9G71xY7oj1Mo+GT8/0JrcTXOnW8kiobg/KFJ5
z+FebeNZV0P4seFfEJOyOTMEz9uGIP6SdPavTBBe3N85sZVjhicASDkZ6kCuO+IHhi+1/w/
cWYiEmp2zfabVoxgS4HzoD6kZ/ECuTDTVOqpPY9HG0nVoSilr/kdG9987AsCM85pLe7sLJr
ttP0y0sp7xg1zNFEFeYjpuOOe9eM6T8QX+yRw34/eoNpcjnI7mtJvHtqi5Minv7mvesfIcy
Oi+I2uC38JvAHxJcNtA+nWsPwLZz6d4At9SUlWv79nU5/hTCj8/mridT1HU/G3iC10+wt2e
WVxFBEPUnqfQY5PoBXt2uafFo3hXwvo6W+I7O3ZDgk72GMn8Tk1y4mVko92d2CpucpVOiX4
nX+OJnuPgt4kMiM0jaez56BRu7f5xXDeBLvyvhhoSZHCycf9tWrp/GWqb/g/rFuCuTpkkTE
cE5IPSvH9E8U2+neDdKsd6F4lcMCemXY80sJ8DKx14zi32LXxYufOtLPvivZfA0jHwFoUac
5sLYggA9F579q+b/F2uR6wkCowGwdc1794LknXwfoBQF1XT4iFA+XOwZz+tZ426gh5drUk1
2F+Kqw/wDCttYCxyArb7yTyDmRMHPf6VheErzyfhz4cQN0tcf+PGtD4pXhl+H+tjbtJgUEg
5BHmJx+leY6Z4tt7Dwno1iZU3wwbSN3I5NPBfw36hmOlRX7fqJ8WbkTzWg64Uf1rrfhrdeT
8LrFeQRdT/8AodeU+MNdj1h4CjAhB2bNdD4Y8UW+leBrSzeRN4nlYqWwRls16HQ8q/vXNn4
q3Yn0a1Un+L/Cu08CzTW/w70JmzNG1qCoQYK/MeD61454u8QQ6tZwxxkEpzwc17L4BdIvh1
okr5JW2XGfXJrzsc7U16nrZZ71aXobN3DLqlrdRIkiQSW0kB3r9/cCAK8/+FWpNH4Gn09zi
S0vHDA9twB/mDXprzO0MygfMD/D/F/hXhN3ezeCfHurQmBksdRP2iNT2BJPH0JZfwFZYCer
izozOnZRmj197yCaMx3MEdxEylWjlXcrg9QQetSf2lDHaw2VnbQWdnAMR28CBEQZzwBXl3/
CcWixFty9Omajg8d286l8LGoOOa9U8PmRs/E2783wyqZ/jP8AKtb4YrI3gHTlKOYyZf4sD/
WN0rzXxX4jh1PS1gjKkhj0bPaup8A+LodK8JWlkbO4kaLfltwCnLseM+3t61yYqLcNO56GX
VIwr3k+n6o9RlhhS2nTll3A4HbHYHvVNoVi01ngilkK4ARzyfm5x9B/MVyF546llUrDp4Uk
jhZTgnPXgVm3PizUmsFZLa2Xb8obG7Izxn34ry1Rke5PFUr6HVeKFdbKAbgVLY+9kqccDFc
zZQq7MZl3Z+UDAXJ9f89aw49Q1XWpFSWXIjGVI4Aq+8mpW+IhcocDdkrg5J/l/wDXrpUHFc
p5863tJcyRoSSxpNiPftOVycZQD/61MuZG8wyEqhZcjGMexP8A+usH7dqn2mR1aOVxkA7cY
7dB+tR3Wq3wtF+0RKCCFCJnlQOtelQryjZM5KkrpnX6bM6pHOCdzDARV46/5Nb8TxAq8mXO
cbc5x78da4rRNdhuSASIJOflYnH4VuLPdtKJkUbCpUHHSvV3RzQnY1bmRJJgockE/ICOtRC
PywFJJ3cjBOM9DVeNLhlLLHgA9upq81zFDCrsh8z0I559qSuW5J6mPqMBjIYL8p5IHIz/AJ
/rVqBgqEuRleRkZGalupBsWdpMDJ4NNitnVcxHCqCc9qaRnJ63RYgld5BvRxjr2BpHdnY+U
wGWIJz0wPSnwW+2MyocBuMFun9ajl2I+0SKN3fpn3Joa1DoVFkkR5d77l6ZHUGkdh9jLvIC
AcAjPA7D/OavFkAKFQzgDK+tZ8iFIN8uMHJIx7/lSdmJmO5cTEJJlCR9wHk59e1FIrFZhl5
Nq8hSOQc0Vi0jF6mRcanfMNgAZAAvQq2cdPpVSa/nkV45SoTHQHvjpS3p2ohMgVSoyc4OMD
oDWS5klnZVlJYnPJ6j3x0rSTfNYlEJuHeUvKcYOck03zxK21uSSMc4H0qbCK5CxsGI+XceR
61DuWNizE4yOD196hprcRqEGO0im8kxMw5B+bd9apT3EkkYijjYbjnGKuvKGtwRIG2j5Fb1
9qrO5mYzN8rHhdvGD60tWV0Is5CBflZSN2RkfrTwyI4ZZF56L3p6w+dK25eVH3s5yfp3qFI
4Ejdn4frgjqPT1pNAPnk2hd6hcjAGOv41UMkjb2TC8Hk84NNlYAgh8g44JJ4oDZU7kUDHep
egXJYw5jAcgsvBYnH/AOupiFaYBsiTb29PaoUZmPlhAyqeeOD7kmp4AoCq7KEydqkdPxP41
zS0LWo+PCzygAgYUkBsZ9avmJTFhUGACVCnkfWoAYlmkyMkx8g8n8xVy3ZWiVpPlVgWGBgj
/PespPqaxVtBFjWWFNh25XdlTyP8KlZIlt2Z8PuPJ9/84qo3mxwSRoA2AcELnGe1TyK0lsN
0KRI3zA7uTx7dOahs0SuSW8Lswj8tPLAzliAT+NZawLFcMHQjbKcjnH+elbFhAZWjAiPmlc
jL9qozM32qRQQCGI4Ixx7+tZxl7zNJwtFM52Xwu9xcu9peII5HJCMPu98Z70qeDLuRQUvoD
8u4DB6Zx611Cx8B3OU6g9MnsKufZ4pLCSND88sWxnHqef51o6suhkqEXujl38DE2UTx3wSX
ncXQlWHtjpVZfBN24AXU7f5uQoU5Ndhpvnx6bbxqrAwKVO5MbjySMH61oWsg853Eb8NgKmD
j2zWbrzTtc1jhqcraHIDwDEli0cuqZvy4K4jOxV9x159faqjfD7U/MULfQuSTkhG+X616Or
K8uJZW+Rfn3tkD0605roNIEDFmYbVCrnGDjkip9vUtubPC0ux5tpHhcx62/wBpvV/0P97hA
QXIIxg171Ba2kdqhdV/1anLrwTivJYJtuuXsQDv50ToqBRk9D/SvRLTWY2EMC3CEYEaJcNh
ySo6Z96zruU7XOnA8lO5U8XeFR4s0mK3EwsriGXzFkK7lzjBBHcfSuDT4Ma5LIVTV7IkeqO
Cfwr0xLy4+1vCbdpI4sHdvGB2/H9K2SUcI4iEj7D8pfHXrWKrVKatF6HZPC0K8ueS1POfDP
whudK1+11XWdVieGykWbyYIm3Ow6DJ7Zr0bVbRooo722KyvGwGGzgbuPy6U6KeNLmOIQSIW
BJ2HI6dPr/hV64bOkyZACkAhW6jn+Vc1SrObTkztoYelRg400aFjD9l0yKEbFwAxBHf2qV4
GltJpuAYh5iMOoHWrMCAxxRsHYsBh1PCnr+uKsSWoACSzA7htwr+x4x9alx1NedLQ8a8XfD
XQ/EOtNc2Ex02/ufndolDRSsepKcYPqQR9DXPn4A66iCaXX7HyecbIZCxA9jx+tev6XabtW
u52wywvsHsvWuhuZG+yyDcWOz5RgDJ9Mmt6eJqRjZSOGrgaFSfM4nmfhHwPo/hDXNOlt1lv
LqUusl47bTjH3QOg/zzXS+MrN5rnS7gASIofKL82emDx16VZlZ18QaWqw/u2YgAnlmwO/TF
XfF96mn2dhdyR4cSNG0ag5II6+nalzyl70ndl+zhTXJFWRzOo6eniDRrrTZLh44Z7aRXEeC
5Y5z94cDI4Hc9xXm0PwI8R3MCumuaasZAIMyyIwB/vLg4I7ivVNKNvKJr5WMRjkZwGJJKkc
An69q0vtwfRLrCEkt5Z2HBBJGCO3SqhWnT0iY1cLSrpOe54bF8E9Zkuri3PiLTClvw7xiRu
PVcgA/mK9gs1i0/RdM0yzglb7LAkLFxggAAD8eP1rOjujbXM43vbrtVMMTgZ6envUF5JqMl
3ujAOF+WQMQc+pA9faqqTnUtzPQyoUqdC/ItWWPFdnHrOiy6TcTNFFcwbGkUZaPGMNjvggc
fWvEL74ezWZAk8S6bu6hCkwcDGeRt4r3VLWaGdbi4nxI2F3HOPfOe+PSor/wvJqWqm/EgeN
wqEnAY4HNTSrypbPQrEYVYjVrU8Ch8F3Mk6K2oxNCSN0iQuSB7BgM0yfwbqUMjqkyNCMlXY
FePpzz+NfQlt4DnO4/2hBIwBkMSDIUfj3rPXw3aPi2lmYpMM42gAfj9a1+vTucf9mRseCR+
FNSckb4sDGTknA/KvRtO8Qa3o2h2ulWlzCILaMRKBECTjPJz611KaHokXmI0M8synkucZ7D
p/OpTounXY/0W1VZYVCurc446nPtRPEupo1oOngnT1g7M5GHUtd1Fg0mq3IDHna4jAH0HXp
WPqejNqi+RdyXEjqx8qVssQT1AHpntXrVva2kWlvtijlmV/u7QFRfxpkluZ9NgSJY9hBBcc
sW7H3FZKs07pHQ8IpL3nc8RX4c69I37p4nQnALAg/l/9enz/DHxHEjMJLUoCBlnIPPtg17T
Y6VIsqPJyq5BYEhhWRqgnunaOCUnbg43HjryfeuiOKqvqYPLqKV2n955PH8OPEDxeYJLTb6
lz/hXa2HhG203SbeBtQ8yVAd5VTtJycn2HautaGWDS7eMo5lViH3nHHc5/lVOFJ5bkRou0A
Fty9s8g89KmdepPRvQuGEpU3otWQWGg2htw0hYI6c843D0on0zT7WBwyKUyxVgMk9O351t2
mnmO2RTh8nHz9ucnj/9VYM0ErzzxuWYoPlIXO/61itXudM4qEVoZMkcljpiXESRESkMQi/X
j2rEknu5HLOyu/Py7jgc/Suk1BytgF8sEBtqnjCfQ+lc0pSNlaQ8k59jjtkc8V1U9UeVV0a
FZJBKo2OuVJxjnp/jT2gRkYSZDsgHyt8o/D2/rVq6MsJWSQYyuFbHJHriqsLJvYSKAGXhsd
x2/wA+lbwTbRk9GVRpPl/vo5jI2cqAM49+OldRpWriFEtbqQDAADA8A+9Y6XREe1FURgluQ
OnrSM6CNZJQGWTOOPzxXsU9EYSa6HokM/mIroFZR0ZW5Y+tU7yZVzwpdW6da4j+05bHBSR1
LfdHSoJtSkkQzGeQzEEYBxj6djVpictDtftQcxiXYEZSR+FSx3qBjEcIG+6B0P415wLmQlG
ediqHoDyOK0oZnM5zJJtJyhU5A/CqjK+5m5Hdy3kdtsLOWcDIw3P4VVaWO5BmfzApIIAxXP
SwTTIrJnzB1bPWtTT2ntQ4lIeNsHYT90/WqewkSzXQgh8yJC2CVG881XLzXNsM5yfvYHTno
KllNvcSdOT1Tv8AWp44XhVUjLEbclc8VmSzFPnwuvlgAswJVjkfpRVq9ikz5kZYMDwo+XH4
0VmyWczdzXE0gUjzmVQd2BjPoQayXvCkpLgDOSyIvWtPMo3MYdrkg4RuMYrLuHzMHdiWHGG
IPPviuhkpkX2hXZXeDgdFz938afNOZsERjIHTNRKrvNgyeW2c4A6j0pHgIceWx3Yz1/pUPz
AngljEjLMrqcdOooNwhICjgcDIyaryJNGAQuD34zn8KvW5aO32CAMp6nYOuD+NGliokcS7J
ZGaRWwc7elZ7P8A6R8xO0k9Tx/npV+4lR0bGEkzznsKy22PPh+AOnPFZPuDJJJVZcD+HG3A
609Asqxlix7HIqoy8jbnY3UA4x6GrsEcioC2N/VayauCLVujNIobg4CkDjOKtOIcfvAAwYt
lTz9KrwDDMzKT7jtUm2SKUkkgcEnbn25rCSS0NUCbDcGONh5bjbnHvnir9rHJ9mjc42kccg
8Zx+dRt5cDRgICyFuMbcZFWLaKLyY1eUZUDfyWHXP0rnkzeEdR8Ks0gVEZlXJwR8w96tbEu
Sglj2ZznA6/5/pTo7dYgzEtuYEhiMke2fWprJkht1eaSNHcBSHIznvj07VhJnRFdLklpBFb
zJHA6q4+X5wAMehrIktGN9NKQcrKRjgAnPbHStf7Vp6TJNLewxGM5AHzc4HfqKxBqFnLdyE
TLsaQtgEgsCexrKCldsufK0kOS2kaTJG0t13Luz/gat2cjOzAo6BAf4cZ+mahbUbUsB5yxt
g5BbtT4by2dmVLsiIcBVwD9STWjuSuVbMsyzw7FIikYAhiemO3XpU1rcyBnjiieMZI3OASe
cZ+h96YJbTy2VLiB2XgbiFDn069qxtX1+GwYiOMB+oXOfz/AKVMYuTskXKSguZs7SytIrhG
nvY0jiQhg7Ntznt9KmnutJ8vyZHRQeUWPkn3z/npXlSeIbu+mEV7clbVTuEe7Az/AFq0tz/
aWsIls5lkA3bQ4UDHv6VTotbnNLFX2PR9T0WzbTlvrSX7NJOflG0mQ8e3f/GvINXiksNReN
ZnWQEkszHI9/rXeNonjOK3N4L8/wCk/cMYPQ9l9K4PU7W8huZ49rzvFnzpmOec9z61pRSUt
zCrJtbGtY+NNTt1jW7PnQqm1VPAPufWuw8PeOory4jhudqlm27WcDIz29K8qtotS1CcQ2cE
ly2fuomcfWrlmLIubbUQbWWM4EijO0+hrSrSg1sOjiqsWrM+jjdW8c8cfmKJRk/N0YetXNQ
nA0p2kJRWxjaN2ckV5DoWu3lhdx6dfEanYYwkykkxjjn144r0MywyR28aXqSxvIrrMDtYKO
cZ9a8mpSStY+gw+N5rxkdzaSs9uqmXaqDbzwCal8wMqZAOGGCOSD0qvIVezJgYzIR0HBB+t
XbGP7RGFaJUXIxgdD/n+dc6vex6raSuRQWkaan5axuzSx5GOhYH/CsjVtbitopIElWS4XLC
FF3Fj/IV0GoQhbmzC5Jidk3qSM5rLttFttOa4KgM7ZYvJ97JPvV2sSnzLc5KS/1dRb3JNu0
qk7Vcn5Sexp3iXVL7UPDFydTMSzW8sUh8vBBBOOPbr+Va+q21pd6hpxkV1WSQh+Djgd/XpS
+JNBsY9KuvIEhjcICExn7w/DFac+zsYyp7q5m+GyUtLhXjj/eD5sZOeMg+3/6q1rVQ9u8jO
UhEyFlbGT8vPTtn1rG0bfHdSW6LtjAZcHrz2/z1rt4NOdNAuXhiGxhlgoDbcdyeuelE229C
IaRVzibuK0Z5JYZEdY2+d93zj8D/AJ5qkl3cOYQyjy/mxggEgZ9+atazaWtnqN1fYCTMFRX
24L/7J9R1xms+x1KwMqysAzkbcypjb/Qf1rSKdjlnK0rPQ6+AtJpW2clDGqttZMkDHHer11
atBpayB8HducDOR8vQ/pWRFq6us1mi7iihiQRk5Pf29q6W2vpbmBWmgRvnG7I24AHYVzuOt
md0J3SaM20b7OpuW+bauAp4DEjj/wDVVCaeWO9JbCqvzZwDx/SrWpTpaW4a3Ak3uzZZsbD9
OhP59K53X7hzMscau4ZPmQLhs9R069/0rOK6DqSVrol1RwsrOqOEcBgygbh6/wCeaXRhue9
kDZRoyTIT0wOOKrSqt4LRklQgIF3LklOPStMxRrFAlqyllYkk55z1/DmqS1sZr3ncqxu1vp
0rqiFmxErDIDDHP55Pei0t2udP89eIWbcV5yvGOR6URx/bJRaxIGRdzDdkAeuRVm5e1s9Hl
hifZjB3DjJPX61a2sUl1Ibi7ItoYBasY+VLLxkCs+HTLiKcSK6OCuEBYEn3HHXpVeK/mado
A7NEsbO+9QQOOB7VVs7ua3BPmSRk5bJxubHbPbrWiTRk5KVrlu/+1CWVHcM23hemCcfmfSn
xxi2XzTKRzwMYz9SPeqLagb+7gnlLp5YIK+49qsX94VhULxuwz5PCj1wP/r09b2F7ru0Vb+
6kuHVreT74xgAccZznNUILJ9zT+Y2GG7c5I7cj26CmXpdL6OTdtPo5zuyO3rUlpqKrbmN4w
VKH5myFPIzz/nrWiWmhyzd5e8ZOoQtHYuFO6MSrtVckk98jpj/CsrdFJACIyikn5RzjPHHr
+NbN7dIdLwY4x8+8Mo5OOg/z2rCtrp2x5nzFm4O3AH5dPyrpgnY82rbmHSXBYLG6DC8D6fp
TA26RCAoxgf48VNGwkvv3aGQHqwUnB9qS7VxjMOXBxle1dNNe8jC1ypPIpuVhBOOg+br6YH
pUok2wGMDzHVsLnt7fr/OpI4BvRmXzI8k7M8qcdj160ogMYLPlDu5z1HvXpx21MWipdLIFj
EibkHOR/I1WYSMhZVHoMqcj6e9XJFKhtzDYTgE9/pTH/cjKZYsORngY7VMnd3QWIoIopIcr
8zLyAf1rQth5j481Y2Q/d9utZk0qxBDGWHZhjNSW0iDDyPuYnHHTrW0bLVmdtbHc2QR7UE7
iRx07f5NQ3QwQsc5AQcD19KbpxSOEbCAGAByeP8/41XmgWKdhJN8xI5U9BntindF8jSNi1t
kVPtbncxXk9ePw61cBhJTMigHisWKVomEcEoYMMAkZxUqzzgfK6MO2TUtpD5dB90yTMxAdg
h528Aj6UVD9sS4n2skwbPJi2gfhmispTuw9nc5uZTvOYYdoAyRJz07elZF0jmc7Edo2ONsf
IY/jU9zdS8Sppdx5aqM5IOPwHaqKalbKAslpMvJLDYQF9CCPeuq62ZypokjtH2upiG8fdWQ
DIP19aghga3kBd1kYdFIIyfTirMWooCfJE8W3knyi2fpnOKY0sMc4drzLumQpxkH37Zosns
MZdm6+RX24UZ+XOR35/wDrUy2uolJBYkN/ETjHpUGoTcRtHKrKv3Qp4PqKnsWE4k2Irf3Q2
D+eayfkNMsNteCWTzonYddrAmsgeUBztXnpWhqEVjuXy4owMfwrg571mBN67URQydRkn/8A
XU27jY1mjD5LqxHqcZqaO9t4SCrvkHPygkD86rSROzNIrjjg4HK0sNuDJiR+oHK4/rWUmlo
LU0oNRiw42yuoORkilfXSfljskxn+Nyc/lTPskMdsQSwbPG5P6irFvDp7iJY1Bk5yoOV6ep
78VyzcextFSelyL+1r2Vx5MEMJGeFjz/PNN8/VJ4+biQIDnKKFwfwrobTS4ZL9AswgKruBW
PczHPQ54q01rHBOYlkiuPNG5gXO4HI7AY/DPaueU10OlUXu2c3DY6ndIHMt1MpPPzHFaEfh
q8kPzW5O4AjJzkd66qySKBDItqYd2cGOTIOO+MnjPepfKgknzMZVc5YhXJDY9Mdj+dc8qzv
oddPDRtqc4nhtmIijwjdwe/vUwsIdPLwXA3oD87Koxn0zXRw3VoswElw5cHd5Ow5bnj8P8a
yLy5lfV7iWe2WMb8riTcmPX/61QnJuzNpU4QV0UpY4dzRxxx7cfKpXsffqaZ5CSYJtofQnH
J9+K0JIGV1CK0zkZxGPuDsAKrSloUkMajeh/iOAPrxz1ql2MuUyNYurK1Vv3UbSAZBYZNcF
cXElxMXc55yBW14knZpkQsDnkgVzwJz1/wDr16FGCjG55GIm3Kw4MQeDVi0uXgdWjKhwcgk
4x9ar4XPPekDEMD3HNbtJnNc9G8P+K79pJH1TVZCsUbFPmwVyMYUds1F4lvLCHQrKCCQN5r
mdwB8x9if1rghNIWLl+TzU7XZnnEt1mXA6f0rB0veube00sdXpz63qVg9vYNFaRy4jKqdm0
Z+8e/41i6jatpl81nMTLFnDSIcb/cZrQ8P+IDa3ZXy4hvyN7ruPsMdKg1u1ZriUrJ9rk3bz
NyCc9vTFZq6nyspq8bo19Ftp4oUuNM1ISqG/eQkYkjHuD94fSvSLa1ubzw4GZ41dQzmPbw3
oQe30rwq2vri1uhKWZWB4J6/SvZ/Cuqwah4dluJbKT5B+9ktZSR/wJeo+tcmLg4+8deGkpa
GXoPj270y/fT9RcsrN8jHnB7bv8a9x0u8EywXe5bqJ8EoBsb88YPXPbrXzD4ltAt2zqyrC2
WSTOc+3vXsvwn1pLvw5HZzTSTzxZOc4wB/SsalNOKqR+Z6mCxEpSdGb9D0WR4Ee2lgUmOR+
OckfXvV87dkrqHJ2HAZSM98c+9Zk0Hm3+nytcGJ42JGDjoO479aV9TW4jnVMt5SlTuGdx7/
jXPdWbZ67V7GTdGR9T08lRjzTgnleR0wK2PEJeHQLwzqA6KpUY447CuYuJ911aNIJYjG5BR
8kdO1beuXMsvhq+a4O+MQnJ654/wA80o2tYJu7uct4Vk/tHVZAi+YwfeVHbHv7V67bOn9mN
Hco5LpgKq7QB6+9eO+CbyMztFao4dwSJNv3R9e/SvSo7i3axZpCWmMgwT/GMHjPatbpaHLZ
zgjhtZshM5MsT3HltgZ/hOevB9Oa566tLa3LebvYhcgKvJGc9Byeo/8Ar11kc88Ms1vdICB
MfKwM5QdM+/tz9az7u2S8Fx+4zCQE27hlcYPUdMYzURfcqrTUtepBoKQT3kEzqVV2VW39Rz
kAj3/xrpW1WSC6uon2FQjbVHUY7Z+lY+m2iwQ/I4XZGDknk47j/GrX2i3nmX9ypnmIiLgY7
YzxVPXRBBcqTZiyX22zeKUEK7ExkHiNuvNZF7evc3Vvd28xEKw7diLlpCo5K+3vT5R5ceyV
+cmMMV4OCcYB/wAaypGlt9SZ4JFf7OuXIUcnPOP5AD0qYwIm3ZGtp5S62SKz5bCtv+UZ7Y6
YPYmtE3JjAjA2jdjcRkkVzkEdz5VwpUl1YmPLcEH0PPTkY4xTbe6lMzRySeWka8Ddjt+ner
5XewRnZHUWT3CxySRojO2fnJ+YDPt2qlqd4k6mJkEXI37c/P6Z/wDrVDYSnYTsLRMMgYzjq
D/n3pmoFHmiMUgCHPIYA59Ce5z+VTZo6JOPLYrecII3VojkoI23dVX1zT1je7kkQQu4VdrM
pzgdj70t4hVbUyKQrZU9ySO/uOlb2lpHYLIZGRfOK7ccnkcfTqablZGcY3epk2mjsvzuHVe
F+Y5H4H/PWq2sqY5IIrFgN5+bAxuGeOf51r6hc/6Sbd8gbgu1VAUZ7/1rPYzSaxsVh5ca4A
k6Yx7e+KItvVimklyxMm5UXr7YBGLiIbWAI+fHofT2qp9kkMZdZd7FsEA+wyPatC4jljHmi
2IdzuKqNpU8/pUbTCS2I8lklV/vEjceAK3T0OKUddTJ1C2P9nSMyokiMp24PbOcf/XrFtvM
RlEMLgbj0HB9cj/PSumubOS8X7PbhpJmK7wAWAAzzmuk8PeAdX1C5jW1kG3G11Qcn3JNdEL
2sctWk27o4sJKiLMIyrRsCD39u1Ubgzy3zkoZcEkjpz6V9CD4Mm7g33N1KsrY+4w4x3GRxV
K8+A93ITNb6rGrDkJIu7d6jgYrppxad2jCXKlZSPDIFAMoKlT19s04p510xz0Xk5/zxXoWv
fDTVtB85bidGyQyyJGQhHpmuGvLOSC5Nu8QgfOd3Zh6g9674NPYxlFpamPqjIMeWMOpwyjs
O1RW7vIrJGgx3Y9u3Srl0q5wyKXUdF71HbQ4iZgBGX+bGeR+Paq8jEryREFgwLDG07h0o+z
iOQjZlx0GBgitPa52YK+bj5iR1pPsRckqcc8AHLZ9D/nvV9Bpa6FuweVIdk8aM/selSOnmO
IwWCYyGAPJpsEchYOTslHGG6H/AOvV4WzBN0sbkL1AzVJDb6MpE+VA2/hRxgnmpopIX2kEO
AOD1PvT2hgZB5hJI/gAOKkktII4yohGGAUbM+54qXHqZc3Qr28cxkLwQSsxcbsOAVHtRVmB
rfySqxyKQckshbaOM4YDvRXNLc6YrRGGWVrZlxJCJQMIR1wOvHb61UjaWOQkKrKfu4DAHpw
alkIRkRXSILhmQEnP51HcXELxeaDvcHqCQo+tegzguROV8xjLEH+bnB2kflTorS2mgZ3giR
CMtkBvxPvVVp7dizR7lckqVMh49/cVKbkiE7IyXP8ACGxxRoMrT2tvHHmK1RJFYbtq8n9cf
lVQ21upZo0eBsclCRtP0q85AJR1ZXIClGO4H3qJgikRRfMeVPJGB+JrOSQ0UzaCaIL9sZ2x
xwOD71SNs+0s8giPQAoRWvb+TKpXycYPLAY4A9asC0iKhBI4Ufwsd2PeuZoqyMJYJFZQI1b
PJKtzVtIv3RlaJwBxwc/jitSKwXy2ESpuB5b7u4fjSSBPK8tl3Nk4J45x0FJQ7lWMtIigBT
94DyuWIJP1FXILiRH+a34yAZBg4+ppgJEaxld8kfOScH8a1LKGaS32wXQhD8kjHPHTGP1rC
oly6msE76Etok73ojgaRDGpY5XA45x05+ldXBZmWUPIBG23H3thUn37noa41UFnfRRwuzEn
DkHdg+2PWumt3EyqFlCGOUAEHIxkdPSvPmj0aLXU0dSWOFbaN8jyk2M69ST64H86ie6sE2M
kaM20AoTx/vHvVe4uvtes3TedxwoCZIXGeppq2FyEMxlgQjo3GOf8K4ry57HsOMfZcyRq2y
MZI2wpYAsPkUEDPT/9VYuoQxi/uQsBDFt+PlA5H86t2l3FHOYGmiJycPkDPr3/AFrH1K6hf
V5Gbh2bIQgAcdDitI35jjquKgjRh2DyoizNGYj5h4wCTVPUESGxgj3r5s+SoI5PP9Kna7S4
ciKRUJU7gCOo6nFZuoMh82RpiTbxAKAMYzyfpWi3MptKOh5trLA6jKu7dtJAJGMmszBx0q1
fSGW9kbknNVsHn0r14qySPm5u8mwHHT8aAMnuaX/CkGM8VRI7IC0c5NJ/nFWLeBpn2gdaQ0
r7EthBLcXkcUQ+d2wK+irP4W2yeDbW7l+acpvkz1J7/pXK+APh1It5Z6vdMCqDzdo7en9a9
rTVXS1a3w6lhtZDwcV5Veo5y5oPRHv4LCWjea1Z8/678OkOlSX9krK8RPmf3eehrmPDeq3H
hPVfPJmjf7rpj5WU9/evoxVhYXlq0fySD7xAGfr/AI15L4y8OIrCWJAcDkd8Uo1+dckx1cH
yP2lMmvrDwxrPhqXUpcWd47/uZIM+XOTzgr/CaufCWe3sLu6gFwocNlYzyX6f/XryCO+ubC
aa0W4k+ztw6BiFPoSK0vCV3InjCwdbgxK0yqzFuxOKv6tJRa5tDkpYiMa0ZcuvU+pLwyPfY
MqgrFuKbcYyf54rHmuWSWTULQ7HX5XjPIcDv7fSttgfst5KpXLMqBgM/dH+Nc7cwjyLiWQH
ftzxwCfXPt615XU+nb0sTJrFhdyW8SsYyG3SZGNo6DJ/Lmt7xKU/4Q25ntCNjAR4C/KVJ7H
1rz6aBZJYRvL+cQSQ2A3bpXpNvCkHhLyplMkEr7OfuqT0H61skmtDFSlLRnG+FbXN2QXcOo
2gBu+OPpXawxtFBPlVfB5Y8k9OD+dc7pNvHDfSt8pQszBlUdfQAdf/AK9a7yyJCCSoLA5BP
P8An61EpX1NaceWNmYtxdF52jmJ2FiyEqM8dT07VDavujLNsjTPYcn/AOvUtzILgHCscDoO
rcfrziswzxWywBnFuzrhAwBDEDJ59eM80RvsKUtbk4fy2kEEhQcj94dwPI7A8DFZ0huI5JV
JWRcfMqrwfeqOjXE0+pXUkyjy2BHP8WWzkevQetWbsmGOd4hltuMRtgN+Z61TVpW9DOMrxv
Yy71VkldHXLY4YZz0579R6e4qSe0e2igki/dXAZSUc8OuR1/U/hSW1vHKUIiyyKC7OCTjv3
zjvWzKPLtljcghxnDcfTnrWtzOMea7Zy81/F/bISK7ilURlWTkHcTkcA+gq4sKkmRJVlRzg
mIcMe49xisnVLffr1veQFGkto3zGwKtJwcZ9cc1PxZRKxRin+sRiCVLY+YfyrVpaWOdTkpN
vY0oZJoLqOISfI2CFHOcHvjk1fs1kkS405pRIs7bzlcAen4/j2rHiIP2SaZiWXLSBTnkkkY
71ovqq2kaywIGcZ7fePHX/APXWck7HTCUXqzUS2s4tReBImZgmcMTnI64BJGPyqGCOW7vrj
zDGIoXy7c7sDOM01UEOpJfNuHnKsowN31H0p2q3CSxeTbxu2/MsjKvOM++Mn296w3ehtolc
dc3JdFv4o/mdNijHHPGfyrPDPFYTTRgG4Rhhj7j/ADxT01DSNRtfs4kkB2hFITYVPuD0/H3
qjcxvamXzWbHmIcj0zz161pFW0ZhOSeqEiudTE6i4Ds7YA6HJH9K0rexW9iFwI1xvIKrhv1
rOjeTdNa3aNyd6DGNvPf1rp9OZY1WYBVTdvCAYz9a6KNJ1ZqJldJOTNPR/D73F4sEeFGcM5
6L/AJ9q910TRbXRdKEVmqGVgC0rDG8+/tXm3h26s4NUBMoRyn3GRsZPbPpXpsRupAZRJFcI
3ylFJUKv+Nez7OMHZHmYhyfoaNuzsrbyDg44qbAqoiiCDZagNjqpOcVYWTKqHwrkfdz0rRH
nSXVFDVrSC6s9s6llVt2FGc18/eOfCqm3NxaxFBGzMpwep7V9CajJLHblkB24+bAzXmWtGC
8lEcrOASN+W4XPt3NZTuneJ6GGjzQcXsfOUkR+zkYO+RsHcMH/ADmmRrPJGLZYsyIx55/ya
6vxHpf2DU5VQCSNnJBHbnFZNuieZsDZZT0PP1I966Ie+kzllDkbRVFu24BY/ukBsc4q39j2
w7Sjbs8MvWp3WJ1G19rHIB6d+9TrJNbxeYowpUkq3zbverkkVBakC2pkgRJMZyDzjI/Grrx
oipD8wf8A3simwyggTfMrH5jkce9WkeF5E3ZY49cAUJO1wb6FM2YXEvG/oQ3IBqC4cLhiB6
dehHU+9dA6ZjO0MzHgk96x7+Eh23gr/CeDmrS0OeUUnoVLa7ieDa00qM8hJCdB/hzRRptuw
mD+Z8obCqc8Hvx0orCSdzaMYNanKSkJIx+Z1IABznJAqIWpkG1oTuwCCeR+VXjtD7vLUBlw
TznGBx/9empHI0hQq7A966UcRVjtHnZ5JERkB4ycflTvLV3YsNpVfvLnn06VdwFZUJ54zjG
QKaVYMuwBVxjAGeD6+tMZVS3IhCvknqCVHB9feq09nDw5dSR94MCMn644rWljDQYRlCsc7e
cA+v8An0qu0DqzRhuDnhTxS5SuhguGtgnlBQSOcE8DvzWjGzTsu6P5FPylWGKlFhlCVkUjH
Ct29qc1s0O0BFZuCCpwD71jKI1oXY3CRNFCJDvTJPGM9/esWaZZUXCDG76Y9q10jZLaSZlA
3ZU5Oay3UCFWClyAVH61DZbKisB5hkbCyL0FaEREYQ7xswR0A+mSOveqbRpHH5iSbQQMFhj
nvVm3nkk8ve+E9cZwO9ctbbQ1p7m5bXKR2u4RCZYRgj+/6E+naptMEqWyhbdZN8+ShIDDPJ
wD9KkhtYYnls/tZX7Rld7LyRjI5zUOlwyNdWjsXKxkgsF4HbNee7HpQVmjWijjJM72rGaZ9
zr+nTpiri2SNLczAiJA/wAq574H6+1VvsDXyxvb3UkT7m3rnbg444rVh+yadagylZpQC/PA
B/qa4XB8zkezCcHTUDKhsv8ASGS4w0iuAGIxn0rJ1RJhrU0e2IqMKP8Aa49PWuhWRHledlD
SN8zEE8dDXP6m4fV5Xd1ZRjLBTk49aqLvI46sUoBDpduADMVm3HbtQ8j659OuawNeImgkXT
lcoinzZGGNuO2e5ro7QrHqD+SFkVpjyvX7vIqhrcsVv4W1HIyGn2qAMDkV0RfvHJUgnTdtD
ylT8zELnJ+8aLqF7cqJRscjO09hWzpcMU97bxybVijyzk98etZmrzLcanNOgwGbOPSvZtpc
8BxsrlA/nx2owOwpO+MfnUiqSeO9IzECcAnoTXW+D9Im1fXLeJUyikEg59apWWifaLcXGT5
a8M3qewFdj4UmOgI+oF0SR+V8wYAA6d6U6c5RtE6qEVzpy2PqDwd4ZEVlHDPCP3gyzY4bHH
Aq/q/hyxW4CQvh3JOAeRXjFh8WNTtUjcXcFwYhwEmGcEema6bTvjFpOvOLXWbSawuDxHM2A
pPp6da8p03Bcskz3I1G5pxlp2Ni80TyJ9/+sYAh8nHOOma4Pxhp7NbTTFNwjB4A4HHNeqw6
xo94gMF+LiQsDk8jHfP9KxdftYLrR59ke6Jwybg2Af8AOa4Jtxd0d699WaPjLUH3385IwNx
I9qWwkaK/t5sf6tw5z6A5q54jsH03xLf2TAZjlIXHTB5FNsYQ0sMTEfvSFJ/ug8V78ZL2aa
7HyEk/aNeZ9VW7Tjw1a70VVlj3fLk5b2/xqN1DWEpclyFKkMMVneGIptW8EafdLcSC4WIF2
5ZTjg5H4dqvRx3MUM5JUbR8pPQn+n4185Jq7Vz7OLbinbocxdvDJPZLCAcSLg8E7fX6V3l7
LJa+H4YWQMJZANyjkHHPQ/rXDMfKurcMAHM4yFwMfh3613uoWa3WhRGWQCBJ8lwduTwf8K1
b0M6fVlG28qC6VcFEJ+Ubu/v6UmtXEcW+VQAF6KW756E1DJLHDeFoirqVw390jnOPTvVG+m
tbmBY1gWJcA4X+7/OsuU1crImsLuFmjwNxYEhlHvjGaqX93b5WIQhcYEm4fKOeOvp6Vm3Ty
WGnW83Dzozbsv8ALgnkgent6ms9dU865aWOPdbsMq0gLYx14zW6h1Rzutb3XuatvcrHq5EK
Lv2lVLH5cc9R2NZF/d3U88gggQxhAwBjYZ7jnnH60Xt9utUaV/vvtYqM7eMfh2rl5rG9vJo
9kMzrIWOVJ4PBxweO1WoLdmU6zS5UdLbalZjTGE92u6M4w7BWz6dQMYqN/E+nrcMHuYXwP7
w+XAxjvz9K4678MXBw39nY2dSBk569anXw7fbGSOwVWZMjcQO2cflVqMLbmSr19lE37nWNH
I86PUY2nIUgjJIXPKjAyK5mXWdPi1DbFPOygj7qHCkH0PY0Q6JdXTtCWRGVhwXyT649qnh8
K3c2oSWrXdvHcrwDnIP0x04rZcsTGcq1RaIk/wCEjsFkG2G42KRwQBn/ADxVn/hK4EBEeky
7QwABmUD9BVf+wY0vWt/tRfYRu2JkGtseFoAXDag+8LkZjAyPwqJSguhcIV3syA+M78Wqxr
pUCpH91vNbHX0xzWBd+IdZvJt0sFrGpyv3CeD9TW6mi2jyfZpPPYL/AB7gMH8v/wBVLqWlW
dlaPK9oW2pvBkkLd8Uk430RU4VnH3pHKz6vriMksdwpf1SIDAPbmqU+r6zOoS51GbavAGQB
j8BW3bqJ5QgjVyMFRt5/nwKuPaKsgAto0AXOMD8q3Tt0OP2cpfaZm6RBqWp6lDDJf3Tjd0a
YnAHJ5r1uxjWWVYFGVjGee4FczoNgYoJZ2ADD5EI4x3JFdRYzfZbS9ul2q0UJAYnoSK6qG3
ObqHIuU6fwvGkN8bqRmZwxLv8AePXoK9asNRje3DKoU9MA/qa8v8Mx2Muk2xW7tpZgMsiyA
sPqK7WGe2BZYpBuAz2zwOlOLbk2zWtTjKCR2cbxtiTaAfWoLpnLYWNSoUkk8H8DVexuLZ4E
UuhkfnGO9WpFj8ptzYHY5xg+tbNu2h49uWepxuqa3cWE8cLl5UcEjYeVHr71x2tTRy3bOrZ
Zh8uBwR7dsVteMwhtVdQp8hhkDOCDXCSX8qFIposIeUZR2Pb2FQ5qSv2PZhFKPqZniCOO4s
SfmDqfXv6VywTYqTQK5A5xnk+v612Vwd9k0UsbR7xxyOvauNu0ezmm2kAH5lI/Wt8PLSxw4
lLmuR3Mq3PAXEpOR82DkCp7Vgybbh+VAAb0rPBiBMpTJbnaece9WoZYmYKxKsFyDjA9q6Tl
g7NltgYgzM2+PIXr8y1LGUW5Ll/kUcqBnP41VQzSRhpE25GNpOeelQxGSG4I2YUdgc/jitl
5ENnQRPuw6EqMHHbNVtQX9xu2fOBwPWrKzKsSMJh8o6EYBqRwRaqJSNrcg+tOxnuc/brK0o
VIyW3AccHqKK2bC3BvgVXcueSV4A+lFS6dxJnDm3KNvBbkA47Hjp0qSxjxIzklAxwcsRUKT
MWBYANtDDHGcCpklbejSQglud2c5pLcyRM0Si4IaU4yQGHAHvUc8ojjjC4fg4YNnH5d/arp
hSVAyQAE5DsxwPrjvUE0SxQrD5flDJOOPmp7FDXfHl5LDeoJweCRVN3VNzFjt9MZJBqeePd
A+YwHJBHHIB9KymUG2cKMkHG7OBn06dai9mUF3cp5pEZw6YO7GM0wT/aNsWVO4gljxioJ45
FUl5csRjgdBSW0bxwiUL143+lZSmxo0d8SxMjzb3xt4PH+fWqe2MoZIQwGPmXOQf8A61TsI
PKBMiAquNpIGT9KhmntP3acfQZxWb7jQRgyYBWKQEf3RwRSJhVg2jlWySPT0p89zaIBIF+T
GAVX/OKrpqlmUCRwTfgOawqqT2NoyiuprushkS5DtHI+WVkbkFTgke2KsWs81tMEhnPHzY6
jPc4x7/rXPR6rJCfMit3OMgbmH4/nVgavcht4tkjJ9WJArkdOV9TqjVgtjtLGL5N4kB8xsH
JOW9fT1NaVzsltihKMIsAsgx9P69q86TX9Whd/JSJIyQACCcHHrmnjX9clVFE6qgwXVYxg9
a55UJPdnbDFwSskdq7ReeXjJVVG3cVJHp9fwrAvmLatMiAvgDoetYjajrsrELczYBJG1eo9
KbZwX1wQ0s0yyN77dw9zWap8ru2Kdbn0UTsLV4gQywxR7fmb5uS2DxWD4qfdpDqqZDvvA6j
OelSHTZjIhTUHUYJBBByQM+lVp9MmMZA1GScspZVJz9eo60425r3IqOTg42Oa0zyrfU542T
cJUO3HU8c4rnLxNl68ajjdgA9anu2mju93nMroeGzyDV7TbOS5u1vZxuVQHPbNexDWKR4kn
f3TDlj8qUo4ww6irNpayXEqIgxuPBq5qNtNd6m7pEVBODxwK6TQLFftUa+XxFy3fNXy62Ij
C7sdVo3h6W60+CzgbpgNt4xwcmtDUfBVzIyZh8yNE+51IHr6Vr6JJJbzBwV3nrlcDHp7V3k
BnvYA6rsbHRfTp1qalZ0dXse1Qw0akbdTwsaEPD0M0rWkVxNKpVC7YKAnuMVDo1m0ypD5Zb
ceYUXcPwPbtXtGr+HRdoJrqFdu3oxyWH/16raXp9npkymC2jyDwvv7msPriqatbGywXJ7sd
LjJfDd34c+FF/4t00lZ7WEvJAVycZGevTGa8oHxA8U/YoI77UHhsros3kwryB6k9a+sNCtZ
NV8Kanpl9GHiuImTYenIIr5S8Y+FI/C3hqO4hP755/JYnqBzx+lcHuc/LJfFsRX9rHm5ZaR
OA1O5S4vJbnBLsflLdcepq74WhlufEVqoUsA4dwPQdaht9Hnup7IOCBdyBVHfb1J/Kuz+H2
mKdckvpYytuzmOM9Oc4z1HpXTOcY02keZSpSnVTZ674KguLDw8dMMbFI5JVLHsM0+3l3GWE
42/MNnXkHFS2csUUcpSPySyv34Y5yOPWsw3DQXd8pGIggbPLHkcnivDScm2fVqXJGK7GXcS
yQXVk2AymYEMTlsjvXdX8oGgJtZvKyWHQcj27968wv2dJLJVkZY2lVxkHkE8/SvRd+7w95e
5FfzCFD9wckkk9ua3cWkmZU5XbiYNlem6uwJFZQCACV46Z7UrlmiB8rZuzk9vX64/Cs/7Fc
2ly8t1dWyQrkffYgscYI461O9zayXSRmWJygzthjfHp19DVO3Qi72kYN5fr9kkhhfdKB5pU
E4yHCnI9gentUtiYLfTp5JmMSopwUfaGPsO/pVGdrd47u2W6WKZvlldIDwA3IHbPHqKfabY
YVa3nlngkXehijDYx1yM/LW1tDlTfNcVbpZ9Q8ogebjlS2c8kjJHFdLaxQAqr5AJJ3Afnz+
Nc7b2Md1bz3cMzQSEERk46k/Mdp5HGARx1NXnN19lVElXZtBw2QoA9zzz6CsKmuxvRutWSt
BG8TvBnMnzOrJuGfoeB+FBtDa6bcv9/wCXAO4LtOOQOo/pQt7dSQlUWPaIjw3XI7/Unt2qK
5uJpbMrIqqGAGRg446c+/X6U4Jm14vVGDqMAgVRag+b99ZCx4z/AA8dcAE1U0cyx6qslzJh
JOCWYkk445H0/WtHUbRzZQ8+a0kuVPRmwOTj/Pas1jNZtCtwjqyyKdxTCnA/TP8ASuhO60O
GatK7N97ON79PLQBpF3B0zxnOK6O3iCrHEGOVjALEYycdT/n3rHuZ7f7ZbRLIY5ISWlUcBg
RwPpzT31JH1BgZ4vKRe3rg8kD0NczTaPRg4xKNhubUisskjI7ABgD82DyT61J4khUae3lyK
ZThGU5J4ye/+eKp6VK6FbyQhlHy+Xnv64/OjXb17q0hkIAaRtxVlzkDPtx2rRp86sZXXs3c
wNOjVr2QEMjBcDPNbkgCxRqwctjBDZ4H0/z0rBsZyt5OXbbvwDgYHH861Y38+5j8zrLjPfi
t5XOKjsdhbgR2Ma7QDgYwOtV9We4g8MSoCD58wXBweOTircTLuSPsBkD0qDxDlLPTIGBXzJ
SMdMnFej8NJJFNXkecf8JJZR3pV7Se1uVbYJrXCsD9K9D0TxNqkcUam9e7IYqGcfMT6H3qj
F4UjnuknSGOVx975Ax/WvQPCPhOz/tyyYxJ5iybmjC4Oe5P+e1XKUYrUKUKsG5S2MjVvFPi
eGNltbhbGYZ3FhnAx15rJsPHehFpE1vxZqF7ddZD5TiFRn+8Py6V7H408LaZf+axgTJULsA
HzCvJ7H4eIb8xLbRQI5JlfyhuYfU1hzpxfMaqUqlpw28zcsLu21m0k+wPJJbyoyBt25T3G2
ubnu5bW3WCdQssLMBnPI9K9Gl0bSdG0mGCzhjgjjOSIwACfXjvXB+J7YjUjLAWkyNwGMnd3
zXHQdm4mtbWCmirBei4Cx7/ADFK7skH8qxLsSpKiPDGVUkfMTk/5FXI3xCZnB2RjcWxyh9P
aq1zdxTWrSZG5Buyf4vcV6NCVm4nl4lJpMyZwxfegAj5xg9D71II2hmScEPgD3xTAzkhywC
E7tpHWpXlDESbSoBH0WvQujgjY04njdixKu5AJGcc+wNTKUBZ3h+YDbnjj8arRvuiQFo4zj
AYjk//AF6tLuVnBx5mcjDYBFVcUiaABoAxAAx37D1qZZCyFEIHGMdeKYvzJ5SBge+T+NJBb
u0vncNgdV7irTIZsaegiYGUEZPXNFS2MAeEzKc7ZcbS3Joo5rGsaaaueIpcPNcbMDIAOfat
qNhHsGF3HjCrmsqO3LTZU/MOc4x0H860YppN2w7l25GM9TWafc5EaUcoIWIFnZRnJ6D6e9O
kceUrh1fPIzj+VVYTIVZgCOMAgYI5/wD11cmnSOLa0oZs8HB3cdOTVqw7ENw26MFj82TlRn
p7elY7q4dkEmIgd+H7/T0rS+0ySxiFWPJyN27+VMFuzRSbiBjJxtyD+IrGoy0ZkrM0wCrwx
POOhPep5baRolj5TceSw4P0q1a2YnaR3Ix0Udc/54q1a2rLIBuyqnOeuPz/ACrIpIwHsZ/K
AIQkdycH6YoXT5JJgFc78dMdOetdW9o1xJAdmUlUgblHy46cj+dS2lnbrcS7pDEwYEO6YK/
/AKzQaKmjnV0jfuSaVs8cbevGcD1rIks1tZflJ2gnGBwf8DXdOkH2xrZigQEsCMZPGcZJ6f
55rnbm2iRpJN2HMmcBuMe3oOv5VjLf5Gns1a5Stbe3nuzG8DjccZx7dDWy9hYCKMQHcS4ic
Ekgt7VlxIEukCnKkkH0+vvWmLn7JcWkY2yZdpD79h9KxmmawstyV7A2909uyRsOArkdPU06
WGyhGy1kikzgOyrwM5/l0qmuoNcJNct/rWURNhc4Gc8elKoKxNIgQqv8ajdx2rjnF2uzshJ
N2WxajcPOiwyKMkDqM596jnuLaG7NnKpwJgDjpg+vpTra2N0434CuPvMv+cVnzWtp/bk5nb
aDjBT6dT6ZNYRSuObdrmw4AnlCNH5ZUpwoIVucYA6/j61XwsyRMyiONkDFycsi87s46dB+t
RyRx28CF7o/O5ikdTuVMjOcf571Qs9T04tMJ9QAWMmNSPl4P49KqzexLmr6nFasPOv7mRY9
idFHT6cVuaSiLYxI24AKOffHr2qDVVspIQtrcRtKX3OA2c/StPT45UsNrIAVwegr2MLdo8m
cbSbKtlGkjOWbIORgfzrptLRIl3pCqAnac9f8+/0rnLRMXDptGdx56Z7109g7BVRRufGBk/
rmupIVN2ZuxRSi4VwwVOGGDXpPhomNFxtk5ztYdT9K88gfBUKxJ67ic8V23h7FuizGMeXnP
OPmz9eveuPFR5onrYWdnY9Du7aS606a6SBgu072K9sdMV5RZeJvDtkzSXsmJHc7AF3Z5x+G
K9XfxFaz6Y1rFJHCrLsG6TG0EEAexr5g8Q6fPoGoSNJMsu9iUZHzuBPfHvXn0acJNxk7G7q
1Kcb8vU+lfCnjLw1IP3N4kbFMMrcZrxr4uLBrGqLZwSKbS3lN1LjBMhJ+VB7nP9a2fAGnWi
+ELrXNaso/OimLxyOcDZgdB9R6ZqhdRvPcy3YgEkkzbl4AWP8A2iT3rlqVIuolDaJSpc8W3
vLc8+utOh01Yru5Yi8+xsfKGT5LN8qjPTpk13PhvTLfTtN023yn7i13P5n99uT/AF/OsttN
t7zU5NTubmN442Ct/dZunU9Rz19a6m+ntrO6jVYTLGkf/LDknPp6/Ws6z5opIvDUuSbkyzs
YuL2dfLQLsCoducnr7H1rHvJgsrwxbmVt0bKBjbxnr0YeuK257u0mhjNszCPyt7HHK57kH6
fzrnpWNz50tu6zxiQ87eenb0rKCsddVK2hxt1cyutqrEHypBjaTwM9Peu4nuHMUBhV9hkAI
PGcdeO1cDOSvDFfmYE5HTk9K7eCSe7sIdrCJXOFB5LE4/mK6px2PPpN3Y24lvprwXAuxB5H
ZidvPqvGfxrCW82XEyyoXeVd+RyCRySV7Z9vSuk8SaNfRW0lxGVVViAdFJPTv/XFYenabPe
Mzhfs8IO8bxk8pjP4jOABRG1iqkZ89jPa1S7aFLa4MJkTzPMxkE59PfJ5/wAKox3Nulp5be
ZIp4URpkAjI29MHJA9BWvqNsto5tUJuJfLLb8FWTkDt09h9fepdMFrbSXQkaOKOT5csSoUj
sM8/wCNW2YKOtnozF09ZIrKSKSbyo2mJJaMIc5PXtxWlFO0b+QYxLECQGVehIPJH5dMdKi1
qSzfSSsaIdkqEshA5yQPlJz6fWpJDIsUYkmJmVPmKrkPjt+tZy11ZcFy+6mTW13v8wLEIwQ
VKg8scds/r9Ki0y4KWG8yhllk6gjaPTPfp/Os+31KY7oreNjKg25AAyPxP6DNPgvY9DhK6i
peQhSOANwI7CtOV2BVErN9Dp3hthYG4uZgyDGVBx/nrWNqV1oVxbQ2txPhpnUnaSfoMHpWf
b3tzqsgl8lTFn5Ygwwo+hHP4ZqTWLANZLfRwFWX5SG42rj73/66OVJpNlyqOpFuC0NfUrT7
PdtqCTROj5Dgn+EnjHPWs6xiRhPcqTvCZXcDkemPz7dKybLUpZ1TTWj8xgCY3fPpyKuC8mX
TGMTBZEjOVxntScWtCVUjJ3ReCywaOQ8WVmIwuT82cd+549ax78zGYK3HlpsIBOSc55qbUt
RRNLtI4GG7YGXaQOgwMnsetU7MXD6dcXkjk7FPLckk0JW1Yqkub3IjNNSaWeVo495XHXOB6
fjxWtpSSzaoZJYtqRfKD94EnvmqWht5VhqMrPgnywqseMknn2rp9Jsmg0z7RuC7sDnI9f5/
1rRe9OwU42gmzT00SNcysygdSOexqr42uUEunJHwInDdz6f0rW09USRPl4k+UgHqeprI8aQ
iRTIAFIfaoPJ4xjvXrVIWpq5gp6tmx4Z1hRLsKqGIwPbjpXU6P4m0/RPFpfUZCshALZHCr6
D3ry/Sb2FvLvITtwOQOuR1qnrGtWV7rLyNcMrkAKoxwaw5FJ6nouopQt3PftR8YaZrm+202
7Mt7DllWMZBHcH04qjNrFuLfezEyYw2D6VyHhbxd4A0e3eGGGW1v5IgjXcrZEnr9MmnXT2l
8/nWs26NvmI+tcMnKF0b0IRStayXmJqusXFwDDbzNszjqfWuffVVlNzAZM3MCHtk8f1HFJr
OqW2i2j3MxzJEDhQR1rznw1rrtrM73UpDTuZOemTwR9MVng4S9o5PYxx2JjFKC3Z6GziTS0
MDpJHP8xU/yrHM32cLGqcq+x1OMY/z2qwkkVtp5hyfJO5UQH7ozUzWKSHzRuCOTgHnPpivU
lJRndHlSvKNjMTzVVmZVQHggjAb3xUkMMRbPmYzggL2NTXcdwsQYglVGCCMnFQ2F6pZtyqi
uCPmwORXfB3imjg2dmaCjzIRG4V9x5yeCR3zVsCJzskhAwMZYZxWVDI6eXGQCpO4E+v+FaM
TRkv84aRh1z15rTbQL6Eif6wjYCP4geOO2K2bMBYvlCEkEFu9ZKYJAIAYjPBzXQQW4FtCsW
MEDOR1NDZJYtiluQEAYCZSTkZ+tFT28CTRDkKysAckBuvpRSbNoN20PD2jkLeYHHyqCVJ5N
ROxZAcEknOc9KvQwBnG0hxt52HJ7etOkijSRwAQf4V2jrRdI4kR2skqoQXA/g2kc/h6VbkI
kiGA4AJyff61EYigQoFAyCQRkAVLhkBVW3jt27VPO2WSWkINsC7/ACsfTBGOKkQIkDLk5J2
hT1aprZj5EW+NSd3OO1XJrfzYWOxML/dGD/8AWrOWpaWhmJFJtLICS3Pyjn8atWkd1bnMqg
MynO7gN7//AF6iMAkO3zGQR5GM9PTNaUdrILZAoUB1GWzz1z0zU31LiidYoolhkVcEZPJGf
8Mf41IHtHVfMYR725GOSR055pmUihESv5xjJG1Ryx45APSsqaC4d2uJABHG2VTvg/5FS5Ja
s6I36GhciGHW4zIgCNGTn7xzjHFZE1naLfhJHWJmyBnHzMfU9KnuPthOySIjYgXccgAk9gT
6cVXu3lERMsEZi8sREjnYc+vrXI5NyR0XVrWKskduygJF5hQ5cHsAOmak1K1Sa8kuowYoEj
2jnlflBxj8aZaqZrp0jOQDtXI7Y7+v4+tTtarDYyCfLo5ypXqWpySRCs1cz7GCGG2cu8siF
Rkg9DV+5RXgihtj5Y2CQRtw23PJNNhsljXj97DuUxlwwbk81o6gy3moRRBg7xoN0jH7pH1/
ziuatpsbUkrWG2UDySrbCbDYIyrE59awdYEdvq80QiG4bS7FicHj8+tdfb2TxwfaSFEuN0a
7cEj6D2rivFEgTVZ8Ej5NxLDB6dP51z0dZl1/dgc54k1cPL9njkIDBXlAbgtjFck0rsSAxo
lcvIzZzz1NMx3ySO/tXqRioqx4FSbm7svaeitP82SegB+teg20ciQIiMHHBODmvPdMkVL+I
McKTjNd8mI1VRyuc5yRXZSWhVNjZbZkkF1CSjLwwJq3Y34Z02sqMvB5PXv+FPUqYyAAJFIw
M1mzxSxs1xEuJByfTFW/d1NPM7KzutmW2oWHYZ4rqbXUZGs0SSQooPXjt2H/ANavONM1YPt
VxgqckHt7V6r4YttI1mzWOfDNyN2eR+tY15JQudeGblKxzOs6TomrzG6g1W6s52GHRXBQ++
COPwrmpvB2o3F4Es9cinjA+Tz4znPplT+teq33wzM0PnaVqSBy2FVxk/5+tZulfCbWBLcSX
uoxeUnzs8eV4HtmvFqV4xjoz1U9LTX4lW3k1iw8OW/h7UtStDdOfMEERCkp0wCevNWprTzL
FbS5UEDloyRk855NfPXizUrrUfFl3cyyswiby4TnG1F4XH8/xrU0Txx4h0bZ58n9oWu3aFl
O5lHsev51KwkuVSvqzmjmNPmcZLQ9q1CeGzVfLskYWz7UTtnseRjFJqEhhsC3mCSVssXY5+
brgHrj6VR0fXdI8TWwFq8koeRdyN95flyRgdvc1c1CNJGNspSPyJCUTdhV4449weteVKNVX
jJbHuRqU5RUovRj9Lnd1SO6iaOORRGF4zz0J/lUd1b2sPEUxYx5BC8AcdP1q7pP+kWy3ESg
zRH5lGBtI7YrIvL6M2cyphROx2YH3jk5Bq6EpSV5E1lFRVmcHfuJBuT5FH97rnPT2rtrO4u
Ft9O8mLMkcasVfKj1BPHP4etea31w8PRPmBIyOMcn/wCtXfaZfSGFL9XXEdvkFu5IA+hr05
JpI8ajL32jfXULq+1OS2uJs25Tc6sCNuen0FXfIWaG5jVgkatkgPtO0DjB9xnp61zcGoyDR
bqSBEV9qIpdc9fwzn356VImo3P9pWsm7MVzGVZDnHBrnlBncqie+pmpcra3dtBIhkFtM0xk
U7js9/UZ5/zmsvVJm+2C485XiucMHAB2bjwATknnHp1rRvilvqlzKUMqbWVQhC8YOCOOcf0
rjZ8yW8dqjtILZi4cAE7T1BPt3+ldEI31PPqzcbxLczTW9/dTLHvEbLhQxO9j1wPXknParN
7NIkZJ3Q71+VSc5HcZ74qNooWvLkNJteJoyUK7jkJk4xVC0dL2AxM+6QSk7ckn2bnt2quW+
phzW+Zq+HrdZ9R86RyI1XGCPunI6dsen1qytidWvbi6Qr5ULbYUfChvw6ZpsUx0rQL64Vc5
+RlAwMngd+cZq5oVhImnwgsyqEAJUA7tw6jPTvSb0bN4JO0bX6l7TraJYA8YMQjwcbh1+vX
Gas3oinjKzxM6uNpxIBgkZx/Ol8sQyRtyoXIWXccEk8DNYlrq093eyWDWywzIT87Ddlc8HP
c1gk5O52tqCUX1MrRz/Z/iOAT/ACopaMkkcZH8q3LrRbseZbpcq4c7gMdO/XoawtbtZn8Vm
3YIftCqWwvGcVNe2+oaRayTWuoytaFvJcOfu56deo+latXs09Tki1FSi1dJka6VeG4VCpeM
gfOo+Vfr71rPEYrHyI9ixKhU4HB47/j3qHQNZuJXbT7zYQybFYjjIHH41bl81lcXGHYjb0J
LcdvpWc+a9mdVH2fLzR6mBp9tczZsoFDLJtY46YBPP6138bs1oLVVMSoQGBPQZ/z+tYGjQi
0tvIWPzJ87skDI9eB2rWWO5iiZ2jPmyDjb1A9cV6dKlZa+Rxc6WiNOKUx3i4KhV+UA844rn
fEF08mnzYJaTzgQNp59hW5D89uXwCQCOOvFc54hmjj0C5mGCAybSOuc4P04NehV1Suczl2O
W0jUvs2tTafduscVw52kjgNXST2Nqlz5htI51I+benH8v5VwWsKI78kY5dT16DHSu6sb9ha
RiVnKDB+bnHviuaSTbubYStb3X0Ol0syanHDBaaFY/Z7deSIF+T1ySOTUOtXzaeViGI1J5A
+XimQ+JprezMdqwCsPmIH6/wAq5m+na+Z5rxt5zjC/55rzZQlzPlWh60q65d1c5TxFq51K5
VEdzCnqeprOtyYTDdISCrYP05p2qyQtfHyQPl4OOgpkO1tOmLFiFYfdHXnpzXVBckUj5qtN
1Krkz0TTr2CZVw6Eug3oxzux0IPrXT2scPkLtEm5MbivIIP+e1eU6Pci33o+0Rx8qxyT16f
1Fei2WqRT2sTMzKhO5cfKuT/Dk9CfeqlG7udVKqmrM07q2ZZAwBwR8wVeADXI3YKXBWWVo1
6ZxyOfSvSIolntFlV1UdCrjgj0BrA1rRZgRcxwiSP7xJ5wMVtSnyuzJrQuro56FnBEgZsA4
q7Z3TJKVkGEIO31+tVpkeNmZR8vQbfalWRmZXdRnOOneu65xm7bufNwSOBnvmt3Tb9YHCyo
7RnjFc1F13gcqv3h2rVglQRgYxv+YlenSjWw1qdTDfQpK9zEyHJ2hM8qO5zmiubSZYpgCuS
HGAB1oppGinY4uNYHICKyHAG1jnPHtStE05ZlXIOAB3/DNaDRjCeQyjagO1zkY4BqykYWFZ
AQsmMHGOPfPesnqzBIytqNhVjHp97PIpk+BBGpj5yeS3OPSr8kaq6LhgOOS2AfwxRJEj28Z
Mn3iRjH3fUfWl0KRBZzRCwbeMls9QeKsxsrWxiHzSIflI/iqoqfJ5fJAPQdMf5FKnl7WRYy
HGMf7XvStcZdtIt8bs0YX5uWz1PpU0kbs53OSuMAZ6VJAXW3UIhcjgkdKpXkgbCxKxRdykH
jHPYUF9BImkjuI2twZPmx5bHIDf5/nVmMXRleGQfvJ5QMLyVXqetJawvaQxTBjyfulDkntT
7xttrLPNKA2A+QuCDnp1rnnFt2OyDSVyvqAP8Aaoh2ebt29M/IB0PHGasXaStaC0WOEBGO4
IwAxjkH/GjSoDLH9ox5kfQR9eR05/OoLpZG1TdFAiPD8x25Y4I9PwxyD71zyi727HRpy83c
gt0g3xoXZZ1+ckoOUHoP0xUWoahHdRGHO1433qjdCB2rY8v7TbmXzAHXBwFyx9uen4VHDbs
TsksI/mBVyWyxH4ZwfetI9mZS00RkwXMUMUTSIHcj7oGdvH6VntceXcSunmAk5ZSOT+NbT2
otrmeyiUHeeG3cEEDv7VJ/ZcFuq20o89x/ETxjPSnOKsZRcmxbC9bUITCpdNhAGJCSP64rh
PGEpSe6d5PMlVFUk5Hb3rs9Qe00exXUWu47WQnCRN6D/PSvJfE2tf2tq808QKxuAAMYzj2r
nhTSndbCxNW0OV7mCFLZHcDNOUMfugEVYtIGlgldMlkIxSxqouQQvyyfdwP0rrPJIgiSYAP
lv79D/hWxZ63d2SiK8TzEzwx6j6Gq7QOJWQxI+OuO1ORWRTFKuUPGCOaqMnHYadjqrO9iuY
0min3Ke2eVrQ3o8iLxnuScgiuCEF5p7G4sy7xDlgB0HuP61u6Vr9tOViuf3b5zvJ4NbRqJm
8JJ6G5d2CzMjJmKQ9Gx1/8Arf4Ultr+o6HKZQ2GUAFkchSo9RUbagjKxeYMN2cZ7e1cxr2q
PdxeXC2Yt20sR1IHOPbpWc5WdjV+6uY9RtPjFFHAqEnBxvBYjJ+tLqfx0uDol9ZadbFbm5i
aFZN/yxAjBPv7V4aAM8nHrTsqAADnvk1xTw9Obu0V9ercvLce6SvmWQkn1Y8mrcMv2a2EjY
aQEFVI4IPrRaQ/awUVgXAyF6ZrVubvT7gzw2OnyQxvGFYTMHMJBBLKeO/H41q3bSxw7nUfD
22az8bSG2kbyGgDuvI64x+teixStBd3YmuBIJJCdvGemfqcYrxvQr2S2hunF1HBJcnYzNnI
UenpXeaJcp5McLT7snpH/PP51xV43ldns4KtywUEdnLKZrVLq1ZoklI4Q88f5HNc7qEolne
BpCI05Ungjj6etS295CJ7oOGO9F2AkHbjrj6+n0rk555DcO7kvnJ8vqcVzKFtD0KtbQxJ8S
oXz5ZVmB56nJrq9LMslztjO9VtWXg4K8fyrg7ibfE4K/Nvxuzxge1dPp9xPb3FvNFJtKgAh
R1H1rslF20PKpz94vQ3t0dIv7Xe2VjSQKOpCnv/AHfwpI9Tu47K3zD5xSYqsoOeCcqRnr3p
NOsZLi4DYCqSYnL/AClwfrVvUJfs6XNjDG0L2qBidoLHHBIBzjjoayb6G6TtdlrVmS5tkDJ
xGxk5XG4HOMgYzg/XrXJiMxXpZ2X5o0yi4bywTgg+/FaJupvNs3eOSYsjKctk5B9f909PpU
Oqoha6ktoplScIF3LuOO/I9PWmk1oRUal7xAbmN7h5rO3JdH2ySsxzjPYn7o9+azhIbXVpB
HIYmRyUKkH5Tz19KRJkt7a6tChkIUYy2Mjv+Oaq30LxxxTf6u4YHepO4BcYA+uMVrFHNKV1
c3N1xPot2lxLKQhTAOchc/l6V3liSsS25OxEAIOcZ4Hb6dO/FeU213qTxi2+0bYXxlVTrjp
Wy+ta7JcPb3GoSBNokjIQZ+ntUTp3R0UK6h0Z113coYmM8xRYwcK3XGe5z6VzmlN9q1m61K
CKRIsBELHPfGf/AK1YGoX13dRukl25ReMHgGsqGW5K7FndFP8AArEZpQpaPUKmKvJO2x3V4
zN4vLlZABEMjHIOP0HWtjUVa68P326FCBGWWReg2n/61edSST+RJI80jy42h9xLD0GadbQz
SxlppJwMZclmwR75pSpp212COIs3puWFvGgKtEoDBtwI6Z6iuytrxdUtrbU3YRTgYdQSWZh
1G3PAz/OuGFuF1RldH8jGA2wjPvW74Z0VpteluzGzQwKGDKP4jWqgpNE05zi/I7mLyogJif
LMoA3Y5U9wfX6Uj3VyJDnb5/QEE8r60uEwES4JOTkFs5P8qnsooRfxgSeWGYAFjyDntXt0q
a5dRTm76FwO0VoFUKe54H5CuS1ER3DzWkUO4sFfDL0JI4/LvXY3EMqmSCZeI3x2+bv161kx
2iJcXc9xEqEKH3en1z9P1rKs02ophyux5drNs76jNCU2tuIAPYDAqrHc61pq+WA7LjlWG4V
evbiGHVPM+chWJbcuMjtU0eqyPErQqHGPlyOQPeuTnS1bMYwvK0XqUo9cv53EBEMQwfnKNj
pxSxrqurWrqDMZtwwiptUr3JPWussYp7+NfKssucYZlz+VeneFvA1t8lzfESPjJUevp/8Ar
9KxrV1Fb3OynhZz+J6HiE/g67tdJN3dEhyMKAOBWNZIyPc2UsfzSKBtPfnt79K+yJvCel3W
iyWht1kbGCfQHNfKPizR5dK8S30QDNCkpCOOqisI1uZWloKrhUvep623KOnmOLU5IpEd4Or
hVORgdR7816JpEWlNosifaA3zbtwblh2BHY1w2lXes3Mu3T7H7ZKnCvt5A9/X8aXULTWLeW
TUXEtnexkO8axNGR79hge3rXQvM4lLl1semR6olm0cQkdDGpHlscnP19Oac/iGGWPzIlMbI
cOjZAz9K8fk12/uwsd/dSSCP7jjAb8T3qSPXZY5wArSRgFSHPJGMCnbuV9Y7HokmreH9Qib
yQbS6RiDnO1/8DRAFODlAexz1rh7gWsWnW97EpLyZVstxn/9X862dHuiYQryAohGCD0zXTR
k9jKcrs7DpAWjYh8/w9qkheXy1Rzt7kDjPFR2U0SwqWPmbj1Iz/8Aqqa4TeM7gwU5xt5FdX
QFsXbSZBJljntkNk4orPtZEV/nATaR1PJ/CilzFpKxF5BhTGzLOo2nPI4H+fzp7KRFGJHHG
eMACtIoLhomjAUBVD56E1FJau0ZIbOH+6/fj1qrIzsZbK3mBiMA8Yz/AI090KIPLZlweVHA
Peri26u25tqqB1WnyRhAAwUbl5B9MVSS2KtoZsEQKgoqYA4UcDGf5Zp8UFx5g2hVyCORkfh
ToXCrImWHPB9varWQYVCksg4xnp25FKyQ467hGgyUL7zjqO/1FV54FjnbMoZSQ3I4xV7yJZ
UYCAuBjrwB64A5qreLwJ0IkJ+XaMHOe9YSeuhskE1/bsEUZZgMHGME+9QTyRXkfkiXBMZAU
4GPXv1qsuj3csoleNCoGBvPX/P4USaJI0i7Sqs5yrZ4+n+fSh2C8+qKOn6t9hkYTQv5TsNy
o+Ch6ZArTe/0qRy5vWZm+YMX56DC8Vjy6VK94YmnQyshYYzyB6VHLoksLebvXawK/uxyvT3
rKcYSsxqdSKtbQ6VNSstm5piwQY2jru7Hp6HrTINY0xY1kZnEiqQTtYk9vx/SsrS4rdkIa5
8sp90MOfTv15q4NL864wZTJI3UrgcY9O3vUuEUWpTkhbrXLWOZrhVm27MAEY5z6/561i6j4
1uGdo9OgzIwxvbAC/T1rlvEOuM9yYYE+RDt3kYLHvXPi+mkjIC7SOAwFKXK+hxzrSTaTLOq
z311dNLfyb2yec5FVDaW3lMXkMkrDKqvSow6u3zEsT13Gr9rlnMYAVwflyKnY5m76mNZ3ps
y6tHuDEZBPQirNvKskkpgILgGVFK9+4q3qenrMHuAMSgZO0cH8KwoneGVZY22svIp3EdPpK
weUJmLyOxyxzUupRRyDdGqqynI2noKwEvow3mIGgbqUHKE/wBK6rw3rumQmaDUY4AsybfNa
PfsHsKlqzuBRSadrZNucrxkdCKxdUgjSVZ4EKo/3hjgNW1JdWUF9M1hK72xc7UYc4qrdTR3
QEaAK5b7rD7wo13BGGZpduwSsV6YzUqOZikW0BY1I+pPc+9NuYBCxyjJ2GORnvUtmN86iOP
CqM4Jzk+tU31HdvQqHOSCM4OKaAeatXtuYplOP9YM/jWhpOnLd2tzJIFJxsj39m65/T9aV7
K4W6GdY3clleJcxclOx7+1X5GhubxmtjhJzuZSPu+1UXiaGOSNkDEHqR0NW9Ph+1tOQnzBM
4U4oe1xElpBHPLIjp90/eB7VuaW93o+to9vqGbJiBKjNnArnLMyQ6gwKsA2cg+nvXXIsQ09
ykRLOMNuHT/P9Kzki4vld0dhLeWMsBcKZR5Wdy/Kob1HrniucN5KHLwTBQT8xx1H161naTd
+TdS20iqUZDhW7mrjOAxZAETGWCjbj3/U1zShbQ9FVvaI59EUwEuTh3IGBnjNbltOYrJX8o
zOrhVUt0x9PX+lc68wNsm07CCcgHrk1pQXksSKHICsMBT3wevtWrWhhGVmdKzvdSPcs8gjM
eY0DtHgkcj6fn0pzx21zdeab59xiMTqZST09T1HtXPyXO+1V13xtG/lsWPO09OPb2qOFlaH
c4LNvPzqNwHfkf0rJwN/aJmxbXRfTTBGyoUkyGHJ7A8f0p+pTQWtqtvE77A+15M4IbrznoO
vFVrq5hjjNrCiIGYKxQEF885H+HtTTYzXFuUMTjzQAQy4AweTRZXDmdrIpRSWaXLSqs07Dl
i4AOT0OP8APWm3l/IbZpREpe5bK7h82DTHSExTSoHiYYQ/Nkbu3+TVyztY7zUV3RHbbQBsA
8Mf896003MFfZE2laUDGftyO8zkHCtgr6U6znmUyRXCR4ViqSMPvDP+fyrQhVzEGuIvn53N
u4A7Eep/wqDyopphJklVOFx0x+PSs297nTGNloZOs3EapbwIFWUHPycgg1p25t5bpQEKgDB
+QKcge1Qz2ELaqLp3VtgAZM9G9qnWOFPNMpCtGpkGDg8DpimmraE2ak2yGyXz9SvZCy+WH2
KR7elT6hNdf2asG2MmWZUChuQOv4VU0+TyLBGdT++YufUg0kkoN1bxk70hVpeTyOwzRy6gp
Ll9Ta+0FLCVZk48t8dCvIPQ/wBK1/DEQ0/wwWRIzJs81snHJGMf/WrnPtccrkGJgSCCuOAD
xnHSux0i5ke1W2usScALvTGB7e2K6cLC8zWUly7llpIoLc5WMF8sOenvg1Dal1wIxvVjvLH
r+FWZYo542EYRVQhUyCcgdPxq5YbIpZCFiKuMAhc7QP6+9e27Qjc50nJ2RpWckU1t50keNu
S2eMDHfNZPiGaaw0ufyEgS9uGRVkdQQik8D3PfpWxLbNDALmaVIoHUlgfvEZznFc7PdWmqa
paylXeOK6B8wDIk44JHVR7V47qKbbO6asrHjutGf+0WjnuHuGH8bjAP09q63wH4ZOt2TzNH
lEk289ziofG1la2+oG481CW/1cKLjaPf0r3f4Q+FfsXgOxnLRia63Tkyeh6D9a4sVdQUVuz
nwsUqzlLZG14Y8GW8McTyxhmYfI452sOo46V2yWFtZwkRxId7H5j7YHPFXLG3mWBIwqbQNo
G7g+/FV7m2ZDFEMKeSHd8555/CsFCyvY7J1nOVr6DL1VW2dvKCCJN25eBgCvlXU7oX2pXUw
yUkkbdu5OM19KeMtSttK8FX0hlk8yRCi5JHmHv9BXzLENql2JLSN19K4sW1FpHuZRTcoyky
98OIbeDXNahMZZI9pTnsa3PEOpWV7pF1bvGnIKhnySuO2fesvwCWXxzrMJ2gS2eRn17dxUe
u3DveMismVOSCPvYr1Kcr04vyPnsRHkqziu7PHpojDO0bAgqSOaVYXymVOHOBmui1PSHujL
cWqgzINzQjg49vWslpzO0CKNphjwOuSa6k7njuNnqXr5LNYYYEDBlTlsDG7+taPhrMsjxgj
JTv7VnLA7B5rku7AYjGcj6VN4YmKaskbY+Y4POK0pv3gZ3NnHJDMFDA4JPruFaP2r9+uXJc
rwDwKjhmdGRNgcgdfWpyVZRztIbJA55rv2VykTrEZJl3KpPYE4Bz60VYtnH2hFcgg47d/pR
WdjdWsTwgi0LykIxUEE854HWo3kbYPlwCcZ68/wCFQs3l+S0m9ldRt24I6Z59eakSN5RllG
M8tnn/ACKtu7uZRfQti1RlyjOWkG4Y6A49aq3DZVEb964+UMvX6VajYJCQ0rFm6D09yaqTr
GpCRqxXByz8DpSTLZVtY99u2GDc5CjIxipYIUtJ0KAb5Ac/xEmp4olFqWO0+hGBS5zLF8zA
AYBIpPcpKxMi+aMyKzbeRub2rPkctfAKAyjkjPyqfX61o/fhfcMtwAMfeqisGLuR1AztHJX
2zmoNOhMgZwqfNjO4EfSsrUZd8/mQYxb8OVyAOeOPXrU8k7Kr7gwABGR7Cm5jk0xs5yRyRz
ipskOUuZWMyKC6t7qC5mBBD7d2ckA9a6iS0WSAFoQQWyBnGR3qvAkFxYccKU4HTk9OasreJ
JbBo3BxwQcYUj0zWcnc2ppR07mLd20Eryqse0qm4YXILGqCNe6fmW4DPBGCwbkbf04PNasl
wsS/My78YwCGA9KzfE921voRhWQAynqvQ/ShyezMpJRTkjzLxF9kutReWwR4rcnhXOST3NZ
ELzwZVXBH90mp70skx/iH1qozK3G0H6jmp9DzJO7uSyWYZPOhGCBlkB/lUun3O2ceYwORjJ
5qBAquAGe0lPRs5Q+1MnZ95EqBJDzleA3uKRJ0LJG+4hcAjJHTiuZ1DT3tXaRAWgPQ/wB2r
tnqb/6ieUrhdqt6/Wtlghi/eKCpGNhGc/Wp1QHLRW0JeMSOVz1qZ7CGGUK7syMPlcVavbFo
l86FPNhH8H8S1XWRZokRXBCngN1HrVXvsA19GuoyGBUxnkOD2p0tneWKLNNtlTpkNnFa9td
FSE24UAjb/WrsaxyqyEb4cc55xSuwOYuLe7DmGWIhiN21h2xnNWdMhZXVgNpzijUYZ9MmEk
Mnm2zHgNzj2pLfV4AqKYBCR1cc59qnWxSepJqhiFlnYAwfH0q/pMQtx5Lso/cK/t83NZepu
JLXzEfzEZuo6A1Z0+6jfUYN+MyQKmRxyBj+lK10Etzo7vw4koTUre7guLfyw7yAgZ9UK+tU
rGyhsZpXiwQ5Ix6c9KqeY1rcsi/JG/IOD+VWrYy74o2XLyD5W3dalKSXvO4Np7IhbTlOoec
sLbeSdprWn8n7OnkuQvQqRzSeSysrOnYYI4P0qndSkzCF1AUnIPY0t0ILqONbnzgQHjwcev
0q6Z9yuqkYKgFsfzqqcmZ3K712YwTyaZNtELfIGRY84BxxRJXRcJcrMCU4ZgvKhjir1vPua
NyoPl9j0NLDptrIiyNdMFfso/SnfZIYEZS2QDwcnkflQ2tjZJ7ld7nzHZjHnt6/SpUu3jiC
BAVJwRnB/wDrc1GI494Bt3BY4BBJH/16m32aBYTEWI5KupXNDsCuOErPdiZpCXAVlb0IHp3
rQa/lCr5k22NV6qcKoPUnvmqsBjxut4Ede4Gc496kkjWSP97CNhyPvEn/ADx+tQy1oRO0Qu
pCrAo0oyFzzx16VesJMX1+qTNG4UKMEjcvSqaRxqdywEsoLAnI4A9fWnxXLQyx6gUOJMxyO
cnaT0+b/PenuhLR3NYxvKwkcSNxkAkPjH9MU5pADHs+bB2jcQAeehpgkggYXBWNdqEM8T43
D8D15/SkuZZJI0KNIV5++Bxx1/z6Vna5upIrQF11W5clWjcg89Cwp+qORCYlZWE7KvHVQeS
BQk0kgBMbKNu0nPGB6fnVeF0vrx5nZlghwseBwx6E1aM210LjIsiRiOQAD5VAx09aoI6vNc
S7fkc7UwP4RxmtPymkjcW42nBXKnkDHXmsxZFgUQ7D8iY2tyDjoD6d/wA6aRMmWbGMSzDaz
MoBJU54HXNdnpV3JeRQrC7hlGQmc7Bnjk+1cPPdmz0GWYcSzN5a4boO5rq/CgQI08sgRIo1
DEcYIH/1678P7j9Rp30OrlZYYtu9VcjkmtHQYLu83JHEZPKUueR8wHNYdwYpLFZ3xISSY16
ce/qTXS+CWBn1KIsOYWGxm2gDjp9P6VdWScXY6YOzSNK4fz/Bd/InltewupiXPUDg4rhZL+
wbWba7S0W1cne67sB+gOfQ5/PNdjHZvDa3jWDnzY8h0OD1715dq3iy6srswXFhbO4xhnj5J
79OledCKd7nRWmlZlPxBHJqfiRLGBdu9xlh0A4zX1l4a06yg8MWMdwhWRI1QLkg4x+lfG99
qt/qGvJKieVGmCNny4/EV9HfD/xada0i3sd7G+hj2yIzY3Ad+T0rnrSXtEi6FGU6UqkdNT1
ZFihVI7csDn5DnpnrVO7mVbpLeAFmzg7hk561lfaZBPtZMsSDGR2Y+1Z/iHxPZaHZteXS77
lh+7jLbTu7Ae1ROaSLp0JOdlq2cT8V/ERuDDoi/Ksfzyfn0xXl6soiK/d29CB+HWnXupz6j
qlxqF4d5c5Kgfp9BVRJUDlokdmbkZHFeLVk6knI+zwtKNCmofeXvCc8Np8UbQPH5kdzAUYL
yTiqfismy8SXqbHyDznsPwqjbM8XjTQ7mMFD5+3I5NdB4/jjkur66tpN8ycFdvVcZJr28M7
0onxmZq2IqfecPHqn9nNf3O1WmkiMUB7KW4z+Wa5+ykAdiwLntgjmmTPvkUucrnJqGELvfG
Mds813x0PAlK7N22klnikYMsY6GRjhQPQCotIkFvrihSSgcc45NQ22CUjldUPXc3P4AUQgw
6uBg5PPPFNKzBu6PXLeSLYOMEDIDD+VW0jYPnP3v4egxWTYM8lsrKuxtoIK/T1rTjmYsATn
bwST0/xru9S0OiiJuGbL8HgdKKnicb2O1gdw+YAgj060U15l3HQLvVCw3EJnAPU4qe2fazG
FsNnO0E5x9KgV8KqBFEKrnrg5x+ZqVZo4WReN+Tzjmi5K0HyNHuT5sMOARyT14NKDG5bexB
AxnrVWRzKVdSCo+X3qD74b95gpyBnJx64qS7j5zswkEQ3HoD0/Oq0bTzOHDgEA/wAOM/X2q
UBnI3urJjHQ1cjVOXKeWhOCpAIFTqNalZZJoIlXYEB4AJHB7CizYTTOFDu5GOR0wasXiQCP
c4OM9OmBjrgVWtilsRcxgFVBDBTgr+FUht2Jp7FWhJWQgrzgHGapbXSyZBsIxtJQ8j8anN0
k0wRHdiegNQxW7PcSfMCrgb0GeOf5VLV9x3vsWtLjzYx4bHGOMH2zUV1b+RtiWYbmztLEAq
fX61oxSR21qRHGCqKfm3Af56Vm3MqfZ1klTLFQMFeMnnj0FZy8jTZIiFoqIzyMpkwBkYGfx
9OprnvGTGNIIQS2Rk+1bsTCM/LHI7MAOTweK5jxQ7Samxd1H7oDJH6UMyqP3TzbUD+9ODjn
Aqh5s0LZKgjryOtarWtzfX5jt4XkJP8ACua1b7wbqVmYSHVBLtA8w5ySM4wOcipUG9TgbVz
no57aYbGBiJ7HkH/CpJcxxGKZfMt/4XXkxn61NqulnS2iW5JhlcZDKpA4471U3SFdzDd/00
Q5B+oqWPbcozJsYHOfet7StSEiiCZ8Mo+XPX86x2wy+Xt2kngDkZ9RVZHeGQMDtZTQxHa3U
G1Q8WT9KwLuxWbdcWvyyLyyD+laFjqYZIy/Q9RnAqxe2pMa3FoOnJUelR8IznbXUGgcecnm
rnJ7EVsxTrcQt5UuQ/Byfu1kXaCYmTZsk7gDGapxyyQyB0YqwNVuI6jyV8hopm8yNxjPvXO
Xdo9tMyMMp/C2OoresNQjvVWBj5bjkqf4vp/hVp0R42tJkHzg4JwSOKWwHJwuwzFuPlucMO
31q9sitrqzktbkyZxkbSChz0pl9YfYwGVi6nofeq4dhdLuOcNTA7FpoJo2h3BJQeBIOD2qV
YktngQKoYnoMkZ/ziqTiB3hWNPmcjJxn9KvEb7qEck88Dt6VkwLYlJiI3MPlx93j8qgiubO
DV7STUF86zEgE6jqVB5pl46xW5xkHgZPeuenZp7jJwGzxSiivM9O8f3nga6v9PbwFG4Vk23
SYIUe/PeuOu/3kCxKpBLbXBGCBj0qrYxzxBzG247gTxzWpPKj2qyuVDq44I+ai1hN3ZFPb2
7I7W0ZVY8K5zweO3pWbNMRIFHzDkEK3LH8ula0MqMfs4yq4ywAxx71hyxxRXjw4VsnaMcEZ
/rSZtB6WLLKiRh5JHVsYG1gCfSoBeqSm9GYcAAsOf8A6/Sm3UMSNKuwRMcKijsB7981CsbT
zLEu3CJ3P40tC3daGkTbNMCoiJOOUbDD+lP22eWC3wRo2xjcMH8+tVFjSBhEIgwYE8x9RjJ
+Ye9MnWCQiSHY3GXUD/OKmxRce4VoHiiljkO0jIflvxqWOf7Zpc+mpDmU/MhHJBGOAPwPfv
WdJt8na0GMLkDse9VkkKSK8R2tuyPm/SqUVYTlYgyNxEi4KnnIxitnT9UWO2S2uHRljJ2lj
zgn8agntbe6maWGdYgx5U5POOfTvSzaaqWsjwzpK0PzH/bH41Wj0ZFmtUaE2oC7iFjYRlCw
xLLjt6D/ABpksbQxsgwFjUbTuOBjv+NU9KuoFkliMQV3AKknoQMY/WtS6KS25juUljLqQpE
gKgeh9D70tnZFX5lchEkwtFkSRSrjt1H5VUnbyz5s2SRghc8v9aYwaC2jVAMxqeuD+eKhtY
1M0dxMynLA4B4H6VSM32JNQ3SX9rYBsiBVDL23Hk12tsfJgt9PiVcS/vJGx09BXIweTN4gW
VHHmu53oAMYHpXY2GZ7u5uOgyscexsBfSuiLvLQ3grI6N7VmeytywaGI+Y5xgkjkCorDXo7
PxfBp/3Ddnls4GegH48/nXV38Vpp/g/7VOGN5JEwjQgLuxwTnOfX868O1a4ZPEVvcxyMrCQ
EsWPPIP41ndvQ2nLld0e7S6jHaX8V7GQ4kQpLCCM8H72K5HxL4IttYn/tHRrrcDkurcrz79
q831DxFLea6Lv7s0cu5Tk7XGfukU9fE2reHfEN3Hpt83k+bnyjyuOuMHpjp+FRaw3WhLSSO
ns/Cx0yBlnlLzSHACKWyOwq5Yafr1q32uzcwRQEs08uUIX3z2qrF8V7tY41bTrZpU5DBcEn
1pb3xtrviSHy9QlWCzQcQxj7w9/WvKr04xfO3+B9RhKrlFUqaVl5/wBI66L4n30FpIkyK9y
uAkqn5CPWuQv9bu9cvWuLu+eWQ+p4A9B6CufnaJpGIBUMRgE8U5bwoApLbsZCL3PpXHLmkj
0KXJTlexuR/dCdUC5OelMbCthc7AOMVSNwsjBl2DON6nkk/wBKJrwbMqAqjnggfyrn5Hc73
UjYlMpGr6TK2Csdyp78fWpfEWqy397qFtGyxtM+CwXlsdvasG+uJ4kt7kNHlZkZcc9PXNTa
nPd3DBxtBkkBLY6cdq9nCK1M+Lzad679Ec3eoy58xQjAgAL0/OqsLskmVcLnjNXbnEllJIZ
MBJMKpP3qz43eNxsCsT2IzXoI+dluasL+XJHsKEj+IcmllHlapE+TlsEknJpm6RgWuQoI52
hQCajvSvnwnkgKBmuiUdExX3PT9DlElnDg8kEAnIrVjSYsSyqVHG9WPr71zPh9lk09D5jHB
PQZOOvWt5JwWxcvMVBwuMcfX39q0T0LTNGKS4jlQpIZS7fdA5z7elFRW0zrOZHTCkgH0P49
6K0Qy+EU7JWj2sqjB3dOBT54cWiybB5Y6gHnP9RVbcI5ApQngbgAc9Og7irO5nVTHJgt1BH
C/wBfzp9LiTKqoqxKRlGJz16e2PSooY5fNba5Oerf/qrQeAoo2kYOMADH1qEKvmqw4LKejY
5/ClbQ0TIzG0LqrYcjoFPQe9SB7mWQgyFdrYww9uMUrofvGM/L1IPTPaqzyfLKpLDj1xihK
6BsuTOhDox3Myfw8gfX0rO+eVEtQdirlmPp6CnypyqlyzjBG0e3Wq1u6vLJFJNJhuCIx15p
Bza2JXtbaBozEzIE/iLZJ+p71Zhu0Mg3h8+uCM/5/wAaguJUjjWO2U/Jgj5Bhh0I/wAnNNt
2Z52idAGIGQq9T2qbdyk7bGhGD84DcOOAcY9/rUFwB/ZAQk4Gclu2Ksi1Xy2eRgpU5AOMKR
6evQ+lUEureRZo4189ScAswCg9+vp/k1Bp6kS28jWiXKghsgAE43CuW8WQFbuJyxfcvI9Pp
XWWt1G9nGSzu4GCOQBj+lYHixYzp0UyEMQ53MOp9+vSk0yKluTQ4TVtb8qKKG1tigjwWbdg
5HpjpVDVvF2pavEsMjCNEbKEcMnGMA1Df7S5OMd+lY7GJjhl8th1IGQfwqeeRwtXepcS4lk
H79vO7fOcmpkt4W+aF3gY8ZHSqEMjhgCQR04xV6JscnIFJiJDDPErebbpcKOdycEe+KzLsR
tJ5sXKn8wfet8SAqrAn5epHaqF7bJLG80eFkX7yr0IqRmZBIUbaTwa6LTr0hRGSTzjrXLgY
I96uW8zKwG7FNq6sJHRXdjHdAyRYSY9QehrmrqJo5SHXaw4YGt9JpGgWWN8sByKJha38e2Y
ESY4Yf1rNXQ3qcwDgZzitmx1cAeRefNngS9x7f8A16o3mnz2ePMAKnoQc1Ux78Gr0YrHQX1
oJ7R5lBZ1AIK9GrFiLPcLnk1PaX8kBEchJhPYHp/n0pLmJYrxZYDmFzlSP5ULQZ0dgRLqUQ
MJXYmfVc//AF+K1pCjamNg2jH3fqa5/RLvF2Q3LOM4I6Ee1a4fdqDIB8w5ye5rOS1BDNVdP
IC7QCXGAfpzWbalBdDewKj5Wxz171LrUytJFD1IJYmpbZQ0bqi4kXBY9/xpLYbJ7FxiWPpt
OB3qe5RZNisu/BAJHBNU7UxqZXJHU+vNLdTFjGA+xS2Sy9CKbWojQQiMAYCH/Z6fjWbqUGL
kXWfkOOq5GR3xVqzIZSX+aMfdHr9atlY7lGhIBjbr149xUPQqLsznWkO4tuXA+b0x7U1ZC0
WNiAMpJ9TjgGoLphFK8EhZircE0wzA7Tgjb+lUoXRrzI1RI+wyLOPuKu1myOmOOeBSRsPL8
rzWMkn3c84x6HvWebiMqPMDH2pn2pFkUkFlB+7S5R8yLc7IuAjY25ypGG+ppsdqjQklt0m3
ITOdo9ahN1DtOYyST0P+PrViLU4Y5PNSEo4Xtxt9sU2nYScXuXrW0RY952swbbz2OeSfwqT
yjby7kcHsVzyR6YNU01JXePPnBv4irAbhUjXsKS7zBLJtOfmI6elNQk9TTmhbQgurUh2vbZ
U8lThijdOeuOwrUk3Hy3+0ZjdfugdPqcVRudSkuNPa2S2YAsGZsA8A9OKoNdtDPutN8I7Bm
B+op8jaMm0jSvYo44XZZix4VQONxPaovI2RLGoOFABAOfyqkLmWWUSzMzlTnr0Jqz9vzMGM
eWXkFjgHH0o5WkJNN6lrwvF53iHeVyq5ODkn9K7LT7Af2iI3MZieQnYW5X61zfhTUoR4utp
VjWHzzscZ4DH+lej+TFb+KDbS2SmVZD5jfeLcdjXRTUXa50wV46FzxBY/bksTvKCBSW+cqP
LxzjFeRXg8zXTdNzAhbJA4UgflXr+uyGTTJb+zjfbbbXCOmSF6MD+deOao08F/qCQSb4XOQ
MdATWEY2Kr6GMZGeZcrsKtuPHp3qxC/2m6mvJk3eYS2ewJ61VnZQcZDuerD+VJFL5YZME5/
DNRU1jZGVCUY1E5GkIYS24jbn2q9DiNWAkOxRwATzWH54wMngdu1TLclwFU4x3IrinTk0e3
RxVOMrpGvJc7iWb/61Rm4AyDLx1xk8VnGZmzuY0yR+PusD9M5FQqRvPFvdGn9rV/ljkIKnj
mljn253vuPfNYpbnjjjoDjik84jIHAI61XsL7HP/aLTuzRvpkkgVuSN4wM9q6i72Gws3Rw6
BNw3YzXBMxbj+tehaZdWk3h6A3O4CKJiQmMsAp6598V0QhyRsedVr+2qOT7HBSSqyMq53M5
Y88Y+lEEkaMGkQuoHG04OfXNRHnn19KmtIw84jdkA7bjgV0R3R517lp5wYF8skrnuvP50l2
2Wj2vuQ4PPap1topfMHmiGZOi5yJPYYqvdtgIpjCsDziuibTiKzOu8MzkwMis2Rg/Kea6tD
bzoZDBjoCuc5PriuI8NS53LvUHHZc55rs7Vwq5aWY5zlRH972z9aI7GiNOzjg8wZC8EHewP
5elFQ2sTCYb9pkyN+P4O470VtF6FJ2JZXYXhjKnB2Lxz2BIFSKwOxY3fYThcrjaB61YlTzb
uRIYT8sYCk4YZ4BOc5H0qW1ibZ88bB92WOenXOT2HWqVzNIZO8mzax+YZ+8en0xUEBuPPX5
SvfGR+f8AnmtA2jxq3mgOWz0X9Ka0EySIscSjeu5iegH9OlO5ZICvmja5w3Bzx2qrc2W2Zp
MFg7DnOMj0FWY4jzu2sfUcZp4jLhiBgD5iCeAM+tO+gblKO1fzd0Wdqgnrjn39qqvZSNIwC
gMwJCqQcZ+laXlybyhYsMHIABAH9apgzvJIqnchPzelS7BYy2sbhIc7N4Xp3x+HertrFLHC
y8Bj1Oefxx07VK9uCFmmjIkQ4zvJA/PoPYVZUgFlkYtz90cAH6isbs1UepVW1kMOydgGQZy
x+VTjjmqdzYvLEZJNqBl4fduWQev64rVluDb24UMsaMpIkYkbvpxyc8YqjMHnhhcKvmxEFS
gDHGecjFLXcqytYxEtJHlLxoEROMZ2gj2B6mjXbOWbw3MxjjBhweOoFbNpB5Usnyu5DD/XA
jafb/IpuqyW7eHr2C2lWZwuWYtn/IqpdiFHTU8Xu1wSuD+NYky7ZTW/fkA9x9awJjukNYHK
xEjdxlRxV+zgfeNrMD3rNBI/iIrQtw7Bf3n4U1uI1ljnTJK5TGd3rSmAyKCEMb4PzA5BFOt
7nCiCWQMCPT9KuRyRhirNwe3SpkBxk0bxzNG64IPSlUZUcc+1bniG2AeG5QcMMEgVg9BwaI
u6Bmtp90UbDEYx3FW7iAx4lQHY36VhwSBG54966SykS4iNvIPlYfKw5wf84oemoiO2vUX93
OnmRtwc81DeaLHJiSwJO4bgO30zUM0XkSNGxz2yTirNhdFX+ztJt7DuAe1S11QzAlikglMc
qMjjqD1qSDdJE0IP+0AeufUV1ktnBqNuUliKSAEK45OR/OuTngmsbnZKCkqEH2PuDQpX0YF
jTJmi1a2LN3CnJ7GuoZRFq0m47R5f45rlJiomgvIhtVyCwH8LA8j+tdXLO4uluQcpIgUYG7
OTRIDO1JZft6mMZQoEVu2aZZzeTfmGU7S6hG3Y4PrVu4iQ3N2C/wAwAkKkdOO3pVNSh1RWQ
bomTOO/0NStRs0GIgjYqRlumRWbNcfaL2COT7pHNP1F2j2RjgY4U9VNZ64e43DkgY+lUld6
iN8zrFBlAVGMYq/p86yQnzGTaBkEHB+lc3u8xhEHwg5Lc1rWN35UsYXDH7oOAQKUojHa3po
l8u6gx0wcd+OlZRtiiFSmW+8Bjp+NdUt2rExyKjLJ2U9+mRWdfxxoHWOP5RwWxz7fhVwl0Y
1ZnLv3GMjNMz82efapZULO2I8AD0p0kJRI2APIz04qrAIiFpl7bmAzWq+lfZd8refJByoYR
4AOO+D7f/XrMiBWSPcdoDjOeg5rXuJ4XMvlyqjYPRiDn696yk3fQ0ja2plotuXAJfr2FW44
Y5Mlmm2jpx3qCGJmyVG88k46r/nmr6RbiiZKk8jj+RrdakIbcxRwWq4yVdByTgim2lgJI1k
YEhucDHA7HmrF5C/2BWblFjwpx3z601GaK3jADp8o5X07Z/8A11STaLtqL/Z8QJYCRweQQB
z9OKrXdqILV5AWx0BNaqzP5flg7d2MHqD7+1Zeo3ck1oyswO5gQAOvvUtWQOxlRPJG6zR8M
h3KfcV6bD4rTUZbLVpVdJsLFchD8oK8Z/EV5igOzcAcDrT47maFw0RK+o9anlVrjp1XDQ+p
otOtFvbVbmVG0/VIFcSM+F5HQdj+NeOeM/CzaXql5Y2UZeIDdC7Ny8fbv+lT+GPiDbyaOnh
nxFK6WaNvgnyf3J9OPfoatanqm6FoL0/bkD/JdkFg/pyOnHesLyudsnGpG6PJ2UrwcjBwc8
Ui9OOMcVqa2M3Jfy0iBOQgk3N/+qsuIBnwx6DpVPbU4OX3rIeoycYqzHA/G5cDHr0qWFF2g
Kgz6+lSHjkbgTjPf6VyynfRHqUsOl7zIhGylgUP4/zphDkEkEfU1aUySlmwpI5Oe9I6B1DM
FbI4xms+budPs9NCk6gNlmFRbSctjr2HOasNEwYqYzz0OOanigjA+YFeOucj3rXnUUcXsXU
lZGaQevarv2uWPTjbI5CvkEA9R/kVHeBFkCoQfU1Aedo44reL5lc4akXTm4iAAYGDgVLAyJ
MpkhWVM/MhJGfxFR9Ohz70qqxdQqkluAB3qluZHSafY6FfPhb6awfptf5wfxFM1jRYbOIS2
us22oIBklMgr7c1QtVljIZYXWYN1ZaXVrpmItzDGGU5JUd66J/DuUmraou+G5gl8Fbdhgew
rvbGV5sptnC4/hUYxXnWhuU1CEjkM2MeoIxiu5hWaAIVkKPnIx2/H6VEHoJHS2m0OCMRxk7
SDjkiioLVZbhVLQ8Rt1VeVz6+neitLmqLMU8kJdgyl8gkEdMjp9K1oJH8tTu3IrbVIGQB3O
D+FUIo1XDsxkOxThjj5j36c8VfVllheZ0eNoyAWMYGR6+lbMiJaSSXOGLAEgFcZ5/yKRsNO
cIAE4ye/wCHaoUmLOgBY7P4shB75pY1mM4KkbDlgBSKuOkddwEjBBzjPWnIijLBHbcNuwgD
Pp+FTyW8fCo28rx65PpzTI3dJGBbYh4IAzx7+tJXsMqsxSYbyUG0/hVOYCKZbjbk9Pn7+/H
etR7ZOHBDPnb6jB747VRuYJiJ1LGUg8BRxj/PvTvcroZ08nLPDMVAPzNzg/l0pY5o4wCuZH
3d/lDZ55qKdZflJJ2p8pUDAHHX3qWKJYEDvGu3IGCOPp9amyEmwmhlugCis2GOVz8oPbHtT
EikjgDLNOpzuMY6EjoOOfyqZrxo1Mi70A+UZI/UHpxWebslSQpaT+JtpwoPt0peRWiJZrvf
I/lyMisoYxxKME+p+lRSJHe2sgaIEyKwyqYIP51GHmNzskhMqkZIHGf09qsxTlHYorbc/wA
Z5J7H2oaEn3PHNahlt7mSKVSChwQa55+WzXoPjS1/0/7QiECQZbPTNcBIMOR2rBnO9yOnxS
vGwKMR3x2pM5AAHTvUkJ+YqQCDQiTXttQtrhBHdII3GAHBq+1g7jMc2c9M/wCPesFYUPzBc
joQf6VrWU72m2ByWhbBU+lNpiRJLFLLaNazfMrfdb0PrXNyxPBM8Ui4ZTg13ausiBlAMf8A
Eo+tc/r1ou1LqIFsfK5/kazTKMEYBzWlYXTRSY3blI6Gs3OeR+VPifY3XirEdjNbw39qHUn
eByQMnNc66GOTqQwJBINauj3hidWILR4wyipdbtosi8tBlJOT7f8A1qhaOw7aGfDczKN0V0
ScenH5etaNxEut6UowFuos7Mnr7VlxCSSaMXHlwcff2/eH0q5aE2843qNp9v1oa7BYxIHVU
mtJ48hx8vONjjof/rVdtr24/s4Q4Zwjj16daXWrUw3gm4G/5iR61WsnBUqzEfNyvQHrjJqr
31EakU7TPbTSyeWVJXcByeehpsDo1/PJt2MpzuXtWfBMbdQsyK/OQCOT/wDWpTObe+umXnI
4x74qUhi3tzJNJvkb5hxz3qnbzYkIPJbvRcSEt/jUCHa2T0q0Sa8E6I7bgQex65NadjuW3+
0kIFLdX44/+vXPeeoBwvNSRy312nlxmQonGFBOBSY0dOBLMNsG5B1LkEkj0A61egKy6e0eS
xXgBep9a5a3u9TTbEmY1z/rJQc49607K/K8PcW7HOcByCfas3dDvZkcsBVpJAoEZThsd/f3
qGVXAQAnATbWlbu11dHymKv/ABK36ke1NZckfIo55YdTXVpJaGi1Mwq7nbjEmMdOuaYkZfe
WjJwBkgcg+tXJljLq0bgDqRjvVOPG8kEkkZGOlOMNBCwEo/luvBPPGauwOz3OQpdE4wQaiK
oigryzDnI6GpIwsj+Wjgs3PPGK0UBJ2LLljaOwATdkMwzg/wBBT4YZDbxONpATPyjr7f8A6
qkit12ukjEZAfPp+FX7NcQ7QqkAEDpyfY1SjoVczvPWM/MPvHPznk+v/wCqsq/CrEFRDjOQ
fauglgk84xgo5YbuvTpzWFqttLFHGzHK89OxrGpezEzLjfaGx0FNJVjuHTPNKOoycGkbGSQ
uB6VnzNxtckFbPYf4U9Li5iQrFcSIp6hWIFRDHQ/hTc/rWQJjiWZzklieTk5q1aQ+YwZh8v
v2qmAdwHetOzDKhH3h1xnvWVV2ideFgp1FdFsRpGmBjb3PTmhI2YkHcFxnd7U+OOTd82OmS
D2pzK7KEH+rI+7npXBc+hUL62K2+NyqQ42KMfU9zSsuEJAY+pBqXJgRgpyMdKSFBOB5uAgy
RxV3sr9DNxu+V7jIoZNxLnHv6U6VXi+fzSvHTqf8KsSlREdoX0wKzZ3ZASyYJ4HFEbyZFXl
oxsVZvmkzng+/So2OD7elH3nG4YGc0pwRkH9K70rKx85KXM7sbyWp6kh1Kk7geCOopoHtzT
kyjB1OGHIpkmvYX7g77mE3YB5R2Khj7kYNVb9YftLyNa/Z9xz5a/dH0re0t4541N5AiFV/1
hXAb6471j6rGwuHffkE8c8YrSVtNC7O25PoPl/2jGzISitk+td6hR9zsxwepX+GuF8OpI91
iNypyB9K9BtxIo2yHdkccDLe9VDYlF7Tn83yEgcgbvmZ2PX0xRUlggt12PGIxvDPgHn0x6U
VvFX1NEaSw+WAs2dxRWCqcgDGRjPStO1F0FFspUeaf9WrZ3d/xx2rjvCfi46vH9lm8mK8Uc
q4HznGOM12BO9QrAJnhmHT1PNVpLVCQ90aGQSFA6qwPCn8Px4qsCTOxzjecsqEDPt6VoMxu
pWYs5eRBgAhQfrkgDAqkrR7gQisJTwByV/P8vwoSGy9LJIzOzOjdB87biM9gB6VWUsIzuCm
RiVAU846HnHX6VOqSW6748DbwrdB64qNtw+ZkVVJ42nj+XSpsMZDGylmheVVK7fKYgn8+KQ
uVKhCeM5YjGf8/wBKsRFV3sqLkj5gOg7ZpJkiUKHkCp3Oc7f61SRVykESTJEZc4yQWxx+X8
6qXaWskOIAcBSVO4Y6/p+FWTHGkTlWHlyj+Hqfzpq2gQIyyqVz8o9fTNLoJsxnjURnbGpyd
pUHG7v0PtU620PkAkqxXGcA8H0Pr60+6t5Imd5EyigHaeRmoQ7RXarHHuGMFWJCr6/WkC0Z
H5UrXAKKzBgwOTgH6c/4VPaxKVcjZt4wGwcH3p9o4UFJXVY0O3rtJJ9P5UjFXITZ+7XjYvU
47nFNroVojC8U6et5pchiXIgIJG0Z6c145eW7I5IBx1r30qtzZvApIaTOcDv6/hXjmvWclp
fPC6Yxzn+9WM1Z3Mqi6nLnOPSnJnPJKj1p0qbGPJFR49qzMS0ElUhlckdq0be5jMYW4B24w
MdjWbDLtIDAke1XYwin503Iep6fjVCNy2eNHV0fgnBPvmrN3arNAyI25JAcpwOa56MSkgIS
FrZstQ3N5VyBFnox6H/9eazkupSOPljaGZ4nGGQ4OaaBk4yPrW/rtjNNfJLBE0juNpVFySf
oK0NG+GvjTXCDaaJNHGcHzJ/3aj8+ah1YRV5Oxcacp6RVzm7OcwTjBOM11Nq6yR+RMx8uXB
BVehrvNH/Z91Z38/XNYtba3XGUgyzv3wM9K968EeCPDmi2KW8WjW8oBGJZlDsxHufrXLPFw
ekNTsjgqnK5T0R8b6lDcQy7WiJZTlDtyje/1qgmpTNIEuSCOnAxiv0QfwxodwP3uk2hAGAP
KHFYtx4C8JzsY5dCtCAd2fJUA+1ZPFzjvD8f+AQsPB7S/D/gnwzM51CyMLrlkGQcdqxraOR
ZiFjJYc/dr7I8bfCfS5PDtzd6Lp0EV7AC0YjXAYY6GvnKMsOkYU5w3HQg9DW9HEe0T0sZVq
Ps7NO6Zy02nX0l0SI2WPGQcetNl0bUHnY4R12gFi4GcV1jElApwDnHAzTN/wAzKo9CCfpW/
MznOVXw/eNJ++kSNM8kHca07fw/pi/62WSZx1GcD9KuzB3l+Vxt6FV7etLGxT5WUnPtkim2
31AadK0gR4js0bPTdnI/Wre2KCI29uqxoDyF6VUlVo1OcmPdweh6dKhaQqpETbmHyj1NLVj
LX2a2kw5QEgDn39ao3tlbzxjlHm6cjH5kUy4uJolXcQW7gdKIblbrb5WCSec9RRZ7hoUrGM
fagizvHPEfkDn5lPsehFdK0UctuZwgDtwwJPynv+dc/qMJLKwHlzxfdf19q1tKvUu7d55Vx
KpG8Y6N0z/KtIXbViovWxFdxkElUUBxyOPl47VRgtnEW7aMr0PrW3NC8pacgsM55GOvX8aS
Bo3geEomCvXo2MV6MFbcbMAh0IIPy7snjpU8MziX91gsx6jvU11CqKm1VRQOBnGc1Whl2zq
ETbu4x1xSejJRrpHIJieRj+6cfnVq3kSK48u5H+s+8zfw+mKpK8isREAPMUEbj09RWg8aSt
uMsauieuc49qAFlgUtuAVgQPmUkge/19a53xAzo8FuRtYKSec5NdFBEzRBXbtyuOMd647U5
fN1CVgWIB2jJ9KwqvQdypxtA3cHrSZB4z0pD14x+FAXPfHPA9a527CHId0q98mmnOSD680d
cEDp3FNOM45yaL6ATQ/fJJ6VpwxRyxqHbBwelZMQOGrQgk2dVYgfia5aqb2PVwbiviNONsp
sVmzj+LpQxWP7xwTxjHBI9+1VEnUJkA5HfHWpvNWTGTgtycdq43F3PbVVNb6j4UWaRmkYbO
nWrDCONF8t923jOMAU0eVHFjAI4GSep9/amttdmdiVUHhVxxUbs1SUY2W5XUkqZGPzDov9a
qMpnLSysQq889TWgy+ciqJflPB4wPpTZUilwqA+Uoy3Pf29q1jKxxVKTmv61Zilfndmz0OK
ZnkHv6Cp7ksZ2yMLjAqHBIGQCa9CLuj5uqrSaFIHbnPpQAPp7UEnOevamjOec0zM7Tw/El/
pht28QQaYwOMTLwR9axNX062066aJNSW9YHloiCp/HNbPhmK8mjc2unWd4mMstwRhf1Brnt
VAGoTDyIoSXJxCflX2HPSqluafZNPwxg3LAltvU7TjAruoWkSRxIrcfxZzj3+nFcP4WB+0n
Hp2GTiu9RRI4DydAMjoFHYY9a3paqxCNO0WWbE0fzEtk5IAb9KKZbXCAoY3KhX3HjGc9qK0
TsaJniMF0be5SeFjFIhBU5717B4Z8QLrNgIJSkN6qEFdvX3A/GvH5Id43KxycADpmrFlc3F
lcqUJ3g8FTjFcsKnKTZo+jHMTRF5o2DugAJXkDHr9RVUJGJG3KpzjEmSCvvxXk9j431m3BL
ytI2MZLdK2Lfx1fqd77cHk56flW/tojPRJ2mM5KuZMNg4xnHqKW3E7wK7JtDfdLnt9fXiuF
XxfI7/KqxhmLbeCP/1Vo2vilJEUTW4CJk7g36ihVY9wOplnuA6holkQnBIb8Pr+lXoojIpL
rtXbhAo7/WuetdbsJP3SsM5wCWxW3DdWrB1+0QuCwJKnJH0PetE0xoJbYKxSVNkhYN0PPt9
ab5TtZbNqJk55xnP559fzq808bw7drfNlg7Zzx6Yqu5iVHg+znCDdkn5iOw5+tGo9DLu7FS
jROGGMc5ODkevrWbPZyhlMU+wcBsnGf8K6SYL5GI41VeuMYLe9QPbKYgirGsr8tvA/yKLBa
5jWqRpJdPdSKyIAVLAnHf8Ar0qTyGZ0YHeGXBLcZ9ce9XJ44oVaKVY5ccEK2Rnt3qgXkljV
WVljRSApyO/r9P5U2il5jIYgEaSEnaE4O3IA9B+defeMNPPy3KSJI2fnIOT+VegQtGsO4rw
U4GTz6nI6Vg6nZRXNi9u0bG4A3ZAwCPr39qymtBSV0eOXCYOc5Jqoc85rWvrYwXDxOMYPes
puGzisTmFQgNySPp2q/DLJD8jHfGR8uBWf1qe3nMbBXXcndTTQjXjvCqZ8rdtPOKlGo212B
Dcx7HP3XPY1WhRY3FxbSqwA+ZGPb+tWJoreeIb0B91PU1OhR2vgvWE0XxDDLdbZIP8AVln5
4Pv7V9AWWs2dxdhJZ0CP8w2dMduB+H518fi3aBtrTYU9ASc16T4Q8RS2Yiiv7mFEQgeZM2G
2noB615uJwylJVPvPWwGK9nenLqfRk10CiFViQH5Dg8/Xn+daWi6skF0EwGRjz0GBXnEeug
Rgxo74X75+XI71UXxM9tN543HB5yAea3hgpWvY9CdenJcr2PohbgSlDGwww6Z5xUkm0Y43D
0xXz63xXh06SIW6Ge4IJKxNxSf8Ll1y7ZWjhhiQHBBbPB+nelOjUS2PPdGN/dkj3uZvNjdA
Pl5Vie3sMV8ZfE7ST4X+I97Go/0W6bzQqjgE9SBXuNp48vLuEu+q26OSAFztzXinxQ1JdX8
RozMkhjj2b1Oc1lhoS9rqi6tBRpO7RzRZWhLKAd2CDgYP0qs4YMFBIJ5wR/niobKURkWkzF
efkJ7etW5XBnjUKdjrkN6HuD/SuySadjx2raCM2F2uFBwQR7/hUIeJPvofqeBSPgSsQ7fL3
zUQacnIAVVxyTzmgROLeUqjQMrA9ieP0+tZ048pmbduYHkYwP8AGrTyugLnJHTAGcfjUDzQ
3DsJnC8nrTuwK5kW5QjbgnoD3rMlElpKs6j6g9DV2aE43jAHXIHWmsyyRBJMDtkmqvYLEiT
R3dqCvDZxknp7U/TZBBq3LbTICrL03Ht+NY3z2U6lQCp5Ho31rUtJVvdUs3U/xjtnHrVRum
rCOqmlMVskSCRZN2WAyce35VTjRFlG4EbumeD3xTry1zdyHqB905K8U5IQoZfneNuQoJ4OO
ua9IrczLsSFVQErtPBbvUCRgSACTY/Uk9K07m1cNHhXYZzgmqsu8KhLEtj+7WctXoJE1vht
uY92Tkqv3v1rT3hLgiO3IVhgAkEmqVsVBJLMCRnPXB/Cr0Cy+cu9gVGRlhnHH4VSQyaaRIb
NpRGVk245TPA9ff8Awrgm5fcOSeT7V3V8oSwnZiS4TYoUADpXDBmL8FsCuaorySBkPPJ9fe
lwc0EjLZP6Ugx06+lc7EKynb35PBxURA/+tUpPbt/OmsO2AD60hkkeDwByTVlR8w3dfQ96q
qmxyrrjHUEYNPDJnAX9ayktTspT5Ui2AdrDYcD2qUyFYtrHPsKqB+g3HGPWnEruCkj8Kysd
6q22L0ch2qdu/wB8VIiZmJ24xk9e/pVQCMbVDZbHOO9SpKcg5zgHJNYtdjrhO/xF1HCKDnc
p74pjyr/qxEgYnkLnp61CHV0D71GOgJ4pZHR22wkjbz6f5FRy6m0qmlkZ1yR5hYcVAeW60+
cgvwecnIPameh4FehBWR8vVd5sT2Hel9iaQ5Jz19aXBx9aozOx0Oxt5tFaRprMFwfluFbcM
ehHSuVvolhvJEUg4OflORXT2hV9FNmujrM+3c0q53D8O1cpPjzSVQr7Gn1NJbWOq8KpIZfk
6sPXGPeu9S3V2IdgP9nGAfcnNcv4ChEkzlgMbOrf0rvokXDCNgxB5I5rqpbExRXjtZEXCZS
MFejZoqwLdzcBy+fTBxtorRPsWjw3b0ODjaBz2pihMkfMTjI7ZpN3YqSe/PB4o2rgk88V5Z
aYrnLcMDj144qUOyTKeSe9QHGOcg+g+lSED7gXBPA7cUAXGvQoLKvzk9+1TR36pEMSOGPVg
OM1QbaDyBj6+1NbB98elNXHa5tRao6kjzBz/EfT0rTtdTKTI6SYO3AUeo9/1rj93GMHaDkZ
qQNiRSGODjBp31FY9Ft/FF/bu3+lMzHAIfnAFdJY+K/NdftUSSIw25Xrn3NeS/a5JGUySEy
D5t3TPrWhBevFgBmJY7Rg5q1VlErkPXotWtbja1vKA6ZGHbnJpD5MjhwSyn5iM859PbpXmE
epEy+ZKx3KCOvU+laUWpsWBEzbkAwuTxn0rVYjTVE8jO6MIk4DHATouOPc+9Jc2b7JN8iSM
VyQwPGfQ/lXOW+s3bowD7Nq7iCPvegOOlT/APCRSSvKJolGT35BHpzW6qRZShIS4W4juhGG
X7oDALjI56kf4VWk8x7kzK7EZBIJ4A98daml1e3md9iSRSyIQPRvyqk08UcI3ySO/RsjoT0
NTzR2uQ4tM5Txhp6/aUuYoyBIpJ9jmuBmXbIVx3r2C8tXvra5SQqkaKCuGBznv7c15bqluY
bl/lxzzis5WvoYyT3M0e/Snpw4HWo/anpuY7RjI6ZqSC5FjPlyEANwD6VoWszW6sjLuZfue
9ZbMqxKzDk9jT0uv3bOQQRwOaYi3M7xT5f57qToSchB6/lSx+Us0dy6s7D5gM8HHrVFDJse
cnOTtJPbjJH8qns8+Sxc8BfyzU2C52Ums6l9hkuLO+miZkDAK+QcdRg+uKdDq9x/Z0e2adI
rheqyElc9etcnLd+VasitnC4xSWl9JF5UOQV2dPemnJbMrmb6mrFaiLUUnF/NNbMcOruVdP
fjrzQ1tNNmS01a4jGSSrEuB+NVpZ1jjMmeCM8VVi1RhGwyATgcDBpOUu4JmoTrFqhlivY58
dQQQazpfELy/LcQtuHBO7NQtqbrIz7+CelZdxL50zSgAFuTVRk1uVzy7mz/AGvaMvzbgeoy
Oa0EvnubVJImzyATjv61yHXjmr1neyW0LoiZXOSfSnOXOldEt33OjNysTZcM7nlgD/jSTar
bKoCoBg5HPT/61YMmqXlzhSyDAx74+tU8NIS2ckeprLl6iub8mtW2790NozwcVWaYXLGfKx
g+p71ikDpSH3OPrT5UFzUe9WMAEl+2f8moZbtpOCAo9qpAHI6mrS2N8yZWynZR38tuP0p2A
hZyeG59609ABGqhz9xVJJxkA9BVqx8MXM+HvG8hevljBc/XsPxrWtrCC1GyGPYobuckkdCT
W8Kbeo0jXebc/wA37zf09jVdwUjVlcg88A/zFQB3i+Tccq3GPpU0eNkSghnI24RfXuPpmu1
7DJJ/LkhTcHyqnlmx16iq8sQMY8osxxu2de/Bqy8BRJfMZWHRmPQdKoxo/noke6TnCsOg71
ilqA+JPIICnzJHPIIBx61s2MLMV3/MS3mEkd6rG1EMiTBCrlTljkBeecVrwGQRq0KF+4Tpm
tLAV9fKW/h6XfvWRiAAAK81TbuZ3JCdPl9e1dd4u1BZdsET/JGB8oJxnvXHtg20Z3ZG45Hv
XHUl77sAwse/4+1J0Pv/ACpQdzhQM1de28xRt4Odqk9/asUtAKAAB6DJ65pc4wQc+mac0bI
xDqQf5U3HQ4x9TSEPaZ3O6Q7yx5Lcn86tjS7j7BBfSPHFDcMVjLtycdTj0qkByMHBPX0Fb3
iS6tpp9OsNPlWe2srRIt8akbnPzOT7gnH4Vaimm2VdosQeCfEs9p9rttO+0QnHzIwOM9P0r
Kn06/tpDHc2rwyddr4U4/E0201fVLGVHtdQuImQgqVkPymuw8SXK63o2gXOolW1CSN1kmUg
blzwSOua1VCNTSG5SqtbnIi1vFt1m+yuI88Pjg9sDn1qINIucqwPfPFWmgmLtZ+YWj9R0xn
qKS30mW7uzbQfNK2Qqk+nes/qcuxf1lrYgLsWJK7scY9KQuxJZlLE9hXQX3hCe3jQwP58mA
ZAcKB7j2z64rHl0fUE62pB9BisnQUdGV7eoZpJ3MGUdc4qWKJ5WCKpLHjgdall0+4jTcVHQ
fLuBYZ9q6vwfaL9uMpROYyAx+v86pK7sc+5j2nhq+uFB8lgpOMlcZPpVvVPCd3penfbphsX
cqBTyeeleo2xTegTgFQNgOB196xvHUkkPhSdGPmBpUTfjHfNbyoqKvcascneX19BZrbTWAV
PLCM8chUv9a4+XYJBtBUehOa6sXDXFkESN5IiNxLcgcc1ytwUadli5XPX1rmuVM7jwXdzwx
zeRDGxIxlzz+FdtYXdy5cSQYy2cr2rivBtsWtHckDLYrvLCOSON8MAucZxzXTTbsSi7bySF
wrowO7nA4P40VISUCMXCpuzk9c0VomUfPnzK4DxMMLge1J5iA8nB9/1q6YwSCucf1qNofUD
nsTzXn2ZtysQmJl2qygDn/apzKDgn5e3Xp+NIY4vMKlB68Hmk8kc7XZcdM80KHUrUBkggAe
x60wMcgDsc051n2jZt2j2x+tMBkA+aMj3HOaEIeW2tnj+lOiGZF3NgY7jpx3qIMmQGOB6ni
p4QDIDGxG7pzSemoy0sbbgwCq2Ouen+NSxMxk5XOSMcZIPNOtYwAVaQE9D7VfWDKgAFeOo6
1Dlc1tdDREDuEhXCA5NORpBtUseemDxj1qfyTGwIII5GDzmkWEiRl2ZC87fTPaqVrGvKWoL
qRVOwgZ+Ubu+asCTahZAFfYTwcDrjP1qssBLkE4284/z1q15LABgM5OQCelKUpR2NFBDEeR
VcvB8qgAKDkEd6eZjMxVD8zDCjGAc/wBf8aY9u4LbM7h1zgjt0pNm5Np+RVOdoHP/AOqlzc
yBxXUekl0BsuPLIDcLkhicVzXimx2Il15IRH9Af611cCefEBK4bYcN8g6Y461Jfww3dlNay
OHjdSB/s+mKSnyvUidFSi0eMsctwSQKTvirupWElhevFIpHPBPeqRI5x+VdaZ5DVtGB+9jO
cetWIUAjErAMq9B6mqxPHTmnqzhSgcgHnFAiQs7II1b5e/8AtepqyjbIjkgZ9BVcEZ+XuMD
2qVVLqqjp3x2pkiSANCWLDLHA55pEK+YWzgYxxSSvufABOB09BUTuB8v4nFAx01y821M/KB
io92MjPajAUZzTcZ6ZpDAmk/GrMVpI6l2BVcdTULp5ZwRigBnWl7Y3EA+lFAx0oAUHnIPSj
jng/Sk9M80HntQBZsZo4L6KSaJZYwcMjcgjpmvR7fSrJFAW3tzE6gglA3avLz1FegeGdQF5
pnlyuDLD8gz1x2NdNBq7THE15lVbUvHCoVV4AUDBz1/SrAkL2Kly24oDlv61E8q7IwW2dQS
eQeemKmdk+yRsGDlkyOACPau22pZTmBEWwso4yBnBHrjmoZYohIqCPkD7w5xVmQSSqP3PyD
GVB5z60otTJIxxjIyAR27UkmFjNePfsdACM4J7/U1YiheOZdr4A/h6Y/zzVpLOPIRkG/GPQ
Vbt4VEkUWMNnqwB5qZLUEinMqCPKOzK5woPep44CjRBVPzDO7IH1q5EubkEor/PwMcq35fj
V9rdG2yrhCeSpIO32z35oUXuBLcQG4iEik7VCptC/exTmgjgtQw+SRAPuHoD3rTgDiJhEIy
SM/KetZl9cyW+ly3EoCqMKEByFPp70m7K7Gea6/bzXmrzwW6DdGdzox24rnpYJoQySxOh6/
MKsXdxJdarJMHPmM/Bzir99qUixJGqBTjnJ3dPevNv1JsjC5ByK04J43iCDcHIwV6/p3FZj
MWYsTyx5J9aeOgIPPWkgTsbZVDGqyLvjB5B5AHPfqOgpsekW06My3Elv2y67lByB1FZ6Xs6
sAzb9owMnkfj+NW4NUCXPm5ZckHGcHrnqPwoUu5fusbNot7GC8Oy4QEDfE2f0qoi3dndCXb
JBMh3BiuCDXSWmpK0WyVYyozzj27kfWrpLSRstuTIC+1duJAeQOh+lXazumNwRnWviSxc/w
DE30O3u3/56oNhb6jpWZrOrPqt+ZkiW2gjysMIGdi56E45NbhttOlmxd2cJ3IOUby2U5zk/
hTJ/DukzEyWl1c2qrHvbzVEqg+mRg9SK0dWo9Lk+zZzsV5KkaoOoIIbHTmrH2yW11KO8t3M
m0hhkbc+3FaEfhDVJJJEtZracquceZsLZIGAGxnk0k/gzxTbANPod26c/NCu8cHB5UnjNSq
0lpcjke9i0fFdtDmS2sHe5kIaR5mHGOoAHXOKgl8XajdwyRO2xJM5VTwOw6+lYb21xDIVeN
0bOMSqVI/OmESKdrqM5x0pObluxptGreahaSv9qgLNcSKqtGUwEwBznvnFdX4NBmSRxGAAM
EqcV54Bl+DXpPg2aOKF7J5lWSQZRScbuOefWlHWQJnWRsVYbcMo4yx3cf41yvxCuHOnW0TJ
sLSjJBwOnSus8pg3mJGwBwGfPB/OuH8fzqbvTYpNzRruZ8DHcD866anwCMOW5n/spbZHWNF
HzsP4jXOEZmG3oa6bVNN0+ytRcR6tHJ5yZSJVJY/X0/GubQZYciuJ2voVLzPR/B8ZGnNKFO
A3X3rs4JcOgYBsnpmuY8IwOdFLhUwHPfHNbZSVEWIRn5eN3QD3rphsgWhoyXIcpEuAzts9B
iislpyZVUAjafoKKpNBc87ktZPLwqBW45IwelUzZODgqfevRJ9H8w7nAyAMkA4bjPGaqDRJ
BMFXacA7gOea4HJnZZnCm2bOdpBHHFJ5GB8wyM5PYgV3UuhybiNhAHc9c+tUX0WRW3KvHTo
evap5mg5Wcp9klIIx8vU81GbdiPlPNdedDk8tCijJyNoPvTU0N8hWiYN1G4VUfMOU5WO0yc
vhsnqeatx6ZExGE2+jKcD610iaQ/zN5WMLk4Gc+tWY9L4DYY8ZxUzaHymDDpDnhLttg4wBk
fnV5LS9jCZjjlyRjBwcVuwaaXdIkX92TuGTxjt+PatWLTpDGwmYfIchMAkDsM1EUzohE48m
SNSWt5UfHG4ZH4mpbYRecrPKu8gZH/6xXZJYyEyAPtcZJCrwR261FHpsd2qtc2MauzHORk/
j3qp6bGvKYItXOCwfGRk85x/k1ZFu0nlxhWG5sjg575zWvH4ehS4XyWlidv7knHTPQngU9t
Cv4YfMW9WfnjemG/OpjNfaNOQ5x7Z2corA7c4KrznuTxzzSNaPI5EmUZQdpX6dCK3LizvoS
ftNhnBAzE24L6fXoKWNrZ4SZJFgfBVo3U/Ngdwe/Sok0ndMnlbMiG3HlxpIMuTkseN3T9RT
LlI1n8tOQBwSO+evtWukaNDiN43DAE8859Rzx0qJoY5duN3mAEEvwWrRRvqyOljkdY0CLU7
ZyrbZ05X5fvV5lc20tpcPBMhV1PNe+bCh81pS4GRjPXjse/WvPvH9hH5cV/GuGLYb5cfyrS
Eu5x4ikrcyPPv1pQPTtRnmkNbHnDg+OvNSrOwQhR171XxyKkRgv8IJx+VAEm4L15f6ZqMZz
0pCfmz/AEp6yAkBjgCgBArO4Vckn0FalpbW0IMtwA7AZK9AKrJdwwJ+6Tc3uKrS3M8rEs3X
tQBtXV/ZmPbG29hwCBgAViTS+c2egHSo+c59aUAEUAABPApSCOMYpQGzgAn6VMbecKW2ZwO
cc0AVtvtk+gqR4XQc/wAqt6a1ut6hmXdg8D+8fSrzp5t5OrxeXIpIKduuPpipbsBhc1ueF5
nGtRWwuI7cTnZvl+6D2zWRJC0dw8bKQVbGKkFvII2bacqM1SlbVDWjPXrrwprVtAHeLzxgk
GNwwbmoVsL5LeMG2lUBMAkE+/apPhf4yku5U8NarcE5U/Z5X5Ix/CT+fNew22nfanCx7XRB
8z9T+BrSOLcXaSPWpYSNaPPBnjjsVlYOcHOM42mnfaWCsnOR79vf17V7BceH7aeNvtNpHKd
3dByPWsi48D2UyuYrV45FYr+7Pf6Vr9dh1VgeX1Fs7nnWyKaRpMBVYjoenrTlhVJfmjAj3h
gScZrtR4Ck3N5d0Y+cYIzt5qld+DdaDboI0kjHQK3JwOuKaxVNvRmUsHWSu4mTEI3O/rsYY
OcsB7VbSNdigKQ2MHdg809NI1KBtk2nyRZO48elTRo6uULbSvf0rqUk1ozDkaeqLcZVLPLL
uJGBtwK4T4gal9it7TS4QoMuZpCCScdAD+Oa7fDrDnJHy4GKw/EuiWWtW0DXTFZIgQki/eA
Pb3H1rGqm42iDieR2FjLcyb4ovM9Bu281XvS7XBDDbt4APUV654S8I6UwZrlnkh3nYr8ZX1
NTePfh7p8WiHU9HgeOeLGI93yyLnk89682VWK0On6jP2fOjxVoygVmGNwyPenAccc/WtzXr
F7KKxR02sIcMeoJzzWF2647VWux5zQuD9OaVRjI5J9qUYxu7ZoIJIz9KrluIQFgcoSp9jVu
G9uEYbgsmMYDD/J71UwRUilcYbjHQ0tgu0bEWrQEASLPDJg5YEOOgA4P41aW8trpjEl3EFz
uBceWeT0PboAa511UMOSQPpxUa45WjmvuWpNHpmjatFb7EaaVV4Z1G2YAcnJB/Ct601W0cr
5OowxPvVT8ssDSAHcenSvGFYqPkTn1BNXrfUtRtZFkgkljYZwVcjGeCKrTcuNa3Q9F1u6mu
Jpm+0GUBvkVZll42/7XP8RHSqPk6aLZhcQwK6fL+9tyofoMcHtg1yU/iLU7rH25RcAEsWlQ
MSfrjrxVeXVpJJNwTyxkkKCQB+taQlyoiUlJmrdWli0bXCRQQtk/J82SPatXw9ateanboqK
qId2TzjHOa5R9UlmIWRn2jtuz6Z6/SvRPCUcLWP2kiQHcFC4zyfWpvzSVhJI7JQFiBdQxJ3
de/avMfiNdRz61a2yIEMEXzAdMk/8A1q9QXIjVZASAeD1rynxBpF/P4ju7m7VlRpPkPUFe3
P0rattYai5aI5uZmW0UeazH0xwB9aqxnEqcZOa7IeD9Vv7VZrCykljC5BZxz9K5270nUdOm
UXtnLASerrgH8a4m1excqM46tHqHhBSvhpCg/jJLelbDxzSO58pAMjkEflVHwllfCkBKZMj
MR+eK0nhQsDG4MhyDjCkmuyGyJ6GZJCQwYW4A3Zx0H4UVMYpNwZWYDjjOaKViTpHtpl8rAb
AUcZBA6dTTVS1NwsTxRqeTgEZPfOOtddH9juJmijlREKK7NkcfL93J71q2mkRzQKfljjlUM
5cAnaOmBjI9/WuNOyPSRwTadEwBZNu7hcnginDRFl5VQRyeMEHFejN4fhZGRVUqoAxkjaeo
x+H86Z/wje2V8xsFABye3PbHWlzpmlmefPoKlQVgyqj720fjzSx6AI2YqFBVclSDzjrxXo0
1rPaRNZ2sCyqGJLDAOT7dqzZkugcz206dy3lg46dMUaDSOKXw9EYmlaM7t2SFNO/sS2KhSg
dgM7hjNduLYfZgw25YrhRIMsD1BzUtvZRySIJoArOu5TzgCspJXKikcN/YcKEKIizBcheT0
P0qyuho0ZcrMmCCrIP5+1ej2WjiL5f3hRieeMDjnrzmr1rpkBuGlLbZVH3HXgcY/Hj+dWm2
rGmi3PLX0iMSNvn2hfVS2fwHeoZ9GMtxEYmUZBXeOAx9z2r1a40AbdtrbxyFVyzbwpbvg49
aoyeFUG4ofK34yNpIX8f1qeVlc0WeaNp9zbFVltyP9rbkk+nFSyWKiFZh86AZOOOvbHfvXb
potzDkeZHvj/u9QO+M+oqH+zrpmZJMSg5P707cD0B/pUWRRwvkoVVx8p9CchadHZwzhnniD
k8kbMgke1dVLoywZWSFkxjcQvG7HUfpUv8AYsAgM8ExKZ3MQOeuCMVNk+gI87vPDultGp8s
xM6ncynYygd+OKy30h4irWt/IFH3FkUMMe5r0x9Mma1nwpI2fK2TjI57fWuYazMTmMKFYDJ
PPIqkraESSOPaHULWMoYY7iPqdjYP5HvWF4yaK/0KeEWUsTKoILp/EPccV6ULOyijL3AaSV
84TJAHpn3qGW0E1rMWgQQOxbZ1257daWqZEoqUbHykRjr1pD0HWtXxBHBH4ivkt0CRiVsAd
Bz2rKwcYrtTujwWrOwd+aOoPNB556UDmmIXORR/WkP5UAYPBoAXn8qAT0p6KX4zke3arcdn
EesuTjoRigZT28E7SPfFKFOMheK1FihRigceWe3pU32QYAi2OrcdaTYjOigc/PtYL644NaE
N9JagRFA2eM45qCSKZR8su1TwUB54qSG32nzZicDkc9ae6Ao3UMyzmZlwHO4Ee9T/AGyW4t
I4SSJol8sEtncmcgAHpgkmrt66m0lJyAwG3I7CsRTtO5eGHIIpbgajzJNFGkigTx8B8ffGe
h96vRRJKWi2jmMgflVOznjuSUICzY4HQH6VP5zxhpSxynAOOtZPTQpHV/CzQ2fx9Zm427PL
d42IyCR2r6Njg1Wxh8uKy3hcndF1Ir5t8G6/PZa7a3szARo4+UD+HPP6V9faRPpuq6db3dr
ceYjgNisXGUp3PcwFZRpONupyI1SRWKzwygZDEFcgfjTo7yNz+7DhuvI4JPvXWXFshmkjEa
qcdNucHtVY2CY2SoE549yOMVhONTY9mFWG5jwEPtD/ADYP3u9Xo2ibggAA8Z6A+lL/AGWPM
wisCWwM9arSWU0LkgFcH8DxilFuKu0aNxlsySVFKAhAAMkE46e1VBpunzRsslrHIT0+X+tS
Kt0WCqC7A4HBp5gnQgvEQoPXbgD61m5tu6KcI2syhc+FNLmgkWPzYRgE4bp+H4VzV94HvZV
ZbK8Rg3GJAOld1FBfO8m4I4zgbcj8KnZJAhaSEYY4GTziuiNarayZxyw9F6tHn1vo15p0Sr
JZ5K8BkGRUHiOX/iR+U/mKrZBzzz/SvQzFtGwfKCQQCc/56VWuLOK4R1eCJ0zwrLwcVgpyT
1N5RTi4o+X/ABjbD+zYJ1/gkKkY6Aj/AOtXEbRnGQPY19aav4D0bWbR7a4stqOPvRNg5rgd
Q+BUD5Ol6tJGzDhJl3Y/EV1vFwbu00fPVMvqrWOp4QByfSnKeRxx35r0DVfhL4r0vcyWy3c
S9WhPP5GuNutPu7I7Lq3eJgcEOMV0wqxmvdZwVKM6b99WKJILZBI/pTl6gnlSeDTTkdKFyG
yQTnvTkYEuNxyce9R7cHBOKBkH1pQcfeI6YzinFXeoDgqH39zTvLBByAe/U0kefTPrUoLFO
gB966LIQwQELwjHj+E5pNrKThmPsRUuPlO0jB/SmFpf4nBx26ioaSARQC2GXv1HpXsHhW22
aZuGGUkBV2gYOOvWvJbWNpLlUIBDHH4V7X4ViH9kxqy7CdxB7sBTp/EXE2JIipQrkKOM9j+
XeqepwQtY3qwnDDIG4fxYxWjHFMQBtyc/LwcH6+lYOoarcQ6/c6XLax581QMZzyQefzp4i7
joehhJKMm32NPw+5srIW146edDmPIJwD6ik1p9N1KzuLC6lRkRAW/x/CqWpqkMN9dI2yNSP
unqQBnFcbGs8sVujbt9yd7YPAB7GvOq0b1ND0/rHLRXMt0dnodolro1vbq25ACc/Uk1Ydck
r5exTx8pp1tutrWMDCptyA3So13eYZN24E885x/+qvVSskeDe4gtQAMEqT/F1IFFWogW8ss
OCaKSYrHqH/CP2UssWyNZD5KsW2fLkgE5x1xwKeul3nlqttcMwz8r7gd2OM4POB0rQsru8L
yTQzfaY/kBMaAFFwD0HP8A9YVetZhdzSRxRbyWPmMHKHr156V5z8jvSKAl1WF1HlrcSdAr5
Un0+vFap1aZ3VLiKZF7SMoZM/8AAefarTW6NIQQWYMR8pLc9P5d6vizikhEWwKyknnqDTVy
rpGXaX9tMSQEkkLY25C5X1554NXJrBJowyNIi8EAr75/oKY+lxmMM0wYKehHH0qwmnJGgaF
JIzkKojkOB+ByKfLdaj5l0ZDNosFxF5bQq5kJZnfsT7dqo2/h57e4keOMLwQGUlcD1rV+y3
8I3rcI8h7uuf5Yq3HdXwKobVGBXJ8t84/PFHIieZ9DOOm3MKKttdGQAgnz0Bx7ZwKuWtvdx
Qj7RskZhyUGMY6cGr4u0MDNKrRbeTuHH1pLa7jkAKvGcdSD1z7VoopMzc5W1RSM5jeQPbyB
sdQgx+OKizBPvZXGJHAf5s4Pt+FaRjEsu5Cm0ZBxzmoxEwhmUxK/OdoPA9qdhqS6FF7CDJU
z4IzjJHzD3pYtNs/KYq5duMIGz+QNBtvtP3o/LOAAQxVvyp6WMsAISZwTnJIDMvuOKnlXY0
cnbcgmilVGfaoPGIweRxz9aotpUJhkae3RmlyzbThWP+70q7cJIljK8rRySgAGcZQjHTI9a
qvraxW42WZk3EYdSGz71FlfUacraGdNpsX2YxyvKsUgwTjG0n6dBXL32i3FveF5VLDOEO3O
Rnj+VdNL4gVL2S3uoM4B5II3D6VTvb2z1KDaZcANlWBwcUnHsaXfU4uWykkR+MBeRk4P+NZ
t7bSRWVyAWjwhLOSB2rsLqWQpGFlSWNWbaQAWPTA/z61keJ5LDTvBupXV04a6eJs/LgZGcD
+tTyhJ2R8aX8hkv7iQtks5OfxqrznpUkrFpGbuSaj/ADFdCPDYfzpDS479aKYhOOtKq5OM0
+MIX+fpWhDHbFPlPzUAVYo29elTx715Bwcc1MURc5XGP0qN23KQnP17UwFMmw8lSPpQJYMY
Z8ED+HjNQGNsg/e7nNSoLIEebkeoAzipYFmK5hjBCICT0YjqP8RUpKuwUAbW7VUDWyN+6jJ
j7ZXnNXI5kDGVU3Ec4YZoYDLpfMK24JfIOT71kSxvEcMD9TWzG5luzLjZnrtGRileKOdXQE
HPqOh9alaMDBDEEMpIIPBFX/tRuYBC7Ybdk46NVOaIxSsjc47+tMXnOM4qrJgbltM8LIyDB
U/Svafhf4wnstZj02Wdlt7kDbk/db2rwSO6fYsUjnaOh7gVt6bqFxBfRTRO37khlYH3rGUW
bUqrpzUkfb/mzAcktn5wF708TB90ssAweeVzk1keCNUHiLwrZ36SK0u3Y+MkgjrXULYFzuU
llAOBtx/+vrUpSkz6BVYNEDvCSpjZeFyd3Ueoz3prWiXQLrsdewA4H+TUraeWjYuCOc56Hm
oBYXkYLRPIhB+/jOP/AK1TUTejRUXG2jIksFXPlgox54OQaJA6KGnu1c8ja+VHtjPBqveLK
bZ2uGaZVGXEQC/KOvP9aqtaX8Vs9wt/FFYgBj5pHmKO33t39KxUV0Lc2t2aci3KxMbeOFlb
ADKVYnBHXnisx5tRtCxNo7gcFkTpya5yaW9udVuGV5Wjz5nnQ/KowOpAwB2605Zrp1nY3kr
7yGkIcjd79al36McaltLGpNrkToA1q4wDyFxn86gjvkZxlW3EcKeAaUvchERXkkidQowSHb
6t1P8A+qtY6ULiODzbdrUSAMWYg544A/nWUuZvU6I1orRkdtdqPT6buT9KJrm16Muxz0Jwa
ry6JLFIyxoGJ6EAj8KRNMvXJKoyleDvHbNLmb0sX7m9xJ/JMBl8wEDgYBA/KsDUNJsL6Lbd
WEMykcFwPx5xWxcaZdxxKzH5jz649qyZ5JIgxZzk8gHJ4pwhrsYVOVo4PU/hR4e1BmNmslj
J22NuA/A1w+rfCPWrTc2nzQ3aAnjO1q9ziulyd569F9aRnQgYBJHOBwAf6V2JSS0Z508NTn
rY+V9Q0LVdMmKX1hNBg9WTj86z9pBIIxX1fPBaXAKT7XBG4qyZ3H0NczqfgHw5qpdotPEEj
DcDFwRW1Oo7ao4p4O3ws+ekUgnIIzU6gbeTtJzXompfC27tyW0++SVB2k4JPpXJX/hvVtNf
/SbV0A6EAkGupVIvQ4p0Zx3Rjsfl24HA61Bk5PIqby2ztb5fr2qFsqTx3702zE1dKVPNDt6
+vavbNBt1TR7YoWWYqOMgBc14JavL9pijj++7hR+JxXv8AaONIc42LjcvtRDVmkTobYi3R2
jiywyvLZGT0PvXPXtpAmpm9mkRVUjCkAHcBxj1q75+1AikqepZuCf8K5vWTqN9qckNlbAiN
dolY8AdSR7mtJycY6I6aSu9zM1vVFubZ7GKXJd8vheKbo1o010ssrBV+4oJwdtS2+hLZnzb
r9/PnlcELn+tadrb+U6O2N4554/KuaEHzc0jatW5vdjsa0zNGAhTzUHQKP51CECJ/wA9Cec
j/CnjPmg4ypHPepGA7DpgZPYV1XOQIdrMo9DyKKroT54y3vycUVCA9t0vTLqHRTPZyQvPhW
EsWYw3HRhzk/hWPf6qYpAZdIKW8fytMyEMzHqWI/SpbWXUrWEhLtAqImAThfu5x2qoda1UW
y+eWjGcb0VWB54BB615cpJntKkzQsNdgISO21ZbsM3zRMdjbQOgY468cEVvN4hczDz4prQF
RtaSPCtnj7w9688u7uGebN9p8NyGB+eFfLcH6d6uK0ljZRx6R4iSQbBi0u+2f4cd8U1N2E6
fdHokOpl45dxDFAN525B+nrWlbz+dbgMCDnrjBOfbtXldjqsdsXGpQvp88mNksGRGffHQ5r
o7KW+gnjmtzHfW6oSkmdpJ/PB9q1U7GMqaO+ihxgrIQuOBjP4/WrHynHHFcvp/iG0aMx3jt
ZXC8FZmAVz7N0NdDHcpJGHVsg8Bh0P0reMkzknGS3IJru38ho5AUB4yeOapCKGaP5dw3HAJ
PUfUcir84s/9fOAQ3ygtyP8APvVdLO1jffaqFbGQq8Z74pPc0jJJaFUWbRiWBY5NiDcHMmc
sT2HoKvQ/2hGnlBVYADDk4HvT/NlRZSkZaRU3CPHOfTPeqMeriOzE07ooyR5a8t7jHrT0Q7
uS2uWXu5I4TJPbbQCc5bPfr64qMaisEx+1RsqvwMHI9uKLi+gtrmKCUjzJ/uBhntwD6VUUS
q4B8uJFOcOw3DPcUnK2w1FNaoJLq2llMcF2gMiH5ZVKt6f5zWQdORQbiG6aU7NoQIDs7dB2
96tu1jKxlmUSSpktvQEkfoacmqWVxmKzE9pJgHBTaMDv3GKzeu5autjBuRe2luvnqW2n5mH
VsjofXiubnuQ3LWqLyQpX5a9Kn3ZY+edocMobGD3/ACrk7+dHlLSWkYhV8MI5BvA656cVDu
jSLuYkdyluVvPKcnnymZgAG6E474rj/G18T4Ovw0ySsIXIZhgjI5x/jXc39xZ38seWljjj4
RJQCPwIHNed/EqSzTwTfrbyorFCASv3jkDA9OPWhCqfA2fLhGSfrSYxQTQCQetdB4gHHY8U
UnfrT1XI6CgCRY4nXOSpFIY3j5HP0qPLLytWY334VuO3NAD4pkk+WQkH35zV2K2iKcktk9u
cVnNFkA+3OKfG7p9wnPqKGBqrBHG2AhYDrk0jRW6soIQD1NU0uZMgOSR0q4rW8yhtvT1pNB
chudnlh45AdnIUmqsNyyT/ADKCp7Edq0mhR0ZY9ucdxVGZWk25fewHYYo8gNSNVKh41ABHQ
dqjmi8mQOgBOeg5qtbSmJBGWJI6HNX3dNu5jgVGzAx9RViVlIY9ie30rOrSvDugYLu254Br
NAAFWgFGeKt21y9u4ZCcA9D3qpn8frT0Y560NXA+pv2c/EqXP2/R2cb8eYsfc19JQxqEXeh
3Cvzv8D+L77wT4vtNdtB5ixtiWI/xoeo+tfoB4b1/T/E3h+z1rTJ1mtrhAwIOSpxyD7iqgr
aHTGd427Gm8CNHuK474FRPZssZWJmww7d6u5B6ning1TVylNoyFsIxIvmwRscfMRxnPtUU2
m2sjMC00e/jYyh1zWwyoBkk4HPJ4qldTWojbN55Z6Eh8f5NQ4o2jUk2c6nhCxM+4TtuUZ3A
Mcn1wSefY1fPhTS/KKxqUZmBynbHOOexPWs+81ny7hlty6cYB2nn8qv6Pe3F7IZGckJwygf
erKKg/dR1TjVUedscdFkRFNuNjbi244JH6dPYVbTR0bb9oumk7kdM1pM4KBse+DxikZFcAy
Nu3dB6VfsonL7abIrfS7W3fcilm9WOaLi2VztMalOewyaWTbA4JmKZ4AqnNdSkhCwyD1B5P
tTtFaWFHnk73MTVtK4KxbkPOW68elee6to11A7SRM7JySVGRXqN1OnJBkVwMEHvWDfjzEO0
jnAb0I71xSjySuj06Um42keUtIVlUYbIFOS8Rn2tJtY5yM9a6fU9Gt7qQuiGOTGRtGRXnmp
289hcMZVKtnCsDThJPcuStsbP2oLIrLlj9aa1w2wgOwx9485x/hXIfb5jO+2UnnJyeRTTrV
1GQHyS52gdsfSuhRTV0YOdjrGm2j5txCtwQfbrmkcx3KOPLK4+RRKox+GawB4gtYwqTB1bG
fp9RWRqnjImUx2rAx5znvWcld2ZlOorFvW9I8Pt80vlxuQRkdf0rynV7GO0u3SJzIgJwfWu
jfUJriXMh3H35wPpWbq1smwFeoz2961pxa6nnVWn0IvB1gt94tso5FJSEmd/cLyP1xXuLKo
LBmyq5+6OGz0J/lXm/wAONPKRX+quuBkQqenA5b9SteiSbiybydpxlhzj611wdlczitC2EC
K03G3YNw7ZqhLKd4dZCOxUYqfBwq9VJxgjjHrVdxz5mRGF5+tW2URgzliwXcSevpUS4ExCr
uOOp+vSp92Ywpk5J6AVFLOqxHyzlgvAx1pX1GPCtjldpx1A6VIz7c4BwfbFV42LIAhx3Yk5
xUqsWH94Hg54pDISr/fVlBLflRUjqu4MAScjHXrRSIZ7U7SWenBXhBxt8lhzn5RgfXPeq4y
gj86RLh2GZHVTgc9M9OKpC/eK3lBSQAoowzklBgAY9/T61L5sDIVnMzxsgQxL1Uj34/GvPc
Ez1Yza2Yr2UFyrF44wE3YLkfMD/d/nVS78HW00ai52zKQvBwR9PUfWlmuha7YwQ8e4FHIOB
luw9f8ACrUd89uAwE3lRDafk3AjpnnB5P4Vm6S6GiryOcXwnEJjbLfXMsCucxSfMj+yk09N
Kls7c3NhcXNssZLkxMQoA46V18Z3xsj2u+JefMd8bpOMYIPC9qiZ4XRhKixKMbYgxG056Y6
nPNJ030ZarK1mjzZfFXiG1lZGki1a0X7yOFz17jr3rZ0r4jQ+fvktZ9JdyMlZt0Z59G6D2x
XTz6HoZlYmKPzQAGeRSDkjnBFYt14SW5lXJt3jcEglfMO3GM+xxQnKJHuy6nSWfiOK7v1Mt
9HcIiAJEJfKDAjlscg/QkVsW3iTTZ72K1ilFqQ3zrNnlR0Ibp+teU3vgu7toTcQsEBcDCqW
BUDr19qptDqkTmXzRcRomFQLg/hVKtbc0dFS6Hv41OAK0Udws8mCVGQD9c9DVCC9tU1AfaY
AZT8ocAEDvXh0uuNDCEnuJobi3yBtyG29846j/wCtV7S/EurOwaDUIb1ACBDOCpCjrz6/Wt
PatmSoxWiPezDaXTC4EUbSbcbiATj0rifEhlTWz9rfCCPChPlJX/e/pXN2vxB1Kx1ArdaRK
IeNxtWDg8cYz7dq6G98U+GNf09YLuV4DuG77RHhkI7fX3pt860M405U5d0Ype7cSvBK2Tti
BJBfB989OldNpry6ZB5FxOztIu5Sw5Yd/wAqz4L7wexNvBOrOOdqkjJ9fetb7La37yfvAIN
n7oDHGOuKXLJaot67ojvPEGnTWjeY4ZFGChT5s5xkVyF0808j+TYtMkQO+RnwTx0IrpBpmj
3U6u10UQncNpIGe/51gXltBDqYVryUWLSDJDYLL/8ArzUOUnuCSWiM6C/jEu6SMICRtRe5A
4I+lcX8W72CfwReEAs8jgsGUD6HpXW3NlDaX91GczquTG6H7voePauL+IOn2914CvZT886j
KMegHB4pp3ZnV+BnzGec5ox1zStjOO1FdR4wg6YzUkR+fbx060zgH3pdwU0ATNG7ArgZHpU
CjawHQ56irIkUnLAn69qSVOPOjP1oAdFMy8OM+9SK6nBx+lVY3OMEZ9DU6jIyoOfWgCUhSO
mM0q5XAGSp9+tRrnoP1qcHIBxz7UWAa82RtcHB67e9RJLLyEjBX2+9irWwxgOCoPqe1VGmj
EpBDNzkEHGaAHJLjkcduTzUhd2++5P41AWUNjytuR1x0NS9Fy3B6UCG3BAhYe/FUtp9fyqz
KWKMTkc4AqupAPXFIYEZwR+NKpIbOCaRTg8D8DTl69c47GmIDwf0xX1H+y34guGt9Z8PynM
ERWeM9SueCK+XztJJ7+gr1n4I6xqOn6/qNnps6QS3UA+ZjjofWi9tTejHmmo9z7am1C1t0z
LKqAnGSaxb/wAW2MCP9jnhuJRhRHuPX0OAcflXmrWmqXSE315IxP8AApJzk9Cc1qaPapAXh
WGJwMMSxzjjj8elS6j6Hqxw0FvqaN7q+o3Ykk1B1tbRSeZJtob2AHX9as28k08K+Vp0bwAg
mSclV+qqcn86TyLZXkumVGkTBV9wbIAxnkcUkOr/ANqB1sIFTbw88/3QemAOpqEnfVm+2iW
hbaEQjzNiRxNg5AwAc9/0rU8PajbT3M8UKySspAZlQlfzNYLaPYkFtQv5dQk6+W42Rr9EU8
/rWvZaglo0SSKkcQG2NEG3jHcDgU4qzuZVPeg0jqJkeWQIFIjxy27H6VE4kjw68rjAHf60r
TgqGSUADr3qJ7oxkBzkddw5FdB5yvsQzT5DLdREow521nCOxEjNGxjY5JGf85qWe+jCOszA
E9AB2rm9Q1GKJWYnGD6jNc1WSR30abfkaFxcFGIeRSeoJrDmuBkOW3oBwQOntWRdeIYyABL
2+bJ6j0FYt14lhIKI2IxkbehFcbbZ3KKidE90UlcA4B5C57fWub8RSWt5p80TQxny1JUnrm
ufvPFMKSmMyEtjOV5rltT8Yo1vJGG5YEHb/SqsZynBPcxZ7vZdlHIcc5Hf8KgluVndmztIH
r0rnJL55JiRE+QSRjFPhmMhPBUgkEHr+ddzdldHE5o0bq635wQoUZ465rLUlpdx5zjk1JKS
6bsjstOiVQMKRkDkGpcuYwk+YmhxgsRxnrn9Kg1A5jbOTtHQdqtAZMaoMnjK81Ilp/aGqWt
ooAWaVVJI6r1P6Vqc9Q7zwxYtYeGrO2bKOyGV2I4DHnGO55roI9qbtjluOWbPPsKgEbiFeN
qgELxwRTwzHIOVO3gMcY9q3SsSTTgtFvbCrt6AdfSq80QjTBw3APB6U4g7SpTgDjnOKbKo3
8AlVHJpXArKm6IRqRv5II6CqkkfBDbsscVclaPd8isAR64xVZwjSZwePTgA0riEhkUZG3kc
Zx1FTRSFgFKgH9f/AK1QI4OFLqhxncOTUqbSdoIJPfpQh3JUZjtYDIJ9KKE3xXCblBC9Oet
FUrCuelqbT7C4jmZJD5bSHbg4C8AevHpU807NdqqssYkVQiNj5fcj3x+dVklimhJBRFVEKK
xJDHAPHoc1JDFdG4MUZinAQtt2H7pPU55//VXG0d6aLVwkj2kPDK/zjKHg4Axj8jin3Zkax
h81le4kU4UvyFHPJ9ahuJp1sog8UeIztLeWShHbqeDzU24Jplsou0aZmZTG0ABbvnPOAP5C
lbQq5GxmdFjhdxHIu9EdTmQkjA2r931pbeWQS4maNJkIZMpucNjGBmllWSbTre4+1sIo12/
IPLLkE8jGTxUdrpsklzCiXkkjcvMPub2zjaD9KLBcetxeR3LM3nFVyWwgfcvQ5z+dXLMXn7
u4V3dN5+ZVVc47kH29+KnOmxxvHvS6haZigLSE7c9+OmTU8Wkr9uVi32kwfwqcBCTyM56+u
aSQzQZ455GWRXEX3twKlB7ZB9ecVFLp2lz6e9uoty7/AC/M20Z9Ae30FTx2sFrb3ZsQgn3c
q7kr/vEev0q75ICsJYkEZO9tgDKxx/dNKUL7j52tmcBL4Imhs5Lx0jDowIicbgy+pI5/Csa
88PvPdLawrHscedutV+cYHQZ9/wCfSvV5H1A2aG1RWUgsVuE/TH/1qs2kMgj8qSJUYfx4+9
x2rJ0U3oaLENLXU+e9XXVLKRwuptC7OAqTKyoAB16YNVXt9d1gyzusU6cAx5257E/Xofxr3
XVtC0y/EtxOh88kfeJKrg89eorF0zwZoMrnULUPC0YKEbiuQPVe/PrWfLNaGvtIvV7Hgkam
xmlWeS4gmDYAUb1+mK0bTxNPEQgv3kfYdsIYpgHqee9el+K/Bgtke+tYo5GCltq/Jye9ebN
YmG3ea60uSPy1DBmjztJ79OlawqW0kTyW1i7o3U8S3r6Z5Ud6BHE2/bIowPXJFW7TxvHbEQ
3lhFfCUZBSTKheh61xttbWEoEyF90p4WOTODjsBVSSG3nUoFjaRCQC5+Y88nIrW8WyXJ2O9
1DxxpIDSKbq2mckMEQMCpHIyO1cbruu6ZrGlXFmuprHhSeU2/hjGa4+9kmg3eWhxEP4jvU/
gayZbsSuz3UAV5BtUAbASe/f26mpRyVJ30Z59KNszqD0J56VHn8amuQBcSDpz0qH6GtzzA5
PJopyqX4ApZIijYJBoAEds7cbgeKdHKEbn5kPGKFVx84OT15GalliYfvCB6kYxQBEymJs5+
U9CKkEg4PIxQgUoUdkweQSelSrDHtDPhweuD0oAQTx5z36dKQ3DbcIuQfapdtsHB4IA6bel
OWaMgqEbHYjtQBXxdHqmMjpT/LlZgqsq9s4GKcx+YrtHPGc8moSzRjbs6HOaAuOZZ4iFk+d
fUcgUbi6ktlQPWnrdlG5iHTr15qCW5MnUAH2pCNXS9LfVFl4bbGM5HSsieMRXDxg/dOK6PQ
dQa10u6glLCN2BO3ryOOao6pZwrbJLG4LHsOOPet/Z3hdE31Mb2/Krlhbpc3KwySCPfwrH1
qoMEgE59hVtXRMFV2svIOelYMu51mheBLjUtXitrm6WK3J+Yqctgelej+H/h3eeHfGkd7p1
4j2J4wx+YAjGPzrn/A+oG51K2fzFJCk5cd/r1r1uM2cRNw16AUGUXGQzVKT6s9jD0qbXMka
zu0TpueVWP8AAVyoPrxWlZag8Tu8qHqpbaRhuOBg9a5WLUlZ2RQJMj15xUV3r8Fo3liZYmG
SMnJJqHvodrkup211q6SzyNE4hbPHybeD9KhF2kq5SVmwCWjXgY9j2ry648WZjkaKBpHyAN
54PvgfyrHm8S6lN8slyIYmONi5UD2q1uYOquh7HLrX2MKbq+MURPypkO2M+wz/ACqCDxZZ3
WoJCqNJJyA7DaF9D6141bapdGb9++UIAOD1/Otqy1W1trqOaUr5eM5A+b8KvlMva6nuH/CU
W0EDBQcdM7uv0rNfxkpBDOVTGN27pXmT3mtah5jWtpMyseGYBVPvk44rn7iHUIi32zVbO33
jOzzfNb8lrNq+ho5JapHrd941twpZG6fKWJ61ymoeJPtEzMgkYZGSTkD8TXGxCZo2a1ubqc
/7EYjGfq2SaoXtpvk3XN3FEV/illLsPT5Tx+lHs7oh1pWLmra3OgkK3UYzwUDZb8hXLza1O
x3lJixPG4iNf/Huf0ps1zoNu7i91q4umxn/AENdoDe/Sudm1HTzK62mmeaeoe4bJ/KlyWOa
dRvqWbrU55ZSJLyG3BGMBt5x/jVLDnrO02eQegFCtczf6xoLZf7qqP5UPiKQCNy2ByT0ocb
IzTu7jlBUFv4R/F61JbyqCSTnmoPMUryobPfrimoxEiAc5IzgZxUotuyNNXSRFIPHYY469a
sQInduMZORmqETFXJZW+gFXIygyXLH5QMZxyapbiUidB/pHydFJ5xxmt/wnBnWZLtxuWJCF
xgje3Hf8a52MqFBySQc4HA9K7bwzEsdg07bVd234HoeBmt0ZTep1HzhcydQeQoJx7VJE3/L
PYXU+vf3qvbmXCl3VBu5yM4q4u4MzRyYwoLMQeT7ZrW+hAxv3crZRn4HPAGKY7BH9WPPQmh
2LJw5AyMg9TjpUf8ArY1ZZd+7kAjr/n+lIBrghw24jtjpmq86RH733s5GD1PvVomNF37i3O
MYz+NQz4I+Zdwzn60CZXGAGIjTaBzu4NSwoWXhAFPCkZpsbwh8Y46ll7/WriBDGVVunJ55p
IEVwuJ4wAzc8nsDRUpRfPUNwM8nrRVoDoYtZuLbe6ThnwhBY8jGOR6D3q/Z+IopSz3MDF3I
KzITgtu5JHf/APVXOsFWVZlkKv8ALk9Qw2jjFTJIBLhecABmOBxnk89PwrkSaZ6ztLc9Iiv
4riASQmGWbcSiy8BQO7dsmrd7byvG0P2Q5Z1AEMoK4P3iNw49OK84N9EkP7tUCqCWZsMc/w
Cz7fWtWDXUa3TynnJ3oQ7PyuOfr61bfcl0+x1ZWCa2WIxTySwlhtZ8txwCuB3o0qGWDMMdp
ITIT5czLgFcnkepHvWTFrsgnQRMQrH5o953biD0wM9fTitmymaJooGSU5JJCzfdIOf1PocH
pRa+xk7rdFsefcvHFHDLJHH/AHwPmIOdvUYPWtSCICEbo47dSC7JtGCSenHU1XjubuKdpXt
GDqw3oOOvO4YHP0qaTU40XzJlWXdIwzjyiiY4GD1x60+VIV2RwxvNdvHGlpcFgCY/N+cr2P
t+Qq8L8RwSGSKIJGGw7MQVUcCsywt7R7RJUlnhDgkLJhuW9GXqPrTbp5YLWWQI8iwnB24cN
3YAn0Hf1pJBdPc1rTVbKeLzhdAg/IA2V59Oe/t1qxPPKbhI4UJVhkuTgg9setctFc6ZMq3b
W8srSSsUaRhjIGMhV4Jp9/qVuFgkg1Z4ZslyoUknIxjn3xxVWBWH+JZ5Dc2sLXP2djG2SBu
DAnhT2OafbTR6dJJdMR9kUBGRjy5x6d/zrAGoTXsyPcXRLs4Ty0TJC57DH+c1pSNp8Ok3Ct
bNbRq4X5zlQ2eD9eaycOpaeljW1DXdM/s1y+JJDHkIQM56Y9q49b3T1Sa3S0uI3fIQEAqMj
k4/z1p2oyWbaEIY3hFzFJgeVLuM3HJOenTNY0d5cvCZY3lRMAEiMsucAE9M+1TKHNuVCXLs
ZFx4DsJJorzS4Zbe6aJmZRLtyc4OMevavPdW057Ce4ijuHt5vL+RJTjfjtkf54r3vXNNtl0
23vYn2XtzsmcySYGACcY9K8x1/Tra+lnSYK8wGN0ZIZcnPHtjAqORxHKcZLY8mubmWMyI4E
gI2M0bE5PX8axLm8jlZ5kKxy46BcEHpmtfxBp8tnPImC8YfJ2cDgcVy0suGKBW2L2bqK1SV
jgk7aMx7sBbggc5/GoRjPJqxe8yhhxmq+04z2PGas5XuKjMpzmrzMs1tgupbtk81XjUDoAf
rzT/AJgnOwcf3atQbRNyNXbYVJGRSb2yAeR0xT9zDnp2IAxSbiTzz7E0WQyMI3+TSgNyAQf
pTiwwRgc+1IX+XPHPYUWXcQzLgjn8BR5j9mIp+Tnt68CmlicAqKmwxd7lTlsj3ppZs8sT26
9aDtB5T8qiZxnADDnqTRYCViCc5yT6U6IIWDPnAPY1EgX+OQDP1Oa2dOtrO4dUeVfRsnArW
NO+om7FjSp0j+1N5XmrgfLTLq/FzEUNoVbpn0p+mottqF4i5ZFHY9eacyvcfMXVAp6dzWqv
yEdTDCMuevPccUu4bCSMHPeppNmSDwRxVYq24e9crRZ2ngHUFttUYPcrAoHDsMkfQV6HdeK
LOE7obaS4lIycttX8h3rxrSJVtr9MkktxgcV2rqGC+TJu4x0J59KhxV9T0cNVtHlNS98Ral
dg7pTHGw5ROBWaJ8gsHbI5J3H9KrXUtraRlbidUIHG4/N9MCs5dWmuphb6Vp8l1IeM7Scj6
ClZJ6FSnrqzpUucoyyTEj2U8Clk1rTLL5bq8R1A3eWDkk9uneucnsdTkUf2vqa26kA/Z4Tl
/pgdPxq1p9hb+cqaPpjPIRjz5x5hHvjoKtIjmexLc6+XIOnWc2G/juOFB+laXh3VtYVpbmX
DMDhcKCAPUVdj8LrDEb7xDqsVrH1ZWYZI9vel1jxb4R0axFr4ag+33fed1Oxfz6020hpW1b
sbVr4z0BbG7j8RQ32oXkp/dRqSAvtiuKvvFWtwtJ9isY9OtXb5QIgWx6bjWlo1lf6kV1e7m
it0kO4ysw3e2Aa0tU0/RJbCSOXUsznJDE5ye1Tpe5d5SVjCs9ct54RLfXU8w67T1/LpV9PF
ek2hd7LSFmkPAeY4H5VwcbwWt48FyzmMEkGPq1SzavCV2RWuxOgyxJNaPlsZ+0sXrqRdRvr
u6FvHHvc4VRhV+lc9eRvC5H8u1Wo78oCoXAwelQXUiSxh9xLdTmo0toYt3GWu6SQHJ9eanM
zM5yoIHH1qgkpWM7GwSMcVLEW25z1/Sk9hRZcMjBf73TrSrNzk9+o9KrM3UngfShJVZ+W6D
oTis4xNb6GhFI5I6sewzwDV63zIPfBzislWAYHA6+uK0oMFgd3y9etarQlOzLkWJpI4ecMw
GcZNej2imOBbdQcHgDj5gOM+3FcDpwWTUYucqCWxg8fWuxgkEUbs2w/whNpGc/rVruZyepv
wmMpBGsLjyxvdsjoD+nfmrSSsYwrKMDkbjk4/z0rEimhMrJ9m3eWoJCkDHPcelTpch4nmZQ
rbhkIRgVafcm5oXc+3cqZXBAHHHPWq0ZQuybxwSODwwHeqkl75hkbflM5UYPOKrpMdiLEgV
j3Y9KTYrmsZuQVjJUHJLHt9Ka+w5LykHrgcZ+tZSyqjeY0itk4PqanF22SCv8OP8mlcLlkF
hKSChJxtPtVtH3EshOAeRWSGLFcsMEnk1YWVdrfdyeAWNJAmWZrpgyYGcno3NFVztfbI5C8
7en+eKKHKwXZC9zcKpMIEbqMDd90DA65qSK4aWRlNqdjIWJPzYHcfTNczBriybhIgBVemPY
c+tacGoxzSpGs7nAA3KMEkDv8AlzTsdykdHHNGlwq7gBg7+RkH1x1q5HOq2imUlopGyAp3E
8VzcFxBtaSJnJKkFem/IIxj/PWrMMyrGuLgA4C+WVyTnp0/nTbT0N4yN61ujcMsaTt97OVb
cSO3T6V1Gkz3ltatJcCV4EBCJ/AfXg9ulefDUIbFE8mb94GGd+P8j8KqXvjl4ISPvbM7V3j
bu6DpnisHHsaKpH7R7DBr2nLMkM8sltglgYnYljwScjp7VesdXtdVulgtZphatIYwNmGIU9
Cx6gnqfevmHU/GuoPcM6yh4+CEAJXPbj2rvtN+Iuv6tpCJFeJbSSKqbVi8wgdypIwD2IOOK
rmtuYNxk/dPbmZBJJGSw/gJhOCO5XP0PqamZFdme33NFBGCYSuQ2RgDBrxca5rxVWiu2KRu
Azxxqpkb364HHtSsNZvJTfyX9zbscBg77Ahz/dBPvVKZSpnY6z4njsredIPs95qEeJFMYA8
j/dXHXHU1U0fWrvUoLq51O6SO8IEbFgeu4HCg8A+/vXK3elrKn2yK6eeNoyZGjyGPPOOhqA
OsFnatb3ssDSEjyZFywHYZB4B/OlfUHDoeiQC6tJre7LLbnLKjvwGx1/8A11fg1RdZQi40t
3eFyoWPhWyOCQeuOT+FcJa6rZ2Onwvd6el1JGSd0lyxEfbGOR+neqKeJtcS9m8q9ksbUoZA
qwZPX7oqlJbA48p3Wo2UguYLkmMROhO1R8wAPQnucZ61m27Ley3UKT3NrYsBkK/IxyAfXv0
qOw8cW8iyJc2EsflqqrdTlV8wfxMQMnJ5plv4m0/UtOvHs1t/OBZFRv3Y+vqeKh6Epamp4i
1F7zFqdSK28ezy4QuQm0DHPXoSea891DWrfzHBzIoUjB4Z+SMf1q1qXiO5EjNduCwiVWaNs
qCeAfU/hXBX2qyStJJIqRF35J53fj/nrU3uZzdtiS88n7O7yyNuMeVHJB6defwrh9TspQ4P
2fGeQQc5Haugl1kKjRHJVo9pJ4HPpWNLc5hZELFdvBznB+vpipS1MHZmLHZWVzHKLu+W1eJ
cqCpbf9MVlsAowOxxV2dy1xLk9+o+lVZQA/oM1rFbnNMYCMUAqMA/iD0o3fNhSeOlI33iG6
kcVd7GZauLSOCC2mWXKzKT/ukHBFVwi+mfxo5YKu7KjoDSrHLuBQHOeoNays3eMQJFijJGS
g+vNTRfY1GZGY8/wrVdYrhW4jbJ9qvWrN8qz2jOvqF5rSLTewMkjGmSDAifPQEtgCp2g02E
qDGkpHP8QzV6G3hYhl0ycMBz8tbltDbMAj27DH3RIldPJB9DGUrHIS/2SyYFpt46hiaoTWV
oRuhmCnjg12+q+FZ7hfMslQsozxwDXG3dtf2SlLiIqOx28VlVjBboqEr9TIliaN9pGQf4ga
SIAMBk7x0Aq79p/d7HhjcD25qNorcgSRlgO6nsfauRpX901LME7xx3Dux3Nhc96r/aJN3HX
uaR0YOIw3HXNWrdraJcCEyv3LcChXeiFsIqu0fyRsxbqcVLBp808mH2wr/tNioZLmaWVlQs
i56L0qa0gMsnOSc9atJSlYT2NkaXYW8azNeK0i8hQKk3avcKfs0qW1r/AM9ehI/nVhLcx2Y
UsiKVyBjLUllFYzMz3+pfZY145XJ/CitDS9iqEves2Uo7XS7dmadZtRmxnklVzn8zW/ZW2t
XoH2SH7DZ452/u0HuT1NZ7+I9E06UDTLD7RJHjEsn8RFYl94l1a7baJ2hiJyEjYgAVy6HXz
xids9p4Z0VhPq159qlXrFGcEn2HU1n6h8Qbja1voFnHp9uBtD7AXIrgnd3JaRyz92Y5NSKV
8vGefWmiHVf2Sze313fyma7uZZ2J6u2cVVByOgp3LDai59utMGchTQZXb1ZqwX9xFGoWVsA
DC54qf+0ZCCXO4ntWMGfHGR61OpZ1POD6A0K5tzC3lwJXQqMFVxn8arA5YUPlpPYfhVi2tm
nlVQCc9cU0ZatkYbJwO/ehxx6cVqLYpGS7qwUc88E/hWZdugfbH90HjFFrFvREAhZWyTg9a
tQlggGScdgM00DzISxIDDg8dfpTlyAcEgetCCKJscZx061E6jy9x5J46U4HJIBA9T0oPzFF
aTvz7CklY0uC8vjcx46E1q2NuZSRGWZiOTkf1rJBRpSQCVJ4JHatm0ZUTKkE4AUY6fWs2yU
bWjxXKX0jKkTYQr8zgYBOM+9dPDJm5EkpjiUYJEj/AMhnNcvpKIbl1kwyqMgZwc/1rp4wjj
zYYomlGMs4zyT71rFuxD30LCSO0mTIp2AndxgD3p6Ov2gR5XGM5HHP0qgxkHmRMEcOwLFVw
OmaPMkeQM207ecKeR6egqrkXL124ZmxMDIW5XGOB/L9KgLP5Zk3MwK+vbPb8azpWLyqu4Jj
gsfmJqZHyu1gZlz8wIIHsBSbYrlpZFMYBH3R8pznipDPtIB4Az1FVGbbBiNQF3dh0oWThvl
OCMe9K4i0HDAlSpAPrmplkTbuaQggZB9Ky0YZYAgH2NTwtgYAUj26ihDRrRXJZ0wABkYoqn
AzDBHBB6k+9FUmM4F/kOCobIBDNn5T7Yqxb3Lx/dI9iq8Y781lNM5Xa6sSO4OBQskiKzSPu
VRhe/60M6os6nT9de2dnlRJGz06Z4xgen4VdHiGNY1OWyV2swIzjGOO/pXC+bLjiQMDy3OM
fhWkdE8SDSJNWk0DVEsY41me7a0kWIRtysm/GNpGOc9Kxcu5rzW0Jb3UPPn69MkYJ496omV
WKsCpI5+tUTICeVGWG4YBBx6/T3qQGUNls7x3NaRd0StyzKkdwQ7ruK/xZK16r4W0nS47Kx
uJbJi/kjhHIbpnPsfavJIyAdoPQ4O7pivWNDe5i8NR3EWR5UIYFAOBjk4+vekzSnudFJpti
zvLBdNFGPm8vjAGD1z1+lTQPPZSJOb60hjdAqxiPDdOMHJwx964efxQUSIFPM/i4OQTxg4r
Kl8UzK+9pkJ3YAdscd+p4o9Do50jsNS1jUhdvbQ2jFAPnVEDM5P8eRwP51znz7RxIl0ZNwK
/L5QxzkE5/SsVtegkvZJJdWjVmXrGCzH8VB5qla3weUStDqE5zyyx4P4knBpW7mUpaneC/a
TZFNJ9jMaDMayB2nbP3iMgAZ9MUST28f8Apb6jeJfOpSQSsHIHP3RyAPzNcXcaigjLDSVG8
8yXV2oJH0UZqM6xcvGRG1kvGR5MDysv4niqsNz7mtPqFnD5G+ackZV1BAzntn8O1X18QwtY
utjZFccblyCM9QSPpXA3TX5jUmW8cE7myixj8KrRwXro37shT08yY4+vv2o33OZ1GmdNqOr
OpV9gUqMbWfODWBc6y1yhUlQRnj096g+xFEzcX1rAGPY7jTXXT2j2/wBozyvjAVIgAKVkZu
7IJb15FCu7OB0AFQGadIyVU4bk56cU5kAIVPMb13YxjNOn2hDxgAdMcVLJsUHnOSzr85HY9
aYSWX0GaTq349KewjwhXK5yDnnBq0YPUjGB6k/WpHwQO2R+dRg5H0707IK9elaRJFUA5wal
XeR94ge1QqBnGDUoBHAIx9a2pvQB+ZQQTIePenLdSqwIkf8AOowqhx90D1JqQ+SQQXAK+ne
t0mI1YNV1K3QGF2cHru5GK2LbVtXnhQRtGjAhQGxXKq/ylELOD27VbtbibmONBG443ZrVPQ
zlHqd1DqurRDZczWy8d+M1n6hqemuFtruaHcRnKrXKO12JCDNuJ9DnNVrqznuIvM2HegJyx
wSKicmldIlQ11Ll5YWrqZLZAwHXnI/Ssl7QCMyxNwOGU9qgt72e1kzGwGOx5Bp9xfyTt9xI
8/3RiuNyhJa7myTQixyXEhK7jnsBnIqyIlQco6jpyOlVY55bdxJDJ5bDjIpHnnlbdI7tk+p
pRlGPqNps14vIt4Q0kiLnkKOtSR3ds7EruAHt1rIt4Q8g3k4zV2VERFWOTnsCORW0W3rayJ
aNSGezcECaRW9xQ1hDLaz7rkSOBlO3NR6baTnDxhHHqTWtc6e3ksTEVYj73pVSi2tTK6TOL
IOevNKOcZGKuLZTuzbFyFOMk4q5BZQQgtqJRMdFLZ/Qc1wHUk2ZkNtNcYEcZI4z7Vbjsduf
trGFAOD61JLexW6ulhHsVjy7dTz6VnTTSTNvlcuT3Jpj0RbaW3tWItt7ZHLHpVeNTLcruOd
x7VESeMjNSwMonQltvPX0prcV7m5Fpu5SfLbBPy+9VruKO1XaBg+uK3NO1m3tIfLnUsMEhg
Ov41z+qXRv7stFDtX+FVGcVcvI0voVVhLoX3fOece1WLCSSFzKFyEqNLa6hkG9CueqtwabM
8kLkwMwJ4bb/Kp2EtNTpbnUdLm0othluCuGj/HrmuRdHdjhWOfagyueCDk9c963Ir/eqzT3
AhZRgBFAzj6UnrqO/NoZttEYxJ9ojIUpxkd+1HGCNxIBq9fa3LeRPHIqyFj/AK5xhz/jWes
gIIVj9M0itFoO+UryTgUx1UEbSeB/F3pwyQQFJGe1RO2XZc7T70mJli1UFyuTu6DjOa3I0Z
QhjGSO0nOPyrMsomcjygrY6jcK24ra68s/6M7Sk+oNYO9y4ot6HLImqzRBdqsoZvmwQAe3H
cmuhLGX5g7eXuPzZA4965jTLK8ttdt5r6B44Jgw3spwQQf8K60SosKAkxr3ZUzwO1bRa5UZ
SWpSaJXVFEhByfug4+n5VMyLuwF3DGAGbBxjoAKi81V+WLzX9cjp+PrTt2BvDFVGecAUGYn
kk5MkiIy4UYWnSpEIljjlZ0XoRzn3NQ5O1S7KT1AK/epDLg5XC7ffqP6UAB8sHYshIyRyep
p27cQm4dOB0qr5o3MCFT3qEuwTBB2+5pCL6lWJZVUj1PerUbDy3x2HPasqKZMEdyeR0FT+Y
iDb3Iz700M0IZ2DJjsRk96KoJOBKMHGCM8UU7sDivOO/ARjgAdenFMlfMfIbHYn65qIOof5
pNoA9SalaVHiw7rjt1ps6EyHIRsMT69OgxXe+Dfif410LRn8H6Lawa9HqDrbWtnfKZlj3ZB
iRCcFWyOCcDmuIYZVvnDAY+UdK9F+HXhDWovFWla9L4Wu9URrL+19Ijs76KFZ5I5FA3Mx7Z
OU68jNQ1YJMyvHlh8Q7ZdHfxnolv4fsIxJDp1jaiNIoifmfCKzFc578ccVyZ3eUUD7j7/zr
t/jE+sXvja01nXfBt34Xu7qFgY7i/W4WbaRhkUE7AAccYBrz9JGOeMbvbJqU7FwaRLPO8SK
VY7l6e5r1LwvqsVz4fS3R5EliXy/MAyi/L1YkV5BcMGmxu+QDjIxXofhOcCwuyYw2MMUzwf
l64/CrWqNIS94gm0jSvLEjNrGqhiQGjJVc+nAxzzUsPhuRZtlt4UWPkEPezkgfWsY/EHxCb
cWOmRW9hCpwrImWHPXngH3ArKni8QaxvuL29mulJJZppjt45J5qr6FqceiudvdWqaeFhute
0awAGc2wVnHPTPWsOa68NiTc+p3V8hJ3IMgN/KuSm0qe3fbsUkfxRkEGt7StW0wWy299okE
rx4DMSQW9/Y0XuVztuzVjSXXPD0GVtNC2cfekOSD6jqau3niO8t7Pz9OtNLu7QMB5/lPlCR
nayN0/wDrVt2sPgy2t7Zr2ygsp5V3eVNl2XPpyQfbNQ69rvhqbwzeadp8KvO6BjJBFtSNlb
qcjn0qWpGj06nAajr2sarIEkmGWG0RwRhF+mAKoSaXqDR+bcMq99skgDdfT1q/p4v57gx6X
F+8OAz8dz61s/8ACNXgmDXsscJ4zubk/wCIqzhacnc4pR9klIeFWHcNWok9mLdRbWsanqWb
JbpV7X9FhsoxNbzmYMxUhiOOM/0rnIXIyO1SrGcrxdjWsCzZDXUltbfcZk7k9gKqSx+XC6n
quRk96je5DPCqrtjiwcZ4Y9yaLicyRscBSeoFTYaasUP4iQc80rZMXXvmkUHr6GpCd0ZyO2
OvvVGCIh15NKO4ApecKPTtSLwwx9KtEgCc+tP6jOaj5B6cVIpA/rVw10Aeigc7M4qREJc7d
owMgUkMqA8wlv8AgXFSmdFOPs4H413xUbIQio8nAYgDvnFTW2UnIkYYxyetL9qjK5W02fVq
tQ3ts8Gw6b8w/iUnNX7qJ1HTXAiZjGMnoOMVQBuJpcsHYHjjtVqe8t4zkwuzDkBjwKgk1WZ
wFRhGOm1FxWUpLYSRizxNBcPE4+6elRqoZuKvX2yRlbADnqRVVQOO5rzpKzsa3FKgDBGDT0
XPOPanLGT8xq0gjEZBI3+mK0hTcmK4+GYxDBRWAGeRQlzC8wkmh4zzimvG7LjbxjqKkSyBC
ksVU98V0ty0SJ0Ol0zUNIzsJZM56iulWK0mi/dTbvl6E8CuMs9PaCZXxHKp966SLdgKYygA
421urtHNJJM5rXnl0+4MVsERZOS235vzrnizF90jFj6mu48QW4u9OMjJiSLkNjrXGx2N3cK
Xgt3dR1YdBzXnVY8smdUJOSsQORtHIPepIraacZhjZ8ddo6VqWdlaRwu+qRPGR9w7sDP9ar
NfLCrxWSlY27sTWRry9WQGFhGGlYREDABHJGahCZOB196R2LPliSc1o6RA01+FUBjg8FC2f
wpoSV3ZFMPOfkRfm6eprR083ijysSRRE7mO0Z/WuutNF1KeFRFAY4hnLFRGPzxk9KtweG5Z
E8y4ukzxjaNx/XpRzWN1SZl22oQFWgvXe5jCnbHsG7P1rnvss7XMjxMBknK9wPoav+LtPit
NThtbQzO6pukJPRvwrFd7uGL/AEqUMOyudx/xFJPm1CWmjLH9nys25l2n/b+XPNNFiQOoH0
OaltNTf7vltjoFPzIfwNdXDLoGo6abV7drK/8AvGRXCq3rgVdtLjVmcebNBwxJ/wBrHApks
VvHGTv3N2AFW722thPIsd60gXocfeqh5IAzkfiKlEvQgZo+MKy4pIESa8XzMbT1L96nNqZB
w3Ttjk0QW64Lybgg43U0iDrILCz1OWBBaxNKMIoiAUt7HHX6muy0n4fTmcGS2eJCMg4IxXm
trFApxHKocDOQxB/Cu/8ACsaTk7prqVghxh3UYHUU+S70LTS0O9XTrcQpZ3KoSOztu2j29K
5nX9Im09PPsbdprc/My5+b0yPau00kaYsZ2SCUAfdd+Sf/ANf8quahHZzoZHLSJn5yoxs9v
8iuWcZrWB0JQekjxT7R5zsXcI3dOhH/ANenMygBUyRycsOenSu41jwzp9+P3QPnDLBkGPpg
964W6ttS0qRopklkGM5I6CiNTpLcwnQcdU7kO4n5nwD37ionZNxYSlvwqubguAgDBupBHSo
/NHQnBHpWxzE5Zhk9R1o8wbcBuTzxVZ5i556DgU0Pnv09eKkRcEjKvzMRz6cin+dubaW4xj
nvVMnCjjGOoNNWUByNvNMC8jlXzu4yOaKhhIdl35GT1xnFFCHc5OVWRxuG3coYDFQlj1J/G
rz2+Wc4LZ6E9x71AYGI4/LvVm9iJZXBHz8dif6V1fw7gtLjxxa3Op+KJvD2naZHLeyXaShX
QD+CMHILOzAYAORniuTMbnO/jHQV7D4M+G3hNtL8J3/jqLVryTxVOY7C2sP3cNshOFkmkxn
LdQBjgjrSYmrnL/EiHRpPEsXiHTPGjeKrfV0MiGfIuLQDAKSDGAMk4AxwOlceDGFO0cn2qX
xDpUeg+L9Y0VGybC7kgBbG4qD8pOO+MVWQHaQcc80kroadiG5IEpw2RjvXofhINJYXYaX5M
KSAM7vk6E+nNecXB/e8HgDqRXb+GBOlndSo28bVOxGyMbDycen51VtDSD945aJooJSQDJIC
Tt7d66MWOpXUYkmYsPsi3EZIxtJPC/jWFp2qNp63G23jeSXIDsoLKO49quN4kv5WlaS8ZRI
ysVCjnb90D0ArNvQ1jbqdO+kWzX5tbxmijEpjV1OMZTOCfrmuE1OF7TUJAOsZwGHRh61uPr
F3fRyRPO0ryTCUt0ZmIx1Hb2rO1KGYWxZ2ZlAxzz9OaUUyqjUloZ0krSYbccNjjOaljuZo7
Zk3koo27SeME56VSRmEYAxjpT0y0eTkknpWpycxq/25qRRIlnKRryAmF/MjrStqbSReXLLN
IODy2eayi4xjAX0xSKWycGpbLUmXxe7J43GWCZGH56isolFdwM9eDUxypHHzenrUBQuSRQj
Oeo4D5s/eHXNSzNlRnr79aYgK8AYzxSzE7cZB+lO5NtCNBlBzjB7VIAQgJXqajj5iA5IGas
lC3lBRkAdqdiUVpTmUkcD0qNeozUk/+uOOmTjPWo+B1oRLHNgtkdKOStNcDHB5xSoOMFc+l
XfUQoJJHygD1qUZPGc/Sou4J7VMMZ+U4/nXXSldWGWItiHdJjH9081I08yR5TbGrfmKqMGX
lhgnvViCPzFCkM4646Ctua6IaEjVHO1iZSewFRzW625DyEbT0QetTzTCJBHFhT6J/U1n3DS
OQZCDjge1ctSSt5jRG7mRixxx0FRjKtkU4jGD2PSlVflJNcu7GLlh+PvQNwNPA3dOlABCnq
TTVwJDO4UAHmpFv5xEEOCoqKO2uZSBHExz6VYi0u/lfYsDZHXitVKb2FoWYNRQuA+UyOSK2
7bUETa0NwzY9e1Y8fh/UXQsIiuDjmrMPh26XaHn2bvWtlOS3Rm1FnQSXsdzbOpwxbgnOOPe
uUOpvZLJbWmShJyX5APsK1Tp8OmgF5DPJnOF6Vzt2rG6csNu7mor62ZVJ8t7EcsryyGSRmd
j3NMOQMYOasx2NzJH5scW6P17VMLSDyhv3eZ39BXKb2bKWxgN23iux8B3lnZ313NdbgPK2r
tUHnNYHkrIgjjxgdcir2nxG3zIG8pAQSf71aR0ZcVZ3PRJfEcplENnYtwf9ZIMhfWsu98R3
gARrpYznpCACPxrnrzVrpoizXAAxgeW2AayGuJAspVTIxHXqRUSVzplOy0GXEk97fT3Rlba
zEl2btVAku4eRiVXpkU4eY6iMsQg6LjFKFWMEv19COlJI5m7mtpl5YWZlnvbRbxiMIjErj3
GOlY7SRvcB5G2ozck84FDyb22g/KO9QSHOPc96T3E5aWN66GnLKn9nXRnj2jczrj5vbNRCF
5CAisxPQBafZX2l2lqnmWbTzgfMGbC1Yk8T3nk7LWKG2X/AGVBP51potxc1ya30TUplLpEY
h1Jc4IFaX2TQrOADUNQiYg5ZY0JcmuWn1G/vCRNdTS57bjiqu19vzEL9TS5l2FdnZx+J9Cs
ITHaaSZn7SS44+lZ11421eXcLcLbo3B8sYNc4ZLdSQ0jP6hRTkmkABgtcejOM1PMxXZ0Gne
LJreRnnadnOeUk2nNdEnxN1JIQm4THpucnOB2rzF2d5DuAL+3apEdlxvjYgHoO9U5Nqw1Jo
9Wt/ixOoaK50uGVWbOcAEeuKi1L4pS3LgRaXCFAx8wGDj6Vw9pN4aMX+nW96soHWNgQfzqj
ctpJmP2Zrgx543gZFZOTlo0WpNK6Z0c3iGTWbhS9nDA6g5eMYz6ZprMcdh6e9YljNCLkxwE
jI71ps+MZ6GhJIxk23qShjuz0Oc8daaHbrnj6VXaTr2qRW+XccfT1osIlJy3EgBx06moDJt
cEt+A7VG8rgZwTjr71Tkc78k7c8mhCNqKXG05PWis2KQ7FAbvRVoYr7gxBjJ6d+elVnyBjr
06VZCNjdswrDrnHFRzbSysGGfamdJAciJgyscjAGPbrmuit/H/AI9tb60utP8AEN1YvaWkV
lDFbfJF5UYwoZOjepPck1iMRjgNk/xGvY/hDp/gPxLo1xot34Al1rxFBHLc/a53ZYJ8NlYx
ICFTAwOe+ahtjaXU8s13xN4l8ULGdfvLW6eOQyGZbSKOV227fndVBbjpmsgx7eATz04rd8U
Xnh2fxA7eH/D97oCAtHdadNKJkgkU4PlPnODzkHOCMg4NYTEHPUKezdaSYK1tCjMT53zDBH
qa7DwvNNKjxu+2ARgMOFzjPpXKtEZJMjHTFdloFkINHcysq+apdgCAR1wPU1d9BQ3OFe4jh
dlZucnqM4pv2yDOdxz9K9z/AGcfD2i614+8SW2uaTZanHFYq6R3UCyqjeaASAw4OOK+lbjw
N8NbVQ914S8OwA9DJZwqP1FS4t6iUmfAVpcRSSKBIAx+6M45rRvnk+xSo7ngjg9TX2N4p+B
/wz8VaTKLPRbXR7oqfKvtLURlGxwSo+Vx7EfiK+LdV06/0PWL/wAP6iQ1zZymIsvIbHQj2I
wR9aS0dmVzNLUgt4XniCLhcHJJFWFgVjJEN29RlMdDSWgEeSCT6gd6nB8q9WZWbYOOn+NaP
QEtCOKyeaMsWC8/dI5+tSfYv3RO7pk812WlWNvqVu+7YqlflYDBz3HrWZrGmi0VnkKuAOhO
GrJvU29nZXOQuQ0TlTjI465qW0igkVfMcLhhub68VVlJ3HAx71LbMA4D8Bhg1ojlv7xLJCY
XmRjgxnBwOKpyToygA/pXQatJbSaTC8bBp3jEco4z8vANfUnw08D+BZ/gRoOv6l4L0jUb5r
Bp5ZZ7ZWeVgzdWI9hSs7XCS1sj48iIaL5SOM5q7AvKEMQe/an65LBc+LtYmt7SCxhe4dkto
F2xxDPCqOwFXNDty9xI7oWVUJPtx/8Arqk9LkrexgS8vnPBNNGCQO1Ss6IxBjD59SRjmomO
99wXbnsKSJYEHGMfnTgCCCDx05powc4Oc1IPTNarUQBc8g5FJvQEjOCPQU9DggHoTX0H+zl
4R8IeI9F8T3PijQtP1I21zAkUl4gbywUYkAnpkgU5PT3dwSuz58Eyrjq31qVL0bsPnaewGB
X3vH8JvhXKoaLwNojr6rACP51k6/8AD/4SaHot3ft4I8PtJbRlxE6BSxHbrS9tUSL5D4nWa
2eNhGm4HjJ7U27a2W3Yoo3Ece1RTvFNquoSxQRwRvcOyQxDCRqWJCgeg6CklUujc9BW3NzQ
vYxaKGfc09WAIz0r1v8AZ68NaD4o+Jd5p/iLSbbVLNNMkmWG4XcocPGA31wSPxra/aJ0Pwn
4audN0jw34UsNIff5stzbqQ8oKnC/TvXJqtTS2lzwsnDEZp3mMmCOlNIzg9acE3VabvoSWo
dTvYyPKkK49BU6avqeQ3njI74qmFKcmrUBhdwrDBII5rqjGT3YmkalvreqMqLvUgcAkdadJ
fXUsg80FDnt0rPkZogmwZAPGKtWblw/mrmtbGdkTXLyOmV259OmaovBbyRmS4DCXoApqVpQ
0x2jjtmpY4w0g5Vc9C7bQPx7VnUV0VB2ZXjUR2v39oB4Qn5j6n2ppHlsXk2qFHCkZBouZlJ
KhEVlHOOQT65quCZNu58MeNxPQVyHZtoDTkRiNG2g8g4xmp0uBGAFYg9CSeKgZgCIch1QnD
Kev+FCLluBz/OkInmOcKWBA9OtMit2VPPFwIiCRy3P/wCqml4lG523MMfLVWe4ZicDAPYdB
SbJbXUsPfrIF2xBZlOCy9PriqcskjHezEk/3qhjJMh570+Q5IA7VNzNyuSICVJ9eDTZRl1X
rz1p48sIApycc/Wom5lGPyzS6gThogMs5I9BUiM0pCwWrOSeDyaZFO2QttZpu6ZKlyT+PFX
o9P1q8Ch96RFtuXOxVNAyAxXAJFzcxWwBwQWyfyGagZbJCcySzt6/dFayaRpdo2dR1ISc8x
W3zE/j0pj3um26gWOmoSvWSfLE/h0pXHYzPthjObe2jh7527j+ZqCW4uJzmWVnPbJ4FWJ5j
PI0jhct2UYH4VBtznAK+poViWyNYZGXcAacEnXOFYjrkVPFJLCMK5x/ntTzK7HHmsPWndC0
KmZOQwbOaNxPcZqfvyckik2qzAdz0xRzAW9MjkD+ecBV6VotJuxlx07VDHH5UaxghsU0tnO
OooJJC5X5d3HvQHLL0Bqtkk8g/jTsts4P4UWAkkfjGDnrVdugO45p7ZK9sVE+ckZwBQBLFk
ACimqxKIcAH1opoC75TlQ1u8VzgbRtbkfgaqTShAokGzDchhj/APVVF02SY7jvViLUry3LJ
DL8pOdrqHX64NO5upXLHnRuhVWDg87fWvevD3iD4haV8JNF1LUfiNoHh7SrxfsulwX9g0ry
ouVUuyDjgdcHAwTXzvJc+YxLW8YJPJTivYrHx09t8JfDmnePPhlb614STfaWN80nlyyFdxz
Hg5GBkFuASKT2KbOJ8aaHr/h/XIbbXtF03THljMsM2mIfIvVJH7xX3EP+hGenNc6WGcbj6k
kYrd8aeMrXxQ+kWGjafPp+g6Lbtb2UFzcG4kwWySznr2A9ABzXJEjPC5wM5zRFaBcuBk3Dc
wC+1bLalBFpFvBE3711+fb2H1/wrnEPy7lx1x0rUktmSCGdwFRmUk9OPWqBX6Htn7Lpz8Rf
FJz/AMw9P/RwrR/agvLyK70qKK6eOEDJRWIBJzyao/swKF+JfiwBgwFgmCDnP70VY/akUm9
0w5HAHGee9TLZIlbM9N/Z6vrnVPgzZ3F7IZZVuZ7csx+8qtgfocV8xfFdUt/jFesqqfmAII
yDjI5/DFfSf7NH/JEbf/sIXX/oQr5u+LgEvxhvlVif3mOOecmnL4kCfumWdOa6txe2caPGe
ZEU/NFz6f561jw3McUs0UpymTg4ztP09Kv2mpT2Mc4jKgyJg5JG0+v1+tZM8KiNrpWKseSD
yCabLk+xsWuvf2c+5ZEI9B1I/wA/zqlqmvza1OC5RM4XYPlB7DrX0F8F/gd4d1Hwlb+M/HF
mNQa/BltLOVisMcPZ3AxuLYyAeAMcc16fqHwf+EfiXTpra38N6fbNgqLnTD5UkZ9QVOD9CC
Klp9h88mj5Hj8A6m/+tmt412hi3mAj6VRvfC15p6s7+XMinBeKUOPxxRrmit4S8Z6l4avZT
eR2rkRShcGROqtjtx1HqDVBpmaXdBujxzz/AIVV1a6J0fQguyCkjBNgIGRjrX2r8Muf2ZNC
4/5hUnH/AAN6+KZ+YWOTu719z/BiOOX4C+E45VBRrEhgehHmPQtUydpHwxqbGHxFqYlUqfO
cEH61qaXdxxWU8e0k+WxDK3X619sXPwx+FGtX99JceFdJu7y5cyXDjPmFj1OQ2V/DFfIfxR
8JWfw/+It3pGlSyvpVynmW6zNl488FCe+D37gjNTrsxWtqefzHLgU1fcZpzAluVJ+napo7a
4YArBIQfRTVEWZAOWPenjoKQdcYINOT75zVxZIpyGBGcCrdrqeq2VhcWNpfyw2k7rNLEjYD
sBgE/QE1VZNuTj9aTBCtkdqqUUtxn3Z8DZ57r4JaHeXMzTTyrLudjknEjKP0Ar5E+Jmq6rc
/EfWEnvpJVEp2qzcKvpivrf4DD/iwvh7p9yf/ANHPXx/8Q+fiXq+T0kP41m1eSRb+E5iIFF
ZmO5mOTipwFK7myCetRKQMYxx2qbhskqeOa7Yr3bGTPZv2Xht+L+oDBH/Epl6/9dIqu/tRD
PiuwwONg5/4Caq/sxgj4xakCd3/ABKJTn/tpFX0p4v8BeCvFs9pJ4rskuPIl81FaYxhztK4
bBBI56Z61wyTsjWOqPz1XB4zk1MsmB0HpX0/8bfg14K0rwLN4i8KaZ/ZN9aYcxQOxinQfeB
VicMByCPTBr5cA3IH9e9VCTTJlGxYDr/Ee3T0p0jxKoJbbnp71VGQRjv3ruPhJomleJPjFo
Gja5ZJfafcmUSwSEgOBE5GcEHqAa6PbO2xNjk4JoRLHunUKD0JIq++rWoiZI3UehAPNe7fH
3wX4B8GeEYofD3g+0sb+6kUi8R3JjUNyACxHPSux0P4XfDCL4O6R4n1LwVaXt22lQ3UxMki
mVzGCScNgZJqPrMrbDdO7tc+ToD5wZ1bcM9j3q8oGNrMCDxUFtBHc6lqb20K28AnYpCpO1F
LHCjPoMCpJ2WIgYwSOnWt4vmimZPcqkrEHEsqIBwNy5J9hULXFvjajLgnrn+dbGhaZBf+Ov
DFpqEXnWV/qMMMsTEgOhkVWHHIyDX2Jf8AwE+EstjcQDwxFYmRSq3EU8geLP8AEu5iM/UGu
KV1sdKbZ8daTZ6ZeXBSe/iG1SxUOFYgemetRX97bRRm30+R3jDZywGG9yO9dT8YtF8JaB45
tNF8H6WbG1tYdssrTtK1xIT94kk9BxxiuCZPLUF2HIz9ai9yubSwxsu5dsKDyewFI0kKoVj
IYnv2ovI7j+zGuWURx5woY4LH2HpX2toHwO+FV34W0i9uvCkTzT2UEsrm4mG5mjUseH7kmj
VrQi1z4ii2h85Aof7xwR1/OvtyL9nb4TSaXLZx6bcyTMD/AKYL1zKhPcc7Rj0xVTQf2cPhr
pNksGtpca7fHO6ae4aEH02ohAHHqTU69hch8YxbeW44p0LILoO6blB5XpkelezfHL4TaN4A
uLLVvDMk66fdMUmtJn8zyG/hKseSp5GDkg9+a8YRSXPTnpQn1E1Y3l1+SAKLC0t7bA4bbub
8zWbPe3V058+eSQn1JxVblTjg/rWhouj6j4i8Q6d4e0mMPe6hMsMYJwBk9T6ADJPsKW7Hdl
AkA4yoz6moWyQO/wCNfZuifs3fDfTdNii1lLrWLwqPMnkuWhUt32IhGB6ZJNeW/Gj4IaP4L
0VfE3hS5uBaK4W4srh/MKKeA6P1wDjIOeuc09Vug5WeCoPUdvWpsYHXHfrTRt2hh+NLuUnr
z6VLEIWAyC3tQTkfeFdt8KPDmk+LPizpGha7A1xp9wspkjSRkJ2xMw5HI5Ar6evv2d/hdNA
qRafeWR3qxkjvXJIB5X5iQM9M4z6VXK9wSbPixVMvyqRkcmrkMKRNv2bie/XFfTnxF+AHgu
y8FXmqeFvten6jaR+ZGHuGmjnx/CQeQT2IPWvmG2YzQg8+hpLzBpolZznaS350zdxkZzT9v
UnGfSoz17HFUQICe9KCcj09aTAxxSgZ74+tADiMrjPOOlROOT7U7JHcYprHnkA5pAKuQoOe
KKFdSgxnr3NFMZRUkjLNknk5oY5ck8Z7Gm4GeP8A9VO2gydePU9qC0O5r3Rviv460D4Z+Gd
J8L+CrvTrOxs4xJqVzZm4huV28lcLtVSSTknP0rw/7o6/l1r6H+Deg/DyxstO1v8A4WPcR+
ImRZ5NOg1AWsMbH/li6kYf0OaNbF9Tw7xL4o/4Sy8i1CTQdL068GRPNpkflJc+7oPlDD1GO
vNYW0McDt1r0n4x3+u6h42ju9d8M6XoWY2WAae8Uv2hcj53kjJ3H6gYzXnXyquMtu9acdik
hwwIDzklhW1fskmkWqKeRgcnn/8AVWICRGR1+augk8ttMtM7iRIA3HJ44/lTKieufsrgr4+
8TKwwf7OjBHp++Feu/F74S3fxItrd9P1SCxvIGXabhWKFec/d5zyK8o/ZfJPxG8VsVKk6en
B4I/fCvfPEvjuHw/4p0XQTbtLLqs6W6MP4WbOM+3FFk0rkR6lTwH4Xh+FPwrXStQ1OO6NqZ
rq4uAuxCzHJCg84GAOa+LNY1htc+It1rSyrErTM4ZsfKv8A+o19W/tEvqS/DGT7FKY49+6Y
D+JRzj6V8peHvD8t5ZxXgMe2Zmyz8ng4x9aV9fQdrtRQ/WhZXN4p0xGkj2DzGxkFvb2rHv1
mg0eX5QiEjILDOcHtXbw+GAse+e9kZmPEca4/P9KyfFmnWlj4WleKP96ZFDMTkjhv8Ke45x
dnc+wteDad8BIYbGQw+XpNvGjLxgeUteffss3Nxd+GPExup3mMN/GiFySVBjyRz7816F4rI
HwMTP8A0Dbf/wBFrXm/7KP/ACK/irnrqMR/8hGn9tkdjx74swvc/Gqe2gXLu/lr78tXNf2R
eRSFfsUitnGduRXS/FWc2vxwnuRGJDHMWCk4zy3FZdx4i1mZUMSRxxsCVKpk479ays2lY1h
a7uZOoaXfwadNPLayJEq5JYYxyOa+xfhdK8H7NWgSxttddLcqfQ73r4x1Ga6mtXNxdtJx0L
Eg819lfDM/8YyaH6/2S/8A6E9aRTUWQ7c2h5n+zje3t58TvGEV7dSXAjtxIN7E4Yy7SR+Fc
j+0uf8Ai4tuirghev121037NJz8VPGp/wCnRf8A0fXLftMEf8LIh6n5PwHApdER0Z5LBZym
QAXKQZ4G/I79jituXQYIFT7X4gjVsHzIhkspzyvXk/pXPebIwVDIWUE4yc4zUiM33QNw7g1
Rasiq42yyKrblUkA+tHTBp90AJ2byhGH5Cg5Apmcj2xTRg1ZkwbIIyOajbIVs9cc0RtzzzT
3HyMfb866H70biPuX4DEf8KE8Pf7k//o56+P8A4gEn4navjH+sP9a+v/gP/wAkF8Pc/wAE/
wD6OevkDx8P+Ln6sCcASHnNYr44mj+E5khiBU0ZyAuRj1psilCAwOaTjPXFdSVmZHtv7Ma4
+MepDjjSZf8A0ZFW3+0nrer2HjDSVsr6WCOIKyqjYy3XJFYn7MblvjBqJI6aRIMen7yKrv7
ThX/hMtO3DIAXIBxniuSZovhZ7f8AF9Ei+El4oztWMKMntivg625i29+1fefxlOPhLfnOMK
v8q+CYGwAalO0gnsi0i7/u8/hXo3wNXZ8fvDA9TMf/ACDJXmxJV94GA3PFej/Aly/x88Mlu
uZv/RMlbuSatbUhbnr37U2P7H0z/P8AFXo1gT/wzZpQ/wCoFb/+i1rzf9qb/kD6Zn/PzV6R
YZ/4Zt0oD/oBW/8A6LWufozX7R8V6YCLjUipAxLjn6mnxxtNdZbt6VDYkCTUlztJm4P4mtC
2VlkQqM812037iRzS3Za8NKV+KHg5DnA1a3wM9P3yV9UftDalqGnfDZjYXL27SS4ZkOCQO2
a+X9FUL8VfBpHfVbbr/wBdkr6V/aRI/wCFbdD/AKw/yrmq9TansfHSNqGqXkQG+eZScu54A
65JNTy/Y7RyC6305GCcEKh9vXFV0e5axESuI4ATnBxuPv61AzIvQfiaxsyr2Ql7NLPFJJPK
0jbSMtz2r781e7ubH4FQ3NnIY510i32OP4SYlGa/P2ZswSem0/yr778Q5/4UJDj/AKBNt/6
LSq+yxR3OD/Zh1TUdV0PxK+pXkt09vdxIjSNkgMhJ/UVzWoeINZm/aw0nTXv5fsM14sBgDf
Ltw3b8K2f2Uj/xT/i7/r+g/wDRbVyd3n/hsDQAf+gkv/s9D3Q1sdx+04FHg+0JHLN/JhXyX
H/q819Z/tOn/ikLL/eP8xXydCpdBtGfpUvdhLcUDI44xzXrf7OFtHc/HKCWUZNtYXMqezbV
XP5Ma8oERA+bg12nwp8baf8AD74gT+INQglnjWwlgSOPq7tswM9hweaI7kntfx98Sa1pPjD
w9Bp1+8EJmi3op4fL4OR9K7z45wxx/C27TG5VBj57jBFfP3iLxXrHxp8aaTDomgMbq3nhby
ISXIQNlnZiMKoA6k19BfHkg/C+9PUFs/oab1TNE7s+HITlQetOLKCSR+lMg4iB7U5iM+nvU
mR6Z8A+fjx4fOMfJcf+iXr2T9pHxBrOkaXp0el3slorHc5jOCeeK8b+AQ/4vxoP+5cf+iXr
1H9qHP2DTiPT+tW/hKXws9Rkke4+A1peTsZJZtKhuHJ7syKx/U18OKQt1dKOglOPzNfcC8f
s8ad/2A7b/wBFLXw6vF7dA/8APQ/zNKW4SeiJ92BwevqOlN6emfWlJAAGO9NySRipIEFH0/
SgZz1p4yAM8jpxTAjJ2gelRscjrn2qR1OM/wCTULDjAyc0kA5CAoJNFRbumV6dKKpAV1HzY
Iz+NLklvrViWBf4UKsMHI5BqsVOCOAc9DxSNNhWZgjbB8+DgV9S+Dvh98GNTsPD93pugXni
h71FhupXuXkjtnKfM00eQUG7IBxwcV8rPIUiZyPugnHrXr7/AAvn0Xxz4N07QfEGp2mp6xZ
LfnUGtQsCN5JkKRlGBYjG3a3qDmgaOC8a2XhvT/HGo6f4Ys9QsLa0kaGS21Bg8kbqT0YclS
ORkZHqawA3JOOa0dS13XtdeFvEGqz38luWCvcANIpJ5BfG4jjoScVTUxpgkjpyaaWhSVwH+
pOT/F0/CuktlnufsUMZ3nzMdOR8vWua3AgBP0NdfpFkyqLi4hMhOFjBO0cd6L2LgtT1n9mq
Nbf4o+MYfN37LJBvPf8Aejmt745at/ZPxA8JX6yYFvqFpMT6BZOf0JrjfgJeta/EjxhI6eS
zWi5X0Pmiq37RGpG6vtPdD8yKCPwzik3pEz6M+ivi5Yx6j8OtUgBBwpx+IIr4x8L65b2OiS
2dw8gZZGwEGSQcf1r6x1HXk1vwCshO77XYpN68lA39a+NYDBZ6zqEU0TSrHKcIGxkZP/1qH
8TLTs0djdeKUAWO1sDuGSWndiw9sDjFc14iv9TudCAumC2shLooAAJ5/GibUk8uMW8Hk/Lh
+c5PY5rN1a+ubrTPLlIKIMDCgdjQo2Km7pn3N4sdV+Bye2m2/wD6LWvN/wBlJgvhXxUWOP8
AiZRf+iq3vFur7vhCsCtk/wBnW4x/wBa4f9m7URZeFfE2TgtqER/8h1SfvNmT6HmvxZkEfx
nupVcApLkH05PNcwNUu47554ZyGflsADORzWl8T7j7R8Tr2YN/GefxNcyvmMPuFt3IwDShs
UupJcsDA53cnt6V9pfDV1H7M2hLkZ/sl/8A0J6+L57C7FjPO8JRIxuJcgHGe3r1r6q8DaqI
f2edEt92MaY4/wDHnqm7Ji+0cl+zUQPin41PT/RF6/8AXeuV/aWO/wCJUO3klAOO/ArS/Z9
vPsnxC8XysSN1ouf+/wBXN/Hm+F34/jnRiSoBB9DxU9ET0Z5zDp17K5QRGMjk78LgfjTFJt
ZyZHWQr8pGchvpUNxdPcTtLM5d2OST3qE42kkY96q4m10LF00btmMllHfHaoFPyjmpFwybc
9ajHQqccUJkvXUAdrZxmrRw1s4PUDNUz1znGamWXEDr2IwK1hK10SfcvwIZR8BfDwJA+Sf/
ANHPXx/8QmH/AAs3VSOnmH+tfTXwe1ZbX4KeH4t2CEm/9GvXy342k87x9qUg/ikPNZX95Gr
+EzEJdV349OaQxmMkHr6CoFba2e31q2wMsKug6DB5rtUk0Ynsn7MR2/F7UiSMf2VKOv8A00
iq9+04c+L9Owf4V7+1YH7PF0LT4p6lJ6aXIP8AyJHUv7Qd+LzxVZMG6Kv8q457pGq+E+ifj
O6j4S6hgjO1f5V8GwYMeCM19l/F7WBN8Nr6ANnhfx4r4xhbCj0NSn7zYT2RaBBUjGSOa9F+
BBA+Pnhk9szf+iZK833HPFd98Gpvs3xu8PS5wFMv/ol61bvZkLc9l/alYnStMAIwevfvXpN
kQP2bdKGf+YFb/wDota8Z/aM1L7bp+nqGzjP869Bi1gR/APTLcPjGiQDr/wBM1rG+jNftHy
dpwRtQvFPH7047Z5NdEEUAbR0zjPauIEhF1OwJB3kgj6mtW3vZTx57KcdPWu2i04pHNOLvc
6LRGz8U/BnQkapbD/yMlfSn7SLA/Dfg/wDLQ/yr5d0G6V/iL4Rl7x6nb5PriVK+gvj/AKp9
p8CGEPn96c/lXNWe6Naex8o+biEL6GodxOeppxwY1x1qJD+8YHrWYhZT+4kGf4T/ACr798R
MB8BIeRxpNt1/65LXwFNzA46fKf5V9r+JNYB+C8MAbj+y7cYz/wBM1pv4WVDc539lIj/hHv
FvYfboP/RbVyl2R/w2DoJ6/wDEyX/2atL9mrURZ+HfFILY330J4/65tXLyXuf2qNDus8DUF
Of++qL6of2T0v8AacbPhGyw38R/mK+WYeLRCOOOfevor9obUxeeGbRA2cMf5ivnSJx9kiBH
8P51PVhLcC+SewFbHhHwrf8Ajrxtp/hnTSsctwxaSdhkQRgZdz64HbuSBWJ364r2D9nK4S1
+IWvXDKC66btUn+HMqZ/lTViLXdj6N06PwB8INAtNGgeGwSYgNJJgzXT93du5/QdqyvjjKk
3wpuJFPDcjP0NeDfHLU3v/AIj6WWkLxxvEoQ9PvKa9a+NerLL4AvIVI+90/A0N+6zVdUfH8
WPKANObnp+FRRHMfWnEkZ9qRken/AM/8X30HnjZcf8Aol69P/aiINjpvfj+teSfA+cQfGrR
Jc4wk/8A6JevQf2i9QF5a2AB6D+tU3oUvhZ7SCP+GedO5H/IDtv/AEUtfDwOLy6/66H+Zr6
9fVlX4E6dBu6aNbg/9+1r48Vv9KuOern+ZpS3CWyLOeeMUzc3NML4XHr1oDc4HNIgkU8+2K
lQgcYB9c96rgkdcfhUyMuPegAZ8qOOPWoJBz1FTOw2Y6DPTHNQscDoeD60hjG4Cj1opx2Ow
wQKKaAf5qhsliPah1QqSVDZ/Grgsc8y27RnA/1bg9vQ1Xm0+WNmaOX7vX+HnmhGtmipLahh
8hJUjnHSvU9P+PHxSsdMtLCG7sLiK0iWIPPbB3faMAsc9cYHHpXl/wDpNs37yPepOec/zqx
DcwM6iUFGPZuh/GqBGvr+sy+Jr/7c/hrSNJvHdpbiaxSRRcMepKFigOeeAKyQkycjYABuOI
lxj1NaNuLF2iFzqUVrbLwSuXbPuBVyKfwrCctcmQryCUbk/QCp0WxaRFpkNxcXsQnZmtyRk
ooUH2GBXa20PkW8zBordxnMjJnP+zg9ulcvF4o0iByixytHuDDEZ+Q9e56e1Tf8JlE2Irax
uJdx+8cDJP160m79C4uxsfDS+Ww8d+LJHZUzABycf8tBWV8V9TTUL20KyI+1RnBzXGarb3g
1W5uIVaJLli5TdyvsayzbzM6h2X5u+7NFtjBt6o+h/CniNZfhzoqSTKGW08hssONuV/oK8O
1UD/hK7sZwsjEkg5zx/wDWrNEN7tEayYVeAN+MZqza2O24Et5PGIl5OxwxJ9KdtbhduxJK2
1cJ90nNQTCSa1dcFsDPHYdzWst7p9qMwWwlb/pp8wH4d6gk1m5wViVI16EIOPerKdj2jw/4
303WfCunWl5NGJY4EhmjcgZKgA/yq7Z6r4R8E6Bex6OPssdxKbmbzJy5Z8YAX0A6AV85MhB
JiOAecDimlZnPzN+ZqGieZmrc6oNR8TzapcxiUM5coeh9KuPr9wcpDBHEO20Yx9MVhxxMF6
Zz3FTeUo5eVR/OrTtohJtEt1f3VxC6yzvtIwQDgV7t4Y8Q2OnfC3w7b3twkSNa7Pnbr8zV4
FMYdjKjEnp071AxuZVSIsziMYVQchR7UnqF7O59I6TP4R8OT6nrGkoYLrUUUXEjT7owqnOF
HbJ5NeGeM9bHiLxXNeK+Yd2EPsO9YYiunUgt8o/vPikSONeXcse4UVKQN3VhzGPacZz600t
mOlcxdEQj3JpoGEB71RJJG3ABzTAfnwfpTgMEc0wn96R/telCAXHqKU5CMMnp3oBJzQwJQj
1FUI+hfAOrrZ/C3RIi4GBKP/IjV4brbNdeKrx16sxas0T3oiSHz5BHGMKobAFWdMhZrzzpW
4A7nk5ojFuRTloQshBx/OpIpGjPHrznvV64t0UBlyfU1W8rcMqDiuv2dndGdzuvhFdi0+IG
ozL8oOnuB/30n+FV/itfm98QQPnJVVrg/MureZ5baV4y67SUJBx6foKryPNI2ZZGY+rHJrj
knzalp6WPov4max5nhW6gL5JC8Z9q+co/9UpzUl3eXtxzPcSyZPO5yabGp2halIcnckB7fq
a6Dwfq66L4+0PU5X2RxS7HPorAr/7NXOgkCnbBINh4J4B9KtN2sSj6R16LQPFlm9prEkjW7
DCyQSAPGcg5BORU2u6xZw+EJNNsMpaW1otvCGbcdqrgZPrgV81NLfKShmkwOOHOKd51+67T
PLtPYucGs+V7F8wRfNJLxnLVYMDBuM9ulFrZyiMyOuQx+6DyKvwyqIQHIx7V6FOPuq5i2Gj
CS28baAz9r6Bh7/vFr1n4u6sbrQGhzjEp49a8fuY7uaWC4tATLAcqVPI54P51Bcw67cZa6W
4lDHJ3tkfzrlrRbkXGVkZw5UD+dMXO984q00MkJ8pxhhycc1ED87DtWYEUpPksDzwa+k/Ee
rZ+HUEAb/lwhGD/ALi185SgsmBg/wBanm1LU7iMJNdzugULtLkjA6Ck1cadj2H4L6gbPw94
h+YgtdRH/wAcNYMN6D8edKuv7t6D/OvO7W91G1gkgtLiWKOVgzLG+NxA4zTY5r+K9S8jkkF
xGdyybvmB9c0utwvpY9k+L+o/a9NgTOSGYY/EV5JG3+jxr6CoJ7jUrv8A4+pppuc/vGJ5/G
pUUrEqHgihKwN3dx5I+7nkd67X4Ua1Ho3ji6ErhVvLRohk9WDKw/ka4kADpgVA7MZFkjYhk
+6w4OaYr2Z9D61o3hzxNqNpqGr3NxA9tMsw8kj94F/gOexx161B8TteXUPC9ztbAd8hfTrX
gDX+osArXUxA6DeeP1omv9Rni8qa5mkj/usxIqeUvnGw/c+lOIOKSJVVMODmlOwg7QSfeqI
Ow+F05t/ihpco/hWb/wBFtXSfGDUjex2oJzgHr9a8st7i7srtbuzkeKZAQHQ4IyMH9DSXN3
f3uDdTzT46b2JpMd9LH0Td6vt+Fthb7v8AmFwjr6ItfOyMfOlOf4v6mrEmsaxLAlvJeTmFE
Eax7jgKOgxVOPIDEjBPaiwN3LG84OG6daTcegJzUWRik3AHINAiwrgN1xUsbjGelU1YZ3E/
hUokGAd1DAtM52HcfyqrO+FzkClaTjoSKrSsWyBjFIY1DIZ1lRuFPP0oqzbIijc4wOcnrRT
QmXItRuEwCVmQHOG9atJfxSJiRQnbJGe+etc+p5KZpd7jjJpWLUmdSFdwDDiVcY+9uzVee2
hdSJYvLc4wQvFYgupFJ2kq3ZlOKuxa1eY2PIsqnqJB1/GmmO6fUtPbNbxFopFZMjJx7e9S2
0KzKHM5Vg3aIUjarZXVsI7q3dJBjDxtkflUHlLMQbe6DBR93O0/TFae6xNtbM3LWytPOhQy
yvLJn5fkGfbHNT/YNPRRLLJ5LKCMeYVYkdx7+wrlhG8LYkU5Pt/KtmGW1utPSGWVI5lIBLA
scDuKl3tsNSL7QeHjEJgrmXHKl8lm9R6CsXUILLzN9gSVP3lYH5D9a0YdNsPLEj3LFM4+Vg
CavzadoP2gr9plRDt/d+bn5vfipKu2cZkpICoB+pzUkipcb3Zdr9RjtXVPp+jI0amaIjJ58
7Lfjjj6VQ120tbWLzLC4Zod2CjYJU465HY4obsTqcyI5G4xjHc9KUxlPvECl8q5kyTtQAZB
YgZ+nrQsMBjzJcMz/wB1Vz+pp3II8xg/Llj6YpPMZmAjTJPQAUqSQovFvubPDOe30qRZrpm
BhGwg5Hlrjmi47ieRdlcsvlgdd5208W9mjH7ReFsYI8lS2fUZNOGn3kzb5Fce71ONNgiUG5
ukTjoDk0aiuUTJAjkxw7h23nPFIJbhhtjzt9AKuE2UTfu0aXHqMUw3TfwIifQU7hcgW0mly
TgDuxNOFvbIP3k24/3V5pruz/eYn2qM9OKQhGVA/wC75A7Gkye3404Akcmmbccg0ASDlsAU
yRNsm4nIPNOD4we47U1yS/NAC8Z570LinIoYqC2OcZ9KNuCR371aYBgjkdKdG+MkHBxwRQf
u4oHAGO9UnZ3QmaUU3mxYY5bscZz7e1MKOqklSO30qvE2D0zU4fLZfJXGeDXWpXRJUuFKqw
JOR6VT7VoT8pIQBzVDHb07VyVPiGhkmSnPrU8IwMjjjGaicbkGB1NWo02xgHHTkVkykRSKA
eKjBIHNTSDvUeMUIGTo25QxAJxilKqSNvfg80yL5WBzweKlKBWx0rqjK6EOWWSI5GSPWrKS
RXBG4eU579j9arK2BhjketTJDHJ9xsMex6Gtosmxbt/MtZWXkYrRFyxiI4JORx0rJRzHiKX
JU8HI5WpljnRmwNwPIOOtUyGirqULKySlcBhg4rLVcl8810M1pdzae2+PAQbs5rAA+dq4qs
bSNIu6Dbnk4/GgqcU4Cl2n/wDVWQxo4ORkVYiYsQp6mo0BJ/XpS49RgUrjLADZGOn8qNpx+
PakjfcCDnPr61MAF5xgUwK0x2gDuw49Krd6tOmd2V685Ipnlg8DGaAsQgUD72afs5OaQAZ5
oEIeme9IAO1SFME5P096OKBiRg7j04FSMhI/lmljXIJ/Kn7TnmlcCDYfXNN2N6j8an4APzG
mnJJJ4pXAg2nA5ppDdulTEHA4phB7Dj3p3AiIxnnIpVcimuDzgcVA3mZ+Xt3pDLe4nAFMOQ
44J/CmQxy53sflFWo/73QH1pDLEAcbSoJwRx60VNDGm0lcc/kaKdyWVZ7MRSDefLJ7EYFQN
BIBkDcPau78Yffh/wA9q522/wBZ+H9anmuMwijA4YHPoaVUbOSmfqK2rj7/AOBqNfu00wMr
Y4PAI+lPHmj+EHHt0rSP9Kf/AIimBnxzyDg7wD6nIp7SvnKseOpFXH6H/Paou5+tFxFRnct
gs354pPMkAA8xsY6A1ZP3vwpD1/ClcZVDHcMkmpU3ycLwO5PNTt1H0H8qs2fQ/wCfSgCqbS
W5YeWM7R69am/stIGP2icKR2B5/Ktq1/5BUv8A11P9KzZPvtQ5WEQMmmRcRpJIw59B+tPbU
H2gQxJGB0I5NSD7yfX/AApn8Tf7o/nRzMCpJdTyuUeYseuPSodrYq//AMtj/vUD75+pqeYD
OKnPfHajZuOSK01+8fqf5Gkb/Wn6/wBKdwM1kwOtMK4HFaT/AHfxqN+1NMCoF+X8KaqfJ3z
6Vf8A+WZ+n9ajj/iouBQKndV+2nxYi1dQyiTeBj1GKb/9epIfvfjVdAK86gSkKuF6gAe1Ri
PPNX26D6UsfeqQrlIRluAMelPMWcAAjFaJ6ikf/VL9TW0FdAZwhbg7c8VYh2sNj8ZHXFTp9
0fSiL7/AONWlyiIJidpHB+XBOKrKMxFMDk9xV5+jfSmJ0H1FY1dwREsCeXhx3HWrMnleWds
aL8vpyDT17f7o/rUzfdP1rne5SMl0bgqcCo3RjhiegrVuupqm/Q/SqTEVF3KTxVkAy7SSeO
CacvapofvH/dram9bCK/lYHQUm11/hI+lXl6/iKsN/qj+NdSV9RXM5pWKjfgn1qzY6o1tIo
mXeg4ximt0qBu1ZyqNMdrnSPe2N1BJDBJgMvAI6GuPaJo5XQg7gcVo2/8Ax9r/AL4ov/8Ak
JTfX+lRUfMlImKs7GdtPenbMDIq0v3kpfT61zl3KgXtinbTnoPyq2Oo+gpG6D60gKoQbcHr
0xirKuCuxx/sjvSp2+lTHt9DSGVPJmGBjcPUUeTKz5CEe+a12+7+I/lSL2+v+NO4EWmaGdS
+1Ks4SSFA0YYcSMWChc9ic8e9RW+jSS6XeX8snkCBcojKd0mGVW+gBYfjx61s2P8AyCtY/w
CuUX/o9a3vEH/H7qP/AGDf/boVi5u9jeME43/rqcYmgvJ9mV9TsoJrlFeOKWRgxVvu5O3Az
9abbaVbvpwu7y5mi3XBt40hg80swUE5+YeoxjNa2sf8fNj/ANg+H+VSwf8AIv6f/wBhQ/8A
oCU3J2uCiua1jMk0cfa7K0s5pnkum2qLmBoCjZwAc54PqKgn0po7OS7ivrS6iR1jcQuxKls
4zlR6GvSdV/5D3hP/AK+G/wDRi1J41/5Fpv8Ar5T+TVgqzul3NnRVpPt/keXzaTeQ6bBfOq
+VLwMHLLnO3cOwIBI9cU9tIdLIXn2y2aJ2aMYD5LAAkY2+hH5111z/AKrW/wDrhZfyFUJP+
RVs/wDr7m/9BStYycjCUUjmn0m7E9tAUy9wkboRkjD4xnjjrzVaeylillhcZaJirY5BIOD/
ACr6C8P/APIt6Z/1wj/lXjV//wAhO8/67yf+hGlTqObsVVpqEVJdStJoVhBJFDdanLHM6I5
VLUsF3qCBncM8EdqYnhsfbdSjubkxw2DbJHjhMjMd20YXI44610Gqf8hy3/64W/8A6LSuq8
O/8j7rX1l/9DFKUpJXuVGMXK1up5leaKlvZwXdrcSTwTO0f7yExsCoB6ZORg9c1UjspSo4O
P516x49/wCPax/67SfyWuOh+6Pr/jVU5OUbsyrLknZHPCznZgApwD0BorsLf+H/AHqKtyMb
n//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuABcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAD//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAEEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAD//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0