%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/603.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Rob Thurman - Kal a Niko 4 - Prani smrti</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>ebook</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>54c302f6-27a5-4f71-9350-a7e22674fbde</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2011</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Přání smrti</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p>

<p><strong><emphasis>FANTOM Pri</emphasis></strong><strong><emphasis>nt</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>2011</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2009 Robyn Thurman</p>

<p>Translation © Anna Janovská</p>

<p>Cover © Chris McGrath</p>

<p>ISBN 978-80-7398-129-7</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Věnováno Shannon, která mi zachránila zadek, ale fyzicky</p>

<p>se ho nedotkla, přísahám! Mé nejlepší kamarádce, mému</p>

<p>dvojčeti, mému šerpovi. Mám tě ráda.Poděkování</p>

<p>Chtěla bych poděkovat především své mamince, bez jejíhož neustálého pošťuchování bych nenapsala ani svou první knihu. Také bych chtěla poděkovat své redaktorce, Anne Sowardsové; Jessice Wadeové, jež dokáže udržet tajemství; Cam Duftyové, již ani jednou nevytočilo, když jsem jí neustále volala: „Co že teda znamená ta naškrábaná poznámka od korektora?“; skvělé spisovatelce Charlaine Harrisové, která se ke mně i k mé práci stavěla velmi shovívavě, i když mě vlastně vůbec neznala osobně − byla to prostě anonymní dobrá víla − a když jsem ji konečně poznala osobně, byla laskavost sama; Brianu McKayovi − fantastickému korektorovi, který se vžil do Kalova a Nikova světa; agentu Jeffu Thurmanovi z FBI za rady ohledně něčeho, co by mohlo, ale také nemuselo existovat; svému učiteli angličtiny z jedenácté třídy, Earlu Perrymu, který nás při hodinách tvůrčího psaní nechal dělat to, co jsme opravdu chtěli − on studenty inspiroval, zatímco mí učitelé angličtiny na vysoké škole je spíš uspávali; jedinečnému týmu Chrise McGratha (<emphasis>božímu</emphasis> umělci) a Raye Lungrena pro umění a design; své agentce, Jennifer Jacksonové; doktorům Lindě a Richardovi za to, že jsou to neobyčejní kamarádi; Shawn Vanové za to, že udržuje mé stránky v běhu; Jordaně za všechny ty sušenky a koláčky; Maře za to, že konečně projevila svůj skvělý talent; Michaleovi a Sáře − gratuluji k báječnému manželství; a v neposlední řadě − svým fanouškům. Oddaným, věrným a poněkud strašidelně posedlým těmi, kdo stáli předlohou pro obaly mých knih. Bez vás… kruci, bez vás bych toto poděkování vůbec nepsala.1Kal</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" />Jednou, když mi bylo sedm, mě honil pes. Žili jsme v karavanovém parku − můj bratr, naše matka a já. V sousedství byla spousta psů a většina z nich se volně potulovala kolem. Mně to nevadilo. Mám psy rád. Ale psi nemají moc rádi mě. Štěňata jo. Ta mají ráda všechny. Štěně se mi vyškrábe do klína a šťastně se pustí do mého palce nebo roztřepené tkaničky. Ale dospělí psi, to je něco jiného. Stačí jim, aby si mě jednou očichali. Pak vycení zuby, sklopí uši, velkýma hnědýma očima se honem dívají jinam a nakonec odběhnou s ocasem staženým mezi nohama. Psi mě prostě nemají rádi, protože se mě bojí.</p>

<p>Až na Hammera. Hammer byl jiný. Dokonale šílený. Čtyřicet pět kilo ovčáka kříženého s rotvajlerem a bůhvíčím ještě. Hammer se na mě nebál podívat jako ostatní psi. Ne, on mě pozoroval rád. Rád o mně přemýšlel. Pokud si někdo myslí, že zvířata nepřemýšlejí, nepletichaří a neosnují plány, pak nikdy nepotkal Hammera. Žil o dva karavany dál a byl to jeden z mála psů v tábořišti uvázaných na řetězu. Každý den pozoroval, jak s bratrem jdeme kolem cestou do školy. Nikdy nezaštěkal. Nikdy nezavrčel. Nikdy se nepohnul. Jen se díval.</p>

<p>Neprojevoval se nijak agresivně, takže jiné dítě by možná bylo v pokušení pohladit jej. Já ne. Už v sedmi letech jsem na první pohled poznal stvůru. Nezáleželo na tom, jestli ji z něj udělal jeho majitel, nebo jestli už se tak narodil. Hammer byl Hammer. Nikdy bych ho nepohladil, stejně jako bych nepohladil rozzuřeného grizzlyho. Radši jsem jen chodil kolem a nedíval se na něj. A on se nehýbal.</p>

<p>Ale pak se jednou pohnul.</p>

<p>Hammer byl uvnitř zlý, <emphasis>zkažený</emphasis>, a tak jako jsem já poznal, co je zač, prokoukl i on mne. A když starý, věčně zpitý pan McGee nechal jeho řetěz proreznout skrz naskrz, Hammer si pro mě přišel. Měl jsem kecky za dolar a v batohu svačinu, kterou mi připravil bratr, ale neměl jsem bratra. Šel napřed, i když byl pořád na dohled. Zapomněl jsem si batoh, jak se to tak dětem stává. Vrátil jsem se s tím, že ho dohoním. Žádný problém, dokud se do toho nevložil Hammer.</p>

<p>Ležel ve stejné pozici jako každý den. Před sebou misku špinavé vody a okousaný klacek. Toho dne jsem se stejně jako každý den divil, proč mě nemá rád. Oba jsme byli zvrácení a špatní. Tak proč? Ale nedostal jsem šanci postoupit v úvahách dál. Najednou se na mě přiřítila změť chlupů a čelistí a zakousla se mi do batohu. Pod tíhou nárazu jsem upadl. Odtáhl mě o kus dál a batoh ze mě serval.</p>

<p>Nepřemýšlel jsem. V takové chvíli se nezastavíte, abyste pečlivě zvážili situaci. Vyskočil jsem na nohy a vyrazil. Stvůry už jsem sice viděl, stopovaly mne a pozorovaly, ale nikdy mě žádná nepronásledovala. Poprvé mi byla v patách smrt, poprvé jsem zakusil běh o život.</p>

<p>Nebylo to naposledy.</p>

<p>Vlastně jsem útěkem strávil většinu života. Nejenže jsem žil na útěku, což je taky pravda, ale vážně jsem hodně <emphasis>utíkal</emphasis>. Už mi není sedm, ale pořád umím pohnout kostrou. Běhám jako vítr − jako podělanej vítr. Utíkám před tímhle, utíkám před tamtím − obvykle je to něco zubatého, s dlouhými drápy a postavou hromotluka na steroidech. Vedle takových věcí vypadal Hammer jako roztomilý pudl.</p>

<p>Nenávidím život na útěku. Nenávidím ho jako jed. To bude asi důvod, proč jsem víc než před rokem prohlásil, že už toho mám dost a chci zůstat na jednom místě, a tím místem je New York. Opravdová Mekka nestvůr jako já i nestvůr, jako byl Hammer − takových, které mě doslova nutí běhat o život svůj nebo o život někoho z těch mála lidí, kteří pro mě něco znamenají. A takových moc není. Částečně barman, částečně soukromý detektiv/bodyguard/holka pro všechno ve světě nelidí a zatraceně nedůvěřivej parchant, to jsem já. Ne zrovna pan Společenský. Vyplatí se dávat si pozor. V tomhle temném světě, o němž si slepě nevědomí, nadšeně pitomí myslí, že jsou to jen pohádky a duchařské historky. Zatracení pitomečci.</p>

<p>Těch několik osob, které pro mě něco znamenají, ať už jsou to lidi, nebo ne, skončilo taky v New Yorku − ve městě, které nikdy nespí. Pro nás, stvoření noci, je to fajn místo. Jsou tu všichni, a obzvlášť jeden: můj bratr. Drží při mně od začátku, od <emphasis>mého</emphasis> začátku, a teď jsem běžel ulicemi jako splašený, abych se ujistil, že můj začátek nezpůsobí jeho konec.</p>

<p>Běh − nakonec na něj vždycky dojde, což je otrava, protože já jsem zatraceně lenivej parchant. Pálení na plicích, svaly zkroucené do uzlů, zadrhávající srdce − děkuju pěkně, bez toho bych se klidně obešel. Ale teď jsem utíkal k něčemu, i když tam bylo dost i toho před čím utíkat. Smrt v patách a přede mnou něco nepředstavitelného − zatraceně špatná situace, ale tím víc mě to hnalo dopředu. A že mě při přebíhání ulice jen těsně minul autobus? To jsem skoro ani nezaznamenal. Zabýval jsem se mnohem většími, horšími a destruktivnějšími věcmi.</p>

<p>„Zrádný bratranče.“</p>

<p>Bok autobusu se mi otřel o bundu a já se podíval nahoru, odkud přišel ten ledově sykavý hlas. Na vteřinu jsem to uviděl dřepět na střeše. Z toho plyne, že hromadnou dopravu nevyužívají jen spoluobčané se zhoršenou úrovní hygieny. Uviděl jsem kovové zuby, rudé oči a vlasy, které měly barvu i vzhled chapadel medúzy. Viděl jsem zabijáka. Nestvůru.</p>

<p>Viděl jsem příbuzného.</p>

<p>A pak jsem spatřil ještě něco, co bylo v tom okamžiku mnohem závažnější − jak se na mě řítí taxík. Auto prudce zabrzdilo a já uskočil. Převalil jsem se přes kapotu a sejmul poslíčka na kole. Zatímco hlasitě nadával, přeskočil jsem ho a utíkal dál. Nedíval jsem se za sebe. Nemusel jsem. Věděl jsem, co tam je. Věděl jsem, co se ke mně blíží, a věděl jsem, že to není osamocené. Ale to mě ani zdaleka netrápilo. Nejdůležitější pro mě bylo dostat se do parku, protože mám ještě jinou rodinu. Skutečnou.</p>

<p>Brácha na mě čekal ve Washington Square Parku. Měli jsme v plánu dát si zápas. Slovo „zápas“ Niko používá, když má na mysli, že ze mě pro mé vlastní dobro vymlátí duši. Udržuje mé smysly ostré a hbité. Díky němu se pohotově vyhýbám stvůrám i taxíkům. To on je důvodem, proč jsem přežil tak dlouho. Ti, kteří mě pronásledovali − Ólfi − to vědí taky. Nenávidí ho skoro stejně jako mě. Nenávist je pro Ólfi jako čerstvý vzduch. A když je něco tak snadné jako dýchání, jste v tom zatraceně dobří. Jenže Ólfi nejsou dobří. Ne…</p>

<p>Oni jsou nejlepší.</p>

<p>Proto jsem utíkal. Ne proto, že byli za mnou, ale protože jsem předpokládal, že budou taky přede mnou. Čekali na mě na střeše činžáku na St. Mark’s, kde s Nikem bydlíme. Když jsem přišel domů, uviděl jsem je seřazené na okraji střechy a měl jsem pocit, jako by mi někdo kroutil vnitřnostmi − to trhali realitu na kusy a protahovali se vzniklými průrvami. Okamžitě jsem se vyděsil. Jestli vědí, kde bydlím, pak taky vědí, kam jsem měl namířeno. A jestli tohle vědí o mně, vědí totéž o Nikovi. Před několika měsíci mi řekli, že než zabijí mě, zabijí každého, kdo se vyskytuje v mém životě. Věřil jsem jim. Zabijáci starší než samotný čas − živoucí vraždící maniaci. Nelhali. Proč by to dělali, když je krvavé masakrování o tolik zábavnější?</p>

<p>Jo, už jsou to měsíce, ale řekli to, já tomu uvěřil a teď zjevně nastal pravý čas. Dlouhé měsíce čekání, ale sakra, rád bych čekal ještě několik chvil navíc.</p>

<p>Jenže takové štěstí já nemám.</p>

<p>Vyběhl jsem z Východní osmé ulice, přeběhl Astorskou, na Broadwayi se dal doleva a běžel a běžel. Tentokrát do mě auto vrazilo − velký stařičký černý lincoln, ale jen mi odřel bok. Ozvalo se skřípění brzd a srazil mě na asfalt. Vyhrabal jsem se na nohy a dal se znova do běhu. Mezitím se nebe otevřelo a začaly z něj padat potoky ledové vody. Ve vteřině jsem byl úplně promočený, ale chlad, který jsem cítil na povrchu, se vůbec nedal srovnávat s tím, co vířilo uvnitř. Jakmile jsem doběhl na Čtvrtou, musel jsem se prodírat davem lidí i nelidí. Blaženě nevědomých a hladově pozorných. Oběda a stolovníků.</p>

<p>V zástupu chodících a mluvících svačinek, jež zplna hrdla proklínaly déšť, jsem sem tam zahlédl světle jantarové oči nebo lesk vyceněných zubů. Dvounozí Hammerové. Prokoukli mě, stejně jako mě prokoukl Hammer. Ucítili mě. V tom jsou vlkodlaci dobří. Obskakování něčí nohy nebo vyčenichání polovičního Ólfi, to je pro ně hračka.</p>

<p>Mezi nevědomými se pohybovaly i další stvůry, ale já se ani neobtěžoval po nich dívat. Neměl jsem čas. Neměl jsem čas na nic kromě nalezení Nika. Byl to běh tak na čtvrt hodiny, i když jsem běžel, jak nejrychleji to šlo. Patnáct minut je dlouhá doba. Nepřipouštěl jsem si, že to může být zbytečné, že Nik už je v parku déle než hodinu. Jen jsem lokal vlhký vzduch, snažil se nemyslet na to, o kolik by to bylo snazší, kdybych lidi, co se mi pletli do cesty, prostě postřílel a běžel dál.</p>

<p>V parku byli taky lidi, ale všichni mířili pryč − taky utíkali, i když ne tak zoufale jako já. Snažili se někde ukrýt před náhlým lijákem. Když je taková zima, že se vám smrsknou koule, a tak mokro, že se vám scvrkne i všechno ostatní, pak vás zřejmě přejde chuť na procházky a frisbee. Niko asi bude až na druhé straně. Na kraji parku jsou skupinky stromů. Chodíme trénovat do jedné takové v severozápadním rohu. Běžel jsem a cítil vůni pošlapané trávy, bahno, opadané listí a olej neobsahující kyseliny, který Niko používá k čištění mečů…</p>

<p>A Ólfi. Cítil jsem Ólfi.</p>

<p>Elf nebo Ólfi, je to jedno a to samé. To dokazuje, že mytologie je vždycky dokonale vedle. Jak z prvních pozemských nestvůr dokázala udělat blonďaté, afektované elfy, kteří se oblékají do hedvábí, to se asi nikdy nedozvím. U špičatých uší a bledé pleti veškerá podobnost končí. Pak následují ocelové zuby, ostré drápy a lávové démonické oči.</p>

<p>Ignoroval jsem těch pár lidí, kteří se na mě dívali dost divně, když jsem běžel jiným směrem než oni, a snažil se ještě přidat. Nešlo to − dal jsem do toho úplně všechno a ještě víc. Pak jsem se tam konečně dostal. Doběhl jsem mezi stromy. Všechno listí bylo opadané a tmavé větve sahající k obloze měly být úplně holé. Nebyly. Byly obsypané Ólfi, stejně bledými jako zimní obloha nad nimi. Pršelo tak hustě, že jsem je sotva viděl, ale byli tam. Za mnou už žádní další nebyli, protože mě všichni předběhli sem, všech dvacet, co jich číhalo na střeše našeho domu. Ze střechy na stromy, to pro ně znamenalo jen jeden krok. Otevřít dveře v realitě, projít, a tady to máte.</p>

<p>Ten, co se projel na autobusu, mě nesledoval. Jen si se mnou hrál. Vraždění a legrace − to je pro Ólfi jedno a totéž.</p>

<p>A Niko se jim všem postavil.</p>

<p>Vyšel zpoza lesklého černého kmene stromu. Ježíši. Živý. Zatraceně <emphasis>živý.</emphasis> A připravený. Tmavě blond vlasy měl stažené dozadu a katanu držel i v prudkém dešti tasenou k boji. Ólfi se ani nepohnuli; ani nemrkli. „Zbraň,“ řekl Nik klidně.</p>

<p>Už jsem sahal pod bundu do podpažního pouzdra pro glock čtyřicítku. Kvůli adrenalinu bych zbraň asi měl svírat křečovitě, ale za poslední čtyři roky jsem na někoho mířil už tolikrát, že jsem zbraň držel lehce a sebejistě. Zbytek těla by si z toho mohl vzít příklad. Obyčejně jsem v tomhle dobrý − stvůry vídám pořád a vždycky jsem se jim postavil čelem. A nakopal jim zadek, ocas nebo ploutev… podle toho, co jim narostlo. Ale tohle… to byli Ólfi. Polovička mého genofondu. Nestrašili mě jen v dětství, ale celý zatracený život. V noci za oknem, v tmavých zákoutích, stopovali mě od narození až do doby, kdy mi bylo čtrnáct. Blbý, co?</p>

<p>Omyl.</p>

<p>Pak nastalo něco ještě horšího. Unesli mě. Na dva roky. Nepamatuju si, co se v tu dobu dělo, a asi si na to nikdy nevzpomenu, ale hluboko uvnitř, na úrovni, kam nedosáhnu, tak nějak vím, co mi udělali. Cítím to. Stačí spatřit jednoho a znova slyším křik, v puse cítím krev a v břiše něco ledového.</p>

<p>Vidět jich dvacet najednou bylo jako vidět konec světa.</p>

<p>Mířit na konec světa pistolí se zdá být zatraceně zbytečné. Stejně jsem to udělal. „Je bílej den, debilové. To vypadá jako velká drzost i na vás,“ řekl jsem napjatě. Neztuhl jsem, tentokrát ne. Spolkl jsem žluč, sebral odvahu a pevně na ně mířil glockem. Dvouhlaví vlkodlaci, masoví vrazi, mrtvá těla visící ze stromů jako ovoce, tomu všemu jsem se postavil… tohle zvládnu taky. „Nebo jste viděli nějakou předpověď počasí, kterou jsem já prošvihl?“</p>

<p>„Nevěrný bratranče,“ promluvil nejbližší z nich a vycenil na mě stovky jehličkovitých titanových zubů. „Slepí nás nevidí.“</p>

<p>„A až ti vyrveme oči z důlků, taky nás neuvidíš,“ zasyčel další.</p>

<p>Ježíši, rodina. To je radost.</p>

<p>Ale možná měli pravdu. I kdyby voda padající z nebe nevypadala jako průtrž mračen při biblické povodni, stejně by to bylo jedno, protože pokud je vidíte, musíte být šílení, no ne? Takže kdybyste šli kolem, možná byste jen odvrátili hlavu a váš mozek by pouze vynechal to, co prostě není možné. Možná že obyčejní lidi jsou chytřejší, než jsem si myslel.</p>

<p>„Téměř jsme vaši rasu vymazali z povrchu zemského.“ Taky jsme si při tom pořádně nabili hubu a naservírovali jim sami sebe na stříbrným podnose, ale Niko necítil potřebu se o tom zmiňovat. Neprojevuj před nepřítelem slabost. V ruce se mu objevil vrhací nůž a on bez zaváhání pokračoval: „Dokončíme, co jsme začali.“</p>

<p>Vtom seskákali ze stromů. Predátoři, jimž není rovno. Akce, při níž jsme zabili stovku dalších, byla v podstatě sebevražedná mise, již jsme neočekávaně přežili. Pořádnej výbuch, zřícená budova a šťastná náhoda vybraná na několik životů dopředu; myslím, že něco takovýho už se nám jen tak nepodaří.</p>

<p>Pohybovali se jako blesk − rychle, smrtonosně a nevyhnutelně. Slyšel jsem mlasknutí ocele o maso, jak Niko máchl mečem. Taky jsem uslyšel ránu, jak jsem zády narazil do stromu, protože mě ruce s dlouhými drápy zvedly a odhodily o kus dál dřív, než jsem stačil vyrazit pryč. Bože, jsou tak zatraceně <emphasis>rychlí</emphasis>. Další z nich mě popadl za triko, podrápal mi přitom hrudník, hodil mnou na rozblácenou zem a svou vahou mne k ní přišpendlil. V jeho kovových zubech jsem spatřil vlastní pokřivený odraz. Pak jsem mu vrazil pistoli pod nepřirozeně špičatou bradu a zmáčkl spoušť. Kulka zasáhla jen dešťové kapky. Ólfiho, stejně jako všechny ostatní, spolkla jedna z dvaceti zrovna otevřených bran.</p>

<p>Prostě si s námi jen <emphasis>hráli</emphasis>.</p>

<p>Nade mnou se třpytilo, točilo a kolotalo šedé světlo, jímž déšť nepronikl. Na necelou vteřinu mě to zpomalilo − už jsem několik bran viděl − ale stačilo to. Branou vystřelila ruka, sevřela se mi kolem krku a černé drápy mi drásaly triko i kůži na krku. Nečekal jsem, až mnou ruka trhne a stáhne mě do světla. Místo toho jsem do ní vypálil celý zásobník. Kulky zmizely. Stisk zesílil tak, až jsem se začal dusit, a pak jsem ochabl. Zároveň se zavřela brána, takže mi na hrudi zůstala ležet bezvládná bledá paže uříznutá v lokti. Černá krev mi stékala na břicho. Náhle sebou paže škubla, prsty se otevřely a zase sevřely a pak se pomalu přestaly hýbat, tentokrát nadobro. Ani doktoru Frankensteinovi by se to nemohlo povést líp. „Do hajzlu.“ Strhl jsem si ruku z krku a s odporem ji zahodil stranou. „Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu.“</p>

<p>Neozvalo se ani zašustění mokré trávy, ani ten nejmenší náznak zvuku kroků, ale náhle se nade mnou skláněl Niko a ptal se mě: „Když pomineme tohle, jak ses dneska měl?“</p>

<p>* * *</p>

<p>Ten den stál za prd už před událostí v parku, během ní, a vypadalo to, že bude za prd stát dál.</p>

<p>Zavolali jsme Dobromile a Georgině, abychom je varovali před Ólfi. S oběma mluvil Niko; myslím, že mě Georgina zrovna slyšet nechtěla. Odřízla mě ze svého života právě to ráno. Pracoval jsem na tom celý rok a teď jsem konečně dostal, co jsem chtěl, i když jsem to ve skutečnosti vlastně vůbec nechtěl. Ale disponuju špatnými geny, a nemluvím tady o nějakým přehnaným pití nebo podělaný schizofrenii. Mám DNA Dahmera[1] a Godzilly v jednom a rozhodně to nehodlám předávat dál.</p>

<p>Dobromila je upírka a George je vědma, tedy když chce. Ani jedna z nich není vůči Ólfi bezmocná. Ne úplně. Ale to mi nepomohlo, abych se cítil líp. Ólfi jsou Ólfi.</p>

<p>Teď ještě zbývalo varovat třetí osobu v našem životě. Je nadutý, otravný, ješitný a děsně lenivý. Ale je to kamarád, a navíc sám tenhle týden prožil několik dost mizerných dnů. Zahrabal se u sebe v bytě a nevylezl ven už tři dny. U chronicky společenského a samozřejmě taky nadrženého puka je to dost znepokojivé chování.</p>

<p>Zabušil jsem na dveře jeho bytu v Chelsea. Pomalu jsem osychal; chvíli poté, co jsme odešli z parku, přestalo pršet. „Vtipálku, otevři, sakra!“</p>

<p>Nejdřív ticho a pak tlumená, ale řízná odpověď: „Jak <emphasis>ty</emphasis> ses sakra dostal do domu? Ty si sakra nemůžeš dovolit ani pochcat kytky před vchodem, natož vlízt dovnitř! Zmiz.“ Slyšel jsem, jak něco narazilo do dveří, a pak tříštění skla. „Až budu chtít vidět agresivní opice, co nemaj ani zdání o módě, půjdu do zoo a podívám se, jak si zasíraj výběh.“</p>

<p>Tak to je Rob Kamarád, prodavač aut měsíce, roku i celé dekády. Nám známý jako Robin Vtipálek, Pan, puk… procházel staletími pod různými jmény. Nesmrtelný, tvrdohlavý a umí nadávat jako málokdo. Taky nám několikrát zachránil život. Díky tomu je jeho neustálé mluvení aspoň trochu snesitelné.</p>

<p>„Tohle přestalo být zábavné už včera.“ Niko si založil ruce a opřel se o stěnu. „Vykopni dveře.“</p>

<p>Na rozdíl od ostatních já svého staršího bratra poslouchám. Vykopl jsem dveře. Chvíli to trvalo, protože to byly velice pevné a silné dveře. Povolily až na několikátý pokus. Byl z toho docela nepořádek − třísky, zámky vytržené z rámu… za nic z toho nehodlám platit. Vtipálek měl pravdu. Nemůžu si ani dovolit pochcat mu kytky, a on má peněz habaděj. A kromě toho, drsná láska je drsná láska. A právě to v tu chvíli neblaze proslulý Robin Vtipálek potřeboval. „No bezva.“ Puk se válel na gauči, hnědé vlasy měl rozcuchané a zelené oči podlité krví. Na sobě měl kalhoty od pyžama a rozhalený a zmačkaný hedvábný župan. „Drsní bratři mi přišli ukázat správnou cestu.“ Vešel jsem do bytu, kde byl příšerný nepořádek. To nebylo zas tak překvapivé, pokud uvážíme, že Seraglio, Robinova hospodyně, byla před několika dny zabita. Rozhodně pro ni nebudu plakat, protože se nás všechny snažila zlikvidovat. Na druhou stranu, ještě si pamatuju, jak mi udělala lívance s broskvemi. Těžko se to chápe. Lívance a pokus o vraždu. To je teda mix.</p>

<p>Všude, kam jsem se podíval, ležely prázdné lahve. Na podlaze, na kuchyňské lince… jedna dokonce vězela v obrazovce velké televize. Kruci, tu jsem měl fakt rád.</p>

<p>Odkopl jsem z cesty flašku, popošel blíž a zamrkal, protože alkohol se Vtipálkovi snad i vypařoval z pórů. Díky svému dárci spermatu mám dobrý nos asi jako kdejaký pes. Ale tohle by hravě vycítil i obyčejný lidský. „Ježíši.“ Do očí mi vyhrkly slzy a já se úkosem podíval na Robina. „Jak to můžeš přežít?“</p>

<p>„Byl jsem u toho, když zkvasil první hrozen,“ zavrčel. „Vytvořil jsem si takovou toleranci k alkoholu, že si to ani nedokážeš představit.“</p>

<p>„Takže to ty jsi Bakcha naučil pít?“ ozval se skepticky Niko. Nějakou dobu už zná Vtipálka a jeho… ehm… přehánění. Ani nečekal na odpověď a zamířil do kuchyně.</p>

<p>„Vlastně jo. I když mám dojem, že je teďka v Anonymních alkoholicích.“ Smutně pozvedl láhev a pak se napil. „Je to k pláči.“</p>

<p>„Jo, jasně.“ Posadil jsem se na masivní křišťálový konferenční stolek před ním. „Tak jo, Robine, zasloužil sis na pár dnů se zahrabat, ale teď už to musíš setřást. Ólfi jsou zpátky a chtějí si hrát. Trochu nám s Nikem zavařili v parku. Příště můžou přijít sem. Na tebe by mohli zkusit něco horšího. Jako třeba roztrhat tě na kusy a napít se toho alkoholu, kterej vydáváš za krev. Musíš se připravit. Koukej vystřízlivět.“</p>

<p>„<emphasis>Gamo</emphasis>[2] Ólfi.“ Vtipálek znal Ólfi už v době, kdy lidi ještě žili v jeskyních, ohlodávali mamutí kosti a vzájemně si z kožichu vybírali blechy. Respektoval je a zdravě se jich bál. Velice zdravě. Alespoň to tak až doteď vypadalo. „Jen ať přijdou.“ Znova se napil. „Přitáhněte sem jejich vybledlý těstovitý zadky. Já jim dám něco k zakousnutí.“</p>

<p>Nebylo mi úplně jasné, jestli měl na mysli meč, nebo sebe, což mě dost vyděsilo. Měl jsem dojem, že už se dostal z nejhoršího, ale nevěděl jsem, jak si poradit s depresivním a stydícím se pukem. Nikdy jsem ho neviděl jinak než sebevědomého − nebo spíš nestoudně drzého. Obvykle je neuvěřitelně nadutý a neváhal by vás o tom přesvědčit. Až do minulého týdne bych si ho ani jinak představit nedokázal. Ale teď… teď jsem to viděl na vlastní oči a nesedělo mi to. Nebyl to puk − nebyl to Robin. Nelíbilo se mi to. Vtipálek žije už hodně, hodně dlouho. Teď není správný čas to vzdávat.</p>

<p>Natáhl jsem se a vytrhl mu láhev z ruky. „No tak fajn. Zblbnul jsi pár lidí tak, že tě uctívali jako boha. Jo, a několik jejich potomků tě tisíc let pronásledovalo. Chtěli tě zabít za to, že jsi je opustil. No a co? Nepovedlo se jim to. Už se s tím sakra vyrovnej.“</p>

<p>Několikrát zamrkal skelnýma očima a pak nezřetelně zamumlal: „Víš co? Když to říkáš takhle, nezní to tak špatně.“ Samozřejmě že za tím bylo něco víc. Když byl „bohem“, dva lidé kvůli jeho masivnímu pukovskému egu zemřeli velmi krvavou a děsivou smrtí. Nechtěl, aby k tomu došlo, ale stalo se, a právě proto tolik pil. Ne proto, že ho uctívali a pak ho poslední členové kmene jeho uctívačů málem zabili. Natáhl se po láhvi a minul. Vídám Robina pít často, ale zpitého jsem ho viděl jen dvakrát. Poprvé to bylo, když se s námi seznámil, a podruhé před několika dny. V obou případech to bylo jen na pár hodin. Vsadil bych se, že tentokrát v tomhle stavu strávil každičkou minutu z posledních tří dnů.</p>

<p>„Podívej,“ řekl jsem zostra, „nám je jedno, co jsi udělal tenkrát. Nás zajímá jen to, co děláš teď. Jsi kamarád a držel jsi při nás, když by každej jinej, komu dal bůh aspoň tolik rozumu jako zaostalýmu kameni, prásknul do bot.“</p>

<p>Nechal hlavu spadnout na opěradlo gauče. Podíval se na strop, povzdychl si a pak mi s jemným nádechem nostalgie připomněl: „Nezapomínej, že když jsme se poprvé potkali, hrozil jsi, že mi podřízneš krk.“</p>

<p>„A ani to ti nezabránilo v tom, abys dál mluvil a mluvil.“ Niko vyšel z kuchyně a položil Robinovi do klína talíř. Byl na něm sendvič a domácí bramborový salát. Snažil jsem se nemyslet na to, že jej bezpochyby připravovala Seraglio. „Teď se najez, koukej vystřízlivět a postav se faktu, že to, co jsi udělal, bylo špatné, ale ne natolik, aby tě na oplátku zavraždili.“</p>

<p>Vtipálek se ani nehnul. Buď o tom přemýšlel, anebo nás dokonale ignoroval. Niko se k němu naklonil, vzal jeho hlavu do dlaní, podíval se na něj a sametovým hlasem se optal: „Neříkal jsem náhodou ‚teď‘?“</p>

<p>Jo, drsná láska. To je celý Niko.</p>

<p>Další ticho. Pak se ozvalo zavrčení, puk se malinko zvedl a sáhl po sendviči. „Oba vás nenávidím.“ Ukousl si, žvýkal, polkl a zdráhavě dodal: „Ale jsem rád, že vás Ólfi nezabili. To, že mne bezmezně uctíváte jako hrdinu, mi vždycky spolehlivě zlepší náladu.“</p>

<p>„Jo, to si dokážu představit.“ Smetl jsem ze stolku pár lahví a udělal si pohodlí. Niko mezitím popošel k druhému konci gauče, aby byl od Robina co nejdál. Pochyboval jsem, že mu to nějak uleví od alkoholových výparů, ale aspoň to zkusil.</p>

<p>Robin se metodicky prokusoval sendvičem. Pak si nás oba prohlédl od hlavy k patě a s plnou pusou se zeptal: „Napadli vás Ólfi a nemáte ani škrábanec? Jak se vám to povedlo? Ty s sebou teď nosíš nukleární zbraně, Kalibane? To už jsi zahodil ty svoje hračičky?“</p>

<p>„Jak jsem říkal, jen si s námi hráli. A mleli hovadiny.“ Měl jsem několik škrábanců od drápů, ale v našem oboru? Pokud jste schopni chodit a mluvit, nestojí to za řeč. „Když jsem přišel domů, čekali na střeše našeho činžáku a pak odcestovali do parku, kde cvičil Nik.“</p>

<p>Často teď o procházení branami smýšlím jako o cestování. Poslední dva týdny mi jeden vraždící debil pořád dokola říkal „poutníku“. Sawney, masový vrah a vážně dost pomatenej parchant, je teď mrtvej a nezbyl z něj ani popel, ale to slovo se mě nějak chytlo. Jako popis toho, co Ólfi i já umíme, se hodí stejně dobře jako jakékoli jiné slovo. A navíc to sedí i k mé druhé polovině − té cikánské.</p>

<p>Robin udělal obličej. „A ty… jsi cestoval za nima?“ Jednou se mnou prošel bránou. Pro někoho, kdo není Ólfi, to rozhodně není nic příjemného. Tedy pokud neradi zvracíte až do zemdlení.</p>

<p>„Ne. Utíkal jsem jako o život.“ Cestování pro mě kdysi bylo obtížné, ale najednou to šlo snadno. Až příliš snadno. Přiblížilo mi to ólfí kořeny mnohem víc, než je zdrávo pro mě nebo kohokoli v mém životě. Slíbil jsem bratrovi, že už to nebudu provádět, pokud se tomu budu moct vyhnout, ale kdybych zrovna nestál na chodníku, uprostřed davu lidí, udělal bych to okamžitě. Bratr je mnohem důležitější než zápas s tou horší půlkou mého jekyllo-hydeovského problému. On stojí za ztrátu kousku duše… jestli vůbec nějakou mám, pak je to jen díky němu.</p>

<p>Stejně se mi o tom nechtělo hovořit. Nerad mluvím o touze po krvi a zabíjení, kterou prožívám při průchodu šedým světlem… Jsou to ólfí pocity, ne moje. To nepřipustím. A pokud si to budu opakovat dostatečně často a budu u toho mávat podělanou kouzelnou hůlkou, možná to bude pravda.</p>

<p>Držte mi pěsti.</p>

<p>„Ale proč…“ Robin se zarazil, protože viděl, jak se Nikovi nepatrně zúžily oči, čímž hovor na dané téma rázně ukončil. Když u sebe váš přehnaně ochranitelský bratr nosí meč, lidé mu většinou věnují pozornost. „Popojedem.“ Robin mrštil talíř na stolek, čímž shodil další láhev, a promnul si oči. „Musím sehnat novou hospodyni.“</p>

<p>Na to jsem nic neřekl. Měl ji rád, toužil po ní, a dokonce ji i respektoval − což je u Vtipálka vzácnost − a ona se ho pokusila zabít. Co se na to dalo říct?</p>

<p>Vlastně jsem ale něco říct chtěl, i když ne o Seraglio. Chtěl jsem jim říct něco o tom, co se dělo v parku. Předtím jsem si ještě nebyl úplně jistý… ne, to je lež. Byl jsem si jistý, ale nevěděl jsem, jak jsem to poznal, a nechtěl jsem o tom mluvit. Určitě to bylo jen kvůli dvěma ukradeným letům mého života. Většinou se mi nechce mluvit o Ólfi, ale hovor o těch dvou letech − tomu se vyhýbám za každou cenu. Bál jsem se − kruci, byl jsem vyděšený − že když o tom budu hovořit, mohl by se jednoho dne odhrnout závěs temnoty, jež ty dva roky spolkla, a pak by ta temnota spolkla i mne. A ztratil bych rozum. Tentokrát nadobro.</p>

<p>„Můžeš si po sobě uklízet sám,“ poznamenal jsem roztržitě a pokračoval, než mě stačil obdařit pohledem zcela pobouřeným takovou ohavností. „Niku, Robine, tam v parku…“ Přejel jsem palcem po hladkém kamenném povrchu stolku, a než jsem pokračoval, zašklebil jsem se. „Všechny to byly samice. Myslím Ólfi.“ Vždycky jsem na ně myslel jako na „to“ nebo „jeho“, protože fyzicky mezi samcem a samicí není zjevný rozdíl a protože jsem je rozdělením na pohlaví nechtěl označovat za skutečné živé organismy. Na to jsou příliš nestvůrní. Příliš cizí.</p>

<p>Niko se zamračil − nad tou informací a také nad tím, že jsem mu to neřekl dřív. „A co jsou obvykle?“ Viděl jsem, že se sám na sebe zlobí, že ho nikdy předtím nenapadlo, aby se na to zeptal. Odhodlaně o Ólfi shromažďoval všechna dostupná fakta, protože by mi to jednou mohlo zachránit život.</p>

<p>„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Obvykle mě víc zajímá, abych si nenadělal do kalhot a zůstal naživu. Myslím, že se prostě zatím vždycky objevili samci i samice.“</p>

<p>„A jak víš, že tohle byly samice?“ zeptal se Robin zvědavě a jeho zarudlé oči poněkud ožily. „Ólfím samcům tam přece nic nebimbá. I když předpokládám, že něco k bimbání mít musí, když jeden z nich oplodnil tvou matku.“ Strčil do pusy poslední sousto sendviče a chvíli nad tím přemýšlel. „Možná se jim stahuje dovnitř do těla. U některých zvířat…“</p>

<p>„Robine,“ ozval se Niko klidně, „zmlkni.“</p>

<p>Vtipálek se na mě podíval. Když uvážíme, že se mi zrovna chtělo pekelně zvracet, asi to nebyl hezký pohled. „Aha. No jasně. Promiň,“ omluvil se upřímně a pak si z rukou oklepal drobky. „Samci a samice jsou určitě jinak cítit.“</p>

<p>Asi měl pravdu, ale k čemu nám to sakra bude? K ničemu, pokud nepřijdeme na to, co to znamená. Řekl jsem jim to a pak změnil téma: „Kam půjdem teď? Najdeme Vtipálkovi odvykací centrum?“</p>

<p>Niko nic neříkal dost dlouho na to, abych věděl, že se k tomu ještě později vrátí, až budeme sami − ať budu chtít, nebo ne. Ale pak uhlazeně prohlásil: „Dobromila s námi chce mluvit. Mohla by pro nás mít nějakou práci.“ Většinu práce nám zařizuje naše oblíbená upírka. „Robine, jdeš s námi.“</p>

<p>Robin si zoufale vložil hlavu do dlaní. Nastupující kocovina se nad ním doslova vznášela. „Proč? Nemůžu se dočkat, až spokojeně upadnu do alkoholického komatu, děkuju pěkně.“</p>

<p>„Protože když se vrátili Ólfi, musíme všichni být ve střehu. A ty…“ − Niko cvrnkl Robina do hlavy takovou silou, že jsem zaslechl lupnutí obvykle určené mně − „…ve střehu nejsi. Osprchuj se a obleč. Máš patnáct minut.“</p>

<p>„Jo, a za hlídání dětí si účtujem padesát babek za hodinu,“ dodal jsem. „Takže si nezapomeň peněženku.“ Robin se vrávoravě vyhrabal na nohy a byl tak zelený, až jsem si úpěnlivě přál, aby mi nepozvracel boty.</p>

<p>Nakonec nezvracel, ale patnáctiminutový limit ho samozřejmě moc nezajímal. Při tom, jak vypadal, mi nevadilo počkat si na čistého a lehce střízlivějšího Vtipálka o trochu déle. Vypadal stejně bledě jako ólfí zadek, o němž před chvílí mluvil, ale pohyboval se sám od sebe. To bylo dobře. Když jsme vyšli na ulici, pořád ještě nenabral barvu a krok měl mírně nejistý, ale to ho neodradilo od toho, aby začal pošilhávat po kolem procházející ženě. „Ahoj!“</p>

<p>Když mu neodpověděla, přesunul pohled k muži vedle ní. „Ahoj!“</p>

<p>„Tři dny bez sexu,“ odfrkl jsem. „Překvapuje mě, že se tvoje péro neodstěhovalo za lepším.“</p>

<p>Vtipálek se na mě úkosem podíval a zavrávoral. Niko se natáhl, aby ho podepřel, a vyčítavě mu řekl: „Mrzí mě, že jsi zrovna teď musel provést tohle.“</p>

<p>„Jasně, jasně. Nepochybuju, že ty si necháváš svoje džusy protřepat a nemíchat,“ procedil mezi zuby. „Ale někteří z nás radši pijí víno.“ A šel dál… nebo spíš vrávoral. „Musíme sehnat taxíka, nebo padnu na pusu.“</p>

<p>Když jsme se dostali k Dobromilinu domu na Upper East Side − další místo příliš drahé i pro mou moč − byl Robin o trochu střízlivější. Pukové mají zatraceně skvělý metabolismus. I tak se na něj Dobromila podívala dost divně, když jsme vešli k ní do bytu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se váhavě.</p>

<p>„Jsem naživu,“ odpověděl jí lapidárně. „Myslím, že se to počítá, ale za chvíli se mě zeptej znova.“ Dovlekl se k Dobromilinu gauči slonovinové barvy a sesunul se do něj. „Nenašel by se tady nějakej vyprošťovák?“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Niko přísně. Sklonil se a lehce Dobromilu políbil. „Jestli máš klíček od domácího baru, je pravý čas ho použít,“ doporučil jí.</p>

<p>Přejela mu prsty lehce po čelisti a pak se otočila a podívala se na Vtipálka. Nic neřekla, ale viděl jsem jí v očích soucit. Věděla to. Byla s námi u toho, když se Seraglio se svým klanem pokusila Robina zabít. Robin ji často rozzlobí a ještě častěji pekelně namíchne, ale i tak ho má ráda − i když o trochu míň od té doby, co její apartmá využil pro orgie.</p>

<p>Robin odvrátil oči. Věděl jsem, že je pro něj už tak dost špatné, že jsme ho takhle zranitelného viděli já s Nikem. Tohle už bylo příliš. „Nejsem tady ani pro zábavu, ani abyste měli koho litovat. Musím vést byznys. Můžeme s tímhle utrpením bez kapky alkoholu trochu pohnout?“ Ano, Robin Vtipálek, puk, Pan a lesní kozel má svůj byznys, který vede pevnou a nemilosrdnou rukou. Je horší než kdejaká stvůra. Horší než monstra z legend.</p>

<p>Jak už jsem říkal, prodává auta.</p>

<p>A co hůř, prodává <emphasis>ojetá</emphasis> auta − je to ten typ, co by prodal kondom eunuchovi nebo životní pojištění nemrtvému.</p>

<p>„Půjdu tedy rovnou k věci, aby ses mohl vrátit ke stříhání ovcí.“ Dobromila ještě lehce políbila Nika a pak přešla k tmavě zabarvenému oknu a zatáhla závěsy. Stála tam v šedé hedvábné sukni těsně nad kolena a jemně fialovém roláku a podívala se na nás podobně fialovýma očima. Vlasy, na nichž se střídaly pruhy bledé jako měsíční světlo se zemitě hnědými, měla spletené do tří copů, svinutých v jemných vrkočích na temeni, odkud jí padaly na ramena. „Mám starého známého. Chce si nás najmout.“</p>

<p>To „nás“ bylo opravdu velkorysé. Dobromila už jako většina ostatních upírů krev nepije, ale v posledních deseti letech přežila pět velmi bohatých a velmi starých manželů. Vůbec ale nepochybuju, že všichni zemřeli s úsměvem na vrásčité tváři a vděkem v seschlých srdcích. Důsledkem bylo, že nepotřebuje peníze z podílu na práci − dělá to pro zábavu… anebo pro něco jiného. Pro někoho jiného.</p>

<p>„Starý známý?“ Robin povytáhl obočí. „Jak moc blízký starý známý?“</p>

<p>Dobromila si povzdechla a ignorovala ho. „Seamus. Je upír jako já. Zdá se, že má docela zajímavý problém.“</p>

<p>„Ha. Upír. Co po nás chce?“ Známý upír, jo? Robin se možná tolik nemýlil. Nika to nerozčílí. Není tak majetnický a nejistota je pro něj jen slovo ve slovníku. Ale já se klidně budu rozčilovat místo něj. Od toho bratři jsou.</p>

<p>„Ano, upír.“ Povytáhla jemně vykreslené obočí. „A co se týče jeho situace, Seamus říkal, že je to něco dost neobvyklého. Není to nic… zjevného. Dá se to těžko postřehnout a možná to ani vůbec nic není. Ale abychom to zjistili, myslím, že budeme potřebovat týmový přístup.“</p>

<p>„Hele, v týmu není místo pro individuality,“ upozornil nás Robin a začal se zvedat. „Zato je pro ně místo v obcování, neřestech, nelegálních činnostech, intoxikaci… a už jsem zmiňoval obcování? Ale v týmu rozhodně ne. A já jsem individualita, což znamená, že se uvidíme později.“</p>

<p>„Taky bych ti mohl individuálně nakopat zadek, takže si koukej sednout,“ nařídil jsem mu výhrůžně. „Možná, že když budeš mít štěstí a podaří se ti vystřízlivět, tak ti na zadek přilepíme cedulku a vysadíme tě někde v divočině.“</p>

<p>Tiše zavrčel, ale jakmile jsme vystoupili z taxíku u umělecky klišovitého loftového bytu v umělecky klišovitém SoHo, byl střízlivý. Navzdory tomu to nevypadalo, že by se chystal vydat k domovu. Možná ho to zaujalo jen okrajově, ale stejně zůstal. „Umění.“ Rozhlížel se po stěnách loftu, jež byly štědře zaplněny umělcovými díly. Když ale nenašel žádný obraz, na němž by byl ztvárněn on, nesouhlasně zasupěl: „Teoreticky.“</p>

<p>Seamus pohlédl na Dobromilu. „Lidi a puk. <emphasis>Mo chroi</emphasis>[3], dělám si starosti o tvé společenské postavení.“</p>

<p>Dobromila říkala, že Seamusův problém je zajímavý, což bylo legrační, protože se ukázalo, že Seamus sám je taky dost zajímavý. Kdybyste ho navlékli do kiltu a nabarvili mu obličej na modro, mohl by rovnou skočit do filmu Mela Gibsona. Možná i proto, že nejspíš prožil podobné bitvy − alespoň ty noční. Nebyl vysoký, i když před stovkami let tak nejspíš v porovnání s ostatními působil. Asi sto osmdesát, rozložitá postava. Široká ramena a hruď, svalnaté paže i nohy… nebyl to typický slabý a bledý upír z romantických příběhů. Kromě jednoho tenkého copánku, který mu visel od spánku po strniště na bradě, měl vlnité, temně rudé vlasy stažené do krátkého culíku v týle. Navíc měl žlutohnědé oči, takže vypadal jako lev − obří kočka na dvou nohách. Jenže jestli on je lev, pak já jsem nevrlá špinavá pouliční kočka, kterou už tak bolí hlava z ólfí situace… a okolní prostředí to rozhodně nevylepšovalo.</p>

<p>Seamus byl umělec. Jeho obrovský loftový byt vytvořený z přestaveného skladiště byl po strop zaplněný jeho pracemi. Evidentně měl rád jasné, zářivé barvy. Zatraceně jasné a zářící mi přímo do lebky. Po celém tom otravném dni to bylo jako dostat mezi oči sekáčkem na led. Zasténal jsem a sáhl do kapsy pro tylenol. Dobromila si mezitím odložila plášť s kapucí v barvě slonovinové kosti přes starou oprýskanou židli a zlehka Seamuse objala.</p>

<p>„Seamusi, dlouho jsme se neviděli.“ V jejím výraze byla znát náklonnost, potěšení, že vidí dávného přítele, a… ještě něco. Objevilo se to na tak krátký okamžik, až jsem si skoro myslel, že jsem si to jen představoval. Jenže jsem Sofii tisíckrát viděl odhadovat zákazníky. Ani já, ani Niko asi nikdy nebudeme umět číst v lidech tak jako naše zlodějská matka, ale víme svoje.</p>

<p>Starý známý. To si strč někam.</p>

<p>Podíval jsem se na Nika a uviděl jen dokonale bezvýraznou tvář. Nemá důvod cítit se ohrožený Dobromilinými bývalými, ačkoliv tenhle je první, který není mrtvý nebo ještě před tímto stavem nebyl stařec nad hrobem. Vysypal jsem si do dlaně dva prášky a pak dózičku nabídl Nikovi. Na zlomek vteřiny vycenil zuby, což jsem si vyložil jako odmítnutí. Strčil jsem lahvičku zpátky do kapsy a spolkl nasucho pilulky, zatímco nás Seamus vítal. Držel Dobromilu za ramena i poté, co se od něj odtáhla, a naklonil se k ní, aby ji políbil na tvář. „Paříž bez tebe byla prázdná a bez života, <emphasis>leannan</emphasis>[4]. Jsem rád, že se naše cesty opět setkaly.“</p>

<p>„Oprašuješ gaelštinu, Seamusi,“ poznamenala káravě. „Copak ‚kotě‘ už na ženy nezabírá?“</p>

<p>Zazubil se a silné bílé zuby zasvítily v kontrastu k měděnému strništi. „To jsi mě dostala. Poslední kráska, na kterou jsem to zkusil, mne tuším označila za starého prasáka. To bylo v Londýně. Byla nedůtklivá, ale nakonec jsem ji dostal.“ Spustil ruce a řekl: „Ale pojďme se věnovat obchodu, <emphasis>mo chroi</emphasis>.“</p>

<p>„Už není tvé srdce, bez ohledu na to, co ti říkají nostalgické vzpomínky,“ poznamenal Nik uhlazeně. Slova nebyla ostrá, ale pokud by z toho Seamus chtěl dělat problém, Nik měl meč. Žádná žárlivost, ale rozhodně vyznačil jasnou hranici. A navíc z toho plynulo, že se můj bratr ve volném čase učí gaelsky, že?</p>

<p>„Mé nostalgické vzpomínky vydrží déle než celý tvůj život, člověče,“ odpověděl Seamus stejně uhlazeně. „Budu čekat u cílové pásky, kterou ty nikdy nespatříš.“</p>

<p>Dobromilu rozhovor zjevně nijak nepobavil a Vtipálek to nevylepšil. „Muži o tebe bojují,“ poznamenal, zatímco se začal probírat skříňkami, jestli někde nenajde vyprošťovák, o němž předtím mluvil. Nechal jsem to být, jelikož už byl střízlivý. Sklenička nebo dvě mu neublíží a možná nám to i pomůže. „Jako za starých časů, ne? Akorát jim chybí hole.“</p>

<p>Teď vypadala ještě míň pobaveně. Seamus s nesouhlasným frknutím opakoval: „Puk, Dobromilo? Vážně, co tě to posedlo?“</p>

<p>„O mou společnost se nestarej, Seamusi. Nevytvářej si na základě staré známosti domněnky,“ varovala ho. „Jsme tu, abychom ti pomohli, ale dost nám to ztěžuješ.“</p>

<p>Obdařil ji rozpačitým pohledem očí v barvě whisky. Ohrnul rty, dal si ruku na hruď a lehce se uklonil. „Jsem mizerný zákazník i hostitel. Odpusťte mi.“</p>

<p>Robin konečně narazil na láhev, a tak prohlásil: „Je ti odpuštěno. <emphasis>Sláinte</emphasis><emphasis> chugat</emphasis>[5]. Kde máš otvírák?“</p>

<p>„Jelikož ti nemůžu nabídnout návštěvu bordelu, puku, přeju ti taky dobré zdraví. A otvírák je v šuplíku pod sporákem,“ odpověděl Seamus, který se nenadále začal chovat mile… i k nenáviděnému pukovi. Rozmáchle pokynul rukou ke gauči a křeslům z obyčejného dřeva a látky, jejíž barva silně kontrastovala se zářivými barvami obrazů. Tylenol mi pomalu umožňoval vnímat je jen jako plné a ne jako něco, co mi spálí oči. „Omlouvám se. Prosím.“</p>

<p>Nevěřil jsem té omluvě a taky jsem ji nepřijal, ale do křesla jsem se posadil. Pohodlně jsem se natáhl a pak jsem se podíval po Robinovi, který si zrovna naléval sklenici rubínové tekutiny. Zvedl jsem prst, abych mu naznačil, že má povolenu jen jednu sklenku. Obrátil oči v sloup a ignoroval mě. Jako bych byl v práci.</p>

<p>Dobromila se posadila na gauč a Niko zůstal stát. Nikdy nevíte, kdy gauč oživne a pokusí se vás sežrat. Je třeba být ve střehu. Neustále ostražitý. Musím ale přiznat, že po útoku Ólfi jsem se mu nedivil. Já se s tím vyrovnával trochu jinak. Každá buňka v těle mi vibrovala touhou <emphasis>utéctutéctutéct</emphasis>. Seděl jsem, nedbale se rozvaloval, pozoroval Robina, díval se na umění, kterému jsem nerozuměl… ale to všechno zabíralo jen málo mé pozornosti. Jen tak tak mi to bránilo v tom, abych popadl Nika za kabát a vyrazil s ním do ulic. Dostat se z města jako za starých časů. Jít kamkoli. Kamkoli, jen nezůstávat tady. Kamkoli, kde nebudou Ólfi. Jako stokrát předtím.</p>

<p>Ježíši, to byly dobré časy.</p>

<p>Teď jsem taky pekelně napjatě čekal… balancoval na ostří nože a čekal. Až ucítím tu náhlou nevolnost a závrať, když se otevírá ólfí brána. Jakmile otevírají bránu oni, je ten pocit jen slabou ozvěnou toho, co prožívám, když ji otvírám já, ale cítím to. Je to fajn výstražný systém a jsem za něj rád. Ale to nervydrásající očekávání není ani trochu zábavné. To si tedy pište.</p>

<p>„Dej si jednu, hochu. To ti udělá dobře.“</p>

<p>Zvedl jsem oči a uviděl před sebou sklenku vína. Robin měl pravdu. Zrovna teď mě jedna nezabije. Ólfi možná ano, ale víno ne. „Díky.“ Vzal jsem skleničku a napil se. A zašklebil se. Bylo to kvalitní víno. Moc nepiju − matka byla alkoholička a já nechci pokoušet štěstí − ale vím, že čím lepší víno, tím hůř chutná. Já mám rád levný pití. Čím víc to chutná jako džus z prášku, tím líp. Co byste taky chtěli od kluka z karavanového tábora…</p>

<p>Robin si se mnou přiťukl a pronesl přípitek: „Jak se říká, když už, tak pořádně. Ať z nebe padá tekutý oheň, všechny nás zapálí a promění zem v holou skálu.“ Vtipálkova sklenice už byla poloprázdná, ale držel se pravidla jedné sklenky. „Na zdraví.“</p>

<p>Robin nabídl láhev Nikovi, který zavrtěl hlavou stejně jako Dobromila a Seamus. Ten pobaveně prohlásil: „Ty jsi bezpochyby nejzachmuřenější puk, jakého mi kdy bylo potěšením potkat.“</p>

<p>Nikdo nic neodpověděl. Seamus si uvědomil, že narazil na citlivé místo, a hbitě pokračoval: „K té mé potíži… no, je to hlavně otravné. Začalo to skoro před týdnem.“ Zamračil se. „Někdo mě sleduje. Aspoň to tak vypadá. Obyčejně bych to věděl přesně, ale tohle… to je jiné. Nevidím, že by mi někdo byl v patách, jak se říká, ale kamkoli jdu, už tam kdosi čeká. Někdo, kdo se o mě až příliš zajímá. A vždycky se to děje na nějakém veřejném místě, kde si s ním o tom nemůžu <emphasis>promluvit</emphasis>.“ V širokém, divokém šklebu bez jediného náznaku humoru ukázal bílé zuby a tesáky. „A když se chystám odejít, zmizí. Na chvilku se otočím, a je pryč. Zdá se, jako by věděl, co chci udělat, dřív než to vím já.“</p>

<p>„Je to vždycky ten samej?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ne, což je na tom ještě podivnější.“ Zavrtěl hlavou. „Ti parchanti jsou chytří, ať už je to kdokoli, a já po čtyřech stech letech poznám, když mě někdo sleduje. Poznám, když se někdo trochu moc zajímá o to, co dělám.“</p>

<p>„Takže máš dojem, že je na to zapotřebí tým,“ řekla Dobromila a sepjala ruce na koleni. Oválné, perleťově nabarvené nehty se zaleskly. „Až se ten zvědavý gentleman objeví, můžeme ho obklíčit. Nemůže nám utéct.“</p>

<p>No, když nic jiného, vypadalo to snadnější než naše minulé zakázky. Žádní masožraví únosci. Žádní oheň plivající hadi. Žádné mrtvé holčičky. Když jsou Ólfi zpátky, nic obtížnějšího bychom zřejmě nezvládli, ani pokud bychom chtěli. Jo, potřebujem peníze, ale snaha zůstat naživu je trumfne. Vážně jsem pochyboval o tom, že bychom dokázali obojí. Podíval jsem se na Nika a vyjádřil nesouhlas jedním slovem: „Ólfi.“</p>

<p>Na Seamusově tváři se objevil výraz upřímného znechucení. „Ta <emphasis>diabhail</emphasis>[6] stvoření. Co s nimi? Slyšel jsem, že už nejsou.“</p>

<p>Dobromila mu neřekla, že jsem napůl Ólfi, a upíři nemají tak dobrý čich jako vlkodlaci. Ti mě vždycky poznají. Zdálo se, že Seamus nemá o mé podstatě ani tušení, což mi vyhovovalo. Už jsem si vytrpěl dost znechucených pohledů. Znechucených a vystrašených. I když z těch vystrašených začínám mít perverzní potěšení. To není úplně nejlepší, ale když vás nenávidí za to, jaké máte geny, vytvoříte si jisté obranné mechanismy. Sice pravděpodobně nezdravé, ale koho to sakra zajímá?</p>

<p>„Jo, tak to jsi slyšel špatně.“ Stáhl jsem si z vlasů gumičku a nechal si černé prameny vlasů volně spadnout na krk. Natahoval jsem černou elastickou hmotu tak, až se mi bolestivě zaryla do prstů. „Něco jim na nás vadí. A ólfí problém je teda zatracenej problém. Nepotřebujeme další potíže.“</p>

<p>Niko se mnou nesouhlasil. „Kale, budeme mít problém, ať budeme mít práci, nebo ne,“ upozornil mě s neotřesitelnou logikou. Nesnáším logiku. Nikdy není na mé straně. „Přijdou, kdy budou chtít; na tom nic nezměníme. Ať budeme pracovat na případu, nebo ne. Když všechno zastavíme a nebudeme nic dělat, nijak nám to nepomůže.“</p>

<p>A taky to nezvýší šance na přežití, dodal jsem si pro sebe. Ale měl pravdu a netýkalo se to jen peněz. Šlo o to, co jsem říkal před chvílí − aspoň část myšlenek budeme upínat někam jinam. Ne dost na to, aby nás to úplně vyrušilo ze soustředění, ale dost, abychom se neutopili ve strachu a chmurných představách. Protáhl jsem si krk a vydechl jsem: „No dobře, tak jo. Jdu do toho.“ Od únosů přes hubení škůdců až po hlídání dětí − vývoj našich případů nemíří tím správným směrem. Ale o tom můžu přemýšlet jindy… třeba až nebudeme v takovým srabu. Nebo až budeme mrtví.</p>

<p>Pak bude času dost.</p>

<p>Tak jsme tu práci vzali. Robin si nemohl pomoct a usmlouval se Seamusem naprosto neskutečnou cenu. Byl zázrak, že tomu chudákovi nechal jeho tartanový trenky. S touhle lehce znepokojivou myšlenkou jsem s ostatními zamířil ke dveřím a nechal za sebou obrovský loft, syrově řvavé umění a Seamuse… Seamuse, který, když jsem se ohlédl, zíral Nikovi na záda. Ne Dobromile, jak jsem očekával. Ale Nikovi. Upřeně zíral.</p>

<p>Tohle by mohl být problém.2Niko</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Sedm smrtelných hříchů.</p>

<p>Hněv, smilstvo, obžerství, lakota, lenost, závist a pýcha.</p>

<p>Puk, jenž měl hlavu položenou na baru v Devátém kruhu a spal spánkem vyčerpaných a nestřídmých, často a rád činí hříchy od druhého do šestého. Ale Kal, můj bratr, si ten první nechává celý pro sebe. Pokoušel se to skrýt a věřím, že před všemi ostatními se mu to nejspíš ukrýt podařilo. Za rok ušel dlouhou cestu. Tehdy to z něj přímo čišelo. Stále ještě se jisté emoce projevují: zlost a netrpělivost jsou nejčastější a něčí zlost docela nahání hrůzu, když víte, že ten někdo je napůl Ólfi.</p>

<p>Časem se ukázní. Je mu teprve dvacet. A to mu chybí dva roky života. Duševně vyspělý je na osmnáct, projevuje cynismus čtyřicetiletého chlapa a je to jeden z nejstatečnějších mužů, co znám. On by to samozřejmě popřel, ale je to pravda. Unesli ho Ólfi, posedlo ho stvoření, jež doslova pohltilo jeho duši, a on jde dál. Vyhrabal se z propasti, a jde dál − a balancuje na ostří nože. Ólfi jsou odhodlaní ho ještě předtím, než ho zabijí, připravit o rozum. Už viděl věci a prožil hrůzy, před nimiž jsem ho nebyl schopen ochránit. A znovu k tomu nedojde. Nedovolím, aby se stalo totéž co předtím. Zabiju cokoliv.</p>

<p>Kohokoliv.</p>

<p>Je to můj bratr.</p>

<p>Když mi byly čtyři, dostal jsem na starost novorozeně. Mě naše matka musela krmit a přebalovat. Musela mi poskytnout péči potřebnou k přežití, ale pro Kala to dělat nehodlala. Od okamžiku, kdy přišel na svět, na něj nikdy neplýtvala vřelými city nebo pozorností. Myslím, že poté, co mi ho podala, se ho už nikdy v životě nedotkla. Rozhodně ne záměrně. Sofie si od Ólfi vzala zlato, aby jim porodila napůl lidské, napůl ólfí dítě, ale myslím, že ho jako dítě nikdy neviděla. Pro ni byl jen <emphasis>věc</emphasis>. Dokonce ho pojmenovala Kaliban − potomek čarodějnice a démona ze Shakespearovy hry − znetvořené monstrum. A ujistila se, že ví, co to jméno znamená.</p>

<p>Kurva. Tohle slovo nepoužívám často, ale ji nic jiného nevystihuje.</p>

<p>Sofie zemřela příšernou smrtí a nemůžu říct, že by mi to bylo líto. Byl by z ní dobrý Ólfi − sociopatka bez špetky slitování. Fyzicky se Kala nedotýkala, vlastně sotva brala na vědomí jeho existenci. Ale když už si ho všimla, říkala mu věci − škodolibá, zlá slova, před nimiž jsem ho nedokázal chránit. Říkejte dítěti dostatečně dlouho, že je stvůra, a uvěří vám, možná na celý život.</p>

<p>Po domácím porodu − cikáni do nemocnic nechodí, pokud se jim můžou vyhnout, nechtějí, aby si jich vláda všímala − bledá a zpocená přestřihla pupeční šňůru, převázala ji kusem provázku a předala mi ten zkrvavený a svíjející se uzlíček. „Chtěl jsi mazlíčka,“ řekla hlasem ochraptělým nadávkami a potlačovaným křikem. „Tady ho máš.“</p>

<p>Čtyři roky. Co uděláte s nemluvnětem, když jsou vám čtyři? Naučíte se zodpovědnosti. Půjdete do vedlejšího otřískaného obydlí a zeptáte se ženy, která má sama pět dětí, co máte dělat. Ona vám řekne jak často a jakým způsobem krmit, protože Sofii přece nemůžeme otravovat, dá vám pár krabic umělé výživy, půl krabice plenek a starou lahvičku. Pak vás pošle pryč s pohledem, který jasně říká, že už udělala dost. Nejste její problém, tak jí znovu nešpiňte dveře. Existují ničemná monstra a pak ničemní lidé. Občas je těžké mezi nimi poznat rozdíl.</p>

<p>Měl jsem štěstí, že Kal byl málokdy nemocný. Nikdy neměl chřipku, nikdy neměl koliku… jen jednou měl něco jako střevní chřipku. Nejzdravější dítě na světě, i když jsem si jistý, že za to částečně mohly jeho ólfí geny. Kdyby tomu tak nebylo, možná by nepřežil. Ani ty nejlepší úmysly někdy nejsou k ničemu − obzvlášť, když jsou vám čtyři.</p>

<p>Zdá se, že v temných barech vyplouvají na povrch temné vzpomínky.</p>

<p>Poté co jsme se dohodli, že vezmeme Seamusův případ, jsme šli ke Kalovi do práce. Jeho denní zaměstnání, abych tak řekl. Bylo brzo odpoledne, ale bar byl z poloviny plný. Posadil jsem se ke stolu v rohu místnosti. Otevřel jsem si knihu − Thukydidovy <emphasis>Dějiny peloponéské války</emphasis> − a pohodil si s dýkou. Silnou vůlí jsem potlačil touhu zarazit čepel do naleštěné desky stolu.</p>

<p>Dál jsem cvičil s dýkou, až sebeovládání povolilo a já ji do stolu zabodl. Vzpomínky − neuniknete jim, ale taky jim nesmíte dovolit, aby vás ovládly. Jinak nebudete k ničemu ani sobě, ani svému bratrovi. Měl bych se soustředit na nový vývoj ólfí situace. Všechny jen samice − co to může znamenat?</p>

<p>„Jdeš pozdě.“</p>

<p>Ani jsem nevzhlédl, abych se podíval, jak je Jišijáš rozčílený. Kalův zaměstnavatel štěká i kouše. Ale Kal si s tím poradí.</p>

<p>„To je legrační. Říkáš to pokaždý.“ Slyšel jsem, jak Kal hodil svou bundu za bar. „Jako bys čekal něco jinýho.“</p>

<p>Jišijáš vlastní bar Devátý kruh. Najal si Kala jako laskavost Vtipálkovi. Kal mi říkal, že ti dva, peri a puk, spolu mají nějaký problém. Vlastně říkal, že na sebe vzájemně nadávají, až mu z toho třeští hlava. Ten můj bratr je ale výmluvný. Je zjevné, že jejich chování sahá od chladných společenských frází až po jasné výhrůžky násilím. Kal mi jednou v noci po práci se zívnutím řekl, že i když je to ohromně zábavné, ještě nepřišel na to, co mají za sebou. Zdá se, že přese všechna ostrá slova se vzájemně respektují. Kdyby se Jišijáš minulý týden na poslední chvíli doslova nevrhl do situace, Robin by byl mrtvý. To už něco vypovídá. Vím, že Kal je mu vděčný.</p>

<p>To ale neznamená, že bude chodit včas.</p>

<p>Mají takovou nepsanou dohodu. Jišijáš dal Kalovi práci, i když se mu zrovna moc nechtělo. A Kal děsí docela dost zákazníků, takže je nejlepší do nich nalít alkohol, ještě než se objeví. Trochu je zklidnit. Ale bez ohledu na dohodu Jišijáš Kalovi vždycky vynadá. On je tu šéf, je to jeho práce. Nebylo by dobré ukazovat ostatním zaměstnancům, že se Kalovi dostává nějakého zvláštního zacházení… zvlášť když je jediný, kdo nemá křídla. I peri mají, stejně jako všechna ostatní stvoření na planetě, své předsudky.</p>

<p>Kruh je peri bar. To znamená hodně květin a ptáků. Peri mají ptáky rádi. Taky to znamená, že Jišijáš, Danyel, Samyel, Cambriel a barman, jehož jméno Kal nikdy nezmínil (kromě toho, že ‚to v sobě má spoustu <emphasis>z</emphasis>‘), jsou všichni peri. Peri sice vypadají jako obvyklé ztvárnění andělů, viděné hodně tmavými brýlemi, ale andělé to nejsou. Nikdo neví, co jsou zač ani jak jsou tu dlouho.</p>

<p>Mýty říkají, že jsou napůl andělé, napůl démoni, ale vážně pochybuji, že je to pravda. Ještě jsem neviděl, aby v mýtech a legendách bylo něco správně. Z dálky vypadá obraz tak, jak má, ale když přijdete blíž, jsou detaily překroucené a naprosto špatně.</p>

<p>Je to k vzteku, když se na informace nedá spolehnout. Jednou by na nich mohl záležet váš život a až budete ležet na zemi a krvácet, možná si budete přát, abyste jim byli slepě nevěřili.</p>

<p>Tak třeba peri: peri mají křídla, silný temperament a dokážou vám nakopat zadek. Ohrnul jsem ret. Přesně takhle mi to Kal řekl, když tady strávil nějakou dobu. To je můj bratr: stručné vyjadřování těch skutečně lenivých.</p>

<p>Vzhlédl jsem na chvíli od knihy a dýku jsem držel v rovnováze na hřbetu ruky. Mezi osazenstvem baru bylo asi deset vlkodlaků. Pozoroval jsem je od chvíle, kdy jsme přišli. Jako jeden vlk zvedli hlavu a všechny oči se zaměřily na Kala − zlaté, oranžové, červenohnědé, světle žluté, některé vlčí, některé člověčí… všechny se rozšířily a pak se zúžily, když vlci uviděli a ucítili Kala. Ozvalo se vrčení, mručení a objevily se vyceněné zuby, ale žádný z nich si neoznačil teritorium tím, že by si pomočil židli. Docela příjemná změna.</p>

<p>„Proč sem sakra pořád lezou?“ zamumlal Kal, sáhl po šedé zástěře a zavázal si ji kolem pasu.</p>

<p>„Hrdost,“ odpověděl mu Jišijáš a založil si ruce na prsou.</p>

<p>„Hrdost?“ Kal vzal láhev tequily a nalil blížícímu se čupakabrovi velkého panáka. „Jo, asi je mi to jasný.“ Postav se strachu a plivni mu do tváře. Vím, že to je něco, čemu rozumí. Postavil tequilu před vysávače koz a řekl: „Pět babek. Nebo to chceš napsat na účet?“</p>

<p>Čupa, který se nápadně podobal oholenému psu v bundě s kapucí, se na něj podíval s tupým výrazem sotva vnímajícího tvora, pak na bar položil ušmudlanou bankovku a odešel i se svým drinkem. Nepřekvapovalo mě to. Kal si často stěžuje, že stvůry nedávají dýška.</p>

<p>Zašustění křídel mě přimělo přesunout pozornost od odcházejícího čupy k Jišijášovi. Až na zlatem lemovaná křídla, která se objevovala a zase mizela, vůbec nevypadal jako něco, co byste postavili ke scéně v jesličkách. Nevypadal ani stejně jako ostatní peri. Byl větší, mohutnější. Vysoký, se širokými rameny a světle blond vlasy, modrošedýma očima, výraznou jizvou na čelisti a pořádně velkým mečem pod barem. Když byl v baru Jišijáš, málokdo ze zákazníků si něco dovolil.</p>

<p>„Takže se vám podařilo vytáhnout Robina z jeho bezedné propasti sebelítosti?“ zeptal se a podíval se na tiše chrápajícího Vtipálka.</p>

<p>To bylo trochu kruté. Možná pravdivé, ale přece jen kruté.</p>

<p>„Tebe taky nechtěl pustit dovnitř, co?“ zeptal se Kal vědoucně. „Jo, vytáhli jsme ho ven a přinutili vystřízlivět. Už je mu líp.“</p>

<p>Vypadalo to, že se Jišijášovi ulevilo. Je těžko čitelný, ale naše matka strávila Kalovo i mé dětství tím, že odhadovala své zákazníky. Nemůžete být Sofiin potomek, aniž byste od ní něco nepochytili. Znova jsem sklonil hlavu ke knize a při četbě cvičil s dýkou a přemýšlel o Ólfi v parku. Ať už se Jišijášovi ulevilo, nebo ne, o Robinovi už nic dalšího neřekl. Místo toho se Kala zeptal: „Proč je tady tvůj bratr? Moc toho nevypije.“</p>

<p>To je pravda. Do Devátého kruhu moc často nechodím. Zpití psíci dávící všude kolem kuličky chlupů, to není moje představa zábavného večera, ale někdy dělám výjimky a tohle je jedna z nich. Četl jsem v knize, opět jsem hodil dýkou a naslepo ji chytil. Za prvé: je to dobré cvičení. Vždycky víte, kde máte zbraň, bez ohledu na to, zda ji vidíte. Vždycky. Za druhé: Kala to rozčiluje, protože to nedokáže. Usmál jsem se pro sebe. Starší bratři tu nejsou jen od toho, aby vás chránili.</p>

<p>„Po práci musíme něco vyřídit,“ řekl Kal, i když to nebyl pravý důvod. Museli jsme něco vyřídit − Seamusův problém − ale proto jsem tam nebyl. Obvykle bych se s Kalem potkal po práci tady nebo na nějakém dohodnutém místě, ale když jsou Ólfi zpět, je to něco jiného. Teď by nikdo z nás po setmění neměl chodit sám do pustějších částí města, pokud se tomu dá vyhnout.</p>

<p>Ne, že by se Ólfi nemohli objevit za denního světla − to už jsme zažili a oni zjevně spoléhají na to, že lidé uvidí jen to, co chtějí vidět − ale děje se to zřídka. Georgina mi slíbila, že po západu slunce vůbec nebude chodit ven. Já ale stejně doufám, že na ni Ólfi zapomněli nebo došli k názoru, že na ni zapomněl Kal. Na klepy moc nedají a Kal ji v posledních měsících skoro nevídal. I kdyby ho Ólfi po nějakou dobu sledovali, mohli by to brát tak, že pro něj nic neznamená. Pochybuji, že by si ve svém pokřiveném uvažování mohli myslet, že pro něj vůbec kdy něco znamenala, pokud s ní netráví skoro každý den.</p>

<p>Není to pravda, tedy spíš nebyla. Kalovi na ní záleží tolik, že udělal, co mohl, aby ji dostal ze svého života. Aby byla v bezpečí. A podařilo se mu to. Doufejme, že Ólfi uvěří tomu, co se tak zoufale snažil uskutečnit, nebo že vůbec nepostřehli ty velice ojedinělé návštěvy.</p>

<p>„Musíte něco vyřídit s Ólfi?“ Jišijášův tón poněkud potemněl.</p>

<p>„To ses trefil, nebo něco víš?“ V tu chvíli Jišijáš nebyl Kalův zaměstnavatel. Nebyl ani Robinův kamarád nebo nepřítel. Právě teď to byl někdo, kdo by mohl mít informace, jež by nás mohly zachránit.</p>

<p>Jediné, co s Kalem máme fyzicky společného, jsou šedé oči. Pohlédl jsem do těch jeho a spatřil, že se do nich vkradla prázdnota a chlad. Jišijáš se nenechá jen tak zastrašit, ale když přijde na Ólfi, nastane u něj stejná reakce jako u všech ostatních. Určitě by neudělal nic, co by jim pomohlo, ale rád bych se o tom přesvědčil na vlastní oči. Zavřel jsem knihu a upřel jsem na periho pohled stejně prázdný, jako byl ten bratrův. A když jsem tentokrát zabodl dýku do stolu, nebylo to ze zlosti ani ze ztráty sebeovládání…</p>

<p>Bylo to záměrné.</p>

<p>„Ne. Ještě jsem nic neslyšel.“ Podíval se na stůl, na dýku a pak na mě. Nepobývám v baru tak často, aby mě Jišijáš dobře znal, ale myslím, že teď získal jistou představu.</p>

<p>Pokračoval a dál si mě měřil očima. „Ale peri mají podezření, že Ólfi nebyli zničeni všichni. Přežívali miliony let, za tu dobu se něco naučili.“ Zachmuřeně zavrtěl hlavou a dodal: „A jestli zbyl jen jediný Ólfi, budou umírat lidi.“ Otočil se zpátky na Kala a kývl směrem k jeho krku. „A co se týče toho, jak to vím… Ólfi mají charakteristicky zubaté drápy. Zanechává to zajímavé stopy.“</p>

<p>„To je ohromný, Sherlocku. Skláním se před tebou.“ Kal nalil pivo a whisky vlkovi, který se opatrně připlížil k baru. „Řekni mi, kdyby ses něco dozvěděl. Asi to bude ošklivý. Možná si budeš muset najít novýho zaměstnance měsíce.“</p>

<p>„Třeba někoho, kdo nebude terorizovat, probodávat a rozpouštět zákazníky?“ optal se Jišijáš a zamračil se. „Kruci. Budu muset prohledat město křížem krážem.“</p>

<p>„Ty to prostě nemůžeš nechat bejt,“ zavrčel Kal a otřel bar. „A navíc, jen jedno z toho bylo záměrně. Nehody se stávaj.“ O tyhle historky z práce se se mnou Kal nepodělil. Koutkem oka zachytil můj zúžený pohled, sklonil hlavu a povzdechl si.</p>

<p>„Jo, trochu tady mrzačím zákazníky. Omlouvám se.“ Jišijáš se otočil a šel řídit bar. Kal dál servíroval drinky a snažil se vyhnout mému pohledu. Když se mu to nedařilo, mumlal: „Do hajzlu.“ Čeká nás diskuze. Dlouhá, detailní a velmi nepříjemná diskuze… tedy rozhodně nepříjemná pro mého bratra.</p>

<p>V jedenáct přišel peri jménem Samyel, aby odsloužil zbytek Kalovy směny. Na periho měl poměrně mírnou povahu. Podle toho, co se mi Kal obtěžoval sdělit, Sammy nikoho neprohodil dřevěnými dveřmi už několik dní. Mají tady docela velkou spotřebu dveří. Prudký temperament může přijít docela draho.</p>

<p>Kal si svlékl zástěru, předal ji Sammymu a otočil se ke mně. Stál jsem u baru s knihou v ruce. „Připravený?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Jo,“ odpověděl a vzal si zpoza baru svou koženou bundu a podpažní pouzdro. Pak zvedl odklápěcí desku na kraji baru a prošel. „Ale stejně mám dojem, že to bude ztráta času. Seamus si to nejspíš vymyslel, aby mohl trávit víc času s Dobromilou. Nevěřím tomu hagisožroutovi ani nos mezi očima.“</p>

<p>„Kale,“ řekl jsem pobaveně a nasoukal se do dlouhého kabátu, který mi dokonale zakryl meč připevněný na zádech. „Ty nevěříš nikomu. Je to tvé náboženství a mantra. Klidně by sis to mohl napsat na tričko.“ Ne, že já bych Seamusovi věřil, ale věřím Dobromile.</p>

<p>„Hele, to není pravda,“ ohradil se zamračeně. „Věřím tobě. A taky Robinovi.“</p>

<p>„A?“ pobízel jsem ho trpělivě.</p>

<p>„Věřím, že Dobromila udělá to, co je pro tebe nejlepší,“ dodal vyhýbavě. V tom jí opravdu věří, ale tak jako jsem na prvním místě pro svého bratra, tak jsem na prvním místě i pro Dobromilu. To může vést k nenadálým situacím. V minulosti kvůli tomu jednou <emphasis>došlo</emphasis> k situaci, jež pro Kala neskončila zrovna dobře. Dobromila na něj naléhala, aby se snažil vzpomenout si na ty dva ztracené roky, i když jsem jí říkal o předchozím pokusu, který málem skončil katastrofou. Byla si vědoma nebezpečí, ale kvůli mně − pro mě − ho stejně nutila. A protože Kal chtěl, abych byl v bezpečí, možná ještě víc, než to chtěla ona, nechal ji. Neskončilo to tak hrozně jako napoprvé, ale dost špatně na to, aby se Kal téměř ztratil v temné propasti vzpomínek, jež by ho mohly zničit. Taky nevědomě otevřel bránu, jež vedla přímo do ólfího pekla, do Tumulu, a vůbec neovládal ani ji, ani sebe. Musel jsem ho omráčit.</p>

<p>Když řeknu, že můj vztah s Dobromilou byl poté poněkud napjatý, vyjadřuji se dost mírně. Ale překonali jsme to, částečně kvůli dalšímu naléhání, tentokrát ze strany mého bratra. Ale už se to nikdy nesmí opakovat. Dobromila mi dala slovo, že Kala už nevystaví riziku. Vím, že mluvila pravdu. Kdybych si to nemyslel, no… máme s Kalem společného víc než jen šedé oči. Kde není důvěra, tam není nic. Všechno stojí na důvěře.</p>

<p>Ale Dobromila mi nikdy nelhala. O své minulosti mi toho moc neřekla. Nedivím se jí. Krvavá upírská minulost z doby před zavedením léků nemůže být nic jiného než bolestná. Chápu, že se snaží zapomenout na toho predátora, jakým kdysi z donucení přírody byla. Z toho důvodu mi nevadí, že jsem si vyslechl jen střípky − kde žila a jaké historické události viděla na vlastní oči. Záleží mi jen na tom, že mi nikdy nelhala. Je ke mně upřímná ve světě plném lží, je chladnou oázou v poušti mého života. Je tím, kým říká, že je, a vším, čím má matka Sofie − patologická manipulativní lhářka − nikdy nebyla.</p>

<p>Dobromila je také skvělá bojovnice − zkušená, zdatná, a ač se to nezdá, smrtící. Viděl jsem ji v mžiku zlomit vaz nemrtvému a střelit kuší vodyana přímo do oka.</p>

<p>Společné zájmy vztahu vážně prospívají.</p>

<p>„Co se týče George,“ pokračoval, „věřím jí, že dělá to nejlepší pro vesmír, život, existenci… a všechny ty kecy.“ Kal s takovými věcmi naneštěstí obvykle nesouhlasí. Nevidí celý obraz v širších souvislostech jako ona. A ani nechce. Jemu stačí jeho život. Georgina Kala miluje, nebo milovala − teď už si nejsem jistý, co z toho je pravda − ale také má poslání. Nevím, jestli lze poslání důvěřovat… na osobní úrovni. Georgina umí projevit soucit, ale ve svých očích má také mnohem větší zodpovědnost. Zlatorudé podzimní listy vypadají nádherně. Můžete je vzít do dlaně a žasnout nad jejich krásou a jedinečností. Ale nakonec zhnědnou, seschnou a rozfouká je vítr. Ale strom zůstane. Je důležitý. Žije dál. Je těžké se s tím smířit a je ještě těžší takový život žít.</p>

<p>Samozřejmě že být listem taky není žádná výhra.</p>

<p>„Moudrost je těžké břímě.“ V hlase se mi objevil soucit a já se jej nesnažil zakrýt.</p>

<p>„Bejt nevzdělanej pitomec taky není žádná procházka růžovou zahradou,“ odsekl Kal.</p>

<p>„To máš pravdu,“ poznamenal jsem suše. „A přece to nevzdáváš.“ Chtěl jsem popojít k Robinovi a zatřást mu ramenem, když vtom jsem si všiml, že se tón jeho chrápání nepatrně změnil a jeho ruka se centimetr po centimetru plíží přes bar. Když se dostala až k plastové krabici, vrhl jsem dýku. Prosvištěla mu mezi ukazovákem a prostředníkem a zabodla se do plastu. „To je nádoba na dýška,“ upozornil jsem ho jemně. „Ne bankomat.“</p>

<p>Posadil se a zlostně se na mě zahleděl. „Jen se snažím nevyjít ze cviku. Však bych tak mizernej úlovek stejně vrátil.“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Robin umí lhát přinejmenším stejně dobře jako naše matka, jenže jeho rasa to má prostě v genech. Těžko mu můžu vyčítat jeho DNA, a navíc on se nás nikdy nesnaží doopravdy podvést. Rozčílit, pobavit, přesvědčit nás o změně sexuální orientace, ale nikdy ne podvést. Rozhodně nemohu říct, že své schopnosti používá pro konání dobra, ale v našem případě je také nikdy nepoužil opačně. Vytáhl jsem dýku a pak ho vzal za rameno, abych ho zvedl. „Je čas pracovat, ne krást.“</p>

<p>„Krádeží uděluju cennou lekci naivním lidem. Je to služba společnosti. Měl bych pro své dědictví být ctěn, ne zatracován.“ Setřásl mou ruku a uhladil si košili, která nepochybně stála víc než sto takových škatulek na spropitné.</p>

<p>Všichni jsme vyšli ven na Eldridge Street. Vtipálek a Kal šli za mnou. Já se venku zastavil, abych zkontroloval ulici. „Cítíš něco?“ zeptal jsem se Kala.</p>

<p>„Brány? Ne.“ Kal strčil ruku do kapsy u bundy a já věděl, že tam našel uklidňující dotyk glocku. „Mohli si samozřejmě vzít taxíka. Kdo by nezastavil zabijácký nestvůře s dlouhýma tesákama a drápama?“</p>

<p>Sevřel jsem mu za ten projev statečnosti rameno. Obvykle se v takové situaci snažil mou ruku setřást, ale tentokrát ne. „Zatím jsme se s nimi vždycky vypořádali, bratříčku. Přežili jsme. Na tom se nic nezmění.“</p>

<p>„Jo, jasně.“ Podíval se na střechu protější budovy. Tam, kde očekával řadu ólfích obličejů zírajících na nás.</p>

<p>Povzdechl jsem si a sundal mu ruku z ramene. Bylo těžké ho uklidňovat, když jsem sám pochyboval. Nedovolím jim, aby mi Kala znovu vzali, ale nemůžu zaručit, že při tom nezemřeme. Nemůžu zaručit, že budu dostatečně rychlý a silný, bez ohledu na to, kolik hodin denně cvičím, kolik kilometrů uběhnu a kolik knih o boji a strategii jsem přečetl. Cvičím víc, běhám víc, čtu víc a jednou možná budu mít pocit, že to stačí. Jednou.</p>

<p>V ulici před Devátým kruhem vůbec nebylo kde zaparkovat. Dobromila mi volala, aby mi sdělila, že parkuje v zákazu před budovou Tenement Museum[7] o tři bloky dál. Mizerné tři bloky, ale můj pohodlný bratr si stejně stěžoval, jak musí jít daleko. Využije jakoukoli příležitost, aby světu sdělil, jak je lenivý. Šel o pár kroků před námi. Náhle z temného průchodu vyskočil nemrtvý. Rozedranými bezdomoveckými hadry se snažil maskovat, co je ve skutečnosti zač. Vyhrnul se ze tmy s vytasenými drápy. Kal ho nemohl cítit. Celý blok kolem Devátého kruhu je tak nasáklý pachy různých nadpřirozených bytostí, že nemohl rozeznat jeden od druhého. I tak ale chytil vlhké a studené zápěstí, zkroutil nemrtvému ruku a vyhnul se ostrým drápům té druhé. Pak chytil syčící stvoření za špinavou bundu a praštil mu hlavou o zeď.</p>

<p>„Fakt,“ − prásk − „<emphasis>nemám</emphasis>“ − prásk − „náladu,“ vrčel Kal vztekle.</p>

<p>Z průchodu vyrazil další nemrtvý. Jsou jako švábi − kde je jeden, budou i další. Raid ještě bohužel nepřišel s ničím, co by na ně zabralo. Vypadají sice, jako by se rozkládali, mají vlhkou, šedozelenou kůži a mléčně zabarvené oči, ale jsou živí a nikdy to nebyli lidé. Jsou prostě jen dobře maskovaní. Je to mrtvola? Měli bychom zahájit pátrání? Než stačíte vyslovit druhou otázku, nemrtvý se pustí do vaší nohy.</p>

<p>I ten druhý byl ozbrojený tím, co mu nadělila příroda… což mu ale ani omylem nestačilo. Kal věří na to, co mu nadělila příroda, a navíc místní obchodník se zbraněmi. Upustil první stvůru, jejíž hlava už zcela ztratila původní tvar. Neuvěřitelně rychle vytáhl glock a střelil dalšího nemrtvého do obličeje dřív, než stačil udělat další krok. V duchu jsem souhlasně přikývl. Kal cvičí. Často. Musím ho nutit běhat a cvičit se v bojových uměních, ale nikdy jsem ho nemusel pobízet k tréninku se střelnými zbraněmi. Malí kluci a jejich hračky − čím větší a hlasitější, tím lépe.</p>

<p>Nemrtvý s napůl utlumeným jekotem upadl, ale ještě nebylo po něm. Snažil se připlazit ke Kalovi a drápy zarýval do betonu pod sebou. V roztříštěné lebce mu zbyla asi lžička mozku, ale v tomhle se nemrtví taky podobají švábům. „Máš koule,“ zavrčel Kal. „To se ti musí nechat.“ Pak ho střelil znovu, tentokrát do spodní části lebky. To už zabralo. Nic nezabrání nemrtvému v boji tak jako přerušená mícha.</p>

<p>Kal se otočil a spatřil, jak se s Robinem opíráme o zeď a užíváme si show. Nenosím hodinky, ale vzal jsem Vtipálkovu ruku a významně poklepal na ciferník jeho rolexek. „Nemáme času nazbyt,“ upozornil jsem ho jemně.</p>

<p>„Fíha, Niku, děsně mě mrzí, že tě zdržuju. Mimochodem, díky za pomoc,“ dodal kousavě.</p>

<p>„Kdybys ji potřeboval, tak jsem tě nic nenaučil. Sotva jsi zpomalil.“ Vytáhl jsem mobil a informoval Jišijáše, že má půl bloku od dveří hromadu odpadků a asi si ji bude chtít uklidit. Kdysi byli zhoubou New Yorku zloději. O ty se postarala policie a bažináči v Central Parku, ale nahradili je nemrtví. Nedá se říct, že by to byla výhra. Zloději vás aspoň nesežerou. Co se týče svědků, bar i jeho okolí patří nadpřirozeným bytostem. Většina lidí se těmto končinám vyhýbá. Možná ani sami nevědí proč, ale prehistorický instinkt, jenž zachraňoval životy jejich předkům, jim napovídá, že tam číhají stvůry.</p>

<p>Za pár minut jsme došli k Dobromilině limuzíně. Vzala větší auto, kam se vejde víc pasažérů. Otevřel jsem dveře. Robin si okamžitě vlezl dovnitř do tepla. Já čekal a Kal si dotčeně povzdychl: „Cyrano, přestřihni už pupeční šňůru. Zrovna jsem nakopal zadek dvěma nemrtvejm.“</p>

<p>„Nemrtví,“ odfrkl jsem pohrdavě. „To se nepočítá. Až se mnou vydržíš cvičit tři hodiny, přestanu na tebe dohlížet,“ prohlásil jsem ostře a podíval se na něj přes dlouhý nos, o němž se ani v nejmenším nerozpakuji přemýšlet jako o římském, ne-li přímo cyranovském.</p>

<p>Zazubil se na mě. Byl to chabý pokus, ale po takovém dni se nebylo co divit. „To se nikdy nestane.“ Následoval Vtipálka a já nastoupil za ním a zavřel za sebou dveře. Robin seděl naproti nám, vedle dvou vlků. Ometával si košili, jako by na ní měl chlupy, ale tím pouze předváděl otravné chování, v němž tak vyniká. Tihle vlci byli z dobrého, možná toho nejlepšího chovu. Když chtěli, vypadali úplně jako lidé. Ne jako vlci v baru. Nicméně i tak vycenili náhle se prodlužující tesáky na Kala, který seděl na jedné straně vedle Dobromily a já na druhé.</p>

<p>„To jsou tví bodyguardi?“ zeptal jsem se s povytaženým obočím.</p>

<p>Elegantně přikývla. „Laskavost od Dalily. Jsou z Klanu, ale loajální k ní.“ Což bylo dobře. Klan, vlkodlačí mafie, nás podezírá, že jsme byli namočení v zabití jednoho jejich alfy. Mají pravdu.</p>

<p>Dalila je sestra vlkodlaka, který nám jednou pomohl. Na rozdíl od svého bratra si v Klanu stojí dobře… zatím. Hraje nebezpečnou hru a snaží se své postavení vylepšit. Snaží se získat spojence všude, kde to jde. Také spí s Kalem. Je otázka, jestli je to dobře, ale do toho mi nic není. Ve dvaceti prostě provozujete sex pouze kvůli sexu samotnému, to je normální. Jen doufám, že nebudu muset poslouchat žádné chlupaté detaily.</p>

<p>Dostal jsem lehký polibek na tvář. Otočil jsem se na Dobromilu a usmál se. „Vidím, že ses na to vhodně ustrojila.“</p>

<p>Schovala své nádherné a rozhodně dost nápadné vlasy pod černou čapku, jež ladila s černým svetrem, přiléhavými kalhotami a vysokými botami. Splyne s typickým uměleckým davem. Seamus se vydal na otevření nové výstavy a my se tam pokusíme najít toho, kdo ho prý sleduje. I když o tom stejně jako Kal trochu pochybuji.</p>

<p>Brzy nato jsme dorazili k dalšímu loftovému ateliéru na Lower East Side. Nechali jsme vlky v autě a v párech vyrazili do davu. Kal se vydal napřed a Robin vyrazil za ním. Než stačil odejít, chytil jsem ho za rukáv. „Dávej na něj pozor,“ řekl jsem mu tiše. „Neustále. Je to jasné?“</p>

<p>„Na Ólfi je tady příliš nacpáno, ale dám na něj pozor, spolehni se,“ odpověděl stejně tiše a zamířil za Kalem.</p>

<p>Kolem zápěstí se mi obtočily štíhlé prsty. „Má pravdu. Sem Ólfi nepřijdou.“</p>

<p>„Nikdy nic nepokládej za samozřejmé.“ Natáhl jsem druhou ruku a zastrčil jí zatoulaný blond pramen vlasů za ucho. „Co Georgina?“</p>

<p>„Dalila byla tak hodná, že k ní taky poslala dva vlky.“ Bříškem palce jemným jako samet mi přejela po zápěstí a pak nechala ruku klesnout. „Tamhle je Seamus. Středem pozornosti jako vždy.“ Její hlas zněl částečně podrážděně a částečně láskyplně.</p>

<p>„Nostalgie?“ zeptal jsem se. Jasně Seamusovi sdělila, kdo teď přebývá v jejím srdci, ale to neznamená, že nemůže mít milé vzpomínky.</p>

<p>Na chvíli se zamyslela a oči upřela do daleka. „Byl mi přítelem, když jsem nějakého opravdu potřebovala,“ řekla nakonec. „Ale nikdy víc než to, i když jsem si původně myslela něco jiného. Trvalo mi několik let, než jsem si to uvědomila. Žárlivost byla poslední kapka.“</p>

<p>„Pořád žárlí,“ upozornil jsem ji a zadíval se na Seamuse. Obklopovalo ho tolik žen, že mu Vtipálek musel závidět.</p>

<p>„Ale ne. Nepokusil se nikoho připravit o hlavu.“ Usmála se a v očích se jí drze a pobaveně zajiskřilo. „Asi před sto lety se dost změnil a říkám to ráda. Jinak bych ho nepustila do tvé blízkosti.“ A o mně ostatní říkají, že jsem příliš ochranitelský. „A teď…“ − ohnula se a zkontrolovala dýku v botě − „se ho půjdu zeptat, jestli je tu někdo z jeho záhadných stopařů.“</p>

<p>Rozhlédl jsem se po davu, v němž zmizela. Nebylo tam tolik lidí, ale byli namačkáni na malém prostoru, obklopeni uměním, jež jsem nedokázal ocenit ani s pomocí několika semestrů na univerzitě. Nezdálo se, že kromě přítomných žen by se o Seamuse někdo nějak zvlášť zajímal…</p>

<p>Počkat.</p>

<p>Na kraji davu studoval nějaký muž kus kovu zvracejícího střípky skla. Naprosto nenápadný, průměrné výšky i váhy, s krátkými hnědými vlasy a oblečený v hnědé bundě. Tak nějak nezapadal do skupiny lidí, kde na sobě všichni měli buď směšně zářivé barvy, nebo černou. Vypadal až <emphasis>příliš</emphasis> průměrně. Řeč jeho těla říkala: „Nedívejte se na mě,“ tak zjevně, až jsem se divil, že nesplynul se stěnou jako chameleon. Nemusel jsem čekat, až se vrátí Dobromila, abych věděl, že tohle je on.</p>

<p>Rozhlédl jsem se po místnosti, abych vyhledal Kala s Robinem. Jsou oba vyšší než Dobromila, takže jsem je okamžitě našel a zachytil jejich pohled. Pak jsem se vydal za naším chameleonem. Nejdřív si mě nevšiml. Mě si lidé většinou nevšimnou. Když zaznamenal mou přítomnost, už jsem ho držel za límec a rychle vyváděl z místnosti. Chroptěl, protože se mu lem trička zaryl do krku. Zrudnul, ale nezmodral, takže jsem si nedělal starosti o jeho zdraví. Dovedl jsem ho na prázdné schodiště a zatřásl jím. Nijak drsně, ale taky nemůžu říct, že to bylo jemné. „Kdo jsi?“ naléhal jsem.</p>

<p>Teď už začal modrat − otravné. Uvolnil jsem tedy trochu stisk a opakoval: „Kdo jsi? Proč ho sleduješ?“ Nebylo třeba zmiňovat Seamusovo jméno. Dobře věděl, o kom mluvím. Viděl jsem mu to v hnědých očích − taky dokonale průměrných. Taky jsem viděl, že neřekne ani slovo. Ne bez náležité pobídky. Nechal jsem z rukávu vyklouznout dýku. Neměl jsem v plánu ji použít − zatím. Nevěděl jsem, jestli chtěl Seamusovi nějak ublížit, ale čepel přiložená ke krku neuškodí.</p>

<p>A pak jsem to uslyšel. Dole. Cinknutí kovu o kov.</p>

<p>Pustil jsem chlapa a vrhl se k protější stěně. Cítil jsem zatahání. Kabát mi někdo přišpendlil ke schodům. Sípající muž seběhl ze schodů a já trhl za kabát, abych se osvobodil. Kolem proletěla další dlouhá kovová šipka. Dost blízko na to, abych ji vzal na vědomí, ale ne tak, aby mě zabila. Zůstal jsem tiše stát a poslouchal jsem, jak se kroky ztrácejí z doslechu. Když zmizely úplně, sklonil jsem hlavu a uviděl dlouhou kovovou šipku zabodnutou do schodu sotva pět centimetrů od mé nohy.</p>

<p>No…</p>

<p>To je tedy zajímavé.3Kal</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />„Harpuna? Zatracená harpuna?“</p>

<p>„To už jsi říkal pětkrát, bratříčku. Nemyslím, že opakováním se na tom něco změní.“ Niko na náš kuchyňský stůl položil dvě kovové šipky a právě je pečlivě zkoumal. „Pro boj s nelidmi je to docela důmyslná zbraň… ovšem asi bude trochu potíž s náboji.“</p>

<p>„Jo, jsou delší než šipky do kuše. Nechtěl bych se s nima vláčet. Bezva pro dva zlý hochy; ale pro skupinu?“ poznamenal jsem. Taky jsem něco pečlivě zkoumal − díru v Nikově kabátu. „Jseš si jistej, že se tě nesnažili zabít?“ Dle mého se o to rozhodně snažili − zatímco my s Robinem jsme se snažili protlačit davem. Rychle, ale ne dost. Zatraceně.</p>

<p>Dobromilin řidič po tom ne zcela úspěšném představení vyklopil nejdřív Robina a pak nás. Dobromila jela domů se svými vlky. Robin šel domů sám. Dobromila je pekelně dobrá bojovnice, ale zatímco ona přežila staletí, Robin je tu skoro tak dlouho jako Ólfi. Měl na trénink celá tisíciletí. Kdyby přišlo na věc, mohl by dostat buď mě, nebo Nika, nebo i oba naráz… střízlivý. Pokud se někdo z nás dokáže vypořádat s Ólfi, pak je to on… obzvlášť ve svém teritoriu. Ale vsadím se, že by si to určitě rád odpustil.</p>

<p>My teď byli v našem vlastním teritoriu. Bylo půl třetí ráno, ale já byl příliš rozrušený, abych šel spát. „Jseš si jistej?“ opakoval jsem a prostrčil prst dírou v šedé látce. Jako by nestačilo, že jsou Ólfi zpátky. Teď se ještě někdo snaží Nika probodnout jako nějakou zatracenou rybu. Ježíši.</p>

<p>„Ano. Měli příležitost, a nevyužili ji.“ Seděl na kuchyňské židli a ruce měl založené na břiše. „Což je celkem zajímavé. Myslím…“ Zamračil se. „Myslím, že budeme muset udělat něco, co se nebude ani jednomu z nás líbit.“</p>

<p>„Kristepane, a co to bude?“ optal jsem se s obavami. Pokud si Nik myslí, že se nám to nebude líbit, pak to nejspíš vážně nebude nic příjemného. Asi něco jako klystýr.</p>

<p>Postavil se. „Zamysli se nad tím. Jsem si jistý, že na to přijdeš. Vezmeš si první hlídku?“</p>

<p>Když jsme si ještě na útěku mysleli, že jsme Ólfi setřásli, nebo když jsme pak měli za to, že jsme se jich zbavili nadobro, hlídku jsme nedrželi. Bezva, starý zlý časy jsou zpátky. „Jo, stejně neusnu.“ Dál jsem si hrál s kabátem, dokud mi ho nesebral.</p>

<p>„Máme toho k přemýšlení víc než dost.“ Štípl mě do ruky přímo nad loktem. Zase ta drsná láska. „Žádné co kdyby, jasné?“</p>

<p>„Fajn. Pane na nebi!“ Promnul jsem si ruku. „Jasně, nechám to koňovi.“</p>

<p>„Dobře,“ přikývl. „Kdyby ses náhodou nudil, zkus si přečíst knihu, místo aby sis z vytržených stránek skládal letadýlka.“</p>

<p>„Co? Copak ty mě nebudeš grilovat kvůli tomu parku? Že to byly všechno samice? Nebudeme to procházet hodiny a hodiny pořád dokola, dokud se tě nepokusím stáhnout z kůže kuchyňským nožem?“ zeptal jsem se překvapeně. Čekal jsem na ten rozhovor celý den. Viděl jsem ten jeho neúprosný pohled. Co se od té doby změnilo?</p>

<p>„Ne.“ Na chvíli se odmlčel a pak zavrtěl hlavou. „Nejdřív si to chci promyslet. A dobře znám tvou schopnost všímat si detailů.“</p>

<p>„Je mizivá?“ navrhl jsem.</p>

<p>„Vůbec neexistuje,“ opravil mě. „Přečti si komiks nebo si vybarvuj, pokud čtení nezvládneš. Pastelky jsou tamhle v šuplíku.“ Zmizel v chodbě a zamířil do svého pokoje. Pastelky. Zatracenej chytrák.</p>

<p>Samozřejmě že jsem ignoroval jeho doporučení a rovnou se zamyslel nad tím, proč nechtěl, abych přemýšlel o Ólfi. Co za tím kruci vězí? Kam se podělo: <emphasis>víc hlav víc ví?</emphasis> A nikdo neví o Ólfi víc než já, alespoň osobně ne. Možná si nevšímám detailů, jenže ty detaily jsou součástí mého genetického kódu. Nemůžu se jim vyhnout, ani kdybych chtěl. Co Nik chystá? Myslel jsem na to tak usilovně, až mi div nepraskla hlava. Tak jsem se radši vrhnul na to, o čem Nik mluvil ještě předtím.</p>

<p>Co ohledně Seamusova případu − harpuny a tak − budeme muset udělat, že se nám to nebude líbit ani jednomu? Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem na to přišel. A měl pravdu.</p>

<p>Nelíbilo se mi to ani trochu.</p>

<p>Poté co mě Nik vystřídal, jsem sám sebe překvapil tím, že jsem na pár hodin usnul. Naučil jsem se to na útěku. Abyste mohli fungovat, musíte spát, bez ohledu na to, jak jste vyděšení nebo emočně vyčerpaní. Nemůžete utíkat před Ólfi, když nemůžete utíkat vůbec. Jakmile jsem se probudil a dovlekl se v tričku a teplácích do obýváku, jako první jsem řekl: „Ani omylem.“</p>

<p>Niko už byl ustrojený a prováděl svá ranní cvičení s mečem. „Takže jsi na to přišel?“</p>

<p>Jo, přišel jsem na to, a nehodlám to udělat. „Wahanket se nás posledně pokusil zabít.“ Wahanket, informátor jinak také známý jako Hank, žije v podzemí Metropolitního muzea. Pro chodící a mluvící mumii se zálibou v kovbojských kloboucích je to fajn místo.</p>

<p>„Ne, pokusil se zabít <emphasis>tebe</emphasis>, ačkoliv jsem si jistý, že by se vrhl i na nás ostatní, kdybys mu neustřelil ruku.“ Prudce máchl čepelí, jako by z ní oklepával imaginární krev. „A kromě toho, Vtipálkovi informátoři se nás vždycky pokoušejí zabít. Je to tradice.“ Rychle se otočil a já se vyhnul úderu katany. Souhlasně přikývl mému úhybnému manévru a pokračoval: „Bohužel jen ti poněkud vražednější práskači mají hodnotné informace.“</p>

<p>„Bezva.“ Došel jsem k lednici a strčil do ní hlavu. Byla tam Nikova mrkvová šťáva, bagety bez stopy pšeničné mouky, sýr cottage, nějaká sójová věc a moje týden stará čína. Vzal jsem si čínu. „Víš o tom, že vyrábí krysí mumie? Pobíhající nemrtvý kostěný věci.“ Udělal jsem obličej a zabořil vidličku do krabičky s jídlem. „Dokážeš si představit, co dalšího tam je? Fuj.“ Dal jsem do pusy sousto a žvýkal. „Na druhou stranu, má to i svý světlý stránky. Mohl bych mu ustřelit něco dalšího.“</p>

<p>„Tentokrát žádné výbušné náboje.“ S náležitým respektem zasunul meč do pochvy. „Myslím, že Sangrida by to moc neocenila. Pomysli na všechny ty artefakty dole. Bude lepší, když si vezmeš jen glock. Žádný desert eagle.“ Sangrida je valkýra a ředitelka muzea. Asi by nebylo nejlepší ji vytočit. Pokud jsou mýty pravdivé, tak do Valhaly dotáhla spoustu zuby nehty se bránících bojovníků. A i kdyby mýty pravdivé nebyly, je dost silná na to, aby z ulice před muzeem sebrala taxík a umlátila nás s ním k smrti. Rozhodně je na to dost vysoká a svalnatá.</p>

<p>„Jestli tam půjdem. A já si myslím, že bysme to dělat neměli.“ Dal jsem si to pusy další sousto, zamyslel se nad podivnou chutí kuřecího masa, pokrčil rameny a pokračoval. Otrava jídlem mě trápí ze všeho nejmíň. Za předpokladu, že bych ji vůbec dostal. Ještě se mi to nestalo, a to jsem snědl věci, na nichž by do pěti vteřin mohla vyrašit plíseň. „Ať si Seamus trhne i se svýma prachama. Za tohle mi nestojí. Nechci bejt mumie. A rozhodně nechci, aby obzvlášť jedna moje část byla mumifikovaná. Sotva jsem ji začal pořádně používat.“</p>

<p>„Ano, ano, tvá sexuální dobrodružství. Kolik že už jich bylo? Dvě?“ optal se posměšně. Nečekal na odpověď a ignoroval můj upřený pohled. „Musíme předpokládat, že se to netýká jen Seamuse. Zdá se mi divné, že by někdo stopoval upíra jen proto, aby ho mohl pozorovat. Pokud nechtějí zabít jeho ani mě, co tedy chtějí? Nemyslím, že se to týká jen jeho.“</p>

<p>„A děláš to kvůli Dobromile.“ Dojedl jsem obsah krabičky a vyhodil ji do odpadků.</p>

<p>„Ano. Pokud se to týká všech upírů, rád bych se o tom dozvěděl něco víc, jak jen to bude možné.“ Neřekl, že by za Wahanketem mohl jít sám. Dobře věděl, že by to byla hloupost.</p>

<p>„Tak jo. Půjdem,“ povzdechl jsem si a nepřítomně se podrbal na zadku. „Vezmem s sebou Robina?“</p>

<p>„Já nevím. Co na to říká tvůj zadek?“ optal se suše.</p>

<p>Robina jsme s sebou vzali, a to bez jakéhokoliv zapojování mého zadku, díky za optání.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Měli jsme s sebou vzít dar. Hank nemá rád, když mu s sebou nic nepřinesete,“ mrmlal Robin mrzutě. Podařilo se nám ho dostat přes muzeum jen s minimem výkladů o tom, s kterým z vystavovaných spal. Když začal o tom, jak připravil Kleopatru o panenství a jak ta legenda o uštknutí hadem je jen důsledkem Oktaviánovy freudovské touhy po větším penisu, protože ten jeho prakticky neexistoval, odtáhli jsme ho pryč.</p>

<p>„Myslím, že nějakej dárek, balónky a přání brzkýho uzdravení to nespravěj,“ odfrkl jsem. „Bude namíchnutej. Ustřelil jsem mu <emphasis>ruku</emphasis>, zatraceně. S tím si poradí jenom Darth Vader.“</p>

<p>Sklep vypadal stejně jako při mé poslední návštěvě − hotové město z krabic a zapomenutých exponátů. Robin nás jím provedl stejně snadno jako minule. Ale tentokrát se z různých směrů ozvalo několik výkřiků a také zvuk drápů zarývajících se do dřevěných beden. To nebyly krysy. Bezva. Hank se změnil z vražedného maniaka na šílenou kočičí babičku. Nevím, co je horší. Mumifikované kočky aspoň na nic nemočí. Cítil jsem jen letitý nános prachu.</p>

<p>Než jsme dorazili do Wahanketova doupěte, Robin se začal nudit a vyprávěl nám, že Brutus ani nebyl na fóru, když zavraždili Caesara. „Pomluvy. A můžu vám říct, že na tom byl rozhodně líp než Oktavián.“ To mi stačilo k tomu, abych si přál, aby nás konečně napadly mumifikované kočky.</p>

<p>„Ty.“</p>

<p>Znělo to jako výhrůžné chřestění hadího ocasu v písku. Byl to Wahanket a zněl přesně tak namíchnutě, jak jsem čekal.</p>

<p>„Ty. Zmrzačil jsi mě. Zohavil. Ólfi.“</p>

<p>Robinovi informátoři toho vědí fakt hodně. Věděl, že jsem Ólfi. A jestli věděl tohle, pak… „Určitě taky víš, že mrzačení je můj koníček,“ řekl jsem chladně a nelítostně. Ólfi sice nenávidím, ale proč bych nevyužil jejich pověsti, když se mi to hodí? Stejně si to o nich všichni myslí. „A stejně sis to zasloužil, ty vysušenej parchante.“ Měl jsem u sebe zbraň, ale zatím jsem ji nechal v pouzdru. Když nemůžu používat výbušné náboje, vím o něčem, co bude účinnější než glock. Vytasil jsem meč. Je kratší a silnější než Nikova katana a dokáže dokonale useknout nejen ruku.</p>

<p>„Proč nevylezeš, Wahankete? Mohli bychom si promluvit bez mrzačení,“ řekl Niko. „Možná,“ dodal nevzrušeně.</p>

<p>Chvíli bylo nehybné ticho a pak Wahanket vystoupil do mdlého světla. Ze všeho nejdřív jsem si všiml, že má novou ruku. Tak trochu. Byly na ní zahnuté černé drápy. Měl jsem dojem, že někde nějakému vycpanému varanovi chybí tlapa. Zbytek mumie vypadal stejně jako vždycky. Zčernalé maso, smůlou napuštěné obvazy, místo nosu díra a prázdné oční důlky, v nichž svítila žlutá světýlka. Nebyl pomalý jako mumie ve starých černobílých filmech. Když chtěl, pohyboval se zatraceně rychle a šustil u toho jako šváb. Velice rychlý, vražedný šváb − takového byste v kuchyni rozhodně nechtěli.</p>

<p>Robin při pohledu na „ruku“ povytáhl obočí, ale poznamenal uhlazeně: „Vidíš? To vypadá dobře. Kaliban ti prokázal laskavost. Je to velice… hm… elegantní. A taky užitečné. Nepotřebuješ otvírák na konzervy.“</p>

<p>Hank zacvakal tmavě hnědými zuby a popošel blíž. V potrhaném mase vězelo žebro a na drápech varaní tlapy něco bylo… něco hnědého a zaschlého − neměl jsem potíž si představit co. Možná bychom se měli zeptat Sangridy, jestli jí nechybí strážný.</p>

<p>„Co tu pohledáváte?“ zasyčel a zkroutil kožovitý jazyk. „Co myslíte, že bych vám asi tak mohl dát?“</p>

<p>To nebylo fér. Jo, jasně, odstřelil jsem mu ruku, to je pravda. Ale <emphasis>on</emphasis> si začal. Se zlomyslným potěšením se mě pokoušel zabít, a jestli si myslíte, že mumie je dost špatná, pak mumie s pistolí je ještě horší. Naštěstí o pistoli přišel spolu s rukou a zdálo se, že za pistoli si zatím ještě náhradu nenašel.</p>

<p>„Informace jako obvykle,“ odpověděl Robin, zhoupl se na patách a potlačil zívnutí. Buď to byly zbytky kocoviny, nebo jeho obchodnické představení. „Pamatuješ na starý časy, Hanku? Než ses nás snažil zabít? Videa, dvd… kdo ti ukázal, jak se připojit na internet? Jak najít vážně dobrý porno? Přinejmenším něco dlužíš mně, když ne jim. Když zrovna nejsi posedlý vražednou zuřivostí, jsi učenec. Já jsem učinil tvůj život tady dole snesitelnějším. Pochybuju, že za mě bys našel náhradu.“ Naklonil hlavu k vychrtlé kočce bez srsti, která se plazivým pohybem vyšplhala na nedalekou bednu. V jejích prázdných očních důlcích plály stejné plamínky jako v těch Wahanketových. „Mumifikování chodících nočníků se ti brzo omrzí.“</p>

<p>„A jestli nechceš spolupracovat, debile, můžem ti začít odsekávat další části, až budeš muset sám sebe sešít dohromady jako podělanou prošívanou deku.“ Významně jsem si poklepal mečem o koleno.</p>

<p>Niko si povzdechl. „Tvůj nedostatek diplomatických schopností je naprosto děsivý.“ A pak řekl Wahanketovi: „Čím dřív nám řekneš, co chceme vědět, tím dřív tě necháme na pokoji a v míru odejdeme.“ Pak taky vytasil meč, ale samozřejmě mnohem diplomatičtěji. „A já tě nerozsekám a nenaházím kusy tvého těla do řeky za to, že ses mi pokusil zabít bratra. To je rozumná nabídka, nemyslíš?“</p>

<p>Lámal jsem si hlavu, jak se to lišilo od toho, co jsem řekl já. Samozřejmě to postrádalo mou květnatou mluvu, ale nejspíš zabralo hlavně to „v míru“. To, nebo možná fakt, že když Wahanket nestačil na mě, těžko by si poradil se všemi třemi. A navíc, zdálo se, že nás vidí asi stejně tak rád jako my jeho. Možná že useknutá ruka mu ubrala na temperamentu, ale dost o tom pochybuju. Ten parchant se nejspíš jenom snažil získat čas. „Dobrá. Zeptejte se a pak odejděte.“</p>

<p>Niko mu popsal Seamusův problém i to, jak jsme si s ním nedokázali poradit, a muže, s nímž měl tu čest. „Vypadal naprosto průměrně. Předpokládám, že záměrně. Až na jizvu za uchem. Asi tři centimetry dlouhá, ve tvaru půlměsíce. Měla tak pravidelný tvar, až si myslím, že si ji udělal sám a záměrně.“</p>

<p>„Nebo mu ji udělal někdo jiný,“ zavrčela mumie a významně zkroutila drápy. „Myslím, že vím, co hledáte.“</p>

<p>Vzhledem k tomu, že jsme se prakticky neměli čeho chytit, překvapilo mě, že tak rychle věděl, o co by mohlo jít… Mluvil o nepatrné možnosti, o zvěstech starých něco přes dva tisíce let, ale mohlo by to být to, na co jsme narazili. „Už jsem o mužích s takovou jizvou slyšel. Existuje řád zvaný Strážci. Jsou to lidé. Řád vznikl pár set let před Kristem. Tss.“ Přešel stáří řádu s nadřazeností stvoření, jež chodilo po zemi dřív, než postavili první pyramidu. „Slyšel jsem, že sledují nelidi, nadpřirozené bytosti a stvůry po celém světě. Zdá se, že netouží po ničem jiném než příležitostně pozorovat. A proč to dělají…“ Ohrnul horní ret a v úšklebku odhalil zčernalou tlamu. „Jednoho mi sem přiveďte a já ho donutím mluvit.“ Drápy rozčísly vzduch. „Uvítal bych společnost. Překvapilo by vás, k jak zajímavé konverzaci může vést odstraňování vnitřností. Úplný proud informací.“ Kůží potažená lebka se otočila ke mně a to, co měl místo očí, zahořelo jasným svitem. „Možná se mi jednou na stůl dostaneš ty. Zabořím do tebe nůž a rozřežu tě na kusy. Zabodnu ti jej do jater, do žaludku i do střev. Srdce si nechám nakonec a uvidíme, jak dlouho ho přinutím bít. Možná pár minut, možná hodinu. Uvrhnu tě do agonie tak zoufalé a divoké, že tě úplně připraví o zbytky rozumu.“</p>

<p>Jo, jasně.</p>

<p>Komu by se to nelíbilo?</p>

<p>„Tak jo,“ protáhl jsem. „Zavolám ti a domluvíme si schůzku. Buď na telefonu.“</p>

<p>Víc jsme toho z Wahanketa nedostali. I tak to bylo o trochu víc, než jsem toužil vědět. Nepochybuju, že jednoho dne se pokusí tu hrozbu splnit.</p>

<p>Ať si stoupne do řady.</p>

<p>Vydali jsme se zpátky a asi v půlce cesty jsem za námi zaslechl jemné cvakání drápů. Nic jsem necítil, ale slyšel jsem to. A pokud jsem to slyšel já, pak to Niko s Robinem pravděpodobně zaslechli ještě dřív. „Co zase?“ zeptal jsem se a otočil se.</p>

<p>Niko zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Jen jedna z těch koček.“</p>

<p>Jo, jasně. Jen jedna z těch nemrtvejch, mumifikovanejch koček. V pohodě. Když jsem zaslechl skřehotavé zamňoukání, udělal jsem obličej. Ten Wahanket je fakt pošahanej. Šli jsme dál. Skřehotavé mňoukání pokračovalo. Nakonec sebou Robin ve tmě mezi marnými žárovkami škubl a zaklel: „U Bastetinýho[8] bujnýho poprsí.“ Pak zatřásl nohou. Ta vyhublá a vrásčitá kočka z Wahanketova doupěte vyskočila Vtipálkovi na nohu, zaryla mu drápy do kalhot a odmítala se pustit. Blikající plamínky místo očí se zadívaly nahoru a znova skřípavě zamňoukala.</p>

<p>„Dělejte něco,“ dožadoval se Robin a znova zatřásl nohou.</p>

<p>„Co bys chtěl, abychom udělali?“ optal se Niko uhlazeně. „Už je mrtvá.“</p>

<p>„A je to jen kočka,“ upozornil jsem ho a tentokrát si grimasu nechal pro sebe. Jen kočka. Jen nemrtvá, chodící, skřípající a pekelně děsivá kočka.</p>

<p>„Vy jste teda zabijáci nestvůr, to vám povím. Fajn. Vypořádám se s ní sám,“ zamumlal a pokusil se ji odtrhnout. Kočka se ani nehnula − musela mít pekelnou sílu. Nato Robin vytáhl z kabátu nůž dlouhý jako moje předloktí. Pokusil se nůž vrazit mezi svou nohu a zvíře. Bezvýsledně. Kočka k němu byla přimknutá příliš těsně. „Dobře, tak jo,“ prohlásil odhodlaně. „Jestli to jinak nejde…“ Zamířil jí nožem pod bradu, když vtom jsme to uslyšeli. Hlasitě a jasně.</p>

<p>Záhrobní předení.</p>

<p>Znělo to jako chřestění kostí, což taky bylo. Drsné, hrubé a velice nadšené.</p>

<p>„Ne.“ Robin zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne.“ Čepel upadla na zem. „Rozhodně <emphasis>ne</emphasis>.“</p>

<p>Jak Niko říkal včera v noci: opakováním se na tom nic nezmění.</p>

<p>Než jsme došli ke schodům, vylezla kočka Robinovi po noze, vklouzla pod kabát a uvelebila se mu pod paží. Vtipálkovi, který má vždycky na všechno odpověď − ať jste se ho ptali, nebo ne − se na tváři objevil výraz zoufalého znechucení. „Nemám rád kočky. Ani živý ne. Vyžadujou pozornost, jsou otravný, myslej si, že jsou děsně nadřazený a všude nadělaj.“</p>

<p>„No, tahle určitě nikde nenadělá,“ zazubil jsem se. „A ten zbytek… nezní ti to povědomě?“ Ignoroval jsem jeho zavrčení a obrátil se na Nika: „Nemyslíš, že bysme měli upozornit Sangridu? Než tady kolem bude chodit mumie strážnýho?“</p>

<p>„Poslal jsem jí vzkaz po Dobromile už minule, když s Wahanketem začaly být potíže.“ Niko předtím držel v ruce meč, připravený na jakoukoli past, kterou by Wahanket mohl nastražit. Tady dole se dějí nepěkné věci. To jsme si ověřili při naší předchozí návštěvě. Když jsme došli k vrcholu schodiště, zasunul meč do pochvy. „Nikdo sem dolů nesmí bez Sangridy a ta si s Wahanketem dokáže poradit.“</p>

<p>Možná. Kdyby ho chytila, mohla by ho zlomit jako sirku, jenže on je pekelně mazaný. Ale je to její muzeum a její problém. V tuhle chvíli máme svých vlastních starostí dost.</p>

<p>Před hlavním vchodem jsme se rozloučili s Robinem a jeho novou nejlepší kamarádkou. Niko mě pak odtáhl do hlavní budovy Newyorské veřejné knihovny. Nejsem zrovna fanda do čtení. Ne, že bych nečetl. Čtu − a nejen komiksy, jak prohlašuje Niko. A porno časopisy… no, občas se do nich podívám. Ale který dvacetiletý kluk ne? Ale občas si přečtu scifi nebo detektivky, který kupuju v antikvariátech. Mám rád starší knihy. Dneska vypadají skafandry na přebalech jako cvičební oblečky. Vsadil bych se, že úplet vás před vakuem určitě neochrání. NASA vůbec nemá představu, co dělá.</p>

<p>Navzdory mému dokonalému literárnímu vkusu se Nik hned náš první týden v New Yorku postaral o to, abych se dobře vyznal v knihovně. Oddělení mytologie se stalo naší domovskou základnou na celé měsíce. Musím uznat, že můj bratr dělal, co mohl, aby mi do hlavy nacpal nějaké vědomosti. Některé z nich se tam dokonce uchytily. Jenže většinou si přečtu větu a zapomenu ji přesně ve chvíli, kdy se dostanu k tečce. Vím toho dost o Ólfi a to mi ohledně stvůr bohatě stačí. Nechci studovat ještě ty další. Všechny informace, které potřebuju, se dozvím na ulicích a při soubojích − Niko je jediný člověk, který vám začne vykládat moudra o monstru, s nímž bojujete, přímo <emphasis>během</emphasis> boje.</p>

<p>„…a je známý ocasem s jedovatými bodlinami.“ Sehnout se a utnout řečený ocas. „Také si staví hnízda z bláta a hlíny a vajíčka po oplození klade do hrudního koše své mrtvé oběti.“ Výpad ocelí a ze srdce monstra vytryskne proud tmavě modré krve. „Dáváš vůbec pozor, Kale?“</p>

<p>Upřímně, copak takovéhle studium nestačí?</p>

<p>Šoural jsem se aulou knihovny a měl jsem v úmyslu trochu provětrat internet, zatímco Niko se bude věnovat knížkám, když vtom jsem to uviděl. „Hele, podívej.“ Šťouchl jsem Nika do žeber a pohodil hlavou směrem k chlapíkovi, který byl roztažený v jednom z křesel a četl si <emphasis>Post</emphasis>. Na titulní straně byl dole v rohu nápis: NAHÝ ALBÍN, PACIENT KLINIKY PRO MENTÁLNĚ POSTIŽENÉ, SURFOVAL NA AUTOBUSU.</p>

<p>Kdyby ten nahý albín nebyla stvůra, co se mi snaží umučit a zavraždit rodinu a přátele a pak doslat mě, mohlo to být docela legrační. Ovšem mně to legrační nepřipadalo ani trochu, a tak jsem pořádně zavrčel, když jsem chlápkovi ty noviny vytrhl a on začal protestovat. Stačilo, aby se mi podíval do obličeje, a začal pomalu couvat.</p>

<p>„Omlouvám se za jeho neurvalé chování,“ řekl mu Niko. „Nebere léky a následkem toho se chová přirozeněji než obvykle.“ Podal mu pár dolarů za noviny. Ignoroval jsem, jak se chlapík s bázlivým výrazem snažil protáhnout kolem mě a následně se pokoušel vzdálenost mezi námi co nejvíc zvětšit.</p>

<p>„Jestli slýchám hlasy, tak je to jenom kvůli tomu, že mi ráno do kafe přidáváš kdovíjaký vitamíny, když se nedívám,“ zamumlal jsem a přelétl očima krátký článek.</p>

<p>„Pokud slýcháš hlasy, pak je to proto, že jíš pouze ozářené dusičnany a v čelním laloku sis vypěstoval nádor způsobený mikrovlnným zářením.“ Vzal mi z ruky noviny. „Ovšem za předpokladu, že máš čelní nebo vůbec nějaký mozkový lalok. Podle mé nejnovější teorie máš v lebce křečka běhajícího v kolečku, který tě udržuje ve vzpřímené pozici a méně při smyslech.“</p>

<p>„Nemyslel jsi ‚víceméně‘ při smyslech?“ odfrkl jsem a četl mu přes rameno.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Přemýšlel jsem o tom, že bych ho lehce šťouchl do ledvin, ale pak jsem se zamyslel nad loktem, který by mě praštil do bránice dřív, než bych stačil dokončit pohyb, a rozhodl jsem se radši dočíst článek. Nic moc v něm nepsali. Pár lidí vidělo na střeše autobusu něco, co vypadalo dost divně, a někdo na policejní stanici jim pak sdělil historku o tom, že z léčebny utekl vyšinutý a k tomu nahý pacient − albín, ale že ho už chytili a vrátili do ústavu. Všechno je v pořádku. Tohle rozhodně nejsou ti mimozemšťani, co je pořád hledáte. Ne, samozřejmě že jméno pacienta ani nemocnice vám sdělit nemůžeme. To je tajné. Bla, bla, bla.</p>

<p>„Hele, někdo vážně vymyslel krycí historku,“ řekl jsem udiveně. Tohle nebylo, jako když reportér v Central Parku náhodou zahlédne bažináče a hned napíše příběh o Bigfootovi ve velkém městě. Tohle byla opravdová krycí historka, dokonce v tom byl i někdo z oficiálních míst a tak.</p>

<p>„Ano. Ale kdo to byl a proč to udělal?“ Niko složil noviny. „A jak, to je taky dobrá otázka.“</p>

<p>Všechno to byly dobré otázky, ale… „Na další záhady už fakt nemáme čas. Vlastně nemáme čas ani na tu Seamusovu záhadu,“ upozornil jsem ho. Pomyslel jsem si, že je škoda, že šipka z harpuny místo Nikova pláště neprobodla Seamusovo srdce. Vyřešilo by to aspoň jeden z našich problémů. Upřímně, je mi úplně jedno, jestli ti, co Seamuse sledují, pro něj představují hrozbu, nebo ne. „Vykašlem se na záhady a půjdem na hot dog.“</p>

<p>Niko se na mě podíval a zavrtěl hlavou. „Co jsem udělal špatně?“</p>

<p>Plácl jsem sebou na židli, kterou před chvílí uvolnil chlap s novinami. „Tak jo, Cyrano. Řekni mi to polopaticky. Bruce Willis byl duch. Darth je Lukův táta. Ta holka ze <emphasis>Hry na pláč</emphasis> něco chystá a není to piknik.“ Povytáhl jsem obočí a netrpělivě mu pokynul, aby pokračoval. „A?“</p>

<p>„Pokud už po tisíce let existuje organizace, jež sleduje nadpřirozené bytosti, a my máme důkaz, že někdo existenci těchto bytostí tají, nezdá se ti logické, že by v tom mohla být souvislost? Nebo že je to dokonce jedna a tatáž skupina?“</p>

<p>Tvářil se tak samolibě. „Ne nutně,“ opáčil jsem jen proto, abych řekl něco nesouhlasného.</p>

<p>Povzdechl si a plácl mě novinami. „Zlobíš. Jdi a hledej. A jestli tě najdu, jak si hraješ nebo koukáš na porno stránky, tak…“</p>

<p>„Jo, já vím. Nakopeš mi zadek.“</p>

<p>„Vidíš? Umíš uvažovat logicky, když se ti chce,“ řekl. Zvedl jsem se ze židle a zamířil k počítačům.</p>

<p>Nic jsem nenašel, a to jsem se vážně díval. Ale nikde nic, kromě různých strážců světla a jedné polovojenské skinheadské skupiny ve Wyomingu. Ani zmínka o supertajných organizacích. Rozhodně nemají vlastní stránky. To je teda naprosto neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že žijeme v internetovém věku. Jak nabírají nové členy? Postávají o Haloweenu u strašidelných domů a říkají kolemjdoucím: „Hele, chcete vidět něco <emphasis>fakt</emphasis> suprovýho?“</p>

<p>Necítil jsem se tak hloupě, protože Niko taky neměl štěstí, tedy alespoň do té doby, než se posadil k počítači. Pak něco našel. Před rokem většina Ólfi umřela při zřícení bývalého obchoďáku. Díky divoké energii nemožně velké brány, kterou jsem otevřel, se obchoďák zřítil tak rychle, že jen několik Ólfi mělo čas otevřít si vlastní bránu a dostat se ven. Naštěstí pro nás.</p>

<p>Podle archivního novinového článku to byla exploze plynu. Když před pár měsíci unesli Nika a George, nechali jsme za sebou kostel plný mrtvých vodyanů − přerostlých pijavic s tělem přibližně lidského tvaru. Jsou tak velcí, že se jich dost těžko zbavuje. Ten kostel do základů shořel. Žhářství, říkala policie. Někdo po nás dvakrát uklidil dost velký nepořádek. Možná že Strážci opravdu existují, a možná taky ne, ale něco se rozhodně děje. Před pár týdny, když Sawney Beane, naše oblíbená stvůra a masový vrah, nechal v Central Parku strom plný mrtvol… ta těla zmizela. To se do novin vůbec nedostalo.</p>

<p>Záhady a další záhady. Nemám rád záhady. Přinášejí jen potíže.</p>

<p>Jak už jsem si pomyslel předtím v muzeu o Sangridě a Wahanketovi − máme dost potíží a nepotřebujeme se poohlížet po dalších.</p>

<p>Alespoň jsem v to doufal… dokud nezazvonil Nikův telefon.</p>

<p>* * *</p>

<p>Jako by nestačily trable se Seamusem, teď ještě tohle. Něco jsme se za posledních pár měsíců naučili: práce nepočká, ani když máme zrovna špatný období. Náš život je, jedním slovem, k podělání komplikovanej. No, to byly vlastně tři slova, ale „komplikovanej“ to stejně ani omylem nevystihuje. Rodina, masoví vrazi, spojenci, co vlastně spojenci vůbec nejsou… vypadá to jako zázrak, když se každý den dožiju toho, abych si dal k obědu hot dog s chilli. Ale jak by pravděpodobně řekl Niko, když dostaneš pohlavek od karmy, jdi dál. A tak jdeme dál a dál žijeme a pracujeme, protože kdybychom to nedělali… Kristepane, nepracovali bychom <emphasis>nikdy</emphasis>. A Nikův plat asistenta na univerzitě spolu s mým platem barmana stačí tak na zaplacení elektřiny a vody. Naše druhá práce, ta skutečná, platí všechny účty. Ale i když je to zajímavější než servírovat drinky občas neurvalým opilcům, je to taky zatraceně krvavější.</p>

<p>Děláme všechno. Doručujeme výkupné, odšetkováváme poutě, hubíme škůdce. Cokoliv, za co je nám někdo ochoten zaplatit a příliš při tom nezatratíme své duše. A právě proto mi později toho dne mrznul zadek u mola na Coney Islandu. Dobromila nám našla dalšího klienta, protože skotskej upír není dost otravnej. Seděl jsem se zkříženýma nohama na písku. Boty mi téměř omývaly fialovošedé vlny, v nichž se odrážela stmívající se obloha. Nepřítomně jsem v prstech prosíval písek. Seděli jsme tam už víc než tři hodiny a za tu dobu jsem kromě šumění vln slyšel jen jednou někoho přejít nahoře na molu, příležitostný výkřik nebo smích z promenády, a to bylo všechno. Vítr foukající od moře byl nepříjemně studený, a kdybych nemusel sedět tady, hřál bych si zadek někde v teple jako všichni ostatní.</p>

<p>Ale nebyl to ledový vzduch, o čem jsem přemýšlel. Anebo co to bude za klienta a co po nás bude chtít. Nemyslel jsem ani na Strážce. Existují? Nebo ne? A zajímá mě to vůbec? Ne.</p>

<p>Právě teď jsem přemýšlel o tom samém jako včera ráno, když jsem ležel na zádech ve Washington Square Parku a divil se, že svět pro mě neskončil právě v tu chvíli. Šlo o něco důležitějšího, než jsou zima, zákazníci a záhadné organizace dohromady. Něco, co mělo co dělat s naším problémem. S naším životem… nebo smrtí. Přemýšlel jsem o něčem, co by opravdu mělo smysl. Nedokázal jsem si ale představit, že bych to udělal, což mi moc nelichotí. Vůbec ne. Protože by to mohlo být to nejlepší, co bych mohl udělat − kdybych na to měl odvahu. Vlastně by to mohla být jediná věc, která by mohla zabrat. A nemuselo by to být napořád. Kdybych přežil.</p>

<p>„Víš…“ začal jsem nesměle a hodil do vody oblázek, „…myslel jsem… kdybych…“</p>

<p>„Našel bych tě,“ řekl Niko a dál pozoroval vodu. Vlasy měl stažené do krátkého culíku, na sobě měl dlouhý černý kabát, šedé triko a černé kalhoty a na klíně mu ležel meč. Vypadal přesně tak nebezpečně, jaký je, a taky tak sebejistě. Stýská se mi po jeho dlouhém copu. Visel mu až do pasu a rád jsem ho rozčiloval tím, že jsem ho za něj tahal. Taky to byla známka jednodušších dnů. Dnů, kdy jsme vůbec netušili, proč po mně Ólfi touží, a dnů, kdy chtěli dostat jen mě. Blažená nevědomost. Přál bych si, abych byl opravdu tak nevědoucí, jak o mně Niko prohlašoval, když mi bylo šestnáct a on mi dělal domácího učitele. Nevědomost vás může zabít, ale aspoň jste šťastní až do doby, kdy vám vaši zcela neinformovanou lebku na kousíčky roztříští kladivo.</p>

<p>Nik odvrátil pohled od vody, podíval se na mě a důrazně mi sdělil: „Našel bych tě, ať bys šel kamkoli, bratříčku.“</p>

<p>„Jo,“ připustil jsem a vůbec mě nepřekvapovalo, že ví, na co myslím. Když s někým trávíte celý život, udělá to své. „To je pravda.“</p>

<p>Ne, útěk to nevyřeší. I kdyby existovala šance, že Ólfi budou sledovat mě, když uteču od ostatních − koneckonců, co je to za zábavu pokoušet se psychicky týrat svou kořist, když tu není, aby to viděla? Jo, i kdyby… Niko by mne nenechal. Dokážu utéct a zmizet jako liška, nebo cikán, když jsme u toho, ale Niko byl ten, kdo mě to naučil. Ať bych pomyslel na jakékoli místo, Niko by mě tam našel. Pravděpodobně by tam dorazil dřív než já.</p>

<p>„Rozhodli jsme se sami, Kale. Všichni. A teď…“ Plácl mě plochou stranou meče přes kolena, až to zaštípalo, „…pozoruj vodu, nebo z tebe bude večeře. Samozřejmě že by tě to stvoření okamžitě vyzvracelo zpátky. Všechno to tvé stěžování a naříkání.“ Ohrnul rty. „To by nevydržel nikdo.“</p>

<p>Zasupěl jsem a hodil do vody další kamínek. „Jestli odtamtud někdo vyleze, bude mít koule zmrzlý jako rampouchy. To ho nejspíš trochu zpomalí. Myslím, že budeme v pohodě.“ Ale když to vylezlo z vody, nemělo to koule… alespoň jsem je neviděl. Ne, že bych se po nich díval.</p>

<p>Přísahám bohu.</p>

<p>Nic takového jsem nikdy předtím neviděl, a to jsem toho za poslední roky viděl dost. Mělo to strakatou, světle a tmavě šedou kůži, pokrytou silnou vrstvou slizu. Hlava neměla žádné rysy, ale byly na ní kulaté černé oči a dozadu protažená ústa s dvojitou řadou špičatých zubů. Nemělo to krk a hruď to mělo hladkou, bez bradavek. Paže byly krátké a mezi prsty rukou to mělo plovací blány. Zbytek tvořil svalnatý rybí ocas. Vypadalo to jako žralok s lidskými pažemi. Jako by se žralok pomalu přizpůsoboval životu na souši. Jestli je to tak, už nikdy nepůjdu na pláž.</p>

<p>Pláclo to sebou do mokrého písku, mrskalo to ocasem a otevřelo to pusu tak, že bych do ní mohl strčit celou ruku. „Do hajzlu!“ Vyskočil jsem na nohy a vytrhl z pouzdra zbraň.</p>

<p>„Počkej.“ Niko mě chytil za zápěstí. „To je náš zákazník.“</p>

<p>„Děláš si ze mě srandu? Řekni, že jo.“ Podíval jsem se na lesklé černé oči a pusu plnou zubů. „Co to sakra je?“</p>

<p>„Mořská panna.“ Zamračil se. „Mořský muž? Myslím, že Mořský bude stačit. Ať tak nebo tak, tohle je zákazník, za nímž nás poslala Dobromila. Teď mi ho pomoz vytáhnout o kus dál. Ať ho honí cokoliv, určitě to bude hned za ním.“</p>

<p>„Mořská panna? Ježíši, u Disneyho se trochu spletli, co?“ Zastrčil jsem zbraň do pouzdra, vzal jednu tlustou slizkou paži a pomohl Nikovi vytáhnout těžké tělo na písek. „Co by po něm sakra mohlo jít?“ …horšího než tohle? Dodal jsem si pro sebe.</p>

<p>Většinou jdu do práce s aspoň přibližnou představou, po čem jdeme a někdy to musí stačit. Ale tentokrát jsem se Nika ani nezeptal, protože jsem pořád myslel na Ólfi. A Niko mě v tom jako správný učitel nechal vymáchat. Když se poučíte tím těžším způsobem, budete si to pamatovat. A tohle byl výsledek jeho lekce − vyděsil mě náš vlastní zákazník. Navíc jsem si přál, abych si s sebou vzal rukavice. Otřel jsem si sliz do kalhot a čekal na Nikovu odpověď.</p>

<p>„Dobromila si nebyla jistá. Zdá se, že nikdo pořádně neumí jejich jazyk.“ Okamžitě následující pískavý zvuk vydaný Malou mořskou vílou to potvrdil a Niko pokračoval: „Všechno, co prostředník dokázal vyrozumět, bylo, že potřebují pomoc. Něco útočí na jejich místní školu.“</p>

<p>Plavci tady moc často nemizí, a tak jsem si pomyslel, že Mořští asi nejedí lidi, i když vypadají, že by toho rozhodně byli schopni. Předpokládám, že pokud to z nich rovnou nedělá ty hodné, tak to aspoň nejsou padouchové. Ale s čím by si kruci nedokázali poradit? Ještě k tomu celá škola. Nestyděl jsem se na to zeptat a znova jsem vytáhl zbraň.</p>

<p>„Jsou to zjevně mírumilovní lidé.“ On to opravdu řekl s vážnou tváří. Jako by neviděl ty zuby. „Myslím, že tenhle se obětoval jako návnada, aby přivedl útočníka nebo útočníky až k nám, takže se připrav.“</p>

<p>Byl jsem připravený. Ale když asi třetina nestvůry vyrazila z vody na písek pod molem, ukázalo se, že nejsem připravený dost.</p>

<p>Odhadoval jsem, že je to dlouhé asi jako tři terénní auta a vysoké jako volkswagen. Část toho stvoření se skrývala v bouřících vlnách. Bylo to celé černé, až na rudé oči, jejichž panenky byly velké jako moje pěst. Taky to mělo záplavu ostrých zubů, které čněly z čelistí, jež vypadaly, jako by patřily barakudě a byly by schopné překousnout loď vejpůl, zatímco by si Spielberg nadělal do kalhot.</p>

<p>„Budeme potřebovat větší pláž,“ zamumlal Niko.</p>

<p>„Legrační. Vážně legrační.“ Nevzal jsem si výbušné náboje. Moc často je nepotřebuju a nadělají děsně hluku. V takovémhle otevřeném prostoru to přitahuje příliš nechtěné pozornosti. Ovšem zdaleka ne tak nechtěné jako té, jež nám byla věnována právě teď.</p>

<p>Přede mnou se otevíraly a zavíraly ohromné čelisti a já couval. „Co je <emphasis>kruci</emphasis> tohle?“</p>

<p>„Myslím, že je to Jinshin-uwo. Podle japonských mýtů je to úhoř, který…[9]“ Nikova obvyklá lekce byla přerušena tím, že se masivní hlava naklonila dopředu a pak udeřila o zem takovou silou, že by cokoliv pod sebou rozdrtila napadrť.</p>

<p>Jako třeba našeho zákazníka.</p>

<p>„Ale <emphasis>do hajzlu</emphasis>.“ To pro toho chudáka nebyl zrovna důstojný nekrolog, ale já se momentálně víc zajímal o to, aby se to samé nestalo mně. I když při pohledu na ty sedmdesáticentimetrové zuby jsem si pomyslel, že být rozdrcen možná může být ta lepší varianta.</p>

<p>Hlava se otočila, čelisti se sevřely kolem mrtvého Mořského, roztrhly ho vejpůl a sežraly obě části. Dvě kousnutí a byl pryč. My s Nikem se stáhli ještě dál pod molo. „Oči?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Oči,“ potvrdil.</p>

<p>Když narazíte na něco takhle velkého, jsou oči v podstatě jedinou možností, tedy pokud tomu nechcete vlézt do břicha a rozpárat to zevnitř dřív, než vás to stráví. Bylo to rychlé, ale vypadalo to, že ne tolik jako spousta jiných stvůr, s nimiž jsme bojovali. Trefit se do očí, to by mělo jít. Zamířil jsem glock na jedno z očí velkých jako grapefruit a to… no, to bylo asi všechno, co si pamatuju. Pak jsem se probudil s obličejem v písku.</p>

<p>Nemohl jsem dýchat. Proč? Proč je tak těžké dýchat? Kam se poděl vzduch?</p>

<p>Natáhl jsem do sebe vzduch a pusu jsem měl náhle plnou něčeho jemného a sypkého. Rozkašlal jsem se. Strčil jsem pod sebe ruku a podařilo se mi obrátit. Chvíli jsem balancoval na boku a pak přepadl na záda. Pořád jsem kašlal, ale uviděl jsem nad sebou oblohu. Temně fialová. Fialová je bezvadná barva. Mám ji rád. Hroznová limonáda a obloha při soumraku… to je fajn.</p>

<p>Fajn… moment. Neměl bych něco dělat?</p>

<p>Kristepane. Nik.</p>

<p>Zvedl jsem se na lokty a konečně se trochu nadechl. Rozhlédl jsem se a musel jsem zamrkat, jak jsem se podivil. Ležel jsem aspoň dvanáct metrů od tmy pod molem, a pokud jsem mohl soudit z bolesti pomalu se mi šířící po zádech, měl jsem štěstí, že nemám zlomenou páteř. Obří úhoř se přesunul dál pod molo. Střední část těla měl ponořenou ve vodě, ale ocas měl ve vzduchu a zuřivě s ním mrskal. Dalo by se říct, že mě málem dostal. Musel jsem letět vzduchem jako padající letadlo. Až na ty plameny.</p>

<p>„Kale!“</p>

<p>Nika jsem neviděl, ale slyšel jsem ho, což stačilo k tomu, abych se definitivně probral. Vrávoravě jsem se pokusil postavit, ale upadl jsem zpátky na záda. Pak jsem se znova postavil… tentokrát úplně. V ruce jsem pořád pevně svíral zbraň. Nejistým krokem jsem se rozběhl a začal střílet. Ozvalo se pět tlumených ran. Přesně jak jsem předpokládal, úhoř si toho ani nevšiml. Gumovitá kůže byla příliš silná. Kulky mu možná připadaly jako komáří štípnutí, pokud vůbec něco cítil. Mohl jsem pistoli klidně nechat doma a vzít si s sebou sadu na přípravu sushi, protože tak by mi to s touhle úhoří rolkou šlo asi zhruba stejně. Klopýtal jsem po písku a s každým dalším krokem nabíral na rovnováze.</p>

<p>Když jsem se dostal blíž, uviděl jsem, jak se blýská Nikův meč, odrážející světla z promenády. Ale hlava úhoře se pohybovala dopředu a dozadu tak rychle jako Nikův meč. Mnohem rychleji, než jsem čekal. Stvůra si zjevně uvědomila stejně jako my, že oči jsou jejím slabým místem. Nebo se s tím zlotřilí úhoři už rodí. Nevím a v tu chvíli mi to bylo jedno. Zajímalo mě jen to, že Nik s tou věcí zápasí sám. Přidal jsem do kroku a pak se vrhl k zemi, protože ke mně zamířil obrovský ocas. Prolétl mi jen pár centimetrů nad hlavou. Ze slané vody, jíž mě postříkal, jsem cítil zatuchlinu. Otočil jsem hlavu ke straně a přitiskl se k zemi, jak jen to šlo, protože ocas se právě vracel zpátky. Tentokrát jsem cítil, jak mi zavadil o ucho. Bylo to ledové a nepřirozeně hladké, asi jako pijavice. Zaťal jsem zuby, odmítl jsem se při tom pocitu otřást, vstal jsem a vyrazil. A myslím opravdu <emphasis>vyrazil</emphasis>. Proletěl jsem kolem monstra, a když ke mně otočilo hlavu, vstřelil jsem mu jedenáct tlumených střel přímo do krvavě červeného oka.</p>

<p>Toho si ta stvůra všimla.</p>

<p>Ale nezemřela. Nezačala sebou zmítat v agonii. Jen si toho všimla.</p>

<p>Stačilo to k tomu, aby svou pozornost plně obrátila na mě. Rudé oko se proměnilo v krvavou kaši. Úhoř otevřel obrovskou hubu a klapal zubatými čelistmi jako nebezpečnou pastí na medvědy. Z dechu toho monstra jsem cítil Mořského. Jeho krev a maso. Cítil jsem i jiné maso, uvízlé mezi zuby. V rozkladu. Muselo tam hnít už celé dny, možná týdny. Z toho puchu se mi udělalo zle. Zoufale jsem se vrhl na stranu. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Niko chystá zaútočit na druhé oko. Ale ta věc se tentokrát nenechala překvapit zezadu. Dobře věděla, kde Nik je a jaké nebezpečí pro ni představuje. Máchla hlavou dozadu. Zasáhla Nika čumákem a odhodila ho přes celou pláž. Jen těsně minul jeden z pilířů mola. To by ho rozlámalo… roztříštilo každou kost v těle na malé kousíčky, jež by už nikdo nedokázal složit dohromady.</p>

<p>Vrazil jsem do pistole nový zásobník. Niko přistál na zádech. Nehýbal se. Ale bude se hýbat. Já to taky přežil a on je silnější než já. Je v lepší kondici. Vypracovanější. Zase se postaví na nohy, jinak to být nemůže. Tak mi bože pomoz.</p>

<p>Ale protože v boha nevěřím, musel jsem si pomoct sám. Převalil jsem se, postavil se zpátky na nohy a ocitl se tváří v tvář rozevřené tlamě velké tak jako já. Hlava se malinko natočila, aby mě dostala do zorného pole zdravého oka. Pod kůží se vzdouvaly svaly, připravené vyrazit. Vrhl jsem se kupředu a vypálil do tlamy. Nic. <emphasis>Nic</emphasis>. S tou zatracenou věcí to ani nehnulo.</p>

<p>A pak se otevřela brána.</p>

<p>A přišli oni. Roj smrtících a zhoubných prvních vrahů světa. Vtipálek mi jednou říkal, že kdysi lovili dinosaury. Jen tak pro legraci. Běhala tam spousta zvířat, jež by bylo lehčí ulovit a sežrat. Ale oni zabíjeli dinosaury, aby si užili skvělou a opravdovou párty. Asi jako s tím úhořem.</p>

<p>Do černé kůže se zaryly drápy devatenácti párů rukou. Společně úhoře táhly metr za metrem po písku. Úhoř chňapal čelistmi a svíjel se, jak se snažil uniknout. Nepodařilo se mu to. Kus po kusu ho pozadu zatáhli do největší brány, jakou jsem viděl od té doby, co… co jsem se pokusil zničit svět. Ve víru šedého světla zmizela už půlka úhoře a všude na bílém písku byly cákance černé krve. Kovové zuby se zakously do gumovitého masa, vytrhávaly kusy a pohazovaly je do písku. Jako tlupa hyen živících se na zmrzačené kořisti. Tytéž zuby, nyní potřísněné černou krví, se všechny v širokém šklebu obrátily mým směrem. Jako jedním hlasem páchnoucím plynným chlorem na mě Ólfi zavolali: „Kal-i-ba-ne.“</p>

<p>Smrt ve vzduchu, smrt v mém jméně.</p>

<p>A pak se vrátili k tomu, čemu se věnovali − k zábavě − a dál táhli úhoře do pekla, jemuž se nic v Bibli ani vzdáleně nevyrovná. Poslední viditelný útočník vyšplhal úhořovi na záda. Drápy zarýval do těla, které sebou teď už jen pomalu trhalo… oni ho požírají, pomyslel jsem si omámeně. Požírají ho zaživa. Poslední Ólfi držel otevřenou bránu, dokud v ní nezmizela i teď už zemdlená hlava.</p>

<p>„Ty,“ zasyčelo to a upřelo to na mě krvavě rudé oči. Vycenilo to zuby ve šťastném, šílenstvím pokrouceném šklebu. Ale ten škleb nebyl vražedný − byl majetnický. <emphasis>Toužebný</emphasis>. A to bylo mnohem horší. Bože, to bylo o tolik horší. „Jsi náš. Pro nikoho jiného. <emphasis>Náš</emphasis>.“ Pohled v barvě horké lávy se přesunul k Nikovi. „A ty, ovce, ty už nejsi. Jen krev, co se vsákne do země, a výkřiky, co protnou vzduch. Maso. Maso, kterým se nakrmíme.“ Škleb se zaleskl stříbrnou a černou. „Maso, kterým nakrmíme tvého bratra.“</p>

<p>A pak byli pryč. Úhoř i Ólfi. Brána se zavřela. Zbyl jen písek, temné vlny, stoupající srpek měsíce a…</p>

<p>A…</p>

<p>A my umřeme. Všichni. Zabijí nás do posledního a já nevím, jak z toho ven. Ale…</p>

<p>Způsob, jakým se to… jakým se ona na mě dívala. To něco znamená. Nechci vědět co. Nechci. Pokud po něčem touží, je to moje smrt. To je všechno. Víc za tím být nemůže. Do hajzlu, skoro jsem se rozesmál.</p>

<p>Moje nohy to chtěly vzdát a nechat mě spadnout do písku, ale já je nenechal. Dinosauři zemi nikdy nevládli − to Ólfi. A kdyby se lidi nemnožili jako králíci, vládli by jí ještě teď. Dneska tu žijí miliardy lidí, ale brzo všichni vyhyneme stejně jako dinosauři. Bude po nás. Po všech, včetně mě.</p>

<p>Ale ne teď, pomyslel jsem si a zachytil poslední tenoučké vlákno příčetnosti, jež se mi snažilo uniknout. Ale já je držel pevně, ze všech sil. Ne teď, ujišťoval jsem sám sebe divoce. Ještě ne.</p>

<p>Obrátil jsem se a viděl, že se Niko posadil a zírá na mě. Pro jednou vypadal stejně udiveně, jak jsem se já cítil. Jako by neměl odpověď. Ale on ji má vždycky. Vždycky si se vším poradí. Nikdy neselže. A to není fér. Je to tíha, již by nikdo neměl nést sám, ale on to dělá den co den. Bitvu za bitvou. Katastrofu za podělanou katastrofou. Nikdy nezaváhal a nikdy se nevzdává. Nic. Nikdy se nevzdal mě. Měl to udělat. Kdyby to byl udělal, nebyl by teď právě tady. Na tomhle místě, v téhle pozici. Niko, Dobromila i Robin… žili by si své životy. Já bych tu nebyl, ale stálo by to za to. Zachránil bych jedinou rodinu a jediné přátele, jaké jsem kdy měl.</p>

<p>Ale tu šanci jsme promarnili. Ta loď odjela do hajzlu.</p>

<p>Mám šanci udělat něco jiného. Něco dobrého. Něco, co jsem měl udělat už dávno.</p>

<p>Došel jsem k Nikovi, podal mu ruku a pomohl mu postavit se. Ne, že by to potřeboval, ale ruku přijal. Stál tam a držel si žebra. Doufejme, že budou jen odřená a ne zlomená. Bolestí zatínal zuby, ale věděl jsem, že bez ohledu na bolest vyšplhá zpátky na promenádu zcela klidně. To je Nik.</p>

<p>„Je to v pohodě,“ řekl jsem. Necítil jsem dotyk jeho ruky ani písek pod bosýma nohama, ale to mi nevadilo. Teď jsem se soustředil jen na jedno.</p>

<p>„Tak jo,“ odpověděl pochybovačně. Řekl to, jako by nevěřil tomu, co jsem právě řekl. Jako by se divil, jak si můžu myslet, že by teď vůbec <emphasis>něco</emphasis> mohlo být v pohodě. Pochybnosti. Niko je nikdy neukázal, ne navenek. Ani když jsme byli děti, ani když mě loni musel zabít, aby mě zachránil. Ale teď jsem mu na tváři slabý stín pochybností viděl. Je načase, abych to břemeno zas na chvíli převzal já. Je načase, abych já byl ten, kdo se nikdy nevzdává. Abych věřil, navzdory všem šancím a logice, že se nám to podaří. Musím se přinutit věřit, protože je to potřeba. Musím udělat to, co pro mě Niko dělal celý život.</p>

<p>I kdyby to byla lež.</p>

<p>„Je to víc než v pohodě,“ pokračoval jsem a snažil se znít optimisticky. Vlastně jsem se tak nikdy <emphasis>necítil</emphasis>, takže předstírat naprosto neznámou emoci bylo trochu obtížné, ale snažil jsem se ze všech sil. Vzal jsem ho za paži, abych mu poskytl podporu, kdyby žebra byla zlomená a on ji potřeboval. Věděl jsem, že to nutné není, ale stejně jsem to udělal. „Něco vymyslím. Nakopeme tolik těstovitejch zadků, že z toho budem tejden kulhat. Budem mít na nohou puchejře velký jak citróny.“ Mlel jsem totální hovadiny, ale na druhou stranu… možná ne. Možná to nebyly hovadiny ani lži. Vždycky jsem o sobě prohlašoval, že jsem stvůra. Teď je načase tomu dostát. „Budu myslet jako oni. Předstihnu je. Budu připravenej.“</p>

<p>A proč ne?</p>

<p>Kdo jiný by měl být schopen myslet jako Ólfi než jejich rodina?4Niko</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Perly byly všude.</p>

<p>V odstínech bílé, staré slonovinové kosti i smetanové… na Dobromilině šedofialovém koberci jich ležely poházené stovky. Byl to úžasný pohled − kontrast mezi jemným leskem perel a tmavými barvami koberce. Nádherné. Uvědomoval jsem si to, ale necítil jsem to. Cítil jsem mnoho jiných věcí, zdaleka ne tak příjemných, ale tohle ne.</p>

<p>Ale vnímal jsem prsty pročesávající mi vlasy. Pomalu a s jistotou. Trpělivě. I když jsem skoro hodinu mlčel a seděl na zemi, opřený zády o pohovku, prsty mi dál trpělivě prohrabovaly vlasy. Nic na tom nezměnilo ani to, když jsem sebral hrst perel a zase je nechal spadnout na koberec. Spolehlivé, utišující… to jediné jsem cítil. A v tu chvíli jsem ani nic jiného cítit nechtěl.</p>

<p>Když Jinshin-uwo i Ólfi zmizeli, vylezli z vody Mořští. Trhlina v realitě se zacelila a v chladném prosincovém večeru jsme zbyli jen my s Kalem. Mořští pomalu, jeden za druhým, vystoupali z vody až na okraj vln a snažili se stát vzpřímeně na napjatých svalnatých ocasech. Ruce měli plné perel. My tu práci nedokončili. To Ólfi. Ale oni nám stejně zaplatili. A pak jsme s kapsami plnými perel vyrazili domů. Ne k nám, ale k Dobromile. Navrhl to Kal a já neprotestoval. Měl dojem, že mi to prospěje, a měl pravdu.</p>

<p>„On mi dospěl.“ Upustil jsem poslední perlu a lehce se usmál. „Vůbec jsem si nevšiml, že se to blíží. Není to zvláštní? Na Kalovi vždycky všechno poznám, ale tohle jsem nepoznal.“</p>

<p>Dobromila mi přestala pročesávat vlasy. Nohy měla skrčené pod sebou na pohovce a koleny se dotýkala mého krku. Byl to teplý dotyk − stejně teplý jako dotyk ruky, jíž mě pohladila po rameni a pak mi ji položila na hruď, aby cítila tep mého srdce. Legendy říkají, že jsou upíři studení. I v tomhle jako obvykle lžou.</p>

<p>„Myslím, že sem tam to pořád bude protivný a zlostný kluk.“ Cítil jsem, že se usmívá. Pak se sklonila a přitiskla tvář na tu mou. „Ale vychoval jsi ho dobře. Nikdo jiný by ho tím neprovedl tak jako ty. Je příčetný, netknutý a má čistou duši.“</p>

<p>„Čistou duši má, ale výrazivo má příšerné,“ dumal jsem. „Co jsem udělal špatně?“</p>

<p>„Vůbec nic.“ Narovnala se a poklepala si rukou na klín. „Pojď si lehnout. Všechno mi pověz. Čím víc toho budu vědět, tím víc ólfí krve budu moct prolít.“ Na okamžik jí očima přeběhl temný mrak. „A opravdu si to užiju.“</p>

<p>Přesunul jsem se na pohovku, položil jí hlavu do klína a pověděl jí všechny detaily toho večera. Hrubou představu získala od Kala, který zrovna telefonoval s Robinem, když jsme vcházeli k ní domů. „Žraloci s rukama. Obří úhoř. Podělaný Ólfi. Dávej na sebe pozor.“ Nikdo by nemohl tvrdit, že se můj bratr nedokáže vyjádřit jasně, když chce. Vykreslil to dokonale. Samozřejmě, byl to obraz vykreslený černými a červenými čárami, ale bylo to jasné.</p>

<p>Malíř teď vyspával v jednom z Dobromiliných volných pokojů. U Robina doma se dělo něco velkého a hlasitého, soudě podle toho, jak musel Kal do telefonu křičet, takže Robin bude nejspíš v bezpečí. Alespoň v tom smyslu, že než by Ólfi zabili všechny účastníky párty, stačil by zmizet. Georgina má vlky a taky anonymitu, díky tomu, že se s ní Kal odmítá vídat. To je vše, co máme a co můžeme dělat.</p>

<p>Dali jsme Dobromiliným vlkům na noc volno, a když odešli, pomyslel jsem si, že takhle nemůžeme žít. Ne dlouho. Snažíme se každý okamžik života zavřít za bezpečnostní sklo. Vidíme skrz ně, vidíme, jak ostatní chodí kolem, dýchají a žijí, ale sami žít nemůžeme. Jsme lapeni jako muška v jantaru. To není život; je to jen existence. A ta skutečný život nenahradí. Je to horší, než když jsme s Kalem byli tři roky na útěku. Věděli jsme, že po nás Ólfi jdou, ale nevěděli jsme proč… kromě toho, že má Kal jejich krev. Věděli jsme, že by bylo špatné, kdyby nás dostali, ale nevěděli jsme, jak moc špatné… dokud se jim to konečně nepodařilo.</p>

<p>Mysleli jsme si, že po většinu času nevědí, kde jsme. Že jsme je čas od času setřásli. Nevěděl jsem, jestli je to pravda. Byl jsem si jistý, že ať půjdeme kamkoli, nakonec nás najdou, ale oni jen čekali na správný okamžik. Celou tu dobu čekali, až Kal dostatečně fyzicky vyspěje na to, aby byl schopen otevřít obří bránu a aby dokázal cestovat, jak on tomu říká. A tak nás stopovali z místa na místo, a když konečně nastal čas a oni Kala opravdu chtěli mít, prostě natáhli ruku a vzali si ho. Tak snadno.</p>

<p>Nedokázal jsem si představit, že bych Ólfi podcenil, ale bylo to tak. A právě díky tomu jsme s Kalem aspoň trochu žili. Ta iluze nám dovolovala dýchat. Hlídali jsme si záda, používali falešná jména a denně procvičovali umění přežít. Pro každého, s kým jsme se setkali, jsme zůstávali jen duchy, ale žili jsme. Neklesali jsme na kolena pod tíhou představy, že každá vteřina by mohla být poslední.</p>

<p>Víra; pokud ji máte, dokáže život podpořit. Pokud ne, dokáže jej zničit.</p>

<p>Vždy jsem věřil, že všechno dopadne tak, jak má. Že Ólfi unikneme. Když se to nestalo, věřil jsem, že Kala dostanu zpátky, protože jsem prostě nedokázal přijmout jinou možnost. Měl jsem za něj zodpovědnost. Můj bratr. Nevzali mi ho, já ho ztratil. Dvakrát v životě jsem ho ztratil.</p>

<p>Přinutil jsem se věřit, že ho dostanu zpět. Nemohlo být pochyb. Dostanu ho zpět.</p>

<p>Víra. Opět.</p>

<p>A dostal jsem ho zpátky. Ale během toho procesu jsem se něco naučil. Otevřely se mi oči. Viděl jsem Ólfi velice zblízka. Viděl jsem, co se stalo lidem kolem nich. Lidem, na nichž Ólfi vůbec nezáleželo. Zemřeli. Zemřeli velice rychle a snadno − zabiti něčím, co si sotva všimlo, že vůbec existují.</p>

<p>Ólfi vědí, že jsme naživu. Pozorují nás jako oko boží. Nelze jim uniknout.</p>

<p>Nenávidí Kala záští zrazeného národa. Vědí, že Kala jsme jim vzali my s Robinem. Dobromilu prostě smetla vlna událostí. Bez ohledu na to, jak jsme se tam dostali, všichni jsme teď v jejich hledáčku.</p>

<p>A teď si myslím, že by za tím mohlo být ještě něco mnohem horšího. Mám podezření, že… ne. Mýlím se. Musím se mýlit. Něco takového by nedovolil ani necitelný a zcela lhostejný vesmír. Smrt ano, ale ne tohle.</p>

<p>„Niko?“</p>

<p>Když jsem Dobromile popisoval vše, co se událo na pláži, zavřel jsem oči. Když jsem pak domluvil, nechal jsem je na chvíli zavřené. Snaha popřít, že se kolem nás stahuje smyčka. Něco takového si moc často nedovolím. Pak jsem je otevřel a podíval se na ni. Velké oči, pleť trochu příliš bledá, ústa moc široká a obočí, jež se klene vzhůru jako pták za letu. Je to nedokonalá krása, ale o to pěknější. Všechny perly hravě strčí do kapsy.</p>

<p>„Niko?“ řekla znovu a vzala mou hlavu do dlaní.</p>

<p>Chytil jsem ji za ruku, políbil ji na dlaň a pak jí po pravdě sdělil: „Jsme v prdeli.“</p>

<p>Zasmála se a ukázala při tom malé šelmí špičáky. „Zdá se, že jsi za ta léta nebyl jediným učitelem. Kal tě taky něco naučil.“</p>

<p>To ano. Naučil mne mnoho věcí, ale především mne naučil víře. To by Sofie nikdy neudělala. Kal mi dal důvod, proč věřit. Jaký bych to byl žák, kdybych se na tu víru teď vykašlal?</p>

<p>„Ale Kal říká, že to zvládneme.“ Znovu jsem jí políbil ruku a lehounce jsem ji rty štípl do kůže na palci. Bez Kala bych neměl víru. Nebyl bych tím mužem, jakým jsem dnes.</p>

<p>Neměl bych tohle.</p>

<p>Očima jí znovu přeběhl stín, ale tentokrát z jiného důvodu. „A co na to říkáš ty?“ zeptala se a prstem mi líně přejela po čelisti.</p>

<p>„Já věřím,“ řekl jsem prostě.</p>

<p>Ano, věřím Kalovi.</p>

<p>* * *</p>

<p>Samozřejmě že dalšího dne se mě důvod víry pokusil zabít dřív, než se k tomu dostali Ólfi. Ranní slunce pronikalo kouřovými skly. Osprchoval jsem se a vešel do kuchyně, oblečený v jednom ze dvou párů tepláků, jež si pro jistotu nechávám u Dobromily. Naklonil jsem se Kalovi přes rameno a díval se, co míchá. Zamračil jsem se na strakatý kaleidoskop červené, žluté a světle hnědé. „Copak to mícháš za lektvar, doktore Frankensteine?“</p>

<p>„Lívance s čokoládou, třešněma a banánama. Dáš si?“ Vytáhl lžíci a olízl ji.</p>

<p>„Velice hygienické.“ Kývl jsem směrem ke dřezu. „Kdybys chtěl, můžu ti znovu osvětlit použití kohoutku.“</p>

<p>„Jako by Frankenstein poslouchal rady od Igora,“ odfrkl si. Zívl a znovu olízl lžíci. „Chceš, nebo ne?“</p>

<p>„Myslím, že jediné sousto by mi ucpalo tepny a zastavilo srdce,“ řekl jsem mu po pravdě.</p>

<p>„Jsou i horší způsoby,“ upozornil mě s temným šklebem a nalil těsto do lívanečníku. „Včera večer nás málem sežralo vzteklý sushi. Užívej si trochu.“</p>

<p>Vyhoupl se na kuchyňskou linku. „Co tvoje žebra? Nevypadá to tak zle.“</p>

<p>Oblékl jsem si černé tričko, jež jsem celou dobu držel v ruce, a odpověděl: „Jen škrábnutí, nic víc.“ I on se pohyboval pouze malinko napjatě, takže jsem věděl, že jeho rány nejsou o moc horší. Osprchoval se chvilku přede mnou. Poznal jsem to podle mokrých černých vlasů a mokrých skvrn na tričku, jež jsem mu půjčil včera večer. Mokrá žínka pohozená v odpadu sprchy, pokácené lahvičky šampónů a ručníky na podlaze mi také ledacos naznačily.</p>

<p>Znovu se zazubil, ale tentokrát ne tak temně. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli na tebe byla hodná, ale myslím, že si tu radši jen tak posedím a budu se ušklíbat.“</p>

<p>„Jsi gentleman, jemuž není rovno.“ Šel jsem k ledničce a přes rameno mu sdělil: „Pálí se ti lívance.“</p>

<p>Zaklel, seskočil na podlahu a kuchyň naplnil štiplavý kouř spáleného těsta. Když jsem se posadil ke stolu se sklenicí džusu a jogurtem s müsli, měl už před sebou talíř napůl usmažených a napůl syrových lívanců a poléval je sirupem. Typické stravovací návyky Kala Leandrose v jeho přirozeném prostředí. Už jsem si zvykl.</p>

<p>„Co Dobromila?“ Vložil si do úst lepivé sousto. „Udělal jsem dost i pro ni.“</p>

<p>„Takže máš v úmyslu ji otrávit, abych musel žít v celibátu a stala se ze mě ztracená a osamocená duše. Mazané.“ Zabořil jsem lžíci do misky. „Ještě spí. Staletého zvyku se jeden zbavuje těžko.“ Zkoumal jsem jogurt a pak se rozhodl. Kal má pravdu. Měl bych si trochu užívat. „Přece jen si trochu dám.“</p>

<p>„Děláš si srandu. Fakt?“ Posunul talíř blíž ke mně. „Jen si dej.“</p>

<p>Natáhl jsem se, lžící ukrojil kousek lívance a dal jej do pusy. Žvýkal jsem, polkl a pak udělal nejlepší rozhodnutí života. Vrátil jsem se k jogurtu. Dál jsme jedli v družném tichu. Kal není zrovna ranní ptáče. Divil jsem se, že zrovna dnes je tak čilý. Pak jsem odstrčil misku a podíval se na něj. Tentokrát jsem se nedíval na mokré vlasy a tričko nebo na nedbalý pohyb, jímž po talíři honil poslední kousek lívance. Díval jsem se dál − za ospalé šedé oči, až tam, kde může pro Kala největšího nepřítele představovat on sám. Na místo, kam ukládá všechen strach, nepodložený pocit viny, vztek… zuřivost. Schovává je. Ze všech sil se pokouší na ně zapomenout. Díval jsem se a hledal pláž, na níž stál včera večer.</p>

<p>Nenašel jsem ji.</p>

<p>„Takže,“ řekl jsem a poklepal mu lžící na talíř, abych přitáhl jeho pozornost. „Budeme tedy v pohodě, co?“</p>

<p>„Jo,“ přitakal a nechal poslední kousek lívance být.</p>

<p>„A kdyby ne?“ Nevzdám se své víry, ale musím být realista. Věř, ale buď připravený.</p>

<p>„Tak ty svině vezmem s sebou.“ Jeho oči už nevypadaly ospale. Najednou byly temné, divoké a nemilosrdné.</p>

<p>„To je můj bráška.“ Rty mi zaškubaly. „Bál jsem se, že jsi mi sebral všechen zen.“</p>

<p>„Jako bych po něm toužil,“ opáčil. „Ježíši. Copak bych mohl spořádat všechno to müsli?“</p>

<p>„Jsem ohromen tvou vtipnou odpovědí. Dej mi chvíli, abych se vzpamatoval.“ Nabral jsem si další lžíci jogurtu, po němž jsem nijak zvlášť netoužil, ale jejž si mé tělo žádalo. Musím se Kala na něco zeptat. Je to vzpomínka, jež nám ani jednomu nevylepší chuť k jídlu. Proto jsem čekal, až dojí lívance. Znova jsem odstrčil téměř prázdnou misku stranou a zeptal se ho: „Ten Ólfi, co jsi ho zabil… ten, co nás napadl cestou z Floridy,“ − když George unesli a my potřebovali pomoc od cikánského klanu, abychom získali výkupné − „byl to samec, nebo samice?“</p>

<p>Na vteřinu jeho oči ztratily výraz. Úplně. Na vteřinu byl Kal pryč. Natáhl jsem se, pevně mu stiskl zápěstí a vyslovil jeho jméno tak důrazně, jako bychom byli uprostřed bitvy, což byla svým způsobem pravda. Chtěl jsem jeho jméno zopakovat, když zamrkal. „Promiň.“ Pustil jsem jeho zápěstí a on si oběma rukama promnul tvář. „Jo… Florida. Byl jsem trochu… mimo.“ „Mimo“ byl Kalův způsob, jak říct, že se pohyboval po velice tenké hranici mezi příčetností a druhou alternativou. „Do hajzlu.“ Zavrtěl hlavou. „Nepamatuju si. Asi samec. Myslím.“ Zorničky se mu rozšířily a já viděl, jak jej pohlcuje minulost. Ólfi, jenž se mě snažil odtáhnout bránou do Tumulu. Kal mu do hlavy vystřílel celý zásobník. A jen kousek od nás visela ve vzduchu hladová brána do pekel.</p>

<p>Dost. Potřeboval jsem to vědět, ale nechtěl jsem, aby dál vzpomínal. Už toho viděl příliš. Sebral jsem ze stolu jeho talíř a pohotově mu jej vrazil do břicha. „Dost dávné minulosti. Čas na mytí nádobí.“</p>

<p>Tentokrát se do reality vrátil pomaleji, ale udělal to. Vrčel, zíral do prázdna a sklízel ze stolu. Ale nezeptal se mě, proč jsem to potřebovat vědět. Možná si ani nevzpomínal, na co jsem se ptal, anebo možná nechtěl znát důvod. Ať tak nebo tak… byl jsem za to vděčný. Ještě pořád bych se mohl mýlit.</p>

<p>Prosím, ať se mýlím.</p>

<p>O čtyřicet minut později za dveřmi stáli vlci. Doslova. Rozloučil jsem se s Dobromilou polibkem na její nahé rameno a odešli jsme. Venku na nás poprvé za několik dní čekala modrá obloha. Se slunečním svitem se den zdál být teplejší, než ve skutečnosti byl. Ale nevypadalo to, že by si toho Kal všímal. Celou cestu dolů ze schodů mě koutkem oka pozoroval. Tvářil se chvíli starostlivě, chvíli zmateně. Nakonec jsem ho mírně popuzeně pobídl: „Tak dost. Cítím se, jako když jsem tě posledně donutil dívat se na film s titulky. Co se děje?“</p>

<p>Nic neodsekl jako při našich obvyklých hovorech o jeho nedostatku vzdělání, kulturního cítění nebo bojových schopností. Vyšli jsme ven hlavním vchodem a ušli pár kroků, když vtom zavrtěl hlavou, zavrčel, chňapl mě oběma rukama za kabát a přitlačil mě ke stěně domu. Pak mi přistrčil nos ke krku a čelisti a očichával mě. Ignoroval jsem udivené pohledy lidí tlačících se kolem. Znám svého bratra. Někdy se chová divně, ale vždy k tomu má důvod… možná ne zcela jasný nebo dobrý důvod, ale vždycky svým chováním něco sleduje.</p>

<p>„Možná trávíš příliš času s Dalilou nebo Robinem,“ poznamenal jsem klidně.</p>

<p>Na humor vůbec nereagoval. Pustil mě a ustoupil. „Ježíši, Cyrano.“ Vypadal zároveň zhnuseně i rozzlobeně. „Smrdíš jako on. Smrdíš jako ten zatracenej Seamus.“</p>

<p>Seamus, s nímž jsem sice strávil nějakou dobu u něj v bytě a později na výstavě, ale jehož pach už bych od té doby nejmíň třikrát smyl. Naposledy jsem se sprchoval dnes ráno, než jsme odešli. Jenže to nebylo to poslední, co jsem před odchodem z bytu udělal. Políbil jsem na rozloučenou Dobromilinu nahou kůži. Neptal jsem se jí, kde byla, zatímco jsme s Kalem bojovali s obřím úhořem. Nemůžeme vzájemně sledovat každý krok toho druhého. Klidně se mohla se Seamusem setkat, aby s ním prohovořila případ. Byla by to profesionální laskavost.</p>

<p>Ale ani se o tom nezmínila.</p>

<p>Pokud uvážíme, že jsme se včera rozhodli, že tu věc odložíme, dokud se nevypořádáme s Ólfi, vypadalo to malinko podezřele. Kdyby to nebyla Dobromila, bylo by to hodně podezřelé, s čímž by Kal jistě nadšeně souhlasil. Ale tady jde o Dobromilu. Jsou se Seamusem staří přátelé a společníci. Nemám důvod se domnívat, že „starý“ se změnilo na „současný“ nebo že přede mnou něco skrývá. Nikdy jsem si na ní ničeho podobného nevšiml. Kdybych ji teď podezříval, jedině by to mezi námi všechno pokazilo. To bych neudělal, bez ohledu na to, co mě Sofie učila celý život: že všichni lžou. Všichni podvádějí. Kal ne − ne, pokud by se mi tím nesnažil zachránit život. Pak by lhal, jako když tiskne. Ale jinak by mne Kal nikdy nepodvedl.</p>

<p>Ani Dobromila ne. Kdybych uvěřil, že by to udělala, pak bych nechal Sofii vyhrát.</p>

<p>„Včera večer jsem si toho nevšiml. Jen jsem prošel kolem do pokoje pro hosty a cestou jsem říkal Robinovi, aby na sebe dával pozor. Nevšiml jsem si toho. Co to se mnou sakra je? Měl bys mě za to nakopat do zadku. Tentokrát si to vážně zasloužím.“ Popošel zpátky ke mně a opřel se o zeď vedle mě. „Omlouvám se,“ řekl.</p>

<p>Myslím, že za celý svůj život se Kal omluvil jen mně. A říkal to mnohem častěji, než by si naši známí mohli myslet. Teď to ale říkat nemusel, i když myslím, že sám nevěděl, proč to řekl: jestli proto, že si toho včera večer nevšiml, nebo že si toho všiml dnes ráno.</p>

<p>„Jde o Dobromilu, bratříčku. Je to součást její minulosti. Nebudu jí říkat, s kým se smí nebo nesmí vídat, stejně jako to neříká ona mně.“</p>

<p>Vítr přinesl obal od čokoládové tyčinky, připleskl mu jej na botu a pak jej zase odfoukl. „Takže ti to řekla?“ zeptal se s úlevou. „Řekla ti, že se setkali?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Úleva v jeho očích se změnila v podezření tak rychle, že mezitím nezbyla ani vteřina na přemýšlení. Nic neřekl, ale ani nemusel. Znám ten výraz od naší matky a znám svého bratra. Nevěřil, že Dobromila říká o Seamusovi pravdu, ale nechtěl mě zranit tím, že by mi to řekl.</p>

<p>Vzal jsem ho za rameno, odtáhl ho od budovy a přiměl k pohybu. „Je to Dobromila, Kale. Za minulý rok kvůli nám mohla několikrát zemřít, anebo bychom zemřeli my, kdyby nám nepomohla. Nebuď takový.“</p>

<p>„Jakej?“</p>

<p>„Jako ty.“ Ze zvyku jsem ho zatahal za culík. „A ať uděláš cokoli, prosím, neočichávej ji jako nevychovaný pes, až se vrátíme. Nemusela by mít tolik pochopení jako já.“</p>

<p>„No tak jo, dobře. Máš pravdu. Je to Dobromila.“ Z jeho úst to znělo mnohem pochybovačněji, ale snažil se a já to oceňoval. „Jenže tys neviděl, jak na tebe Seamus zíral, když jsme odcházeli z jeho bytu.“</p>

<p>„Viděl jsem to.“ Odhadoval mě. Tak ať. „Ale nemusíme věřit jemu, jen Dobromile. A ona nám nedala důvod, abychom jí nevěřili.“</p>

<p>Zamračil se, ale prozatím to nechal být. Podíval se na hodinky a nadhodil: „Víš co? Než půjdeš učit, máme ještě dost času, abysme zašli do Central Parku.“</p>

<p>„A proč bys tam chtěl chodit?“ zeptal jsem se suše. „Já bych si tam chtěl jít zaběhat a zacvičit, ale proč tam chceš jít <emphasis>ty?</emphasis>“</p>

<p>„Jsou tam nemrtví.“</p>

<p>„Nemrtví?“ Ne, že by jich v Central Parku bylo tolik, jak byste mysleli. Bažinačka a její děti jich většinu sežerou. Jenže nemrtví si nemůžou pomoct. Je tam tolik běhajících, procházejících se a bruslících lidí, kteří si přímo říkají o to, aby je někdo zatáhl do křoví a pochutnal si na nich… je to pro ně příliš lákavé. Chodí tam dál a občas i ukořistí nějakého toho běžce, ale většinou jsou jen donáškovým jídlem pro Bažinačku a její děti. Tahle tlupa je rychlejší a nebezpečnější než stovka nemrtvých dohromady.</p>

<p>„Jo. Harpuny, obří úhoři a Ólfi. Myslím, že bysme měli někomu nakopat zadek, abysme si dokázali, že ve městě je ještě někdo slabší než my. V posledních dnech by nás dostala i stařenka s holí,“ vrčel znechuceně.</p>

<p>„Přehánění servírované s hezkou porcí nářku. Zábavné jako vždy. S časem si nemusíme dělat starosti. Včera jsem volal na univerzitu a řekl jim, že si beru volno. Nouze v rodině.“</p>

<p>„Jo, jestli tohle není stav nouze…“ Zavrtěl hlavou a strčil si ruce do kapes u bundy. Nikdy se mi nepodařilo ho toho zlozvyku zbavit. Vždycky mít volné ruce. Jen pro případ. Ať ho pohlavkuji a štípu, jak často chci, prostě si to nemůže zapamatovat. Musíte přijít na vlastní způsob boje, a už před lety jsem si uvědomil, že Kal je hodně osobitý. Nejsem to já. Nemůže být jako já.</p>

<p>Mám větší meč.</p>

<p>Jeli jsme metrem do Devátého kruhu, aby Kal řekl Jišijášovi, že také potřebuje trochu volna. Momentálně se musíme zaměřit jen na svou situaci. Seamus si od Dobromily vyslechne totéž. Tentokrát o tom alespoň budu vědět. Ne, to byla malicherná myšlenka a já ji vytlačil stranou. Ano, Seamus si s tím tajemným stopařem bude muset poradit sám. Obvykle bychom pokračovali v práci bez ohledu na situaci. Svět se nezastaví proto, že se vás to nebo ono snaží zabít. To se nám děje příliš často. Je třeba pracovat, nebo se ani nenadějeme a skončíme hladoví na ulici. Ale tohle… tohle je výjimka. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy se na pláži otevřela brána a vyrojila se z ní ta stvoření z nočních můr, aby zabila to, co jsme my s Kalem zabít nedokázali. Jim se to podařilo za méně než třicet vteřin.</p>

<p>Se včerejší výplatou si naštěstí můžeme trochu volna dovolit. Žádné vyučování, žádná práce za barem, vůbec žádná z našich prací. Nacházíme se v nejlepší finanční situaci v životě. Doufejme, že budeme žít tak dlouho, abychom si to užili.</p>

<p>Když jsme přišli do baru, byla tam Dalila. Přes den pracuje jako vyhazovačka v dalším baru − ve striptýzovém klubu − a v noci pracuje pro Klan, takže jsem usoudil, že tam čeká na Kala, než aby se tam jen poflakovala z lásky k peří. Seděla u baru a vypadala jako liška v kurníku. Sebejistá, chytrá a rozhodně od pohledu masožravá. Přes židli měla přehozenou hnědou koženou bundu a na sobě měla stejně hnědé kožené kalhoty a svetr v barvě jantaru, jenž jí končil pár centimetrů nad pupíkem. Bez ohledu na venkovní teplotu − Dalila je vlk a je hrdá. Přežila a všem ukazuje důkaz − zubaté bílé jizvy táhnoucí se přes celé břicho. Na břiše byly jasně vidět a měly jen o něco světlejší barvu než její svetr. Nosila je stejně hrdě jako vlčí oči a keltské vzory, jež měla vytetované kolem krku. Ty jizvy jsou důvodem, proč s ní Kal může být. Nemůže mít děti. Kal je neoblomný… trvá na tom, že na svět nepřivede žádné další ólfí hybridy. Ne, pokud tomu bude moci zabránit. Je to od něj moudré. Moudré, vyspělé, obětavé a hraničící s fobií.</p>

<p>Georgina… ta děti mít může a je odhodlaná nechat to osudu. Kal ovšem vesmíru natolik nedůvěřuje a já se mu ani nedivím.</p>

<p>Dalila má vlasy skoro stejně světlé jako její bratr. On je má albínsky bílé; ona stříbřitě blond a tak dlouhé, že jí spadají až k pasu, i když je má vyčesané do culíku vysoko na temeni hlavy jako třeba teď. Vypadá úplně jako člověk, i když poněkud exoticky. Jako by byla z čistého chovu. Ale není. Čisté chovy jsou považovány za původní vlkodlaky. V jednom okamžiku úplně člověk a v dalším už dokonalý vlk. Ale někteří vlkodlaci tohle nechtějí. Touží po tom, co považují za přijatelnější formu − po celou dobu být jen vlkem. Ryzím a divokým, nedotčeným civilizací a „opičími“ geny. A tak při křížení vyhledávají to, co ti z čistých chovů považují za chyby a mutace. Někteří jdou dokonce tak daleko, že se páří se skutečnými vlky, aby efekt ještě znásobili. Děje se to neustále. Už teď se mezi nimi nacházejí takoví, kteří vypadají přinejlepším půl na půl. Člověk s vlčími zuby, srstí na podivných místech nebo vlčíma očima a tesáky. Někdy jsou krásní a někdy odporní. Někteří mohou klidně chodit po ulicích bez přestrojení a někteří ne.</p>

<p>Ve vlkodlačí komunitě jsou ale ještě pořád v menšině, v Klanu i mimo něj. Svými chlupatými bratry jsou považováni za poněkud podřadné. A právě kvůli tomuto předsudku nemůže být Dalila nikdy alfou v Klanu. Ženy mohou být alfy, na rozdíl od skutečných vlčích smeček. V Klanu to vidí ryze prakticky: uvědomují si, že ženy mohou být nebezpečnější než muži. Muž nebo žena − když zabijete všechny nad sebou, pak se z vás stane alfa, ale alfa rozhodně nemůže být z nečistého chovu. Na druhou stranu, Dalila by tento zvyk mohla změnit. Na první pohled je vidět, že to není žádný obyčejný vlkodlak, žádný obyčejný člen Klanu a žádný obyčejný zabiják.</p>

<p>A rozhodně to není obyčejná žena.</p>

<p>„Nejsem si jistý, jestli jsem ohromen, nebo jestli se obávám, že si tě dá k svačině,“ zamumlal jsem, když za námi zaklaply dveře.</p>

<p>Světle měděné oči mandlovitého tvaru, jenž ukazoval na asijskou krev, už nás zpozorovaly. Já pravděpodobně nejsem cítit jinak než obyčejný člověk, ale ólfí krev v Kalovi vlci vycítí, jak se říká, na míle daleko. Všichni ten pach nenávidí, až na Dalilu. Nevadil jí, když jsme ji jednou najali, aby Kala pomohla vyléčit svými vlkodlačími slinami, a zjevně jí nevadil ani teď. Dalila má v sobě něco… vůbec ničeho se nebojí. Trocha strachu vám naneštěstí občas může zachránit život.</p>

<p>„Dobromila může kdykoliv přestat abstinovat,“ odsekl a vyrazil k Dalile. „Pak budeš jen ty, ona a obří brčko.“</p>

<p>Většina upírů už díky pokrokům v hematologii abstinuje víc než šedesát let, ale měl pravdu. Všichni jsme něčí potravou. Každé stvoření na planetě.</p>

<p>Kal se posadil vedle Dalily a ta mu nesouhlasně poklepala prstem na koleno. „Hrát s Ólfi. Ne chytré. Pojď se mnou.“ Naklonila hlavu a usmála se. „Hrát lepší hry.“</p>

<p>A to je to jediné, podle čeho se dá poznat, že Dalila není z čistého chovu. Má napůl vlčí a napůl lidské hlasivky. U jejího bratra se to projevilo také, ale mnohem hůř. Když Dalila promluví, zní to, jako by měla silný přízvuk, jako by se teprve učila jazyk. Je to stejně exotické jako celá Dalila. Zákazníkům v klubu, kde pracuje, by se to určitě ohromně líbilo… kdyby nešlo o gay klub s pánským striptýzem. A myslím, že když vyhazuje potížisty i s jejich drinky ze dveří, moc toho nenamluví.</p>

<p>Poodešel jsem ke vzdálenějšímu konci baru. Chtěl jsem Kalovi poskytnout trochu soukromí k tomu, aby sdělil Dalile, že sexuální hry na nějakou dobu nepřicházejí v úvahu. Začal si s ní teprve před týdnem. Pro Ólfi ještě nebude představovat cíl. Ať se bojí, nebo ne, bude lepší, když to zůstane takhle.</p>

<p>Jakmile jsem se posadil, přišel ke mně Jišijáš. „Slyšel jsem, co se dělo včera. Jedete na výlet?“</p>

<p>„Ne. Už jsme se poučili, že před Ólfi se nikde neschováme.“ Neptal jsem se ho, jak to ví. Peri vědí o nadpřirozeném světě všechno, ale takhle rychle? Mohl se to dozvědět jedině od Vtipálka. Předpokládám, že to z něj dělá spíš přítele než nepřítele… alespoň pro dnešek. Nabídl mi láhev vody. Vzal jsem si ji a protáčel modré sklo mezi prsty. „Ale Kal se nevrátí do práce, dokud to nevyřešíme.“</p>

<p>„Byznys pokvete.“ Za nabručeností jsem zaslechl váhavý soucit. „Dává si to za vinu. Štěká a vrčí stejně jako já, ale já už jsem tu dlouho. Poznám to.“</p>

<p>Nehnul jsem ani brvou, a pokud mi vůbec byl schopen něco vyčíst z tváře, byl to konec konverzace. Už nic neřekl, postavil na bar přede mě skleničku a odešel.</p>

<p>Kal si to dává za vinu… jako bych to nevěděl.</p>

<p>Ólfi mu k tomu poskytli mnoho důvodů. Je to součást jejich hry. Nestačilo by jim jen zabít nás nebo jeho. Musí v tom být utrpení, agonie… muka. Ten Ólfi, kterého Kal před několika měsíci na Floridě zabil, mu před smrtí řekl, že si mého bratra nechají až na konec a nás mu roztrhají na kusy před očima. Chtějí, aby si dával za vinu naši smrt. Jistě by je potěšilo, kdyby věděli, že tomu tak už je. Vím, že Kal si ten okamžik v duchu prožil nejmíň stokrát. A než tomu všemu bude konec, ještě si jej stokrát prožije. Ať řeknu nebo udělám cokoliv, nic se na tom nezmění.</p>

<p>Sevřel jsem láhev pevněji a velice opatrně ji postavil na bar, abych ji nerozbil. Nemůžu na tom nic změnit, ale můžu se postarat o to, aby to prožíval jen v nočních můrách, ne ve skutečnosti.</p>

<p>Prvním krokem bude zůstat pohromadě, jak jen to bude možné. Robina k tomu asi budeme muset donutit, ale já mám zrovna na donucování náladu. Ráno jsem necvičil. Vytáhnout ho křičícího a kopajícího z jeho doupěte neřesti by mohlo být vhodnou náhradou.</p>

<p>Postavil jsem se a viděl, že Dalila dala Kalovi na rozloučenou něco na památku. Otočila se k němu zády. Počkal jsem, až přijde blíž, a pak poznamenal k rudému otisku ruky na jeho tváři: „Takže to šlo dobře.“</p>

<p>Podrážděně se na mě zamračil a řekl: „Je to zvláštní, ale mně to tak nepřipadá.“</p>

<p>Dalila praštila dlaní do baru a vyštěkla: „Hej, holube! Whisky. Hned.“</p>

<p>Jistě by bylo zábavné pozorovat hry, jež měly právě začít mezi Dalilou a Jišijášem, ale nebyl na to čas. Postrkoval jsem Kala směrem ke dveřím a odpověděl mu: „Kdyby chtěla, mohla ti jednou ranou přerazit vaz. Tohle je jen plácnutí přes prsty.“</p>

<p>„Dostat facku od ženský,“ mumlal. „To jsem dopadl.“</p>

<p>„Nestěžuj si.“ Otevřel jsem dveře a vystrčil ho ven. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, jak Jišijáš zpod baru vytahuje meč. „Mohl jsi jí v tom zabránit.“</p>

<p>„Možná.“ Zaškaredil se a nechal to být. „Vztahy. Nikdy jsem neříkal, že jsem v nich dobrej.“</p>

<p>„Promluvíme si o tom, až nějaký opravdu budeš mít.“</p>

<p>Když jsme dorazili k Robinovi, puk shodou okolností také zrovna pracoval na nevytváření vztahů. Jak jsme tak při vkusně tlumeném osvětlení postávali na černobílém mramoru, přemýšlel jsem už poněkolikáté nad tím, jak se Vtipálkovi podařilo obelhat správní radu družstva v tomto domě. Určitě vůbec nemají představu, co se za těmi dveřmi děje. Já to viděl jen zběžně, a i když se rád učím nové věci, tohle bych si raději odpustil.</p>

<p>Po několika minutách, kdy Kal vytrvale bušil na dveře, nám Robin konečně otevřel. Byl bez košile, ale naštěstí na sobě ještě měl kalhoty. Alespoň něco.</p>

<p>Bosou nohou netrpělivě klepal o zem a ptal se: „Co je? Co zase chcete? Vy snad nikdy nepřestanete. Jeden by čekal, že po útoku obřího úhoře dáte aspoň jeden den pokoj.“</p>

<p>„Jdem… ale sakra. Co to zase provádíš?“ zeptal se Kal, když si stejně jako já všiml oblečení poházeného na podlaze. Uniforma Armády spásy a tričko, na němž bylo napsáno SEXUÁLNÍ ZDRŽENLIVOSTÍ K HLUBŠÍ LÁSCE.</p>

<p>Dobře, takže takový to tedy bude den, pomyslel jsem si. Sevřel jsem si palcem a ukazovákem kořen nosu v očekávání bolesti hlavy.</p>

<p>Robin si založil ruce a povytáhl obočí, jako by to bylo zjevné. „Snažím se změnit. Pomáhám chudým a zmateným. Co je na tom špatného?“ řekl se samolibým úšklebkem.</p>

<p>Snaží se změnit. Spíš se hodně usilovně snaží se nezměnit. Kvůli podobnému chování málem přišel o život, ale on se světu tím spíš snaží dokázat, že je dobře, že je takový, jaký je… ale možná se to snaží dokázat hlavně sobě.</p>

<p>„Ty…“ začal Kal, ale okamžitě to vzdal. Nedivil jsem se mu. Robin je prostě takový a bezpochyby vždy bude. A to je dobře. Mám ho rád takového, jaký je… no, spíš jsem si na něj <emphasis>zvykl</emphasis>. Slovíčkaření.</p>

<p>„Jen nám neříkej, že je v tom i ta kočka,“ upozornil jsem ho. „Existují určité meze a nekrofilní bestialita je překračuje.“</p>

<p>„Ta kočka,“ zaskřípal zuby. „Máte vůbec představu, jak teď žiju? Ne, nemáte. A proč? Já vám to řeknu. Včera šla ven a…“</p>

<p>„Ona? Je to fakt kočka?“ přerušil ho Kal a nasál vzduch. I já jsem v bytě cítil kočku a můj čich se tomu jeho přitom vůbec nevyrovná. Ve vzduchu bylo cítit koření mumifikovací směsi − skořice a zázvor. „Hele, to je pěkný,“ zazubil se Kal. „Aspoň ti to teď doma pěkně voní, ne?“</p>

<p>„Ona?“ snažil jsem se vrátit k tématu a nesouhlasně Kala šťouchl do žeber. Čím dřív se Robin vypovídá, tím dřív půjdeme.</p>

<p>„Jo, <emphasis>ona</emphasis>,“ vrčel Vtipálek navztekaně. „A je to dokonale psychotická potvora. Ostatně jako spousta mých bývalých milenek, abych byl upřímný. Včera se jí nějak podařilo otevřít dveře a vrhla se na německou dogu paní Federsteinové. Ta ženská,“ − udělal podivné gesto, jako by si nebyl jistý, jestli tu osobu opravdu lze takto charakterizovat − „naprosto neatraktivní a ne zrovna chytrá, nechává svého psa bloumat po chodbě, aby měl trochu pohybu. Tomu nebohému stvoření je nejmíň sto let, je úplně hluché, skoro slepé a ne o moc chytřejší než jeho majitelka. Vleče se halou sem a tam, naráží do stěn a pravděpodobně prosí nějakého psího boha o smrt.“ Povzdechl si a rozrušeně si rukou prohrábl vlnité vlasy. „No, tak včera se mu to přání splnilo. Když jsem se večer vrátil z práce, našel jsem na polštáři ‚dáreček‘ − pořádně velkýho a zatraceně mrtvýho psa. Máte představu, jak těžký je zbavit se dogy? Hm?“</p>

<p>„Ále, ona tě miluje.“ Kalův úsměv se ještě víc roztáhl. Moc často se takhle neusmívá. Nebylo to ani temné, ani sarkastické. Na vteřinku nemyslel na Ólfi, a to stálo za všechno to Vtipálkovo plácání.</p>

<p>„A jak jí říkáš?“ zeptal jsem se zvědavě a divil se, že si ji vůbec nechal.</p>

<p>„Salome. To byla taky potvora,“ odpověděl naježeně. „Nemluvila o ničem jiným než o Janu Křtitelovi. Doneste mi jeho hlavu na podnose. Chci jeho hlavu na podnose. Tak kde je ten podnos? Bla, bla, bla. Byl bych jí rád naservíroval na podnose svý péro, samozřejmě připojený k tomu zbytku, ale copak jí to bylo dost dobrý? Neee.“</p>

<p>„Robine, začínáme bez tebe!“</p>

<p>Dalo se rozeznat, jestli to byl ženský nebo mužský hlas, ale není to vlastně jedno? Robin se v této oblasti nijak neomezuje. On se vlastně neomezuje v žádné oblasti. Smůla, že jeho momentální zábava bude muset být náhle, i když doufejme, že jen dočasně, ukončena.</p>

<p>Otočil se a vyrazil pryč. Mávnul na nás a prohlásil: „Díky za návštěvu. Zase se zastavte. Pozdravuju rodinku. Vyberte si frázi a padejte.“</p>

<p>„Na to zapomeň.“ Poklepal jsem mu na rameno čepelí katany a zastavil ho. „Sbal se. Jdeš s námi. Budeme všichni bydlet u Dobromily, dokud se nevyřeší ta situace s Ólfi.“</p>

<p>Podíval se směrem do ložnice a pak zpátky na mne. „To tedy rozhodně ne.“</p>

<p>Usmál jsem se. „Ano, to tedy rozhodně ano.“</p>

<p>Za dvacet minut seděl Vtipálek, stále ještě ne v nejlepší formě po třech dnech pití, v taxíku na cestě do Dobromilina apartmá. Jeho společnost odešla o patnáct minut dříve. Šermování v obývacím pokoji asi není takové afrodisiakum, jak by jeden čekal.</p>

<p>„Ty sis to nějak užíval,“ poznamenal Kal, když jsme pozorovali, jak taxík mizí v rušném provozu.</p>

<p>„Vážně?“ Salome, kočka milující dogy, zůstala doma. Nepotřebuje jíst, pít ani vyměšovat. Bude jí dobře. Když se to tak vezme, mimo zabíjení domácích zvířat dvacetkrát tak velkých, jako je ona, je to dokonalý domácí mazlíček. Vsadil bych se, že je Robin začne do měsíce prodávat v teleshoppingu. Vtipálkovy mumifikované kočky − vydrží vám věčnost.</p>

<p>„Cyrano, začínáš bejt na starý kolena mrzutej,“ odfrkl si, když v mém hlase zaslechl známky spokojenosti.</p>

<p>„Děti potřebují vymezit hranice.“ Užíval jsem si to a nebudu to popírat. A kdyby Robin nebyl vzhůru celou noc a nedělal věci, o kterých se Caligulovi ani nesnilo, tak by se mi byl schopen postavit. Tedy co se týče souboje…</p>

<p>Zamyšleně jsem se zadíval na Kala a ten zasténal. „Kruci, Niku. Bolí mě záda. Ještě jsem unavenej ze včerejška. No tak.“</p>

<p>Domů pro věci jsme se dostali až za několik hodin a byla už tma. Tentokrát jsme nešli do parku, ale místo toho využili školu bojových umění, kde jsem kdysi učil. Nějaký student se během jedné z našich přestávek nabídl, že bude s Kalem cvičit. Kal, zpocený a unavený, mu velice namíchnutě odvětil: „Niko mi dokáže zabránit v tom, abych ho zabil. Ty ne. Tak vodpal.“ Ne úplně taktní, ale pravdivé. Nemá prakticky žádný styl, ale dokáže být nepopiratelně smrtící. Není tak dobrý jako já − takovou lenost vycházející z podstaty bytí lze překonat jen do jisté míry − ale je dobrý.</p>

<p>Tak dobrý, že si toho všiml ve stejnou chvíli jako já. Po cvičení jsme zamířili domů, abychom si vzali oblečení a zbraně a dopravili to všechno k Dobromile. Došli jsme ke dveřím bytu, vstoupili dovnitř, a přišlo to tak rychle, že jsem ani nestačil rozsvítit. Cítil jsem, jak něco prořízlo vzduch − a mířilo to naším směrem. Strčil jsem prudce do Kala a sám se vrhl k zemi. Přeletělo mi to nad hlavou a narazilo to do stěny s jasně slyšitelným zaseknutím. Meč. Takže to nejsou Ólfi. Ólfi nepotřebují meč.</p>

<p>„Upíre,“ řekl Kal a jeho hlas se ozýval z podlahy blízko gauče. „Cítím tě, Seamusi. Ty lstivej parchante.“</p>

<p>Seamus, jehož období žárlení skončilo už před sto lety. Věřil jsem Dobromilině obyčejně skvělému úsudku. Měl jsem radši věřit Kalovi. A sobě. Uslyšel jsem zvuk vytahování meče ze stěny a pak jsem ho viděl, jak jde zpátky. Ve světle pronikajícím sem zvenčí škvírami mezi závěsy byla vidět jeho silueta. Svalnatá postava se na chvilku zastavila a pak se s ohromným zrychlením vrhla doprava.</p>

<p>„Za celé ty roky jsem si neuvědomil, že bych ji chtěl zpátky. Ale pak jsem ji znovu spatřil. Cítil ji. Dotýkal se jí. A chci ji zpátky. Měla by být se mnou,“ vyrazil ze sebe prudce. „Se svým druhem. Se svým <emphasis>skutečným</emphasis> druhem.“</p>

<p>Tiše a hbitě jsem vyskočil na nohy. Zarazil jsem další máchnutí jeho meče svou katanou a pak jsem řekl: „To je její volba, ne tvoje.“</p>

<p>Upíři vidí ve tmě lépe než lidé, ale mé oči už se stačily přizpůsobit. Viděl jsem ho, i když v odstínech tmavě šedé a černé. „Pak jí zúžím možnosti výběru,“ odvětil chladně.</p>

<p>Potom už jsme nemluvili. Ozývaly se jen údery čepelí. Kal určitě v ruce držel glock, ale Seamus i já jsme se pohybovali příliš rychle na to, aby se mohl trefit. Upír byl rychlý a dobrý − zjevně měl dlouholeté zkušenosti z bojů. Ale i já prožil boje a čelil stvořením, jež Seamus pravděpodobně ani nikdy neviděl. Ano, upíři jsou rychlí a smrtící.</p>

<p>Ale to já taky.</p>

<p>Otočil jsem se a máchl katanou. Málem jsem Seamusovi usekl hlavu. Trhl sebou stranou a vzápětí znovu provedl výpad. Podle toho, jak zbraň i ve stínech vypadala dlouhá a široká, měl obouruční meč. Máchal jím tak lehce, jako by byl obyčejný. Obouruční a těžký jako hora. V mdlém světle jsem viděl jeho oči. Úplně černé − oči upíra zmítaného prudkými emocemi. Odhadoval jsem, že v tomto případě to bude zuřivost. Dalším zběsilým úderem sám sebe poněkud vyvedl z rovnováhy. Bylo to sotva znatelné, ale já si toho všiml. Kopl jsem ho do břicha. Zavrávoral, ale zdaleka ne tolik, jak by měl. Upíři jsou silnější než lidé a Seamus, statný a se širokými rameny, není žádná výjimka. Uskočil jsem před jeho další ránou, ale bylo to těsné. Špička meče mi poškrábala kůži. Nespokojeně zavrčel a tak zuřivě kopl do gauče, až jedním koncem vyletěl do vzduchu a převrátil se. Slyšel jsem, jak Kal zaklel, když se mu klidil z cesty. A pak jsem ho slyšel říct ještě něco: „Světla.“</p>

<p>Ano, upíři dobře vidí ve tmě, ale lidé vidí dobře na světle. Světla se rozzářila a Seamus na zlomek vteřiny zavřel oči. To bylo asi dvakrát déle, než jsem potřeboval. Otočil se, ale ještě předtím jsem mu stačil vyseknout ze žeber kus masa. Nezpomalilo ho to. Šel dál… přímo Kalovi do rány. Do zad ho zasáhly tři kulky. Pak změnil směr a zamířil ke dveřím, rozrazil je svou vahou a byl pryč. Kal, který byl u vypínače, okamžitě přeskočil hromadu třísek a vyrazil za ním.</p>

<p>Ale bylo příliš pozdě. Kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si to. Bylo po boji, leda že by dohonil Seamuse dole v hale a tam ho zabil před zraky kohokoliv, kdo by zrovna náhodou šel kolem. Natáhl jsem se a chytil jsem Kala za bundu právě v okamžiku, kdy se na konci chodby zavíraly dveře na schodiště. Na stěně a na klice byly vidět tmavě červené skvrny. Krev. Někdo by mohl říct, že docela hodně.</p>

<p>Já bych řekl, že zdaleka ne dost.5Kal</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />„Je dobrý.“</p>

<p>To bylo to jediné, co Niko po souboji řekl, když si žínkou utíral z hrudi krev. „Je dobrý.“ Jako by řekl: „To je ale dneska vedro,“ nebo: „Kruci, došlo mi toru.“</p>

<p>Škrábl Nika mečem. Je víc než jen dobrý. A ty tři rány ho ani nezpomalily. Upíři se hojí rychle a jsou neuvěřitelně odolní vůči bolesti. To všechno dělá ze Seamuse problém. Jako by nám Ólfi nestačili. Tak si pořídíme ještě další zatracený monstrum, který se mi snaží ulovit bratra.</p>

<p>Gauč už byl překocený. Co může nadělat jedno další kopnutí? Pořádně jsem ho nakopl. Necítil jsem se potom líp, ale ani hůř. „Říkal jsem ti, že mu nevěřím,“ zavrčel jsem, zatímco si oblékal čistou košili. „Prej že ho sledujou. To tak. Naplánoval si to.“</p>

<p>„Ne, to bylo skutečné. Kdyby ne, tak by mě ten někdo s harpunou zastřelil. Ale nedá se popřít, že Seamus toho využil, aby se dostal k Dobromile.“ To včerejší setkání, o kterém Nikovi neřekla. „A kdyby nás oba zabil…“ Nikovy oči se zaleskly vztekem, jenž by obvykle zůstal ukrytý hluboko uvnitř. Niko nemá moc citlivých míst, ale Seamus ho rýpe do těch, jež má − Dobromilu a mě. „Klidně by to pak mohl svést na ty, kdo ho sledují.“</p>

<p>„A jak těžký by asi mohlo bejt nás zabít? Dva lidi.“ Jenže já vlastně nejsem člověk a Niko rozhodně není normální člověk, ale to Seamus nevěděl. Tak teď už to ví… aspoň co se týče Nika. Bez ohledu na to, jak dlouho je ten bastard naživu, Nik se mu vyrovná − i když si na něj počíhal.</p>

<p>Co zkusí příště? Jak daleko je ochoten zajít, aby dostal, co chce?</p>

<p>Daleko.</p>

<p>„Na tohle nemáme čas. Ne teď,“ řekl Niko pevně a vztek už pomalu dostával pod obvyklou kontrolu. „Vyřídíme to později.“</p>

<p>Měl pravdu. Na tohle teď nemáme čas, ale Seamus ho má spoustu. Všechen čas na světě. Ten zkurvysyn. „Dobromila z toho nebude moc nadšená.“ Já z toho taky nebyl nadšený. Na druhou stranu, nebyl jsem to já, kdo s tím skotským parchantem měl tajnou schůzku. Možná že z toho Dobromila nebude nadšená úplně jiným způsobem. Niko jí věřil a to mi mělo stačit. A kvůli němu jsem se zatraceně snažil, aby to stačilo. Potěžkal jsem tašku, do níž jsem si nacpal oblečení, zbraně a náboje, a sevřel ucha tak, až mi zbělely klouby.</p>

<p>„Ty a takhle naivní, bratříčku? To mě překvapuje.“ Zvedl svou tašku a překročil trosky, jež zbyly z našich dveří. Domovník nebude rád, ale za sto babek by to snad mohl přelepit překližkou dřív, než to tam někdo vybílí.</p>

<p>Myslím, že jsem byl vážně naivní, protože to vypadalo, že se v ní Niko opravdu nemýlil. Když jsme se dostali k ní domů a pověděli jí, co se nám stalo, Dobromila nebyla nadšená. Byla <emphasis>namíchnutá</emphasis>.</p>

<p>„Je mrtvý. <emphasis>Mrtvý</emphasis>.“</p>

<p>Oči úplně ebenové, bez bělma, rozzuřené. Dobromila říkala samé správné věci, tedy alespoň podle mě. Mrtvý Seamus. Jo. Vypadala odhodlaně. Chladnokrevná jako Niko. Takhle jsem ji ještě neviděl. Napadlo mě, jaká asi byla, když ještě pila krev. Teď už možná jí všecko ostatní, ale byly doby, kdy se živila krví. Niko říkal, že o své minulosti moc nemluví, a nejspíš k tomu má dobrý důvod. Kdyby se na vás vyřítila ze tmy, možná byste si pomysleli, že je to anděl, a možná že je to ďábel. V obou případech byste měli pravdu.</p>

<p>„Mrtvý,“ opakovala. Tesáky se jí protahovaly přímo mně před očima. Viděl jsem ji šplhat po zdech, lámat krky jako sirky, ale tohle pro mě bylo něco nového.</p>

<p>Niko nevypadal překvapeně, ale když máte mladšího bratra, který je napůl stvůra, asi toho vámi moc nepohne. „Postaráme se o to,“ řekl a lehce ji chytil za zápěstí, když procházela kolem něj. Její rozpuštěné vlasy vířily kolem ní. Vypadala jako bouře − taková, jež smete všechno, co jí stojí v cestě. „Až to vyřídíme s Ólfi, postaráme se o Seamuse. Společně.“</p>

<p>„Pokud bude Seamus spolupracovat a nepokusí se tě zabít ještě předtím,“ dodal Robin.</p>

<p>„Nevylepšuješ to,“ zamumlal jsem a dál si vybaloval zbraně na Dobromilin jídelní stůl. Musím ovšem říct, že já si myslel totéž.</p>

<p>Robin dopil sklenici vína a povytáhl obočí. „A kdo říkal, že se o to snažím?“ Povzdechl si a jeho zelené oči potemněly. „Ať to vylepšuju, nebo ne, je to pravda. Ale je v tom vůbec rozdíl? Už si dáváme pozor na Ólfi. Budeme si dávat pozor i na něj. Když jste po krk ve sračkách, kolik škody může nadělat další kbelík?“</p>

<p>Možná Nikovu smrt. Seamus je odhodlaný. Na druhou stranu, pomyslel jsem si, když jsem zíral na své zbraně, není jediný.</p>

<p>Robin se přese mě natáhl, sáhl do mé tašky a vytáhl meč. „Něco pro každou příležitost. Až na oblečení. Doufám, že si nemyslíš, že budeš nosit moje. Tvoje kůže by se při dotyku pravé módy pravděpodobně rozpustila.“</p>

<p>„Vzal jsem si oblečení, blbečku.“ Odstrčil jsem ho stranou a podíval se zpátky na Dobromilu s Nikem.</p>

<p>„To já jsem nás do toho dostala.“ Stála teď klidně a temné stíny z jejích očí pomalu mizely. „Kdybych nenavrhla, abychom vzali jeho případ. Kdybych mu <emphasis>celé století</emphasis> nevěřila, že se změnil.“ Tvář měla kamennou. „Dostanu jeho srdce, vyříznu mu ho z těla a nikdo z vás se do toho nebude plést. Je můj.“</p>

<p>„Ta výzva byla určená mně,“ odporoval jí Niko. „Skončíme to s ním tváří v tvář.“ Tváří v tvář. Zatraceně. Tváří v tvář, protože ačkoli mě Niko učil, že v boji neexistuje žádná čest, jen přežití, Niko čest má. Možná jako jediný na světě.</p>

<p>„Výzva možná patřila tobě,“ hádala se s ním Dobromila, „ale urazil tím mne. Představou, že by mé city mohly být tak nestálé.“</p>

<p>Nevím, jestli by v tom Niko pokračoval nebo jestli by se jí zeptal na tu schůzku, o níž se zatím nezmínila. Když uvážíme, jakou měla náladu, pravděpodobně by to nikam nevedlo. Ale stejně na to nedošlo. Jeden telefonát to celé ukončil.</p>

<p>* * *</p>

<p>Tentýž telefonát nás dovedl k tomu, že jsme teď seděli v bufetu přes ulici naproti kostelu v Brooklynu. Konala se tam vzpomínková slavnost k prvnímu výročí úmrtí Georgina otce. George říkala, že než zemřel, byl dlouho nemocný. Zbavil se závislosti na drogách, ale nebyl schopen vypořádat se s malým dárečkem na rozloučenou od špinavých jehel. Nemohli jsme jít na pohřeb, protože jsme se tou dobou léčili z poměrně vážných zranění, ale mohli jsme mu prokázat úctu teď − kvůli George − z bezpečné vzdálenosti. Jestli nás Ólfi pozorují, tak jsme si prostě zašli na oběd. Nic víc. Pochybuju, že vůbec rozumí představě oplakávání smrti. Pohřební obřad by nejspíš buď nechápali, nebo by je nudil, ale nejpravděpodobnější je, že by si ho prostě nevšímali. Proč pohřbívat něco, co se dá sníst? Proč oplakávat svačinu?</p>

<p>Co se týče George, myslím, že věděla, že tam jsme. Odmítá se sice dívat do daleké budoucnosti, ale takovéhle maličkosti ví. Dorazili jsme tam příliš pozdě na to, abychom ji viděli vcházet do kostela. Nespatřil jsem ani její rudé vlasy, ani tmavě zlatou pleť. Určitě neměla černé oblečení. To by nebyla ona. Nevím, jak nahlíží na smrt − nikdy jsem se jí neptal − ale určitě by svého otce neuctívala tím, že by vypadala jinak než obvykle. On by si to nepřál.</p>

<p>Sakra, ani jsem toho chlapa neznal. Jak můžu vědět, co by si přál?</p>

<p>Cvrnkl jsem o sebe slánkou a pepřenkou a odvrátil pohled od kostela. I kdyby tam byla, proč bych ji chtěl vidět? Vidět ji je jen o malinko lepší než ji nemít. Obojí mě štve, ale byla to moje volba. Musím s tím žít.</p>

<p>„Tady já jíst nebudu.“ Robin se díval na laminované menu s výrazem nefalšované hrůzy. „Oni si myslí, že tuk je marináda a že náplast v jídle je à la carte.“</p>

<p>„Nejsme tu kvůli jídlu. Tak si sakra něco objednej a škleb se na to jako obvykle,“ pobídl jsem ho nevrle.</p>

<p>Dobromila na sobě měla jeden ze svých plášťů s kapucí a seděla proti mně, co nejdál od okna. Niko seděl vedle ní a těkal očima od osazenstva bufetu k dění na ulici. Vždy ve střehu. Učil mě a jsem dost dobrý. Ale je dost dobrý a pak je Nik.</p>

<p>Nepatrně sebou trhl a takových věcí já si všímám. Otočil jsem se zpátky k oknu, zamrkal a pak zúžil oči. „To mě poser.“ Když se na vzpomínkovém obřadu ukáže mrtvý chlap, ale není to ten, koho oplakávají, tak si toho všimnete.</p>

<p>„Samuel,“ řekl Niko. „Nečekané.“</p>

<p>Nečekané − no, tak by se to taky dalo vyjádřit. Samuel kdysi pracoval pro Ólfi. Sledoval mě, když jeho kapela hrála v zapadlém baru, kde jsem pracoval. Měl mě přímo na očích. To by nedokázali ani Ólfi. Ale pak si to rozmyslel a zemřel, aby nás před nimi ochránil. Nejdřív pro ně pracoval, protože mu slíbili, že vyléčí jeho bratra. Neříkám, že bych neudělal totéž. A doufám, že bych pak zemřel, abych tu chybu napravil, kdybych přišel na to, jak děsivá ta chyba byla. Alespoň jsem si myslel, že u Samuela to tak bylo. Ale teď stál před kostelem. Živý. Smuteční obřad pořádali za jeho bratra, ne za něj. Napadlo mě, proč asi George nikdy nepocítila potřebu zmínit fakt, že je její strýc ještě naživu. Ale odpověď jsem znal dřív, než jsem to stačil domyslet. Myslela si, že by se měl sám rozhodnout, jestli nám to řekne.</p>

<p>A právě proto tam teď byl.</p>

<p>Odvrátil zrak od kostela a zadíval se na bufet. Okamžitě nás přes skleněnou výlohu spatřil. Viděl nás, protože nás hledal. Jedna z těch maličkostí, jež byla George ochotná sdílet − že tam budeme. Kde má hranici? Mezi tím, co je důležité a co jsou maličkosti? Jak to ví? Jak ví, že se nesmí podívat na naši budoucnost, svou a mou, ale na tohle se podívat mohla? A proč kruci oba musíme být tak tvrdohlaví?</p>

<p>Ať tak nebo tak, je konec. Nemá cenu nad tím přemýšlet… teď ani nikdy jindy.</p>

<p>Díval jsem se, jak Samuel přešel ulici a zamířil k nám. Je to vysoký chlap s tmavší pletí, přesně střiženou bradkou, velký a statný… a teď kulhal. Předtím byl v pořádku. Navíc měl oholenou hlavu, to bylo taky nové. Díky tomu byla jasně vidět jizva ve tvaru půlměsíce, kterou měl za uchem − ta samá, jakou měl podle Nika chlap, co sledoval Seamuse. Samuel mě naposledy viděl ještě předtím, než se Nikovi s Robinem podařilo dostat mi z hlavy únosce najatého Ólfi. Z toho důvodu jsem pochopil, proč ve dveřích zaváhal, než se vydal k nám. Temník byl přesně takovej parchant jako Ólfi, a když se mi utábořil v hlavě, nebyl jsem právě nejspolehlivějším člověkem − nejspolehlivější věcí − široko daleko.</p>

<p>Sundal jsem si sluneční brýle, abych mu ukázal, že mám oči šedé a ne stříbrné, jako když jsem byl posedlý. Samuel kývl a přitáhl si židli. „Omlouvám se. Georgie mi říkala, že z tebe tu věc dostali, ale…“ Zavrtěl nad vzpomínkami hlavou. „Radši to vidím na vlastní oči.“</p>

<p>„Jo, to máš pravdu.“ Vrazil jsem mu do břicha hlaveň glocku, schovanou pod červeným plastikovým ubrusem. „Víš, když jsi umřel, abys nás zachránil, docela jsem ti chtěl odpustit. Ale teď, když tě vidím živýho, už tak ochotnej nejsem.“</p>

<p>Opatrně položil ruce na stůl. „To vidím. Myslím, že bych to cítil stejně.“</p>

<p>Očekával jsem, že mě Niko bude krotit. Že řekne, že Samuel nevěděl, čeho jsou Ólfi schopní. Že jsme to sami téměř netušili. Ale Niko mě tehdy celý týden hledal a nevěděl, kde jsem… jestli vůbec ještě žiju. Celý týden. Já byl posedlý, ale Nik na tom podle mě byl mnohem hůř. A teď tam jen seděl a v očích měl zcela nečitelný výraz. „Samueli,“ řekl nakonec prázdným hlasem. „Myslel jsem si, že jsi zemřel se ctí. V tom prvním jsem se pletl. Teď bych rád věděl, co to druhé.“</p>

<p>Dobromila, která Samuela nikdy neviděla, byla zticha. Ale Robin zavrčel: „Objednej mu zapečenýho tuňáka. To ho zabije rychlejc než kulka.“</p>

<p>„Na tomhle místě? Řekl bych, že máš pravdu.“ Samuel sice promluvil, ale vůbec se nepohnul. Byl téměř takový, jak jsem si ho pamatoval: klidný, pohodový. Podobnému chlapíkovi byste věřili, pokud tedy jste fanda důvěry. To já nebyl ani tehdy, a teď si ji podle mého nezasluhoval už vůbec.</p>

<p>„Co tady děláš?“ zeptal jsem se ho rozhodně. „Chápu, co jsi dělal tam.“ Pohodil jsem hlavou směrem ke kostelu. „Ale co děláš <emphasis>tady?</emphasis>“</p>

<p>„Jsem tu, protože vám něco dlužím a jsem si toho vědom.“ A pak vážným hlasem dodal: „A navíc jsou tu Ólfi. Jsou zpátky a to představuje potíže nejen pro vás. Pro Strážce taky. Už o nás víte, ne? Naši jasnovidci zjistili, že čmucháte kolem. Zjišťujete. Něco s nějakou mumií. Ale nepodařilo se jim zjistit víc.“</p>

<p>„Jasnovidci.“ Niko se letmo podíval ke kostelu.</p>

<p>„Ne, nejsou jako Georgie. To by bylo něco,“ řekl Samuel lítostivě. „Naši jsou mnohem slabší. Nevidí do budoucnosti, ale dokážou zachytit, když se někde něco děje. Ví, kdy máme vyrazit.“</p>

<p>„Kam?“ zeptal jsem se ho. Takže Strážci existují. Wahanket nelhal. Je to zabiják, ale nelže. To je dobré vědět. Je potřeba znát cizí priority.</p>

<p>„Uklidit. Nedostaneme se tam vždycky včas, ale většinou ano. A pokud víme, že ten nepořádek uklidí někdo jiný, třeba Klan, necháme to být. Ti troubové po sobě umí uklidit zatraceně dobře. To se jim musí nechat.“ Dávalo to smysl. Klan si nepřeje přitahovat pozornost o nic víc než lidská mafie.</p>

<p>Samuel zaklepal prsty o stůl, ale jinak se ani nepohnul − měl respekt ke zbrani. „Řekl bych, že jsme v podstatě takoví správci nadpřirozeného světa.“ Sebekriticky se usmál. „Alespoň já si to myslím. Strážci mě našli, když uklízeli tu spoušť po Ólfi, ve které jsme všichni uvízli. Zbořený obchoďák vysvětlili jako výbuch plynu. Díky tomu žiju. Díky Strážcům.“</p>

<p>„Jo, četli jsme o tom takzvaným výbuchu. Takže se ti podařilo odtamtud dostat? Z našeho pohledu to tak moc nevypadalo,“ vyštěkl jsem na něj.</p>

<p>„Nedostal jsem se odtamtud. Rozhodně ne celý.“ Velice opatrně pohnul rukou a zaklepal si jí na nohu těsně pod kolenem. Ozval se dutý zvuk. „Rozdrtilo mi to nohu. Dělali, co mohli, aby ji zachránili, ale přišel jsem o ni pod kolenem.“ Pomalu se na nás usmál. „Ale je to lepší než nic, a to nemluvím o faktu, že jsem naživu, což je podle mě naprosto úžasné. Zázrak. Vím, že jsem si ho nezasloužil.“ Položil ruku zpátky na stůl. „Věděl jsem o Ólfi, takže mě museli buď vzít mezi sebe, nebo se mě zbavit. Strážci existují už dlouho a mají svou filozofii. Nesouhlasím s ní ve všem, ale je to mnohem lepší než blázinec.“</p>

<p>„A jaká je ta bezpochyby fascinující filozofie?“ optal se Robin, upustil menu urážející jeho chuťové buňky a odstrčil je.</p>

<p>„Chráníme lidský svět před tím, aby se dozvěděl o tom nadpřirozeném. Lidi by to nezvládli. Kdyby na to přišli, byla by válka. A ať by vyhrál kdokoli, na výsledky by nebyl hezký pohled.“ Zadíval se na Nika. „Určitě bys nechtěl, aby celý svět věděl o tvém bratrovi? Pochybuju, že by přežil dlouho. Možná by museli zapojit armádu, ale dřív nebo později by ho dostali.“</p>

<p>„Takže vy prostě jen uklízíte?“ zeptal jsem se skepticky a byl rád, že mám vůbec právo žít. Hurá. „Uklidíte až potom, co si nějaká stvůra dá svačinku. Nepletete se do toho?“</p>

<p>„Děláme výjimky, ale velice zřídka. Jen když se nečlověk chová tak nepřiměřeně, že hrozí, že by prozradil tajemství uchovávané dlouhá léta. Možná není tolik nelidí jako lidí, to nevíme jistě. Ale nikdo nemůže zaručit, že by lidi vyhráli. Všechno záleží na zachování tajemství, je to jasné? Všechno. Pokud budeme muset zabít vlkodlaka nebo bažináče, kteří se neumějí najíst v soukromí, uděláme to.“</p>

<p>„Sledovali jste nás tisíce let. Na puky musela být docela podívaná,“ poznamenala Dobromila a sepjala ruce v rukavicích.</p>

<p>„To bych se vsadil.“ Robin samolibě ohrnul rty a vůbec se nestyděl. „Měli jsme vybírat vstupné.“</p>

<p>„A co Ólfi?“ pokračovala Dobromila a Vtipálka ignorovala. „Dovolují si čím dál víc. Co s tím uděláte?“</p>

<p>„Vůbec nic,“ připustil Samuel rozmrzele. „Ve chvíli, kdy se naši jasnovidci dozvědí, kde jsou, jsou už pryč. Doufáme, že vy byste mohli uspět tam, kde my ne. Ólfi byli šílení − nemyslete si, že si to nepamatuju − ale teď jsou ještě horší. Musíme se jich zbavit dřív, než bude pozdě, svět se probudí a spatří je. Můžeme vypustit jen omezený počet historek o uprchlých chovancích ústavů. Ale pokud je nedokážeme najít, nemůžeme je ani zastavit… Za předpokladu, že bychom vůbec byli schopni je zastavit.“ Povzdechl si. „Jsou to Ólfi.“</p>

<p>A to mluvilo za všechno.</p>

<p>Pomalu jsem stáhl zbraň a strčil si ji zpátky do bundy. „Niku?“</p>

<p>„Zajímavý příběh.“ Vůbec to nevypadalo, že by to Nika zajímalo. „Ale nevím, proč se obtěžuješ nám to vyprávět a proč zrovna teď.“</p>

<p>„Dlouho mi trvalo, než jsem se uzdravil a začal znova chodit. Museli mě vycvičit. A jak jsem říkal, něco vám dlužím.“ Jelikož zbraň zmizela z dohledu, strčil ruku do kapsy. Pak na stůl položil vizitku a řekl: „Zavolejte, kdybyste mě potřebovali. Kdykoli. Mám hodně co napravovat. A navíc, všichni Strážci vám vděčí za to, že jste se postarali o Sawneyho Beana. Ten tedy dokonale splňoval definici nepřiměřeně se chovajícího monstra a jako třešnička na dortu − byl to psychopat. Někdo ho musel sejmout a nemyslím si, že my bychom to dokázali.“</p>

<p>Tak takhle před týdnem zmizela těla, poté co jsme bojovali s nadpřirozeným masovým vrahem. Proto se žádné části těl obětí neobjevily ani v parku, ani v univerzitním areále, ani v tunelech metra. Strážci to všechno uklidili. Niko měl pravdu. Naši záhadní uklízeči a Strážci jsou jedno a totéž.</p>

<p>Udeřil pěstí do stolu a pobaveně se na mě usmál. „Víš, pokoušel jsem se je přesvědčit, aby vás s Nikem naverbovali, ale oni řekli, že právě s vámi jsou největší potíže. Způsobujete nám docela dost práce.“ Postavil se, ale rukou stále držel opěradlo židle. „Můžu jít?“</p>

<p>Dobrá otázka. Niko to na chvíli zvažoval a pak ho netečně propustil: „Můžeš jít.“</p>

<p>„Zavoláte, kdybyste potřebovali pomoc?“</p>

<p>„Můžeš jít,“ zopakoval Niko ještě o poznání chladněji.</p>

<p>Samuel přikývl. „Kdybyste si to rozmysleli…“ Vytáhl z peněženky několik bankovek a pohodil je vedle Nikova talíře. Ale teprve když byl u dveří, zavolal přes rameno: „Omlouvám se za kabát. Tohle to snad spraví.“ Zavřely se za ním dveře a on zamířil zpátky ke kostelu.</p>

<p>Nikův kabát? Co…? Aha. Sakra. Ta harpuna. Ten chlap s jizvou. Samuel nám právě potvrdil, že za tím byli oni… že sledují Seamuse. Proč? Myslí si, že se bude chovat příliš otevřeně? Že si ho někdo všimne? To je jedno. Já jen doufám, že toho parchanta zabijou. Bylo by o starost míň. To by se mi líbilo. Nepotřebuju, aby mě někdo rozčiloval, hlavně ne při tom, o co se snažím.</p>

<p>A snažil jsem se o to i o pár hodin později.</p>

<p>Tónování oken v noci není vidět. Z Dobromilina pokoje pro hosty − jednoho ze čtyř − je výhled na Central Park. Vypadal jako temná skvrna obklopená tisíci světel. Pokud žijete v nějakém fantazijním světě, mohli byste si myslet, že ta světýlka jsou víly. Já takový svět nikdy neviděl, ani ve snu.</p>

<p>Ne, že by všechny mé sny byly zlé, to ne. Mívám noční můry − a teď, když se vrátili Ólfi, ještě mnohem častěji. Ale mívám i hezké sny. Většinou si je nepamatuju, ale probouzím se s pocitem teplého dotyku na tváři. Žádné detaily, ale mně to tak stačí. A pak jsou tu samozřejmě sny pro dospělé. V těch je detailů hodně. Testosteron. Musíte ho milovat.</p>

<p>Ale sny budou muset počkat. Mám práci. Musím myslet.</p>

<p>Myslet jako Ólfi.</p>

<p>Řekl jsem Nikovi, že to udělám. Myslím, že jsem toho schopen. Ať se mi chce, nebo ne.</p>

<p>Ólfí krev − je to totéž jako ólfí mozek? Jako jejich duše? To je blbá otázka − nemají duši. Ani omylem. Ale krev…</p>

<p>Minulý týden, když jsem bojoval se zabijákem, jsem otevřel bránu a cestoval jí. Byla to jedna z mnoha, jež jsem otevřel, ale jedna z mála, které jsem opravdu cítil. Slizká, studená a divoká. Krvelačná. A náramně se jí to líbilo. Trvalo to jen pár vteřin, ale to bylo dost dlouho na to, abych se rozhodl, že cestování není dobrý nápad. Otevření dveří v realitě pomohlo otevřít dveře i ve mně. Vypustil jsem svou ólfí část ven. Nechal jsem ji rozhlédnout se kolem. Zmizela s bránou a už se neukázala. Pokud se budu hlídat, neukáže se už nikdy. Ale stejně ji teď zvu dál. Posaď se, dej si pivo. Popovídáme si.</p>

<p>Co říkáš na Yankees?</p>

<p>Posadil jsem se na postel a zíral z okna. Díval jsem se, jak se světla pomalu začala rozmazávat. A přemýšlel jsem. Nepěkné myšlenky, rudé jako vražda a černé jako žluč. Vkrádaly se dovnitř a já je nechal. Rád bych si myslel, že nejsou moje… že jsou výsledkem dvou let zajetí u Ólfi. Dva roky těsného kontaktu vězně a věznitelů. Byli si tak blízko, že vězeň přišel na to, jak zvrácené myšlenky se věznitelům honí hlavou. Nepamatuju si ten ztracený čas, ale prožil jsem to. Rád bych věřil, že ty myšlenky přicházejí právě odtud. Chtěl jsem popřít, že by mohly být moje. Popřít, že vycházejí ze mě. A pak jsem si řekl, kašlu na to, a prostě na ně myslel.</p>

<p>Velice, velice dlouho.</p>

<p>„Kale, přestaň.“</p>

<p>Slyšel jsem slova, ale nerozuměl jsem jim. Byly to jen zvuky. Přicházely a odcházely, ale nic neznamenaly.</p>

<p>„Přestaň. Hned.“ Kolem předloktí se mi pevně sevřela ruka a prudce jím zatřásla. Přišel jsem k sobě. Slova měla opět význam. „Co to děláš?“</p>

<p>Kolem ruky mi svítilo šedé světlo. Brána… velice malá. Obalovala mi ruku. Zamrkal jsem a nechal jsem světlo rozplynout se do nicoty. Zvedl jsem oči k Nikovi. „Přemýšlel jsem.“</p>

<p>O špatných, zlých věcech.</p>

<p>Nepustil mě. „Nedělej to. Vím, že jsi říkal, že to uděláš, ale obejdeme se bez toho. Nestojí to za to.“</p>

<p>A kdyby se mi tím podařilo zachránit Nika a své přátele? Pak to za to stojí. Ať mi to klidně sežere duši, jestli nějakou mám. Může mě to klidně obrátit naruby, mně je to jedno. Pokud mi to zachrání bratra, pak to za to stojí. „Myslím, že přijdou zítra nebo pozítří,“ vytáčel jsem se. „Ne všichni. Jen tři nebo čtyři. Prověřit naši ochranu. Sebevražedná mise, pokud to bude nutné.“ Protože pomsta znamená všechno. Je třeba přinášet oběti. „Já bych to tak…“ Zkřivil jsem rty a opravil jsem se: „Ólfi by to tak udělali.“</p>

<p>Niko zaváhal. Nevypadalo to, že pochybuje o mých slovech, ale spíš jako bych nevěděl všechno. Ale jestli věděl něco víc než já, nesdělil mi to. Místo toho jen řekl: „Fajn. To je dobré vědět.“ Přesunul mi ruku z předloktí na zápěstí a pevně mě stiskl. „Ale už to nedělej. Nechoď na to místo. Myslím to vážně, Kale. Už ne.“ Na místo v mé hlavě, kde je to temné a vzpomínky jsou jako černé díry. Nasávají do sebe všechno kolem sebe, až nezbyde vůbec nic k zapamatování. Nebo k zapomenutí.</p>

<p>„Cyrano, do háje,“ sklonil jsem hlavu a volnou rukou si protřel unavené oči. „Víc toho nemáme. Jak zatraceně sobeckej bych asi byl, kdybych toho nevyužil?“ Světla za oknem se znovu vyjasnila. Pohádková země. Uvolnil jsem se z Nikova sevření − protože mě nechal − a na oplátku ho zatáhl za ruku, aby se posadil na okraj postele vedle mě. „Tys za mě riskoval celej život. Teď je řada na mně. Nemůžeš mi bránit. Jo, můžeš mi denně nakopat zadek, když se ti bude chtít. Ale nemůžeš mi bránit. Ne, dokud to všechno nebude za náma.“</p>

<p>Chvíli mě pozoroval a pak se zamračil. „Ty jsi tak zatraceně tvrdohlavý.“</p>

<p>„Učil jsem se od toho nejlepšího,“ odpověděl jsem mu po pravdě.</p>

<p>Povzdechl si. „Dobře, ale buď opatrný. Můžeš udělat aspoň to?“</p>

<p>Před odpovědí mě zachránil zvuk autonehody z obýváku. Na zlomek vteřiny jsem zapomněl, že jsme ve výšce několika pater. Znělo to přesně tak. Řinčení rozbitého skla a vřískot ohýbaného kovu. Niko okamžitě vyrazil a já za ním.</p>

<p>V obýváku jsme zjistili, že Dobromilino největší okno je pryč. Závěsy divoce vlály a dovnitř proudil ledový vzduch, s nímž přilétaly malinké střípky − pořádně ostrý vítr. Podlaha byla hustě pokrytá třpytivými střepy. Ve zdech a ve stropě byly zaražené kusy kovového okenního rámu a leskly se skoro stejně jako sklo. Diamanty a stříbro.</p>

<p>A uprostřed toho všeho stála ona.</p>

<p>Ne Ólfi. Nepatrně jsem povolil prst na spoušti glocku. Nejsou to Ólfi. Nemačkej spoušť. Nejsou to Ólfi.</p>

<p>Rovné černé vlasy jí vlály kolem ramen, ruce i meč měla potřísněné krví a její oči… ty oči vídám skoro každý den. Jarní luční kvítí.</p>

<p>„Jsou mi v patách.“</p>

<p>Ačkoli jsme s Nikem právě přiběhli do místnosti, neříkala to nám. Jakmile se Dobromila objevila v hale, fialkové oči našly fialkové oči. Dobromila v ruce držela kuši a na tváři měla výraz ostražité náklonnosti a rezignace.</p>

<p>„Drahomíro, jaké potíže máš tentokrát?“</p>

<p>Vedle velice povědomých úst se objevil dolíček. „Je to jen malinko potíží, <emphasis>madre</emphasis>.“</p>

<p>První hlídku držel Robin, a když explodovalo okno, nacházel se zrovna v obýváku. Teď stál zády přitisknutý ke stěně vedle bývalého okna a meč měl připravený k akci. Usekl hlavu Drahomířiným potížím, jakmile se dostaly přes spodní okraj okna. Tedy abych byl přesný, prvnímu z řady jejích potíží. Nebylo jich tak malinko, jak prohlašovala. Přicházely další a další a hrnuly se do bytu jako nezadržitelná vlna.</p>

<p>A vtom mi to došlo. Vytrhlo mě to z děsivého světa Ólfi a vrhlo do podobně všivé reality. Vyšplhala… ne. Když prorazila okno takovou silou, musela <emphasis>vyběhnout</emphasis> po zdi budovy. A potíže, o nichž mluvila, jí byly v patách.</p>

<p>„Černí cadejos,“ řekl Robin a usekl další hlavu. „Do čeho kousnou, to během několika dní uhnije. Nedá se to ničím vyléčit.“ Znova máchl mečem. „A co je horší, smrděj jako psí chcanky.“</p>

<p>„Netvař se tak zničeně,“ zamumlal jsem k Nikovi. Trochu se mi ulevilo. Cadejos. Velcí, oškliví a do čeho kousnou, to uhnije, ale nebyli to Ólfi. „Určitě jsi to věděl.“</p>

<p>Zavrčel a pustil se do boje. Jedním máchnutím meče usekl hlavy dvěma cadejos. Několik jich vyskočilo na stěny a běhalo kolem místnosti. Střelil jsem je do zkosených čel. Vážně smrděli jako psí chcanky. Zas tak překvapivé to nebylo − vypadali jako psi… kdybyste psa zkřížili s lasičkou. Černá kůže, hladká černá srst, krátké nohy, dost dlouhé tělo a ocas, co vypadal jako bič. Vypadali jako živoucí kaluže nafty, ale se zlýma žlutýma očima a tlamou plnou zubů, které klidně mohly patřit tomu dinosaurovi, který se rozložil na naftu.</p>

<p>Vystřelil jsem na dalšího, který se na mě zrovna vrhal. Tlumič tiše štěknul. Zasáhl jsem stvůru do hrudi. Uhnul jsem se jejímu padajícímu tělu. A vtom už se na mě řítila další, velikosti německého ovčáka. Máchl jsem zbraní, ale než jsem zvíře stačil dostat na mušku, bylo už mrtvé − rozsekané na tři kusy. Na jedné straně těla stál Nik a na druhé Drahomíra. Oba měli čepele zaryté v mase mrtvého cadejo. „Malí kluci,“ usmála se na něj a opět se objevil její dolíček. Upírka s dolíčkem… co to sakra má znamenat? „Potřebují chránit.“</p>

<p>Třem cadejos, plížícím se za Drahomírou, se do očních důlků zabodly šipky z kuše. Podívala se přes rameno a oči se jí mírně rozšířily. Zavrčel jsem: „Až na tebe přestane dávat pozor tvoje mamka, tak můžem dospělý nechat, aby nám domluvili schůzku na hřišti.“</p>

<p>Neurazilo ji to. Místo toho se smála. Kdybyste nevěděli, že je upírka, možná byste jí hádali jen o deset let míň než její matce − vypadala tak na devatenáct nebo dvacet. A měla stejná ústa a oči jako Dobromila. Bradu měla ale špičatější, obličej na lícních kostech trochu širší a měla užší nos. Ale byly to především dokonale černé a rovné vlasy po ramena, rozdělené na pěšinku přesně uprostřed, které byly hlavním znakem. Tím druhým byla světle hnědá kůže: její otec na své dceři taky zanechal biologické známky. To třetí, co bylo zjevné dokonce i mně, bylo slovo <emphasis>madre</emphasis>. Španělsky „matka“. Její otec byl buď španělský, nebo jihoamerický upír.</p>

<p>Se smíchem se prudce otočila a dostala dalšího cadejo. Robin se vypořádal s posledními dvěma, kteří právě prolézali oknem. Takže zbývalo pět. Niko dostal dva, Dobromila a Drahomíra každá jednoho a já střelil posledního do hlavy. A pak jsem zamířil na to, co se vrtělo za gaučem. To nebyl cadejo. Mělo to na sobě oblečení. Viděl jsem kousek džínů a červené mikiny.</p>

<p>„Ne.“ Drahomíra si stoupla mezi nás. „Ten je tu se mnou.“ Otočila se. „Vylez, Xolo. Pojď ven, <emphasis>perrito</emphasis>.“</p>

<p>Okraj gauče sevřely bledé prsty a perrito pomalu vylezl ven. Navzdory Nikově snaze je má španělština pěkně mizerná, ale tohle jsem poznal. Štěně. Bylo mi jasné, proč mu tak říká. Byl to čupakabra jako ten v baru. Něčemu, co vypadá jako kříženec mezi lysým psem a ještěrkou, pojmenování štěně sedí. Byl vysoký asi jako menší člověk − asi tak metr šedesát. Byl lysý, měl kulaté, něžně hnědé oči a výrazně vystouplou kostnatou páteř, jež začínala už v půlce lebky. Vyšel zpoza gauče, přikryl si hlavu kapucí, aby schoval výběžky, a stydlivě sklonil hlavu. O čupech toho moc nevím, kromě toho, co jsem viděl v baru. Pokud mohu říct, moc toho nenamluví, pijí tequilu, straní se ostatních a nedávají dýška.</p>

<p>„Hele, další rozhazovačnej. Jsem rád, že jsem ti mohl zachránit život zdarma,“ odfrkl jsem si a sklonil jsem pistoli k zemi.</p>

<p>Drahomíra vzala požírače koz kolem ramen v červené mikině. „Xolo. Xolo. To je hodný perrito. Všechno je v pořádku. Jsme v bezpečí, slibuju.“</p>

<p>Přitiskl se k ní jako dítě a pozoroval nás těma jemnýma, nemrkajícíma hnědýma očima. Buď je to poměrně přihlouplý domácí mazlíček, nebo je to zatraceně introvertní parchant. Poplácala ho po rameni a ukázala na gauč. „Odpočiň si. Zdřímni si. Brzo ti dám něco k jídlu.“</p>

<p>Pokud nemá Dobromila v mrazáku kozu, pak ‚brzo‘ vypadalo trochu příliš optimisticky, ale Xolo ji poslechl. S rozdvojeným horním rtem, zavřenýma očima a teniskami, které bych klidně mohl nosit já, nevypadal zrovna nejlíp. Krví se živí různá stvoření, ale ti, co pijí kozí krev, si vedle upírů, trolů, šetků a vlků nestojí zrovna dobře. Pokud nejste koza, nemáte se čeho bát − aspoň pokud vím. Potíž je, že toho o nich zas tolik nevím.</p>

<p>„Niku?“</p>

<p>Popošel ke mně. Boty měl potřísněné. Dobromilin nádherný koberec byl zničený, promočený krví cadejos. Celá místnost vypadala jako bitevní pole. Puch psích chcanků situaci nevylepšoval. „Čupakabrové se živí zvířecí krví. Mají slabé telepatické schopnosti, které údajně využívají k tomu, aby svou kořist zadrželi na místě. Většina zdrojů tvrdí, že pro lidi jsou neškodní.“</p>

<p>„Jo, jen nedávaj dýška.“ Podíval jsem se na piáno, kde měla Dobromila několik fotografií v naleštěných stříbrných rámečcích. Jedné jsem si všiml už dřív. Byl to hodně starý, tmavý obrázek v zašlém kovu. Dobromila a malá holčička, obě v šatech, jež vídám jen ve filmech. Dobromila byla na židli a holčička jí seděla u nohou. Póza vypadala poněkud ztuhle, ale to, jak se malá ručka držela té větší… v tom bylo něco vřelého. Už jsem nad tou fotografií přemýšlel dřív. Upírství není nakažlivá nemoc. Upírem se musíte narodit. Upíři mají děti a já teď přemýšlel o tom, že ta malá tmavovlasá holčička bude nejspíš Dobromilina dcera.</p>

<p>Přemýšlel nad tím i Niko, nebo mu to Dobromila řekla? Nemyslím, že mu to řekla. A když už jsem se tak rozjel s přemýšlením, přešel jsem k další myšlence: to byla chyba. To vážně podělala. Nejdřív Seamus a teď tohle. Minulost je minulost, ale rodina… rodina vám dokáže všechno podělat během několika vteřin. Já jsem toho živoucím důkazem.</p>

<p>„Jestli tě to zajímá, nehledám si nevlastní neteř,“ řekl jsem mu ledabyle a vrazil si ruku do kapsy u džínů. S mobilem v jedné ruce a vizitkou v druhé jsem začal vytáčet číslo a zamumlal: „Čas na splátku, Samueli.“ Když zvedl telefon, řekl jsem mu stroze: „U Dobromily. Přivez si dodávku.“ Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. „Víš co, zapomeň na dodávku. Vezmi si náklaďák.“ Byl jsem si jistý, že jejich jasnovidci přijdou na to, kam mají jet. Zaklapl jsem mobil, zkřížil si ruce na prsou a poprvé se pořádně podíval na Drahomíru. Měla na sobě hladké černé šaty s dlouhými rukávy a rolákem ke krku. Sukně byla rozparky až ke stehnům rozdělená na čtyři díly, kvůli snadnějšímu pohybu. Pod ní měla černé legíny a vysoké boty. Upíři… jako by nemohli chodit v džínách jako normální lidi.</p>

<p>„Drahuško, co jsi to zase udělala?“ ptala se jí Dobromila unaveně. Spodní lem jejího hedvábného županu zavlál v závanu vzduchu proudícího bytem.</p>

<p>Ne co jsi to udělala… ale co jsi to <emphasis>zase</emphasis> udělala.</p>

<p>Měla Dobromiliny oči. Barva sice byla stejná, ale to, co bylo v nich, vypadalo jinak. Vířilo v nich něco divokého a zkaženého. Vzpomněl jsem si přitom na to, co vídám ve Vtipálkových očích. Jednou jsem viděl pouličního umělce skládat origami − jasně barevné kusy papíru přehýbal do tvarů jeřábů, tygrů, koní, draků, čehokoli by se vám zachtělo. A právě to jsem viděl v Drahomíře a Robinovi. Chovají se k životu přesně tak. Kroutí a přehýbají, dokud nedostanou to, po čem touží. Život, stejně jako papír, do toho nemá co mluvit. Ale ti dva si to užívají, takže normálně bych řekl: no a co? Jen si užijte.</p>

<p>Kdyby nebylo Ólfi, Seamuse a tlupy smradlavejch psů. Jestli tohle není trojka k podělání, tak už fakt nevím. Drahomířiny trable už jsou až příliš.</p>

<p>„Vždycky mě tak rychle odsoudíš, <emphasis>madre</emphasis>.“ V ruce pořád ještě držela krví pokrytý meč. Naklonila se k Dobromile a políbila ji na tvář. Krev a láska dcery k matce − to byla podivná směs. Vtipálka to nejspíš vzrušovalo. Usilovně jsem se snažil na něj nedívat. „A bylo to tak krásné a třpytivé,“ usmála se. „Ani ty bys neodolala a vzala si to.“</p>

<p>„Budeš se možná divit, ale nejspíš bych odolala.“ Dobromila jí oplatila polibek, ale vypadala napjatě. „Jak si kdo ustele, tak si lehne, Drahuško. Tohle musíš zvládnout sama. Máme teď velké potíže.“</p>

<p>„Má pravdu. Vedle našich sraček,“ dloubl jsem nohou do mrtvého cadejo, „tohle vypadá jako hrátky na psím cvičišti.“</p>

<p>„Jdou po nás Ólfi,“ sdělil jí Niko bez obalu. „Pokud tu zůstaneš, půjdou po tobě taky. Věřím, že ani ty, ani tvá matka byste to nechtěly.“</p>

<p>Určitě mu to neřekla. Tohle teda Dobromila fakt podělala. Znám Nika, vím, co k ní cítí − jak jí věří. Mohl si třeba myslet, že ta dívka na staré fotografii je mrtvá. Že mu to Dobromila neřekla ne z neupřímnosti, ale proto, že ji to příliš bolelo.</p>

<p>Musím říct, že jsem si pomyslel, že by s Drahomírou bylo mnohem míň potíží, kdyby byla mrtvá, protože podle odhodlaného postoje a zoufalého výrazu v očích bylo jasné, že nikam nepůjde. „Ólfi.“ Olivová pleť zešedivěla. „Jak jste se zapletli… to je jedno.“ Zavrtěla hlavou, černé vlasy se jí zavlnily a pak se zase usadily na ramenou. „Nemůžu odejít. Tohle sama nezvládnu. A <emphasis>tío</emphasis> Seamus mi říkal, že když budu potřebovat pomoc, mám jít za tebou. Že máš dobré přátele. Potřebuju všechny přátele a jakoukoliv pomoc, co seženu. Jde po mně Oshossi a ten se jen tak nezastaví. Nikdy se nezastaví. Tohle umí nejlíp.“</p>

<p>„Lovit,“ vnesl Robin trochu světla do našeho zmatku. Obrátil jeden střepy posetý polštář a posadil se na gauč. „Nikdy jsem ho nepotkal, ale je to nějaké nesmrtelné stvoření. Rád loví a bojuje. Obvykle se drží v Jižní Americe. Je to takový pralesní typ. Příroda a tak. Taky má rád psy. Zjevně. Jestli přišel až sem, do města z betonu a oceli, pak je pořádně namíchnutej.“ Natáhl si nohy na mrtvého cadejo. „Takže jsi mu něco ukradla, jo? Krádeže. Ts, ts.“ Podíval se na mě s Nikem a povytáhl obočí. „A strýček Seamus, jo?“</p>

<p>Drahomíra, která zřejmě rozpoznala duši podobného založení, jemně pokrčila rameny. „Je to koníček. Každý by měl nějaký mít.“ Řekla to bezstarostně, ale pobledlost jí zůstala. Dostat se do sevření mezi Ólfi a Oshossiho asi nebylo to nejlepší, co se jí mohlo přihodit, ale ani tak nepřemýšlela o odchodu. „A ano, pokud vás to zajímá, strýček Seamus. Nevlastní táta Seamus. Říkejte mu, jak chcete. Rodina se stará o rodinu. Ale když jsem mu řekla, že jsem to, co jsem si vzala, už prodala a nemůžu to dostat nazpět, poslal mě sem. Věděl, že on a já se s Oshossim sami nevypořádáme.“ Zatracenej Seamus. Skočil po příležitosti ještě víc Nikovi zavařit. Čím víc problémů, tím snazší ho bude zabít. Ale na druhou stranu, chce zpátky Dobromilu. Její život by neriskoval. Možná si vážně myslel, že my máme větší šanci než jen on sám s Drahomírou. A když mu Dobromila řekla, že s tím případem končíme, pochybuju, že se mu zmínila, že důvodem jsou Ólfi… kvůli mně.</p>

<p>Drahomíra si povzdechla a sebekriticky ohrnula rty. „Ty věci, co si ‚půjčuju‘, mě stejně vždycky rychle omrzí, ať se třpytí sebevíc. Snažila jsem se to napravit. Dala jsem Oshossimu jméno toho, kdo to ode mě koupil, ale buď ho nenašel, nebo se chce radši pomstít.“</p>

<p>„Nebo je možný,“ řekl jsem jí, „že jsi ho vážně namíchla, a ještě v tu nejhorší možnou dobu pro každýho v týhle zatracený místnosti. Nemyslíš, že by to mohl bejt důvod?“ Bylo mi jedno, že to zní naštvaně, protože já jsem byl naštvaný. Strýček Seamus. Nevlastní táta Seamus. Zničehonic se objeví dospělá dcera. Celá <emphasis>rodina</emphasis>. Co to sakra Dobromila mýmu bráchovi udělala?</p>

<p>Po tomhle se jí do tváře vrátilo trochu barvy a ledově odsekla: „A čím jsi <emphasis>ty</emphasis> namíchl Ólfi, <emphasis>hijo de puta?</emphasis>“</p>

<p>„Nepřišel jsem na rodinný setkání.“ Ukázal jsem zuby v úsměvu, v němž nebyla ani stopa humoru. „A máš pravdu, moje máma byla šlapka. Díky za připomenutí.“</p>

<p>Je to pravda. Existuju jen kvůli tomu, že si Sofie vzala zlato za opíchání jednoho z Ólfi. Existuju proto, že nejen, že se Sofie spustila s kýmkoli, ona se taky spustila s čímkoli. Jak řekla sama Drahomíra, každý potřebuje koníčka. A navzdory tomu, co si myslel Niko…</p>

<p>…to vypadalo, že Dobromiliným koníčkem je lhát.6Niko</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />„Nic o vaší matce neví. Nemyslela to tak. Její sto šedesát pět, ale podle lidských měřítek je jí sotva osmnáct.“</p>

<p>Drahomířin věk mě nezajímal a Dobromilu jsem sotva poslouchal.</p>

<p>Samuel a jeho kolegové přijeli a zase odjeli. Vzali si s sebou cadejos i koberec, který byl tak zničený, že už se to nedalo napravit. Když balili těla do plachet, nic neříkali. Tedy kromě toho, že si mezi sebou mumlali: „Pozor na zuby.“ Vědí toho hodně; v tom se Samuel nemýlil. Na nic se neptal, ani když přijel, ani když odjížděl. Prostě jen odvedl svou práci. Splácel dluh.</p>

<p>Ale jestli si myslí, že tím je to vyřízeno, šeredně se plete. Možná pomohl zachránit Kala, ale v první řadě ho pomohl zradit. Když jsem ho viděl, vyvolávalo to ve mně vzpomínky, jež bych raději nechal pohřbené hluboko uvnitř. Jako třeba pocit, když můj meč zajel Kalovi do břicha. Absolutní jistota, že budu muset zabít svého bratra, abych zachránil jeho duši. To, že jsem ho zklamal. I když jsem si vědom, že jsem byl rozhodnutý zemřít s ním, stejně pořád cítím, jak se mi obracel žaludek, zastavoval se mi mozek… byl to pocit jako…</p>

<p>Ne, nemám slov.</p>

<p>Já, který jich za celý život přečetl tolik, pro tohle nemám slov. Čepel pronikající jeho masem. Krev. Kalova krev na mně, teplá a tekoucí. Kapala mi z rukou na podlahu. Rudé kapky pleskaly jako déšť. Obrázky a dojmy. Ty mám. Je jich tolik. Ale nemám slova. Slova definují, zachycují. Já ten okamžik nechci definovat. Jen chci, aby to zmizelo. Je to už víc než rok a já pořád chci, aby to zmizelo.</p>

<p>Samuel může uklidit všechny mrtvoly ve městě, jestli se mu chce. Nevím, jestli to vůbec kdy bude stačit.</p>

<p>Opřel jsem se čelem o okno a pozoroval světla dole, na téměř prázdné ulici. Dobromilina ložnice je dost velká, její byt prostorný, ale teď jsem měl pocit, jako by tam bylo těsno a nedýchatelno. Chtěl jsem být tam dole a běžet. Běh je jako meditace. Uklidní to mysl a utopí myšlenky v jezeře klidu, a pak už žádné myšlenky nemáte. Existuje jen světlo a mír a země pod nohama. Jasné.</p>

<p>Občas.</p>

<p>Měl jsem se na Dobromilin klam podívat z jiné perspektivy… můj bratr, umírající mi v rukou… a mou rukou. Ale neudělal jsem to.</p>

<p>„Nevěděla to.“ Položila mi ruce na ramena a zezadu se o mě jemně opřela. „Přísahám, Niko. Nevěděla to.“</p>

<p>„Já vím.“ Ale Kal ne. Myslí si, že to má napsáno na čele. Syn běhny. Cikánská chátra. Stvůra. Všechny ty lži, jež mu Sofie říkala po čtrnáct let života, vždycky čekají na to, aby mohly zašeptat: oni to vědí. Podívají se na tebe a je jim to jasné. <emphasis>Všichni</emphasis> to vědí. Nikdo si o mém bratrovi nemyslí nic horšího než on sám.</p>

<p>Ale on se s tím vyrovná. Vždycky se s tím nějak vyrovnal a vždycky to tak bude. Je silný. Dobromila to věděla a také si byla dobře vědoma, že o tom nehodlám mluvit. Ne teď.</p>

<p>„Ale Kal to neví.“ V hlase, jímž mi šeptala do ucha, byl slyšet náznak lítosti. „Postarám se, aby se mu omluvila.“</p>

<p>„Dobromilo,“ řekl jsem chladně a narovnal se. „Přestaň.“</p>

<p>Když se mě na to v minulosti ptala − většinou když jsme byli pod přikrývkou propleteni jeden s druhým − vyprávěl jsem jí o svém životě, o dětství a o časech, kdy jsme byli na útěku. Řekl jsem jí o Sofii, ztělesněné nemorálnosti, o ženě, jež nám zničila život stejně jako Ólfi. Ona byla důvodem, proč vyžaduji naprostou důvěru a proč si Kal myslí, že všichni kromě mě lžou. Mluvil jsem o Kalovi. Říkal jsem jí to, o čem jsem věděl, že by mu nevadilo. Bezděčně už se dozvěděla to nejhorší. Řekl jsem jí i ten zbytek. Od začátku našeho vztahu jsem jí říkal pouze pravdu. A když jsem se jí já zeptal na její minulost… dostalo se mi jen krátkých zmínek. Velký londýnský mor v sedmnáctém století. Jak tehdy bylo těžké dostat se ke krvi. To bylo jedinkrát, kdy zmínila konzumaci krve. Jak musela pít, aby přežila, ale snažila se nezabíjet. „Mrtvé krávy nedávají mléko, že?“ řekla s bezútěšně smutným úsměvem. Ano, snažila se nezabíjet, ale ne vždy uspěla.</p>

<p>Nepěkná pravda, ale pravda.</p>

<p>Řekla mi, jak se během občanské války vydala do Ameriky a jak se upíři ztratili ve větších městech. Její rodiče jsou už dlouho mrtví, tedy alespoň to tak slyšela. Upíři spolu nežijí ve větších skupinách. Netouží po kontaktu s vlastním druhem, jako po něm touží lidé. Tak příroda zajišťuje, aby se predátoři nepřemnožili víc než jejich zdroj potravy. O svých milencích toho moc nenamluvila. Nepředpokládal jsem, že se dozvím o všech, jež za ty stovky let měla. Jenže o Seamusovi se nezmínila.</p>

<p>Vyprávěla mi ale o svých pěti lidských manželích. Postarší a bohatí, ale každého z nich měla ráda. Přežila Velký mor. Nezazlívám jí, že po této zkušenosti chtěla žít obklopená krásou a luxusem. Chápal jsem, že se chce cítit bezpečně, bez ohledu na to, co by mohlo přijít. A jestli k tomu potřebuje milióny, nikdy jsem ji za to nesoudil. Chápal jsem ji a důvěřoval jí − já, který stejně jako Kal nevěřím skoro nikomu.</p>

<p>Drahomíra dnes možná rozbila víc než jen okno. Nevím. Ještě ne.</p>

<p>Všichni něco potřebujeme. Dobromila potřebuje bezpečí. Já potřebuji důvěru. Naprostou důvěru. Žádné dcery zametené pod koberec. Žádní milenci tak blízcí, že je ona dcera považuje za strýce nebo otce. Má celou rodinu a vůbec mi o tom neřekla. Nechala nás pracovat pro upíra, jenž byl kdysi jejím <emphasis>druhem</emphasis>, a necítila nejmenší potřebu se mi o tom zmínit. Vždy jsem k ní byl upřímný, ale teď to vypadalo, že ona upřímná nikdy nebyla.</p>

<p>Odtáhl jsem se od ní a vzal z postele meč. „Mám hlídku.“</p>

<p>„Počkej.“ Pořád tam byla lítost, silnější než kdy jindy, ale také tam byl cítit hněv. Noční košile v barvě slonovinové kosti se zvlnila, jak se ke mně prudce otočila. Vlnité vlasy měla na noc pevně stažené do copu a kolem krku měla náhrdelník z perel. Spí v perlách. Vždycky spí v perlách… i když na sobě nic jiného nemá. Nahá štíhlá postava a perly − důkaz, že poezie může žít a dýchat. A mít tajemství.</p>

<p>Jako Sofie.</p>

<p>Vzala mě za košili. Je dost silná na to, aby mě udržela na místě, kdybych se pokusil s tím něco udělat. „Měla jsi mi to říct,“ řekl jsem jí přímo. Protože to jsem přece já, ne? Niko Leandros, který má svého bratra a má čest. Buď do toho zapadáte, nebo ne. Zní to dost neúprosně, ale měli jsme s Kalem tutéž prolhanou, manipulativní matku. Oba jsme přežili její vliv, jen každý jinak. Pochybuju, že bych teď své způsoby měnil.</p>

<p>„Měla jsem, ale…“ Zhluboka se nadechla. „Ty, Niko. Ty jsi vychoval dobrého člověka. Navzdory všemu, co stálo proti němu, se ti to s Kalem povedlo. Já vychovala zlodějku, jež se nestará o nikoho jiného než o sebe. Vychovala jsem dravce, který se zdráhal přestat pít krev, když jsme my ostatní přestali. Vychovala jsem lhářku, která řekne cokoli, jen aby dostala to, co chce.“ Pustila mou košili, položila mi dlaň na hruď a zasmušile pokračovala: „Je taky okouzlující, velmi chytrá a má mě ráda… doufám.“ Oči jí potemněly. „Vedla jsem si špatně. Je to ostuda. Pořád doufám, že ještě dospěje. Byla milována, a přece jsou pro ni dobro a zlo jen slova. Selhala jsem. Je těžké s tím žít, natož o tom mluvit.“</p>

<p>Drahomíra se tedy od Vtipálka tolik neliší. Jenže to není pravda. Robin se stará. Svou péči nevěnuje jen tak někomu, ale na nás mu záleží, a když ho potřebujeme, stojí při nás. Kdybychom potřebovali, aby nám šel z cesty, udělal by to také. Ale nevypadalo to, že se Drahomíra chystá odejít. Ólfi ji děsí, ale jsou pro ni jen legenda. Nikdy žádného neviděla, zatímco Oshossi je pro ni reálná hrozba. Buď přežije, nebo ne. Pevně se rozhodla připojit se ke straně, která možná prohraje… a ještě tím zhoršila naše šance.</p>

<p>Dobromila odvrátila oči a pak znovu pohlédla na mě. Oči měla temnější než noc za oknem. „A Seamus… Seamus, Drahuška a já jsme v časech pití krve žili spolu. Byli jsme rodina predátorů. Sháněli jsme krev, kde to šlo. Někdy jsme zabíjet nemuseli, ale jindy ano. Tři potřebují mnohem více krve než jeden. Já se snažila vydržet. Drahomíra byla moc malá, aby chápala, že je to špatné, ale Seamus… Seamus si to užíval. Nejdřív jsem to nepoznala, ale časem to bylo čím dál zjevnější. Miluje zabíjení, víc než kdy miloval své umění nebo mě. Kvůli tomu jsem ho nakonec opustila. Měla jsem to udělat mnohem dřív, jenže já ho měla ráda. Bylo pro nás mnohem bezpečnější být s ním, než kdybychom s Drahuškou byly samy. A tak jsem zavírala oči, když jsem se měla sebrat a zmizet.“</p>

<p>„Ale odešla jsi od něj,“ řekl jsem. „Nakonec.“ Tím posledním slovem jsem ji posuzoval a nepopírám to.</p>

<p>„Nakonec.“ Hlas se jí trochu zatvrdil. „A slyšela jsem, že se změnil. Znova jsem ho uviděla a zdálo se, že opravdu změnil své zvyky. Jinak bych vás do toho vůbec nezatahovala, nikdy. Ale říct ti o něm a o své minulosti?“ Pevně sevřela rty. „Nevíš, v jakých časech jsme žili. Co jsem musela dělat, abych přežila. Co by nám lidé udělali, kdyby nás tři chytili. Nemáš vůbec představu.“</p>

<p>„Ne, to nemám, protože jsi mi to neřekla.“ Ani jednou jedinkrát, když jsme spolu leželi nazí, ztracení v přikrývkách.</p>

<p>„Ne, neřekla.“ Řekla to poněkud ostřeji. „Možná jsem nechtěla vidět, jak by ses tvářil, kdybych ti řekla, jaký jsem byla zabiják. A to, že má rodina nebyla nic jiného než trio nestvůr, žijících na úkor nevinných.“ Zlost i lítost pominuly a nahradil je údiv. „Tobě je těžké se vyrovnat, Niko. Jako by ti nebylo dvacet tři. V porovnání se mnou jsi <emphasis>dítě</emphasis>, ale přitom žiješ tak černobílý život. Máš nerozbitné jádro.“ Pozvedla ruku k mé tváři a pak ji zase nechala klesnout. „Čest. Je to zázrak. A prokletí.“ Pak mi položila ruku zpátky na hruď a odstrčila mě. „Máš hlídku. Běž.“</p>

<p>Neodešel jsem. Potřebuji důvěru, ale také potřebuji Dobromilu. Nelhala. Toho jsem se držel. Nebyla to lež. Ale neřekla mi ani pravdu − a bylo toho docela dost, co mi neřekla.</p>

<p>Nemohl jsem předstírat, že se to nestalo. Nemohl jsem zavřít oči a předstírat, že přede mnou neskrývala podstatnou část svého života a rodinu. A ještě víc.</p>

<p>„Setkala ses s ním, zatímco jsme s Kalem bojovali na pláži. Cítil ho z tebe.“ Zíral jsem na ni bez mrknutí oka. „Obchodní schůzka, nebo připomenutí minulosti, o níž nechceš mluvit?“</p>

<p>„Šlo o obchod, ale upřímně, nic ti do toho není.“ Vztek se vrátil, ale ovládla se, a když jsem se ani nehnul, zkusila to znovu. „Od té doby, co jsme spolu, jsem k tobě kromě Seamuse a Drahušky byla upřímná úplně ve všem, Niko.“</p>

<p>Kromě své rodiny, svého druha, života. Kromě toho všeho.</p>

<p>„Kromě,“ − tak nicotné slovo, a může nadělat tolik škody. Pak jsem odešel. Tiše. Nechal jsem ji tam.</p>

<p>Necítil jsem vůbec nic. Šel jsem do obývacího pokoje a cítil se úplně prázdně − dutá skořápka se ctí. Nevěřím na duchy, ani v našem světě, ale v ten moment jsem byl jedním z nich.</p>

<p>Tak ať.</p>

<p>Pokud jsem chladný ideál, který odmítá kompromisy, je to kvůli přežití. A pokud jsem odtažitý, musí to tak být. Bez ohledu na to, o čem kvůli tomu musím přemýšlet. Třeba: Vyhrála Sofie? Nebo: Když pominu čest, existuji vůbec?</p>

<p>Pak mě Kal praštil do nosu, já ucítil prudkou bolest a krev a uvědomil jsem si, že ano. Nebyl jsem v tu chvíli tak docela šťastný, ale existoval jsem. „Lepší?“ optal se mě Kal a bolestí třepal rukou.</p>

<p>Otřel jsem si z horního rtu pramínek krve a upřímně odpověděl: „Vlastně ano.“</p>

<p>„Nezlomil jsem ho. Potřeboval bych baseballovou pálku, abych zlomil něco tak obrovskýho.“ Odešel do kuchyně a za chvíli se vrátil s ručníkem plným ledu. „Tumáš.“ Právě jeho jsem měl vystřídat. Během hlídky zalepil okno černou plachtou. Vždy důkladní Strážci odstranili s těly i všechnu krev a sklo. Kdyby v pokoji nechybělo okno a koberec, nebylo by znát, co se tam dělo. „A protože jsi mě nechal, abych tě praštil, měl jsem dojem, že to potřebuješ,“ dodal.</p>

<p>Nechal jsem ho a potřeboval jsem to. Je zvláštní potřebovat bolest. Trochu menší bolesti uvolní tu větší. Pokud ji neuvolníte, nemůžete se s ní dostatečně obeznámit. A pokud se s ní neobeznámíte, nemůžete s ní bojovat.</p>

<p>Já jsem to nevěděl, ale Kal ano. Kal není tak černobílý jako já. On hraje všemi odstíny šedé. Na rozdíl od Drahomíry rozezná dobro a zlo, ale to neznamená, že by se konečný výsledek nějak lišil. Nikdy se tím nenechal odradit od nutné volby. Na někom mu záleží a na jiných mu tak zuřivě nezáleží, až je ten rozdíl… zarážející. Kal není tak dobrý člověk, za jakého ho Dobromila označila, ale je to člověk. Každý den o to bojuje − aby byl člověkem a ne stvůrou, o níž předpokládal, že se co nevidět vyplíží ze stínu a zaútočí. Neuvěřitelně tvrdohlavý, naprosto oddaný, a když je to potřeba, dokáže člověka pořádně praštit. V porovnání s tím je „dobrý“ dost nadhodnocené.</p>

<p>Černé vlasy měl zastrčené za ušima. Otřel si krev z kloubů na ruce do kalhot a nadhodil: „Víš, nikdy mi nevadilo praštit holku.“</p>

<p>Dobromila měla pravdu − opravdu jsem ho vychoval dobře.</p>

<p>Sundal jsem si z nosu balíček s ledem a osahal si ho − rovný a neponičený. Jak říkal, nezlomil ho. „To je sice pravda,“ řekl jsem a na jazyku jsem pořád cítil slanou chuť, „ale uhodil bys ženu, která by ti pak naplácala na zadek jako malému dítěti. Což ostatně jsi.“</p>

<p>„O vy malověrní.“ Lehkomyslná slova byla pronesena s temným podtónem. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Lehce jsem ho plácl po hlavě. Na jednoho člověka se můžu vždycky spolehnout. To si musím dobře pamatovat. Sdělil jsem mu, co mi vyprávěla Dobromila. Za minulostí se Seamusem bylo mnohem víc, než jsme předpokládali. Jeho brutální žárlivost tak byla mnohem pochopitelnější.</p>

<p>„Upřímně, nevím, komu to dávat za vinu, jestli Dobromile, nebo sobě.“ Všichni ostatní − Robin, Drahomíra a její společník − šli spát. Stáli jsme s Kalem v obývacím pokoji sami. Světla svítila tlumeně, ale i tak jsem viděl, jak mi jde od úst pára v důsledku toho, jak do místnosti proudil chladný vzduch. „Sofie zajistila, že máme oba své problémy.“</p>

<p>„Problémy?“ opakoval nevěřícně. „Ježíši, Niku. Lidi v televizi maj problémy. My máme zatraceně podělaný neurózy z nejhorších koutů pekel. Freud by si po jednom sezení s náma sednul do koutku a cucal palec. A rozhodně si nemysli, že naše zkurvená matka ublížila víc mně než tobě. Ukradla ti dětství. To kvůli ní ses musel neustále stavět mezi sebe a ji. To ona z tebe udělala toho, kdo vždycky mluví pravdu, protože neuměla nic jinýho než lhát. Kvůli ní kolem sebe máme ocelový zdi. Jestli nás někdy něco naučila, tak jenom to, že můžeme věřit jeden druhýmu.“</p>

<p>Podíval se na mě a zamrkal. „Dělá se ti monokl. Promiň.“ Přistrčil mi ruku s ledem zpátky k nosu a pokračoval: „A pak jsme zjistili, že u Robina je to něco jinýho. Ten lže pro legraci. Nemyslí to vážně. Lže nám tak často, že bysme mu nevěřili ani na vteřinu.“ To je pravda. Asi je to pukův způsob, jak být upřímný. „Ale Dobromila…“ Kal pokrčil rameny.</p>

<p>Čekal jsem, až řekne: „Já ti to říkal.“ To on ucítil Seamusův pach přenesený z Dobromily na mě. Očekával jsem, že mi řekne, abych se na ni okamžitě vykašlal. Ale neudělal to. Ne tak docela.</p>

<p>„Neřekla ti pravdu,“ pokračoval. „Možná přímo nelhala, ale neřekla ti, že má dítě, ani o Seamusovi, ani to, že žili jako rodina. To je docela špatný. Hodně. Jestli ti neřekla tohle, co ještě ti neřekla?“</p>

<p>„Myslíš tedy, že bych se s ní měl rozejít?“ Ta osvobozená bolest nikam neodcházela. Zvolna bublala a sílila jako bolest zlomené kosti. Nebyla v tom sama. Cítil jsem také hněv − hněv a pocit zrady.</p>

<p>Koutky úst mu poklesly. „Co si myslím? Tak se na to podíváme. Je tu ženská, která mě milovala, ale nemůžu s ní bejt, protože mi neříká vůbec nic, natožpak pravdu. A spím s vlčicí, která by si mě po sexu klidně mohla dát k svačině, kdyby se jí zachtělo. Ale stejně ji mám rád.“</p>

<p>Nevěděl jsem, že by mezi ním a Dalilou mohlo být něco víc. Měl jsem si to uvědomit. Dalila se Kala nebojí. To z ní v nadpřirozeném světě dělá vzácnou výjimku. Vím, jak fantasticky se musí cítit − když ho někdo bere takového, jaký je. Není divu, že by chtěl víc.</p>

<p>„Co si myslím?“ přemítal, zatímco se sehnul a sebral z konferenčního stolku svou pistoli. „Myslím, že si zasloužíš to nejlepší,“ zamumlal a záměrně se na mě nedíval. Zamyšleně z glocku vysunul zásobník a zase ho vrátil zpátky. „Ale nic takovýho jako ‚to nejlepší‘ neexistuje. Ale někdy můžeš dostat aspoň něco dost dobrýho. Můžeš jí věřit, že pro tebe bude dost dobrá?“ Vyrazil na chodbu a pak se ještě na chvilku zastavil. „Udělala tě šťastným, Niku. Šťastnej brácha, to není zas tak špatný. A Niku? Klidně budu podezřívavej za oba.“</p>

<p>Když odešel, pomyslel jsem na to, jak Dobromila doufá, že ji má Drahomíra ráda. Já nikdy nemusel doufat, že mě můj bratr má rád. Já to vím.</p>

<p>Rodina − buď vás podpoří, nebo zničí. Kdybych byl jako dítě jen sám se Sofií, kdybych neměl koho ochraňovat, při kom stát, s kým sdílet ten studený, prázdný život… Sofie by mě zničila. Ale Kal… ten mě podpořil.</p>

<p>Bylo na čase přestat přemýšlet a soustředit se na hlídku. Číhat na Ólfi, Seamuse a další Drahomířiny potíže. Zhasl jsem a tiše ve tmě cvičil kata. V těch mírných a přesných pohybech, v té struktuře a rovnováze, by se člověk mohl lehce rozplynout. Kdyby sám sebe nechal. Já si to nedovolil. Pohyboval jsem se a poslouchal a dával pozor. Odsunul jsem zmatené vnitřní emoce stranou a s nimi i představu světle blond a hnědých pruhů vlasů rozprostřených na stříbrnošedém polštáři. Ignoroval jsem vzpomínku na dotek kůže, společný dech a poddajné teplo pod mýma rukama.</p>

<p>Vnitřní rozpor a zmatek vás můžou zabít. Soustředění a klidná mysl vás udrží naživu.</p>

<p>Pochybuji, že by Seamus cítil rozpor nebo zmatek. Ví přesně, co chce − ale to ráno byl stejně mrtvý.</p>

<p>Při východu slunce zazvonil Kalův mobil. Ležel na gauči, kam ho Kal pohodil poté, co před pár hodinami volal Samuelovi. Nepřekvapilo mě, že to byl opět Samuel. Kal není zrovna společenské stvoření. Jeho číslo má jen velice málo lidí, zvlášť od té doby, co přesvědčil Robina, aby jej přestal psát na zdi v cizích koupelnách.</p>

<p>„Ano?“ řekl jsem do telefonu.</p>

<p>„Niko?“ zeptal se Samuel.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl jsem mu stroze. I když nám pomohl s cadejos, stále si jím nejsem jistý. A nedokážu si představit, že se na tom v nejbližší době něco změní.</p>

<p>Soudě podle jeho rezervovaného tónu mu to zřejmě došlo. „Čeká nás úklid v bytě vašeho kamaráda Seamuse. Možná byste se na něj chtěli nejdřív podívat, když to byl váš klient.“</p>

<p>„Není to náš kamarád a klient už taky ne,“ odpověděl jsem mu. „Jestli tam přijedeme a on bude naživu, zabiju ho. A protože jsem člověk, můžu se chovat nepřiměřeně, jak je mi libo. Zrovna teď mám náladu být velice otevřený a nepřiměřený.“</p>

<p>„Věř mi, už si nemusíš dělat starosti s tím, jestli je naživu.“</p>

<p>Měl pravdu. O hodinu později jsme se dívali na Seamusovo tělo a hlavu, kteréžto části už nesdílely společný život. Jestliže se vás někdo pokoušel zabít, rádi ho v takovém stavu uvidíte na vlastní oči. Chtěl jsem si být jistý. Se Seamusem už problémy mít nebudu.</p>

<p>„No, tohle pro tebe musí být ty nejlepší zprávy za poslední týden,“ poznamenal Robin a šťouchl do useknuté hlavy nohou ve velice drahé botě. Nebylo tam moc nepořádku. Jakmile se zastaví srdce, což je prakticky hned, už není nic, co by pumpovalo krev. Navzdory tomu, co říká literatura, upíři mají srdce, jež bijí úplně stejně jako ta lidská a taky tak přestávají bít.</p>

<p>„Pil krev,“ prohlásil Kal, když se vrátil z rychlé obhlídky bytu.</p>

<p>Dobromila, jež bez emocí pozorovala Seamuse, zvedla oči. „Pil? Jak to víš?“</p>

<p>„Docela mi napověděla ta mrtvá holka v koupelně,“ odpověděl zamračeně. „Má úplně roztrhanej krk. Mám dojem, že Seamus si nebral ty vitamíny, na který jste tak pyšný. Bastard.“ Ledabyle kopnul do Seamusova těla, jež se pod náporem rány zhouplo.</p>

<p>Ačkoli Dobromila prohlašovala, že ho sama zabije, teď zamrkala a teskně řekla: „Seamusi, <emphasis>cara mo anam</emphasis>[10], jak hluboko jsi klesl.“</p>

<p>Málem jsem natáhl ruku a pohladil ji po rameni, ale nakonec jsem to neudělal. Když však pominu naše momentální neshody, chápal jsem, proč se tak cítila, pokud uvážíme jejich společnou minulost − i když krvavou a násilnou. Nelitovala jeho, ale smyšleného obrazu, o němž doufala, že se stal pravdou. Další lež − tentokrát jeho.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>„Co?“ Tvrdohlavě si založil ruce na prsou a zíral na mě. „Pokusil se tě zabít a vypadá to, že zavraždil tolik holek, že ho začali sledovat Strážci. Zaslouží si to.“</p>

<p>Robin, který se pro jednou rozhodl situaci spíš odlehčit než naopak, prohlásil: „Jeho obrazy teď určitě budou mít aspoň třikrát takovou cenu. Chcete někdo suvenýr?“</p>

<p>Jediný, kdo vypadal skutečně šokovaně a rozrušeně, byla Drahomíra. Poklekla k Seamusovu tělu a položila mu hlavu na hruď. „<emphasis>Tío. Papa</emphasis>.“ Neplakala, ale zármutkem jí zešedivěla tvář. Xolo se krčil v jejím stínu. Začínalo to vypadat, že se tak chová pořád. Drahomíra pohlédla na Dobromilu. „Tohle je tvůj Seamus, <emphasis>madre</emphasis>. Náš Seamus. Proč tam jen tak stojíš?“</p>

<p>„Ano, je to Seamus, který zabíjel dávno poté, kdy naše zabijácké dny skončily. Zabíjel nevinné a snažil se zabít Nika. Už to není můj Seamus.“ Dobromilin smutek zmizel pod železným odhodláním. „Tenhle byt už zjevně nebude potřebovat a Oshossiho cadejos o něm nevědí. O mém bytě ano. Tady budeš v bezpečí před nimi i před Ólfi, <emphasis>hija</emphasis>[11].“ Natáhla ruku a uhladila jí černé vlasy.</p>

<p>„Ale Oshossi…“ začala Drahomíra a vstala od Seamusova těla. Její hlas se okamžitě změnil v zoufalý a dožadující se.</p>

<p>„Bez ohledu na to, co si myslíš, Drahuško, Oshossi rozhodně není taková hrozba jako Ólfi. Takhle budeš nejlíp chráněná a já chci, abys byla chráněná. Zavolej, kdyby se mu podařilo tě najít, a my uděláme, co budeme moci, abychom ti pomohli.“ Zarazila se a pak se opravila: „Já udělám, co budu moci.“ Cítila, že za mě mluvit nemůže, a já si rozhodně nebyl jistý, jestli v tomto případě smím mluvit za Kala. Dává na mě pozor stejně jako já na něj, a i když mi včera v noci řekl, že s Dobromilou budu šťastnější než bez ní, nemohl jsem počítat s tím, že bude ochoten pomáhat Drahomíře, když si to zrovna nemůžeme dovolit. A řekl bych, že Robin tomu bude nakloněný ještě méně. Co se však týče mě… nemohl jsem to neříct.</p>

<p>„Já ti taky pomůžu.“</p>

<p>Kal zaťal zuby. Věděl jsem, že ho pořád ještě trápí Drahomířina poznámka o synu běhny. Ale pak to vzdal. „Do hajzlu. Fajn. Pomůžeme ti.“ I když ve vzduchu zůstalo viset nevyřčené: „Ale líbit se mi to nemusí.“</p>

<p>„Jsme jak lumíci,“ povzdechl si Robin. „Všichni. Ale mohla by to být zábava, pokud nás teda u toho nezabijou.“ Popošel k jedné stěně a sundal ze stěny obraz tvořený modrými, fialovými a jedovatě zelenými skvrnami. „Zajímalo by mě, kdo našeho uměleckýho kamarádíčka oddělal. Strážci jsou dobří, ale že by byli tak dobří, aby Seamuse sejmuli bez boje? To si na ně budeme muset dát pozor.“ Chvíli uvažoval nad dalším obrazem a pak si jej vzal taky. „A hele, tenhle se mi líbí.“ Byl to samozřejmě akt, vyvedený v křiklavě červené barvě.</p>

<p>„To určitě.“ Naposledy jsem se podíval na Seamuse a pak ho nechal být jako dávnou a rozkládající se minulost. A pokud jsem u toho cítil divoké uspokojení, nikdo o tom nemusel vědět. „Jsme tady hotoví?“ zeptal jsem se všech, ale obzvlášť Kala. Výraz jeho obličeje se náhle změnil z otráveného na znuděný v okamžiku, kdy se Robin zmínil o síle potřebné k zabití Seamuse.</p>

<p>„Jo, já teda rozhodně,“ prohlásil a zamířil ke dveřím.</p>

<p>Drahomíra sledovala, jak odcházíme, a v očích už neměla smutek. Naopak, zářily jí hněvem a strachem. Zavinila si to sama, ale podle toho, co jsem viděl, dokáže obstojně bojovat. Možná to bude stačit. Možná ne. Totéž by se dalo říct o nás.</p>

<p>„Ty půjdeš s nimi?“ ptala se nevěřícně matky. „Ty jim dáš přednost přede mnou?“</p>

<p>Dobromila se zastavila ve dveřích a mírně jí odvětila. „Kdybys jen jednou jedinkrát viděla Ólfi, uvědomila by sis, jakou ti tím prokazuji službu. Ti lidé venku to tady teď uklidí. Vezmi si od nich klíče. A buď prosím opatrná. Nebudu daleko.“</p>

<p>„Ale já ti nejsem nikdy nablízku, že?“ odpověděla jí měkce, ale se stopou hořkosti. Nevím, jestli mluvila o sobě nebo o matce. Zavřela za námi dveře dřív, než jsem na to stačil přijít.</p>

<p>„Právě proto jsem rád, že se rozmnožujeme starým dobrým způsobem,“ řekl Robin a snažil se udržet obrazy, jež byly příliš velké na to, aby je unesl v jedné ruce. Na konci chodby stáli čtyři Strážci a čekali, až si vyřídíme naše záležitosti. Měli na sobě uniformy, ani hnědé, ani šedé, ale něco mezi tím. Mohli to být stejně dobře uklízeči jako exterminátoři. Nikoho by neupoutali natolik, aby se jich na to ptal − a právě takhle jim zřejmě většinou prochází to, co dělají. Nikdo si jich nevšímá, nikoho nezajímají. Mně byli taky ukradení. Víc než jejich úklidové metody mne zaujala Robinova poznámka.</p>

<p>„A jaký je ten starý dobrý způsob?“ zeptal jsem se. Nikdy jsem v žádné knize nenarazil ani na jedinou zmínku o tom, jak se pukové množí. Ale protože nemají žádné ženy, jsem si jistý, že když nic jiného, bude to přinejmenším pozoruhodné. A bezpochyby skrz naskrz pornografické. Mluvíme tu přece o pucích. Někdo jednou Robina nazval mitotickým parchantem. To něco naznačuje, ale ne tolik, abyste si to dokázali představit… pokud jste tak perverzní, že si to chcete představovat.</p>

<p>„Jestli se někdy rozhodnu, že zdvojnásobím vaše potěšení ze své přítomnosti, pak budete první, kdo se to dozví,“ odvětil s mazaným úsměvem. „Není třeba, aby se na tom podílel někdo další, ale vždy ocením dobré publikum. Zejména dobrovolníky…“ všiml si Dobromilina pohledu a lehce se ošil. „No, to je jedno. Myslel jsem, že bych zašel na oběd do thajské restaurace. Jde někdo se mnou?“</p>

<p>Dobromilin pohled se zaměřil na mě. Co jsem v těch očích viděl? Nevím. Šanci? Neochotu opustit to, co máme? Možná obojí. A pořád je to vystavěno na tajemstvích. Dělala kvůli nám ústupky… kvůli mému napůl ólfímu bratrovi. Kvůli našemu neutuchajícímu boji s těmi stvůrami. Držela s námi v dobách, kdy by pro ni bylo mnohem výhodnější jednat opačně. Riskovala život. Činy prý říkají víc než slova.</p>

<p>Ale já chtěl i tak slyšet slova.</p>

<p>Chtěl jsem slyšet pravdu − celou a nepřikrášlenou. Chtěl jsem to všechno. Má matka mi z toho nedala nic. Bratr mi dává slova, činy i pravdu… bez ohledu na to, jak krutá může být. Nemám žádné zkušenosti s tím, co je mezi těmito dvěma extrémy. Nevěděl jsem, že bych se na toto území mohl dostat.</p>

<p>Zarazil jsem Kalův loket dřív, než mě stačil uhodit do žeber. Odvrátil jsem pohled od Dobromily a podíval se na něj. Významně si poklepal na nos a prohlásil: „Můžu ti dát ještě jednu.“</p>

<p>„Jsi skvělý bratr,“ opáčil jsem suše. Navzdory jeho dobrým, i když trochu moc fyzickým úmyslům, teď nebyl čas činit rozhodnutí. Bylo třeba, abychom se soustředili na Ólfi − oni na nás svou pozornost rozhodně zaměřovali.</p>

<p>Kal řekl, že přijdou. Řekl to nepřítomně v temnotě svého pokoje, který osvětlovalo jen vzdálené světlo pouličních lamp a pak mdlé, šedé světlo obklopující jeho ruku. Přijdou a přijdou brzy, protože tak to Kal cítil… věděl, že to mají v úmyslu.</p>

<p>Přál bych si, aby se spletl. A nejen proto, že čím více času strávíme bez Ólfi, tím déle se můžeme připravovat, tříbit smysly. Je to dobrý důvod, ale ne ten hlavní. Chtěl jsem, aby se spletl, protože nechci, aby si myslel, že se jeho myšlenky shodují s myšlenkami Ólfi. V minulosti jsem vyhrožoval těm, kdo se něco takového odvážili tvrdit. A ubližoval jsem těm, kdo podle toho jednali. Způsobil jsem jim hodně bolesti a vůbec mě to nemrzelo. Nedovolím, aby si někdo myslel, že je Kal Ólfi. Ani on sám.</p>

<p>Na druhou stranu, trochu jsem si přál, aby měl pravdu. Kdyby měl pravdu, pak bych se mýlil v tom, co jsem usoudil z dění ve Washington Square Parku. Nikdy v životě jsem se tolik nechtěl mýlit.</p>

<p>Vesmíru to v jeho nezměrné lhostejnosti bylo stejně jedno. Ólfi přišli ještě ten večer.</p>

<p>Nečistá, zlovolná monstra.</p>

<p>Když se přede mnou otevřel první vír zakaleného šedého světla, zrovna jsem olejoval svou katanu. Na novinách na jídelním stole jsem měl do vějíře rozložené ostatní čepele, které měly přijít na řadu později. Slyšel jsem, jak se rozrazily dveře, cákání vody a pak Kalův výkřik: „Ólfi!“ Když se brána otevře dostatečně blízko, ve vzdálenosti maximálně několika bloků, cítí ji… stejně jako tuhle.</p>

<p>A tu další.</p>

<p>Kal proběhl chodbou Dobromilina bytu, oblečený jen v teplácích a ještě mokrý od toho, jak narychlo vyběhl ze sprchy. Na tváři měl pevný a odhodlaný výraz. V ruce držel nůž, jenž nikdy neodkládá, a pistoli − musel si ji s sebou vzít do sprchy. Připravil se. Věřil tomu, co mu nemůžu dostat z hlavy. Že ólfí krev je ólfí krev. Že Ólfi jsou Ólfi.</p>

<p>Dvě brány… o jednu méně, než předpověděl. Bylo to málo a já se obával, že to dokazuje, že pravdu jsem měl já a ne on. Na druhou stranu, i dva Ólfi jsou dost na sebevražedný útok, jak odhadoval Kal. Uvidíme.</p>

<p>Stál jsem s připravenou katanou. Prvního Ólfi jsem viděl, když byly Kalovi tři a mně sedm. Jsem si jistý, že nás špehovali od té doby, co se Kal narodil, ale tehdy jsem je prvně spatřil. Číhal za kuchyňským oknem, zatímco jsme večeřeli. Sofie byla někde venku a dělala to co obvykle: pila, někoho šidila nebo se prodávala. Možná všechno najednou. Už dávno předtím jsem věděl, jak vypadá její život. Tentokrát šla ven, místo aby si s sebou práci nosila domů. Tak to bylo lepší. Kal měl svoje rybí prsty a kreslené pohádky. Já sendvič a knihu. Pomyslel jsem si zahořkle, že o šestnáct let později se zas tolik nezměnilo.</p>

<p>Tenkrát mi nevadilo, když jsme byli sami doma. Znamenalo to žádné křičení, blábolivé nadávky nebo házení prázdných lahví od whisky. Žádní Sofiini „přátelé“ − takoví, co platili ještě předtím, než vešli dovnitř. V přívěsu byl klid, jen Kal se občas zasmál před malinkatou obrazovkou a já si mohl číst <emphasis>Pána prstenů</emphasis>. Knihovnice tvrdila, že tu knihu nezvládnu, ale já jí řekl, že se plete. Jenže když jsem zvedl oči od knihy a uviděl, co nás za zimního večera pozoruje za špinavým oknem, podivil jsem se, jestli jsem se náhodou nemýlil já.</p>

<p>Záře rudých očí a trojúhelníkovitá bledá tvář se stříbrnými zuby tak drobnými, že byste je ani nespočítali. Jako by to vylezlo ze stránek rozečtené knihy. Když to vidělo, jak jsem ztuhl, usmálo se to. Usmálo se to a pak to černým drápem poklepalo na sklo. Ten zvuk mě přesvědčil o tom, o čem mě oči přesvědčit nemohly. Bylo to skutečné. Stvůry jsou skutečné. Ty příšerné věci, co Sofie říkala o Kalovu otci… podařilo se mi otočit hlavu a podívat se na bratra. Právě dojídal poslední rybí prst a rozesmátě pozoroval televizi. Trhl jsem pohledem zpátky k oknu. Nic. Těžce jsem polkl a v rozkroku ucítil teplé vlhko.</p>

<p>Pravda. Byla to <emphasis>pravda</emphasis>.</p>

<p>Uložil jsem Kala do postele, jež byla i mou postelí. Sofie neplýtvala penězi na druhou postel, když jsme se oba vešli do jedné. Poprvé jsem za to byl rád. Mohl jsem Kala chránit. A teď jsem věděl, že to vážně potřebuje. Sofie byla lhářka, ale v jediném případě, kdy jsem si přál, aby lhala, udělala něco horšího. Řekla pravdu. Uklidil jsem a vypral jsem si kalhoty v umyvadle v koupelně. Tu noc jsem nespal ani minutu. Když se Sofie vrátila domů, neřekl jsem jí ani slovo, ale moc na tom nezáleželo. Dalšího dne uviděla pavoukovitý otisk na skle. Kal seděl u stolu s miskou ovesné kaše, kterou jsem mu připravil. Sehnula se k němu a řekla: „Táta přišel, co?“ V jejím úsměvu se ukázalo méně zubů než v úsměvu stvůry za oknem, ale vypadal stejně tvrdě a chladně. „Taťka se přišel podívat na svého chlapečka. Na tu malou poloviční stvůru.“ Ještě pořád si pamatuji zmatený výraz v Kalově malém obličejíku − oči rozšířené strachem schované za dlouhou černou ofinou.</p>

<p>Pokaždé, když vidím Ólfi, vidím svou první stvůru. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že na světě jsou i odporné a zlé věci. Ale teď? Teď jsem byl připravený na stvůry… na vrahy… na obchodníky se smrtí. A když světlem prošel první Ólfi, byl jsem připravený i na něj. Nemohl jsem o něm přemýšlet jako o samici. Stejně jako bych nepřemýšlel o tom, jestli je útočící žralok samec nebo samice − prostě přináší smrt. Sekl jsem po něm, ale bledá zkosená hlava ráně uhnula tak rychle, že se ocitla přímo u mě skoro dřív, než jsem stačil zaznamenat pohyb. Predátor, jemuž se nic nevyrovná.</p>

<p>Téměř.</p>

<p>Když to po mně skočilo, nabodlo se to na dýku, kterou jsem držel u boku v druhé ruce. Nic jsem neřekl. Na Ólfi nemá smysl plýtvat slovy. Ale usmál jsem se. Byl to Sofiin úsměv − chladný, tvrdý a spokojený. Pak jsem trhl čepelí nahoru, od břicha až k hrudní kosti. Zatímco Kalova krev mě před rokem na rukou hřála, tahle byla studená a slizká.</p>

<p>„Jsi rychlý.“ Pohnulo se to o pár centimetrů blíž a taky se to na mě usmálo. Bylo slyšet skřípění kosti o ocel. „Na ovci.“</p>

<p>To tedy jsem. Jsem rychlejší než Kal a Dobromila. Téměř se vyrovnám střízlivému Vtipálkovi. Vynikám v tom, co dělám. Jsem učenec, přítel a bratr, ale kromě toho všeho jsem taky zabiják. Umím brát život líp než kdokoli nebo cokoli, co se pohybuje po ulicích. Tvrdě jsem na tom pracoval. A tohle zlo mi k tomu bylo důvodem.</p>

<p>Vytrhl jsem čepel a sekl jí stvůře po krku. Ale ten tam nebyl. Jsem rychlý.</p>

<p>Ólfi jsou rychlejší.</p>

<p>Cítil jsem na hrudi drápy a vrhl se k zemi. Ignoroval jsem kaluž ólfí krve na dřevěné podlaze a zasáhl dvěma meči nůžkovitým pohybem ólfí nohy. Jen tak tak. Krvácející Ólfi vyskočil na stůl a pak zpátky na mě, čímž mě přišpendlil k podlaze. Všechna ta zranění pro něj byla jen povrchová. Mohl je přežít. Ale to jsem neměl v plánu. Vrazil jsem mu meč do hrudi, ale ne do srdce. Nemají srdce na stejném místě jako lidé. Ať to byl sebevražedný útok, nebo ne, tenhle Ólfi nehodlal odejít beze mě.</p>

<p>Ólfi se nade mnou zasmál a vychutnával si vlastní krev, jako by to bylo víno. „Jako kořist stojíš za to. Bojuj si, jak chceš. Vezmeme si tebe, pak ty ostatní a pak si teprve vezmeme jeho.“ Zakousl se mi do krku, ale já do něj mezitím vrazil další dýku, kterou jsem měl připoutanou ke stehnu. Zabodl jsem mu ji zezadu mezi žebra a přímo do srdce. Cítil jsem vlnu uspokojení stejně silnou jako bolest, jež se mi rozlévala po krku. Strčil jsem pod něj koleno a odkopl ho.</p>

<p>Po krku mi tekla krev. Už jsem stál skoro na nohou, když se znovu vrátil, i s mou dýkou v srdci. Pořád bojoval. Byl v podstatě mrtvý, ale pořád bojoval. Vytáhl jsem z něj dýku a rozsekl mu břicho. Na podlahu se vysypaly vnitřnosti. Ale Ólfi se pořád blížil. Jeden krok, pak další a pak konečně padl. Poprvé v životě jsem viděl v očích Ólfi šok. Zabil ho člověk, jen ovce s meči.</p>

<p>A pak přišel druhý.</p>

<p>Ozvaly se tlumené střely… Kal… ale druhý Ólfi byl stejně rychlý jako ten první. Proběhl chodbou. Malinko krvácel, ale ne moc. Pohyboval se tak rychle, že se mi podařilo zvednout ruku s nožem jen o pár centimetrů a už byl u mě.</p>

<p>Ale Kal ke mně dorazil dřív.</p>

<p>Nebyl tak rychlý jako Ólfi, ale věděl, kam má namířeno. Měl výhodu a využil ji. Tvrdě mi zády narazil do hrudi a Ólfi téměř současně narazil na něj. Všichni jsme dopadli na zeď obývacího pokoje a viseli tam jako přišpendlení. Kal ze sebe vyrazil: „Ne. Já dřív. Vezmi si nejdřív mě.“ Lidský štít mezi Ólfím a mnou. Snažil se mě ochránit tam, kde jeho zbraň selhala. Pokusil jsem se ho odstrčit, ale v tomhle byl stejně silný jako já, ne-li silnější. Kal by pro mě zemřel. Vím to, ale nemusím s tím souhlasit. Znovu jsem zatlačil. Ani on, ani Ólfi se nepohnuli.</p>

<p>I když Kal napínal bicepsy, jeden nestvůrný pařát s drápy mu držel ruku i s pistolí skloněnou k zemi. Druhý pařát se Kalovi obtočil kolem krku. Nestvůra vycenila zuby, aby bylo vidět, čím dokáže trhat maso na kusy. Kal tomu hrdě čelil. „Nejdřív já,“ zavrčel znovu. „Vem si mě, ty děvko. Tak <emphasis>dělej</emphasis>.“</p>

<p>Ólfi zaváhal a pak zavřel tlamu a zasmál se. „Ty to nevíš. Bratranče. Bratře. Ólfi.“ Znovu se to zasmálo, ale když to pak opět promluvilo, málem mi popraskaly ušní bubínky. Ólfí jazyk je ostrý jako moje čepele a brutální jako tříštivá kulka. S každým nepřirozeným zvukem se ke mně Kal přitiskl víc a víc. Pak se za Ólfi objevila brána a on jí proskočil zpátky právě ve chvíli, kdy by mu Robin zleva a Dobromila zprava byli odsekli hlavu. Místo toho jim šedé světlo spolklo půlku čepelí a pak brána zmizela.</p>

<p>Kal ochabl. Snažil se mě odstrčit, ale nedokázal koordinovat pohyby. Podařilo se mu narazit na zeď tak, že se o ni opřel vedle mě. Jeho oči od té doby, co jsem poprvé uviděl Ólfi, rozhodně zestárly, ale děs v nich byl pořád stejný. „Krvácíš,“ řekl a slova plynula pomalu jako sirup. Pak sjel po stěně, přitáhl si kolena k bradě a rukama si zajel do vlasů ještě mokrých ze sprchy. „Já tohle nedokážu.“ Podíval se na mě s větším zoufalstvím, než by kdy projevil před Ólfi. Takové potěšení by jim nedopřál. „Musíš mě nechat jít, Niku. Musíš.“</p>

<p>Klekl jsem si k němu a jako správný sobecký parchant jsem mu odpověděl: „Ne.“</p>

<p>Slepý. Byl jsem tak zatraceně slepý. Neviděl jsem, o co mě žádá. Ne, dokud zamyšleně neupřel oči na pistoli, která mu vypadla z ruky, když Ólfi zmizel. Kal tentokrát nemluvil o útěku.</p>

<p>Ólfi jsou rychlí, i Kal je rychlý, ale já byl rychlejší než kdy v životě. Popadl jsem ho za ramena a pevně ho opřel o zeď. „Už dávno jsi mi to slíbil. Slíbil jsi, že mi to neuděláš. To bys tu pistoli mohl klidně namířit nejdřív na mě,“ řekl jsem tiše. „Rozumíš?“</p>

<p>Těžce polkl, sklonil hlavu a opřel mi ji o hruď tak, jak to naposledy udělal jako malé dítě. „Co ta stvůra říkala?“ zeptal jsem se a položil mu ruku na hlavu. Rozumí jejich jazyku. Je to jeden z pozůstatků jeho dvouletého pobytu v jejich světě. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, protože jsem i bez ptaní věděl, co mu ta stvůra říkala. Nemusím mluvit jejich jazykem, abych pochopil, že je to pravda, i když bych si tak zoufale přál, aby nebyla.</p>

<p>Ólfi, jehož Kal zabil vloni na Floridě, byl samec. Poslední samec, jehož jsme viděli. Trochu to otočte a mohli byste říct, že Kal zabil posledního samčího Ólfi.</p>

<p>Když mi Kal řekl, že všichni Ólfi v parku byly samice, znejistěl jsem. A když mi potvrdil, že ten poslední, jehož zabil předtím, byl samec, začal jsem mít velice vážné obavy a snažil jsem se to popřít. Ale pak jsem uviděl šok v očích Ólfi, jehož jsem právě zabil. Nepředpokládal, že zemře. Tohle nebyl sebevražedný útok. Mysleli si, že nás sami dva hravě dostanou všechny čtyři. Chtěli mě zabít před Kalem a postarat se o to, aby opravdu dobře pochopil jejich nový plán. Žádná smrt. Žádný útěk. Nic tak jednoduchého.</p>

<p>„Říkali…“ Hlas mu selhal. Zkusil to znovu, ale zakuckal se.</p>

<p>„To nevadí. Nestane se to. Nedopustíme to,“ přesvědčoval jsem ho a vrtěl hlavou. „Nemusíš to říkat.“</p>

<p>Stejně to řekl. „Poslední ólfí samec.“ Otřásl se při každém slovu, ale stejně to s hrůzou opakoval.</p>

<p>„Jsem poslední ólfí samec.“7Kal</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Vnitřnosti smrdí.</p>

<p>Ať už pocházejí z lidí nebo monster… je to jedno. Páchnou, není na ně hezký pohled a už dávno mě nerozrušují. Říká se, že zdravotní sestra může jednou rukou pacientovi utírat zadek a tou druhou jíst sendvič. Všechno to záleží na tom, na co si zvyknete, ne? Žiju život, při němž jsem si zvykl na vnitřnosti na podlaze. Naštěstí. Jo, to mám teda fakt štěstí.</p>

<p>Stačí gumové rukavice a pytel na odpadky a můžu se do toho pustit. Na tak malý nepořádek nebylo třeba plýtvat Samuelovou ochotou, a protože jsem byl jediný nezraněný, připadlo to na mě. Pochybuju, že by to Dobromilina úklidová služba pochopila. Nemyjeme okna a neuklízíme kusy těl. Promiňte.</p>

<p>„Bude se muset přestěhovat. Nejdřív cadejos a teď tohle. Toho puchu se nikdy nezbaví.“ Robin se opatrně posadil na jednu ze židlí. Měl ošklivě podrápaná žebra, ale přesto se mu s Dobromilou podařilo druhého Ólfiho zadržet dostatečně dlouho, než Niko sejmul prvního. Dobromila na tom byla hůř než Vtipálek. Měla pokousaná rameno a bok a byla podrápaná od krku až na záda, ale zahojí se jí to mnohem rychleji než Robinovi.</p>

<p>Nikovi se přes hruď táhla velká rána a na krku měl povrchové kousnutí. Bylo to přímo nad hrdelní žílou, takže to muselo být povrchové, ne? Kdyby bylo kousnutí jen o trochu hlubší, vykrvácel by dřív, než bychom stačili něco udělat. Zemřel by přímo na podlaze vedle Ólfi a to…</p>

<p>Sakra, to by byl konec.</p>

<p>A další fakt. Někdy je toho na vás prostě moc… děje se vám tolik děsných věcí, že máte nakonec jen tři možnosti: můžete si do pusy strčit pistoli, ztuhnete a po zbytek života budete nosit plíny, nebo se prostě oklepete a půjdete dál.</p>

<p>Jen kvůli Nikovi jsem si vybral tu třetí možnost. Nemohl bych udělat nic jiného, bez ohledu na to, jak lákavě jedna z dalších možností vypadala. Jen s Ólfi vypadá mučení a smrt jako výlet na Coney Island. Jen oni vás přinutí si přát, abyste vyhráli tuhle první cenu, zatímco vás trhají na kousky. Já ten tiket můžu rovnou roztrhat, protože je to pořádná prohra. Ale dostal jsem cenu útěchy. Jsem poslední ólfí samec na světě. I když jsem hybrid a patetickej zabedněnej trouba, jsem to jediný, s čím můžou Ólfi obnovit svoji rasu. Což dokazuje, že je neznám zdaleka tak dobře, jak jsem si myslel. Žádná sebevražda. Ólfi jsou šílení, to jistě… vítejte v klubu. Ale jsou taky vytrvalí. Už předtím přišli na způsob, jak zničit svět. Dejte jim šanci a přijdou na něco dalšího.</p>

<p>A ta šance jsem já. Robin říkal, že Ólfi žijí skoro tak dlouho jako on, možná i déle. Dvacet − ne, teď už devatenáct − Ólfi může mít problém ovládnout svět. Jenže si můžou dát načas a množit se. Znovu vybudovat rasu. A každé další následné množení pomalu vymaže lidskou stopu původního hybridního otce.</p>

<p>A to si Vtipálek o sobě myslí, že je hřebec.</p>

<p>Potlačil jsem zvrácený temný smích. Kdybych s ním začal, <emphasis>určitě</emphasis> bych měl pleny, až by si pro mě Ólfi příště přišli, aby mě odtáhli do Tumulu. A to nechci, protože kdyby se jim to podařilo, pak by byl Niko pryč a s ním i všechny sliby. Nepůjdu znova do pekla − ani na návštěvu, ani tam žít. Bez ohledu na fakt, že bych stejně zešílel v okamžiku, kdy by mě ruce s dlouhými drápy hodily na písek pod špinavou oblohou žlutou jako chcanky. Nebudu rozšiřovat ólfí populaci. Nestvořím další monstrum. Ani jediné. A co hůř, nestvořím někoho dalšího, jako jsem já. Ólfi mě díky své nadutosti nechali vyrůst u Sofie. Vychoval mě Niko. Co kdyby mě místo toho vychovali oni? Co by z takového dítěte vyrostlo?</p>

<p>Nutkání hystericky se smát se změnilo v pálení žluči v krku, tak jsem na to přestal myslet. Na všechno. Musel jsem se soustředit na tady a teď, jinak bych nepřežil ani příštích pět minut, natož žil tak dlouho, abych přišel na to, jak nám všem zachránit zadek. Podívejte, jak se oklepu. Podívejte, jak zachráním své přátele a bratra. Podívejte, jak budu naprosto ignorovat realitu, abych krucinál nepřišel o rozum.</p>

<p>Schválně jsem se nedíval na kaluž Nikovy krve na podlaze a dál sbíral ólfí vnitřnosti a házel je do plastového pytle. Za svůj život už jsem viděl hodně krve, ale na tenhle pohled si nikdy nezvyknu − pohled na krev vlastního bratra. „Jestli máš pocit, že to smrdí, tak sem přiveď svoji deodorantovou kočku. Tím by se to vyřešilo,“ řekl jsem ponuře Robinovi. „Možná by pro nás sežrala tuhle… věc.“ Ani jsem nechtěl vyslovit to jméno. Rozhodně jsem se toho nechtěl dotýkat, ale protože jsem byl momentálně nejpohyblivější, nemohl jsem to nechat udělat nikoho jiného. Niko se o to pokoušel. Snažil se mě odsunout do jiné místnosti. Sejde z očí, sejde z mysli. Kdyby mi mohl dostat z hlavy vzpomínku na souboj a na ólfí slova, jistě by to udělal. Vím to. Tušil, co ty děvky chtějí, ale nic mi neřekl. Ani slovíčko.</p>

<p>Je to zatraceně dobrej brácha.</p>

<p>Niko chce slyšet pravdu. Já si často radši vystačím se lží.</p>

<p>„Je mrtvá,“ řekl Robin a ušklíbl se mé neznalosti. „Mrtvé kočky nic nežerou. Ona jen přede, drápe mi po nábytku a zabíjí psy velké jako dospělý člověk.“ Zamračil se nad tou poslední částí a pak si povzdechl: „Co naděláš? Všichni jsme takoví, jak nás Zeus stvořil.“</p>

<p>„Jestli je Zeus zodpovědnej za tohle, tak se může jít vycpat.“ Poklekl jsem vedle těla Ólfi, kterou Niko zabil. Nevypadala… nevypadalo to o nic míň ďábelsky než zaživa. Prázdné rudé oči, kovové zuby pomalu ztrácející svůj zrcadlový lesk, smrtelný škleb. Odporuje to bohu… jo.</p>

<p>„Kdybych potřeboval důkaz, že žádnej bůh není,“ − a já ho nepotřebuju − „pak leží tady. Žádnej Zeus. Žádnej Alláh. Kdyby byl bůh, nenechal by takový zlo chodit po zemi.“</p>

<p>Slyšel jsem zaskřípání židle, jak se Robin postavil a odešel pryč. Za chvíli se vrátil s mopem a kbelíkem a pomalu vytřel kaluž krve, na niž jsem se nemohl přinutit podívat. Když skončil, položil mi ruku na rameno a přidřepl si ke mně. Zamrkal při tom bolestí. „Já ti nevím. Jednou jsem potkal Buddhu. Hubeného. V Indii. Podělil se se mnou o rýži, vysmál se mým šatům a řekl mi, že když vydržím týden žít v celibátu, dojdu osvícení.“</p>

<p>„Jinými slovy, utahoval si z tebe.“</p>

<p>„Ano,“ souhlasil a zelené oči se mu zamlžily nostalgií. „Ale rozesmál mě. Tehdy jsem se moc nesmál, ne opravdově. Možná že smích je lepší než bůh.“ Stiskl mi rameno a pak ruku spustil. „Tak, teď něco uděláme s tímhle těstovitým parchantem… děvkou. Co ji hodit do řeky? Mám dojem, že Niko chce stejně někde venku sehnat sledovací zařízení a připnout ti ho na tvůj toulavej zadek.“</p>

<p>Robin zaslechl, co jsem říkal Nikovi, ale vyložil si to špatně. Myslel si, že chci odejít v naději, že Ólfi půjdou za mnou − tak jsem to myslel předtím, když jsme bojovali s úhořem. Pravděpodobně bylo lepší, že to pochopil takhle. Nepotřebuju čtyřiadvacetihodinovou ochranu před sebevraždou. Nepotřebuju, aby mě někdo držel za ruku, až budu močit. Niko ví, že bych slib neporušil. Vtipálek by mi možná tolik nedůvěřoval. Nic jsem mu nevysvětloval a místo toho jsem jen neurčitě pokrčil rameny. A po pravdě, ještě pořád mi to připadalo jako docela dobrý nápad − až na to, že Niko by mě nejspíš našel dřív než Ólfi a byli bychom tam, kde jsme začali.</p>

<p>„Možná by pomohlo, kdybys zmizel,“ pokračoval. „Možná by šli za tebou a nás nechali být. Na druhou stranu, možná by tě za pár týdnů nebo měsíců vystopovali a pohodili ti k nohám naše mrtvá těla. Ólfi jsou mnohem trpělivější, než si myslíš. Nemusí si vybírat buď, anebo. Můžou si dát koláč a ještě ho zmrzačit.“</p>

<p>Tuhle možnost jsem na pláži nezvážil. Zdá se, že nejsem jediný, kdo dokáže myslet jako Ólfi. Ale rozhodně jsem jediný, kdo se jako oni dokáže rozmnožovat. Starý dobrý vědecký experiment Kal. Ólfí samec může oplodnit lidskou ženu, ale lidský muž zjevně nemůže oplodnit ólfí samici… nebo alespoň ne tak rychle jako já. Jasně, hodím se jim líp, protože jsem napůl Ólfi, ale bylo by snazší sehnat obyčejnýho chlápka, co neumí bojovat a nemá pistoli a smrtícího bráchu. I když pochybuju, že by se mu postavil při pohledu na noční můru s bledou kůží, ostrými zuby a krvavýma očima. A co se týče mě… Ólfi a Tumulus by mě stejně připravili o rozum. Šílenství, mučení, vzpomínky na to, že totéž pravděpodobně probíhalo i v minulosti… Dostaly by, co chtějí. Ať tak nebo tak. Jen nevím, jestli to šílenství vylepší, nebo zhorší.</p>

<p>„Jsi v pořádku? Vypadá to, že bys mohl…“ Robin jednou rukou udělal jasné gesto, zatímco druhou mě poklepal po rameni a zároveň se ode mě odtahoval. Ten chlápek má talent.</p>

<p>„Je mi fajn.“ Zatraceně bezva. „Neuteču. Nik by mě našel a přinutil by mě přát si umřít dřív, než by se k tomu vůbec dostali Ólfi.“ Nelhal jsem, jen jsem opakoval to, o čem jsme mluvili na pláži… když jsem ještě nevěděl, co vím teď. Neřekli jsme Robinovi ani Dobromile, že jsem rozuměl tomu, co ta ólfí samice říkala. A když jsem sděloval Nikovi, že jsem poslední ólfí samec, říkal jsem to sotva šeptem. Robin s Dobromilou nevědí, že je sice Ólfi pořád chtějí zabít, ale se mnou mají jiné plány. Ani nechci, aby to věděli. Nechci, aby mě litovali. Kdybych to viděl na jejich tvářích pokaždé, když by se ke mně otočili, jen by to všechno bylo skutečnější. A právě teď je realita to poslední, co potřebuju.</p>

<p>Sundal jsem si rukavice, hodil je na noviny na jídelním stole a zpocenou rukou si otřel záda. Krvavá záda. Na dlaň se mi přilepily zbytky napůl zaschlé Nikovy krve. Předtím to svědilo. Teď to začalo pálit. „Do hajzlu,“ řekl jsem. Nemohl jsem se na tu krev dívat, ale teď jsem ji cítil. Ólfi mě chtějí dostat, ale ne hned. Nejdřív musím zhlédnout velké představení. Smrt a zoufalství. Dáte si k tomu popcorn?</p>

<p>Nejdřív chtějí dostat Nika. Chtějí, abych se na to díval. Chtějí, abych to viděl. Abych na sobě měl jeho krev.</p>

<p>A přesně tak to je.</p>

<p>Beze slova jsem odešel do sprchy. Stál jsem pod proudem horké vody a nechal ji smývat krev. Trvalo mi asi pět minut, než jsem si uvědomil, že bych si mohl svléknout tepláky. Teprve za další půlhodinu jsem nahý vylezl zpoza sprchového závěsu. Čekal tam na mě Niko a hodil mi ručník.</p>

<p>Stál opřený o dvojité umyvadlo a čekal, zatímco já se tiše sušil a pak si omotal ručník kolem boků. Vešel naprosto tiše. Ve sprše jsem neslyšel ani jeho, ani bouchnutí dveří a očekával jsem, že za to dostanu pohlavek. Nedostal. „Už se mnou mluvíš?“ zeptal se a založil si ruce.</p>

<p>„Mluvil ze mě vztek,“ odpověděl jsem unaveně.</p>

<p>Když jsem mu sdělil, že jsem podělanej Poslední Mohykán, opřel jsem mu hlavu o hruď, jako když jsem byl malý a Sofie mi vyprávěla pohádku na dobrou noc o tom, že pod postelí žádné monstrum nemám, protože je přímo v mé posteli. Pak jsem mu řekl, že je zatracenej zkurvysyn − proto, že mě nenechá odejít rychlou a snadnou cestou.</p>

<p>To jsem já − hrdě se tomu stavím, jak jsem řekl. Jako pravý muž. Dokážu, že jsem to myslel vážně, když jsem říkal, že všechno bude v pořádku. Řekl jsem, že budu myslet jako Ólfi, ale nepodařilo se mi to ani omylem. Dokázal jsem jen uvažovat jako monstrum, ale taky ne dokonale. Sklopil jsem víko záchodu, sedl si na ně a hlavou lhostejně uhodil o zeď za sebou.</p>

<p>„Pořádáš sebelítostnou party?“ zeptal se Niko suše, ale kromě sarkasmu jsem zaslechl i stín obav.</p>

<p>„Takovou jsi ještě nezažil,“ vydechl jsem. „PSVÚ. Přineste si vlastní úzkost. Bude to ohromná zábava.“ Na jeho olivové pleti zářil bílý obvaz, ale žil, a já při té myšlence cítil aspoň drobnou úlevu.</p>

<p>„Možná se k tobě přidám. Můj bratr…“ Zarazil se, dlouze se nadechl, aby se uklidnil − pravděpodobně proto, aby mi nezačal hlavou mlátit o zeď − a pak začal znova. Hlas pevný jako skála. Obavy se během okamžiku změnily na vztek. „Můj bratr se vrhl mezi mě a žraločí čelisti. A jako by to nestačilo, ještě tomu žralokovi řekl, aby ho sežral prvního. Dokážeš si představit, jak bych se cítil, kdyby ho ten žralok vzal za slovo?“</p>

<p>„Předpokládám, že vděčný bys asi nebyl.“ Z vlasů mi na záda kapala voda. Voda, ne Nikova krev. Chladná a čistá.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl ponuře.</p>

<p>„Bouchneš ho do nosu? Slyšel jsem, že on tě uhodil.“ Jeho monokl byl v jasném světle koupelny zřetelnější. Byla to dobrá rána − rychlá a ostrá, s přesnou dávkou síly. Tak, jak mě to učil.</p>

<p>„Ne. To by pro něj bylo příliš snadné.“ Niko se nade mnou hrozivě tyčil. Dokáže se hrozivě tyčit jako nikdo na světě. „Pro tebe by to bylo příliš snadné.“</p>

<p>„Niku, zas tak riskantní to nebylo. Sakra, nebylo to vůbec riskantní.“ Na záda mi dál kapala voda, chladná, ale ne tak chladná jako Nikův výraz. Čím bude chladnější, tím bude Niko namíchnutější. „Teď už to víme. Nezabijou mě.“ Ať bych je prosil sebevíc. „To už nemaj v plánu.“</p>

<p>„A protože Ólfi jsou naprosto při smyslech a jednají dokonale logicky, budeme na to spoléhat? Ne, to tedy ne. Stačí, aby jeden z nich ochutnal tvou krev, a přestanou se soustředit na svůj cíl.“ Stiskl rty. „Jen jeden. Žralok může být ukázněný, ale hoď ho do moře plného krve a jediné, na co bude myslet, bude masakr. Ólfi jsou stejní. Nemůžeš se spoléhat na šílenství. A co hůř, možná nejsou tak šílení, jak si myslíme. V tom případě by mohli zapomenout na pomstu a prostě si tě vzít. Nechat si nás ostatní na později a tebe odnést tam, odkud bych tě nedostal zpátky.“</p>

<p>To byla pravda, ačkoli dost pochybuj u o tom, že by Ólfi někdy ztratili chuť se mstít. Jestli někdo může být šílený a zároveň trpělivý, pak jsou to oni.</p>

<p>„Udělal bys to samý,“ namítl jsem a snažil se tak vyhnout hádce a nemyslet na to svinstvo kolem. Ještě jsem na to nechtěl myslet. Chtěl jsem ještě několik hodin bez trápení. Je to tak moc?</p>

<p>„Logika? U tebe? Teď je mi jasné, že jsi zoufalý.“ Vzal z police další ručník a hodil mi jej. „A já jsem odpovědný za to, abys byl v bezpečí. Je to právo prvorozeného. Je to součást toho, že jsem starší brácha.“ Zaťal zuby. „Mohlo si tě to vzít, Kale, rozumíš tomu? Mohlo tě to odnést nebo zabít.“</p>

<p>Vzal jsem ručník a začal si sušit vlasy. Pak jsem opáčil: „Tebe to taky mohlo zabít.“ Otřel jsem si ručníkem mokrý krk. A bylo to těsně. Tak zatraceně těsně.</p>

<p>Povzdechl si. „Tohle nikam nevede. A čekat, až si tě odnesou, to není nejlepší bojový plán v dějinách. Musíme je najít. Pro změnu musíme jít my po nich. Překvapit je.“</p>

<p>Jít po nich? Tak tohle nebyly jen bláznivý kecy. Tohle byl Hannibal Lecter, kterej si pochutnává na vlastní noze s dijonskou hořčicí. „Niku, oni žijou v <emphasis>Tumulu</emphasis>. Je to ghetto pekla.“ Není to tak úplně peklo, ale je to místo − daleko od tohoto světa − vedle něhož by jakékoli mytologické peklo vypadalo jako zábavní park. Dva roky mého života spolkla přízračná dimenze, kde se čas ubírá jinými cestami, což vysvětluje, proč jsem se k Nikovi vrátil jen dva dny po svém únosu, ale o dva roky starší. Tohle vím o Tumulu jistě. Zbytek je naprosto zablokovaný, zbyly jen prchavé dojmy. Skály a písek rudé jako krev, obloha v barvě hnisu a chlad dlouho uzavřeného hrobu. Ale k tomu, abych věděl, že lepší než jít tam by bylo strčit péro do kýblu s kyselinou, si nemusím pamatovat nic.</p>

<p>„Já o něm nic nevím.“ Kroutil jsem v rukou ručníkem. „Nevím, jak je to tam velký. Co když otevřu bránu přímo uprostřed Ólfi? Mohli bysme jim skočit rovnou do klína, a to by nebylo jako sednout si do klína Santovi, jasný? Nedostanem žádný sladkosti.“ Tumulus. Kristepane. Cítil jsem, jak se mi ručník v rukou roztrhl. „A to nemluvím o tom, že bych tam zešílel. Proč o tom asi nemluvím?“ Minule mne při výletu do Tumulu a zpátky zachránila jen amnézie, zoufalá obrana dospívajícího mozku. Vím, že tentokrát by mě nezachránila.</p>

<p>„Ne my, Kale. Já,“ řekl Niko rozhodně. Natáhl se a vzal mi z rukou ručník. „Pokud mě tam dokážeš dostat, mohl bych to tam trochu prozkoumat, to je všechno. Pochybuju, že bych narazil rovnou na Ólfi.“</p>

<p>On, ne já. Měl jsem si to uvědomit a byl bych si to uvědomil, kdyby mi z pouhé myšlenky na to místo nevstaly hrůzou vlasy na hlavě. Nik by nikdy ani nepomyslel na to, že by tam poslal mě. I kdybych s tím přišel já a byla by to naše poslední naděje, ani tak by to nedovolil.</p>

<p>„Ne.“ Byl jsem stejně odhodlaný jako Niko. „Je to jejich teritorium. To bys měl vědět. Mohli by tě najít. Čas tam funguje divně. Mohl bys tam strávit minulu, nebo celej rok. A taky tam můžou bejt místa, kde vůbec není vzduch.“ Vzduch je tam řídký. Copak jsem nelapal po dechu, když mě tam odtáhli? Neměl jsem pocit, že se udusím? Ještě předtím, než všechno zahalila černá opona, jsem cítil, jak mě bolí plíce v touze po kyslíku. Pak už si nic nepamatuju.</p>

<p>„<emphasis>Ne</emphasis>,“ vyštěkl jsem. „Sakra ne. Do hajzlu ne. Jakýkoliv ne, jaký chceš. To neudělám.“</p>

<p>„Aha, prvek času. Na to jsem nepomyslel.“ To prozrazovalo zklamání, jež si nedovolil projevit. Niko zvažuje všechny aspekty situace. Vždycky. Jenže on sám je cílem. Jsme jako kachničky na pouťové střelnici, které čekají, až se do nich někdo strefí. Jak chcete bojovat s nepřítelem, jehož nemůžete sledovat? Nemůžete ho najít? Nebudou si s námi hrát věčně. Dřív nebo později to začnou brát vážně, ať jsou šílení, nebo ne. Hry je unaví a potom… jo, potom.</p>

<p>„A co kdybys nechal bránu otevřenou? Propojil náš svět s tím jejich? Tak by mohl čas na obou místech běžet stejně.“</p>

<p>Nemohl jsem tomu uvěřit. On o tom pořád ještě mluvil. Fajn. Ať si konverzuje sám se sebou. „Musíme se zbavit těla,“ řekl jsem, jako bychom o Tumulu vůbec nemluvili. „Robin říkal, že bychom ho mohli hodit do řeky.“</p>

<p>Niko se zamračil, ale na sebe, ne na mě. Začal s něčím, o čem věděl, že s tím mám problémy − vážné, mysl zatemňující problémy − a nebylo to k ničemu. Ale ne tak docela. Aspoň se snažil, a to je teď všechno, co můžeme dělat. Chytat se těch nejtenčích a nejšílenějších stébel. Natáhl jsem se a hřbetem ruky ho plácl do břicha. „Hele, to já jsem ten, co s tebou nemluví, ne?“</p>

<p>Zamračil se ještě víc. „Do řeky ne. Zatímco ses sprchoval, Vtipálek přišel na něco lepšího. Dobromila potřebuje k zotavení víc času. K řece zatím jet nemůžeme.“</p>

<p>„Jak jí je?“ zeptal jsem se. Ale co bylo důležitější: jak je Nikovi, pokud jde o Dobromilu?</p>

<p>„Odpočívá. Zítra už se bude moct hýbat.“</p>

<p>„A zůstaneš dneska v noci u ní, nebo se přesuneš do pokoje pro hosty?“ Postavil jsem se, sebral ze sprchy tepláky a vyždímal je. „Už sis rozmyslel, jestli ti stačí dost dobrá?“</p>

<p>„Nevím,“ odpověděl klidně. „Ještě ne.“</p>

<p>Sofie… ta děvka zametla s námi oběma. Ze mě udělala stvůru a z Nika bratra, otce a pečovatele té stvůry. Oběma nám to tak podělala, že nevím, jestli se z toho někdy dostaneme. Shořela zaživa a pevně doufám, že dál hoří v pekle.</p>

<p>Prošel jsem kolem Nika do chodby a pak do svého pokoje, abych se oblékl. Šel za mnou. „Takže, jakej máme plán?“ ptal jsem se, zatímco jsem si navlékal džíny a zmačkanou mikinu, kterou jsem vylovil z tašky s věcmi. „Zase Samuel?“</p>

<p>„Ne.“ Niko sebral z podlahy mokré ručníky, sbalil je do pevné koule a zasáhl mě s nimi přímo do hrudi. Asi byste nečekali, že bavlna může pořádně štípnout. Mýlili byste se. „Vsadil bych se, že Strážci by si nic nepřáli víc než si zblízka prohlédnout mrtvého Ólfi a provést hezkou malou pitvu, aby zjistili, kde mají slabá místa. Jenže od toho je jen krok k tomu, aby rozřezali i <emphasis>tebe</emphasis>. Chtějí se Ólfi zbavit, a i když je Samuel ochoten nechat tě na pokoji, u zbytku Strážců bych si tak jistý nebyl. Čím míň budou mít příležitostí se na tebe zaměřit, tím líp.“ Na povrchu sice vypadám jako člověk, ale uvnitř je to jiné. Určitě by měli na co se dívat. Nejspíš bych si skvěle užil na pitevním stole.</p>

<p>„Žádný řezání. Jasně.“ Posadil jsem se na kraj postele a natáhl si ponožky. „Co s tím teda budeme dělat?“</p>

<p>„Robin zavolal někomu, kdo mu prokáže laskavost.“</p>

<p>Ta laskavost se právě objevila ve dveřích. Když je Jišijáš rozčílený, je pořádně slyšet. A on je rozčílený skoro pořád. Ani tentokrát to nebylo jinak. Když jsme vešli do obýváku, zrovna velice důrazně rozmlouval s Robinem. „Tvá lenost nezná hranic, co? Musím řídit bar a vést vlastní život. Neexistuju jen proto, abych čekal na tvé zavolání. A rozhodně se každé ráno neprobouzím ve šťastném očekávání toho, co pro tebe zase budu zařizovat. Já vím, těžko se tomu věří.“</p>

<p>Robin mu zívl do obličeje. „Jsi fakt dobrej. Ten vztek, ten zamračenej pohled. Absolutně děsivé. Ráno si do kafe nejspíš liješ panáka testosteronu, ne?“ Nohou dloubl do velkého pytle na odpadky na podlaze. „Tady je balíček. Zahoď to, kam chceš. Můžeš si to klidně vycpat a pověsit na zeď, mně je to jedno. Je to na tobě.“</p>

<p>„Tak to ne.“ Náhle se odnikud objevila jasná křídla a několik per spadlo na zem. Sebral jsem jedno, které mi přistálo u nohou. Bylo bílé, místy téměř průhledné, olemované zlatou barvou a dvakrát tak velké jako moje dlaň. Robin Jišijáše tak namíchl, že začal pelichat. Ten puk je ale nadanej zkurvysyn, to se mu musí nechat. „Určitě mi nedáváš pytel s Ólfi. Tomu nevěřím.“</p>

<p>„Ber to jako námět na konverzaci.“ Robin se lenivě zazubil. „A můžeš mi to na oplátku odepsat z účtu v baru.“</p>

<p>Jišijáš tomu zjevně odmítal uvěřit. O krok ustoupil, sehnul se a rozvázal pytel. Jeho šedomodré oči okamžitě ztmavly odporem. „Nesvaté stvoření.“ Zavázal pytel a pak si ruce otřel do kalhot. „Jeden. Jednoho se vám vážně podařilo zabít. Jste houževnatější, než jsem si myslel.“ Když to říkal, už se nedíval na Robina… ale na nás s Nikem.</p>

<p>„Taky jsem zabil Ólfi,“ protestoval Robin. „Ve skutečnosti jsem jich zabil spoustu, když jsem loni zachránil svět. Copak jsem ti o tom nedal vědět?“</p>

<p>„Vím, že ty dokážeš vždycky přežít.“ Jišijáš zvedl pytel úplně lehce i přes to, jak byl těžký. „Proto se dějiny zmiňují o poslední bitvě tří set, ne tří set a jednoho[12].“</p>

<p>„Někdo to musel přežít, aby o tom mohl vyprávět. Neexistovali by žádní hrdinové, kdyby o nich nikdo nevyprávěl, no ne?“ Vtipálek arogantně ohrnul ret a pak zamumlal: „Chtěl jsem jen společnost pár stovek polonahých naolejovaných mužů, a najednou se ocitnu tváří v tvář celé perské armádě. Kam se poděla Štěstěna?“</p>

<p>„Ke mně rozhodně nezamířila.“ Jišijáš zamířil ke dveřím. „Až mi příště budeš volat, očekávám jen žádost o vtip do proslovu na tvůj pohřeb. S ničím jiným mě neotravuj.“ Pak velmi významně zavrčel, ale protože Robinovi před pár dny zachránil život, moc jsem mu to nevěřil.</p>

<p>Když se za ním zavřely dveře, zeptal jsem se Vtipálka: „Poděkoval jsi mu vůbec za to, že ti zachránil zadek?“</p>

<p>„Bohové, ne,“ odmítl otřeseně. „Takhle to mezi námi nefunguje.“</p>

<p>„A jak tedy?“ zeptal se Niko. „Zběsilá zlost střídaná intenzivní nenávistí?“</p>

<p>„Přesně tak.“ Znova zívl. „Zavedené zvyky by se neměly porušovat. Vzbuď mě, až budu mít hlídku.“ Jo, v tom přeju Nikovi hodně štěstí, protože já ani v nejmenším netoužím po tom, aby si mě snící Robin spletl se Sparťanem, ať nahatým, nebo oblečeným.</p>

<p>O pár hodin později jsem přebral hlídku já a tiše rázoval po bytě. Niko se dokáže vůbec nehýbat a zůstat přitom ve střehu. Já ne. Já musím pochodovat. Kdybych neměl hlídku, mohl bych klidně usnout u řvoucí televize. S tím nemám problém. Ale čekání… v tom zrovna nevynikám. A zůstat po posledním ólfím útoku v klidu? To těžko. A tak jsem chodil po bytě, kůže mě svědila a žaludek se mi křečovitě stahoval v očekávání nepříjemného pocitu při otevírání brány. Ignoroval jsem nejasný pocit, že mě někdo pozoruje. Po bitvě jdou adrenalin a paranoia ruku v ruce. V takové situaci se to dá očekávat.</p>

<p>Nedokážu odhadnout jejich další krok. Je třeba uznat, že naposledy jsem měl napůl pravdu − jenže jen napůl nestačí. Ale právě teď, i když už částečně znám jejich nový motiv, jsem s tím nemohl ani začít. Ještě ne. Prostě… ještě ne.</p>

<p>Zbabělec.</p>

<p>Když jsem přešel z kuchyně do obýváku a pak do chodby, zahlédl jsem je. Dveře byly malinko otevřené a já spatřil Nika, jak sedí na kraji Dobromiliny postele. Ve tmě jsem neviděl žádné detaily, ale pochopil jsem, že Nik má ruku položenou na jejích vlasech. Ona spala. Nemůže žít s ní ani bez ní… Nik si zaslouží něco lepšího. Ale s tímhle rozhodnutím mu pomoct nemůžu, tak jako mi on nemohl pomoct s George. Každý má svou hranici… takovou, jakou nemůže překročit. Já té své dosáhl, což vedlo ke ztrátě, s níž se možná nikdy nevyrovnám. Samozřejmě že to taky vedlo k Dalile, vlčici s přidanou hodnotou. To je život. Co naděláte?</p>

<p>Nevím, kam Nika dovede jeho hranice, ale o dva dny později nás ponorková nemoc dovedla někam jinam. „Proč do bazaru?“ zasténal jsem, když Dobromilin řidič zaparkoval u Robinova bazaru. „To není moje představa příjemně strávenýho času.“ V tuhle chvíli jsem si ale stejně nebyl jistý, co by vůbec mohlo být příjemné. Byl bych šťastný, kdyby něco odvedlo mou pozornost od Ólfi. Alespoň na chvilku. Dopřál jsem si jednu noc, kdy jsem na to nemyslel, a pak jsem se odebral daleko od břehů lidskosti, kde žijí, přemýšlejí a plánují monstra.</p>

<p>Ale jaké plány to budou? Myšlenky přicházely čím dál snadněji. Až moc snadno. Pokud dokážu myslet na ty krví nasáklé myšlenky, možná to znamená, že se příliš vzdaluju ze známých vod. Vím, že pokud tam zůstanu moc dlouho, nepodaří se mi dostat zpátky na břeh. Čím víc se snažím myslet jako Ólfi, tím víc jsem jedním z nich. To nemůžu popřít. Niko se o to snaží, ale já vím svoje.</p>

<p>„Ano, samozřejmě. Je mi jasné, že tvá představa příjemně stráveného času je, že tě vysadíme u bytu vlkodlačice a budeme čekat v autě, zatímco si budeš užívat chlupatého dovádění,“ zamračil se na mě Robin. „Ale když to nemůžu dělat já, nebude to dělat nikdo. A pro tvou informaci: práci sice nenávidím, ale musím vést obchod. Abych si mohl kupovat drahé obleky, bydlet ve skvělém bytě a pít víno, které by jednoho rozbrečelo.“</p>

<p>„Práce,“ poznamenal Niko. „Máš na mysli okrádání nevinných zákazníků?“</p>

<p>„Caveat emptor[13]. Pokud má někdo v hlavě tak prázdno, že se nechá ošidit, pak si to zaslouží. Čistá ekonomika. Přežije ten nejsilnější. A kromě toho, já jsem šejdíř. Mám to v povaze.“ Už se stmívalo a obchod i s přilehlým parkovištěm byly zavřené. Robin vytáhl svůj klíč a pustil nás dovnitř. V tuto denní dobu jsme tam jeli kvůli Dobromile. Už se skoro úplně uzdravila, ale zraněný upír je citlivější na světlo. Její plášť s kapucí jí nebude k ničemu ještě minimálně den nebo dva.</p>

<p>Následovali jsme Robina do budovy a já si šel prohlédnout několik aut, která byla zcela mimo náš dosah. I když s těmi perlami… ne. Niko má ke svému odřenému starému autu podivně silný vztah. Ve všem ostatním je posedlý čistotou a upraveností, ale vždycky jezdí nějakou šunkou. Když jsem se ho ptal, proč má tak rád něco, co v polovině případů nefunguje, odvětil: „Tebe mám taky rád, ne?“ A mně říká, že jsem chytrák.</p>

<p>„Podívejte se na hračky.“ Robin mávl rukou. „Jdu do své kanceláře. A Kale, pokus se neprojíždět výlohou, ano? Vlastně, zkus vůbec na nic nesahat. Mému pojišťovákovi dochází trpělivost.“</p>

<p>„Blbečku,“ zamumlal jsem, když odešel. On mi to snad nikdy nezapomene. Posedlost není omluva pro to, že jsem s jedním z jeho aut proletěl výlohou. Jen kvůli jeho poznámce jsem přejel rukou po hladké červené kapotě klasického mustanga. „Když máš rád starý auta, proč si nemůžeš koupit něco takovýho?“ zeptal jsem se Nika.</p>

<p>„Protože jídlo a placení nájmu má přednost,“ odpověděl mi.</p>

<p>Jo, peníze za ty perly půjdou do banky, o tom nemám pochyb. Žádná nová hračka nebude. Tedy pokud by to nebyla zbraň, ale s těmi je taky legrace. Otevřel jsem dveře auta a vklouzl dovnitř. Pěkné. Moc pěkné. „Víš, tímhle bysme klidně mohli sejmout pár nestvůr. Trefil bych se do nich líp než s glockem.“</p>

<p>„Přestaň snít, bratříčku, a vylez z toho auta. Žijeme v New Yorku. Jedno auto je víc než dost.“</p>

<p>Jo, s parkováním je potíž. Máme štěstí, že nám Robin dovolil parkovat Nikovo staré auto zdarma u něj na parkovišti. New York je rozhodně větší než všechna místa, jimiž nás kdy Sofie protáhla. Měla radši menší města. Policajti tam nejsou na podvodníky tak přísní. Ale vyskytlo se i pár nocí nebo i týdnů, které jsme strávili o samotě, když byla ve vězení. Zvykli jsme si s Nikem říkat sousedům, že máma šla do obchodu nebo na poštu, nebo že rozdává polívku bezdomovcům.</p>

<p>Přejel jsem rukou po volantu, povzdechl si a vylezl z auta. Co takhle motorka? Velký bojovník s nestvůrami brázdící na své mašině silnice… tak jo, to je klišé. Bude ze mě bojovník s nestvůrami, který jezdí autobusem. Horší už to nebude. Ovšem Dalilu bych si na motorce dokázal představit bez problémů. A vůbec by to nevypadalo jako klišé.</p>

<p>„Můžeš jezdit mým autem,“ připomněl mi Niko.</p>

<p>„Jo, můžu jezdit starou šunkou. Fíha, to mám ale štěstí.“ Samozřejmě že bych si mohl vzít část peněz a koupit si auto, kdybych po něm opravdu toužil. Nik by neřekl ani slovo. Koneckonců, jsou to naše peníze. Jenže by to vážně bylo na hraní. Teď se sice topíme v penězích, ale kdo ví, kdy zase bude nějaká placená práce? Ovšem to, že má Niko pravdu, neznamená, že ho nemůžu trochu potrápit. „Jasně, ucítím vítr ve vlasech, až tu starou plechovku roztlačím z kopce. To bude vzrušující!“</p>

<p>„Má limuzína je ti k dispozici,“ poznamenala Dobromila, která byla ještě pořád bledší než obvykle. Niko jí nabídl židli v recepci, ale udělal to spíš ze slušnosti než z vřelého citu, který jí projevoval ještě před dvěma dny, když spala. Zajímalo by mě, jestli o tom Dobromila vůbec ví. Ještě pořád nevím, jakou cestou se Niko vydá, a nejsem si ani jistý, co by pro něj bylo lepší. S Dobromilou byl šťastný a já byl rád. Ale ona zklamala jeho důvěru, a to se mi nelíbí… ani trochu. To rozhodnutí není na mně, není to můj vztah, ale i tak jí věřím míň. Myslel jsem, že chce pro Nika jen to nejlepší. Teď už si nejsem tak jistý. Ale na druhou stranu, když uvážíme Drahomířiny povahové vady… sobeckost upířího puberťáka a k tomu bývalý s vražednými sklony (teď už naštěstí nebožtík), pak pro něj jistým způsobem možná chce to nejlepší. Jenže v Nikových očích to prostě neprovedla správně.</p>

<p>„Ne, díky,“ odpověděl jsem jí. „Cítil bych se jako nejstarší účastník maturitního plesu.“</p>

<p>„Maximálně tak věnečku v tanečních,“ opravil mě Niko.</p>

<p>„Jo, jasně. Právě jsme si vyslechli obsedantní gardedámu.“ Odešel jsem stranou a procházel se mezi auty. Nahlédl jsem do prázdných kanceláří − víc z nudy než ze zvědavosti. Zarámované fotografie šťastných rodinek a dětiček žijících šťastné, přešťastné životy.</p>

<p>To je dobře. Náš život zrovna teď tak růžově nevypadá.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a vrátil na místo fotku, kterou jsem právě držel v ruce. Musím se víc snažit, abych viděl ólfíma očima. Vidět… vědět, to vychází z místa, kam nemůžu jít. Ne tady. Potřeboval bych být sám. Potřeboval bych klid. Plavat se stvůrami v hlubinách podvědomí nestačí. Potřebuju, aby se mi do mysli zasekly drápy, potřebuju šedé světlo a černý stín, který to všechno spojuje. Možná že ani potom nebudu vědět víc, než vím teď. Je jen jediný způsob, jak na to přijít.</p>

<p>Později.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Nikův hlas byl tichý a vážný. Okamžitě jsem se vrátil zpátky do předváděcí místnosti. „Co je?“ zeptal jsem se, sáhl do bundy a vytáhl z pouzdra desert eagle. Tentokrát jsem si s sebou vzal velkou pistoli, ale ne výbušné náboje. Po boji s úhořem, cadejos a Ólfi jsem měl chuť na trochu ničivé síly, ale bylo by těžké ospravedlnit díru ve zdi a sejmutí taťky, mamky a dítěte v kočárku na druhé straně. Tedy bylo by to těžké ospravedlnit před Nikem. Já bych s tím takový problém neměl.</p>

<p>„Deset hodin.“ Nedíval se směrem ke skleněné stěně a já tam jen mrkl koutkem oka. Pozorovaly nás bílé oči… s černými oválnými panenkami.</p>

<p>„Robine, zvedni zadek a pojď sem,“ řekl jsem. Nedbale. S nezájmem. „Hned.“ Ať to bylo cokoli, bylo to velké. Oči to mělo jako citróny. A taky mi to nespolklo tu malou hříčku. Skočilo to dovnitř za exploze skla stejně jako předtím Drahomíra a cadejos. Slyšel jsem, jak Robin kleje, zatímco vybíhal ze své kanceláře. „<emphasis>Skata</emphasis>[14]. Kalibane, ty parchante. Už zase?“ Ale pak uviděl, že jsem to nebyl já v jednom z jeho aut. Byla to kočka, a velká tak, že by se rozhodně nevešla na žádný kočičí píseček. Byla veliká jako panter a to zatraceně ohromný panter. Celá černá, až na tenké stříbrné proužky na lopatkách. Mrskala černým ocasem a upírala na nás bílé oči. Panenky se jí rozšiřovaly… obří mourek pozorující večeři. Nás.</p>

<p>„Tak jo,“ řekl Robin a ztuhl na místě. „Takovýhle kočičky vůbec ne…“</p>

<p>„Jestli si ceníš života, tak tu větu nedokončuj,“ přerušila ho Dobromila. Opatrně vstala ze židle. Držel jsem eagle u boku a velice pomalu jím zamířil kočce na hruď. Obyčejnou namíchnutou kočku rychlé pohyby moc nepotěší. Pochyboval jsem, že u téhle to bude jiné. Dál mrskala ocasem, popošla o krok blíž k nám, sklonila hlavu a otevřela tlamu. Přitlačil jsem prstem na spoušť, ale Niko mě zarazil: „Kale, ne.“</p>

<p>„Ne? To si ze mě děláš srandu,“ opáčil jsem nevěřícně. „Mourek se nám chystá nakopat zadek.“</p>

<p>„Ne, jen si nás očichává.“ Pravda, kočka nasávala vzduch a nevrčela, ale to neznamenalo, že jsem se necítil jako zebra, která čeká, až jí někdo zlomí vaz.</p>

<p>Popošlo to o další krok a pak ještě o jeden, a to směrem k Dobromile. Niko vytasil meč, stejně pomalu a opatrně, jako jsem já zamířil pistoli. Černý ret se ohrnul, aby se ukázaly zuby, které vůbec nevypadaly jako zuby pantera… pokud by to nebyl panter křížený s piraňou. Tohle byste určitě v místním obchodě se zvířátky nenašli.</p>

<p>Znovu jsem přitlačil na spoušť, ale kočka stejně jako předtím jen nasávala vzduch. Pak zaklapla tlamu a zavrčela. Zřejmě to byl signál, protože se objevil někdo, kdo musel být Oshossi.</p>

<p>Byl tak o patnáct centimetrů vyšší než já. Možná ještě víc. A tak o šest až osm vyšší než Niko. Temná pleť, tmavé vlasy. Ale poněkud podivné. Vypadaly uhlazeně jako kočičí chlupy. A zlaté oči, jasně zlaté. Leopardí. Taky měl kanibalsky špičaté zuby. Ukázal je v chladně spokojeném úsměvu. „Vidím, že jsme vystopovali matku. A teď, kde je ta zlodějka?“ Ta kočka dokáže najít po čichu Drahomířinu příbuznou? V tomhle městě? To je teda talentovaný kotě. Drahomíra má štěstí, že Oshossi a jeho mazlíček začali hledat v Brooklynu, protože jinak by z ní teď už asi byl kočičí pamlsek.</p>

<p>Oshossi popošel blíž a pod nohama mu zaskřípělo sklo. Měl na sobě dlouhý černý kabát, černé kalhoty a košili a kolem krku těsně uvázaný náhrdelník z malých bílých korálků. Ne. Zuby. Byly to zuby. A mohli byste vsadit zadek, že to byly lidské zuby, protože tak to sakra v našem životě prostě chodí.</p>

<p>„Vydejte mi zlodějku.“ Jeho hlas zněl hladce jako sklo. Byl to hlas hroznýše královského. „Pojď, vlez mi přímo do tlamy. Tesáků si nevšímej. To je jen na ozdobu.“ Pak jedno polknutí a je po vás − spolkne váš pitomej zadek, zatímco si myslíte: Kruci, to byl ale milej chlápek.</p>

<p>Tenhle milej chlápek s sebou měl dvě mačety. Velké a lesklé. Vsadil bych se, že by nám přesekly končetiny, jako by to byly keříky. Musel jsem se rozhodnout: dál mířit na kočku, nebo zamířit na pana Sekáče. Ať je Oshossi, jak chce, rychlý, kočka bude určitě rychlejší.</p>

<p>„Zlodějku.“ Zlaté oči zazářily a panenky se rozšířily stejně jako u kočky.</p>

<p>„Nemůžeš ji dostat,“ řekla mu Dobromila.</p>

<p>„Ne?“ Znovu se usmál, tentokrát krutě a divoce. „Já myslím, že můžu. Myslím, že ji můžu stáhnout zaživa, když se mi bude chtít. Utrhnu jí končetiny a nakrmím jimi svá zvířata, ještě než zemře. Odtrhnu jí oční víčka, takže jí nezbyde nic jiného než se dívat. Myslím, že to všechno můžu udělat a vy mě nezastavíte.“ Úsměv se roztáhl a horní a spodní zuby se od sebe vzdálily. Na lidské tváři jsem tak široce otevřená ústa ještě nikdy neviděl. Slyšel jsem praskat čelisti. A z těch úst přišli. Jeho hlas zněl jako hadí syčení a právě hadi se mu vyřinul i z pusy. Taková malá řeka hadů.</p>

<p>Dva metry dlouzí a silní jako chřestýši. Černí stejně jako ta obří kočka. I jejich tesáky, z nichž kapal jed, měly stejnou barvu. Dopadli na podlahu a okamžitě vyrazili naším směrem. „Tak tohle je vážně docela znepokojivé,“ prohlásil Robin a ustupoval.</p>

<p>„Nekecej. Opravdu?“ Stiskl jsem spoušť a vystřelil na kočku. Už tak máme starostí až dost. Nepotřebujeme k tomu ještě Mourka. První tři střely kočku zasáhly do hrudi a zanechaly tam díry velikosti mincí. Ale kočku to vůbec netrápilo. Dalším výstřelem jsem minul, protože kočka se vymrštila do vzduchu a všechny nás přeskočila. Hadi před námi, kočka za námi, a Oshossi… ten se otočil a odešel do noci. Jako bychom mu nestáli za námahu. Nechal nám pár dárečků a sbohem, troubové. Ten zkurvysyn. Jako by nestačilo, že tam nechal svoje mazlíčky, aby nás zabili. Musí nás ještě urážet? Říct tím, že na víc nemáme? Jako by poštval čivavu na pošťáka. Rozhodně projevil nedostatek respektu.</p>

<p>Na druhou stranu, obří kočka, koberec plný hadů… to čivavu předčí… když už ne v mrzuté náladě, tak ve smrtící účinnosti určitě.</p>

<p>Otočil jsem se. Věděl jsem, že mi Nik kryje záda. Znova jsem vystřelil a sehnul se, protože jsem se trefil zrovna do okamžiku, kdy kočka opět vyskočila. Přistála dost blízko na to, aby po mně mohla máchnout tlapou. To by mě jistě rozpáralo jako obří otvírák na konzervy a všechny vnitřnosti by se mi hezky vysypaly na podlahu. Vrhl jsem se k zemi a převalil se. Ne pod kočku. Viděl jsem, co kočky dělají kořisti, která se dostane pod ně. Zadníma nohama by mě roztrhla od hrudní kosti po břicho. A opět… střeva na podlaze.</p>

<p>Touto cestou se tedy rozhodně nevydám. Střelil jsem ji do boku. Kočka vycenila trojitou řadu zubů a zařvala jako sto lvů. Náhle jsem litoval, že mě Niko přinutil dívat se na Discovery Channel, protože jsem si až příliš snadno představil, jak by se mi ty zuby zakously do břicha. Horký dech, rozervané maso, to, co by mělo být vevnitř, by se ocitlo venku… ve velmi účinných čelistech. A je po gazele. A já nechtěl být gazela.</p>

<p>Kulky zasáhly žebra. Slyšel jsem, jak se jedno zlomilo a roztříštilo dvě kolem sebe. Dobrá trefa? Těžko. Chtěl jsem zasáhnout něco důležitějšího. Vyskočil jsem na nohy a vrhl se přes stůl recepční, který se okamžitě rozpadl pod tíhou chlupaté hromady svalů.</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Otočil jsem se a něco mi rozzuřeně zasyčelo přímo do obličeje. Jeden z hadů byl asi tak třicet centimetrů ode mě. Jed odkapávající mu z tesáků syčel a vypaloval do koberce dírky.</p>

<p><emphasis>Do hajzlu</emphasis>.</p>

<p>Vzduchem se něco mihlo a hadí hlava prolétla kolem a přistála na podlaze. Jeho tělo sebou dál mrskalo, ale já neměl čas užívat si podívanou. Trhl jsem očima zpátky ke kočce. Na zádech jí seděla Dobromila a v ruce svírala dýku. Pak ji prudce zabodla přímo do huňatého krku. Kočka zasyčela a prudce se otočila, čímž shodila Dobromilu, a pak se vydala za svým pánem. Zmínil jsem se, že jsem jí stál v cestě? Znova jsem vystřelil a vzápětí do mě vrazila ramenem. Odletěl jsem stranou a opět jsem se nacházel na podlaze. Kulky jí prošly krkem. Podívala se na mě zúženým pohledem, vyfoukla do vzduchu spršku krve, vycenila na mě zuby a pak zmizela. Pohltila ji noc.</p>

<p>Nebylo mi líto, že ji vidím odcházet. Rád dokončuju, co jsem začal, ale tohle byla drsná číča, když ji desert eagle sotva škrábnul. Příště jí zkusím nastřílet deset kulek přímo do lebky a uvidíme, co to udělá.</p>

<p>Posadil jsem se, tentokrát na druhé straně dalšího stolu. Kolem mě se rozkládala tři bezhlavá těla hadů. Stejně jako jed vypalovala i těla do koberce díry a zanechávala po sobě klikaté stopy. Pak se objevil Niko, podal mi ruku a pomohl mi vstát. Po celé místnosti jsem viděl podobné kouřící zbytky. Ve vzduchu byl cítit spálený koberec. Dobromila s Robinem přešli k nám. Předpokládal jsem, že hadi nikoho neuštkli, protože se nikdo nesvíjel na zemi v agonii. Možná někdo cítil ponížení, ale agonii ne.</p>

<p>Robin si otřel meč o koberec a zasunul si jej zpátky pod kabát. Rozzlobeně se podíval kolem, na rozbité sklo, zničený stůl a popálený koberec, a pak prohlásil: „Drahomíra.“ Dle toho, jak slyšitelně skřípal zuby, byl opravdu pořádně namíchnutý. „Dobromilo, očekávám, že tvá dcera mě plně odškodní za utrpěné škody. Navíc jsem utrpěl trauma. Hluboké trauma.“ Zavrtěl hlavou a zadíval se na stůl. „Zrovna jsem ho koupil. Pět set dolarů za něco, co by mělo být nejpevnější na trhu, a ccoa ho sejme jako hadrovou myš. <emphasis>Skata</emphasis>.“</p>

<p>„Ccoa?“ Sklonil jsem pistoli, pořád ještě plný adrenalinu jsem nasál vzduch a naklonil hlavu k Nikovi. „V týhle vědomostní soutěži vážně trochu zaostáváš. Jo a mimochodem, už mě nikdy nedonutíš dívat se na Discovery Channel.“</p>

<p>„Vzdělávací kanály ti prospívají. Nepřišel jsi o vnitřnosti, ne? A vím, že to byl ccoa,“ dodal podrážděně. „Obvykle žije v Peru. Zdá se, že si Oshossi z Jižní Ameriky přivezl celou zoo.“</p>

<p>„A kde ji schovává?“ To byla hloupá otázka. Jediné dostatečně velké místo je Central Park, ačkoliv máma Bažinačka je na své teritorium dost háklivá. „Bažinačka nebude mít radost.“</p>

<p>„Možná tě překvapí, bratříčku. Vypadá to, že Oshossi to s predátory umí, a ona predátor rozhodně je,“ odporoval mi Niko. Nezasunul meč zpátky do pochvy, stejně jako jsem já neuklidil pistoli. Zdálo se, že Oshossi a ccoa zmizeli, ale zdání může klamat.</p>

<p>Bažinačku, vražednou a s pekelně nehygienickými návyky, by vůbec nepotěšilo, kdybychom se jí pokusili vyptávat. Myslím si dokonce, že by se nás i se svými dětmi mohla pokusit sežrat. A možná by se jim to i povedlo. Je jich dost a rozhodně mají důvod nás nenávidět. „Mohli bychom se jí zeptat,“ navrhl jsem, ale dost jsem o tom pochyboval. Ohrnul jsem ret při vzpomínce na děsný puch její blátivé díry.</p>

<p>„Zeptat se jí?“ opakoval nevěřícně Robin. „Jste s Nikem odpovědní za to, že ji zaživa napůl stáhli z kůže. Vypadá jako loupací párek. Kdo ví, jestli by s vámi vůbec mluvila, a rozhodně se vám ji nepodaří oblbnout.“</p>

<p>To byla pravda. Před dvěma týdny jsme ji najali, aby nám pomohla se Sawneym, a situace se nevyvinula přesně tak, jak jsme si naplánovali. Bažinačka je fakt dobrá, je to královna Central Parku, ale Sawney… bylo téměř nemožné ho zničit. A byl téměř stejně šílený jako Ólfi.</p>

<p>„Robin má pravdu. Je uštěpačný a iritující, ale má pravdu.“ Niko otočil katanu tak, až plocha meče zachytila světlo, a pečlivě se zadíval na odlesk. „Je vám jasné, kam se ccoa vydá dál, že ano?“ Podíval se na Dobromilu a jeho pohled vypadal jako zamrzlá řeka − neodráželo se v něm vůbec nic. Pokud cítil nějaké emoce, byly pohřbené hluboko uvnitř.</p>

<p>„Ano, vím to,“ odpověděla a po tváři jí přeběhl stín obav. „Půjdete se mnou?“ Řekla to pyšně, bez náznaku zoufalství. I se zraněním dokáže Dobromila bojovat zatraceně dobře. Spolu by s Drahomírou ccou pravděpodobně dostaly. Možná.</p>

<p>Pokud by přišel jen jeden.</p>

<p>Oshossi předtím vyslal celou tlupu cadejos… pochybuju, že by příště vyslal jen jednoho ccou. Tohohle jsme přinutili utíkat jako o život − takhle to aspoň vidím já a budu se toho držet. Oshossi si příště dá pozor. Je chytrý. A ohledně pomoci Drahomíře… Niko řekl, že pomůže, ale to bylo před několika dny, když byla Dobromilina lež ještě čerstvá.</p>

<p>Na lžích je zvláštní, že čas na nich nic nevylepší. Naopak, zrezaví, převalují se a prokoušou se vám až do masa. Nutí vás přemýšlet, jestli to byla jen jedna lež, nebo jestli jich bylo víc. Situaci taky moc nepomohlo, že jsme sami tři roky žili ve lži. Niko by nelhal, kdyby nešlo o mě, ale dobře si pamatuje, jak to bylo snadné. Lidé vidí, co vidět chtějí, a věří tomu, čemu chtějí věřit. Kruci, vždyť všichni lžou sami sobě. Nemuseli jsme se nijak namáhat. Sotva jsme vůbec museli používat falešné doklady.</p>

<p>Řekněte, zůstane vždycky jen u <emphasis>jediné</emphasis> lži? A na druhou stranu, copak jsme s Nikem právě taky nelhali? Přinejmenším jsme neposkytli všechny informace o Ólfi − a o mně. To, že Robin s Dobromilou nic nevědí o mém osudu, ten jejich neovlivní. Ale je to zatraceně strmý svah. Niko s Dobromilou už se o tom přesvědčili.</p>

<p>Promluvil jsem dřív, než se k tomu dostal Niko. Rozhodl jsem za něj, aby on nemusel. „Jo, říkali jsme, že pomůžeme. Nakopeme Garfieldovi zadek. Možná bysme si ho mohli chytit a spářit ho s Robinovou kočkou.“</p>

<p>Robinovi, který úkosem pozoroval Nika, došlo, o co mi jde, chytil se toho a pokračoval: „Jo, další úžasnej nápad muže, jehož lednice zplodila čedarovku, životní formu založenou na čedaru, s luxusní plísní. Nádhera.“ Vydal se pryč, netrpělivě na nás mával, abychom šli za ním, a mezitím už stačil zavolat svého zástupce. „Ano, ano, Jacksone. Tvoje matka je v kómatu. Vím to,“ řekl podrážděně. „Takže si ani nevšimne, že jsi odešel, ne? Teď koukej přijít sem do obchodu a udělat něco tady s tím sklem dřív, než odtud někdo odveze naše zboží. Jinak jsi bez práce a ještě ti pořádně nakopu zadek.“ A prudce zaklapl telefon.</p>

<p>„Chudák,“ poznamenal jsem. „Ne, že by mě to překvapovalo.“</p>

<p>„To už je popatnáctý za dva měsíce, co je jeho matka v kómatu. S tím možná dojme zákazníky, ale ne mě.“ Obdařil nás svým patentovaným obchodnickým úsměvem. „A navíc, tohle jsem ho naučil já. Je to skvělý obchodník, ale má mizernou paměť.“ Otevřel dveře limuzíny a otočil se na mě: „Pořád máme volné místo.“</p>

<p>Odstup, Satane. Pokusil jsem se použít tu trošku své cikánské krve a uhranout ho. „Kolik bezbranných duší musím týdně upsat ďáblu? Máš na to nějakou kvótu? Musím něco podepsat krví?“</p>

<p>„Faust nedokázal udržet tajemství.“ Úlisně se usmál a nastoupil do auta.</p>

<p>Do Seamusova loftu jsme se dostali dřív než obří chlupatá koule. Když jsme došli ke dveřím bytu, ještě pořád tam byla cítit slabá stopa krve. Staré krve. Můžete drhnout, jak chcete, ale ten pach tam zůstane. Co se týče Drahomíry, nemám tak dobrý nos, abych poznal příbuzné. Nemám představu, jestli je na genetické úrovni cítit stejně jako Dobromila. Vycítil jsem jen hrušky a brandy. Voněla přesně jako desert v jedné drahé restauraci, kam nás… no, kam mě jednou Robin dotáhl. Nikovi s Dobromilou se tam líbilo, ale já musel vytáhnout své nejslušnější boty − černé tenisky. To ale byla otrava. Pizzu si dám kdykoli. Tu můžete klidně jíst v džínech. Klidněji můžete jíst i nazí na gauči. Pokud vám na důležitá místa neupadne rozpálený sýr, je všechno v pořádku.</p>

<p>„<emphasis>Madre</emphasis>.“ Stála ve dveřích, celá v bílém. Měla na sobě dlouhou bílou hedvábnou sukni, jež začínala pod pupíkem, kde odhalovala ametyst zasazený ve stříbrném kroužku. Také měla bílý rolák, na němž se skvěl náhrdelník − další stříbro a ametysty. Na rozdíl od falešných upírů, potulujících se kolem gothic barů, neměla ani bičík, ani koženou podprsenku, ani vysoké boty.</p>

<p>Nechala nás čekat asi vteřinu, pak se vzpamatovala z překvapení a ustoupila stranou. „Omlouvám se. Pojď dál. Jsem ráda, že jsi přišla.“</p>

<p>Jakmile jsme se ocitli vevnitř, ucítil jsem kromě stopy staré krve také výrazný pach čerstvé krve. A taky kozu. Čupa Xolo seděl na Seamusově gauči a díval se na televizi, jež vypadala dost nově. Při naší minulé návštěvě jsem si nevšiml, že by tu byla televize. Seamus se na telku pravděpodobně moc nedíval, protože musel malovat a vraždit. To zabere hodně času.</p>

<p>Čupovy jemně hnědé oči vypadaly zmámeně a spokojeně. Pil krev z velké sklenice. Zjevně to bylo lepší než tequila, kterou normálně pijí. Ty věci jsou dost chytré na to, aby se dokázaly obléct, nosit u sebe peníze, jít do baru a ukázat na pití, ale nikdy jsem neslyšel, že by některý z nich mluvil. Tak jako tak, měl jsem dojem, že nic lepšího už nedokážou. „Jsi si jistá, že nepotřebuje dudlík?“ zeptal jsem se. Celé to bylo nějaké divné. Chtěla ho mít Drahomíra jako mazlíčka, nebo jako náhradu dítěte? Už jí tikají biologické hodiny, nebo se bojí závazku skutečného dítěte? Pořídí mu obojek vykládaný drahokamy, nebo mu začne spořit na vysokou? A zajímá mě to vůbec?</p>

<p>Ne.</p>

<p>Ignorovala mě. Zavřela za námi dveře a podívala se na nás, zatímco si pohrávala s jedním z ametystů kolem krku. „Chtěla jsem…“ Trochu popošla a usmála se, hlavně pro sebe. „Je tak trapné přiznávat vlastní chybu. Chtěla jsem se ti omluvit, <emphasis>madre</emphasis>. Vím, že jsem sobecké stvoření. Ale ani já bych nechtěla dostat vlastní matku do dalších potíží, když už nějaké stejně má. Jsem sobecká, ale ne tak, abych chtěla, aby se ti něco stalo.“ Pustila ametyst a vzala Dobromilu za ruku. „Jsi má jediná rodina. Mezi mými návštěvami sice uběhne třicet let, ale jsi mé <emphasis>corazón</emphasis>[15]. Dala jsi mi život. Nechci se podílet na tom, že ty o svůj přijdeš.“</p>

<p>Dobromila dceři stiskla ruku a zeptala se: „A co ostatní?“</p>

<p>Na tváři se jí opět objevil dolíček. „Ostatní mě zajímají asi tolik jako loňská móda.“</p>

<p>„Až na to, že jsi jako obrovskej kámen na krku, kterej nás táhne vstříc jistý smrti, je s tebou docela zábava.“ Robin na ni vrhl něco, co mohl být žádostivý pohled, ačkoli pro to jistě existuje sofistikovanější výraz. Nemarnil jsem čas tím, že bych se na něj pokoušel přijít. Všechny cesty vedou do Říma, a pro Robina Řím zjevně představuje jeho rozkrok.</p>

<p>Do Drahomířina úsměvu se taky vloudilo trochu tepla. „Nemýlíš se, <emphasis>cielito</emphasis>.“</p>

<p>„Malé nebe?“ Povytáhl obočí. „Není tak malé, <emphasis>anasa mou</emphasis>[16]. A dlužíš mi několik tisíc dolarů. Možná bychom se mohli dohodnout?“</p>

<p>„Přišli jsme z jistého důvodu,“ upozornil je Niko, který neměl zrovna náladu na jejich flirtování. „Ale jsem si jistý, že Oshossi a jeho ccoa vás s radostí nechají se navzájem ochutnat a pak vás sežerou oba.“</p>

<p>„Oshossi? Ccoa?“ Drahomířiny oči náhle ztmavly. Pustila matčinu ruku a sáhla do záhybu v sukni. V ruce se jí objevil nůž. „Co Oshossi říkal?“</p>

<p>„Vyhrožoval,“ odpověděl Niko. „A velice vynalézavě. Pochybuju, že bys to chtěla slyšet.“</p>

<p>„Ne, asi ne.“ Oči měla stále tmavé. „S ccoou si dokážu poradit. Běž.“</p>

<p>„Možná ano.“ Dobromila zvedla ruku, aby jí uhladila neposlušný pramen vlasů, ale na poslední chvíli se zarazila. Pak se zamračila. „Vždycky jsi vynikala ve všem, co jsi dělala. V boji, v tanci, v jízdě na koni…“</p>

<p>…ve lhaní a krádežích. Na to Dobromila jistě pomyslela, i když to neřekla. Dolíček zmizel a v úsměvu se objevil nádech smutku. Oči se jí projasnily. „Jdi, <emphasis>madre</emphasis>. Až ho vyřídím, pošlu ti jeho kůži. Bude z ní pěkný kožich.“</p>

<p>„Ne.“ Dobromila zavrtěla hlavou. „Možná si poradíš s ccoou, ale s ccoou a Oshossim zároveň, to těžko.“</p>

<p>Pro nás to rozhodně nebyla procházka rajskou zahradou.</p>

<p>„Vypadá velmi působivě a zdá se, že je chytrý,“ poznamenal Niko, který se k dceři choval stejně neutrálně jako k matce. „Je to tak?“</p>

<p>„Ano. Je velmi, velmi chytrý. Hloupí většinou nemají nic, co by stálo za námahu. Ale kdybych jen předtím byla věděla, jak moc je chytrý a odhodlaný. Jak je pyšný… Nikdo, kdo mu něco ukradne, neodejde bez trestu. A já byla tak hloupá, že mi to nedošlo.“ Zavrtěla hlavou. „Ale už se stalo. Neskončí to, dokud nezabije on mne nebo já jeho.“</p>

<p>Tím to vystihla.</p>

<p>Niko řekl: „Řekni nám o něm víc. Jak ses s ním seznámila? Jaké zbraně rád užívá kromě mačet? Nebo na nepřítele raději posílá svá zvířata?“</p>

<p>„Bylo to na party. Něco na ambasádě… ne party tvého typu,“ obrátila se na Vtipálka. „Nahota byla nanejvýš částečná.“</p>

<p>„Nejde o kvantitu, ale o kvalitu,“ řekl povýšeně. „Ale pokračuj. Řekni nám, jak jsi začala kroužit kolem své kořisti.“</p>

<p>Dál popisovala setkání s Oshossim na party velvyslanectví. Počítám, že Oshossi musel dost zainvestovat do nějakých zubních náhrad, aby zakryl své špičaté zuby. Oba okamžitě poznali, že ten druhý není člověk. Zajiskřilo to mezi nimi. Oba se váleli v penězích. Ona měla šperky, on skvělé obleky. Drahomíra měla všechno kradené, Oshossi vlastní. „Je hezký,“ řekla a opět si pohrávala s náhrdelníkem. „A přece… vlastně ani ne. Má ostré rysy, samé úhly a rovné plochy jako aztécká socha. Ale to jste určitě viděli sami. Nikdy jsem ho nespatřila se zbraní.“ Zamračila se. „Měla jsem mu to poznat na očích.“</p>

<p>„Co má s očima?“ zeptal jsem se. Ty leopardí oči. Predátor skrz naskrz.</p>

<p>„Jsou stejné jako ty moje. Ne barvou. Ale tím, jak odhadují a poměřují. Odráží se v nich předpoklad, že si můžu vzít cokoliv, na co se podívám. Že můžu sebrat cokoliv na světě, stačí si jen vybrat.“ Jedním prudkým pohybem si strhla náhrdelník a lhostejně jej upustila na podlahu. „Všechno jsem si prohlížela jen ve zlatých zrcadlech a všechno jsem toužila mít. Škoda, že si to uvědomuju až teď.“</p>

<p>„Jo, to je teda zatracená škoda,“ okomentoval jsem to s takovým nedostatkem soucitu, že se na mě Dobromila podrážděně ohlédla. Chápal jsem, že chce svou dceru chránit, obzvlášť když se zdálo, že se snaží změnit. Dobromila ji chtěla chránit stejně, jako já chci chránit Nika, ale rozdíl je v tom, že Drahomíra si za tohle může sama. V jádru se možná změnila, ale tohle nezmění.</p>

<p>Příliš pozdě, a co hůř, v zatraceně špatnou dobu.</p>

<p>Niko si založil ruce na hrudi, chvíli přemýšlel a pak řekl Robinovi: „Zkus se na Oshossiho pozeptat mezi svými.“</p>

<p>Vtipálek se zamračil. „Mezi puky?“</p>

<p>„Ne, ptej se boháčů, co mají tolik peněz, že je můžou pálit,“ řekl jsem. „Jestli není v parku, tak pravděpodobně bydlí v nějakým drahým hotelu. Nikdo nezná pokojovou službu po celým městě tak jako ty.“</p>

<p>Zavzpomínal a usmál se. „Bývalý i budoucí král, to jsem já. Pokud tam mají dobré jídlo a postel hodnou rozlámání, pak jsem tam panoval. Pozeptám se.“</p>

<p>Drahuška vypadala překvapeně, že ještě pořád uvažujeme o tom, že jí pomůžeme. Konečně se jí podařilo podívat se na situaci z Dobromilina pohledu a zjistila, že takový obrázek by si na zeď nepověsila. Ani trochu jasný, pěkný nebo optimistický. Žádná duha ani koťata − ani jeden zatracený nadýchaný obláček nebo rozzářené sluníčko.</p>

<p>Jenže i když je moc pěkné, že nechce, aby jí někdo zabil matku, nic moc to nemění. Dobromila <emphasis>je</emphasis> její matka. Slyšel jsem, že to má svůj význam. Mateřský instinkt. Jednou jsem o tom četl. Pokud jde o mě a Nika, může to být klidně pohádka, ale u normálních lidí − a upírů − to asi existuje. Dobromilu zcela pohltily Drahomířiny problémy. Předtím si stála za svým, protože věděla, že Ólfi jsou mnohem horší než všechno, čemu Drahomíra čelí. To je pravda, ale k tomu, abyste zemřeli, nepotřebujete Ólfi. Můžou vás zabít i méně děsivé věci. Třeba cadejos. A teď ještě k tomu ccoové a Oshossi, který se stejně jako Ólfi nikdy nevzdá. Drahomíra je v tom až po uši, o tom není pochyb.</p>

<p>Jenže my jsme v tom taky až po uši… a ještě si to vynásobte dvěma.</p>

<p>Dobromila se směsí odhodlání a rezignace vzala svou dceru za ruku. Niko se na mě díval se zmateným výrazem na tváři. Dobromila se nechtěla vzdát dcery a Niko se zase nechtěl vzdát Dobromily. To mohlo znamenat jediné. Povzdechl jsem si, přešel ke gauči, vytrhl čupovi z ruky ovladač a začal hledat kanály s pornem.</p>

<p>Tohle bude dlouhá noc.</p>

<p>* * *</p>

<p>Probudil jsem se za tichého mumlání televize, po lehkém dotyku na kůži. Okamžitě jsem zareagoval. Dobromila mě ale stačila chytit za zápěstí těsně předtím, než jsem ji udeřil do nosu a vrazil jí roztříštěné kosti do mozku. „Omlouvám se za vyrušení, Kalibane.“ Jednou rukou položila stranou ovladač, který mi ve spánku vzala, a druhou mi stiskla ruku. „Máš hlídku.“</p>

<p>Vyprostil jsem se z jejího sevření, zívl a rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. „Jo? Dobře.“ Znova jsem zívl. „Promiň, že jsem se tě pokusil zabít. Nejsem zrovna ranní ptáče.“</p>

<p>V tom spočívá výhoda toho, že se prakticky nestýkám s normálními lidmi. Ti, s nimiž trávím čas, si s tímhle poradí. I když obvykle se ze spánku nebudím s vražedným záchvatem. Jenže pokud se kolem potulují Ólfi, měl jsem noční můru nebo jsem vážně vyčerpaný, pak se instinkty ovládají těžko. Obyčejnému spolubydlícímu těžko vysvětlíte, že jste mu roztříštili hrtan poté, co se potichu vplížil do vašeho pokoje, aby si jen půjčil bundu.</p>

<p>„Ano, slyšela jsem.“ Dívala se, jak jsem se posadil a stáhl si vlasy do culíku gumičkou, kterou jsem vylovil z kapsy. „Je skoro ráno. Nevěřím, že by Oshossi přišel. Ještě ne. Možná až v noci.“</p>

<p>„Nemůžu se dočkat,“ zavrčel jsem. „Nerad to říkám, Dobromilo, ale s tvojí dcerou je skoro tolik potíží jako s Ólfi.“ Vlastně jsem to řekl rád. Byla to pravda. Ne, řekl jsem to velmi rád, obzvlášť když ty potíže představují další zátěž, kterou Niko zrovna teď vůbec nepotřebuje. Záleží mi na Nikovi, záleží mi na Robinovi, a záleží mi dokonce i na Dobromile, ačkoli jí teď už zdaleka tolik nevěřím. Ale Drahomíra? Pro ni nemám místo.</p>

<p>„Já vím. Ztěžuje mi život skoro stejně jako ty Nikovi.“ Jemně se usmála, ale zasáhla mě líp než sebeostřejší nůž. „Ale stejně vás oba milujeme.“</p>

<p>Zatraceně. Pálí jí to.</p>

<p>„Jestli začneš říkat takový věci, pak to, že jsi lhářka, bude tvůj nejmenší problém,“ řekl jsem nevzrušeně.</p>

<p>Nenamíchlo mě, že to řekla. Je to pravda. Nikoho jsem se neprosil, abych se narodil, tím míň, abych se narodil jako zrůda. Taky jsem se neprosil o to, aby mě Ólfi nejdřív využili, pak se pokoušeli zabít mě i všechny mé blízké a nakonec mě chtěli využít k obnovení své zatracené rasy. Ne, nepsal jsem si o to v dopise Santovi, ale stejně to všechno mám. A kvůli mně je v tom i Nik. Působím mu hodně potíží a vím to. Jenže mu to nemůžu říct, protože by mě neposlouchal. A nemůže mu to říct ani nikdo jiný, obzvlášť ne Dobromila, protože pak by naopak <emphasis>poslouchal</emphasis>. A rozhodně by neměl radost z toho, co by slyšel.</p>

<p>Niko je ta nejpraktičtější a nejrozumnější osoba na celým zatraceným světě. Rozhodně se nepoddává sebeklamu, ale má jednu pořádně velkou slabinu. Mě. Zná mě i se všemi chybami líp než já sám, ale neví − a odmítá tomu uvěřit − že by mu beze mě bylo líp. A lituju toho chudáka, který by si dovolil mu to nadhodit − i kdyby to měla udělat Dobromila.</p>

<p>Mě by jít nenechal, ale možná by se vykašlal na Dobromilu. Kdyby hodně tlačila. Už jednou na mě tlačila a přísahala, že to znovu nikdy neudělá. Má na triku jednu lež, a pořádně velkou. Přidejte k tomu zradu a půjde ke dnu − nadobro. I kdyby mluvila pravdu. Pokud by měl Nik jen to nejmenší podezření, že by mě pro jeho dobro mohla zradit, bylo by ve vteřině po všem.</p>

<p>Zrudla, ale pak barva i se vztekem zase opadla. „Vím, že si za to může sama,“ řekla vážně. „Ale je to má dcera. Nechci o ní slyšet pravdu o nic víc, než chce Niko slyšet pravdu o tobě. I kdyby to byla odlišná pravda.“</p>

<p>To je fakt. Choval jsem se jako pitomec. Jako vždycky. Tady jde o její rodinu a o rodině se nemluví špatně, pokud to není vaše rodina. „Jo, jasně. Promiň.“ Natáhl jsem ruku. Překvapeně ji přijala a já ji přitáhl o pár kroků blíž k sobě. Šedé světlo za ní se zatetelilo a bylo pryč. Brána zmizela jako mýdlová bublina. Brána, jež vedla na velmi špatné místo. Do Tumulu. Ólfího domova. Ólfiho pekla.</p>

<p>Stačilo ji strčit…</p>

<p>Nebyl jsem naštvaný. Řekla jen pravdu a kvůli té se přece nebudu rozčilovat, ne? Je mi jedno, že mi ta pravda připomněla, že jsem zrůda. Vím, že jsem zrůda, věc, monstrum − které teď dokonce dokážou strpět i Ólfi. Někdy na to zapomenu, nechám Nika, aby mě přesvědčil o opaku, ale hluboko uvnitř to pořád vím. A právě tam, hluboko uvnitř, se otevírají brány.</p>

<p>Visela tam zlomek vteřiny předtím, než jsem si jí všiml. <emphasis>Vytvořil</emphasis> jsem ji, a ani jsem se o to nepokoušel. Ani jsem si to neuvědomil…</p>

<p>Stačilo ji strčit.</p>

<p>Do hajzlu.8Niko</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Probudily mě zvuky zvracení. Kal. Natáhl jsem si triko a ve vteřině vyběhl na chodbu. Robin, Drahomíra a to stvoření Xolo spali v horní části dvoupatrového loftového bytu. Já si vzal Seamusův pokoj, Kal spal na gauči a Dobromila měla první hlídku. Teď stála před zavřenými dveřmi do koupelny a vypadala zmateně a vystrašeně.</p>

<p>„Vzbudila jsem ho kvůli hlídce. Byl v pořádku. Mluvili jsme…“ Nedokončila větu. Opřela se rukou o zeď vedle dveří. „A pak řekl, že se mu udělalo zle.“ Nechápavě zavrtěla hlavou. „Vy lidé. Dělá se vám špatně. Nemám zavolat doktora?“</p>

<p>Lidem se dělá špatně, ale u Kala se to stalo jen jednou, když byl ještě malý. Tehdy jsem si myslel, že je to střevní chřipka, ale časem jsem nabyl přesvědčení, že spíš vypil něco toxického, zatímco jsem se nedíval. Možná smrtelnou dávku Sofiiny whisky − něco, co by čistě lidské dítě zabilo. Soudím tak proto, že nikdy předtím ani potom mu špatně nebylo. Pokročilý imunitní systém. Jediná dobrá věc, která kdy vzešla z jeho ólfích genů.</p>

<p>A naše zkažená matka doma nechávala válet tolik láhví, že bylo nemožné se jich všech zbavit. Ne, že bych se o to nepokoušel… kvůli Kalovi. Ale Sofie byla ztracený případ už dlouho předtím, než jsem se narodil.</p>

<p>„Ne,“ zamítl jsem to okamžitě. „Žádného doktora.“ Žádného doktora, který by si hned všiml toho, co by se v obyčejném světě nemělo vyskytovat.</p>

<p>„Aha, zapomněla jsem.“ O krok ustoupila a já otočil klikou a otevřel dveře.</p>

<p>„Jdi vzbudit Robina, aby si vzal hlídku,“ navrhl jsem jí a vešel do dveří.</p>

<p>„Ne. Počkám. Stejně bych nemohla spát.“ Její obavy se prohloubily. „Jen jsme mluvili,“ zamumlala a v jejím hlase byla znát stopa viny. Ale tím se budu zabývat až později.</p>

<p>Zavřel jsem za sebou dveře. „Kale?“</p>

<p>Čelo měl opřené o záchodové prkénko. Otočil se a podíval se na mě. Na čele i na čelisti měl přilepené zpocené pramínky vlasů. „Vůbec ji neviděla,“ řekl chraplavě. „Byla přímo za ní a ona ji neviděla. Ježíši.“ Znova zvracel, ale spíš to bylo dávení na sucho než cokoliv jiného. Když skončil, podal jsem mu mokrý ručník a bílou tubu.</p>

<p>„Víš, je to pěkně mizernej den, když si musíš čistit zuby pastou mrtvýho upíra. Značka Ultrahrůza.“ Mdle se usmál špatnému vtipu a omyl si obličej. Jako vždy se u toho vyhýbal svému odrazu v zrcadle. Pak si na prst vymáčkl trochu pasty a začal si s úšklebkem drhnout zuby.</p>

<p>Čekal jsem, až si přestane vyplachovat pusu a plivat, a pak jsem se zeptal: „Co neviděla?“ Pohlédl na mě očima tak ztracenýma a skelnýma, že mě úplně přešla chuť zeptat se znova, ale musel jsem. „Co Dobromila neviděla? Mluvil jsi s ní a pak se ti udělalo špatně. Co neviděla?“</p>

<p>„Není divu, že mě chtějí. Není divu, že jsou si tak zatraceně jistí, že jsem odpověď na všechno. Protože jsem.“ Hodil tubu do umyvadla a oběma pěstmi zuřivě udeřil do zrcadla. To prasklo, ale nerozsypalo se. To už se nedalo říct o skle obklopujícím sprchový kout, do něhož Kal mrskl víko od toalety, které prudce urval. Sklo vlétlo dovnitř sprchy, několik střepů spadlo na kachlíčkovou podlahu a několik se jich odrazilo od zdi. Kdyby na sobě měl své bojové boty, během pár vteřin by rozkopal i druhou stěnu. Ale takhle se jen musel několikrát zhluboka nadechnout, aby se ovládl.</p>

<p>„Hotovo?“ optal jsem se. Zbytečně dlouho jsem nepřemýšlel nad tím, že to všechno rozbil velice rychle − pohyboval se rychleji než obvykle. Byl tak rychlý jako já, což se mu nikdy předtím nepodařilo, a téměř tak rychlý jako Ólfi.</p>

<p>Z culíku se mu uvolnil pramen vlasů a visel mu podél čelisti. Otočil hlavu a zíral na mě. „Musíme pryč. Aspoň na hodinu nebo na dvě, ale musíme pryč.“ Prošel kolem mě, rozrazil dveře a zakřičel Robinovo jméno.</p>

<p>Trvalo to jen chvilku. Robinovi i ostatním jsme řekli, že odcházíme. Když Robin začal protestovat, kam se podělo rozhodnutí, že musíme zůstat spolu, abychom si zachránili život, Kal mu odpověděl: „Zavolej mi na mobil. Jedno zazvonění a otevřu bránu. Projdeme jí zpátky. Já i Nik. Budeme tu za pár vteřin.“ Ví, co si myslím o cestování branami, ale podíval se na mě tak zoufale, že jsem musel souhlasit. Bylo zjevné, že je něco špatně. Čím dřív se dozvím, co se děje, tím líp. Nevědomost není sladká. Nevědomost je prostě nevědomost. A často ji doprovází ne zrovna sladká chuť vaší krve.</p>

<p>Vždycky je lepší vědět.</p>

<p>A myslel jsem si to i poté, co jsme se s Kalem posadili na kraji Seward Parku a on mi řekl, co se stalo. Choulil se v bundě. „Nebyl jsem bez sebe zlostí.“ Zahákl prsty o kovový rám lavičky a mačkal jej tak silně, až mu zbělely klouby. „Nebyl jsem ani naštvanej. Kruci, to já to začal. Nadával jsem na její dítě. Nebyl jsem bez sebe,“ opakoval, svěsil hlavu a kolem ní se rozhoupal pořád ještě volný pramínek vlasů.</p>

<p>„Nebyl jsi naštvaný,“ řekl jsem, ačkoli jsem věděl své.</p>

<p>Nebyl naštvaný? Ještě <emphasis>pořád</emphasis> je naštvaný.</p>

<p>Natáhl jsem ruku, stáhl mu z vlasů gumičku a strčil si ji do kapsy kabátu. Rozcuchané vlasy mu volně padaly kolem obličeje. „Ne na Dobromilu, která ti připomněla pocity týkající se tvé minulosti a toho, kdo jsi. Která říkala, že jsi pro mě přítěží.“ Očekávám, že už to od ní neuslyším − rozhodně to nebudu tolerovat. Ne o svém bratrovi. „Ale co je důležitější, ne na Dobromilu, která mi ublížila.“ Položil jsem mu ruku na krk a stiskl. „Je v nás tolik vrstev, Kale. Jsou to vlastně schody. Pokud stojíš na vrcholu, je všechno v pořádku. Pravda je pravda, ať je příjemná, nebo ne. Ale sejdi po těch schodech dolů a na každém na tebe bude něco čekat. Já, Dobromila, ty sám − a dvě monstra jako rodiče. Dostatečně hluboko by kdokoli, kdo by žil tvůj život, našel vztek. Řekl jsi něco nehezkého, Dobromila ti to oplatila. A pak, aby to bylo ještě horší…“ Pohnul jsem rukou a uštědřil mu rychlý pohlavek, „…mě chceš bránit. Troubo. Můžeš si být jistý, že ať se s Dobromilou stane cokoliv, dokážu se ochránit sám.“</p>

<p>Promnul si zadní část hlavy, ale dost nepřítomně. „Moje lidská polovina to sice ví, ale ta ólfí ten e-mail ještě nedostala. Nepamatuju si, že bych to udělal. Přísahám bohu, Niku. Nepamatuju.“</p>

<p>„Samozřejmě že ne. Neudělal jsi to schválně.“ Chvíli jsem seděl a přemýšlel o správném přirovnání… aby to pochopil. „Vidíš tu veverku?“</p>

<p>Pohlédl nahoru a uviděl, jak veverka běhá po suchém listí na druhé straně cesty. „Jo. Chlupatá. Roztomilá. No a?“</p>

<p>„Dívej se.“ Vzal jsem gumičku a vystřelil ji po hlodavci. Ten okamžitě utekl a rychle se vyšplhal na strom, kde mi od plic nadával. Stačilo by ho natřít na černo a byl by to celý Kal a jeho ranní rozmrzelost. „Utekla. Viděl jsi to?“ Než mi stačil odpovědět, zeptal jsem se ho: „Co myslíš, že by udělala kočka? Taky by utekla?“</p>

<p>Pokrčil rameny a vítr si pohrával s jeho vlasy. „Ne, vrhla by se na ni. To kočky dělají.“</p>

<p>„Je to instinktem,“ poopravil jsem ho. „Lidé a Ólfi mají také instinkty. Když se rozčílí člověk, tak zrudne, odsekává, možná začne křičet, možná dokonce někoho uhodí… možná, ve vzácných případech, by mohl i zabít. Když se naštve Ólfi…“ Naklonil jsem k němu hlavu.</p>

<p>„Zabije vždycky,“ dokončil pomalu. „Když se naštve Ólfi, zabije vždycky.“</p>

<p>„Evoluci nemůžeš vymazat.“ Došel jsem pro gumičku a donesl mu ji zpátky. „Máš jisté ólfí instinkty a tomu se nelze vyhnout. Jsi jako kočka, ale neskočil jsi. Už ses k tomu chystal, instinkt tě k tomu pobízel, ale neudělal jsi to. A neuděláš.“</p>

<p>„To nemůžeš vědět.“ Vzal si gumičku a strčil si ji do kapsy.</p>

<p>„Já to vím jistě,“ oponoval jsem mu beze stopy pochybností. „Mohl jsi být zticha a ona by ustoupila přímo do brány, ale tys ji vzal za ruku. Zavřel jsi bránu a ochránil jsi ji. Byl jsi ospalý, naštvaný, asi dvě hodiny cesty od skutečného vědomí, ale i tak jsi ignoroval instinkt a ochránil ji. Máš nezlomnou vůli, Kale.“</p>

<p>Je to pravda. Ólfi kdysi zlomili jeho mysl, ale nikdy ne vůli.</p>

<p>Zavrtěl hlavou, protože jsem ho docela nepřesvědčil. „Vždycky si o mně myslíš jen to nejlepší. Aspoň když přijde na mou ólfí část. Jednoho dne se spleteš, Cyrano.“</p>

<p>„Já se nikdy nepletu.“ To byla lež jako věž, ale on to potřeboval slyšet. Měl pravdu. Spletl jsem se v minulosti a spletu se i v budoucnu. Ale <emphasis>ne</emphasis> v tomhle. „A věř mi, naposledy jsem si o tobě myslel to nejlepší ještě předtím, než jsi řekl své první slovo.“</p>

<p>Mdle se ušklíbl. „Mám to v krvi. Stará dobrá Sofie pravděpodobně znala slova, o kterých do dneška nemám zdání.“</p>

<p>„Alespoň, že ‚matka‘ bylo součástí tvého tehdejšího proslovu. Tu druhou půlku jsi ale klidně mohl vynechat.“</p>

<p>Samozřejmě že to není pravda. Jeho první slovo bylo mnohem kratší. Ještě pořád ho každý den říká. Jako třeba teď.</p>

<p>„Niku, musíme…“ Slova se vytratila a on pustil rám lavičky. Vztek už ho evidentně přešel. Vydechl. „Pitomost. Není o čem diskutovat. Musíme jim to říct. Nerad bych, aby někdo musel umřít kvůli tomu, že si vezme poslední kousek pizzy.“ Byl to vtip, ale ne tak docela, a vysloužil si tím jedinou věc.</p>

<p>„Idiote.“ Znova jsem mu dal pohlavek. „Za á, nikoho nezabiješ kvůli jídlu ucpávajícímu artérie. Za bé, řekneme jim to, jen když budeš chtít.“ Myslel jsem to vážně. Bez výjimky.</p>

<p>„Po tom, co udělala Dobromila? Že držela v tajnosti celou rodinu? Myslíš, že to teď bude správně? Když jim neřekneme něco tak důležitýho?“ zeptal se se skeptickou zvědavostí. „Že jsem poslední… ty víš co.“ Udělal obličej, ale pokračoval: „Tamto na jejich přežití nebude mít vliv, ať tak nebo tak, ale tohle by mohlo. A ty myslíš, že bychom jim to neměli říkat?“</p>

<p>Tak je to tedy, že?</p>

<p>„To, že jsem tvůj učitel, neznamená, že se taky nemůžu něčemu přiučit,“ odpověděl jsem kajícně. „Nelhal jsem o tobě Dobromile od té události s Temníkem, ale… udělám to.“ Je zvláštní, že jsem to o sobě nevěděl. Nepředpokládal jsem, že by došlo k situaci, kdy bych já, Niko, který tolik ctí principy, sestoupil z piedestalu neústupné pravdy a cti a vážně lhal kvůli někomu, na kom mi záleží.</p>

<p>Ale udělal bych to.</p>

<p>Kal je můj bratr, ale také jsem ho vychoval. Můj bratr, má rodina, ten, koho jsem chránil od okamžiku, kdy se poprvé nadechl. Řekl bych komukoli jakoukoli lež, abych ho ochránil. Přehlédnu cokoli. Dobromila lhala z jiného důvodu… aby ochránila sama sebe před bolestí ze svého selhání a z krví nasáklých vzpomínek na minulost vlastní rodiny. Ale všechny ty lži mají společný důvod. Chránit. Nejsem v takové pozici, abych ji mohl odsuzovat.</p>

<p>„Takže ‚dost dobrá‘ bude nakonec stačit?“ zeptal se mě.</p>

<p>„To vůbec nedává smysl, a ano, možná to bude stačit.“ Mně a Dobromile by to mohlo stačit − pokud pochopí, co pro mě Kal znamená a že není břímě. Všiml jsem si, že se na konci bloku zrovna otevírá stánek s hot dogy. „Máš hlad? Můžeš sníst tolik masa záhadného původu, kolik dokážeš, a tentokrát neřeknu ani slovo.“</p>

<p>„Vážně? Můžu si dát hořčici, chilli, cibuli a všechno? A nebudeš nadávat?“ Postavil se, aby z kapsy vylovil pár dolarů. Objevil se zmačkaný papír a Kal bankovky chvíli nerozhodně skládal a zase rozkládal. „Niku? Ty se teda nebojíš? Mě?“</p>

<p>„Bát se tě?“ Zaklonil jsem se, abych si ruku položil na opěradlo lavičky a nohy si natáhl před sebe a zkřížil je. „Pořád ještě čekám, až ti sestoupí varlata, abychom ti mohli koupit suspenzor. A teď si jdi sníst svůj hot dog,“ nařídil jsem mu.</p>

<p>Zlostný pohled, namíchnutý škleb a maska věčného rozčilování, to je jen jeho brnění před světem − celá léta jsem pozoroval, jak si ji vytváří, a stejně dlouho skrz ni vidím. Tentokrát jsem ani nemusel. Své emoce vůbec nezakrýval − ve tváři se mu zračila úleva, čistá a silná. Bylo to znát na tom, že neměl zaťatou čelist, jak se částečně usmíval a jak se mu rozjasnily oči. Na zlomek vteřiny se podíval stranou, a když pohlédl zpátky na mě, brnění bylo zpátky na svém místě. „Za tohle si, ty parchante, dám cibuli navíc,“ slíbil mi pomstychtivě. „Bude ze mě přímo čpět.“</p>

<p>„A v čem se to bude lišit od normálu?“ odfrkl jsem si. „Přines mi džus. A nezapomeň, že ne všechno, co je oranžové je džus. Podívej se na etiketu. Zkus číst. Už jsi o tom slyšel.“</p>

<p>Věděl jsem, že přemýšlí o tom, že mě uhodí, ale taky musel určitě pomyslet na to, co se stalo naposledy, když to zkoušel. Ach, ten zajímavý proces výroby dlahy pro naražený prst z dřívka od nanuku. Skvělá lekce. Něco nezřetelně zamumlal, otočil se a přešel po trávníku na chodník. Jelikož právě vyšlo slunce, nasadil jsem si sluneční brýle a pozoroval ho odcházet. Džíny, staré, popraskané a sešlapané vojenské boty a obnošená černá kožená bunda. Větrem zcuchané vlasy a zamračený pohled, jaký by dokázal napodobit jedině rozený Newyorčan. Navzdory tomu, co si myslí, je tolik lidský − v dobrém i ve špatném. Kuráž, věrnost a odhodlání. Vztek, zranitelnost a strach.</p>

<p>Bát se jeho? Ne. Bát se o něj? Každý den. Každičký den.</p>

<p>Vrátil se s láhví něčeho fialového, co podle etikety obsahovalo dvě procenta skutečné ovocné šťávy. Z jeho strany byla znát snaha, a tak jsem to navzdory svému přesvědčení vypil. Kal snědl půlku svého hot dogu s chilli a sýrem a zbytek rozházel veverkám dost statečným na to, aby se přiblížily cibulovým výparům. Moc jich nebylo.</p>

<p>„Máš jen jedinou příležitost, kdy to bude bez řečí,“ připomněl jsem mu, když hodil kousek pečiva s hořčicí veverce sedící na pestrobarevné dětské houpačce. „Neměl bys plýtvat.“</p>

<p>„Já vím. Jen prostě nemám takový hlad.“ Hodil veverce poslední kousek a otřel si ruce do kalhot. Chvíli byl zticha a pak řekl: „Když jsem otevřel bránu, měl jsem takový záblesk… takový pocit. Týkalo se to toho, na co jsem myslel předtím, ale…“ Pokrčil rameny. „Mohlo by to být potvrzení. Nemyslím si, že by s námi Ólfi skončili. Budou si s vámi ještě chtít pohrát. Myslím, že se chtějí pobavit. Ale blíží se konec hry…“ A pak nás všechny zabijí a jeho přinutí k existenci tisíckrát horší než jakákoli smrt. „Ale právě teď?“ pokračoval. Přejel prstem po opěradle lavičky, chvíli pozoroval rezavou skvrnu, jako by ukrývala všechna tajemství vesmíru, a pak se na mě podíval a řekl: „Myslím, že si ještě chtějí hrát. Brát vás jednoho po druhém a nás ostatní v tom nechat vymáchat. Ale…“</p>

<p>„Ale?“ pobídl jsem ho.</p>

<p>„Nevím to jistě. Hele, jsem přece zředěnej produkt.“ Zazubil se, ale bez stopy humoru. „Whisky se sodou. Jen polovina zlého impéria. Ale i tak jsem jim dost dobrej na chov. To mám ale kliku.“ Škubl sebou a já věděl, že se snaží potlačit zachvění.</p>

<p>Ignoroval jsem to. Chtěl by to tak. Někdy je podpora druhých to jediné, co nás drží na nohou, a jindy nás srazí přímo na kolena. Místo toho jsem se tedy ušklíbl: „Jen ty dokážeš všechno podat tak melodramaticky.“ Pokud tohle bylo to nejlepší, co se mu podařilo zjistit, pak se na to budeme muset spolehnout, protože Ólfi neužívají žádnou bojovou techniku, o jaké jsem kdy četl. Žene je kupředu rozhodnost umírající rasy. Jsou posedlí a sadisticky šílení; činy něčeho takového lze těžko předvídat.</p>

<p>„Takže, myslel jsem…“</p>

<p>„Tys myslel? To je úchvatné, bratříčku,“ přerušil jsem ho a naklonil hlavu tak, abych se na něj podíval přes okraj tmavých brýlí. „Chtěl bys za to dostat medaili? Nerad bych, aby takový výkon zůstal neoceněn.“</p>

<p>„<emphasis>Myslel jsem</emphasis>,“ opakoval se zaťatými zuby, „že bychom se na Oshossiho mohli zeptat Dalily. Možná je zahrabanej v Central Parku, nebo bydlí někde jinde a tam má jen svoje zvířátka. Mohla by to vědět.“</p>

<p>Nebo se Kalovi prostě jen nechce vracet tam, kde ztratil kontrolu a otevřel dveře do pekla, aniž by si to vůbec uvědomil. Ať tak nebo tak, připadalo mi to výhodné. Potřeboval čas a informace by se nám také hodily. Drahomíra jen tak neodejde, bez ohledu na to, jak mě lákalo si přát, aby zmizela. Alespoň nabídla, že se tomu postaví sama. To pro Dobromilu hodně znamená.</p>

<p>Podíval jsem se na hodinky. Měli jsme ještě hodinu a rychlá návštěva by k Dalile neměla obrátit ólfí pozornost. „Jestli někdo bude vědět o tom, kde se pohybuje, bude to Klan,“ poznamenal jsem. „Bude takhle brzo ráno v práci?“ Za hodinu Kal nezapomene na to, co se stalo, ale pokud jde o rozptýlení… to Dalila zvládne.</p>

<p>„Jo,“ znova se pokusil zazubit, ale stejně jako s hot dogem se dostal jen do půlky. „Myslím, že tam mají snídaňový bufet.“</p>

<p>Měl pravdu. Ve striptýzovém klubu měli snídaňový bufet. Obešel jsem ho obloukem, protože dle mého názoru byl plný jedů. Posadili jsme se ke stolu a Dalila, která není tak vybíravá, co se týče výživy, se metodicky probírala snad půl kilem slaniny. Jako vyhazovačka měla zjevně stravu zdarma. Alespoň to bylo tepelně upravené. Podívala se na mě, zavrtěla hlavou, rozkošnicky překousla další kousek slaniny a žvýkala. „Bojuješ jako vlk, ale jsi cítit jako ovce. Zvláštní.“ Nejsem naprostý vegetarián, ale nemám k tomu daleko a předpokládám, že vlkovi nevoním jako predátor. Na druhou stranu, Kal musí být cítit jako velký lovec pepperoni pizzy a cheesburgerů, což taky je. Cpe do sebe maso a dusičnany horem dolem.</p>

<p>Když konečně spořádala hromadu vepřového, odstrčila talíř a opřela se lokty o stůl. „Přišli jste sem. Co se stalo s ne bezpečné? Co se stalo s Ólfi? Co se stalo se zákazem sexu? Žádný sex.“ Posměšně pozvedla blond obočí a podívala se na Kala. „To myslíš, že jsi tak zvláštní? Myslíš, že tvoje péro je tak…“</p>

<p>Stiskl jsem soucitně Kalovi rameno a rozhodl se, že bude lepší, když se téhle diskuze nebudu účastnit. Vstal jsem a přešel místnost, přičemž jsem se vyhýbal stolům i ranním zákazníkům. Toaleta byla čistší, než bych čekal. Nebylo na ní skoro nic odporného… až na inkuba. Musel to být jeden z tanečníků, tedy pokud si na sebe každé ráno nebere kožená tanga a kovbojské nohavice. U inkuba nikdy nevíte. Stejně jako jeho sestry sukuby měl modrostříbrné vlasy, stažené do dlouhého ohonu, který se mu na kůži leskl jako perleť. Pro nevědomé prostě make-up a barva na vlasy. Když dokončil to, kvůli čemu tam byl, podíval se na mě lesklýma černýma očima. Hodil po mně lascivním úsměvem. Neukázal svůj hadí jazyk, ale přesto jsem věděl, že tam je.</p>

<p>Někdo by mohl považovat za zvláštní, že inkubus pracuje v gay striptýzovém klubu, místo aby pracoval v takovém klubu určeném pro ženské obecenstvo. Ale zas tak zvláštní to není. Pro inkuby i sukuby je důležité jen jediné − vysát energii z člověka. Na pohlaví oběti zas tak nezáleží. Záleží běžnému strávníkovi na tom, jestli jeho steak pochází z krávy nebo z býka? U inkubů a sukub je to stejné. Mužské nebo ženské oběti, oslabí je nebo zabijí a jdou dál. Zajímalo by mě, kolik zákazníků už tady zemřelo na náhlý „srdeční záchvat“ od té doby, co tu tenhle pracuje.</p>

<p>Strážci mají svou filozofii: klidně si pochutnejte na lidech, pokud vás při tom nikdo neuvidí. My s Kalem jsme taky kdysi mívali filozofii: pokud nás nebudete otravovat, tak vás nezabijeme. Když jste na útěku, nemáte čas na problémy jiných lidí nebo na to, abyste si hráli na požírače lidí, který na sebe strhává pozornost. Staráte se o své a utíkáte. Ale teď jsme se usadili. Tohle je náš domov. Když se naskytne příležitost, abych ho pomohl trochu vyčistit…</p>

<p>A navíc, cvičení se hodí vždycky.</p>

<p>Otočil jsem se a otevřel dveře toalety. „Dalilo,“ zvolal jsem tlumeným hlasem. Věděl jsem, že její vlčí uši mě snadno uslyší i přes dunící hudbu. „Inkubus. Tvůj nebo můj?“</p>

<p>Mávla rukou a řekla dost hlasitě na to, aby to zachytil i můj lidský sluch: „Je tu od včerejška. Měla volno. Pitomý člověčí šéf. Škodí obchodu. Tvůj.“</p>

<p>Otočil jsem se zpátky a zavřel za sebou dveře. Inkubus se přestal oplzle usmívat a místo toho mi ukázal impozantní hadí zuby. Ale nebyly to jen zuby − byl i mrštný jako had. To mu pomohlo téměř na deset vteřin, což bylo na inkuba působivé. Nemusí moc často bojovat. Jejich oběti jsou většinou víc než ochotné se jim poddat. Tenhle měl ale docela tuhý kořínek. Na toaletě bylo na katanu příliš těsno, takže jsem jednou rukou vytasil kratší meč wakizaši a druhou rukou dýku tantó[17]. O krok ustoupil a pak na mě prudce vyrazil a pokusil se mě napadnout. Za jeho námahu jsem ho zbavil vnitřností. Jeho to ale nezastavilo. Plazivým pohybem se stáhl zpět, jako by náhle neměl žádné kosti. Bleskově se vyšplhal na stěnu, skočil na tu protější a pak se ze vzduchu vrhl na mě. Máchl jsem čepelí. Hlava se oddělila od těla. A bylo po cvičení. Rychle.</p>

<p>Jaké zklamání.</p>

<p>Jeho tělo se dál svíjelo jako had a téměř neviditelné šupiny tiše šustily o podlahu. Když se přestal hýbat, očistil jsem papírovými kapesníky z čepelí kobaltově zbarvenou krev a zasunul je zpátky na místo. Vyšel jsem z toalety. Venku na mě čekala Dalila, která zamkla dveře a pověsila na ně cedulku „Mimo provoz“. „Teď najedená,“ oznámila mi. „Sním k obědu.“</p>

<p>Neměl jsem představu, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci, ale nezeptal jsem se na to. Toužím po vědění, ale některé věci znát nepotřebuji. Tohle byla jedna z nich. Ale bylo tam něco jiného, co mě zajímalo. Stůl, u něhož jsme seděli, byl prázdný. „Kal?“</p>

<p>„Šéfova kancelář.“ Její úsměv nevypadal tak lascivně jako ten inkubův, ale neměl k tomu daleko. „Hlídej dveře. Deset minut.“</p>

<p>„Dalilo, mluvíš tady o mém <emphasis>bratrovi</emphasis>,“ řekl jsem ostře a pevným stiskem ji chytil za culík. Když výhružně povytáhla horní ret, smířlivě jsem dodal: „Dvacet minut. Měl těžké ráno.“</p>

<p>Přestala vrčet a pobaveně řekla: „Jsi hodný bratr. Dvacet, jestli přežije.“</p>

<p>Přežil to a vypadal pak poněkud uvolněněji. Když jsme vyšli z baru, zeptal jsem se ho: „Nezapomněl ses zeptat na Oshossiho, že ne? A předpokládám, že už tě dneska nemusím brát do tělocvičny, abych z tebe vymlátil duši.“</p>

<p>„Zeptal jsem se,“ bránil se, ačkoli po tváři mu přeletěl náznak nejistoty, jak se jeho endorfinem nasáklé mozkové buňky snažily vzpomenout si. „Klan o Oshossim nic neví. Všimli si ale, že je v Central Parku nějak víc zvířat. Což mluví pro naši domněnku. Ale říkala, že se na to podívá.“</p>

<p>„Za kolik?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Chceš říct, že extatický sex není dostatečná platba?“ Samolibě se zazubil.</p>

<p>„Ne, to samozřejmě nechci. Jsi hřebec,“ odpověděl jsem uhlazeně. „Tak kolik?“</p>

<p>„Dva litry.“ Rozladěně si oblékal bundu. „Parchante.“</p>

<p>„O parchantech můžeš přemýšlet, až dneska začneme s meditačními cvičeními,“ řekl jsem a usmál jsem se při pohledu na znechucený výraz jeho tváře.</p>

<p>„Kristepane, jen tak sedět a nic nedělat. Ani zdřímnutí, ani telka. To není normální.“ Mávl na taxi a sdělil řidiči Seamusovu adresu. „A vypadá to děsivě nudně. Proč bych to sakra chtěl dělat?“</p>

<p>„Jde o sebekontrolu, králíčku,“ řekl jsem a snažil jsem se to udržet v lehkém tónu. V tu chvíli nás už tak trápilo dost temných záležitostí, nebylo třeba k tomu ještě něco přidávat. „Kontrola je dobrá k potlačení emocí.“</p>

<p>„Kontrola,“ opakoval. „Kontrola je dobrá.“ Po celou cestu pak zůstal zticha. Byl jsem si docela jistý, že mi věřil, když jsem mu říkal, že by nikomu neublížil. Otevřít bránu je na hony vzdáleno tomu, aby vzal pušku a vystřílel všechny, kdo ho rozčilují − což už v minulosti udělal. Ale oni si to zasloužili. I tak však existují snazší způsoby, jak někoho zabít, než je otevření brány do Tumulu, a on to věděl. Instinkt, reflex, ať tomu chcete říkat jakkoli… sice se toho nedokážete zbavit, ale můžete to otupit, zaměřit jinam nebo ovládnout. Kal je naneštěstí plný vzteku − většinou ospravedlnitelného, ale to nám situaci nijak neulehčuje.</p>

<p>Odpovědí je kontrola, tedy alespoň nejlepší odpovědí, jakou se mi podařilo nalézt. Ne, Kal by nepoužil svůj glock nebo bojový nůž proti nikomu, na kom mu opravdu záleží, ale taky není žádoucí, aby místo toho otvíral brány. Dříve nebo později z nich něco vyleze ven. Kal mi jednou říkal, že brány jsou obousměrné. Můžete jít dovnitř, nebo něco − Ólfi − vyleze ven. Ale při dostatečné vůli lze vytvořit bránu jednosměrnou. Jednou to tak udělal, ale takhle − když je otevírá bezděčně − jí může proniknout nějaký Ólfi dřív, než by ji Kal stačil zavřít, alespoň z jednoho směru.</p>

<p>Kal zíral z okna a ruku v kapse u bundy měl pevně zaťatou v pěst. Viděl jsem její obrysy. Kal ví o kontrole všechno. Ovládá se skvěle, ačkoli ostatním se to tak jevit nemusí. Třeba někomu, kdo ho vyruší při spánku na gauči, nebo kdo vidí, jak vrčí na zákazníky v Devátém kruhu, nebo jak tluče nemrtvému hlavou o zeď, až mu teče mozek ušima. Jenže Kal se každou minutu každého dne ovládá tak, že o tom ani sám neví. Jeho mysl to dělá podvědomě, aby se vyhnula vzpomínce na dva ztracené roky života a zabránila tomu, aby se zbláznil − doslova. On sám sebeovládání používá poněkud vědoměji k tomu, aby nenakopal zadek každému stvoření, které se mu posmívá, pohrdá jím, nebo dokonce nenávidí jeho ólfí polovinu. Používal je, aby dokázal zůstat na jednom místě, když neznal nic jiného než útěk − nejdřív před policií, která šla po Sofii, a pak před Ólfi. Využíval sebekontrolu tak často, že jsem se vlastně musel ptát sám sebe…</p>

<p>Zbývá mu ještě nějaká?</p>

<p>Když jsme konečně vystoupili před Seamusovým domem, Kal si několik vteřin pečlivě uhlazoval vlasy a pak si je stáhl do ohonu. Zastavil se. Přemýšlel. „Myslím, že by bylo nejlepší,“ navrhl jsem dřív, než stačil promluvit, „abychom jim o té bráně zatím neříkali. Je tam Drahomíra a čupakabra − ti to vědět nemusí, i kdybychom si mysleli, že se jim dá věřit.“</p>

<p>Okamžitě s úlevou přikývl. „Až bude po všem s Oshossim i Ólfi. Jo, potom.“</p>

<p>Stáhl jsem si ze zápěstí jeden z tibetských náramků. Na každé ruce mám dva. Jsou z oceli a jsou dobré k meditaci i k odražení čepele. Podal jsem mu jej. Zvědavě šňůrku natáhl a pak si náramek navlékl na ruku. „Robin si bude myslet, že jdem na rande,“ odfrkl.</p>

<p>„Rozhodně nechci vědět, co si Vtipálek myslí o čemkoli, co nějak souvisí s randěním. Dokážu snést jen jistou dávku mravní zkázy denně.“ Poklepal jsem na korálky na jeho zápěstí. „To máš na meditaci. Říkej jednu mantru na korálek. Každou hodinu odříkej celý náramek.“</p>

<p>„Mantru, jo?“ optal se. „A jakou mám říkat mantru?“</p>

<p>„Jakou chceš.“ Teplota výrazně klesla a slunce zmizelo v mracích. Vzduchem poletovalo několik sněhových vloček a pár mi jich přistálo na tváři. „Nejlepší bude něco přímo ušitého tobě na míru. Slovo, dvě nebo tři, při nichž se cítíš klidně. V bezpečí.“</p>

<p>„Co třeba ‚termonukleární hlavice‘?“ Pohrával si s náramkem a pak přes něj přetáhl rukáv bundy. „Nebo taky ‚dokonalá ólfí genocida‘.“</p>

<p>„Proč mám pocit, že se vůbec nesnažíš?“ zeptal jsem se ho suše. Ke sněhu se přidal vítr a my vstoupili do budovy. Kal, klidný a v bezpečí. Naneštěstí jsem se musel ptát sám sebe, jestli se tak vůbec někdy cítil. A pak mě to napadlo tak náhle, až jsem se pod schody zastavil. Vzpomněl jsem si na to přece před pár dny. Ólfi za oknem. Pro mě to nebyla zrovna nejlepší vzpomínka, ale u Kala by tomu mohlo být jinak. Byl to náš zvyk. Když nás Sofie nechala samotné, nastal náš čas a my byli rádi. Byli jsme v bezpečí. „Rybí prsty a pohádky.“</p>

<p>Podíval se na mě s ostražitým výrazem a otevřel dveře na schody. „Všechno to müsli s mrkvovým džusem ti rozežralo mozek. O čem to sakra mluvíš?“</p>

<p>Nedivil jsem se mu. Nahlas to znělo dost směšně, avšak…</p>

<p>Rybí prsty a pohádky. Byly mu tři, když si ho Sofie začala dobírat kvůli jeho otci, ale teprve v pěti letech to plně pochopil, když na vlastní oči uviděl Ólfiho. Od pěti let začal v každém okně hledat něco, co obvykle žije jen v nejtemnějších skříních dětských představ. Do té doby byla Sofiina slova jen slova − zlá a děsivá, ale jen slova. Když odešla, zůstali jsme sami se svým rituálem. Ale od pěti let už si nikdy nemyslel, že jsme sami. Po ty dva předchozí roky jsem ho však ani nenechal pomyslet na to, že by tomu tak nebylo. Myslím, že jestli jsem v životě na něco opravdu hrdý, tak je to tohle.</p>

<p>„Už je to dávno.“ Byl tak malý. Oba jsme byli malí, ale nějaká vzpomínka přece zůstat musela. A když ne vzpomínka, tak alespoň pocit. „Prostě to řekni, nebo moje příští mantra bude zahrnovat tvou hlavu, nejbližší zeď a modlitební korálky dvacet čtyři hodin denně.“</p>

<p>Ani se neobtěžoval tím, aby mi říkal, že bych to neudělal, protože moc dobře věděl, že ano. Místo toho jen zavrčel a pak zašeptal. Neslyšel jsem to, ale řekl to. Vyčetl jsem mu to z překvapeného výrazu v očích. „Cítím se…“ Popošel o další schod, potom ještě o jeden a pak se zastavil. „Sakra, vzpomínám si. Já se koukal na pohádky a ty jsi mi dělal rybí prsty.“ Na okamžik to byl obyčejný dvacetiletý kluk ztracený v příjemných vzpomínkách. Žádný otec-nestvůra, žádná zlomyslná matka. Žádný hrozící armageddon. Bez starostí. Nezatížený. Takový, jaký by měl být, a nikdy nebude.</p>

<p>„Niku, jogurt není tatarka,“ řekl kousavě, ale usmíval se.</p>

<p>„Myslel sis, že ano.“ A naše tehdejší sousedka, které bylo devadesát a měla deset koček, mi dávala jogurty zdarma, když jsem za ni odtáhl její popelnici k obrubníku. Jogurty jí kupovala její pravnučka a ta stará paní je ze srdce nenáviděla. Možná že mé sklony ke zdravé výživě mají původ u matky, která velmi zřídka kupovala potraviny, a mrzuté staré dámy s kočkami, která přežila skoro celé století tak, že si všechno mazala sádlem a neviděla důvod, proč své zvyky měnit.</p>

<p>„Namáčel jsem si rybí prsty do třešňovýho jogurtu, sakra.“ Znovu začal stoupat do schodů. „Měl bych ti nakopat zadek.“</p>

<p>„To bys měl,“ souhlasil jsem přívětivě, zatímco můj bratr si strčil prst do rukávu, aby se dotkl dalšího korálku a tiše si opakoval svou mantru.</p>

<p>„Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju.“ Korálek číslo tři. „Jsi mrtvej.“</p>

<p>„Měl bys na to právo,“ řekl jsem stejně mírně jako předtím. A s takovým sebeuspokojením, že to jistě nemohlo prospět mé karmě.</p>

<p>„To si piš.“ Korálek číslo čtyři. Klidně a vyrovnaně vykročil ke svému cíli. Půjde k němu pomalu, možná to potrvá celé měsíce, ale dojde tam. Jestli na tom bude dál pracovat. A pokud ho každou hodinu budu muset povalit na zem a sedět na něm, dokud neodříká své mantry, aby toho dosáhl, tak budiž.</p>

<p>Jenže meditace není všelék. To, co jsme našli nahoře, by zničilo i výsledek pětihodinové meditace, natožpak pětiminutové.</p>

<p>Otevřel jsem dveře a uviděl, jak Drahomíra a Robin sedí u stolu a hrají karty. Drahomíra měla u nohou hromadu oblečení, zatímco Robin měl na sobě jen jedinou ponožku. Bohužel se nenacházela na místě, kde by nám ostatním poskytla alespoň trochu prostoru pro představivost. Odříkal jsem vlastní mantru. Nepomohla. Na tohle se dalo reagovat jen jediným způsobem. Přidal jsem do kroku. A pořádně.</p>

<p>Vtipálek nám jednou říkal, že vynalezl poker. Já o tom dost pochybuji, ale rozhodně v něm vyniká. Jediný důvod jeho katastrofické prohry − tedy katastrofické z mého pohledu − mohla být touha předvést Drahomíře vlastní pukovskou chloubu. Podle toho, co mi jednou říkal Kal, když náhodou vyrušil Robina na jedné z jeho zhýralých slavností, zřejmě je co ukazovat.</p>

<p>Když nás Robin uviděl, zelené oči mu lascivně zazářily. „Niko.“ Poklepal rukou na prázdnou židli po své levici. „Je tu místo ještě pro jednoho.“</p>

<p>„Myslím, že už tam jste tři,“ odpověděl jsem. A vůbec jsem se nestyděl za to, že jsem ještě přidal do kroku. Já, jenž obvykle hraji roli lovce, jsem s Robinem poznal, jaké to je být kořistí. A kořist musí dělat, co je v jejích silách, aby přežila.</p>

<p>Třeba utíkat jako o závod.</p>

<p>Kal situaci neokomentoval tak zdrženlivě jako já. „Kristepane, na tom stole jsem si včera čistil zbraně, ty úchyle. Kde si je mám čistit teď?“</p>

<p>„Možná tam, kde sis dneska zapíchal?“ prohodil Robin uhlazeně.</p>

<p>„Jak to sakra víš?“ zjišťoval Kal.</p>

<p>„Šestý smysl,“ zněla samolibá odpověď.</p>

<p>„Špehovat ostatní, to je podle tebe šestej smysl? A od kdy?“</p>

<p>Tou dobou už jsem došel do ložnice a s úlevou za sebou zavřel dveře. Dobromila ke mně zvedla oči od své dosavadní činnosti − střílela z kuše na velký obraz na zdi. Bylo to obzvláště krásné ztvárnění Pana v lese. Hrál na svou flétnu panně v průhledné říze. Všechny šipky byly zabodnuté ve dvou místech: v kudrnaté hlavě a v oné pukovské chloubě, kterou jsem právě minul.</p>

<p>„Věděl jsi, že galerie dodají zboží do hodiny, když se jim dobře zaplatí?“ optala se řečnicky, otočila se zpátky a nenuceně vystřelila další šipku do Vtipálkovy chlouby.</p>

<p>„Myslím, že Drahomíra si s Robinem poradí,“ řekl jsem.</p>

<p>„Já vím. To ale neznamená, že se na to musím dívat,“ odpověděla podrážděně. V hlase jí zněla mateřská starostlivost, o níž možná ani sama nevěděla. Poslední šipku vystřelila do hrudi a hodila kuši na postel. Pokoj byl vymalován v čokoládově hnědé, v téže barvě, jakou měly široké pruhy jejích vlasů, střídané světle blond prameny. To všechno bylo svázáno do složitého copu. Měla na sobě jiné šaty než včera. Obraz nebyl tím jediným, co si nechala dodat. „Nechala jsem si ze svého bytu poslat oblečení, včetně toho, cos tam měl ty,“ vysvětlila, když zachytila můj pohled. „Myslela jsem, že Kal by si mohl půjčit něco tvého. Robin si samozřejmě nechal dovézt všechno nové. Ale není toho moc,“ pokračovala. „Předpokládala jsem, že na jeho věci nebude stačit ani celé horní patro.“</p>

<p>„Je třeba uznat, že do jeho bytu teď nikdo nemůže,“ připomněl jsem jí. „Kdokoli by se tam odvážil, Robinova kočka by ho mohla zabít a pak tělo použít jako škrabadlo.“ To, že si Robin nechal dovézt jen málo oblečení, nejspíš znamená, že už má společného života po krk.</p>

<p>„Ano, jeho mazlíček. To mi k němu vůbec nesedí − aby si pořídil něco, co vyžaduje pozornost. Jsem si jistá, že si myslí, že pozornost by se radši měla věnovat jemu.“</p>

<p>Puky ostatní nadpřirozená stvoření nemají moc v lásce. Kvůli své šejdířské povaze − jinými slovy kvůli lhaní a krádežím − nejsou zrovna populární. Pukové se také nedruží s ostatními puky − nikdy − což je pochopitelné. Všechna ta robustní ega pohromadě, každé z nich usilující o to, aby se stalo středem pozornosti − jak jednou řekl Kal: „Všichni ti králové dramatu na jednom místě… to by nebyl hezký pohled.“</p>

<p>„Cítí se osaměle.“ Abych byl přesnější, čeká, že se bude cítit osaměle. Ačkoli teď má nás, nemluvě o zástupu bezejmenných sexuálních partnerů, jednoho dne s Kalem odejdeme. Takovou cenu zaplatíte za přátelství s lidmi, pokud žijete tisíce let. Mumifikovaná kočka s ním zůstane mnohem déle. Je tu sice Kalova ólfí krev, mohl by žít mnohem déle než obyčejný člověk, ale nebude.</p>

<p>Po celý život jsem pro něj jedinou konstantou. Vychoval jsem ho. Pomáhal jsem mu dostat se zpět k rozumu poté, co po dvou nepředstavitelně děsivých letech věznění unikl Ólfi. Teď se chová racionálně, ale i tak žije život na tenkém ledě. Byl jsem svědkem toho, jak se vydal na sebevražednou misi, aby mi zachránil život. Už tady nebudu, abych viděl, jak podnikne další, aby se ke mně přidal, ale vím, že to přijde. A také vím, že to nedokážu změnit, i kdybych se snažil sebevíc.</p>

<p>„Musím uznat, že si s Robinem někdy moc nerozumíme, ale až ta doba přijde, udělám, co budu moct.“ Pohladila mě po tváři. „Doufám, že on udělá totéž pro mě, jestli…“</p>

<p>Vím, co chtěla říct. Jestli tohle překonáme. Jestli budeme pořád spolu. Jestli jí dokážu odpustit.</p>

<p>V tu chvíli jsem pochopil, že není co odpouštět. Sklonil jsem hlavu a políbil ji. Horké rty, prchavý dotyk sametového jazyka, chuť tak důvěrně známá, jako bych ji znal celý život. „Choval jsem se hloupě,“ řekl jsem tiše, vzal ji za ruku a propletl prsty mezi jejími. „Očekával jsem dokonalost, ale sám k ní mám daleko. Omlouvám se. Všichni máme svá tajemství. Nebo přání.“</p>

<p>Očima v barvě soumraku probleskla emoce. Sevřela mi ruku. „Teď vím, jaké to je z té druhé strany. Není to příjemný pocit. Také se omlouvám, bez ohledu na své důvody.“</p>

<p>Přikývl jsem a tiše řekl: „Kal.“ Teď se k lítosti v jejích očích přidaly obavy. „Musíš si uvědomit a pamatovat, že kdyby nebylo Kala, nebyl bych ani já. Nevím, čím nebo kým bych byl, ale nebyl bych takový, jaký jsem teď. Jedno však vím: nebyla by to změna k lepšímu.“</p>

<p>„Niko…“</p>

<p>Nenechal jsem ji větu dokončit. „Prostě si to pamatuj.“</p>

<p>Oči se jí rozjasnily. „Budu. Slibuji.“</p>

<p>To ukáže až čas.</p>

<p>Prostěradlo na Seamusově posteli bylo zlatohnědé. Povlečení mělo barvu slonovinové kosti stejně jako Dobromilina pleť. Moje světle hnědá kůže s tou její ostře kontrastovala, a přece se k sobě hodily. Stejně jako my dva − jako se k sobě vždy budeme hodit. Dotek mých rukou na jejích ňadrech, břichu, bocích; cítit ji pod sebou, jak mě objímá… jak by to nemohlo trvat navždy?</p>

<p>Odpolední slunce zakrývaly závěsy v barvě růžového dřeva a já ležel uvolněný tak, jak si nemohu příliš často dovolit. Políbila mne na kůži mezi krkem a ramenem. Jen polibek. Dobromila nekouše. Nanejvýš jemně štípne rty, ale je to spíše polaskání. Zuby jsou podle ní určené na jídlo. Většinu času je používala k prolévání krve a trhání masa. V takovém případě kousnutí není erotické. Je to jako používat při předehře steakový nůž.</p>

<p>Myslím, že Seamus to cítil jinak. Ale o tom, co upřednostňuje sociopat, ať je to člověk nebo upír, nemá cenu přemýšlet. Otočil jsem si kolem prstu pramen světlých a tmavých vlasů a lehce zatahal. Zvedla hlavu a usmála se na mě. „Už je to lepší?“ Nemusela k otázce přidávat jméno mého bratra, abych věděl, že nemluví o nás dvou. Teplo jejího těla na mé kůži bylo dostatečnou odpovědí. Ale pokud jde o Kala…</p>

<p>Řekl jsem Dobromile první lež a zachoval před ní první tajemství.</p>

<p>„Kal je v pohodě.“</p>

<p>Když jsem jí to říkal, díval jsem se jí přímo do očí. Mohl jsem skrýt, že je to lež, použít schopnosti zděděné po matce. Nebo jsem mohl alespoň odvrátit zrak, abych to zmírnil. Neudělal jsem to. Neměl jsem na výběr.</p>

<p>Pokud k sobě máme být neupřímní, alespoň to dám upřímně najevo.9Kal</p>

<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Toho večera jsme s Nikem vyrazili na jedno vrakoviště, kam jsme už dřív několikrát zajeli. Právě když jsme procházeli nezamčenou bránou, informoval jsem Nika o tom, co si myslím o novém uspořádání jeho vztahu s Dobromilou. Upřímná neupřímost?</p>

<p>„Musím říct, že to je teda pěkně podělaná filozofie,“ poznamenal jsem.</p>

<p>„Nikdo se tě na tvůj názor neptal. Je to mezi mnou a Dobromilou.“ Niko se mi významně podíval na zápěstí a zúžil oči.</p>

<p>„Kristepane, jo, meditoval jsem. Dej mi pokoj, Buddho.“ Udělal jsem to a snažil jsem se to dělat každou hodinu. Zatím to fungovalo. Buď to, nebo mě nikdo nevytočil. Asi to bylo spíš to druhé, ale i tak jsem meditoval jako o život. Schovával stvůru hluboko uvnitř. Niko řekl, že to pomůže, a pokud to řekl on, je to pro mě jako slovo boží. Budu to dělat, dokud si na to nezvyknu, a kdo ví? Možná v práci nebudu tolika zákazníkům bouchat hlavou o bar. Zaplatím až příští týden. To si strčte někam.</p>

<p>Zvyky. Z meditace by se jeden takový mohl stát, ale máme s Nikem i jiný starý zvyk, který mi nikdo nemusí připomínat. Bez varování jsem se otočil stranou a vrazil mu nohu do břicha. „Vidíš? Meditace. Má noha splynula s tvým břichem.“</p>

<p>„Odpusť mi. Neměl jsem o tobě pochybovat. Zdá se, že jsi našel vnitřní klid.“ Místo toho, aby mě chytil za kotník a smýkl mnou, jak jsem očekával, obtočil nohu kolem té mé a srazil mě k zemi. Klouby ruky mi přitlačil na hrtan dostatečně silně na to, abych si to dobře zapamatoval. „Mimochodem, někdy to nebyly rybí prsty, ale smažená cuketa. A kreslené dogy ve skutečnosti žádné záhady neřeší,“ dodal.</p>

<p>„Narodil ses jako stravovací nacista.“ Čekal jsem, až se pohne, abych se posadil. Ani jsem nezkoušel nic jiného. Na tlak na hrdlo žádný protipohyb není. Dušení a umírání většinou zabere veškerou vaši pozornost. „A teď ještě pomlouváš Scoobyho. Ty jsi ale parchant.“</p>

<p>„Ano, to už jsem slyšel.“ Podal mi ruku. „Od tebe. Několikrát.“</p>

<p>Chytil jsem se ho, postavil se na nohy a oprášil džíny, které jsem měl půjčené od něj. Byly samozřejmě černé. „Bylo by dost těžký bejt nindža, samuraj a Buddhu milující tvrďák v bledě modrý, co?“ zamumlal jsem. „Chraň bůh.“ Sebral jsem ze země tašku a pustil se po klikaté cestičce mezi hromady kovu a harampádí, jež nás obklopovaly. Nekulhal jsem, ale chtěl jsem. „Myslel jsem, že Buddha prohlašoval, že žádnýmu živýmu tvorovi se nemá ubližovat,“ mumlal jsem dál.</p>

<p>„Buddha byl moudrý muž.“ Šel vedle mě a má rána do břicha na něm zjevně nezanechala žádné následky. „To já nejsem.“ Zdálo se, že to ho taky nijak zvlášť netrápí.</p>

<p>„Možná bys na tom měl zapracovat.“ Vyrazil jsem napřed a zavrávoral, protože jsem do nohy dostal křeč. Co nadělám. Ne, že bych to nečekal.</p>

<p>„To přejde,“ ujistil mě ne zrovna soucitně. „Asi tak za šedesát vteřin. A příště už si to budeš pamatovat.“</p>

<p>Pár vteřin nepohodlí stojí za několik dalších let života − protože zůstat naživu nebo při smyslech teď vypadalo jako ta snazší varianta − ale co ten puch? Za to nestojí snad nic. Sobotní večer na vrakovišti v Bronxu − no není to paráda? Přetáhl jsem si rukáv mikiny přes ruku a zakryl si pusu a nos. Vlastně to nebylo ani tak vrakoviště jako spíš smetiště hned nad řekou. Ale ať to tam páchlo sebevíc, bydlel tam Mickey, a právě s ním jsme potřebovali mluvit. Proto jsme opět opustili ostatní a nechali je samotné. Kvůli Oshossimu i Ólfi to nakonec došlo do stádia, kdy stejně nemůžeme zůstat pořád všichni spolu − ne, pokud se konečně chceme dostat z téhle zatraceně velké šlamastyky. Nikovi jsem ani nemusel říkat, že dřív nebo později Ólfi využijí šance a napadnou ostatní, až budeme pryč. Nebo nás. Spíš nás. Není potřeba mít ólfí geny ani křišťálovou kouli, abyste na to přišli. Na to stačí jediná mozková buňka. Jenže my prakticky nemáme na výběr, takže nezbývá než se tomu postavit.</p>

<p>Na Mickeyho jsme narazili před dvěma roky, když jsme sháněli náhradní díly do Nikova zchátralého auta. Když chcete díly do zchátralé věci, půjdete na zchátralé místo. Ale Mickey zchátralý není. Dokáže najít skoro všechno. Samozřejmě že to nebude nové, ale použité věci se u něj na vrakovišti dřív nebo později vždycky objeví. Mickey nás tenkrát viděl vcházet dovnitř, po čichu poznal, že jsem jiný, a nabídl nám své služby… za jistou cenu.</p>

<p>Mickeyho ceny naštěstí nejsou tak vysoké, jaké bývaly ty Bobovy. Zatímco ten miloval zlato a šperky, Mickey je na jídlo. Není to typická smetištní krysa, která se spokojí s hnijícími zbytky. Má rád opravdové jídlo, v čerstvé a pestré nabídce. Čínské, řecké, italské, mexické… není vybíravý. To neznamená, že si občas něco neuloví sám, pokud jsou zlé časy. V tomhle <emphasis>je</emphasis> jako typická smetištní krysa.</p>

<p>Žere své druhy.</p>

<p>„Voní hezky.“</p>

<p>Hlas zněl jako olej rozlévající se po betonu. Opravdu hodně úlisný, což byl ostatně i sám Mickey. Zpomalil jsem a podíval se nahoru na hromadu aut, kde jsem uviděl hluboké černé oči, odrážející zapadající slunce. Chladné a prohnané. Nevěděl jsem, jestli má na mysli jídlo, nebo jestli mu tak hezky voním já. Zatím to vypadalo spíš na jídlo, ale člověk si nikdy nemůže být jistý. „Ahoj, Micku. Dneska jsme ti přinesli tacos.“ A taky asi tucet burritos. Mickey má apetit. Jedna porce mu nikdy nestačí.</p>

<p>„Dlouho jsme se neviděli. Dlouho, moc dlouho.“ Mickey se protáhl přes rozbité bezpečností sklo a zrezivělý plech a přistál na zemi vedle nás. Měl stejnou inkoustově černou barvu jako cadejos, ale zatímco ti byli podobní psům, Mickey byl spíš to, co už jsem říkal: krysa… pokud by to byla shrbená krysa, která by měla metr dvacet, lidské ruce s tmavou kůží a mluvila by. Niko říkal, že existují staré cikánské pověsti o shobolonovi, obří kryse s lidskými rysy. Taky existují mýty o krysodlacích. Ať je Mickey cokoliv, neřekl nám to. Když ovšem uvážím silný přízvuk, řekl bych, že má něco společného s námi. A my nejsme krysodlaci.</p>

<p>Kromě přízvuku má Mickey taky smysl pro humor. Dobře, možná nijak výjimečný, ale rozhodně není věčně mizerně naložený, což bývá hlavním znakem našich informátorů. Je docela přátelský, když uvážíme, jak mu říkám. Pochybuju, že by se to byť i vzdáleně blížilo jménu, které dostal po narození.</p>

<p>Z ruky s tlustou kůží upustil ohlodanou mrtvou krysu a vzal si ode mě tašku. Během několika vteřin už mu z hrozivě velkých žlutých zubů kapala červená omáčka. Zatímco jedl, omotal si lysý šedý ocas kolem nohy. Po prvních sedmi tacos zpomalil a olízal si ruce. „Takže, vážení zákazníci, obrázek součástky. Obrázek auta.“ Mickey rozhodně není žádný mechanik, ale s obrázkem najde do třiceti minut všechno, co potřebujete. Někdy i dřív. Na vrakovišti tohoto rozsahu to je něco.</p>

<p>„Nejsme tu kvůli dílům do auta,“ řekl Niko. „Tentokrát pro tebe máme něco… zajímavého.“</p>

<p>„Zajímavého.“ Kulaté oči si nás náhle začaly měřit. „To je nové slovo, tohle ‚zajímavé‘. Dřív jste ho nepoužívali.“</p>

<p>„Jo, zajímavýho.“ Opřel jsem se o chladnou kovovou kapotu totálně zbouraného auta. „Víš co, Mickey? Vypadáš znuděně. Podle mě se nudíš.“ Chtěl jsem ještě dodat, že by se mu hodilo velké kolo, v němž by mohl běhat, ale myslím, že by nám to moc nepomohlo. Dospělost není žádná legrace. „Přišli jsme, abychom ti s tím pomohli. Nechtěl by sis vyrazit někam ven? Mezi stromy. Zaskotačit si v přírodě. Zábava.“</p>

<p>„Zaskotačit.“ Seshora, kde byl předtím Mickey schovaný, spadla další krysa. Byla velká jako bígl a přistála mi na noze. Mickey nám v krysím úsměvu ukázal žluté zuby. „Jak vidíte, tady si zaskotačím dost.“</p>

<p>Vytáhl jsem nohu zpod mrtvoly. Srst měla ježatou a slepenou zaschlou krví a čumák měla skrčený, jak naposledy v životě vrčela. Tenhle chudák už po žádným zábavním parku pobíhat nebude. „Jo, to se vsadím.“ Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby se Mickey setkal s Robinovou kočkou. To by teprve bylo zajímavé.</p>

<p>Jelikož se zdálo, že mé vyjednávání nikam nevede, vložil se do toho Niko. „Tohle by pro tebe bylo něco úplně nového. Místo shánění věcí budeš pátrat po informacích. A vyplatí se to. Oběd každý den po dobu tří měsíců.“ Měl jsem silné podezření, že ten, kdo bude provádět denní donášku, budu já. Niko ale zatím pokračoval a sdělil Mickeymu detaily. Oshossi, podstata toho, co jsme se chtěli dozvědět, jeho zoo… cadejos, ccoové, a kdovíco ještě.</p>

<p>Než se Niko dostal na konec, Mickey dojedl tacos a pustil se do burritos. „Jižní Amerika?“ Odmítavě zaškubal vousky lesklými buď krví, nebo pálivou omáčkou. „Turisti.“ Podle toho, jaký má přízvuk, to nebylo moc fér. Pochybuju, že má zelenou kartu. Ale ať tak nebo tak, nevypadalo to, že by ho vyprávění o Oshossim vyděsilo. To bylo dobré znamení. Pokud bychom Mickeyho dokázali dostat na dva nebo tři dny dovnitř, aby zjistil, kde Oshossi přebývá − jestli v Central Parku se svými zvířaty, nebo jinde − získali bychom výhodu. Pro jednou.</p>

<p>Dalila se snažila, ale Oshossiho se jí najít nepodařilo a jeho zvířata s lidmi nemluví − i kdyby vůbec mluvit uměla. Navíc to vypadá, že co Oshossi neovládá, tomu nevěří, a jeho tlupa se podle toho řídí. Žádný vlk neskloní hlavu před někým, kdo vlk není. Tím pádem se tam nemůžou vydat v přestrojení. Potřebujeme tedy špeha, kterému je hrdost ukradená a provede to, za co dostane zaplaceno. My ho najmeme, on se tam dostane. Mickey je ten nejlepší, koho jsme na to dokázali sehnat.</p>

<p>Kdybychom se mezi stromy Central Parku vydali sami, možná bychom se už nikdy nedostali ven. Může tam být třeba sto ccoů, co my víme? Vědí, že pomáháme Drahomíře − to jsme to vyhráli. Jenže Mickey bude úplně nový element − místní obyvatel, který jim může ledacos povědět o městě. Žije tu minimálně ty dva roky, co ho známe, to by mu mohlo pomoct. Mohli by v něm vidět výhodu. Možná se mu dokonce podaří najít Oshossiho. Přinejmenším aspoň spočítá, kolik jich tam je.</p>

<p>Jestli ho ale dřív nesežerou.</p>

<p>Jeho to taky napadlo. „Tři měsíce. S vámi je legrace.“ Kašlavě zasípal, což asi měla být krysí náhrada smíchu. „Rok. Dvě jídla denně. Každý den.“</p>

<p>A začalo vyjednávání. Škoda, že jsme s sebou nevzali Vtipálka. Cikáni umí smlouvat, ale tyhle geny nás nějak přeskočily. Niko má své chladné ticho a meč. Já mám prudkou povahu a pěsti. Když tohle nezabírá, jsme v troubě. Lichocení, přemlouvání a klábosení nemáme v povaze.</p>

<p>Ale Nik dělal, co mohl, a nakonec to bylo šest měsíců a dvě jídla denně.</p>

<p>Já sem teda dvakrát denně půl roku nebudu chodit ani omylem. Musí existovat nějaká donášková služba, která se o to postará. Nechá jídlo u brány. Nevím, kdo to tady vede, ale nevypadá to, že by si Mickey dělal hlavu s tím, že si ho někdo všimne.</p>

<p>Když o tom tak mluvíme, já jsem si taky něčeho všiml, zatímco se ti dva dohadovali o ceně. A bylo to horší než mrtvá krysa. Z okénka jednoho z aut naházených na hromadě visela lidská ruka. Špinavé nehty a kůže šedivá tak, jak tomu může být jen u mrtvoly. Mickey lidi nezabíjí − to víme jistě − ale občas na vrakovišti nějaký vandrák umře z přirozených příčin. Podchlazení, infarkt… jako by na tom záleželo. Mickey má rád dobré jídlo, ale když není k dispozici, vystačí si s tím, co je. A nejsou to vždycky jen krysy.</p>

<p>Otočil jsem se a zeptal se ho: „Potřebuješ tam dovézt? Dojedeš tam sám? Nebo jsi měl rozcuchaný chlupy, když tě fotili na řidičák?“ Podle vyceněných zubů jsem poznal, že Mickey možná není tak veselá kopa, jak jsem si myslel.</p>

<p>Odjel s námi v Nikově autě… poté co si s sebou vzal zašroubovanou sklenici plnou tmavé čvachtající tekutiny. Příležitostně zvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem, a jeho černé se odrážely oči ve zpětném zrcátku. Když to udělal, cítil jsem na krku jeho horký dech. Asi nebyl nejlepší nápad si zrovna dneska stáhnout vlasy do culíku. Z jeho dechu jsem cítil různé věci − tacos, krysy… a člověka. Natrávené lidské maso; to je pach, na jaký jen tak nezapomenete. Pamatoval bych si ho, i kdybych už ho nikdy v životě necítil. To už mi zůstane navždycky. Páchne to jako syrové vepřové, ale je v tom drobný rozdíl, z něhož se vám dělá špatně. Jako by říkal: „Jsi maso.“ Ať si o tomhle světě šťastně a nevědomě myslíte cokoliv, na tohle vždycky nakonec dojde: jste maso.</p>

<p>Když jsme zastavili před parkem, abychom ho vysadili, byla už tma. Otevřel sklenici a začal si její obsah roztírat po srsti. „Krev a olej,“ objasnil nám. „Cítili by na mě váš pach.“ Názorně chňapl zuby. „Zabili by mě, ano. Ve vteřině. Setkáme se znova tady. Dva dny.“ Na vinylové sedačce po sobě nechal směs v podobě velké skvrny, vyklouzl ze dveří a zmizel ve stínech mezi stromy.</p>

<p>Když odešel, podíval jsem se ještě jednou na zadní sedačku. „Tohle já čistit nebudu. Ani ti s tím nebudu pomáhat. To je hnus.“</p>

<p>„I kdyby to byla esence pizzy a obložených baget, bylo by to jedno. Jsi lenivý parchant a žádná meditace na tom nic nezmění,“ odvětil Niko.</p>

<p>„Hele, copak by Buddha takhle mluvil?“ zeptal jsem se ho káravě. „To si teda nemyslím.“</p>

<p>„Buddha nikdy nenašel tvé spodní prádlo v kuchyňském dřezu.“</p>

<p>Nastartoval auto. Zrovna jsem mu chtěl odpovědět, ale vtom mi zazvonil mobil − mobil, který teď sloužil jen pro stav nouze. Takové, při níž je potřeba cestovat. Otevřel jsem mobil, uviděl Seamusovo číslo, vzal Nika za ruku a přenesl nás. Můžu otevřít bránu a projít jí, ale můžu ji taky vytvořit přímo <emphasis>kolem</emphasis> sebe, pokud není prostor pro jinou možnost. Je to složitější, ale dokážu to. A tak jsem to udělal i v tomto případě. Obklopilo nás šedé světlo a ve zlomku vteřiny jsme byli pryč. Hned nato jsme se ocitli v Seamusově lofru, přímo v cestě útočícímu ccoy.</p>

<p>Byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech. Nebyl cítit tak strašně jako ten Mickeyho, ale konvalinky to nebyly. Taky jsem viděl vzrušením rozšířené zorničky a piraní zuby. Nejspíš bych se mu byl podíval i na mandle, kdybych nepohnul zadkem. Vrhl jsem se stranou, zatímco Nik uhnul opačným směrem. Všiml jsem si, že jeho olivová kůže má šedivý nádech, ale alespoň nezvracel jako Robin, když jsem ho jednou protáhl bránou. To bylo dobře. Taky stál na nohou, a to bylo ještě lepší. Vypadalo to totiž, že budeme potřebovat všechny síly.</p>

<p>Oshossiho jsem nikde neviděl, ale byli tam tři ccoové. Byli rychlí, a není se čemu divit, protože se chovali jako predátoři už od doby, kdy se pustili mámina cecíku. Vypadali zatraceně nebezpečně a podle slin kapajících jim z tlam taky hladově. Nejdřív jsem uviděl dva, třetí seskočil seshora. Pokud dokážou v džungli vyšplhat na strom, dokážou tady vylézt po požárním schodišti. A pokud můžou v džungli skočit na svou kořist ze skalního převisu, tady můžou skočit z horního patra bytu. Zřítil se dolů jako lavina − se stejně smrtící silou a mnohem rychleji. Desert eagle jsem opět vyměnil za glock, protože nebyl tak účinný, jak jsem doufal. Když kočka dopadla na zem, vstřelil jsem jí do hlavy deset kulek, přesně jak jsem to chtěl udělat u té minulé. Přísahám bohu, skoro jsem si ani střílet nepřál, ačkoliv ta minulá si mě málem dala k obědu. Vypadala spíš jako zvíře než jako stvůra − chytré a nádherné zvíře. Nechtělo se mi ho zabíjet, ale udělal jsem to. Ozval se bolestný výkřik, který zněl podivně lidsky, a pak žuchnutí černostříbrného chlupatého těla o zem. A pak už tam nebylo nic než mrtvá kočka. Setřásl jsem ji ze sebe. Kdyby přistála přímo na mně, bylo by sakra po mně. Rozervala by mi krk, než bych vůbec stačil stisknout spoušť. Bylo to možná jen zvíře, ale zatraceně nebezpečné.</p>

<p>Robin svým mečem zaměstnával druhého, zatímco Dobromila s Drahomírou třetího. Dobromiliny šipky z kuše ho jen rozdráždily. Kočka byla tak rychlá, že Drahomíra stačila zasadit jen tři údery, pokud vím. Zasáhla hluboko, ale ne dost, aby kočku zastavila. Během několika vteřin u nich byl Niko. Napadl kočku zezadu. Rychle se otočila, než ji stačil přeseknout vejpůl, ale dlouho jí to nevydrželo. Koutkem oka jsem viděl, jak ji nejdřív zasáhl do jedné tlapy, pak se vyhnul druhé, uhnul před chňapnutím ohromné tlamy a pak jí přímo do srdce vrazil katanu.</p>

<p>Provedl to neuvěřitelně rychle.</p>

<p>Vím, jak Nik umí bojovat. Vím, že je lepší než já a než téměř každý nebo všechno, na co si vzpomenete. Ale někdy, když ho vidím v akci, tomu skoro nedokážu uvěřit − že obyčejný člověk může být tak rychlý a smrtící. Pracoval na tom od dvanácti let, ale já si myslím, že už se tak narodil. Geneticky nadřazený atlet, který by mohl startovat na olympiádě. Místo toho se kvůli mně stal zabijákem. Škoda, že za to se medaile nerozdávají.</p>

<p>Otočil jsem se na Robina a viděl, že právě dorazil svého ccou. Tak, a je to… tři mrtví coové. To mě štve. Stvůry jsou jedna věc, ale tohle je něco jiného. Oshossimu na jeho mazlíčcích vůbec nezáleží a já bych rozhodně radši zabil jeho.</p>

<p>Tak proč nepřišel s nimi? Je chytrý, ale tohle moc chytře nevypadá. Pokud chce Drahomíru tak moc dostat a coové ji vystopovali, proč nepřišel s nimi?</p>

<p>Drahomíře z meče kapala krev a zuby měla stejně vyceněné jako ccoové. Uvědomila si to a schovala tesáky rty stejně rudými jako hedvábná blůzka, již měla na sobě. „Přišli jste.“ Říkala to s vděčností. Překvapilo mě, že něco takového vůbec dokázala pocítit. Možná se změnila. Třeba v sobě má z Dobromily víc, než si myslíme. „<emphasis>Madre</emphasis> řekla, že přijdete, a vy jste přišli.“ Formálně sklonila tmavovlasou hlavu. „Děkuji vám.“ Pak zvedla oči k Nikovi a s nádechem ohromení a respektu predátora k predátorovi řekla: „Jsi opravdu tak skvělý bojovník, jak <emphasis>madre</emphasis> říkala. Nikdy jsem nic takového neviděla. Za celý svůj život. Nikdy.“ Na tváři se jí opět objevil dolíček. „Možná bys mě mohl učit.“</p>

<p>„Jestli jsi nic takového neviděla, tak ses nedívala na mě.“ Robin se zamračil na krvavé skvrny na kalhotách. „A <emphasis>já</emphasis> bojuji s jedinečnou elegancí a stylem, čehož by sis samozřejmě všimla, kdybys neházela očkem po majetku své matky.“</p>

<p>Takže Robin se s ní nikam nedostal. To ho musí bolet. Vždycky jsem si myslel, že dostane každého, koho se mu zamane… tedy až na Nika. Robin je taky smrtící silou, a to mnoha různými způsoby. V ložnici i mimo ni − a chvástá se obojím. Někoho, komu skoro z pórů teče rohypnol, tohle musí pěkně štvát. Zazubil jsem se na něj, abych mu dal najevo, že ho chápu, a on na mě tiše zavrčel. Popošel jsem k Nikovi a zeptal se ho: „Jsi v pořádku? Cestování není zrovna fajn, když nejsi Ólfi.“ Což bude zřejmě důvod, proč to se mnou nic nedělá.</p>

<p>Neřekl jsem to sice nahlas, ale on to stejně slyšel. „Ty <emphasis>nejsi</emphasis> Ólfi,“ řekl se zaťatými zuby. Nejspíš je měl zaťaté proto, aby vevnitř udržel oběd, ačkoli šedá barva z jeho kůže pomalu mizela a vracel se k normálu. „Vzpamatuju se. Dej mi pár minut.“</p>

<p>„Tak jo.“ Nežádal zase tolik, když uvážíme, že teď získal docela slušnou představu, jaké to je být Ólfi a − ať se mu to líbí, nebo ne − jaký jsem uvnitř i já. Vytvořit trhlinu ve tkanivu reality je nepřirozené. To vám dojde, jakmile to uvidíte. Ale když tou trhlinou projdete, bude vám, jako by vám někdo obracel kosti naruby. Není to správné. Je to nezdravé, příšerné a není to <emphasis>správné</emphasis>.</p>

<p>Byly doby, kdy jsem se taky tak cítil… jako Robin. Jako Niko. Cítil jsem, jak je to zvrácené.</p>

<p>Už ne.</p>

<p>Ať to znamená cokoli, není to dobře.</p>

<p>Jenže pokud si zahráváte se svou ólfí polovinou, nemůžete čekat, že to zůstane bez odezvy. Ona si chce hrát mnohem víc než vy.</p>

<p>Robin položil meč na jídelní stůl, založil si ruce a povzdechl si. „A co teď? Samuel a jeho veselá banda, co si hraje na dozorce? Nebo pokoušíme štěstí, když si z nich děláme osobní odklízeče?“</p>

<p>„Já se o to postarám.“ Vážně si nemůžeme dovolit, aby si Strážci mysleli, že se chováme neopatrně a příliš otevřeně. To by nám ještě chybělo. Když si Ólfi dokázali poradit s úhořem velkým jako náklaďák, dokážou se zbavit i tří panterů. „Otevřu bránu k řece. Když můžou do řeky házet odpad mafiáni, můžeme i my.“</p>

<p>Nečekal jsem, až Niko začne protestovat, což jistě muselo přijít. Pokud by si měl vybrat mezi drážděním Strážců a zahráváním si s ólfím ohněm, vybere si tu první možnost. Ale to by nám nijak nepomohlo. Všechny už kvůli mně ohrožují Ólfi. Nepoštvu proti nám ještě Strážce. Kdo ví, jak dlouho vydrží naslouchat Samuelovi a jeho pohádkám o tom, že si nás nikdo nevšimne. Podřepl jsem si k nejbližšímu ccoovi, abych ho prozkoumal. Musíme si totiž přiznat, že jsme zase provedli něco, čeho si nejspíš někdo všimne.</p>

<p>A udělali jsme toho hodně.</p>

<p>„Co myslíte? Sto dvacet kilo? Nebo sto čtyřicet?“ Nepřítomně jsem otevřel bránu.</p>

<p>A to byla chyba − myslet si, že na to stačí jen trochu námahy. Že není potřeba dávat pozor. Zapomínat, jak moc si moje ólfí polovina chce hrát.</p>

<p>Jenže ono to šlo tak snadno. Kdysi mi z toho třeštila hlava a upadal jsem do bezvědomí. Před dvěma týdny mi při tom z uší a nosu proudem tekla krev. A teď je to najednou jako otočit klíčem v zámku. Normální. Žádná bolest ani vyčerpání. Jen pocit, že dělám to, co bych dělat měl.</p>

<p>A dělám to pro to, kdo jsem.</p>

<p>Poslední samčí Ólfi.</p>

<p>Vrátilo se to… ten chladný dotek, to plíživé krvežíznivé uspokojení. Položil jsem ruku na vlhkou, stále ještě teplou srst. Pak jsem ji zvedl a zíral na zkrvavenou dlaň a prsty. Zabil jsem a zabiju znova. A co je na tom vůbec špatného? Je přece správné dělat to, k čemu jste byli stvořeni… následovat oheň a led, co vás pálí a vřou vám v krvi. Dotýkat se krve, smáčet se v ní, prolévat ji, vnímat ji…</p>

<p>Ne.</p>

<p>Ne, rozhodně ne, ani omylem.</p>

<p>Tohle se nestane. <emphasis>Tohle</emphasis> ze mě nebude. Sebral jsem všechny síly, abych se ovládl a vytlačil ty cizí myšlenky z hlavy. Musely být cizí… protože jinak by byly moje. A tak to být nemůže. <emphasis>Nemůže</emphasis>, sakra. Naštěstí jsem se jich zbavil dřív, než mi Niko stačil jednu vrazit. Předtím byl na druhé straně místnosti; teď klečel vedle mě a vypadal dost zachmuřeně. „Kontrola,“ řekl.</p>

<p>„Jo. Je to pryč.“ Otřel jsem si krev z rukou do černých kalhot.</p>

<p>„Dávej si pozor.“ Řekl to výhrůžně a měl na to právo.</p>

<p>„Já vím. Promiň.“ ‚Promiň‘ nebylo úplně dostačující omluvou za to, že jsem s bránou nejednal s takovým respektem, jaký si zaslouží. Brána je divoká a smrtící. Pokud ji nezkrotím a nebudu si dávat pozor, sežere mě zaživa. To nejlepší, v co můžu doufat, je ji ovládnout a držet ji zkrátka. A dávat si na ni pozor − vždycky si na ni dávat pozor. Držet si odstup. Nejsem to, co o mně ty děvky říkají. Jsem člověk, aspoň dost na to, abych zastavil tu svou část, která lidská není.</p>

<p>Brána byla pořád otevřená a potrhanými okraji ven proudilo chladné světlo. Zhluboka jsem se nadechl. Teď ovládám já ji, ne ona mne. „Tak je prohodíme.“</p>

<p>Koutkem oka jsem viděl Drahomíru, jak mě pozoruje temnýma očima upíra, který se chystá k boji. „Ty <emphasis>jsi</emphasis> Ólfi. Myslela jsem, že lžeš.“</p>

<p>„Proč bych sakra lhal o něčem takovým?“ vyštěkl jsem, zatímco mi Niko s Robinem pomáhali prohodit první mrtvé zvíře bránou. „Jak to ví?“ otázal jsem se tiše Nika. Ale Robin jako obvykle nemohl dopustit, aby se do něčeho nemíchal.</p>

<p>„Mluvil jsi ólfím jazykem.“ Na liščím obličeji se objevil znechucený výraz.</p>

<p>Ty dva roky, jež jsem u nich strávil − tehdy jsem se musel naučit jejich jazyk. Už předtím jsem jedné z nich rozuměl − když mi říkala, že jsem poslední samčí Ólfi. Ale rozumět a mluvit, to jsou dvě různé věci… dvě další věci, které mě s nimi pojí.</p>

<p>„Co jsem říkal?“ Nepamatoval jsem si to a nebyl jsem si jistý, že to chci vědět. Pokud to bylo něco takového, co se mi honilo hlavou… Kristepane.</p>

<p>„Nemám ponětí. Nerozumím jejich jazyku, a ani nechci. Představ si, že ti někdo do ucha strká rozbité sklo. A tak to zní a je to taky tak příjemné na poslech,“ zavrčel. Prohodili jsme dírou další kočku. „Ale tvůj bratr to věděl ještě předtím, než jsi začal mluvit. Tou dobou už měl k tobě namířeno.“</p>

<p>„Niku?“ Poslední ccoa zmizel v šedém světle. Zavřel jsem trhlinu a ignoroval pocit zklamání z toho, že byla pryč. Ovládal jsem se. Vážně.</p>

<p>„Otevřel jsi tu věc a najednou jsi to nebyl ty. Ještě dřív, než ses dotkl krve. Než jsi promluvil tím pekelným jazykem. Věděl jsem to v okamžiku, kdy jsi otevřel bránu a nedával jsi <emphasis>pozor</emphasis>.“</p>

<p>To bylo něco, co Nik sám sobě moc často nedovolí − zlost − a byla naprosto oprávněná. Nedával jsem pozor a téměř jsem se v tom ztratil. Nejdřív jsem přísahal, že už žádnou bránu nikdy neotevřu. Pak jsem to dělal, abych přechytračil Ólfi, používal brány v případech nouze při útoku, a teď je otevírám, když po sobě prostě chci uklidit.</p>

<p>Moje cesta do pekla je dlážděná úklidem.</p>

<p>„Už se to nestane,“ řekl jsem ponuře.</p>

<p>„O to se postarej. Nerad bych tě omráčil, ale když budu muset, tak to udělám.“ Vzal jsem to tak, jak to bylo: jako ujištění. Niko je mé záchranné lano. Kdybych začal padat, vytáhne mě.</p>

<p>„Pokud mě má někdo ubít do bezvědomí, ať jsi to ty,“ řekl jsem suše.</p>

<p>„Ne, že by mě to chlapácký předvádění bratrský lásky nedojímalo,“ protáhl Robin, „ale myslím, že bychom si měli promluvit o stěhování. Oshossi teď ví, kde jsme. Pokud se nepohneme, každý večer tady bude zoo party. Zabijáčtí mazlíčci, Každý svoji šelmu. Bez toho se klidně obejdu.“</p>

<p>Měl pravdu. Niko, Robin a Dobromila o tom začali diskutovat. Drahomíra obezřetně pozorovala každý můj pohyb. Já ji ignoroval tak, jako ignoruju většinu těch, co se na mě takhle dívají, a šel jsem hrát karty s Xolem. Je to zvláštní, ale bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Nechtěl jsem přemýšlet o Oshossim a jeho přerostlých koťatech. Nechtěl jsem přemýšlet o Ólfi. Nechtěl jsem přemýšlet o sobě.</p>

<p>Když se ostatní dali do řeči, čupa se vyplížil z ložnice, chvíli je pozoroval těma svýma velkýma očima a pak popošel ke mně. Já seděl na pohovce, ruce jsem měl zkřížené na hrudi a ze všech sil se snažil na nic nemyslet. Ať Niko svým suchým sarkastickým tónem říká cokoli, není to zas tak snadné. Xolo si sedl na podlahu proti mně a na umělecky kovaný stolek mezi námi položil balíček karet. Holá psí tvář mě vážně pozorovala. Na oplátku jsem se na něj zamračil. Ze zvyku. Proti Drahomířinu mazlíčkovi nic nemám. Většinou se drží stranou, dá mi ovladač od televize, když ho chci, a nesní mi zbytek pizzy v lednici. Na spolubydlícího není tak špatný. Divný, ale ne tak špatný jako Robin, který už byl tak zoufalý, že by mě nepřekvapilo, kdyby začal obskakovat nohu od stolu.</p>

<p>„Co?“ zeptal jsem se. „Co chceš?“</p>

<p>Stejně vážně, jako pozoroval mě, pozoroval i karty. Sedm jemu, sedm mně. Proč ne? Když po mně chtěl karty, zvedl prsty. Chce trojky? Zvedne tři prsty. S kluky, královnami a králi to moc dobře nefungovalo, a tak jsme se jich zbavili. Velké oči zamrkaly, prsty se mihly a karty šly na stůl. Ten parchant neumí mluvit ani bojovat, sotva se umí sám obléct, ale porazil mě sedm ku třem.</p>

<p>Otočil jsem karty, abych se jim podíval na rub. „Jsou označený? Podvádíš?“ Nebo jsem hloupější než mentálně zaostalá opice?</p>

<p>„Hrozně nerad tě vyrušuji v tak důležité činnosti,“ oznámil mi Niko, sebral mi karty a práskl jimi o stůl. „Ale zúžili jsme možnosti.“</p>

<p>„Jo? Tak k Raffertymu?“ Rafferty je léčitel, jehož služby jsme dřív využívali. Před několika měsíci zmizel, ale protože to bylo pravděpodobně dobrovolné zmizení, nemohli jsme s tím mnoho dělat. Nechtěl by, abychom strkali nos do jeho věcí. A on toho má na práci dost. Jeho bratranec je nemocný. Tak nemocný, že ho z toho Rafferty nedokáže dostat. Když se nám ho měsíc nedařilo kontaktovat, zastavili jsme se u něj doma… Máme taky spoustu práce a většinou po ní potřebujeme léčitele. Jenže zahrada byla zarostlá a dům zamčený a dočasně opuštěný. Rafferty i jeho bratranec byli pryč. Rafferty se jen tak nevzdává. Když nedokázal svého bratrance vyléčit on, najde někoho, kdo to dokáže.</p>

<p>„To by asi šlo, myslím,“ dodal jsem.</p>

<p>„Nebo k Jišijášovi,“ odvětil Niko. „Podle toho, co jsi říkal, dokáže docela dobře bojovat.“</p>

<p>„Jišijáš?“ Opřel jsem se o pohovku. „To si ze mě děláš legraci, ne? Jeden den, a zabije nás dřív než Oshossi a Ólfi dohromady.“</p>

<p>Robin se mě okamžitě zastal − tak okamžitě, že jsem se musel zamyslet nad tím, koho chce vlastně chránit. Nás, nebo Jišijáše? „Abychom se všichni nacpali do bytu toho přerostlého kanárka? Z toho kouká lekce o přežití těch nejlepších. A ta chodící prachovka je dost dobrá.“ Zacukalo mu v levém oku. „Hodně dobrá.“ Kruci, tohle je asi nejdelší doba, po jakou to Robin s nikým nedělal − alespoň za celou dobu lidské existence… od doby, kdy jsme si přestali z kožichů vybírat vši a dávat si je k svačince. „Zoufalý“ ani zdaleka nevystihuje to, jak se musí cítit.</p>

<p>Dneska se rozhodně zamknu.</p>

<p>K Raffertymu. Na jednu stranu, za jeho domem se nachází přírodní rezervace dost velká na to, aby se v ní schovala spousta zvířecích stvůr, které vás chtějí sežrat. Na druhé straně, Oshossimu by mohlo chvilku trvat, než nás tam najde. Řekl jsem to nahlas a Niko se mnou souhlasil. Pokud jde o Ólfi − samozřejmě že nás sledují, ale aby za námi jeli po silnici za bílého dne? Pochybuju. Dřív, když jsme žili na útěku, se nám je občas podařilo setřást. Nakonec nás vždycky našli, ale už to, že jsme se jim ztratili, něco znamenalo.</p>

<p>„Až dostaneme zprávu od Mickeyho, rozhodně toho budeme muset podniknout víc, abychom Oshossiho našli. Robin i Mickey dělají, co můžou, ale musíme to vyřešit co nejdřív,“ řekl Niko. Měl pravdu. Když už jsme se do toho pustili… i když já si pořád nemyslím, že to byl ten nejlepší nápad. Pomoct Drahomíře vyřídit pár cadejos a hadů je něco jiného než jít hledat toho, kdo je na ni poštval. Pravděpodobně to s ním bude složitější než s jeho zvířaty.</p>

<p>„Vystopovat ho a zabít opravdu inspirativním způsobem,“ dodala Dobromila. Její dcera ji obdařila úsměvem, doplněným výrazem překvapení z takové dávky mateřské péče. Vypadalo to, že když nic jiného, aspoň si snad uvědomí, kam ji její zločinecké a divoké chování dovedlo, a mohlo by ji to sblížit s Dobromilou. Jim by to prospělo. Ale nám ostatním, kteří se snažíme vyhnout mučení, mrzačení, a co hůř, alergiím na domácí mazlíčky, nám už tolik ne. Ale jim ano.</p>

<p>„Co sakra ten Oshossi? Proč je tak špatně naloženej? A cos mu ukradla, že ho to tak děsně namíchlo?“ zeptal jsem se Drahomíry. Jestli mě mají zabít, rád bych aspoň věděl, že to nebylo pro lampu nebo zatracenou první knihu Marka Twaina.</p>

<p>Zamračila se, ale otočila si židli tak, aby na nás na všechny viděla, a líně se protáhla. Jo, Robin v ženském těle. Pořád mi není jasné, proč to spolu nedali dohromady alespoň na jednu noc. Možná je to upíří verze osmnáctiletého spratka, ale zjevně má hormony pod kontrolou víc než Vtipálek.</p>

<p>„Oshossi,“ zamyslela se. „Oshossi je mocný. Patří mu všechny pralesy v Jižní Americe a neustále organizuje guerillovou válku, aby zabránil jejich ničení.“ Poklepala si prstem na koleno. „Ale nemyslím si, že by to z něj dělalo nějakého hrdinu. Zabije každého − opravdu <emphasis>každého</emphasis> − kdo ohrozí jeho plány, přijde mu do cesty v pralese nebo ho prostě jen rozčílí. Není příliš trpělivý a neodpouští.“</p>

<p>„A ty sis ho neprověřila a považovala jsi ho za snadný cíl.“ Robin zavrtěl hlavou. „To by neudělali ani ti nejnezkušenější z mých prodejců.“</p>

<p>Podívala se na něj. „Bez <emphasis>ohledu na</emphasis> to jsem ho okradla, a právě proto, že neodpouští, zaměřil na mě svou pozornost. Na nás,“ opravila se a podívala se na Dobromilu.</p>

<p>„Co jsi mu ukradla?“ zeptal se Niko a zároveň mi ukázal na meditační korálky. Chtěl jsem si zanadávat, ale neudělal jsem to. Už jsem viděl, kam mě dostal nedostatek sebeovládání. Probíral jsem prsty korálky na zápěstí a pustil se do práce. Částečně jsem však pořád dával pozor na konverzaci, což meditaci moc nepomohlo. Bylo ale důležité poslechnout si Drahomířin příběh. Mám nejmíň dvě mozkové buňky. Mohl bych je rozdělit.</p>

<p>„Je to tak důležité?“ opáčila a naklonila hlavu. Černé vlasy jí spadly přes ramena a fialové oči vyzývavě zazářily.</p>

<p>„Ano,“ odpověděl rozhodně. „Myslím, že je.“</p>

<p>„Fajn.“ Oči jí napůl přikryly řasy. Vypadalo to, jako by litovala, nebo se dokonce cítila zahanbeně. „Byl to náhrdelník. Zlato, diamanty a kusy tyrkysu velké jako dětská pěst. Ohrozila jsem životy nás všech kvůli šperku, který zdaleka neměl takovou cenu, jakou teď platíme.“</p>

<p>„Dělal něco?“ přerušil jsem ji, když jsem si vzpomněl korunu vysávající sílu, kvůli níž nás jeden puk vydíral.</p>

<p>„Jestli něco dělal?“ optala se zmateně. „Třpytil se a moc se mi líbil. Co jiného by asi dělal?“</p>

<p>„A pak ses ho zase zbavila?“ zeptal se Robin. „Když už se ti nezdál tak skvělý?“</p>

<p>„Jak jsem říkala, hezké věci mě brzy začnou nudit a začnu hledat jiné. Přemýšlím o tom, že bych své chování měla změnit. Vypadá to jako dobrý krok k přežití.“ Povzdechla si a dotkla se rubínového náhrdelníku, který měla kolem krku. Zajímalo by mě, jestli ho taky ukradla.</p>

<p>„Ano, místo toho by sis mohla brát staříky s jednou nohou a čtyřmi prsty z druhé nohy v hrobě. To by bylo rozhodně počestnější,“ nadhodil jí Robin s úšklebkem.</p>

<p>Dobromila si poklepala kuší o nohu a medovým hlasem řekla: „Myslím, Vtipálku, že by ses měl podívat na můj nový obraz.“</p>

<p>Bylo mi jasné, kam to spěje. Bude to dlouhé, únavné a už jsem to slyšel stokrát. Soustředil jsem se jen na meditaci, korálek za korálkem. Nudné, ale uklidňující, i když se mi to nechce přiznávat. Když jsem skončil s meditací, ještě pořád mě pozorovaly ty velké oči. „Kristepane,“ zasténal jsem na čupu. „Tak jo. Rozdávej.“</p>

<p>Hrál jsem s ním karty dvě hodiny. Opět jsem prohrál.</p>

<p>Poslední dobou se mi to děje nějak často.10Niko</p>

<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Raffertyho dům leží za mostem Verrazano na Staten Islandu. Vypadal stejně, jako když jsme jej viděli naposled. Sešlý a opuštěný venkovský dům, který má vzadu plot dost vysoký na to, aby zadržel i toho největšího psa… nebo vlka. Za ním je přírodní rezervace a v ní tisíce momentálně holých stromů. Robin jako vždy jasně projevil schopnost nelegálně proniknout na cizí majetek. Pochybuji, že ho tak jednoduchý zámek vůbec zpomalil. Ozvalo se cinknutí kovu o kov, pak otočil zápěstím a byli jsme uvnitř. Spotřebiče byly pořád zapnuté, což značilo, že si Rafferty zřejmě myslel, že jeho výlet nebude trvat dlouho. Anebo neměl vůbec představu, kdy se vrátí. Pokud si myslel to první, tak se mýlil. Nepodařilo se nám s ním navázat kontakt už celé měsíce. Obyčejně bych jeho soukromí nenarušoval, ale zoufalé časy… zoufalá opatření. Jeho dům nám bude skvěle vyhovovat.</p>

<p>Byl tam jen jediný problém. Nevyrovnal se Ólfi, Oshossimu nebo, řekněme, dvouhlavému vlkodlakovi, ale i tak to byl problém. Ale můj bratr si s ním jistě poradí. Když přišel z kuchyně, podal jsem mu gumový zvon.</p>

<p>„V lednici nic…“ zastavil se a zamračeně zíral na zvon. „Jéžiš.“</p>

<p>„O tom pochybuji. Kdybys byl on, stačilo by ti mávnout rukou, uvolnit to a zároveň proměnit vodu na víno. Bohužel si budeme muset vystačit jen s tvými instalatérskými schopnostmi.“</p>

<p>„Proč zrovna já?“</p>

<p>„A proč ne? Nebo máš v plánu nechodit na záchod, dokud nenajdeme Oshossiho a nezničíme Ólfi? Jestli ano, pak by ses raději měl vyhýbat cole.“</p>

<p>„To je pomsta, že jo?“ Rezignovaně si ode mě vzal dřevěnou násadu.</p>

<p>Bez váhání jsem odpověděl: „Ano. A navíc, my Buddhu milující tvrďáci máme na práci jiné věci.“</p>

<p>S obavami pohlédl ke dveřím do koupelny. „Pomsta za tohle. A taky za to, že jsem se neovládl s tou bránou. Chci tam vůbec jít?“</p>

<p>Pousmál jsem se. Nebylo to uklidňující. Tak jsem to ani nemyslel. Zasténal, otočil se a odploužil se chodbou. Na chvíli jsem byl sám. Všichni ostatní byli venku a vykládali věci ze dvou aut. Využil jsem příležitosti a zašel do Raffertyho ordinace. Byla to prostě velká místnost se třemi úhledně ustlanými postelemi, poličkami na léky a na podlaze měla takové ty levné dlaždičky, z nichž se dobře smývá krev. Bůh ví, že jí tam bylo prolito dost. Na tomto místě Kal téměř zemřel, pak opravdu zemřel a pak byl přiveden zpět. Vím, že v našem světě žádní duchové nejsou, ale kdyby byli, zdržovali by se tady.</p>

<p>Ozvaly se kroky. Vytasil jsem meč dřív, než má mysl dohonila tělo. Ve dveřích se objevil Robin a okamžitě si všiml katany. Zasunul jsem ji do pochvy, ale neomluvil jsem se. Nebyl důvod. Prožil tady tu noční můru s námi. Ví, co se tu stalo.</p>

<p>„Navrhuju, abychom tuhle místnost přenechali Drahomíře a jejímu mazlíčkovi,“ řekl Robin, když vešel dovnitř a otočil se, aby si místnost zamyšleně prohlédl. „Ty s Dobromilou si můžete vzít jeden pokoj, já ten druhý.“</p>

<p>„A co Kal?“ …který se k pokoji nepřiblížil od té doby, co jsme sem dorazili. Jako jediný z nás tří měl rozum.</p>

<p>Robin trochu zvedl hlas: „Může spát na gauči. Je nejmladší a stejně tam má přilepený zadek skoro pořád.“ Pousmál se, když se z koupelny ozvalo podrážděné: „Já to slyšel, ty parchante.“</p>

<p>Lehce mi stiskl rameno. „Pojďme odtud. Tohle místo neprospěje ani jednomu z nás.“ Jakmile jsme vyšli na chodbu, zavřel za námi dveře. Sejde z očí, sejde z mysli. Doufejme. „Obvolal jsem všechny své obvyklé náhradní domovy, ty nejskvělejší hotely. Nezapsal se tam nikdo, kdo by odpovídal Oshossiho popisu. Nevypadá na to, že by bydlel v nějaké díře. Zkusím ještě pronajímané soukromé rezidence. Znám několik realitních agentů. Většina z nich je stejně nemorální jako já. Skoro.“ Zazubil se. „Zavolám jim. A teď,“ − povzbudivě tlesknul − „kde tady v té pustině seženeme něco k jídlu? Z verandy není vidět jedinou pětihvězdičkovou restauraci.“</p>

<p>„Možná bychom mohli zvážit nákup v obchodě,“ upozornil jsem ho.</p>

<p>„Obchod? Jídlo nepochází z obchodu. Pochází z restaurace nebo od osobního kuchaře. A pochybuju, že by někdo z vás splňoval mé nároky. Když jsme tady byli minule, jedli jsme jídlo z mikrovlny. Z <emphasis>mikrovlnky</emphasis>. Klidně bys ten příšerný stroj mohl obehnat řekou Styx a označit jej za Hádes, což taky je.“</p>

<p>„A co jsi jedl předtím, než vznikly první restauranty?“ zeptal jsem se. Váhal jsem, jestli projevit trpělivost, nebo znovu tasit meč.</p>

<p>„Děvčata s plnými tvary mě krmila hrozny a svalnatí muži s medem namazanými…“</p>

<p>Rozhodl jsem se, že se podívám, jestli Kal v koupelně nepotřebuje pomoct.</p>

<p>Toho večera jsme usedli v Raffertyho pohodlném, ale rozhodně předměstském obývacím pokoji a pojedli donáškovou čínu. Robin, vyděšený a zmatený jasně oranžovou omáčkou konzistence želé, jež mu kapala z kuřete, byl natolik šokovaný, že byl nezvykle tichý. Kal nám přenechal pohovku a židle a posadil se se svými vaječnými rolkami na zem. Xolo… Xolo dokáže splynout s pozadím. Chvíli jsem se soustředil a pak jsem dveřmi do kuchyně zahlédl kousek jeho mikiny a lysé hlavy. Uchváceně se díval z okna.</p>

<p>„Drahomíro, vidí tam něco?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Otočila hlavu a pak jí zavrtěla. „Ne, je to jen <emphasis>perrito;</emphasis> stačí ho pohladit po hlavě nebo si s ním hrát a má radost. Prostě se rád dívá.“</p>

<p>„Ale vzala jsi s sebou kozí krev, že jo? Nezačne nám okusovat nohy nebo tak něco?“ zeptal se Kal.</p>

<p>Viděl jsem, jak se snažila nedívat se na něj tak jako ostatní − jako by byl časovaná bomba, která má co nevidět vybuchnout ve smrtící změti kovu a násilí. Kal však bohužel její snahu viděl taky. Neřekl ani slovo, jen na ni bez výrazu zíral. „Ne,“ řekla. „O nic víc než ty. A vzala jsem s sebou všechno, co potřebuje.“</p>

<p>„O nic víc než já, jo? Najednou mi nějak věříš.“ Odstrčil stranou krabičku od jídla, lehl si na záda, dal si ruce za hlavu a místo na hvězdy se jal zírat na strop.</p>

<p>„Chovala jsem se špatně. Omlouvám se.“ Povzdechla si: „Tolik omluv. Začínám být počestná, <emphasis>madre</emphasis>.“ Usmála se na Dobromilu. „Kdo by si to byl pomyslel?“ A pak dodala: „Ale byla jsem vyděšená. Nikdy předtím jsem Ólfi neviděla.“</p>

<p>„Ještě jsi žádného neviděla,“ upozornil jsem ji výhrůžně.</p>

<p>Oči, které má po matce, jí začaly tmavnout, ale Dobromila zvedla ruku a zarazila ji. „Nedělej to. Niko ti říká něco moc důležitého. Ólfi jsi ještě neviděla, a pokud předpokládáš, že budou vypadat nebo že se budou chovat podobně jako Kaliban, pak až nějakého opravdu uvidíš, ztuhneš na místě hrůzou a zemřeš.“</p>

<p>„Je velká šance, že stejně zemřeš,“ poznamenal Robin mrzutě a nechal spadnout podle něj pravděpodobně radioaktivní kuře zpět do krabičky. „Všichni zemřeme. Buď kvůli Ólfi, nebo kvůli glutamátu. Obojí je příliš příšerné na to, abych na to vůbec myslel.“ Mávl rukou k hnědému koženkovému gauči a starému vypelichanému koberci. „Stejně jako tenhle nábytek. Tenhle dům. Tahle země, kde je spousta minivanů, tříkolek a polyesteru, ale žádný Cordon Bleu. Tohle není Hádes. Je to horší než Hádes. Ne. Už ne.“ Náhle vyskočil na nohy. „Jedu domů. Hned. Kde mám klíčky?“</p>

<p>Čekal jsem to od chvíle, kdy jsme dojeli asi do poloviny mostu Verrazano. Vytáhl jsem z kapsy lesklý kov a zatočil si kroužkem na klíče kolem prstu. „Posaď se.“</p>

<p>„Jako kdybych je potřeboval, abych nastartoval auto,“ ušklíbl se.</p>

<p>„To je pravda. A já bych ti mohl proseknout pneumatiky katanou, ale ty by sis zavolal taxi. Je mi to jasné.“ Hodil jsem mu klíče. „Vydrž ještě dnešní noc. Zítra se s Kalem setkáme s Mickeym a uvidíme, co se dozvěděl. Pak si můžeš klidně odejít. Vím, že spolu nemůžeme zůstat, ne pokud chceme něčeho dosáhnout. Už ne. Ale zkusme ještě poslední noc zůstat všichni tam, kde jsme, a dobře se vyspat. Je lepší rozdělit si hlídku na pět částí než na dvě nebo tři. Anebo být celou noc vzhůru na nějaké tvé orgii.“</p>

<p>„Pak je tohle naše pevnost.“ Klíčky zmizely, objevily se v druhé ruce a pak zmizely nadobro. „Ne vězení.“</p>

<p>„Ano. Drahomíra se tady může dočasně schovat, ale není to napořád. Všichni máme Kalovo číslo. Přijdeme, když zavoláš. Jako když zaútočili ccoové.“ Řekl jsem, že přijdeme, protože Kal nebude otevírat žádnou bránu, pokud u toho nebudu. Nepůjde nikam, pokud nebudu s ním. Už mi ho nevezmou, ne z důvodu tak otřesného, že na to nemůžu ani pomyslet. Podíval jsem se na něj. „Dokážeš to? Otevřít další bránu?“</p>

<p>Vytáhl se na lokty a pokrčil rameny. „Hele, jde jen o příčetnost.“ Zakrýval to černým humorem, ale já věděl, že rozpoznal mou důvěru v jeho sebeovládání − že on ovládá ólfí krev, ne ona jeho.</p>

<p>„Není to tak špatné, chlapče,“ řekl mu Robin, náhle rozradostněný myšlenkou na svobodu. „Zamysli se nad tím. Bez bran a cestování bys byl jen další nenaloženej trouba s pistolí.“</p>

<p>„Pokud to bude možné, nechoď domů, dokud nebude po všem. Zdržuj se jinde, ale vyhýbej se svým oblíbeným doupatům. A snaž se nebýt nikdy sám,“ pokračoval jsem suše. „Ale nemyslím, že to by pro tebe byl problém.“</p>

<p>„A co Ólfi?“ Kal se posadil úplně a humor ho přešel.</p>

<p>„Mají celou věčnost, bratříčku. My ne. Dokud máme telefony, můžeš nás svolat během několika vteřin.“ Ólfi bohužel víc než několik vteřin většinou nepotřebují, ale s tou věčností je to pravda. „Stejně nemůžeme jen reagovat na jejich akce, nemůžeme na ně věčně čekat. Ne, pokud chceme vyhrát. Stejně jako s Oshossim, musíme být aktivnější. Musíme tuhle válku přesunout k nim.“ I když zatím nevím jak, když Tumulus nepřipadá v úvahu. Nemůžeme jít za nimi. Můžeme jen čekat, až přijdou oni.</p>

<p>Ale zdálo se, že Kal si věří víc. Má z nás ze všech největší šanci na něco přijít. Ne proto, že by byl Ólfi, ale protože ho dva roky věznili. Zná je, alespoň podvědomě, tak, jak se nám ostatním ani nezdá. „Tak jo, máš pravdu. Něco vymyslím,“ řekl jen. Dál to nerozebíral, lehl si zpátky na koberec, ruce si založil pod hlavou a zavřel oči.</p>

<p>„Pokud uvážíme, že jsou to ta nejvražednější stvoření na planetě,“ protáhl Robin pochybovačně, „jak to chcete udělat?“</p>

<p>„Řeknu ti, až to budu vědět,“ odpověděl mu Kal.</p>

<p>„Ale pokud budeš mít takové silácké řeči, myslím, že…“</p>

<p>Kal měl oči pořád zavřené, ale i tak zvedl ruku, s palcem a ukazovákem tak, jako by držel pistoli, a zamířil na Robina. Neomylně se trefil mezi oči. „Jsem nenaloženej trouba s pistolí a superschopnostma, pamatuješ? Dej mi aspoň den, než si začneš stěžovat.“ Myslím ale, že na tom pracoval celou dobu stejně jako já. Doufám, že bude úspěšnější než já.</p>

<p>Robin se posadil zpátky na židli. „Den je dlouhá doba i na někoho s Jóbovou trpělivostí. Jo, když mluvíme o Jóbovi, o opravdovým Jóbovi, věděli jste, že ještě v zárodku jen tak zničil koncept pojištění domácnosti a zdraví? Kdyby nebylo jeho, měli byste zdravotní pojišťovny už před dvěma a půl tisíci let. Jenže on zničil První ússkou[18] domácí a zdravotní pojišťovací společnost během prvního roku jejího působení.“</p>

<p>„Ty máš takovejch keců,“ řekl Kal a znovu si založil ruce.</p>

<p>„Proč myslíš, že všechny pojišťovny teď z plnění vylučují zásah vyšší moci?“ odporoval mu Robin namyšleně.</p>

<p>Na tom něco bude.</p>

<p>* * *</p>

<p>Dalšího rána jsme s Kalem stáli na popraskaném betonu na Raffertyho příjezdové cestě a já zrovna říkal Robinovi: „Dneska se nevrátíš, že?“</p>

<p>Znovu si pohodil klíčky od auta a vyhýbavě odpověděl: „Sám jsi říkal, že takhle nemůžeme žít pořád.“</p>

<p>„Myslíš, že já se tady bavím jako nikdy v životě? Když mě v kartách poráží něco, co vypadá, že se každou chvíli půjde napít ze záchoda?“ odpověděl mu Kal ostře. „Postav se tomu.“</p>

<p>„Věř mi. Mám to v úmyslu.“ Kalovi se dostalo úšklebku, který si za to zasloužil, ale pak Robin téměř omluvně zavrtěl hlavou. „Já už takhle nemůžu.“ Pukové se nenechávají takhle uvázat proti své vůli, i kdyby bylo důvodem něco tak smrtícího jako Ólfi. Divím se, že to vůbec vydržel tak dlouho. Neuniklo mi, že to dělal pro nás. Zářivě se na Kala usmál. „Ale jakmile začnu toužit po tvé kyselé a zasmušilé společnosti, okamžitě se vrátím.“</p>

<p>„Možná jsem kyselej a zasmušilej, jen když tu jsi. Možná, že když mě nepřivádíš k šílenství, jsem velesej jako podělaný sluníčko. To tě nikdy nenapadlo?“</p>

<p>Já se nebojím o tebe, ty se nebojíš o mě. Když si nanejvýš opatrně neprojevili žádné důležité emoce, mohli jsme konečně vyrazit. „Možná bys měl zkontrolovat svou kočku. Velice rychle,“ navrhl jsem Robinovi, když otevíral dveře svého auta. Jak už jsem říkal, u něj doma není bezpečno. „Když zabila sousedčina psa, co udělá se sousedkou?“</p>

<p>Zamrkal. „Sakra. To mě vůbec nenapadlo. Byl bych se snažil svému bytu úplně vyhnout, ale možná bych měl strávit trochu času pohlazením té lysé zombie − samozřejmě jen kvůli nábytku a sousedům.“ Strčil klíčky do zapalování. „Ne, že by mi chyběla ranní vůně zázvoru nebo cinkání obojku.“</p>

<p>„Tys tý věci koupil obojek?“ zeptal se Kal nevěřícně. Zjevně mu ušlo, že Robinovi jeho kočka vážně chybí.</p>

<p>„Kam jinam bych jí pověsil známku?“ Robin nastartoval a během několika vteřin nám zmizel z dohledu.</p>

<p>„Krucinál.“ Kal zavrtěl hlavou. „Co myslíš, že na tý známce je?“</p>

<p>„Jen základní informace, řekl bych.“ Zamířil jsem k našemu autu, zaparkovanému na ulici. „Mrtvá kočka. Pokud jste ji našli, volejte prosím.“</p>

<p>Dobromila chtěla zůstat s Drahomírou pro případ, že by došlo k nějakému překvapivému dennímu útoku. Nechali jsme je za zataženými závěsy a odjeli jsme stejně jako Robin, i když my nebyli poháněni dlouhodobou abstinencí. Chtěli jsme si opět promluvit s Jišijášem. Tváří v tvář je to vždycky lepší než po telefonu. Ve sluchátku není vidět zbraň.</p>

<p>Kal několik minut ladil rádio z jedné stanice na druhou a pak to vzdal. „Drahuška mi ráno vyprávěla historky, když jsi venku cvičil.“ Lehce se plácl rukama do kolenou. „No, teda po tom, co se vytočila.“</p>

<p>„Ona se… ehm… vytočila?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Obrátil oči v sloup. „Ten karetní mistr a oholenej pes v jedný osobě stál u lednice a vypadal hladově, tak jsem mu nalil sklenici kozí krve.“ Udělal znechucený obličej. „Já bych dal přednost kafi. Ale Drahuška vtrhla do kuchyně, začala ječet jako pominutá a vyrazila mu sklenici z ruky. Řekla mi, abych ‚za žádných okolností‘,“ − pokusil se co nejlíp napodobit její povýšený výraz − „nekrmil jejího milovaného Xola. Já tomu prašivýmu troubovi jen chtěl pomoct.“ Pokrčil rameny. „Ale princezna si to po sobě uklidila, omluvila se mi a udělala mi kafe. <emphasis>Mně</emphasis>. Říkala, že Xolo je jediný, co má. Ví, že ho příliš ochraňuje. Bla, bla, bla. Pak měla nějaký psychologický kecy, málem jsem u toho usnul.“</p>

<p>Malinko stáhnul okénko, aby dovnitř pustil trochu ledového vzduchu. Nedivil jsem se mu. Na zadním sedadle bylo stále ještě cítit to, co Mickey použil k maskování. „Myslím, že si toho všimla, protože pak mi začala vyprávět o tom, co kdy dělala. Je skoro jako Robin. Zná se s každým. Devadesát devět procent z nich obrala. Měla bejt puk a ne upír. Taky se mě ptala, kde jsme se naučili bojovat, kdo nás učil a kdo je z nás tří nejlepší. Jestli bychom ji mohli učit.“</p>

<p>„Překvapuje mě, že vy dva spolu vycházíte tak dobře, že spolu mluvíte,“ poznamenal jsem a podíval se na perlově zbarvené mraky, které visely níž a níž. Ve vzduchu byl cítit sníh. „A koho z nás tří jsi prohlásil za nejlepšího?“ zeptal jsem se pobaveně.</p>

<p>„Je mi jasný, že tím ‚vy dva‘ myslíš mě,“ odfrkl si. „Dal jsem jí dvacet minut a pak přeladil jinam. Líp jsem to nedokázal. A kdo z nás tří je nejlepší? Nejsem hloupej, Niku, Řekl jsem jí, že by se muselo rozhodnout mezi tebou a Robinem, ale já jsem rozhodně na posledním místě.“</p>

<p>To by mohla být pravda, pokud jde o meče. Ale s jeho bránami, pistolemi a ólfími geny bych si nebyl tak jistý. Pokud by nadobro ztratil kontrolu, nevím, jestli bychom na něj s Robinem stačili. Pevně jsem sevřel volant. To se nestane. Kal se tomu nepoddá a já ho nenechám.</p>

<p>Nepříjemné a zbytečné myšlenky a já se jimi nechám rozptýlit. S Drahomírou se vážně snažil vyjít kvůli tomu, co pro mě Dobromila znamená. Kalova snaha samozřejmě spadá do kategorie neodejít z místnosti, když do ní přijde ona, ale byla to snaha a já ji chtěl ocenit. „McDrive?“ Pozitivní povzbuzení − dobrý způsob, jak cvičit psy a bratry.</p>

<p>Když mu v klíně přistála upatlaná taška s jídlem, zakousl se do něčeho, z čeho vystříkl sirup, odpadávaly z toho kousky vajíček a pečiva a jedna masová taštička dokonce skončila na podlaze. „Překvapuje mě, že to rovnou všechno nerozpustí v šálku kávy. Bylo by to celé mnohem jednodušší,“ poznamenal jsem znechuceně a držel se jediné poživatelné položky z menu: pomerančového džusu. Jen jsem si dával pozor, jestli na hladině neplavou drobečky z vaflí. „Říkala Drahomíra ještě něco jiného než historky o svém zvráceném chování?“</p>

<p>„Ne. Ale ty historky byly docela zábavný. Vyprávěla o nějakým šejkovi a obrovským diamantu a jak dlouho to trvá, než něco tak velkýho projde trávicím ústrojím velblouda. Na ten diamant se fakt nadřela.“ Otřel si pusu hřbetem mé ruky. Cítil jsem, jak sebou můj žaludek škube, a potlačil jsem to. Ne každá bitva za to stojí. Soustřeď se na celou válku. „Jak jsem říkal, zajímaly ji naše skvělý bojový schopnosti, ale víc jsi ji vlastně zajímal ty. Přitahuješ upíry jak magnet. Myslím, že to dělá z mojí ólfí poloviny včerejší zprávy.“ Dokončil „mcangioplastiku“ a nacpal zmačkaný papír zpátky do tašky. „Taky chtěla vědět, kde jsme vyrostli. Jak to, že to tak dobře umíš s mečem. A jestli jsi mě vždycky takhle ochraňoval.“</p>

<p>To všechno za dvacet minut. Kal se choval společenštěji, než by sám připustil. „A cos jí na to řekl?“ Nebylo zas tak divné, že se vyptává na muže, který sdílí lože s její matkou. Bylo by divné, kdyby se neptala.</p>

<p>„Řekl jsem jí, že jí do toho sakra nic není, a šel si dát sprchu.“ Zamračil se. „Aspoň myslím. Kafe v tu dobu ještě nezabralo.“</p>

<p>„No, ještě že jsi byl zdvořilý,“ odpověděl jsem sarkasticky. Tohle se mému bratru podobalo víc.</p>

<p>„Dělám, co můžu.“ Sklopil si sedadlo a překulil se na bok. „Může si se svým nevlastním taťkou popovídat sama. Dám si dvacet.“</p>

<p>Kal držel poslední hlídku. Potřeboval si zdřímnout. Mně ticho během jízdy nevadí. Ticho mi nikdy nevadilo. Klidně bych se obešel bez pachu mastné vepřové smrti, přetrvávajícího ve vzduchu, ale v životě musí být překážky.</p>

<p>Občas sebou trhnul, ale jinak spal tvrdě až do chvíle, kdy jsem zaparkoval několik bloků od Devátého kruhu. Nemusel jsem ani hádat, jaké noční můry ho pronásledovaly. Pravděpodobně tytéž co mě. Šílenství, otroctví a něco ještě mnohem horšího. Ale to se nestane. Nedovolím to. Kal chce to břímě nést sám, ale tohle sám nikdo nedokáže. Probudil se hned, jak jsem vypnul motor. Zamrkal, rozhlédl se kolem a řekl: „Víš co? Jiše bude zajímat jedině to, jak nám nakopat zadek.“</p>

<p>„Možná máš pravdu.“ Naneštěstí pro Jišijáše, o němž jsem si dosud myslel, že je svým způsobem čestný, mě víc zajímá můj bratr než jeho hrozby. Čím dříve vyřešíme Drahomířin problém, tím dříve se budeme moct soustředit na naši hlavní potíž. Touhle dobou už se možná v baru nějaké informace o Oshossim objevily. „Ale nemáme moc na výběr.“</p>

<p>„Nenapadlo tě, že bys prostě Drahomíru dovlekl do Central Parku a nechal ji tam?“ zeptal se mě. Šedé oči byly klidné, ale nelítostné. „Ať si to rozhodne bůh, Zeus a Alláh?“</p>

<p>„Ne.“ Je to Dobromilina dcera, a ačkoli je to navíc bezcitná zlodějka, nemůžu říct, že je úplně k ničemu. A i kdyby byla, kvůli Dobromile bych pro ni stejně udělal, co bych mohl. Navíc se zdá, že se mění k lepšímu… nebo se o to alespoň pokouší. Když už ostatní neupřednostňuje, tak je alespoň staví sobě na roveň. To se počítá, obzvlášť u někoho tak mladého. A kromě toho, záleží jí na Dobromile, a to už znamená opravdu hodně. „A ty?“</p>

<p>Neodpověděl a zamyšleně si přejížděl klouby ruky po čelisti. „Myslím, že se asi budu muset řídit pátým přikázáním.“ Vystoupil z auta a práskl za sebou dveřmi. „Není fér před Dobromilou předstírat, že je všechno hrozně v pohodě, když ve skutečnosti myslím na něco…“</p>

<p>„Zaměřeného na přežití?“ nadhodil jsem.</p>

<p>„Jo, to zní líp než ‚vražednýho‘. Jo, když v souvislosti s její dcerou myslím na nástroje na přežití. Tak to zní líp.“ Začal se usmívat, ale náhle se zamračil a přeletěl očima z jedné strany ulice na druhou.</p>

<p>„Kale?“ Také jsem se rozhlédl, ale neviděl jsem nic. To však neznamenalo, že tam není nic k vidění.</p>

<p>Podíval se zpátky na mě. „Ne, to nic není. Jsem jen paranoidní. Nemůžeš se divit, když po nás jdou Ólfi a teď ještě k tomu jihoamerickej zabiják.“</p>

<p>Asi o dva bloky dál začalo sněžit. Nebyly to hebké, nadýchané vločky jako z vánočních pohlednic nebo ze zimních pohádkových krajinek. Byly to malé a tvrdé ledové kuličky, které vás štípají do tváře a hromadí se vám pod límcem. Kalovi šla pára od úst. Stiskl kliku dveří do baru. Nic. „Hm. Je po poledni. Mělo by být otevřeno.“ Našel v kapse klíč, otočil jím v zámku a otevřel dveře. Dál však nešel, neudělal ani krok. Ostře nasál vzduch. Pevně sevřel kliku dveří.</p>

<p>Bylo zhasnuto a okna byla zatažená, ale viděl jsem, jak Jišijáš sedí v přítmí sám u stolu a na něm má postavenou láhev whisky a sklenici. „Jděte pryč.“ Jeho hlas zněl dokonale střízlivě. Myslím, že by si přál, aby tak střízlivý nebyl.</p>

<p>„Kdo?“ zeptal se Kal chraplavě.</p>

<p>„Cambriel.“ Naklopil do sebe plnou skleničku. „Jděte pryč.“</p>

<p>Kal s trhnutím zavřel dveře a čelem se o ně opřel. Vycítil je, jakmile otevřel dveře. Já ani nemusel. Pohled na Jišijáše mi stačil, abych poznal, k čemu tu došlo. Cambriel tam pracoval jako barman. Párkrát jsem ho viděl. Kal o něm několikrát mluvil. Říkal, že neměl tak prudkou povahu jako Jišijáš, tolik typickou pro peri, ale neměl k tomu zas tak daleko. Když v baru došlo k nějaké roztržce, bojoval jako okřídlený lev. Dokázal se vypořádat s vlkodlaky, nemrtvými i upíry.</p>

<p>Ale ne s Ólfi.</p>

<p>Kal v baru pracoval už nějakou dobu. Pár měsíců. Den za dnem. Ólfi to nemohlo uniknout, ale nás to ani nenapadlo. „Je to jen práce, Niku,“ řekl a zavřel oči. „Jen blbá, zatracená práce. Cama jsem ani neznal. Chci říct, odměřoval přesný panáky a nikdy mě nepráskl, když jsem si trochu prodloužil polední pauzu, ale moc dobře jsem ho neznal. Jeho ani Jišijáše. Prostě s nima jen dělám.“</p>

<p>Pokud je to pravda, a já si tím nebyl zas tak jistý, pak to zřejmě Ólfi stačí. „Zavolej Dalile a řekni jí, co se stalo.“ Ani se nepohnul. Vzal jsem ho za bundu a lehce jím zatřásl. „Kale, zavolej. Hned.“</p>

<p>„Dobře.“ Narovnal se a ustoupil od dveří, jako by byly rozpálené do ruda. „Zavolat Dalile. Jasně. Mám to.“</p>

<p>Sledoval jsem ho očima, ale poodstoupil jsem trochu stranou, aby neslyšel můj hovor s Georginou. Zvedla telefon po prvním zazvonění. „Niko. Ahoj.“</p>

<p>„Budeš tam?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Už jsem.“ V hlase byla slyšet obvyklá jemná rozpustilost.</p>

<p>Georgina v malé cukrárně „úřaduje“ už od svých osmi let. Lidé přijdou, koupí si zmrzlinu a zeptají se, na co se zeptat chtějí. Jen ona drží obchod i jeho majitele starého jako Metuzalém při životě. Za své služby si nebere peníze. Georgina už je taková.</p>

<p>Následně jsem zavolal Robinovi. Přítel, nepřítel, obezřetný spojenec − ať už je pro něj Jišijáš cokoliv, měl by vědět, co se stalo. Překvapil jsem ho právě v takové situaci, jakou jsem očekával. Okamžitě se mi podařilo přerušit jak jeho dobrou náladu, tak aerodynamické pohyby. Zavěsil jsem uprostřed toku jeho nadávek. Je na něm, co s tou informací udělá, ale nemyslím, že by nechal Jišijáše pít samotného na místě, kde ještě nedávno řádili Ólfi.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Opět upřeně zíral na dveře do baru. Když jsem na něj zavolal, odvrátil se a strčil si mobil do kapsy u bundy. „Dalila je v pohodě. Nic neviděla.“</p>

<p>„Dobře. Jdeme.“ Uklidil jsem svůj mobil a v kapse pocítil dotek oceli. Jeden z menších vrhacích nožů, které nosím u sebe − mají sotva dvanáct centimetrů. V tu chvíli jsem jich měl při sobě deset, k tomu katanu, wakizaši a nože tantó. Obyčejně by to stačilo. Ale dnes…</p>

<p>„Kam jdeme?“</p>

<p>„Medituj,“ poradil jsem mu, otočil jsem se a zamířil k nejbližšímu vchodu do metra. Přijeli jsme autem, ale setkat se s Georginou znamená vzít to pořádnou oklikou. Na střechách jsem žádné Ólfi neviděl a Kal zjevně necítil ani je, ani bránu. Pravděpodobně už byli pryč, ale jen ‚pravděpodobně‘ nestačí. Rozhodně nás nikdo nesmí sledovat. To znamená několik únikových manévrů, různé linky metra, vracet se a mířit jiným směrem.</p>

<p>„Proč bych měl medi… do hajzlu, za George nejedem. To nemůžem riskovat.“ Dohnal mě, zastavil mě rukou na rameni a postavil se přede mne. „Niku, ne. Rozumíš? Prostě ne.“</p>

<p>„Nic jiného nemáme,“ vysvětlil jsem mu. „Budeme dávat pozor. Nikdo nás sledovat nebude.“</p>

<p>„Můžeš to zaručit?“ naléhal.</p>

<p>Tiše a trpělivě jsem se na něj zadíval, zatímco kolem nás dál padal sníh.</p>

<p>„Jo, jasně. Můžeš.“ Stáhl ruku. „Ale ani tak to nechci riskovat. A ani tam nechci jít. Stejně nám nic nepoví. A já ji vážně nechci vidět.“</p>

<p>Pochopitelné. Bolest. Nikdo se jí nechce vystavovat dobrovolně. Kal udělal vše, co mohl, aby se Georginy zbavil, aby ji ochránil přesně před tím, co se děje teď. Správné a snadné věci nikdy nejdou ruku v ruce. „Možná ne, ale chci se jí zeptat. Musím prověřit všechny možnosti, bez ohledu na to, jak malá je šance. Můžeš počkat venku.“ Protože nepřichází v úvahu, abychom se rozdělili.</p>

<p>„<emphasis>Do hajzlu</emphasis>,“ opakoval. „Deset bloků. Blíž ani krok, Cyrano. Nebudu riskovat, že si na ni vzpomenou. Jsi ten nejlepší, ale tohle prostě nemůžu.“</p>

<p>Já s Georginou také nechtěl nic riskovat, ale víc mě trápilo, že chce Kal zůstat tak daleko. Jenže on je tvrdohlavý, a kdybych na něj tlačil, mohl by to zvýšit na patnáct bloků.</p>

<p>Než jsem se dostal do cukrárny, trvalo to víc jak hodinu, ale byl to dobře strávený čas. Vím, že nás nikdo nesledoval, a prověřil jsem území čtyři bloky okolo cukrárny. Nechal jsem Kala těch deset bloků daleko. Choulil se v rohu u obchodu s lihovinami, přilepeného k větší budově. „Pospěš si,“ pobídl mě, vyhrnul si límec bundy a holé ruce si schoval do podpaží. „Moje koule mi konečně k něčemu jsou. Nechat je proměnit v kostky ledu nebude zrovna dobrý poděkování.“</p>

<p>„Tak jdi dovnitř,“ odvětil jsem netrpělivě. „Něco si kup − třeba mozkovou buňku.“</p>

<p>„Ne, díky. Kdyby přede mnou někdo náhodou upustil láhev… jo, myslím, že mě chápeš. V zavřených místech s jedním východem se teďka zrovna moc dobře necítím. Tak sebou sakra pohni. Jdi a vyslechni si od Georginy velký nic, ať můžem jít.“</p>

<p>Kal a jeho tvrdohlavé předvádění odvahy… nebylo to zrovna nejlepší, ale aspoň to zkusil. A to se počítá. Svlékl jsem si černé hedvábné lovecké rukavice. Udržují teplo a zároveň dovolují jemné pohyby, jako třeba stisknutí spouště a vrhání nožů. Podal jsem mu je. Ani jsem se nenamáhal ptát, kde jsou ty jeho. Stejně to neví. „A nestrkej si je do kalhot. Tvoje koule si budou muset nějak poradit.“ Natáhl si rukavice a podíval se na oblohu, odkud se stále sypal sníh… a ze všech sil se snažil nevidět obraz Georginy za zamrzlou výlohou.</p>

<p>Vevnitř bylo až příliš teplo. Nikdo tam nebyl, až na majitele, který si se silnými brýlemi četl noviny, dva vlkodlačí bodyguardy v lidské podobě, sedící v kóji u okna, a Georginu.</p>

<p>Je o dva roky mladší než Kal, ale je to také ta nejstarší duše, jakou jsem kdy potkal. Zabalená v osmnáctileté dívce v temně rudém sametovém plášti s mírně ošoupaným lemováním. Obnošený, ale jako skoro všechno, co se týká Georginy, jí seděl. Seděl i k tomuto místu. Bere všechno tak, jak to přijde, a zdá se, že je vždy spokojená. Od té doby, co jsem ji viděl naposledy, si nechala propíchnout nos. Malý granát. Je krásná, pokud dokážete spatřit skutečnou krásu. Jemné, čokoládově hnědé oči, temně rudé vlnité vlasy, hnědozlatá pleť a pihy rozeseté po dokonale obyčejném nose. Má úsměv Samuela, svého strýce… pomalý a zamyšlený.</p>

<p>„Niko.“ Objevil se onen úsměv.</p>

<p>Posadil jsem se do boxu naproti ní. „Georgino.“ Sklonil jsem hlavu, jako jsem ji skláněl před všemi svými učiteli v mnohých školách bojového umění. V jistém smyslu je učitelem stejně jako oni.</p>

<p>Úsměv zmizel. „Omlouvám se. Snažila jsem se. Vážně.“</p>

<p>„Snažila o co?“ Má naděje, že by nám mohla pomoci, byla chabá jako stéblo pro tonoucího, ale pokud se alespoň pokusila, možná to nebylo marné.</p>

<p>V očích se jí objevil smutek. Natáhla se přes stůl a chytila mě za ruku. „Nemůžu nic změnit, ale doufala jsem, že se podívám, kde cesta končí. Kde s Kalem budete, až tohle všechno skončí. Chtěla jsem ti říct, že tímhle vším projdete. Bezpečně.“ Pevně mi stiskla ruku… myslím, že strachy. „Ale nemůžu. Nemůžu se podívat, protože se bojím toho, co uvidím. Nemůžu ti pomoci a nemůžu ti ani poskytnou útěchu,“ řekla rezignovaně.</p>

<p>„Georgino, možná jsi to jediné, co máme.“ S Robinem a Mickeym by se nám mohlo podařit najít Oshossiho, ale Ólfi nedokáže vystopovat nikdo. Jsou hned tady, hned tam, nikde… jako jedovatý vítr.</p>

<p>„Je mi líto.“ Odmítavě se narovnala. „Nemůžu nic dělat.“</p>

<p>Nic. Nemůže nic dělat. <emphasis>Nechce</emphasis> nic udělat. Cítil jsem teplo jejích rukou. Nelze ji obměkčit o nic víc než mramorovou sochu, ale přece z ní sálá teplo. Zdálo se to zvrácené. Nejstarší duše, jakou jsem kdy potkal nebo potkám. Na svůj věk je moudrá a soucitná. Vlastně je taková na jakýkoli lidský věk. Respektoval jsem ji za to, ale v poslední době si uvědomuji, že soucit někoho, kdo vidí celý svět v porovnání s bojem jednotlivce, nemusí být nutně lidský soucit.</p>

<p>„I nejtemnější temnota má vždycky nějaký smysl. Drž se toho, Niko,“ řekla tiše. „Prosím.“</p>

<p>Smysl. To, že smysl vašeho života se naplní, nemusí být zrovna útěcha. Obzvlášť když tím smyslem je zemřít roztrhaný na kusy před očima vlastního bratra tak, aby z toho zešílel. A to bude ještě milý a soucitný čin v porovnání s tím, co bude následovat. Využijí ho, ať bude při smyslech, nebo ne, ať bude strnulý, nebo řvát jako o život. Budou ho znásilňovat, dokud nezemře. Přát si, aby zemřel ještě dřív, než se k němu dostanou, je to nejlepší, v co mohu doufat.</p>

<p>A toho se mám držet? Promiňte, jestli mi na tohle meditace nestačí.</p>

<p>Georgina, která je geneticky ryzí člověk, je v mnoha směrech člověkem méně než Kal. Za ty dva roky, co ji znám, se vždy odmítla míchat do záležitostí většího významu. Našla ztraceného psa, určila, jestli dítě bude kluk nebo holčička, a nabídla naději, že ano, láska opravdu přijde a váš nemocný příbuzný se uzdraví. Poskytuje teplo a útěchu, ale nezachrání vám život. Myslím, že kdyby přišlo na věc, nezachránila by ho ani sobě. V takovéhle situaci se ani nepodívá na výsledek. Neporuší svou filozofii. Je moudrá tak, jak jsou moudří jen ti nejsvatější.</p>

<p>Jenže když o tom přemýšlím z mravenčí perspektivy, přál bych si, aby byla méně moudrá a podívala se na to z pohledu prostého člověka, protože teď umírají lidé, které mohla zachránit. Myslel jsem, že to by s ní mohlo pohnout. Asi jsem myslel špatně.</p>

<p>„Ólfi zabili jednoho z Kalových spolupracovníků z baru,“ řekl jsem. „To jsi věděla?“</p>

<p>„Věděla jsem to hned, jak jsi zavolal. Cambriela je mi moc líto.“ Přišla na to jméno jen tak, jako by to bylo pampeliškové chmýří letící kolem. „Přála bych si, aby to bylo jinak, Niko. Prosím, věř mi, ale všichni musíme kráčet po cestě, která nám byla určena. Nemůžu to změnit.“ Její smutek zněl upřímně.</p>

<p>„Měl jsem pro tvůj postoj pochopení, Georgino.“ Ale to už je pryč. „Ale víš, co se chystají udělat Kalovi? Víš, že je to tisíckrát horší než mučení nebo smrt? Jestli mi vezmou bratra, když by je několik tvých slov mohlo zastavit, pak už pro tebe nebudu mít nic. Vůbec nic.“ Moje ruka se pod těmi jejími napnula. „Pro jednou poruš pravidla. Když ne pro mě, tak pro Kala.“</p>

<p>Stáhla ruce. „Nemůžu,“ odsekla s náhlým hněvem. Možná trochu pochybuji o její lidskosti, ale když je zahnaná do kouta, reaguje stejně jako všichni ostatní. „Myslíš, že jsem to nezkoušela? Ještě když jsem byla malá? Myslíš, že jsem se nepokusila zachránit babiččinu nejlepší kamarádku? Nebo tu milou sousedku, která mi dávala koláčky a nezasloužila si uhořet ve svém bytě? Snažila jsem se, ale nebylo to k ničemu.“ Uhodila malou dlaní do stolu. „<emphasis>K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ničemu</emphasis>. Můžeš změnit malé zatáčky, můžeš si cestu i trochu uhladit, ale nikdy nemůžeš změnit to, co leží na jejím konci.“</p>

<p>„Takže ses nepodívala, jak tohle všechno skončí?“ naléhal jsem. „Nemůžeš nám říct aspoň to? Nemůžeš se podívat?“</p>

<p>„Ne. Řekla jsem ti, že nemůžu. Zkoušela jsem to, ale nemůžu. Můžeš klidně říct, že jsem zbabělec.“ Vzdorovitě zvedla hlavu. „Už jsem to slyšela. Ale prostě se nemůžu dívat na konce. Myslíš, že chci to, co se stane, prožít dvakrát?“ Hněv zmizel stejně rychle, jako se objevil, a rozpustil se ve smutku a lítosti. „Možná ten konec cesty přijmu, ale to neznamená, že kvůli němu nebudu brečet.“ Přitáhla si kabát, jako by tam byla zima. Nebyla. Pohlédla stranou. „Po Kalovi se mi stýská. Neříkej mu to. Jen by ho to zranilo. Ale chybí mi.“ A ona jemu taky, ale s tím se teď nedá nic dělat. Oba v tom vztahu vystavěli zeď, kterou nelze jen tak obejít.</p>

<p>„Georgino, prosím.“ Tohle slovo moc často neříkám. Teď jsem to řekl s rozhněvaným zoufalstvím, k jehož vycítění byste nepotřebovali zvláštní věštecké nadání.</p>

<p>Přitáhla si kabát ještě víc k tělu. „Sbohem, Niko. Dávej na sebe pozor.“</p>

<p>To vůbec nemusela říkat, pomyslel jsem si tak divoce, že jsem na to nebyl moc hrdý. Spadni si do své osudové propasti, ale dávej při tom na sebe pozor. Můj přítel, moje láska a můj <emphasis>bratr</emphasis>, všichni stojí pod Damoklovým mečem… jen vlásek od brutální a krvavé smrti, a tohle je to jediné, co mi řekne.</p>

<p>„Prostě se podívej,“ řekl jsem příkře.</p>

<p>Vyklouzla z boxu a vydala se pryč. Myslím, že jsem zahlédl slzy. Bylo mi to jedno.</p>

<p>„<emphasis>Podívej se</emphasis>.“</p>

<p>Zmizela v zadní části obchodu. Chvíli jsem svíral okraj stolu, pak jsem vyskočil na nohy a převrátil stůl tak prudce, že se majitel začal shánět po telefonu. Vlci mě ostražitě pozorovali. Od Dalily věděli, kdo jsem, a věděli, že nejsem Ólfi. Jenže taky věděli, že jsem nebezpečný. Protáhli se kolem mě a následovali Georginu. Mě tam nechali s tou spouští a pocitem marnosti.</p>

<p>Vyšel jsem ven a došel těch deset bloků ke Kalovi. Podíval se na mě a opatrně se zeptal: „Co je? Co se stalo?“</p>

<p>Vzal jsem ho za paži, přiměl ho k pohybu a příkře řekl: „Ztratil jsem nervy. Policie už asi bude na cestě. Jdeme.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Když jsme zastavili u Central Parku, před vchodem pro pěší na Sedmdesáté druhé, abychom tam počkali na Mickeyho, už se stmívalo. Když jsme ho vysadili na jeho misi, domluvili jsme se, že ho pak vyzvedneme na tomto místě a v tuto dobu. Ne, že by se dalo rozeznat, jestli je venku soumrak nebo noc. Řádila tam vánice. Bylo vidět sotva na metr a půl a nevypadalo to, že by to jen tak přešlo. Plnou silou tam udeřila ta zimní pohádka, k níž jsem byl předtím tak skeptický.</p>

<p>Několik hodin čekání jsme zabili tím, že jsme se šli podívat, jestli už nám domácí vyměnil dveře, vzali jsme si z bytu nějaké oblečení, došli si na oběd a koupili Kalovi munici. Ani jednou se nezmínil o scéně v cukrárně, i když jsem mu to vylíčil… musím však upřímně říct, že se mi do toho moc nechtělo. Teď jsem si nebyl jistý, jestli jsem mu vděčný, nebo jestli se bojím, že kvůli nějaké lehké mrtvici tu informaci neudržel. Neřekl dokonce vůbec nic ani o tom, že jsem hodil stolem, což by mu jindy poskytlo dostatek materiálu ke vtipkování.</p>

<p>„Neslintáš?“ zeptal jsem se náhle a poklepal jedním z malých vrhacích nožů na volant. „Máš znecitlivělou jednu stranu těla? Nepomočil ses?“</p>

<p>Líně otevřel oči. „Ne víc než obvykle, Niku, ale jsi fakt dobrej brácha, že máš o mě takovou starost.“</p>

<p>„Hmm.“ Pohodil jsem čepelí, nechal ji vklouznout do rukávu, zpátky ven a znovu s ní pohodil.</p>

<p>Narovnal se. „Ne, že bys byl v tomhle případě zrovna zářnej příklad meditace, ale vážně chceš, abych si tě dobíral kvůli něčemu, co bych už mockrát sám rád udělal?“ Opřel si koleno o palubní desku a povzdechl si. „Myslel jsem si, že ona a já, možná…“ Zavrtěl hlavou. „Kdyby se <emphasis>podívala</emphasis>, ale ona ne. To podělaný <emphasis>que sera, sera</emphasis>[19]. Jakej má smysl vidět budoucnost, když nemůžeš změnit ty velký věci, na kterejch vážně záleží? Myslel jsem si, že nás rozděluju já, ale tak to není. Je to ona. Vždycky to byla ona.“ Praštil do palubky pěstí mnohem silněji, než si o ni předtím opřel koleno.</p>

<p>„Hluboké pochopení,“ řekl jsem zamyšleně, „přináší jen hluboké rozčilení.“</p>

<p>„Takže je to na hovno?“</p>

<p>„Ano, přesně tak.“ Schoval jsem nůž, než bych se nechal strhnout k ničení auta jako můj bratr. Právě když jsem to udělal, ozvalo se škrábání, otevírání dveří a dovnitř se vecpal Mickey. Postříkal nás, jak ze sebe oklepával tající sníh, a okamžitě řekl: „Dejte mi to. Hned.“</p>

<p>Kal mu podal plastový box s nejlepším thajským jídlem ve městě. „Ach, to je dobré. Ano, moc dobré.“ Zabořil špičatý čumák do kuřete s kokosovou kari omáčkou. „Touhle prací jste mě pěkně vyhladověli. Park je úplně vybílený. Oshossiho klan, všechno sežrali. Ani veverka, ani zajíc. Bažináči snědli jednoho nebo dva nemrtvé, co zbyli.“ Zadíval se na nás černýma očima. „<emphasis>Mám hlad</emphasis>.“ Znělo to stejně temně a hladově, jak vypadaly jeho oči.</p>

<p>„No jo, kristepane. Vydrž. Mám ještě.“ Kal mu podal další dvě krabičky a myslím, že si spočítal prsty, když stáhl ruku zpět. Zanedlouho Mickey dojedl a začal si olizovat ruce a fousky.</p>

<p>„Tak co?“ Snažil jsem se být trpělivý, ale po dnešku se mi to moc nedařilo. „Co Oshossi?“</p>

<p>„Neviděl jsem ho. Pokud vím, v parku není. A jeho tvorové? Nechce se jim mluvit s cizími. Nevěří jim. Ani s tak hezkým a sympatickým, jako jsem já.“ V krysím úsměvu sklapl deseticentimetrové řezáky. „Ale já mluvil o městě. Jak se v něm pohybovat. O prázdných tunelech. Opuštěných místech. Poslouchali. Nejsou jako já. Nejsou tak chytří, jsou jen pár stupňů nad zvířaty. Jsou ale chytří, pokud jde o lov. Moc, moc chytří. Ale neznají moc slov. Jen ta jednoduchá.“ Zívl. Kal se vedle mě otřásl nad tím, co přitom vypustil z pusy, a trochu si stáhl okénko. „Pak <emphasis>konečně</emphasis> řekli, že Oshossi chodí do parku, jen když je chce vyslat na lov.“ Mickey teď vypadal ospale a oči se mu pomalu kalily.</p>

<p>„Kolik těch tvorů tam má?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Ccoů pět, cadejos patnáct, gualichu jeden.“ Znovu vycenil zuby, ale tentokrát ne v úsměvu, ale strachy. „Jeden stačí.“</p>

<p>„Gualichu,“ přemýšlel jsem nahlas. „Podle pověstí je to duchovní stvoření. Nemá tělo. Předpokládal jsem tedy, že je to jen mýtus.“</p>

<p>„Má tělo. Moc velké, jako pavouk s tisíci nohama.“ Kalné oči se zaostřily a nejistě se podívaly z okna. „Jedem. Domů.“</p>

<p>„To bychom mohli,“ zavrčel Kal. „Vyhlížet ve tmě stonožku, jejíž jméno neumím ani vyslovit, to nevypadá jako nejlepší nápad.“</p>

<p>„Bojujeme s mnoha stvořeními, jejichž jména neumíš vyslovit, ale chápu, co chceš říct.“ Nastartoval jsem. Kal si ani nerozepnul bezpečností pás, když jsme zaparkovali. Myslím, že tomu tak bylo spíš z lenosti, než aby se staral o své bezpečí. Zrovna jsem se začal poutat, když nám něco přistálo na střeše. Náraz byl tak silný, že promáčkl střechu dovnitř. Nechal jsem pás pásem a vrhl se stranou ke Kalovi. Uslyšel jsem známý zvuk − zvuk napínaného kovu a ostré brnknutí. Šíp z černého kovu široký jako čtvrťák prošel střechou a zabodl se do sedadla řidiče, jež jsem právě opustil. Oshossi přesedlal z mačet na zbraň typickou pro lovce. Luk a šípy − takové, co dokážou proděravět auto.</p>

<p>Působivé.</p>

<p>Náhle se otevřely zadní dveře, Mickey se protáhl ven a zmizel v bílé tmě takovou rychlostí, že jsem věděl, že to nemohlo být nahrané. Evidentně měl strach, že jeden ze šípů by klidně mohl být pro něj. Kal vytáhl zbraň, já se rychle přesunul na zadní sedadlo a vytáhl jsem nůž tantó.</p>

<p>„Zapomeň na Shafta[20].“ Kal zamířil nahoru a zmáčkl spoušť glocku. Střechu auta prorazilo šest tlumených střel. „Myslím, že titul mizernýho parchanta si teď přivlastnil Oshossi.“</p>

<p>Příliš mnoho starých filmů, příliš mnoho televize − ta myšlenka se mi právě formovala v hlavě, když jsem chtěl vyrazit ven z auta. Nepodařilo se mi to. Svět náhle točil v explozi skla a skřípotu kovu o asfalt. Narazil jsem do střechy, do zadního sedadla, na podlahu, a když se auto konečně přestalo točit, skončil jsem napůl mezi předním a zadním sedadlem.</p>

<p>Jenže ještě nebyl konec. Nějaká impozantní síla nás zvedla do vzduchu a pohodila autem tak, že se točilo kolem příčné osy. Nevím, kolikrát se otočilo. Narazil jsem do sedaček, do dveří a pak do zadního okna. Moc jsem je necítil, ale poznal jsem křupnutí, jak se bezpečnostní sklo rozbilo do obrazu pavoučí sítě.</p>

<p>A byl jsem volný. Už žádný kov ani sklo, jen rychlé otáčení jako na kolotoči. Točíte se tak rychle, až padáte do nikam. Jenže pád vždycky někam vede. Když ne teď, tak později.</p>

<p>Teď…</p>

<p>O ‚teď‘ jsem toho moc nevěděl.</p>

<p>Cítil jsem sníh se stopou mědi. Na tváři tvrdou a chladnou zem. A zbytek mého těla… byl tam vůbec nějaký zbytek? Těžko říct. Ještě jsem viděl. Divné věci. Obrovský kovový tvar zmačkaný a omotaný kolem stromu. Kola se líně točila směrem k obloze. Pak tam byla postava celá v černém… dlouhý černý kabát, černé vlasy, černý titanový luk, a o půl hlavy vyšší než… než… než ten druhý. Ten, kterého znám. Kožená bunda, černé vlasy v culíku, pistole − pistole, z níž střílel. Tiché, tlumené výstřely. V hustě padajícím sněhu sotva slyšitelné. „Ty zkurvysyne,“ − divoce a ochraptěle. „Ty zatracenej <emphasis>zkurvysyne</emphasis>.“</p>

<p>Po výstřelech zavrávoral, ten první − kdo? Shossi? Ne. To není správně.</p>

<p>Zavrávoral, ale neupadl. Místo toho se otočil a přeskočil auto. Bylo to auto. Pomačkané, sotva rozpoznatelné, ale auto. Byla tam tmavá pleť, ostré úhly a plochy jako z kamene, zářící zlaté oči, černé vlasy krátké a hladké jako zvířecí srst, a pak tam bylo jen bílo, v němž zmizel. Do bouře… do parku. Pryč.</p>

<p>A sníh dál padal. Bylo to mírumilovné. Klidné. Tiché.</p>

<p>Ozval se křik, vzdálený. Dítě… Kal?</p>

<p>Ne. Kalovi je čtrnáct. Není dítě. A Kal je pryč. Unesli ho Ólfi a je pryč. Protáhli ho dírou do jiného světa. Ale já počkám, protože on se vrátí. Musí se vrátit. Vyrvali mi ho z rukou, ale určitě se vrátí. Nemohl jsem tak příšerně selhat. Jsem jeho bratr. Měl jsem ho ochránit. Já…</p>

<p>To byla siréna?</p>

<p>Ale to je špatně. Ólfi spálili přívěs na popel, jenže hasiči nepřijeli. Příliš daleko v divočině. Nikdo v noci neviděl ani plameny, ani kouř. Nikdo neviděl, jak Sofie hoří jako pochodeň. Nikdo neviděl její zuhelnatělé tělo. Nikdo to neviděl, protože to nikoho nezajímalo. Byli jsme jen Kal a já. Vždycky. Po celý život jen my dva. Nemůže být pryč.</p>

<p>„Bože, Niku. Sakra. <emphasis>Sakra</emphasis>.“</p>

<p>Pod tělo a pod krk mi vklouzly ruce a opatrně mě z boku otočily na záda. Do zorného pole mi vplul obličej. Černé vlasy, teď skoro bílé pod nánosem sněhu, ostrá linka černého obočí, šedé oči, bledá pleť, ostré rysy. Vypadal jako… někdo. Obličej mi otřela studená ruka, a když se odtáhla, kapalo z ní něco červeného. Sníh? Od kdy je sníh červený?</p>

<p>„Ježíši.“ Bledá kůže ještě víc zbledla. „Nehýbej se, Cyrano, ok? Nehýbej se. Já ti je vezmu.“ Prohledávaly mě ruce, sahaly mi na kotníky, na pas, tahaly mě za oblečení. Objevil se nůž a vklouzl mezi mou hruď a popruhy. Ze zad se mi uvolnilo něco dlouhého a tuhého. Náhle se na bílém pozadí objevila šedá, ohavná a hladová šedá.</p>

<p>Díra v materii světa.</p>

<p>Před několika minutami to ještě něco znamenalo, ale teď se ten význam někam ztratil.</p>

<p>Díra teď polykala věci. Pistole, nože, kůži a kov. A když byly věci pryč, ztratila se. Taky bych se rád někam ztratil. Zničehonic se objevila bolest. V hlavě mi tak bušilo, že jsem sotva viděl. Ale bolest je jen bolest. Můžu ji potlačit. Můžu…</p>

<p>Kde je Kal?</p>

<p>Sirény houkaly hlasitěji. Slyšel jsem vzdálené hlasy. „Byla to nehoda.“ „Takhle to nikdy nenajdou.“ „Zamávej na ně.“ „Kde je řidič?“</p>

<p>„Niku, je hotovo, jo? Zbraně jsou pryč.“ Tenhle hlas zněl blíž. Černá a šedá se rozmazala do bílé jako rozpouštějící se vosk. Obličej mi otřela látka a pak se mi přitiskla na spánek. Byla měkká a teplá a voněla podivně příjemně… jako kokos a kuře.</p>

<p>„Thajské…“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Jo, sorry.“ Ozval se smích, roztřesený, ale odhodlaný. „Aspoň je čistý. Dneska ráno jsem si ho půjčil od tebe.“ Hlas zesílil a s ním i ostatní. „Tady!“ A pak tišeji: „Přijela záchranka. Pojedem do nemocnice, jo? Nemocnice. Byla to nehoda, jasný? Kdyby se ptali, nabourali jsme se.“</p>

<p>Do nemocnice. Ne. Kal.</p>

<p>„Ne.“ Zavřel jsem oči a temnota byla stejně uklidňující jako sníh. „Nemůžu. Čekám na bratra. Unesli ho.“ A nepůjdu nikam, dokud se nevrátí. Neodejdu, nepohnu se, neusnu… ačkoli jsem moc unavený.</p>

<p>Tolik unavený.</p>

<p>Chvíli se nic nedělo a pak jsem ucítil, jak mi někdo pevně sevřel zápěstí. „Neboj se. Je tady. Vrátil se. Přísahám. Uvidíš ho v nemocnici. Slibuju. Až se probudíš, bude hned vedle tebe.“</p>

<p>Chtěl jsem mu věřit. Vypadal jako Kal, ale starší než na čtrnáct, a já mu chtěl věřit. Pak jsem zapomněl, čemu jsem to chtěl věřit. Na někoho jsem čekal, ale zapomněl jsem na koho.</p>

<p>Spát, chci jen spát.</p>

<p>Ozvaly se další hlasy. Hlasité. Pak zase utichaly, až jsem slyšel jen jeden. Tentýž. „Jsem tady, Niku. Tihle jsou na naší straně. Prokaž mi laskavost a nebij je, jo?“ Vtip, ale přece to vtip nebyl. Rozhodně ne vtip. Neubližovat. Nezabíjet.</p>

<p>A pak hlas zmizel. S ním zmizela i ruka na mém zápěstí… a celý svět.</p>

<p>A já zmizel s ním.11Kal</p>

<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Etanol, zatuchlá moč a odporné jídlo z kantýny.</p>

<p>Infekce, nemoci a krev. Všude sírově nasládlý pach odumírajících orgánů, hnisu a gangrény. Puch smrti. Za celý život jsem nikdy necítil tolik smrti najednou. Čpěla z každé plochy v každé místnosti toho otřesného místa plného umírajících.</p>

<p>Posadil jsem se na tvrdou plastikovou židli vedle Nikovy postele, opřel si lokty o kolena a prsty sepjal za krkem. Chtěl jsem se kolíbat sem a tam. Přísahám bohu. Jenže to by mi tak ještě chybělo. Aby si nějaký anděl milosrdenství myslel, že jsem se zcvoknul, a odtáhl mě nahoru na psychiatrické oddělení.</p>

<p>Když tak o tom mluvíme… zrovna přišla. Sestra Podrážděná. Zamračila se na mě ode dveří do Nikova pokoje. Šedé vlasy natočené do malých kudrlinek, chladné a nelítostné modré oči a naškrobená nemocniční blůza. Stejná, jakou jsem vyškemral od sester na pohotovosti. Svoje tričko jsem použil jako obvaz na Nikovu ránu na hlavě. Nasáklo krví a barva se změnila ze šedé na temně rudou. Každý čtvereční centimetr. Niko krvácel a krvácel a krvácel.</p>

<p>Zadíval jsem se na sestru. Tahle byla ještě to menší zlo. „Co je?“ vyštěkl jsem.</p>

<p>„Řekla jsem vám, mladý muži, že návštěvní hodiny skončily. Musíte odejít.“</p>

<p>Nevím, proč kolem krku nosí stetoskopy. Jen to svádí ke škrcení. „Zůstanu tady. Jsem jeho příbuzný.“</p>

<p>„Vypadá jako velký kluk. Myslím, že dokáže strávit jednu noc o samotě. Brzy by měl nabýt vědomí. Řeknu mu, že se ráno vrátíte,“ řekla a založila si ruce na hrudi.</p>

<p>Sebral jsem z nočního stolku ovladač a zapnul jsem televizi, jako bych ji vůbec neslyšel.</p>

<p>„Pane…“</p>

<p>Z mladého muže na pána. Fíha. Povýšil jsem.</p>

<p>„Zůstanu tady,“ opakoval jsem se zaťatými zuby. „Jsem <emphasis>příbuzný</emphasis><emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>Pak to vzdala. Když odešla, přepínal jsem mezi kanály, ale neviděl jsem ani jediný. Ozvalo se zašustění přikrývky a já upustil ovladač do klína a bleskově se otočil. Zamlžené oči zamrkaly a Nik chraplavě prohlásil: „Kam přijdeš… tam si děláš přátele.“</p>

<p>Usmál jsem se tak zprudka a s takovou úlevou, že to až bolelo, a vzal jsem ho oběma rukama za paži. „Cyrano, jsi tentokrát vážně vzhůru?“</p>

<p>Pohnul rukou, aby se dotkl řady pětadvaceti stehů podél linie vlasů, stále ještě oranžových od dezinfekce. „Předtím jsem nebyl?“</p>

<p>Pustil jsem ho a zmáčkl tlačítko, které zvedlo hlavu postele nahoru. „Pořád jsi mi říkal, ať položím tu pistoli a dodělám si úkoly. Zapomněl jsi, že jsem maturoval na Nikově domácí akademii s vyznamenáním už před dvěma lety.“ Ve vlasech měl ještě zaschlou krev, i když na pohotovosti vyndali všechny střepy. Gumička, kterou si svazoval horní část vlasů, už byla dávno pryč a krví zamazané blond prameny mu padaly několik centimetrů pod čelist. Takhle rozcuchaného jsem ho snad nikdy neviděl. Ani když jsme byli malí.</p>

<p>„S vyznamenáním?“ Položil ruku zpátky na přikrývku na hrudi. „Na vysvědčení zůstaly skvrny po pizze.“</p>

<p>„Jo, tentokrát jsi vzhůru.“ Přestal jsem se usmívat. Celé hodiny byl zticha a pak se dvakrát probral a zase upadl do bezvědomí. Trčel jsem v čekárně před pohotovostí snad celou věčnost. Ochranka mi jasně vysvětlila, že jestli se ještě jednou pokusím dostat dovnitř, tak mě někam zavřou. Nakonec mi po spoustě testů a snímků a šití dovolili se na něj podívat. Pořád byl mimo. Otřes mozku, říkali. Mírný. Brzo se probere. Tady, vyplňte tyhle formuláře. Mám v sobě dost cikánské krve na to, abych okamžitě ve všech bodech zalhal a předložil jim jeden z Nikových falešných průkazů. Už nežijeme na útěku, ale některé věci se nikdy nezmění.</p>

<p>Čekal jsem, dokud sestra z příjmu neodběhla zkopírovat dokumenty, a pak jsem se vyzvracel do odpadního koše vedle Nikovy pojízdné postele. Sofie říkala, že cikáni nechodí k doktorům ani do nemocnice. I když já si myslím, že u naší staré dobré mámy to bylo spíš lakotou než zvyklostmi. Tohle byla první nemocnice, v jaké jsem kdy byl, a její pach jsem prostě nemohl snést. Poté co Nika přestěhovali na pokoj, jsem zvracel ještě dvakrát. Naštěstí tam měl koupelnu. To se hned zvrací líp. Hurá. Pak jsem se snažil vyrovnat jak s nevolností, tak s tímhle podivným, chladným a ostře osvětleným místem. Když se Nik konečně probral, mělo by se mi ulevit.</p>

<p>Neulevilo. Procházela mnou jasně červená nit, stejné barvy jako jeho krev, a držela mě pohromadě… abych na něj mohl dávat pozor. Hlídat ho. Čekat na něj. Teď bylo čekání u konce, nit se rozmotávala a já se pomalu hroutil. „Máš žízeň?“ Nečekal jsem na odpověď, nalil jsem mu vlažnou vodu z plastikové konvice do plastikového kelímku rukou, která jako by taky byla z plastiku, a podal jsem mu ji.</p>

<p>Vzal si ji a pomalu usrkl. „Co se stalo?“</p>

<p>Když dopil, vzal jsem mu kelímek z ruky. „Ty si nepamatuješ?“</p>

<p>„Pamatuju si…“ Zamračil se a zároveň při tom pohybu zamrkal bolestí. „Pamatuju si, že do auta nastoupil Mickey, a… nic. To je všechno.“</p>

<p>„Fleky od pizzy si pamatuješ. Ale na padoucha, co si s naším autem pohazoval jako s frisbee, na toho si nevzpomeneš.“ Trochu jsem se na židli rozvalil a promnul si unavené oči.</p>

<p>„Oshossi. Zvednul auto a pohazoval si s ním. Vyletěl jsi z auta zadním oknem. Já byl ještě připásanej. Střelil nás šípem, kterým by mohl dostat nosorožce, a já ho na oplátku střelil svojí startovací pistolí.“ Byla to samozřejmě opravdová pistole, ale nadělala asi tolik škody jako startovací. „Trefil jsem ho nejmíň pětkrát, ale on si odešel do bouřky, jako by se nic nestalo.“</p>

<p>„A pak?“</p>

<p>Uvědomil jsem si, že jsem ztichl. „A pak? No. Byl jsi… zraněný.“ Promnul jsem si oči ještě víc. „Vyletěl jsi zadním oknem. Někdo slyšel náraz auta a zavolal policajty a záchranku. Sotva jsem se stačil zbavit zbraní. Ani nevím, co sakra policajti udělali s tím zatraceným obřím šípem, co nám prošpikoval auto.“</p>

<p>Niko se chytil okrajů postele a ještě víc se napřímil. Viděl jsem, že zkoumá, co mu je. „Tak tedy jen hlava.“</p>

<p>„Věř mi, je to víc než dost.“ Dost krve, dost obav, dost toho všeho. Podíval jsem se z okna. Zase sněžilo. Město bylo jako pod peřinou… pohřbené. „Ale už jsi v pohodě,“ řekl jsem. Znělo to možná trochu podrážděně, ale co jsem měl dělat. Odhodlaně jsem se díval z okna a ne na něj. „A nebudu tě držet za ruku jako v nějaký pitomý telenovele, když umírá jeden z bratrů, jasný? Takže koukej bejt v pořádku. Neumírej.“</p>

<p>Přikrývky znovu zašustily. „Neumřu,“ ujistil mě vážně, jako by to byl dokonale smysluplný požadavek. Taky že byl.</p>

<p>Podíval jsem se na něj. „Slibuješ, ty parchante?“</p>

<p>„Slibuju.“</p>

<p>„Fajn.“ Zvedl jsem ovladač a začal znova přepínat programy. „Můžu si vzít tvoje želé?“</p>

<p>Žádné želé ve skutečnosti nedostal. Jen pití a prášky proti bolesti pro lidi s otřesem mozku. Prášky nechal být, i když podle toho, že se mu kolem úst objevily vrásky od bolesti, by si je asi měl vzít. S televizí jsem to vzdal a zase si opřel lokty o kolena a prsty si sepjal za krkem. Pohupoval jsem se jen v duchu a málem jsem v té pozici usnul. Adrenalin posledních pěti hodin mě dokonale vysál a snaha neztratit na tomhle místě všechny smyslové vjemy mi taky moc nepomáhala.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Zamrkal jsem. „Co?“ Prošel jsem si v duchu slova, která jsem slyšel jen jakoby v mlze. Dobromila. Ptal se na Dobromilu. „Jo. Volal jsem jí. Řekl jsem jí, že jsi v pořádku. Nedostanou se sem s Drahomírou dřív než zítra. Město je uzavřený kvůli kalamitě.“ Jako upír by sice mohla zvládnout prodírat se hodiny a hodiny bílou stěnou padajícího sněhu, ale podařilo se mi ji přesvědčit, aby to ani nezkoušela. „Možná bys jí měl zavolat. Bojí se o tebe.“ Chvíli jsem si rukama poklepával na nemocniční halenu, než jsem si uvědomil, že na sobě nemám bundu. Sehnul jsem se, sebral ji z podlahy, vytáhl z kapsy mobil a podal mu ho.</p>

<p>Vzal si ho. „Zavolám jí, ale chci, aby sis lehl. Už jsem mimo nebezpečí. Vezmu si hlídku.“</p>

<p>Má otřes mozku, ale vezme si hlídku. Musím ovšem po pravdě říct, že v tu chvíli na tom byl i s otřesem mozku asi líp než já. „Určitě jsi v pořádku?“ ujišťoval jsem se. „Protože jsi…“ Protože předtím nebyl. Krvácel jako prase na porážce a téměř nereagoval. Nevěděl, kdo jsem. Ptal se po mé čtrnáctileté verzi. Vůbec nebyl v pořádku. „Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Kale.“ Ukázal na prázdnou postel. „Za hodinu tě vzbudím. Jdi.“</p>

<p>Vzdal jsem se. Nik byl zase sám sebou a věděl, co zvládne. Vstal jsem, zul si kecky a vylezl na druhou postel, aniž bych ji rozestýlal. Chraň bůh, abych sestře Podrážděné pomačkal perfektně ustlanou postel. Hlava mi upadla na polštář a mozkem mi jako rampouch projela ostrá bolest ze zápachu průmyslového bělidla. Bylo mi to jedno. Bolest opadla a už jsem cítil jen bělidlo. Žádná smrt, hnis ani plíživý rozklad. Byla to taková úleva, že jsem okamžitě tvrdě usnul. Zdálo se mi o prostěradlech pověšených na sluníčku, o tisíci hladových krys, které je začaly strhávat, o oživlé soše se zlatýma očima a o rudém sněhu.</p>

<p>Byl všude. Z oblohy padaly zkrvavené vločky. Všude jich byly takové hromady, že byste se v nich mohli utopit.</p>

<p>Taky se mi zdálo, že mě někdo pozoruje. Někdo stál vedle postele a díval se na mě. Někdo, kdo tam nepatřil.</p>

<p>Obyčejně sice spím tvrdě a ráno mi trvá dlouho, než nastartuju, ale pokud si to situace žádá, dokážu se probudit okamžitě. V tomhle případě k tomu stačilo jen zaskřípění gumové podrážky. Ve chvíli, kdy sestra Podělaná děvka vstoupila do pokoje, už jsem byl vzhůru a seděl jsem na židli. Měla sice hezkou jmenovku se skutečným jménem, ale já ho zapomněl okamžitě poté, co jsem si ho přečetl. Nebylo tam napsáno Satanova Šiřitelka bažantů a beznaděje, takže to jméno bylo stejně falešné. Nemělo cenu si je pamatovat.</p>

<p>Podívala se na mírně pomačkanou prázdnou postel a pak zúžila oči a zaměřila je na mě, ale beze slova zkontrolovala Nikovy životní funkce a pak řekla, že by ho zítra mohli pustit domů. Možná. Pokud zůstane při vědomí, jeho stav se nezhorší, další CT sken bude v pořádku, neurolog bude souhlasit a bude správná konstelace hvězd… mohlo by k tomu dojít.</p>

<p>Když odešla, Niko se na mě podíval. „Jak přesně je město uzavřené?“</p>

<p>Znova jsem se podíval z okna a zavrtěl hlavou. „Jestli tady nemají půjčovnu lyží, tak to nedáme.“</p>

<p>Chvíli mě pozoroval a zvažoval pro a proti. Musel jsem vypadat příšerně, to mi bylo jasné. Na rezervní energii vydržíte jet jen určitou dobu a pak zkolabujete, ale já v tom Nika nenechám. Ani omylem. „Dobře,“ řekl nakonec. „Vezmi nás zpátky k Raffertymu.“ Věděl jsem, že mě o to nechce žádat. Ve skutečnosti si vůbec nepřál, abych dělal to, co chtěl, abych už nikdy nedělal. Nechtěl mě do takové situace dostat, ale taky věděl, že situace, v níž jsem teď, není o moc lepší.</p>

<p>Mohl jsem vstát, dojít do malé skříňky pro plastikový sáček s jeho oblečením, botami, telefonem a peněženkou. Mohl jsem si z podlahy sebrat bundu, strčit ji i s pytlíkem do podpaží a druhou ruku dát Nikovi kolem ramen. Mohl jsem nás odtud dostat během vteřiny.</p>

<p>Neudělal jsem to.</p>

<p>Dál jsem bez hnutí seděl na židli. Ať je mi, jak chce, jemu taky není nejlíp. „Jo, jasně. Po cestování Robin v nejlepší kondici zvracel a ty sis prošel všema odstínama zelený. Ze mě tekla krev jako z kohoutku. Rozhodně nebudu nic takovýho riskovat, když sis prakticky rozbil lebku. Počkáme na doktora a na snímky. Tou dobou už budou silnice prohrnutý a tobě aspoň nevyteče mozek ušima kvůli cestování bránou. Sakra, myslím, že ti to napíšou i na propouštěcí papíry. Aspoň týden necestovat trhlinami v prostoru. Nemocnice nemůže nést zodpovědnost za nepřirozené hrůzy nadpřirozeného světa.“ Na stolku vedle něj byly v malém papírovém kalíšku pilulky proti bolesti. „Tak si vem prášky a ráno odtud vypadnem.“</p>

<p>Nakonec jsme se po spoustě dohadování − to znamená, že já špačkoval a on používal svou klidnou a tichou logiku − dohodli na kompromisu. Vzal si jeden prášek a já si vzal z vedlejší postele polštář, zmuchlal ho a zhluboka si k němu čichl pokaždé, když mě okolní pachy jako vystřižené z jatek začaly přemáhat. Niko konečně usnul, poté co se ujistil, že se držím. Myslím, že já jsem skončil mírně omámený bělidlem.</p>

<p>Rozhodně mě udrželo vzhůru a při smyslech, což bylo dobře, protože Niko se probudil asi v sedm ráno a chtěl se dozvědět všechny detaily o Oshossim a boji, na jaké jsem si jen dokázal vzpomenout. Vzhledem k tomu, že mi málem zabil bratra, jsem se moc nesoustředil na takové ty osobní maličkosti, které jsou na stvůrách děsně zajímavé. Jako třeba plivání kyseliny, pijavice místo vnitřností, to, že vám rozpustí vnitřní orgány a vypijí je jako instantní polívku − a tak. A Oshossi? Já byl příliš zaměstnaný tím, že můj bratr ležel ve sněhu a krvácel, takže jsem si ničeho nového nevšiml.</p>

<p>„Několikrát jsem ho trefil glockem, to vím jistě,“ řekl jsem a sebral jsem mu z podnosu se snídaní borůvkový muffin. Denní sestrou byl povýšen mezi lidi, co můžou jíst pevnou stravu. Byla to sestra Tygrovaný kalhotky prosvítající bílýma kalhotama. Zkráceně jsem jí říkal Tygr. Kvůli tomu a kvůli její hopkavé chůzi. Víte, co je nejlepší věc na všech tygrech?[21] Nic. Ani jedna zatracená věc. S tím svým skákáním a přehnaně dobrou náladou dokážou jednoho akorát pořádně vytočit.</p>

<p>„O krok ustoupil, ale nedostalo ho to,“ dodal jsem a pak jsem polknul. „Vlastně se zazubil.“ Vzal jsem si borůvku − voněla mnohem líp než bělidlo − a pohrával si s ní. „Má dobrý zuby. Stejně ostrý jako předtím. Jeho zubař musí bejt hrdej. Určitě si je čistí jako o život.“ Jo, a vytahuje si z nich kousky takových, jako jsem já. „Cyrano,“ řekl jsem vážně. „Bude s ním vážně problém.“</p>

<p>„Protože převalil naše auto a pak ho zahodil stranou?“ Pozoroval vejce z prášku a salám, který se podobal hokejovému puku, se stejným odporem, s jakým se dívá na nemrtvé požírající lidské maso. „K něčemu takovému je potřeba vážně velká síla a pevná tělesná stavba.“</p>

<p>„Jo, jenže…“ − nepřítomně jsem mu podal zbytek muffinu − „…sakra, Niku, on se ani tolik nesnažil. Bylo to stejný jako v bazaru. Jako by byl na rybách, chytil nás a pomyslel si: hm, moc malý. Ty za to nestojí. A hodil nás zpátky. Tys byl mimo. Moje pistole ho ani neškrábla. Ani na mě nezamířil lukem. Prostě se nechal střelit, zazubil se těma strašidelnejma zubama a zmizel. Zabili jsme sice cadejos a ccooy, ale on si nemyslí, že jsme pro něj nějaká hrozba. Myslím, že nám říká, abychom si hleděli svýho.“</p>

<p>„Podle toho, co říkáš, jsme se zrovna nepředvedli, a on je lovec. Je jím už po tisíce let. Možná nás nepovažuje za hodnotnou kořist.“ Chvíli pozoroval muffin a pak si povzdychl a snědl jej. „Myslím, že se za nás stydím.“</p>

<p>„Já jsem rád, že si někam na zeď nepověsil moji hlavu.“ Pevně jsem se soustředil na vůni borůvkového muffinu a nic ji nemohlo přebít. „Nechceš se jít umejt? V koupelně je sprcha. Jestli tě Dobromila takhle uvidí…“ Zkrvavené vlasy, dezinfekce, rána přes celé čelo a pomalu blednoucí monokl ode mě.</p>

<p>„Nesluší mi to?“ zeptal se. „Rozhodně jsem rád čistý, ale nemyslím, že by to Dobromile vadilo. Nejsem tak marnivý jako Robin.“</p>

<p>Uniklo mu to. Nikovi, kterému většinou nic neunikne. „Vypadáš jako člověk, Niku,“ řekl jsem mu bez obalu. „Právě teď vypadáš děsně lidsky.“ Krev, modřiny, jemné vrásky od bolesti. Člověk. Zranitelný. Dobromila už to viděla, ale ne do takovéhle míry a ne v nemocnici. To by ji mohlo jedině zranit. Mně se to teda rozhodně nelíbilo.</p>

<p>Mohl zemřít. Mohl vykrvácet na sněhu. Moje rodina. Moje jediná zatracená rodina.</p>

<p>To mě dovedlo k něčemu, v čem jsem mnohem lepší než v meditaci. K odmítání. A pořádnému. Vzal jsem si podnos a pustil se do tuhých vajíček. Jedno sousto mi stačilo. Kristepane. Jako asistovaná sebevražda. „Je tam šampón a to ostatní. Nespěchej.“</p>

<p>Za patnáct minut se vrátil. Měl čisté a mokré vlasy, dezinfekce byla ze stehů smytá a na sobě měl místo andělíčka nemocniční pyžamo. Rány a modřiny byly sice pořád vidět, ale aspoň stál na nohou, což bylo dobře, protože mezitím přišla Dobromila. Prošla kolem nadávající sestry Tygra, jako by vůbec neexistovala. S těmi návštěvními hodinami jsou tady fakt otravní.</p>

<p>Mě Dobromila minula úplně stejně jako Tygra, a tak jsem vzal podnos a vyšel na chodbu, abych jim dopřál trochu soukromí. Venku čekala Drahomíra, celá v černém, s náhrdelníkem ze zlata, perel a onyxů. Třpytivé věci má vážně ráda, o tom není pochyb. Ona i Robin budou vždycky zloději, ale jsou i horší věci. Dokud jsou zloději na mojí straně, když jsem v bryndě, do jejich soukromí mi nic není. Vlasy měla sčesané do drdolu, ve kterém měla zapíchnuté další perly. Za ruku ji držel Xolo. Na sobě měl nepromokavou bundu, a podle toho, jak se leskla, byla nová. Kapuci měl staženou hluboko do obličeje, takže nebylo vidět nic jiného než veliké oči.</p>

<p>„Takže jste ho zase viděli? Oshossiho?“ Rukou v kožené rukavici pevně sevřela Xola.</p>

<p>„Dalo by se to tak říct.“ Pohodil jsem podnos na kovový vozík s dalšími špinavými podnosy. „Taky by se dalo říct, že nám dlužíš auto.“ Založil jsem si ruce a opřel se o zeď vedle ní. „Doufám, že jsi toho chlápka nikdy neviděla bojovat, protože bych si rád myslel, že by ses nám zmínila o tom, že vynalezl kopání do zadku a má černej pás v dávání na frak.“</p>

<p>„Ne, nikdy jsem ho neviděla bojovat.“ Rty, namalovanými v barvě vlčích máků, naznačila úsměv, ale nepodařilo se jí ho dotáhnout do konce. „Znám jiné jeho stránky. Vím, že jakmile se jednou rozhodl někoho ulovit, vždycky kořist dostal. Je na to velice hrdý. Myslela jsem si, že až moc. Arogantně, možná až bláznivě. Ale to já byla blázen. Tak to tedy přišlo?“ řekla si spíš pro sebe, než aby mluvila ke mně. „Ty a ostatní jste se mu postavili a sotva jste unikli. Jsem bojovník.“ Oči jí ztmavly a zahlédl jsem tesáky, i když jen na vteřinku. „Skvělý bojovník, ale viděla jsem tebe a tvého bratra… když nás napadli cadejos a ccoové. Pokud jste ho nedostali vy, nedokážu to ani já.“</p>

<p>„Hele.“ Nebyl jsem si jistý, jestli jsem uražený, nebo mi jí je líto. Sáhl jsem na meditační korálek na zápěstí a prožil jeden z těch náhlých okamžiků prozření, o nichž všichni tak mluví. Poznej sám sebe.</p>

<p>Jo… cítil jsem se uraženě.</p>

<p>No jo, dobře, tak jo. Taky mi jí bylo trochu líto. „Přece na to nejsi sama. Jsme v tom všichni. Robin žije dýl než Oshossi, to se můžeš vsadit. Když musí, dokáže bojovat jako lev. Dělá to sice nerad, ale dokáže to. A kdyby nebylo toho auta, Niko by Oshossimu určitě nechal něco na památku.“</p>

<p>Dotkl jsem se dalšího korálku. „Niko je člověk, ale…“ zarazil jsem se a chvíli nad tím přemýšlel. „Je jako Caesar, Alexandr, Čingischán a Minamoto Jorimasa[22].“ A to vždycky říká, že jsem nikdy nedával pozor, když se mě snažil naučit něco z historie. „Některý lidi se narodí jako bojovníci. On je jeden z nich. To, co se některý stvoření musí učit stovky let, ví Nik už od narození. Jednou za čas se na světě objeví rozenej predátor. Máme štěstí, že to příroda podělala a dala Cyranovi taky svědomí, protože jinak by tu byl novej Alexandr.“</p>

<p>Hm. Prošel jsem celý náramek, korálek za korálkem, a ani jsem si toho nevšiml. A mluvil jsem víc než obvykle, a ještě o soukromých věcech. Co to se mnou sakra je? No a co, že je to Dobromilina dcera a Dobromila žije s Nikem. No a co, že tím taky trochu patří do rodiny? No a co… kruci, na starý kolena měknu. Dvacet − kdo mohl tušit, že se z vás v tomhle věku stane instantní pudink?</p>

<p>Sáhl jsem po své cynické povaze a šoupl ji zpátky na místo. <emphasis>Není</emphasis> z rodiny. Možná že jí konečně bude záležet taky na někom jiném než na sobě, ale to neznamená, že jí věřím.</p>

<p>Zazvonil mi telefon. Vzal jsem si ho s sebou na chodbu, protože jsem chtěl volat Robinovi. Mluvil jsem s ním naposledy večer a doufal jsem, že od té doby zjistil něco nového. Předběhl mě. „Jak je Nikovi?“ zeptal se.</p>

<p>„Dobře,“ odpověděl jsem. „Jakmile mu udělají CT, vypadnem odtud. Už jsi zjistil něco o Oshossim?“</p>

<p>„Zjistil,“ odpověděl samolibě. „Pronajímá si dům v Harlemu, celej jen pro sebe. Zjevně má rád soukromí.“</p>

<p>„Dobře, tím to pro nás bude snazší.“ Přitiskl jsem se ke stěně, protože kolem mě právě projížděli s nosítky a sestry v běhu prováděly resuscitaci. Nemělo to smysl. Cítil jsem z toho chlapa smrt.</p>

<p>„Snazší?“ zeptal se Robin nevěřícně. „Říkal jsi, že včera jen tak zahodil vaše auto, ne? Já na tom nevidím nic snadnýho.“</p>

<p>„Jasně, taky nás mohl jen plácnout a poslat pryč,“ řekl jsem unaveně. Ta hodina spánku mi moc neprospěla.</p>

<p>„Já tam půjdu,“ řekla mi Drahomíra přes rameno. „Koneckonců, chce mě. Všichni ostatní jsou jen náhodné oběti.“</p>

<p>Měla pravdu. Ale na druhou stranu, Oshossi věděl, kde je, když na ni poslal ccoy a cadejos. Tehdy taky nepřišel. Ukázal se jedině proto, aby nás ostatní varoval, abychom se stáhli. Muselo to být varování, protože kdyby chtěl, mohl nás zřídit mnohem víc. Možná chce, aby za něj práci dělala jeho zvířata, aby ukázal, jak opovrhuje obyčejnou zlodějkou.</p>

<p>Ať tak nebo tak, je to jedno. Když je v tom Dobromila, jedeme v tom všichni. Otočil jsem se zpátky k Nikovu pokoji. Ne, že bych z toho byl nadšený. Ani trochu.</p>

<p>„Vracíš se zpátky domů?“ zeptal jsem se Vtipálka.</p>

<p>„Ne. Jsem v pohybu, a bez urážky, je mi takhle líp. Za ta léta jsem si dokonale vybrousil umění unikat.“ To byla asi pravda. Fakt, že s námi zůstal tak dlouho, i když pukové nesnáší jakákoli omezení, a že je připraven nám kdykoli přijít na pomoc, o Robinovi ledacos vypovídá. Něco lepšího, než by se dalo říct o mně.</p>

<p>„Ale zdržuju se v hotelech, které jsou hodny mé přítomnosti,“ pokračoval. „Pokud budete potřebovat pomoc, budeš vědět, kam pro mě přijít.“ To je ten problém s cestováním. Musím vědět, kam jdu. Nemůžu jen tak otevřít bránu někam, kde jsem nikdy nebyl a neviděl to tam ani z dálky. A Robin mi řekl, jaké hotely jsou dost dobré na to, aby mu vyhovovaly… Moc jich není. Vím, kde všechny jsou, za ta léta v New Yorku jsem kolem jejich dveří několikrát prošel. „A zavolej mi, až budete připravení vydat se na Oshossiho. Jen se ujistěte, že kolem nebudou volně k házení žádná auta.“ A potom zavěsil.</p>

<p>Pročísl jsem si rukou vlasy. Potřeboval jsem se taky osprchovat. V noci jsem ze sebe v umyvadle smyl všechnu Nikovu krev. Drhnul jsem, až mi kůže na rukou zrudla a začala mě štípat, ale i tak jsem chvílemi jeho krev pořád cítil. Poslední dobou se to děje nějak moc často. Bylo příjemnější někoho rozčilovat než na to myslet, a tak jsem se otočil k Drahomíře a Xolovi. „Vážně,“ začal jsem podrážděně, „co s ním pořád máš? Proč si prostě nepořídíš psa? Psí žrádlo se dá sehnat líp než kozí krev.“</p>

<p>„Někteří z nás nemají takové štěstí jako vy čtyři,“ řekla se stopou hořkosti. Pak se otočila a vyrazila k Nikovu pokoji. „Někdy mazlíčci prostě musí stačit.“</p>

<p>Moc mazlíčků nehraje karty, ale měla pravdu. Mám štěstí a chci, aby to tak zůstalo. Bez ohledu na to, co jsem si myslel na pláži, když Ólfi odtáhli úhoře. Bez ohledu na to, že si myslím, že zemřeme. Bez ohledu na to, že je to ještě mnohem horší. Je mi jedno, co se mi stalo nebo stane. Hlavně když bude Nik v bezpečí. Ta správná legrace teprve přijde. Tak ať. Nehodlám ztratit to, co mám, i kdybych měl ztratit sám sebe.</p>

<p>Odmítání: někdy je to to jediné, co vás drží při životě.</p>

<p>Osprchoval jsem se, zatímco Dobromila s Drahomírou dávaly pozor na Nika. Ten byl uražený, že si myslím, že na sebe nedokáže dát pozor sám, i když má otřes mozku. Když jsem byl ve sprše, odvezli ho na CT. Dobromila šla s ním. Než se vrátili, vyzvedl jsem z Raffertyho domu zbraně. Hodil jsem je tam, než přijela záchranka. U vchodu na pohotovost měla nemocnice detektor kovů, ale Drahomíra říkala, že u hlavního nic není. To byly dobré zprávy, protože podle mého by nebylo zrovna chytré odtud odejít beze zbraní. Dobromila s Drahomírou nám přinesly nějaké čepele navíc, ale se svými zbraněmi jsem se cítil bezpečněji a rozhodně mi bylo líp s mou pistolí − ne že by mi ovšem s Oshossim nějak pomohla.</p>

<p>Strčil jsem zbraně do skříně. Když se Niko vrátil, Drahomíra venku hlídala a já mu podal jeho katanu a další čepele. Oblékl se, zasunul je na místo a oblékl si kabát, aby je všechny zakryl. Šaty měl čisté, až na krvavou skvrnu na rameni kabátu a trika pod ním. Já na sobě ještě pořád měl nemocniční halenu, ale džíny i bunda byly v pořádku. Pak se vrátila sestra, aby nám řekla, že CT bylo v pořádku a Nika brzo propustí. Když se to jejich ‚brzo‘ protáhlo na víc než hodinu, odešli jsme. No a co? Stejně mají falešný průkaz a nikdo si nevšiml, že jsme odešli.</p>

<p>Nikdo až na Ólfi.</p>

<p>Zrovna jsme scházeli ze schodů, když se otevřely brány. Nemusel jsem ostatní varovat. Otevřely se přímo na mezipatře pod námi. Okamžitě jsem vystřelil na prvního ze sedmi Ólfi, ale stačil uhnout dřív, než jsem zmáčkl spoušť. Pak jsem ucítil, jak se za námi otevírají další dvě brány. Jich devět, my čtyři. Žádná šance. Jeden z těch, co se objevili za námi, něco držel. Nejdřív jsem nepoznal, co to je. Nepoznal jsem to, protože jsem nechtěl.</p>

<p>Cambrielova hlava.</p>

<p>Držel ji za měděné vlasy, které obyčejně bývaly spletené do úhledných copánků. Teď byly úplně rozcuchané. Oči byly zakalené. „Přinesla jsem ti dárek, věrolomný bratranče. Zrádný bratře. Abys dostal chuť plodit. Doufáme, že tě to potěší.“ Šarlatové oči zářily vražedným nadšením. „Postaraly jsme se, aby věděl, že zemřel kvůli tobě.“ Kovové zuby se zaleskly. „Než jsme skončily, měl dost času o tom přemýšlet. Hodně moc času.“</p>

<p>Nemyslel jsem na to. Nemohl jsem. Kdybych na to pomyslel, udělal bych chybu, a to jsme si teď nemohli dovolit. „<emphasis>Mi Dios</emphasis>[23],“ zamumlala Drahomíra vyděšeně. Řekla o mně, že jsem Ólfi, ale teď je viděla v reálu. Chodící a mluvící krveprolití. Ólfi se bojí i upíři, protože jsou pro ně kořist stejně jako všichni ostatní.</p>

<p>Předtím jsme se čtyři nedokázali vypořádat se dvěma, a to byl Niko v nejlepší formě a byl s námi Robin a jeho tisíce let zkušeností. Nemyslel jsem si, že bychom jich mohli zvládnout devět. <emphasis>Věděl</emphasis> jsem, že to nezvládneme.</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, jestli bych dokázal otevřít bránu tak velkou, abychom se do ní vešli všichni čtyři, a k tomu ještě Xolo. Ta by musela být fakt velká, mnohem větší, než jakou jsem otevřel kdykoli předtím. A polovičatá brána? Nevěděl jsem, co by z toho bylo. Vzít půlku našich těl jinam, a půlku tady nechat? To by mohlo být stejné riziko jako Ólfi. A tak jsem otevřel jednu za námi, mezi těmi dvěma Ólfi a námi. Soustředil jsem se. Kontroloval jsem se… bůh ví, jak se mi to podařilo. Jsou tady. Přímo za námi. A jestli se z toho nedostaneme, někdo umře.</p>

<p>Brána byla otevřená, kalná, hladová a dost velká pro dva lidi. „Jděte!“ vyštěkl jsem. Dobromila nezaváhala. Drahomíra na zlomek vteřiny ano, ale pak vyrazila taky a táhla za sebou Xola. Ólfi pozorovali, jak mizí, a ani se nepohnuli − jen v širokých, pokroucených úsměvech ukazovali zuby. Pak jsme se do světla brány vrhli my s Nikem.</p>

<p>Ólfi nám ji zavřeli před nosem.</p>

<p>Cítil jsem trhnutí, jak ukončili její existenci a rozpustili ji do nicoty.</p>

<p>Nevěděl jsem, že to umí. Nevěděl jsem… kristepane. Ony chtějí nejdřív Nika. Minule i teď. Osoba, již si můžu dovolit ztratit ze všech nejmíň. Jediný, koho <emphasis>nesmím</emphasis> ztratit.</p>

<p>Ty dvě, které se objevily na schodech nad námi, se rozestoupily. „Běžte,“ řekla ta s Cambrielovou hlavou. „Chceme lovit. Chceme vzrušení. Utíkej, maso. Utíkej, děvko. Utíkejte.“</p>

<p>Poslechli jsme. Vyběhli jsme osm pater. Nikdo jiný by to s otřesem mozku zřejmě nedokázal. Nejen že to pro Nika bylo proveditelné, ale ještě zpomaloval, abych mu stačil. Ultra vycvičený atlet nebo stroj. Vyberte si.</p>

<p>Na odpočívadle ve čtvrtém patře si prohlížel nástěnku muž v nemocničním úboru a bílém plášti. Niko ho jedním rychlým pohybem prostrčil dveřmi a práskl mu jimi před nosem. Když jsme vyběhli další čtyři patra, zaslechli jsme křik. Měl zůstat za dveřmi, ale neudělal to. Neměl jsem čas cítit vinu za jeho smrt. Neměl jsem čas na nic jiného než na útěk. Plíce mě pálily a nohy uháněly vší silou. Pořád jsme byli před nimi, ale jen proto, že nás nechaly. Dávaly si na čas, natahovaly to. Užívaly si.</p>

<p>Poslední dveře byly zamčené. Odstřelil jsem zámek a byli jsme na střeše. Mohli jsme vpadnout na některé z používaných a plných pater, ale myslím, že tentokrát by to Ólfi nezastavilo. Byly v zápalu lovu, šílené. Chladné šílenství připravené k boji. Byly tak zatraceně připravené. Doběhli jsme s Nikem až k okraji střechy. Nejmíň šestnáct pater a pod námi nebylo nic než ulice. Nic, čeho by se dalo chytit, po čem by se dalo slézt.</p>

<p>Na druhé straně střechy se rozletěly dveře a objevily se. Na zubech a drápech měly krev a kapala jim ze špičatých obličejů. Běžely. Tak rychle, že jsem sotva stačil zamířit glock, ale už jsem nestačil zmáčknout spoušť − byly tak rychlé, že když mě Niko strhl přes okraj střechy, byly už skoro u nás. Ucítil jsem, jak jsem si o betonovou římsu odřel kolena a jak jsem zakopl do prázdna. Následoval volný pád, kolem nás záblesky světel a pod námi tvrdé žuchnutí na zem. Ne na beton ulice, ale na zmrzlou trávu.</p>

<p>Naposledy jsem to zkusil. Naposledy jsem cestou dolů zkusil být Ólfi, a ony mne nechaly.</p>

<p>Niko se ze mě odvalil a zůstal ležet vedle mě. Zíral jsem na ranní oblohu nad Raffertyho zahradou. Čekal jsem dlouhé vteřiny, dokud se mi do plic konečně zase nevrátil vzduch. Otevřel jsem bránu hned pod střechou. V jeden okamžik byla otevřená a v další už zavřená. Ólfí samičky to dovolily. Proč? Protože i při šíleném lovu věděly, co chtějí.</p>

<p>Mě. A na to Niko sázel, když nás strčil přes okraj. Jeho chtějí mrtvého, ale mě potřebují živého. Dál budou hrát své vražedné a pomstychtivé hry, budou se snažit dostat jeho a ostatní. Jenže já mám dojem, že hraní brzo skončí. Žijí sice skoro věčně, ale nevědí jistě, jestli totéž platí pro mě. Brzo je hon unaví. Mučení je ohromná zábava, ale mají taky své plány. A pak přijdou všechny a nebude to trvat dlouho. Ne dvě, ne devět, ale všechny, co zbyly − čímž dosáhnou obou cílů. Způsobí masakr a mě odtáhnou do pekla, abych obnovil ólfí rasu.</p>

<p>Zakašlal jsem a ochraptěle jsem řekl: „Nikdy bych nemyslel, že nám moje péro zachrání krk.“</p>

<p>„Tys to musel říct, že ano?“ Niko se mnou pozoroval oblohu. Modrá a jasná − hezký den na to být ještě naživu. „Ale v tomto případě jsi opravdu idiot, jehož penis nám zachránil život. Doufám, že už to nikdy nebudu muset říct ani na to pomyslet.“ Nikův plán je naše jediná šance. Jediná možnost, jak zařídit, aby mi bratr neumřel před očima, zatímco by mě držely, abych se nemohl pohnout a musel se na to dívat.</p>

<p>A pokud to z nějakého důvodu nezabere, pak bude pád na chodník mnohem lepší varianta.12Niko</p>

<p><image xlink:href="#_11.jpg" />Nevěděl jsem, jestli nás Ólfi nechají uniknout relativně bezbolestné smrti pádem ze šestnáctého patra. Doufal jsem v to, ale nevěděl jsem to jistě. Zato jsem ale jistě věděl, že jediná další možnost není přijatelná. Otočil jsem hlavu a v uchu mi zašustila zmrzlá tráva. Pozoroval jsem, jak Kal zírá na oblohu, jako by to bylo naposledy, kdy ji vidí. Víra a odhodlání, jež projevoval na pláži, pomalu mizely a zanechávaly jeho tvář prázdnou a bez výrazu. Pozoroval jsem tu změnu a čekal, až mě pomalu přejde prudká nevolnost způsobená cestováním bránou. Cambriel i ten cizí člověk, který přišel Ólfi do cesty v nemocnici − to všechno na něj teď dopadalo.</p>

<p>Dodržel slovo a dvakrát předvídal, co Ólfi udělají… snažil se. Můžete předpovědět tornádo nebo tsunami, ale někdy jim ani tak neutečete. Myslím, že tohle byla právě taková situace.</p>

<p>„Ukázal jsi jim prostředníček, když jsme padali?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„To si piš.“ Na tváři se mu objevil slaboučký úsměv, ale téměř okamžitě zase zmizel a prázdnota se vrátila.</p>

<p>Posadil jsem se a natáhl jsem se přes něj, abych ho vzal za pravou ruku, v níž pořád ještě držel pistoli. Přitiskl jsem mu ji na hruď. „Pokud přijde čas, kdy budeme jistě vědět, že nemůžeme zvítězit,“ řekl jsem pevným hlasem, „ty půjdeš první.“ Celý život jsem dělal, co jsem mohl, abych ho ochránil. Na konci ho budu ochraňovat stejně.</p>

<p>Pevně sevřel desert eagle. „To těm děvkám nezabrání zabít vás ostatní.“</p>

<p>„Ne, ale rozzuří je to k nepříčetnosti. Pokud jim vezmu jedinou šanci, jak obnovit jejich rasu, zabijí nás ostatní rychle. Na něco jiného budou příliš rozběsněné.“ A kdyby ne… budeme bojovat do posledního dechu. Kdyby došlo na mučení, jak nám slíbily, unikneme tomu. Čistá smrt. Radši zemřu vlastní rukou než rukou Ólfi. Ať tak nebo tak, Kal se na to nebude muset dívat. Možná mu nedokážu zachránit život, ale aspoň ho uchráním pohledu na mou smrt a od něčeho ještě mnohem horšího. Nikdy nedovolím, aby si ho Ólfi znovu vzali.</p>

<p>Podíval se na mě očima nevýslovně vyčerpanýma a mnohem staršíma, než měly právo být. „Společně.“</p>

<p>„Společně,“ slíbil jsem. Natáhl jsem ruku, Kal upustil pistoli, aby mi mohl podat svou. Stiskl ji pevně a zoufale a pak se posadil.</p>

<p>Pustil mě a promnul si tvář. „Myslím, že máme problém se vzájemnou závislostí.“</p>

<p>„S nikým bych ten problém nechtěl mít raději, bratříčku.“ Postavil jsem se a šťouchl ho nohou do boku. „Vstávat. Musíš se trochu vyspat. Jedna hodina za den a půl nestačí.“</p>

<p>„Cyrano,“ odpověděl. Stíny pod očima se mu změnily na kruhy tak temné, že byly téměř černé. „Myslím, že už nikdy neusnu.“</p>

<p>To by mohla být pravda, pokud bych v nemocnici tajně nesebral dva prášky na spaní. Když jsem mu je nasypal do kávy, sesunul se v obýváku na gauč a nevěděl o světě. Dobromila, která stála vedle mě, se sehnula a odhrnula mu z obličeje pramen vlasů. Neptala se, proč Ólfi v nemocnici mluvili o plození. Buď to ani nechtěla vědět, nebo jí bylo jasně, že by Kal nechtěl, abych o tom mluvil. „Nepřežijeme to, že ne?“ zeptala se tiše.</p>

<p>Nic jsem neřekl. To byla dostatečná odpověď.</p>

<p>„Možná že ty, Drahomíra a Robin byste mohli, pokud utečete,“ řekl jsem nakonec. „Pokud se schováte. Jakmile s Kalem budeme mrtví, nebudou mít důvod vás sledovat. Nemůžeš trápit někoho, kdo už je mrtvý. Jedině by s vámi ztráceli čas.“</p>

<p>„Jenže Ólfi jsou šílení. To, co pro nás nemá smysl, by pro ně mohlo být důležité.“ Chytila mě za ruku. „Celý život jsem jen přežívala. S tebou opravdu žiju. Za to stojí zemřít.“</p>

<p>Říct, že jsem měl smíšené pocity, to zdaleka nevystihuje mou situaci. Pýcha a automatické odmítání. Ale můžu si odmítat, jak budu chtít. Dobromila stejně udělá, co bude chtít.</p>

<p>Drahomíra uteče. Oshossi pro ni náhle nebude vypadat tak strašlivě. Mohl by ji zabít, ale Ólfi ji zabijí <emphasis>určitě</emphasis>. A pokud jde o Vtipálka… ozvalo se zaklepání na dveře, kratičké zaštrachání kovu a zámku a byl vevnitř. „Tak,“ řekl netrpělivě, „vyrazíme na Oshossiho, nebo ne? Musel jsem se setkat s někým <emphasis>hluboko</emphasis> pod svou úroveň, abych tu informaci získal. Nerad bych, abychom ji promarnili.“ Jeho podráždění zmizelo, jakmile se na nás podíval. Má kamenná tvář, Dobromilino odhodlání a na gauči totálně vyčerpaný a bezvládný Kal.</p>

<p>„<emphasis>Arhidia</emphasis>[24], co se zase stalo?“ Z jeho napjatého výrazu byly jasně znát obavy.</p>

<p>Pověděl jsem mu, co se nám přihodilo. Asi v polovině vyprávění se posadil na židli a vložil si hlavu do dlaní. Když jsem se dostal k tomu, jak jsme skočili přes okraj střechy, začal si pořád dokola mumlat pro sebe: „<emphasis>Gamiseme. Gamiseme. Gamiseme</emphasis>[25]…“</p>

<p>Rozumím řecky dost na to, abych s ním souhlasil. Opakoval jsem mu to, co jsem řekl Dobromile. „Měl bys odejít. Když budeme my tři pryč, nebudou mít důvod jít po tobě. Žiješ už dlouho, nikdo se určitě neumí schovat líp než ty. A navíc, kdo ví, jestli tě vůbec rozeznají od ostatních puků. Nikdo po tobě nechce, abys zemřel s námi.“</p>

<p>Narovnal se a opřel se v židli. „To mám přijít o všechnu legraci?“ Bezstarostný úsměv zase rychle zmizel. „Celý život jsem utíkal z bitev a pokládal svůj život za důležitější než životy ostatních. A vy jste se se mnou postavili smrti. Pro mě. Za celý můj dlouhý život pro mě tohle nikdy nikdo neudělal. Jdu do toho s vámi.“ Při těch slovech trochu zezelenal, ale i tak vypadal odhodlaně.</p>

<p>Kal by to tak nechtěl. Mně se to taky nelíbilo, ale odvaha a oddanost můžou být neotřesitelné. Věděl jsem, že v tomto případě tomu tak je. Když nic jiného, dáme alespoň Ólfi důvod k zamyšlení.</p>

<p>„Řekni nám, co ses dozvěděl o Oshossim,“ změnil jsem téma. Stejně už k tomu nebylo co říct. Teď nezbývá než bojovat.</p>

<p>Kal se zmiňoval o pronajatém domě, o němž mu Robin vyprávěl do telefonu. Podle toho, co puk říkal, nemá Oshossi už žádný další náhradní domov. „Buď ten dům, nebo park a jeho zvířata. Jestli nám nakope zadek, je po všem. Ale pokud budeme mít tuhle výhodu a jemu se stejně podaří utéct, pak už nám zbývá prohledat jen asi tři kilometry čtvereční. To už bude snadné, ne?“</p>

<p>„Brzo, přijdou brzo.“ Otočili jsme se, protože Kal mumlal ze spaní a nezdálo se mu o Oshossim. To jsem věděl jistě. Svíral a otevíral ruku. Postrádal svůj ozubený bojový nůž, s nímž vždycky spí. Sebral jsem jej z konferenčního stolku a strčil mu rukojeť do dlaně. Dech se mu zklidnil a znovu tvrdě usnul.</p>

<p>„Naposledy,“ řekl jsem Drahomíře, která se právě objevila ve vstupní chodbě. „Zkusíme to naposledy, a pokud se to nepodaří, pak se obávám, že v tom bohužel budeš sama.“</p>

<p>„To je víc, než můžu žádat,“ řekla vážně.</p>

<p>Bylo to mnohem víc, ale Dobromila byla ochotná s námi zemřít. Dlužil jsem její dceři alespoň ještě jeden pokus. Ale stejně mi vrtalo hlavou − tohle všechno kvůli náhrdelníku? Oshossi se možná pyšní tím, že mu nikdy neunikla žádná kořist, ale tohle se zdá trochu moc na pár kamenů a kousek kovu bez nějakého dalšího účelu. Je pýcha, a pak je posedlost. A to, že odešel pryč, když nás mohl snadno zabít, stojí za zamyšlení. Ale já dal Dobromile slovo a naposledy se pokusím je dodržet.</p>

<p>Kal spal devět hodin. Klouby na rukou mu zbělely od toho, jak celou tu dobu pevně svíral rukojeť nože. Ignoroval jsem bolest hlavy a pozoroval ho. Byly časy, kdy takhle spal každou noc, jen pod postelí a stočený do klubíčka. Když ho Ólfi poprvé unesli a když se pak vrátil zpátky, spal takhle celé měsíce.</p>

<p>Během té doby jsem toho moc nenaspal, protože jsem držíval hlídku. Kal skoro nemluvil, někdy vůbec nepromluvil celý den. Skrývali jsme se tehdy v Charlestonu, v Jižní Karolíně. Od dvanácti jsem se učil bojovým uměním. Ať nás Sofie dotáhla do jakéhokoli města, našel jsem si tam školu bojových umění. Sbíral jsem plechovky, nebo − když se mi podařilo někoho obalamutit ohledně svého věku − jsem vzal jakoukoli práci, abych si mohl zaplatit lekce. Nikdy jsem nezapomněl na ten obličej, který se objevil za kuchyňským oknem, když mi bylo sedm. Nebo na ty další, které jsem viděl od té doby. A v osmnácti, skoro v devatenácti, se sotva reagujícím bratrem, jsem chodil každý den na tolik hodin, kolik jsem si mohl dovolit, a jeho jsem bral s sebou. Tehdy jsem ještě nevěděl, co jsou Ólfi zač. Myslel jsem, že budu mít šanci.</p>

<p>Stal jsem se bojovníkem a zabijákem, ale podařilo se mi jen odložit nevyhnutelné.</p>

<p>Osmnáct Ólfi. Mohlo by jich stejně dobře být sto.</p>

<p>Všiml jsem si změny rytmu Kalova dechu a přesunul pohled od čepele k němu. „Pekelně jsme se proběhli,“ řekl. „Aspoň si to ty děvky budou pamatovat.“</p>

<p>To byla pravda. Ocel, jež mne náhle probodla, byla stejně pevná a reálná jako ta, co mi ležela na klíně. „Prohnali jsme je a proženeme je zase. Nevzdáme to.“ Nemohl bych to vzdát. Celý život jsem se odmítal vzdát. Teď s tím nezačnu. „Ólfi ti zavřeli bránu. Myslíš, že bys to dokázal udělat i ty jim?“</p>

<p>Posadil se a přemýšlel o tom. Obličej měl otlačený od gauče a myslím, že měl taky lehkou kocovinu z prášků. „Jo, myslím, že jo. Cítil jsem, jak si ji vzaly. Jak ji roztrhaly na kusy. Myslím, že to zvládnu taky. Ale k čemu by nám to bylo? Poslední, co potřebujeme, je uzavřít je tady. Jestli budou chtít pryč, tak bychom je určitě měli nechat.“</p>

<p>„Nevím, jestli bychom toho mohli využít v náš prospěch, ale nikdy neškodí získat další informace.“ Byl to kousek nemožně zmateného puzzle, ale občas se s jedním kouskem podaří neuvěřitelné věci. „Dnes vyrazíme na Oshossiho,“ řekl jsem a vstal. „Zvládneš to?“</p>

<p>Podíval se na hodinky, aby zjistil, kolik hodin spal, a zamračil se. „Myslíš po tom, co jsi mě zdrogoval?“</p>

<p>„Ano, to je přesně to, co mám na mysli,“ řekl jsem bez výčitek.</p>

<p>„Parchante,“ řekl s láskou a zívl. Pak prudce zavrtěl hlavou, aby se zbavil posledních zbytků ospalosti. „Jo, zvládnu. Kruci, v porovnání s dnešním ránem to budou prázdniny.“ Poklepal si černou čepelí bojového nože na meditační korálky na zápěstí. Pak položil nůž, korálky si stáhl z ruky a podal mi je. „Díky, Niku, ale myslím, že uvažovat jako Ólfi by nám teď mohlo prospět mnohem víc. Když nezabral Midol[26], dám jim ochutnat jejich vlastní medicínu.“ Temně se usmál. „Příště, až mi řeknou, že jsem rodina, budou k tomu mít důvod.“</p>

<p>Chvíli jsem si pohrával s korálky a pak si je navlékl na zápěstí. Bylo to jeho rozhodnutí, ať se mi líbilo, nebo ne. A mně se tedy nelíbilo. Jeho úsměv se zkroutil a zmizel. „Je mi líto, že jsem nás z toho nedostal tak, jak jsem říkal. Myslel jsem, že bude stačit, když budu jako oni.“ Nestačilo to, protože on není jako oni. Jenže to nechce vidět.</p>

<p>„Ještě není po všem,“ řekl jsem.</p>

<p>Ani jeden z nás to tak nenechá.</p>

<p>* * *</p>

<p>Stejně jako Kal neměl před několika dny náladu na nemrtvého před Devátým kruhem, neměl jsem teď já náladu na Oshossiho. Taky mě vůbec nepotěšilo, že si s sebou Drahomíra vzala Xola. Přinejlepším ji bude rozptylovat, a když bude hůř, tak tam zemře. Nebyl to můj problém ani moje zodpovědnost, ale rozčilovalo mě to.</p>

<p>„Nebudeš ve střehu, když budeš dávat pozor na něj,“ řekl jsem jí. A to určitě bude muset být. Zdá se, že Xolo má obranné schopnosti lenochoda.</p>

<p>„Neboj se,“ ujistila mě. „Umí se dobře schovat a já ho samotného nenechám. Kdyby Ólfi objevili dům, neměl by šanci.“</p>

<p>Kal spolu s námi bedlivě pozoroval dům z druhé strany ulice. Bylo po půlnoci a na krajích chodníků byly hromady odklizeného sněhu. „Nik má pravdu. Umí bojovat asi jako rozmočený vločky od snídaně. Mohla jsi ho zavřít do boudy. Dal by si nějakou psí pochoutku a mohl se spokojeně drbat za uchem.“</p>

<p>„Ty se prostě nedokážeš přenést přes to, že tě porazil v kartách, že?“ poznamenal Robin.</p>

<p>„Hele, měl prostě štěstí.“ Kalem zmítaly emoce. Viděl, jak mě Oshossi téměř zabil, aniž by se nějak moc snažil. Dalo by se říct, že Kal byl namíchnutý. Nebo že měl chuť vraždit. Vystihuje to obojí. „Přece nemůže být chytřejší než ty,“ odpověděl úlisně Vtipálek. „Možná byste si mohli pořídit stejné obojky proti blechám.“</p>

<p>Pokud Xolo něčemu z konverzace rozuměl, nedal to nijak najevo. Zasněně hleděl do prázdna jako vždy. Ale pokud tomu nerozuměl, o nic nepřišel. Mně už to lezlo na nervy. „Tak dost,“ řekl jsem. „Jdeme. Dobromilo, Drahomíro, vy si vezměte třetí patro. My půjdeme do prvního. Když nebude ani v jednom, lapíme ho uprostřed.“</p>

<p>Na druhé straně ulice Robin odemkl dveře a Dobromila s Drahomírou rychle vyšplhaly po fasádě, skoro jako by letěly. Xolo se Drahomíře držel na zádech. Během deseti vteřin jsme byli uvnitř a nad námi bylo slyšet rozbíjení skla. „Vezmu si druhé patro,“ řekl jsem, když jsem uviděl schodiště. „Vy dva to prohledejte tady dole.“ Kal váhal − Oshossiho pach byl zřejmě cítit po celém domě a on ho nedokázal přesně vystopovat. Tak mě poslechl.</p>

<p>Běhoun na schodech vypadal stejně drahocenně jako vybavení v prvním patře. Oshossi si zřejmě rád žije na úrovni. Byl jsem zvědavý, jestli bude stejně i umírat.</p>

<p>Téměř okamžitě jsem dostal šanci to zjistit. Čekal na konci schodiště a v rukou držel mačety. „Tvrdohlavý člověče. Minule jsem ušetřil tvůj život, protože jsi bezcenná kořist.“ Vycenil špičaté zuby.</p>

<p>„Tentokrát žádné výjimky.“ Z konečků prstů mu vyrazily dlouhé černé drápy, zakroucené stejně jako mačety.</p>

<p>Velice jsem oceňoval nepřítomnost hadů. Nesvaté vodopády hadů, bez těch se obejdu.</p>

<p>První úder mačety jsem vykryl katanou stejně jako ten druhý. Oběma čepelemi se oháněl se stejnou zručností a byl rychlý; rychlejší než Seamus, ale ne tak rychlý, jak si myslel. Nemohl použít svou ohromnou sílu. Kov jeho i mých čepelí by se pod jejím náporem roztříštil. Dál jsem jednou rukou odrážel jeho rychlé údery, zatímco druhou jsem vytáhl vrhací nůž. Uskočil stranou a já minul krk, ale ne rameno. Zúžil žluté oči. „Nakonec nebudeš tak neschopný.“ Dravčí zuby se zaleskly uspokojením. „Tohle si užiju.“</p>

<p>Já bych si to za obvyklé situace neužíval. Zabíjení je součást života, ne něco, co by mělo způsobovat potěšení. Ale teď, když vím, že už jsem s ním tolikrát prohrál, si to užiju. Neměl bych, ale to je jedno.</p>

<p>V ruce už jsem držel další nůž a hned ho vrhl. Odrazil jej jednou mačetou a druhou na mě zaútočil. Máchl jí tak prudce, až byla vidět jen stříbrná skvrna. Sehnul jsem se a pak uskočil stranou dřív, než stačil změnit směr úderu a vrazit mi mačetu do zad. Proděravěl mi kabát. Já se převalil stranou a zaútočil katanou, abych mu přeřízl kolenní šlachy, ale on už byl na druhé straně místnosti. Nedal jsem mu na nic prostor a okamžitě vyrazil za ním. Byl rychlý a dobrý, ale nebyl Ólfi. A možná si to ještě neuvědomil, ale nemohl se vyrovnat ani mně. Ne se sečnými zbraněmi. S holýma rukama by to asi bylo něco jiného, ale takhle… dostanu ho. To není přehnaná sebedůvěra. To je fakt.</p>

<p>Mačety jsem mu nedokázal vyrazit z rukou, na to byl příliš silný. Ale dokázal jsem je obejít, vyhnout se jim, dostat se kolem nich, pod ně a nad ně. Sekl jsem ho do stehna a škrábl ho do žeber stejně jako on mě. Pak jsem se dostal za něj a kopl ho do beder. Nevěřícně sykl, ale nevzdal to. Neuvěřitelně rychle se otočil dřív, než jsem mu stačil do zad vrazit meč. Pochybuju, že by si vzpomněl, kdy naposledy prohrál. Co prospívá egu, to vás v bitvě může zabít. Pokora může jednoho udržet naživu poměrně dlouho.</p>

<p>Kal říkal, že kulky ho sotva škrábly. Bylo na čase zjistit, co s ním udělá čepel vražená do srdce. Upustil mačety a natáhl se po mně rukama, jež si předtím pohazovaly s autem. Já ale v tu chvíli vytáhl nůž tantó a vyrazil jím přímo k jeho srdci. Tedy spíše na místo, kde jsem dle svého vzdělání srdce předpokládal.</p>

<p>A právě tehdy sestoupily ze schodů: Dobromila, Drahomíra a její stín, Xolo. Oshossiho zlaté oči se rozšířily, spustil ruce a dal se na útěk. Proskočil oknem ve druhém patře dřív, než jsem ho stačil zasáhnout. Ozvalo se řinčení skla a dupání, a když jsem přistoupil k oknu, viděl jsem, jak se proplétá mezi auty a mizí.</p>

<p>Bojovník tak zavilý a houževnatý, že nepozná, že ho od smrti dělí jen pár vteřin, a přece uteče při pohledu na dvě upírky. Myslel jsem, že s tak ohromným egem by se je snažil dostat taky. A přece uprchl.</p>

<p>„Je pryč,“ řekla Drahomíra hořce. „<emphasis>Maldígalo al infierno</emphasis>[27].“</p>

<p>Xolo sestoupil po schodech za Drahomírou. Nikdy předtím jsem neviděl, aby mu oči tak jasně zářily, ale pohasly, jakmile viděl, že je Oshossi pryč.</p>

<p>„Musíme vypadnout,“ volal zezdola Kal. „Jedou sem policajti.“</p>

<p>Všechno to řinčení skla muselo přitáhnout pozornost. Kal zůstal dole, protože věděl, že kdybych ho potřeboval, zavolal bych. Jinak jsem si přál jen to, aby se mi nepletl do cesty. Potřeboval jsem prostor. Kdyby to tak věděly Dobromila s Drahomírou.</p>

<p>Zasunul jsem katanu do pochvy, sebral z podlahy nůž a sešel ze schodů do prvního patra. „Na nejlepšího lovce v Jižní Americe tráví docela dost času tím, že utíká, anebo nás nechává na pokoji,“ uvažoval jsem nahlas. Podíval jsem se přes rameno na Drahomíru a přemýšlel, jestli nám říká pravdu − celou pravdu. Zahleděly se na mě Xolovy zamlžené oči. Na druhou stranu, Drahuška chrání zcela bezmocného čupu, a je to Dobromilina dcera. Z Dobromily nemůže pocházet něco naprosto ničemného a bezcenného. Nebo ano?</p>

<p>Ne, ne, Drahuška si zaslouží šanci.</p>

<p>„Niku, jsi v pořádku?“ Kalova ruka mě prostrčila dveřmi. „Bolí tě hlava?“</p>

<p>Myšlenky jsem měl poněkud zamlžené. Oklepal jsem se a nechal úvahy o Drahomíře na jindy. Pak jsme vyšli na chodník a vyrazili pryč. „Ne, je mi fajn.“</p>

<p>„Překvapuje mě, že tě Oshossi nevzal a neprohodil stropem,“ poznamenal Robin. „Jako ve <emphasis>Třech hlupácích</emphasis>.“</p>

<p>„Bojovali jsme meči. Je dobrý.“ Zasunul jsem nůž na místo. „Já jsem lepší.“</p>

<p>„Jestli zase nezačne házet auty, jsi jasný vítěz.“</p>

<p>Kal se nepřítomně díval přes rameno. Poslední dobou to dělá docela často. Není se co divit, když po nás jdou Ólfi a docela se jim to daří.</p>

<p>„Kale?“</p>

<p>Trhl sebou a obrátil pozornost na nás. „Jo, auta. Vyhýbej se autům.“ Řekl to Drahomíře. „Nebo se dej zase na útěk, protože my jsme hotoví. A nejspíš na všech frontách.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Byli jsme zpátky v Raffertyho domě a Kal z kuchyňského okna pozoroval padající sníh. Opět sněžilo, i když spíš v nahodilých chuchvalcích poháněných větrem. Nebyla sněhová bouře jako předtím. „Máš hlad?“ zeptal jsem se a chystal připravit něco k jídlu z toho, co jsme cestou koupili v obchodě. Škrábnutí na žebrech už jsem si stačil převázat.</p>

<p>Zavrtěl hlavou a dál se díval ven.</p>

<p>„Co se děje?“ Kal příliš nezkoumá své nitro. Na rozdíl od Xola se nedívá jen tak do prázdna. Přešel jsem k němu. Neviděl jsem nic než sníh a stovky holých stromů.</p>

<p>Zúžil oči a nespustil je z okna. „Jedna z nich nás pozoruje.“</p>

<p>Ólfi.</p>

<p>„Zrovna teď,“ dodal ponuře.13Kal</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />„Nevidím ji,“ řekl jsem klidně. Možná až příliš. Strašidlo je venku a pozoruje mě, ale podívejte se na mě. Podívejte se, jak jsem klidný a vyrovnaný. Jsem chladný jako led. Mohli byste si na můj zadek dát chladit pivo. „Ale je tam.“ Ólfí děvka. Dýchl jsem na sklo a napsal: VIDÍM TĚ. Ve skutečnosti jsem ji neviděl, ale cítil jsem ji − jako by stála přímo za oknem, jen pár centimetrů ode mě, a vražedně se na mě zubila. „Musela si otevřít bránu pěkně daleko, protože jsem ji necítil.“</p>

<p>„Ale ji teď cítíš?“ Niko si stoupl vedle mě a upřeně pozoroval tmu za oknem. „To je něco nového, ne?“</p>

<p>„Jo, je to nový.“ Nové, zábavné a vzrušující. Cítíte, jak vás pozoruje stvůra. Rychle si jděte zavolat o vzorek zdarma. „Poslední dobou jsem často cestoval. Možná je to jen další instinkt, kterej vyplaval na hladinu. Zvířata ve smečce se vzájemně cítí.“</p>

<p>Ten pocit, že nás někdo celé dny pozoruje. Začalo to nenápadně, jako malá dávka stihomamu, ale pak to pomalu rostlo a vzdouvalo se, až to dospělo do stavu, kdy jsem se skoro každou hodinu ohlížel přes rameno… a nakonec jsem se dneska, v tenhle okamžik, podíval z okna a <emphasis>věděl</emphasis> jsem to. „Vždycky věděli, kde jsme, Niku. Vždycky. Od toho zatracenýho dne, kdy jsem se narodil. Byla to součást jejich plánu.“ A přetvořit celý svět k obrazu svému, to je pekelný plán.</p>

<p>„Mysleli jsme si, že nás pozorovali od té doby, co jsme přestali prchat, ale tohle dává smysl ještě víc,“ řekl. „Nemuseli by nás pozorovat pořád, aby věděli, kde jsme. A vysvětlovalo by to, jak se jim dařilo nás celé ty roky sledovat. Kolikrát jsme se divili, že jsme je nikdy nesetřásli na dlouho. Jak se jim vždycky znova a znova podařilo nás najít.“</p>

<p>„Dokázali mě vycítit, ať jsme šli kamkoliv.“ Vrozený biologický sledovací systém. GPS zabudované do genů. Výsledky jsou pomalejší, ale jisté. To, že jsme se v posledních dnech drželi pohromadě, byla ta nejhorší věc, jakou jsme mohli udělat, protože <emphasis>já</emphasis> je k nám dovedl. Ólfi ve mně vycítili svou krev, jako bych byl jedním z nich. Je to další ohavnost, která mě s nimi spojuje, a bylo otřesné na to jen pomyslet, ale ta myšlenka, i když byla děsivá…</p>

<p>Mě na něco přivedla.</p>

<p>Temně jsem se ušklíbl a v okně spatřil odraz svých zubů.</p>

<p>Opravdu odporný nápad.</p>

<p>Ty děvky si to zaslouží všechny do jedné.</p>

<p>* * *</p>

<p>Načasování. Všechno záleží na načasování. Stejně jako je načasování to nejdůležitější u časované bomby. Protože Ólfi jsou jako živoucí bomba. Příliš pozdě, a mohli byste minout cíl. Přesně včas, tak to má být. Příliš brzy? Příliš brzy obvykle znamená, že už nebudete schopni vyzkoušet zbylé dvě možnosti… Protože z vás bude kečupově zabarvený flek na stěně. A když má výbušnina vlastní hlavu a plány, jste pravděpodobně v pytli. Jenže mě moc netrápilo, že celý můj plán závisí na „pravděpodobně“. Kruci, takhle to bylo vždycky.</p>

<p>Dalšího dne jsem se setkal s Dalilou, která se se mnou odmítla bavit po telefonu a odmítla se bát Ólfi. Teď seděla proti mně v boxu v mytologickém oddělení Newyorské veřejné knihovny a právě se celá znechuceně otřásla. „Smrdíš.“ Přikryla si dlaní nos. „<emphasis>Předměstím</emphasis>.“ Nikdy jsem ji neviděl otřesenou, ale tohle se tomu nejspíš dost blížilo.</p>

<p>Nejsem si jistý, jak je cítit předměstí. Možná jako plastové sošky plameňáků na zahrádkách, Virgin Mary, třepotající se vlajky a tříkolky. „Kdybys nebyla tak zatraceně tvrdohlavá, nemusela bys ke mně čuchat,“ opáčil jsem.</p>

<p>Pokaždé, když jsem se s ní snažil mluvit po telefonu, zavěsila. Nakonec jsem souhlasil, že se s ní setkám. Protože jsem pro Ólfi něco jako naváděcí maják, ujistil jsem se, že tam bude o půl hodiny dřív než já, a slíbila mi, že tam zůstane ještě půl hodiny potom, co odejdu. Na druhou stranu, Dalila a sliby… Nebyl jsem si jistý, jestli bude dost trpělivá na to, aby je dodržela. Chytrá ano. Ale trpělivá… to je něco jiného.</p>

<p>„Radši cítit smrt než tvůj puch.“ Vstala ze sedačky a posadila se na stůl přede mě. Bylo jasné, že tam není kvůli čtení.</p>

<p>„Vysvětli to Ólfi.“</p>

<p>„Ano, ano.“ Obrátila měděné oči v sloup. „Počkat třicet minut. Plížit se jako lasička. Schovávat se jako ovce. Rozumím.“ Stříbrný cop jí visel přes prsa. „Kde máš dozorce?“</p>

<p>„Je v bezpečí.“ Nik bude mnohem víc v bezpečí sám a v pohybu než se mnou. Ne, že by nebylo potřeba trochu přesvědčování… na obou stranách. Museli jsme se ubezpečit navzájem, že tohle je ta správná věc. Pokud se mýlím v tom, že mám příslušnost k ólfímu rodu vypálenou jako cejch, pokud nás prostě jen sledují šikovněji, než by se to komukoli mohlo dařit, pak bych mohl Nika ztratit. Pokud mám pravdu a Ólfi se naštvou, že jsem jediný, koho dokážou najít… pak by mohl Niko ztratit mě.</p>

<p>Po těch hrách, které s námi samičky hrály minulý týden, jsem konečně taky dostal do ruky nějaké karty. A dokonce esa. Nemyslím si totiž, že bych se pletl.</p>

<p>Tentokrát ne.</p>

<p>A ten slib, který jsem dal Nikovi, o tom, jak je přechytračím a jak nás z toho dostanu − mohl bych jej i splnit.</p>

<p>Všichni byli pryč − Dobromila, Drahomíra i Robin. Ztratili se ještě před východem slunce. K Ólfi, která nás pozorovala v noci, se ráno přidala další a zůstala, i když všichni odešli. Ale obě zmizely, jakmile jsme toho rána s Nikem odjeli do města, kde jsme se rozešli. Od té doby jsem necítil ani jednu. Ještě ne. Rozhodně ne, když jsme se s Nikem rozdělili.</p>

<p>Byla to asi jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy udělal. Věděl jsem, že ho Ólfi chtějí skoro víc než mě − a právě kvůli mně. Odejít od něj na základě pouhého pocitu, schopnosti, o jejíž existenci jsem sotva věděl… slovo „hustý“ tu situaci vůbec nevystihuje.</p>

<p>A aby mě on nechal jít? Skoro to nedokázal. Vážně. Celý život strávil tím, že na mě dával pozor. A teď by tam neměl být, aby mi kryl záda? Nemyslel jsem si, že dokáže udělat první krok. On si to taky nemyslel. Tohle nebyl souboj s mumií nebo vlkodlakem. Tohle byly opravdové stvůry. <emphasis>Naše</emphasis> stvůry.</p>

<p>Odejít pryč? Teď?</p>

<p>Viděl jsem mu to na očích. Neřešitelný konflikt. Můj velký bratr, který mě chránil od prvního dechu, tohle nedokázal. Ani když to znamenalo zachránit nás všechny. Věřil mi, opravdu, ale když se má víra postavit proti celoživotnímu zvyku, pak téměř nemá šanci. Jen jeden krok…</p>

<p>Udělal jsem ho já, protože jsem věděl, že on to nedokáže.</p>

<p>„Pozdravuj ode mě toho zkurvysyna Samuela.“ Zazubil jsem se a pak se otočil a zmizel v davu. Pokud by to mělo být naposledy, kdy mě vidí, chtěl jsem, aby si mě pamatoval jako drzého, cynického a tvrdohlavého parchanta, jakým jsem vždycky byl. A díky němu jsem žil dost dlouho na to, abych si to užil. Když jsem to nakonec vzdal a podíval se přes rameno, už tam nebyl.</p>

<p>Udělal jsem správnou věc, ale nikdy v životě jsem se necítil osamoceněji. Můj bratr mi hlídal záda a já zase jemu.</p>

<p>Vždycky.</p>

<p>Bože.</p>

<p>Ale teď je v bezpečí. Věřil jsem tomu. Věřil jsem tomu, protože jsem musel.</p>

<p>„Bezpečí.“ Dalila se ke mně sklonila a pošeptala mi do ucha: „Bezpečí se přeceňuje. Není to zábava.“</p>

<p>Mé myšlenky přeběhly od Nika k nahé a velice ohebné vlkodlačici, ale pak jsem sám sobě dal pomyslný pohlavek, abych se vrátil do reality. Ne, že by nebylo zábavné dělat to s Dalilou mezi regály, nemluvě o uvolnění napětí, ale nemám na to čas. A upřímně, ani bych se na to nedokázal soustředit. Vědomí, že se zničehonic může uprostřed dění na vrcholku police objevit Ólfi a odtáhnout mě pryč, to dokáže spolehlivě zahnat chtíč.</p>

<p>„Jestli chci zůstat naživu a při smyslech, tak teď nic jiného než bezpečí nemám.“ Ignoroval jsem teplý dotyk jejího stehna o mou paži. A taky jsem se nepotil. A žádný soud na světě by mě nepřinutil přísahat o opaku. „Potřebuju laskavost.“</p>

<p>Znuděně si povzdechla. Neušklíbla se. To vlci nedělají. Můžou mít zažívací potíže, když vás sežerou, poté co je rozčílíte, ale nešklebí se. „Laskavost? Jakou laskavost?“ zeptala se a s nezájmem zívla.</p>

<p>Pro ni to bylo snadné − potřeboval jsem jen informaci − ale podle toho, co za to žádala, byste řekli, že to bude kdovíjak těžké. Než jsem odešel, políbila mě s káravým kousnutím a uklidňujícím pohlazením sametového jazyka. Přimělo mě to zauvažovat, že přehodnotím, co je bezpečné, ale nemohl jsem. Směřoval jsem k tomuto okamžiku celý život. Ať to přežiju, nebo zemřu, teď to skončí.</p>

<p>Odešel jsem z knihovny a doufal, že Dalila bude dostatečně chytrá <emphasis>a</emphasis> trpělivá, aby tam počkala tak dlouho, jak slíbila, protože jedna z těch stvůr mě právě začala sledovat. Zrovna se objevila na dosah onoho záhadného smyslu. Samozřejmě že nevím, jak je ten dosah velký, takže mi to moc nepomohlo, ale předpokládal jsem, že bude v dohledu. Neohlížel jsem se. Máme v tomhle drobnou výhodu a já to nechci pokazit. Když jsem scházel ze schodů, zazvonil mi telefon. Když jsem ho zvedl, ozval se ostrým hlasem Niko: „Jsi naživu?“</p>

<p>„Je roztomilý, jak se staráš.“ Zazubil jsem se úlevou, že je v tomtéž stavu i on. „Jak to šlo se Samuelem? Půjdou do toho?“</p>

<p>„Ano. A co víc, nutné vybavení měli na severu města, ačkoli říkali, že oficiálně neexistuje.“ Zdálo se, že ho to z nějakého důvodu pobavilo, i když neřekl proč. „Přivezli to vrtulníkem z Fort Drum. Setkal jsem se s nimi a dali mi instrukce. Jakou adresu ti dala Dalila? Zavolám ji Samuelovi.“</p>

<p>Řekl jsem mu ji. Přivezli to vrtulníkem z vojenské základny. Sakra, Strážci mají teda opravdu neuvěřitelný vliv. „Neviděl jsi, že by tě sledovaly, nebo jo?“</p>

<p>„Ne, pokud můžu říct, jsem čistý. Měl jsi pravdu. Zaměřují se na tebe. Tebe některá sleduje?“</p>

<p>„Jedna.“</p>

<p>„Jedna.“ Nik to neřekl jako dobrou zprávu. Pro něj to dobrá zpráva nebyla. Jedna může snadno přivolat ostatních sedmnáct, a on tu nebude. To za tím je. On tady nebude.</p>

<p>„Jen jedna. Je bílej den. Kolem tisíce lidí.“ Samostatně by je sice nezastavili, ale jako dav by mohli.</p>

<p>Povzdechl si. Zněl klidně a nezúčastněně, ale mě neošálil ani na vteřinku. „Samuel říkal, že budou připravení dnes večer.“</p>

<p>„Bylo by fajn, kdyby to vyšlo hned napoprvé.“ Obloha byla tak jasně modrá, jako když jsme z ní včera spadli. „Všichni ostatní zalezli do díry a zavřeli za sebou?“</p>

<p>„Ano, i když Dobromile a Robinovi se to moc nelíbí.“ Dobromila s Drahomírou odešly do New Jersey. Jestli je Oshossiho zvířata dokážou vyčmuchat i tam, tak jsou vážně dobrá. Robin odešel tam, kam Robin chodí. Někam, kde mají kondomy po krabicích a kde je oblečení nejen dobrovolné, ale ještě se tam nad ním ušklíbají.</p>

<p>Všichni schovaní. Postavit se Ólfi tak bude snad jen o malinko míň děsivé.</p>

<p>„Niku, na začátku jsme byli jen my dva,“ řekl jsem. „Bude to tak i na konci.“ Tak to má být. Je to tak správné. Osud opsal kruh.</p>

<p>„Bylo by velké plus, kdybys už tehdy na začátku uměl chodit na nočník,“ řekl suše a zavěsil.</p>

<p>Ušklíbl jsem se a zastrčil telefon do kapsy bundy. Mezitím se k první pozorovatelce přidala druhá. A za pět minut třetí. Musely být zvědavé. Rozčílené. Vytočené. Kde jsou mí přátelé?</p>

<p>„Jo, jen se dívejte,“ zamumlal jsem. Před mnoha a mnoha dny na pláži jsem měl pravdu. Kdybych utekl a ostatní se schovali − i kdyby se museli ukrývat celý život − byli by teď v bezpečí. Jenže Niko je jako Ólfi. Svým způsobem má i on genetické GPS. Těžko říct, jestli by mě nenašel dřív.</p>

<p>Sklonil jsem hlavu, abych se ochránil před lezavou zimou a přidal do kroku. Čeká mě dlouhý den, kdy budu tahat ty děvky sem a tam po městě. A v noci? Nechtěl jsem myslet na to, co přijde v noci. Tehdy by se to totiž mohlo velice ošklivě zvrtnout.</p>

<p>Do té doby ale ještě musím někde zabít několik hodin a je tu jedna věc, kterou chci už dlouho udělat. Jestli tohle nepřežiju, a je velká šance, že ne, i když mám dobré karty, pak tenhle svět neopustím s <emphasis>tím</emphasis> na těle. <emphasis>To</emphasis> je černočervené tetování na bicepsu. Byl jsem posedlý − jo, novinka − a pilot mého tehdejšího utrpení se rozhodl, že bude absolutní pecka, když budu mít na paži vytetováno MÁMA v srdíčku. Když vám povím, že jsem uvažoval, že si kůži na paži oškrábu bojovým nožem, možná získáte matnou představu o tom, jak to tetování nenávidím. Jak jsem nenáviděl ji.</p>

<p>Rozhodně nezemřu s tímhle na ruce. Našel jsem nejbližší tetovací studio, počkal si, až se uvolní židle, sundal si bundu, vyhrnul rukáv a řekl: „Zakrýt.“</p>

<p>Chlap − velký, tlustý a s kudrnatou bradkou − znuděně mrkl. „Čím?“ Bylo mu úplně jedno, že už nemám rád mamku.</p>

<p>„Třeba tam dej Velkýho ptáka[28], mně je to jedno. Prostě to něčím zakryj.“</p>

<p>Nebylo to tak snadné. <emphasis>Nikdy</emphasis> to není tak snadné. Sešli se tam všichni přítomní, aby situaci prodiskutovali. Tetování odráží vaše vnitřní já, vaše skutečné… bla bla bla. Nemůžete tam jen tak něco plácnout. Já zjevně mohl, protože na celou tu věc s mámou se mě nikdo neptal. Mámy mají zřejmě větší respekt než Velký pták. Jeden chlapík navrhl, že by bylo celkem snadné moje současné tetování změnit na draka. To by se mi v baru pěkně vysmáli. Ovšem za předpokladu, že mě tam po Cambrielově smrti Jišijáš vůbec pustí zpátky.</p>

<p>Drak. Kristepane. I když obří ještěrky plivající oheň můžou být dost nebezpečné, když si nedáte pozor, rozhodně to není nic, čím bych se chtěl chlubit na paži. Už bych si nikdy nemohl vzít tričko s krátkým rukávem.</p>

<p>Nakonec jsem ukázal na černočervený proužek na stěně. Legrační slova. Cítil jsem neviditelný pohlavek od Nika a rychle se opravil. Latina. Bylo to latinsky. „Co támhleto? Co to je?“</p>

<p>„Páska na paži. Nechá si to dělat hodně kluků, co odcházejí z armády. Je tam ‚Bratři ve zbrani‘,“ řekl Kudrnáč.</p>

<p>Um. Co tohle? Má to správné barvy a tentokrát i správný nápis.</p>

<p>Minule to nebolelo, nebo si to ta věc uvnitř mě užívala. Tentokrát to bolelo. Ale mně to nevadilo.</p>

<p>Podstatné věci za to stojí.</p>

<p>* * *</p>

<p>Srdíčko s nápisem MÁMA bylo pořád vidět, ale jen špatně, a když jste věděli, kam se podívat. Duch těch, co odešli. Jako Sofie. Je pryč, ale když víte, kam se ve mně podívat, uvidíte ji. Bylo to však to nejlepší, v co jsem mohl doufat, a měl jsem z toho radost. Nechal jsem si to převázat, zaplatil jsem a vyrazil ven. Uteklo několik hodin a světlo pomalu mizelo z oblohy.</p>

<p>Načasování. Brzo zjistím, jestli jsem to odhadl správně, nebo jestli ze mě bude kečupovitý flek na zdi.</p>

<p>Radioaktivní flek, jak se ukázalo.</p>

<p>Kvůli tomu zněl Nikův hlas v telefonu tak pobaveně? Můžete prosím všichni sborově říct: „Do hajzlu!“</p>

<p>„Atomovka? Zatracená atomovka? Podělaná atomovka? Co…?“ Pusa se mi pořád hýbala, ale ven nic nevycházelo. Došla mi řeč. Mně. To se mi nikdy nestalo. „Co je špatnýho na hezký normální bombě? Kdyby se třeba něco podělalo, vyhodili bychom do vzduchu jen pár budov, a ne celý podělaný město?“</p>

<p>Robin nám našel byt, kde s Nikem můžeme dočasně přebývat. Byla to vybavená garsonka. Říkal, že tak rychle nic lepšího nesehnal, ale hlavně, bylo to v prvním patře. Víc jsme nepotřebovali. První patro. Setkal jsem se tam s Nikem a byl bych nakrčil nos nad pachem zaschlé kočičí moči, kdybych nemyslel na něco jiného − radioaktivního.</p>

<p>„Tak za prvé, neexistuje nic takového jako hezká normální bomba. Jsou bomby shazované z letadel. Naváděné střely. Nákladní auta plná umělého hnojiva a nafty. Pak se taky dají kolem budovy rozložit nálože a odpálit. Nic z toho ale nevyhovuje našim potřebám. A kromě toho, myslel jsem, že jen myšlenka na atomovku tě potěší víc než pornočasopisy, co si schováváš pod postelí. Rozhodně to zastíní tvůj desert eagle,“ odpověděl mi a v očích se mu šibalsky zajiskřilo, i když obličej se ani nepohnul.</p>

<p>Věřte tomu, nebo ne, ale navzdory lásce k desert eaglu a dalším zbraním výbušného zaměření jsem z atomovky nadšený nebyl. „Musí existovat něco jinýho. Minule jsme zbořili celej obchoďák bez kousku dynamitu.“</p>

<p>„To proto, že ty sám jsi byl bomba.“</p>

<p>Na to se nedalo nic namítnout.</p>

<p>„A o co sis kruci říkal, když jsi Samuelovi volal?“ zeptal jsem se a posadil se na rozkládací gauč, jehož polštář se při tom propadl asi o patnáct centimetrů. Myslím, že Robin se nesnažil tolik, jak nám říkal. Asi neoceňoval ty dlouhé a dlouhé dny celibátu.</p>

<p>„Myslel jsem, že když mají Strážci kontakty u policie a ve státní správě, budou mít pravděpodobně agenty i u armády. Tisíce let konspirací dá jednomu manévrovací prostor ohledně umístění zaměstnanců. A armáda má zbraně, včetně výbušnin, o nichž veřejnost nic neví.“</p>

<p>„Vypadá to složitě,“ zavrčel jsem. „Existujou bomby, který vymažou plochu o velikosti několika fotbalovejch hřišť, a nepotřebuješ na ně náklaďák. Viděl jsem je.“</p>

<p>„Vážně?“ otázal se Niko a opřel se o popraskanou zeď. Překvapivě udržela jeho váhu. Vypadalo to, že by ji mohlo zbořit dvacetikilové pětileté dítě. „A kde jsi něco takového viděl?“</p>

<p>„Vždyť víš, v telce a ve filmech. V <emphasis>Mission: Impossible</emphasis> by nelhali.“</p>

<p>Zavřel oči. „Snažil jsem se, Všemocný vesmíre. Dělal jsem, co jsem mohl.“ Narovnal se a pokračoval: „Proto, že se Ólfi pohybují tak rychle, potřebujeme zničit velkou oblast, a protože nemůžeš otevřít bránu dost velkou na to, aby jí projelo nákladní auto, navrhli Strážci, že se pro ten úkol bude nejlíp hodit atomovka v kufříku.“</p>

<p>„Strážci nám důvěřujou natolik, aby nám svěřili atomovku? I maličkou?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Atomovku? Strážci <emphasis>mají</emphasis> atomovku? Ti mají prsty fakt ve všem a je to dost strašidelné.</p>

<p>„Pravděpodobně ne, ale Samuel ano. Viděl, čeho jsme schopní, abychom Ólfi zabránili získat svět zpátky. Neřekl jsem jim, jaký mají tentokrát plán.“ To by neudělal. Neřekl by to nikomu. „Ale řekl jsem jim, že plán mají a že se jim musí zabránit v jeho naplnění. Hned. Přesvědčil své nadřízené o tom, že ať už náš plán zabere, nebo ne, uděláme všechno pro to, aby město bylo v bezpečí. A že kvůli splnění toho slibu zemřeme.“</p>

<p>„Umřít je snadný,“ zamumlal jsem. Tenhle plán byl jako většina mých plánů tak trochu sebevražedný, ale ani mě nenapadla zatracená atomovka. A Strážci Ólfi znají. Vědí, že i když je jich jen osmnáct, jednoho dne, třeba i za stovky nebo tisíce let, by se mohli vrátit a vzít si to, o čem si myslí, že je jejich. Ale i tak musí Samuelovi zatraceně věřit… a Nikovi taky. Jestli něco vědí o nadpřirozené komunitě, jestli si Nika prověřili, pak je jim jasné, že on slovo dodrží. New York bude v bezpečí.</p>

<p>Pokud si prověřili mě, a jsem si jistý, že ano, pak si jistě myslí, že je dobře, že mají v záloze Nika. Já jsem jeden z těch, kteří nevypadají moc dobře ani na papíře, ani když jsou posedlí, ani když vytvářejí všeobecný chaos při práci v přestrojení u Klanu.</p>

<p>Nebo když jsou poslední samčí Ólfi. Je dobře, že o tom nevědí. Myslím si sice, že by Ólfi stačil i člověk, jen by to nešlo tak dobře, ale jsem přesvědčen, že Strážci by určitě uvažovali o tom, že mi raději vpálí jednu do hlavy, aby měli jistotu, a pak by se s Ólfi pokusili vypořádat jinak.</p>

<p>Ale žádný jiný způsob neexistuje.</p>

<p>Už jsem na to nechtěl myslet. Nechtěl jsem myslet na to, že s sebou můžu vzít i celý New York. Ani na to, že i kdyby se nám to podařilo, nemusel bych se vrátit − nebo alespoň ta část, co je obvykle při smyslech. Vážně, <emphasis>vážně jsem</emphasis> na to nechtěl myslet. Opřel jsem si hlavu o opěradlo a zíral na strop. Atomovka. Zatracený filmy o špionech. Proč vůbec naše vláda disponuje kufříkovými atomovkami? Neměli by je mít jen teroristi?</p>

<p>„Kolik tě jich sledovalo?“ Skvělé, ještě lepší téma než atomovka.</p>

<p>„Tři.“ Podíval jsem se na Nika. Z nepohodlného gauče už mě bolel zadek. Nejspíš by nebyl o mnoho pohodlnější, ani kdybychom jej rozložili, ale na tom stejně nezáleží. Dokud nebude po všem, bude stejně těžké usnout.</p>

<p>„Tři,“ opakoval ponuře a pak dodal: „Ještě patnáct.“</p>

<p>Vstal jsem, abych se podíval do koupelny, protože pomyšlení na osmnáct Ólfi na jednom místě, to vám pořádně zahýbe s močovým měchýřem. „Do hajzlu!“ vykřikl jsem. „Existuje něco takovýho jako obří nadpřirozenej šváb přímo z nejhlubšího pekla?“</p>

<p>„Ne. Vzmuž se a postarej se o to.“</p>

<p>Mohl jsem ho zastřelit. Tak byl velký. Šikovně jsem ho kopl do záchodu a spláchl. Třikrát. Pak jsem se vrátil do Centrály kočičích chcanků. „Tak jo. Dá se tam bezpečně chcát. Užij si to.“</p>

<p>„Když si pomyslím, že jsem se o tebe dnes bál, jakmile jsi byl sám.“ Niko vytasil katanu a prohlédl si ji. „Téměř.“</p>

<p>Ušklíbl jsem se. „Už se mi do očí tlačej slzy.“</p>

<p>Otočil katanou a plochou stranou si ji položil na hřbet ruky. Skvěle vyvážená. „Jsi sentimentální.“ Zasunul meč zpátky do pochvy.</p>

<p>„I když je to tvůj plán, vrátíš se zpátky, Kale. Celý. Nic jiného nedovolím.“ Dal jsem najevo, že si tím nejsem moc jistý, a pořád to na mně bylo znát. Dokážu skrýt ledacos, ale tohle ne.</p>

<p>No a co? Příčetnost se přeceňuje. Co pro mě kdy udělala?</p>

<p>„Já jsem sentimentální. Ty jsi optimista.“ Opět jsem sebou plácl na gauč. „Pozor, Sněhurko. Přišli další dva trpaslíci.“</p>

<p>Nerozrušilo ho to. „Jsi na to připravený?“</p>

<p>„Jsem na to připravenej už hodně, hodně dlouho.“</p>

<p>Je to tak.</p>

<p>Byl jsem připravený dřív, než jsem se narodil. Když jsem ještě nebyl nic jiného než hromádka zlata v ruce děvky.</p>

<p>* * *</p>

<p>S čekáním je stejně jako s načasováním potíž.</p>

<p>Doufal jsem, že k tomu dojde první noc. Chtěl jsem, aby už bylo po všem, a to hned. Samozřejmě že tomu tak nebylo. Druhou noc jsem jich venku cítil pět. Měl jsem sevřený žaludek, celou noc jsem pistoli nepustil z ruky a ani jsem nezamhouřil oka. Pět by mohlo stačit. Pět by nás s Nikem mohlo dostat. Jenže už předtím to na nás čtyřikrát zkoušely. Dvakrát si jen hrály, dvakrát to bylo na vážno… i když se nám u toho posmívaly. Myslím, že tentokrát už žádné posmívání nebude. Myslím, že si jdou pro Nika a pak pro mě − a bude po všem.</p>

<p>Do třetice všeho dobrého. Tak se to říká, ne? Neměl jsem dojem, že to bude vyloženě skvělé, ale byla to šance, a ta nejlepší, v jakou jsme mohli doufat.</p>

<p>Tu noc jsem pospával na gauči. Ukázalo se, že nedokážu zůstat vzhůru tři noci za sebou, ale ten pocit mě okamžitě probral. Osmnáct. Osmnáct děvek tam venku, kde nezůstanou dlouho. Potřebují jen dost času na to, aby nahlédly dovnitř, aby věděly, do čeho jdou, a máme je tu. Proto jsme malé okýnko zakryli dekou, a to jediné nám teď poskytovalo výhodu.</p>

<p>„Niku, <emphasis>teď</emphasis>.“ Vyskočil jsem z gauče oblečený a s botami. V posledních dnech jsme takhle podřimovali.</p>

<p>V běhu jsem rozrazil dveře. Niko běžel hned za mnou. Za několik vteřin jsme byli na ulici a během pár minut už jsme seděli v taxíku. Nočním městem jsme projeli docela rychle a ani ne za půl hodiny jsme byli u starých skladů. Dalila nám dala adresu − už dlouho je nepoužívají ani lidi, ani vlkodlaci, a přesně to potřebujeme. Byla to ohromná prázdná budova s okny.</p>

<p>S velkými okny s volným výhledem, i když trochu špinavými. Ólfi v noci vidí dobře. Uvidí, kam se chystají a kudy dovnitř. A byly tam, všechny do poslední. Možná nás sledovaly po střechách domů. Nebo autobusů a náklaďáků. Nezajímalo mě to. Důležité bylo jen to, že přišly.</p>

<p>Rozrazili jsme s Nikem dveře a hned je za sebou zabouchli. Nebyly zamčené. To bylo ale štěstí, ne? Jo, jasně. Plánovat je vždycky lepší než se spoléhat na štěstí.</p>

<p>Byla to past. Ólfi věděli, že je to past. To by poznalo i přihlouplé dítě z mateřské školky. A je to ólfí slabina. Jsou silní, neuvěřitelně rychlí a fanatičtí a je zatraceně těžké je zabít, ale jsou taky arogantní.</p>

<p>Dobromila, Drahomíra, Robin, Niko a já. Co bychom asi tak zmohli proti osmnácti ólfím děvkám? Vzít s sebou jednu nebo dvě? Možná. Ale kromě toho nic.</p>

<p>Jenže Dobromila, Drahomíra ani Robin tam nebyli. Zato tam byli jiní, kteří si přáli zničit Ólfi skoro stejně jako my.</p>

<p>Doběhli jsme s Nikem do středu skladu. Nevytasil meč, což byla jedna z nejpodivnějších věcí, jaké jsem kdy viděl − Niko se chystá k boji a nemá v ruce žádnou čepel. „Samueli!“ vyštěkl. Samuel mu z nejmíň šestimetrové vzdálenosti hodil velký kovový kufr, který v sobě čistě náhodou ukrýval atomovou bombu. <emphasis>Hodil</emphasis>. Jasně, Nik mi vysvětlil, že takováhle kufříková bomba není zdaleka tak ničivá jako ty, co je shazují z letadel, které zničí celá města. Ale stejně to nějakou škodu nadělá a oni si s tím házejí jako s míčem… i když Samuel řekl Nikovi, že to váží jen něco přes dvacet kilo.</p>

<p>„Neboj se, Kale. Jen tak to nevybuchne. Musí se to spustit, ne upustit,“ řekl Samuel.</p>

<p>Jo, jasně. Ten chlap by se měl víc dívat na televizi.</p>

<p>Nevytáhl jsem z pouzdra pistoli, což pro mě bylo v očekávaném boji také poprvé. Podíval jsem se na bratra a měl chuť zopakovat, co jsme si řekli, když jsme spadli z oblohy. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli si je jistý. Ještě pořád měl šanci utéct. Ještě pořád měl šanci žít.</p>

<p>Předešel mě. „Společně,“ zopakoval.</p>

<p>Sotva jsem stačil přikývnout. Za námi se otevřelo osmnáct bran a my okamžitě padli na kolena. V tu chvíli začaly pálit samopaly třiceti Strážců, kteří čekali ve skladu a postavili se mezi nás a Ólfi. Přesně tak, jak to Niko se Samuelem a jeho společníky před čtyřmi dny naplánovali. Vytvořili štít, aby nám dali čas udělat to, co bylo třeba. Stála tam řada nejlépe vybavených lidských nájemných vrahů, když ne z celého města, tak aspoň z okruhu patnácti bloků.</p>

<p>Stejně dobře ale mohli mít stříkací pistole.</p>

<p>Ólfi je vycítili − vycítili jich víc než pět, které čekali, ucítili mnohem větší past, než si původně mysleli, ale stejně jim to bylo jedno. Ne, ani v nejmenším je to nevzrušovalo. A kdyby šlo pouze o Strážce, vážně by neměli důvod. Ve vzduchu nemohli cítit nic jiného než pot způsobený strachem. Byli tam Strážci a samopaly jsou moc fajn věc, ale mluvíme tu o Ólfi. Možná že Strážci jsou kromě Nika jediní lidi, kteří vědí, co jsou Ólfi zač a co dokážou. Měli rozhodně důvod bát se a ólfí děvky to hned dokázaly. V rychlém sledu vyskákaly ze svých bran, některé na stěny, některé na podlahu a přímo do cesty kulkám.</p>

<p>Ovazoval jsem si pusu a nos látkou. Byla silně cítit olejem, který Niko používá na své meče. Původně jsem chtěl použít olej na pistole, ale něco, co je cítit po Nikovi… s tím budu mít větší šanci.</p>

<p>„Kolik vteřin?“ zeptal se Niko a otevřel kufřík.</p>

<p>V posledních několika dnech jsme o tom diskutovali nejmíň dvacetkrát, ale stejně to bylo na mně. Jak rychle dokážu otevřít bránu, a jak rychle jich dokážu osmnáct zavřít. A pak ještě projít skrz a… do hajzlu. Do hajzlu. Nevěděl jsem. Mohl jsem jen hádat.</p>

<p>„<emphasis>Kale</emphasis>.“</p>

<p>Niko držel ruku nad digitálním displejem s tlačítky. Kolem nás byli Strážci trháni na kusy. Kulky létaly všude, ale tady šlo o Ólfi. Většině kulek se dokázali vyhnout, a pokud se jim někdo netrefil přímo do hlavy, nemělo to smysl. A já kolem zrovna moc bezhlavých ólfích těl neviděl. Rád bych si něco takového dal za rámeček. Co jsem ale viděl, byly lidské vnitřnosti, končetiny odtržené od těl a k tomu byl slyšet křik a skřípavý hyení smích. Všechno jsem to viděl − budoucnost světa. Pokud bude po ólfím.</p>

<p>Ať jdou do hajzlu. Nedostanou to ani omylem.</p>

<p>Druhý kus látky jsem si ovázal kolem očí. „Pět vteřin. Jdem.“ Slyšel jsem kliknutí, jak Niko nastavil časovač, a otevřel jsem bránu do pekla. Do Tumulu. To byla jen půlka plánu. Zapomeňte na brány. Ólfi taky umějí utíkat. Potřebovali jsme odpálit prostor o velikosti několika fotbalových hřišť. Ani Ólfi neutíkají tak rychle. Obzvlášť s tím, co má Niko v zavazadle.</p>

<p>Jakmile jsem řekl: „Jdem,“ otevřel jsem bránu v realitě. Neviděl jsem ji, ale cítil ji − radostně skučela uvnitř mě a volala mé jméno. Přišel jsem na to, že na potlačení vnitřního monstra existují lepší věci než meditace: třeba pomyšlení na to, že necelý metr od sebe mám atomovku.</p>

<p>Niko mě chytil za paži a protáhl skrz. Záchvěv čisté síly a byli jsme tam. Cítil jsem jen olejem nasáklou látku. Kvůli zavázaným očím jsem nic neviděl. Ale stejně se mě to dotýkalo. Kousavá zima na tváři, ostrý písek bodající mě do rukou a kolen. Byl jsem zpátky.</p>

<p>Čtyři vteřiny.</p>

<p>Když jsem Nikovi u Raffertyho řekl, co je třeba udělat, řekl rezolutně ne. Viděl mě, když jsem se poprvé vrátil z Tumulu. Slyšel a viděl, co to se mnou udělalo, když jsem si s pomocí hypnózy snažil vzpomenout, co se mi tam stalo. Oba jsme si mysleli totéž. Jestli se tam vrátím, bude po všem. Žádné ztracené vzpomínky mě nezachrání. Žádná úlevná amnézie dospívajícího mozku. Je mnohem pravděpodobnější, že se ty dva roky vrátí, spláchnou mě jako povodeň a udělají s mým mozkem to, co Ólfi právě provádějí se Strážci.</p>

<p>Ale nemusela by to být pravda. Pokaždé, když jsem pomyslel na to, že po návratu do Tumulu přijdu o rozum, myslel jsem na to, že mě tam odtáhli Ólfi. Možná to nebylo tím místem, ale stvůrami, které v něm žijí, a tím, co by mi udělaly, kdyby mě znovu dostaly do spárů.</p>

<p>Tři vteřiny.</p>

<p>Cítil jsem, jak se kolem nás otevřelo osmnáct bran.</p>

<p>Hádal jsem se o to s Nikem celé hodiny. Říkal jsem mu, že to za riziko stojí. Nechtěl se mnou souhlasit a nechtěl nic takového připustit, dokud jsem mu neřekl, jak mě Ólfi sledují. Jeho chtějí mrtvého. Mě živého. Ať tak nebo tak, kdyby šel Niko do Tumulu beze mě, kdo ví, jestli by jeho a bombu následovali všichni. Pár by jich určitě zůstalo se mnou a Nik to věděl. Jen kvůli tomu se nakonec podvolil. Samozřejmě že to byl on, kdo přišel na to, že mi zablokujeme zrak a čich. A zdálo se, že to funguje.</p>

<p>A pokud jde o časový rozdíl… pokud udržím bránu otevřenou, jak navrhoval Niko, když chtěl sám jít na průzkum, jestli udržím spojení s naším světem, pak by čas mohl plynout stejně tam i tady. Ale upřímně, v téhle situaci nás časový rozdíl bude trápit ze všeho nejmíň.</p>

<p>Přišly svými branami. Slyšel jsem, jak jim pod nohama a drápy skřípe písek. Cítil jsem na sobě jejich pohledy stejně, jako jsem v posledních dnech vnímal, že mě pozorují.</p>

<p>Dvě vteřiny.</p>

<p>Nemyslím, že by věděly, co je to bomba, ale poznaly, že tahle past by vážně mohla fungovat. Cítily Nikovu sebedůvěru a můj zlomyslný pocit triumfu − ne strach, který vnímaly u Strážců. Šílené a brutální, ale chytré jako nejmazanější šelmy. Taková šelma by se stáhla, všechno promyslela a počkala, co se bude dít.</p>

<p>Smůla, že jsem jim zavřel brány před nosem. Po Nikově naléhavém: „Teď,“ provázeném prudkým stisknutím ramene jsem se jich zbavil.</p>

<p>Věděl jsem, jak to provést. Věděl jsem to <emphasis>uvnitř</emphasis> − jakmile to ony udělaly s mou bránou, naučily mne, jak to provést s těmi jejich − ale vědět, a opravdu to udělat, jsou dvě různé věci. Zavřít osmnáct bran. Podaří se mi to? Hádejte. Loni jsem se naučil, že pokud je člověk ochoten zemřít, zvládne před smrtí téměř jakýkoli fyzický výkon. A pro zabití Ólfi jsem byl víc než ochoten zemřít… Ale nezemřel jsem. Zavřel jsem jejich brány a mozek mi neexplodoval. Bolelo to? Ježíši, jo, ale zůstal jsem při vědomí, a to bylo podstatné. Niko do mě strčil a prohodil mě zpátky jedinou zbylou bránou − mojí. Pod zády jsem ucítil pevnou betonovou podlahu a na sobě jeho váhu. Okamžitě jsem zavřel dveře do Tumulu. Byl pryč.</p>

<p>Jedna.</p>

<p>Svět se otřásl. Strhl jsem si z tváře hadry. V hlavě mi dál bušilo. Neobjevilo se žádné světlo jasné tak, že by vám to utrhlo maso z kostí. Žádná síla, která by zničila celé městské bloky. Nic takového se neobjevilo, ale svět se přesto třásl. Sklo v oknech se nechvělo a smítka prachu visící ve vzduchu u stropu se nepohnula ani o milimetr. Mě to nezajímalo. Stejně jsem to cítil. Část světa − ne tohoto, ale jiného − právě zemřela.</p>

<p>Chtěl jsem se Nika zeptat, jestli to cítil taky… ale vtom jsem to uviděl. Rychlejší než ostatních sedmnáct. O něco inteligentnější. Nemohla otevřít vlastní bránu, tak využila mou. Prošla jí, rychle a živá, když měla být mrtvá. Kovové zuby, jež se na mě tolikrát zubily za okny mého dětství a nočních můr dospělosti. Oči radioaktivnější než všechny hřibovité mraky dohromady. Drápy, průsvitná kůže, ostré klouby, smrt…</p>

<p>Ne.</p>

<p>Ostrý rudý písek rozdírající mi ruce… jako předtím.</p>

<p>Ne.</p>

<p>Ten řídký, studený vzduch, který jako by vám vytahoval plíce z těla.</p>

<p>Ta děvka tam měla <emphasis>umřít</emphasis>.</p>

<p>Zavrčel jsem a odhodil ze sebe Nika dřív, než ji za sebou uviděl. Odhodil jsem ho, jako by nic nevážil. Písek, zima. Trpěl jsem nahý v jeskyních, krmili mě masem a teprve potom, co jsem je snědl, mi řekli, co bylo zač. Dozvědět se to bylo stejně otřesné jako to maso jíst. Nutili mě sníst ho znovu, poté co jsem ho vyzvracel. To bylo ještě horší. Bili mě a drápali a cpali mi do pusy maso přímo ze země. To maso klidně mohla být jedna taková zatracená děvka. To všechno proto, že potřebovali, aby byl jejich nástroj zdravý a dokázal otevřít bránu do minulosti, do časů, kdy svět byl ještě nový, a vymazat lidskou rasu v zárodku.</p>

<p>Srazil jsem ji k zemi, zakousl se jí do hrdla a jediným rychlým pohybem ho rozerval. Pokoušela se uhnout. Já její pohyb sledoval se stejnou rychlostí. Roztrhl jsem jí hrdlo tak, jak to oni dělali slabším nebo zraněným. Někdy se jen tak pro zábavu zabíjeli navzájem − v jeskyních nebo pod rozbouřenou oblohou. Hra. Já si teď taky budu hrát.</p>

<p>Po hrudi jí stékala černá krev, ale nezabilo ji to. Jen ji to zpomalilo. Na půl vteřiny… na vteřinu. To bohatě stačí, aby toho Ólfi využil. A já to udělal.</p>

<p>V jeskyních jsem je viděl používat nejen zuby, ale i drápy. Já drápy nemám, ne přirozené, ale měl jsem něco jiného. Sáhl jsem do bundy a vytáhl dvě dýky, každou do jedné ruky. Úzké čepele. Perfektně padnoucí do očních důlků, v nichž si hověla jezírka lávy a krve. Vrazil jsem je tam až po rukojeti a probodl zhoubný nádor − mozek.</p>

<p>Její tělo sebou trhlo, snažila se mi podrápat obličej a boky, ale pavoukovité ruce ochably a padly k zemi.</p>

<p>„Mizerná děvko,“ sykl jsem. Vytáhl jsem dýky a vrazil je do důlků ještě jednou. Znova sebou trhla a krví, jež jí pořád tekla z hrdla, jí probublal vzduch.</p>

<p>Krev tekla pomaleji a pomaleji a nakonec ustalo i bublání. Už se nepokoušela uniknout. Její poslední dech byl cítit masem Strážců. Na spodním rtu jsem ucítil kapku nějaké tekutiny. Rozerval jsem jí hrdlo tak rychle, že mi na rtech zůstala jediná kapka krve. Dotkl jsem se jí špičkou jazyka. Chutnala jako jed a smrt a hlína dlouho opuštěného hrobu.</p>

<p>Nebylo to tak špatné.</p>

<p>„Kale. Vrať se.“</p>

<p>Zvedl jsem hlavu a jedovatým pohledem jsem skrz prameny černých vlasů probodával toho, kdo mi to řekl. „Já zabil. Moje.“ Slova mě bolela v krku. Jako by tam nepatřila. Kroutila a uzlovala mi hrdlo a nemohla se dostat ven.</p>

<p>„Kale, řekl jsem ti, že tě s sebou přivedu zpátky. Celého. Myslel jsem to vážně. Tak se hned vrať.“ Ten hlas jsem poznával. Byl tam, když jsem se poprvé vrátil z… z toho místa. Byl tam, čekal na mě. Můj bratr.</p>

<p>Stejně jako na mě čekal teď − ve skladu, ne u spáleného karavanu. Ne, nečekal. Šel se mnou do pekla a zpátky. Skočil se mnou do pekla a zpátky.</p>

<p>Zasmál jsem se. Ani tohle neznělo správně, ale líp než předtím vyplivnutá slova.</p>

<p>„Kale, <emphasis>hned</emphasis>.“ Položil mi ruce na ramena a pevně je sevřel.</p>

<p>Pustil jsem dýku, promnul si oči a pak si otřel krev z pusy. „Niku.“</p>

<p>Z nejasné změti barev vykoukla olivová pleť, která teď měla kvůli cestování bránou trochu zelený nádech, tmavě blond vlasy a oči s varovným výrazem. Tvář mého bratra. „Strážci,“ řekl tak tiše, že jsem to mohl slyšet jen já, ale dost pevně na to, abych si uvědomil, že se velice blížím jejich definici otevřeného a nepřiměřeného chování, asi jako kdyby King Kong otěhotněl a šel Oprah vyprávět o výkyvech nálad.</p>

<p>Pohyboval jsem se rychle jako Ólfi, během několika vteřin jsem zabil Ólfi, mluvil jejich jazykem, uvažoval jsem o… nikdo nemusí vědět, o čem jsem uvažoval. Ani já to nechci vědět. Ale vím to. Vím, co Ólfi dělají se svou kořistí.</p>

<p>Ólfi srdce pode mnou přestalo bít.</p>

<p>Dýchat přestala už před chvílí, ale srdci někdy chvilku trvá, než dožene zbytek. Konečně se mu to podařilo. Tentokrát mi mozek vybuchl. Slezl jsem z Ólfi, upadl na záda a zachvátily mě křeče. V mozku mi svítila světla. Temná a ponurá konstelace, o níž jsem nikdy nevěděl, a přesto tam vždycky byla. Vím to, protože teď všechna světla zhasla. Poslední z nich zablikalo a zmizelo. Napůl genetická a napůl telepatická síť zanikla. Věděl jsem o tom spojení teprve několik dní, ale měl jsem pocit, jako by zemřely miliony neuronů. Jako by zhasly všechny hvězdy ve vesmíru. Všechny do jedné.</p>

<p>Teď je ze mě opravdu Poslední Mohykán.</p>

<p>Nik mě otočil na kolena, pro případ, že bych zvracel, a držel mě za rameno. „Jdi pryč,“ vyštěkl, zřejmě na Samuela. Přiznejme si, ani se vším zenem světa se Nik nepřenese přes to, že Samuel kdysi sloužil Ólfi. Ale to, že mě spatřil ochutnat ólfi krev, s ním ani nehnulo. Mám doživotní poukázku na to, že mě brácha vždycky ze všeho dostane. Starší bráchové. „Kale, slyšíš mě?“</p>

<p>Slyšel jsem ho, ale nedokázal jsem přestat jektat zuby na dost dlouho, abych mu mohl odpovědět. Myslel jsem na tři věci − a ta poslední z nich byla nejhorší. Za prvé, křeče se mi nelíbí. Za druhé, křeče vás můžou zabít. A za třetí, kvůli křečím si můžete nachcat do kalhot. Dobrý bože, ať si nenachčiju do kalhot, pomyslel jsem si zoufale. Divoký záchvat se postupně měnil v pouhou třepavku, až jsem nakonec omdlel. Niko mě znovu položil na záda. Mezitím už někdo mrtvou Ólfi odtáhl pryč. „Slyšíš mě?“ opakoval napjatě.</p>

<p>„Řekni mi…“ Těžce jsem polkl a zamrkal. Pomalu jsem začínal vidět jasněji. „Řekni mi… že jsem se… nepochcal.“</p>

<p>Na okamžik sklonil hlavu a jeho napjaté tělo se uvolnilo. Pak mě lehce poplácal po tváři. „Ne tolik, aby ses tím musel trápit, bratříčku.“</p>

<p>Zíral jsem na něj zamlženýma očima. „Jsi otravnej, víš to?“</p>

<p>Samuel na chvilku ignoroval Nikovo varování − to může udělat jen velmi statečný, nebo naprosto pitomý jedinec − a popošel blíž. „Pozorují vás,“ zamumlal tiše. „Kdyby tě Niko neodtáhl, myslím, že by nezůstalo jen u pozorování.“</p>

<p>Jo, vsadím se, že nás Strážci pozorovali − aspoň ti, co zbyli. „I tak je otravnej,“ zamumlal jsem. Snažil jsem se dostat ruce pod sebe a zvednout se. Bylo mi mdlo, svaly jsem měl jako rozvařené špagety a málem jsem upadl, ale Niko mě zezadu jednou rukou podepřel. Nohy se mnou ještě nespolupracovaly. „Myslím, že budu zvracet.“ Zavřel jsem oči. „Nebo umřu. Nebo obojí.“ Někdo mi vzal tvář do dlaní a jemně s ní zatřásl, dokud jsem neotevřel oči. Podíval se do nich Niko. To, co v nich viděl, ho zřejmě uspokojilo. S úlevou vydechl a projevil víc emocí, než je u něj obvyklé. „Myslím, že se z toho vzpamatuješ. Ty kalhoty si převlečeš, z toho si nic nedělej.“</p>

<p>Automaticky jsem se podíval dolů a zamračil se na dokonale suché kalhoty. „Opakuju, jsi otravnej.“</p>

<p>„To mi říkáš často. Pamatuješ si něco?“ zeptal se a znovu mi zvedl tvář, aby mi viděl do očí. „Choval ses, jako by sis na něco vzpomněl. Z té doby.“</p>

<p>„Ta doba“ pro nás znamená jediné. Mé dvouleté zajetí u Ólfi. Na něco jsem si vzpomněl, nebo ne? Musel jsem si na něco vzpomenout, abych ji dokázal takhle zabít, protože to jsem nebyl já. Umím zabíjet, ale ne takhle. Tak rychle, s tak <emphasis>hladovou</emphasis> touhou po smrti. Zadržel jsem dech, protože jsem se děsil toho, že jsem si vážně vzpomněl. S hrůzou jsem čekal, že se přehrada protrhne a spláchne mě. Ale nedošlo k tomu. Hlava mě bolela a cítil jsem podivnou prázdnotu a temnotu, ale nečíhaly tam žádné ztracené vzpomínky. Už ne. „Ne.“ Úlevou jsem trochu povolil už tak slabé svaly. „Vůbec nic.“ Rozhlédl jsem se a uviděl pět zbývajících Strážců − bez Samuela − jak balí Ólfi do nějaké plachty, aby ji naložili do dodávky, která byla zaparkovaná před otevřenými dveřmi.</p>

<p>„Vyřídili dvacet pět Strážců za dvě vteřiny? Dvacet pět chlapů se samopalama. Jak jsme je sakra dokázali porazit?“</p>

<p>„Slíbil jsi, že je přechytračíš.“ Nik mi pomohl na nohy. „Dodržel jsi slovo.“ Znělo to, jako by ani nečekal nic jiného. Jak jsem říkal − starší bráchové. Věří vám, i když vy jste už zapomněli, co to znamená věřit.</p>

<p>S emocemi tak hlubokými, že jsem je nedokázal pojmenovat, jsem pozoroval, jak poslední Ólfi na světě mizí z dohledu. Do háje s mdlobami, pálením žluči v krku a mozkem na škvarek. Jsou pryč. Kristepane, je po nich.</p>

<p>Až na jednoho křížence, který se nejmíň minutu choval úplně jako Ólfi.</p>

<p>„Myslíte, že jsme je dostali všechny?“ zeptal se Samuel. V jedné ruce mu ještě kouřil samopal a druhou mě podpíral, protože jsem zavrávoral. Niko mu to dovolil… s výhradami.</p>

<p>Niko mě držel z jedné strany a Samuel z druhé. Úleva malinko zeslábla. „Kdysi jsem si to myslel. Nejsem si jistý, jestli si to ještě někdy budu myslet.“ Ale temnota ve mně říkala něco jiného − jsou pryč.</p>

<p>„Ano, ale prozatím…“ řekl na to Niko.</p>

<p>„Jo, prozatím.“ Nebyl to úsměv. Na to to bylo příliš pokroucené, ale byl jsem tak spokojený, jak jsem nikdy v životě nebyl.</p>

<p>„Je na čase, abyste odešli,“ upozornil nás Samuel. „I v takhle opuštěné oblasti si toho někdo musel všimnout.“ Strážci už sbírali své mrtvé. „A myslím, že teď jsme si kvit. Alespoň co se týče Strážců, když už ne mě. Žádné další laskavosti.“</p>

<p>Pak mě s vážnou tváří pustil. „Zůstaň silný. Neupozorňuj na sebe.“ A pak odešel ke dveřím a ven.</p>

<p>Neupozorňovat na sebe, protože Strážci viděli, co jsem udělal. Nemyslím si, že bych to někdy mohl udělat znova, a navíc nemám představu, jak jsem to vůbec udělal, ale v jejich očích může být i polovina Ólfi příliš.</p>

<p>Podařilo se mi stát pevně na nohou a mdloby i bolest hlavy rychle mizely. Na člověka až příliš rychle. Ale na posledního Ólfi to bylo nejspíš tak akorát. Možná že Strážci mají pravdu. Možná vidí to, co Niko vidět nechce. Ale o tom budu přemýšlet jindy. Teď to nebudu kazit. Řekl jsem: „Myslím, že bych si dal pivo. Jestli mě Jiš pustí do baru. Dal bych si pivo a chci se cítit normálně.“</p>

<p>„Žádný bar ani pivo. Křeče a pivo nejdou dohromady,“ nesouhlasil Niko. „A normální jsi byl vždycky.“</p>

<p>Potřásl jsem hlavou. „Cyrano, vážně trpíš halucinacema, který se daj vysvětlit jen vysokejma dávkama drog.“</p>

<p>„Pro mě jsi normální,“ opáčil rozhodně. „A víc mě nezajímá.“</p>

<p>Když jsme vyšli ven, byly už slabost i bolest hlavy úplně pryč. Vzpamatoval jsem se v rekordním čase… to rozhodně nebylo normální, bez ohledu na to, co říká nebo si myslí Nik. Ignoroval jsem ten pocit a místo toho se zaměřil na přítomnost Ólfi. Žádný. Nikde nic. Náhle jsem se cítil skvěle. Všechno je tak, jak má být.</p>

<p>„Vyrazíš do Dobromilina nového hnízdečka?“ zeptal jsem se za chůze. Dovezl nás sem sice taxík, ale vsadím se, že tu nezůstal, aby hledal zákazníky. Mohli jsme si nějaký zavolat, ale procházka bude fajn.</p>

<p>„Ne. Tohle je naše noc. Půjdeme domů,“ řekl, jako by nebyla jiná možnost. Jako by na něj nečekala krásná upíří přítelkyně. Ale měl pravdu. Tohle je naše noc. Bratři Leandrosovi, kteří proměnili přežití v umění jako nikdo jiný.</p>

<p>„Zítra se s nimi setkám. Chci prodiskutovat tu záležitost s Oshossim. Je mi to čím dál víc podezřelé.“ Ohlédl se naposledy dovnitř budovy, kde byly na podlaze krvavé stopy. „Je po všem.“ Řekl to zvláštním tónem, částečně spokojeně, ale hlavně zmateně.</p>

<p>Věděl jsem, že si myslí: Jak může být po všem?</p>

<p>Byla to dobrá otázka a já sám jsem jí moc nerozuměl. A nebyl jsem si jistý, jestli na ni dokážu odpovědět. Po všem, co se stalo, po tom, co jsme celý život drželi hlídky a utíkali před noční můrou, nebo s ní bojovali, jak může být doopravdy po všem? Bylo to téměř neuvěřitelné.</p>

<p>„Mám tě obejmout?“ zavtipkoval jsem. Sám jsem si tím taky nebyl jistý. „Třeba pak budeš mít pocit, že je opravdu konec.“ Obyčejně bych za to dostal pořádný pohlavek, ale záchvaty křečí mě od toho osvobodily. A stejně jsem plácal nesmysly, protože jsem se cítil stejně. Silná úleva, ale… jak? Ólfi jsou mrtví. Jsou pryč. Bylo mi stejně jako Nikovi. Jak by mohlo být po všem? Po všech těch letech…</p>

<p>Jak bychom mohli být svobodní?</p>

<p>Ale jedno vím jistě: celá jejich rasa byla málem zničena ve skladišti obchoďáku. Je zatraceně poetické, že jsme poslední z nich vykopli úplně stejně.</p>

<p>Šli jsme domů. Musím upřímně říct, že jsem nevěřil, že to místo ještě někdy uvidím. V rámu byly zasazené nové dveře a na nich jako laskavost od domácího přilepený účet. Pekelně se mi ulevilo, že to nebylo oznámení o vystěhování.</p>

<p>Uvnitř na nás čekal opotřebovaný gauč, opotřebovaný stolek a opotřebovaná lampa… všechno opotřebované. V tu chvíli mi to ale připadalo lepší než superluxusní apartmá. Nemuseli jsme držet hlídku a čekat. Nemuseli jsme být každou vteřinu na pozoru před smrtí, která roztrhne vzduch. Mohli jsme se uvolnit. Mohli jsme spát, ne jen nervózně podřimovat, jak to děláte, když vám někdo dýchá za krk. Mohli jsme se pořádně vyspat.</p>

<p>Neudělali jsme to.</p>

<p>Seděli jsme na gauči, dokud ranní oblohu neozářilo slunce. Kdo by marnil první hodiny skutečné svobody spaním? Mám bratra. Mám život. Chtěl jsem si užít každou vteřinu. Chyběly mi jen rybí prsty a kreslené pohádky.</p>

<p>Obloha se zbarvila do oranžova, růžova a modrofialova a za temnými budovami vykouklo slunce. Vypadalo to na zatraceně nádherný den.</p>

<p>Jeden z nejlepších v mém životě.</p>

<p>* * *</p>

<p>Odpoledne mi volal Robin. Niko odjel za Dobromilou a Drahomírou. Robin se chtěl setkat v baru a toužil všechno slyšet osobně. V noci jsme všem volali, abychom je informovali, že jsme přežili, ale Vtipálek má rád detaily. Hodně moc detailů. Jako by tam byl. A on by tam byl, kdybychom ho potřebovali, ale myslím, že byl zatraceně rád, že se tomu vyhnul. Obzvlášť když jsem se zmínil o bombě. Byl z toho nadšený asi jako já.</p>

<p>„Takže je po všem.“ Všechno mu to zopakovat, a přitom to znovu prožívat nakonec nebylo tak strašné, jak jsem čekal. To, že jsem jednu část vynechal, mi vše rozhodně usnadnilo. Podařilo se mi to tak dokonale, až jsem málem zapomněl, kde jsem nechal dýky. Ne v očních důlcích Ólfi, to ne. A navíc, byl to konec Ólfi. Co by na tom mohlo být špatného? Zapomeň na to, a jdi dál.</p>

<p>Na chvíli mi blesklo hlavou, že jejich skutečný konec přijde teprve s mým odchodem z tohoto světa, ale to, co jsme udělali včera v noci… to mi stačí. Rozhodl jsem se, že si to nebudu kazit, a držel jsem se toho.</p>

<p>Navzdory Nikovu nočnímu příkazu jsem si dal pivo. Řekl mi to včera a teď je dneska a o sedmnáct hodin později. To je dlouhá doba − aspoň podle mě. Stejně jsem s ním moc nespěchal, protože jsem si hodlal povolit jen jedno. Sofie byla typ alkoholika, který by potřeboval nejmíň stodvanáctibodový[29] program. Pokoušet osud se nevyplácí.</p>

<p>„Díky Diovi, už bylo načase.“ Robin se pustil do láhve vína a měl k tomu i hezkou skleničku a tak. „Zapojili se do toho Strážci, jo? To vypadá, že Samuel toho opravdu lituje tolik, jak říká.“</p>

<p>„Lítost je lítost, ale myslím, že třicet Strážců se samopalama a atomovka vyrovnávají účet.“ Napil jsem se piva.</p>

<p>„Nukleární zbraně.“ Zavrtěl hlavou a pak zatočil skleničkou s vínem. „Někdy mám pocit, že lidi svým způsobem k Ólfi nemají zas tak daleko.“</p>

<p>Protože mám z obou něco, nebyl jsem v pozici na to něco namítat. „Jaký byly orgie?“ zeptal jsem se místo toho.</p>

<p>„No, vlastně jsem vzal Salome a strávil s tou uvřískanou kočkou trochu času. Nechtěl jsem, aby si dala sousedy k svačině,“ bránil se.</p>

<p>Jasně. To byl důvod. Usmál jsem se do piva.</p>

<p>Když jsem ho vypil asi půlku, přišel ke stolu Jišijáš. Jakmile jsem se objevil ve dveřích, neřekl ani slovo. Krátce se na mě zadíval a pak se vrátil k obsluhování zákazníka. Nebylo to zrovna tištěné pozvání nebo tak něco, ale bral jsem to tak, že nemám vstup zakázán. Když jsem si přišel k baru pro pivo, o Cambrielovi se nezmínil. Nejsem si jistý, jestli o něm vůbec ještě někdy bude mluvit. Ani si nejsem jistý, jestli bych to vůbec chtěl. Cambriel by si zasloužil něco lepšího. Zasloužil by si, aby se na něj pamatovalo. Ale myslet na něj pro mě znamená myslet na jeho hlavu visící z ólfí ruky, a to já nemůžu. Nejsem schopen na to myslet, když zároveň vím, že kdyby nebylo mě, ještě by žil.</p>

<p>Několika loky jsem dopil pivo. Kašlal jsem na to, že jsem si ho chtěl šetřit. Vzpomínka však bohužel nezmizela tak rychle jako alkohol.</p>

<p>„Tak,“ řekl Jišijáš Robinovi, „přežil jsi setkání s Ólfi.“</p>

<p>„To tedy ano,“ řekl Robin nadutě, jako by tam opravdu byl. Ale tentokrát jsem s ním souhlasil. Možná to nebylo lhaní, chvástání a projev jeho enormního ega. Možná mluvil o celé té mizerné zkušenosti, a ne jen o minulé noci. „Byl jsem nejstatečnější, v boji se mi nikdo nevyrovnal a ještě jsem všechny neuvěřitelně morálně podporoval.“</p>

<p>„A za celou tu dobu s nikým nespal,“ dodal jsem. Mně to u Vtipálka připadalo jako ještě větší výkon.</p>

<p>Jišijáš nevěřícně povytáhl obočí. „Chceš říct, že jsi mě po všech těch letech konečně začal poslouchat?“</p>

<p>„Poslouchat? Tebe?“ odvětil Robin posměšně. „Kdybych poslouchal tebe a tisíc let tvého sekýrování a jedovatých poznámek, musel bych se stát mnichem. V mizerných šatech, strádajícím a otřesně celibátním mnichem.“</p>

<p>„Jen jsem chtěl, aby ses choval slušně jako aspoň z poloviny rozumné stvoření,“ opáčil Jišijáš.</p>

<p>Jo tak tohle bude dobrý. Opřel jsem se, abych jim uhnul z cesty.</p>

<p>„<emphasis>Chovat se slušně?</emphasis> Ne, ne, ty chceš, abych přestal pít, lhát, krást, šidit a spouštět se. Všechno to, co ze mě dělá tak jedinečnou a skvělou bytost,“ odpověděl Robin rozhořčeně.</p>

<p>„Možná, kdybys to udělal, nehrozilo by ti, že tě zabijí potomci tvých bývalých uctívačů,“ poznamenal Jišijáš. To bylo kruté, ale pravdivé.</p>

<p>Robin vyprskl: „Prosím tě. Jako kdyby tě po písečných dunách nehonila banda Izraelitů, kteří zoufale toužili po svatém suvenýru. Oškubali tě jako kuře. Když jsem tě našel, vypadal jsi jako vypelichaný holub.“</p>

<p>Jišijáš se Nikovi každou vteřinou podobal míň a míň. Zatímco Nikův vztek je ledový, Jišijáš se rozpaluje do ruda. Výhrůžně řekl: „To tedy <emphasis>ne</emphasis>.“</p>

<p>Robin zlomyslně opáčil: „Mohli tě klidně ugrilovat a servírovat ve sport baru.“</p>

<p>No jo. Tohle bylo vážně bezva. Ani jsem si nemusel koupit lístek.</p>

<p>Nakláněli se nad stolem, téměř se dotýkali nosy, oči zúžené do štěrbinek, tváře rozpálené do ruda hněvem. Robin zasupěl a procedil mezi zuby: „Jdeš se mnou ke mně, nebo ne?“</p>

<p>Jišijáš zavrčel: „Nejdeme ke mně, je to blíž.“ Hodil mi zástěru. „Večer zavři bar. Dneska už se nevrátím.“</p>

<p>Překvapeně jsem ji chytil. Vůbec jsem nečekal, že se to vyvine zrovna takhle. Ale na druhou stranu…</p>

<p>Niko s Jišijášem jsou si podobní. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si toho všiml, ale je to tak. Tmavě blond a světle blond. Tmavá pleť a bledá pleť. Šedé oči a šedomodré. Mohli by být bratři. Jišijáš je Nikovi podobnější než já.</p>

<p>Vždycky jsem si myslel, že Robin má pro Nika slabost, ale teď to vypadalo spíš tak, že Niko Robinovi někoho připomínal. Nebyl ale náhražka − podle toho, jak ho Robin uháněl, v tom byla opravdová přitažlivost. Jenže teď… pravda vyšla najevo. Nikovi se zatraceně uleví.</p>

<p>A jakmile zavřu bar, Robin s Jišijášem nebudou jediní, kdo si bude užívat.</p>

<p>Doufám.14Niko</p>

<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Dům v New Jersey, který si Dobromila s Drahomírou vybraly, vypadal mnohem lépe než ten Raffertyho. Dobromila by to asi nepřipustila, ale podobá se Robinovi − ráda si užívá život v luxusu. Prohlížel jsem si klenuté stropy a hlavní vchod a obdivně zamumlal, ačkoli kdybych si měl vybrat mezi spartánským a opulentním, vybral bych si spartánské. Ale člověk by měl vyzkoušet všechno.</p>

<p>Dobromile se ulevilo, že jsme přežili boj s Ólfi, ale zároveň přímo zuřila, že jsme jí nedovolili se na tom plánu podílet. Kdysi jsme to však začali jen my dva s Kalem, a tak jsme to i skončili. Tak to mělo být. A tak to je.</p>

<p>„Mohl jsi zemřít,“ vyštěkla.</p>

<p>Mohlo nastat ještě něco horšího. A to, co se dělo s Kalem… další věc, kterou jsem jí neřekl. Je to tenký led, ale tak to mezi námi prostě je. A jak jsem řekl Kalovi − budu muset zjistit, jestli se dá žít s dost dobrou. To, co se stalo mému bratrovi, nikdy nikomu nepovím. Došlo k tomu v důsledku cesty, kterou už, doufejme, nikdy v životě nebude muset podnikat, a kvůli Ólfi, který odmítl zemřít s ostatními. Kal se však vrátil. Jeho mysli to trvalo o trochu déle než tělu, ale vrátil se. Nikdo jiný by neprojevil tak silnou vůli − tak absolutně tvrdohlavou vůli. Není divu, že se mi ho nikdy nepodařilo donutit, aby po sobě sbíral špinavé prádlo.</p>

<p>„<emphasis>Zemřít</emphasis><emphasis>,</emphasis>“ opakovala.</p>

<p>Za posledních několik dní jsme mohli zemřít kdykoli, ale usoudil jsem, že bude moudřejší jí to neříkat. Dobromila se většinou chová chladně a ovládá se, ale když se projeví její prudká povaha, je lepší jí neodporovat. Možná bych si měl odříkat jednu nebo dvě mantry. Soustředit se na lotosový květ… na vyjádření krásy, pocházející z kalu a bahna. Všimnout si jemných barev okvětních lístků. Obdivovat třpyt vnitřního šperku. Anebo si představit přesný úder mečem potřebný k odseknutí hlavy nemrtvého. Stříbrný lesk…</p>

<p>Uvědomil jsem si, že je už několik vteřin ticho. Zaostřil jsem na její vyceněné tesáky a oči černé jako noc upírající se na mě. „Posloucháš mě, Niko? Velice nerada bych si myslela, že mě ignoruješ.“</p>

<p>Buddha neříkal nic o domácích hádkách s upířími partnerkami, a tak jsem byl dál zticha a jen jsem povytáhl obočí. Drahomíra se k nám naklonila z pohovky potažené černým hedvábím a smála se. „Tak co teď udělá ten oslavovaný stratég?“</p>

<p>„Rozvaha je důležitou součástí odvahy.“</p>

<p>Dobromiliny oči se po mých slovech ani trochu nerozjasnily. „Pověz mi to znovu. Každý detail. Chci to vědět všechno.“</p>

<p>Znova jsem všechno opakoval, tedy až na ten první detail a na Kalovu fobii z pomočení. Myslím, že by moc neocenil, kdybych to někomu vyprávěl. Dobromila přecházela po místnosti a mumlala si něco, co se pro dámu rozhodně nehodí. Při tom, jak žije dlouho, by pravděpodobně mohla Kala přiučit mnoha obscénnostem. „Je tolik možností, jak se to mohlo pokazit. Tolik.“</p>

<p>„Ale nepokazilo. Šlo to přesně podle plánu,“ upozornil jsem ji a posadil se. Vypadalo to, že tohle ještě nějakou dobu potrvá, ale já si také potřeboval promluvit s Drahomírou.</p>

<p>„To proto, že Kal udělal něco, čeho by neměl být schopen. Zavřel osmnáct bran. Jednoho dne nebude mít takové štěstí,“ řekla a podívala se mi přímo do očí.</p>

<p>Když sebou v křečích zmítal na podlaze, nevypadalo to, že by měl zrovna štěstí, ale bylo mi jasné, co tím Dobromila myslí. „Teď, když jsou Ólfi pryč, už by neměl mít potřebu takové extrémní věci provádět.“ Rozhodně už ho nenechám, aby se k něčemu podobnému nutil. Už by neměl existovat žádný důvod někdy zavírat nějaké brány. A o bránách obecně… a jejich použití si musíme dlouze promluvit. Tedy hlavně o jejich nepoužívání.</p>

<p>„To už nebude muset dělat,“ oponoval jsem. „Nebudou žádné další brány, které by zavíral.“</p>

<p>„Jen ty jeho,“ řekla. To byla rozhodně pravda. Ale já se o to postarám.</p>

<p>„Drahomíro.“ Odvrátil jsem se od Dobromily. Pro tuhle konverzaci už nemáme prostor. Kala mám na zodpovědnost já. Pomůžu mu vyřídit si to se stvůrami v jeho životě, i když z nich zůstaly jen stíny. „Chci s tebou mluvit o Oshossim.“</p>

<p>Skrčila si nohy pod sebe, tak jak jsem to mnohokrát viděl udělat její matku. Úsměv se však lišil. Jako by chtěla spolupracovat, ale měla něco za lubem. S rychlou ukázkou špičatých zubů. „Co bys chtěl vědět?“ Na pohovku se vyšplhal Xolo a opřel se jí o bok. Kráska a zvíře. Ano, velmi malé zvíře − velmi malé zvíře s obrovskýma očima. Neuvěřitelně hlubokýma a velkýma.</p>

<p>„Těžko se mi věří, že i to nejpyšnější stvoření by tě stíhalo mnoha zeměmi a přivezlo sem všechna svá zvířata, aby se mstilo za nepotřebný šperk.“ Stroze jsem dodal: „Velmi těžko.“</p>

<p>„Není to tak těžké, pokud víš, co je zač. Hrdost je jeho největším pokladem. To, že ho nikdo nedokáže porazit. Jeho ego to prostě nedovolí.“ Hladila čupu po bledé tváři. Jeho oči zářily mnohem jasněji než obvykle. „Určitě to pochopíš.“</p>

<p>Dobromila, která předtím dceru nazvala lhářkou, zlodějkou a vlastní ostudou, okamžitě souhlasila. „Takoví existují. Niko, sám jsi mi to říkal. Nebyl Abbagor přesně takový?“</p>

<p>Abbagor takový vůbec nebyl. Trolovy choutky směřovaly k otroctví a k poslední bitvě, na niž se těšil po většinu života, ale pomsta kvůli náhrdelníku? To bylo pod jeho úroveň a myslel bych si, že Oshossi na tom bude podobně.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl jsem. „Myslím, že do takových extrémů vede jen šílenství a Oshossi mi šílený nepřipadá.“</p>

<p>„Pýcha může být taky druh šílenství,“ odpověděla Drahomíra. „Nebo ne? Copak to nevidíš, Niko?“ Xolo si opřel hlavu o její rameno a pořád se na mě díval − oči zasněné a rozšířené.</p>

<p>Možná…</p>

<p>Možná má pravdu. Šílenství na sebe může vzít mnoho podob. Za ta léta jsme to viděli mnohokrát. Ačkoli se mi zdálo, že Oshossi takový není, mohl jsem se mýlit. Možná to ale nebyl náhrdelník, co Oshossiho inspirovalo k tak radikálním metodám. Možná to bylo něco jiného. Něco…</p>

<p>Ale je to vážně tak důležité? Náhle se mi zamotala hlava. Bezpochyby to bude následek otřesu mozku. Ale to také není důležité. Copak se teď nepotýkáme s problémem důležitějším než všechno ostatní? Úplně všechno? Závrať pomalu polevovala.</p>

<p>Ano, najednou mi to bylo mnohem jasnější. Teď, když jsou Ólfi pryč, se můžeme plně soustředit na to, abychom pomohli Drahušce. Protože ať udělala cokoli, nezaslouží si být jako lovná zvěř. Je to Dobromilina dcera. Je prostě správné jí pomoci. Copak jsem si nepomyslel téměř totéž v tom domě v Harlemu? Není třeba pochybovat.</p>

<p>Až do večera jsme pak diskutovali o Oshossim, plánovali jsme, jak ho vystopovat v Central Parku − téměř nemožné − a probírali všechny další informace, které Drahuška měla, i to, co jsem já zjistil z knih o mytologii, a to něco málo navíc, co Robin ještě zjistil od svých známých. Jednou nebo dvakrát se mi vrátila závrať, ale když jsem začal myslet na něco jiného, zmizela. Čas ubíhal rychle, a než jsem se dostal domů, byly skoro dvě hodiny ráno. Zpátky do města jsem se dostal vlakem a kus cesty domů jsem běžel. Byla zima, ale mně na rozdíl od Kala zima nevadí. Pročistí vám plíce a cítíte se pak živější, probuzení, klidní a volní.</p>

<p>A my jsme volní.</p>

<p>Chodník pod nohama, studený vzduch na tváři, to byl návrat k normálnímu životu. Tak blízko k normálu, jak se my s Kalem můžeme dostat, a to bylo dobré. Až do této doby jsme museli dobro hledat, hledat světlo, ale najednou je máme tady a teď. Je jedno, jak dlouho vydrží, ale je tady a teď.</p>

<p>Vyběhl jsem schody v domě a zima zůstala venku. Chodba byla prázdná a zdi vymalované námořnickou šedí. Tak jako vždycky. Všechno normální.</p>

<p>Do okamžiku, než jsem uviděl, že dveře do našeho bytu jsou otevřené.</p>

<p>Vždycky jsou zamčené a nikdy nebývají otevřené, pokud jimi právě neprocházíme.</p>

<p>Tiše jsem vytasil meč a vklouzl do bytu. Na podlaze ležel Kal. Na vteřinu mě to rozčílilo. Ignoroval naše bezpečnostní pravidla a nechal otevřené dveře. Ignoroval jedno z nejdůležitějších pravidel našeho života. To, že jsme porazili Ólfi, není důvod k nedodržování pravidel. A kromě toho, máme práci. Musíme najít Oshossiho, a můj bratr si tu spí. Vždycky spí. Je líný jako kočka a chová se tak celý život. Tentokrát se ani neobtěžoval dojít až k pohovce. Prostě si tu tak leží v temně rudé louži a zírá na strop, jako by mě neslyšel přijít.</p>

<p>Dech mě pálil v krku.</p>

<p>Jako by si nevšiml toho nepořádku.</p>

<p>Cítil jsem, jak mi katana vypadla z ruky.</p>

<p>Jako by nevěděl, že si to s ním vyřídím.</p>

<p>Jako bych…</p>

<p>Jako bych…</p>

<p>„Kale?“</p>

<p>Podlaha mě tvrdě udeřila do kolen. Na rukou jsem měl krev a prosakovala mi i trikem. Na rameni jsem cítil tíhu jeho bezvládné hlavy. Obličej mu zakryly černé vlasy… až na oči. Měl je napůl otevřené, šedé a prázdné. Nebyly to ty drzé a mazané oči, jež se na mě dívaly přes cvičný meč. Ne ty, jež jsem viděl, když jsem ho vedl do první třídy − jasné a vážné. Nebyly to oči, které obrátil v sloup, když poprvé spatřil New York a sarkasticky poznamenal: „To je teda pekelně velkej motel plnej švábů.“</p>

<p>Nebylo v nich vyděšené šílenství, když jsem skočil za volant, abych nás odvezl od spáleného karavanu − Kal byl stočený do klubíčka na sedadle spolujezdce, trhnul sebou, kdykoli jsem promluvil, a zoufale se snažil dostat z dosahu, když jsem se k němu neočekávaně natáhl. Teprve za několik měsíců jsem v těch šedých očích uviděl první náznak úsměvu od té doby, co ho unesli Ólfi; o rok později jsem ho viděl poprvé se zasmát. Viděl jsem, jak odhodlaně pozoruje svou první pistoli a jak ji nejistě svírá. Jak poprvé zabil, s ocelovým stiskem a očima stejné barvy. Viděl jsem jejich dravost a zuřivost, když mi poprvé zachránil život; a vzdor, když poprvé zemřel.</p>

<p>Když poprvé zemřel.</p>

<p>Tentokrát, naposledy… jsem neviděl nic.</p>

<p>Nic.</p>

<p>Šeď těch, co odešli.</p>

<p>Můj bratr je mrtvý.</p>

<p>Pak jsem najednou byl na chodbě. Ani nevím, jak jsem doma ze země sebral katanu. Meditační korálky jsem zahodil. Krev mi prosakovala trikem a přilepila mi je na kůži. Ruce jsem měl celé zkrvavené. Kolem Kala leželi ccoové… pět. Mrtví. Vím, kdo je poslal.</p>

<p>Byl jsem jako ve snách, ale slyšel jsem povědomý šepot. Kal mi říkal totéž, co bych řekl já jemu.</p>

<p>Prober se.</p>

<p>Říkal mi to, protože bratři vědí, že v tomto stavu můžete bojovat, ale neměli byste. Nemohl jsem připustit, abych se probral. Nemohl jsem se probudit do pomyšlení, že přežil Ólfi, ale ne jihoamerického nesmrtelného tvora. Ne. Kdybych se probral, nebyl bych schopen udělat to, na co se chystám.</p>

<p>Probral bych se a věděl bych.</p>

<p>A já to vědět nechci. Ne teď. Ještě ne.</p>

<p>Ne, dokud ze všech do posledního nebudou chladnoucí mrtvoly.</p>

<p>Nenaslouchal jsem dalšímu šepotu a potom už si nic nepamatuji. O to jsem se sám postaral. Nevím, jak jsem se dostal do Central Parku, ale byl jsem tam. Nevím, jak dlouho jsem je hledal. Nevím, jestli jsem našel já je, nebo oni mě. Nevím, jestli byla zima. Nevím, jestli jsem měl pod nohama sníh nebo trávu. V hlavě jsem měl bílo a prázdno, až na jedinou myšlenku. Jediný záměr. Jediné slovo.</p>

<p>Smrt.</p>

<p>Objevili se cadejos. Hladké černé psí postavy. Útočili a zase se stahovali. Přišli a odešli. Rozsekal jsem je na kousky. Nemohli se dotknout bílé prázdnoty uvnitř mě. Nic se jí nemohlo dotknout.</p>

<p>Ccoové byli rychlejší, někteří útočili ze země, někteří skákali ze stromů. Nezemřeli tak rychle, ale zemřeli. Ruce jsem měl stále pokryté krví… teď už hnědočervenou, zaschlou. Máchl jsem katanou, a oni zemřeli. Někteří s podříznutým hrdlem, někteří s rozpáraným břichem. Nezáleželo na tom… hlavně že byli mrtví.</p>

<p>Pak přišel gualichu − pavouk s tisícem nohou. Tisíc nohou, kterým bylo třeba se vyhnout. Tisíc nohou k useknutí.</p>

<p>V prázdnotě vládlo bezčasí… cadejos, ccoové, gualichu. Všechny je spolkla bílá prázdnota. Všímat si, jak dlouho to trvalo, znamenalo se zajímat. Mě nezajímalo vůbec nic. Nic než smrt neexistovalo.</p>

<p>Jen bílo.</p>

<p>Jen prázdnota.</p>

<p>Probodl jsem mečem baňaté pavoučí tělo. Vytekla z něj hustá tekutina. Brodil jsem se jí, abych tomu stvoření usekl hlavu. Možná křičelo. Možná ne. Všechno mi znělo tlumeně jako zabalené do několika vrstev vaty − zvuk zněl z dálky, měsíc byl jen beztvarý opar, mrtvá těla bezvýznamné stíny.</p>

<p>Jen jedno bylo zcela jasné. Jedna postava měla ostřejší obrysy než cokoliv, co jsem kdy viděl.</p>

<p>Oshossi.</p>

<p>„Tohle všechno kvůli zlodějce.“ Stál na svahu kopce. „Všechna ta zuřivost a vášeň kvůli obyčejné zlodějce.“</p>

<p>Slova. Bezvýznamná slova.</p>

<p>Šel jsem k němu, ale zemi pod nohama jsem necítil. Ani vzduch v plicích. Vzduch jsem nepotřeboval. Potřeboval jsem jen jediné. Smrt. Pomstu.</p>

<p>Slíbil jsem, že bude v bezpečí. Řekl jsem mu to dřív, než vůbec věděl, co to slovo znamená. A pak se otočím a tenhle kus mrtvého masa, co stojí přede mnou, ze mě udělá lháře.</p>

<p>Před mým bratrem.</p>

<p><emphasis>Selhal</emphasis> jsem.</p>

<p>V prázdnotě se objevila trhlina a bílou zbarvila do ruda krev. Vycenil jsem zuby. Pro Oshossiho jsem neměl slov, protože neexistují žádná slova na to, co mu udělám. Agonie, v níž zemře, se nedá popsat. Budu mít krev v hlavě, na rukou a jako teplý déšť zaplní i vzduch. A potom mě možná pohltí krví nasáklá nicota, tak jako pohltila všechno ostatní. A bude trvat dlouho, hodně dlouho, než z ní vyjdu ven. Pokud vůbec kdy vyjdu.</p>

<p>Lhal jsem mu, zklamal jsem ho a ztratil jsem ho.</p>

<p>Udělal jsem další krok a oběma rukama svíral katanu. Podíval jsem se do zlatých očí a pohnul se, abych je zničil.</p>

<p>„Niku?“</p>

<p>Byla to jediná věc stejně jasná jako Oshossi. Hlas.</p>

<p>Jeho hlas.</p>

<p>Otočil jsem hlavu − pomalu, protože vzduch byl hustý jako lepidlo − a uviděl jsem ho. Nemožně celistvý, nemožně přítomný, nemožně živý.</p>

<p>Kaliban Leandros z kmene Vajáš.</p>

<p>Kal.</p>

<p>Můj bratr.</p>

<p>Celý. Ne zkrvavený. Ne roztrhaný na kusy. Ne mrtvý.</p>

<p>Jak je to možné? Není. Není to možné. Je to trik. Jen další střep, jenž mi drásá mozek.</p>

<p>„Niku, co tady sakra děláš sám?“ V jedné ruce držel pistoli a ve druhé mobil. GPS lokátor se napojil na můj telefon. Vedle něj stál bílý vlk, jehož kohoutek Kalovi dosahoval až do pasu, a tiše vrčel.</p>

<p>Trik…</p>

<p>Sklopil jsem zrak. Ruce jsem měl od krve, ale ta krev nebyla zaschlá jako předtím. Nebyla Kalova. Tohle byla čerstvá zvířecí krev. Měl jsem jí potřísněný kabát, ale triko, které bylo předtím slepené krví, jak jsem podpíral jeho bezvládné tělo, bylo čisté.</p>

<p>Ale co z toho byl trik?</p>

<p>„Přišel jsem domů. Dveře byly dokořán. Tvoje meditační korálky ležely na podlaze.“ Ano, přece jsem je zahodil. Už pro mě nic neznamenaly. Podíval se za mě a zavrčel: „Co tenhle sráč udělal, aby tě sem vylákal samotnýho?“</p>

<p>Jen <emphasis>mizerný</emphasis> trik.</p>

<p>Padl jsem na kolena. Katana mi vypadla z rukou. Dlaněmi jsem si zakryl oči. Kal mi okamžitě pevně sevřel ramena. Poznal jsem ten naléhavý tvrdý stisk. „No tak, Cyrano. Začínáš mě zatraceně děsit.“ Pohlédl jsem na něj, chytil ho za bundu, přitáhl si ho a objal ho tak pevně, že ho z toho určitě zabolela žebra. Jeho oči − plné obav, odhodlané a rozzuřené − a živé. Ne mrtvé, ne děsivě prázdné. Byly živé.</p>

<p>„Niku?“</p>

<p>Opřel jsem mu čelo o rameno a pokoušel se dostat z vlastního Tumulu, ze svého soukromého pekla. Byl cítit pivem, vlkodlakem a mým bylinkovým mýdlem, protože se nikdy nemůže obtěžovat natolik, aby si koupil své. Byl cítit jako můj bratr. Položil mi ruku na hlavu. „Niku, co sakra <emphasis>udělal?</emphasis>“</p>

<p>Nasál jsem vzduch a měl jsem pocit, že jsem se nadechl poprvé od chvíle, kdy jsem ho uviděl ležet mrtvého na podlaze našeho bytu. Narovnal jsem se a pustil ho, ale odmítl jsem pustit jeho bundu. Je mi jedno, jestli je to zase nějaký trik. Vezmu to tak, jak to je, a nebudu se ohlížet zpět. Otočil jsem hlavu a podíval se na Oshossiho. Ještě pořád stál na svahu a nehýbal se. „Říkal jsi: zlodějka.“ Hlas jsem měl ochraptělý. Bylo to jedno ze slov, jež proniklo bílou nicotou. „Říkal jsi: obyčejná zlodějka.“</p>

<p>„Vy nic nevíte, že ne? Vy to vážně nevíte,“ řekl a pohrdavě zúžil zlaté oči. „Vy se prostě jen ženete bránit rodinu, <emphasis>upíří</emphasis> rodinu, a bezpochyby jste jí věřili, dokud vás Xolo nedonutil to udělat tak jako tak.“</p>

<p>„Xolo? Co s tím má společnýho ten požírač koz?“ optal se ho Kal a zamířil na něj pistolí. Za námi stál napjatě, s hlavou u země a sklopenýma ušima, bílý vlk − Dalila.</p>

<p>Oshossi začal nenuceně točit svými mačetami. „Nic. Vy vážně nevíte vůbec nic. To je neuvěřitelné. A otřesné.“ Zarazil jednu mačem nejmíň dvacet centimetrů do země a druhou dál točil. „Xolo patří mně. Je jedinečný. Většina čupakabrů má slabé telepatické schopnosti. Používají je k paralyzování své prostoduché kozí kořisti.“ V úsměvu ukázal špičaté zuby. „Jsou téměř stejně prostoduší jako ty kozy, ale náš rovněž ne zrovna chytrý Xolo dokáže mysl ovládat mnohem, mnohem lépe než jeho bratři a sestry. Je to velmi mocná zbraň − idiot obdařený velmi zvláštním nadáním. Pokud má čas poznat svou novou kořist, vycítit, kudy se ubírá její mysl, může tu a tam podstrčit myšlenky. Může kohokoliv přimět vidět cokoliv. Vloží do hlavy obrazy nebo vzpomínky, které vypadají úplně jako pravé. Je jen potřeba mu přitáhnout vodítko a říct mu, aby to udělal. Teď vidíte, jakou má pro mne cenu.“</p>

<p>Obraz… představa mého bratra a krve a smrti. Jak snadno mě Drahomíra přinutila myslet si to co ona… dnes i předtím v domě v Harlemu. Jakmile se objevila pochybnost, přišla závrať a pak obojí rychle zmizelo. Čím víc jsem se vyptával, tím více mě postrkovala k nevědomosti a ochotě ke spolupráci. Xolo. To všechno Xolo. Až do této chvíle nás neznal dostatečně, aby dokázal zmapovat naše myšlenkové pochody. A protože jsme předtím Drahomíře pomáhali dobrovolně, nemusela mu tak často přikazovat, aby s námi manipuloval. Dokud jsem se nezačal vyptávat. Pak ho přiměla, aby ze mě udělal kamikadze.</p>

<p>„Kristepane, už to chápu,“ vydechl Kal. „Tak takhle mi vypumpovala mozek u Raffertyho a v nemocnici. Říkala, jaký jsi bojovník. Ptala se, jestli jsi z nás nejlepší. Jak dlouho už mě takhle chráníš. Nedivím se, že jsem jí toho tolik řekl. Sakra. Nikdy tolik nemluvím. Ne o nás. Ne o rodině. Nebejt toho mizernýho čupy, nikdy bych si nemyslel, že je součástí rodiny. Hledala perfektní zbraň. Kruci, Niko, ty <emphasis>jsi</emphasis> perfektní zbraň.“</p>

<p>Tak to tedy bylo. To, že jsem se jí předtím vyptával, její činy možná trochu uspíšilo, ale stejně to měla v plánu celou dobu. Proto nás tak pečlivě pozorovala při cvičení a při boji. Robin, Kal a já − vybrala si z nás toho, o kom si myslela, že dokáže porazit Oshossiho.</p>

<p>A udělala tu nejfatálnější chybu v životě.</p>

<p>„Teď snad chápete, jak velkou cenu pro mě Xolo má s tím, co dokáže. Taky je vám jasné, proč si ho s jeho novou paničkou nesmím pustit k tělu. Proč se musím spoléhat na svá stvoření a vysílat je, aby mě jí zbavila a přivedla ho zpátky. Oddaně poslouchá každého, kdo se o něj stará a krmí ho.“ Proto Drahomíra tak zuřila, když se mu Kal pokoušel dát kozí krev v Raffertyho domě. „Dobře zná mou mysl. Pokud by mu to bylo přikázáno, mohl by mě přimět utopit se v řece, zatímco bych si myslel, že se procházím pralesem.“ Proto mohl přijít do autobazaru, ale z domu v Harlemu, kde se objevil Xolo, utekl.</p>

<p>Přestal točit i druhou mačetou a sklonil ji k zemi. „Používám ho, abych zachránil tolik z pralesa, kolik jen dokážu. Abych zachránil to, co patří <emphasis>mně</emphasis>. Chci ho zpátky. Potřebuji ho zpátky. Dokáže pohnout myslí lidí… i vůlí celé vlády.“</p>

<p>„Pak si ho vezmi. Jestli máš ještě nějaká zvířata, najdi ji, zabij ji a vezmi si ho,“ řekl jsem hlasem zároveň divokým i prázdným. „Nebudeme ti stát v cestě.“ Pokud se po omámení Xolem nevrátím zpět, bude si buďto myslet, že mě Oshossi zabil, nebo že jsme se zabili navzájem. Ať tak nebo tak, určitě se nebude dlouho zdržovat na místě. Vlastně jsem si jistý, že už je pryč.</p>

<p>„A kdyby teď byla tady?“ zeptal se zvědavě.</p>

<p>„Zabil bych ji sám,“ odpověděl jsem stroze.</p>

<p>Oshossi se rozhlédl kolem. Obklopovala nás smrt. „Má milovaná zvířata.“ Jeho už tak dost ostré rysy nebezpečně ztuhly, ale pak se trochu uvolnil. „Všichni jsme oběti. Jděte. Ale ještě jednou se mi postavíte do cesty, a budete <emphasis>mé</emphasis> oběti.“</p>

<p>Šli jsme. Necítil jsem nohy, ale fungovaly. Kal se postavil a obtočil mi ruku kolem rukojeti katany. Druhou rukou jsem se ho ještě pořád pevně držel za bundu. „Řekneš mi, co tě ten zkurvysyn Xolo přinutil vidět?“ Myslím, že si to dokázal představit, ale představy nejsou totéž jako detaily. Detaily, o nichž jsem mu nedokázal říct.</p>

<p>„Ne.“ Pod nohama nám ležel sníh − teď jsem jej viděl − bílý a třpytivý stejně jako ta prázdnota… prázdnota, jež se roztříštila na tisíc ostrých střípků, které mě bodaly v hlavě.</p>

<p>„Vedete zajímavý život. Ani u Klanu to není tak zajímavé.“ Dalila teď vedle nás kráčela ve své lidské formě. Proměnila se během okamžiku. Bez zaváhání kráčela bosýma nohama po sněhu. „Hezký kloučku, dej bundu.“</p>

<p>„Takhle už jsem o několik bund přišel,“ zamumlal Kal. Stále mě pozoroval pohledem plným obav. „A přestaň mi říkat hezký kloučku. Nemůžeš mě povýšit aspoň na žhavý lidský maso?“ Dalila se rozesmála tak, že téměř zavyla… pravé vlčí zavytí. Kal s nezvyklou trpělivostí čekal, až se mi podaří uvolnit prsty a pustit jeho bundu. Pak ji předal Dalile a já se ho okamžitě chytil za triko.</p>

<p>„Kde jsi byl?“ zeptal jsem se naléhavě a pořádně jím zatřásl. Dovolil to bez jediné stížnosti. „<emphasis>Kde jsi byl?</emphasis>“</p>

<p>Nenamítl, že já byl pryč jen o necelou půlhodinu míň než on. Nechal to být. „Zavřel jsem bar a asi v půl třetí se u našeho bytu setkal s Dalilou. Jak jsem říkal, bylo otevřeno a na podlaze ležely tvoje korálky. Věděl jsem, že je něco špatně.“ Zaťal zuby. „Vážně špatně. Použil jsem GPS v našich mobilech a zjistil, že jsi v parku. Otevřel jsem bránu, Dalila se svezla se mnou a společně jsme tě našli.“ Ohlédl se přes rameno na to, co tam po nás zůstalo. Strážci budou mít dneska hodně práce. Tedy pokud tam zbyde něco, co Bažinačka a její děti nesežerou. „Zabil jsi všechno, Niku. Všechno.“ Neříkal to obdivně − řekl to tak, jak to bylo. Jako fakt. Drahomíra potřebovala důkaz, ale Kal vždycky věděl, čeho jsem schopen.</p>

<p>„Ještě jsem neskončil. Skoro bylo po jejím. Ta hnusná děvka málem dostala to, co chtěla,“ řekl jsem s emocemi tak temnými a ostrými, že by jistě řezaly lépe než všechny moje čepele.</p>

<p>„Chceš, abych zavolal Dobromile a řekl jí to?“ zeptal se. „Do pytle, to je ale blbá otázka. Jdu jí zavolat.“</p>

<p>Udělal to. Neposlouchal jsem. Já, který jsem naslouchal všemu a všímal si nejmenších detailů, jsem neposlouchal. Asi od dvou hodin jsem toho moc neslyšel. Věděl jsem, že ji to raní. Tím spíš, až vyprchají účinky Xolova působení a ona si uvědomí, jak snadno uvěřila své dceři, o níž říkala, že je lhářka a zlodějka. Věděl jsem, že bude cítit stud a vinu za to, že Drahomíra riskovala životy nás všech pomocí lži a kvůli touze po moci, jež ji řadila na úroveň Ólfi. Předpokládal jsem, že mě lituje, ačkoli Kal jí nemohl přesně říct, co mě Xolo přinutil vidět. Bude hádat tak jako Kal, ale žádný odhad na světě se nemůže rovnat tomu, co jsem viděl. Dvakrát v životě jsem Kala spatřil zemřít. Dvakrát jsem selhal a neochránil ho. Jednou to bylo skutečné a jednou smyšlené, ale obojí se mi ostře zarylo do paměti.</p>

<p>Může čtyřletý kluk něco slíbit?</p>

<p>Ano.</p>

<p>Může se mu podařit slib dodržet?</p>

<p>Ne vždy.</p>

<p>Zamířili jsme k metru. Dalila se zanedlouho chystala zamířit jinam. Koneckonců, měla na sobě jen bundu. Její měděné oči si mě prohlédly a pak mi prstem se zhrublou kůží ukázala nejdřív na hlavu a pak na hruď. „Nemocný. Vyběhej to. Jdi lovit. Bojovat.“ Zavrtěla hlavou. „Nebo jdi do lesa a už se nevracej.“</p>

<p>To by totiž udělal nemocný vlk − odešel by do lesa, ať už by to byl les stromů nebo shluk prázdných budov, a tam by čekal na smrt.</p>

<p>Myslím, že by to bylo lepší než ta nemocniční postel, v níž jsem strávil noc. Vlci nejsou hloupí. Kal Dalilu poslouchal, protože na jeho popud jsme z metra vystoupili deset bloků od našeho domu a zbytek doběhli. Deset bloků není v porovnání s mým obvyklým standardem nic, ale po boji, který si sotva pamatuji, mě to unavilo.</p>

<p>Ale ne dost. Jakmile jsme vstoupili do bytu, vytáhl jsem nůž tantó a rozřezal koberec u konferenčního stolku na kusy. Pak jsem ho vyhodil na chodbu. Na místě koberce jsem spatřil Kala v louži krve. Pořád jsem to viděl. Ne doopravdy, ale viděl. Nemůžu to tak nechat.</p>

<p>Kal za letící tkaninou zavřel dveře a pokrčil rameny. „Stejně jsem ho neměl rád. Moc snobáckej.“</p>

<p>Stál jsem uprostřed místnosti a neměl jsem představu, kam jít nebo co dělat. „Pořád umíráš,“ řekl jsem nakonec. Nechtěl jsem, aby to znělo vyčítavě, ale myslím, že to tak stejně znělo. Tolik k sebekontrole, jíž se celý život tak chlubím. „Pořád umíráš a já pořád porušuju slib.“</p>

<p>„Jsem pořád tady, takže jsi ho ještě neporušil.“ Přistoupil ke mně a svlékl mi kabát. Byl tak špinavý od krve a dalších tekutin, že zřejmě nebude možné jej zachránit, ale Kal jej i tak hodil do dřezu. „Ale chápu, že pro tebe to tak může vypadat.“ Vzal mě za paži a odvedl mě do koupelny. „Tentokrát jsi to měl nechat na mně, Niku, vzpomínáš si?“ Pustil sprchu. „Já bych to zvládl. Na poslední chvíli jsem přišel na to, jak se zbavit Ólfi. A stejně jsi to zase odnesl.“ Kal má už téměř rok silnou fobii ze zrcadel, protože ho ovládlo stvoření, které v nich žilo. Ve snaze překonat slábnoucí, ale přetrvávající strach se na sebe podíval do prostého zrcadla na zdi. „Nevypadám na tak obrovskou Achillovu patu, co?“</p>

<p>Zajímalo by mě, jak je to dlouho, co se na sebe naposledy opravdu pořádně podíval. Ne jen letmými pohledy. Od té doby, co jeho fobie začaly, mu vyrostly vlasy, ale udržoval si je v délce po ramena, takže v tom nenastala žádná změna. Ve tváři pohubl, obočí mu ztmavlo a zhoustlo, ale jeho oči… Jakmile vyrostete z dětských let, barva očí už se nemění, ale to, co se skrývá za nimi, ano. To, co za nimi číhalo v Kalovi, rozhodně potemnělo. A když jsem se podíval na sebe, spatřil jsem totéž. Po tomto týdnu… po dnešní noci jsem uvnitř také potemněl.</p>

<p>„Myslím, že potřebuju ostříhat.“ Chabý úsměv zmizel a on pokračoval: „Niku, pravděpodobně umřu dřív než ty.“ Podíval se mi v odraze do očí. „Nejsem tak dobrej jako ty. Nejsem tak chytrej. A nebude to tvoje chyba. Bude to prostě život a smrt a všechny podělaný hovadiny mezi tím. Před osmnácti lety sis dal slib, když sis měl místo toho radši hrát s legem. Dodržel jsi ho. Udržel jsi mě naživu. Navzdory Sofii i Ólfi jsi můj zadek udržel naživu. Teď už to nech bejt. Od teďka to mám na zodpovědnost já.“ Strčil do mě ramenem. „Jasně, kryj mi záda a já budu krejt tvoje, ale co chci říct… staral ses dlouho. Jestli odejdu, nebude to kvůli tomu, že bys selhal. Bude to proto, že ten někdo, s kým se setkám, bude lepší než já, nebo budu prostě mít blbej den. Jasně, zabij toho všiváka a ať ho to bolí, ale…“ Jeho úsměv byl temný a plný obav. „Jen to zkus nedělat s takovou sebevražednou zuřivostí. Vražedná zuřivost je dobrá. Sebevražedná špatná. Chápeš?“</p>

<p>„A pokud to bude obráceně, uděláš totéž ty pro mě?“ Předem jsem znal odpověď. Za poslední rok jsem ho viděl dvakrát skočit po hlavě smrti přímo do chřtánu, aby mě zachránil. Udělal by totéž, aby mě následoval.</p>

<p>„Jo.“ Nejmíň na minutu svěsil hlavu a pak jí smutně zavrtěl. „Jsme v troubě, že jo? Tak jo.“ Povzdechl si, narovnal se a smířil se s tím. Nemohl bych pro něj udělat míň než on pro mě.</p>

<p>„Takže jsme v tom spolu. Přesně jako s Ólfi. Vypadá to, že máme plán.“ Postrčil mě k proudící vodě. „Jsi celej od krve. Pochybuju, že si chceš z dnešní noci nechat nějaký suvenýry jako třeba kus střeva z obřího pavouka na noze.“</p>

<p>Odešel a já se osprchoval. Když jsem skončil, posadili jsme se vedle sebe na mou postel. Opřel se mi o rameno, aby mi připomněl, co je pravda. Nemohl jsem ani jít do obývacího pokoje, viděl bych tam tu lež v živém detailu − přetrvávající obraz na podlaze, pro mě tak jasný a skutečný, jako bych ho měl na fotce. Stejně jako tu noc předtím jsme pozorovali, jak se rozednívá. Tentokrát jsme neoslavovali svobodu. Pozorovali jsme východ slunce, protože jsem nebyl schopen zavřít oči víc než na minutu, aniž bych viděl výsledek Xolova snažení. A Kal mě v tom nenechal samotného.</p>

<p>Vyšlo slunce a nastal nový den.</p>

<p>Doufal jsem, že to bude Drahomířin poslední.15Kal</p>

<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Další týden jsme běhali jako o život. Doslova. Džíny mi začínaly být volnější v pase. Ale pokud je to potřeba… Řídil jsem se Dalilinou radou − běhat, lovit a bojovat. Měla pravdu − Niko byl nemocný. Kdybych přišel domů a našel na podlaze jeho mrtvé tělo, taky bych z toho onemocněl. Možná hůř. Vražedný a sebevražedný, to jsou jen dvě strany jedné mince.</p>

<p>Ačkoli mi to Niko neřekl, musel na podlaze vidět mé mrtvé tělo, navíc ještě v kaluži krve vsáknuté do koberce. A protože měl koberec dva metry čtvereční a Niko ho celý rozřezal na kousíčky, kaluž krve musela být pořádně velká. A zatraceně děsivá.</p>

<p>Když jsem ho našel v parku, byl úplně mimo. Zbyla jen zbraň ve tvaru Nika. Lidský stroj na zabíjení. Bez emocí, bez myšlenek a bez duše. Ať už viděl na té podlaze cokoliv, nemohl to vymazat zničením koberce, ale pokud mu to pomohlo, jsem rád, že jsem mu podržel otevřené dveře, aby ho jimi mohl prohodit.</p>

<p>V následujících dnech toho moc nenamluvil. Ne, že by byl obvykle nějak upovídaný. A tak jsem mluvil za oba. Pokud uvážíme, jaké mám konverzační schopnosti − žádné − pak si zřejmě přál, abych byl přece jen umřel, ale aspoň ho to udržovalo při smyslech. Rozčílený a při smyslech, to má k sobě blízko, ne? Na konci týdne jsem konečně… konečně dostal pohlavek, když jsem se ho ptal, jestli by víc porno bodů dostal sex s upírkou nebo vlkodlačicí.</p>

<p>Ten týden jsme taky lovili − většinou nemrtvé. Dají se snadno najít, není moc obtížné je zabít a mají tak rádi lidské maso, že mě vůbec nemrzelo, když jsme jim usekávali hlavy.</p>

<p>Taky jsme bojovali. Cvičili jsme ve Washington Square Parku, kde jsem proklínal zimu. Trénovali jsme ve školách bojového umění. Cvičili jsme kdekoli, kde se dalo máchnout dřevěným mečem nebo hodit tělem. Jen ne u nás doma. Vůbec jsme tam netrávili moc času. Začal jsem pročítat inzeráty kvůli novému bytu. Nik do toho původního zřejmě už nikdy nevkročí, aniž by mě viděl ležet mrtvého na podlaze.</p>

<p>Asi v půlce týdne jsem vzal meditační korálky, které ležely jen tak pohozené na stolku, a podal mu je. Sevřel rty. „Nejsem si jistý, jestli je ještě někdy budu používat.“</p>

<p>„Radši bys měl začít, protože mi budeš muset vysvětlit všechny ty blbosti kolem meditace.“ Jeden náramek jsem si nechal. „Teď, když jsou Ólfi v tahu, si musím nějak poradit s bránama. Potřebuju žít v míru s čímkoliv, co je kolem. Už žádný ujetý olizování krve.“ Napůl jsem se usmál a napůl ušklíbl. „Zdá se, že to lidi odrazuje.“</p>

<p>„Ccoovu krev sis z dlaně neolízl,“ namítl.</p>

<p>Ne, ale sakra vážně jsem o tom uvažoval, když jsem otevřel bránu k řece. „Ve skladu to bylo horší,“ odpověděl jsem upřímně. Je to pravda. Ólfi nejsou pryč, bez ohledu na to, co jsem říkal nebo co si myslí Strážci. Dokud tady budu já, rasa žije dál. Ve mně dál pokračuje jiná rasa a právě teď má hodně navrch lidská polovina. No, možná ne o tolik, ale aspoň o chlup. Nechci to sám sobě kazit, ale tvrdohlavé odmítání za mě všechno nevyřeší.</p>

<p>A tak jsme meditovali. Niko by se do toho asi sám nepustil, ale kvůli mně to udělal. Podařilo se mi usnout jen asi v polovině případů, což značí, že jsem se pekelně snažil. Taky jsme meditovali v parku. Vyprávějte mi něco o splynutí se světem. Když budete sedět na zmrzlém trávníku dost dlouho, už od něj svůj zmrzlý zadek neodlepíte.</p>

<p>Niko si denně telefonoval s Dobromilou, ale ona nepřijela k nám a on nejezdil za ní. Nevím, jestli se to prostě rozumělo samo sebou, nebo jestli se na tom dohodli. Drahomíra zmizela asi půl hodiny po tom, co Niko odjel z jejich domu v New Jersey, přesně jak si myslel. Zlomyslně se na svou zmatenou matku ušklíbla, plivla jí k nohám a řekla: „Seamus byl mnohem lepší rodič i upír než ty. A já mu byla mnohem lepší milenkou, než jsi kdy byla ty.“ Smrt, pomsta a zrada jí nestačily − ještě to musela podat jako v gothické telenovele. Pak se škodolibým smíchem vzala Xola a zmizela v nočním městě. A protože jí bránil právě Xolo, Dobromila nemohla udělat vůbec nic, aby ji zastavila. Je ovšem třeba přiznat, že Drahomíra námi manipulovala tak brilantně, že čupu skoro až do poslední chvíle nepotřebovala. Robin se cítil zahanbeně, že si toho nevšiml, a žárlil, že možná ani jemu by se to tak skvěle nepovedlo.</p>

<p>Slyšel jsem z těch telefonátů jen útržky, ale bylo mi jasné, že se Dobromila stydí… Ne, to není to správné slovo. Bylo to horší. Měla pocit, že ji dcera zneuctila. Zahanbená, potupená a vinná − mám dojem, že cítila takovou vinu, jako by Nikovu mysl roztrhala na kusy ona sama. Jenže to nebyla její vina − i když bych si to přál.</p>

<p>Ji jsem totiž měl v dosahu. Drahomíra byla pryč.</p>

<p>Dobromila nás sice před svou zpropadenou dcerou varovala už na začátku, jenže to bylo stejně jedno. Spadli jsme do toho kvůli vztahu k Dobromile a faktu, že to vypadalo, že se Drahomíra změnila. Naše loajalita k její matce nás zavedla do pasti a Xolo za námi zaklapl dveře. Dobromila to neudělala záměrně, ale i tak k tomu došlo. Je to na pytel, ale co naděláme.</p>

<p>Koncem týdne, když jsem se vracel zvenku − divil jsem se, že mě Nik pustil ven po setmění − jsem se zastavil na konci schodiště, protože jsem viděl, jak spolu stojí ve dveřích našeho bytu. Niko ji vzal za ruku. Vytratil jsem se z dohledu, abych jim dopřál trochu soukromí.</p>

<p>„Myslím,“ slyšel jsem ho říct po krátkém zaváhání, „že se s tebou nějakou dobu nemůžu vídat.“ Následovalo jen vážné ticho. „Když tě vidím,“ pokračoval, „vidím i ji. A když vidím ji, vidím Kala. Mrtvého.“ Jeho jindy klidný hlas se zachvěl − mělo to stejný účinek, jako když zemětřesení způsobí sesuv hory, která se dole roztříští na malé kameny. „A co víc,“ pokračoval ztěžka, „vidím ho poraženého jako kus dobytka. Cítím jeho hlavu na rameni, když jsem ho zvedl a snažil se ho udržet pohromadě. Sotva se mi to dařilo, Dobromilo. Byl roztrhaný na kusy.“</p>

<p>Opřel jsem se o stěnu v mezipatře a nepraštil pěstí do betonové zdi. Ale měl jsem sto chutí to udělat. Několikrát.</p>

<p>Hora znovu stála vzpřímeně. Země se přestala třást a on pokračoval. Nevím, jak se mu to podařilo, ale zvládl to. „Až ta vzpomínka trochu vybledne. Až to neuvidím pokaždé, když před spaním zavřu oči nebo když otevřu dveře do bytu.“ Kašlu na hledání levnýho bytu. Robinovi kámoši z drahých realitek nám určitě něco najdou. Příští týden. <emphasis>Zítra</emphasis>.</p>

<p>„Nechci po tobě, abys na mne čekala,“ dodal zasmušile. „Mohlo by to trvat týdny nebo i měsíce.“</p>

<p>Nebo navždy.</p>

<p>„Počkám.“ Jako bych z jejích slov vycítil smutný úsměv. „Kdo mohl vědět, že po všech těch lžích přijde ještě něco o tolik horšího? Řekla jsem ti, že je lhářka a zlodějka a na nikom jí nezáleží − ale byla tak okouzlující, že jsme na to všichni zapomněli i bez Xolovy pomoci.“</p>

<p>„Musela jsi jí pomoci. I když jsi to všechno věděla, musela jsi pomoci dceři.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděla mu. „Mohla jsem si vzpomenout na stovky příkladů z minulosti. Mohla jsem pomyslet na to, že ti, kdo zapomenou na minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. Ale neudělala jsem to. Věřila jsem jí i Seamusovi. Chovala jsem se jako blázen. Niko…“ Slzy nemusí být hmatatelné, aby byly skutečné. Může to být i něco, co slyšíte, i když se nedotýkáte slané vody. Sešel jsem zpátky před dům a vrátil se až za čtvrt hodiny. Loučení, ať už dočasné nebo navždy, by nemělo probíhat před někým jiným, obzvlášť když ten někdo šmíruje na schodišti.</p>

<p>Ten víkend jsme se přestěhovali. Na New York neslýchané, co? Nový byt se našel během jednoho dne. Když je vůle… nebo, lépe řečeno, vůle, plná hrst perel a jeden z Robinových bezohledných kumpánů… najde se nový byt. Trochu mi připomínal ten, v němž jsme bydleli loni, jenže tenhle byl určený pro lidi − i pro pololidi. Loftový byt v SoHo se stěnou plnou oken, naleštěnou dřevěnou podlahou a koupelnou, v níž byste se fakt mohli otočit. Je neuvěřitelné, jaké změny vám do života přinesou peníze. Jediná zakázka, za kterou jsme dostali královsky zaplaceno, a vyřídili ji za nás Ólfi. Zavrtěl jsem hlavou.</p>

<p>„Co je?“ zeptal se Niko, položil na podlahu krabici a rozhlédl se po stěnách vymalovaných podivnou směsí krémové a oranžové. Vsadil bych se, že to bylo hrozně trendy.</p>

<p>„Ale nic,“ odpověděl jsem. „To je ale byt, co?“</p>

<p>Niko, který ještě pořád upřeně pozoroval oranžovou, přikývl. „Bude to stačit.“</p>

<p>„Stačit? Nikdy jsme v tak pěkným bytě nebydleli. V tý díře, kam jsme se tady ve městě nastěhovali poprvý, nebyl ani sporák.“</p>

<p>„Vařením jídlo stejně přichází o většinu živin,“ odvětil nevzrušeně.</p>

<p>Otevřel jsem ledničku. Byla krásná, čistá a nová. Neuvěřitelné. „A lednička nefungovala. Nemluvě o tom bezdomovci, co tam bydlel.“</p>

<p>„Zaplatili jsme mu padesát babek, aby odešel, tebe jsem přiměl opravit ledničku a bylo to.“ Mírně samolibě se na mě podíval. „Potřeboval jsi na to jen knihu pro kutily a tři měsíce. Byla to pro tebe poučná zkušenost a můžeš se tím živit, když zapomeneš trénovat.“</p>

<p>Jo, máme domov. Od příšerného přes lepší až k nejlepšímu, jaký jsme kdy měli. A pošťuchování se stěhuje s námi.</p>

<p>Vymalovali jsme tam hezkou uklidňující zelenou − jak znám Nika, tak je určitě děsně zenová. Konečně jsem v koupelně přestal hledat obří zmutované šváby a zjistil jsem, že led pochází z lednice. A studená voda taky. Kdo to mohl tušit?</p>

<p>Jednou v sobotu ráno jsem se potácel do koupelny. Když jsem procházel kolem Nikova pokoje, slyšel jsem ho zalapat po dechu a viděl jsem, jak se na posteli prudce posadil. A tehdy mi to konečně došlo: každé ráno se budí s tím, že jsem mrtvý − to mu jako první vytane na mysli. Nevěděl jsem, kolik vteřin jeho paměti trvá, než se vrátí do reality, ale i vteřina by byla moc dlouhá.</p>

<p>To udělala Drahomíra. Z nás tří si vybrala jeho. Já byl zjevně poněkud nestabilní, s nekontrolovaným otevíráním bran, mluvením ólfím jazykem a malováním prstem namočeným v krvi − nedokázala odhadnout, jak bych reagoval. U Robina se jí nepodařilo zjistit, jak ho přimět k sebevražedné zuřivosti. Vražedné možná, ale postavit se Oshossimu vyžadovalo obojí. Niko je dokonalý bojovník a byl skvělou volbou. Já jsem spínač a ona jej stiskla. A on s tím teď musí žít každý den a každé ráno jsem mrtvý − alespoň pro něj.</p>

<p>Když šel ten večer spát, vkradl jsem se do jeho pokoje a na poličku vedle postele mu nalepil fotku. „Co to, prosím tě, děláš?“ zeptal se ve tmě. Měl jsem vědět, že se probudí, jakmile překročím práh jeho pokoje.</p>

<p>„Hraju si na vílu Zubničku,“ zasupěl jsem a pak jsem mu nařídil: „Počkej do rána. Vždycky mi píšeš seznam úkolů. Tady je jeden pro tebe.“</p>

<p>Niko většinou spává na břiše, s rukou na meči pod matrací nebo na noži pod polštářem. Věděl jsem, že až se v neděli ráno probudí, první věc, kterou uvidí, bude ta fotka. Byla to taková ta levná z polaroidu, kterou se fotí děti se Santou. A já na ní vážně <emphasis>byl</emphasis> se Santou. Hopsal jsem mu po koulích za to, že nám nikdy nepřinesl žádné dárky k Vánocům. A pětiletá noha dokáže v oblasti Santových koulí nadělat docela škodu, soudě podle bolestného výrazu v jeho buclaté tváři. Na spodek fotky jsem napsal: <emphasis>Kal je živý. Tak pohni zadkem a udělej mu snídani</emphasis>. Nevím, jestli mu pomohlo to sdělení, že jsem naživu, zda překonalo nebo zabilo falešnou vzpomínku, ale udělal mi k snídani vafle, takže na škodu to nebylo.</p>

<p>Zatímco jsem je jedl, pečlivě mě pozoroval a pak se podíval ke svému pokoji. „Jak jsi věděl, že dárky jsou ode mě a ne od Santa Clause?“</p>

<p>„Protože tys nikdy žádný nedostal. A jestli si nějaký dítě zasloužilo bejt na seznamu hodnejch kluků, tak jsi to byl ty.“ Opřel jsem se a poplácal si břicho. Opravdové jídlo, ne sójová náhražka − úžasné.</p>

<p>„A jestli si někdo zasloužil být na seznamu zlobivých kluků?“ zeptal se a oči se mu trochu rozjasnily.</p>

<p>Zazubil jsem se. „Zeptej se toho Santy z obchoďáku. Vsadím se, že nemohl chodit nejmíň tejden.“</p>

<p>V pondělí se Niko vrátil učit na univerzitu. Setkal jsem se s ním o polední přestávce. Prodíral se davem, zatímco já zrovna odcházel od pouličního prodavače s hot dogem a limonádou pro něj. Podal jsem mu ji a řekl: „Právě jsem támhle na rohu mluvil s takovým chlápkem. Vidíš ho?“ ukázal jsem. „Vím, že jsem náladovej, stěžuju si, občas mě něco posedne, mám genetickou výbavu zabijácký stvůry a problémovej vztah k mámě. Nemyslíš, že by to všechno mohla vyřešit scientologie?“</p>

<p>Ruka s láhví se zastavila napůl cesty ke rtům. Niko ztuhnul a pak se zasmál. Jo, Buddhu milující tvrďák se fakt zasmál.</p>

<p>Usmál jsem se pro sebe a kousl do hot dogu. Všechno bude zase v pořádku. Vážně. Možná to bude trvat měsíce, než to zase bude starý dobrý Niko, nebo než se tomu aspoň přiblíží, jak mu život dovolí, ale dostaneme se tam. V tomhle světě pochybuju o spoustě věcí, ale o tomhle ne.</p>

<p>Odpoledne jsem se pak taky vrátil do práce. Byl jsem tam poprvé od toho dne, kdy Robin s Jišijášem odešli v záplavě poletujícího peří, nadávek a sexuálně jiskřivých slov. Jišijáš tam nebyl, což bylo dobře. Musel bych něco říct a on by mě pak zabil, což by mi nejspíš ztížilo hledání nové práce.</p>

<p>Ukázal se tam ale Robin a já si k němu o přestávce sedl a dal si pivo. Než stačil otevřít pusu, zvedl jsem varovně ruku. „Žádný detaily. Nechci slyšet ani náznak, jasný? Já s tím chlapem musím pracovat. Jestli se na mě podívá a pozná, že si představuju tebe, jeho a prachovku, vrazí mi do krku pípu a rozlije mě zákazníkům.“</p>

<p>Vtipálek se mazaně usmál. „Zbabělče.“ Ale napil se skotské a ani se nezmínil o tom, kam až perimu sahají pera. To se mi ulevilo. Pak jsem mu pověděl o tom, jak to jde, že o Drahomíře není slyšet a že Nik už je skoro zase Nikem. Robin už slyšel, co Drahomíra udělala, co byl Xolo zač a proč Oshossi po upírce doopravdy šel.</p>

<p>„Pořád nemůžu uvěřit, že mě oblafla. <emphasis>Mě</emphasis>.“ Hloubavě se díval do sklenice. „Vycházím ze cviku,“ Povzdechl si, dopil skotskou a řekl: „Ale jedna věc mi pořád vrtá hlavou. Netýká se to Drahomíry, ale Seamuse. Kdo ho zabil?“</p>

<p>Tak to přišlo jako blesk z čistého nebe.</p>

<p>„Seamus?“ Znuděně jsem se napil piva. „Včerejší zprávy. Koho to zajímá?“</p>

<p>Ale on si nedal pokoj. „Došel jsem k názoru, že Samuel se svými kolegy to neudělal. Nevolali by nám ještě před úklidem. Podezřívali ho, že to s těmi vraždami fakt rozjíždí, ale zatím nic nepodnikli. Zajímalo by mě, kdo to byl. Někdo, kdo si Seamusova šíleného chování všiml ještě před Strážci? A ti ho <emphasis>určitě</emphasis> sledovali. Jak by se tam vrah dostal, aniž by ho viděli?“</p>

<p>Robin a jeho zvědavost. Nemůže nic nechat být. Nikdo jiný si v tom zmatku na Seamuse vůbec nevzpomněl.</p>

<p>Téměř nikdo.</p>

<p>Nic jsem neřekl, jen jsem si pohrával s láhví piva.</p>

<p>„Ty?“ sykl tiše. „To jsi byl <emphasis>ty?</emphasis> Ví o tom Niko?“</p>

<p>„Ví to.“ Otáčel jsem láhví v ruce. „Neříkal jsem mu to, ale myslím, že na to přišel.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>Tak jako jsem já věděl, že právě stojí naproti přes ulici a hlídá mě. Dohlíží na to, abych byl v bezpečí.</p>

<p>Nik je skoro zase Nikem, ale ještě ne docela. Potřebuje čas. Pokud ten čas musí strávit tím, že mě bude hlídat, tak ať. Ne, nepotřeboval jsem ho vidět na to, abych věděl, že tam je. Prostě to vím. Stejně jako on ví o Seamusovi.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny a upřeně se Robinovi podíval do očí. „Je to můj bratr.“</p>

<p>Zabil jsem Seamuse ještě předtím, než jsem zjistil, že má ve vaně mrtvou holku. Dřív než jsem se dozvěděl, co prováděl. Cítil jsem krev, ale nevěděl jsem, že je mrtvá. Nevěděl jsem, že to nebylo dobrovolné dárcovství. Ale věděl jsem, že se snaží zabít Nika a že to rozhodně nemůžu připustit. Můj bratr ctí principy. Chtěl se mu postavit tváří v tvář, chtěl si to s tím úskočným parchantem vyrovnat jako chlap. Jako by Seamuse zajímala čest. Ale Nika ano.</p>

<p>Niko má čest, o níž vždycky tvrdil, že v boji neexistuje a není potřeba. Vlastně má s tím popíráním svým způsobem pravdu… On je jediný z lidí i nestvůr, kdo má tenhle typ cti. My ostatní prostě děláme, co je potřeba. Nik je lepší a já ho kvůli tomu nenechám zemřít. Rozhodně jsem nechtěl nějakému zatracenému upírovi dát šanci ho kvůli tomu zabít. Nechtěl jsem čekat, až bude po problému s Ólfi. Seamus měl čas, my ne. Můj bratr − dobrý chlap, ten nejlepší − může uctívat své principy. Ale Seamus byl jiný. Byl to padouch.</p>

<p>„Jak jsi to udělal?“ zeptal se mě Robin nevěřícně. „Byl to sakra dobrý bojovník a tys neměl ani škrábanec.“</p>

<p>Jednoduše. Bylo to tak snadné. Později té noci, kdy se objevila Drahomíra, jsem z Dobromilina pokoje pro hosty otevřel bránu. Té noci, kdy jsem myslel na ty děsivé věci a snažil se přijít na to, co Ólfi udělají dál. Ano, byly to děsivé myšlenky, ale pomohly mi ledacos si vyjasnit. Do života nám vpadla Drahomíra. Seamus a Ólfi byli jedna věc. Přidejte k tomu Drahomíru a její potíže…</p>

<p>To bylo příliš. Nedalo se to zvládnout najednou. Příliš mnoho možností, jak se to mohlo podělat. Ale napadlo mě snadné řešení.</p>

<p>Když Niko spal a Robin držel stráž, odcestoval jsem do Seamusova loftu. Objevil jsem se přímo za ním. Štěstí si nekoupíte. Nevěděl o mně. Vůbec si nevšiml, co se děje. Smůla. Usekl jsem mu hlavu jedním rychlým a silným švihnutím meče. Střelné zbraně jsou vám proti upírům téměř k ničemu, pokud nezasáhnete mozek nebo srdce. Mám je rád, ale někdy je meč lepší. Jo, někdy je meč prostě fajn, pomyslel jsem si, když jsem se díval, jak se jeho hlava válí na podlaze.</p>

<p>Hned potom jsem se vrátil do pokoje a bránu zavřel. Očistil jsem meč, šel do postele a spal jako dudek.</p>

<p>„Jak?“ naléhal Robin.</p>

<p>„Jsem mazanej.“ Usmál jsem se… temně, tajemně… a možná malinko jako Ólfi.</p>

<p>Jo, Seamus byl úskočnej parchant. A pokud bylo potřeba být stejně úskočný, abych zachránil bratra…</p>

<p>Tak jsem rád byl.</p>

<p>Robin se při pohledu na můj úsměv trochu zarazil. Radši jsem se dotkl korálků na zápěstí, abych si vzpomněl, kdo jsem − kdo <emphasis>doopravdy</emphasis> jsem − a přestal se usmívat tak děsivě. „Tak jo, pověz mi něco o Jišijášovi, ať na něj něco mám. Ale nic, z čeho by mi začaly krvácet uši nebo kvůli čemu bych si musel odepřít sex na zbytek života. Dokážeš to?“</p>

<p>Vtipálek okamžitě zapomněl na Seamuse i na mé vnitřní Ólfi a zazubil se podobně děsivě jako já předtím. „Začněme hypoteticky: když někdo, kdo je obdařený hořlavým peřím, vaří nahý, dává tím najevo svůj životní styl, nebo projevuje přání zemřít?“</p>

<p>Položil jsem hlavu do dlaní a zasténal.</p>

<p>Doufal jsem, že Nika čeká lepší noc než mě.16Niko</p>

<p><image xlink:href="#_13.jpg" />Bar neměl žádná nezakrytá okna, která by stála za řeč. Hosté Devátého kruhu mají rádi soukromí, ale sem tam vykukoval kus špinavého okna, který něco prozrazoval… pokud byste byli hodně pozorní. Já jsem. Trojúhelníkem vínově zbarveného okna jsem viděl, jak Robin divoce gestikuluje. Měl jsem dojem, že buď následkem překvapení, nebo šoku. O celém tom utrpení se dozvěděl minulý týden. Co by ho teď mohlo tak překvapit?</p>

<p>Aha.</p>

<p>Seamus, pomyslel jsem si trochu podrážděně. Ale i pobaveně. Kal. Udělal pro mě to, co já pro něj. Těžko mu za to spílat. Stejně to někdy udělám − za to, že zmizel bez mého vědomí a použil bránu, což v té době bylo ještě dost nebezpečné. Když však uvážím efektivitu, s jakou to provedl, je zároveň obtížné ho neodměnit jedním z jeho oblíbených jídel ničících kardiovaskulární systém. Pozitivní motivace − skutečně nejlepší způsob, jak vychovat děti a zvířata, a řekl bych, že Kal je něco mezi tím.</p>

<p>Ano, se Seamusem si poradil dobře. Byl bych raději, kdyby to nechal na mně, ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem… Opřel jsem se o chladnou zeď budovy přímo naproti baru a založil si ruce na prsa. Překvapilo mě, že Vtipálkovi trvalo tak dlouho, než na to přišel. Je ovšem fakt, že jsme byli hodně zaměstnaní. Předpokládám, že tím by se dal jeho nedostatek zvědavosti omluvit.</p>

<p>Kal se chtěl kromě Seamuse vypořádat ještě s někým. Chtěl dostat Drahomíru. Opravdu po tom toužil. „Za to, co ti udělala, Niku,“ řekl mi neústupně. „Nenechám ji jen tak odejít. Xolo i Oshossi i ta kaše, do jaký nás dostala, to je mi ukradený. Ale to, co udělala tobě, nenechám jen tak. Useknu jí tu podělanou hlavu, přísahám bohu. A jestli bude mít štěstí, bude to to nejmenší, co jí udělám.“</p>

<p>Odpověděl jsem mu to jediné, co ho mohlo přesvědčit, aby si to rozmyslel: „Je moje.“ To nestačilo. „Potřebuju to, bratříčku.“ Tohle už ano.</p>

<p>Prosby nemívám často. Ale když se nějaká najde… Kal by pohnul nebem i zemí, aby mi ji splnil. Teď stačilo, aby ustoupil, a on to udělal.</p>

<p>Sledoval jsem bar. Stačily jen dva týdny a stojím před barem na ulici. Kalovi se podařilo na mně zapracovat; kdyby ne, stál bych teď v baru pár centimetrů za jeho židlí a dýchal mu na krk. Udělal, co mohl, a udělal to všechno správně, a tady jsem… v jednom kuse, fyzicky i psychicky. Malinko nakřápnutý, ale držím pohromadě nejlepším lepidlem, jaké Kal našel.</p>

<p>Běhal, ačkoliv to nesnáší. Meditoval, což taky nesnáší − a podařilo se mu zůstat při smyslech. Bojoval − to vlastně dělá rád, ale je to v přímém rozporu s jeho vrozenou leností. Dalila byla chytrá, Kal odhodlaný a výsledkem je, že si dokážu téměř hodinu v kuse nepředstavovat to, co mi Drahomíra s Xolem vecpali do hlavy. To je ohromné zlepšení.</p>

<p>Všiml jsem si, že po téměř prázdném chodníku se ke mně blíží muž. Devátý kruh není zrovna v nejlepší čtvrti. Nepotkali byste tam davy lidí, protože většina z nich má z toho místa podivný pocit. Ale občas se stane, že je někdo tak hloupý nebo má takovou smůlu, že nedává pozor, co se mu snaží říct jeho podvědomí: Pozor, jsou tam dravci. Podíval jsem se na něj líp a všiml jsem si, že se mu u nohy něco zalesklo − nůž. Zahleděl se na mě neklidnýma očima. Feťák a jeho nůž. Jinými slovy, naprostý amatér. Porušil jsem známé pravidlo: Neukazuj chlapovi nůž, dokud nebude v něm, povytáhl jsem obočí a otevřel kabát, abych mu předvedl lesklou řadu devíti čepelí. Škubl sebou a zaváhal. Pak přeběhl ulici a vešel do Kruhu.</p>

<p>Hloupý a k tomu měl smůlu. Nejspíš už ho nikdy nikdo neuvidí.</p>

<p>Zazvonil mi mobil. Samuel. Bez zbytečných úvodů řekl: „Váš kámoš Oshossi si vyšel na procházku z jedný hodně vysoký budovy v Atlantic City. Stírali jsme ho ze země houbama.“ Když jsme ještě věřili Drahomíře, když jsme byli zoufalí, ptali jsme se Samuela, jestli Strážci vědí, kde se Oshossi skrývá. Tehdy mlčeli. Teď to věděli. Velice jasně jsem jim vysvětlil, co Xolo dokáže, a sdělil jsem jim svůj odhad, co by s ním Drahomíra mohla udělat. Pokud by se s Xolem dostali ke správným lidem, mohla by klidně vládnout jedné nebo dvěma zemím. Zdálo se, že to dostatečně zavání nepřiměřeným chováním na to, aby se do toho Strážci vložili. „Naši senzibilové říkají, že vaše další kamarádka se nachází v pokoji sedmnáct-osmdesát v hotelu Borgata. A teď vážně, Niko, už mi nevolej. Tohle byla výjimka kvůli tomu, čeho je ten čupa schopný. Jsme si kvit. Víš to. Jsi čestný chlap. Strážci nebudou…“</p>

<p>Totéž mi říkal ve skladišti. Žádné další laskavosti. Zajímalo mě to asi tolik jako tehdy. „Strážci jsou mi úplně ukradení,“ přerušil jsem ho. „Za to, co jsi udělal Kalovi, si nikdy nebudeme kvit. Koukej mi brát telefon, nebo si promluvíme osobně. A věř mi, Samueli, že to bys radši nechtěl.“ Položil jsem to dřív, než mi stačil odpovědět.</p>

<p>Čest. Lidé pořád mluví o mé cti. Dobromila, Robin, dokonce i Kal, který by měl vědět své. Snažím se chovat čestně téměř ve všech aspektech svého života, ale kde začíná cokoliv, co se týká mého bratra, tam končí čest a nastupuje instinkt. Instinkt toho o cti moc neví a vůbec ho nezajímá.</p>

<p>Po tomhle telefonátu jsem věděl, k čemu musí dojít. Co se stane. Mohl jsem jen doufat, že Dobromila to cítí stejně, protože pro mě je to jediná možnost.</p>

<p>Vytočil jsem její číslo a čekal. Takže Drahomíra moc daleko neutekla. Myslel jsem si to. Oshossi byl ve městě v nevýhodě a bez ohledu na to, jak to dopadlo, když mě na něj Xolo poslal, věděla, že jestli je naživu, bude buď zraněný, nebo bez svých zvířat. Ve městě se necítí dobře, ale ona ano.</p>

<p>A vyšlo jí to. Oshossi je mrtvý. Nakonec se k ní a Xolovi přece jen moc přiblížil. Neutopil se sice v řece, ale místo toho spadl ze střechy, a nepochybně si při tom myslel, že se prochází doma v pralese.</p>

<p>„Haló?“</p>

<p>Neváhal jsem. „Je v Atlantic City. Oshossi je mrtvý. Pořád má Xola.“ Se kterým může dělat, na co si vzpomene. Ovládat kohokoli. Vládnout komukoli. Kohokoli zabít. Může se obklopit bezduchými loutkami. To všechno je špatné, ale nic z toho se ani zdaleka neblíží mému problému s ní.</p>

<p>Slyšel jsem, jak Dobromila vydechla. „Takhle to dál nejde. Někdo ji musí zastavit.“</p>

<p>Čekal jsem.</p>

<p>Odmlčela se. Pak unaveně řekla: „Není to má dcera. Je to monstrum.“ Ticho. Věděl jsem, že přemýšlí nad tím, jestli to má vyřídit sama, protože Drahomíra je její dcera a nese za ni zodpovědnost. Ale nakonec to nedokázala. „Myju si nad ní ruce,“ řekla bezvýrazně, čímž mi sdělovala, že ona sice nedokáže udělat to, co je třeba, ale někdo jiný muže. Konkrétní někdo jiný. Pak se ozval oznamovací tón a já pomalu zaklapl telefon.</p>

<p>O čtyři hodiny později už jsem byl v hotelu v Atlantic City. Poté co si Oshossi pohazoval s naším autem, se Mickeymu podařilo dostat se zpátky na vrakoviště. Nebyl příliš nadšený z toho, že by mi měl pomáhat, ale jen do doby, kdy jsem mu řekl, že Oshossi i všechna jeho zvířata jsou mrtví. Pak se ke mně přidal − za jistou cenu, samozřejmě. Z Robinova bazaru jsem si půjčil auto. Myslím, že až na chuchvalce krysích chlupů na sedadle spolujezdce mu to nebude vadit.</p>

<p>Za poslední rok jsem se od Robina naučil základní triky k otevírání zámků bez klíče. Když jsme ale přišli ke dveřím hotelu, fungujícím na kartu, raději jsem použil botu. Udělal jsem to tak tiše, jak jen to bylo možné. Ve čtyři ráno v hale nikdo nebyl, pokud nepočítáte ženu, která uvízla ve výtahu.</p>

<p>Mickey, zahalený v kabátě s kapucí, se kolem mě protáhl do pokoje, a když se v něm o pár vteřin později rozsvítilo, vrátil se a řekl: „Hotovo.“</p>

<p>Mickey je vážně rychlý. Zabalil Xola do přehozu na postel. Zakryl ho od hlavy k patě, aby neměl šanci se na mě zadívat těma velkýma očima. Xolo Mickeyho nikdy neviděl, takže zatím neměl zmapovaný jeho mozek. Nemohl krysu ovládat jako mě.</p>

<p>Tiše jsem za sebou zavřel dveře. Drahomíra stála vedle rozestlané postele. Na sobě měla noční košili z bílého hedvábí a v ruce držela meč. Mohla zkusit lhát nebo si hrát na neviňátko, ale stačil jí jeden pohled na mě a došlo jí to. Lži, šarm, krádeže − nic z toho jí teď nepomůže.</p>

<p>Jednou, když bylo Kalovi sedm, honil ho pes. Hammer. Obrovský zlý pes, který utekl ze řetězu a po Kalovi skočil. Jedním trhnutím masivních čelistí mu ze zad serval batoh. Věděl jsem, že další na řadě je Kalův krk. Hammer byl to první, co jsem kdy zabil. Běžel jsem, na rozviklané verandě jednoho z karavanů jsem sebral zrezivělý krumpáč a jedním máchnutím jsem ho psovi zarazil mezi oči, až hluboko do mozku. To bylo poprvé. Od té doby jsem pro Kala zabíjel ještě mnohokrát.</p>

<p>Tentokrát to udělám pro sebe.</p>

<p>S Xolem by mohla ovládat davy lidí. To je pravda. Možná by se pro nás mohla vrátit. S tím, co dokáže Kal a jak já bojuji, by toho na světě asi nezbylo moc, co by nezískala, pokud by nás čupa ovládal. To je také pravda. Zachránit svět jako opravdový hrdina. To byl dobrý důvod pro to, co bylo třeba udělat. Ale ten můj ne.</p>

<p>„Můžu zařídit, abys ho viděl umírat každou minutu každého dne, po zbytek života,“ sykla. Obvykle krásná tvář se zkroutila do výrazu odporného jako vražda. „Bude křičet tvé jméno a ty ho zklameš. Pokaždé, když zemře. Pokaždé.“</p>

<p>Jednou to stačilo, a to byl můj důvod.</p>

<p>Zanedlouho jsem se díval na její mrtvé tělo. Vlasy pomačkané spánkem měla rozprostřené kolem nehybné tváře. Fialové oči, stejné, jako má Dobromila, byly doširoka rozevřené a prázdné. Bílé hedvábí jí nad srdcem zbarvilo několik kapek krve. Její meč ležel vedle ní. Dal jsem jí šanci jako bojovník bojovníkovi. Zbraň ovládala obdivuhodně. Byla skoro stejně tak nadaná jako krásná. Byla také inteligentní, okouzlující, charismatická a chytrá a mohla by dokázat mnohem víc.</p>

<p>Když jsem zabil Hammera, cítil jsem se hůř.</p>

<p>Nemohl za to, čím byl. Ona se mohla změnit. Její vlastní matka ji označila za monstrum. Její lži mohly Dobromilu nebo kohokoli z nás zabít. Málem se jí to podařilo. Byla únosce a zlodějka, ze mě udělala nájemného vraha, zabila Oshossiho a myslím, že to všechno pro ni byl teprve začátek. Ale ze všeho nejhorší bylo, že mě připravila o bratra. Je jedno, jestli to bylo dočasné, nebo ne, ale vzala mi ho.</p>

<p>Teď možná uvidím místo jeho těla to její, až zavřu oči.</p>

<p>Otočil jsem se ke Xolovi, který netečně ležel zabalený v přehozu. Mickey všechno pozoroval inkoustovýma očima. Předpokládal jsem, že čupa teď patří mně. Oshossi je mrtvý, Drahomíra taky. Zbyla jen živoucí zbraň, jež vám může roztrhat mysl na kusy. Chodící atomová bomba. Nic takového nepotřebujeme.</p>

<p>Rychle a bezbolestně jsem mu usekl hlavu. S přehozem přes hlavu vůbec nic neviděl. Stejně jako Hammer nemohl za to, čím byl, ale byl příliš nebezpečný na to, abych ho nechal žít. Předpokládám, že jsou takoví, kteří si totéž myslí o mně.</p>

<p>Záleží na úhlu pohledu. Udělal jsem, co bylo třeba.</p>

<p>Drahomířiny oči se začínaly kalit. Oči stejné, jako má její matka, měnily barvu z fialové na obyčejnou tmavě modrou. Jsem zvědavý, na kom to teď bude. Budu se ještě někdy moct podívat na Dobromilu, aniž bych cítil, jak se mi hroutí svět? Bude se ona někdy moct podívat na mě, aniž by viděla malou holčičku s tmavými vlasy, jež ji drží za ruku a sladce se usmívá? Věděla, co je třeba udělat, dala k tomu svolení, ale svolit a podívat se do očí tomu, kdo to provedl, to jsou dvě ohromně rozdílné věci.</p>

<p>Budeme se na sebe moct někdy podívat, aniž bychom viděli, jak nám umírají členové rodiny?</p>

<p>* * *</p>

<p>Za pět měsíců jsem se to dozvěděl.</p>

<p>Dva měsíce trvalo, než jsem se přestal probouzet s vědomím, že Kal je mrtvý − aniž bych to <emphasis>viděl</emphasis>. Čas od času jsem poznámku na fotografii uviděl dřív, než mě zasáhla vzpomínka. Protivní mladší bratři − sem tam vědí, co dělají. To neznamená, že mu každé ráno dělám vafle. Mezi odměnou za dobré úmysly a podporováním lenosti je jen tenká hranice.</p>

<p>Další tři měsíce trvalo, než každá stvůra, kterou jsem zabil − každý nemrtvý, sylf a džin − přestala mít Drahomířinu tvář. Tři měsíce, než jsem si přestal <emphasis>užívat</emphasis> zabíjení. Když k tomu konečně došlo, přišel jsem jednoho odpoledne k jejím dveřím. Zaklepal jsem, a když otevřela, spatřil jsem ji. Ne Drahomíru. Ne Kala, bezvládného a zkrvaveného. Viděl jsem ji. Dobromilu. Bledá pleť, nenamalované rty, modré oči, tmavé a světlé pruhy vlasů. Viděl jsem všechno, co mezi námi bylo, to dobré i to špatné. Doufal jsem, že ještě něco přijde.</p>

<p>Co viděla ona?</p>

<p>Za ní jsem spatřil piáno. Stará fotografie jí a malé dívky byla pryč. Na jejím místě byla kala, již jsem jí kdysi dal. Byla skleněná stejně jako váza. Lesklé okvětní lístky měly tutéž barvu jako její oči. Když jsem ji Dobromile dával, myslel jsem si: dlouhověká květina pro dlouhověkou lásku. Neřekl jsem to nahlas. To není můj styl. Ona to však i tak věděla, protože to na mně viděla. Tehdy viděla mě.</p>

<p>Teď také.</p>

<p>Usmála se a natáhla ke mně ruku.</p>

<p>Přijal jsem ji.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p>

<p><strong>Přání smrti</strong></p>

<p>1. vydání</p>

<p>Anglický originál Deathwish</p>

<p>Překlad Anna Janovská</p>

<p>Obálka Chris McGrath</p>

<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>

<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>

<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p>jako svou 229. publikaci</p>

<p>Ostrava 2011</p>

<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Jeffrey Dahmer, americký sériový vrah, jinak také známý jako kanibal z Milwaukee (pozn. překl.).</p>

<p>[2] „Seru na Ólfi.“ (pozn. překl.).</p>

<p>[3] „Mé srdce“ v gaelštině (pozn. překl.).</p>

<p>[4] „Milovaná“ v gaelštině (pozn. překl.).</p>

<p>[5] Na zdraví (pozn. překl.).</p>

<p>[6] Ďábelská (pozn. překl.).</p>

<p>[7] Mapuje život imigrantů v New Yorku v 19. a 20. století. Nemá stálou expozici, ale pořádá pravidelné prohlídky s průvodcem v několika nájemních bytech na Orchard Street, v nichž se zachovalo původní vybavení z té doby. Rovněž se věnuje aktuálním otázkám přistěhovalectví (pozn. překl.).</p>

<p>[8] Bastet, egyptská bohyně, zobrazovaná v podobě ženy s kočičí hlavou (pozn. překl.).</p>

<p>[9] …na zádech nese japonské ostrovy a mácháním ocasu způsobuje zemětřesení (pozn. překl).</p>

<p>[10] „Má spřízněná duše“ v gaelštině (pozn. překl.).</p>

<p>[11] „Dcero“ španělsky (pozn. překl.).</p>

<p>[12] Bitva u Thermopyl, kde stálo tři sta Sparťanů proti desetitisícům Peršanů (pozn. překl.).</p>

<p>[13] Střez se, kupče! Stará řimskoprávní zásada vyjadřující, že odpovědnost za prověření zboží před koupí má kupec, nikoli prodávající. Kupující si prostě má dát pozor (pozn. překl.).</p>

<p>[14] Řecky „Do prdele“ (pozn. překl.).</p>

<p>[15] Španělsky „srdce“ (pozn. překl.).</p>

<p>[16] Velmi volně přeloženo z řečtiny: „drahoušku“ (pozn. překl.).</p>

<p>[17] Wakizaši je samurajský meč o něco kratší než katana. Společně s dýkou tantó tvoří součást samurajské výzbroje (pozn. překl.).</p>

<p>[18] Jób žil v zemi Ús (pozn. překl.).</p>

<p>[19] Co bude, to bude (pozn. překl.).</p>

<p>[20] Hlavní postava filmu Detektiv Shaft o černošském detektivovi, který se při hledaní unesené dcery jednoho gangstera zamotá do války mafie a černošského gangu (pozn. překl.).</p>

<p>[21] To, že jsou nejlepší věc! Jsou pružní jako z gumy a nezkrotí je ani klec. A tak dál. Viz film <emphasis>Medvídek Pú</emphasis> (pozn. překl.).</p>

<p>[22] Japonský samurajský válečník a zároveň talentovaný básník (pozn. překl.).</p>

<p>[23] „Můj bože!“ (pozn. překl.).</p>

<p>[24] „Do pytle!“ (pozn. překl.).</p>

<p>[25] „Jsme v prdeli.“ (pozn. překl.).</p>

<p>[26] Volně prodejný přípravek na zmírnění menstruačních potíží (pozn. překl.).</p>

<p>[27] „Zplozenec pekla.“ (pozn. překl.).</p>

<p>[28] Velký žlutý pták, postava z pořadu pro děti Sezamová ulice (pozn. překl.).</p>

<p>[29] Anonymní alkoholici používají dvanáctibodový program (pozn. překl.).</p>
</section>

</body><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMIAiQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5SyVnfIzk0+FVluR5riPA
4yOP/rUjgpM3ynk9RQQJD94Z/WgsLoEEIp+bOOOQaJAI4MgYPakKjGFJBHrTnLmEhgp96AG
bN8QdsZA6+lIill/dvn1zUxkjMACdcYIpsS4gAPOcmgCvggFWBwD6UmQ2eMU9AdpJJGTxSt
C2chSfXFAEZ3KBg5zShiNwI+U9aXYwO3v70D5UwQc+9ACiQYGFCuO471YhEt2WiPBI5J7VV
VN/IqwkjR277sbex7ikwOo8Ly2r3H2e5vI7VYckzP0HtXa2d74fl8yKTXoVdRnLL8p/+vXj
iXOxHXeVD/eA701Z0H3uc9PalYD3NrvSEfaus2sjbd28NXL6zqMKxtudMdRtIINecefFyVk
GcfSojKzMRvOBzjPFSooSbI7oyT3jMQSWbArqtPjW0s0h4yRlq5mOeMOrH7wNdDBcRTqCrD
IHAqmhmgcGISYway7+YsQg/E1dmmWOyMxOC3ypnqxrEdJBkNkHr9aEhlpJVEPl+WNp6k+lW
UKyL8hCsvGDWaFKgblIyMgHvT0bLbc4OPwqhFoDlRngHPPercdzLDCY1wu7OARn8az95VwR
0wDViWcSAZVkGO1AG/Z+J7q3C/OcBcAAAgVs2mv2t5N5U8rIrnqhCfpjFcLuDgFcDAxyOtS
qgKRq2Oc4xzVJkHqCWNleR/JdRzvH6/pn6VPp/hyG81KO31K5a0jlYKJ2HyKT05rzKKe6tZ
FlhlaM4457V0un+LtQwscwEyZ53c4p3HY6PXtDuvC+orZTzmdJB5iTrgo4+nXpWHsSRZj++
JOcMvAH51ptrNreskLTyxyIdwZznB9MntWg2niVRJ58HKlmLDJf+lS2NIz5LiO6uLcXkVtC
6xxxb4IgN6qPvH396juLiEskcOdgJJZu49/arr6d5sQSDMjbuRkBfw96z5AIZhCbR1IX5jy
Dj6UhkdxO/kyM0g2HPBXGfpmobG8nVEgs1e5uJGAVEBJJJxjGOtLcxo8UjJhgp3CNupHfn1
qtC8zt5kaG3ZMKA3f8cdc96BMlu7tUvVurMR2/JV2GdxP90+w5/WrBzqBDJJGjwxGQFn68c
gep9BVdxvtngeEFw2flP6Z7/Ws+zn2NLFIu2QNu+Xr9M96BWNdYI4wyeWZIhyxYgZ/Sq00h
UrDFFgu23s24Z7VIt48sS7XMgVTvA4x6UsVtLND5okZx6BTmL3z71dxDI9Kint5Jpbn7MXy
dnGGA7nNJJZz2lupUlonAKnjBz7VZvkj+wx+ZwwPXPU+nSqc6CaC3hjZj8x2qpyOfQ+tAEy
GeBRExWN1Qvlm4bB6AY61Su7oQQyyvGC38IwPmB71pSwtFD5bjDoxIJ+8K5LVJ7iWV1YDbn
kdKl7gWdPZWlaeRyAnIXjHtUs10rxtyRzxx0rPtARGQCWQngHoPrU8yhCrHqOSMcYqhrQhW
WWMyuoR/NUoQwB4Pcehqe11fUrKyvrCzuWgtL5VjuI+D5qhtwB49agXePmMWc9OKsW4hjbd
KG3fxCgC1o+gXWtahDb2rwfap3EccDuELcE5yeMcdzXb6g0ujeCltrhiLlyY9npzg4PoK5n
T7CDUrlmN2kMsZBWBxjzF7gH1q1rGqtqZRfsuyOAFFUnJA6UCOMNq0r53DHqccmrD6DcZiO
0YY7dw6A4zitq4sYoktvs8rTF4w0qldoR+fl98DHNR2scglZ3UEJzz6ilYroZmt6JJp9rFG
cMzc8dqxGhkWIPjcxOAx6k12dzDdahpkl3MhHTylPXb6iuYWYWqNK+GeM4VeuaYrBForeYg
lzuYbz7UtvfTafcedH8qFscj0q7HfNJD9oncbmHJ74rGu7hr2ZpGGIU4A9qVxHqGl+JVd43
t5kD7CpVlBAyMHgiu30O7KIX2RlX4OcY5+tfPtjcpFDlSRJnP0FeieGL+61QRWMTSNnG8jP
ygd6Yz2C1EIuRHcXI8scheofP4da03s2t5X8sHanyRruDY9vpVSOKGG3Rooym1AM4JLH+9g
9K07a3luNpZt6kZGeCM9/emSkVBavLKojeMkYJBwetbMEVy37sqqoT8zMBx24q9a6PIkikR
CQY446+9dFbaFK8gkDbsY+Xt+HvUuSLsznrHTVe7YzJ5xY/KcAdP8a7qzsDDErJAY16bgAV
PHTPrU9jpwjlLvAqEDaM8YxWlHJKls0Mp3RZ37cdKz5i+UoBrjeUhiXOQPuDJJ9KsstzHJi
aIJj+HaM1at98UnnRr0O5c9MVNezx3MkcpjIZVIwTUF6lENvbdlcY6BRxUgjKx/vApBbgbQ
TSxxn5h6n5amQh1w/XHA7igT1L0cjz2ixuqgJjnaKVYFdd2I9pH3VUAmmwkNDtjOOnP9Kkw
FRty/MO3pSbuCGGONzliuen3R/hRTVUuN2MfhRSsM/KYphnKMQM9KcIjt3MuR/s0MwZyMd/
WlxOjEEYHQDPNbmRGwAyFOPY0n3QTgj6c1KrrIxDDJ9MU4wMo/dsMHkY/rQBXJXaML2pqZA
P7wqO3vV6PTb+eGSWK1kmSMbnKDoKpBJHcxhCcfwkc0APErSjDFR5fPHG6pwBt4JqlGQs4y
MYPpWmZAUBUAE/xdjQBE8S4GQD71C1uQu4H5fbkVKWCAhlNV2Y84JAPUUAKsfycHP+7TXhL
RlDkD9aVW2DcP0qwk7zKxwAQPSkwMgwyByNpbbzwKi5NbVxBsVJd+2Q88dqoMgZ/MZiCevG
Km4FLBzgikO4dGIq08KoGx83cHNV8EdapBYYkhDYPNaNk7rIpQ5BOMetZ2wlsZ59Ks2hCTA
A9aYHY2cQupA9yyptUiOE9qmk0iVZN0Q3Arng54+lYYdvlDqwx0IPStS31W6twBHJvBGORn
NKwkV3tXKHehOOMjt+FRpbOduOWP8JFbg1OGRc3EJB6HaO9Swx21xtljl2nt6imM5yaMxkF
1Kg9yMVMLS5ks3u4bd2gQ7XdRwp966FtOlmfICuFGGDD7xoiTVNGuC9i7w+YhDpwY2HcEGi
4HOT2dzaojyACNxlXByG+hoglYMSwBX2p08c5LgszgndtUfKD9KdDEJbYt5gWRPvRsMH8PW
qVgsWPNjbgcnpzU0SbZFVRgHuD1qjwF5wD2PrUgdli2hiTnIFJgbSRo0yyTSMsSn5ioBOPp
XSL4b8ZWfgyPxoNPMmgtJ5YuQ2cY7lR0B6Zrh0vmCeWQSOw967fRvij4m0fwhP4UtruOXR5
shrSSMOOevJp20JuWdN1qK9VpbyIxwllBkhULzjj6mt3/AIl9+oWznmnnkJJHYjt78flXmx
Dsv+jqURmJ2xnIFa+kbzA6rdrDcOf3cbnG/wBRnsakLs6uTRHhDI5Ezgku0a/KO/XtVOOEW
rTSfMWPGFOcKc8UaR4uNlcy21/EuM7Wl+9t/wAa6gDw3qqQzW8kT9S6xvhiR0PP8qAuzjZr
OFpWAYmTGGUcH8e1UbrTfMjUBtky4YMvfviu0n0idE82zBkgU4yVwQe5B71T8qYgFYgOCHZ
uuMU+gXOJliniuQCpiZm6levvUw+0SqVWF5crlW6HrznFdVLawzM0YXBGBhhyT61XksXhVm
iAiVWwEHOP60h2RlLYhn822hxErELCz/Mvp9aYbY+ZBvga2Cj5gcEmrF3FdJIZAmXYgo4BY
cdcilWa4uLlfMbe4yowMDjvtppkih5YpYZ4c+bEwMbYwynPBzXF6yJU1GR5z8zsW6da7+WW
3eYrllIUFWX1HODXN+KdIuEns5V2yB4txKEMBnnt39qdgMa2coqIRlfYfnUkrtG8sdrLIY5
gFkH/AD0Gc4P413Pg3wlaajp0098AUGFQ859yKvX3w8lZRcaZMJFAy0X8S1VgPOzC7WW5Mv
zg47fjTjGgB+8DkYDckHFaupWVxp8DJcxLC0h4Rjktj6VRS4luXiR+qfLyOv8AjSHc3tB8N
6lqsYubdEjCkKXY4x9K7C28CQNH5Fzdkzg4byxlTx610Hhe0ew0O2tgoTcPMdv7pPrnrW9F
MyL5U8KxyREY+U/MetMR5V4m8NJoSBLWQyRNgiRlwenSuUkbFn9nhj3Tv1I5JHtX0XPpkGo
wSQ3AaWI/Nj+6T71hWvgzSbG8e7S233DklAV4Qe3pQPU84svB2rtoxnTG6ReIQ2CFx1rzbW
dBu7RnkdghUk7HHXHYV9Z2ulO0chUnYcElVzjPrWDrHgjTdXs3FzYRXly8bxxuXZPLJ6N8v
U5554oDY+Vrh7ZYJBCZN8gUYbHynHzYx2znHtVWC1uTbyzRwu0CEB3A+VSegJ7V6HqngjUN
K1I2dxZMT1QgZDjsQa3dD+Ftxq6pIC8ELHDk9M/SloCPLNKVnv4kkX5CwGAOozX0F4J8Lrp
cV3dPERc3Mg8tVXhU7fma0fDPwhsdIuvtd3KdQKtuSPZt2ntXqlv4buPs0rxqEBzyByPTr6
UXRVrnP21jJLBuYjeBgnOAPrXRaTpRDxIYzNEV6kdGz29afYaJK8kcTksVXOVPU+hrrtFsp
7cIskQVQeVHQfSk5IOUu2Gm7VUyFQ2MZ9K0ljRU2oq5XqV70gRQhXOe+cf1psURMuQSxI9e
lY3NLCLEWkcBlZiMnPenvGmEVQS2Oxo8nJAXn6cUvzjggICOPwpDElJdVUZy3PXp7VGIHLM
w64/KpAUVQVIXaOn1pN77iMAcc4PWgBq7mQg9PpTxGxGD8oUdhyakhdF4+YZB6/ypUYcbuG
NBN2SxIyr8p54J4qZzn5EOW7k9qRTtG4HLMPrTHb5QyH5u9KxQm1gTjnmiljiYxg7jz6nFF
K7A/Lyz0+yl0ySd7keduICcc1RZTuKk7lBwD3pkD7VOGxgkkCrAj3rlfvDkEmtzFKxTk+Vg
yjpxUqKzEMZBk8Zz1p7qWcI2COvWliQEnbkHt3oGbvhvxVqXhbUDd20cU6MNkkEo3JKP6Vj
63c2t/q897a2ps1mbzPKByFJ64NRyFu7AH1IxzUbLk7c5YCgSRWknZ43EsKySMAFkPDDH86
ktn3rypBXH0pHUFSHBHYEdqqKzQy4B+WgZoSASEYODnnPQVCykDBxT0k85SVB+pprBigYk+
2aAIyBtzU9pDvlXJwvU1EBlcGrULCKCUqOVXjPekwLlvpK3srO8rBGPBzWXe2ctrdOrRMsY
Pyludw+tZpnuDnDtgnpnimvd3MkYjeZmRegPapAlmjKjkHB6VXwhU5zmpYb+WMcgNkYIYZq
NWDSbhx7VSQN2LFtaI+WcsF9qvQ2sUeZEGeeD6VLYLmJvkyDwTVn5BIAVHyjB9KYEQAcZYY
PcU+RS5UIcAdMVIxhUb1YNlgNh9PXNSPBGoD/MhPPsKAISXjZd4JB696WKb5vlBX8cYp0it
uGMt7UqrGU2k4J68UAaNlrEtsMbjIAcgen41t2PiCwe+hl1O1kmgBy6A7cj2Nco1qPJLqcA
cYzTlRwAFAyO2etAHca3H4b3K2i3Dy2si7suuHjP90+v1rKi0gywM0QQrn+I8n8awFYq27c
Q2ei961LPVJoiAUDBeTnjNAEN7pYhyuZI264bkH8RVE2soT5UYherDkYrq5db0+dUCW5UYA
Kvzz65pBDb3aFoR5J2lc7gA319aAMB9M1G3sY75rKRbeQ4Eu3jP17VU2tkkyHPQ7fWvR7TX
tf0vw9deH5I7e/s5gBtbG5Poe9cJJY3JdtsZjfPQ8fhVXJsWr1tCGnaY+lG8S/WIrfeew8s
yZ4MeOcY7GnwX1u8arOCGXoR/jVCS2miiHnRsDu5bt9KjCHa2T9cVJWx0f2aO7w1u5VMYwR
1/wAai+xPbASKxRieCueR7Unh/Szql6tpC7RSMhZSD3+nerN5JqmkDyboI0YlKqRghmAGR6
jqPzptWJbNzRvFupadcBXT7TFg7hJk/lXaWviTw9qc0XnQNaHBA3cp0715dDqFlduFuA0ee
pQd/etR7RVMAhYSl+6AZPcY70ikewL4e0uTBWYMZITJGq/MWGcBh68gjIrHvPD8trY3YuUb
cse+Bx/ExIyGOeOM+tcD/a+qafJamOeVthIUq+OO+PT6Vt2njXVXjCX4M1uhIVX4Hvz3oE0
X/wCz4liUOpEvfYueD6ZrGl0mB7lpJXeKTPysGwSM9OK6ix1fS9Ru1jUsG757/Q1syeGILs
s+mziR9mRuHG70PpQM84urAh2I3Fec45x6GtzTrmwuLFdI1C13QscZ24dT0BBq9eaLcWgWO
5iZO/GcP61Z0rToTqtlC6YDsHywzt7n+WKaE0b1rYW2l2CWsaJFbgblCjqf8KdcSwRWkknz
OqIcBDnJxnt/Wtp7RHlE1siyK52epA6jirNz4d1CyQX8wYq43btuQDxj6/SruSfPN/ZX2t6
mJkgcmV9qAg7VOeTXq/hfwR4bTREtdXsjJdxjzPPHADDmujj0o31w7tHGPmJYRIFG4+g/wr
bi0AlGcsEBOH5yT70rodjnXs0MpRcMDg4zgKMYHP8AStNLC1ZxGGWfbjBA46d60R4eeHLyM
zqx+U8HOPWrlvpCojyO3mzuMDacZHvSvYaRl29gFfYtwBjPyAcZI7+tXo7WRoFtygkJGWOM
49siteHS1TbIqL5qsM9wTWhb2bLI1r5SndkM656//WqGyrGDDp5CSKgMaYHI6H8aj/st4mP
lqfKDcuDndmuzm0uKJVjVWIJxycVNHpMXmIQuAoH4n1pcw+U5tvDGm6ni3vLZZIgN2SPucd
M9jV2x8L2WnWi21oCqLgn1I966cxGKJdrLgjlcc0+Y+TY79w+fAGepOeKjmHZIzk0eBNsjx
hmX8MCrMsESRBVZt/pgdPWtPYphKnjYMfU1SKgNhH/Aigoz4LYJN5iDHfPerQOLoh2J5yfW
pD5QXay/NxjYeRSFFLkBgpYEg8mgCR1LR53ce9SRuU+7zg4A7VAq+YwZQuANpxn86idmRfv
MS3UA4oA0hKT8wXPbjtUDSvu5T5e3FZz3sdu21ju5GQrc/jTDqUcS+ZOWXfnYMdRTFcvAMS
zMw+U43EfpSBW8wZBx7elQxy+aglBMgxnA4wPepfOBRQVI3c+lIYu5lkyRjcKlwOMlhjqR3
qEB3UNu47bvSpowDbbhzk4A7mgmRIrFiACeeeOwqwCpUBuT0zVZvcbMHpTmOxzhs8YG0daB
9DQijjKfMMkHGcZoqpb3SxxBWznPPNFBJ+W11axW1xutrlZ4ZMkEDDIfQio1mOSu75e/Pel
W4G9lcLzn8KlL25RTt9jmtSSITMyqoIY571IP3UgBJUNwWHanqoQLIseVBx060p3GVSw3IR
nAoAjlTA4k5B5zz/8AqpEVBKc5YEEDtU08bBvlTB77h1qunmPNhSQVPQDtQAsq24jZvNG1B
yW4qg89i8TN58eAcAZ5PvUmopj7NC/KNcLuHrX6NQ/s8/Bd4Y2Pw/08kqCTvl9P96gm5+bt
vd2yAh50x6Va+2W85SNHi+UY+XjNfo5/wzv8Fv8Aon+n/wDfcn/xVYXiH9lf4Pa5ZPFaaBJ
olwRhLiwuHBU+u1yyn8qAufAGAWA96mMPlyDJyD+tdl8Tvhbr/wAHPFsOm6xKL/RrzLWOpI
uFkA6qw/hYcZXn1Fc7Hc6bNGbW6jeGYDMc8Zz+DD0+lHqUjHurdY4wQuNxyRWc6bFPqenpW
zqC5kRM/dWsqcHcKgCmVYnORipYba4kZfLiYgnrjipYovM4BA/2T3roYrpYIFhgUcDHTv61
ZK1JYYRbWYQozHGSVPeqDLKGbG7c3bPNW/3jzJGHAZuQQcEe1XLy3ZLhlmkt5JFxmSM/e47
+9BRmxxSLErsMAnoRVu5aOSKJI2IHQk9Ks2shs3EiqpbBGWG5eaHjMmEjTA7kdDSuBHcx+W
iCPORxkVHcWzQKDIeSBmrEsbExiPMpz245p12ZGx5iFACAVPUUwKhGI+MKB0BqwEPl5Iyzf
xDpTboDyAqNkEg1NKvlWyvApzwG9zSuBFDEmGyM7Tx2pRbnfhWGc9euKnMUi2odwmDznutI
ExGx3FWI4460XAYmYmZHOTnsKkE53ZjdoyvTFP2uhXzlO0DOQM1AYhI+FyM8k0XA0IdQuoy
u4CTb6cfpW7YX9texMt0FORkeYME+wrkTvjLKrNu9D3p5uJQFSQtyOi9vwpiZ2iWdtPHILc
PCP7g5Ue+KqXfhxgvmY3RnAM0abT/3yapRagWkSTTVe2RYlV4zIX3uPvNzjAPp2rbstVucJ
5pVV6Hvn8KQzn4dMuYZfNtXmXyyP3gUgqe2T+H6GnzLd6tqKve3EaSyOkUk0gxkZxuOByB3
rv8ATbiwmWaKNwwk2l0DFVYr93cD3GTiqk2im6vHaGMLCR8oxvC+wNCfcLHFpprWd/cJ5qT
+Q5Cyx/ccA/eGeoI55FOiklt3aW2IYx/dT6enpXSahpMocRvayRqOAynf9festbGdgPLDSJ
khvLHK+vHpSuFiE6zK7rE1sOepGcg/jV63kiuZdkA3Dgsvc1Ta2iSTaTtx/HjNOVNjBokAz
wpHT3qr3A0TbyA2z2Mk8EoJ85SRsPPylcc9Oua6vS5dWtZljiu/JIUtk5KHA4H4/wBa5TTd
Qu7KVriNlkAyojc8AeorqYPEkIkScSRB9gXCZwDjJ61NwPUtG1C31LSM65EmRjayjBBx1J9
KlRdMGpfb7GNJ2A2PhgAAeuPU1xun6xpOowMGkaFSQAd4yPXFbK2IdmNtLhHGVHc44/KkM9
DsdN0+5jM1nv8AJGVUqcEN269q625v0u9AFpcwFXjA5A+97ivFdO1DXfD96HZWuLdFBaMvh
Avrn1r1mzlS50+G6UMplUN3IX24600wsjJS1j80sbdUy2UI4IHqfercYSEG3ZAfmOSR8xz3
z6VaWNGk2Y3MvzAqeD9KmKCToAJcY/edVoYzOmXAPmLjaOhzyexNNVViTDBDK2CNp4GewrQ
lidwVyMr/AB8E01IpDtJVCq8LnjJ9TSEX7CESgglTgfe9/T0rWayBjG1QOevQ1m6ajQOSwy
voR94VrxuEjYDLseOT0pFpAtqhOQQ7AdW5x70CMr8qsFzyxPc1ahEZjIVD1IJ9aqvlRuQHP
orUhjSdsoRRuAGASelVJ5o7i/tLDDcnzGPrirbAFmlYHcD36Vl2E1pealdXKoGaI7EdTj6g
iiwmbe/DHGABxg965bxL458EeELyGHxP4q0/SJZ13JHcS4dl9Qoyce9dKspD+WEBIPGea+Y
H8L+H/HP7dPiPRvFumR6vYRaQskcE5barCOLBGCP7zfnTSuQ3Y9Yf42fCFWBTx/o5O7/no3
T/AL5rp9C8SeH/ABbYHVfDms2eq2kT7GltpdwVvQ9wfqKwdQ+AnwV0/TLm9b4d2DiCMuVDy
DOP+BV4p+zC9sPiT8TrfTrNbLTlmieKziJKRASyAAZ9BxTaFzNn0+TKdpXbyfTr+FZWt65o
ugac+qeIdWt9OsoyFae6kCIW9M9z7DmthmKnghFA655r5u/akSC7h+H+nyfvrW51vbNEflD
jCLgj6Ej8aSKb0Ozu/jJ8KGuDMvjfTJJMbQdzYA/Ktjwh8SvBOtXlxpeja9YazczxlvIjly
6KB/CCOR34rZ/4Z4+C/wD0T/T/APvuT/4qvmfxno/hfwx+1h4N0fwb4eh0K2glEcqwOxM7E
sCTkntxV2M73PqSwuWhkDF9gJxzxuHTmttZgIWWPoRgnrnn+VcfBc4UAjMqjB4w3sK37e5V
4wSjAIMFmOctUs0TLnUhmYMD1J7D6VMh/iUHI44GKhJVgpG1mB+p/KnqwKdGLHJ680hyJd7
HHOd3yjPYU4BgcIw9yev/ANaoVOORxkeueKtwIfJLeWdj8BvcUh9CeNAUBVdw9SKKniS8hj
Ecedo+lFBB+Vz2kgfYYw248FTRd6bd6fIsNxGYmYbgCeorQclJcOjYz1WnzXDXgTz5jO6DA
LdSK1EZCySQxlvMYPnG0elSrdo2BIMjoRjGR61M1srFSd6r0PPSoZrORXIUeYOxHBxQBJLJ
5n37mVgBhCT0HYU+KB3BlWVsDtnOaoshUYEvPdTxXQWEKpYqWIBPP0ppXJlLlRzuprKs1p5
g489CD7V+tNt/x7Rf7i/yr8qPEUYVLDG3/j4TpX6rW3/HrF/uL/KkyU76k1FfN37TfxQ8Uf
D+20tPDk/2cTviVwcHof8ACnfs1fGPWviM+raJ4jYnUtOjWbLH78ZOM/gcZ+ooGdv8f/BkH
jX4P6pp7RB7mBftNq2OUlUZBH15B9jX5yaP5k7pGeXU7cHt7V+sOuW4uPD99CVzmJuPwr8z
bM6F4f8AiL4lstZspLiKG8YwojbcAsePyIpMa3MK6spZZpWMsUGwYHmuFDewJ71hSvGCymR
cg46jmut8X6p4cv8AW9O1HS9DZ7GzP+k2c8xxcDOT8y8jI4yOlfSXwy+HH7M3xP0pLnSdBv
7S8UAT2U+oS74m9MhuR6HvQgZ8j6csU12qmWMAc8sOfatrzNPRMtdRHHXDgk19jeOf2TPh9
L4G1RfBOkz2viIRbrJ5b2RlLgg7SGJGCMj8a19N/ZO+D9tolomq6Tc3F3FAguLj7dKgkcKN
zYBwATk0xLQ+I1ms4xkXkG7OfvjitKzhgugrqyTIw+Zl5x+Vel/FS2/Z18EST6V4a8HXWt6
quUEj6lMsKN+DZbH4CvNfC2l3Vlpk888fkPNJuSE9EGOnP+eKTKWpYa2WJ18oqOOFcZBpsk
F0gBYqF9FGAB3zW7HYvJuBkDbupA+6azIND1vxr40074e+HGE19esBNMAcQRdWZj6Acn8u9
Slcb0MRrqwVgVvrdwO3mVNJqdtemNbjULcuo2hmcDj3PevtJP2X/ghpOhpJq2jyS/ZYR593
Neyp5hA5cgMAMnnAr5g+J2ofBDTLibQfh58P3vdQfMa3txezMqnplYw3J9M/lVk3OTjthOo
ZNrA9GUgg/SpZLaWOLY0m49T+FO0DRZ9N0hIbpG80MXYryEz2rUkLMAzESOxwAeuKgspTRC
Wyjk2bVGASBjn3p92qfYAiESZx8i84981ejh3BolXCdDvGQaQ6fG9qAoKvnOByKAMu4iaGz
R/LKNgAnPU0SQiG2+0bsttGSBgitGSKaS08hpA4Q8LkZWnTmObS0iwNwIGSM0AYqW5kbzPL
IHX5uKHjlaTdtIzxyO1dqNDTUPDjTWmoQtcx8/Z2wrMB3XPWsE2eBFEjlGdwjF+nNCdhGd9
ny6yIwUDhmU8ZNWPtlpp4SO4vIQ+MlJXAI/Ctjxx4bvvAGiW2paiqSRXo/wBFZG4kfHp7da
9s+Dv7MPhzU/AUfiD4o6ZNe61qrC5WAzvEbWIj5VIUj5iOTnpwOxqrXFc8Os/EmhqpMuo20
W4Y6gn9DXe6NYzav4cm1Lw34htbkQLuubZJVZkX3A5Fa/xU8M/s1fDNJLUeEJ9W1UD/AI94
9RmVUPYM27r7CvEvBsd4mv3fizS7BNA0+4jaGCygnb51OMjLkkjjqeppWC56PYanbZBvI3G
zO5lYgGtRLKHU3kkgYPIo5G8KzDrke3bFcvBK4tpJJGi2E7T2LEj7xPcA8UyCcmdE8wKyk7
Xzx04qSkbd7pgZGi+zjf5fzqxDAk98gDb9Dn9azrnw+0UW6NxENoAUjhs9cGr1pfXFmjSpe
xXQJ3CA5Z8/3s9wDxWhb3Ud/LI98zW6su4g/dLY9aBnJyWNxCIx9kM2TglRx06A1VW38ybc
kZBI+ZSenrzXerZQOGmil3wSADahxnnqB+FUrzQle5ESw7ASSJAdrE/TvQIwSn2eKG6hl+R
ucAjOfcVrQ61NGVWC7dHVBl1Oc/nwKoyaRdR3ISMOZmYAKw5J9B61Su5Jo7m5N6P3jklmA2
knPoPfPFMD06x8YwCwCXLFpyu0lh97nrjvXtHh/UdPvNGtBa3sTukYATOD/wDW+lfIJ1Abt
pJQ4wBmtfTdT1C0dZLW7ZTxkE4/Wm0I+xLXyShSeEoOu9OdtIGgMrxqxYR8b+nFeF+GPi9e
WLGw1qR22j5JGAK4x0Pf8a77QfiV4d1U/vH+xue7ngkU1sO52MhRV8tY4zIxB37csP8A61S
Ro7ny/LCBO4HOfpUmmvBqgM8TxtGMEYbIb61Z8rbLuRiHfv0B9qkZceJTsVl/egDb6CnRoF
i3ZAkU8n1qGPexGVAA+UHPLCniMkOvO09PrUjTFLTytnhh1GO1PYuh2sMHGRjtUsZWFQ6pt
U4+8elLIdqNM3Ckd+mOtA27GfqckkWkXUmNo29M8k1leG7byNO8xgN0zZ9cCqWr6hNeGSKK
bZDg/IR97nkmtPRGY6RArCJD0HlnimTvqbYIQEqcBvQ188eFzn/goH4lP/UEH/ouCvoWN1I
G05w2Oe9fPXhc5/4KCeJun/IFHT/rnBQhPY+jvEn/ACK2p/8AXu38q+Rf2XSB8RvicOeTH0
OP+Wr19deJP+RW1P8A693/AJV8gfsxSmP4kfErAzl4/wAP3slWyFufT7yhWARlA9fWvnf9p
ORmvvhyhZjjXAfm+sdfQssaypsDA7ucgc5r57/aSdRP8OYwoGNdBLE5PWPPNQtynsfX1fD/
AI/OP20vChABP2xev+8a+qb/AOLHw+03UJrG78S2yzwna6rlgD6ZAr4/8Xa5pviD9rnwtqW
j3IuLZ7tQsmCAfmNaEo+nTcASy7kC4PTP3j/gKu297FGQEjG70zkqPpWTuAk2KFLA71HXbx
ipYBcPcx20c0StJxubgLnufQUct9SjfM0flk+ZuZeT7Z7VDBdsCSigHr8/VfeqbI9tugLbm
j4fachj9aAzYGNnzngE1Nh3OhgLzIoVN0hycqM8e1W0kEDIwPzE9GyBWAb+aB4vLYpJ1UqO
h9PelfUHcFpGPmOct+ff0osFzpzq7IdrgBh1wKK537RdYBjmmRSM4VARRRygfnXJFLu3OpL
A8bTyKbtjY/Ovze/Wo4ryTefMAbHc1Y+0W5k/ep1HGe1UIjKEcRllPcDpTD5iNwp544NWSs
ZT9zKAT71ERKDhgWNAyONFlm2v1z0PetVNsSFfLzGo5IHIqtbBS43KxZecYzVyXzkj2GURo
47nqPpTRhUMTxCrfZ7Bhgoblec96/VS3/49ov8AcX+VflRr/liCwCsSTcrxjAr9V7f/AI9o
v9xf5UPcI7Hx/wDtpf8AHno//XRf5NXMfsltj9oLXFTIVtFbIz1+eGun/bS/49NH/wCui/y
auZ/ZOTZ+0Lra+mit/wChw0iz7mulDWU6nvGw/Svyw+JyJF8YPEILFQ0u7j1wK/VC4/49Zf
8AcP8AKvy0+JiGT4z66o/56d/oKAON3R5wC6mtLw34k1jwZ4ig13w9dtFPERvU/dkXurAdR
UUlvcSyFygKD0ro/hX4LsviD8XdI8HapdXFlaX/AJu+S22712xs4xkEdV9KAPsXwT+1H4L1
Hwpbz69LLa3q4SWIAMykfzHoa87+Nf7TEWp6SdD8FtLFDOuJJicPIPTg8D+ddX/wxP4C/wC
hr17/AMg//EVycf7GttF4m1a41HxXcWHhe0wbVwiyXU67QWZiMKgDZA4JOOlAHzZpdpM92N
V1BvOumO4BhkL+FdeL15wDIAx2jv39a52O0tLDxbrulaZcT3Gm2d06W7z43sgYgE47kDtW4
sJSECMglgTycGqtoZyk1sO1XxE+laNJKbULcZAiYH+L1Ir3H4K638N/gv4cbV/FOuQah4z1
5BNcpbOsxs4j8yxFgcBjnc3PXA/hr568QXtv/Yq293b/AGp5GCwqPvM3tivZ/h3+x1qmu6N
Bq/jrW5NC+0KHj0+2iDzoDyPMZuFOP4cEjvU2sXFtrUzPjX+0FqPji5Hh3wqJIdOY4CIctJ
7tjj8O3evP/Dnhy30yP7bdTefqMvLOf4fUA/1r3nX/ANjBLCxku/Anja6XU4wTHDqMahJOP
u70A25+hFeIWUup2et3nhbxNp7WHiHT22SQuuA4HfHTpzkcEYIoZS3NiKcGQ4UgOcbd2P1q
yEibETwAu3ILDke9MtkjLLP5gG5ypQ9B9BV34hafa2PwUn1uzvgl813FbFUOG2NuJ/kKi1y
2zN+xNF80E6E7s7HbioHjn8wPKDGAMjyPm49q9u0b9jrwXqfh/TtSl8Wa+kl1bRTsqtFgFk
DED5feqesfsawQ6lpaeFvGeowW7u/2+4uyrNHHgYEaoFyxORycCnyk8x4xFB50bfvBLn7y4
w1Wpbe3+zMhYxlegIyre2eoNew6x+xtDZaW954O8e6kmtxDdH9sVfLkYdsrgrn15xXg+j3W
ryalf+H9cVrXXNOlaG6in6HBwT7c/wAwe9K1h3uXZbdREgj5bqCp/wA4qK781rdEc4QHO7G
Tx3q/JbvHgtGCjZGVbcPwpskDJBuEquNnmZHVeDwR2PHSkMv/AAyufDvibxfH44+JviCKLw
t4ZYR6bptzMHkuZvvALH1Kg/MTjBO0etexfEr9qnRIfDM1t4N8w3cwKfaHxlM/3QD19+1eX
fAn9nnwx8XPAd74l1rWtTsLqLUJLby7Ty9hUKrZ+ZSc/Mfyrovid+y/8Pvh78PdV8SDxNrk
93bws1tC4i2ySAcBsL09a0Mzwaz0vVvEmqJ4g8QrLMs0m5ImyWfnOWz2/nXeyBrUoLjMZJy
rAfe9h6CsTwpcXF34d0y7nd3mXKbg2CwBIGT9K6m6iM1xahm3IuD8/JH5dqh7lorW8hXg/v
nOQPl+6Se3rVgG18gW0iiN5AMtt6EdM46UmoB59ctoWRnIXKbcgKtW4bi5XVls12zxsmWDg
dhxmkUV2hENqXil2SFvkIPOM9cdqnW7vAjl23oow7ADLZ/vVFKlsJltrh5I5Sd/I3bl9h2r
O8Ta/baBpUcVtaNc3VzJ5dpCvPmE9OBzgHt6nFAG1bXRlnURTfZwBw2cE+p/SteS+uUfdMq
yFQDvXoR35rZ8I/so+I/FWlxax8SvFt3pU9woddMsVUtADzhyflB9gDj1qTxX+yd4i8NaTL
qnw18aXt/cwLu/s2+AXzgOysPlJ9iOfWq5SeYr6TfwXN9HKtw9u1swkRc/MhHIYfjUGuaed
Q1G4u/9c9w3mSyOuSznq2e1ed+F/Es2q2d1DfWn2bUbNxFdIw2shBIPHUc5BHqK6yz1u6jY
+RIXQZwrfMCc8fjUvQaC5sBbeHbrTJtBtJXnlEkV/tPnxY7Lg9D6GuWME0Efl78OjccDBHU
556+lSfEnxPqY8D3XlyeU1xKiGSMkELnJHqM45r2LRf2O/BeqeH9N1OXxbr6SXdtFOyq0WA
WQMQPl96pCbsePrdwTMvmgbQwHrx61qulhBqlwbC8GoWgQLHM8TIVB77c5BHTnNd9rP7Gdo
moaXF4X8YahDbvI/wBvuLwqzRx4GBGqBcsTkcnAxR4g/Y8k0zRpL/wL441GTXYV3pFehVju
CP4Qy42k9s5HrVC5jL0LxNr+gqJ7C8cxkFMBjkcccfTvXuPw88Ua34qspLjUraNY4UwZkQr
z6HseOcivnrwB8A/iV8T7Iap451268K6VGxhjtEiKzzFflZtmQFGR1Oc9hjmu7vv2UNT8PW
baj8OPidrVlrEA3xR3T4jlYfwkpjGfcEVNh8x9AsQ6EsCMHgc9KlU/KQzEEDgZ/WvE/g58T
9R8WS6n4P8AG1qum+M9BYx3UeNguEBwXA7MDjOODkEda9kjYq+9iADwuPT1pDWpoRDLKFVn
4/i5INZOsX0Y025UMjbTztcA59Oteb/tCa9qOhfAjX7zSbua0u5vJt/NjJVgjyANgjpkZH4
1wXhL9k7wt4l8EaH4gu/GfiKOfU7GG7kRJI9qs6BiBlScZPehIGz1y8l8rSIU2pJNJywVgw
A/Dk1tafBOmixb2VioLbQPuj3HWvBtf/ZFudPn0tvAnjXV4rl7nbd3d7OAtvDtOWUIAWYnA
Az37Vw3iTwmnwZ+OPgWw0Dxpq+sale3ipqL3T7UKM6rswDyCGbIJPaqaJUj67kuBCAB8gKg
bQc5PqPevDPBrl/2+vEZPUaIB0/2IK9A+IOozaR8MvFWp6bM8d1a6dPJDKGyY3CkAj6VxX7
Lnwr0220DSfi6+tajdazqtpPBNDOytGB5pXIONxP7sdT3pIJH0V4k/wCRV1P/AK93/lXx5+
zSUHxD+JbFhu3R7V7t+9evtS5to7q0ltZuY5FKt9K+FPj/APDvQfhJrdt4q8J+INWh13UdS
88wb1WKFDlsAqATyAMEnjNNko+qhKmSeSTxgHIzXHfEf4c6R8SdAj0jWpJ7SW0m8+2vLdgH
ibGCeeCCO3sK2Le5+0eUs7NCGjVserFQegrxv9oq9vn0XwloNrqFxaWurasLe5MLbXZcKMZ
7/fJx64pWLexi3H7LWiJIM/EHUGLckmNCc/8AfVafgr4DaJ4Y8UweIl1q+1a5sstb+YFVUf
GM4BJOM8dq6w/sZ+DuT/wm3iT/AL+Rf/E15RdeGtN+En7SfhTw34S8Q6vqMF0fLv1vHG18k
jaAoAIxzz3qiUfRSNJHku2QON3Usf8AGpoZGSAISxkbnJGV9qUuqrveNm2n5Qp5PuR2oe88
q1ltxCjvL8wZl+ZD7H+dUigjkkDBvO2oBhsjOetWIjxvWEj0z2H19arWkUM1zbxSXawI5xK
5XKxn096s3JSO58hZBOiAqrKcbgOMn/CmK5I7oYw5O5Tg/wD1qfHNH5OHIBB6Hjms+R2CpG
knXPIGMcVE8khyZMCNOSygkL6UtAbL/wDaEExLR36rgkEMjEg9+1FYjXcsM0qC0mu8tkyib
Ab6YB4opWJPiJ7QyKwjOCexqrLHKpw64IHNWyt0jDeB74pTavIWVz15yTUvQszC21cjgjnI
pftk6jBYVc+xPtYZUYHc0g0vfAzLPGWX7yMdp+o9afQC9ZXQktxzjsauQwm5J4IC9xRplr9
ntgnlpISOVP8AFRKpV3CrtXPC5yQKpHNJ3ZheI4njFkWAA+0oAM81+q1t/wAesX+4v8q/Kj
xCpEdiWA3faVPvX6r2/wDx7Rf7i/ypMuOx8f8A7aX/AB56P/10X+TVzX7J7iT9oXW3AwDop
4/4FDXsP7S/wn8WfEfSbB/ClrHeXUE6hoHmWP5MNlssQOpH51T/AGbvgn4q+Huta14r8ai2
g1K9t1s4LWCQSGOPIZmYrxyVUADPQ0iz6Pu222M79hGx/Svy08eyrdfF/wAQSqQR5hGR9BX
6c+KL1NO8I6peuwVYrdzn8K/K2/uTqXi/W78MP3k7Y9+f/rUnsA2dvItGzkluK9E/Zvz/AM
NMeE89cT/+iJK80vWO1VGc+9emfs4/8nOeFPpP/wCiJKEB+k1ZHibH/CK6p/17t/KtWVxHC
8h6KpY/hXxV4r/ab163+J2o+HLqNYtDMhtW4GUB4DfypgfPikf8Jp4h3Z5un6f75rqbWAXa
kPOGYL93HzEfWuTbevjLxATx/pLkkcj7xrobG4k89VCDJ4yByv8A9arWxjM9A/Z/8G23jL9
ohrm8jW40zwxD9qKMMq02QsYI/wB4lv8AgFffmBnOBmvk79i+yV9H8ca443TXF/HB5nsqs3
/s4r3L4u+NLrwH8Ob7XrGMSXMY+QEdPeoNVoegYB618Zftd6Auk+KfD/j6zj2TqwtbllH+s
Tquf/Hh+Ir3r4D/ABAv/iV8LYfEmpBUu/tMltIq9Ay4/mCDXDftcWK3PwkkmK5MTK4PuGH/
ANegZ8528qMsU8CkBcMqsc4z0J/Osf4iyy/8IbNBuHlrcRHAPU4NTeHJopvD2nyqwZmgVXR
kOBgYzmq3xHjT/hETLHIXBmjBAHTr1qFuaPY/Rvwp/wAiRoX/AGD7f/0WtbHy98Vj+FP+RI
0L/sH2/wD6LWvA/wBob44698Ndb07TNChUtJ88rN/EO4/KrMz6UIBFfBXx60RdE/aR06/gZ
YF1lRDMx4Bb7uT+BT8q+2vCWsf8JD4K0bXQ25dQs4rkH/fUN/Wvkf8AbCiFt4n8OX6gBkuA
d34A/wBKBo5TT3uJ5ntJVUhG2jGFHFSXOlBrGaR4MAllSQDG446Z71e8mN7x57WESRSdSp9
OpFJe2ziGQOx3oGZG3YVhg1maHrP7GP8AyRbU/wDsMS/+i466X9p8f8WW1D/cb+Vc1+xj/w
AkW1P/ALDEv/ouOum/ae/5ItqH+638q0Mj5K8B24bwNYvsycSHg8/fP5V15/s2aGK0nDJLg
HP3SMdQT3rA8Ax2bfDjTC4EczFxuUHeRvPPpiupktJXcQRutwcdZFJIPbkVm9zRbGNMVju4
5IH8vZ8ozjn6VO+yDU1mlUySOu3I6c1cuLSFbES7mjkBCEsu5ff3qcKqWTRC0+0oTkXEfDg
D+maQzEm2Ra9hyoeMZyTg+mfetr4DeFofG37SN5q96gn0/wAKw+ciMMq05O1PyO5vqorJmg
+0Sq0zbzB13HAA6n616z+xjZBvCfjHX2X95e6qIt3sibv5yGqXcmTPqcAY5FBweK8n+Pfjn
VvAfw0n1XRW2XjHCv8A3R/kirXwI8Y33jz4N6T4j1OQveytLFMe25HK8fkD+NWQfKnx40VP
CH7RMOqWw8i08QLi4C8AyZAY/idjfXNZU88VvmJVLTsSdyEcD2969G/bLtPJbQtUQYeG4BB
9Mr/iory8s9xafbJ5PLEo3qdoBJPt6elSyonKePbieTw4ySlsGVCcnOTzX6VeEv8AkRtA/w
Cwfb/+i1r8zPGnmt4dZ2O9RKi7gMAnmv0z8Jf8iNoH/YPt/wD0WtNKwS3NnA9KMD0r5t/aH
+OOvfDXWNP0zQYkJkG+VmHXvjP0r3bwhrI8ReCNF14NuGo2cVyP+BqDj9aZJuHFJx+FfP8A
+0X8Y9b+GVtp0GgxIbi5OWd+mPSvVvhx4lbxh8M9B8USff1G2WZh/dPQj8CDQB8x/FzHgL9
q/wAI+M7dTHDqUq2d6BwJFJCHPr8rD/vkV9GXF4kdxLEGGIuXUn5gR2FfPf7ZcBhtNE1GL5
ZYLhHVh2OD/gK9XmtLm5sba/jmE0k0MU7SFvvMyBsZ/GpZcWefftHax9o+BeqReU4Es8IDF
hyRKM8V738L/wDkj/g7/sD2n/opa+YvjyZm+EusEqF2yW4kzyQfMHGa+nPhf/yR/wAHf9ge
0/8ARS00KW51+BuzXxD8ff8Ak53wbxnGoQ8f9tUr1f8AaL+M+ufDMafZ6BGnn3ByzuM/hXz
X4i8aN8Q/iX8PPEzj99NfxxzKOCsiyx5H8vwNMk+p/iu0R+DPjEhXZjpc+G6AfL0rV/Zm/w
CTbfCf/XOf/wBHyVneNrK6134e+I/D1qpF5f2M1vCj8DeV+UE++Otebfs0+PvFUHiTT/g1r
WhNpSaJYzzv5uRK58zcMrjofM9e1TEuW59dHpxXxl+2Z/x8aIR/z1X+Rr6/1a7ex0S8vY13
PDEzqPUgV+c3i3XfiF8bvHUmhQaZPfT2t4IwY/8AV267ioLHoo9ye1UQfYFnMktnaK6rIRC
gz1I+UdfSvFP2gHRtU+Hqpu+XWl5P1Svb0tZ7ZEiXDiJQnHGWAAyfWvDfj5E0d/8AD1S4Yj
W1zj13JQVuj7Vr4Z+JLFf2yvDTKcH7UvJ/3mr7mr4Z+JJUftk+GWYqALpeSOB8xoJPeGR/M
K79xzkEKflPX881BFFPM0hmJ+XnPIJyasxyiMqqrt3L95iCT3yfSnSiZo1BdwpwS2MEe1Wi
uhRTmd8A/K3AHHbqauNdISsbkheTgdAcc1XVSWk2tuwcHjFKsSlMt1+UHHcUEkxa3yWjUnh
QpBzxmor93l010LMPMbJ69j0478URoC75JQLxuHPy9sD696il80ywxp+6WRm2TM3ylgP4uv
GaVgKipYiKNft+oRbVAxFcLGp9Tgj1oqKApsYyX7RuzEssYBUH24opgfHLl3EhLkH0J4qIq
zAEnn3NXmtZBL8xA5x0yPxqeWzt2x5Pmrn70Y5APsazkWY5RuhIB/nU6QyMq8fLuHar72Cs
AqyN6U6G18rcSzMAO54pJCbsi8m2ZTGqtnHQHA/GoXiMRDNlkI64zinw4V/vkDHp+VThsqY
XKyKDhc5z+H+FbHMcn4nXC2BEgYfaVx2r9Urb/j2i/wBxf5V+WniyONLbT9g5F2oOetfqVb
f8e0X+4v8AKszWOxNgelJgDt1rl/F/j/wx4Hgim8RX4thMcIuMlvoK8q8TftS+AtJ0+R9K8
2/uNvyB8IoPv3oKLH7TPjmDwv8ADSbS45gLzUAQFB5Cj/6+BX5+6bGfI82XJMjF8+v+ea6n
4gePdb+KHimXUtQlb7PuzjooHYAVjQBQScfIvCjsKTHYo3DbrrG7kdjXpX7NxJ/aa8Knnk3
H/oiSvL5jvnkkPHoK9R/Ztz/w0x4Tz6T/APoiShCP0ju/+PC4/wCubfyr8vfGWnw6n8Y/El
nMxQMxKsBnDYXFfqHd/wDHhcf9c2/lX5f+LHeP42eIHT7wc/yWmJ6FHSbCXSpLmW6kN0XIE
uR1ArXkha0nFxZuZIJBuBH8PsarvcRTRE3CybuhdR1qWWeJrCKCHzDEpJywwCapGLdz6i/Y
tA/4VT4gbAydZbP/AH6jrtv2lf8AkimpH/Yb+VcT+xZ/ySfX/wDsMv8A+io67b9pX/kimpf
7jf8AoNSbnOfsb/8AJBpv+wvP/wCgR1pftU4/4UzeZHZv6Vm/scf8kFm/7C8//oEdaX7VP/
JGbz6N/SgD5d+H93pq+EtNiulAbYwOOf4jyag+KlnaxeCzNaXQkT7TGMdzkH86xvCdjcv4b
sJ44GZdhO5D7nrVfx2Jf+EX3GYlDMmUbrnmp6l9D9K/Cn/IkaF/2D7f/wBFrXxV+2Vx4x0z
Ho3/AKCK+1fCn/IkaF/2D7f/ANFrXxV+2X/yOOmfQ/8AoIqiD6z+Dv8AyQ3wSf8AqD23/os
V81/tnf6/RP8Arqv/AKCa+lPg7/yQ3wT/ANge2/8ARYr5q/bO5uNEH/TRf/QTQBS0XRdQ1W
4QWEZeWCJWljDZZ1wOg/CkvbYfZbq33KrKrgJNn5OP5Va0yW70OU3UbzR36qh81T/CFHGO5
/pTtQvTqdxd6k8kLytC3mADb5h29azNTvf2MRj4Lan/ANhiX/0XHXTftPf8kW1D/cb+Vcz+
xif+LLamB0/tiX/0XHXTftPf8kX1D/cb+VaGR8w/D6UW3wusMqC8wkCOE+5+8Ocnvmuus9T
jtoZ/NsjKkyhI+ceUezA+9cp8O5oh8NtKQxSybd7ZjfGGEjdR6c11l0jXcMcUKGKT/lrvGC
eeMZ71m9zRbFINLMXmitz5inncd27jt2wBV2w8m+uYbFITHLIdiyhtnv071Ha+ZaKIcPJBj
Znpz6cVYurK2SDzWYJNGu+MJweO/wBRSGTeIND1nT0ltr9CyRW0j72jC5XacYbHU16N+xtG
q/Aq6kHWTWJyfwSMV5/qWv61r2jpY3NwlwixFI93Lcjua7T9jG7DfCfXNMJ/eWesSbh6Bo0
/+JNaIiRs/tYD/iz0/Hr/ADFWP2Sv+Tc9L/6/Lr/0aa6P4++GZvE/wk1a0tl3TpA7IMZ5xk
fyr5l+Ev7R+h/DH4P6V4WGnvealFcXEs+8FURWclQCOpxTJO4/bPA/4RvTOOfNX+teMmZ5f
D1qqxET+THgseo2jp70742/HC3+K+k21rDYJaPA6kKu4luT6/WvaPA/w6tbDw/aXt/ELuSW
3jLxO3yp8gP4HtSY0eD+MrQP8J7i8MeTHcwrv9Cc8fpX6JeEv+RG0D/sH2//AKLWvjf4+2C
2vwon2CNEjvoUVE+XaOcDHf619keEv+RG0D/sH2//AKLWmDZ8Wftl/wDI4aX9G/8AQRX1j8
Gv+SFeCv8AsEW//oAr5O/bL/5HDS/o3/oIr6x+DX/JCvBX/YIt/wD0AUCPmv8AbR/1mjn/A
Gx/6C1e+fs8f8m5+DP+vNv/AEa9eB/to/f0f/roP/QWr3z9nj/k3PwZ/wBebf8Ao16APHf2
z/8AkWdM/wCuq/1r0zS7lZvBnhto7nywmnwBtvGD5S/e/wA968y/bO/5FrTP+ui/zNa2is3
/AAjGmvNdyzL9ggGyNtqofLXHHrUtXKjuct8er83Hwk1uNn/eedArKORjzARz0r6Z+GH/AC
R/wd/2B7X/ANFLXyn8bG834QakXh8p1lgP+9mTqfWvq34YD/iz/g7/ALA9p/6JWmhM+XP2y
B/xPNC4zmZf/QTWTZfA6LQPiLa+Jhqh/si1uVv4rEwsSsmQQpOemfboBWv+2Pxrugnr+/T/
ANBNe2mRTZwSSLHKzKhYIfu8d/elJsqKJfNBQSXK7iw3FQuAM15X4AkWX9u7xA6AhTonf/c
hr1gxmPbsR3aT+Jj09q8n8AxSQ/t4eIUkGG/sXOM5x8kFCCR9PeJP+RV1P/r3f+VfGP7OjD
/hYnxIUtjc6fjiV/zr7O8Sf8irqf8A17v/ACr4v/Z2iWT4i/EUYy/mxhTjp+9fJqiEfScPm
SFQVO4HLFjivCP2iII4dR+HjIwJbXBkDnHMde8xSJESxVihHO4dvTFeC/tE24i1P4cyJnY+
sryT1OU/Kgt7H2XXw58REWT9s/wujjKm7XI/4Ea+46+HviCQv7aPhYkgYu16/U0EHusqRw3
LPE5CyPtTcMn8RUVv5pWRpySMkL26+grZudOmhiWRwJBOuVKHPAPP0NQXNhFc2guEnWOdGw
bf7pKdmz0NUmWZgVvNZckcY4HT0qWNHzEJJFTHGcd6txpNLyHj8tBhdoABx3Pv71HLbMWLN
Fy3QBs4NFxNDrJLGa/WG8ufKhbOZVGSrdsj0rmNWSW41WOCGPdHBk/aFYEFTwfk/XPcVseR
K65wq5OxVBxkZ5H+e1Z889jDOEkk2X4I2o6Mc5UgFccHj1piSFgm+zwLBc2U986ZHm28ahc
Z4HzNnNFQBIU+WdZVbrh2OfrjHH0ooKPkkrdOSwZR3xjmnC3k28z4Oaz3ubh5CplPHpUPnM
B8zEj61nIDYKIGw1wTx2OKeEVY1aI7w3v0rC2+Z34Y1vwIYrJYScjGRkdPpTiRPYeCUc5+Y
Hp71aSPavmRHnafm9/aqphDYOcg4IwalV9gdUDHAyMHj8as572Oc8WSLJFYkbji6UFj3r9S
7b/j2i/3F/lX5Y+KN/2fTw64P2pee5r9Trf/AI9ov9xf5VBtHVHx7+2koMGjOTysgx7cNXz
LD4e0xIg7pJMxAOXfA/IV9Oftpf8AHpo//XRf5NXzyVi+zx5OPkGc9uKAbMiRY4mYRKI0HA
UCoCTHak9+uakmbg5GSTVW7ci2VAcZqGaPQqSf6peQ245r1T9nIBf2mfCYAwNs/wD6Ikryg
/fRD26163+zuc/tOeEsdAs//oiSqRF9T9HLv/jwuP8Arm38q/MbxJAlx8bvESySiJAWYsfo
tfpzd/8AHhcf9c2/lX5jeJFjf42+JI5eFcsM+nC0wlsXENs8cqxRhbeFcsGHLmo7bVA8Utm
baJYpshUIyoNRtby2+ksH2hpH28nkiq7x/wCj5A+YfnVdDJI3/hv8cdd+E3gvUPC+l6QTd3
GoNdSXLjcFGxV2gH/d6+9XvEvx+8b/ABN03/hDpNPkuZb8+TFb20Kl5HYYAx1rhtWu3heG3
sbd5tRvCscESjJZzwCB3OcD619sfAH4F2Pw20ZNf1+FLvxjfx7p5mG77Gp58pD6/wB5u546
DmTVG9+z58PNZ+Gnwkg0LXpIjqM9y95LFEciEuFHlk9yNvJHFc9+1T/yRm7+jf0r3pRgV4N
+1T/yRq7+jf0oGfL3gZpV8D6WGjXyij/MDyfmPWs/4mrH/wAIa/7v5hcR4fGM5zWh4FeYeD
dKAXcpQgdOBvOaq/FCdZPBDLsK4uYwufT5qhbl9D9DPCn/ACJGhf8AYPt//Ra18Vftl/8AI
46Z9D/6CK+1fCn/ACJGhf8AYPt//Ra18Vftl/8AI46Z9D/6CKsg+s/g7/yQ3wT/ANge2/8A
RYr5r/bOOLjRf+uin/x019KfB3/khvgn/sD23/osV81/tnc3OiD/AKaL/wCgmgDP0/xFaOk
f9oRIf3ajK8dunNTmXTpvOazlh8mSN+ZB8w4NcfLHOP3SW3nIAPnTvx6Gq0tzJBbPEZGRgr
DYeo4qDU98/Yx/5Itqf/YYl/8ARcddN+0//wAkW1D/AHW/lXM/sY/8kW1P/sMS/wDouOum/
af/AOSK6h/ut/KrMj5l+GiIvw90uWFGMh3iQvwAPMb7vqcV2WpSsJbaZh5afdJYHDe5+lYn
wvs9NvfhZoiNc7JlE3mZJG3MrYI9OK7m40aaRPsayJLBJgoF55Hcn/PWs3uaLYyLaOSdYxb
xPG+4lX3A7h689DVm80ue0siv2k7zwXBDMwbqB+FUZFvNIJiu4mQouEYrlBk98ZOafcalby
AJE7udn3FydhpDMu6jOnyRhGBjzwyHPyk9PrW/+yxq6aH8X/HHguSTEeoouoWqsMbirHOP+
AyD/vms28sZ4oYZbiRHKZIjYDABGce5zXEa3e3vw7+Ifhj4l6ahJsZ1ivY0J+eM5BH0Kll+
uKpMlo/Qm6t47u0lt5ACjqVINfnr4y8E6d8Ovj9faHrGlW9xouuAz2Dzx5VGY5Cg+zZX8Vr
7+0PWtP8AEGhWmsaXcLcWd5Es0UinhlYZBryj9or4ZR/ED4aTzWMP/E70rN3ZOo+YkD5kz/
tAfmBVko+cbbwdotzqFu8emWVkwbhooAWVgevAr3zwwW0zSns2ncOi4ww5U9t2evtivnz4X
+IJtd02OWS8aDU7VvLdmGdrgdWBwMEcH8a9tjkH9mFb5hczgBTOshZfXt7cYNTsUcJ+0Vcz
S/B2dZonjf7fAvzgHIG4gg/419Z+Ev8AkRtA/wCwfb/+i1r4/wDj1dpL8EnjDJL/AKdDh0z
gY3evOf8AA19geEv+RG0D/sH2/wD6LWqIPiz9sv8A5G/S/o3/AKCK+sfg1/yQrwV/2CLf/w
BAFfJ37Zf/ACN+l/Rv/QRX1j8Gv+SFeCv+wRb/APoAoA+a/wBtH7+j/wDXQf8AoLV75+zx/
wAm5+DP+vNv/Rr14H+2j9/R/wDroP8A0Fq98/Z4/wCTc/Bn/Xm3/o16APHf2zv+RZ0z/rov
8zXR6EPO8MaQSFlWOwt1ZQMM2Y1+XHX8q5z9s7/kWdM/66L/ADNaugzxL4W0pNqKPskAJYY
Y/u1z1PP4UFR3OF+OM4ufhXq+AqpDNCiKuRs+cfKc9fXNfVnwx/5I94O/7A9p/wCiVr5a+N
xif4P6xKscbOJYVDoCNq+aP1NfUvwx/wCSP+D/APsD2n/olaAZ8t/tkY/trQiRkecv/oJr0
C01g2dzFuxJbKqhUZMun0Pftya8/wD2yMf23oRPTzlz/wB8mu8eyWO1juEnjjWVQWUjmNcD
HWgUTr7XVYNRDTxxNIgO3BGCjd8j1rzP4fuz/t3eIN+Qw0TByc/wQ132jC2+zJkLIh+ZmXj
nH6mvPvh3KJ/26tfkAwP7EwOMfwQ0Az6h8Sf8irqf/Xu/8q+Mf2dSf+FifEePBO+SMZBxj9
6/NfZ3iT/kVdT/AOvd/wCVfGP7OuP+Fh/Ek9CHQg5x/wAtXpMSPo9EETeaCuVOBk9+5/KvG
/2ldMNp/wAKxuWlDmXWxwvRRmM4r1+zCXRZQEiYHdtcHgV4n+0VKxuvh1B5xdF1wbQD8o5j
6ChFvY+xq+HPiKqt+2d4YB5H2peB9TX3HXw78Q03/toeFlHGbte+P4jTIPpqFFic+Y2/Iyd
p3bQex9DUN09uqttXPY5GMGldtrlRneSDtB4Uf1qlcwzM+DKkbFfl3nAPc/nQaDxJCQqRbd
+z7p46+n61KXgWMb1YZOFDHAIH9azoZBHESIA25sKMDI/HtjvU0jNPDsIBbGcg8Y7CgQ0ss
0szFdwI2oQuP0rnrs3TXotFWNVjYEB+GXjJY9flx7nJxmt2eRo4REA5Ykb5FIGPbJ4xXAa1
qtxb3M8cDC380EgmTe6juuT1zTuBuS318jfuJrZUbn5oC5PbOSfaiuKgv7Ly8HzYwOFHlFu
Mf71FFwPmWTLMOxPXFKoXy+Rx2p7RkAlccc5zUe0hcEZI75pASQwO88RO0Rk9jW+zRsAvlk
MOhznPtWVp8ILs+CQoxWntKuACRxnPWhaGcwOQc/KNv5iliWSWTBQuWIOBTZFZR0wB1PY0i
PLHIki5XBDAiq3Ri2ZPjGNVjsGwVb7UvynoB7V+o1uR9mi5/gX+Vflv4wuJJ4NNDjG26U+5
zX6dpcbYowD/AAL/ACFSaR2Pkv8AbRINpo/tIv8AJq+ebiK4OmmeCF5o0VdxUZ28V79+2TL
5lrpAz/Gv8mr56N7PbLE9vO8UigfMpxxj070FNXMKSWRnVxEdnpVaeVZWQ8gA9K1kLSXLyO
Vy/XHT/wCtWTJGjXjLI2AD1HQCoRoSQRvcXDCMEsBkcV6t+z3G0X7T3hJW6lJz/wCQJK8yi
eAyq1vGEmRsB4yQHHrjsa9V+BnH7UvhGQtkukpJP/XGSrMlufohdkCwuOf+Wbfyr8wfFYJ+
NPiPHZif0Wv0uvLofYbgf9M2/lX5o+JPn+NHiLHOWb+S0DexoPOU0+ASoJWYdT/DVNwxj8s
IAScg1LIrvOqr91EAx+FEm23sLm9fpHGdmO5xxVdDJM9T/Za8ExeL/irqPjbUohNYeGwsdo
rDKm4bIVv+AgFvqVNfcks8NvbvPPKscUYLM7nAAFfO/wCyTaRaf8AYr1VAl1DUriV2HU7dq
D/0Gr37THi690L4UTR2ErRvdNschsHbx/WpNUe16N4g0jxBBLPo97HdxRPsZ4zkA+leM/tU
Ef8ACmbv/db+lY/7Ily3/CjLmeQ7pZNYuCzHqx2R1c/ajn8z4O3S57H+lAz5N8H61cWfhux
iSQEKpAVumNxP4UvxC1r+0fB5iZcP5yMcdBjNZvhq0eXQrLY6jKEnPbk03xpZfZfDR/fiTM
q9OnelbW5fQ/TLwof+KI0IZ/5h9v8A+i1r4r/bK/5HHTPo3/oIr7H8Mz7PB2hrn/mHW/8A6
KWvjH9sKQSeMdO9gf8A0EUyD66+DpH/AAo3wT/2B7b/ANFivmr9s4/6Too/6aL/AOgmvor4
SThPgj4IHro1t/6AK+bf2xpfMudGz/z0X/0E0AZEkcw8ryxl2C4yOenQVXkhV4pFNqpKo+T
jPOD3rTtMBFkaZXUxr8oUZb5e1W/+Xa5lWAwIY26gcnB9KzND0T9jLA+C2pnoDrEv/ouOul
/afI/4UvqHP8Dfyrkv2OZRH8FNTz/0GZf/AEVHW/8AtM3G/wCDl+vfa38q0Mz5c+Hk80Hgq
0EczRrIHDDsRvNdtY65qVvIryFnHYA5yP8ACsX4cNCvwu0wyQDJMgDFchj5hwK6F9OhmVpY
2aLAywjORn096jqaLY0F8ZieV47y1jnBHHO3afpW1Y3fhu4+9EizSDlhkPG3Y56YrjrjSmj
w5Kyhzk7PkIqm9lNDJtNzKiFhlWP/ALNQM9CvtFup1ilSP7WkeRvjU4QYxwO5rldd0u01DT
rrQ9UtngV1KsjJyueAfbHBpmmeKNX0W4M0d1NHbqCHdTuXA6nB9KoW/wAW/F3ijTJZdE+FW
o69YiRovt9ukh3kcnO1CAeQSM9xRa4m7HUfs0+Pr7wn4xuPhD4kud8RLSaVMW4cfeKD2Iyw
9wwr7DlRZ4HibGHGK/Njx9qfjNrvTPGMvw41bwrdaPOki38sUioDkFVJKKB8w/U1+gHhLxR
B4o8E6J4ktSPK1KzjuAAfukr8y/g2R+FWZnxlrGkn4bftUXFjbxLHY68TNbhh8sbsSenT7w
YfRhXsUli7WskUjTxZY5SBsLIxOTuB6jABri/2tbT7FqXhzxXbqBPZXStu74PP81H510d7d
217FBcWzeZI6JIrxqAWyAcBTweDilcpHJ/tA/vvgvJM1vsEV7bRpITy3DE19d+EiB4G0DJ/
5h9v/wCi1r4t+O85l+FjJLHMjpeRACRSoHU5AzjpX2J4ZuNvgzQVz0063/8ARS0yT46/bLO
fGGmfRv8A0EV9YfBoj/hRfgrn/mEW/wD6AK+Sf2w5PM8W6ac9m/kK+q/hHP5fwP8ABA/6g9
uf/HBQB87/ALaP39H/AOug/wDQWr3z9ngj/hnPwZ/15t/6Mevnv9smXzX0g5/jH/oJr3n4A
XHl/s6+C1/6c2/9GPQB5P8AtnEf8I1pnP8Ay0X+ZpmiSpceH9NTy0uJPskIZW4IARcDPQ/S
oP2xZvM8Oab/ANdF/rT9DnC+GtHtbdwHWziGNuNpKDv3oKjuUvjPLaD4AarEjsspmgHlAgg
ASDk9+fSvpv4YEf8ACn/B3/YHtP8A0UtfJnxet3tfgzqqm7WXdNDuTIJB8wc/Svqf4bXGz4
Q+DVz/AMwe1/8ARS0CZ80ftkEf25oPf98v/oJrr5LmaUIIljRWKowHfv0PauG/bBl8zWtEI
6iVef8AgJrsba50/Tmt1kj+2sAHZQMt07n09hQhpnYW901iYZJ5IpnzkhfuY9hXn/w1IP7c
uvsCCDopIweMbIa6tdUs57kLJGLYgZQtwi/h3rjvhnID+23rsmQf+JIcEdD8kPSknccrJH1
X4kI/4RXU+f8Al3f+VfFH7P5RfiL8QzICR5idO37x+a+x/EV1/wAUvqfP/Lu/8q+Pf2elD+
OfiTlA5zH944A/evzQyEfQsV1ukDYcQlcfMfvZ9T2FeJ/tAT+de/DtSQCuuDC+oJj5r2WR2
Mht2kVI1O4sRnn27GvEvj5HFHffDxll82VtYUs34pQi3sfa+RnFfDnxGfZ+2b4YfBbF0pwO
p5Nfa0lyFnZc9Divifx3Ju/bM8LMFLEXY4/E0yD6RMm+BsgkM3QHn86f5cf2YymeNDGPuEl
mIx1Hv7VCjh7gRopV2zw1Ur2RUjjmgBaQHhwOpFBZaght2kVblmWMsAQBkjNaGpQ2GnHytO
mNysoHI5P0Nc3BeRxRySzuYgpzmT/P+c1Jb3dxLG7Km2NsZaX5SQeuB/WgTK+sNKdLMSBED
N8+SAGA7EHlgfTg15prSrbXjK8mJZuZXjBRmGOF56Afy712viK/8gWsLPF5Iky2F4yDwuep
rkNRDXuotLGfKVlGfmDHPpk9qroFzOtbQfZ1wTMP7xwf5mirFrY2giO+OzdixJadjuJ/A4o
pWC583BNo2BsnOcZpxVndmJyRx9ahVWjlYM3Xk5pfMcnevHp7UhkwdkG1WZTnqOKljurt38
tDu3nC561EX3oPXuasWBVb+J+AqMD81NCZ3ekeAPF2q2aTQwozFc7D6fyrA1ux1jQL37Lq2
ntBIMYBFfTfgHUdP1HQ4GsZAJAAJMNnacVS+IXh208T6FcR3YSKaMf6PKOqkdfwNDuiUkz5
E8USb0sWO4OblMg9K/Sdr3AQbuiL/IV+aniu1vtOurawvV5iuQA3rX6DT3xDqM4+Rf5UtxW
sfOn7XE/nW+lDP8a/yNfP85DBMZOFH8q9s/ajuPOg0wZz86/yNeJzr+7QggAIP5Umykiucp
E79AfWslsFWdRndWpcNi1CY3Z4qbSNCm1OQ28bKJUBby2OC30qVqF2R6XEpzKw4jGcV6V8E
pMftMeEZCefLlz/AN+pK4QW/wBkJhOVcHDAiuw+DchT9o3ws5JOEl/9FSVZFnc+8ru9zZ3A
3fwN/Kvzx1hfN+MmvkMBjLc/8Br7nu7/AP0acZ/gb+VfCWpMJPi1ruWxuBwf++aBvY0Hjxq
aKz7I5BuzT9XvLVtOu4LceZiFwT2Xg9KtPN52jQ6cYowySbvPP38elVbjT0/sS68lHaQxvl
ivDfL0Hoat2MlFn1N+zNc+X+zroq5xi7u//Rtc9+1POJfhui5z8w/9CFP/AGc74D4BabEGA
8q9uVP4uD/WqH7RNvdan8OJ5beNpRbL5j7RnChhk1BsbP7KFwIvgVKM4/4m0/8A6BHVn9pW
6834T3S57N/SsX9mtLjT/gVHLPG0S3WpTyRZGN64Rcj2yDz7Gk/aEu/N+F9wvqD/AEoA+e/
BtnPJ4ft5FjVgY+Nwz/Eab4+gWPwsxwARMg/nWt4SDL4H02RFYgKclRz944qh8QZWl8GlmT
ZidBjv3oL6H3rod5s8KaGA/wDzDrf/ANFLXyB+1jN5viywPXGf/QRX07pd9s8N6KucAafb/
wDopa+Uf2nphN4nsiGz1/kKCD60+F92E+DHgld3TR7cf+OCvnT9rafzZ9J5yQ4/9BNe1fDy
88v4ReDFz00iD/0EV4F+1HOZ59M9nH/oJoAxfDP2yYl2udjBQRuPI47V2MR1V7GdWk+1r5b
NtQ4wMHk1geF4QlghAYnjIxz0rqrSW4FpO0a7EZHDD7o6HketKyNEdX+yXceT8F9SGf8AmL
yf+i462/2i7rzfhJfLn+Fv5Vx37L1x5Pwe1HJ/5izn/wAhpWp8fLvzPhfernqrfypmZ5z8N
GtV+FmjSRwzmVPMEh+8uTI2CB9K6yQWLhY3VkkI5VeCD2rh/hmuqJ8NtMa1KSKwldUzgjDk
fjXSPqAUKb+GVCTuJZfl/MVD3NFsaU8U+QkDKVxt/fY3MPQHt9almdNsUclqi4XJVvmAXpn
61SmurV3MmnzhCWztLbtoz2zUsF89rKZZv9IcZGSfvDvQMxdYit5rO6kjXysROAF+UfdNei
/snXr2/wACpkSUr/xNpzgH/YjrhGFrqDTKT5QmDKvbGR0xWz+zBfeT8J9Vsi3z2+ryZHpmN
P8AA00ZyL/7V2s30nw7h08XchtpJUZ493DENxmux/Z1vpG/Z38M+Y+SjXEY/wB0TNivNf2l
47m98CJcRIzxwupcgZ2jcOTXY/AaSWy/Z+8NLKpTe1xIueMqZmwaoRhftWyJP4BtySCwdSP
wapPA6i8+H3h+9ugLl2sogQ4yoG3HGe/A5rl/2n9TWTwzZWu7lmBxn3zXXeELeWx8FaBD8i
iKwh3jG0ElBx759aCkcF8d8D4ZEGd3kN5ExTBwBzgenT0r6t0G82+E9DG7/mH2/wD6KWvlf
46pu+Fk0xbL/a4VbPfluR/KvofSb7b4Z0Vc9NPt/wD0WtBJ8xftZTeb4q045zjd/IV9Q/C6
62fBfwSu7ppFuP8Ax2vk79p+bzvE1gc56/yFfSXw5vPL+EHgxTxjSoB/47QB4v8AtcT+a+l
d/nH/AKCa9x+B10I/2fvBq56Wjf8Aox6+ev2o5/OfTec4cf8AoJr2j4OXflfAnwguf+XVv/
RjUAcB+1rN5vh/TxnOHX+ZrR0K3mPhzS4TiMSW0LCcHKqCg6t1/CuY/ahuTNoViM5+df5mu
r04yxeF9H+0IFtpbWHZGV6ny15JznFBUdzk/jXD9i+GN/aCdZf3sJzF0++Mg/jX0n8P7vZ8
KvB656aPa/8Aota+T/i2rL4CvV8vaRKm8nud4xj8K+kPBV6U+GfhJfTSbYf+QxQJnhX7WE/
m6zo3f96v8q7WwjilBcXAVVVHeJzgkY9/ftXm/wC07P52raQSeki5/Ku2sbpLmziElstxFH
8okD7SB3pMFudfLDY+ZH59s8HyghZzkE9OB6Vxnw5Edp+2draxcKNEbHt8kVbt5f3F0YHkk
DXB+UQlsskeflBYcZrkvCsq2H7YszOoT7XoxCrnofKXj6/IaEOR9L+IL3PhvURu6wN/KvlD
9n9v+Lg+PCyO6tJGCEP/AE0evo/VJ3utIu7dD88kbKOe9fKPgfxHp3wq+Kfiiz8aQX1muoS
IIpEjO3bvLbz3K4I5GaZKPptvmcYGFjPGGyoHoO9eLfHaZmv/AIfq0m8rq6n3HzJXrU06zW
/2u3cCOVAVZSD5i4yMV438ccreeBSyuX/tVcsRgHlOBQNs+vri9xeSfN/Ea+OPGs7N+154Z
lQ/MLsYP/AjX1FeX2L6X5v4q+UPEsyt+1j4Zkc4UXa5P/AjQI+kwZ3ma5dzkde2KhmmIjUC
XqN6qDwecDNQXDS27yyzHfCQVGOcEURsY40laeNzt3AMuGOPSmO4ry+fA9m6icFTlQOMHvn
vzTrRnNo1tcOSYcKzE9scc9uKs20G92mgJBY7yp5C+uPbNM1CK1tyL14kkkg+ZojJxKO64F
CA567hTVNR2FGeGNSVI4XGP4mPWubivbqxsLrSpbBPssjGSNl5MbZ6g9SDjp09q6bXNU0t7
4HSI/s9vOoMkBBI3Y7EdqwpQDuVAfOYgBsDG329DVCQXd0LyZZX0iAuqhGeBfLWQj+Lb2Jo
psQmRCnnIpBwQc8Gigqx8uBLiWZtgyRyQBnApVcn5XUA54p0Mk0Eu6NyHBzuFTGTz52mdFy
xycCoGIIpH+SNCxPOFHNJuY7sjDnjd3q0krNJ5ivtwMAg4496gSOVpiEQv1OP60AX9H17V9
FmEtjcyRd8BiM13Wm/FTXb4DTLrE/nHYDnnPua89USzBVaLkdT0zSvCELcbV65HrQ5dBWI/
iFqA1CWzkJyRdBTnqMV9j3d/idRu/gX+VfDviQ4sbQkdLgHJPtXv2p/FHTEviiXsLbVUE57
4oJOX/aNuPPh0/nOHX+RryyRDsTHzZAyfwrd+K3iu28RR2yQTJIYyCdpz61huoEilTwqDp9
KljTM6/IZkTOD7DFaOmqkcZlJbeehBwazbhy92AOa098cVnD5SNuxlqa0DqWZ3Us0jOznGM
ty1bvwjk2ftAeHJCeiy/8Aop65iKQ7sP3rS8EalHo3xg0bUbmRYo4Uclm6D5HH9aY2z7Au9
QzBcDd2avinXHZviRqzKSCWPQ/Svcrn4pacRMou4TncBzXgU1wuoeNL+5jYYkyQR+FBJ0+n
X8VwotLk4cHAfpn2rZs7yexungllKMyMqN1HIxzXFhcgsW2nOPet7S7qO+X7NdEmQYCt3NT
1Lses/s7at5XgDWdEd8S2OoltuezKB/NTXsi6iAckI4xgqwyCPQivkHw74muvh/44u5pF/w
BB1NAJPTIOQfwOfzr01vi5piW3nG4Tgfd7mqJaPdJdWaRI4wI444htSONQioPQAcCvKPjle
eb8O513Z6/0rntP+LtnewSTM6QqrlRuOM1zHxG8dWeu+FpbKG4jdiDwpoEZnhCS4PhG0h8w
pEyED67jz9ao+PIL+PwuzXE3mR+anbHPPWrPhWaNPCmn4JLkEdOFO40vj+4E3gtgGz/pEee
PqKC+h9WWd8F0PSF3f8uEH/ota+Zv2iJvO8Q2Z+v8hXeSfE3S7ax0+Bb2EmO0iQ89CEArxf
4qeIoPEOqwTQSrIqZyVOecUEH1f4KvfL+FvhBN2MaVAP8Ax0V4f+0XcefNpvOfnH8jW3o/x
G07TfBXhuwa7iDwafFG4J+6QteZfFTxRb+I5rQ28qSCNhnafagD0zQ7i1s9IjlYMrKoYsV5
J7CteW+K6VOfKBWNCxbOT8w6fhXGzNJDamN8ACGOQYb0Iz/OnXGpRLp81oJmZmZsFf7uM0k
7miOy/Z1uvJ+EeoDOP+Jo5/8AHEq98a7zzfhzdrn+E/yrzP4U+NLHw58NruznuI45H1BpFV
jzjao/pS/EHx5Z634UnsYp45GYHhTTMzo/hfDK/wAMNJdduAZCGzyn7xq62dVhlRZbdbiIt
uaJznHscdK82+Hd9c2/gDTlimDACQeUr7T9812NvrTi4AuYmMR4bcMY49e9QWtgv7TT/trG
G2lSD/lmzEZ9+nWq1vbX3mbY7onknEh49ufpW8h0y5/eK4ZnGVDDj8CP60G0FvIu4xqhG0M
pyo46e/vQBjm5lt50iu7UqyHlhhkIPfis/wCB2orovi/xr4SeQDfMLuHn7wBIP6MtdNEI3m
WW4O5UxgEAbu2a808e/b/DHjSy+IOiw/u0UQ3kaHICngbseo4+oFNCaPpSS6tp43hureG6g
kXY8U6B0dT2IPBFStqamGKCGKK3t4UEcUMKhEjUdAFHAFeD2Pxh026t1ZplRiP4uKg1b4x2
dpZyfZWWacj5QOgPqaokxPjhqbeJPHOmeHbRt7tMkIA55Y4/rX0HFa28OjQQf2h9kERWMFF
3Ftqgce5x0r5u+Felan4q+IL+Nb23knttPctGf+ekx6AfTOT6cV9GvbveTxNdukEeGJiMTb
WOeT04PvSuUjzT45ySP8IpnkiZhJfQkSh8j+LP1z1r1yxv9mgaON3/AC4Qf+i1ryr4/wAiy
/CYKEmbybuGMSugQMPm/P8ApUD/ABM0y2sdOt/tkOYrSJCN3QhBTB7nCftETef4gsjnPX+Q
r6B8D3vl/Crwgu7ppcP/AKDXyl8VfEcHiHVLeaCVZAmRlfoK9Y0b4jadpvgjw5p7XkQkt7C
NGGehAoJMX9oy5M76f7OP5GvX/hbe+V8E/CSZxi2b/wBGNXzd8VvFEHiJrbyZUk8sj7pz2N
eheFPiDp+kfDTw5pr3USyQ27BlJ5HzsaAF/aLuBNpFmM5w4/ma9X8Paba3Hgm1mvJzFNHZw
yIsnGV8tRn6V83fFXxdbeIrC3igmSQqQTtNfR+lXEI8B6TdiUpOtnHGVJwx+QbSoPUd/Spk
XFHmvxpjltvh7dROqKsjxsCBnncO9eueFr0J8PPCy7umlW4/8hivJvisZbn4T6vd3GA++BQ
p4x+8HOM9aLD4j6dYeFNBsjeRb4NPhjYZ6EIBimiWc/8AtDT+fqml85xIv8jXot+v2K4itJ
kSHYoJbhg2Vzxjj0rwr4oeKLfxFqNg8EqOI5FOVOcV9HadpR1KcwC2J2RiSR5WCscj37gdq
TYJGRGrbrY3MfzqRvaMnAA9D3NcX4uvx4a+N3g3xoVaO1lc2s7HnAJI69xtk/SvTW3PCbBI
w6RMAFYcgDIB4rF8S/D238b+C7nQ4LuO1voW8y1kuZNoEyjhWPYMCRntkU0No9IfUF3Eq+R
14rxD9orWrifwla6flDC0isSVBbIJ6HqBXL+HfizqGkJ/YXiaF4dQsT5EvmDDErxz78c1gf
FLxja+JdMgS3mR9pBIHamSfRGjXTpo2hqfnD2MIGGACny1Brz344PJ9v8ABYY8f2opAJ6fc
rv/AAvcgaFoSNbM6Naw7XX/AFmBGNwHrntXB/tATafbv4T+xztLFDqhdZHG0hQEOCD0I5oA
91v7/GoSjPRq+ZtfcXH7Tfh3cN6/al49eTXZ6n8U9M/tSbZewlQ3XdXk41yPV/jnoOoQSAg
XIwy8+tAH1/CbV3bzkwinBXdyhxn8KlneCezyjSqx4AbGD7fSuUguDMzedcEPIT2wx7D9a3
1S3hhSN5dr4wy/eII9SKB2NqK5WCCJZ5kXYoBRD1J9T7VU8VWd9Z2sMkkGy2u1wJAMjOOg9
D9etRbRM4ms5slFCkv3Prj9KJfEGq3Bl0G6lWa2gw6b48tH15+n16U07BucRbzWsflvLCcR
5BQtgeufUZrSF3Yahq6SrKLeBFyYmGHJ7YI68+tC6Wl5PNHniQ/IwH6emTVqy8O20Odm9XQ
EyBuadx2KL2YnleQ3cUILcIVOQKK0W0W6VuZInzyDjtRTGfHxUmb5QQB71MvJ+cjn0qwsW6
fegyOhDVY+xxHGTj6dqzugKEXMrbWJz19Ksw+YWMcTbSwAznGa1dO0G4vIXNnCZCOTnk1n3
NlJbXBhkQoe+e1LqARu6EMAfqelVftJE7MGDeoIwKsCN1+UZPsD1qvPDuGCgyM+xqgKuo2F
tq9n5MZaJ1bfxzg1gHw1OXwdR+Y9dyn/ABrrHM1w6SttTy1CAoMcDpnHU+9KYMrkZyemAcU
MLHHN4dkSQCW9DrnPA61f3ld5PHb6YrQusq7x7ckdxVIwsLfcTlW4z6VAWKEC+bc8c5OBW3
PavDOqOArBfWsqyVkuPlBGG7V0BmWW2KvFmUniQnp7VZK3M9I3Z9iqSTzxVC+0t7qcSLK0M
qDZn1FbClo5PM4Bxjiqs026Ukgj8aCrGEdCmGc3vHrtNTWmnizkaTzTI5XGcYArVjd5j5JO
SelMaIo+1lIPoaAsLCQW3Ltzgg5GetXLO5FtDcRi2SVpVAV2HzRkdxVFNqy5Zce2asEAMSG
xgZqWBszJb+IdJaC6TdKnIOMEe4rBt/BIuWbydTdVU4ZSnP8AOrNtdfZr0Sx5Kg/MPUdxXo
Vn4b1LULEa3oka3lqozNHH1Qe/rSA8ql8JSxl449R2hT9xkOaitvCstzMIjqSqD6of8a73U
7V1kafqcfMBWO+I2DIT9R1ouFizo6f2bEbBSSFG0Z9RVvUdMfWbBrK5kaOOTDBl52EdDjvT
QPtBjuHwJMYbH9aihlijvP3c7LITt25yDTTAxJvh5cp851pWQ8b/ACzx9eajsvAS3dx5b6u
JAq5KquGB9OT+NehC9s1sZIpgTJsIAx7dRXLmWK0uZL6IsI8gbCMduuabCxjyeAJhOyDW02
IdvzIQw/DNVF8JwQXCtc6r50SsCUVMFvbk17loun/D/wAW+DJBNeyab4ijXcruflkPp7ivI
bu6ewv54JSrSRkoCRlT7ipuFjW1/XBcxJHayfJEuGPT8KzdN1QJdb5FEgOVOT2Nc/dagj23
kKgXJ5IqCO4VACjsrjqh6H3Bp6gbg8EWUk2P+EhNtA3zhTCWIz9DikT4frNOUTxHEy9j5R5
/WqP9oyuiRmQnaOtW7HUpYJFd081fei4WPW9MsdM0bQLbS4yrx2sYy0oBZyT82PzNaWlPbz
XSyMGijAKBN2N3HU5rzQatK1uZVHK8/NVzTdfbLSXoKjgR4OOc1NwseoXUNvb3jJZQKUcbv
kP3OxBPQ1RmvJYYnt3UxSBtytJwy/ieDWVa3+pXV0tw8oS2OBhCCBnpmrjXyxajHDeo1zBI
cFt2cD+lMDSttYV7H7JPGHIPySEZI/EU9xZXNpLA+xoGjKyAgMHGOhHeoG0+z3vJYzyKjE4
aQBAw9x0qlJbzq43LukJGPl2r06kUAcPq/wAJNNuXa70TUXs45T8sT/Ov4dDUvhn4M2NxqP
ma1qc11bQ/M8cA2Bz2Uk5I+tdg1zNHbgTTqncbRnI9BW/4VF5PFdTRLHGVK7IpD98jGd3PP
BzTVwsdLolxbaLZQ6DolgsVsmV2iMRhFxznux/nWnbSWpuVkSP5oR8zIHdn57HJGax4bqeS
4nMjl2PDmMCNBnjaTjGevSuy8OWWmXexDO8c0QJwTjPpnsxqrXDY4rx14dXxj4audAvJWjt
5XWZLoDBiYcg7enqCOOua8TPwGnluGjh8b2s2z7x8hs/hzz6V9HeIXlty1utswgVsuSwbzc
cdMDg/WuTnkiUvJJb+QTgI+3ccdicdOvaiwtDx/TvgN9puWF74kZ4VBwIrfDHjrkkio/8Ah
QOrO6lPEcXkkHaTCSwAz1G7jpXvOkwXd3KkEQJwrbtiYJ9cZrT13QrzSbVrnzpJVdAJIpEO
5B3xjr1oDQ+abX4Kl51N54k823X76ww4fOOBknArRX9nzU5Z44R4njjVlJUPbk7R2HDda9X
hRI7bciBA8p3Dd19MH8Knn1N4yyw+ZJvXD89+2KB2PGD8CpY5cz+KEnjRwrRx27K7fTJ4Ge
M17fZrNbQW9lCRNHAu3bIB+7KDAXPtj161XsZ0lurxQy7jtRvlJ8tf7v1p9pCtpLKiT+VEZ
vlOckHpkfj1qWC0KfinSdN8U+GbrSLqaa3a6IGIk3EPkEMT6Z7V5TZ/s96peeYG8Ux27xNs
8uW3YMfQL83Ne1QyzxmR3nBRWLEhsENV+wle5hmaJAxViJZQfmDDqRnvjp70m2hpJvU8GtP
gZJZ6nFJqOuG7ihmUtBHbkF/mAwSTwCeK+hLeD7RA6WMhlMtzl4uuMdyB05Fc/rupWdndWy
wytJsbzHeM/M3Hy/L2x3966Hw3bM+kwKkySNvy/wC82tnvkjrSvfcdtdDXvNKS2tAm2RHY7
1WNCSe/Tvz61BY6PBatvuZXV2X5VR8rhuSMjqT7Vae9uFuLm7TMduH2p5j7igxg4PcH1qut
/DcxyCMosqttAXgk+w9KauIwfGXwl8FeN4I5by2+y3aIFW9s/llB7CQnIYemefevKF/Zktv
7WCS+Mm/s8MML9mBlkHoPmwDXu8d2YtOeFImZpjs3MCCD3I9v8aIFlN8oeIPtXax3A7cYwB
9OaslkMVlp+nPYwQxfLHtijaYbdgCgKM+uK5T4o+AtO8Y+HLbTZr1oNTtrgyRXMUYbGRgq/
tyPfIqbxTqjDVbeOWUbVO9irdCOAQB61mQ6xqLyNHMxIDh9pbaX5z1PNBJ44/wHv0ujBP4p
QS85AtmJyO33q2fCHwdl0jxRb6lLq6381md6RCPYofHGWz25OPavW/8AhIBJMrDT47OHnZI
y7gR0Jz/eA7dau6c1g6PNFdwymVgcRjaxHTgd6AQy0s7yzCtLtkDELhW+8e+TjrXQ2VsIWR
LiJ2jmHI3n5fqadbaddG8+1x3CzRwjOOhzjoR/hStdSrM8Ssocrllxkj25oLNCXEYcREERj
JVW6D0z1zWDaXce3VNQ3tPIJPJSNiVL9yPy9qlurjdZu1udrRIGfa2CR9e3IqhHbCPQJZ40
T/SMh5EU8AnOCCeT2zQBv6YgOnJHH8pK7xux64AHr9agvL+Y38c9tEXihJDBfm3ev4Cp7AN
9it8WoWSOPYACFAB5JA7CtZYrSwj2W1qqNKMK0eE6jkknvzTQDITHcQRzjz4hIu4IAMD9aK
z7u5ltJVgh1GRQqjIRA3PvnvRVBc+TrW2UAPORj265qW1i825IYfNjCnuRWjmyjs4lWJ/tA
65OQw7cVTnjd2TMmPmwMrisUgPRvCOlSLYTSxRsFxlXHGTjnpWhqHhmx1S3ImZxckZHAJBx
nBpnh69Sz0TywcEEENnHPvWlLf8AmoshYksAW2tlvfmtEgPKNZ8N3GlEoYhKm7G4HGKwZF2
5dVw6nHrivc5UW7VbRwxUBuNm9nJ789BXmXiLw7PYPJLbuZYiSxBGMf40NAcoZJfKIEm4t1
GMZqs5KKVd8Ar0zUpUrhmdgCOeMFaNTtVtSwS4FwCvBj75FJ6AY0rF90a8d8Hqao3shEKAE
4wARU5BLKGcFQOQOapXpPmmNTwOmKgCzYYwWPUd60ZGIhDqox61BZWszW48pDJuHGBmpGPl
EI5Hpz0qwIZJCcMDz6Ux9rgFVO4U502k7jhe9MjGWwuCM8ZoAaYplXzUHI5BHGKmuLmS8RV
kALp3UdaVg2wk9T2qBpApAXp2xQAsdsWkVcGRm6KOpp4dJHMZAXj+VQvI5CsGIYdMHGKiXB
Qk/eoAnkLK+3dn3ArpvCniPUNEuZIbS5ZFnG1kY/KfqK5zgwBv4x2FRbmVgcHIOaS0A9Be5
m1KW4/cfvFG5wi8Be5rnLiIpI8e3djkGrkDytYpd25YFBiTYcEjvmlvYQ9rHexsCA2CPWiw
FjRtGv7nRrnUMqbVDsfnn64rHV44dRFuw5OVB96lM9zbu0cFw0dvLjKK3DfhVTWwwlhvYkw
rY3ezCpaA6SG+W0gYyMuASJEbt9K4i91CWWaSNSfJZiQueKuS3U93Ms4C7guCOx+tZN5gSE
opBPUU2xlu2uZIoyyztEoGM+9Zk128jt5r+YfXrmoZrhjHs2lQOtVVYqPm9RihIQ9pFLfd5
p+0EFhgAVDuJlzxz1qzEYA4MxJGcYWm3YAtyiPudfMUdVBxmrBuoYpR9nL7cfx9jVaZYAWa
33Bc55qseOvNK1wOu0lo7uXdPO2TxsHT6Vu6rpcsBguEGITj5euK88trmWFhskdT7V2Wk69
eqn2eZvMQjgNyahp3Li1sdzoV9GlusMjARDgvkcc966JvIknjWL97C/KAN9415LJqElpd7F
XMcmflHX8a7Dwtqsc6G2lT/d2+o9apCasdZfTYSOG1iMjqSp2nJ+p9BSTR3Q01555N0ij5x
gDZ+fX8Ka8V1ZHzllTzTj7y54PPFRMSSz7mdGcAoOCOc80ElN7VpNvnSluOB2+ma7Dw5bwx
afBG9tNukJ28ZjY54yOvpWGVWTYIlaKN/wCNui/h3rrdNtore1gsypmVVIVxgckc559cdap
bAzRy8tz9lluIN0eVEMGCgHYNn8Rx61YmubixSMNOsY52rHHwRnpn2psM4vy0aIwiCqHUlS
i7eCB3yffipp2hjKtdJtkhh2oAPvHPUj6d6tEmRrssriCdbwtFMu0Qhvm69ADxyf8AIplqr
WFuTKrtFgGSJnDFCR35w1F2YHjhucpsJPlkZDce/Qe9Vbi6EiI7Qqq9TKehHb6fWm9RFjT9
XjsL+GSJWQBiz7xwOK7O/wDFMd9paP5gl3ZAGep9MV57NLbvbKmz+8TgAhMHgZ681ct5wyP
CyRyHaNojUgc9s9u+aOgETXQuGeAIw8qX5PlCk5bn64zR5sFu87OpfA27y2c4/kc8VWMW2A
aiVQyFjMoGdxXoRk+1ZcrHUbuSe0ykQICgvnP+0wFZvUs2ICtpayyMWB+9lHB3NVhItzyQF
j5rx8g8bTjOSaw4bO7uN7faAIIvlKgY83BFW5He2tBPu2ucMzNJvPpjnvTAggvDua5u8yFA
RsLbAXzjAAq5YeI7mxtJbO1jjkSX5Q0642E9SOMk81heYJ8ST7otzGTaOG3H1Pbp/OtayKW
0YdIgyvGflcbhgd1J6HPX60WuBZ1lNN+x6eWPlSyyjexBOMDsfQ10uiW8d1Egt9iRMxeILw
84Gcp7Ae/Jrh9Tuzd2tnA86+XHP8jjJwMEZ/z6Vc0efazSR+ZHMsrNmFh+maiw0z0O/uw8d
tZbggLbWQrnDdh/WqNre2lvh0fGzdHvcZZuueOoGeM1hx6rdabcxapcg3JMmRHJ8/mdtvHQ
4qK6uYNQ1C7aztxp9u8QYQPNu2DnI3fXpViNuC/uTcPOHhZXkEYIy2Fx0AHbPepDJLa25vL
qNTgeWHkJHXrtHt0qnpQkj0troyNCiARRJCQzMePlA9D61Rne8nkdLi5aaCJdoVGB2Hqceu
Omeg96BM5y+umuNbeUofK6pHjIHPcDrUl2Jrq9gt9PkXeyHLSjYV9sHpUGyYXbT2yfYo3YB
mwS7euCe9Ot7CZL0NEJI0YFt7E5Y/7R9aCTeN/qGj6RcaBPJa3FnIwZkaMblfH31PUZ6c1W
hvblRFHbrsSBwRGVxjI6HHr61Xufssl0ftLtK2QSy4LEjtzTEiuI5I1LYVWy0OR6/wAR79q
bYHaWPim4tLd18r5kYttOSM9qqy6jeTytdSQrCJRtLpkurd/f/Csg3kcNudyq0jDdu3YwB3
PpzUVjcSS2rYVnQK5btnn19KRS2NSTUo1smtYLpGSP95I2TmRu31rXeRfslvAjF5MKSEXIB
Pf16flXnNwsrymKKBkbKqqKQQADkjPetRdfubHUYJZXkkYN9x1JLHv0/wA8UCuemWrwlVeS
QorBmYhCARnGf0xUd1e3CNBLHEZI0JJZxwR7CsbS9ds7gxDUVZJQcjYMqAe/v/StPVWiksY
WtJ5Ei2sQ6PlTjqPQn600wuc9qmshNQdPtDoF4Cqeg9/eiuYurHV5rp5Y1Kq5yBJF8348UV
QjzkhOjKXPfAxUTQXM93FF9nYJkDC8sc/pV0tI826P5YwoPzEAH/GtSwEd7fRQJumdjjDYU
YxxwcZrJFnQafGsNoqC0cumB++AZWzwOhxWlapmTAVkcsCrEgYX/dHt3pk5hWbbLDNMbfCA
ptzj0IH3BwegpzWV1HMZVP7l2BRUPmZHcbh/LqK1C5oCGZ/Pkgk80IMeYxwV55ANU3sZpXd
EhhkAO18AZ59R1x71sWBsljCyQu00owtqql9p9Dnv3pkllcS3cjyXH2aGYBvJJAc+nzDoc9
u3FAHmHiPwt/Z10bpXVwRkxH5tp9/QfWuH1IusJ86Ndz9MHG0ele83irAy2qRPufiQRqGfO
MYcHue5rxHxckFtrc0cMwfZkHjaAfYelZyA5SM/PKHwGHqMVnlPNuMe/WtEowidmYYYbs9x
WfbDdOACW3HipA37FprJQ8DMkkZypHeoZjJK7tnczckYx+VaC2/3DKQCBnP9KgcggrGdwXP
SrApKgxtY5+tMMiqAFQBh6d6czAngkYFMkXehKg8dqAIg5Zip6HtUfyBiHJx2209l5B6E0p
3FQyjnOMigCFcY28800oVbAHHpUohbduzjmpCqgEk5NABEJEyWAAPqaSRcHIySaQzDacFfl
xwx60Ha6E5oA2PD155cr20jkrKMADpWsEby5bbOQpyAfT2rj7eRobhZOmG7Gu7s7uxhuILy
8tGuIXj24L4OexoA524G+NzGArLwpzzjNWovK1DT545Dtdhxn+8Krampsr43JizayEgj0FZ
D6iIXf7OxZTyM0mBFc3b28oKqARwQOhqleXqTsGRNh6YzVWe5ZpG396rykYB9aSQDpW5OWq
AH3oznPPNKoTI3Z+gqgJUBLDHWtXT7LzZdrr16e9ZqYOAB17d677w5os0xiyoYNjA7ipbGl
conw+GhyUwCOKoT+HuCEJDevavU49IJKoYwT0PXinSaAQSMbemDjrSuacp4ddWc9nJtlB9q
dHNPbyKHDISAQfWvRdZ0NW/1kfA9q4nVdPlgbcJCwHAB7U27mfLY07O/a4UQmNNzcCR+q/j
W3p2dHv0L38MqjDZj5H0xXBWlzJbzCRIwxXselXbfUGS784oFJOSM8UrBc+jgI7zTodRH7z
KgFlH3s1iz+cbhHlbKsNwTZg4HrWb4X1h/7EREwYfu7OcIT7itW0i+1XTh5Sq7WOT/ABt6G
nYQC6Z7sLGxWbbtCtjG30rtbKOOJjLhI28tds+0nGOo54/P1rioIpf7WtkbYwWZcMgzx3Fe
tWcWkzR3SiVrO6Vh8jLlHXPUVcQOcsluGVribeNrlnErbVIzjIxwfxrUybvEs8rRRSKCrrh
nUnqCD2zip7uOD7O1yZGZ0JRlZvlI9CDwFzWbcPOkD3dyHPykbW+Xr0AwPyptEsp3ltGl4H
ly0iDG1vmBHuPWorW6ktL6OaYhzExaJXUNHycbSD14/KqzTyTSrK3zCHnJPOcd81ajMKyPv
YqSuVLjJYjk9OBTEO1TSBJqE8sZSKSUBtkLcYPIA54rDnTUNL097QSl4pTtSZThs56Ede9b
Uk8Q8sx+YHJzvYDAB6CsnUJo7mTEgZdzBQysAOvY9jSdwLF4xazWRwfNjxk9BgcEY+lYcU8
tvJIkcqiGQHa6fex0rcspIfIktJ1kkDk+W78Fx/dJPes2302W5Atl3IGcssi/OGHbAqH5DR
eggvZrIRp5cNug3MzNggeme1WfDD6ZPq1tNrtu40tW3bA2WL9AT3rG8i9a+k0uaYCKM7iWz
hz9K1wIxk3Uio7jdwhxkdvy70XKHeKLC0k1qZ9PCRWzsVUFcKfT3rOh3wSRpkLCflPOAp9q
mJimh8q2iy4YoSecj6+wqsXiEhBkSGKP7wZs896ZBFc6bcWkTwXbR7Ebese7l+cgg5xj3o0
QjzbvdEGbcCY1b7rdjWdqEV1Np0WpoBJbEmNCjAiI5+4f7pPX3rLs7v7LcG6iLJIcZcZ/Ud
6Ckzt7hpkYQSK6Okikl0IEfbJ/M0aZbxi9mnMUkslxlYYIzxgdSfbjOayv+EivL6C5S8/ei
UYaQrkk9ufX60+01ESajLfak7xEqFCRHbuA9TQO51llFfyXUkcTRn7OhDTwnEYGOQWx0HfH
NaRjtdOdWn3SSuoC7lwCvoo7c9zzVPTtQhv4IltLiG3j3Epacjef7xPTFWte1JJ4Dpk0kT3
BAJ8pMbfr1LE9hQJs5jUL+E3TrvR1jkBKYOQc9BnrVczSXV+ybDHDjCwwZZgcdN3Sp59LtP
MS2jd5p3f70gJdfXNaFn5VrCoto41Me5pd2BnB7nuaCShEptrIDyltVkmJllm4z7f5NRLHb
X2pSfZWifYo3OPuDnkkHqfan3+tXVzp0UFrB5NrAfmdsEn1x7ViBJWi2I0ixv8ANkjg/Sgr
Q34bKS3uJWjMc5kJCyZzgYHJP8I64xVuyWS03xvGJFmcruGQpIHTb1wPyrMtrq4EAsmP2eM
/6vb8oUD9TV66h1O10yO6mld4YGCM+CFQHrg+pzQMrwo8jPhlkZ2LkIuMDv8AlitG3aGXdH
FGGbeUWVnwScd8dMZ/GuabVWtJJEEcc0ToVJiJw47Anr+FK+pRXMmLaP8AdoANo45x6f1oZ
Nu5e1fzPNELusyw/IHXpleSNw9a3tC1y2h0r7IzEM0gOxwQFOO5IrlfDsN/rt/fxW15Ha+R
GWW3lIHnY7KTxmlsryO3gEbShQjEugHVh3z29KUbjdjemvXa4kk895w7Fg2/t6UVhRPO0eU
sgqZ4Cxtj9OKKqzJOMeNQNvmMWB+ZVP5ZP+FavhvTpJtVjlcNjO7ETcj8evH1FUGcCCZXQv
KQNioR971OOcV1/hC0P2dpbm0jvoJQd0RdYzEOxYY5z6c/SpirlnRrY/a4Y5ZLq2aGIlcKB
36jjg/rzWhBplrHDtSO4LE9Suwvj+7k4yB+FLMY4bqOO3laKOcDKhQox0Oz8uR7U6SWKBX8
y+M0TEBFbhWxyD9Pb3rQgjfV7RNStJYLOPKw4eTc2/jvgfLn1FWIbixv7iUwXdxAyHdcAgR
pt9QWHzYrKubmSOVvKFtLcSLmKWSTaobHIYken4U6w1GBJZ4RB/q+HZdrgDqRwTx1oGg1u9
E/y6PaqRb/ADC8jl5cj+vXJ6c186+JNQ+3a1dOUIkLdAd238a9712/W20LUvmaOJwxVFQD8
yOcc8dK+cnUvcKhU7GbJKnHH0PpWchpkV2mLRUI3sBnOKZpNqTcZI4HzE46U24zuaCDc5HV
i2SD/WtHRYnSNpZ3kKnhQEyCe4pJDL0mOeMBTn/GppNNtotJjvUuTJI5w0efuf402WJudyF
QVz1z+BqoS3lbewOcd6oCnJEU3EdzkHpUIY7gi5JNaW0tFlxlj0DVVCBX3EcGgCp5BTPzfn
TSFRVA+9396tShhFvC98c9qokMXwDyp4JNAClmyQAP8KaTmMxlRnOdwP6U5h+73dPWkRgJE
yu5R26UAVyqqxDZB96fAw37G6H1pZlBbKZCnkZpBGRhmP4UAKy+W+FNdRpPkXmiywOS0qcj
H8Nc04GxeOau6VI0F8BztYYwDQBp3huW08L5W9RzkGuSl2gswTaT2rsZHa2mkiZAkZyQBzz
XJX8jSsykgBTjjtQBh3JzLmrun6RdalHJJCP3cQ+Y1Sm++celel+EYreHQI/NcKsudx/pSe
g0rnms8L20xjdRkVEG56V6Brnhu3vJpJbOXHPygjHFcbLp0sF99l+857UIGraFzR9PmvbhA
iHhuuK9u8OaL5Bjk37FC9W45rD8IaAsMEbTRhW4O48V3VzqFtbqsFsApBwARWcjSEe5r2Gm
NJKuImIk+Ygdh611Vj4Z+225UxAsCVXnjpXC23jq+0lzJPYQXkOcnaNpUDsK63QfjJ4Wlje
wlCWVxMwBWXjk+lRZmnMjnfEng69EQEcAIUHOAeleL+ItJkid4mGBng+9fWcurRPat5kkc0
bpw0TBlavFfG2hQ3ZlntPmIJbA7GmmDV1c+eLuBreQ5wD6etQRBmcNxWvr8LxSeW8ZV0bBr
Lt/vAVsjnPUvB26C3NtcSkoSp4HUV3tlbq6ykDam772f8f5Vwng2bz0cqMMqALzjpXd20lw
8BGMRuQytnpzTEXNLtXn1hC5YhDg4GML7/Wu5igMdtEFC+YTwhO4pk8fpXNaFCi6izSqHRQ
Q2wA4z/Ou1gEhKvaJBHEiquxRlxnk7e/SqSsK4tnJif7IoQtITjc+S3HTB71k6hBeMY0iim
jMYO1j8oVOefrXV3+lpZatayq8MiSgFXRgVVe/B5zmk1OxM1vvWYMXBO3dwfck8DpTJPN41
t7e7ZXeQALwjgnJ9T2qveSs8r7maeRjgEDADema6y70iEWzPY7boBgJXZ8Bcct171gbWN4U
RAbZMs4PCr25z1xQBR87Fp5G9naJcYbo3HPI6CqciwXNsVAIKNuyBk47e479a3J7L7LemN4
WUbRIyoRgqeNwx2IqO/jt2IXT4FsY5pcEbiDjvk96AKAimvIrgM8SvAnmod3p7+9XNClNh5
WqeWZhEeFznYTyOOhHtWLqUcdrp80OWaV2AVjnlc9P07etaOlaNfSaddXTTx20cQA8tmKlm
46enSoGi1rbwy+TcQRW255RKQjdB/Fn0+lQTFr0wxmMiGYsoKvkgDJxg8ism8iMFkt1NMiY
fAcPyx+hq0lzNJ5KfPOsPPy4GCRz81KxQ9ls4xHJI+FkGxAflIGcbsDpXN63NI8rQwDzIAf
mdeg9BWtLdXEsyOyFLZ2C74vug+nP41mXMYtL4x3ETLuPJyCMZ9KG7CsZ0ERhSZFLncMlGz
jj/PFNdo2Uq0QQYGfb0rWCoiOrlHBTCjGCPTj1qO1SxmZ2vWVdwwPlx7fnTC1ilbMyIYkbc
j8rzjJrcudXlvvDUel3Gk28t1aOTHex8OUPVWHf61gSiS2kYEKEU4jANN84xgQxRn5huMhy
dp/CgkuQXsyW3kGXEZU7ccsD6VAdYmhk8+ORlkAxwTkfSnMVWK3RVMdxj51YYyT0Iz0rMnm
dVYC1OCfmbO4DFC1A6g6je6da2+omZJjeAEy9WDfxA1Wk1eS5SNFfEanKknOTnPesNLjcjZ
ikA4CoeefXNTJMkbshBPA2K/BB9zTYG4b/AM25Fwh++MNnLN1559a0kvLQ4wSm1ssDzvPrz
0/LtXOCYSSKS2CPnyBwSKfFKsUm5ZAQufvqDg+1IDo55YMyCKfKkZY4PB6dT3qok92Yxame
V4JG3CJmO0sB6VDZarcWmoWtynlzrEwcI68H6isnxPrLahrVzqEb/Y2mbfsiG0IfQfzoHcs
PfW8bmOaNWbfghGIyT0q34n0DxJ4UuLZdQsJIkvIxJbyBgyyZ7A+tefvLPcTtLcsZmc5Zj/
EfU10N/wCLfEWuaPY6Lq2qyXdpp+fJ8z7yDH3d3Uj60CepLFeSWd5LZ3sLwyZ+YMpVkOPQ1
qWjvI/myMZEZgEVCTk45rkL3VL7UHRtRuGneMBFZjltoHAJPXH41o6bqu1kty/lQbgcHjBx
196EB6ZBqV99nSOOZIkjGxVBxxRXPJNFGCHZSTz34/SincDP227XLiJUWVj85ztIX+gruPC
xQae0dioSVsguw+6B357/AEry4oY9UcLKxmduUX5skDqT6V6rpcd672VlHLM92pWVZEKhNo
6jdjO6lFF3J5bi/Ui0kiiumBOyR4dgjLAfdIJA6dPeqzLPNtSSSOJEUAM67yrdWUHuSM4zx
Wpcw3SzqsgFvBuDMk0nAbHc9AO44z+dNlVU8p42EsbKQrDqSDwRz16irIKuovbz6XBC9kpb
cGhkZ/LMKntJjqPfr2qjZWcx8uK2lhheJwkfnMDyRuwARk9zmtCaylaMSCBpY2yDHjITuCc
dMnjninTwxfZ9ghM8ygBIWwCxB+6SP6UAcR4+1W4tNEkgu7hFklYbYbbcgb1Jzyfp0rxV5J
3mdlUbI+vOSfxr0L4nXKzahDGwCSJnCjnaOgBrzdVRo2LOWYnGCMYHp9azbK6FeRQ8wxhWJ
7dK9Xt9Fgg8DWczQypMzhmcfd2n1ry/T7U3uoQ2kUZd3cKigZJJPQV9C6voU+k6DYaSsM8L
QxruRyNzkjrj0oS0JPJ7tZllbezMjHCkjGfpioDtlENuIlSTpvY9fr6VsW1nBfasljeagmn
IVIM8wJCkdOnr0rFni23MkSEPtJG4d8UyyGRRDfiGYrsBwSg3cetJfxW0N3i1cyw44Zxg/S
mzD5RjKkGo5WBGWUb8fnQBUJbLREthh0pbSC3kMyTLKZCn7kJj73vT9shbOMdyMdqNoViRh
T1+lAmVPK/dsCxBBwAaYYgCARmrLSADBYAZ+uagly7ckjHegaEZCSPTtVZ2OML8oB4q1EG3
7C3y+pqGSMfNu9aAFjJeMAjk1LERHcK+cFabbY8woV7ZqYiIs24HPYd8VAG9fESbJigYSLy
OuePSuHv5CkjhsNkkg100y3R05GSUFACM98Vyd4r+cQwqrgZshOc16P4UVdQ8NJCHw8Uhxx
xn3rziVSGx2rtPAF6Ipbq3OdrDdgHmmUnZnXmOExSyFxuh4IJ4WuW0m2XUdee6ZN0SyYXNb
2pWsdwzx200mJPvDpmrOjaYLOFYym3Yc+tQ2VbU9P8ADtpEbBUaNsDpgcfnWb408PzWEwuI
JQAQCMcDn3q9oupJaQRICu/PGf5e1dtJfWOp6Wlrc2qODlg7jvjtWd2jotdHz+9qTaz/AG+
+e3nA/dEAsrH3PauKtL68u742t5GkiqxGSvzDHvXrnifRXWWU2OSNxJUc/lXEReH9SW8Ei2
blyePlya1umjFwaZo6dcaxpjRtZXUpgHzOhYkD8K6BfEsSKzXMoQSH5t3BH/1q7T4d+A31O
aZ9ZCLGsZ2xE43ECvAvF6TWniDWrVrja1nOyJGR94A9c/Sosr2FrFEvjU291LNdWzKVZgRh
gciuOtiDJjHvWxoGl/2tcfOWEaHMgzxituTwyjaiy2se2FTitIqxne5c8JXKRkrFhpB0A4N
eumayn0qyNla7WCEyRknk+wrzvS/DYs4jPEA8j/dK/wAj6V29ha3LxRRyEv5YAZenH40yWj
p/CyxF5nlf93n7uTlj6D2zXawiGIme6n8h1U7JDwoVuCcisDw/aPGkcURCtvO8qNwC+hNdB
dz3yRrb2cclpMMJvjiXr2UZz1xVklnRU8+NzLcm4kBOyZRtUDvkHnoc81bv4ZY9NAjKShcl
kXgAc+nWs21sopiHuBtFw37w7Pndup3dP0p8kcyp9ghma4LJgPzlfdfTsKAMRJ/s9zNZyzR
TLOOAe7dgR/Wsp9Jnnlmt2YrcRtkgkAZ9PeunfTJ41N0sqwTepVWBz39jkVnG5c6aLxyFe3
crIzKML15/pSbKSMK4d1uVVbjbBJhWwMFT6HHbvVZlnzILnUd7R/6uIgFCM8HNS+XK7PcOS
v2gMvTG7HOTnt9Ks2NvLNb+W4R43TEryqCGXOcA/wAP/wBapGc5NNLc3EC3UUjwtJ5gHZiP
5VJqWryXJliicIwOSd2BH83OR3NQXlwUkMbzKdjEKSNvAz3qtb2cOpT7pX2QdFOMb368n09
6SQGPPuNu0twmHlXdE0g3MR7DtXRWguLXRbZoR5YlAXJxlifQVTvREs86kBngXYGTnj2Hpk
08XM4iaNYmnXaPmOG255BHoeKnqBbt7mY3H2OZEUqDgHBCLj379KwNSEk97JMnziMgdcj3q
S7nMZXy8MYwCTuyB/jWRMZZJ0E9yREG3/L607AbHmQ/ZE8qJo7hcfM2c9fSq0k6IzLsDbl/
iGST35qvc6nB5qxgeaCMks2D6DFRNNBKP9ZsL/cDYz7/AP66oVxJmQrI7sufvZPOPappL22
EtrLao8LADzELblc/3h6fSqcizPMHii27Tgk9Dnv7mrFysD2jR/YVW5Ri0c8TEBgeoKn8wR
QJlkS2t3dGWe3VQ3UqfvD8egrXsrO2ubpoR85C/eHAb8Kr6VJoMvgu8jv7CePXIjm0uo2zH
IO8bL2OOhFZGn3k8d6hy0eeVJPH+RT2EdNF4b+03d9aRX8NheW0TSQwXGVM3HIUnvjtXIQR
ec7EuTjkkjJFaetX12968l1c/amJ2g7hjp1461Xlt0tAjLKjBkDnYeAcdPr7U7gWIovJk3B
dm/7qmo5pC0z2zKjHA4A5/SkWOeTLgMwOMqOSf8Kaq7Ll5DmMpzz1z6UmrAWFnkRhJIAI0U
qc8ZX2/wDr1zNyputRleMsVDcZ7V0s0zPGPMRMn+EDGfTNYqqyvIypnex755/CkOxltCkcy
DkjdjHQev8ASrEEBbdKyBjIOcnHfkUanH5DxggqSOEXoPetKI20djGrozOwBDA9s8cUriKm
qWeneYkukSS+UyAtHNz5TdwGHUe9ZoJhl8yUKdwwCfWtq7uJLqczOqxu3yMsQwCx7kdBxVK
4t1IwXAXgHdRcdjS0+/upbYss6qN2Of6UVc020tlsIxOo3Hn7vaimIjthLNrltFFCQS+QVP
GOmOOua9ptYxDZJFEfKuEA2xiMBVzwcDqB+NeXeHCRrwItgfLOCSOV75wa9eiuFhBEdrvLj
dtGS34gntVIplS8tEZ4/ObzCcKx2EhGxnOByc8deOtTeUlm7RMsbyKFGyMcJnvntV37Q/me
VceWxGecYyPTHbrTXuFS78tIY1MaZCEff9Mntg0yTNk3i1m2AmUsW4wq5I9P61HI9vDavcR
blUxASGUjAfvgjqKtsLNnnH7tY5BmQYJwx5BHNU9SktdM0q8uEIXbEfmTocjGf/rUDR87eO
bz+0fFM7KUdVOAF/nWVHpEcloytKUOMjjIJ9Kq3t1HPrD3DHO6Qk4rXWeB+FlBJA3Lgfh9a
zKegeDdGmXxjYQ3DOF83crqvpX0Trlpqj2kkcsjC2WICUSAE5PpjgVx3wr0JdR1CS+d1Zol
yrk7tremK9H1+yV9Py7eUjuwz9wSEc5C9unJIqo7EHz1rMLRXUkTAKwBOQOTz1z6VmNb7YC
xwDv+6DyPeur1rTGnkkUS+YofdsAC49eB/WudUMUZSvyjhVHUe/vSLM2WIh8FcY7k0zy0UY
k+VW7jmrcwVY+eSvXdWe7Hr1J6cdKAIpWVW+UkgHAyKinG+MEjBz+dTvFgndnpnirdxpsUG
lJdfbElaU48sfeSgDFeMYHAHqc1G6ksCBkccdqkbcowFyfSpNrmDaOAe1AFYqqMCjgg9R6U
x43ZjjpjmrJRYyd4wPfrTXYLESBnJoAZDCqHcx5NWnCq+D37kYqkruWAOMk4HtVwAb/3qls
jHJ6Gk0Bt6bEs+lT7gdqcnjpXLavbCPEuMg8Bsdq6Kwd4beZFYsxG0AH171havcB5hbBQdv
HWkgOVuhtkwOK2fBz7Ne3EnG3nmqM8cKTOs8gAxwRzg1peDkH9sSORlQuOfrTYzuY5fO1Ri
/Cg+ldA0scaRiNeo6jrmuewFvy8n8RyFB/WtYQPNghzjqADUGi7mlbak0MqFGUBTxnnmuy0
a+81o0n2NgkhVOAK82WAxofMZgckDA4rpNJVgqRxsCGIwc0NFJs9HvItLnhZt6RTgYDMcY/
DvVLQrWyubnyoYzPIoO5QcDOfWrWneFV1GIT3dwse7GFJyWPQc15540l1rwlrU9ppcvlrMg
eFs5U5+lQa3S3Pprw9pEs8kTi1WIxpyARnrzXx38WdLXTfi1r8ZUbZpBMo68MK6vw38W/F2
jRCLULgEjKsrPwwP61zHjnWh4o1lNSjtikzxiJueWPbB64oSIlZoxfCtn9n05brdGpnZ1CH
6966jT5CZEhnC7VBzv6kA8dOtZejW8UmnorDbIq4ITkKR1zWpp8SxXKyZaSZztHoox1rZHM
zUtTJuAQARE5I6E+2a6WNJDcrcCJSTjMbEkqD09qydMCJcKZPliL5CtyD9a6mS58yXEaAs+
BksAF9APWmJG9p0s1mkPkoxfG4x4yxJ6AdgDXS3WnxxaTb3s8zrLuy9sx+U85zk8/iKwtMs
ZRdWdw7mOSMBzGrAgjsefT+tdRf3gv2MVwI5Cwzk4B+qjuMcYp3HZESXM0+We1CAoGSQPu2
r2Ixxj39qswQXJtzOsQO4ndOGODjuM/0rn9KkjVmMKPa25bBVzkMAeoHvWtqOq39s6xSwyw
wdeh+bvj2ouJIjcRkPFC0YiZHLbF78cHv61yghRJ50kd1tpOCgTg+1XZL6aS7uhNAWV1GNh
IJx2yfrVeeZJxA3mlA4bcuzge2TSGYd5aTRWLBnYxodsZ2/KozyaQb02qAVGzcqdhnpj8au
3FykkyLHCzOoCrk9SD3qK6iS3smQ43JkArnoeox9aAMq60yCdFurg5kIx5ajhz/ACrBuYhZ
oTdyyQ8EqQu7J6c+ldLOgsrZLkTJ5cibtpJJjI/nzWZMpnsZhNdCVdwyOG4P4daAOR1JZ44
1Uz75LjBJKlSSecE9DSR6gT5cM8ZSRQB85+9j2pt5Hcw6iUumIjT5VVuqex96Q28RMk05Ib
G4byTgH0pWAW/MSyuqxOpxyCThff61jSSsswUEkYIUk7j/APqqxdSqkiRKpL98c5x71Vlhd
03iMqV5Jxnr3pgEc6SiQtKqyEYCkcnt9KvpHAIF3/60L1PTHoKhsdPYhyiYjQk5yPmq+scL
k7o9xHPHc+lBBYjlsXgCvJ5LfKA5BwgA7/jWfcXhhiRiyySdN2c4HTGK0TZyyhYLZFkk+8s
anLMf8BWI0LPcmGR9pAy5I6Y9KAGm8m8yNmXG0cLkDj1NOt3beDuZsEFSeAM1LFbwNGyOCm
4f6wjOT6VcRAAUSHYIsHk5zTuBBcfaCywyIWBAwVHX8a0FhM1oqp87gbSD3qJo5IxDIJleZ
hlgOifWpMXD22Nm1GPBHf8AKkBJJBMYvvrxjIUcChkeSHaF3N13ep/pVqCOI2j43H+63UN+
FPjlkVJQUACgER9ST2+tDYFFIi65duSPl5+79KzkOyYoW2jcW2qMnPTp2rZiw5wzFVH+sXP
J+npzVTZjUHFohgSUAnIyT680S2GjCvXDXaJ9457nmtOXaixoASNgOQM49q9F0L4a2+qq15
fzeUFj3IAOS1Zninwk+iqoWTehH3845HvUpXBnLRQnyDNFb/Iv3nYHA47msiSNLm9IEikA7
2XPatCbV5bKxmso5PLgmGXXd94j0qlY207xtcqpYvzjHQdufSjZgWzPbxMYyuSPUniipEhS
NcO8oZvmO0cfhRVCOj8GJc3WpNP80iRjBBJ+fnpXob2jpIirDJBuTd5bZ6eue5rlfAEL20E
k0LlpTkDB6cZ6Guueea+RJSzhg2WY8bfox7+1UthtjYR593MzOq+bgKWHzjpxx2rTjt7eSG
6mkvxCIsbonO0so7oTx17VnQJcvLISyw+V8pIA3Z9ff3qy4WINIuCUACjaSue+SeMVQiRpI
Vt2uorcXER+Q7VK5B5zk8/jXBfELUDB4Oljtm8t5uMK2cj0A/rXefaYxbTRxXBKJ95B3GOf
w968Z+I3iG70u9svsszfaIjvUzINqjsMelTJ6FRPIBg3ID5xjgE96oyyN9uOxmBU9ferb3J
vJ7ieRVDSsWOzgfhWcqM98oXLEnGO9ZIk+nvgl9qi0Se7MZYuwDbCCZOOAcn5eea9H1afUI
7OaTYHeVSu7cGIxzhe9cz4Ghj0fwJp8dxpqoSgkEjgYHPLEk4P1xXX+KpZrRI7SH7PdxSKC
lyTgnPbpycc1omNI8Qv7ZmuriMSYWTkARDOM56dK5C4ha1ufncTMDlABwo/z2r1G/tpo5vN
3KwOVJHAOOTxjgg/rXC6rEqX7yC3LeYc7CwAyam5RzVwCwkLMGb+LPrWcIycsDtU1ruoMx3
RAMTzjooqi8YAYDBB7imBBsMzA7zgD5ielPcKoAWPLDqQaTGIyApNQs0m4ZYrnpjvQBDL5Q
OerE88U1N3lNJj5BxnHFOkjIk2A/Pnv/Wpbe0u5racxqzxLwwHrQBmMTIMZqSRMwK2efSmS
DAxwCD0qTaWtioHzY4oAprzICvUYrUZS6xnnI5JNVI7SUgO4IQnjHersssVvGFkIY9AKAJ7
HZD5jyyALiue1aeB52eMYHrUlzdqrO0oO0DCqD0Nc7dTtK+BkcUAQXLh3JBJrr/A0KlbiaT
IyQoYfnXEnODzXoPhVRb6ckZO12O6kylub2qW8oxNES2wemAak06+3dAWGMFT2q6SLiMxlT
leOO9YUqSWd35iAlSeg9PWoZZ1aIk235AQOnNa0V6bVCoZYmxjkZJrEs7pBbxO7B4264HNd
BHpUN7F51lIBhf73OcelA0U1+Id7o9yiXtjPPZxtlWBPyn+lVPEXj/TvFln9kg0oW7pyr+a
Sw/Cna9aXOmWmJXyAcksvGPeuO1CTTbyFE8gRtHkqwGD+fekVdbEVrGZtYs0uHG0Md5B4xi
t7TdIe9vA5PByFyeg9zXIxXiW0oM9wVh3BRnk16ZoN3Z+SI4rjYvBjz0b1HvT63Mm7DrfTZ
Ldo7VXRyylm2YPX2HWtfTdNis5w8q/N0+YcfSnw2Iv7rz1g8qMc5Ucg/hWpp9tAEfzJVc5O
BI2WYd/xqluQTwaUktxuBBUjjPAJ9hWheWqRIluscTlyCWB+YketVopl81l3KfLB6HAbPTB
7GoYWe81aFZYvNXOfLD46dMmqA67+0nje3YxgSgCMbVGORyKjN+t9fRQPAsYCkNII/x2596
TLCymYGXyZMABgcqOnGPSs+6ge1tzcR2glZeHUrtUgDjj19+9WK5twQPJfI8LeYkQ+Ta2M/
h2+hqx/a13rGqCzvd4VHGVc9B06iqOjy38Kw3cLMskwK7JUClT7/41FL9pkvnuIkCFQqmRO
m7PPH9amwXOp8R6Tp8Fs0sEmyZwNoXAy2MDJ715609yEWDlFUkqIz1OcFT/AI1uatdQiyFp
NK7XA+8N/wAv59vpXPXFjqL2sV4sBWF1Kq2MDHrmqC5lXGpzW94MsGLH7qnv0/Or9wbq9KW
sUASfBLEE5Izzz2rPNnvvVlkYs27HAwAMdR61KbkjVZbazvQsaAyCV2IJ4559SaCTP1m7uU
hntpbbDqFU4bLIcdvbFUxq1rZ6ei26KHIAwwwFI6HIqvfSS3lxJcTMsaEZRR1J78++KpSpv
hFuqJtU/Nt7/X8KlqwCJiaRrvfJNLkyS91APcj607UHt4wnmRyGTadzYCqG9gO9WXhFuvmW
U3nrLjAQYOO4bsCPxqnKtzdQi4kj3ZJBLjGMelIDIu0eGOUhBIpIzKOoPYVGwK243OXLsGK
A5DYrT1CJYIEkBDGTg7M4B9D61lQQzCeSaQBVVQdwPAI9qAJbVzvVZGWNS24/XsOKvW90VU
pKMnJwseKqw+WTGzRrL8/QDOKuPp5lsGu4oQiK2CwOOfSnYCr9pmtrpZoXeOUn5CDg49q0o
tA1S80u81JEQrakG4jJCyRof49vdfcVmyWE6xrKGLwMSPNJzjHb2oimcRlZLiV5WPlls/w+
nuKQF6ySGe/iD7WiU8jptHfNek/8Ix4ebRbrUI7hZn2HvznHQeleXwW8/mkxR+YoIw2P1rZ
M1wmllIy8Y3bs5IB9qaApwWuxSy4Vd3APX0qRIWHzq7bkJIGePpVEiYbmeTLgggng49cVr2
0N5dyJBFbO4xuD4+Zs980MDXtNF1A+Gn8RwrBNahvJk2SfNCc/xL2z61jRlBMbhMHI5U549
angjIE8KXSow+WRGfbnHqO+KQRcJmPgnMbAEg//AFqQLU7z4a+AtK8by6gLrVPst1CuYolA
JUf3sHrXn2u6fJ4X8VS6XeMkv2abaZUzt2561d0ib7F4hguWnubK3yd08DYkVSOcYrK8QXU
d3Jd3k08kxMhVJZDkkZwGajoB7tpF9YSaXE9pcRyRGMEE8E/hXDfEbUYLq1FvFJwoydp6mv
L9M8T3mmIsAc/KemeMe1V73XZtUfBLMZDwAaqNkBXtoo9QvhDOvC8jtz6V0rm2K+Wiqqx/n
0rN03SlhZ5mIZyRgc9K2JApV43QMMcnHb2rN7lorRtF5KBpJMgYyh4NFX7KzmmgLJD8gbap
3YyB3opAbfhho7fTcMskckjbg+cAevWuwR4ZNMEu2eK483YsMnEbx465PQ1lrpun6eiLa3U
d7bKQUuMFGdewKnpWlBKsojM6LdsxwEbgEeze1brYzbHTx3zosqko0eAFxlQPY57dzVCU38
ah5XW5ldxlN2QFHcitJ1vzM9peQRxnlfLOQfpnvx6UsVhG1wyxQtHngOG49yM0xJmBLdXGs
ia3WzeziVhm4uPkJYeiA5K/zrwz4iXhvPEcolmFwYlClsbVz7AV9B6nZtY2E9wAYwi/65hk
/melfLOv3b3Wq3LGTerSHn15rKRotjLVhDGcMATVzw3Ztd+ILWFRlnlGM9xWbctgAEflXbf
C21kPiu2u1iWdoTuVH5DH0x3qUSfQlzLDaadawsizpCv7oliyqF6nH9eaqyXyTIr2TutscK
mGyOmcHv6j8qvas9s0UMfnx224bidxHlEnow6EDGD9a5qW4gWVrzaRGHJKZGQenA6Y71RZp
R3Ft5Be8R2ZiR8uBlj2z6+9cZrbzpeAwZ2ZwTt6j0wehrWg1NPKa2it2YSKXVpADhTyOPXN
Y+rb550Y7ty/KPvAHt/k1CA5W6iwS2QTnPQ81TZEf5tjZPfOP0rZu1JczKETA4VAcE96oNG
z/PGDvxxVgUvKjWJjGDjpk9M/WopIt2GY9OMg1e8mVlywJOcEtjNBiC8k8dyKAMySFhtLJ1
5qKN54Swjdo945CnANaF1NHGEKyBto7isS51JV7qcetAFmG282XIjyxOemaLlj5artC7M89
MisuLW5oW3wsc44x2qnc3U87FyzDPWgTZemvpXXyo3PlA5AHY1lzXIDks2W9TUMFwqMY3bv
0qGZC0kjDpQK4yadpcnkqOCaq7d3HerBR1Qp0B5PvUJXnGOfSgq4W0KvdASDpyBXb6SVSNR
jnPpXEqw8xJM8qeldpp7rLErxEgEc47UmUtzq7eRWBdn6c8dBTWCSgqOew9jWdB5iEFjkHr
9KmM+2TIJ2g556mpLIJ45rKQui/J/EuePqK0tD8SyWcuUlAIOdp71WuLtWiVmxtP8ADXMX0
6GYvEhQk8baQj12/wDGFve2Rjv7dWMowcj73vXneqWoQmeJSkcmcrjArBfV721VXmAlXr81
Y2p+Ir7UI/Iz5cQ7A80rDctCRdQsjqbQ36l7IcAgZIPrXU+EtWsLXUWhhumltSSVt5xgnjj
HvXCRS232No5Iz5ueGqqrPGwdHIIPBHBrSxkfUC6napGrQXPkMw755I6ipNNu4vs5uppGAy
WDBeV46Yrwrwrr9zHPJaXkzTQyYALclTkcivT7PUYvJEm9QULBRjj0ycflRYDurd4ZUJL7c
jAYnAP1q3oc8Eur+XAgGwEMRzu9cGuIhurmWLc0bCIHfjpx7Y7Vv+G70NMV6yHhccA/XNUh
M9BnkWO7iG0pGQAsgfPy56FfWn3k8kcDyzzApt2LvXDqPqOhrDnWKS2W7LukEfUhv4vQHvV
BLlZ43SRiFwQqqPv9/wDOaohs6y1k3MryGKJHQAK7dcc59e1SkuRGYo988pwqkYUL2JHauT
fXSYxFAsQCrkDy8nOOmaLPXzZ3cd5IZGnRsFQ2Nox27f0oJuUtTkK6y8MiBZGXLKBkBvSiy
nMto0LTXOWUgDJK49celRzTx6lqM91qTSgyfMjKwDAeuDx36d8Va0w2ccJuvNaVVby2TYVM
qnuf7o9hQWZc8gh8q4aUlZPkUg5Iwew96pixS6vJYll8xnG7y1HzHHbmm6jJFPcyTR/JHCf
3cDE5Ud2A71TsWuIr2aeG7jeZMNCjnBc9sUAJch7VPLlt87SFCupUqP8AGpbhrO3sGe3sNi
r8nmsSoYnrj+VLqurXl5cMmpxNHqUf3hGvBY9gKx7iSZds0q7XaTmB+OegakwC5nleKKC3k
VTGmGAGBgc4B/yalkllcJArxxRSLkckAnvzVaMW6zJJcCN1JJdEHIHtUiSIumvcPMrLu2xx
ydSv9KkCG581WFurABPnHGSfxqpbwSOkkpU7TkszHhqlnvDcMpBCOvXfwCPXjtVZbu4ZmRw
xRPlQkYAHtQBaHmREJDG23aFBDcv/AJ9au2t5fRW0kEDeUkoHyPyD68HpWcsIZd6LIkifMW
z+uKv29rJLMJVlLBBy55PPYCgBb7Tp7aUOTE4nUSRPFJuVj0/McjGKygHhvCzPtON2H5/Ct
a8Sa3uRNbysjx4beQMufpViU2N1K11dwZLYLBeMHvQBnxDLJGkpU8kqWIA+lWZRc38u2NWM
MabiN2OB1qrefYvt8i6QZxFnMSt97GO/vT7/AFSW7ki82OMSgBWk27B9WA6n3oK0GhAGDKx
VSwBJPBFblrcPDc7LVxG6kfvQ2Ag/rXO+ejLtC4I5BPc9M1ft0u50kYEMkeQR2x0/GgLISd
ZBdTNJcM4kYsSq4DHv9KvW95JZwgq24A48sjIA9aiSPaqAxmZFIwTwPp701gzyKsaBQoyV6
59+KTY7HTWb2OpQ4CeS8gALDkEZ5xUV3pFrFb3qyNFcxtnagfHbgj3rHQgJGLiMxEkbVU7c
j2H+NTXJmtlZYzIqbd2HHSpuFjgLqzZJyE3bcnAHoKt6JYTXV5bs6uYFbEjIMED0FMnnaUu
qj5txHAwcV2Xh9obaxSGQ8kbiW4GfrViaFSBn1UQWMU0kkr+XHHtwzZ6D0zUk2nz2eoNaX9
vJZ3COFKzAhh7Y/rWjqS2TeXNZxtC45+R+Vb1z2p2qarrGs3ts+r3v2yWGIReY4w7AdNx7k
etLQWp6DafCuIafbSw60myaMS4U8DPaivP59S1dWRLGUxW6qAqRzZC/nRRoGps29iq2nltc
Z3KCd7cj6Cr0HkSsI1gkKIQVLDB/+vWhZaG93deTa3Vur7SEeSTas2F6A9j6ZqSG3C27+Zd
bivEgVs7TnoB/kVqjMntvMkaR2DLJgMu9umO2exxUrNOCV85riThRiTAGD0OKt2V7Lfpa2k
VkIp49ymdnCEoPmBPv71TntJJGkEc7phTIzghsZ6k44pjscP8AEDU3h8HX3nTKkhbZsQkgj
0r5odt85YHC9q9a+LNxcpbw2azBIWYOI9xYsf7zHt9BXkCliWwg59f51hJ6mi2K1wSzbc81
6t8LomtoptQRXMyjKBFzzXk+3fdAEAnOOK998BWotPDKHJTzG5+Ufp6VQludWb+WWGVJQY/
MTd5M69cD50P6EVngi4tcMVQY2AZ+UqOc56d6iPmvqQht4/OndsDzXzgHpz61E7+TqcdvO0
0rAcrO4Chu9BRMHt5LWNFilaR2z+8BAbHHbp/KqF9IZLdgkSY3fMxBDD0wDXVHT7WbTTcrc
SRXEbFTEWHIA7e1c3PA8Eb7ApdsgmQHCnHByf0qEBgXskTFbZCBMedvcCqyW4jhck7iOGUf
zrTiQtMp2AuFJ9ARzVe4ypz5O0suQT1FWBmvhGyFxkjA9f8ACsi9uohG6KCHPTd1xV3VNQS
yBT/WkjoBwfQ1wl1fyyXBbJJJ/KgVzUnKyn947EYxwelRLZWxO0YKj7xbv7VnvLMrDzMqxX
jPp2q6byOKwaIJGzthmbOT+HpQSSwyWFldq00ayKP4eBWfrLW0t0ZLJCiN/D2FVZZI3jZnU
tJ/C2en4VHFMvlvv7DP1oArTWbrELggjI3AVYtwsigqFLD7655qC0vD5gV8Fc8ZqeaCRpTP
BweuFoAsvCsgyDwKpy2ssCi4QjnpVq3vkD7bldrdM44pLxJGkDRcxtyMUmwM2eSOZIysIRl
zuPrXSeF1MkTKWwCe/SsiW0fYMRkIT1rudK8NTWWlpe43QyrkNnvTWpVxCrqDu4U/54pqgm
Pjkj07fSp7t0gVYxKGcjJAH3TWLLeMrnYMZ7ZpNGt0PvD8xZz04waogNI29gML0xUoE10+5
ydgpzIw+RVJ7AAd6kkxdSV538uNSWPAX1+lZOqaa+l3otZTufYGbHYntXpNjpEGn2susakY
wUXMaHnn/GvPdbnN5qRuz1lyQa05bLUz5tdDMCA9x+NKU4H1pwQk8YP1q7Y2cd35wa4jg8p
Nwz/EfSkO4ukoftTjkjA6GvStHuS6RmVd7oMNlsEjryK4GyxaRyTS8BsYHc1uWOrGPbKqOo
OQe4IoBM9EE0sscYBWJQPmPIPtz6V0vhryFs7qW6vo7dFBxkZ8w/jXIRXsElulwJIgxUNtH
zY9Aa6CwRRp+9FjklZgQGOSB6YqkDOgTU7ZNISDezsJOGL7l2dgB2OfbvTJL6zihivY7WWN
MH5kbcFJ45+tZEKNcA+a6IrHADdjT54lDKVJiZX52KCBnrxVGRqSFzia1QMWI3F0IG0jqB6
VLqNhcWSQxTNFEOWXy5NwYH1Iq7osizQgrKpbcUwW5AXoP89arapeC6uQFhQoj4B2FScdf6
0gKlqFkjjIxGAMqHGSD2pomjgnnUTgKf3gfaCR7ehrSsUMtk5UhVBI7E5HfJ7d65/Uo47a+
h8yQSSK+WDN6fyFA2y/cWFo1gt2of7VKTvB428VzV4sdviXImkY43A7lQ/TrW9favZapLGN
KU2D7f3qs+9MjuueRkdjXKSzSJcq2AxPGQuAw9TjvQCY2e7lMkzvvyeAF5z75pkT+cwubiU
CTONrNktj9KrfaJmd2WRgOpCkHOPQHpT9O2XE6mdwiIRuR+hHv7VLVijUe3FyyXMcilnXDx
rgMuPQ9MU6+VbMQx26u+UDYOGLE9v8+lPu447NmEYikQqBGEyO/wClJd2wl8LwasIv3sMjR
ShSdyk9M+1IDnrwuZChhVSSfTn2NX4lVURpJDuIwwcgjPpWfp8cQWaS5DFgN6qctVo+VPAX
dxCF6eWv3vagC8YWWK3uBMHVvl2Dgrj+Ej+VOAaF3lVcK44Uccj0/wDrVFbec0SvM+GUYjH
GT9RS7nmaRpHEZi5we9AEQn86VhJlVYcBjnB+tXLdY2tAiuAgJYkDOSfWmyvb4WXydxUAHA
5Umog2WLxo+SMA9MH6UANMEyykgqWc8gdwO9SRSWcl0Yru0DI4wMPho/cH+lXdiE8xsjbQM
qcgHvVMRJcXauTtiwSSec+hFDHYrpbSm4dNhZGXCY5B+tXY7f7KFWZmVGJzjIB9uauLLCAs
cTGSKIZDY2mtC6s5bmBzLEESIBysuMyD+6Pb6VNykUEuJZgqwyw44GMfMfoT0q3apaQI7zl
i5wAV6Fv8P51oWIhZwj6WLtpVKJEnygHsFHoO571WeC7RZvtCG2liU5jYcr/9fFICMWC3so
kiCuyHBVVwcd6zPF8jBB5c5HdiOmOg5rZsYlUJHhkeZfvhiBj1rL8XQW7xBIGdYy20A87iO
vJ9aEBxFvI0k0cKOrb2Ay3qa9z8HeFbXVdUGj69di1Jh3Lgjk+ma8f0q1tPt4LwvME5IL4B
rshqUiTIbWNEkAwqx5LKfxqmBuarpMekatLYIVkEDEx+Z0PpjHWoPsjvPC+18MoJZhgMex+
lYd3fXU8nm3LzSMDnazYI78+lOsdWPLKXmUfKQRkrj+H8KlgalxBGZ2EsjxMDjagYAD2wKK
Rrq+Kp9mGUCjPz9D1I/WigDS0/xfYJcf2fejy5FO3f1A6cn+ddaLjTLSPzoruGaN8lQqgkH
3/+tXih2TajIAyh9wJyuD271elmuTYmOEOyq2QB0X8a0UhWR3uueLotOjMsQ+0SyKDtQgg8
9Aag8KXOqeKtRu7nUofsWmp85VeEUjpmvPoba9lEMav8znGDzt969p01bHT/AAfGsBMskMe
6ZSn3iP4v/rVVx2PnX4r3sVz4reCFsRQqAAMjn6HpXnQCmJyWKlRnAP3q3vE2oS6jrd3cyR
5aWU5wODz1rDuflRvkyq9GFYifkQWEfn3iALliwGK+hLAxLodnbQ2VzHdRcNPuzHIhHoehB
7ivGPBdh9r8QwIVH3t2TwOK978mVZBsmVVGCyrzjj8sVYkUw4trzNwm/PAGc7fY9qie5s/t
bMbYyv1DH+H1+vWlkkkkkuEYnyxggtwPzrOjc7G3lAFIUdOaCjXjuY5bgYbYN2wAp/499c1
V1ElbWWSRzJIH27lHygD+tT2VilxaCdZMspLHaSVz1/lVLVbq5NhFatKzQ7wUVeP/ANdSkB
LHf+Hp9C8ho5V1BASH25DDuM5rnLq9gjt2Z45ZFx8rDgVPPE6RtLjDYIYkZyK5DXb95GMfm
kgepzVEswdUvmupizNnHG0nFY0kiFWw+GBGBjrVic7uAud3IrNIbzcDJOePegRoTeYQjS8j
GMk9qYGwAOtRTPwnzcEY65xTo2G3ackjknvSuAsuduAuBUTj5NiYyetWHGIlJPP86rHccnc
opgT29haTIT5xVh29amfSr6Bh5NxlDyDmqluz7wwOBWna3zOQkjggH8qAM2W3uvM2yLnP8V
ek+F7TwzHbRf2xdKw28jPIrlpYxLAynIJ5yo4rmpop7dzywA6EGk1cDv8AxJe6fdauItOjV
LWIBRt6H6+9d58L9a06aY+HtWRHWXiJnzhT6V4VZ6xc2qGJv3kbNuIPXNb+na+kFxBd2rbJ
0OSM4pxfKwsfRHiL4Q2F9cCXS7wWxcZG45DEdcVxNz8Hdctw53xnyzycHv6ntXrnw/8AF1n
4k0GHEyrd/cmj4J47812lwkc1g8keGfG3a6kMBj69fSuhxT1Mudo+YV+Hmrxs6F4UCDO4tw
RnBNWLHwjZ2CGWUm4lDfK2flHvXst1FZ3EEouoSrBW2Fl4AA9K828aa/p2iaCxt2Es7IVDK
D8xPt6UKEVqHtJPQ8g8f66Li+Gm20g8mHgt0ya48yxXaRxMAjJ3pk5kurp5ZCWZzkgDrU62
bTRAgiMp04/rWDd3c0SsMax7gMqf3qmjghtlaW5bMY+4ehaur8HeGJPE8rwT3qW0MffbuZj
7VV8e+EJvD9zBJHdm7gdcBs/d9sdqnmWwzloppL6/yUynQL6CurhnhQxxrGPLxtIP5VztnC
IEVicNjqK2YIIZEwkxLdetMEa3zWoR7RgBzkZwAa7Tw/fzaiiWqiGKTlhwAfTANcTbO5gA8
snvk9jWnbedEFmgbbIpyCP5Gmtxs9I+zToRAZQ0eed2Ome2Ohqee3jmlZrdHbyQPmJGO3P1
rF0fWpWl8y7gSYTyFSoTLBzjk+oPX611K29zFMvlNJKxQyMoHAA7Y9qohmXNd/YL1Fgke1l
KgOVQEtnrio7jWkcqTLsgQBEibliR1P8AjVe8mjluTKSSr5wV5x6ZrJcMxx5O0r95yufp9K
BWOrl1GMWEksGFxIGxtxgMc/41zzrNfy3uoFAH4Pznlh6AA/p2q1G98+nu8aJLGyBGwucY7
4PSsR5ZhfBHQnYdxVTg5/DrQU0XbW1Ea/aUDrLgqwJ3Bgfb2p/2FUsbmYTwPLboHNrKfLd1
7lR3x3Gc0/7dG8kTWUckc2cby3zL68/5xVK+a6vwRLFl84MmOSSeM560XBIxsTTMxgi8hWy
fkxgfU+lbdvYT2sCrdhS78/KcnpkVJYafcPMsCpvlHVR94e5zxVjU0vtNmNtdRujlc5Y8rU
DK013HIjNdW/mwMuxwQAUYd1qhDNbm1utOBIEzBlDMfm/Kolimml3OCY1JBYdzSyQxwZkmt
riIzDNtI8Zwf+BdCKB2K4jkhY+bDNFCBw27IX0/Crtpb2WoMiMJYjnLuACB6AVWFpeyyNjb
ubhmUEZA9q1tGshJG7yTLHMOEDnaGNK40hptVtUfCh2Q8Z4IHr7VWlBSMecEdmx0PANWBBK
bt3MphkBKOznvU0OlzX9/bWPmx28k8giWS4O1c/3iewouKxAkhjJjjcEclyR3PbIq9A0U+m
bJW/0pGIjjwANuc5zWvqvhXUPDd/Npesr9lmRQ4UY2yD1Vhwc1hwAXWpRsp2IAMgDORn+dM
qwhjln3KoKLGuWK9AM/oKc2lTSRgiNXK4II4HsMVuRGbS9QzaygynIBznAI6EdPwNUUikSQ
q8xG4jcQeMHqcD0qAGwSrHDBvdQ6jazheR6irt5Ob2PyXO6baN8pwBjsOO9RuoeGSLcZZSQ
IJAoAK++aWz0xXiC+YBHvzkDBJ9fzoAj0u7udKvIr2Bts8TBo0JJH1P8Ah3rT1i4OoTf2lf
XYN5ccyIucr6cdKr3WntbNCWYO68llGec9T1qzcPBZzBxF5xYY2t1570AS6bDPIYwH38YKE
5JHpjvXN+L0eK4itdwKjJCnj8a7XS72G0t3aa02EEYZug/CvMtfv3v9dnkySM9QNoP0FAG1
4T0j7W1zOLWScRgbXReQff2q3d2Js7uRy+5CcqR/AfX6V7T8G77w8Phx9kvIYop5ixLsBmT
HpXl2twf8TudbTCW6zMY2kzlvp7Cm9UBgSWsxlSOeN1EvTP8AF7kU4WsVvGHtHj2u3Mjgqc
egHc0k14EUl7kzSxHLErvz7e1DyyvbM0JYOd0ih+VP+0D2PXikBEsqw7o1mkiwTxtJz70UW
04S3UmNyW+YlUDZ/OigdmU9UTWNS15rpfKlJwgOApIwAM46n3ombVoC9tLbt8p52rkgjtXR
GW0tfNLI3mc56ZHHTNW7W8torZ3ufKSRzuGcHcTwAR3NWZkHhG2vZDHfXFo33iFLZwCOhxX
WfEHUpNB8AajGsaB5SvlyK/ByONvqeuaztMv5jEY4yJHBJxkAbT1APeuW+M2r7NKs7BZFJ7
svsMY/ChlRR4M9xJMfnB67jzyTVO5kMmADnsfSra7NpwBlenqapO++ZSIyF7isxbHonwz0x
73U5iuwNGhI3OF3H0BPGcV6FGLyBixcRK2diNy2f73tXFeEbW4tdIN5GpTneoAyTXVJqE19
MI57kmNF3bivK+3FaAiSaQzQHzHikG7oRyWrPNnbSwM/nGGVezLgEexFXmu1kl8m4KkEZU4
xjGRwc/Sq7tYTsY/tqRqFLKduct6Um7FXRqGy/scwxSX1vcRSRiQyQOSpBHH0PXg1LpVvp+
vX8tmdSTTxFGZI2lGfNYD7o9K5N5whYOY93Awp4zVWW/RVaSNAZEGTjtjvTBsj13Umtbc24
kUEAj5TxXC7jeXywNKsYcjLseFHrVnVrtp5jJJIH69652eVuRkg9OtBBPcIIb+aBZ1lVGK7
0OQ3uKoXO6KYEHJNRK7Jcq249fStXVLJQw2XMdwwQMWj5H0oArRhZdqsVyRwKvNZZUMmDu6
j0rLt22bcc7T3Fb0N/DLEVESg98nr70rAU5rUmMBieOgAqmbXdx5uwLnhu9X7m5+dfJyyg4
x61DckXG7yoiiqeuOaYFNAd2xZBge1MKypN1AapDauH5DA+1RkMrnJ6cZNAFq2vZ4ZHBDFT
796sySCddu0YNY/mSK55P1p67iD+8IHXk0ARXMEkUp4OwmmA4TKkh6vxzMcBlEg96WS1gc5
iOxz/Ce1A7m54R8WXWiaxBKZisYIDHAIYdwRX2L4c1jTvEmlyajpkvnOyDzAzYMeB9enWvh
FoHiLiYMo7YHU16V8KfHEnhfW1iudxt37n+Hvj3FXCVtGRKN0eyePtbiheSPcjiP94CpKnG
O9fP3iHXbnxDcRw48u1iGFHTJrsfHPiT/hI9RcW8oELkuSowT7E/0rhJowA0UcqgY4x2+tO
UuworqPj0SOLTZb2S6SIxj5U6ljWO1ykALtlh0CH+dRzagysUU+c4zyeRVNkuruTd5TO3sK
yNdy/beJNSsS5sH+z7+yd6RtY1a83G7mmnibqDzVZNPnCs0sZQjnB61s6dEDCqcjnBBoshN
FFJgQNgbAOfu1ct7+IEQ+RtcnditJrZlfgFST/dp0lkrIs0hXzOVUAUxE9tOSYypYA8AKev
4VoW13cWV0lxGwckHAcCudtbl4ZPK2n5eQKtLqouYiZNu+PIORz+NAHZxX2lXN5apZSPAWQ
LOZW4D/AN4e1ej6XctNpLw3DpPLZja8sbEFgOOh7dCPrXhVpgK0mFAIyWPQV6z4bkluNHjR
Ikc7hubj5ht6fXjP5VSYnsP1O3dbhBGCUwBhEAyfSmtA9xC8ULMZwfmA4VR3FbV3bRtMnOM
YDo5wSCeCo/nSxacws57varxKxUlWxjHHX0pgjm7eK9gxKMPChwwZsbhVvXtOt5L2DU9Pby
LWWNWUA5O89RnvVxbaFo3S48xsjgMw4/D0ot4JRIYC7iBlyqt/F9PSlcuxkLDHIftF07xOp
+VSAT064qRGilQhp5ZJN3yeWmM/WtqbTlktvOmQ2suOXkGSR2PHTiqnkpbyhvKPmEEhwOgx
x7VLCxe/tl4vDcWnSWkDuku+C6ACzI3px1X2Ncvdz6ne3Mk8ymSVQdpZuWHoa1o7QXEUfnN
gEFy+fmA/u+34VDGixTghA0bElS5x9am4JWM63iupZY0lKLC2Cyrjr6ZFb7+JNQHhSXwjND
9q0533oJY/mtZOoZG6jPcdKz5bePagjPl7huKr8vPv9at2FnKkT3LoHKKA43/MTnpRcZQ8m
1gRftMuGYblkCkc+mfrTGt443gV5I0bG91ywBbtzW9KkEiFpLZN0mV+diRn1+v0qKS2hlgi
lnAMo+RYz0KjrSAz76zNzNF9ngWI7QcM+QfUjPWmx2bTWxjkCyIeijkqc9a175Y9QlhfS7Y
eUqlQQchW6Ej1qAwakrLbRTsqnh/lAC4/z1oAzLy7u7qVLeW7kmVF2hpGPyD0waILWSEMiO
qleTuGBn04z2qydMaCTzPOiVDjPdvpj1pbiW1SNfs8T/ISSzDGT6kUAPEqQxMrQm4jkIAKk
g+2T/SrNvYQ5Dz3BBJAVVBGc9qqvdTNboiyrgnO1e/vmrFpfW8EgcIjXKHc+795gYx1PXNA
Fm7sIrBCokWeDIZnjXv6DvT4tUKLGj2v7n7vlx/we31NV73VLOT7P5UP2Uj+BCWDE98Hpmt
K0CPpUSxokszM0gJUBs/WgBZriyuLaRAfLk4ARv4QfX3qFdHmLo9vIrpjkHg4HY/41z16sq
ki4UiZnywcndu9a0dL1lRdeXI5gQLtc7eT6daAL1/utrSKeVQvUqW6DseK8wnd7i7m56sQS
PTPUV6X4h1m2ltH/wBGMSbfKjDjO76CvObe1hll2RMuWbBx6/hQB2WhxXUdrFBHJ5SDB3dx
ntVy6u7gORcfIyghQByo7nH+c1UWHUbYQWQ3qij7yDJ4560wXO5HLIQ0ZBZ2znHp75oAr3c
sC+Yoi2xnDEpyemecc5BrCvvEY06CVy4e5VflizhcH+LHeuq1a5Wz8O3EzGKKKOPc74wwz0
C/5zXglzeTXt1JczOWZ279vb6U7AdLe+Otcu5w5utgVQgCLtGB9KK5cbsdQaKLC5me1TaNe
z6q4FxhQFHPIDHvUi262ibJWdrsNhccq5HUg1aM5gss+X8xlyg35JPHFQ2biS7El8D9mR8s
QuCvpVEnU6PMgtlEkaGRl/dgHDLjv+prxz4l6oJ/EYgdNnlL8477u/8ASvX4p4LOB77d+6K
s452kAf4+lfO3iK/k1PXLq8eTc0sh5PYZpN9CloUGYG28zC7uwqrbKZLxR74IzVm5AjhAGG
ZRjil0a2aa/TK/xDJpITZ7Tp+t6ZpfhuC0ikka4ZRncoKqcdu9S28sS2LTXNn9o3nDbX2b8
9Olcb5KsVL/ACgnbnsPrXS6HdWsltLa3LANGCIyvO6ncaGp/ZV1MFZmiDk8ZIKtVe5szBmZ
Jo2RVHG/Jz2OO9aM8scYjKj96i/MTFgP6ZPtVXWSJLYSFZBnAVNowvHYg9KYzK2YiAVDKST
lemKxNYvBHC0IBQng57Vs2zmCCSQqFyOhUfzridRuTPO7FslSeMUbCbMu4n5IySRzxWeXDy
ZJ6nmpLibBO08VArA8gc96kkJThyAMUsEzRNg8Keopk/QN2/WrelQ2U18I9QmMUO3lgM89q
oCWytGuZti/xc5FXSIIysTZGeAR2pYDBFvEU7bgx289RVTUpN0o+UAnng0AWJbGVGJDAgjg
+tMEV0uMxttNV7a/lh+SQEqRgHuPxq8lyJQOSMd88n60ANVnztbIJqGTc5KmMt9RVvzYIXL
OobHQ570sUsEsTvIyo2cDmkwMpoHDfKD7A80LFKVJVBgdeKv3EmyYhW3KQMkdKbBqMcJ2v+
Q5/OhAU8sQh2jcp/MVtTXEU9pbQPbRRSRj/WKMO+fWsue4W4kHlDC+wqzb2GpalcLBZQNPK
VJwPQCmAky+XKscoLRt3PSiGFULyqBgHAdqiimnwYZFPynGG9fSpHlNrB+9YAMCSf6UAWDd
sEKByinkt6/SsO7vHcmGFiIwc5PU1HcXUtyQu7CDoKbEqjmUY/CgAtrV5pQOB7muw0+7awg
jH2dWmXhXXHP1FYEQjGHjbKDrV2N4y5Qb89c0AM13UdW1C882UAHAX5FxwK2fB1x4eYSxeI
xcZP3So6VmlZQgZMuR7c5p0VykUQbyYy5+8NvJ+tJq476nb32leGZmVtH1syZAwJvlwe+RW
ZqWmyab/wAvdtPGSfnifcK5wSwSTEhCo64XjB9qrTSPvMcUrBe4LUrMbaLSoHvhMsm6IDJ9
6zZGjiuTsyBnOCM1chuBBa741BwpRj61XjiDSeYBnPIFUSXLeUMx8w7B144FerfD6/2xTYi
imjVOI5eAcdD9a8qjOGbf8rduPyr0r4eGJbiZJFh3SRlQ0rbRzz19etNaBY9c1GG0Yw3VtB
CVdsbGYlhxxnPbmsu4S4FrJG+yOEDCpwNwznp/WtnTrWOOIedcovyjmA7w429SnY1FFZo+0
zKrOF/dxnkkZ60mykjF8h9TliijgZHc8kYxinz6eLaV1kZ0KrtcYwyDtXSRwvCr3XlxxQRL
s2oSWB+mPWsO61CzW/ea7k3xZ4jU7i3sT3zUDKklwsVilrKGIK4zn5iO35VmuU228O2RPmJ
Zl53DHf61BJqfnyyTGCQIGI2DpntzVa21uCG+ge9t55LVjhwGxkexoAnMoE+5Y18sE4XoB6
VefT54bJb2eWRXmOABg7RjOMdvrWAL43OqSm1jKR7vkUvnYoPA+ta8Wp3M1pNpskwkQYYeZ
1UjtQBPY2ke5hJmVz867lzn159sVo2umvHC11PatJuDKokbAB9eOOnb3qhaXUvlC0urEQXC
HAYZPB9V7f8A161l1YWMscUgSacfdRn659ifSgDMuLBXmEro0UTANGvK9PQVZeyhguYpJbg
oX+XBUYGTU00d9Po39rxXGbXzDEWL/wCrfrtA7fWqSSSx7HcrJISGOGyQPegCS/YWl29lAg
DK4BaMAKR2b6HpUNxdyJE83mOVf5doA4we/rUzwubeTUZLVpBkxsd3ylqzYFS4je3mn8mNu
I2Q/eXueKAIZbi1uLa5LsyzHHkHOCx96zYnieIvN+62jZtP5flU+r2Vtp14LeK+SfGMuuck
deR+lYsrSSSZRiUYE7QMAn+lAFyyC/ayszuuPuHOOT0PPpSpKG8uFivB+YqMbvc+1RJbyST
MRt+0ooOJDwB1wac93GxZ5I1hcLtwvOOaALtsIXvQDkOeAWOcema7nWYobaCARlYY4Yhl+m
c89+5rhtFs3bUIdQRdu8lsF8hcdzVm51AXWoA3JaVNxAUN96gAuo3aU3IJklbLAsc7aS3cY
VsEODuZyM59KqXU+4lQwjBf5kBzj0FXocRWs3mthVXhePwNAPQw/EuqPMqO7ZI6Mo4xWFpk
aS6rG0IkTJ6jqTUmtbpLlbeGNnwNzKvINX/Dlq097521iAOdv8P+FAHcxXuo2wVo13x/dKh
uQO5Hb8aka70q7LoYZLcdN8uSGPXt3FV7uSJYsSMiSKBwnJI9M/0rO+2C1h+2vF5giBciRs
IfbHWgDlvijr0CQweHrS5aQJh5FDgqD7Yryk9eMYHJrpBDa+KfFtzMzfYoJpcjPOwemapav
4ev9J1WSwO1wDlHXkOp6GndByu1zKz/ALJFFdHbeDtemt1kW0Qg/wB98H8qKd0LlZ6zfxq7
KgDo7AcuAP8A6wrPKvFKtoJz5a8nJzjPris2S83TtlJGjHBzk5/Om32ppYRu0Eh2zqNxxzT
GlYseK9W2acYIplkRU2g59eoFeROS8wJYH3NdLrk5ey3+YGLsTkHpXKgSShlAJ2jPAzUPcH
sMuicshYEN6Vr6FbyFxI5BRf1FYLZeRQOSTjFdnpsC28USZAYDcR6mqiQkakqqUIRcoPXjP
1pkNw0UseDtJO35ehFMJL5QHGO+Mk/Skhmltpllt9vmocqWTIBpLcs6uKYyWrGYsrsdoOwg
49OazrtRFC6h2Ru4B5PtVqXW7jVbpJr0Kz8FnRduTjHSodQuobe3TZg5JwW5qgMHVppILcJ
J8+8cA8Vxl5NsJjXG456Vr6jdNdTbi3y4wOelYNxPG5xt5HQ0mQUpkYNyppm45AB4qcvv4z
UYRevpQgBlJAzSxDB3ZIxxxTuCvTHpSwu0bMynnGOaY0IWYAMpJ5qYfvZQRgkD+KoD8oyo5
ohO5iWYjFA7G2IongXO0+oqrLp+xibZznqRnpQJMxApyKlWeRQACAOgoJK6mdVxIoZR605p
mMZX7GoA/iHNNWTZcFWYcjPNaUEkMi8kFcckUAY7rcSrkqI1PTnrSxW0aHeXyxq5dwOi+aM
uD91sYH/16hQQthjyfegCLDMWKg5U9K0rOe5hg+1W8jROpxuU4Iz1qBRvkfayoSOQKlsAhE
kbqrHBXB7HsaAK0R2zFmyc8nd61n3k7TTY67fSup1CfR30uyg02B4r1QRcO+fnb29BWMumy
TOxQKpHP/1qAMyOJpHwwxkcVYDoB5cq4x3q7BblHIlGMnHTNOaP9+UBVgRgbuCPwoAii2JH
hOnbPFTWbvPei33+S/8Ae9qoyG5tWKMD1/StSAC6txJ5X70fxjrQBo2ji21FYLwhlUnkdG/
+tU9/GpRpWCR5fhVI6euawSk8YZzLvRex7UyS7DsoLOceuaALciwAllHP+yetUZo3B3IgkX
rk9RUq38EfyzI+B+Roj1Kya5Uz71QHll6igCjIX8wJFlS45U1owtGkceGcOvJUelVQ0U98X
Jyo5GO9WppMybdqqeMAdKALEisZN6ykbuiuMGux8KwGbduk3Oq7kAOOf89q43IEUTtnew69
67vwfaW9wTHJefZt33XxwD79qTGtzu4LS5NtFdJK48wjaIpMEEcjP+HtWidc1KFIVngV5ZD
xsXDFfY9RWcsV/bWCMXV/3mI3j6OOmfY1lm+1eGd0jAViflJXOfxqC7ndW/iKzmiNvLFJB5
hxKZjyT7H0+tc/qXl3N80kAZrWLo6n5Rjp07+9UIHuEjLFPLlcYO5iQSe496haea3uWCOUV
DwFGQfU5pgQXTgqyxylcElgB94Vlyt8iqZG442nnArUSaOedYmjjMkudm842/j2zUl3a2dt
sMU3mb+XGPuN/wDWoEc9EzwyGdSSxPAbrWiJVgt45vPLytzKSCCuP6mopoPJulIZGUqSWRc
5+tQyed5whkiYIBkLjBPvzQBoJf3U14tw9xIck5aTn6ZPepZL2W/uDJLsJjHzMF+8PqenNZ
4/dQBAPMDHduLfd/3fWp4RPFF50ZzEw5MnpQBfivl8uMfaWdDxIuRj8QOOtaAuxAmIkwSuE
cr/ACPvWPHbqsSSMihGbkqR07ittLeeLTVIiUZbCjcMqeuMUXAna+ubuxQB8bm2vHyET0PP
esi8h/fxWysFjcfOXHX3x/Krfl3htyqrIOcyD+IZ6DFQ3Soio6OJSQAq9NuOuaAM2eyjgj3
RXG/LYOep9KrybvNWLyVbfyNvB+ta15tktAnlxIy/eYZJx24780jxZWKSMkyHlc4GBjrn0o
A7jwd4L8Nar4d1G41C4ddViUsI3fGRjg4rgb/TnFyJHtxKsQxiM5BNTxS3sYW4Wb5wTGzr1
/HvU8zSLNE0c3mgoDKF7VT2BkllmC3luf8AlmMIXIzu/wBkCslVJuJJXjQK2SRuIJP9K6yK
3RtLDTyNGzj92nl/ex3rmtTjhVmRCWkPEhC9/QCpJuRJEJYSkS7ozkDg5DfWpozi2khaXa/
1yDj0qGMThQu5jyAu3t7e9WtRVIbZVXLsELfT2oK3OPuLuWHUlns9yvG25ZAckGt7QS0SS3
E7lmfluwyeScVzipLLdShiVXrjGMV1Wnw+TZKJfmL8qD1oJua22O6R3bJLD5EOQFPrXKeKp
VtbNLGF2EkqjduPX8K7S+juba0gm3RZccIvYe4ryjxBI8uuy7izMvy5PTjsKBpmfpkSQ3Kj
5jk4yOpr2jUtO0+68FwTy28Zv40T973UdjXkFgu68jOGIDZb3r1Y/abuyilSRVs5AMorenr
7Y7VlM6KZQ0++WGzCNZRTNnl5JAC1FJ/ZhUkR8gnOWAGfoOwoqLGtkYqKkM0pDffx1FZN9M
tzIY2i4XIB9a2L27AGIY1MjfeC8Aj05rDmkYyllJXIBPy4/CuvocTOX1vy7aRbcFiCM/nWb
b3d3YxubWTYZVKMTg5HpUmpztJqEzE7ucCqUpb5QABxUIG9SfSYFlv/ADSpZIzznpmuvjj3
sGCgjqB2qkZHSC3WaKNHMW0+WuM49aniJaMYY4/hwasZs2mhalcIZkgd0GWyBnisq9le1kK
tCQw45OK3NI1nUrYta2su0FeTk5Aqjql3BfOfOjBnzudhQ1cCtptw5usPgqRwo4qrr14xPk
7ixAxk9quvCLaBJwQd33fcVzF3I88sjt68c9KSBszJ5CMKGODxVOSJlB3Vcdw0hz2pjS7V/
eISnQGmQQwwnG75SoB6U3YccircA3RO4x8vUj9KrM7AkdaVgI5AQo9KbuPQYFI25jyeBzQQ
QBwRTLGscdRTQVAJBpWxn1+tMOAOKANO1lj2YbJb0qVmGQ6AAehrOiYfKT1q+FYr8vIxQQV
p5GM4IHsc1ZgcwgDOMnNQB13hSDmldyVIzyKANbzVnIjRmdn4AOABVWXTHYMwfkHoOKzRIw
cEMeK17aZmi5kXa396lcCpAywXHz54FW7a4ieVgsBfjOe5NUH/AHk7KvGDjPrSxytbzL8uc
8HmmBbRPMkUyHZlsk5roI1WNBJAQQvJ3D71c7OjPIJ4FLKOSo4q2WnaJMH92VxyeaADzPtb
ztIF5OdqDH5VnRjMpEUZLZ7/ANatAiEBy+GwQMdDUqzLMQGiAcjkpxmgCJ4WkTkYbHC1HZX
E1u3zx/KeD71rRPCUC+WcnjLdTSSiBA25cHFAFW8lRlj8vkk5IxyKckqcMAuGGCMVWZxGnm
lQSTgY7UyNzGxLHOeQKALVzbpNhXx8wGMHgVgXNm8Nz5WQ27oRW0syZaNxkkZB96z9QuIpL
dGUbJkOODQAtt5cUT8Asp5FLuyNxO3Pb2rPSUqST1PXHercUkEgBBCt9aANJGMlukW4EDoc
V6N4Bjt54pftI3KowAPvD3rzWMMFB5I9QK7nwWWjkmeFsOqlvY4HpQxo9O0azifUGmu2RYE
b5vMbbGo/vEHqfSti7i0uCR/s0q3tlIRsnC42EdeDziuQ0lbbWJJY7yafiPzCF45B4Oe9XL
+C+tpkis78zW/BKS4bHtkf0qCg1GysbaQzidyJMj5snaevPbFYOZxbEpcI3z7cNwcnpxUN5
eXT23kPAybTneFOAB0//XTIZTMQN/zkgAbM4/GgC9LMyOFNvEx2BXKcA/lUs8SWtwscyhg6
b1KHIK+taVjFbxadEjXAediwK/y+tV7qO3uWSJHRrjHzOR0HuaAKBhBPyINzdVDY6dq61tE
srzwWtw2qq17bA5t2I+VT2557VxC2EN0rRRakqOSDuYkZ9qsSi9sfMjdVlBwA4bK7R3prQC
BSEJbBLL/q2BBAPuO1XYreS7iMnnxPIo+ZG7N3IHpVQ3YadGeNVfbnbtwM445HerEcyyQDJ
dpcgA4xn8fSkBagtxHCBcqDCRnYWxg546daS/1P+z4hNO7eYgyOfl/L1pt3PaW0v7liUUZK
sMnd681xOt6m2o3e55XYIRk5+9QBPqPivVL6cAXEiRofu9M++etRxazqR2iKZBkHarKDWKz
Mlx5gOQegbufemreiI7pFzzwM4xQB3Vp4kvJIgbtYWC8b1BLLgf55roYbtb2DzVjjAjHJPX
p2968tW+gmZFDFGIPOcGtXRdXuNPuvs7AyxyHKsrDB+ooA9CRIGjV1faD8rDHI981ZtLYLd
NGzDa5wGU/N9K546mgl+zrIIckEKwJfn0GK3tFs55L5Zb6N0hZtx3ZLEdgfQe1AGleLb2v7
uF2WXbtY54XHbisxoo5oxlsFBljuwM+gHetF/tP2944USNSxXBwA3frTbiGWaYPLFsCYVXK
9T/UUAMs9Ph83b5ZafGdpbkD1+tZGqo8Lyk/LCeQGOTj1FdRpUq2D3UhiVpcYYkZrlvEN1u
t0XygJZjnZ/dxQJnMW8O+bII5ODnvXcWtiFEIe3VnQbsPxkGud0aF5tVt0CgKWyFxwT9P61
6Oln5rgwuu1Gwz52nPGBQKxjz2yZUBsBjjOMsB6iuS8TeCL6W8kvtPVmAAJUrt7fzr0q+s/
9IgtvtUKXpBcoUxuTOC4z2HNWJSotXiL+amNkXXbu/vE/j2oKPnS0tpYbxraSN1ZTz/WvTb
WTbpMFk8bKgHybcD6k+1ctrCJY+KpX3MyiTI9W9637W8geLbkyFzjG3Gc+vPSokrm0WTC/u
f+WSGUDguTwT7Z7UVQ8TWMGjasltJq9rKZIVmBiYhQGzx+lFL2Y+c5+4uIrpVKyATJ8rRjj
iq1ykVvp7SyybeOu6nkRRAhyB2Geg/GsfXZWTR2IdQjEKFBraWxzrcw76G007Vnjhni1SFk
3BkztyR/MVFpdr9sv8sjGOMfmfSs2PPmYRcsRgV1lpELGySFsK5+d8d6lC6j7iHducMiFWB
VSeSDxmr2nWQYlpAJGHYdarW8P2kkE7TIeAT27VuWcM+nzBsbHVdwRlyGHpVMo3tJ0tDZTS
KIkkWMkhzj8q4e3tTLfuZQTGHPC81vPeT3Ny0m7bvGMf4VWvJoLGIvEwVgDgenvmhXBuxha
1qAWE26MNqnbz1rm/NQrh359M1Df332mdzI2cZOPWsmSV2PtTINF5IgxwetRyShlChu/Q1X
jilkge4CkxocMfSoiQecn2oA1LBwszDbu3DHNQTo6OVZcc1CkjB+OMDtVoztLGAQC3egCq2
QOBzUQJHBJqyysWzxWjpGnLd3oV0ZsKTxQWY6jkhhTChAOeAOKvXtuba5kRhgA8Cqm4MG65
oAjRsMQDwe1aUDlEUEHZWZkbulTQzHBxu9qCWiadf9IDKSuak8vnLMTVeQM3zAMW9SKYJGI
KkknpjFAItGIq3C4Xrk1oRMDhHw20cYGKyo55EQpkEY71Jb3TRMXYjDcetAMvylQ4BhCPju
etUpcPIvyECteNY5QrznORxxTGREvFIUGMjjcM0CKCzsmFRHLE8Ac1YgvA8DROCjLyBirir
HEeF2nOQVH3T7VXMUgMm+IMSCd2eTQBEyxSWyFWJYHnNaVjAkkyCEDdjO7OKxnbDKhyhB7H
irun3iQSSBjuXpuXtSYF+5gnguGSTCkD9Ky53zceUrjP1q3c6ogkA37/lIJ2/55qgkUUWWV
ySeckZoQFl42NvhQMjpnvWdNK8PcK3sKmmuXjT5QOOnFZ5d5W3PyfwFMC1HOzjcRlx0qnds
jT/IMZ+Yj0NSPKYmUxnnPPvVWWQvIzEYY9aAFwducHGcZpq5Vs4wKeruUERf5M7se9KNpHI
PJ4NAGjZTzxyBJDlOvPIru/Dr7IiAzoDli6dh/WvPbZyB5Ryea9M0F1ntI4lg8tY0w56bvz
pMcTtPD2o6PNdyC8lMEhIwNvyyD8O/tW9e3umw7YooVny21n28FQeAMd/euIt5beK5hnCRS
svWMIeR25ovJ7ea7Yg/ZGZjlY8jFSacpoavdIJfJt12qhOFQkgc9M9xWZarM+bidCsXLKQM
bgDyBS2Wvyad5qQ24mikQpiXp+HemW98bjTR9qaXEJxFGijn1B/xoJNOZVllt/KaSPz85ck
ZYHvjsBTrjSrrS7oEW0V3E+VBVyD+laej29vJbyyxETsEDzpsHAB6LnnjvR5+nuGmwBsY7X
KlHPoR2NAGGkDTWwma1VNpxubjmrNrLFDayzXgkDyHEacAH/Go/wC0Ifs8yllSGR9wDAkJ9
PfinRQwagstyJg8cHzhAct/nvQAWNt9vmluZOIwzRjcMKv/ANellsEsbkvDNypB2KD+dNjS
6WyM0Do6SOcxn+Ltn3qGQXcHMkTgOPmZTwfpQBnas832YsGR9+TtPBFYek6Q97fKHwIwcvz
U2s3bPdRQRbtwGTuOSDW1pM9lYxo17K0LEcsBkA+ppDR00vw90u8jiFo0kSbQNxOSRXK+Lv
AN3oqi8jKTWzrlJAOW+o7GvRbLX9Ikjt5I7tZCuNyxnHTuCR+lbGu/ZdY0CWO13Sx7S3y8j
PY1KbNuVWPmFpApIlG0+1WYZmjdJjsIzkFhkUmswNa3bgggKxXnjmiw8j+z5JJiC+cKScBf
wrXcwsdlp+sQOsc8cC/aE4baD0/CvUNFuWls5btokUgcf7H5nmvnuCeW2kSeGTa2MHnFd/p
Op6kdKSWMTShuAUl4B+lSB3kb3MlxI07LlSGJTkr6fjVl2uWdZpUO3dgRk4YDHHFc7pWpNb
BvPt0j68EEl29OvU1spq1rPKZUBjUgLtYcj2zQBtvbXcNikyBC8g5KYOPb3NcX4hXE8bBVY
9Cff616LLdCTSbe3IAaIAhscEdgTXnuuyNLq8iqP3UfBIPAPegB/hy0mOo+dGGkZRyQeEru
Y7V4ZCIxuLLlmVs/UD3rnPCUEyxNKsMsqk/Jt5/P0rtbfSbwW32hjERwyqX5+pHp7UrgU4V
t5LjzZpwiKApON7RL1x04wfQ/Wo7iSFrxbdGQWshDBZE+Y+nGc/jW9Np0VvLG13aP5bpukb
B3Zz0AFZN8lmlizrOWLuIYwwBbb3GW5wcdqAPI/iBYz2OprIzb1J27geSeuB9DXN2FzGYGM
lySy5LBBggDrivWfiFp8Nx4djtbMJK6jeZCpDEjt14HU14Df3LwRTFS0bquMBsY9jQVeyMX
WNWe91aaaJisedqrnOBRWTt3EsWIJ56UVdjK56iRIScEHb1DLkVzXiSSTzoreTCtjcRXUIw
2EHeQ3Qn+L2qnBJ4MvbPWxrkV1/aQUCxeBiVTHZhRIvpc5nRrdWkadwNq9Pr2rSUSXt55C8
EDcw3dh71XD/YtMjRVHCkuT1JrMgnkLYDHe5yxPYUIm3U6+1mjjhUqjLcu3yuDkbfSrN3dX
MrlJJDKwAwSefpWevy7drkgLggc1LGHWJHfaWzznqfShq41salgBhFmZsE8luMfSua8U3bm
RoYMsucZA7V1CgpGrycqo+U4rktTuWtr0S7QctuCkUwexybJKuVdMDvkYNVjGQcdB7108uo
w30zvPEp3HPA24qB4LBlCKCGPOaCTEt4LubckCucjkAcGgwmNtkowR1rqtF1aHQ7xpjGJFx
ghxVfW7mw1u6a7slERPVQOKdirmCyAbSqnnvUqjnGCKmiV0Ihdd0eM5BzT3BWNYiyspOR7G
kFyNE3HrkV2Hhm0eMPd+WSqjaSRxXNwKI03HC/hXoOiw+ToascOXPODyRQM4PW1Ml/L8gQ5
J2gdKwWBVxn8c10WrmQahKxBXnNYE5zJu6ZoAjbaWz09qNxX7pwfamnJxzmmkcHsKANSLVW
WzMTIHJ746VLYXdh5xa8iAVhgYHSqUNvFcwqsDlblByjcb/8AdP8ASq4ByVPylT0NAPUvXF
rEZSbZiynkZFNhtlZi0n3h0AHFRwyHd1IxUu+TZlcMc96Cdi6ElABHzEDj2NT2MrvNtkXJT
qGOM/Sq0cs5zuXJA7nGKbHK7XSDI388g0MRuoIygDIMHoAagurcmIMiMVz1FRWstwXLqikd
B6mpbye7dlEmzDDjaeKQGHqI8udRsK8VUDsOmQD3rT1K3lkUTqQVUYNZPzHgHPtimBMqrIR
+9OfekleYqA4Py9CKaLa42l9hVe3FMUyRnPLdip6UAOdy6BcsRSx7NrZx+BrRto7S4hZDGy
OfQ1QubCaCcDa7p3K0DbuVJWJBXOQO9JHG0jf1NSSQNFAZHQqewNNilZECjGaAuaMNtDGAX
QEHqc0TwxBSYjnI6GnQNmFd7riTgc8/jURCCQq7FSO46UCG2StFcK8gBXIGO4r1DSHhj06L
znEQI6L9/Gf1BrzVsqB8uC3T3r0XQ1jn0tYtu0bPmVDnPqcmkxo6y5a0mYCJUj2n93kYIHB
yxrn7uYCQgLvXJO8twT6+1aBubaJJVVZWmbHlsHBUjHcHvVJ4LwxuZWBSTBIIGfpUG1w020
a5vEjhkDTSuEB3cLzjJ9B9K2/F3h7UPC+px6deNEw2K0ckL7wQfQis2JES2iYukMmwgp3Hu
fSrsmpwtDBb3kstwiYAcjeFA7UyDMWMLbKfNbzBlCVYgnPcirsM9xaRRWsbSLHtAAk6lqqe
YHzJuXDt8qYwMdsVYndpordIY0mYIRjkhTmgpkN5cSqoEW0KrbdwIBb6itHSXhFlds9wYju
XahjGHA9/wrPlhdP3V2mw4yoC4/GrOjzWC31sb/8AeQLICwI4x6/Wgk2tLmt5oC92kQKowh
8peNxPJI7fnVfUL8CB2WICMjyy+CCT6D0qz4oXw82uA6DITbY+6M9f6CsO8vWSJ42BkV/l2
kfrmgDkdTlWDWLeZYyNw+bPetyW0E6rImGZ1wVwScVka7GsiQzgkEEb8n3FdLaI26NUbPGR
joBQNIZpug6kmiahqEO0xW4wQBnBrmHbVjH59vdyxANkxq5C/wA+tek6f4ohtdEk0YaY0zT
tgmLrz9apW/8AZtvZPb31ntuI2+Qg43VLZpyrc8q1FrnD/aVYMxz85ySaywrhRke9dF4iuo
579ysYRPQHOKw/MBTHQDoDWiMRY8svdvp2rqfDWpz2TmCH+M/KCDgnpxiucBtvs0RhVxKB+
8JIxnParEDOhEkcg3dQRwRSaA9CuL+R5fJlt0RwdpCHkEd/rWrawPcbCzAoh3Mo6j3PtXD2
GoztF5s7pKqv8zYy6e5HcV1sFzEIhL53yMPlweMduB1pAbUt/dq0nlXJkgGFGfXuKx7mVIp
POW4ju0kG/IbDIfQj1FIZ2dDghnIyNnGPwrBMrBywXcCcc8YoA96+HmqaHa+GJJr+YrduxK
xAY3j/AD6V1aiOWNr4zRBM42MuDJxwuO31r58024kiMMSyAcZ2sO3qK6ePXL2OB4Uljkfbt
RpHynvjPcVnJFHquryALHPpt8zl0xLEMn7O/pkcEe9c3rSXUM0U1xDl1jwqsFbOeTz6+9c7
4d1XUYpljciO3mbbI+eWHXpz3rSvfEcDX8kMtzujYDJZuoXjB+vrV2JJ9E0JNZ1EW08hgt3
ZcsmSCD255XFeF/GPw9b+GvF1xY2k6ywy8hlPB+vvXp+seN7HTLOaaCV1nOUQK+Bjt/Svnr
X9duNd1aW7vZSx3Hr/AEqk+5LZjheOwop4iMo3jbz70VQj0C4nKWdw2W2KCB2rkdKu7iGe4
dH2pIMPkct7VsazcOunypECvmYUZPvWOdlnbhAA5C5ZgepNQ9y3sV7658x3CdDyc03S42uL
sKQGBOSwrPuPmTIOMnmuv8CaJbazrKWtzfpYxkEiWX7oPYGqRJqRMTIsbvgLxtA6050VpXy
VBHY1Ylto7S6mt5JkleMnDRtkH8ahmgEecruDYIznjNMome4MVusZfAGcd8Vxur3cfnYlYM
w6CuuMLvCWj+baPm7ke+K881aKSTUJWGSueCPSgTK7XoIwowKiN1I7D24zmkh329wkqorMh
B2sMg0SLNcXJdYMGQkhEHAoEhyyI7Mlw8ik/wB2r9lqC6ebgWdwdsqbGEkecj+lV5LRreNX
uAzMOQFHI/GoXnG8v9mUEnqaBDuShZWJTPfirVjI0U0cigMy9A3SoldpMI+AOuBxW1pWjXF
4VZFIUnGSaCkWLC3a6uB8oXncQegrro/MhVG3MUAOVHeq1vaxadGVzuYjnvVw7QFUKzP1GB
jj3PpSuM4jVyyXcjMhIPzY7j2rnZD5hBPGfWuu8QTPC80XBWXlsAcVx8zcj5eBzTAaMDilf
IwVGc9qaCQPakyWGSaAHgnqpwQencGnbWJGBk9zT7e4aB1kCo56EOMhh6GnzC1ZBcWrspLY
aBzkofUHuKAYkfysQF3GpQ6bcMAD6CoYmBmKuMZ7g96fcLKJMuRuHcDr9aCCwshY5yc+/NK
kiLfK2QeOgrOEjAnBJzz1qe23vMHQZI+8o60AbFtdnJTKgE9MVauHVwpzgdB7Vm+WFCs8Y+
b2pTHOvzAkg9M80AXVT9y6u/y/ShIrXBUqokzjgdKWykmhLFwCxGRnn8KS6+1ReXJJbyRI4
yrlCAcenrQBKApiKfNuAxnHf+grOCKx3Mqq+P4hnJ/CpTM+1pRkhvQ9KhWRChwT0znFACMW
hAbqAedvakW8EHKnch/hI4zURdFVuq5HHoazJS7AcZ9/SgCbULv7U4CIFUcCoI493J69xUJ
zvyavxWjvZtdI64QhSM8/lQAwwFMSFsAnIpQ7eYS2WU9OOKVGZX6Bh0GR0qWMFWZlGeM5xk
UAFuWVueQeOOcV6XoUarZRM5ICEbsDjHv/APrrzWN2EgG4quc5xXqOizRxafEZdyxAbX5+V
gfX0pMaF1CWaybzvKRj5hEbbvvA9OvSsf7YZUdyxAznYeeTTdUna8eQyspiD5jzkcevFV8T
xpG8hK4+YcZyKktu5bZp4DhJjIrD5GPb2xVuwlLwzLLuMgTCqRwc9TWZHksVnBCuCVY84Pr
Vu0YQB5Gky/CnDZAosQmaphkig81ApGAoZj0x6CrOnztaXJuRMsQUc7zjI/2fU1mT6hGpVn
UHBz16/hSNdtIy+UqMhPzBTnavrzRYs6O/uo7yddqxB1Ubih6jtzWTeMYwsUGF/hIPX8+9W
ltUaVI1+UZUgdNw9TUNzbebfKu9dqk454H0oA1tLh0m8sLlZruW01LbvhwuYpRj/Vk/w/Ws
fmfcBI37o7gh5Iqw1tGY1YTKV+6Cp+4R6ipLeEpDMI0U4AJw3B/E96AM28tfNtLgnLFQehy
BUWl3RubT7LOzRXEa4Vh/GO3NXrzVRBYobiKKdmQqoHylT0G4iuU064MeqI075LjaCT70WB
M6PT1ubK984y3ClTlWhIJzRfakxjkMz72JJQn7w9adJf31nAfssgxyOVrjNRuJXmZZpSZDm
kU5FS9mSedlTIUHOfWqykEDI/GncGPj7x6+1IoIO8gkA/Nx0NWiCcBFTd1Pf3qWDDsAoxn3
6VDnzH4AC/StHToUklVtw3KwGPUGhgXdJjeS82rHuTGJMDnHtXRWVtPbRtD54KKxC46lT0F
Rpb2qajbyq3lL5W2QplfmrZxbhfLj2fMxKsT94YqQIJ5hDFsJAPQtmqqBmkCcFD+Rq3cIDJ
5m0OuMHnFRoqGUpFtx1OTyfb2oA0WgjbD/APLRcbQOBn0rQjiNzttYLXzp0bPysSze2P8AC
qsCxsCQc56Env3OKu2ksthcrPYnbIeN6nnA9KAPbdO8G2Fv8NP7ZSdjfiIzbY+AvHTFeA6t
eva+fcSx4C/MSRwPQCuqvPFusGB4vthaB9u6Jcrn1JArynx74uvLtTpayI6kku23kntzTE9
Di9Y1ia/unZWPlBsjmsdJWLt5hG3OcEU1mARjghuh5pqsCBuOMU0iS2gaQFg2ATwKKVI4mQ
E7W+rEY9qKYHT6ptJjBHyxknPvXO3bl1zu/PvWlq94GmdckbOme5rEyzoBv68nNZmhDw8oA
zj3rrdEiaKxztHLZ/8Ar1y8Chp8FTj1rurG3WO0iVRlSvJq+hHUtxuDF5ZI3Y3E4xmpHG6X
oS2Mdz+NaOi6DqGs/av7OtGna3TcwiOWxnsO9NmsriGYR3UE9ttGf3g27gPrSZRScNCcxsR
j7pIPFcVq+86pI4jWMNjO3oT3Nd3J8yFkVZXxxk9PeuK8Qh/tP3SWY9ewNF76AY7LGku+U7
VxnJ71CdQ8slbYbR/e70S28sqgyS4WmRWsYlCklyxxg8A0yWPi1OePhsOh7Gr0dxBdsFMfJ
GMEcZq7Lpz2AQXFsoV+Vbr+FCRRbydhUdDtpiKE1mY3Dx4IxjFdr4duPN04xAMrLgke9c9G
g3hTnaD1Ne+eBvhZZ3ng9tZi1GNZlJYJLgEjHah7FR7HG/YpBp+6CKMbssGKYIPcE1Qis28
hr2fDomV3Y2fh7iuovHisHlsZAiog+62SOvX3rlvE1zHZ2u2K4DZXB46H+lZmskrHAa1O1z
eOUjAT2/pWGYHMvIPtWxLI6w4EfB6EiqJLHcd205/OrRjcj8lWBDYGOgHWqxiULkMCTnj0q
zIdmF7Hk4601FwzADI9aYJ2K4jY42kZ9K1NOt7CfNpqsj26kfu7qNdxhP8AtL/Ep/MVVGVY
EKOKfvUEEnOOc0DuJd6PqFtO0Ri8zHKyRcrIv94H0qJJXixFOpXn0r1D4faho4aW11CIMGG
OSeB3PNWfiD4X0WbTzrOjuEiyRt3ZxjvxVOL3JZ5TPDFt8xGxuFRW5dZQV4I53ClXfExjcg
g9KbEX80juKkouPcyyHLtuOOC3b8BVhXcbNpOPUcA1RO4xo+75gaeshJ5Gfx6UBY0IrmViA
7Ec464xWtd6vPeaTb6Zcy74LckxcY25681zccpJLYGfWr0UqOGBlVNoDYc8/hQSDFYshRvU
+pxiogDDGsmQq8jBNaGnxadM15/aV60UixF4QgzufsCa525mc4jL5PcfjQAstxbs77ot4I4
wcYPrVNl+bcBj26VuaHpA1GbLqxjXrgE/Ss/VFRL+SNOFU449aCkrFH14qxEzFQqqSKgxj1
/GnJI8eSvQjkUA0bGm21t/aUK3cgaN2G5ScH86+gY/h74RvvCUlzZpCJRAXXyySSccnPc5r
55g8q6i3/dnTpj+Ktm08Sa3p1u6R3kpXGAAxwB9Kfu9STLvYBa6hLaqf9U+OR6GustrkC0E
Il2hl2nv1rg57qW5uWmY/OTk13GmiObTVk4U7QCT296T8gHSiMwvEY8L0Ge/1x6U2KQISGU
47YPb0Bq39ikcKYpVLFjlh246fjTWsLyYhHjVABySvT8Kgdyre39usSqHPnj5RnnioJJ0Fq
gRm8tAAy4HPtU7aRcSXEkMUGWH3T6CoLbTLhpY4JUYOX4G3I2+tO40hG+ZhJCWA6qDz+FaO
nB0lyGX5G5AwRit+18O3C7UlcL5i7tv8J/CtWLwrGkw3xElB5mUHH0x2ouXyslt7jfBEyMT
FFlslMBienPfPpWZNNbNI0rf6rGwqSFUN6DvmtKeC7Z5LaCI+Un3GDcD8O1c/rJkt4lhcI5
27jyD9MjHWjcTVirda7HBI/kxEZGCuRzWDLrl45fy5dik8gDGaikMkjsDtVvTtVFo2Hzpjj
riixJfWSe4jaV2LqvBLHiqoYfaVIX7pzwc1Asku3YWIXuB3NPiDtOqJuck4AA5P4VQzrLm+
aDTlmmZCoHC9TkiuKcgsWBAOTyeprV1KVmYWuCoTrnuat6RpVhdaXfS3VxsuVXManvSSFfU
51SjHDHg9u5q0ocQmMMRE5BZR7U6OJdu4ID2GamiUh2jP3z822i4x0UKOi7NuQMcnk1Naxu
LxSFAQdRmmRry+MZHpwat6dcww3BWZP3b9cYBpNgbz3MMFsPPICDqvfkfqM1X/tl2cKRtwN
q47jqOvSpdUvbOZV5VsrtK5II445rAlkKP5luXaMjIXrjtnNFgOkbU1kIYIu5RkqTxj1q/p
0wnla48sbtuOPm7VyttdzRBmCjcw2ktzxVzT71tPu1kO/a4wV/vUNAdhbR7SzBCyKOMcY57
1aa/e3mZpQVYLtLjC5Xjj6Vj22qjCxszLuPUkgflVprWdb4XLMJ45QNjFtwI6Hr6UgJPt6N
9oE8OI3UkAHGCORzXjequ1zqLqmZJGbAA5Nd14p1lYbT7HGiibHzHjK/5FcPpWpyaLrVtrE
ISSWCUSqjruBx6g00JmXcWsltJJDIPnUjI9KZtUDJ4B6CtvxLrT+IdeutbaGKB7ptxRBgA+
wrGtoC84Dn5Rzk1bJL8NuiRAFC2ec5oq7HErRhjtPoc9qKQGNdu01wwOPvY60g4DA4PYUxU
bc2072UnNJ1V37/zqCrmppcRlnSPH3jz7Cu7ilEcaqh4PoMcelcfoKuLhZF6qvOR19q6ZSw
YKcMey/3aroJHXeD/ABXd+DfEkWqaaFO0BZozyJl7r7cV23xR8b+HPGGkWF/pFn5F0SUnRx
88XPtwRXlunWqXE4tmuEtVf7rv93d2BPbPrSXVjqGn37293bPbmMEkPwGHqPUehFPoUHlMC
SzgnA5T+VU720gljcXG3zFBwM9av2rSRWRdGALPzuxkgdKVYI2m3+UrsqYJ3Ak9+fSpW4Hm
F0jxzSLnIBxiqbM6P0zjmuh1q3Vbl/lKhjkcdKwTFu5LBRnHND3E0Xzq93LZi1mO9R90nqK
ltZ5iM8bSccevaqixwpwF8w46+lTwl1b07E+lUSaao7qQ0gxnt3r0DwR8QL7w3djT7oI1u4
wHfJIzx0rzNGlhIy+4Z6CrzbWtGkJwycjnOKLlJnvGqadHqkgu7OaFjIpOeSAew+teQeJJP
+JvNBI24QNtwowuf616Bous+X4E+2uPlUgBQOF47nvXl2r3gurl7lzuLknI6VmOTMy4uGYA
foKzZHVt2/KsBwVHU1YaTMvAHHpT0K+WxIBx1yOtWiDKD5/1iZOOpFTQyhSUaHeMcc9D61a
SESPvIH/1qcUjR+FxjtTKuimvnH5fLx7kUpjnAOMY9KsmVSem1R35pFY7sEjHagkhiuLuN0
EblCpyCvGDWs2u372z27MPmGDx96qkRRQxIG49BTHcmXeqgHPNF2gM7exyr9CakRyz7ehC4
+tSXUW0705zUKhuJQRgMAR3oGh8cgZWRs59KWPcZMZx9fSnzKFl3quGPBFR5wxYjOKCiwJI
1PlqDz1zUDKysA/Kk9c9KtGGE23nll64A71DPwqYIABFBFhht50BmDbwDzjtSW91Ek7tPbr
OrgAk8Ec9q1oAEKybQyPlWIHT3rHmTbMzJyu7HoaClY9g0SDR7nTZTotq1tbyqFVJ23MD/E
c15Zr9o1pq00ZBVAxwSOK9l8A2zJo67xJtPBVCMn3rC+JOn29rayyw28bicg+aW3Ed8ilfU
Z5CMeahmLbCeSB2pGKeY3lklM/KT1xT44ZJXChSR79qU2xil2TnYvUNimFxIJzC+5Gx9a3L
KUOADDvDdSTWAI95AUjrVq2dkl2gDj360Esv3ulgI1xbPuUHkdxXZeF4oxpbORuIXlSeT9K
4ae4eGVCpYBwMqe9d/pdsBo0c6khuSAo9qAQk81zJIGRApAwEI6fX3qC7vdV8pISPujG7NP
VmgnLMu5gvBI7+mKqz+ZIcOMZOQaCiNprxZ97Tk9tynj6Uh1C9W6EiXEoYcAt6063tZZrgC
KORgBk4HApGsmnWRjLsKnOx+jD2oA0YPGOuWkxVpBIuegUdu2a2v+E8uvNUTW8W0/vMMSTz
71xkdqwY7UYYPAA4rRFuZYVIJVtvII/pSsPmZ3cPiHRr/TJ4pLcROcMZA2G/+vXL69dJeXc
avITFsABAxmqn9kx7Wc3TKVOWGMfL7etZs+Lad41lLqgH3+wp2JbZJdw29tOgtZRPvHzFug
PpUMFtb3tx5bMbZi23J+7VXzAznOBlqmVtjEJIM9c+tAIr6np76feGIsrBlyHB4Iq5os0Vl
c/bpYxuhXMZ9G7E0j2txLNEZ0baV4Ldalv0gh06O3jAaWV9/ByQPQ0DH6bpOq+JNVkj02yk
vLl8yOsYyfUmotX0rUdE1H7Bqdu9rc7dwXgkg0zSdS1TTDJLp15JZnozxNtJ9qi1CSee8a8
nuTLLjJZ2LH9agCtHiB/nxg9quLPBHOHeMurrtx3B9az4pUlAMwBx0pxfGCpBJP45oAuT26
2s4aJ22tyAepFROY2DHdtz+ppZZpLvHntloUwOxOOlRRncgLl1z6Dgn6UAyV7shYoiEZAAW
CnGaja4WMsFO4E8AE96r3bbZvL2Ftg5H8Qp1nDPOzbFDbVLHcccD3p2YIuS3DyBAxLcbee1
NjlxIpGN/RVHXHqagEkszCRIgMcDbxg/StDR9OkuLh/3bbFUs796SfcDZhlxCEaQ7QgLc53
YqSXWURkjt5PLTYSxJ4z24/KszzplgltVACyMPmPJGKzL+5C2ckSAM3Td6mqAx9VvpL3VJm
PIB2qR0P8A9aoI4BbXVpNfxeZbMQzIDyVzyKroDuyT7VJtLnDMSfejQgl1U2s2pTT6bbmGz
Zv3asc4Hpmooo2jcH7y9x71bjjVoFiyXKnODT2gwvzDGetMBqyYUAnH0XNFP2xR/K27P0oo
AzcLtmbuT2NR7wsoTAGf0qXGG2g4bJNJCpe5yPpUobVjrtAjMFm875IkG3he/Y5rVCl4+HD
Y7sOlVoQE02Dau0qgyuDz7inJMijKSBlOMKxwfrVDRqxEtb4UZbqDt5OKmutRvJtPit7mQy
iFj5e87jGD2B9PamQSRywltrcdOcEf40zy5VDbl5DcA45oGSG5ibT7eFFCjO7PXBNV02qzl
5T859f09qhkn3PhY2CkgAdBn3qyYI5P30c24ZxjvUbAY/iWI3OnI21i6t1J5NcJcpIjbZFI
P0616xd6UkttteVXdBuIA+6PeuCvSwmaNlG4HgsKrcTZzyCUn92rEj0FbGlaZJqE7xNMIpT
9xXONxqpJJcR7l3EA/wB3ioA6kqzyPkds9/rSuSeqeA/hzfePL7VbFJY7G8sYd6xkgCUjjA
zXNajpF9oOu3eh6pGsF1E+xg/Qe/0qpp+v69bzxT2d7LDPGuxGjbDEehI60apq1/q9352qX
BmuQcM7D5s+5q3a2gF64137PoB0gOThuCD8uK54yq2FJJVe2etWRbRzIQwwB1zWXMwjnMUm
CB0x6VNhtl15IPlK/L7dqgaVXOdoPbrxio45kZwy4wD0PekdNzsem47sDoKYh7T4Gzj8Kcs
m9xzjjk1VdT1xtA9KA+IwQ3A7UAXM7G+Qhu/HNRF2kkJXrntUAdoyxThf1FTwsCASR09KAJ
C5IxzwKZvbqCKfgHJz1qmzOrMOgzQBZmbcoXIGfXpTY4Sq75BgkYxjpUf34zg8gVOriSFYt
wTA43dR9KAAoY4t5BK+wqAjCg5Hzc4q2koWNgwFQSOgQgcsfTg0DuNj+YsueailLOpJ24U4
5p8YJkHJJJ7mm3CpubAK4PcYoK3JRezPEBnGOoHQ0+HD3Ee/nJHSs9SUfJ6DtV2IK7x54G7
qKBWPfbC+t9I8PQXT3Mauqg+Ug7f3s9q808a+M4da3QrHk78nAwpql4nvJorG1sopcptHCt
k/jXIrC8jYxn60rDJPMnYboGGB1UUq35dfKuYwVPGccihbG5UkoOewB5qPZ5p8uYFZR0PTJ
9DTJHmLYyvE+Y89BzilC/ZZ1kRN7BuVYZVvaqgkliZkGV7EVfi1W4/so2G2IxeZ5m4r8wP1
9KBE/ki6eIADduyFrtw0kFsrtMPKJ2bFPIOK4bT3Ml+gHp2rqyQHChGVlwck4BagaNOO9Jj
w8aDYOBgEfhVdkgmAJnEbbs7dv86hmKySBt4TdxnGRmmR28Uky+fJuAIGTkCgo2xbxR25EV
8plk/hU7Qo9Peq32VImHPmBBjjB/Cs6VlLNklQBhSDnpVOSaTYWduvPHpQBpzyCLaI22kLk
jHPWhrl0VTJtJbGf6CsYzHaOG9xnrVW6mkO3ymOCeRjpQB0kmtMkUkWcqRtcAd65y8u2kLN
I5IOOB2pC6RWyplg7ZLE96pyvjaN/DdBt6UCZYLvtAQ4Y08b1h84Nlk6g+lVg7god+SBkDG
a0JIHmgNzaqW2DDpnJH4UAjWn1YXtrZRh1XCjgVHe3eLeR4Y0KhgOnIxXPxOIpgwGF96tx3
LyW/kjO1nzn+lJq4NkkcqlZJE5D8kCqTmRvMwGOOpPapFd7SSWKVD60M+bPKyhXzynqKLCu
UxIQML0qZJWGCVHrVZi3fhT7VNHGJMc4GOCfWiw0y1lZWHUuSBwcYqzLBJb3HlTctjcCOQR
7VDAmYtx6IcNjir4j+06fIgBaS3GRz1WlawJlJ9M1C4Amjt3IbHOwnj1zTDa3URAMUkZ6ZA
OD/8AWru9L1uyh0S2t5ZJEcxbCMnA59qZJcW00nmSXivH1wigMxHQHNFxnNaaoCsjAtIw4D
YGK3bOMwW883+rABAX5ju/HAq9pWljUrmISbbePd87IqLtyMjBzlieO1SeIrOTTrDymudwP
y/e3foDjNSO2lzkpJcNxlAT2HWsnULmOKZTLFuGD8nvV9pIk5PDEZHuPeuf1V1NyqqeFHH1
rQXQqAqATuwSeBSqH3jLcGmLw5HH41KqsF5OT2pJEE6MyOCrEYGKsxy+anlsxJPfvmqLZGN
x496sKUQKyHJ70wLn2GdsGOEMvrRUyavfxxrGkhVFGFAx0ooA59iS7sW74yKs6ajPcxqHzk
4wKpSA5aPB+Zq1NETFwrhRhOTzUopnZs6pGq7wyDAG3oPrVdWtGXy5Q+Nx2yqBuA/qKph1S
ZiGyuckZ700hDETuI5/GqGjYtRH9nuEjnVnU/J6P6Yq7BAWYHfkDDkZzyOtZdriaydFXgY3
cfeHrmrtsjRRsquIkUD5iMnj0pXAsO0lzdsFIRQd3mYwMelOH+sO0mM9CMY4+vemTSxmOOa
bKEc5Q8n3NWITay7WjcpK4JwxyGHsOxoewFpvNMLbiNuQdo/jGK4PxPaLHcxzQq4B5yTnFd
wJrRdzrOzMMLsc/KD9KZqWn2+oxSjzF3AbQBx+VSB5erShtjDOTkECmgFpPNUhjz95c5FSy
pLZ3UtueHRuCKYsqID5rBQQevrVJk2HwS/Z5o5YmCSKc4bt9PUV3EOt+CdX068m8Q2ksWsr
DiFrYgJK3Y4rzlp2nlCQruYcBvWuk0TQVNwtxeAuCMhR3NF7FKLZJpui6rqTZtLaRkUbskH
p70viXwlqWl26XNzEq5G75B0z616/4YTzNNiCMImRuApABAH8VdBe6cniKxu4ZjAE8sA/MP
nXs2PWsXN3Oj2SsfJf8XB5FTCVgAA26ul8QeGpNJ1aa3m+VckpxwRWU+nhdqMDG2OhGDWql
c53oUPNL44K5609SDuGMEevf6VJNaGNBsbzPWoN3oCAvGSO9ULcsyREIshiaNXHyk/xUy3k
iEqidiic5I7elMZ52hG5mMY+VQegqEElh3PTGKCTUO0g+Ww/xHtVK44bcBjNOidlfawCn09
KdOu6MH9aB2K6Ntzjj1qRnBkQk546mm+SfLaTepUHbTXwrRnqOhoHYmEgI2twPWo2O5vb3p
IuS3GRVgRAkFuM0EhCFDD19asBPMUswGP50RSC3lWURh8cc9KjeUyYCuR/s+hoArSrukO1P
lHFXLCJFkCSBh35qwkYe3GAA4GcetKvlvIGwQ49qAKupPi5Ac9BwDTLaZDMFSEkn9Kklgku
7rYmQR1JqdY0gGxSF9xQBZBhHIOD9arTRRSkOuGYGn7okK7Tg1TubvyT+7GW/l70AV72FZV
MkfDqPm96oqGHGwksMirSzmQfKM+ozjdT7FIn1GEE7SDgq/Q0AdNomjywaUb1l2yFgCDxgE
cc+laZgiVyZJV3gA8cjn09q6vCTaRFHtTy3UL8q9tvHX+dYMtnJEhc4AxhfWgpMzJpGjlKq
QoIzjHSmrv3qq4ZjwWq3JF+7CvJtbbwhqnv8psgbzmgZEFdWJYgDtiopisSAswJ7ipopkMg
F4HeEZxt4NV2tnchlBwecjoaAICWkAVcBD7Yp3lNCisoHAyDu71KttOvCqWAGev6UybaIeD
tJ9aAKUjPNPuU7m6VDMeMNgMDycdad5u11YkZz2ouJXlYB15x0HOaBPUjWR45VOcgetaNpd
+VMZ7dgrjllbo1Z4RWClgwNNjZwQoHPUH0oGi/fxjzftSRFFc5ZO34VFakNHIoBJDbgfQVq
2sltdaNKt3NiaLhFP8AEPX8KyEEatNtlJUDAI70CaJJpWuZQ8jb5AME+oqm2VOFOc96k3ZQ
sOCOMUzbuk2KVUn+8elAkh212TJccdRRB80wRn2qTjPpRGMjnkY70zY2TkH0zQUa9vKsRlt
UxMjnksOaSKZoJsxcMvOCOPpVeCNeCzlWPTjtU6xYlPDY6k0El+4cGFWiAUOOQqYC/nVISE
BGZsNu6L1X/wCvV6RGFjCqpnoSGyfyFJ9kciMqofe2NgHOe1BVye1vJbYN5M0u3gkk4AP9a
1bzxa0em+Rewpch1AjY4JVR2Ht1PY1HN4Z1yHRjqU1k32Yr1XIIX6ZriJp2upXaUlR0TPpU
CuPnvXuGYgiMfwqFxgVWMSzKw8vLf3qdvjByCWI9sVaVmeNdoUHHammIoR2rRyDcM56N6Uj
hCwSMcjrUxZ3B7bc4qMICQyrlu9UIa6k4z6dKWJMPy3HcCtG0sYbmG4aW6S2MS5RX/jPoKg
W3C4UnLY60AKNpGdzD2FFTxwqYxgN+VFAHPTHMpI6hutb+jxhYPuHDH71YKMftRbAIDcg9D
XcaPo0s2nxzrcCNXBby8Z/Ko2HqyOYCPlQpzwc1FFIHg3ZQupOewNXbvT5LdHZ2jZQfvd/y
rEDSEbflAXvjg+9WirWOgs7xIrIqu1i3B7Ej2p8E7tLztUnpls5qpbIGtUkiePbkcFT+P4V
JbiRQWTaX5BZugpWA0pmYRM0bIxXlnA7egFXfD9tFd6hFalsh/mCZwc+nuKyWniWFYZjhm4
3/AN7/AArV0uSW2uIpYdoMQBMjfXGM0PYZ0epW1np8dwfKGTtXaibmHqcVTtZ4y8iqPL2sG
AC5JA7e1ZF/bSvd743kBdiA4fqOtadhbizRkik8yaQjcrNipHucX4207ypI9SgjkVJCck9K
8+maSV9xYkfyr2LxBamTSJkZG/dqeDyOvX614+IZJGKKjuQeiinEkn0xlTUYtzYBOM4r0q0
RnhE9nMd0eFmhPUD1X1ry77Ncj5vIkGO+Old9oCyT6aXt51S5BUKhOC59jQyoux3eh3k+nr
NEr77ctll+vbNdtpsgEjRC8VYpMMNhA28fd9h2rznTbyeNG+1A5zl8YHOe4rfstXHmiViQg
HZeD7VnJHTFom8X+Fhqdg1wHQzEYUA8Rj0J7/WvGp7HWBfvZSRPJKqkgn+6O+a+gpNXN3p4
E1uqg9Sg59s1xHi/SRe6bJ5cRinjGQ6kZwR0NEXZ6kzgpK55MJUzudQ2Rg8d/WmRqjfKOR/
ER0/KoEiaKUxyllOcEZ61ZR0hOEjAcjHBzWxy7Fe4SNWbYuD/AAhTwaqyqCNyrj1ANXpceU
dyEsPyqsVLMNyEDGeOMUErcIyjwyNJIN6Abc9TUrHfbbTnAHAFVNuATgbakQt5fy5K9D6UF
jNjKmXzkkYFEis2Sq4A5Ap4YeWAT83JHel80sAAvtmgGRRRsTuJCg+tb2iaXb6zO9lFepb3
e3MKyniU/wB3PY1jKq4Ktk4P5UAKjBg/I5GO3vQQalzY3dlK9rewNbzo2GRxToIIzNtK596
fc61d6nb26X84mMA2rIR85X0pyMog80SA7TwF649/SgCY4VgTGuR+HHrTZzGqeYEAI9KZ5i
Ssu7lfaql1cK0ghi70AQGZ5bw+Tnk+lX/JSNFDHc55OarJJLbMQqDHGTT5ZsyBskj0NAEhd
VkBki8xQOQazJ2uLeOV1+VJ8q3GePStBV+0SGIOAW6Z4GfSozaC5nisJ7hbVZJQpkkzhPc0
AYQ4XqeOla2k2r31/GI1LTZyGAz09ah1awGkatNYJdxXgjOBNCcq/wBK6/wjp7rZPfMgO75
eevP86TY2d2dPuzpkaAfKFXIK7QMDnFY93b3AtwjxsEBHzDmtZJbqSAyO0jMVKhl52kdQR2
4qlcTN9l+yhSDkfU+v0pgjnpkP2howT67jzxVSW3zKFiBwOcmtKeOT74AyTxntVRsoQWCde
vpQUZxhYEg9c9TUoQupVmO0dcVZZGO6QBSvQZOc0nkkhTu2humDzQBVKYLqAxOPcVWugJQc
ZyBjGelXZY+R82V7ljms6cxhCIM5z19KAKbKF/hHNSQlI8sybiUIHPQ0OAUV1U4zznpn0pZ
CUQpIgBPcDpQBo28MUugPMItsyHGT0JPeslYWBKg8gZya1bCeM6WbZ5PnMgbA9MVV1Hi4eR
diq/AwaAMqV5GO0dvbrRDvZvL6lqUSMisob2zVnTY45JispyAMk0AVXSSGXABP1qUwyRqHd
Tufpn+dXGga4ZpRkRp0zUjRSXBjcgtEq7cnsaCblGX5VUDGPQd6njTAlLqQEG7B9ahmSMOw
AIZadEf3bBnO1xyOufegaZ6FpWp+EpvAkthfWTf21/BN2wOgFcnHlWcAHY2QQD1qlC4Tdgh
flOCTVy2ZGjUsSWY8kdOBQI1ZP32lOir8ygbMdeKq6fqCW1xHJsIjjYErjJbHer8Uby6chi
T5nPGOTgVlCPPFxEzHBGVHRu2D9KCj2jUvGmk3fgqSO3xiSMIVJxt49Prmvn6RFMzkcjJOD
2FaupSvDYMyZjV/lVSc596w4d3mHe3OOSaTeliByyFGaIYCNyTjNPidnxHwDn0phtJ1g+2l
WEO7ZuxwTTvKaOKKbzVPmnAXPI+tJIB2xUk2uSADgkCghBkgZAORnjIpHibPzSMTuxinRM8
bEbAQOoYZqgHqGVssoPpUmPmVOZMjPFPRcx7gp4GcE0BxGcrJgGgC5Fbu0KkJI2BjKjiiqQ
uWA4fP0FFAGJawie+WIHG+QL+Zr2eC2tILa2tbds4VcsCMgjrxXm/hSzjl8UWnmFdqSFiGr
0+88y0IQMivk+XtI6Y6k9alu5ojj/FIRbgRW/K54yeG/wDr1y7ZCxgJjBOR0/OtjWpo0uRb
zN845JJzzWUghZ8r8wHJB/nTQHS6bII7VI3aPZk4GTkH29allkUoH+RmTOcDlhVOwtPM0wP
l1ycgqeOlNltZoGj4IQ5xtPWmIWR3k2uSFUYOTzn8K17HzVuiGIAblcD7v19awnjuJp12Qq
ioAp9vetXT9L1VmhRQQJGxlXBIH9BihgdJMbaOKIMJGnPzuwUdewAqNrtY5mIDBz90KvI4/
WoDbO8kcogPlhmVmYk7sd80u2+DlkLAH5vlGAB6ZPSoGhL92kRo/KG1lAJYEZB71k2Wm2en
xySWyp5xPGV6jPJrek+Sy/eTjdGNq5OSO/SsySaIAQjCKer9SfY0DMrXGWPT5JtyBmTonTN
YulpjSoHZeWPXI6V017Es0ZgchkIHVR1rKsLG38xLWW7S2xnYXHBPp7fWgEbdhq0zDypSC6
jCsVySPQ+tbPnyeVvaFsheS64Gfb0rk3u10m/8u6TypQeS3Q/j3rpB4k0NrEE3LrIRwGG5a
lq5qpI3tO1MQ27LmNXk+XMg4J7VSlKSXE7WuH2EFzHklmPXg1zMviaxwLYOssacggYyayLz
xgRuW2LIX/usaXKx86RzmsyldcuAVOC5IBGCKroFdcg49T6VFqF3Nc3H2qUZdjgnrmq6SN0
XGGPGe9apHM1dluYXEax+btKPyp/vVG0gV+QcUjZIIOSTwMn7tOY7oxCV3Y79xQ9iRnARtp
HJ6+lRksEwowCRzninbdqsFG5CfxBqNWAkwxIwe1JAlcedoHQYxg+lR5KNtB4xnmkWR42IU
DnOR14ph2/MNx3dhVFWBpHY8DH9afsbbvbIXpn3pu7AAJ+lLC7ISVIGRyG5B9qCR4IRgyk4
NWRInJ8wkEc1Wdldy0YKr/cJziheFBoLLJndVKLkA1c0rTUvppJJrhbdFXcGccMfStvwz4W
i8S6ZOLO8H9oQHc1pJwZF9UNR3FtNYySW00DwNGdpVxgg+lMRUmgkRGjGB8o6981mMuGO35
m6c1tzGSzmCgrJhQeORyOlVJjYuxZWaGUnG08qD/hUtXJKlu3z5YfdPA96fft5tqUPzfNkE
ioDI8LHsy/rU8cguY92zpkc9zTQGLDbyyXKxKhJJwPU16fZyfY7GL7MyxkR/Icck45//XWd
4d0yI3TX8kW7y8BcnGT3ropLC1ckxMFHOOvHOalgP0/VpodzfKUJ+fsWyOmKoRNBI6bIyqK
WIJOQB7e1WobUCORLZHMpHzA9GHrzVBnSGIiKQiU53f4UkNDNQlRpEWMBBjACnqKqhWAHI4
4xnH6VKIwdxLA4HAxwKIYm/eF0yM4U+n1qyiJolT5SFPGevBx6UzYWYHoOuVqwI0X5icDGO
nc1AF29VK7qAIJIwzMFfadpJ3dKzkYkPGpDMPmAI6VqXFzItqYmyV3cKcVn4PmhVYLv+Un0
zQAsl0sdkbeGNZIgwfeV5z3HtVeaMiINxmU8IvJFbepRT6FbPpcV1b3MN2ivJJGAxGe31qj
ZXAsNUiuJY1lWNg209GFAGdChivUUKc5+6eM0+9jSe5IA+VRnHpVq9vf7U1qa9MaRK7lti9
qhtYvtNyURwoOSc0EFHUraG3uFSBSpCjPuajs3MUgMjFUJ+b1qa4Jmu3yw44LH2qMRyTO4V
C5UcgCgDZudXjlsxY2NsFRj98jk1BNM0dituzYDdVAqharm5U5KKvJY9qku3MsuB84Ufe6U
AiLy1klIDcYOSa1tJl0tdLkaUYlycbumKyFbEZBHX0pVmU2fkbRw2enSge49njFwpABQEjG
OlarLZoyNDMzxsPvFcZPcVkwLGYxtcBs4O8V0s0rPpFtGZ4n2ZYIsYVQfr3NA0xbLU3ttqx
uyMjcY7ZqASbixIZBkkjd0GfT1qrb5mkaWRANmQO2aawk8wCLIU9Gzzj2oGVtWk8yA7C20H
JRhjHvWZCSzfpzzW9d2001vsdtnTaT/ABGsMQzRTbXBHJ5IpSJsWHupWtWtJJB5edwTsD61
VTAYDr6U4nDnJIHvRxuDMc4NC2CxYDgkcAnrx605iwDkKQD+f1quDul2r8q9OasTKRna4+U
YwO9LYew+E/uiygM3rUTBepcZzyB3oidvIIPIJAHpXQReBvEt34e/4SCDR55dM3Y81B19ap
ahc5/7PesMwQyMnqo4zRSiRivymRQOMBsUUrhcsWsRgmaZJMEHGB1q3FrV6krpguGPJkOT9
aljtA2AAFzzye1UQii4OY0dQMFhRZAmWLWD7dOXuBETycnv74qUWlmWkdN0gXADJ/y0FWgg
TyYl3I69CB04/lTJru48soAMLyPkpjLdrDKlkUt90cQ42g881DLHF9pGV+f6fdp8M7mBQFI
+bdgd+O/rVMXCPMTNbuTjkA9B9KAJotsVxtlt856MWxzXV2Usy+UiBQ57bsAg+pxwa5KJy0
zRgFUGHAduGzXSByEBih2IgAyjjLE9TUu4FgXWoCVg3l7Nx4RsgCpmupJo3hfbGygFCDyPr
VF51t5ATIoQHiNm+99afbnzreS5iEZjbIcR8snuw7CkMlu5gw81EG7smOd2OtUxv+YrDkqm
XJA4bHWmXMqtHsKEn7xIzlqoCeSWY5LgbceWASDQMLuSRirFgpK8nBwTXEay9yt48crkY7Y
6j/Peu2vJY2tGkt7bL427mU/pXGTzSLE6Txb8ggcHKH2qkiWUZLyW5iiinuWdI+I93JUemf
SnAx7cCcMQcfMaroIpG+Zint2qZbYblIXvxnvTILBjZuV2kDgkd6iI+YqSR35FEsTIGaJ/u
9U70LcvIQsi9scigBzKskSq7gBTwPWq5hCsCsmOeKm8pckseOMfhVS4BV/unGc0DuXFuuWj
kiUk8bsdaQbthxlQOg9apBtykd/ftT/MkiyjglMDpQIlQkjKk7j60hGzduOOOeO9LlSjNyN
vQdzTRkxZxgnrzQNEfCoWBOMVZhtbeTTZZjdqkqMMREcuPao1iI+8pK44ApJUQFcZxj0xg0
FEZX5s5z7Zq/faTeafBDPPGBFOMoQaoBFK9T9Knj+03ZitlLyEttUEkgUC6kUdvPLN5USF3
PIAFdppnw71i9gWeYJBGRklzW/4X8PxWccUk0YZlBbpXoLyvFaI0blQ7D5CMbjnt7VnKXY6
IQ7lHwv4NstGt4b2BFluonz5nmbSMdxXT69pNh4jspPtQgF05GJcgD33Y5rn7vUTdtHci3k
jjQnPln5cjjcRWVda/Mkjt5qLnAAzjPvio1ZpptY858RaPceHdUkjMm5CDtZfusP6isD5SB
Js2Mx5B5/KvRfFc8V7pEiFAZUIIYc4z1GK80dGBKs2W6BSelaxZyyjZjpR5s+w9B1xWhFGU
2BNvTgD196yw5VlVmye9dT4ftmvNSikVf3cXLZP5VTIsdLpdqba1WAqxJwSG43Hqa0nRHG3
btIO3YDjI9aa2RO0eGVwxG4Dv71baFQYctvHll9xxlsd+KgRViWNTdOpfcm0KG6j1rnZERw
CwG8sRx/Wtif50kw5O5ySAcHgVlQqSfmIKHIyV6U0UkJDbBZATuRm5G7jAqT51LLI3tz3Pa
pfMEtzFv5ZMDPfgYpsjhjzgB+CSKoZTcuIz5g74IzxxURlAbeQR7mrD5AKqwyvH19qp3Cnk
7sR4oAqzz+dhdvyqSScVWb52JjGPccVZaJtp2FMjqRRZlFnaOUDy34JxnFAGeVHmn5ic0+O
Qbeo3EEc81p3mnpD+8VxgcFQen1rKET7vlTePUUCYsaBG3AAEDGKs2o2efI/y4TAC+pqvuI
+Z+vc46UrXI+z4B3Bz1AxwKCSJbqG0u0mktxOisCYnyA1XbTX/sWrXd/ZWMcSSgqsRGQuRg
9ax2HmzZYkLnvTwFELlWHB6UATLcpsnkAXc/O3HAz2qzqFktlZW00d5HMZ0yVX/lmfQ1mkI
sSKX+Vj1FQvuDAL07ZoAn8o+QsqnKg7WJ7moDtEOQeWPb608khShYhv0qExlCg3Z4yRQUi7
b7S4BGTnmuikmin0i1hhskRxu3yc5bH8q522lxIAEwCfvDrWq7tFb7VZtsvO5hwaBIb5/lK
qAnavQ4pQ/nJx823+93quX8qY78tgA5PQ1I90XYj+A8nHTFBRdQmSSOFHJk3AbT0FRa1NbO
8cEK58sbWI9aW1ulhc3IRsRoen0rHWYyPvZugzjON31pMGRTxfMdmSBjp2oEZYFlPBIGfWl
aRi25V69s8UxZHdQB93qQPWlqTckRFj5LAk1EWVQwzuPJpSGC71w2fXtTHUxR42gd+etLUR
cVgYI1VMsecV6B4Z+K2veHPC8/h6JIrm0uFZQHGTHng4rzsrdLbJdAbY+gcd6YSP4eTgZI4
q0BqxxpcBpm2DcxOCduKKpG5SLCOiAgdDRRcDpI0jMyRPIpG3I+bkmqVtJAl+FZlWTdw7Zz
WxDbwytlEUKG25I5FTWelzq8t6f9VkqCANw96CkrFS9kTzHaQxnBA5HLVVeaIXZiVCVAGRj
gVp6haySTyTtKgR1BUr0x6kVGumKbgbLv5cbt20/lQMzDK0hIigc4Xkrxkf0qpJEyOGED7B
nJZu/oPWtZ4/LlBYOFJAAzycVBKjCIZJ5ORuwcUmrgRWMaC5iEjNHvO0FxnA9TW9c6bf6aY
/Oij2TfcdfmSQDuD0NZ0SSHUoY9u1Rhz9a6G5a5W1NhczJsjO/a+WznnjHQ0mwMsyAth3RX
XGdqc/XNLaXl9a3nnxXShQdqjYDn0Deo9RTYzullEaRqGHWThiPSopELPEN2Of4QcE/wBaQ
Elzdz3F28wnjtm6iOFMKx9gOlEUOptZSSLaTJHG+GuVTgH6/jTIfLa9CbjGxYZkAIA/D0rb
0PXtQ0XUmW3uFmtJTi4tpOY5179en1oWoHJ6upi01lN1KHD8MDxXNm/urZWCSEBxsfHO5fe
uq8Wrpt5rMsujW8kFvJ+8MMrZEfqAe/tXHzsYlDKMjGMEdad7aEsy5vLY5yBgcketTq6ooV
iSMdVp32iJAVaJG55Vh96opZLM48kMu7JKnkqf8KoRcUrIgMcjZA6gc1TlR1OdxAHOO5NJG
Nw3RTfMDjBqcgyAJINrH+LsaAKjSMGHf8aCTPgEDI6HNSm2w+wjJHfNVmVo5DuOTQNK5MkD
L94A59Km8mRFG7DjIyG9Khim/h2k7u1aNtFcXLusUXmhBlgvJX3oEVpLaI7pYmxyCY26r+P
cVA/1Iz7cVbbG+YqCQPfrVZgdvK/N2x2oAj3MAdpPAx9KTdwwIJ9+tPeB43yWzx2pNuG2A5
Of1oKuNVgOoJJ710vg6NWvmL/eAwn+z71zaIwb5h+FaFpdtayCVchl/Wk0Cetz1a21L/S/N
JZIoenTEh6Zx6VLqGuNLCiGXE3twAPWuUtNUFzBvLGSTA+UDAWrC2eoXFvLe/YpZLaJsvIq
5Ufj2qLHQp6Gja61eWEmYZEY7ShzyCD1z61UvL6Ke8WRE2Db9339vase4u92FQBcngjgmpY
Q91cqkcLMWGAiHv60hXDUp5IoXuCuYj8u48ZOOlch5xmuWB4z0zU+tTah9skhuVdFToh6A1
mgttABJNXEybuzUi0152TyQzktjcFzz7ivQdHs0sYLaJVDIOcN/wAtD3rmfCdxMt5PPGDjy
zH7En1rroHfasYISf8AhZx0A96oRfdFmk2LiNS4BUgcfSn3CRiTG9niiXIyMKDjIUCqlq0U
izGTa87sIwWY5U55b6VNdMftl0glTYoIOB1NQ0TuYFxMrS+YspBbJORjJqKJ52lAhmA3fIe
cBasfaYjGtvdDcg+5Ih+ZP8RmqSxb84O4E4O04yRVlFhcwOQJmBXPI/zxTJZ3B38nPBOc00
LOTE3yqmDgluvtUShwxKhye/HC/WgCxFBNeXItbePfLIQqgcE/jVfULS4sL6S2njYGM7CvY
GpzDM88ccI3NxiTONv68Vbu9LvrfT2vproSpnGScnPvQBhZkPJxt6fj71CobcWTGepNWdrK
QxBOOQcdfX8Kasf7zEa5DYPBwKBXJXZrmEEjBbqSeKrBJELHygUBPzAVft43B3kHaDkLjgV
tJsNg8jATJySAAP0ptC3OKds5UDknIzUToXeKMKqtj16VuXFvH5ayxLkOxO3uB7VkzxKZJJ
edoIGStIoosCG2ZJ9eKsWskEciG6g3xg8jOMipFXMRYYDdBxTTIqoEfBPvQJoNWuLG4u2Gm
2v2eAj7h5rPG0sA2eBxk0MRuOORntSN94dBx19KBWB8EjAKntzUDKwkI3A4GeKnYoAW+9nv
UCsp6jigaRYgZ4grMflPNaklw81tEsa7lUY9M1QiIcgOGKj0rThe1EC+RE7nADB26+woFYq
SSBwoIGB79KCHjBZJSw9GFROyiQ7EBx0GelSxOCoyBnpQUjXid4/D0svlbJH4PYN9K59SDu
YhQh6KBjHtXV35/wCJZFCTGmR24OcdMenvXIvGVd8yAfLkjvmgHoJkGNV28BT7UzptODgYG
MVIIwIDOGJDDaB60zapjChyccYoIHJNIQAV+TGST1psrb9oXkqvP+NVmcqzBcnHf0qTP2d0
ZnSVT8xX+lAE8jFQsccjnIBA6c0sErI2xyQGOSetS6pqkGp3iTW9rHaFVAKoOOO4qnGvmMC
OR2GcZoAs+arFmMRbJ6kdaKbHI0YZFYAAnjGaKAPSbOON7hllBVi+W47e1OjkXzirscHK9C
APcetXiIwjSxSopVg2dwOM9DjrTp7xcoJoTKXyhnZsBfoO2aCzJvt3nFvNAUxccVCGkEQQy
dIwfv4A7H881uXqLdzQqIo2j8obdo+YH+orG+zRux8xtgKEMu3nr+Qpa3AqukoKYmjMZHG0
5xz0JqCYq2/5yF5VlC8D3q+trKkbeSVdBknj+tUfsty74RQATuJD8Y9/SmBd0+AsmfMeUvh
UCL+nNOu95ZopmnikjGfKZcZOfWr1qu6yaSYfJGNmAO3rx1ptzcCd2+1ZmlChIJSxDqPf1F
J2ALWxEkUUMTQtNIflO726ZPrWVcRn7a0uZCE3KwIxgjjFXkkYQiCFNzAHgkHJ9qbPdnyI4
JArmMbVZwd4Pp71IFOKKeJXcqfkw2QcgH60+OV7iUR7lEmCS46Yx0JpWmMsnkpAWiC8gdz6
mtB7Wyt7YXBYRvsORjOc9MCgDjL8r5482TJCkqo4H51j3YLsIflBHOAa0LxN8kuI3JJyMis
m6A80vvIOO/G001YlmdLAVlLL37ipwAy/vFBOKaJ+WRySPWnogYYV8g1QiJrVWGY3OR1Bpg
kniXadxGfr+VXVt5wdyg7R+WK0PtFv/Y/kPan7RuBEhPagDJMwdtjYX61FNnbgDOO9WpIY5
V3N8pB+8Kq7yjCN1yM/nQBHEzDk4x+tWoJ5beUXEEhjlXkMpwVqqykOF7D+VatlPp0ttJZX
8QQO2UuYx88fsfUUDsRtcrLCJGRVkb77L/F7ketJEY8gNuBb1FMvIkt3W3VlcDB3IcgjtUf
nbWBKlgf0oCxoN5EkYUffPUE5rOJO8uOcnv0FWoZ4WYDac4qqc7Twc5NAhc5Bzgn1prfdAV
tvt2pmCDgDAoKSZzjj1qWwLEFzJBMGVyOeRXdaR4wu4vDt9pSagtrazrhoCMmQ15+qkDnrT
eFIGOadi0zrgY2RQhzz+dej+FtFWwgk1a8jZgqbw2MgnHA5ryPw+kl1rNtAQWUuB16V9B+S
B4fnVSyqsLBWQHkdTxU8pXMcBqKaPehxJbuWck8gVlHwroysD5bYznnqfwrWnEc8yBgRDtV
evIHp+NTos1pellGx942GQ5A4wKpEkVtpNlbRrDaqscRYE4HU+9NlaSSSV/OQ7eMEZIq5LM
8kgYXirtY7gFHTHXFZ0jxkEtudsZIPAIpgWbHy47qJ3eHr+85yWH9Kuz3AhkfdBHIr5EbM3
J9yO+Ky9PhaW8VIliKE5BJ2n6Zqve3UjBAqAtG5K7eeO/NSwMy9Ahu2jRvM56jjPrUUDNhm
SPgDOR0q1LGCFl8wsxI8xsfcPoPWjMOBAp3QE/ff5fxzVAPZ2dCIo/mA4AHUf0r0H4dR6Dq
Bm0jVNqXL5Cxnhc+5/pXnDXUKu6QxuCzDLg8sPT2FWLWRYGEqsYHQ5Ugn5j9aAO81jw4PDO
uS3EDI8btgxsp2qPTFYuvS2kkQt4ZQys3zR91z0x6itPUtcaa1srfUbwuSoklYjliBwK4yS
QveST5JA6fNzile5XQmgiAlRONxHHtVhjGoAMCkpgknoRVaCRUyzJhm4/T9KsbGLK5PBxns
atGLNfTJtHexfRtUg2RSP5sdyg+a3OMc+1cxqqTaZqs9ijxXKA/K6Hhl9autbmS5lZixQnk
7uAD/ADrMu4Gf5ozzjknvQwVyf7Zp80bB28uWKPCIOhP4VnTLA1idpVnz0x29ajsksV1EDU
wy27fKzRnlT2NTavoM2n7Z0uPPspuYpkPB9j6GpLTKEot1UBQVZueT0rNmG+T/AFmfwqwUk
Vju/eNjrnpUALqW5AHf1FOw7lcr8+M4FNKjBy3erAZWxxk+ppjjL5A470guRSgbAYyD+lRh
TxuPBqw0WPlJznp7Va0fTHv9Sitwu4FssQe1AGlo/h7Wb63+2WtkzxEcFuA1VrqOWGUxzxN
DKn94Y216dp2spbTyWMMJeKBNoO3rgZ4ArivE48xfPUAOzncc5J+tQm7luKSOReSN5RuYqT
xwcir+lwWxu1Ny7+WoJIzVCRNwLGH5Cewxmt/ToUTSTLNGAxB2/N29TVkDpbgJMyw7gmAP3
hz+tYWpc3nmBfLLDn1raluLI6cYDApnZs7yeg7A+tY8sQceWJCWxkZ5BoAzBIDuG4ccd6UO
qnnJ46AVvaR4R17XZxDZWEjk4ORGeK9U0f4A6jcaXFc6jcTW07kqY1Tccdj16UEHhQdFfOC
FHUUojLs7KpIPPTp7V9G6f8CLVLxHvJHljjI3IARuH17V3th8J/C+lbkj01LqSTkMST7Y6U
F6HxsEkwA0b5UcZGBj3qTYysUAb19MV9rT/DHwdDKh1DRLfYHCuAxLE49KyJfhH4WubWWaH
TXQysUjAYFsDJ4B4FAnY+R4zGiBXEmR7UV9Zp8DNHniSWG/jhDAZSSPJU0UEnnuj6Y8xmmk
gdZmjDbtgXHuSeMClnt4fsQeRVDHgFO/PfHr0roktIYdHY3l4ZFYcR5BYE9iB1qFtNE8Nuk
U6+aDyGjO0Dt27e9BZx2pxF5FLqIZI4wY1B6AHgZrMMLsYpXAaP5ssPun14rpNU0y4iM0Eg
txlg3mnGT7AVklRA8QjCSYyrMBg5z0x0/GgBmnwwCCWW4t5nRcKCMhfyqneWcSS8KAkjbvl
GR07/StOfUYybfzZWQHqEXbjHqKr3N83mCOMkRsQQW4yvcmgCm8UgAFuj7QnZiQCepPoar/
AL5YvkLMQcFWPJNW5pLiIFoWcRK2MFsE/Qd81SRbhnLYEKk5UM3J/AVAD4p/syMzK/yghWL
ng/gOKtSahLPGrIE+0Of9c5yxGOM5HNVcPBNtllQknPzHvQ8UiybtykOp7bs0APAKyoZpWy
Iz86tg5z0NGQLWYu6oJWAJckkkemakXzGM6tP++jIXYi53H0qKWZk2L5JbGWbegGCfanYDk
7uZFuWIfI38msi6xM7OHVwehHTrWtf/ADTTEQkqckDHWufclWO1P06U7CaGeUd+0jaSPlGM
0hikjfDfL+uakEz71LZzn8q1NKTTbnVre31AtBbO2GkPO3Pc+1D0JMyMsjYVzk88VOZHRRy
SQO/PFdD4m8Hy+H5GmRmuLCQgRTr91gemDXOPK2fL2n5TxmmAwyMUJ2Zz/D6VFKqyIoVSXA
znpUzPKQECJVczyrJ+8UZA7igCvuP3SQcGnjGwuABnjI7Uu5Xyx+8DnGKkUEKij+LJPFBaI
Q0hbG4cY/GkAIYlzjnpUsgjycEl/THFMYNuGRxjqy9aAHLKUPK4Ydql35RcD5qiABGw/Nng
Z7VcTGWyuQg6elDJaK6jAIdSAx+8KCApI38/pU6rnsNhPQ96hdZC5KjcvrSsIVtqx8YGe+a
id1A4OfrTwBu2vGWPoKjdUGRzketMaO0+HaMdd+0ZGYkZlyOPpX0T4e1a9sNQhB06C8Lpnb
KBgA9SfQCvFfh3pLeT5/lk7sfMD8wPXivWrWMrFd3DiWJ4SVOHwPxx74pNlHBeKlth4s1BY
YfJs/OysA5Cj29qrQ3du0UnmWzzw7sp/CQcdM+ntT7/AHC5a4DM27I3F+nbNVrcuLJwjAKR
naTnJ9frQmBDEE8tpAJFYnv6Ht0qIxMzhEYkKxUFueKntmk2SwQhlJYEs4yoHJpnMexSWZ3
O/OcYPfNNgyuGntWn8pAkoGwMeuPYVCYZFBd/MijU4POTk+1aMkyNbE+WpueQTjOCO9Z8kl
3DIrzMZZG+UBuwNJO5NzPlg8mYusoIyWCnIJHrxS/vgr3DwKyDkhxgfgKRgQzNuJONoYcVG
7h1UyofNbplsYplEiSyshbO0A4wExnNLvzGJPMyN2BgdqVE+USKC7O2AzcgACjy3E6qE2hu
cHAzQBo3dw8stu4cMSuORkZ/CmIjpE8LY3A8n0PpS20qxyDzuRDn5cDHNSPGJWyzsMH5mU9
fSlaw3qTQWzsrMFLEEAL3PualeErcYZWVQcDIOT+FQW6GMl978kANu6D0retoLrWZU0+306
4ublFZxLFywH+0O9WjMynUJHGqqOOW2jP41myoy85znn0xWxdxG1kaKXejp8rBxjms0kySZ
fBCgjlutUBztyrLK7E4BqHzrgxCEyN5QOVTPyj1OO1W73cJSoGGPQDuKqIkxHJyAfu+gqFu
BeOnTjSRfqoeLphTlh7kUjaZeyaOt+lpmBSQ0keC2feqiNICY1kI3DJ5I4rW0XxJe6HcsEV
ZrKQ/vLdh8rf4VQHNvEuzJwAeRjrmiJEkRkMvlv8AwluhPpWlrMtpLqk89hB5Fu5yqn+Ens
Kxrgnld27J+96VAIcsEzBiInJBweO/1rptLtbfS9EOrzXflz3BZIogvLKByc/WuVjmkjGFl
b5uo9cVb2y6m8SCVE8tQuGPCAelDVzRHT6JfXB0u4uHkddxwq44Yd2rI1iczJESx+cnjpke
tXFnhEKQQS7oIBy4G3eaxbuC+u7vItZMtwo7YqUU3oUVP7xUYnaDjJ711DWdxqXk21pbtIV
UKBGn3vrjrXS+Bvh8l/Kt1rCtEoI2LtyG+uK9v02y0fR9PK2iwRrFn5UHU+x6mm2QeG6T8M
PEupqjSWcluBwfMXGVr03QPhDp1m6yalJHJKhDEKpbeMcKPxruoryaJQ8jxFGPIJ5Ht61o2
iySoZYi8YcnD+YAwAHv2oTuAW2iaLo37qPTVj3IHk84sijnpj1rce60yOJYLG2iAUKd7Eje
erNz1A4FZS+U5QXOqStFgJJOSMjHQevtUksFkZHlBlDP/fBIbHYelMlmrbzxu7W8CWzgnJd
pCo+n1qdLe6bUWMdzbRtDjBJLDjr9Kzo7lUYTpCssW0gBFyc46nPbIqvBfSiOVAr4lYBkBU
D6bjzQI09R+0+VbvJcQhQxYSnCqGJ656n6VmzSRS/Z0j1AzSozHzANoYt6H2q6ksDlQYonQ
nake7cAe4x2+tOuYppFWdjbokLfIix5KkUAV3uVtcR3D7HI3BAR8o7UUrJc3DtKUCknugJP
uaKqwHms9gNPsbaKYIH2/M7LhXTGPxPvVC5uvNi+xpbzPGSyrvbrxxz7c9a1UkgMMFwscQ8
uPGD/AAnGMYHNUmuJobWQzxx28LLtXIBG89frUXRZzNxYSrZuY4oivCh5pMlO2B7VhT2upW
0gGIkj6qoPOfXI6ZrqrySaO0DzSqIQvMbgHcvrgdu9YE9vrw0Qa/L4Y1hNI8lJpdSe3KQJE
w4cMf4TnORnjrikBltpc0sDmSYH58OVxuY9cc1XutFjWFmguJEdOdkjcsP6Vf0y7guLgFp8
wNGHw0RDMmcblJxu7fN05pt1cJcXUsKM6MDtUkc/T8qoDn2smCFIWYhj8m9ug7nnr9aetjc
QxJOUiliJAWRDkIR13DHWrDLCqtG8oZy3zeWpOe/5e1Two8UzFJJYGdDhIx9/HrnvQBmTKT
KZPLAYsd2BuB9PxqIkAhZIyqtwSRjbj6d6tXDIQkjbVzwAOWGOpNQKrkHLMVPHC9PxqGBLa
2C3kwSyilEqDd5mTkj1q5c6ZPIvlyGSWXac/wB4/Wr2hxzG0MhIjYPxvXaMfXrU+oSzyI8b
TqzdAU/h9qaA801DEM0wVhwMDcckVz0qCReCSR+tb2rhTNLyvykg49fpXOSOfMyo29MiqEx
rRPEmWQkDnIpYZED5P3B61Ol0yJIBjDjDcdRUcLQtxImO3FK5JpPqd1Jpy6VLcvLaFt6o5w
Fb29qpSCNwq4LOvGSeKa8SbwEyTngNSMxThhketDYETghgucn19KUBZPlcZ9+lTrtPOPr9K
bnaNwx7ZHakmBWEMaNtZjk/jT0O0gMCABwadLtZgcZLdDimMGLc8fWqLRE3PAyATUxG2B0Y
ZHYdaRUUdWJ9jUgj+YYyR7mgCBE2tuJ/TvVqIS7sBSxfpjvTSmUKg4boMHvVmyu5bC6jnQq
3lEEqeQTQJkMgMb4MZVu6k80xwS52OAG9e1dRq1/pOv2Ut+sf2a+QAbTgAn1Pc1ymCAAGyR
2xQSKC+Cp+UevrUOxXlVW557d6sgOUOVyKI08yaNcZIPGKBo9y+HUEK6IJX8zfGN204AOeM
j6Y/WumnvJ4NHnhcRxiUbs5xuBPUnuf5VieEStv4ct0ltdy4ORgsZCOR7itjXpLcwj7PE64
GNnBKg9vao6lnKvbRTFbYRoC7KNxH3R6+9a/iLwLJpOn29/p2tQX0ZOH8sgGNscCsrahm2x
JIWZfvSc4x059zU1usjRTB5GiZFw0Y6N+dUhGM9vcwxGMIXjY4dyw4NUvsske+aZBt4G0HI
/OrayurvI0qcZJAH3f/r1HJejYIfKbB6Bv4h9TTBiPCUAIXzC3rkj61HEhkv4Gu7Zp4EccR
tjj09am8+CVBBJHIAFyFQYBOentVdI0kugIJJIQh3As2CaCbHX+MND8HjQ7bVPDsoimLFZr
Z3JKADsPWvPHQyiO3hiLAn5N30qaRpRdSIrMSDudi33vp605t4TCzLCVGQV+tBRTMUwm8qQ
xqACRsJ5PvUvlRhgrKQQMH1obY87JJOMdRJjJb61LCZZH2mRXzltw7Y7UAMMe6MYYbyc+2P
enrmIgITuPVevFJNIpEf8AF2IxgH2NSxKqygFQqt3cZxQJjk2yKQXIXjrXUeEfEupeFtQ+3
2RR5Cm1lYZBWsYWJFuJFYgqcuAOo7VY8kCIsHycjgNzVIks+ItW/t3WJtTe1WJ5vmfaMc1z
7yxCMr5RZgPXGfetma3ljgWVwNkoJXnJIrCuTskUlR7dhRIDMFyUvUnaJXCk5VulTXscRIu
bKYmOQ8o/DIfT3FUZJfNunZUC7mzgdqn2Ebiz+4zQmBXAByVU59cVI0cTlQ0iqCOSRnFWkM
iN5kbruPGfQVWeJcM5B78jrQwKF0hQsjLznO4dD9Kz5g7kKQMk53Fq0JGJiEQb5QcjIquyD
fuDHp1AxzUldCssW6UJlU/2mNa0Rs7C2kVblJpGXkqh4+lVktkADXBaND0AOWP/ANanL9nZ
NotiSD3YkmgZZh8y8jEi/IDyQepPtVknUDLHtmDOBhFA5+tPj2pEW2bFAxjoD+NXLWSGS6h
WTasI+YhV+9j0xz+dQQPt9Q15CscNz5ix8sVkIz7da7bRvGV7D5dndQpGwcHzWO4LgetckZ
dKu7yOb7JFbrDl3hDnE/rg/wANXdRUxwwTzwQi1uCf3Mb7tg7H396LAez2Or2V48Za8jmMh
w2IxsBx0z710QgnkSGc3EMduB8p3gA56Z4r5sTXX0mSV/IYRgDyvKY7QfUetdrovjma+8lN
RjR444wNoGGNNAe3JfpcWTCGUTSEABo1yDgd+K0w6yWyNKwGE5c/KD+fevNfDniK2nm8qJG
jJIXapxu7nLdq7BrqORPJcK7A71ZWyeOuM9aoDoHTyolFu4mUqGUxKBj1BPFVRfRSanExtD
hF3uHj3MntjvV2KCRtKE5CqwBOMjHX/wDVWRPG4K4coU+ZWUHcT3z7UAa93JC0caxNHtcZ4
TaV7dKoMl8rNCiMzAghvX1ApsTbZiHldsYdeOn9KuLHKjKwjO5g3zSHjcecDPQUAFvaXpiz
9o25JOKKlhdBEA6JGw+8BgDPtRQTZnlbCEQyNCtxJK42uzRbQFx0AHc02G8t1skgMRWOPO0
+WfTpznNZkWqXRsjG0nn7FGXjlw5B/hz7UjapCbWCSWHzLmNzjBwygcfSszUddXdrEVgnhA
jZDsmjI++fXPaoNO8XeP8AwjpknhjwKlpq1nqsscFvY6k3neRK5IMcKn5SjZBIJwMHtSIWn
vYUnV8DPlDAHPXtWr4R0rWtR8VaHrVv4Vm1aBbOTVtJi/tOKATzxyIq73HOV+bMfbIOTyBa
A5TxLpfxGsNf0qb4jW9npbtby2+k6dZeUsEKgq0g8qNjtJyDnvg1a1jw1qNroia3FD9rs5w
AwSNh5ZHVvw/pV7xtHq+pfGeLVPFXgdfDWp3OmyNsGpC6Mu1lHmAKSEwpx0Gfwpll4nk8OQ
CKCQ3umyMUktnyQ2euPQ+9MDgcI5Ak/dqOWQnG4+2Pwq7DDERLKiFw6YUY4DehPrSajJZvq
00tvIBAwJyxIIHZcd/rWpptks0Mkp4kdTksCFz/AEGKTA56aFhIyxMrOVJKgYwO/I6/Sren
QReVHJKJfKQBeAxVc+uO9dH9jV4SiRpGVUKefvHPX6UTQ28Ec5nJWVx1gOVZjzyOgqQOb1K
SSS+MbyMojG1I9oJI/pVFrqWGBnR/MdVzk4yO3HvUt1EHuX8uMyEDqOGU45xUC2cD2ztcxk
7FCho87Q3of600BxF7vkZldcNnkbeffJrDniwMgnPrjFbuoRslzuc74zn5lyeazZ5FZVRud
oxnsKoTZQjEmemSegqRYstyADnkUhypGBz6mrEQL/wEn3pbEkRUZ342kHBXP6insGIJ6dgD
3pxiy24kAjjnoKZsXcSXyAcdetSA3Ow8g4x1NO2q6bh39fSmkqMsufTmhTyCDhfQ00rjSuN
lyVUDd/QVFhmBLHGO9TMMsPmxnsKdhQueee/pVFEe8qBxjHUmp7dZnYFBnd27Gk5PAT2yR0
p8TMkgZGCvngGgCS4sZbZdznKnkY/hPvVbGMKw3Ajn61orfmSEQeWCSSZDjrVQohIeMnJ+v
FAERXbwwU+oxjH0phO0EhSc9MVKVkGAVzTnIyAowCOCT0oFYiG5ozlBj2OTW14asH1bWYYQ
EXywAcnHeseTC4BcnsP/AK1dh4E0xbi9abbIy9xH1+v4UmDR6xbxXOm2MNo0CgElo5Y3Ugj
2x1HaquqXV3Npv2p/MWQYAXbn5vfgYWqyJLYJKiakWlcGMJOQowM5AP8ADVqBrp2WC3uvnV
QWEwIw2M9fb3qSznYVurqZmlM0nGMI+QR9Pwq3I8ZtmjaVwz/fI52/n0q09hIjvDIzQnkyF
mG0jsQewwarXUS2cAKxSTO3Rhggjtn8KaJMh4hFuW2TDbskSEEE45zTVF0Y45pNgj6/dzn2
qctIIS0iRKr9Ng3MufepPNmhtmPl7CRgAH9fc4qgK3lzSXEcm5EbkgHJOD3z61ZNnHb6KDM
8kryuVwgH3R6k/wBKrGRIpxJvlTb90k9c+oqzqU1z9mtCGcQgcIG9/Q/jQBj3vkrMV2pGqd
EQ/wBaqSSRI6Bdpyem08fU1duVS/gWW2TEwB3RHvjuDWM5lZsEfJ0yT3oAnDbNpwr5bKr6H
1NWo5EeMiYKGDdsEA1nLlWHlwlSe5xg/nUhO7GFZio2gKuBQBZlQFTNB+8TOev3fYinsXt4
w/nAKRn5OajSOUR5VPLPdWPApksmV2cBguDgcDNAma+n3pgxlFcn+/yCKtRqryPOGTaOc46
e1ZNs0YjUSdBWtaqoG1PlDHknoR7VSJDzGcEFWT3cZ4+lZ2oRhZYwCCGzn05rckSMsrhQMj
5qxNQWVL1Ni72wG5Xge1DAwzFtusAYwfyqYr8+Cm459a0EtYmYyxMByd0Z5Yf4ikW2+Ukru
YgnBFSBQaEopfgA9MdqqOfkZjuZfyrbliTaRznoVHYVh3iKs6hYyAB/EelNsaVyocclgCvr
6VE7MSduBnoT2q2W+UkH5h6jFVxvJ355JpDexaFnLJMsoBlUqNrA8DA6Ypnlw/aD+7ZyOw4
GK7fRtCnXRDcBAqSKW38AjAyP51zVtFG0kvmeYWLHkDCn3OaAWwkMWU/eBVVh8u49B/WrUM
aR2aTSJKmWJyGGMdvzqdLeNeoby1x0TcT6gVHczie0uALdLaBCAkZzx7+5NQSUbEQm482VJ
sbjuVxnCe340rXDzXKgb/MzhIiTgL/dpkMlwJI5Uk2KnYHoO4qwfmd7lJSBJllOeQfrRcBy
R7IW+STZ5mSpYEbh2qjczItwLpkdBj5whzkfSpZbZYpPLmV+UDg/Ws+5lBiQRowVTwOuffN
UkBq6Z4wurS9dUmcEcoMAB8ete9+DdZOuaBBqZMcdwhKsy5Pl47c18yZS4uVLA/IOK7zwV4
qPhzUmWZ2NtNxJEeAaYr6n1DZ3XmttS4aP5cspO4MfQHtWpiOOPKwsSDln3cc//qrhbHxf4
cvY47n+0liAjyqhdqhifunHQ10cOqLfQCa0mtwmA24MWV+elAxwnj80DHmWjkrvz90dhn61
aDLgPc3LbD90bscdgazpYYFkVvtKgOudmMAH6Dn3q0lr5w+0sgO08FgQv+e9AFhbWzILf2e
G3c5aQ5oqwtjcrGn2ZIGjKg5YZJooA8HAtZFlRZ1VQpwFHXHqO341OkdrLGksMs7RRnG8rj
c3oagS9TzD5rl4mcCRFTaCuACKIpbV5HgiywOSscb4Ax03H2qUWaa2vliNox56b2UhBhlHt
nrWVY6X4UsviLY6vrGszeFYrSOW/mu4LgxsNmBsiQ5G+RmAYAHIBrX0q9iSKBXQOYyVZPuj
PqSTknit/TfDPh3xFb+Fr7xvp+qXlr4oumg02zsE2Q2cYyEmnkUbtz4yOQBnvgmqA4y4i8J
3vxQl1fQPFx8Vp4htXuozduVntNpH7iQ9MEkkcDGOc9avT+G476ZXnh+wzW7fIrYYSDHQbe
/9Km0ew01Na1vRvJtJNf065msJZTGnnSxo37t2A+blSuTjrWhfpCFNvNKok5WKcSH5eOV4/
h7UAec3MTSaj9maAPl/lkMR9eldE8OsQwKyN5UTN5XzD5QR3J6njtUjQTSXsH2geXAW5Zsn
oO2OavTWdvMUc3Unlou13JLqzHp/umpbAzo7a8Mkpmu1eROrwphdoHGM9OnX3qhrOof8SwW
cOJImcOHVRvdscnP9K2bi0OnWpula4CjCGbaSH9sfX2rl9WnlZyUni3J8yqU2rkjqMCmkBj
MnmDgbSvK5znPv61eigWHSZLuYF8Nn5cny8ZGWA6iqdtHPfuYyvkyKwG4SbB79a07y6gh01
oW3l41OQp27h9f4qLgeX6lLvunVWIVj8w9azjGs92II2XI7McCrl6ZJruV0TYS3Ck1VuLSS
2k8u4T96f4eQc0xNlbYuGxIC+elMQvG52dO+BnFPKSg5VCABgE9KjLMMbz92huxI6SQpuDk
j0JGKb8x549hjpTvMSRQSS7E80gDHhe3bqcVNuoEjbWGGALY7cCohucMCM8+tOIZWwTnvyK
UZLjPGe60IadhJFfapJOOmCc4poPyKBuP44xVtIYZ5PLkcxv8Awlz8ufeka0ktp/LnUow9e
d3uKoogcEHAIHrTl3qCGHJHXbzj+lSeWWlbYm5h36AUEM2cSlmGCMDAPqKAFRA4bdlV/hUd
6RBtU45KnA56/hT0WREaR9uwDAJJGKl8xd2Viycdl+7+dAEZ2AhmZW7nFNZRyCyD8Oce1Kd
7n5lz2yOOKa/lIULAnqMY5oAR9oTJUYPIIGTXb+EPPSzJil2q4yVYAbl9Ae1cQPJOFRWwT0
IyTXofh21jtdIaaYHDoSqhM7V75FJjR1FhdW0ruJpJo5EO0713gH8fbvWlZJpsvnG6upZzj
OduE3Htkfe6d6yEFuJFhtleQjmZG5Kj39evSr8Vwtntk2JDCvAAbnjPUZ4qRkctojPJcC9j
uIWONmSG47EdMVnX291hijtI0TIYYztAz1PrXRwTW19cLJHDAzvhTnIEg9dvcf40niwWCTR
xRp5DGNUVUGBn+6D9fWmhHFszxb2cxRsrcuOd3PAAoc3JheWd5BGpIULxn0ya0QVjYefDja
CAWHQ9PzqvLDGLl4vMZjuG4ZyMn3/GqEVtKtpLy/RI4pGYfNheTge9O1Nw+oySyr/q+DuU5
z6VuafCnkNLGWiuEP7poByMdetZWrTQ3UpmkRvtXmFpWJ/1h9/egDl7lt19+7PHZB2qCWOa
NQZMLnkHPSr9w0ZuA8aqki5JCjGPTn6VFKkssIldju6g5HSgCltyFYMxXHU+vrUkbSBTIeV
A5IOfwxT4lPyrNggggZNPaAqWZHi56heRj39aAIEkcjCq2F52jOR7ZqzD9odhGYDGGbPz4p
rFQDhtoOBnHGafDKN5UPukI2tkkjFAmbEcMM0bMAqsvJVm+X8Kt26iOJS29pMdl3DHes8TR
yZjKZHb5emO9K8tzCP3d9kng7PSq6EmpI8kuBlw23IwP1rOjVzuZiJc579KaZC+MzTMoyTt
UA4pFU7MW6MMnPzGpGhUiKncANp7f41YkSMzFNuVZcNgd6daqfKY7QNnXJzz71IsiwoRIwb
LAbRjBHqD2oEZUu07zD0Ud2zWNcxiWTfjK4z9K3bswKxVHADtkjHUVmSqAdycKTzgZFA0Z2
1QP3kTYYYDKPun1xUZtDFcRBizo5yuO4q3LGyk4lJb723Oa0/C+nHUtaSP7OZdv3iOo96Cj
tGutJtfDuyJbuO4WLDkHK5xxjsK43TUVLeVvnYsc5PavXPEug/2P4NdbO4MnmAFoyATz15r
zezt41RYVjw8cbSvubC4xnmgllUs0lncW1tMIkfBweT7kelZUiS3MiwyJvWPkIp+diO+anj
82+lhs4ipZ34VeDj3PpVnU9Mv9EkENxE0MoJYyDn/AMe6fhSSEUpYoomAOwODnZnII+nrVS
VTK6BIzHEvQlv6UPfx+VJNJFumk+RZNuMe9XdM1W0triA31v5tqSTKqgZPbOTSe4GfqUzS3
+bYsIwqorP7VmSH5i0jrKpGMehrpPEdnplqYb3S7oz2s3O2Tkxn0rm7aM3dxtRSy8sxHp60
0iWyvH+8feqEAnsauqszMGcbgOcmmKoiUR4yjd/Srht54lO4qqFchs5B/wDr0xE8WoXa2f2
eOciNSWaPOBn1rX0vxzrGhIYLdhJGwB2nOF9xXLW87RXKuoJbGPm56090Vtqqu12P324J9v
pQB674a+LEuZIdaGedyTFQ20+/tXpaeMtOmjgHnpvmwIwWJWQn0/xr5l8rTfLZbd3EyRncz
Dgt/hUFzeahO0F7cGVfJUJE8fAUD0oKTPsSx13T2tFLT+U2SCrqzkfjRXyP/wAJDqcPyQ+I
Jdp5xluDRSuM9ZlkniuSyMELZMjSRjAHtn2qlBb+YHltCWDMMeY4LEE9TjpTtakngt4fPdQ
xUP5bDkgEA59azrdriG2aRZsIz48tDllz1GO1Ms3hFOSbVZmXhl2Z2nOOe9P0qz+IEV9DfQ
fEK60qWysobGzjtECQ+VGMKskZJDH1PrVCzeVWkmS5O4jPlEfNjHU12XwosPBPiaHUtF1Pw
G2v+JIVlvBqTyMbS5G75IllB2oQu0YPcGgDOGh+ONQ8Q2GpeIfFK6ktoXZpI9PSCV967CXk
UAuAMdfQVa8QRQT26NeW0swiO6TIBXI+70PP4VkaR4rF1r1zDpWgapoOiIJUktru4WaGzuU
bayxyZJKNg5XsVyDg4rZ1WUw2ks0ot7hWkDks5ZVJP8IHX6UAZun2UWpXYurQShhHl13ghW
YZGOfSrMv2hAptjI0rIVeEqDgep/vH61S0a9i0m0vJL21FsbhwqNuwG7KoB5Wq7y3Yu5bh3
jYk4Xa+AgGeuPw6VIzXvfjR8NNJ0K58Ma60rX8XyOLe1Lqpx6jGD614nefEvQRqsr2DMtqT
hRJBuJXsCDXtX7JuiaLrfiD4kNrGkWOpGO8h8s3Vuk2zLTZxuBxnA/Kvpu88M/DmwKfbfDv
h22L8L5tnAufplaoi58I6B4o0K+uTHp1+JbqYY8qYBGJx23cflXS6g6zWkskxjjcKVMe0ZU
98k9T7Cvoj4k/s+fDnxz4duZ9M0ez0LWAhktdQ06MRDeBxvVcKy568Z9DXyR4a1PUZ9O1LQ
NaiV9W0af7PIz46Z25J6k5GM+nNKwJnN3qFbh9v7xgeHYkBaZ/a0Etk9pqUUbELtS5wSw/z
61NeNGl5L5iEMCQcsdpNc/KsjSsSQAB0zwKY2ixczrcxwwpEsaxDGU4B96z5Y9xAbOfanFW
VgWBY5z9avWs9lLGlveBghbIkQcj60Emb5MijB474zTg6ggxjB7VcvIEguGRZllU8rJnt6H
3quVMagMCBnpjJqQIpZo4k8yfKheAfWoG1axZkX5lQdSF5p85V7ywUncDcJkHp1r9Gfijo3
hjw78MNX1Kw8IaGLn7M6I50+L5CUPI+XrVWA/POfynEctowljkGQx/l9aePtErKs8hGwYBP
YelZejFRYksu7DHvWu+LqMyKywuvJQcKfcehoLRHJ5Uf3nLsTg460qSojrlcjPOOcUBC4Hf
nk4oMilWjwoI4BAycUALuXf5hznpgnNIWJDMQOePamK53Hgr2+apESNcAvmQ9FHOBQBBczb
IWkmZUAFUTqtmQqlmx0Py1LqxzYTE5B4wMdOa/RD4XaH4Ab4ReChqmi6A1/c6TbufPtYTJI
SgyeRk/WgTZ+eMGr6aJFMkrqo6qEPNd5pPxC8OWtktlJLLtddrF4yVB/wA8V+iD+C/AyRmR
/CWhKgGSxsIcAf8AfNfPP7TN54J034UXmneG9M8OpdXRVXktbaISxgOp+UqMjpQxXPNbFLW
+t4riO9WFBgje4AcEZHPUg1UOmXi3V1d3wiht4UysaHMbDHJyeeOtaHheAS/C/RYYYoDI1n
G5mxlo/Xdz6ZpniC8t4/BuswwyGdfsDoGKn7205I9e1Zos5xPin4MtHUxzXYmVPLZ0jLcDp
gmtPSvEel+MNTlfQJGIgAHlSpiTB6n069697/Zz8N+Grz9m3QtS1Dw1pV9dBblmluLOORmx
M+MsQT2r5x0/VJf+GjPF13bWVrbROjK9tDFshWMbBjaMccVdiUzUvre4CMBOBIGJwzBm6cm
sy6gLsryupfggY+/749a6fU7VWllkSZmEjhoQrYKoOo9SPTvWVZ2UdxqyRAymeMlSWON3r+
VMZJczJBoTxz7UAQbCY+VzznIrmY9SUBycyEd1AAI+ldn4uhgtNISDyVmmBPlzIScJjofU8
9K88UogdpYWI6AKME+/NAGxcWL3WmLe6XvvIRhpcLgxsc8EdT0rnGadnxGpQ+65HX+VXtG1
m90i9MtlJtVwU2Z+99ahnd5rgyTnytzEsADyfrQBDHHNMwwJVA4+UcN69atiA+WyyDai9h/
OlhGInEcTgbcqWO0frTZrsyyYRY8qM/KSxFAD4FZFLqg2+pXPFSQ+bNzb3GJmYgICMbfY+t
UhPMp2MWdGGCfT2xTofMjnXylUjPWmhMvpE3mMZHd3XjC8/nmporp4GCEAq5xsYdR2yKXyD
Iu5rjark5APA98CmjyDuVZgQpwMHDH/AOtQ2SOuS7S74ZNoI6Efd+nqKeiSGLB5I58ztiq8
tw0Vsu1F3sxxnnj0zU0cskwbeQQD91TwRxSGiUSOFZPM3Ox6qOo9aaNqoQWG7GOnJoKvu3G
NcHgBAc014y6jETs23gswA/DFAjNnQecVyFwSMrzTFTEqIwYAnhvWrk0bRiNJSN7jnK9P8a
gQEl2cOqjhQBQXYoXEW6T5UbjvnPfrXp/gG1+x2P8AaMyLHK5KIzgKSD/OvO3WNgP3+1QCc
Y6/jXuui2iRaFp6pEJIzEMeYBzkds0MBdfuY10JgkaIzccDeMfX1ryXVLhbYSmKSLz5kMZV
DyFr2LVDp0MUKXunwQluFYTAtk+3auE8d/D2TS4BrtlKJrdxuaNRgr34PektSWeZGe5trtD
G5inRdoYA5H4d66p/Fr3uivY6qnnNGmIpJBnaR/XNcqZPOJZm2PjJMzYP4dzQSmGZm8wnje
RyKV2IguFdoymQxb5jjv8A4VWU5fM8gxjGPSr4CASRyZzn0yWz9KoSxRK3lqDnPPGP0pATZ
YWe42sjAjG48AH1p22HT7SUmUGSRQnynjJ96kN/ONKbTzNtjlOSSvBx60oiW402K2S3aTZJ
kODjzD6VZBRhDKCWXKMMgntWvoVnLfzGzlYmBmHzEHCj613mjeFDNp9v5VnEiBj55kO5yMD
19K6WDwjDZWhUxrKSN2EfAPoMfnQB5f4q8OW+gXUTWksTwSrwN+Sff2rk5pVlh8sAbk4DD+
lejeLtJtmAujbXEEJG3agBIb3Feb3cLwXQjQbY1OPnHzfpQBMIVmDhXwxIAbOO3INIkjrE1
oZMhiFIByKpEBjvDj5T8yg4NSuGhtxIwY7vu5bBoAbLBEJWDgMQcZNFWXiN5tngEQUqAd7A
HI65opWQ7npJe3nfbIvmSI29GOMnI6ZqzBbKzAwwuJWYBy7gg/TNVGs7yNgEMbuhCiSEYA+
h9qn+yXsMiyz2ssofJLA5Hrx70zU27dP9dbySRieQAABhlj35HTg4rstD1z4h+H/hNpmoXn
xS0Lw3oc7nT9Gi1HTjK8kaMUXe6HjoecHAAJrhdL81LxZktJ3WVWWQMv3Vx1rVTxzLpXwy0
Xw946+Ftv4n8EQzzWllqXmCOSUqWOUBOQV+ZS4wCR1oBmaNE1zwx4wJ8V2Ok6fdeV5kUGkw
eVb36OwIuEfJEnPByARu5HNbd+8coRLpkRWAaEOcqrjk7gPfpWRbarL478SaM2k6ZJo/hnw
/ZNY6Za3dz9olJYg7nYkkgYA69AK1zp6W00jXBkklZvMZ/L6E8YC+nek3YDnbjVXtAlrM1s
Lj/WFyhYknvyeoqxbaib2dZ3SMIZCN5U5m5AOFHBFQ3ukR3cjiKMsyE7t42g88gA961rSzS
3SNpzG8g3Pbxx5OwkfdHoaLjR037IOB4m+KAChR9uhwAMY+eauX/bC1XVLHxbpJs9Rnt1UY
CxtgdAc1037Hm7/hIfibvUq322DIPUfNPXHftmf8jRpJ+v8A6CKZmz6c+C2o3Wt/ADwxqWo
SeZdXNgTK5/jILLn8cCviTxDKLP4++LIkcpHcxMz4GecKc19ofs/4/wCGbfB//Xg3/ox6+I
vGIeb4+eIEt9rExsOfTaM0DRzt5cI7vHHKxBYlQf4qrII3LbQAScZJ6ii7UrdES4yD0XqOO
hrOvpngtgkA3SMwVCvU5oKH3V3aW5KPcDzV9Mk1Db3Fpc/It1sYdm43V92/Cn9njwF4L8F2
eqeMtIstX16eJZ7u41BRJHAxGfLRW44zgkjJP5VueOPgX8KfHXhO6aw0LT9LuvKLW+o6XEs
RjfHGQuAy56gjpQSnY/P071VQxUjPbrT22FFLtuYnPB7VF9luNP1a80jU2P2nT52hcqc7iC
Rx7cVOiwx58xSwJyFBxtFBXQS/sJLaXS5xteCW6QK4HOQRX6N/GyKWb4P6qkSF2MROFGT90
1+b9zczGewtQx+zC7R1BOcHNfq/dx2cumumoJE1sY9sglxtKkYIOfagg/JTR7mwWxa3uJzF
Kz55+6R9e1bKSwQ5Xy/Nifowwcj1r9D9T+EXwg8U+GJbBPCGjC02ELPYQJFLHxwVdQCDX52
6xolx4Z8a6x4WlnMy6fO0aOR99M8N7ZBBoGmSTzzIokWSOWBuFI4x9R2qKM8ZRj5ROWwM8+
1I0IVQqPy45B71IEVUZVDbSP4hjFBQ2VA7Hk7cdPWmDYy4O8Ybg56/hU8cBbbsJkBGSfSl2
KWLyzbSoyABQBTuYWuoDDJ/y04yvJzWz4Z1bxLa/EPwnb3Gu3EiLf2tqiiQ/JF5ijYPQY4x
VGOUIR5TBQTnGMk1PomB8SPCJPB/te2z/wB/UoJZ+jvxXeaH4W6ybaVoXMW0MhwR9K/OPw/
4b1/xjpc9zJrxS3WbyZElBZmxg5GOvWv0c+LX/JLtY/65/wBDXwp8J22+Eb0Ss0cTXxCuo5
DbQfr2pMSPT9Aey0DSoLGKJ5ra2hWMBl+YgLjdj/OKyfFc0S+DNXme12rJaTKsqnhfl6Bfc
mtJEF7AGjhmlEYxIXbLtkdeDgYNZ/jCN7bwVqDC3X/SLOYPIGBLEKec1KLZ7v8As1n/AIxZ
0XH9y7/9HSV8gy65YeG/jf4qu9TuRah90a742cMSU4IHPTmvsb9l9Vf9mrw4rjKk3II9vPe
utHgH4Wajrmp3D+GNC1DVLxt1080CTOxwBzuzt4A4GKsg+T7S5g1nSRq2n6nZ3MQ+RPKY8H
uGJ5QnA4q3oNtE+pLfmMmJicqUyEbP8I4J9zWJ8X/CWl/Cj432X/CLR/YtB1sASWRJaOKQH
BwM9MkEenNdlaaO7wrfhmS4lXOAu0EdQeO9KxadzB8ZTzQRpZh4GhJJ2scEfQdj715LeeLv
D6u6qzyOCVZXZmUj6gV3njfUGvb/AFCSB0CwRMsjYJIG3AGT7g17L+yp4Q8Ja18CV1DWvC+
laldDUbhfOurOOV9oC4G5gTimSz5ag8YaJCUkFwECjaY0hY5/OpJvGOjXrCGK5lhZuhClRn
sPpXtngrTtA1/9tzULC68MaSmmJp8qpYJaJ5C7UUBtmMZ98Vd/a40zw74f8K6bpeh+FtI0w
y3KSvcWtokUh4YbcqAce1AXPGYbUzKBDksMkqTlgO/XrU37u3eSFAu4ZwSuCc9qoO0sEMbD
zVDKpY7cY4HGahmlRmLq7pkfd9TQVcq/8JRpFjdSRyXZkZflbCEj6UxvFulvuka/3EHIHkE
c19I/sg+FPDGv/DbxBc654c0zVJ49WKJJeWqSsq+UhwCwJAyTx716L8TfC/wm8MaDrOtW3h
Dw62vmzMEMTW6ARjDYYJjAIznOM9OaCD5CtdR066ghuIZfMDEjdgnH4dqmkdGl3GBTt5Jc/
eH4VynhYTHw0RE0YPnseRzjA710IDeXtjKkYG7aOc0DsOvtZ8MWtiY5tWaG/jYH7OImcEem
4dPpVOPxnoQVibpiCc7GjbA9egr1/wDZN8PaF4g8d+Oo9f0Wx1VYYoTGLy3SYIS75I3A46D
8q+oL/wCHPwkGsWUt94P8Ox3kQYQIbSNQd2M/IBhjwMZBxzigR8Gf8JVoMsAuf7SRQpwE2k
Ffw702x8V6HdSR28V6I5GGz5wVB/OvtvVfgJ8HJPEyeLL/AMKWEDQoVe3X93aOc8O0QwpI/
L1BpPGXwY+FPjDwTdww+GtMsmELG3v9NgSKSFscEFQMgHGQc5FAHyJPDGQoZ/k35DOehx2P
OBVZIow/kqWYHnLA8/Sub0O71Kza/wDDl9OrSaXO0LEjOQpI4P1B/OtOS63qZ3ZsDhCG/pQ
Unc0Le0eS/ihSCRnMgXyl5b8B6Yr2LX/HPhPwpDb2mpanFZ3AiBG1S79APujkfjXh8viGXR
LOTVCH+0wR5gkWTb8/Rfrgmvo/4F/Anw1J4MtfiF8RrGPX9e1tPtp/tH95HbxtypKngsRgk
npnA6UBc8Q174jeGvEl9iz1NkGeFmj2ZIHUHHf0ovfGWqXOjDRrm6KRKuI5WPJUdAcdq+tP
FnwR+Enjjw1cxR+HNNspPLbyr/S4VhkhbscrgNg9jkGvg2NLzRNZ1Lwnqkwe40qdoFkwcMo
OPy7j60hNiypdeeZCGyB8rZGDUzzm0snurxlWJcDd1z/9etW3G6EwTsY1fowUEN7Yrl/F6G
PSVRJIvLEwBWPIOcHrRcQjeJNJ3lluJDk55Q5FStr+hSIq/aWE2cmXaeR6Gv0b034efD0+G
7Ka48FeH/mtYy7tp8X9wZJO2s2D4TfB3UfDcmk2XgrQriwClC0MC+YD6+Z97d75pgfn5Fby
X3zRFTFIerSAbh6ivT/Dnh6z0+wkvL65juFk2LhW3+V7hfWvLfF/h2PwX8S9a8KwSPNZ2sx
a2Zz8xjPK598HB+lW01a70+wW4sy0DKApVSWpXEz3/TdSsigjjlMjLOUbzoSFPGOBW5fCe6
021t4WjRUk3nzR95ewBHTvXzzY/EDWLaGW43GeWX5d23kLXc6d8XIJrOOx1G1kghWMBmZ8g
n2FMk73VNN/tGxu1nCWyx7d8s3JAI+8CByT0r598TQ/2Trs1rHcC5RsMgAIIX8a92svFfh7
W7JopdQLxEn5I5D5iqBhQMd89D2rx/x6i2upxW8UcrZPLy/NKW9zQVucfcN8n2gB3yOVOBz
VZZA43NIUAHCd807z8TfPuX/YPAzSeRJNF5kcBdc84GcUPYVh8N5JbxBEjSQH5ssOaKj+wX
ifL9nY/wDA8Y/CioCx7gt48UD77PzIrjO9pJTGExyQo7k1Hb31xA2+2gDLGDmMAnK9M9fzq
vc6wwkZ/JXYW2ktHuA919PpUU14VGHZ44jzHJHklvbPQkmrNTetZPMla4a+LbV4iBK8HnOP
T6elbEPxY+I2kfDbwxonhHwdc6ZptrD+/wBcurM3VtcrkliAoO0MSTzzzziuXs9U8meO+O1
WjGGndMkdsEdiCOK9E+ENj8LxeW/iq++IT2ni+ZvPn02C9+wwRNk4jeMAByf4ic5JoA47T9
U1rUvFNn4hFn4bt4pEZLybQsxrdN/CXjxhXB/iGMg4NdZd3SXEy31tZPcyJGFclucf41h+I
9Q8Q6t8ZrifxFpOi6I32J/ssWmyxzi7jDj55JIyckcY3AHk4rf02aSNnhLbXJJJBALE/Tip
YFJ4ZfJaS5t3VD8yoHOCp6D61YtbIXDK6QIHV90Z3lfL4GN3OfarnltJmEIzbcsS7dD06Vc
03Trm38svNbhQ5CoTjb6Dvmkhoofsjhl8XfFRXxuGoRA46Z3z13Pxx+Ak3xamsLqx16HSrm
3kJdpoTIGTbjAAI5zXEfslAL4y+Kygg41GMcf789e7ap47i0/4m6N4LNuzS6p5myQDhSke8
5/AGrMynZWWm/CL4IW+kS6h58GjWJhE8gCmVzk8Dtlj0r88ob46z441/wAQNI6qzFVK9WJP
Az9Fr68/a7Grp8NLe4sLhoreGQGVR/ECcf1r5Wht9E03wvpcWnPdi4ltlnuTMgCSyOM5U+g
HHPpQNGHcgvNvwQvds8ml0u1SXx94Tt5V3RTapbowPO4GVAf51clRCrEK65PzDGQKi0nj4l
+EASuRq9sAFbPHnJ+FAM+7P2k57q3+C+ptaXDwPtY7kODwM1V/Zvurm/8A2ZNJuLyZ55it0
pdzkkLI4GT7AAVP+0v/AMkW1T/cf/0GqX7Mg/4xd0j/ALfP/Rr0CPiPxoC/xf8AEpQhQZiz
Y/CspIi0yr5mAw6kcCtXxlkfGHxEwbaRMcY+i1SUZLSSAso+XI65oK6GfcbftdhwWb7Wo3d
uor9I/jbNcQ/BvV2tp2hk8r76nBHyk1+b92IhdaeI5Cf9KT5SPev0e+OH/JHNW/65H/0E0E
nE/sk3l1ffAFpb24e4kXUbiMPI247QFIGfxNfIXxcYj4462UzlwAcd/l/+tX1t+x//AMm+S
f8AYUuf/QUr5L+KYU/HTWNzbQO/4UAjmlCCEHJZzzz2FSCa7MiuJC7AbdxXIX2NOEirIHZe
D7cmrCyMVAjULt4OFwWoLK6NPEzpMzKW6lO47cU5kOAcszE9G71Ks6x/NCrttbJkbkfTFXp
JYJIgLeMLLIuWAXIH09KAM8quwSSNuA7dAKsaSufiD4NlDKd+r2/A6/61OtPgVhEY3UICMq
xXGP8A61LpsBg+IPg3LhgdYt+nOD5qd+9BLP0T+LX/ACS7WP8Armf5GvhT4R2S3Xha+lEhk
eK9IEAzn5lADDs3pivuv4tf8ku1j/rn/Q18X/AsbvBOqLHvEn288sPlA2Doeu6kwR2qLLax
3EEc8aqig7AduR3VvSsPxCjP4T1+dPMWT7FIxweCpTGCD0/rXVbRHqrW5hVYDsErmMSY7EE
+uOtUvGul6dpPhPxQbC6hdxp7p947yDnjGOBipKPYv2aWZP2XNDdTyEuyP+/0leXfs8ahqM
/7T/jmzur2WeFbN5AjsSA3mRgED6Mfzr1H9mz/AJNZ0T/rnd/+jpK8m/Z1/wCTrfHn/XhJ/
wCjYqsgoftft5fjLw86j5knDDPToP8ACrF7eTRQ+c08qNChlCRrtifI42n29TVf9sEE+MfD
4Az++UfoKt3FhcJaql5eAQ7hugZdxcj+AfnQVE4O507+04b61tojJ5lvJMSx+cAIW5x15r6
D/ZC/5N4P/YSuf5LXkctsLZdUggu3jYW8hYK4ygCHjJ5HpivXP2Qv+TeP+4lc/wAloEzzX4
W/8nzal/143H/oK1c/bRA+x6Qf+mi/yaqfwt/5Pm1L/rxuP/QVq5+2j/x56Rx/y0X+TUCPG
btWksrOV+gjXanTcAOTVe2XzFeWBViiXP3uQT9a6ltKig0C3v5sKkkagIHzsGP/AB2uff7K
weGN9hXcdvPcUFLY+iP2K/8AkmHiT/sMn/0THXz78d9S1lfjrqMVvcTTl14g3HawOQRj6Cv
oL9ir/kl/iT/sMn/0THXgnxf2D9pKfzPuiM5wcdnoJON8PWU1po32eaBhIXLsMfcBxgE1tJ
HcyScbQem5uAKstcBbWWJ7kMrFfunBU+nFZ9uIvt0YE+3Z/GWJz9PSgpbHuX7HqsvxH+Iat
jcIoAcf9dHpPjjqep237UfghIL6WOGTUreIxqxAKmVAQR3BBNH7HbrJ8R/iFIucNFARn/ro
9Vfjx/ydJ4E/7Ctt/wCjo6CT2n9pm5urb4LagbS4e3bDHchweB0qb4CXE97+y9oVzdytNM9
pcBpHOS22RwMn6ACqv7T/APyRXUv91/5VL+z1/wAmq+H/APr1uf8A0dJQB8Wzo03xf8VxJg
K8zMxOMD5hyc1fjaOGRo1KM5LYV/7orLuUVvi74nLkFFlYsv8Ae5FacyyrhoFaaMOdoKDIH
dfpQUjnvGXkf8IzGY8sxlUZJ+6MH0r9B/GitZ/AdobJzBs06GNCvG0BAK+AvFdlcX3hrNna
+Y0biSRYozuRRwWP5167eftHeJPH8tv4I8O+Gbl7e6SO2S3ghEs7hQAT1x+fAHWgk9x/Zbu
7q/8A2e45r64kuZReXSeZI25iA3AzXx/42RZ/j5r6kN5bnMhTlgNq8j3r7i+BXgXW/h58Gb
fw94h8ldQMs9zJHC+8RhzkKW6Ejvjivh/xhJFF8fNdaVdy4bj32jFAGe9tJBesbKT7RbD5v
m4I+vpWP4plEmifOgSUTgEAcEYPSt8sVlR4t5l2kEA8bfQ1z3iqJE0kOrbiZV5/A0tAufo1
49knj+B05t5WikNhGoZTgj5BXmP7HF9eX/wn1lr25kuHi1Z41aRtxC+Whx9Mk16Z4+/5IdL
/ANeMX/oAryr9iz/kkuu/9hl//RUdMD53+MaxyftFXasoZfLAIPfG6sy6tIGt7eKyn2SO20
7+n096u/GmQR/tB3km4LhOp7feqPwNF/bniOC2nulgSMFwSA24jsAeh96l7iZnDw7qzs6Wj
LOkZIchMbT/AI1iXVjfRyt9qhcD/aBx9OK96l02KxtpnsUS407zdzlP9dE7cFZF7j3rH1Pw
9KNS86EfuQu4vEckcdCOlNbgkeNWlz9mlkeMOrAYGwkEH8KvXOr3F5d2vnvJIsICqznOK2f
ElvJp+pRRfYoykqkLt6sfXIrKtNLmO17xVjjU9D1Y+9MZS1hIl1ViylVk2nJ6Ee1W7uZ7G+
sZYJDDEANpH3SferetWktzLDEnyovChQDzVq9sls7GKOZlfYv72M9M9vxpMCjfixvr17i5k
YSnAJVyA3viiq8d3pU243Mc7Mp2jDrwOworLUD02aDygpZElifjhsbSO/t161Xt7qwnQW0k
s7pvwgiPQ+wqO286J57WZojPDwUl4yP6U0vawypLaOIZs5C85HuOfyrYsv3NveRmR7aLG9H
EYuU3Hdjjcp969l8C+Bfgp4h0vw5qFp4efxZqF0Bb6g9xctIbSYpiRpYWYbRuyAQvHGK8Ok
1KQeZcXEouWh3OzMDj5V5H6V1l58L7uLxj8PoNF1DU7TVvENkt82tLZqsNs/lGXYjRkEtkB
dsmcg9aCWyjp9r4Y0T4o+JdI8P+F77TLW0Ywsb6XfLBKrYABzlo2HIDdPU5rurdgtvthKyY
xKXhXDD/AOt7V5loM3ijUbix16+1zUdWlsUeGVrsrIIGc4kjY4BIyPuknFemOYYtNhvQDak
gh0YYGOhJ9qTRRo2yxunntKUIbuQeM9/WtSL7FLbuzKOZBjdjOM8HFY8Ch7cSwzxghQM7cY
GOo9R9at2qtbxoHkZy753DB5+lFhoz/wBksoPGHxXwMKNRiwP+Bz1rfFPWF0r9pv4cTmTap
1RYWPTiSMxn/wBCrlf2YLz7N4p+KjMcbtQjP/kSauZ/aT1s2nxM8L6qr4NneRT59NpU/wBK
ZmfQ37Rmlrq3wa1eJRudInI+oGf6V8S6aJ9V8C6HLDuEkEcloTszkByc59gRX3R49vYdW8F
6lBwUmi3AexH+Br4W8H2r3HhPULE3rWx0zUT6kAMMfnlaBoY2nxpNICZHKH5mXow9qqaekS
/EjwYYSCg1e3HTGD5yVrLp5KS+W7sF6seCVHtWJaEJ8RPCTgFVGq255Of+WqUAz7m/aYb/A
IstqeD/AAP/AOgmqf7MrAfsuaQSf+fz/wBGvWd+0bqP2n4W6rAmSMOcf8BNVP2e9SW2/Zj0
eItjm8/9GtQI+QfF7H/hcPiIhQ3749e3C1niObO6TD7upycGrXiNnn+K+vyxAsTITx6cULM
xJiDHym/hPQH1oKWxn3KPt0+R4tgF6ijjpX6MfHAj/hT2rDP/ACyP/oJr89dTTZpViSSCNS
QYxx0POa+6fjTqJn+F+qQJliYu3+6aCTE/Y/IH7Pkmf+gpc/8AoKV8m/FHJ+OusBFByO/0r
6Z/ZV1AWnwBZCcf8TS57/7CV8xePJhcfG/VJF2tkdG78UAjG8mcsqphQOj45qw0Aym8MTn7
x6n8+1WirJIrFDngYDdBVnyYwVITzWBAbHOPxoLM2SO0iG+Kd5D0ZVXASkXerD5Tjjard+O
v0rSb7P5Uy+WI8tjJbJz7U2K6gQyLJEsu5Om0E59fagCoZAF3smMjCnJ49h9K07fSbiz8Re
ANRuUZPtWtwhM8DaJY+340aZa3N5fQQSwKYg24KvU57ZrtPHccNjr3wys402vBqqF2OTk+Z
Hxk+lAmj7L+LbAfC7WOefLr4f8Ag7eXdr4QvvJMaxi+blhkglVGcelfXXxZ1VX8A6zEGxwe
Pzr5e+AtkLrwNqe/yfLe/ZCJDtJ+RThSOc9KTEjsbdmuXjma9kkNw5VjEm1Yx34759ap+Ko
mHgrxEWhXCWcq7opNoOVJBYHqehrvHguZUWIWXkmFBtcvyGHyrjjk1yvjSCz/AOED193BMq
6fIQJjyzbeSCPSpKPWP2bGA/ZZ0XP/ADzu/wD0dJXk/wCzqR/w1Z48P/Tg/wD6Niru/gDqQ
tv2ZNCi3Y+W7B/7+vXmP7P12Iv2mfG8+cbtPkH/AJEiqyB/7YJz4y0BV5bzl4/AV1ENkiXT
T3OnETwoC7SYUN7gnv6VwX7U92bzxhoW07j5y/yFeuXmn6hPBab41mCqxeNW+UjGMYPfrSa
KicPreiwrp+rXcEtvHG1tKz5AyRsJwuepz7eteh/shnH7PByf+Ylc/wAlrnNYsYH8P6iLSx
ljaKxlZmnl2mM7DnC917fWrX7Ld+tr+z4iE8/2ldd/ZKSEzjvhYc/tyamc8fYrj/0Fau/to
MDZ6Rg/8tF/k1YfwuuDH+2fqU7qRnT7jGf9wU/9ri9F5a6Xz0df5NVCPP4tVvbjTEHlymIx
KXcr8hXgcn2NVFuWcssMko38SBgp3DqO2QK7vTtEthocds8vlSNCrPGZRgpt42+/J4Nc4mk
whWhtIxORuLOCQQg6E+n0oHc9v/YsIHww8SZwP+Jyf/RMdeCfF1Ul/aTmV2CxlDuYgnAw+T
Xsv7Il8LT4X+IwWxnWif8AyCleI/EqYTftEvIclSpBxxxhqBEcsdpHbQi3jjJcsQw64HQ4P
50llaPHFc3EspDBfkKpzuPUUyfbI37jCANhSfmyPrV2ZnEdtDHcx+cULSEnkZ6EnvQUtj1P
9jfcvxA+IAbgiGDP/fx6r/Hdgf2o/AmO2rW3/o6Oov2Urv7J4++Ibu4ZjDD8yjAP7xqzvjR
efaP2k/BUwOduqW5/8jR0Envf7T7L/wAKW1IZ52v/ACqX9ntlX9lXw/k/8ut1/wCjpK5z9p
PUhP8ACvUog3Pzj9Kl+BuoiD9mHw/Dvxi3uRj/ALayUAfI11bJdfFzxQskipGkjOxbuAw4r
orSwN0GksnkdlUhkRdoHfOTVTw7cxx/GLxVNLp6XsbBsq+AF+Yc5PQ9hXqcjacrG6t9EmTz
gsht1mQoCDjnpyM5oKR5BrWs6lomly3OnSy28rgW64I3MzZ7ewBr7F+EXw88O/BT4WnXtcS
P+3rmAXOp3r8upI3eSp7KM49zkntXyH8QpnuPEmkTtFHDFJqEbLGjbgeRzX158dtQM/wu1a
2jZsFDwvoFNBJ6J4L8daP4+8KT67opY2SySQBm7sv3h744r8/PFUIuPjt4lGASsLuv1AWvp
b9mPURa/s52qEnm9u8/mK+bb6VJfj3r0jqXUwSEgHr8q0AUITM9zHtlVsHIixksPTFc94um
kfTQjIqAzb8JjA6gDitZPMa7nnH7pYvmIU8gHtXP+JSP7OQq5O5wSvYdaVh30sfpB4+ZR8D
pc/8APjF/6AK8q/YtIHwl13J4/tl//RMddp8QdUU/CCSEN/y4w8f9sxXmf7Il8LT4Sa4pbG
dZY/8AkJKYjwb42SiP4/30gjWQbANrdD96sPTNUi06+Egs1jk28tH2zVz4yym4+Nd7ID95R
/Nq5ASyhiWHDH65oEzurzxDeLbx32nSvG7krKwPf3FXtF+I2pWummJple4jbcWcckelcHbX
YNu0T3DR+aNpBGQfx7UwQzQgBosxEfKwPSgVzu9W8WJ4l1ETWenppywrgjO8gZySSe5Nc1q
OvM13EIPmSA8DsT71Ua+WLShawpiRj8757Umm6NJc2/2iQrFAT9+Q43/7uaAuaGn3E1+kxY
YkzuRuwNbK6oq+Fm01Vjnla45mb7wPcj2rAur2W0iBs4jDFFgFdv3qv6dGkljJcJkLtdm4y
ckcVEikYs+pQRTvFDaJIEO0u65LH1oqgIbx2YgHrRTsB7D4reWTU4b2KLzjcxDLqpGWHBz+
FYVoGHnZh3Apk5Uk4z6dvat7VvFxuVi0iw0iOFQ+6Xc5yWPAPPb2rOu5b4Q3LX7LI6qpzuI
yqnjaO4xVF3Hp513cwWgEccZwhdhlhkEYOOuQe9ei6b8RvjLpumQaPofiTSbm00qJIFW5tS
ZymPl3ZxkgYGR6V5dFcW8l27zebcqVDYJ2HkZA/MV2GmrCtxbS3M5TzYuSHIZDkFQAM88jH
pigmxajvPFl74pXWdT0rQ9JkO+S5fSI3Q6g7/LmRN23rznGc12tq82rmLcgkjTBWKUfKhB5
OP4hTtOtGuZvtE8yCJgG82dQvAHcDr68dzXRW8tvHIWieHnaqKoySO+fQUIaM/b/AKEl9IE
Ctxv2AEH0H+FS2s7SRrviaWJHwwVcn0GPSpE+UzSERSxzIfkxgA56+xq0mpWkVnaRrbrDJG
PnZuQR0BIHUn+lStykeRfBTVItN8U/E5ppkgD6guN7Bf8AlpLXCftCarDqmt2Lw3CShc8ow
PYVf8SfBTxhc+J9WvPCmqWkunX85uNkkxjcbiTtIxzgk9K5/wD4UX4yM8P9u6pp9nbSAsJv
NaU59AAOTVEWPo+x8X2mo+ANLlkvoQ9zpsRYNIAd2wA/qK+cfCtylr408X6YMSR3AM6IBuD
ENnj/AL761Q1D4WeOdOtmafVLE29uNqbbk/dHoMdKj8LeE9UtdTe9uLqKQyJ5W2GT7wb1b8
KASOkWGGG2l86/jV3Xy9iRM6yDuQw4B9K5rxiBZPY6nYXH2j7BNHLGxQRngjggehArtLzTp
LFYfM+03ck3yQoF+T6Z6AiubuLJpZJElRFjkfayuRkJ/hQUfR1t4/8ACvjPRUe9lt7i1vIf
3tvM4Gdy4ZT78kVm69468JeCvAA0Pw8Le0tbeJo7e0hl3kFiSzE5JPJJya+Vp/DdzEz/ANm
X/lrk5jckYPoCOtVj4c1MwRz6hc+VC5xzkmgmxPpjyX+p6lrUjEeY+Ac8nJ//AFVuPa+VDD
5qMkcvKsT+uaSyW3sIUS3g2xL1JPLD2qeaedgI5TjbyAo6ewoH0G67BFb+DNOKtub+1U5zk
EBT0r6w1zxt4cGp/wBlalfW0pkUAwu4IYEYwa8F8T+G49Z+DOly2MhSe2uDMJGI2NwQR7Gv
In0PX7uZrue43OD/AKzcTz9aBWPr2XxZ4L8B+B30zw7HbafYReZLHbxzb2eRup5JJ7fkK+T
7e6fW/GWo6w6lwxODnHJ9PyNUh4f1md2W5uwqL1bJOR7etbthZpplt9ngYHPLsOSfr6UAkX
ltpHYxxSkOegYdfWrsluuxiXG5ThVXoTTIgLgReY7AYA3EYIHoPWtzRNBGr372lpIYW2kgy
cA57fSgq5jrE7zxxGKOPP8AFjeQO+aqz/ZFmGGygyqPt4J9hW3qGi3+i3TWVyUhkibBbkgf
Q9+vSqEcHlygxLJHt4c7QQfoP60Cudj8MbJbnUBfk7kt1Y7iMDAB9ePzo+Kl1G3iH4eloEi
lj1JXdg2SQXjIyenSum+G0zaTbTi9tY57ebDCJgBknjj1PU1U+J3gO68XW1td6LdJYDT5i0
Ut4xSPnAwTjg5AwcYpXG9jvPiX4ns5vDOrQC9hZmyABIM151+zxbXN38O9VS3Ij26izZ27i
3yLkV5q/wAHPiPct5jXdjMJXK7/ALXkMfyr174UeFdQ8J+HGsLjzmumneeZ1YxwpxtAyfvc
L6d6GyUj0W1trg2sgLtaSSNuCkF1XB6Z7c9ulYPiuy0yL4eeKI3TzrtNMnJcHO1tvqPpWwb
meULEupq8wByqAkY7DPH61l6ppVpd6Pqekb2iaexkikdCWCllIO0Dr1yc1JRifCbXrWw+AG
iW0l3FE2LkbWcA8yNXC/BbVYbX44eLrx50RHsJMOWAB+ePvXJT/BX4iW0UdtHqFi1oo/csb
hkUg85GV4681JD8CfiLCHls9Q00zTDZIsVyT8vXqF57VVybGv8AHTVodS8WaM8E6TFJ0+6w
PpX0SJ0Rw8uXLuPkB4B9z6V8z6T8BvHMms2k2sXdnFZQyrJJIkpkYAEcAY6/Wvpe4ura6uw
t1ILC8ZgGkAwkyj0OODj0pPXYpDzY/wBoWl3b3aq8cgMIYjGNwIznv1/SvHvgd4qg8MaFr3
gjVrhba803UnYJIduQQFPX3X9a+h0tZrawaaWNfssiqQ0XzAgdvavEvit8HLPxhqv/AAkvh
G9Gl62+2O8hl4jnOOJMjo2MZ4IPtQtBNHZ2ep+BrHxJJ4jtraxTX5bc2xvBN83l+mM4z2zj
NeJftD6zBqkFisNzHNhxnYwOODWOn7PvxKe3W5j1TSizMVVfthGQO+duKWD9nb4hXUqNqd/
pcVsHAkkFyZGUd8ADnFO4rHUNaIfD1rbIZmll2FhvAkRtv930HrnHNaWjaBey2d1FcSNJE6
bikzHDgc546c+tb+v6VpHhy3srKwcrLbxGR3kQNI6nAOCeOtN09oJ9Ikt7mYmcSljNnHmRt
yV9BTKMT9nfWINL+HWvpLcxwk6uSNzBc/u1ry/xNdxXnx0W483ejK3zRnP8LVk6n4H13TpL
pNO1q0bT2nLxqJSrMTwMrjtwOaZofhbVtP1tNSv5ISYchMPkMSMZz6DJoJsd59ithLDE00I
B5O7A98VELdra6xF5Mis/PmAbWH9cVDKUttPLmFg1yGIygxgHqD70yzvHifaYVIWMbf4iOf
WgfQ6j4DanDp3jfx/LLLHbh0jxlsD/AFjdKxviNqsN58dPCl1HOjpHqEDFlYED94ledaloe
tvq99daddJEl22+VPMwQeuDj3zVWLwd4mluBKJYRJEQyMZOd3UY49qBWPpX46+IbW98Fajb
R3kUjEsNquCelTfDDX7ax/Z/0K2ku4o3EM42s4B/1j182v4H8XXN4LW6urcPK21jLcDAJ9f
Skfwf4siBsFu42W2yPLWQ/IOucYoCxu+G762j+JPiK4mjknDqdojPDfMOtehtqsc8zSx2l1
aWzxYkBcMScZyK8w0Hw7qehXc13qEkStOgAGcgjOefrXWaWbm4LWsThnkfAQZDKuM/QUDRR
+I0iyeFbG4hy09nOsu7gAAcAY9ema+ibTx94d8TaBa3V1c201vc26tLDK4A5X5gc/iK+f8A
W5JHikszLALWVfLkAAYHjnn1/rXncvhvUoRILG/C26tgrIxXaT/Olck+x9I13whofhqPQ/C
wtbDS7beViSbdlm5ZiSSSSfWvmaz1GAfGvVLp3RopYHXdwRyBXFf2FrsXyR3kZU8/LIetXd
G0e4tLqe7vnDPs2YQ5Iz3z07UwNqC3S9v7hiQUyx55OB3rC8SwqmjxsVG8SgEgdsGugM0Vl
akWsxM7/KRt4APvWDqEMmqWXkpJiVWyFI4496kD6y8deJbR/ABtvtkJc2cQ27xn7grh/wBn
TWoNL+FurpLcxxFtVLAOwGf3aivnW7s9eZfNubzzMqON+Tj0x7VXtbbV1s3hguhHAp8wpvx
z61QHWfEGZNR+LE8sTiRXHBU5z171nTWoF05lG2GJQny9SaydPt5YNRivLmeNsdBuyTWveX
VwriESKkfYED86lsTIbhSEjWFQkmcqo5OPercVxFtETssLNw8Ybh/celVLW3mvb4wpcxIZB
wz9/Ye9V5tkLyRGN1mi4YHvTQI3X07y83F1PGbWPlSTy3tip7k3WowadcxQtJaW52Nbr14/
oar24jn0LzbnzCsXIJP9KrQavFKWtpJJYrVhlQjbSG9SaYNDvt8rQX9w6BYmPlrEw6f4Hjv
Uum31zBpdzIuFjCgbccYzWY89hd3Mq28XkxICVXJy3PVvU043BXSsynJd/lX1A9aloZYOrX
THKvCo9FQEUVjtO27jYB6AYooswPUpPDl7iC9srr7e88ZZZlOQT1A9iOetXDq2kT2bSahO1
xdomPLkjwp4II461JZxzWGl3YFwtwjbfMiLhDsHQg1o2drp95pCboI5IFGCrgL5eejM3c+l
UF7HH3GoWs95M6GPYwGzauOAevpnmuv0u/hSATW87NEYgpKJl0dcE5z1Un09KtWa6H9nt7I
2dqlqjlHVh88pC5BY4yBnH511HhyytrW9NxYwpDaCImOBlUvIvy4TB6HOefah7Fk3hTUrI3
MbajI5tgfLk3YywPXj8a6vVdOWxsIdX0O583Sm25QHLctxnue30rQnsbHUtPiCmOCCSEylR
hfNP9zI6MQCB7iuYdrfS7WSOzMjWc8RYRucCNhyAwH8QGOfU4pRAm0y9AvYnWNrgEGUkkqi
N025PXjNWb5Ek1aM6fKkKqu93TlG/wDrjvVBLbzkkfzkSSZ0kQAkLuVVwnI6Z5rd06KO0kk
llliHnq2eQdhxwqg9RnNSBPBPtsSDKItrBkyBkYOCSffsPeqNz9lvZpZmlH+jEvCSerD+HH
T8OtIhluVIJy0mGfcuejDt61AbNY3kgjkzsbc4C4ETYOcDOe45p3AwfF+oQNb3kcjRQSTR7
GhXnzAOSR3BHpXnG2yk0aLyJlkmZtpUIU8oYwMY+n1rofF7i/1uOxhjIkt2xK6kL1HAyeuT
1rD8mSFhaTiNYUAJYHh26YGOwouA2G4Nvp0lhGkySgYYTEsoI56+pHcVzt7GolxETKOFba+
4Lnng98VtX8TXqoHPnxwJlDASVI6Hrzn61lyWb4BeUK0KFQEUAYOcDPr1poCtLLZPNAI3KT
KCWfy/lcjpUN4UaRXJPygtmQ5GT6D+VXvstqYUknL7ejBWxtHbpUErxRl1itVaRMiM45I7H
PemBmfZnBkL48lcc7efbNW7W3u3mjijt2Dk/KzHOTnuKsrJPLaFFchgMiRcDnByK0PCsf2v
WLeS837EYb/mPQEfMcdxmgD0TxpLb6F8KbPRG09UmnRE3A8QvwzNx/KvD4rp4pFgnfzbYSh
jGqkZPf8Aya9K+K179u1u0is7gNGsCs2xs9e/1xXn8kcxkMnkusI+6u37/vmgBizSGaSNkM
SZyPkJHHb6VPHbiVZHZ0jOA+Rzkf0FPSa4u5ipQxsw+TpgfTPtXU+C9JsNQ1uGy1IKEZSsS
yS7Qx9z0x1oB6HP29xGsLRzWf2iFRwEO3nPYnpU9q3lxO0rvG7EACN8FM9x710ni/wzpXhn
UUjtLxZ1uCXKZztOckH254xXMLJZStua6OzOHB6H0wKb0J3NS41PUNUjhgvZHubaBPl8w7e
vGc/xfWqKxRSsGz+5VmSNH4O31FPuLa2ls2khuJnlb5VB6BRjpWj4b0+w1PXLOJ4Z51i+Ul
zjr1B/Kk9BpHqPg+wuG0a1WzVC8SlY+PM4JJDNnGD3/EVd18RXsawanbvDE52DeSzA+o5Oc
10cNjZQWcjaWhtwxV5BGfujGBkenFVdSisZbQ3IZopEYP5j55ODzgcYqBlDyba0lTS5POuo
IYN28fI8WBxjHUc9acLm3+1Wc8tu0yFyu13xt4+8wHX2pZrL7SsbNbyNG8JT5LjG71Ix2P6
VLHJcJLDaPbx28MaDcIlyQvbr94+tAEVlYrNKgubmVZImL5QfIcnp7jHrSSwCG+dpr1gjv5
saInLgjhenPPJrfXRbaKza4sBGY1ZiVHLA+5FOu7OaeK3DGI7IiEwuMnsfYe1AGTKZ4XcX1
ublo41IjduFY+g6exFLp8gW7zcA2cb7f3UCgbWP8OR6etRXkE81stv9oJfaNyJJhiejc9xn
+dWjpduzIbu8UeWzIy+Z8y98ACgC/qF7b3yww2oxKwKGVnYhuemMfjmsHU7e7NjjMJZCEC4
3hjnp83Tj070+S1aaYTWOIoUQlTnAwSTinw6hLczASW5tow42FE+V5BxyfpQB2fhnWfsPh5
YLmQS2zHALH5lPfr1x6Vl3tpaahczqk11Z2RJaIxLkSHu2ewPp7VauY4hZCZpiQPvCJMjHT
AohuILu38pJJRG/UOPTg49BQ2Bh6dFHZyw2pjkeD5iiSHGSDxg+nvW3pl1pthdtZywE78hg
JA4G4Y5z9azLXTzZalOzStJHxHHM2XwCM5weAAAadFppS+nisYRvZN8kkzcSkngewHX6U1u
BzPj3TNTufE1ndWssElgB5SKy/OqAf3gM4zXCNpupWFrIB5rkS+UEyQGORljkcmvQUjumFw
0ivK6MxVWYhMnrjnn6CuX1lofsBhubmR40+bNvH827qe3I9/bmm2ByZiuYX09xJHNE4eWUr
FlOGAAYnn15rO1a40eSYXUSwTM8m147c8LnrjjA6fhVy0F7Hp8yWkerXVo4bdbXEaZU9dyn
uMUkV4J7N5zbrbSwgSC5ggwZCeCrKergd6YFK/stRhs4FurOdEkXNvPJEcMvbnsD9Kr2mkw
RIZ7i/W3aGMgxNliT2IX61pnRtQvPLuJtZ1CSGdfLjlkbY065yFKg4wPSqF7JGNQ8lbK4DE
De2Ac8DkZ6n6UAZ0RluGSJrYuHbJIIXzl9R7VPpul6hqmtWWnR3CxefKY8H5iAe5HHFLZNN
8sU2YpWVkWOQ7io/unOAOc12vw107Un8Ty6hcWjolrGEdmUE88ADPGcDg0noBU1/wAMap4Z
0xL25isZUlPlxuo8xnbrnpkHHSufm1TWLGxa1a1gjnnAlaWSIrKM9/y9eK981jQItWaCOe9
azt7SdblXOHXccgIV6ZrzvxT4Hn1HVbqe11iW4mVOu0gH0Bx/KlcDyYyajelV1FxdIjYjXO
SCe+fU+lbehavHoDXkzadHLmPy95fJilx8pI/i7/StS88Harp2ltey20Ms1qQyyC4AblcAb
T3/AMa4a+sbmDcs9nPEzZaSNmO33Bx9aoB73L3VizyrIQSfmbAyfX3NVrgW6Q4jhyxUcOCD
17Z61Koma2EcTiKMnHlA559yagkjZVVnPmkHkl8gc+vaoIOuuV0+LQoIpF8pTGNrKAHJ9v8
APSuKkuH807SxhU/MyjBP+NSsbqRCWnIUYxHnOPYVRkmWItvc785zjofTFO4EUhZwWDqB/E
D1q5ocEcsrCSfZJ1xwARWabjK4EAbdnePX3qEajNbzl/KUJIeQq8DjoKL3A7oGzS0ktI3UM
2f3oQDA7881wuqiFbjyYAqgZBPQGpZPEHm5VA0fG04OPas+WZrq88u3QMSCBk5/WnbQCHqF
A2gemcVcW1D24le7QkDdgKcgVTWKQMMbQAec881MzeZdglWO1ecjg49qlalcrImljX5FU9c
5br9a1rkrqFpaSooM5fy5WxjIHSs2wia8v8BdxLcIcAmrsZeMAohxFJkqMHB7/hVkl1LsTp
d2ZAECR4X6isZrVDLDEdqvs3MeT9Dirmnw5uLppMkBc5xwc1DPKzXF1OC5CoEU5600roSuU
7MI1wuVOCcE5wSPpWpqcdvDp8UKY3wn5sc4B9ap2cUkdoLuZGySTGoP3yO+KsWVteXKzfaI
dgkByz8EntSGXrG80G2so0dlaRhubKk4NFUv+EdK8T6hHG/oBiipuB7Bqn9mKXu7FJYjcFA
9rIuV3Y42n0NVn1G2QHTZIZDGv+s5wCM57enQGiih7jRnia2ivI7PTyf9JOxmYndz/M8ivZ
PD2jy2Onpe3DCa6wDKEkyNuc5wfQ9qKKS3KOvt7gywpuKJG0W1SVBLZwV+gGTzVDXIktdN+
0K/2gsEjnKgDIz3+nNFFNgYtohhsbkCB1RFOY2ADMuegPPbGKvtbpHaq0MD7I2KhiMlQMZU
+nUUUU3sA93WIQfvTG4JTYp+VBknBI7+tTxZhiZFnWWSRM71T5T6gseeneiipA811O2mutT
ndbRp2dgRIyngD09+mKw7y1a5tLu5nlNqxPl4c4ZiOmF6k8+1FFUwIbC1mspkJw2WTMQydx
J6ke/HSvRtY8B6BqWhN4l0aZHuIoT5tpI+FDdzweDyfaiiiO4HmWlaPHqDSQxD7LN96ESfc
kJGD83r6Cm6lp7WM32e9thazoArLtw/5denNFFMCkRAbJ2lJbYQuyBRhMZwTnv7VqeFNza0
ss1sm5VDZACoeeP/ANXeiigDN8RajDe6/dXLSTFd2yMAbdoHG36VlSXLPckLb/vVJUb24Ix
iiigCOOIgeZOg2qRgZGQenJxUvKSuwBREII2sQufTPf1oooAm1HVpbmWKCeZ5ZPuKF+Zjjr
/SoTaPeT28Ml3FbCQ7fNnfYvsBxwaKKAI4rSeFjFFdx+Y3AdSQzjOCAPf1r3nwP4eig0CAQ
WaRYjGZQi73PcnPJ/Q0UUmB10dqbWN28lxlSS+4sCvRcenauf1hnGoNAbhJIFRVZRjcVI9+
Ac0UVIDNKjCxGOS5ljtAVVYAisWPUspHTr+NagjRUt1tIiwRTtklPLMeoBOccUUUAbWnXMk
R/s5wqMqgttJOc9OR9akRLm32o8gunHygRjJYdzz07UUUAQXFisqPdXFuktw3yxMynEQHOT
g8e5rn2ht5NSWabfLMuW2LyHYjjOOvXHvRRQBo6WsEUcvmWLwbB50u4Haw5AUD1yM1L9ltH
kETiSLaxuGUMSEY8dPyGKKKANa3guhCRLGjSBhuKsNre/1q/bxy7DcMH+zqxDxsMEDscjjH
+NFFAFYWiaeFkmbfLcqQjyHIQ84GM/hWYdUs7S2le7tiFhzEHSMj5sAnkd+aKKAM9F0O4RD
BIs4uiHzM2TGD/dHH/wBamato181gq2F3Mkm754lj2gADt6A4H1zRRQByF3YzrBFcsGjjiy
HU92Pb6YzU9tp2oNaXs0dojxqd5ijQYckAHcT2xxxRRQBz6aOiTFLWWZJGUkRxcqpzztyTV
m+8PXE7low6R28aFn8wrnA5P8unoMUUUAcL4khY3McltHN9pb/WkfMSeepHXIAOfevU/hnb
3mneG3nezkknvX8xInGcKPlBB/oaKKpgdb/aEMkUkGyVo5sb8rnAX+EH06+9a/hV7GOae0v
t0cbZVDJjceM4+lFFStwK3jnwtaTQxNpsjJGiYlCYycc7s+2Bx718w+NSLLXZ7OJ2Y8g/3m
bOTuPc9qKKb3Gc9GXlAjc+X5RPmJn73HAp0peQmO5ZlIQlUUA4HY8UUUjMz3iU5kebzJNvy
opJ56c+lUZi8bBCm5ecvjGfx/GiiqQDY5SrCNY92Rg4OeTVK6WZZWUEhB/D1GaKKS3Nre6Z
IALjPAz61dhQKjCMsuepI5/CiihighyKZpSEkJ29DnH+TVhrgNi3EgkZEJLHjp1oooRT2KM
MZju1EUh2t0PSpGnVYWcqzyFsDPQD0ooqjJ7HT6fqFl/Y011LAY+dqp1B47Vj/wBo2/kKY4
AjSNuAI6/WiiqiQ9irdzO12pNw5eLhdvG3ucCrazLav9pu74yzMv7uNzxz6+lFFSU9yldyQ
3twZrmV0kxg7G4PvRRRQI//2Q==
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuABcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAD//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAC8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAEEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAD8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACYBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0