%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/602.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Rob Thurman - Kal a Niko 3 - Besneni</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>b9bd0414-a736-4bfd-bbbe-76e5b4f3460d</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2011</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p> <p><strong>Běsnění</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p> <p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>201</emphasis></strong><strong><emphasis>1</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2008 Robyn Thurman</p> <p>Translation © Anna Janovská</p> <p>Cover © Chris McGrath</p> <p>ISBN 978-80-7398-111-2</p> <p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p> <p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Věnováno mé mamince, jako vždy.Poděkování</p> <p>Jako vždy bych chtěla poděkovat své skvělé redaktorce, Anne Sowardsové; díky také Tině, Erice a Cam − Charlieho andílkům z Penguinu − za to, že to všechno popoháněly; doktorce Lindě Jamesové za její pomoc v lékařských otázkách; Jeffu Thurmanovi z Federal Bureau of Investigation za rady ohledně zbraní; jedinečnému týmu Chrise McGratha a Raye Lungrena pro umění a design; své agentce Jennifer Jacksonové; Shannon a River − dvojčatům navždy; Jordaně, kamarádce, která mě inspirovala ke zmínkám o kanálu Nature; Shawn a Beth za to, že udržují v chodu mé webové stránky; a spoluautorce Maře.</p> <p>Dovolila jsem si dost upravit vzhled systému podzemních chodeb pod Kolumbijskou univerzitou i vnitřek Buell Hall. Přísahám, že to vše jsem udělala kvůli zápletce, ale nakonec tím utrpěla i realita. Tímto se jí omlouvám.</p> <p>Na druhou stranu, co pro mě kdy realita udělala?1</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" />Nenávidím, když vyšetřujeme únosy. Nenávidím tyhle případy opravdu děsivě. A o děsu něco vím − nosím ho na sobě jako nápis na tričku. Na takovém, jaké mám už od narození. Někteří říkají, že to prostě nedokážu nechat být a že už jsem to měl udělat dávno. Jenže pokud si nemůžete stěžovat na stvůří polovinu genů, na co si pak vlastně stěžovat můžete?</p> <p>Co se týče únosů − vůbec není překvapivé, jaký na ně mám názor. Před několika měsíci unesli někoho, koho jsem znal − vlastně rovnou dva takové. A i když druhý únos netrval ani hodinu, ten první skončil až po dvou týdnech. Navzdory tomu, že trvaly různě dlouho, oba na mně zanechaly stopu. Jak fyzickou, tak psychickou. Fyzickou schová tričko a bunda. Nejsem si jistý, jestli něco dokáže skrýt tu psychickou, ale snažím se, jak můžu, a to pomocí sžíravého sarkasmu, trochy hrané statečnosti a starého dobrého zapírání. Tahle trojka mi pomáhala zatraceně dlouho a já na tom nemíním nic měnit.</p> <p>Dostal jsem řízný pohlavek. „Zajímalo by mě, Kale, jestli v nejbližší době hodláš dávat pozor. Nebo bys byl raději, kdyby to únosci přeplánovali na jindy? Určitě se rádi přizpůsobí. To únosci dělají často.“</p> <p>Niko Leandros. Byl jedním z těch, kdo tenkrát zmizeli, i když jen nakrátko. Jak už to s bratry bývá, je to dobrý brácha, navzdory děsivé posedlosti zdravou stravou, meditací a dalšími věcmi, které obecně nemají nic společného s pizzou a pivem. Ale všichni si neseme svůj kříž… Já dostanu pohlavek, když se nedržím plánu, on je příšerně vzdělaný, uvědomělý jako dalajlama a neustále mi zachraňuje zadek. Chudák.</p> <p>„Jenže já dávám pozor,“ zalhal jsem okamžitě, sáhl si dozadu na hlavu a ublíženě se na něj podíval.</p> <p>Odfrkl si, ale nedal mi to sežrat tak, jak bych si zasloužil. Pohlavek byl zjevně dostatečný trest. „Radši se pohneme, než budeš dávat pozor natolik, že usneš na místě.“</p> <p>Jak už jsem říkal, dobrý brácha, a dobří bráchové, kromě toho, že vám zachraňují zadek, vám nedají nic zadarmo. Musím ale říct, že mě zas tolik netrápil. Proč? Protože mě zná a ví, že takovýhle případ vyvolá nepříjemné vzpomínky. Místo odpovědi jsem zavrčel a popošel k němu. „Takže unesli upírovu milenku,“ zamrmlal jsem. „Je to lamie. Pár už jsem jich viděl a nechápu, proč by je sakra někdo chtěl zpátky.“ Lamie se stejně jako upíři živí krví. V dnešní době už většina upírů našla lepší způsob, jak zůstat naživu, ale lamie nemají nejmenší zájem nějak se rozvíjet. Živí se sice krví, ale tady veškerá podobnost s upíry končí. Lamie vás většinou kousne do hrudi − nebo, pokud má pro vás opravdu slabost, do jiných, citlivějších míst. Ve slinách má chemikálii, jež oběť paralyzuje. Zůstanou pak přisáté jako pijavice a vycucají z vás všechnu krev… velice, velice pomalu. Může to trvat celé dny − dny, během nichž se nemůžete pohnout, nemůžete křičet a nemůžete ani prosit o rychlejší smrt.</p> <p>Jasně, takovou holku chci. Sem s ní.</p> <p>Jenže upír na to zjevně měl jiný názor, a tak jsme teď tady.</p> <p>„Myslím, že nezáleží ani tak na jeho vkusu v posteli, jako spíš na tom, jestli dostaneme zaplaceno.“ Neviděl jsem, že by se jeho tmavě blond hlava pohnula, ale věděl jsem, že Niko neustále pozoruje okolí.</p> <p>„Pořád ti říkám, že kdybys nebyl tak děsně hrdej, život by byl mnohem jednodušší,“ snažil jsem se mu poradit.</p> <p>Podle toho, jak se na mě úkosem podíval, radu zjevně neocenil tolik, jak jsem si myslel. Niko má velice blízko k jinému upírovi, k Dobromile. Dobromila je, abych tak řekl, prachatá. Pět nesmírně bohatých a taky starých manželů za posledních deset let ji zajistilo… no, ne na celý život − je to koneckonců upírka. Ale může si žít pohodlně ještě hodně, hodně dlouho. Jenže Niko z toho rezolutně odmítá těžit. Není v tom chlapská ješitnost. Prostě si chce poradit sám, tak jak jsme to dělali celý život. Právě teď to „poradit si sám“ znamená otáčet se kolem agentury, kterou jsme založili s Dobromilou. Únosy, osobní stráž, vyčištění pouti od klaunských zabijáků… to všechno děláme. Ani tak to nepokryje všechny naše výdaje, proto máme oba i vedlejší zaměstnání. Niko je odborný asistent na New York University (lituju toho, kdo přijde pozdě na jeho přednášku − setnutí hlavy je opravdu dost drsný trest za nedochvilnost). A já? Já dělám kdeco. Většinou pracuju v barech. Není dobré vázat se. To jsem se naučil během celoživotního útěku před svými příbuznými… těmi, kteří mají drápy a stovky zubů. Teď už sice neutíkáme, ale zvyk je železná košile. Což je myslím důvod pro to provozovat lov stvůr jako zaměstnání a ne jako občasnou nutnost.</p> <p>Central Park je jich plný.</p> <p>Mají ho rády. Je velký a plný zákusků. Nikdo si nevšimne, když občas zmizí zloděj, vrah nebo násilník. Je to fajn místo, kde si můžou pochutnat na lidech a nikdo si toho nevšimne. Mívali jsme informátora, který si to myslel taky. Teď už je po něm. Zemřel Nikovým mečem. Někde na severní straně leží bažina, ale bažináč, který měl ten nejděsnější newyorský přízvuk, jaký jsem kdy slyšel, už v ní není. Občas mi trochu chybí. Byla s ním zábava. Žíznil po krvi a rád vraždil, ale byla s ním legrace − do jisté míry. Tím, že se pokusil zabít Nika, ji překročil.</p> <p>„Už tam budem?“ Podíval jsem se na hodinky. K setkání mělo dojít asi za pět minut.</p> <p>„Díval ses na mapu, kterou poslali spolu s instrukcemi?“ Niko na mě pohlédl přes svůj dlouhý nos. Otázku pronesl hrozivým tónem, který dával tušit, že už zná odpověď.</p> <p>„Na to mám přece tebe,“ zazubil jsem se. „Já jsem tu proto, abych nosil těžký věci. Odbory říkají, že myšlení nemám v popisu práce.“</p> <p>Niko zpod šedého kabátu vytáhl katanu, podíval se, jak se třpytí v měsíčním světle, a pak se s povytaženým obočím zahleděl na mě.</p> <p>„Jo, jasně,“ prohodil jsem s ledovým klidem.</p> <p>„Předpokládáš, že bych ti s tím nenaložil na zadek jako malému dítěti, i když se přesně tak chováš?“</p> <p>Tak jo, tohle jsem mu uvěřil. Tohle by klidně udělal, a možná to někdy, až budeme trénovat, jen tak pro zábavu vážně udělá.</p> <p>„A ano,“ dodal, „už jsme skoro tam.“ Popošel o další tři kroky. „A teď už jsme tu.“</p> <p>Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale ani v jasném měsíčním světle jsem nic neviděl. Strčil jsem ruce do kapes černé kožené bundy a nasál chladný listopadový vzduch. Okamžitě jsem se zašklebil. Nic jsem sice neviděl, ale zatraceně jsem to cítil. Smrdělo to zatuchlinou − stojatá voda s odporným pachem rozkládajících se ryb. „Už jdou.“ Vytáhl jsem ruku z kapsy a promnul si nos. „A neuvěřitelně smrdí. Něco z vody.“ Ryba, kterou byste si rozhodně z denní nabídky objednat nechtěli.</p> <p>„Vodní živočich,“ zamumlal Niko. „Tím se nám to v oblasti nelidí zužuje jen na několik stovek. Velice jsi nám pomohl.“</p> <p>„Hele, já se snažil.“ Pomalu jsem si na puch zvykal. Netrpělivě jsem na trávníku přešlápl a znovu se podíval na hodinky. „Gauneři jsou všichni stejní, ať jsou to stvůry nebo lidi. Vůbec neberou ohledy.“</p> <p>To byl nejspíš důvod, proč se mi v ruce ocitla zbraň, jakmile se mezi stromy objevila první postava. „Mořský biskup[1],“ poznamenal Niko. „Nic zvláštního. Je lehké ho zabít.“</p> <p>Byl jsem poněkud zklamán, ale nechal jsem si to pro sebe. Tohle opravdu není nijak působivé stvoření. V zrcadle už jsem viděl mnohem horší. Někdy si nejsem jistý, koho tím vlastně myslím. Možná stvoření známé jako Temník, jež se před rokem vyplížilo ze zrcadla, obléklo si mé tělo jako prudce elegantní oblek a vzalo ho na divokou jízdu do pekla, nebo je to třeba můj vlastní odraz. Ať tak nebo tak, není pochyb o tom, že jsme oba měli své chvilky a oba bychom si mohli dát rybího hošana k svačině. I když Temník, stvůra každým coulem, by si to možná užil o trochu víc.</p> <p>Možná.</p> <p>Mořský biskup měl téměř průhlednou kůži sem tam pokrytou jemnými šupinami. Vypadal trochu jako člověk. Víceméně. Tvar hlavy byl trochu mimo. Byla bez vlasů a jen lehounce šupinatá a podivně placatá, se silnými, jakoby gumovými rty a malinkými trojhrannými zuby. Tenhle se určitě neživí chaluhami. Neměl na sobě žádné oblečení − ani jednu jedinou zatracenou věc − z čehož jsem usoudil, že se nejspíš s Newyorčany moc nekamarádí. Podíval jsem se dolů. I oni by se podívali. Jo.</p> <p>Teď už vím, kde se berou rybí prsty.</p> <p>Rozhodl jsem se, že se mu radši budu dívat do očí, protože to bylo menší zlo. Navzdory tomu, jak byly vypoulené a vůbec nemrkaly. Když nemáte oční víčka, nejspíš mrkat nemůžete. Zadíval se na nás kulatými panenkami a pak otevřel pusu, aby zabublal: „Tohle jsou požadavky. Za prvé…“</p> <p>Pak jsem ho střelil.</p> <p>Trpělivost s únosci mi došla dlouho předtím, než jsem vstoupil do parku. Poslal jsem mu kulku do hrudi, kde explodovala jako přezrálé rajče, a z tvora v širokém oblouku vytryskla tekutina. Otevřel neuvěřitelně velkou pusu dokořán, zavrávoral, a začal padat. Přistoupil jsem k němu a z masitých pařátů jsem vytáhl papír. Pan Rybí prst se mezitím za nepříjemně plácavého zvuku zhroutil k zemi. „Umím číst, debile,“ zamumlal jsem.</p> <p>Za mnou se ozval Niko: „Vážně? Kdy ses to naučil?“</p> <p>Pak zvýšil hlas a vlídně se zeptal: „Je tu někdo jiný, s kým bychom mohli vyjednávat a koho by můj bratr nepovažoval za otravného?“ Stejně jako já věděl, že mezi stromy je ještě někdo jiný. Já je cítil a on je slyšel. Zašustění listu, šlápnutí na ojíněnou trávu, a on to slyší. Niko je, stejně jako byla naše matka Sofie Leandrosová, pouhý člověk, ale když provádí takovéhle věci, trochu o tom pochybujete.</p> <p>Pach, který jsem cítil zpovzdálí, nebyl tak hrozný jako rybí. Smrdělo to starými věcmi, zatuchlou půdou a stovkami opuštěných pavučin. Jinými slovy, bylo to cítit jako Nikova knihovna. Věděl jsem, že Niko bude dávat pozor, co přichází, a tak jsem se podíval na papír a ignoroval sliz, jímž byl pokrytý. Kdyby na obloze tak jasně nezářil měsíc, nic bych neviděl. Mám sice čich jako stvůra − hurá, to je ale super vlastnost − jenže vidím jako člověk. Proto jsem přečetl jen pár slov. O penězích ani zmínka. Moc mě to nepřekvapilo. Stvůry se o materiální statky příliš nezajímají. Upíři, pukové a vlkodlaci si rádi žijí na vysoké noze, ale většinu ostatního světa nelidí víc zajímá jídlo. Hodně a hodně jídla.</p> <p>Výkupným měli být lidi. Pěkně baculatí. Hezoučké, šťavnaté děti. Děti. Proč jsou to vždycky děti?</p> <p>Někteří únosci si nechtějí sami vydělávat peníze a někteří si zase nechtějí lovit večeři. Vyměnit jednu lamii za náklaďák lidí − to je teda obchod. Jsou to všichni stejně leniví psychopati a ta, co se právě blížila k Nikovi, nebyla výjimka. Mohli jste úplně vidět vlny šílenství, které se od ní šířily a mihotaly se jako horký vzduch nad rozpálenou silnicí.</p> <p>„Černá Annisa[2].“ Znělo to skoro potěšeně. „Myslel jsem, že je jenom mýtus.“</p> <p>Blížila se k nám vlnivým pohybem připomínajícím jedovatou stonožku. Chvílemi šla po dvou, chvílemi po čtyřech. Vypadala jako stařena, ale ne jako smutná troska v domově důchodců ani jako milá háčkující babička − pokud by to tedy nebyla taková, která by neměla problém šťourat se v zubech úlomkem okousané Jeníčkovy kosti.</p> <p>Tohle bylo poněkud víc znepokojující než ryba. A bylo to znepokojující ještě víc, když se ukázalo, že jich k nám po trávníku běží dalších šest.</p> <p>„Myslel sis, že je mýtus. <emphasis>Ona.</emphasis> Jednotný číslo. To jsi říkal?“ Upustil jsem papír na zem. V pravé ruce jsem pořád třímal pistoli a levou jsem z dvojitého pouzdra pod bundou vytáhl nůž. Ošklivá zubatá čepel je mi už nějakou dobu věrným společníkem. Niko dává zatraceně bezva vánoční dárky.</p> <p>„Ten mýtus je zjevně nepřesný. Bude to o to zajímavější,“ odvětil nevzrušeně. „Pár starých ženských tě určitě nevystraší.“</p> <p>Starý ženský, s tím jdi do háje. Přes trávník jich s děsivou rychlostí běželo sedm. Dlouhé, silné nehty se zarývaly do půdy, až kolem létala tráva a hlína, a jejich zuby… no, řeknu jen tolik, že to nebyl typ, co se dává do skleničky na noční stolek. Annisy, Anni, Černé Anky… nebyly úplně identické, ale byly si hodně podobné. Všechny na sobě měly dlouhé černé šaty místy rozervané na cáry, takže látka při běhu poletovala a pletla se jim pod nohy. Skrze díry jsem zahlédl kůži, o níž jsem se domníval, že bude cyanoticky modrá, i když v měsíčním světle se jevila šedá. Ať už to mělo jakoukoli barvu, nechtěl jsem to vidět.</p> <p>„Bezva. Ty si s babkama zahraj na strkanou a já tě budu zpoza čáry povzbuzovat,“ odsekl jsem. Ne, že bych se to opravdu chystal udělat, ale jedna z nich mi tu šanci stejně zmařila. Skočila na mě v běhu. Ve vzdálenosti skoro devíti metrů se odlepila od země a přistála mi na hrudi se silou, jakou bych od jejího pavoukovitého těla nečekal. Těžce jsem dopadl na zem. Nemohl jsem mezi nás strčit zbraň, a tak jsem jí do zad zaryl nůž. Doufal jsem, že přeseknu páteř nebo ji alespoň poškodím, ale čepel se jen odrazila od kosti. „Zatraceně,“ procedil jsem mezi zuby a bodl jinam. Chňapala mi zuby po krku, tak jsem vrazil nůž ze strany do jejího.</p> <p>„Kale, nech jednu naživu, aby nás dovedla k lamii.“</p> <p>Z Annisina krku mi na tvář vytekla hustá a hořká tekutina. Stekla mi až do pusy a já se snažil nepozvracet. S odporem jsem to vyplivl a křikl zpátky na Nika: „Zkusím se ovládat.“ Pak jsem se přestal soustředit na chuť krve a místo toho zachytil její pach… nebo spíš pach toho, co bylo v ní. „Sakra. Myslím, že nedostanem zaplaceno.“</p> <p>Odhodil jsem tu věc, která ještě slabě skřípala zuby, a uviděl Nika, jenž se přesunul kousek dál, aby měl trochu prostoru. Kolem něj stály čtyři. „Nemusíme se krotit,“ zavolal jsem na něj. „Sežraly ji.“ Cítil jsem to z té, která sebou škubala vedle mě… v její krvi, v posledním dechu… kruci, čišelo jí to i z pórů.</p> <p>Niko zavrtěl hlavou. „Mrzuté.“ Máchl mečem po nejbližší Annise, aby jí usekl hlavu, ale meč se od nezničitelné páteře jen odrazil. Slyšel jsem zaskřípění kovu o neporušitelnou kost. Zamračil se. „Ještě mrzutější.“ S matoucí rychlostí ustoupil a vrazil dvacet centimetrů čepele do Annisina jediného oka. Pak se k ní natočil bokem a zapřel se o ni nohou, aby z ní vytáhl meč a vrazil ho do další Annisy. Jako vždycky měl věci pod kontrolou, takže jsem se rozhodl starat o své. Kolem mě kroužily další dvě a dávaly si pozor na nůž. Ale pistole, kterou jsem si schoval za nohu, je vůbec netrápila. Přísahám, že jedna z nich zavrčela úplně stejně jako potrhlá stará baba, která žila vedle nás v jednom z karavanových tábořišť, kde naše máma provozovala svoje věštecké švindly. Ta stará babice na nás poštvala zuřivého psa víckrát, než bych dokázal spočítat. Annisa psa nepotřebovala − ani zuřivého, ani jiného.</p> <p>„Neměla bys péct koláčky nebo hrát bingo, babičko?“ Temně jsem se na ni zašklebil a hlavní pistole si zezadu poklepal na stehno. Plížila se blíž a prsty měla ohnuté jako pařáty a natažené před sebou.</p> <p>„Nejsi malý kluk.“ Šklebila se tak zeširoka, že jsem jí viděl až na ošklivě lesklé černé dásně. „Nebudeš mít měkké maso.“ Samolibě převalovala slova na jazyku, jako by ho už v puse vychutnávala. „Stejně tě sníme.“</p> <p>To už jsem všechno slyšel.</p> <p>Střelil jsem tu s otevřenou hubou. Zasáhl jsem ji uprostřed maniakálního, kuckavého smíchu. Spatřila zbraň, když jsem ji vytahoval, a vyrazila proti mně. Nebylo jí to k ničemu. I když to trvalo jen vteřinu, už šla po mně i ta druhá. Jak jsem říkal… rychlé.</p> <p>Vrazila do mě z boku. Začal jsem se otáčet, abych jí zabránil dostat se ke mně zezadu. Tentokrát na mě zuby dosáhly a zakously se mi mezi krk a rameno. Zařízly se do mě jako zubaté ostří pily a už se nepustily. A tak jsem přišel o kousek masa, o němž jsem si byl tak jistý, že o něj dneska nepřijdu.</p> <p>Stejně jako u první jsem použil nůž, ale tentokrát jsem jí rozpáral břicho. To, co z ní vypadlo, ať už to bylo cokoli, mi sklouzlo po noze. Sklouzlo… nespadlo. To mě přinutilo zbavit se babky co nejdřív, i kdyby s sebou měla vzít kus mého masa. Strhnul jsem ji i s mrtvou, sevřenou pusou ze sebe, zatočil s ní a hodil ji nejdál, jak to šlo. Pak jsem se podíval, co že se mi to ovíjí kolem nohy.</p> <p>Zatraceně. Vážně… <emphasis>zatraceně.</emphasis></p> <p>Ostrá bolest a krev stékající za límec, kde mi špinila tričko, se okamžitě přemístila na zadní sedadlo − protože to, co původně vypadalo jako hadi, jimi nebylo. Už to, kdyby někomu z břicha padali hadi, by bylo dost špatné. Ale já přece nemůžu ani mít takové štěstí, že? Ne. Byla tam svíjející se směsice červů a vnitřností s malou barakudou navrch. Vlnilo se to pomalu a jistě jako červ, bylo to provazcovité a kapaly z toho střevní tekutiny, a mělo to barakudí tlamu zubatou jako medvědí past. Zatřásl jsem nohou, jako bych měl epileptický záchvat? Jo, přesně to jsem udělal. Řval jsem jako blbeček z béčkovýho filmu? Ne… ale neměl jsem k tomu daleko. Jenže Niko by mě nikdy nenechal klesnout tak hluboko.</p> <p>Ustoupil jsem od kypějící hromady. „Ježííííši.“</p> <p>„Problémy?“ Niko už mi ohrnoval na rameni bundu, aby se podíval na zranění.</p> <p>Bolest se změnila v ostré bodání a já došel k názoru, že Annisa mi neukousla zdaleka tolik masa, kolik jsem si myslel. Byla to nanejvýš jednohubka.</p> <p>Za Nikem jsem uviděl jednu Annisu, která byla pořád naživu. Kolem zápěstí a kotníků měla pouta a zmítala se, syčela a kousala do země jako vzteklý pes.</p> <p>Stvůra v poutech − to vypadalo dost divně. Pouta jsme s sebou začali nosit před několika měsíci, když jsme potřebovali zklidnit vlkodlaka… který si toho v té době sotva povšiml. Obyčejně by je asi přetrhl − nejsem si jistý, jak silný Flay je − ale tehdy byl zraněný a sotva naživu. Nedokázal ani zvednout hlavu, natožpak přetrhnout ocel. Jenže i tak to byla poučná zkušenost a od té doby nosíme pouta s sebou.</p> <p>Niko se mi pořád mračil na krk. „Je to ošklivé, ale smrtelné ne, neboj. Mají zuby pubertálního krokodýla.“</p> <p>„Mně teda jako dítě nepřipadala,“ remcal jsem. Cítil jsem na krku bodání a řezání. Krev pomalu přestávala téct a já začal v kapse hledat něco, čím bych to mohl zalepit. Samozřejmě že tam nebylo nic jiného než leták z čínské restaurace.</p> <p>Niko si povzdychl nad mou nedostatečnou přípravou a vytáhl z kabátu balíček obvazů a náplast. Rychlými pohyby zranění během několika vteřin převázal. „Je neuvěřitelné, jak tvrdě a jak často pracuju na tom, abys nevykrvácel k smrti, a jak málo se mi toho dostává na oplátku.“ Dokončil to a pak přešel ke kroutící se a svíjející hromádce tvorů pokrytých žlučí, ležící na zemi. „Chtěl bys zvířátko? Jedno by se hezky hodilo do terária.“</p> <p>„Jo, a já budu jen obrovská svačinka na druhý straně skla. Díky, nechci.“ Zhnuseně jsem se zašklebil.</p> <p>„Všechny ty krásné věci, malá i velká stvoření[3],“ zacitoval.</p> <p>„Jasně,“ řekl jsem suše. „Tyhle teda bůh,“ pokud předpokládáme, že vůbec existuje, „rozhodně nestvořil.“</p> <p>„Možná máš pravdu.“ Vytáhl z kabátu další dvě věci − lahvičku podpalovače a sirky. Začalo barbecue a ve vzduchu se objevil pach opečené barakudy. Potom si Niko zavolal, vyrazili jsme a cestou sebrali jedinou živou Annisu. Na kraji parku na nás čekal upír. Stál mezi stromy; tak dokonale splýval s temnotou, že to klidně mohl být jen další kmen stromu. Černé vlasy, oči a tmavý oblek od Armaniho. Teda, předpokládal jsem, že je od něj. Je to jediná drahá značka, kterou znám. Pro mě jsou všechny drahé obleky od Armaniho.</p> <p>Hodili jsme mu vrčící a plivající Annisu k nohám. Zvažoval jsem, že natáhnu ruku pro peníze, ale nakonec jsem to neudělal. Měl jsem takový dojem, že bych si odnesl míň, než s čím jsem přišel − odešel bych chudší o pár prstů. Upíři taky truchlí, zjevně dokonce i pro lamie. Niko mu špatné zprávy sdělil po telefonu. Teď neřekl nic víc než: „Tahle jediná zbyla. Ostatní už nejsou.“</p> <p>„A trpěly?“ Hlas měl chladný a prázdný. Pro Annisu to nevypadalo dobře. Ve vzteku by to aspoň proběhlo rychle. Zbyl by nepořádek, ale bylo by to rychlé. Ledová pomsta může trvat… kruci, nechtělo se mi na to ani myslet. Chuť na večeři už mi zkazil puch hořících vnitřností; nepotřeboval jsem ji zahnat úplně.</p> <p>„Jo, trpěly,“ přitakal jsem. „A ty zatracený věci v nich taky.“ Annisy vlastně ani moc netrpěly, ne tak, jak si přál on, ale bude to muset stačit. Práce je práce a mučení nemáme v nabídce. Přinejmenším ne za peníze. Jenže nemělo cenu kazit mu potěšení. Nevrlí upíři jsou pěkně otravní a já už měl ten večer kopání do zadku víc než dost.</p> <p>Navzdory tomu, co jsem říkal předtím, jsme zaplaceno dostali. Niko si vzal obálku pěkně naditou bankovkami. Jelikož žijeme mimo dohled úřadů, nemáme žádný průkaz, abychom si mohli založit bankovní účet. Mohli bychom si opatřit falešný a Dobromila se nabídla, že pro nás podíly z výdělků uschová, ale my se držíme toho, na co jsme zvyklí. Koupili jsme si sejf a dáváme tam všechno, co vyděláme. Naneštěstí je většinou prázdný.</p> <p>Když jsme odcházeli, slyšeli jsme za sebou jeden prudký výkřik za druhým. Vypadalo to, že někdo tady mučení v nabídce má. Přemýšlel jsem o tom, jestli to zní stejně jako výkřiky lidí, jež Černá Annisa za ty roky zabila… protože oni určitě taky křičeli.</p> <p>Karma, to je mrcha. Ale v tomhle konkrétním případě − není to moje karma, není to můj problém.</p> <p>Šli jsme dál. Byli jsme skoro na konci parku a na několik okamžiků byla noc dokonalá. Chladná, jiskřivá a šustící spadaným listím. Dokonalá. Přesně do okamžiku, kdy jsme uviděli, co visí v korunách posledních stromů. Těžká a zralá jako ovoce, v barvě nektarinek… nebo bledého lososa kvetoucího rudou barvou.</p> <p>Spoustou a spoustou rudé.</p> <p>Na stromech.</p> <p>Těla.2</p> <p><image xlink:href="#_2.jpg" />Tu práci jsme zvládli. Možná to nebyl vyloženě úspěch, ale zaplaceno jsme dostali. Hrdinně jsme bojovali s temnými silami. Tak statečně a neochvějně, že nám panny k nohám házely okvětní plátky růží a silní muži plakali dojetím nad naší odvahou. Může být život ještě lepší? Samozřejmě až na ty mrtvé v korunách stromů. Jo, to bylo rozhodně mínus.</p> <p>„Už zase děsíš zákazníky.“</p> <p>Bylo o něco později téže noci a já se lokty opíral o bar ve svém nynějším zaměstnání, jinak také známém jako Devátý kruh. Obsluhujeme tady výhradně nadpřirozenou klientelu. Neříkám, že sem příležitostně nezabloudí člověk, ale stačí, aby se dobře rozhlédl po osazenstvu. Nikdo mu jeho přátelský úsměv neoplatí a on vezme rychle nohy na ramena. Všichni v baru by se mohli vydávat za lidi − koneckonců, musí taky chodit po ulicích − ale nevrlá nálada a chuť někomu nakopat zadek z nich čiší tak, že se vůbec nemusí namáhat, aby se zbloudilého člověka zbavili.</p> <p>S hlavou v dlaních jsem obrátil oči směrem, odkud se ozýval přísný hlas. Se světlými vlasy po ramena, výrazným tmavým obočím, šedomodrýma očima a bílými křídly lemovanými zlatem vypadá jako obrázek z vitráže. Teda až na to, že na rukou má mozoly od zbraní a od ucha k bradě se mu táhne dlouhá jizva. Jišijáš, majitel baru, je zatraceně působivý anděl. Bylo by snadné představit si ho s planoucím mečem, nemluvě o nehořlavých botách, jimiž by vám s radostí nakopal zadek. Samozřejmě že ve skutečnosti není anděl. Pokud vím, tak ti neexistují. Jišijáš je peri, i když nikdo vlastně přesně neví, co jsou zač. Říká se, že jsou potomky andělů a démonů, ale copak to jde? Ti první neexistují. A démoni… otevřete oči. Démoni jsou všude kolem. To jsme my.</p> <p>„A jak to jako dělám?“ zasupěl jsem. Rozhodl jsem se, že mu nebudu říkat, co jsme s Nikem našli v parku. Jišijáš je sice můj šéf, ale vlastně ho moc neznám a rozhodně mu nevěřím. Ještě ne. Ne, že bych měl důvod mu nevěřit. V důvěřování prostě nejsem dobrý. „Tím, že jim práskám s pitím a rozměňuju drobný, protože ty lakomí bastardi nedávaj dýška? Jo, to je fakt děsivý.“</p> <p>Křídla se malinko stáhla, zaleskla se a pak zmizela úplně. Pěkný trik. Neptal jsem se ho, jak to dělá. Nebo jak to vůbec peri dělají, když jsme u toho. Všichni v tomhle baru mají své tajemství, protože tu není jediný člověk. Jišijáš, který teď vypadal jako člověk, i když poněkud neobyčejný, řekl tišším hlasem, abychom to slyšeli jen my dva: „Vypadáš jako Ólfi.“</p> <p>Ólfi. Druhá polovina mého genofondu − dědictví po starém dobrém tátovi. Ólfi jsou to, čím by byli elfové, kdyby se narodili v devátém kruhu pekla a cestou ven museli projít zbývajícími osmi. Peklo by je nezadrželo − to totiž nedokáže nikdo. Většina z nich má bledou, téměř průhlednou pleť, špičaté uši, žhnoucí rudé oči, bílé nitky vydávající se za vlasy a tisíce jehličkovitých kovových zubů. Lesknou se tak, že když se usmějí − což nikdy není dobré znamení − tak se v nich skoro vidíte.</p> <p>Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je tu nejzákeřnější?</p> <p>„A jak to asi dělám?“ zeptal jsem se nakvašeně.</p> <p>Oči v barvě soumraku si mne zkoumavě prohlížely. „Řekněme, že nevypadáš úplně šťastně. A když nevypadáš šťastně…“ Povytáhl obočí a podíval se k hostům. Některým se donesly zvěsti a někteří ze mě Ólfi vycítili. Všichni byli buď namačkaní ve vzdálenějším koutě baru, nebo byli naopak o něco blíž a tiše vrčeli. „Tak se děje tohle. Škodí to obchodu.“</p> <p>„Šťastnej? Jsem šťastnej.“ Vycenil jsem zuby a nasadil přehnaný úsměv. „Vidíš? Šťastnej.“</p> <p>„Bože, zachraň nás. Takový výraz jsem neviděl od doby, co byla Medúza v přechodu.“ Na barovou stoličku dosedl Robin Vtipálek a zavrtěl hlavou. „Rychle. Brandy, než zničíš mou vůli přežít tvou katastroficky špatnou náladu.“</p> <p>Jišijáš okamžitě zmizel. Mají spolu nějaký problém. Nemám představu, co to je, protože ani jeden z nich o tom nemluví. Ale pokud by jeden z nich neodešel, tak by při Robinově výřečnosti v baru nezbyl nikdo, koho bych mohl znepokojovat svým vnitřním Ólfi. Ti dva by nám to místo shodili na hlavu.</p> <p>„Katastrofická nálada?“ Sáhl jsem pod bar pro lepší brandy, které jsem schovával jen pro Robina. Bylo sto let staré, ale z Robinova pohledu bylo sotva v zárodku. To je další záhada: proč ji tam pro něj Jiš schovává? „Ale no tak.“</p> <p>„Chlapče, na tobě je katastrofické všechno. Nálada, bojové schopnosti, přístup, a už vůbec bych nemluvil o tvém vzhledu. Namaluj si oči tužkou a přidej se k ostatním kopiím dětí noci v nejbližším gothic baru.“</p> <p>A to je Robin. Jinak taky známý jako Rob Kamarád − prodejce aut, jemuž není rovno. Robin Vtipálek − extraordinérní šprýmař. Jo, a taky náš oblíbený puk. Pokud uvážíme, že jsem zabil jediného dalšího, kterého jsme potkali, tak to není zase taková výhra.</p> <p>„Nepotřebuju tužku na oči.“ Podal jsem mu skleničku a baňatou láhev.</p> <p>„Ano, ano. Dítě noci, to máš napsáno už v rodném listu. Když jsi byl malý, vytetovali ti na zadek číslo 666. Mám dojem, že už jsem to slyšel.“ Nalil si drink a já se ušklíbl, ale bylo to upřímnější než široký úsměv, který jsem předvedl před chvilkou. Robin mi umí zlepšit náladu. Je těžké stěžovat si a naříkat na děsivé dědictví, když se ke mně nechová jako k monstru, ale spíš jako k Mařence s pistolí. Oceňuju to, protože viděl, čím doopravdy <emphasis>můžu</emphasis> být. A není to žádná pohádková postava.</p> <p>„Takže s tím případem to dopadlo špatně?“ Podržel před sebou krásně tvarovanou skleničku, přičichl k tekutině, nesouhlasně mlaskl a zavrtěl hlavou, ale stejně se napil.</p> <p>„Hm.“ Pokrčil jsem rameny. „Dostali jsme zaplaceno. Lamii sežrali. Podle mýho to dopadlo dobře.“</p> <p>„A to, že to byl únos, ani nestojí za řeč?“</p> <p>Sklonil jsem hlavu a nechal si podlouhlé vlasy spadnout do tváře. Na rozdíl od bratrových tmavě blond vlasů já je mám černé. A kůži mám oproti té jeho olivově světlou. Společnou matku prozrazují jen šedé oči. A věděl jsem, že ty moje, jež právě vykukují zpoza černých pramenů, teď potemněly. „Už jsou to měsíce. Nech to plavat, jo?“ varoval jsem ho.</p> <p>Znovu se napil. „Měsíce. Milénia. Celé věky. Co jsem si kruci myslel?“</p> <p>„Nemyslel jsi,“ řekl jsem stroze.</p> <p>K baru se připlížil vlkodlak. Uši měl připlácnuté k hlavě a nos krčil nechutí nad tím, jak ze mě cítil Ólfi. Bylo pro něj těžké říct si o pivo, protože to musel udělat s pusou plnou zubů jako vystřižených z Volání divočiny, ale ukázat na ně dovedl. Evidentně nebyl čistého původu, spíš byl součástí vlkodlačí populace upřednostňující recesivní vlčí geny. Ale ne, že bych ohledně toho měl předsudky. Jak bych mohl? Dal jsem mu pivo a nechal si vtípky o psích hračkách pro sebe. Jišijáš měl pravdu. Vážně to škodí obchodu, a on mi touhle prací vytrhl trn z paty.</p> <p>Nevěděl jsem, jestli to pro Robina udělal jako tichou službičku, nebo aby ho namíchl. Jednou jsem se na to Vtipálka ptal a on úlisně odpověděl, že jestli tu práci nechci, byl by ze mě skvělý junior prodejce aut a že na mě čeká místo v jeho bazaru. Sakra, to teda ne. Nevím, jestli mám duši, nebo ne, ale jestli ano, nedám ji tak lehce. Jestli existuje ještě jistější cesta k zatracení než být prodejcem aut, já o ní nevím.</p> <p>„Já myslím vždycky. Ty sice nechceš slyšet, co ti říkám, Kalibane, ale to je tvůj problém.“ Nalil si další skleničku. „Myšlení a mluvení mi jde ze všeho nejlíp.“</p> <p>„No, mluvit teda fakt umíš,“ zabrblal jsem.</p> <p>Uhladil si hnědé vlnité vlasy a upravil si tmavě hnědé sako, které měl oblečené přes sytě zelenou košili. Jen látka košile nebo saka musela stát víc, než je moje týdenní výplata. Sebral z baru láhev − protože si ji hodlal vzít s sebou − a vážně řekl: „Měl by sis s ní zkusit promluvit.“</p> <p>Mluvil o Georgině − o George. Právě ji tenkrát unesli. Dostali jsme ji zpátky. Přežila to. I když to bylo jen tak tak − pro nás pro všechny. George je místní vědma… a tahle holka, tahle výjimečná holka si myslela, že bychom spolu mohli chodit. Jenže já vím svoje. A ačkoli svým způsobem projevila stejnou tvrdohlavost jako já, stejně vím svoje.</p> <p>„Já s ní mluvím,“ bránil jsem se.</p> <p>Postavil se a jantarová tekutina v láhvi se nepohnula ani o milimetr. Až budete na světě tak dlouho jako on, nejspíš se taky budete pohybovat lehce a s grácií. „Měl jsem na mysli, že by sis s ní měl opravdu promluvit, ne jednou za uherský rok otevřít tu neužitečnou pusu a neříct vůbec nic. Ale já si nad tím myju ruce. Prosím, klidně si znič všechny šance na milostný život, které máš. Já jdu ten svůj rozvíjet.“ Lascivně se na mě usmál. „Chceš hádat? Muž nebo žena? Nebo něco jiného? Jeden nebo tři? Rád se o své zážitky podělím s těmi, kdo nemají tolik štěstí.“</p> <p>„Ne, díky,“ odmítl jsem. „Já radši nebudu mít tolik štěstí.“ I když v poslední době to není tak úplně pravda. „Aspoň si mám na co stěžovat.“</p> <p>„Jako bys potřeboval záminku,“ odfrkl si.</p> <p>„Počkej,“ řekl jsem, než stačil odejít. „Narazili jsme s Nikem v parku na těla. Pět. Visela na stromech jako nějaký zatracený ozdoby.“ A bylo to zatraceně děsivé. „Udělala by Černá Annisa něco takovýho?“</p> <p>Už jsme o tom s Nikem diskutovali. Pokud byly ochotné ulovit si vlastní jídlo, proč by se obtěžovaly s unášením lamie? Neměli jsme na prozkoumání těl víc než pár minut − vnitřní hranice Central Parku není zrovna nejbezpečnější místo pro ohledávání mrtvol a hledání stop. „Dva muži, tři ženy.“ Jedna z nich byla spíš dívka… možná šestnáct let… měla dlouhé vlasy, z nichž jemnými kapkami stékala krev na trávník. „Všichni byli… sakra… jakoby okousaní. Rozervaní.“</p> <p>Zamyslel se nad tím. „Černá Annisa? Možné to je. Nerady si odpírají požitky, takže by si možná sousto nebo dvě mohly dát, zatímco na vás čekaly. Pověsit oběti na strom?“ Mávnul rukou a naznačil houpající se tělo. „Radši mají jeskyně, ale kdyby bylo nejhůř?“ Pokrčil rameny. „Dokážou se přizpůsobit.“ Odmlčel se a pak rozvážně dodal: „Pět lidí? Nepříjemné.“ Postavil láhev zpátky přede mne a pobídl mě: „Jen pro jednou. Bakchus byl svým způsobem lékař.“ Pak na mě mávl a zmizel.</p> <p>Za kratičký okamžik se vrátil Jišijáš a pozoroval, jak Robin mizí ve dveřích. Vypadal dost naštvaně − dokonce namíchnutě. A velice soustředěně. Byla to podivná kombinace. „Jo, jasně,“ zazubil jsem se a nalil si trošku Robinova dárku do sklenice. Nejsem piják, sotva se toho dotknu, ale Robin měl pravdu. Jeden panák neuškodí; může jen pomoct. „Máš pro něj slabost.“</p> <p>Otočil se a upřeně se na mě zadíval. Pořád vypadal dost rozčíleně. „Arogantní bastard.“</p> <p>„To je pravda, ale to na tom nic nemění.“ Přehodil jsem si utěrku přes rameno. „Koukal jsi mu na zadek, nelži.“ Nemám představu, jestli má Vtipálek pěkný zadek. Mě tohle zrovna moc nebere, ale všichni ostatní − a hlavně on sám − tvrdí, že to tak je. Možná že Jišijáš na to má vlastní názor. „Mimochodem, je to pěknej…“</p> <p>Otočil se a odkráčel dřív, než jsem stačil větu dokončit. Vlastně dost pochybuju o tom, že zrovna tohle je ten důvod. Kdyby to tak bylo, Robin by odtud odcházel s peřím ve vlasech i v kalhotách a se samolibým úsměvem na tváři.</p> <p>Pokrčil jsem rameny. To není moje starost. Alespoň do té doby, než se Robin dostane do potíží. A to se mu obvykle nestává. Umí se zatraceně dobře vyhýbat potížím. Naučil se to ještě dřív, než lidská rasa vůbec přišla na svět. Nevím, jak přesně je starý, ale počítám, že byly doby, kdy si třesoucí se předky lidí dával jako zákusek.</p> <p>Ve čtyři jsem zavřel bar. Zametl jsem peří, srst a šupiny, zamkl dveře a zamířil domů. Náš byt je poměrně nedaleko od Devátého kruhu, na St. Mark’s Place, a pokaždé musím myslet na to, že bych se tam nemusel dostat… za poslední čtyři měsíce se mi to podařilo každou noc, ale mám pochybnosti. Napjatě jsem v každém tmavém koutě a na každé střeše hledal Ólfi. Za celou tu dobu jsem své příbuzné neviděl, ale byla to jen otázka času.</p> <p>Když mi bylo čtrnáct, unesli mě a pak mě dva roky věznili. Totéž udělali loni, jen s malým rozdílem. Nechali mne posednout jistou bytostí a plánovali, že pro ně přetvořím svět k jejich obrazu. Když jsme jim tu laskavost oplatili tím, že jsme zničili skoro všechny zbytky jejich rasy, zmizeli na chvíli z dohledu. Mysleli jsme si, že jsou všichni mrtví, že je zabil pád obchoďáku, ale mýlili jsme se. A pokud se zmýlíte ohledně Ólfi, můžete si rovnou podřezat hrdlo a všechno ukončit. Bylo by to rozhodně míň bolestivé.</p> <p>Ólfi dotáhli mučení k dokonalosti. Chodili po světě, už když tu byli dinosauři − dokonce ještě dřív. Tím pádem měli dost času na to, aby vybrousili techniku. A mají ji prvotřídní. Ještě pořád jsem si nevzpomněl, co mi během těch dvou let dělali. Pochybuju, že si vůbec někdy vzpomenu, aniž bych skončil na místě, kde se lidi potloukají v bačkorách a kelímek plný pilulek považují za oběd.</p> <p>Ólfi se ale naneštěstí rozhodli, že za zradu rodu musím zaplatit. Před pár měsíci jsem v ruce držel jedinou věc, jež by nám pomohla dostat George zpátky. Pak se objevil jeden z nich, vytrhl mi tu věc z ruky a detailně mi popsal, jak přesně budu platit. A jak budou platit i ostatní − Niko a Robin, kteří pomohli s jejich zničením. Vezmou mi všechny, co pro mě něco znamenají, prostě proto, že jsou pro mě důležití. Mí přátelé a rodina přijdou na řadu dlouho přede mnou.</p> <p>Jak už jsem říkal, Ólfi dotáhli mučení k dokonalosti. A to, že si dávají na čas, všechno jen zhoršuje. Jediné, co mě drží jakž takž při smyslech, je fakt, že Niko, Dobromila i Robin se o sebe dokážou postarat. A George se vyhýbám, jak to jen jde. Dokud k tomu mám co říct, Ólfi se o její existenci nikdy nedozvědí.</p> <p>Samozřejmě že všechna ta příčetnost stojí na tom, že si odmítám připustit, jak neuvěřitelně dobří jsou Ólfi v zabíjení. Bůh ví, že mě i Nika při mnoha příležitostech málem zabili. Jsme dobří. Oni jsou lepší.</p> <p>Vylezl jsem znaveně do schodů k našemu bytu. Cestou to bylo cítit zatuchlým pivem i něčím horším. Odemkl jsem dveře, otevřel je a hodil bundu na nejbližší volné místo… na podlahu.</p> <p>„Můžeš ji zase sebrat. Musíme někam jít.“</p> <p>„Kristepane. Je půl pátý ráno,“ zasténal jsem. Niko na mě čekal se založenýma rukama. V obličeji měl pobavený výraz, ale jinak vypadal dost vážně. Vlasy měl stažené dozadu do krátkého culíku. Kdysi to byl cop, jenž mu sahal až do pasu, ale věděl jsem, že té oběti nelituje. Udělal to pro mě a neočekával, že přežije dostatečně dlouho na to, aby si ho lidi na ulici pletli s Kojakem.</p> <p>„Ano, je půl páté a čím déle tu budeme stát, tím později se vrátíme. Přepokládám, že rozumíš základnímu fungování času.“</p> <p>„Dneska jsi v excelentní formě,“ odsekl jsem. „V podělaně bezvadný formě.“</p> <p>„Ano, to, že se starám, abychom měli na nájem, je opravdu bezohledné.“ Naklonil hlavu a malinko se zamračil. „Co tvoje rameno?“</p> <p>Při pohybu bylo jen nepatrně ztuhlé, ale on si toho stejně všiml. Zakroužil jsem s ním a snažil se nemrkat bolestí. „Jde to.“</p> <p>„Říkal jsem ti, že servírování drinků to jen zhorší. Měl jsi říct Jišijášovi, že jsi zraněný a nemůžeš pracovat.“ Tak upřeně zíral na bundu na podlaze, že jsem ji s podrážděným povzdechem sebral.</p> <p>„Bál jsem se, že mě promění v solnej sloup. A krom toho, už tak je jako na jehlách z toho, že tam pracuju. Podle něj jsem mrzout a je ze mě cítit Ólfi.“ Odfrkl jsem si. „A předpokládám, že na to nejsou deodoranty.“</p> <p>Vyšli jsme na chodbu a vyrazili na cestu. Pořádně jsem zívl.</p> <p>Niko mne uklidňoval: „Je to jenom proto, že všichni zákazníci už to vědí. Vyžvanili jim to vlkodlaci.“ Pak zaměřil pozornost na obvaz a díval se, jestli na něm není krev. Uklidnilo ho, že na něm nic nevidí, a pokračoval: „Kdyby nebylo jich, nikdo by to netušil.“</p> <p>Niko se opravdu snaží, abych uvěřil, že se od ostatních zas tolik neliším. I když to není pravda, jsem mu za tu snahu pekelně vděčný. „Peri by to věděli,“ řekl jsem nepřítomně a zapnul si bundu. „Do hajzlu, mám dojem, že věděj všechno. Přinejmenším všechno, co má co dělat s tím, kdo nebo co chodí do jejich baru. I když to vypadá, že Vtipálek je obalamutil.“</p> <p>„Obalamutil?“ Niko povytáhl obočí.</p> <p>„Snažím se rozšířit si slovník.“ Zazubil jsem se. „Jen kvůli tobě. A teď mi řekni, kam to sakra jdeme.“</p> <p>„Do Metropolitního muzea. Setkáme se tam s Dobromilou. Je ve správní radě. Dostala se k tomu přes jednoho ze svých manželů. Mají tam nějaké potíže. Kurátorka je její dobrá přítelkyně. Není to lidská bytost a nechce v tomto případě volat policii. Prý je to práce spíš pro nás.“</p> <p>„Nakopat jim zadek a zjistit jména?“ Znovu jsem zívl. Radši bych ve sladkém spánku zapomenul na bláznivé stařeny a visící těla.</p> <p>„Tak zřídka se jich ptáme na jména, že si nejsem jistý, jestli to vůbec má cenu.“</p> <p>* * *</p> <p>O půl hodiny a jednu jízdu šestkou později jsme stáli před muzeem a bušili na obrovské dveře. Nikdo nepřišel. „Asi jim moc často nenosí pizzu, co?“ zamumlal jsem a pak jsem znovu zabušil.</p> <p>„Co abych zavolal Dobromile, aby nás pustila dovnitř? Uvědomuji si, že je to smělý plán, ale nezatracuj ho tak rychle,“ řekl Niko suše. Právě když bral do ruky telefon, otevřela Dobromila spolu s další ženou dveře. Ta žena − kurátorka − byla o třicet centimetrů vyšší než Dobromila… nejmíň. Byla určitě vyšší než já i Niko. Vlasy bronzové barvy měla stažené do těsného copu. Oči měla ledově modré a její poprsí, to byl samostatný objekt. Dokázal jsem si velice živě představit, že by na sobě místo šedého obleku mohla mít zbroj a na hlavě helmu s rohy.</p> <p>„Valkýra?“ zamumlal jsem k Nikovi.</p> <p>„Chybí jí havraní peří,“ odpověděl mi tiše. „Ale máš pravdu. Skvělé. Učíš se, i když pomalu.“</p> <p>Popošli jsme s Nikem trochu blíž a vzhlédli k ní. Chystal jsem se jí nabídnout ruku, ale pak jsem se rozhodl, že ji potřebuju k boji a k jiným… ehm… nočním aktivitám. A ona vypadala, že by mi byla schopna urvat celou paži a používat ji jako drbátko na záda. Niko byl statečnější, natáhl ruku a vážně řekl: „Dobromilin přítel je i náš přítel.“</p> <p>Obrovská ruka pevně stiskla tu Nikovu. „Sangrida Odinsdóttirová.“</p> <p>„Niko Leandros. To je můj bratr Kal.“ Dodnes mi odmítá říkat Kaliban. Na význam jména, jež mi dala naše milující matka, ani na chvíli nezapomínám. Ještě dřív, než jsem si dokázal přečíst dětské knížky, natožpak Shakespeara, mi nadšeně sdělila, že monstrum si zaslouží být pojmenované po monstru.</p> <p>Máma věděla, jak si to užít. Jen pomalu jsem si zvykal na to, že ostatní to jméno používají… znají význam mého jména, ale ne záměr, s nímž mi bylo dáno. Navíc si musím zvykat na to, že tu vůbec jsou nějací <emphasis>ostatní.</emphasis> Celé roky jsme s Nikem žili sami na útěku. Teď jsou tu najednou kamarádi a milenky. Občas mi to ještě pořád zatraceně motá hlavu.</p> <p>Dobromila je jedna z nich. Niko a ona − kruci, byli stvořeni jeden pro druhého, i když je mezi nimi několikasetletý rozdíl. Navzdory tomu, že ve vlasech se jí mísily pruhy tmavě čokoládové a světlé blond a měla je stažené do týla jako amazonka a oči měla v barvě fialek, byla jemně krásná. Exotické barvy jí nedodávají na divokosti a nezasahují do jejího vnitřního klidu. Samozřejmě že kromě toho klidu umí být taky smrtící. V tom jsou si s mým bratrem hodně podobní. Teď jemně povytáhla koutky úst v úsměvu, jenž patřil jen jemu. „Děkuji, že jste přišli, Niko. Kale. Vím, že za sebou oba máte dlouhou noc.“ Na kratičký moment se prsty dotkla Nikovy paže a pak ustoupila zpátky do muzea.</p> <p>Sangrida vykročila za ní a my je následovali. Uvnitř muzea to vypadalo stejně, jako když mě tam Niko posledně dotáhl na výstavu řemesel, umění a vůbec historie. Co já vím. Mám radši Přírodopisné muzeum. Dinosauři. Kdo by neměl rád dinosaury? Pamatuju si, že jsem byl na výstavě, kde měli tyranosaura v životní velikosti. Robin jednou říkal, že Ólfi je honili ve smečkách… ani ne tak kvůli jídlu jako spíš pro zábavu.</p> <p>Jo… pro <emphasis>legraci.</emphasis></p> <p>„Takže co se děje, Dobromilo?“ zeptal jsem se a zvuk mého hlasu se odrážel od mramoru.</p> <p>Místo Dobromily odpověděla Sangrida. „Došlo k incidentu s jedním z exponátů.“</p> <p>„Krádež?“ optal se Niko. „Dobromila ví, že se specializujeme na něco jiného.“</p> <p>„Ne, nebylo to ukradeno.“ Kráčela dlouhými, mohutnými kroky. „Ne tak docela.“ Její hlas zněl poněkud hrdelně, ale bylo to sotva znát. „Bude nejlepší, když se podíváte sami.“</p> <p>Vešli jsme do oddělení zbraní a výzbroje a prošli kolem výstavky brnění. Jedna z chodeb byla označena nápisem „Slavní sérioví vrazi z historie i legend“.</p> <p>„Zábavné,“ poznamenal Niko ironicky. „Kam se hrabe impresionismus.“</p> <p>Sangrida si podrážděně povzdechla. „Je to příšerná putovní výstava. Je za to zodpovědná správní rada, ať jsou prokletí. Samozřejmě až na tebe, Dobromilo,“ dodala nevrle. „To ti supi a hyeny z rady. Jsou toho názoru, že senzace zvýší návštěvnost. První exponát vpravo bude samozřejmě Jack Rozparovač.“</p> <p>Dobromile se při zmínce toho jména přes tvář mihl náznak spokojeného úsměvu a já pomyslel na to, že Jack zmizel a nikdo už o něm neslyšel. Sérioví vrazi většinou sami nepřestanou, dokud je nechytí nebo někdo nezastaví. Je možné, že v časech, kdy se upíři ještě spoléhali na krev, ji Dobromila vysávala někomu, kdo zase proléval krev jiných. Zastavil jsem se, abych se přes sklo podíval na staré dopisy, fotky a dobové zbraně, jež se možná podobaly těm, které byly použity, ale Dobromila mě chytla za paži a popohnala dál. „Už tehdy měl rád pozornost. Co abychom mu ji raději odepřeli?“ Po tom, co jsem viděl na fotkách, mi ani nebylo líto, že musím jít pryč. Něco podobného jsem v živých barvách viděl jen před pár hodinami.</p> <p>O pár exponátů dál se Sangrida zastavila. Sklo vitríny bylo černé… jakoby sežehnuté explozí. Všude ležely střepy.</p> <p>„Schránka vybuchla zevnitř,“ poukázal Niko, zjevně zaujatý. „Sklo je jen na zemi, přímo ve vitríně žádné není.“</p> <p>Na zemi ležela kamenná dóza, jejíž víko bylo roztříštěné na kousky, které se válely všude kolem. Do jednoho jsem šťouchl špičkou boty. Historický artefakt, nebo ne, víc škody už určitě nenadělám. „Co v tom bylo?“</p> <p>„Popel. Úlomky kostí.“ Sangrida zavrtěla hlavou a v obličeji se jí zračily obavy. „Sawney.“</p> <p>„Sawney?“ zopakoval jsem zvědavě, ale Niko mě okamžitě přerušil.</p> <p>„Sawney Beane? Skotský masový vrah?“ Poklekl, aby se na dózu podíval zblízka. „Ten kanibal? Vím, že ženy a děti z klanu spálili, ale muže prý popravili jiným způsobem.“</p> <p>„Nikdo neví přesně, co se vlastně stalo. Nikdo, kdo tam nebyl.“ V duchu jsem si poznamenal, že se musím zeptat Vtipálka. Jestli tam nebyl on, tak určitě zná někoho, kdo ano. Sangrida pokračovala: „Samozřejmě že lidé si nejsou jistí, jestli byl Sawney skutečný, nebo ne, ale my víme svoje. A i když snědl skoro tisíc lidí, nebyl to tak úplně kanibal, protože to nebyl člověk.“ Podívala se na rozbitou dózu a opravila se: „Není to člověk.“</p> <p>Z pusy se mi dralo hned několik důležitých slov: <emphasis>tisíc</emphasis> lidí a <emphasis>není</emphasis> člověk. Začal jsem tím, co mě momentálně zajímalo nejvíc.</p> <p>„Není?“ opakoval jsem. „Povstal zpátky z popela a kostí? Do hajzlu, to teda ani omylem.“</p> <p>Sangrida nad tím výběrem slov ani nemrkla. Počítám, že když se pár století pohybujete mezi bojovníky, zvyknete si na to. Nepochyboval jsem, že by mě byla schopná ubít nadávkami… a pravděpodobně by mě u toho jednou rukou držela při zemi a ve druhé třímala žejdlík piva. „Nejsem si jistá. Nikdy jsem o ničem takovém v souvislosti s ním neslyšela, ale nechci riskovat.“</p> <p>Exploze zevnitř, chybějící zbytky − chápal jsem, co tím myslí. „Bylo ve vitríně ještě něco jiného?“</p> <p>Zamračila se. „Jeho kosa. Nebo alespoň tvrdili, že je to jeho kosa. Byla jednoruční, jeho oblíbená zbraň. Taky chybí.“</p> <p>Tak tohle je definice toho, když se něco nevyvíjí ani trochu dobře, no ne?3</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Do začátku pracovní doby zbývaly dvě hodiny. Za tu dobu jsme neměli šanci prohledat celé muzeum včetně podzemních prostor, kde se skladují nepoužívané sbírky. Prošli jsme tedy první patro a našli poničené kovové dveře vytržené z pantů. To mluvilo za vše. Jasné jako facka. Buď odtud kousky Sawneyho někdo odnesl, nebo Sawney odešel po svých.</p> <p>Plni dojmů z těch dobrých zpráv jsme muzeum opustili, aby Sangrida mohla spustit alarm a zavolat policii. Bezpečnostní služba − její speciální bezpečnostní služba − využila pětiminutového prodlení naprogramovaného v systému a okamžitě po incidentu alarm vypnula. O tom prodlení správní rada určitě nic neví. V budově je spousta starých věcí a ne všechny jsou tak docela „neaktivní“, abych tak řekl. Ještě než se ukážou oficiální orgány, muselo se všechno zkontrolovat. Teď, když to bylo provedeno, mohla si Sangrida zahrát na vyděšenou kurátorku. No, s její postavou vlastně spíš na mírně znepokojenou kurátorku.</p> <p>Když jsme se s Nikem konečně dostali do našeho bytu na St. Mark’s Place, přál jsem si, abych jí do zad mohl vrazit železnou tyč, protože jsem byl na pokraji totálního vyčerpání. Něco na povzbuzení by bylo fajn. Zeširoka jsem zívl. „Myslíš, že to, co jsme viděli v parku, byla Sawneyho práce?“</p> <p>Niko vykládal svoje zbraně na kuchyňský stůl. „Myslím, že toho nevíme dost, abychom mohli vyvozovat závěry. To, co jsme viděli, je schopna udělat spousta různých stvoření. Mohl to být i někdo slabší než ten, kdo zabil víc jak tisíc lidí.“ Položil na stůl poslední čepel. „Ale povstat z popela a kousků kostí, to by vyžadovalo obrovské množství energie, a ten někdo by pak musel načerpat sílu. Sawney neměl čas brát si těla s sebou, rozhodně ne, pokud je na útěku.“</p> <p>„Jinými slovy, kdo ví?“</p> <p>„Ano, přesně tak,“ přisvědčil s lehkým úšklebkem.</p> <p>„Bylo by fajn dělat si starosti jen s jedním masovým vrahem. Naděje umírá poslední a tak dál. Jdu si dát sprchu a pak jdu do postele. Už mě nebaví smrdět jako děravej sud od piva.“</p> <p>„Velice příhodné. Mě už nebaví čichat děravý sud od piva.“ Zamířil do svého pokoje a cestou prohodil: „O koupelnu je postaráno.“</p> <p>Nikdy na to nezapomene, ale většinou mi to stejně říká. A vždycky to říká tak, jako by bylo úplně v pořádku zabezpečovat koupelnu jako nepřátelské hnízdo. Jako bych neměl pekelně divnou fobii − i když už pomalu slábne.</p> <p>Když jsem vešel dovnitř, bylo zrcadlo zakryté ručníkem, přesně jak říkal. Vím, že je Temník pryč. Už nikdy žádným zrcadlem nepřijde, ale fakt, že můžu mít v bytě znovu zrcadlo, i když je zakryté, to je docela úspěch. Ólfi mi ukradli tělo a pokusili se mi ukrást i mysl. Temník mě ovládl a pohltil mou duši. Díky Nikově a Robinově pomoci to naštěstí bylo jen dočasné, ale na takový zážitek se nezapomíná. A taky se s ním jen tak nevyrovnáte.</p> <p>Zaklepal jsem přes ručník na sklo a zamumlal: „Shnij v pekle, ty parchante.“</p> <p>Po sprše jsem spal asi pět hodin a pak jsem musel zase vstát. Už jsme s Nikem prodiskutovali, co dál. Lépe řečeno, kdo dál. Když jsme v poledne dorazili do Robinova bytu v Chelsea, zrovna se hrabal z postele.</p> <p>Otevřel nám v hedvábných kalhotách od pyžama, rozvázaném hedvábném županu a s pořádnou náloží ranní rozmrzelosti. Ospale a s mizernou náladou na nás mžoural nad kouřícím hrnkem kafe a mumlal: „Kdo… co…“ Vzdal to, zajel si rukou do rozcuchaných vlasů a pořádně se napil. Zelené oči se po dávce životodárného kofeinu rozzářily a jemu se ze sebe podařilo dostat celou větu: „Proč? Proč jste tu, vy mizerná stvoření, v hodinu, na niž by plivl i Apollón?“</p> <p>„Jdeme navštívit tvůj mozek.“ Plácl jsem sebou na gauč tak veliký, že by se tam klidně mohly pořádat orgie. Kruci, tady mluvíme o Robinovi. Nepochybuju o tom, že tam k orgiím skutečně <emphasis>došlo.</emphasis> „Jo, a mimochodem, vrátnej Bob říkal, že sdružení vlastníků bytů zavrhlo tvůj návrh, že by na každým patře měl bejt automat na kondomy.“</p> <p>„Puritánský bastardi,“ zamumlal. „I mně někdy dojdou.“ Nejsem si jistý, proč je vlastně používá. Nikdo s ním nemůže otěhotnět. Pukové se rozmnožují jinak. Vlastně nevím přesně jak, a upřímně, vyhovuje mi to. A co se týče dalšího využití kondomů… nemyslím si, že by Vtipálka nějak ohrožovaly pohlavní choroby… alespoň ne ty lidské. Tenhle proud myšlenek mne zavedl na místa, kam se má mysl vůbec netoužila podívat… upíří kapavka, skřetí pásový opar a kdo ví, co sakra dalšího. Zatímco jsem se na to snažil rychle zapomenout, zavřel Robin za Nikem dveře a nedbale mávl ke kuchyni. „Kafe. Čaj. Tam.“ S tímto výmluvným pozváním se sesunul na gauč vedle mě a okamžitě usnul. Hrnek s kávou zůstal jako zázrakem ve vzpřímené poloze a ani se nehnul.</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou a štípl ho do ucha. „Vstávej, Šípková Růženko.“</p> <p>„S tou to teda stálo pěkně za prd,“ zamumlal a plácl mě přes ruku, až to pořádně zabolelo. „A ještě pořád jste mi neřekli, proč mi ničíte nádherné ráno plné postkoitálního lenošení.“</p> <p>„Sawney Beane,“ pronesl Niko a opřel se o bar s mramorovou deskou, jenž odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Založil si ruce na prsou, ignoroval bublající kávovar a upřeně se na Robina zadíval. „Možná se vrátil.“</p> <p>Pokud jsme čekali silnou reakci, byli jsme zklamáni. Vtipálek si povzdechl, pootevřel víčka, zavrčel a napil se kafe. „Takže to není tak špatný, co?“ řekl jsem s úlevou. „Ten zkurvysyn nesnědl tisíc lidí.“</p> <p>„Tisíc?“ odfrkl si. „To těžko. Možná tak šest set. Nanejvýš sedm set.“</p> <p>Ale kruci.</p> <p>Chystal jsem se vložit si hlavu do dlaní, když vtom se od dveří ozvalo rachocení − velice dlouhé a důrazné rachocení, které říkalo „jdu dovnitř“ tak jasně, jako by to někdo křičel už od dveří.</p> <p>„Á, moje hospodyně,“ řekl Robin pobaveně a v mžiku byl úplně čilý − řekl bych, že to náhlé oživení vycházelo tomu parchantovi přímo z rozkroku. „Seraglio by nerada přihlížela některým mým exotičtějším zábavám. Navíc se mi zdá, že neschvaluje nahotu. Rozhodně ne tu moji.“ Položil hrnek na kus leštěného křišťálu maskujícího se za stolek a postavil se. „Pokud uvážíme, že její jméno znamená harém, je to poněkud podivné, ale každému, co jeho jest. Pokud někdo nedokáže ocenit tak nádherné umělecké dílo, jakým je moje tělo…“ Roztáhl paže, aby se ukázal v celé kráse. „Pak musím respektovat patologický stav jeho mysli a žít si dál po svém.“</p> <p>Zavázal si župan a zářivě se usmál na Seraglio, která právě vstupovala do místnosti. Úsměv se od jejího kamenného obličeje odrazil bez jakéhokoli efektu. „Vypadáte… profesionálně jako vždy, madam. Vzduch přímo jiskří výkonností, v níž se vám nikdo nevyrovná.“ Mrkl na mě a na Nika. „Seraglio mi dala velice jasně najevo, že komplimenty osobní povahy nejsou vítány a má čtyři bratry, kteří by mi to velice ochotně vysvětlili. Takže se chovám slušně, jakkoliv je to obtížné.“</p> <p>Díval se, jak se pustila do práce, a bylo vidět, že si myslí, že je to škoda. Seraglio byla krásná, jak to jen šlo. Měla dokonalou broskvovou pleť, velké černé oči, na nichž nebyl poznat věk, a lesklé černé vlasy, které měla vyčesané do vysokého drdolu. Hádal bych jí pětatřicet, ale mohlo jí klidně být o deset víc nebo míň. Byla docela malá, ale nepatřila mezi nadpřirozené bytosti. Byla člověk, ale měřila sotva metr dvacet − odborně řečeno, byla trpasličího vzrůstu. A jestli ona nebyla důkazem, že občas se matce přírodě něco povede, tak už nevím.</p> <p>„Díváte se na mě, pane Kamaráde?“ Její hlas připomněl med z pomerančových květů, tillandsii a ostružiníkové trny. Georgie nebo někde tím směrem. Kdysi jsme tam žili v karavanovém tábořišti; rozpoznal jsem protáhlý tón a podivný přízvuk na r. Slova se ozývala zezdola, protože se ohnula, aby ze skříňky v kuchyni vytáhla čisticí prostředky. Robin pozoroval, jak se jí kalhoty od uniformy obtáhly kolem kulatého pozadí a lascivně se usmál.</p> <p>„Ne, madam,“ zalhal vážným tónem. „Raději bych si vyrval oči z důlků, než abych vám prokázal takovou neúctu.“</p> <p>Obrátil jsem oči v sloup a ona se na puka skepticky zadívala. „No, pane, pokud v tomto pohledu potřebujete pomoc, stačí říct. Mám kleštičky na led, které by se skvěle hodily,“ nabídla nevzrušeně a pak se vrátila zpátky k práci. „A teď si jděte hrát, děti. Mám práci.“ Rukou plnou prstenů významně mávla, aby nás odehnala pryč.</p> <p>A tak jsme vyrazili někam, kde bychom mohli probrat těch „nanejvýš sedm set“. Robin se oblékl a pak rozhodl, že k obědu se budou skvěle hodit kanibalské historky. Restauraci vybral sám, protože poté, co jsem ho zavedl do bufetu, kde toho můžete sníst, kolik chcete, a to za čtyři dolary, už mě nikdy vybírat nenechá. Tohle místo ale vypadalo zajímavě a já si pro jednou nechal zajít chuť na výtečný jarní závitek za dvacet pět centů. Restaurace zvenčí nevypadala nic moc − pár zašlých oken a omšelá markýza, ale vevnitř to bylo něco jiného. Stoly byly staré, z tmavého dřeva s mozaikou na desce, a židle… ty byly pekelně ošklivé. Místo nohou měly vyřezané zvířecí tlapy a byly na nich ošoupané sametové sedáky. Vypadaly jako z Drákulova hradu. Od stropu viselo několik různorodých lustrů. Některé byly z tepaného kovu, jiné z podivně vyfoukaného skla a některé vypadaly, jako by je daly dohromady děti ze školky, které měly spoustu nadšení, ale absolutně žádný talent. Jenže všechny věci na tom místě měly něco společného… všechno to bylo hrozně staré. Přímo starožitné, a viděl jsem, že Robinovi se to líbí.</p> <p>Objednal nám nějaké jídlo, které se jmenovalo Tavuk Gogsu[4] a pak se začal věnovat našemu problému. „Je to turecké.“ Odvelel číšníka mávnutím pryč, dřív než jsme se s Nikem vůbec stačili podívat do menu. „Je to skvělé. Věřte mi. Složíte mi k nohám děkovné obětiny. A teď, co je se staroušem Sawneym? Jo, mimochodem, nebyl to kanibal, protože to nebyl…“</p> <p>„Člověk. Ano, to už víme,“ přerušil ho Niko. „Dobromilina známá v muzeu nám řekla alespoň to, že to nebyl člověk. Neřekla ale přesně, co tedy byl.“</p> <p>„Rudá čapka,“ řekl Robin nepřítomně a nechal si od číšníka naservírovat drink. „Zkuste to. Kalhúa, sója, med… je to hodně podobné medovině, kterou jsem pil v Římě ještě před dobou císaře Nera. Docela chutné.“</p> <p>Vyměnili jsme si s Nikem rezignované pohledy, vzdali to a napili se. Robin funguje ve vtipálkovském časovém pásmu a pouhý člověk nebo hybrid mezi člověkem a Ólfi na tom nemůže nic změnit. Niko zdvořile polkl a pak postavil sklenici na stůl. „Sawney je Rudá čapka? Nevěděl jsem, že jsou tak nebezpeční. A proč to lidské jméno?“</p> <p>S velkými obtížemi jsem polkl. Odsunul jsem sklenici stranou a ohrnul ret. Tenhle hnus si starověký Řím klidně může nechat. „Co je Rudá čapka? Druh skřeta, ne?“</p> <p>„Skotsko-anglická legenda,“ poučil mě Niko. „Říká se, že vraždili pocestné a pak si v krvi obětí máčeli čepice, proto Rudá čapka.“</p> <p>„A ty opice, co šíří lidové pověsti, to zase jednou pomotaly. Čepice máčené v krvi.“ Robin se zamračil na svůj drink. „Ano, to je opravdu děsivé. Vraždící zlo v <emphasis>čepičce.</emphasis> A možná nosí i krátké kalhotky a kšandy. Copak ten teror nikdy neskončí?“</p> <p>„Takže nenosí čepici?“ optal se Niko klidně.</p> <p>„Ne.“ Robin dopil obsah sklenice a okamžitě se natáhl po té, kterou jsem odložil já. „Patlají si krev na vlasy. Mají na hlavě zacuchanou změť slepenou zaschlou krví. Páchne to až do nebes. Jsou to nepříjemná, špinavá a ohavná stvoření, ale nebezpečí představují jen pro nepozorné lidi nebo naprosté tupce. Jenže…“ Cinkl mou teď už prázdnou sklenicí o tu svou a zamračil se. „Sawney Beane byl trochu jiný. <emphasis>Je</emphasis> trochu jiný, řekl bych, pokud je pravda to, co říkáte, a on se vrátil. Je to docela zajímavý trik a nevěděl jsem, že je něčeho takového schopný. Pořád mám pochybnosti.“ Povzdychl si, opřel se a založil si ruce na břiše. „Jenže on byl schopen dělat spoustu věcí. A co se týče lidského jména, kdo ví? Kvůli lidem? Stýkají se s nimi často. Potřebují je oklamat. A pak sežrat.“ Pokrčil rameny.</p> <p>„Pak je tedy legenda o Sawneym Beanovi, jak ji známe, převážně pravdivá?“ Niko si přehazoval servírovací nůž z dlaně na hřbet ruky a zpátky. Oběd není omluvou pro to, abyste nechali příležitost k cvičení ležet ladem. „V patnáctém století se svým incestním klanem okrádal a vraždil pocestné. Odtáhli oběti do jeskyně v Barmane Head, zavěsili je na háky, roztrhali je na kusy a pak snědli. Říkáš, že obětí bylo o pár set míň, ale v podstatě je to pravda?“</p> <p>„Až na ten incest.“ Vtipálek se zářivě usmál na číšníka, který si právě tenhle okamžik vybral k tomu, aby nám donesl jídlo. „Jsou to bratři,“ řekl číšníkovi a smutně potřásl hlavou. „Říkám jim, že je hezké být si blízcí, že rodina je fajn, ale neměli by tak rychle zavrhovat ostatní možnosti.“</p> <p>Pokusil jsem se ho nakopnout, ale jediným výsledkem bylo, že jsem si narazil palec o nohu židle. Robin i Niko se na mě zklamaně podívali − u Robina to byla potměšilost, ale u Nika to bylo upřímné. „Později si zacvičíme v parku,“ nařídil mi bratr. „Pokud ti na dětském hřišti najdeme vhodného soupeře.“</p> <p>Tou dobou už se číšníkovi podařilo uprchnout a Robin pokračoval. „Rudé čapky na incest moc nejsou. To je typicky lidský výmysl. Vraždy a kanibalismus prostě nebyly pro příběh dostatečně šťavnaté.“</p> <p>Zatímco pokračoval, zabodl jsem pochybovačně vidličku do bledé hromádky na talíři před sebou. „Ve skutečnosti se spolu Rudé čapky ani moc nedruží. Nesnáší se. Muži a ženy ještě víc. Tím pádem mají nejrychlejší rozmnožovací proces na světě. Dovnitř, ven, potřesení rukou, nashle za rok − takhle se mezi sebou nenávidí. A právě proto byl Sawney jedinečný. Podařilo se mu shromáždit víc než čtyřicet Rudých čapek. Společně zabíjeli, žili a během toho všeho se nezkoušeli sežrat navzájem… ohromující.“ Vzal si další sousto.</p> <p>„A co zbytek pověsti?“ zeptal se Niko, který jídlo prozatím ignoroval. „To, jak skončili.“</p> <p>„To je pravda jen napůl. Podle pověsti byly ženy a děti upáleny a muži vykrváceli, protože jim usekli ruce a nohy. Ve skutečnosti tam žádné ženy a děti nebyly. Byli tam jen muži a lidi je upálili všechny. Slyšel jsem, že jejich vůdci, Sawneymu, věnovali obzvláštní pozornost a upálili ho bokem. Pokud byly jeho zbytky shromážděny a nasypány do soudku, pak předpokládám, že je to pravda.“ Vůbec se nenechal otrávit předmětem hovoru a dál si nadšeně užíval oběd.</p> <p>„Jak se sakra bandě lidí podařilo ty chlápky chytit a zabít?“ Nakonec jsem to vzdal a nabral si kousek té podivnosti před sebou. Vypadalo to i vonělo jako pudink s příchutí kuřete. Taky to tak chutnalo, ale navíc to bylo sladké a se skořicí. Nebylo to tak špatné.</p> <p>„Jak se jim to povedlo?“ Lehce pokrčil rameny. „Měli armádu. Doslova. Pokud se chystáte pokračovat v jejich práci, jste tak trochu na hlavu.“</p> <p>„A co na to říkáš ty?“ Niko si zase začal hrát s nožem. Z dlaně na hřbet ruky a zpátky do dlaně. Číšníci to představení pozorovali přes celou restauraci − někteří tiše a obdivně hvízdali a další vypadali poněkud znepokojeně.</p> <p>„Radil bych vám, abyste od toho dali ruce pryč,“ řekl Robin trochu zahořkle. „Nabízí vám někdo peníze za to, že se budete honit za čímsi, z čeho by se mohl vyklubat jen přízrak? Někdo se nabízí? Haló?“ Přiložil si ruku k uchu. „Co? Žádná odpověď. Quel surprise[5].“</p> <p>„A pokud je to pravda? Jestli je Sawney zpět… pokud není jen přízrak, jak doufáš, co bys nám radil pak?“ odporoval mu Niko a přehodil si nůž tak, že jeho rukojetí lehce ťukal o stůl.</p> <p>Robin se vrátil zpátky k jídlu. „Možná bude držet dietu. Je už starší. Věk přidává centimetry v pasu.“ Podíval se na Nika a setkal se s jeho trpělivým pohledem. „No tak jo,“ zamumlal. „O siru Beanovi už toho víc nevím, ale mám přítele, který by mohl vědět víc − Wahanketa. No, přítel je asi trochu silné slovo… je to spíš známý. Rád shromažďuje fakta a strká prsty do lecčeho.“ Pak samolibě dodal: „Znám spoustu lidí.“</p> <p>„Jo, znáš spoustu lidí,“ poznamenal jsem kysele při vzpomínce na dalšího z jeho informátorů, Abbagora, který se nás snažil zabít… dvakrát. „Až moc.“</p> <p>Ukázalo se ale, že Wahanket není tak špatný jako Abbagor. Je podobně podivný, ale nemá tak vražedné choutky. A žije v muzeu, z něhož jsme odešli jen před několika hodinami, takže by o Sawneym a jeho Velkém útěku měl vědět víc než kdokoli jiný.</p> <p>* * *</p> <p>Stanice na Osmdesáté šesté nám začínala být už opravdu dobře známá. Poté co jsme opustili metro a chvíli šli po Páté Avenue, jsme se ocitli tam, kde jsme začali. Metropolitní muzeum bylo nacpané k prasknutí. Byly tam procházející se dvojice, hordy turistů ze všech možných zemí, osamocení lidé a tlupy pekelně řvoucích školních zájezdů. Slušné vychování zřejmě dětičky nechaly v autobuse; když se řítily kolem, vypadala otráveně i prázdná brnění. Prodírali jsme se vpřed a Vtipálek mumlal něco o ztraceném umění obětování dětí. V jednom křídle se zastavil před bustou s prázdnýma mramorovýma očima a ušklíbajícími se bílými rty. „Caligulo, ty pitomče.“ Zavrtěl hlavou. „Říkal jsem mu, že koně nejsou zrovna monogamní, ale copak mě poslouchal? Ne, ani na vteřinu. Šílenství, tyranie a pořádně podělanej milostnej život, to byl Botička.“ Povzdechl si. „Uspořádal ale několik opravdu skvělých večírků.“</p> <p>Pokrčil nad tou nostalgií rameny a odvedl nás chodbou pryč z výstavní síně, pak jsme zahnuli do jiné chodby a ta nás dovedla až k zamčeným dveřím, na nichž bylo napsáno „Nepovolaným vstup zakázán“. Niko navrhl: „Jsem si jistý, že Sangrida Odinsdóttirová by nám půjčila klíč.“</p> <p>„Prosím. Urážíš mne.“ Robin poslal přes rameno jasně zelený pohled a pak vytáhl z kapsy malý svazek kovových nástrojů. „Ne že by to v některých situacích nebylo povzbuzující.“</p> <p>Niko nechal servírovací nůž v restauraci a momentálně se žádným jiným necvičil, ale aspoň varovně povytáhl obočí. „Nerozumíš legraci,“ zamumlal Robin a pokračoval v práci. „Naprosto ti chybí smysl pro humor.“</p> <p>Během několika vteřin jsme se ocitli na schodech a zamířili dolů do temnoty. Schody končily v bludišti skladovacích prostor. „Wahanket, nebo taky Hank, jak mu rád říkám, býval nahoře a míchal se do všeho, abych tak řekl, ale nakonec ho odsunuli sem dolů spolu s dalšími nepotřebnými exponáty. Myslím, že tady se mu líbí víc. Tma, stísněný prostor, je tu cítit zatuchlina… vypadá to tady víc jako doma.“</p> <p>„A kde má sakra domov?“ Uhnul jsem do strany a prošel mezi dvěma řadami beden. „Ve fotbalový šatně?“</p> <p>„Ne tak docela.“ Robin vytáhl malou baterku a rozsvítil ji. Světla u stropu buď nefungovala, nebo jeho kamarád nemá světlo zrovna v lásce. Šli jsme dál a přišli do otevřeného prostoru, který byl obložený nahromaděnými bednami tak, že to vypadalo jako Stonehenge. Neviděli jsme žádné známky toho, že by tu někdo bydlel, ale Robin se zastavil a zavolal. Jeho hlas se v prázdném prostoru odrážel. „Hanku? Máš tady návštěvu!“ zvolal vesele.</p> <p>Následovalo dlouhé ticho a pak se z temnoty ozval sykavý hlas, suchý jako prach a drsný jako písek. „Dlouho jsme se neviděli, Petře Pane. Opravdu moc, moc dlouho.“</p> <p>„Dám chlápkovi video a pár filmů od Disneyho, a dočkám se takového vděku,“ zavrčel Vtipálek. „Přivedl jsem kamarády, Hanku. Zkus mne před nimi nezesměšňovat a říkej mi jen Pane, ano?“</p> <p>Ze tmy vystoupila do matného světla baterky hnědá postava. Vypadala, jako by se skládala pouze z kostí a pryskyřicí zpevněných obvazů. Jediné, co bylo vidět z obličeje, byla díra místo nosu a prázdné oční důlky. Vypadal přesně jako padouch ze všech mizerných filmů o mumiích, na které jsem se díval jako dítě. Jen nebyl tak pomalý jako mumie z filmů. Vůbec nebyl pomalý. Proplétal se mezi stíny rychle jako štír a tiše jako had. A třešničkou na dortu byl pak kovbojský klobouk. Zajímalo by mě, jestli Sangrida ví, jakého tu má squattera. Nebo jestli ví, že vykrádá…</p> <p>„Ztráty a nálezy, co, Hanku?“ Robin se usadil na bednu a naklonil hlavu. „Sluší ti to. Vypadáš drsně.“</p> <p>Chtivé kostěné prsty oříškové barvy přejely po krempě kovbojského klobouku. „Je to královská koruna.“ Roztáhl ústa do širokého šklebu a odhalil zčernalé pahýly zubů, kožovitý pokroucený jazyk a napjaté šlachy na rozkládajících se čelistech.</p> <p>Mohlo to být legrační − mumie, která se jmenuje Hank a má kovbojský klobouk − ale dívali jsme se v podstatě na mrtvolu ověšenou kousky sušeného masa. A to maso nebylo hovězí, ale lidské. Nebylo to legrační. Mohli jste ho navléct do ženských šatů a pořád by to nebylo legrační. Jako zdechlina oblečená do baletní sukýnky. Bylo to děsivé a odpudivé.</p> <p>„Nejblíž ke králům jsi měl, když jsi jim kradl zaprášený mumifikovaný genitálie, abys z nich vařil lektvary,“ poznamenal posměšně puk a zase zvážněl. Když se naskytne příležitost k urážce, nenechá se Robin nikdy ovlivnit logikou. „Niko, Kale, tohle je Hank… Wahanket. Je to učenec. Z těch dob, kdy se vědomosti rovnaly moci. Byl velekněz nějakýho potrhlýho egyptskýho boha. Taky byl učitel jednoho nebo dvou nevýznamných faraónů. Nebo pěti či šesti. Možná dokonce deseti nebo dvanácti. Jen Hank ví jistě, u kolika dynastií tahal za provázky. A nechce to říct.“ Nesouhlasně mlaskl. „Nemyslím, že byl kdy člověkem, ačkoliv to taky nechce říct. Ale je to jediná chodící a mluvící mumie, s jakou jsem se kdy setkal. Ty lidské jen tak leží jako holka na nepovedeným rande.“</p> <p>Wahanket napjatě sevřel čelisti a v prázdných očních důlcích křehké lebky se mu rozsvítily žluté plamínky. Nebylo to jako sluneční světlo − spíš jako světélkování neznámého stvoření, jež se plíží jeskynní tmou. Matné, blikající a <emphasis>chladnokrevné.</emphasis> Slyšel jsem, jak mu něco bzučí v krku − mohlo to být chřestění zatuhlých hlasivek nebo taky příval namíchnutých kobylek rojících se z prázdné hloubky jeho hrudníku. Neměl jsem nejmenší chuť to zjišťovat.</p> <p>„Co jsi mi přinesl, Pane?“ ozvalo se rozmrzelé zaskřehotání. „Kde máš obětiny? Polož je přede mne, dřív než nabudu dojmu, že toho nejsi hoden.“</p> <p>„Obětiny, jo? To už se zase vracíme k zaprášeným, nepoužívaným genitáliím, ne?“ Vtipálek nakopl bednu a mně se na tváři roztančil paprsek jeho baterky.</p> <p>„Sklapni, Lomane,“ vyštěkl jsem. Říkal jsem mu tak od začátku. A i když je Vtipálek mnohem lepší prodejce, než kdy byl Willy Loman, to jméno se hodí… zejména proto, že ho děsně vytáčí. Asi tak, jako teď vytáčel on mě.</p> <p>„Jsme tu z určitého důvodu,“ připomněl nám oběma Niko. Zřejmě už mu docházela trpělivost. „A jsem si jistý, že Wahanket má na práci lepší věci než se s námi bavit. Tak s tím pohněme. Hned.“</p> <p>„Dobře, dobře. Myslel bych, že pravidelná píchačka s upírkou tě trochu uvolní, ale zjevně ne,“ zamumlal Robin. Sundal si z ramene černou koženou tašku a pak z ní vylovil „obětinu“. Byl to notebook se všemi serepetičkami, blbůstkami a nesmysly, prostě se vším, co byste si mohli přát. Protože, jak nám puk řekl, Wahanket je technofil. A pořádný. Pokud se to třpytí, leskne a někam připojuje, pak po tom touží… a díky těm, kdo od něj chtějí informace, to taky dostává. „Nejnovější a nejskvělejší, ó Synu slunce. Jeho RAMka je hojnější než vody Nilu,“ přesvědčoval ho a obdařil ho oslepujícím prodejcovským úsměvem. Bestie. Neštěká, jen kouše.</p> <p>Chamtivé pařáty chňaply po notebooku a začaly jej zkoumat. „Ááách, jak někdo může uctívat zlato a drahokamy, když z vás vědění, ukryté v tomhle, udělá bohy?“</p> <p>„Jo, to je všechno bezva,“ řekl jsem nakvašeně. „Užij si to. A teď nám prozraď, co víš o Sawneym Beanovi? Sežral spoustu lidí a měl bejt mrtvej. Byl nahoře, teď tam není. Co se děje?“</p> <p>„Sawney Beane.“ Planoucí oční důlky se odvrátily od počítače. „Zahubil šest set osmdesát sedm lidí. Na Rudou čapku docela dost. Ale povstat z popela a kostí… to je hodně působivé. Škoda, že mezi ním a cestou ven nestály stráže. Mohlo to být šest set osmdesát devět. Návrat z molekulárního stavu, to jistě muselo podnítit obrovský apetit.“ Sevřel zbytky zubů. „Neuvěřitelně obrovský.“</p> <p>Měl jsem dojem, že mluví z vlastní zkušenosti… o vlastním hladu. „Takže to byl on?“ ujišťoval se Niko. „Sawney se vrátil?“</p> <p>„Jissssssstě.“ Jako by se z toho zasípání uvolnila vůně… plná pouštního horka a koření. Zní to příjemně, ale nebylo to takové. Bylo to odporné a bylo to cítit jako plíseň a shnilí mrtví švábi. Mohli jste Hanka vycpat myrhou a zatraceným oreganem, a stejně by to nebylo nic platné. Mrtvý je mrtvý.</p> <p>„Sawney je někde tam venku a život v tomto temném městě bude brzy mnohem zajímavější.“ Rozevřel čelisti do predátorského šklebu, až vazy zapraskaly. „Mnohem, mnohem zajímavější.“</p> <p>Těla na stromech, mrtvé holky s prázdnýma očima a okousaným tělem − jestli tohle má být zajímavé, klidně se bez toho obejdu.4</p> <p><image xlink:href="#_4.jpg" />Setkání s mumií jsme přežili bez jediného škrábnutí. To je u Vtipálkových informátorů co říct. Robin zná skoro každého, a když hodíte síť takhle daleko, uvízne vám v ní pár cvoků, pár zabijáků, a pokud máte opravdu štěstí, tak skvělá kombinace obojího. V porovnání s tím by Wahanket mohl klidně být sestra z Armády spásy. Nesnažil se nás zmrzačit, zabít ani sežrat, takže podle mě je v pohodě. Je hrůzostrašný a mrtvý, s tím kloboukem vypadá fakt divně a zrovna moc nevoní, ale i tak je v pohodě. Pravda, vypadalo to, že se ohromně těší, jakou spoušť Sawney natropí, ale kruci, je to přece stvůra, a na stvůru se docela držel zpátky.</p> <p>I tak jsem byl ohromně rád, když jsme mu ukázali záda. O kradení genitálií můžete mluvit jen po určitou dobu… a pak je prostě čas odejít. A ten sklep… něco na něm bylo. Když jste se zastavili a zavřeli oči, New York jako by úplně zmizel. Místo něj jste se ocitli na místě, kde je nedostatek vzduchu a ozývá se tichý hrdelní zpěv a zoufalé škrábání nehtů o zkrvavený kámen v poušti. Wahanket si tohle místo upravil podle sebe a já tam rozhodně nechtěl trávit příliš mnoho času. Jenže to vypadalo, že takové štěstí mít nebudu.</p> <p>Ke schodům nám zbývalo projít asi tři místnosti, když se Niko s Robinem zastavili a vytáhli zbraně. A pak jsem to uslyšel taky: tichoučký, nedefinovatelný šustot. Nevěděl jsem sice, co to je, ale věděl jsem přesně, co to není − člověk. Nebyla cítit žádná voda po holení, šampon nebo mýdlo, vlna nebo umělý materiál − žádná lidská vůně. Tam dole byly tisíce jiných pachů… zvířata, rostliny, minerály. Některé silné, jiné slabší. Vůbec se nedalo říct, co je zabalené v krabici a co se prochází kolem.</p> <p>Kolem byly stovky krabic, a tak by mi pistole nebyla k ničemu. Místo ní jsem vytáhl nůž. Není to meč, ale s třiceti zubatými centimetry k němu nemá daleko. „Ta baterka je jen pro parádu,“ zeptal jsem se Robina, „nebo tady ty světla fakt nefungujou?“</p> <p>„V téhle části ne. Wahanket je pravidelně vyřazuje z provozu.“ Vtipálek položil baterku na prázdnou zaprášenou vitrínu a opatrně ustoupil stranou, aby se ve tmě neprozradil. Niko popošel o pár kroků opačným směrem. Opřel se volnou rukou o vršek jedenapůlmetrové bedny a vyhoupl se na ni.</p> <p>A okamžitě zase spadl dolů pod návalem několika desítek kil šupin a vlnících se svalů. Na kratičkou chvilku jsem zahlédl chňapání čelistí, za něž by se nemusel stydět ani dinosaurus, a záblesk oranžových očí v nehybném světle baterky. A zažloutlý zubatý škleb.</p> <p>Pak do toho vtrhla realita a já s ní. Zabodl jsem čepel do oka svíjejícího se monstra, pod nímž byl někde Niko. Nebyl to dinosaurus − v Metropolitním ani dinosaury nemají − ale něco podobně děsivého. Byl to plaz velký jako člověk a dvakrát tak dlouhý, se silnýma nohama a lehkou chůzí kočky bažinné. Inkoustově černé břicho posázené nazlátlými šmouhami se ztrácelo ve tmě tak dokonale, že jakmile se převalilo přes Nika, okamžitě zmizelo. Ale ještě předtím se ozvalo zaskřípání mého nože o kostnatý oční důlek, když stvůra trhla masivní hlavou, aby se zbavila čepele. Vzápětí mě máchnutím masivního ocasu odhodila na bednu o pár metrů dál. Pak se ozvalo zaječení, z něhož mi řinčelo v uších.</p> <p>„Kalibane?“</p> <p>Viděl jsem nad sebou jen rozmazanou skvrnu, bledý ovál, spojený se vzdáleným zvukem Robinova hlasu volajícího mé jméno. Zamrkal jsem. Vůbec se to nezlepšilo. Spíš naopak. Oranžová, černá, zlatá − kolem se prohnal hurikán a bledá skvrna i hlas zmizely. Zbyl jsem tam jen já a temnota. Do hajzlu. Zkusil jsem se převalit. Jednou, podruhé… napotřetí to zabralo. Taky jsem hned pocítil, že ležím obličejem na podlaze, ale byl to aspoň nějaký posun. Podařilo se mi strčit ruce pod sebe a zvednout se. Už jsem to skoro měl, když mě v podpaží chytla ruka a postavila mě na nohy docela.</p> <p>Nik. Opřel jsem se mu rukou o rameno a hned ji stáhl, když jsem ucítil něco teplého a vlhkého. „Sakra. Jsi v pořádku?“</p> <p>„Není moje. Zkus mi trochu věřit, bratříčku.“ Zmizel pod něčím, co klidně mohlo být mládě tyranosaura, objevil se celý od krve, a já mu měl trochu věřit. Zadíval jsem se na ruku a pak ji otřel do kalhot. Jen s odraženým světlem baterky se to dalo těžko rozeznat, ale vypadalo to, že krev je bledě zlatá a ne rudá. To zastavilo nastupující nevolnost líp než Nikovo ujišťování.</p> <p>„Kde je Robin?“ Vytáhl jsem nůž zaražený do dna bedny, na niž jsem dopadl.</p> <p>„Myslím, že si ho to vzalo,“ řekl Niko a vydal se sledovat cákance nazlátlé krve. Vyrazil jsem hned za ním. Od toho okamžiku už jsme byli zticha. Stejně by nás monstrum asi slyšelo přicházet, ale nebudeme mu to přece ulehčovat… protože my ho najdeme. Dostaneme Vtipálka zpátky. Tohle není nic v porovnání se svinstvem, jakým už jsme společně prošli. Velká ještěrka − namíchnutý obří gekon. No a? Robin si z něj určitě udělá pásek, dřív než tam dorazíme.</p> <p>Bedny a krabice, labyrint z nich byl všude, kam jsme se podívali. Cestou jsem jich pár shodil. Baterku jsme tam nechali. Prozradila by nás dřív než můj nos. Ale trochu vidět tu bylo − díky malým pohotovostním světlům těsně u stropu. Na ta se Hank ještě nedostal, ale stejně svítila tak matně, že nadělala víc škody než užitku. Ve slabém světle se tvořily studny neproniknutelné temnoty, jež vypadaly hustě a černě jako dehet a určitě by vás stejně tak vtáhly do svých dusivých temných hloubek. V takových místech by se klidně mohl schovat plaz a číhat, až kolem půjde další jídlo.</p> <p>Nebo tam nechat zbytky toho minulého.</p> <p>V tu chvíli jsem uviděl jeho meč. Ležel na podlaze napůl ve stínu. Robin se svými zbraněmi nezachází s takovou úctou jako Niko, ale taky je nezahazuje jako odpadky. „Niko?“ poznamenal jsem ponuře.</p> <p>„Vidím.“ Zmizel ve tmě, aby vypátral, co se stalo, a já dál sledoval krev. Minul jsem dostavník, umělé stromy a velkého vycpaného medvěda a cákance se mezitím změnily v nepřerušovanou čáru.</p> <p>„Sleduj žlutou cihlovou cestu[6],“ zamumlal jsem si pro sebe a nakoukl za roh do další místnosti. Vtom jsem uklouzl a málem spadl do kaluže zlaté krve. Byla víc než dva metry široká a pořád ještě do ní pomalu tekla krev z plazího břicha. Pod šupinatou kůží ještěrce probíhaly křečovité záchvěvy, ale jinak ležela nehybně na boku s otevřenou tlamou. Zbylé oko zíralo do prázdna a ze stovek děr v jejím břiše se pomalu začínal linout odporný zápach.</p> <p>V krvi plavalo listí z falešných stromů stojících okolo. Umělé a jasně zelené listy klidně pluly po zlaté hladině. Byla to bizarně mírumilovná a podivně krásná scéna. Opatrně jsem balancoval na kraji kaluže. „Robine?“ Plaz byl pořád ještě živý… umíral, to ano, ale stále v něm byl život. A i kousíček života stačí k tomu, aby přiměl tunu vražedného masa ke zdánlivě nemožné pomstě. Nikdo nechce umírat sám, dokonce ani hadi ne. „Vtipálku?“ Někde tam byl. Musel být. Co by tak mohlo zabít toho samolibého, marnivého, protivného parchanta? „Robine, kde sakra…“</p> <p>„Tady.“</p> <p>Vyklouzl z umělého nočního lesa po pravé straně. Stejně jako Niko byl i on celý od krve, jež nebyla jeho. Potřísnila mu drahé šaty, promáčela drahý účes a pokrývala i jeho meč. Jeden ztratil, ale měl další − právě díky tomu tak dlouho přežil, a proto byl i teď pořád naživu. „Kristepane.“ Zamračil jsem se a skryl tak úlevu. „Myslel jsem, že je tvůj bezcennej zadek minulostí. Prastarou minulostí.“</p> <p>„Kvůli sirušovi?“ Otřel si z tváře nazlátlou tekutinu a oklepal ji z ruky na zem. Pokud by se ta ruka třásla, určitě by prohlásil, že je to právě vynaloženou námahou. Když uvážím, kolik ran bylo potřeba k sejmutí ještěrky, byla to možná i pravda. „Děláš si ze mě legraci? Kdybych měl dobrý den, mohl bych jich zlikvidovat celé hnízdo a ani se při té práci nezapotit. Možná bych ještě stihl i margaritu a masáž. Všechno se šťastným koncem, samozřejmě.“</p> <p>Mluvil dál, ale já ho přestal poslouchat. Nakonec to nebyla jen krev toho monstra. Se zlatou se mísila i rudá. Pukova rudá. „Robine?“</p> <p>Zarazil se uprostřed věty a sledoval můj pohled až k červeným skvrnám na košili a kalhotách. „Ach ano.“ Mírně se zapotácel a upustil meč. „Nebyl úplně jemný jako kočka ke kotěti, co?“</p> <p>Odtáhlo ho to pryč, buď v drápech, nebo v obrovské tlamě. To rozhodně nebylo jemné. Nenosím s sebou prostředky první pomoci jako Niko a ani to s nimi neumím. Vzal jsem Vtipálka pod paží, abych ho udržel na nohou, a otočil jsem hlavu, abych zavolal na bratra. Ale nedostal jsem k tomu příležitost.</p> <p>Nemožná pomsta… a tady byla.</p> <p>Vtipálek tomu říkal siruš. To zní jako něco, co létá. Tohle nemělo křídla, takže létat to nemohlo. Ale i tak to proletělo vzduchem. Řítilo se to na nás jako pružinou vystřelená puma. Měl jsem sotva čas zahlédnout kaleidoskop zubů, drápů a šupin. Zranění mohou být nebezpeční − umírající však téměř neporazitelní. Nebyl čas vytahovat nůž. Nebyl čas vytahovat pistoli. Byl čas jen na jedno.</p> <p>Otevřel jsem bránu. V minulosti jsem je otevíral kus od sebe… aby se jimi dalo projít. Tuhle jsem postavil přímo <emphasis>kolem</emphasis> nás. Nikdy předtím jsem nic takového nedělal. Otevřel jsem v životě jen pár bran a zkoušet zrovna teď něco nového nebyl nejlepší nápad. Byl ale nejtroufalejší, a právě to bylo to jediné, co nás mohlo zachránit. Obklopilo nás bledě šedé a podivně skvrnité světlo. Cítil jsem, jak můj žaludek udělal kotrmelec, na temeni lebky mě pálilo a realita se obrátila naruby, a pak jsme byli o jednu místnost zpátky. Za Nikem. A přímo před ním se ozval zvuk siruše, který narazil do stěny přesně v místě, kde jsme ještě před zlomkem vteřiny stáli.</p> <p>„<emphasis>Skata</emphasis>[7],“ zabublal vedle mě Robin a upadl na zem. Brána zmizela a já se skácel taky. Zatímco Vtipálek se natáhl jak dlouhý, tak široký, mně se podařilo zastavit se na kolenou. Hlava se mi změnila v nafouknutý balón plný agonie a obličej jsem měl teplý a mokrý. Otřel jsem si ho, a když jsem se podíval na ruku, byla celá od krve. Naučil jsem se trochu ovládat cestování branami před pár měsíci, když jsem se musel postavit Nikovu a Georginu únosci, ale od té doby jsem žádnou bránu nevytvořil. Nešlo to tak snadno, jak jsem si pamatoval… ne že by to předtím bylo lehké, ale nebolelo to. Bylo to zlé a děsivé, ale nebolelo to. Teď ano.</p> <p>I v uších jsem cítil něco teplého. Z nosu i uší mi zjevně tekla krev proudem a z toho nekoukalo nic dobrého. „Kale.“ Zvedl jsem pohled od zakrvácené ruky a uviděl před sebou Nikův obličej. Byl trochu rozmazaný − ne že bych přímo viděl dvojitě, ale skoro. Siruš byl taky rozmazaný… rozmazaný, rozzuřený a blížil se k nám. Teď o něco pomaleji, ale blížil se.</p> <p>Niko ho slyšel, dřív než jsem mohl otevřít pusu, abych ho varoval. Bleskově mi sáhl do bundy, vytáhl pistoli, otočil se a vystřelil. Dvě kulky se odrazily od lebky, ale dalších sedm jich s neobyčejnou přesností prošlo zbývajícím okem.</p> <p>Niko nemá moc rád střelné zbraně − má pocit, že postrádají eleganci a švih − ale to neznamená, že to s nimi neumí. Pokud to zabíjí, pak s tím Niko umí zacházet sakra dobře. Siruš padl k zemi, jakmile ho kulky zasáhly, a tentokrát zůstal ležet.</p> <p>Niko mi vrátil zbraň do pouzdra a klidně prohlásil: „Vypadáš hrozně.“</p> <p>S tím se dalo jen souhlasit. „Jo,“ přitakal jsem a znova si otřel obličej, tentokrát rukávem. Kůže ale krev moc dobře nesaje a já cítil, že jsem to jen víc rozpatlal. „Robin je na tom hůř.“ Bolestné zasténání, jež se ozvalo z podlahy, to jen potvrdilo.</p> <p>„Už to nedělej.“ Puk se schoulil na bok a vydal takový zvuk, jako by měl co nevidět zvracet. Vypadalo to, že spíš než zranění ho trápí vážná kinetóza. „Už nikdy, <emphasis>nikdy</emphasis> to nedělej.“</p> <p>„Fajn. Nechat se sežrat zaživa by bylo mnohem lepší. Co jsem si jen myslel?“ Moje kolena se právě rozhodla, že toho mají dost, a já tvrdě dopadl na zadek. Sevřel jsem si hlavu rukama, přitiskl jsem prsty na spánky a zamumlal k Nikovi: „Tylenol? Aspirin? Morfin?“</p> <p>„Hlava?“ Cítil jsem jeho prsty pod ušima − kontroloval, jestli mi ještě teče krev. Nepřikývl jsem. Raději jsem ani nechtěl myslet na to, jaké by to bylo, ale příjemné určitě ne. Niko naštěstí potvrzení nepotřeboval. Jednu ruku mi zlehka položil za krk a druhou vytáhl z kapsy mobil. Během několika vteřin informoval Sangridu Odinsdóttirovou, že má ve sklepě mrtvého siruše a dva zraněné bojovníky a že bychom ocenili jakoukoli pomoc, jež by nás ušetřila cesty do Valhaly.</p> <p>Sangrida nám půjčila auto a za půl hodiny už jsme byli doma. Tou dobou už byl Vtipálek schopen chodit − víceméně − a já přestal krvácet. Bolest hlavy se ale nijak nezmírnila. Zakryl jsem si oči a nechal Nika, aby mne vedl. Projít matně osvětlenou chodbou bylo najednou stokrát horší než zírat přímo do slunce. Měl jsem pocit, jako by mi přímo do mozku tekla žhavá láva a s laserovou přesností ho vypalovala.</p> <p>V našem bytě mě Niko dostrkal na gauč, zatáhl závěsy a zhasl světla. „Obvážu Robinovi zranění v mém pokoji. Odpočívej.“</p> <p>Vtipálek neřekl ani slovo o tom, že bude v Nikově pokoji. Žádná lascivní ani jiná poznámka, což vypovídalo dost o tom, jak mizerně na tom doopravdy je. O patnáct minut později se Niko vrátil a posadil se vedle mě na gauč. Sesunul jsem se v sedačce tak, že jsem se mohl opřít o opěradlo gauče a natáhnout si nohy. „Co Robin?“ zeptal jsem se a opatrně jsem k němu otočil hlavu.</p> <p>„Nebylo to tak hrozné, jak to na první pohled vypadalo. Několik hlubších ran od drápů na pažích a nohou, ale jsou vyčištěné. Žádné tržné rány. Myslím, že hůř se mu udělalo z cestování bránou. Řekl bych, že pukové to moc dobře nesnášejí.“ Podal mi mokrý ručník, abych si umyl tvář. V autě jsem se otřel, jak nejlíp jsem dokázal, tričkem… aspoň tak, abych se dostal domů, aniž by mě lidi zastavovali a chtěli přispět na fond pro ty, kdo přežili útok brutálního vraha.</p> <p>„To asi nikdo.“ Drhnul jsem si obličej a dával pozor, abych u toho moc nehýbal hlavou. Kdyby nebylo mé ólfí polovičky, tak by mě nevolnost při otevírání brány a cestování skrze ni vysílila o dost víc. „Nikdo normální.“</p> <p>Niko se zamračil a koutky napjatých rtů mu lehce poklesly. „Nehloupni.“ Strávil celý život − tedy alespoň celý můj život − tím, že mi říkal, že jsem normální a ne Ólfi nebo stvůra. I když mi dokázal zachránit život, uchovat příčetnost a všechno mezi tím, tohle byla jediná věc, kterou nesvedl spravit ani změnit. Ale nakonec jsem si uvědomil, že dokud dokážu zůstat tím, <emphasis>kým</emphasis> jsem, přežiju i to, co jsem. Jsou to jen špatné geny. Geny alkoholismu, geny rakoviny, stvůří geny… vyberte si jed a nějak si s ním poraďte. Díky Nikovi se mi to dařilo. A když poklesnu ve víře, vždycky je tu on, aby mi nakopal zadek a přivedl mě k ní zpátky.</p> <p>Upustil jsem si ručník na nohu. V minulosti mne otevření brány vždy vysálo, byl jsem naprosto vyčerpaný. Vtipálek jednou říkal, že si myslí, že to bude tím lepší, čím víc jich otevřu. Měl pravdu. Teď jsem byl unavený, zatraceně unavený, ale ne jako v minulosti. Ale ta bolest hlavy… sakra. Co to má kruci znamenat? A krev? Když jsem tuhle svou schopnost využil naposledy před několika měsíci, otevřel jsem bránu a <emphasis>držel</emphasis> ji skoro půl hodiny. Možná že plnokrevný Ólfi by to lehce zvládl, ale dost o tom pochybuju. Vytvořit díru v podstatě světa nebo mezi světy − to nikdy není na dlouho. „Myslím, že jsem si něco zlomil.“ Udělal jsem obličej a masíroval si dlaní čelo.</p> <p>Niko sebral ručník, sundal mi ruku dolů a ohnul mi prsty kolem mokré látky. Nasměroval mi ji k čelisti, pustil mne a řekl: „Je to možné.“ Pár vteřin počkal, než si znova otřu kůži, a pak mi zkrvavený ručník sebral a položil jej stranou. „Nebo sis možná něco namohl. Co bolest hlavy? Už je to lepší?“</p> <p>Vzal jsem si na to tylenol. Stejně dobře jsme ho mohli spláchnout do záchodu. „To přejde,“ vytáčel jsem se. „Dobrá zpráva je, že pořád slyším.“ Z otevřených dveří na chodbu se ozvalo chrápání, které by se spíš hodilo spíš k losovi se zácpou než k pukovi. „Ale na druhou stranu, je to i dost špatná zpráva.“</p> <p>„Takže sis neprorazil bubínky. Ty taky pořád bolí?“</p> <p>„Já bych odepsal všechno od krku nahoru. Ušetří nám to čas.“ Věděl jsem, na co myslí. CT, magnetická rezonance, nic z toho u mě nepřipadá v úvahu. Naše matka Sofie nikdy nebyla moc na doktory ani na nic jiného, co stojí peníze. Injekce jsme dostali na klinice, poblíž které jsme zrovna bydleli, ale jen proto, že na tom trvala škola. Když jsem se zranil nebo když Niko onemocněl, prostě jsme si s tím nějak poradili. A když jsme byli starší, uvědomili jsme si s Nikem, že nemocnice… žádné místo, kde mají lékařské snímací přístroje nebo dělají krevní testy… pro mě nepřipadá v úvahu. Navenek vypadám jako člověk, ale uvnitř by to tak být nemuselo. Nakonec jsme potkali léčitele, a když se o mně dozvěděl pravdu, jen mi to potvrdil. Jsem jiný. Nepatrně, ale přece jen znatelně. Neptal jsem se, v čem to je. Nechci to vědět.</p> <p>Prostě to znamená, že do nemocnice nemůžu. A protože náš léčitel nám už nějakou dobu nezvedá telefon, musíme dělat, co se dá. Tohle byla další taková situace.</p> <p>„Už žádné brány, Kale,“ řekl Niko nekompromisně. „Žádné.“</p> <p>„Možná kdybych to nechal pár měsíců být…“ kličkoval jsem. Neotvírám je rád. Jen mi to připomíná jednu moji část, na niž bych raději zapomněl. Ale nedá se popřít, že když stojíte zády ke zdi a řítí se na vás obří ještěrka, hodí se to.</p> <p>„To už jsi jednou udělal.“ Postavil se a zamířil do kuchyně. „Příště ti může mozek vytéct ušima. Tomu bych se rád vyhnul.“ Vrátil se a podal mi balíček z mrazáku. „I když, aspoň by to byl důkaz, že máš v lebce i něco jiného než lenost a nedostatečné umění šermovat.“</p> <p>Zakryl jsem si balíčkem oči, nechal chlad působit a na chvilku se uvolnil. „Zapomínáš na moje oslepující charisma a ohromující popularitu.“</p> <p>Tentokrát si se mnou nechtěl hrát. „Už žádné další brány, Kale. Myslím to vážně.“</p> <p>Podíval jsem se na něj zpod balíčku. Pro tu chvíli jsem to vzdal, ale měl jsem dojem, že slibuju něco, co nemůžu splnit. Abych byl upřímný, ani jsem to nehodlal splnit. „Fajn. Žádný další brány.“ Přežil jsem bez nich skoro celý život, ale nedá se popřít, že takovýhle nouzový východ by mi mohl zachránit život. Bylo to na zamyšlení… ale možná někdy později, až mne Nik nebude sledovat tak podezřívavě. Sesunul jsem se o pár centimetrů níž, přitlačil si balíček na čelo a čekal, až chlad zabere a zmírní bolest. „Robin říkal, že to byl siruš, ať už je to sakra cokoliv. Takže jak to, že to bylo ve sklepě a snažilo se nás to sežrat? Myslíš, že to na nás poslal Wahanket? U Vtipálkova kamaráda by to bylo typický.“</p> <p>„Ptal jsem se ho, když jsem mu obvazoval rány. Říkal, že ne, že to není Wahanketův styl.“</p> <p>„Ale ten vysušenej parchant <emphasis>věděl,</emphasis> že to tam je,“ tlačil jsem.</p> <p>„To, jak říkal Robin, by bylo naprosto v jeho stylu,“ odpověděl Niko sardonicky. „A siruš je babylonské stvoření − zčásti had, zčásti kočka. Kdo ví, proč lovil ve sklepě Metropolitního muzea.“</p> <p>„Do Velkýho jablka se dřív nebo pozdějc podívá každej, co? Prohlídnout si památky a tak.“ Chlad začínal zabírat, bolest malinko povolila. Zívl jsem. „Zaplatí nám ta valkýra za to, že jsme ho zlikvidovali?“</p> <p>„Vždycky jsem obdivoval tvůj nadšený optimismus, bráško.“</p> <p>Jsem rád, že aspoň někdo.5</p> <p><image xlink:href="#_5.jpg" />Únosy sice nesnáším, ale likvidace nemám o moc radši. Jenže práce je práce a peníze jsou peníze. A popravdě, likvidace řešíme skoro stejně často jako únosy. A kde je kladná stránka věci? Zatraceně, vůbec nikde. Občas taky hlídáme děti a domácí mazlíčky. A když pečujete o něco, co vás může sežrat, pokud se k tomu náhodou otočíte zády, vypadají likvidace v porovnání s tím jako legrace. Obvykle. Většinou. Celkem vzato.</p> <p>A jindy se to prostě podělá.</p> <p>To ráno se podělalo všechno. Po třech hodinách strávených na Staten Islandu jsme se přívozem přepravili zpátky na Manhattan a vypravili se domů. Oblečení i vlasy jsme měli špinavé od ptačího trusu, a to kvůli Aitvatarovi, který je jinak také znám jako démonické kuře. Je to napůl kohout, napůl had, plive oheň, podělá všechno kolem, váží skoro třicet kilo a málem nám naše zadky naservíroval na stříbrném podnose. Taky spálil třetinu domu našeho ne úplně spokojeného klienta. A na ne úplně spokojeného chrliče není hezký pohled. Když tak o tom mluvíme, se spokojeným chrličem to není o moc lepší, ale aspoň pak na účet nenaprská tolik hlenu s kousky žuly.</p> <p>Doma jsme se umyli a převlékli a pak jsme nasedli na šestku a jeli do Dobromilina apartmá, abychom dali hlavy dohromady. Já v tom zrovna nevynikám, ale co se dá dělat. Aspoň nás tam čekalo jídlo. To vždycky pomůže. Pro mě měla Dobromila sendvič s krocaním masem a šunkou a pro Nika nějakou zeleninovou věc s tofu a k tomu brusinkovo mrkvový džus plný antioxidantů. Zdraví z toho bylo cítit přes celý stůl a já si v duchu pomyslel: <emphasis>blééé.</emphasis> Pořádně jsem si kousl sendviče a přemýšlel o tom, kdo jídlo asi připravil. Nikdy jsem tam nepotkal kuchařku, ale myšlenku, že upírka otročí u plotny, jsem jaksi nedokázal zpracovat. Obzvlášť neuvěřitelně bohatá upírka. Krvesajové sice jedí, i když ne moc, a k tomu polykají obrovské dávky železa a nějakých dalších doplňků, ale aby Dobromila něco zapékala v troubě? Ne, to těžko.</p> <p>Niko se napil červenooranžové tekutiny, ignoroval můj škleb a řekl: „Sawney se nemůže chovat jako předtím. Někdo by si toho všiml. Policie v jistém okamžiku musí dojít k přesvědčení, že jde o masového vraha. I když v novinách o tělech v parku nebyla ani zmínka.“ Zmateně se zamračil. Niko se nerad cítí zmateně. To většinou snižuje šanci na přežití. „Těla zřejmě zmizela.“ Pokud jste chorobně posedlí pořádkem jako můj bratr, pak může zmatek vést i k rozčílení, ale on to přešel a pokračoval. „Tuhle záhadu budeme muset nechat na jindy. Už není patnácté století a Sawney si nakonec uvědomí, že nemůže zabít, koho se mu zachce. Jakmile si najde teritorium, bude opatrnější. Nebude chtít, aby jeho nový domov odhalili, a myslím, že si začne hledat oběti, které nebude nikdo postrádat.“</p> <p>„Jako ty, co nemají rodinu, která by zalarmovala policii.“ Spláchl jsem sousto sendviče colou. Byla tak bez antioxidantů, jak jen mohla být, a mně to naprosto vyhovovalo.</p> <p>„Jako třeba bezdomovce.“ Dobromila se posadila k leštěnému jídelnímu stolu vedle Nika. Opravdový jídelní stůl v New Yorku, věřili byste tomu? „Ale jak bychom taková zmizení mohli vystopovat?“</p> <p>„Vtipálek by řekl, že mám vhodný oblečení na práci v přestrojení,“ zasupěl jsem. „Jenže bych se vsadil, že tihle lidi nevěří cizákům. A k tomu jsme v New Yorku, sakra. Copak můžem prohledávat celý město a ptát se, jestli někdo z nich nezmizel? To těžko.“</p> <p>„To je pravda.“ Niko odstrčil talíř. „Mají různé přístřešky, tábory, žijí na ulicích. Určitě se mezi nimi roznese, když dojde ke zmizením, ale jak říkáš, s námi mluvit nebudou.“</p> <p>„Velká ztráta času a pro nic.“ Měl jsem ještě hlad a pokukoval jsem po tom, co zbylo na Nikově talíři. Ne, <emphasis>takový</emphasis> hlad jsem teda neměl. A pak mě něco napadlo… občas se mi to stává… a ani k tomu nepotřebuju antioxidantový hnus. Mozkové buňky fungují samy o sobě.</p> <p>„Hele, znám jednoho chlápka.“ Opřel jsem se do židle. „Ham. Občas přijde do baru a hraje na saxofon. Jen tak, pro zábavu. Nedostává zaplaceno, ale je zatraceně dobrej. Říkal, že hraje v metru i na ulicích. Ne že by to potřeboval, podle toho, jak vypadá. Nosí pěkně efektní hadry.“</p> <p>„Pokud hraje v metru a na ulicích, měl by znát pár bezdomovců.“ Dobromila souhlasně přikývla a omotala si kolem prstu šňůru perel v barvě soumraku.</p> <p>„No, pokud bude ochotný nám pomoci. Takových moc není,“ řekl na to Niko. Měl pravdu. Člověk a poloviční Ólfi asi nikdy nevyhrají soutěž v oblíbenosti. „A co je přesně zač?“ zeptal se.</p> <p>Zamračil jsem se. „Nemám tušení. Vypadá jako člověk. Není tak cítit, ale zdá se být v pořádku. Pije whisky, hraje na saxík a má slabost pro hezký holky, obzvlášť upírky… připadá mi docela v pohodě.“</p> <p>A pokud uvážíme, co jsem udělal několika zákazníkům, kteří mě namíchli, pak to už něco znamená… nemluvě o automatickém podezření u každého, s kým se setkávám poprvé. „Jenže sakra vůbec nevím, jak ho kontaktovat. Občas se objeví v baru. Někdy ho nevidím celý tejdny. Těžko říct.“</p> <p>„Možná Jišijáš zná jeho příjmení,“ podotkl Niko.</p> <p>Nelidi nemají příjmení, anebo pokud ano, ještě jsem žádné neslyšel. „Děláš si legraci. I kdyby, tak co?“</p> <p>Niko zavrtěl hlavou. „Jeden nápad a tvůj mozek se vypne na celý den. Jaká škoda.“ Pokračoval dál a vysvětlil to: „Pokud hraje tak dobře na saxofon, pravděpodobně hraje i v klubech. A pokud hraje v klubech, myslím, že bude chtít být k sehnání, aby si mohl dojednat vystoupení.“ Lehounce se usmál, jak to má ve zvyku. „Jinými slovy, bude v seznamu.“</p> <p>Ježíši, telefonní seznam. Možná že na tom brusinkovo mrkvovém džusu nakonec něco přece jen bude. „Zavolám Jišovi.“</p> <p>Naštěstí byl v baru a znal Hamovo příjmení. Nepotřeboval jsem mozkové buňky na to, aby mě napadlo, že to asi nebude náhoda. „Krysař,“ řekl jsem, když jsem položil telefon. „Hele, vím, že nejsem žádnej Einstein.“ S úsměškem jsem se podíval na Nika. „Ale na tohle přijdu i já.“</p> <p>„Krysař z Hamelnu.“ Niko se postavil a začal po sobě sklízet nádobí. „Tohle bude zajímavé.“</p> <p>* * *</p> <p>Ham byl v seznamu a byl i doma, když jsem mu zavolal. Pamatoval si mě a hlubokým, bodrým hlasem řekl, abych se zastavil. Jestli pracuju pro Jišijáše, pak jsem pro něj v pořádku. Dal mi adresu: Park Slope v Brooklynu. Zamrkal jsem, protože jsem věděl, že se můžeme těšit na přestup na třicáté páté a pak na jízdu po trase F.</p> <p>Když jsme tam dojeli, otevřel nám a okamžitě se zářivě usmál… na Dobromilu. Na Nika a na mě nepřítomně mávl, abychom šli dovnitř. „Kdybych věděl, že s sebou přivedete takovou krásnou dámu,“ poznamenal vesele, „trochu bych tady poklidil.“</p> <p>Nebyl tam takový nepořádek. Po bytě leželo pár nástrojů − dva saxofony a kytara − a přes židli a gauč bylo přehozeno několik křiklavě barevných obleků. Temně rudé, jasné modré, a to nejlepší − hnědé s prst širokými, neonově žlutými pruhy. Odvrátil jsem oči dřív, než mi to mohlo vypálit zornice. Rozhlédl jsem se po zbytku bytu. Byl to podkrovní ateliér, mnohem větší, než by si muzikant měl být schopen dovolit. A jak byl vymalovaný… to ani nechtějte vědět. Obleky v porovnání s tím vypadaly, jako by byly v pastelových barvách.</p> <p>„Posaďte se.“ Hodil jedno sako k ostatním oblekům a nespouštěl oči z Dobromily. Byl to vysoký, hubený černoch s neobvykle světle hnědýma očima. Na hlavě měl krátké dredy a byl neformálně oblečený v tričku potištěném směsí černých a tmavě zelených vzorů a v černých kalhotách. Bylo fajn dát očím odpočinout od zbytku bytu a dívat se jen na něj.</p> <p>„Hele, Hame, dík, že si s náma promluvíš.“</p> <p>Poklepal na gauč a pokynul Dobromile, aby si sedla vedle něj. Obdařil ji dalším zářivým úsměvem a pak se obrátil na mě s Nikem. „Žádný problém. Jak jsem říkal, pokud tě Jišijáš nechá pracovat v Kruhu, jsi pro mě v pohodě. Nemá rád flákače nebo potížisty.“</p> <p>Pokud náhodou nejste Robinův kamarád, protože já spadám do obou kategorií. Ale to jsem si nechal pro sebe a šel rovnou k věci. „Ve městě se objevila taková věc.“ Zatraceně, neměl jsem vůbec ponětí, jak jinak to nazvat. „Rudá čapka. Sawney Beane. Zabil několik lidí a my bychom si s tím bastardem chtěli popovídat.“ Třeba s mečem, pistolí nebo dělem… co bude zrovna po ruce.</p> <p>„Po tom, co má za sebou, bude z ‚několika lidí‘ brzy velká spousta a my bychom to chtěli zastavit dřív, než k tomu dojde,“ dodal Niko.</p> <p>Bylo to ožehavé téma. Existují stvůry a pak existují nelidi. Stvůry žerou lidi, a nelidi ne − ti si prostě jen tak žijí. Občas se najde něco mezi tím. Vlk může být jedno nebo druhé. Znám obě varianty. A našlo by se několik dalších, kteří by zapadali do obou skupin. Bez ohledu na to, co vypráví Dobromila o upírech a jejich vitamínech, neříkejte mi, že se někde venku občas nepotuluje někdo, kdo vysaje lidi do poslední kapky. Potíž je, že někteří nelidi radši drží jazyk za zuby. Jak to vidí oni, nehodlají se stavět mezi monstrum a jeho žrádlo. To by bylo nebezpečné, možná i smrtelné, a není to jejich práce.</p> <p>Ale naše ano.</p> <p>Úsměv mu povadl. Posadil se vedle Dobromily a nenuceně si položil ruku za ni na gauč. Bezva. Další Vtipálek. Ani jsem se nedíval, jestli Niko žárlí. Pokud by tomu tak bylo, stejně by to nedal najevo, ale dost o tom pochybuju. Věří Dobromile bez ohledu na pět mrtvých manželů. A pokud jí věří, pak oprávněně. Niko se moc často nemýlí, pokud jde o důvěru. „Sawney Beane. Slyšel jsem, že ten zkurvysyn je už dlouho mrtvej.“</p> <p>„Byl. Vrátil se. A pokud tu ruku nedáš pryč, odstraním ji sama. Napořád,“ upozornila ho Dobromila ledově.</p> <p>To nebyl nejlepší způsob, jak posílit vzájemnou důvěru a rozvinout smysluplnou konverzaci, ale já jí to nezazlíval. Ham se jen zářivě usmál a stáhl ruku pryč. „Aspoň jsem to zkusil. Nevěděl jsem, že jedno z těchhle štěňat patří k tobě.“ No jasně, za zkoušku nic nedá. A jestli je to skutečně Krysař, jsme pro něj jen štěňata. „Jak bys jinak mohla odolat mým dovednostem?“</p> <p>„Samozřejmě, to je ten důvod,“ odpověděla mu suše.</p> <p>Niko nás vrátil zpátky k tématu. „Napadlo nás, že to nebude trvat dlouho a Sawney začne lovit bezdomovce. Jsou zranitelní a nikdo je nebude postrádat. Už jednou ho upálili. Pochybuji, že by riskoval, že ho chytí znovu.“</p> <p>„Mysleli jsme, že bys mohl znát pár lidí z metra a z ulice. V baru si tě přijde poslechnout spousta lidí. Počítám, že na ulici to nebude jinak.“</p> <p>„Ano, lidé si rádi vystojí frontu, aby si mě mohli poslechnout.“ Jeho úsměv teď vypadal spíš prohnaně než přátelsky. „A za odbornou práci dostanu vždycky zaplaceno. Ať tak, nebo tak.“</p> <p>Jo, jako třeba když mu před šesti nebo sedmi sty lety nezaplatili za to, že vyřešil jejich problém s krysami, a on jim na oplátku hraním odvedl z města všechny děti. Ale jakmile dostal zaplaceno, děti vrátil. Aspoň v tom příběhu. To ho vyřazuje ze seznamu nestvůr. Ale je to natěsno.</p> <p>„Máte pravdu, znám pár lidí, a ti zase znají jiné lidi. Někteří jsou docela v pohodě − na lidi. Jen mají prostě horší období.“ Úsměv zmizel. „A když mají niklák, kruci, nebo i čtvrťák, vždycky mi ho hodí do pouzdra. Fajn lidi, co ocení trochu zábavy.“ Dlouhými prsty si zabubnoval na koleno. „Poptám se. Tihle přicházejí a odcházejí, takže by to mohlo trvat několik dní, možná i víc. Nepřipadá jim zvláštní, když někdo z nich na pár dní zmizí, a Sawney rozhodně není jediný, kdo si myslí, že jsou snadná kořist.“</p> <p>To je pravda. Jednou jsem byl svědkem toho, jak se jich Klan snažil odvézt celý autobus. To si žádalo koule. Sice chlupaté, ale i tak. Jasně, bezdomovci jsou snadná kořist, ale pokud se Sawney pořád rozhlíží po nové „jeskyni“, nebude možná příliš opatrný a vezme jich víc najednou. Stvůry mají většinou dost rozumu na to, aby si nenadělaly do vlastního písečku. Sawney nebude výjimka. Jenže jestli pořád shání, kde by se usadil, nebude možná tak opatrný. Pochybuju, že zůstane na prvním místě, které najde. Musí objevit to pravé. Ukryté hluboko, kde si bude moct v klidu baštit lidské kotletky. Víte, co se říká: všechno záleží na správném umístění.6</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Dalšího rána jsem volal do bazaru, abych sehnal Vtipálka. Řekli mi, že jim sdělil, že je nemocný. Dobře, byl zraněný, ale příliš zraněný na to, aby lhal, podváděl a okrádal zástupy pitomoučkých zákazníků? Jelikož Robina znám, trochu mě to vyděsilo a vyrazil jsem k němu domů, abych se podíval.</p> <p>Podle toho, že chtěl neustále mluvit o naší návštěvě u Hama, jsem usoudil, že možná marním čas. Na druhou stranu ležel v posteli. Vidět Robina v posteli při jiné příležitosti než za účelem sexuální akrobatiky, to se moc často nestává. Tolik orgií, a tak málo času.</p> <p>„A on se chtěl s Dobromilou <emphasis>sblížit,</emphasis> jo?“ zeptal se rozverně. „Pověz mi víc. Projevil Niko nějakou emoci? Způsobila spalující žárlivost, že mu zacukalo obočí? Nemůžu se dočkat… <emphasis>skata.</emphasis>“ Tvář mu zešedivěla bolestí, protože Seraglio mu právě z paže prudkým pohybem strhla obvaz. Odhalená rána už se hojila, ale pořád vypadala otekle a zarudle.</p> <p>„Nejsem žádná ošetřovatelka, pane Kamaráde,“ prohlásila hospodyně, zatímco ránu čistila směsí dezinfekce napůl zředěné čistou vodou. „Ani jsem to o sobě nikdy neprohlašovala, nebo snad ano? Ale buď se o to postarám já, nebo tady ten upovídaný mladý muž.“</p> <p>„Pardon, madam,“ bránil jsem se. „Nemám zrovna talent na léčení.“</p> <p>„Madam, co? Vy máte ale sladký jazýček.“ Malinko jemnějším pohybem, než jaký použila při strhávání obvazu, namazala ránu antibakteriální mastí. „Alespoň vás matka naučila, jak se chovat.“</p> <p>Matka ne, ale bratr ano. Počkal jsem, až mu obváže všechna zranění, pomohl jsem jí uklidit léky a obvazy a potom jsem za ní zavřel dveře. „Cítím se před ní jako dítě.“ Což vlastně nebylo zas tak špatné. V životě se mi to mockrát nestalo.</p> <p>„Má v sobě něco z Matky Země.“ Satyr se unaveně pousmál. „Jemné ruce, ostrý jazyk a ňadra jako sluncem zalitý samet.“</p> <p>„Na ty si nikdy nesáhneš,“ zazubil jsem se. „Konečně jsi našel ženskou, na kterou nestačíš.“ Díval jsem se, jak si přes ránu na noze pomalu stáhl nohavici pyžama. Váhal jsem, jestli si mám dělat legraci z jeho oblečení, nebo se na něco zeptat. Nakonec jsem zvolil otázku. „Proč vlastně ležíš v posteli? Proč nejsi v práci a nesnažíš se nějakého chudáka obrat o poslední šesták?“</p> <p>„Rád se nechám obskakovat. Zasloužím si to.“ Přetáhl si peřinu přes břicho a pohodlně se opřel do polštářů.</p> <p>To byla pravda… do jisté míry. Ale jelikož měl jeho obličej barvu křídy, musel k tomu být ještě jiný důvod. „Niko říkal, že to není tak hrozné,“ řekl jsem. Byl jsem z toho podivně podrážděný, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to tím, že můj bratr neměl pravdu, nebo že se spletl právě u Robina. Ne že bych si dělal starosti.</p> <p>Ale do háje.</p> <p>Rychle jsem se podíval ke dveřím, kudy bych mohl utéct před starostlivostí a emocionálními komplikacemi. Projevovat city někomu jinému než Nikovi, to je pro mě pořád ještě nové a děsí mě to k smrti. Ani si nejsem jistý, jestli vůbec vím, <emphasis>jak na to.</emphasis></p> <p>Nakonec jsem usoudil, že to není nic jiného než zatracená zbabělost. Vtipálek, který mi nejmíň dvakrát zachránil život, si zaslouží něco lepšího. Odvrátil jsem pohled ode dveří, strčil ruce do kapes a zamračil jsem se. „Něco není v pořádku. Pověz mi to.“ A rychle, než uteču.</p> <p>„Nic to není.“ Zavřel oči a rukama si uhladil peřinu.</p> <p>„Jestli to nic není, tak mi to sakra řekni,“ dožadoval jsem se, „nebo ti nakopu ten tvůj nadrženej zadek.“</p> <p>Otevřel jedno oko. „Cítíš, jak se ode mě šíří vlny ryzí hrůzy? Dělám, co můžu, abych to potlačil, ale obávám se, že to nedokážu.“</p> <p>„Fajn.“ Ukázal jsem mu prostředník a zamířil ke dveřím, abych konečně utekl. „Seru na tebe!“</p> <p>Povzdechl si a posadil se. „Počkej.“</p> <p>Už jsem měl ruku na klice a mohl jsem klidně odejít. Objekt v pohybu má tendenci zůstat v pohybu. To je fyzika. Nemůže to být zbabělost nebo rychlý úprk, když je to fyzika, no ne? Chvíli jsem o tom sám sebe přesvědčoval, ale pak jsem pustil kliku, otočil se a povzdychl si: „Sakra.“</p> <p>„Já takhle působím na mnoho, mnoho lidí. A nejsem zvyklý na to, aby si o mě někdo z nich dělal starosti. Ještě jsem si nezvykl přijímat to s grácií.“ Unaveně se zašklebil. „I když v jiných aspektech etikety se mi nikdo nevyrovná. Jsem Don Juan s dobrým vychováním.“</p> <p>„Jo, jasně. Já se o tebe nebojím. Jen… shromažďuju informace,“ odpověděl jsem mu s nepolevující ostražitostí. „Tak už mi to konečně řekni.“</p> <p>Řekl. Byl to jed. Siruš má na tesácích a drápech jed. Ten může být smrtelný, ale pukové jsou vůči jedu extrémně odolní, takže Robina to jen dost bolelo a zpomalilo zotavení o pár dní. To jsou ale fajn zmutované supergeny. A co mám já? Superčich. Není divu, že nemám vlastní komiks.</p> <p>„A je to dobrá záminka k tomu, aby o mě Seraglio pečovala a já se jí při té příležitosti mohl mrknout pod tričko, do Země zaslíbené. To za trochu bolesti stojí.“ Sáhl po poloprázdné láhvi vína na nočním stolku a samolibě dodal: „Řekl jsem jí, že jsem byl zraněn, když jsem zachraňoval jeptišku před zlodějem. Byli v tom i sirotci. Jsem hrdina.“</p> <p>„To se vsadím.“ Seraglio mu to určitě nespolkla, ale je možné, že má pro svého zaměstnavatele slabost. „Takže jsi v pohodě? Pár dní v posteli a zas nás budeš příšerně otravovat jako obvykle?“ Dost se mi ulevilo. Všechno tohle kamarádství… je pěkná dřina.</p> <p>„To jsem prostě celý já. Ano, budu.“ Vyprázdnil sklenici a pak s ní chvíli točil mezi prsty. „A teď, když už sis přestal <emphasis>nedělat</emphasis> starosti, neobejmeme se? To se přece v emotivně vypjatých situacích, jako je tahle, dělá, ne? Ruce budu držet nad páskem. Koneckonců, stejně pořád toužím po tvém bratrovi. Blond vlasy mi vždycky zlomí srdce.“</p> <p>Zdálo se, že je pobavený a spokojený sám se sebou. Zeširoka se zubil, navzdory vráskám od bolesti, jež mu vyvstaly na čele.</p> <p>Vážně jsem uvažoval o tom, že z něj stáhnu peřinu a shodím jeho protivný zadek na zem, ale pak jsem si to uvědomil. Robin to sám říkal: není zvyklý, aby si o něj někdo dělal starosti. Péče − já nemám ve zvyku jí někoho zahrnovat, a on zase není zvyklý ji přijímat. Ale chtěl by. To se dalo jasně vyčíst ze širokého úsměvu, humorem prozářených očí a obočím povytaženým až pod divoce zvlněné, přeleželé vlasy.</p> <p>„Já tě objímat nebudu. Tak laskavě sklapni. Ježíši.“ Ale zůstal jsem tam a pověděl mu o Hamovi a o tom, že pro nás prověří situaci mezi bezdomovci. Samozřejmě že to nebyla naše teorie o bezdomovcích, co ho zajímalo nejvíc.</p> <p>„Hudebník,“ řekl se zájmem. „Divoké a chtivé fanynky… ten si ale musí žít.“</p> <p>„Co se týká tohohle…“ Rozvalil jsem se v křesle u okna. „Pamatuješ, o čem jsme mluvili, než George unesli?“ Zdálo se to jako věčnost a zároveň, jako kdyby to bylo včera. To je ale trik, co? „O tom, jak nechci šířit svoje příjmení?“</p> <p>Ólfi nejspíš příjmení ani nemají − nikdy jsem se jich neptal − ale určitě mají geny. Mně je předali, jenže u mě to taky skončí. Nehodlám riskovat, že stvořím další takové, jako jsem já… nebo horší. A to by rozhodně nebylo nemožné. Je to jeden z důvodů, proč s George nemůžeme být spolu. Robin mi navrhoval obvyklé možnosti − šprcky, šmik šmik − ale tomu věřím o dost míň než tomu, že se ólfí geny budou chtít prosadit za každou cenu.</p> <p>„Pamatuju si to.“ Naklonil se ke mně blíž. „Nic neříkej. Konečně zahazuješ celibát a vrháš se na sprosté a kluzké radovánky. U Minotaurova velkýho ptáka. Bylo zatraceně na čase.“</p> <p>Setkání se sirušem nebylo nic proti tomu, jaké predátorské pozornosti se mi dostávalo teď. „Hele, klídek. Nechci žádný orgie nebo sadomasochistický podivnosti,“ varoval jsem ho. „Chci si to jenom s někým rozdat. Jednoduše a prostě. Že jsem napůl Ólfi, to ještě neznamená, že chci strávit celej život v celibátu.“ To by nechtěl nikdo s pérem, funkčním, nebo ne. Je mi dvacet. Z toho, co mi proudí v žilách, byste mohli malé modré pilulky <emphasis>vyrábět.</emphasis> Chci George víc, než jsem kdy chtěl kohokoli jiného, ale ji mít nemůžu. Možná bych však mohl mít někoho jiného, i kdyby pro mě ten někdo znamenal o tolik míň. A pokud někdo zná někoho, pro koho je nemožné množit se s lidsko ólfím křížencem, pak je to Vtipálek.</p> <p>Robin přikývl a propletl si prsty, aby zakřupal klouby a připravil se − pevně jsem doufal, že jen v duchu. „Musím říct, že o tvé strašlivé, ne, katastrofické situaci už nějakou dobu přemýšlím a rád bych…“</p> <p>Spěšně jsem ho přerušil: „Tak to ne, díky.“</p> <p>Odfrkl si. „Měl by ses cítit poctěn. Ale tak jsem to nemyslel, ty vřeštící otravo. Jak jsem říkal, rád bych tě představil několika svobodomyslným ženám.“ Uvolněně se znovu opřel. „Já si to promyslím. Existuje jich několik, které by se pro tvou situaci hodily. Ale…“ Odmlčel se a prohnaný úsměv zmizel. „Některé to na tobě poznají, jiné ne. U všech existuje nějaký háček.“</p> <p>Odpověděl jsem na nevyřčenou otázku. „Radši bych neodhaloval, kdo jsem. To radši zůstanu doma.“ Některé to na mně poznají a jiné ne. Vsadil bych se, že ty, co to poznají, si se mnou nezapíchají ani za nic. Šanci mám jedině u těch, které to nepoznají. A jestli budu dál tvrdohlavě skrývat, kdo jsem, pak má před sebou Robin opravdovou výzvu. Tvrdohlavý, nebo pitomý? Poznám rozdíl.</p> <p>„Tak si vezmi vitamíny a připrav se, králíčku,“ nařídil mi a už se zase usmíval. „Čeká tě divoká jízda.“</p> <p>Když jsem odcházel, nemyslel jsem na divokou jízdu. No dobře, teď lžu. Jasně že jsem na to myslel, ale myslel jsem i na něco jiného. Myslel jsem na to, jak se zčistajasna objevil siruš, a co by se dělo, kdyby pukové nebyli odolní vůči jeho jedu. Taky jsem myslel na to, kolikrát se pro nás s Nikem mohlo něco zvrtnout. Kolikrát už to bylo jen tak tak, o vlásek… jsme dobří, ale i nám se to občas stane. A jednou by to nemuselo být ani o vlásek. Niko je jeden z nejlepších, a já nejsem zas tak špatný. Ale myslel jsem na nemrtvé. Nejlepší, a ne zas tak špatný − jednoho dne by to nemuselo stačit. Vezměte si třicet nebo víc opravdu namíchnutých nemrtvých, patnáct vlkodlaků nebo jen jednoho skoro neporazitelného trola. Nechte se zahnat do kouta a obklíčit, a bude to konec.</p> <p>Pokud nebudeme mít nouzový východ, únikové dveře.</p> <p>A my je máme. Pokud by moje ólfí schopnost zachránila Nika nebo Robina, pokud by nás mohla zachránit všechny, pak mi nezáleží na tom, jestli mě bude bolet hlava nebo jestli budu krvácet jako prase na porážce. Stojí to za to, a jestli měl Niko pravdu a mozek mi vyteče ušima, tak ať.</p> <p>Schodiště před Robinovým bytem bylo prázdné. To nebylo nijak překvapivé. Byl den; většina obyvatel pracovala. Využil jsem toho, a jakmile za mnou zaklaply dveře, usadil jsem se na odpočívadle na Robinově podlaží. Když jsem kolem sebe a Robina otevřel bránu, jíž jsme unikli před sirušem, podařilo se mi toho dosáhnout směsicí úsilí a instinktu. Teď mě žádná nestvůra nehonila, takže se budu muset spolehnout na úsilí. Každá brána, již jsem kdy viděl nebo otevřel, byla dost velká na to, aby se jí dalo projít. Ale když začnu s menšími rozměry, možná nebudou vedlejší účinky tak hrozné.</p> <p>Natáhl jsem ruku před sebe, snažil se nemyslet na bolest z minula a soustředil se. Přišlo to. Pomalu, ale přece. Soustředil jsem se na to, aby byla malá − asi jako pomeranč. Byla ocelově šedá a uvnitř líně vířilo mdlé světlo… vířilo asi tak, jako by vás chtělo vtáhnout dovnitř. Bylo to dost ošklivé. Až ohavné. A žilo to uvnitř mne. S něčím takovým se člověk těžko sžije, jenže já budu muset.</p> <p>Brány musí někam vést, tahle vedla do skříňky v mém pokoji. Tam ji nikdo neuvidí. Hlavně ne Nik, který by vůbec nebyl nadšený, že jsem porušil dané slovo… pokud jsem tedy vůbec kdy měl v úmyslu je dodržet.</p> <p>Na horním rtu jsem ucítil něco teplého a tekutého, ale bolest, jež mi začínala bušit v hlavě, byla docela snesitelná. Dobře, takže čím větší brána, tím horší následky. Možná by pomohlo pomalu se dobrat k velikosti, jíž bychom mohli proklouznout. Hezky pomalu a postupně.</p> <p>A pomyslete na to, co bych s tím mohl dělat jiného, kromě útěků. Třeba to, co jsem udělal Hobovi, pukovi, jenž unesl Nika a George. Mohl bych otevřít bránu mezi námi a tím, kdo by na nás útočil, tak, aby skočil rovnou do ólfího domova. Do Tumulu. Do pekla. Tam by ho roztrhali na kusy. Proměnili by ho v hromadu zakrvácených vnitřností a myslím, že by si to před smrtí ještě chvilku užíval. Uškrtili by ho jeho vlastními střevy. Ólfi si rádi hrají s jídlem. Proč jim nepřenechat špinavou práci? Proč je nenechat vraždit a mrzačit? Proč je nenechat zohavit…</p> <p>Zamrkal jsem a zavřel bránu. Kruci, kde se to vzalo? Když vás někdo napadne, když se vás snaží zabít, pak uděláte, co je třeba.</p> <p>Ale mrzačit? <emphasis>Zohavit?</emphasis> To ne. Neposlal bych někoho vstříc tak příšernému osudu. To nejsem já.</p> <p>Bez ohledu na to, co jsem udělal Hobovi. To bylo něco jiného. Přemohl Nika a zavěsil ho na železo jako zvíře k vykuchání. George připoutal ke zdi na druhé straně místnosti. Oba najednou bych z toho nedostal a Hob by mě přemohl. Už na tom pracoval, odřezával ze mě kousky masa. Niko, jeden z nejlepších. Já jen o malinko horší. Neměl jsem na výběr. Ale udělat to, kdybych měl na vybranou… ne.</p> <p>Ne.</p> <p>Cítil jsem, jak mi krev kape po bradě, a zachytil jsem ji na poslední chvíli do chomáče kapesníků, které jsem si strčil do kapsy, než jsem odešel z Robinova bytu. Už tam jsem věděl, o co se pokusím. Utřel jsem krev a držel si kapesníky u nosu tak dlouho, dokud krvácení nepřestalo. Když byl papír nasáklý, svlékl jsem si bundu a pečlivě si otřel tvář a bradu rukávem. Je černý; žádná krev na něm nebude vidět, což mě ušetří toho, aby mi Niko pořádně nakopal zadek.</p> <p>Jedna moje část si myslela, že bych si to zasloužil. Druhá věděla, že dělám to, co musím. A obě části pořád dokola myslely na totéž.</p> <p>To jsem nebyl já.</p> <p>Já ne.</p> <p>Nikdy.7</p> <p><image xlink:href="#_6.jpg" />Zatímco se Robin zotavoval a plánoval pro mě zážitky, při nichž by Hugh Hefner[8] volal maminku, já se ocitl v opuštěném skladišti. Řeknu to znova… zní to otřepaně a taky to otřepané je, ale telefonát od Dobromily nás s Nikem právě do takového skladiště nasměroval. Podle různých detektivních seriálů jsou prázdná skladiště s ozvěnou a plná krys na každém rohu. Nejsou. Pokud chcete nějaké najít, musíte se pořádně snažit. Ale Sawney ho našel. Jak to vím?</p> <p>Kosti.</p> <p>Řetězy a zkrvavené kosti. Zatraceně.</p> <p>Visely z trámů jako zvonkohry. Ale tyhle by žádný vítr nerozezpíval. Kostry držely pohromadě šlachami a tenkými proužky opomenutého masa. Bylo ho právě tak akorát, aby kosti držely u sebe. Buď to tak Sawney plánoval, nebo neměl takový hlad, jak si původně myslel. A nebyla to těla bezdomovců. Nedával si pozor. Ještě ne. Pořád si zatraceně užíval.</p> <p>Zvedl jsem hlavu a spatřil špinavé kolo, jež viselo vedle malé kostřičky. Mělo třpytivé stříbrné sedlo, košík rozkvetlý jasně barevnými plastikovými kytkami a k řídítkům místo třásní připevněné lesklé hnědé vlasy.</p> <p>To nemělo co dělat s hladem. To bylo jednoduše čisté zlo.</p> <p>„Jak Dobromila věděla, že tu tohle bude?“ Sklopil jsem oči k podlaze a k velkým hnědým skvrnám zaschlé krve. Byly to maximálně hodiny. Dneska ráno nebo včera večer. Tři kostry, dva dospělí a jedno dítě. Rodina… a kolo. Nejspíš k tomu došlo včera večer. Mamka s taťkou vzali svoji malou holčičku na vyjížďku do jednoho z parků. Katie, Sára nebo Maddie… Katie. Jo, Katie, uličnice s pihami a hnědými vlasy v dlouhém culíku.</p> <p>„Přítel přítele.“ Niko si klekl, aby se lehce prstem dotkl největší louže zaschlé krve. Já se snažil obrátit myšlenky zpátky k současnosti. „Nebo spíš příbuzná přítele. Řekla jí to Flayova sestra.“</p> <p>Flay je náš vlkodlačí známý. Kdysi to byl nepřítel, ale teď… kruci, nemám vůbec představu, co je teď. Není to nepřítel, ale taky to není tak docela přítel. Stejně už je z New Yorku dlouho pryč, takže moc nezáleží na tom, jakou nálepkou ho označíme. Je na útěku před Klanem, vlkodlačí verzí mafie. Jestli znovu přitáhne svůj chlupatej zadek do města, je mrtvej − tak mrtvej, že by si z toho lidská Cosa Nostra sedla na prdel, obdivně zírala a dělala si poznámky jako snaživej žáček.</p> <p>„Flay má sestru?“ Poodešel jsem stranou a hledal další těla. Sawney je třeba nepověsil všechna. Možná už ho ty jeho hry unavily. „To je ale strašidelná představa.“ O Flayovi by se toho dalo říct hodně − je neuvěřitelně silný, vražedně rychlý, nadaný bojovník − ale hezký moc není. Ne, to vlastně není pravda. Není ošklivý, ale vypadá neobvykle. Zatraceně neobvykle. Dost exoticky na to, aby přitahoval pozornost.</p> <p>„Nesuď ostatní.“ V šedých očích se mu posměšně zalesklo. „Všichni nemůžeme být tak krásní jako ty.“ Postavil se. „Jsou nějakou dobu mrtví, to je jasné. Ale už mi není tak jasné, kde se tu vzali.“</p> <p>Skladiště bylo blízko přístavu. To není místo, kam by se malé holky chodily projíždět. A převézt těla městem, to by mohlo být obtížné i pro vražedně mazaného parchanta, jako je Sawney. Nemůže je vzít do podpaží a někam odvléct. Toho by si někdo všiml i v tomhle městě. Zavrtěl jsem hlavou. „Těžko říct.“ Bylo tam několik ostrůvků naskládaných beden, ale zatím jsem neviděl žádná další těla. „Proč nám Flayova sestra pomáhá? A vůbec, jak věděla, že potřebujeme pomoc?“</p> <p>„Dobromila pustila do světa zprávu, že Sangrida dá něco z muzejních peněz jako odměnu za informace. Nemůžou samozřejmě jen tak vyhlásit odměnu za vystopování nadpřirozeného sériového vraha, ale můžou se ohánět škodami způsobenými na exponátu. Kreativní účetnictví.“ Nik dál prohledával okolí. „Pár vlků narazilo na těla před několika hodinami. Byli to vlci z Klanu. Tohle skladiště patří Klanu, i když je používají jen sem tam. Dalila si v Klanu stojí dobře, na rozdíl od jejího bratra. Jakmile uslyšela o tom, co se našlo, kontaktovala Dobromilu. A proč?“ Zamířil na druhou stranu skladiště. „Peníze. A taky jsme jejímu synovci zachránili život, nebo jsi na to zapomněl?“</p> <p>To těžko. Na tu malou chlupatou potvoru jen tak nezapomenu, nechala mi na lýtku jizvu v podobě otisku zubů. Ale překvapilo mě, že Dalila je tak vděčná, že by kvůli tomu pro nás něco dělala. Klan miluje peníze. Jenže i tak to pro ni musí být riskantní. Klan nás nemá o nic radši než Flaye, ale zatímco nás s Nikem Klan považuje za nepřátele, Flay má v jejich pomstychtivých srdcích speciální místo. Zradil svého alfu někomu mimo Klan. Nevím, co by mohl vlk spáchat horšího.</p> <p>„Klan to sem brzo přijde uklidit, takže bychom si měli pospíšit.“ Klan nerad vidí, když někdo narušuje jeho teritorium nebo k němu přitahuje pozornost. A těžko by něco přitáhlo pozornost líp než těla visící od stropu. Niko mi zmizel z dohledu za hromadou krabic. Za vteřinku vyštěkl mé jméno: „Kale!“</p> <p>Z tónu jsem poznal, že našel něco zajímavého. Zbraň jsem držel v ruce od chvíle, kdy jsme vstoupili do skladiště. Vyběhl jsem za Nikem, a jakmile jsem se dostal za krabice, uviděl jsem, co zajímavého tam našel. Byla to dodávka. Boční dveře byly otevřené a všude kolem byla zaschlá krev. Tím se vysvětlilo, jak se Sawneymu podařilo dostat sem těla. Bylo to naprosto jednoduché, ale přitom záhadné. „Dobře, Cyrano, něco mi pověz,“ řekl jsem. „Jak může sakra Rudá čapka ze čtrnáctýho století vědět, jak řídit zatracenou dodávku?“</p> <p>Zamračeně se zahleděl přes svůj dlouhý nos. „To je excelentní otázka.“ Vlezl do zadní části, zatímco já jsem otevřel přední dveře a naklonil se dovnitř, abych to tam očichal. Hm. Tak to bylo zatraceně divné. „Nemrtvej,“ oznámil jsem. Nemrtví nejsou to, co z nich udělaly legendy… v legendách to nikdy není správně, ale je mi jasné, jak snadno mohly ty slizké potvory někoho ošálit. Nejsou to mrtví, kteří se vrátili k životu − nepříjemnému, rozkládajícímu se životu − ale vypadají překvapivě přesně. Nemrtví nejsou lidi a nikdy nebyli, ale jsou jim zatraceně podobní… pokud byste takové lidi vykopali z ne zrovna čerstvého hrobu. Není těžké pochopit, že si to někdo spletl. Mléčně bledé oči, navlhlá a slizká kůže a černý jazyk… na to asi příroda není zrovna hrdá.</p> <p>„Zdá se, že si Sawney pořizuje novou rodinu.“ Niko dokončil prohlídku dodávky a vylezl ven. „Logické. V New Yorku nejsou žádné další Rudé čapky. A nemrtví se stejně jako Sawney nezajímají o to, jestli je jejich jídlo živé, mrtvé nebo se rozkládá.“</p> <p>„A nemrtví umí řídit.“ Jsou v New Yorku skoro stejně tak dlouho jako lidi. V kabátu a klobouku nebo v mikině s kapucí si jich při letmém pohledu skrz okýnko u auta nikdo nevšimne. Už jsem je při tom viděl, ale takovou jízdu taxíkem byste si určitě rádi odpustili. Vpředu jsem nic nenašel, a tak jsem vylezl a zabouchl dveře. „Zajímalo by mě, proč tu nezůstali. Není to jeskyně, ale je to tady prázdný a je tu spousta místa, kam schovávat zbytky.“ Víc pro malé holčičky a jejich mamky a taťky. „I kdyby nemrtvej věděl, že to tu patří Klanu, pochybuju, že by to Sawneyho trápilo. Pár vlků by pro něj byla fajn svačinka a ještě by využil kůži. Večeře a dekorace v jednom.“ Na zemi se něco zalesklo. Dřepl jsem si, abych to sebral. Byla to zlatožlutá sponka do vlasů. Poslední dotek světla ve vlasech malé holky. Uštěpačný sarkasmus mi zhořkl na jazyku.</p> <p>„Nemrtví to možná věděli. Ale taky by věděli, že kdyby zmizelo pár vlků z Klanu, ostatní by sem přišli hromadně,“ odhadoval Niko a pozoroval, jak si strkám sponku do kapsy.</p> <p>„Příliš mnoho světla.“</p> <p>Přišlo to seshora. Ta slova.</p> <p>„Kdepak je konejšivá temnota?“</p> <p>Ze stínů, kam sluneční paprsky vůbec nepronikly.</p> <p>„Kdepak jsou ochranné paže skal?“</p> <p>Objevil se závan zimy, ostrý jako led a bílý jako smrtící vánice.</p> <p>„Kdepak je domov Sawneyho Beana? Tady ne.“</p> <p>Když se mé oči přizpůsobily tmě, uviděl jsem víc… nahoře v trámoví. Nepřirozeně široký zabijácký škleb. Zamotané provazce vlasů, bílých, potřísněných rudou a hnědou. Měl jsem dojem, jako by na sobě měl široký kabát nebo baloňák, ale ruce a obličej… tam nebylo nic než černá prázdnota. Oživlý inkoustově tmavý stín.</p> <p>Nemožně široký úsměv se ještě roztáhl. „Vidím vás.“ Tam, kde měl mít oči, se rozsvítila malá světýlka v barvě žhavých uhlíků. Veselá červeň podzimního ohníčku. „Poutníci.“</p> <p>Okamžitě jsem vystřelil. Kulky zasáhly cíl. Věděl jsem to, i když nestvůra se ani nepohnula. Nepokusila se uhnout. Byla tam jen ozvěna střelby a jeho upřený pohled. Ten bastard ani neucuknul, aby se útoku vyhnul, vůbec si výstřelů nevšímal. Kdybych nedůvěřoval své mušce, zapochyboval bych. Ale já ho zasáhl… a jemu se prostě sakra vůbec nic nestalo.</p> <p>„Poučné,“ poznamenal Niko.</p> <p>„Jsem rád, že si to myslíš,“ zavrčel jsem a zarazil do pistole další zásobník. Pohoda, jen další den v práci… právě do okamžiku, kdy se pozdně odpolední slunce rozhodlo, že přejde do soumraku. Skladiště se ponořilo do fialového přítmí. Zároveň se sluncem odešlo i pár světel, která až doteď zářila, takže tma byla najednou úplně neprostupná.</p> <p>A pak začala pršet krev. Barvu bylo v husté tmě nemožné rozeznat, ale já ji poznám po čichu a taky poznám její kluzkou konzistenci. „Co se sakra děje?“</p> <p>Něco prosvištělo vzduchem a pak se přímo přede mnou ozvalo masité žuchnutí. Tělo. A podle zvuku dopadu to vypadalo, že je na něm ještě většina masa. Pak se ozvalo další žuchnutí, a další, jak se márnice nahoře vyprazdňovala. Nevěděl jsem, jak je Sawney udržel nahoře, a bylo mi to jedno. Jen jsem chtěl toho zkurvysyna dostat do rukou.</p> <p>„Jdu nahoru,“ oznámil Nik ponuře. „Ty hlídej tady, kdyby se pokusil utéct.“ Neozvaly se žádné vzdalující se kroky − koneckonců, mluvíme tady o mém bratrovi − ale byl pryč.</p> <p>Sám jsem trochu popošel stranou, blíž k prvnímu tělu. Mé oči se přizpůsobily a já uviděl nejasný obrys, pomačkaný tvar… paže, nohy a velké břicho. Těhotná. Byla těhotná. Víc jsem nezjistil a ani jsem nechtěl. Předtím byla naživu, teď je mrtvá.</p> <p>Když spadlo další tělo, myslel jsem si, že jsem na to připravený. O kolik horší by to do hajzlu mohlo být? To je teda zatraceně blbá otázka. Sawney krade matky, děti a nemluvňata. Bere si životy, maso i naději, protože v New Yorku někam putuje každý. Z místa na místo, všichni jsou v pohybu. Pokud někdo loví poutníky, pak to znamená, že oběť může být kdokoli.</p> <p>Seshora na mě spadl Sawney… jediné tělo, které nebylo mrtvé. Jenže taky jsme s ním ještě nebyli hotoví. To ani náhodou. Dopadl na mě tvrdě a vahou, jakou bych u něj nečekal. Byl jako lavina − ne jako lavina kamení, ale sněhu. Cítil jsem chlad, kdekoliv se mě dotkl. Na krku a čelisti mě pálil jako suchý led. To mě ochutnával. Cítil jsem, jak mi olízl místo, kudy vede krkavice, a rukama mi sevřel hlavu. „Jinak, poutníku. Chutnáš jinak.“</p> <p>Ze všech sil jsem se snažil znovu natáhnout vzduch do plic, jež byly pod pohmožděnými žebry pomačkané a zbité. Ale k tomu, abych zmáčkl spoušť, jsem se nepotřeboval nadechovat. Vrazil jsem hlaveň do masy, jež na mě dřepěla, a vyprázdnil zásobník, který jsem tam před chvílí zasunul. A stejně jako předtím ta námaha nebyla vůbec k ničemu.</p> <p>„Plný síry, prastaré země a dalekého světa.“</p> <p>Ólfi. Ty ze mě cítil. To pobídlo mé bolavé plíce k životu. Zasípal jsem a využil kyslík k tomu, abych se pod ním pohnul. Pokusil jsem se převalit a vytáhnout nůž z lýtkového pouzdra. Prsty mi projely dírou v džínovině a pokoušely se nahmatat gumovou rukojeť. Ale převalit se mi moc nedařilo. Karmínově rudé plamínky se mi stále propalovaly do očí. Zamotané vlasy páchly jako jatka a bylo to, jako by se mi kolem těla omotávaly provazy. A ten škleb, ten zatracený škleb, byl pořád jen centimetry ode mě.</p> <p>A pak byl ve mně.</p> <p>Zuby mi prošly bundou a tričkem až na hruď a vytrhly mi kousek masa. Sawney uspěl tam, kde se to Černé Annise nepodařilo. A šlo mu to snadno. Zakousl se do mě jako do svačinky a nemohl jsem s tím udělat vůbec nic. Jídlo. Je zatraceně děsivé, opravdu zvráceně hrůzné, když vás někdo <emphasis>pojídá.</emphasis></p> <p>Bolelo to, ale ne tak moc, jak by mělo. Šok bolest utlumil, zabalil ji do měkké bavlny a dovolil mi bez váhání mu vrazit do zad nůž. Nebylo mi jasné, co bych s nožem mohl dokázat jiného než se zbraní, a když se jeho široký úsměv ještě roztáhl, dostal jsem odpověď. A s odpovědí přišly i další věci. Na tvář mi kapala krev − moje vlastní krev − a ozval se zvuk spokojeného polykání.</p> <p>„Jemné a sladké je tvé masíčko, poutníku.“ Studeným jazykem mi lízal krev z rány. „Sladké a kořeněné šílenstvím.“ Pak se zasmál. Nebyl to temný nebo nepříčetný smích. Nebyl ani záludný nebo démonický. Byl to šťastný smích, jako když se směje dítě se zmrzlinou. A to bylo mnohem horší. Do prdele, o tolik horší.</p> <p>Jestli někdy měl nastat správný okamžik vytvořit bránu, byl to tenhle, bez ohledu na sliby. Ale i kdyby se mi podařilo vytvořit tak velkou bránu, jak bych potřeboval, o čemž jsem měl dost silné pochybnosti, Sawney by šel se mnou. A pokud mě má sežrat tady nebo někde jinde… v tom nevidím rozdíl. Přepadla mě panika. Čirá, dokonale divoká panika. Využil jsem ji. Přeměnil jsem strach na sílu a znovu jsem se pokusil toho bastarda odhodit. Tentokrát se mi to povedlo. Nesnažil jsem se postavit na nohy. Na to jsem neměl čas. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři a začal couvat nejrychleji, jak jsem dokázal. Když z něčího dechu cítíte vlastní krev, utíkáte docela rychle.</p> <p>Ale on byl taky rychlý. Rychlejší než já. Rychlejší než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. V jednu chvíli byl tři metry ode mě a v další už byl přímo přede mnou. Chytil mě pod krkem a prudce mě vytáhl nahoru. Nahoru, ne na nohy. Nohama jsem se vůbec nedotýkal podlahy. A on taky ne. Viseli jsme ve vzduchu, zatraceně, <emphasis>ve vzduchu,</emphasis> a pod námi byl metr prázdnoty. Teď už měl dva úsměvy. V jednom se leskla moje krev a v druhém kov. Byla to kosa z muzea. Sangrida se o ni dobře starala. Kosa teď mohla sekat lidské maso stejně dobře jako před šesti sty lety. Viděl jsem to na Sawneyho posledních obětech a já to asi taky brzo pocítím.</p> <p>„Poutníku, zůstaň se mnou.“ Žhavé uhlíky se rozsvítily září krvavých sluncí. „Zůstaň ve mně. Zvláštní klouček se zvláštní chutí. Chutí šílenství, mou chutí.“ To jeho pobízení, děsivě vášnivé pobízení, bylo jako hedvábný dotek smrtící pavučiny. Přál jsem si, aby sakra zavřel hubu. Přál jsem si, abych si sám nebyl tak jistý, že je to ólfí šílenství, co ve mně cítí. Taky jsem si přál, abych si s sebou býval vzal desert eagle s výbušnými náboji. Přání v jedný ruce a hovno v druhý. Nepřejte si takhle někdy stát před Sawneym podělaným Beanem.</p> <p>Sáhl jsem po další čepeli. Věděl jsem, že to nejspíš k ničemu nebude, ale stejně jsem to udělal. Nikdy se nevzdávat a neustupovat. To mě naučil Niko. Jestli tě dostanou, tak ať za to zaplatí. To je dobrá rada. Už mě dostali několikrát a vždycky toho litovali. S tímhle bastardem to nebude jinak.</p> <p>A nejsem žádný <emphasis>klouček</emphasis> − ani zvláštní, ani jiný. Nejsem ani ztracená malá holka nebo vystrašená těhotná ženská. Jestli mě bude chtít kousek po kousku nakrájet kosou, vezmu si z něj to samé. Možná ho to nezabije, možná mu to ani neublíží, ale stejně si to vezmu. A trefil jsem se zatraceně dobře. Můj nůž projel oblečením, ale bylo to cítit tak, jako by projel masem… klidně to maso být mohlo. Co já vím. Tahle věc povstala z kostí a popela. Znovu stvořila sama sebe; kdo ví, kam až mohla zajít? Čepel zajela do masa, poškrábala kost a pokračovala dál. Tentokrát jsem nožem zakroutil, zákeřně a vší silou, jakou jsem měl. A on mě nechal. Hosté mají přednost, že? Jenže když jste zároveň host i večeře, může to být trochu potíž.</p> <p>Znova jsem otočil nožem. Ten parchant byl studený jako led. Cítil jsem, jak se chlad plíží vzhůru po čepeli až k rukojeti, a pak mi zasáhl ruku. Dostal jsem křeč do prstů, ale naposledy jsem nožem zakroutil. Jenže Sawneymu a jeho kose právě došla trpělivost. Kov vyrazil proti mně. Bylo to jako na obrázcích z muzea − Sawney a jeho kosa − ale na těch abstraktních. Kovový lesk železa, šarlatové světlo, kusy masa, všechno ponořené v černočerné tmě − zamíchal jsem do úderu kosy trochu umění. Já ji neviděl celou, ale ona mne ano.</p> <p>Měla smůlu, že neviděla Nika.</p> <p>Čepel kosy mi minula břicho o pár milimetrů. Rozpárala mi koženou bundu tak lehce, jako by tam vůbec nebyla. Jenže mezitím Niko zasáhl Sawneyho z boku a odtáhl ho ode mne. Ledové sevření z krku zmizelo a já spadl na zem. Přistál jsem na všech čtyřech a snažil jsem vykašlat vzduch, jenž mě dusil v zamrzlém krku. Niko se Sawneym přistáli o tři metry dál; Niko na nohou a Sawney na zádech. Nikův meč ho přišpendlil k dřevěné paletě. Přímo do břicha… nebo do toho, o čem jsem si myslel, že je břicho. Čepel meče zmizela v temnotě jménem Sawney, ale Nik se nezastavil. Jeho ruka se jen míhala. Vrazil Sawneymu dýku do krku, aby ho přišpendlil ještě pevněji. A pak, protože byl vybavený opravdu pořádně, vytáhl další velkou čepel. Viděl, jakých úspěchů jsem dosáhl se zbraní a nožem, ale stejně mačetou máchl. Když jsem zaznamenal, kam úder nasměroval, bylo mi jasné, na co myslí. Když to nemůžete zabít… rozeberte to na kousky.</p> <p>Můj bratr v akci, to byl tedy pohled. Když zvedl zbraň, udělal to s grácií a elegancí Lancelota na poli cti, a když jí pak sekl, udělal to s přesností řezníka z naší ulice. Kov se prokousl ramenním kloubem a odsekl paži, v níž Sawney třímal kosu. Niko ji okamžitě odkopl stranou. Ne zbraň − celou paži. Můžu říct, že pokud chce Niko někoho odzbrojit, tak se s tím nepáře. Což dokazoval i další úder. Viděl, jak rychlý byl Sawney s kosou, takže se nejdřív postaral o ni. Dalším pohybem to chtěl ukončit. Teď měl odkopnout stranou Sawneyho hlavu, ale všechno nejde tak jednoduše.</p> <p>Než mohl Nik zasadit další úder, vyrazil Sawney ke stropu. Náhle se ocitl ve vzpřímené poloze a nohy měl aspoň metr nad podlahou. Nika to odhodilo zpátky silou rozbouřené vlny. Před námi visela legenda propíchnutá mečem a dýkou. Visela a bublala. Teprve když si Sawney vytáhl dýku z krku, poznal jsem, co to bublání vlastně je. Smích.</p> <p>Vrhl jsem se na něj, zatímco on si zbylou rukou vytahoval z těla Nikův meč. Dostal jsem se k němu v okamžiku, kdy meč uvolnil a paleta s hlukem spadla na zem. „Hezké.“ Sawney pozvedl meč. „Okouzlující ostří. Hezoučké. Hezoučkéhezoučkéhezoučké.“ Smích zesiloval, až se změnil v bláznivé chichotání hyeny − šťastné, s krvavou tlamou a plným břichem. A přesně to Sawney byl. Když jsem po něm skočil a zasáhl ho, smích neustal. Pokračoval dál a dál.</p> <p>Výpad s ním nepohnul ani o píď. Nevím, jak tam dokázal tak viset. A bylo mi to jedno. Chtěl jsem ho prostě zabít, shodit, anebo obojí. Chytil jsem ho rukama kolem pasu, a tak jsme tam spolu viseli ve vzduchu jako dvě mouchy zatuhlé v jantaru… dokud se k nám nepřipojil Niko. Ale nepřidal váhu svého těla. Udělal to šikovněji. Využil mnohem efektivnější váhu, tu baseballové pálky. Tak byl alespoň náraz cítit i z druhé strany. Sawneyho cosi velice prudce udeřilo do zad. A rána způsobila to, co se mně nedařilo. Proletěli jsme vzduchem a dopadli na předek dodávky, nejdřív na kapotu a pak na sklo. Popraskalo pod námi, ale drželo − jen tak tak. Hrábl jsem po meči, který držel Sawney, jenže on mezitím zmizel někam nahoru do tmy. Místo něj se téměř okamžitě objevil Niko a v ruce držel černou kovovou tyč. Byla teleskopická a momentálně asi půl metru dlouhá. Rozhodně ne baseballová pálka. Byla to nelegální verze policejního obušku − mnohem zákeřnější než běžná „bejsbolka“.</p> <p>„Máš novou hračku?“ optal jsem se ochraptěle.</p> <p>„Rád si občas udělám radost.“ Natáhl ruku a vytáhl mě z díry, kterou jsem pádem vytvořil v bezpečnostním skle. Podařilo se mi dostat na kolena. Chvíli jsem zvažoval, že se postavím na nohy, ale nakonec jsem se rozhodl, že to dělat nebudu. Opřel jsem se o kapotu a podíval se nahoru, kde jsem neviděl vůbec nic. Zatraceně, ani prd.</p> <p>„Do hajzlu.“ Teď už jsem poznal jeho pach, a to velice zblízka a osobně. Led, kosti a šílenství. Nevěděl jsem, že to poslední má nějaký specifický pach. Ale je to tak. „Je pryč.“ To byla pravda. Stopa ve vzduchu malinko vybledla, z přítomnosti se stala minulost.</p> <p>„To mne nepřekvapuje.“ Nik sklouzl z kapoty a odběhl, aby se za vteřinku zase vrátil. „Svou paži si vzal s sebou.“</p> <p>„Takže žádnej suvenýr.“ Začínalo mě bolet na hrudi. Tlumená bolest obalená v bavlně se měnila v syrovou bolest popáleniny od kyseliny. Pálilo to tak strašně, že jsem se radši ani nechtěl dívat, co po sobě Sawney zanechal za spoušť. Zaťal jsem zuby a sjel z kapoty na zem. Nebylo to moc elegantní, ale nevypadalo to ani jako opilecké vrávorání. Jenže na tom stejně nezáleželo, protože Niko si hned všiml, že něco není v pořádku.</p> <p>Neztrácel čas tím, že by se ptal, jestli jsem zraněný. Šel rovnou k věci: „Kde?“</p> <p>„On…“ Váhavě jsem se zasmál a přiložil si dlaň k hrudi. Bylo to příliš zvláštní a zatraceně divné. A děsivé. Těžko se mi hledala slova a ještě těžší bylo říct to nahlas. „Ježíši. On mě kus sežral.“</p> <p>Niko se nesmál. Asi mu to nepřipadalo vtipné. Abych řekl pravdu, mně taky ne. Niko vytáhl z kapsy malinkou baterku, odstrčil mi ruku a roztáhl bundu. Nemusel mi vytahovat tričko. Myslím, že díra v tričku odpovídala díře ve mně. Já se neobtěžoval dívat… ještě ne. Nikova už tak dost klidná tvář ještě víc ztuhla. To nebylo dobré znamení. „Předpokládám, že teď budu ten hezký já,“ řekl netečně. O pár minut později jsem už měl hruď ovázanou pořádnou vrstvou obvazů. Krev jimi neprosakovala, což ale nemuselo být nutně dobře. A když mi Niko položil ruku na záda, aby mě popohnal k chůzi, taky to nevypadalo moc dobře.</p> <p>„Jsem v pohodě,“ trval jsem na svém. Byl jsem. Děsně to bolelo, ale byl jsem v pohodě. Rozhodně jsem mohl chodit. Jedna noha před druhou… na tom přece nic není.</p> <p>„Já vím,“ souhlasil se mnou. Až moc ochotně. Taky mě dál tlačil ven a hned mávl na taxík.</p> <p>„Ztratil jsi meč.“ Předtím ho ztratil jen jednou… při souboji s Hobem. S Hobem únoscem. S Hobem megalomaniakem. S Hobem debilem. Nebyla to příjemná vzpomínka. Vraždící puk Nika málem zabil a já využil bratrův meč k tomu, abych mu tu laskavost oplatil. „Ztratil jsi meč,“ zopakoval jsem. Podivně mě to rozrušilo. Víc, než by mělo. Koneckonců, Sawney není Hob a Niko byl přímo vedle mě.</p> <p>„Dostanu ho zpátky, nebo si pořídím nový. Na tom nezáleží.“ Zesílil stisk, protože moje nohy zgumovatěly… jako by měly vlastní rozum. Další věc, kterou jsem mohl přidat na seznam s nadpisem <emphasis>To nevypadá dobře.</emphasis></p> <p>„Víš,“ řekl jsem s náhlým prozřením, „pan Goldstein by Lancelotovi nakopal zadek.“</p> <p>„Ten řezník?“ Pečlivě to zvážil, jak si taková objevná myšlenka zasluhovala. „Myslím, že máš pravdu.“ To jsem teda zatraceně měl. A objevil jsem v sobě soucit s krávami, které pan Goldstein porcuje na steaky a roštěnky.</p> <p>Nechat se porcovat není zrovna legrace.8</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Domů jsme se dostali v rekordním čase, na newyorskou dopravu. To bylo fajn. Mám to doma rád. Je tam dobře. Není tam Sawney, zato silné prášky proti bolesti ano. Samá pozitiva.</p> <p>„Potřebujeme léčitele. Hned.“</p> <p>„Ano, <emphasis>vím,</emphasis> že potřebujeme léčitele, Niko,“ řekl Vtipálek napjatě. „Ale žádného nemáme.“</p> <p>Jednoho jsme mívali. Raffertyho Jeftichewa. Kdysi mi zachránil život. Vlastně mi ho zachránil dvakrát. Jenže měsíc na to někam odešel. Zamkl dům a zmizel. Když váš léčitel práskne do bot, není to dobrá zpráva. Obzvlášť když si nejste jistí, jestli vaše vnitřnosti odpovídají lidskému zevnějšku. A Rafferty nám řekl, že v nemocnici by to určitě poznali, ať už ze snímků nebo z krevního obrazu.</p> <p>„Tak doktora.“ Niko to řekl velice odhodlaně, i když věděl své… věděl, že to není možné.</p> <p>„A co pak?“ vyštěkl Robin. „Řekneš mu, že Kalibana v parku napadl malý medvěd nebo možná velký nenažraný bezdomovec s chutí na bílé maso?“</p> <p>Otevřel jsem oči. „Tak špatné to není.“</p> <p>Vtipálek na mě nevěřícně zíral a Niko mi odpověděl: „Ještě jsi to neviděl, Kale.“ Sevřel rty. „Nech si soudy až na potom.“</p> <p>„Nevědomost je sladká.“ Zavřel jsem oči a nechal se unášet na kodeinových vlnách, zatímco diskuze se ubírala dál beze mě. Když nás taxík vyklopil před naším domem, potřebovali jsme se ještě dostat nahoru. Skoro jsem to nedokázal. Jakmile mě Niko napůl vynesl do schodů, zavolal posily. Hned potom mi vyčistil ránu. Nebo se o to aspoň pokoušel. Nevypadalo, že by se mu to dařilo. Když dorazil Robin, mluvilo se o možném poškození svalů, o chirurgii a kožních náhradách. Nic z toho pro mě nepřipadá v úvahu. Zatímco diskuze pokračovala, já si spokojeně ležel v posteli. Co jiného jsem taky mohl dělat? V jednu chvíli jsem jim navrhl, aby si taky vzali pár pilulek proti bolesti. Nevidíte pak věci tak naléhavě. Ale oni jen mávli rukou. Jejich smůla.</p> <p>„Tohle se jen tak nezahojí,“ prohlásil Niko důrazně. „Jen samotná infekce by ho mohla zabít. Seženeme doktora, chirurga, když bude potřeba.“</p> <p>„A tím ‚seženeme‘ myslíš co?“ zeptal se Robin pochybovačně.</p> <p>„Víš, co tím myslím,“ odpověděl Niko energicky.</p> <p>To proniklo i pilulkovým mámením. „Ježíši, Niku.“ Snažil jsem se posadit. Na několik trýznivých okamžiků bolest zesílila a pak zase opadla, když se mi podařilo dostat do vzpřímené polohy a přestal jsem se hýbat. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech, dokud jsem si nebyl jistý, že dokážu promluvit, aniž by se mi třásl hlas. „Nemůžeš unést doktora. Do tohohle druhu potíží se nesmíme zamotat.“ Potíže se stvůrami, to ano. To můžeme. Ale těm lidským se musíme vyhnout za každou cenu. Přinejlepším bychom museli odejít z New Yorku. Máme tady svoje životy. Hlavně Niko s Dobromilou. Já jim to rozhodně nepřekazím.</p> <p>„<emphasis>Já</emphasis> si s těmi potížemi poradím. Ty si lehni.“ Řekl to tónem, jenž nepřipouštěl diskuzi. A já se do toho stejně pustil − jen si to představte.</p> <p>„Ani omylem.“ Byla mi zima. Náš domácí na topení docela skrblí. Který z nich to nedělá? Přitáhl jsem si peřinu k silné vrstvě obvazů na nahé hrudi. Tedy spíš jsem se o to pokusil. Levou ruku jsem měl slabou. Sice fungovala, ale jen s obtížemi. Mluvili o tom, jenže já neposlouchal. Poškození svalů. Niko pozoroval, jak se snažím, a oči mu ztmavly. „Ani omylem, sakra,“ opakoval jsem tvrdohlavě. Konečně se mi podařilo přitáhnout si peřinu k sobě. „Lomane, přece musíš znát nějakýho doktora. Takovýho, co bude držet pusu. Znáš přece každýho, ne?“ Kodein mi pomohl s bolestí, ale s únavou a naprostým vyčerpáním si neporadil. Navzdory všem snahám jsem sebou i s peřinou plácl zpátky na postel.</p> <p>„Taky bych myslel.“ Byl pořád bledý kvůli vlastním zraněním, ale vypadal líp než předtím. Jed z organismu pomalu odcházel. Aspoň nějaké dobré zprávy. „Jednou jsem se setkal s Hippokratem. Nenechal bych ho léčit ani prase. Šilhal, rád se napil a zoufale se snažil najít lék na boláky v rozkroku.“ Ten žoviální, arogantní úsměv, který jsem u něj vídal tak často, najednou zmizel. „Omlouvám se.“</p> <p>Na čele a pak na čelisti jsem ucítil něčí ruku. „Za hodinu mu dej další tylenol.“ Nikova ruka byla stejně studená jako celá místnost a já se cítil podobně. Nemusím být génius, abych poznal, co to znamená − mám pořádnou horečku. A kodein, i když jinde pomohl, ji nesrazí. „Vrátím se,“ pokračoval tvrdohlavě. Nebylo těžké pochopit, co zamýšlí. Hodlá jít někam, kde sežene doktora. Asi do nemocnice. A to bude začátek konce.</p> <p>Kdysi jsem pro něho udělal totéž. Měl jsem stejné dilema. I když pochybuju, že v té době jsem vůbec věděl, že takové slovo existuje. Mně bylo sedm a Nikovi jedenáct. Stalo se to ještě předtím, než mě Ólfi unesli a já ztratil dva roky v jejich dimenzi, zatímco v naší uběhly jen dva dny.</p> <p>Jako dítě jsem moc nemocný nebýval… vlastně co si pamatuju, jen jednou. Tehdy se o mě postaral Niko. Byl bych umřel dávno předtím, než by si Sofie vůbec všimla, že něco není v pořádku. Bourbon a whisky otravné události rodičovského života spolehlivě přebijí. A když onemocněl Niko, bylo to stejné.</p> <p>Z obyčejné chřipky se vyvinula bronchitida a nakonec zápal plic. A s ním přišlo dilema. Neměli jsme pojištění a taky jsme neměli matku, jež by byla ochotná vzít Nika k doktorovi. Když se ukážete u doktora na smrt nemocný a bez rodiče, někdo si toho všimne. Mohlo by je to rozrušit natolik, že by zavolali sociálku. Možná by nám v pěstounské péči bylo líp. Nemohlo to být o moc horší, ale nikdo by nám nezaručil, že by nás nerozdělili. Niko byl dost starý na to, aby to věděl, a ujistil se, že jsem to pochopil i já.</p> <p>My se rozdělit nenecháme. Tečka.</p> <p>Ale když je vám sedm a vašemu bratrovi, který pro vás představuje celý zatracený svět, je příliš špatně na to, aby vylezl z postele, něco prostě udělat <emphasis>musíte.</emphasis> Cokoliv. Na únos jsem byl malý, ale mohl jsem udělat něco jiného. Žili jsme tehdy v karavanovém kempu a měli pár starších sousedů. Staří lidé mají léky. Hodně léků. Jenže staří lidé taky ani za nic nevycházejí z přívěsů. Chtěl jsem, aby mi Nik řekl, co mám dělat, ale bylo mu hrozně zle a byl děsně tvrdohlavý. Nechtěl, abych udělal něco pitomého. Jenže v sedmi letech jsem ani nic jiného udělat nemohl.</p> <p>Staří lidé jsou schopní udělat výjimku a opustí domov, pokud někde hoří. Vzal jsem Sofiin zapalovač a poloprázdnou láhev bourbonu a podpálil opuštěný přívěs o dvě řady dál. Když všichni vyběhli nebo vykulhali, aby se podívali na oheň, vybral jsem jim lékárničky. Nepoznal jsem antibiotika od léků na tlak, a tak jsem to vzal všechno. Nastrkal jsem lahvičky do batohu, prohledal jsem takhle čtyři přívěsy, a pak jsem utíkal domů a vysypal to všechno Nikovi do klína. Hromada lesklých a barevných plastikových lahviček se kutálela po dece.</p> <p>„Kterou?“ dožadoval jsem se zoufale. „<emphasis>Kterou?</emphasis>“</p> <p>Tehdy to zabralo, ale dost jsem pochyboval, že se to tentokrát povede znovu.</p> <p>Pravou rukou jsem se po něm natáhl. Byl jsem omámený léky a horečkou, takže se mi to moc nepodařilo a minul jsem ho. Ale Dobromila ne. Vstoupila do místnosti jako obvykle naprosto neslyšně. Položila mu ruku na rámě a pak ji spustila níž a chytila ho za ruku. „Přivedla jsem pomoc.“ Pustila Nika, přistoupila ke mně a položila ruku na deku. „Není to lékař, ale může nám pomoci.“ Ohlédla se přes rameno a zvolala: „Dalilo?“</p> <p>Objevila se ve dveřích. Flayova sestra. Okamžitě jsem poznal podobu, i když by se našlo víc rysů rozdílných než shodných. Byla z lepšího chovu, což znamenalo, že to musí být Flayova nevlastní sestra. Flay se sotva dokázal dostat do napůl lidské podoby. Každý, kdo má oči a trochu rozumu, by v něm poznal vlkodlaka. U Dalily to nebylo tak snadné. Jantarové oči mandlového tvaru naznačovaly pár asijských genů. Zatímco Flay měl albínsky bílé vlasy, ona měla stříbrošedé, ale skoro stejně bledé. Měla je svázané do culíku vysoko na temeni, odkud visely rovně jako podle pravítka do půli zad. Kolem krku měla vytetovaný stylizovaný náhrdelník. Drahokamy zasazené v keltských vzorech byly vlčí oči. Zlaté, rudé, zelené, hnědé, dýňově oranžové… a taky jemně jantarové jako ty její. Neuvěřitelně talentovaný umělec je naplnil emocemi. Některé se smály, jiné byly zvědavé, některé hladové, ale všechny ohromně skutečné.</p> <p>Na sobě měla černé bokovky, černou bundu a volné tričko jantarové barvy. Bunda i tričko byly dost krátké na to, aby odhalily pár centimetrů kůže na břiše, jež měla stejně vyzdobené jako krk. Jenže tyhle ozdoby nebyly z inkoustu. Byly to jizvy. Spousta hlubokých a ošklivých jizev. Jako vlk na ně musela být stejně hrdá jako na tetování, možná ještě víc. Inkoust je inkoust, ale jizvy značí přežití. Říkají: „Jsem tady. Jsem živá. A toho zkurvysyna, co mi to udělal, jsem pohřbila.“</p> <p>„Jak nám může pomoci? Jak?“ ptal se Niko s prkenným sebeovládáním.</p> <p>Náhle zaškubal blond obočím, protože Dalila zvedla ruku dlaní k ústům a kousla se do ní. Potom ránu olízla a ruku nám ukázala. Kousnutí se už hojilo. Krev přestala téct a tkáň se pomalu zacelovala.</p> <p>„Samozřejmě,“ poznamenal Vtipálek. „Vlkodlaci se přirozeně dobře hojí a jejich sliny proces urychlují.“</p> <p>Dalila elegantně přikývla, pak přistoupila ke mně a sundala obvaz. V očích se jí zalesklo a jantarová se změnila v zářivě měděnou. „Ááá.“ Znělo to, jako by to na ni udělalo dojem. Když udělá zranění dojem na vlkodlaka, nevypadá to pro zraněného dobře.</p> <p>Poprvé jsem se podíval. Ano, dalo by se použít slovo ‚působivé‘. Nebo taky ‚děsivé‘. Nahoře na hrudníku mi chyběl kus masa velký skoro jako dětská pěst. Prostě byl pryč. Místo něj tam byl rozedraný rudý kráter tak hluboký, až jsem měl dojem, že vidím sval. „Měl jsi pravdu.“ Polkl jsem, podíval se na Nika a nejistě se na něj usmál. „Ten hezkej teď budeš ty.“</p> <p>„Asi tě to překvapí, bratříčku, ale to jsem byl vždycky,“ opáčil a lehce mi stiskl rameno.</p> <p>Dalila si odfrkla, čímž dala najevo, že jsme oba vedle. V tom okamžiku jsem v ní jasně rozpoznal netrpělivého Flaye. Vylezla na postel, obkročmo si na mě sedla a svlékla si bundu. „Jděte,“ prohlásila obecně k celé místnosti. „Hned.“ A přece se Flayovi podobala. Mýlil jsem se v ní; vůbec není z toho, co staromilští vlci považují za dobrý chov.</p> <p>Komunita se rozděluje na vlky, kteří ctí staré způsoby… čistý člověk se změní na čistého vlka a naopak. Ale pak jsou tu ti, co si myslí, že čím víc jste vlk, tím líp. A mají na mysli to, abyste byli po celou dobu jenom vlk, beze stopy člověka. Ti se kříží kvůli recesivním genům. Flay a Dalila pocházejí přesně z takové smečky.</p> <p>Měla normální lidské zuby, bílé a rovné, na rozdíl od Flayových masivních vlčích, nacpaných do lidské pusy. Ale zatímco zuby měla normální, hlasivky ne. Mluvila s obtížemi. Ne zkomoleně nebo chraplavě, ale hlas měla drsný jako kočičí jazyk a hutný jako karamelový pudink. Obyčejný člověk by to přičítal silnému přízvuku. Ale zasvěcení by hned poznali, o co se jedná − divoká vlčice se snaží mluvit.</p> <p>„Odejít?“ Niko zavrtěl hlavou a rezolutně odmítl: „Ne.“</p> <p>„Zkus si to představit, Niko,“ uklidňovala ho Dobromila. „Bude to poněkud… intimní.“</p> <p>Nato se Vtipálek okamžitě nabídl, že zůstane. Dobromila ho bez zjevného soucitu nasměrovala ven z pokoje, ale aspoň mu konejšivě položila ruku na rameno. Mají sice neshody − jedna z těch větších je Robinův zájem o Nika − ale Dobromila má puka docela ráda, což, jak se zdálo, ho dost šokovalo.</p> <p>„Zavolej, kdyby byla potřeba.“</p> <p>Pohlédl jsem na Nika a ušklíbl se. „Jo, pokud by toho lízání na mě bylo moc, zařvu.“</p> <p>„Chytráku.“ Naposledy mi pevně stiskl rameno a odešel.</p> <p>Dalila otočila hlavu, aby ho sledovala, a pak se podívala zpátky na mě. „Pečovatelka?“ Řekla to nakřáple a pomalu, ale bylo jí rozumět… psí verze předení. Jistým způsobem to bylo uklidňující.</p> <p>„Je to dobrá máma,“ odpověděl jsem. Neurazilo mě to. „Jo, a omlouvám se za pach,“ dodal jsem nesměle. Vlci z mého ólfího pachu nejsou nadšení. A že jsem už pár jejich reakcí zažil, třeba u Flaye nebo v Klanu.</p> <p>„Ólfi? Ty?“ Ušklíbla se. Nejspíš mě považovala nanejvýš za ólfí mládě. „Namyšlené štěně. Zavři oči.“</p> <p>Chystal jsem se protestovat, ale pod vlivem léků a při pomyšlení na díru zející mi v hrudi jsem to vzdal. Cítil jsem v ráně dotek jazyka. Byl teplý, vlhký a pohyboval se jemně a metodicky. Bylo to zatraceně divné, a jak říkala Dobromila, dost intimní.</p> <p>Taky to bolelo, ale jen zpočátku. Sliny musely ránu znecitlivět, protože bolest postupně slábla. Dokonce i ta, která se probojovala přes pilulky. Zanedlouho už jsem upadal do polospánku. Z hrudi se mi šířilo horko a pomalu vytlačovalo zimnici spojenou s horečkou. Kdyby to nebyl tak dlouhý a perný den, o trochu níž by se pravděpodobně taky rozlilo horko. S tímhle dnem nic nezmohly ani dvacetileté hormony. Brzy jsem usnul a přišly sny. Dlouhé stříbrné vlasy se změnily na krátké červené kudrny a jantarové oči na tmavě hnědé. A teplé tělo, jež jsem na sobě cítil − Dalila se proměnila v George.</p> <p>Byl to hezký sen. Velice žhavý a opravdu pěkný. A pak se změnil. Tentokrát v něm bylo i oblečení.</p> <p>Nebyl to jediný rozdíl. Když myslím na George, obvykle si ji představuju ve stejných šatech. Samozřejmě záleží na tom, jak ovládám představivost. Hnědé hedvábné letní šaty… v barvě čokolády s třešněmi. Jednou jsem ji v nich viděl a nikdy na ten obraz nezapomenu… ani na pocity, které jsem při tom prožíval. Ve snu mi nevadilo, že je podzim a na takové šaty je příliš zima, stejně jsem na ně myslel a snil o nich. Ale tentokrát to bylo jinak. George na sobě měla jemný pletený svetr, temně karmínový, a tenkou sukni v barvě zlata, bronzu a mědi. Taky měla v nose malinký rubínový piercing. Vypadala exoticky jako kněžka z nějaké vzdálené doby a místa. Věštkyně. A přesně to přece je, ne?</p> <p>„Rubín,“ řekl jsem ospale. „Jako tvoje vlasy.“</p> <p>„Je to granát,“ opravila mne s úsměvem. „Praktický kámen pro praktickou dívku.“</p> <p>Držela mě za ruku, prsty jsme měli propletené. „Chybíš mi, George.“ Tohle jsem mohl říct nahlas jenom ve snu, protože kdybych něco takového připustil někde jinde, nebylo by nám to ani jednomu k ničemu.</p> <p>„Ale nemusí to tak být.“ Sklonila se ke mně a políbila mě. Už jsme se líbali, ale ne takhle. Poprvé to bylo s úlevou ze záchrany, podruhé to bylo hořkosladké loučení. Tohle byl jiný polibek z jiného života. Žhavý a plný naděje. A měli jsme na něj všechen čas na světě. Byli jsme tam jen my dva. Žádná monstra, ani venku, ani uvnitř. V dobrých snech to tak může být. A pak se probudíte. Vždycky se probudíte.</p> <p>„Tvrdohlavý.“</p> <p>Otevřel jsem oči a Georgin hlas ještě zněl kolem. Opravdu jsem ho slyšel. Slyšel jsem ji. Nebyla tam, ale věděl jsem, že jsem ji viděl… kdyby se teď objevila ve dveřích, měla by na sobě karmínově rudou, zlatou a granát.</p> <p>Ale na to myslet nebudu. Nemůžu. Dotkl jsem se tenkého náramku z rudých vlasů, který jsem měl na zápěstí. Memento minulých časů. A současných pochyb.</p> <p>Ne, už jsem se rozhodl. A bylo to správné rozhodnutí. Vím to. Uvnitř to dobře vím, i když tomu nikdo jiný nevěří. Posadil jsem se a čekal, až mne bolest rozptýlí od neužitečných myšlenek. Jenže žádná bolest nepřišla. Sklopil jsem zrak. Obvaz tam nebyl − nikdo tam nedal nový. Nebylo potřeba. Rozervaný kráter byl pryč. Na jeho místě zbyl jen důlek. Pořád měl velikost dětské pěsti, ale už nebyl tak hluboký, jen necelého půl centimetru − jako by byl jemně vtlačený do měkké hlíny. Jizva byla temně rudá, velká a ošklivá. Ani trochu mi to nevadilo. Když jsem byl malý, Sofie mi jednou řekla, že i když jsem stvůra, jsem krásná stvůra. Od té chvíle jsem věděl, že nezáleží na tom, co je na povrchu. Naše matka byla taky krásná − fyzicky − ale uvnitř byla hnusná jako Annisa nebo nemrtvý. Jistým způsobem ještě hnusnější. Oni mají aspoň nějakou omluvu. Ona neměla žádnou.</p> <p>Odstrčil jsem peřinu a ozvalo se zašustění papíru. K zemi padal papírek a já ho chytil, ještě než stačil přistát… levou rukou. Slabost byla pryč, poškození svalů napravené. Rozbalil jsem vzkaz a přečetl slova psaná cizím písmem: „<emphasis>Teď</emphasis> jsi hezký.“</p> <p>Jo, vlci vážně ocení dobrou jizvu. A Dalila není výjimka.9</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" />Niko připravil snídani, jaká je u nás normálně zakázaná. Lívance, slaninu, brambory plovoucí v omastku. Dobré, moc <emphasis>dobré</emphasis> jídlo. Rozhodně ne ten sójově pšeničně vejconáhražkový blivajz, co se mi obvykle snaží vnutit. „Měl bych bejt večeří pro nelidskýho pitbula častěji,“ řekl jsem s pusou plnou sirupu a borůvek.</p> <p>„Radši ne,“ odpověděl věcně a v dlouhých mozolnatých prstech otáčel skleničkou s džusem.</p> <p>„Radši ne,“ řekl jsem omluvně. Na jeho tváři známky probdělé noci vidět nebyly, ale stejně jsem věděl, že toho moc nenaspal. Šoupnul jsem si do pusy další nálož brambor. „Říkal jsi ostatním o Sawneyho nový rodince?“</p> <p>„O nemrtvých? Ano. Nikdo z toho nebyl vyloženě nadšený.“ To mě nepřekvapovalo. Nemrtvé nemá rád nikdo. Hloupí, smradlaví a zákeřní.</p> <p>Spokojeně jsem se s plným břichem opřel do židle. Chtělo se mi říhnout, ale v koleni mi zaškubalo při vzpomínce na to, jak jsem takový nápad dostal naposledy. Nik má rád dobré způsoby, a taky když se slušně chovají i ostatní… projevuje někdy až bolestivé nadšení. Bolestivé pro mě. Lehce jsem si přes tričko poklepal na hruď a poznamenal jsem: „Dalila odvedla dobrou práci.“</p> <p>„Ohromnou.“ Vypil džus na několik loků a pak sklenici odstrčil. „Byla tu skoro celou noc, ale to, co dokázala…“ Zavrtěl hlavou. „Stálo to za každé penny.“</p> <p>„Myslel jsem, že nám pomáhá kvůli Flayovi.“ Rozhodl jsem se, že se do mě vejde ještě kousek slaniny, a natáhl se po talíři.</p> <p>„Ano, ale i tak je z Klanu. Rodina je důležitá a peníze taky. Není důvod, aby neměla ráda obojí. Obdivuji její úsilí. Ale tvoje úsilí, to je něco úplně jiného.“ Zprudka mě kopl do kotníku. „Já vařil. Ty uklízíš.“</p> <p>„Hele, já jsem zraněnej!“ protestoval jsem. „Měj trochu slitování.“</p> <p>„<emphasis>Byl</emphasis> jsi zraněný.“ Znovu mě kopl a tentokrát přidal důraz na slovesné časy: „A <emphasis>jsi</emphasis> líný. Zapracujme na tom, aby se z toho taky stal minulý čas.“ Postavil se. „Dneska učím tři hodiny. Budu doma v šest. Pak vyrazíme na lov.“</p> <p>Na prádelníku v mém pokoji ležela sponka do vlasů. Všechno, co zbylo z jedné ze Sawneyho obětí. Katie, pihovatá holka se sluníčkově žlutou sponkou do vlasů. „Jo, na lov se vydám rád,“ řekl jsem odhodlaně. Mohl bych zavolat Jišijášovi a zeptat se ho, jestli bych si mohl večerní službu přehodit na odpoledne. Nejspíš mu to vadit nebude. A jestli ano, poštvu na něj Vtipálka.</p> <p>Jak se ukázalo, Jišijáš se mnou chtěl mluvit, a čím dřív, tím líp. Ukázal jsem se v Devátém kruhu asi o hodinu později. Už poněkolikáté jsem přemýšlel o tom, jestli je to Jišijášův černý humor, nebo je v peri víc, než si Robin uvědomuje.</p> <p>„Dobře. Jsi tady.“</p> <p>Přikývl jsem a dál si kolem pasu uvazoval barovou zástěru. „Jo, jsem tu,“ potvrdil jsem zmateně. Jišijáš obvykle neupozorňuje na to, co je naprosto zjevné. „Ale věř mi, že bych si zasloužil spíš zůstat doma v posteli.“</p> <p>„Takže jste našli nepolapitelného Sawneyho Beana?“ Netrpělivě šustil roztaženými křídly.</p> <p>„Dobré zprávy se šíří rychle, co?“ Bar byl skoro prázdný, ale předešlého večera bylo určitě plno. A monstra drbou se stejným nadšením jako lidi. „Jo, našli jsme ho a pěkně nám nakopal zadek.“ Nalil jsem si sklenici rajčatové šťávy. Není to tak chlapácké jako lok whisky, ale po ztrátě krve to líp nahrazuje železo. „Takže o čem jsi to se mnou chtěl mluvit? Budu zaměstnanec měsíce? Dostanu plaketu?“</p> <p>„Po tom, cos toho gulona[9] napíchl na pípu? To asi těžko,“ odpověděl popuzeně.</p> <p>„Přinesl si sem chuťovku zvenčí. To je proti pravidlům.“ A to jsem se nezmínil o tom, že ta chuťovka byl pes. Velký hravý trouba, který neměl ani ponětí, co se na něj chystá. Pípu jsem hned potom vyčistil. Nic se nestalo, i když gulon by asi s tímhle posouzením situace nesouhlasil. „Mimochodem, jak se vede Ťapkovi?“</p> <p>„O to tady nejde,“ řekl s kamenným výrazem. To jsem mu nespolkl. Jeden z dalších barmanů, Danyeal − pro mě Danny − říkal, že Jišijáš si psa nechal. Prý je teď tlustý, šťastný a udělá loužičku, kdykoliv se k němu pán otočí zády.</p> <p>„A o co teda jde?“ zeptal jsem se nevinně.</p> <p>„To je jedno.“ Založil si ruce na prsou a změnil téma. „Chci s tebou mluvit o Robinovi.“</p> <p>„Vtipálkovi?“ zeptal jsem se zvědavě. „Nezakážeš mu vstup do baru, že ne? Jestli to uděláš, docílíš jen toho, že tady bude častěji. Sakra, myslím, že by se sem nastěhoval.“</p> <p>„Ne.“ Křídla se roztahovala. Peri takhle nevědomky reagují na stres nebo nebezpečí. Danny mává křídly, kdykoli se objeví třeba jen náznak bitky. Ale Jišijáš má nervy ze železa, z čehož jsem usoudil, že tu asi půjde o něco fakt nebezpečného. „Něco jsem slyšel,“ oznámil mi klidně.</p> <p>„A co?“ pobídl jsem ho.</p> <p>„Říká se, že na Robina má někdo spadeno. Zaslechl jsem to dneska.“ Koutkem oka si všiml křídel a podrážděně sykl. Zatetelila se jako fata morgána a zmizela. „Nevím, kdo za tím stojí. Nevím, jestli je to pravda, ale povídá se to. Řekl bych mu to sám, ale ta semetrika, co se mu stará o byt, mi ho nechtěla dát k telefonu. A kdybych se tam ukázal osobně, možná bych mu to musel říct s mečem v ruce.“</p> <p>Zajímalo by mě, co je za tím podivným nepřátelstvím z Robinovy strany a naštvanou ostražitostí ze strany Jišijáše, ale teď nebyl pravý čas se ptát. „Spadeno?“ Muzeum. „Před dvěma dny ho napadl siruš. Mysleli jsme, že je to náhoda. Do hajzlu.“ Vytáhl jsem z kapsy mobil. „Nevíš nic? Kdo za tím je? A proč?“</p> <p>„Ne. Nic. Je to jen šeptanda a ani se mi nepodařilo zjistit, odkud to přišlo.“ Stiskl rty a oči se mu zúžily. „A že jsem se opravdu snažil.“ Zaťal ruce v pěst. „Hodně snažil.“</p> <p>Sakra. Jestli tomu na kloub nepřišel Jišijáš, pak to bude tvrdý oříšek. Ozval se Vtipálkův záznamník a já znova zaklel.</p> <p>„Musím běžet.“ Strhl jsem si zástěru, oběhl bar a hodil ji za kasu.</p> <p>„Postarej se o to, aby si ten zkurvysyn kryl záda,“ volal na mě.</p> <p>„Udělám něco lepšího,“ odpověděl jsem mu mezi dveřmi. „Budu mu je hlídat sám.“</p> <p>* * *</p> <p>Když jsem dorazil, byl jsem zpocený a zadýchaný během do pětadvacátého patra. Výtahem nejezdím. K dobrému boji patří obrana i útok. V kovové krabici se dost těžko brání. Je to obří past na myši. A já nemám rád nic, co v sobě obsahuje slovo „past“.</p> <p>Zabušil jsem pěstí na dveře. Otevřela mi Seraglio a zadívala se na mě s nelibostí. „Vy ale naděláte hluku, mladý muži.“</p> <p>„Omlouvám se, madam. Musím mluvit s Robem.“ Cítil jsem se, jako by mi bylo šest a prosil jsem, jestli by si se mnou kamarád mohl jít hrát ven.</p> <p>Voněla skořicí a medem. Našpulila rty namalované lesklou, tmavě rudou rtěnkou a zavrtěla hlavou. Její dlouhé stříbrné náušnice zazvonily jako kostelní zvony. „Není tady.“ Ale ustoupila stranou a pustila mě dovnitř. „Buď je v práci, nebo právě poskvrňuje něčí čistotu. Bůh je mi svědkem, že rozvrh toho chlapa nestačím sledovat.“</p> <p>„A kdo jo?“ zamumlal jsem si pro sebe. Robin té ženě neprozradil, že není člověk, ale své sexuální a alkoholové řádění před ní skrýt nemohl. Ani se o to nesnažil. Proč by to kruci dělal? Je na to hrdý, jako kdyby dávali nobelovku za život na vysoké noze a on ji měl dostat. Svádí nevinné, pije jako duha a je hrdý, že ho nominovali.</p> <p>Znova jsem mu zkusil zavolat na mobil. Nic. „Nemáte číslo k němu do práce?“</p> <p>Mlaskla a odešla do kuchyně, kde otevřela skříňku, z níž vytáhla diář v kožených deskách. Dlouhým nehtem stejné barvy, jako byla její rtěnka, mi ukázala číslo. Zatímco jsem ho vytáčel, myslel jsem na to, že na svou práci má neuvěřitelně dokonalé nehty. V práci taky nebyl. „<emphasis>Do hajzlu.</emphasis>“</p> <p>Neproniknutelně černé oči mě propíchly nesouhlasným pohledem a bezvadné nehty zaťukaly o bar. „Promiňte, madam,“ řekl jsem znovu. Za poslední rok jsem bojoval proti ólfí armádě a dvouhlavému vlkodlakovi a teď jsem se omlouval téhle ženské. „Já prostě potřebuju najít Roba.“ Ani na chvíli jsem nezapomněl používat jeho „lidské“ jméno. Co nás o lhaní a přetvářce nenaučila Sofie, to zvládl život na útěku.</p> <p>Potíž byla v tom, že jsem jí nemohl říct, že si o něj dělám starosti. Zeptala by se proč a nebyl tu Robin, aby přišel s jednou z těch skvělých a naprosto falešných historek, které tak lehce sype z rukávu. Když někomu nechci odpovídat na otázky, většinou si vystačím s prostým: „A co je ti do toho, debile?“ Nechtěl jsem si ani představovat, jaké domácí náčiní by do mě Seraglio vrazila, kdybych něco takového zkusil s ní.</p> <p>V očích se jí pořád zračilo rozčarování nad mými mizernými způsoby, ale slitovala se natolik, že řekla: „Nemůžu vám pomoct, zlato. Nejsem vědma a v tomhle bytě bych nic takového ani být nechtěla.“</p> <p>Ne, ona vědma není, ale znám někoho, kdo je. Tentokrát jsem si to „do hajzlu“ nechal pro sebe.</p> <p>* * *</p> <p>George nemá mobil, a tak jsem musel stejně jako ostatní prosebníci dojít do cukrárny na Pier 17 u East River. Jako obvykle jsem byl zrovna bez peněz, takže taxík nepřipadal v úvahu, a tak jsem musel jet dvěma linkami metra a ještě kus pěšky, abych se tam od Robinova bytu dostal.</p> <p>George chodívala do cukrárny odpoledne po škole. Teď už má po maturitě, ale nic na tom nezměnila. Říkala, že lidé musí vědět, kde ji najít, potřebují se na ni spolehnout. Ještě se nerozhodla, jestli půjde na vysokou. Služba druhým má přednost. Samozřejmě, kdyby se podívala do budoucnosti, zjistila by, jestli na vysoké je, nebo ne. Ale ona se nikdy nepodívala a nepodívá. To by byl podvod a George nepodvádí. Věci se dějí tak, jak mají, a i když je možné změnit maličkosti, důležité věci ne. Zkoušet to by znamenalo nejen marnit čas, ale také by to byla urážka samotné existence. Těm, kdo za ní chodí, může říct o maličkostech a nezměnitelné si nechat pro sebe, ale nevidí důvod, proč by se měla dívat za vzdálené zatáčky vlastního života. A kromě toho, jednou mi s drzým úsměvem řekla, že by to nebylo žádné překvapení.</p> <p>Cukrárnu vede skoro slepý a hluchý dědek, na jehož jméno si často nemůžu vzpomenout. Vydělává díky George. Od lidí, kteří za ní přijdou, si nic nebere, ale vždycky jim jemně navrhne, aby si koupili zmrzlinu nebo koktejl jako díky za to, že se měli kde schovat před nepřízní počasí. Ještě jsem neviděl, že by někdo odmítl.</p> <p>Až na mě.</p> <p>Neměl jsem čas na zmrzlinu, a tak jsem na bar připlácl pár babek. „Dejte něco další bandě dětí, co se tu objeví,“ vybafl jsem na dědka dřímajícího na barové stoličce a zamířil k Georginu stolu. Seděla tam, klidná a vyrovnaná, ruce položené na plastovém stolku.</p> <p>Vědma z Pearl Street. Vřelé hnědé oči, jemně se usmívající široká ústa a na sobě karmínovou a zlatou a granát… přesně jako ve snu. Věděl jsem, že tak bude vypadat. „Kale.“ Sedl jsem si naproti ní, ona se natáhla a vzala mě za ruku tak přirozeně, jako by to předtím dělala už stokrát. „Panu Tetkovi se po tobě stýskalo.“</p> <p>„Jo, to se vsadím.“ Teď už usnul úplně, s hlavou položenou na baru vedle mých peněz. Podíval jsem se jí na ruku. Kůže v barvě západu slunce oproti mé měsíčně bledé.</p> <p>Nestvůrně bledé.</p> <p>Vytáhl jsem ruku zpod její a to teplo mi okamžitě začalo chybět. Nedíval jsem se jí do očí, na krátké rudé kudrny ani na jemné pihy, jež se jí rozprostíraly na nose a zlatohnědých tvářích. Nemusel jsem − dobře si je pamatuju. „Musím najít Robina,“ vyhrkl jsem. „Má potíže.“</p> <p>„Potíže?“ Svraštila obočí. Jelikož se nikdy nevzdává, nechala tam ruku jen tak ležet, jako by byla jen otázka času, kdy si to rozmyslím.</p> <p>„Jo. Někdo po něm jde. Nemám představu kdo nebo co, a teď ho nemůžu najít.“ Stáhl jsem ruce do klína a položil si je na stehna. Odstup, Satane, anebo vlez pod stůl.</p> <p>„Robine.“ Řekla to, jako by ho volala, jako by byl za rohem. Z dohledu, ale pořád jako by ji mohl slyšet. Zavřela oči a zamračila se. Oči se jí pod měděné namalovanými víčky pohybovaly, jako by četla v knize. Po několika vteřinách je prudce otevřela. Myslel jsem, že je to úlekem nebo strachy, ale pak se začervenala. „Ehm.“</p> <p>Došlo mi to okamžitě. Koneckonců, mluvíme o Vtipálkovi. „Ehm,“ opakoval jsem jako ozvěna. Pak jsem se omluvil: „Do pytle. Promiň. To mě nenapadlo.“</p> <p>„Je velice… ohebný.“ Rozpustile se usmála. „Udělalo to na mě dojem a poučila jsem se.“</p> <p>„Takže je v pořádku?“ Opřel jsem se do židle a vydechl úlevou. Snažil jsem se nemyslet na slovo „ohebný“ a vědoucí úsměv, kterým mě obdařila.</p> <p>„Je v pořádku.“ Oči jí zazářily a naklonila hlavu. „A právě teď je velice šťastný. Je mezi přáteli − těmi nejpřátelštějšími.“</p> <p>„Utahuješ si ze mě,“ zasupěl jsem. „Jen tak dál. Aspoň se kromě Vtipálka pobaví ještě někdo jinej. Dáš mi jeho adresu? Teď je v bezpečí, ale až odtamtud odejde, může se to změnit.“ Nejspíš věděla, jestli to tak bude, ale já se jí neptal. Pokud by se chtěla podívat tak daleko, byla by mi to řekla. A kromě toho, já rozhodně nevěřím celé té hovadině, že „všechno se děje z nějakého důvodu“. Nechci žít ve vesmíru, který by opravdu plánoval, abych se narodil jako poloviční Ólfi. Osud mi může políbit zadek.</p> <p>„Ano. Dám ti jeho adresu.“ Udělala to a pak se dívala, jak jsem vstal. „Ty jsi ale <emphasis>opravdu</emphasis> tvrdohlavý.“</p> <p>Přesně tak to říkala ráno ve snu. „Některý věci za to stojí,“ odpověděl jsem tiše. A je to tak… stojí za to, abych byl tvrdohlavý a obětoval se. Jako třeba to, aby byla v bezpečí. Nebo aby ólfí linie vymřela se mnou.</p> <p>„Kale.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „Díky za pomoc, Georgie.“ Zamířil jsem ke dveřím, dřív než znovu promluvila.</p> <p>„Utíkáš celý život, Kalibane. Dřív nebo později s tím budeš muset přestat.“ Otevřel jsem dveře a nad hlavou mi zazvonil zvonek, ale stejně nepřehlušil slova: „Prosím, ať je to dřív.“</p> <p>Trefná slova. Zasloužila by si důkladně promyslet. Vytlačil jsem je z hlavy, jakmile jsem prošel dveřmi. Potřebuju být odhodlaný, čemuž nepomůže, když budu neustále přemítat o tom, co mi řekla. Taky tomu nepomůže to, že pokaždé, když jí ukážu záda, se cítím, jako bych ukazoval záda podstatné části svého života. Ale na to nesmím myslet. Ne, pokud ji chci udržet v bezpečí. A v mém životě by v bezpečí nikdy nebyla.</p> <p>Tak to prostě být musí.</p> <p>Adresa byla v East Village, nedaleko od pelechu v pátém patře, kde jsme s Nikem dřív žili a který si ani nezasloužil pojmenování „byt“. Staré dobré časy. Měl jsem dojem, že zanedlouho uvidím všelijak barevné vlasy a spoustu tetování a černého oblečení. Vtipálek měl vždycky rád umělce − jsou svobodomyslní, mají rádi dobrodružství a jsou ochotni uctívat ho mnoha způsoby. A kde jinde je hledat než v East Village?</p> <p>Robin má doma na stěně fresku sebe sama, i když umělec, který ji maloval, to udělal spíš z lásky ke kráse obecně než kvůli samotnému Robinovi. Byl to bratr ženy, s níž se měl Robin oženit. Vtipálek o minulosti moc nemluví, a není to tak směšné prohlášení, jak by se mohlo zdát. Donekonečna vypráví o každém bezvýznamném setkání nebo historické postavě, již kdy znal nebo opíchal, už od počátku věků.</p> <p>Ale klíčové slovo je „bezvýznamný“. Robin se moc často nesvěřuje s tím, co pro něj bylo opravdu důležité. Nejdřív jsem si myslel, že mu na ničem nezáleží. Když jsme ho s Nikem poprvé potkali, myslel jsem si, že nemůže existovat povrchnější nebo do sebe zahleděnější stvoření. Mýlil jsem se.</p> <p>Ten puk je hluboký jako dlouho opuštěná studna, a pokud jsou hloubky pusté a temné, pak je to důsledek toho, že přežil všechny, jež měl rád. Robin je milovník lidí, což ve světě nestvůr není zrovna dobrá vizitka. Takže nejenže ho nenávidí kvůli přirozeným vlastnostem puků, totiž šprýmařství a sklonu ke krádežím, ale ještě jím pohrdají kvůli společnosti, v níž se často pohybuje. Jeho lidští společníci zemřou a nelidští se o něj nezajímají. Robin se často chlubí širokým okruhem známých a tím, koho znal, ale znát a být přijímán jsou dvě rozdílné věci.</p> <p>Nevím, kdy to Robin s lidmi vzdal. Kdy už měl po krk toho, že odcházeli, že se musel dívat, jak umírají… myslím ale, že to bylo v době, kdy vznikl ten obraz. Byl namalován v Pompejích několik dní před tím, než ztratil vyvolenou a její rodinu. A teď ten kus prastaré zdi visí v jeho moderním pokoji jako připomínka.</p> <p>Ještě jsem nepřišel na to, proč se vůbec obtěžoval připojit ke mně a k Nikovi. Pořád je mi záhadou, proč si zrovna nás vybral k tomu, aby porušil zvyky, jež dodržoval více než dva tisíce let. Nejsem si jistý, že já bych k tomu měl odvahu. Nejsem si sakra jistý, že bych ji neměl.</p> <p>Ale sebral jsem aspoň dost odvahy k tomu, abych zaklepal na dveře, za nimiž měl podle George být. Radši jsem ani nemyslel na to, co by se za nimi mohlo skrývat, ale jestli uvidím osla, beru roha. Robin se může postavit jisté smrti sám. Dveře mi otevřely dvě dívky, které byly až na malby na tělech úplně nahé. Byly to lidské ženy, a podle toho, jak se neustále líbaly a tiskly k sobě, si byly <emphasis>velice</emphasis> blízké. Ztěžka jsem polkl a zíral na ně. Ježíši, kdo by na ně nezíral?</p> <p>Jedna byla pomalovaná modře a zeleně a na těle měla vlny a skákající ryby. Druhá byla celá v plamenech. Rudým ohněm prosvítali jasně žlutí fénixové. Malování bylo pěkné. A nahota taky…</p> <p>„Ehm… je tam… Robin?“ zeptal jsem se a na vteřinu jsem zapomněl jeho jméno, protože mozek poslal krev někam úplně jinam.</p> <p>Červená dívka vypadala zaraženě. Ta modrá ji objala kolem rudého krku a nohu jí obtočila kolem pasu pomalovaného nesmrtelným ohnivým ptákem. Rty jí jemně laskala ucho a jemnou kůži za ním. Bylo to vzrušující. Potřeboval jsem najít Robina, ale jak často narazíte na takovou show, aniž byste museli platit tučný účet za kabelovku?</p> <p>„Bumčikabumbum.“</p> <p>Objevil se Robin, od hlavy až k patě pomalovaný zeleným listím. Byl prales a z toho pralesa vykukovaly oči − mazané oči lišky číhající ve křoví. „A ze mě si děláš legraci. Kde máš ty ostatní pomalované?“</p> <p>„Odpočívají.“ Bezostyšně se zasmál. „Jsou velice, velice unavení.“ Úsměv se ještě roztáhl. „Ale zato ty, ty jsi čilý. Nechceš si trochu užít?“ Pokynul rukou dovnitř bytu. Bylo tam nejmíň třicet lidí, všichni v jasných barvách a většina z nich v horizontální poloze.</p> <p>„To jsou všechno lidi?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Pak ne.“ Vzal jsem ho za ruku a vytáhl na chodbu. „Musím s tebou mluvit. Objevily se potíže.“</p> <p>„Potíže jsou tu vždycky. Je to vyčerpávající. Neměl bych se nejdřív obléct?“ navrhl suše. „Já se cítím skvěle tak, jak mě Zeus stvořil, ale ne každý je tolerantní.“</p> <p>Tolik jsem se soustředil na nahé dívky, že jsem si ani neuvědomil, že Vtipálek má na sobě totéž co všichni ostatní na party… vůbec nic. „Do pytle,“ povzdechl jsem si, zamrkal a pak rychle odvrátil zrak. „Sakra, Vtipálku. Máš na to vůbec povolení?“ Povídejte mi něco o zbraních hromadného ničení.</p> <p>„Teď už víš, že mám být na co pyšný,“ řekl s hranou nadutosti. „Dej mi deset minut.“ Zmizel zpátky uvnitř bytu. Čekal jsem na chodbě, kde mě držel nedostatek důvěry v mé sebeovládání − a to nemluvím o zdravé dávce pudu sebezáchovy. Nejen lamie dokážou chlapa vysát k smrti. Dívky, které pořád stály mezi dveřmi, vypadaly, že by toho taky byly schopné. Neříkám, že by to muselo být špatné.</p> <p>„Tak jo, chlapče, jsem čistší než jeptiščiny nedělní kalhotky. Co že to je za potíže?“ Robin, oblečený a s mokrými vlasy, vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Barevné dívky byly pořád těsně propletené a vypadalo to, že to určitě nebude trvat dlouho a jejich barvy se smíchají ve fialovou. Natahoval jsem krk, abych se naposledy podíval, ale zmizely za kovovými dveřmi.</p> <p>„Jišijáš.“ Narovnal jsem se a vážně pokračoval: „Říkal, že po tobě někdo jde. Neví kdo ani proč, ale říká se to.“</p> <p>Vydali jsme se pryč. Chvíli bylo ticho a pak prohlásil: „Ten siruš.“</p> <p>„Jo.“ Budova byla cítit jako typický příbytek umělců… stará, sešlá a provoněná trávou. Na stropě svítilo jediné světlo, které navíc nejistě poblikávalo. „Takže kdo po tobě jde? Kdo by tě chtěl zabít?“ Na vteřinku jsem se odmlčel a pak jsem dodal: „Teda kromě mě.“</p> <p>„To si děláš legraci,“ opáčil nevěřícně. „Nevím ani, kde začít. Exmilenci a milenky, bývalí obchodní partneři, ti, co jsem je okradl… na světě není PDA, do kterýho by se ten seznam vešel.“</p> <p>Když jsme došli ke schodišti, světlo to vzdalo nadobro. Dovnitř sice ještě pronikala trocha z ulice, ale musela si probít cestu špinavým oknem na vzdálené straně chodby, takže vše bylo šedivé a matné. To mi něco připomnělo. „Abbagor to nebude. Je mrtvej.“ Abbagor byl jedním z Robinových známých/informátorů. Trol velikosti dodávky. Žil a zemřel pod Brooklynským mostem. A my s Nikem jsme tam málem zemřeli s ním. Byl to zatracenej, podlej, agresivní a <emphasis>zlej</emphasis> zkurvysyn a pokaždý, když tamtudy jedu, mu na památku ukážu prostředník.</p> <p>„I kdyby byl naživu, nebyl by to on. Abby se o špinavou práci rád staral sám. Moc si to užíval, aby to přenechal někomu jinému.“ Pustil se dolů ze schodů.</p> <p>„Tak Ólfi.“ Nechtěl jsem to říkat, protože jsem si nepřál, aby to byla pravda, ale tím, že strčíte hlavu do písku, pouze vystrčíte zadek, aby vám ho někdo mohl nakopat.</p> <p>„Ne,“ zamítl Robin. „Nebrání se najímání pomocníků, ale poslali by něco mazanějšího, než je siruš. Ólfi jsou zákeřní a prohnaní − a siruš není ani jedno z toho.“ Povzdychl si a pokračoval dolů. „Myslet na vlastní příšerný konec, to je ale hloupý způsob, jak zkazit fajn orgie.“</p> <p>„Omlouvám se.“ Šel jsem za ním. Ruce měl prázdné, ale já ne… aspoň jednu ne. U boku jsem držel glock. „Předpokládal jsem, že bys chtěl vědět, že se tě někdo snaží zabít. Nevím, proč jsem si to myslel.“</p> <p>„Když přijde na úkladné vraždy, myšlení se počítá. Oceňuju tvou snahu.“ Slova zněla klidně, ale výraz takový rozhodně neměl… dokud nepokračoval dál. „Není to poprvé. Ani posté, když už jsme u toho,“ řekl nepřítomně a podíval se na mě. „A ty jsi v pohodě? Než Dalila odešla, říkala, že ses uzdravil. Už máš v ruce sílu?“</p> <p>„Normálně bych ti ukázal napnutý sval, ale po tom, co jsem viděl nahoře, to radši dělat nebudu.“ Betonové schody byly dlouhým používáním ošlapané do hladka. „A jo, jsem v pohodě.“</p> <p>„To je dobře, protože tvoje hruď vypadala…“ Udělal obličej. „Zapomeň na to.“ Seskočil na odpočívadlo, zastavil se a mazaně prohlásil: „Myslím, že jsi naší vlčí holce připadal přitažlivý. Situace byla příliš vážná na obvyklé očichávání zadků a skákání po noze, v němž se vlci tak vyžívají, ale rozhodně se na tebe dívala jinak.“</p> <p>„Chceš, aby se tě snažil zabít někdo další?“ zavrčel jsem. „Vážně na to nemám čas, ale mohl bych o tom popřemýšlet.“</p> <p>Nestačil na mou nabídku ani odpovědět, protože někdo… něco to udělalo za něj.</p> <p>„<emphasis>Dej mi napít.</emphasis>“</p> <p>Vtipálek se právě chystal vykročit dál. Zastavil se, pevně stiskl rty a zvedl ruku, než jsem stačil otevřít pusu. Otočil jsem se a podíval se nahoru na hranatou spirálu schodů a pak na totéž dolů. Nebylo tam vidět nebo slyšet nic jiného než tiché kapání vody a blikání a bzučení starých žárovek.</p> <p>Slova zněla chraplavě jako smirkový papír a postrádala jakoukoli známku lidskosti. A pak se ozvalo klapání… drápů o beton. Pomalé, trpělivé ťukání, pak ticho a potom zase klapot.</p> <p>Nakonec se ozvalo šustění… nemohl jsem poznat, jestli jsou to šupiny nebo peří.</p> <p>„<emphasis>Dej mi napít</emphasis>.“</p> <p>„<emphasis>Běž.</emphasis>“ Robin mě vzal za bundu a vyrazil ke dveřím na odpočívadle. Nezastavil jsem se, abych protestoval nebo se ptal, kdo má tak zatracenou žízeň. Když Vtipálek řekl, abych běžel, má k tomu sakra dobrý důvod. Vrazil jsem do dveří, až se rozletěly.</p> <p>Čekalo to na nás.</p> <p>Byl to pták. Popelavě šedý, s kulatýma černýma očima a velký jako menší německý ovčák. Černočernými drápy drápal do špinavých dlaždic, až kolem poletovaly kousky. Černý zobák, ostrý jako meč, se otevřel, aby ukázal nechutně žluté maso uvnitř. „<emphasis>Dej mi…</emphasis>“</p> <p>„…<emphasis>napít,</emphasis>“ zaskřípal za námi další.</p> <p>Byl stejný jako první a stoupal po schodech k otevřeným dveřím. U ptáka byste asi čekali, že se bude kolébat ze strany na stranu. Tenhle ne. Kráčel jistým krokem stvoření, jež je zvyklé své oběti nahánět. Plochá hlava se naklonila na stranu. Měl zobák a hruď potřísněné krví. Teď už jsem věděl, po čem tak žíznili, a limonáda to nebyla. Otočil jsem se. Ten na chodbě se přiblížil a jednu nohu držel napřaženou před sebou jako zbraň, což taky byla. Drápy měl nejmíň deset centimetrů dlouhé, a pokud se dokázaly prodrápat podlahou, s masem určitě nebudou mít potíže.</p> <p>„Špatný?“ zeptal jsem se přes rameno.</p> <p>„Špatný,“ potvrdil Robin napjatě.</p> <p>Víc jsem nepotřeboval. Zvedl jsem pistoli a vystřelil na toho na chodbě. Šedivá hlava vybuchla a vzduch byl plný peří. Pokryté rudou krví se přilepilo na stěny, na podlahu i na mě. Tělo chvíli nehybně stálo a pak se zřítilo na bok. Drápy mělo pořád natažené, buď v posledním pokusu o útok, nebo ve snaze udělat posmrtně neslušné gesto. Vyberte si.</p> <p>Slyšel jsem, jak Vtipálek vytahuje meč. Následovalo chrchlání někoho, kdo nedostane drink, po němž tak zoufale touží. Otočil jsem se právě včas, abych zahlédl, jak opeřená hlava padá dolů po schodech. „Špatný, ale ne zas tolik,“ poznamenal jsem.</p> <p>„Chyba.“ Pustil se úprkem ze schodů. Chystal jsem se vyrazit za ním, když vtom jsem koutkem oka zahlédl, jak sebou v krvi zastřeleného ptáka něco škube. Ne, nebylo to něco v <emphasis>krvi,</emphasis> byla to krev samotná. Hustá a mazlavá se posouvala po podlaze, vytvořila kouli a začala měnit barvu z červené na šedivou. Začala se objevovat pera… celé to <emphasis>rostlo,</emphasis> a zatraceně rychle.</p> <p>„<emphasis>Dej… mi…napít.</emphasis>“</p> <p>Byl to tichoučký šepot, slabé skřehotání neúplných hlasivek, ale já nečekal, až se to zlepší. Přeskočil jsem druhého ležícího na odpočívadle a sypal se ze schodů za pukem. „Co to do hajzlu je?“ křičel jsem na něj, zatímco on běžel dál, přistál na dalším odpočívadle a pak zmizel za ohybem schodiště. Robin je pekelně dobrý bojovník, ale když dojde na běh o život, nikdo se mu nevyrovná. Zrychlil jsem a snažil se nezakopnout, abych si nezlomil vaz. Podařilo se mi zkrátit vzdálenost mezi námi… malinko. „Co jsou zač?“</p> <p>„Hamehové. Říká se, že se rodí z krve zavražděných a mstí se pitím krve vraha. Bla bla bla. To jsou povídačky.“ Ten parchant bral schody po třech nebo po čtyřech a ani se nezadýchal. „Ve skutečnosti se rodí z <emphasis>vlastní</emphasis> krve a útočí na toho, na koho je pošle jejich pán. A protože zůstat mrtví není zrovna jejich koníček, dá se jim dost těžko uniknout.“</p> <p>„<emphasis>De</emphasis><emphasis>j mi napít,</emphasis>“ ozývalo se nad námi hlasitě a neúprosně.</p> <p>„Měli jsme zůstat na orgiích,“ postěžoval si Robin a přistál v dalším mezipatře. „Bakchus by se do téhle situace nikdy nedostal. Místo toho by měl tvář zabořenou mezi pahorky, a rozhodně nemám na mysli sedm římských pahorků.“</p> <p>Nad námi se znovu ozval křik a tentokrát to nebyl jen jeden hlas. Něco mě tvrdě zasáhlo a shodilo na zem. Upadl jsem na schody a skutálel se kousek dolů, ale včas jsem se chytil, takže jsem sjel asi tři schody. Ignoroval jsem bolest naražených loktů a žeber a pozvedl pistoli, ale hameh byl pryč. Nešel po mně. Já mu jen stál v cestě. Otočil jsem hlavu a viděl, jak se vrhá na Robina. Roztažené drápy a rozevřený ostrý zobák mířily Robinovi na krk. Kde najít lepší místo na pití? Jak lépe spustit proud krve?</p> <p>Otevřel jsem pusu, abych ho varoval, ale nebylo třeba. Otočil se po zvuku křídel a rozpáral hamehovi hrudník. Neskřehotal ani neječel. Křičel lidským hlasem. Hlasem dítěte. Přesně tak to znělo. Jako by Robin proklál mečem dítě. Bylo to znepokojující a já nevědomky pevněji sevřel glock. Nepřestávalo to. Křik pokračoval dál a dál, zatímco hameh dopadl na zem a krev stříkala všude kolem.</p> <p>„Kristepane, ať s tím přestane,“ zasyčel jsem. Mohli jsme si vykřičet plíce a na schodiště by nikdo ani nevystrčil hlavu, ale plačící dítě? Někdo se určitě ukáže a ten někdo by mohl skončit se zobákem v oku. Nijak skvělá odměna za samaritánství.</p> <p>„Přestane? Když já si to tak užívám,“ zavrčel Robin, vytáhl z hnědého kabátu další čepel a sekl jí ptáka do krku. Rána byla tak silná, že hlava byla skoro useknutá. Dobrá zpráva zněla, že to přestalo křičet. Špatná, že dalšího hameha to ani omylem nezastavilo. Snášel se na nás jako jestřáb na myš. Vystřelil jsem, minul a vystřelil znovu. Tentokrát jsem ho trefil. Změnil směr, narazil do zdi a spadl na schody nad námi. Trvalo to jen pár vteřin, ale krev toho prvního už se začala sbírat, kroutit a měnit barvu.</p> <p>„Tohle je teda zatraceně otravný.“ Tentokrát jsem první vyrazil já. Obešel jsem ho a on mezitím z ptáka vytáhl meč. „Viděl jsem Hitchcockovy filmy. Nechci v jednom z nich žít.“</p> <p>„Věděl jsi, že nosil dámské…“</p> <p>„Nechci to vědět!“ zavrčel jsem. Běžel jsem dál, až jsem doběhl ke dveřím v prvním patře a zprudka je otevřel. Až na to, že to nebylo první patro a za dveřmi nebyla hala. Byl to sklep. Jak jsme běželi dolů, přeběhli jsme o jedno patro níž a skončili přesně v takové pasti, jakým se vyhýbám ve výtazích. A nebyla to prázdná past.</p> <p>„<emphasis>Dej mi napít. Dej mi napít. Dej mi napít. Dej mi pítdejmipítdejmipítdejmidejmipítdejmi</emphasis><emphasis>pítdejmipítdejmipít.</emphasis>“</p> <p>Byla tam naprostá tma, až na modrorudě zářící oči… deset, ne, dvacet párů očí. Neváhal jsem. Vyprázdnil jsem naslepo zbytek zásobníku, zabouchl dveře a zamířil zpátky nahoru, kde jsem potkal Robina mířícího dolů. „Tam jít nechceš. Je tam pár vážně žíznivejch holubů.“</p> <p>„<emphasis>Dej mi napít,</emphasis>“ ozval se hlas seshora a odpověděl nám na otázku, co na nás čeká tím směrem. A pro případ, že by nám to nedošlo, dali jsme si to ještě jednou: „<emphasis>Dej mi napít.</emphasis>“</p> <p>„Zavřete hubu, vy opeřený magoři,“ vykřikl jsem a vrazil do pistole další zásobník. „Prostě sklapněte.“</p> <p>„Ano nepochybuji, že tím se to všechno okamžitě urovná. V diplomacii predátora a jeho oběti jsi jasným vítězem. Není ti rovno. Opravdový Kissinger[10].“</p> <p>„Víš co? Bez toho peří to platí i pro tebe, Lomane.“ Střelil jsem dalšího hameha, jenž se na nás ve spirále snášel. Udělal nade mnou přemet a ve změti krve, rozstříleného masa a peří přistál na Robinovi. Byl sice smrtelně zraněný, ale i tak se černým zobákem sápal Vtipálkovi po krku. Chytil jsem ho dřív, než mohl nadělat větší škody než škrábance, a hodil ho na zem, kde ho proklál zkrvavený Robinův meč.</p> <p>„Tak jo,“ zafuněl jsem. „Musí bejt způsob, jak tyhle věci nadobro zabít. Co to je?“</p> <p>„Vykoupat je…“ Konečně se taky trochu zadýchával, „…v krvi panny. Pustíš si žilou?“</p> <p>Odfrkl jsem si, otřel si ruku od krve a peří do jeho košile a zamířil do prvního patra. Bušení na sklepní dveře už začínalo prorážet kov a já nechtěl čekat, až si budu moct pohrát s bandou žíznivých holubů, kteří se za chvíli dostanou ven. „Nemůžu uvěřit, že jsem se sem vláčel, abych tě varoval, a ty si ze mě akorát děláš srandu.“ Supěl jsem do schodů a pak se otočil, abych ho obdařil pochybovačným pohledem. „<emphasis>Děláš</emphasis> si srandu, že jo?“</p> <p>„Věř mi, kdyby to byla pravda, rozprodával bych tě po mililitrech,“ odpověděl.</p> <p>Oba zároveň jsme vrazili do dveří a vyběhli ze schodiště. Budova neměla foyer; nebyl to dům toho typu. Místo toho byl dole poměrně velký prostor pro umění a ty, kdo ho tvoří − taková neformální galerie. Na podlaze posedávali lidé pijící podezřelé čaje a kafe silné jako ředidlo na barvy. Podél stěn byla rozestavěná plátna, sem tam stály skupinky podivně pokroucených kovů a různé keramiky a mezi tím pózovali nazí pomalovaní lidé jako sochy. Myslím, že právě tohle dělali, než se odebrali do centrály orgií, protože tam už se jim barva musela pekelně rozmazat.</p> <p>Přeskočil jsem chlápka, co ležel na zemi a zíral na popraskaný a zažloutlý strop. Propletl jsem se mezi několika dalšími a byl jsem venku. Za sebou jsem slyšel udivený hlas: „Hustý. To je ale zasrané velká andulka.“</p> <p>Právě tohle jsem slyšet nechtěl. Další věc, kterou jsem nechtěl slyšet, byl tlukot obrovských křídel. Ale slyšel jsem ho i tak. Venku pršelo. Z nebe padaly provazce těžké, šedivé vody a černé mraky přinesly soumrak o několik hodin dřív. A v tom soumraku poletoval jeden hameh za druhým. Podíval jsem se nahoru a viděl, jak se nade mnou míhají v kruzích. Měli téměř stejnou barvu jako déšť a ztráceli se na obloze. A co se týče jejich volání… na pozadí deště a splašeně troubících taxíků byste je slyšeli. Ale jen pokud byste opravdu natahovali uši.</p> <p>Vedle mě se objevil Robin, zahleděl se nahoru a nechal déšť skrápět svůj nelidsky dokonalý obličej. „Baale, pane zimního deště,“ řekl tiše. „Konečně se na nás usmálo štěstí.“</p> <p>„Jo, je to skvělý na úrodu a tak, ale jak to sakra pomůže nám?“</p> <p>„Podívej se,“ pobídl mě a pomstychtivě ukázal nahoru.</p> <p>Hamehové nad námi začali v letu vybuchovat. Nebyly to hlasité exploze. Byly tlumené masem a peřím, a tak byly sotva slyšet. Rozprskli se zevnitř a po kouscích se snášeli k zemi spolu s deštěm.</p> <p>„Krev je jediné, co můžou pít, a je to i jediná tekutina, které se vůbec můžou dotknout.“ Zazubil se na mě a pod zašlou markýzou se schoval před opravdu podivným deštěm.</p> <p>Šel jsem za ním. Ve vzduchu bylo cítit spálené maso a peří. Nebyl to příjemný pach, ale v té chvíli mi to vůbec nevadilo. Pro můj nos to bylo jako vůně jablkového koláče a čerstvé kávy. Nebo sladká vůně růží. Pozoroval jsem ohňostrojovou show nad námi. <emphasis>Prásk.</emphasis> A další.</p> <p>A dál padal déšť.10</p> <p><image xlink:href="#_7.jpg" />„Nevím, co mě znepokojuje víc. Jestli to, že tě mohli zabít, nebo to, že tě mohli zabít na orgiích. Co přesně bys chtěl, abych ti dal vytesat na náhrobní kámen? Zde leží Caligula Leandros?“</p> <p>„Hele, to mi připomíná, měl jsi vidět, jak velký má Vtipálek…“ Niko podrážděně zaškubal obočím, z čehož jsem usoudil, že toto téma nechám na jindy. „No, to je jedno. Jde o to, že Robin má potíže.“ Nabil jsem glock a uložil jej do pouzdra. „Někdo je na něj pekelně namíchnutej a zjevně má doma zoo, ze který si vybírá, co na něj pošle.“</p> <p>„Ano, to je samo o sobě velice zajímavé.“ Niko právě do kabátu schoval už pátou čepel a teď v rukou třímal číslo šest a sedm. „Hameh i siruš jsou z přibližně stejné oblasti. Siruš je z Babylonu a hamehové se objevují v arabské mytologii. Ale jsou to spíš zvířata, ne inteligentní tvorové. Je to, jako by na něj někdo poštval hlídacího psa. Měli bychom se Vtipálka zeptat, koho se mu podařilo tak příšerně naštvat právě v té oblasti.“</p> <p>„Jasně, tím se to zúží na nějakých pár tisíc.“ Opřel jsem se o kuchyňský stůl. „Pokud budeme mít štěstí.“</p> <p>„Kdy jsme, prosím tě, měli nějaké zvláštní štěstí?“ optal se Niko suše. Schoval nože číslo šest a sedm, zamyslel se nad osmičkou a pak ji hodil do vzduchu. Neviděl jsem ji spadnout zpátky. Jeho ruka se mihla vzduchem a čepel zmizela.</p> <p>„Bez komentáře,“ zasupěl jsem. Ve skutečnosti bych měl pár poznámek o té potvoře Štěstěně, ale měli jsme co dělat a jeden skotský blbeček čekal na zabití.</p> <p>Robin odmítl pozvání na náš výlet spojený s lovem, ale Dobromila se přidala. Strávili jsme noc pročesáváním parků, doků a vůbec všech opuštěných budov, jaké jsme našli. V parcích se dobře loví a velká prázdná budova by mohla posloužit jako náhrada za jeskyni. Byl to rozumný plán… pokud bychom nebyli v New Yorku. Město téhle velikosti? Hledali jsme jehlu v kupce sena a dobře jsme to věděli. Ale pokračovali jsme dál. Bylo to lepší než nedělat vůbec nic a od Hama ještě žádné zprávy nepřišly.</p> <p>Jo, nic lepšího jsme zrovna dělat nemohli, ale to nic neměnilo na tom, že jsme nepořídili − ani tu noc, ani dvě další. Nenarazili jsme ani na jednu Rudou čapku nebo nemrtvého, což bylo neobvyklé. Nemrtvých je ve městě opravdu hodně. Pár jich pracuje pro Klan. Dělají práce, které vlci považují za podřadné. Ostatní dělají sami na sebe a sežerou všechno, co dokážou chytit. Nejsou nijak chytří, ale jsou docela rychlí. Příliš často hladem netrpí a je neobvyklé jít v noci parkem a nepotkat aspoň tři nebo čtyři. Ale my neviděli ani jednoho… nikde.</p> <p>Jen v jednom parku jsme narazili na několik sylfů, kteří si něco motali do kokonu pro pozdější konzumaci. Jsou to menší stvoření, velká asi jako sedmileté dítě, mají bledě zlatou kůži a vlasy a nádherná obří motýlí křídla. Nachová, modrá, zelená, červená, oranžová, žlutá… všechny barvy, které vás napadnou. Nádherní jako z pohádek. Jenže život není pohádka. Když spatříte sylfa, zachce se vám věřit na Petra Pana, vílu Zvonilku a místa tvořená jen magií.</p> <p>A budete tomu věřit přesně do okamžiku, kdy vás sežerou.</p> <p>Právě tehdy si taky asi uvědomíte, že mají osm zlatých nohou a vypadají spíš jako pavouci než motýli. A stejně jako pavouci nejedí maso a nepijí krev, rozhodně ne každé zvlášť. Nejdřív oběť zamotají do kokonu a pak do ní vpustí chemikálii, která rozpustí všechny vnitřní orgány do jedné polívky. Nakonec nezbude nic jiného než vysušená slupka visící na stromě, jež se rozpadne s první silnějším závanem větru.</p> <p>Je mi upřímně jedno, jestli vražední motýli zabijí stovky zlodějů nebo drogových dealerů. New Yorku mírné snížení zločinnosti jen prospěje. Ale jak mi připomněl Niko spolu s prudkým pohlavkem, sylfové nemusí vždycky ulovit jen kriminálníka.</p> <p>Udělal jsem toho už spoustu a zabil jsem hodně různých stvoření, ale na zabití obřího motýla, i když má osm pavoučích nohou, je něco, co nezanechá zrovna pěkné vzpomínky. Nikdy jsem netrhal křídla nebo nohy něčemu menšímu, než jsem já sám. Jenže když na mě otevřeli tlamy a já uviděl klepeta, z nichž kapal jed, a kulaté jícny lemované malinkými trojúhelníkovitými zuby, změnil jsem názor. Zvonilka schytala jednu přímo do břicha, a když vrčela, zatímco se jí z tlamy řinul jed, byl jsem rád, že jsem tak daleko, že na mě nedoplivne.</p> <p>Kromě toho, že jsme za sebou nechali hromadu pestrobarevných křídel, podobajících se podzimnímu listí, jsme ničeho nedosáhli. Vůbec ničeho. Jediná pozitivní věc byla, že nedošlo k žádným dalším útokům na Vtipálkův život. Že je to pozitivní, to jsem si myslel přesně do chvíle, kdy se objevil u našich dveří s vlastním plánem.</p> <p>* * *</p> <p>Když jsem otevřel dveře, zaťukal si Vtipálek na hodinky. „Tik tak. Máme toho spoustu na práci.“ Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Myslíš, že by sis mohl obléct něco míň… bezdomoveckého?“</p> <p>Bylo pět odpoledne a poslední dvě hodiny jsem cvičil s Nikem. A to není nic, co bych nemohl provádět v teplákách a tričku. Nechat si nakopat zadek od bratra, to není zrovna příležitost na frak a rukavičky. Skrčil jsem se, protože zezadu přiletěla lampa, odrazila se mi od ramene a rozbila se o rám dveří.</p> <p>„Mohla to být dýka,“ poznamenal Niko káravě. To byla případná poznámka, protože po lampě opravdu přiletěl nůž. Zahlédl jsem jej koutkem oka a padl k zemi. Robin jej chytil za špičku a prohlížel si čepel. „Je tupý. Co je to za učební pomůcku?“</p> <p>„Kal je tak křehký,“ odpověděl mu bratr smrtelně vážně.</p> <p>Zavrčel jsem a vyškrábal se na kolena, načež jsem Vtipálka strhl k zemi a dýku mu sebral. Převalil jsem se i s ním a přidržel mu cvičný nůž u krku.</p> <p>„Máš rukojmí. Dobrá práce.“ Niko přišel blíž a natáhl ruku. Odevzdal jsem mu nakvašeně nůž. „To ovšem předpokládá, že na tom rukojmí někomu záleží.“ Rty mu zaškubaly a on natáhl druhou ruku, aby Robinovi pomohl na nohy. „Když uvážíme, co se děje poslední dobou, nemůžeme na takový předpoklad spoléhat. Vtipálku, jsi si jistý, že tu nechceš zůstat s námi, dokud nepřijdeme na to, kdo za tím je?“</p> <p>„Nemůžu si dovolit natolik zasáhnout do svého stylu.“ V Robinových očích se nicméně objevil záblesk překvapení a snad i vděku. Narovnal si kabát a uhladil vlasy. „A když už mluvíme o stylu, nebo spíš o jeho nedostatku…“ Zaměřil se na mě. „Už se konečně převlíkneš? Ani já nedokážu zařídit, aby tě někdo přefikl, když vypadáš takhle.“</p> <p>Cvičení bylo skoro u konce a já se podíval na Nika. Povzdychl si, založil si ruce na prsou a malinko pokrčil rameny. Myslel si, že dělám chybu − že patřím k Georgině a že si svou tvrdohlavostí ničím život. Ale i když si myslel, že se mýlím, dokázal pochopit, proč jsem to rozhodnutí učinil. A taky viděl, že mi dodalo alespoň trochu klidu, že jsem <emphasis>vůbec</emphasis> k nějakému rozhodnutí došel. Většinu života jsem strávil na útěku. Při tom většinou moc velkých rozhodnutí neděláte. Spíš prostě nějak zareagujete a pak se držíte zuby nehty v případě, že to nebylo zas až tak dobré rozhodnutí. Ale přestat utíkat znamenalo začít si stát za svým… úplně ve všem. Zvolil jsem si a budu se toho držet, protože vím, že jsem se rozhodl správně, i když to nikdo jiný nechápe.</p> <p>Bylo to jediné možné rozhodnutí.</p> <p>Niko mi navrhoval, abych počkal. Říkal, že by se třeba mohl objevit někdo, kdo by pro mě něco znamenal. Někdo, koho bych mohl mít bez obav rád. Jenže já nechci mít svou první rád. Pokud to nemůže být Georgina, pak nechci, aby to něco znamenalo. Pokud v tomhle případě nemůžu mít rád ji, pak nechci mít rád vůbec nikoho. Chci, aby to bylo jen to, co to je − sex a nic jiného.</p> <p>„Jo, jasně,“ řekl jsem pomalu. „Jdu se převlíknout.“</p> <p>Když jsem Nika míjel, lehce mě poplácal po rameni. Mohl bych říct, že to je to dobré na rodině: podpoří vás, ať už s vámi souhlasí, nebo ne. Jenže to bych lhal. Nikdo jiný z mé rodiny by něčeho takového nebyl schopen ani vzdáleně, a to mluvím o té lidské části. Počítám, že by bylo přesnější říct, že to není to dobré na rodině; je to dobré na Nikovi.</p> <p>Oblékl jsem si džíny a černý rolák. Měl jsem dojem, že na Robina to valný dojem neudělá. Měl jsem pravdu, ale natolik se soustředil na Nika, že po mém příchodu do pokoje okomentoval mé oblečení jen s minimální dávkou obvyklého řečnění.</p> <p>„Beau Brummell[11] by se zadusil vlastní kravatou,“ prohlásil Vtipálek pohrdavě, když si mě prohlédl. Pak zase ožil. „Víte, že to leštění bot šampaňským ukradl mně?“ Posadil se na gauč, zvedl nohu s velice drahou botou a položil ji na konferenční stolek. „Vidíte ten lesk? Jemný, ale naprosto bezvadný.“</p> <p>„Sice mne neuvěřitelně fascinuje tvá péče o boty,“ poznamenal Niko a opřel se o zeď, „ale vraťme se k diskuzi o tom, kdo by tě mohl chtít zabít.“</p> <p>Robin ještě chvíli obdivoval lesk své boty a pak si povzdechl. „Nemáte vůbec představu, co po mně chcete.“</p> <p>„To jsi vytočil tolik lidí? Tomu docela věřím.“ Plácnul jsem sebou do křesla a přehodil nohu přes polstrované opěradlo.</p> <p>„I ty nedomrlé štěně,“ zavrčel, ale to byla jen maska na povrchu. Pod ní se skrývala temná melancholie, kterou obvykle dost pečlivě schovával. „Jsem puk. Utahovat si z nižších stvoření je mé poslání. Jak bych mohl nést vinu za to, že absolutně postrádají smysl pro humor a nejsou schopni ohlídat si peněženku? Ale i když je to důležité, není to hlavní problém.“</p> <p>„A tím je?“ zeptal se Niko s trpělivostí člověka, který má všechen čas na světě. Ovšem zapomínali jsme na to, že by to mělo platit spíš pro Vtipálka.</p> <p>„Já si nemůžu vzpomenout.“ Shodil nohu zpátky na podlahu. „Nemůžu si vzpomenout na všechny ty, z nichž jsem si za dlouhé roky tropil žerty, ale proto, že je příliš mnoho těch let, ne obětí. I když, abych zase nebyl zbytečně skromný…“ Zářivě se na nás usmál. Jakmile predátorský úsměv opadl, dodal zamyšleně: „Pamatuju si přirozeně důležité události, ale pokud jsem například před deseti tisíci lety ukradl nějakému bažináčovi jeho poklad, tak o tom už nevím.“</p> <p>„Ale on si tě pamatovat bude,“ doplnil ho Niko.</p> <p>„Ano, pro něj to určitě důležité bylo a vsadím se, že si to ve svém blátivém mozečku dobře pamatuje. Ale já?“</p> <p>„Asi není šance?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ne, to není,“ odpověděl nevzrušeně. „Nemám vůbec představu, kdy nebo kde jsem se narodil. Zapomněl jsem ze svého života víc, než si pamatuju. Prostě neexistuje způsob, jak bychom mohli sestavit seznam podezřelých.“</p> <p>„Možná bychom se měli soustředit na samotné útoky.“ Niko se napřímil a světlé oči upřel na Vtipálka. „Hamehové i siruš pocházej; přibližně z jedné oblasti. Provedl jsi něco podstatného někde kolem Babylonu? Něco obzvlášť zlého?“</p> <p>Robin mu upřený pohled oplatil. Buď si na něco vzpomněl, nebo se ze všech sil snažil si na to nevzpomenout. „Poetické.“ Postavil se. „Ale nevím o ničem, co by s tímhle mohlo souviset.“</p> <p>Viděl jsem, že mu to Niko nevěří, a nespolkl jsem mu to ani já. Ale bylo úplně jedno, čemu věříme, protože konverzace byla u konce. Vtipálek prohlásil něco o tom, že se nad tím zamyslí, probere si to a bude si dávat pozor, a že moc děkuje za snahu, péči a zájem, a vystřelil ze dveří. A já tam tak seděl, nohu pořád přehozenou přes opěradlo křesla.</p> <p>„Tvůj sexuální vlak právě odjíždí bez tebe,“ informoval mě Niko uhlazeně.</p> <p>„Vypadá to tak.“ Zvedl jsem se a sebral bundu.</p> <p>„Jsi si tím jistý?“ zeptal se mě, zatímco jsem se oblékal. „Měl bys dát Georgině šanci, aby se rozhodla sama. Je silnější, než si myslíš.“</p> <p>„Já vím.“ Strčil jsem ruce do kapes a smutně se usmál. „Kruci, ona je silnější než já. Dokáže žít v nejistotě. Já ne.“</p> <p>Pokrčil rameny a řekl: „Jsi dost silný, jenže tu sílu paličatě využíváš špatným způsobem.“ Pokynul hlavou ke dveřím a pokračoval: „Řekni Vtipálkovi, že jestli tě dostane do potíží, může se těšit na další útoky na svůj život.“</p> <p>„Ale no tak, Cyrano,“ řekl jsem ledabyle. „Lidi to spolu dělají pořád. Co by se mohlo pokazit?“</p> <p>Abych byl přesnější: co by mohlo jít dobře?</p> <p>Vůbec nic.</p> <p>První zastávka bylo apartmá na Upper West Side. Bylo to působivé místo. Vrátný. Na chodbách jemný, hustý koberec a tlumené osvětlení. Vypadalo to dost draze. Díval jsem se kolem sebe a měl jsem dojem, že tam tak trochu nepatřím. „Jsi si jistej, že nepozná, že jsem napůl Ólfi?“</p> <p>„I kdyby ano, vadit jí to nebude,“ ujistil mne Robin. „Je celkem volnomyšlenkářská. Je to skvělý druh, nikoho neodsuzuje. A v žádném případě se nemůžou množit s Ólfi, natožpak s lidmi. Vlastně kladou vejce a ta je třeba oplodnit až později. Vypadá ale velice lidsky, takže tvůj sval mezi nohama se nemusí obávat. Vím, že s nelidmi jsi rande ještě neměl.“ Podíval se na hodinky. „Fajn. Jsme tady přesně.“ Lehce zaklepal na dveře a jen tak mimochodem prohlásil: „Jo, málem bych zapomněl. Možná… <emphasis>možná…</emphasis> se tě potom pokusí sežrat. Ale stává se to velice zřídka. Jen pokud bys jí připadal opravdu hodně přitažlivý, o čemž u tebe dost pochybuju.“</p> <p>Po téhle poznámce jsem se otočil na patě a zamířil zpátky… a hlavně pryč od těch dveří. A o trochu rychleji, než jsem tam přišel.</p> <p>Další zastávka byla v Central Parku, u jezera. Vtipálek stál na břehu a dával si pozor na boty vyleštěné šampaňským. „Lyrlissa. Je to limnáda, jezerní nymfa. Taky klade vejce, ale potřebuje k tomu sperma ne jednoho, ale <emphasis>dvou…</emphasis> no, to je jedno. Jdi do toho.“</p> <p>Na stříbřitých vlnkách zdobících černočerné jezero se odrážel měsíc. Jako by bylo na černém sametu poházeno tisíc stříbrných řetízků. Vypadalo to nádherně. A taky děsně studeně. Dřepl jsem si a strčil do vody prst. „No nazdar. Vyleze ven?“</p> <p>„Je to jezerní nymfa, ty nevzdělané dítě. Ony ven nelezou.“</p> <p>„No, mně se zase nepostaví v desetistupňový vodě,“ opáčil jsem nakvašeně.</p> <p>„Ne?“ zamračil se Robin.</p> <p>„Kristepane, ne! A i kdyby náhodou jo, tak to nevydrží. Já jsem možná člověk jen napůl, ale moje péro je celý lidský, jasný? Má určitý omezení.“</p> <p>„Jako bys už tak dost netrpěl.“ Zavrtěl hlavou a soucitně mi stiskl rameno.</p> <p>„Možná je to tak lepší. Stejně bys na tu dobu musel zadržet dech, i když při tvém naprostém nedostatku zkušeností se ženami jsem počítal s tím, že bys to těch pětačtyřicet vteřin nejspíš vydržel.“</p> <p>„Ty jsi takovej otrapa,“ zamračil jsem se na něj.</p> <p>„Snažím se, jak můžu, abych co nejlépe naplnil tvá očekávání.“ Zazubil se a pak se obrátil od vody. „Tak jo. Napotřetí se snad kouzlo povede. Což je přiléhavé, protože to je i její jméno. Kouzelná.“</p> <p>„A nežije v ledový vodě ani se mě nebude snažit sežrat?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.</p> <p>„Nanejvýš ti zaplete do vlasů květiny. Je to leimakida, další druh nymfy. Žije na louce. Tráva, stromy, kytky.“ Stoupali jsme po cestě, až jsme došli na Great Lawn[12]. „A co se týče množení − vypouští spory. Ani tak ale nezapomínej na ochranu. Objevily se následné případy výskytu mechu, jestli mi rozumíš. A s termity se taky nechceš kamarádit.“</p> <p>„Díky, že mi tu zkušenost tak usnadňuješ,“ zavrčel jsem.</p> <p>Poplácal mě po zádech. „Vtipálkovy podniky − vaše blaho v našich rukou.“ Pak odběhl mezi stromy. „Nikdy jsem moc nefandil monogamii,“ ozýval se ještě jeho hlas, „ale… pořád ještě je čas si to rozmyslet. Pokud za to někdo stojí, tak je to Georgina.“</p> <p>„Měj se, Robine,“ odpověděl jsem tiše. Pak se rozhostilo ticho a já slyšel jen šustění listí, jak Robin mizel mezi stromy… což byla laskavost, protože obvykle není slyšet vůbec.</p> <p>Pak ke mně přišla Kouzelná. Jestli věděla, že jsem Ólfi, neřekla to. Vlastně neřekla vůbec nic. Zpívala slova, jimž jsem nerozuměl, a přinesla pokrývky utkané z krásně vláčné a poddajné trávy. Byla nahá a myslím, že měla zelené vlasy. V tom měsíčním světle se to dalo těžko poznat. Ruce měla jisté, kůži jemnou a voněla jetelem.</p> <p>Všude.11</p> <p><image xlink:href="#_6.jpg" />Zatímco já prováděl jiné, mnohem zajímavější činnosti, Niko přemýšlel. Výsledek jsem se dozvěděl druhý den ráno, když jsem zíval u stolu. Nejsem zrovna ranní ptáče, a to je řečeno jen mírně. „Metro?“ Dokončil jsem olejování desert eaglu, sestavil ho dohromady a položil na stůl. Už mám toho kanibalskýho zkurvysyna Beana plný zuby. Velká pistole, výbušný náboje a pořádně namíchnutej pomstychtivej přístup − jestli na něj nezabere tohle, tak si asi seženu raketomet.</p> <p>„Kilometry a kilometry tunelů, některé z nich dokonce opuštěné a nepoužívané. Dost to připomíná jeskyni. A víc a víc mi připadá, že Sawney se drží starých zvyků. Jenže Ham nám to možná trochu zúžil. Volal v noci, když se z tebe stával muž.“ Rty mu zaškubaly, ale dál už téma nerozmazával. „Odmítl nabídku, aby se k nám přidal v boji proti Sawneymu, jak jsme ostatně čekali, ale měl jisté informace. Několik bezdomovců zmizelo. Všichni byli tak trochu ‚mimo‘. Schizofrenici, duševně nemocní. A přebývali na staveništi Second Avenue Subway.“</p> <p>Nepořádek a zmatky na projektu SAS − to dávalo smysl. Snadný přístup do nižších opuštěných pater jak pro bezdomovce, tak pro Sawneyho. Ti chudáci mu možná vlezli přímo do jídelny.</p> <p>A taky dávalo smysl, že šel po těch, kdo jsou trochu mimo. „Víš, Sawney řekl dost jasně, že má slabost pro cvoky,“ poznamenal jsem nesměle. „Zdá se, že ho šílenství vzrušuje.“ A já mu chutnal.</p> <p>„Slyšel jsem, co říkal. Víš, že to není pravda. A pokud uvážíme, čím jsi za poslední rok prošel, a přesto si stále udržuješ zdravý rozum, svědčí to o tom, jak jsi silný.“ Ostře se na mě zadíval. „A ať to nemusím opakovat. Už mě bolí ruka, jak tě musím pořád pohlavkovat.“</p> <p>Niko seděl u stolu naproti mně a taky čistil a leštil. Nebyl jsem jediný, kdo se chystá ven s velkou zbraní. Právě látkou otíral ostří oboustranné sekyry. Byla o něco menší než to, co obvykle vídáte ve filmech, ale ne o moc.</p> <p>„Jak chceš kruci s tímhle chodit po ulicích?“ zeptal jsem se a opatrně zasunul zásobník. Když může být důsledkem potenciální nehody metrová díra ve zdi, vyplatí se dávat pozor. Domovníci v New Yorku nemají pochopení pro podomácku vyrobené větrání.</p> <p>„Vypůjčil jsem si čelo.“ Potěžkal sekeru a souhlasně pokýval. „Do toho pouzdra by se měla hezky vejít.“ Položil sekyru na stůl a začal ji balit do měkké plsti mnohem opatrněji, než bylo potřeba. „Pro mě je zbraň prostě zbraň, nic víc. Pro Nika je zbraň objekt hodný obdivu. Muzikální snahy mohou být zástěrkou pro spoustu hříchů,“ dodal s jemným nádechem suchého humoru.</p> <p>„Tak už se těším, až zhřešíš na tom zkurvysynovi Sawneym.“ Není nic lepšího, než se v noci probudit s hrůzným pomyšlením, že jste měli v hrudi zakousnuté zuby a že vám někdo z těla vyrval kus masa a spokojeně žvýkal, zatímco vy jste byli paralyzovaní hrůzou. To vám teda dokáže zkazit ráno, to vám povím. „Dobromila půjde zase s námi?“</p> <p>„Ano.“ Omotal plsť provázkem a uvázal jednoduchý uzel. „Obávám se, že si myslí, že dvě neschopná stvoření jako my potřebují bodyguarda.“ Obyčejně by to byl dobrý vtip. Tentokrát jsem si tím ale nebyl tak jistý. „A cítí se za to zodpovědná. Byla to ona a její kamarádka, které nás do toho dostaly.“</p> <p>„Cítí dost zodpovědnosti na to, aby s sebou vzala Robina a dohlídla na něj, dokud nepřijdem na to, kdo po něm jde?“ Ať už to byl pud sebezáchovy nebo má cikánská krev, nikdy nenechám příležitost ležet ladem.</p> <p>„Věř nebo ne, je to velice pravděpodobné,“ připustil Niko. „Jenže se zdá, že Vtipálek se odmítá vzdát své nezávislosti, dokonce i tehdy, když je jeho život v ohrožení. Je stejně tvrdohlavý jako ty.“</p> <p>Dobře, možná se minulá noc nakonec ještě bude rozmazávat, ale řekl to víceméně smířeně. Poněkud popuzeně, ale přece jen smířeně. Rozhodl jsem se, prošel jsem si tím, a Niko bude stát za mnou. A nic na tom neměnil ani pohlavek, který jsem schytal, když vstal a prošel kolem mě. Dal do něj ale docela sílu. „Možná, že mě ruka ještě nebolí tolik, jak jsem myslel,“ informoval mě.</p> <p>Promnul jsem si bolavé místo a zamračil se. „Tvrdohlavost ze mě nevymlátíš.“</p> <p>„Myslím, že bys byl překvapený, co všechno dokážu, když se do toho opřu. Dobromila přijde večer sem a pak…“ Podíval se na zabalenou sekyru a usmál se. To Niko moc často nedělá; obvykle dává emoce najevo mnohem jemněji − pokud tedy pomineme pohlavkování. V tomhle úsměvu ale bylo emocí dost: očekávání, pomsta a ledový vztek. Niko odtud sice odejde s pouzdrem na cello, ale nevypadalo to, že by ho hudba mohla uklidnit… ne, dokud se Sawney nevrátí tam, kam patří. Mrtvý a rozsekaný na malinké kousky. S tím já problém nemám. A čím víc starých tunelů metra jsme museli projít a čím více krysám jsme se vyhýbali, tím víc jsem se na to těšil. Už dávno jsem s ním ztratil trpělivost, i kdyby nezabil ty lidi v parku a ve skladu, i kdyby se mě nepokusil poměrně úspěšně povečeřet.</p> <p>Té noci jsme podle plánu vyrazili do tunelů projektu SAS. Prodloužení metra Q až na Druhou Avenue a Devadesátou šestou ulici je skvělý nápad − a městská rada dostala tenhle nápad dávno předtím, než jsem se narodil. Po všech nepovedených začátcích a finančních katastrofách zbylo dost rozestavěných a opuštěných tunelů, aby se v nich mohlo schovat třeba sto Sawneyů.</p> <p>Fuj, to byla ale hnusná myšlenka. Jeden tenhle zkurvysyn je víc než dost.</p> <p>Voda v tunelu, jímž jsme zrovna procházeli, nám byla po stehna. Dlouho nepoužívaný údržbový tunel. Voda byla tak ledová, že jsem úplně ztratil cit v nohou. Až na světlo našich baterek byla v tunelu inkoustově černá tma. Krysy tam byly tak velké, že se určitě musely pářit se psy. A vypadalo to na dogy. Rozhodně to nebylo to nejhorší, na co jsem v životě narazil, ale po dlouhých hodinách už jsem pomalu ztrácel trpělivost, a té já mám vždycky míň než bratr. Prostě mi to moc nejde.</p> <p>„Ta poslední krysa táhla v tlamě průvodčího z metra,“ poznamenal jsem. „Viděl jsi to, ne?“</p> <p>„Nepřeháněj. Byl to mrtvý kojot a jenom středně velký.“</p> <p>Obrátil jsem oči v sloup a pak se podíval na Nika, jestli si opravdu myslí, že to vylepšil. Soudě dle povytaženého obočí byl toho názoru. Povzdechl jsem si a brodil se dál.</p> <p>„Existuje mnoho zajímavých druhů divoké zvěře.“ Dobromila se nalevo a trochu přede mnou taky brodila vodou. Ale kolem ní se žádné čvachtání nerozléhalo − nevydala ani zvuk. Dokonce i Niko, neobyčejný quasi-nindža, sem tam zčeřil hladinu, ale když se pohybovala Dobromila, měli jste nutkání promnout si oči, jestli tam vůbec je. Byla oblečená celá v černém, a kdyby nebylo její bledé pleti a světlých pruhů ve vlasech, oči by vás klidně mohly zradit.</p> <p>Nevím, jestli se upíři umí tak tiše pohybovat už od narození, nebo se to učí až v průběhu svého dlouhého života. Chtěl jsem se na to zeptat, ale vyrušil mě šváb velký jako pěst, který spadl seshora a přistál mi na rameni. A mrtvé tělo, které plulo směrem k nám, mě rozrušilo ještě víc.</p> <p>Blížící se hromadu probodávalo světlo našich baterek. Změť šatů a končetin, sinalé bledé ruce s prsty zkroucenými tak, jako by to byli utopení pavouci. Jak se tělo blížilo, mohl jsem si ho prohlédnout lépe. Poté jsem se s úšklebkem optal: „Zbytky?“</p> <p>Nebylo to celé tělo. Byly to jen kusy. Dvě nateklé paže a noha utržená pod kolenem byly smotané dohromady kusy šatů a celé to plavalo kolem. Nebylo příjemné se na to dívat, a už vůbec nebylo příjemné to čichat. Nedalo se říct, jestli je někde v té toxické polévce schovaný Sawneyho pach. Mám dobrý nos, ale nejsem policejní pes.</p> <p>„Řekl bych, že Sawney se neřídí heslem ‚kdo šetří, má za tři‘.“ Niko se sehnul, aby tělo blíž prozkoumal. „Podle stádia rozkladu nastala smrt přibližně před dvěma dny.“</p> <p>To nebyl nahodilý odhad. V jedné z polic doma máme knihu popisující různá stádia rozkladu mrtvoly… suché tělo, navlhlé tělo, kašovité… ať hledáte cokoliv, najdete to tam. Vím to, protože jsem s tím jednou podložil nohu konferenčního stolku. Nik to ale četl, naučil se nazpaměť a při takovýchto příležitostech se jeho znalosti docela hodí. Ani to mě ale nepřesvědčí, abych tu knihu přelouskal.</p> <p>„Dva dny, plus mínus, ano,“ přikývla Dobromila. Když uvážíme, že zažila dobu, kdy se upíři živili na lidech, měla by to nejspíš vědět. Zamířila baterkou do tunelu. „Otázka je, jak daleko ty zbytky cestovaly. Kde je spižírna, z níž vyklouzly?“</p> <p>Existoval jediný způsob, jak to zjistit, a my vyrazili dál. Dobromila měla vlasy svázané ve složitém drdolu, jenž jí těsně přiléhal k hlavě. Navzdory tomu i namalovaným očím tady v té díře nevypadala jako pěst na oko. Spíš naopak. Tak nějak… se sem hodila. Od prvního dne jsem měl dojem, že každý den svého života strávila elegantně a v drahém přepychu. Žeje urozeného původu, abych tak řekl.</p> <p>Ale jednou mi naznačila, že to není pravda. Nezacházela do detailů, ale vypadá to, že se Dobromila nenarodila do hedvábí a saténu, ale spíš do špíny a strádání. Ne všichni upíři žili na zámcích, kde jim byli k ruce poskokové přežvykující brouky. Nevím, jak je Dobromila stará, ale je možné, že se narodila do dost náročných časů… ať už pro upíry nebo pro lidi. To by vysvětlovalo všechny bohaté manžely s velmi krátkou dobou trvanlivosti. Naše těla mohou uniknout podmínkám, z nichž pocházejí, ale mysl se jich zbaví těžko.</p> <p>Bez ohledu na původ se ve stoce pohybovala, jako by to byla ulička mezi regály luxusního obchodu. Já šel za ní a Niko průvod uzavíral. Asi každou čtvrthodinku jsme si s Nikem měnili pozice, ale Dobromila šla pořád vpředu. Baterku teď měla zhasnutou. Upíří noční vidění je lepší než zrak nás dvou dohromady. Když přišli nemrtví, uviděla je o pár vteřin dřív než my a pozvedla ruku, aby nás zastavila.</p> <p>Na první pohled se moc nelišili od kusů těla, které jsme před chvílí míjeli − rozkládali se a na pohled byli odporní. Přírodní imitace mrtvoly − slizké, jakoby hnijící maso, mléčně zabarvené oči, rozpadající se zuby lemované bezkrevnými dásněmi a mrtvým černým jazykem. Někteří na sobě měli špinavé šaty, jiní byli nazí. Nemrtvý není nic, o čem byste s nadšením psali domů… vážně. Nemám vůbec představu, jak u nich rozeznat muže od ženy, ale stačí vědět, jak je zabít.</p> <p>Není to zase tak těžké. Jenže když jen tak useknete kus, zase jim naroste − pokud na to budou mít dost času. Jednoduché mozky, jednoduché nervové systémy, vysvětlil mi Niko pohrdavě. Napřímení mloci, to zase říkám já. Pointa je, že není tak těžké je zabít, ale pokud to neuděláte pořádně, mohl by se za pár měsíců ukázat pořádně namíchnutý a pomstychtivý nemrtvý, který by vám na oplátku rád usekl pár končetin. Motto zní: „Ujistit se, že imitace smrti je opravdu mrtvá.“</p> <p>Takže když se ve slabém oranžovém světle před námi objevil první nemrtvý, nelekl jsem se. Když se jich objevilo dalších pět, jen jsem vytáhl glock. Nebudu přece na tyhle chlápky plýtvat drahými náboji do eaglu. Ale když se jich ze tmy vylouplo dalších šestnáct, byl jsem rád, že s nimi není Sawney. Jeden nemrtvý je procházka parkem, pár dalších je brnkačka… ale dvacet dva? Občas mi vyčítají, že jsem trochu nadutý, ale nejsem blbec. Rozhodně ne <emphasis>takový.</emphasis> Dvacet dva nám dá zabrat, o tom není pochyb, protože nemrtví dokážou být dost rychlí, když chtějí. Nejsou to žádní gepardi nadpřirozeného světa, ale mohli by být hyenami. Dokážou pohnout zadkem.</p> <p>Niko, který nikdy nevynechá příležitost k troše aerobního cvičení, nechal pouzdro vzadu, na křižovatce několika tunelů. Teď pozvedl sekyru. „Ti ale mají smůlu, že jim nedorůstá hlava.“ A to je právě místo, kam směrovat útok na nemrtvého. Jestli mají srdce, nemám ponětí, kde by mohlo být. Jejich oběhová soustava je mnohem primitivnější než lidská. Ať už jejich životní tekutiny pumpuje cokoliv, nezdá se, že by to bylo centralizované. A tak je useknutí nebo ustřelení hlavy po vzoru všech natočených filmů o zombiích sázkou na jistotu.</p> <p>Blížili se neobvykle tiše. Nemrtví toho moc nenamluví, ale občas u večeře prohodí pár konverzačních vět jako třeba: „Roztrhám tě na kusy a užiju si každý sousto.“ Ale tihle ne… šli tiše a naprosto se soustředili na svůj úkol. Zdá se, že Sawney je stvůra, která ve svém klanu oceňuje disciplínu. Nikdo nemluvil a všichni zírali bílýma očima přímo před sebe, jen sem tam se ozval chraplavý smích.</p> <p>To bylo samo o sobě dost znepokojující. Protože ten smích… šílený, nervy drásající smích, svědčící o naprostém zatmění mysli… to byl čistý Sawney Beane. „Zní ti to povědomě?“ zamumlal jsem k Nikovi.</p> <p>„Ano,“ odpověděl stroze. „Ano, zní.“</p> <p>A tehdy promluvili. Všichni do jednoho… zároveň.</p> <p>„<emphasis>Poutníci.</emphasis>“</p> <p>Jo, to bylo dost děsivý. Už jsem toho viděl dost, ale tohle bylo zatraceně šílený… a co hůř, byl to Sawneyho hlas. Skoro. Ne úplně přesně, ale znělo to jako jeho zdeformovaná ozvěna.</p> <p>Střelil jsem prvního do hlavy a uslyšel jsem jinou ozvěnu − tentokrát ve své hlavě. Říkal, že chutnám po šílenství. Ale to teda ne. Já takový nejsem. Nejsem jako on nebo Ólfi. Tiše jsem si odfrkl a znova vystřelil. V druhé ruce jsem držel baterku a svítil na ně. Potom doběhli až k nám a pistole už mi nebyla k ničemu. Byli tak blízko, až se mi mokrou kůží otírali o oblečení. Niko mával sekerou a ničil všechno kolem sebe, a Dobromila měla meč − stříbrný, úzký a smrtící. Ten, který jsem vytáhl já, vypadal spíš jako římský krátký meč. Dost dlouhý na to, aby usekl hlavu, ale krátký do stísněných prostor. Ne moc pěkný, ale funkční… skoro jako nemrtví.</p> <p>Opřel jsem se do toho, který na mě útočil, odstrčil ho a rozpáral mu břicho. To ho nezabilo, ale rána ho rozptýlila na dost dlouhou dobu, abych se mohl prudce otočit a useknout hlavu tomu, co se ke mně blížil z druhé strany. Alespoň částečně. Další dvě seknutí a pak jsem přes rameno švihl mečem po prvním. Na zádech jsem cítil vlhkost z toho, co mu teklo z rozpáraných vnitřností, ať už to bylo cokoliv. Bylo to horké, slizké a to bylo víc, než jsem kdy chtěl vědět o tělních tekutinách nemrtvého.</p> <p>Koutkem oka jsem zahlédl, jak Dobromila jednomu nemrtvému usekla hlavu, zatímco dalším mrštila pět metrů vysoko ke stropu tunelu. Mezitím do ní vrazil třetí a strhl ji pod vodu. Stačil jsem udělat jen jeden krok k ní a už byla zase venku… sama. Tři ona, tři já, nejmíň šest Nik, což znamenalo, že jich zbývá jen deset.</p> <p>Pokud byste nepočítali dalších dvacet, co vyběhli ze tmy.</p> <p>A za nimi… přestal jsem počítat. Když přijde na matematiku, zajímají mě jen tři skupiny: nestojí za námahu, proveditelný a podělanej strategickej ústup. Nepotřeboval jsem kalkulačku, abych věděl, že je čas na to třetí.</p> <p>„Dobromilo, běž,“ vyštěkl Niko. „Kale, kryj nás.“</p> <p>„Jasně.“ Tak přece jen přišla řada na velkou pistoli. Vytáhl jsem eagle a vystřílel zásobník. Zasáhl jsem nemrtvé vpředu a zbytek jsem namířil do stropu. Nespadl celý, ale kusy ano. Když ostatní nemrtví viděli, jak padají kusy stropu a jejich kamarádům vybuchují hlavy jako nepovedený ohňostroj na Den nezávislosti, mírně zaváhali. To nám stačilo, abychom vzali nohy na ramena a zajistili si náskok. Ještě jednou jsem se zastavil, abych nabil další zásobník, a znovu jsem vystřelil. Obvykle by to k zastavení skupiny nemrtvých stačilo, dokonce i takhle velké. Nejsou moc chytří, ale nemívají sebevražedné sklony.</p> <p>Tihle byli jiní. Ovládal je Sawney, ne instinkty a inteligence. Netušil jsem, jestli toho docílil silou maniakální osobnosti nebo něčím horším. Ale „jak“ bylo nakonec úplně nedůležité; mě zajímaly výsledky. Ty, co pořád přicházely bez ohledu na to, kolik jsem jich dostal. Když mi došly výbušné náboje, mohlo jich pořád zbývat pětatřicet nebo čtyřicet.</p> <p>„<emphasis>Kale.</emphasis>“</p> <p>„Už běžím.“ Otočil jsem se a znovu jsem vyrazil. Niko čekal nedaleko. Pročvachtal jsem kolem něj. Nemrtví nebyli daleko za mnou… jak jsem říkal, jsou rychlí. „Všechno mi došlo,“ zafuněl jsem, zatímco jsme utíkali. Blížili jsme se k Dobromile, která klidně čekala pod mdlým a zažloutlým světlem u kovových dveří, které vypáčila. Všiml jsem si zbytků zámku, rozbitého jejíma zdánlivě slabýma rukama. Když přijde na vyrážení a vylamování dveří, je fajn mít s sebou upíra, zvlášť když jsou dveře docela vysoko.</p> <p>„Tudy,“ řekla a vypadala, že horda, která nám je v patách, ji vůbec netrápí. Když jsme všichni tři prošli na druhou stranu, zabouchla dveře a obratem zápěstí švihla klikou na druhou stranu tak, až zapraskal kov a dveře byly rázem slušně zaseknuté. Na druhé straně do nich naráželo tělo za tělem. Držely, ale bylo jasné, že dlouho to trvat nebude. Nečekali jsme, až povolí. Tenhle tunel byl o něco výš a voda byla jen po kotníky.</p> <p>„Myslíte, že si tady Sawney zřizuje trvalý velitelství?“ optal jsem se v běhu. Potřebovali jsme, aby se usadil a zvolil si teritorium − takové, které nebude schopen jen tak opustit. Takové, k němuž bude vlastní povahou připoutaný tak silně, že mu budeme moct nakopat zadek. Domov, jenž by chránil až do smrti… doufejme, že do jeho smrti.</p> <p>„Těžko říct. Je už poměrně starý a takoví bývají opatrní. A myslím, že obzvlášť ti, co byli upáleni zaživa.“ Niko zpomalil z úprku do rychlého poklusu a my s Dobromilou následovali jeho příkladu. „I když smrt byla jen dočasná. Je myslím docela pravděpodobné, že zkusí několik lokalit a teprve pak si vybere tu, která bude nejlépe vyhovovat jeho životnímu stylu.“</p> <p>Pokud říkáte požírání náhodných kolemjdoucích životní styl… kanibalsky založený hledá volnomyšlenkářskou ženu s jeskyní. Žádné vegetariánky, prosím.</p> <p>Nikův závěr nebyl to, co jsem chtěl slyšet, ale nejspíš měl pravdu. Sawney je mazaný. Nevybere si místo, aniž by prověřil všechny možnosti. A co se týče nemrtvých… „Budeme potřebovat víc zbraní, víc rukou, nebo oboje,“ poznamenal jsem. „Přísahám, že pro toho zkurvysyna dělá každej podělanej nemrtvej ve městě. Fronta u pracovní agentury pro nelidi se musela sakra zkrátit.“</p> <p>V dálce jsme zaslechli, jak kovové dveře prudce narazily do betonové zdi, takže bylo opět na čase zrychlit − nemluvě o pár šťavnatých nadávkách. Když jsme se dostali do tunelu, který byl docela blízko povrchu, přemýšlel jsem, jestli mám vyzvracet plíci, nebo si lehnout a očekávat infarkt. Sakra, ti parchanti ale umí běhat. Stáhli se na poslední chvíli, když jsme konečně dosáhli světel a hluku civilizace. Bylo dobře, že jsme nebyli v používaných tunelech. Vidět, jak se zevnitř řítíme nejdřív my a v závěsu za námi tlupa nemrtvých, to by mohlo cestujícím čekajícím na nástupišti pěkně zkazit večer.</p> <p>Posadil jsem se na zem a opřel se o sloup. „Zába…“ zasípal jsem, „…vné.“</p> <p>Upíři dýchají. Nejsou mrtví, nemrtví ani nic podobného. To je běžný omyl bez ohledu na to, jak moc prospěl literatuře. Jejich plíce ale mají větší kapacitu než lidské. Dobromila sotva dýchala trochu zhluboka. Aspoň že Niko, který si myslí, že newyorský maraton je dobrý akorát pro ty, co si nedokážou pořádně zacvičit, se trochu zadýchal.</p> <p>„Tak…“ Nasál jsem těžce vzduch a mžitky z nedostatku kyslíku pomalu začaly mizet. „Co teď?“</p> <p>„To je dobrá otázka.“ Niko se ohlédl zpátky k tunelu. „Opravdu dobrá otázka.“12</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Dobrovolnická práce v tunelech neznamenala, že nemusím jít do „normální“ práce. O dvě hodiny později jsem už byl vydrhnutý zpátky v baru a čelil jsem něčemu horšímu, než je horda hladových nemrtvých. Něčemu mnohem horšímu.</p> <p>„Povím ti příběh.“</p> <p>Vtipálek byl opilý. Ne jen trochu v náladičce, ne malinko uvolněný, ale totálně zpitý. Už dávno jsem přestal počítat, kolik měl drinků. K čemu by to bylo? Stejně za ně nikdy neplatí − další způsob, jak namíchnout Jišijáše.</p> <p>„Co abych ti jeden pověděl já? Je o pitomci, kterej se ožere, když se ho někdo snaží zabít.“ Nespustil jsem oči ze zbytku baru. Dělám to tak vždycky, ale tentokrát jsem hledal slabá místa všech zákazníků. Zdálo se, že Robin zapomněl na útoky na jeho život, ale já ne.</p> <p>„Proč mu nepřestaneš nalívat?“ optal se vedle mě Jišijáš a vzápětí kysele dodal: „Jen výpary, co jsou z něho cítit, by zlikvidovaly kohokoliv, kdo by ho stopoval.“</p> <p>„Zkoušel jsem to. Vyhrožoval, že půjde chlastat jinam.“ Podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro půl čtvrté ráno. Po fiasku v tunelu jsem se šel do bytu převléct a umýt a pak jsem odešel do práce. Sotva jsem se vlekl už předtím, než jsem tam dorazil. Teď jsem přemýšlel o tom, jak těžké bude dotáhnout zpitého puka k nám domů. Dost jsem totiž pochyboval, že by byl schopen bojovat třeba jen s nožní plísní, natož pak s nelidskou zabijáckou mašinou. Při té myšlence jsem se necítil míň zničený. „Tady na něj aspoň můžu dávat pozor.“</p> <p>„A proč se tím vůbec obtěžuješ? To moc lidí nedělá. Jsou s ním akorát starosti. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.“ Řekl to beze zloby nebo obviňování. Jako by to nebylo víc než prostá pravda − nebe je modré a Země je kulatá. Není to ani špatně, ani dobře. Prostě je to tak. I když se mi zdálo, že jsem tam zaslechl malinko osobnější informaci o tomhle konkrétním pukovi, ne jen o jeho rase jako celku.</p> <p>„Zachránil mi život.“ Chytil jsem sklenici, která se přikutálela po baru, naplnil ji a postavil zpátky před Robina. „Stál při mně a Nikovi v pořádným srabu, když to nejlepší, co mohl udělat, bylo vzít nohy na ramena a vyrazit pryč.“ Já bych to udělal. V té době jsem se nestaral o nikoho jiného než o Nika a o sebe. A Vtipálek, nejsobečtější stvoření na světě, se za nás postavil. Vím jistě, že já bych to nedokázal. Tehdy ne.</p> <p>„Robin se mění. Po tak dlouhé době.“ Nedokázal jsem rozluštit emoce, zračící se v Jišijášově obličeji. Člověk v komatu by nemohl mít ztuhlejší výraz, než dokáže nasadit můj šéf. Ať už se za kamennou fasádou skrývalo cokoliv, bylo to dobře schované, ale mohl jsem se aspoň dohadovat z té fráze „po tak dlouhé době“. „A já našeho kamaráda znám už opravdu dlouho,“ prohlásil Jišijáš, zatímco pozoroval povadlého Vtipálka. „Pravděpodobně déle, než by sám chtěl, a to nemyslím ni…“</p> <p>Nedostal šanci větu dokončit. Robin začal znovu mluvit, aniž by si všímal mě, Jišijáše nebo hlučícího davu v baru. „Povím ti příběh,“ zamumlal do sklenice.</p> <p>Druhý verš, stejný jako první.</p> <p>„Jo,“ povzdechl jsem si. „Už mi ho nějakou dobu vyprávíš.“ A ještě se nedostal za slovo „příběh“.</p> <p>„<emphasis>Tenhle</emphasis> příběh…“ váhavě se rozhlédl kolem sebe, až se mu podařilo mě najít a pokusil se na mě zaostřit, „…je o bohu, jemuž se v šarmu ani vtipu nikdo nevyrovnal a byl tak mužně krásný, že to na tomhle světě nikde jinde neuvidíš…“ Lokl si z drinku. „A na kterýho se vykašlali jako na trojskýho koně.“</p> <p>„Jsem si jistej, že s tebou to nemá nic společnýho,“ poznamenal jsem zdvořile.</p> <p>Jišijáš, který stál za mnou, se přesunul ke mně a tiše, ale důrazně Robinovi řekl: „Robine, tenhle příběh vyprávět nechceš.“ Na Vtipálkovy obvyklé historky plné chvástání to znělo docela vážně. Vtipálek obrátil oči k Jišijášovi, ignoroval varování a pokračoval. „A tenhle bůh, tak zatraceně dokonalý ve všech ohledech, jak by ti jistě jako první řekl on sám, potkal lidi. Milé, přátelské… a tak zatraceně pitomé, že vů…“</p> <p>„<emphasis>Dost!</emphasis>“ Jišijáš praštil rukou do baru takovou silou, že konverzace v místnosti na chvíli úplně ztichla. Jestli cítil zadostiučinění, teď zmizelo. A navíc mu byla vidět křídla, což nikdy není dobré znamení. „Kalibane, okamžitě ho odtud odveď. A už ho nepouštěj k alkoholu. A…“ nahnul se k Robinovi a jizva na čelisti mu zbělela, „… pokud je to pro tebe problém, puku, pokud chceš dělat potíže, pak tvému kamarádovi rád pomůžu vynést odtud tvoje lenivé a zkažené tělo, které se bude nacházet v <emphasis>bezvědomí.</emphasis>“</p> <p>Několik příštích minut bylo velice poučných.</p> <p>Za prvé: barové bitky jsou všude stejné, ať se perou lidi nebo někdo jiný. Nadšení je stejné; mění se jen intenzita násilí. Za druhé: peri umí lítat. Vážně. Za třetí: peri, ať už na zemi nebo ve vzduchu, mají velmi prudkou povahu. Za čtvrté: pukové si nenechají od nikoho nařizovat, co mají dělat. Za páté: řečení pukové, i když jsou úplně namol, dokážou všem pěkně nakopat zadek.</p> <p>Brzo byla podlaha plná chomáčů chlupů, šupin, peří a něčeho, co jsem nerozeznal. Byly tam taky louže krve a cákance zvratků, a to všechno se třpytilo rozbitým sklem. Dohromady to tvořilo nehezkou mozaiku, kterou jsem vůbec neměl v úmyslu uklízet. A k tomu všemu Jišijáš a Danyeal. Prohazovali opilé bojovníky dveřmi, zatímco se vznášeli ve vzduchu a zběsile tloukli křídly. To tedy byl pohled: biblické vyhnání z ráje provázené soubojem na život a na smrt. Vytáhl jsem se na bar, kde jsem se usadil s pivem v ruce a užíval si show. Vtipálek mezitím barovou stoličkou a půllitrem sejmul dva vlkodlaky. Jedna chlupatá koule se válela na zemi a plivala sklo, zatímco druhý chlupatý nebožák skončil propíchnutý dřevěnou nohou od židle. Oba to přežijí… vlkodlaci mají tuhý kořínek.</p> <p>„Všechny vás vyzývám.“ Máchal jednou ze zbývajících noh od židle jako Artuš Excaliburem. Koneckonců, kdo jiný by ho z Jezerní panny dokázal vymámit než Robin. „Všechny do jednoho, vy impotentní, zablešení milovníci yettiho nohy… ano! Řekl jsem to! Olizujete jejich chlupatý nohy! Olizujete je s náramným nadšením! Tak pojďte! Pojďte sem, vy… <emphasis>gama mou</emphasis>[13],“ zaklel náhle a skrčil se.</p> <p>Zrovna jsem si přihýbal z piva, když jsem došel k názoru, že skrčit se není tak špatný nápad. Sotva jsem to udělal, proletěl mi nad hlavou Danyeal. Narazil křídly do zdi za barem a spadl na zem. Zaškubal sebou a pak zůstal ztuhle ležet. Měděnou hlavu měl nakloněnou na stranu a zvolna mrkal. Amadán, který s ním mrsknul, vystartoval k baru, aby ho dorazil. Pokud si dobře pamatuju, jsou araadánové druh víly a jsou pěkně zákeřní. Kůží vylučují jed. Dotkněte se jich a budete paralyzovaní nejmíň na hodinu. To poněkud komplikuje pěstní souboj, jak nám právě předvedl Danyeal. Podle mě se souboj tělo na tělo stejně přeceňuje. Vytáhl jsem glock, zamířil jím mezi opálově zbarvené madlovité oči a v širokém úsměvu ukázal zuby. „Víš, co je zajímavý? Dostanu zaplaceno, ať to zákazníci přežijou, nebo ne.“</p> <p>Amadánové jsou s jejich vlnitými černo stříbrnými vlasy, štíhlými postavami a opalizujícíma očima jako supermodelové nadpřirozeného světa. Hubení, děsivě hladoví a mozkovou buňku by si nemohli koupit ani s pytlem kreditek. Tenhle naštěstí pro něj dokázal prázdný prostor mezi ušima naplnit myšlenkou, že díra v hlavě by nemusela být úplně žádoucí. Zacouval zpátky do klokotajícího davu a každý, koho se cestou dotkl, mu omráčeně padl k nohám.</p> <p>Vtipálek, který se ve snaze vyhnout se letícímu Danyealovi vrhl k zemi, se vyškrábal na nohy a opět se chystal bránit krále a vlast. „Pojďte…“ A pak, stejně jako padl Camelot, padl i Robin. Chytil jsem ho zezadu za košili těsně předtím, než se zřítil na zem. Hlava mu visela stejně ochable jako chudákovi Danyealovi a bradu měl opřenou o hruď. Byl úplně mimo, ale ať byl při vědomí, nebo ne, pořád dál blábolil. „Byl jsem bohem,“ ozývalo se sotva rozpoznatelné mumlání.</p> <p>„Jasně že jo,“ zasupěl jsem, narovnal jsem ho a odvedl za bar. Tam jsem ho uložil do relativního bezpečí vedle Danyeala a šel Jišijášovi pomoct zavřít bar. Teda aspoň to, co z něj zbylo.</p> <p>O dvě hodiny později jsem byl doma, Vtipálek ležel na gauči a já se jen tak tak dovlekl do postele. Zastavil jsem se jen u prádelníku, abych se dotkl sponky. Připomínka… slib mrtvé malé holčičce. Ani Nik, ani já jsme nikdy nebyli normální děti s normálním životem. Ten náš nám vzali, než jsme vůbec nějaký začali žít. Téhle holčičce ho vzali taky, ale mnohem brutálnějším způsobem. Nezapomenu na to a nezapomenu ani na ni.</p> <p>Svlékl jsem se, upadl do postele a za pět vteřin už jsem poslouchal, jak mi Niko vysvětluje svůj plán. Aspoň mně to připadalo jako pět vteřin − nanejvýš šest. Rozhodně ne jako hodiny, které uběhly. Mhouřil jsem oči před prudkým denním světlem, cítil jsem na obličeji přikrývku a uhýbal před ostrým dloubancem do ramene. „Takže je všechno jasné?“ zeptal se Niko.</p> <p>„Cože? Jo, jasný,“ zamumlal jsem. „Jako sklo. Čau.“</p> <p>„Zapsal sis do paměti každé slovo?“</p> <p>„Jasně, neboj se. Přísahám.“ Převalil jsem se a přetáhl si deku přes hlavu. Neslyšel jsem Nika přicházet a neslyšel jsem ani bouchnutí dveří. Nedělalo mi to starosti. Neslyšel jsem ho právě proto, že to byl Nik. Dveře určitě zavřel naprosto tiše a já nedával pozor na zvuk klíče v zámku, protože ho mají jen on, Dobromila a Robin. Kdybych zaslechl něco jiného, třeba drápy skřípající o dřevo nebo rachocení paklíče v zámku, okamžitě by mě to probudilo. A nešel bych ke dveřím s prázdnýma rukama. Pod polštářem mám nůž, pod matrací pistoli a pod postelí meč. A kdybych si ochočil aligátora, měl bych ho pod postelí taky.</p> <p>Ale protože mé podvědomí vědělo, že je to Nik, dopadlo to takhle. Zaspal jsem plán a chystal se zaspat i jeho provedení. Věděl jsem, že bych asi neměl, ale naděje a lenost umírají poslední.</p> <p>„Dobře. Takže angažování bažináče nechám na tobě.“</p> <p>To mě probudilo. Rychleji by to nedokázal ani kbelík ledové vody a injekce adrenalinu. Převalil jsem se zpátky a okamžitě se posadil. „Ne,“ odmítl jsem tak rychle, jak jsem jen dokázal. „Dohodli jsme se. Už žádní bažináči.“</p> <p>„Vážně?“ Osprchoval se u Dobromily. Vlhké blond vlasy, oholená tvář… bradka, již ještě před pár měsíci nosil, nedávno zmizela. Cítil jsem z něj cizí šampon, ale vůně mýdla byla stejná jako u toho, co leželo u nás v koupelně. Nějaká směs bylinek a kozího mléka bez jediné kapky chemikálií. Nevím, kde ho kupuje. Prostě ho jen používám a nestarám se. Dobromila zjevně ví, kde ho prodávají, anebo si s sebou Nik začal brát své věci. Ať tak nebo tak…</p> <p>Zazubil jsem se na něj. „Zabydluješ se, Cyrano. To je tak roztomilý.“ Ale dál jsem ho radši neškádlil. „Jo, a vážně jsme se dohodli. Žádní další zatracení bažináči.“ Jednou, když jsem byl „pod vlivem“, abych tak řekl, jsem najal vlkodlaky, aby zabili Georginu. A pod týmž vlivem jsem totéž udělal Nikovi s Robinem, ale v jejich případě jsem použil bažináče. Tři metry tesáků, bahna a zabijácké zuřivosti. Nemusíte je moc pobízet k tomu, co mají stejně přirozeně v povaze. A to, že jsem jednoho znal osobně, všechno jen ulehčilo.</p> <p>„To jsi nebyl ty,“ řekl mi bratr, protože věděl, jakým směrem se moje myšlenky ubírají. „A tenhle bažináč nebude tamten.“</p> <p>„Proč o nich vůbec mluvíme? Do hajzlu.“ Položil jsem nohy na podlahu a dal si hlavu do dlaní. „Jakej že byl ten plán?“</p> <p>Jak to tak s plány bývá, byl jednoduchý. Niko nikdy neměl potřebu věci komplikovat. Čím zamotanější plán, tím zamotanější budou vaše končetiny, když se něco podělá. V tunelech je víc nemrtvých, než můžeme zvládnout; proto si budeme muset někoho najmout. Existují takoví, jimž nevadí posvačit tlupu nemrtvých… to by jim jako platba stačilo. A pak jsou takoví, kteří mají náhodou rádi peníze a cennosti.</p> <p>Bažináčové jsou třeba blázni do šperků. Zlato, stříbro, drahokamy nebo polodrahokamy… pokud se to třpytí, pak po tom prahnou. Je docela legrační pozorovat obrovitou postavu, jak laská robustní zlaté řetězy, které by se jí sotva vešly na masivní zápěstí. Fajn pro zasmání, ale jen do okamžiku, kdy si vzpomenete, odkud zlato pochází: od lidí.</p> <p>„Odkdy se spolíháme na někoho jinýho než na sebe?“ Podíval jsem se na něj. „A čím mu zaplatíme? Zastavíme tvoji sbírku tofu?“</p> <p>„Samotným by nám to mohlo trvat měsíce, nebo bychom mohli přijít o život. Co se týče financí, Dobromila říkala, že má mnohem víc šperků, než by unosila za dva životy. Upíří životy,“ dodal a povytáhl obočí.</p> <p>Bažináč bude určitě z Dobromiliny sbírky požadovat pořádný díl. Ale znělo to fér. To ona nás namočila do téhle služby společnosti. Jakmile bylo jisté, že je Sawney mimo muzeum, Sangrida už to nepovažovala za svůj problém. Umyla si nad tím valkýří ruce a obrátila pozornost k uklízení sklepa plného zbytků siruše. A před lidskou správní radou nemohla Dobromila obhájit nic jiného než „odměnu za informace“. To by vážně nebylo dost na to, aby mělo cenu sledovat Sawneyho jatka od začátku do konce. A přece jsme v tom až po uši.</p> <p>Kdysi, když jsme byli na útěku, bychom souhlasili se Sangridou − cizí zodpovědnost, cizí problém.</p> <p>Kdy se to změnilo?</p> <p>„Mohli bychom najmout pár vlků. U Klanu nejsme moc populární, ale ne všichni vlci jsou v Klanu.“</p> <p>Pravda − i když lepší bojovníci tam většinou jsou. „Dobře, vlci jsou v pohodě. Ty zvládnu.“ Vlkům jsem se za poslední rok nemohl vyhýbat tak, jak jsem se vyhýbal bažináčům. Vlci jsou všude. Pokud s nimi máte problém, neměli byste vůbec vycházet z bytu. „Jenže v parku je nejspíš jen jeden bažináč.“ Dost si zakládají na teritoriu. Central Park bude velký nanejvýš pro dva, a Niko s Robinem už zabili toho, o němž jsme věděli. „Jeden nestojí za námahu.“ To byla lež. I jediný bažináč by dokázal sejmout tolik nemrtvých, kolik sám váží.</p> <p>„Stojí to za námahu,“ opravil mne Nik trpělivě, ale protože v tom byl trochu nádech ironie, moc mě to nepotěšilo.</p> <p>Sevřel jsem rty. Bažináče nemrtví nezajímají. Mohli bychom najmout dvakrát tolik vlků, hsigů[14] nebo kohokoliv dalšího, na koho bychom narazili. Ne, tohle je můj problém. Už se pomalu dostávám přes Temníka, měl bych se vyrovnat i s bažináčem. „Ježíši, no tak jo,“ vzdal jsem se nevrle. „Donesu mu pozvánku. Šťastnej?“</p> <p>„Spokojený by bylo přesnější. A teď…“ Hodil mi tričko. „Na podlaze v obýváku je louže pučích zvratků. Užij si to.“</p> <p>To jsem si teda neužil.</p> <p>A ani jsem to neuklízel. Vrazil jsem klejícímu a bolestivě střízlivému Vtipálkovi s krví podlitýma očima do povadlé ruky mop a vyrazil do dopoledního slunce. Na listopad byl neobvykle teplý den a mohl jsem klidně vyrazit jen v tričku, pokud by mi nevadilo, že by bylo vidět podpažní pouzdro. To mi ale vadilo a měl jsem dojem, že by to vadilo i newyorským ochráncům zákona. A tak jsem si vzal sepranou džínovou bundu, kterou ze stejného důvodu nosím i v létě. Pokud jde o Nikovo oblečení, nejsem si jistý, jestli vůbec rozeznává léto od podzimu. Já s sebou netahám vůbec nic navíc, pokud nejde o zbraň, ale Niko je rozhodně pravý opak. „Zkouším si myslet, že jsi baťůžek nebo nebo psík v nindžovským oblečku,“ prohlásil jsem nakonec, „ale nezabírá to. Myslel jsem, že to mám udělat sám. Drsná láska a všechny ty řeči…“</p> <p>„Kale,“ opáčil s velkou tolerancí k mé pitomosti. „Je to bažináč.“</p> <p>„Je-ží-ši,“ protáhl jsem. Propletl jsem se davem na chodníku a prudce vrazil loket do žeber slušně oblečeného bledého muže s aktovkou, rolexkami a hladově škubajícími prsty, který lačně sledoval nic netušící, asi třináctiletou dívku. Klopýtl, zavrčel a zmizel. Mohl to být člověk, ale mohlo to být i něco jiného. Někdy monstra od maniaků poznáte a někdy mezi nimi není rozdíl.</p> <p>Bažináči patří mezi monstra. Nejsou extra chytří, ale hloupí taky ne. Ženou je logické potřeby: chamtivost a hlad. S bažináčem se dá rozumně vyjednávat… pokud máte dobré výchozí postavení. S minulým bažináčem jsme si vytvořili slušné základy, i když nakonec to ani pro jednu stranu moc dobře nefungovalo. Ale tohle je jiný bažináč v jiném teritoriu. Přítel, nepřítel nebo jídlo… budeme to všechno muset vyjednat znovu.</p> <p>Jeli jsme šestkou k Astor Place, vystoupili blízko parku a šli na západ. Užívali jsme si sluníčko. V parku, daleko mimo město plné lidského pachu, dokážu bažináče vystopovat. Bude to chvilku trvat a bude to stát víc námahy, než jsem do toho byl ochoten vložit, ale půjde to. To bude ta lehčí část. Těžko říct, co se bude dít pak. Pozvánka na party s nemrtvými v tunelu metra, po tom zřejmě netouží nikdo, ať dostane zaplaceno, nebo ne. Bažináči rádi sedí doma. Ale pokud jde o tretky, může Dobromila nabídnout mnohem víc, než by mohl bažináč získat od náhodné oběti.</p> <p>Mohl by na to přistoupit, jestli − a to je vážně velké jestli − nebude namíchnutý kvůli tomu, co se přihodilo jeho sousedovi. Jedna věc je chránit si území; druhá, když zabijí jediného souseda vašeho druhu v okruhu osmi set čtverečních kilometrů. Kdybych byl bažináčem, určitě bych se zamýšlel nad tím, jak dlouho bude trvat, než si ten, kdo to udělal, najde i mě. Odpověď dostane brzy. Jen asi ne takovým způsobem, jak si myslel.</p> <p>„Myslíš, že bažináči mají jména?“ Sešel jsem z cesty na rozlehlý trávník a zastínil si oči. Tomu našemu jsme říkali Bob a on nikdy neprotestoval. Nepřekvapovalo mě to. Práskači nemají rádi svoje policajty a Bob zase zcela jistě neměl rád nás. My ho taky neměli moc rádi, ale… sakra, myslím, že jsem si na něj zvykl.</p> <p>„Myslím, že ano. Pochybuju, že si říkají Bažináč Jedna a Bažináč Dva jako v té nejsofistikovanější literatuře, jakou jsi kdy četl.“ Niko se ještě zdržoval mezi stromy a jeho černošedý kabát splýval se stíny.</p> <p>„Ty jsi byl můj domácí učitel, Cyrano. Mám hrůzu z dlouhých slov, ale můžeš z toho vinit jen sebe.“ Zhluboka jsem nasál vzduch a po hodině chození po parku jsem konečně zachytil pach. Bahno a bažináč. „Mám ho.“</p> <p>Už před dlouhou dobou jsme minuli louku, kde bydlí Kouzelná. Nebylo možné rozeznat její vůni od žloutnoucí trávy a suchých zbytků jetele, vyhřívajících se na slunci, a když jsme šli kolem, neviděl jsem ji ani neslyšel. Bral jsem to jako znamení. Ani dobré, ani zlé, stejně jako Jišijášův názor na puky. Prostě to tak bylo. Hořkosladká lítost s ní neměla co dělat; ta patřila celá mně. Věděl jsem, že jsem to podělal, ale to jsem měl v úmyslu. Chtěl jsem to. Je neuvěřitelné, jak z nejlepších důvodů děláme nejhorší věci. Mým důvodem byla George, a to více než v jediném ohledu.</p> <p>„Kterým směrem?“</p> <p>Vytáhl jsem z kapsy sluneční brýle a nasadil si je. „Támhle, na druhým konci.“ Bylo tam víc stromů. Za nimi bude malá oblast, tak deset metrů čtverečních. Dost velká na bahniště, ale schovaná za stromy − tak to bažináči mají rádi. „Možná by nám se Sawneym mohl pomoct Ham. Nevím, jestli je dobrý bojovník, ale můžem se ho zeptat. Jestli mu věříš ohledně Dobromily,“ dodal jsem s úšklebkem.</p> <p>„Víš, že věřím Dobromile.“ Já jí taky věřím, alespoň pokud jde o Nika. Udělala by pro něj cokoli, a to myslím vážně. Cokoliv, a bůh vám pomáhej, pokud byste se jí dostali do cesty. „Asi by toho udělala opravdu hodně, aby ti zachránila krk. Ale nezdá se, že by byla z Hama nadšená.“ Zazubil jsem se.</p> <p>„To je její záležitost, a jak víme, umí si své záležitosti vyřizovat sama. Pokud bude Ham ignorovat její hrozbu…“ V milimetrové štěrbině ukázal zuby a pak je zase schoval. „Pak jen doufám, že budu u toho, abych viděl konečný výsledek.“</p> <p>„Jo. Taky bych si koupil lístek.“ Jenže i kdyby měl Ham bezdomovce opravdu rád, pochybuju, že by s námi šel do tunelů. Viděli jsme se s ním jednou. Naše problémy ho budou zajímat jen těžko.</p> <p>Jakmile jsme prošli pásem stromů, narazili jsme na celou bandu problémů. Možná by bylo přesnější říct hromadu − malí bažináči… bylo jich sedm a slunili se na břehu vody. Byla to bahnem obalená stvoření velikosti vzrostlého aligátora, ovšem bez ocasu. Měli lenivé žluté oči, mrskající se jazýčky a drápy špinavé od zaschlé krve − dravčí batolata na otevřeném hřišti. „Bezva,“ zamumlal jsem, když se k nám otočilo víc než půl tuctu hlav podobných hlavě žraloka, a to se zvědavostí, jež každým okamžikem narůstala. „Kde sežene hlídání?“</p> <p>Ale mnohem důležitější otázka byla, jestli bažináč, kterého jsme zabili, byl jejich otec. Nemohl jsem si vzpomenout na žádné informace o rozmnožování bažináčů. Mají dvě pohlaví? Jedno? Sedm? Nevěděl jsem. Pokud mají obvyklá dvě, pak to znamená, že si tahle samice nemůže zrovna vybírat. A pokud byl náš bažináč taky její bažináč… do hajzlu.</p> <p>„Ohledně bažináčích včeliček a kytiček…“ řekl jsem a rukou se snažil nenápadně sáhnout po pouzdru se zbraní. „Nechceš se se mnou podělit o informace?“</p> <p>„Bažináči si vybírají partnera na celý život.“</p> <p>Víc jsem se toho nedozvěděl a ani jsem nemusel.</p> <p>Zvědavost se pomalu měnila v hlad a malí bažináči se začali pohybovat. Úzké panenky se jim rozšířily a oni se pomalu plížili k nám. Ale jakmile se začali hýbat oni, zčeřila se i hladina bahnité vody. Objevily se vlnky a pak to celé prostě vybuchlo.</p> <p>Byla veliká. Lehce dosáhla na třímetrový standard, měla stejně plochou hlavu a dozadu stočené řady tesáků, jaké jsem si pamatoval u Boba. Pokud je na povrchu rozdíl mezi samicí a samcem, já ho nepoznal. Vrstvou bahna prosvítaly klasicky strakaté hnědé šupiny. Drápy měla dobře třicet centimetrů dlouhé a černé jako sopečné sklo. Jednou ranou by mohly přetnout strom. A pokud by tohle dokázaly se stromem, není třeba zvláštní představivosti k tomu, co by asi udělaly s tělem.</p> <p>Když otevřela tlamu, zařvala tak, že hnědé bahno, které při tom prskala, poletovalo v kapičkách kolem. Ti menší její řev okamžitě napodobovali, pořád dokola, takže vzduch brzo silně páchnul napůl stráveným masem z jejich posledního jídla.</p> <p>„Víš co, Niku?“ zamumlal jsem a pevně svíral pistoli. „Myslím, že jsem z bažináčů nadšenej ještě míň než předtím.“</p> <p>Celá situace vypadala jako předtím, s tím rozdílem, že tentokrát bažinačka nebojovala jen pro adrenalinovou zábavu. Tahle bojovala za své děti. Upřela na nás oči velké jako mužská pěst. Z vody se vynořila noha plná drápů a vzápětí se zabořila do hlíny před bažinou. Země se nám otřásla pod nohama a já pozvedl zbraň. Jasně, měli jsme na výběr. Umíme běhat. Ale vsadil bych se, že máma to umí taky. A stejně rychle.</p> <p>Mohli bychom zůstat a bojovat. Niko s Robinem jednoho bažináče dostali. My s Nikem bychom dokázali totéž. Jenže tady nebyl jen jeden, bylo jich tu osm. Sedm jich bylo jen polovičních, ale to nic neměnilo na tom, že to byli zabijáci, a soudě podle toho, jak se k nám nenápadně přikrádali, už pár zkušeností měli.</p> <p>Běžet, nebo bojovat.</p> <p>Žít, nebo zemřít.</p> <p>Nebo bychom jim prostě mohli dát dárek.</p> <p>Musím přiznat, že to mě nenapadlo. Naprosto mi to uniklo. Výsledkem bylo, že jsem byl třpytivou kaskádou diamantů a rubínů visících Nikovi z ruky skoro stejně překvapený jako bažináči. Šperky na slunci zářily jako rosa na vlčích mácích. Sluneční brýle tu nádheru tlumily jen malinko.</p> <p>„Hezký.“ „Hezký.“ „Blýskavý.“ Malí bažináči se zastavili, zírali kulatýma očima na náhrdelník a nevědomky po něm natahovali ruce. Na mámu to ale takový dojem neudělalo. Další nohou udeřila do země a prudce se sehnula, aby líp viděla. Kameny se jí odrážely v chladných očích a zaskřípala zuby. Konečně natáhla smrtící ruku.</p> <p>„Tiffany?“ Otázku provázely létající úlomky kostí a další zbytky bahna.</p> <p>Niko přistoupil blíž a položil jí náhrdelník do šupinaté dlaně. „Samozřejmě. Neuráželi bychom tě ničím horším.“</p> <p>Přitáhla si ruku k sobě, aby se na náhrdelník podívala důkladněji. Držela jej blízko před očima, proti slunci, nechala ho houpat ve vzduchu, a nakonec… zavrněla. Nebo se jí jen v krku zasekly další kosti. Tyhle zvuky by mohly být dost podobné. „Máš víc?“</p> <p>„Mnohem víc. Cokoliv, co si dokážeš představit.“ Niko k ní vzhlédl a bez zaváhání dodal: „Měla bys ale vědět, že to my jsme zabili druhého bažináče v parku.“</p> <p>Vůbec se tu ránu nesnažil nějak zmírnit, nepokusil se to vysvětlit jako třeba: „Snažil se nás zabít jako první. Byla to sebeobrana. Je nám líto tvojí ztráty a jsem si jistý, že je teď na lepším místě.“ Ne, nic takového. Prostě jí sdělil informaci a čekal, jak s ní naloží. Myslím, že za každou lež, kterou naše matka během svého celkem krátkého života pronesla, řekl Niko jednou pravdu… často v situacích, kdy by bylo snazší a bezpečnější trochu zalhat. Když uvážíme, kolik let jsme strávili na útěku a doslova žili ve lži, je to podivná rozpolcenost. Niko udělal spoustu věcí, které mu byly proti srsti, ale jen proto, aby mě zachránil. Když může, říká pravdu, Když ne, využívá dovednosti, které nám Sofie nevědomky předala, aby mě uchránil před Ólfi, a ani jednou nenaznačil, že by litoval toho, co pro mě udělal.</p> <p>Já toho ale lituju. Zatraceně toho lituju. Jenže zrovna v tomhle okamžiku jsem na bundě měl docela dost cákanců bahna páchnoucího starou krví a rozkládajícím se masem a upřímně jsem si přál, aby Niko lhal jako o život.</p> <p>„Vy.“ Mrkla průhlednými víčky a pomalu nakláněla hlavu. „Vy jste ho zabili. Vy.“ To nebyla otázka, ale vstřebání slov a reality s nimi spojené. „Mého druha. Jejich otce.“</p> <p>Pistoli jsem držel pořád namířenou a pomalu jsem mačkal kohoutek, když zacvakala zuby a řekla: „Opály. Černé opály. Máte černé opály?“</p> <p>A bylo to. Bažináči si možná hledají partnery na celý život, ale zjevně pro ně moc netruchlí.</p> <p>I když jsem byl s pozváním vyslán já, většinu času mluvil Niko. Řekl bych, že to tak stejně plánoval celou dobu. Já oplývám jistým nadáním a dovednostmi, ale nenásilné vyjednávání mezi ně nepatří. Zatímco probíhala diskuze o ceně, já si hrál s dětičkami, což znamenalo, že jsem se schovával mezi stromy a ony se mě snažily sežrat. O patnáct minut později jsem byl propocený, visel jsem ve spodních větvích dubu a pistolí odstrkoval dva malé bažináče, kteří mi chtěli ukousnout kus nohy.</p> <p>„Kale, konec hraní. Jdeme.“</p> <p>Malí zabijáci, kteří si se mnou podle svého názoru zřejmě jen roztomile hráli, zklamaně zakňučeli a vraceli se k matce, která je vrčením přivolala k sobě. Seskočil jsem na zem, taky trochu zavrčel a zasunul zbraň do pouzdra. „Víš, Cyrano, jako terapeut jsi teda dost mizernej.“</p> <p>„Používám metodu pokus-omyl,“ odpověděl vážně a proplétal se mezi stromy. „Neustálá změna a vývoj. Jung kdysi napsal…“</p> <p>To, co bych mohl říct o Jungovi, by nebyl pokus-omyl. Bylo by to velice přesné, popisné a zahrnovalo by to Nikův vylučovací trakt.</p> <p>„Bavil ses dobře? Proč ne? Děti tě přece zbožňují.“</p> <p>Jo, děti mě zbožňují. Samou láskou by mě sežraly. Nejdřív vlkodlačí štěně, teď malí bažináči… jsem pro ně chodící sušenka. Ale na to jsem zrovna nemyslel a nezabýval jsem se ani Nikovým škádlením. Pohled na bažináče vyvolal jisté hluboko pohřbené emoce, ale ne ty, které bratr plánoval. Ne, to nebyla pravda. Byla to ta emoce… vina… již chtěl vyvolat, ale tahle vina byla zaměřená jinam. Niko a Robin před rokem neutrpěli taková zranění, jaká jsem zamýšlel, ale někdo jiný ano.</p> <p>„Chybí mi Bob.“ řekl jsem tiše. A svým způsobem to tak opravdu bylo. Ne pro to, kdo byl, ale <emphasis>co</emphasis> pro nás znamenal. Byl to náš informátor a stejně jako Robinovi informátoři i on byl zabiják. Ale byl součástí našeho života. Když žijete na útěku, nemáte moc pevných bodů. Bob byl takovou jistotou dva roky a já docílil toho, že zemřel. Bezpochyby si to zasloužil, ale to neznamená, že musím být rád, že jsem to zavinil.</p> <p>Niko, stejně jako Bobova družka, nad ním neplýtval slzami a bez stopy pochybností prohlásil: „Byl to zabiják, Kale. Zabiják skrz naskrz.“</p> <p>Odvrátil jsem se a řekl: „Nebyl jedinej.“ A šli jsme dál.13</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" />Najímání pracovních sil bez hezkých barevných letáků a televizních reklam není zas tak jednoduché. Tu noc mě vyhodili z tolika vlkodlačích barů a společenských klubů, že jsem to přestal počítat. Nikdy bych si nemyslel, že bažináč bude ta snadná část. V sedm ráno jsme se konečně dovlekli do Robinova bytu v Chelsea. Šli jsme tam, protože to bylo blíž než náš byt. Já měl monokl, Robin už zase kulhal a Niko měl jeden nebo dva lehce rozcuchané vlasy. Obyčejně bych řekl, že je to proto, že je lepší bojovník, ale on a Robin jsou ve skutečnosti dost vyrovnaní. Nikovy schopnosti jsou ohromující, ale Robin měl zase tisíce a tisíce let na sbírání zkušeností. Tentokrát to nebyl nedostatek obratnosti v boji, co způsobilo, že Robin na tom byl mnohem hůř.</p> <p>Vlci lidmi pohrdají. Nejsou pro ně nic jiného než ovce… jsou slabí a existují jen proto, aby se dali lovit. Rozhodně byste nechtěli být ten, o kom si tohle někdo myslí. Jenže když přijde na puky a ólfí křížence, je ovce ještě docela dobrá alternativa.</p> <p>Niko se posadil na gauč a dlouhé nohy v černých kalhotách natáhl před sebe. Vtipálek se ho kysele optal: „Nemám ti třeba donést hřeben? Alespoň než přijede záchranka?“</p> <p>„Říkal jsem ti přece, že osm ňader v třpytivé podprsence není naší hlavní prioritou,“ odpověděl Niko uhlazeně a založil si ruce na břiše. „Nebo ne?“</p> <p>„Monogamní sex ti rozežírá mozek.“ Robin zašermoval oběma rukama v gestu, které nebylo úplně obscénní, ale rozhodně mělo urazit. „Všechna byla na <emphasis>jedné</emphasis> ženě.“</p> <p>„Šli jsme tam vlky najmout, ne je osahávat. A nabídka, že se toho může účastnit její druh, to nijak nevylepšila.“</p> <p>Oba jsem je ignoroval a šel si do ledničky pro led. Nasypal jsem hromádku drceného ledu do ručníku a přiložil si jej k oku. Opřel jsem se o bar a zaposlouchal se do pokračující diskuze. „Nenech se zmást. Byl z toho nadšený. Prostě se bál, že bude zastíněn mými dovednostmi a nadáním. I když musím připustit, že pod tou kůží vypadal velice působivě. Vlčí samci.“ Zelené oči mu zazářily. „Prostě milují kůži.“</p> <p>Popravdě, bitka neměla moc co dělat s tím, že Robin šel po dvou vlcích, ale bylo to snazší než diskutovat o tom, proč naše dva druhy tolik nenávidí. Ne všichni vlci to tak cítí, alespoň ne u mne, ale je jich dost na to, aby to bylo nepříjemné. Být nenáviděn je jedna věc. Být považován za bezcenného, naprosto odporného zloděje nebo kříženeckou ohavnost, která vyvolává jen nechuť a odpor… mnohem lepší bylo mluvit o zírání na vlčí prsa.</p> <p>A pak je tu ještě fakt, že jsme zabili alfa samce z Klanu.</p> <p>Nejsme zrovna populární. Niko je náhodou jen o něco míň neoblíbený než já a Robin. Zatím jsme neměli jediného vlka, který by s námi chtěl pracovat, bez ohledu na to, kolik jsme nabízeli. A to, že se Vtipálek považoval za bonus, tomu nijak nepomohlo. Jestli s tím nepřestane, nebude se muset bát, že jeho život ukončí nějaký záhadný nájemný vrah − Niko se o to postará sám.</p> <p>Bylo fajn změnit téma, protože z obrazu osmi chlupatých pohupujících se ňader jsem měl ještě pořád lehkou závrať. „Pokoušel se tě někdo za poslední tři dny zabít?“</p> <p>Robin se rozvalil v křesle a třel si lýtko. Myslím, že ho měl jen poškrábané, protože drahými kalhotami neprosakovala krev. „Jenom ta nová restaurace na Columbusu. Tamní šéfkuchař je mnohem nebezpečnější než jakýkoliv hameh.“</p> <p>„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že se budeš držet blízko domova, dokud nezjistíme, kdo za tím je.“ Niko se ani nepohnul, ani nezměnil tón hlasu, ale i tak bylo zjevné, že s tím zásadně nesouhlasí.</p> <p>Vtipálek se na něj zářivě usmál. „Taková starostlivost zahřeje.“ Nezmínil se přesně, co nebo kde zahřeje. „Mám i kožený kalhoty. Můžu se jít hned přev…“</p> <p>Otevřely se dveře a dovnitř vešla Seraglio. Zachránila tím buď Nika, nebo Vtipálka. Nebyl jsem si jistý, kdo by z toho vyšel s horším zraněním. Když nás uviděla, zavrtěla hlavou, malou ručkou se dotkla bezvadného drdolu a rezignovaně si povzdychla. „Když vám dám najíst, zmizíte odsud? Těžko něco udělám, když se tady budou povalovat vaše lenivá těla.“ Prošla kolem Robina a nemilosrdně mu shodila nohu z opěradla křesla. „Všichni jste hrozně vyhublí. Pokud budete dál smilnit a pít, nezlepší se to. Muž − opravdový muž − by měl mít na kostech maso.“</p> <p>Robin se postavil a zavrtěl hlavou. On nikdy nebyl lidský muž, ani opravdový, ani jiný. „Díky, ale já nechci. Potřebuju jedině postel. Pokud se nechcete přidat…“ Seraglio už stála v kuchyni na malých rozkládacích schůdcích. Když to zaslechla, varovně prstem přejela po rukojeti nože položeného na pracovní desce. „Aha, to bude asi ‚ne‘? Budete toho nevýslovně litovat.“</p> <p>Pak nejistou chůzí zmizel v hale a já se zdvořile zeptal: „Děláte lívance, madam?“</p> <p>O hodinu později jsem měl břicho příjemně plné vaflí s broskvemi a oko mě bolelo o trochu míň. Seraglio mi dala plastový pytlík plný ledu zabalený v dalším ručníku. Vydrželo mi to až do metra, kde už z toho zbyl jen prázdný pytlík a promočený ručník, který jsem strčil do kapsy. Teď jsem se hlavou opíral o okno vagónu a byl jsem připraven přijmout nevyhnutelné.</p> <p>„Madam? Ty jsi jí řekl madam?“</p> <p>„Jak jsem jí sdělil už předtím, naučil jsi mě dobrým způsobům.“ Oči jsem měl zavřené a pravidelné pohyby vagónu mě pomalu uspávaly. Pak jsem prudce zvedl levou ruku, abych vykryl úder. Niko mě varoval tichoučkým zašustěním látky, což by pro nikoho jiného neudělal. Trénink nikdy neustává a neustane. Díky tomu jsem pořád naživu.</p> <p>„Ano, naučil jsem tě jim, ale netušil jsem, že je opravdu používáš.“ Cítil jsem, jak se ruka odtáhla. „Viděl jsem tě v kontaktu s lidmi i nelidmi, ale nikdy jsem neviděl, že bys někomu prokazoval takový respekt jako madam Seraglio.“</p> <p>„Ona mě děsí,“ připustil jsem upřímně. „Ještě jsem ji neviděl dál než metr od sekáčku na maso. A tobě prokazuju respekt taky, Cyrano. Respektuju tě přímo pekelně.“</p> <p>„Z téhož důvodu?“</p> <p>„Vlastně jo,“ přitakal jsem a rychle si předloktím ochránil žebra. Otevřel jsem oči a dodal: „Zdravá dávka ponížení neškodí. Myslím, že se těžko kdy přenesu přes to, že jsi mi kdysi měnil plínky.“</p> <p>„Věř mi, nebylo to nic zas tak pozoruhodného.“ Ušklíbl se, protože pronikl mou obranou a plácl mě do břicha právě tak akorát, aby to štíplo a já si tu lekci zapamatoval. „Zdůraznil bych, že nosíš až příliš veliké zbraně, ale to by bylo zbytečně kruté.“</p> <p>„Blbečku,“ zavrčel jsem.</p> <p>Potom už jsme byli oba zticha, dokud vlak nezastavil na další zastávce. Když se dveře zavřely, řekl jsem: „Tak to vypadá, že v tunelech budeme jen my čtyři a bažinačka. Tentokrát bez blech.“ Stejně nikdo nemá rád puch mokré psí srsti, tak co. Navíc jsem si já osobně myslel, že hlídat jen bažinačku bude úplně stačit.</p> <p>„Nevzdávej to. Můžeme zkusit ještě něco.“ Niko si taky opřel hlavu do sedadla, ale oči nezavřel. Nikdy neriskuje. Ani trochu.</p> <p>„Jo?“ zeptal jsem se. Jak jsem to viděl já, byli jsme v koncích. Bylo na čase se s tím smířit. „A co?“</p> <p>„Jen počkej, bratříčku. Uvidíš.“</p> <p>Ukázalo se, že uvidím Dalilu. Setkali jsme se s ní ve striptýzovém baru pár stanic metrem od Robinova království. Dělala tam vyhazovačku. Tanečníci byli všichni do jednoho muži. Svalnatí a znudění. Byl jsem vážně rád, že se Niko nezmínil Robinovi, kam máme namířeno. Je tu nejspíš pravidelným zákazníkem a my za sebou měli dlouhou noc. Nestál jsem o ještě delší ráno spojené s máváním dolarovými bankovkami a s další diskuzí o kožených kalhotách nebo jejich svlékání.</p> <p>Dalila, která měla velice světlé vlasy opět stažené do culíku, na sobě taky měla kůži. Kalhoty a triko s docela velkým výstřihem, obojí v jantarové barvě, stejné jako její oči. Oblečení jí přiléhalo ke štíhlé postavě, ale měl jsem dojem, že tenhle obleček by měl být pohodlný spíš kvůli boji než kvůli vzhledu. „Fešáku,“ řekla lenivě, když mě poznala. „Dvacet dolarů.“</p> <p>„Nejdeme se podívat na vystoupení, Dalilo,“ vysvětlil jí Niko a nepatrně na ni kývl. „Chceme s tebou mluvit.“</p> <p>„Aha.“ Přikývla a neúprosně napřáhla dlaň. „Dvacet dolarů.“</p> <p>Zaplatili jsme deset za každého a vešli z ranního světla dovnitř. Devět ráno a na pódiu už byl chlap. Takhle brzo jsem obvykle ještě v posteli, a tenhle chudák už tam kroutí… no, čím asi musíte kroutit za desetidolarové vstupné. Byla tma. Sem tam se z ní vynořilo pár červených bodových světel a zákazníků se skelným pohledem. Posadili jsme se ke stolku nedaleko dveří s dobrým výhledem na lokál. Dalila tak mohla dávat pozor na zákazníky i případné potíže.</p> <p>„Tvoje hruď? Je v pořádku?“ Prstem s nenalakovaným nehtem se dotkla mého trička.</p> <p>„Bez problémů.“ Což byla pravda. Nebylo to nic moc hezkého na pohled, alespoň z lidského hlediska, ale zahojilo se to a skoro to nebolelo. Občas byla kůže trochu napjatější, než by měla být, ale časem to povolí. Bývá to tak u většiny jizev. Pokud se dělo něco neobyčejného, pak to, že jsem se uprostřed noci budil s velmi živým dojmem, že mi po hrudi přejíždí drsný jazyk a cosi příjemně teplého mě pevně poutá k posteli. A to… no, to bych opravdu nenazval problémem.</p> <p>„Dobře.“ Spokojeně si položila nohu v těžké botě na stůl. „Jsi vyléčený. Sluší ti to. Proč jste teda přišli?“</p> <p>„Aha, no, tohle.“ Zavrtěl jsem hlavou na polonahého číšníka a totéž udělal Nik. „Nejsme mezi vlky moc populární a potřebovali bychom jich pár najmout.“</p> <p>„Ne populární.“ Usmála se a ukázala dokonalé zuby. „Puk, ólfí výrostek a člověk. Zabiják Klanu. Nechtění, nevítaní. Tak nepochopení.“ Zvrátila hlavu dozadu a hlasitě se zasmála. V baru byla tma a byl plný tak ze čtvrtiny, ale po tom zvuku se otočili všichni, aby se na ni s překvapenými výrazy podívali. Všimla si toho, upřela na ně pohled a oni se najednou spěšně otočili ke svým drinkům nebo k jevišti. Lidé poznají dominantního jedince stejně rychle jako psi, ať jsou ochotni to připustit, nebo ne. „Lidské ovce,“ řekla pohrdavě. „Sotva stojí za námahu.“</p> <p>Naklonila hlavu a pak se nahnula dopředu, aby očichala Nika. Nebyla tak blízko, aby se ho dotýkala, ale očichávala vzduch kolem něj. „Ale ty ne. Ty jsi to, co o tobě říkají. Bojovník.“ A pak mu vyrazila po krku pohybem tak rychlým a plynulým, že jsem pochyboval, že si toho řečené ovce vůbec všimly. Ale vím, že rozhodně neviděly ostří Nikova nože mezi Dalilou a jeho krkem nebo to, jak se do kovu zakously její zuby.</p> <p>„Alfa,“ prohlásila rozhodně, když se usadila zpátky. „Vedeš svou smečku. Chráníš ji.“</p> <p>Nemýlila se. Niko je rozený alfa. Pokud byste si chtěli zahrávat s ním nebo s někým z jeho blízkých, nezbylo by z vás ani tolik, abyste toho rozhodnutí mohli litovat.</p> <p>Niko si pohodil nožem a pak ho schoval v záhybech kabátu. Nekomentoval její závěry. Alfa nemá zapotřebí chvástat se. „Rádi bychom, abys nám pomohla. Ty a kdokoliv další, koho bys mohla přesvědčit, aby souhlasil s cenou.“</p> <p>Shodila nohu v těžké botě na lepkavou podlahu a olízla si jedinou kapku krve na horním rtu. „Jste tady kvůli Sawneymu Beanovi?“ Jeho přítomnost ve městě evidentně nebyla tajemstvím. Už ne. „Zabíjí,“ řekl Niko. Pokrčila rameny, jako bych chtěla říct: „A kdo ne?“ „Plýtvá.“ Podle toho, jak hrdě zvedla hlavu, bylo tohle něco úplně jiného. Hřích hodný opovržení. Vzpomněl jsem si na kusy těla plovoucí ve vodě. Nám to připadalo nechutné, Dalile by to připadalo jako mrhání. To mi něco připomnělo. Pomohla nám, mohla by nám pomoct znovu, ale je to vlk. Někteří vlci lidi nejedí, a ona je navíc členkou Klanu. Klan sežere, co se mu zachce. Chtěl jsem ji mít rád, a já sotvakdy chci mít někoho rád. Ale to vyžaduje důvěru a upřímnost, a ty jsem do svého života zařadil teprve v průběhu minulého roku. Ještě nejsem dobrý ani v jednom a nevím, jestli si Dalila vůbec něco takového zaslouží.</p> <p>Jenže tohle se týkalo Sawneyho a nemrtvých. Teď bylo důležité, jestli a jak by nám mohla pomoct. Přemýšlet o etických aspektech jejího stravování můžeme jindy. „Je v tunelech metra,“ řekl jsem, omotal si nohu kolem nohy židle a unaveně si opřel lokty o stůl. „A má s sebou pořádnou bandu nemrtvých.“</p> <p>„Viděli jsme jich nejmíň čtyřicet,“ pokračoval Niko. „A může jich tam být víc. Jsou podivně organizovaní. Jednají jako celek, bez obvyklého pošťuchování a hádek. Najali jsme bažinačku, ale obávám se, že ani to nebude stačit. Ne, pokud s nimi tentokrát bude Sawney.“</p> <p>Dalila poklepala botou o podlahu a na chvilku se zadívala někam do dálky. „Sawney je Sawney. To není záležitost Klanu. Ale…“ znechuceně ohrnula horní ret. „Nedává pozor. Přitahuje pozornost. Špatnou pozornost. Klan vám nepomůže. Vám ne.“ Zamyšleně si přejela prstem po tetování na krku a pak řekla: „Ale já vám pomůžu.“ Vzala si z podnosu od kolemjdoucího číšníka drink a hodila si do pusy plátek pomeranče. „Pokud bude cena přijatelná.“</p> <p>„Myslel jsem, že Klan nám nepomůže. Ty jsi z Klanu,“ poznamenal Niko a upřel na ni nedůvěřivý šedivý pohled. Měli jsme v plánu získat její pomoc, ale i když je Niko schopen důvěry, musíte si ji zasloužit.</p> <p>„Já jsem z Klanu, ale jsem svobodná,“ prohlásila, jako by to byla obecně známá věc.</p> <p>„Svobodná bytost?“ zeptal jsem se.</p> <p>Hodila do sebe zbytek drinku a mazaně se usmála. „Nepolapená.“14</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Dalila dodržela slovo. Vzala si honorář a za dva dny se ukázala v tunelu, který jí na mapě stavby metra na Druhé Avenue namalované na ubrousku z baru ukázal Niko. Přivedla s sebou další čtyři vlky. Byli velcí a všichni byli lidmi jen z poloviny, což zakrývali mikinami s kapucemi. Zkušené oko by ale stejně rozpoznalo zlatohnědé duhovky, silné černé nehty a špičaté zuby jako stvořené k trhání masa.</p> <p>Niko, Dobromila, Robin, bažinačka, Dalila se svými vlky a já. Pokud se o ten problém nedokážeme postarat, můžeme se klidně sebrat, odjet do teplých krajů a New York přenechat Sawneymu.</p> <p>„Děti jsi nechala doma s chůvou?“ zeptal se Robin bažinačky, když si ji prohlédl. Neměl o nic lepší vzpomínky na souboj s jejím druhem než já nebo Niko. Bylo to poznat z toho, jak si od ní opatrně udržoval odstup.</p> <p>Opovržlivě sklapla čelisti a prudce vypustila páchnoucí dech, čímž beze slov naznačila, že malí bažináčci se o sebe postarají sami. Nebyl jsem si jistý, kudy vlezla do soustavy tunelů, aby se s námi setkala, ale dost jsem pochyboval, že si koupila lístek na metro.</p> <p>„To je tedy skupina.“ Dobromila měla tentokrát vlasy spletené do copu svázaného černou stuhou a smotaného do pevného drdolu v týle. Usmála se a ukázala jemné špičáky. „Na nejlepších večírcích to tak bývá vždycky.“</p> <p>Dalila se už ale netrpělivě mračila. „Jdeme, hned. Vynechala večeři. Čas na jídlo.“</p> <p>„Ty jsi nejedla jen proto, aby sis připravila apetit na tohle?“ Niko si s sebou vzal sekyru a teď ji lehce pozvedl a vzdal jí poctu. „<emphasis>Ty</emphasis> jsi bojovník.“</p> <p>„Prohnaný a okouzlující.“ Robin se přitočil blíž. Učinil oběť špinavým tunelům plným vody a vzal si na sebe džíny. Moje džíny. On žádné nemá. Má za zadkem spoustu zabijáků, co mu jdou po krku, ale oblečení vhodné na lov nemrtvých mu schází.</p> <p>„Prohnaný, okouzlující.“ Očichala mu vlasy, krk a rameno a neřekl bych, že v tom byl zrovna sexuální náboj. „<emphasis>Hladový.</emphasis>“</p> <p>„Tak fajn. Jdeme. Vrátíme Sawneyho do pekla, kam patří.“ Vtipálek vyrazil jako první a hbitě se pustil kupředu. Byl ozbrojený mečem stejně jako Dobromila. Já měl svoje pistole a vlci a bažinačka měli to, co jim nadělila příroda. Vyrazili jsme a Bažinačka (jestli má nějaké jméno, neobtěžovala se nám je sdělit) se ponořila do vody s pomalou grácií krokodýla. Když se znovu vynořila, bylo bláto pryč a její skvrnité šupiny vypadaly jako poušť plná chřestýšů. Pak se opět ponořila. Předtím tam byla voda po stehna, ale teď nám sahala skoro do pasu. Stejně se ale neponořila celá. Pořád jí byl vidět hřeben na páteři a pod vodou matně svítily její oči. Pohybovala se rychle. Tak rychle, že během několika vteřin zmizela − proplula kolem Vtipálka a byla pryč.</p> <p>„Víte, nejsem si jistý, jestli nás vůbec potřebuje,“ poznamenal Robin.</p> <p>Měla v sobě něco, co její druh jaksi postrádal − rychlost, rozhodnost a dravčí povahu. Myslel jsem na to, jak náš bývalý informátor spokojeně seděl na zadku a čekal, až nějaká kořist půjde kolem. Tahle bažinačka taková nebude. Předpokládal jsem, že všichni si šťastně hoví v bahně, dokud jim večeře nenapochoduje přímo do tlamy. Ale není to pravda. Tahle určitě stopuje a loví… uštve oběť k smrti. A podle toho, jak vypadala v pohybu, bych řekl, že by to neměnila.</p> <p>Bylo by podělaně skvělý, kdyby byla odpovědí na náš problém se Sawneym, ale dost jsem o tom pochyboval. Nikdy to nejde tak lehce. A šílenství, jehož má Sawney na rozdávání, může být silným hnacím motorem.</p> <p>To jsme si ověřili za necelou hodinu. Tunel, v němž jsme skončili, byl opuštěný už dlouho a nejspíš zapomenutý. Světla zhasla kdovíkdy a už tak zůstala. Nepřišel nikdo, kdo by vyměnil popraskané žárovky. Podle mě tam nechodil vůbec nikdo. Niko, Robin a já jsme měli baterky. Ostatní je nepotřebovali. Vlci i Dobromila si vystačili s odrazy našeho světla a nevím, jestli bažinačka světlo vůbec potřebuje. A pokud jde o nemrtvé… jejich motto je: „Naraž do toho ve tmě. Když to není studené a vlhké, zakousni se.“ A na to světlo nepotřebujete. Nemrtví nejsou zrovna mazaní, ale ani být nemusí. Fakt, že Sawney pozvedl jejich IQ o bod nebo dva, to všechno jen zhoršoval. A co přesně to znamenalo?</p> <p>Vynořili se z vody. Nejdřív jsem si myslel, že vzedmutí vody způsobila bažinačka, protože se z vody vynořili jako jedno tělo. Moje mysl očekávala bažinačku a taky jsem ji na zlomek vteřiny viděl. Potom jsem však spatřil skutečnost − nejmíň čtyřicet nemrtvých jen patnáct centimetrů od nás. Patnáct centimetrů. Nemohli nás obklíčit, protože by nejmíň jeden z nás musel cítit, jak nás ve vodě míjejí, ale tohle… tohle bylo kromě obklíčení pro ně to nejlepší, co mohli udělat. Nedokázal jsem jejich pach rozeznat od puchu hniloby a rozkladu, jimiž to čpělo všude kolem. Vlkům by se to asi podařilo, kdyby ti nemrtví bastardi nebyli ponoření v pomalé, děsivě páchnoucí vodě. A teď byli patnáct centimetrů od nás a my byli v hajzlu.</p> <p>Šli jsme s Nikem vepředu. Asi deset minut předtím jsme si to místo vyměnili s Dobromilou a Dalilou. Čtyři další vlci se drželi hned za stříbrovlasou alfou a Robin průvod uzavíral.</p> <p>Patnáct centimetrů. Musel jsem na to pořád myslet. Stál jsem tak blízko nemrtvému, že jsem viděl, jak má kůži bez pórů napjatou na kostech. Za silnou vrstvou běloby, jež jim pokrývala oči, se skrývalo fialové žilkování, které vypadalo jako pavučina, a jejich rty neměly kontury. A taky jsem viděl, že každý zub v každém širokém šklebu je špinavý od zaschlé krve. Byly kropenaté jako křepelčí vajíčka.</p> <p>Na tak krátkou vzdálenost jsem viděl mnohem víc, než jsem chtěl. Ale taky mi to umožnilo vrazit glock do břicha nemrtvému přede mnou a rozstřílet mu páteř na kusy. Patnáct centimetrů… patnáct mizerných centimetrů není vzdálenost, jakou byste chtěli mít mezi sebou a hladovým nepřítelem, ale aspoň nemusíte mířit. Jenže pro ně naneštěstí platilo totéž. Převalili se přes nás jako vlna. Neútočili na jednotlivce − to přílivové vlny nedělají. Prostě vás sejmou. Utopit se v oceánu by asi nebylo moc příjemné, ale utopit se ve starém tunelu, ve špinavé vodě plné hnijícího masa, to musí být mnohem horší.</p> <p>Ztratil jsem baterku. Vypadl mi i glock, ale to bylo záměrné. Zahodil jsem ho a vytáhl čepele. Jedna byla zubatý nůž − speciál z vojenského časopisu − a ta druhá kukri. Niko mi ukázal, jak s touhle minimačetou zacházet. A já se teď chystal totéž ukázat nemrtvému nebo dalším deseti. Vynořil jsem se z vody plné těl a bodal do všeho pevného kolem sebe. Všichni v našem dočasném kvazi týmu měli dost zkušeností na to, aby dali ostatním prostor. Osobní prostor − zabíjej, jak chceš.</p> <p>Nebylo lehké dostat se zpátky na vzduch − vzduch, který by se dal dýchat a protnout ostřím. Tento proces zahrnoval drápání, bodání a kousání. Pokud byste to chtěli nazvat jinak, tak prosím: přežít. Postup. Metodika. Přežití. Když se mi podařilo probít nahoru, plival jsem i něco jiného než vodu. Nejsou sice mrtví a v rozkladu, ale chutnají tak.</p> <p>Obě ruce jsem měl v pohybu a ze všech sil se snažil vyčistit prostor kolem sebe. Zubatý nůž proťal jedno hrdlo; kukri provedla totéž, ale čistějším řezem. A všude bylo… co? Velice matné poblikávání baterek, které upadly do vody, horda rádoby zombíků s bílýma očima, pět obrovských vlků skákajících kolem a vyhazujících do vzduchu roztrhané vnitřnosti, promočený a zkrvavený puk, člověk s mečem a sekyrou a upírka, která právě nemrtvému odtrhla hlavu od těla. Co byste na to řekli?</p> <p>Peklo. Řekli byste, že je to peklo, protože chaos bylo příliš mírné slovo.</p> <p>A kde byla <emphasis>do prdele</emphasis> naše bažinačka?</p> <p>„<strong><emphasis>Poutníci.</emphasis></strong>“</p> <p>Opět to řekli jako jeden. A musím s lítostí poznamenat, že i repríza byla dost děsivá. Pořád to znělo zvráceně a nepřirozeně, i na nemrtvé.</p> <p>Dalila nade mnou udělala přemet, zatímco já uhýbal před útokem jednoho nemrtvého a druhému zcela znemožnil pohyb. Poznal jsem ji, protože v té minismečce byla jediný bílý vlk. Když proletěla kolem, stříbřitá srst jí zazářila. Jejímu bratrovi Flayovi se dařilo přeměnit tak ze tří čtvrtin. Běhal po čtyřech, ale byl schopen zároveň chodit po dvou. Pokud jsem mohl soudit, Dalila se proměnila úplně. Skrz naskrz vlk, a pořádně velký. Když přistála, udělala totéž co předtím Dobromila, ale použila k tomu čelisti. A pak ukousla další hlavu a další a další. Ostatní vlci, z nichž jeden měl kolem krku omotané zbytky mikiny s kapucí, se taky pěkně oháněli. Dělali to, za co jsme je platili. Všichni až na jednoho. Možná byl o malinko pomalejší nebo míň hbitý… na důvodu nezáleželo, protože ho dostali. Sevřelo ho několik rukou s ostrými nehty a skrz hnědou srst se do masa zakouslo několik tlam. Nepustili ho.</p> <p>Zmizel pod vodou a už se neukázal. Zkoušel jsem se k němu probít a viděl jsem, že Nik se pokouší o totéž. Ale bylo pozdě. Byl pryč. Navzdory tomu jsme se drželi docela dobře. Ne že bychom vyhrávali na plné čáře, ale byli jsme živí, tedy alespoň většina z nás, a to mi zrovna v tom okamžiku připadalo dostatečné.</p> <p>Ovšem Sawney měl úplně jinou představu o tom, co je dostatečné, a zanedlouho nám to měl ukázat. Připlazil se po zdi a vylezl na strop nad námi. Zamotané vlasy mu visely do černočerného obličeje, ale pobavené červené plamínky místo očí snadno prozradily jeho náladu.</p> <p>„Koukněte nahoru!“ zakřičel jsem na ostatní.</p> <p>„Poutník.“</p> <p>Tentokrát to řekl sám Sawney a po něm se ozvala slaboulinká ozvěna jeho sboru. „Poutník s příchutí zuřivosti. Šílenství a máslový krém. Mňam.“</p> <p>„Máslovej krém si strč do prdele,“ odsekl jsem. Šílenství se k Ólfi možná hodí stejně dobře jako k Sawneymu, ale rozhodně jsem to nechtěl poslouchat. „Ty parchante.“</p> <p>Přes vrčení vlků, cákání vody a švihání mečů do masa by mě neměl slyšet. Nemám tak pronikavý hlas jako on a nekřičel jsem. Ale stejně mě slyšel.</p> <p>„Ano, poutníku, máslový krém.“ Říkal to lenivě a spokojeně, jako by zrovna neměl hlad, ne takový, aby snědl celé jídlo, ale ochutnat by mohl. To si přece nenechá ujít, ne on, takový znalec. Ale už jsem se nedočkal toho, jestli by to zkusil, nebo ne, protože se konečně ukázal jiný znalec. Ten, co miluje šperky a kov.</p> <p>Prošla zdí. Beton se otřásl a křehké dlaždice sesypaly na zem. Potom se beton otřásl znovu, popraskal a ona se ukázala v celé nádheře. A právě v té chvíli byla v mých očích pekelně nádherná. A taky měla grácii, i když skončila ve špatném tunelu. Proplula obrovskou dírou a vrhla se na strop. Zaryla drápy skoro patnáct centimetrů do zdi, aby nabrala rychlost, kterou bych u někoho tak velikého vůbec nečekal.</p> <p>V životě nastanou okamžiky, jež si s radostí uchováte na později, aby vás vzpomínka na ně zahřála u srdce. Překvapení v Sawneyho rudých očích bylo jedním z nich. Vidět toho samolibého parchanta překvapeného − to tedy bylo něco. To bylo sakra něco.</p> <p>Přehodil jsem si přes rameno nemrtvého, přitlačil jsem mu koleno na záda a začal mu uřezávat hlavu. Řezání pod vodou bylo docela obtížné, dokonce i s vojenským nožem, ale ti, co jsem jim jen podříznul krk, se pomalu hrabali zpátky na nohy. Nebyli zrovna způsobilí k boji, ale pohybovali se naším směrem a na tuhle obtíž jsme prostě neměli čas. Vodu jsem měl až po klíční kosti. Když jsem zvedl hlavu od nemrtvého, abych se podíval nahoru, viděl jsem, jak Bažinačka skočila na Sawneyho a úplně ho zakryla. Lesk jeho kosy i šílený úsměv zmizely pod vlnícími se šupinami a vzdouvajícím se tělem.</p> <p>Možná budeme mít štěstí. Možná to vážně bude takhle snadné. Roztrhá Sawneyho na kousky a my se necháme smáčet deštěm jeho krve. Možná chytím kapku na jazyk jako sněhovou vločku. Taky ho ochutnám.</p> <p>Konečně jsem cítil, jak ploténky pod mým nožem povolily a pozoruhodně pevná páteř se přerušila. A pak jsem tam stál a pozoroval Bažinačku. Hýbala se. Drápy rukou i nohou měla zaražené ve stropě, aby se na něm udržela, a hlavou mrskala dopředu a dozadu. Pohyb byl příliš rychlý, abych viděl Sawneyho v její tlamě, ale věděl jsem, že tam je. Jediné, co by to mohlo ještě vylepšit, by bylo, kdyby měla na čele perlovou nebo diamantovou tiáru, která byla v platbě od Dobromily. To by byla zatracená třešnička na dortu.</p> <p>„Má ho.“</p> <p>Niko stál vedle mě a ze sekery mu kapala krev. „Jo, to teda jo,“ řekl jsem s vřelým pocitem, který by nepřekonaly ani Vánoce.</p> <p>Ozvalo se vzteklé chňapnutí šupinatých čelistí, něco proletělo kolem a pak se ozvalo zadunění, jak na protější zdi přistálo temné tělo. Jedna nula pro Mámu. „Prosím tě, netancuj jako při fotbale,“ přišlo varování. „Vypadá to hloupě.“ Sekera setnula jednoho z belhajících se nemrtvých, který se snažil nasávat vzduch skrz proříznutý krk. Pronikavě to pískalo.</p> <p>„To jsem neměl v úmyslu.“ Naprostá lež. „Ale kopnu si do jeho uříznutý hlavy jako do míče.“ Švihnul jsem oběma noži, abych z nich setřepal krev i vodu, a vyrazil ke stěně, na níž Sawney visel jako zasychající skvrna od krve.</p> <p>Niko šel se mnou. „Probodnout míč není totéž jako si s ním hrát. Doufám, že si to uvědomuješ.“</p> <p>Jako dítě jsem si s ostatními moc nehrál. Po prohlášení, že vaše máma je děvka a zlodějka, většinou pozvání na baseball nebo fotbal nedostanete. Je těžké si něco takového vyslechnout od jiného dítěte, obzvlášť když je to pravda. Obvykle to vede ke rvačce. Občas se ozvaly i nadávky a někdy došlo na nůž. Je lepší k podlaze tělocvičny přišpendlit míč než jedovatej jazyk nějakýho debila z druhýho stupně. „Hele, já umím kopat. Tobě nakopávám zadek pravidelně, ne?“</p> <p>„Ne. Nepodařilo se ti to ani jednou,“ setřel mě nemilosrdně a mávnul sekyrou. „A pokud se podstatně nezlepšíš, tak se ti to nepodaří nikdy.“</p> <p>Dneska asi za pravdu nedostanu. Nevadí. To, že konečně vyřídíme toho zabijáka dětí, celé scéně dodávalo růžový nádech. Všude kolem plavali ve vodě bezhlaví nemrtví. Taky tam byli vlci… a ti se krmili. Robin s Dobromilou je radši obešli velkým obloukem, když se k nám prodírali vodou. Chlupaté koule byly sice momentálně na naší straně, ale jsou zvyklí stolovat jinak než my ostatní. Jděte příliš blízko k jejich jídlu a mohli by vás instinktivně pokousat. Automaticky a bez přemýšlení. Možná by toho později litovali, protože tam byli s námi. Několik párů zářících jantarových očí se na nás zahledělo, zatímco tlamy přežvykovaly maso. No, možná by toho ani nelitovali.</p> <p>Obrátil jsem pozornost zpátky k Sawneymu. Rudá v jeho očích byla sotva vidět a kosa mu visela v bezvládné, ebenově černé ruce. Visel zády ke stěně. Nebylo mi jasné, jak tam drží, ale ani jsem se neobtěžoval nad tím přemýšlet. Víc mě zajímalo, jak ho dostaneme dolů. Bude to těžké a hodně chaotické, ale na obojí jsem se těšil.</p> <p>Ale Bažinačka s ním ještě nebyla hotová. Přeletěla tunel a vypadala při tom jako zával, který ale padá v nemyslném úhlu. Narazila do Sawneyho a dostala ho dolů i s kusy zdi. Byla to kaskáda betonu, dlaždic, masa a kostí a všechno to zmizelo pod vodou asi devět metrů od nás. Mohutná vlna zvedla a odnesla nemrtvé i jejich části.</p> <p>„Ona není jako starý Bob, co?“ Robin neměl žádná zranění až na dlouhý škrábanec na čelisti. Dobromila, pokud by nebyla mokrá, by vypadala stejně dokonale jako předtím, než jsme vstoupili do tunelů.</p> <p>„Byl to lenoch.“ Díval se na místo, kde Bažinačka se Sawneym zmizela. Voda tam divoce vířila. „Zabiják, který ale spokojeně seděl na zadku. Pochybuju, že ona by něco takového udělala. Je prostě skvělá.“</p> <p>„Nechceš ji pozvat na rande?“ zeptal jsem se s úšklebkem. Na to by neměl koule ani Vtipálek.</p> <p>„Nechodím s těmi, co mají děti.“ Prstem se dotkl čelisti a úzkostlivě si otřel krev. „Odvádí to pozornost od skutečně důležitých věcí.“</p> <p>„Jako od tebe?“ Dobromila ten přirozený závěr pronesla s velkou dávkou ironie.</p> <p>„A to je snad špatně?“ Když si otřel krev, prohrábl si volnou rukou kudrny. Upravoval se. Hned po boji… ne, vlastně ještě v <emphasis>průběhu</emphasis> boje se upravoval. „Existují tací, kteří mne chtějí ochutnat, a pak tací, kteří mě chtějí zabít. Copak to není zcela exkluzivní pozornost? Nemůžete někoho považovat za sebestředného, pokud je skutečně středem veškeré pozornosti.“</p> <p>Neodpověděl jsem mu. Divoké víření vody ustalo. Vykročil jsem vpřed, ale Niko mi položil ruku na rameno, aby mě zadržel. „Počkej,“ nařídil mi. „Nepotřebuje, abychom se jí tam pletli.“ Že by nás rozzuřená Bažinačka mohla roztrhat na kusy, to už nahlas neřekl. Voda se chvíli vlnila a pak se hladina zklidnila…</p> <p>A potom byla najednou ještě černější než předtím. Poblikávání našich ztracených baterek pomalu pohltila šířící se tma. Nevím, jakou barvu má Sawneyho krev − i když jsme mu dočasně usekli ruku, necítil potřebu pro nás krvácet. Ale vím jistě, že Bažináči mají černou krev. Černou jako inkoust, který vypouštějí chobotnice. Přesně jako to, co se ve vodě rozlévalo teď.</p> <p>„Já se o její mláďata starat nebudu. Výchova masožravých potomků se nehodí do mého životního stylu.“ Robin i Niko vytáhli z kapes záložní baterky a posvítili nám. Ale světlo některými věcmi nepronikne a Sawney se řadí mezi ně.</p> <p>Vynořil se z vody a zůstal viset pár centimetrů nad hladinou. V ruce držel buď nějakou látku, deku, nebo… do hajzlu. Šupiny. Materiál byl plný šupin a lemoval jej sametový dotek krve. „V těchto jeskyních…“ Ze špičky kosy do vody padala kapka za kapkou černé krve, „…není taková zima jako v jeskyních doma u moře.“ Zatřásl novou přikrývkou a ozvalo se chřestění největší hadí kůže na světě. Stáhl ji z kůže, a dle krve všude kolem jsem usuzoval, že to udělal zaživa. Mrtví nekrvácejí. A mám dojem, že ti, které stáhnou z kůže zaživa, po tom procesu už moc dlouho nežijí.</p> <p>„Zahalím se do toho, až konečně přijde zima.“ V očích se mu zablýsklo. Pozvedl kůži k obličeji a pak ještě výš. „Ach, sladká vůně matky. Jedinečná vůně sirotků. Vážím si vašeho daru, poutníci.“</p> <p>Glock jsem sice zahodil, ale eaglu bych se nikdy nevzdal − už proto, co se v něm ukrývá. Vytáhl jsem ho, vystřelil a po třech výstřelech jsem viděl Dalilu, jak se objevila za Sawneym a blížila se z druhé strany… viděl jsem ji <emphasis>skrz</emphasis> něj. Díra nebyla velká ani jako grapefruit, i když výbušné náboje ho měly úplně roztrhat. Na jedné straně tunelu měl ležet Sawney a na druhé podělanej Beane. Ať byl z čehokoliv, bylo to tvrdé jako kámen… tvrdší. Dalilu to nevystrašilo. Narazila do něj. Přistála mu na zádech, čelistmi mu sevřela krk a ještě tam zbylo místo. Sawney byl velký jako člověk. Dalila ne. Je to vlk z Klanu a Sawney vedle ní vypadal jako trpaslík. Nebyl to takový rozdíl jako u Bažinačky, ale dost na to, aby mu roztrhla krk, jako by to byl papír. Mohla to udělat.</p> <p>Měla to udělat.</p> <p>Neudělala.</p> <p>Seskočila z něj zlomek vteřiny předtím, než ji mohla rozpárat kosa. Když přistála, mávala a třepala hlavou, jako by ji bolely čelisti nebo zuby. I já jsem zaťal zuby a znovu vystřelil. Mířil jsem mu na hlavu, ale už byl pryč. Během mrknutí oka zmizel jako pára nad hrncem. Je rychlý, to jsme s Nikem viděli ve skladišti, ale tohle… kristepane. Jak chcete zabít někoho, koho ani nemůžete chytit?</p> <p>Rychlý, nebo ne, mohl zmizet jediným směrem. Odmítal jsem uvěřit, že by nám přeběhl nad hlavou, aniž bychom zahlédli aspoň nějaký pohyb. Vyrazil jsem dál do tunelu, ale smetla mě vlna vody a masa. Syrového, krvácejícího masa. Byla stažená z kůže od krku po rozkrok. Ale pořád ještě živá.</p> <p>„Kde?“ zařvala Bažinačka a zvedla ruce se zaťatými pěstmi. „Kde? Kde? Kde?“ Otočila se a udeřila pěstmi do zdi, kde vytvořila další díru hned vedle té, jíž původně přišla. „Kde? <emphasis>Kde? Kde?</emphasis>“ Prudce se otočila a sebrala nejbližší živou bytost, což byl náhodou vlk, a rozlomila ho vpůli jako koláček. Vlčí čelisti ještě chvíli slabě chňapaly a bylo to mnohem děsivější, než bych byl ochoten připustit.</p> <p>„Jak se říká, kdo uteče, vyhraje. Také velký Bard[15] kdysi poukázal na to, že opatrnost je matka moudrosti. Já jsem na sebe opravdu hodně opatrný. Jdeme?“ Robin se otočil a velkou rychlostí vyrazil zpátky tam, odkud jsme přišli.</p> <p>Nemůžu říct, že to byl špatný nápad. Sawney byl pryč a nás mohl napadnout vlastní zraněný spojenec… nešlo to tak, jak jsme si představovali. Jedna polovina vlka, šedivého samce, vypadla Bažinačce z ruky a druhou mrštila o protější stěnu. Zadní běhy bezvládně plácly o zeď a pak spadly do vody.</p> <p>„<strong><emphasis>Kde?</emphasis></strong>“</p> <p>„Štěstí možná přeje odvážným, ale pukové jsou známí tím, že žijí pozoruhodně dlouho. Myslím, že bychom měli poslechnout jeho radu.“ Niko mě vytáhl z vody a dali jsme se do běhu. Už podruhé v tomto týdnu jsme prchali tunelem. Jen jsme s sebou tentokrát měli Robina, tři vlky a nejnamíchnutějšího bažináče na světě.</p> <p>Mohli jsme ji zabít. Byla mnohem divočejší než její druh, ale byla zraněná a nás bylo osm. Bylo by to stačilo, ale… byla náš partner. To my ji do toho dostali. Nezdálo se správné, abychom dokončili to, co Sawney začal. I když nakonec by asi na našem morálním postoji k Bažinačce stažené z kůže moc nezáleželo. Pokud by se vydala za námi, došlo by určitě k boji, brutálnímu a rychlému. Pokud by se za námi vydala.</p> <p>Neudělala to.</p> <p>Rozhodla se jít po Sawneym. Měl jsem pocit, že ten už je někde hodně daleko, ale přál jsem jí hodně štěstí. Taky jsem doufal, že to přežije. Nemůžu chodit každý den házet syrové maso do kaliště plného malých bažináčů. Mám práci. Musím dělat spoustu věcí. Už jsem zodpovědný za smrt jejich otce. Nechtěl jsem být zodpovědný i za smrt matky. Vina se zatraceně omrzí.</p> <p>Vedle mě běžel bílý vlk, který se během šesti kroků změnil v ženu. Až na jizvy na břiše a tetování na krku byla nádherně nahá. Podal jsem jí v běhu svou bundu a ona povytáhla horní ret v pobaveném úsměvu. Viděl jsem, že přemýšlí o tom, že by mě poplácala po hlavě, ale nakonec si bundu vzala a navlékla si ji.</p> <p>Mám Dalilu rád, i když si nejsem jistý proč. Možná proto, že je podobná Nikovi… pokud by byl naprosto amorální žena. Smrtící a lakonická. Povědomé vždycky uklidňuje. A fakt, že je zatraceně sexy, tomu taky neškodí.</p> <p>Není to Georgina. A nikdy nebude − to jsem si uvědomoval. Ale budu se muset naučit spokojit s dotykem a letmým úsměvem někoho jiného. To mi bude muset stačit. Nebo můžu strávit život o samotě. Jenže s tím mé hormony zásadně nesouhlasí. A kdybych mezi sebe a Georginu nepostavil zeď v podobě někoho jiného, mohla by mě nakonec přesvědčit.</p> <p>A pak by zemřela. Nebo hůř.</p> <p>Dalila nebo Kouzelná by pro mě nezemřely. Rozhodně ne, pokud by se tomu mohly vyhnout.</p> <p>Běželi jsme dál a zpomalili teprve tehdy, když bylo jasné, že se Bažinačka vydala do hlubin tunelů hledat Sawneyho. Když jsme se konečně dostali do údržbového tunelu, měli jsme s sebou tři ne zcela proměněné vlky − jednoho v mé bundě a dva nahé. Nikoho z nich to netrápilo. Ti dva samci měli sem tam pár chomáčů chlupů, jeden z nich měl pahýl ocasu a druhý zase zdeformovanou čelist a klouby. Ale ať byli ze špatného chovu, nebo ne, běželi rozhodně rychleji než my ostatní, i když Dobromila by jim nejspíš stačila.</p> <p>Zmizeli za ohybem tunelu a já se otočil k Dalile. „Je mi líto tvých kamarádů.“</p> <p>Vypadalo to, že se v mé bundě cítí pohodlně. Sahala jí až po boky a byla dost rozepnutá na to, abych viděl křivky jejích meruňkově zbarvených ňader. Už jsem je viděl v celé jejich kráse, ale to mi nebránilo v tom, abych dál zíral.</p> <p>„Kamarádi?“ Podívala se na mě úkosem. Poté co se proměnila zpátky z toho, co vlkodlaci považují za ideální tvar, spadaly jí stříbřitoblonďaté vlasy pod ramena jako svatební závoj. „Drž se smečky, nebo buď sám. Když je potřeba, zemři pro smečku. Smečka je všechno. Nejsou tam žádní kamarádi.“ A potom taky zmizela. Navzdory jejím potutelným pohledům a mým zmateným myšlenkám jsem netušil, jestli ji ještě někdy uvidím. Dalila je Dalila. Žije stejně jako většina chlupatých stvoření jen tady a teď. Plánování je nezajímá.</p> <p>„S chlupatými ženštinami je potíž, chlapče.“ Robin na nás čekal. „Radil bych ti, abys před jakýmikoliv soukromými aktivitami i po nich spolkl lžíci másla. Kvůli kuličkám chlupů. Taky je dost obtížné sehnat jako dárek k výročí obojek proti blechám vykládaný diamanty.“ Schoval si meč pod kabát a pokračoval vážnějším tónem a nejistým pokrčením ramen. „Na druhou stranu, její břicho. Víš… možná je neplod…“</p> <p>Mávnul jsem rukou a zavrčel: „Myslím, že fakt, že nám Sawney zase utekl, je teď mnohem důležitější.“ Naprosto jsme zklamali jednu malou holčičku. Měl jsem v kapse připomínku − sluníčkovou sponku, jejíž majitelka už slunce nikdy neuvidí. Můj společenský život nebo jeho nedostatek se s tím vůbec nedaly srovnávat.</p> <p>„A skoro zabil Bažinačku. Jednou rukou.“ Niko si cestou vyzvedl pouzdro na cello tam, kde ho předtím zanechal. Ještě nás nikdo nezastavil a neprohledával, ale dřív nebo později nám dojde štěstí. Jestli Sawney zůstane tady dole, musíme najít jiný vchod. „A to, že se mu to povedlo i s dírou, skrz niž bylo vidět na druhou stranu, taky není zrovna povzbuzující.“ Zaklapl přezky pouzdra a upřeně se na mě zadíval. „Příště ho střel do hlavy.“</p> <p>Střílím dobře. Na olympiádu by to asi nebylo, ale v soutěži bych jistě obstál. Jenže trefit se do hlavy pohyblivého cíle není jednoduché ani za nejlepších podmínek. A tak mizerné podmínky, jaké provázely naše nedávné souboje, jsem už dlouho neviděl. Niko to věděl stejně dobře jako já.</p> <p>„Jasně,“ přisvědčil jsem rozhodně.</p> <p>„Žádné vtipné poznámky?“ zeptal se a zvedl pouzdro. Neřekl to posměšně ani překvapeně; věděl, co ode mě požaduje.</p> <p>„Škoda, že už je po Haloweenu. Mohli bychom jeho hlavu použít místo dýně. Strčit dovnitř svíčku a strašit dětičky.“ Zasunul jsem eagle do pouzdra. „Stačí?“</p> <p>Byl to chabý pokus, ale celá noc byla mizerná. Sejmuli jsme sice dost nemrtvých a ztratili dva vlky a pěkný kus Bažinačky, ale Sawneyho jsme nedostali a nedozvěděli jsme se nic nového. Jediný úspěch byl, že my ostatní jsme to přežili.15</p> <p><image xlink:href="#_8.jpg" />Cesta od zapomenutých přes opuštěné až k používaným údržbovým tunelům a nové stavbě trvala docela dlouho. Dalila se ztratila za svými vlky dlouho předtím, než jsme dorazili k cíli. Bez bundy jsem neměl kam schovat pouzdro na zbraň, a tak jsem je dal Nikovi, aby je strčil do futrálu na cello. Zbraň jsem si zastrčil zezadu za pas a přikryl ji tričkem ještě předtím, než jsme se dostali na ulici. O pár minut později už jsme byli zase v podzemí, abychom chytili šestku a dostali se domů. Čekali jsme na nástupišti a ignorovali lidi zírající na naše promočené oblečení. A vtom jsem to uslyšel.</p> <p>Nebyl to hlasitý výstřel. Kolem zrovna projížděl vlak, takže to bylo sotva slyšet. Tichý zvuk, zavrávorání a pak Robin padal obličejem napřed k zemi. Vypadalo to, jako by zakopl. Jenomže si nestěžoval na škrábance a modřiny. Protože se nehýbal.</p> <p><emphasis>Bože.</emphasis></p> <p>Věděl jsem, že se jeho tělo nehýbe, protože nedýchal a nemluvil. Když nedýcháte, nemluvíte. Oněmělý Vtipálek?</p> <p>Ani slovo? Věřím na stvůry i na ponuré pohádky, ale tomuhle jsem nevěřil.</p> <p>Zvláštní bylo, že já jsem taky nedýchal. Jenže já byl ještě naživu, cítil jsem, jak mi zběsile bije srdce a na plicích mě pálí. Pak jsem zvedl oči k Nikovi. Pokud já můžu dělat všechny tyhle věci bez dýchání, proč ne Robin?</p> <p>Nikova tvář byla kamenná a nezračilo se v ní vůbec nic… zabijácké stroje k práci emoce nepotřebují. „Jdu doleva,“ řekl prázdným hlasem a obrátil se daným směrem.</p> <p>„Já doprava.“ Moje tvář nebyla bez výrazu. Byla plná špatných a skrytých emocí, jež jsem sám sobě nedovolil pocítit od doby, kdy unesli George a málem obětovali Nika. Zastrčil jsem je, zadusil a schoval, ale pořád tam byly. Čekaly na svou šanci a ta teď přišla.</p> <p>S tím, jak jsem promluvil, jsem nasál vzduch a s ním dorazila i schopnost ovládat své tělo a prodrat se davem lidí. Někteří z nich zaslechli slabý zvuk výstřelu a utekli, ale většina neslyšela nic a okouněla kolem Robina. Třeba si mysleli, že mu selhalo srdce, že to byly drogy nebo zatracená zmutovaná ptačí chřipka… šeptání a mrmlání sílilo. Prodral jsem se davem supů pomocí ostrých loktů.</p> <p>Niko už odběhl opačným směrem. Dobromila se ochranitelsky skláněla nad Robinovým tělem. Měl jsem dojem, že na mě něco volala, ale přes zvuky davu, projíždějícího vlaku a bušení krve v uších jsem ji neslyšel. Běžel jsem dál. Vrah, který tohle udělal, se daleko nedostane. Sawney nám utekl, ale tohohle dostaneme. Je jedno, že jsem neviděl, kdo zmáčkl spoušť, protože až ho uvidím, budu vědět, že je to on. <emphasis>Poznám</emphasis> ho.</p> <p>Narazil jsem do policajta, který si mě podezřívavě prohlížel. Srazil jsem ho k zemi, přeskočil a rychle šel dál. To, že je vrah člověk, ho nezachrání.</p> <p>A člověk to byl zcela jistě.</p> <p>Uviděl jsem ho − šel trochu rychleji než ostatní. Když jsem se dostal blíž, ucítil jsem lidský pach v malých perličkách potu, jež mu stékaly po krku. Nemohl slyšet, že jdu za ním. Je téměř nemožné běžet neslyšně po betonu a dlaždicích, i v teniskách, ale protože se všude kolem motali lidi, dokonale jsem splynul s davem. Dokonale, avšak nebylo mi to nic platné. I když mne zabiják za sebou neslyšel, stejně se ohlédl přes rameno. Profesionálové se neohlížejí a nepotí. Zato amatéři na to mají patent. Dal se do běhu v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly. Není zvyklý zabíjet. Má smůlu, že já ano.</p> <p>Nechal jsem toho parchanta běžet. Ať si klidně běží celou noc. Na konci stejně bude mrtvej. Siruš, hamehové a teď tenhle zkurvysyn − všichni to samé. Monstra. Já se svých genů nezbavím, ale to neznamená, že mě zajímalo, jestli ty jeho jsou stoprocentně normální. Za to, co udělal…</p> <p>Zemře.</p> <p>Málem jsem vytáhl eagle, ale to by mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost cestujících. Teď nám jen uhýbali z cesty. Ten mrtvej chlap, tak zatraceně <emphasis>mrtvej,</emphasis> se znovu podíval přes rameno a vrazil do ženy, která mu nestačila uhnout. Upadla na kolena, on ji přeskočil a běžel dál. Taky nevytáhl pistoli, z čehož jsem usoudil, že už ji zahodil. Přece by nechtěl, aby ho poldové chytili s pistolí, ne?</p> <p>To by měl ale štěstí.</p> <p>Když se ke mně příště otočil, byl jsem už skoro u něj. Byl jsem sotva metr za ním a cítil jsem z něj strach. Taky odhodlání a možná rozhodnost… nebo jsem mu to možná viděl v černých očích. Tolik jsem se na něj soustředil, že jsem nevěděl, kde jeden můj smysl končí a jiný začíná. A příčetnost mě taky opouštěla. Vzal mi přítele. Vzal mi prvního člověka, kterému jsem se kromě bratra naučil věřit.</p> <p>Před několika měsíci jsem příčetnost málem ztratil úplně, když jsem si myslel, že George a Niko jsou nadobro pryč. Robin mi tehdy řekl, že pokud takhle pohřbíte emoce, jen je namíchnete… a ony zesílí, protože je pohřbíváte zaživa. Nelíbí se jim to a jednoho dne se postarají o to, že vám se to taky líbit nebude. Měl pravdu. Ale navzdory malým šancím a své pokroucené mysli jsem tenkrát George a Nika našel.</p> <p>Robina už neuvidím.</p> <p>Ale dostanu jeho vraha. Tady. Teď. Sebeovládání a vyrovnanost, to teď pro mě byla jen slova. Nesmyslné zvuky, bezvýznamné představy.</p> <p>Předtím jsem byl rozzuřený. Teď jsem cítil něco ještě silnějšího. Když seskočil na koleje a vběhl do tunelu, byl jsem mu v patách. Jakmile jsem ho srazil k zemi, viděl jsem a cítil jen jeho. Nevnímal jsem, jak jsme dopadli na zem, ani to, jak se pode mnou kroutí a bije do mě pěstmi. Necítil jsem ani zbraň v ruce, ale věděl jsem, že on ji cítí. Vrazil jsem mu matnou černou ocel do kůže pod bradou, dokud mu po krku nezačal stékat klikatý pramínek krve a nevytvořil mu v krční jamce malé jezírko. A protože jsem viděl jen jeho, vnímal jsem také velice jasně, jak mu pod kůží pulzuje tepna. Jeho krev byla silně cítit mědí a pot strachem. Dech měl horký a štiplavý.</p> <p>„Nezáleží na tom, co mi uděláš. Splnil jsem úkol,“ supěl. Ten parchant byl i přes strach spokojený. „Zrádce je mrtvý.“</p> <p>Měl jsem stisknout spoušť. Chtěl jsem cítit zpětný náraz. Ale taky jsem chtěl něco jiného. „Jsi jedinej, koho mám zabít?“ zeptal jsem se ho, i když jsem sotva mluvil. Vrazil jsem mu hlaveň ještě hlouběji, až se mu tím tlakem otevřela pusa. „Tak co? Je tu ještě někdo jinej? Chceš umřít nepříjemně a sám, nebo snadno a s někým? Co si vybereš, ty zkurvysyne?“</p> <p>Plivl mi do tváře, zkroutil se a odstrčil mne hmatem, jaký jsem nikdy předtím neviděl, ani u Nika. Zavrávoral jsem, ale podařilo se mi zůstat na nohou. On vyskočil a já mu eaglem zamířil ze dvou metrů na hruď. „Ne, ještě ne,“ řekl jsem spíš sobě než jemu. „Nebudeš to mít tak lehký.“ Sklonil jsem hlaveň a zamířil mu na koleno. Kdybych vystřelil, amputoval bych mu nohu, ale mohl by mi říct, jestli v tom jede sám. To zjištění za nohu stálo. Už byl stejně mrtvej. Pokud jde o mě, může si klidně pekelnou branou prohopkat na jedný noze a myslet přitom na mě.</p> <p>„Nic ti neřeknu. Nedokážeš mě přinutit.“ Byl plný rozporů. Vystrašený, ale hrdý. Vrah, ale tak zatraceně naivní.</p> <p>„Zamysli se ještě jednou, debile.“ Divoce jsem se na něj zazubil. „Můžu tě přinutit k čemukoliv. K <emphasis>čemukoliv.</emphasis> Potřebuju jen čas.“ Stiskl jsem spoušť a bylo to přesně tak skvělé, jak jsem čekal. „Nemáš žádnou schůzku, že ne?“ Dokončil jsem právě ve chvíli, kdy se vytratila i ozvěna výstřelu.</p> <p>Jeho křik ale tak rychle neutichl. Měl by mi být vděčný. Pořád měl nohu. Levou rukou jsem po něm vrhl bojový nůž. Levou rukou neházím tak dobře jako pravou, ale stačilo to, abych se trefil. Nůž měl ve stehně zarytý do půlky čepele. Výstřel a kráter ve zdi asi patnáct centimetrů nad ním měly sloužit ke zdůraznění; nic nepodtrhne účinek patnácti centimetrů oceli ve stehně jako výbušný náboj. Tomu se nic nevyrovná.</p> <p>Čekal jsem, že se brzy objeví poldové, ale pokud budu mít štěstí, zdrží je dav prchající po hlasitém výstřelu zmateně pryč. Chvíli jim zabere, než se jím proderou, a já víc než chvíli nepotřeboval. Byli jsme daleko v tunelu a já měl motivaci. Velice silnou.</p> <p>Díval jsem se, jak padl na kolena a rukama sevřel gumovou rukojeť. Podíval se na mě a potlačil výkřik. Pak se mu pusa chvíli pohybovala bezhlesně, až konečně zamumlal něco, čemu vůbec nebylo rozumět.</p> <p>„Říkal jsi, že tě nedokážu přinutit?“ Přistoupil jsem blíž a chytil ho za pevně sepnuté ruce. „Je mi to děsně líto, ale čepel je zubatá. Neboj se. Bude to jako strhnout náplast.“ Naklonil jsem se blíž a ironicky jsem ho utěšoval. „Rád to udělám za tebe. Jenže být tebou, nedíval bych se na to, co vytrhnu s nožem.“</p> <p>„Splnil jsem úkol,“ zopakoval a moje slova ignoroval. Strach zmizel, cítil jsem jen nepatrné zbytky. „Budou si mě pamatovat.“</p> <p>Koleje pod námi začaly vibrovat a následovalo jasné světlo rozrážející stíny. Mizerné načasování − jako vždycky v mém životě.</p> <p>„Budou mne ctít.“ Podařilo se mu postavit na nohy a z posledních sil se zoufale vytrhl z mého sevření. Popošel o dva kroky, podíval se dolů za sebe a udělal poslední krok. Bez zaváhání stoupl na napájecí kolejnici. Jeho tělo se okamžitě prohnulo do oblouku a pak se zpátky napřímilo se silou tak naprosto anatomicky nemožnou, až jsem měl dojem, že slyším, jak se mu zlomila páteř. Ucítil jsem pach spáleného masa a vlasů, ale jen na vteřinu. Přilepil jsem se ke zdi a jeho sejmul vlak. Potom už byla cítit jen ostrá vůně ozónu, prázdného prostoru a stovek divoce zuřících emocí, které se neměly kde vybít.</p> <p>Sesunul jsem se po betonové zdi a posadil se. Pistoli jsem pořád držel v ruce. Předstihl mě. Ten bastard to ukončil po svém a neřekl mi ani slovo.</p> <p>„Do prdele.“ Přitáhl jsem si kolena pod bradu a opřel si o ně hlavu. „Promiň,“ vydechl jsem prudce. „Je mi to tak zatraceně líto.“ Kletba byla určená mně, zbytek Robinovi.</p> <p>„Zabil jsi ho?“</p> <p>Niko si zřejmě rychle uvědomil, že vyrazil špatným směrem, když se křičící dav vyvalil z druhé strany. Z mé strany. Dohonil mě, ale pozdě.</p> <p>„Ne.“ Narovnal jsem se a zaklonil hlavu. „Předběhly mě milion voltů a vlak.“</p> <p>„Hlavně že je mrtvý,“ řekl s temným uspokojením a nabídl mi ruku. „A to je nejdůležitější, bratříčku.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou a nepřijal nabízenou ruku. Měl pravdu, byl mrtvý. Ale mně to nestačilo. „Robin je pryč.“ Nepřítomně jsem se zadíval na kouřící kolej. „Ten pitomej, nadrženej parchant je…“ Upustil jsem pistoli vedle sebe a klouby prstů si přitlačil na čelo. Nedokázal jsem to slovo říct. Sebral jsem eagle a mrštil ho přes tunel tak prudce, jak jsem jen dokázal, a neobtěžoval se dělat si starosti, jestli ten neopatrný čin bude mít následky. „Do zad. Ježíši, dostal to kruci do zad. To bych teda nečekal. Měl být chytřejší.“</p> <p>„Říkal nám to dost často, že?“ Nik se posadil vedle mě. Horní polovinu vlasů si pevně stáhl černou gumičkou těsně pod temenem, aby mu nepadaly do očí. Ale protože tam chyběl jeho typický cop, dolní polovina mu uschla tak, že je měl jemně zvlněné v místě, kde si je strkal za uši. Už to tak muselo být měsíce, ale já si toho nevšiml. Najednou mi připadalo strašně důležité, že jsem to neviděl, protože Niko je přece můj bratr. Můj <emphasis>bratr</emphasis> a já si toho nevšiml. Ani jsem nechtěl myslet na to, čeho jsem si nevšiml na Robinovi.</p> <p>„Jo,“ řekl jsem zničeně. „To teda říkal. Chytřejší než Sokrates, rychlejší než Hermes…“</p> <p>„A s výdrží Herkula a Priapa v jednom,“ zaskřehotal nedaleko známý hlas. Ze tmy se vynořil Robin. Opíral se o Dobromilu, ale šel po svých. Hýbal se, dýchal a chvástal se… žil. Ten zkurvysyn byl <emphasis>naživu!</emphasis> Všechny emoce, jež mnou divoce zmítaly, se najednou dostaly ven. Dokud jsem se nedostal až k němu, nevěděl jsem, jestli ho zbiju nebo udělám ještě něco horšího.</p> <p>Udělal jsem něco horšího.</p> <p>Vyskočil jsem na nohy, přiběhl k němu a strčil do něj. Pak jsem ho chytil za košili, přitáhl ho zpátky a silně s ním zatřásl. Nakonec jsem hlasitě zavyl jako vlk, omotal mu ruku kolem krku a mačkal ho, dokud nezačal lehce fialovět.</p> <p>Jo, objal jsem ho. Horší už to být nemohlo, ne?</p> <p>Pak jsem ho znova odstrčil, dřív než vůbec stačil zamrkat překvapením, a příkře jsem se ho zeptal: „Jak to, že nejsi mrtvej?“</p> <p>„Takhle brzo budu.“ Zvedl ruku v obraně před dalším výlevem. „Věřím, že jsi přemožen úlevou nad shledáním, Kalibane, ale nenapínej prosím kvůli mně žádné další dosud nepoužívané emocionální svaly. Nejsem si jistý, jestli by to můj krk přežil.“ Rozcuchané hnědé vlasy měl přilepené na zpocené čelo. Unaveně zamrkal a znovu se opřel o Dobromilu. „A nejsem mrtvý díky Bobovi.“ Tvář mu navzdory jeho stavu trochu ožila. „A taky díky tomu bastardovi Temníkovi. Z toho by ta slizká ještěrka byla určitě nadšená, ne?“</p> <p>„Myslím, že by bylo líp, abys nám to vysvětlil někde, kde nebude hrozit, že nás zatknou nebo přejede vlak,“ řekl Niko a položil mi ruku na rameno. Potom ji pevně sevřel a ukázal na zahozenou pistoli. „Zbraň. Jen zlobiví kluci zahazují hračky.“</p> <p>A já přece nechci být zlobivý kluk, že? Taky nechci, aby mě přejel vlak. Vydal jsem se na druhou stranu tunelu a cestou se opatrně vyhnul napájecí kolejnici, na níž syčely zbytky kůže a masa. Když jsem sbíral pistoli, měl jsem prsty podivně ztuhlé. Boj, dlouhá noc, kamarádi, kteří umírají a vstávají z mrtvých, to všechno člověku zamává s nervovou soustavou. Sice jsem tomu rozuměl, ale i tak jsem nadával na neohrabané prsty, eagle náhle mnohem těžší než obvykle a na zatracenýho Lazara Vtipálka. Zastrčil jsem si zbraň do kalhot, svlékl si tričko, obrátil ho naruby a zase si ho oblékl. Z tmavovlasého maniaka v černém tričku jsem se změnil v obyčejného chlápka v červeném tričku. Ten rozdíl by mohl neprofesionální oko zmást a doufal jsem, že polda, kterého jsem sejmul, bude ještě v bezvědomí.</p> <p>Podařilo se nám dostat ven. Splynuli jsme s panikařícím davem a střídavě podpírali Robina. Tentokrát jsme radši vysolili peníze za taxíka a odjeli zotavit se do Dobromilina apartmá na rohu Park Avenue a Šedesáté. Začínal jsem mít dojem, že má Robina raději, než je ochotná připustit. Oba jsou dost staří, i když Robin je o hodně starší. Poutá je k sobě něco, co my s Nikem neznáme. Je fakt, že pořád ještě nevím, jestli jsem zdědil ólfí dlouhověkost. Ale mně je to stejně jedno. Já Nika nepřežiju; nepřežiju svou jedinou skutečnou rodinu, rozhodně ne o tisíce let. Ne. Prostě… ne.</p> <p>Když jsme vylezli z taxíku, byli jsme do budovy vpuštěni impozantním šedovlasým mužem se stejně impozantním, čistě bílým knírkem. Vtipálek nadával mnohem hlasitěji, ale pohyboval se už lépe. Uniknout smrti se mu nejspíš podařilo jen s naraženým nebo zlomeným žebrem a velkou, temně fialovou modřinou na zádech… přesně tam, kudy by kulka prošla do srdce.</p> <p>Klíčem k jeho přežití byla vzpomínka na Boba, jehož mu Bažinačka připomněla, a na Temníka. Temník, usídlený v mém těle i v duši, nachystal v Central Parku léčku. Zatímco Bob napadl Vtipálka, Temník… já… my oba jsme střelili Nika. Přímý zásah. Tíhnu spíš ke střelným zbraním. Nože jsou fajn, ale střelné zbraně jsou pro mě pohodlnější a Niko na to nezapomněl. Poté co mne ovládl Temník, začal bratr nosit neprůstřelnou vestu, protože takový útok očekával. Zachránilo mu to život.</p> <p>Robin dobře věděl, že už se stal cílem dvou útoků. Když jsme mu řekli, že s sebou bereme bažináče, vzpomněl si na boj z loňského roku. Niko tehdy pistoli očekával, ale Vtipálek ne. Temník nebyl člověk; neměl by mít potřebu používat střelné zbraně. Nelidi je většinou nepoužívají. Tenhle způsob myšlení by Robina stál život, kdyby byl na Nikově místě. A Robin si to zapamatoval.</p> <p>Hamehové, siruš… chlap se zbraní tomu byl na hony vzdálený. Řekli byste, že je mizivá šance, aby k tomu došel. Jenže pukové jsou do jednoho hazardní hráči a o šancích vědí své. Taky vědí, co mohou získat. Divil jsem se, jak někoho, kdo žil tak dlouho, mohli dostat tak snadno. Teď už to vím. Nedostali. Po útoku hamehů si koupil neprůstřelnou vestu a začal ji nosit pod svými jemnými svetříky. Kevlar a kašmír se k sobě nejspíš náramně hodí.</p> <p>Robina jsme uložili v Dobromilině pokoji pro hosty. Opíral se o buclaté polštáře, byl přikrytý šalvějově zelenou hedvábnou přikrývkou a ve špičaté tváři měl nafoukaný výraz. Podívejte se na mě. Jsem tak chytrý. Výše a dosah mé inteligence jsou pro obyčejný mozek tak nezměrné, že vám, nedůležitým smrtelníkům, musím připadat jako bůh. Nevím, jestli to skutečně řekl, nebo jsem si to jen představoval, ale na tom nezáleželo. V ruce už jsem svíral nějaký předmět z prádelníku a chtěl ho po něm hodit. Pozlacená francouzská váza, křišťálová karafa nebo socha Venuše − nevím. Nedíval jsem se a nezajímalo mě to. Potěžkal jsem to a rozmáchl se rukou tak, jako bych trénoval na závody, když vtom mě Niko chytil za tričko a nasměroval ven z pokoje.</p> <p>„S nečekanými událostmi se nevyrovnává moc dobře, že?“ okomentoval to Robin, jako bychom tam já ani moje provizorní zbraň nebyli. Převalil se na břicho a sykl, když mu Dobromila na rostoucí modřinu přiložila balíček s ledem. Vypadalo to, že si úlohu pečovatelky zrovna neužívá. Její náklonnost má zjevně hranice a pohled na polonahého Vtipálka zřejmě tu hranici lehce překonal. „Na tomhle světě nejsou žádná milá překvapení a ve všech bonboniérách se skrývají jen zákeřné tarantule a hadi plivající jed.“ Slyšel jsem, jak mlaskl a pak položil hlavu na polštář a tlumeně dodal: „Vážně na tom jeho přístupu musíme zapracovat, jinak si nikdy nedokáže pořádně užít…“</p> <p>Dál už jsem ho neslyšel, protože jsme se od ložnice vzdalovali. Stěny Dobromilina bytu jsou ověšené nádherně utkanými koberečky, draperiemi a gobelíny. To všechno nasává zvuk jako houba. Zatímco mě Niko odváděl pryč, podíval jsem se, co vlastně držím v ruce. Svícen. Stříbrnozlatý. Udělal by do té kudrnaté hlavy pěknou díru. „Zaslouží si to,“ řekl jsem a klouby mi zbělely, protože jsem svícen sevřel ještě pevněji.</p> <p>„Proč?“ Došli jsme na konec chodby a pak zamířili dolů po točitých schodech. Niko mi svícen obratně sebral. „Proč si to zaslouží? Za to, že je náfuka, což není nic nového, nebo…“ Postavil svícen na nejbližší stůl. „…za to, že tě vyděsil?“</p> <p>„Děsí mě Sawney a Ólfi,“ řekl jsem odmítavě. „Na ty Vtipálek nemá.“ Poté co mě Niko připravil o mou drahou plácačku na puky, mě pustil a já začal okamžitě přecházet po obýváku v rozšiřujících se kruzích. Zabrnkal jsem na klávesy malého piana, podíval se na několik fotek v prostých leštěných stříbrných rámečcích a chodil dál.</p> <p>„Existují různé druhy strachu, bratříčku. Sám jsi to zakusil u mě a Georginy, i když se na to ze všech sil pokoušíš zapomenout.“ Provrtal mě pohledem, aby mi dal najevo, co si o tom pořád myslí. Asi nic moc. „Snažíš se to schovat někam, kde to neuvidíš a nebudeš na to muset myslet.“ Opřel se o zeď. Odvrátil jsem od něj pohled, zadíval se na podlahu a dál přecházel sem a tam. „Nebo se s tím vyrovnat.“</p> <p>Neměl jsem vůbec chuť se o tom bavit, ale věděl jsem, že mi to stejně nebude k ničemu. Když jsem příště šel kolem piana, praštil jsem do kláves pěstí. Po velice nelibozvučném zahřmění jsem se necítil o moc líp, ale aspoň jsem měl pocit, že v tom chaosu nejsem sám. „Já se s tím vyrovnávám,“ procedil jsem mezi zuby. „A jde mi to docela dobře.“</p> <p>„Ano, vyrovnáváš se s tím. Tak, že ničíš domov, který má Dobromila velmi ráda.“ Prsty si lehce zabubnoval na zkřížené paže. Směřoval k tomu, co už mi říkal dřív, a ne jednou, i když to neříkal tak často, jak bych čekal. Dobře věděl, že to nechci slyšet. Ne zrovna v tom okamžiku. „Kale, Robin je naživu. Georgina a já taky. Důležité je to, co se stalo, ne to, co se mohlo stát.“</p> <p>Co se stalo, ne co se mohlo stát. Jasně, to je všechno děsně tao a vyrovnané a tak dále. Ale bez ohledu na zenové bláboly, všechno mohlo být jinak. Za poslední rok a půl jsme měli zatracené štěstí. Jenže to dřív nebo později dojde. Nebude na nás sedat věčně.</p> <p>Znovu jsem se dotkl chladných kláves, ale tentokrát váhavě. Pak jsem si sedl a začal hrát. Nebyla to hezká hudba. Nebyla ale ani ošklivá. A přece byla jistým způsobem obojí. Byla cizí − to je nejlepší popis. Neharmonická a nelogicky poskládaná, jedna nota divočejší než druhá, ale nějak to šlo dohromady. Symfonie bažin, jeskyní, drahokamů a kostí, zapomenutých žalářů, hrobek a mohyl − míst, kde pobýval Temník. Byl příbuzný bánší − mužská verze, již nikdo v historii nepopsal. Jeho skutečné jméno se společně s ostatními představiteli jeho pohlaví ztratilo v čase. Ale stejně jako jeho sestřenice miloval hudbu a rád zpíval.</p> <p>Na druhou stranu já, i když jsem po matce zdědil medově rumový hlas, jsem nikdy zpívat ani hrát neuměl. Temník mi zjevně zanechal dárek. Dárek, který rozhodně nechci a o němž jsem až do tohoto okamžiku neměl tušení. Ale na tom nezáleží. Je mrtvý, rozsekaný na malinké kousíčky. To já ho rozsekal, a proto vím jistě, že je mrtvý.</p> <p>Ta úvaha přišla dřív, než jsem ji stačil zastavit. Když byl ve mně, nebyl jsem nikdy sám. Zatraceně schizofrenické. Při té myšlence se mi udělalo tak příšerně zle, že jsem se na to okamžitě snažil zapomenout. Opřel jsem se lokty o vršek piana a položil si na ně hlavu. „Jsem zvyklý mít všechna vejce v jednom košíku.“ Jako třeba Nika. Jedno vajíčko s ocelovou skořápkou a nerozbitný košík. Doufám.</p> <p>Toto podivné prohlášení následovalo po projevu poněkud zvláštního muzikálního nadání, jímž bych neměl oplývat, ale Niko se chytil. „Čím víc budeš mít vajíček, tím je pravděpodobnější, že se ti nějaké rozbije.“</p> <p>„Rozbije. Rozkvedlá. Rozmašluje. Co já vím.“ Natáhl jsem ruku a dotkl se rohu nejbližšího rámečku. Dobromila a nějaká tmavovlasá holčička, obě v sépiové barvě a oblečené v šatech z doby nejmíň před sto lety. Na každou věc, kterou o Dobromile a Robinovi vím, připadají tisíce jiných, o nichž nic nevím a možná nikdy vědět nebudu.</p> <p>„Mně tyhle blbosti nejdou, Cyrano. Neumím mít o někoho starost, a už vůbec ne ty další věci, co jsou s tím spojený.“ Podíval jsem se na strop v barvě vajíčkové skořápky s náznakem růžové. Připomínalo mi to vnitřek lastury vyleštěné mořskou vodou. Nebo úsvit. „On mě <emphasis>přinutil,</emphasis> abych ho měl rád. Ten parchant. A já nemám… neměl jsem rád nikoho jinýho než tebe. Ale Vtipálek mě donutil, abych jeho měl, a pak jde a ukáže, že může umřít. To je teda pěkně na houby.“ Odstrčil jsem se od piana a postavil se. „Mám hlad. Ty taky? Chceš sendvič? Fajn, jdu na to.“</p> <p>„Myslím, že by ses měl chvíli vyhýbat ostrým předmětům,“ nařídil mi Niko a odlepil se od stěny. „Nerad bych, abys Vtipálkovi vrazil do nohy sekáček v naději, že už tě nebude nutit mít ho rád. I když ten překažený útok svícnem mu možná něco z tvého mazaného plánu naznačil.“</p> <p>„Ach jo.“ Posadil jsem se na zem. Špinavé červené tričko, promočené džíny a černé kecky… rozhodně prověřím, jak je ústřicově šedý, fialový a černý koberec pode mnou odolný vůči skvrnám. „Proč ho mám rád?“ zamumlal jsem víc k sobě než k Nikovi. „Dobromila… tu mít rád musím. To chápu. Ona je tvoje. Ty jsi její. To spolu souvisí. George…“ Zavřel jsem pusu. Nemohl jsem v té větě pokračovat bez lítosti.</p> <p>„Měli jsme odjet z New Yorku. Měli jsme zmizet, když umřel Temník a my si mysleli, že jsou mrtví i všichni Ólfi.“ Těžce jsem vydechl, prohrábl si vlasy a naučeně odříkal: „Nikoho si nepouštěj k tělu, nikomu neprozrazuj svoje pravý jméno a vždycky se seber a jdi dál. To jsou pravidla.“ A <emphasis>vždycky se seber a jdi dál</emphasis> je z nich nejdůležitější.</p> <p>Niko se posadil proti mně. Nohy zkřížil tak, že mě ty moje bolely jen při pohledu na něj. Uvolněně si položil ruce na kolena. Kolem zápěstí měl omotané něco, co vypadalo jako tibetské meditační korálky, jenže tyhle jsou z oceli a hravě zastaví skoro každou čepel. „Já vím,“ řekl. „Já ta pravidla stanovil.“ Krátce se zamračil. „A Sofie si myslela, že opovrhuji starými způsoby.“</p> <p>Sofie neměla co mluvit. Zpřetrhala pouta s klanem ve chvíli, kdy utekla, a oni později udělali totéž, když zjistili, jak zvrhlou dohodu uzavřela s Ólfi. A pokud jde o „staré způsoby“, stejně nás nikdy záměrně nic nenaučila. Ne od doby, kdy se Niko odmítl podílet na jejích švindlech. Niko měl už v šesti letech neomylný morální kompas. V přívěsovém parku působil jako hotový dalajlama. Ale bylo stejně jedno, jestli jsme se na těch švindlech podíleli, nebo ne − Sofie nám své lekce předváděla každý den. Věštila u kuchyňského stolu, zatímco my se metr od ní dívali na kreslené pohádky. V noci pořádala sezení jiného druhu a stěny karavanu metr rozhodně neměly.</p> <p>„Její nebo tvoje pravidla.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Mně je to jedno. Měli jsme se jimi řídit. Měli. Ty jsi chtěl odjet. To já toužil zůstat v New Yorku.“ Zamračil jsem se na něj. „Když mluvím jako idiot, obvykle mě neposloucháš.“</p> <p>„Pokud by to byla pravda, byl bych trvale selektivně hluchý,“ prohlásil a cvrnkl mě do kolena. „A kromě toho, měl jsi pravdu. Mysleli jsme si, že je nepřítel zničený, a usadili jsme se tu. Je pravda, že jen na pár měsíců a oba jsme tím porušili pravidla, ale pořád to je slušný život. V Robinovi máme spojence a přítele. Vypadalo to, že v Dobromile a Georgině bychom mohli mít i něco víc. Proč se toho bezdůvodně vzdávat?“</p> <p>„Příčetnost je dobrý důvod,“ opáčil jsem a poškrábaným kloubem přejel po hedvábných vláknech koberce. „A dost dobrej.“</p> <p>Měli jsme být chytřejší. Viděli jsme sice zničení Ólfi na vlastní oči, ale neměli jsme se nechat ošálit. Ólfi tu jsou pořád a nebudou se schovávat věčně. A pak je tu Robin. Někdo ho chce zabít a pravděpodobně to není nic výjimečného. Ježíši. A to se týče Sawneyho… přijali jsme ten problém za svůj a je docela možné, že jednoho nebo víc z nás sejme. Před několika měsíci se mi podařilo přežít nejistotu při zmizení George a Nika. Podařilo se mi to, ale jen tak tak a díky tomu, že jsem ze sebe udělal tu nejstudenější bestii.</p> <p>Vyrovnat se s tím?</p> <p>To je lež. Seděl jsem, pak zase přecházel a znovu seděl a přemýšlel, čím bych mohl Robina vzít ve spánku přes hlavu. Zcela zjevně jsem se s tím nevyrovnal.</p> <p>„Musím jít na chvíli ven.“ Vstal jsem z gauče rychleji, než jsem měl, a mé tělo zaúpělo bolestí z ran, které jsem dostal od nemrtvých.</p> <p>„Jsou čtyři ráno,“ upozornil mě Niko, aniž by se pohnul. „Kam bys chtěl… aha.“ Souhlasně přikývl. „Skvělý nápad, pokud bude spolupracovat. A jestli se podívá.“</p> <p>„Jo.“ Vyrazil jsem ke dveřím. „Jestli.“ Ale když bude po mém, tak se z toho tentokrát nevykroutí.</p> <p>Tentokrát ne.16</p> <p><image xlink:href="#_9.jpg" />George seděla na schodech před činžákem, kde bydlí, a čekala na mě. Na to se podívala. Ale je možné, že na maličkosti se dívat nemusí. Že je prostě jen tak ví.</p> <p>Byla zahalená ve velkém šálu. Stovky kousků látek sešitých dohromady. Samet, hedvábí, bavlna − na cokoliv pomyslíte. Něco bylo vyšívané, něco ne; ale všechno to bylo v nějakém odstínu červené. Šarlatová, granátová, karmínová, rubínová, třešňová… všechno možné. V kombinaci s její zlatohnědou pletí a měděnými vlasy mi to připomnělo obraz, kolem kterého jsem šel, když jsme byli v muzeu kvůli Sawneymu. Bylo to od nějakého malíře, jehož jméno začínalo na K, a pamatuju si, že se tam opakoval vzor čtverců. Bylo to v zářivých barvách a byl tam klidný a vyrovnaný obličej.</p> <p>Skoro v pět ráno jsme byli tak sami, jak jen ve městě můžete být. Tiše jsem se na ni podíval. Věděla to. Věděla o Kouzelné a myslím, že to nemělo nic společného s tím, že je vědma. Mělo to co dělat s tím, že je žena. Sklonil jsem hlavu a posadil se o dva schody níž.</p> <p>Položila mi ruku na hlavu a přičísla mi vlasy. „Všichni se musíme poučit. Musíme si tím projít sami.“ Stáhla ruku a naštvaně a zklamaně pokračovala: „Ty si ale vždycky vybereš tu složitější cestu.“ Narovnala se a zavrtěla hlavou. „Existuje hodně využívaná cesta, méně využívaná cesta a pak útes. Ty míříš přímo k útesu, Kalibane. Pokaždé. Opravdu pokaždé.“</p> <p>Přitáhla si šál a rukama si sevřela kolena. „Až se unavíš padáním na dno, dej mi vědět. Možná tady ještě budu. Možná ne. Ale můžu ti říct jedno. Jediné, co najdeš na těžší cestě a co bys nenašel na té snadné, jsou modřiny a lítost.“</p> <p>Jako bych to nevěděl.</p> <p>Ale jak to ví ona, byla jiná otázka. „Tak ses konečně podívala?“ zeptal jsem se opatrně. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli na to opravdu chci znát odpověď, a cítil jsem se přesně tak mizerně, jak zamýšlela. Už jednou jsem ji odehnal. Nemůžu vsázet na štěstí; nemůžu být s ní, pokud nevím, jak to skončí. Nejde takhle riskovat. Musím to vědět… pokud bude se mnou, přežije Ólfi, kteří pořád běhají někde venku? A co víc, přežije i Ólfi <emphasis>ve mně?</emphasis></p> <p>„Kalibane,“ řekla a její zlost se pomalu měnila v rezignaci nad hádkou, jíž jsme spolu prošli už několikrát.</p> <p>Samozřejmě že se nepodívala. Nikdy se nedívá na vlastní život a nikdy se nepokouší měnit opravdu význačné aspekty životů druhých. Co se má stát, stane se. Pohrávat si můžeme jen s maličkostmi. Nebyla ale jediná, kdo měl vztek. Odstrčil jsem ji, abych ji ochránil, a ona se ani nepodívá, jestli to vůbec bylo nutné. Odřízl jsem ji ze života, aby byla v bezpečí, aby zůstala naživu, a ona… <emphasis>sakra.</emphasis></p> <p>Odvrátil jsem se.</p> <p>Nechtěl jsem se dívat na rudou a zlatou, bolest a vztek, ani na váhavé pochopení, které se za tím vším schovávalo. Pokud to nemůžu mít, nechci se na to dívat. „Robin má potíže. Někdo se ho snaží zabít a pořádně se do toho opřel. Potřebujeme vědět, kdo to je.“ Naproti přes ulici zarachotilo popelářské auto. Bylo snadnější dívat se na ně než na to, co vyzařovalo z George. „Chci to vědět. Robin to chce vědět. Dokonce i Niko, jediná osoba na světě posedlejší zenem než ty. Chceme Vtipálka zachránit, tak kdo za tím kruci je? Dostali jsme jednoho člověka. Byl za tím on? Byl sám?“ Pokud se nepodívá do budoucnosti, mohl by nám možná pomoct aspoň pohled do minulosti nebo současnosti.</p> <p>Slyšel jsem, jak se pohnula a postavila se. Její šál zašustil teplým sametem a chladným hedvábím. „Robin kdysi něco provedl. Něco docela…“ Její hlas se vytratil a vztek už byl pohřbený hluboko uvnitř. Tohle už se netýkalo nás dvou. Týkalo se to kamaráda. „Myslím, že se musí poučit. Život už je takový,“ pokračovala, i když s ním jasně soucítila. „Nedokážu to změnit a neměla bych se o to ani pokoušet.“ Tím jasně říkala, že to ani nezkusí. „Musíš věřit. Robin je chytrý a má věrné přátele. Věř, že to bude stačit.“</p> <p>A to je problém s George. Jeden z mnoha. Jediný život je jen malou částí celého obrazu, jednou z mnoha lekcí. Mně to ale nestačí. Co já vím. Jeden život může být to jediné, co máme, bez ohledu na to, co si myslí nebo cítí George. Mám si zapálit vonnou tyčinku a zírat si na pupík, zatímco Robinovi někdo udělí životní lekci tím, že mu usekne hlavu sekyrou nebo mu vrazí do břicha meč? To teda ne. Moje obrázky jsou na rozdíl od Georginých jen malinké a malované prsty a zobrazují to, co je tady a teď.</p> <p>„Kalibane?“ řekla mezi dveřmi.</p> <p>Pořád jsem se díval na ulici, ale věděla, že má moji pozornost. Koneckonců je to vědma.</p> <p>„Nebudu čekat věčně.“ Pak za sebou zavřela dveře, tak jako jsem je mezi námi kdysi zavřel já. Nebyl to dobrý pocit… ani z jedné strany dveří.</p> <p>* * *</p> <p>O dvě hodiny později jsem otvíral bar, protože na mně byla řada. Spánek − kdo ho potřebuje? Devátý kruh mívá otevřeno různě. Někteří zákazníci chodí raději v noci, někteří brzo ráno a někteří tam vysedávají celý den. Jišijáš přizpůsobuje otevírací dobu tak, aby si každý přišel na své. Znamená to divnou pracovní dobu, zamotaný rozvrh a na zubaře nepřispívá. Jen si to představte.</p> <p>Sotva dvacet minut po tom, co jsem otevřel, se objevila Dalila. Vypadala přesně tak, jako když mě uzdravovala… naprosto fantasticky. Divoce a exoticky, dokonalá a smrtící jako šavle. Posadila se na jednu z barových židlí a sebrala z baru peříčko. Můžu tam uklízet, jak chci, stejně se tam vždycky nějaké najde. Tohle bylo Cambrielovo. Cam − barva smetany a mědi. Měděnou barvu mají i jeho vlasy spletené do copu. Dokáže se zamračit tak, že se bar ve vteřině vyprázdní. A taky pelichá jako pštros s prašivinou. Když uvážíme, jakou mají peri prudkou povahu, radši se o tom moc nezmiňuju.</p> <p>„Hezký kloučku.“ Je zvláštní, že když mě Sawney nazval kloučkem, dost mi to vadilo, ale u ní to takový problém nebyl. Protočila peříčko mezi prsty a usmála se na mě. Dalila nemá obvyklý úsměv. Je to spíš úsměv kočky, která právě sežrala kanárka, nebo lišky, co právě lovila v kurníku a pak si dala hospodáře jako zákusek. Byl to spokojený a darebácký úsměv.</p> <p>„Dalilo.“ Byl jsem překvapený. Po boji v tunelech jsem si nebyl jistý, jestli ji ještě někdy uvidím. Tam jsem z ní viděl docela dost. Viděl jsem ji celou. „Přišla jsi mi vrátit bundu?“</p> <p>„Ne. Líbí se mi. Nechám si ji,“ oznámila.</p> <p>Mně se taky líbila, ale co jsem mohl dělat? Jí se líbí bunda, já ji viděl nahou… férový obchod.</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Sluší ti.“ A to zatraceně. „Dáš si něco k pití?“ Šest ráno. Na upíry bylo pozdě, na vlky zase moc brzo, ale člověk nikdy neví.</p> <p>„Ne. Chci tohle.“ Zahodila peříčko, naklonila se přes bar, přitáhla si mě k sobě a políbila mě. Nebylo to jako s George. S tou to byl polibek teplý a prosluněný, se sametově hebkým dotykem jazyka. Tohle bylo žhavé a s kousáním a chutnalo to jako noc s krvavě rudým měsícem. Bylo to tak intenzivní, že když jsme se odtrhli, neměl jsem ponětí, kolik uplynulo času. A bylo mi to jedno.</p> <p>Tak jo, teď jsem v tom až po uši. S mojí fobií z ólfích potomků s tímhle nemám moc velké zkušenosti. No dobře, vím, jaké to je, když se vás někdo snaží ulovit. S tím mám zkušeností spoustu. A Dalila rozhodně lovec je. Ale tohle… rozhodně to nebylo uklidňující teplo a dívka na piedestalu v rudé a zlaté. Nebyl to ani jetel a sladké písně nymfy. Měl jsem pocit, že bych měl něco říct, ale „krucinál“ mi nepřipadalo vhodné. Stejně jsem to řekl. Procítěně a se štiplavou bolestí spodního rtu. Myslím, že jsem tam ještě měl otisky ostrých zubů.</p> <p>Znova se usmála. „Cítím ji z tebe. Tu, která s tebou nemůže chodit na temná místa.“ Sklouzla ze stoličky. „Jsi cítit jako ona, ale teď chutnáš jako já.“</p> <p>A pak odešla. Na zádech se jí zhoupl dlouhý stříbrný culík a pak se za ní zavřely dveře. Pokud byste o Dalile chtěli něco říct, pak by to bylo to, že sdělí, co má na srdci, udělá, co chce udělat, a je pryč. Prásk. Fuč.</p> <p>Řekl jsem to znova: „Krucinál.“ Polibek a pořád ještě velmi živá vzpomínka na její nahé tělo v tunelech a já byl rád, že tam zatím byli jen dva hosti a bar sahal až do pasu. Když za hodinu přišla Dobromila, už to odeznělo. Naštěstí.</p> <p>Dalila a teď Dobromila. Dneska ráno jsem děsně populární.</p> <p>Dobromila přišla oblečená v pohodlném svetříku s výstřihem, přiléhavých kalhotách, vysokých botách a v kabátu s kapucí, jež ji měla chránit před sluncem. Šedá, fialová a černá. Dost mi to připomínalo její koberec, na němž jsem ráno seděl a který někdo asi právě teď usilovně čistí.</p> <p>Usmála se, posadila se na barovou židli, na níž předtím seděla Dalila, pečlivě složila kabát na stoličku vedle sebe a pak se do mě pustila ohledně Georginy dřív, než jsem stačil říct slovo. Ne že bych zrovna v tu chvíli byl nějak upovídaný. Bylo to pekelné ráno.</p> <p>„Tak.“ Lehce naklonila hlavu. „Co Georgina? Co ti řekla?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Nic.“ Bar se pomalu zaplňoval a já podal drink vodyanovi v kabátu, šále a klobouku. V tom mohl jakž takž vyjít na ulici.</p> <p>„To ti neřekla vůbec nic?“</p> <p>Jelikož jsem vůbec nespal, zadíval jsem se na Dobromilu poněkud unaveně. Začínal jsem se hrbit, což se dá technicky pořád ještě považovat za vzpřímený postoj. „George nerada naznačuje. Robin provedl něco zlýho. Karma ho teď kope do zadku. Musí se poučit. Otevřít se kdovíčemu. Jinými slovy, nijak nám nepomohla. A proč jsi vůbec přišla?“ zeptal jsem se zvědavě. „Na taktické chyby mě obvykle rád upozorňuje Niko. Kde a proč a jak jsem co podělal. Připravuješ ho o potěšení.“</p> <p>„Nepochybně to s tebou později ještě prodiskutuje,“ řekla pobaveně a naprosto nelítostně. „Ale právě teď dělá pečovatelku Vtipálkovi. Ty jeho oči, co si říkají o politování.“ Znechuceně se zašklebila. „On prostě nedokáže přestat. Je to ubohé. Odmítám dál trpět.“ Zabubnovala perleťově nalakovanými nehty o bar. „A navíc jsem za války sloužila jako sestra. Mám toho dost.“</p> <p>„Ve který válce?“ Zaujatě jsem se o pár centimetrů narovnal. Pokud to bylo před dostatečně dlouhou dobou, možná Dobromila vysála tolik vojáků, kolik se jich pokoušela zachránit. Nevím, kdy přesně přestali upíři lovit lidi. Jejich život teď zahrnuje lidskou stravu a masivní dávky železa a dalších doplňků stravy. Funguje to… teď. Ale před sto lety nic takového nebylo. Rád bych si myslel, že pokud se válka odehrávala před začátkem devatenáctého století, vzala Dobromila život jen těm, kdo by stejně zemřeli. Rád bych si to myslel, ale kdo ví? Stejně mi do toho nic není. „Druhá světová? Občanská válka?“</p> <p>„Ptát se ženy na věk. Že se nestydíš. A, Kalibane?“ Tmavé řasy pomalu zakryly fialkové oči. „V tomto zařízení není dost vína,“ řekla s tajemným úsměvem. „Možná ho není dost v celém městě.“</p> <p>Přemýšlel jsem o tom, že se jí zeptám na holčičku na obrázku tak pečlivě umístěném na pianu, ale měl jsem pocit, že tato otázka by nebyla přijata o nic lépe než předchozí. „Dobře,“ vzdal jsem to. „Takže víno ne. Chtěla bys nějaký efektní ranní drink se šampaňským?“</p> <p>„Ano, ráda bych Bellini, kdybys byl tak hodný.“ V baru bylo pár oken, ale ta byla zakrytá závěsy a roletami kvůli návštěvníkům méně odolným vůči slunci. Dobromila využila příležitosti, odložila kabát s kapucí a nechala si vlasy volně splynout na záda. Moc často je takhle nevídám. Bylo to teda něco. Když se posadila, sahaly jí pruhy až k bokům… vypadala jako tygr na hřadu.</p> <p>Když jsem se vrátil s drinkem, byla konečně ochotná prozradit mi, proč přišla do baru. Malinko si usrkla. „Tak jsi dostal, co jsi chtěl. Niko mi říkal, kam jsi šel. Bylo mi jasné, že jakmile tě Georgina uvidí, pozná to.“ Pozorovala mě přes sklenici plnou slunce a šampaňského. „Poznala to, že? Jsi spokojený? Tohle jsi chtěl?“</p> <p>Její slova zněla nekompromisně, ale za nimi jsem cítil váhavý soucit. Dobromila zná mé argumenty, ale zároveň si myslí, že jsem dvacetiletý idiot, co nesmyslně lpí na strachu pramenícím z minulosti − nejspíš by mi ráda dala dudlík. Ví, že mé důvody jsou oprávněné, ale stejně jako ostatní si myslí, že se to dá obejít. Vasektomie, antikoncepce nebo spoléhat na štěstí a doufat, že se nenarodí dítě, jež by sežralo všechny kolem. Řekněme, že nevěřím ani jedné z těch tří možností. Nikdo neví, nakolik je ólfí tělo schopné se regenerovat. Kondomy praskají − jak jednou nedbale prohlásila Sofie, Niko je toho živoucím důkazem. A ta třetí možnost… ne. Ani omylem.</p> <p>Jediné, co by opravdu zabralo, George odmítá. Nepodívá se. Nechce podvádět. I když ji mám moc rád, občas mě tím hrozně rozčiluje.</p> <p>„Jo, jsem spokojenej. Mám přesně to, co jsem chtěl.“ Nevyštěkl jsem to ani jsem to neřekl namíchnutě. Řekl jsem to naprosto klidným tónem, což bylo možná ještě horší. Byla to pravda. Dostal jsem to, co jsem chtěl. George bude v bezpečí. Přede mnou, před malou nestvůrkou a před Ólfi, protože pokud se o ni nebudu zajímat já, nebudou se o ni zajímat ani oni. Když ji nebudu vídat, vůbec si jí nevšimnou. A to je v jejím nejlepším zájmu.</p> <p>Dobromila omluvně sklonila hlavu. „Já, která nemám nejmenší potřebu míchat se do věcí cizích lidí, si u tebe prostě nějak nemůžu pomoci.“ Natáhla ruku a položila ji na moji. „Koneckonců Kalibane, jsi rodina.“ Tohle říkala i udělala už dřív, ale tehdy jsem nezareagoval právě zdvořile. Pokusil jsem se to tentokrát napravit. Nechal jsem svou ruku v její tři vteřiny (vím to… počítal jsem to) a pak jsem ji vzal do dlaní, krátce sevřel a pustil ji. Jak jsem říkal Nikovi, mně tohle nejde. Prostě ne, ale budu se snažit. Kvůli Dobromile to udělám.</p> <p>„Ještě Bellini?“ zeptal jsem se ochraptěle a ignoroval fakt, že její sklenička je ještě ze tří čtvrtin plná.</p> <p>Vážně se na ni zadívala, znovu si malinko usrkla a pak řekla: „Možná za chvíli.“</p> <p>Na rameni mi prudce přistála ruka. Nebyl to zrovna přátelský stisk. „Co je zase, šéfe?“ zasténal jsem. „Nepropíchl jsem zákazníka už několik dní.“</p> <p>„Ne,“ souhlasil upjatě. „Ale naservíroval jsi vodyanovi ledovou margaritu.“</p> <p>„No a?“ Pokrčil jsem rameny, protože jsem nechápal, v čem je problém.</p> <p>„Se solí,“ dodal.</p> <p>„A?“ zakroužil jsem prstem, abych mu naznačil, aby přidal na tempu.</p> <p>„<emphasis>A</emphasis> půlka jeho obličeje se rozpustila na bar.“ Trochu se sklonil, aby mi viděl přímo do obličeje. „Sůl jim tohle většinou způsobuje.“</p> <p>„Ajaj.“ Zamrkal jsem. Neudělal jsem to schválně, i když bych si to měl pamatovat. Robin to zmínil, když jsme se s nimi setkali naposledy − posolit je jako slimáky − ale já myslel, že si dělá legraci.</p> <p>„Upřímně, pozná se to na tom jeho obličeji vůbec?“ Udělal jsem obličej. Vodaynové rozhodně nejsou krasavci. Podle pohádek a povídaček by měli vypadat jako oškliví staříci se zelenými vousy. Ve skutečnosti připomínají spíš pijavice humanoidního tvaru. Nemají žádný krk a na hlavě mají jen náznak lidského obličeje, aby zmátli oběť. Obličej je směsicí různých barev. Malá tekutá očka, tmavá skvrna na šedé kůži, která má imitovat nos, a přísavková ústa, jež vám vysají z těla všechnu krev. V řekách a jezerech jsou rychlí a mrštní, ale na suchu jsou docela neohrabaní. Proto opouštějí vodu jen zřídka. Je mi záhadou, proč si zrovna tenhle navlékl kabát a klobouk a dovlekl se do Devátého kruhu na drink, ale čekal bych, že pozná sůl… aspoň kvůli zachování obličeje.</p> <p>Na baru vedle mě prudce přistál chuchvalec hadrů a čistidlo. „Zkontroluju to,“ oznámil mi Jišijáš přísně a netrpělivě.</p> <p>Kývl jsem Dobromile na pozdrav a zamířil na druhý konec baru. Bar se stáčí jako lodní příď, a když jsme došli na jeho konec, uslyšel jsem z toalety na chodbě pronikavý jekot. „Kruci, copak se pořád ještě rozpouští? Tam teda bude pekelnej binec a můžeš se vsadit, že to neproteče mřížkou v podlaze.“ Vlastně jsem se cítil špatně… trochu. Vodyan by vás sežral, sotva byste strčili třeba jen malíček do jeho vodního teritoria. Ale tenhle chlápek sem přišel na drink, nic jiného, a já toho chudáka rozpustil.</p> <p>„Ty se postarej o úklid. Já se postarám o vodyana.“ Začal jsem tím, že jsem z baru setřel slizkou hmotu, která tak trochu vypadala jako nudle z nosu. Pak jsem se pustil do zažraných šedozelených skvrn. Jišijáš několik minut sledoval, jak dřu, a pak ponuře poznamenal: „Robina střelili, že jo?“</p> <p>To se musí peri nechat; pokud stojí za to něco vědět, tak se to dozví. Zřejmě to má co dělat s vedením baru. Pokud jsou nějaké informace dostupné, v baru se o nich brzo někdo dozví.</p> <p>Podíval jsem se na něj. „Proč se mě ptáš, když už to víš?“</p> <p>„Zkus se na chvíli chovat jako společenský tvor, ano?“ Naklonil se přes bar ke mně. „Vím, že to přežil. Vím, že odešel po svých. Ale nevím, jak vážně byl zraněn.“</p> <p>„Tak zlý to není.“ Dál jsem drhnul a zasupěl jsem: „Ten zkurvysyn měl neprůstřelnou vestu. Věřil bys tomu?“</p> <p>„Takže ho <emphasis>opravdu</emphasis> střelil člověk.“ Ustoupil a zamyšleně se zahleděl do prázdna. „Tím se to vysvětluje.“</p> <p>Přestal jsem drhnout. „Chceš říct, že víš, kdo za tím sakra je?“ Hadr plný rozpuštěného vodyana spadl na zem. „Ty to <emphasis>v</emphasis><emphasis>íš</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p> <p>„Siruš, hamehové a teď člověk.“ Křídla měl plně roztažená. „Robin Vtipálek kdysi udělal… udělal něco, co nebylo tak docela etické. Už je to dlouho a on od té doby vyspěl. A změnil se. Doufám.“ Podrážděně zamával křídly. „Je to tak dávno, že si nedovedu představit, že by se teď chtěl někdo mstít, ale…“ Zavrtěl hlavou a jizva na bradě mu zbělela. „Zjevně tomu tak je.“</p> <p>„Hele, chápu to dobře? Ty víš, kdo za tím je, a Robin to neví?“ zeptal jsem se nevěřícně.</p> <p>Vrátilo se mu sebeovládání a křídla okamžitě zmizela. „On to ví. Možná to věděl už předtím, než ho střelili, přinejmenším musel mít podezření. Ale určitě to neřekne ani tobě, ani tvému bratrovi.“</p> <p>„A proč sakra ne?“ Ta otázka možná zněla útočně. Měla by, protože jsem byl rozčílený.</p> <p>„Váží si vás,“ odpověděl Jišijáš pomalu, jako by tomu sám nevěřil. „Považuje vás za přátele − Robin Vtipálek, který jich v životě moc neměl. Nechce na tom nic měnit. Nechce vás zklamat.“</p> <p>Tak to byla opravdu překvapivá informace. Robin nás nechce zklamat? Robin, který neúnavně sváděl mého bratra, dokud Dobromila nedala jasně najevo, že je Niko její? Robin, který lže, podvádí a vykrádá lidem kapsy jen proto, aby nevyšel ze cviku? Ten, kdo chladnokrevně zabil sukubu jen proto, že mu nedala potřebné informace? Robin, který prodává ojetá auta? Tenhle Robin nás nechce zklamat?</p> <p>Musím konečně přiznat, že ho mám rád, ale napadlo by mě někdy, že se bude bát, aby nás nezklamal? Ne. Ani omylem. Ledaže…</p> <p>„Jak přesně ne moc etický bylo to, co udělal?“ zeptal jsem se opatrně.</p> <p>„Raději to nechtěj vědět. A krom toho, já nemám právo o tom mluvit. Je to jeho příběh.“ Založil si ruce na prsou. „Rád bych ti řekl víc alespoň ohledně toho, kdo ti parchanti jsou, ale nikdo nic neví. Tušíme proč a velice obecně kdo, ale to nám nepomůže.“ Opět ztratil kontrolu sám nad sebou a já uviděl víc než jen křídla. Spatřil jsem světlo a oheň a uši mě rozbolely od zvýšeného tlaku a pak to bylo zase pryč. „Jdi. Zeptej se ho. Možná se ti ho podaří přesvědčit, na rozdíl ode mě. Tvrdohlavej parchant.“</p> <p>Zalapal jsem po dechu nad tou světelnou show a uvědomil jsem si, že jsem náhle osaměl, protože Jišijáš zmizel v zadní místnosti. Naklonil jsem se přes bar, protože jsem tak trochu čekal, že tam uvidím kouřící stopy, ale nic tam nebylo. Peri.</p> <p>Ještě jsem jim nepřišel na kloub.</p> <p>Po nečekané pobídce, abych odešel z práce dřív, jsme s Dobromilou udělali přesně to, co Jišijáš navrhl. Do jejího apartmá jsme dorazili v deset dopoledne a chystali jsme se od Robina zjistit, co nám Jišijáš neřekl. Napochodovali jsme tam, já mu řekl, co mi sdělil Jišijáš, a čekali jsme na odpověď. Dokonale s námi spolupracoval. Vrhal na nás kbelíky informací tak rychle, že jsme je vůbec nestačili vstřebávat.</p> <p>Jasně. Neřekl nám ani prd.</p> <p>„Vůbec nemám představu, co se tomu přerostlýmu kanárkovi s napuchlou hypofýzou honí hlavou,“ oznámil nám nadutě ze sofa a zamířil ovladačem na televizi, jež byla obyčejně diskrétně skrytá za reprodukcí Waterhousova obrazu <emphasis>Windflowers.</emphasis> Tedy říkali mi, že právě ten to je. Je na něm žena s vlajícími hnědými vlasy, oblečená v bílofialových šatech a všude kolem bosých nohou má květiny. Je to Dobromila, to vím jistě. Stála mu modelem. Nejspíš si ji načrtl nebo namaloval někde jinde než na louce za slunečného rána, ale určitě to namaloval podle ní.</p> <p>„Porno, kde je porno?“ stěžoval si Vtipálek. „Copak si ta ženská neplatí ani za jeden opravdu zábavnej kanál? Neuvěřitelný.“</p> <p>„Robine, musíme s tebou mluvit. Dávej pozor.“ Niko, který tam byl částečně jako bodyguard a částečně jako pečovatelka, mu sebral ovladač a rázně mi jej hodil přes rameno. Naštěstí jsem to čekal a chytil ho, jinak by se ode mě odrazil. Ani na vteřinu nemůžu doufat, že by mě bratr nezkoušel. Jsme na to oba zvyklí. Hodil jsem mu ovladač zpátky. Niko se ladně sehnul a ovladač praštil Robina do čela.</p> <p>„U Cháronových hnusných bílých koulí.“ Robin chvíli zíral a třel si zarudlé místo na čele, ale televizi vypnul. „V žádný pískem zavalený zemi se nic nestalo a nemám představu, kdo by mě chtěl zabít. No…“ povytáhl obočí. „Podívejme se pravdě do očí. Nevím, kdo by mě chtěl zabít a dal si takovou práci s plánováním. Lepší?“</p> <p>„Lžeš,“ zkonstatoval Niko. Podle tónu hlasu o tom vůbec nepochyboval.</p> <p>„A jak to víš?“ Vtipálek naklonil hlavu, zúžil oči a vzdorovitě na Nika pohlédl.</p> <p>„Protože ty lžeš vždycky,“ opáčil Niko podrážděně. „Proč by to tentokrát mělo být jinak?“</p> <p>„Aha.“ Robin se trochu sesunul do gauče a založil si ruce na prsou. „To máš pravdu.“</p> <p>„Tak se přestaň chovat jako blbec a konečně nám to pověz,“ dožadoval jsem se.</p> <p>„Nebo co?“ zeptal se posměšně. „Obejmeš mě?“</p> <p>„Ty parchante,“ zavrčel jsem. Vrhl jsem se s nadávkami ke gauči, ale Niko mě chytil.</p> <p>Robin měl v mazaných zelených očích výsměch, ale skutečný úsměv na rtech byl poněkud nejistý, jako by mu to pitomé objetí bylo tak dokonale cizí, že ani pořádně nepoznal, co to je. Jo, to jsme na tom stejně, kamaráde, pomyslel jsem si, když jsem na něj zíral přes Nikovo rameno. Učit se být něčí kamarád je pořádná otrava.</p> <p>„Robine, prostě nám to řekni. Když nám to sdělíš, můžeme ti to pomoct zastavit. Myslel jsem si, že bys byl rád, kdyby to přestalo.“ Niko mě odstrčil zpátky a varovně se na mě zadíval. Moc dobře jsem věděl, co tím myslel.</p> <p>„Ne.“</p> <p>Niko se na Vtipálka nevěřícně otočil. „Ne? Ty… ne?“ Svého bratra nevídám moc často překvapeného. Za jiné situace to mohlo být zábavné. „Ne, jako že nám to neřekneš,“ pokračoval, „nebo nechceš, aby ty pokusy zabít tě přestaly?“</p> <p>„To první.“ Robin zamířil ovladačem na televizi, znovu ji zapnul a přidal na hlasitosti. „A proč vůbec nejdete hledat svýho skotskýho kamaráda? Zatímco tady marníte čas, pravděpodobně někde kosí celej autobus dětí.“</p> <p>To byla rána pod pás a on to dobře věděl.</p> <p>„Robine,“ zavrčel jsem.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Vtipálku…“ naléhal bratr.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Ty zatracenej parchante s malým pérem,“ zaťal jsem pěst.</p> <p>„To není příliš objevné, samozřejmě nemáš pravdu, a ne.“</p> <p>„Tohle je vážná věc.“ To byl znovu Niko a jeho chladná logika.</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Lomane.“</p> <p>Podíval se na mě, ale tentokrát mlčel. Neřekl vůbec nic. Dokud jsme to nevzdali a neodešli, bylo ticho. Ticho… od <emphasis>puka.</emphasis></p> <p>Což znamenalo, že jsme pěkně v háji.17</p> <p><image xlink:href="#_10.jpg" />Po několika hodinách kýženého bezvědomí jsem se probudil až večer, dal si sprchu a šel za Nikem. Seděl na gauči a před sebou měl na našem mnohými bitkami poničeném konferenčním stolku roztažené noviny. Musel jít ven a koupit je, protože on je většinou nekrade tomu blbečkovi pod námi jako já. Pořád si domácímu stěžuje na hluk. Musím připustit, že když dopadnete na podlahu, poté co si vás bratr přehodí přes rameno, nadělá to opravdu trochu hluku. A tak teď pouštím hodně hlasitou hudbu, aby to zamaskovalo padání na podlahu, rozbité lampy a převracení stolů, jenže on zjevně není fanouškem ani alternativní hudby. Domácí na nás chodí vřeštět jednou týdně a sousedovi zezdola se zase jednou nebo možná třikrát ztratily noviny. Niko s tím nesouhlasí, ale <emphasis>Nepokradeš</emphasis> není totéž jako <emphasis>Nenakopeš bráchu při tréninku do zadku,</emphasis> takže to ignoruju.</p> <p>„Co je novýho?“ zeptal jsem se. „Hledáš inzerát: ‚Potřebujeme nindžu, konzumujícího sóju, preferujeme přehnaně pečlivého a čistotného.‘“</p> <p>„Ne.“ Ani nezvedl oči od novin. „Zdá se, že Sawney má konečně trochu publicity.“</p> <p>Posadil jsem se vedle něj a podíval se mu přes rameno. Na obrázku nic tak hrozného nebylo. Jen nosítka a pytel s tělem. Co to kruci vedeme za život, když pytel s tělem není nic moc? Ale titulek to vynahradil: OSM LIDÍ ZMASAKROVÁNO NA PSYCHIATRICKÉ KLINICE NA MANHATTANU. „No nazdar,“ zamumlal jsem.</p> <p>Vypadalo to, že zabili dva dozorce a šest pacientů. Další dva pacienti zmizeli. Čtyřem obětem usekli hlavu, zbývající čtyři měly podřezaná hrdla. Všechny je rozsekali na kousíčky. „Sakra, věděli jsme, že ten zkurvysyn má slabost pro mentály.“ A pro mě. Dočetl jsem zbytek článku. Z vražd podezřívají dva zmizelé pacienty. Jak by to sakra udělali? Nehty? Ty chudáky odvlekli buď mrtvé, aby je později sežrali, nebo živé, aby si s nimi Sawney mohl pohrát. Doufal jsem pro jejich dobro, že už jsou mrtví. „Chceš, abych to tam očuchal?“ Nenapadlo mě, co jiného dělat, kromě toho, že se ujistíme, že to byl Sawney.</p> <p>„Myslím, že je to skvělý nápad.“ Složil noviny a připlácl mi je na hruď. „Dones je dolů panu Arnoldovi. Jistě už je hledá.“</p> <p>Můj bratr mě občas opravdu překvapí.</p> <p>Čekali jsme asi do půlnoci a pak se oblékli do černého − černá bunda a kabát, tričko i kalhoty − a vydali se metrem na Východní dvacátou pátou ulici. Niko si o tom místě našel něco na internetu. Když jsme tam tak stáli a dívali se na vysoký plot s ostnatým drátem nahoře, neměl jsem z toho zrovna hřejivý pocit. Budova měla nejmíň sedmnáct pater. Temná masa jako vystřižená z románu Stephena Kinga. Stovky planoucích hladových očí maskujících se jako okna, dvojité dveře, jež vás spolknou a už nevyplivnou, a uvnitř provádí prohlídku tělních dutin sám Mistr. A pak vás pošle na uzavřené oddělení pro šílené zločince, kde už pro vás mají předtištěnou kartičku se jménem. <emphasis>Ahoj, já jsem Kal, rád pletu a zabíjím. A mám problémy s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tátou.</emphasis></p> <p>Chvíli jsem na to místo fascinovaně zíral a pak jsem se lehce zachvěl a podíval se na Nika. „Hele, jestli tady bude zapotřebí práce v přestrojení,“ řekl jsem mu, „tak si Sawney může sežrat třeba celý město.“</p> <p>Niko si odfrkl a přešli jsme ulici. Tu a tam se ještě třepotala žlutá policejní páska, ale poldové byli pryč. Klinika nejspíš posílila bezpečnostní opatření, ale pokud bychom se nedokázali vyhnout ochrance, tak jsme se minuli povoláním. Našli jsme si místo, kde měla jedna vysoká lampa prasklou žárovku… díky tlumenému výstřelu z mého glocku. Eagle jsem si šetřil na Sawneyho a nemrtvé. Pochyboval jsem, že ho budu potřebovat − nejspíš už byli pryč, ale nikdy nevíte. Niko vytáhl pákové kleště a ani ne za minutu jsme byli na druhé straně plotu. Pozemky samy o sobě nebyly moc velké, ale budova byla obrovská. Chvíli nám trvalo, než jsme ji celou obešli, a navíc jsme se chvílemi museli schovávat před strážnými. Někteří z nich vypadali pěkně vyděšeně. Nedivil jsem se jim. Ať už vrazi přišli zevnitř, nebo zvenčí, tahle situace nejspíš v příručce pro zaměstnance popsaná není. Obešli jsme to celé už víc než z poloviny, když jsem to ucítil… Sawney a jeho nemrtví. Prodral jsem se křovím, položil ruku na studenou zeď a podíval se nahoru.</p> <p>„Vidíš to?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ano,“ odpověděl mi Niko. „Vidím.“</p> <p>Asi v pátém patře bylo úplně nové okno. Bylo zamřížované stejně jako ostatní, ale bylo čistší a zdaleka ne tak zašlé. Podle pachu tudy museli projít dovnitř i ven. Byl silnější, než kdyby jím šli jen jednou. „Vyšplháš po zdi jako nindža?“ Strčil jsem ruku do kapsy. „Myslím, že tu někde mám oboustrannou lepicí pásku. Můžeš si s ní omotat ruce a…“ Skrčil jsem se před napřaženým loktem, ale jediný důsledek byl, že se mi milimetry před nosem zastavila hrana jeho dlaně. Zničená chrupavka a úlomky kostí v mozku… fajn, dnešní lekci jsem se naučil.</p> <p>„To nebylo fér,“ zamumlal jsem.</p> <p>„Copak jsem někdy bojoval fér?“ Spustil ruku a zadíval se na okno. „A nahoře stejně nebude nic k vidění.“ Nejspíš měl pravdu. Budou tam jen čerstvě vydrhnuté dlaždice a na špatně nahozené zdi zaschlé skvrny, které už nikdy nepůjdou dolů bez ohledu na to, kolik čistidel uklízečky použijí.</p> <p>„Dokážeš sledovat pach? Zjistit, kudy odešli?“</p> <p>„Nejsem žádná Lassie.“ Sakra, nejsem dobrý ani jako obyčejný bígl, a už vůbec ne jako policejní pes, ale… „Jo, zkusím to.“ Dával jsem si pozor na stráže a přeběhl trávník. Ve stopě toho bylo více než Sawney a nemrtví; byla tam krev, hodně krve. Vsákla do země a usychající trávy, ale cítit byla dobře. Stopa vedla k severní straně plotu. Na ostnatém drátu byly ještě viditelné skvrny zaschlé krve. „Nahoru a přes.“</p> <p>Dostali jsme se skrz plot a na druhé straně už jsem zaváhal. K masakru došlo předešlé noci. Od té doby tudy prošlo hodně lidí. „Tak jo. Budeš mi asi muset nabídnout nějakou laskominu, protože jsem stopu ztratil.“</p> <p>„Snaž se víc.“</p> <p>„Cože?“ optal jsem se. „Žádný: ‚Vím, že to v sobě máš!‘ Aspoň prones nějakou inspirativní řeč.“</p> <p>„To jsem udělal.“ A zopakoval: „Snaž se víc.“</p> <p>Skvělé. Zamračil jsem se na něj a udělal přesně to, co mi řekl. Víc jsem se snažil. Sám jsem byl překvapený, když jsem něco zachytil… slaboučký pach. Krev, kosti a Sawneyho chladné a nadšené šílenství. Stopu jsem zachytil jen asi každých pět metrů. Prošli jsme takhle jeden blok a pak náhle nic. Zastavil jsem se a podíval se dolů.</p> <p>„Aha.“ Niko si dřepl a prsty se dotkl kovu. „Šel dolů.“</p> <p>Do podzemí. Byl to kryt kanálu.</p> <p>Opět studený beton, voda a temnota. Povzdechl jsem si a vytáhl eagle. Přál jsem si, aby měl Sawney zálibu v domečcích ve stromech a ne v jeskyních. Niko kloubovými kleštěmi vypáčil kryt a seskočil o pár příčlí dolů. Pak se na zlomek vteřiny zastavil na žebříku, načež pokračoval v sestupu. Já ho následoval a přitáhl za sebou kryt. Nedal jsem ho přesně na místo, ale běžného chodce by to ošálilo.</p> <p>Před několika dny pršelo a bylo slyšet, jak pod námi proudí voda. Nebylo to o moc lepší než v tunelech metra − New York není zrovna proslavený čistými horskými bystřinami − a to, co jsem tam cítil, nemělo nic společného se Sawneym. Byl to kanál na dešťovou vodu, ne odpadní, ale to, co voda spláchne z ulic, většinou taky nevoní jako konvalinky. Dýchal jsem pusou a lezl dolů.</p> <p>Na dně kanálu byla voda studená a po kolena, ale nebyla plná plovoucích kusů mrtvol. V porovnání s tunely SAS jsme si mohli vzít kánoi a vyrazit na výlet.</p> <p>Ale bez ohledu na to, jestli tam byly kusy těl, nebo ne, Sawney mohl kanály používat jako základnu. Chlad, vlhko − ta možnost tu byla, a to bylo víc, než jsme měli předtím. Teď, když už jsme v tunelech SAS byli, odtamtud nejspíš odešel. Sawney chce svou tajnou jeskyňku. Nevíme, jestli se předtím, než jsme tam přišli, usadil, ale tak jako tak jsme mu to zkazili.</p> <p>Niko rozsvítil baterku. „Pamatuješ, když ti bylo pět a spláchl jsi svou rybičku?“</p> <p>„Byla mrtvá a bylo to v Jižní Karolíně.“ Brodil jsem se vodou.</p> <p>„Hmmm.“ V tlumeném světle kolem nás něco vlnitým pohybem proplulo… Bylo to sotva metr dlouhé a nebyl to Freddy, což bylo dobře. Freddy byl totiž piraňa.</p> <p>Šli jsme dál a musím říct, že mě překvapilo, když jsme nenarazili na žádné části pacientů. Sawney není zrovna vychovaný. Pokud neinvestoval do bryndáku a kurzu stolování, pak tohle nebyl jeho domov, nebo byl mnohem níž. Už mě vážně unavovalo bloumání tunely a kanály, ale vypadalo to, že tohle bude trochu oříšek. „Ježíši. Možná to budem dělat celý dny,“ řekl jsem. „Musíme sehnat pomoc, přinýst barvy na stěny, abysme si mohli označit, co už jsme prošli, a taky si vzít víc baterek.“ Otočil jsem se a střelil nemrtvého za sebou do břicha. „A musíme sehnat holiny. Mrznou mi nohy, sakra.“</p> <p>Nemrtvý spadl do vody a z úst mu bublala voda a krev. Břicho skoro neměl − jen zkrvavenou směs potrhaného masa a chrupavek, které mají místo kostí. Ale pořád to ještě mělo ruce, hlavu a krk, část hrudi a zběsile kopající nohy připojené ke zbytkům pánve.</p> <p>„Začínal jsem uvažovat o tom, jestli ho už konečně střelíš, nebo jestli se mu chceš projet na zádech.“</p> <p>Obrátil jsem oči v sloup. „Blbečku. Tobě se nedá zavděčit.“ Hlava zmizela pod vodou a já botou šťouchl do nohou. „Možná jsem měl radši použít glock.“</p> <p>„Rozhodně by to bylo vhodnější kvůli výslechu,“ poznamenal Nik s mírným rozladěním. Ponořil ruku do vody, sáhl po krku a vytáhl hlavu nad vodu. „Rádi bychom si s tebou promluvili, pokud zrovna nejsi příliš vytížený.“</p> <p>Hlava se kývala zepředu dozadu a z horní části těla kapaly tekutiny. Poslední dobou to vídám příliš často. Začíná mě to nudit. „Můžu vyslechnout nohy, jestli chceš, ale pokud to neumí znakovou řeč pomocí palců, myslím, že nám to k ničemu nebude,“ prohlásil jsem.</p> <p>Niko mne probodl ještě rozladěnějším pohledem a pak se otočil zpátky k nemrtvému. „Kde je Sawney?“ Bublání se změnilo v jekot a pak v sípavý smích. „Poutník.“</p> <p>Ozvalo se další bublání, protože hlava se znova ocitla pod vodou. Niko si povzdechl a držel ji tam. „Jsem trpělivý člověk, ale tohle mi už začíná lézt na nervy.“ Mrtvolně bledé ruce se začaly sápat Nikovi po pažích. Ignoroval je. „A pokud nebudeš své výbušné náboje používat zodpovědně, budu ti je muset zabavit.“</p> <p>„Mohl to bejt Sawney,“ bránil jsem se. „Necejtím tady ani hovno. No, to vlastně není pravda. Cejtím tady hovno, ale jsou to skutečný h…“</p> <p>Přimhouřil oči a já větu radši nedokončil a zasunul jsem eagle do pouzdra. „Hele, vypadá to, že teď už bude spolupracovat,“ řekl jsem a kývl k plovoucím pažím a vodě bez bublinek.</p> <p>Vytáhl tělo ven a prudce jím zatřásl. Z pusy tomu na hruď tekla voda. „A teď…“ Niko sevřel prsty na krku ještě víc, „…je jasné, že zemřeš. Nejspíš se nezregeneruješ, když máš pryč třetinu těla. Ale…“ usmál se a i mně z toho přeběhl po zádech mráz. „Můžeš zemřít hned, nebo později. Myslím, že bys raději hned.“</p> <p>„Jsi člověk,“ slova probublala přes vodu a krev. „Bezcenné maso. Nebojím se tě.“</p> <p>A to jsou nemrtví. Trochu arogantní a hodně pitomí. Putoval zpátky pod vodu. „Pochybuji, že vůbec něco ví,“ poznamenal Niko nepřítomně. Hodil mi baterku a druhou rukou vytáhl kratší meč − tantó[16]. „Kdyby něco věděl, Sawney by ho nenechal vzadu.“</p> <p>„Možná teď projevujou víc vlastní vůle,“ nahodil jsem. Chytil jsem baterku a zamířil světlo na nemrtvého. „Nejsou zrovna mazaný a nedokážou se moc soustředit…“ Zakýval jsem druhou rukou dopředu a dozadu.</p> <p>„Asi jako ty?“ doplnil Niko.</p> <p>Zamračil jsem se na něj, ale pokračoval jsem: „Sawney je zrovna teď dobře krmí, ale dost pochybuju, že si dokážou plánovat budoucnost. Možná ztrácí kontrolu.“</p> <p>„Hm. Zajímavá myšlenka. Uvidíme.“</p> <p>Nějakou dobu to trvalo.</p> <p>Myslím, že to nebylo ani tak loajalitou vůči Sawneymu jako záští k lidem. Asi měl dojem, že je to podobné, jako by k němu přišlo vyděšené jehně a nakopalo mu zadek. Jeho arogance mu nedovolovala tomu uvěřit a vzdát se nám. Ale ne na dlouho. Tu a tam se ukázal Freddy se svými kamarády a odnášeli si v tlamách kousky čerstvého rybího krmení.</p> <p>Když to konečně promluvilo − a to je u Nika opravdu jen otázka času − stejně to nemělo moc co říct. Ano, odnesli tudy pacienty. To jsme věděli. Když je hodili do vody, byli už mrtví. To bylo to nejlepší, v co jsme mohli doufat. Pokud jde o Sawneyho a kanály, to nevěděl. Netušil, jestli tu plánuje zůstat, nebo se přesunout někam jinam. Netušil, jestli je tohle domov, nebo jen další zastávka.</p> <p>Odešel od ostatních s kusem masa k okousání. Nažral se a usnul. Už se pak za nimi nevydal. S nemrtvými je to stejné jako s lidmi. Existují chytří (relativně), průměrní a pak tu byl tenhle. Blbej jak tágo. Jenže zase se mu musí nechat − sice posmrtně, ale i tak − na to, co má Sawney za lubem, by nemusel přijít ani chytrý nemrtvý. Ten zvrácený mozek − kam se na něj hrabou Ólfi. Vraždy, mrzačení a šílenství… a to zůstávalo zatím jen za ním. Myslím, že co má před sebou, nemůže vědět nikdo z nás.</p> <p>Možná na to přijdeme, až se vrátíme do kanálů.18</p> <p><image xlink:href="#_3.jpg" />Další ráno… no, vlastně to bylo při východu slunce. Východ slunce není ráno. Je to peklo a není to k žití pro žádnou lidskou bytost. Jenže Niko postoupil do vyšších úrovní bytí, kde čas neplatí, a pokud jde o cvičení, není to člověk. Vytáhl mě z postele a mazali jsme si dát tisíc koleček kolem parku. Dobře, možná jich nebylo tisíc, ale vypadalo to tak. Washington Square Park je našemu bytu nejblíž, ale není moc velký a museli jsme ho oběhnout mnohokrát, než Niko nabyl dojmu, že jsme se pořádně protáhli.</p> <p>Vždycky tu bude někdo, komu neutečeme: upíři, vlkodlaci… Dalila by mě snadno chytila během pěti vteřin, ale Niko se stará o to, abych utekl takovým věcem, jako jsou nemrtví. Nutí mě běhat nejmíň jednou denně; ráno, odpoledne nebo večer − to je různé. On běhá třikrát denně, takže je rychlejší než já a je u něj menší pravděpodobnost, že vyzvrací plíce. Když mu to tak vyhovuje… a já? Pokud dokážu vymyslet způsob, jak se vyhnout běhu, použiju ho. Proto s sebou nosím střelné zbraně. Střílet je snadné; běhat s Nikem ne. Vždycky mě užene tak, že jsem celý propocený a nedokážu udělat další krok, aniž by mi nohy povolily a já se složil na zem. To je náš život − musíme běhat, abychom si ho zachránili.</p> <p>I tak nenávidím běhání.</p> <p>Když jsme přišli domů, dal jsem si sprchu a pak jsme si s Nikem sedli v kuchyni ke stolu, abychom zkusili něco vymyslet ohledně situace s Vtipálkem. Hledání Sawneyho jsme nechávali na konec diskuze. Nejdřív přítel a pak nepřítel… a navíc, bylo to lepší téma než se bavit o masakru v psychiatrické léčebně.</p> <p>Niko začal důkladným výslechem týkajícím se chlapa, co střelil Robina. Bavili jsme se o tom i včera po útoku, ale pak jsme měli plné ruce práce. Já musel do baru, Niko doufal že ho Robin nebude osahávat, zatímco mu bude přikládat ledové obklady, a pak ještě ty vraždy na psychiatrické klinice. Doufal, že si vzpomenu na něco nového, a já si vážně vzpomněl.</p> <p>„Černý vlasy a tmavý oči. Kůže trochu tmavší než tvoje. Myslím, že měl arabskej přízvuk… ale slabej. A pořád opakoval, že splnil úkol. A že je mu ctí umřít.“ No, to se mu splnilo. „Taky říkal, že je Robin zrádce. Ale nijak to nespecifikoval. Neřekl, jestli byl sám, nebo ne, i když jsem mu dal spoustu důvodů, proč mluvit.“ A nelitoval jsem ani jednoho. „Počkej. Kruci, ještě něco. Ten zkurvysyn použil nějakej zvláštní hmat, aby mě ze sebe odkopl. Něco takovýho jsi mě rozhodně nikdy neučil,“ řekl jsem a napil se coly. „Něco přede mnou tajíš, Cyrano?“</p> <p>Zamračil se. „Hmat, jaký jsem tě nikdy neučil? Popiš ho.“ Měl před sebou nějaký nápoj ze sóji a rýžové mouky, co vypadal jako bláto. Už dávno mi to nenabízí. Měl jsem co dělat, abych nezvrátil svoje pití, když jsem pozoroval, jak to pije.</p> <p>Zvedl jsem se a několikrát mu na podlaze pohyb předvedl. Niko mi pomohl tím, že zastupoval mou roli − seděl obkročmo na mně a zapíchl mi prst pod bradu. Když byl konečně spokojený, vrátil jsem se na židli. „Hm. A arabský přízvuk, říkáš.“ Popošel k nacpané knihovně v obýváku a prohlížel si její obsah. Pak vybral jednu knihu a začal jí listovat. Po pár minutách čtení spokojeně prohlásil: „<emphasis>Varzeš-e Pahlavani.</emphasis> Prastará forma íránského bojového umění, i když v té době by to nazývali perským bojovým uměním. Je to víc než dva tisíce let staré.“</p> <p>„Ten přízvuk, Persie… a Robin sebou rozhodně škubnul, když ses před několika dny zmínil o Babylonu.“ Utrhl jsem z plechovky očko. „Myslím, že jsme určili místo.“ Tohle bylo fajn. Jen Niko a já − jako za starých časů. Zkoumat, hledat, učit se blbosti, které mě nezajímají, cvičit nové a ne moc známé hmaty. Jo, staré časy… ještě předtím, než jsem se musel bát o tvrdohlavého prodavače aut, který se přece nebude obtěžovat tím, že by se o sebe bál.</p> <p><emphasis>Sakra.</emphasis></p> <p>Za pár vteřin se Niko vrátil s jinou knihou. Tiše si mumlal jména… Tammuz, Utukku. Popíjel jsem colu a nechal slova plynout jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jestli na něco narazí, dá mi vědět. Nedal. S povzdechem knihu zavřel. „Budeme muset na Robina znova zatlačit, ale teď zpátky k Sawneymu.“ Oči mu ztmavly a zachmuřil se. „Myslím, že něco mám.“</p> <p>„Jo?“ zeptal jsem se překvapeně. „A co?“</p> <p>„Zatímco ses sprchoval, volal jsem kolegyni. Chtěl jsem, aby za mě vzala další hodiny, než tohle vyřešíme. Měla pro mě zprávy.“</p> <p>„Dobrý, nebo špatný?“</p> <p>„Špatné.“ Vrátil knihu do police. „Ale možná důležité. Na Kolumbijské univerzitě zmizelo několik studentů. V novinách se to zatím neobjevilo právě proto, že jsou to studenti. Může se stát, že odejdou na party a jeden dva dny se neobjeví. Ale Shannon říkala, že tihle byli zrovna spolehliví. Neodešli by, aniž by dali někomu vědět.“</p> <p>„To ale mohl udělat kdokoliv. Klidně obyčejnej sériovej vrah.“ Cinkl jsem o sebe slánkou a pepřenkou. „Sawney tady není jedinej predátor.“</p> <p>„To je pravda. Ale mám z toho divný pocit. Na Kolumbii něco je… jenže nevím přesně co. Myslím, že jsem o ní jednou něco četl, ale zapomněl jsem to. Musíme se na to podívat.“</p> <p>„Spíš než prozkoumávat kanály?“ zeptal jsem se skepticky a znovu o sebe cinkl kořenkami. Moc jsem nevěřil tomu, že by Niko něco četl a pak to zapomněl, ale je to možné. Má v hlavě nacpanou spoustu informací. „Jsou tam <emphasis>koleje,</emphasis>“ pokračoval jsem. „Pochybuju, že přespává u někoho na pokoji.“</p> <p>Sebral mi z ruky kořenky a odložil je z mého dosahu. „Věř mi. A rozhodně to zabere míň času než procházet kilometry a kilometry kanálů.“</p> <p>Není pochyb, že když jde o stopování a hledání predátorů, umí se do toho Niko zakousnout. To, že jsme právě tohohle ještě nenašli, ho děsně rozčilovalo… ze zenového nindži se změnil na ledově chladného, a to pro Sawneyho nevypadalo dobře. „Budeme potřebovat někoho uvnitř. Poldové možná nebudou v pohotovosti, ale studenti budou určitě nervózní. A učitelé taky. Já jsem moc mladej na to, abych se mohl vydávat za policajta.“ I když sehnat falešný průkaz by bylo snadné. Měli jsme je oba už od doby, co mně bylo šestnáct a Nikovi osmnáct. Každý cikán, který za něco stojí, je snadno sežene. Náš klan nás sice kvůli mé ólfí polovině nepřijal, ale Sofie znala správné triky. My ji celé roky pozorovali a naučili se je taky. „A ty jsi moc…“ pokrčil jsem rameny.</p> <p>„Moc co?“</p> <p>„Kruci, jsi jako padouch z bondovky. Chladnokrevnej a smrtící. A nejíš koblihy. Tobě by taky nikdo nevěřil, že jsi policajt.“ A kromě toho, i když by se ve dvaadvaceti mohl vydávat za někoho, komu je dvacet šest nebo dvacet sedm, byl moc mladý, aby mohl být detektiv v civilu. A kdyby měl uniformu, jeho po bradu dlouhé vlasy by ho okamžitě prozradily jako podvodníka.</p> <p>Odfrkl si. „Až budu chtít sójové mléko protřepat a nemíchat, tak si o tom promluvíme. A co se týče někoho uvnitř − pokud někdo takový existuje, Dobromila ho bude znát.“</p> <p>A opravdu to tak bylo. Kromě toho, že měla pět bohatých manželů a je upírka, je taky dost významnou osobou ve společnosti, v charitách i mezi nelidmi. Jestli potřebujete tlustého, slabomyslného, ale bohatého chlapa, nebo třeba po společnosti toužícího snoba, stačí jí jen zvednout telefon. V nadpřirozené oblasti je to trochu složitější kvůli problémům s důvěrou, různým spojenectvím a bytostem, jež jsou přesvědčeny, že na vraždě není vůbec nic v nepořádku. Ale nakonec nám někoho našla.</p> <p>Po dlouhé jízdě metrem A jsme se ocitli v Presbyteriánské nemocnici Kolumbijské univerzity. Setkali jsme se tam s japonskou léčitelskou bytostí jménem O-Kuni-Nushi, jež je ovšem svým nevědomým lidským kolegům známa jako Ken Nushi, lékař a zvláštní poradce pro studenty medicíny na Kolumbijské univerzitě.</p> <p>Léčivý duch, mnohem mocnější než lidský léčitel, by se nám nedávno docela hodil, ale tehdy jsme se Dobromilou ještě neznali. Věděl o někom, kdo zná někoho, kdo zná někoho dalšího, a tak dál. Jak se ukázalo, mohl by nám být k užitku. Za prvé byl ochoten nám zaplatit. Za druhé nám potvrdil, že opravdu zmizelo několik studentů a policii to zatím moc nezajímá.</p> <p>„Máte pravdu. V areálu univerzity za dva dny zmizeli dva studenti a údržbář.“ Doktor Nushi se opřel lokty o stůl a spojil před sebou dlouhé, tenké prsty. Na dvou z nich měl jadeitové prsteny. Jeden byl bílý, druhý rudý. Jeho obličej podivně připomínal opičí tvář − velké uši, černé vlasy s ustupujícími kouty, široký nos a citlivé oči. A co bylo ještě divnější − i když nejsem zrovna vzorný student, náhodou jsem si zapamatoval dávnou lekci z mytologie. Podle japonských mýtů nosí opice štěstí. Když potřebujete doktora, bylo by štěstí docela hezkým bonusem k jeho milému chování.</p> <p>„Nedokážu říct, co je odneslo,“ pokračoval doktor Nushi. „Ale něco tu je. Predátor. Nevím, jestli je to člověk, nebo ne. Ale je tu takový podivný klid… je tu cítit něco…“ Podíval se na mne a pak rozevřel ruce, jako by chtěl říct: „Kdo ví?“ Zdálo se, že má dojem, že ze mě je taky něco cítit, ale nechal si to pro sebe. Naštěstí. Niko je na poznámky o mých ólfích genech ještě háklivější než já. „Nedokážu to přesně určit, ale vím to,“ řekl. „Je tu smrt. Dobrý lékař ji pozná. A tohle je chodící a mluvící Smrt a používá naši univerzitu jako jídelnu. Ať je to člověk nebo něco jiného, chci, aby to zmizelo. Toto je místo, kde má sídlit moudrost a učení, ne smrt. Jen jsem nevěděl, co mám dělat, protože policie říkala, že musíme počkat čtyřicet osm hodin. Nevěděl jsem, koho kontaktovat, dokud se mi paní Nezmarová neozvala s nabídkou vašich služeb.“ Kývl k Dobromile.</p> <p>Niko se doktoru Nushimu uklonil a pak se posadil. Teď s klidnou tváří a celý v černém seděl na židli potažené tmavěmodrým brokátem. „Sawney Beane. Možná že tu loví ten, jehož právě hledáme. Ale možná je to člověk, jak říkáte. Ať tak nebo tak, podíváme se na to.“ Zahleděl se na Dobromilu a pak na mě. „V tunelech a kanálech se mu možná nelíbí. Nepochybně má několik různých možností, z nichž vybírá to nejlepší umístění pro nový domov. Jakmile se někde usadí, zůstane tam, ale myslím, že si takové místo ještě nevybral. Možná že loví tady, ale odnáší si oběti někam jinam. Do nějaké jeskyně.“</p> <p>„Pokud je to pravda, budete tu jistě prospěšnější než policie,“ řekl na to Nushi.</p> <p>„Policie tu tedy není?“ zeptala se Dobromila. Věděli jsme, že by Sawneyho nenašli, i kdyby to byl on, ale pokud by po areálu chodily hlídky, mohly by nám dost znesnadnit vyšetřování. Nejspíš už se budou šířit různé spekulace, když za sebou Sawney nechává tolik těl.</p> <p>Jenže problém je, že se žádná těla vlastně <emphasis>nenašla.</emphasis> Víme to, protože poté, co jsme našli těla ve stromech, jsme několik dní pročítali noviny. Nebylo tam nic, dokud nedošlo k masakru na psychiatrické klinice. Žádné články o těch ve stromech nebo o kusech těl plovoucích v tunelech, na něž by mohli narazit dělníci. Záhada. Už tak jsme toho měli na práci dost, jenže tohle bylo něco, čím bychom se měli zabývat − později. Zrovna teď… to může počkat, ale podíváme se na to. Možná za pár týdnů… nebo měsíců. Až vyřídíme Sawneyho, budu chtít jen prázdniny, žádné další záhady.</p> <p>„Oznámili jsme jim to, jenže jak jsem říkal, studenti jsou podle práva dospělí, stejně jako ten údržbář, a ještě to nebyly dva dny. Pátrají, ale protože se neobjevil žádný náznak trestného činu…“ Roztáhl ruce ještě víc a pak je položil na stůl. „Rozhodně se to tady jimi nehemží.“ Hnědýma očima se postupně zadíval na nás všechny. „Toto je můj domov, ale nejsem žádný bojovník. Paní Nezmarová mi řekla, že vás lze najmout. Zaplatím, co si řeknete, pokud tu situaci vyřešíte dřív, než se ještě zhorší.“</p> <p>Někdo nám vážně zaplatí za to, že budeme riskovat životy. Sakra. Děsivé, skoro smrtelné zážitky najednou vypadaly o malinko míň otravně. Strčil jsem ruku do kapsy kožené bundy a pohrával si se starou natrženou dírou. Dal jsem Dalile lepší bundu, ale tuhle mám taky rád. Bundu si novou kupovat nebudu, ale glock jsem si pořídil a výbušné náboje do eaglu taky nejsou zrovna levné.</p> <p>„Výsledky se nemusí dostavit okamžitě. Uděláme, co budeme moct, ale Sawney, to jsou jatka v jedné osobě, a to doslova,“ upozorňoval ho Niko. „A pokud je zabiják člověk, policie ho pravděpodobně najde dřív než my.“</p> <p>„Pak to, co budete moci udělat, je přesně to, co žádám.“ Doktor Nushi si uklonil. Nik se taky uklonil. Jednání bylo téměř u konce. Až na to, že se Dobromila zdvořile, ale rozhodně vyptala na domácí adresu doktora Nushiho kvůli platbě. Obdařila ho úsměvem s lehce vyceněnými tesáky. Nevím, jestli to bylo pro výstrahu, nebo z flirtu. U upírů jeden nikdy neví. Ale protože Nushimu zrudly uši, asi to byl flirt.</p> <p>Dostali jsme falešné studentské průkazy, které platí kdekoli na univerzitě, pro případ, že by nás někdo zastavil a vyptával se. Nedokázal jsem si ale představit, proč by to někdo dělal. Já vypadám jako dvacetiletý student-lajdák, protože přesně to taky jsem. Nikovi je dvacet dva, ale vypadá na dvacet šest a může se klidně vydávat za staršího studenta nebo asistenta, což je vlastně taky. Dobromila… z jejího vzhledu se nedá určit věk, ale ji by nikdo nezastavoval, protože by měl podezření, že je masová vražedkyně.</p> <p>Jeden student zmizel cestou na francouzštinu, další studentka zmizela, když si v přízemí jedné z kolejí prala prádlo, a údržbář, to byla záhada. Vyšel ven na zavolání, ale vzal si s sebou dokumentaci. Jenže nikdo nehlásil, že by ho volal, a nikdo nevěděl, kam šel.</p> <p>Rozdělili jsme se, abychom prošli co největší prostor. Měli jsme v úmyslu ztratit se mezi potenciálními kusy jídla a hledat mrtvá těla a/nebo nestvůry. Já si vzal mapu. Niko hledá cestu buď podle hvězd, nebo podle vnitřního smyslu pro orientaci, já nevím. Bylo už po sedmé a byla tma. Dobromila si přehodila plášť přes ruku a odplula do tmy. Za dvě vteřiny jsem ji ztratil z dohledu. Ví, jak se pohybovat. Směr, kam odešla, jsem poznal jen podle otáčejících se mužů a asi dvou žen.</p> <p>Podíval jsem se na mapu, chvíli nad ní přemýšlel a pak ji zmačkal a vyhodil do nejbližšího odpadkového koše. Najít Sawneyho mi stejně nepomůže. S tím mi pomůže to, že ho vyčenichám a budu přemýšlet jako on. Nebyl jsem z toho nadšený, měl jsem pocit, že obojí bude zhruba stejně namáhavé. Sám jsem byl kdysi asi týden veselý maniak. Vůbec není obtížné vzpomenout si na zákruty a prudký spád takového myšlení. Ve skutečnosti je to až příliš snadné. Naskočíte, a už se vezete s větrem o závod a v uších vám zní šílený smích.</p> <p>Rozhodl jsem se, že nejdřív zkusím nos. Připadalo mi to bezpečnější.</p> <p>Kolumbie je větší, než vypadá, a vypadá dost velká. Soustředili jsme se na areál na Morningside Heights, kde zmizeli studenti i zaměstnanec. Na lékařské fakultě ani v nemocnici, které jsou o padesát bloků dál, se zatím nic nestalo. Na jedné straně s areálem sousedí Morningside Park a Dobromila říkala, že se poptá jakýchkoli nelidí, které tam potká, čímž velmi slušně řekla, že se poptá místních pobudů, jestli si v sousedství nevšimli nové nestvůry.</p> <p>Chodil jsem od budovy k budově. Nejdřív jsem si myslel, že to bude snadné, protože jsem ho ucítil prakticky hned. Jenže zanedlouho jsem si uvědomil, že jeho pach tam skutečně je, ale… úplně všude. Silný a nezaměnitelný. Jo, loví tady. Vypadalo to, že prolezl každé zákoutí i skulinu školy. Drží se ve stínech, vyhýbá se osvětlení, ale <emphasis>vlastní</emphasis> to tam… každý centimetr.</p> <p>Zatraceně. Konečně něco máme. Podle pachu se tam pohyboval téměř každou noc. Každou noc… ale zase tolik studentů nezmizelo. Tohle přece nemůže být ono, nebo ano? Jedna z možností? Nebo jeho budoucí domov? Má rád jeskyně, a tady to na jeskyně moc nevypadalo. Ale něco se tu rozhodně děje. Musíme toho parchanta jen najít, odsekat z něj kousky a zeptat se ho, co to je.</p> <p>Jenže najít ho bude problém. Jeho pach byl úplně všude a já nevěděl, jak ho přesně lokalizovat. Nikdy to není snadné, že? „Do hajzlu.“ Zastavil jsem se a podřepl na dlouhém pruhu trávy mezi Broadwayí a Amsterdam Avenue, jenž spojuje dvě části areálu.</p> <p>„Hezký klouček.“ Něco mě polechtalo za uchem. „Otrávený?“</p> <p>Dalila.</p> <p>„Dalo by se to tak říct,“ zavrčel jsem překvapeně. Neslyšel jsem jí přicházet − byla koneckonců z Klanu − ale cítil jsem za sebou její vůni. Vlčice s vanilkou. A neměl jsem nejmenší ponětí, co tam kruci dělá. Otočil jsem hlavu a podíval se nahoru, zatímco ona si obtočila kolem prstu pramen mých vlasů. „Ten zkurvysyn Sawney.“</p> <p>Nakrčila nos a oči se jí zbarvily zlatorudě. „On je tady. Je všude. Pach šílenství.“ To byla pravda. Rozhodně je silně cítit šílenstvím. Samozřejmě že on by o mně řekl totéž. Posadila se vedle mě. „Zuřivý, ale to je pro něj normální. Přestaň ho hledat.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Sežere tě.“ Její obličej byl najednou jen milimetry od mého. „Radši bych tě sežrala sama.“ Jazykem se dotkla mého spodního rtu.</p> <p>Tak tohle bylo ještě větší překvapení než to, že se tady objevila. Ani ne ta nabídka, ale načasování. Já nejsem Robin − a kdo z nás je? − ale poznám, když se o mě, nebo přinejmenším o některé moje části, někdo zajímá. A já se zase zajímal o ni, i když jedna moje část se kvůli tomu cítila děsně provinile. Ne že by na tom záleželo. Nebyl na to správný čas ani místo. Kolem nás prošly dvě studentky, blondýna a bruneta. Podívaly se na nás a přidaly do kroku. Já možná vypadám jako obyčejný dvacetiletý flákač a Dalila jako kříženka mezi modelkou a motorkářskou holkou, ale do lidského světa nepatříme. Ne skutečně. Ty dívky asi nevěděly, co jim na nás připadá divné, ale vycítily, že jsme jiní.</p> <p>„Holčičky,“ řekla Dalila a posměšně pohodila culíkem. „Bojí se strašidel v hlubokých a temných lesích.“</p> <p>Na chvíli jsem svěsil hlavu. Jí nevadí, že je jiná. Tak proč mně ano? „Jak jsi věděla, že jsem tady?“</p> <p>Posadila se vedle mě. Měla na sobě kožené kalhoty. Natáhla se a opřela se lokty do trávy. „Volala jsem Dobromile. Zvedl to puk. Říkal Kolumbie. A tady…“ dotkla se svého malého, rovného nosu, „…jsem tě našla po pachu.“</p> <p>„A jak jsem cítit?“ zeptal jsem se váhavě. „Vypadalo to, že Flayovi se to moc nelíbilo.“</p> <p>Oči jí opět zhnědly a zdálo se, že ji otázka zmátla. „Divně. Zajímavě. Dobrý i zlý. Správně i špatně.“ Hladově se na mě usmála. „Sladce i kysele.“</p> <p>Natáhl jsem se a palcem jí přejel po spodním rtu. „Doufám, že myslíš na sex a ne na jídlo. Nebyla bys první vlkodlak, kterej mě chtěl povečeřet, a taky bys nebyla první, kterýho jsem zabil.“</p> <p>Neudělalo to na ni dojem a odfrkla si. „Štěňata.“</p> <p>„Ne všichni. Kerberos nebyl žádnej zmetek z Červený Karkulky.“ Nevadí, že jsme na to museli být tři… Flay, Niko a já… abychom ho sejmuli. Udělali jsme to. Nejsem si jistý, že by to dokázal někdo jiný.</p> <p>„Kerberos.“ Úsměv teď vypadal úplně jinak, byl temný a škodolibý. Vytáhla si bílé tričko a ukázala jizvy na břiše. „Nehodila jsem se k tomu, abych nosila jeho mládě. Flay a já, naše rodina, pro alfy z Klanu nejsme dost dobří. Nemáme správné postavení ve smečce. Ne čistí. Ale <emphasis>my</emphasis> jsme lepší než čistí. <emphasis>My</emphasis> jsme Vlci.“ Položila si ruku na ploché břicho. „Jenže Kerberos řekl, že nebude žádné mládě.“ Sevřela rty a stáhla si tričko zpátky. „Už žádné mládě, nikdy.“</p> <p>Nejdřív mě vůbec nenapadalo, co říct, i když už předtím jsem měl podle rozsahu jizev dojem, že svému synovci Slayovi nepřivede na svět žádné sestřenice a bratrance. Říct, že je mi to líto, se zdálo zcela nedostatečné, a tak jsem se nakonec řídil instinktem. „Zemřel bolestivě a byla tam spousta krve.“</p> <p>To bylo ono. Úsměv se jí vrátil a v očích jí zasvítilo. „Sex. Teď.“ Vzala mě za ruku, postavila se a vytáhla mě na nohy tak prudce, že jsem málem nadskočil.</p> <p>Ne že by nebylo hezké, že mě někdo chce, že si mě chce užít a zneužít, ale jekot, který prořízl vzduch, mi připomněl, že některé věci budou muset počkat. Hele, tenhle rok už jsem to jednou dělal… no dobře, jednou za celý život. Kam spěchat?</p> <p>Jedna z dívek, které kolem nás předtím prošly, utíkala zpátky. Tentokrát byla sama a na obličeji a bundě měla krev. Ani jsem se neptal, co se stalo. Bylo to jasné. Sawney nebo některý z nemrtvých si vyšli na večerní svačinku. Proběhla kolem nás s vytřeštěnýma očima. Utíkal jsem směrem, odkud přiběhla. Dalila mě následovala, ale myslím, že to bylo spíš z nudy než ze snahy zachránit lidský život. Zůstala v lidské podobě, ale i tak se mnou snadno držela tempo. Za běhu jsem vytáhl mobil, sdělil Nikovi základní fakta a pak jsem se snažil přidat.</p> <p>Minuli jsme několik studentů utíkajících různými směry. Uhýbali nám − bylo jasné, že neběžíme jen tak pro zdraví. Přeběhli jsme dlouhý trávník, přeskočili železný sloupek a řetěz ohraničující trávu a dál jsme sledovali krev. A tak jsme ji našli… po pachu její krve. Byl ve vzduchu cítit silně − tak silně jako všudypřítomný pach Sawneyho a nemrtvých.</p> <p>Dostali ji nemrtví, ne Sawney. Zatímco jeho stopa byla hodiny stará, pach nemrtvých byl stejně čerstvý jako ten z dívčiny krve. Obojí přicházelo z cihlové neomítnuté budovy s úzkými okny a komíny. Vypadalo to spíš jako dům, ne jako univerzitní budova. Kolem dokola byly nízké živé ploty a za nimi jsme je taky našli − oběť a tři nemrtvé. Živili se na ní v zákoutí mezi domem a živým plotem, ve stínech a chránění před zvědavými pohledy. Jednoho měla na krku, druhého na prsou a třetího na břiše. Nemohli jsme pro ni udělat vůbec nic. Nemrtví ji během chvíle roztrhali na kusy. Byla to ta bruneta. Na krátkých vlasech krev nebyla, ale všude okolo ano.</p> <p>Zavrčel jsem a kopl do hlavy toho, co se jí živil na krku. Tentokrát jsem neměl kecky, ale černé okované bojové boty, pevné a s tlustou podrážkou. První ranou jsem tomu parchantovi přelomil krk. Ne že by ho to zastavilo. Zavrávoral a vrhl se na mě. Hlava mu visela v podivném úhlu. Kost povolila, ale mícha držela. Nejspíš byla poškozená, ale ne dost na to, aby to primitivní organismus, jakým je nemrtvý, zastavilo. Dalila, jež se protentokrát vzdala vlčí podoby, jednoho odrovnala nožem. Během několika vteřin ho shodila na zem a rozcupovala na kousky. Proč kvůli pouhým třem nemrtvým při přeměně zničit bezva oblečení? Docela jsem ji chápal. Ty kožené kalhoty… a to, co bylo v nich… jo, to by byl zločin… <emphasis>do háje.</emphasis></p> <p>Víc než o své hormony jsem se muset starat o nemrtvého, který na mě skočil s drápy a zuby ostrými jako nůž, ale zdaleka ne tak hygienickými. Skrčil jsem se a on narazil do toho se zlomeným krkem. Oba upadli na zem. Nepoužil jsem pistoli. Bylo už tak dost těžké rvát se uprostřed univerzitního areálu, aniž by si nás někdo všimnul, i když byla noc. Tak jsem raději použil nůž a uřízl jednu hlavu. Dalila uřízla tu druhou.</p> <p>„A mně nenecháš nic. Ty jsi ale sobecký bratr.“</p> <p>Podíval jsem se přes rameno na Nika, který tam stál s připravenou katanou. „Jsi pomalejší a pomalejší, staříku. Pořiď si skútr a pak se můžem bavit o tom, že ti něco nechám.“</p> <p>Sotva jsem to plácnutí viděl, ale rozhodně jsem ho cítil. Odolal jsem nutkání promnout si rameno. Podíval jsem se na mrtvou dívku a zase se odvrátil. „Náš nový šéf nebude mít radost.“ Vůbec se mu nedivím. Já ji taky neměl.</p> <p>„Ne, to tedy ne. Jsou drzejší.“ Niko poklekl vedle dívky. „Odtáhli ji z cesty. Jenže odkud přišli? Tady odtud?“ Podíval se na budovu.</p> <p>„Je to trochu malý,“ poznamenal jsem a byla to pravda. Ta budova prostě nebyla dost velká. Kdyby se tu Sawney s nemrtvými usadil, někdo by si toho musel všimnout. Těžko se schovají na půdě jako sousedovic děti.</p> <p>„Ano, to je pravda,“ řekl nepřítomně a postavil se. „Ale občas se pod povrchem skrývá víc, než je vidět na první pohled. Řekni mi, co cítíš.“ Podíval se na Dalilu. „Ty taky.“</p> <p>Zhluboka jsem nasál vzduch a Dalila udělala totéž. Bylo to tam úplně nasáklé. Celé místo smrdělo Sawneym a nemrtvými mnohem víc než jiné části areálu, což už o něčem vypovídalo. Taky to tam jimi páchlo mnohem víc než ostatní místa, na nichž jsme byli: sklad, kanály, tunely SAS. Takže s kanály je konec. Byla to docela úleva, že už se nebudu muset brodit špinavou vodou. „Tohle je ono,“ potvrdil jsem a snažil se nepozvracet.</p> <p>Dalila souhlasně přikývla. „Doupě. Chodí sem. Chodí odtud. Žijí tady.“</p> <p>Nejen tady, ale už jen podle koncentrace pachu jsou tady častěji než kdekoli jinde.</p> <p>„Dobře, Alexandře Sawney Beane.“ Niko se usmál tím vzácným úsměvem plným očekávání, který nevěstil nic dobrého nikomu, kdo se měl ocitnout na druhé straně jeho meče. „Ťuk, ťuk.“</p> <p>* * *</p> <p>Odešli jsme z areálu dřív, než si nás mohli všimnout studenti nebo hlídači. Dobromila s Nikem informovali doktora Nushiho o událostech a o tělech. Měl jsem dojem, že těla stejně brzy zmizí. Přijde si pro ně Sawney, nemrtví nebo ten někdo záhadný, kdo je odklízí. Nik s Dobromilou se vrátili k nám do bytu, aby prováděli výzkum a jiné věci. A pro jednou jsem měl jiné věci na programu i já. Kruci, dvakrát za rok − kde jsou lidi z Guinessovy knihy rekordů, když je člověk potřebuje?</p> <p>Dalila má svůj byt… tak nějak. Vlci si moc nelibují v takových hodnotách, jako je nájemné a zálohy na škody a údržbu. Určitě ne obyčejní vlkodlaci. Na to mají alfu. Ten se stará o smečku. Říká jim, kde bydlet, kde lovit jídlo… a členové alfovy smečky jsou něco jako jeho děti. Ve vlkodlačí společnosti, a obzvlášť u Klanu, koupí alfa pro smečku dům nebo dva − jo, na to oni prachy mají − a postará se o vodu a elektřinu. Pak se smečka nastěhuje. Usadí se třeba v rohu skladiště nebo v různých bytech a stěhuje se z patra do patra každé tři měsíce nebo tak. To záleží na vlcích.</p> <p>Domy zvenčí vždycky vypadají opuštěně, což ještě podtrhují závěsy či rolety v oknech. Dveře jsou zavřené na zámek, ale pokud je nějaký bezdomovec dost mazaný a dostane se dovnitř jinudy… no, mňamka přijde psíkům vždycky vhod.</p> <p>Budova, kde bydlí Dalila, bývala škola. Kolem dokola je rezavějící řetězový plot a všude po zdech graffiti. Staré graffiti. Kdyby se teď objevil nějaký nový umělec, dopadl by stejně jako bezdomovec. Odemkla zámek na řetězu a pak ho za námi znovu zamkla malým otvorem v neprůstřelném sklu ještě vylepšeném ocelovými mřížemi. Rychle mě očichala a přikývla. „Jdeme.“</p> <p>Asi deset bloků od jejího bydliště odněkud vytáhla malou lahvičku parfému a hojně mě postříkala. „Od puka,“ oznámila mi. Jasně, pamatoval jsem si to z předchozích setkání s Klanem. „Budeš cítit jinak. Ne jako ty. Ne lidské jídlo. Ne Ólfi.“ Ne člověk, protože někdo by se mohl chtít přidat k večeři. A ne Ólfi, protože… no, to snad ani netřeba vysvětlovat.</p> <p>Vybrala pokoj ve třetím poschodí. Pomalu jsme stoupali potemnělým schodištěm. Občas se zastavovala a naslouchala, jestli neuslyší další vlkodlaky. Nebyl jsem možná cítit jako člověk ani jako Ólfi, ale něco jsem být <emphasis>musel,</emphasis> a kdyby mě někdo viděl, poznal by, že nejsem vlk. Podařilo se nám proklouznout až do jejího bytu. Byla to spíš jedna velká místnost spojená ze dvou. Zeď mezi nimi byla zřejmě proražená velkým kladivem, soudě podle zubatých, betonových okrajů díry. Zdi byly namalované okrovou barvou, která byla ve světle několika lamp místy trochu jasnější. Místo závěsů měla okna červenohnědé zbarvení, protkané stovkami náhodných prasklin. Tiffany postmoderního světa.</p> <p>Gauč tam nebyl, jen polštáře. Šest velkých polštářů složených do tvaru, který měl gauč asi připomínat. Každý polštář měl metr na metr a byly v barvě pralesní zeleně, tmavě hnědé a rezavě červené.</p> <p>„Máš to tu hezký,“ řekl jsem zdvořile a pak se dostal k tomu, na co jsem myslel. „Nejíš lidi, že ne?“ Měl jsem na mysli z hladu. Vím, že většina vlků z Klanu, i někteří mimo něj, to tak dělají. „Mohl bych s tím mít problém.“</p> <p>„Lidi.“ Svlékla si bundu a pak tričko. Neměla na sobě podprsenku a sendviče z lidí už náhle nevypadaly ani zdaleka tak důležitě. Jenže já se držel tématu, protože to <emphasis>je</emphasis> důležité. Nejsem Ólfi a nechci spát s někým, kdo dělá totéž co oni. „Žádná výzva,“ prohlásila odmítavě. „Já jsem lovec. <emphasis>Lovec.</emphasis> Nejsem šakal jako někteří z Klanu.“</p> <p>Fajn, to bylo dobré vědět. Na druhé straně místnosti byla další hromada polštářů, o něco větší. Byly bílé, všechny… o odstín světlejší než její vlasy. „Ty spíš jako vlk, že jo?“</p> <p>Jedním ladným pohybem mi svlékla bundu. „Vlčí sny.“ Oči se jí rozjasnily. „Jsou lepší, ostřejší. Můžeš chutnat, cítit, slyšet, dotýkat se. Stejně jako tady.“ Pokrčila rameny, což udělalo zajímavé věci s některými částmi jejího těla. „Možná je tamto skutečný svět. Možná je tohle jenom sen.“</p> <p>„Čas snít.“ Uvažoval jsem, jestli si mám nechat podpažní pouzdro, ale pak jsem z něj vyklouzl. Robin by mi nepochybně řekl, že by chtěla, abych si je nechal. Je to sexy a tak. Ale já si nechci při sexu ustřelit koule. A žvanil jsem v duchu blbosti? Jo. A co? Bylo to pro mě teprve podruhý, sakra. Můžu si žvanit, jak chci. „To zní podobně jako to, čemu věří domorodci v Austrálii. Nik mi o tom jednou říkal, prej je to…“ Bezva, teď jsem žvanil i nahlas.</p> <p>Ale byla to poslední slova, která jsem tu noc vyslovil, protože mě strhla na podlahu. Tedy alespoň poslední souvislá slova. Pak jsem ještě vykřikl nějaká další. Dalila nebyla žádná nymfa. Nebyla jemná, pomalá a měkká. Dalila byla vichřice požadavků, potřeb a rozkazů, a než noc skončila, naučila mě, jak být stejný.</p> <p>Byl jsem ale rád, že mě přes ten Robinův lektvar necítila. Že pod divoce ostrou rozkoší necítila váhavou pochybnost. Slabé výčitky pod čistou, páteř kroutící euforií.</p> <p>Dotek viny za každým kousnutím, vniknutím a polaskáním.</p> <p>Lítost.19</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" />Newyorské Metropolitní muzeum je velké. To jsem věděl. Ale věděl jsem to tak nějak podvědomě… jako to, že obloha je modrá. Že oheň pálí. Že se chlapovi v desetistupňové vodě nepostaví bez ohledu na to, co si o tom myslí Robin. Všeobecná znalost.</p> <p>Právě proto, že jsem věděl, jak je muzeum velké, jsem o tom nikdy nepřemýšlel − do chvíle, než jsem se brzy ráno příštího dne ztratil ve sklepeních pod hlavní budovou. Vyžádal jsem si po telefonu od Sangridy povolení. Řekl jsem jí, že chci zkontrolovat, jestli tam nejsou další sirušové. Ujistila se, že patřičné dveře do sklepa budou odemčené, ale nic víc. Těžko jsem mohl žádat bodyguarda, aby mi pomohl najít mumii. Za prvé, nevěděl jsem, kteří jsou s ní a kteří jsou prostě obyčejná najatá stráž. Za druhé, nejsem si jistý, jestli vůbec ví, že si Wahanket pod muzeem zřídil doupě.</p> <p>Myslím, že namíchnout mumii není dobrý nápad. Viděl jsem chladnou zuřivost, skrývající se za žlutým světlem, jež mu vyplňuje oční důlky. Nepokusil se nás zabít, ale ani tak bych neřekl, že je to pohodový chlapík. Kdyby přišel o domov, rozhodně bych nechtěl, aby spal u nás na gauči.</p> <p>Robin nás labyrintem naskládaných beden a zapomenutých zaprášených exponátů provedl s naprostou jistotou. Dával jsem pozor, ale zjevně ne dost. A teď, protože mi chyběla cestička z drobečků, jsem se dokonale ztratil. Světla tentokrát zářila a já procházel řadami přepychového pozlaceného nábytku zakrytého fóliemi. Kolem byla naskládaná plátna všech tvarů a velikostí, mramorové sochy, černobílé divadelní masky, a špinavé bedny plné zbraní. Meče, dýky, dokonce i sekyry. Bylo to fantastické. Ani byste nemuseli být puk, aby vás začaly svědit prsty.</p> <p>Jenže to by nebylo správné, a co víc, těžko by se mi to pašovalo přes stráže u vchodu. Takhle by asi uvažoval Robin, což mě přivedlo zpátky k důvodu, proč jsem tam. Bylo načase přestat si prohlížet výklady a jít na věc.</p> <p>Ani Robin, ani Nik by nebyli nadšení, kdyby věděli, kde jsem a co tam dělám. Robin mi jasně naznačil, že do toho nemám strkat nos, jinak mi ho usekne. A Nik… Nika by nepotěšil − <emphasis>opravdu</emphasis> nepotěšil − fakt, že bloumám sám v místech, kde na nás zaútočil siruš. Těch zatracených věcí by tady dole mohly být stovky, místa je tu dost.</p> <p>Nakonec jsem se zastavil vedle jednoho japonského paravánu, poddal jsem se nevyhnutelnému a zavolal: „Wahankete.“</p> <p>Nic.</p> <p>Zkusil jsem to znova a hlasitěji: „Wahankete!“</p> <p>Ozvalo se zašustění a měl jsem dojem, že jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil jsem se se zbraní v ruce. Sangrida mi pod schody u vchodu do sklepa nechala jednu z pistolí jejích stráží. Očekával jsem široký vikingský meč, který to nebyl, za což jsem byl rád. Jsou děsně těžké. V otevíracích hodinách muzea by bylo celkem nemožné pronést dovnitř vlastní zbraň, ale tahle bude stačit.</p> <p>Ukázalo se, že pohyb, který jsem zahlédl, způsobila malá postava. Mělo to tvar kočky, bezpochyby proto, že to <emphasis>byla</emphasis> kočka. Seděla tam a zírala na mě černobílýma očima. Namalovanýma. Zbytek kočky byl ze zašlého bronzu s leskem zlata kolem krku. Zírala na mě ještě pár vteřin a pak se postavila a ladně zmizela ve stínech za klapotu kovových tlapek. Bylo to pozvání a já je přijal.</p> <p>Pohyblivá kovová kočka. Bylo to rozhodně dost bizarní. Jak se může hýbat? Je živá, nebo je to prastarý egyptský čarodějnický trik? Neměl jsem ponětí, ale přikláněl jsem se k tomu druhému. Jasně, věřím na nestvůry. Ale magie? Pokud to není z masa a kostí, tak tomu moc nevěřím. Rozhodně je mi milejší pomyšlení na chodící mechanickou sochu než na vysušenou kočičí mumii.</p> <p>Ale ať už to byla falešná nebo skutečná magie, dovedlo mě to k Wahanketovi. Vzhledem k tomu, jak se zajímá o technologie, jsem mohl očekávat, že bude surfovat po netu nebo koukat na kabelovku. Jenže to byla až příliš šílená představa. Mnohem snazší bylo představit si, jak vráží dýku do hrudi nějakému ubožákovi ležícímu na oltáři. Nebo jak se plouží a šourá ke své příští oběti. To by se k němu hodilo líp.</p> <p>Každopádně, v jedné věci jsem měl pravdu: nesurfoval po netu. Něco pitval… krysu. Opravdu velkou krysu. Obrovskou. Zašklebil jsem se a optal se: „Večeře?“</p> <p>„Nevzdělaný paviáne, neměl by ses posmívat tomu, co dělají tobě nadřazení tvorové.“ V očních důlcích měl místo žhnoucích plamínků temné stíny, z čehož jsem usoudil, že má docela dobrou náladu. „A to je každý obyvatel tohoto zamořeného světa, včetně mého nového mazlíčka.“ Ukázal na hlodavce mávnutím stařičkého skalpelu.</p> <p>Mazlíček? Najednou jsem si uvědomil, že krysu nerozebírá; on ji skládá dohromady. Nebyl jsem si jistý, co z toho je znepokojivější, a tak jsem se to rozhodl ignorovat. Odvrátil jsem pohled od zakrvácené bedny, jež sloužila jako operační stůl, a řekl: „Jsem tu kvůli Vtipálkovi.“</p> <p>„Puk.“ Vyměnil skalpel za jehlu, jíž byl provlečený tenoučký stříbrný drátek, který se mu zaleskl mezi tvrdými černými prsty. „Má nestydatý jazyk, ale přináší přijatelné dary. Co jsi mi přinesl ty?“</p> <p>Naštěstí jsem na to myslel. Naneštěstí byla takhle brzo ráno nabídka na ulici celkem chabá. „No…“ podíval jsem se na pistoli, kterou jsem držel v ruce. Obyčejně nedávám zbraň někomu, koho sotva znám a nevěřím mu, ale lhal bych sám sobě, kdybych si myslel, že by Wahanket potřeboval zbraň na to, aby mě zabil. Nebo aby mě rozebral a složil do nějaké ohyzdné parodie na Kala Leandrose. „Tady.“</p> <p>Tmavá ruka se sevřela kolem rukojeti a já ucítil dotek kůže tužší než rohovina. „Ááá, pěkná hračka. Moderní ekvivalent muškety.“ Nechal krysu krysou a zkoumal pistoli. „Viděl jsem mnoho obrázků, ale tady v mé říši žádné ukázky současných zbraní nejsou.“ Zaskřípal zuby a zašklebil se. „Nadšení lidí pro to, jak se navzájem pozabíjet, mě vždycky potěší, i po všech těch letech.“</p> <p>Váhavě jsem se podíval zpátky na krysu a měl jsem dojem, že sebou škubla. Ne, byl jsem si tím jistý… v břiše měla pořád ještě díru, oči měla prázdné, ale škubla sebou. Znova jsem odvrátil pohled a rozhodl se, že dneska nebudu snídat. „Bezva. Jsem rád, že ty jsi rád. Promiň, že jsem to nepřinesl v krabici s mašlí. Můžem teď mluvit o Robinovi?“</p> <p>„Paviáni nebyli nikdy trpěliví.“ Vytáhl zásobník, jako by to předtím dělal tisíckrát. „Zajímavé.“</p> <p>Krysa zakvíkala. Bylo to tiché a chraplavé zakvíkání a rozhodně jsem to už nechtěl slyšet znovu. „Vtipálek,“ upozornil jsem ho ostře. Poslouchat vlastní hlas bylo lepší než ta druhá alternativa. „Někdo se ho snaží zabít. Víš o tom něco? Víš, kdo by po něm mohl jít?“</p> <p>S cvaknutím zasunul zásobník zpátky a jazykem, co vypadal jako sušené hovězí, si přejel po zubech. „Žádáš ode mě mnoho. Znám tajemství Osirise, vědění Thovtovo i Anubisovy svitky smrti, ale takhle dlouhý seznam? Žádáš nemožné.“</p> <p>To jsem tušil. Chudí, hladoví, snaží se mě zabít celé davy. To bylo Robinovo motto. „Co abys to zúžil tak na dvacet nejpravděpodobnějších? Myslíš, že bys to dokázal?“ Ozvalo se zaškrábání tlapek a vlhké plesknutí něčeho, o čem jsem doufal, že to byl ocas. „No tak, Hanku. Já ti něco dal. Teď dej něco ty mně a můžeš se vrátit ke svý Frankenkryse, jo?“ Chudák. Hlodavce zrovna nemiluju, ale tohle…</p> <p>„Dvacet?“ Položil zbraň opatrně, téměř s láskou, na skleněnou vitrínu s vycpaným paviánem, který mi mimochodem nebyl ani trochu podobný. „Jak jsem řekl, nemožné. Chceš po mně, abych oddělil dvacet zrnek písku z obrovské pouště. Takový úkol nelze provést.“ V hrudi měl díru. Předtím jsem si toho nevšiml. Propadlou díru a za ní, hluboko uvnitř, tyrkys a třpyt zlata. „Možná bych mohl oddělit zrno od plev a dát ti seznam sta bytostí, jež si přejí pukovu smrt.“ Kostnaté paže potažené vysušeným masem a omotané hnědými hadry si založil na hrudi. „Jdi. Vrať se za sedm dní a já ti dám informace, po nichž toužíš.“</p> <p>„Sedm dní…“ začal jsem protestovat, ale ozvalo se hlasitější plácnutí, vlhké a příšerné, a pak jsem uslyšel cupitání běžících tlapek. Podíval jsem se dolů, protože jsem si nemohl pomoct. Hned jsem zase rychle zvedl hlavu, v puse jsem ucítil žluč a doufal jsem, že už nikdy v životě neuvidím krysu, ani živou, ani mrtvou.</p> <p>„Jdi.“ Do Wahanketových kostěných důlků se vracel žár.</p> <p>Šel jsem.</p> <p>Týden… doufám, že se toho Robin dožije.</p> <p>Vyrazil jsem zpátky do bludiště a odešel dostatečně daleko od Wahanketa, abych se cítil o něco klidněji. A pak jsem to udělal znovu… zase jsem udělal to, o čem jsem slíbil Nikovi, že to dělat nebudu. Posadil jsem se na zaprášenou podlahu, zkřížil nohy a ruku natáhl před sebe. Soustředil jsem se, pak jsem soustředění obrátil vzhůru nohama, a bylo to tam. Stejně jako předtím jsem vytvořil malou bránu, ale tentokrát přece jen o něco větší. Ne velikosti pomeranče, ale basketbalového míče. A pak jsem se soustředil ještě víc. Brána, pouze brána. Žádné myšlenky na Tumulus nebo Ólfi. Žádné myšlenky na to, jak jim někoho předhodit k večeři. Žádné myšlenky, jež by nebyly moje. To se nestane. Nepřipustím to. Možná bych nepřipustil ani to, že bych takové myšlenky mohl mít.</p> <p>Šedivé světlo se převalovalo a vířilo jako obzvlášť nebezpečná přílivová vlna a žhnulo jako smrtící radioaktivita. I tentokrát to bylo pekelně ošklivé a bylo to, jako by mi někdo upevňoval mozek do svěráku. Bolelo to, byla mi zima a měl jsem z toho špatný pocit, ale stejně jsem to dělal.</p> <p>Proč? Protože si myslím, že by mi to jednou mohlo zachránit život. Nebo Nikovi. A to za to stojí. Stojí za to vydržet bolest, krvácení i pocit balancování nad propastí, kdy jediný špatný krok může být osudný. Ólfi mi nikdy nedali vůbec nic, co bych chtěl mít nebo znát, ale pokud by mi jejich genetický trik mohl pomoci zachránit bratra nebo někoho jiného, koho mám rád, pak z toho hororu, který zamýšleli mým narozením, vzejde alespoň něco dobrého.</p> <p>Vážně jsem to chtěl. Předtím jsem zachránil sebe a Robina. Chtěl jsem mít možnost udělat to znova, pokud by byla potřeba. Kvůli tomu, kdo jsem, strávil Niko celý život obklopen nestvůrami a šílenstvím. A drží se dobře. Oba se držíme, jenže kdybych měl k dispozici nouzový východ, cítil bych se líp. Možná bych cítil jen o zlomek menší odpovědnost za zmatek, který do našich životů vnesli Ólfi.</p> <p>Jen kdybych se dokázal aspoň o trochu zlepšit.</p> <p>I navzdory odhodlání mi trhlina mezi světy cosi našeptávala. Říkala věci… špatné věci. A já chtěl ještě horší věci. Skoro jsem se jich mohl dotknout, ochutnat je, cítit je…</p> <p><emphasis>Do hajzlu.</emphasis></p> <p>S vypětím sil jsem hlasy vytěsnil. Zmizely a já cítil lehké uspokojení… velice obezřetné uspokojení. Nejsem hlupák.</p> <p>Syknul jsem ostrou bolestí a bránu zavřel. Světlo pohaslo a já si otřel nos utěrkou, kterou jsem si pro tu příležitost vzal s sebou. Byla lepší než papírové ručníky. Přemýšlel jsem o tom, že to nic nebylo. Jen věci, o nichž si představuju, že je Ólfi cítí a myslí na ně. Byl jsem v hrůzostrašném sklepě a prováděl ještě hrůzostrašnější věci. Kdo by si v takové situaci nepředstavoval nějaké blbosti? Napoprvé to byla náhoda a teď zase moje představivost.</p> <p>Krev tekla dál a dál a já si utěrku u nosu přidržoval skoro deset minut, než to přestalo. Uši jsem měl v pořádku. Těm ublížila jen velká brána, kterou jsem otevřel při útoku siruše. Pořádně jsem si otřel tvář, vylovil z kapsy tylenol a spolkl dvě tabletky. Bolest hlavy, krev, bylo to tam pořád. Nezdálo se, že by se to procvičováním lepšilo. Superbrána, již jsem před několika měsíci otevřel při boji s Hobem, zjevně dost narušila mou schopnost otevírat brány. Skoro jsem cítil, jak to mám někde v mozku zablokované. Jako by to byla poškozená tkáň, ztvrdlá jako strup. Budu se tam muset dostat jinudy, nebo to proříznout.</p> <p>Nebo, jak řekl Niko, mi mozek vyteče ušima. Uvidíme. Pokud přijde na to, co dělám, tak asi budu mít úplně jiné starosti.</p> <p>Vydal jsem se zpátky ke schodům. Cestou jsem se několikrát ztratil − přesně jak jsem čekal. Jakmile jsem vyšel ze sklepa, snažil jsem se se skloněnou hlavou dostat k nejbližším toaletám, abych zkontroloval, jestli mi na tváři nezbyla krev. Už jste se na sebe pokusili podívat do zrcadla, aniž byste do něj pohlédli? Není to snadné. Nejdřív jsem vzal pár papírových ručníků a mýdlo a pořádně se vydrhnul. Pak jsem se na zlomek vteřiny zahleděl do zrcadla a zase se odvrátil.</p> <p>Byl to skoro stejný výkon jako otevřít díru v prostoru. Fobie jsou ošidné. Vím, že na mě ze zrcadla nevybafhe démon, který by mě chtěl ovládnout. Vím to, protože jsem toho démona zabil. Ale tohle byl první pohled do zrcadla od doby, kdy se z jednoho vyplížil Temník a slupnul mě jako malinu.</p> <p>A jak jsem vypadal?</p> <p>Pekelně provinile. Niko mi nakope zadek.</p> <p>* * *</p> <p>Když jsem se za dvacet minut objevil v Dobromilině apartmá, zastrčil jsem vinu daleko z dohledu za pomoci přirozených hereckých schopností zděděných po Sofii. Jinými slovy, přilepil jsem si na obličej jednu velkou tlustou lež. Bylo by mi to prošlo, i kdybych byl jen z poloviny tak dobrý jako ona. U dveří bytu jsem zastihl Robinovu hospodyni, Seraglio. Podívala se na mě, zavrtěla hlavou a vytáhla z kapsy kabátu krekry a malé balení burákového másla. „Zlato, vás by odfoukl i vlahý větřík, a nás teď čeká pořádná vichřice. Najezte se.“ Měla s sebou malý kufřík. Nejspíš Robinovy věci, ale…</p> <p>Hladově jsem otevřel krekry, zakousl se do jednoho a s plnou pusou se zeptal: „Kde je zbytek?“</p> <p>„Nese je nahoru řidič taxi, všech pět,“ povzdechla si a zaklepala na dveře. „A za pořádné spropitné, to vám povím. Běda, kdyby měl pomoci dámě jen z dobroty svého malinkého svrasklého srdce.“ Netrpělivě potřásla hlavou a zvedla malou pěst, aby znovu zaklepala, když vtom se dveře rozletěly a ven vyběhl Jišijáš ve velice špatné náladě. To zas tak překvapivé nebylo. Špatnou náladu má většinou. Horkokrevný chlap, co vypadá, že by měl mít nad hlavou svatozář. Překvapení bylo, že tady vůbec je − že mu Robin otevřel. Křídla vidět nebyla. Prošel mezi mnou a Seraglio, aniž by se na nás podíval, a odpochodoval chodbou k výtahu.</p> <p>Pokrčil jsem rameny, galantně vzal hospodyni kufr a následoval ji dovnitř. Robin měl na sobě župan, který pravděpodobně patřil některému z Dobromiliných zemřelých manželů, a snídal. „Vaše krámy, pane.“ Hodil jsem kufřík na jídelní stůl. „Ocenil bych spropitný, ty lakomej parchante.“</p> <p>Vidlička v jeho ruce se zastavila v půli cesty mezi talířem a pusou. Podíval se na kufr a okamžitě se dožadoval: „To je jen kosmetika na vlasy. Kde je zbytek?“</p> <p>Seraglio už byla na odchodu. Zjevně jí bylo milejší jít naproti řidiči taxíku než se setkat se svým zaměstnavatelem. Moc jsem se jí nedivil. Jelikož jsem změnil názor na snídani, sedl jsem si ke stolu, sebral Robinovi z talíře medem pokapaný croissant a pustil se do něj. „Na chodbě jsem potkal Jiše.“ Věděl jsem, že se snažil Robina přesvědčit, aby nám řekl, co se děje. Jišijáš nám to nemůže říct sám, tak se aspoň snažil přesvědčit Robina. „Vypadal namíchnutě. Ještě víc než obvykle.“ Což znamenalo, že Robin nespolupracoval.</p> <p>Olízl jsem si prsty. „Taky vypadal, že má o tebe obavy. Vážně, Robine, co je vůbec zač? Zná tě. Chci říct, opravdu tě zná, ví o tobě dobrý i špatný věci. To moc lidí říct nemůže.“ Třeba my s Nikem ne, ne docela. Zvlášť když před námi Robin něco tají.</p> <p>Zaváhal, chvíli si hrál s jídlem na talíři a pak si povzdechl. „‚Co‘ je to správné slovo. Dalo by se říct, že se snaží verbovat lidi pro správný a charakterní život. Má ještě přísnější morální zásady než tvůj bratr.“ Při té myšlence se předstíraně otřásl. „Je to divný. Nebo spíš pomatený. Na světě je příliš skautíků.“ Lehká mrzutost se změnila v něco mnohem temnějšího. „Už jsme spolu s Jišijášem prožili ledacos. On mě pořád do něčeho nutí a děsně mě vytáčí. Chce po mně, abych se vzdal všeho, co mě činí tak nádherně jedinečným.“</p> <p>„Lhaní, podvádění a ošukání všeho v dohledu?“ zeptal jsem se a zazubil se.</p> <p>„Přesně tak.“ Zlostně se nad tou myšlenkou zakousl do sousta vajec.</p> <p>Je těžké představit si, že by někdo měl dost odvahy na to, aby se snažil Robina Vtipálka přinutit žít spořádaně. A ještě těžší bylo představit si, proč by to dělal. „Vážně to vypadalo, že si o tebe dělá velký starosti,“ opakoval jsem. Byl rozzlobený, ale ovládal se, protože když odcházel, neviděl jsem křídla. Byla tam jen světle šedá kožená bunda, modrá košile a seprané džíny. Jizvu zakrývaly jeho blond vlasy, takže ta nic neprozradila. Blond vlasy… jenže hodně světlé, ne ten důvěrně známý tmavší odstín, který vídám každý den svého života. Zamračené šedomodré oči v kontrastu k očím barvy zimní oblohy, světlá pleť oproti cikánské olivové, o pár centimetrů vyšší, ale…</p> <p>V hlavě se mi rodila myšlenka. Ještě se nevynořila, ale statečně si probíjela cestu ven. Robinovi se Niko pekelně líbí. Houževnatě po něm šel, dokud se neobjevila Dobromila. Kruci, i od té doby to párkrát zkusil. A Jišijáš… Jišijáš vypadá jako Niko.</p> <p>Ne. Ne, to není přesné. Niko vypadá jako <emphasis>Jišijáš.</emphasis></p> <p>Robin, který už je zvyklý na skřípající pochody v mém mozku, si mne prohlédl od hlavy k patě a na základě mého pomuchlaného oblečení rychle změnil téma dřív, než jsem stačil otevřít pusu. „Podruhý… v jednom roce? Jak takovou námahu můžeš vydržet?“ optal se posměšně. „Pamatuj, co se říká o chlupatejch ženskejch. Jednou zkusíš, a už musíš. I když… to není tak úplně pravda. Uprostřed zábavy by se mohla přeměnit a sežrat tě zaživa… svačinka místo šukačky. Nebo hůř… koukal jsi někdy na pořady o přírodě? U Romulovejch chlupatejch koulí. Mohl by ses uvnitř zaseknout na celý hodiny. Příště si s sebou radši vezmi křížovku. Nebo páčidlo a mazací olej.“</p> <p>To mi dokonale zkazilo chuť k jídlu. „Doufám, že tě pekelně bolej žebra,“ zavrčel jsem, zrovna když do místnosti vcházeli Niko s Dobromilou. Na tu věc s Jišijášem jsem nezapomněl, ale musel jsem to nechat na jindy, protože Niko měl něco na srdci. Došlo mi to podle toho, že mě dostrkal do koupelny, vrazil mi do ruky mýdlo, ručníkem přikryl zrcadlo a zbaštil mi tu velkou lež přilepenou na čele. Rychle jsem se osprchoval a už mě tlačil ven ze dveří, kolem zpoceného a nadávajícího řidiče taxíku, který nahoru táhl něco, co vypadalo jako šedesátikilový lodní kufr. Chudák. Ale radši on než já.</p> <p>Když jsme vyšli na ulici, Niko konečně promluvil. „Musíme jít zkontrolovat Bažinačku.“</p> <p>Když jsem to uslyšel, vlastně se mi ulevilo. Cítil jsem… kruci, nebyl jsem si jistý, co cítím. Bažinačka je zabiják a predátor, ale to my ji do toho srabu dostali. Jestli kvůli tomu umře… to nebylo hezké pomyšlení. „Bezva. Vezmem dětičkám lízátka?“</p> <p>„A potvrdili jsme si s Dobromilou, kde má Sawney novou ‚jeskyni‘.“</p> <p>„Jo?“ zeptal jsem se s temným zájmem. „Je to v tý budově?“</p> <p>„Víceméně. Přesnější by bylo pod ní. Bylo to opravdu to, co jsem četl a pak zapomněl. Je to Buell Hall, poslední budova bývalého ústavu pro duševně choré, jak tomu tenkrát říkali.“</p> <p>Ježíši. To dává smysl. Dokonale. Masakr na psychiatrické klinice, jeho slabost pro psychicky narušené bezdomovce, fascinace chutí ólfího šílenství, o níž byl přesvědčen, že ji ve mně cítí. Sawney šílenství miluje… Rozhodně k tomu dokonale sedí to, aby se zahrabal v ruinách starého blázince − i když se mi to vůbec nelíbí.</p> <p>A ta úpravná cihlová budova? Vypadá, jako by tam bydlela něčí babička. Sušenky a mléko, ne elektrošoky a svěrací kazajky. „Děláš si legraci. Řekni mi, že si děláš legraci,“ dožadoval jsem se.</p> <p>Nedělal si legraci. Tam, kde je teď Kolumbia, býval Newyorský ústav pro choromyslné, o pár let později přejmenovaný na Bloomingdaleský ústav pro duševně choré. Fungoval tam od roku 1808 do 1894 a pak se přesunul do Newyorské nemocnice ve White Plains.</p> <p>To je fakt fascinující.</p> <p>Jako by nebylo dost děsivé, že nemrtví pustoší univerzitní areál; Sawney se s nimi ještě k tomu prochází ve zbytcích podzemí blázince z devatenáctého století. Pod Buell Hall se nachází systém tunelů, které byly kdysi používány pro transport uhlí a páry a rozkládají se pod celým areálem. Tunel za tunelem. Ideální, když se chcete potloukat kolem a sem tam vyskočit jako čertík z krabičky, aniž by někdo viděl, kudy chodíte.</p> <p>Dokonalá jeskyně.</p> <p>„Říká se, že to tam bývalo moc pěkné. Hezké pozemky,“ řekl Niko. Nebyl jsem si jistý, jestli mě jen tak dráždí, ale ani jsem nezakrýval, jak jsem se otřásl.</p> <p>„Jo, pěkný. Ježíši.“ Není nic lepšího než procházka po zahradě se šílenci.</p> <p>Při pohledu na moji nervozitu mu blýsklo v šedých očích. „Když jsi byl malý, moc jsi koukal na horory. Zkreslilo ti to pohled na péči o duševní zdraví.“</p> <p>Jasně. Horory, když jsem byl dítě. To je určitě ten problém. Ne to, že Ólfi jako rasa jsou šílení vraždící maniaci, nebo to, že Sawney se chová, jako bych byl lízátko se šílenou příchutí. To s tím jistě nemá co dělat. „Takže do tunelů se dostanem z Buell Hall?“</p> <p>„Pravděpodobně.“</p> <p>Ochladilo se a já strčil ruce do kapes kožené bundy. Zapnout ji nepřipadalo v úvahu, protože by mi to ztížilo přístup k pouzdru se zbraní. „A jestli se tam dolů dostanem a tu noční můru najdem, co potom? Zatím jsme moc neuspěli. Pistole nefungujou. Meče nefungujou. Sakra, ani bažináči nefungujou. Co nám zbejvá?“</p> <p>„Přemýšlel jsem o tom. Důkladně.“ V parku začaly opadávat poslední listy a Nik jeden chytil, když se přímo před námi snášel k zemi. Otočil jím v dlouhých prstech a pak ho zvedl přede mě. „Jakou má barvu?“</p> <p>„Červenou, řekl bych,“ odpověděl jsem, i když jsem neměl představu, kam tím míří. „A trochu oranžovou.“</p> <p>„Ne.“ Zvedl jej ještě výš, chvíli jej obdivoval a pak nechal odletět. „Má barvu ohně.“</p> <p>V tu chvíli mi to došlo. „A Sawney nemá oheň rád.“</p> <p>„Ne. Řekl bych, že to s tebou asi udělá upálení na hranici.“ Nezdálo se, že by s ním Niko soucítil. „Musíme to jen zopakovat.“</p> <p>„Bez armády, kterou měli minule,“ upozornil jsem ho.</p> <p>„‚Cesta prostá výzev byla by nudná,‘“ ocitoval. „Hosea Ballou.“</p> <p>„‚Dělám rád věci jednoduše,‘“ opáčil jsem. „Já. Chceš si to zapsat? Můžu ti to zopakovat.“</p> <p>„To nebude nutné. Myslím, že jsem to za těch dvacet let už pochopil.“ Zatahal mě za culík. „Mám nápad. Divím se, že už jsi na to nepomyslel, ale o tom si promluvíme později.“</p> <p>Ostražitě jsem se na něj podíval. „A o čem budeme mluvit teď?“</p> <p>„Chci s tebou mluvit o Dalile a nymfě a dalších, co přijdou po nich,“ odpověděl a naposledy mě zatahal za culík. Pak se mu škádlivý humor z očí vytratil.</p> <p>Fajn. Tuhle konverzaci jsme vedli nad dětsky zjednodušenými kresbami Ólfi, už když mi bylo deset. Tady je Kal. Tady je holka. Tady je jejich zubaté dítě, jak žere sousedovic psa. Nechtělo se mi věřit, že by si to Niko chtěl zopakovat. Měl jsem pravdu.</p> <p>„Musíš být opatrný.“ Vítr mu foukal do vlasů, ale ty byly pevně svázané a sotva se zatřepotaly.</p> <p>„Víš, že jsem.“ Jestli to někdo ví, pak Nik. Jestli někdo ví, čeho jsem se vzdal kvůli bezpečí, pak je to on… a George.</p> <p>„Tohle nemyslím. Vím, že na to si dáváš velký pozor. Vím, čeho ses vzdal.“ Silně mi stiskl rameno. „Mluvím o Ólfi. Jsou tam. Neviděli jsme je měsíce, ale oni se vrátí. Tomu neunikneme. Musíš na sebe dávat pozor… pokud tam nemůžu být já, abych to dělal za tebe.“</p> <p>Aha, tohle mu dělá starosti. A má pravdu. Pohybuju se teď sám mnohem častěji než před rokem. V minulosti jsem byl buď s bratrem, nebo s Robinem. Teď jsem občas ve společnosti osob, jež ke mně necítí takovou loajalitu jako bratr, Dobromila nebo Vtipálek. Bránili by mě stejně jako tihle tři, kdyby si pro mě přišli Ólfi?</p> <p>„Dospívám, mami.“ Ohrnul jsem ret a lehce do něj strčil. „Muselo to přijít.“</p> <p>Zastavil se, ale listí padalo dál. „Jsi můj bratr, Kale. Jsi má rodina. Má <emphasis>jediná</emphasis> opravdová rodina. Neopouštěj mě z hlouposti nebo nerozvážnosti.“ A pak, když jsem se k němu otočil, řekl něco, co od něj moc často neslýchám. „Prosím.“</p> <p>Naposledy, když mě takhle prosil, ze mě při tom málem vytřásl duši. Tehdy zuřil, ale za zuřivostí byla starost o mě. Teď situace není tak napjatá, ale starosti si dělá stejně.</p> <p>Vychoval mě. Můj bratr. Neurážím ho tím, že mu občas říkám matko nebo otče, i když vím, jaké rodiče jsem měl. Jenže on plnil jejich role. Vychoval mě, a když bylo třeba, nakopal mi zadek. A popravdě, nekopal mě do něj tak, jak bych si zasloužil. Byl na mě přísný, ale věděl, co mám za život. A jaký život nemám a nikdy mít nebudu − normální. Povoloval mi, víc než jsem si zasloužil. Jsem naživu díky němu. A co víc, jsem díky němu příčetný − nemusím do žádného Bloomingdaleského ústavu pro duševně choré. Bez Nika bych to nemohl říct s absolutním přesvědčením.</p> <p>„Budu dávat pozor. Slibuju.“ Řekl jsem to se stejným přesvědčením a myslel jsem to vážně. Není toho moc, co bych pro Nika neudělal. Sakra, není <emphasis>nic,</emphasis> co bych pro něj neudělal.</p> <p>„Dobře.“ Vykročil a vypadalo to, jako by listy letěly s ním. „Jsem rád, že ti tentokrát nemusím bouchat hlavou o karavan.“</p> <p>„Ty jsi ztělesněná láska, Cyrano. Nevěř nikomu, kdo by ti říkal něco jinýho.“ Zazubil jsem se.</p> <p>Ukázalo se ovšem, že Bažinačka s tím nesouhlasí.</p> <p>Zásadně nesouhlasí.</p> <p>* * *</p> <p>Chvíli nám trvalo, než jsme přešli park a došli ke skupince stromů, za nimiž se skrývala mýtina, kde Bažinačka bydlela. Malí bažináči seděli ve stromech všude kolem nás. Jejich oranžové oči splývaly se zbytky listí. Blátem pokrytá kůže se dobře schovala mezi kmeny a větvemi. Byli zticha, neozvalo se ani bahno padající na zem, a jedině Niko má dostatečně nindžovské uši na to, aby něco takového slyšel.</p> <p>Já si aspoň všiml očí a ucítil je. To mě uchránilo před trestem pohlavku a přídavku patnácti bloků k našemu dennímu běhání. „Co tam dělaj?“ zeptal jsem se tiše.</p> <p>„Stráží svou matku,“ odpověděl stejně tiše. Ani se neobtěžoval podívat se vzhůru nebo vytáhnout katanu. Měl jsem podivný pocit, že je nechce urazit tím, že by si jich „všiml“. „Jsou to dobré děti. Zaslouží si úctu.“</p> <p>Měl pravdu. Když jsme došli k bahnu na kraji vody, vydaly se za námi, skákaly ze stromu na strom a nakonec se rozestoupily kolem nás. Beze slova se plížily kolem, ale pořád se zdržovaly mezi námi a bahnitou jámou. „Omlouváme se,“ řekl Niko hlasitě, „za zranění způsobené vaší matce.“</p> <p>Ticho skončilo a ozvalo se vrčení. Banda krokodýlů s delšíma nohama a rukama, chytřejší a mnohem namíchnutější než běžný obyvatel bažiny. „Nemyslím, že by omluvu přijali.“ Vytáhl jsem eagle. „Ale podle mě to znělo fakt upřímně.“</p> <p>Nedivil jsem se, že nejsou nakloněni odpustit. Nemyslím, že bažináči milují nebo mají rádi, nebo vůbec cítí nějaké jiné emoce kromě „hlad − teď“ a „hezké − třpytí“. Ale i bez toho, co bychom my mohli považovat za vřelý cit, Bažinačka své děti vychovává, krmí je a udržuje naživu. Na bažináče je to nejspíš docela dobrá máma. A my ji poslali domů zaživa staženou z kůže. Kdyby tohle někdo udělal mojí rodině − Nikovi − ať už nedopatřením, nebo ne, určitě bych z toho taky neměl radost.</p> <p>„Bažinačko.“ Niko líně máchl čepelí, jako by v písku kreslil obraznou čáru. Stop, dál nechoďte. „Nechceme použít násilí. Chceme jen vědět, jestli se ti vede líp a co ses dozvěděla o Sawneym, když jsi s ním bojovala.“ Niko je vždycky praktický. Míchá soucit se zvědavostí.</p> <p>Chvíli jsem si myslel, že nastavený meč nebude k ničemu − že nebude zajímat ani malé bažináče, ani jejich matku. Malí se plížili blíž a silná vrstva bahna na jámě se nepohnula. Vypadalo to, že to někdo bude muset odnést, ale bez ohledu na to, že jsou to děti, my s Nikem to nebudeme. Zamířil jsem a přitlačil na spoušť.</p> <p>„Noha?“ zamumlal Niko.</p> <p>„Pokusím se,“ odpověděl jsem mu stejně tiše. Mary Poppinsová s pistolí, to jsem celý já. Pokud nepomůže kostka cukru, mohla by zabrat noha plná olova.</p> <p>A tehdy se Bažinačka konečně vynořila. Z bahna a vody vyrazila jedna ruka s drápy a pak druhá. Zapřela se o pevnou půdu na okraji jámy a vytáhla se hladinou nahoru. Její staženou hruď pokrývalo bahno, ale vypadalo to, že tam nedrží tak dobře jako na zbytku těla… jako by tam bylo víc tekutiny. Jako by jí odhalené maso mokvalo. Ježíši.</p> <p>Sawney − to on to udělal. Bylo dobré na to nezapomínat. Jestli za to někdo nese vinu, pak on. Bažinačka dostala zaplaceno. Souhlasila s úkolem i s honorářem. Věděla, jaké hrozí nebezpečí. Sklonil jsem zbraň. „Podívejte, dětičky. Máma je tady. Tak se všichni uklidníme, jo?“</p> <p>Oranžové oči byly zakalené, ale za bledým povlakem byla stále jiskra − vražedný lesk, vedle něhož její děti vypadaly jako banda rozdováděných štěňat. „Vy. Přišli jste sem. Jak se opovažujete?“</p> <p>„Dělali jsme si starosti.“ Niko pevně sevřel meč. „Pamatuj, že tohle ti udělal Sawney, ne my.“</p> <p>Jako by mi četl myšlenky. Ale nezdálo se, že by Bažinačka souhlasila. Vystoupila na pevnou zem. Pomalu, ale vylezla. Malí bažináči se na chvilku seběhli a pak se zase rozutekli. „Jsem zraněná. Bude trvat dlouho, než se uzdravím. Kvůli Rudé čapce nemůžu mnoho dní lovit.“ Dásně měla nezdravě šedočerné, ale zuby měla stejné jako předtím. Působivé. „Kvůli vám.“</p> <p>Všechny naše dobré úmysly šly rychle do kanálu. Mohli jsme se stáhnout, ale ona by vyrazila za námi. A její mláďata taky. Museli bychom někomu ublížit, nejspíš i někoho zabít. To jsme nechtěli, ale vypadalo to, že to tak dopadne. „Bažinačko,“ řekl jsem. „Přestaň s tím, jo? Prostě to sakra nedělej.“ Málem jsem jí řekl Bobe. Na vteřinku jsem skoro zapomněl, že tohle není náš starý Bob.</p> <p>Sklonila hlavu, za vydatné spršky si povzdechla a bezmyšlenkovitě zaryla drápy hluboko do země. „Nemůžu lovit. Nemůžu <emphasis>lovit.</emphasis>“</p> <p>Jídlo není problém. Děti jí můžou přinést tolik zlodějů, kolik je potřeba. Jsou už dost staré a velké, ale Bažinačka prostě není Bob. Chce lovit, <emphasis>musí</emphasis> lovit. A v jejích očích jsme jí tu možnost sebrali. Alespoň na čas určitě. A právě teď to vypadalo, že se nám za to chce pomstít.</p> <p>Znovu zabořila ruku do země, až kolem lítala hlína. „Nemůžu lovit.“ Tentokrát to řekla spíš lítostivě. Podívala se nešťastně na mou pistoli a pak na Nikův meč. Přestala sekat drápy do hlíny a jako by se o třetinu zmenšila. Ne že by i tak nebyla pořád obrovská. „Nemůžu lovit. Nemůžu se toulat kolem. Nemůžu žít.“</p> <p>Teď jsem se cítil fakt mizerně.</p> <p>„Uzdravíš se,“ řekl Niko. „Znovu budeš lovit.“</p> <p>Její vražedná nálada se změnila a Bažinačka se usadila na zem. „Musí trpět. Musí za to zaplatit.“</p> <p>„Myslím, že bys byla překvapená, jak moc ho můžeme přinutit trpět.“ Niko pomalu, ostražitě sklonil meč. „Kdysi ho upálili na hranici. Bude si přát, aby se ten den vrátil.“</p> <p>Oranžové oči za kalným povlakem náhle zazářily. „Nikdo ho nedokáže zabít. Nikdo.“</p> <p>„My Sawneyho zabijeme,“ oponoval jí Niko s jistotou. „To ti slibuji.“</p> <p>A pak jí řekl, jak to uděláme.20</p> <p><image xlink:href="#_11.jpg" />Ukázalo se, že Nikův slib a další informace Bažinačce stačily. Nakonec jsme odešli po svých. Měl jsem dojem, že je za tím víc než odpuštění, víra a dobrá vůle. Myslím, že Bažinačka prostě nechtěla přijít o některé ze svých dětí. Ale na důvodu nakonec nezáleží. Odešli jsme a žádný malý bažináč nemusel umřít, takže to byl dobrý den.</p> <p>O Sawneym jsme se nedozvěděli nic nového, ale s tím jsme stejně nepočítali. Bažinačka ho osaměle hledala v tunelech, ale nevšimla si ničeho jiného než několika těl plovoucích ve vodě. Neptal jsem se, co s nimi udělala, jestli vůbec něco. Byli už mrtví. Z toho, co z nich zbylo, by nikdo jiný než Bažinačka užitek neměl. Pro ně a jejich rodiny je to na houby, ale co naděláte.</p> <p>Cestou zpátky jsme mluvili o Robinovi. Došli jsme k závěru, že pokud toho, kdo po něm jde, nechytíme při činu, jsme v koncích. Myslel jsem si, že ten chlápek, co ho srazil vlak, opravdu mohl být jediný, kdo za tím byl, jenže proč by pak Jišijáš na Robina tolik tlačil? Vzhledem k situaci se Sawneym se Robinův problém nemohl objevit v horší dobu. A on si taky nemohl vybrat horší čas, aby se choval jako tvrdohlavý blbec. Jenže to je celý Vtipálek.</p> <p>Jišijáš říkal, že Robin v minulosti udělal něco ne moc etického. To není moc překvapivé, že? Jenže soudě podle toho, jak to řekl a jak o tom Robin odmítá mluvit, bude „ne moc etické“ asi dost slabý výraz. Nehledě na odplatu, která se teď na něj sype. Ani nevíme, jak je to dlouho, co se to stalo… ať už se stalo cokoliv.</p> <p>Jsem si jistý, že to bylo něco dost hrozného, a kdybychom tak nutně nepotřebovali, aby s námi bojoval, byl bych ho raději nechal v Dobromilině bytě pod Jišijášovým dohledem. Jenže my potřebujeme každého, koho dokážeme sehnat. Kruci, dokonce jsem měl v plánu zeptat se Jišijáše, jestli by na noc nezavřel bar a nešel s námi na Sawneyho. A kdyby s sebou mohl vzít dalšího periho nebo dva, bylo by to zatraceně fantastický.</p> <p>Jenže tak to nakonec vůbec nebylo.</p> <p>„Ne,“ řekl stroze. „Je mi líto.“</p> <p>Vůbec nevypadalo, že je mu to líto. Stál za barem, ruce založené na prsou, a na můj vkus vypadal trochu příliš jako Niko. Teď, když jsem na to přišel, už jsem na to nedokázal přestat myslet. Ani trochu mě neláká každý den vídat Vtipálkovy podvědomé touhy, ať už sexuální nebo jiné. Vůbec žádné.</p> <p>„Myslel jsem, že chceš pomoct Robinovi,“ připomínal jsem mu. Zastavil jsem se v baru, zatímco Niko se vydal prověřit svůj nápad ohledně Sawneyho. A že je to sakra dobrý nápad. Doufám, že to bude fungovat.</p> <p>„Chci Vtipálkovi pomoct s jeho problémem z minulosti, ale Sawney Beane s tím nesouvisí. Musím si určit priority.“</p> <p>On to tak opravdu řekl. Určit si priority. Šílený masový vrah, neznámí nájemní vrazi, bytosti s křídly, chlap s geny spíš ďábelskými než andělskými, mluvící ptáci, mluvící <emphasis>mumie,</emphasis> mrtví vlci, nemrtvý za nemrtvým, a on vážně prohlásil, že si musí určit priority.</p> <p>Vyrazil mi dech.</p> <p>„Ale můžeš si na to vzít volnou noc,“ dodal uhlazeně. „Budu to považovat za den osobního volna. Samozřejmě ti to srazím ze mzdy.“</p> <p>Tak to mě namíchlo.</p> <p>„Sawney může Robina zabít stejně dobře jako ten, kdo po něm jde. Chceš mi říct, že to ti vadit nebude?“ Naklonil jsem se přes bar, abych to zdůraznil.</p> <p>„Priority,“ řekl, aniž by se pohnul. „A taky už mám něco domluveného. Ne že by ti do toho něco bylo.“ Zamračil se. „Čekal bych, že se budeš víc zajímat o přípravu na bitvu než o to, jak spílat zaměstnavateli. A jestli budeš dál mrzačit zákazníky, brzo žádného zaměstnavatele mít nebudeš.“</p> <p>Podařilo se mi odejít, aniž bych se ho pokusil praštit, ale bylo to jen tak tak. Jišijáš má stejně prchlivou povahu jako já, takže by mi to určitě oplatil. Vypadá sice jako severská verze Nika, ale tam veškerá podobnost končí. Bez ohledu na to, jak je starý, se dokáže projevovat dost prudce. Podle Robina je to sice nejmorálnější parchant ve městě, ale právě teď mi vůbec nepomohl.</p> <p>Jak se ukázalo, bylo to téma dne.</p> <p>Dalila byla nedosažitelná, tedy pro Dobromilu. Jinými slovy, Dobromila by ji nedokázala najít ani s policejním psem − ji ani žádné jiné vlky, kteří by byli ochotni jít s námi znovu na Sawneyho. S Bažinačkou se počítat nedá a Nushi, jak sám řekl, je léčitel, ne bojovník. Zase jsme v tom byli jen my čtyři. Čtyři proti bezpočtu pseudomrtvol a jedné skutečné oživlé, která se ohání kosou a má hlad, co nelze utišit.</p> <p>Dva… ne, teď už tři studenti a údržbář. To Sawneyho a jeho klan těžko uživí. Pár jich ulovili v areálu, ale domů si nosí i jiné pochoutky. A protože využívají Kolumbii jako základnu a tunely pod ústavem jako domov, nosí si je tam určitě ve větším počtu. Nemrtví jsou skoro stejně nenasytní jako Sawney. Společný hlad, poslušnost a šílenství, obrovský, vyhladovělý klan a zuřivá nepříčetnost…</p> <p>A proti tomu my čtyři. A proč sakra ne?</p> <p>„Nezapomeň střílet na hlavu,“ řekl vedle mě Niko.</p> <p>Stáli jsme hned za dveřmi v Buell Hall. V prázdném Buell Hall, díky doktoru Nushimu. Vymyslel si báchorku, že je tam potřeba provést deratizaci. Díky tomu to tam bylo přes den a teď i na noc zavřené. Prohlásil, že při poslední přednášce pro budoucí lékaře tam viděl několik Mickeyho cupitavých bratranců, a zavřeli to tam, než bys řekl švec.</p> <p>„Nic neodvede pozornost tak jako střela do hlavy, to musím říct,“ odvětil jsem. „Jen nezapomínej, jak je rychlej. Budu se snažit, ale…“ Pokrčil jsem rameny a ledově se usmál. „Můžu slíbit aspoň to, že určitě nějakou část zasáhnu. Možná si může jen tak pobíhat s dírou v břiše velkou jako pěst, ale chci vidět, jak se mu to bude dařit, když jich v sobě bude mít šestnáct.“</p> <p>„Ty jsi vždycky optimista.“ Robin mě lehce poplácal po zádech. „Uzdravuješ mou víru v lidi.“</p> <p>Neobtěžoval jsem se otevřít pusu, abych na tohle odpověděl. Jediný komentář o tom, že lidstvo je ve mně zastoupeno jen z poloviny, by mi dost pocuchal nervy. Nechal jsem to být. „Snažím se,“ zasupěl jsem a potěžkal eagle. Měl jsem s sebou několik zásobníků navíc a tentokrát to všechno byly výbušné náboje. Nemrtví, Sawney… je mi jedno, co dneska večer rozstřílím na kousky.</p> <p>„Uvědom si, že jsem pořád v naprosté agonii, že jsem možná zmrzačený do konce života, a vy mě teď vlečete na pokraj téměř jisté smrti.“ Robin vypadal naprosto dokonale. Měl na sobě košili měděné barvy a hnědé kalhoty. Jílec jeho meče byl obložený mědí a malými smaragdy, aby se mu hodil k oblečení. Byla to krásná a ladná zbraň, ale to neznamenalo, že by ostří nebylo dokonale nabroušené. Zajímalo by mě, na co se vymluvil Seraglio, aby to zabalila a přivezla do Dobromilina apartmá. Možná jí řekl, že se chce pochlubit sbírkou zbraní. To by asi zabralo. To, že se „Rob Kamarád“ živí jako prodejce aut, mu nebrání v tom, aby se choval jako vejtaha.</p> <p>„Ano, když ses pokusil sexuálně napadnout moji uklizečku, byly tvá bolest a utrpení jasně znatelné.“ Dobromiliny oči barvy vřesu se zúžily a zaměřily na zlatý kroužek ozdobený malinkou smaragdovou slzou, jenž visel Robinovi v uchu. „To je moje náušnice?“</p> <p>„Hodí se k meči,“ odtušil. „A vypadám jako pirát. Drancuju a plením. Vlastně jsem tyhle dva pojmy vymyslel,“ řekl a rozpustile povytáhl obočí. „A kromě toho,“ dodal bezstarostně, „dostaneš ji zpátky.“</p> <p>„<emphasis>Pokud</emphasis> přežiješ tu téměř jistou smrt, o níž jsi mluvil?“ připomněla mu jedovatě.</p> <p>„Jsem si jistý, že mi ji vyrvete ze studeného a navlhlého ušního boltce, paní Nezmar-Granville-Schoenstein-Parsons-Depryová. Zdá se, že v tom máš docela praxi.“</p> <p>Pár dní Robinova pobytu v Dobromilině bytě dokonale zničilo příměří, jež ti dva dodržovali. Bydlení u kamaráda nikdy nefunguje, když opravdu přijde na věc. Mírná náklonnost se může jedním ručníkem pohozeným na podlaze změnit ve vražednou zuřivost. Nebo jako v Robinově případě jednou orgií v obýváku. Musí se mu nechat, že většina z nich byly sestřičky. Přinejmenším tak byly ustrojené. Nevšiml jsem si, že by některá z nich ošetřovala Robinovi zlomené žebro, než je Dobromila začala vyhazovat ze dveří, ale lékařství má mnoho záhad a tajemství. Možná mi něco uniklo.</p> <p>„Až s tebou budu hotová, nezbude z tebe dost molekul na to, aby daly dohromady ušní boltec,“ vyštěkla. V ruce měla egyptskou dýku − dárek od Nika − a chystala se ji použít.</p> <p>„Neměli jsme si pořizovat dvě děti,“ řekl jsem Nikovi. „Jedno by úplně stačilo.“</p> <p>Svlékl si kabát a natáhl si přes šedé tričko s dlouhými rukávy velký batoh. Kovové náramky byly sotva vidět. Na zádech mu nezbylo místo na pochvu na katanu, a tak ji nesl v ruce. „Na mě to nesváděj. Já už jedno vychoval.“</p> <p>Probodly nás dva pohrdavé pohledy. „Tak jo,“ řekl jsem spěšně. „Já můžu. Niku, připravenej?“ Může být Sawney o moc horší než namíchnutý upír a puk, kdyby své síly spojili proti nám? Pak jsem beze všeho vtipkování řekl: „Robine, vážně, cejtíš se na to?“ Trval na tom, že ano. Jed z jeho těla zmizel před několika dny. Žebro má naražené a bolí ho, ale nebude mu bránit v boji.</p> <p>„Jestli se na to cítím? Hošku, já byl na pláži v Tróji. Jen tak mimochodem − Achilles? Byl přesně takovej, jak o něm říkaj.“ Nasadil odhodlaný výraz. „Věř mi, tohle zvládnu.“</p> <p>Otrávený, postřelený, málem jako statista v Hitchcockových <emphasis>Ptácích…</emphasis> proč by to po tomhle všem chtěl zvládnout? Nehodlal jsem si to připustit, dlouho jsem s tím bojoval, ale odpověď jsem znal. Protože je náš kamarád. Můj kamarád. Ježíši, chovám se jako holka. Kdy jsem sakra takhle změknul?</p> <p>„Prostě se nenech zabít, jo?“ nařídil jsem mu nevrle. Nečekal jsem na odpověď. Prohledali jsme horní část budovy a nikdo tam nebyl. Teď bylo na čase zamířit dolů, a právě to jsem udělal. Prošel jsem chodbou ke dveřím do sklepa a pustil se ze schodů.</p> <p>Nic tam nebylo. Pokud nepočítáte puch Sawneyho a nemrtvých. Byl tak silný, že jsem radši dýchal pusou. „Kde je vchod do tunelů?“</p> <p>Niko od Nushiho získal mapu podzemních chodeb, naučil se ji zpaměti, několikrát ji se mnou prošel a pak mi ji nesmyvatelným inkoustem namaloval na hřbety rukou a předloktí. Následně mi mapu strčil do kapsy a řekl: „Pro případ, že bychom se rozdělili. Obávám se, že to nebude stačit, ale víc udělat nemůžu.“ Bratr mi věří, ale taky mne zná. Dokážu rozeznat východ od západu, ale to je asi tak všechno.</p> <p>„V jihovýchodním rohu, vedle kotle.“</p> <p>To vysvětlovalo, proč byl zápach tak silný. Doslova se vpekl do povrchu kotle. Šel jsem za Nikem a pomohl mu zvednout kovové padací dveře v podlaze. Teď nebyly zamčené, ale kdysi ano. Po straně ležely zbytky visacího zámku. Dveře byly pekelně těžké, a když jsme je neslyšně zvedli, zírali jsme do hloubky. Další schody, ale tyhle byly mnohem starší. Opotřebované dřevo lemované železem. Mizely v temnotě. Stačil závan vzduchu a měl jsem jasno. Přikývl jsem. „Domov, sladký domov.“</p> <p>Robin se mi koukl přes rameno a nespokojeně si povzdechl: „Na pláži v Tróji bylo aspoň teplo. Bylo tam slunce a písek.“</p> <p>„Písek zbrocený krví,“ poznamenal Niko a pustil se dolů.</p> <p>„Ale pořád to byl písek.“ Robin ho následoval. „Za svůj dlouhý život jsem se naučil užívat si příjemných maličkostí.“</p> <p>Tak těch se dole určitě nedočkáme, to mi bylo jasné. Žádné příjemné maličkosti − leda velké uspokojení, až sejmeme Sawneyho, a tentokrát nadobro. Pokynul jsem Dobromile, aby následovala Robina. Pokud ji bude mít za zády, možná přidá do kroku. Nebezpečí ze všech stran, to udrží vysokou hladinu adrenalinu a smysly v pohotovosti a ostré. A to, že jsem si hezky užil uštvaný výraz, s nímž se podíval přes rameno, než zmizel ve tmě, byl jen šťavnatý bonus.</p> <p>Když dole zmizela i Dobromila, rozsvítil jsem baterku, kterou jsem držel v levé ruce, a vyrazil za nimi. Pistoli v jedné ruce, svítilnu v druhé a opatrně jsem scházel ze schodů. Nebyly tak chatrné, jak vypadaly.</p> <p>„Čistý vzduch.“ Nikův šepot se nesl podél kamene a omítnutých zdí. Kdysi byly zřejmě celé omítnuté i vymalované. Za ta léta se omítka promočila a zpráchnivěla. Na některých místech byla trochu opadaná, jinde chyběla úplně a byla vidět jen kamenná zeď pod ní.</p> <p>Na schodech, zdech i špinavé omítce byly cákance. Hnědé a zaschlé. Krev. Zatraceně hodně krve. Sawney si opravdu vybral jeskyni, a byl to dobrý úkryt, dokud pár lajdáků z řad nemrtvých nezačalo pytlačit na školních pozemcích. A pak někoho zabili a začali se krmit rovnou před hlavními dveřmi. Sawney je šílený, ale taky chytrý. Určitě by to nenařídil a ani nepovolil, kdyby o tom věděl. Nenaděláte si přece na vlastní dvorek, to ví každý dobrý dvounohý predátor. To znamená, že disciplína není tak dokonalá, jak se předtím zdálo, alespoň ne u všech. To je dobré znamení. Kdyby se nám podařilo dostat Sawneyho, nemrtví by se mohli rozutéct. Rozhodně už by nepředstavovali takovou hrozbu, pokud by se vrátili ke svým normálním bojovým schopnostem. Každá nemrtvá stvůra sama za sebe.</p> <p>Dole pod schody byly skvrny od krve po celé podlaze, ode zdi ke zdi. Dokázal jsem si to představit. Tělo oběti, možná jen polomrtvé, shodili ze schodů jako pytel odpadků. Vážně doufám, že jestli nebyli mrtví nahoře, tak dole ano. Co je to za svět, když i něco takového je naděje?</p> <p>Sawneyho svět.</p> <p>Chodba nebyla těsná, jak jsem čekal, ale i tak mi naháněla klaustrofobickou hrůzu. Nebyly tam žádné místnosti, výklenky, prostě nic − jen dlouhatánský tunel. Mohli jste jít dopředu nebo dozadu, ale to bylo všechno. Pokud by na vás někdo zaútočil, nebylo kam utéct. Rozhodně to nebyla dobrá taktická pozice. Pohybovali jsme se dost pomalu na to, abych mohl jít pozadu a dávat pozor, jestli za námi nejde nějaký nemrtvý, který si domů táhne kořist. Bylo to dost pravděpodobné. Rozhodli jsme se zaútočit v noci, protože jsme doufali, že většina nemrtvých bude venku na lovu. Sawney nejspíš taky, ale jakmile si uloví večeři, vrátí se s ní domů. A to bylo jediné, co nás zajímalo − čapnout ho, až to udělá.</p> <p>Kdybychom přišli během dne, byli by tady dole všichni. Z toho by úspěch nekoukal. Nemrtví se přes den můžou vydávat za lidi. Slizkou kůži zahalí bundami a mikinami s kapucemi a mléčně zakalené oči zakryjí brýlemi. Když na sebe nebudou upozorňovat, můžou zapadnout, ale splynout s davem je něco jiného než zabíjet a tahat mrtvoly přes školní areál. Na takovou práci je nejlepší noc.</p> <p>Takhle zdvojnásobíme své šance na to, že až Sawneyho najdeme, bude s ním míň nemrtvých. To sice pořád neznamená, že bych si vsadil na naši výhru, ale máme lepší výhled.</p> <p>„Jsme na křižovatce.“</p> <p>Zastavil jsem se. Tunel se dělil na dvě části, jedna vedla doleva, druhá doprava. Obě chodby děsně páchly, ale ta nalevo o trochu víc. Pohodil jsem hlavou tím směrem a řekl: „Tudy.“</p> <p>Znovu jsme vyrazili, ale teď už rychleji, a tak jsem šel normálně a jen se každou chvíli podíval přes rameno do chodby za námi. Byli jsme od východu dost daleko, a navíc si nemrtví za námi mohli vybrat ze dvou tunelů. Podle pachu používají oba, i když tenhle byl hlavní.</p> <p>„Ví, že přicházíme,“ řekl Robin. Jeho boty z jemné kůže nebyly na špinavé hnědé podlaze vůbec slyšet.</p> <p>„Jak to víš?“</p> <p>Otočil se ke mně a ukradená náušnice se zatřpytila ve světle mé baterky, ale byla to Dobromila, kdo mi s jemným sarkasmem odpověděl. „Třeba proto, že to zatím věděl pokaždé?“</p> <p>„To je pravda,“ připustil jsem.</p> <p>„Ví o nás, ale neuteče,“ řekl k tomu Niko. „Tohle je jeho jeskyně. Nevzdá se jí a ani ho nenapadne, aby se nás bál.“</p> <p>To byla smutná pravda. Mrtví vlci, z kůže stažená Bažinačka a fakt, že mi z hrudi ukousl kus masa, to všechno byly důkazy. Nemá důvod utíkat. Jsme lepší než kabelovka, jsme pro něj nejlepší zábava za hodně dlouhou dobu. Několik set let, abych byl přesný. Ten parchant bude nejspíš rád, že nás vidí − bude se šíleně chechtat radostí. A proč ne? Kde jinde by člověk mohl dělat něco šíleného než v podzemních pozůstatcích ústavu pro duševně choré?</p> <p>Vpravo u paty zdi se něco zatřpytilo a já se sehnul, abych to sebral. Byl to zásnubní prsten. Malý diamant byl obklopený ještě menšími rubíny. Prstýnek byl hezký, ale zjevně si nemohli dovolit nic drahého. Vím, že ostatní si ho taky všimli − vidí stejně dobře jako já − ale přešli to. Co se dalo dělat? Ať už byla kdokoli, teď je pryč. Daleko od tohoto místa, a možná není vůbec nikde. Já nevím. Ale vím, že by určitě nechtěla, aby důkaz její lás… její existence… ležel tady dole ve smrduté tmě. Strčil jsem prsten do kapsy. Můžu ho pak aspoň nechat někde nahoře… na sluníčku. Tentokrát se ke mně otočila Dobromila, ale oči měla plné něhy. Zamračil jsem se a podíval se jinam. Sebrat ten prsten bylo sentimentální a hloupé, a já rozhodně nejsem ani jedno z toho. Vážně ne. Měl jsem vztek, že mě při tom přistihli.</p> <p>Šli jsme dál. Zdálo se, že se tunel čím dál víc zužuje, ale myslím, že to byla spíš moje představivost než skutečnost. V poslední době v podzemí pobýváme poměrně často a mně to připomnělo… nebyl jsem si úplně jistý co. Abbagorovu sluj? I když jsme tam málem umřeli, a to víc než jednou, myslím, že to nebylo ono. Tohle bylo mnohem hlouběji, zanícená rána staršího data. Ne, Abbagor ne, ale možná něco podstatně děsivějšího.</p> <p>Ólfi mě drželi dva roky. Nepamatuju si z těch let strávených v jiném světě ani okamžik. Ale občas se probudím s pocitem, že pod prsty cítím skálu a nade mnou jí visí několik tun. Jeskyně. Stvůry zatraceně milují jeskyně.</p> <p>„Kale.“</p> <p>Nadechl jsem se zkaženého vzduchu ve snaze odehnat to, co byl sotva stín vzpomínky. Prošel jsem kolem Dobromily a Robina a zastavil se vedle Nika. „Jo?“</p> <p>„Je tam místnost.“ Ukázal na dveře asi patnáct metrů od nás. Nemohl jsem rozeznat žádné detaily. Světlo baterky tam skoro nedosáhlo.</p> <p>„Fajn. Jsem připravenej.“ Jelikož mám desert eagle a výbušné náboje, byla mi přidělena role narušitele. Musím udržet Sawneyho pozornost, dokud Niko nespustí plán. A protože Rudá čapka mě už ochutnala, nemělo by to být tak těžké. Vyrazil jsem a Niko mi šel v patách. Když jsem došel ke dveřím, všiml jsem si vybledlého nápisu: HYDROTERAPIE. Chtěl jsem se zeptat Nika, co má voda společného s vylepšováním duševního zdraví, ale byl jsem zticha a radši natáhl ruku po klice. Mohl by tam být. Sawney mohl být přímo za těmi dveřmi a já se nechtěl prozradit. Chystal jsem se to ukončit.</p> <p>Okamžik překvapení byl ovšem ten tam, jakmile zaskřípaly panty zarezlé tak, že se sotva hýbaly. To neznamenalo, že dveře nedávno nikdo neotevíral. Kov byl tak starý, že už asi nepůjde lehce otevřít nikdy. Zašklebil jsem se, ztěžka se do dveří opřel a s Nikovou pomocí je otevřel natolik, aby se jimi mohla protáhnout jedna osoba. Pak jsem vešel dovnitř. Místnost byla malá a prázdná, až na čtvercovou nádrž plnou vody, která se nacházela uprostřed špinavé dlaždičkové podlahy. Metr a půl na metr a půl. Bylo to příliš malé na bazén a poněkud staré na to, aby to byla vířivka.</p> <p>„Proč je v tom voda?“ přemýšlel jsem nahlas. Byla kalná a temná a neměla tam být. Ať už to za časů ústavu používali na cokoliv, řekl bych, že to za sto let mělo vyschnout. „A na co to kruci bylo?“</p> <p>„Za méně vyspělých časů spouštěli pracovníci ústavů nemocné pod vodu, mnohokrát za sebou. Nějakou dobu trvalo, než uznali, že to, že někomu hrozí utopení, afektivní poruchy neurovná.“ Niko pozoroval klidnou hladinu vody s odporem a opovržením. „Pochybuji, že to Sawney používá k osvícenějším účelům.“</p> <p>Měl pravdu.</p> <p>Z hloubky vyplulo něco bílého, vynořilo se to nad hladinu a zase zmizelo. Paže, byla to paže. Kristepane. Řekli byste, že už bych si mohl zvyknout, že v Sawneyho stopách nacházíme kusy těl. Nezvykl. Za chvíli se objevila a zase zmizela noha, následovaná rukou. Všechny údy byly oddělené od těl a byly bílé a vysáté. Ruka byla ženská − jemná s nehty nalakovanými v přesně takové barvě, jakou jsem jednou viděl u stánku s růžemi. Růžová s lehounkým nádechem broskvové − barva jara. Bylo to krásné a děsivé zároveň a já přemýšlel nad tím, jestli ten prsten patřil jí.</p> <p>„Guláš,“ prohlásil vedle nás Robin. „Paráda. Myslím, že už nikdy nebudu jíst.“</p> <p>„Už jsem viděla horší. A ty taky,“ řekla mu Dobromila a pobízela ho k odchodu.</p> <p>„To je pravda,“ vydechl. „Ale bez téhle připomínky bych se docela obešel.“</p> <p>Všichni jsme se otočili, abychom se vydali pryč z místnosti. Udělal jsem jeden krok, když vtom mě za kotník chytila studená ruka a já najednou dýchal vodu − černou vodu, v níž jako v polévce plavaly kusy masa. Zadržel jsem dech a kopal do toho železného sevření, jež mě stahovalo dolů. Narážely do mě kusy těl a já kopal o to víc. Nezabíralo to. Na hrudi jsem ucítil ostrou hranu dlaždicemi obloženého otvoru, ale náhle mě nahoře kolem zápěstí chytily prsty. Teplé prsty. Niko. Jenže stejně náhle, jako mě chytil, jsem mu zase vyklouzl. Protáhli mne otvorem, který jsem jen cítil, ale neviděl. A pak už jen další voda, pálení na plicích a neúprosné sevření kolem kotníku.</p> <p>Když už to vypadalo, že mi dojde dech, vytáhli mě z vody nohama napřed. Stejně jako při narození jsem u toho kopal a řval. Teda spíš kopal a plival vodu a kletby. Do stehna jsem měl zakousnutého nemrtvého. Odmrštil jsem ho druhou nohou a on se na mě podíval a vycenil špinavé žlutozelené zuby. Zamířil jsem na něj desert eagle a ustřelil mu hlavu. Uslyšel jsem cákání a otočil se. Z vody právě vylézal další nemrtvý. Znovu jsem vystřelil a kusy jeho těla zmizely pod hladinou.</p> <p>Teď jsem − až na nemrtvého bez hlavy − byl ve vydlaždičkované místnosti sám. Vykašlával jsem vodu a ze všech sil se snažil nemyslet na to, co bylo ve vodě. Byl jsem v místnosti úplně stejné, jako byla ta, z níž mě sem přitáhli. Bezva. Další ukázka péče o duševní zdraví. Ještě jednou jsem se podíval na vodu a pak zatřásl hlavou jako pes, abych ji ze sebe oklepal. Nik nepřijde. Kdyby ano, už by tady byl. Druhý nemrtvý za sebou musel v průlezu, jenž spojoval obě nádrže, zavřít nějaký poklop. Zavřel jej a zamknul.</p> <p>Položil jsem baterku na zem a opřel ji o skrčenou nohu, která naštěstí moc nekrvácela. Otřel jsem si obličej a pak si vytáhl rukáv. Ukázala se mapa tunelů nakreslená na mém předloktí. Nikova přehnaná pečlivost se opět vyplatila. V duchu jsem sledoval trasu, jež by měla spojit tunel, s nímž sousedila tato místnost, s tunelem, kde byli ostatní. Věděl jsem, že Nik dělá totéž. Doufal jsem, že se potkáme někde uprostřed. Sebral jsem baterku a vyhrabal se na nohy. Dveře do místnosti byly pootevřené. Proklouzl jsem jimi na chodbu a zahnul doleva.</p> <p>A tam mě čekaly špatné zprávy.</p> <p>Byla tam betonová zeď, která nebyla na mapě. Rozhodně nebyla tak stará jako stěny tunelu. Postavili ji nedávno, možná proto, aby nepovolaným osobám a dobrodružnějším studentům znemožnili vstup do méně stabilních částí podzemí. Ať už to bylo cokoli, právě teď to byl pořádný trn v patě. Zasunul jsem zbraň do pouzdra, přehodil si baterku do druhé ruky a znovu se podíval na mapu. Byla tam jiná spojovací chodba, ale ležela opačným směrem a mnohem dál. Vzdal jsem se nevyhnutelnému a vyrazil lehkým poklusem pryč.</p> <p>Vzduch byl chladný a vlhký. Příliš mi připomínal vodu, kterou jsem se sem dostal. Zavřel jsem pusu a běžel dál. Byli tam nemrtví. Nic jiného jsem ani nečekal. Byli to ti, co nebyli venku na lovu… protože toho dneska ulovili dost. Všichni byli nažraní a díky tomu i trochu leniví, ale i lenivý nemrtvý je pořád pekelně rychlý. Jenomže ne dost. Přicházeli ve dvojicích nebo trojicích. Vystřílel jsem půlku zásobníku, ale nemrtví mi starosti nedělali. To Sawney. Pokud se tu ukáže, je po mně. Hravě si poradil s námi, Bažinačkou a smečkou vlků. Jestli mě tu najde samotného, tak mi ego a mrštná pusa nepomůžou ani v nejmenším. Přemýšlel jsem o tom, že bych se do vedlejšího tunelu přenesl bránou. Jenže kdybych to udělal, kdo ví, jestli bych pak byl schopen splnit svou část plánu, až nadejde čas. Těžko říct, jestli bych vůbec zůstal při vědomí, abych branou mohl projít − po poslední zkušenosti. To jsem nemohl riskovat.</p> <p>Běžel jsem dál, ale napínal jsem uši, jestli neuslyším povědomé šílené chechtání. Když jsem dorazil k další zdi, pořádně jsem si ulevil.</p> <p>„Do prdele.“</p> <p>Tahle zeď byla stejná jako ta druhá. Byl jsem v pasti. Nebyla to moc humánní past, když se kolem potulovali nemrtví, ale zato velmi účinná. To ti lidi sakra nemůžou dát do mapy, co tady přistaví? Jasně, měl jsem výbušné náboje, a kdyby to byla obyčejná slabá zeď, použil bych třeba celý zásobník, abych v ní udělal díru. Ale tohle nebyla obyčejná zeď, to byl beton. Možná kdybych použil úplně všechny náboje, co jsem měl u sebe… ale čím bych pak odvedl Sawneyho pozornost? Ledaže bych se mu naservíroval jako večeře.</p> <p>Nechtělo se mi zpátky do vody, ale nic jiného mě nenapadalo. Netušil jsem, jestli se dokážu dostat přes překážku tam dole, ale věděl jsem jistě, že tuhle betonovou nepřekonám. Ztrácíme čas. Čím víc času uteče, tím víc nemrtvých přijde domů z lovu a bude to těžší. Už tak je to dost obtížné. Zatraceně. Otočil jsem se a tentokrát jsem běžel ještě rychleji, protože jsem předpokládal, že jsem dostal všechny nemrtvé.</p> <p>Jenže předpokládat, to mě Niko neučil. Má citát… kruci, Niko má citát na všechno. Tenhle se týkal přehnaného sebevědomí nebo samolibosti, něco na ten způsob. A pak mi to shrnul tak, že jsem tomu rozuměl i já. Předpokládej, řekl mi, a <emphasis>já</emphasis> ti nakopu <emphasis>zadek.</emphasis> Trochu se to lišilo od starého přísloví, které jsme se učili v šesté třídě, ale podstatu to vystihovalo. Většinou si vzpomenu na Nikovu verzi, ale občas to podělám. A když už, tak pořádně.</p> <p>Myslel jsem, že jsem sám. Mýlil jsem se.</p> <p>„Poutníku.“</p> <p>Hlas mě zarazil na místě. Nejdřív jsem si myslel, že je to Sawney, ale když se hlas ozval podruhé, poznal jsem ho. Zněl škodolibě a predátorsky, ale nebylo v něm slyšet šílenství. Místo toho skřípal pouštním pískem. Cítil jsem žár nemilosrdného slunce na povrchu mramorových hrobek. Skoro jsem slyšel prozpěvování kněží a pohyb kamenné desky, jež vás zavře v hrobě na několik lidských životů.</p> <p>Několikrát jsem mávnul baterkou sem a tam. Po pár vteřinách jsem našel to, co jsem očekával. Tentokrát neměl kovbojský klobouk, ale objevilo se stejné vysušené maso, zčernalé a seschlé rty, hnědé pahýly zubů a obvazy… suché. Takže už tu nějakou dobu čekal.</p> <p>Wahanket.</p> <p>V očních důlcích mu zazářily plamínky a kožnatá čelist zaskřípala v pokřiveném, zkaženém úsměvu. „Překvapený, poutníku? To se divím. Každý učenec by se měl zapojit do výzkumu v terénu.“</p> <p>„Co tady děláš? A jak jsi sakra věděl, že tady budeme?“ zeptal jsem se ostražitě a vytáhl jsem zbraň.</p> <p>„Sledovat co děláš? Ta nejsnazší věc na světě. Vyslal jsem za tebou svého mazlíčka.“ Mazlíčka? Jasně, zatracená krysí zombie, kterou dával dohromady v muzeu. Odběhla do stínů a já na ni úplně zapomněl. „Byla mýma očima. Viděl jsem, že jste na tohle místo přišli už předtím… nahoře, na povrchu. Věděl jsem, že se vrátíte, abyste sestoupili dolů. A co chci?“ Mrtvolný úsměv se ještě víc zkřivil. „Pozorování. Zapisování. To jsem v tom mizerném sklepě dělal roky a roky. Teď se chci <emphasis>účastnit.</emphasis>“ Jako dítě, které se touží zapojit do hry. Bezva.</p> <p>„Chci, aby to bylo jako tehdy, když jsem tvořil krále. Jednoho jsem stvořil i teď. Tedy spíše vzbudil.“ Řekl to se škodolibým uspokojením. Dynastie za dynastií, říkal Robin. Tisíce a tisíce let. Dokonce i stvořitel králů se může začít nudit − může se chtít vrátit do hry. Trochu se pobavit. Ale nezáleží na tom, co chce, protože to nedostane.</p> <p>Nebyl jsem jediný, komu se v ruce zaleskla zbraň. Vysušená ruka bleskově vyrazila vzhůru. Zapomněl jsem, že nedůtklivý sklepní mudrc miluje techniku. A zbraně jsou rozhodně pokročilá technika, jako třeba ta devítka, kterou jsem mu já pitomec daroval. Vrhl jsem se ke zdi a přitom jsem zahodil baterku a vystřelil. Vedle mě explodovala omítka, ale bylo to moc nízko. Milovat technologie naštěstí neznamená, že s nimi umíte dobře zacházet. Střelba se v muzeu asi trénuje dost špatně.</p> <p>I když nestřílel zrovna nejlíp, byl na pytel kostí a vysušeného masa docela rychlý. Zmizel ve tmě. „Co ti Sawney dává, ty parchante?“ vyštěkl jsem. Probudil ho stejně, jako to udělal s krysou. Wahanket nějak spustil Sawyneho vstání z mrtvých. Dal mu rozbušku, aby explodoval zpátky k životu. Do muzea se dostala putovní výstava a mumie si uvědomila, že má šanci být tím, čím byla dřív. Stvořitelem králů. Jenže Sawney není jeho figurka. Sawneyho neovládá nic jiného než šílenství.</p> <p>„Sawney Beane mi nenabízí nic hmotného. Nenabízí mi vůbec nic. Ale tvoří nový, velice zajímavý svět,“ nesl se ke mně hlas sfingy. „Tato monotónní existence mne unavuje. Den za dnem, rok za rokem. Unavuje mne bezkrevný hon za věděním.“ V hlase mu znělo zlomyslné uspokojení. „I když dal Rudé čapce toto místo. Jeho skutečný domov. Všechno mne to unavuje. Chci změnu a tohle ji přináší ve skvostném, nestoudném množství.“</p> <p>Zbraň znovu vystřelila. Kulka prolétla blíž. Baterku jsem zahodil, když jsem vypálil z eaglu, ale nezdálo se, že by Wahanket potřeboval pomoc. Vidí mumie ve tmě? Pravděpodobně ano. A umí se vyhnout kulkám?</p> <p>Uvidíme.</p> <p>Metodicky jsem do chodby vystřílel celý zásobník, do všech stran, odshora dolů. Číst o přestřelkách na internetu je něco jiného než je zažít, i když myslím, že s lukem a šípy nebo mečem by byl zatraceně dobrý. Ale pistole… a přílišná sebedůvěra… kruci, kdybych si tak vzpomněl na ten Nikův citát.</p> <p>Všude kolem byl cítit kouř a v uších mi zvonilo. Držel jsem se při zdi a hmatal na zemi po baterce. Když jsem ji našel, rozsvítil jsem ji, ale držel jsem ji na délku paže od sebe, abych minimalizoval pravděpodobnost, že budu zasažen. Posvítil jsem si do všech koutů. Nic. No, to vlastně nebyla pravda. Něco tam bylo, jen to nebylo všechno. Popošel jsem a ohnul se, abych zvedl Wahanketovu zbraň spolu s jeho rukou, která kolem ní byla zkroucená. Jak jsem šel dál, nacházel jsem další kousky a kousíčky. Ne moc, jen sem tam útržek hnědé látky nebo zčernalý kousek vysušeného masa. Nic podstatného. Bylo to jako cestička z drobečků, která vedla zpátky k nádrži s vodou.</p> <p>Stvořitel králů opustil budovu.</p> <p>Wahanket nakonec změnil názor na to, že se chce účastnit. Role výzkumníka je sice nudná a monotónní, ale v muzejním sklepě je bezpečněji než ve skutečném světě. Wahanket už dávno není to, co býval před tak dlouhou dobou mezi pouštními písky.</p> <p>Podíval jsem se na černou vodu. „Tak jdem zase na to,“ zamumlal jsem si pro sebe. Aneb jak by řekl Vtipálek, stáhnout kalhoty. Zašklebil jsem se. V hlavě mi to znělo stejně strašně jako ve skutečnosti. Povzdechl jsem si, zasunul eagle do pouzdra, vypáčil Wahanketovu zbraň z jeho ztuhlé ruky a zastrčil si ji za pas. A pak jsem se vrhl do vody. Měl jsem štěstí − Wahanket tak spěchal, že mi nechal poklop otevřený. Narážení do plovoucích kusů těl bylo díky tomu trochu snesitelnější. Jo, prd. Bylo to úplně příšerný, a když jsem se dostal na druhou stranu, vyškrábal jsem se ven tak rychle, jak to jen šlo.</p> <p>Mokré stopy vedly pryč po dlaždičkové podlaze. Wahanket běžel zpátky do svého sklepa. Příště si to dvakrát rozmyslí, aby z něj lezl ven.</p> <p>„Kde jsi sakra byl?!“</p> <p>Zvedl jsem oči od stop a ve dveřích uviděl Nika. Byl ještě mokrý, jak se mě snažil vytáhnout z vody. „Oprava,“ řekl se zúženýma očima. „Proč ti kruci trvalo tak dlouho, než ses dostal zpátky?“</p> <p>„Moc se o mě bojíš, babi.“ Při pohledu na husté obočí a popuzené šedé oči jsem se musel úlevou usmát. Niko své obavy vyjadřuje jasně − zlostí. „Viděli jste Wahanketa?“</p> <p>Ignoroval otázku a prohlížel si mě od hlavy k patě, ale Robin, který stál za ním, mi odpověděl: „Viděli jsme pár mokrých stop a kus látky. Takže Wahanket, jo? Ta úskočná mrtvola. Nejspíš se tím vysvětluje, jak Sawney tak rychle našel tohle perfektní místo.“</p> <p>„S tím si to vyřídíme později.“ Niko ukázal na díru v mých kalhotách. „Nemrtvý?“</p> <p>Nechtěl jsem to sice přiznávat, ale musel jsem. „Jo.“</p> <p>„Jeden?“</p> <p>„Dva,“ bránil jsem se. „A navíc jsem se zrovna snažil neutopit. Já za to nemůžu.“</p> <p>„To je úžasné. A víš, že se mnou chodí trénovat osoba, která vypadá jako ty?“ Řekl to, jako by necítil, jak moje ruka ve vodě vyklouzla z jeho a zmizela bůhvíkde. Jako by neběhal z jedné chodby do druhé a nenarážel na překážky v podobě betonových zdí. Všichni se s tím nějak vyrovnáváme. Kdyby byla situace opačná, reagoval bych stejně − ostrým sarkasmem… poté co bych zabil všechno, co by se mi připletlo do cesty.</p> <p>„Řekl bych ti, ať mě třeba kousneš, ale už jsem pokousanej. A krom toho, Vtipálek by toho mohl využít a skočit na tebe,“ zavrčel jsem, ale znovu se usmál. „A byli tam jen nemrtví a Wahanket. Sawney ne.“</p> <p>„Tak ho jdeme najít,“ řekl Nik a počkal, až projdu kolem něj. Kryl mi záda.</p> <p>„Mimochodem, ty nemáš vůbec nic, co by stálo za kousnutí,“ zabručel Robin a vyšel ze dveří. „Egoisto.“</p> <p>Dobromila to přešla, ale později se k tomu určitě vrátí. Vyšli jsme z místnosti a vyrazili zpátky do chodby. Ušli jsme asi třicet metrů, když jsme to uviděli. Nejdřív se tam něco jen míhalo. Cosi bledého se sem tam objevilo a pak zase zmizelo, objevilo a zase zmizelo.</p> <p>„Poutníci,“ ozvalo se tiché syčení několika různých hlasů mluvících jako jeden. „<emphasis>Vetřelci.</emphasis>“</p> <p>Bezva, novej refrén.</p> <p>„Naučili se nový slovo,“ zavrčel jsem. „Jak jsou chytrý?“</p> <p>„Hluboko pod úrovní nejhloupějšího papouška,“ odpověděl Niko ledově. „A dokonale maří náš čas.“ Další pitomí nemrtví, a Sawney nikde. Byli jsme zklamaní. Už mě unavovalo porcovat jejich houževnaté a nechutné maso. Do bitev a zabíjení by se neměla míchat čest. Je to jen nutnost. To mě učil Niko. Jenže kdyby v tom nějaká čest byla, nemrtví by s ní stejně neměli nic společného.</p> <p>„Vetřelci.“ Nejdřív se jen míhali v dálce, ale pak jsme jich viděli víc a víc, až se k nám přiblížila jedna z nejzrůdnějších věcí, jakou jsem kdy viděl. „<emphasis>Vetřelcivetřelcivetřelci.</emphasis>“ Nahrnuli se do světla a divoce mávali rukama.</p> <p>Měli na sobě svěrací kazajky, všichni do jednoho. Zřejmě zbytky ze starých dobrých časů blázince. Už nebyly bílé. Špinavá látka byly roztrhaná a shnilá. Dlouhé rukávy neměli zavázané za zády. Místo toho jimi mávali jako šílení ptáci křídly a tkaničky vystřelovaly do vzduchu jako útočící hadi. Bylo to podivně hypnotické a děsivé. Jako by nestačilo, že nemrtví vypadají jako zombie; tihle ještě připomínali zombie šílenců. Nejen že je Sawney šílený a vyhledává duševně narušené; ještě musí jako šílence oblékat i svoje zatracené mazlíčky. To je teda koníček.</p> <p>„Žiju už opravdu hodně dlouho a viděl jsem spoustu věcí, ale s jistotou můžu prohlásit, že jsem <emphasis>nikdy</emphasis> neviděl nic takovýho,“ ozval se za mnou ohromeně Robin. Neměl jsem čas odpovědět. Byli už skoro u nás a já zvedl eagle a vystřelil několik ran.</p> <p>Na Sawneyho sice výbušné náboje moc nefungují, ale na jeho hochy zabraly jako kouzlo. Nakonec jsme s nimi nebojovali, ale měli jsme je všude na sobě. Otřel jsem si z obličeje rozstřílené maso a řídkou, vodnatou krev. Nečekal jsem na Robinovu pobouřenou reakci týkající se jeho oblečení, která musela přijít každým okamžikem. „Jo, omlouvám se,“ řekl jsem automaticky, když jsem za sebou uslyšel jeho nevěřícné zalapání po dechu.</p> <p>Bez dalších řečí jsme vyrazili dál. Překračovali jsme těla nemrtvých ve svěracích kazajkách a vyhnuli se dvěma, kteří se s dírami v hlavách zmateně motali kolem. Zůstalo jim asi tak na lžíci mozku, což jim dovolovalo hýbat se, ale nejspíš o sobě nevěděli.</p> <p>A přesně tak jsem se cítil, když pode mnou zmizela podlaha.21</p> <p><image xlink:href="#_10.jpg" />Prostě jsem neměl svůj den.</p> <p>Kdysi jsem pocit volného pádu nenáviděl jako všichni ostatní. Ale za tu dobu, co jsem otevřel pár bran a prošel jimi − poutník, přesně jak řekl Sawney − se to změnilo. Pořád se mi to nelíbí, ale tak nějak jsem si na ten pocit zvykl. Procházet branami je jako padat, jenže nejen dolů. Je to jako padat dolů, nahoru i do strany − a to všechno zároveň. Je těžké si to představit, ale přesně tak to vypadá.</p> <p>Takže když se pode mnou propadla podlaha, na chvilku jsem byl zmatený. Otevřel jsem bránu, aniž bych si to uvědomil? Jeden zmatený okamžik, ale dost dlouhý na to, abych mezitím dopadl. A to dost tvrdě.</p> <p>Ztratil jsem baterku. Pistoli ne. I kdyby mne ten pád zabil, zbraň bych nepustil.</p> <p>Přistál jsem na boku. Omámeně jsem zíral do temnoty a uvědomil si… ne, to nebyla ólfí brána. Spadl jsi, blbečku. Tak se sakra zase zvedni. To se líp řeklo, než udělalo. Zasípal jsem, jak jsem se do šokovaných plic pokoušel dostat trochu vzduchu a zkusil se pohnout. Vtom jsem na noze ucítil prsty. Vkradly se mi pod džíny a dotýkaly se kůže na lýtku jako ledové kroužky. Jejich dotek byl konejšivý, hladily mi nohu, zatímco z ní vysávaly všechno teplo. Jedině Sawney vás dokáže takhle vysát. Vydal jsem ze sebe zavrčení, hluboké a nesouvislé, a snažil se pohnout rukou, v níž jsem držel pistoli. Vzhledem k nedostatku kyslíku se mi to moc nedařilo.</p> <p>„Kale?“</p> <p>To bylo seshora. Niko. Naštěstí nespadl se mnou. To bylo dobře. Nepřekvapovalo mě to, ale trochu se mi ulevilo.</p> <p>„Kale?“ Tentokrát se ozval vedle mě spolu se zaskřípáním bot, jak doskočil na změť rozbitých dlaždic. Posvítil na mě, položil mi ruku na tvář a pak máchl mečem. Mrazivý dotek na lýtku zmizel právě v okamžiku, kdy kůži začaly propichovat drápy. A ten typický šílený smích se ztrácel s ním.</p> <p>Uvolnil jsem ruku. Stejně jsem ji nepřiměl k ničemu jinému než k bezmocné křeči. Ve světle baterky jsem viděl eagle ležící v hlíně a můj bílý prst obtočený kolem spouště. Taky jsem zaznamenal, jak se Nikovy boty přibližují. A pak, když jsem zvedl hlavu zároveň s tím, jak on si klekal, uviděl jsem i jeho tvář. Byl pekelně namíchnutej. „Sawney.“ Rychle mi ohmatal ruce, nohy a páteř. „Až ho budu zabíjet, budu si to děsně užívat.“</p> <p>Podařilo se mi do plic dostat trochu vzduchu a zakašlal jsem: „To… jsme… dva.“</p> <p>S Nikovou pomocí se mi podařilo posadit. Podíval jsem se nahoru a viděl, jak do díry seskočili Dobromila s Robinem. Od úrovně tunelu to byly tak tři metry, ale jim to nečinilo problémy. Na rozdíl ode mě. Vypadalo to, jako by Dobromila dolů ladně sletěla, zatímco Robin seskočil rychle a lehce a rukou si chránil žebra. Věděl jsem přesně, jak se cítí. Svěsil jsem hlavu a soustředil se na dýchání. Nejdřív se topím, pak padám − už jsem měl dost toho, jak pořád nemůžu dýchat. „Další tunely?“ zeptal jsem se a kroutil se bolestí.</p> <p>„Nové tunely. Nad díru narovnali a připevnili dlaždičky. Sawney určitě donutil nemrtvé, aby to všechno vykopali,“ řekl Niko. Zastrčil mi ruce do podpaží a vytáhl mě na nohy. „Šikovná past.“</p> <p>Zavrávoral jsem a pak chytil rovnováhu. „Zasranej šmejd.“</p> <p>„Trochu jadrné, ale přesné.“ Robin baterkou posvítil kolem dokola celé díry. „Kam sakra… aha. Támhle.“ Byl tam východ, velký tak akorát na to, abyste se jím proplazili a za sebou si táhli svačinku. „Skvělé. Budem se plazit blátem. Už jsem natěšenej, jak budu špinavej.“</p> <p>„Natěšený a špinavý… jak přesně se to liší od normálu?“ zeptala se Dobromila s upřímnou zvědavostí.</p> <p>„Já jsem teda pořádně nasranej,“ procedil jsem mezi zuby, dřív než Vtipálek stačil něco odseknout. Otočil jsem hlavu, abych se zbavil křeče za krkem, a vyrazil k díře.</p> <p>Niko mě chytil za bundu a předešel mě. „Teď jdu první zase já,“ řekl uhlazeně.</p> <p>Podařilo se mu to s větší grácií než mně. Brzy jsme stáli v dalším tunelu. Měl tak tři krát tři metry a byl vyhloubený v hlíně pod podzemními chodbami ústavu. „Naši kamarádíčci nemarnili čas.“ Robin se rozhlédl kolem sebe, sehnul se, aby se dotkl hlíny u vchodu, a pak nám ukázal prst špinavý od rudého bláta.</p> <p>„To tedy ne,“ dodala Dobromila. „Ta je čerstvá. Dnešní oběti.“</p> <p>„Fajn. To znamená, že se blížíme.“ Niko vyrazil − rychle, plynule a pořád stejně namíchnutě, jako když za mnou seskočil do díry.</p> <p>Nepodíval jsem se na celou situaci zatím z Nikova pohledu. Sawney ho pokaždé snadno porazil, zabil spojence, které Niko najal, zcela beztrestně napadl jeho bratra, a dokonce ho kus snědl. Niko nebyl šťastný, ani trochu. A byl pevně odhodlaný zařídit, abychom se tentokrát se Sawneym setkali naposledy. Můj bratr vždycky bere vinu na sebe. Bylo to naše společné selhání, ne jen jeho, ale on to tak neviděl. Nemohl to tak vidět. Většinu života prožil pod obrovským tlakem zodpovědnosti. A počítám, že na tom nebude nic měnit ani teď.</p> <p>Je to zatraceně dobrý bratr, ale jak už jsem si pomyslel mnohokrát předtím, je mu to spíš ke škodě.</p> <p>Jak jsme šli, nacházeli jsme další a další důkazy o přítomnosti Sawneyho obětí. Na žádné šperky už jsme nenarazili, zato na oblečení ano. Špinavé a roztrhané. Pletené čepice a staré kabáty. Boty s roztrhanými podrážkami. Když tam bylo tolik oblečení, muselo tam být taky hodně obětí. Bezdomovci. Věděli jsme, že se na ně soustředí.</p> <p>Docela rychle si uvědomil, že dneska už cestující nemizí jen tak. Věděl, že by po něm šli, kdyby lovil obyčejné obyvatele New Yorku, kteří mají práci, ženu, manžela, děti, rodiče… prostě by je někdo postrádal. Ale jak jsme sami viděli, bezdomovci jsou perfektní, a Sawney není první stvůra, která na to přišla. Dokonce i putují − postrkují vozíky sem a tam po celém městě. Jenže pochybuju, že pro Sawneyho je nutnou podmínkou i to, aby oběť někam putovala. Když žijete v takhle velkém městě, nemusíte čekat, až kolem pojede náhodný cestující. A pak je tu ještě jeho slabost pro duševně choré, což určitě přispělo k tomuhle rozhodnutí. Tady měl Sawney bezpečí i zábavu s příchutí šílenství… co víc si mohl přát. Věděli jsme to, ale vidět to v takovém množství…</p> <p>Ježíši.</p> <p>Oblečení nebylo poházené po podlaze. Jednotlivé kusy byly zavěšené na stropě jako jemné závěsy v harému v nějakém starém filmu. Na stěnách byly sem tam připevněné košile a svetry. Jeden rukáv visel volně dolů a druhý ukazoval chodbou dopředu. Boty byly seřazené dole u stěny a všechny špičkou ukazovaly týmž směrem. Když došly košile, svetry a boty, přišla řada na ruce a nohy. Dlaně rukou byly hřebíky připevněné k hliněné stěně tunelu a ukazováčky mířily jedním směrem. Nohy byly seřazené v tomtéž strnulém pochodu a mezi šedivými prsty měly špínu. Odvrátil jsem se. I kdybych byl kompletně člověk, nevím, co lidského by ve mně po tomhle týdnu zůstalo.</p> <p>Ta děsivá show mě nutila přemýšlet nad tím, jestli nás čekal, nebo si takhle prostě hraje, aby se pobavil. Než ho zabijeme, možná se ho zeptám. Alespoň tam nebylo vidět tolik krve, protože jí většina vsákla do hlíny. Ale byla tam; to dokazoval ten nemrtvý.</p> <p>Byl přeříznutý napůl a ležel na podlaze daleko za místem, kde končila přehlídka kusů těl. Měl kolem sebe několikrát omotaný řetěz, jenž se ztrácel v temnotě. Sawney si odnesl spodní část nemrtvého s sebou a zanechal tam torzo s hlavou, pažemi a rukama. A ty ruce právě zuřivě strkaly hlínu do široce rozevřené tlamy. Koutky úst mu vytékalo rudé bahno a já si uvědomil, že se z něj snaží vysát krev. Bílé oči se na nás hladově zadívaly a ruce vyrazily za novým úkolem − dotáhnout nemrtvého k nám. Řetěz se napnul a nemrtvý zoufale zasténal.</p> <p>„Myslím, že jsme našli dalšího školního pytláka,“ řekl Niko a díval se na kroutící se tělo. Jak už jsem říkal: každý dobrý predátor jako Sawney ví, že si nemá dělat na vlastní dvorek. Přece za sebou nenecháte neonově svítící stopu k vlastnímu doupěti. Nemrtví tu myšlenku zjevně nepochopili.</p> <p>„Mám dojem, že Sawney přišel na jejich volnočasové aktivity.“ A podle toho, jak to vypadalo, byste Sawneyho určitě nechtěli naštvat. Jeho tresty jsou tak objevné a kruté jako to, co jsme my udělali v kanálech. „Chceš, abych…“ poklepal jsem si hlavní pistole o nohu. ‚Ukončil jeho trápení‘ nebylo moc přesné. Vůbec mě nezajímalo, jak mizerně mu je. Dobře mu tak. Přesnější by bylo ‚ukončil <emphasis>svoje</emphasis> trápení‘. Bylo to jako ocitnout se v béčkovém krváku a já bych se bez toho klidně obešel.</p> <p>„Není třeba.“ Niko máchl mečem a hlava se odkutálela pryč. Zuby chňapaly do prázdna a ještě nějakou dobu budou, ale světlo z mléčně zabarvených očí pomalu zmizí a všechno ztuhne. Časem. Kdyby byl celý a nakrmený, byli bychom ho vyslechli. Pochybuju, že by mluvil, ale mohli bychom to zkusit. Jenže půlka vyhladovělého nemrtvého myslí jen na jídlo a na nic jiného. Aby jim dorostly chybějící části, potřebují výživu. Myšlení jde stranou a kontrolu přebírá instinkt. Bohužel pro něj instinkt neví, že ani nemrtvému nemůže dorůst půlka těla. Mohl tam takhle přežívat dlouhé měsíce a věřím, že Sawney by mu rád dopřál každou vteřinu utrpení.</p> <p>„Ani jeden vlk nechtěl jít, co? Hm, to by mě zajímalo proč,“ řekl Robin. Obešel tělo, odkopl hlavu a obratně se přitom vyhnul chňapajícím zubům. „Ty nadržený ratlíci jsou chytřejší než já. Jestli tohle není špatný znamení, tak už nevím.“</p> <p>„Já zase začínám mít dojem, že i armáda by měla se Sawneym dost práce.“ Dobromila dávno schovala dýku a teď šla s vytaseným mečem. Má docela ráda kuše, jenže tahle situace si vyžadovala poněkud destruktivnější sílu. Je snazší do nemrtvého seknout než mu namáhavě mířit na oko.</p> <p>„To není dobrá myšlenka.“ Pravdivá, ale ne dobrá. Překročil jsem tělo a následoval řetěz do tmy. Jako Alenka v králičí noře. I ona našla šílenství stejně jako my. Jenže my nejdřív našli těla.</p> <p>Visela od stropu. Vypadalo to jako hustý les zavěšený vzhůru nohama. Ve skutečnosti jich tam nebylo víc než dvacet, ale když jsem je poprvé spatřil, vypadalo to, jako by jich tam byly stovky. Visela na hácích upevněných na dřevěných trámech, jež asi podpíraly podlahu tunelů nad námi. Jako dobytek na porážce. Bylo tam tolik zaschlé krve, že podlaha měla tuhý povrch. Chodba vedla do prostoru vyhloubeného rukama nemrtvých. Nebyla to kamenná jeskyně, ale dost se jí to podobalo. Sawney si našel domov.</p> <p>Podíval jsem se nahoru na nahé končetiny, opuchlé obličeje a prázdné oči a zamumlal: „Do hajzlu.“ Některá těla se rozkládala, jiná byla strnulá v rigor mortis a některá vypadala, že je sem z ulice dotáhli teprve před několika hodinami. Pach rozkladu byl tak silný, že by se dal krájet. Radši jsem to nezkoušel.</p> <p>„Připravený?“</p> <p>Otočil jsem se k Nikovi a temně odpověděl: „To si piš.“</p> <p>„Buď opatrný,“ nařídil mi sotva slyšitelným hlasem − nechtěl Sawneymu ani v nejmenším prozradit, co se bude dít. „Odvést po zornost neznamená umřít. Dávej si pozor. Pokud se dostane moc blízko, stáhni se a zkusíme něco jiného.“</p> <p>„Nenech se zabít. Mám to,“ zazubil jsem se na něj. Co jiného se dalo dělat tváří v tvář vší té smrti? Usmívat se, nebo to úplně vzdát.</p> <p>„Dobře. Tak na to nezapomeň.“ Pak odešel ke stěně nalevo. Robin zamířil napravo, Dobromila zůstala u východu a já se pustil rovnou do středu.</p> <p>Proplétal jsem se mezi těly a snažil se jich nedotknout. Nehýbala se; věděl jsem to, ale na kraji zorného pole to stejně vypadalo jinak. „Sawney,“ zavolal jsem. „Ty zparchantělej zabijáku dětí, kde jsi?“ Světlo baterky se odráželo od kalných očí přes bosé bílé nohy až po lesklé ocelové háky. „Přece se neschováváš, že ne? Ne před takovým bláznem, jako jsem já…“</p> <p>„Sawney!“ Tentokrát jsem to zakřičel. Na tomhle místě, kde bylo ticho stejně husté jako všudypřítomný puch, jsem si dovolil zvednout hlas tak, že se tělo vedle mě otřáslo. Bylo to jako z noční můry, ale nepřekvapilo mě to. Bylo to sice příšerné, ale tak nějak to tam patřilo spolu se smrtí a zoufalstvím. Jenže mě to zpomalilo − na zlomek vteřiny, ale i to bylo víc než dost.</p> <p>Sawney rychlými pohyby škorpióna slezl po těle a zářivě se na mě usmál. „Poutník přišel na návštěvu.“ Jeho ruka vyrazila tak rychle, že jsem ten pohyb sotva viděl. Ucukl jsem, ale bylo pozdě. Cítil jsem, jak mě drápem škrábl do tváře. Zvedl ebenově černou ruku k ústům, aby ochutnal. Za hnědými provazci vlasů, jež mu visely do temnoty, kterou měl místo obličeje, se mu rozzářily oči. „Vzpomínám si na tebe, poutníku. Pamatuji si, jak chutnáš. Ách, to je dobré. Mohli bychom být bratři.“</p> <p>Samozřejmě že si mě pamatuje. Ten parchant na nás čekal. A rozhodně to není můj bratr. „Tak si vzpomeň i na tohle,“ vyprskl jsem a vystřelil z eaglu.</p> <p>Minul jsem.</p> <p>Jak už jsem říkal, ten parchant byl rychlý. Rychlejší než já… možná rychlejší než Niko. Rychlý jako Ólfi, a ti jsou to nejrychlejší, co jsem kdy viděl. Zasáhl jsem mrtvé tělo, které se rozletělo na kusy. Upřímně jsem doufal, že se ostatní podle instrukcí drží u země. Sawney skočil na další tělo a já znova vystřelil. Trefil jsem ho do hrudi. Viděl jsem, že v díře dvakrát tak velké jako pěst se něco třpytí jako sklo. Díra, již jsem mu vystřelil do boku v tunelech SAS, zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Znova jsem vystřelil, ale on zase zmizel. Jenže pryč se nedostane, tentokrát ne. Ať tak nebo tak, tohle je naposledy, co se s touhle vraždící potvorou rozčilujeme. Rozhodně naposledy.</p> <p>Vyběhl jsem za ním. Odstrkoval jsem těla a snažil se mířit na něj světlem baterky. Znovu jsem vystřelil a zasáhl ho do zad. Vtom skočil na stěnu a pak na strop, udělal nade mnou přemet vzad a bodl mě zezadu. Podle ostré bolesti jsem poznal, že to není jen škrábnutí, ale taky mě to nemělo zabít. Ne, to by bylo moc snadné. Sawney si chtěl hrát. Jasně, je to hravá stvůra. Dostal se blíž, než Niko chtěl, ale já nechtěl ustupovat. Teď to přijde. Teď to musí přijít. Žádné další mrtvé holčičky nebo zamilované ženy. Už ne.</p> <p>Prudce jsem se otočil a ustřelil mu nohu tam, kde jsem předpokládal, že má pod vlající napodobeninou kabátu koleno. On se snad nepřestane široce usmívat. Sebral nohu a zmizel. Tak to alespoň vypadalo. Sotva jsem zachytil, kterým směrem se asi mohl vydat − tam, odkud jsem přišel.</p> <p>„<strong><emphasis>Dobromilo,</emphasis></strong>“ varoval jsem ji za běhu.</p> <p>Byla na něj připravená a zablokovala mu východ. Podrážděně sykl, což byl první nespokojený zvuk, který jsem od něj slyšel. Skočil zpátky na strop a zmizel mi ze světla. Zaklel jsem, otočil se na patě a vyrazil za ním. V tu chvíli jsem přišel na to, že na hácích nevisí jen mrtvá lidská těla. Jak jsem běžel kolem, chňapaly po mě leprózní ruce. Na hácích viseli další nemrtví, kteří porušili pravidla. Chňapali, drápali a cvakali zuby, pološílení z věznění… a zmučení bolestí. Jo, chudáčci. Dobře jim tak. Nelitoval jsem je o nic víc než toho v tunelu, přivázaného na řetězu.</p> <p>Odstrčil jsem je a ignoroval krvavé šrámy, jež se mi objevily na tvářích a na krku. Soustředil jsem se jen na Sawneyho. „Ty utíkáš, Sawney? Bojíš se, že ti jídlo nakope zadek?“</p> <p>Neviděl jsem Nika ani Robina, ale věděl jsem, že se schovávají ve tmě a čekají, až na ně přijde řada. Robin se měl postarat o totéž jako Dobromila − aby Sawney neutekl z jeskyně. Niko měl využít příležitosti, jakmile se mi podaří zmást Sawneyho natolik, aby se aspoň na pár vteřin zastavil na místě. O to jsem se měl postarat. Pár vteřin… když jsme to probírali nahoře na povrchu, zdálo se to mnohem proveditelnější.</p> <p>„Sawney,“ zakřičel jsem znovu a v tu chvíli na mě skočil z boku a srazil mě k zemi. Zkroutil jsem se pod ním a opět ho střelil do hrudi. Ozvalo se prasknutí jako zvuk, který vydává led na rybníku roztávající pod náporem jarního sluníčka. Čisté a ledové sklo se mi rozsypalo na tričko. Střípky toho, z čeho byl Sawney vytvořený, ať už to bylo cokoli. Pálily mě přes látku jako suchý led. Zase jsem vystřelil, prudce do něj strčil a uhnul před máchnutím kosy. Ne dost rychle na to, abych si ušetřil řeznou ránu na břiše, ale dost rychle, abych udržel vnitřnosti tam, kam patří. Potřeboval jsem se od něj dostat pryč, protože jsem věděl, že jinak se do toho vloží Nik, aby mi zachránil zadek. Znovu jsem se převalil a dvakrát zmáčkl spoušť. Zasáhl jsem ho do krku. Krev, čistá jako déšť a chemická jako rozmrazovač, se spustila jako z otevřeného kohoutku. Zacouval jsem a zvedl se do podřepu. Zdálo se, že Sawney, který měl rozstřílenou hruď i krk, si to užívá jako nikdy v životě. Všiml jsem si, že nohu má zpátky na místě, což mu jistě ještě zvedlo náladu.</p> <p>„Poutníku.“</p> <p>Blížil se ke mně, aniž by se nohama dotýkal země. Už jsem ho takhle viděl předtím, jenže i tak už mi dost pokazil náhled na svět monster − bez tohohle bych se klidně obešel. Zvedl jsem oči a pokusil se o trefu do hlavy, o kterou mě předtím žádal Niko.</p> <p>Pozdě. Sawney zase zmizel. Pomaleji než předtím, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho zdržela zranění, nebo si chtěl prostě ještě chvíli hrát. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že to nejspíš byla druhá možnost, ale co se dá dělat. Následoval jsem ho chodbou do další jeskyně. Vchod byl schovaný za závěsem z háků a těl. S nechutí jsem se probil na druhou stranu a zjistil, že jsem v úplně stejném prostoru. Zase krev, zase těla a zase Sawney. A zařadil vyšší rychlost. Sekl mě v okamžiku, kdy jsem vylézal zpoza studeného masa. Na kose byla moje krev spolu s krví jeho dnešní oběti nebo obětí. Ne zrovna hygienické, ale to mi bylo ukradené.</p> <p>Uskočil jsem stranou a vyprázdnil zásobník jeho směrem. Nebylo to moc kulek a nebyl jsem si jistý, jestli ho vůbec nějaká zasáhla. Ale jeho kosa zasáhla mě a uřízla mi tenoučký plátek ramene. Zatřepotal se, zmizel, znovu se objevil a sekl mě do stehna. Ustoupil jsem, vyhodil prázdný zásobník a s cvaknutím zasunul nový. Rány byly bolestivé a krvácely, ale byla to jen povrchová zranění… jen tak pro legraci. Zatím. Další budou hlubší. Nik už se nebude držet zpátky dlouho. Rozptyluju Sawneyho skvěle, ale abych ho udržel nehybného na pár vteřin… nevím, jestli bych těch pár vteřin vůbec přežil. Je zatraceně rychlý.</p> <p>Jenže na druhou stranu… já umím být taky rychlý.</p> <p>Je na čase zjistit, jestli cvičení dělá mistra.</p> <p>Porušit slib. Už jsem to párkrát udělal. Občas je porušíte jen trošku a jindy pořádně. Tohle bude zatracená pecka.</p> <p>„Poutníku.“</p> <p>Seknutí. Ale za sebou jsem uslyšel tichoučký šustot těl. Niko se blíží a já ještě nesplnil úkol. Zatím. Splním jej. Slíbil jsem to, a v tomhle případě dodržím slovo, i když v jiném ne.</p> <p>„Jo, jsem poutník.“ Cítil jsem, že mám tričko i džíny promočené potem. „Takovýho jsi ještě neviděl, debile.“</p> <p>Spatřil jsem ho za visícími těly. Kosa kopírovala jeho široký úsměv. „Poutníci jsou pro Sawneyho Beana všichni stejní. Jdou sem, jdou tam. S koněm nebo bez koně.“ Ten úsměv, pořád tam byl ten zatracený úsměv. „Všichni stejní.“</p> <p>„Já ne.“ Taky jsem se usmál − divoce a surově. „Tenhle poutník ne.“</p> <p>A pak jsem vyrazil.</p> <p>Stejně jako předtím jsem neotevřel bránu před sebou, ale <emphasis>kolem</emphasis> sebe, a byl jsem pryč. Objevil jsem se za ním a střelil ho do zad. Hned nato Sawney zmizel a já zmizel s ním. Vystřelil jsem, minul, ztratil se, znovu vystřelil. Někdy jsem ho zasáhl, někdy ne. Ale nemohl mě setřást, ať se snažil, jak chtěl. Byl jsem pro něj jako noční můra. Byl jsem noční můrou monstra, jež se tak jevilo tolika jiným.</p> <p>Tu a tam jsem koutkem oka zahlédl Nika a taky Dobromilu s Robinem, kteří bojovali s nemrtvými. Zajímalo by mě, jak viděli oni mě. Objevil jsem se v odporném šedém světle a zmizel, objevil se, zmizel, objevil se, zmizel, objevil se… možná jako zrychlený film plný krve a kovu.</p> <p>Zase jsem krvácel z nosu; cítil jsem slanou chuť. Z uší taky, stejně jako v muzeu, ale taky jsem cítil krev v puse. Spolkl jsem ji a pokračoval, protože to bylo v pohodě… víc než v pohodě. Bylo to zatraceně bezva. A já se smál. Jakmile jsem překonal bolest, jakmile jsem se oddal zničující agonii, bylo cestování ohromná zábava. Líbilo se mi to až příliš, a to nebylo dobře, protože to chutnalo přesně tak, jak Sawney tvrdil, že chutnám já.</p> <p>Když jsem se příště setkal se Sawneym, vpálil jsem mu jednu do čela, a když jsem se hned na to objevil za ním, vypálil jsem mu zezadu do hlavy celý zásobník. Cenil jsem zkrvavené zuby a pálil kulku za kulkou. Mizely mu kusy lebky a pod ní se ukazovala sklovitá hmota uvnitř. To byla konečně trefa do hlavy, jakou po mně chtěl Niko v tunelech metra.</p> <p>A pak Sawney nepřirozeně otočil hlavu úplně dozadu a široce se na mě usmál. Podle něj to všechno zřejmě bylo hraní a zábava, i kdybychom u toho měli oba zemřít. Za praskotu kostí se jeho tělo otočilo, aby se srovnalo s hlavou. Pozvedl kosu.</p> <p>Tentokrát jsem nezmizel. Mozek se mi smotal do zcela vyčerpaného uzlu a schopnost cestovat ze mě odplouvala spolu s krví. Ale to bylo v pořádku, protože Sawney se konečně zastavil.</p> <p>A právě v tu chvíli ho Niko podpálil.</p> <p>Plamenomet měl schovaný ve velkém batohu, s nímž se táhl až sem. Těžko říct, jestli Sawney věděl, co to je. Na druhou stranu kvůli Wahanketovi věděl ledacos, co vědět neměl. Jenže i bez jeho pomoci by se v téhle době a na tomhle místě rychle zorientoval. Jo, podělanej chytrák. Smůla, že už mu to nepomůže. Zatracená smůla.</p> <p>Odvrávoral jsem pryč. Sawneyho zahalil plamen a on vzplál jako pochodeň. Niko ho pokryl plameny od hlavy k patě a metodicky pohyboval plamenometem, jako by to byla požární hadice. Podle výrazu ve tváři si to opravdu užíval. Zato Sawney ne. Šílený smích se změnil v šílený řev. Nemrtví rozvěšení na hácích i ti na zemi začali ječet s ním. Sawney se zběsile točil ve vzduchu, zářil jako slunce a spaloval těla kolem sebe. A řev… neustával. Pokračoval dál a dál a Sawney se točil rychleji a rychleji. Niko na něj pálil.</p> <p>„Teď, ty parchante,“ řekl klidně, „teď přichází spravedlnost.“</p> <p>Spravedlnost je sice slepá, ale může vás pekelně spálit. Vypadalo to, že hoří celou věčnost. Tiše jsem se díval a rukávem si otíral z obličeje krev a taky ji plival. Bolest hlavy byla silná, ale ne tak nesnesitelná jako předtím. Buď jsem prolomil zeď, nebo jsem byl tak unavený, že jsem to necítil. Ať tak nebo tak, vůbec mě to nezajímalo, protože jsem pozoroval, jak se nestvůra rozpadá. Vlasy už měl spálené. Sklovitá lebka i páteř byly odhalené a tavily se jako sklo v peci. Na jiných místech černé maso ztvrdlo a pak se rozsypalo v prach. Řev však pokračoval dál. Byl jsem rád, že už mi uši krvácely předtím. Ušetřilo to čas.</p> <p>„Prométhee, podívej se, co jsi stvořil,“ žasl vedle mě Robin.</p> <p>Zbylí nemrtví se otočili a dali se na útěk. Já neměl energii na to, abych zvedl ruku s pistolí a snažil se je zastavit. Bez Sawneyho velkou hrozbu nepředstavovali. Dobromila jednomu, co probíhal kolem, usekla hlavu, ale zbytek… čert to vem. Nechali jsme je jít. Ke Kolumbii se už nepřiblíží, a stejně jich ve městě bude jako švábů. Bez ohledu na to, kolik jich rozšlápnete, vždycky tam budou.</p> <p>Sawney dál hořel. Máchal pahýly rukou, zatímco jeho vnitřnosti se měnily v řeku tajícího ledu nebo se vypařovaly s nepříjemným syčením chemické reakce. Neměli jsme kůl, u kterého bychom ho upekli, jak to udělali v patnáctém století, ale technologie dvacátého prvního století to bohatě vynahradila.</p> <p>„<emphasis>Ne,</emphasis> poutníci. <emphasis>Ne!</emphasis>“</p> <p>Teď už z něj zbyl jen pokroucený černý tvar… malý jako dítě a posetý třpytem diamantů. Když prosba nezabrala, vrátil se smích − hrubé krákání rozkládajících se hlasivek, ale stejně šílené jako předtím. „Vrátím se. Z popela povstane tělo a bude znovu vraždit. Nezastavíte mě. Nikdo mě nezastaví.“</p> <p>„Dobromilo?“</p> <p>Niko vyštěkl její jméno a ona popošla blíž a sundala si ze zad batoh. Byl menší než Nikův a byla v něm jediná věc… skleněná láhev s kyselinou sírovou. „Jestli dokážeš povstat z několika roztroušených molekul, budeme určitě připravení a budeme čekat, abychom se na to podívali.“ Nikův úsměv byl chladný a plný jistoty.</p> <p>Sawney to buď poznal po čichu, nebo vycítil, co to je, protože šílený smích a řev se poprvé spojily v ohavný celek. Šílenství už pro Sawneyho nebylo tak zábavné, protože ho čekaly jen plamen a kyselina. Bože, doufám, že ho to bolelo a byl vyděšený stejně jako každá z jeho obětí.</p> <p>Obzvlášť jedna malá holčička, která ztratila sluníčkovou sponku.</p> <p>A pak bylo po všem. Malý tvar zmizel a na zemi už jen divoce poskakovaly plameny. Niko nechal plamenomet puštěný ještě dalších pět minut. Uhlíky žhnuly a pak pomalu vyhasly a zbyl jen popel a zčernalé kosti. Minule trvalo pět set let, než se z tohoto stavu vrátil zpátky.</p> <p>Ani to není dost.</p> <p>Dobromila na zbytky nalila kyselinu. Zakouřilo se z nich a rozpustily se. Nakonec jsme armádu nepotřebovali.</p> <p>Byl pryč.22</p> <p><image xlink:href="#_8.jpg" />Cesta zpátky přes mrtvá těla nebyla o nic míň děsivá jen kvůli tomu, že jsme zničili příčinu vší smrti. Ti lidi byli stejně mrtví jako předtím. Dorazili jsme nemrtvé rozvěšené na hácích, ale nechali jsme je viset. Úklid takového rozsahu bychom nezvládli, ani kdybychom to měli v úmyslu. Ken Nushi si s tím bude muset poradit sám. I když možná ani nebude muset, podle toho, jak v poslední době těla mizí sama. Možná existují pohřební skřítci, kteří po masakrech uklízejí mrňavými mopy. Dává to smysl asi tak jako všechno ostatní. Něco rozhodně odklidilo Sawneyho první oběti − těla v parku.</p> <p>Právě v tu chvíli mi to nemohlo být ukradenější. Ať si kdo chce, dělá, co chce. Dobrovolnictví se meze nekladou.</p> <p>Niko už mi vyčinil za porušení slibu ohledně cestování branami a další výtky mě určitě ještě čekají. Mám před sebou týdny ponižování při trénincích. Usmál jsem se sám pro sebe a vyplivl poslední zbytky krve. Není nic lepšího, než když doma máte kung-fu machra, co s vámi vytře podlahu. Nevzdal bych se toho ani za nic.</p> <p>„U Dia, chlapče, ty vypadáš jako několikanásobná lidská oběť.“ Jakmile jsme se dostali ze Sawneyho tunelů do těch, jež vytvořila lidská ruka, prohlédl si mě Robin od hlavy k patě a při pohledu na zaschlou krev se zašklebil.</p> <p>„Viděl jsi jich hodně?“ Krvácení už ustalo, a i když mě hlava bolela, bylo to snesitelnější než tenkrát v muzeu. O hodně. To musí něco znamenat. Řekl jsem si, že chvíli počkám, než přijdu na to co.</p> <p>„Tak krvavých ne.“ Pořád měl vytasený meč, aby se mohl v případě potřeby vypořádat se zatoulanými nemrtvými. Poťouchle mi jím zasalutoval. „Ale předhodili mi jednu nebo dvě panny.“</p> <p>„Jasně, protože jsi byl bůh,“ odfrkl jsem, když jsem si vzpomněl, co tenkrát v opilosti blábolil v baru.</p> <p>„Ano, protože jsem byl bůh. Čekal jsi něco menšího?“ Obvykle uličnický úsměv se najednou změnil v cosi unaveného a starého.</p> <p>Já se cítil úplně stejně. Byla to dlouhá noc. Bolela mě hlava, několik sečných ran od kosy pálilo a já toužil po sprše. Chtěl jsem spláchnout všechnu krev i zkaženou černou vodu. Chtěl jsem být zase čistý. A pak budu spát, spokojeně a hluboce spát.</p> <p>Ale lidi v pekle taky touží po antiperspirantu, ne?</p> <p>Schody vedoucí ze sklepa se mi zachvěly pod nohama, až jsem zavrávoral. Vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to asi nebude zemětřesení, nýbrž vyčerpání. V New Yorku zemětřesení moc často nemíváme, ale jeden nikdy neví. Skoro na každém třetím schodu jsem se musel opřít o stěnu a trochu si odpočinout. Asi v půli cesty nahoru jsem na zádech ucítil podpůrný dotek malé ruky. Otočil jsem se a uviděl Dobromilu, jak se na mě dívá s prstem na rtech. Žije už dost dlouho na to, aby se dokonale vyznala v mužském egu. Snažil jsem se předstírat, že pomoc nepotřebuju, ale vyšel jsem schody rychleji, než by se mi podařilo bez ní.</p> <p>Niko s Robinem už byli na schodech do přízemí. Zavřeli jsme s Dobromilou padací dveře a zamkli je na zámek. Nushi tak bude mít trochu času navíc, aby sehnal nadpřirozenou úklidovou službu. A já se při tom aspoň trochu vzpamatoval, takže další schody už jsem vyběhl bez Dobromiliny pomoci. V Buell Hall bylo přítmí a mírumilovné ticho. Klidně bych mohl usnout za chůze, ale to jsem si nemohl dovolit. Měl jsem oči otevřené a pokoušel se zůstat při smyslech. Mohli tam být další nemrtví. Mohla tam být na obhlídce ochranka. Nushi by se za nás postavil, jenže patrně by ho to dostalo do pozice, jíž by se asi raději vyhnul. Takže když jsme došli do malé, spoře osvětlené dvoupatrové haly, byl jsem tak ostražitý, jak to za daných okolností šlo.</p> <p>Ale stejně to nestačilo.</p> <p>Nevím, co se stalo. Mohlo to být pachem krve nebo tím, že podobnou vůni jsem tu čekal − byla to jen kulisa. Skořice a koření a všechno hezké na vysokoškolských dívkách. Jenže tohle nebyla pouze skořice. Byla to skořice s medem, vůně, již jsem už několikrát předtím cítil. Spojil jsem si to, když vyšla ze stínů… příliš pozdě.</p> <p>Seraglio.</p> <p>Nebyla sama. Po jedné straně měla tři muže a po druhé další dva a jednu ženu. Všichni měli stejné lesklé černé vlasy a snědou pleť. Oproti její malé postavě byli ostatní průměrného vzrůstu, ale jinak vypadali všichni stejně. Bylo v tom něco víc než společný etnický původ. Zdálo se, že jsou příbuzní. Rodina. A všichni měli pistole. Ještě že ty nebyly stejné.</p> <p>„Seraglio.“ To byl Robin. Vyslovil její jméno rezignovaně a bylo na něm vidět, že to čekal. Ne přímo ji, ale tuhle situaci. Jakmile se ho pokusil zabít člověk, věděl, kdo za tím je. Nepodařilo se nám ho přinutit říct jméno, ale věděl to. Jenže nejspíš nečekal, že to přijde tak brzo a že s ním v hledáčku budeme i my.</p> <p>Poklonila se. „Pastýř.“ Znova se poklonila. „Tammuz.“ A znova. „Pan.“ Pak zvedla hlavu a usmála se. „Náš Bůh. Náš uprchlý Bůh, na něhož jsme nikdy nezapomněli. Jak jsi nám chyběl.“</p> <p>Georgijský přízvuk byl pryč stejně jako smělý pohled. Teď tam byl jen chlad. Chladný hlas, chladné oči a chladné uspokojení.</p> <p>„Tammuz? Babylonský bůh?“ Niko měl vytasený meč a já namířenou pistoli, ale co se týče zbraní, měli naprostou převahu.</p> <p>Robin lehce pokrčil rameny. „Copak jste nikdy někomu nedali přezdívku?“ Narovnal se a špičku meče spustil k zemi. „Co jsem si myslel? Samozřejmě že ne.“ Pohodový a žoviální. Tohle byl Robin, jakého poprvé potkali. Zvyklý dokonale skrývat, kdo ve skutečnosti je, a přesně takový, jak jeho rasu popisují: povrchní, bezohledný a domýšlivý. Je snazší čelit svým hříchům, když jsou vám ukradené, ne? Jenže jemu ukradené nebyly. Kdyby tomu tak bylo, řekl by nám pravdu. Ať už se stalo cokoliv, cítil vinu. Bylo mu to líto a nebylo mu to ani trochu ukradené.</p> <p>„Ty jsi vážně byl bůh?“ zeptal jsem se ho nevěřícně. Řekl mi to v baru, když by úplně namol, ale kdo by věřil, že tehdy říkal víceméně pravdu?</p> <p>„<emphasis>In vino veritas.</emphasis> Kdybys víc pil, věděl bys to.“ Pak maska spadla a on si unaveně protřel oči. „Zeptal bych se, co chceš, Seraglio, ale myslím, že už to oba víme, nebo ne?“</p> <p>„Kmen Banu Zadeh na pohanu nezapomíná. Je jedno, kolik tisíc let od té doby uteklo. Pohana od boha je ostudou na lidech, jež nemůže být prominuta ani zapomenuta.“ Napnula prst na spoušti a kůže na kloubu oproti snědé pleti výrazně zbledla. „Babylon už neexistuje. Z našeho kmene zbylo jen to, co vidíš před sebou, ale za to můžeš ty. Když jsi odešel…“ Další větu přímo zasyčela: „Když jsi nás <emphasis>opustil,</emphasis> přišly nemoci a hněv té nejhroznější bouře, jakou kdy poušť viděla. Během několika měsíců zemřela půlka kmene. Odešel jsi, přestal jsi nás chránit a my skoro zmizeli ze světa. Kvůli tobě. Všechno kvůli tobě. Ale…“ znovu se usmála, „…předkové, kteří byli ušetřeni, dovolili potomkům, aby požadovali odplatu. My jsme všechno, co z kmene Banu Zadeh zbylo, ale ostudu mu neuděláme.“</p> <p>Robin mohl říct, že nemoci a bouře byla náhoda, že nikdy nebyl bůh, jen podvodník. Jenže dost pochybuju, že to, jak je „opustil“, bylo všechno. Obzvlášť když ho zbytky kmene honily tisíce a tisíce let v touze po pomstě. Bylo mi jasné, jak snadno se něco mohlo stát. Když jsme Vtipálka poprvé potkali, byl to ten nejopuštěnější parchant na světě. Pukové se spolu moc nekamarádí. Mám dojem, že ego je součástí jejich genetické výbavy, alespoň podle toho, co jsem viděl u těch dvou, které jsem zatím potkal. Není divu, že si jdou každý svou cestou. Srážka takových narcisů by mohla být fatální. Většina dalších nelidských ras puky pohrdá. Jsou to zloději, podfukáři a egoisti. To je obecná představa. A je to sakra pravda, ale Robin nám dokázal, že je v něm něco víc. Držel při nás od začátku. Víc než jednou s námi čelil smrti. K tomu ho nedohnala jen samota, i když to byl podstatný faktor… alespoň ze začátku.</p> <p>Myslím, že za časů Babylonu to nebylo o moc jiné. Dokázal jsem si představit, jak přes poušť přišel ke kmeni a natolik se lišil, že jim byl podezřelý. Ale jakmile ze sebe udělal boha − a jsem si jistý, že měl v rukávu pár triků, aby lidi ve starověku zmátl − přijali ho. Otevřeli se mu. Žádné pohrdání. Žádná zášť. Jen přijetí, přátelství a uctívání. Kdo by odmítal trochu uctívání vlastní osoby? To by neudělal ani obyčejný člověk, natožpak puk. Ale nakonec to Robina začalo nudit a odešel jinam. Jeho smůlou bylo špatné načasování. Na druhou stranu, kdyby tam ještě byl, když přišly nemoci a bouře, asi by to taky pěkně odskákal.</p> <p>„Proklel jsi nás tím, že jsi nás opustil,“ pokračovala. „Náš kmen zemřel a ty taky zemřeš.“</p> <p>„Vy si myslíte, že můžete zabít boha?“ optala se Dobromila dokonale nezúčastněně. Asi to nebude stačit k tomu, aby začali pochybovat, ale za pokus to stálo.</p> <p>„I bohové můžou zemřít.“ Tmavé oči byly neúprosné a odhodlané. „Můj lid při dlouhém hledání viděl mnohé věci. Generace za generací spatřily zázraky i hrůzy a viděli jsme umírat i bohy. Sami jsme jich mnoho zabili. Z tvého rodu,“ řekla Vtipálkovi, přesvědčená o své pravdě. „Nikdy to nebyl ten správný bůh, nikdy jsi to nebyl ty, ale i tak jsme je zabili. Nebyl jsi to ty, ale byli stejní. O nikoho se nestarali a nezasloužili si žít.“</p> <p>„Proč jsi mě prostě nezastřelila ve spánku?“ zeptal se. „Bylo by to pro tebe snadné.“ Já si to nemyslím. Robin by zaslechl i ten nejtišší zvuk, který by tam nepatřil. Nepřežil by tak dlouho, kdyby se nenaučil tisíc a jeden trik, jak to zařídit.</p> <p>„Za prvé, museli jsme se ujistit, že jsi to opravdu ty.“ V druhé ruce pozvedla zlatou ozdobu s pažemi ukončenými lvími hlavami. „Jedna z prvních věcí, které jsme se jako děti učili. Jediná obětina, již sis s sebou odnesl. Prohledala jsem tvůj byt a nakonec ji našla. Nechal sis ji celou tu dobu. Ten sentiment nás dojímá.“ Jasně. Proč jsem jí to nevěřil?</p> <p>Hodila mu ozdobu k nohám. „Mohla jsem se tě pokusit zabít v tvém bytě? Ne. Přicházíš a odcházíš, jak se ti zachce. Trávíš dny v práci, nebo to alespoň tvrdíš. Šest nocí ze sedmi se někde spouštíš a balamutíš jiné, že je nikdy neopustíš, jako jsi opustil nás. Nikdy jsem nevěděla, kdy nás <emphasis>poctíš</emphasis> svou přítomností, abychom na tebe s bratry mohli počkat. A krom toho jsme dost chytří na to, abychom se postavili bohovi na jeho vlastním území, kde je nejsilnější. A jed? U několika jiných tvého druhu jsme si ověřili, že je vás nemožné otrávit. Siruš to jen potvrdil.“ Pomyslel jsem na všechno jídlo, co mi dala, a udělalo se mi špatně. „Pokusili jsme se tě zabít několikrát. Siruš, hamehové, nakonec náš bratr.“ Po tváři jí přeběhl bolestivý výraz. „Nezasloužíš si pohlédnout smrti do očí a zemřít jako bojovník, ne takový zrádce, jako jsi ty. Ale teď vidím, že jsme se chovali stejně jako ty, zbaběle a beze vší cti. Přesně k takové smrti jsi odsoudil náš kmen. Zničil jsi náš lid a teď se ti jako jeho poslední zástupci musíme postavit a provést ti totéž. A budeme čestnější než ty.“</p> <p>„Není moc takových, kteří by nebyli,“ odpověděl jí nevzrušeně a upustil meč na zem. Narazil na ozdobu a melodicky zazvonil. „Takže ostatní necháte jít? Jste přece čestní a oni vám nic neudělali.“</p> <p>Puk, jenž se obětuje pro ostatní. Svět by se přestal točit, kdyby se to dozvěděl. Svět však Robina nezná tak jako my. Má to v sobě. Do tohoto okamžiku si to možná neuvědomoval ani on sám, ale je to tam. To je ale pitomý způsob, jak na to přijít.</p> <p>„Upřímně pochybuji, že by šli, ó Všemocný. Dokonce i teď ti stojí po boku, místo aby se tě stranili. Teď už vědí, co jsi udělal. Kde je překvapení a hrůza nad tvou pohanou?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Nejsou z tvého rodu, ale jsou stejní jako ty. Vezmi si je jako sluhy do svého božského posmrtného života.“ Teď se usmívali i ti, kdo stáli vedle ní − její kmen. Ani jeden z úsměvů nebyl milý a příjemný.</p> <p>„Jak jste nás našli?“ zeptal se Niko úsečně. „A jak jste Robina objevili v metru? Nikdo nás nesledoval.“ To je pravda. Někdo z nás by si toho určitě všiml.</p> <p>„GPS lokátor v mobilu. Moderní věk nabízí zázračnou technologii. Je snadné sledovat boha. Člověk přechytračil božstvo. Kruh se uzavřel.“</p> <p>„Ale muselo vám dát děsnou práci ho vůbec najít. Přes dva tisíce let. Vy na něj teda máte pifku.“</p> <p>„Jde nám o odplatu. Ten dluh smaže jen krev.“ Těžko se mi věřilo, že mi tahle žena dělala snídani. Ona i ostatní byli pevní jako skála. Myslím, že pokud chcete být tvrďák, tváří v tvář vlastnímu živoucímu uprchlému bohu je na to správný čas.</p> <p>„Jestli vás to aspoň trochu zajímá, je mi to líto,“ řekl jim Robin tiše. „Věřte tomu, nebo ne, ale opravdu je mi to líto. Ne to, co máte na mysli, ale je mi to líto.“ Litoval toho, co udělal, a toho, co přijde.</p> <p>S nimi to ale nehnulo a já si najednou uvědomil, že je budeme muset zabít. Všechny. Lidi. Nebylo mi to vhod. Myslel jsem si, že si na to nikdy nezvyknu, ale je to snazší a snazší. Koneckonců, toho parchanta v metru jsem zabil s chutí. Samozřejmě že teď možná nebudeme mít šanci. Jsme dobří, jenže jsme čelili sedmi pistolím. Dobromila může dostat několik zásahů a stejně se udrží na nohou. Ale o nás ostatních se to říct nedá. Nejmíň jeden z nás to odnese; to byl fakt, který mě dost tížil v žaludku. Byli jsme totálně v háji.</p> <p>Tedy pokud…</p> <p>Pokud bych se nedostal za ně. Získat výhodu. To by mohlo zabrat.</p> <p>A tehdy jsem přišel na to, že díky Sawneymu se ve mně něco změnilo. Myslím, že tomu vraždícímu parchantovi něco dlužím, protože uzel, který jsem měl v mozku, se rozvázal a moje hlava chytila druhý dech stejně jako tělo. Jak jsem se ho snažil předhonit, ze všech sil se pokoušel být rychlejší a znovu a znovu trhal realitu na kousky, prorazil jsem konečně pomyslný strup, který mě v posledních týdnech omezoval. Teď byl průchod široce otevřený. <emphasis>Já</emphasis> byl široce otevřený.</p> <p>Bylo to snadné. Tak zatraceně snadné. Žádná krev ani bolest. Bylo to tak přirozené, že jsem nechápal, jak jsem bez toho mohl tak dlouho žít. Seraglio namířila zbraň a řekla: „Ne, můj bože, vůbec nás nezajímá, co říkáš. Nezajímají nás tvoje omluvy.“ A já byl náhle za nimi a cítil jsem se skvěle, vážně skvěle, a… jako predátor. Spokojený a hladovějící po násilí. Měl jsem dojem, že se mi krev vaří v žilách. A jako by ten žár mohlo zchladit jen zabíjení. Pak ten pocit zmizel, protože jsem měl na práci důležitější věci. Jenže možná nezmizel tak docela. Možná mě jen nechal udělat to, co jsem udělat musel.</p> <p>Byl jsem to já? Nebo ne?</p> <p>A koho to kruci zajímá?</p> <p>Rozhodně jsem to ale <emphasis>byl</emphasis> já, kdo první dva z nich střelil do zad dřív, než se další dva stačili otočit. Žádná čest. Ta vám přinese jen smrt. Viděl jsem, jak Nik udělal přemet, vyskočil a probodl muže nejdál od Seraglio. Dobromila, i když dostala dva zásahy, hbitě zlomila vaz ženě vedle něj. Vtipálek vytáhl dvě dýky a dva další padli s ocelí zabodnutou v krku. Zahlédl jsem, jak se na Robinově krku objevila krev, jak kape i z Nikovy ruky a Seraglio pomalu mačká spoušť zbraně namířené na Robinovu hlavu. A pak jsem spatřil křídla.</p> <p>Křídla, světle blond vlasy a rychle se pohybující čepel. Jišijáš.</p> <p>Pistole, již držela Seraglio v ruce, odletěla stranou okamžitě následovaná její hlavou. Když se její tělo hroutilo k zemi, málem jsem zavrávoral úlevou, že jsem to nemusel udělat já. Usmažila mi lívance. Byla lovec a psychotický zabiják, ale voněla skořicí a medem a usmažila mi lívance.</p> <p>Pak jsem nechal lívance být a vzpomněl si na Nikovu a Robinovu krev. Poklekl jsem k bratrovi. Dobromila už byla u něj. Roztrhla mu rukáv a potřísnila si při tom ruce krví. „Později,“ nařídil Nik pevným hlasem. Žádná bolest. Žádná panika. „Ochranka. Policie. Musíme hned jít. Vezmi Robina.“ Věděl jsem, že má pravdu, ale když jsem viděl, jak mu po ruce stéká krev, otevřel jsem pusu, abych řekl, že vteřinu se zdržet můžeme. „Kale, <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď</emphasis>.“</p> <p>Sakra. Zavřel jsem pusu a otočil se k Robinovi. Niko vstal a rychle s Dobromilou mizeli ze dveří. Vtipálek stál na nohou a rukou se držel za krk. Pak ji odtáhl, aby se na ni podíval. Měl ji celou od krve. „Bohové krvácejí.“ Bublavě se zasmál. „Seraglio by měla radost.“ Pak se sesunul k zemi, tedy bylo by to tak dopadlo, kdybych ho nechytil z jedné strany a Jišijáš z druhé.</p> <p>„Ježíši.“ Měl krev na rtech a pohled se mu rozostřil a zamlžil. Připlácl jsem mu ruku na ránu na krku. „Myslel jsem, že máš na práci něco jinýho,“ vyštěkl jsem na Jišijáše. Bylo snazší vztekat se na něj než soustředit se na to teplé a vlhké, co mi stékalo pod prsty, nebo Robinovo chroptění. Tolik k neprůstřelné vestě.</p> <p>„Tohle bylo ono.“ Pokud mu bylo líto, že zabil Seraglio, z jeho hlasu to znát nebylo. Ani jsem to nečekal. Udělal to, aby zachránil Robina. Kdyby to neudělal on, zabil bych ji já, a z mého hlasu byste lítost taky neslyšeli. Bylo by pošetilé litovat něco, co se nedá změnit.</p> <p>Rychle jsme Vtipálka vyvlekli ze dveří na chladný noční vzduch. „Nushi. Musíme ho dostat k Nushimu, aby ho uzdravil. Dobromilo?“ dožadoval jsem se zoufale.</p> <p>„Na rohu Stodevadesáté a Fort Washington Avenue, byt číslo dvanáct-C,“ řekla rychle a oba se s Nikem na bezvládného puka znepokojeně ohlédli. Ale dlouho se na něj nedívali. Během vteřiny byl pryč, vytažený do vzduchu. Jišijáš zvedl Robina, který už byl v bezvědomí, a za silného tlukotu křídel a namáhání silných svalů ho odnášel pryč. K Nushimu. Právě teď byl jediný, kdo to mohl dokázat dostatečně rychle. A dokáže to.</p> <p>Musí.23</p> <p><image xlink:href="#_12.jpg" />„Otevřel ti tentokrát?“</p> <p>„Ne. Tvrdohlavej parchant.“ O dva dny později jsem na stůl rozkládal léky a pobízel jsem Nika, aby si svlékl šedé triko s dlouhým rukávem. Šest měsíců stará jizva ve tvaru kruhu, již měl na hrudi, stále jasně kontrastovala s jeho olivovou pletí. Nebyla to zrovna nejpříjemnější vzpomínka a já radši zaměřil pozornost na ránu na jeho bicepsu. Nebylo to tak strašné, ne tolik, jak jsem se obával, když jsem viděl, jak mu po ruce stéká krev. Ale i tak se to zařadí mezi nepříjemné vzpomínky. „Ani se neozval.“</p> <p>Má vlastní zranění − Sawneyho dárek na rozloučenou − při pohybu bolela, ale nebyla ani zdaleka tak hluboká jako Nikovo zranění od kulky. Tenké řezné rány, které se brzo zahojí. „Zatracený pukové,“ zamumlal jsem při čištění rány.</p> <p>„Myslím, že tahle situace se vztahuje jen k jednomu pukovi… k tomu našemu.“ opravil mě Niko, zatímco jsem mu na ránu mazal antibiotickou mastičku. „Nemyslím, že ostatní by se tak styděli, že by se ani neukázali.“</p> <p>„Jo, děsně rádi se předváděj,“ odfrkl jsem. Ovázal jsem ránu obvazem, zalepil náplastí a posadil se, zatímco si Niko navlékal triko. Strkal jsem po stole sem a tam skleničku džusu zbylou od rána. „Čekal bych, že ten zkurvysyn nás pustí dál aspoň na chvíli, abysme se podívali, že je v pohodě.“</p> <p>„Jišijáš i Nushi říkali, že je zdravý.“ A s nádechem humoru dodal: „A myslím, že jen to, jak hlasitě nás přes dveře posílal do Hádu, by ti mělo stačit. Takhle umírající muž nemluví.“</p> <p>Ne, to teda ne. Taky by se neposmíval našim bojovým schopnostem, neschopnosti pořádně pít a vůbec všemu, co se nás týká. Bylo to ostré jako břitva nebo Sawneyho kosa a rozhodně to nebyl hlas nemocného puka. Jenže já cítil váhu jeho bezvládného těla a krev proudící mi mezi prsty. Cítil jsem, jak se ho studenou rukou dotýká smrt. Na to se dá těžko zapomenout. Skoro stejně těžko jako na to, že podnítíte kmen lidí k tomu, aby vás honili po celá staletí se spalující touhou vás zabít. Bušili jsme mu na dveře za poslední dny několikrát, ale pokaždé nás odmítl pustit dál.</p> <p>Kolem zápěstí se mi sevřela Nikova ruka. „Přejde ho to, Kale. Jen potřebuje čas, aby se vypořádal s tím, co udělal.“</p> <p>„A že víme, co to bylo,“ vydechl jsem s porozuměním.</p> <p>Jišijáš nám to s Robinovým dovolením nakonec řekl. Pochybuju, že by nám to Robin někdy prozradil. Jak jsem předpokládal, bylo v tom víc než to, že si Robin hrál na boha. Jsem si jistý, že kdyby to bylo jen tohle, tolik by se nestyděl. Je to puk. Od narození lže, krade a podvádí. Bouře a nemoci nepřišly jeho vinou. Nebyl za to odpovědný, bez ohledu na to, co si o tom mysleli kmen a jeho potomci.</p> <p>Ale byli tam ještě dva další…</p> <p>Nakonec to nebyla nuda, co ho přimělo odejít. Vtipálka nikdy nenapadlo, že přitažlivější příslušnice (i příslušníci) kmene možná nechtějí „sloužit“ svému bohu. Kdo by po něčem takovém netoužil, no ne? Dnes se chová stejně, i když možná s nádechem jisté mrzutosti, které jsem si předtím nevšiml.</p> <p>Byla tam jedna žena, obzvlášť krásná, která ovšem měla obzvlášť žárlivého a majetnického manžela. Šla ke svému bohu, jak od ní bylo žádáno. Nebránila se. Neřekla ani slovo. Byl hezký a okouzlující a byl to její <emphasis>bůh.</emphasis> Udělala to, co jí přikazovala nová víra, a udělala to dobrovolně… když si vás žádá bůh, kdo jste, abyste odporovali? Abyste vůbec pomysleli na odpor? A když bylo po všem, vrátila do stanu ke svému manželovi a ten ji mečem rozsekal na kusy. Majetnický, fanatický a možná trochu šílený, protože se potom pokusil zabít i boha.</p> <p>Když Robin opustil ty, o nichž opravdu začal uvažovat jako o svých lidech, zbyla po něm dvě zkrvavená těla. Dvě smrti kvůli pukovu egu. Dvě smrti, k nimž by možná tak jako tak došlo, i kdyby tam nebyl. Týrání je týrání a šílenec je šílenec, ale v tu chvíli k tomu došlo kvůli němu. Kmen ho z těch dvou smrtí neobviňoval, ale on sám dobře věděl, že za to může. A po tisíci letech se z toho pořád vinil natolik, že se nám nechtěl podívat do očí.</p> <p>Já to chápu, ale to mi nezabrání v tom, abych mu zítra vykopl dveře. Už toho bylo dost. Je to náš kamarád. A to mluví za všechno. Přítel, bez ohledu na to, co udělal. Jo, zítra, rozhodně… jeho dveře nemají šanci. Řekl jsem to Nikovi.</p> <p>„Právě tohle nejspíš potřebuje.“ Stiskl mi ruku a pak se zamračil na to, co leželo na stole. „Zbytek vajíček a antibiotická mastička. Bez téhle směsi bych se klidně obešel. Jsi nenapravitelný lajdák, víš to, bratříčku?“</p> <p>„Jo, jasně.“ Strávil noc v Dobromilině bytě a teď se poprvé zadíval na můj ranní nepořádek. Napil jsem se teplého džusu. „Jak je Dobromile?“</p> <p>„Hojí se jí to dobře.“ To, že se upíři uzdravují okamžitě, je mýtus, ale rozhodně se jim rány hojí rychleji než lidem.</p> <p>Zatímco jsme tam stáli a pozorovali, jak Jišijáš s Robinem mizí v noční tmě, uslyšeli jsme kvílení blížící se sirény. Okamžitě jsem otevřel bránu a přenesl nás domů. Nemohl jsem Vtipálka vzít k Nushimu. Nikdy jsem u něj nebyl… neznal jsem cestu a každá brána musí někam vést… jako šíp skrz srdce. Na druhé straně našich dveří už Dobromiliny rány přestaly krvácet. Jednu měla na stehně a druhou v rameni nad klíční kostí. Ve stehnu to byl čistý průstřel a o druhé kulce nám řekla, že bude lepší ji tam nechat.</p> <p>Upíři mají buď nervy ze železa, nebo zatraceně vysoký práh bolesti. Kdyby vás honili vesničani s vidlemi a pochodněmi, potřebovali byste minimálně jedno z toho.</p> <p>A co se týče brány… ten pocit, ólfiovatost, kterou jsem cítil u první nebo druhé, už se s poslední nevrátila. Možná proto, že jsem na ni číhal. Ale bojím se, že se to vrátí. Dřív nebo později. Aspoň nejsem Frodo, který měl pěnu u pusy pokaždé, když si nasadil prsten. Musím však být opatrný, moc opatrný. I kdybych sám nechtěl, kdyby <emphasis>to</emphasis> nechtělo, abych byl. „Niku,“ řekl jsem váhavě. „Myslím, že máš pravdu. Možná by bylo dobře nějakou dobu žádný brány neotevírat.“ Odstrčil jsem sklenici. I když se to snažím popřít, jsem syn svého otce. Proto nesmím polevit v ostražitosti. Po celý život. „Jak by řekl Sawney, žádný další putování. Myslím, že se mi to trochu moc zalíbilo.“</p> <p>Nikdo na světě ve mně nedokáže číst jako můj bratr. A na tom se nic nezmění. Vyrostli jsme s Ólfi za oknem a za každým rohem. Vyrostli jsme se stvůrami venku i uvnitř ve mně. Pokud jsem řekl, že se mi to příliš zalíbilo, Niko ví, co tím myslím.</p> <p>„Žádné další brány.“ Pak mě cvrnkl do ucha a nadhodil: „Neříkal jsem to? I když jsem ani sám nečekal, že bys mne poslechl.“</p> <p>„Ty víš taky všechno, chytráku.“ Promnul jsem si ucho. „Kdybych poslechl tvé moudré rady, byli bychom teď… jo, mrtví.“</p> <p>„To nic nemění na faktu, že byly moudré.“ V očích se mu zalesklo. „A až s tebou skončím, budeš si přát, abys byl radši mrtvý. Vezmi si věci. Jdeme do parku.“</p> <p>Čas na lekci o nakopání zadku číslo 101. Kdy už z téhle třídy konečně vylezu? „Dej mi dvě hodiny. Musím něco udělat.“</p> <p>George bydlí několik stanic metra od nás. Šel jsem pěšky. Trvalo mi to čtyřicet minut. V kapse jsem stále měl zásnubní prsten. Diamant a rubíny patřící mrtvé ženě. Řekl jsem si, že ho vynesu ven na sluníčko, ale možná bych jej mohl nechat někde, kde jej najde její snoubenec. Pokud se mi ho podaří najít.</p> <p>Venku se pořádně ochladilo. Začínala zima. Po obloze letěly mraky a ve vzduchu byl cítit sníh. Jako dítě jsem měl rád zimu. Hodně jsme cestovali, takže jsem viděl mnoho jejích forem. Byli jsme na místech, kde nikdy nesněžilo a v lednu tam bylo teplo, a na jiných, kde byl metr sněhu. Měl jsem ho rád. Nebyla škola. Ne že by se Sofie zajímala o to, jestli tam chodíme, ale Niko na to dbal. Bitvy sněhovými koulemi… při těch jsem taky dostal co proto. A měl jsem rád i ticho a klid provázející sníh. Nehledě na fakt, že ve sněhu vidíte stopy kohokoliv s rudýma očima a kovovým úsměvem, kdo se vám motá kolem okna. Můžete se na něj připravit.</p> <p>Ale pak mě ve čtrnácti unesli Ólfi, a když jsem se vrátil, zimu jsem ze srdce nenáviděl. Tumulus, ólfí peklo − místo, kde mě asi drželi − je dimenze plná kamení, mrtvolného puchu a spalujícího mrazu. Nepamatuju si sice na dobu, kterou jsem tam strávil, ale pamatuju si, jak se tam několik hodin chladil Temník. Tak trochu. Kousky a útržky viděné zamlženě a rozmazaně. To se mě má mysl snažila chránit. Věděla to. Kdybych si vzpomněl, co se tam dělo v těch dvou mrazivých letech od čtrnácti do šestnácti, mohli by mě rovnou nacpat do jedné ze svěracích kazajek, co jsme viděli v ruinách ústavu. Zimu už nemám rád.</p> <p>Jenže jsme v New Yorku. Co může člověk dělat?</p> <p>Přitáhnout si bundu a schovat tvář před větrem. Metrem by to bylo snazší a bylo by tam i tepleji, ale já potřeboval čas. Ne k přemýšlení… tohle už jsem dávno promyslel. Prostě jsem se potřeboval projít. Můžete vyskočit ze třetího patra hořící budovy, ale musíte se předtím pořádně nadechnout. Tenhle skok totiž neměl co dělat s důvěrou. Znamenal konec a špatnou nebo ještě horší volbu. Potřeboval jsem se nadechnout.</p> <p>Před dveřmi jejich domu jsem stál dřív, než bych si přál. Na schodech tentokrát nikdo nebyl. Stál jsem na spodním stupni a váhal. Dvanáct centimetrů betonu a vypadalo to jako hora, na niž jsem najednou nechtěl lézt. Pozná to. Jakmile mě uvidí, pozná to. Nechci to, ale naplánoval jsem to tak. Dokud bude George součástí mého života, nebude v bezpečí. Není bojovník jako Nik ani skoro neprůstřelná jako Dobromila. Není to Robin, úskočný a s mečem lepší než mušketýři a Zorro dohromady. Není jako my. Je to George… tvrdohlavá, odhodlaná, ale jemná a pekelně zranitelná. Kdyby musela, bojovala by s odvahou a nezlomnou vůlí. Ale uvnitř je příliš křehká. A nemuselo by jí hrozit ani nic tak smrtícího jako Ólfi.</p> <p>A pak jsem tu já. Poskvrněný už na úrovni DNA. Nemůžu být s ní. Nemůžu být se žádnou lidskou ženou. Ona tomu nebude věřit, ale něčemu jinému ano. Bude věřit Dalile. S Kouzelnou to bylo na jednu noc. Jednorázová záležitost provedená z jediného konkrétního důvodu. Ale s Dalilou je to jiné. S ní je tu možnost něčeho dalšího… něčeho, do čeho by se mohly zaplést moje emoce − ty primitivní. Alespoň na chvíli. Něco skutečného. Pravděpodobně to nebude zdravé, ale bude to skutečné. A v tom je zrada. George to bude vědět, jakmile se na mě podívá. A nejsem tu právě proto?</p> <p>Pak jsem si všiml, že se na kamenném zábradlí třepetá obálka. Byla zatížená kouskem leštěného skla v barvě hnědého topazu právě jako její kůže. Zvedl jsem obálku a viděl, že je na ní napsané jediné slovo: <emphasis>prsten.</emphasis> Otevřel jsem ji a vytáhl papírek. I na něm bylo jediné slovo.</p> <p><emphasis>Sbohem.</emphasis></p> <p>Tak už to ví.</p> <p>Mise splněna. Fajn. To, co mě pálilo v žaludku, musela být úleva. A jestli jsem schody do haly scházel poněkud strnule? Byla přece zima, ne?</p> <p>Vylovil jsem prsten z kapsy stejně strnulými a prochladlými prsty a strčil jej do obálky. Zalepil jsem ji a hodil do Georginy schránky. A byla pryč. Jako George. Přesně tak, jak jsem plánoval.</p> <p>Z cesty zpátky si toho moc nepamatuju. Ruku jsem měl zastrčenou v kapse a pevně jsem svíral topazové sklíčko, ale když jsem proplouval davem na chodníku, mysl jsem měl stejně zmrzlou jako vzduch kolem. Bylo to tak lepší. Nechtěl jsem myslet. Ani na své rozhodnutí, ani na George. Nemyslet. Tak přežiju dnešní den. Podle Nika jsem právě páchal smrtelný hřích − nevšímal jsem si nemilosrdného a nebezpečného světa kolem sebe.</p> <p>Jenže on si všímal mě.</p> <p>Cítil jsem, jak se otevírají brány. Jedna za druhou. Jedna, dvě, tři… deset… patnáct. Podíval jsem se nahoru. Byli tam − na střeše našeho domu. Mramorová kůže, bílé vlasy a kovové zuby. Splývali se zimní oblohou. Neviděli byste je, pokud nevíte, jak se máte dívat. Ale já to vím. Viděl jsem je. Posedávali na okraji jako chrliče. Ólfi, zase Ólfi a další Ólfi.</p> <p>Všichni se dívali na mě.</p> <p><emphasis>Do hajzlu.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p> <p><strong>Běsnění</strong></p> <p>1. vydání</p> <p>Anglický originál Madhouse</p> <p>Překlad Anna Janovská</p> <p>Obálka Chris McGrath</p> <p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p> <p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p> <p>Vydalo nakladatelství <strong>FANTOM </strong><strong><emphasis>Print</emphasis></strong></p> <p>jako svou 211. publikaci</p> <p>Ostrava 2011</p> <p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p> <p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p> <p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p> <p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Mořský biskup nebo také biskupská ryba − mořská nestvůra v podobě ryby-biskupa, první zmínky o ní pocházejí ze šestnáctého století (pozn. překl.).</p> <p>[2] Slované mají Babu Jagu, Angličané a Skotové Black Annis. Můžete ji poznat podle modrých tváří a železných nehtů. Má zálibu v lidském, převážně dětském mase (pozn. red.).</p> <p>[3] Citát z textu písně <emphasis>All Things Bright And Beautiful,</emphasis> kde se zpívá o tom, jak Bůh stvořil všechno na světě, všechny ty krásné věci, malá i velká stvoření, chytrá i hloupá, atd. (pozn. překl.).</p> <p>[4] Kuřecí puding − rozdrcená kuřecí prsa na sladko s mlékem, cukrem a skořicí (pozn. překl.).</p> <p>[5] To je ale překvapení − francouzsky (pozn. překl.).</p> <p>[6] Odkaz na Čaroděje ze země Oz, Dorotka se má vydat po cestě dlážděné žlutými cihlami (pozn. překl.).</p> <p>[7] Do prdele − řecky (pozn. překl.).</p> <p>[8] Zakladatel a vydavatel časopisu Playboy (pozn. překl.).</p> <p>[9] Gulon − mytické stvoření, pohybující se údajně ve středověku v oblasti dnešní Skandinávie a Německa. Bylo velké asi jako vzrostlý pes, mělo kočičí hlavu, ostré drápy a liščí ocas. A bylo neobyčejně žravé (pozn. překl.).</p> <p>[10] Henry Kissinger, vynikající diplomat a ministr zahraničí několika vlád USA (pozn. překl.).</p> <p>[11] George Bryan Brummell (1778 − 1840) byl vyhlášeným módním znalcem. Připisuje se mu zavedení nošení pánského obleku s kravatou. Prohlašoval, že se strojí pět hodin, a doporučoval leštit boty šampaňským (pozn. překl.).</p> <p>[12] Rozsáhlý trávník, který je jednou z nejnavštěvovanějších částí Central Parku (pozn. překl.).</p> <p>[13] To mě poser − řecky (pozn. překl.).</p> <p>[14] Dle čínské mytologie jsou to létající opice s lidskou tváří a psím ocasem (pozn. překl.).</p> <p>[15] Shakespeare (pozn. překl.).</p> <p>[16] Japonská samurajská dýka nebo kratší meč o délce 15-30 centimetrů (pozn. překl.).</p> </section> </body><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAD//Z </binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAD/2Q== </binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAD/2Q== </binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMIAjYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDjdC12d4tkhVHjX5BjluO9 b2jaw+o2s8q8SBsOuBx+nSuBCNGwkQhWA3bs8it7RLyK2nkmYALKu1gDjcPevkatNOLcTtT s7Hc284uVYLboGi68j5qsiKTZBheQeC2MevpmsvSp9PvZGSMnfjiILitoQyOoRwfl6EnmvN 2lZmu6EWeYSr+5VpDy3y8VbtbiRyXMKjb3AGQarZAdEJCjHpya1GjhEQDttTODt9felKw0T xyvO25WVSV64HJqcNGi5nwH6AAD+dZ8LoqENvGw8E55xVO+1i1syolZyQMhB6Vgy0aiTSPN ldpA6blHI+tQa9qqafpUrMw3yA7cAVhv4t01V8tiwcrkbuK4bVtXudVvDvysKngA54roo0H KWq0JlNJaEUl7M77lJ+Y88AmneZJujCkFvUgYFMLbXG0LkjAXikjy0oOSBxnNerzHLobunb JNVt4rnHlswU8e9e8acLexs47a2RWTHoK8ESNQA6TDK4PB9K9X8Ja5FqmnDcv7yL5W+orz6 0r6m8VZHa+adozjaegAFKzEAE4yemVFUok8ycMGYEjvU7uyRkMrSbeAT2rFNDJTLIQTGi56 ZKjNUTPOzmIFe5JKjP4DFWTI6wAtwSOQe9UZH8xsDC9xjr9KpyQrDhJM5YBlJC9kH+FPZXM ZKgF25zgDP6VV3uZgEbaTjIDd8VO9zjYD1Y9cZwKakgHpIVcbsbsYBKDOabMWmtTlQrd8KO lJLdqhLMAyr2U9KXzw8PmpGcL/AA9OtHOh2IhP5MBA2sAvy4Uce3SoJ4Ga23b1V3AJIUfKa uwpLK+zgAgkgc4qG9UW9uW3cucMKjm0uMxDK0X7rertnklRxVS5d1IVI1YYJHI4NF3c24jl SSRt3QdsVzk98zKQMggYwRyPXFEWPY0Z4pnl3ui7z1YY4rLuU3yCExhFGcDH86RbmdyMOXL DaQD0qynnOAGhXAOAccGm7i0ZHFalYiwdQrHGcDINTRWYh3sFByODjrTAH3OVPK9hV+CaNY gsg3YI3DPWlqFjm50/elWAAXkrwDVR2LR4Xt1wBxWlqNuEuN27aWO7O3qPSs5pduU2gA8gZ 6D1reLdiGig5ka4LRhhgdCBg+tZ00shygORntgmtefCxYDHdjOQAKxJpVQu6sQh745rphJs yasVLmac7wGGBzyAKpC4x8rYZyPQHFTzXDszKZAqHkAdTVENtwAuSPWu6F7GLGSzYJLv8vX p3qHzWPGePTHWpjGDkMAcc5IwaikGDjAA9CetbqXQlogknmViQVAHAB71nTS3BQ5ba2fTGK 0ZlDA5BPGc+lZsjIWIYNx6HvW0WIyNaFwlujb9w9RXOGeUNy+e2K7O5h+12E0SOWcDcgPXj rXH+VhyrDp1Br0KE7xsyGhFuXIA3UvnTYGGppVdxNIw5yCfwFdNyR/2qbu31oN5IFxvyfSo j0Az09aZtyenSncRP9tmDcMc0ov52PMlV2GOfXvTcDOO/fNAWJ2unI5bk0wv8wIBJPvUeDk Z6UcZJ70wsSGUk7duOfWnbQRySPbNRE5Iz1znink88UBYeqhff8aPMxz/AFpvIJPbtSY9CK VwsTGTPb9aUSDbioSRkdsj1pc5zwDTFYsKwPqCOKjdcghRxnPNMDnJxml8w4OO1FxWJkmaN drJ+INPE/Xjp71U3+opQ+R1GKOYOVE5kBJJDAUeaoOOfzquJCTweD3oLbj8w59adw5UWDKn bJx70b1POCPxquWJ7c0AnHJ4o5mg5UWPMXy+pJPamBgcjB/76qIfkKQtzx0p8zDlRKcYwc8 /7VRsVB6HH1pCWJAJFNY4GCKVx2KwcieQA8K3rTryY+WT1JwRmol3LNJuP3qbdMTbhaQ7E0 Vy2zOdo6cUVDboxTjNFQVZHsLOMYc/wjp9KnjATgE9Oaik2qv909l69qljwUO09q+ZR3epp 6Zqo0q/S5PzxEYZd3JruF8WWGwOgKcZIIya80XYIyrff5we9XbeRZLVEkQDaDzXNUoRm7lK Vtju38ZaY5VlV89BkUHxvp6Eotsctwcnr71wYiAyQmAOeaTO9wRbnIPJNZyw0ClJnoUXjLT SSJH2sQMZPb60y8uLfUHFwgLIAMYHSvL7qMG4VAccdfSvSfDsPl6IhKtnHBIrjxNGNGKmmb Um5yaOW1ZVk1TCgJs/Oo0II3ou6TpjGKfdRyT6zNHEvzMxHNb1rpqJClsY3kk2/O4Xmut1F CCuY8jlJmC2GVcuSTyR2WpFHzEjgH1qW4txHdeSpIOeKu2VoDIJbhQYe4PeiU0lclR1sCab ceQLkHERHXsa6L4f34tfEDWTNtilHQjvWadSUhomARVGFA6CodDdl8UWcq5+Z8fKe1c7cpR fMaWSase/QlSA2c54z6VY2hozkfL2I71RtuV2khT256VakcRWw5JzwQOwrluHUpXYdlYeaR 2UHvVBYnDhS2TjByeg9at3Mu+EgMAF7HjFZbrun3JPhTjIzn8KzbKL0K7JWMWNv+y1JcSKq AqST0Pt70yzdVuTGrjYwLBcfzqnqUxgjaONkSfGWA67fWi7sBoW0UGPtImBB6BhgD/Gle6g +zsxmVADkevBrmZ7/NlHG7viX7pDYX6Z/Wsi7uGK+Uskhb7uR0H+NJt7Ael6ZcQTRSThZG5 C7qw9YmJkK7ZMBuF96k8ISXEWgt5pLNlsE8AmkvYpp5GZB6qTkYU4rV/ChLc4+7eOX946gF eMjOT9ay53WaRmjPKjO48Y9q1rqKQuY9ny4wMnGPf61mSW5ji+VNrj73cn3pQGyGGckYB+Y cfWr0MrMgCIXJwuSOKppZyYMZU/MRjp8o9zWvZ2Lq4AVnXGFH0963aJRagV9gU4C55AFWo7 WHIKAk8jn0q5aRpb25DDcGON3XAq5bQRsCzR4YZwenFIowrzRVuI9isoZXyAe/4Vzd9pM1s ckF41O05XFejSxgje0ZXvnqT9K4PV9TnF9Kqq/l9MEA5oTd9CXY525O1N6LyeSW45rnrtmJ JJXGcY9K155JJWY4CoR91ucH0rHlmDYGw5XoAfeu+kjCRnyhlLAgP0Oc1WKMwbK7R/vVdd1 TIIJLd+tVvljwMZHONwxXbFmI0LIi4UMcc4OMmq8jHcA2Qat5cBy5xjpz+VQOjNl9h245yc /jVJiKVzxuJAJ+tUtkcmWxkg8EjFajK2CTkdh+VVJNwTDHGfTFbxYmimrGOYOqjjnPrXP65 bpHdCdPuSjOPT2ropY2dS3TPTBrM1FPO08qSC0Z3AkcgV1UnaSZLOZZQTwDSHhd3enbgDgA kd6a23ucivQRA3Gc88n1ox8wwaAM/NyB9KT5h17VQhCMgjim7Op6U8fT8aUjGMVVwISvtzT cYHf29alxknByaaRlsdcUwGg5PrS+vNL3IOOOKD8ud3JApAIXOMZzQemc8mkOOOc+tNP86Q D8nORTuoGaYpGMmnDd7Y+lACjGeG4NLyMD07UgHJzx9KCD7nHOTQArL+FIuMAHOMfjRkg5J 6djShuPX+tABn5flwB9KTkHknPtQw6YHFI2cdaYh2QTmjoCM5zTRjH1pe5oAfnjk803Cgk4 yPrQc7Rnge9BPByPagBoPynHb9aXYeuMk/rTRkdOCTTz6k/n0pgVCF+0ADniobviI5bjHFS rzIhA6g9KbecJjH50ugx8ZPlhk46cZoojUiEE9DRUhY9iYMiOGAA2jGfpT7cAyqM59/WicM E2kYbA96bG7RjoARg18wtjuYk3Mj4J2g8cVMp/0fOBxgU2QL9k3Dgk8ZqJSyJknjsMU46sV zoNPiN5EQsTMAOQPapsaasxgnfZJwNoqDSdfGmWhjeHJPGRWDc3Dz3Lzv95mz+Fc7pylNp6 IvmSSsbOsaPsliuFOVbjGenpXd2Qki0uGBG5KjJJyPrXKW9yt9oK+aPmQgEEV0qvK1sktuS TgYAry8VzNKEuh1ULXbQ4aLbreNM74mPOAMg1PDcX1rHNBHCuGGGZu2KoWlzcT3RlnyIgNr b+xz2qW6ntmYIkr79mAv9a5vevyy1NdLFKWygkEbSth2+8c+tNmjCLsiICKOoPT/APXS3qB ArLhyVwM+lCOqR7HU5wM5HTPoK6FdpMydtihHCLmQbUKnuPWrtvDLY3VvdBNzxSbhnp1q7Y fZoJZN8ZYY3Bh/n3pbh0OIkAIYfe9Kp1G5WSJUbK56hoOoNf2ouvLXBbAx0Fal1fQwxMXcB QMc+vpXNeHLmO00eG2CKTjIwevqTS35vNSl8uOI+SrckcfSuN+QnuTajqMb7lif5jzwO9UQ 58tCwbJO0EDBP0qwulzQyAbCxGCSRgGm3MLSxoQu1Y+Pl7GiwFq1mS2UF8gk428ndWXcC6u bh2ZlQkEgtxkVah84Xex5cAN85Azj0GfetL7OwiURqWkY4G47sL7mnYDm/wCz5FjV4wHUE5 JPU9/xFUZoYLckPKzsSOV549fautm09dnlWx2sM5xkcntmo00OJAUYZVhtOBkiq1HoaXhJR c6RLGvzLC52hz0z2Aq7e2HyZiQqWb5s9RVjQLKOyvN6sFWRQrYHQjpXU3tj5sO0MFk4wRXR GPNEhuzPMbvS3kVHfKOD1wOcmqP2WVppBcW+7YNocV6Fc2LJbeWpCPvyWAyayDan59wLOPm 5HX3pKFmh3Obj0lZIQTu45C46ircduzzZwU2DaEHQVp7Jfm3EAKCFHTce30qqWaMhgfLU54 Ock+laaIe5WRRuKK2/PQj8qvnyo4BlfujnAwGqCPy9y8MO5X0zyaTVGaKzlMeAAn5Z7VDYF ea9jFu5QHaw65rhNQt2leQtHnOTkHoPpVxb24jeRFYtuPAA6H/Cq0rtIkhK7S5JwO1JXTuJ nN3cTwqQ6kYWsiSJWmXIwccFumK6W78srvLjcTg7uo+vrWRMcowjX5UB5xXbTkzGSMUxK6k lhleinn8ar+WWBUryuWyTmrwdXlAdAR1H19agliyC5GWIOMc12RZi0VAjeUQ+AhPJx1pgjZ QWDBsevar0cKNxkFsYPtTZI/LRHYKA3AwMCr5hWKDBuXIyuB82OtVZ48hsqMkdfatdhGI/L JySc9eB6Vmyq7tlVG0c9eDWkJCZkNEwPJ298E9ap3CNuYkjkc5P9K15Yt3zFPu9BjpVGeJp skAjb19q64SIscXcp5U5GDjriojgjgda0dViImD9d3BPrWcSegFerB3iZsTJwAOQKQ4J5p3 I69aaW55OfYVYhQAB6cUNg8cketNK5xxikJA461SARxx1pMjb3oJA4pjZ5x2pgOyp49aGAx 2xTcc5PSlJGMjk4/KgBNhBypAP16UxlIHP50/qMHp6jtQV+Xpx61ICAHaOOPWnKSRzTCcHg kClVs/WmBJkdaQEZweOKOcjH5U7cu45HbtSEGAQMjk9qMnjHGKOMjH401mA6D8aBj8gnBwB TCCAT1pSwyMDrS7hxlRTEMI96OQmcU7IPrxxQcdKQxAx4P8AKnZHBwenIpBz3+lJ1HXPNAD QxIGDxmlYZznqO1A6DjpSv8o64+lMCp0Mfem3pBTOc47inkgtHjjmorsfIQe3NHQCwgzAoD AHvmikiKmJcnAoqRHs9ySJf3n38Y/SouOudwxV68ie4CSKoDbBn1PFVo1+R1zg44GOtfKwl oei0Ro3nTCJjlfrVq9xtiVAPlXoRVPaYgW5Ug8AdTTp5/tAOMg45+taW966MyzZWb3WNy8E 4A9a07vw5NaWzzzL8q89eKXQfJjmgMqsyZGeK1fFl3aJapFaowycNk1y1Kk/aqEdjWMVyNs ztIhiOmyYKlsngmuw0B4LiyVU6j5cHvXGaKyraTKeABnNbXhy8aEyOPm2Hnj7tceLg5KVja jKzR0Uth9nld9wZA/ygVsDw5A0azm5QylSdpFc9LqrSRRMoysbhiD3rfk1uO8sZZkRISwC4 IxivJlGorHVzI5/+zGe5aQAY6AetVbuJYCBMjFmzyvUCtKG+j8pj97n+H+Gse9aSVj7fdwa 66fM5WZlNq2g6DMzAwyPt+6Q3XFXEtVlmUOpKcAY6mq2nYDsr8kHt1rc07y21uFZBlMEgD1 7Vc207ImO12dRpFg6FdquwQjg8ACunjgQASZGR271e0bw5e3thDfQNF5MoypLcnnBHStL/h FNV5IMIJPZu35VpHB15JNQdjBzjfVnIXczQToHVnBJHB+7mpGQTwmQKmW4C9AB6V0F54Q1U xb/ACo52XkKH549OnNYsVoYZnEiGKZTgxSLjmsqlCpSf7yLRSkmtDP/ALOSOZRgqhJJHqf8 KvW/lK23cFY/K2T2FOaObyyuMM3Xvx7VWFtIhULhmxgr0PWsmVuTvkzElMxjkbTgHmp7QlZ 3eSJyG42g8CnpEHTnKhVxuY/yq9bw7CGK+YOuK1hG4mydVELFhH1GQR1PtW3ZTfaoj5qhZV /l2rIQ7AUYbS2TmmG5ki/eRE7uMgd66EuUgvXmYpvlySTxx0quyuLfLlRxztFW7S9hu0xLh JuQN3eklhGdxAOe3rTXdB5HO3EcIdXYsGB5PUGs65jSWPaXCuT1B9PX0rp2tCSSVHzdfas6 axy5RlXjAzjFTKJSZihIsEI7O/q44NUtTmMNmVeMsX4OOePStloGiYiUljknOOvtXO6885i VVOwc7uOnoKwkUjlLpofNZlkyD/dPcduKpSK6K0j5VW6r6HtVooyAllC9y2ABjinXdwkyNH sx26bieKtMLGFdKssQfZnHB45rNmE3mBFhIGOdrdK1Z28tiF3hDwN2QB+VUGMQRpgzdsHcS K6IsyZmmBEUnDhh154FV5I436nAzkA5AqwyebLgEle7AYyRUhjiilVHAUMDya6UzJq5RUuM YPI7k9qjup90ZYn5wcD8as3ESiFSrLtLYJzTDbeaCFG5gM9ev41omtxWMvLCbEp3M3APXjF MliClfLznrjrxVpLaQycc59f6Ukyb9qkN8uc8ZrdSVybGWVCq8owSDyOmRWbcNjtkbuQO1b ckKLC5BwSehrGu5Egj4cAnP410U3fQlnPaykbQb0wAOw6CsBiAMH9K6aeKa6tniit3+Y4z2 rLk0p8YyEYDkE16tOSSszJoy1INIT75q9Nps8Ee9QJFPdOapMjA/MMA9K6ItPYhqwnPOf5U euDj60m4565zxQQRxmtAE4700898CnHaeM/p1o+Zjk8+570AMwA2OaBgDj9astbkAcY+n+N IbYDkqce/Wp5gKzEBjjBz2Hak6jGOKs+UACMGmGAqSKLgRE5FLxg8H6+lPMWM9h6CkXcoGO 3rQAi8cnJp2Ohzmja+Tjn8aTaQfukE0AIW5PpS/iBjmm9+h4NGOBjjPSgCRELlV4ya1odOR YgblGBPQe1UrNY8s7uFKj5cnvV9by7ICrc7o+pU1jUb2iNWI102JpAoBC8ndntUM9jaqcx3 HT1GauLczxncYVYFCBmnreWrb1msgWzwRxUc00OyMxtNl8rzEdWHTOKjaymXKsVDD+Gtbzr T7IQrGMn1yaphgVwrZx97FXGcmKyKJhnBx5Z47ioZVcKx2n8Rmtky7QFCbgO5NJ5vkxSTkD J6ZFVzvsBzpzvjBA5Pfio7tvpzW1I9vMr7wSS2eneqF8tuIldhkkcCrUrrVCI1CmJVI6d6K mHlGJTtx7Cigeh7bp85n2+Yx3KAAT1qxFAr3ZIG3OD0rPsVMkqhTg+w9q2oWZW81UBK9fY1 8hP3Xod8dTPv4Cbl1C5AwARVGO1Z22E/MzdPSuit4HlvDLgdc5qK1g8/UJ8hQg5X2pRq2TQ +W7JrKxeKWNg4YjsorO8QTu90qSKcqPwNd1plpEbVHkHLHArhfEsYi1UwuMsD0zjisaFXnr W7GlSFoDrFz/ZcrkE8HtWl4eaJLF5pDvZztwTgVHFarD4ejYrkTd+mKXRrdBYzAQ+YVkxgd 6KslKEvUIJqSLz3qyYjihZgDg7B39act0WO14pVUnAO3g1c0+xkknjsyxjV8uRjkVo6npx0 yESST+dk8IBXC6kU1FI35XuYAnCzGCAndj8TUDTZl2lweMktxirWYvtJmaFot4+QY5qjJNC jsJ42J6Eg810x12MpabmhbzkbQCqsejZ71ft5pFlFxEfnQ+tYcKgqstmWZT1Bq9bnbNt3kl uTzzmiUV0Ern1R8PpTN8P9IlYctESf++jXU1yXw6/5J1oxHP7o9Rj+I1reIfEOm+GdFm1fV ZfKtoRliOtfY0P4UfRfkefL4ma9cj42tVXT01NFUSwH52x95O4NL4Q+IOgeNVlOjyOWi+8r jBFbeuWy3Wh3cLDdmM8UVaUasHCWzBPldzztCkipMgJDLwVP60/ynYljkY6k/pVHwzc/adH WIuC1s5ikHpjoK1nVAuIxkueSBkH1r4qVPlk4vodyZJEIwoR8YB7nOBVoKgXKuGJHygVAkI ZViRgGzg5bH86049I1VVLfZwxI6FxXRTpzkvdVyW0ijK7rIrKBg8CleNXiEhAJBycdqu3Wm 3FraiaSMRhSMkMMD3pg0fVXjDLbLgjK5cVp7Go3blf3E8y7mNMrNICAAe3/ANaolu76B8mY so4+bvWhqGn3llAbi/MEERON8kiqM+g5qkiBx5r5ce1YTpThurFpplxNVkfiS1yp5HPWh9S APzW21zxj1FVSEYlIurHgn+VA4dWb5yv8qjmfcditfXszpvEAQoeoHWuR1q4kMrM2ScdPeu xmjDKzM4API+tcZqTq4km8wjJBKnsM4rlm7vUuJi3ECOFdf48AsOP0rPuIYyC8QwEOCC2cm r87yCLaQSB0AxzVOZozYlBLsZuenPHenFlNGJekBQsSqpOBnGayVtjuZA+5GPA6cA8ity5U iVdzgL15HXPr7VXmjLjd0yOo7V1wlZGTRmERjIB3A/MEOMiq9yh2APFknkDPX2Jq2sZDvIr KCwwc9P8A61WHjUwHaqrjueRWylZoi1zNXymA37AV6gtnB9qkniIi3xMpbHKqeQKPs21jGg bcB3yKtx27yIQ4/drwrZ+6RTckne4kmZCbg5+XAPBY9TUs0aqpGAxxnd2NWfsbLKSzgqB93 0rpY/hh41vbSK8s9Ge4glUNGyTRlSp7g7q2jeb90l6I8yvpGW0nZcqFOcEflXKtI07l7gZb sPSvZNW+EPxDa3Yx+G55Y0Bdh5sZzjnAG6uR0X4XeNfEumrquh+H7i8s97IJFdEyw6gbiDx XqUYtLVGTOSiRhEy78beDkYqhcKjOACGJ5JNeoSfBf4nhCT4SmGOSzTRfmfmrgdS0m503UJ bG/hhiuoTtkEbrIoPplSRmtldO7FuZaggYOevXP8qhv9Pgmi8yM7bgAEjGAa01iP3cbVYZ/ So4kVonV8Dtk8/hTU2ndBbucW6sDyoBz0NMJ7HmtfVok82OVY9m9cEe471lsoBxwMd816cJ cyuYNWYg4OSatWUJllwScZA4+hNU8gnHT3q9YzLEVZm2gsc0TvbQSNdLaJlDDnjBFOlsVKu zknb3H8qkgmtjzFNGCTnnip7iaMwBVl8xmORzXBzSuaGJNaiMZJycUxLUkiJ8j0b1rTiimv L5Yo4zIxIUKq5JJ4Ax616X/wAKN+J0ihj4SuQCAR+8j4/8erXna0Fa55AbCTcBgnFIbNg+M c9Melela78MPHPh3TZNQ13QmsLaMf62a4iGR7Ddkn2FcWEOC+Oh9aPaMVkZQtGIJXkD2qFo GyMj6+1b4Me05UgjkikigiZsmMGj2ttwsc+0GflbPtTRbEZ3DI7VuNaoX2hQOauR6dFI0SD g9/Sm6yQKJzHksqjApGiO3OOK6LULGNZ9qAAL096ovaqUBXnBAYmqjVTQmrGUA4yQSBj1qR Zp0UjLZxj61otYnJYj8KX7Czo3B3qOnrT9pELGU877QGVWA7ladFKqn54Q2evarslk6so24 HXkVA1s2AcGqUosCLzIdxG0gZ7GmzyLhlDsRt7ipPs/R9pHrTJYiSSB3496pNCKpZzG3zDI 9qq3zE28WVOcVoPASrgisy6hcQoM98D86egIsqfkGTjHciinquByAe2M0UXA9r0lgt58wwu OPyrWiBkVnGSOpI9KxrZh5wx8xZR/Kui0yNDaXLkDITgGvja2mp6MUMSVISTsbaeOtT6VGq GeZo1+6cNjNRJFsjVWx5f8uKu2csIQAESZOGAGPxrlm/daRtHe50VhKsVlCS+4hcnjpXLX2 nRahqLTzKNxYjr2q/FfoH2OSMDoP51Xa7tyu8sTzk5BrCClCTaNXZqzK2rL9js4ok+4o+Vc 5FWvBxK2LuyDBlPQfnWdq9zayQDaAxA5FXtAuIItIGzg53HJya0mm6FurFF++b0Mrt4lkbe I49mOau3mXMR8wPlj9/t6VixXVvJN5su3jp61dN7bbA5kUjjC5Ga4JRd0bX6kskcMmC8QZh z1AA5riLp/+JhOQmVLGuyku4t2VBZRzxz+lc7c2EckxaOVQzcnnpXZhnyt8xjV12J7e0b7F E0Ug6ZIxToY9zbnOGU8YGM1dgjZIIwHEhC9upNQRLvkJY/dPU8Yq1K7ZLR9OfDw5+Hmjn/p kev+8a5z43RpL8NriN13KXHFdD8OiT8OtGJYE+UefX5zWF8Z/wDknsv/AF0WvtKelBen6Hm v4mYnwi0KHS9Sa6ghWMXFptbAxuIIIP6mvYbhd9tKvqpH6V578Olb90Scj7Px+leivjy2z6 GuHK5Slh7vuzSvbn0PAvA0hXxT4ms8kCO4yvoM45rvlBiYjC88emfeuI8GmM+MfEiFdh+08 se/tXb3UkUcqqCGz0+bvXhYxKNefqbw1SGmEElGBII5Y96yLbVNW8JagZWklutHZvmVmLGD /wCtVu41AWrD5HYDkkc4qUajbXZWBFJ3DB3Dg/hUYfGewneLHKF0d5a3VhrWmiWIrPBKvIz kVzXj74g6T4G0czXDCa+kBEFqp+Zz6n0Feb6/4N8YPKJPBmp3VrbuctEhIANc9pvwo8QXmv DUfGV1NPtOd0rFiT26/wAq+n+uU+T2hycmtjM0nTvFfxH8QjxBr97Ktsr/ALuIsQqD0Udq9 ls7FLS3SFCWSNcKGNXLaxt7O0SK2j2Rqu3AGKsCCPycsoI69DkGvAr15VpczOiK5VZGU2Ao UxgLuOf8ajdEjDjGF+uR+FaRFujkmLgHOc8Co7q3jVd+fUHBrgm9C7mRcJL5a7GAOMkDmsW 9sklSQxoGOMZXofw9Ku+Tq91MzWmn3LwFcmVY2IYemarXQS1Pl7DG69Q2Qy984xiuWSlu0a q3Q5C8tHEhBRlIGSAuRn0zVFLeSNmEybU6425Jrtr37HEkhw+4qCzYrmS4Sdi2QHfgFucU1 IdjDeyRmBL5bqoJx+ftUEgll3xn5UHB9Py7VuSLljGIy7s2Aijp6D60lz4V8SCV5E8P6lnP 3Vtjhq6aalPZXJlZHKG3LOFwfkxtHcn6UFJdzrHuLuTlRzx/ntW1daLrFrdxW13p97aTTDd FGYSWYdDtA5NRXOjarpiCa/sLm0jPC+bCyBvzro5ZJarYzujPjaYEo2Tz2OO1NWQyRsknQd wf51YhhjDhApfzGxwpFLLAQFCZKtnKlTwP8is3a5S2KAVRkBWUAc5PB/OtLwt4x8QeENUDW s00+lZ3S227IX1ZR/Md6zJY58urOdpOPUY/GoZE+yWM8hZifKIDscde3H1rroVZUpc0XqZt XPrbwx4n03xPpMOoadOsiuob5TT7ifQfBvh2SR/J0/TrfdJtHABZixx7kk18RaTrnjPQLqW 28IveTSS/M0FvGz4PqAoyPf1qPxXqvxV1WwWHxTbatb2wPDXMUkagfiAM19VCpGUVI5JaOy Og+Knxm1nxnqUujaJczWWkhthSNiDJ/vY6/ToK802Q2lrhmxxxk9TVRrb7Gy4UL8w53ZP/A OqifF7dIrOSmO1Y1Jc78gWhPc3Cy7WXnA6jvTo9p2naFWQe9VZLeVZC9vnCcdeMVtaT4f1/ WrAz6Zo17eRo+0yW9s8iBh1GQCM89Kz5VbQd9TmddiSKFFzklsg+vFc8Rz15r0HxB4N8WRW P2ifwzqkcMQaSR2s5AsYA5JJGAK5y38M69qFqb6x0LUbq16tNBayOn5qMV3UdIamUnqc+Rz kDNX7W2E8I3JnrgntUDQlWYEEYOD/+qtKyVoY0YqwVh1A/WrqOy0EiheQpDJsjJGeoBqAFw 4+dqu6oT9v4J4A5FRWsRmvYY/Ia5LyKvkoTmXJHyjHOT0455pw2VxPc+mv2ZfhfLfXK/EPX YibK3YrpkLj/AF0g4Mx9VXoPU5PavXviz8YdK8A6ZLa20qT6u6/KgORFnoT7+1fPd98SfjZ LFBY6b4T1DRdNto1gt7KxsJkSFAMAZK5PHc14/wCJh4kl1g3Hie2vLa6mBdReRvGSM9RuGT z3oSSd2O+lkT+JPGWveKtXbU9bv5ruQn5RI5YKPYdB+FZ66sEB3QA8dz0NZhyOBgCo8nPBP 1pSipbgm0aqaoAdzp17VZj1a3XDKDn0xwKxsbvvYpQg28AfhUOlFhdnQW2o2rzkyyBR71dh uoJLlCtygAPr1rkNq4wQR709QA2QduKzdCL6jUmdbKfOMm1lYk5GDWSjyRTFZAQSec9BWOW YHKyN/jUnmSlsmQk4555pxo8vUOY6fAZsHpjg+taCRbLYnADZweP0rjI9Ru4GGJNwHYnNX4 /EN2iASIrfUVjOjLoNSXU6H7OXcZAKhQMHmoZIU2tC4UHqDisxfEKlQWgBbHrTxrlux/eQM RjI9jWfsqi6DumMMJJP7ssB144py28RwjLjnnb2pv8AakLEfOUBqVL2Le6K6kE9xxWyUluL QhltYdrKjFd3ABGcVgz2LS2EjrjzIXwV7kV0TzRmQOhUucHINU7m7sVkkbDRT5BDY4P5VLn JIEkZKwt5e8DcCehoraWGOaMMAATzlD1oo9sOx6jpao13ggAbOuOvFbNqgS1m2k4I71z1hN ++3MQpxj17fpW9pxEtlctvz8uAfTmvl666vyO6JLKJJdGZ41Y7mCAitzR9CbUJYLSQGEbd7 OD1qnDPDFYwWnG8yKQc5zjtW5/atxp90vkuiBU5ULgV51WUrcsToikveYt54Y+wWJuwzSnd jb1+n0rA+zzK4R7IHIzye3rWr/a13evHG9yz72ycck1ZnUxhQj8L1BXPFc/tJw0lqzdJNHF 68m1cC3VFxjg81raRFDHpiI0QJ2Z3EcVn+IQstwFGeOw61sq8lvopdgowg2/Suucv3UUupl H4myK/0u8ttGXVo54kEmR5QHQdqj094p7KNpI85yQVFQ3mqTz2NvayHKqPujnNXtIDfYyWX ao6Z7ik+aNO8u4k05WRXvY7eOHzEVkfP3emazluHDlTG0Z6DnOT6VrazIiwhGjIPDbsdves mJkd1kYbRuBJzz+Va0tY3ZE/isX42uo1GVA4ydp708TMJFIXII+Y55H1qSZBHArxuy7h0J7 1WVHt7pC0hIbrn/GiFnqDPqL4cY/4VxouOnkn/wBDNYPxqYJ8ObhyOFYGt/4dYPw40Ujp5J /9CNc78bzj4aXR9+TX2lPWivT9DzpfEw+Gd5HdeQEzuW15z9RXpsn+rb6GvEPg3NM2trEzf uxYlgoHQ5WvbpTiFz/smuHK42w/zZpW+I8A8Ku48ZeJUWQf8fB+Wu0S3knkG1CxU9MfyrgP B06SeOfED54a5ZeDXrVmTFBuA3Meh9q+bxyvip37m8NIIyrjTHmjYgsHBHbIArY8OaEi4a4 /eCPkkjqfSpYVkkLFnGc9q6PTk2WSkqAWJNdGXYaFSteS2JqTajYtKqqoVVCgdAKbJHHLGU dQynsaxPEvi/QvCdtHPrd4tush2oOpY+wrU0/ULbVNPivrR98Eqhkb1FfXtJqz2OQ5beovr i1ZjvhPA7kHpTGtz83JP16ZrP8AEk5074g6c+f3d4hjYZxnvW8SgDAqF/wr5PG0lRquK2Oq DujLmjMY24DZ+8G6CtXQ9PjuF8+VP3anAU9Cw/pVVkR2cnawwRxXT6egj0+EDuu78+arLqK q1ry1SFUlZFnGBgcAdq5rxfo8GoaLLOsSi7gG+KQDkEdj7Godf8f+HvDmuWWi6hclby8IEa KM9ema6OdVuLKRccOh/lX1FSnGpFwlscybTuj5+j+1TFcsGWRS21lHUdsVSv7eP7P5hUecx 5GOMfWrNlC7a9rNm8jAWkhaMA9MnOPpzVe6aSUKyxleQpwcjua+ErU/ZVHDsenF3VyhaCT7 dZM2R+/j+6f9oYr6j7mvmOHZHqVoTIAWmjyB3+cV9Odz9a+hyf4Z/I5cR0ITbwfaxdmJDcB PLEmPmC5zgH0zUeo2lvf6dPZ3kCXEEqFWjcZBrG1nxt4b0HU7fTNU1KOG7uCBHETyc9K30d ZIldeVYZFe9ZPQ5j5B1myfTPEt/p4xutpSoZz95DyP0NLGy/KzBRtHO1iMH2Hetr4owLZfE q5bAUTwjJ75B/wNczFcfI2JMKOSenWvlMXR9nUcUdcJXRJK5dRhwADjJGea0tJ0S78S6rZ6 Fat5b3bhXkCj92g5ZvwArMKqsIwAXDdj2r134KWDS3+q6vMMmONIEz2LElv0AqcLS9pVjHo OUrJs9T8O+G9I8L6VHp+jWiW6KBvkA+eU/wB5m6k1qTxRXMD29zGs8Lja8cihlYehB4NQ3+ oWmmWMt7fTrDBENzuxwAKpaH4j0fxJZtd6NeLdQg4Lr0zX1iikrI49z5V+Onw00/wxr1vq+ iQiDS78lWt8ZW3l64X0VuSB2INeQw2IhkWM43E9R/8AWr7I+O2nLffDK9l27pLcCZPZlOR/ Wvk6CJXgEx29j1rhr+5tsXFXMK8HkS8INpPTb0r63/Zocn4XXpHA/tOTpx/AlfLl9aKybgr q5Hcdq+pf2bVKfDO+QktjU5OT/uJVYeSbCSPY7y0t9QsJ7C+iFxa3CGKWJ+VdCMFT7EVJDF Ha28dvbIsEMYCpHGNqoB0AA4AqG+vrTTbKS8vZ0ggiG53c4AFUtF8Q6P4itTdaReJdQg43L 0ruIPmb9qHwDp1s1r430uyjtp5HEN+IlwJc/ckIH8WRgnvkV4M1jE+jQmJuQmRgfmK+1fjx YLf/AAm1ZNu4rEWH1HzD9RXxnpjl7N4QDyAy/X0rnrtqKaCKVzibx83RZs/LgH/PetnwNz8 Q/DjDj/iZ23T/AK6rWHqLYvptvyqW4Fa3gKXd8R/DiDkf2nbf+jVrrj8Jl1P1BZn3t87dT3 r4S/aVvry/+KwS6naRbe28uMHoi7icCvup/vtz3r4H/aMmaP4vSKy/I0QGR2O41MS2eQtEA oI6VAwGemKtMxA4HXt6VXYA5U+vaqIBevGcDvQxz6j1puAM4JpnOeTg0ASnGQOp9cUcJknn HqKjP3cg5pC3y5z+dMBxOWyO/pTgex5+tRDkdfwFSLjn5hQA8nvx+WM0A4GOcetM+ZfmHam 7s8jIBpASFlGAOvrmlMjFlB/lUYJPSpPm65oAeVUoW24OeKliXDkFsYz0PeogR0zzmnRkH7 2Tk4HNMRXmLK5AJH1rMuWffy2a1ZsmRlA4HHNZd6oDAdSRTGie2uJUjwkhGOOD70VDF/qyT 60VFkUfSviXwtceHNUVdhMEqgo6n26VHaRukIATAYDpxV3WfFFz4litopipEI4boW4Ap9tC 4RFzlGABzXwcZVFSSq7nrVOVz93Ys+UGmtliQFiRw38/rW1qsCsxYOp3YG7t05pkNsn9sW6 NFgJjJrtrXQ7K709zIVYbsLzgjnrXnVatmmbxSscFYaWUujJLLvJ+ZQDkj3xWperIseDIvP JxjJrYu9Nisb9o42Abpu61i3JYK7u4II4IGSawc3OV2apJLQ4rUn8zUhGVBG/jbzn61tXFt I+mEwcAYwCayAEuNeT5cfNnkGurktzLbRW8C7jI4G0cZz9a76r5eRGEFe7ORWOWWQQrt3Dg 5FdVptrKlufMztHUDmtZfD9vDDLK9kUmiHJDcZ/Os/zFjhzG3zegPJrGpW9orRKhDlMLXUP 2hI9rE/wt/THesxE3yIqyHY3XIrQ1cyR3PEwBA4Vlzn8agsC73QV4QSgDBlHf0rup3VNMwl rM0L44hiBftkj1qrNtjIUysVYZ/H+lLqIkMsbpJ8x6Z61BcAiY7htyAeOQDTpLRClufUvw1 z/wrPQ/+uJ/9DNVvijoOo+I/Ad5p+lwma62F0jXGXIHAGe5qz8NOfhlofIb9weR3+Zq68cc V9pSV6aXkefL4meU/CnwtrekSte6xp0lgVt/JWOQjcSSCTx9K9G129j07QL+9kbakMLNn8K 0a8Y/aA8UXWleErfRLJD5uqSeUXHp6fjU0aMaEOVbBKTk7s4D4ezrJDe6w3LzXLOMd1zzXu el3aXOniRAGA4z2rxHw1pqWPhq0jKjeBkqT69c17RoUHk6TFGI8ZUd818TWn7StKa6s7rWi jVaSKGIOx288CuhtSDaRFRgFQRXGarh7ZI+OW4FdjYjGn24PUIB+lexlDvUn6I56uyPGviv pUGtfEHw5ZXeXhIYFO1eseHtPt9L8PWmn2oIhgXagPYZrzX4hnb8TPDh6dTnpXqmmv5mnRM e+f5166k/rTj5fqZW9w82+KEgt9e8OTdD9oxmupj2tbhmOGYZBPpXHfF4A6n4cH/TyK6uFo /JXZnJUceleNm+lSPobUvhIfOEO+J1BIPU12cYCwoBwAo/lXG3GyVPmyo78812UZzCh/2R/ Knkl/fv5fqKt0PAvF+nQah8dIjcx+Z5cSsuegIIwa995K89TXivie3lt/jPb3G0FJotoJ47 8163PrOkWsnk3OpW0MgHKPKARXt0m/bVF6GL+FHgc8og+JHiG2zgOVOM459arzHFs6g4cMD g9ec81DNeWN38T9fuIZkuEIG1o23AkZ496S5m/fbWXbGzZzxwPSvlsw/3mR20fgRatYYxqd s+cZljOSP9r1r6RPU18yafcO+q2kb/ADBZkxnoPm/wr6bPU16uTfDP5GOI6Hyf8UNNi1L4x 3b3JZzDCrovPBB4we3avqizJNhbEjkxIT/3yK+YviBIkfxjvWZckwYBzjvX07Z/8g617/uU /wDQRXqU5Sdeae2hi7cqPmz4zIv/AAs2zycAwtkj04rh5ACdqjIHU5zmu6+Moz8ULJScAwk fXpXEMqCTMUeVXIyzV5OP/jGtPYWCVpldSoXnkBv51758E4Wj8Kag7srM95jK+gQf418+SP ugBUeWSO3JNfQfwPkMvgm8YnJF6wz/AMAWjL1++uFR+6O+Opf/AIVTqCrIUyMkg9a5D9maI W/h/XbdGZo/OhkG45wSpzj8hXX/AB1H/FrL/Az8p/lXH/s086X4hwflD24H/fLV7km1OKMF sz0j4poG+G+q7hn9038jXxPZ3WLaItIoZgOByBX218URn4b6sP8Apkf5GviPSoYp7BEPQKp LkdKxxVrK44bl2+Mbw7kLkZCe59a+nf2chj4aXuFx/wATKTp/uJXyncW0kTtKZzIpOF56Gv qz9nASf8Kzu2ddu7UZCB7bErHCqzLmaXx6eVfhJqQjdkO3J2nBOK4H9k+5kk8PeJ7ZnLRRX MDoD/CWRs4+u0V3vx85+EupD/YP8q8+/ZNUjRvFZIIBntsZ/wB169PoY9T134qqG+G2rBuh hYfoa+C7a9FnCrsp2lMnaOlfe3xSH/FuNVx/zyP8q+GrjRgui+YZBsMeThc4OK5q7SST6lR vc85vJ/PmkYEEsSea6DwKqx/EHwyo4J1O1/8ARq1hixUOxjR2I445rofBNvJ/wsTw02Nm3U 7bgjt5q11rsZdT9OW/1jfU18CftIh3+L5RR1i5Pp8x5r78f77fU18D/tFyKvxhkDf88QM/8 CNSipHkRUKAAScetQMDuxjNWm7nvULbcZGM0yCIjtyKax9R+Q6085FMIIxjvTAavI4HNIc4 APSpQvQ+nf1owD1oAhTrjNLhu/T3p+MseO/Sh+evJ7UwGkMBgHNKT0wMGlGOBnv1prZAJ/p QBIPduo64py7QRjJBqIDIqTd+7A2kkHGKAJWVcsB+FJGmW3E4xxx3pr9SVUg+lSQ4KFT13Y ApoCu5PnFWOc8ZxVC8/wBehH901oS8Pycc1n3pUyp64pgIpAZuOM+lFNBBd8Agcd6Kgo960 4ATRr04/pXYW+Uli3BmAAJArjNP+a5RRnleTXTWM7SXB3sQF49DXxGIV9T0YM6y1kiudUL4 +YD5TnvWiXlRuJJExzsRvv8A+FczFdvDK3kRh3YcBqv/ANsSxptniWN36luTXkzpts64ySL GoX0nO9+GI/izj61nXly625aKdlGOfl4P0pmsauTa5aBGxggYx+tYE2ufadlrb2JfJG7eTg +wFbUaDaTsKU0tLmtBAksUM0QAfnLY6VJHfXVvMHaTZLAw8s7f1qs+rxWsKW7QSR7eN27vW XNqtvNLgWcgx1+bHFaKlKT1WgudLY6WbXtRmS4d5C4YjOR3qjNezmBTFIiMTggfxfjWbFf2 KyZk88oAOF5Jp8n2M7ZzcyLGASCy8D2NUqSi9iXK5PPfySwBZIFJIwT1NSw3MMG5xiNWAUD 3qjA9vKjS/ao8rnC5waSMum1ChCj7vIb8a15FZoi+tyxfMXmSTIJx0/pVW4DeZ56PkbgCPS pWjSW6Z3OCAOAaZEpw0bgrkkg+9aQ0Jep9VfDE5+GGhEnP7g/+htXUX9/aabZveX1wkEEYy zucAVy/w0Qx/DLQkJBIgPT/AHmrnvjspf4VX6bmAbrtOK+vpP8Adr0OCW7O+0jxDo2uxNJp N/FdqvBKHpWX450Gz13wrd29zAkjhN0bEZKMOQw9wa8V/Z5tRYa/ewQyyPBcWnm7WbIVlYD I+oNfRV2glspoyM7kI/SiE41oXWwSjys+Y9FvCyLJIGXYdjDPGQcEe9epW/iG2juLS3hnBR wFYen1ryKzwmvaxaI+0Q3bHnoAeT/OtK3mlWbfHIJApJyR1xxxXw2IpezqSj2Z6MHzJM9f1 C4gluYI4HDMTzjqK7mxP/Evt/8AcH8q8V8OzyNMzuM4JAOelez6a27S7VvWNT+levk38Sfo c9dWSOK8Y+E9U1fxTpGsWCJIto+HRmC/KQef5V3FjG8NjHHIoVhnIH1qxRX0PsY+09r1tY5 ubSx5B8Ygzal4dVOWNyP5101uuY0Vc4AA4rn/AIsgHV/Dmf8An5HNdXAhRVKY24r5zOP4sf Q6aPwlWPA3oykryMmuvsJfO06CT1QA/UcVym1TOGx8vJKkfrWpoF8redZsQMMXj/3T2/Ooy ioo1XB9UKsrq5ieO9IV5rPW14No+XI/u9D/AJ9q8h1v4Urq+qz6jb6pOgnbeCzE5J/HmvpG 6t47u2kgkUFXGCDXmE0c2i3smmMWAQ7omz1Qn+nSu/M1VpWr0nbo/wBCKVn7rPLdJ8JL4Tu Lgi5a4djtYtyOKuXreewMMhbK5weGGOc9K6bX8eU1xhSZSA/PIP8AnNcreXNus5KQiP5QmC O46mvmpVJVJc8ndnakkrIq6Z5o1WwUgvmVCQwx1cV9Unqa+XNOuM6jAjEsFmROvP3hX1GcZ P1r6TJ/hn8jkr9D5W+I5U/F69yDnyevbrX1BY/8g20P/TFP/QRXy18St3/C4LzaSMQdu/Jr 6lsf+QZaf9cU/wDQRXp0l+/qfIyfwo+bvjK0a/FCy8z/AJ4tgZ4zxXAyXBVywccNjaOldx8 bV3/E2wAGSIm7/SvPJEZOVckHtjpXmY6Kdb5FwehJJMJlAHB+6Np7+1fRPwNAHgq/QAqFv2 GD/wBc0r58s7VJR97Eh6Ejp619A/Ax0fwdqrxklf7TkAJ74RBTwNvbWXYc17p0PxR8OX/ij wFfaXpaeZdPGxjTIG844AJ45rlfgb4Q8QeEdL1eDXtLewe4eJowzq27AbP3Scda9g6ijNe2 43kn2MLnE/FL/knGrf8AXI/yNfDMck8FjbKkpXIDfd619y/FI5+G2rc4/dH+Rr4giZWtLFj /AArytYYjZFRGvci6tlMjqrpkFQOPrX1b+zbI0nwvu2Yk/wDExkHPb5Er5TvreCKP5FwWOc Cvqr9mr/kl95x/zEpMf98JWWHte6HI1vj3j/hU2pf7h/lXNfsy3VpP4M1GO2dC8TxrIo6qc NjNdJ8e/wDkk2pZ/uH+Vee/smEHSvFv/Xe2/wDQHrtlC9n2M0+h7H8Uf+Sc6p/1zP8AKvij VriVPDCJHuQbNrH1r7X+KP8AyTrVAf8Anmf5V8aa7Hbv4DSaMjcwXkHgmuTEtKUL9zSK0dj lPD0McaLdEA5k2nIzjNdv4dtY5PG+gERo2zUYDkKOP3grC8KWYm05oJEIkAMiYGc11nh0iP xZob9Ab+AdP+mgFcs6l6zSKjH3T7ib7zfWviL41aZbah8Zbo3UbOFgwNrY/iNfbrfeP1r4w +MOf+FvXeM5EPBz/tGvSqtqDsZJanls/hnTCGCtMpHbNZ0/ha2BJS8ZfTcvU107vIr5JIXp xWe8nm3hIYlV7HjFcEatT+Ytxj2Ocl8N3Ccx3cT/AJiqr6BqIbCxq/8AtA12SRLJKeAAvU0 65ZIEbbkyleMHpVrEzTsT7NHn81hfQP5UkJ3deOeKhaGaMZkhYH3BrqJ2hib5GMshHOOxqn 5c05ZxLuwO9dkarauzNowiCBkqVPpioz8w56j1rtNokiG5FKoAMbRWZdCDbujtUxu+8BxTj Wu7WBxMAAA4IprEbSozgmtJ4YixyhB+tNFnE0ihmK7h1Hb2rXnRNjO4AFSLkAngj0qdrIB2 AlGBzyOtSppk7oGjlTk0cyCzKzE4DK3Oc0gcg5znJOc1YbTr0vtRAxHOQaWS1uk2l4Tycji mpLuFig5YycHJqncg7xg4OKvyAibJjIPpVS8YCVVIxwT05qwKqkDfu45oppIJbB7iioKPeN Ly18FBAOO/0rotKIDyGU5BBBA7VyMEjxOJRwe2PpW5pl4WeTcQAccetfH14NptHfF2OtsYh M64cemW9K7C5i0op5UCJM7IMc55rldOtZri1RVQAE7sjqPoa0LXTbiG5GAZIxzkHqD0ya8O rZvfY7o3MLWYt05jUjaTjZjOPx9Kggtkt9LmmHysCDux1PtWtrURjnWIBcjHC8hef89aoau 4SwWPaykjDjt+FdNOblGMe5Ekk22ZUypdqZkfJfGFzmuz0Dw3YXGkX896oDxINvzYOcZrkN MYxWccMMYLs24MOprcgudTs1uYmDiKbHIHPNVX5muWLsKFrXZzsNnCt45QsQpIAzxii7E4i MIbCZ59Pzq9aWvkFjMGXJI461VukhiuSidyMkciuhSvKxm1oY81myqV2klucdM062aaB/Nt 3KAtjBzxV24ISRVQh2zjrxUrWytaRYC5xuIHcnsa6faaamKjqTtdzPbmWbDg4JJXBx9RRDL HcMhVmC5Ix/8AXrKuCwn8uQlhjoetXLTcgRkb5C2MN2/Cs+VJXRSdz61+G2f+Fa6JnGfJPT /eNc58dDj4W359Af5V0Hw8mUfDnRcYx5Jxjp941zPxzmDfC6+Hsf5V9XS/hL0X5HFL4mcT8 BpFPiplQkr/AGc30+8tfRUn+qceoNfM/wAAQI/Gs5P/AEDXH/j6V9IyTjy2+hrHBq1L5sqp ufJ7Z/4WF4hRWIUz5YAE54H510EDxKY9sSnJyD6fhXK3ExHxF8RbX2/vv6VuWrNIVkPzKuF x/dr5fMV/tEjsov3Ud34djleeVmcKhA4x8pNeyaYCNJtQf+ea/wAq8l8PlfILK33hyoPSvV rCVV022HT92v8AKuvJP4k/RGeI6HI/ED4l6f4CFrHcWct5Pc52RxnHTua4QftF2vfwvdAf7 9WfifHDd/EPw8k0YkXnIIzXc6d4P8OT2MU81iu9hyAAB1r2qmIqKt7KnFPS5gorl5meNa58 Sz468SaJbw6LLZrBMGZ5Gzn6V7ekoaNBgAKB0rA8Sjwp4XmsE/s8faLqXy4yFGB71oG7i8r 923Qcivn80qT9pH2itp0N6S00NENGSWfIGM1j6nO1iVvrVx50J3CMcbl7j8qntLuPkliVPF Ubt0Z3PBYj+LoR2NeTCs4yjKO6NGujO50jU4dV06K7hbIcA1zfj3Tml01NShBEtq244HVe4 /L+VZ/hGeTT9WmtDkWlyS8e4jh/4gP5/nXZ6gI7rT54WGQykV9zTnDGULvZo42nCR5Bq5uZ 4ont3WSNsMu0cen9a5LULRomkeeEEj5MHryOv0rW+2mBbjTSf3lpMQOcHbn/AAqLXJ4nslc BdrAljjqRz+dfEzg6U3B9DvTurmPZOseqWkUqKHNxFyFwc7hjNfUZ6n618mWbzDxBZyM7Pu mjxhgcYYCvq0zKGPpX02Uq0Z/I5Kz1R8pfFJsfF28wSD5HOPTNfVVif+JZaf8AXBP/AEEV8 ofFE7/i9dkHH7jn0xk19VWUyf2Zaf8AXCP/ANBFenT/AI0/kZP4UfOHxoz/AMLRsNuSfKY/ yri3hRmzjLcc4z+Fdj8ZpAfijYvjIETDrj0rj3lUYIOEH868fML+207G9L4SxbMDIRu2qFP Tg/h6V7T8Acf8IDqHGM6lIf8Axxa8I/eKk8qsT8hb6cV7h+z7IR8PL0vwTqDn6fIlVly/eN hUfunpHirxRp/hHw/PrWpsRbwjnHU15If2mfCfbT7jGcffFb/x3kRvhXfggEYP8q8T+DPw1 8O/EDS9Wm1ia7gayeJE8gqN24EnOQfSvek2nZI5jq/Gvx/8N6/4UvdHtbKVJriMgM7jA4Ne C2dmhs4GdCMqMj09/wAa+jPEXwH+Heh+HLvVLi/1QLbRtINrISzAcD7vTpXzz9qX7NE8Ks/ 3ceg46Vx4hyaStYuC6lTUpP8ASNhYHB78dq+rP2asf8KuuyO+pSf+gJXybqbGVYy4AYk9O1 fVv7NTFPhZd78AnUpD9fkSnh0Eupt/Hw/8Wl1L/cP8q88/ZL40nxb/ANd7b/0F67349yg/C fUQO6Hv7V5/+yZIBo/izP8Az3tv/QHru6GXU9k+KZ/4tvqv/XI/yr4W1dri38OW8YkLQyYy vvX3J8Uph/wrnVcDP7s/yr4g8RXaT6HpkCEABckd81y1r80F5lrZm1ol0IbWxLR7Ili2s+e f/wBVb/h6K3Xxlo8jSBlbUICqbuAfMFYa3VgbG3sxtLKgBOcYrT8K2Ef/AAmuj3AZhGt9CQ rcjPmCvKVufm2N+h90t94/WvjX4ugf8LevGzgiH+pr7GaZQx+tfFnxnja4+LlwEYr+66g4/ iNezVV4M51ozkLlAVYsMFhnIrNazZHyOR1yO3/16dJDOGJ89zjodxNQMbtU3ifjPRlzmvNS a2ZbZZtd6o7jkAce9Y+o3k0kpj/1YPXHU1oiS7S1byzA5x0wVJrAuZLl53kaMccYU9K0pRv K7FKRKlu0iK0ZJJbafar1xYeRbKkWcuOfXHc1HY3CCIGW3dWz1FJd6qht9oLeYMgZGKt87l ZCVrE8vliBY0fA2jcfesqUttWMxEgdx6023uUYGN2GSclqtEwzkgSKPx6VaXK7MV7mTIMsM nH49KcY/ljZcZzjNT3kZXA3A55z7023QyOMqMAjJNbX0uSQ3C4kAA7dO9XooCQqrjpk57VV kG64Khu+M1stC0DpCo3bgNzf57VnOVkkUkUlmijkkYhjg7AAe1LDIZLgKwLIBgDOefaljtt 8kqKATvOMinQRRxu6Myh2f5c9PepvEDPkke1vsKCCD1YZp96DPIhuIINoXJYL1p1/FGLrdv 8AL/2SOtZOp3Esdv5KtkEDkHoKu3Pawtiv9p05XK/2fGTj7xJGaKgsgrzukrZAUdaK05UtA uz16ZUljEqq3yYxj6Vf0h4zeszjYRjA6ge9UCMwiNT1xnI4rpbCCzW2SdQBPuAx3avmKs+W NjuhG7uel6NayXGnxLbkmVlDeVs7fjVtLS8sLSUzWbBZs4PTDe9aHgm9hg+ZyoCRY2nkjHf 0rV8Q6tZnR2SN0Vi4wMZBr5SUpc1rHoJ62OG1Owhln+1BjGTj5Oef8muc11f3IRgFVRjd7e ldcWfy1Zf48EE+n9K5vX4mVFjjUgd+5Y+9dmHl76TFUWgzQbGNvs0icY569fT6Vs6kLjygk cYIRj8y/Wqenr5FqscoBOMDAxjNem6PDZNpEKyqsmeuRn86ivUanzbiVlGx5RcrgbEyZDnj FZMVjIJiZsAE4+ldvrzwDV5kiQBRwqgdK5zUCptjG0oWTnG010UqrasupMkjJuLWESIoRt+ eh7j1BpxQweXHsB4z05/Oqq3F2lxGkcwlUcYIzXSy2yG2V32rtQH6/hXVKThZSZivevY5q4 gVyF27XXge5qKJgsu4g74+SPX3FaDwbj5mNzHlc96gMJI8wHdJnDDP3jXRGStYzaPpDwDcb Ph3ooXIHknr/vGuc+NE3mfDa7XqT0/Kr3gy48vwFpC8geUf/QjXN/F258zwBcKecn+lfX0/ 4S9P0OKS95nO/A5mg8Y3C5JA048k/wC0le/vd5jbnsa+f/hAhh8Ryygf8uDAn/gS4r2Ca/2 wSMTwFJ/SscG70vvHNanzpIyyeO/EG3q1yMc8dO9b9ud+2ND05JPauM06Sa88V63cRAHdOR k9uld9pXysvm/Nk85r5jMX+/kzro/Cd94ZspYNODOq5b+7zxXolvc4soOcfIK5TRY0j0vO0 KR/CTWobny4Y0B4C4rryX+JP0M67ucF49mDfEfQD1wCa9Q0+4KaXCCfX+deP+LZfO+Jeg4w QAa9NWfyrWNSMdeK9Zf76/8AD+pj9j5nDfFe5B1Lw/u6C4BrZN6ixhwTwADiuN+KF0r6roC Fhnzwea24LoqpjZiQQCR1rxc6X72Pob0NmaX9oq9wFjfb3IIzmuvbS9MkTDNNlhnh+n6V5W ZmgkdlOCCRk/zr0lrz5Y/dQf0oyjD0qvP7SN7WHXbVrHD6j4js08ewabpzyq1hNG8jSNw2T gjH0OK9Ta4IJXNfN88qyfFu+dmwBJHj67q93mvMTEZ/OvdwsI06lSnDRXX5HPK7SbPI9SbH xA1izRkLOqyKh6k5xwarXz7rYQyAxqCQUAwB3IrK1i58/wCK2oMp4RApI+tWWuWKyRXe6ZP 7+3lcV85mMUsTJo6qT90gszEdTt3j2qqzp264YDNfSb3X7wjPevm+2U/brUxP+7WRCT3PzD qK90muwJWANetlHwz+RlX6Hz18RB5/xcu2H8MHr0Ga+mra522FqBx+5T/0EV8t+M5BJ8U71 iRjyMc9OtfRMV0FtLYBukSf+givSp/x5/Iw+yjxH4uzh/iXZ5UNmI4z+Fct5bBdrbVX1HOa 2PilcF/iTakc/ujn9K5+WViWDldmMZFeVj1et8jWm7ISe5SK1mTef9VjBHU17b8DJfL8AXg XA/09ieP9hK+fJ5t1pcHeuTgZ5PevbvgleJ/wgd/tbONQbP8A3wla4GFpim7o2vjhcFvhff DPUH+Vcn+zVJ5Wh+IexMkB/wDHWrU+NF0H+Gl9znAP8q5P9my9kbR/EzOSQssAA9PlavZa9 5Mx8j2D4mXJPw61QA8+Uf5V8XQXgXSIkU8hwcE8n2r61+JV4o+H2pbjgFCM/hXxArO6r+8I wOMGoq0+dIL2Z3irHKAQitg5APavpr4CzeX8OrsDgHUHwMY/gSvisXd0jFRNIMdcMa+r/wB na8f/AIVbdl3LEalIMnr9xKxpUXCXNcrmvodX8c7gv8K9RUn+A/yrhP2VptmjeLD/ANN7b/ 0B66P413PmfDO+TdkFWyPwrkP2ZW8jRfFPJGZ7c8/7r12dCOp7J8Trjd8PNUXPWM/yNfCl8 zStaIeTtAr7R+JF0W8AaiAeSh/lXxlEvmaxaxtyBtzzWU3bULHTaXp7z3EcjAiNeceteh+G UK+ItNiUBUS6iOCOnzisTSuVf5QMHJGOtdHo8UR8Q6ZIpaP/AEmMkY6fMK+cnVcqiTO2MbI +qnuvnbHrXyF8VbqKP4q3cj43GLC5+pr6ilugJmAPevkr4pp9p+Jd2xIIEePXua+iqpcjOM yEhWdTw2SMjFR+XEwbCnI68fypdK8yKOYyKcRoSN3enCWG4AjI2t6dDXjN2di1sZNxMWV1i 2+mSOeKyo7cvJhsEscDB65rcl014Q7AMwIyD6fWm6ZZM1x5ki4xyM81upxjG6FytsBZyQwK gUlicHH61SvrJJI1IhUt2HQ1tSK5nYq7YHA/rWcTL57OBkA9+gqITd73BxZzMloobds2n8j TltkYk5/Culee2dSHts+5XIqo72QfcEwCBwBXUqrfQi1jCbTXK7g7E/TioXSeNfLjkJYnpn +dbbNDI5CSOi54B702PThPLuVwMdSR0q1U6yCxgKlznjk1oLe36GMyKJCnQAHj8quyQiIbY mSQkcstWbZXEQZQeOM4/OlKomrtAkY7X1wZHdoduTyKcl3atgTW7hc5xtzW4Le1dSsse0nv iq11pzeW4jhIGMbyecewrP2kHpaw9Uc/fz2UkqrbKUCg5ySf51kXDK8mN2eOQTW5HYRhrkS cEDjcOQayJLKZ7kssbFfcYrqjKKVrk63uTafpL3bSyJNGuMdTzRS2lq6TTenHfFFS239oeh 6agLSqkhwAAQc4zxXRaZJbvcRpErBUXLEVhpA4nMbNkFQTx7V2fhjRPMhknIyNvXpXy+InF Quzvpptm1YXot5C6TFspx16en1qTUdRS6sEwQFDjI6kn6V0Vr4a36C17ESoQElB/FVG50JZ LaAm3aFmAbkD+VeCqlNyudvK7WLNgwaxJJGMdDzurntYuke4WOFhFtIGD0roDGIYVhaMlFG SE5AP1rAniW51W3jiK+WW+fIAx9KKT9+5U9ivcTBZ1CyrgDHX867Cz8Q2y6ZEhn2iNcFc96 5u40RI9QjnVA6Snagz1q1N4S1CFJZnsZUt0TdkcfnVS9nJJNkWZWvWaW4cqTs5I5zWPdSED y2C7gAB6irkGmPNbTyygqvAUr2Oe1UXspWSRmlK8nazV1Q5VpfYiSZUEMYZZFUAluSRWzJP /oqxMvVeATmso+ZbOMvHL3JYU6S4AlRZhtfqG/hC1rKPM0Zp8pYcK8SRAkt1PONoqKR9mGw AwIPHQCkWZXAKfMrjaW9KSQ/Ou4ZjPH5e9Uk0w3PWvDt0E8G6YAdo2E4z/tGpdRt7DWbCSx 1JS9vKCpCnBwfSuXstUgtfDenwvKq4Q9T71J/btpjm4X86+4oa0o+i/I4Jbs6bSbDQfD1vK mjW8qyTKEeWaQuxUdvYVV8Q6yun+G766ZwAkTd+5FYf9uWve4XHua8x+JnjNL2GPw3pU4ml lYGYqfujsKtRjCNloiGyl4Mnd7eWck5mlZuuOpr0LTFZ5SW3E5+UBuCPQ/41yGg2gsbCGKR DlUAYDiuv0bYs4WT5AD69R3r4jGT55ykjvpKySPaPDv2c6eqRKCXHOR0NUL658m4ePOCrEY zSaVexRvbmMfN0zn1rnPFOppYaj9onkCwTtjzOwb0NdGT1VGvyvqjOqupZuNPstQ1a0v5pj DNbNuVgM/UGty91OF5VWA5VR19a4Ia5aNhhOv51Dc+I7C1gkuJ7pY40G4knpX13s48/tLan NfoZHjS+/tD4h6Jp6EN5QLsK6u9vFtE3lW8rgYUV5d4Kkl8WfEG715iVh+5Fk/wjpXqV/Ab tZLck7HIOccqQe2K+SzaalXsuh1UF7txLv7C53JehBt+63GK6FL/da277wcxrkjucV5prVr Pau8iSF8f3uuKsaRrq21lFZXzmNhkoX7itcmly1HFvdfkVXStdG+fCkFz4oXWV1FLaNiDcR suS4ByNp7eldRc6irTPIpwue/pXGf21a8/6Qv51heK/Gdlo3h+5n+0qZnUpEgPJY19TGnGM nJbs429Dl7K/fUPHGt3kb7kEm0Ee1bhuCqsFfBc8GuK8FRSroj3twcyXUpbHt2rrkRCGxjI GT7V8hjpKVeTOmkmooIZnGo27ruRhMgzn/aFez3F7tuXBavGo2Y30D7QdrrjH1ruL3V7YXz qZ1GPevWyj4ZfImrujy3xVJ53xIvXB/wCWWP1r3n7aEgtwf+eSD9BXzpq14ZfHt9PD+9UIA R69a9juNWt0EKmcDES8E+1ejTX7+fyMPsnmPxIvF/4WHbuxGPLIx69KwZbnc2Fk7Z4PAqfx tcx3XjyJkIkAjPT8KyJFXg7sDHTtXDjIp1QjsLNJEbKYZI3sAuBmvU/gvqEaaDrVkrHKXKS 49imP/Za8rYL/AGaCzAKzkA+uBV7wDr0egeJpVnl2Wt2nksT03A5U/wAx+NPCu0ynse/+IN Ns/E2i3GkXshjiuEZC6jlcjGfwrJ+Hfgy1+HXh++shq66nd38wlklSPy1RVGFUAkn1J+tRp rVqyhluVYH3pTrEG0/v19+eK9mxFkZvxd1lbbwDcxFzmb5QD9K+Ts9uOB27V6j8W/F8OrXc Wk2UgkhgPzsp43V5SGLFuP8A61FjKTuyZFVlJYDeDX098A7jyvhfeDPH9pSf+gJXy5HLgnB wCOfavor4M3iWvw0u1kcR/wDEwc4b02rRYcNzqPi/eb/h5dr6g/yrmf2dZymieJznrNB/6C 1O+KGoxT+CbiNJVYsCMfhWP8CruO20HxIHkC/voO/+y1DRX2j1X4g3m/wPfru4KEfpXydp8 jvrMWUyVGMj6V9FeN9Uik8I3cayqSV/oa8D8NXkNtrXmmITBV6HmuevpBuw1bmR2mjSuryG XJ2ruxnFdTosz/2tYSEAqbiPbjjHzD865yL7De7Hts21znOG+63tit/SSsd/ZrJ8pWdD177 hXzTs5ptandpbQ96ub3Fy/Pf1r548TqLv4k3o27yyYHtyeteuXuqwC9kHnL16Zrxy7uFk+I N9IpDLs556cmvosXpRkziWrQiWCJBKjDDuSMiqD6RkkiPB9Sa3jLGwYou0rxk+nrSqD5Sox wGPLMMAe9fN+1kjojC5kW5ERWJ13hhtGeh9qVraO2tZm8l92cAcHBq75MW9vLA55+Y9/WtC 0sI7i13tOCWJymMk1Ep9TZJWOWt4/JtWlkYEkk88H8KgCwPKoZflcZ9K7e+tLe00eRYYwQE LEn5m3e9cSIpBHuaPHv2zW1OfMrkLewyeOIRvtCBfSuekQAkEDAOQSK6QQs0ZJRWJ65rI1C MLIpVgQw5KnpiuyjPoY1I21RBPGshijiUDJySvGKJ0l8lY4iz54yo71cEBjtDKEIl2BQM4q SGGZLbe7Es5xx3q3OyM1G7sY4tGFqMR4fJBJPWrNqCLfJdiitzjoabdruXbvPuAeM02C4Fv bPCMFj0yPWqcnJFciJxqEKZUJhVOeRnORyarjXoyWEmJVznA7AdsVmzKoQROuAp4OcCmNFB Ej7Yyzkdem36Yqowg37wSj2CHVYhqMrSYQPjk/WkmaF5wC5XuP/11hzgb2Cgs3Vh3zUi3Z3 sjljwMoelbOkr80TK/RmlHFCjvmdSSfSis+Ima4kHmYA6CinyPuK56xaurX7jcAuAOK7PS7 8Raa8cEm7B5A7V5zaMxlC+aAT3PGa6XQku5FmNuu7JwQO9fN4mkmtWd9OTuetweIIofC/kC QhpAFLA471bFzHfwiWEtlVCZ6ZArzK4uL5LRLWUYCnKqBy3euk0zWrmOxVZbY7iOgX7o/Gv Dnh+VcyOqM9ToRGfNdflQk4ZW6HjjFc0QIvEq7HYrg5bORVyXVk2iTyZVwvAZcfjWLaXQOr FzIAmQM57fTvSpQkk2aOSbR1Fr5cWq2G7PlpKGaRjkgDt6c16J4h1m0j8OXDq6lpQEweevS vKjcWx1NXlZSinIRejH6jirF5qVpcFrVQGbcGU7/uj096xlTcmgkkyaGGR7cvvCbj930+lZ Gq2sEgCybgi8Hb1NdTZ2ubSKRCuEPGRu/Cucvo3nu8hGEe7j3Na0n7wT2MGSxCaisfLKydD yKh1CAIfKK5bH0wO9asAm/tBztO4gn7tR3io2oIoGN2ATnP1FdqqPmV+xjyqxkFYrWEREbB xyOc1MpWVV3Mp4OATUl6m63ZBJlt3Hy8iqNtJKqSqVAHAye31rde8rmb0Zx/im48Vi+VbC4 U2g/wBWgXlfrWAbrxsi8swP0r0u+EgAQ7SpONwFUvJLxs6qWK9M9xXt0cxqRgo6aHLKkm2e dzSeMrlDE88qg/3flrc8M+G2t7hbi6KvPyfm55rdcMR8ylSDnI6ZqSy8yB9h+9nPFOtjKlS DWxMaaTN2NNxJeTDA52itm1jzdwhM7gRlR/M1ixBjKWZlIPPPQV0WmB5NQQ7e2V2jO7614N RnZE7izkSOGM/NuGA2Ome1U9bs4tV0aawvF3pMehpnmSgFCuHOCMdM0oD/ACiD94QuQoP3T 6VzRbi7p6ltJnieqeCvG2mXUkWlX73Nup43LuIH1qnZ/D/xlrtwi6vO4hB+ZD8o/wDr179a 3kabg4wxOFGc8VK13MPlOFLHlTz/AJ7V7CzfEcvKc/1eNzL8P+Grbw1pAhhjUkjaz9MnHWm alfXNpe2klurMo3MzjkZ9K2JL1JdmUJCnjjGDVeCXTLia7sru5KSQhTlep9q8qU3JuUjeKt ojmdQ1qSeZTKCxXsTXOa3arrFr9nZ2ilA3IynBVq6fWrS3EimMoMcgoOce9ZUsbFQ4QFTxn uPfNXRlySUo7oqeqaZ5HfweNNMSULdedAg4kI5xXPx2uq6pex3OpzPKuQcOe3sO1e5XVlcX 8TxW0IZ2XnP0/SuMbRZIdXjgvI3Vs/dPGR6/Svo6WZTnFqW558qKTOmt44raygijwyqg247 YqaKQKMu4I/UVXSNkBA6HoOgprGSNPlAI7+teO9WdC0LMjSNFI0Jw65KlvXHH4V5tqF/46a /lL7Sd3BC8GvRRLtjU7yB6kdfenFvNO89CeDgY+tdWGxc8NflW5E4KZwXha21Uatc3eqrh3 HXoKg1bVvGjX8jbkeNeFZF4xXe/uyzbj06hRz+tIhgdggjAXqQwyfxrqjmE4zdS25m6StY8 10r+1rjXDeaorZK7QxGAK6aaAOpPyggDnpzW5PEjK6qeRwABwPespo2gAbyvMiJ5J4/WieI daXOxKHKrEF4gj020GwL8rEnsPc1zdxFbtBvYHA6AH9eK6jW97xwQwuBGIs8e9c3NGCscSn ax+Yk9hV0L2uUzJOr69pzbbW8Z4x91W54qC48SeJb2NrYzsmepX5ePrV5pGZS3nAjGOBwfz qvLGxYlmLMMKdvXFevCvK1mc7gjFTTJnAeRw7N8xPpV6Pw7PLYz3kTqY4xyB196upCGAIXb zgE966DTgw8O6gUbAUYfgkHp1rGriJRV0VGCe5wDadLGygjAPPAzgVuWnivUtE0b+y7IqsZ lMrFl5zgD+lSCYpL56KCYxwccDrXMSSNJK4bhs5FddOo5MzkktjV1LxVqup2ht7mQeX3wKd 4e8Tano1pd2WmgZu3VmJH90GuekPIFbfhWD7RrSDaCEUnDDOa1nPli5diYq7sbWpar4pubB ku0AgZdxIXtUHhS3jklnkkxgYHrXpXiJIV8K3cYwh+z87R/FXB+GNHuJ9MlmDKivKFBzzgC vIjjPb0ZSlpqdLp8sklqbUssYkEcfByCpAxgiuikS5a1W5tADOArhe2Rz/OsmysrC3mEl+n mFASFDEYx1z61e066mlt4ZrYlg0rk7zxsHQV51RvRx6HRFpqzOWvPE/i+S9uXMKgq3zFQcf hUWiX+oNJeX90rK8jBQ2K72dVe2mVI1AYc4AyayLmER6DbAxY3uWIA4rtljZVo8kluc3Iou 6NGwvmuLMhFX7Qv3lb0+tXb2QI0cb4f5ev92szSY3tT9pkA5GAPStO72zSiW3YM2MnAryai XPpsdFOV1qNtwGjZpEIJP3SMZHrU0EIeU+UpTBxuz0FMtdtzJgbht+U+5q291byXi2Fqvzu 4DsDwOenvWEm72R0K1rs1tZsoYNGdkcPvUKefvVwl6gEJAVhggeor0DX0SPTolkIO5sDnGA BXHXfkSQOm7aSRxu61VOTQopMwGUtCQC24DsOtUpbbc8IxlcZY+lbZ3JmL76nk8ciq12ix2 zTup54X2xXdCetiasbRuZMxaW74Z8A5xWgA6W6bsEH7oPNZ9mm+4kmkVtxAYYOQa3pLeM2y NvwQckEZzmrqys0jKjFWuzFmsJLi5EERG92yBjjHcmr9xYWukQrLIP3i4ZcKCcepz2q4lnH EFnBLZHABxj3NVLo3GpyrHEjSsThu+AO9TGo36FShqY8q2+os8iRDzGJAYAcmsScRphFX5g c/L0FdtJYWmkw+ZlQer4PCnHT61x+yB3mlbcCXy3PX6V1UpJ6rYyvrYwbkxlNwJDuT0+tZ8 6oLvawOdq5PSt6S3trtkCO0IDYGV+96Vi3kKpqEib+VABJruoyTVjOqtR8Ma+e4JYHHBU9q KtWlvIrNIrqWYdOOBRVylqSo6anbR4dFOCHArs/DErKWCDOSMAcnpXIRR5tvMA2BFz9a6fw xLsdZAdyghm7V85ifeps66ejOtvtMvrjUrdAuN4yNxxwK6YSSQadGkjZCEBgqgt7YrnrnXv P1iJow6okeBk5J5rVjUyL5gl2nbkgnJPua8CanZKWh2R5buxJdMo3jiZFwSQCD+dYWnGFr2 42wLneAFbvn3rZuHlazdYxuGOWOOPUVT0fTvOmeVg5x8x2sNtTB8sXce7LElhFdySGy0pmW KPc7hjgGsq2t7W5uGt4438xcEnn/ADittfElxZC8S2UeTKpXp1PT86ztJc/aJHyyqSAvOT/ +qqjzKLbE2nKyLzRahbK8NtJKm8cAtkc+lY80upwuVa4VZEbDoTjB+ldRcGWOIO0gwOhHGK 457G6v79/K3M2SSAOoootN+9Yc49i1bTauJy4RGUnAYngj0qjLeXK3zO0Cl92SR1Fa9hC0d mwPVeST2+g9az7lXlnl3vtPbjB5rWMk5PRGbjZGVcXEqhN8DLnOG2nJzTUvo0snypBzjnj8 KWV5VYK+SeMHFPmkjjsFJKMSS3IzXakrJWMerKJleXYGXIB6VK0eIg7EgHnI/nVR5jMDMg3 AtjIH+NTuziJYnchSPrj8q3a7GfqVpl2nj51B6+tNhkY/JGoCgjJzzSNGS4ViDg5FTqEA3G Dn1HetOhC3LkOXQBQQp65PSuw8O/ubpXL7jg4QDt/SuZtVVSu4BWPcHqK7DQvJDPJGAQOMk 9a4Kz6HRBG48pji+ZEDIdwGMkj0zQZUeWR1PzADHOCDjt+lU7mcBmbAbIxtB6moYr0QXCyX Masu3Crzk1zFiIuJmk3bW9BVnz2hjLM3BOc4zmqt5exfaGaDaQeADyQKrLeFogN2SDgqOlM DYS5jSVXYIFIO4KckmqV1ZW8l7NeRBkd8EgDP40sFyG4IWNF+UsV707zWjEgQZ4+8R1707A jn760uBIPMO9CMrg89alt/MMbFkzjoc/pV/eyOpkPy59OtJKA4JChQTwOuPeqQNmfaapDa3 ktvdMI45D949B9fasrxLc2V5fWaWbLK8OWaQdMY+7mtK4s4J45GkAOOPmHWsuWyitzuRdpH YVvT5U7mMotlPdhd5Y7j2HNKAxAYBQuMEdyaWVHYgq2R6Y6U8xvHHyckjjviteYViNsvs+c gMcEA84pCwiOyOM/UtmmyxOu0HnvjHWnY3tggrIo7DtTAZGGWXc5JB6g0u1lfgjB5GDSuqb t2W6dAOtSGIbAR95ufm/pTuNImWGHYC+SrdTVK4t7cyCQsxOQqqRkKPatARNFagiVXX+JMc Ie1OhtJZ7iFAu0uwwCMFgD6Vmp21uVynJ+JIRBqRiA6Ivyj3FYJUeVMIihbbwx5J46Vv+KD KNdmZiFG7aAewHArm1dl8xiFxz0H9K9ahf2aMXuZy2khcgx7T0IOKsJZOZFLygtu+uRVmV3 2lssSCOemPbAqW23CXfJkcjKjsK6udszsiP7Em0lFJ68mtazttnh+/jxtYryAfvehqqDgNx wxz64rZtstp99glMJwemRjpXNVm7I0jFHF6hb/AGe3BCblQEk9M1w8hUSH3/Su11mbfZzqr MSuN3c/jXEkovHXNezhb8rbOSpuV5D85J6ewrsPAEROpXEmORGACenWuOP3unfNej/DxVSx vrggEllQe3HNPGO1FhSV5o6bxTqc0GkTW1yqGKeMKhC8g55rldMgd9ItoVmZGLGVck9e1bf jO4t38PqkrKHEoEZx82O9WbJ7C28JWLyw+bcCI7cDnr1rxqb5KKst2dUlebuzIEM6jzbq4U jOAijBY5q82s2umwrbJIjKAclepB5IrD1SW9upg6wSKqj92qjGBVGPSLqVPOktpNwzwVNdC pxkr1GZN2+E6D/hJwTLIRgEAADke1OuPGE9xCsBSNY/UpWKNNgRMNMyORkDpWfNYSxyN5ZM iLyGXjNaRo0ZPYjmkjpX8XKsIhZCwHX3Pai18UCQ7VPlFjgsea4q8dS43KyHuM5qESkAsrg +wrb6pTa2EqjTuetr4hgWyWK0mjeRxhgDgj3FWLHVovtsbR7I5FwfmXuO9ePx3jbsZK+9bN hrbQSK0rlwBgg88VxVMBZPlN44juew6rqVxfWkKkBNh64554rCuLQRQvKX+fGcDpVTTvEVt cQJC0gbHCnv9DVy+nBs3EYUvkY+vtXmKnOEuVo6VUjbQoyqIYI3ST5nXDqf51FqYT+zYEPI Y/54rrdP8C61qVlFO8KQIV43/wAz6VHqHgHxKYooYtNEhUZzG4KkD+tbQcVJamdRuSOIgjP 2kYcY6DFb0U0b4WUAoDlix4xSXHgvxPbpu/sW4QKcllGcflVabRdTjfbJa3CjGdzRnBFaVO WXUKV7WsXtiX9w6RFdgGX29+OBV2ZhpdkFih3yEchOnPQGsmwlnsJ22hs9SHXBp1zrF0zt5 iIeMDk8H1zWHLrZbFSTMXV7iWaF2kLDccbFX7pNZU2mgW28TgMy8A46+9bl5qHmWy28kR8x h98HisqcqEkKgEgZ6ZBrsg3FaEct3sYjafdBVK3RfacKMfnWLeWdzHqMjkBiuN3oOK6VLl5 mjWOGRCwPzfw8VQ1CZkaZH2sXH3jz0GK7KM5LQwqblE+a8oAjLAL1GKKZFJPHIBh87fSiui 1gUlY9GRT/AGcVBGTge5rV0KzKF2bIAAIOcDFYiJjCg9SD1r0z4faNBrX2t7pXWO2C8Kfrk 183ians6bkdVNXZg2TrJeuzIXK4J9seldtZia6tz5YIV8b/AJcZ4/z0qtbaPZR22oXMeQq3 HlxnOdwrUgAtrYQqWK45XOBz7141arGex1wjYhvXVYAjo2R03c5GPanaYWWy2RIAJuPu9SO /sKz9TLA7DJtXqMHH4Vo6VmO1MaSEjBfIAweKxa9waepk3USpDLIMgAlRuB5NTeH1hMjCZy JAOmc4PqKiutTL26s0MexyVwecVLpTQWt6S7BI5fQZwa0d+RpiSTldG9exqlu5aQ5I4yAf8 msS21K402QPAWO9SrMBwa2tVure5geFvljQj5lGD0xxXORmGKYtbz5BQgDPH05rKnG6sy5O xPDIrWskhYtyWJU4xj1NYU1wWWV0A68HP860zKsNk8SsrPjhcEDnrXPPLcGBhlk+b14NdlK F22YydhJ28yQRkYKgDGeDVO/crGEAUsoyTTnd5ZXIxvCkHuD+NV9RjlkjVIoyXBA9+lehBW aOaWuxTtpGdkiO5RnHy+taVyE8sYYMPbtWYLa8t543kjZcY5zUs90wYsoO3sSOM1vJJu6I1 S1L0IeTkHjuBVhVG9U5wPbPNVLScMByvAGKvxsGYBACwHUDFYSbQ0X4FL4O0cdfauv0KBhE z4RVxkFjjPtXKJuyCQev8NdtpNsv9j/vF3HOdwAyPauGpqbxJZlg4UgnjO8jisq4ZlcKxAQ cpxnn0rVudske0SnCDhAKzWFvIoR0YCMliN3J9ayRRnFfMlcScNzjPQ0/5S/yqoYDrzz60/ bvcMCSrgj5hzTfLQtsOewU+nvV3AfEWEgfzH2N1OO9W1ZtqKnmbC33mGO3Wq5Pl4CgkD+lW 7WQ+aFKbgwzjrU3GkNaF2bKNgg5IY5zzTPKbJxxu554zVlpURm3Y5/uHP0qCR0dSwVlTHQc 0XCxRlO13yFz0Ax3rPuFLIQy4O3JxWkQzjPB55XNUZ9p3YYHA7d61TIaMsFREScgj+IjpSB fMQneBjk+9SyQYiw2QepGaaY0VUCAnAHbrW90QIsRcLufgngUoCBiERtx/KpkEfR3AGelR5 fBEfJBwD7fSldl2IHiY8IoyTw2f5Urh4xky78DHfnipJslAkRDOeGO3NMUAzEgFUUZ545Ho KpMVizBIPs5QtsbfnJ6D3rW0yUPdglgHRMq0oxnHJ596yFiEh+fOzr8vPNbNoo3sUllQxwv uiVSDjHB/P1rGdi0eTeI7lrnU5HWZuZWbHXv0rObdskyjYPXNXNSZluyR+7kBww28nP9ahj ilks2LBtrPyxIr6CCtBHG9yBJYw2NgAHK56fjV21kY3JVkGep7CoYoVjbAHzDqQO2atRpm4 34IGASccmqbQakLk71G/bggkdutdDax3J0/U2DjCoAe4PFYsFvK7byiukeA/HJBrc0yGYWe oGMrAhXB3HsAeK5a0lbQ1gnc4HXT5VvlmH7xNhOM1kaYE+z7SiyAnPIBrX8VJtsYjuUnfj5 eKz9PjcWqohwxHKjv9K9em/3Ryte8ahsrDylaW0tTuXPKc81s6DBDb6a/wBntxCZJeFXIB4 9ao2FhPdmOOOPAU5G70rQuPMsSLaMYVhwOgJriqS5vcuaJW1LU8djcYW+ZJHQZUnmmLexRw G3gC4fjHcVh3kd3K6GHLOByCOv+NaukyabdJ5OpyFLlV/dsAFz9azlC0bvUE9SN5J4XW4cl WHChhwPrV7+37WORLXVB5Zk+66Ljj/Csq/1SG1Y2kseVIO2bs31rmtQ1NZYxav8yqcpIOqH 0raFH2m6Jc7bHSeJrcrDDIkm+0/hkVa5O8nSN9kdzvzyGGcj2NWI9Xme1EU2ZIVYAJuzisz ULY28xYMu1zuUiu6jBw92RjJ31K0kzSMRM24/3umKqMXUk7hz0p+WDBWUcccCkbbuIADds1 3KNjIasg7tnNPLsBkHIHpUWFdQMDHr70KWThuh9adgNC0vJY2BR+nvyK7Xw/rsk17BFJKu0 MMggEk/jXAlEADK3B5NSxzPE6urYKkH6Yrnq0Y1FYqMmj6w1Lx1baPpsCvERKyZA2buB+Nc zZ/Fq/WTM2lo+0ZDK7Jt/CvFZ9el1CGAOzhohjk8etew+BL61bwvBBO8crzrIAHUMcn614s 8OqMLyV2dKm5uyZ01v8XLJ1AutNnVTyfLkB5/GtGD4o+F3QxzJNCT08yIHH5VgR2ujWXgm4 glsra51FLckv5eWDt90Vx0vgzVBpvn+dbNdiMv9lDnzFUc5rnSpy30NPfWx6sPG/gK5Rt00 WeTteEjJPviorg+CdQjzt06QORgDg/pXm03gNl8Iw6qLl5b1/3jRI6lAh6HPXPtXP3Ph7Xb OTMlvNEjMEDMhwzexo9jTl8Mivazjuj1S78H+FLh0W3WPzNpYgPyo+mawrr4faQ0cq2c06H Gd6nIx6YrzSfTtZsZykqXEbzcIoJDMT9a6IeGvGsOnNc2166yMvNuJTvI+nSqdLkWkyfauT 2L9x8Oooo41g1JmyeCyZwPWubvfh3dRXEnl6lFNyeWFYMfjDxVaXC20moyjYSGEgBIINDeP Nfkuf3jQyLvLcoBnnvXRCjiIrSRk5QNC48G6pDJucROp4BDEUU3/hYt6i7J7OF8enGKK05c T2FzRL5TyJEAYncgYhu30rotF8R3lhDcx20kkCTgBgvIIxXO6vKpmUR8MEUZHrioLK5YK4l zvxgY7VwypqpD3kdHws7uw165EIsw26IOGIz3rrYLtJDEWLL644z7Zry60nQBdzFT2GBg10 1nrIdVDEegIbP+TXmYjDLeKN6dRrRmxqMji4Ee0dc7WPX3zVsXxjt3h8kK2OB3IHeudubpW v4RtB5x83BNWH1KEy7WicqFxwMZrB0XZKxfPqyz5Be0A83kZIDjitDz1SxhCwnzU4wOox3r O+1Wmz5iw6bQB92qgvJJbkmJhvHUeoocHLcUXys6TULmN9MVY4yZcAn0PH86wiklzEhYgBj gntn+lW1mY2wAkHPCgmq03mtGqnAG7hwcj9OtRTjyqw5O7LssMUNoXHzy45OPyrFljSS2V5 Gw5JwuMZGKkkldQY5Jm4HQ56+tU3XzAAXbIXjBxW1ODi9WRKVyrCm+5AAPH8IPWrNyyeZIu MY4zipYlEWyTy8MTj1zis6eVneXIwx4wetdSfMzO3KgjnkmieMyDd3Ge39KqvCFLF3ABP3f aprVky0m05xnIqrcTfvCTkHrW0dHZEN6ak8QHmDHGBnitS1IXLD5u3WsaOVG2A53HncO9aN rNsIwMhTgkjNTNCizorcAAE/NjsO1dpZzMLTKt5eR0I61wVqzF1Rg21jjiu3haMWCg5XIA4 PSvNqaM6YjpHBYlC65HMgbnjtiqLoVdmTgHg9yasTYJdlG31OeaqDJkYLKGOMk57ehNZljQ ru/lcKEGevWnFUTbnlj0BPHT9KN7BPNYcKOWPb0xVR5wUDZ8xueN3X39qNWMleTaV37nPsf ypqSguN0g3dQo4/WqUE+ZGCvt2g5BGfwqeKZGjyEZXHQEdfX6VVrbiLAldH3hML1PrU7uXj 2lsSN0yelVS+HyFb64qNZW8zrweMUAxyOxLoxwcfex6Ux41ZQyk9+tSAnKDBP90+1HEhAQ7 Uzgg96q5JRmVAAAwJPJOOapGNmKnftHYitOZGe4KlV2k/eB6VCIUjOxWzngADI/GtIzsLlK /lhW2sxz1OO/wD9alSE4y+fYdxV1Lb5CSUkVVOf9r/CnRFYlzInsWHr6UnO+iKUSqLImZQS dpPA9R70RxRI8jyBnxlVVWAFaqxwyPl22gddv3aiit05VUjVEO7kdfrUe0ZXKV44SybgNoX nLjgDP86sxqG02+vA67kQrkscnIqWDG4MIyFB4Ruc/wCT61d1Ly4/CmotJL/CAyqoyufUil e7sJqyPD7hTLezSSo0jDjGTz7e9Wkj8uzXzCAx52Dt71WeRHvJGSRshvlBHy1bGDEssjK5I OwZ4P1FfQt6JHIioBGd0ruQwOAAM4H071fhs5AiyBwrYAG3r65qO3jQvsnLjIAAXse2DVqF G8nOxh1DHn5voRUSnbYEiDM9ujfvDv5GOefrWrpErSWF3FI2GIy2ATvrPZUjXG0sRjuaRdQ OnzuI0L+auMBuT71E1zqy3Ki7M47xhMrSR2qAqiuTjr2qrpABQtIMrH2B6n0o8SnF7BBuLs ATkHO6rek6fPOfMgTf5S7sdt3qfWvWTSopHN9o7XTbiK1smadkiYjcoxjaK5e/uptVu0kje QxRHgE8nHWqOrajLKps0XY0f32WtLwxa/ak8iWdYgxIjY9Q1csaapxdVl35nyo2re40+SBB KWQMMMc5KHsa53xPcQS7WO1J4+BJHwGHuKfqcH2aKSKVjBMjFHOfvHPB9hXNSNNeR+Wq7pE 4OOprXD0lzc9yJyexpWcyT2ElvfuHZQSpJHT2rBuoWRgAdytyMHNJLI8J8sk1CzsABu468G vThCzujBsYOCefoBUks8kkKhnOE4G7nFRiYglWwQfXmlZk3EMox/smtLEkGc4BpuMc1KybT wQR+dQ7sAggED1HStEISPoSMD2p+0Mm7pnvUQBwDj8qnjYkZCjjjrQwBDztH4U/owB6g0wK oYMAMfWpiwyNg6c5qAFgfZOwJwM5FdTpuvy2SWiqvywMWIBxu9q5RSDy2T2rotDgS6vI3uI 90MKMWB4B+tYV1FxvIqO+h1MXjSX7DdqAxlnkDeyqMYFdRP8AEG2uIXuYbi5guRDsEAjUpk jBy3XFeeyaPcySvPCkUKON0cO75mFULfR9Zvolltrd2ViUwDjB75rz/YUpa7G3PNaHr9hqn hm98I6Na3GuRWtzZzrJLE44fnnPtVuDxZBN8Rbi1e8hn08IVgycxl8DBHvmvGIdB1aW9exX T5pJouWREJK10l94Bv7O30qVtRhgk1FSwRwVMeBnBNZSw9JPWW5SnPex3uoaq1vBplr4kvo Li6N2HBXBZEzwR6DHrVHUdD8T3vjSfUNO1D+zrQRAw3DyZULjnIryqW3mW6liZ/MkjcoW65 IPY+lEuo6olo0BvphBjBUsdp9qX1Vr4WriU77no2i6NNcFbrU7bT7s3dw3+kTgnzhnHygDA 9qo6l4W8O2uu68tzatHa2bAxsp+5lcn6/SuS0rxl4g0mKC1s9TC2+/ckZUNtPbGe1UdT8W6 9f3WrJO0cgvWzM4T2xwfwpU8PW5nroXKcbbG5NoXhlLGLVLueeK2uj+4GOcAd/eiuSbWb5r KGxnVLiGD7itj5aK7HRqX1kY8y7HVBpXAOcsQMVaGFRtxwcAdKz7aQIoLMWxjAHerErqX3g szHtnpXE10Ohu5pQpmJdrEsBnGcitKxV4x5iSbQG+YYrJgSRbdWD46jgnC1bhmmtx5kgJT1 Jrnkr6FLQ2lvFnuwZz9zHzD09KvzeVGqzIUcswHB5H4VgCRZlJgfLMB3Awf61ahuLlD8ylQ Rn8a5J09bo1UjfS4kyVOxlAOdwxjntUYspA/m26buu7bzUFsZJHCDLRNySBzXQ20UsBzt2Y GCB3rjnL2expFc25mkq8OHBEkf94Y496rypHPEGSdkxzhBV3UpgZj+6O4jJOOn+NRWnlmV2 G7AXHTNTF6cwPsZUxvFVpmG9VAwGHNMS4klUMVWNs846fSta4CzsV3g4GBnofrVFlhjkcFd wxj6H29q3jK62M3HUUuzhH2/Kc89Kz7ohrd227WzgHFaE+1YQwkGMdB2rNunH2RfkLZOflF aUxSIIl3IeqADOW71TkAaUDHPcCrRZ2i4Ukdv/r0xHAb7uTjGB2rpWmpixi7lkToCM49a1L fa/KDLjrxVBijMV4z/X1qe0ZVdijjJ4yTUzV1caOht2PnR7gR67etd5HZu8MTW9lvATqejG uC08vJdRZbqcZNeuWgZIVj8wkYzwK8iu3FnTHY5WRHgiMlzCVfPCk9ffFAUSS+XDG0asDkn A/GtLxNOsYiARQx49B9aw4763SKaYhg+3C5Oce9Yptq5rpoSXtnJbKGRklUcnA6cfrWQo3M 7SAYHXIx+ApzX7NPE5dgBkYJzT/MIiyc7H/i9a1imlqGl9CMSxRvtEYJbrx0p0chK4PKdSe 4qpKBuBiOWUhgT/nmryMsynccEj7uOv1960a0ETwzDYWYlsDIGen1qDdM7NlV25z0HFDwui hlBPOKfDhsYyTjaQO596hWQEg3EA9GwO+c4p0byBdxAIJI6ZpoiDTA7SCBjnpVoCOGEru5/ PFJsEirAkpuQQqoT27EelSvau8rdeD17VBlw42nbtHzcdamaR1C7WfBGSoPNDKJo7FYVKsQ c8Y7YpHmVfkhUZU/dweaWGMs++RSgHPJpZA0sh3Zzn5dvaofmWMEbMjTMMc9Oyn6Uz7Mzsp uNxPJAXp+PvVshELZzhOOeQT7Co1kCzgP83cgHpQrgT28SRgHGe4I/lmm+Knng8H+UYdhnm 5KDAOB+pqczQC5YJEdg5DjOA31qt41uXj8PWKK2CwLFWPNaU786M57Hjt3E2d25Uzxgjr71 GFZVQbMgABST/nNaU8QkAJXKtzgdfzpGhdy5UIiDt1Ne7z6HJYgVpBASRuTHBPGD7Vdt78e WBCu2NepY8n6VVnlY5jjbC45wvApbWHGZZGVkRCQueCcdKhpNXY/Qbczw+XmMsy7TImOcjv VN3Vpcrb/AL0gAAjmti3tR5DTttRRGEAKnAyc8DvVnT7MSuJZ1dVBJkZuKFUjHUTi27I46+ 8P3N5frdyyQwwJHg5/Oo216x061FjZQ7pydpkP3ce1dnrcFu1g0uJPLjJ2xhsGT0FcHBpv2 uW2aQZTdg/L0rpo1FUjepsiJRadkYmoRSQ6kyH/AJajzMYxya6Xw3AJLU3CPu8iVWZenB44 q54i0GFLNLgyL50SgKMckA9/wrj21G40+KS32bVc43A4Oe1dkZfWKdoGTXJLU6HxO4vNRuk 80SMvdOfzrhTLJDLuDMrHjPTIrYs7ySXUmhkPzFSCSM5wMViXYIumRiAc812UKfs1yMylK+ oyaQyH5mJA5BPNRZ6HPynuKN2MDIIJ646UwnG3mu1IyHljndwcU3I/h4PpScnGOD1pA3qaY iTe2OT+NMmbMe4YLHg4p2W2Y3U1kyOQMHv60rDEThtp6VMAUfKYI96jwdpzzipEG9C54Ax0 qWAocKcMv/16YW5yCQOv/wBahwC1NJOMZoSAcDxx0PTFX7W+mhV4onKrIMGs5WGcMOD+lPj JBBzn2olFPcEzuU8SwNbx5lkiljTAQIDz7Go7bWURNNAujG/nb5sEjaMk1JYaDYajYRXgM0 ZYcqrA+3enyeDo2cbb19x4CsAf615l6KumarmO10DXUvzrcVhexW9/K6tFM0m0YwO5/Gu8u Lu2u/EOnR3MqXH2TTZJXk4ILHAJ9O1eJQ+C7ggJBfxbm7EEYrST4eeLPKb7HLE7bR9y42Ej 05xXFOlSbup2N4zklsd3Z3Wj6Xpvh15bG2n/ALQuiZPNQEopyS3HXisKdNB+z+JNSfSo9Ue CTy7e3iJVAD/EAOnWufi8I/EOGaDba3kiWjbkMbiRYz0454rZ0UXmhS3b6vourQ3EzBnuII yS3sykYrOdNR1jK78n5lRd90cb4r8MQ+HNX0fyVZprmHz5ImJ/d56LXofgbSYV8LQte26v9 vZ9u6MHJzxXA+Pddl1zxdbTJbzQRRwLEolUgkDqfrV6Px9eWml6VpkNmIjprErIrcy/Wtpw q1KEF1M04xkzv9K8GaLbaOsN5ZwPc7yzF1yQCTxRXG6N8U5ILy9OuW0kzylWQxgDaBxg0Vy ToYnmd9TeM6djnVJO08cDJFSYbccjJfBx601lG4AgHjt1p8pYXK5J4UDJFdpiXIpZMbQTtH PWtGO5aSEKy7geOayEc+d1G0c5Pc1p2soUFeu4dByRWE46Fx3LQhJWOWIqHHHHer0F0wIjl cq5ON1UIpZfMQR5Cg8E8VfYLO6hPkbOM981zS31LXkXo3lidPLJxnllrt7a7ItWfcpZV5Yn 9K89j82KZcfvFQ8//Wretp3Nluk3FieR/eFefiKfNY6KcrD5bsyyv/y0yMEnjHPamWMmbtg 6AjGCGyBn8P5VVlubYyqwTYy54AzVizgUsxVjluQDQ4pRsSneRFLJ/p0qoCqKOD2FVh5jKz eZwW+tWWjl89x8oDckHn8KqHMa4K7j3/8ArVrFaaEMZPK2GHZTwD3qqLsyxi2lUAE8HoTVm RJPJV2UZXkCs92QXAUKSOoznNbRS2JZLKgFpubLNu6Y7VEzRht+w7jjI9qsTBl8sr/e54qu IUOCRnrg9gfSrW2pDFYBWV9pxjgVPEFYh1RB3zWfvZXwp2gjBA5p8D5mC5O3OSRVtXQrnTa Q4eZcP824H8q9i067heCMPPyg2nIxz3rxnRYxJqkEIXy1Y4BzXXX/ANptCbaPKgnqDnd3rx sVG87HZTtym94k8ptQVEYOCMH0FUYNDlnDB2VOhyR98elY4vdx2qXGCGJY/ma2tN1xYTIGZ SrEEj096wcZRjoVdMiufCN0H328i4Iz16Goz4a1NY1MUIG442lq6CXxHZicAMxTbggnmnnx Fa7cRLhchcE5OPrWftKvVF2RyreH9VjLSSWbkseq81VNpeW4xPblDnAJXiu/j1u0kXg8Dg4 7YrJ1rVLa8gaGFCcEdeM0415t2aFynNxynAC8Dtzmp1YsFBQr/eK96r5AdRKqrzwoPWmSCZ QcH8j2rUZoCcOX24VcfMcdKaTE8Xyg5457EVBASu5mjbn5QPWnhCTncBjnFIpIm2MJEBA3Y 6DBolQoBuJTJxuXv/8AWpdzbAxjAYcEnjipPtJZNyRxFl4wx/WkOwwTFiy5HloMA5xz2NTo o3jnYOpbPr3qsUV2ZQMOQTz/AEp28pAu9gNvOOhNAE80qeX83QnnK1FPGiRq0UCqzA9V6A8 VUcyhmYH5CQdx70nnuGMjO756ccsaqwi/ZJ8h3RgjPyr+H+eap/EA5srO33ohRA2QeTn046 VqaWPOmV5InkZ+QSeOtYHxFv431mG1UApGFUt0A9q1o3dRGc9jkFjK2wDov+/2/CpZI4jBs TykwOM9Tx2qUE+UGaIMCcDkAAUyXZdKB8pkPTC5Fd12yLIzxGm75427YAOCfrVlI4liwBtk KnGB3NSpaSkqSqK+7ocYAqT7LK5mLAY7EYI4pyku4khFiJsJpDJ+8zwqkYqrNdxW2mLGVK7 h8ylskn/CtGa2dLFTGgPmnCgnjOK5iFjcXbLI+5YgSQw4Ht7iqpx59XsiZ6bHP317cXMUhj dmUEKBuOeteh+BtDFzeRRmAyBgq5/utXndhGJdStoGTAnmG49AM5FemaHcnR76KJLlkkiul DgkYPYGunG6Q5IEUNXdmX8To7WxunihLJNGdhGcgjr2rybUL1dySOElEiBXBHX0P1r0/wCL ENx/apkLBldSS4OQfTnvXjF2RsXYDtHT2ruyuKdGLMcTpNk2n3gs9VSRVDqh4B79qq3hJuJ GI5ye9RW7sLlMDnOMVYulTeMYyOD6V7NkpXOPdFE54yOKQEnGfyp7YDHjr2pmCOorckeegP THFAQFN24A9qT5tpGD+NJxyP1FICQLxydp96OWOAc0gAI3ZyQKeqtgtnI/UUgFQf3uDRu+U 4PHtSFsnFAJOQF5FKwBkY5FRk5PA6U7d8200jDutMBpGe9WbSFpZhGOc+lVgSG6GrFtI0Mv mRnDDnmlLYDutCvDbu1uy4UjKDPQ9xW79ugKsGYAnkADFcJb6lPDGsgWJyBnHIqZNdmDlmt QcD+Fq8udByd0aqR6Ba6g0U0QZwR68ZrvtF1ZZikbqJAO4/lXhC6+pUeZE649BurqdD8Tad ERFJO0G4jBkUgfnXHWw0rXsawqWZ9CWMkavJAkQ3cAYUgZOO9X7nT3e8UMdrBRgrnr7+tcn o9wktunlOzJgHIJwT6iu5t7tZLO3eVtjHjnqD0ryXqzsOP8ZaEYYbDVBBHN9lkCtkAkg1sX Xhnw5qX2Z30ezYSw7jmBR/IVvSSJdqtvLAWDEpyOCfWsHxXDrWn/AGL+wEW4dR5bwkAjFEd FoT6nI678H/DWpFLi10+GzlUhW8tiFYY9PXiin3V142uk3u8NkmR3Cc88cmit41aqVlP8SX GHY8FGNxdSTjGD6U8sXc8E57kUqBCCA2RjpipFj2ngDpmvRdjAYqtvHA69RxV5SApGACB1q oEcuGU5/GrcRAVs4LEY55qJDiWkZykRzgg8e9WFm3Hdg8e9UYxmL7meuDmp4YmZPlyGHWsW kWbemSPLPsbkEZGDjH1reZ1EbMWAABHXpx1rkLRjCzuN2c+tbUdz+7Ybd4Yd+2a4atO7ujW MtCix3ys/mdDity2MqW+Q244B3elZrouCeGPXd61YSf8AdAk4BHB9fwpT1SQo6EgkKRybsP 8APwTkZqg7s+NhLKv8J+tK8qeZ3bPVuxIqJpE2uyqN3qTVKPUTY6e5wVxHw2eP8KpyzyLOT jJYYPAwPpTpVAYfJkgZyTnFMKOJgHO3f0J6mtopIhtiSSudqsPlA5bHQ0+MkIjKu9Mc/j3q Kdh5m1jnBJwD1oUMDgAscDG1v51dtCWRySu0uF+6T+VWLbCOcxghsjI7VXeJjvQHk+lW7eF CrK5Iwu7r972py2BG7oGG1eLaWIDc8Z3Vt6tdPJqG3coO7JVfT6Vn+GoVe+DJsEigsdzds9 KszXqzanltgKn5uDjPNeTU1qvyR2R0gXJZrZj5SKTu4HH6U61a0hBkcFiF2kk9Krq0rTO4Z fmHT+tV44ZZV55wfunvntUcqsO7Okt9MF6cww+YRgn6e1TTaE1sAXhMSscgMabZ6hLpcyER kEps4PAJ9a2726F8kDCUyRqgzk4we4+tcUpTT8jdHNrYmNJNrOGPJI6mkj0m6clmu2UY5J/ kK6zTk0prR3u7pVkZhwx7VQv5ImvpDbfOp+6VPy59qz9pK9i+VM4rUIp7N+ZXbjjIqraXMr S4cnr6ZIFW9bkdZV3Db1z371Sto0U7iAB03E9K9OGtO7MWvf0NS1vEWZ4ZpTuJGDnJNar/A GQYKt8x6gd/pXDzSgTs0SDd2Y1ZhuZHmiEspcA4APFEqF7MOfWx2jRyI/ynB7BuePpTMKil fLxIepH3RSRSGSEM4BLDA2nioi4LMiktk8g44NclmjYndv3pyA2OC2Oaru/mShpUPHAPTI9 6ncIg/eqenPPftSRRmZTjLg4xx0FMViMhZUJTIHcj+WaiKF9m5hvU54IwfY1dkt8xqI4eFB yCcD6EVDGokDxkABV52jt6AUrhY29FDKyOxREc5xkHP+NeeeNZ7j/hLZokRGJbkFsgdK9G0 UK848yMRBOFZVGPy7V5V4jcv4qupZ2RizNx+NdOFV5tmFVkHnsYiGiwVHLMcYp8M8Cx7DkS PwFBwarW0j3NqxZVXnGd1RBY0mZzENuep6t9K9DkWqMr63NFZIhMysuwr90luD6mrEUpOYx OoXGVPY1jFjuHG327DnrTlDN8rEEnoSccUOncXOabO8jbWkd3jDY+bgcY6VzllMYrHUpM5C Ke3I981dkaa1uVkVPMXYcBM9c9Ce9Yc1wE8O6piMPtZlfL4wSfSuilDSy8iG7mJb3i2sem3 BbzSrh2GckYPSuqOrRXfjCKQDENzJHgD3Irzfz5DCibQoQ/jXS+GXtm1aznu5hFFFKhBJ75 r0K9FKLk/Mypzd0ke2fGLQxJ4cjuxECtvIp3dPlPGK+bZLES204ziWPJx/e9a+vvFxj8SeC L/TLbEkqRGRT/ALozkfWvliGBYxcXZb95GcbB7/5NedlFVqlKPZnRioXkmzjypjKle3TPXN OkYFuuNwz1qa4AaUkDavaoGG6NSOo5/CvqlrqeWQH3PTinEHy9xwQe9IRyelTwk7QOq5q72 JIOccHj0pFIz9Tjmr7wBkLxKMdxnpVMpg7TwaE0wasHP8J7dqcNwHDEA9cd6RFx0PNPA3Da DjHP403oAwr6Hmm/MuT71I0TBc44qMg45pAGSWPPvmjnFJjPYCjGR3pgLjHPNa2hQCfVIo3 RWH91uhrJBz1rQ028Fhci4aIuegGenvWVS7i0hrc7iXSbJk2tYxjHUpx/KqM2i6f5w/cyxr /stxiqq+JIWIV1kXPBIFXYNUtplBW4baDjDZFedarDc0uhkehW8n3bidNx6EA9OhrYsvBUV 6EUayqeUvIePkL3710XgKzstc8TW8N1Mn2fOW3Hrz0rt/i74b/4RDSpdc8PLHFBfItvIAMk D1FcU8VL2qop2ZrGC5eY1NAsbZdDtE0+7huI4VEZKygkgd/rXXrEn2ZVJZ5NuY9/XNfOnwf m1GTxNeQR3RS2EBeSNj9454wK+jIjMwQlwiqAGDDHB7fnXFXo+zqON7nTCXNG5aWcyQQlJ3 +936cf1q/d+XJLazKAGAP1NUYk8tdmC2HPHXj1qwxMy+bk5TJ44x2rG2hR4R411aLxJ4vu9 LN9Hb2enHauX27nJ+aivQbPwL4Tt0uBNYw3MkkvmM8zbnyc+tFbqcUrR/Qz5W9z5+njVZD8 m3A7UkZ3AjjOe3Wp5GBkYYB4psagxkgc5xXUnpqTL4nYaExkgEZFTPGpQMDgg4x0qNFwvOT xwDUzRnyt5wcnA5qW7iWgyJjErEkhTwBWhbBvL4m+8OFqo3MAQhcDvTnUqqMCM4GRnmoeug ywsgCum0l89sZ/Gr6SYgIjcs3BK56cVQt42cAsBnHWp7gPBEhwFDcZB6/jWUtXZDWmpJ507 jBOSvX/ABp6ytuYMDkgnjsKqQK27zC4BbuTnNWJCQip5ijOeMUmktAv1E87ahbfkY2qrdzU QncIxlyhbtnillw5xt4I4IGKrFXWLBDBS3B64pxWhLLMcvmMWGML0HrUbysJR5jbhxgelRq MShllPzelD4DbuVYcbjzmrSVxAwUtvY5+bGf6U/DoMKWLFT8uahAPllnBzycHpQ+3G3zD5n AIIwDxVeQDxOpfGC27vU6MxkJeLZn5RkE5FUUlIYEIDzg8c9asC5dXAHc+nShoDt/C7GJ55 PKDEJgAL61mySb52OQo3d+5qbQ7hl0+5PVpenvUcMRaYbhyMnAFeZb95Js6b+6kOjup4lIX J5ByT2q9b3V08iFydgGPu9DWcIZPNZlUmPAOCOlW7eZLcs0iNuwCCvHNOSVgTdz0Pw1pNpq 1tK15cusittUYxWZrQ/svVpbSOUyRpj5vrWRa6lfwbZ7Ygc7mAORn6U+eeW5uWmncu7DJIO ea872bUm3sdKkdhZaGNQ0+K4WSJnk5GR0AFZvmb55rZZgphBXAIHtUNhrV1Y2aRIh2bdoJH rxVWBdxmbG7PJZjjB5rDld3c0TbOf1a6jF+EZyccFhzxVVp1EeQQFHORjj3x60mqRia6LDG 7p8vQVTKhX8sMGXswr1oRXKkYOWrE3pMuxiG+bqO3vWzolhausrSScLznOcfSsQqsYyQx45 9q6rw5ZK9iZXzhj/kUV5ckLkwXMzQiQRgCLeVU/LuqysStOBIMlhkselVb+Iwupj3bGIyFN TRyYhXaSM9R1Nefe6udduhO0MNxOEVyAp3Ese3f8KkiHlISjbMjcQPyqQM6wkhQ7LgZ7n3N RiXCyOzAEcnjOT/AI1ncqwKkrxMVjZyx4Xp+IqsiyGVC0m4t8qkHoe2celXixYIC5IIPOfu /SmmEF90LlMALleq/j3NCYma9hG9qs0nmCQwoSTtPJx15rw+6ujdaxcMq5BJ68d/Sva7h1t tAvJ2J3CPHJxnNeFq4m1WWRlwQ559R9a9LBL4mcdXcuEK1v5IfaSxyFXIJ+voKhaJwwYMNz dST2p8jIsvIBVh932odZHkIiAYY6Lzj0H0rvRmxjOywk7VcdPvUx0uGKEvksMlOyinOSg2z ALIw4XHX9KljtJthkbzAMHnbwPxo5khWAOVKgsu3HUjBX8a5DV2W3sdThIwJGyuVAPJFdq6 o0alWSRsDjPQVxfiqItkkbd5C8HoRXRhmnOzIqKyOQQKIskDr6VdfdHaJMi8nggfWoLdG3E chh3qxukkge3OfkOQelezLVnIj0XwXqWv61JHo2mX7LcTDEW854K9D7cEVwes2l9pGtXdlP IFlRykgDcZBr1T4EafDFqmteJbgfutKs22Z6FmH86818VTPea3PfMQfNmJYfX1rzaLUcVOE Vpb8Trkm6Skzk5VOd2cjPIqsSqt1/xFe0fDnwPpHiyy1WyvTsuCo8iUdY/f3rhvGPgLWvCe pS299BlE5Eichl7GvRpYylKo6TdmjmnRklzHIMgJ8xcbSORTQ+0428e9OVuiEfLmmSqynnJ B5Brv30OcuQTm3fnmNuOOlFxEDh1YMB6dqpq/O2QZXHarSHapUHcrDg54qGrO5W+hBGVDjd 901YlteN8TblxnPTFUmDH5gOlWbS8aNSkmSh7jtTlfdCS7joxOnDEbD7VbgsYZ7XcuRIW2j nrViwgs3t5JZDvcY4J4q0gMMTzFAMcKoFc06nRG0YdznbuNY7ho1TheDVZmHTg1NcNvkZsV XHBrrjsYPcQc/exW/ohtV8w3duswI4VhnH0rC2A9eK6HTrO2bS2ne5CTbgFQP97n0rKs1y2 YR3Ogh07SL1wqWHl8dQSM1geWkUrR4ZYzKyjAyeOK3tK82C5VJ7iRyUO0MQysQM9eorvfg7 4APirXYtS1CEHT7djK2Rw7biQK82db2EZSk9DVR5tEc5N4V8SeEfDtj4lkikghucOATggdv pV2++Kj+IEsrTW4Wls7FCduSfMfHGa9t+JX/FXaxY+A9MCmFCGuHUcIBXzZ8R/D+neGfGNx o+lXnnwxgbvZsciuHDSp4qVqq97W3oazTgrx2IfBkl9d/EOyl09HjL3G5lU4ATPIPtivrmF fm3PIMgfM3bB6D8K8Q+B+m2Atp7uSISXUk2wkEbkUDP8AXNe452xguI/JPClW4J9fajFzUq rS6aGlJWjqOhLso8y4C4UoQp53Vm6vf3EWjXbQzrbFYiiSMehxwx/GpZbySFGYmNyTvQY6V z+ttaanZSWjklJlIK8jKn/69ea52Z0JXPGI5/srH+27vUrG9cZM6OXScZ7c0V1p+HMd5bCG bWp5IIGAhjYjCAjpRXoKpTlrdnM4TOBc7bhnAOe4P0ohw4faPmHWpmheNgGkUjHPHWnwRSY do9uSvbsKfMrDabdyNEQwhTjd3yKkP+rVV+6pzSbTGu1lG8dVx1FQ5LEA5wM+1C1FsTHYIx kH1/GnrGGQFTkt69qgDrjAYkMORmpgCQqJgj0xQ7oFY1bWIrboSMMmenamXx3IPLYNg5IC5 zUsTBIxubPsOahcRiTerbW689q5l8Vy3sRW4ZZASvT1GcVblw00ZUAkD6EiooyCBiQMuc8H oafKreaHKqR0znpTe9xIrux3YK8ZpcuwJROnGSaQtiYEKCTwR1HtUo/iODg9DnoarZE3ITE jc7SR0yT0pnEmc8Y+7k1MQ204PHQ01SEUYUdaYisF2kl8lfpmmSgM7NkY69KcZBuyw49TR1 UfNlevJ71aAfDG/OQCMdQead5e2XJ+bd3oWMtht/I7YpdrkAyLjnKgUmwOk0lbtLXfGpVD2 Izg1eVbkfM5X0OVqxpg8nRN75PGc9RVyzWOS3LxtuCg53CvInU95ux2RgrJFSKSdYmJjQjj kelRCSSTC/ZlA6nDdasaVcNcyTRyKCingYzzWl9mi3s7whiwzgdjWcp8srNFqF1dGWdRkSN gYtmB9P8A9dQpqEKTL5SBSxyc9R649q0NThRIU2RhGxyOhzWAU3M25Ac9K1pqM1cid4s9Tg 1HS73R5P8ARd0qRYGPWsG2UvZyOxIcg7W7CuciuXtUX96TjHHrWzHq2+wCSptcA8gfeHpXI 6LjqtjaM1szn5VBlm2tzz0HU/Sq7wlVwJNhPOfWrkzBXY5BdieT6e1Q+Yu5MopAIwGrui2j HcZDBtYqzDaBnk813Ol6fNa6Ms27Mco4BxxXDeYDMG3BWJ5UdvSvQtP+1JZrazAlNo25HSu fFN2RpR7kJjkkXJAbB9MisrV5zGEkQhWHOMY5rqg0lrC0TxBYiODjn/69cfru6WYJkYwccd fauOjrNXOiT0LGn6lDLHsIKEZJJ4P45rTCGSHzMscc9iMe9cWpEOCM+gz2rr9E3S2aI0mST koD+PNbVYcvvIiMujJiwUb24j/2ufyqUXUY+62JWBxnkH3FPm2LICigc8Ajp78/zqGW2iU+ aWwTx8vJP0HXNYopsm8QS7PBMwKp8x5OTx9K8QtJsSuYyjbm4PWvU/Hcq2ngcov7sZ+bb1r xyxwFDbvcj+te3gYfumziqS946e0jinkMsoBSMc8YzTJ7+4WbZY7IVz95eSPxqPSp1iYpLJ gTAj6VTlEy3HkR/NgnnIrZRvJ3E5aHSSPsgEs7K8o/jK547VPp7LcWO5psuGPHb8RWUzg2j xNJvk2gsTwR+FS2k72VoZGHzyfcBOM+9c8oO2m5alqV9Qsha3LSJCkSPnkcfWuN8STytBby yIUQkgbudw9q777VHPavayMoYDcjdcnuM1514t8xWhjlQpKMgLnj6g134NNzSkY1WkmYMbE OV255HPrViWGWK6MoRW6Z7VFbMx2kgrtwD7VtQBZtdtoJHj8qV1STIxhSRn9K9WcuV3OVK5 7b4es7fwl8Cry7uU8ubW23Kuedg4FeEaikcktzg5JUMv1Fe0/FPxDYTPb6JYqVt7W3SOMJy oXHGK8Ymjh2RkyYfBYkjGccY/nXk4G7cqsvtM9CqkoqJ1XgTxBNoPiGzmt+UmAjcA43A16r 420tPENk15C+x4RuUsc5z1U189wzNaqwUgPE4K4r2fTPEC6z4aS8imEUypsljzwx+lYY+lK E41oGlBqScWeAa1pclndSOEVUZjwO3tWZGrSxmExsT2rr/ECm61OV8BGZuQOhNYypJbSqDG Gbvx1r6OjVvBX3PMnBKTsYrW8kTBZEZRnvV+KxmJV4n46EEcVuoVmjUGD5/cVYEaBBlAD+W KUq72sJU1cwRpQSQ+ZxyOfWtGHTrRjlo1XA/P3q/wCWPL2sFHfNIBtGASe3ArCVWT6miikN t9MtEbKrgYzjPH4U3Uo0FqSnyDbgcVPETvwPy/rUV+P3e1jg555zWcXLmV2U7WscY/KHvj0 qtnryOtWrj93JIvc9PSqO7I2kV7Edjhe44Nk4GPpWvDeJHGsQEZAH8UYb9ayoVzKB3zjmuo 07TI5IZftUDiTb+7G0gk1nVlFL3hxL3h/SJ/Eur22maeiLNNIBlQw2jua+sr280z4UfDFLS Ep9r8vy0AwC7461hfCHwNp3hLwz/wAJTrMIhvHi3FpOPLWuX1SSf4ieIrjW9QnW30HTcld3 CnH8818lisQsRVsvgj+P/D9DthBxj5skt/FX/CI+ALzxLeEHXdVZlhDHLAHv9K+dZ5LvVdU eeV2mnuJMkseSSa6Hxv4mbxBrJMPyWUH7uFB0Cip/B2m2cuqWo1C2nlkuHXyAvCj5upNevh 6Sw1J1ZL3n/VjGT9pLlWx9AfDjwlH4e8NWaOiG5lJmlkOSORjFdfcokCMbdAi5JZDwDSWkk irDEUCKkWArnue9NvLh5IDCxQZXHv715Dm5Xk+p2WtoctfXRRo2yhcDsTz+Fc1daoJHdXjY Oj5wxwPw9q1tRRlDL0JGMIMYFcjdSqko3clB8wJ5JrFK427HQ6X4iSKKZZLJpCGC+uMD60V zFrq0KRyKTJ97JBHQ0VP7xaJFq1jjbw+Y5C/Lt4yPpWrZr/o+0HOVHUdaypVd5WbYTjAJHQ cVu2Wfs7blHyAYx1Nd9V2hoY01eTuUL1HSfcAF424NVTvLqDt29yTirdwzPM7MCOedxzUTy DAD49sCrjdJGb3ZX8n5WcHJ7gVYQkY34z2PpUKM5d/lBHYZ4qWLAkG45OcHnNU/MnzLfmqi dB19etVZpn+VcKVXoasOqqQOPfmoVIJKFc4655xULuNk9lkSE/wn0qeQkS7ScluR6AVUVtm 4qeegBHSrG1S4fOTjGRSa1uF9LDGZQMg59OOtSKpYYyWU84BxUZU8DgMDT1xjjg9c+lJiJG Vli24Yeh9qjOwgsPm4x9KWWbc6ryB2xxz608mMx7CwGRgL3NICgAPMBbkAn86Ub1BKkdfXr mrPk4+aPAXrUKx5jOcliT055q7gSJvIB64HOO9SRxbSCpYt+eKfbxhYwcjkYxjnNTxQtJMi ySbC/Ws3JIdrm/YXcxshESHU9R0NXorp44TbJANp7Z6Z9TWAsE1u6SRtuxzzVvzZHhY42nG Pqa8+dNN3Wx1Rk1uXrWeOyZxFalc9eTmtCLWYjGB5TBRxnisKJJUhLOXz64zTg8+Ad+B1Ge 9RKlFsuMmaGqXQmAATqc5Oen1rKgxJOoU8H071e1FwbdjgD5RwaoWzsHjaP5GHXHYVdJWgK e5ekwWd2Q7Bx0yM0+CIGJ5mkIjTou7r+FQpNIyyIp5JOSRwPWmOSYSYnGVJBPf60WewLV3G SSlhtVeOvI6fSooWXli3PT6VEzsw/wBYWcccikjCK5c8SZwQOQa25dCXoXNsfMhf5l5z2H4 10mm67NPGF5cqByx/QVyqsfKKONpJ5FLBJLBJshIZe4FZzpc61FGfK7noM+vS3MaW08Skde mK5XVrqKS/DQPhQuCSa3NOKNagy58xuR3/AAzXN3677uTKqhB4xziuOjFKeiOibfKRMSwCn 5s9Ca6XTbEy6WJ0mcPkfLkgNXIxSSpKSxDdxXT6bLK1mjhmRByADyK0xCaWhNN3Z1SW6G0X zJlLDhgTk1AyKqebEo8xOmTkY9TmqcJmnjM0cm5uRgk8H3p6tK7iLCu+eXOTu9vwrzzosYH xKmB8H26YVHkchUUZGB1zXklsuIcggAZzivTPiuzw2unWa4HG7duOOteaRCZ1VNpJJzjI5/ H0r6TAxtQT7nm1X75fjm2GJ1jJEZzkfw1Pd6gEkFwqLvmXh2HzD8KxHuZY3aEOVbOCN3Aqz PLH9gRnYb14+bt711unqmzPmNPSXZ5337mLLkBhnNaCywXc+WZoZPRuVP0rn7LUrK3k3NIz Arg7en41PZ6hbSElZ1QbuSTjB9OaynTk3exUZWVjXmjkMnmKu1yuB82OnTNcL4vmeTV1Wdx u8tcENkCu32rdyLEk298buuQR3PSvPfE4z4hmVJNwGFzjA+ldOEX7zXsZ1X7pRty3mxEcAn qTwa29OVX8RW8bBhtYHgDtXP2wcTBMbhuwF7V0ehJJL4liMwCCMFtwPoO1dtbRN+RnDc6bV YPt8jJH5vmrxv7AduKzvD/hi78Y2GqLYqWu9MCsR1DqSQa2CI4beaRZG3lWJLd6o/DfXL/Q jql5YT7DcHynB4yM5ry1KUaMnDdWsdKa50pbHJX+kX+kX721/bSwyf7akZFbfhHV3026mt2 IMEwwVbpmvVPGNp8QdR0Qalc6PbX+ntCrqzKpdQfQ8GvMrDRr26inMukTWjwjfukUgPz2pr EKvSaqW+81dNwn7pT1KIHUXKKSOuf61Snto2iDEnOeBWrNaXDT58sIUAGSMfUk1VkSSNQhO QB0I4reErJWZnIpIPK4j5J9aHmCvjG5hjgDmm3EohAfd8w4K4xzVMSSOvmSc5GBnnH0rYzL cckknOzC/WlJGMeYCTxtHaq4kWNCCAp9u9TRBZHJwDjijla3E3cFcB94bAHFQ3QIQc7sckg 1caONjheG96bOFVDv6juKE9RWONvxumJA5FUghyM8dgRWzdxBpTk8Z4xTLe3RjgggHvXqKa UTlcbsi0+wluZh5eQcgj3r6m+E3gZdTjj1fUXZ4IQAqEcMRXh/hbR5dR1e1tLWMl3YAYHNf U3ifxBafDT4cw28bq1+8WyGPuzEcmvm80xEpuNGnuzqpR5U5M5T4o+KJdX1m28A+H25dgtw U7e1ef8AxP1uHw5odv4H0l8bFDXLKeSfSuw+GGgnTrO98e+JJVWSZWdGl7Z5zzXz/wCKtV/ tnxHe6hnJmlZgT6ZqMDQjKryLWMN/NhUk1G/V/kQ+HtKfWNYht8HZkFj7V9FaFb6dp1lDZR KERQFX5AxHPWvI/Ak2lWgPnTxidjnDHpXr+jTolyrhBIpXjpjNb4+o5St0QUEkjqvORjPJG XGxVUE8YwOw96w7y/uRK7GRFTgYbrVh5wtnJK8hJkOAAR0HSuVvJkwyAkSsw4zwa82LudMn YW9undsrLt3cAHj8c/0ryPxe0z+I9ivIfLRc8+1eoxwTSHYSJWbrk4rzzUI1uPGt7bMm0Kr r97pha9LA2jJt9EctW7Rp6hqEaeH9MaAYlkXc7AYzgYoqhoVidTjYmfMUChFBPTkmit7UKL cJ6sm85ao6R9MsGG/ySp4yFY5qreRJY2zMA67lHB7VJDf6hPrP7qDZbOBkuvIqPWnXesbDe uATzjnNeHDn5lGTPXqcvI2jFSUthiCzk9/5VExaTjnj1PSpUUDcQoABPHrUJCjDDco75Feo jzGIeG+/0HX1qWAAMQ3yrjqRTAN58wDd7U5V3MWVgMdc8YpsRO5V8kN7BuuKjRyhIAznjpz Ujs+MKoCgH5j1NQKeeOuOKlIbZesoJbu5S0jxmRujdzV7UrG50e5NpdhVf73Bzms1DtCzRy FZF5yO1PmnkuWLTys5Pc9TUNNy8gGmVfuOOSeD0oMgDDsM8k9KrNhiBnAHSpIzuyCQemAap oLk8m2RBtBwvc8UobuRgDgepprNk9QFfjHpVyKJTjLDKjtUN2QbiKoYBg3A9s1KIuQRyM8Z 4qdLWTbhUbJ7jNKsZRSruVI6461zuaexfK+pHCqg7eCfXPSrVuQ1yC7kADJJ6mogEXkBTjG eOSamhRRKXI5A4yOAKh9Rx3L6SYwXQkY7jrU1tGWlWODDM3Cr/nvUZ2hN3Ujgmu68C6Gb25 F7cKoSMZUYx+Jrlm7LQ3Rc0nwkjW6y6mOGwdmOPak1Gz8P2iEi2zIowAef8iuo1DzCHUsTg YAHTFeZ69deS8ipMCR2J6etcV3J2RvFLdlfWvs17PiysyFC/vBGcgH+lczIPs8r5VgB1I6C tLQtaVVvUeUh5PuZ71Q+0faJXSQ4kwTgfxV3U4yg3Filyy1Jo5t+ADuz6DtSPIUJj2kDHUi qaFRMXQgZPGBj8KmvfnlaIHJHfPXiteXWxnsUwVW4ChiNxzz2p+VDAfeDc+uKbLG6yKzsCC OtJtBKOxJzxkdQa6DPcsRzArsJBI4w3WlTeYmYNgZHKiqzFnugpAxgkFeDSwCT5fM3BSccD r70NGZ6FpgRbBAmwEr1J71zlw++9ZSMZPJPrWxaTY0xlRgNw5JFYYkAuAQgZSeSe9ebTXvN nVL4UgkH75gHVM8HjP4V0NjHHHYbcEE85PH5VgSFBdFhuUfw55NbscxWFQYW3AZBPT8qK13 FDp7mzbRtb2wVSw3gbWxjHrz70tpMsV+wkJdmIAVeRWclx5jsrSj5Rk4zx9au6O6i5iWVd5 PRgOg964Wn1N+hwPxdnkbXrQAhhs+6D0/KuAMqxIoYksegJxiuz+JUom8YiNW2YXJz2PauK kTeSHwcDnHJr6rCJKjFM8qo/eZXkcby5+ZAOQRnNJLIjnc0IIbHyA+1Oe3iDEgEg8DB6Go2 QJIf3hfI/i4ru0Mh8NtBKR8xweQF/hqcWCqzrbFvMyDhun/1qSV2RS0RBK4O0nH4+tUN3mI ssk7LlSRgk+1KzfULo7Lw/HcQpcrPh8gFOOAeehrz3VZWfUbx3XLeYeg4Fdhod9DDaSQrPG uF3Kd3IP4964qd0ae4kQblYnO48A08NBqpKTFUfupDLSRDdRkAgqSfmGR0rqPC8BuNSupIo llCxnoa5KApFLGMgg9QeldR4YIFtqLrn5QFO04wDW2JXuNomm9Ta1KA29jdkna0cZ4LZxWf 4TEkWkiX90YnkOQ/U1R1K9uYtMvImRirDaCTnb61Lot+9polirIpV5HDb16L61yckvYtd2a cy5rnp174y1/U9Mt9Ht4HJRQoXdw46DFcxeX3ia2vUh1OG4UKPuMpwOOlafhaXz/GOk28yo YpHU8cA45/WvffEep6PNCkDWsJOApYqPlrxqk44eXLyrU9CEpVFufLF2+qSrJK8T+STx64r Ma4Zo87z83Byehr1HxlqdjbQNawqqsSQcAYrzCaReQgG087uDXp4aftI3cbGFVKLsmZc6ea CcHA9DSLtjAEh29DzippJc5VF4xnisy4kfzNpRic446GvQSuc1ybKySFsMATjjuavRELtTb +tZieayjYh68iry7ox6qR2okugkXRIhycgADrjpVG7nzlQfeqk9/sbCpk57Gq8dwJmAyQT6 1cKdtWJy6DZlJGcCi3B3hSep4qWbaOCdwx0rq/h94c/tzxJF5kebaI5ckcGqq1FTpuctkRF XdkexfB/wAPW2kadL4l1ZVj2IWUN2A71hp9v+LnxW+0GNho9k+EDfd2g/zNdLqcx1zWoPBu kzCOyhUNdSJ0VR2zUMvjCx8JW2raholoq2UEf2WDav8ArpvWvlFOcpyqJe/LbyudrirW6Iz vjf4kswdP8B6POkZQqJyGwq+ik15f8QPBkfhiy0ie3kS4S4iy8qNuBauK1e/1HUdWm1C/aR rm4cuxYHkk16Bod7bT/B/W4Ne3uLWQGzLn5g57CvbjRlg4U3F311Xds5eZVG7nmkbSF2KMR gZJ9K29L8Wazp0ieXeyBE6BjkVkQ3EEdhOrLmSTH4VRLMQu7IXtivZcFUTUkc97ao9i0v4m teosOpQZ8s53oBj8q3otUh1Z1lt5FMfTHOa8BjuZIH3xORnqB3rW0rxHdaTeJdQtnByUPQ1 59XL4rWmaqs9pH0nodnHs82aLaF9+PrmvnvxDc+f4ivp4yctcPyD2yea9q8D+MLDxBp+YpB HIo+aPODnvWpd+GNEuM50uylkf5vmiweuc8da8unWeHk+aN2dLhzpWZ87wXl5bRt5E8qKxB wjEZ+uKK95Pw68PzbyljFEVIB2sfeiul4+k9XB/cR7Ca2ZjtdPvANucYHTisDVJDNqDITtV VHXtzTzJMikJfs54696oR7zLcTzASMMA55rzKVNRvI9CrJyVhI9hVyMkqcD0/GmSM4YblJ3 DjtUcUz7GwEBJ7jFTO2XBY7T0PtXccG41HBABAAApZCoUcEk+lW9IjQ6gpk2kbejDqa2ngt 3uyPIjIVCScVz1KyhLlsdNOg5xvc5k7nJYMxpyoAOwJ5wBT7hVW6KKpA/lTYlEku1CWAzW6 ldXOdxs7DxtUEEbmakZ8guPofapHiCws5/hPQY4qtl8M38J6+tCdwasMDE7sHA9aenmJyV4 PTHNQj75w3Q9DU3mAJtHP0q2iLk43ryVy3pWnb2000ZljgcAYDEDpWXbud6o2CD+eK7bRvE dzZ6PLpNtDE0Ex5bZlvzrkruUY+4rmtNJvVmvZxyfZY0j2lSgByB/nNZGuQIl5GqhDlcnZw anE0iXKIoKhm7GsvVpd18ztncMAZzyK8qjGTqXPQr2ULEJUsAykY57DI/Cr1siAMxJbPY81 nrIjNuAGeD71q22EYidkVM8n0rsm9DhS1JI4nZwcArn1617R4MtPs2jhpBhn5xjtXkFion1 GC2gBk3Pg4/U167Z6jHb2/mLt2Iu0CuGrKzR0Ri2tDS1xUttLllTcZCCQVHPTNfN2u6hEl2 /mXDO0uX2MOg9/evRvG/jGWPSriSIlC48mMg4xnqa8Pvbl5kSQrltmADzjBPFdeDpcz5+g5 XS5S7bTDYjRXK/L8xXuK15p2WFZT98nseT7VxUTyRykghT1+Udv8mulN0s1hEpz5jAY56V6 NWnZqxlB20NGGbaypHswTnFSTF/PlX7xI+Y+lZmmOJLiJJWCsHxk+npWhNAxkOwhFJPfg+l czXLLUtq5EZ2edMR/usbSDUrqpRRExLAZzn9KiaGWJw0kmU3dv4qfG7ZI8vhm4Yiqb7CirD olABd8xn2ODmlImgljzICmNy804ArmMPtZTkbTkH6mmtGsl1lm4AyB6H1pJ3YnDQ6CG6A05 WUj5xlgDVZZVWRTncP9riqKyym3EajjPTGKnijJljLOmQpJye3Nc7ile5WrsWFDGZZAwZie /cVvmTMSOw2hBkq3OR61zqgi5jxt2k84/pW5DLGZWMi42r3I4rnq62NI6NkzMJfmBMQfvgn PvWx4aG258y4O91yFB6YrEllj8kyLjC9uua0tOvgpRlUrwWIJABGOlc0k3E1PN/iCwufHVx hGQxKq9c4965qe3kzuVgjEYIxk1c1a+bUPE2o3KPvXzTyKQQu8e1PmBx0GWr6eknCEV5Hky 1bMLzJFxnqOM54qZ2SdA6Bsg49MH6+lNuYHSTcrhY26/X2pIXcSbdrD+7tOAa691dGZLGY3 Qn74xgk9aYLWBs8MQ64Ve/4VNPHiZfNQFH67TjaaWMeTL8uSCOOOR/9apv2AetjDb2N1McF 44jjdXCvI3mlUkI39zXY6pMw02RnYhgpBw3+eK4mMsZoy2Duz+VdWHvZtkz6FraSnt/nmuu 8Izm0027dY8rK4Uk/xDHQ1ysNtPMzCJC3PrjH41vi8Gh6VBBMiyB3JZl6A+9LEe/HkW7CDs 7l7xbJGuiKyomXfAKjqKS9v/7J8P2Rjt47geShOf4cjvWbq0w1GxtlJBgZ8kqP51Jdquo27 iOVhDGmwIepI4zmsI07RipdGNy3sR2HjS7gnguIwts0EgcGNdxOPrXQ6h8TdU1uXzbe0Zck b8mvO1s5YXlypyhwV9K0IJDbvGW+YEHgcdq3qYWhJ83LdhGtOOiZdv8AWryWQyXu/fIeBnO azrrUGiARiCfvbc9PrVC9vXN6zKAWXj0APrVSGJ7mbapJJ5LGumFGKS0M5VGy5/at07gIQi 5/Gu68TeGpLPQ9L16yjk+y3cKlwTnDd/wrhriGO3uIlQAha+s9DsdP8Q/C+wP2YPaywBCMf dYDBrzcwxH1fkqRWl9Tow8ee8Wz5gicBfmJFLPclY2CAFieQe1dT4q8KT+HNQkwjSWxPyHH SuOnVd/HGecV00akKqU47MU4uDsynu3SMWySe1WI+nAwelVuj8jFWIeWCjmut6I5y21jO1i t88WLcP5fmZ4zX0N4H0G107wwhiQeXNHvlkBwemawNO+Hk2vw+GYiQmiRReZMyjBds5IPqa 67xvrdrpem/wBkaSqxRqgQbD0Ar5bHYr26jSg+p6NClZuTPP7zXDo2pXq6OxRZztlkzkt+N Yj65ciDygqCFW3KnHB7nFZmoXMg/d28TzTsc7QuSaLfwt4hvYjcXWyxjIz+8OD+VdUaVOEU 5uw223aKMzVbgXj75HUMD8vHes/xFqr3NvaaRGysIhulKHhnP+FN1fSJINlvbNNc3RJ3bBl SPasKCCZJy0ikOvqO9evRpwaUk9jiqSd7NEk9nsiVQcMB36GqyAlcN19K0p2HywswY4zkHO KzWH7w9q64NtamLEMYJJ5HtVeQMWyentVgkrnsaikPy8jA961RJP4X1+fw/rcd3EzCPdh1H 8Qr2u1+KGhyiMm7MJ7+YjCvngfJIW981pRrHJsJbYeMg9PrXHXwlOq+aRpGbjoj6cs/HOiv E/latECSCTuxmivnm2spJy22VFUdCT1orgeBpp/EzX2zPVUEYuCQhBxnjtxWWkwWO6y/LEd OnWtW4kljDBkCnGSQOTxWCqbg7cAZBOfWvNpxum2d1WfLZImUIxXJ5pZZFEmOQ2egNSBAnz E4K881FIjGbeMBj2FbrVnNfQltL2SzujPGSSeORn8KujWcSSEjIcYrOESsw3MduOgpyQFiB n5fUc1E4Qk7tFwqTirJnS6fBpE+kyXDOWunzhW42/SsmT7PBeAx5HGCSe9U0VoztR2xnp2I qRwwkJZizY6njFYxpOMm77lOfMloSAK9rMd5Vz0561XRAV2gg9z71MyRqMvhs+nrjpiqpZc 7Q3Xg44reKM2xyKpO3By3f0prLg4Dd8E571JFhcE5x3z0pHUszFvfBHer6k9BiDYVyS3PUd q29OnmN/HFGSTnjHGa511lRtyDGeoHetTR71LK8WafJU89OlRVjeDtqOD95XOwCXIO+RQx6 +9Y91dM1yyiMk55OMgVqReJbBtzM+Bj+70rMj2TyyTK4be3IFeXRi4tuasdteakkosSJGd9 3PB6VoxICMbyD7jiq+yRpNkK/OxAGTinwgiRllZcqewyw7citZO5gkdB4fMUF68ycSlAoPY Z61013eSRQEBgRj+Hv/8AWrI8OaWXiur+TPlKmE3cZPt6Uuoz+VExlLErycjHFeXV96djtp qyPL/iFqlxcXdrZ275EfJUHjNcutzO0PDBmTjJ4471o6lMbq/nupAcZIBx/n1rMZP3TbQVy OOMcV9NQgoU4wOSV3JyKD3cn2sDJ2uSh9sjpXSxXMhSMuoHyhcVzxghuEPy8juOlbdk2Y0Z xk4Awe9dFazWhnFO5oWDAaqXyAc5yOce9dERBNNiTdhmJJJwO9cxFGz3cLFCf4CAe9b62er l0MdozKVBHGcCvNrWve9jdXLDrJJIVR8KM8ZwSKryQsGA3sRnPt/+uh7iSCXF9bzIVxzg4x /n0qaO6tSD821Sfu5+971i1JbbDTWxTjyAcht2SGPHH40wzK7uCSQeMgcVZv2RUYR/IrfMe c5A/pWY7BVL4yp9a2iubUluxfiviFZSgZO+SRt/+vV+GdJFTHDd8jB/Ouca5mODASqnqCPz NW1uiWUHL5HQ9AcUTpApmpPI6TqpRio5VgTwM1egvYzdqvmFEIzz3+lcxLdFrpsDYDzjdj8 K6SLwd4na0i1Y2QeyCbs5GSPpWdSMIpc7sJNtvlNeSeOOJP3i/MeWJ4+vFaFkZAjPw6BCCc 9eOuK5aSGBbYLje7/wgn5a14Yzb6Ld3ImkRViYHBBxxXFOmraGqmzy+NhPq9zIh2lpSd341 0Onx7Jv3h4xwM8NWNpdn5krSIxAZs4NdNb2KW5SUvmVievINe1WkkrHBFdTC1u3c30igKCD ng4xWMjBJw6Zyo57V3lxpqXLRyyfL5a4+tYd9p1rHKDtJDDJDcYx7UU68bconG2pmyQ/abf egBYY5HerVzbotqpxt6Hn2FMF9bKfs8QAdRkfL6VHe3dz5cMUaGTc2OvGKu0m0hGFrzk6W4 cZctjK9KztE0Oe/uEll3R26g5YgnNdS2kDUZYBOQkQfJyeBVt1uhqC6fYW5Ea8ew/2jXR7b lhyx3ItdiNbW7Wo060RpVIwV28n8q5vWtGu7LSpI7iRSI23LHuBZPXNdzqlw2naSi6fKpDA iS5QYZvYegrhcrcCZZTIxdDksOvpU4aUn73QJpIwrLUHheJXz5Cn5lzXSxRJYyNM0RkhkG5 SD1FcQwIcqeBntXceG9ZspdJk0PUVxIDvgnIzg/3TXoYiLS5oq/cyi+5nTS3SeYy2fyynJO ck1TjS8WN5lTJIIbIyFH4966aOOOWRo5CGxwHB7e9Na1guo2tYpW805A29CKxVVLSw7HENb /OQ7YJP51tfYPtWkJewqEmh4Zl43jsfrWNdb7fUH343I2Oa7XSpIvsa20Rysig9Oh9M101p uMU0TE5e6jla2SSVeQcbgete8/ATxvBprN4U1qT/AES5bMDOeEf09ga8f161FrpvlEc78hq 1fDs9hLYQl5PLuoyASOD7GuHFRjWoNNaGtNuMj6y8XfD3S9bt2CO0JIyB1BNfOfjj4T6roH mXUBWe3AzlOw+lfWXh2ZZ/B+nSPOlwTbrmQHdnj19aqanZ2moQPBMqOrjG0818tRxVTDT9x 6djua51aR8CS28qSEPGQa6Dwn4fvta123hgtGkQODISOAvevXPHnw3Nm0l7Zoqxg5IHNbvw xtraw8HXl5OiiTkFz14HSvbrZmnQ54LXYyp0Lzszf1bxRBpmlx6VpsDARR7EVBmvOp9IuLx /tOqXKxIx+5nLH/Cqmu+KbiS4dYNsaluqj+VYYvdSvMDdI46AAE5ry6OHmlzbXO+U4r3Uas l7p+mOy2FsrSZ5duSfxrE1DVZ5wRc3BUN1UHk1oQ6HfTo01yBaR9y/JP4VZsNF8OmO6uJt1 xJAucyHAYn0FdClShq9X95DUpbaHF/2odKvVuoSXXaUORzg1Tnkh1EhlhQMc5PrXS39/YMg gNpEFHAAHWsKW2tnYLFF5f8AuetelTkvitZnNJPa5gXmltFultlyP4qwJ2PnHsQcV6HBbmE kOfMU8H2HvXJa1potLkyxAGBzke3tXpYetd8rOSpCyujHY8YzzUbNlcZ5/nTyMc9B/Som+b 0Heu85zMYAyYPc1dJKvHxgYxUEVtPO58mNnIPYVPKHEqq/DZwRT02Bl5ZQF4JHSioQrPwva is+VD1PYdRkWNX2S79yjgHocViw7g7ckjrjsKmtzaSRt5sxS4ebYVzwFx1pIH8tpBHINo4x 2PvXzUY8qcTvm7u5MZwQOeDx0pcFZAwXdz1HemHyxgOgPGR7GrUYURuCyqQMhh6U+hNrjUM rKEMfXrnpS7RBBg5A3ZwDUELO8g2uMjnPUVZVpXiGUXb0ODjJpNWY1qN84EDBxg8ccUx5lH JAOeuDV7UdDutMs4bmZ43WcfdB5X61mBcKRjOfXpRBwmuaLuhzjOD5ZLUczBj97gH8qciqX wc8c9KasPmfIUGRwPrVr7DemM4tWKjnI5NNtImzexBzJgseBx14FSscBVAPr161CIZkJEkL qM8Bh2oaZVIVm6ZxjtS66Dt3EkZlk2gbcjr1qVIkkCrtwT3BqqJ3+0bT1/SrVv8A6zeVwO2 BVu6QluTxxnkbDkcZ9a1LeIw4fCgkY+tVYbhiQi5IHU10WhWA1nVYbRVO0D5yPSuGrNpXZ0 RimzS8P6VNrNwVD+SARyTmu7TSNH0zLzMsl5j7+P6VzeuzR6LMLPT8wyRDHyn7v/16q2HxD jSEReIbIShOk4XJ/EV5Vp1buJ12UbHZ397H/Zq2tvCgQdhxn1PtXl/jDV2jBtkckv1IPOPS tbV/iZ4dez+z6Q7PcE5+7ivLb2+nubwzTMWz1B9K6cNhJufNUViZVI8tolW8LQSspAdm+Yg N2NYs17IGz5TqncBq2bmaGQKFAVh3HY+p9ayJWIyTESvXIAP/AOqvoaS01RyTdh6uwh+WJk 3Z2hj2rVsA0lou18YwRXNz3JlbMYYL/dPQGtnTXItoiAMEEMRWlWDUbmcZXkdBZI8paNZG3 ISwb6CvRfCVxcz6cFETygYRsckAHqK830xma+woIyDx+HWvS/htOIfFS6ZPJ+5us4DHvjgZ rwcdG8HZbHfSdnc19SiE0UjT24jXYQobHb1rziDSLrUZpDARuQFgvOcV9G+LNG03/hHLiV4 xHLGnynPXHavJfBtvGb69Ds0bynCg8AD615mFxDhTlKPQqdqrR5/NHNHcNFcKY2jGMMetBk UnJVShOBkV6F428OxXNlNd2sIW4hG5iAPmArzUx3E1mPKVmZBjJ7c9K9nD1Y14cy0OapF05 WLcG1CST3+bevGPY1bYwIhkEYy/QVk20RjkxNnOOQ/rVrylbAVCe5PoK0lHXcqL0M+6kcXD yiMbOi5Hatqx8Y61HZNpw1OQW7DBQnjHpVY2UcqBvLVsNyCSQR6VBJpcQm8xFVD2xyKpunN WmjPklHWLLwuVNwvmM3mcY3dCK1HupJNC1BhIdojwAvGa5yRLmKfzJFBUfxDmtOGYx+GNRm 2k9ATnHWolBaNEXavc5i11Sa1mWMAMjKAUIrptP1GPUJSVzFLH69q42JCZGbpt5yeMV1GhI gjeUMD6Hofzrrrwjy36nPBu9jelld12gE46kkgCuW1tZ1lMsjHKt055HY1K2qyLqRlWchVO 0Lg8it6OfT9Vt5EdVfIwy85WuVJ0Wna6NLqehxM2JZoLyKIBjw7DuK0YkEjokK5KkjDDg8d qfb6Z9muLmzZWaPZvjf1wazV1by9Wt7W3k2zPkbgeh9669Z6R6Gb03LGvy3WnWSKxUrkEBe Afan6rJc6p4IhubK4ZHViGKnDSDHCmtO/DXMulfb7ElHl8qZdvynnrXP63ql/Za2UgWFrCA 7RaxgAJ7/WlT99xilqtRPS7IdG1z7TpbWc+ZDGNjRHg/UVSeFob5Vf5kYYB7GsjU1a2vV1W xYCGXklezdwa6DSb211XTnM/E0Q3cDpXc4cnvxWjMr30Zw83E8iHB+Yjj60qu6NuGAeoPrW xc2Qkv5HQEo6+YM+9Yc4KEqx5HFejCSloZGxBqMrQDczbS2CRVyy1B7a+jZRkA7Tj0NYcGf srJjDMNwP0qe1MNxbBFLLMD8zZwMVlKEddB3H+IRGdVaaJgwkGcjmuq0EwTaPBcGMblyre+ K4O4b59uSQnQ12PhBidPmjK5jVs/pWeIjaivIcdx/itf3MTAnZjpWR4a1Wz07UfNv4jIhUg EdjWh4ncfYo5F6OcY9K5HgqCeDTowUqPKxt2ldH0p4T+I11pOmGzjvI/sUgJRXHIJ6YNXtP +JtzDdSxi8W5wchuOB9a8O8M30V9aHSJ1DMOUZv5Va1DS9OslJNy8UhPRD+leJUwFL2jjLc 6lVdro931v4nW9xp4jkggBK4O5sk1Y8MlL/wAKz/ZwFjkbCqnQ18zR6Ze3Jlkhkd0X37V9N /CzTGg8CWwnJ8xiWJBrgx+Fp4ekuV3dzpw1Rym7op6h4R0XQ9CbUb2MT3XLbW6ZrloLzU7k Rrp2mBN7YXC4x716p4mtUu5baxIYxEgketYvi2+tPDul2xtYRERxj8P515lKs5WTV2zuseX aoupC58meVXYZyqtWS8WoMskUMflgjBZ2CiqGqatNNqDyREg7t2egqH7absbDLgemc19DTp SUUcc5K7ILzS7+2i895IZHJ6K+TWfDqE8F15Uy7MdSeM1viFvKYqAFHbP9KzrmzVlP2kAue 46iuuE01aRg11RpQTQzEKhUEjPPeqWr2JudPljDYKrvBHQ+1Z1hFIJZI0Ynyzxzg1o39xND pUrOeikVPLyzXKwveOp524Ck5xxx9agJ45Ge9TPyCPxqIqWz719Ajzi9oWtWumebHcQlsk7 SKp6jOtxemdF2hjkKKzWXbIwPqR+NW2wQjk46VKgk3JDbLEbBU+Y8miogwIyQKKdhXPW9B0 KPV9Iub24uIrYQruUOcNJVW3t7RQ3mCTc2ArKcgV09o+gSfCe6SXUI4dXhkCwwgfMw9fpjN P8ABfhltT8PanePDFII+FLN8yEDOQK+RlX5VOc9EnY9KMFKyRzZhSWQRl9iDgHbmrE9q0UL SJcLLHjjjBNV1Kxr5nq2MZ7VPczg6YEUYw3Nb3d1YhLQis/LVtrE4PFWlu0tbpUMYlRWBI9 azY51idXKAg9qtRMHm8zYGAPQ8U5xW7CMux0Ov6rb6qbZLWJolRfmVjnmums/A+mz6dFPPd yCZ0ztzxXCB8zqAqqu7t0r2fw3YT3dvBO8oZVA2p1GMV4mMlLD04xpux307VZOU9TK0Dwfp FjdG4u4/tcaAEozYzXQw6Lod3fNDZwBUwWK9l+lXNalghtwnmxq8YxgLyaxfDo+1X94XclU wqhK8SdapUTqSkztjGPRWJ9Y8G6d9nkYIgO3otee6l4WsxbsUdxwTubGCcV73b2Usds0zQJ K5GPmGeK4vxdJH/YV15enRxyRow44C/hVYbFVYyUUybRlurnk/hm+0O1ulsNa0FL9SWxKHw wOOOKv/wBi2V0260t5442k2KRyoJ6D61z+jxiW6aRsBwCvXiugtrqe0iRlL8NvGGPX1r6Gs nGTcHqcMEpLVDNa8KX2ghJLoFRLnb2NdT4Hg/s7SbnUdmC/AP0rH1DWL3WrmAXcjTso2jI4 FeiQWUUXg42sUYViN3XGa46tWfs+WpuaRgua6OXksGvGknc5MrZY9fpXO+LrCy0nw7NPOFS RhtQH3ruYL222ImVRI13Oc9AOteGeP/FDeIdbkjgb/QYHIjwevvVYClOrVXZFV5qECj4Y0O S78y/lwYUbHHetC+t4BctFBkgdV60nhLVFWwuNPZtrn5kxzmm3MEyyvIrdzznrXtzlN1pc3 yOWnbkVjMu7Jon2NHsqhIrAY8sMx65rrYEWaAl4QCB1Jyaxrq1WORvL4U8c1pTrdGOUOpz8 qPyBHgD0HWrGmyMs5iA4PYnvWhG3lvh1JB9arXLom50jw4Ock9PpXVz82hhy8upqRube4E2 4bhgke+a6rTpp11CB45micSB0kU8iuLtb6G7BXcNy4wvrXRpMBtmRCNmAynvgVwV4PZrU6I SPR9c8W63PZi0nnSZWHD4AJPf9KydMu5bHThczW7MZnJ3/AP16tW17oN34QkkkYDUdxCYBx 07muTbVUtrKGzkZljB3LzwK8mnRTi4KNtdTSU+WV7m34g1TzbJjHHKoCgOd3HTrXH27yLsM UhBY547+/vXQar4lsLnRJYYwm/AUY6muPa7EFu8qMAwX5Qe+RXoYam1C3LYxqzTle5sRB5H d95lZiNxPJ/GrpCRoTjGB8pA6iuB0vWJ7a7keZyUc5PeuqtNXtrtyUk9gh4x9K6KtCcH5Cp 1IyNhAnkM2cLwQRwSalhXeshdW2kAAnFQBlEAY5257dqtR3NsbdNzgNnOQf881wyv0OtW6j ktDwExkH+L+KqPiVorbwrhWw884GB3ArURh94YbcMgscc+tZHj8lNI0uLj5mZyB3xxmnRbl WjFmdZJU2zkbRSZJMLu3evautitmh0qUh9vy52+hNcXaAvcKA+9PXH863rm+uktoYI2BH8R AwOK9WtFyaSPMi0riJCzTBAgfHyke1a0Wh3VsoubctE2eAGznjpz1rF0/UGind5U4PZxwfx rbXxFAbXZIxyp7dDWFX2l7RRcErala4e9ju/tNwWchNpTGOK8/1GVrXxQkwDAKynmu8uNbe 5cJ5BWLPAzyR9KyfE/hmS9iS5s9ryKoJUHn8a6MNJQlaorXM6ivseoRmy1DSYDcNG8jIGUL 1X3FeQatZSz6nLPaPtn3MCpP+swf51b8N6teRy22m3hlinjISMt0xVW9Vk1Kdd5DRyHnpWW HoOjVkrhOXNE5xp2YSW5j8o9ZIj39xVO2uZdMvRLG+UPBHqtdVdWVtqUQKSJHdRjIcHG72r mriFmU7lxKmd6k9fcV7NOUZK1jBna6PDDeQLNCuUIK/TPauZ8WaZ9ivlljHySKGwB0NXvA1 40d9PZlgY2XcoPqK6HxBDFfabdKrL5iJkHHOa5OaVGvboXa8TzuX5LGykBOTuB/OqIkZZOC VB61dch9HT1ikIP41RkBDV6kdjIWWUO4KDCgYrsvBJLWuoLg4UBhjsa4npjI5rsvCkosLG8 mkXKSKB1xXPil+6aRUdyHxRKFxApwFO4fjXMlieQPrVvVZ3mumZz36Z7VXBG0AEAnnNaUo8 sEhbsda3c9pcLNA5jdT1HWu4sbVdR0sXU2ZZW7bu9cL5JHJIFdf4P1i30+V7a4j8zzOEx2N YYqL5eeG6Lho7Mkhe4hka1U+VGT+NfTHw4Qr4Js1kOSV6mvmnV7Wd9Z3yERROQVA5NfVHgq 2W28H6fDkNiJRmvmc3l+7h5noYTeRsSJbiU3ErbggOP8a8P+IOuf2pqPkI+YkPQGvT/GGoL ZaY6hwjlTx35rwuaENO8kn3m5wO1efgKacud9DsqNpGVLGmPmXeT2IrltQ1D+z74CJVbPJF dVLsiLSK4HBJFebalI0uoys5J+b1r6vCR5277HmVpWWh2uma+kihCw2989RWnJJBIQUbOBn Bry+NykikE9e1dnp7b0Rifkbp9aqvh1D3oip1HLRmvBAscsjrgBxyR2rM8TXKRWCW4JLOeP pWtGUUKARgjPFcl4mbdqCAHAVenvWVCHPUVy6jtHQwyOM4571GeOByBzUrH1/GoWB3E5Gfa vaRwGdKCbhuejZq1MwxGynCgCoZ02uzZxzUkhJiXHYelUtQHAZU9DzRS7dwABxgUUCPQIR5 i7iO4z7Gup0aW9tfMitp3T7QNpRWwCK5Sy+VF3DHc11GlyIJBMsgBxtA718zidYtHo0u5a1 bRGt445LdxLKDllHTNc5dXJLL552DuMd66O51mWxklkkTJRT+NcdEReu91eNuZ2Jx/drPDq Vrz2RVSzful8TQuoQuoI55q1G7I/HK565xkVzc4EU21chc/LVtbqdVCAjDDgmuydO60OdOz 1OndoH+ZXGD0UHBBr0n4e6jPLby2cczu8Zyilc/rXj8GmXUsJnjcFiOK774dXzWmqSWly3l zOvyg8ZrxswpKVCVtbHbQbU15nqWoE/YyLqxzID80gPIHepvhtZWVwL+6kjDsku1Tn+H3FW 1u86bcYjEjhCT+VZvgXw99r0yfUTdzW7yOQBGdvfvXynMvZyTPRnfroeoBV2FAMCuL8ZWsd toVzIkQG9SrMffvW08aWNjOzXc7EKWzvyTgVwPiPxHL/AGEDPcM0c658phz+dZ0o3mrGMYt JyvoeU2c1jYCU3DqpaQ4AFXg9rPbrNFJlM44rPultZIW2RkysxJFY9qz295HAWIB+8pr69Q 57y6nLzctkdn4cthc61GOQAeBXpl3J9ksMyNtUtt9jXE+CY431RnGAijIrU8daj9n0ZhuwM 5BHODXlVk51VE6oaRueY+M9fuLe9u7K1YgTLgsOCRXnEkbbDubnNbWpX7Xt1JMxZnUbdx5/ KsaUnGWHJ96+rwtJUoKKR5dWfPK5Xiee3mWSOQq69DXQ2mvq8QW4YRTDgtjhq598nqM1Cwj OQARxyp7V1zpxqfEZxnKOx31rdSSuqI6c988Gtl9FLKHwCx68ZzXlsE9zA2YpGByDiurtvi DqsECWz28M2FwWYYrza+Eqp3pHZTxEPtmrcaeycbM+g61lahp6jTpbpxtCkIoz0Oao3vjPU bhceTHF/ujmk/tB7zwncB8mVJQx+laU6NWFnIidWErqJWisGtr07DjC53A9a6W1vI2OLhQG 6HHTpWTayMbWOZiGkdQuPSrYijki7KRk5Y1dV82kgpqy0NuzCCOQJJuUcgAHiqdzaS3ESjB KBjjA5qXRDIElyQIm+Xce9bsVnMVWSEhRnoR1NcUp+zk9S+Tm6HGXNhOIS7QGNFOOmKx7pn eYgqdoHAB7V6p4h06/gNpb3JQmVdyjjmvO9UsjBcGPYchvwrqw2IVRGFWm4GEQqjHBPuKt6 UwXUoGOVXO361OIoxGJJNpPUqKZYxLLqUSoCrb+B7V3OScWYq6aO+vYnTS5JGHzEYz0/Gua tmdXSNZCQWGcV2M0KTWnkzt5sb84B5zWe2naPb3EZE3luOfmbivFpVVFNM9CrTbs0zeSBoI 7RVVcKu5ge/8AhXM/EO58260xOjLDu2qPU10d9eW0tvGsE5kkKgACuO8cSq/iONGYER26DH Q5xmowcW6qb8wxLSjyozbXYgd8YPenJKJAzs4wemfaqbMPL25Hrj1pqOwXycDBBxXr8t7s8 ++ti683ybYnDkjGcVFHC7ERq/J5YMaYFO1isijAzu9KuW8oQgbevJOeTUyuth6MuLaw29k0 5lO5BksT2rk7zXJJLwz207oo684rrNRt5Z/DUv2dNxf5QAeorm9I8J3uoRMSvljHDNxV0JU 0nKoyJ3bsjV0DX7W81G1XUYED+YP3mOlXPEul3KapcTxIPLkJcc9qdY+C7WK7ge5uRHJuB2 r3rqPE6rKzW1vJ/qlChe5965p1oKunSKUXyO55UZ5bWYC4hKc9McVV1S6jk23EWBzjArWvh IzP+7Yopx61zd1sVTnjPavWpWk0zBj9Cujba/byk4R22t2GDXYGZ2N6F6RvjBHVa88DlZAy kjByCK7H7UqatblD+7u4VJ/3qMRC8k0CZzd9GtrNKuGEcnK59az5T90jkFa6PxJbYiMkeCo PUVzhIaOIswAzjpXRSnzRTE9zS07TjMwlmU+WBwPSuhskgeSQ3TiK2hGRHnG6sq8upEtIor VgsaLwUGC3vWLNMzZYSMS3bNYtSqathewX8y3F9LMAFRmOAOwpEKlVCnn3qBgAcbgfpToXU DrnHpXVayshFgkHkvn6VLb3H2edZIh86nIqD5M5GM1NGTtAVeT0JqHawzr9Liv9f1vT45Sz tJIq7R6Zr68toTaaZbwqip5ahMnsAOvvXhnwV8K3D3R1y+i/doMQ7h3/ALwr2nW7qOG3ZpC UUZr4bNqyqVlTjtE9nC03GN31KNxa6DrF1cm8uN/kLlhnivH/ABPqlqurtb6bbx+THwTjr6 CpPEuuXq3MkNjd+RDLkFQOT71xKWl07vJ54dm5yRWmEwtvfky6lX7KH3485WZ4AR2CiuYut FhlYtjDDuDmte+kubUZaQP/ALJ7VVsdRt3chxtJ+9Xv0ueEbxOKfK3ZmNBoJ+0/6RJsizgE d66m1sIY4kSN/lHAJNWDbRzI3l8Zx+NQrbmL5j1Bx17VM60qm7CNNR2LvkhE27Rz0JFcVrv /ACFTvI24rtwTJDvLbQBXAazObnUZJFI2D5QBWmDu53M62isUD06gj3qLao+bAz2pyqWbBA C45pkhLtnPTge1eucZVuM7JAR/EKa3Nvk/ex0pboktjPpTCf3ftjvVICZCAmaKfGoMWOBz2 opAdrDNHLADFKApwPcGrltNLE+VbGBmsQyeS6rGAGPXNXLS/Vd8ch3NgEYFeLKDsdnNbQ2X uHuVZJAeRznrVWMooWPbxUH9oRE7SCgxgMOariWRXEuA6A/LxUqm0rDU+pYulLFHRdoHHJq tGxFwDnCg8DPWp5ZxPGVjX51OTVZFDyggjnr2xVrRWYpb3O+0oq0KgKSMc+1Jcl4L6K+t8h 4mBBzVLRRNKNiyFFHBU8fpW1H5CExyDcD1JrxqnuTZ3x96B3lp4hF3oD3BYhyhyo4wcdK7j 4d7Y/DUH718yknG/wBa8UEYSJ0SUxbwQV7Hjiu98AQs+kJMb2SN0OBtOMc9q8DFYeEabcX1 OlTcvdZ6n4iRE0KUrKUY+vJryj4h3sUWiwWEWwFcH5lGfYioPHHjOaGT+yoL2S5uMZYsMBc envXmFxqNzeXHn3kzTM2DljnBq8DgJtqrLYxqVVCPJuzdWZiVlbZ8rDjHAOOTVSYRT6kCDw zZ+UcY+tUZL0bZUi+4SWB6YNOtb+SO7iZzvVTwSMda9tU2k2c7qJ2R6V4OgEVrPKAOW+Uk9 s1geOdYMEjQgLIjglkYZBHtXW6XvtfCsD7h8wJJHcV5D4xvDcajINxxnbnNefhYe1xN30Oq o+SmcpM4+8ibVYk49KpSuWY4zgd6szqI2MQbJXqf61TZwFLHgGvrYI8hkJyWJJ96bhifXFI SWAJGAOfrTi2TnB57+lbEjSGA+917GmmRcEH72OuKe7FVBzkmoCctu9OpqkJj5MHBAH51d0 1nUT24zhkyV65NVETzOpCgdz3rR0oWsd0WDbmA5OePrSqP3WgjuX7lvI+yRpgFFyR7mrYP7 oMMnjpWNNKLnUMnntgdK2E2tGobJ+nrXFNWSudlN3udJp0Zj02IffDnLAjiu10uNI7aGVsi IMpPGTgVxdtOEtYkKjanbPWt6LU5LoLbqvlRqM4714mIjKR1U5rYk8Wa1Fda+s8AAhhXYuB 973rjNXmjuZTIylSTnA/wrSvmZrgbVHyk9R1rKnKyDk4JHHHSurDU4wSSMarbvc5+4BVwEP AFaugWZkuRNJwOzEVTuLfYd6IdxPU10WnGJLCGMOvHXA6131p2p6dTnpRvLU2gIyCCxAHU5 z3rldVBkuyFkJjPvzWhqF+IoTDbsCzcEgdKxzl1AGTn19a5KFNr3mdNSaloi7aQzJ5To5CA 856msPXrtrrxJcSbtwGAPwArqNLlGVgckDOQpAwBXF3ciyazcvuyC7YPrzXXQ1m2+iOSpol YmZ/3ILk5HFZbTmeYgOcDAA6ZqzOzi1dgp6EjHasRJgrDGc16FON1cwkzbSG3IcMmHH8Qzy KeYZI40dJy0Y6bjyKyY7193LAirkV/5rQxFcjcB+FEoyQrnoljexaToYuHlGNoG3rkms258 ZggLHuPXgDFTXkNvPoosn+SSTGw9l9Oa464T7Idl5btGwPEijhq8+jSpzbclqXKTWiNC68X XKgPFEPMBzuPNMvPEE88gvVlO6UDdz371zckEkkzCH589Oan03S76432oiKsQz89q9FUaMV dmV5M3k1SOdVVmG7OSff1Nc9rCq1w0kX+q7GqUi3EbZGeCQfrUsd3uQxz9+1axpqD5oibKP A6f/rrUM5fRbeQZ8y2kIP06iqEyHdkDg9xUtkVaO5tWwd6ZX6itZq6uJF7Ur/7Tp527W34J /2awlJMPGOG6Cp4JiI5beQjB5U+lVkHDr0pQhyqyGzbkvbeTSYLVZE34+dscgegrHnGz5AT gd89aYvBUgA1YuY1ZElX7rDmnGPLoIpj5fxp8Z+fvnrxQFJccEit/SPCup6m4khhKwMcb24 FE5xgrydhpX2KNvG87JHFFvcjjbya63wH4dXXfGUOm3QxBH88x69O1dfpuhaP4fsmZx5lyq 456s2K6L4GaSHvtZ1adCvz7NxHHXJrwsVjv3M5Q6bfM66NK9RJntFqLLQ9GjwqwwRjCIOBx XnuveKINRndUxtGRxzmnePPFkDM2nWzDKnaSOleXz3G6Lajkp1OOOa+bw2F5/emepOfLsF+ 4ubtyDtUDAPWq5AjAx949KZJOkcYBYbgMkt2rAvdZIjfy8bU4DCvoKdOUtEcMpJas7Hw14d bxJrfkOm6CIbpMd/avPfFenrpPiO6tYjtWOQge1dr8KvGH2DWbixu3GLkfJu6Bq5TxvL53i a8djzvPfr71vh1Uhi5U5bWIqOMqSkt7lnSLmVol3uWGM/Stvcz4BAJ9a5HQLgw4XOVPYmtP VNaW1gCwn94c8VdWk3U5YomNRKN2Q65qq26G0t23St9456VyhO7g8U1nMjtK7bmY5P1p24A Agn6GvSpUlTjZHLObk7izYSMRryTyT7VCVx8wAIxUnABPXNRnBUjG0/WuhEFC6XDd+mRS8N CARjvn1p+pYFwi8cJ0Bpka5ty4OMcc1S2AnjLbSSoxRTkP7ocbu9FS0Btz3IeRN6hcDPHWk g3eax6bhiu41XwatxFutXVHAyBjg1yK2k9ldSW93H5br6968qnWhOPunTOLT1EI5QLgkHmr bO8VuFBXJ5B7UyONmcbVB780l0xkfanygcH2ovd2Js9x8UpePa2AD3HWliGJAQvAGQKhRlw ECnjt2qwZTGoCKD9OtJ6FI6PRJN7kbjuziuhG1VXeu4E8muZ0Tcjs/AzxnNbU1ztTpjtg15 FeN5nfR+EuyT71Cq2UyOR0Aoj1q+0WUNA0gRicBDjNYq3M2zK5Kk1LcXIlt8TgBR0wc7fpW fsk3aSuhyk90UJ7y5vL+W5uHZpGO4570Ft6EFRnodvaqmWMu4cD161MLhc4LYBOBxXfypKy OK99ydBuOSQQDw2e1WIAk1x5SsQWOBzmqayIowp45zn1rY8MWz32vQLwEU7unpWNR8sXJ9C 4q7SPStQuU0zwnFCGwypnn6V41qEwur9SBuLNk5r0Px7fNAi26PyeoHpXmMLt9saU4woJ+l cWXU7RdTudeIl9kpTDdcyLjBzxzVR4wSVU57dastJukJIPJ5/Goj8oPIDE8V78dDzmQGLbn 5gO9RuCBnBINTPjaD1z1xTN3QZwPTFapklNnYMKYuQuMHPcirEm0tw3I74prY2AE9PwrRMl kRBUYXp15q1p6yNNI0fGFOaqySFsAD8q39Nhhi0e5mz87Ltz3FKpLliOKuynp6mS5Y4xjn6 10kC5ZU689xWRYRIij1HpW5ageYGGPl75rgrSuzspq0TTjU5VV55yPpW1YXNr5D27LtuO7D pWDbcz5JyfftV6BHZZHXqDgY6mvPqxTWo6cmnoF9LskIYhl9qzCC7hmGFb9KtCyuJLkCUEK ecUydNtyqKBtB7VcLLRFNN7hJAkkALBQe2KwibiOdolkIBNdIAF3AruXvisS8XZcMyxHBHN a0pO7TJqrS6F2A4WQ4+pqmZnjnMONyryO+aVXUjIzn1zT5Yw0QYHL4rfbcxvfYu6WzOZ7hm AEcZ4rklcPcsepz0Fdbp0JTSr8/fZYyWwcdq5GJx5zYG0itaOrlYzl0LbqRF83yg9s1gz25 hlKk/ITw2K2ZXLKqgcj3qMoGGHHbGDXTTk4mbVzBK5I7ZPPNWtOIbVoIs7gZByPrV6TStzx 7XEbN0B70unaXdR63bsAGUuCSD0rWVWLi9RcrPWP7MivtHijZu5Py9RXMXflxzPZvH9qiVt uGGa7m2x/ZJSR9hbgMO3FcndSW2nSuQv2iU5Kjrj3r52hNttbnRNW1MC88NLIpuLBxbzAZM bNn8qi0OXWLLWreK/hYxu2xmKZ4PvT21GX7PNOW+Z5OvpTbbXryCdTIfPVTn5u3evU/eOLi 9TDS9yvqk9lp1/dWdzYsGVydw9Cc1l3P9jXKD7OXjJ67h0rtvEMml6jFb6rcWgKXShQV4Ks B0rhdX0+30+BHhdm83ldwwQK1w8lJLdMJqxnvHHHIYhIJE7EfzqnIWguCUHKnr2qNnYHrj3 zSzSNKFV8bh0Pr9a9RRsZDWIY7gMHNKn3yDzkYpmCQRirVtYzzZZIyQOp9KbsgKgwDgnirc kvmqsUY+UDj3qFogrFD1r0HwX4Sia8W/1UBUiUSrG38Xpmsa1WNKHPIaV3ZFjwl4EiuLFdR 1IFmYZSM9h6mu6vby00uOC0t0BeNcqAMAfWoLvVc2Qh09QNowWXpn2rm70XEcguJzh853Ho a+bbniJ81R6djp0irIWe6a4vXkkfzJMk57D2ra8LeNYNCsNQ0b7jzN5qMp/AivOb3Uj9qlw +wk9jwazBflNQjmI4BGT613PBKrDllsTCq4S5kd9PdNPK0skhJY7iSc1BJcKBt4HHJqsGSZ UZHOGH41maxqcVpalUctIfu//XrCFG7UUdUp6XYzVtThiPkq+F/iA/lXMXV61wMKAsQPAFV JXeSQtIxJPNNB4IzXt0qKpo4JzcmSxTvFKssLFHQ5BHUVdvNTm1GZp5yWkIAJ9azBwKEOG5 rZxTd3uRd2sacVzJbxDYCvuKrSStKxZ2z9aWZXjkEbc8A4+tRAjFJRW42+g8DC807tg8qfS mg/Kc8mnA4BHaqELj5GHtwDUcILXWD82O4p5yV6nNEQCEuRyQelAGfqThrrIA5psQ/0du4/ lSXhBlAxjinx/wCqb6U0BOoAhHTtRUYOI1ooA+jWkRk3FhtIB/SuU8VWkFzYvdDG9MAEema 0fnjlKzK0aqB15p91DHdafJEpVwy9SOtfFwk4TUj15WaPP0AW33JksowTnmqp3P8APk4bsR 1NTzfuXaIMcbiD7VWYgEZBYHoRXuR7nCxxIQEgcehp2/eAFJZ2Hp2qN1O5R/D6kVdttqxO/ QKCOmaqTshJXHWN0y3ibWOMjIrrGl8wkPhwR0bvXDpJibzckkHIArSi1eUhd6j14rlrUnJp o3p1FHc6VDAqYUAE54zyBVS/dEtyIslicZ6YrGbVJZG+VSp9aA8smGkbv15wayjQad2XKqn sSwsSSSuGx1pUG7K8Ej15qEEq/Xd2GDUqlUddv38c9iK3aOdE+ckBcDvj0Fd98PLAvcz3h6 IMLg9a86llXIyfr616v4IX7P4be5VQDJ74zXm4+XLRfmdeHV5nNeN53l1KTcVBA4JNcVCxh glYrkkED3rp/E2ZtQlw3TrXOXDxx2eOfTJHArbCJKlGIV/ibM5oujDgDqOtQuVywyCQaupY 3kwBjt3ORgYHWq89jcRhi9u6jPUr1r0Yyi3a5ycrIPkKjawwfTtSdwAQcDmkIAGMe+KjGdx J4wPrW6RAj53liKg+9zkDNOZjxjNNBG/PA9QO9aJEjeAQDxXQxpHFpI2HqAcYrAz8xIX8TX SyrEulRHPzYArGs9kXBbkdoi5A6HsT/Kti0JWVsLtIXFZVqm1Q+cg9MVqWwyzYbbng5rhqa s61pE01GE3EYHsKsWk3kqpzznOD0FUYg4UfvFOOCc5qNHG/5ug9e1c0o3VhQdnc6HcJX3Rn AA+Y1kK6yajJu4QHAA61YFyohfa20AdQO9Q6FZDUb+RS5HGQPesorlUm+htN3aSLWBGr91P AHYVRnSLcxfGAOmav39rLZOYpn6dDj8qw7iUFD14GBjv9a0prm1TJm+XQyZJFjuGOflHTnp UnnFYxtxgjPTmqrhS23PJ5J71bXIjJA4GMe9eg9jjRowXJj8N6gWXdlAvHYk4rj02fNnAJP Wumv5NnhhgAoMkig4zk1yeF8vjJOcVrQjpJ+ZMmTyMoztOTnpT42/iPP1qJW3bQowSMVNFD kAZx6GtnotSS7EwkZXXC4yMen41s2cYur+IMzJujwD/WsRUMKAqu48kba2tGUrfRqSfnXqe ea46u10aI144dSjQ2ryNOhOFZeoHvWfr1xBpts1uFVpCgGSOc966xClpEpUfKg5LdzXmOqG 41TXJnUs+5iAOwrmwy9pK72QT00KEZmmgOB8pYkADOTWudLuI7SKMxnzJegHYVv6Do9pbWS z3eDJnO30qS+1LT7MvO5AJHAzyK6JYhufLBGajpdlu30u1h8HYviXljlHlhh8o9a4Dxxd28 +pQQWxBSGPBI6ZNT6z40e80drK2DIA+eeciuLaV5G3O5cnqTXThMPNS9pU+4U5JqyGsNpzx 75pCdxC9SeBTzyexB6URAC5TcMjcK9UyOv0bwsZUW4uQHLAHYDgfjW5q9nJY6KXihWFQuCA Oau6VqEcjIMYiVQXOPSsHxb4kk1FntbcBYV4JH8VeMpVatZJ7GuiiY/hbT4tR1oSXSkwwjz GA7+1draapHeancFhtQKFCr6VwmhzyWokaMEGQhBzW/5sVr4hiHRdoDEVtiIc83ftoSnZHZ 2gje3kYNt2k8Vw/ibXzPILOBgFj6kd609W1WGwtJFgy0sv3R7V5/J5ryszKdx5qMLQTk5y+ Q5S6CvNhwepH6U1mV0P8AeFIYnPJB+hqQWzEFc/N19a9PQyNzStUCae0Ur4MWSCfSufvblr u4eRm4zwKcYSgcF+cduarbVqIU4qTkupbk2rCKNy5xyKAOc9qevyncBntSMuOR901sSNI6j imck9alC/MSelM28kcgUATySGRVJOWUBSfWmcZ68UIuM5PWnheMmlsAuRgZPNPA4/WkJwCD SZ9elMBy9uQc0btjHkYoIwoHU00KC7Haf6UAZ9yR5w6scU6MYRh6CluwDMuARxQwZQrdAy8 0xEsaq6gN2A60U2N8Rg45IFFIZ74dQRwEbY+R1NVmNr5czB1UKueOK5LUr4WabZNykcAZ68 VmJrN1Ovks2EIGDjmvlY4WUldbHpyqJaC6ikS3YK/MrNk1X2sUxgAjrUl2+JcMB0GDVcuqf OrY9c/xV6UVojke5IASp3ZyO3tVtInltn8sDGOapqVQ535bpW1pZ3oUOB03e9TVlyq6KhHm djGEZjwHBXtmpJ5xJjKDjgEDFb01rEyr8oYep7VmzaZskRkGEz1xmlGrGW5cqckVotyupbj cM1YRshWIxg9+aCY45fJCbyBxkfrTEYdOi+pqnrqQWRINvXOOMf8A16XcJUALAEdyO3pmqj N8+fmVSOOOKecBW+UbR3qLAErIJSgY7Sev/wBevafDaGLwhGQp+ZARXiDuGwytj5h1r3DRp A/g+2G7bhMYHf615OaaU4rzO3C/Ezh9VQG7uCATk9T2pNB02LU9bhgki3xghmB9Kg1acrey lCRnp9K3PARiOsS+bIiuEwhJ5JqJScKDkuxpZOaR372dpCAkduiheBgdKraha2rWrE28cwA 5G0VfZpBKQ5ytQ3in7O2DlMDOOp/zzXgqTvudlkeW6zpGneYzJbIp6ntxWXH4btpY/MEJEZ ONwycV12qQZWVsbeDhDyRU+kRu3h4GUouGOBivdjiZwpppnI6Sctjgbnwva7GUOyt0yayp/ DdxG37l1YDnPSu5uxmU5DYJ64zVAhy21UABGTniu2nialtzB0Ys4iXSL7aSIMqBjINackEk WhxeagDlgME9a3c/KyA5PvWPrLmO0Vc9G59q6o1pVGkzJ01FXRLEFECll6fd9KtRxySzBUx k9e+KoWzJLbpz74NX4m8srt+U55xWctGa7ouNbTxIzMw2jrg1XDtvwGIHf3qxc3LNAsez07 k1nA4mJU8jnI9qiF2tTK1jS8zfGyZ46gA96fp+ozaXei6iIbnkHuKqec6g4Qcj/OaZnzZgA m4g5YUciaaew3J9NzodS1+31ZSZYRHKBw1c1N5pzgYzyWHT6VJIjRySIiHAG7OKrQ+ZllZu c9c5P0p0qcaa90mc3LcqSRkABWIYHnPT61ZRFEBjZgrdsHv6U6ZfLYbeCRnkdKqjzVcMBhG 5Y+9dG6MkTashg0W0g3LliXwetc6UYru7D0rc8QLj7KrjkR5H51h7iqg5BHOK3o/ARLcijR w/BOTx9auxySRMM4+o9aiiDNiRTgngGriruiibOS/DcfrWk5CRICAyFhvG3B7YNdHoqCXUF kbgReoxXPELF98cgjqetbOhzi7vRAQfmBKgVx1l7rZpHc6nxLaTjR4BE7FpT27e9c/p9jFp 0LE4lkf72R0FdSmnyGJYbidmXHyjrisfxEbfTdGl3cyn7vPNcFGV0qSe5U1b3jktZ8UJZhr WzAdx3PIFcNcXdzezGWSQnPqelSvbeazSPMAc5phW2XK7ndsdAMCvo6VGFNaLU5XJsgSPKM vBJ6YNNSKTHCFgD2q7Z2wmnEkmVjBxjua6meOOMOlqFSNE3MccCrnV5HYSRx0dpdzzpGsJ3 OcCt9vD8Ol2/wBo1Kb97n5Y09fenaXeM9x9ruDuWPhFHr60mo30uowiRyBFGxP5VlKc3Ky0 RVkTrdXl1CLWxhJLHJEYOcVm3kcsYaOVCrj7ynjFbuhanBaHMK7JmQfNnrWfrM63F0pUhpM ndjpWdOTU7W0BrS5T0JHm1S3gHyqjbjz1rcntn/tOUjDyOd3ynoKzfDUWb6eYjIQYHNdHGf KmafcuXByO9KtO03YSWhy2rySvfIijnHApVs3UhX4ZueavW0S3Gs+ZMPkUnbmtGa3e+cqYj 8h4x1A9zVOpypILXObMTB/Lxub25qZYEik813XaozknAz6H/wCtWlcRRWsAiRt8p9OAPr61 zupSNIQWJODjNXB8+wPQbfXcUrMsCdTy+Mfl6VSAyeOPWgZLcccetO4HOOa6krKxAgGOCTR 2A6+lMLZPXFKu48D61Qx4C78GrVvZecrOTgA8Z71X6jce1bFtOktrHGqgMMg4qJtpaAjJdG ifkUhHc555q/ehTIcDbgfnVDPy49KcXdADcjHU0uDngk+1NUcZJpwOBwR9KYA3B64x1pm7J ODj9Kazbxj+VO27TgLkkUAU7zAmyD0HQ05cm3AHP9Kjuz/pLn2oVmMQ7ZoDoWIhsQbueAMU UDIRSOmKKQHaeITu1RBtyAo/Gqe3YQyKAT0p2rTGTVpFweMAe9RgkjCnOR36V5UVaCR0yfv MdIFkYFySfT0pkiJtAHJbp7VJGrBtxA29BTp1dCFAAB6cdaYiP5VKqCD75rY0sEFjyQTkE8 1lxEeW2VBPUZFaujofLcsOpxmsq3ws0pfEaqszFR8o78d6hmc+cIy3zDnOakcJEu9CMkcf4 VS3qvmygE54PFccF1R1yZl3D+ZO0mcA88c1EshVQu78/TFPunO8YG3gcDpUKthug3HqPWvR S0OF7kzEtGDuyBxzTI2YFl3YxTQpJB5x1xmnbWZc+vPPYUNIBw5kA3cYx0r27RAx8JWobqU yccYrw8OSCCeOxxXv2ioE8FWiyqMiIEHPtXh5t8EfU7sJ8TPLta41GaMLtK9QemKx7aa5S/ SW0mMUkR4YH9Kv69IE1adl5Qn8KxAcAsjYJ7D1ruowvTVzKrK0tD0PT/iA4BttVzvHy+YPS up/tvTby03w3KNxt4ODivExG0w3M+STxnqah8yWCUCOUxAdw1c1TLac3eLsyoYqS0Z61JLF N5iuCSAcEEZx2qyLiAaYttB25PGCceleVw63qkLsRMM5GSambxDqOMebwOOBUPL5bXNFiV2 OxmUEsyvtA5GfWseeWBCWluEDDGMd65qbVb6dHQzEZBPGeapGGc/M7k8cK1dlPCNfEzGVfs joLjW7KBSEDSHt2rCvdUuL6NldQAWzgDkVGtuduScgnGelRtsiION+T36Gu2FKEXdbmEqkn uaGnS7XCOpzjg9a2HjcISCFPWudtWcXY9D6etdJMQkRJzgjkev+FY1VaSNqbvEjjlZ12bzn GMg03ayHdn+lOiCLIrctlcnHFNcLuDFhnpuHeo6iadgmZlddzHk9RS2kxS5V8nj16GmXBwo y3KjPBqGJv9IiYkkdCCfaqteJDepvPemS3MBjAx/FjOazfLxMGVuc9jU7twVACg+gqpx9oX LEE8ZHArOEbbDk7s27TQb3Un80F1jAPPAouPC+p26rshEgHQ5+99K6DSbVpbVFS6eHIyDu4 HuawbnWdRsb5rdbvztrHAz+XNcaq1JTcYtaGrjFR1MPxRaTW1xBbyQsjBByfTGcVy+CW8th wD3/AJ11Xim8nvL+JpGBCR9fyzXKKwa4wQAoIx6GvWw3N7NX3OSdubQuRBgVweEGcdD9au2 KFp2kdcgnaFOMimRRBnyVwgHX1q1DcQlFTBZievp/jRJt7CSC/tikSyIoCDsepFS+Fw51ZZ C2QBkDpTrd1u7SYMfnOduOw96i8PXLW+tNC+1kUHOev4Vm7unJFdUz0uC5Ty5pnY7YkyT2z XkvjDXTqF6IkfcqcfjXR+I/FYstF+xWi7Zp1IbJ5Ary2SRmJy3JowGFabqy+Qqs76IY2Sxy TyfXNWiiRhI0U72HzMe1MtY90yqTuAO44qeX9yHlPDScKPQetezJ9DnH2r+bqFvBg+WHGcd 66XxLdxOsGl2Ib94f3hI61geH7c3OrqFIBUE5PrWykXma5LuHmGIYznj61yVre0T7ItbGdf qLWJ0gP7tE8sH1J61nvcgaOlsq4ZmJLDvVvWpVDraRHO0lm+tZbfM0aZOPQda1pxvFNi6lo MymOOMkMo65x1qu1wVdgBz3qazG66Z5M4UE9aiii+03BIHy5yfYVokluI0beSeK0WK3G2S4 bJx2FbkDp5MdvAC0o5Z5BxVCzh86bzJP3ca/Koxya6u2ksrRQUUS3CjIGOEPv6159eSWyNI JvQZBpAhP22/Bgh6Fm+8/sBVW/wBWRojb2sQigGc9i31NN1W+uLlgZpmZu/PAFc/LIbi58h Gyo5ZhWNOm5u8zV2jsRy3BIMh6t8qD+tUbu3EdiHLhnDZKjmpLqT/SQOAq/KAKjlAa1cDnv nNenFWsc7dzM9vWlbGcDr60ucAgc0mPmroJDaueTgjvTuh54H86MflTliZz8owPegBqgZ6n HoKnt5Wt5g/bv7ipRa7IslufeqzIVOM5+lTdPQDW1CFXMcinKuvasjAWUqSfSp/tUxjSPfw nQUs8LCJJ9vynrUx93RjKzDAGabgkA5z/AEqQsoxt6ep5pm1epNWIvadZC8u47cyBVPzE5r T1nTrW3tlkhTY/cZ5x6msKOSSF1kjPzKeCKmuLu4uMPM27Axx2rGUJOaaeg76GPcH/AEh8j 25NPw3kLjBFMm/4+Xbualxtt2AbjtjvW4uhMgURADkcYoqSM4H3QeBRUAaNuzu7P1OOuavx ggg7ao2xycHg+lX0ddnU5x2rhnubIkO5hnAAHekdA0o5Y8UgI3E888GnkAyBgAODj3rJopB GAEJ3Hrx71uaTxGzzKDliB7VhoTk7ULewNb2nowttrADJzzzWFf4bG1L4rk7EKp3gMB0NZ1 zMEWRASpbk1flCqoDcA9vSsu7jJnG5gyj0rKml1NJvsZ07l2yQM7cc+tR7T0GOB29amlCmZ gflXsarjaGwpGR6967VscpIHO4KnJU9qlkj3lWB4wKjQAqQw5z1NWJEdI1CthW9Oc0nuCHW yM8u3fkZAA9a9wub77FocEQPCxqNqjOOOleKaJb+fq9tEpZmaUD6817jq1kzWQiRd2xdoZT 3xnmvCzRrnhFno4ROzZ434gcSXMrqCWYjjPWspXYEIW6noeorQ8QCWKdi+SSe/XrTHtoZVQ AeQwj3ZY4B+lerSaVNHJV1kyFnhhjKiQOx5GO9U3DNKN4yD0I7VMtnK6sysgK45Y4H1pwtZ n2iQqARy24EVurIxIoYg8LGSQbegweSelI7qHxGgB24znOcGrBs41jI+0xs65AjXPIz1FU/ KVeTxnOCD7c1SabuBIJcZTZg85A7cURnLLu5I6Y7UxArqFHJPepVUqBhMAHqe/HSqdgJRgo 0nHPrVWclmJICr2GKlBZFHy5Vv1qOVJX+RCQMZHPaiJLC1YC9i3EhTgHiulujugG5lBAwPc VzELbbiIEknd3P6V1E8ReDLZwfbP4VhX+JHRSfusqWwLJhXJAGPrSZ2ptddvoB0piYjfBOO BgZ6VJtOHBJOByo61C3BvQhGWZiuc9waSJyGTnJ6kkU18RsMNweB2qRGxMjjOT8uPbvWrWh ne7NJgFUIcE9QMVDDKv9pIvJUAZIp0kgePbjDg43Z6021D7jJ1OfSudKydy3q7GldahJEAs RMY5yw7c1im6LSFkG8tySR1PpWvLHG+Xwwzzz0FZLKFu0QAszt0HQCppqNthSuVtVk8272D hY05+p7VlRIZL1Iwq4zyRU9/MJLiaQcsWIB7VTiDEgr8rdjiu6mrRsYvc1HdjvjBHy55zUk IEtsisQoXoe9Z0byq7EReYD7dTUkc0m7dKMAD7qj9KHHTQDVgmQQ+VG6mQDHHFVbWOO11cy SSkjklT1xipooUDAsoVyM7j/AAisqVPOvHwSqsdu7OamKTbQzH1O8+1ajLICSmcLn0qoYyi B2Od3QVfkgt4BIJWZ5QeFUcH8apOzSybiuSa9KFrJLYwZPbApEzqDljto1AgzhR0VQMGtLS PKe3CSLtZW3Bu30rLv5VlvpZF6EkjmpTvNh0Oh8J2bstxOvDHgf1rXCvFqM6psCActjrWdo OpW8Fn9jY7Wcbs+vtS6lqAtdS81VyskfGex9a4ZqU6rReljmdRO7UZiGyN3WoM4kB3UTOGm ZmJ5OeMVG0ib87WPvmvSirJIgnjdVgkIPJ4yK0rGONbYsCAh5Zu5PpWQj7htAwOvWtO1xcM kCDCgetZ1Nho1rJXvZdxbaifhWq81vbgomScZPv8AjVNXSGHy41AUdSe9Y9/qIyUHKjk471 w8jqS8joTUES318SdiEbmOOO1VZX+xokaEeY3LVmfaiXLgc9s9qY0jPyzEkmu6NOysYSk2T GQbi/3mPrQ1zK8WwYAPHApgSRsDBxUiwhQNxrXQkh2Fh0/SrVrZSXE6RqMZPekUAZ5wK0dL cJqCSbc7eeuKznJqLaBbmtf6BZaTpSyyyiWdx8uDwK5vdgkAgj0rR1jUDe3TKCdqcL3FZg3 YAxtz7VlSUuW83qypWvoSFgepznsKjmCsqqq44596CQR3/KmyEtyOw5JrURHFA0sM0m4KIh zk8mlinITy5PmQ+vOKjQMIXI4Vz+dNGBngiqtfcQ51XlFPHUEUxj8mQO2KQg9VOaUk7TgcY 71QDyTtHbjvTomXd8y8kUw7QoyKWFuuB16E00Izrvd9rkJAHOCKlkI8lcHII/Coro7ryRiO rc571JIMWqgHOKBlmM7VHHbtRUURyhPHWikB0PlbI/lTGAOTUoJIyq4PpUSyI0ZQMeF5yad AxAYf5Nea721NvQlXHzFyV4446U/O/CDO0A9OKfbMpY8g5BGMVGG8txgj7vJNRco0tLlQXO 3g5HHtW8QBECAN+M5HJrlra6MNz5uAVHVR3rZi1i3LtglGI69ea468JN3RvTkktS66rt5XO O+OtVJbi1hMkUloCx5LdMVKl0JW+/uUc8enrWXcmN7qZ4ySueMnrUQi27M0b6oy5ZF85yWw OuDTDg5MRPPellyw5XcR7/zp0ZXdt+6Se3evRWxyMajLGckliPUVawcBcfMehzmo/Lkcs24 ADAJ6ZqQM6phgdual+QI6HwRAkni62aR1XysuB3OK9d1GaN7djCu52A3Fu1eM+F7mO219Xk BKFdvHvXZXE1wLmdYrmQJJESc87cV4GPoupWT7I9PDSUYM43xKYp7ifErPg/e6VkQXW2HD/ Mduwbuav35BguMsxYNjrWMgKDccA+/evaoxXs7M4Kr965pQSLNO43hQ0RBXPUj0qGIyt8hx t+7kdP8AOKgBZWwpKsR1X0p8czAMiMSp/nWnLYyEKojbnQsAeqnFM2uzK68KOg6kf5FK8uG PBIHXNNUlTnJwDwwq0tAHxrskZc8jgEjAHpUpCqrpn5Rznnr9ai8wLIGddwPJH+etdBGbSa xeXYpkCZ2k9foKicuWwzDuJ4wI2VflxyMcZps7sY4y5yCPlVeBTJsmZMAEDOSe1RzvlFBOd o6VqlsQ2JCQ1ygGcB+M9q6l9yxJgkMxzx2rmLNN92qlcgEfia6a5JeNRnbx0b+tYV/iSN6X wsiUZbcgDAg8gVDG8plbaoO7kD1qSEFfMJ6HjHamrJsdI8DC8k+orNdhMbdRFQW2kkDr2+l ZxaY/MrbWUYJHGanllaadgMhAeDVZgYpSdnyn+Kt4LTUhmjp6OYizPn3Le9W1YCQeW2D0Az Vex4i+U5Tr+NOAZOVyVycE9vWsZatmq2JZLpUiyjF+o9ap2kvmXQlcEOgLfUVQkmdn2+h4F WbOb940hPy7Tu4zVclkZXuZU23cwIbJ7k1GsgSM7V+X1J5/CiUO7vs+bJ5yetRkERZPIHHP SutLQgtxSlQr4xnjr+VW4trsOBGw5OP61lws2BxgDnr0q2rlTgkZ9T3qJR7DuXrkyTQgldq jpjiquxzaDa247utD3BmiAGBjg063l2qYyMED5c0JNIT1MC7SSKfLbsGq6yOWUAEknA9609 UG+RA2OeOvSqEAK3QbA+T5hXbCV43M3uXJkkslht3+UsNzDPQ1nSgq5xj8atXMrXTeYclh1 PqKglGAGA6jFOGm4i7GpW1inTG9eRVnWL22vYLeZPllAwy1TgkAsh/eziqUnLbtoHc1CheV +wEbdSc4yaTA3Zz+dL0yDyTUltbS3VzFbxLukkIVVrbZXYEtnp9zeuY7ZC2ATgdDU8d2lmC ip+8HXNdPqlrPodsLdGVY4IsM8f8AG5964ljudnbqe9c9OftdehT90ty6hPIpG4D1FU2DOw ydx9aATnIH5Gmsw/D1roSS2JuSxxBjntVnai9AKSLAweBmn8FiRnAHNJvUBeFXJIBqPcWyR yMUEAtnPFOACg9h9cVIDMlV7jnqadFMY2JByT3pCVOeB7c0mxScqOO5oYDgWZiRzz1xTgGD ck/jQGG3C8/Smux3Z4pAK3GT2HTFV5seX8rZzUigMxw2PXnpTbhkEQVBk+p71S3AYDiJQfr TCQQVJwfan8AAHjjmomJBOQKoBEbawJPP8605YontN8YCEJkgd/esvGF6VqQD/Q8n5tyFMA 9PrUS01Azy2Dk4p8RySq9BzgUxyGHCgfrTVk2nKjqMVoBSmx57d+e1Svn7Oq4HOMVBK2ZGO Mc1ZkP+jo3UcUASJhVKlN3SiiJRl8kgn0ooEbcRTYc4LEenSpU3EHgEdae8EdvGpwQx4pYR gsCegrzW09UdFrMlso2xI23jHeoHP7zI+YqOprWVd9gZFbIGd1ZLk8nqOlZwd2xtWItzEMw JGew6Vc0xizOjKcEZ5qCMZfY3GfQ1aMf2YNjBbpmnO1rDXkWVUAEFh8ppN4EPAycYzmlRlO fl4x3qNSCzYTIzWKRqym4IDBmx1+tInzEBs9elWpYVJJVcbR070xIXdvvBR/exWykrGVmOX KjaQNnpjmlklaWTK5Ve/tUoTftXcQT1Jqv5TF2jUZz3HepTVx2aNDSUHnTSnBKqCrdK2Pts 3ykNvYBgQWySDWRbW0sUJBbaGOSRUxikGXQkSKOvSuapGMpXZvC6RDfBirA4IfnJ45rKOQ2 M9+4rVvW4G7n61mzLtb5hu47dDXVS2Oao/eIWkbdj7p9M5psedpG7BHOacSoHU88ZpqjA3H BU985zW9tCLioQCDnP1q9fWZtIo3V9wkHAPaq1vGJ7qGJAMk9B6Vr63EsTWqx9WUnGOlYyl aSSNFH3WzMMR8sZBJ9amhlEUaqO/v14qJeI8ZySfzpjHaAMnnt6U99yUEj/ADBuR/dycioX 3GTbkZPQelIX28Akj+VLkMFI5NaLQk0tFhzK8kmCFGOK2XO5imCTjOaq2dsbOLy2+8cMfTn 3q0peW6QJ3zxXBUlzSudsI2jYWNFMckciOfl/I1noCY3crnb2zW5cJIlpLx2xk9az4Iitkz sentmphLRszmtbFFlj27xjcRg1TkBC7tu0Z4zVuRmYlgvyk4IqSztRcT/NyoOD6V0p8quzK 13YltyqWyhVxTpmRIi7HaACQPWtJrZOCowvb/aH9KztUSNLULHkFugzXPGSlI1cbIw5CGJK tkdTmrOnn/RbmTZlvLKg1QKsOWYt/Suhs1jj09yV3EIc+ldVR2RjFXOV3YY9hnoRmmSEMm1 SAPQ96eACxwOT3pJVAOMg9iRXUjIZG7AbQMkVZXD/AHj83riq6IAB69RT8kyFsdOmehptAW gkeACwxmlIkjbcuCvf2quCZANwPB6VaVsxrnuMcd6yehSMzUG3uONg96ZE8awuske6Qj5X9 KW/Cfbgobj+VMC4bOciuhfCiOpAH8qQts4PapLgIYlI289h2qxAqSykMNwUEkAUT2rRxOwi ZU7D0qnNXFYoeZ5e1ev41HJOXbk5xQygZ4NMIwM459a1Qhpbk8VLb3clrcieJwrL0PeoGbr tpu4HoMUNX0YGjNqMstm9s0rvubdlj0qgJMDbjpxTSDjFN3AEZ64pKKjogJA2Tkj86Ucn0J pgPHXrT1wW98/lVAaCBduTj8aYhbk9PepMYix14+tMbJ9setQA/rzkfh3p52mPAIz702P5Y gf0pC/PTrSYDNoBOBinniPPekXJJI/KnlVwMg88daGwI1O0E44zTTljn8qkbJcLyQKQbSuc 0hkZOMhWGBxUD5yB/Opyq8PtwO3vVZizysWbJHHFUhDz83PbpUUnfAxzUijJAP61FIvYHPN WAAkYGOtBd0jZVYgEcjNOKHaPp1prJhTgduaAJXQrbCRTx0696YMHLKO3IPao3yAeDzSp8r k4JwKAKT8zsOmTViTIiWPPAx/Oq0mRcEjs2asyECNT1ziqAmU4dhk8e1FL15DYJ9qKLAdXd sJLw7ACE4xTo4iTtI6+2a2/sEUkPmiNC/UnHP1pbaxjKksMN9elfP8At4qNj0XRbdymg8vT 5UZRyeMVkyKOjKPqK6KaJkQJgbTx0rImg/dsS4PcDHvTpz6kzh0KcCD7Uo28ZBxjrWowid2 3EFemSelVLclGYrjPqasqA6kYAZjyelObuwpqyJFji+XLZUDtTkSJWdV2jcOpGagQmNTvy3 4dqR2cSCQkNnkY7VFmaXRZkjAXaQMjnpzTxbEwgrnbnHHWnIQ7/dORj8anjdgrxrH34rNtl JIz0gYMQ7A7MjBp+xUmyqjkd+oqztcMXJOAcEkdqseTvjyEI3e3NNz7hylLJCrubPcVMSsi gbs+uBTktnVjlcgetK8MkcocAhDw1F0GpRuwscgHQBe/NZU7Dkbue30rc1ABUjYnIORXPTE Fsn/Irso6o46ukiPf1xjB55pMkoWOMdqQBN/zA89acpUjAIwvOa6TI09Eg33ZbbkoMireug x3NvycgdD0q94dtB9iafI3SNwD6YpniWPatrkjIJ+hrg9pevY6+S1K5hO45+c4brUDbhHw6 kehq2TuUfMPyqlJxlQAMnNdiOUjdiADnk5HTpV/SLc3er28Y+6pyx9BVBgTgZGK6jw/bvb2 VzeID5u3apA71FafLBtGlON5Ik1lvJurlIzuUAKCKvaLCZp4GEYLKuWJOM1jRw3V3KUdWJZ uST1NdppkBtbUM64dzhj6V5lWShTt1O2mnKVyprarEscQHP3sjpWUrbbQfMAWPStfWZ4/tQ TZuCgDJPU1mTFWizhVz61NH4Fcyq/E7GTLGGlL5wB1x1FbGkWhkt/OGQM9T3FZsoGOMHnjN dVo5jGmom0EsvHpW1efLAilG8iq9sDHxlixxgmuf1wOpjTG3aMkZruikQgVtjMScZQcD1ri fELIdQKLGfu9TxmssNPmmbV1aJzvzSPHGEyjNzXS3OLXR5fkVTs28dqx4A32yJgRwa6TXYY 08OiQr8zkAeg9q66svfijmgvdbOEHJ2qeTStgIOOo6dqeVUYyoyegocBAVA3Me1egYFctIg wRnPbPSpYwxjDKBn0PekA+fGwemamjVmlBzkGh7AKrkfeQbj91hUjMZEULgAHg09ApZmYEg HirQXcMhRgfNwOAaxcikc7dHN02QM9PpUabmJQ/XinSktcueM5/OgEh92BxXZ0Mi9pCl71w oOAp7+1ady6m0fYFZlU8Z74qjoal5Zs/JgYJx61buLJorxWhyyOcPnoTXJU1nqaLYx7yzSO 0SQuPMI+YCslkfZuwcevaui1LfNfRWeAw7j0HrVm1UR2rR/ZkaKTPJTOPpW0ajjFNkNanIM uTztHamllXAAG6tnVtIe0t47lFxFJ0xWEeDj9a6IyUldE2sOOW6tyetNwAvIHtUhAPsaRcZ xmrAeAoXDZ9afFhnX+6D0qNscDj6g1Jb8Tj6UgLxJ27Og9qYNvGRxTiSRgEU4fdwCOOxrMY 3cCQq9u1IWyBkmkbHU4z2pq8se56UxEqgHHzVMzbBt6570xRheBnFDnIORkE1IxrEKrMaRd hVcEZNKcADjFIIyzfIRwM5NMB0gAGAenb2qgBx7k1bmysR3HnpUGDgH0FXETGIvzDPpUZHJ 9zVlc4+ucVARzgHNUAMMcHI4ppHFTENgBl496aVXHIwetAELDgHOaYu4v0JAPrVkoCM9PT2 qMR4YYGTQgM6Y/v2OOpq0wH2ZOfSq04Pnybuu7vVh8iJVx2FUBOVJUHvRTjhQMHtRQidT11 2VbEFSMsuMCol2IEBIU7RwKzZnmitVjK5BYAetWI5CS3mg8DBY96+S5NLnu899CW5G50ZSu c5z3IqGa0Vsc8+nepJ7gLJFtYNnj5jVppVbCyIykjjHGaLuK0FZNmEbA/aWVOw7d6SWN8qF yWrbhSM3DA4zj+Kl+zG43BB9TtxWiq23I5Dn0QtF8+Rg4wT/hTWiyN0Z4PQ5q5JasjNtOOe faoHjaMFshg34Vun2M2ieNHjRSmSQOAeeasxCQuCpG7GfcVBAz4ULjaeMHqKuS/IqFQPXIr GW5qtgA4KZPPWprZJMgMR1pVRJSGIIyOQP505MpIVcFU7YFZuXQpLqLIqpICcIvHAqd4Fmj 3lug4Xrn3qs77gRkYJ4HpSw3hG045UYOBU2dtAur2M3WYitvG2curflXKuX80ZGfeu11dPM 05nDZwBkkfrXHtkFioOPWvSwsrwOHEK0iMIGPKkfWlA+XOcDpQQxJO7tmhQWkAwOePXFdhz o7PSFW202EhiCw5A71Q8SyI723U9e9atrbsLWNVXsATnrWBrzGO5ijz8oBx615dJJ1bndUb VOxnNJt6Ede1V2kLZ65xjpUZbI5Ix701WJY7h8vbFeokcJKg8xwAvscV6RpFqsWmRxhQXIy 2T0rgdLhWe9RMk5b8hXqASFNvlAggYJ29uleXjp2tE7sLG7ciJVjfKmJVZSckd6sREJIAR8 p4IJp8CxlCxUseowfakuGEbjLFVIwM5H415Dd3Y7kuphXyiS7ZmjJyeh4qjcoA6gYAPBBp8 9yyzubhixHoe1UpJvPJZHbvmvUpxaSPNm9WRzqEJw4Y46Gup0bmxjzHvwDzjha5WBo1nR3P A6+grtrKeIQqYSEiPHufwqcS2opGlBa3HF5EQnPHbiuD1sl9Wc7tx7E16CVIG9jz9K861mV ptUuAoU4bH0qcH8bZeI+FENlC0l/EgJLlgcCuh8VsY9KtYdpDMSSPXFc7pkoXUoiWxk7fpW z4tzi1jJ3NsyB9a66n8aJzR/hs5RQMAnr1qOdwqAj72eRUyqeozmlkiGVwM8Z61331MCEyK OP1PFTJIpb0PvUcls7qSo+Yc7aroSjfOMeue1UrNaC2L6OhztzknPPY1NLLthOFG4ccVTiY CTAapJmAt3xnODyeahrUDHY5kJOOueDT1wTk5qBSxkbrgnvUoPJx+FdRBpWHnKks0KBm3Dg 960XmuXhBa28gY+8OScd/aodJJW0Z2K4VwRntVi6lYWc0j5yVIB64rjlrOxa2OeW4P2maVm JY/KDnk1d86ZokiZ2KoBgDtmsYg5A75yK3tFtmuNTiTYSudzdegroqJRVyUdZf2cN54Ygsy qh1j4yOQfXNeXXlpLaTlWTHPX1r1ya4DSMzKBGBtwDwK56/020v5Ai5Vj3PIIrgwtX2d09m XJXPPQDyc8UAZHtWvqOmpaHAYMck1n42qTjbx1NevGSkroyItjFfbrU9onzPu6qKYDwCTzU 9tnzWOaHsA/HynBOSe9O3cAjr0ORTjndjp6n1o5Lcc+2O9QA0cgA8/WnQJnOSQT3xTCoMwB 49MCrKED5SDkUPYYNGVB7UzHyDPAHenliepOemO9NYrwo6gYqUAOowOevtUaRMzHaSRjmnB jnjB/rUkLqkwBYhWGMg09hFe4QRyCInOeSagOM8c5NWLpyZzu+UqCCBVQHJw2R71cdgJQDh s8HFQg/Py2fUVMNvlscVACN+asB55+U8Z7UpYkYOMfzpzoQcAYxyKQJ75BpARnpkgYpdpyv bjnFPwAOvSmHBzjjHemBn3A3XbAnAzjmrEltKIlcjKgDp2qGbP2k565H8q3J47lYIhGsbKQ OS3OamUuUDLeTCc880VoyWwYEuqIc44OaKamhHbtcyMYowM56k9AanEUvls0jggk8+1Uvtk YukJTkKCfQVehn8w8E9sA+9fMNNdD21Z9RCB5kalQAeh71d+VCVk3AE44+lZckqtdhduNvJ 9+a0TIxXPmYDfzx1pTvZCilcaNnnbVVj7Ken+NW4iUQMrlScjcDjH1qgAzXCASYY/rV/YY1 CuMtjIwf1rOWw1EroAlxIs0gcuM9OB70hRAwDY5PUrU0kgjuVWSJSSnGRwTU0cKynJwynng 96blbUah0M2NFVvLVRkNnjjIqWSHzASi5GehbpVpbWN7lhuxxwM1KluF+Upx95eep/rQ5q4 rOxXgRjEqohb8RzTpVlEW8fNjjbnPHenwROsrRbSOOeaWZASy9cE5z6f1qb+8PoQb03FsHB 4IqrKypMpPCOcDPFLFLgsuB1xSTzIAvygN7mtoxaZm3dDrx86bNG+Mhe1cXvBJABz6dq6m7 u0bT32D5jxgetc2ybCC2c55PQ13YZWTOWu9UJtQqSpOKltI1kuY1Ax8wGBRwDtwMdiO9W9J jDatApXI3AkCt5SsmzCKuzsfLWDywD8jDlc9K5fxLsbUVAJyE9a69whTkbSegxXF6yGOoyB +dnBxXnYXWdzsrP3bGMwx1YsfpUa4KElcAVY+fnA5zwKYdwwduCPTmvXucJ0HhW2E16Zduc LxXfW0rByj7ycfxDr+Ncl4YV4bd51G3e+M+2K62O4V4zG5J4yTt5HrivAxjcqjPTw+kCZ9s cbTwnlsbh3IqtflJ4l8puQ2cMf5VOs8LB4WAG4MFPrVa4FsQvkysQNrcd/WuOK1N2+xjW8d m0r/bRlANoIPINVLm3hgmlW05VjwcZzW/PZW0ttuDBDnaec1mXFsYg2M4HfbXbCab3OeUfI w0hn3MMfKOoz1NT289zayboozjPIJzTmSVTuRmPPel86Qx7mwOecCutu61MOWz0NyK/kayR sGMnPFcZexSrdySOCu7nir8tzKAWU5AI49ad8skeJRvyvrwKVJezd0VP39DL05P+JpC4Ygb ucdMe9afiC6S5u0SPJCKFOf6UYRE8pFVDj+E9azrxD9tIOMKO1a6SnzdjJ+7HlKyxkMORnp n1p0YY43gHB70rD5x7c9e1Nh3rcvkBg3I/wre5kia4JjAKnJPJxVWSzZodxkweuavhSSGI7 YIFVJjICrgkx9M+lEW+gNFFIXiO9gGz/KlucLauR97kVKXIQncTnpx1qpfzpLajYx3dCMYr dXbI0M/BzkNnJ5+tLlsMAO2OO9JHkKMYBNGNi8mulmZ0GmKWslhXJeRs4B7Vqax5cemvGv8 AAAOOx96paKAkMU390EgHjNGtTK8EgBKjqT0yf61wb1TTocnuZpwwOecV1vhhSZppz0C7Qx 6e9cbnE4wTjPBruNEBt9HyeC+Wx/jXTivgsTHcu6g4McixqqKB0wcfWqVvMPsrNvIcfxZxV rfGkJach0P6n6VgapdC0hkjgb5ZSe3auKnG/uotvqZN9dNd3pOfkzhRmo7tRuVOgAANMtDu uBkAgc02aTMzHJ5NeolbRdDIjGQ209utTwYUSHJ54qLfgHg06PBTnqc/hVyBE4Jzknn1pxf aDyTmmxnA5Hbr7U5IzIN2D16YrMY+IAqGIJ7/AEqVuFPPJGM00khVULkDjpTNx6duvFTuA8 naAVwCOuO9NZgWwMDFN34YN2NBXPI/PNMCRVGOyk01htBzgGnH5TjPGOtMcnYc8jpigCGQ7 1eQrhsYznrUHpu/nVmRSLDewGWkwBntiqvIBBAzVxEPO7yT7moohmTIPAp8hJt1AJx60kTA DG3GfSqAlb5ipJyB+lKPlXp19KMhguQcCndAR0FAETEDk4+lNH3uAOeae+Oh5z+lRnsc8Di lcCk5X7YS3riuguCFtlcnGQMA1z0wH2lsYznNaVzKXs1QvhhjArOor2KRdDKEwXUc8Zoqo4 ZsKMHFFQgsdFbsxvXwxYbRgjjvWqgaQM2CAvHrkVkWcrkkMPmJ64/StOMtINsbFiOoNeTUV melB3RKGJugo+bOMcVazvixGdwJ47VVKmSYEks4GQB2p0IbaFXcQKykrrQqLJUIF1Gm7BIz vz0q+GLIS+WHqMc1mbgl1Grq2B/e7VeO4RABsbuOKzktjSOg6SQpPC5fEZ4AkFX4lijZZGu MM3rzx9KymiRtjGNdw4xjpWpHAMKxRD/s5649fes5pWRUXqD+WZ0l+0RqGHQ1bG2dyFkDcZ PONv8AhUH7h1CSxgbWznGf84q3FBAHJijGQo6j5T/+uueTsi1qyLesE6M8nysdrBV3Z9DVu WK2OSCVJOSzL0HoKbdRjygiEh1+Ykce+KfGqyrkBlz0XGcfiaybvaRW2hkXFpGLv5H+UjkY qCewaLHO7Pc9K0btBuYq2MEcqODTpCZI02MNh6sTXTGo0kYOMXuchqwFuEQ8AnPArGc7iSf mI681v+JAGmgUEk4zWF2+XHXHNevQd4Jnn1FaTBNuBkj+ddBodkG3XbsfRQB+tYaRDd8vXH r39673TLbZplvGSoGzJwOtZ4mpyxsupVGHNImREeM/Owb+9muH1kBNSlwxJzXeMEBXHyBs5 5/WuF19CNXk2sCDgg1zYR++bV1oY7uxIPTnikZwTjbn1qQgluRkHPHamK+18AAn0PY166Zx Hb6XHGNIts9epHqasKxiulidTjnaen51X0uWNrC2jChSVz7dKv7YWOTnCfKGNeLN+87ndFa IYY2dWfcxxyoHapI7jKkshVwSCe/FIGk3EOdoGAFPH40y4zIC25RtGRjPNT6legjT5YOrdA AccVZaUSW8YLDBOCCeKzoVDy4bqeCD0J9PrTphLG25E+X+6vU9s0+VXsCuMmUfNuHB7f19q qsgIDbjkZ4I4/Cr8MT3OTgNnpnnNQTRmBnDMSqnbjP3T/nFXGS2uGtrlFwoTHAPYE9R68VC koWQqpAXGcYqa4hZozsA55HPB/GqcaFZCkzn8B+lbxSaMm3cvKkcyEIQMDrWbe7kuGyQdoH TvxT5MxyDyzgHofaqt44kkd92Ce5+la04u5nOV0RggnjAYf3j1pTgBmZgrD0qqd3mLt6H3q wo8w7c9PTtXQ0ZXJku1I2EEZ43HoacwiaI87k756VXEDI4BYHHOSMCorkjaVQ/l0NJRV9BX ZKxjaJdg4HUetYV/uVycEBu1b0SqbcEnHHXPSsPU2/ebQSMZ/Gt6XxWJlsVkJ2gD8qdt4JO c02NdyjBwR7U4Alhg9ePpXQzNHR2d0fskcMQPyAEk9Ky9TvGmmZXbnpwKfueGM+W4XHWsud meTJ6YzxWMILmuU2VolzMD33Diu7t3XyYIC2FQfNnvXFWKiS8UEk4rpppTOREHCRKOqjGfr RiFdpBHQddXjGfyk2eVnOM5J/wrn9TmMswJHH6Cr8iQRMFJPJ4Y96yrt1luWAAAHAoowSeg NhagqJHUAccGoD155x61KhZYmGOvemAYOa6lvcka3zdOo7VZjQgDAz65qAcsOMc1YbcPlVS SffpSYE9rbNdXBRSFRRuZsdBUzBFyU5CnANJCzRWnlovLH5j3NQsTvwCMZ64rF3bKHKCy+y 9hSFlVeMZ+lNA+QgccdaBgIR1OBTENYEnAPepF+RQMURBs461YIjUgSA5/umk2BX5JwODQY mKHjA9+9SY5OOF+tI8nG0McDuf5UXGUZnONpAwDnrUBIPyryx71JKcnH1xSdB8v1JrZbEsd JhIEjU9Rk1Eq4br0qSbDMq54FIPlLEd+Ka2AeCVHT/61Pzlcn+dGAVUK3zHtS8DkANSAaV+ TOfmHODUb4OOetTBgPmIAqJ+fmxke3ekBnyDFy2D3rTlANsj84wBmsyUE3bjBHNasojNjFu +8MDA+tTNjHRlGJOSuOM+tFLtReVU8470VAzpbYhoY3wASTk+lXrRdheRmJY/gRWfbZijVt 3ykcKR781oWhZsgkNxndjpzXkT6noxH2yl75zt4A+Xgn8a9c+F3gLwb43iex1HWNRtNXiLt 9lh2hZYhjDISp5HcV5rBFAGkwevHPB59q0dLt9Tl1a3tNISeS+uH8qAQOVkZiOgwRjpWUai 59r+Rpy6b2Oq8YfCG58I6Dda3qviKxMsNwIra2RtzXSE8Fe6sBkkEY46157swwKuDu4HHNf Q3xH8B+D/AAz8Mm1BPDV++qTpGgvBKXNtM2MmTc2ACcjgHrXz7g78AHI4JHOPatK65ZcpFP VXIZDOq79uBuxgn9a0IQ4h5OBjGFPT/wCvVJnYwYLHqT0zk+mal3A26SJI3Nc0ldGy3LQkK LvCqSBhjnJx/SrkV3E9urRQhmK9RzWaDLuyxQnBGWz/ACq3ajbENybmXqVP3axlFWKT1LU8 /mK+2LEWOmCAfr3qG1dzCUVlI498f/XoR22Sc7XYZ3DJxz3zVQJtkbdJkM2eDUKKtYL6l6S MtlhtLnjI4zTLYSKnll144xRGFZgAmWVuP9o+tKMpcO4jATHTOMetLyE+5znidSbuFlcNuU 9BjFYCbRn5QQDz610fibyg9uVTa3oDmue253kDOT0Fexh3+7R59X42TW4BkSPZ3HXoa76Bm EaQrgPGAM98VxGnx+bfQRr03AfWu7dAkKS4AKcNzXLi3dpG1BaNisXc+Xlvm5JPGa4nU5oZ L2WGT5mU8SfzFdcWJAbG7b3Brgb6Qvf3D7QMsenQ0YSPvMdeWmhATtYtkH0NMAXnAx2+tNY jIzwQee9WYod5VN3U5wRXqPQ4kdzp8EQ06FJtyhQAvv34q4jRyQE5Ktk8555pbZytrB5RLF lwMcBSB3qrd4jYFiQU+Zsc7l6V4V+aTPUskhTbmV2UqPNbpuP5VXdTGzRlGQr8pJ5yfWr0U sZthKg+8CQV4Yj1Of5VVuRGsZky5fG4hh+uKpSd7CcVYhWJ423KxUg5GDyfepY7tfL8sOd5 JOOnXt9Kkt1EgZ2j8tw3TO7PT1pZWghzOsYVScEKN2R9KOa7sxKNiONpImYjcVz3GP1qaNo 5o2DuNxwSx5+v1qVJYWgwuBE20AKhJz681UuLBvNBhOQw+50B/H19qlNPcrla2EkhhkfcFW ZG5Hcgj29KoXUC71ZQoDjjByRWilu0NvI4cYEeMFuQx6gY7VRu7QrMsmwKQBtPNawetrkPb Yz51aFdyh8DgZ7VhSkysGkxnnt0rqJoTsMz72jVW3AfcJ9KwEA3MWUCNeQBzXfRlo2ctRao oAsHJz09e9WFkUoxUgsBzg4p1wixlWUbgVAIPamrbNIN6rtGOTnrXRdPVmPUlS5ZkMRUE4w M96idZGwMAg8DP9alFs0RBHzDHIBp4TKbwvy5+XPNTdLYYgXanTnj6CsDU8fafu1tvxEcMQ B+tYF6+bk7uorajuRIhUDGTmpIh+9XPrUecLnGKmtR/pMY29+9dDehBcuSwQFQDn9KrLJ5P mJ5QYsMbj0Aqxd+Z5IBGRnA9KIci0kzBvDLt3ehrOL0B7kVhhYncgbm4AxV1vPx88QUEY4H NVwxtkVVA3YyTTRNNIpeWQnPAFNpt3ALi5hhTGPMc+vRRWSWZ3ZsE5OafOSzHFMVuAMDPrW 0Y2Qh2PlPYHtSE8nngUpJ446c80zdk/XtVgSx5JwDmp/LC4wxJJ596jt1Jl4q0wyDgZFRJ9 AQqMwQdMH0o8o5DD15PpTkA2EdPSlYHH3j9Ky9BkWCsQU0qAt8wHPuaCD3JxRswwBOfUinc CaNHDFt2QfXoKVhkgcn0JPWlB+TGSQOgpgZedwJOe1RdjFKnB5NQ9OOCKmySNh5AFRk/KcZ wPWqQikxJY9MdKaeowM/SkLfMxPf0oT7wGTW/QQshKyMQOccCkRdzZxkDrUbnLs3Y1JGRjB PNADzkE9qkyMbSKjAXBJPPvSg9OMY70gJFXexUdugxURYfdUAd8elTYDA4+UHrUXl/KSec0 uozPlb/SmPvWo+37DESCX65/GsmQD7Q5IHWte4A/s+HHJ3DpUz6ATxjdGSRzweBRQrlEyP1 orKwzZTAQfvQpAwQefxrR0zG8sWDcDocZrOaHEaMMjPcdqmslkywiBcAZA6D615srNM7loz ehdCrGRRuJ5UnrXf+DNV8E6dpa3Ot2l//bFnfx3NtLZkhpo+FMeQflI5YEc9K89tUMkJ+cZ JyAeua6Twbb6rL4q02XStEfXLm0mWc2aKSGwcjcR90ZxzXPHSWht01PWPjQvh3TvCcFtbat 4hl1LU2SWC0ubyZohGGyzOknAI6Y6g/SvBVLl18ksWI5J5r1r4jfEzxPe2GreD/GHhC3sbq d45bclv3lqu4Hg8784+8COprygtGE+UqkvT73WtK7TldE01ZajCVUFSxxg5HYVHECY+DuOf 4T+dOfcsflrzk557VXj2ODnOFB4Hc+1ZJaF3LqSM43R4GGxz/nipY7hxOzAmMsORjv3pgmE WFRgpYD2FVlcJcnDZycdeCO9Ry3voM1IzLJI0UiqS4zweAKJysKqGkVgOmP4qqHzFDKNoH3 i3t6Us7b4gzKwC8jPrUKOoXL6yIqZyEPX86YbrzF+VsFcAgDtVeJ1kjUF88DGRTFxF5km0o ehxxRyIOZmFr8kk2pCQqGQjC4rLBI6HaD2qee6NzO77s9dn51C3zNkqVPpXrQjyxSZ58ndt mvoSNJqPmZysQyeOK62a6SWEKUzyeorl/D+f34GATxyccV0apGVOSQwHQ15uI1qanXR0joQ SSiG3f5SoQFvrXCy7pJWk3nLMTg12WsB/sMjrlAy469RXGbCH+YgAV1YRKzZjXeqQIpwVcD HHUYzWxoNr9o1SPcuQh5KDOTmso84YA4/rXW+GoE+xmWQksW4ANa4ifLBsijHmmjYdpIrow oinJwB2FNmgYbGCF3kfkAYHH9amMKuVQozSMeo/h96ghnbJLByyHJB5/KvHT7Ho2RAFaK4e OVGMTDBz29s0SklNpDxNjbgnd345qeZ5riR3O51X+93yKrmUK62pyFJDFWHJX0zVJt6iemi HxIdkO4OqNkgnqDVj9+ltvRcM2AOP0z3zUMNzA8PlkKVB/d4JHGcZot2kMcgmlR41I43ZHH QcUnfqBAySWZLLCQxkBY4yBx0p8jJOQZNwJYECP8OKuxyu8kpmiSTcTkZOeP60sUU0bAOI9 uBkLnd/9anzd1qC0KJP2di7JJHG3B3EnA9AfWrd1dJP5H2eVkQMoYgHg81LmJWcF2ZG5wTk Ae1ZofyZTGQfLfc31NNLm1B6El8ix2Dp82w52rkdT3FcXcsA4RSAfuggYANdbqMiPp4i2iO bOBz+p/lXH3HmM78k84JH8q7sKtNTjrvUlZPNt0V2Xg8Gq88r7xGOdvGTxU6FPIBB+bJ6Go Gcs5wS3sR096647mDCK4kRDghSR09aUzvIGdAAhGSvvUEpzlUTcT1wM0ANDFtYkerA1TS3E h8kmY0O07myTiufuDm7YZ3Dua2pTwp3nCjArCY5ncnrXRSW5nIeAdnLcelWbRT9pB44BIFV gTtwOav6ZBJPdrGineTjPYVc9E2JbjrmbegiVdrHrirUFvJDAZJZPvDATOePU1tX9jaGGO3 WAb1XJmB596wJLNrCfcZfOEq468r9a5lUUlZaFNWIdjyzlEyWPHrUVwDEpDNu2jHXjNXAVV XSNgSfX0rOnjfy97kDPI9TXTHVklNuVOFxTVxkHNKSCMYxSrjGM9O9biHbh5bfl9ajA70/k RgY6mm9G4GaALVsMKxYdeKtryABkHvSCMR2tvwBuyxzSgqq5I6Vk3cYJ8qr2/Clfrjt703c C4IGR2pwwSQTyfakAgwR6fWjkZGBz7UEkkZPX2pF5j3AZHekA4ZP3euMUpUrheTTeVwVwD/ Snht4zvwwFSAxgSCpyPQAdKjYMEOFzgelSkHbn19KhmdjGRk8nAIpoClwSx7DpSxgE+wGab jd0BqVMKjnIPHetxEB69CPQVIo+XP40xcZyakyM5OAe+KADBPU9f1p4AVSPXoM0md5OwBQO OKduOPu8AUAP3fJjHFIf7o+hpGI25zj2p6LujPqTUgYsnMxfk5bHWtuSMtDCoQ44rGZSJCM /wAWf1rcaVDaw7SQc9T35qaj7FExgYJwPm46UVZjIZDuk2+1FYcwF8fNsXJPc46CprMk+c7 MTt6c4qEyx+WqkFOOR60Wxz5xUgMcEjt1rg3R3XSN2yYyKNqhTjnPavdvhv4i8MeFPhXeTX mvDSNS1i9e3+0W8ayz2yhflfZ12jnnHVq+fbedkYAMwPXJ5rtvCXgbxJ46t7z+wLWGUWZUS STSiMZbOBz1OAazhzRn7qu2W2nHU9K+Mdv4Y8WwWniDSfGmjT3ml2BWS3Mv767OQV2jscFj jr2rxBAroqqCsjf7Pbv9K3vGPgLxX4KW3uPEGmLFbznbHNDIJIt/90kdDjsa52HGGYMM43D NKs5N3asyqdloncWWEYHzFsHAPoe4qCNf3TKA3ysQR3FSNKQjtu3OcBSOg/Co4DjepOGLZJ I61CTsN7kgikMabVyRyec9T1q15JQqx2Mu7B/L+Va3hjRf7c8VaRoxu3t01C5SB5UUbkDcH Ar3sfs46VsC/wDCV3pwQebZP8aqFKdRXiKU4xep85NEruuxlQ9yw4Ht9KJonRGVTxt6Y6n0 r6G1D9nVPs7PpfiYtcDkLdQYVz6EqePyNeIeIdI1Hw1r82jazam2uocbgOQw7Mp7qfWs50a lP4kNTjLZmDAg4G4KV6k84qaRWkgmjUjAB6jG2qzbUlAJbYecEdKsLI0uDtOFO0c5pPuC2O JAO9g4IOcHjmrOUYgHOc1a1W2SK+Mkf+rfJzx1qqip3br2PGK9NSUlc4GuV2ZqaRIIb9g3I ZSOnSultp43k2sWYPxwK5bSiX1WNFAxtP3j7V09mnlXHKqD1rzsQlc6qOxla5MPM8gOcckj P5VglRkYYeoPWtbVAJdXmJ+6p7Hhv8816T8KPg7a/EbQ9S1GbXpdNazuRAESASbsruzkkY6 4rsoQfKkjnqO8mzx9bZSyIzZZyBn0rs7WGPT44kZRgcnHc461f8Z+CtK8FePE0C11p9Y8uA TSyND5ZRskbcAnPAHPvVW5yIi4wYj0BP3T7YrmxTfMoM6KEdOYdNeCLPmRlxuwGzjB+tUZJ I47nzSDgsX3HoeKjWMPcMZxJLEjcj+E8ce/epTNGLQRln3Lxt29eOua5VFI3u2WIbtyhkRy /mfd5xxjgmoJIzKQZf8AWr0OetUI7OSO5jJnIRyQvy8A1qtHiIFzgq59cHHvTcVF6BdsWyV PKAcZLZKgdffNTvBEA6rwWPKqDkf/AFqgRpIZkG1PLkUg89PTFd58PfB3/CceILnTTqDWAt 7UvvEXmAjIGOSPXNKMJSlaPUG0ldnCXGxigjURsBjJyeG4z7VozWYWSJGbORnKNyOPU9q9y f8AZ2ifkeKmU7gTizHOP+BUsn7PSMMyeLpSF6f6KMD/AMerpeDraWX5GarQ6ngJCwwPHK8j qThJMjJz/Ks7ZK0pLtISDwzcDmun8R6dZ6H4k1DQ7DUBqUdqwVrkwhdzEAkAc8DOK5+Nttw IgxU5JJPSsUnFtPcu6dmjK1MOlov7zIJx7n2rAG7ftABIBwD6V6D4e8NN4z8a6T4ba++yLf SvH9oVN+3Clvu5Gfu4rqPiV8EbH4eeDptfl8Xfa50ZY4rY2mzztzAHnccYBz07V6NCDcLo4 qj948Y3IiIN5PGTRLJBGNwDMcDg05YxuVsgZGQBzioJI/MIwcD8q0tci4rXayY2rt7DH1qp Idyc/NliNxNOZERhtxUZLMcsBgZrRJdCWwdyINqdcZrGZgHJ6Z9K0XOQWyWGMDHaslvvj3r opozZONpXBBHOenBrrNAgW3tjcSJ88+FQDrj+lc3pdo17epGRtjU5dvQV6DEiWmneZFECqD 5d3cevtXPiZpLlXUqKvqMLQRRqjldw+/v65rCv7iNrp5VZMnheOAKv3Egns/OdgrEggY5zm sdrYKDKZCQTkHrWNGC3Y5MhWKCQSPL8rYyNvrWTPIHlbg4zgVcvJSqNH/EfWssjLZNehTXU hgcYJJwccD0pq9gCM0pBPA5p0ahjWoh0xAbGTwO9MjG4g9CTxxTX+ZjjjPWpYUPmhfekBpz ybpETgbECgCoxkDJPHtTC3JZlHWnZwMg4zWVrDHYXGQcsPyNOXBGSD1qEArycEHpzQGONp5 osBLwWBCZP1pzHPzAZXP61CHIXqB9aD8xAGR3PaiwDmJ46Y6UoTJLYx9DSJwMMMY6GnjPQH I649PepYC4KjjgD1FVrg4CgjjvipWOSPf3qvK4M2CvaqigIgu7kc8U9kxDJ0zxzTgSOAcZ9 PSrAT/RCc8FufWqbsIoBT2XpTcZJyvGeauEgYG3P86hf73I6nsaalcCLBHA6dakUE8gH09a Tfn5ScgdKAepwQfWqAU7yoHpxk1IpA5PJ9aa2Gj680ik5VT1z2qQMvP8ApA7/ADVr/J5EYK biGGKp3FoIDFtkD7vTtVwrxG2D1AqJNON0PqamyPad28YwAF5opw3BMocE4zk0VzjLRU+Xu kQ4Jx1/lUttGpEiNjBXAI6ZzTZGL8nG7HB7VJbyfuZI8gA4+g9a5Oh2aGhDbEgAyY2naAO/ 41738DNMggim1kePxo5WfZcaU3lqs4AypbzDyCCeVGR614JA3ybSc5+7x096+jvgLpVpP4P 8R6hb6dYajriS+XDHdKCAPLygJIJVWbOT7UUU3UKlpEyvjZdakb28fSfFdvN4ZuUjE9gdTj mLzbuWjiyWCjjp057V4eVyT+8XK8j1Ne5/EPwPa3vw1vPFes+Fbbwn4o0yZEl+xhRbagGYD KhTjnOfUEHORXhkYJ2nKZyAQeuBWda6lqVS2HCNzKI9oHU5HQU2EiK5ZJSSuMg+9TRENNhD vB6c9PxpjLs1Al1BJGNv9axWuhozsfhuRL8UPDRJyF1CLH519ZfEDxJceFPBN/rVpEJZ4EJ RD0Jr5M+Gzg/E7w0hUr/xMYjjjrmvpr4y/wDJLNU/65t/6Ca9HCfA/X/I5q26Oc+CnxT1b4 hTalaataiGezRZQQOHRjgEfQ1yH7SFukWoaRfsQCS0LH1UjcB+YP51X/ZhJOtayvO0WEeOP +mlXv2mVDx6Kp6GYfyNay/eU/eM17stD57muT8mWPPbANSxlgFHnYLDgZ4HP+NJNEkcC8j5 SfvdaigV5eV4A5B65NeZZNaHVdplTWVcCJCQepIH1rJDMFIwBk5HtXceEPAHiL4h+JJdK0V IxHbruuLqZiIoFJwM9yT2A5OK9cuP2U737Hvt/GsDXYHCSWTCMn0yGJH5V30qb5Eck3eR4N 4fizeNMQcKuCeuc10s6xxETMoO3nPoagu/DWueCNfvNA161WK6iIK7fmSVD0dT3U//AK6x7 /VXa5eCRdsa84HBNefVpynVsdEJKMLsr3LRtdTyrnDn5QT0r6h/ZfH/ABRviHjH/EwT/wBF CvlcziVwwB9Oa+q/2YQP+EN8QkAgHUExn/rkK9GgrOxzSdzyf4pOE+Nl+Npy8IUEfVq51mt 2RCuChbLAdcD1/Wvovxj8Ch4r8aN4hi8QLYq8IR4jAZCz7ic53DAwRXjHjz4far4F1a2gvp YJ7a7LNDdwkqG2/wAJB6Hnp3rjxlGTlz9DpozSVjipfKN2WiIHGTuPpSpGI4FYxYSU/MAc5 HTvUUrbpCPlyoIAA6VBHNIrtB53IOAx4+oNcnK7aG1yVtpeMKWAQ5IA5+lWkvN9rtkjAdWx 15Ye1UBMFmXDsxVjtC84yO9IwE0byblSQHn2quS+4czRpiVQQrRnYw5OOc+3rXSeD/Hl38P 77UtVsrA31xPbfZ4wx4VtwOSPbHSuKWQpMqB95Bx9R6VZE8ocHYT2wGwB/jVQvCSkhO0lZn 138G/Heq/EDwrdarqlr9nlt7j7ORjG47Q2QPxrjPi/8Zdd8GeJ00LRrFJN0RdpGG79K0/2b 2Z/AermRSG/tI/+i1ry349MV+KtsQgcmJsD8q9r2j5Oc4be9Y86t9SvNT1K91i9jYPdPuYc DPFOkVHAQjD9AelPgYRoYWcqMbsfrigyRuyzCMBnPygH7/4V4k5uU3I7ox5UkdV8Jnz8a/C yEfMs7hiDx/qnr1b9qD/kQbfIz++T/wBCFeU/Ckf8X38NEAbfPcj2/dPX0b8Xfh7efEPwoN K0+5htrpXRo3nzsHzgknGT0zXrYZfuziqfEz4T3mN1DfKuOcdqrjPmYHY8V7v4v/Zy8S+Gf Dc+tWOtWmtLap5lxAsTRSBByWXJIbAzxwa8OkKbt0b5Xtx0pNNOzIuOmjVPl9unpVJgx5BB Uc4PWrT5ZQ6rnHHPem2NnJqGr2enBxEbqeOEPjO3ewXP60QXQTMy4AEbEDHtWbj5RgnOfzr 6Y8VfsxzeG/DOpa1feOrPybKF5dhs3BcqCQgO7qcY/Gue+G/7PF78RPAtv4qi8UW2mpNNLG LeS1aQrsbGdwYfyrrirIhpnBeHNBMdj9ruExvxgD9Aa2rsFvvncqrjjjFZPjDTL/wH4wvfD lrrsesCz2qZY0KoxKgkAEnpnFYi+IJZovJm+U9SfWuCdCpKfM9S1JJWL886KuwKRFng/wB6 qDvtZmUtgjJFWgkdxCjyuSSCQK9/h/ZZ1a80u3mi8Y2UazxrLta0ckblBx973ranHoJnzDe SiaUsFINVGHzADPvXq/xE+DGsfDrwxZatrms2Et1ez+Stjb7mdBgncWPB6Dp69a8sMZGcnH NdislYgZtwOnUdqaCycg47VIF+YAnFe7eBf2bNW8c+CNN8VW/iixsob4My28lu7Mm12Xkg4 /hz+NMDwVFBBbmrNqu1mlwflFfRkP7JPi1pbkP4n0mJI2IgYxyHzhjqQPuc8Y56VR0X9l/x 9fz3VtqVzp2jwQSlPOlcy+fj+JAozt9zj6VLfQdmeBpuJz19aeW9ORXqHxF+B/iv4bWiapd zWup6TIwiN3abh5bHoHVhkZ7HkZry8IQ2MD8e1JiGlgTgL070uwkAkcU0MdyrjJz1FTxlW4 4P4UrBcaI89gc96eRhsAYGPxr2vwV+zv4x8V6LDrNxNaaNZ3Kh4Pte4ySKejBFHAPbJGazv H/wK8X+BtKfV5jbalpkZAkubNm/c5PBdWAIGeM8ilZjseSFVHVuc56U8MASBx27U4xgHB5P UZprJgdD65qQGfMWA2gn2FQSRlpXBGCB3re8P6LNr/iXTNEgnSGW/uY7ZJJOVUswAJx25r3 O5/ZW8VQW881v4g0q6mVcpEFkTefTJGBWiQvQ+blTOByauuFewjwoVi+Djr0r3XWv2avGel +HpdQgutN1GaCMySWtuzCTAGTtLABj7cV4lKvl28eQQMnnHes5XApyQJDb+YZMueAo/rWYx LNu5Oa0Lhyy4IAbufWqIQ7tpPtVwVtwIhnHuOKkH3c55zQV2ZBOfpQuFO4YIFWA/BKgcZzw KMqG3g80HAGQSM0mA6DHUVIDLobbmIZ3EhS31q/LCfLi6Z3fjWRa73mRWO7DVsXQ/eQnBCg jnHFZy0VhloMVByBg9icUVIqqd28A4PBJorEZYDE7mbPQZwcZqWFggdc5zjpzjmqwIbG4s2 R2HSmq5Q4CHJxyDyK5+W6Oq5toyqv+rZgvOWPb2r3X4QeAbfxF4G1vXP7Yu9Ju/M+zWt3Bc NGsG0By7qCN2CR1OBXz9vdsIrYUDkKc4r1L4YzLq3h+/wDCrv4yEVzIWlbQiJYCpABEkZH6 g8iphFJ3epbd1ZHT/FPwj8RI/Dq6lqHjIeLNBsmDh4m+aDPG90HX/eycZrx1NiBiMFvUjGO K9K+IHwc1XwJ4Ul8RWPiFbrSiyJJBKjW843HABXJDdeRXmKMPJjwzZ649axrwaeuhdNpotR CMSbt2ABnA6D3pJivnxyMSvGefX61D5A3HCliBgnNNeEFY3UjIPTPWsUle5q3pY7L4cyKPi r4X+feW1CIgDtzX1X8U9NvNW+HOp2dhC0s5ichFGScKTxXyl8NSP+FneFhwoGoxYA69e9fb 1xcwWkJmnkEaL3J6V6eFS5H/AF2OSt8SPnf9mzRNYsL/AFm/vtLurO2a1ihV7iFo9z7s4AY DOBWR+0zq8ba/o+lRMDKh8xhnpwa+l9Q1RLbRJ9TjBmWKMyAD+LAr4E8Q+Ib/AMZ+O7vXdQ DKBIwRTxtwemPwxWk7QptGavKQ15FmJ8wctx7g1BbFDvCjbtyMZ6n1qOWdvPDLwc8jtSNuE m/aoDDPA4PtXmRjodTep9bfs76Zb6d8I21JIwJr+8nmkfHLBDsUH6bT+dReAfinq3iz4wa5 4SubZYbawiaWNh3CsoIP/fQrV+B//JDNN4Ay1yf/ACK1eW/BpWH7Tvitu32OXn/gcdezDZe hxPcX9pZYoPEGi3uMS4eHf/skbsfmP1r51uJUldpMDdnAPr7V9A/tVMVvNG2/3/8A2U183R 7iocZ2nnafWsJwXNzDctLFyLdu4POOg6V9a/suuX8FeIMnONQQf+QhXyDE7eWTnjoBnmvrn 9lcEeCPEJPJOoof/IQq6a1Jubk/xT1c/Hyy8BQ2aiynbYZu4O0nJ/75xWf+0kFXwVa3BO0x 3CMD3HODj8Ca5CaRh+2ToiqxwZecf7kldT+04234ewk/89V/9CFXJXi0yr2eh81bgGAO33b acfSqdwuEaVY8E8ggk1BHqkf8ZB3AcYwcj6VEuqxvC646KV544/ya8hU5J7HVzposQzGWBi ABgFs59Ks29wqxHcu0HjkDIwayIL9BJiIldykEnq2RVg6rCV2AAMRzk8E/WrlTe1hKSJ0nK ThM/IzZ5BrRMrLIzOI8quQF6VhPebyjKVYkA89qmOogyeU5BdRtOFxnj2odNvWw1NH1z+zW P+Lfaq56vqJb/wAhrXlfx8I/4WtbdT+5YgAZ6Ec16d+zLKZfh3qwP8GolemP+WSV5N+0W5T 4n2x3YHktwO/Ir0OX91byOdu0rnExzwzRFi4Oz+6RVS3uhBIYiGaNiWVjg7T3qhBdWzQrgg SO/IHUdqliMUqyDeMANgjqCD0xXl8lr3Ormueg/CaRW+O3htOTid+T6+U9fRvxg+IN38PfC sepWNsLieSQIFbgCvmn4Nzl/jh4ZQjGLh+Mf9Mnr2P9p8geAIDwMSqf/HhXp0Famcknrc9P tNUfxD8K7XW5l2m/sFuSh7Blzg/nX59X6ra397bRBQsNw6jHYBiK+8/CbbvgBoLDvosJ/wD HBXwHrLY1zUsP8xupeP8AgZraSuQ2BnARjkg+3NW/DkrHxhouB11C3/8ARq1iNJgY3AEda0 /DLZ8X6EScn+0Lft/01WpjAls+7/joM/CvWP8Acf8Akaw/2bBj9n+y/wCvq7/9Dre+Of8Ay SrWT/sP/I1g/s28/s/2PP8Ay9Xf/oda9Cj5L+KWB8T9b6A+av8A6CK5QxQsqb1Py9fWuo+K Ib/haWuEkf60f+giuZy2RuPP8qiRDLDXirDJ5KgYU4z2r9F7nVjovw8h1UJ5jQafE4X1Pli vzZgHm3kgUk5B4Pfiv0W8Sc/CYgf9A+L/ANFrQlYpHxf8S/ijefEaKF722S3e1n+VB3XB5r zCT5j14qxLgM+ezE/rVRsbiB+lbIi4qYGDX6B/ARxF+z54bkP8MM7f+RpK/P1Bzj06Zr79+ BvH7OmgY/597j/0dJQ9hx3I/h/8Vrjxn8Sdd8LGy+zppiGRXP8AGAwU/wAxS/FH4sSeAte0 fTY7IzrfSqkj/wBwE4/rXm3wKx/w0T429fsj/wDo2Oov2l/+Rt8N/wDXyn8xU2Vyr6Hsnxi tRd/CfWLe4AO+3YH03AZB/MCvgJWjlspC4/edQ3TFfoL8XePhlq3/AFyb+Rr884CTCeM8fh 0qWhPcqnduzzmuu+HOkxeIPiX4c0W4AeC8v4klTruQNlh+IBrkGIA4Neg/BWZU+NnhJ5GCq L4EljjA2tWhB9q/E3xz/wAK/wDCn9rxWnn7SFES4GB7Vd1G4TX/AIXG8uIx5Oo2AldD/ckT OD+BryX9oDxVoGseA7rT9L1KK9uYwSyRHdtAIySa9Qsmz8EdLOOujwf+ilqOhr1PgCdFhuZ YTz5bsnXrg4phCFccVFfMw1W8wcjz3/8AQjUZX9f0qHHUhM7D4bD/AIul4WORgapb9v8Apo K+4viL4wPgjwjca2tv9oeM4VPWvhv4bMR8UPCwB4/tS3H/AJEFfXX7QHHwsvvoatIFszqPB 3iZ/GXw2tfEZi8n7ZE7BP7pUlSPzBr4Q8axC28Z6xaRLhEvHZR2AJzj9a+zPgj/AMm+6IP+ mVx/6Nevjbx3/wAj/rXJ/wCPluPwFDWo29DlpEbG88VXELNIORg/nVhuUxz6c+lMU4Yhjtx 3FK+hJXn+/tHOepqHLD61JKoMgOeT6UwpkdatAChs9T9KFLAHkntkVJGCB7GlGfuEEjsakC lZNidSAMZ5FalxKGkhBY7dwzjHHNZNucXCk9Q+Dn61ozybJIyG+UkZAFZyGa+/O7IXGe9FR 7l5HzEUVgMkL4kIU4wB8o70nSQbgMEZ3HvTd0XmEsDwePfikDH7SAMlemOtZo6DQZwc7MYx zgdq9y+Cnijx94d0Ge18P/DyfxDpF1dF2u4iYiJMBSN/IIHHbjmvCWydvRc8cCvdPhT8XW8 IeBJNC1zTdSXR0kb7Nq1jbhjbu5yytu+UnJyB19jTp2Tu3Yp3ehY+POu2l/DDBrfgnXtH14 OBDcXF5usio5fy9pKOcegB9a8Tjl4wG2Z6c5xXufx18V6Z4s8PW50Dx/plxp8NtHNPo0qYm lkLZDo23hwD8yBgeDXzuCUOQ5YYxkdaipFN6BGVjdDfvl2sNncjOaWSUpjYSgLZDEdqyUmf qmM9wTUomLxKsv3VH1/KseQ15jv/AIavn4q+FejBtRh+bv1r6s+LUmz4a6n8xXMLjI/3DXy R8NZ1X4r+FWVQE/tCMA45PNfT/wAYdRX/AIVrqQz/AAMP/HTXbQXuGNR3Z0ngy4TWPg7oFw ORcaTDn3YRgH9Qa+Ktdtf7P8X65ZKoHk3jsARxhuf619T/AAM1oXPwQ0OFn3NaiW2Pttc4/ Qivm74pwmw+K2qOoASZFl6dex/lTrrmgTB2Zyxk3PymCM5J/lUU8jllYLwDkAelILjcpIUY A+U//XqOV28sA855HPFcMVqbNn2n8ESD8DtNKrgE3PH/AG0avMvg0F/4aQ8Vtxn7LKP/AB6 Ou8+CV8sfwM0td3Rrnk/9dWrzb4O3m39ozxQSww1pKf8Ax6OvTitEc7erG/tWEfbNFHH3/w D2U183FmwQBk9a+h/2oLgXF9o+D0f/ANlNfOyEAg9+lTIh7j4tzYOcDOAK+wf2XEaPwTr4P fUEP/kIV8gKwwMcEGvrX9mjUCPBmvbwFIv0HAx/yyFKDfMMwJ1z+2VoZ5B809P9ySuq/af/ AOSdxnp+9Xn/AIEK4uW6U/thaJJuH+tP/oEldR+0teed4AjUEf61f/QhWvQD5JuIZFHDEfh 61CoZVwqjHb3q/LcQqiMy7n9qjF1FtxlRjAGFrk5n2HZdykMCQ5G09gKhErZwTk5/GrUnkx zE7t3PJH9KjaNGmLx5AJyDWiYrDPMcMBkk8dPSpCrGY54z2z0pyW8hbIIIJANWTGd/IHXpn qKd0Frn15+ytk/DTWM4/wCQoen/AFySvKf2l2I+JVqoOAYWz78ivTv2YLn7P8ONYQnH/EzO Mj/pkleVftHzLP8AEWA4LYhbH5itugjx+CcphSBn86tLdHzt6dT3HFZycvwScc1Lvw4XJI+ lczimy0z1T4JMW+OHhti+7/SHHQf88nr2v9qE/wDFvYR6yr/6EK8G+CM6x/GzwuR/z3fPP/ TJ69u/aZuxP4DhQHkyL3/2hW9NWRFz0nwl/wAm/aAP+oJD/wCixXwNqxT+3dRb7xF1L/6Ga +6vC16E+AWgJ0I0WIY/4AK+DtXfOu6kV/5+ZTz/ALxq2J7FWVQ3IyG71o+GEI8Y6GD/AM/9 ucf9tVrNRsk7gOta/hwhfFujMccX9v1/66rSWhJ92/HPP/Cq9Zxz8j/yNYX7NoI+AFjn/n6 u+v8Av1f+N98H+GOsIDjKP/I1i/s7XQg+AlihPP2q6/8AQ6ZZ8q/FDP8AwtLW+M/vV/8AQR XJkNuPBPHFdV8SJBJ8UtZIbrKP/QRXLSEAdcUmSy1oVv8AaL2V2B2BTjvX6E+Jvl+FTjuLG Mf+OCvgTw9iKFs8M4JBJ6V92+J70D4XyJnn7DGP/HBURd5sIn59SJzIXZcbjgd+tZuzIIDc FumK3Z7CQp5yAsGznbyBzWOscqtJGRghq1jJMkRfk2q2T6cV9+/A7/k3Pw//ANe8/wD6Nkr 4GVPmA7ivu34K3Yh/Z60GM8fuJ/8A0bJVvYcdziPgXGP+F5+MpjjJgdfw8xKz/wBpfP8Awl vhrj/l6Tn8RUnwSvQPjz4s5wos3/E+bHVL9pG6Evizw4QeRdR/zFREp7Hu3xdP/FstWxz+6 b/0E1+d8DkRk5529/pX6A/Fy+Vvhtqq56xt/I1+f6IViDEjGOmc0dBMrEnPHen27SrKphd1 kBwrISD+GKUoAclvyFej/BDSrLVPjL4ct72MSwRzPcMjjIYxozrn8VFWiT3X4Qfs+29nptv 4i8fiW4up1Dx6S7kRxr1HnD+Ju+zoO+a938SrEng++jhVUjSAqqqMAADgADtXlHx98c6v4b 8HxnRpzBNM+GkHUV1ttqLy/ByxmuJmlmn0uKWR2PLMyAk/mal3auWj4FvQf7XuxnH79z/48 ajyRyDiptROL66cc/vn/wDQjVNm4wD1pPUk7T4and8TvC53dNUt+P8AtoK+u/2gP+SV33sD Xx38OZdnxM8LtkAf2pb/APoxa+uPj5dh/hffoMZwaaQLZmj8Esf8M/6J/wBcrj/0a9fG/jr jx7rZJwDcnn8q+u/greKnwB0Re/l3H/o16+QvG7CTx3rRzn/SDgfgKH1G9kcy+RlVGM1FJg 45OO4qbdxswMDnJ7VE/U+nUVmIpzcNxkH600Z/OpZgMqwAqJgQ+M474rVbCHoCWzyaXGyXh jj2pEI34yfwpWBLgL96gCgSFuXB5+f8etacxZZIcIpBbIyOTWW4xM3JPz85rQlYBI1IGcjB rKpsNGy4LAk7Vye9FORwY8YJxjJx3ormuMifarDKjOfypYjm4Lg46NmoZsGXAAJOMEU6KTb M+SRjjipS0N76miZnYBlZVwc5r6Z+F6aP4s/Z7m8Kt4sXRJ4tQc3TMyLkM24IwYgOjr/L2r 5VMxLMT2prOjZMpyccZGeaIrlKbufQnx4+G1/ca5qHjrw/LplxozQxPcGK6jRoXVdrELnDZ AB4568V4B0A2knA5z3qq7gomMgA4IzxUqMwPKkr3xTYiyjqo3KDjbg8damdh5bqjEjGM9lq oeW+V0UYztzUoUuCCdy+x5/GpA7H4eMqfEjwzIsmdt9Gxwfevffizqwk8BajGGzwRj8K+Y9 I1Z9I1S11a3iDS2sgkjB4BI6fhVvxB8S/FWv6fcWV1DEkMvLbE5xW9F6akzZ7j8BNaMPgC+ sCxzb3m/B9HQf/ABJrhPjNtfxtbXS4xJE6E/iCP51xmg+NNZ8I6XOunJFK10E3BucYzz+tZ 2q+L9W8UahbvqkUYER48tfwqrqVNi2dhoWTzDzlccgGn/f6Fs4xmrQCNkyEbh0+tOYIkKBn 5ySxHNedznRyn0P8Htci/wCFVW+nCQCW2nnjcfVtw/RqXwb4JuPDPxN1rxhJqVs9heWpihi BPm72K7sjGABt655zXz7a+IdW8OyvLpFzsE2CUbozDvj9KszfFnxtJC0KCGMtxvWPJH0r0q dRSjcwkrOx0vx41+LVPFFpYRPvNvyxHY4/+vXky7s7VznPU1eigudQupNS1OVnkkPLPycnv U7QQoyPEoPbPTNZTqq9kTyN6so28M8pJVCRX0f8AL42fg/Xg7c/bkPPb92K8Mw+/aoG7Abb ir9r421vwxol5p2jxJGt5KJGlYZKkDGAKmlUvLUtwUVc95Hge5n+NGk+O4tRtksrTe9xG7E SbsMFCjGCDu9eMVy37QXiGOfR7TTUkBklcHGegzn+leXw/FnxjZWqxSeVMT/G6c1y+oapq/ iXVDf6tMZH9+APYD0rqbSVzO99iowO3eF3cYOagZmDEZ68YrWS3AgYq2ST0PSq0kLRsWZS3 ArmU0VyGfkOCccipkf5MDOcc1KUUoCi8nt0pVh+YuU4B/Cr5kKzI1lYhlKsOexp7zSFmJyc 054SpLDgA9OtKCxbIXr2ougsfS37Pd/9l+Hmq5JGdRP/AKLWvNPjleC68dwsGGRG2f0rA0D 4j6p4Q0GbTNOtIpPPn89mfJAO0DHH0rm9f8S3/iXVhqF9EiyBSAqrgc1uvhJb6FDeQPl55x 160KzFx8v5VIluzAMG+UjpQIygbdwQemKyuhnf/CCbyfi54ckz92Zz9P3b16p8ftQFz4Tij 3Z/eDj/AIEK+f8Aw9rs3hrxHZ65BGJJLRi6xnoSVI/rV7xT8RdX8WQC2vreGKMNuwgPXOet aQWhN9D6l0XVFh+C2iR7jj+yYhgf7gr4w1GUNq18c/euJD/48a7+b4ua5b+GrPQrWyhEVtb LbB2yScDGa82dXnZ5pcLI7lj9Sc1QN32F8zHfrWho96ttrenXUh+SG6ikPPZXB/pWV5DDlc MB1xSYAGCeDTsmQfeXja3Hizw7eaRFdJGbpGCO3QEg4P05FZvw50m88C/DCz8P6rcQPfRyT TSC3feq72yBnjPFfNOnfGbxNYaZDaOkVw0KCMO4PzADAJ98VbX45eIfLKyWdu5OeTmnY05k c543m834h6pJkHLgjP8AuisEt5rEE9fXpTbvUZtV1q4v5gBLMckKMD0qxYW7SXUarkgHp+t ZTdtSTWtlSAiFyVKqecdeOlfXninVQPh8Yw3/AC5x/wDoAr5I1aPdJviw24c47Hv9K6XW/i /rV9YHS10yOKJY1i3HJOAAM1lRaeok7HN2YuYLBJgoMWSTkZyKI4NM1FptzGKYng56n/CpN N1Bk02OE4bHJU9aJdNgmyYyY3bketcspWlroFjEvtJu7NixUsnZl6V9Y/CzUxB8CtDjBIxB P/6NevlqZryyC73aWLOcHP8AWursPi3qGkeFbPQ7LTomSFXG5zj7zE9B9a7qcnJWYR0ep3n wavfL+NXiuXJw1m/f/polVPjvf/afFWhHP3Z0P6ivNPCfjm+8L67qmvLZLNLewmIr0CksD/ Sqfijxte+KtTtLu5t0h+zOHCpnt/8AqrdbhfSx9Y/FTVFbwPqURbOYzx+Br4rjZmiBB+UYy MV6N4n+MmoeIbS5sP7OiihmyuSSTjpXmakIgA60WBu5MoOSWbgivRvgvfR2Hxd0KaRggZpY x9WjYCvM95yMfrVqxv7jTb+3vrWYxz20iyxuD0YHIoEtz66+K/hzUfHfh02OkvG13GQyRyO ED88jJ4HFdLfTnSfh3b6RLKjS2mnxwOUOQWVADj2yK+bG+N/iBY8JYwiQ/wAXJqG5+NGsXe nSWk2nxZkXaXyaLF8yOIvAJJbklCcyuPr81UIYhID8x9CDThM8wZyT8zliM9M1KmyOJ+DuP Y9DWeqIN3wODb/EXw8dnK6lbnPp+8FfSfxs1LzvAN9CD2avmHR9VWx1aw1F4vms50mGD97a QcfpXS+Lvinf+J7C4sZNPW3ikzyCSaqLvuPRI+gPhRqIt/gboyFsfu5//Rj18v8AimVX8Za q2cgznj8BXSaL8WbrQPBth4et9PWUQK4MjMR95if61wF5fSahqdxePhGmbfgdBTYN7Ic7Ef KB0qEhjjP6ilYEn5DkdximjzHYLjHv61mIhkYj6jpxwKYcEcntVmS3IO4yKeM4HPFQvGV+Z sAY496tNAMRWVsK2PWnNgYwDn601MljtHXrmrLKVjDAHBPTHGRTYGa6k3DnAxkHHWpropti k4xuHFQzu/nuCnLYII4qW/AFtDkc5GOfaokNG1uQxZTgZ6CioVLiIYUHOOaKwsArPItwTzk LjH4UtsXkuiQCFHp6VZMRW43lSCBjGe+KZAcTFuFJ7g4rG+jOi2oSQgdCOW5qBwCm5l4PQ4 q08W4ttJ4PX2qEKrRhQ5z0X2pJ6FW1KUqMoPqPTmrKMu0lAenSonQrkbjlTyasRSRtANzjc emapvQEhGmwDhN2P9nNOWVYkyyg59uoqMyRglUc4xziglQ2Q3PbPRaQE9u27cCSFXnirqxr IhAHUnkck1RtzH5gUDax5II61fVyD5idzgY5+tZTvctWHR4UsrRttwFJA/lTdipcFgwRsdx jNSrcozMBuD980yRt0mzaqAHgDniou7hpYt/u9haTgZAyDyPwqXbhkZfnkxjAPUf1qqBuVc jAI6k9fehY/wB4cgjrkdwayKFuUlmDMfkx04/Pn1qaOSMxriPAB4OMEH60z5nQYbenTpkn2 qSJU8sq553cgjvTW1mPrdCTFZImkKhTkdTVZo0dpCrtgLxVmWESRZcbV6Liqqxon3mzxjk1 cdiXe+oiyHY6EsX6biaAeHJyzDv1+tEZS3uCGI649cVKkeTlcBj796slalWXayGMx856kdD UECDDZ6bSByMGtCWNACQysv3feqhTyj5iEFG54/kKtSVrCasKkaAlGyRj2zSFioAXBz1zTg XwxEY981JEyhQsqMQxPHYjtSY0UREqytG7bd2DwMjHrVhojsB9wtFxIqx70iw4xg4zmg4eJ WQFcE7gT0PandvUVkKYhKu3G7jHIxmoSfLOxgFxkZHarDs23O8ZAzzVSdnkUNxkdKqPmKQ8 NAkeQobHHzDtUEjRPlVXI6D1pyRoVXLDcO1STIgXBAVxzmqTSZO6GRSCBwD0YdDzT5XRrdg EzxgGm7VkjIKHsc4p7Mv2YBRzVdRPRFBvfgDoBSiP93/DzTnbIzkUwuwUD8sVqYjH5THOc0 kigJgLj196efuZAHPamnkjgYqkAmCMELUcgQjDDoOuKkbgnPNQOx6Z7cGrQmVWALMAcYpAO Rx+NPAUjHf3pDnOSOOlaCJ7UDzHOccgZroLGKSONLhWAYnHJwcViWcbyH5FyWP+fpXXRJGk SJwSvHPXFcVeVtBgskLXEkYfIYZ6dDVSfKsQUznHzYprQNDlmUFWJGevNRtqk8IELgPH0A7 isIr+UQyMZcsmR6D1oivrmGdlduBkrirLLZzqHtLjy5QOE75rNmhm85xIOcYyOQa1VpDNxL 6GSBWuXzk9Nue1Qf2VbywBlG09tx5rGw4lSMMMDnB7VoRzTIq5JYA5Jx2qXBx1ixD20m8jj IADoPmKnp7VkzQxbmG3y3xke9bn9pkERs5KngY6Cl22k4O5AzHr61cZzj8QHJCMs3QEL1IF N58w44ArofsVulpJKhJLS4yD0ArKlhUTtkErnhh0NdcJ8wFZRzxz/SlGPXNSbMvkHANNCFZ Mt068CrAkUkgjZkY60o3t0XPFNB98AckUm484PJ9KkCVSdmM/TFAXAOeh9aYofBwce2KkCN jAxmpYEQ4JC+tOjnaN8A49qlEbdWA57CnBMglQCAMnii6AT7WSm1o0Y9yV5pEnRGACL07jp S7AG3beMYpQpGSOQOtToBXMvOecH0pfNBOevGKkIUH1yOc0Hbt6L+NMCMSKemcY5pGJPAQ8 A/eqVOAMFR9KkZVZDjmqTsBnKCOTkHt3q+QxtFznAOcGmiLIwOCKtosaQYCkgjPIxzRLYDE ukK3AyO2cgdaZeDMERwc5z+lW9QVQyvg496r3QL2wcH5VrMo1RGXjXbwCAeKKbCP3CckgDF FIRs3NtKuAmRwMn8KoRxMC25st1BAwaKK5YrQ6XuPzImAVIUjn3quyFgeij6UUU0MabbbEU +ZgTTI7RmAC5LHqemBRRT6XDqPFo6ufMIIPQ4qUQScHaN5GAKKKhtjsNjjlWbkEfLkZFWo4 j5W4rtkYZHaiim9bErQmiiYgkqVOMDcKlaJhCoECgn7zd8UUVmyiTeVZMIWZR1AyD9aYknm KVGVYN3GcZoorPlRVyyGYRhlG056gc/X3qqS8twXGeuTmiilHqxsuwWspRgibu7Et0+lQtb MsvCEc5Jz/ACoooT1G1oMuIi0ZLbvMHovalEfPyqevXNFFa9DMlbczMGiJIXB7cetUvK3gg gY9OmOaKKS0K3EXjdHJuK9CRnp60qhwCyrM6nOAwoopyJRDN564DRNhj6crUKiaFvKaJtpy CeaKKuK6Cb1JxHPlSFLcjqOlDW5VWLfM5GaKKpIlsj8htyyDoOTU5tfOG9I2IHc9zRRTfcE OW3eM46qRggCo5rVlhDYZSTyKKKcWS9io9oSM4NQyQOqgCMj+dFFarUyGNGxztQ++RUZhIY 5Dc8jj+lFFaoQhgYjIBwelQPE20jGD9KKKpCZCIXK4CnP0qzFay3MyxCIsx4waKKJNpNjR1 NtpYsLZk+zq8n8RY4x9KhKvu3iIBu3BOaKK8+L5tWIaZpZfkKHKe2OfpUM1kkkDOyFn78UU VduXYZWhtUiZ3KgZGBU8ZkjdsD92R/FRRWyV9xMmEAmdptgDtgAKaeYJVUEguDwR/jRRUtA QS25d8LFgZ6g0iRyI5VV6jk/Siiq8hFh7d10uJUBbcGZvrWZ9mkIy0ZxRRTpbFMd9i+cfMw 74xSGwkLI8bM6HsKKK6NkSNNixX5U57iojZyc/u23HnIOKKKkBwt5l6I6jqc05FZuIh9e+a KKliuONvcEE7SSRyCtSJZzBcqhGRzgUUVL2GmPNjc4Plo2f0posrthgxkHPU0UUuZjQCwnB yw7Ypn2RwCGj+hHSiii7AabeTyyAmB70bZAArgYHeiiqAesIOW2k9zzUkaZ3ZBYg8A0UUxG dqcMzR/ukL89uoqt9mmNg26N956KBRRUFGrbI5twHXkdqKKKyYz//2Q== </binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAD4BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAAAAAD/2Q== </binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAD//Z </binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAD//Z </binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAD/2Q== </binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACYBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAD//Z </binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAD/2Q== </binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAD/2Q== </binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADgBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAAAD//Z </binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA AAAAAAAAAD/2Q== </binary> </FictionBook>