%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/601.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <book-title>Rob Thurman - Kal a Niko 2 - Mesicni svit</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>9e1ab2ca-def9-4c86-9c33-735459fb160f</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2010</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>ß<image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Měsíční svit</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p>

<p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>2010</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2007 Robyn Thurman</p>

<p>Translation © Anna Janovská</p>

<p>Cover © Chris McGrath</p>

<p>ISBN 978-80-7398-099-3</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Mé mamince, která je pěkně od rány. Poradila by si</p>

<p>jak s Kalem, tak <emphasis>i</emphasis> s Nikem. Dejte si pozor, hoši. Do</p>

<p>města přijel nový šerif.Poděkování</p>

<p>Chci poděkovat několika lidem: jako vždy své skvělé redaktorce Anne Sowardsové; stejně tak skvělé agentce Jennifer Jacksonové; neuvěřitelně talentovanému týmu pro umění a design Chrise McGratha a Raye Lundgrena; bystrooké korektorce Michele Alpernové; Maře, vypravěčce historických příběhů; webové královně Beth; druhé mámě (taky od rány) Lynn; meta River a superpotrhlé Shannon; a nakonec Baileymu a Mishkovi… už jsou jinde, ale nezapomeneme na ně.1</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" />Narodil jsem se jako stvůra. Na tom není nic zvláštního, no ne? Stvůry jsou v tomhle světě všude. Ale já nemluvím o nějakém upoceném pedofilovi nebo sériovém vrahovi, který má doma ve sklepě pohřbený studený a tichý harém. Ne, mluvím o skutečných stvůrách. O stvořeních, která se po tomto světě proháněla v době, kdy vzduch byl jako kyselina sírová a měsíc v noci svítil přes celou oblohu. Šupiny a tesáky, krev, která se rozlévala jako jed, mysli i končetiny shodně pokroucené… oživlé temné legendy. Tyto legendy byly vždycky skutečné, ale oči moderního člověka je odmítají vnímat. Stvůry opravdu existují a jsou jich celé legie, takže co je jedna navíc?</p>

<p>Ačkoli, abych řekl pravdu, jsem stvůra jen napůl. Matka byla člověk; otec byl něco… jiného. Když jsme byli mladší, říkali jsme jim s bratrem grendelové; zbytek nadpřirozeného světa je zná jako Ólfi. Řeknete: no a co? Já říkám: ztělesněná vražedná smrt. Je to všechno ohromná legrace. Věřte tomu, nebo ne, Ólfi byli předobrazem představ o elfech, ale tenhle předobraz byl zalitý jedem a zabil všechno, čeho se dotkl. Neměli blonďaté vlasy, průzračně modré oči ani sametové hlasy znějící jako chrámové zvony. Měli jen kůži bledou a průsvitnou jako mloci, oči rudé jako láva a mysl černou a zkaženou jako hnijící bažina. No dobře, měli špičaté uši; to připouštím. Někdy se v legendách objeví stopa pravdy, ale to vám moc nepomůže, když se vám do krku zahryzne tisíc kovových zubů.</p>

<p>Ale ať už jsem stvůra celý nebo jen z poloviny, nakonec to vyjde nastejno. Mám svoje slabiny… stejně jako všichni ostatní. A s jednou z nich jsem se právě setkal tváří v tvář.</p>

<p>Klauni.</p>

<p>Jo, přesně to jsem řekl. Klauni. Nenávidím je. Vždycky jsem je nenáviděl. Kdybyste mi nějakého ukázali, když mi byly tři, rozbrečel bych se a vyrazil pryč, jako by můj oplenkovaný zadek honili psi pekelní. Ještě teď mi z nich běhá mráz po zádech, no není to zatraceně absurdní? Bojoval jsem se stvořeními příšernějšími, než si vůbec lze představit. A jsem<emphasis> příbuzný</emphasis> s ještě horšími věcmi, ale v konečném součtu na ničem z toho nezáleží. Já prostě nenávidím klauny. A upřímně, který člověk s trochou sebeúcty je má rád? Jmenujte mi jednoho, jen jednoho člověka, co se při pohledu na ně neotřese odporem. Odulé, nafouklé ruce. Maličká zářící očka, ztracená v nánosech černé barvy. Šílený škleb, zalitý odpudivě šarlatovou barvou, rudou jako krev. Čí krev? − pomyslíte si znepokojeně. Mohla by být vaše, pokud se na zavalitých batolecích nožičkách neodkolébáte pryč dostatečně rychle. A pak jsou tu lidé, kteří se převlékají za zvířátka z kreslených pohádek, z tlam jim visí plyšové jazyky, skleněné oči mají velké jako talíře a tupě a pomateně se smějí. Jsou dost příšerní, ale proti klaunům to pořád nic není. Ježíši Kriste. Copak toho na děti v tomhle světě nečíhá už dost?</p>

<p>„Jsou to jen šetkové, Kale.“ Nikův hlas zněl chladným pobavením, za něž jsem ho obdařil zamračeným pohledem. „Se šetkem sis dokázal poradit už dlouho předtím, než ses naučil chodit na nočník. I když je fakt, že to není ještě ani měsíc…“</p>

<p>Když se budete bát, můj bratr vás nebude držet za ruku. Spíš vám dá řízný pohlavek. „Nejsou to jen šetkové,“ procedil jsem mezi zuby. „Jsou to šetkové v přestrojení za klauny. A v tom, Cyrano, je největší rozdíl na celým zatraceným světě.“</p>

<p>Římsky dlouhý nos, ještě víc zvýrazněný nedávno zkrácenými vlasy, si odfrkl. „<emphasis>Pořád</emphasis> se bojíš klaunů?“ Před několika měsíci sahaly Nikovy tmavě blond vlasy, většinou spletené do copu nebo svázané do culíku, až k pasu. Teď se sotva dotýkaly uší − nebo by to tak alespoň bylo, pokud by si je nelítostně nesčesal dozadu. Ostříhal si vlasy na znamení smutku, je to zvyk našich řeckých předků. Byl to jeden z mála příběhů, o něž se s námi matka obtěžovala podělit. Cikánský klan, v němž vyrostla, před stovkami let procestoval celou Evropu. Neříkali jim Poutníci jen tak pro nic za nic. Než se nakonec dostali až do starých dobrých Spojených států, na nějaký čas se usadili v Řecku, kde se příležitostně mísili s místním obyvatelstvem, ačkoli obě strany se nad tím ušklíbaly. Výsledkem byla podivná směska romských a řeckých zvyků, která stála Nika vlasy. Pořádně jsem mu za to vynadal, ale ne tak moc, jak bych mohl. Koneckonců, udělal to proto, aby oplakal mou smrt, aby truchlil pro mě. Pokaždé, když jsem si to uvědomil, mi chytrácké poznámky zhořkly na jazyku.</p>

<p>A já <emphasis>opravdu</emphasis> umřel, i když to byla jen přechodná záležitost. Nejdřív mne Niko probodl a pak mi náš přítel léčitel zastavil srdce. Moje smrt trvala jen několik vteřin, ale mrtvý jsem byl. Ne, že bych jim to měl za zlé. Všechno dělali ve snaze zastavit stvoření, které mne ovládalo − stvoření, které chtělo změnit svět k horšímu. Mě taky chtělo změnit k horšímu. I trvalá smrt by byla lepší než to, co to stvoření plánovalo.</p>

<p>Pokud šlo o čistý, hrůzu nahánějící děs, ta věc klauny zdaleka předčila.</p>

<p>„Jo,“ zavrčel jsem. „Pořád se bojím klaunů.“</p>

<p>Pouť byla na noc zavřená, kovovou spletí konstrukcí a opuštěnými sedačkami se proháněl vítr. A zvlášť těmi na obřím kole. Kolo samotné se nad námi tyčilo jako zkamenělá kostra, plíživá stvůra, která se nikdy nedostala do Betléma. Tady hnila její mrtvola a hrozivě stříbřité kosti se bíle třpytily jako diamanty. Ve vzduchu visel odporný puch přepáleného oleje a žluklého másla a na dně popelnice ležel roztržený levný vycpaný pes, výhra v mnoha ošvindlovaných hrách. Jedno slepé knoflíkové oko měl utržené a zůstala po něm jen díra, z níž trčela vycpávka. Chudáček, propásl svou jízdu na Ostrov odhozených hraček. Žluté žárovky rozvěšené tu a tam buď nesvítily, nebo svítily jen slabě jako malinké svíčky. Kolem bylo slyšet šramocení krysích drápků i něčeho mnohem smrtelnějšího. Celkem vzato, pro naši první zakázku jsem mohl vybrat vhodnější místo. I mentálně zaostalý zahradní trpaslík by to zvládl líp.</p>

<p>„Práci v baru jsem měl radši.“ Co je to tam ve stínech? Bledý lesk líčidla? „Jediní klauni v baru byli opilí chytráci, co nedávali dýška.“</p>

<p>Vpravo ode mne si mě Niko přezíravě prohlížel s nadhledem staršího bratra. Měl na sobě černé kalhoty a košili, a kdyby nebylo světlého lesku jeho krátkých vlasů, dokonale by splynul s nocí. Nedávno si nechal narůst bradku, kterou udržoval krátce a bezvadně střiženou − pravděpodobně proto, aby byl zenový poměr vlasů v rovnováze − a ta proti jeho olivové kůži taky bledě zářila. Moje vlasy nebylo možné od okolních stínů rozeznat. Za normálních okolností jsem si je stahoval dozadu do krátkého culíku, ale dneska jsem je nechal rozpuštěné, aby mi trochu zastínily obličej, který zářil jako měsíc v úplňku. Niko si může dovolit prozradit se; je to učiněný Bruce Lee. Ale mně, na rozdíl od něj, trocha pomoci navíc nevadí. Nevykládejte si to špatně; dokážu se postavit většině věcí, které se toulají nocí. Upírům, vlkodlakům, bažináčům nebo ghúlům… S troly je trochu větší problém, ale ať už je tam venku cokoliv, postavím se tomu. Jenže tentokrát…</p>

<p>Přede mnou se objevily silné prsty, které zmáčkly pomyslný červený nos, jenž mi nejspíš seděl na tom skutečném. „Tút, tút,“ řekl Niko s největší vážností. Jen si to představte. Jeden z nejvíc smrtících bojovníků v širokém a dalekém okolí, muž, který je ve hře „zabij, nebo buď zabit“ suverénním králem v prvně zmiňované kategorii, a on troubí. <emphasis>Troubí.</emphasis> Ježíši.</p>

<p>„Hele, od tý doby, co to zase s někým děláš, mi pěkně lezeš na nervy.“ Vyrazil jsem do útrob pouti a neobtěžoval se kontrolovat, jestli mě následuje. Šel za mnou. Nepotřeboval jsem to vidět nebo slyšet, abych to věděl. Niko mi vždycky hlídal záda. Dřív se zřítí hory a moře vyschnou, než se na tomhle něco změní.</p>

<p>„Jen počkej, bratříčku.“ Zlehka mě poplácal po zádech. „Tvůj den taky přijde.“</p>

<p>Neodpověděl jsem, jen jsem lehce trhl rameny a šel dál. O tomhle jsem se nechtěl bavit, ne teď a rozhodně ne tady. Niko je chytrý, tak zatraceně chytrý, ale když přijde na jeho malého bratříčka, není tak rafinovaný a logicky uvažující, jak by mohl být. Jak by měl být. Některé věci jsou mi tak jasné, že se divím, proč to všichni ostatní prostě nedokážou pochopit.</p>

<p>„Kale?“ Niko možná nevidí to co já, ale pozná, když něco není v pořádku. Pokud někoho znáte celý život, přečtete ho rychleji než komiks v ranních novinách, i když jemu se to třeba nelíbí.</p>

<p>Ignoroval jsem otázku ve tvaru svého jména, šel dál a očima prohledával okolní inkoustovou tmu. „Kale.“ Tentokrát to nebyla otázka; byl to rozkaz. A jak znám Nika, byl to rozkaz, jemuž se nedá odporovat.</p>

<p>Můžu upřímně říct, že to byl jediný okamžik v mém životě, kdy jsem byl rád, že vidím klauna. I takového, který se mě právě ze všech sil snažil vykuchat dvaceticentimetrovými nehty ostrými jako žiletky. Vyskočilo to na mě z hromady smetí, takže zuřivý pohyb doprovázela sprška starého popcornu, špinavých kapesníků… a poletujících dětských vlasů. Hedvábné pramínky visely z černých drápů jako konfety − z těch černých drápů, jež se na mě právě vrhaly. Stará skotská legenda, jak mi Niko metodicky vtloukal do hlavy, praví, že šetek se spouštěl do domů komínem jako ďábelský Santa Claus a snědl všechny děti, které našel… maso, kůži, kosti, prostě všechno. Každý kousíček… až na vlasy. Vlasy nemají rádi.</p>

<p>Cítil jsem, jak se mi žaludek bolestivě sevřel, ale pak jsem poznal, co jsou ty stříbrné lokny zač. Šetek svíral v jedné ruce s příliš mnoha klouby špinavou panenku − panenku, která měla i odpovídající vlasy. Záplava vlasů, jež mu vypadla z druhé ruky, nebyla totiž nic jiného než déšť levného polyesteru. Ale to nic neměnilo na faktu, že to všechno klidně mohlo být skutečné. Šetkové nejsou zrovna proslavení pevnou vůlí v záležitostech diet. Právě díky tomu byl klaunský převlek tak mrazivě dokonalý… ideální maskování k obelhání nevinných.</p>

<p>Nad špinavým klaunským oblekem sestávajícím z barvy modré, zelené a z barvy zkažené smetany, pod směšnou kudrnatou parukou a nánosem bílé barvy, byla skutečná tvář. Hnědá kůže, jakou mívají mumie, byla přikrytá silnou vrstvou barvy, ale zeširoka se usmívající rty se vůbec nesnažily zakrýt zuby zrovna tak hnědé zaschlou krví. Když se to zazubilo, téměř byste přísahali, že se mu hlava obrátila naruby, a když to zahodilo panenku a vrhlo se na mě, zubilo se to nadšeně jako Jack Rozparovač na dámské jízdě. Uhnul jsem, chytil tu věc volnou rukou za paži a postrčil, takže to pokračovalo v pohybu kolem mě. Pařáty a ruka bílá jako kost minuly v dostatečné vzdálenosti má žebra a já tomu zabořil do lišácké tváře svůj glock a odstřelil vršek kudrnaté oranžové hlavy.</p>

<p>Tělo upadlo na zem a škubalo sebou, jako kdyby bylo pod proudem. A ten zápach… ani když mají opravdu dobrý den, nevoní šetkové jako fialky. Z umírajícího šetka šel takový puch, že by z toho slezl lak z auta. Rozhodně mi to zkazilo chuť k jídlu. Zakryl jsem si pusu a nos a cítil jsem, jak se mi na jazyk žene charakteristická pachuť žluči. „Krucifix. Tohle je ale <emphasis>smrad.</emphasis>“ Bylo to ještě o něco horší, ale nemohl jsem to vyslovit, aniž bych vyzvracel večeři. Jedním z bizarních vedlejších efektů toho, že nejsem úplně člověk, je skvělý čich. Nejsem sice vlk, ale kam se na mě hrabe pes cvičený na hledání drog. Zrovna v tuhle chvíli jsem však netoužil po ničem jiném než dostat se z dosahu toho příšerného, odporného puchu. Pevně jsem sevřel rty, několikrát polkl a zamrkal slzícíma očima. Ty zatrápené slzy mi rozmazaly vidění.</p>

<p>Šetek se přestal třást. Normálně by to bylo dobré, dokonce skvělé. Sláva vítězům. Spusťte hudbu, hoďte nám klíč k městu a dejte nám nějaký prachy. Tohle ale naneštěstí nebyla normální situace. Přestalo se to třást, protože to vstalo. Jo, přesně tak. S hlavou podobnou rozbitému hnijícímu vejci se to postavilo na nohy a ze širokého šklebu, podobného vydlabané dýni, tomu prýštila krev. Už to samo bylo dost znepokojující, ale když to začalo mluvit… to byla naprosto nová úroveň ohavnosti.</p>

<p>„Smutný… kloučku…“ zabublalo to a každé slovo se muselo těžce probojovat ven. „Zatrub.“ Posměšně vyprsknutý plivanec vytvořil na zemi černou skvrnu. Pak to drápem ukázalo na mou zbraň. „Zatrub.“ Potom to vyrazilo ke mně, ne tak plynule jako při prvním útoku, ale taky se to nevleklo pomalým, belhavým krokem.</p>

<p>„To si ze mě děláš srandu,“ řekl jsem nevěřícně. Zatímco jsem mluvil, ostré drápy se přiblížily. Ale co bylo mnohem horší, přiblížil se taky hrozný smrad. A právě ten mě přinutil se rychle pohnout. Tentokrát jsem to střelil do kolen a doufal jsem, že to nějaká kolena vůbec má. Ať už se nohy monstra ohýbaly díky čemukoliv, právě do toho jsem ho střelil. Znova to upadlo, ale pořád se to blížilo, plazilo se to za pomoci dýkovitých drápů a loktů zahalených v klaunském obleku. Do těch jsem taky střelil.</p>

<p>„Tak zatrub,“ zasyčelo to ve spršce krve. „Zatrub.“ A dál se to svíjelo a blížilo trhanými pohyby hada se zlomenou páteří.</p>

<p>Pohlédl jsem na svou zbraň a pak zpátky na šetka. Vážně jsem uvažoval o tom, jestli by nebylo lepší po něm ten bezcenný krám hodit, když vtom mi do vlasů u ucha zavál nekonečně trpělivý povzdech. Niko mi rukojetí svého meče lehce poklepal na rameno a pak se klidně zeptal: „Konec hraní?“</p>

<p>Ten samolibej parchant. Mávnul jsem zbraní a o pár kroků ustoupil. Doufal jsem, že vzadu bude trochu čistší vzduch. „Jo, jasně. Jen si posluž.“</p>

<p>Tiše a elegantně mě obešel, potěžkal krátký meč a pak s ním švihl takovou rychlostí, že byla vidět jen lesklá stříbrná šmouha. Široká zahnutá čepel se zakousla do šetkova krku a okamžitě jej připravila o hlavu. Ta se odvalila, zavadila mi o nohu a okamžitě se mi pokusila zakousnout do kotníku. Prudce jsem ji odkopl a sykl, protože mi puch ulpěl na botě. „Měli jsme si vzít křovinořez,“ zabručel jsem a rukou si úplně zbytečně zakryl nos. No dobře. Fajn. Pokud to má dneska být takhle, budu se s tím prostě muset vyrovnat. Zamračeně jsem si zul boty a odkopl je i s tím smradem daleko od sebe. „Můžu si půjčit něco z tvých zásob, když je tohle zatraceně úplně na nic?“ zeptal jsem se a zasunul zbraň do ramenního pouzdra.</p>

<p>Předpokládat, že Niko u sebe bude mít něco ostrého navíc, nebylo nijak přehnané. Pošetilé by bylo domnívat se, že jeho rezerva bude tvořena jen jednou zbraní. Se všemi zbraněmi, které měl u sebe, by Niko vyřadil detektor kovů z provozu na třicet metrů. Jeho ruka zmizela v dlouhém kabátu, který neměl ani tak pro parádu, ale spíš jako zásobárnu všemožných smrtících zbraní, a znovu se objevila s malou papírovou krabičkou. To nebylo tak docela to, co jsem očekával, a přijal jsem krabičku s dost pochybovačným výrazem. „Co to kruci je?“</p>

<p>„Výbušné střely.“ Potichu jsem hvízdl a on pokračoval: „A desert eagle. Je úžasné, co se dá koupit v zapadlých uličkách.“</p>

<p>Vlastně jsem byl spíš potěšený než překvapený a zbraň jsem okamžitě nabil. Zatímco Niko bezmezně uctívá různá ostří, já jsem modernějšího zaměření. Pokud jsem schopen zabít ze vzdálenosti třiceti metrů, pak to pro mě znamená míň účtů za čistírnu. To už za to stojí, ne? „Hezký. Není nic lepšího než předčasnej dáreček k Vánocům.“</p>

<p>„Jsi připravený na práci zblízka?“ Znělo to asi podobně, jako když se vás staromódní chůva zeptá, jestli jste si udělali domácí úkoly. Až na to, že tahle chůva chodí velice tiše a používá pravítko ostré jako žiletka. Odfrkl jsem si a vytáhl vlastní čepel. Byl to spíš nůž než meč, ale byl to ten typ, jaký vídáte v objednávkovém katalogu… typ, nad jehož obrázkem nájemní žoldáci tiše slintají. Dlouhá, silná čepel byla potažená černým teflonem a díky ostrým zubům prořízla kost lehce jako želé. Sice pro tyhle zbraně nedýchám tak jako Nik, ale umím je používat a jsem dost chytrý na to, abych věděl, že se nikdy nezaseknou a nikdy jim nedojdou náboje. Raději mám střelné zbraně, ale čepele jsou praktické. „Niku, já s ním i spím. Rozhodně si ho beru s sebou, když se jdeme postavit zabijáckým klaunům.“</p>

<p>„Klient říkal, že jsou tu nejmíň ještě další dva, možná i čtyři. Sejdeme se za patnáct minut.“ Ani se neobtěžoval pohledem na hodinky. Niko disponuje jakýmsi vnitřním chápáním fungování času, prostoru a vesmíru obecně. Nevím, jestli je to výsledek všech jeho meditací a cvičení bojových umění, přirozený talent nebo prostě jen touha ukázat se před mladším bráchou − ať už je za tím cokoliv, Niko je živoucím příkladem nám nižším tvorům. Ostentativně jsem se podíval na hodinky, které jsem minulý týden vylovil z krabice s cereáliemi. „Jestli potkám jen jediný balonový zvířátko, najdeš mě v autě.“ S tím jsem se otočil a odklusal dál do změti zprohýbaných stanů.</p>

<p>Nikdy jsem neměl rád poutě. V dětství jsme na nich s bratrem strávili pár let. Sofie, naše matka − nebo přesněji řečeno naše whiskou zmožená dárkyně vajíček − si na některých z těch horších vydělávala. Byla to vědma; neznám správný latinský výraz pro to, když někdo klame a okrádá lidi, možná se o tom píše i v nějakém lékařském časopise, ale Sofie nikdy nezavadila o niklák, který by se jí nelíbil, nebo o člověka, jehož by s radostí neobrala.</p>

<p>Kluci, co žijí na pouti − to by mělo být vzrušující. Samá legrace. Děti pouťáků mají jízdy zdarma, večer můžou sníst všechny zbytky hot dogů a cukrové vaty, můžou od rána do noci bezhlavě pobíhat kolem, i když je zrovna zavřeno. Hotové nebe pro všechny, komu ještě nebylo třináct, no ne? Nebe to bylo asi dva a půl dne a pak nadšení rychle opadlo. Dokonce se mi na pár let přejedly i hot dogy, a to ty zatracené válečky záhadného masa miluju. Ale zkuste je jíst celý den a každý den v týdnu, když jediná vegetariánská alternativa jsou hranolky nebo mastný popcorn, a zanedlouho vykradete nejbližší obchod se zeleninou a ovocem. Co si budeme povídat, léto bylo vždycky nekonečným utrpením plným vlhkého horka. Většinu nocí jsme s Nikem strávili před naším karavanem s potem nasáklými polštáři a jedním prostěradlem, na němž jsme spali. Jen Niko a já pod parnou noční oblohou. Sofie měla ráda soukromí. Taky si tak vydělávala. Nekonečně praktická, jak o ní říkal Niko. Zbytečně nabubřelá slova, když jedno o pěti písmenech by docela stačilo.</p>

<p>Nakonec Sofie vždycky překročila míru pohostinnosti a my se stěhovali dál. Od té doby jsem na pouť nikdy nešel. Taky jsem zaplál nesmrtelnou láskou ke klimatizaci. Teď je naštěstí jaro. Jediný pot, jaký jsem vyprodukoval, byl studený a šimral mě za krkem. Zatracení klauni. Našlapoval jsem jen v ponožkách mokrým blátem a sledoval šetčí puch. Byl teď cítit tak silně, že by to poznal i obyčejný člověk, nebylo k tomu potřeba žádné zvláštní genetické vybavení. Když jsem dorazil k patě obřího kola, obešel jsem ho dokola a pak pohlédl v pesimistickém očekávání vzhůru. No jasně, ten zkurvysyn na mě mával. Buď mával, anebo se chystal zvracet, jedno z toho. Povzdechl jsem si, zastrčil pistoli do pouzdra a zkontroloval řídicí panel. Dráty byly vytrhané, což znamenalo, že atrakce je přesně tak mrtvá a nehybná, jak od začátku vypadala. Abych tomu ještě přidal, pohrabal jsem se ve vnitřnostech řízení a bílá světla na kole zablikala a pohasla.</p>

<p>Nádhera. Zatracená nádhera.</p>

<p>Ponožky jsem zahodil stejně jako boty a dal jsem se do šplhu. Nemám strach z výšek. Takový pěkně obyčejný strach? Co by na tom bylo zábavného? Ale jak jsem se přitahoval ke kovovým madlům pokrytým sazemi a mazem a cítil, jak mi držadla prokluzují pod nohama do pohlcující temnoty, musel jsem přiznat, že už jsem zažil lepší dny. Během pár vteřin země zmizela z dohledu, spolknutá temnotou. Kdybyste spadli, neměli byste ani představu, kdy narazíte… dokud by se to opravdu nestalo. Někdo by to považoval za výhodu. Já tedy ne − rád se špatným zprávám podívám do očí dřív, než mě sejmou. Těžce jsem vydechl a pokračoval dál nahoru, když vtom jsem na zápěstí ucítil ostré bodnutí a pak teplý pramínek krve. Nijak zvlášť to nebolelo, takže jsem usoudil, že to nic nebude, a lezl dál. Daleko nahoře se jedna kabina rytmicky kolébala… dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Ten pohyb byl skoro hypnotizující.</p>

<p>„Kolíbka se kolíbá,“ prozpěvoval si hlas seshora. Znělo to jako směs ostnatého drátu, ledu a kyselinou poleptaného skla. Ne zrovna hlas určený ke zpěvu. Ale pokračovalo to dál a dál jako cepín vražený do ucha. „Houpy hou, houpy hou.“</p>

<p>Dětské říkanky a rozesmátá tvář toho, kdo by měl být nejlepším přítelem dětí. Šetkové možná nejsou nejmocnější monstra na světě, ale zdálo se, že jsou chytří… svým vlastním predátorským způsobem. Ale jestli jsou opravdu hodně chytří, to se teprve uvidí. Překvapovalo mě, že se tohle místo nehemží policajty, pokud jsou tu takoví šetkové čtyři. Zřejmě tu nejsou dlouho, jinak už by začaly mizet děti. Doposud jsem o šetcích neslyšel. Ale to není žádné překvapení. Je spousta monster, které jsem zatím nezaznamenal. Pokud se mě to v minulosti nepokusilo sežrat a zrovna teď to na mě necení zuby, nedělám si s tím starosti. Jen ať se Niko naučí nazpaměť celé mytologické oddělení místní knihovny; on tohle miluje. Nebo by se mohl poučit od naší nové obchodní partnerky. Ta má spoustu kontaktů v nočním světě. A pokud tohle selže, může se optat našeho jediného kamaráda Vtipálka. Ten je na světě už od počátku věků, naše vlastní Ztělesnění Otravnosti; pokud on něco nezná, pak to neexistuje. Ať tak nebo tak, někdo − tedy někdo jiný než já − získá informace a poučí mě. A když se Nikovi chce zkopírovat obrázek našeho současného padoucha a připnout mi ho i s povídáním na bundu, možná si to během cesty přečtu. Nebo si místo toho přečtu nejnovější příběhy hanbatých holek z vězení. Kdo ví.</p>

<p>Lezl jsem dál a šetek si pořád prozpěvoval. Už to by mi stačilo k tomu, abych ho toužil zabít. Dosáhl jsem téměř vrcholu kovové konstrukce a kabina se mi dál kývala asi metr nad hlavou. Zapřel jsem se, pokusil se najít co nejlepší rovnováhu a pak jsem chytil kymácející se okraj kovového koše a vyhoupl se dovnitř. Byl ke mně otočený červenozelenými zády. Barvy vypadaly v mdlém světle bledého srpku měsíce, který právě vykoukl z roztrhaných mraků, jako vybledlé stíny sebe samých. Byl bez paruky a rozmazaná bílá barva odhalovala vrásčitou hnědou kůži plešaté hlavy. Šetek se dál houpal, takže kovová podlaha pode mnou byla značně nestabilní.</p>

<p>„Houpy hou,“ zpíval pořád. „Houpy hou.“</p>

<p>Tak to už by stačilo. Rozhodně. Pokud mi ještě nekrvácejí uši, tak brzo budou. „Bozo[1],“ zavrčel jsem. „Měl bys sakra zavřít hubu.“ Zaváhal jsem, ale nakonec jsem pistoli nechal v pouzdře. Nebyl jsem si jistý, co by tady způsobila výbušná střela, ale kdyby mě to katapultovalo hlavou dolů přímo na zem, byl by to rychlý konec mojí kariéry lovce šetků.</p>

<p>Šetek mě ignoroval. Mě to ale neuráželo. Můj bratr to dělá pořád. Ne, být ignorován, to mě neurazilo, ale taky mi to nezabránilo v tom, abych mu do páteře vrazil dvacet pět centimetrů teflonem potažené oceli. Nedal jsem mu druhou šanci, aby se otočil. Nedal bych mu ani tu první, kdyby mě jeho vřeštění nepřivedlo téměř k šílenství. Je to predátor, monstrum, které žere děti. Zabiju ho tak jako tak. Proč bych teda sakra čekal, až se otočí? Nůž do něj zajel za zvuku praskání kosti a vytryskla krev barvy měsíčního světla. Šetek se pomalu sesunul dopředu. Neškubal sebou, neházel sebou, a hlavně už nezpíval. Bod pro Kala. Pořád jsem svíral rukojeť nože, a tak jsem se nohou zapřel o šetkova záda a prudce trhl, ovšem bez výsledku. Tyhle hračičky nejsou zrovna levné a já mám tuhle moc rád. Přece ji tu nenechám. Zkusil jsem to znova. Čepel byla lapená v kosti a nechtěla povolit. Zaklel jsem, chytil nůž i druhou rukou a naposledy škubl. Ozval se ostrý zvuk kovu skřípajícího o kost a nůž konečně povolil. Zvedl jsem ho do výšky a prudce jím švihl, abych ho zbavil přebytečné krve. „Ať žije král,“ zamumlal jsem.</p>

<p>U mých nohou se šetkovo tělo opět sesunulo do pokroucené pozice. Ruce natřené bílou barvou měl rozhozené vedle těla dlaněmi vzhůru. Nejdřív jsem si všiml kontrastu tmavé kůže proti světlé. Na denním světle by mohla být olivová nebo medová. Pod chvílemi vykukujícím měsícem byla šedivá.</p>

<p>Šedivá barva mrtvého těla.</p>

<p>Spousty a spousty dětí, myslel jsem si. Jaké štěstí, že se nic nestalo. Neuvěřitelné štěstí.</p>

<p>Do hajzlu.</p>

<p>Malá ručka ležela zkroucená vedle šetkovy jako miniaturní stín ohyzdné předlohy. Na malinkých nehtících se leskl třpytkový lak na nehty. Růžová, pomyslel jsem si. Růžová nebo levandulová. V té tmě se to dalo těžko rozeznat. Jedním prudkým pohybem jsem z ní monstrum odvalil pryč.</p>

<p>„Spi, děťátko, spi.“ Ucítil jsem na noze teplý dech. Podíval jsem se dolů a spatřil nabarvené rty, jak v pokrouceném šklebu odhalují zuby od krve. „Zavři očka svý.“</p>

<p>Tentokrát jsem zubatou čepel vrazil do oka a prorazil ho jako shnilou švestku. Ale tam se nůž rozhodně nezastavil. Ani já ne.</p>

<p>Když mě Niko našel, seděl jsem už v autě. Stáhl jsem okénka, abych ho slyšel, kdyby se nějakou neuvěřitelnou náhodou přihodilo, že by potřeboval pomoc. Bylo to velmi nepravděpodobné. Jak řekl, s pár šetky si poradíme. Já sice ještě nejsem dost starý na to, abych mohl pít, a Niko tu hranici překročil teprve nedávno, ale už jsme oba dospělí. Velcí dospělí muži s ještě většími zbraněmi. Poradíme si s jedním nebo dvěma šetky.</p>

<p>„Problémy?“ Naklonil se dovnitř okénkem u řidiče.</p>

<p>„Dostal jsi je všechny?“ opáčil jsem netečně vlastní otázkou. Nezvedl jsem oči od přístrojové desky. Když jsem čekal, napadlo mě, že bych si mohl zapnout rádio. Rozptýlení by bylo… fajn. A ačkoli máme staré auto s ještě starším zvukovým systémem a jen jedním funkčním reproduktorem, rádio funguje… většinou. Ale pak jsem si uvědomil, že bych mohl náhodou naladit nějakou pomalou baladu a ticho najednou vypadalo jako velice příjemná alternativa. Dneska večer už žádné tiché prozpěvování.</p>

<p>Dveře se otevřely a Niko vklouzl za volant. Moc často mě svůj postarší vůz řídit nenechává. Jednou sejmete požární hydrant a už vás označkují jako rizikového řidiče a nechtějí vás pojistit, no jen si to představte. Koutkem oka jsem viděl, jak rozsvítil vnitřní světlo a důkladně si mě prohlédl. Věděl jsem, co vidí − černý obraz plný sražené šetčí krve. Od krku dolů jsem byl pořádně postříkaný. Snažil jsem se to setřít, ale bylo to lepkavé a husté jako dehet. Bez petroleje a důkladného drhnutí kartáčem to dolů nepůjde. „Dostal jsi je?“ opakoval jsem, zatímco on mě dál tiše pozoroval.</p>

<p>„Samozřejmě,“ řekl Niko beze stopy namyšlenosti. „Ale ti moji nebyli tak… hm… mokvající.“ Dotkl se prstem inkoustově černé vrstvy slizu na hřbetu mé ruky. Krev se mu přilepila na prst, a když odtáhl ruku, natáhla se mezi námi jako temná pavučina. Niko soucitně mrkl při představě náročné noci, která mě čeká při čistění toho svinstva. „Možná by pomohla pleťová voda smíchaná s citrónovou šťávou. Budeme experimentovat a na něco přijdeme.“ Nedbal na to, že jsem měl špínu i zezadu na krku, položil mi tam ruku a jemně stiskl. „Řekni mi, co se stalo.“</p>

<p>Nemělo cenu to odkládat. Nebyl jsem připravený se o to podělit s někým jiným, ale Niko není jen tak někdo. Je má jediná opravdová rodina. Nemusel jsem ani promluvit. Zvedl jsem k němu oči a nechal ho do nich nahlédnout.</p>

<p>„Ale kruci. <emphasis>Kruci.</emphasis>“ Na kratičkou chvilku se mi opřel čelem o hlavu. Pak se narovnal, stáhl ruku z mého krku a ponuře se zeptal: „Kde?“</p>

<p>„Nahoře na obřím kole.“ Spolu s kousky a kousíčky toho nejmrtvějšího šetka na světě. Ztratila se malá holčička a ani jeden policajt v dohledu. Jak to, že ji nikdo nehledal? Otřel jsem si rukou pusu a vydechl: „Malá holka.“</p>

<p>Nikovy myšlenky se ubíraly stejným směrem jako ty moje. „Zřejmě ji neunesl tady na pouti. Možná se ještě tolik nevyznají ve svém novém lovišti, ještě si nenastražili pasti. Nejspíš ji unesli ve městě. Přímo z postele. Její rodiče možná ani nevědí, že zmizela.“</p>

<p>Pouť byla za městem, asi tři a půl hodiny cesty od našeho bytu. Někde na okraji Hudson Falls určitě pro jednoho nebo víc šetků nebyl problém vklouznout do města a zmizet s dítětem − dítětem vonícím mýdlem a zubní pastou, s nehty v barvě velikonočních vajíček.</p>

<p>„Dotkl ses jí?“</p>

<p>Tuhle otázku jsem čekal. Je fakt, že jsem se jí skoro dotkl. I když jsem moc dobře věděl, že to nemám dělat, natáhl jsem ruku, abych se dotkl nehybné tvářičky. Zastavil jsem se na poslední chvíli. „Ne. Ale byla tam, když jsem zabíjel toho zkurvysyna. V těch kabinách není zrovna moc místa.“ A kdybych se nad tím opravdu důkladně zamyslel, mohl bych říct, že to nebyla jen šetčí krev, co jsem měl na sobě. Špína na mých bosých nohou byla zbarvená do červena a nebylo to od bahna. Opřel jsem si hlavu do sedačky, zavřel jsem oči a zeptal se: „Pojedeme už? Chci si dát sprchu.“</p>

<p>„Pojedeme.“ slíbil. „Jen minutku.“ Vylezl ven z auta a slyšel jsem, jak vzadu za autem s někým tlumeně mluví.</p>

<p>„Nedotkl se jí, ale i tak tam bude DNA. Nevěřím, že by policie spolkla, že to dítě odneslo opravdové strašidlo,“ říkal Niko s temnou ironií. „Nerad bych, aby se můj bratr dostal do policejní databáze. Musíš to tam vyčistit. Důkladně.“</p>

<p>„A co s děckem?“ To byl hlas našeho klienta, drsný a hluboký tak, až se z něj třásla okna v autě. Byl to… popravdě, vlastně jsem nevěděl, co je zač. Možná nějaký druh obra, možná taky ne. Vystupoval na pouti jako Býk Bartoloměj, nejvyšší muž světa. Možná opravdu byl nejvyšší, já nevím. Měří skoro dva a půl metru. Na člověka je zatraceně vysoký, ale na obra zas tak moc ne. Druhá ústa, která měl vysoko na čele, zakrýval hustou ofinou zrzavých vlasů. Maličké šupinky pokrývající jeho poněkud příliš velkou čelist vydával za špatnou pleť a těžký zlatý kruh, který mu jako býkovi visel z nosu, odváděl pozornost od až příliš průzračných hnědých očí. Dobře se ukryl v davu, ale jistě by neobstál při podrobnějším zkoumání, takovém, jaké by určitě zahájila policie, poté co by začaly mizet děti. Šetkové na domovské půdě jsou pro monstrum, které nechce, aby si ho někdo všiml, dost špatnou zprávou, ale Bart je příliš pomalý, aby je chytil. Je dost silný, aby jim utrhal úd po údu, ale není prostě dost rychlý.</p>

<p>A tak jsme se tu ocitli my. Ještě před půl rokem, když jsme byli na útěku před Ólfi, museli jsme si peníze vydělávat všelijak. Já používal falešný průkaz a pracoval v baru, Niko si nechával zprostředkovat práci bodyguarda od chlápka, co platil všechny své zaměstnance, a to včetně účetní, pod rukou. Když jsme se pak vypořádali s mojí velmi rozvětvenou a krvežíznivou rodinou, měli jsme víc možností… ale náš talent je jednostranně zaměřený. Založit vlastní agenturu se zdálo být přirozenou volbou, alespoň prozatím. Měli jsme v plánu dál docela obyčejně hlídat bohaté a slavné lidi, co se ocitají ve středu pozornosti. Ale byli tu i další potenciální klienti. Stáli jsme víc než jednou nohou v temném světě nelidí a ti utrácejí své peníze úplně stejně jako lidé. V tomhle případě jsme se ale neomezovali jen na práci bodyguardů. Pokud máte peníze, určitě si vás přinejmenším vyslechneme. Možná vypátráme, jestli váš oblíbený sukubus navštěvuje jen a jen vás. Můžeme zajistit dodávku prokletých šperků. Anebo můžeme skončit jako skvělí deratizéři… jako zrovna teď. Zní to zábavně, ale já se tak necítil. Ne teď.</p>

<p>„Dej ji někam do vody,“ odpověděl Niko váhavě. „Do rybníka nebo jezera. Ať ji brzo najdou, ale taky ať se smyjí nebo alespoň poškodí důkazy.“</p>

<p>„A šetkové?“ procedil Bartoloměj mezi přerostlými zuby. Znělo to dost podrážděně. Možná si myslel, že úklid by měl být v ceně, jenže smůla. My zabíjíme. Neuklízíme. Musíme si udržet určitý standard. Oči jsem měl pořád zavřené. Už jsem se v šetčím puchu topil tak dlouho, že jsem sotva cítil sám sebe. Otočil jsem hlavu a snažil se poddat únavě, která se mi rozlévala po příliš namáhaných svalech.</p>

<p>„Vůbec mě nezajímá, co s těmi parchanty uděláš,“ řekl Niko ledově. Barty se rozhodl nepokoušet dál štěstí a zaplatil.</p>

<p>Nejtěžších padesát babek, co jsem si kdy vydělal.2</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Samozřejmě že to nebylo jen padesát. Ale po odečtení nájmu, nákupů a peněz na Nikův nový koníček pravděpodobně víc než padesát babek nezbylo. Naše první oficiální práce byl úspěch, ale ani na vteřinu mi to tak nepřipadalo. Když jsme se báli jen o svoje zadky, bylo to mnohem jednodušší. Jakmile jste tři roky na útěku, jen o krok napřed před jistou smrtí nebo něčím ještě horším, nezbyde vám moc času na emoce věnované někomu jinému. Byl bych padouch, kdybych si přál, aby to tak zase bylo? Život na útěku mi nechyběl, Bože chraň, ale to ostatní… do hajzlu, jenže co nadělám?</p>

<p>Měl bych se vykoupat. To je ono. Vykoupat se, sakra.</p>

<p>Dej ji do vody.</p>

<p>Zatnul jsem zuby, zahodil už pátou naprosto zničenou žínku a z okraje vany vzal další. Sprcha neměla na šetčí krev žádný vliv a já teď seděl ve vlažné směsce vody, mýdla a asi dvanácti litrů pomerančového džusu. Zabíralo to… pomalu. To svinstvo víceméně pouštělo a já si říkal, že mám štěstí, když mě to stálo jen pár kousků sedřené kůže. Drhnul jsem si paži a víc mě zajímalo, jak ten smradlavý hnus dostat dolů, než jestli zůstane skryté to, co mám pod kůží, když vtom se otevřely dveře do koupelny. Dovnitř se podívaly pátravě zelené oči, zjistily zjevnou nepřítomnost zbraní a mazaně se přivřely. „Vypadáš jako poník,“ ozval se pobavený hlas. „Napůl utopený a ne moc dobře krmený poník.“</p>

<p>Skvělý závěr skvěle mizerného dne. „Hranice vkusu, Lomane,“ odvětil jsem netečně. „Osobní prostor. Zkus se nad tím zamyslet, jo?“</p>

<p>Ujistil se, že jsem ozbrojen jenom froté ručníkem, a za očima následoval zbytek protivného balíku. Kudrnaté hnědé vlasy, mrštná, svalnatá postava a úsměv tak nestydatý, že by ho Vatikán označil za těžký hřích. Robin Vtipálek, Pan, Puk a všechno ostatní, o čem se vyprávělo, že to číhá v lesích a svádí panny, tropí si žerty z nevinných poutníků a zúčastnilo se všech orgií, které se kdy v Římě konaly. Potkali jsme ho vloni na podzim, těsně předtím, než celá ta ólfí noční můra vyvrcholila. Sháněli jsme s Nikem auto, abychom mohli opět utéct, a bazar, na který jsme narazili, nevedl nikdo jiný než extraordinérní prodavač Rob Kamarád. Byl rozhodně lepší prodavač než Willy Loman[2], ale ta přezdívka ho tak strašně rozčilovala, že mě ani nenapadlo, abych ji přestal používat. Hned jak jsem ho potkal − nebo spíš ucítil − jsem poznal, že jsem narazil na nečlověka. Ale ještě chvilku trvalo, než jsme z něj dostali celý příběh. Nakonec nám pomohl… a velice pravděpodobně nás i zachránil. Je to kamarád, ten nejlepší. Ale taky je protivný a domýšlivý, nikdy neřekne jen jedno slovo, když jich může říct dvacet, bez zaváhání lže a zpil by Bakcha tak, až by spadl pod stůl. Podle toho, co říkal, to prý i udělal.</p>

<p>A taky je osamělý.</p>

<p>Nemám na mysli ten druh osamělosti, o němž se dočtete ve velkých románech nebo ho vidíte v afektovaných, cenami ověnčených filmech. Lidi tenhle typ osamělosti nedokážou vůbec pochopit. Žije stovky tisíc let, možná i víc, a bude žít dál. Jeho druh skoro vyhynul; kromě Vtipálka už moc puků nežije a většina ostatních stvůr se mu vyhýbá. Robin má rád lidi… jako společnost, ne jako svačinku. Obchodovat s lidmi je občas nutné, ale přátelit se s nimi? Jak perverzní. I když občas se objeví upírka, jak Niko věděl z ještě ne úplně intimní zkušenosti, která se cítí stejně jako Robin. A existuje i pár dalších výjimek, jež potvrzují pravidlo, ale lidi většinou mezi stvůrami nejsou nijak populární a ti, kdo je mají rádi, taky ne. Ale zatímco upíři žijí třeba tisíc let, Robin je skoro nesmrtelný… tedy s výjimkou násilného konce. Všichni, které miloval, zemřeli. Všichni, na nichž mu záleželo, s nimiž si dával kalíšek medoviny nebo sklenku vína, všichni, koho znal, třeba jen zběžně… všichni zemřeli. Je mi ho líto. Bože, vážně je mi ho líto.</p>

<p>To ale neznamená, že chci, aby se na mě díval, jak se koupu.</p>

<p>„Legrační lidské psychologické teorie.“ Odmítavě mávl rukou, posadil se na kraj umyvadla a zády se opřel o zeď. Nemáme žádné zrcadlo − tady ani nikde jinde v bytě. Řekněme, že prostě nemám rád zrcadla. Ne po tom, co se stalo vloni. „Vážně, Lomane, právě teď nemám nejlepší náladu. Co tady sakra děláš?“ Paži jsem měl rozedřenou a lehce krvácela, ale byla čistá. Přitáhl jsem si ji k hrudi.</p>

<p>„Teď nemáš nejlepší náladu?“ opakoval nevěřícně. „Ty <emphasis>nikdy</emphasis> nemáš dobrou náladu. Kdybych čekal na tu vzácnou příležitost, nikdy bys neměl to potěšení se se mnou setkat.“</p>

<p>„A v čem přesně má spočívat ta nevýhoda?“</p>

<p>„Kyselej jako Neronovy chcanky, jako vždycky.“ Povzdechl si a hodil mi plastovou láhev plnou mléčné, žlutozelené tekutiny. „Niko mi zavolal. Tady. To by mělo odstranit šetčí krev a přitom by ti mělo zbýt dost neporušené kůže na to, abys mohl chodit po ulicích, aniž bys děsil děti. Pomerančový džus byl dobrý nápad, ale tohle bude fungovat líp.“</p>

<p>Pochybovačně jsem lahví zatřásl a pak jsem se váhavě zeptal: „Chci vůbec vědět, co v tom je za sajrajt?“</p>

<p>Široce, rozjařeně a dokonale zlovolně se usmál. „Copak jsem ti to právě neřekl? Neronovy chcanky.“ Dveře se za ním zavřely dřív, než jsem mu láhev stačil hodit na hlavu.</p>

<p>Ať už to bylo cokoliv, a u Vtipálka jeden opravdu nikdy neví, zabralo to. Bylo pár míst, která bolela a byla zarudlá, ale jak řekl… byl jsem téměř neporušený. A někdy je to to nejlepší, v co můžete doufat. Oblékl jsem si tepláky a vydal se do kuchyně, kde jsem našel Nika, jak sedí u stolu a před sebou má rozloženou mou zbraň. Odfrkl jsem si a zamířil ke skříňce, která slouží jako další sklad první pomoci. To, že nám nestačí skříňka na léky v koupelně, ledacos vypovídá o našem životě, a nejsou to zrovna pohádky na dobrou noc. „Jak se to mám naučit, když to vždycky uděláš sám?“</p>

<p>Vzal ze stolu štětec a začal čistit hlaveň glocka. „Za ta léta jsem poznal, jak dlouho trvá tě něco naučit.“ Ve vzduchu ostře čpěl čistič, ale nebylo to tak ostré jako pohled, jímž mě obdařil. „Další dva roky by mi dočista zničily klid v duši.“</p>

<p>Další dva roky ke dvěma, co už jsem nosil zbraň − to byl nelítostný odhad. Naneštěstí byl taky asi pravdivý. Sedl jsem si ke stolu naproti němu a namazal si antibiotickou mastí jediné opravdu ošklivé místo − dlouhý krvavý šrám na paži. „Vtipálek už odešel?“</p>

<p>„Ano.“ Díval se, jak aplikuju mast, a spokojený s výsledkem pokračoval: „Zjevně nás vmáčkl mezi brzké rande a pozdní večeři na lodi. Chceš znát podrobnosti? Já si jich vyslechl docela dost.“</p>

<p>Jeho otrávený tón mě přiměl k úsměvu. Niko má Robina rád, vlastně se s ním skamarádil dřív než já. Já byl posedlý stvořením, které ovládalo mou mysl, tělo a všechno mezi tím, takže jsem měl příliš práce s přípravou všeobecného chaosu a s vražděním, než abych mohl vytvářet nějaká pouta. Ale i tak, mít Vtipálka rád a snášet všechny telenovelové výlevy týkající se jeho soukromého života, to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Hrozně rád se dělí o všechny příšerné detaily a děsně nerad tráví noci o samotě. A vzhledem k tomu, že je <emphasis>pan</emphasis>sexuální, jak sám rád často říkává, spolu se šťouchancem do žeber a veselým, pobaveným chichotáním, tak je ani sám trávit nemusí. A z toho všeho bývá pekelně moc historek.</p>

<p>„Ne, díky,“ odmítl jsem s chabým úsměvem a shrnul si rukáv mikiny zpátky. „Ještě se snažím vstřebat to o tý trojce.“</p>

<p>„No, to asi my všichni.“ Během pár vteřin složil mou zbraň dohromady rychlostí jako vystřiženou z armádního instruktážního videa. Niko sice nemá moc respektu ke zbraním s pohyblivými součástmi, ale umí s nimi zacházet stejně dobře jako se svými čepelemi. „Zmínil se, že jsi vypadal… víc uvolněně.“</p>

<p>Ten konec pečlivě zvažoval − dost na to, abych poznal, že tak to Robin určitě neřekl. „Míň katastrofálně paranoidní“ nebo něco podobného, to by víc odpovídalo Vtipálkově mluvě. Roztáhl jsem se na židli, propletl prsty na břiše a opatrně připustil: „Měl jsem ho u sebe ve vaně.“ Mluvil jsem samozřejmě o noži. Byl celý od šetčí krve, stejně jako já, a pokud by se mi ho nepodařilo vyčistit, musel bych ho zahodit. To byl hezký a rozumný důvod a lež to byla jen zčásti. Neozbrojený už vůbec nikam nechodím. Beze zbraně nesním cereálie k snídani a nejdu se bez ní ani vyčůrat. Už předtím, když jsem měl Ólfi neustále v patách, jsem byl opatrný, ale teď… po tom, co nade mnou jejich roztomilý subdodavatel převzal nadvládu a obsadil každou molekulu mého těla, beru neustálou připravenost téměř jako náboženství. A oddávám se mu tak hluboce jako nejzarytější bigotní katolík.</p>

<p>Temník, nájemná noční můra a poslední svého druhu, se do mě nastěhoval… <emphasis>stal se</emphasis> mnou − spojil nás v jeden zlovolný celek. To, co bych sám pro Ólfi nikdy neudělal, provedl on. Provedli jsme to my. Nebylo to jako nějaká filmová posedlost. Nečíhal jsem vzadu v hlavě a nesnažil se dát ruce pryč od těch velice ošklivých věcí, co Temník prováděl. Nebylo žádné já, které by mohlo číhat. Co udělal on, udělal jsem já. Co si užíval on, užíval jsem si i já. Koho zabil on… no, asi už jste si udělali obrázek. Byli jsme jeden. A pokud přežijete něco takového, máte štěstí, když ta nejhorší cedulka, jakou vás označí, je „katastrofálně paranoidní“.</p>

<p>„Smylo se to z něj?“ To byla Nikova jediná poznámka a já byl za jeho zdrženlivost vděčný. Vím, že ta odporná malá zrůda je pryč. Koneckonců, sám jsem ji rozsekal na kousky, ale vědět a <emphasis>vědět</emphasis> není vždycky totéž. Já i moje skučící podvědomí na to jednou přijdeme, ale zabere to nějaký čas.</p>

<p>„Jo, to svinstvo pouští z kovu mnohem líp než z kůže.“ Přivřel jsem oči a pozoroval, jak sklízí věci ze stolu. Byl jsem unavený. Dneska to byla dlouhá noc. Dlouhá, příšerná, zkurvená noc. „Neměl jsi mít schůzku s Dobromilou?“</p>

<p>Dobromila, bývalá zákaznice agentury, v níž Niko předtím pracoval, je momentálně dámou Nikova srdce. Kruci, byla jedinou skutečnou dámou jeho srdce v minulosti, současnosti a pravděpodobně bude i budoucnosti… i když si to možná zatím ani jeden z nich neuvědomuje. Vzhledem k tomu, že Dobromila je společnice v naší nové agentuře a ještě k tomu upír, bude to celé asi trochu ožehavé, ale já jim věřím. Kdybyste je viděli spolu, jak z obou vyzařuje tentýž vnitřní klid a neoblomné odhodlání, bylo by vám to hned jasné. Byli stvořeni jeden pro druhého a pro nikoho jiného. A když chtějí svým pozdním večeřím říkat „finanční plánování pro agenturu“, kdo jsem já, abych jim to naivní přesvědčení kazil? Dřív nebo později jim to dojde.</p>

<p>„Dnes ne.“ Položil přede mne zbraň se sardonickým přikývnutím a oči stejné šedé barvy jako ty moje se na mě smály. „Jsem tak unavený z toho, že musím dělat tvou práci, že dneska asi zůstanu doma.“</p>

<p>Byl to jeden z lepších Nikových hereckých výkonů, ale stejně jako já neoblafnu jeho, neoblafne on mě. Ale nesnažil jsem se ho nutit, aby na tu schůzku šel. To by bylo totéž jako snažit se hlavou rozbít zeď. Po tom, co jsem dneska viděl, mě bratr samotného nenechá. A upřímně, nahlas bych to sice nikdy nepřipustil, ale byl jsem rád. „Jo, jasně. Upracuješ se k smrti.“ Vstal jsem a zívl. „Ráno ti udělám vafle. A budem si kvit.“ Sebral jsem zbraň a zamířil zpátky do pokoje. Postel byla měkká, přikrývky teplé a v bytě bylo chladno. To byly všechno příjemné pocity. Jenže když jsem zavřel oči, ucítil jsem jen kov a krev. Slyšel jsem pomotané rýmy a smích zabijáka. A cítil jsem pach smrti a vůni šampónu malé holčičky.</p>

<p>Vstal jsem před svítáním. To tedy bylo co říct. Abych tu událost ještě zvýraznil, rozhodl jsem se dodržet slovo a opravdu udělat Nikovi snídani. Za dvacet minut už jsem míchal těsto na lívance, s nosem zapíchnutým do návodu na zadní straně krabice. S ostrými nástroji to umím výborně, pokud jde o masakrování stvůr, ale při vaření se většinou obrátí proti mně takovým způsobem, že je pak kuchyně nepoužitelná několik dní. Tentokrát mi to ale šlo… skoro. Pokládal jsem právě na talíř poslední z nepřipálených lívanců, když vtom se ozval zvonek. Šest hodin ráno. To znamenalo, že Vtipálek to nebude… ledaže by ještě nešel do postele. Je to stejně lenivej parchant jako já. Zvědavě jsem zmáčkl tlačítko interkomu. „Jo?“</p>

<p>O pár minut později už Dobromila zkrášlovala židli v kuchyni. Z kontrastu mezi jejím půvabem a levným plastikem jsem málem začal šilhat už takhle brzo ráno. Dobromila nedávno změnila vzhled. Její norkově hnědé vlasy teď měly exotický nádech tygrovaného vzoru, v němž se střídala tmavě hnědá se stejně širokými pruhy té nejsvětlejší blond. Vlasy měla svázané do copu, kterým mi podivně připomínala amazonky. Vkusné, ale dost usedlé oblečení, jež nosila dřív, teď nahradilo černé tílko, kožené kalhoty stejné barvy a boty s vysokými podpatky. Pořád vkusné, ale rozhodně ne usedlé. Totéž platilo o její kůži barvy slonovinové kosti, fialových očích v barvě červánků a široké křivce nenamalovaných úst.</p>

<p>„Vaše Veličenstvo.“ Položil jsem před ni talíř. Ucítil jsem vůni ananasu a kokosu a povytáhl obočí. „Opalovací krém?“</p>

<p>Růžovobílým nalakovaným nehtem poklepala na kápi, již měla složenou v klíně, a pak odmítavě mávla rukou, čímž naznačovala, že jen kápě vždycky nestačí. „Hrozně pihovatím,“ řekla ponuře. Další všeobecně rozšířená mylná představa o upírech… na přímém slunci z nich nezačnou šlehat plameny. Skončí ale s něčím velmi podobným popáleninám třetího stupně a hodně dlouho se pak léčí. Není to vůbec hezké ani příjemné a rozhodně je to o dost horší než pihy.</p>

<p>Zazubil jsem se. Mám Dobromilu rád. Mám ji rád pro to, jaká je, ale měl bych ji rád i jen kvůli Nikovi. Kvůli mému bezpečí se vzdal všeho, co by jen vzdáleně připomínalo normální život. Teď, když jsou Ólfi minulostí − odpornou a nenáviděnou minulostí − jsem mu chtěl dát šanci prožít to, o co přicházel, když jsme byli na útěku. „To bychom rozhodně nechtěli,“ souhlasil jsem vážně a pak jsem jí na lívance přidal dvě lžíce napůl rozpuštěné čokolády a karamelu. „Sirup?“</p>

<p>Chvíli pozorovala hnědožlutou směs a pak se na mě podívala a lehounce se usmála. „Skláním se před tvým uměním, mistře kuchaři.“ To by tedy měla. Žádná z nóbl restaurací, kam chodí jíst, se mi ani v nejmenším nevyrovná, když se náhodou odhodlám udělat lívance. Obdařil jsem ji štědrou dávkou sirupu a ona se zeptala: „Neměl bys vzbudit Nika? Jsem si jistá, že by o tenhle skvělý výtvor určitě nechtěl přijít.“</p>

<p>„Už je vzhůru.“ Polil jsem čokoládou a karamelem i svoje lívance a pak olízl lžíci.</p>

<p>„Opravdu?“ Ukrojila si nejmenší možné sousto a zvedla je vidličkou.</p>

<p>„Jo.“ Já si pořádně ukousl a nadšeně žvýkal. Nemívám moc často pořádnou snídani. Spolu s bojovými uměními přijal Niko i tu bláznivou filozofii, že tělo je chrám. Žije tím, že uctívá její suchý a jakoukoliv chuť postrádající oltář. Sójové mléko, omelety z vaječných bílků a bio ovoce. Ne, díky. To já si dám sladké lupínky kdykoli v týdnu. „Buď slyšel, jak připravuju snídani, nebo ten zvonek. Jedno z toho. Ten chlap má uši jako rys.“ Rychle jsem si dal do pusy další sousto, dřív než bych stačil vypustit nějaké další moudro. Polkl jsem a pokračoval: „Jen se prostě věnuje své pravidelné ranní činnosti, sedí v pokoji a zírá na zeď jako oběť lobotomie.“</p>

<p>„Říká se tomu meditace, Kale,“ ozval se za mnou Niko. „Pomáhá mi to přežít každodenní strasti a soužení, jež mi přináší život s líným mladším bratrem hýřícím chytrými poznámkami.“</p>

<p>„Drží se kvůli tobě zpátky, Dobromilo.“ Přistrčil jsem Nikovi talíř a naložil mu pořádnou porci. „Jestli tohle není láska, tak už nevím.“ Ignoroval jsem ostrý pohled, jímž mě Niko obdařil, a dodal: „Snídaně, jak jsem slíbil. Pusť se do toho.“</p>

<p>Nechtělo se mu. Cukr, olej, máslo… kdyby nebylo naší ranní společnosti, nejspíš by nad tím udělal znamení kříže. Ale poznal, co se za horou sirupu a čokolády skrývá − moje díky za to, že se mnou minulou noc zůstal. Povzdechl si, poddal se nevyhnutelnému a pustil se do toho. Každé sousto si ukrojil co nejmenší, tak jako Dobromila. Zdálo se, že celý svět drží stejnou dietu. No, ať si to pěkně užijou, aspoň toho zbyde víc na mě. Dal jsem si na talíř zbytek lívanců, přesunul se do obýváku na gauč a zapnul televizi. Nebylo to tak úplně soukromí, ale víc jsem toho pro Nika s Dobromilou udělat nemohl. Náš nový byt je vlastně menší než starý, ale je rozhodně hezčí a oplývá takovými dekadentními vymoženostmi, jako je třeba topení a teplá voda. Naše minulé obydlí, vmáčknuté mezi skládku a chudinskou čtvrť, bylo úplně zničeno, když si pro mě Ólfi naposledy přišli. Nejen že jsme tak přišli o zálohu; pravděpodobně jsme se tím ocitli i na nějaké černé listině. Ale to nevadí. Od té doby, co jsme přišli do města, jsme pravé doklady nepoužili ani jednou. A pořád je nepoužíváme. Niko na tom trvá. Ólfi jsou sice nadobro mrtví, ale vždycky se může hodit být neviditelný pro úřady.</p>

<p>Zatímco jsem rychle dojídal lívance, ozývalo se odvedle tlumené mumlání. Pak Dobromila promluvila nahlas, aby do konverzace zahrnula i mě: „Možná jsem našla nového klienta.“</p>

<p>„Ha, sláva,“ řekl jsem nevzrušeně a s cinknutím upustil vidličku na prázdný talíř. Alespoň počkala, až dojím, a nekazila mi chuť. Všiml jsem si, že se nezeptala, jak to šlo minulou noc. Niko ji zřejmě informoval po telefonu, když rušil jejich plány. „Copak je to tentokrát? Jeníček a Mařenka ztracení v lese? Nebo najít Karkulčin košíček a babiččinu ukousnutou nohu?“</p>

<p>Dobromilu moje podrážděné poznámky neurazily. Dobře věděla, z čeho plynou. „Ne, tohle je ve skutečnosti trochu delikátnější. Je to práce v přestrojení − mezi vlkodlaky. Tentokrát možná ani nedojde na násilí, Kalibane. Alespoň v to doufám.“</p>

<p>Vlci… ti obvykle děti nežerou. Ne pravidelně. Sáhl jsem po vypínači a ztlumil televizi. „Jsem jedno ucho,“ řekl jsem už klidněji. „A Niko je jeden nos. Jinými slovy, jsme velmi vnímavé publikum.“</p>

<p>Nejsem si jistý, ale myslím, že jsem zahlédl, jak se Dobromila slaboučce začervenala, když po Nikovi mrkla pobaveným ametystovým pohledem. Jeho nos se jí zjevně líbil. Pět mrtvých manželů a ona se červená při pohledu na mého bratra. Přimělo by vás to věřit všem těm nesmyslům, co se píšou na přáních k narozeninám.</p>

<p>„V přestrojení?“ Niko se zamračil a vůbec si nevšiml zbytku toho, co se dělo kolem. Nebo možná ano, pomyslel jsem si pobaveně, když jsem viděl, jak v očekávání naklonil hlavu k Dobromile. „Mezi vlky? A jak bychom to jako měli dokázat?“</p>

<p>Občas na to zapomínal, no vážně. Opravdu mě tím dokázal překvapit, ale i trochu zahanbit. Odstrčil jsem talíř a natáhl si nohy na konferenční stolek. „Neboj se, Cyrano,“ poznamenal jsem, abych přitáhl jeho pozornost. „Nebudem ti muset přidělat chlupatý uši a chundelatej ocas. Já budu stačit.“ Mračit se nepřestal, ale už to pochopil. Já sice nejsem vlk, ale nejsem ani pouhý člověk. Vlk to pozná hned, jak se přiblížím na dosah jeho nosu. „Takže.“ Niko se postavil a začal sklízet ze stolu. „Co přesně je to za klienta a proč chce naše služby?“</p>

<p>„Jmenuje se Kerberos. Podle toho, co jsem slyšela, nemá v Klanu žádné důležité postavení, ale má ambice.“ Jemný úsměv odhalil jen náznak běloučkého tesáku. „A nemáme snad všichni ambice?“</p>

<p>Klan je v podstatě mafie nečlověčího světa. Provozují sázky, obchodují s drogami, s prostitucí… s čímkoli, na co si vzpomenete. Strkají zlodějskou tlapu do každé kasy ve městě, a i když si někdy platí subdodavatele, všechno řídí vlkodlaci. Oni jsou šedou eminencí, a pokud na to jen na chvilku zapomenete, nedají si k večeři jen psí granule. Niko jim cestu nikdy nezkřížil, protože sázení, vlkodlačí drogy a sukuby ho nijak nezajímají, ale já se jim do cesty dostal. Když jsem byl, abych tak řekl, pod vlivem, najal jsem si dva vlkodlaky, aby pro mě zabili jednu holku. Holku, která si byla docela jistá, že je <emphasis>moje</emphasis> holka. Moc dobře to nedopadlo… pro ty vlky. Pro mě o trochu líp. Tehdy jsem se mezi nimi pohyboval bez problémů. Byla tu jistá šance, že se to povede znovu.</p>

<p>„A jaký druh ambicí?“ zeptal se Niko klidně. „Chce se prosadit jen mezi svými, nebo chce převzít vládu nad městem?“</p>

<p>„Niko, nezatáhla bych vás do ničeho, co by odporovalo tvému přesvědčení.“ Zrovna když se natahoval pro její sklenici a talíř, dotkla se jemně jeho paže. „To určitě víš.“ Tak to bylo poměrně obsáhlé prohlášení. Jak jednou podrážděně řekl Robin, Niko má mnoho zatracených zásad. Doufám, že Dobromila bude moct splnit svůj slib. „Prostě se chce vyšvihnout nahoru, ale s jeho… odlišnostmi… to nebude jednoduché. Podezřívá jednoho obzvlášť ‚přátelského‘ rivala v Klanu, že proti němu na příští týden něco chystá, a před preventivním útokem chce důkaz. Jeden špatný krok a všichni ostatní se na něj vrhnou. Respektují jeho talent a bezcitnost, ale momentálně žije jen díky tomu, že jej ostatní trpí.“</p>

<p>Vlkodlaci nemají pro odlišnost pochopení. Podle nich se odlišnost rovná slabosti a vlkodlaci slabost rozhodně netolerují. To neznamená, že neexistuje široké spektrum různých typů vlkodlaků. Jsou takoví, kteří když chtějí, tak vypadají úplně jako lidé nebo úplně jako vlci. Jiní jsou chycení někde uprostřed, napůl člověk a napůl vlk. Člověk se srstí a tesáky, nebo vlk s průzračně modrýma lidskýma očima a rukama místo tlap. Špatný chov. Ale dokud jste dost silní a schopní zabíjet se smečkou, jste pro ně vlk. Co se týče pověsti o měsíci a vlkodlačím kousnutí, vůbec nevím, kdo s tím začal. Jasně, je to hezký příběh, ale je to jen příběh. Vlkodlaci se stejně jako upíři rodí, nevznikají. Můžou do vás kousat třeba celý den a o příštím úplňku vám stejně nenaroste srst. A žádný z těch pošuků, co by chtěli být stvůrami a oblékají se v gotickém stylu, na tom nic nezmění, bez ohledu na to, jak moc by si to přáli.</p>

<p>„A co je na něm teda tak divnýho?“ zeptal jsem se a přiznám se, že s trochu morbidní zvědavostí. „Je bezrukej nebo tak něco?“ To by byl určitě důvod pro to, aby ho ostatní jen trpěli, a rozhodně by to pro něj nebylo ani trochu bezpečné.</p>

<p>„Nemám vůbec představu,“ zavrtěla hlavou. „Jednala jsem s jeho účetním. Nudné stvoření, ale s dobrými způsoby. Zdá se, že Kerberos má příliš mnoho práce na to, aby s námi jednal osobně.“</p>

<p>„Nebo se snaží udržet se od pletich co nejdál.“ Niko dokončil skládání nádobí do dřezu, významně se na mě podíval, aby mi dal na srozuměnou, že dneska mám službu já, a utřel si ruce do ručníku. „Když nic jiného, je inteligentní. A taky opatrný. Na vlkodlaka dost neobvyklé.“ Kdybych mrkl, ušlo by mi, jak prsty téměř neznatelně přejel po jejím holém rameni. „Domluvíš nám schůzku?“</p>

<p>„Samozřejmě.“ Sebrala z klína pláštěnku s kápí a stoupla si vedle něj. Bok po boku, upírka, jejíž krása byla záhadná jako jitřenka, a muž, jehož dotek je smrtelnější než kousnutí zmije. Jak už to tak u párů bývá, byli roztomilejší než košík štěňat. „Dole na mě čeká auto. Chceš, abych tě svezla na vyučování?“</p>

<p>A tady se moje dobrá nálada rozplynula do mrzuté mlhy. Pár dní už jsme o tom nemluvili; bylo na čase. A Niko to jen zvýraznil pohledem, který po mně hodil, když šel doprovodit Dobromilu ke dveřím. Vzdělání, škola, normální život.</p>

<p>Kdo to potřebuje?3</p>

<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Škola. On s tím snad nikdy nepřestane.</p>

<p>Hned po tom, co Niko dokončil první rok na vysoké, jsme začali utíkat, což vysokoškolská studia mého bratra dost rázně ukončilo. Pokud by to bylo opačně, mně by to moc nevadilo. Jo, mohl jsem jít na vysokou. Ale byl bych jeden z těch obyčejných studentů, průměrný, ten nejprůměrnější. Vynechával bych hodně hodin a pil bych dost piva. Promoval bych z marketingu a neměl bych se pak kde uplatnit. Nechápejte mě špatně. Vysoká by byla legrace. To sakra určitě. Ale kdybych tam nemohl, tak bych nad tou ztrátou určitě netruchlil.</p>

<p>Niko ano. Nikdy mi neřekl ani slovo, ani nic nenaznačil, ale stejně toho litoval. Takže když to všechno bylo za námi a my mohli zase žít, pokud ne normálně, tak aspoň klidněji, byl jsem rád, že se rozhodl vrátit do školy. Je mu jen dvacet dva, i když se chová jako padesátník. Ale nebylo to tak, že si nechal život protékat mezi prsty nebo tak něco. Bylo by zbytečné, aby začínal úplně znova. Zatímco jsme si na útěku snažili zachránit život, pokračoval se studii a zároveň působil jako můj domácí učitel. Vždycky říká, že hrozící smrt a zkáza nejsou žádnou omluvou pro zahálčivou mysl. Vážně, on to tak <emphasis>opravdu</emphasis> říká. Věřili byste tomu? Takže teď po troše tvůrčího papírování studuje postgraduálně na New York University. Robin mu daroval falešný diplom z athénské univerzity, kde má starého známého, který si učení studentů pořád ještě užívá, i když náš otravný kamarád tvrdí něco jiného. Takže Niko je teď na dobré cestě k titulu z historie. Když uvážíme jeho lásku ke starým zbraním a archaický smysl pro čest, je to pro něj to nejlepší. Niko je zatraceně chytrý, lepší slovo je možná geniální. <emphasis>Musí</emphasis> se učit, prověřovat mysl, neustále o něco usilovat. Je vyčerpávající jen se na to dívat.</p>

<p>Já, na druhou stranu, jsem šťastný, když se můžu jen tak natáhnout na gauč a koukat se na telku. Nechce se mi chodit do školy. Snažíme se rozjet agenturu. Nepotřebuju mít další písmenka za jménem a cár papíru na zdi. Podle mě to dává smysl, no ne? Ale Niko s tím nedá pokoj.</p>

<p>Jo, dává smysl… to je samozřejmě trochu lež, ale takhle už to prostě na klikatých cestičkách mé mysli chodí. Je pravda, že necítím potřebu jít do školy, ale to není jediný důvod, proč tam nechci. Už jsem si zvykl na to, co… ne… <emphasis>kdo</emphasis> jsem. Nejsem stvůra, když pomineme mé občasné melodramatické nářky. Ale taky nejsem tak docela člověk. Ne docela člověk a ne úplně stvůra. Vysoká, vyučování, chození na rande − to všechno by vypadalo tak trochu jako snaha udělat ze mě „normálního kluka“. Možná by to nebylo na škodu, ale mně osobně by to připadalo jako pokoušení osudu. To, že jsem přežil ólfí útok, byl zázrak… kruci, bylo to skoro neuvěřitelné. Teď je na čase být vděčný a moc si nevyskakovat. Nemám v úmyslu šťouchat štěstěnu drátem do oka.</p>

<p>Houpání a kodrcání jsem si už v životě užil dost, děkuju pěkně. Teď bych si dal klidnou jízdu z pěkně mírného kopečka. A myslím, že si to zatraceně zasloužím.</p>

<p>Za pár hodin mě čeká schůzka v jedné cukrárně. Takže bych si mohl dát sprchu a vyprat hromadu prádla, abych nějak zabil čas. Nechtěl bych tam přijít moc brzy. Nejsem žádný Vtipálek, ani když mám svůj den, ale mám alespoň <emphasis>nějakou</emphasis> reputaci a tu musím bránit. No, pokud bych měl být realista, tak vlastně nic takového nemám. Ale plán to byl dobrý a já dobrý plán dokážu ocenit.</p>

<p>O dvě a půl hodiny později − a tři zbytečné výpravy do přízemní prádelny ve snaze najít volnou pračku − jsem zpátky do bytu dotáhl pytel sice trochu růžového, ale čistě vypraného prádla. Potom jsem nasedl na autobus M15, který mě dovezl na Pier 17 a Fultonský rybí trh, a pak už jsem byl na místě a celkem bezvýsledně lomcoval s bezpečnostní mříží před vchodem. „Dědku,“ zakřičel jsem už podruhé podrážděně. „Pusť mě dovnitř.“</p>

<p>„Kale,“ ozval se za mnou veselý, ale vyčítavý hlas. „To od tebe není hezké. Pana Tetka by se jistě dotklo, kdyby to slyšel.“</p>

<p>„No jo, jenže on neslyší, no ne?“ zavrčel jsem a naposledy zalomcoval mříží. „Je hluchej jako poleno.“ Věděl jsem, že přichází. Cítil jsem její vůni. Mýdlo s medem a ovesnými vločkami, šampón s pomerančem a hřebíčkem a pod tím vším byla cítit Georgina. Sluneční paprsky. Neptejte se mě, jak někdo může vonět jako sluneční paprsky. Já nevím. Je to banální a kýčovité a je to prostě pravda. Naštěstí pro mě byla taky cítit úplně obyčejnou mentolovou zubní pastou. To mě udrželo aspoň jednou nohou na zemi − přinejmenším jsem si to tvrdohlavě myslel.</p>

<p>Otočil jsem se a podíval se dolů na Georginu. Pravda, je menší jen o pár centimetrů; já jsem přinejlepším jen průměrně vysoký. Stála tam v bílých šatech, které jí sahaly až ke kotníkům. Jednoduché bavlněné šaty bez rukávů svítily proti její jantarové pleti. Většina holek v jejím věku nosí džíny nejistě držící těsně na bocích a tílka tak maličká, že zakrývají tělo stejně jako plavky. Ne, že by mi to vadilo. Jsem dvacetiletý nadržený kluk; dle mého jsou těsné džíny a spousta holé kůže bohem dané přirozené právo. Ale pokud jde o George, ona je víc než jen dívka, která má tři týdny po maturitě. Ona je vědma a prorok.</p>

<p>Znám ji už skoro tři roky. Když jsme s Nikem přišli do města, narazili jsme na ten patnáctiletý zázrak úplně náhodou. Aspoň já si tedy myslel, že to byla náhoda. George si o tom pravděpodobně myslela něco jiného. Vesmír se v jejích očích pohybuje po cestách, jež jsou sice mnohdy velmi bolestivé a většinou je nelze změnit, ale vždycky se tak děje za nějakým vyšším cílem. Alespoň podle George. A ona tomu věří, i když její táta umřel na AIDS a strýčka zabili Ólfi. A navzdory tomu všemu dál věří, že všechno je tak, jak má být. Moc bych si přál mít alespoň zlomek její víry ve vyšší dobro, bez ohledu na to, jak moc to zlehčuju.</p>

<p>Záplavu měděných kudrlin měla vyčesanou do culíku v týle. Vlasy jí v ranním světle zářily jako nekontrolovatelná rudozlatá svatozář. V jejích tmavě hnědých očích, kulatém obličeji a plných rtech se mísilo mnoho ras. Kvůli pihám nebyla klasicky krásná, ale byla víc než to. Přímo vyzývala k tomu, aby se jí člověk dotkl.</p>

<p>Tedy alespoň někteří lidé.</p>

<p>Nevědomky jsem napodobil její postoj, založil si ruce a dlaně schoval z dohledu. „Tak, co se děje, pihovatá královno? Myslel jsem, že Dědek chce, abych se mu tady o to dneska postaral.“</p>

<p>Otevřela dlaň a zamávala mi před očima svazkem klíčů. „Rozhodl se, že k sestře odjede dřív. Řekla jsem mu, že za tebou přijdu a pomůžu ti otevřít.“</p>

<p>Na tváři měla naprosto nevinný výraz a můj vnitřní výstražný systém zařadil na vyšší rychlost. Niko s Dobromilou se možná potácejí v mlze nejistoty, ale George ví, že je moje holka. Ví to, i když jsem jí to nikdy neřekl a ani v nejmenším nenaznačil, že bych o ní smýšlel jinak než jako o mladší sestře. Ve skutečnosti většinu času trávím tím, že ji udržuju v alespoň metrové vzdálenosti. Není to bezpečná vzdálenost, ale je to to nejlepší, co dokážu. Jak jsem ji tak pozoroval, odrazil se třpyt klíčů v jejích tmavých očích a já měl najednou pocit, že to nejlepší, co dokážu, stejně nebude stačit.</p>

<p>Tiše jsem natáhl ruku. Upustila do ní klíče a já se pustil do otvírání bezpečnostní mříže. Cítil jsem za sebou její teplo a lehce bych si je mohl splést se žárem tropického slunce, kdybych nevěděl svoje. Nevěděl svoje… není to kruci žádná legrace. „Budeš dneska pracovat?“ zeptal jsem se a odkašlal si. Už dopředu jsem znal odpověď; jen jsem chtěl něco říct. Abych prolomil to, o čem bych přísahal, že to byl dvojnásobný atmosférický tlak.</p>

<p>„Copak nepracuju pořád?“ Položila mi ruku na paži a já při tom doteku proti své vůli nadskočil. „Vidím malou holčičku,“ řekla tiše a oči jí zakryly řasy. „Je v pyžamu a drží medvídka. Je to rudé. Všechno je rudé.“</p>

<p>Trhnul jsem sebou a ostře řekl: „Nedělej to.“</p>

<p>„Omlouvám se,“ vyhrkla. „Bože, je mi to líto. Nechtěla jsem, Kale. Přísahám.“</p>

<p>George „nečte“ v lidech bez dovolení. Bylo to vniknutí do soukromí a nikdo to nevěděl líp než ona. Fakt, že ve mně četla úplně nevědomky, svědčil o tom, že celá snaha o udržení vzdálenosti stojí za starou bačkoru a ani jeden s tím moc nenaděláme.</p>

<p>Vytáhl jsem mříž nahoru a zavadil přitom o škrábanec, který jsem si pořídil minulou noc při výstupu na obří kolo. Náhlá bolest mě vrátila zpátky na zem. Nebylo to nic strašného. Pokud viděla jen tohle, bude to v pořádku. Prohrabával jsem klíče a zkoušel jeden po druhém strkat do zámku. George určitě zcela přesně věděla, který je správný, ale tiše čekala za mnou, dokud jsem neotevřel a nevstoupil dovnitř.</p>

<p>Následovala mě. „Vážně, Kale, nikdy bych…“ začala zase.</p>

<p>„To je v pořádku,“ zarazil jsem ji. „Vím, že by ses nedívala bez dovolení.“ Bylo to poprvé, co ve mně Georgina četla… i když to byl jen kratičký okamžik. Dával jsem si na to velký pozor. Když jsme potřebovali pomoc nebo radu, četla v Nikovi. Co se o mně dozvěděla skrze něj, to nevím a neptal jsem se na to. Ale vím jistě, že nejsem žádný pytlík s hračkami, ve kterém by se měl někdo přehrabovat. Mám v sobě špatné věci, jež by nikdo neměl vidět. Kruci, nejsem si ani jistý, jestli George ví, že nejsem úplně člověk. Někdy si říkám, že to přece musí vědět. Musela na to narazit, když četla v Nikovi. Věděla, že její strýc zemře rukou Ólfi; jak by mohla nevědět, co s tím mám společného? Ale jindy… jsem si nebyl zas tak jistý.</p>

<p>Zašel jsem za pult, zkontroloval teplotu v mrazáku, nasypal do té laciné mašiny led a pak rychle začal skládat vaničky se zmrzlinou pod sklo boxu. Kdysi to tu byla samoobsluha se zmrzlinovým pultem, ale to bylo dávno předtím, než jsem se narodil. Teď to byl zmrzlinový pult se spoustou volného místa a opuštěným regálem. Pan Tetek drží to místo při životě jen proto, aby měla Georgina kde pracovat. Tráví v obchodě několik hodin denně a pomáhá těm, kdo přicházejí. A přichází jich opravdu hodně. Za svoje služby si nebere peníze, ale každého zákazníka jemně pobídne, aby si od Dědka koupil zmrzlinu. Starému chlapíkovi s falešnými zuby a užívajícímu jemná laxativa tak zbyde trocha peněz navíc, aby mohl navštěvovat svou stejně stařičkou sestru.</p>

<p>„Kale.“ Je legrační, jak může skořicově sametový hlas znít neúprosně.</p>

<p>Znám ten tón. Byl až strašidelně povědomý. „Učíš se u Nika nebo co?“ zamumlal jsem a pak jsem už mírněji pohlédl vzhůru.</p>

<p>Setkal jsem se s neoblomným pohledem. „Co tak strašného bych mohla spatřit?“ zeptala se s upřímností, jež mě trefila přímo do srdce.</p>

<p>To je otázka… na kterou existuje spousta ne moc hezkých odpovědí. „Pro začátek mrtvé malé holčičky,“ odpověděl jsem rozhodně.</p>

<p>Stiskla rty, ale nevzdala to. „Jestli si myslíš, že by to bylo poprvé, tak to se pleteš.“</p>

<p>To mě moc nepřekvapilo. Na špatné odhady jsem expert. „A proč bys tedy chtěla vidět jednu další?“ Kromě toho, že mám špatný odhad, se taky jen tak nevzdávám. Vložil jsem do boxu poslední vaničku s čokoládovou zmrzlinou, automaticky jsem se natáhl pro dezinfekční prostředek a poněkud špinavý hadřík a jal se čistit sklo.</p>

<p>„Kalibane,“ povzdychla si a sklonila hlavu, aby lehce dýchla na studené sklo.</p>

<p>Není to tak dlouho, co jsem své celé jméno neměl zrovna v oblibě. Vyvolávalo ve mně poněkud rozporuplné emoce, mírně řečeno. Sofie mě pojmenovala po hrbatém muži-stvůře z jedné Shakespearovy hry. Špatný vtip. Ale jako věčně naštvaný a mrzutý puberťák jsem si postavil hlavu a trval na tom, aby mi všichni říkali Kalibane a ne jinak… ne Kale nebo jiným jménem, které by mi mohlo dát zapomenout na to, co jsem. Byl jsem si jistý, že jsem stvůra, a byl jsem odhodlaný nosit to jméno jako nálepku. Niko mě ale ignoroval − jako vždycky, když měl dojem, že je to pro mé dobro. I teď mi říká jenom Kale.</p>

<p>Později jsem si ale na příležitostné „Kalibane“ docela zvykl. Dobromila, George ani Robin si neuvědomují, jaké emoce se s tím jménem pojí a občas ho používají. A když mi tak říká George… kruci, objevují se úplně nové emoce. A musím připustit, že jsou příjemné.</p>

<p>Jenže všechny téměř okamžitě zmizely, když jsem spatřil, co rychlými tahy prstem kreslila na zamlžené sklo. Už takhle na sklo malovala předtím, ale tehdy namalovala něco mnohem neškodnějšího než teď. Jen pár čar, ale ten obličej na mě vybafl, jako by byl skutečný. Špičaté uši, rozcuchané vlasy, tisíc kovových zubů. Ólfi. Jak že se to říká? My o vlku a on za dveřmi? Zřejmě bude totéž platit pro malování jeho portrétu. I když vím, že už všichni zahynuli, nechci pokoušet štěstí. Okamžitě jsem se natáhl a čmáranici smazal. Než jsem stačil odtáhnout ruku, položila mi na ni svou. „To nejsi ty, Kale. A nikdy nebudeš.“</p>

<p>Tak to bude zřejmě odpověď na mou otázku, kolik toho ví, pomyslel jsem si omámeně. „Jsem to já, George,“ odporoval jsem jí temně. „Aspoň zčásti určitě.“ Vtom zazvonil zvonek nade dveřmi a já se podíval tím směrem. „Vypadá to, že tu máš prvního zákazníka. Radši jdi a ukaž mu světlo.“ Opatrně jsem vysunul ruku zpod její a otočil se, abych otevřel pokladnu.</p>

<p>Je to moje součást a já na to nikdy nesmím zapomenout. Hele, skoro jsem zničil svět… to se dá těžko jen tak přejít. A měl jsem k tomu blízko. Opravdu moc blízko. Proto po mně Ólfi toužili už od mého narození. Byl jsem součástí jejich šlechtitelského experimentu. Byl jsem zrozen a vychován pro vraždu. Zdálo se, že Ólfi k naplnění svého cíle potřebují velice zvláštní stvoření. A tím cílem nebylo nic menšího než zničit tento svět a nahradit jej jiným. Ólfi cestovali pomocí děr, jimiž doslova rozervali samotnou podstatu prostoru. Brána, dveře − říkejte tomu, jak chcete − dokázali tím rozříznout vzduch, a když prošli na druhou stranu, ocitli se na nějakém hodně vzdáleném místě. No a oni si přáli vytvořit takovou trhlinu nejen v prostoru, ale i v čase. Těch několik, co tu zbylo, by se vrátilo zpět do hluboké minulosti, kdy oni, a ne dinosauři, vládli Zemi. A poučeni z budoucnosti by vymazali lidi ze zemského povrchu dřív, než bychom se vůbec stačili začít rozvíjet. A s mou nedobrovolnou pomocí se jim to téměř podařilo.</p>

<p>Jo, když tohle víte, těžko zapomínáte, jací jste.</p>

<p>„Tvrdohlavý.“ Neřekla to potichu a už vůbec to nebyl šepot. A doprovázelo to hlasité dupnutí. Vzápětí se otočila na patě a odspěchala pryč. Rozčilená Georgie − tak to jsem viděl poprvé a navzdory tomu, že situace se nevyvíjela zrovna nejlíp, jsem se musel pousmát. Jenže ten úsměv zase rychle zmizel. Ví to. Ví to a zdá se, že jí to nevadí. Co to pro mě může znamenat, jsem si vůbec nedokázal představit.</p>

<p>Za pár hodin se pan Tetek vrátil dříve z návštěvy své sestry, což mi dalo příležitost k útěku. Rychle a nedbale jsem Georgině zamával. Seděla u stolku v rohu s jedním z nekonečné řady prosebníků, ale já ani nezpomalil. Když jsem se dostal ke dveřím, už jsem šel tak rychle, že se zvonek nad dveřmi bláznivě rozkřičel. Velkou část života jsem strávil na útěku. Proč měnit staré zvyky? Tenhle druh obranného mechanismu mám hluboce zažitý.</p>

<p>Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem se úpěnlivě snažil nemyslet na to, co se stalo dopoledne. Umyl jsem nádobí, pověsil prádlo, dokonce jsem i umyl vanu… věci, ke kterým svůj lenivý zadek donutím opravdu málokdy. Když se Niko vrátil domů, tak zoufale jsem potřeboval rozptýlit, že jsem řekl něco, co ho doslova zarazilo mezi dveřmi.</p>

<p>„Čau,“ řekl jsem hned, jak otevřel dveře. „Jak ses měl? Naučil ses toho hodně? Nechceš si dát zápas?“</p>

<p>Chvíli stál ve dveřích s klíči v ruce a zmateně mě pozoroval.</p>

<p>„Buď jsem vešel do špatného bytu, nebo tě vyměnili mimozemšťané. Nejsem si jistý, na co bych vsadil.“</p>

<p>„Jo, jasně, chytráku.“ Seděl jsem u konferenčního stolku a nohy měl natažené před sebou. „Když máš spoustu přirozenýho talentu, nemusíš cvičit. Já jen dělám výjimku, abych ti pomohl.“ Bez ohledu na to, že minule s mým zadkem vytřel podlahu a pak to pro jistotu udělal ještě jednou, ovšem tentokrát na stropě.</p>

<p>„Ty jsi ale lidumil.“ Zavřel za sebou dveře, přistoupil blíž a se založenýma rukama mě dlouho pozoroval. Nejspíš toho viděl víc, než jsem chtěl. „Holé ruce nebo čepele?“ zeptal se nakonec. „Dávám ti právo volby.“</p>

<p>Zvolil jsem holé ruce. Mám spoustu vlastností, ale hloupý nejsem. Což neznamená, že mi stejně nenakope zadek. Pokud mohu soudit podle minulosti, nejspíš to tak dopadne. Ale nic neštípá tak jako úder plochou stranou meče, i dřevěného, které Niko používá pro výcvik. Mohli bychom jít do tělocvičny nebo do Nikovy bývalé školy bojových umění, ale párkrát jsme to už udělali a přitáhli jsme příliš pozornosti. Dav v tělocvičně byl rozdělený na ty, kteří toužili po krvi, a ty, kteří chtěli volat pohotovost. Ve škole bojových umění zase silně nesouhlasili s naší technikou. Já vůbec žádnou nemám a Niko používá směs mnoha různých metod. Nebojujeme podle žádných pevných pravidel; bojujeme jako o život. Není na to vždycky hezký pohled, ale je to účinné.</p>

<p>Teď bojujeme buď v bytě − a sousedi to určitě musí milovat − nebo v odlehlejších oblastech Central Parku. Washington Square Park je blíž, ale není tam tolik zastrčených míst a policajti se většinou dost mračí, když vidí, jak někdo na veřejnosti máchá mečem. Tentokrát jsme si vybrali byt. Odstrčili jsme nábytek ke stěnám a udělali tak uprostřed pokoje místo. Naposledy jsem postrčil gauč a narovnal se. Niko byl ke mně napůl otočený zády a automaticky zvedl ruce, aby si stáhl vlasy do culíku… ty vlasy, které tam nebyly. Když jsem uslyšel jeho popuzený povzdech, už jsem se na něj vrhal. Nohou jsem ho trefil do kříže a on proletěl vzduchem a přistál na podlaze. Já bych přistál na břiše a pravděpodobně bych vyzvracel oběd. Ale Niko samozřejmě dopadl lehce na všechny čtyři jako kočka. Podíval se na mě přes rameno a potěšeně zhodnotil: „Vychytralé a podlé. Opravdu hezky provedeno.“ Fakt, že mi záměrně nabídl cíl, jeho názor na můj výkon nezměnil.</p>

<p>Pak se rychle zvedl a vrhl se na mě stejně nevyhnutelně jako přílivová vlna. Ohnal se a hranou dlaně mě uhodil do hrudi, až jsem se zapotácel. Navzdory bezpečnostním opatřením jsem shodil lampu. Široké stínítko a oblé boky lampy se za mnou roztříštily na kousky. Byla to má oblíbená lampa. Objevil jsem ji na blešáku ve Village. „To jsi udělal schválně, ty parchante,“ zasyčel jsem a upřeně na něj zíral.</p>

<p>„Ano, to připouštím,“ poznamenal Niko posměšně a bez jakékoliv lítosti. Ten bastard nikdy nesdílel moje nadšení pro starožitnosti. Nečekal, až se postavím zpátky na nohy; pořád se ke mně blížil. Jako ve skutečném životě.</p>

<p>Zamířil jsem mu úder na koleno a doufal, že se mu tím podlomí noha, ale on odkopl mé chodidlo dřív, než stačilo zasáhnout cíl. Uskočil jsem, jenže vedlo to jen k tomu, že mě zasáhl do boku a já po jeho kopanci proletěl vzduchem… a nebylo to zrovna elegantní. Můj let nejdřív zastavila zeď a zbytek dokonal gauč. Dotek měkkých polštářů na zádech jsem už dobře znal. Tady jsem při našich cvičeních obvykle končíval. A díky tomu jsem minule dostal nápad. Obvykle jsem se zaúpěním vstal a mumlal nadávky. Tentokrát jsem ale vytáhl zbraň. Asi před týdnem jsem ji schoval pod polštáře a čekal na příležitost.</p>

<p>A ta právě nastala.</p>

<p>Namířil jsem hlaveň na Nika a zmáčkl spoušť. Jednou, podruhé. Cvak, cvak. Zavrčel jsem a řekl: „Pif paf, Profesore. Jsi mrtvej.“</p>

<p>Zamrkal a koutky jeho úst se jemně zvedly, což byl u Nika široký úsměv. Chytil se rukou za hruď a pak ji zvedl, aby ukázal pomyslnou krev. „Dostal jsi mě.“</p>

<p>„Tak to je vůbec poprvé,“ zazubil jsem se a sklonil zbraň. „Dostanu cenu? Víkend na Maui? Nebo roční dodávku vegetariánských burgerů?“</p>

<p>„Nechám tě protentokrát na pokoji.“ Posadil se na gauč. „Věř mi, to ti musí stačit.“</p>

<p>Sedl jsem si vedle něj a položil zbraň na podlahu. „Bylo to dost divný… zase na tebe mířit zbraní.“ Když nade mnou Temník převzal kontrolu, dělal jsem všechno pro to, abych Nika zabil… nebo spíš <emphasis>my</emphasis> dělali všechno pro to, abychom ho zabili. Stalo se to v Central Parku. Já byl vyzbrojený pistolí a bažináčem, Niko mečem a hezkým malým překvapením. Rozhodně to nebyl fér souboj, ale já i tak prohrál. Nejlepší prohra mého života.</p>

<p>„Já vím.“ Zatahal mě za culík tmavých vlasů. Pár minut bylo příjemné ticho a pak se mě tiše zeptal: „Chceš si o tom promluvit?“</p>

<p>Jen bratr by poznal, že nemluví o tom okamžiku, kdy jej před mou kulkou ochránil jen cenný kus výzbroje. Ne, Niko dobře věděl, že jsem potřeboval rozptýlení kvůli něčemu jinému. Zaváhal jsem a pak si povzdechl: „George.“</p>

<p>V koutcích úst mu zacukalo. „Můj malý kluk už vyrostl.“</p>

<p>„Věděl jsem, že mám držet pusu,“ zaskřípal jsem zuby a nešťastně se sesunul do gauče.</p>

<p>Niko zvážněl a naklonil ke mně hlavu. „Loví tě už skoro rok, Kale, a je stejně tvrdohlavá jako ty. Víš, co to znamená, nebo ne?“</p>

<p>„Co?“ zeptal jsem se spíš vystrašeně než zvědavě.</p>

<p>„Že tě dřív nebo později dostane.“ Šedé oči mu zasvítily pobavením a pokračoval: „A bylo by to tak strašné?“</p>

<p>Jo, to teda bylo, jenže Niko to stejně jako George nedokáže pochopit. Můj bratr chtěl, aby mi to vyšlo, chtěl to hrozně moc. Jeden z nejuvědomělejších lidí na světě v jednom týmu s vědmou, a oba slepí jako krtci. Naprosto. Jenže copak mu to můžu vykládat? Ne. Já už mám den zkažený; nechtěl jsem kazit i ten jeho. Vyhýbavě jsem zavrtěl hlavou a změnil téma. „Než půjdem na schůzku s Roverem, máme ještě čas se navečeřet. Dáme si pizzu?“</p>

<p>„Ta schůzka je dnes večer?“</p>

<p>„Jo, Dobromila nechala vzkaz na záznamníku. V sedm v <emphasis>kanceláři</emphasis> účetního.“ Dal jsem na to slovo sarkastický důraz, jak si zasloužilo. „Kerberos zřejmě vyřizuje svoje ‚obchody‘ jako opravdové obchody. Jen si to představ. Ale jsme si jistí, že se chceme motat mezi členy Klanu? Ať už je to z jeho strany sebeobrana, nebo ne, pořád jde o Klan. A on je pořád pěknej padouch. Já s tím žít dokážu, ale znám tebe, Niku. Máš radši, když jsou věci hezky černobílé.“</p>

<p>„To jsem tak předvídatelný?“ ohradil se Niko, plácl mě do ramene a pak se postavil. „Přinejmenším si poslechnu jeho nohsleda. Pokud přijdeme na to, že jeho rival plánuje něco nekalého, můžeme zabránit válce uvnitř Klanu. A to je jen dobře.“</p>

<p>„Když to říkáš,“ poznamenal jsem skepticky. Troubové, co se drbou za ušima nohou a lížou si rozkrok a k tomu kradou, co se jim zachce − těžko v tom hledat něco dobrého. Ale dokud nám budou platit, nezáleží mi moc na tom, co ty pytle blech jeden druhému provedou. „Co ta pizza?“ opakoval jsem s nadějí v hlase. „Je to to nejmenší, čím bys mohl odčinit rozbití té skvělé a všemocné lampy.“</p>

<p>„To nejmenší? Vážně?“ povytáhl tmavě blond obočí. „To se tedy velice mýlíš.“4</p>

<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Se žaludkem příjemně plným vegetariánské číny jsem se nervózně ošil na přeplněné lavici. Šli jsme do Nikova oblíbeného podniku na Šestnácté ulici, a i když tam nemají žádné maso, servírují pěkné porce. Zdálo se, že George se tam líbí. Jo, přesně tak; ukázala se tam, čekala na nás u dveří. Zkoušet se vyhýbat vědmě je naprosto zbytečné. Kristepane.</p>

<p>S hůlkami zacházela velice zručně, kradla mi jídlo z talíře a říkala, že je ostuda, že nám Niko na naší první pořádné schůzce dělá křena. Po tomto prohlášení jsem se málem udusil brokolicí, zatímco Niko jí nalil další šálek zeleného čaje a velice vážně se omlouval za to, že obtěžuje. George mě plácla do zad a mně se konečně podařilo polknout. Ale zatímco brokolice jsem se zbavil, s George to nebylo tak jednoduché. Zdržela se po celou dobu, co jsme jedli, navzdory mým podrážděným poznámkám o domácím vězení a naštvaných matkách. Nakonec jsem jí při odchodu na schůzku s klientem vesele zamával. Otočil jsem se přes rameno a uviděl, jak se na mě usmála tak vřele a široce… je legrační, že to bylo, jako kdyby mi v tu chvíli na noze sklapla medvědí past.</p>

<p>Znova jsem se zavrtěl a zkoušel nemyslet na to, že si asi budu muset pomyslně ukousnout nohu, a podíval jsem se na hodinky. „Jak dlouho tu na něj ještě budem muset čekat?“</p>

<p>„Trpělivost, králíčku.“</p>

<p>Hodil jsem po Nikovi podrážděným pohledem. Seděli s Dobromilou vedle sebe jako dokonalé umělecké dílo. „Takže vy dva budete dneska v noci zase plánovat finance?“</p>

<p>To mu zavřelo pusu… aspoň na chvíli. Ale Dobromila si mě prohlížela se stejným pobavením, s jakým se díváte na štěně, které se vyčůralo na koberec. Jsem zlobivý kluk, ale jsem tak zatraceně roztomilý, že by mě nedokázala uhodit srolovanými novinami. Setkali jsme se s ní před budovou, kam ji dovezl její řidič. Zdůraznila, že jde o obchodní schůzku, a proto se sejdou všichni partneři. Vlasy měla stažené do úhledného drdolu a na sobě měla tmavě fialové šaty, které vypadaly jako kostýmek na obchodní schůzku, ale zároveň byly jemně svůdné. Neptejte se mě, jak to udělala, protože nemám nejmenší představu.</p>

<p>Všichni tři jsme čekali před kanceláří účetního ve Flatiron District. A opravdu to byla kancelář. Myslel jsem, že to bude zadní místnost nějakého baru, kde to bude cítit alkoholem, doutníky a mokrou psí srstí. Nemohl jsem být dál od pravdy. Ještě jsem nevěděl, jak to vypadá uvnitř svatyně, ale i čekárna byla moc pěkná. Byl jsem si jistý, že Kerberův styl bude mnohem okázalejší, ale tohle se dalo snést. Připomínalo mi to pojišťovnu… sice nějakou nóbl, ale i tak… byla tam tmavě modrá a vínová křesla a na dřevěné podlaze bylo něco, co vypadalo jako pravý perský koberec. Usedlé obrazy, stěny světle slonovinové barvy a tlumené osvětlení − bylo to mnohem lepší, než jsem čekal. A na celou minutu si to udrželo mou pozornost. Znova jsem se podíval na hodinky. Ten chlap nás nechal čekat už čtvrt hodiny. Navzdory tomu, co říkala Dobromila, na mě svými způsoby nepůsobil zrovna pozitivně. Zřejmě ten den chyběl ve výcvikovém středisku pro psy. „Fido,“ zavrčel jsem, „jsi si jistý, že je opravdu vevnitř a neočůrává někde hydranty?“</p>

<p>Niko zvedl oči, Dobromila si přitiskla prsty na čelo a vlkodlak-albín, který hlídal spojovací dveře do kanceláře, na mě upřel zlověstný rudý pohled. Kerberos zjevně pomáhá těm, kdo se taky odlišují. Jo, pere se za občanská práva odlišně obdařených vlků. Což ovšem neznamenalo, že by byl pohled tohohle chlápka o něco míň drsný. Nepřetržitý oční kontakt je znakem agrese a dominance pro psy i pro vlky. A jak jsem to vzal já? Postavil jsem se k tomu stejně. Už mě to začínalo pěkně rozčilovat. Naklonil jsem se dopředu a pozoroval, jak při tom pohybu vlkodlak znechuceně nakrčil nos. Pach Ólfi mu zjevně nevoněl jako konvalinky. Byl to jeden z těch, co uvízli jednou tlapou v každém ze světů. Měl téměř lidskou tvář, až na kulaté vlčí oči zbarvené do krvavě rudé, ošklivě zkosené čelo a velice jemně špičaté uši. Chundelaté bílé vlasy mu padaly až k ramenům jako vlčí srst a v jemných pramíncích se táhly k průhledně bledé čelisti. Na stranách měl vlasy a vousy zastřižené do špičatých kotlet. Z větší vzdálenosti by mohl vypadat jako člověk. Ale zblízka − ani náhodou. I běžnému nevědomému občanovi by připadal podezřelý, nezvyklý, podivně krásný a rozhodně ne lidský. Obzvlášť když otevřel pusu a ukázal tesáky, z nichž by se zubař posadil na zadek. Taky mu musely překážet v řeči. I přes jemné vlčí rysy stál vzpřímeně jako člověk. Ale chladná inteligence za těma očima nebyla ani trochu lidská.</p>

<p>„Ne? Neumíš mluvit?“ řekl jsem, když nepromluvil a stáhl rty, aby výhružně zavrčel. Prohrábnul jsem si kapsy. „Možná tu mám někde nějakou dobrotu. Počkej, já se podívám.“</p>

<p>Mé šaškování ukončil tvrdý pohlavek do týla. „Přestaň si hrát,“ nařídil mi Niko. „Tohle je obchod, ne zábava.“</p>

<p>„Zrovna teďka to nevypadá ani na jedno,“ zamručel jsem, opřel se zpátky do křesla a začal nervózně poklepávat nohou.</p>

<p>Náhle Snížek otočil hlavu ke dveřím, a když zaslechl něco, co my ne, přikývl a položil ruku na kliku, aby otevřel dveře. Ošklivé špičaté drápy natřené na černo taky nevypadaly moc lidsky, ale mohly se hodit k otevírání piva. Všiml jsem si, že dával ohromně velký pozor, aby nepoškrábal naleštěnou mosaz. „Jděte.“ Upřel na nás nepřátelské oči a opakoval: „Jděte. Dovnitř.“ Jak jsem předpokládal, slova zněla jako vyzvracené kusy skla, které se ve vzduchu roztříštily. Pomalu jsem se zvedal, když trhaně pohnul krkem a vypustil další: „<emphasis>Teď.</emphasis>“</p>

<p>„Jo, jasně. Najednou máte naspěch,“ ušklíbl jsem se, ale zrychlil jsem, protože se ke mně přidal Niko. Se Snížkem bych si poradil, ale vůbec jsem si nedělal iluze, že by se mi totéž podařilo s bratrem. Dveře byly dost široké na to, abychom prošli bok po boku všichni tři − tohle místo teda bylo fakt něco − ale já se držel vzadu a nechal jsem Nika s Dobromilou projít nejdřív. Možná jsme teď všichni rovnocenní partneři, ale já jsem si vědom svých společensko-konverzačních dovedností. Žádné nemám a nehodlám se otravovat tím, že budu něco takového předstírat. Všichni máme nějaký talent, a někteří mají temnější sklony než jiní. Niko je nepochybně rozený velitel. Dobromila dokáže tahat za nitky. A já? Já jsem samotář, co nějakým podivným zázrakem není sám. Jsem taky děsně chytrej, ale kupodivu se nezdá, že by nám to dokázalo zaplatit účty.</p>

<p>Vnitřek kanceláře zcela odpovídal tomu, co bylo venku. Drahé, ale nic, co by stálo za zapamatování… přesně jako chlapík sedící za stolem. Dobromila se nezmínila o tom, že není vlkodlak. Úkosem jsem se na ni podíval a ona v odpovědi jemně pokrčila rameny. Jo, Kaleb mě překvapil, ale pokud Kerberos díky své záhadné „odlišnosti“ lépe snáší vlky, jako je Snížek, proč by kolem sebe nemohl snést taky jiné rasy? Zdá se, že starý dobrý Kerberos je Albert Schweitzer mezi stvůrami.</p>

<p>Účetní z nějakého důvodu nebyl vlkodlak. Vlastně jsem nedokázal poznat, <emphasis>co</emphasis> je vlastně zač. Vypadal jako člověk a byl tak i cítit. Mohlo mu být kolem třiceti. S jeho krátkými, tmavě hnědými vlasy, přátelskýma modrýma očima, hubenou tváří, bledou pletí a oblekem byste si ho na ulici asi ani nevšimli. Do té doby, než by se usmál.</p>

<p>Bingo. Tohle byla určitě legitimace do klubu nelidí, jestli jsem kdy nějakou viděl.</p>

<p>Bylo to v zubech. Nevypadaly jako albínovy, žádná vlčí výbava nacpaná do malé lidské pusy. Ne, číslíčkový panáček měl obvyklý počet zubů; ale všechny byly špičaté. Všechny. Vypadal jako veselá piraňa, i když piraňa s titulem. Bylo to opravdu podivné, ale v porovnání s tím, s čím jsem se už v životě setkal, to nebylo nic moc. Na světě je víc stvůr, než se dá spočítat. Mám lepší věci na práci a nemám tolik prstů ani na rukou a na nohou dohromady.</p>

<p>„Bratři Leandrosovi, madam Dobromilo, prosím, posaďte se. Já jsem Kaleb,“ řekla piraňa mile a urovnala při tom hromádku desek ležících na stole. „Dáte si kávu? Něco jiného k pití? Krev? Drogy? Ne? Dobře.“ Položil ruce na stůl a chvíli nás upřeně pozoroval. „Vaše krásná kolegyně mi říkala, že byste nám mohli pomoci.“</p>

<p>Posadil jsem se do jedné ze tří židlí naproti stolu a opřel se, zatímco Niko pomáhal s usazením Dobromile. „Možná,“ řekl bratr vyhýbavě a usadil se do prostřední židle. „Než se ale k něčemu zavážeme, chtěli bychom slyšet více podrobností.“</p>

<p>„Podrobností?“ Kaleb se taky opřel do židle, sebral pero a zadumaně jím ťukal o stůl. „To by jistě neměl být problém. Myslel jsem, že jsem vaší okouzlující partnerce řekl vše, co vím, ale prosím, klidně se ptejte.“ Byl tak zatraceně zdvořilý a seriózní, až mě z toho rozbolely zuby. Úroveň Klanu jde opravdu dolů. Jasně, tenhle chlápek má ty svoje zuby a rychlou kalkulačku, ale kde je nějaká vražedná mánie? Kde je touha po krvi? Tohle není přirozené.</p>

<p>„V takovéto situaci není podrobností nikdy dost,“ řekl Niko pevně. „Pro začátek bychom rádi věděli, jaké bude mít naše práce důsledky. Rozhodně se nechceme zaplést do likvidace někoho nevinného, ať už je to rival vašeho nadřízeného, nebo ne. Prodáváme služby, ne duše.“</p>

<p>„Nevinný“, to bylo pro jakéhokoliv člena Klanu nejspíš dost přehnané označení, ale Kaleb pochopil, o co Nikovi jde. A pobavilo ho to; alespoň jsem si myslel, že se usmál kvůli tomu, dokud nepromluvil. „Duše,“ opakoval poslední slovo a upřel klidný modrý pohled na mě. „To je tedy velice optimistické prohlášení.“</p>

<p>Trefil se do citlivého místa, o tom nebylo pochyb. Nejsem si jistý, čemu věřím ohledně života, smrti a následné afterparty. I když se stýkám s George, nejsem si jistý, jestli je smrt skutečný konec, a myslím, že to neví ani ona. Anebo jestli ano, tak si to jako správná vševědoucí vědma nechává pro sebe. Já si myslím, že tohle je všechno. Celý obrázek. Narodíte se, žijete, srdce si obalíte spoustou cheeseburgerů a nakonec je z vás hnojivo. Cokoliv jiného by bylo až příliš jednoduché. Dostanete jednu šanci; vystřelíte, a je konec. Nebo nevystřelíte a stejně přijde konec. Pokud se pletu, tak to znamená pouze to, že to vede k dalším otázkám, nebo jediné velice osobní otázce. Vážně pochybuju o tom, že Ólfi měli duši. A co by to pak znamenalo pro mě? Půl duše? Žádná duše? To ví jistě jenom James Brown.</p>

<p>Niko, který je určitě nacpaný duší od hlavy k patě, se zvedl v okamžiku, kdy ta slova vyšla Kalebovi z úst. Byl namíchnutý, že Kaleb znevážil moje duchovní založení, a fakt, že to dal najevo, jen ukazoval, jak moc ho to namíchlo. „Váš problém nás nezajímá.“ Ta slova nemohla být chladnější. „Ven trefíme.“</p>

<p>Účetní okamžitě změnil postoj. „Omlouvám se,“ řekl s náhlou servilností. Pokorný a poddajný, lísal se a podlézal. Nebyl to sice vlk, ale pracoval s nimi. Poznal alfa samce, když ho uviděl. Niko byl schopný s ním zametat úplně stejně jako Kerberos. A pokud Kaleb Kerbera v tomhle malém úkolu zklame… pak to, že z něj můj bratr vymlátí duši, bude jeho nejmenší problém. Niko by mu mohl ublížit za urážku; Kerberos ho pohřbí za její výsledek. „Nechal jsem nad sebou zvítězit předsudky.“</p>

<p>To tedy nechal a nebyl kruci první. Zajímalo by mě, jak přišel na ólfí část mého já. Nejdřív mě prokoukl Vtipálek a pak tenhle chlap. Robin i tenhle se na mě prostě podívali a věděli. Ale jak to udělali? No, chci to vůbec vědět?</p>

<p>Nejspíš ne. Jenže jistě jsem věděl, že pro tohohle chlápka ani pro Kerbera pracovat nechci. Kaleb mě svým uslintaným úsměvem, „předsudky“ a zuřivým hlídacím psem u dveří dost rozčiloval. Už jsem viděl horší. Byl jsem horší… Ale tady šlo o obchod. Nemusíme to brát. Venku určitě umírá touhou si nás najmout spousta dalších vyvrhelů. Sice jsme je ještě neviděli, ale určitě tam jsou. Doufám, že se ukážou dřív, než bude potřeba zaplatit nájem. Nebo Nikovo školné.</p>

<p>Zatraceně.</p>

<p>Vydechl jsem, podíval se na Nika a neochotně navrhl: „Možná bychom si ho měli poslechnout.“ Dobromila nic neřekla. Urazil mě, takže bych měl rozhodnout já, ale podle toho, jak jí popuzeně svítily oči, i ji naštvalo, že mě urazil. Asi se mnou i cítila. Možná že upíři mají taky své pochyby o duši.</p>

<p>„Ne,“ řekl Niko důrazně.</p>

<p>„Niku…“ začal jsem.</p>

<p>Nezíral na mě; jen klidně, ale neoblomně opakoval: „Ne. V žádném případě.“</p>

<p>Kaleb se rozhodl vložit do hry. „Padesát tisíc dolarů.“</p>

<p>Slovem „žádný“ byste opravdu neměli jen tak plýtvat. Padesát tisíc za práci, která pravděpodobně zabere jednu noc. Možná dvě. Do hajzlu. Povytáhl jsem obočí a tázavě se podíval na svoje partnery. Otázka: „Co si o tom myslíte?“ sice nebyla vyřčena nahlas, ale jasně visela ve vzduchu. Kdo ví, co si myslela Dobromila za svou klidnou maskou. Ale co si o tom myslel Niko, to bylo křišťálově jasné − nic moc. Jistým způsobem vnímá můj ólfí odkaz mnohem citlivěji než já − a já jsem pořádně háklivý. Občas si do mě někdo rýpne. Někdy se objeví fascinace, odpor, nebo dokonce hrůza. Za ta léta jsem to všechno viděl. Ólfi po dlouhou dobu okupovali horní patra potravního řetězce; i ostatní stvůry se jich bály a nenáviděly je. Já to chápu; i já jsem se jich bál a nenáviděl je… předtím, než všichni vloni zahynuli při výbuchu v obchoďáku. Kruci, koho se snažím oblbnout? Pořád se jich bojím a nenávidím je, i když už jsou minulostí.</p>

<p>Ale chci tím říct hlavně to, že tuhle reakci budu vídat celý život. Pokud se kvůli tomu budeme rozčilovat, jen přijdeme o peníze. Ta zakázka pro Nika hodně znamená… i pro mě. Dobromila nepotřebuje ani peníze, ani být partnerem v agentuře. Ona si to užívá, ale nepotřebuje to. My ano. A agentura i Niko si zaslouží šanci. Smutně jsem se na něj usmál, pak jsem téměř neznatelně pokrčil rameny a kývl směrem k jeho židli. Zamračil se a otočil se na Dobromilu. Pokynula rukou a nechala rozhodnutí na něm.</p>

<p>Posadil se zpátky. Nechtělo se mu a bylo to znát z toporného držení těla, ale seděl. „Padesát tisíc je jedna podrobnost,“ řekl Niko rozhodně. „Teď bychom si poslechli ty další.“</p>

<p>Na úkolu nebylo nic neobvyklého. Já znal jen jednoho vlkodlaka a ten nebyl členem Klanu, takže jak to vím? Koukám se na mafiánský detektivky jako všichni ostatní. Máte tam silného a slabého, loajálního a práskače a někoho, kdo se neustále snaží získat moc. U vlkodlaků je to stejné jako u lidí. Kerberos má v teritoriu East Side „přátelského“ rivala Boaze, jehož podezírá, že není zas tak přátelský, jak předstírá. Měli by pracovat tlapu v tlapě pro svého alfa samce, ale Kerberos má podezření, že kdyby byl odklizen z cesty, Boaz by na jeho pohřbu nejspíš neplakal. Naopak, velice rychle by rozšířil svoje teritorium.</p>

<p>„Takže Kerberos chce tohohle chlápka odkráglovat?“ zeptal jsem se. „Odrovnat ho. Zrušit.“</p>

<p>Modré oči zamrkaly; Kaleb se zatvářil zmateně a řekl: „Ne, chce ho zabít.“</p>

<p>Kaleb se zjevně na telku moc nedívá.</p>

<p>„A alfa samec by se o to nepostaral? Myslela jsem, že to je u tohoto zubatého rodu obecný postup,“ poznamenala Dobromila.</p>

<p>„Obvykle ano. Znáte vlky dobře.“ Pero dál ťukalo o stůl a úsměv zářil. Slizká, řiťolezecká žába. Překvapovalo mě, že měl vůbec koule na to, aby si jen <emphasis>pomyslel</emphasis> tu poznámku o duši, natož aby ji vypustil. „Jenže Kerberos má v Klanu zcela zvláštní postavení. Všechny jeho činy jsou jako pod drobnohledem. Žádný omyl z jeho strany by nebyl tolerován.“ A pak se znovu objevil ten úsměv. Tak zdvořilý, tak ochotný… při pohledu na něj vypadaly vzpomínky na filmy o Tarzanovi ještě mnohem podivněji. Do řeky spadne noha a v mžiku je obrána až na kost právě takovými špičatými zuby. Je mi opravdu hluboce líto, že jsem tě sežral, drahý příteli. Mea culpa.</p>

<p>Niko tomu poklonkování nevěnoval pozornost a vyptával se dál: „A pokud získáme důkaz, že Boaz zamýšlí učinit první krok, pak to urovná vztah mezi Kerberem a alfa samcem?“</p>

<p>„On si to myslí.“</p>

<p>Pak tu byly ještě další podrobnosti, přesně, jak Niko žádal: kde by se dal Boaz nejspíš nachytat. S kým se stýká. Jak nenápadně začít mluvit o Kerberovi. „Miluje hazardní hry, obzvlášť poker,“ řekl pohrdavě jako správný účetní, jemuž něco takového připadá jako plýtvání penězi. „Když hraje, pije. A když pije, mluví. Je k nezastavení.“ Obrátil modré oči v sloup.</p>

<p>Na Nikovi bylo vidět, jak to všechno důkladně promýšlí, jak v hlavě převrací každý fakt a každou jemnůstku. Co se týče strategie a souvislostí, tomu muži nic neunikne. Tomu jsem pevně věřil. Nakonec si založil ruce a pohlédl na Dobromilu.</p>

<p>Ta se okamžitě postavila a chladně oznámila: „Promluvíme si o tom a pak se vám ozveme.“</p>

<p>Kaleb byl hodně zklamaný, ale snažil se to brát jako muž. Nebo jako stvůra, záleží na úhlu pohledu. Ani předtím nebyl nijak opálený, ale teď zbledl tak, že měl kůži téměř průhledně bílou a ruka se mu třásla, až upustil pero. Ale polkl a pevně řekl: „Samozřejmě respektuji vaše obchodní pravidla. Prosím, zavolejte mi, až se rozhodnete. Ve dne, v noci. Budu k dispozici.“</p>

<p>Jak to tak vypadalo, Kerberos by byl ještě zklamanější, což by samozřejmě pro našeho účetního nebylo zrovna dobré. Klidně o mně řekněte, že nemám soucit. Když se za námi zavřely dveře a my zamířili ven z budovy, udělal jsem obličej a řekl: „Mám dojem, že Kerberos je jen velký a hodně zlobivý štěně. A Kaleb si z něj čůrá do kalhot.“</p>

<p>„Nechutné, ale výstižné,“ souhlasila Dobromila a lehce zkřivila plné rty. „Podlézavé stvoření. Omlouvám se, Kalibane. Při našem prvním setkání byl mnohem společensky přijatelnější. Kdybych věděla, že začne mluvit o tvé…“ zaváhala a pak dokončila: „Nikdy bych neuvažovala o tom, že bychom pro něj mohli pracovat.“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Hele, nedělej si starosti. Není to poprvé, co se to stalo, a určitě to není ani naposledy.“ Nikdy to nebude naposledy, takže bych to radši měl spolknout a naučit se s tím žít. „No, Niku, co si o tom myslíš?“ dodal jsem posmutněle. „O tý práci, ne o tom chlápkovi, co má zuby jako piraňa.“</p>

<p>Znechuceně sevřel rty, ale přešel to a zaměřil se na obchodní stránku věci. „Myslím, že otázka zní: Je Boaz horší než Kerberos?“</p>

<p>„Aha, takže už se k tomu zase dostáváme?“ odfrkl jsem si. „Špatný versus ještě horší.“ Nepřekvapilo mě to. Život se většinou dostane na tohle ošklivé rozcestí. V duchu jsem pokrčil rameny a dál šel halou. Kovové dveře výtahu jsem minul bez povšimnutí. Dobromila, která už znala zvyky mého bratra, si tiše povzdechla a šla za mnou.</p>

<p>Niko není příznivcem výtahů. Vždycky říká, že až se vás něco bude snažit zabít, není dobré zrovna pobývat v kovové kleci. Dává to smysl… pokud předpokládáme, že můj bratr není jen hajzlík, co se rád dívá, jak se potím a nadávám, když lezu nahoru a dolů dvacet pater. Otevřel dveře na schodiště a mávl na mě, abych šel první. Pak nabídl rámě Dobromile. „Jak by nám náš klient jistě řekl,“ poznamenal suše, „na každého se jednou usměje štěstí. Musíme se jen ujistit, že stojíme na správné straně.“ Měl jsem takový pocit, že to se snadněji řekne, než udělá.</p>

<p>A pro jednou jsem měl pravdu.5</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Příštího večera jsem vtrhnul do kuchyně a zavadil o stůl tak, že hromada Nikových knih spadla na zem. Hbitě jsem se té zaprášené lavině vyhnul a podrážděně poznamenal: „Cyrano, měl bys chodit víc ven. Vážně. Dej na mě.“ Překročil jsem hromadu a strčil hlavu do lednice. „Pokud pro tebe finanční plánování není to pravé ořechové…“ pokračoval jsem mazaně a přičichnul k barvami hrajícímu obsahu skleněného pekáčku. Mělo to hezkou barvu; jen jsem si nebyl jistý, jestli to byla <emphasis>původní</emphasis> barva. „…tak jdi prostě do baru. Nebo do kina. Zkus si pro jednou přečíst něco, co nezavání vzděláním, jako třeba noviny.“</p>

<p>„Já mám náhodou finanční plánování rád,“ řekl pobaveně. Ze situace s Dobromilou si zřejmě moc legraci neudělám. Škoda. Rád lidi popichuju. „Vlastně mám za pár hodin naplánovanou schůzku.“ Vstal, popošel ke mně a podíval se mi přes rameno do útrob lednice. „U večeře se svíčkami a vínem.“ Ale kruci. Hodil jsem po něm lehce vystrašeným pohledem. Neříkej to, pomyslel jsem si. <emphasis>Neříkej to.</emphasis> „Nechcete se s Georginou přidat?“ dodal a posměšně na mě upřel šedé oči.</p>

<p>Pozdě, pomyslel jsem si mrzutě. Už je to venku. Nechvalně známé dvojité rande. Odhodlaně jsem vzal pekáček a nesl jej k mikrovlnce. „Ne, díky,“ odmítl jsem netečně. „Všechna ta potlačovaná vášeň a žádostivost, co lítá vzduchem, mi nedělá dobře na dutiny. A George je ještě dítě. Vyděsili byste ji k smrti.“ Strčil jsem skleněnou nádobu dovnitř, otočil knoflíkem a spoléhal na to, že staré dobré rakovinotvorné vlny zničí bující plíseň. „Hele, mám nápad. Možná to bude znít divně, ale proč neřekneš Dobromile, že je to rande? Opravdové rande pro velké kluky a holky, co jsou tak nadržení, že už to nedokážou vydržet?“ Mikrovlnka cinkla a já to zakončil pokrčením ramen a mávnutím ruky: „Ale jak jsem říkal, je to jen nápad.“ Plíseň tam byla pořád, ale teď byla hnědá a spálená. Hurá.</p>

<p>„Georgina je o dva roky mladší než ty, Kale. Už to není žádná malá holka s culíky.“ S pobaveným úšklebkem mi podal vidličku. „A co se týče vášně a žádostivosti, proč se domníváš, že je potlačovaná?“</p>

<p>Tak teď mě dostal. Hodil jsem vidličku i jídlo do dřezu a pak se na něj úkosem podíval. Na pouti jsem mu řekl, že od té doby, co to zase s někým dělá, mi pěkně leze na nervy, ale ve skutečnosti jsem tomu nevěřil. Té části s nervy samozřejmě ano. Ale té druhé? Zamračil jsem se, naklonil hlavu a pak jí zavrtěl. „Ne-e. Stojím si za svým. Potlačovaná žádostivost, rozhodně.“ Podržel jsem palec a ukazováček asi centimetr od sebe. „Už jsi skoro v cíli, proto pořád vypadáš tak zatraceně šťastně.“ Znova jsem se na něj podíval, v duchu zavrtěl hlavou a prsty malinko odtáhl od sebe. „Skoro, ale ne docela. Možná by tě Vtipálek mohl trochu poučit.“</p>

<p>To ho rozčílilo, což znamenalo, že pro dnešek mám hotovo. „Opravdu si troufáš zajít tak daleko, bratříčku?“</p>

<p>Já mám tisíc citlivých míst − některá z nich oprávněně… některá ne tolik. Nik jich ale má jen málo. Dřívější Robinova touha po něm je jedno z těch ohromně zábavných. Tedy alespoň pro mě. „Ne, to je v pohodě.“ Vrátil jsem se k ledničce. „Zrovna teď jsem moc hladovej na to, abych si nechal nakopat zadek. Až se uvidíš s Dobromilou, trochu popojeď.“ Něco mě napadlo, a tak jsem se narovnal a zavěsil se na dveře lednice. „Jo, a řekni jí, že v pokeru jsem pěkně mizernej. Takže by měla radši vyhradit nějaký peníze na subdodavatele, protože Vtipálek určitě nebude levnej.“ Nakrčil jsem obočí. „Ačkoli ty bys ho možná přemluvil. Svým urostlým tělem, samozřejmě.“</p>

<p>Hladový, nebo ne, stejně mi nakopal zadek. Ale bylo to jen z legrace. A co bylo důležitější, Niko zapomněl na celou tu věc s Georginou. Alespoň jsem v to doufal.</p>

<p>Abych jeho pozornost odvedl ještě víc, řekl jsem mu, že zavolám Robinovi a zeptám se ho, jestli by byl ochoten k práci v utajení v případě, že bychom to vzali. A protože existovaly tři nebo čtyři důvody proti a padesát tisíc pro, měl jsem docela jasnou představu o tom, jak dopadne rozhodování. Určitě bych nechtěl, aby mi Kerberos nosil trepky a noviny, ale je o tolik horší než ostatní z Klanu? Je jen jediný způsob, jak to zjistit. Vzít jeho peníze a proklepnout Boaze. V nejhorším tomu věnujeme trochu času, ale budeme za to štědře odměněni.</p>

<p>„A jak víš, že Vtipálek vůbec hraje poker?“</p>

<p>Nevěřícně jsem se ho optal: „Děláš si ze mě srandu, že jo?“</p>

<p>„Když o tom tak přemýšlím, přiznávám, že to nebyl zrovna nejchytřejší dotaz,“ povzdechl si Niko. „Je to skvělý bojovník… když se mu chce. A protože máš zřejmě dojem, že Georgina pořád ještě nosí plenky, co kdybys na tu večeři s Dobromilou přivedl Robina? Mohli bychom to všechno probrat.“</p>

<p>„A pak?“ zazubil jsem se.</p>

<p>„Vy s Robinem půjdete domů ještě před dezertem a zdvořile si budete všímat svého.“ A z tónu jeho hlasu jsem poznal, že to pravděpodobně bude přesně tak.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Jestli hraju poker? Opravdu se zeptal, jestli hraju poker? Herme, zachraň mě.“ Robin měl už sedmou sklenici vína a pořád byl střízlivý jako soudce, tedy nějaký nezkorumpovaný. Po tisících let užívání si života má legendární výdrž, i když číšníci v restauraci v Čínské čtvrti, kam jsme zašli, se už určitě vsázeli, kdy odpadne. Na Vtipálkovi je samozřejmě všechno legendární, jak by sám řekl každému, kdo by ho chtěl poslouchat. Pořád dokola. „<emphasis>Vynalezl</emphasis> jsem poker. Bylo to kolem roku dva tisíce před Kristem a přirozeně se to tenkrát nejmenovalo poker. Nazval jsem to…“</p>

<p>Nechal jsem slova jen tak plynout kolem sebe jako nikdy neutuchající zvuk na pozadí a zazubil se na Nika. Vypadalo to, že jeho to tolik nepobavilo, což mi náladu samozřejmě ještě zlepšilo. Nebyl jsem si jistý, co si myslí Dobromila. Seděla po Nikově pravici, tichý zjev v hladkých šatech z temně fialového hedvábí. Lesklé černé perly jí obtáčely slonovinově bílý krk a melírované vlasy měla stočené v komplikovaném drdolu. Vypadala jako královna, ale lesk v jejích očích nevypadal ani trochu královsky. Dívala se hodně rozčíleně, až nenávistně. Ona a Vtipálek se moc často nesetkávají, a když už, tak spolu jednají přinejmenším dost jedovatě. Samozřejmě že kamenem sváru mezi nimi je Niko. Pozorovat jejich popichování z první řady bylo lepší než kabelovka. Ale když už nic jiného, tak k sobě Robin a Dobromila chovali vzájemný respekt… v jistém smyslu. Alespoň do té míry, že nezabili jeden druhého. Zatím.</p>

<p>Pro jistotu jsem pod stolem zkřížil prsty a pak jsem sáhl po sklenici vína. Byla to pořád ta první. Naše stará dobrá máma byla alkoholička a měla i další, mnohem méně příjemné zlozvyky. Niko nepije vůbec a já jen velice zdrženlivě. Pokoušet osud nebylo nikdy ani pro jednoho z nás koníčkem. Ale teď jsem potřeboval něco na rozjitřené nervy. Neustále jsem se otáčel a díval se přes rameno v očekávání, že se tam ukáže Georgina. Moje obrana čím dál víc slábla a myslím, že George si to sakra dobře uvědomovala.</p>

<p>„Tak co, Lomane, jdeš do toho?“ zeptal jsem se po dalším podezřívavém pohledu po restauraci. „Chceš tu kočku zatahat za ocas?“</p>

<p>„Žádné tahání za ocas,“ ozval se okamžitě Niko. „Tohle je průzkumná práce, žádné píchání do vosího hnízda pro vaši zábavu.“</p>

<p>„Zkazíš každou legraci,“ zamumlal jsem a odstrčil nedotčený salát stranou. Králičí žrádlo, ne, díky. „Robine?“</p>

<p>„Zní to zábavně.“ Dopil sklenici a rázně mávl na číšníka, který hbitě pelášil pro další láhev a celou cestu se ukláněl. Nevím, jestli to bylo střihem Vtipálkova obleku nebo tím, že vypadal, jako by mu všemi póry lezly znaky dolaru, ale číšníci čekali na každé jeho gesto. Dobromile se dostávalo téže pozornosti. Na Nika a na mě se dívali s určitou ostražitou zvědavostí. Moc jsme nezapadali. Puk a upír se do okolního světa v mnoha ohledech hodí mnohem víc než my. Možná je to oblečením, pomyslel jsem si posmutněle, když jsem se podíval na svou vypůjčenou kravatu.</p>

<p>„Hazardní hry, pití a chlupaté ženštiny,“ pokračoval Robin s povytaženým obočím a mazaným výrazem. „Chlupatí chlapi. Co by se mi na tom mohlo nelíbit? Počítejte se mnou. Zahrajeme si malou hru a navrch k odměně ještě vyhrajeme pár tisíc. A mimochodem, <emphasis>moje</emphasis> odměna bude padesát procent.“</p>

<p>„Padesát?“ opakovala Dobromila a jemný hlas se jí chvěl těžko potlačovanou zlostí. „Dvacet pět tisíc? Mohla bych se zeptat za co? Za to, že budeš pít, flirtovat a okrádat všechny, kdo si nebudou dávat dobrý pozor?“</p>

<p>„Je hezké potkat někoho se stejnou životní filozofií, no ne?“ Robin jí vzdal poctu čerstvě naplněnou sklenicí.</p>

<p>Rychle jsem sáhl po rohlíku a zakousl se do něj. Nebylo by nejchytřejší poutat na sebe pozornost širokým úsměvem. Nemám nejmenší představu o tom, jak pět Dobromiliných manželů opustilo toto slzavé údolí, ale vím jistě, že po tom nechci pátrat. Niko se tiše propracovával salátem. Nemohl tu konverzaci přeslechnout, ale aspoň to předstíral.</p>

<p>Chvíli jsem žvýkal těsto, pak je spolkl a potichu řekl: „<emphasis>Kokodák.</emphasis>“</p>

<p>V koleni mě ostře zabolelo od přesně mířeného prudkého kopnutí z boku. Niko se dál probíral salátem. Jeho pohyb ani nezčeřil hladinu vody v třpytivých broušených sklenicích na stole. Syknul jsem bolestí a třel si koleno rukou. Pak jsem si všiml, že Dobromila a Robin si přestali všímat jeden druhého a oba obrátili pozornost na mě. To tedy nebyl zrovna nejšťastnější vývoj událostí. „Určitě by nebylo nijak nespravedlivé, kdybych dostal část jeho podílu,“ protáhl Vtipálek.</p>

<p>Na tom se Dobromila s Robinem shodla, ne z těch padesáti diskutovaných procent, ale rovnou stoprocentně. „Vůbec by to nebylo nespravedlivé,“ zamumlala a zazvonila nalakovaným nehtem o okraj sklenice.</p>

<p>Naposledy jsem si promasíroval koleno a zamračil se na ně. „Všichni jsou proti mně, jako vždycky.“ Rozhodl jsem se, že změna tématu je mou jedinou nadějí, a dožadoval se: „Kdy kruci přinesou nějaký opravdový jídlo?“ Ještě to asi bude trvat hodně dlouho, soudě podle toho, že mě číšník ignoroval tak dokonale, jak dokonale se snažil splnit každé Vtipálkovo přání. Jsem sice temná a záhadná postava, i když v mizerné kravatě, ale temné a záhadné postavy zjevně nedávají dobrá dýška.</p>

<p>Poté co mě usměrnili, se Robin s Dobromilou konečně shodli na čísle, s nímž byli oba spokojení. Ne, že by se přestali přít. To by dokázal jedině dobře mířený meč a dubový kolík. Kromě Nika mají ti dva velice málo společného… snad jen nadpřirozenou podstatu. Vtipálek je pekelně marnivý a nadutý jako páv, nekonečně se chvástá a mluví snad ještě víc. Je jako zosobněný chodící, mluvící a šoustající večírek a je ho všude plno. Dobromila je ve všech aspektech jeho dokonalým opakem. Je to tichá a klidná záhada v hedvábí. Málokdy mluví, a když už, tak nikdy o sobě. Všechno, co o ní vím, jsem buď vypozoroval, nebo zaslechl. Mám ale dojem, že k mému bratrovi je trochu otevřenější. V těch jejich vzájemných pohledech něco je… Kdybyste to viděli, poznali byste to.</p>

<p>Robin to viděl taky. Nechtěl, ale viděl to. A když jsme tam Nika s Dobromilou nechali a odešli ještě před dezertem, jak bylo nařízeno, všiml jsem si, jak se zahloubané a toužebně ohlíží. Projevovat city k někomu jinému než mému bratrovi pro mě není snadné. Přesto jsem zvedl ruku a neohrabaně Vtipálkovi stiskl rameno. Závist se změnila od melancholie k smutnému odevzdání a Robin pokrčil rameny. „Hodí se k sobě. Nudný a nudnější.“</p>

<p>Já o kyselých hroznech něco vím. „K smrti nudný,“ souhlasil jsem. „A kromě toho, Nikovo chrápání může vydržet jen nemrtvý.“</p>

<p>Vyšli jsme na ulici a on si povzdechl a pak zvedl hlavu k hvězdám, které nebyly vidět. „Věděl jsi, že jsem se měl ženit?“</p>

<p>Bylo to překvapivé, ale tohle jsem nevěděl. O tom mi nikdy předtím nevyprávěl, což bylo samo o sobě zázrak. Přidejte k tomu ještě kombinaci Robina a manželství a zamotala se mi hlava. „Opravdu? Ty? Vážně?“</p>

<p>„Vážně.“ Koutky úst mu malinko zacukaly. „Já. Netropím si z tebe žerty. Bylo to v Pompejích. Cyrilla.“ Z jeho náhle měkkého hlasu byla slyšet úcta, jakou bych u něj nikdy nečekal. Nebo jsem si možná jednoduše myslel, že by ji nikdy nikomu <emphasis>neodhalil.</emphasis> „Tolerovala mou dokonalost způsobem, který mi připomíná tebe a tvého bratra.“</p>

<p>„Dokonalost?“ zazubil jsem se.</p>

<p>„Dokonalost… a výstřelky.“ Zhoupl se na patách. „Je to jedno a totéž.“</p>

<p>„Ty a monogamie. To je teda pekelná představa. A proč k tomu nedošlo?“ Někdy je vaše pusa sotva o vteřinu rychlejší než mozek. Je to ošklivý pocit. Mysl udělá kotrmelec, ochromeně se snaží slova zachytit, ale je příliš pozdě. Zazáří ve vzduchu křiklavě jako neon a pak už je nelze vzít zpět. Můžete jen zamumlat omluvu. „Promiň. Nepřemýšlel jsem.“ Pompeje. I tak mizerný student dějepisu jako já ví něco o Pompejích.</p>

<p>„Nedělej si s tím starosti. Je to už dávno.“ Soudě podle toho, jak pevně měl sevřenou čelist, je „dávno“ hodně relativní pojem. Vykročil a já ho následoval. „Někdy ležím v posteli a snažím se vybavit si její tvář… a znovu prožít ten pocit, když jsem cítil její kůži na své.“ Odmlčel se, zasněně hleděl do dálky a pak lehce potřásl hlavou. „Nedokážu to. Pamatuju si, že měla černé vlasy, které jí v dlouhých kadeřích padaly přes prsa. Pamatuju si, že měla hnědé oči a bledě zlatou kůži. Pamatuju si na barvy obrazu… ale nedokážu si ho vybavit.“ Pak věcně dodal: „Jednou tak uvidím i Nika, jako nádherný stín, který už tento svět dávno opustil.“ Prudce zavrtěl hlavou, typicky po svém náhle změnil náladu a vesele dodal: „A jak to jde s tvojí holkou? Georgie Porgie, ta sladká buchtička? Už jsi přišel na to, jak chutná?“</p>

<p>Skořicová zmrzlina, pomyslel jsem si okamžitě, aniž bych dokázal ovládnout svou zrádnou představivost. Nikdy jsem George nepolíbil. Možná ji ani nikdy nepolíbím, ale naprosto jistě vím, jak by takový polibek chutnal. „Co kdybychom o tom raději nemluvili?“ navrhl jsem nevrle.</p>

<p>„Tak s tím nesouhlasím. Co kdybychom o tom mluvili?“ Jeho široký úsměv byl zároveň zkažený i vyzývavý. „Jsem smrtelně raněn. Poskytni mi rozptýlení od hlubokého smutku z toho, že nikdy nepoznám velikost Nikova slavného meče.“</p>

<p>„Ježíši, Lomane, právě jsem jedl. Přestaň s tím, jo?“ Všiml jsem si, že aniž by se zastavil, tak se jeho ruka, lehoučká a rychlá jako kolibřík, natáhla stranou a vrátila se s nacpanou peněženkou kolemjdoucího tlustého obchodníka. Robin se malými krádežemi rád udržoval ve cviku. Jako přirozený podvodník říkal, že se vyplatí zůstat ve střehu… když pro nic jiného, tak pro klid jeho stračí duše. Kontroloval bych rodinné stříbro pokaždé, když byl u nás doma, až na to, že v našem bytě není nic, co by stálo za ukradení.</p>

<p>Probral se peněženkou a samolibě se usmál na balík bankovek. Vytáhl ho ven a mlaskl. „No tak, svěř se strýčkovi Robinovi.“ Kráčel teď poněkud živěji, protože moje potíže mu připadaly zajímavější než jeho. „Samozřejmě, říká se, že nejlepší je abstinovat… jenže to říkají ti, co to s nikým nedělají a chtějí tím vyhrožovat i ostatním. Ovšem na druhou stranu, ty sám jsi hrozba. Hlavu vzhůru. Už se do toho konečně pusť. Cestou se někde zastavíme a nakoupíme veškerou ochranu, co bude třeba.“</p>

<p>„Nemocí se nebojím, Hefe,“ vyštěkl jsem temně a zastavil se na místě. „Je to pekelně horší. Tak už toho konečně nech, jo?“ Co se mi tak dlouho dařilo tajit před Nikem, to ze mě Robin vytáhl bez sebemenší námahy. Za to si zaslouží obdiv.</p>

<p>„Ale měl bys. Červené pupínky rozlezlé všude na tvých soukromých místečcích, nad tím bys rukou mávat neměl.“ Chvíli si mě měřil pohledem, zatímco kolem nás proudili lidi. „Tak co to teda… aha,“ řekl s náhlým porozuměním. O tomhle pukovi se toho dá říct hodně, ale rozhodně ne, že mu to myslí pomalu. „Další potenciální důsledek, ale poněkud zvrácený.“</p>

<p>Jo. Zvrácený kus Ólfi, aby to dostalo pořádný říz. To je ale legrace. Zatracená legrace. Šel jsem dál a zapnul si koženou bundu, abych měl co dělat s rukama. Byla teplá jarní noc a díky kůži byla ještě teplejší, ale bunda ukrývala mou zbraň a můj nůž, krásně vyčištěný a zbavený šetčí krve. Robin se šoural za mnou, pak si založil ruce a nadhodil: „Není jisté, že by to mělo nějaké následky. Když si budeš dávat pozor…“</p>

<p>„Nikdy nebude jistota. A není jak to změnit.“ Zarazil jsem ho, aniž bych hnul brvou. Zip od bundy sjel dolů a pak zase nahoru. Bylo to lepší než jen bezmocně zatínat pěst. „Měl jsem štěstí.“ Jo… pokud tomu tak chcete říkat. „Příště by to tak být nemuselo. Opravdu chceš zkoušet hledat hlídání pro masožravý dítě? Myslím, že si počítají extra sazbu, když dítě během odpoledního spánku projevuje kanibalský sklony.“</p>

<p>„Chápu, co tím myslíš,“ připustil a zamrkal. „Ale i tak, myslím, že pravděpodobnost je velmi nízká. <emphasis>Pokud</emphasis> by ochranná opatření selhala a <emphasis>pokud</emphasis> by se narodilo dítě, kdo říká, že by nemohlo být jako ty? Jsi melodramatický a mrzutý, ale zjevně nejsi Ólfi.“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a zamířil do malé boční uličky, která spojuje Canal Street a Walker Street. Je to zkratka, tedy pokud vám nevadí malé doprovodné jevy, na které tam dost často natrefíte. „Já nejsem jako ty, Lomane. Nejsem hazardní hráč, ani pokud jde o maličkosti, a tohle není maličkost. Ólfí linie se mnou vymře.“</p>

<p>Chvíli o tom uvažoval a pouliční světla se mu odrážela v kudrnatých vlasech. „No dobře, pak už ti podle mě zbývají jen dvě možnosti. Ta první je tvůj přítel léčitel Rafferty a šmik šmik…“ Zastříhal prsty v náznaku nůžek.</p>

<p>Měl jsem pocit, že ólfí DNA nezastaví něco tak jednoduchého jako vasektomie, ale byl to alespoň nápad. „A druhá?“</p>

<p>„George. Koneckonců, je to <emphasis>vědma,</emphasis>“ poukázal s trpělivostí, jež obvykle nebyla součástí jeho energické povahy. „Proč se jí prostě nezeptáš, co by se stalo?“</p>

<p>Další nápad, ale na tenhle jsem přišel sám už před dlouhou dobou. „Možná,“ řekl jsem vyhýbavě. Potíž je v tom, že nevím, jestli by mi George řekla pravdu. Nelhala by mi, ale to neznamená, že by mi řekla to, co chci vědět. Georgin pohled na život se zásadně liší od toho mého. Co se má stát, to se stane, a naopak. Neexistují žádné dobré okamžiky bez těch špatných. Žádná radost bez smutku. Žádné potěšení bez bolesti. Žádné světlo bez tmy. Jo, jsem si jistý, že je to všechno pěkně zenově vyvážené. Ona je tak <emphasis>vyrovnaná…</emphasis> tak smířená se světem. Což znamená, že vůbec není jako já. Pokud by bylo výsledkem našeho spojení dítě-vražedný stroj, ona by to přijala. Věděla by… bez stínu pochybnosti… že přesně tak to mělo být. <emphasis>Musí</emphasis> být.</p>

<p>Já si ale ničím takovým jistý nejsem.</p>

<p>„Než se rozhodneš, co dělat, vím o jedné věci, která by ti mohla pomoct.“ Vtipálek se zastavil uprostřed uličky a sundal si hedvábnou kravatu každým coulem tak módní, jako byla ta moje laciná a ošklivá. Strčil si ji do kapsy a pak si sundal sako.</p>

<p>„Jo, a co to je?“ zeptal jsem se se zdravou dávkou skepse.</p>

<p>„Existuje jen jedna naprosto spolehlivá léčba pro to, když je někdo nadržený jako králík…“ Můj upřený pohled ho donutil trochu pečlivěji volit slova. „Hm… nemocný láskou. Léčba pro nemocné láskou.“ Rukou oprášil víko nejbližší popelnice, položil na ni sako a začal si vyhrnovat rukávy.</p>

<p>„Jo? Co?“</p>

<p>Široký predátorský úsměv odhalil rovné bílé zuby. „Dobrý souboj.“</p>

<p>Ze stínů za námi se vynořil chlap. Tohle úzké hrdlo z cihel a betonu nebylo zrovna zaplavené světlem z pouličního osvětlení.</p>

<p>Zakoulel jsem na Vtipálka očima. Stál v bojovém postavení v tom málu světla, které tam bylo, jako by to byla jeho osobní záře reflektorů. „Říká se, že se nemá cvičit hned po jídle. Jsem si jistej, že to platí i o kopání do zadku.“ Věděl jsem, že v uličce někdo je. Obvykle to tak bylo. To je cena za dobrou zkratku.</p>

<p>„Přišli jste.“ Muž byl zatím pořád jen mohutným stínem, ale už na první pohled byl velký a hlas měl plný brutality a alkoholu. „On to řekl a vy jste přišli.“</p>

<p>Zamračil jsem se. Buď byl blázen, což byla ta lepší možnost, nebo někdo mě a Robina pečlivě sledoval. Mnohem raději bych byl za blázna než za druhou možnost. „Jo, přišli jsme. A co ti je kruci do toho?“</p>

<p>„Neobyčejně sžíravá a pohotová odpověď, jako vždy,“ odfrkl si Vtipálek. „Na co potřebujeme čepele, když ho prostě můžeš probodnout svým břitkým ostrovtipem?“ Ale ať už potřebná, nebo ne, v ruce se mu objevila čepel. Byla krátká, ale mohutná − moderní verze římského krátkého meče. „Co aby ses i se svým nacpaným břichem posadil stranou a přenechal mi to potěšení?“</p>

<p>„Jen si posluž,“ zavrčel jsem. Nebylo se kam posadit, aniž bych skončil s kalhotami mokrými nebo špinavými od odpadků, a tak jsem se opřel o zeď a chystal se užít si show. Vtipálek měl vlastní nevyřešené problémy. S klidem mu jednoho psychotického zloděje přenechám. Vždycky si můžu vzít toho dalšího. „Ale pospěš si, jo? Tohle místo smrdí hůř než kolínská, co se v ní koupeš.“</p>

<p>„Stojí to dvě stovky za unci a je to umělecké dílo mezi vůněmi, ty filištíne.“ Lenivě máchl mečem, což vytvořilo stříbřitý lesklý oblouk. „A to ti říká někdo, kdo ty bastardy dost dobře znal. Teď mě nech pracovat.“</p>

<p>Náš nový kamarád se pořád držel v nejhlubším stínu. Neviděl jsem, jestli má zbraň, ale měl jsem dojem, že ji nejspíš bude mít. Ale věděl jsem, že je dobrá šance, že nebude mít pistoli. Pokud by ji měl, už by ji vytáhl a namířil s ní Robinovi mezi oči.</p>

<p>Vtipálek líně naklonil hlavu, bezmyšlenkovitě a zvědavě jako kočka. „Tak, příteli, copak chceš? Peníze? Zvrhlosti? Rozhovor s nejschopnějším svobodným mládencem v New Yorku? Řekni.“</p>

<p>„On to řekl a vy jste přišli.“ Mohutná postava přišla blíž, jeden pomalý krok za druhým. Lesklá plešatá hlava byla zaražená mezi svalnatá ramena. Obnošené a potrhané černé triko měl těsně natažené kolem sudovité hrudi a džíny naškrobené špínou zakrývaly nohy mohutné jako kmeny stromů. „On to řekl a vy jste přišli. On to řekl. Přišli jste.“</p>

<p>Buď je blázen, nebo bral příliš mnoho steroidů, ale to ví jistě asi jen jeho holka. Tak i tak jsem z toho měl lepší pocit. Znamenalo to, že ani mě, ani Robina nikdo nesleduje. „Je velkej, Lomane,“ protáhl jsem. „Ale ne moc chytrej. Myslím, že s ním nebudeš mít moc práce.“</p>

<p>Když už se pletu − a jak jsem ochotně připustil, pletu se často − tak se většinou pletu pořádně. Ani tentokrát to nebyla výjimka. Ten trouba neměl pistoli, ale měl krásnou novou kuši. A jestli jsem dobře viděl, z pojistky ještě visela cenovka. Svíral zbraň v masité ruce, již právě vytáhl zpoza zad. V té obrovské ruce vypadala kuše jako malinká dětská hračka. Ale ať už malinká, nebo ne, přišpendlila Vtipálka na místě.</p>

<p>Titanová šipka mu probodla stehno a zničila − dle mého předpokladu − otřesně drahé kalhoty. Robin už napůl uhýbal do úkrytu, když ho šipka zasáhla. Po nárazu se skutálel za kovový kontejner. Na asfalt dopadl tvrdě, ale pořád držel v ruce meč. Ve tmě, s níž splývaly i jeho temně antracitové kalhoty, jsem neviděl krev, ale cítil jsem ji. Bylo to jako podivně sluníčková příchuť ve vzduchu, mnohem méně měděná než u lidské krve. „Ty bláznívej holohlavej zkurvysyne,“ procedil mezi zuby. „Víš vůbec, kolik to stálo?“ Jo, Robin je dost předvídatelný.</p>

<p>Sám jsem se před náhlým přívalem kovu vrhl do úkrytu a přistál vedle Vtipálka. Bouchal mečem do stěny kontejneru a údery používal jako tečky za větou. „Koupil jsem ty kalhoty v Římě.“ Buch. „V <emphasis>Římě.</emphasis>“ Buch. „Nejlepší krejčí otročil celé dny.“ Buch. „<emphasis>Dny.</emphasis>“</p>

<p>Zalovil jsem v kapse a vytáhl látkový ubrousek, který jsem ukradl v restauraci. Doma nám docházely hadry na mytí nádobí a já si od Robina osvojil některé triky s hbitými prsty, které se mi dost hodily. „Tady, zavaž si tu nohu, nebo další oblek, kterej ti ušijou, bude na tvůj pohřeb.“</p>

<p>Reptal a klel, ale poslechl. Zatímco na tom pracoval, vzal jsem do ruky svůj glock a vykoukl přes vršek kontejneru. Mr. Proper se dál blížil, těžce, krok za krokem. A s každým dalším vždycky nabil a vystřelil a ozvalo se cinknutí kovu o kov. Krok. Cink. Krok. Cink. Ta pravidelnost byla děsně strašidelná, ale když na to přišlo, měla situace velice jednoduché řešení. Ozvalo se syknutí, jak si Vtipálek kolem nohy utahoval provizorní obvaz. Pak vyštěkl: „Na co čekáš? Střel konečně toho <emphasis>malaka</emphasis>[3]<emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>„No jasně, a jaká jsou vaše další dvě přání, pane?“ zeptal jsem se suše. Nemůžu říct, že jsem nikdy předtím nestřelil člověka. Nemůžu ani říct, že jsem žádného nezabil, ale tehdy to bylo za jiných okolností. Tenhle chlap byl nebezpečný, ale ne tak, abych mu mozek provrtal kulkou. Moje svědomí je dost hubené a šlachovité, ale zastřelení cvoka by asi neuneslo.</p>

<p>Jenže na druhou stranu, nemohl jsem ho tam nechat jen tak pobíhat. Ne, pokud jsem neplánoval strávit zbytek života za kontejnerem. Zamířil jsem a vystřelil dva náboje. Střela do jeho pravého ramene a levého stehna se mi v tu chvíli zdály nejlepším kompromisem, zvlášť když mi Vtipálek remcal do ucha. Mr. Proper téměř tiše odpadl. Jediným zvukem bylo zachrčení, když jeho záda udeřila o beton. Byl živý, i když z něj teklo docela dost krve. Přišel jsem ale na to, že s tímhle moje svědomí žádný problém nemá. „Tak pojď, Vtipálku. Radši bychom měli vypadnout, než se tu objeví policajti.“</p>

<p>Robin rukou pevně sevřel okraj kontejneru, s námahou se postavil a balancoval na jedné noze. „Kdybys mi prosím trochu pomohl.“ Jeho gesto se nápadně podobalo tomu, jakým mával na číšníka. Povýšené a nařizující. Kdyby nebylo pachu jeho krve mísícího se s pachem krve cizince, možná bych ho býval nechal spadnout zpátky na ten jeho arogantní zadek. Schoval jsem zbraň, vsunul jsem mu paži pod rameno a zavrčel: „Vezmi si sako. Nechci ty kecy o Římě poslouchat celou cestu k tobě domů.“</p>

<p>Nečekal jsem na odpověď, která nutně musela přijít, a rychle se ohlédl po útočníkovi. Pořád ležel na zemi a kuši měl jen pár centimetrů od prstů. Prázdné oči civěly vzhůru a on si dál pořád dokola mumlal podivnou mantru: „On to řekl. On to řekl. On to řekl.“</p>

<p>Rozhodl jsem se, že bude lepší se odtud dostat dřív, než se objeví chlapci se síťkami na motýly, a tak jsem smýkl Vtipálkem do ulice a snažil se i s ním rychle vyrazit. Ignoroval jsem jeho uražený bolestivý výkřik, ale to, co následovalo, jsem už jen tak ignorovat nemohl. „Neměl jsi mu vzít tu kuši?“ Poskakoval na jedné noze a druhou držel ohnutou v koleni. „Pro tebe a tvoje kanibalské geny je možná tenhle svět nesnesitelný, ale já osobně netoužím po šipce v zádech.“</p>

<p>On s tím nikdy nepřestane. Vážně s tím nikdy nepřestane. „Trefil jsem ho do pravého ramene,“ odpověděl jsem netrpělivě. „Střílel pravou rukou. Pokud není schopen střílet oběma rukama, myslím, že to přežijeme.“ Navzdory svým logickým slovům jsem se ještě jednou otočil přes rameno. Jo, pořád tam ležel a pořád bláznil jako praštěná veverka.</p>

<p>„Proč by nemohl používat obě ruce?“ mumlal si Vtipálek pro sebe. „Já to tak dělám. Mistrovsky bojuji oběma rukama.“</p>

<p>„Nemyslím, že to, že si umíš honit péro oběma rukama, z tebe dělá experta na všechno ostatní.“ Natáhl jsem krk, abych prozkoumal uličku, nebo alespoň to, co jsem z ní viděl. Bylo tam něco… ještě něco jiného kromě toho chlapa s kuší, ale co? Nevím, jak jsem na to přišel, ale nějak jsem cítil, že tam ještě něco je. A pak jsem to zahlédl koutkem oka, bledý třpyt na střeše. „Co to sakra je?“ chystal jsem se říct. Dostal jsem se asi tak do půlky, když mi titanová šipka rozčísla kůži na čelisti. Drsně mě to probudilo ze samolibosti a Robinovo vyštěknutí: „Já ti to říkal,“ to nijak nevylepšilo. Odpadky kolem nás létaly jako vlnobití a my rychle zaběhli za roh do bezpečí. Zrovna jsem natahoval krk, abych se naposledy podíval zpátky, když kolem prosvištěla další střela.</p>

<p>„Jde za námi?“</p>

<p>Otřel jsem si čelist. Ruka byla vlhká a červená. „Já nevím, Lomane. Proč se nepodíváš sám? Pěkně <emphasis>dlouze</emphasis> se podívej. Já na tebe počkám přímo tady.“</p>

<p>„No dobře, necháme to být.“ Podařilo se mu nějak navléct do saka, pak se o mě opřel a na chlapa s jednou zdravou nohou se začal pěkně rychle prodírat davem. Nedožijete se tak dlouhého věku jako Vtipálek, aniž byste měli dobře vyvinutý pud sebezáchovy. „Co jsi viděl na té střeše?“</p>

<p>Zamračil jsem se. Nevěděl jsem, co jsem viděl. Byl to příliš zběžný pohled na moc velkou vzdálenost. Bylo v tom něco nepopsatelného… kvůli čemusi, co jsem nedokázal přesně určit, jsem měl dojem, že to nebyl člověk. Jenže to v tomhle městě není nic neobvyklého. Myslíte, že stánek s falafelem[4] vymyslel člověk? Jo, jasně. „Byl to velikonoční zajíček, Lomane, a jestli se nepohneš, tak ti do zadku vrazí vajíčko.“ Reptal a stěžoval si, ale poskakoval o něco rychleji. A mně to vyhovovalo. Čím větší vzdálenost mezi námi a tou věcí na střeše, tím líp. Měl jsem pocit − jeden z těch zatracených pocitů − že ať už bylo na střeše cokoliv, do zajíčka to mělo daleko.</p>

<p>Teda pokud velikonoční zajíček není zasranej zkurvysyn.6</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />O dva dny později jsem zakoušel nevýhody toho, když doma nemáte zrcadlo. Ale mně to moc nevadilo. Téměř po roce už jsem si na neobratné tápání dokonale zvykl. Opatrně jsem si na šesticentimetrovou ránu na čelisti mazal tekutý obvaz. Rána byla dlouhá a ošklivá, ale nijak zvlášť hluboká. Kromě vyčištění a dezinfekce bych ji nechal být, jenže dneska je pokerová noc. Vejít do budovy plné vlkodlaků a být cítit syrovým masem mi mohlo být dobré akorát k tomu, aby si ze mě udělali psí hračku. Průzračná tekutina za pár vteřin zaschne a zakryje ránu i zápach.</p>

<p>„Potřebuješ s tím pomoct?“</p>

<p>Niko stál ve dveřích koupelny a byl už ustrojený a nachystaný. Těžko byste hádali, že tahle ponurá postava celá v černém a se stejně temným výrazem taky nemá zrcadlo. Niko si jej nepořídil z respektu k mé malé podivné fobii. Vstupní dveře jsou vstupní dveře, ať už jsou zavěšené nad umyvadlem v koupelně nebo schované v kabelce. A Temník přišel právě takovými dveřmi a pořádně se mnou zatočil.</p>

<p>„Myslím, že jsem to zvládl.“ Po hmatu jsem se naposledy máznul, zavřel lahvičku a zaměřil plnou pozornost na bratra. „Ježíši, Cyrano.“ Ušklíbl jsem se jeho zamračenému výrazu. „Kdo ti nachcal do pšeničnejch klíčků?“</p>

<p>„Ty,“ řekl klidně. „Ty, Vtipálek a Dobromila. Už tak dost pochybnou akci jste tak zamotali, že to bude ještě mnohem nebezpečnější.“</p>

<p>„Všichni tři, jo? To je teda hodně chcanek.“ Jenže měl pravdu. Mou zkratkou, Robinovou nohou a Dobromilinou tvrdohlavostí jsme to dost podělali. „Hele, já tam chtěl jít sám.“ Naneštěstí moje neschopnost v pokeru tuto možnost vyloučila. Víra, co je pár… přibližně. Pustit se s tímhle do hry s Boazem by bylo docela odvážné. A když už jsme u toho, Vtipálek jít taky nemohl. Dokázal kulhat docela rychle, ale když utíkáte před vlky, tak jen ‚docela rychle‘ nestačí. Dobromila se nabídla, že jej zastoupí. ‚Nabídla‘ vlastně není úplně přesný výraz. Dobromila to prostě prohlásila. Je přece rovnocenný partner a je odhodlaná nést svůj díl.</p>

<p>Robin si s námi sedl, že si zahrajeme. Ještě než byla první hra u konce, ozvalo se zaťukání na dveře. George nepotřebovala zvonit na bzučák ani při té vzácné příležitosti, kdy byl zámek na vstupních dveřích funkční. Každý, kdo ji uviděl, jí prostě otevřel. Je to působivé, velmi tajemné a zrovna teď taky neuvěřitelně otravné. George se na všechny usmála, postavila se vedle mě a řekla, že se bude jen dívat. Cokoliv jiného by nebylo fér, dodala s drzým úsměvem. A Robin, který dokázal říci ne komukoliv a všem, nedokázal říct ne George. Přitáhla si ke mně židli, a zatímco jsme hráli, nakukovaly mi hnědé oči do karet, teplé prsty mi přejížděly po paži a v koutku zorného pole na mě výbušně rudé vlasy číhaly jako pole vlčích máků. Úplně stejné pole, jaké dostalo Dorotku na cestě za Čarodějem.</p>

<p>Není třeba zdůrazňovat, že jsem si nevedl nijak zvlášť dobře. Po dvaceti hrách Robin prohlásil, že pokud jde o hazardní hry, jsem naprosto nemožný, nepoučitelný a na hranici mentálního postižení. Dobromila hrála celkem schopně, a tak se rozhodl zaměřit úsilí tímto směrem. Pravda je, že nikdy nebude ani z poloviny tak dobrá jako Vtipálek, ale zvládne to. A co víc, není to člověk. Může do baru vejít po mém boku a její příchod vyvolá míň povytažených obočí než můj.</p>

<p>Vstal jsem a s vážným výrazem řekl: „Neboj se, Niku. Postarám se o tvoji holku. Nic se jí nestane.“</p>

<p>„Zvláštní. Totéž řekla ona o tobě.“ Zpoza zad vytáhl tlustý kotouč bílé lepicí pásky a s trhavým zvukem odtrhl dlouhý kus. „Jak velkou část kůže hodláš obětovat?“</p>

<p>Podezřívavě jsem se na něj podíval. „Není to náhodou pomsta?“</p>

<p>„Msta je malicherné úsilí.“ Rychlými a přesnými pohyby mi přilepil malinký mikrofon těsně pod hruď. „Malicherné,“ opakoval a připlácl na mě pár dalších naprosto zbytečných kousků lepicí pásky, „ale zábavné. Dobromila se o sebe dokáže v každém případě skvěle postarat sama. A dokáže létat. Umíš to taky?“</p>

<p>„Dokáže…“ začal jsem a pak to zamračeně dokončil: „Děláš si ze mě srandu, že jo?“</p>

<p>Odložil pásku stranou a prohlížel si svoje dílo. „Moc se díváš na filmy, bratříčku.“</p>

<p>Košile byla laskavost od Vtipálka. Černé hedvábí − to bylo na hony vzdálené mému poněkud neformálnějšímu stylu, ale vůně hedvábí se bude hodit k pásce, co mám na hrudi. Mělo by to splést zvědavé vlčí čenichy. Zapnul jsem si košili a ohrnul horní ret. „Kdo říká, že disko je mrtvý?“</p>

<p>„Vlastně mi to připadalo spíš jako pro gigola, ale pokud ti to pomůže zachovat si sebeúctu…“ Prohlédl si mě od hlavy k patě a rty se mu trochu prohnuly v úsměvu. „No, co naděláme.“</p>

<p>Robinova košile byla jediná výjimka v mém normálním vzhledu. Jinak jsem měl na sobě svoje všudypřítomné džíny a vlasy jsem měl stažené dozadu. Za to by asi těžko někdo platil. „Sluší mi to, a ty to víš,“ zazubil jsem se.</p>

<p>„Trávíš moc času ve Vtipálkově společnosti. Příliš mnoho času,“ opáčil.</p>

<p>Nakonec jsem s pukem trávil ještě víc času. Všichni jsme s ním trávili víc času. O hodinu později jsme zaparkovali stařičké Nikovo auto v Robinově bazaru a vypůjčili si odtud dodávku, v níž jsme teď všichni čtyři seděli a procházeli poslední detaily. Niko otestoval, znovu otestoval a ještě jednou otestoval příjem mikrofonu přilepeného k mé hrudi, zatímco Vtipálek si natáhl nohu na bednu s polštářem a svraštil čelo v mužně potlačované bolesti. Už předtím jsem mu donesl dva aspiriny a láhev vody, ale zarazil jsem to, když požadoval masáž nohy. „Vlci čím dál víc vypadají jako lepší alternativa,“ obrátil se na Dobromilu.</p>

<p>„Jejich vrčení a kousání určitě tak zábavné nebude,“ odvětila vážně a ani se nesnažila zastřít, že upřeně pozoruje Nika.</p>

<p>„Já nevrčím ani nekoušu.“ Niko ani nemusel zvedat hlavu, aby poznal, že jej pozoruje. Výmluvné, ne? „Jsem soustředěný a klidný.“ Rozhodl se, že páska příliš tlumí zvuk, a kus jí odtrhl, aniž by bral ohled na můj bolestný výkřik. „Dokonale klidný.“</p>

<p>Polekaně jsem si promnul bolestivé místo a pak nechal košili opět spadnout dolů. Možná to přiměje mého klidného a vyrovnaného bratra, aby si svoje ruce nechal pro sebe. „Hele, já myslím, že už jsme dost připravení. Co kdybychom spustili show, dokud mi ještě zbývá nějaká kůže?“</p>

<p>To místo bylo v Jersey… Newark. Život je tam sice o dost těžší, ale dá se tam dobře parkovat. Dodávka stála asi dva bloky odtud, dost blízko na to, aby nám Niko mohl v případě potřeby přispěchat na pomoc, a dost daleko, aby u vlků nevzbudila podezření. Lidi do takových podniků moc často nechodí; když má vyhazovač dech páchnoucí syrovým masem, divoký pohled a smrdí jako Sasquatch[5], jemuž došel deodorant, raději se ani nezastavujete a jdete dál. Říkají tomu soukromý společenský klub. Ve skutečnosti se tím myslí hráčské „doupě“ pro nelidské bytosti, přičemž když uvážíte všechny okolnosti, je doupě opravdu přiléhavé slovo. Vlci milují hazardní hry. Je to skvělá šance, jak vyhodit peníze oknem, a nadšeněji vrtí ocasem snad už jen při dobrém šťavnatém masakru. A tohle místo jim slibuje dát přesně to, co chtějí.</p>

<p>Měsíční svit vypadal přesně jako typická vlkodlačí putyka. Já byl zatím jen v jedné; ale i tak se zdálo, že štěňátka to mají všude stejné. Ošuntělé, páchnoucí a pravděpodobně po střechu plné blech. Nepřítomně jsem si v předtuše dalšího dění poškrábal paži. O zlomek vteřiny později mi v ruce přistál sprej proti blechám a klíšťatům. Vždy připraven − to pro mého bratra není jen osobní mantra; má to naprogramováno přímo v genetickém kódu. Strčil jsem si malý rozprašovač do kapsy u džínů a snažil se ovládnout obvyklý sarkasmus. „Díky, Cyrano. Posledně jsem se drbal celé dny.“ Než stačil Vtipálek otevřít pusu, obdařil jsem ho varovným pohledem. „Žádný vtípky.“</p>

<p>Zavřel pusu a vrátil mi pohled s přídavkem ublíženosti, kterou jsem mu ani na vteřinu nespolkl. Ignoroval jsem ho a obrátil pozornost ke košili. Za normálních okolností bych ji nechal volně viset. Nerad si zastrkávám oblečení do kalhot, ale v rámci starosti o bezpečnost mikrofonu jsem si zastrčil hedvábí za pas. Košile nebyla úplně těsná, ale byla tak přiléhavá, že se pod ní nedala schovat zbraň, a já to ani nezkoušel. Místo toho jsem si pouzdro připevnil přes košili. Na jedné straně jsem měl glock a druhá část byla přizpůsobena pro nůž. Kůže pouzdra byla černá, ale ani tak nesplývala s košilí. Jenže to nevadilo. Vyhazovači by bylo podezřelejší, kdybych <emphasis>neměl</emphasis> žádnou zbraň. Na světě není snad jediné stvoření, které by na to místo vstoupilo neozbrojené.</p>

<p>Natáhl jsem ruku a řekl formálně: „Je dáma připravena?“</p>

<p>Dobromila se do mě pobaveně zavěsila. „Ó, jak jste galantní, pane.“</p>

<p>„Když je oblečený, jako kdyby bral pět dolarů za hodinu, tak musí být,“ poznamenal Robin uštěpačně. Moratorium na vtipné poznámky se zjevně rozplynulo.</p>

<p>No ale je to jeho košile. Ukázal jsem mu prostředník a vylezl ven z auta za Nikem, který nám odsunul dveře nákladového prostoru. Dobromila následovala. Rozpuštěné vlasy sahající až k pasu jí volně vlály a v neonovém světle vypadaly jako červenozelená vlajka. Ohlédl jsem se přes rameno na Nika a lehce se pousmál. „Jestli se vrátíme zasnoubení, můžeš to vyčítat jen sám sobě.“</p>

<p>Blond obočí se stáhla do podrážděného V a Niko mi pevně a tiše zavřel dveře před nosem. „Ten je ale popudlivej,“ zamumlal jsem a vyrazil.</p>

<p>„Má obavy,“ řekla Dobromila po dlouhém uvažování. Zřídkakdy něco řekla, aniž by to důkladně zvážila, a ani tohle nebyla výjimka.</p>

<p>„Je to moje jediná babička,“ zazubil jsem se. „A teď to platí i pro tebe.“</p>

<p>Vyhazovač u dveří byl k našemu překvapení celkem drobná žena. To mohlo znamenat jen to, že je to o to nebezpečnější pytel plný nekontrolovatelné zuřivosti. Inkoustově černé vlasy stažené dozadu v dlouhém culíku poutavě doplňovaly žlutozelené oči. Normální člověk by rozdělený horní ret zřejmě považoval za rozštěp a ne za náznak čenichu. Kvůli tomu nebyla klasicky krásná, ale i tak byla úchvatná. Exotická a zvláštní, ale úchvatná. Jak jsme se blížili ke dveřím, prohlédla si nás od hlavy k patě, pak nás očichala a zhnuseně ohrnula rozdvojený horní ret. Byla to tatáž reakce, jaké se mi dostalo od albínského vlka v Kerberově kanceláři. Vlci, s nimiž jsem přišel do kontaktu minulý rok, když mě ovládal Temník, byli mým pachem fascinováni. Kombinace člověka, Ólfi a Temníka pro ně byla něco jako psí potpourri, smyslový požitek. Obyčejná polovina člověka a polovina Ólfi tak příjemný účinek zjevně neměly.</p>

<p>Ale i když nad námi ohrnovala nos, pustila nás dovnitř. A naštěstí jsme nemuseli platit vstupné. Klub byl menší, než bych podle vnějšku předpokládal. To naznačovalo, že je tam buď pekelně moc šaten, nebo je tam pár zadních místností, kde se odehrávají zajímavější věci. Když jsem se rozhlédl, tak jsem moc módních výstřelků neviděl. Takže to bude zadní místnost. Nebylo pochyb o tom, že právě tam se hraje poker. Jinak to místo vypadalo celkem typicky. Ruleta a stoly na blackjack, sem tam hrací automat, stolky a židle, podezřele mokrá podlaha, prázdné, podomácku vyrobené pódium a mizerné osvětlení. Až na štamgasty to vypadalo jako každý druhý bar. „Něco k pití?“ zeptal jsem se Dobromily.</p>

<p>Povytáhla obočí a odmítla: „Tak odvážná nejsem. Ale ty si klidně posluž.“</p>

<p>U baru jsem si objednal pivo − ani ne tak na pití, ale abych zapadnul. Nebyl jsem na očkování proti vzteklině, a tak jsem se ujistil, že ho dostanu v láhvi. Barman mě překvapil. A hodně. Znuděné zelené oči, vlnité hnědé vlasy a liščí obličej, který byl až příliš povědomý. Nemohl jsem si pomoct, abych nezíral. A on si toho samozřejmě všiml.</p>

<p>„Vypadá to, že máš problém, zrůdo.“ Byl to Vtipálkův obličej, i když měl pohrdavý výraz. A jeho oči postrádaly byť jen záblesk duše. „Mám ti s ním pomoct?“ Na bar vedle piva položil španělskou dýku. Vypadalo to spíš jako rampouch než jako čepel.</p>

<p>„Nemám žádnej problém,“ opáčil jsem. Tady a teď nebylo správné místo nebo čas na souboj. Ne pokud jsme doufali, že si zahrajeme s Boazem. Namíchnout barmana − a pokud znám puky, tak zároveň i majitele podniku − to nebyla cesta, jak se dostat ke hře. „Jen jsem už nějakou dobu neviděl puka,“ pokračoval jsem a při lhaní ani nehnul brvou. „Těžko uvěřit, že je tohle město hodno tvojí přítomnosti.“ Naprostá upřímnost a zároveň dokonalá pitomost.</p>

<p>Jedovatou nudu v jeho očích na okamžik vystřídala domýšlivost a samolibost. „Žádné mě není hodno. Ale co můžu dělat?“ Přehodil si přes rameno ručník a řekl přezíravě: „Vezmi si svoje pití a jdi, zrůdo. Ta košile uráží moje oči.“ Zrůda. Poznal ve mně ólfí část ještě rychleji než Robin. Možná že vrána k vráně sedá. Nikdy jsem o Vtipálkovi neuvažoval jako o stvůře. Je otravný, domýšlivý, arogantní, úlisný a bezohledný… a čas od času taky trošku lump, ale není to stvůra. Ale tenhle chlap ano. Čišelo to z něj ve vlnách. Hladový predátor, dokonale amorální sociopat… tenhle konkrétní pan by vás ve vteřině rozpáral kvůli pěťáku. Ale měl lepší vkus ohledně košilí než Vtipálek. To se mu musí nechat.</p>

<p>Vzal jsem pivo a odešel, jak mi bylo nařízeno. Já, obecně známý jako zrůda, bych byl nejraději vzal tu jeho dýku a přišpendlil mu s ní ruku k baru, nebo mu alespoň dal pěstí. Ale ani jedna možnost nepřipadala v úvahu, ne zrovna teď. Práce v přestrojení mi leze pěkně na nervy. Když jsem se blížil k Dobromile, naklonila hlavu. „Dost zvláštní, že?“ řekla a pozorovala puka na druhé straně místnosti. „Jsou všichni stejní… ti, co zbyli.“</p>

<p>„Věř mi,“ odpověděl jsem jí suše. „Nejsou vůbec stejní.“</p>

<p>Vybrali jsme si stůl v zadní části místnosti. Seděli jsme vedle sebe, oba zády ke zdi. Niko by byl hrdý. Bar byl skoro prázdný; bylo ještě dost brzo. Během další hodiny se to začalo měnit. Měsíční svit je sice hlavně vlkodlačí putyka, ale přitahuje všechno možné. Mezi vlky bylo roztroušeno pár ghúlů, jeden ifrit[6], svoje nebezpečné obchody tam prováděli sukubové a sukuby a tři lamie[7], které vypadaly, že mají dámskou jízdu. A byla tam i jiná stvoření, která jsem ani neznal. Dobromila pravděpodobně ano, ale upřímně, nebyl jsem zas tak zvědavý, abych se jí ptal. Víc mě zajímal Boaz. Když Niko volal Kalebovi, aby mu řekl, že přijímáme zakázku, dostalo se mu popisu našeho cíle, ale já ho tu zatím neviděl. Kolem nás se smáli, pili, vyli, nadávali a prali se vlci, někteří v lidské podobě a někteří ne. Vyvolávalo to ve mně vzpomínky, a ne úplně příjemné. Naposledy jsem šel do takového baru, abych najal vrahy. A ačkoli jsem v té době nebyl za volantem vlastního těla, bylo těžké zapomenout na to, že nebýt Nika a Robina, George by teď byla mrtvá.</p>

<p>„Niko je báječný milenec.“</p>

<p>Bylo dobře, že jsem měl pivo jen na ozdobu. Jinak bych se jím právě dusil, nebo ho aspoň vyprskl pěkně daleko. Cítil jsem, jak můj obličej dostává výraz štvané zvěře. Tohle není zrovna téma, o němž by chtěl jakýkoliv bratr hovořit. „Ježíši, Dobromilo,“ řekl jsem zoufale, „taková informace může jednoho navždycky poznamenat.“</p>

<p>Na jemné, slonovinově bílé tváři se jí objevil ďolíček. „Omlouvám se, Kalibane. Jen jsem tě zkoušela. Zdálo se, že tvá pozornost je hodně daleko odtud.“</p>

<p>„Jo, to byla. Promiň.“ Zakroužil jsem lahví se zteplalým pivem a znovu se rozhlédl po davu.</p>

<p>Vznešeně přikývla a pak znovu promluvila. „Vlastně jsme s Nikem ještě…“ Hlasitě jsem zaúpěl a zarazil ji. Pobaveně se nade mnou slitovala a změnila téma… tak trochu. „Řekni mi, jaký byl Niko jako dítě?“</p>

<p>Jaký byl můj bratr jako dítě? Zdálo se to jako jednoduchá otázka. Ale jako u většiny věcí, které se zdají na povrchu jednoduché, i tady pod povrchem číhalo něco úplně jiného. Niko je o dva roky starší než já, ačkoli když jsme byli malí, měl náskok čtyř let. Hezký trik, co? Když mě Ólfi ve čtrnácti unesli, vzali mě na místo, kde čas plyne jinak než tady. Nikovi to připadalo, jako bych byl pryč jeden den, ale já se vrátil asi o dva roky starší. Taky jsem se vrátil jako pomatený šílenec, ale to je vedlejší. Niko si s tím poradil, tak jako si poradil se vším.</p>

<p>Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, když mi byly asi čtyři roky. Byl jsem nemocný. Kdo ví, co mi bylo? Je to docela zamlžené, ale pamatuju si, že jsem se příšerně pozvracel. A taky si pamatuju, že to byl Niko, kdo mě umyl, zatímco Sofie nasávala ve vedlejším pokoji whisky. Jemu bylo osm. A když mi potom bylo dost dobře na to, abych zase mohl jíst, byl to on, kdo mě krmil krekry a polívkou. To Niko mě vodil do školy a pak mě vyzvedával. Niko mi kupoval dárky k narozeninám, i s malinkým dortíkem se svíčkou. A Dobromila chtěla vědět, jaký byl jako dítě?</p>

<p>„On nikdy dítě nebyl,“ řekl jsem suše.</p>

<p>A zrovna v tom okamžiku vešel do dveří Boaz. Nepotřeboval jsem jeho popis, abych věděl, co je zač. Vkráčel tam, jako by mu to tam patřilo… jako by mu patřil celý svět. Stejně jako všichni výše postavení vlci, i on se dokázal proměnit do dokonale lidské podoby. Byl štíhlý jako chrt, světle hnědé vlasy měl ostříhané na kraťoučkého ježka a tvář vypadala jako vytesaná z chladného bílého mramoru. Očima tak černýma, že pohlcovaly světlo, se rozhlédl po davu v místnosti a ohrnul tenké rty. Pak pokynul čtyřem vlkům, kteří ho obklopovali, vykročil k zadní části a zmizel v jediných dveřích. Tolik k tomu, jak se vlichotíme dovnitř.</p>

<p>„A do hajzlu,“ ulevil jsem si.</p>

<p>„Vypadá to, že to bychom měli.“ Dobromila se zvedla a přehodila kápi přes židli. „Dej mi chvilku.“ S tím odešla k vlkovi, který zůstal venku a hlídal dveře.</p>

<p>Vidět Dobromilu při práci, to bylo teda něco. Tady se teprve ukázalo, jak moc jí doopravdy záleží na Nikovi. Nikdy jsem ji neviděl na něj používat to, čím schvátila toho nebohého vlka. Nebyl to sex, ani náznakem, i když to bylo pekelně erotické. Předtím jsem ji přirovnával ke královně, ale teď se teprve ukázala. Byla jako bohyně, která sestoupila mezi smrtelníky; přinejmenším vás přiměla tomu uvěřit. Ona nekráčela, ale plynula. A když se usmála, totálně zahanbila Monu Lisu. Dobromila lákala na něco tak dobrého, že jste si to ani nedokázali představit.</p>

<p>Pět bohatých manželů… je div, že jich neměla sto.</p>

<p>Tiše jsem si pro sebe pískl. „Niko, ta tě sežere zaživa.“ A to je v pořádku. On si bude užívat každou vteřinu.</p>

<p>Než uběhlo pět minut, byla zpátky. Sebrala hromádku fialového hedvábí a tiše řekla: „Pojď, Kalibane. Máme pozvání na velice soukromou a exkluzivní hru.“</p>

<p>„To máme ale štěstí,“ prohodil jsem uhlazeně. Vzal jsem si pivo a vyrazil v jejích stopách.</p>

<p>Místnost vypadala stejně jako tisíce jiných. Spoře zařízená, zakouřená a jakž takž čistá. Majitel nijak neutrácel za výzdobu − to bylo jasné na první pohled. I když obraz psů hrajících poker, který visel nakřivo na zdi, byl podivně případný detail. Možná že ten sociopatický puk má v sobě přece jen trochu z Vtipálka.</p>

<p>Jakmile jsme prošli dveřmi, upřely se všechny pohledy na Dobromilu. V kruhu černých, hnědých, žlutých a dýňově oranžových očí se odrážela stejná emoce: toužebná bázeň. Pak se ty oči obrátily ke mně, ale pohledy, kterých se dostalo mně, byly sakra míň obdivné. Téže reakce se mi dostává od většiny nelidí. Nejdřív nevěřícné začichání a pak výraz naprostého znechucení a odporu. Tentokrát ovšem přišla třešnička na dortu − jeden z vlků se dokonce počůral. Tady už někdo zjevně zkřížil cestu Ólfi.</p>

<p>Pro většinu stvůr byli Ólfi jen legendou. Skutečnou a pravdivou, ale s tak nepočetnou populací, že je tu dobrá šance, že budete mít štěstí a za život ani jednoho nepotkáte. Za tohle štěstí by se jeden měl modlit. Ale Ólfi byli vždycky na vrcholku potravního řetězce a vlci, totálně egoističtí predátoři, neměli rádi, když jim někdo čas od času připomínal, že jsou taky jen kořist. A já se jim nechystal říct, že se tu objevilo místo pro nového Krále hory.</p>

<p>Vlk v počůraných džínách se postavil a proběhl kolem nás ke dveřím. Vyhnul se mi tak zdaleka, jak to jen šlo. Zvedl jsem ruku a nadhodil jsem: „Co? Mám se urazit?“ Vlastně jsem se mu ani nedivil. Byly časy, kdy bych si z Ólfi sám nadělal do kalhot.</p>

<p>Boaz mě ignoroval a dal přednost příjemnějšímu objektu. „Vidím, že máme nového hráče,“ řekl a nečitelnýma ledovýma očima spočinul na Dobromile.</p>

<p>„Mohu se posadit?“ Pomalu se na něj usmála. „Pokud možno na čistou židli.“</p>

<p>Boaz kývl na vlka, který seděl naproti němu, a stroze nařídil: „Jdi.“ Vlk okamžitě uposlechl a upustil karty tak, že zůstaly ležet jako spadané listí. Přidržel jsem Dobromile židli a pak se postavil za ni. Založil jsem si ruce a nechal víčka klesnout, aby to co nejvíc vypadalo, že jsem ospalý a neškodný. Niko by určitě řekl, že to je můj naprosto přirozený stav. Možná je to zčásti pravda, ale předvést to v místnosti plné vlků nebylo zrovna jednoduché.</p>

<p>„Proč máte s sebou <emphasis>tamto?</emphasis>“ Zhnusený úšklebek na Boazově tváři, při kterém odhalil zuby, určitě nebyl hraný.</p>

<p>Dobromila se natáhla dozadu a majetnicky mě poplácala po paži. „Je tu, aby odnesl mou výhru.“</p>

<p>Alespoň neřekla, že jsem tu kvůli nošení její kabelky. Bylo hezké, že mé osobě nechala alespoň náznak mužnosti. Shrnula si k sobě karty a Boaz zavrčel: „Dost nebezpečný domácí mazlíček.“</p>

<p>„Co by to bylo za potěšení bez nebezpečí?“ Hluboce se na něj zadívala zpod temně hnědých řas, pak podala karty svalnaté postavě po své pravici a zeptala se: „Budeme tedy hrát?“</p>

<p>Hra začala a já byl svědkem jednoho z nejjemnějších flirtování, jaké jsem kdy v životě viděl. Je pravda, že při tom, jaký mám společenský rozvrh, to nic moc nevypovídá. Ale i tak jsem poznal, že se dívám na mistra. Dobromila byla obklopena stvořeními, jež byla smrtelně nebezpečná a zároveň měla dost pochybné zvyky, co se osobní hygieny týče, a přece se chovala tak klidně, jako by byla na večírku pro charitu nebo na společenské večeři. Tichá konverzace, při níž se bledé nalakované nehty dotýkaly slonovinově bílé pleti. Vlasy jako kočka bažinná. Ti čoklové neměli nejmenší šanci. Zazubil jsem se pro sebe, pozoroval hráče a snažil se příliš často nezírat na Boaze. Ale pochyby neustaly. Kaleb říkal, že Kerberův rival hodně pije a mluví. Z toho, co jsem zatím viděl, to tak nevypadalo. Chladný a ovládající se, vlk z ledu a oceli. Ale asi po hodině se ukázalo, že jsem byl skeptický zbytečně. Boaz to do sebe začal klopit. Začalo to pomalu, ale na konci druhé hodiny byla ruka, kterou pil, téměř neustále v pohybu.</p>

<p>Myslel bych si, že v obchodě i v osobním životě je ukázněný, ale navzdory tomu si dával pořádně do nosu. Je fakt, že všichni mají nějakou slabost a ty nejobvyklejší jsou nám všem z určitého důvodu společné. Jak se hra vlekla, začal s tvrdým alkoholem, a když už moje nohy pomalu usínaly, přeci jen nakonec spustil.</p>

<p>Nebyla to zrovna záplava informací, spíš pramínek s příchutí vodky, ale bylo to to, kvůli čemu jsme přišli. „Ten dvouhlavej zkurvysyn.“</p>

<p>Vlk v lidské podobě po jeho levici se mírně nahrbil a nepřirozeně pružně zastříhal ušima. Tohle byl zjevně dost ohraný a potenciálně výbušný refrén. „Je to šmejd, šéfe, všichni jsme to viděli,“ nadhodil smířlivým tónem.</p>

<p>Ale Boaz neměl náladu na uklidňování. „Je to zvrácená věc a smečce není k ničemu. Nehodí se pro lov. Měli ho utratit.“ Vyprázdnil skleničku. „Měli ho utratit už dávno.“</p>

<p>„Utratit,“ ozývalo se šeptem kolem dokola. Hlavy přikyvovaly, některé lidské, některé chlupaté.</p>

<p>„Je znetvořený, slabý, <emphasis>špatný.</emphasis>“ Klouby prstů obtočených kolem levné skleničky zbělely.</p>

<p>Hlavy znovu přikývly. „Znetvořený.“ „Špatný.“ Nikdo nezopakoval slovo „slabý“. Vypadalo to, že jsou si jistí, že se o Kerberovi dá říct hodně, hodně věcí, ale „slabý“ určitě není jedna z nich. Boaz by to nepřipustil, ale to výmluvné vynechání naznačovalo, že Kerberos je silný, mazaný a musí se s ním počítat. A to Boaze zjevně dost rozčilovalo.</p>

<p>„On je úchylka.“ Sklenička se mu roztříštila v ruce a střepy od krve se rozkutálely po stole. V tom vražedném šklebu se mu náhle začaly prodlužovat zuby a Boaz se otočil naším směrem. „Úchylka, která mezi nás posílá špehy. Líbilo se vám představení, špehové? Bavili jste se dobře?“ Rostoucí drápy se zasekly do stolu, jako by to byl obyčejný karton, a on zaměřil pohled na mě. „Smrdíš jako Ólfi, ale myslím, že budeš chutnat jako člověk.“</p>

<p>Špehové. To byl buď paranoidní a mimořádně přesný odhad, nebo si někdo od Kerbera pustil pusu na špacír. A já na zázračně dobrý odhad moc nevěřím. Bylo docela jasné, že nás někdo práskl, ale já se nezdržoval s tím, abych o tom přemýšlel. Ani Dobromila. Přeskočila mě přemetem, jenž byl bleskovou ukázkou smrtící elegance. Slyšel jsem, jak přistála za mnou, a já nemarnil čas a vytáhl jsem glock. V takhle stísněných podmínkách budu mít k dispozici jen pár nábojů; nesmím jimi plýtvat. Boaz byl podle mě nejjedovatější houba v okolí a já vystřelil první ránu jeho směrem. Už byl napůl proměněný. Vyrazil přes stůl přímo na mě a zároveň se snažil vyhnout kulce. Byl to předem prohraný boj − zasáhla ho vysoko do hrudi. Jenže pak to vypadalo, že to bude prohraný boj pro mě − pořád se ke mně blížil. Stříbrné kulky jsou, tak jako mnoho jiných věcí, mýtus. Obyčejné olovo taky funguje… nakonec. Ale právě teď se jeho čelisti, velké jako čelisti medvěda kodiaka, neúprosně řítily na můj krk. Vykryl jsem ho levým předloktím a vrazil mu ruku tak hluboko do tlamy, že jsem ho mohl polechtat na mandlích. Kdybych ji nestrčil tak daleko, byla by mi paže praskla jako tříska. Ale trochu zafungoval pákový efekt, a tak zatím držela… jakž takž. Jo, od konečků prstů až do ramene mi vystřelovala ostrá bolest, až jsem z toho měl mžitky před očima, ale to mě teď zajímalo ze všeho nejmíň. V pravé ruce jsem pořád držel zbraň a mačkal jsem spoušť o sto šest. Byl na mě přitisknutý hrudí, takže jsem mu nemohl mířit na srdce, ale bylo tam jiné otevřené a zranitelné místo. Každá z mých kulek našla cíl o trochu níž, někde kolem bránice. Pokud ho tohle nezastaví, tak už nic. Je to možná největší vlkodlačí zkurvysyn pod sluncem, ale dýchat musí.</p>

<p>Alespoň teoreticky.</p>

<p>Ve skutečnosti se Boaz snažil, jak mohl, aby mi utrhl ruku. Poslední kulkou v zásobníku jsem mu odstřelil hezký kus sanice. Vysvobodil jsem si paži, vrazil jsem mezi nás koleno a odmrštil ho pryč. Hnědý vlk, o polovinu větší než shetlandský pony, vyskočil na stůl, který se pod jeho vahou probořil. Upustil jsem zbraň, podařilo se mi postavit na nohy, vytáhl jsem nůž a vrhl se dopředu, abych podřízl hrdlo dalšímu na řadě. Vidění se mi trochu vyjasnilo a já koutkem oka dával pozor na Dobromilu. Slíbil jsem něco bratrovi a neměl jsem v úmyslu slib porušit. Naštěstí pro mě (jelikož jsem zrovna měl docela dost práce) se držela velice dobře. Udělala piruetu jako tanečnice, během ní máchla hedvábnou kápí a omotala ji kolem hlavy jednoho vlka. Tím jej oslepila a pak jej mrštila hlavou přímo proti nejbližší zdi. Slyšel jsem, jak něco prasklo… nedokázal jsem říct přesně, jestli zeď nebo lebka. Pak vyskočila dozadu a nahoru, přilepila se vysoko na zeď a chladně zvažovala možnosti. To jsem ještě nikdy předtím neviděl. Bylo to… zatraceně strašidelný, abych tak řekl.</p>

<p>„Hele, princezno,“ zavolal jsem, „vážně mě děsíš.“ Neoslovil jsem ji pravým jménem. Nebylo by nám k ničemu upozorňovat na kohokoliv z nás Kerberovy nepřátele. Život je už tak dost komplikovaný. Dobromila si poznámky nevšímala a místo toho se snesla zpátky do bojové vřavy s elegancí jestřába na lovu. Vlci se před ní rozprchli. Jo, držela se dobře. Teď bylo na čase, abych udělal totéž. Mému vlkovi vytryskla z krkavice krev a on odpadl, ale na jeho místě se vynořili dva další. Tihle si dávali větší pozor. Soudě podle strachem rozšířených vlčích nozder a podle toho, jak kouleli krví podlitýma očima, udělaly na ně moje ólfí geny mnohem větší dojem než na Boaze. Dříve plešatý chlapík se teď proměnil na poněkud smutného, vypelichaného vlka a z černocha vedle něj se vyklubala obsidiánově černá, dlouhonohá bestie. Vrčeli jeden na druhého a chňapali po sobě, aby si dodali odvahy, až konečně sebrali svoje chlupatý koule a vyrazili. Prašivec dostal zásah nožem do oka. Bylo mi ho trochu líto. Tenhle vlkodlak byl odhodlaný roztrhat mě na kousíčky o velikosti psích hraček, ale s vypelichaným kožichem vypadal jako nejmizernější pes v útulku. I když to byl zuřivý pes žíznící po krvi a bolesti. Zatímco jsem vytahoval čepel, zasáhl mě jeho parťák z boku a už jsem byl zase na zemi. Tenhle chlápek se moc nelišil od svého šéfa. Vrčel jako celá smečka vlků a chňapal mi do tváře obrovskými čelistmi, ale na jeden kritický okamžik zaváhal, když jsem mu zavrčení oplatil.</p>

<p>Hned jsem toho využil a vyrazil Chňapalovi pár horních zubů. Tesáky skoro z poloviny tak dlouhé jako moje dlaň odlétly, doprovázené bolestivým vytím. Jestli je vlk na něco opravdu hrdý, jsou to jeho zuby. Mrknul jsem přes rameno a uviděl jsem, jak Dobromila zasáhla špičatým podpatkem své rafinované páskové boty jednoho z vlků rovnou mezi oči. Udělal kotrmelec dozadu a v očích se mu objevil strnulý výraz. Zatím jsme dostali šest vlků, tedy alespoň jsem si to myslel. Takže zbývali tři… tři, dokud se Boaz nevyhrabal z trosek stolu. Zatraceně, co člověk musí udělat, aby toho parchanta sejmul? A což bylo zvláštní, i ve vlčí formě si zachoval temné oči, ze kterých čišel pořád stejný nemilosrdný chlad smrti.</p>

<p>Od začátku boje uběhlo sotva dvě a půl minuty. I tak mě ani v nejmenším nepřekvapilo, když Niko vpadl do dveří jako ničivá střela oblečená v černém. Neměl jsem mikrofon jen tak pro nic za nic a můj bratr nikdy nemarnil čas. Dveře byly poměrně masivní, ale to nevadilo. Pod Nikovým kopem se doslova rozložily Boaz se ani neotočil, neměl totiž šanci. Nikův meč zajel vlkodlakovi s dírou v čelisti přímo do široké hnědé hrudi. „Jdeme,“ nařídil Niko stroze. „Kvůli tomu tady nejsme.“ Fakt? Trocha smrti a trhání na kousky nebyla na programu? Jaká škoda. Uhnul jsem před velkým šedým vlkem − všichni už teď byli proměnění − a nakopl ho do zadku tak silně, že vletěl přímo do stále se zmítajícího Boaze. Ten vlk má ale zatraceně tuhej kořínek.</p>

<p>Dobromila proplula kolem mě, a věřte tomu, nebo ne, přes ruku měla přehozenou hladce srovnanou svou hedvábnou kápi. Na zlomek vteřiny se zastavila, něco pošeptala Nikovi a pak prošla dveřmi do vnější místnosti. Niko obrátil pozornost ke zmítajícímu se Boazovi a chvilku uvažoval. Viděl jsem, jak se jeho ruka lehce sevřela kolem jílce meče a pak dospěl k rozhodnutí. Na zabití Boaze nás nenajali. To bychom ani <emphasis>nevzali.</emphasis> Boaz byl Kerberův problém. Ne, že by to něco měnilo na faktu, že se na nás řítili tři další vlci. Niko se na mě ostře podíval a opakoval: „<emphasis>Jdeme.</emphasis>“</p>

<p>Řekl to tónem, jemuž jsem se odnaučil odporovat, ještě když jsem byl v plenkách. Jelikož jsem měl jednu ruku fakticky mimo provoz, musel jsem tam nechat glock. Byl kradený a nedal se vystopovat, protože čísla byla zničena kyselinou. Ale nikdo z osazenstva asi policii volat nebude. Nic to však neměnilo na tom, že mi ten kus kovu a plastu bude chybět. Svého času mě dostal z nejedné šlamastyky. S nožem v ruce jsem se vydal za Dobromilou. „Ucítí tvou krev,“ dodal Niko ponuře. „Takže si pospěš, bratříčku.“</p>

<p>Ta Dobromila je ale upovídaná. Přitiskl jsem si ruku na hruď a před odchodem si neodpustil poslední poznámku: „Bude se za mnou jen prášit, dědo.“ Ignoroval jsem jeho zasupění a namířil si to ven. Rychlost je dost relativní pojem, ale myslím, že jsem ustanovil rekord v běhu zraněných mužů v oblečku pro gigola. Hlavy po celém klubu se otáčely mým směrem. Některé byly vlčí, ale ne všechny. Zamával jsem jim nožem a prohlásil: „Dobrá hra a skvělá společnost. Dík za pohostinnost.“</p>

<p>Někteří chtěli, abych jim ty díky projevil osobně. Dvě lamie se vznesly od svého stolu. Kulaté a zářící zlaté soví oči vykukovaly zpod pramenů až na podlahu dlouhých, inkoustově černých vlasů. Skrze černé závoje probleskovala jejich bledá kůže, blížily se ke mně a bezertá ústa ukazovala v hladových úsměvech lesklé zuby. U lokte se mi zatřepotalo hedvábí a Dobromila řekla pevně: „Ne. Vraťte se do svého bahna, pijavice. Tenhle je můj.“ Zaváhaly a Dobromila mě mezitím vzala za zdravou ruku a pobízela k rychlejšímu postupu. Do nosu mě uhodil relativně svěží noční vzduch, když vtom jsem za sebou zaslechl skřípání dalších odsouvaných stolů a židlí. Jasně, všichni ucítili krev, a bylo jí tam hodně. Chladný pot způsobený adrenalinem a bolestí byl pro ně zřejmě jako voňavý bonus navíc. Mně to ale příliš starostí nedělalo. Byli mi sice v patách, ale jim byl v patách Niko. A to nebylo fér pro nikoho z nich.</p>

<p>Venku stála dodávka sotva pár centimetrů od vchodu, zaparkovaná přímo na chodníku s naprostou bezohledností k životu a zdraví obyčejného chodce. Robin zpoza volantu netrpělivě mával. „Taxametr běží, hochu. Hoď svým diskozadkem.“</p>

<p>Vlezl jsem za Dobromilou do dodávky a sykl bolestí, protože jsem se cestou bouchl do poraněné ruky. „Tvoje zlý dvojče vevnitř není zdaleka tak otravný jako ty, ale vsadím se, že zadek má úplně stejnej.“</p>

<p>Tmavé obočí vylétlo vzhůru. „Vevnitř je další puk?“ V jeho hlase byla jasně slyšet rozpolcenost. „Který?“</p>

<p>Nechtěl by ode mě trochu moc? Pochyboval jsem, že oni sami dokážou své nadpřirozené klony rozeznat, ale já to teda nedokážu zcela jistě. „Otravnej chytrák,“ zavrčel jsem. Dodávka byla určená pro převoz zboží, takže vzadu nebyly žádné sedačky. Vklínil jsem se do rohu a zapřel se v očekávání zbrklého odjezdu. „Napadá tě někdo?“ Ignoroval jsem jeho uštěpačné odfrknutí a obrátil se na Dobromilu, která si noblesně dřepla na podlahu: „Raději jdi trochu dozadu. Niko bude v pohybu.“</p>

<p>Pokud jsem někdy něco podcenil, tak tohle. Niko proletěl dveřmi tak rychle, až jsem skoro čekal, že za ním přijde sonický třesk. Zarazil dveře na místo s kovovým bouchnutím zlomek vteřiny předtím, než do nich něco narazilo tak tvrdě, že kov promáčklo. „Jeď,“ vyrazil ze sebe. „Hned.“</p>

<p>Vtipálek ochotně poslechl. Kola dodávky zahvízdala, auto nadskočilo, jak jsme sjeli z chodníku na silnici, a v ulici za námi zůstal pach spálených pneumatik. Zasunul jsem nůž zpátky do pouzdra a zdravou rukou se chytil řidičova sedadla. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. „To byla legrace.“</p>

<p>„Dá si někdo pozdní večeři?“ ozval se Dobromilin hlas. „Zvu vás. Vyhrála jsem skoro pět stovek.“</p>

<p>„Dvě stě padesát z toho je mých,“ připomenul se od zdivočelého volantu Vtipálek. „A já nikoho nezvu.“</p>

<p>„Samozřejmě že ne. Nejméně tolik dáš za svou další trvalou. Ani by mě nenapadlo snižovat ti módní rozpočet.“</p>

<p>Hádka pokračovala a já ji nechal plynout jako podrážděnou ukolébavku. Druhá zakázka nedopadla o moc líp než první. Mise splněna, pokud tak chcete říkat tomu, že se všechno totálně podělalo. Ať už je to smůla nebo špatná karma, v poslední době se nám prostě nedaří. Někdo se dotkl mého ramene a já otevřel oči. „Kape to z tebe,“ řekl Niko tiše.</p>

<p>Ve tmě bylo těžké rozeznat barvu loužičky tvořící se na podlaze vedle mě. Ale fialová to asi nebude, že? „Opravdové neštěstí je, že ničím Lomanovu košili,“ řekl jsem s ne úplně upřímným úšklebkem. Ruku jsem měl opatrně položenou na klíně a krev si hbitě hledala cestu ke konečkům prstů, odkud kapala na podlahu. Ale to bylo stejně jedno. Mohla by klidně téct proudem, já prostě do nemocnice nemůžu. A když o tom mluvíme, ani Vtipálek nebo Dobromila. Z nás čtyř by tam mohl jedině Niko. Pokud bych měl ruku zlomenou, možná bych to mohl risknout. Ale se zcela zjevným psím kousnutím by přišly injekce proti vzteklině a krevní testy. Nemám představu, co by o mně vypověděl krevní test, ale pochybuju, že by to bylo něco normálního. Mívali jsme léčitele − toho, který mě sešil, poté co mi Niko rozpáral břicho, a později mi ještě zastavil srdce, aby vyhnal Temníka, ale Rafferty před několika měsíci odjel. Nemám mu to za zlé. Honil se za něčím, za <emphasis>čímkoli,</emphasis> co by jeho dvojče vyléčilo z obzvlášť ošklivé a poněkud vlčí nemoci. Přeju tomu chudákovi štěstí, ale když je pryč, stalo se pro nás léčení domácím kutilstvím.</p>

<p>Hurá.7</p>

<p><image xlink:href="#_6.jpg" />„Tylenol, nebo něco silnějšího?“</p>

<p>Hlas ke mně dolehl tlumeně, protože jsem měl přes hlavu polštář. Byl nasáklý potem a stal se obětí jednoho nebo dvou opravdu ošklivých kousanců. Hele, já taky umím kousat, tak proč bych si to měl nechávat pro sebe? Naslepo jsem zvedl zdravou ruku a vztyčil čtyři prsty.</p>

<p>„Takže něco silnějšího.“ Za necelou minutu Niko odložil polštář a vložil mi do dlaně dvě zářivě růžové pilulky. Nelegální předpisy na léky jsme měli, ale lidocain na utišení bolesti při šití… ne. Došel nám před několika měsíci a bez Raffertyho jsme nebyli schopni žádné anestetikum sehnat. Na ulici to není zrovna nejžádanější zboží. Posadil jsem se a zapil prášky sklenicí vody, kterou mi Niko přinesl. Pokud se mi trochu třásla ruka, nijak to nekomentoval. Předpokládám, že potom, co ošetřil několik různých ran, zkontroloval kost, jestli není zlomená, a pak to zašil padesáti stehy, mu taky nebylo nejlíp. Způsobovat bolest − a bolelo to pekelně, díky za optání − svému jedinému příbuznému, neměl v povaze. Znovu jsem polkl a pak jsem unaveně řekl: „Doufám, že Kalebův šéf ocení ztrátu života a končetiny.“ Jejich životů, mojí končetiny.</p>

<p>„To také doufám, zvlášť když uvážíme, že ho někdo v jeho organizaci prodal.“ Narovnal polštář do čela postele s přesnými, úspornými pohyby, jež prozrazovaly, jak moc je namíchnutý.</p>

<p>„To od těch rabiátů nebylo moc profesionální… co? Zlobiví kluci.“ Sklenice mi vypadla z prstů a odrazila se od koberce. Tak rychle ty prášky nezapůsobily. Byla to spíš kombinace únavy a poslední dávky adrenalinu, která mi ještě proplouvala krevním oběhem.</p>

<p>„Opravdu zlobiví.“ Niko se tvářil dost bezvýrazně, ale hrozba oceli v jeho hlase byla víc než výmluvná. Odtáhl pokrývky a pak se sehnul, aby sebral sklenici dřív, než jsem na ni stačil roztřesenými prsty dosáhnout. „Lehni si, Kale. Ztratil jsi hodně krve a málem ti zlomili ruku. Možná jsi i spolknul jednu nebo dvě kuličky chlupů. Potřebuješ si odpočinout.“</p>

<p>Když dojde zrovna na tenhle příkaz, nemusí se mi to říkat dvakrát. Obvykle ani jednou. Dával jsem pozor na ruku a opatrně si lehnul. Přitáhl jsem si deku a řekl: „Cyrano, humor všechny nemoci nevyléčí. Nevěř koláčkům štěstí.“</p>

<p>Zhasnul a mezi dveřmi uhlazeně dodal: „Mimochodem, Dobromila se omlouvá za to, že na tebe nedávala lepší pozor.“</p>

<p>Jo, no jasně. Kdybych se dokázal přilepit ke stěně jako lidská mucholapka, možná bych z toho taky vyšel líp. „Blbečku,“ zamumlal jsem a převalil se na bok.</p>

<p>„Taky ti přeju dobrou noc,“ řekl Niko suše a zavřel za sebou dveře. Jakmile na mě přišla dřímota, vřele jsem ji uvítal. Pokousal mě chodící drtič odpadků, a nejen to, Vtipálek vyžadoval náhradu za zničenou košili. Právě teď pro mě spánek znamenal únik a já se mu cele oddal. Ovšem netrval moc dlouho. Dobré věci nikdy netrvají dlouho. Jenže to bylo v pořádku. Probudilo mě totiž něco ještě lepšího. To nejlepší.</p>

<p>Probudil mne jemný dotyk na hřbetu ruky. I když jsem byl otupělý mlhou hlubokého spánku, prášků proti bolesti a ranní mrzutosti, její přítomnost jsem poznal okamžitě. Vyprostil jsem pomalu, ale ne tak nenuceně, jak bych si přál, ruku zpod její a otevřel jsem oči. „George, neměla bys tu být.“</p>

<p>Přešla mou nezdvořilost. Trávila tím poměrně hodně času. Potlačila úsměv a řekla: „Přinesla jsem ti zmrzlinu. Třešňovo-čokoládovou, tvou oblíbenou.“</p>

<p>Mám dojem, že zmrzlina se podává po operaci mandlí a ne na vlčí kousnutí, ale i tak jsem si vzal malý kelímek i se lžičkou. Pravděpodobně to nebyla nejchytřejší věc, jakou jsem mohl udělat, ale kruci, byla to třešňovo-čokoládová. Ucítil jsem v ruce chlad a snažil si nevšímat toho, že George sama vypadá jako třešňovo-čokoládová zmrzlina. Na volných šatech, jež zahalovaly její štíhlou postavu, se prolínaly temně hnědé a teplé červené vzory a měděné náramky měly úplně stejnou barvu jako její rudé vlasy. Přesně stejnou zatracenou barvu. Posadil jsem se, vypáčil z kelímku víčko a zamrkal při tom pohybu. Pak jsem si kelímek umístil mezi dekou přikryté nohy a nabral si malou lžičku. „Proč zmrzlina? Zatracenej tajemnej vesmír ti prozradil, že mě včera v noci pokousali?“</p>

<p>„Vlastně mi to řekla Dobromila a její mobil, ale kdo říká, že to, že zavolala, nebyla práce nekonečného vesmíru? Vesmír používá mnoho různých záhadných způsobů.“ Strčila si nohy pod sebe a já si všiml, že je naboso. Nehty na nohou měla nalakované přesně stejným odstínem červené, jaký byl na šatech. Legrační, jak jsem byl díky takovému malému detailu rád, že mám v rozkroku kelímek se zmrzlinou.</p>

<p>„Jo, záhadných,“ odfrkl jsem si. „Upovídaná upírka a mobilní technologie. Promiň, George, ale to teda podle mě není práce vesmíru.“</p>

<p>„Byl bys překvapený.“ Naklonila hlavu a s hranou nevinností prohodila: „Zajímalo by mě, co by Dobromila říkala na to, že je podle tebe upovídaná.“</p>

<p>„Vyhrožuješ, Georgie Porgie? Takhle se chová milovaná věštkyně?“ V ruce mi pulzovala bolest, zmrzlina byla na jazyku chladná a jemňoučká a ve vzduchu byla cítit Georgina vůně, muškátový oříšek s karamelem. To bylo hodně vjemů na to, aby se daly zvládnout najednou. Soustředil jsem se jen na jeden… zmrzlinu. Bylo to pohodlné, bezbolestné a bezpečné. A bezpečí, to jsem potřeboval… potřebovali jsme ho oba, ačkoli jsem se čím dál víc cítil jako zraněná gazela odříznutá od stáda. A nejhorší na tom bylo, že se mi nechtělo nikam utíkat.</p>

<p>„Milovaná kým?“ zeptala se a toužebně se usmála. Přes klíční kost jí visela lokna, která jí odpadla z nedbale stažených vlasů. Jen jeden pramínek, kudrna dokonale divoká a nespoutaná.</p>

<p>Každým, kdo jí zkřížil cestu. Pokrčil jsem rameny, tiše olízl lžičku a vrátil víčko na kelímek. „Všemi těmi, jimž pomáháš tím, co vidíš. Tím starým mrzutým prodavačem zmrzliny, kterej něco vydělá jen díky tobě. Malými stařenkami, jimž pomáháš přes ulici. Však víš, lidma.“ V tu chvíli jste nemuseli být vědma, abyste věděli, že lžu.</p>

<p>Chvíli mě pozorovala, pak vzdychla a vzala mi z ruky zmrzlinu. „Na to, s kolika už ses setkal stvůrami, jsi děsný zbabělec.“ Vstala, urovnala si šaty, vklouzla do sandálů a nemilosrdně řekla: „Musíme si promluvit, Kalibane, ty a já. I kdybych měla zamknout dveře a přimět Nika, aby tě připoutal k židli, tak si promluvíme. Takže se na to připrav.“ Než jsem se stačil pohnout, sehnula se a letmo mě políbila do koutku úst. „Bude to velice dlouhý rozhovor, třešňovo-čokoládový kluku.“ A pak zavířila bavlna a měděné vlasy a ona odešla pryč. Pryč z pokoje. Pryč z bytu.</p>

<p>Pryč z mého života.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Zmizela?“ řekl jsem otupěle a prázdnota se šířila mým tělem rychlostí požáru. Neptal jsem se, jestli si je jistý. Niko si byl vždycky jistý. „Jak?“</p>

<p>„Já nevím. Nevím skoro nic.“ Dostrkal mě do kuchyňské židle a postavil přede mě šálek čaje. Niko… ze studia bojových umění si odnesl neotřesitelné přesvědčení, že existuje čaj pro každou příležitost. Pokud nepomůžou bylinky, pak vás alespoň teplo tekutiny a samotný akt popíjení zabaví… a budete myslet na něco jiného, než že se vám svět hroutí jako chrám po Samsonově zásahu. Nevím, jaký byl tohle čaj, ale byl cítit jako lékořice. Nikdy jsem ji neměl rád, už jako dítě jsem ji nesnášel. Slušně řečeno, neměl jsem na ni náladu, a tak jsem hrnek odstrčil stranou.</p>

<p>„Řekni mi všechno,“ požadoval jsem ztuhlými rty.</p>

<p>Povzdechl a posadil se ke stolu proti mně. Vzal si hrnek s čajem a chvíli s ním dlouhými prsty otáčel sem a tam. „Nedošla do cukrárny. Podle toho, co se mi podařilo dát dohromady, prostě od nás odešla a zmizela. Když se neukázala v cukrárně, začal si pan Tetek dělat starosti a zavolal její matce. To bylo před sedmi hodinami a zatím ji nikdo neviděl. A její matka právě došla do takového stavu zoufalství, že zavolala nám.“</p>

<p>Georgina matka nikdy nebyla naší oddanou fanynkou. Její dcera jí neřekla, že to já jsem najal vlkodlačí zabijáky a poslal je do jejich bytu, aby zabili George. Byl jsem v té době posedlý, ale i tak. A ačkoli byla vděčná, i když poněkud zmatená, že Niko s Robinem zachránili rodinu před podivně chlupatými zloději, bylo jí divné, že se zrovna šťastnou náhodou nacházeli v okolí, ozbrojení a připravení. Věděla, že George je naše kamarádka… zatraceně, <emphasis>kamarádka…</emphasis> ale musela být k smrti vyděšená, aby se překonala a zavolala nám.</p>

<p>A nebyla sama.</p>

<p>Kamarádka. Pevně jsem sevřel okraje stolu a levný plast se mi bolestivě zakousl do dlaně. Je překvapující, k jakým katastrofám musí dojít, abyste přestali lhát sami sobě. Jo, zatraceně překvapující. Prudce jsem odstrčil židli a vstal. Niko se mě nemusel ptát, kam jdu. Postavil se zároveň se mnou. „Najdeme ji, Kale,“ řekl pevně. „O tom vůbec nepochybuj.“</p>

<p>Jo, najdeme ji. Najdeme George a pak se postaráme o to, aby toho někdo opravdu hodně litoval. Litoval tak, že v tom bude prolitá krev a náhle zastavené srdce. A co se týče toho hledání… znám George. Šla by přímo do cukrárny. Bere povinnosti a zodpovědnost stejně vážně jako můj bratr. Určitě tam na ni čekali lidi, jako každý den. Sledovali jsme cestu, kterou by se asi vydala. Do cukrárny to byla pěkná procházka, tak třicet čtyřicet minut, ale George nejezdila metrem nebo autobusem, pokud se tomu mohla vyhnout. Příliš mnoho lidí ve stísněném prostoru, to rozhodí každou vědmu, i když ovládá takovou sílu jako George. Takže šla určitě pěšky.</p>

<p>Ale neviděla ji živá duše.</p>

<p>V tomhle městě jsem ani nic jiného nečekal. Divné ale bylo, že ji neviděl ani chlápek, co má na rohu stánek s hot dogy. Já i George si s ním tykáme. Bůh chraň, abych do posvátné Nikovy kuchyně přinesl strašidelné mleté maso neurčitého původu. Určitě by mu to pokazilo karmu nebo jeho tofu auru, nebo cokoliv jiného. Když jsem dostal neodbytnou chuť na hot dog s chilli a sýrem, šel jsem na roh a ušetřil si tak přednášku. Tělo. Chrám. Jo, víte, jak je to dál. Marvin, chlápek s hot dogy, mě zná a velice dobře zná i George. Má pro ni slabost. Není v tom nic sexuálního, ne u šestašedesátiletého Marvina, ale má pro ni prostě slabost. Ona k hot dogu vždycky dostala limonádu nebo pytlík hranolků zdarma a nikdy neprošla kolem jeho stánku, aniž by se zastavila a pozdravila ho. Ale tentokrát to neudělala.</p>

<p>To znamenalo, že se nedostala ani na roh bloku. Mezi naším domem a rohem ulice zmizela. Zářící a teploučká ve svých třešňovo-čokoládových šatech se rozpustila rychleji než zmrzlina, kterou mi donesla.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Říkala, že si promluvíme. Že tomu neuniknu. Že nemám šanci. Tak mám dojem, že se spletla.</p>

<p>„Kale,“ ozvalo se tentokrát důrazněji.</p>

<p>V krku mi uvízla chuť večeře − burritos s kuřecím masem. Slaná chuť rajčatové salsy se tolik podobala jiné, temnější chuti, že se mi chtělo zvracet. George má pevnou vůli, je nezávislá, bystrá a urputná, ale není jako my. Ne jako já nebo Niko, Robin nebo Dobromila. Není to zabiják. A někdy… někdy takoví prostě být musíte.</p>

<p>Abyste přežili.</p>

<p>„<emphasis>Kale.</emphasis>“ Štípl mě do ramene a mnou projel elektrický šok.</p>

<p>Rukou řízenou autopilotem jsem si to místo poškrábal. Bolelo to, ale bolelo to v místě, které nebylo tady… a teď. Nebo jsem to možná byl já, kdo nebyl tady a teď. „Jsme v hajzlu, že jo?“ zeptal jsem se bezvýrazně.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Niko okamžitě. „To tedy nejsme. Ty jsi byl pryč mnohem déle a našel jsem tě.“</p>

<p>„Ve skutečnosti jsem našel já tebe.“ Tím jsem mu střelil kulku přímo do srdce. A byla to dobrá trefa. Pekelně dobrá, vážně. Zavřel jsem oči a pocítil, jak se mi mozkem pomalu propaluje kyselina. „To nebyl zrovna nejlepší příklad.“</p>

<p>„Možná ne.“ Odstrčil mou ruku a účinně mi promnul místo na rameni, kam mě předtím tak bolestivě štípl. „Ale to nic nemění na tom, že ji najdeme. A pak vytáhneme meče.“ Ten slib, smrtící a šedý jako moře při hurikánu, patřil mně. „Ale teď zůstaň se mnou a já zavolám Kalebovi.“</p>

<p>Tím, že mi říkal, abych zůstal s ním, nechtěl říct, že bych se měl přilepit k židli. Myslel to duševně, ne fyzicky. To tedy byla velká prosba. Lepidlo by bývalo bylo jednodušší, což dokazuje fakt, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že zmínil Kalebovo jméno. „Proč mu kruci budeš volat?“</p>

<p>„Vtipálek a Dobromila už volají všem, koho znají. Jenže Kaleb pracuje pro Kerbera a na své jedinečné pozici může skvěle shromažďovat informace.“</p>

<p>To byla pravda. Nejen že je Klan zapletený v 99,9 % všech zločinů spáchaných nelidmi, ale taky lačným okem pokukuje po tom malinkém zlomku, jenž mu <emphasis>nepatří.</emphasis> To bylo všechno moc hezké, až na dvě věci. „Proč by nám Kaleb nebo Kerberos pomáhali?“</p>

<p>„Vzdáme se odměny za včerejší práci.“</p>

<p>Vlastně jsme nezjistili to, co chtěl Kerberos vědět, ale přišli jsme na to, že má ve své organizaci špeha. Možná jsme Boaze poslali na hřbitov domácích mazlíčků. Raději jsem zkřížil prsty. To by mohlo stačit, aby nám Kerberos byl ochoten projevit trochu dobré vůle. A k tomu padesátitisícová pozornost podniku. Byla to alespoň nějaká naděje. Takže zbýval jen druhý problém.</p>

<p>„Co když…“ zašklebil jsem se odporem k sobě samému, když se mi slova zasekla v krku. Jo, takhle ji určitě dostanu zpátky. Takhle ji určitě zachráním. Tím, že se budu bát podívat se na celý obrázek a budu příliš zbabělý na to, abych to vůbec vyslovil. „Co když to byl prostě nějaký chlap?“ řekl jsem bezútěšně.</p>

<p>„Prostě… co tím myslíš?“ Niko nevypadal moc často zmateně. Taky se nestávalo, aby moje mysl pádila rychleji než ta jeho, která je nebezpečně ostrá. Žijeme už tímhle životem tak dlouho, že nám dělá potíže vykouknout z něj ven.</p>

<p>„Co když to byl jen nějakej cvok? Obyčejnej lidskej šílenec?“ řekl jsem neomaleně. Násilník, vrah, stvůra čistě lidského původu. Co by sakra Kerberos mohl vědět o obyčejném Geinovi nebo Dahmerovi[8] schovaném ve sklepě? „Co budeme dělat pak?“</p>

<p>„Démon je démon, Kale. Pokud je to člověk, bude jednodušší ho zabít. A nebude o moc těžší ho najít,“ řekl s pevným přesvědčením.</p>

<p>Tak nevím, jestli ta lež byla určená jen mně, nebo jestli lhal i sám sobě. Opravdu dobré lži jsou v tomhle flexibilní. O dva dny později jsme uzavřeli dohodu s ďáblem a lži vypadly z okna. A s nimi i pohodlí, jež přinášely.8</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Kalebův vzkaz byl celý od krve. Čerstvé a jasně červené.</p>

<p>Nebyla to Georgina krev. Ne, ta teplá tekutina volně vytékala z jiného zdroje, ze samotného vzkazu. A tím byl Flay, nám lépe známý jako starý dobrý Snížek. On sám byl vzkazem, protože nebyl dost chytrý na to, aby byl poslíčkem. Neschopný zmetek, to bylo to nejlepší, v co mohl doufat.</p>

<p>Vešel do našich dveří teprve před pár minutami. Po dvou dnech… po dvou dnech beze spánku, kdy jsme prohledávali město skrz naskrz. A vůbec ničeho jsme nedosáhli. Celé ty dva dny jsem se nenáviděl za to, že jsem jí neřekl, co chtěla slyšet, že jsem jí neřekl, co k ní opravdu cítím. Mohl jsem k ní být alespoň jednou upřímný. Mohl jsem ji učinit šťastnou. A sám sebe taky, ale neudělal jsem to. Proč bych to do hajzlu chtěl dělat?</p>

<p>A pak dneska ráno zavolal Kaleb. Když mu Niko před pár dny volal, okamžitě naši nabídku přijal. Vzdáme se odměny za práci s Boazem a Klan nám pomůže hledat George. Řekl nám, že Kerberos se určitě přidá. Žádný problém. Tenhle alfa samec pozná dobrý obchod, když ho vidí. Měli jsme něco tušit, ale neprokoukli jsme to. <emphasis>Byl</emphasis> to pro ně dobrý obchod. Jo, jen jsme nevěděli, jak moc dobrý. Alespoň pro Kaleba.</p>

<p>Řekl, že pošle Flaye s informacemi o tom, co zatím vypátrali. Lhal. S těmihle informacemi Flay vůbec nepřišel. Kvůli tomu, s čím přišel, jsem se teď z milého Snížka snažil vymlátit duši. Mysleli jsme, že Kerberos má v organizaci špeha. No, měl a neměl. Ten špeh byl Kaleb, ale nebyl v organizaci. Není Kerberovým účetním. Vůbec pro Kerbera nepracuje, ale zdá se, že toužebně dychtí po něčem, co patří Kerberovi. Ale byl to <emphasis>on,</emphasis> kdo nechal k Boazovi prosáknout informaci, že tam máme namířeno. Chtěl vědět, jestli si s tím dokážeme poradit. Měli jsme to „štěstí“, že jsme dokázali, že to umíme. A když se nám tohle povedlo, unesl George. Teď chtěl uzavřít obchod. Chtěl, abychom udělali špinavou práci, a Flay ke své vlastní smůle musel tu radostnou novinu vyřídit. Přineste mi to, co chci, nebo vaše malá vědma umře. „Umře“ − nebylo přesně to slovo, jež Flay poslušně papouškoval hlasem, který zněl jako tříštící se sklo. Bylo to něco mnohem horšího.</p>

<p>Sevřel jsem mu ruce kolem krku a znova mu praštil hlavou o podlahu. Po bílých vlasech se mu rozlila karmínově rudá krev a vytryskla mu i z koutku úst a teď pomalu stékala po bledé pleti. A s další tupou ranou se červeně zbarvila i naše podlaha. Nebyl to tak výrazný kontrast, jak by mohl být, ale i tak jsem z toho měl radost. Dokonce jsem byl zatraceně v extázi.</p>

<p>„Jestli ho zabije, mohly by z toho být potíže.“ Vtipálkův slabý hlas se prodral oparem až ke mně. Zněl dost vlažně, zamyšleně a ne úplně soucitně s jedním vlkem-albínem. „Samozřejmě že <emphasis>mohly by být</emphasis> nutně neznamená, že budou.“ Zatímco Robinovi zjevně moc nezáleželo na tom, jestli bude Flay žít, nebo ne, Nikovi ano. Chytil mě zezadu za tričko a odtáhl mě od vlka. „Kale, nech toho.“</p>

<p>Za zvuku trhané látky jsem se mu vysmekl. Zuřivost mi bušila v hlavě tak hlasitě, že se přes ni žádná další emoce nedostala. Ale mně to tak vyhovovalo. Miluju zuřivost. Je lepší než strach, bolest nebo agonie. Lepší než zoufalství a pocit viny a beznaděje. Jo, zuřivost mi právě teď byla velkou kamarádkou a já se jí ještě nechystal zbavit.</p>

<p>Ale než jsem stačil znovu sevřít Flayův krk, smýkl mnou Niko dozadu, tentokrát s rukou obtočenou kolem mého krku. „Nechtěj, abych tě přidusil, bratříčku,“ varoval mě Niko tiše do ucha, „protože já to klidně udělám.“</p>

<p>Nasál jsem vzduch, který nijak nezklidnil kyselinu, jež mi bublala v břiše i na plicích, a opřel Nikovi tvář o paži. Zíral jsem na svou ruku, která byla celá od krve, lepkavé a teplé. Stehy, jimiž jsem měl zašitou druhou paži od lokte až ke dlani, byly místy potrhané a má vlastní krev se mísila s Flayovou. „Tak jo.“ Hlas mi zněl přidušeně a chraplavě a nemělo to co dělat s Nikovou paží přitlačenou na můj krk. „Budu…“ − úšklebek, který mi zkřivil tvář, byl vyřezán tím nejtemnějším nožem − „…hodný.“</p>

<p>„Hodný je relativní pojem. Jen ho nezabíjej.“ Niko uvolnil sevření a ponuře dodal: „Alespoň zatím ne.“</p>

<p>Zatím ne. Se „zatím ne“ dokážu žít… možná.</p>

<p>Niko se sehnul k Flayovi. Byl celý od krve, rty měl pevně sevřené bolestí a rubínové oči mu žhnuly a kypěly vztekem. „Dnes nemáš dobrý den,“ poznamenal Niko ledově. „Jaká škoda.“</p>

<p>„No, já nevím.“ Vtipálek se pořád ještě opíral o kuchyňskou linku a zkoumal svou manikúru. „Zdá se, že Kaleb je pokrokové stvoření. Možná tady našemu chlupatému kamarádovi zařídil firemní pojištění. Třeba se mu právě plní sen.“ Mazaně se usmál. „Ale možná že náhrady za pohřeb budou ještě zajímavější.“</p>

<p>„A teď… jsem si jistý, že Kaleb už dávno zmizel ze své kanceláře, ale proč mi to nepotvrdíš?“ Niko velice pečlivě narovnal límec vlkovy černé kožené bundy a pak lehce sevřel ruku kolem už tak dost poničeného krku. Prsty nahmataly puls. „Pokud mi budeš lhát, poznám to. A pak… no, pak ti budu muset ublížit. Možná tě i nadobro zmrzačit. A to bych nechtěl. Nerad dávám svému vnímavému mladšímu bratrovi špatný příklad. Takže tě prosím, abys spolupracoval.“</p>

<p>Na Nika to byla dlouhá řeč a každé slovo myslel vážně. Stál jsem za ním a pozoroval, jak se bílé řasy zachvěly obavami, jež automatické zavrčení nemohlo skrýt. Flay zahýbal pusou, opatrně v Nikově sevření otočil hlavu a vyplivl nám na podlahu krev. Stáhl rty dozadu a ukázal přerostlé špičaté žluté zuby. Pak tlumeně sykl: „Pryč. Kaleb… pryč.“</p>

<p>To je ale překvapení.</p>

<p>„Víš, kde je?“ Dlouhé prsty se zabořily do bledého krku, až téměř zmizely z dohledu. „A Flayi, dobře si rozmysli, než odpovíš. Albínský vlk sice nikdy nebude alfa samcem, ale <emphasis>ochrnutý</emphasis> vlk je pět příček pod chromou ovcí.“</p>

<p>Flay se nemusel rozmýšlet. Jeho možnosti byly v tu chvíli silně omezené a on to věděl. Zášť mu zkřivila obličej do násilné masky a po pravdě odpověděl: „Ne. Ne… nevím. Pryč.“</p>

<p>Kaleb je pryč a chudák Flay zůstal na jeho místě. Vražedný, hloupý a k vlastní smůle až příliš loajální − to není dobrá kombinace pro přežití. Ale myslíte, že mě to trápí? Můj bratr, pevně zapřený kolenem, dál pečlivě studoval povážlivě modrajícího vlka. Když se modrá změnila v jemně fialovou a Flay začal bubnovat patami o podlahu, Niko jej pustil. „Otravný.“ Postavil se a zopakoval: „Velice otravný.“ Strčil pod sípajícího a kašlajícího vlka nohu, zručně jej převalil na břicho a dal mu ruce za záda. „Pouta,“ řekl stroze.</p>

<p>Navzdory tomu, že mnou zmítaly emoce zhoubné jako rakovina, jsem cítil, jak mi obočí vyletělo nahoru. My nemáme pouta. Nechceme každého vyjícího zlobivého ghúla dotáhnout na nejbližší policejní stanici. Pokud se na cokoliv dá připravit, Niko s tím nemá problém. Ale tohle? Jenže než jsem se stačil zeptat, o čem to sakra mluví, zamával Vtipálek pouty. „Mohl bych nabídnout i něco se sametem,“ podotkl věcně, „ale to by vás asi nezajímalo.“</p>

<p>Podíval jsem se na něj úkosem, vzal pouta, podal je Nikovi a zamumlal mu do ucha: „Hele, vím, že vy dva jste se hodně sblížili, když jsem se snažil zničit svět, ale <emphasis>jak přesně to</emphasis> sblížení vypadalo?“</p>

<p>Po té provokaci Niko svraštil obočí rozhořčením, které bylo sice falešné, ale pomohlo. Opravdu. V rámci možností. „Většinou jsme vyšívali,“ řekl s úšklebkem. „A někdy hráli vrchcáby.“ Zatáhl pouta tak pevně, že to vyvolalo nesouhlasné naříkání, a pak těžce oddychujícím vlkem škubl a postavil ho na nohy. Ukázal na gauč a nařídil: „Sedni.“ Flay, který měl u pusy pěnu způsobenou dušením i vzteky, zavrávoral a pak poslechl. „Hodný kluk. Chovej se slušně a nezabiju tě. Jestli budeš zlobit… tak tě taky nezabiju.“ Niko se moc často neusmívá a jemná, smrtící křivka jeho úst teď nebyla výjimkou. „Ale Flayi, můj příteli s velkou spotřebou zubní pasty, tohle tvoje nezabití… bude trvat alespoň týden… minimálně.“</p>

<p>Flay ve štěněčí třídě určitě nebyl nejlepší žák, ale pochopil to. Sklonil hlavu, na níž se momentálně mísily bílá a rudá, a vzdorně hleděl na podlahu. Bledé rty se zkroutily. „Chovat slušně.“</p>

<p>„Přesně <emphasis>tohle</emphasis> chtěl taťka slyšet.“ Robin přešel k Nikovi, pak se naklonil a tak rychlým pohybem, že jsem ho sotva zachytil, vrazil do milimetrové mezírky mezi Flayovými stehny sekáček na maso. George je milována, a to nejen mnou. Rukověť si hověla přímo u jeho chlouby a vlk okamžitě zezelenal. Zblednout už víc nemohl. „Nemysli si, že jen proto, že jsem třetí v řadě, ty zablešenej čokle, zmeškám příležitost,“ řekl puk sametově. Pak se Vtipálek narovnal a naklonil hlavu k Nikovi. „Omlouvám se. Vím, že s tím porcujete tofu.“ Pak se jeho oči obrátily ke mně a pohrdavě se ušklíbl. „Nebo si zkracujete nehty.“</p>

<p>Byl to poněkud zoufalý humor a vyšel trochu naprázdno, ale oceňoval jsem snahu. Oceňoval jsem všechno, co jen na zlomek vteřiny odpoutalo mou pozornost od představy George vězněné Kalebem. Určitě to není nic příjemného. Ten zkurvysyn mě oblafnul. Měl jsem vědět, že takové zuby nejsou jen tak pro parádu.</p>

<p>„Snížku.“ Utřel jsem si Flayovu krev do kalhot. „Snížku, Snížku.“ Položil jsem nohu na konferenční stolek a pak do něj strčil. Stolek narazil Flayovi do kolenou tak prudce, až se odštípl kus dřeva a vlk zavyl bolestí. Kupodivu to přesně zapadlo do kategorie věcí, které mě ani v nejmenším nezajímají. Když přestal kvílet, což přišlo docela rychle − Kaleb si najal drsnýho bastarda − zeptal jsem se prázdným hlasem: „Takže co ten zkurvysyn chce?“</p>

<p>Flay začal drmolit. Kousek slova tady, část pokroucené věty támhle − vykašlával Kalebovy instrukce… spolu s příležitostnou sprškou krve. Chudáček, co? Moc nás nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že to nebude jednoduché. To ale neznamená, že to nedokážeme. Dokážeme. Dokážeme cokoliv, abychom George dostali zpátky. A potom Kaleb nebude žít dost dlouho na to, aby si tu svoji cetku užil.</p>

<p>„Koruna?“ zopakoval Robin pohrdavě. „Vážně? Ty vyšly z módy dávno před tupé a polyesterem, ale pokud Kaleb po nějaké tak moc touží, jsem si jistý, že najde pouličního prodavače, který mu nějaký kousek štrasu prodá.“</p>

<p>„Je… zvláštní. Zvláštní,“ soukal ze sebe Flay urputně. To už říkal. Potíž byla, že nevěděl, co je na ní tak zvláštního. Měl popis; kruci, měl v kapse i barevný obrázek, ale proč Kaleb po té zatracené věci tak touží… na to nepřišel. To by předpokládalo, že Flay má nějaké mozkové buňky, aby mohl bádat nad motivací svého šéfa.</p>

<p>Na papíře byl objekt Kalebovy touhy zobrazen jako jednoduchý kovový kroužek, podivně růžovozlatý. Nevypadalo to nic moc, ale to nic neměnilo na tom, že dá jistou práci to sehnat. Má ji totiž Kerberos. Ten Kerberos, o němž jsme se celou dobu domnívali, že s ním jednáme. Kaleb pro něj nepracuje, ale Flay ano. Snížek − dvojitý agent. Bylo to legrační, a věděl to dokonce i Flay. Niko se ho zeptal, proč nemůže trochu čuchat kolem a najít tu věc sám, když je členem Kerberovy bandy. „Hloupý.“ Krvavé rty se zkřivily. „Hloupý. Kaleb říkat. Kerb… eros říkat.“ Oči mu žhnuly pocitem potupy, ale bylo v nich i smíření. Flay si je vědom svých omezení, bez ohledu na to, jak je asi nenávidí. Oba šéfové se mu posmívají, takže Kaleb musí platit víc. Zradit někoho, jako je Kerberos, určitě nepřijde levně.</p>

<p>Flay sice není chytřejší než obyčejná záchodová plíseň, ale Kaleb ano. Všechno to skvěle naplánoval. Dokázali jsme, že se vypořádáme s vlkem tak silným jako Boaz. Zároveň jsme na sebe upozornili Kerbera. Nakopali jsme Boazovi zadek, možná jsme ho i zabili. Kerberos se určitě musí aspoň malinko zajímat o někoho, kdo sejmul jeho rivala. Když už nic jiného, tak nám to zajistí audienci u Jeho chlupatého Veličenstva.</p>

<p>Flay mluvil dál, ale už se jen opakoval. Neužitečné kecy. Zatímco Flay dál něco mumlal, odešel jsem pryč. Prostě… jsem odešel. Do haly, do Nikova pokoje a oknem ven. Posadil jsem se a kov požárního schodiště pod mou vahou zarachotil. Večerní vzduch byl těžký a vlhký, neochotný ochladit mě, a vrčící doprava se líně plazila dole jako neklidná řeka přehřátého kovu. Opřel jsem zkřížené paže o kolena a zadíval se do prázdna. Pozoroval jsem řeku světla dole, sledoval ji zároveň s tím, jak přicházela tma a dole rozkvétaly stovky světel. Žlutá, bílá, do očí pálící modrá… řeka plná hvězd.</p>

<p>„Máš tu místo?“</p>

<p>Beze slova jsem se posunul a Niko se usadil těsně vedle mě. „Vtipálek odjel. Zkusí s pomocí svých ‚kontaktů‘, jimiž se pořád tak chlubí, vystopovat Kaleba,“ řekl tiše po chvíli. „Taky se postará o Flaye.“</p>

<p>Neptal jsem se, co tím myslí. Doufal jsem, že to má znamenat, že Robin nacpe vlka hlavou napřed do nejbližší popelnice, ale naneštěstí jsem o tom pochyboval. Na to je můj bratr příliš chytrý. Ať se nám to líbí, nebo ne, Flay je naše jediné spojení s Kalebem <emphasis>i</emphasis> Kerberem. Nezbývá nám než jej udržet naživu, i když se mi to vůbec nelíbí. Možná ho Robin strčí do nejbližší psí boudy, a když už bude v tom, mohl by ho taky nechat vykastrovat. Kruci, můžu přece snít, ne?</p>

<p>„Máme kde začít, Kale. Je to alespoň něco.“</p>

<p>Nepřítomně jsem přikývl. Jasně. Aspoň něco. A řeka tekla dál.</p>

<p>Niko čekal s rukama olivové barvy kůže položenýma volně na kolenou. Trpělivě a tiše seděl vedle mě a přesně to jsem potřeboval; v tu chvíli jsem se na nic jiného nezmohl. Netroufám si odhadnout, jak dlouho jsem tam seděl, nebo kolik hodin Niko strávil po mém boku, ale když jsem konečně promluvil, měl jsem hlas chraplavý nepoužíváním. „Co je jedna práce v přestrojení navíc, že jo?“</p>

<p>Jeho oči se odvrátily od plujících světel a pohlédly na mě. „Po tom všem, čím jsi prošel, bych nikdy nevěřil, že přijde čas, kdy si budu přát, abych nebyl člověk. Ale přece se mi to poslední dobou stává stále častěji.“</p>

<p>Niko nemůže jít se mnou. Na polovičního Ólfího budou asi nadávat, ale člověk je míň než nic. Nepřátelíte se se svým jídlem. A rozhodně ho nenajímáte. „Dobromila by tě stejně nikdy nenechala jít mezi ty prohnaný vlkodlačí štěňata.“ Snažil jsem se zazubit, ale moje pusa nespolupracovala. Zavřel jsem oči a opřel hlavu dozadu o rám okna. „I tak tam pořád budeš se mnou, Cyrano, v každém okamžiku. Jestli někomu nakopu zadek, bude to jen díky tobě.“</p>

<p>„To by učiteli mělo stačit.“ Pak jemňoučce zašustila látka. „Ale nestačí.“</p>

<p>Niko se nacházel v naprosto příšerné pozici, bylo to horší než při té pokerové hře. Tentokrát tam nebude žádný drát, žádná pomoc, když se ocitnu v nouzi. On se ani nebude mít <emphasis>jak</emphasis> dozvědět, že mám potíže. Mikrofon sice pomohl při několikahodinové hře pokeru, ale na důkladné přestrojení − takové, kdy svou rolí žijete i dýcháte každý den − by nestačil. Jenže já budu v pořádku. Kruci, budu jen napodobovat to, čím jsem byl ani ne před rokem.</p>

<p>„Nemusíš do toho jít sám.“</p>

<p>Ale ano. Robin jít nemůže. Většina stvůr si o pucích myslí, že jsou to notoričtí lháři a zloději, schopní vás ve vteřině vysát z peněz. Jsou chamtiví, lakotní a nevyléčitelní kapsáři. Vtipálek ale takový není. No, vlastně je, ale taky je to přítel. Jenže i kdyby si vlci mysleli, že je Robin čistý jako padlý sníh a hodný jednoho nebo dvou přátelských očichání zadku, nechtěl jsem, aby se ocitl v první linii. Ani Dobromila. Podívejte, co se stalo George. Jen se sakra podívejte.</p>

<p>„Jo, Niku, musím,“ řekl jsem pevně, otevřel oči a podíval se na něj.</p>

<p>„Ne,“ vydechl a zarputile pokračoval dál bez viditelných emocí. „Já jít nemůžu, ale zapomínáš na Flaye. Robin ho ráno pustí.“</p>

<p>„Snížek? To si ze mě děláš srandu,“ řekl jsem nevěřícně. „Je to trouba očuchávající si rozkrok.“</p>

<p>„Ano, ale tenhle trouba očuchávající si rozkrok pracuje pro Kerbera. Kaleb nám ho dal z určitého důvodu. Byli bychom hloupí, kdybychom ho nevyužili.“ Nad hlavami se nám v soumraku mihl stříbřitě bílý holub. „A zrovna teď si kvůli Georgině nemůžeme dovolit být hloupí.“</p>

<p>Pravda. Zajel jsem si prsty do vlasů a snažil se spolknout knedlík, co jsem měl v krku. „Na co myslíš, že to je?“ zeptal jsem se náhle. „Ta věc, kterou chce Kaleb.“ Vážně jsem pochyboval o tom, že po ní touží pouze kvůli módě. Určitě má nějaký účel, musí mít.</p>

<p>„To je dobrá otázka a Dobromila na tom právě teď pracuje. Říkala, že jí to tak den dva zabere.“</p>

<p>„Zase žádná romantika, co?“ Milostný život upírky a „udělej si sám“ nindži zase jednou musel ustoupit mému mizernému životu. „Promiň,“ řekl jsem stručně.</p>

<p>„Nebuď hloupý, Kale,“ odpověděl zostra. „Nic z toho nemá co dělat s tebou. S námi oběma ano, ale ne jen s tebou. Kaleb nás chtěl jako tým. Já s tebou sice nebudu uvnitř, ale to neznamená, že budu zahálet.“ To by Niko nikdy nemohl. Kdyby se něco stalo, musel by najít jiný způsob, jak zachránit George.</p>

<p>„Jakoukoliv vinu na tom neseme půl na půl,“ pokračoval. „Rozumíš tomu, že ano?“ Nikdo nedokáže proměnit otázku v hrozbu jako můj bratr.</p>

<p>„To si piš.“ Vyhrabal jsem se na nohy a lehounce se na Nika usmál. „Jsi král drsné lásky, Cyrano. Ať žije král.“</p>

<p>Dlouhatánský nos si odfrkl. „Ty, jak před někým klečíš. Proč si to nedovedu představit?“ Postrčil mě k oknu. „Jdi do postele, Kale. Musíš se vyspat, nebo zítra nebudeš k ničemu. Ani mně, ani Georgině,“ dodal vážně.</p>

<p>Měl pravdu. Ale i tak mě zvuk jejího jména zasáhl jako rána do břicha. Jenže něco jsem slíbil. Žádná další sebelítost, naříkání ani bědování. To nepomůže ani mně, ani George.</p>

<p>Zrovna teď nám nepomůže nic.9</p>

<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Kerberos.</p>

<p>Promluvme si o Kerberovi. Před několika dny, když všechen tenhle hnus začal, Dobromila říkala, že neví, v čem spočívá jeho „odlišnost“ a proč ho považují za méněcenného a nehodícího se mezi ostatní členy Klanu. A já o tom dál nepřemýšlel. Zpočátku mě to vůbec nezajímalo. A potom… mě to už taky nezajímalo, ale z jiných důvodů. Apatie nebo zběsilá zuřivost, výsledek je tentýž.</p>

<p>Ale zpátky k mému novému šéfovi, Kerberovi. O Kerberovi by se dala říct spousta věcí, ale zaměřme se na tu hlavní.</p>

<p>Kerberos byl zatracená zrůda.</p>

<p>Neříkám, že jsem svého času neviděl jisté podivnosti. Nic by nemohlo být dál od pravdy. Ale i když Kerberos nebyl to nejpodivnější, co jsem kdy viděl, neměl k tomu daleko. Zabilo by Flaye, kdyby vyprskl slovo „dvojčata“? Jasně, Snížek je při smyslech asi tak jako kdejaký zaměstnanec fast foodu hulící trávu, ale já po něm nechtěl víc než jedno jediné slovo. Dobře, možná by mi bylo divné, proč dvojčata vystupují pod jedním jménem, ale mohl jsem být malinko připravenější. Protože, upřímně… podíval jsem se na to <emphasis>zatraceně</emphasis> zblízka.</p>

<p>„Flay říká…“ začal jeden.</p>

<p>„…že se k nám chceš přidat,“ dokončil druhý.</p>

<p>Doufal jsem, že to nedělají moc často. Bylo to strašidelné… jako přehnaně roztomilá reklama na žvýkačky, která se příšerně pokazila. Tohle rozhodně nebylo žádné dvojité potěšení. Posadil jsem se do jedné ze dvou židlí u pracovního stolu, opřel se do drahé kůže a snažil se vypadat, že mě vůbec nerozhodilo to, co na mě zírá z druhé strany stolu. „Mohl by snad někdo jako já najít lepší místo? Slyšel jsem, že tolerujete rozdíly a…“ − hořký úšklebek jsem ani nemusel předstírat − „nevhodné křížení.“</p>

<p>Podívejte na mě. Chladný a klidný. Jsem divokej a mám tu v okolí největší koule. To bylo na povrchu. Uvnitř jsem bádal nad tím, proč zkouším uplatnit své žalostně amatérské schopnosti pracovat v přestrojení proti <emphasis>t</emphasis><emphasis>omuhle.</emphasis> Pochopil jsem, proč ten zkurvysyn Kaleb chtěl na špinavou práci někoho jiného. Abych dal odpočinout očím, letmo jsem se rozhlédl po kanceláři. Byl to doslova palác. Už chyběl jen harém. Ačkoli, abych řekl pravdu, Kerberos se tomu docela blížil. Na gauči u vzdálenější zdi si pohodlně hověla sukuba a pilovala si dlouhatánské špičaté nehty. Až na ramena jí spadaly vlasy černé jako noc a zároveň stříbrné jako bouřkové mraky. Poslala mi letmý polibek a při tom pohybu se její perleťová hruď vzedmula. Flirtování dokončila mávnutím safírových řas nad temnýma očima a pak mě dál ignorovala.</p>

<p>Kerberos mě na druhou stranu sledoval zpoza stolu velikosti menšího auta bez mrknutí oka. Tedy alespoň jedna z jeho hlav mě sledovala. Zírala na mě šikmýma hnědýma očima, jež se blýskaly odlesky tekutého zlata, zatímco druhá se obrátila ke strážci u dveří. „Najdi Orrina. Má zpoždění a já chci hlášení.“ Hlas byl chladný a naprosto bez emocí, přesně jako jeho oči. Na vlka to bylo neobvyklé. Ať už to byl zuřivý vztek, škodolibá radost nebo neukojitelná nadrženost, vlci většinou nosí svá malá srdíčka a ještě menší mozečky na dlani. Kerberos se v tom dost výrazně lišil, a to bylo překvapivé a trochu znepokojivé.</p>

<p>Obě hlavy se teď soustředily na mě a já si v duchu udělal poznámku, abych se později nakopal za to, že jsem se nedivil, jak Kerberos přišel ke svému jménu. Tříhlavý pes strážící vchod do pekla… tenhle Kerberos měl jen dvě hlavy, ale co já mám co remcat? Lidem se občas rodí siamská dvojčata a děje se tomu tak i ve zvířecí říši, ale nikdy jsem o takovém případu neslyšel u vlkodlaků. Jak jsem si už předtím pomyslel, vlkodlačí společnost slabost netoleruje a vlk jako Kerberos měl být hned po narození zabit silnými čelistmi své matky. Jak tihle dva přežili, mi bylo záhadou, a to přímo nervy drásající. Tenhle typ srůstu má určitě jméno. Niko by to věděl… kdyby tu byl. Jediné pevně stavěné tělo, dvě kulaté hlavy se stejnými vlčími obličeji, krátké černé vlasy ulízané dozadu na dobře stavěných lebkách − to byla Kerberova lidská forma. Netěšil jsem se, až uvidím vlčí. Na rozdíl od Snížka byl Kerberos ze starého chovu; mohl si vybrat, jestli bude vlkem nebo člověkem.</p>

<p>Dvojčata na sobě měla oblek antracitové barvy, který připadal drahý i mým neznalým očím, a pod ním měl ebenově černou košili se dvěma stojáčky. Musela to být zatracená práce ušít oblek na nepřirozeně široká ramena a rozdvojenou páteř, ale neznámý krejčí se s tou výzvou popral. Tlusté, ale perfektně upravené nehty bubnovaly o stůl v podivně povědomém rytmu. A pak jsem na to přišel. Prokofjevův <emphasis>Péťa a vlk.</emphasis> Kruci, tenhle chlap je teda něco. „Opravdu nevhodné křížení.“ Identická široká chřípí nasála vzduch, aby zachytila můj pach. „Odporné a nechutné spojení.“</p>

<p>Nejdřív promluvila hlava napravo a pak ta nalevo. Uvědomil jsem si, že si je buď budu muset označit jako Kerberos I a Kerberos II, nebo prostě sledovat proud slov a smýšlet o nich jako o jednom stvoření. Zdálo se ostatně, že takhle o sobě smýšlí i sám Kerberos.</p>

<p>„Odporný a nechutný,“ prohodil jsem, natáhl se v křesle a zkřížil nohy v kotnících. „To jsem já. Ale taky jsem loajální, pokud se dobře platí. Dokážu se postarat o sebe i o všechno, co se mi připlete do cesty.“ Tentokrát jsem se nezazubil hořce, ale pořád to byl temný úšklebek… temný a pobavený. A pak jsem na dort přidal třešničku. „A jsem zlej.“</p>

<p>Ve vlčím jazyce to znamená jedinou věc − že si hraju s jídlem. To je povahový rys, který by se líbil komukoliv z Klanu − protože, koneckonců, zabíjení je obchod. Jenže mučení, to je <emphasis>umění.</emphasis></p>

<p>„Ale, vážně?“ Nehty přestaly bubnovat, prsty se zastavily. Oči zachytily stehy, jež mi zdobily zápěstí a vykukovaly zpod rukávu bundy. „Boaz.“</p>

<p>„Mizerný hráč pokeru,“ odfrkl jsem si. „A neumí prohrávat.“ Určitě o tom incidentu s Boazem slyšel, a nejen od Flaye. Jen jsem doufal, že boj byl dost divoký na to, aby nebyly známy detaily. Dobromilu, protože tu nebyla, aby mi mohla nakopat zadek, jsem mohl vydávat za milenku nebo zaměstnavatelku. Ale Nika…</p>

<p>„Teď už moc nehraje, protože hnije na hřbitově pro domácí mazlíčky v Jersey.“ Objevily se dva stejné chladné úsměvy a pak ne úplně nezaujatě dodal: „Slyšel jsem, že tam byl člověk, který taky nadělal dost škody. Blond, s mečem.“ Hlava napravo se stále dívala na mě. U té nalevo se úsměv pomalu rozplynul a víčka se hloubavě přivřela, ale taky na mě pořád zírala. Upřeně zírala.</p>

<p>„Jo.“ Lehce jsem se ušklíbl. „Myslel jsem, že to byl vyhazovač.“ Kerberos si mohl lehce ověřit, že to není pravda, ale i kdyby to udělal, neřekl jsem, že Niko byl vyhazovač… jen to, že si to myslím. Tváří v tvář budoucímu zaměstnavateli budu raději vypadat neinformovaně nebo poněkud hloupě než jako lhář. „Puk najme cokoli. Ale musí se mu nechat, že byl dobrej.“ Ušklíbl jsem se ještě víc. „Na člověka.“</p>

<p>„Na ovci,“ opravil mě. Obrovské tělo se pohnulo, jen lehce, ale i tak se vzduch kolem něj dal do pohybu jako lavina. Z Kerbera byla cítit síla a byla spíš přirozená než nadpřirozená. Přírodní živel − tornádo, hurikán, zemětřesení − to může nadělat víc škody než jakákoliv stvůra. Dokázal jsem pochopit, proč ho Flay zradil. Když vás tohle drží na vodítku, jak byste mohli nebýt permanentně namíchnutí? Kerberos selhání bezpochyby nesnáší příliš dobře. Kruci, když má špatnou náladu, tak kolem nejspíš létají těla. Flay není nejrychlejší a nejchytřejší. Občas určitě něco zvrtá. A pak za to těžce zaplatí. Možná za svou zradu nechtěl peníze − možná to byla prostě jen pomsta. Ale ať už měl Flay jakékoliv důvody, zajistil mi audienci u Kerbera. Teď bylo na mně, aby to zabralo.</p>

<p>„Na ovci,“ souhlasil jsem líně.</p>

<p>„Ty jsi taky napůl ovce.“ Tlustý a veliký kloub klepnul o jemný povrch stolu. Sukuba si okamžitě přestala pilovat nehty, vyskočila z gauče a připlula ke stolu. Byla to opravdu velice podmanivá chůze. Nebylo to jen erotické (ačkoli z velké části rozhodně ano). Určitě se na tom podílely hadí geny. Sukuby nemůžou chodit bez zhoupnutí v bocích, ani kdyby chtěly. Přesunula se za Kerbera a začala ho pomalu masírovat. Věnovala přitom stejnou pozornost oběma krkům. Tím to ale nekončilo − černým rozeklaným jazykem polaskala každé ucho. Pokud uvážíme mou genetickou výbavu, nemám do toho co mluvit, ale i tak jsem se v duchu otřásl a pomyslel si: <emphasis>Brr.</emphasis> Snažil jsem se ignorovat signály k páření jako z <emphasis>Království divočiny</emphasis> a lehce naklonil hlavu. „Jo, máma. To byla ženská. Kamarádila se s každým pérem, ať patřilo stvůře, nebo ne.“ Samozřejmě že to nebyla tak úplně pravda. Sofie to udělala pro peníze, ale teď nebyl čas zabývat se detaily.</p>

<p>„Člověk nebo Ólfi. Těžko určit, co je nechutnější.“ Obě hlavy vydechly a pak s odporem prohlásily: „Člověk.“</p>

<p>Oni to tak nejspíš cítí. Ólfi všichni nenáviděli a štítili se jich, ale pořád je váhavě respektovali. Ale lidi… co je k respektování na lidech? Z pohledu Klanu vůbec nic. „A co se stalo té běhně, tvojí ovčí matce…“</p>

<p>„…která smilnila s nadřazeným?“</p>

<p>Usmál jsem se. Byl to šťastný úsměv. Čistý, upřímný a spokojený.</p>

<p>„Sežral jsem ji.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Samozřejmě že jsem Sofii ve skutečnosti nesežral, ale nemohl jsem si pomoct − měl jsem dojem, že by se sem hodila líp než já. Flay mě představoval stvořením bez svědomí a oplývajícím nekontrolovatelnou sexualitou, která je nutí ukájet se na nejbližší noze. A to byla celá Sofie. Proces představování nebyl tak úplně bezbolestný, ale nebyl jsem si jistý, kdo jím byl víc vyvedený z míry; jestli mí noví spolupracovníci, nebo já.</p>

<p>Není třeba říkat, že jsem si to moc neužíval. Ale musel jsem předstírat, že ano. Měli jsme historku, že Flay zná někoho, kdo zná někoho, kdo je bratranec někoho, kdo byl v baru ten večer, kdy se podělala pokerová hra. Nebo tak nějak. A tak se seznámil s mou jedinečnou osobou. Byl to chatrný příběh, ale dávalo to větší smysl než tvrzení, že Flay vystopoval předpokládaného Boazova vraha z vlastní iniciativy. Každý, kdo kdy potkal Snížka, by věděl, že to je zatraceně nepravděpodobné. Takže prozatím jsme s Flayem byli parťáci, kámoši, a nejspíš si budeme navzájem půjčovat obojky proti blechám. Nezbude nic jiného, dokud ho nebudu moct zabít.</p>

<p>Kerberos měl kancelář v přestavěném skladišti na Watts Street. Nevěděl jsem, na co potřebuje všechen ten prostor, ale aspoň to nebylo takové klišé jako zařídit si základnu v baru nebo striptýzovém klubu. Zatímco jeho kancelář byla oázou všeho drahého a dekadentního, zbytek vypadal zcela typicky. Betonová podlaha, vysoký, nedodělaný strop, zápach pilin a plísně a loužičky podezřelých tekutin… upřel jsem pohled na Flaye a zatřepal nohou. Kapky proletěly vzduchem a já podrážděně sykl nad zápachem čpavku. „Většinu času chodíte vzpřímeně, vy chlupaté koule, a stejně se neumíte chovat slušně? Ježíši.“</p>

<p>Flay na mě vycenil zuby. Mohl to být široký úsměv, ale mohla to být i hrozba; těžko říct. Tak ani tak mě to moc nezajímalo. „Fenrik. Jaffer. Lijah. Mishka.“</p>

<p>Zdálo se, že Snížek, ať už měl omezené množství mozkových buněk, nebo ne, mě dokázal ignorovat úplně stejně jako já jeho. Vyštěkl jména, jako bych mu zrovna nohu nepocákal starou močí. Čtyři vlci, jimž jména patřila, na mě zírali, jako bych spadl z nebe. Bílé oči, rty stažené do tenké linky a drápy trhající krabice, které drželi… musel jsem svou myšlenku trochu poupravit. Zírali na mě, jako bych spadl z nebe, abych znásilnil jejich ženy, z jejich dětí udělal rohožky a pak jim všem zkusil prodat životní pojištění.</p>

<p>Zazubil jsem se s nevěřícnou a škodolibou radostí a pak nedbale mávnul rukou. „Čau, kluci, já jsem tu novej. Vsadím se, že jste nečenichali, že přijde <emphasis>tohle.</emphasis>“</p>

<p>V tichu skápla z jednoho zdeformovaného čenichu slina a na laťové bedýnce, která sloužila jako provizorní stůl, vytvořila loužičku.</p>

<p>„Co? Nedostanu košík s ovocem?“ Sehnul jsem se, sebral kartu a ohýbal ji mezi prsty. „Zase poker. Vy psíci máte tu hru fakt rádi, co?“</p>

<p>„Ólfi.“ Promluvil ten, kterého Flay označil jako Lijaha. Jaffer s nešťastně vlhkým čumákem jen dál zíral a slintal.</p>

<p>„Vážně? Kde?“ Ohlédl jsem se přes rameno. Pak jsem se otočil zpátky, zhoupl se na patách a založil si ruce na prsou. „Aha, ty myslíš <emphasis>mě?</emphasis> To těžko. Přinejlepším jen z poloviny Ólfi. Jen poznámečka v životopise.“ Naklonil jsem hlavu, aby získali ten správný dojem. „Nebo nádech v mé jiskřivé osobnosti.“</p>

<p>„Rozhodně ólfí humor,“ zavrčel Fenrik, malý, ale zavalitý vlk. „Legrační jako infekce v řitním otvoru.“ Chytil Jaffera za huňatou hřívu a bez milosti mu zatřásl hlavou. Kolem létaly chumáče chlupů. „Jsi vlk, ty vykastrovanej bastarde. Tak se podle toho chovej.“</p>

<p>Jaffer se přikrčil a rychle si chlupatou rukou otřel pusu. Chlupy červené jako hasičské auto mu v chomáčích vykukovaly na pažích a zpod límečku mikiny s nápisem Yankees. Vlasy na hlavě měl sestříhané na dva centimetry, ale všechny do jednoho stály. Vypadalo to, jako by mu na hlavě tancovaly plamínky. Oči měl kulaté a žluté a chlupatý obličej zabíralo něco mezi čenichem a vlhkým nosem. Předpokládal jsem, že Jaffer moc ven nechodí. Ve všech ohledech to byl vzpřímený vlk s krátkým sestřihem. Určitě by nikoho nepřesvědčil o opaku. Ani v noci mezi namol opilými lidmi. Nechtěně jsem k němu pocítil záchvěv soucitu. Zbytek nás stvůr v místnosti se klidně mohl vydávat za člověka. Já bych oblafl kohokoli. Flay, Fenrik, Lijah a Mishka sice nebyli úplně normální, ale mohli chodit po ulicích a dostalo se jim nanejvýš několika udivených pohledů. Fenrik vlastně vypadal skoro stejně lidsky jako já, nebýt jeho očí. Téměř bílé − byla to taková stříbromodrá, jakou mají oči husky. A vlasy měl skoro stejné. Přesto nebyl starý − mohlo mu být možná něco ke čtyřiceti. Když se na mě podíval, měl jsem pocit, že za závojem odporu vidím záblesk zájmu. Možná Ólfi nemiloval, ale chtěl se na nějakého podívat zblízka… i na takovou nepovedenou verzi, která je jen stínem skutečnosti. Na Fenrika bych si měl dát pozor. Je chytřejší než ostatní.</p>

<p>Mishka byl určitě příbuzný s Jafferem. Jeho vlasy nebyly tak červené, spíš mdle měděné, a jeho čumák byl vlastně spíš výraznější předkus s lidským nosem. Oči měly oříškovou barvu se zelenozlatými odlesky. Lijah vypadal spíš jako chrt než vlk. Byl hubený jako tyčka a měl dlouhé, uhlazené, žíhané vlasy. Černé se zlatými a hnědými skvrnami a padaly mu až k ramenům. Dobře zakrývaly špičaté uši a čelist příliš úzkou na jakéhokoliv vzdáleného příbuzného primáta.</p>

<p>Celkem vzato to byla pestrá směska a všichni kromě Jaffera vypadali poměrně drsně a schopně. Všichni byli napjatí… bylo to takové sotva viditelné cukání pod kůží, které prozrazovalo, že jsou připravení a agresivnější než vyhladovělý žralok. Někteří vlci milují hon. Milují chuť krve na útěku. Tihle chlapíci rozhodně spadali do kategorie „zabít v běhu, hnát se za zabitím“. Ať už si Klan o Kerberovi myslí cokoliv, svoje hochy si vybírá dobře. Dokonce i Flaye. Snížek je sice zrádce a asi nepůjde v Einsteinových stopách, ale má tuhý kořínek. Je houževnatý.</p>

<p>Dál bylo ticho a já se přesunul ke stolu, abych vyhodil Jaffera z jeho židle. Fenrik byl v téhle malé skupince zjevně alfa samec a Jaffer měl nejnižší pozici. Nechtěl jsem zaujmout jeho místo. Rudý vlk mi ukázal zuby, které byly kupodivu úplně lidské, ale přikrčil se a odcupital stranou. „Protože nejsem moc na očichávání zadků, co kdybychom si na seznámení dali jednu hru?“ Sesbíral jsem karty a nedbale je zamíchal. „Slibuju vám, že ze mě dostanete příští výplatu pro chlupatý hochy. Hraju mizerně.“</p>

<p>Fenrikovy bledé oči se rozšířily a změnil se. Jednu vteřinu to byl člověk, druhou vlk. Před očima se mi objevila jen skvrna − bylo to tak rychlé, že kdybych mrkl, propásl bych to. Boaz byl rychlý − charakteristický znak starého chovu − ale tenhle chlápek… byl ještě rychlejší. Měl jsem chuť zatleskat. Tak co. Udělal jsem to. Tři krátká tlesknutí. „Zatraceně,“ řekl jsem. „Nemusel jsem si ani kupovat lístek na kouzelnickou show. Bude popcorn? Můžu si po představení koupit tričko?“</p>

<p>O bedýnku se opřely dvě mohutné tlapy a černé pysky se tiše stáhly dozadu. Vypadalo to, že to dopadne úplně stejně jako s Boazem, jenže tentokrát nebudu mít za zády Dobromilu a Niko nerozrazí dveře. A tyhle věci člověku zatraceně chybí, to mi věřte. Sáhl jsem do bundy a vytáhl svou novou zbraň. Flay mi ji vrátil, poté co mě Kerberos přijal pod mateřská křídla. Byla krásná a jen o něco menší než protiletadlová zbraň. U Boaze a jeho hochů jsem se poučil a tentokrát jsem chtěl něco, co dokáže zastavit vlka na místě. S nerezovou ocelí, černou, gumou potaženou rukojetí a futuristickou hlavní víc než dvacet centimetrů dlouhou je Magnum .50 oblíbenou hračkou při lovech velkých zvířat. Jestli tihle chlapíci nejsou velká zvířata, pak už nevím. Zbraň vážila víc než pětileté dítě a já ji se žuchnutím položil na bedýnku mezi sebe a Fenrika. „Rozčiluješ mě, Lassie,“ řekl jsem přívětivě. „Timmymu[9] to tvoje otravování možná nevadí, ale mně jo.“</p>

<p>Tiché vrčení přešlo v řev motorové pily, jež rozčísl vzduch na kusy. Lassie zjevně <emphasis>moje</emphasis> otravování taky nenesla moc dobře. A pak mezi nás vstoupil zcela nepravděpodobný smírce. S rozzlobenýma červenýma očima přistoupil Flay k bedýnce vzal Fenrika za stříbrnou srst a mě za límec bundy a pak námi zatřásl − stejně jako Fenrik předtím zatřásl Jafferem. „Pracovat pro Kerbera.“ Znovu námi zatřásl. „<emphasis>Všichni</emphasis> pracovat pro Kerbera.“ Potom nás pustil, sebral mou zbraň, připlácl mi ji na hruď a přitlačil Fenrikův chlupatý zadek zpět na jeho židli. „Pitomí. Kerberos sežrat oba. Pitomí.“ Založil si ruce na prsou a s odporem zavrtěl hlavou. „Debilové.“</p>

<p>Stál jsem jako sloup a musel vše přehodnotit. V bandě byl alfa samec, ale nakonec to vůbec nebyl Fenrik. Byl to Flay. Flay se zkoseným čelem, komolenou řečí a jím samotným uznaným nízkým IQ. Nevěděl jsem, co si o tom kruci mám myslet. Zastrčil jsem zbraň do pouzdra a znovu se zamyslel nad situací. „No jo, kruci. Nechat se sežrat hned první den, to nevypadá jako fajn kariérní plán. Příměří, Lassie?“</p>

<p>Z vlčí masy se vynořil nahý Fenrik a zíral na mě zúženýma očima. Možná jsem ho zaujal, ale to neznamenalo, že mě má rád. Kdo ví? Možná ho zajímalo spíš to, jak by poloviční Ólfi chutnal, než aby se na něj jen zblízka podíval. A to, že mě nemá rád… na to jsem zvyklý. Kdyby to bylo naopak, asi bych se taky neměl rád.</p>

<p>„Příměří,“ vyplivl Fenrik váhavě a začal se oblékat. „Nikdy neposuzuju Kerberova rozhodnutí. Ani tohle ne.“</p>

<p>„To je od tebe šlechetné.“ A taky zatraceně chytré. Kerberos na mě nepůsobil jako někdo, kdo by toleroval opozici ve vlastních řadách. Jelikož na mě dál zíral rudým pohledem, povzdechl jsem si a pokrčil rameny. „Co takhle oběd na nováčka? Pizza. Steak. Vyberte si. Já to platím.“</p>

<p>Pracoval jsem od šestnácti, kdy jsme se poprvé vydali na útěk. Většinou v zapadlých barech, na místech, kde je jedno, když jednoho dne prostě zmizíte. Platí vám na ruku a je jim jedno, jestli máte občanku. Jestli jsem se tam něco naučil, pak to, že pohodu do pracovního týmu vnáší jídlo. A alkohol. Hodně alkoholu. Já ho asi moc nevypiju, ale vysolím za něj peníze. „A první runda je na mě,“ dodal jsem. „Máte někdo pytel, abychom ho přetáhli Jafferovi přes hlavu?“</p>

<p>Byl to steak − přirozeně. Asi tak ze dvou krav. Středně velká restaurace někde pod Čtrnáctou. Byla temná jako jeskyně a docela levná. Samozřejmě že „docela levná“ vynásobeno pěti vlky spolehlivě vyprázdní i nejhlubší peněženku. Všude kolem byly T-bone steaky, brambory topící se v másle, smetana a sýr a na každého vlka tuplák piva. Kdybyste se jen nadechli vzduchu kolem, začaly by vám kornatět tepny následkem značně zvýšeného cholesterolu. Žvýkal jsem krvavý steak − určitě by mi neprospělo hrát si na predátora, který musí mít maso dobře propečené. Kdo by mi to asi spolknul? Sousto s pronikavou krvavou chutí se mi vzpříčilo v krku, když jsem v temnotě zahlédl záblesk červené. Štíhlá postava a měděné vlasy, ale pleť byla smetanově bílá a vlasy krátké, zakryté kšiltovkou. Nebyla to George. Hezká servírka si všimla, že se na ni dívám, a trochu váhavě se usmála. Když uvážíme, jakou jsem měl společnost, ani se jí nedivím.</p>

<p>Sklonil jsem hlavu, přerušil kontakt a dál zamračeně pokračoval v jídle. Jsem Ólfi. Ólfi měli nezkrotnou chuť k jídlu… všechny jejich chutě byly nezkrotné. Pokud chci u Kerbera vydržet dost dlouho na to, abych našel, co hledám, musím držet krok s chlapci. A ti se právě teď probírali kusy masa s rychlostí a elegancí křovinořezu. Napíchl jsem vidličkou další sotva nahnědlý kus, sežvýkal a spláchl to lokem piva. Ale tady jsem se držel zpátky. Potřeboval jsem sice zapadnout, ale ne se zpít do němoty. Pochybuju, že bych si pustil pusu na špacír, vyskočil na stůl, začal tancovat a zpívat o radostech života špeha. Ale zpomalilo by to moje reflexy, a to nezmiňuju jisté náznaky duševních schopností, které bych taky měl mít. A tak jsem se cpal steakem a příležitostně si malinko lokl piva.</p>

<p>Někdo si toho musel všimnout. Určitě by k tomu došlo, kdyby si Flay občas mazaně nepřihnul z mé sklenice. Měl docela výdrž. Stůl byl veliký, ale nás bylo šest a jídla bylo dost na pět bufetů. Byla tam tudíž děsná hromada nádobí. A protože Flay seděl vedle mě, mohl vypít mou sklenici, aniž by vzbudil podezření. A taky to dost často dělal. Úkosem jsem se na něj podíval. Nikdo jeho intelektuálním schopnostem moc nevěřil… Kaleb, Kerberos, dokonce ani Flay sám, ale já se nad tím musel podivit. Vytěžil maximum z toho mála, co měl k dispozici? Nebo byla jeho nízká sebedůvěra způsobena tím, že je albín, jimiž vlci pohrdají?</p>

<p>Ať tu záhadu rozluští televizní dokumenty. Mě zajímá George a jenom George. Abych ji dostal zpátky, vezmu zavděk jakoukoli pomocí, kterou mi Flay nabídne, a budu za ni vděčný. Přesně do okamžiku, kdy bude George v bezpečí a z Flaye zůstane špatně vydělaná kůže ležící na podlaze v mém pokoji. Když si všiml, že ho pozoruju a jeho pohled se setkal s mým, zaťukal jsem vidličkou na okraj talíře a usmál se na něj tak ledově, že mi to mohlo popálit rty. Bílé obočí se stáhlo a ret se zdvihl jen tak, aby odhalil jeden špičatý zub. Génius nebo idiot, tak jako tak pochopil, co tím pohybem naznačuju. Niko je schopný zabít i nevinným kuchyňským náčiním. Já nevím, jestli to dokážu, ale s radostí se vrhnu do experimentování a zjistím to.</p>

<p>„Ještě pivo!“</p>

<p>Jafferův zastřený hlas odvedl mou pozornost. Měl na sobě mikinu s kapucí staženou tak hluboko do obličeje, že jsem viděl jen slabý třpyt očí a vlhký lesk nosu, který se zdál být čím dál víc mokrý. Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že nakonec nebudu muset mýt nádobí. Jen z účtu za alkohol by jeden zavrávoral. „Dobře, ještě pivo.“ Zvedl jsem ruku a ukázal servírce pět prstů, které jsem pak nasměroval na prázdný tuplák. „Kerberovi nevadí tekuté obědy?“</p>

<p>„Ani moc ne,“ zavrčel Fenrik. „Pracujeme většinou v noci. Ve dne jsme jen k dispozici, kdyby se něco dělo. Ber to třeba jako pohotovost.“</p>

<p>„Jako doktoři,“ řekl Jaffer a šťastně mrskl jazykem. Sprška slin mě zasáhla přes celý stůl a já sáhl po ubrousku, abych si otřel obličej.</p>

<p>Jo, jako doktoři. Už jim chybí jen stetoskop. Upustil jsem ubrousek a podíval se napravo, kde Lijah právě dojedl třetí steak, zatímco já se pořád pral s prvním. Hubený jako tyčka, ale kolik toho dokázal spořádat. „Jste u Kerbera dlouho?“</p>

<p>Lijah pokrčil hubenými rameny. „Dost dlouho. Je dobrý alfa, pokud děláš, co se ti řekne.“ Řekl to s jistotou, ale s nádechem nervozity.</p>

<p>„A když to děláš dobře,“ dodal Mishka zamračeně a pak zvedl ruku, aby ukázal, že mu chybí tři prsty. Dělat, co se vám řekne, je docela lehké… pokud se vám chce. Ale dělat to dobře, je občas těžší.</p>

<p>„Vypadá to, že jsi to nejmíň jednou podělal, Míšo.“ Odstrčil jsem talíř. Břicho jsem měl přeplněné jídlem. „Nebo má Kerberos rád prsty.“</p>

<p>„Kerberos je dobrý alfa,“ opakoval Fenrik s kamennou tváří. „Dá šanci mnoha takovým, kterých by se ostatní z Klanu nedotkli.“ Ukázal na mě vidličkou. „Takovým jako ty.“</p>

<p>No… vlastně měl pravdu. Ne, že by bylo mnoho takových jako já, ale pochopil jsem, co tím myslí. Existuje spousta stvůr a jedna je horší než druhá. I mezi nimi panují předsudky, nestydaté a hluboké. Pokud se jakkoli lišíte, někdo vám to rád dá sežrat. Nelidi jsou ve své zášti naprosto upřímní, nepotřebují k tomu žádné posvěcení vládou. Kerberos je ale jiný. Překonal vlastní odlišnost − předpokládám, že čistou silou a s potoky krve − a obklopil se dalšími vyvrheli. A udělal to tak, že to funguje. Přinutil Klan, aby respektoval jeho i smečku. A to je pekelný výkon i na chladnokrevného vrahouna z Klanu.</p>

<p>„Máš pravdu,“ připustil jsem, sáhl po peněžence a vysypal její obsah na stůl. „Ólfi nemá nikdo rád. K člověku nemá nikdo úctu. A nikdo, vůbec nikdo nechce ani s jedním z nich pracovat. Kerberos je pro mě <emphasis>opravdovej</emphasis> alfa.“ Prohrábl jsem se hromádkou peněz. Stačilo to, i když jen tak tak, a já peníze zasunul pod prázdnou sklenici. „Tak to, kluci, dopijte. Já si musím něco zařídit.“</p>

<p>„A co?“ zeptal se Fenrik s náhlým podezřením.</p>

<p>Významně jsem se podíval na hejno servírek u baru. „Hádej.“</p>

<p>„Zpátky… v osm,“ zamračil se Flay. „Taky něco… zařídit. Pro Kerbera.“</p>

<p>„V osm. Jasně.“</p>

<p>„Lidi?“ Mishka se podíval na číšnice a znechuceně syknul. „Jsou měkké. Nemají jiskru.“</p>

<p>„Hele, na rozdíl od vašich holek jsou ty lidský <emphasis>pořád</emphasis> v jednom ohni.“ Zkusil jsem na ně Vtipálkův tón, chlípný a živočišný. Slyšel jsem ho tolikrát, že bych ho nejspíš dokázal napodobit i ve spánku. „A potom je z nich dobrá svačinka.“ Plesknul jsem do stolu a zamířil ven… já, takový normální kanibal. Nic zvláštního. Venku zatím poledne uvadlo do pozdního odpoledne. Obloha byla modrá s nádechem žluté a vzduch byl těžký. Přilepil mi bundu na tělo lepidlem z mého vlastního potu. Byla by úleva vklouznout do pochybného klimatizovaného prostředí taxíku, ale toto kratičké pohodlí bude muset být obětováno v rámci bezpečnosti. Otřel jsem si zátylek, vmísil se do davu a snad v něm i zmizel.</p>

<p>* * *</p>

<p>Pokoj v hostelu byl ještě o pár tříd horší než nechutný. Tedy byl − předtím. Teď byl díky mému návštěvníkovi neuvěřitelně upravený a čistý jako operační sál. Nik, jenom Nik. Nemohl nic udělat s povlečením a kobercem škaredých, k sobě se nehodících barev, které by se líbily jen zfetovanému klaunovi, ani s levným chatrným nábytkem, ale špína, to bylo něco jiného. Zjevně to místo vydrhnul s nemilosrdnou pečlivostí a celou lahví čistidla. Zavřel jsem za sebou dveře a tiše hvízdl. „A, pan obsesivně-kompulzivní, předpokládám.“</p>

<p>„Smrdíš pivem a červeným masem.“ Sedl si se zkříženýma nohama na postel a vypadal jako klidná socha. Házel při tom nožem tak rychle, že se proměnil ve stříbrné kolo vířící vzduchem před ním.</p>

<p>„Utužoval jsem vztahy.“ Vzal jsem od stolu židli a obkročmo si na ni sedl. „Nejdřív mi zplundrovali játra a pak peněženku.“</p>

<p>Niko choulostivě nakrčil dlouhý nos, ale nechal to být. „Nesledovali tě?“</p>

<p>„Ne.“ Proto jsem šel pěšky, pak jel metrem… několikrát zahnul jinam a pak znovu chodil. Promnul jsem si oči a zeptal se: „Zjistili Dobromila nebo Robin něco o Kalebovi nebo jeho koruně?“</p>

<p>„Zatím ne.“</p>

<p>Chytil nůž, narovnal nohy a přesunul se k okraji postele. Poklepal mi na koleno špičkou vrhací čepele a tiše se zeptal: „Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Jo,“ odbyl jsem ho. „Zatím jsem jen snědl steak a byl zasažený asi pěti litry slin. Nic, o čem by se dalo psát domů.“</p>

<p>Znovu mě klepnul a mělo to podivně uklidňující účinek. Pak nůž zmizel. „A Kerberos?“</p>

<p>Udělal jsem obličej. Tady mě dostal. „Nepotřeboval jsem vyměnit spodky, ale neměl jsem k tomu daleko. Je to zatracenej chladnokrevnej zkurvysyn. Nebo oni jsou. Kruci, já nevím.“</p>

<p>„Aha.“ Rty mu zacukaly, což je Nikův ekvivalent pro samolibý úsměv. „Sice jsme nic nezjistili o Kalebově úkrytu nebo původu koruny, ale dozvědět se něco o Kerberovi nebylo zas tak těžké. On se ani nesnaží nic držet v tajnosti − alespoň na první pohled. A slovo, jež jsi bezpochyby hledal, je ‚dicephalus‘. Jedno tělo, dvě hlavy.“</p>

<p>„Šprte.“ Z plastiku a imitace dřeva na židli stoupala vůně průmyslového čistidla a já potlačil zívnutí. Aspoň to tu vonělo čistotou… poprvé. Bydlel jsem v hostelu v Bowery už dva dny. Potřeboval jsem být od ostatních opravdu dobře a důvěryhodně oddělený pro případ, že by Kerberos prováděl nějaká šetření na vlastní pěst. Mohl jsem se ubytovat v něčem malinko lepším, ale chtěl jsem zároveň působit dojmem, že to dělám pro peníze. Obyčejný pracant, co chce zabíjet, mrzačit a ničit za to, co si Klan představuje jako minimální mzdu.</p>

<p>„Jak Flay vede svůj zlotřilý život?“ zeptal se a jeho přísné rysy se stáhly náhlým odporem. Zrádce a únoscův komplic − ani jedno nezapadá do Nikova vzoru chování, a Flay je obojí.</p>

<p>„Věř tomu, nebo ne, docela dobře.“ Zamračil jsem se a pak jsem se narovnal, abych ze sebe setřásl bundu a pouzdro s pistolí. Zbraň takové velikosti je dobrá jen na jednu jedinou věc a není to nošení v podpaží. Masíroval jsem si přes tričko otlačené místo a pokračoval jsem: „Buď je chytřejší, než jsme si mysleli, nebo má zatraceně dobrej instinkt.“</p>

<p>„Může to být obojí. Ať tak, nebo tak, nepodléhej pokušení otočit se k němu zády.“</p>

<p>„Babi, prosím tě,“ zasupěl jsem. „S kým si myslíš, že mluvíš?“</p>

<p>„Jsi tam už moc dlouho. Mluvíš jako kriminálník.“ Pak to suše přehodnotil: „Na druhou stranu, ty jsi vždycky mluvil jako kriminálník. Tohle Kalebovi vyčítat nemůžeme.“ Postavil se a natáhl ruku. Házecí nůž se znovu objevil a ležel mu na dlani. „Je vyvážený pro tebe.“</p>

<p>Vzal jsem si ho a potěžkal. Nikovy házecí čepele byly obvykle lehké jako peříčko, ale tahle byla o dost těžší. Já osobně jsem nikdy nic takového neměl. Mám různá nadání, ale házení nožem mezi ně nepatří. „Jak to víš?“ zeptal jsem se skepticky. „Já párátka nepoužívám.“</p>

<p>„Je vyvážený pro začátečníka − spíš amatéra. Řekl bych, že do této skupiny spadáš.“ S rezignovaným povzdechem mi trpělivě srovnal ruku do správné pozice. „Ne, že by na tom záleželo. Tenhle není navržený k tomu, aby nadělal moc škody. Všechno, co musíš udělat, je něco zasáhnout… cokoliv zasáhnout špičkou. Je to stříbrem nabarvené sklo. Pod tím je trocha elegantní elektroniky, která nám dá vědět, že potřebuješ pomoc.“ Spokojený s mým držením nože mě pustil. „Že máš potíže.“</p>

<p>„Ó, vy malověrní,“ řekl jsem nepřítomně a odložil pozměněnou čepel stranou. Měl samozřejmě pravdu. Bylo velice nepravděpodobné, že bych našel korunu, ukradl ji a zmizel, aniž bych se dostal do potíží. Oba jsme to věděli a Niko se na to bezmocně díval z velké dálky. „Díky, Cyrano. Když dojde na nejhorší, zlomím si to o hlavu.“</p>

<p>„Bylo by uspokojivé vidět, že jsi to použil alespoň k něčemu,“ odsekl mi a nenechal mě na pochybách, jak to myslel.</p>

<p>„Jo, jasně.“ Odsunul jsem židli, zamířil k posteli a plácnul sebou na břicho. Pořád jsem byl děsně nevyspalý. Měl jsem sny. Sny o červených vlasech zbrocených ještě červenější krví. Byl jsem unavený. Tak zatraceně unavený. Složil jsem si ruce pod hlavu, zavřel oči a oznámil špatné zprávy: „Dneska máme nějakou práci. V osm. Nemám tušení, co to bude.“</p>

<p>„To se dalo čekat.“ V jeho tónu bylo slyšet, že se to dalo čekat, ale rozhodně si to nepřejeme. Lehce mi prsty stiskl rameno. „Budu tam.“ Niko už od Flaye dostal adresu skladiště. Bude nás moci sledovat, ať už po nás Kerberos bude chtít cokoli. George by mi nepoděkovala, kdybych během její záchrany ublížil někomu nevinnému. A ona by to věděla. Kruci, <emphasis>já</emphasis> bych to věděl. Převalil jsem se a udělal obličej na švába, který si šťastně lezl po zdi.</p>

<p>„Proč nevěděla, že to přijde?“ zeptal jsem se náhle.</p>

<p>Změna tématu Nika nezaskočila. Jak znám Nika… nebo spíš když vím, jak Niko zná mě, určitě věděl, že mi ta otázka straší někde v hlavě. Na okamžik bylo ticho, když zvažoval odpověď. „Těžko říct,“ řekl zamyšleně. „Řekl bych, že Georgina možná ‚nevidí‘ sama sebe. V centru její psychické sítě by mohlo být slepé místo, jež ji obklopuje. Ale…“</p>

<p>„Ale co?“ pobízel jsem ho, když se odmlčel.</p>

<p>Další slova podbarvoval vřelý cit. „Ale jak znám Georginu, nejspíš se prostě nepodívala.“</p>

<p>Nepodívala. Bylo mi jasné, že přesně tohle se stalo. Věděl jsem to celou dobu, ale nechtěl jsem si to připustit. Kdybych si to připustil, tak bych musel uznat, že se tomu dalo zabránit. Znamenalo to, že kdyby George překonala celý ten blábol o tom, že „co se má stát, to se stane“, aspoň na okamžik, mohla teď být v bezpečí. Kdyby si alespoň pro jednou jako my všichni ostatní uvědomila, že život je brutálně krátký a nemilosrdně chaotický, mohla kruci použít malinko selského rozumu. Mohla teď být v bezpečí.</p>

<p>Obviňuju George z jejího vlastního únosu − co jsem to za bastarda? Možná si ty sny zasloužím. Pomalu mě pohlcovalo vyčerpání, takže se jim už stejně dlouho neubráním. Převalil jsem se zpátky na břicho a uzavřel tak debatu. „Čas trochu si zdřímnout. Uvidíme se večer, Niku.“</p>

<p>„O tom pochybuji.“ Posměšné pohrdání nebylo tak přesvědčivé jako obvykle. „Jsem neviditelný jako vítr. Nedotknutelný. Nerozpoznatelný.“ Pak taky změnil téma. „Co tvoje ruka?“</p>

<p>„Fajn,“ zamumlal jsem, hlas i myšlenky stejně těžké a pomalé. „Jaká ruka?“</p>

<p>„To jsem si myslel.“</p>

<p>Možná ještě něco řekl, ale já už spal.10</p>

<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Vzbudil jsem se za téměř současného zvuku tiše zavíraných dveří a mnohem méně tichého pípání budíku. Vyplivl jsem prostěradlo a zarazil kvílející krabičku na nočním stolku. Vyvalil jsem se z postele a dovlekl se ke dveřím, abych nakoukl na chodbu, ale Niko už byl pryč. Jak říkal… jako vítr. Zůstal tam a dával na mě pozor, zatímco jsem spal. Matně jsem si vzpomínal na příležitostný dotyk na rameni, který mě vysvobodil z nočních můr a dovedl zpátky do požehnaně bezesného spánku. Taky mi na stolku vedle budíku nechal dárek. Dezinfekci, antibiotickou mast a papírek s vtipnou poznámkou, ve které mě upozorňoval, abych si vyčistil svou gangrenózní paži, nebo mi ji bude muset useknout. Bratrská láska, vskutku originální hořkosladký pokrm.</p>

<p>Udělal jsem, jak jsem dostal nakázáno. Nechtěl jsem to sice připustit, ale zranění byla zarudlá a plná puchýřů. A to poslední, co bych potřeboval, bylo, aby mě uprostřed psí vřavy zdržovala infekce. Nejdřív jsem se osprchoval, pak jsem se postaral o ruku a nakonec jsem se vydal zpátky do skladiště na svůj první den v práci. Nemůžu říct, že bych byl přímo zahrnut projevy kamarádství, když jsem prošel dveřmi, ale pivní krknutí a jen ledabylé zavrčení místo opravdového jsem považoval za znamení, že jsem jedním z tlupy. Banda zabijáckých vlků, a přijali mě mezi sebe. Netoužil jsem po tom, ale potřeboval jsem to. Opravdu nutně.</p>

<p>Co jsem ale nepotřeboval, byl zkažený a smrdutý dech, z něhož mi vstávaly vlasy na zátylku, ale i tak jsem ho tam ucítil.</p>

<p>„Dovolíš?“ vyštěkl jsem. „Jsem napůl člověk, takže potřebuju vzduch, víš? Tvůj plesnivej smrad mejm plicím moc nevyhovuje.“ Byl to nemrtvý. Pokud lze o Kerberovi něco říct, pak to, že opravdu zarytě dodržuje představy o rovných příležitostech. Nemrtví… Ježíši. Zapomeňme na chvíli na jejich roztomilé a všestranné osobnosti; jen jejich puch by dokázal vyklidit celý blok. Jedí mrtvé a zapáchají jako mrtví; je logické, že se tomu nedá uniknout. Ne, že by si občas nedali nějaké teplé jídlo. Jen prostě preferují mrtvé.</p>

<p>Ozvalo se syčení, jako by ucházel naštvaný balónek, ale teplo, které jsem cítil na zátylku, zmizelo. Cítil jsem, jak se moje kovově strnulá páteř trochu uvolnila. Situace byla už tak dost napjatá; nepotřeboval jsem, aby ji ještě zhoršoval puch vycházející z nechutných pórů toho blba. Rozkazy pro tento večer nám dal Kerberos osobně. Stalo se to opět v kanceláři, ale tentokrát byl sám… až na jídlo. Sukuba nebyla nikde k vidění, což nebylo dobré. Je otázka, zda zná taková temná, hluboká tajemství, jako kde Kerberos schovává svoji šperkovnici. Šéfové mi nepřipadali jako někdo, kdo po souloži prozrazuje svá tajemství, ale kdo ví? Jedno však vím jistě − Vtipálek by na rozluštění té záhady byl kvalifikovanější. Pokud by byl někdo na konci takové výměny zcela vysátý ze životních sil, vsadil bych první výplatu od Klanu, že by to nebyl Robin. Jak by řekl, špinavá práce je ta nejlepší.</p>

<p><emphasis>Moji</emphasis> špinavou prací, mnohem méně zábavnou, bylo pozorovat Kerbera při jídle. Vlci jídlo milují − to je ale překvápko − skoro stejně jako páření a zabíjení. Trochu pozměnili staré pořekadlo: když to nemůžete sníst nebo opíchat, tak to zabijte[10]. To je všechno moc fajn, ale vlci většinou myslí nejmíň na dvě z těch činností naráz… ne-li na všechny tři. Ne každý příslušník toho druhu je krvežíznivý psychopat. Ne každý. Ale jak jsem tak pozoroval játra trhaná z otevřené rány a rvaná na kusy krvavými tesáky, bylo mi dost zatěžko tomu věřit.</p>

<p>Kerberos se nezměnil úplně ve vlka, což bylo dost znepokojivé. Vlk by možná nebyl tak strašidelný. Ruce zbytněly a zdeformovaly se. Byly pokryté jemnými černými chlupy a trčely z nich drápy. Zuby se protáhly do tesáků tlustých jako můj palec a o polovinu delších. Lebky se zploštěly do podivných klínů s přerostlými čelistmi, nízkými čely a vlhkými rozšířenými nozdrami. Jinak vypadaly obličeje téměř bez chlupů a s divokýma inteligentníma očima pořád ještě lidsky. Tělo bylo nahé a mírně se lesklo týmiž jemnými černými chlupy jako na ruce. Nahota byla kombinací vlkova přirozeného nedostatku studu a pohodlného způsobu, jak předejít zničení drahého obleku, složeného stranou. Kerbera byste asi neoznačili za spořádaného stolovníka. Jak se jeho mohutné tělo sklánělo nad večeří, na širokou hruď stříkala krev. Ale i tak, kdyby nebylo rukou a obličejů, mohli by být považováni za lidi… chlupaté, ale lidi. Jo, pojďme se znovu podívat na „znepokojivé“. Slovo „znepokojivé“ prostě neposlouží přesně. To, co jsem teď viděl, bylo v ostrém kontrastu k tomu, s čím jsem se setkal ráno. Tehdy se Kerberos zajímal o obchod… byl chladný a smrtící, to ano, ale byl rezervovaný. Teď… teď byla jeho divokost tak nenucená a přirozená, že vám bylo jasné, že trhání stále ještě teplého těla na kusy není nic jiného než večeře, obyčejná tak jako tuňákový sendvič pro mě.</p>

<p>„Mám pro vás práci,“ promluvila hlava napravo a slova jí z krvavých úst padala jako kameny.</p>

<p>To nebylo nic nového. Proto jsme byli zavoláni do ředitelské kanceláře, abychom se dozvěděli detaily. Ale když nám levá hlava detaily sdělila, přál jsem si, abych zůstal v hostelu a počítal šváby. Věděl jsem, že by to mohlo být špatné. Kruci, já jsem ten poslední, kdo by si hověl v optimistických iluzích, ale neuvědomil jsem si, jak děsné by to mohlo být. Bude. Spolkl jsem žluč, která mě pálila v krku, a opustil se spolupachateli kancelář. Za mnou se znovu ozvaly zvuky krmení. A kdesi vzadu byl nějaký chudák, který nikdy neměl podepsat, že věnuje orgány.</p>

<p>A tak jsem se ocitl u přístřeší bezdomovců, abych je odvedl na smrt.</p>

<p>Taky jsem dost horečně přemýšlel nad tím, co s tím Niko udělá. Ale mé přemýšlení prozatím přerušil pevný stisk na poraněné paži. „Vybírej. Lenivý,“ zasyčel mi Flay do ucha. „Lenivý… <emphasis>pracuj.</emphasis>“ Kdyby nás někdo slyšel − a se všema těma vlčíma ušima kolem to bylo možné − vypadalo by to, jako by mi Flay nadával, že se ulejvám. Ulejvák je rozhodně lepší než špeh. Vytrhl jsem se mu a dělal, jak mi poručil. Vybíral jsem. Náhodně. Nemohl jsem se na ty lidi dívat a ani jsem se nedíval… jen jsem ukázal na ně a pak na autobus. Ostatní vybírali podle velikosti, protože chtěli ta nejbaculatější prasátka. Přivezli jsme si na dobytek autobus; byl omšele bílý, oprýskaný a starý, ale přepečlivě vyčištěný. Řekli jsme jim, že jsme z charitativní lékařské společnosti a skupinku šťastlivců z řad bezdomovců odvezeme na novou bezplatnou kliniku v Brooklynu, kde je ošetří. Ti, kdo jsou nemocní, budou okamžitě vyléčeni, také bezplatně, a všichni dostanou výživnou večeři. Jo, byla to snůška keců, ale dalo se čekat, že to zabere. <emphasis>Zabíralo</emphasis> to.</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, kde přesně má autobus plný lidí skončit. Snížek říkal, že v Brooklynu, ale nepochybně to nebylo na klinice. Nejspíš je prodají na jídlo. Komu? Komukoliv. Všem. Takhle spatra si nedokážu vybavit moc stvůr, které <emphasis>nejedí</emphasis> lidi. Kerberos nám to už ten večer předvedl. Stvůry si většinou jídlo chytají samy, ale jedno se musí Klanu a mému novému šéfovi nechat. Občas si rádi zajdete v obleku na dobrou večeři a občas si jen tak něco rychle a jednoduše hodíte do mikrovlnky. A teď měly stvůry za pevnou cenu svoje rychlé a jednoduché jídlo přímo tady. Nechce se vám chodit ven lovit večeři? Proč byste to dělali? Máte v mrazáku pěkně naskládané nanuky z bezdomovců.</p>

<p>Nemohl jsem si pomoct a rychle se rozhlédl po okolí, po ulici a ošklivých, zchátralých budovách. Nic. Niko měl pravdu; neviděl jsem ho. A i když jsem věděl, že tam je a že to určitě musí vědět, stejně jsem si ho přál vidět − chladného a sebejistého. Ale nic jsem neviděl. Nemohl jsem se ani hnout, aniž bych se prozradil. A kdybych se prozradil, zradil bych George.</p>

<p>Cítil jsem na sobě něčí pohled. Otočil jsem se a spatřil, jak na mě zpoza tmavých brýlí zírají bledé oční bulvy nemrtvého. Měl štěstí, že už se smrákalo. S neustále vlhkou mločí kůží, mnoha přebývajícími klouby a zuby jako démonická fretka by se za člověka nemohl vydávat o nic víc než Jaffer. Někdo říká, že nemrtví jsou lidi, co vstali z mrtvých. Pch. Z dálky, z <emphasis>velké</emphasis> dálky vypadají jako mrtvola v prvotním stadiu rozkladu… ale mrtvola s rychlostí a apetitem číhajícího pavouka. Kromě toho, nemrtví nikdy nebyli lidmi.</p>

<p>Ignoroval jsem ho. Bylo to celkem snadné, protože stál po větru. Pozorovat šourající se muže a ženy s prázdnými pohledy, jak nastupují do autobusu, který je má odvézt na smrt, už tak snadné nebylo. Jsem sice děsně chytrej kluk, ale nemohl jsem za nic na světě přijít na to, co s tím udělat. S rukama v kapsách a kyselinou pálící mě v krku jsem počítal dvacet odsouzených duší procházejících kolem. Některým zpod pletených čapek vykukovaly stříbrné pramínky vlasů; jiní je měli hnědé nebo černé. Pár si jich mumlalo pro sebe, někteří tiše mluvili mezi sebou a jiní byli stoicky tiší. Jeden nebo dva se mi podívali do očí s pouliční podezřívavostí a zoufalou vděčností. Vzadu na krku jsem opět pocítil horký dech nemrtvého, a když mi sevřel paži nad loktem, měl jsem dojem, že mě sevřely holé kosti. Stalo se to, zrovna když jsem kýval na poslední z nich, starou paní se šedým zákalem na jednom oku. Jakmile jsem ji podepřel, usmála se na mne s bezzubou radostí a zmizela ve skládacích dveřích.</p>

<p>Nechat se roztrhat na kousky by bylo méně bolestivé.</p>

<p>„Ty jsi ale hodný kluk, co? Hodný malý človíček.“ Nemrtvý měl co dělat, aby zkroutil jazyk a slova vyslovil, ale i tak je spíš zachrochtal. A právě ten kus masa mi olízl kůži kousek pod culíkem. „Chutný člověk.“</p>

<p>Stálo to za bolestivé kousnutí, jehož se mi dostalo, když jsem mu vytrhl půlku jazyka. Nemrtvý s očima plnýma bolesti slintal a plival krev na asfalt, ale vlci se tomu jen usmívali. Měl jsem být loajální ke Kerberovi. Nečekalo se ode mě, že se převalím na záda a nabídnu krk smrdutému kusu masa zabalenému v dlouhém kabátu a kšiltovce. Pokud bych projevil slabost, byl bych mrtvý jen o něco pomaleji, než kdybych zakřičel na všechny ty lidi v autobuse, aby utíkali jako o život. „Tady máš suvenýr, frajere.“ Připlácl jsem mu jazyk na hruď. „Možná bys měl místo mojí lidské poloviny ochutnat radši tu ólfí.“ Nato jsem nastoupil do autobusu a sedl si dopředu, hned za Fenrika, který vklouzl za volant. Otřel jsem si hnědočernou krev do kalhot a pak rozhodil rukama a pokrčil rameny, protože na mě nesouhlasně zíraly bleděmodré oči. Věděl jsem, že Fenrika nemrtvý nezajímá. Mohl bych mu klidně utrhnout hlavu a použít ji jako bowlingovou kouli a vlk by ani nemrkl. Ale dělalo mu starosti to, že bezdomovci by si toho mohli všimnout a zpanikařit. Kvůli mému spolehlivému nedostatku štěstí se tak kupodivu nestalo.</p>

<p>Když šel parťák, který zrovna pozbyl jazyk, kolem mě, odhrnul jsem bundu, ukázal mu svou zbrusu novou zbraň a významně povytáhl obočí. Vycenil na mě hlodavčí zuby, ale se svěšenými rameny se dál plahočil do zadní části autobusu. Vyšel z toho docela lehce a dobře to věděl. Jazyk mu nakonec doroste; nemrtvým dorostou skoro všechny části těla, pokud k tomu mají příležitost. Za chvíli už bude zase otravovat, a jestli tohle není důkaz, že na světě není žádná spravedlnost, pak už nevím. Přitáhl jsem si bundu, dveře se zavřely a autobus se dal do pohybu. Zíral jsem do prázdna ze zamlženého okna a mysl se mi motala pořád dokola. Cítil jsem, jak zevnitř naráží na mou tlustou lebku. Tlustou a neschopnou. No tak, Niku, myslel jsem si vztekle. Jestli z toho chceš ty lidi dostat, lepší příležitost nebude. A pokud nemůžeš ty, budu to muset zkusit já, protože George by tohle nikdy nechtěla. Nikdy by se na tom nechtěla podílet. A i když možná nemám duši, já se na tom taky nechci podílet. Fakt, že pravděpodobně zbytečně umřu, aniž bych kohokoliv z nich zachránil, je jen moje smůla, protože to prostě musím aspoň <emphasis>zkusi</emphasis><emphasis>t.</emphasis></p>

<p>Ozvalo se řazení rychlostí, do vzduchu se vyřinuly naftové výpary a my si to rachotili rovnou do pekla a vezli se po cestě dlážděné mými dobrými úmysly. Budovy se plazily kolem a já před nimi zavřel oči a opřel si čelo o chladné sklo. Slíbil jsem George, že to nenechám dojít tak daleko… a slíbil jsem to i sobě. Tohle se nesmí stát. Prostě nesmí.</p>

<p>A pak se náhle ozval řev zmučeného kovu, autobus se otřásl a zapotácel se jako opilý slon. Udeřil jsem se hlavou o okenní rám a okamžitě mě rozbolela hlava, ale já to ignoroval a vyskočil na nohy. Pověsil jsem se na opěradlo sedačky a podařilo se mi vstát, i když se pode mnou podlaha houpala. Kolem mne se ozvaly šokované a překvapené výkřiky, vzduchem prolétla obnošená zubní protéza a cvrnkla Fenrika za ucho. Zavrčel, ale dál bojoval s velkým volantem a snažil se, aby se bílá velryba nepřekotila. Dařilo se mu to jen tak tak a pak jsme bokem kodrcavě narazili do obrubníku.</p>

<p>Na okamžik to vypadalo, že se udržíme na kolech, ale nakonec jsme se převrátili. Všechna okna dole se po nárazu roztříštila, až sklo vyletělo do vzduchu. Bylo to ale bezpečnostní sklo, takže když mě jeden střípek zasáhl do čelisti, sotva mě poškrábal. Jakmile se autobus převrátil, neměl jsem šanci udržet se na nohou, ale díky své přirozené eleganci jsem neupadl na obličej. Byl to zadek. Zahákl jsem ruku o kovovou tyč u dveří, zhoupl se na ní a přistál na zádech, zatímco autobus ještě chvíli klouzal po boku a pak se zastavil. Zamrkal jsem a přes bundu pod sebou ucítil rozdrcené sklo. Zkusmo jsem se nadechl, provedl rychlou inventuru a zjistil, že jsem víceméně v jednom kuse. Opatrně jsem otočil hlavou, podíval se skrz rozbité čelní sklo a viděl, co způsobilo tu spoušť.</p>

<p>Narazil do nás… popelářský vůz. Jeho předek byl sotva vidět, ale ten tvar si nelze splést. Motory mohutného zeleného monstra zahřměly, ačkoli sedadlo řidiče bylo prázdné. Bylo po nárazu opuštěné, ale já něco zahlédl. Bylo to tak rychlé, že jsem si to mohl klidně jen představovat, kdybych nevěděl své. V hustém provozu za rohem zmizel záblesk tmavě blond vlasů, ale já jinou nápovědu nepotřeboval. Během pár minut se určitě ozve vytí sirén policie a záchranky, takže není šance, jak bychom tyhle lidi ještě mohli dostat ke Kerberovi. Přesně jak to Niko naplánoval, a že to naplánoval sakra dobře, když uvážíme, jak málo na to měl času. Opatrně jsem se posadil, natáhl ruku a zatřásl Fenrikovi ramenem. Nebyl připoutaný − zlobivec − a proto byl zmáčknutý u dveří vedle mě a krvácel. „Fene, vzhůru na tlapy. Je čas odepsat ztráty.“</p>

<p>Obrátily se na mě modré oči a zkrvavená tvář sebou škubla, jak se snažil setřást šok ze srážky. Tiše vrčel buď bolestí, nebo zmatkem, ale vyhrabal se na kolena a začal se plazit k nouzovému východu. Flay, který seděl o několik sedadel za mnou, už rozkopával zadní dveře. Následoval jsem po kolenou Fenrika a lidé kolem se pomalu probírali. Někteří křičeli o pomoc, jiní prostě jen naříkali. Ale nezdálo se, že by byl někdo smrtelně zraněn, takže na tom byli mnohem líp než ještě před pěti minutami. Lezl jsem dál po kolenou a za pár vteřin jsem vypadl na ulici, krátce na to následován Jafferem, Mishkou, Lijahem a tím bezejmenným rozkládajícím se zmetkem bez jazyka.</p>

<p>V přerušeném provozu kolem už se začínal tvořit dav a já si musel proklestit cestu několika dobře mířenými údery loktem. Utíkat od nehody − v jakémkoli jiném městě by někdo protestoval. Utíkat od nehody s někým chlupatým po celém těle, s někým, kdo má bílé oči, a s kýmsi, kdo má podivně slizkou kůži − řekli byste, že to vyvolá aspoň <emphasis>něco.</emphasis> Alespoň jedno: „Krucinál!“ Ale neozvalo se nic jiného než mumlání a příležitostné hvízdnutí nad stavem převráceného autobusu. Zas tak moc mě to nepřekvapovalo. Za ty roky jsem se naučil, že lidi vidí to, co chtějí vidět. A co vidět nechtějí, absolutně odmítají. Přál jsem si, aby se nám trochu téhle požehané přezíravosti dostalo, když jsme Kerberovi oznamovali novinky. Jeho nespokojenost nutně musela být pěkně názorná, vybarvená krvavě rudými tahy. Jo, určitě to bude pořádný mazec, ale stejně jako ti lidé v autobuse jsem na tom teď byl o dost líp než předtím. Jenže na rozdíl od nich jsem to věděl, a věděl jsem ještě něco dalšího.</p>

<p>Komu za to poděkovat.</p>

<p>* * *</p>

<p>„Kde jsi? Už jsem si začínal dělat starosti.“</p>

<p>Tentýž ošklivý pokoj, totéž šeredné prostěradlo, tentýž panovačný a náročný Niko. No dobře, nebyla to tak docela pravda. Niko nevypadal ani tak náročně jako spíš starostlivě. Bylo by to dojemné, kdyby před ním na malém stolku vedle postele nestála večeře. Zeleninové lasagne, česnekový chleba a salát. Zjevně to nepocházelo z malé vývařovny odvedle. „Sakra, doufám, že jsem ti nezkazil chuť k jídlu,“ vyštěkl jsem a líně se opřel o zeď.</p>

<p>„To je pro tebe, ty nevděčný spratku.“ Odsunul od stolku židli a pevnou rukou mě do ní usadil.</p>

<p>„Správně, nevděčný.“ Vtipálkův rozmrzelý hlas se ozýval z koupelny. „Umírám hlady a tady neo-nindža mi nedovolí ani sousto.“ Vešel do místnosti, v podpaží měl kotouč izolační pásky a sušil si ruce do ručníku.</p>

<p>Podíval jsem se na pásku a pak na něj. „Věděl jsem, že si to žije vlastním životem, ale ty to teď přivazuješ? Ježíši.“</p>

<p>„Jako kdyby to pouhá izolační páska zadržela,“ odfrkl si a hodil pásku na postel. „Připevnil jsem ti zezadu k nádržce u záchodu malé překvapení. Pokud nemáš zbraň schovanou v každé místnosti, pak naprosto postrádáš smysl pro výzdobu bytu.“</p>

<p>To se nedalo popřít. Sebral jsem vidličku a vzal si kousek lasagní; byly studené, ale dobré. Bylo po půlnoci a já naposledy jedl včera kolem poledne při steakových a pivních orgiích. „Nejsou špatné, Cyrano. Díky.“</p>

<p>„Jsem rád, že jsi v takovém stavu, abych to ocenil. Věřím, že Kerberos nebyl zrovna potěšen tím, co se stalo.“</p>

<p>„‚Nebyl zrovna potěšen‘, tak by se to taky dalo říct.“ Pokud „nebyl zrovna potěšen“ znamená, že sežral Fenrika zaživa. Na někoho musela padnout vina za nehodu a ztrátu dobytka. A protože Fenrik řídil, odnesl to on. Já z toho vyvázl docela lehce, stejně jako ostatní. I tak nás Kerberos měl na černé listině, ale natolik vespod, že jsme prozatím přežili. Pokud to v blízké budoucnosti znovu nepoděláme, mohli bychom se dočkat i konce týdne. Kousl jsem si česnekového chleba a mechanicky přežvykoval. Neměl jsem Fenrika rád… Kruci, byl to chladnokrevný zabiják z Klanu. Chladnokrevný zabiják z Klanu, který mě taky neměl moc rád. Vezl ty lidi na smrt, aniž by hnul brvou. Byla to pro něj práce a nic víc. Jo, zabiják, jenže… upustil jsem chleba na talíř a odsunul jídlo stranou. Během svého divokého života si Fenrik udržel čest. Ke svým byl loajální. Byl loajální k alfa samci. Bylo těžké se dívat, jak umírá. Nesdílel jsem s tím chlápkem víc než jedno jídlo a nic, co by se dalo nazývat skutečnou konverzací, ale dívat se, jak se jeho kouřící vnitřnosti válejí po podlaze, to nebyl vrcholný zážitek mého dne. Zkrátka, stálo to za prd.</p>

<p>„Vezmi si, Lomane,“ nabídl jsem mu s náhlým nedostatkem chuti k jídlu. „Dojez to.“</p>

<p>Robin si talíř ochotně vzal a usadil se na posteli. Zaváhal pouze na okamžik, to Nika zval povytaženým obočím k sobě. To jasně dokazovalo, že Dobromila se k naší malé společnosti nepřidá, protože jinak by už Vtipálek neměl co povytahovat. Niko ho jako vždy ignoroval a prohlédl si mne od hlavy k patě. „Předpokládám, že na tobě si Kerberos zlost nevylíval, jinak bys nám dal vědět, že potřebuješ pomoct.“</p>

<p>Předpokládat, doufat. Niko věděl, že když narazil popelářským vozem do autobusu, pokoušel štěstí. Rozhodl se správně, ale byla to těžká volba a on si za to zasloužil uznání. „Ne, nechal si to pochybné potěšení pro někoho jiného.“ Odstrčil jsem ošklivý obrázek v duchu stranou a malinko zkroutil rty v náznaku úsměvu. „Jak dlouho jsi čekal venku před skladem?“</p>

<p>Šedé oči se zúžily zpupnou otázkou: „<emphasis>Viděl</emphasis> jsi mě u toho skladu?“</p>

<p>„Ne,“ připustil jsem kajícně. „Překvapení.“</p>

<p>„Jak tedy víš, že jsem tam byl?“</p>

<p>„Stejně jako vím, že ti Vtipálek zírá na zadek. Je to zákon přírody. To nejde změnit.“</p>

<p>Niko mrknul přes rameno a oči se mu ještě víc zúžily. Robin se ani neobtěžoval tvářit se nevinně, pokrčil rameny, nestoudně a naprosto zkaženě se zazubil a pak pokračoval v jídle. Niko se otočil zpátky ke mně a řekl: „Čekal jsem tak dlouho, jak bylo nutné.“</p>

<p>Dokud mě nespatřil… nepoškozeného a v jednom kuse. A jestli viděl mě, pak musel vidět i Kerbera. Tentokrát vyšli z kanceláře ven do skladu. Kancelář byla docela velká, ale když chcete zničit tělo, potřebujete k práci dostatek prostoru. „Pak jsi je viděl,“ řekl jsem tiše.</p>

<p>„Jen letmo, skrz jedno špatně zabedněné okno, ale… ano, viděl jsem Kerbera.“ Niko zpravidla většinu věcí bere dost klidně. Pokud můžu říct, už se narodil vyrovnaný. Na něj udělá dojem jen máloco: Ólfi snažící se zničit svět, Abbagor… stvoření, jež se téměř nedá popsat, bratr posedlý vražedným zabijákem − je to jen krátký seznam. Krátký, ale myslím, že Kerberos se na něj právě dostal.</p>

<p>Co se týče dojmu, na mě ho rozhodně udělal. Aby dostal Fenrika, proměnil se úplně ve vlka. Až na to, že Kerberos jako vlk vůbec nevypadal jako jiný vlk, kterého jsem kdy viděl. Pochopil jsem, proč mu Klan dal šanci; neměli moc na výběr.</p>

<p>„No a?“ Zelený pohled ulpíval střídavě na mně a na mém bratrovi. „Viděli jste vlka. Kerberos je prostě další špatně naloženej klanovej bastard, nebo možná dva bastardi. Proč ty protažený obličeje?“ Nedbale máchl česnekovým chlebem. „Rána přes čumák srolovanými novinami a jde se dál.“</p>

<p>„No jó. Rád bych, abys mu dal ránu, Lomane.“ Fenrik se před jistou smrtí nesklonil. Jako každý dobrý vlk se pustil do boje. Tesáky, čelisti jako past na medvědy a neuvěřitelná rychlost, a přece proti Kerberovi neměl šanci. Ani tu nejmenší. Během několika vteřin mohlo být po všem, ale co bychom si z toho my ostatní vzali za ponaučení? Kerberos v lidské podobě byl působivý. Kerberos jako vlk byl… příšerný. Čistě a jednoduše. A jelikož jsem už svou denní dávku strašlivostí naplnil, změnil jsem téma. „Kde je Dobromila?“ zeptal jsem se zvědavě. Nebylo pro ni typické, že by se dlouho držela stranou.</p>

<p>„Pořád se snaží něco zjistit o té koruně, ale moc se jí to nedaří. Zítra máte schůzku u snídaně. Řekne ti, na co přišla.“</p>

<p>„Ať to za tebe zaplatí,“ ozval se rozčíleně Vtipálek. „Pořád ještě jsem nedostal svůj podíl z pokeru.“ Odsunul stranou prázdný talíř, sesunul se z postele a opatrně našlápl na zraněnou nohu. Urovnal si černé sako s úzkými proužky, prohrábl si rukou hnědé vlnité vlasy a odkulhal ke dveřím. „Mám další schůzku,“ prohodil na rozloučenou. „Pozor na první spláchnutí, Kalibane. Byl bych hrozně nerad, kdyby sis ustřelil něco důležitého.“</p>

<p>V duchu jsem si poznamenal, že bych se ještě před spaním měl podívat, co přesně to vlastně puk přilepil zezadu na záchod. Znělo to… zajímavě. Dveře se za ním zavřely a já se i se židlí zhoupl dozadu. „Kam jde?“</p>

<p>„Dávat pozor na Georginu rodinu. Snažíme se je trochu hlídat, když můžeme.“</p>

<p>„Aha.“ Nechal jsem přední nohy židle dopadnout na podlahu a promnul si zátylek. „Jak se jim vede?“</p>

<p>„Asi jako nám,“ odpověděl Niko vážně.</p>

<p>„Takhle dobře, jo?“ zamumlal jsem si pro sebe.</p>

<p>Lehce mě vytáhl ze židle a vrazil mi do ruky prázdný špinavý talíř. „Buď trochu užitečný. Určitě by ses nechtěl dozvědět, co všechno tohle dokáže uprostřed noci přilákat.“ Zatímco jsem myl nádobí u umyvadla v koupelně, diskutovali jsme o tom, co dělat dál. Niko se mnou souhlasil, že není pravděpodobné, aby sukuba věděla něco víc než Flay, ale poukázal na to, že si nemůžeme dovolit přehlížet žádný potenciální zdroj informací.</p>

<p>„Měl jsem se Vtipálka zeptat na nějaké tipy, než odešel,“ řekl jsem nevrle.</p>

<p>„Zeptej se místo toho Dobromily,“ navrhl mi Niko. „Mohla by znát způsob, jak vyzpovídat tvoji novou kamarádku, aniž by tě potom žárlivý Kerberos vykastroval.“</p>

<p>„Ty myslíš na všechno,“ zašklebil jsem se. V koutku oka mi červeně bliknul budík a připomenul mi, že čas běží. Už je to skoro týden, co George zmizela. Šest dní. Ve skutečném světě je to sotva týden. V našem světě je to dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk ze světa odešel <emphasis>úplně.</emphasis>11</p>

<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Dalšího rána jsem čekal v kantýně, s hlavou položenou na plastovém stolku. Mně ta pozice vyhovovala a plně jsem si ji užíval, když vtom jsem ve vlasech ucítil jemný dotek. Věděl jsem, kdo to je. Ucítil jsem její jedinečnou vůni v okamžiku, kdy otevřela dveře kantýny. Dobromila.</p>

<p>„Myslela jsem, že to já jsem noční stvoření.“ Letmo mě políbila na tvář. „Nevyspal ses, bráško?“</p>

<p>Evidentně jsem byl adoptován. Další rodina, co mě může kopat do zadku; láska na sebe bere podivné podoby. „Bráško?“ Ochraptěle jsem zívnul, protáhl se a přejel si rukou po strništi, jež jsem se neobtěžoval si oholit. „Jsem větší než ty.“</p>

<p>„To jistě jsi,“ odpověděla vážně a lehce mě poklepala po ruce. „Velký a silný a vždy tak statečný.“</p>

<p>„Jo, to jsem celej já. Dorazil jsem trochu dřív, tak jsem se rozhodl, že si opřu hlavu o stůl. Ne, že bych spal nebo tak něco.“ Zatím. Trochu opožděně jsem si vzpomněl, že bych mohl vstát. Půvabně se na mě usmála, ignorovala moje vysvětlování a usadila se na levnou plastikovou židli. Kantýna vypadala skoro jako akvárium, přední stěna byla celá skleněná, takže Dobromila si nechala plášť s kápí. Zdálo se, že jich má nekonečnou zásobu; myslím, že všichni upíři jsou na tom stejně. Alespoň ti, co nechtějí skončit na popáleninové jednotce. Tenhle měl tutéž tmavě hnědou barvu jako lesklé pruhy v jejích vlasech. Kápě zastiňovala její slonovinově bílou tvář, ale ne oči. Trpělivě mě pozorovaly, zářící teplem a nachové jako vřes.</p>

<p>„Bylo mi řečeno, že ti mám poradit, jak získat srdce ženy, aniž by sis rozhněval lásku jejího života, velitele jejího srdce a spřízněnou duši.“ Lehce se usmála a ukázala přitom malinké tesáky. „Přesněji řečeno, její poukaz na jídlo.“</p>

<p>Pokud je někdo v tomto oboru zběhlý, je to Dobromila. A nemyslím to nijak zle. Nemám představu, co se dělo mezi ní a jejími manželi − spoustou manželů − ale už jsem znal Dobromilu dost dobře na to, abych věděl, že k nim určitě byla upřímná. Tedy ne v tom, že je upírka, buďme trochu realističtí. Ale určitě jim upřímně odhalila své emoce, co nabízí a co očekává. I když jsem měl dojem, že Dobromilina očekávání byla vysoká. Velmi vysoká.</p>

<p>„Jo, no…“ Snažil jsem se usmát, ale cítil jsem, že mi to nejde. „Já s holkama moc zkušeností nemám. Teda jiných, než že bych se je snažil zabít.“</p>

<p>„Není v tom tak velký rozdíl, jak si asi myslíš.“ Znovu mě poklepala po ruce a pak si vzala menu. „A teď mi řekni, ještě než probereme cestu k srdci sukuby, mají tady něco tak lahodného jako tvoje lívance?“</p>

<p>Na hladké tváři se neobjevil ani ďolíček, ale vysoko povytažené jemné obočí mě přinutilo se podezřívavě zamračit. „Leda ve snu,“ zamumlal jsem a sáhl po vlastním, v plastiku zavařeném seznamu infarktových specialit. „Jsem lívancový král.“</p>

<p>Nijak to nekomentovala. To od ní bylo velice taktní.</p>

<p>Poté co pečlivě prostudovala jídelní lístek, se Dobromila rozhodla vydat bezpečnou cestou muffinu a pomerančového džusu. Zbabělec. Já si objednal slaninový speciál. Slanina, vajíčka smažená na tuku a brambory se slaninou a cibulí. Nabral jsem si tekuté žluté sousto vajíčka a plnou vidličku brambor a pak zbytek na chvíli ignoroval a dal přednost smrtelně silné a patologicky hořké kávě. Dobromila si usrkla pomerančového džusu z malé a ošklivé skleničky, jako by to bylo nejlepší broušené sklo. Jemně si otřela rty ubrouskem a pobídla mě: „Jez, Kalibane. Nikomu nepomůžeš tím, že budeš hladovět.“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a upřímně odpověděl: „Nemám hlad.“</p>

<p>„Vážně? To je zajímavé,“ řekla lehce. „A teď jez.“</p>

<p>Nedokážu popsat tón posledního rozkazu. Už to nebylo přemlouvání nebo pobízení a rozhodně to nebyl návrh. Na druhou stranu, nenazval bych to vyhrožováním, ne tak docela, ale někde uvnitř se skrývala ocel. Ať už to bylo cokoli, cítil jsem se najednou zároveň tvrdohlavě, obdivně a asi tak na třináct. Přitáhl jsem si talíř a zabrblal jsem: „Kruci, ty jsi ale rázná. Jsi takhle rázná i k Nikovi?“</p>

<p>„Myslela jsem, že o tomto tématu nechceš diskutovat.“ Oči se jí zaleskly pobavením.</p>

<p>No nazdar. Zíral jsem na ni a žvýkal u toho slaninu. Neměl jsem hlad − to byla pravda − ale jakmile jsem začal jíst, můj apetit se rychle probudil. Namazal jsem si toast máslem, snědl ho na dvě kousnutí a pak zamumlal: „Co ta koruna?“</p>

<p>„A co Yankees?“ Zavrtěla hlavou a usmála se. „Mistrně měníš téma, skláním se před tebou.“ Nečekala na odpověď. To bylo dobře, protože by se jí dostalo jen zavrčení s plnou pusou vajíček. „Nebylo toho moc, na co se dalo přijít. Koruna je zjevně tak stará, že se na ni skoro zapomnělo. Podařilo se mi ověřit popis, který jsme dostali od Kaleba, ale nedokázala jsem odhalit její původ. Koruna je vlastně součástí páru dvou korun, kterému se, jak se domnívám, říkalo Kalabassa. V jisté době byly obě dost žádané. Ale to bylo před tisíci a tisíci lety. Zjevně byly dlouho oddělené a teď už existuje jen málo těch, co o nich něco slyšeli, nikdo neví, k čemu jsou, a nikdo je ani nechce, ať samostatně nebo dohromady.“</p>

<p>„Až na Kaleba.“ Sevřel jsem rty a zbytečně prudce a nenávistně napíchl kus kečupem politého bramboru.</p>

<p>„Ano, až na něj.“ Měděné nalakované nehty přejely po muffinu, který držela v ruce. „A Kerbera. Ten ji přece má, ne? Pokud koruna něco umí, on by to mohl vědět. Ale na druhou stranu, ty onyxy a růžové zlato, z nichž je vyrobena, vypadají docela hezky, i když nemají moc velkou cenu. Možná ji má jako hračku pro milenku a neví, že by to mohlo být něco víc.“</p>

<p>Ale my věděli, že to musí být něco víc. Všechno tohle pro nějakou levnou cetku? Ne. Kaleb je bezcitný a amorální zkurvysyn, ale není hloupý. Koneckonců, převezl nás… prozatím. Tentokrát jsem se snídaní opravdu skončil. Upustil jsem vidličku na hromádku na talíři a Dobromila už se mě nesnažila znovu nutit do jídla. Předpokládám, že pozná záchvat vzteku, když ho vidí, pomyslel jsem si, když jsem se rychle odstrčil od stolu. „Budu hned zpátky.“</p>

<p>V takovéhle kantýně sice nejsou hezké toalety výhrou v loterii, ale nemá to k tomu daleko. Otevřel jsem dveře a udělal obličej. Mám prostě smůlu.</p>

<p>Nebylo to tam špinavé, jen šedivé, holé a páchnoucí dezinfekcí. Odpovídalo to zbytku kantýny. Překvapilo mě, že si Dobromila na schůzku vybrala takové místo. Celý podnik byl velký jako obývák v jejím bytě. A toalety? Kruci, nejspíš má kosmetické tašky větší než tohle. Bylo to rozhodně o několik úrovní níž než její apartmá na Upper East Side, o tom nebylo pochyb. Zavřel jsem za sebou dveře a chladně a zamyšleně se rozhlédl kolem sebe. Něco to musí odnést. Jinak to nepůjde. Koš na odpadky, prázdný držák na papírové ručníky, zrcadlo… zatraceně radostně a hrůzostrašně zářící zrcadlo. Automaticky jsem odvrátil zrak a jen tam tak stál a bezmocně zatínal pěsti. Třásl jsem se zlostí, která se zběsile snažila dostat ven.</p>

<p>Chtěla ven <emphasis>hned.</emphasis></p>

<p>Když jsem se skoro o deset minut později vrátil na své místo, naklonila Dobromila hlavu a rezignovaně se zeptala: „Dá se škoda zaplatit v hotovosti, nebo budu muset vypsat šek?“</p>

<p>„Ani jedno.“ Vzal jsem hrnek kafe a vypil ho naráz. „Byl jsem hodnej kluk.“ Ne, že bych neměl namále; bylo to… jen tak tak. Ale rozmyslel jsem se těsně předtím, než jsem pěstí zrcadlo zasáhl. Chtěl jsem si svou zlost uchovat. Chtěl jsem si uchovat každou molekulu. Všechna bude pro Kaleba. Já o ni toho bastarda nepřipravím a taky o ni nepřipravím sebe. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl gumičku a stáhl si vlasy dozadu. „Víš, zajímalo by mě,“ předvedl jsem zase jednou své umění měnit téma, „proč tohle místo? Proč ses chtěla setkat tady? Je to takový…“ Nechal jsem slova odplynout do prázdna a znovu se rozhlédl kolem sebe. Byly tam číšnice s nadváhou, rozcuchanými vlasy a křečovými žilami, a kuchař s oholenou hlavou a podomácku dělaným tetováním, který se hrbil za barem s párátkem mezi tlustými rty. Podlaha byla tak pokrytá mastnými výpary, že byla kluzká jako led.</p>

<p>„Omšelé, nehygienické a laciné?“ doplnila mě šibalsky.</p>

<p>„Vůbec ne jako ty,“ snažil jsem se to vylepšit s taktem, o němž jsem ani netušil, že ho v sobě mám.</p>

<p>„Možná bys byl překvapený.“ Hodila si do pusy brusinku z muffinu a rozkousla ji bělostnými zuby. „Tohle je ještě palác.“</p>

<p>„V porovnání s čím?“ zeptal jsem se zvědavě. Všechno, co o Dobromile vím, je ze současnosti. Její minulost… byla záhada.</p>

<p>Ruce jí začaly růžovět ve slunečním světle odrážejícím se na našem stole a ona je rychle schovala pod plášť. „V porovnání s tím, kde jsem se narodila.“ Její tvář byla vyrovnaná jako vždy, ale myslím, že pod tím jsem spatřil téměř nepostřehnutelný záchvěv napětí.</p>

<p>Nemůžu si vzpomenout, kdy přesně jsem přišel na to, že upíři se rodí, že je nikdo z nikoho nedělá. Kolik mi bylo? Myslím, že to bylo náš první rok na útěku. Možná. Mám tu dobu poněkud zamlženou. To se člověku stane po dvou letech jemné a milující péče Ólfi. Když jsem se vrátil, nepamatoval jsem si z těch dvou let nic, a pořád si nic nepamatuju, rozhodně ne vědomě. Ale je jasné, že ve špíně a bahně podvědomí něco číhá. Ještě měsíce poté, co jsem se objevil, jsem spával <emphasis>pod</emphasis> postelí, pevně stočený do klubíčka, s nožem v ruce a nočními můrami, na něž jsem si za denního světla vůbec nevzpomínal.</p>

<p>Tedy šestnáct. Bylo mi asi šestnáct, když jsme v parku narazili na upíří děti. Hrály si pod půlnoční oblohou. Běhaly, skákaly a smály se přesně jako lidské děti, až na to, že byly rychlejší. A skákaly výš. Jen tak vyskočily na větev stromu, houpaly se a smály se. Byly roztomilé… mašle, sponky do vlasů a malinké tesáky. Mohla to klidně být scéna z jednoho ze strašidelných románů, plných černého sametu, homoerotického řádění a zmučených upířích dětí, co nikdy nezestárnou. A na vteřinu mi to tak opravdu připadalo. Znechuceně jsem stál vedle Nika a čekal, až seskočí ze stromu a vysají nějakého nočního běžce.</p>

<p>A pak jsem spatřil jejich matku.</p>

<p>Anebo to možná byla chůva… kdo ví? Bylo tam docela dost dětí a nevěřím, že se upíři množí tak rychle, pokud uvážíme, jak dlouho žijí. Ať to byl kdokoli, byla těhotná. Těhotná upírka, v elegantních bílých těhotenských šatech − žádný černý samet. Lesklé blond vlasy měla stažené do drdolu, její oči byly velké a tmavé a vypadala jako obrázek spokojeného nastávajícího mateřství. Tedy alespoň než nás spatřila. Hormony u těhotných upírek pracují úplně stejně jako u lidských žen. Byla poněkud podrážděná. Musela vycítit, že se dost lišíme od běžných chodců v parku, ať už ucítila Ólfi ve mně, nebo lovce v Nikovi. Dali jsme se do běhu. Co jiného jsme mohli dělat? Probodnout budoucí mamku kolíkem? Nakonec to moc velká legrace nebyla. Abych to shrnul, upíři se rodí, nerekrutují, a těhotné upírky běhají docela rychle.</p>

<p>Člověk se celý život učí.</p>

<p>„Kde ses narodila?“ Číšnice mi dolila další husté bláto s příchutí kávy. Vysypal jsem do hrnku tři balíčky cukru a čekal, až to zchladne. Kofein a cukr jsou mí noví nejlepší kamarádi.</p>

<p>„Sedm set let odtud,“ řekla vyhýbavě a pak naznačila úsměv. „Jsem starší dáma. Neříkej to bratrovi.“</p>

<p>Byl jsem si jistý, že už to ví. Byl jsem si jistý, že toho o Dobromile ví víc, než budu kdy vědět já. „Znáš Nika,“ nadhodil jsem a povytáhl koutek úst. „Je na svůj věk vyspělý. Uvnitř je to dědek.“ Otáčel jsem hrnek v dlaních. „Sedm set let, jo? To znamená, že jsi… vždyť víš…“ Zvedl jsem horní ret a ukázal neexistující tesáky.</p>

<p>„Ano,“ odpověděla prostě. „Kdysi ano.“</p>

<p>V devatenáctém století objevila většina upírů jiný životní styl. Tenhle příběh už jsem od Dobromily slyšel. Přišli na to, co nutí upíry toužit po krvi. Moc se to neliší od lidské nemoci zvané porfyrie, která způsobuje přecitlivělost na světlo a poněkud méně prokázanou touhu po krvi. Někteří upíři si dokonce myslí, že oni a lidé mohou mít společné primitivní předky. Objevila se genetická mutace, druhy se rozdělily, a voilà: lidé lovili svou kořist ve dne a jedli maso a upíři lovili v noci a jedli maso <emphasis>a</emphasis> pili krev. Po nějaké době ale krev přestala uspokojovat fyziologickou potřebu. Příliš se lišila od té jejich. Takže na koho se zaměřit? Zkuste hádat. A tehdy se člověk změnil v lovnou zvěř. Neberte si to osobně. To je příroda. Mamut se na krchově určitě smál, až se za břicho popadal. Koneckonců, byl to fér obrat.</p>

<p>Jenže věda se ubírá vpřed mílovými kroky. V posledních sto letech závisela většina upírů na obrovských dávkách železa a dalších podpůrných chemických látek, které nahrazují potřebu krve. To ovšem neznamená, že někteří si ještě pořád neužívají. Krev se stala něčím podobným jako alkohol − není třeba k přežití, ale je to příjemná neřest. Samozřejmě že psychopati se vyskytnou všude… jako v každém druhu. Upíří psychopati víc než krev potřebují zabíjení. Ale to jsou psychopati. Jenže ani tak nelze uniknout faktu, že každý upír starší než sto let kdysi pil krev. Lidskou krev.</p>

<p>To však bylo před sto lety a já nemám co házet kamenem.</p>

<p>„Sedm set let, jo?“ protáhl jsem. „Není divu, že jsi tak malá.“ Trochu jsem přeháněl. Hlavou dosahuje Nikovi k tváři, takže může měřit necelý sto sedmdesát. To neznamená vysoká, ale taky není malá… tak docela.</p>

<p>„Měla bych tě upozornit, že jsem ve starých časech byla bojovnice, hotový obr,“ řekla naoko uraženě. Pak mi lehce položila prsty na zápěstí a tiše pokračovala: „Děkuji ti.“ Nemusela to rozvíjet. Věděl jsem, za co mi děkuje.</p>

<p>„Jsem hodně věcí, princezno.“ Hodně moc, moc ošklivých věcí. „Ale pokrytec ne.“</p>

<p>V očích se jí zajiskřila emoce tak prchavá, že jsem ji nedokázal rozeznat, a potom byla pryč. „Ne, to nejsi,“ odpověděla smutně. Pak se narovnala a čile pokračovala: „A teď naplánujeme malou romantickou strategii vhodnou ke svedení sukuby.“</p>

<p>„Kytky a bonbóny?“ navrhl jsem a udělal obličej.</p>

<p>„Ach, Kalibane.“ Oči se jí leskly pobavením, ale zavrtěla hlavou. „Sukuba by květiny využila jedině k tomu, aby ti je položila na hrob.“</p>

<p>To jsem mohl čekat.</p>

<p>* * *</p>

<p>O pár hodin později jsem si uvědomil, že se Dobromila elegantně vyhnula tomu, aby mi řekla, kde se narodila. To místo, ve srovnání s nímž vypadala kantýna jako palác. Neúmyslné opomenutí? Pochybuju. Dobromila nedělá nic neúmyslně. Vždy je velice pečlivá, rozvážná a každý čin dopředu dlouho rozvažuje… a stejně tak každé slovo, jež vysloví. Škoda, že tentokrát mi její dobře promyšlená slova nijak nepomohla.</p>

<p>Vtipálek se posadil vedle mě na lavičku v parku a natáhl si nohy, aby si je vyhříval v neexistujících slunečních paprscích. „Volal jsi?“</p>

<p>Jo, to jsem teda volal. Hrdost, důstojnost… to všechno jsem spláchl do záchodu a vyslal jedno velké tlusté SOS. Neumím moc žádat o pomoc, ale udělal jsem to. Prvních devatenáct let mého života byl Niko jediný, na koho jsem se obracel. Pak jsme potkali Robina − úplně cizí osobu, která nám kupodivu <emphasis>chtěla</emphasis> pomoci. To bylo na začátku. Musel pak ještě několikrát riskovat život, než jsem tomu opravdu uvěřil. Ale i když jsem tomu věřil, pořád jsem tu pomoc přijímal váhavě. O rok později je to pro mě stále složité… připustit, že potřebuju někoho jiného než svého bratra. Celoživotní zvyky je těžké překonat, že? Zavrtěl jsem se, prsty podrážděně zaťukal na tepané kovové madlo lavičky a pak jsem váhavě připustil: „Potřebuju pomoc.“</p>

<p>„To mi došlo.“ Ruce měl založené za hlavou a oči schované za slunečními brýlemi. Arogantně mlaskl. „Jsem odborník ve všech směrech, to je všeobecně známo. Mnoho lidí uctívá oltář mé dokonalosti, a kdo by jim to mohl vyčítat?“</p>

<p>Jo, tohle mou bolest hlavy vylepšovalo. Zavřel jsem oči a chvíli si mnul čelo. „Dokonalost. Uctívání. Jasně. Co abychom si promluvili o práci?“</p>

<p>„My jsme ale dneska nenaložení. A takhle se ke mně chováš po tom, co jsem za tebe schytal šipku do nohy.“ Povzdechl si, narovnal a majestátně mávl rukou. „Čeho si tedy žádáš, nevděčný prosebníku?“</p>

<p>Ignoroval jsem, že malinko přepsal minulost, a zaměřil se na svůj problém. Velice ponižující problém. „To ta sukuba.“</p>

<p>Náhle ožil. „Dnes byl den D, že? Niko se ráno zmínil, že se z ní chystáš vytáhnout informace.“ Povzbudivě povytáhl obočí. „To je od tebe tak nesobecké, takhle se vrhnout vlastním tělem na granát. Jaká ušlechtilost a odvaha.“ Chlípně se ušklíbl. „Vyprávěj mi všechny obscénní a oplzlé detaily.“</p>

<p>Detaily. Chtěl po mně detaily. Podíval jsem se na oblohu. Předtím byla jasná, teď byla zasmušile šedivá. Zajímalo by mě, jestli slunce zmizelo spolu s George. Mraky, černé jako dělové koule a ztěžklé horkem, visely skoro při zemi… skoro tak nízko při zemi, jako jsem se teď cítil být já. Nakonec jsem se obrátil k Vtipálkovi a zamračil se. „Chutnám špatně,“ procedil jsem mezi sevřenými zuby. „Tady máš svoje detaily. Chutnám špatně. Spokojený?“</p>

<p>Rty, které byly jindy neustále v pohybu, sebou škubly překvapením a něčím méně lichotivým. Sundal si sluneční brýle a podíval se na mě s podezřelou laskavostí. „Chutnáš… špatně.“ Převaloval to prohlášení na jazyku a pak opakoval: „Chutnáš špatně.“</p>

<p>Byl jsem moc rád, že ho to kruci tak moc baví. „Jo, chutnám špatně,“ vyštěkl jsem. „Ale to je v pohodě, protože hadí sex stejně není pro mě.“ Potlačil jsem zachvění, než se stačilo dostat na povrch. Jazyk byl dost špatný, rozeklaný, hladký a <emphasis>studený.</emphasis> Přímo ledový. To bylo opravdu dost příšerné − tolik, že jsem se vůbec netoužil dozvědět, co jí číhá pod šaty… kterých na sobě moc neměla. Vešel jsem dovnitř a neměl vůbec představu, jak daleko to zajde. Ale věděl jsem, jak daleko to zajít <emphasis>nesmí.</emphasis> Nechci riskovat narození dalšího křížence Ólfi a člověka a rozhodně si nemyslím, že kříženec Ólfi, člověka a sukuby by byl o něco lepší. Nevěděl jsem, jestli k tomu může dojít, ale tuhle loterii jsem hrát nechtěl. Ale díky mým genům to tak daleko na koberci v kanceláři nedošlo. Kvůli George bych neměl cítit úlevu, ale cítil jsem ji… zatraceně velkou. Tentokrát se zachvění na povrch dostalo a mně zaškubala ramena. „Vůbec to není pro mě.“</p>

<p>„Aha, takže hadí intimní život tě neuchvátil. No, nakonec je to pro tebe asi lepší.“ Zvědavě naklonil hlavu. „To, že chutnáš špatně, znamená jako fyzicky, nebo to byla tvoje energie, co bylo pro její jemný jazýček příliš?“</p>

<p>Byla to energie. Ta moje byla zjevně příliš ólfí. O čem to vypovídá, když i sukuba by si raději poslala pro kuře generála Tso[11], než aby vás vysála do sucha? O čem to kruci vypovídá? „Popojedem,“ řekl jsem vztekle. „Potřebuju, abys s ní promluvil. Uvidíš, co se ti podaří zjistit.“</p>

<p>„Aha.“ Znovu si nasadil brýle. „Chceš mě využít. Chceš, aby ze mě byl gigolo… abych se zaprodal ve tvůj prospěch.“</p>

<p>„Tak nějak,“ připustil jsem bez výčitek svědomí.</p>

<p>Položil ruku na vrchní část lavičky a obdařil mě širokým úsměvem plným neřesti. „Kdo by na takovou nabídku dokázal říct ne?“</p>

<p>Sklad byl stejně opuštěný jako ráno. Většina party se snažila po včerejším selhání radši neukazovat. Plížili se tmavými kouty se skloněnými hlavami a ocasy staženými mezi nohama. Kerberos byl pryč. Setkání vysokého vedení Klanu, uvolnění stresu masakrem někde na severu − nevěděl jsem o tom víc a ani mě to nezajímalo. Prostě jsem využil příležitosti. A poté, co mě zmíněná příležitost vyplivla, jsem se vracel s posilami. „Je v kanceláři,“ zamumlal jsem a rozhlížel se po temném vnitřku skladu, jestli se k nám neblíží neočekávaný návštěvník. „Určitě ale bude mít podezření, když se tam zničehonic objeví cizí puk. Jak to chceš vyřešit?“</p>

<p>Vtipálkovi se podařilo při kulhání zároveň i naparovat. Urovnal si manžety u rukávů košile. „Takhle sukuby nepřemýšlejí. Zajímá je jídlo a sex a ani o jedno se nikdy nemusí příliš snažit. Nebude se zamýšlet nad tím, kde jsem se tam vzal, až projdu dveřmi. Jen rozsvítí pár svíček a nasadí si bryndáček.“ Rukou si přičísl vlasy. „Hadi nepřemýšlejí nad tím, odkud se bere jejich jídlo. Prostě ho přijmou. Všechno záleží na egu.“</p>

<p>„Škoda, že nejsou tak pokorní jako ty,“ řekl jsem suše a zastavil se před dveřmi do kanceláře. „Chceš, abych tě uvedl?“</p>

<p>„Ne.“ Spojil ruce, protáhl dlaně a zapraskal klouby. „To by mě jen zdrželo.“ Otevřel dveře, pak je za sebou zavřel a zmizel v kanceláři. Vydechl jsem, opřel se o stěnu a snažil se nepředstavovat si, co by se za dveřmi mohlo dít. Pochybuju, že se ještě někdy podívám na hada, aniž by přede mnou vyvstal přízrak pocitu chladných šupin pod prsty a slizkého jazyka omotaného do smyčky kolem mého. A ta chuť. Vlhká síra. Pořád mě to pálilo v puse jako jed. Ještě pořád.</p>

<p>Ohnul jsem se, abych si odplivl, když vtom se z vedlejší místnosti začaly ozývat ty zvuky. Vzduch naplnilo drnčení, ostré jako zvuk motorové pily a tak intenzivní, že z toho šel mráz po zádech. To drnčení mohlo být způsobené buď vztekem, nebo orgasmem − nechtěl jsem raději hádat. O pár kroků jsem ustoupil a doufal jsem, že ten zvuk znamená něco dobrého a ne to, že je Robin polykán zaživa nadpřirozeným hroznýšem. Zakrýt si uši by bylo příliš zbabělé; místo toho jsem si založil ruce na hrudi a snažil se dívat jinam… ani ne tak fyzicky jako hlavně v duchu. Počítal jsem dlaždice, brouky, cokoliv, na čem jsem mohl spočinout očima… cokoliv, co by zabavilo mou mysl a odpoutalo ji od dění v kanceláři.</p>

<p>Když se dveře otevřely, automaticky jsem se podíval na hodinky. Dvacet minut. Jen dvacet. Byl bych přísahal, že to trvalo nejmíň hodinu. Se stále perfektně upravenými vlasy vyšel Vtipálek na chodbu a tiše za sebou zavřel dveře. Spustil jsem ruce a narovnal se. „Přišel jsi na něco?“ V tu chvíli jsem si všiml, že má od něčeho potřísněnou košili. Bylo to tmavě modré a měl tím hojně pocákaný rukáv a půlku hrudi. To nebyla Robinova krev. Tu jsem viděl a je obyčejně červená. Do hajzlu. „Co se stalo?“ zeptal jsem se rychle. Objevila se ruka, již doposud schovával za zády, a v ní nůž. Měl stejnou barvu jako košile, byl potřísněný kobaltovou modří. Ignoroval mou otázku a naopak vyštěkl svoji: „Kdo si tady nejvíc zasluhuje něco ošklivýho?“</p>

<p>„Co se sakra stalo?“ opakoval jsem a přistoupil blíž. Teď jsem viděl, že má na krku stopy drápů. Trochu to krvácelo. „Ježíši, Robine.“</p>

<p>„Neměla náladu,“ odpověděl mi temně a divoce. „A teď, na koho to mám hodit? Kdo je tady kromě Kerbera největší zkurvysyn?“</p>

<p>Nad tím jsem se nemusel moc zamýšlet. Flay nebo nemrtvý, a Flaye ještě potřebujeme. „Nemrtvý,“ řekl jsem automaticky. „Ty jsi ji zabil? To jsi prostě nemohl… kruci. Neslyšel jsi o tom, že ne znamená ne?“</p>

<p>„Na sex náladu měla,“ vyštěkl a vykročil kolem mě. „Neměla ale náladu na mluvení. Její strach z Kerbera byl horší než její zabedněnost, a to už je co říct. Má tady ten nemrtvý nějaké osobní věci?“</p>

<p>S rachotem jsme seběhli ze schodů a Robin se volnou rukou opíral o zábradlí, aby ho zraněná noha nezdržovala. „Jak to sakra mám vědět?“ odsekl jsem. „Jsem tady dohromady dva dny. Jestli má Klan skříňky pro zaměstnance, tak jsem ještě nedostal kombinaci.“</p>

<p>„Mysli.“ Doskočil na podlahu a otočil se, aby se na mě podíval.</p>

<p>„Jestli to nehodíme na někoho jinýho, tak to odneseš ty. Jsi tady novej a podezření padne na tebe. Něco jsem z ní dostal, ale bude třeba, abys tu zůstal ještě aspoň den, abys to prověřil. Takže <emphasis>mysli.</emphasis>“</p>

<p>„Kurva,“ sykl jsem tiše, spíš k celkové situaci než na Robina. Rozhlédl jsem se po skladu a pokusil se přehrát si včerejšek. Kde nemrtvý stál? Odkud se přikradl? Zaměřil jsem se na jednu oblast schovanou za řadou zaprášených prázdných krabic. „Támhle.“</p>

<p>Za krabicemi byla zaneřáděná oblast plná přikrývek, prázdných lahví, rozsypaných karet a dalších hromádek smetí. Zaměstnanecká společenská místnost. Jedna přikrývka byla trochu stranou od ostatních. Uprostřed bavlněného hnízda byla půlka vysušené lidské nohy. Na dlouhém mrtvém orgánu byly znatelné stopy zubů a kolem něj byla rozsypaná hřbitovní hlína. „Támhle,“ ukázal jsem na pokrývku a znechuceně se ušklíbl.</p>

<p>Vtipálek ignoroval nohu a strčil nůž pod hromadu látky. „Dobře. Jdeme.“</p>

<p>„Neucítí tě? Na noži nebo nahoře?“</p>

<p>„Ty mě cítíš?“ namítl a utřel si ruku do kalhot, aniž by mrkl okem nad zničením skvělého módního kusu.</p>

<p>Vlastně jsem ho necítil. Byla tam jen silná vůně pižma a koření. Opravdu silná kolínská, která překryla všechny náznaky vůně puka. „Fajn trik,“ připustil jsem váhavě.</p>

<p>„Je to speciální směs. Nosím ji od doby, co celý tenhle debakl začal. Dokud to neskončí, zůstanu raději beze jména a bez zápachu. Já vždycky přežiju.“ Zamířil ke dveřím tak rychle, jak mu to jen zraněná noha dovolila.</p>

<p>Když mě míjel, zadíval jsem se na krev na jeho košili. „Jo, to jsem si všiml.“</p>

<p>Zastavil se na místě. Zadívaly se na mě tvrdé a neústupné zelené oči. „Chceš George zpátky?“ Naklonil se ke mně blíž. „Tak co? Chceš?“</p>

<p>Napadlo mě, že možná Robina neznám tak dobře, jak jsem si myslel. Nechal jsem se ukolébat jeho loajálním, i když rozmarným přátelstvím a zapomněl jsem, kým doopravdy je. Kým byl. Kým vždycky bude. Pukové jsou dobří ve spoustě věcí, ale v jedné jsou absolutně nejlepší. Ať dělají cokoliv, dělají to vždy po svém. Robinovo chování je naštěstí většinou poměrně neškodné. Pohodlí, luxus, divoký sexuální život, to všechno mu jde samo a bez nejmenší námahy. Ale teď… teď chtěl George zpátky.</p>

<p>Co myslíte? Já taky.</p>

<p>„Chci ji zpátky,“ odpověděl jsem pevně. „Chci ji zpátky a je mi úplně jedno, jak to uděláme.“</p>

<p>Když ji unesli, bál jsem se, jak by se cítila, kdybychom při její záchraně provedli něco špatného. Ale jak dny plynuly a ona byla pořád pryč, rozhodl jsem se, že ji prostě jen chci zpátky. Tečka. Klidně ať se dějí špatné věci. Jen ať se kruci dějí hned teď.</p>

<p>Temný pohled se vyjasnil. „A my ji zpátky dostaneme.“ Vyrazili jsme a vyšli ze skladu ven na světlo. „A kvůli té sukubě nesmutni. Zabila v životě víc lidí, než bys dokázal spočítat. Predátor padnul. Tak to chodí.“</p>

<p>„Zákon džungle?“ odfrkl jsem si s temnou skepsí.</p>

<p>„Pokud chceš používat klišé.“ Unaveně si povzdechl a poškrábal si mokvající rány na krku. „Jdeme si dát něco k pití, hodně pití, a já ti povím, co jsem zjistil.“</p>

<p>Vtipálek si obvykle vybíral bary, které odrážely jeho osobnost − drahé a okázalé. Tentokrát zahodil image stranou a zapadl do prvního, na který jsme narazili. Měli jsme kliku. Byla tam tma jako ve všech správných barech, ale čisto − alespoň na první pohled. Všude byly nějaké rostliny… visely v květináčích od stropu, plazily se po stolech, vzpínaly větve ke stropu. A byl bych přísahal, že na každé větvi sedí pták. Papoušci, pěnkavy, andulky… a hromada dalších, které neznám. Já se o naše kamarády s jemnými pírky a vylučováním rychlým jako stíhačka moc nezajímám. Tihle vypadali docela vychovaně. Pípli nebo zacvrlikali jen příležitostně, ale i tak jsem se obezřetně podíval nad sebe, když jsem si sedal k baru. „Divný místo,“ poznamenal jsem a podezřívavě jsem v misce s preclíky hledal bílé skvrny.</p>

<p>„Bakchus buď zatracen,“ zasténal Robin. „Je to peri bar. To mám teda štěstí. To mám teda opravdu zatracený a podělaný štěstí.“</p>

<p>Než jsem se stačil zeptat, co je to kruci peri, přišel barman… i s křídly a tak. Holubičí šeď se stříbrnou. Měl je pěkně složená na zádech. V černém tričku a džínech a s krátkými černými kudrnatými vlasy vypadal jako kdejaký Mario z Queensu. Křídla mohla být jen barovou zvláštností a před odchodem domů je mohl nacpat do skříňky. Mohlo to tak být, ale zjevně to tak nebylo. Postavil se proti nám, kulaté černé oči upřel na Vtipálka a bez jakéhokoli úvodu řekl: „Jišijáš s tebou chce mluvit.“</p>

<p>„Nepamatuju se, že bych se tě ptal, co Jišijáš chce,“ odpověděl Robin znuděným tónem. „Dvě piva a k tomu whisky.“</p>

<p>Periho křídla naštvaně zašustila, ale bez dalšího komentáře odešel, aby vyřídil objednávku. „Co je peri?“ zeptal jsem se. Křídla, peří. Ne, to přece nemůže… Tak naivní už dávno nejsem. Možná někdy před třetím trimestrem. Ale ani tak jsem Vtipálka nepřestal otravovat. Potřeboval to. Oba jsme to potřebovali. „Nejsou to…“ Vykroužil jsem prstem nad hlavou kolečko. „Nebo jo?“ Robin znechuceně obrátil oči v sloup a řekl: „Ty jsi ale opravdu nevzdělaný delikvent, co?“ Přinesli nám alkohol. Peri před nás postavil sklenice a otevřel pusu, aby znovu promluvil. Vtipálek ho ale předběhl. Zvedl prst a chladně řekl: „Ani slovo.“ Pak prstem ukázal na opačný konec baru. „Běž.“</p>

<p>Peri zaváhal, rozladěně upustil pár peříček a zamračeně poslechl. Na obsloužení už čekali další zákazníci, zcela nevědomí lidé i stvoření stejně divná jako peri. „Přerostlý kakadu,“ zamumlal Robin. Nemarnil čas a vypil svého panáka, mého panáka a pak naráz půlku svého piva. Postavil sklenici zpátky a vyčítavě mi řekl: „Máte doma knihy o mytologii. Je v nich spousta užitečných informací. Stránky a stránky. Utíráš si s nima nos nebo zadek?“</p>

<p>Zasupěl jsem do piva a pak si lokl. „Jsou to Nikovy knihy. Kruci, ty přece <emphasis>víš,</emphasis> že jsou to Nikovy knihy. A krom toho, když jsme venku, on na něco ukáže a já střílím. Jsme už sehraní.“</p>

<p>„Bohové. A ty se s nadšením oddáváš své ignoranci. To mě na tom tak ohromuje.“ Vtipálek zavrtěl hlavou a dopil pivo.</p>

<p>Pečlivě jsem prozkoumal preclík a pak ho strčil do pusy. Neměl jsem hlad. Ani jsem ten preclík nechtěl, ale prostě tam byl. V životě to tak bývá často. Prostě to tam je. „Jo, jo. Takže to nejsou andělé?“</p>

<p>Přes prázdnou sklenici mě obdařil znechuceným pohledem. „Ano, přesně to jsou. A v pátek chodí na oběd s Mikulášem, velikonočním králíčkem a vílou Zubničkou.“ Vložil si čelo do dlaní a zamumlal: „Vyčerpáváš mě. Vážně.“</p>

<p>Vzal jsem si další preclík. „Takže,“ opakoval jsem pohotově, „andělé to teda nejsou?“</p>

<p>„Ať mě Hermes praští.“ Natáhl se přes bar, vzal odtud láhev whisky, štědře si nalil a pak mě začal poučovat: „Peri jako rasa jsou tady tak dlouho jako já. Možná i déle. Myslelo se o nich, že jsou to andělé − padlí andělé nebo potomci démonů a andělů. Vždycky děsní svatoušci. Poslové. Stvoření světla. Mocná stvoření.“ Vyjmenovával ty nálepky tak posměšně, jak to jen uměl, takže pekelně moc.</p>

<p>„A co jsou teda doopravdy?“</p>

<p>„Nafouknutý bubliny.“ Hodil do sebe dalšího panáka. „Zvědavý, vlezlý nafouknutý bubliny. Nic víc. Věř mi, Kalibane, neviděl jsem na nich nic božskýho.“ Jeho oči se zadívaly do dálky a potemněly. „Na celým tomhle světě jsem neviděl nic božskýho.“</p>

<p>V tom se mýlil. Možná se toho nemůžu dotknout nebo se stát součástí… Možná to není pro mě, ale na tomhle světě se dá najít něco skvělého. V George. Odstrčil jsem misku s preclíky. Potřebovali jsme si oddychnout od toho, co se stalo ve skladu, zabývat se na chvíli něčím jiným. Teď už ten okamžik pominul. „Co ti ten had řekl?“</p>

<p>Zakroužil whiskou a ve skleničce mu zazářily tekuté jantary. „Koruna.“ Vypil skleničku do dna. „Viděla ji. Nosila ji. A neudělala na ni nijak zvláštní dojem. Nehodila se k jejím barvám.“ Podíval se na modré skvrny na košili. „Zjevně.“</p>

<p>Šperk pro milenku, přesně jak odhadovala Dobromila. Blízko. Sevřel jsem prsty kolem sklenice. Jsme tak blízko. „A kde je?“</p>

<p>„Obvykle je v Kerberově podkrovním apartmá.“</p>

<p>„V podkrovním apartmá?“</p>

<p>„A kde jsi myslel, že bydlí? V psí boudě?“ poznamenal cynicky. „Je to klanový boss. To znamená psí žrádlo a všude koberce. Ale to je stejně jedno. Koruna je teď v Kerberově autě, naštěstí pro tebe. Alespoň myslím.“</p>

<p>„Co tím chceš říct, že myslíš?“</p>

<p>„Hadi jsou lháři. S posledním dechem ti budou lhát.“ Zvedl ruku, aby si objednal další pivo, a kousavě dodal: „To máme společné.“</p>

<p>Bylo nezvyklé vidět, jak je k sobě Robin tvrdý. Obvykle se u něj projevovaly mnohem barvitější vlastnosti. „Ty mi teď ale nelžeš,“ poukázal jsem a posunul svoje pivo jeho směrem.</p>

<p>Přijal ho a povážlivě mu snížil hladinu. „Je mnohem zábavnější říkat ti pravdu. A dívat se, jak ji ignoruješ a padáš po hlavě do nejhorších potíží… je to lepší než kabelovka.“</p>

<p>Po téhle poznámce jsem si vzal pivo zpátky. „Pokud vím, Kerberos má tři auta. Limuzínu a dvě auta do města.“ Ani jedno z nich dneska ve skladu není. Flay jedno minulou noc použil, aby se zbavil Fenrikova těla, nebo aspoň toho, co z něj zbylo. Pravděpodobně to auto dneska někde čistí. Nemůžete se zbavit těla, aniž byste potom velice pečlivě vyčistili auto. To je taky zákon džungle. Co se týče dalších aut, Kerberos si nepochybně ráno vzal limuzínu a další vlci ho následovali v posledním autě.</p>

<p>„Jsi připravený zůstat v přestrojení dost dlouho na to, abys auta prohledal? Možná ještě další den?“</p>

<p>A pokud sukuba lhala, mohlo to být mnohem déle než jen další den. Jen jestli mi Kaleb dá tolik času. „Muž musí udělat, co je jeho povinností.“ Říká se to ve všech starých filmech a myslím, že to platí i pro někoho, kdo je muž jen napůl.</p>

<p>Robin udělal obličej. „Hrdinství může být tak otřepané.“ Vypil naráz nové pivo, které před něj barman postavil. Nahoru, dolů, buch o bar. „Jdeme radši pryč, než tady chytneme nějaké ošklivé parazity.“</p>

<p>Postavili jsme se a barman ostře řekl: „Dělá to třicet babek.“</p>

<p>„Napiš to na Jišijáše,“ odpověděl Vtipálek uštěpačně. Vyrazil ke dveřím a pak si to rozmyslel. Otočil se, vzal láhev whisky a odnesl si ji s sebou. „Tohle taky. To je to nejmenší, co mi ten parchant dluží.“</p>

<p>„Kdo je Jišijáš?“ zeptal jsem se, když jsme lezli po schodech zpátky nahoru na ulici.</p>

<p>„Někdo skoro tak otravný jako ty.“</p>

<p>Vtipálek ví, jak ukončit debatu. Venku slunce stále nesvítilo a mraky způsobující klaustrofobii byly ještě těžší a temnější. Skvrny od krve na pukově košili tak vypadaly ještě tmavší. Na posledním schodu ho zraněná noha téměř zradila a já předstíral, že jsem si nevšiml, jak se mě na chviličku chytil, aby neztratil rovnováhu. Když Robin vyžaduje pozornost, dá vám to najevo… velice jasně a hlasitě. Tohle nebyl ten případ. Jakmile znovu našel rovnováhu, přihnul si z lahve. „Jdu domů, dám si sprchu a pak budu truchlit nad svou oblíbenou košilí. Nevolej mi.“</p>

<p>Odvrátil jsem oči od dusivé oblohy, podíval se na Robinovu klidnou tvář a tiše řekl: „Díky, Robine. Za to, co jsi udělal.“ Skoro jsem řekl: „Za to, co jsem já udělat nemohl,“ ale to by byla lež. Kdybych věděl, že je to jediný způsob, stejně jako to věděl puk, pak bych to udělal. Ne tak dobře, ne tak účinně, ale byl bych to udělal a žil s následky. Ale nestalo se. A já se tak s následky vyrovnávat nemusel.</p>

<p>Robin na mé díky neodpověděl. Znova si přihnul z láhve a bez emocí řekl: „Najdi korunu.“ Vydal se po chodníku pryč. „Najdi George.“ Byl v tom ukrytý nevyslovený dodatek: pak to bude stát za to.</p>

<p>Kruci, pak by se to všechno možná dalo i snést.12</p>

<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Byl jsem jestřáb. Vznášel jsem se vysoko. Pode mnou se houpala pouliční světla a tancovala jako světlušky. Vítr se kolem mě hnal, škodolibě mi hvízdal do ucha a škubal mi oblečením. Nalevo plul po obloze dýňově oranžový srpek měsíce, několikanásobně zvětšený teplým vzduchem. Mohl jsem natáhnout ruku a dotknout se ho.</p>

<p>Skoro jsem letěl.</p>

<p>Ale ne tak docela.</p>

<p>Ruka velká jako moje hlava mě držela pod krkem a houpala mnou přes hranu střechy skladu. Oči stejně oranžové jako měsíc mě zkoumaly s vědeckým zaujetím někoho, kdo právě provádí vivisekci.</p>

<p>Ten den nezačal špatně. Strávil jsem ho ve skladu a snažil se na sebe neupozorňovat. Byl to dobrý nápad, zejména proto, že kolem létaly části těl. Robin měl pravdu. Kerberos přijel v limuzíně a brzy potom přišil vraždu sukuby nemrtvému. Zbytek dne jsme strávili uklízením nepořádku a snahou nechodit Kerberovi na oči. Není třeba říkat, že neměl dobrou náladu. Ne, že by mezi ním a sukubou plála nehynoucí láska. Využíval ji jen na sex, nic víc. Ale na tom nezáleželo. <emphasis>Patřila</emphasis> mu a někdo se odvážil sáhnout na jeho majetek. To žádný alfa samec neocení. Při zvucích, které se ozývaly v různých intervalech z jeho kanceláře, se většina vlků přesouvala ke dveřím, aby mohli rychle zmizet. Vzteklý řev a zvuky nábytku rozbíjeného o stěny, to nejsou zrovna ideální pracovní podmínky. A pak nastalo ticho. Nikdo nevěděl, jestli by se nám mělo ulevit, nebo jestli bychom měli panikařit ještě víc.</p>

<p>Konečně den uplynul. Přežili jsme, i když ubohý Mishka možná vážně pochyboval o tom, jestli vůbec chtěl přežít. Na nastávající hodiny nebyla plánována žádná práce a sklad se nakonec vyprázdnil. Kerberos zůstal v kanceláři, ale uklidnil se natolik, aby se taky trochu zapojil do úklidu. Nevěřím, že jsou nemrtví tak chutní, ale proti gustu žádný dišputát, že? On jedl, já hledal. Jednoduché. A opravdu to tak vypadalo až do chvíle, kdy mě chytil uprostřed hledání, vytáhl mě z auta a hodil mě přes ně.</p>

<p>„Zatracenej zloději.“ Slova mě následovala. Zjevně bylo v pořádku krást pro Kerbera, ale ne krást něco jemu. Právě se mi chystal ukázat, jak moc to podle něj není v pořádku, když jsem se vyhrabal na nohy a rozběhl se. Korunu jsem tam nechal. Nakonec byla opravdu v limuzíně. Pod sedačkou. To, co mělo cenu Georgina života, se tam válelo jako odpadky. Dokázal jsem si představit, jak ji sukuba hněvivě hodila na podlahu. Drahokamy nebyly dost veliké ani dost drahé a neměly správnou barvu. Vůbec se to netřpytilo. Než mě vytáhl z auta, držel jsem ji v ruce téměř celou vteřinu. Obyčejný kroužek načervenalého zlata osázený několika onyxy. Nebyla krásná ani ozdobná. Vlastně vypadala spíš tak nějak… užitkově. Na kratičký okamžik jsem měl dojem, že v ruce cítím pulz − jedno teplé zabušení srdce. Ale pak to bylo pryč − uniklo mi to tak jako já Kerberovi.</p>

<p>Koruna zůstala dole, ležela na podlaze skladu. Spoléhal jsem na to, že ji Niko cestou nahoru sebere. Běžet nahoru nebylo nejchytřejší rozhodnutí, jaké jsem kdy učinil, ale neměl jsem moc na vybranou. Kerberos mě honil rychle a zběsile. Tváři v tvář jeho ohromné rychlosti jsem ani neměl čas vytáhnout zbraň, natož abych se hnal přes celý sklad k východu. Schody nahoru byly nejblíž. A právě kvůli tomu jsem teď visel ze střechy.</p>

<p>Není to tak dávno, co jsem si při výstupu na obří kolo pomyslel, že nemám strach z výšek. Teď, když jsem nohama kopal ve vzduchu, jsem se rozhodl, že si to možná ještě rozmyslím.</p>

<p>„Ólfi!“</p>

<p>„Byl bych na tom líp, kdybych si najal piraňu.“</p>

<p>Hlavy neadresovaly ta zkomolená slova mně. Ne, mluvily k sobě navzájem, čenichy se téměř dotýkaly a z tesáků z poloviny tak dlouhých jako moje dlaň kapaly tmavě hnědé sliny, které vypadaly jako déšť. Kerberos byl dvakrát, možná i třikrát větší než všichni vlci, které jsem kdy viděl. Ponechal si jen tolik z lidské podoby, aby stál vzpřímeně. Mohutná ramena měl široká jako pohoří a pokrytá srstí tak černou, že se téměř ztrácela v noční tmě. Tyčil se do výšky téměř dvou a půl metru; hruď měl širokou a stvořenou k tomu, aby pojala dost kyslíku na zásobení celého toho obrovského těla. Nohy tlusté jako můj pas byly obalené svaly, které svého majitele jistě dokázaly donést neuvěřitelně daleko. Prsty, jež mi svíraly hrdlo, byly ztvrdlé mozoly vytvořenými roky běhání. Drápy byly černé jako uhel, zakroucené jako háčky na ryby a dlouhé jako prsty. Jo, a zařezávaly se mi do masa. Moc velká legrace. Cítil jsem na krku teplou krev. Nebylo jí moc, nejspíš ani čajová lžička ne, ale naděje mi to moc nepřidalo. Kerberos měl pro mě schovaného něco mnohem horšího než rozervaný krk.</p>

<p>Náhle mnou ruka, jež mě držela přes okraj střechy, zacloumala tak prudce, že jsem cítil, jak moje krční obratle zaskučely na protest, a před očima se mi vyrojily mžitky. Byly taky oranžové. Ale i skrze ně jsem pořád viděl Kerbera. Hrozivý jako bůh a nevyhnutelný jako smrt. Zakrýval oblohu a celý svět. Na obličeji a krku jsem cítil dech horký a páchnoucí syrovým masem… Byl to predátor, který hledal nejjemnější a nejchutnější sousto. Kůže se mi napjala a instinktivně jsem se stáhl. Snažil jsem se myslet na to, že za mnou někde na střeše leží rozbitý Nikův skleněný nůž. Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že tam je.</p>

<p>Doufal jsem, že tam je.</p>

<p>Zahodil jsem dýku plnou geniální elektroniky, kterou mi Niko dal… zařízení určené k tomu, abych oznámil, že se můj zadek topí v potížích. Neslyšel jsem ji dopadnout na asfaltem pokrytou střechu skladu. Zvuk zanikl v basovém řevu, při němž mi doslova vibroval hrudní koš − pod kůží mi rezonovala žebra. Kerberův lovecký řev vám měl paralyzovat nohy, zmrazit vnitřnosti a způsobit vyprázdnění močového měchýře. Mohlo to fungovat − a fungovalo by to − na někom, kdo nežil s Ólfi. Já? Já jen běžel rychleji. Ale i když jsem v tom dobrý, Kerberos běžel ještě stokrát rychleji. Jeden skok, druhý skok, a byl u mě. Zahnul jsem, sklouzl se po dehtu a pak mě chytil − dítě lapené medvědem grizzlym. Samozřejmě že mnoho batolat u sebe nenosí zbraň, která by se dala přivázat k tanku a použít jako dělo. Pořád poloslepý jsem v bundě zoufalými prsty hledal Magnum .50.</p>

<p>„Hračka.“ Dvě tlamy se odtáhly od mého krku jen proto, aby se posměšně ušklíbly. „Vyhrožuješ mi hračkou? Mám ti tu hračku nacpat do chřtánu, Ólfi? Mám ti ji do toho zrádcovského hrdla nacpat centimetr po centimetru?“ Znovu mnou zatřásl a přeměnou zkomolený hlas pokračoval: „Nebo ti ji mám nacpat jinam? Ne centimetr po centimetru, ale naráz.“</p>

<p>Nepotřeboval jsem další povzbuzení, abych zbraň hledal rychleji. Viděl jsem, co udělal Fenrikovi − a to byl sveřepý protivník. Viděl jsem <emphasis>i</emphasis> cítil, co dnes ráno udělal nemrtvému. Ten nebyl tak sveřepý, ale ty věci je skoro nemožné zabít. Nemrtvým doroste jakákoliv část těla, včetně hlavy. Jejich mozek − pokud tedy předpokládáme, že nějaký mají − se zjevně nachází někde jinde. Kdybyste chtěli zabít nemrtvého, potřebovali byste křovinořez. Kerberovi stačily zuby a drápy a zvládl to za míň než patnáct vteřin. Můj bývalý šéf má vážně talent, a právě teď ten talent zaměřoval na mě. A když řekl, že vezme mou zbraň, strčí mi ji do zadku a stiskne spoušť, věřil jsem mu.</p>

<p>Ale nejdřív by ji musel dostat.</p>

<p>Byl rychlý, ale to já taky. Nedokážu běžet tak rychle nebo skákat tak vysoko, ale zmáčknout spoušť umím ze všech nejlíp. Vytáhl jsem magnum z pouzdra a vystřelil. Bral jsem si tu zbraň s sebou s určitým záměrem. Dokázala by dostat i medvěda. Na Kerbera sice medvěd ani v nejmenším nemá, ale mohl bych ho aspoň zpomalit. Zpomalit ho, utíkat jako o život a modlit se, aby dorazily posily. Niko byl před skladem; bude tady každým okamžikem. Každou vteřinou. Hned teď.</p>

<p>První výstřel mu rozerval kůži na hrudi tak, že v ní zela deseticentimetrová díra. Číslo dvě mu servalo maso ze žeber. Na třetí kolo už nedošlo. Kerberos zavrávoral o jeden krok zpět… Ježíši Kriste, <emphasis>jeden</emphasis> mizerný krok… a pak mě pustil. Mohl jsem zbraň držet celou cestu dolů, nebo jsem ji mohl pustit a zkusit si zachránit život. Čtyři patra. Když se na to dívám zpětně, mohl jsem si ji nechat a poslat tu náhlou smrt způsobenou gravitací do háje, protože po chvilkovém nepříjemném pocitu z volného pádu jsem se zachytil o okraj střechy. Ramena zaskřípala na protest, jak se snažila zadržet pád.</p>

<p>Pod prsty jsem cítil kov stejně chladný, jako byl kov Kalabassy. Na paži se mi natahovaly a praskaly stehy a já kopal nohama a snažil se najít na cihlové zdi skladu oporu. Podařilo se mi jednu nohu o něco opřít, možná to byla zlomená cihla, a začal jsem se vytahovat nahoru. Kerberos mi ochotně pomohl. Jednou obří rukou podivného tvaru mě chytil za každou paži a zvedl mne do výšky. A pak začal tahat jako zlomyslné dítě trhající mouše křídlo. Tlak narůstal a naříkající svaly a šlachy se brzo dostaly za únosnou hranici. Roztrhá mě na kusy stejně jako nemrtvého a nenadělám s tím vůbec nic.</p>

<p>Ale někdo jiný by mohl.</p>

<p>Ze strany do Kerbera narazila bledá skvrna a oba nás porazila na bok. Zuby se v měsíčním světle žlutě zaleskly a zabořily se do černého krku. Vytryskla krev a obarvila Flayovu bílou srst na červeno. Přistál jsem na boku a pozoroval, jak nečekaný spojenec bojuje se stvořením ještě příšernějším, než je on sám. Tak jako se Flay nedokázal úplně proměnit v člověka, nemohl se ani docela proměnit ve vlka. Místo toho z něj byl vytáhlý vlkočlověk, vzpřímený, ale ohnutý, pokrytý srstí, ale s lidskýma rukama a nohama. Vlasy dlouhé po ramena se změnily v jiskřivě bílou hřívu, ale oči zůstaly stejné. Stejně vražedně rudé jako nenávist, již právě směřoval proti Kerberovi.</p>

<p>„Ne hloupý.“ Bílá hlava se zvedla a pak se zase zakousla. „<emphasis>Ne</emphasis> hloupý.“</p>

<p>Zdálo se, že Flayův alfa samec jej příliš často podceňoval. Já tutéž chybu neudělám. Ale taky jsem nepředpokládal, že Flay dostane Kerbera. Na dvouhlavého vlka nemá. Ne sám.</p>

<p>Bylo dobře, že jsem s ním.</p>

<p>Z lýtkového pouzdra jsem vytáhl nůž a jeho povědomý dotek mě uklidnil. Zvedl jsem se a vyběhl přes střechu. Na rozdíl od Flaye se Kerberos celý proměnil ve vlka. Čistý tvar a nekonečná zuřivost. Ohromný, neúprosný a zatraceně strašidelný. Černý vlk se převalil na Flaye, všemi čtyřmi tlapami přistál na zemi a jedním párem chňapajících čelistí se vrhl na bílý krk. Druhá hlava se otočila a zírala na mě přes rameno podobné horskému úbočí. Rozšířené zornice proměnily oranžovou v hluboce temnou. Černé díry mě do sebe po nekonečný okamžik nasávaly a pak mě shledaly nevyhovujícím a zase mě vyplivly. Hlava se otočila zpět a přidala se k pokusu urvat Flayovi hlavu zaživa. Jsem sice z části Ólfi, ale Kerberos mě pořád považoval za příliš lidského na to, abych představoval hrozbu. Co bych mu asi mohl udělat, s měkkým masem, křehkými kostmi, chybějícími tesáky i drápy a nepoužitelnými lidskými zbraněmi?</p>

<p>Na to brzo přijde.</p>

<p>Skočil jsem mu na široká záda a jednou rukou se pevně chytil jeho srsti. Druhá ruka měla jiné úkoly. Zoubkovaná čepel zajela Kerberovi do těla těsně nad zadníma nohama. Vlci mají pekelnou výdrž, ale nad přeseknutou páteří by se měl trochu zamyslet. A to nebyl můj jediný nůž. Druhý jsem zabodl zhruba doprostřed páteře. Neměl jsem představu, kde se páteř dělí, ale byl jsem ochoten pokračovat až nahoru, jen kdybych měl víc času, jenže zlomek vteřiny, kdy byl Kerberos ztuhlý překvapením, už pominul a já byl odhozen ve výbuchu svalů, chlupů a šílenství.</p>

<p>Můj plán nezabral; alespoň ne docela. Nepodařilo se mi přeseknout páteř, jen jsem ji nařízl, a měl jsem vážné pochyby o tom, že to zabere. Teď Kerberovi jedna zadní noha visela bez užitku u těla a on obrátil pozornost ke mně. Sotva jsem postřehl pohyb, kterým mě dostal. Nebyl jsem tak hloupý, abych tomuhle vlkovi strkal ruku do jedné nebo druhé tlamy. U Boaze to skončilo ošklivým pokousáním, a to mi nanejvýš mohl zlomit kost. U Kerbera bych dozajista skončil bez ruky. Místo toho jsem veškerou naději, kterou jsem měl, vložil do poslední čepele. Kerberos na mně přistál a vlastní vahou si čepel zarazil do krku. Pulzujícím obloukem okamžitě vystříkla krev. Zasáhl jsem krkavici. Vytáhl jsem nůž z jednoho bublajícího krku a máchl jím po druhém. Nevím, jestli jsem tentokrát zasáhl arterii. Byl jsem zalitý krví, uvězněný pod čtvrttunou živé vlkodlačí váhy a jen jsem dál slepě sekal. Náhle se tíha ještě zvýšila a vytlačila mi z hrudi poslední zbytky vzduchu. Bojoval jsem o nádech a cítil při tom Kerberovu krev, která mi kapala na obličej a rty. Znovu jsem máchl nožem a ušima, ve kterých mi zvonilo, jsem zaslechl něco, co znělo jako vrčení smečky vlků. Flay byl pořád ve hře. Až na to dušení to byla dobrá zpráva. Pak tíha náhle zmizela a já mohl opět dýchat. Znovu jsem spatřil oblohu. A taky jsem viděl, jak se mi do zorného pole dostala známá tvář.</p>

<p>„Věřím, že tohle jsi ztratil.“ Niko mi podal magnum a nesouhlasně mlaskl. „To od tebe bylo velice nedbalé.“</p>

<p>Upustil jsem nůž a sevřel kluzkou dlaní rukojeť pistole. Natáhl jsem do plic vzduch, párkrát zakašlal a pak se posadil. „Radši tam dole…“ zachraptěl jsem, „než tam, kde málem skončila.“ Ale mluvil jsem jen ke vzduchu. Niko se přidal k válející se hromadě bestiálního násilí. Jistýma nohama balancoval na obrovských chlupatých zádech, pak máchl mečem a pro Kerbera se najednou dalo použít přesně to jednotné číslo, ve kterém o sobě vždycky mluvil. Jedna těžká hlava byla probodnutá; kov projel lebkou, mozkem i čelistí a zabodl se do střechy. Flay využil té příležitosti k tomu, aby se zpod Kerbera vyplazil. Tentokrát měl na sobě vlastní krev. Bílý vlk se odpotácel o pár kroků dál, upadl a stočil se do nehybného klubíčka. Snížek byl ze hry. Ale Kerberos… ten ne.</p>

<p>Alfa se vztyčil a vyrval tak z dehtu meč, který k němu špendlil hlavu zesnulého dvojčete. Stříbrný třpyt zabodnutý v kymácející se hlavě byl mnohem jasnější než rychle pohasínající oči. Z volně visícího mrtvého jazyka kapala krev a mozková hmota. Kerberos je mrtvý, ať žije Kerberos… ale jak dlouho? Nejenže zadní noha byla stále nepoužitelná, ale přední na téže straně se taky přestala hýbat. Co jsem začal nožem, Niko dokončil mečem. Každá hlava ovládala svou polovinu těla a teď byla půlka těla mrtvá.</p>

<p>Opuštěné vytí plné bolesti a ztráty následoval řev nefalšované vražedné zuřivosti. To, co z vlka zbylo, už možná nemělo moc času, ale on jej hodlal využít do poslední vteřiny. Otočil se na fungující zadní noze a vrhl se na nás celou svou vahou. Byl to nevyvážený běh, ale i tak měl sílu naloženého nákladního vlaku. Nik, který po seskoku z Kerbera lehce přistál vedle mě, věcně zamumlal: „Udělej mu tu laskavost.“</p>

<p>Ano, byl by to laskavý čin. Zasloužil si laskavost? O tom opravdu zatraceně pochybuju. Ale na tom nezáleželo; stejně jsem mu ji prokázal.</p>

<p>Vystřílel jsem mu do hlavy zbývající čtyři náboje. Je úžasné, čeho lze dosáhnout, když máte ten luxus a můžete zamířit a pevně v rukou držet zbraň bytelnou tak, že vydržela pád ze čtyř pater. Kosti se rozletěly na kousky, maso se odlouplo v celých kusech a obr padl. V černo-měděném víru se na chvilku objevil nechápavý pohled a pak zemřel spolu s Kerberem. Proměnil se zpátky. Tahle část legendy je pravdivá. Ležela tam nahá hromada svalnatých končetin a chladného kovu. I tak byl ohromný, ale ani nepřirozené rozměry nezměnily nic na tom, že teď vypadal lidsky. Podivně, ale lidsky. Bizarní náhoda způsobila, že se zničené hlavy stočily k sobě a opřely se čelem o roztříštěné čelo. Bratři. Sevřel jsem čelist a pohlédl stranou. Zaostřil jsem na Nika. „Chceš svůj meč zpátky?“</p>

<p>„Samozřejmě. Dostanu ho odtud.“ Prohlédl si mě od hlavy k patě a pak se zamračeně zadíval na mou krví pokrytou tvář. „To je tvoje krev?“</p>

<p>„Ne, věř tomu, nebo ne.“ Uklidil jsem zbraň a otřel si rukávem obličej. „Zázraky se dějí.“</p>

<p>„Ano, to tedy ano.“ Hrábl rukou do bezpečí svého černého kabátu a pak ji natáhl ke mně. „Tady. Tohle jsi taky ztratil.“</p>

<p>Byla to koruna. Věděl jsem, že ji dole najde, ale i tak jsem pocítil, jak mi spadl kámen ze srdce a tělem se mi rozlévá úleva. Vzal jsem si ji od něj a obracel ji v prstech, tam a zpátky. Kov byl na dotek chladný a kameny ještě chladnější. Po záchvěvu tepla, o němž jsem si myslel, že jsem jej předtím cítil, nebylo ani památky. „Těžko uvěřit,“ řekl jsem tiše. Ve vzduchu visela nedokončená věta. Těžko uvěřit, že tohle má cenu Georgina života. Nik mi krátce a souhlasně stiskl rameno a pak se vydal ke Kerberovi, aby osvobodil svůj meč. Já jsem taky odešel, a to ke vzdálenějšímu okraji střechy. Z pouličních lamp zezdola sem dosahovalo jasnější osvětlení. Temné zlato vypadalo živěji, ale jinak to o moc jasnější nebylo. Byla to jen… věc. Cetka. <emphasis>Nic.</emphasis></p>

<p>A pak to tak i bylo. Doslova nic. Nedržel jsem v ruce… nic.</p>

<p>Objevil se zčistajasna… jako všechny noční můry. Nejspíš byl schovaný na okraji budovy a čekal. V tom jsou dobří − v čekání. V jednom okamžiku jsem tam stál sám a v dalším přeplul okraj a postavil se přede mě, jen tak si stoupl… jako by to nebyl duch. Jako by to nebyl fantazijní výplod života, vedeného teď už jen ve zlých snech. Jako kdyby nebyl Ólfi.</p>

<p>Průhledně bledá kůže, úzký obličej, neblaze žhnoucí, tekutě rudé oči. Nažloutlé vlasy vlály v neexistujícím větru a cenil na mě tisíce jehličkovitých zubů zalitých pěnícími slinami. Byl to pohled, o němž jsem si myslel, že už jej nikdy nespatřím. „Zrádce.“ Hlas byl nevrlý a hrubý jako suché škrábání šupin o kamennou podlahu. „Hledal jsem tě.“ Na hlavu si nasadil kroužek, který mi tak lehce vytáhl ze ztuhlých prstů, a pak mě střelhbitě chytil pařátovitou rukou pod krkem. „Všude možně.“ Drápy proťaly kůži bez umírněnosti, jakou projevil Kerberos. „Široko daleko.“ Tvář se ke mně naklonila tak blízko, až jsem cítil, jak mi smrdutý dech otravuje vzduch v plicích. „Tady a teď.“</p>

<p>Nechtěně jsem zavřel oči. Naprosto věřily tomu, čemu chtěla věřit má mysl. Není to pravda. Je to jen iluze. Sen. Otevřu oči a bude to pryč. Jen tak… pryč. Jenže se to nestalo.</p>

<p>„Já tady jsem, zkažený bratranče.“ Ještě víc mi stáhl přívod vzduchu. „Já jsem spravedlivá pomsta. Před tím nemůžeš zavřít oči.“</p>

<p>Přibitý k zemi, nepohyblivý… naprosto a zatraceně úplně k <emphasis>ničemu.</emphasis> Měl jsem strach a hrůzu potlačit. Měl jsem se soustředit na hněv… a nenávist. Vzdát se Ólfi? Plazit se před tímhle debilem s těstovitým zadkem? Ne. <emphasis>Ne.</emphasis> Mohl bych ho chňapnout za špičatou tvář a odstrčit pryč. Mohl bych ho kopnout do břicha a shodit ze střechy. V duchu jsem ty pohyby viděl jasně. Viděl jsem je, ale nedokázal jsem se pohnout. Byl o polovinu menší než Kerberos a já se stejně nemohl hnout. Každý má v životě a v tomhle světě něco, co ho dokáže zlomit. Možná si ani nedovedete představit, že by to mohlo existovat… ale někde to tam je. Něco takového má každý člověk. Ta moje stvůra mě teď ale zlomit nemohla. Na to bylo dávno pozdě.</p>

<p>Nemůže zlomit něco, co už je zlomené.</p>

<p>„Nech ho být,“ ozval se za mnou Nikův napjatý hlas. Nemohl stát tak daleko; střecha nebyla natolik rozlehlá. Nebyl důvod, aby jeho hlas zněl, jako kdyby byl celé světy vzdálený. „Nech ho být hned <emphasis>teď.</emphasis>“</p>

<p>Drápy mi zajely ještě hlouběji do masa jako naprosto jasná hrozba. „Zradil jsi svůj druh,“ sykl Ólfi. Mé tváře se dotkl pramínek bezbarvých vlasů. Byl slizký a pálil jako ledový oheň. „Zradil jsi rodinu.“</p>

<p>Nepletl se. Zradil jsem Ólfi. Bylo to to nejlepší a nejskvělejší, čeho jsem doposud v životě dosáhl. Podílel jsem se − ačkoli ne takovou měrou, jak bych rád − na dokonalém zničení toho, co zbylo z jejich rasy. Niko, Robin a já jsme jim zabránili změnit svět v to, čím byl, než lidé převzali nadvládu. Zarazili jsme je, když nás chtěli vzít zpátky tam, kde nadpřirozené bylo přirozené, voda i vzduch sladce voněly a lidé byli přinejlepším hračky a přinejhorším malá nepříjemnost. A i když by byl svět ovládaný Ólfi asi mnohem ekologičtější, ohromná míra vražd a násilí by byla jasnou nevýhodou.</p>

<p>„Myslel sis, že jsme všichni pryč, zrádné děcko?“ Dlouhatánské prsty se mi ještě víc sevřely kolem krku a já v puse ucítil krev. „Myslel sis, že někdo takový jako ty vyvázne bez následků?“</p>

<p>Ne. To jsem si nikdy nemyslel. Žiju s následky Ólfi celý život. Teprve v poslední době jsem měl co dělat s následky jejich smrti. To druhé bych bral kdykoli. Nebo bych byl bral až do tohoto okamžiku. Samozřejmě že mé myšlenky v tu chvíli nebyly ani zdaleka tak souvislé. Rychle se rozpadaly na kousky, převalovaly se a na povrch se dostávaly jen malé záblesky, jako stříbrné rybky v rozbouřeném moři, a pak mizely v nekonečném přílivu znechucené neochoty uvěřit. Ta odmítala zmizet navzdory živému důkazu, který stál přede mnou. To nemůže být živý Ólfi. To nemůže být on.</p>

<p>„Myslel sis, že budeš v bezpečí?“</p>

<p><emphasis>To…</emphasis></p>

<p>„Myslel sis, že utečeš své milované rodině?“</p>

<p><emphasis>…n</emphasis><emphasis>emůže…</emphasis></p>

<p>„Neunikneš.“</p>

<p><emphasis>…b</emphasis><emphasis>ýt on.</emphasis></p>

<p>Necitelně mi vyrval drápy z krku. Celé od krve je pozvedl, abych si je prohlédl. „Ale nebude to tak jednoduché. Pro tebe to nikdy nebude tak jednoduché. Ani bezbolestné.</p>

<p>Každý okamžik…“ Ústa beze rtů se dotkla mého čela v hnusné parodii otcovského polibku, „…každého dne…“ Ustoupil o krok zpět, elegantní jako útočící had. „…tě budeme sledovat. Vezmeme ti všechno. Všechno a všechny.“ Červeně zbarvené drápy se dotkly kroužku, který měl usazený na hlavě. „Tak jako jsem si vzal tohle.“</p>

<p>Pak jsem se pokusil. Opravdu. Bylo to, jako bych zapomněl, jak hýbat tělem. Nervy byly mdlé… klouby ztuhlé a zrezivělé, ale ubohým, opileckým pohybem jsem dokázal natáhnout otupělou ruku.</p>

<p>Pomalu, příliš pomalu.</p>

<p>„Tohle, zrádce, je teprve začátek. Máme pro tento svět naplánovánu spoustu her.“ Škleb byl srdečný a chladný jako kus zimní oblohy. „Je taková škoda, že tvé duševní zdraví se nedožije toho, aby je spatřilo.“ Ještě jeden krok, chvíli balancoval na okraji střechy a pak sletěl dolů.</p>

<p>Nikův meč, ještě vlhký od vlčí krve, zasáhl okraj střechy zlomek vteřiny poté, co se Ólfi vrhl dolů. „Do <emphasis>prdele,</emphasis>“ vyplivl vzteklou nadávku. To se hodilo spíš ke mně, ne k mému klidnému, rozvážnému a vyrovnanému bratrovi. Kdykoli jindy bych byl překvapený a pobavený tím, že Niko vůbec připustil, že to slovo zná, natož aby je použil. Ale tentokrát jsem údiv necítil. A už vůbec jsem sakra necítil pobavení. Ve skutečnosti jsem náhle necítil vůbec nic. Nohy se pode mnou podlomily a já padl na kolena.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>Necítil jsem pod sebou hrubý povrch ani to, jak mi trhá maso, když jsem do něj systematicky bil pěstmi.</p>

<p>„<emphasis>Kale.</emphasis>“</p>

<p>Necítil jsem tlak rukou na ramenou ani to, jak mnou prudce třásly. Všechno jsem to viděl ve velké, zamlžené dálce, ale necítil jsem vůbec nic a vyhovovalo mi to. Ruce zastavily údery mých pěstí a pak mě vzaly za triko a bez námahy postavily. Nikův hlas pronikavě přehlušovala siréna a jeho slova dostala podivnou červenou svatozář. „Přijíždí policie, Kale. Musíme jít.“</p>

<p>Jít? Kam bychom asi tak mohli jít? Kam bychom mohli jít ve světě, v němž stále ještě žijí Ólfi? Už jsme se dost tvrdě poučili, že se nemůžeme skrývat navždy. Ani před Ólfi, ani před tím, co jsem udělal. Georgina šance, jak se dostat domů… její jediná šance…</p>

<p>A já ji právě ztratil.13</p>

<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Otupělost bohužel netrvá navždy, jakkoliv byste si to přáli.</p>

<p>Škoda.</p>

<p>Seděl jsem na okraji vany a zíral na dlaždičkovou podlahu, zatímco Niko mi utíral krev z kůže. Pak mi z paže odstranil zpřetrhané stehy a zpola zahojenou ránu vyčistil, ale jinak ji nechal být. Pachuť mědi, která mi naplnila ústa, když jsem stál tváří v tvář Ólfi, byla od ošklivého kousnutí do jazyka; ale tenhle ne zrovna hrdinský počin jsem si nechal pro sebe. Jediné skutečné zranění jsem měl na krku, a to nebylo tak strašné. Ólfi se jasně vyjádřil v tom smyslu, že smrt pro mě bude až posledním trestem. Nechtějí mě znovu použít ke zničení světa. Už vědí, že jsem silně nespolehlivý nástroj, a jak to tak vypadá, vymysleli si něco jiného. Ne, už mě nechtějí použít; teď ode mě chtějí něco mnohem jednoduššího: bolest.</p>

<p>Pod čelistí mě zaštípala dezinfekce a já sykl. To bylo to první, co jsem pocítil od doby, co jsme byli na střeše, má první opravdová reakce. „Vítej zpátky,“ řekl Niko s tichou úlevou a otevřel balíček náplastí.</p>

<p>Nebyl jsem úplně šťastný, že jsem se vrátil. Pokrčil jsem rameny a byl zticha. Obrátil jsem ruce a zíral na rozedřenou kůži na kloubech prstů. Niko je zachránil před ještě horším stavem. Neustále mě zachraňoval od všech možných horších věcí… včetně Ólfi. Tohle pro něj nebylo o nic jednodušší než pro můj bezcenný zadek − bez zveličování. A on si nemohl dovolit luxus, aby zcela ztuhl a přestal vnímat. Zvedl jsem k němu oči a zeptal se nesměle: „Jsi v pořádku?“ Otázka ze mě vypadla ztuha a nejistě, jako kdybych nemluvil dny a ne hodiny.</p>

<p>„Už jsem zažil lepší dny.“ Nalepil na mě několik náplastí. „Mnohem, mnohem lepší.“ Přejel mi dlaní po zátylku a lehce stiskl. „Jak je tobě?“</p>

<p>Jak je mně? To je tedy otázka. „Mně?“ Obrátil jsem znovu ruce, abych se podíval na mozolnaté, ale jinak neporušené dlaně. Naše vědma byla pryč; nebyl tu nikdo, kdo by mi četl ze záhybů na dlaních. „Je mi dobře. Fakt dobře. Nikdy mi krucinál nebylo líp.“</p>

<p>„No to se máš, protože mně teda není dobře ani trochu,“ řekl Vtipálek, který se objevil ve dveřích. Jeho jindy živá tvář byla ztuhlá a bledá. Robin měl ten vzácný dar, že je tu téměř tak dlouho jako Ólfi. Zná je tak dobře jako my a nenávidí je skoro stejně. „Niko, možná by ses měl podívat na Flaye. Krvácí jako prase na jatkách a dělá to támhle na vašem koberci. Mně osobně je jedno, jestli bude žít, nebo ne, ale vy byste s ním možná chtěli něco probrat.“</p>

<p>„Flay?“ Nikova tvář potemněla. Sevřel mi krk pevněji a pak ruku stáhl. „Tohle bude asi zajímavé.“ Robin se otočil a odešel, já se postavil a můj bratr mě pečlivě pozoroval. Nebyl jsem si jistý, jestli si dělá starosti o moje fyzické nebo spíš o psychické zdraví. „Přežijeme to, Kale,“ prohlásil s naprostou jistotou. „To ti přísahám. Už jsme Ólfi jednou porazili. Dokážeme to znovu.“</p>

<p>A George? Jak teď dostaneme George zpátky? Chtěl jsem se zeptat, ale neudělal jsem to. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem připravený na odpověď.</p>

<p>Nepamatoval jsem si, že by Niko volal Vtipálkovi nebo Dobromile, ale musel to udělat, protože byli oba v našem obýváku. Flay tam byl taky a vypadal jako neobvykle velké přejeté zvíře. „Jak se sem dostal?“ zeptal jsem se netečně, opřel se se založenýma rukama o zeď a díval se, jak k němu Dobromila s Nikem poklekli. Jo, Snížek mi možná zachránil život − a kladu důraz na <emphasis>možná</emphasis> − ale nenamlouval jsem si, že to byl jeho cíl. Chtěl Kerbera zabít. To, že mi pomohl, byl přinejlepším náhodný vedlejší důsledek.</p>

<p>„Podle toho, jak to vypadá na chodbě, se sem doplazil po břiše a celou cestu zvracel krev,“ odpověděl Robin chmurně. Přinesl z kuchyně mop a kbelík. „Mimochodem, okna neumývám.“ Odešel tu spoušť zlikvidovat a práskl za sebou dveřmi, aby zdůraznil, jak ho manuální práce otravuje.</p>

<p>Dobromila Flayovi přitiskla na hruď další složené prostěradlo a obrátila se na Nika: „Nevěděla jsem, jestli ho chcete živého. Pokud ne, tak se omlouvám za zničené ložní prádlo.“ Její obvykle jemný hlas zněl ostře a věcně. Neplýtvala na polomrtvého vlka pochopením jako nějaká Florence Nightingaleová[12]. Vlasy jí visely až k pasu v hladkém a upraveném culíku, ale její šaty vypadaly jako lehký domácí obleček. Byly jemné jako pavučinka, ale ne moc volné, spíš obkreslovaly její drobnou postavu. Když přišla, měla nejspíš přes šaty přehozený dlouhý plášť s kapucí, který teď ležel chvatně odhozený a zmačkaný na gauči. Po Nikově zavolání zjevně neplýtvala časem a hned vyrazila. Jakmile ke mně zvedla oči, byly měkké jako hedvábí, v němž byla zabalena, a plné soucitu, na který jsem nebyl připravený a nevěděl jsem, jak se s ním vypořádat. Raději jsem hned sklopil zrak k Flayovi.</p>

<p>„Sám si nejsem úplně jistý,“ odpověděl kysele Niko a palcem otevřel Flayovi oční víčko. Flay měl stále svou rádobyvlčí podobu, v níž měl nejlepší šanci se uzdravit. Jeho srstí pokrytý obličej byl stažený bolestí. Držel se, ale jen tak tak. Niko s ním zatřásl a skelné červené oči se otevřely. Kolem nich byl proužek holé, dětsky růžovoučké kůže a oči tak vypadaly podivně zranitelně. „Co tady děláš, omego?“</p>

<p>Omega, nejnižší zařazení vlka. Flay byl beta, ve velení byl hned po Kerberovi, ale v naší skupině sklouzl až na úplný konec. Pokud jste tak vzdělaní jako Niko, dokážete ušít urážku na míru i té nejpodřadnější stvůře. „Nemohl… jít…“ Bílou srst kolem úst mu zbarvila růžová pěna, „jinam.“</p>

<p>Tak to byla pravda. Pomohl dostat Kerbera, což by za normálních okolností byl pro vlka dobrý kariérní krok. Schopnost posouvat se nahoru po žebříčku a zabít šéfa, to je v Klanu jedno a totéž. Jenže Flay s ním nebojoval sám. Ke zničení alfa samce se spojil s člověkem a polovičním Ólfi. Jakmile první vlk zavětří na střeše mou a Nikovu přítomnost, Flay se ocitne na prvním místě klanového seznamu nejhledanějších osob. Co se týče Kaleba, Flay nesplnil očekávání ani tohoto svého pána. Nevěděl jsem, jaká bude Kalebova reakce, ale soudě dle toho, že se Flay objevil u nás doma, jsem předpokládal, že nebude moc příjemná. Chudák Snížek, je to chlupatá koule bez domova.</p>

<p>Srdce mi pro něj krvácelo. Vážně.</p>

<p>„Zabij ho,“ řekl jsem chladně. „Předtím nevěděl ani prd. Pochybuju, že teď to bude lepší.“</p>

<p>Niko nad poznámkou na zlomek vteřiny povytáhl obočí, ale jediné, co řekl, bylo: „Robinovi by se možná na chodbě hodila pomoc.“</p>

<p>Zřejmě měl dojem, že mi to nemyslí úplně jasně. Měl pravdu. A víte co? Já byl dost při smyslech na to, abych si to uvědomil. Nechal jsem je tam a odešel na chodbu. Jemně a pečlivě jsem za sebou zavřel dveře. Měl jsem pocit, že kdybych jimi práskl jako Vtipálek, možná bych nepřestal, dokud bych je nerozbil na kousíčky.</p>

<p>„Fajn. Kyselý a mrzutý pomocník. Kdo říká, že sny se nemůžou splnit?“ Puk mi hodil mop, vděčně se opřel o zeď a ulevil tak zraněné noze. Levná dlaždičková podlaha vypadala přesně tak příšerně, jak říkal. Zprudka jsem vydechl, namočil mop a pustil se do toho. Práce mi šla celkem rychle od ruky. Naštěstí bylo dost pozdě, takže nikdo ze sousedů nebyl vzhůru a nechystal se dělat potíže. Vlastně… podíval jsem se na hodinky a zamrkal. Čtyři ráno. Do háje. Byl jsem na duševním SVOPu[13] o trochu déle, než jsem si myslel.</p>

<p>„Myslel jsem na Angistri.“</p>

<p>Neobtěžoval jsem se přerušit rytmické pleskání a kroužení mopu. „Cože?“ zeptal jsem se lhostejně.</p>

<p>„Angistri. To je řecký ostrov. Je docela v ústraní a je nádherný.“ Promasíroval si nohu a prohnaně se usmál. „Jsou tam nudistické pláže.“ Potměšilý pohled zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Ólfi bude trvat dlouho, než nás tam objeví. Najdeme George a hurá pryč.“</p>

<p>Mop se dál pohyboval vlastní silou. Tam a zpátky. A já ho tiše následoval. Umyl jsem půlku chodby a pak jsem teprve promluvil: „Omlouvám se.“</p>

<p>Vtipálek, který vzdal všechny pokusy, jak ze mě dostat nějakou jiskřivou konverzaci, naklonil hlavu. „Prosím?“</p>

<p>Několik vteřin jsem pozoroval, jak červeně zbarvená voda kape do kbelíku, a pak jsem do ní opět ponořil mop. „Omlouvám se. Zatáhli jsme tě s Nikem do toho zmatku kolem Ólfi.“ Ólfi na střeše se vyjádřil jasně, že ještě předtím, než si vezmou mě, mi seberou všechno, co je pro mě důležité. To znamená, že únos George je teprve začátek. Co přijde dál? Bratr, přátelé… polkl jsem a pevně sevřel dřevěnou násadu. I kdyby Robin nebyl můj přítel, stejně by byl u Ólfi na černé listině. Podílel se na jejich zničení zrovna tak jako já a možná ještě mnohem víc.</p>

<p>„Kalibane.“ Robinovy rty se protáhly a pak malinko povytáhl koutky úst. „Nikdo mi nedržel u hlavy pistoli.“ Oči se mu zaleskly vzpomínkami. „Nůž na krku, to ano, ale ne pistoli u hlavy.“ Narovnal se, dokulhal ke mně a vzal mi z ruky mop. „Rozhodl jsem se sám a věř tomu, nebo ne, ničeho nelituji.“ Přejel mopem po podlaze. „Tedy kromě toho, že jsem neustále vystaven tomu, co si představuješ pod pojmem humor.“</p>

<p>„Cože?“ Promnul jsem si rukou náhle unavené oči. „Žádná poznámka k mému smyslu pro módu?“</p>

<p>Prohlédl si moje džíny a zakrvácené triko a přehnaně si povzdychl. „Poznám porážku, když ke mně zvedne svou ošklivou polyesterovou hlavu.“</p>

<p>Začal uklízet a já si sundal z vlasů gumičku a nechal vlasy volně spadnout. Sklonil jsem hlavu, pramínky vlasů mi spadly do obličeje a vytvořily závoj mezi mnou a vnějším světem. „Robine… díky.“</p>

<p>„Za co?“ zeptal se hbitě. „Za to, že ti dopřeji výsadu vyhřívat se na slunci mého šarmu? Že se s tebou dělím o svůj vtip a moudrost? Samozřejmě, možná jsem taky víc než jednou zachránil tvůj melancholický zadek.“</p>

<p>Nechtěně jsem se ušklíbl, pak jsem k němu zvedl oči a tiše řekl: „Myslel jsem: Díky za to, že jsi nablízku.“</p>

<p>„Jsem dobrý v mnoha, mnoha věcech. Dokonce skvělý.“ Vytřel poslední krvavou stopu a pak sebekriticky ohrnul ret. „Ale být nablízku mezi ty věci nikdy moc nepatřilo. Takže… měl bych dostat zlatou hvězdičku.“ Otevřel dveře na schodiště a zaklel. „Až dolů. Třikrát zatraceně.“ Zajel si prsty do vlasů a beze stopy humoru se na mě zazubil. „Vezmi vědro, Popelko. Máme před sebou dlouhou noc.“</p>

<p>Byly to nanejvýš dvě hodiny, ale zdálo se to být déle. Unavený a s bolavými kostmi jsem donesl kbelík zpátky do bytu, překročil krvavou skvrnu na koberci a upadl na gauč. Flay už na podlaze neležel, což znamenalo, že se buď zotavuje ve vaně, nebo v jedné z našich postelí, nebo ho vyhodili z okna. Při mém štěstí to nejspíš bude jedna z prvních dvou možností. Sakra. Byl jsem příliš unavený, abych se natáhl a zhasl lampu, tak jsem si prostě přes oči položil ruku a čekal, až přijde temnota. Ale ještě před ní přišla Dobromila.</p>

<p>„On se bojí.“</p>

<p>Ucítil jsem, jak se usadila na kraji gauče, a otevřel jsem oči. Vlasy jí v uhlazeném ohonu spočívaly na hrudi; tvář měla bledou a vážnou. „Flay?“ zavrčel jsem. „To by tedy měl. Kde je ten hajzl? Doufám, že mi nekrvácí do postele.“</p>

<p>„Flay je v Nikově posteli.“ Sevřela mi dlaň. Ručku měla sice drobnou, ale stisk pevný. „Jenže já nemluvila o něm.“</p>

<p>„Já vím,“ zamumlal jsem. Ne, nejde o Flaye, ale chtěl jsem si ještě aspoň chvilku něco namlouvat. Niko, který se sám za sebe nikdy ničeho nebál, na sebe bere tíhu celého světa, pokud jde o mě. Posadil jsem se a jemně vyprostil ruku zpod té její. Vždycky jsem si myslel, že by Nikovi bylo líp beze mě. Teď jsem musel čelit faktu, že každý, koho znám, je na tom stejně, včetně Dobromily. „To Ólfi.“ Ani jsem to nemusel říkat. „Oni… do hajzlu.“ Opřel jsem si čelo do dlaní. Minulý rok to sama viděla a věděla, co jsou Ólfi zač. Ale nebyl jsem si jistý, jestli ví ještě něco jiného. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec ví někdo jiný než my s Nikem. Narovnal jsem se a upřímně jí řekl: „Loni to bylo špatný, ale to byla jen poleva na dortu. Ólfi jsou s námi celý náš život.“ Rty se mi zkroutily a opravil jsem se: „Celý můj život. Nikovy první čtyři roky byly beze stvůr.“ Zajímalo by mě, jestli si myslí, že to bylo dostatečně dlouho.</p>

<p>„A vy jste si mysleli, že je konec.“</p>

<p>„A my mysleli, že je konec,“ souhlasil jsem ztěžka. „Kdyby ne, nejsem si jistý…“ Zavrtěl jsem hlavou. Pitomé, nesmyslné myšlenky. „Vezměte si s Nikem mojí postel.“ Pokud zůstane, a kvůli Nikovi jsem doufal, že ano. „Stejně jsem příliš unavený, abych se zvedal z gauče.“</p>

<p>„Kalibane.“ Dotkla se mých vlasů. Soucit, porozumění, útěcha… a já o nic z toho nestál.</p>

<p>Jemně jsem ji odstrčil a znovu jsem si lehl. „Dobrou noc, Dobromilo. Postarej se o něj.“</p>

<p>Povzdychla si a vstala a pak se sehnula a jemně mě políbila do vlasů. „To už děláš ty, stejně jako se stará on o tebe.“</p>

<p>Ólfi ani George, nic z toho nedokázalo přebít mé vyčerpání. Nepotřeboval jsem přikrývku ani polštář. Natáhl jsem se na gauči v matném světle lampy a tvrdě spal bezesným spánkem. Když vás noční můra potká za denního světla, nemusí vás už následovat do snů. Alespoň ne tentokrát. I když jsem byl příšerně unavený, nespal jsem dlouho. Jasné a horké slunce se dralo skrz závěsy a já namáhavě vypáčil zalepená víčka. Mohlo být tak deset. Čtyři hodiny spánku. Pokud zvážíme okolnosti, bylo to víc, než v co jsem mohl doufat. Zahnal jsem vytrvalé zbytky spánku a uviděl něco stejně stálého jako slunce. Opřená o opěradlo gauče odpočívala tmavě blond hlava. Ozývalo se pravidelné a hluboké dýchání.</p>

<p>Vzdychl jsem si. „Ježíši, Niku. Vykašleš se na postel a nádhernou ženu a spíš na podlaze. Tvé priority mě udivují, Cyrano, opravdu.“</p>

<p>„Kdo říká, že jsem svůj čas nerozdělil rovným dílem?“ Okamžitě se probudil, pravděpodobně ještě předtím, než jsem stačil vyslovit první slabiku. Byl hned bdělý. Posadil se ze zkroucené pozice, v níž spal a při níž vypadal, jako by neměl žádné kosti, a zasunul do pouzdra nůž, který celou dobu držel v ruce. Já měl ten svůj pořád pod polštářem.</p>

<p>„Věř mi. Čas strávený s Dobromilou a čas strávený tím, že mě hlídáš, není totéž.“ Převalil jsem se na záda a promnul si oči. „Moc se o mě bojíš, Niku.“ Automaticky jsem natáhl ruku, abych ho zatáhl za cop, který už tam nebyl. Nikovy vlasy mi chyběly, už kvůli tomu, jak byl nazlobený, když jsem ho za ně tahal. Nechal jsem prázdnou ruku spadnout a pokračoval jsem: „Měl by ses víc bát o sebe. A Dobromila a Vtipálek taky.“</p>

<p>„Neříkej to,“ řekl přísně.</p>

<p>Otočil jsem hlavu zpátky k němu. „Niku, slyšel jsi, co…“</p>

<p>„Řekl jsem, abys to <emphasis>neříkal,</emphasis>“ přerušil mne. „Nezáleží na tom, co to řeklo, Kale. Nezáleží na tom mně, Dobromile ani Robinovi. Pár jich mohlo přežít explozi v obchodním domě, ale ne na dlouho. Oni…“ Zarazil se a pevně sevřel rty. Zavřel oči a hřbetem ruky si přejel po čele. „Jsem idiot. Jsou zpátky, že ano? Jsou opravdu zpátky. Bastardi.“</p>

<p>Položil jsem mu ruku kolem krku a pevně stiskl. „Vtipálek říkal, že by nás mohl vzít na nějaký řecký nudistický ostrov.“</p>

<p>Otevřel oči a odfrkl si dlouhým nosem. „A v čem by to bylo lepší než Ólfi? Anebo méně nebezpečné?“</p>

<p>Zkřivil jsem rty v něčem, co mělo k úsměvu dost daleko, ale snažil jsem se. „To je fakt.“ Nechal jsem to být a posadil se. „Myslíš, že…?“ Zaváhal jsem a pak pokračoval. „Myslíš, že to Ólfi unesli George?“</p>

<p>„Ne,“ řekl s jistotou, z níž jsem poznal, že už to důkladně zvažoval. „Ólfi jsou ve své zlobě přímí. Kdyby chtěli George, vzali by si ji. Jednoduše, bez toho, aby se zabývali Kalebem nebo korunou.“</p>

<p>Cítil jsem, jak ve mně něco povolilo. Z představy George v Kalebových rukou se mi dělalo zle; ale George v rukou Ólfi… to bylo spojení, jež můj mozek ani nedokázal vytvořit. „Dobře.“ Zhluboka jsem vydechl a zopakoval: „Dobře.“ Vytáhl jsem zpod polštáře nůž a pozoroval, jak se na jeho povrchu odráží sluneční paprsky. „A teď mi řekni, proč je ten prašivej Flay u tebe v posteli a ne nacpanej v popelnici, kam patří?“</p>

<p>„Protože by se tam nevešel?“ nadhodil s povytaženým obočím. Nesouhlasně jsem zavrčel, Nik se postavil, protáhl a slitoval se nade mnou: „Není si vědom žádných užitečných informací. Ale teď, když je pro Klan i Kaleba persona non grata, by nám mohl poradit, jaký by mohl být další Kalebův krok. Bude jen hádat, ale i tak to bude víc, než co máme teď.“</p>

<p>To byla chytrá a dobrá strategie, ale nakonec to nebylo k ničemu. Během sedmi hodin se Flay ani jednou neprobudil. Jo, jasně, podělil se s námi o své tělesné tekutiny − <emphasis>všechny</emphasis> je vypustil do Nikovy postele. Ale vědomí? Slova? Dobromila říkala, že už to předtím viděla. Samonavozené kóma, jež soustředí všechny vlčí síly k tomu, aby se tělo zahojilo. Toho zkurvysyna vůbec nic nevzbudilo a nemyslete si, že jsem to nezkoušel. Zkoušel. S nadšením, o němž bych nerad znovu přemýšlel. Nakonec mě Niko odtáhl do kuchyně a posadil mě do židle. „Pij,“ nařídil mi a postavil přede mě skleničku.</p>

<p>Pochybovačně jsem se zadíval na hnědý obsah a řekl: „Jo, díky. Nemyslím, že moje trápení vyřeší šťáva z pšenice.“</p>

<p>„A mučení vlka, který je v bezvědomí, to vyřeší?“ odsekl.</p>

<p>Cítil jsem, jak se mi pod kůží rozlévá horko a nakonec mě polechtalo na jazyku. Stud. To, co se ještě před chvilkou zdálo naprosto oprávněně, už tak pod tvrdým pohledem mého bratra vůbec nevypadalo. Proto jsem udělal to nejmenší, co jsem udělat mohl. Vzal jsem skleničku a napil se. Čekal jsem obvyklou zdravou břečku, takže jsem se při pálivém loku whisky málem zakuckal. Když si vzpomenu na naši matku, tohle bylo to poslední, co bych od Nika čekal, ale kupodivu to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Jeden lok stačil. Alkohol stejně horký jako moje zlost mě pálil celou cestu až do žaludku a probudil mě. Přesně tak. Probudil mě, roztříštil bludný kruh strachu a nenávisti a dovolil mi z něj alespoň na chvilku vystoupit.</p>

<p>„Chci, abys mě naprosto přesně pochopil, Kale,“ řekl, opřel se rukama o stůl a sklonil se, aby mě přišpendlil k židli neoblomným pohledem. „Je mi úplně jedno, co uděláš Flayovi. Ale vůbec mi není jedno, co tím způsobíš sobě. Jasné?“ Nedal mi čas na odpověď. „A teď…“ Odnesl ještě z poloviny plnou sklenici do dřezu a sedl si naproti mně. „Volal Vtipálek. Něco ho napadlo.“</p>

<p>S oprávněnou podezřívavostí ke všem Vtipálkem patentovaným plánům jsem se zeptal: „A co?“</p>

<p>„Abbagor.“ Právě to byl úplně první Vtipálkův extravagantní nápad, který spustil mou podezřívavost vůči jeho výmyslům. Slyšet to znovu bylo to nejošklivější dévà vu. „To si ze mě děláš srandu.“ Trhl jsem sebou v židli dozadu tak prudce, že jsem se málem překotil. „Ježíši. <emphasis>Řekni,</emphasis> že si ze mě děláš srandu.“</p>

<p>„Řekl bych to, ale nemůžu,“ odpověděl klidně.</p>

<p>„Naposledy se nás pokusil zabít, Niku. Pamatuješ si to, že jo?“ zeptal jsem se uštěpačně. Já si to teda pamatoval a nebyla to vzpomínka, která by patřila mezi Vánoce a teplý a chlupatý štěněčí dech. Abbagor je… sakra, Abbagor je Abbagor. Hromada živoucího masa a pohřbených obětí, oplývající touhou po násilí a krvi, která je přímo legendární. Je to sice trol, ale nevypadá jako pohádkoví trolové, které jsem viděl v knihách. Nepodobá se ničemu, co jsem kdy viděl… A to, co skoro udělal Nikovi… Kriste. „Snažil se nás zabít a snažil se o to opravdu usilovně.“</p>

<p>„A jak mi s patřičnou blahosklonností připomněl Vtipálek, nejspíš se nás pokusí zabít i tentokrát. Ale Abbagor zjevně ví o všem a o čemkoli,“ řekl znechuceně. „Je to naše nejlepší šance, jak vystopovat tu druhou korunu.“</p>

<p>„Druhou korunu?“ zamračil jsem se. „Myslíš, že pořád existuje?“</p>

<p>„Je to možné. První přežila. Proč by nepřežila druhá? Myslím, že bychom to měli alespoň zkusit. A vypadá to, že nejlepší místo, kde začít hledat, je u Abbagora. Už předtím dokázal, že o všem aspoň něco tuší.“</p>

<p>Zavřel jsem oči. Naneštěstí to byla pravda. Ten trol shromažďuje informace. Pokud něco stojí za to vědět, on to ví. Kruci, i kdyby to za to nestálo, tak to ví. „Skvělý. Prostě… skvělý. Nepředpokládám, že mi prokážeš laskavost a zůstaneš nahoře, až půjdem toho zkurvysyna navštívit?“</p>

<p>„Pokud uvážím, že jsme minule všichni tři sotva odešli po svých, pak musím odpovědět, že ne,“ řekl suše.</p>

<p>Nevysloveno zůstalo, že minule jsme byli ve skvělé formě. Já neměl zraněnou ruku a Vtipálek nekulhal jako chromý kůň. „Zajímalo by mě, kde mám takhle narychlo sehnat bazuku,“ řekl jsem a ušklíbl se.</p>

<p>„Stačí až v den, kdy dojde na kopání do zadku.“ Niko mi položil ruku na rameno a pobídl mě, abych vstal. „S tím si budeme dělat starosti později. Setkat se s Abbagorem nevyspalý není moudré.“</p>

<p>Setkat se s Abbagorem vůbec není moudré. Vlastně to není nic jiného než sebevražda. Jenže na tom vůbec nezáleží. Jsme zahnaní do kouta a topíme se. Pokud je Abbagor jediné stéblo, kterého se lze chytit, pak…</p>

<p>Pak ho prostě musíme chňapnout.14</p>

<p><image xlink:href="#_11.jpg" />Abbagor sídlí v labyrintu tunelů pod Brooklynským mostem. Kde jinde by trol mohl žít? Nevím, jak dlouho už tam je, ale vlastně mě to ani nezajímá. Prostě se tam nastěhoval, a bylo to jeho. Je to pro něj loviště i hřiště, všechno v jednom − myslete na to příště, až se povlečete do Brooklynu. V noci je to nejhorší. To se Abbagor potuluje po celé délce mostu a hledá něco k snědku… a domácí mazlíčky. Raději být tím jídlem. Kdyby se vám tam náhodou pozdě v noci rozbilo auto, radši zůstaňte sedět vevnitř, zamkněte dveře a modlete se. Usilovně se modlete.</p>

<p>Ale nezdá se, že by někdo poslouchal.</p>

<p>Kousek za podpěrným pilířem se skrývaly dveře do Abbyho letního, zimního a věčného domova. Minulý rok, když jsme přišli shánět informace o Ólfi, byla na betonu kolem vchodu silná vrstva bláta. A ten zápach… nepozvracel jsem se, ale neměl jsem k tomu daleko. Tentokrát to bylo lepší, protože zem byla tvrdá a suchá. Mříž, kterou jsme minule prolezli dolů, byla zpátky na místě a uzamykal ji zářivě nový visací zámek. Podíval jsem se dolů, kopl do zámku a rezignovaně prohlásil: „Možná je to znamení.“</p>

<p>„Kéž by.“ Robin vytáhl peněženku a vylovil z ní malý kousek kovu. Ani ne za tři vteřiny byl zámek minulostí. Vtipálek byl s paklíčem rychlejší než já s klíčem. „Tak,“ prohlásil se zdravou dávkou samolibosti. „To je to nejmenší, co můžu udělat.“</p>

<p>Ani jsem k tomu nic nepoznamenal − nenaparoval se tak moc jako obvykle. Já s Nikem jsme se chystali dolů, ale Robin zůstane nahoře. Moje zraněná ruka a bolavá žebra, to bylo už tak dost špatné, ale Vtipálek nemohl utíkat. Ta šipka z kuše mu při útoku v postranní uličce ze svalu na noze vyrvala dost velký kus masa. Pořád jsem si nebyl jistý, kdo za tím stál, ale měl jsem jistou představu. Buď to byla další z Kalebových veselých zkoušek, jestli jsme dost houževnatí, abychom se mohli postavit Klanu, nebo to byla nějaká temná a zvrácená hra Ólfi. Nejspíš se to nikdy nedozvím, ale podle toho, co útočník mumlal, bych vsázel na Kaleba. „On to řekl a vy jste přišli,“ říkal ten chlap. „<emphasis>On</emphasis> to řekl…“ Kaleb vypadá skoro jako člověk. Je to „on“. Pokud by se útočník setkal tváří v tvář Ólfi, pochyboval bych o dvou věcech: že by vůbec byl schopen souvisle uvažovat o tom, co Ólfi řekl, a že by o Ólfim prohlásil, že je to „on“. Obyčejný člověk, stojící oběma nohama na zcela světské a normální zemi, by řekl „to“ a místo interpunkce by zařadil několik chřtán rvoucích výkřiků. A krom toho, když už si Ólfi někoho najímají, seženou někoho mnohem lepšího než blázna s kuší.</p>

<p>Robin nemohl běhat, což je v Abbagorově doupěti dost důležité, a proto tedy zůstal nahoře. Morální podpora ve slunečních brýlích za pět set dolarů. Rozkládací židlička, kterou si přinesl z auta, stála určitě o hodně míň. Díval jsem se, jak ji rozložil a posadil se na ni. Založil si ruce na břicho, propletl prsty, opřel se a natočil tvář ke slunci. „Pohodlíčko?“ zeptal jsem se uštěpačně.</p>

<p>„Skoro.“ Zívl. „Ať mi Abby pošle margaritu, jo? A ať je sklenička na kraji ozdobená solí.“</p>

<p>„Jo, jasně,“ odfrkl jsem. „Žádnej problém.“ Niko se sklonil, zahákl prsty za mřížku a odhodil ji stranou. Promnul jsem si unavené oči. Taky jsem měl tmavé brýle, ale i tak mě slunce pálilo do očí jako laser. Navzdory chmurnému očekávání jsem prospal celou další noc, ale teď jsem se cítil, jako bych měl kocovinu, a v lebce mi pravidelně pulzovala bolest.</p>

<p>„Připravený?“ optal se Niko.</p>

<p>Sundal jsem si brýle, hodil je Vtipálkovi do klína a zavrčel: „Tak kde máme tu bazuku?“</p>

<p>„Už máš jen jednu zdravou ruku, bratříčku.“ Niko si podřepl na kraj otvoru a zkoumal temnotu dole. „Ale jsem si naprosto jistý, že s ní dokážeš ubít Abbagora k smrti, když na to přijde.“ Poté se přehoupl přes okraj díry a zmizel z dohledu.</p>

<p>Povzdychl jsem si a váhavě vykročil k smrdutému čtvercovému otvoru. „Hezky si zdřímni, Lomane.“</p>

<p>Mávl rukou, abych už šel. „Kdyby něco, křičte.“ Pokud by na to došlo, tak naneštěstí nebylo nic, co by pro nás Robin mohl udělat. Věděl to stejně dobře jako my, ale pokud chtěl předstírat, že to bude procházka růžovou zahradou, tak kdo jsem já, abych mu kazil jeho obranný mechanizmus zahrnující uctívání slunce a srkání margarity? Setkat se s Abbagorem bude už samo o sobě stát za prd, o tom není pochyb, ale jen tak bezmocně čekat, to taky nebude žádný piknik. Všichni víme, z minulých i současných zkušeností, že čekání je malým soukromým peklem.</p>

<p>„Tak já zakřičím,“ řekl jsem se zachmuřeným pousmáním a posadil se na okraj díry. „Uvidíme se později, Vtipálku. Nezapomeň na opalovací krém.“ Seskočil jsem dolů a bláto sahající do půlky lýtek zbrzdilo můj dopad přesně jako minule. Bez ohledu na to, jak sucho bylo nahoře, tady dole je vždycky vlhko a blátivo. A vždycky to tu smrdí až k odsud neviditelnému nebi. Puch rozkládajícího se masa a staré krve, zápach otrokáře libujícího se ve vlastním hnusu − to není zrovna aromaterapie. Ale tentokrát jsem se připravil. Vytáhl jsem z kapsy malou tubu, vytlačil z ní drobounký kousek masti proti bolesti svalů a namazal si ji pod nos. Protáhlo mi to dutiny jako požární hadice, ale byl to mnohem přijatelnější zápach. S tím jsem se dokázal vypořádat.</p>

<p>Niko na mě čekal se založenýma rukama a zvědavě nakloněnou hlavou. „Chytré.“</p>

<p>„Hele, koukám na telku jako všichni ostatní.“ A tohle bylo místo činu jako vyšité. Dokončil jsem přípravy a sáhl pro pušku, kterou jsem měl zavěšenou na zádech. Nebyla to bazuka, ale poloautomatická puška browning. Pravděpodobně by trola nezabila. Možná ho nezabije nic. Minule jsem mu do hlavy vyprázdnil zásobník, aniž by to mělo nějaký účinek. Ale investovat trochu do něčeho, co by ho mohlo zbrzdit, to nemůže být na škodu, a tahle zbraň nadělá víc škody než magnum. Kdybychom nemířili do podzemí, ocenil bych granátomet.</p>

<p>Obtočil jsem si kožený řemen pušky kolem paže a zapřel si ji o bok. „Tak co, neohrožený vůdce? Jsme připraveni?“</p>

<p>„A co ze mne dělá vůdce?“ Niko zhasl baterku, kterou jsme si přinesli, a vykročil, hladce a aniž by ho bláto nějak zdržovalo. Mdlé světlo, které vydávaly slabě světélkující lišejníky na stěnách, stačilo akorát na to, abych viděl jeho obrysy. Měli jsme mnohem víc světla než minule. Někdo se tu na nás hrozně těšil.</p>

<p>„Co třeba to, že mi nakopeš zadek pokaždý, když řeknu něco jinýho?“ Prodíral jsem se bahnem. Niko klouzal po lepivém povrchu jako vodoměrka po vodní hladině a já se do něho bořil. Nadpřirozené geny mi ani trochu nepomáhají, když přijde na plavání v bahně. O čem to vypovídá?</p>

<p>„Musím to dělat tak často, že si nemůžu pamatovat každou takovou událost.“ Zvedl ruku a zlehka dodal: „A teď ticho.“</p>

<p>„Proč? Stejně už ví, že jsme tady.“ Před námi byl otvor, který jsem poznával. Vyrvaný do betonu drápy ostrými jako diamanty. Vypadal jako prázdný oční důlek − začátek trolova labyrintu. Za ním byly údržbové tunely prodloužené hluboko do země a Bůh pomoz zavalitému městskému údržbáři, který do těch dveří strčí nos. Odborářský průkaz na Abbagora nezabere.</p>

<p>„To určitě ano, ale jelikož chceme jeho pomoc, mohli bychom se snažit chovat slušně.“ Guth-Jarkovský vytáhl meč a prošel dveřmi.</p>

<p>„Chceš tomu zlýmu parchantovi prokazovat respekt? Ježíši, Niku,“ stěžoval jsem si, ale nebylo v tom srdce. Musíme udělat to, co musíme, kvůli George. Pokud to znamená chovat se slušně k tomu záludnýmu hajzlovi, pak prostě budeme muset. A pokud to nezabere, můžeme z něj zkusit osekávat kousky, dokud nezačne trošku spolupracovat. Hele, já jsem flexibilní.</p>

<p>Utichl jsem a následoval bratra v našich stopách z minulého roku… duševně i fyzicky. Mám i lepší vzpomínky, ale nemám moc těch, které by byly horší. Niko na tomhle místě téměř zemřel. Ne, to vlastně není pravda. To, co se mu málem stalo, je mnohem horší než smrt. Je pravda, že Abbagor zabíjí, ale taky má rád své „mazlíčky“. Nemohl jsem ani pomyslet na to, jak si je vyrábí. A nejsem si jistý ani konečným výsledkem; já je viděl jen na okamžik, ale Niko říkal, že jsou − Bůh jim pomoz − při smyslech. Rozkouskovaní na malinké části, ale při vědomí. A Niko by to měl vědět. Byl v půli cesty, aby se stal jedním z nich, když ho celého spolkla vířivá masa úponků, co tvoří Abbagorovo ohromné tělo. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, tak se k tomu přidalo ještě něco dalšího. Neznámá ruka… mužská, s vytetovanou růží. Objevila se mezi chapadly a uctivě poškrábala bezkrevné šedivé maso. Žít… existovat ve vězení jménem Abbagor, to musí být hrůza, kterou si lze jen těžko představit. Já si to představovat nechci a Niko nemusí. A přesto jsme tam byli a kráčeli přímo zpět do jeho dosahu. Zoufalství… vás může přinutit dělat šílené věci.</p>

<p>Šílené.</p>

<p>Přidal jsem do kroku a protáhl se kolem Nika, právě když jsme vcházeli do sluje, jež byla vyhloubená v mostním sloupu. Niko sice dokáže chodit po blátě jako nějaký mesiáš z výprodeje, ale minule mu to nepomohlo. A navíc má Abbagor se mnou nevyřízené účty. Kdybych dokázal udržet jeho pozornost zaměřenou na sebe, měl by můj pohyblivější bratr lepší šanci. Lepší šanci bojovat, a kdyby došlo na nejhorší, lepší šanci utéct. Já se s tím nějak vypořádám. Pro George bych i zemřel, ale vykašlat se na bratra? S takovým rozhodnutím bych žít nedokázal. Ani bych ho nikdy neučinil.</p>

<p>Samozřejmě že Niko by mi řekl, že by to nebylo <emphasis>moje</emphasis> rozhodnutí.</p>

<p>„Kale,“ sykl rozčileně, když jsem šel kolem něj, ale než se mě mohl pokusit chytit za ruku, ozval se z přítmí Abbagorův hlas.</p>

<p>„Ólfíčkuuuuu.“ Bylo to vlhké zabublání, asi jako poslední dech prodírající se pusou plnou krve.</p>

<p>Automaticky jsem se podíval nahoru. Minulý rok se Abbagor snesl ze stropu z výše tří pater jako odulý pavouk. I když dole bylo mdlé světlo vycházející ze stěn pokrytých světélkujícím slizem, nahoře byla jen nekonečná temnota. Napínal jsem zrak, ale nic jsem neviděl. „Jsem pekelně polichocenej, Abby,“ řekl jsem lakonicky. „Pamatuješ si mě.“</p>

<p>„Pamatuji si všechno,“ ozvalo se zabublání. „A tebe si budu pamatovat navždy.“ Objevil se v bahně před námi jako metanová bublina pomalu stoupající smrdutou bažinou. Muselo se to tam svažovat, nějaká díra, která by pojala celou tu masu. To byla novinka. Bláto, které ho pokrývalo, mu ve výhledu vůbec nevadilo. Abbagor nemá oči, jen mělké prohlubně v provázkovitém mase, ale on nepotřebuje oči na to, aby viděl líp než my. Jako poslední se objevila jeho záda, pokroucená plocha plná propletených úponků, a předcházely jim neustále se svíjející a kroutící ruce a znetvořená hlava. Zadní část lebky byla poskládaná z roztříštěných kousků kostí, které tvořily rozeklané hrbolky pokryté silnou kůží. Sice jsem ho nezabil, ale pěkně jsem mu pocuchal fasádu. Hurá.</p>

<p>„Kdepak je kozlík?“ Když se ústa zbavila bahna, vypustila slova sladká a čistá jako zvonění nejčistšího křišťálu. Jeho hlas byl teď v naprostém rozporu s odporným vzezřením a zněl tak podivně, až mi z toho přejel mráz po zádech.</p>

<p>„Vtipálek už měl domluvenou jinou schůzku,“ řekl Niko a stoupl si vedle mě. „Omlouvá se.“</p>

<p>„Jsem odsouzen k tomu, abych byl navždy sám,“ ozvala se zarmoucená odpověď. Doprovázel ji povzdech truchlivý jako nářek andělů. „To je můj osud. Můj nekonečný žal.“</p>

<p>To říkal i předtím… že je osamělý. Ale tehdy to říkal o Ólfi. Abbagor je téměř tak prastarý jako oni a vytvořil si k nim velice originální vztah, jenž byl směsicí lásky a nenávisti. Miloval je nenávidět. Miloval je mrzačit… odtrhávat končetinu za končetinou, cokoli, co se mu povedlo. A k jeho nemalé radosti mu Ólfi byli dobrými protivníky. Abby se zjevně nudí a udělal by cokoliv, aby se rozptýlil. To, že při těch bojích byla často prolita i jeho krev, mu nijak nevadilo. Když jsme k němu přišli pro informace minule, napadl nás v naději, že vyprovokuje Ólfi. Věděl, že po mně touží tolik, že by si pro mě přišli. Ale ten malý veselý večírek mu byl odepřen a on skončil s hlavou, kterou by milovala jen jeho matka.</p>

<p>„Vypadáš jinak, Abby.“ Prst jsem měl připravený na spoušti pušky. „Máš novýho kadeřníka?“</p>

<p>Pro jednou mě Niko nešťouchl loktem do žeber. Věděl, že jen slušné chování nám Abbagorovu spolupráci nezajistí. Monstrum potřebuje zábavu. Znuděný Abbagor se nás bezpochyby pokusí zabít, ale pobavený by si s námi nejdřív mohl hrát. Mohl by nám říct to, co potřebujeme vědět. Naše utrpení by pak bylo o to horší a pro něj zábavnější.</p>

<p>„To je připomínka, Ólfíčku, díky níž chovám drahou vzpomínku na tebe v srdci navždy.“ Dál se vznášel na bahně s elegancí a šarmem mrtvoly plovoucí v řece.</p>

<p>„Nevím, co ti pumpuje krev, Abby,“ procedil jsem znechuceně mezi zuby, „ale srdce to rozhodně není.“</p>

<p>Niko zasáhl do konverzace dřív, než jsem trola stačil „pobavit“ ještě víc. „Něco hledáme, Abbagore. Korunu. Vtipálek říkal, že na tomto světě se toho děje jen velice málo, o čem bys nevěděl.“</p>

<p>Po dlouhém a tichém rozvažování Abbagor samolibě a libozvučně prohlásil: „Pravda. Mému laskavému oku nic neunikne.“ Napřímil se, aby se nám ukázal v celé své zmiňované laskavosti. Byl skoro tři metry vysoký a téměř stejně tak široký. Měl sice přibližně lidský tvar, ale tyčil se nad námi jako strom. Jasně, byl to pekelný a masožravý strom, ale za tím přirovnáním si stojím. Stekla z něj tekutá půda a odkryla tak víc kroutícího se, břidlicově zbarveného masa, než bych chtěl vidět. Pohyb a šustění úponků přinutilo můj žaludek k pomalému kotrmelci. Očekával jsem, že v každém dalším nepřirozeném, vlnícím se pohybu uvidím záblesk bledé kůže… lidské kůže. Kůže otroka. „Mohli byste mi ji popsat.“</p>

<p>Tohle určitě nebude tak jednoduché. Nic v životě není tak jednoduché, ani tohle. Předpokládali jsme, že trol nám dá pořádně zabrat, a hra už byla rozehraná. Abby přece nebude ztrácet čas tím, aby nás zkoušel. „Mám obrázek.“ Niko před sebe volnou rukou zvedl nákres.</p>

<p>„Áááá, Kalabassa,“ okamžitě poznal Abbagor. „Sotva deset tisíc let stará. Moderní smetí,“ dodal opovržlivě, „od zmetkovité rasy.“</p>

<p>Potvrdil nám jméno. To je prostě bezva. „A ta rasa?“ zeptal jsem se netrpělivě.</p>

<p>„Bassové.“ Hlava, stejně mohutná jako zbytek těla, se špičatýma netopýříma ušima se na mě podívala zneklidňujícím pohledem prázdných očních důlků. „Tvůj druh, nevzdělaný Ólfíčku, je zničil nedlouho poté, co byla koruna vyrobena. Každého muže i ženu, každé dítě, každé vejce. A pak, pokud si správně pamatuji, jste je snědli.“ Jeho čelist se uvolnila a vytvořila široký škleb. „Bassové byli docela chutní, když se odstranily jedové váčky. Nejjemnější masíčko, sladké a křehké.“</p>

<p>Ignoroval jsem narážku na své předky. Nebylo pro mě novinkou, že Ólfi svého času zohavili, mučili a zabili každého a všechno, co se jim dostalo do cesty. Ale to dělali <emphasis>oni,</emphasis> ne já. Já to nebyl. Já bych to neudělal.</p>

<p>Je samozřejmě otázka, jestli by se mnou souhlasil Flay.</p>

<p>„Věřím, že to byla bezva přežírací hostina, ale to vědět nechceme. Jestli jsou Bassové pryč, kdo má korunu teď?“ Rozhodli jsme se s Nikem, že bude nejlepší nezmiňovat fakt, že už jsem o jednu přišel. Pokud existují dvě, mohli bychom mít štěstí a Abbagor by mohl vědět, kde je ta druhá. Kdybychom mu řekli, co se stalo, nepochybně by lhal jen z vrtošivé zášti.</p>

<p>„A její účel, pokud nějaký má, by také bylo dobré znát,“ dodal Niko.</p>

<p>„Obě ruce natažené.“ Trol si hluboce vzdychl a ten puch mě málem porazil. To nedokázala překrýt ani mastička pod nosem. Páchlo to… bože, páchlo z toho tolik věcí. Zvratky a žluč, krev a adrenalin srdcí vyděšených až na únosnou mez. Hniloba, rozklad a tlející kůže. Cítil jsem hřbitov polomrtvých, cítil jsem Abbagorovy oběti. Silně jsem se kousl do rtu, abych dosáhl nejistého příměří s vlastní nahoru se deroucí žlučí.</p>

<p>Díval se na mne. Nevím, jak jsem to poznal, ale bylo to tak. „Jen chceš a chceš, ty nenasytný kříženečku, ale co mi za to dáš?“ Od Abbagorova trupu se oddělily úponky a jejich hledající konce se ve vzduchu třásly v napodobování čenichání.</p>

<p>„Já nevím, Abby. Máš mou okouzlující společnost. Co jiného bys chtěl?“ optal jsem se ho a odhalil jsem zuby v křeči napodobující úsměv. Samozřejmě že si chtěl hrát. Ale každou minutu, po kterou se bavil, strávila George s Kalebem. A to dost výrazně snižovalo mou trpělivost s Abbagorovým hraním.</p>

<p>„Chci… chci…“ přemítal a chapadla se k nám přibližovala pomalu a rozvážně, beze stopy dřívější rychlosti. „Chci se dotknout. Chci ochutnat. Chci cítit to, co jsem cítil předtím. Chci cítit část sebe samého, která je pryč.“ Chapadla se stočila k Nikovi a mně to v explozi strachu a hněvu došlo.</p>

<p>Nik. Chtěl Nika.</p>

<p>„Ani omylem,“ zavrčel jsem a okamžitě přitlačil na spoušť. „Ani omylem, sakra.“</p>

<p>„Uklidni se, Ólfíčku.“ Konejšivý, tak konejšivý… ne. „Já si přeji jen se dotknout. Chybí mi můj světlovlasý vazal.“</p>

<p>Nepotřebuju vysokou na to, abych věděl, že „vazal“ je jen efektní slovo pro otroka. Musím to příště říct Nikovi, až mě bude otravovat s vyšším vzděláním. „Tak si sáhni na sebe, ty hajzle. Jenom s tím počkej, až budem venku.“ Puška už byla zvednutá a hlaveň mířila Abbagorovi do obličeje.</p>

<p>Trol náhle bez zájmu otočil hlavu pryč. „To je má cena. Dotknout se toho, co znám jen já. Zaplaťte, nebo ne, mě to nezajímá.“</p>

<p>„Mohl bych tě přinutit, aby tě to zajímalo, ty zkurvysyne.“ Přitlačil jsem na kohoutek ještě víc, ale na rameni jsem ucítil Nikovu ruku.</p>

<p>„Počkej,“ nařídil mi klidně.</p>

<p>„Ne, Niku. Rozhodně ne.“ Nepotřeboval jsem slyšet to, co se bratr chystal říct. A nepotřeboval jsem to slyšet ani k tomu, abych řekl ne.</p>

<p>„Je to jen dotek, Kale,“ poukázal svým nejpraktičtějším tónem. Rozumné, logické, ale naprostá a dokonalá lež. I ty nejjemnější Abbagorovy dotyky můžou vyústit ve věci, které nejsou ani trochu nevinné. A už se to i stalo. Při našem prvním setkání mě chytil za ruce a táhl šílenou rychlostí a pak do sebe sbalil Nika tak rychle, že mi bratr zmizel přímo před očima. Ztratil se v Abbagorovi. Byl <emphasis>pryč.</emphasis> U Abbagora není dotek jen pouhý dotek. A bez ohledu na to, jak vyrovnaně se Niko mohl jevit navenek, uvnitř určitě křičel. Vím, že u mě by to tak bylo. Kruci, já uvnitř <emphasis>řval,</emphasis> a to jsem jen pozoroval, co se Nikovi děje. Neprožil jsem to tak jako on.</p>

<p>„Ne, Cyrano.“ Neústupně jsem zavrtěl hlavou. „K tomu rozhodně nedojde. Takže zmlkni a začni sekat.“ Silně jsem pochyboval, že bychom Abbagorovi mohli udělat něco, co by jej přinutilo mluvit, ale radši připustím vražedné řádění, než abych ho nechal dotknout se Nika.</p>

<p>Sevřel mi rukou rameno ještě silněji. „Je to hra, Kale. Jen hra.“ Odhodlaný a klidný, ale no a co? Niko by byl odhodlaný a klidný i při vlastní popravě. „A kromě toho, není lepší vědět, že se to blíží?“</p>

<p>Tím mě dostal. Čekalo nás to, ať tak nebo tak. Nedělal jsem si iluze, že nás odtud trol nechá odejít s úsměvem a slizkým potřesením ruky. Jenže je fakt, že pocit z toho, jak se kolem vás ovíjí chladný provazec svalů, bude jiný v žáru bitvy a jiný, když na něj budete klidně a bez hnutí čekat. Když se tak nad tím zamyslím, bude to asi dost hrůzostrašně jiné. Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Ne. Prostě… ne.“</p>

<p>„Je to pro Georginu.“ Zadíval se mi do očí, šedé oči se setkaly se šedými. „Ona by to pro mě udělala, Kale. Dovol mi to udělat pro ni.“</p>

<p>Špinavá hra. Upřímná a pravdivá, ale stejně špinavá. „Ježíši.“ Sklopil jsem nepatrně hlaveň pušky a snažil se překonat strach, který se mi stahoval kolem krku jako smyčka a hrozil mě udusit. „Fajn. Dělej, jak myslíš, Niku. Stejně to uděláš. Jen si s tou stvůrou klidně koketuj, sakra.“</p>

<p>Pousmál se nad mou nevrlou kapitulací. „Taky tě mám rád, bratříčku.“ Beze stopy sarkasmu a ironie − byl v tom jen trpělivý cit. Nejenže obdržel všechny lidské geny v rodině, ale taky veškerou emoční stabilitu. Je to fér? „Tak dobře, Abbagore,“ pokračoval a hlas mu ocelově ztvrdl. „Můžeš ochutnat. Deset vteřin. Zkus to déle a tvoje chapadlo se rozloučí se světem.“</p>

<p>„Tak smělý. Tak troufalý… na člověka.“ Abby se bavil, ale choval se slušně. Kolem pasu mu začvachtalo bláto a vystřelily z něj další úponky. Ta díra musela být tak půl druhého metru hluboká. Kdybychom do ní spadli… pokud do ní Nika zatáhne, nebude cesty ven. Zahákl jsem mu prsty volné ruky za pásek černých kalhot. Bylo to pravděpodobně naprosto zbytečné, ale stejně jsem to udělal.</p>

<p>„Smělý, troufalý a dost rozčilený,“ řekl Niko kategoricky. „Tak do toho, trole.“</p>

<p>„Netrpělivá rasa. Předpokládám, že to je z toho, že jste se sotva vyvinuli.“ Jak slova plynula, tak se přibližovala i chapadla, ale nebyla osamocená. Abbagor se v příkopu pohnul. Pohybem zčeřil bláto kolem sebe a uvolnil tím zápach rozkladu tak silný, že směle konkuroval puchu, který už to místo naplňoval předtím. Nebyl to následek rozkládajících se mrtvol, i když jsem byl přesvědčený, že jich je pod bublajícím povrchem uvězněno víc než dost. Byl to zápach nemoci, hnisání <emphasis>živého</emphasis> masa, ne mrtvého. Abbagor je nemocný. Možná jsem loni nadělal víc škody, než jsem si myslel. Anebo tady dole Abby chytil opravdu ošklivou plíseň. Kdo ví? Ale podle toho, jak to zavánělo, se rozkládal zevnitř.</p>

<p>Trol se blížil a já znervózněl, ale stál jsem na místě. Pohyboval se pomalu, obezřetně… dával si pozor, aby děti nevystrašil. Nechtěl si přece zkazit zábavu. „Už jsi dost blízko,“ varoval jsem ho se znechuceně zkroucenými rty.</p>

<p>„Opravdový Ólfi, král všeho, na co se podíváš.“ Abbagor ukázal zuby. Vlastně tesáky. Minule jsem si jich nevšiml. Stejně zahnuté a černé jako drápy, co měl na rukou. Byly určitě plné jedu, podle toho, že z hlavních dvou kapalo něco žlutého. „Tvoje slovo je mi zákonem a já uposlechnu.“</p>

<p>To nastane teprve toho dne… kdy bude z Abbagora obzvlášť smradlavé hnojivo. Abbagor se nesklání před nikým, ani před náhodně kolemjdoucím Ólfi. A nemocný Abbagor bude o to nebezpečnější. Viděl jsem to v dokumentech o přírodě, když Niko odmítal přepnout kanál. Predátoři bývají docela rozmrzelí, jakmile jsou poranění. A když se nás trol minule pokoušel zabít, měl celkem dobrou náladu. Opravdu jsem nechtěl vidět v akci rozladěného a naježeného Abbyho.</p>

<p>Abbagor obrátil pozornost zpět k Nikovi a zamumlal: „Dotek. Jen dotek.“ Ale nenatáhl k mému bratrovi chapadlo; byla to jeho ruka. Byla čtyřikrát nebo pětkrát větší než lidská a natáhl ji dlaní vzhůru. A ve středu dlaně byla lidská ústa. Bledé rty, jemné a plné. Ne jen lidská, byla to ženská ústa. Jeden z jeho vězňů. Nevím, jak se v Abbagorovi rozpouštěli nebo jak dál žili. <emphasis>Nechci</emphasis> to vědět. Pochybuju, že kdybych to věděl, tak bych ještě někdy usnul. Ale na druhou stranu, po tom, co se mezi těmi rty objevil růžovoučký jazyk, se mi to už stejně asi nepodaří.</p>

<p>A náhodou to taky byl spouštěč, který způsobil, že to Niko vzdal.</p>

<p>Samozřejmě že u mého bratra ztráta klidu a sebeovládání dopadla mnohem líp, než by dopadla u mě. Niko sevřel rty do tenké linky, oči mu ztmavly zlostí a pak řekl tónem, který by mohl být konverzační, kdyby nebylo ostrých hran lemujících každé slovo: „Dej to z mého dohledu, nebo tě toho zbavím.“ Jeho meč už byl v pohybu a zastavil se sotva pár milimetrů nad zápěstím barvy hlíny. Čepel visela ve vzduchu naprosto bez pohybu, klidně a jistě.</p>

<p>Já osobně bych byl pro useknutí. Jo, jsem velký fanda sekání. Ale ten zkurvysyn Abby to vzdal. „No dobrá,“ povzdechl si zarmouceně a stáhl ruku zpět. „Skláním se před tvými předsudky, člověče.“ <emphasis>Správně.</emphasis> „Předsudky“ − bylo by to ohromně legrační, kdyby nebylo odporu a hrůzy, jež naplňovaly okolní vzduch jako zatuchlá vlhkost. Ruku nahradilo neobyčejně baculaté chapadlo. Obratně se vyhnulo ostří meče a jemně spočinulo na hřbetu Nikovy ruky. „Ááááá, vzpomínám si. Ta pikantní chuť, tak jedinečná. Chutnáš po kovu a krvi, po zelené trávě a modré obloze. A i po tak dlouhém, moc dlouhém čase pořád chutnáš po… mně.“ Chapadlo se nekroutilo ani jej nesvíralo; ničím nehrozilo. Alespoň ne fyzicky. Prostě jen… laskalo. Lehké pohlazení, jemné pomazlení… neškodné, ne? Špatně. Jakmile se vynořily staré vzpomínky, Nikova olivová pleť lehce zbledla. Byl to jen lehounký rozdíl, skoro nerozpoznatelný, ale pro mě to bylo dost. A bůh ví, že pro Nika to bylo zatraceně víc než dost. „Fajn, to stačí,“ vyštěkl jsem a odstrčil svíjející se provazec puškou. „Už sis užil dost radosti. Teď nám řekni o Kalabasse.“</p>

<p>„To nebylo ani těch odsouhlasených deset vteřin.“ Všechny úponky se najednou nepřirozenou rychlostí vrátily k Abbagorovi a omotaly se kolem něj. „Nanejvýš sedm.“</p>

<p>„Bylo to dost, ty bastarde,“ řekl můj bratr s ledovým klidem.</p>

<p>Určitě přijde boj − to jsme věděli, už když jsme sem šli − ale teď to skoro vypadalo, že první udeří Niko. A pokud to neudělá on, já se do toho pustím s velkou radostí. Jenže prozatím to vypadalo, že bitva se ještě na minutu nebo dvě odkládá. Abbagor se chystal mluvit a tenhle trol nic nemiluje víc než ukazovat, kolik toho ví. Je zvláštní, že si o strojích na zabíjení nikdy nepomyslíte, že by mohly být pyšné nebo domýšlivé jako lidi, ale někdy prostě takové jsou.</p>

<p>Trola jako mlha obklopilo těžké ticho plné očekávání. Nakonec rozzlobeně a nespokojeně řekl: „Šejdířští zakuklenci, dryáčníci[14].“ Poznal jsem, že je to citát, ale nedokázal jsem si vzpomenout odkud. To není zrovna překvapivé, pokud uvážíme, co ve volném čase čtu. Taky nenávidíte, když je stvůra sečtělejší než vy?</p>

<p>„Hledej u svého rodu,“ pokračoval. „Mají Kalabassu. Milují cetky.“</p>

<p>Můj rod. Tak on to ví. Jak to ale může vědět? To není možné. Je to jen o něco málo déle než den.</p>

<p>„Můj rod,“ procedil jsem mezi ztuhlými rty. „Co tím myslíš, můj rod?“</p>

<p>„Ne <emphasis>tvůj</emphasis> rod.“ Jedovatý škleb se roztáhl ještě víc a obrovská hlava se naklonila k Nikovi. „Jeho rod. Cikáni.“ Niko i já jsme po Sofii napůl cikáni, ale zdálo se, že na mou lidskou polovinu se rychle zapomnělo.</p>

<p>„Cikáni? Který klan? A co je na té koruně tak důležitého?“ zeptal se Niko a meč měl stále připravený v ruce. „Plní nějaký účel? Je nějakým způsobem cenná?“</p>

<p>„Jedno ochutnání, jedna otázka.“ Abbagor udělal další krok naším směrem a kolem se rozstříklo bláto. Vypadalo to, že je konec hraní. „Ale teď mám já otázku na vás. Vidím všechno. Vím všechno. <emphasis>Jsem</emphasis> všechno. Mysleli jste si, že smrt Ólfi vaší rukou mi unikne?“ Další krok, pomalý a uvážlivý. „Mysleli jste si, že se nedozvím, co jste mi vzali?“</p>

<p>A kruci. Já to věděl. Zničili jsme ty, jež považoval za jediné skutečné protivníky a jistým podivným způsobem i za jedinou skutečnou lásku. Tedy alespoň jsme si mysleli, že jsme je zničili. Vzali jsme mu souboje, krev a veselé masakry. Jo, zkazili jsme mu zábavu. A teď, když si s námi pohrál, nám on zkazí tu naši. Co na tom záleží, že se ukázalo, že všichni Ólfi nevymřeli, i když se zjevně skrývají tak dobře, že ani trol, který ví všechno, neví o jejich přežití. Mohli bychom Abbagorovi říct, že má třicet šest hodin staré informace, ale upřímně pochybuju, že by nám uvěřil. A proč by se o to vůbec snažil, když si mohl užít mnohem víc legrace při našem zabíjení? Abbagor sice mluvení miluje, ale zabíjení miluje ještě víc. A to, že nás zabije, bude tím nejlepším, co dneska prožije.</p>

<p>Ale nejdřív by nás musel chytit.</p>

<p>Rozběhli jsme se, ale ještě předtím jsem vystřelil z pušky. Ani jsem nedoufal, že Abbagora zabiju; už jsem věděl, že takové naděje jsou marné. Prostě jsem jen věřil, že se mi ho podaří zpomalit natolik, aby se nám podařilo utéct. Jak už to s nadějemi bývá, nebyla to naděje veliká, ale co člověk nadělá. Měl jsem čas jen na dva výstřely, než se trol vyhrabal z bahna a pustil se za námi. První střela mu rozervala krk ve spršce masa a lepkavé purpurové krve. Druhá mu utrhla kus obličeje a odhalila kost vespod. Maso se odlouplo a jeho škleb byl teď ještě širší. „Ólfíčku, nechoď pryč,“ bublal rozpustile skrz krev. „Jsi to jediné, co mi teď zbylo. Poslední má nemesis. Můj společník v bolesti i potěšení.“</p>

<p>Hmm. Kdyby to tak byla pravda. Rameno mě bolelo od zpětného nárazu zbraně, ale to mě nezastavilo… zvlášť když jsem spatřil, co trol skrýval v bahně. Z jeho kdysi mohutných a svalnatých nohou teď zbyly zelené skvrnité kosti obtočené šlachami, úponky a pruhy obnažených svalů. Na nich sem tam visel kus hnisajícího masa, jež se tvrdohlavě odmítalo pustit. Nohy mrtvoly, a přece se pohybovaly − a to zatraceně rychle. Bylo to jako vidět dlouho se rozkládající mršinu, jak se zvedá, aby vás honila.</p>

<p>S nohama bořícíma se do bahna jsme s Nikem vyrazili k otvoru do tunelu. Nebyl to ten, jímž jsme předtím přišli, byla to prostě díra proražená zuřícím trolem. Už jsme tam skoro byli, když se neopracovaná díra náhle rozpadla a sesunula se. Na kratičký zmatený okamžik jsem si pomyslel, že jsem s sebou opravdu přinesl granáty, které jsem si předtím tak přál. Ale ne… tam, kde byl předtím otvor, ležel v hlíně pokroucený kus oceli. Skvělé. Teď na nás trol házel kusy mostu, jako by měl Brooklynský most něco na rozdávání. Bůh ví, co dalšího se skrývalo v té díře plné bahna… možná malý volkswagen? Mnohokrát jsem byl obviněn z toho, že mám tvrdou hlavu, ale takové zkoušce bych ji vystavovat nechtěl.</p>

<p>Oba jsme se s Nikem otočili, rychle se rozdělili a vyrazili každý opačným směrem. Abbagor v tu chvíli narazil do zdi, kde jsme ještě před zlomkem vteřiny stáli. Náraz otřásl celou slují a na zem spadlo ještě víc hlíny a kamení. To místo se rozpadalo na kusy; nemocný trol se zjevně opravám interiéru moc nevěnoval. Zabrzdil jsem, otočil se a znovu vystřelil z pušky. Tentokrát jsem monstrum trefil do zad. Kdyby to byl člověk, sesunul by se k zemi jako rozvařené špagety. On ale samozřejmě člověk nebyl. Byl to stroj na zabíjení, jehož čas konečně nadešel. Škoda, že si ten extrovertní zkurvysyn k té jízdě přál naši společnost.</p>

<p>Jeho záda sebou po zásahu škubla. Otočil se a doslova explodoval v záplavě mávajících úponků, z nichž některé vyrazily přes prostor mezi námi a s překvapivou rychlostí se mi obtočily kolem nohou. Tedy byla by to překvapující rychlost, kdybych to už neviděl minule, když se nás Abbagor snažil zabít. Upustil jsem pušku a zběsile sáhl po noži, který mi zachránil zadek v boji se šetkem. Uvidíme, jestli se osvědčí i tentokrát. Chystal jsem se rychlým máchnutím nože osvobodit, když vtom mě trol zvedl do vzduchu a hodil mnou. Přistál jsem přímo v Abbyho díře na poklady.</p>

<p>Topit se v bahně, to není něco, co bych doporučoval. A nejspíš vás nepřekvapí, že topit se v bahně, jež páchne jako tisíc a jedny jatka, je ještě mnohem horší. Síla pádu mě stáhla pod hladinu odporného bahna a já zoufale bojoval, abych se dostal na povrch. Myslel jsem, že bahno je metr a půl hluboké, ale to jsem se spletl. Bylo hlubší. A bylo celkem řídké, jenže to nebyla voda, takže plavání nepřipadalo v úvahu. Cpalo se mi do nosu i do pusy a zaslepovalo mi oči chladným dotekem hrobu. Plíce mi hořely a já dál zběsile tloukl kolem sebe, což mělo za následek pouze to, že jsem cítil, jak ještě víc klesám. Pak přišel pevný úchop za krk a já byl vytažen nahoru a hozen na pevnou zem. Jako poděkování svému zachránci jsem se zvedl na ruce a kolena a okamžitě Nikovi pozvracel boty. To, že se mi podařilo vydržet až sem, aniž bych vrhnul, byl tak trochu zázrak, ale být celý pohlcený tím puchem… to už se nedalo dělat nic jiného než obrátit žaludek naruby. Proklínám Ólfi kvůli mnoha věcem, ale nikdy jsem nemyslel, že mezi ně bude patřit jejich ostrý čich. Jenže bláto, jež jsem měl na sobě a páchnoucí vzduch kolem mě, to všechno bylo tak nechutné, až jsem cítil, že mi asi brzy zkratuje nervový systém. Hravě to překonalo všechno, co by mohli vyvinout ve vládních laboratořích na zkoumání jedovatých plynů.</p>

<p>Cítil jsem, že nade mnou stojí bratr, a slyšel jsem, jak jeho čepel sviští vzduchem. Kolem začaly pršet kousky šedých chapadel. Rozporcované na kousky, a přece se pořád lenivě hýbaly. Snažil jsem se je ignorovat a soustředil se na to, abych se pokusil projasnit své tmavnoucí vidění. Taky by nebylo od věci se nadechnout. Místo toho jsem se opět pozvracel.</p>

<p>„Kale.“</p>

<p>To jsem zaznamenal. I přes slábnoucí zrak a sluch, jež přeskakovaly jako špatný televizní signál, jsem to zaznamenal. Trhavě jsem polknul a podíval se nahoru právě včas, abych viděl, jak Niko zmizel někde vysoko nade mnou. Podařilo se mi zvednout do kleku a dostat ho zpátky do zorného pole. Visel za krk ve smyčce ze zkrouceného chapadla. Máchal kolem sebe smrtelně přesným mečem, ale pokaždé, když se osvobodil, spadl jen o pár centimetrů a byl chycen znova. Trol mohl křehký lidský krk zlomit během vteřiny, ale co by to pak bylo za legraci? Jenže pozorovat, jak olivová kůže na obličeji mého bratra pomalu fialoví a pak nabírá až temně purpurovou barvu… to je zábava. Anebo by byla, pokud by to zašlo tak daleko. Ale já to tak nehodlal nechat. Než jsem si vůbec uvědomil, že se mi podařilo vyhrabat na nohy, byl jsem už v půli cesty kolem blátivé díry. Bylo to spíš opilé vrávorání než běh, ale dostalo mě to tam, kam jsem potřeboval, a na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Před očima mi běhaly mžitky, ale já se zprudka nadechl a podařilo se mi jich většinu rozehnat. Jakmile jsem se dostal k Abbagorovi, viděl jsem už dostatečně dobře na to, abych rozeznal cíl. V ruce jsem měl pořád nůž, i když byl od bahna, a já nemarnil čas a použil ho. Sehnul jsem se pod poletující úponky a osekal jsem to, co zbylo z trolových nohou. Kost měla v obvodu stejně jako já v pase a byla příliš silná na to, abych v ní udělal třeba jen škrábanec. Místo toho jsem se zaměřil na to, co jsem <emphasis>mohl</emphasis> poškodit. Chapadla, provazce masa, šlachy, šedozelené svaly − všechno jsem rval ocelí a čistou zuřivostí. Trvalo sotva pár vteřin, než mě znovu lapil, ale stačilo to. Hnijící maso mi mizelo pod nožem a náhle zmrzačený Abbagor padl.</p>

<p>Nejdřív ale zahodil Nika.</p>

<p>Můj bratr prosvištěl vzduchem a narazil do stěny tunelu, jímž jsme přišli. Nahromaděná hlína nevydržela a Niko propadl dovnitř tunelu. Dopadl tvrdě − dost tvrdě na to, aby ztratil meč. Líně se otáčivým pohybem nesl vzduchem, stříbrný a lesklý.</p>

<p>A pak byl konec. Všemu. Abbagor upadl na zem a vzal s sebou všechno včetně mě. Náraz byl jako výbuch bomby a sluj se začala rozpadat. Hlína i beton padaly ve velkých kusech a fosforeskující plíseň na stěnách, jež to místo osvětlovala, začínala chvějivě pohasínat. Viděl jsem, jak se otvor, jímž Niko zmizel, propadl stejně jako ten předchozí. Alespoň že byl Niko venku. Tunel byl menší a stabilnější. Mohl by vydržet. Vydrží. Musí.</p>

<p>„Ólfíčku.“</p>

<p>Do hajzlu. Copak to nikdy neskončí? Copak to <emphasis>sakra</emphasis> nikdy neskončí?</p>

<p>„Ólfíčku.“ Hlas byl pořád zakalený krví, ale teď ještě k tomu škodolibě bublal. „Teď z tohoto světa odejdeme spolu, tak jak to má být. Staří rivalové nemohou existovat jeden bez druhého.“ Bublání přetékalo spokojeností. „K čemu by nám to také bylo?“</p>

<p>Padl tak blízko vedle mě, že mě pokrývala chladná a těžká vrstva chapadel. Úponky se kolem mne vlnily, laskaly mne… utěšovaly. Bylo to téměř hypnotické. Ale klíčové slovo je „téměř“. Trhal jsem je rukama i nožem a prodíral se ven. Možná tady umřu, ale pokud k tomu má dojít, budu na opačné straně téhle pasti. Moje kosti nestráví věčnost mezi Abbagorovými. To by vůbec nebylo nebe, to by bylo zatracené peklo.</p>

<p>„Nemáš kam utéct, Ólfíčku. Vůbec nemáš kam utéct.“ Tvář bez očí mne pozorovala se shovívavým kostěným úsměvem.</p>

<p>Stejně jsem to zkusil. Vyběhl jsem a Abbagor mě nechal. To proto, že podle něj jsem stejně neměl kam jít. Všechny tunely zmizely v záplavě hlíny. No dobře, fajn. Prokopu se ven. Mám pár vteřin, ne? Jak těžké to může být? Do ramene mě zasáhl kamen a já se natáhl jak dlouhý, tak široký. Dobrá odpověď. Jo, fakt dobrá odpověď. Další kusy stropu padaly s rachotem, který neustále narůstal, až z něj byl ohlušující jekot motoru stíhačky. Zvedl jsem se a znovu se dal do běhu. Tentokrát jsem neuběhl ani metr a upadl jsem znovu. Trefil mě pokroucený kus kovové trubky a pekelně to bolelo. Ležel jsem na břiše a spatřil jsem to, co viděl Abbagor. Teď to byl hotový bouřící vodopád. Neviděl jsem ani stěny, natož místa, kde předtím byly tunely. Nohy už jsem měl napůl pohřbené a při snaze nadechnout se skrz padající suť jsem se začínal dusit.</p>

<p>Abbagor měl pravdu. Je konec.</p>

<p>Zkuste to říct mému křečovitě bijícímu srdci a prstům kutajícím do hlíny dole. Tělesná reakce „bojuj nebo uteč“ nepočítala s nevyhnutelným údělem. Neumí se odevzdat osudu. A už vůbec se sakra neumí vzdávat. Hýbej se, křičela na mě. <emphasis>Hýbej se.</emphasis> Ale už nebylo kam se pohnout. Nebylo kam jít. Vůbec. <emphasis>Do hajzlu.</emphasis></p>

<p>A pak se to stalo.</p>

<p>Cítil jsem, jak se uvnitř něco zkroutilo, jako by si dvě ruce prohrabovaly cestu mými vnitřnostmi. Moje unavené srdce udělalo přemet a pak se ze všech sil pokusilo vybuchnout. Tělem se mi rozlil žár a sežehl mi každé nervové zakončení. Bylo to jako být popraven na elektrickém křesle; bylo to jako zemřít. Zemřít ještě před smrtí.</p>

<p>A pak se otevřela brána.</p>

<p>Otevřela se přede mnou, roztrhla samotný prostor a vyzařovala ďábelsky oslepující světlo. Je to talent příznačný pro Ólfi. Takhle cestují − po tomto světě, pryč z tohoto světa, po světech, jež si ani nelze představit. Já bych to měl vědět. Křičícího a kopajícího mě několika takovými branami protáhli. Ale tuhle… tuhle jsem vytvořil <emphasis>já.</emphasis> Cítil jsem, jak se zrodila, cítil jsem, jak se vytvořila ve mně a ze mě. Tyhle dveře, ošklivé a primitivní, byly moje. Kdybych měl čas a ještě něco v žaludku, byl bych v pokušení znovu se pozvracet. Copak toho monstra v sobě nemám už dost? Potřebuju ještě další důkaz, že nejsem člověk? Byly časy, kdy jsem si myslel, že je to všechno za mnou. Když všichni Ólfi zemřeli… ale k tomu nedošlo, že? Jsou pořád tady… a já jsem pořád tady a jsem jim podobnější, než bych kdy připustil.</p>

<p>Skoro jsem cítil tvrdý pohlavek a slyšel jsem, jak mi neviditelný Niko nařizuje: Fňukej později. Teď uteč. I v mých představách měl pravdu. Neměl jsem nejmenší potuchy, kam ta zatracená bezbožná věc vede, ale na tom nezáleželo. Někam do vzduchu, pod vodu nebo do New Jersey − nikde to nemůže být horší než tady. Zhluboka jsem se nadechl a po hlavě do ní skočil. Když jsem se dotknul světla, uslyšel jsem Abbagora zakřičet. Možná bránu vycítil, anebo prostě zavětřil můj náhlý kousíček naděje. Ať už to bylo cokoli, mohl být jeho nesouvislý výbuch vzteku a zuřivosti to poslední, co kdy uslyším.</p>

<p>„Swing Low, Sweet Chariot“ to tedy nebyl.15</p>

<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Zničil jsem náš konferenční stolek.</p>

<p>Vyletěl jsem z druhé strany brány ve výšce asi jeden metr a přistál klasickým placákem na našem konferenčním stolku ze dřeva a falešného mramoru, a na slovo „falešný“ kladu opravdu velký důraz. Ten kus nábytku se rozložil jako levná lepenková krabice a já skončil s odřeninou od koberce na tváři. Byl jsem úplně dezorientovaný. Rychle jsem se převalil a snažil se vyhrabat na nohy. Vůbec se mi to nepovedlo, prudce jsem upadl na bok a teprve pak se mi podařilo chytit polštáře na gauči a posadit se. A tam mi došlo, že všechno kolem vypadá povědomě, a dokonce víc než to. Domov. Otevřel jsem si cestu domů.</p>

<p>Dávalo to smysl. Zoufale jsem se snažil přežít, vložil se do toho instinkt a udělal za mě to, o čem jsem vůbec netušil, že bych zvládl. Temník to dělal, když pobýval v mém těle, takže jsem věděl, že jistý potenciál tam je. Ale sám jsem to nikdy nedokázal… a nikdy jsem to ani dokázat <emphasis>nechtěl.</emphasis> Neměl jsem ani představu jak na to. Byli jsme jedno, Temník a já, ale já měl vážné zábrany pokusit se o vířivý obrat v mozku a vnitřnostech, který otevírá bránu. Ale o co bych se sám nepokusil, do toho se pustilo moje podvědomí. Je logické, že ať už za to byl zodpovědný jakýkoliv temný a pokroucený gen, určil nejbližší místo, jaké znám. Nelíbilo se mi to. Vlastně se mi to hrozně protivilo, ale rozuměl jsem tomu. A to bylo zrovna teď to nejlepší, v co jsem mohl doufat. Neměl jsem čas na nic jiného.</p>

<p>Oklepal jsem se, vytáhl se na gauč a rychle sáhl po telefonu. Vyťukal jsem číslo tak rychle, jak jsem jen roztřesenými prsty dokázal. Žádná odpověď, jen hlasová schránka. Zkusil jsem to znova, ale pak jsem sám sobě se zaťatými zuby vynadal. Samozřejmě že Niko vypnul telefon, než jsme šli do podzemí. Pro náš plán by určitě nebylo dobré, kdyby se cestou k Abbagorovi ozvala vyzváněcí melodie „Kung Fu Fighting“. Vytočil jsem jiné číslo, tentokrát Robinovo. Dvakrát to zazvonilo a pak jsem slyšel Vtipálka, jak rychle oddychuje do telefonu: „Nemám čas. Dejte pokoj.“ Klap.</p>

<p>Krucikrucikruci.</p>

<p>Zkusil jsem to znova. Tentokrát se ozvala odpověď v řečtině, ale já bych si docela tipnul, do jakého pětipísmenného slova by se to dalo přeložit. Nedostal jsem ze sebe ani slovo, kruci, ani souhlásku. <emphasis>Do hajzlu.</emphasis> Podívej se na číslo, Lomane. Podívej se na to pitomý číslo. A co to sakra vůbec dělal? Rychle oddychoval… opalování není zase tak náročné, pokud nevyužil nějakou kolemjdoucí k rychlovce. Anebo… sakra. Běžel… jak nerychleji dokázal se zraněnou nohou. Určitě cítil otřesy, jak se sluj bortila, a skočil dolů, aby nám běžel na pomoc. Samozřejmě že Niko je teď jediný, komu se dá pomoci, ale to Robin neví. A neví to ani <emphasis>Niko,</emphasis> což je přesně důvod, proč bych s telefonem nejradši mrštil o zeď.</p>

<p>Napotřetí kouzlo zabralo. Ozval se Vtipálkův podezřívavý hlas: „Kdo je to? Dobromila?“</p>

<p>To byl dobrý odhad, i když nesprávný. Kdo jiný by mohl volat z našeho bytu? George je pryč a Snížek je mimo. „Dej mi Nika,“ vyštěkl jsem. Neobtěžoval jsem se s představováním. Vtipálek zná můj hlas. Jak jednou řekl, zní jako jedinečná kombinace kouřové whisky a věčné nenaloženosti. Nádech whisky je laskavost od milující matky, která měla hlas jako stvořený pro ukolébavky, i když nikdy ani jedinou nezazpívala. Ale abych si taky ponechal nějaké zásluhy, nenaloženost je jen a jen moje.</p>

<p>„Cože? Kale? Jak jsi se ve jménu Neronova syfilitickýho péra…“</p>

<p>„Nika. <emphasis>Hned,</emphasis>“ přerušil jsem ho nemilosrdně.</p>

<p>Ozvalo se zmatené a dotčené zasupění a pak zaryté: „Já ho ještě ne… ach.“ Jemný výdech byl všechno, co jsem potřeboval slyšet, abych věděl, že Robin mého bratra konečně zahlédl. „Dobře,“ následovalo neradostným tónem. „Vydrž.“</p>

<p>Pořád utíkal. Slyšel jsem zrychlený dech a pak ze sebe vyrazil bratrovo jméno: „Niko. <emphasis>Niko.</emphasis>“ Ozvaly se další zamumlané nesrozumitelné kletby, tentokrát spíš plné empatie, než aby byly míněny vážně. „Niko, přestaň. <emphasis>Přestaň.</emphasis> Mám na telefonu Kalibana. Je v pořádku. Je doma. V bezpečí. Tady, promluv si s ním.“</p>

<p>Sluch mám starý dobrý lidský, obyčejný a nijak zvlášť ostrý, takže jsem neslyšel, co Niko dělá, ale ani jsem to nepotřeboval vědět. Pokoušel se mě vyhrabat ven. Niko, který je vždycky praktický až na kost, vyhazuje logiku ze dveří, když dojde na jeho jedinou rodinu. Ani obklopený hlínou a betonem, které se na něj mohou každým okamžikem zřítit, by to nevzdal. Neopustil by mě. Jen by dál hrabal v hlíně a ignoroval krutou pravdu, která mu zírá do obličeje.</p>

<p>Slyšel jsem šmátrání, jak si předávali telefon z ruky do ruky, a pak se ozvalo: „Kale?“ Bylo v tom zaryté sebeovládání a nevyhnutelná nedůvěra. Já se mu nedivím. Na vlastní oči viděl, jak mě to pohřbilo zaživa. To by bylo těžké nevidět. Už jen věřit, že jsem živý pod tunami země, bylo dost těžké. Ale vzít na vědomí, že jsem živý, celý a v klimatizovaném komfortu kilometry daleko, to vyžadovalo složitou duševní akrobacii.</p>

<p>„Jsem to já, Cyrano,“ ujistil jsem ho klidně. „Jsem v pořádku. Jsem zpátky v našem bytě.“</p>

<p>Pár vteřin nic neřekl. Jeho dech, nepravidelný vynaloženým úsilím stejně jako ten Robinův, se pomalu zklidňoval. Když znovu promluvil, pořád se ovládal, ale skepse byla pryč. „Jak?“</p>

<p>Rovnou k věci jako vždycky. „Jaký otec, takový syn,“ ušklíbl jsem se unaveně.</p>

<p>„Aha. Nečekané.“ Slyšel jsem, jak si rukou přejel po obličeji. „Zůstaň tam. Vrátíme se co nejdřív.“ Dost netypicky zaváhal. „Jsi zraněný?“</p>

<p>„Ani škrábnutí,“ odpověděl jsem okamžitě. To samozřejmě nebyla úplně pravda, ale přesně to teď potřeboval slyšet. A abych řekl pravdu, konferenční stolek nadělal víc škody než Abbagor. To není moc působivý epitaf pro téměř věčné zlo. To tomu zkurvysynovi patří.</p>

<p>„Dobře.“ Dlouze vydechl a pak řízně zopakoval: „Dobře. Takže nám můžeš připravit oběd, než se vrátíme. Promluvíme si u něj o tom, co jsme se dozvěděli.“ Klap.</p>

<p>Ušklíbl jsem se a opřel se. Vytržen ze spárů smrti, spočinu si sotva na pět vteřin, a trest je to jediné, čím na to můj bratr odpoví. Položil jsem sluchátko zpátky na podstavec a něco si uvědomil. Lesklý černý plastik byl pokrytý vrstvou čehosi světle hnědého stejně jako já. Pořád jsem byl celý od smrdutého bahna… a gauč, zbytky stolku a podlaha taky. Naštěstí to můj čich už vzdal, sbalil si kufry a zamířil do hor. Doufám, že tam zůstane. Plyne z něj rozhodně víc potíží než výhod. V duchu jsem zasténal, toporně se postavil a zamířil do sprchy.</p>

<p>„Takže to nešlo moc dobře?“</p>

<p>Dobromila stála u dveří na chodbu jako socha. Nejspíš tam byla celou dobu. Ruce měla formálně sevřené před sebou. Tak chladná. Na povrchu. Těžko uvěřit, že moje ničení nábytku a hlasité sakrování vůbec upoutalo její pozornost, když se starala o Flaye.</p>

<p>Otřel jsem si rukávem obličej a vykouzlil úsměv tak uklidňující, jak jsem jen dokázal. „Nik je v pořádku. Jsou s Vtipálkem na cestě zpátky.“</p>

<p>Napjatá ramena povolila, ale neřekla nic víc než: „Jak ses sem dostal, Kalibane?“</p>

<p>Měl jsem dojem, že to už stejně ví. A popravdě, neměl jsem náladu o tom mluvit. „Musím si dát sprchu,“ řekl jsem vyhýbavě. „Mohla bys objednat nějaké jídlo? Třeba pizzu?“ Prošel jsem kolem ní a zmizel v koupelně, dřív než k tomu stačila něco poznamenat.</p>

<p>Pizza dorazila za dvacet minut a zanedlouho ji následovali Niko s Vtipálkem. Když vešli do dveří, zasalutoval jsem jim a pak se dál věnoval svému kousku s paprikášem a houbami. Kvůli nefungujícímu čichu jsem si to sice moc nevychutnal, ale jedl jsem i tak. Robin choulostivě nakrčil nos nad zničeným gaučem a stolkem. „Voňavé a módní. Co by jeden mohl chtít víc?“</p>

<p>Niko si tu spoušť prohlédl, krátce zavrtěl hlavou a pak to nechal být. Podle jeho názoru jsem se tam stejně příliš často jen válel. Přešel ke mně a zatahal mě za culík. Škubnutí bylo dost silné na to, aby se ujistil, že jsem živý… že jsem skutečný, ale ne tak, aby to bolelo. Ne moc. „Hele,“ zamrkal jsem a zaprotestoval. „Jak to, že za to můžu?“</p>

<p>„Na to jsem ještě nepřišel.“ Zamračil se. „Ale až na to přijdu, budeš určitě první, komu to povím.“</p>

<p>Jo, útisku, tvé jméno je Niko. Nebo je to možná „Věčně nakrknutý nindža“. Ať tak nebo tak, nebral jsem si to osobně. Moje záchvaty vzteku bývají mnohem hlasitější a ničivější. S Nikovou verzí se lehce vyrovnám. „Tvůj vegetariánský speciál je v troubě.“ Odstrčil jsem jeho ruku pryč od svých vlasů. „A Dobromila na tebe čeká v pokoji.“</p>

<p>Jeho oči se zúžily. „Prosím?“</p>

<p>Povytáhl jsem obočí. „Viděl jsem, jak jsi dopadl, Niku. Abby s tebou hodil jako s frisbee. Jestli nejsi odřený od hlavy až k patě, nejsi člověk.“ Sebral jsem vidličkou kousek salámu z pizzy a pohrával si s ním. „Připravil jsem ti led, mast na svaly, všechno. Dobromila říkala, že by ti ráda pomohla, ale jestli se chceš radši svlíkat před někým jiným,“ − zazubil jsem se − „je to tvé nezadatelné právo.“ Oči se mu zúžily ještě víc, ale tiše zmizel vzadu. Věděl stejně dobře jako já, že Robin sice kulhá, ale pořád ještě je to predátor. A jestli má tenhle puk pro něco slabost, tak je to <emphasis>cokoliv</emphasis> polonahého.</p>

<p>„Ty nehraješ fér, co, Kale?“ Vtipálek se posadil ke kuchyňskému stolu a bez nadšení se zadíval na pizzu. „Jsi stejný jako já.“</p>

<p>„Hraju, abych vyhrál.“ Hodil jsem si salám do pusy a žvýkal, taky bez valného nadšení. „Víc fér už to být nemůže. Učil jsi mě dobře, Obi-Wane.“</p>

<p>„To se nedá naučit, hochu.“ Vzal si kousek pizzy a povzdechl si nad mým mizerným výběrem jídla. „Buď se narodíš s tímhle, nebo se svědomím.“ Zářivý úsměv bliknul rychle jako neonový nápis. „Nemůžeš mít obojí.“</p>

<p>To ovšem nevysvětlovalo to, že skočil do hlubin země, aby se nás pokusil zachránit, ale to je celý Vtipálek − jeden velký vnitřní rozpor. Není ani zdaleka tak bezcitný, jak si o sobě myslí. Sáhl po ubrousku a bez potíží změnil téma: „Niko říkal, že jste z Abbagora dostali nějaké informace. To je skvělá zpráva. Jsme zase blíž k tomu, abychom dostali George zpátky.“</p>

<p>„Jo, skvělý,“ opakoval jsem bezvýrazně a ztratil i to málo chuti k jídlu, co jsem měl. „Kdybychom tak věděli, který kmen ji má. Kolik jich na světě muže být?“</p>

<p>„Ó, vy malověrní.“ Nadřazeně se usmál. „Nevím sice všechno, ale znám <emphasis>každého.</emphasis> Dej mi čas a zjistím, který kmen to je a kde jsou. Dáme to dohromady, Kalibane. Brzo budeme mít George doma. Živou a zdravou. Zkus tomu uvěřit.“ Zadíval se mi do očí pohledem zeleným a tajemným jako prehistorický prales. „To ty jsi mi kdysi říkal, že život je pohádka a budeme všichni žít šťastně až do smrti.“</p>

<p>Jo, ale tehdy to byla lež a je to lež i teď. „Tenkrát jsi byl namol, Lomane.“ S pizzou jsem to definitivně vzdal. „Překvapuje mě, že si vůbec pamatuješ, co jsem říkal. A navíc jsi byl zaneprázdněný očicháváním Nikových vlasů.“ Naklonil jsem hlavu a nevinně prohodil přes rameno: „Ale, velkej brácho, to už jsi hotovej?“</p>

<p>Naprosto bezvýrazný obličej byl lepší než jakýkoliv zamračený pohled. „Je úžasné, jak dobře slyšíš, když chceš.“ Niko si vzal z trouby pizzu, posadil se vedle mě a posunul talíř, který jsem předtím odstrčil, zpátky ke mně. „Jez. Nebudu tvé podvyživené tělo tahat sem a tam. Mám na práci lepší věci.“</p>

<p>Otočil jsem se k Dobromile. „Na bolavý záda led zabral, ale s tou nenaložeností moc nepomůže, co?“</p>

<p>Prohrábla mi rukou vlasy a nepřítomně se na mě usmála, ale v očích jsem jí viděl záblesk nejistoty. Myslím, že zapomněla na to, že Niko je člověk… že je zranitelný. No, relativně zranitelný. Koneckonců, mluvíme tady o Nikovi. „Vy dva.“ Dotkla se chladným prstem modřiny, která se mi tvořila na bradě. Tuhle pozornost jsem nedostal od Abbagora, ale od konferenčního stolku, ale to je mezi mnou a tím kusem nábytku. „Vždycky se zapletete s nějakými darebáky.“</p>

<p>„Abby je na špatný vliv expert.“ Sesunul jsem se do židle − kvůli kombinaci bolesti a vyčerpání nebyla vzpřímená poloha zrovna pohodlná. „Je to taky pěknej hajzl, kdyby tě to zajímalo.“</p>

<p>Niko si souhlasně odfrkl a pak poznamenal: „Domnívám se, že není, ale byl. Byl nemocný. Ten sesuv nemohl přežít.“</p>

<p>Taky jsem nemyslel, že přežije vystřílení celého zásobníku do hlavy, ale vyvedl mě z omylu. Tentokrát ale trol chtěl zemřít. Myslel si, že Ólfi už z tohoto světa odešli, a byl připraven je následovat. Museli se schovávat opravdu dobře, když i on uvěřil, že jsou opravdu mrtví. Buď tak, anebo mu nemoc zatemnila mysl. „No, máme jistou naději,“ zamumlal jsem, opřel si bradu o hruď a podrbal se vzadu na krku. Šlo mi to ztěžka, jako by se ruka prodírala hustou tekutinou a ne vzduchem. „Loman říkal, že cikány dokáže najít.“ Zavřel jsem oči před prudce pálícím kuchyňským světlem.</p>

<p>„Jak dlouho bude trvat, než je najdeš?“ To byl Nik… který najednou zněl jako z obrovské dálky. Neslyšel jsem Robinovu odpověď. Neslyšel jsem vůbec nic. Když jsem se probudil, bylo světlo zhasnuté a já byl přikrytý přehozem ze své postele. V puse jsem cítil česnek a děsně mě bolelo za krkem. Narovnal jsem hlavu a odměnou mi byl skučící protest ztýraných svalů. Rozčíleně jsem sykl a podíval se na hodinky. Pět hodin. Spal jsem pět hodin. Zatraceně. Odhodil jsem přehoz, zapřel se rukama za stůl a pokusil se vstát. Na chvíli jsem zavrávoral. Byl jsem ztuhlý jako devadesátiletý stařík. Byl to dlouhý den. Dlouhý týden.</p>

<p>Dlouhý, Georgie. Tak zatraceně dlouhý.</p>

<p>Prošel jsem potemnělým bytem do svého pokoje, abych se zeptal Nika, co se stalo potom, co jsem usnul. Strčil jsem do pootevřených dveří, spatřil na polštářích záplavu černé a stříbrné a křivku nahého ramene. Usmál jsem se. Už bylo sakra na čase.</p>

<p>„Je ti lépe?“ ozval se mi u ucha tichý bratrův hlas a já se otočil.</p>

<p>„Otázka je,“ opáčil jsem s vědoucím úsměvem a zavřel mezi námi a Dobromilou dveře, „jestli je líp tobě.“</p>

<p>Přišel z koupelny a teď mě postrkoval zpátky do obýváku. „Už jsi dneska jednou málem zemřel. Chceš si to tak moc zopakovat?“</p>

<p>Neobtěžoval jsem se s rozsvěcením lustru a místo toho jsem se spoléhal na světlo pronikající oknem z ulice. Posadil jsem se na gauč a prohlédl si přikrývku a polštář urovnané s nemocniční precizností. Polštáře gauče byly nemilosrdně vydrhnuté a voněly jen mýdlem a vodou. Žádné bahno, žádný Abbagor… nic z toho nezbylo. Nik. Nemohl dát do pořádku to s George, nemohl dát do pořádku mě, tak se soustředil na maličkosti. Dokud se mu do rukou nedostane Kaleb, vnese pořádek alespoň do chaosu, který má na dosah ruky. „Jen si to nech pro někoho jinýho, díky.“ Pozoroval jsem, jak se opřel o stěnu, nehybný jako socha… ale něco bylo jiné. Ne, nebyl úplně šťastný. Za takových okolností by ani nemohl, ale byl uvolněný. A můj bratr nikdy není uvolněný. Možná se na povrchu jeví pohodově, ale uvnitř je vždycky napjatý a připravený. Vždycky na hranici nepřetržitého bdění. Ale teď… kdo by si to byl pomyslel?</p>

<p>„To by asi bylo moudré.“</p>

<p>Když jsem se probudil, zpanikařil jsem, kolik jsem ztratil času. Pět hodin spánku znamená, že Kaleb měl pět hodin na to, aby zjistil, co se stalo. Bylo to pět hodin, kdy jsem se nesnažil najít George. A co hůř, bylo to pět hodin, kdy jsem na ni nemyslel a nepředstavoval si, čím asi tak musí procházet. Cítil jsem se jako zrádce, ale… vydechl jsem a padl do gauče. Tady jde o víc než jen o mě a George. Na stropě nade mnou byly šedé a mléčně bledé pruhy. Ve městě není nikdy tma. Nikdy. Čekali byste, že někomu, kdo ví, jaké věci se šíleně hihňají ve tmě, to bude útěchou. Není. Alespoň ne vždycky. Někdy by bylo… pěkné nechat se zahalit černou sametovou přikrývkou. Někdy je nevidět lepší než vidět. Ale na druhou stranu, vidět taky někdy není k zahození. Otočil jsem hlavu k Nikovi a usmál se při vzpomínce na žíhané vlasy a dlouhé řasy dosahující až na bledé líce. „Je krásná.“</p>

<p>„Uvnitř i na povrchu.“ Sklonil hlavu a do očí mu spadl pramínek vlasů. Rozcuchaný a neupravený, stav pro mého bratra naprosto nepřirozený.</p>

<p>Znovu jsem se zazubil. „Teprve upír tě proměnil v člověka, Cyrano. Kdo by to byl řekl?“ Pak se mi úsměv rozplynul a já se znova zadíval na stíny plazící se pomalu po stropě. Tak, George, kdo udělá člověka ze mě?</p>

<p>Niko si sedl na okraj gauče a polštář se pod jeho vahou prohnul. Chvíli tam jen tak tiše seděl a pak se zeptal: „Dokážeš to znovu?“</p>

<p>Bez problémů jsem poznal, kam změnou tématu míří. „Já nevím. Předně vůbec nevím, jak jsem to udělal.“ Nevěděl jsem to… a <emphasis>nechtěl</emphasis> jsem to vědět. Všechno, co vím, je, že umět vytvořit díru v realitě není žádné hezké dědictví. Kde mám zlaté hodinky? Nebo pěknou životní pojistku? Stvůry vůbec nemyslí na budoucnost. „Možná si na to vzpomenu, až mi příště bude padat svět na hlavu.“</p>

<p>„A možná taky ne.“</p>

<p>„Záhada.“ Pokrčil jsem rameny. „Celej život je jedna velká záhada, ne?“</p>

<p>„Vím, že se ti to nebude líbit.“ Mdlé světlo se mu odráželo na nahých zádech a pak bylo spolykáno inkoustovou černí jeho tepláků. „Ale mně by nevadilo, kdybys měl něco jako padák.“</p>

<p>„Něco jako volnou jízdenku z vězení?“ odfrkl jsem si a převalil se na bok. „Radši bych se bez toho obešel.“</p>

<p>„Jsi tvrdohlavý.“ Pohlavek, který jsem si představoval v Abbagorově sluji, se zmaterializoval. „Ještě se vyspi, Kale. Dokud se Vtipálek nevrátí, nemůžeme nic dělat, a budeme potřebovat, abys byl odpočatý a ve střehu. Georgina by ti řekla totéž.“</p>

<p>Už jste to někde četli? Viděli jste to ve filmech? Někdo se ztratil nebo ho považují za mrtvého, ale jejich milovaní je „cítí“. Bez stínu pochybnosti vědí, že jsou tam… živí. Cítí mezi sebou a jimi vřelé, neporušitelné pouto. Cítí neviditelný dotek jejich ruky. To je tak krásné. Ale u mě… já necítil ani prd. Jo, jednu velkou černou díru tam, kde bývala George, to jsem cítil. Prázdnotu a zem propadající se mi pod nohama. To jsem cítil zatraceně jasně. Ale George? Medově zbarvenou ruku na rameni? Jemný dotek jejích vlasů na tváři? Tak to jsem nemohl nikde najít.</p>

<p>Nikde.</p>

<p>* * *</p>

<p>Dalšího dne přišel dárek.</p>

<p>Byl zabalený v drahém papíru v pastelově modré a zelené a převázaný tenkou stříbrnou stuhou. Čekal na chodbě za dveřmi. Chystal jsem se dojít pro snídani pro Nika a Dobromilu, kteří ještě v šest ráno zahřívali postel. To byl na mého bratra opravdu dlouhý spánek, ale kruci, kdo by se mu divil?</p>

<p>Strčil jsem do balíčku špičkou boty a podezřívavě si ho prohlížel. Byl velký asi jako krabice od bot a já okamžitě věděl, kdo ho poslal. Drahý balicí papír, nevinný vzhled − to musel být Vtipálek. Ani jsem nezkoušel přemýšlet nad tím, jak se dozvěděl, že dnešní noc byla pro Nika a Dobromilu <emphasis>ta</emphasis> noc. Možná si mezi nimi všimnul nějaké jemné neverbální komunikace, která mně unikla, když jsem usnul. Kruci, možná to z nich prostě vycítil.</p>

<p>Jestli má Robin šestý smysl, tak se zaměřuje pouze na sex… má tak silný radar na vzrušení, že by zaznamenal nadrženého Marťana i přes rozlehlou prázdnotu vesmíru.</p>

<p>Ať už se to dozvěděl jakkoli, přesně odpovídalo jeho povaze, že poslal malý „dáreček“. Pravděpodobně něco z obchodů, jež svou přítomností oblažují Time Square. Nebo možná něco z jeho osobní sbírky. Bože. Opatrně jsem to konečky prstů zvedl a odnesl do kuchyně na stůl. Neměl jsem moc na výběr. Konferenční stolek odešel předčasně do hrobu. Ale i tak jsem měl vážné pochyby, jestli ještě někdy budu jíst na kuchyňském stole. Krabice nebyla adresována nikomu konkrétnímu, takže jsem se statečněji než kdejaký hrdina z legend osobně vrhl na granát. Olejíčky, věci, co bzučí a vibrují, malinké kousíčky látky s leopardím vzorem − očekával jsem skoro všechno.</p>

<p>Kromě George.</p>

<p>Niko mě našel ani ne za hodinu. Odešel jsem z bytu bez telefonu. Byl jsem jen já a můj dárek. A byl pro mě, pro nikoho jiného. Ale nechal jsem vzkaz. Když jsou venku Ólfi, nemůžu si jen tak odejít. Nenapsal jsem, kam jdu a proč, ale věděl jsem, že mě Niko vystopuje… spíš dřív než později.</p>

<p>Když nade dveřmi rezavě zazvonil zvonek, ani jsem nezvedl hlavu. Nemusel jsem; věděl jsem, kdo to je. Cukrárna byla úplně prázdná, až na nás dva. Když byla George pryč, pan Tetek ji zavřel. Lidi za ní pořád chodili a nechávali tam kytky a barevné papírové hvězdy. Dělali památník někomu, kdo ještě není mrtvý. Tetek to neunesl. Ulice venku byla zaplavena vůní růží a lilií − pohřebního kvítí. Přebrodil jsem se jimi a použil klíč, který jsem ještě pořád měl u sebe od té doby, co jsem to tu místo něj před dvěma týdny otevíral. Jen dva týdny. Ježíši.</p>

<p>„Tak.“ Niko se vsunul do boxu naproti mně. „Kdy tě zasáhla nepřekonatelná touha po zmrzlině?“ Když jsem neopověděl, tiše se zeptal. „Co je v té krabici, Kale?“</p>

<p>Ležela přede mnou. Papír a stuha byly pryč… teď to byla jen čistě bílá krabice. Žádný veselý papír, žádná lesklá stuha. Nic, co by rušivě působilo na to, co leželo uvnitř. „George,“ řekl jsem bezbarvě a podíval se na něj. „Je to George.“</p>

<p>Natáhl se a vzal mi krabici z rukou. Zvedl víko a zíral na obsah krabice. Zuřivost v očích rychle potlačil, ale rty zůstaly stažené v lince tenké jako ostří nože. Opatrně strčil ruku dovnitř a vytáhl záplavu měděných kadeří. Věděl jsem, že to mohlo být horší. Ale to nic neměnilo na faktu, že když jsem poprvé otevřel krabici a spatřil Georginy vlasy, něco se ve mně zlomilo.</p>

<p>„Povzbuzení od přítele Kaleba. Znamená to, že ví o koruně.“ Přejel palcem po rudém hedvábí a jemně vrátil rozcuchané kadeře zpátky do krabice. „Už to skoro máme, bratříčku. Nanejvýš pár dní a dáme mu jinou a tvoje George bude volná.“</p>

<p>Ne moje George. O tom nebylo sebemenších pochyb. George není pro mě. Ne, pokud se chce dožít zralého věku dvaceti let. Kaleb obdivuje naši práci. Něco od nás chce, a aby nás k tomu donutil, zvolil si nejzranitelnější z nás. Pořád nevíme, proč zašel tak daleko, ale záleží na tom? Výsledek mluví sám za sebe.</p>

<p>„Flay už se probudil?“ zeptal jsem se a natáhl se, abych vrátil víko zpátky na místo. Už jsem se na to nemohl dívat.</p>

<p>„No, vlastně ano.“ Postavil se. „Nepůjdeme si s ním promluvit? Bude mnohem větší zábava ublížit mu, když bude vzhůru.“</p>

<p>„Snažíš se mi zlepšit náladu, že jo?“ zeptal jsem se podezřívavě.</p>

<p>„Možná. Zabírá to?“</p>

<p>„Malinko,“ připustil jsem. Opatrně jsem zvednul krabici a vyklouzl z boxu. „Jdem si s tím chlupatým debilem popovídat.“</p>

<p>Dobromila byla propuštěna ze stráže a odešla. Místo ní hlídal Vtipálek − pokud byste sledování porna na kabelovce nazvali hlídáním. Taky měl v ruce náš telefon a mluvil s někým slovansky znějícím jazykem. To je teda pekelně dálkový hovor, ale jestli to pomůže najít George, může pro mě za mě provolat milióny. Niko mi vzal krabici z rukou a opatrně ji položil Robinovi do klína. Byla to kombinace pobídky a prostého práva to vědět. Vtipálek má George taky moc rád.</p>

<p>Nečekali jsme na jeho reakci. Naše vlastní nám stačila. Vešli jsme do Nikova pokoje a zavřeli za sebou dveře. „Snížku.“ Vycenil jsem zuby v tom nejpříšernějším šklebu. „Doslechl jsem se, že už je ti líp.“</p>

<p>Líp možná, ale úplně zdravý ještě nebyl. Rány, které se mu táhly přes hruď až k pupku, byly surově ošklivé a rudé, ale téměř se zavřely. Už jen pár dní a budou z nich hezké růžové jizvičky. Skelný pohled mu z očí zmizel. Byly ostražité, i když ne úplně bystré. Když dýchal, bylo pořád slyšet hvízdání zraněné plíce. Uzdravení tohohle bude možná trvat déle než pár dní… možná týden, ale spraví se to. Ti vlčí bastardi mají tuhý kořínek. Nechte ho odplazit se z boje a nejspíš se bude plazit dál a dál.</p>

<p>Flay na nás zíral růžovočervenýma očima a pokrčil čumák, aby ukázal zuby. Byl pořád ve vlčí podobě a zabořil drápy do deky. „Hlad.“ Krk se mu svíral námahou. „Hlad.“</p>

<p>„Vážně?“ Posadil jsem se na kraj postele a rozvážně si poklepal na břicho. „Já mám taky hlad. A víš, co se říká o Ólfi.“ Naklonil jsem se blíž, až jsem se nosem skoro dotýkal jeho růžového krku, a nasál jsem vzduch. „Sníme všechno.“ Nenávidím Ólfi, hnusí se mi, že jsou mou součástí. Ale to neznamená, že je sem tam nemůžu využít, když potřebuju. Proč ne? Oni se sakra snažili, aby mě využili.</p>

<p>Na rameni mi přistála ruka a stáhla mě zpátky. „Bude ti špatně,“ řekl Niko káravě. „Nebo se ti v žaludku udělá kulička z chlupů.“ Kolem mě proletěla čepel jeho meče a přistála hranou na Flayově břiše. Seděla tam s naprostou přesností. Stačilo, aby se vlk opravdu zhluboka nadechl, a rozpárala by mu ho. „Ty a já už jsme spolu mluvili,“ poznamenal můj bratr téměř lenivě. „Ale mám dojem, že jsi do toho předtím asi nedal celé srdce. Teď, když je Kaleb ne úplně potěšený tvými výkony, by ses mohl znovu zamyslet.“ Několik bílých chlupů se postavilo. „Zamysli se opravdu <emphasis>důkladně.</emphasis> Neškodilo by ti trochu si to u nás vylepšit.“</p>

<p>„A možná ti to zachrání i život,“ dodal jsem ponuře. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně, ale já dokážu lhát jako nikdo. Když jste celý život na útěku, naučíte se podvádět velice dobře.</p>

<p>„Začni s tím, proč jsi Kalebovi namluvil, že je tak těžké korunu u Kerbera najít. Trvalo nám to sotva pár dní.“ Niko trefil do černého. Nebyl to zrovna herkulovský výkon.</p>

<p>Flay se podíval na stříbrnou linku křižující jeho břicho a pak vypustil rezignované zavrčení. „Věděl jsem. Viděl to… bylo pro ni. Nafoukaná děvka. Ale věděl… že nemůžu…“ Čelisti namáhavě pracovaly. „Dokážu ukrást, ale… nedokážu dostat pryč. Taky chtěl…“ Tentokrát udělaly čelisti jiný pohyb − nenávistně se zašklebily. „Kerbera mrtvého. Chtěl ho <emphasis>mrtvého.</emphasis> Nedokázal. Ne sám.“</p>

<p>Pocítil jsem k vlkovi zdráhavý respekt. Předstíral Kalebovi, že je něco míň. Míň inteligentní. Míň mazaný. Ve skutečnosti je pěkně chytrý. Koneckonců, kdo nakonec nesl největší riziko? Flay ne. Pohnul se teprve, když byl Kerberos rozptýlený tím, jak se mě snažil zabít. Nakonec byl Flay opravdu nejchytřejší štěně ve třídě.</p>

<p>„Chytré.“ Zkřivený horní ret dodal Nikovu prohlášení úplně jiný nádech. Řekl to způsobem, jakým byste mohli složit kompliment kanibalovi, který se rozhodl experimentovat mimo vymezenou hamburgerovou dietu. Žili jsme sice v klamu, ale můj bratr se mu nikdy nepoddal. Udělal to, co musel, ale nepochyboval jsem, že by nikdy nezradil svůj smysl pro čest. „Řekni nám, jak ses seznámil s Kalebem.“</p>

<p>„V Měsíčním svitu.“ Uši přitiskl k lebce. „Nikdy ho tam… předtím neviděl. Mluvil. Chtěl mě uvnitř. Chtěl špeha. Nabídl peníze.“ U tlamy se mu objevily sliny. Takové, jaké vidíte u psa, když narazí na něco, co chutná opravdu ošklivě. Kalebova nabídka zjevně neprobíhala moc dobře. „Chtěl jsem. Nenáviděl Kerbera. Vyřídit si to s ním − proč ne? Ale… bál se. Nenáviděl ho, ale bál se ho. Znám svoje hranice. Vím, za co stojím.“ Podle toho, jak to vyplivl, si evidentně myslel, že nestojí za moc. „Odmítl jsem.“</p>

<p>„A co změnilo tvůj názor, debile?“ zeptal jsem se pohrdavě. „Vymyslel jsi svůj malý plán, že by za tebe mohl tu špinavou práci udělat někdo jiný? Nebo Kaleb zvedl cenu?“</p>

<p>Jeho oči se zavrtaly do mých. Byl tak cizí, a přece v nich byla emoce společná každému žijícímu, inteligentnímu stvoření, až mě to úplně uzemnilo. „Ty.“ Zakašlal a nebylo to od proražené plíce. Škubal za deku, až ji roztrhal na cáry. Další větu řekl s nevýslovnou pečlivostí. Byla to první celá věta, jakou jsem od něj slyšel, i když bojoval ze všech sil, aby každé slovo vyslovil co nejjasněji. „Nejsi jediný, kdo má George.“</p>

<p>Bylo to pomalé, podivné a zjevně to jeho nelidská ústa dost namáhalo, ale znělo to pravdivě. Nepodivil jsem se, jak ví, co pro mě George znamená. Musel ji ze mě cítit při našem prvním setkání. Ale trochu mi dělalo starosti to, co řekl…</p>

<p>„Ale kruci.“ Vypadalo to, že pokoj se smrskl a vzduch ztěžkl a nedal se dýchat. Nevím, co bych na to řekl, kdybych dostal příležitost, ale v té chvíli zazvonil telefon. Robin už nejspíš dotelefonoval a za pět minut se objevil se sluchátkem v ruce. „To je Kaleb,“ prohlásil a rty měl bílé vzteky. „Chce s tebou mluvit.“</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, proč se mnou a ne s Nikem, ale přijal jsem telefon se vším nadšením, jaké bych byl projevil, kdyby mi podával piraňu, která právě ucítila krev. „Zmrde,“ prohlásil jsem rázně místo pozdravu. To není zrovna nejdokonalejší telefonická etiketa, ale na nic lepšího jsem se nezmohl.</p>

<p>„Také ti přeji dobré ráno, Kalibane.“ Do ucha mě praštil Kalebův úlisný a poklidný hlas. „Užíváš si odpočinek po zpackané práci?“</p>

<p>Napadlo mě, že mu to Flay vyžvanil, ale hned jsem to zase zavrhl. Flay byl na umření, když se k nám doplazil. Bylo velice nepravděpodobné, že by se cestou zvládl zastavit u Kaleba a podat mu zprávu. Ve zlomku vteřiny jsem udělal rozhodnutí, kterého bych později mohl litovat − budu tu chlupatou kouli krýt. Nevrle jsem odsekl: „To ti vyžvanil ten zkurvysyn Flay? Byl bych přísahal, že jsme ho na tý střeše nechali mrtvýho.“</p>

<p>„To ti tak řeknu.“ Uštěpačný zpěvavý tón náhle z jeho hlasu úplně zmizel. „Ztratil jsi to, ty mizerný Ólfi. Ztratil jsi korunu a vsadil bych se, že teď jsi docela zvědavý, co dalšího ještě ztratíš.“</p>

<p>„Dostaneme ji zpátky.“ Sotva jsem slyšel sám sebe, protože mi náhle začalo zvonit v uších. „Dej nám týden a dostaneme ji zpátky. Sedm dní, to je všechno.“</p>

<p>„Zní to tak upřímně,“ řekl s odpornou parodií na váhavě pochybovačný hlas. „Ale trochu pochybuji o tvé pracovní morálce. Jak bychom tě mohli pobídnout, abys trochu pohnul?“</p>

<p>„Ne.“ Jedno slovo, jen jedno, ale víc jsem toho ze sebe nedostal.</p>

<p>„No tak, neříkej mi, že nechceš důkaz, že tvoje drahá holčička je pořád naživu. Můj malý dáreček to neprokázal, že? Ten prokázal nanejvýš to, že mám nůžky.“ Řekl to trpělivým tónem − jako znavený účetní, který už podesáté vysvětluje, proč byl odpočet sporný. „Jak by sis přál, aby tvůj důkaz vypadal? Hrdě se považuji za vstřícného obchodního partnera.“</p>

<p>„Dostaneme to, ty zkurvysyne. Dostaneme. Jen jí neubližuj.“ Já… který jsem nikdy neprosil. Ani Ólfi, ani žádnou jinou stvůru. Jenže teď jsem prosil. Dusil jsem se vzteky, ale prosil jsem.</p>

<p>„Máš svůj týden,“ odpověděl Kaleb s mrštností skutečného obchodníka. „Rozloučil bych se s tebou, ale věřím, že to někdo udělá za mě.“</p>

<p>O pár vteřin později mi telefon vyletěl z ruky a tlumeně dopadl na koberec. Ztuhle jsem pozoroval, jak dopadl. „Máme sedm dní,“ řekl jsem nepřítomně.</p>

<p>„Co se stalo?“ dožadoval se Vtipálek. „Mluvil jsi s Georginou?“ Niko neřekl vůbec nic; a nic neříkal ani Flay, jehož neobyčejně ostré uši byly připlesknuté k hlavě. Věděli to… oba.</p>

<p>„Sedm dní,“ zopakoval jsem a pak jsem se otočil a odešel pryč.</p>

<p>„<emphasis>Není to tvoje chyba.</emphasis>“</p>

<p>Nepřinutil ji brečet. To by nedokázal. Jenže možná by to šlo lépe, kdyby mu dala, co chtěl.</p>

<p>„<emphasis>Není to tvoje chyba.</emphasis>“</p>

<p>Zproštění viny… rozhřešení. A přece pak zvuk prudkého svistu nože a tlumeného zlomyslného smíchu nebyl o nic snesitelnější. Podivné.</p>

<p>Prošel jsem bytem a pak ven. Žádná zrcadla. O tom jsme se ujistili. Ale dole v hale jedno je. Visí nad laciným stolkem s ještě lacinější vázou, která poskytuje útočiště umělým květinám. Je malé a oválné − stříbrné okno, jež kdysi málem zničilo mou duši a skutečně <emphasis>ukončilo</emphasis> můj život. Nakrátko. Od té doby fobie ze zrcadel každodenně ovládala můj život. Odvracel jsem se od svého odrazu ve výlohách. Vyhýbal jsem se pohledu na jakékoli zrcadlo na veřejných místech. Ale teď jsem připravený podívat se. <emphasis>Musím</emphasis> se podívat… musím to vidět. Postavil jsem se k němu zády a nadechl se tak zhluboka, až mě rozbolel hrudník. A pak jsem se otočil. Čekali byste, že uvidím stvůru, nějakou, co už je dlouho mrtvá, nebo naopak nějakou úplně novou s důvěrně známým obličejem. Ale nebylo tomu tak a já to ani neočekával. Nakonec jsem viděl přesně to, co jsem tušil, že uvidím.</p>

<p>Nebylo tam nic…</p>

<p>Vůbec nic.</p>

<p>Ani já.16</p>

<p><image xlink:href="#_13.jpg" />Georgina Kingová je prostě jenom holka.</p>

<p>Jasně, je to holka, co má potíže, ale to nic nemění na tom, kdo to je. Holka, co pro mě nic zvláštního neznamená. Jo, udělám, co budu moct, abych jí pomohl, stejně jako ostatní. Dám život, abych zachránil ten její − protože je to tak správně. Je nevinná… a já ne. Je to fér obchod. Ale George? Samotná George?</p>

<p>George je jen holka, kterou znám.</p>

<p>Škoda, že jsem si to neuvědomil už předtím. Ušetřilo by mi to spoustu melodramatického hloubání. A Vtipálek by byl první, kdo by řekl, že v této oblasti nepotřebuju pobízet.</p>

<p>Jen holka… jedině tak to můžu přežít.</p>

<p>„Čistíš si zbraň.“</p>

<p>Zvedl jsem oči a spatřil Nika, jak na mě zírá s poněkud přehnaně strojeným výrazem. Já ten pohled znám. Něco ho rozrušilo. „Jasně ses vyjádřil, že v této oblasti vyloženě lajdačím.“</p>

<p>„Ano, to je pravda,“ připustil, ale lehce se zamračil. „Jenže odkdy mě posloucháš?“</p>

<p>Vrátil jsem se zpátky k práci. Dál jsem čistil hlaveň kartáčkem a hadříkem napuštěným rozpouštědlem a vážně jsem řekl: „Já tě vždycky poslouchám, Cyrano. Byl bych zatraceně hloupej, kdybych neposlouchal.“</p>

<p>Chvíli o tom uvažoval a pak se posadil ke mně. „Dost mě děsí, že to připouštíš.“ Když jsem nepřítomně přikývl, pokračoval: „Kam jsi předtím šel? Po tom telefonátu?“ Odmlčel se. „Povíš mi to?“</p>

<p>„Jistě.“ Dokončil jsem hlaveň a začal olejovat ostatní rozebrané části. „Šel jsem dolů do haly.“</p>

<p>Domyslel si to rychlostí světla. „Zrcadlo.“</p>

<p>„Můžem si nějaký pořídit do koupelny, jestli chceš,“ řekl jsem a poskládal zbraň dohromady několika pohyby nacvičenými přesně tak, jak měly být. „Už je to za mnou. To byla pěkná blbost, co?“</p>

<p>„Kruci.“ Zíral na mě a kolem úst se mu tvořily vrásky. „Tys… kruci.“</p>

<p>Dokončil jsem myšlenku za něj. „Do toho skočil po hlavě?“ Lehounce jsem se usmál. „To pro mě nebylo zas tak těžký, ne?“ Začal jsem čistit další zbraň. Byl to nový glock, který jsem dostal místo toho, co jsem ztratil v Měsíčním svitu. „Vážně, Niku, jsem v pohodě. Vlastně jsem na tom ještě líp − funguju. A to právě teď potřebujeme.“</p>

<p>Viděl jsem, že jsem ho ani zdaleka nepřesvědčil. Přistrčil jsem mu magnum. Něco, co by ho mohlo zabavit, aby si nedělal starosti. „Vyčistíš ho?“ Když jeho oči nebezpečně ztmavly, dodal jsem rozumně: „Víš, že to uděláš líp než já.“</p>

<p>Jeho neklid nezmizel, ale zbraň si vzal. „To je jasné.“</p>

<p>„Říkal Flay, koho mu Kaleb vzal?“ Stříknul jsem na hadřík další dávku čistidla. „Vždyť víš, jako motivaci.“</p>

<p>„Syna.“ Niko zachmuřeně zavrtěl hlavou a začal čistit magnum. „Jsou mu tři.“</p>

<p>„Kaleb si dělá kamarády na všech stranách.“ Zavrtěl jsem hlavou a mlaskl. Malé dítě mě vůbec nenapadlo. Bezpochyby bude trochu chlupaté, ale jinak bude stejně vyděšené a ztracené jako jakékoli lidské dítě.</p>

<p>„Flay neměl na vybranou. To neznamená, že je na naší straně nebo že je to slušné stvoření, ale musíme uznat, že byl ve své situaci bezmocný.“</p>

<p>„No, teď bezmocný není,“ poukázal jsem. „Může pomoct nám a zároveň i svýmu vlčeti. Samý pozitiva.“</p>

<p>„Ano, jsem si jistý, že to ho teď určitě utěší,“ odpověděl lhostejně.</p>

<p>No jo, to asi ne. „Vtipálek už na něco přišel?“</p>

<p>„Říká, že je blízko. Velice blízko.“</p>

<p>* * *</p>

<p>Ukázalo se, že „velice blízko“ znamená tři dny a přes patnáct set kilometrů daleko. Lady Lucia na Floridě. Myslel jsem, že doma je vedro k padnutí, ale tihle lidi dýchají horkou lávu, která se vydává za vzduch, a nějak se jim daří na poledním slunci nevybuchnout. Dobromila, která svým plášťům a opalovacím krémům důvěřuje jen do jisté míry, zůstala v karavanu. Nedivím se jí, pokud uvážíme, že i my neupíři jsme téměř vzplanuli jako pochodně.</p>

<p>„Je vedro.“ Odvrátil jsem oči od bezbožného bílého ohně třpytícího se uprostřed jasně modré oblohy.</p>

<p>„Ano, to už jsi říkal.“ Niko zpoza lesklých černých brýlí prozkoumal pruh mrtvé žluté trávy, který se rozkládal před námi.</p>

<p>„Stojí to za zopakování.“ Otřel jsem si z čela pot, který tam naskočil nanosekundu poté, co jsem ho setřel.</p>

<p>„To sedí jako Héfaistův suspenzor.“ Vtipálek si zastínil oči a zhnuseně sykl, když si všiml, že mu košile kolem krku a v podpaží tmavne. „Já se<emphasis> potím.</emphasis>“ Nevěřícně si odtáhl košili od těla. „Pot, <emphasis>opravdový</emphasis> pot, a ani v tom není sex. To je ohavné.“ Otočil se a vyrazil zpátky ke karavanu, který nám na ten výlet zařídil. „Počkám uvnitř s Dobromilou.“</p>

<p>Niko ho chytil za paži a zastavil ho. „Možná tě budeme potřebovat, Vtipálku.“</p>

<p>„Vydrž, Lomane,“ zabrblal jsem. „Snížek si taky nestěžuje.“</p>

<p>„To proto, že funí tak, že sotva může dýchat, natož aby si stěžoval,“ zavrčel Robin.</p>

<p>Naneštěstí to byla pravda. Flay se sice vrátil do své přibližně lidské podoby, ale funěl jako o život. Byl to divný pohled − dobře oblečený albín s hřívou vlasů a neustále se pohybujícím červeným jazykem. Měl na sobě Nikovy černé džíny a jednu z Vtipálkových hedvábných košilí. Když jsem mu nabídl své tričko, pohrdavě pokrčil nos. To mě pobavilo. Ten zmetek měl dojem, že pro něj moje oblečení není dost módní. Nebo mě spíš jen tak dráždil. My dva se moc nemilujeme, a i když s námi Flay momentálně spolupracuje, nebrání mu to v tom, aby si sem tam rýpl. Nevyčítám mu to. Já se ho snažil mučit, když byl v bezvědomí; on se ušklíbal nad mým oblečením. Jestli mě nestihne nic horšího, jsem na tom pořád ještě líp.</p>

<p>Flayovi kapaly z jazyka na košili sliny. Pak zoufale zavrčel: „Počkat.“</p>

<p>Zmizel zpátky v našem pojízdném domově. Vtipálek si karavan půjčil od jednoho ze svých kolegů prodejců. Vešlo se do něj šest lidí, měl koupelnu a kuchyňku a byl asi tak veliký jako náš byt. Alespoň se to tak zdálo prvních několik hodin. Časem se ale začal dost rychle zmenšovat. Po deseti hodinách na výletě byl asi tak velký jako krabice od bot. I čistý Flay je cítit štiplavým psím pachem plným pižma, který ho následuje všude, kam se pohne. A aby toho nebylo málo, ukázalo se, že jeden z nejnebezpečnějších mužů světa − Niko − je alergický na psí chlupy.</p>

<p>Ani ne za tři minuty byl Flay zpátky… a na sobě měl oranžovo-černé kostkované šortky a tričko s nápisem: FLORIDA − SLUNEČNÍ STÁT.</p>

<p>Vtipálek zamrkal. „Já už nechci žít. Vážně.“</p>

<p>Svalnaté, ale téměř průhledně bledé nohy byly hojně pokryté kudrnatými bílými chlupy, ale skutečná třešnička na dortu byly děsivě dlouhé, hrůzostrašně chlupaté palce u nohou, které vyčuhovaly z páskových sandálů. Flay se na Robina zamračil a samolibě prohlásil: „Dobromila říká, že sluší. Dobromile se <emphasis>líbí, jak</emphasis> vypadám.“</p>

<p>Dobromila během cesty získala nového obdivovatele, nebo to tak alespoň na první pohled vypadalo. U Dobromily by to nebylo takové překvapení, ale dávalo to úplně nový význam výrazu „štěněčí láska“. Rubínové oči ji sledovaly na každém kroku, který po obytném autě udělala. Při jídle byla z fastfoodové nabídky ulovena nejlepší porce a položena před ni. Myslel jsem, že je to typicky psí zamilovanost, než jsem si všiml, jak se Flay na Nika za jeho zády zlomyslně šklebí. Všechno to byla pomsta… otravná a zlá, ale v zásadě neškodná pomsta. Mělo by to být legrační, ale upřímně, teď už legrační nebylo nic. Svět byl šedivý. Jenže víte, co se říká. S dobrým musíte brát i to špatné. Já teď byl vyrovnaný.</p>

<p>„Jo, jsi módní ikona,“ zamumlal jsem a vzal ho za paži, abych ho popostrčil. „Tak jdem.“</p>

<p>Zamířili jsme přes louku ke skupině karavanů. Některé byly podobné našemu, jiné vypadaly sotva pojízdně. Mačkaly se tam pod bizarně modrým nebem a široko daleko nebylo nic než bažina. Po pár letech strávených v New Yorku jsem se uprostřed otevřeného prostoru cítil malý a nechráněný. Měl jsem nutkání vytáhnout nůž pro případ, že by z nejbližšího křoví vyskočil krokodýl nebo šílená opice. Tady přece mají opice, nebo ne?</p>

<p>Lady Lucia leží v jižní Floridě, což je země krokoušů a nakrknutých opic, a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Je to téměř město duchů a nikde na dohled není ani oceán, ani krásné odlehlé jezero. Sedí na okraji Everglades a zdá se, že místní se živí chovem moskytů. Plácnul jsem jednoho, co mi přistál za krkem, a šel dál. Měli jsme zkrátka fenomenální štěstí. George by samozřejmě řekla, že to tak mělo být. Mělo… to tak… být. Znovu jsem se plácl do krku, dál se probíral šedivými myšlenkami a dál se plahočil.</p>

<p>Vtipálek, původce tohoto báječného štěstí, má kontakty v několika cikánských kmenech − to nás moc nepřekvapilo. Po asi stovce telefonátů se konečně dostal k jednomu konkrétnímu. Kmen Sarzů emigroval z východní Evropy téměř před sedmdesáti lety. Cestují často po celé zemi, ale Lady Lucia je jejich domovská základna, nejstabilnější domov, jaký můžou cikáni mít. Sarzové se taky chlubí nejstarší rodovou linií ze všech cikánů. Kdysi velice dávno, ještě v době, kdy kolo bylo hudbou pět tisíc let vzdálené budoucnosti, to byl kmen polonahých nomádů. Taky se znali s Bassy. Bassové byli rovněž nomádi… následovali slunce. Byli studenokrevní a plazího původu, takže nebyli zrovna fanoušky zimního počasí. Kdysi to byli spojenci − ti, ze kterých se potom stali Sarzové, a druh, který se spíš plazil, než aby chodil. Jestli po sobě Bassové něco zanechali, Sarzové o tom budou vědět.</p>

<p>Alespoň teoreticky.</p>

<p>Teorie jsou skvělé, ale já nikdy nepodceňuju trvale namíchnutou náladu reality. Jak jsme se blížili, odvážilo se na slunce několik lidí. Ne moc, jen pár chlápků s bystrýma očima a jedna stařena s očima ještě bystřejšíma. „Je to jako vracet se domů?“ optal se Robin.</p>

<p>Vtipálek o nás ví ledacos, ale ne všechno. Tohle náhodou zrovna ne. Ví, že jsme s Nikem cikáni. Já jen napůl, a jak je to s Nikem, nevíme jistě. Může být poloviční, může být i celý. Sofie, která neodpovídala na otázky, jež považovala za nudné, na tuhle náhodou odpověděla. Řekla, že neví. A nepřišla by na to, ani kdyby byla střízlivá a měla týden na přemýšlení. Možná to byl cikán z jejího kmene. Blond vlasy nic neznamenají. Sofiin klan cestoval po celé Evropě a nějaký čas strávil v Řecku. Příležitostně se mísil s místními, i když obě strany se na to dívaly s nevolí. Někde se tam připletl blonďatý Řek ze severu. Důkazy jsme viděli na několika fotkách, které si s sebou Sofie vzala − ležely poházené na dně malého kufru na její věštecké kostýmy. Skupinky vzájemně podobných snědých cikánů a mezi nimi jako sluneční paprsky pár blonďatých hlav. Niko by se svou olivovou pletí mohl být jedním z nich, ale jistí si být nemůžeme. Sofie od svých lidí odešla ještě předtím, než se Niko narodil. Ať napůl, nebo celý, ani jednoho z nás Sofiin klan nepřijal s otevřenou náručí. Těžko jsme o nich mohli uvažovat jako o příbuzných.</p>

<p>Takže to vůbec nebylo jako vracet se domů.</p>

<p>Ale já to neřekl. Měl jsem dojem, že Niko to určitě sdělí diplomatičtěji, než bych to kdy dokázal já. A měl jsem pravdu. „S klanem naší matky jsme se nesetkali,“ ozvalo se zezadu.</p>

<p>Vtipálek vypadal překvapeně. „Nezkoušeli jste je najít?“</p>

<p>„Byli jsme poněkud zaměstnaní situací s Ólfi a životem na útěku,“ odpověděl Niko suše.</p>

<p>To byly dvě − počítejte se mnou − dvě nestoudné lži vypuštěné z úst mého pravdomluvného bratra. Samozřejmě že jsme se je snažili vystopovat. Sofie byla zavražděna, mě unesli a pak nás honili dnem i nocí. Věděli jsme, že potřebujeme veškerou pomoc, jakou můžeme sehnat. Hledali jsme Sofiin kmen a našli jsme jej. Její příbuzné, její rodinu… která měla být i naše.</p>

<p>Na mě plivli. Doslova. Rukama dělali znamení proti zlým silám, syčeli strachy a záští a plivali. Moc veselé přivítání doma to nebylo. Jak věděli, kdo jsem? Zdálo se, že i když Sofie svůj kmen opustila, oni ji neopustili… ne úplně. Sledovali ji. Byla to přece cikánka. Ji to možná nezajímalo, ale je ano. Nejspíš by kontaktovali Nika, až by byl dost velký, aby tomu porozuměl, ale pak jsem přišel já. Sofiini vlastní lidé věděli, co udělala. Věděli o dohodě a spatřili, jaký výsledek se narodil. Pak ji odepsali, ji i všechny okolo ní. A když jsem se ukázal já, se svou velice bledou pletí, přesně věděli, co jsem zač, a Nika měřili stejným metrem. Na něj neplivli, protože byl s tou ohavností jen příbuzný, ale odvrátili se od něj. Byl pro ně neviditelný. Neexistoval. Mrtvý.</p>

<p>To byl začátek a konec našeho shledání s rodinou.</p>

<p>Vtipálek to dál nerozebíral, i když nejspíš poznal, že jsou to lži. Niko moc často nelže, ale když už k tomu dojde, dělá to výjimečně dobře. I tak jsem měl dojem, že to puk ví. Má v tomto ohledu desetitisíce let zkušeností. „Zaměstnaní, no jasně. A rodina? Kdo ji potřebuje? Vezměte si například rodinu Borgiů. Když jsem u nich trávil prodloužené prázdniny…“</p>

<p>Přeladil jsem stanici. Flay zavrčel, sáhl do kapes šortek a vytáhl baseballovou čepici. Narazil si ji na hlavu, přidal do kroku a mumlal: „Mluví. Pořád mluví a mluví. Bolí z toho uši.“ Je hezké vědět, že Vtipálkův šarm překoná propast mezi druhy.</p>

<p>Když jsme přešli louku, Niko se hbitě přesunul dopředu. Nemuseli jsme ani diskutovat o tom, že bude nejlepší, když jako první promluví někdo, kdo je na první pohled člověk. Já i Robin sice vypadáme lidsky, ale nikdy nevíte, kdo bude mít nějakou podivnou schopnost nás vyčenichat. A Flay… sakra, to by snad došlo i obyčejnému člověku žijícímu s klapkami na očích. A cikáni rozhodně nejsou ani trochu obyčejní. Poznají vlka, když nějakého vidí. Uvažovali jsme o tom, že necháme Flaye v autě s Dobromilou, ale nakonec jsme se rozhodli, že nebude na škodu ukázat zuby. Cikáni nejsou zrovna známí nadšenou spoluprací − ne pokud jim z toho něco nekápne. V tom mají hodně společného s Vtipálkem. Obchodníci jsou všichni stejní, ať nosí oblek za tisíc dolarů, nebo bílé tílko. Když chcete, aby hráli, musíte platit.</p>

<p>A právě ten, co měl na sobě řečené bílé tílko, vypadal jako pekelný vyjednavač.</p>

<p>Měl snědou pleť, o odstín tmavší než Niko. Vlnité černé vlasy doplňoval hustý dlouhý knírek a neproniknutelné tmavé oči. Když si založil ruce na hrudi, objevily se působivé svaly. Prohlížel si nás s podezřívavou nelibostí, když vtom mu stařena něco pošeptala. Po boku jim stáli další dva muži a nenuceně si pohrávali s baseballovými pálkami.</p>

<p>„Co tu chcete?“ zeptal se vůdce příkře, když jsme se zastavili asi tři metry od nich. „Nevedeme psí útulek.“ Jízlivě se ušklíbl na Flaye. Flay bez zájmu zívl a při té příležitosti ukázal poměrně impozantní zuby. Už to všechno slyšel předtím a většinu z toho ode mě.</p>

<p>Niko to předvádění se ignoroval. „Něco hledáme. Chceme to koupit.“</p>

<p>Cikán nastražil uši, i když se to snažil nedávat najevo. Prohlédl si Nika od hlavy až k patě a ohrnul ret. „Vajáš, co?“</p>

<p>Měl pravdu. Naše matka pocházela z klanu Vajáš. Že uhodl tohle, to samo o sobě nebylo zas tak překvapivé; Vajášové jsou jediný klan, v němž se rodí blonďáci. Ale jak vůbec přišel na to, že je Niko cikán?</p>

<p>„Ano,“ potvrdil Niko. „Naše matka byla z klanu Vajáš.“</p>

<p>Za těmi slovy se skrývalo ještě jiné sdělení. Jsme cikáni, ale nebyli jsme jimi vychováni. Muž přikývl a zamračil se. „Ty vlasy, oči, nos. Vajáš.“ Odvrátil pohled od Nika a podíval se na mě. Bylo jasné, že Flay není Rom, a taky to, že se svou bledou barvou jím není ani Vtipálek. „Ty.“ Zavrtěl hlavou. „Vajášové se vždycky špinili s gádži.“ Gádžové… cizinci, ne-cikáni. „Mysleli jsme, že konečně přišli na to, že takové chování je špatné.“ Tak to je vstupenka dovnitř. Nevědí, že jsem Ólfi. Jasně, jsem Vajáš přinejlepším napůl. Špína, druhá třída, ne <emphasis>skutečný</emphasis> Rom, ale oproti zrůdě je to rozhodně zlepšení. Byla to pekelně dobrá příležitost, a Niko neváhal ani na vteřinu, aby ji využil.</p>

<p>„Náš známý,“ − ukázal hlavou na Vtipálka − „má docela dost peněz. Možná byste mu je mohli pomoci utratit… pokud máte to, co hledá.“</p>

<p>Robin téměř neslyšně zasténal, ale uvážíme-li, jaký je to hrabivec, znělo to jako nadšený souhlas. Zadívalo se na něj osm temných očí, které se rozsvítily způsobem, jaký jsem dost často vídal i u Vtipálka. Baseballové pálky si daly oddech a pod hustým černým knírkem zazářily bílé zuby. „Máme mnoho, mnoho věcí. Jedna z nich určitě bude to, co hledáte. Já jsem Brandžo.“ Ukázal rukou k obytnému vozu napravo. „Posadíme se, promluvíme si a popijeme. Dobře se o nové přátele postaráme.“ Všechno to byly kecy. Věděli jsme to a Brandžo pravděpodobně věděl, že to víme, ale byla to hra, a tak jsme museli hrát.</p>

<p>Jenže já se zapojit nehodlal. Flay vypadal, že ho temný a ponurý interiér taky moc nezajímá. Místo toho nakrčil nos, neústupně zavrtěl hlavou a usadil chlupatý zadek na zem. Opřel jsem se o rozpálený kov a dělal mu pod pálícím sluncem společnost. Pít a tiše trpět při předvádění dvou excelentních šejdířů − cikána a puka − to mě moc nezajímalo. Radši se budu potit a péct.</p>

<p>„Divně páchnout.“</p>

<p>Klapnutí dveří zavírajících se nám nad hlavou se ozvalo už před několika minutami a já od té doby seděl se zavřenýma očima a naslouchal zvuku milionu rozčílených hmyzáků. Aspoň to vypadalo, že je jich tam milion. Připlácl jsem si dalšího moskyta na předloktí a bez zájmu se zeptal: „Co divně páchne?“</p>

<p>„Ty.“</p>

<p>Otevřel jsem oči a úkosem se podíval na Flayův vlhký obličej. Čekal bych, že když tak funí, nebude se potit, ale zdálo se, že Snížek má z obou světů to nejhorší. „Jo, jo, jsem cítit jako Ólfi. Stvůra. Smrdím. O tom už jsme snad mluvili.“</p>

<p>Popuzeně obrátil oči v sloup. „Ne. Páchnout divně. Ne jen ólfí puch. Víc. Divně <emphasis>na člověka.</emphasis>“</p>

<p>„Takže říkáš, že smrdím, <emphasis>a</emphasis> ještě k tomu divně páchnu?“ shrnul jsem to a otřel si pot z tváře. „Skvělý. Moje sebedůvěra ti děkuje.“</p>

<p>Pokrčil rameny v tom skvělém tričku. „Říkám, co cítím.“</p>

<p>Kdykoli jindy by to bývalo legrační. Nenucená poznámka vlka, co je oblečený jako turista. Skoro jsem si přál, abych to mohl ocenit, ale kdybych to udělal, vnucovaly by se mi další věci… věci, jež bych ocenil o dost míň. Znova jsem zavřel oči. „Dobromila miluje kaly. Její byt je jich plný, ve všech barvách.“</p>

<p>Pár vteřin na to jsem zaslechl, jak Flay vyskočil na nohy, začal obcházet auta a přívěsy a klepal na dveře. Dost vážně jsem pochyboval, že tam nějaké najde, ale jeden nikdy neví. Asi po dvaceti minutách jsem byl opět vyrušen. Slunce začalo zapadat a teplota klesla skoro o celý stupeň, když vtom se dveře náhle rozletěly a rozzuřeně z nich vyběhl Vtipálek. Z plných plic nadával; nepotřeboval jsem ani rozumět slovům na to, abych věděl, že budou určitě dost sprostá. Mluvil romštinou, rodným jazykem všech cikánských klanů. Dialekt se zpravidla v jednotlivých kmenech liší, ale každý cikán tu řeč zná. Tedy až na mě a Nika. Sofie vypustila v romštině jen občas několik slov a ta nebyla zrovna výchovná. Robin zjevně znal cikánský jazyk mnohem líp než ona, protože jsem zatím neslyšel nic, co bych poznal.</p>

<p>Ukázal prstem zpátky na karavan, znovu zaklel a pak přepnul do angličtiny. Kdysi mi řekl, že žádný jazyk se k vyjádření opovržení a znechucení nehodí tak dobře jako angličtina. Francouzština se blíží, ale angličtina to nakonec vyhrává syrovou neotesaností. „Duchamorná semetriko! Scvrklá, bezzubá babizno! Dej svoje záludné a chamtivé ruce pryč! Nedostaneš ode mě ani penny!“</p>

<p>V hlíně vedle mě se ozvalo tiché žuchnutí bot a Niko si povzdechl: „Vyjednávání začalo. Možná to bude chvíli trvat.“</p>

<p>„Mají to?“ vyklouzlo mi málem. Skoro jsem pocítil beznaděj. Jo… skoro. Ale víte, co je skoro. Skoro není docela.</p>

<p>„Je to možné.“ Posadil se vedle mě a sledoval show. Ukázalo to, že vůdce je ta stará žena, ne ten s knírkem − alespoň co se týká vyjednávání. „Abelie-Roo je mazaný soupeř.“</p>

<p>Vylétla z karavanu, hrozila vrásčitou pěstí a mávala dovedně vyřezávanou holí. Zřejmě nesdílela Vtipálkovu důvěru v angličtinu a vykřikla sled souhlásek a samohlásek v romštině, po kterých se rozšířily i Robinovy vždycky blazeovaně nevzrušené oči. „Moje vlasy? Moje <emphasis>vlasy?</emphasis> Ty vysušená stará kozo, to bys radši měla odvolat! Odvolej to, nebo na tenhle mizernej tábor sešlu déšť plamenů, který ho vymaže z povrchu země.“</p>

<p>„Fakt to dokáže?“ zeptal jsem se skepticky. Niko si odfrkl. Byla z něj cítit kyselá vůně ostružinové pálenky. Musel spolknout tradiční kalíšek na zahájení obchodu. „Těžko. Kdyby to dokázal, všechny dvouhvězdičkové restaurace ve městě už by dávno lehly popelem.“</p>

<p>To je pravda. Díval jsem se, jak se za bílou hlavou objevily dva zkroucené prsty naznačující rohy a Abelie-Roo vypustila nějakou posměšnou poznámku. „Řetěz?“ vyštěkl Vtipálek. „Myslím, že se pořádně pleteš, pekelná čarodějnice. Nikoho z mého druhu jsi nikdy nemohla mít na řetězu. Možná jste nás <emphasis>uctívali,</emphasis> jak by se slušelo na zaostalé jeskynní opice, a jestli měl někdo na krku řetěz, byla jsi to ty.“ Plivl do hlíny k jejím nohám. „Prolhaná, zlodějská ženská.“</p>

<p>Tentokrát i stařena přešla do angličtiny. „Prolhaný, zlodějský puku.“ Svým plivancem zasáhla Vtipálkovu botu.</p>

<p>Jo, jako za starých časů. Natáhl jsem nohy před sebe. „Čas se nám krátí, Niku. Tohle potrvá věky.“</p>

<p>„Důvěřuj.“ Opřel se ramenem o mé. „Náš žralok proti jejich žralokovi? Jak bychom mohli nezvítězit?“</p>

<p>„Já nevím. Až doteď se nám to docela dařilo.“ Zabubnoval jsem prsty o nohu a pragmaticky prohlásil: „Mohli bychom někomu ublížit. Vsadím se, že by to věci pěkně uspíšilo.“</p>

<p>Niko nezvykle zaváhal a pak uhlazeně odpověděl: „Pravda.“ Zavadil mi prstem o koleno a pak ukázal. „Co tamta? Nevypadá zrovna čile. Doběhli bychom ji během pár vteřin.“ Z druhé strany tábora nás pootevřenými dveřmi sledovala těhotná cikánka. Když si všimla, že se na ni díváme, rychle zmizela a bouchla za sebou dveřmi. „Mohli bychom jí zlomit zápěstí. Trvalo by to nanejvýš minutu.“</p>

<p>Tahle bratrova lekce nebyla tak rafinovaná jako obvykle. „Já myslel spíš na Brandža,“ řekl jsem ospale. „Ale chápu, jak to myslíš.“</p>

<p>„Vážně?“ Chystal se říct něco víc, když vtom kolem nás proběhl Flay a nesl kytici fialových kal. Niko ho pozoroval, jak zahnul zpátky k našemu pojízdnému domovu. Pak ke mně obrátil ne příliš pobavený pohled. „Zajímalo by mě, bratříčku, jak dlouho už máš tyhle sebevražedné sklony?“</p>

<p>„Přece se nebojíš malé konkurence, Cyrano?“ Šťouchnul jsem ho loktem tak automaticky, že to proběhlo zcela nezávisle na mém mozku. „A krom toho,“ dodal jsem, „aspoň bude myslet na něco jinýho než na svýho kluka.“ Znova jsem zavřel oči. „Probuď mě, až Vtipálek domluví.“</p>

<p>Dostal jsem malý pohlavek, který sice nebolel, ale rozhodně to štíplo. Slova už byla jemnější. „Vydrž, Kale. Jsme v půli cesty domů.“</p>

<p>O pár hodin později jsme byli pořád ještě v půli cesty domů a Niko znovu zvažoval můj nápad. Pozoroval Brandža přes poskakující plameny táborového ohně a pak zamyšleně řekl: „Mohli bychom mu utrhnout knírek a nacpat mu ho do pusy. To by určitě vyvolalo nutkání ke spolupráci.“</p>

<p>Oheň, který nehořel ani tak kvůli teplu jako spíš kvůli hmyzu, čmoudil podivně zeleným kouřem. Zabíralo to. Vzduch čpěl šalvěji a eukalyptem, ale moskyti byli pryč, i když noc přilákala jiného predátora. Dobromila stála vedle Nika a ve vlasech měla vetknutou kalu. Viděl jsem pohled, který si vyměnili, když se s květinou objevila. Čistý láskyplný humor.</p>

<p>„Je to obzvlášť ošklivý knírek,“ souhlasila Dobromila. „Prokážete mu laskavost. Jsem si jistá, že bez něj mu to bude slušet mnohem víc.“</p>

<p>Vtipálek si právě ten okamžik vybral k tomu, aby před nás předstoupil s výrazem pobouřeného zoufalství. „Já to vzdávám. Vážně. S tou maniakální babicí se vůbec nedá rozumně mluvit. Ani teď, ani jindy.“ Rukou si nervózně prohrábl vlnité vlasy. „Proklela mě. Řekla, že mi do příštího úplňku vypadají vlasy.“ Odtáhl ruku a pečlivě zkoumal dlaň, jestli tam něco nezůstalo. „Moje <emphasis>vlasy,</emphasis>“ zamumlal, stále ještě v šoku nad tou nestydatostí.</p>

<p>„Snad nevěříš na cikánský kletby?“ zeptal jsem se trochu posměšně.</p>

<p>Upřel na mě zelené oči a netrpělivě je zúžil. „Samozřejmě že ne. Já, nesmrtelné stvoření, tu jen stojím s upírem, polovičním Ólfi a mluvícím vlkem. Proč bych měl věřit něčemu tak směšnému, jako jsou cikánské kletby?“ Oběma rukama si promnul unavené oči a pak vyštěkl: „Až na to, že jsem kvůli jedné takové byl celý rok impotentní.“</p>

<p>Niko tuhle informaci rovnou přeskočil jako něco, co raději nechceme slyšet, a zeptal se: „Tak ji tedy nechtějí prodat?“</p>

<p>„Prodat?“ zopakoval Robin znechuceně. „Nechtějí ani připustit, že Kalabassu mají. Ale pokusili se mi prodat všechno ostatní, co existuje pod Diovým věčným pohledem.“</p>

<p>„To je vše po tak dlouhé době?“ Dobromila se lesklým nehtem dotkla spodního rtu. „Abelie-Roo musí být opravdu impozantní protivník.“</p>

<p>„Snědla by všechny moje prodejce k snídani a ještě by jí zbylo místo, aby je zapila sklenkou šampaňského,“ poznamenal nevrle.</p>

<p>Vtipálek říkal ještě něco dalšího, ale tou dobou už jsem odcházel pryč. Vypadalo to, že se jdu jen tak bezcílně projít, ale najednou jsem obešel oheň a blížil se k Brandžovi. Nevytahoval jsem glock. Cikáni jsou zběhlí v boji s nožem a střelné zbraně nerespektují. A já chtěl jejich respekt. Ještě víc jsem chtěl, aby se báli, ale trocha respektu by taky neškodila. Brandžo, který si přihýbal z hnědé neoznačené láhve, si nevšiml, že k němu jdu, dokud neležel na zemi s nožem na krku. Nedokážu být tak tichý jako Niko, ale nemám k tomu daleko. Koneckonců, učil mě ten nejlepší. Jenže Brandžo měl tuhý kořínek − to se mu musí nechat. Zabořil jsem mu koleno do břicha a nůž do měkké kůže pod bradou, ale i tak zaklel a sáhl po noži u pasu.</p>

<p>Řízl jsem ho.</p>

<p>Rána byla tak pět centimetrů dlouhá a nebyla hluboká, ale stačilo to, aby Brandžova ruka ztuhla. „Moji muži tě zabijí,“ sykl.</p>

<p>„Myslím, že mají vlastní problémy,“ odvětil jsem klidně. Ani jsem nemusel zvedat hlavu, abych se o tom ujistil. Slyšel jsem, jak Nikův meč prosvištěl vzduchem a Niko chladně nařídil: „Odstupte. <emphasis>Hned.</emphasis>“ Tiše zaklel, když mě uviděl, a já věděl, že není daleko.</p>

<p>Cikánovy oči kmitaly ze strany na stranu a pak zpátky na mě. „Abelie-Roo tě prokleje a upadne ti pták od těla.“</p>

<p>Přesunul jsem nůž od krku k nosu a zasunul mu špičku do nosní dírky. „Pravděpodobně, ale bude to pro tebe nějaká útěcha po tom, co ti uříznu nos? Nebo možná uši?“ Chvíli jsem rozvažoval a pak jsem lenivě zakroutil zápěstím. Z nosní dírky mu vytekl tenký pramínek krve a kapal mu přes ret. „Anebo to možná − možná − vezmu všecko. Nos, uši, oči, i jazyk.“ Chlácholivě jsem se na něj usmál. „Knírek ti nechám. Vypadá to, že jsi na něj velmi hrdý.“</p>

<p>Cítil jsem, jak sebou pode mnou škubnul, ale jeho tvář zůstala kamenná a klidná. Jak jsem říkal − měl tuhý kořínek. Ale byli na tom stejně i jeho lidé shromáždění kolem? Někteří možná ano, ale určitě se vyskytnou i jiní, kteří nebudou mít tak silný žaludek a tvrdé srdce. Někdo se zlomí… dřív nebo později. Stáhl jsem nůž a popravdě řekl: „Není to nic osobního, Brandžo. Zkus to tak brát.“ Tentokrát si nůž našel jeho ucho. Měl veliké, masité lalůčky. Mohl bych mu půlku odříznout, a ještě by mu pořád zbylo dost. Objevila se první kapka krve, když vtom mě zastavil hlas.</p>

<p>„No, tady je konečně někdo, kdo ví, jak vyjednávat.“ Ozvalo se souhlasné mlasknutí Abeliiných bezzubých dásní. „To je opravdový muž.“</p>

<p>Kdybys tak věděla, pomyslel jsem si s temným pobavením a zároveň jsem pocítil ostražité překvapení. Tohle nebyla tak úplně kapitulace, kterou jsem čekal. Tohle byla babička, co měla silnější žaludek než my všichni dohromady a duši tak pokroucenou jako já. Pohlédl jsem nahoru a spatřil jsem, jak se skloněnou hlavou prošla pod Nikovým mečem, jako by to byla květinová girlanda. Artritická kolena zapráskala jako výstřely z pistole a ona si klekla vedle mě a Brandža. „Ty chceš Kalabassu, co?“ Hnědé oči posázené zlatými tečkami a jednou velkou černou si hověly uprostřed obličeje pomačkaného do stovek vrásek jako papírový kapesník.</p>

<p>„Rozhodně jsem nepřijel ukazovat svoje nadání pro plastickou chirurgii.“ Dál jsem Brandža tiskl k zemi, otřel jsem si pár kapek krve z nože do kalhot a pak nůž zasunul do pouzdra.</p>

<p>„Máš představu, k čemu ta koruna slouží?“ Podle nadšeně chtivého výrazu v jejím obličeji jsem měl dojem, že to asi nebude nic dobrého.</p>

<p>„Babi,“ řekl jsem. „Ani jsem se na to nesnažil přijít.“17</p>

<p><image xlink:href="#_14.jpg" />Měl jsem se o to snažit a Abelie-Roo mi víc než ochotně popisovala každý detail, kterým mi to zdůvodňovala. Já věděl, že koruna vypadá příliš prostě a jednoduše na to, aby to byla běžná cetka. Měl jsem pravdu. Bassové vyrobili ten obyčejný kousek kovu za určitým účelem − velice temným a nekonečně praktickým účelem. Stvořili zloděje… nebo spíš nástroj pro zloděje. Když si korunu nasadíte, dokážete člověku ukradnout, cokoliv si přejete. Život, vědění… nebo moc. Pochybuju, že Kaleb potřebuje pomoct s odebíráním životů nebo že ho zajímá vědění. Myslí si, že je nejchytřejší na světě.</p>

<p>Ale moc… to je něco úplně jiného. Vyškrtněte první dvě a tohle jediné zbude. Chce mít schopnost odebrat někomu jeho moc… jeho dar. Ale nemůže to být takhle jednoduché. Není mnoho stvoření na světě s talentem, který by jim Kaleb záviděl. Co by tak mohl chtít? Po čem toužil tak mocně, že mu to stálo za všechny potíže? Aha. Bože, já jsem teda blbej. Tak zatraceně blbej.</p>

<p>Jak jsem tak proklínal sám sebe, měl jsem dojem, že na špičce jazyka staré cikánce tančí další nepříjemné informace, ale v poslední vteřině si to rozmyslela a nechala si to pro sebe. Buď pro legraci, nebo aby z toho ještě něco vytřískala, ale jelikož už se o peníze nehádala, muselo to být z čistě zlomyslné legrace. Tahle babi má teda něco do sebe.</p>

<p>„Takže on chce Georgino nadání.“ Poté co jsem se s ním podělil o svou chmurnou myšlenku, podržel Niko kroužek proti tlumeně blikajícímu ohni. „Viděl by, cokoli by se mu zachtělo. Znal by budoucnost, minulost i všechno mezi tím. Dává to smysl. To, co má Georgina, je neocenitelné.“ Vydechl a zavrtěl hlavou. „Ale také to všechno příšerně komplikuje.“</p>

<p>„Proč?“ optal jsem se. „Nikdy jsme neplánovali nechat Kaleba jen tak jít. Jakmile se k němu dostaneme, dáme mu korunu.“ Díval jsem se, jak se oheň odráží v kovu. „A hned na to bude následovat kulka do hlavy.“</p>

<p>„Mám dojem, že to nebude tak jednoduché.“</p>

<p>Přes stoupající kouř jsem pozoroval, jak na druhé straně tábora Vtipálek předává Brandžovi dva pytle s penězi. Abelie-Roo neztrácela čas, odstrčila Brandža stranou, rozvázala pytle a rychlými prsty počítala obsah. Do fondu Kalabassa přispěl jak Robin, tak Dobromila, protože my s Nikem bychom dali dohromady sotva pár drobných. Cena nebyla tak vysoká jako za nějaký menší stát… skoro. Ale zatraceně se to blížilo. „Ne?“ podíval jsem se zpátky na korunu a zamračil se. Ošklivá, zatracená věc. „No, myslím, že to budeme muset trochu zjednodušit.“</p>

<p>„To se líp řekne, než udělá.“ Niko během zlomku vteřiny překonal dvoumetrovou vzdálenost mezi námi. Byl teď zatraceně blízko u mě a naštvanější, než jsem ho kdy viděl. Ne, beru zpět. Zuřil… na mě, a to se mi ještě nestalo. „Momentálně není nic jednoduché, ne po tom, jak pitomě ses před chvílí choval. Co jsi to kruci dělal s Brandžem?“</p>

<p>„Proto jsi namíchnutej?“ Zamračil jsem se ještě víc. „Kruci, Cyrano, to byl tvůj nápad. Utrhnout mu knírek a nacpat mu ho do pusy. Já si jen k uřezání vybral jiné části.“</p>

<p>„Kale, nemůžeš jen tak bezdůvodně odejít…“ Sklonil hlavu tak, že měl oči ve stejné úrovni s mými, totálně namíchnuté a naprosto neochvějné. „Bez <emphasis>krytí.</emphasis>“</p>

<p>„Hlídal jsi mi záda,“ poznamenal jsem s tím, co jsem považoval za docela zjevnou logiku. „Byl jsi přímo za mnou, jako vždycky.“ <emphasis>Jako vždycky…</emphasis> na slova si vzpomenete přesně ve chvíli, kdy vás kousnou do zadku, bez ohledu na to, jak moc byste na ně chtěli zapomenout.</p>

<p>„Byl bych tam rychleji, kdyby ses mi obtěžoval říct, co se ti honí hlavou.“ Volnou rukou mě chytil za triko. „Brandžo není žádná hrozba; toho bys vyřídil, než bys řekl švec, ale jestli takovou idiotskou nezodpovědnost zkusíš na někoho jiného, na někoho, jako je Abbagor, Kerberos, nebo dokonce Ólfi, pošlou tě rovnou pod kytky. To chceš?“ Zatřásl mnou tak silně, až mi luplo za krkem. „Vážně?“</p>

<p>Byla to dobrá otázka a lhal bych, kdybych to popíral. George je pryč, Ólfi jsou zpátky a věci se už před nějakou dobou vymkly kontrole. Ale i takový sobec jako já má hranice. To bych svému bratrovi nemohl udělat o nic víc, než by to mohl udělat on mně. „Tak dobře.“ Vydechl a pustil moje triko. „Doufám, že už o tom nebudeme muset znovu mluvit.“</p>

<p>Podíval jsem se na tričko, prostrčil prst dírou vytvořenou dle poslední Nikovy módy a kysele poznamenal: „Zkusím si to pamatovat.“</p>

<p>Krátce přikývl a nařídil mi: „Ano, to tedy udělej.“ Pak to nechal být a pokračoval: „Pojďme se najíst. Abelie-Roo nás pozvala na večeři. Myslím…“ Na rtech se mu objevilo váhavé pobavení. „Myslím, že se jí zalíbil Vtipálek. V otázce smlouvání ho sice moc za muže nepovažuje, ale zjevně to není jediné měřítko, které používá.“</p>

<p>Měla by být ráda, že nebyla u toho, když Robin „smlouval“ se sukubou. To by její názor na jeho mužnost asi hezky rychle změnilo. „To zní zábavně.“ A před pár týdny bych za takovou zábavu klidně i zaplatil, ale teď… podíval jsem se na oblohu. Byla bezměsíčná a jasná; viděl jsem stovky a tisíce hvězd a každé bliknutí znamenalo ztracenou vteřinu. „Ale musíme jet. Nemáme moc času.“</p>

<p>„Máme čas se najíst a trochu si odpočinout − i kdyby jen na hodinu.“ Dotkl se mé ruky a sevřel mi prsty kolem Kalabassy. „A krom toho, měli bychom se Sarzy udržovat dobré vztahy. Jejich pomoc by se nám ještě někdy mohla hodit.“</p>

<p>„Jejich pomoc už si nebudeme moct <emphasis>dovolit,</emphasis>“ zabručel jsem, ale povolil jsem. „Hodinu, dobře? A pak pojedeme.“</p>

<p>„Hodinu,“ souhlasil. „Jsem si jistý, že Vtipálek ti za to bude vděčný. Chce odtud odjet ještě víc než ty.“</p>

<p>To se mu nedivím, když má za zadkem bezzubou Roo. Otočil jsem v prstech kovem a cítil jsem z něj na kůži mravenčení. Než se ale půjdeme posadit k pěkné porci Vtipálkova ponížení, musím udělat ještě něco. „Tady,“ řekl jsem mrzutě a podal mu korunu zpátky. „Hlídej to ty.“</p>

<p>„Kale.“ Pobavený úsměv povadl.</p>

<p>„Já už o jednu přišel.“ Založil jsem si ruce a schoval je tak z dohledu. „To je můj limit, díky.“</p>

<p>Napůl jsem čekal, že se Ólfi ukážou, jakmile se cikánská Kalabassa objevila. Každou noc jsem očekával, že se probudím s ólfími drápy zaťatými v krku a pekelnou bránou před sebou. Spal jsem s nožem už tak dlouho, že jsem si na to zvykl. Ale podle toho, co vím teď, jsem mohl spát s tisícem nožů a nebyl by v tom rozdíl.</p>

<p>Odkráčel jsem dřív, než se mě Niko pokusil přesvědčit, že jsem tváří v tvář nepříteli neztuhl. Ztuhl. Stálo nás to první korunu a já nechtěl riskovat ztrátu druhé. Upřímně, hlídat Georginu poslední šanci, to byla zodpovědnost, na niž jsem nebyl připravený.</p>

<p>O hodinu a půl později jsme byli na cestě, omámeni úspěchem… a ještě něčím. „Ježíši,“ ušklíbl jsem se, když ke mně zavály alkoholové výpary. „Vtipálku, leze ti to i póry.“</p>

<p>Zadíval se na mě zpoza rychle se vyprazdňující láhve ovocné pálenky pohledem pronásledované zvěře. Už dávno jsem ztratil přehled o tom, kolik jich během poslední hodiny vypil. „Přežil jsem pád Říma, stoletou válku i ten mizerný trojský debakl, ale s něčím takovým jsem se nikdy nesetkal.“ Znovu si rychle přihnul z láhve a pak otřeseně šeptem zopakoval: „Nikdy.“</p>

<p>Večeře se pro našeho puka nevyvinula zrovna dobře. Abeliiny ruce byly všude možně, jen ne na její vidličce. Pro jednou nebyl Robin lovcem, ale lovnou zvěří, kořistí scvrklého, bezzubého predátora. Moc mě nepřekvapilo, že Niko, který řídil, pro jeho utrpení neměl pochopení a poskytl mu jen malou útěchu. „Buď rád, že jsme tě tam nenechali. Vypadala docela vážně, když vyhrožovala tím řetězem.“ Povytáhl obočí a chvíli o tom uvažoval. „No, možná nevyhrožovala, ale spíš slibovala.“</p>

<p>Vtipálek na to měl odpověď. Teď už vím, že má odpověď na všechno. Podařilo se mi zapnout rádio právě včas, aby ho přehlušilo. Naladil jsem první stanici, která mi přišla pod ruku, a pak jsem sklopil sedačku spolujezdce. Zul jsem si boty, položil si nohy nahoru na palubní desku, převalil se na bok a okamžitě usnul. Břicho jsem měl plné jídla, mysl otupenou vedrem a nebylo co jiného dělat. Přikryla mě krásně prázdná temnota, kterou prolomila až ruka na mém rameni, a to muselo být o pár hodin později. Zamžoural jsem na oranžovo-růžovou oblohu a zrevidoval svůj odhad. O <emphasis>hodně</emphasis> hodin později − bylo ráno. Posadil jsem se a prohrábl si spánkem rozcuchané vlasy. Vedle mě zavrčel ten, komu patřila ruka. „Potíže.“</p>

<p>Potíže to teda opravdu byly. Odrážely se ve zpětném zrcátku a červeně a modře blikaly. To je teda fakt bezva. Zíral jsem na Flaye, který zřejmě vystřídal Nika za volantem, a s typickou ranní nevrlostí jsem se zeptal: „Máš vůbec řidičák, Snížku?“</p>

<p>„A <emphasis>ty?</emphasis>“ nedůtklivě zamrmlal.</p>

<p>To se strefil. Já ten svůj sice nenašel jako překvápko v krabici cereálií, ale taky mi nepřišel z úřadu. Na letmou kontrolu byl sice dobrý, ale počítače neoblafne. Proto jsme taky jeli autem, místo abychom letěli. Dobrý falešný průkaz se sežene docela snadno; skvělý falešný průkaz je v tomhle světě plném hyperbezpečnostních opatření čím dál vzácnější.</p>

<p>„Do hajzlu.“ Podíval jsem se přes rameno. Niko, Dobromila, Robin − všichni už byli vzhůru. Okamžitě jsem odhadl Vtipálka jako toho nejvhodnějšího. Unikal pozornosti úřadů mnohem déle než my ostatní. Jestli má někdo papíry, které by prošly kontrolou, bude to on. Byla to dobrá myšlenka, ale jen teoreticky, protože pak jsem se podíval do jeho krví podlitých očí, všiml si sevřené pěsti přitisknuté k hlavě a ucítil dech, kterým by mohl nabalzamovat mrtvolu. Okamžitě jsem se obrátil k naší další naději. „Dobromilo?“</p>

<p>Ta by to asi zahrála do autu. I kdyby nepřesvědčila policajta o tom, že řídila, tak prostě proto, že je to Dobromila. Jenže to už se nikdy nedozvím, protože na to nedošlo.</p>

<p>Přišel totiž Ólfi.</p>

<p>Neviděl jsem díru v prostoru, kterou proletěl dolů, ale pochybuju, že byla výš než tři metry. Spadl rychle, zatraceně rychle.</p>

<p>Polda k nám kráčel jako vystřižený podle nějakého hrdinského vzoru. Hranatá čelist, široká ramena, neproniknutelně tmavé brýle a k tomu totožný výraz. Disciplinovaný a rozhodný − ušlechtilý ochránce zákona. A netrvalo mu víc než pět vteřin, než umřel. Ólfi mu přistál za krkem a srazil ho na kolena. Nekonečné množství zubů si pod naškrobeným límečkem našlo kousek odhalené kůže a zakouslo se, jako by tělo nebylo o nic bytelnější než mlha tělové barvy. A pak se objevila další mlha, tentokrát červená a lepkavá. Nepamatuju si, že bych se pohnul, ale nějak jsem se dostal ze svého sedadla do zadní části karavanu. Ruce jsem přitiskl na sklo a díval se, jak se policajt snaží zvednout. Jednou rukou se podpíral a druhou se ohnal po noční můře na zádech. Bylo to zbytečné. Jeho síla mizela s krví proudící z jeho znetvořeného krku.</p>

<p>Byl bych zjistil, že řev, který naplnil vzduch, jsem vyprodukoval já, kdybych neměl pocit, jako by mi krk rozřízl ostnatý drát. Ale poznal jsem zbraň, kterou jsem držel v ruce, a taky jsem si uvědomil, že bych mohl prostřelit sklo, jako by to byl vzduch. Jenže jak jsem mačkal kohoutek, někdo mne předběhl.</p>

<p>Niko byl jen temný stín v ranním slunci. Skočil na Ólfiho tak rychle, jako on skočil na policajta. Ólfi měl naneštěstí nadpřirozeně rychle reflexy, což je něco, co jeho oběť postrádala. Tmavé brýle spadly policajtovi z tváře a odhalily oči, které už nebyly ohromené, ale prázdné. Ruce i nohy se chvíli křečovitě zmítaly a pak to vzdaly. Výstřižkový hrdina padl. A už se nezvedl. Už se nikdy nezvedne.</p>

<p>Ólfi ho dorazil. Hubený a slizký balíček šlach a drápů ukázal novému dni krvavý úsměv. Se stejným šklebem se otočil i k mému bratrovi, když Niko máchl mečem, aby oddělil hlavu od těla. Přehnaná sebedůvěra není výhradně lidský nedostatek. Ólfi o sobě věděl, jak je rychlý. Co ale nevěděl, bylo, jak rychlý je Niko. To byla chyba, a velká, a stálo ho to spodní část okouzlujícího úsměvu. Úzká čelist zmizela v záplavě černé krve a kostí. Ólfi udělal přemet dozadu a zachránil si tak zbytek hlavy. Niko ho pronásledoval tak rychle, že nebylo možné, aby Ólfi unikl. Pokud tedy…</p>

<p>Do hajzlu. <emphasis>Do hajzlu.</emphasis></p>

<p>Prodral jsem se karavanem, vyskočil ze dveří a běžel. Málem mě srazilo auto, první, které tudy projíždělo od doby, co jsme zastavili. Zpomalili, aby se podívali na padlého poldu. Když jsem jim vletěl do cesty s pistolí a pěkně jsem k tomu vrčel, řidič prudce zatočil, vykašlal se na podívanou a s kvílícími pneumatikami odsvištěl. Ignoroval jsem vánek, který mě při jeho odjezdu ovanul, a utíkal jsem dál. Proběhl jsem kolem mrtvého v odstavném pruhu, přeskočil vysušený příkop, doskočil na písek a zakrslou trávu a běžel dál. Byl jsem ještě tak padesát metrů daleko, když jsem to ucítil. Byl to jen stín závratně hnusného pocitu, jaký jsem měl, když jsem bránu otevíral sám, ale bylo to vůbec poprvé. Nikdy předtím jsem nebyl schopen vycítit ólfí bránu, dřív než se otevřela − až teď. Strašidelná ruka mi zavázala střeva na uzel těsně předtím, než vzduch začal krvácet šedivou barvou.</p>

<p>Ólfi bez čelisti nemohl mluvit, ale i tak vydával zvuky. Bylo to děsivě triumfální bublání, při němž se rozstřikovala krev obloukem. To když se vrhl na Nikův meč takovou silou, že se na něj napíchl až po jílec. Paže obalené provazcovitými svaly se Nikovi obtočily kolem ramen a za zvuku něčeho, co byl buď smích, nebo smrtelná křeč, se společně s Nikem po zádech vrhl k bráně. Dostihl jsem je neskutečně dlouhým skokem a všechny nás strhl pryč od hladového stříbrného světla. Když jsme dopadli na zem, zavrtal jsem glock do jednoho špičatého ucha a mačkal spoušť. Opakovaně. Lebka se proměnila v beztvarou masu a po okolní hlíně se rozlila nechutná skvrna. Odporná, ale ne tak jako dveře, které visely před námi − pořád otevřené, pořád hladové.</p>

<p>„Tam rozhodně jít nechceš.“</p>

<p>Niko mi pevně svíral paži. „Kam to vede? Kale, kam to vede?“</p>

<p>„Tam jít nechceš,“ opakoval jsem těžkopádně a zíral na bránu. To, co leželo za ní, bylo zlé. Tak zlé, že pro to není slovo.</p>

<p>Pak se zavřela, jako když praskne mýdlová bublina. A s ní ustoupilo i příšerné zatmění, které jsem měl v hlavě. Zamrkal jsem a opřel se o Nika a mrtvého Ólfiho. „Poldové.“ Odkašlal jsem si a zkusil to znova, a zároveň se rychle snažil poslepovat trhliny ve svém těžce vydobytém klidu. „Přijedou poldové. Musíme se odtud dostat.“</p>

<p>„Zatraceně, mohl bys vyměnit nemrznoucí směs a konečně projevit nějakou emoci?“ ozvalo se zezadu podrážděně. Stál tam zmuchlaný a zamračený Vtipálek. V jedné ruce držel meč a druhou si tiskl k bolavé hlavě. „Byl to Tumulus, že ano, Kalibane? Snažil se vzít Nika do Tumulu.“</p>

<p>Jak jsme se poučili, Tumulus je ólfí peklo, dimenze plná holých skal a nekonečné prázdnoty. Jejich druhý domov. Strávil jsem tam dva roky, když mě Ólfi ve čtrnácti unesli. Nic z toho si nepamatuju, alespoň ne vědomě, ale je jasné, že nějaká moje část byla natolik při smyslech, abych teď poznal bránu do Propasti, když jsem ji uviděl. Přežil jsem tam, ale jen proto, že Ólfi chtěli, abych přežil. Nemyslím, že by něco podobného chtěli u Nika.</p>

<p>Jenže tuhle konverzaci musíme odložit na jindy; teď jsem na ni nebyl připravený ani omylem. Odvrátil jsem zrak od Vtipálka a zaostřil na Ólfiho tělo. Bezbarvé vlasy se mísily s hlínou a tmavou krví. Bledá kůže nabírala šedý nádech, který se šířil jako plíseň. „Zajímalo by mě, co si o něm bude myslet kriminálka,“ zamumlal jsem a pevně zavřel oči.</p>

<p>Asi si toho moc nepomyslí, jak se ukázalo. Nacpali jsme ho do kufru policejního auta a pak ho vyhodili do vzduchu. Ólfi i auto… všechno to vyletělo k nebi. Robin navrhoval, abychom ho s sebou vzali do karavanu a zbavili se ho později. Niko stroze odmítl a udělal to proto, abych to nemusel dělat já. Být blízko Ólfimu i mrtvému na víc než jen pár minut? To bych nedokázal. Buď bych ho vyhodil z okna, nebo bych vyskočil sám.</p>

<p>Flay naštěstí nadhodil nápad s požárem. Práce pro Klan v něm vypěstovala jistou flexibilitu mysli i duše, která mu dovolovala zhodnotit problém a rychle se rozhodnout, že ho vyprovodí do království nebeského. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem vlka začít zdráhavě − velice zdráhavě − obdivovat. A když odněkud zpoza ošklivých závěsů karavanu vykouzlil kanystr s benzínem a nechal auto vybuchnout − to celé během dvou minut − musel jsem uznat, že to byla dobrá práce.</p>

<p>Potom jsme sebou hodili. Chudákovi mrtvému poldovi už se stejně nedalo pomoct, a tak jsme ho nechali tam, kde padl. Flay navrhoval, abychom jeho tělo dali taky do auta, ale my ostatní jsme se s tím nemohli smířit. Už tak bylo dost špatné, že je mrtvý; měli bychom jeho rodině nechat alespoň něco, nad čím by mohla truchlit. Nejspíš na centrálu nahlásil naši značku, ale s tím už nic nenaděláme. Na prvním odpočívadle, na které narazíme, vyměníme značky s jiným autem. Vtipálek říkal, že Ólfi shoří téměř celý. Jejich kosti jsou měkčí a ohebnější než kosti lidí; pro kriminální laboratoř toho k prozkoumání moc nezbude. A to, co najdou, budou považovat za beznadějně kontaminovaný vzorek. Podvod, náhoda… přelud. Takhle to vysvětlí. Udělali to tak už dřív, udělají to znova. Dokud lidi nebudou chtít prohlédnout, neprohlédnou. Sakra, já jim tak závidím. Taky bych si přál být slepý.</p>

<p>„Je pravda, co říkal Robin? Snažilo se to odtáhnout Nika na to místo?“ zeptal se jemný hlas.</p>

<p>Seděl jsem stočený do klubíčka v zadní části karavanu. Hlavu jsem měl pod oknem přikrytým záclonkou a kolena pod bradou. Já mám taky ohebné kosti. Je to mládím, nebo něčím jiným? Nevím a nezajímá mě to. Dobromila se posadila do sedačky naproti mně. Zepředu k nám doléhaly hlasy. Bylo to tiché, nesrozumitelné mumlání, díky němuž vypadal prostor o něco větší. Niko, Vtipálek, Flay… mohli být klidně kilometry daleko. Kdybych se soustředil, pustil bych si ty hlasy blíž, ale já byl v dobrovolném exilu spokojený. Tedy − tvrdě jsem se skrze pramínky vlasů podíval na Dobromilu − ještě před chvílí.</p>

<p>„Nechci o tom mluvit.“</p>

<p>„Kalibane.“ Vyslovila mé jméno s trpělivostí a empatií, ale taky s odhodláním. Bála se o mě, ale taky se bála o Nika, a když na mě bude muset přitlačit, udělá to.</p>

<p>„Řekl jsem, že o tom nechci mluvit!“ Tentokrát jsem štěkal a kousal.</p>

<p>Ale když dojde na to, jak přitlačit, je Dobromila jedna z nejlepších. Od jemného přesvědčování až k ledovému prosazování vůle. Prostě má své způsoby, jak vás přinutit spolupracovat. Jenže její způsoby se vůbec nedají srovnávat s tím, co hořelo na silnici za námi. Může si tlačit, jak chce, ale na mě tlačili celý život. Sledovali mě od prvního dechu a pronásledovali až k tomu, co mělo být mým posledním dechem.</p>

<p>Jinými slovy, když se mi nechce mluvit, nikdo na téhle straně šedivé brány mě k tomu nepřinutí. Snažil jsem se získat zpátky rovnováhu, která byla čím dál vachrlatější. Opřel jsem hlavu o stěnu a řekl: „Jdi pryč, Dobromilo.“</p>

<p>Teď jsem tlačil já, a rozhodně ne tak jemně, jak by to dělala ona. Nemusel jsem se dívat na záblesk zloby, kterou to vyvolalo; cítil jsem ji na kůži, intenzivní jako floridské polední slunce. „Vím, že jsi vystrašený, možná přímo vyděšený.“ Znělo to, jako by byl obvyklý Dobromilin klid zkoušený až za hranice únosnosti, a měl jsem dojem, že kdybych se na ni obtěžoval podívat, viděl bych, jak při těch slovech ukazuje zuby − takové zuby, jaké u upíra nechcete vidět. „Ale když budeš před tou situací zavírat oči jako dítě, nic se tím nevyřeší.“</p>

<p>Měla napůl pravdu. Když se budu chovat jako vystrašené dítě, nic to nevyřeší. Problém je, že tohle nevyřeší ani nic jiného. Vůbec nic. Jediný důvod, proč jsme minule byli schopní porazit Ólfi, byl ten, že byli všichni shromáždění na jednom místě. Dost vážně pochybuju, že se nám to ještě někdy podaří. Jsme namydlení. Zepředu, zezadu a všude mezi tím. Můžeme si klidně vymluvit hlasivky, ale tenhle veselý fakt se nezmění. Takže proč o tom vůbec mluvit?</p>

<p>Místo toho jsem udělal to, o čem mi říkala, abych to nedělal. Doslova i obrazně… jen si vyberte. Za víčky se mi objevila sametová temnota, ale i tak jsem cítil, jak se výrazně změnil vzduch, když se Dobromila rozhodla, že už si její trpělivost nezasloužím. „Ani kvůli svému <emphasis>bratrovi</emphasis> se nepokusíš postavit tomu, co máš před sebou?“ Chladná a nemilosrdná. „Ani pro toho, kdo kvůli tobě zahodil život?“</p>

<p>Silná slova… a já sám si je pomyslel dlouho předtím, než se vůbec Dobromila objevila na scéně. Nahlas se nelišila od toho, jak zněla, když jsem je tisíckrát slýchával v hlavě.</p>

<p>„Dobromilo, přestaň.“</p>

<p>Jiná slova, ale jistým způsobem to bylo totéž. Úplně zatraceně totéž. Otevřel jsem oči a uviděl, jak bratr naklání ohavně necitelnou tvář k jediné osobě, již má kromě mě rád. Tady je můj bratr a dělá to, co dělá neustále… zahazuje svůj život. Jako vždycky.</p>

<p>Kvůli mně.</p>

<p>„Ne,“ řekl jsem rychle a narovnal se. „Ne, má pravdu. Měl bych vám říct všechno, co můžu, i kdyby to byly jen domněnky… a dojmy.“ A s tímhle prohlášením přišli, ať jsem na ně byl připravený, nebo ne. Vypustily je dveře do Tumulu, čekali na nejjemnější náznak pozvání. A já jsem jim ho, blbec, dal.</p>

<p>Když jsem ucítil vzduch, který nebyl z tohoto světa, těžce jsem polkl. Byl studený, kyselý a byl cítit pomalým, přetrvávajícím utrpením. Ne smrtí. Smrt je snadná. To, co jsem cítil, by vás přinutilo toužit po polštáři přes obličej a osvobozující injekci chloridu draselného do srdce. Zabořil jsem prsty do sedačky, ale cítil jsem hrubou cizí hlínu, která řezala do rukou víc než rozbité sklo. Slyšel jsem tisíce hlasů šeptat slova, jimž jsem nerozuměl. Souhlásky, jež drásají krk, a samohlásky, z nichž by vám začaly krvácet uši. A právě tehdy, když jsem ta slova začal opakovat stále dokola, dusil jsem se jejich nepřirozeným tvarem, jsem dostal tvrdou facku, až jsem se praštil hlavou o stěnu.</p>

<p>Svět se vrátil. Ten správný svět − jasný a teplý. Závěsy, hučení motoru, vlčí zápach. Fajn. Uvítal jsem i krev na rtu. V porovnání s tím, co jsem okusil, byla jako víno… nebo čokoláda. Zdravá a <emphasis>normální,</emphasis> trošku slaná, ale čistá. Dotkl jsem se jí jazykem a vychutnával si její chuť.</p>

<p>„Kale, slyšíš mne? Zůstaň se mnou, ano? Zůstaň se mnou.“ Niko mi svíral rameno a nevypadal moc šťastně, a když jsem spatřil chomáč zimní mlhy, který vířil ve vzduchu přede mnou, bylo mi jasné proč. Bylo to malé asi jako pomeranč. Nebyla to brána… nanejvýš klíčová dírka, ale ta poslední, kterou byste chtěli někam nakukovat.</p>

<p>„Ty tam jít nechceš,“ řekl jsem tichým a roztřeseným hlasem a pozoroval, jak se to přede mnou otáčí a víří. „Ale myslím, že ono to možná chce jít sem.“</p>

<p>„Dokážeš to zavřít?“</p>

<p>Cítil jsem, jak se to uvnitř mě převrací… jak se to krmí mou energií, jak to sílí z mého soustředění. Ta věc řídila situaci, ne já. „Omrač mě,“ řekl jsem ostře, protože věc zatím dvojnásobně narostla a hltala vzduch a prostor. „Hned.“</p>

<p>Niko neváhal. Věděl, že trocha dočasné bolesti není nic v porovnání s tím, co by z té díry vylezlo, jakmile by se dostatečně zvětšila. Moc to nebolelo. Neměl čas omráčit mě bezbolestně, ale já i tak sotva viděl pěst, která proletěla vzduchem a praštila mě s chirurgickou přesností do čelisti, a než jsem se odebral tam, kam mě bolest nemohla následovat, stěží jsem měl čas zaregistrovat zakřupání kloubů o kost. Mohl jsem jen doufat, že s sebou tu bránu stáhnu do pekla.18</p>

<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Bolest mě do bezvědomí nepronásledovala, ale čekala na mě, když jsem se probudil. Čelist mě bolela, ale nebylo to tak hrozné, jak bych si myslel. Nebylo to o moc horší než bolavý zub a klid, který se ve mně rozprostřel, za to rozhodně stál. Brána byla pryč. Průchod do Tumulu byl zavřený. Samozřejmě že trvalo pár minut, než k tomuto závěru můj zmatený mozek došel, ale doštrachal se tam.</p>

<p>A právě v té chvíli jsem na čelisti ucítil něco ledového. „Hele,“ zamumlal jsem a popuzeně rozlepil oči. „Studí.“</p>

<p>„To led většinou dělá,“ odpověděl Niko nevzrušeně. Poklepal mi prstem na hřbet ruky. „Podrž si to.“</p>

<p>Poslechl jsem, přidržel balíček s ledem na bradě a pomalu se posadil. Vnitřek karavanu se zatočil a pak se usadil na místě. Byli jsme sami − tak sami, jak můžete být v hotelovém pokoji na kolech. Žíhané Dobromiliny vlasy jsem zahlédl vpředu a měl jsem pocit, že se tam nepřesunula dobrovolně. Zatraceně. Opatrně jsem pohnul čelistí sem a tam a posunul balíček s ledem o trochu výš. „Odvedl jsi dobrou práci, Cyrano. Všechno je tam, kde má být.“</p>

<p>„Tak to je oproti minule dost výrazný rozdíl.“ Sevřel si prsty kořen dlouhého nosu a po obličeji mu přelétla grimasa.</p>

<p>Ale souhlasím s ním. Zavření tamté brány bylo mnohem náročnější než obyčejná rána do brady. Zahrnovalo to v sobě Nikův meč zaražený do mého břicha. Niko tím pohybem zachránil svět, takže mu to nijak nevyčítám. Udělal správnou věc. A já byl v takovém stavu, že i kdyby svět nezachránil, byla by to správná věc. Přál jsem si, a ne poprvé, aby to viděl tak jasně jako já.</p>

<p>„Omlouvám se za tu bránu,“ řekl jsem a šťouchl jsem ho do kotníku nohou v děsně špinavé ponožce. Když jsem se vyřítil z karavanu do jasného floridského rána, moc jsem se nezatěžoval obouváním.</p>

<p>„Nebyla to tvoje chyba.“ Zastavil moje laškování neúprosnou patou, jíž mi přišpendlil nohu k podlaze.</p>

<p>„Její chyba to taky nebyla.“ Pohodil jsem hlavou do přední části auta a okamžitě toho zalitoval, když mi tváři projela bolest.</p>

<p>„Ví, co se stalo, když se Vtipálek pomocí hypnózy pokusil dostat k tvým vzpomínkám.“ Mluvil tiše, ale věděl jsem, že upír, který by chtěl poslouchat, by to snadno zaslechl. „Řekl jsem jí to.“</p>

<p>„Je velký rozdíl o tom slyšet a vidět to na vlastní oči, Niku,“ upozornil jsem ho a přitom jsem cítil, jak mi bolestivě nabíhá kůže na tváři. „A tentokrát to ani nebylo tak hrozný. Robin nehodil šavli a já se ti nepokusil rozdrásat obličej.“ Tentokrát nebyl žádný křik, žádné prohrabávání se zdmi, žádné choulení se v koutě, aniž bych něco viděl nebo věděl. Rychlá a jednoduchá rána do brady nebyla v porovnání s tím nic. Rozhodně nic, kvůli čemu by měl ztratit Dobromilu. Niko ji chce, zaslouží si ji, a jestli se věci budou v budoucnu vyvíjet tak špatně, jak si myslím, bude ji zatraceně potřebovat.</p>

<p>„Potřebujeme lepší vzpomínky, bratříčku. Nesnaž se namluvit sám sobě, že tahle je o něco lepší než absolutně k podělání,“ řekl pochmurně.</p>

<p>Mluvil jako já, a to není nikdy dobré znamení. Nastal čas, abych taky trochu přitlačil. Pustil jsem balíček s ledem z tváře a pohrával si s ním v rukou. „Tak jdi a nějaké příjemnější si udělej.“</p>

<p>Pustil mou nohu, nezvykle vyhýbavě odvrátil hlavu a ošil se. „Chtěla, abys věděl, že ji to mrzí.“</p>

<p>„Mrzí mě to, Kalibane, ani nedokážu říct jak.“ Dobromila k nám připlula tak tiše, že jsem vůbec nevěděl, že je tam, dokud jsem neucítil její dotyk na rameni a letmý polibek na poraněné čelisti. „Nechala jsem se zaslepit svou starostí o Nika − a zapomněla při tom na tebe. Za to, co se stalo, můžu jen a jen já.“</p>

<p>Omluva byla stejně půvabná jako sama Dobromila, a byla myšlena vážně. Za pár stovek let by si kdokoli našel příležitost, jak se naučit trochu lhát. Vím, že ani Dobromila se v tom nijak neliší, ale prvních čtrnáct let života jsem žil se ženou, která se lhaním živila. Taky jsem za poslední rok strávil hodně času ve Vtipálkově společnosti. Kdybyste ho slyšeli, museli byste uznat, že on snad lhaní vymyslel. Ale chci tím říct to, že poznám kecy, když je slyším, ať je vypouští talentovaný amatér, nebo uznávaný profík. Dobromila to myslela vážně. A i kdyby tomu tak nebylo, byl bych v pokušení to kvůli Nikovi spolknout… ačkoli on má svůj detektor lži vyladěný stejně dobře jako já.</p>

<p>„Myslela jsi na Nikovo dobro,“ řekl jsem nenuceně. A to podle mě smaže jakýkoli přestupek. Nemotorně jsem ji poplácal po ruce, pak si ji jemně sundal z ramene a postavil se. Teprve potom jsem si všiml, že je venku tma. Nevěřícně jsem přivřel oči. Není divu, že to tolik nebolelo. „Ježíši, jak dlouho jsem byl mimo?“</p>

<p>„Třináct hodin. Jsme asi tak pět hodin od domova.“ Zatímco mě Niko informoval, všimnul jsem si dalšího znaku ubíhajícího času. Přeplněný měchýř. „Neudeřil jsem tě tak silně. Robin říkal, že otevření brány tě muselo úplně vysát a máme tě nechat spát.“</p>

<p>Dávalo to smysl. Tumulus byl dál než jen na skok od našeho světa. Otevřít bránu od Brooklynského mostu do našeho bytu… brnkačka. Otevřít bránu na místo, které existuje mimo náš svět, to je výrazně jiné. Stálo by to za prozkoumání, pokud by zkoumání právě takových věcí nebylo to, co nás sem v první řadě dostalo. A krom toho, měchýř mě v tu chvíli trápil mnohem víc než zvědavost.</p>

<p>„Potíž je, že jsou části, který to nevysálo.“ Hodil jsem balíček s ledem Nikovi do klína a zamířil do malinké koupelny. „Sedni si na moje místo, Dobromilo. Možná si dám i sprchu, když už tam budu.“ Teplá voda by mohla uvolnit svaly, které náhle protestovaly proti třinácti hodinám nicnedělání. A taky že uvolnila. Možná až příliš dobře. Podruhé mě probudil zvuk zavíraného kohoutku sprchy a výrazný pach mokrého psa.</p>

<p>Zamrkal jsem a utíral si z očí studenou vodu. Seděl jsem na podlaze ve sprše, schoulený v koutku. Hluboce jsem usnul, ale nemohlo to trvat dlouho. Voda nebyla ledová, jen chladná. „Hmf,“ řekl jsem poněkud nesouvisle. Otevření té brány mě tedy opravdu dostalo. Je to úleva vědět, že kdybych někdy otevřel nějakou další a prošel jí, zaspím pak všechno mučení a mrzačení.</p>

<p>„Ven.“ Flay si oklepal vodu z ruky a pak mi hodil ručník. „Ven.“</p>

<p>Flay mi nepřipadal jako přehnaně stydlivý typ. Nepochyboval jsem, že pokud bych otálel, viděl bych víc, než bych chtěl. Takže jsem neotálel. Dveře se za mnou zavřely a já si jednou rukou přidržoval ručník kolem boků a ve druhé se snažil udržet hromádku prádla.</p>

<p>„Počítám, že tě vyhnali, co?“</p>

<p>Vtipálek byl roztažený na gauči vedle kuchyňského koutku, na tomtéž gauči, na němž jsem strávil tolik hodin v bezvědomí. Vypadal tak unaveně, jak já jsem se ještě pořád cítil. „Jo.“ Zívl jsem a v čelisti mě jen malinko zabolelo. Niko, nesporný mistr chirurgicky přesného úderu pěstí. „Tebe taky?“</p>

<p>„Je řada na Dobromile. Flay řídil osm hodin. Já pět.“ Mávl rukou k noze a na obličeji nasadil svatý výraz vznešeného utrpení. „To kvůli mému příšerně bolestivému zranění.“</p>

<p>„To se ta věc hojí na pokračování nebo co?“ Rychle jsem se oblékl a plácnul sebou vedle něj.</p>

<p>„Bezcitný fracku.“ Zívl a prohlížel si mě očima, které byly pořád bystré, i když ospalé. „Naučil ses docela hezký trik.“</p>

<p>„To jo, pokud chceš trávit prázdniny v Tumulu.“ Zamyslel jsem se nad svými špinavými ponožkami a pak je zahodil a byl radši naboso. „To není nic pro mě, ale každýmu vyhovuje něco jinýho.“</p>

<p>„S tebou je ale legrace, co?“ zadumal a ostražitost se změnila v něco blízkého pokárání. „Kalibane, kráčíš po ošidné cestě, která skončí buď velice ošklivým výbuchem, nebo hezkou, vypolstrovanou místností v místním ústavu pro duševně choré.“</p>

<p>„Hm,“ poznamenal jsem bez zájmu a kývl směrem dopředu. „Už se udobřili?“</p>

<p>Zelené oči potemněly. „Myslím to vážně. Něco o tom vím, nejsem žádný amatér.“</p>

<p>„Jo, jasně, naučil jsi Freuda všechno, co uměl. Já vím.“ Natáhl jsem se a hrábl po krabici cereálií na stole. Můj žaludek se cítil stejně zanedbaně jako měchýř, a tak jsem si do dlaně nasypal štědrou dávku sušených obilnin. Zamyšleně jsem se na ně díval. Oceňoval jsem Robinovu snahu, ale odmítnul to. „Nemůžeš mi pomoct, Robine. Teď ne. Možná později… až bude tenhle hnus za námi.“ Naplnil jsem si pusu a metodicky žvýkal.</p>

<p>Chvíli nic neříkal; pak si založil ruce a pohrdavě si odfrkl. „Máš dojem, že chci pomoct. Já ti jen radím. Jestli si to vezmeš k srdci, nebo ne, je jen na tobě.“ Umím od sebe odhánět lidi líp a líp, ale Vtipálek v tom se mnou dost výrazně soupeří. Škoda pro nás pro oba, že snaha je to nejlepší, čeho se nám daří dosáhnout.</p>

<p>„A ano, zdá se, že řeší své neshody,“ pokračoval. „Mám to ale smůlu.“</p>

<p>Soucitně jsem mu nabídl cereálie. Když se nad tou kulinářskou snahou ušklíbl, snědl jsem je sám. „Skamarádili jste se s Flayem, zatímco jsem byl mimo?“</p>

<p>Úšklebek zmizel. „Mluvil o svém klukovi.“</p>

<p>„Hm.“ To byl asi veselý rozhovor. „Jak že se jmenuje?“</p>

<p>„Slay.“ I přes svůj ponurý výraz se Robin maličko pousmál. „Předpokládám, že je to lepší než Flay junior.“ Neutrálně jsem křupal cereálie a Robin si povzdechl. „Stejně mluvil spíš on než já. Ten jeho obličej, to je prokletí. Z každého dokonalého póru vyzařuje porozumění a soucit.“</p>

<p>Nejspíš by pokračoval − to je u Vtipálka jasné − ale v tu chvíli vylezl Flay ze sprchy a vypadal malinko víc jako vlk. „Hladový.“ Práskl za sebou dveřmi do koupelny. „Jídlo. Hned.“ Zamračil se na krabici, kterou jsem držel v ruce. „Maso. Ne piliny. Ne kuře. Červené maso.“ U cikánů jsme měli nějaké kuřecí jídlo, kořeněné a syté, ale zjevně nebylo dostatečně syté pro vlka.</p>

<p>„Už jsme skoro ve městě,“ poznamenal Robin. „Nemohl bys počkat, až…“</p>

<p>„<emphasis>Hned.</emphasis>“ Tesáky a drápy se prodloužily a dlouhé vlasy se mu naježily.</p>

<p>To vypadalo jako opravdu mučivý hlad. „Niku, Dobromilo,“ zavolal jsem. „Myslím, že musíme zastavit na burger. A to rychle.“</p>

<p>O tři hodiny a asi čtyřicet burgerů později jsme konečně byli doma.</p>

<p>Byla noc a to, o čem jsem si myslel, že je horké léto, nebylo ani zdaleka tak strašné jako to, čemu jsme byli vystaveni v cikánském táboře. Chyběl mi tam beton a pouliční světla… možnost zapadnout mezi miliony. Je třeba být praktický i při stýskání po domově, o němž byste si nikdy nemysleli, že by vás mohlo přepadnout. Už dávno jsme se s Nikem naučili nelnout k jednomu určitému místu ani osobě. Nebylo to jen v útěku před Ólfi. Ještě předtím se Sofie každou chvíli stěhovala z místa na místo. Ona byla taky na útěku. Před policií, naštvanými zákazníky, nezaplaceným nájmem, odpovědností − na cokoliv si vzpomenete, tomu Sofie ukázala záda.</p>

<p>Náš byt vypadal stejně, jako když jsme odjeli. U dveří nečekaly žádné nové dárky a já cítil, jak se ve mně něco uvolnilo, když jsem otevřel dveře. Vysadili jsme Vtipálka a pak i Dobromilu u jejich bytů. Niko doprovodil upírku až před dům s vážnou a upjatě bezvadnou zdvořilostí, z níž jsem poznal, že se to mezi nimi sice zlepšilo, ale pořád ještě není všechno v pořádku. Flay s karavanem odjel pryč. Říkal, že se vrátí ráno. Neměl jsem představu, jak chce toho leviatana někde ve městě zaparkovat.</p>

<p>V bytě to bylo cítit mírně zatuchle jako ve všech opuštěných bytech. Byli jsme pryč jen dva a půl dne, ale byl bych přísahal, že to bylo mnohem déle. Moje postel vypadala tak, jak jsem ji nechal… pomačkaná a neustlaná. Ale i tak jsem se na ni toužebně zadíval. Pořád jsem byl úplně ztahaný. Dokončil jsem obhlídku malého bytu a připojil se v kuchyni k Nikovi. „Fajn, tak máme korunu. Co dál?“</p>

<p>„Počkáme, až nám Kaleb zavolá. Zjevně pečlivě sleduje naše aktivity.“ Podíval se k oknu. Bylo příliš široké na závěsy, a tak jsme ho už před nějakou dobou zakryli prostěradlem. „Určitě se dozví, že jsme zpátky. Zítra večer by mohlo být po všem.“</p>

<p>„Až na Ólfi.“</p>

<p>„Zaměřme se nejdřív na jednu život ohrožující pohromu a pak na další. Multitasking není na této úrovni katastrofy proveditelný.“ Protáhl se, aby se zbavil ztuhlosti z dlouhé jízdy. „Trochu se proběhnu, abych se uvolnil.“</p>

<p>„Počkej.“ V duchu jsem nad tou myšlenkou zasténal, ale došel jsem si pro kecky, které jsem si vyzul v pokoji, a zkoušel se nedívat na postel.</p>

<p>Když jsem se znovu objevil, povytáhl obočí. „Ty jdeš běhat? Dobrovolně?“</p>

<p>„Musím na tebe dát pozor,“ vysvětlil jsem mu a ohnul se, abych si zavázal tkaničky. „Tohle není jako za starých dobrých časů, Cyrano, když chtěli jenom mě. Teď chtějí tebe.“ Aby mi ublížili a oba nás potrestali. „Tentokrát musím dělat chůvu já.“</p>

<p>„Nevěříš, že se o sebe dokážu postarat?“ Obočí se vrátila na místo, ale otázka měla posměšný nádech, i když plný vřelého citu.</p>

<p>„A ty sis posledních pár let nemyslel, že se o sebe nedokážu postarat?“ opáčil jsem.</p>

<p>„Asi jsem to říkal dost často, že?“ Zatáhl mě za tričko a narovnal mě. „Ale dobře, chápu. Pokusím se to brát s takovou grácií jako ty.“ Nechal malou hrozbu náležitě zapůsobit a pak pokračoval: „Vím, že jsi unavený. Kvůli tobě to zkrátím na slabých osm kilometrů.“</p>

<p>„Ty jsi ale laskavej hajzlík,“ procedil jsem mezi zuby a následoval ho ze dveří.</p>

<p>Když jsme se dostali zpátky, měl jsem nohy ztuhlé jako příšera doktora Frankensteina. Nebylo to délkou běhu − na Nika to bylo dost málo. Ale vyčerpání, od něhož jsem si moc neulevil ani dlouhým spánkem, o sobě dávalo dost hlasitě vědět. Sotva jsem se dovlekl do postele a upadl do ní. Už jste slyšeli o tom, že někteří lidé usnou hned, jak položí hlavu na polštář? Myslím, že já usnul ještě během pádu. Při běhu Niko říkal, že zůstane vzhůru a bude držet stráž. Říkal jsem mu, že to nebude nutné. Kdyby nějaký Ólfi otevřel bránu, poznal bych to… teď. Ale on na to správně poznamenal, že pokud by ji otevřeli blok od nás a k nám doběhli, tak bychom o tuhle výhodu přišli. Byla to dobrá myšlenka a já doufal, že mu bude dělat společnost při hlídání, protože se mnou se v tomto směru nedalo počítat.</p>

<p>Probudil jsem se do vůně koblih a čerstvé kávy. V bytě musel být ještě někdo jiný. Rafinovaný cukr a kofein? Niko by si raději usekl ruku. Napadlo mě, že si dám nejdřív sprchu, než se půjdu podívat, ale pak jsem se rozhodl, že nám všem, kdo jsme strávili pár dní zavření s Flayem, budu vonět jako konvalinka.</p>

<p>Náš pižmem páchnoucí společník se vrátil, jak slíbil. Seděl u kuchyňského stolu a dokazoval, že ne jen červeným masem je vlk živ. V jedné ruce měl nejmíň pětilitrový kelímek kafe a v druhé medvědí tlapu skoro tak velkou jako jeho hlava. Niko si ochranitelsky držel svůj kouřící čaj a suchý toast a díval se dost kriticky na to, jak na podlahu prší pekanové ořechy. Posadil jsem se a vzal si jeden lepkavý kus pečiva z krabice položené na stole. Moje tělo záplavu cukru vděčně uvítalo. „V noci byl klid?“ optal jsem se Nika s plnou pusou.</p>

<p>„Ano, byl klid,“ potvrdil.</p>

<p>Polkl jsem a obrátil se na Flaye. „To jsi opravdu Vtipálkův mládenecký byt na kolech zaparkoval dole?“</p>

<p>„Ne.“ Jedním dlouhým lokem vypil asi půlku kelímku kávy. „Rozhodl se nechat si ho. Pro Slaye a mě. Nový domov. Cestovat… odjet odtud.“</p>

<p>„Osamělý vlk a jeho vlčátko, co?“ Ukousl jsem si další sousto a poznamenal: „Víš o tom, že to není Vtipálkovo, že jo? Nemůže ti to dát, má to půjčený.“</p>

<p>Flay pokrčil rameny a prokázal tím, jak malý zájem má o Robinovy obchodní záležitosti. Pořád měl na sobě baseballovou čepici z Floridy. Nevypadal tak míň hrozivě. „Teď moje.“</p>

<p>A kdo jsem já, abych se s ním dohadoval? Moje tělo toužilo po nové dávce cukru a já sahal po dalším kousku, když vtom zazvonil telefon. Niko ho zvedl dřív, než jsem stačil upustit medvědí tlapu. Nemůžu popřít, že se mi poněkud zbaběle ulevilo, že byl Niko u telefonu dřív než já. George je jenom holka, co znám, ani víc, ani míň, ale nechtěl jsem ji zase slyšet trpět. Znovu už ne. Chytil jsem se lepkavými prsty okraje stolu tak pevně, až se mi kov zakousl do masa. Ne, znovu už ne.</p>

<p>Niko si přiložil sluchátko k uchu a tvář mu okamžitě ztvrdla. Pár minut naslouchal a pak nepřítomně řekl: „Rozumím.“ Potom telefon položil a tak pečlivě při tom potlačoval vztek, že to mluvilo samo za sebe.</p>

<p>„Kaleb.“ Ani jsem se to neobtěžoval vyslovit jako otázku.</p>

<p>„Kaleb,“ potvrdil napjatě. „Sejdeme se dnes večer.“</p>

<p>„Mluvil jsi s…?“ Nedokončil jsem a místo toho jsem odtrhl ruce od stolu a pečlivě si otíral ruce do tepláků.</p>

<p>„Ne. Nepřipadalo mi moudré moc tlačit.“</p>

<p>„Nejspíš máš pravdu.“ Musí ji udržet naživu, no ne? Nemohl by do sebe přenést její schopnosti, kdyby byla… kdyby nebyla naživu. Nervózně jsem si otíral prsty. Ten zatracený sirup vůbec nechtěl jít dolů − ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Nemotorně jsem se postavil a se vztekem mnohem větším, než by příslušelo dané situaci, jsem se přesunul ke dřezu. Polil jsem si prsty přípravkem na nádobí a drhnul si ruce. „A kde se máme setkat?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„V tom vlkodlačím klubu, kam nás poslal na Boaze. Předpokládám, že si myslí, že bude mít lepší šanci, když budeme obklopeni těmi, kdo nás nemají zrovna v lásce.“</p>

<p>Tak to měl pravdu. Tamní klientela nemá ráda lidi, ólfí hybridy ani zrádce Klanu. Budeme se muset mít na pozoru nejen před Kalebem, ale i před každou další živou bytostí v budově. „Jupí, výzva,“ poznamenal jsem s temným, falešným veselím a díval se, jak mi po rukou stéká voda. „Doufám, že mám dost nářadíčka, abych jim to zpříjemnil. Nemáš ještě nějaký ty výbušný náboje, co jsi mi dal na šetka?“</p>

<p>„Schovával jsem si je k tvým narozeninám,“ odpověděl ironicky, „ale ano, mám ještě pár krabiček.“</p>

<p>„Jsi lepší než Santa Claus.“ Osušil jsem si ruce a poněkud zoufale se držel tématu. „Co si s sebou vezmeš na párty ty, Snížku?“</p>

<p>Paže i ruce mu narostly, nakypěly mu svaly a vlasy se proměnily v srst. Flay zvedl pěst a prorazil dřevo stolu deseticentimetrovými drápy. Nábytek se otřásl a vypadalo to, že se rozloží jako krabice. „Elegantní ve své jednoduchosti.“ Sehnuli jsme se pod stůl, abychom si s alespoň osmi centimetry drápů zahráli na schovávanou, a Niko přikývl. „Levné a proneseš to detektorem kovů.“</p>

<p>Zapřel jsem se o hranu stolu, abych ho podržel, zatímco Flay vysvobozoval svoje drápy. Vzal s sebou docela velký kus dřeva. „A proto nakupujeme ve slevách.“ Zavrtěl jsem hlavou. Všechno mě to mělo hezky rozptýlit, ale vůbec to nefungovalo. Vzdal jsem to a zasmušile se zeptal: „Zavoláš jim?“</p>

<p>„Ano, dám vědět Dobromile a Vtipálkovi,“ potvrdil Niko. „Jdi a pusť se do přípravy zbraní. Večer tu bude dřív, než bys myslel.“</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, v co mám doufat: že bude mít pravdu a uteče to rychle, nebo že se spletl a povleče se to. Ať tak nebo tak, mířili jsme k nejistému konci a já nevěděl, jestli k němu chci utíkat, nebo se vléct krok za krokem. Kdybych tak věděl, co se stane − kdybych mohl <emphasis>vidět…</emphasis> ale to já nemůžu.</p>

<p>Já tu za vědmu nejsem.19</p>

<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Doslova to letělo.</p>

<p>Den byl jako rozmazaná šmouha a běžel tak, že se jeho nohy sotva dotýkaly země. Měl jsem to vzít jako znamení. Na dobré věci se strašně načekáte. Ty špatné vás dohoní takovou rychlostí, že geparda nechají v prachu daleko za sebou.</p>

<p>Právě jsem si oblékal černé tričko, když ke dveřím mého pokoje přišla Dobromila. Dveře byly otevřené, ale ona stejně diskrétně zaťukala. Zavrčel jsem a ona si to vyložila jako: „Dále.“ Myslím, že někdo jiný by v tom lehce poznal: „Zůstaňte zatraceně venku a hleďte si sakra svýho.“ Ale jak už jsem si všiml mnohokrát předtím, Dobromila není jen tak někdo.</p>

<p>„Kalibane, něco pro tebe mám.“</p>

<p>„Vážně?“ Navlékl jsem si pouzdro a strčil do něj desert eagle nabitý výbušnými náboji a šetčí nůž, jak už ho mám v duchu navždycky označený. „Třeba šťastnej konec? Za ten bych si rád i připlatil.“</p>

<p>Můj sarkasmus okamžitě povadl, když jsem uviděl, co má v ruce. Přišla ke mně a nastavila dlaň. Na ní ležely měděné vlasy spletené do malinkého copánku.</p>

<p>Odmítavě jsem o krok ustoupil.</p>

<p>Druhou rukou mě chňapla za paži a bez slitování mě zadržela. „Vím, že umíš docela dobře utíkat, bráško, ale než to znovu uděláš, chci, aby ses nad něčím zamyslel.“ Sevřela mě ještě pevněji. „Georginu si nevybrali kvůli tobě. Je mnohem pravděpodobnější, že tys byl vybrán kvůli <emphasis>ní.</emphasis> Kaleb potřeboval vědmu a Georgina je, co se týče talentu, zářící slunce mezi bledými hvězdami. To, že ty a Niko máte zase jiný talent, takový, který vám pomohl najít obě koruny, bylo pro něj jen příjemným bonusem.“ Ruka jí sjela dolů k mému zápěstí. „Ty jsi ji do toho nedostal. Zkus na to pamatovat.“</p>

<p>Přitáhla si moje zápěstí k sobě a obratně mi kolem něj uvázala jemný náramek z rudých vlasů. Potom řekla pevným a procítěným hlasem: „Abys měl blízko u srdce to, pro co bojuješ.“</p>

<p>Váhavě jsem se toho dotkl a pak jsem si povzdechl a spustil ruku. Vzal jsem z postele šedou košili s dlouhými rukávy, navlékl si ji přes tričko a nechal ji rozepnutou. Vybral jsem si ji, abych zakryl ramenní pouzdro na zbraně, ale zakryje i něco jiného. Stáhl jsem si rukáv přes zápěstí. Nemusel jsem se pak na náramek dívat, ale s tím, že jsem ho cítil na kůži, jsem stejně nic nenadělal. I když jsem se Georginu snažil držet co nejdál od sebe, pořád se vkrádala zpátky. Tvrdohlavá na holku, co tady ani není.</p>

<p>„Díky,“ řekl jsem ztuhle. Ani jsem sám nevěděl, jestli to myslím vážně, nebo ne. Opřel jsem si nohu o okraj postele a navlékl si kotníkové pouzdro. „Chceš zbraň? Mám jich tu pár navíc.“</p>

<p>„Ne, děkuji. Mně stačí zbraně, které už mám.“</p>

<p>Myslel jsem si, že má na mysli ty přirozené, tesáky a neobyčejnou hbitost, ale když jsem k ní vzhlédl, uviděl jsem, že drží malou, ale nebezpečně vypadající kuši. Měla zbraň zavěšenou na zádech na ručně vyráběném řemínku. Byla to podivná volba a taky jsem jí to řekl. „Myslel jsem, že tohle lidi používali na upíry, ne obráceně.“</p>

<p>„Pravda.“ Potěžkala ji a pak zamířila na bod na vzdálenější stěně. „Ale tenkrát jich bylo všude tolik. A byly zdarma. Žádná žena s trochou sebeúcty by ji neodmítla.“ Už neřekla, že tam nejspíš tenkrát bylo i hodně mrtvých lovců upírů. „Samozřejmě že v tomto osvíceném věku už na nás nikdo nevěří, takže si je teď musím kupovat, ale je tak těžké vzdát se toho, na co jsem si zvykla.“</p>

<p>„Jen s tím nepíchej do Vtipálkova ega,“ řekl jsem a přikryl si pouzdro u kotníku nohavicí.</p>

<p>„Já to slyšel,“ vyštěkl Robin z obýváku. A pak nevěřícně pokračoval: „<emphasis>Co</emphasis> že jsi udělal?“</p>

<p>Domyslel jsem si, že ten poslední kousek nepatřil mně, a měl jsem pravdu. Když jsem přišel do pokoje, skláněl se nad gaučem a obličej měl jen centimetry od Flayova. Vlk byl rozvalený na polštářích a vypadal, že ho to vůbec nezajímá. „Přes dvě stě tisíc dolarů, ty prašivý psisko. Ta mizerná hromada kovu a závěsů stojí víc než dvě stě tisíc dolarů a takovej balík já teda <emphasis>nevypláznu.</emphasis>“</p>

<p>Flay přehnaně zívl. „Pro Slaye.“</p>

<p>„Jo, to už jsi říkal předtím, a já sice obdivuju tvoji touhu zařídit mu dětskej pokoj na kolech, ale nebudu za to platit. Takže kde je ten <emphasis>hrithia</emphasis>[15] karavan?“ Vtipálek možná věří, že angličtina je na nadávky nejlepší jazyk, ale řečtina mu zjevně taky zní dostatečně nepříjemně.</p>

<p>Asi stejně nepříjemně jako zavrčení, které vypustil Flay. „Pro Slaye. Pro <emphasis>syna.</emphasis>“</p>

<p>Celou dobu jsem si říkal, že Flay prokazuje ohledně únosu svého syna nevšední klid a vyrovnanost, a to měl Kaleb to dítě o týdny déle než George. Jenže najednou se zdálo, že vlk prostě jen dobře skrýval bolest. Ale teď z něj sálaly emoce. Vypadalo to, že v sobě dusí něco moc vážného a že to teď všechno vybuchne Vtipálkovi do obličeje.</p>

<p>„Děti, nechme si zlobu pro toho, kdo si ji zaslouží víc.“ Niko chytil Robina pevně za rameno a odtáhl jej.</p>

<p>„Já mám zloby dost pro všechny,“ informoval nás puk povýšeně, ale nechal se odtáhnout. Pořád ještě kulhal, ale zlepšilo se to natolik, že šel s námi. Ne, že by si neustále nestěžoval a neremcal a nepředváděl neutuchající zbabělost. Právě naopak. Ale my neposlouchali. Vtipálek je prostě takový. Jistým způsobem je to uklidňující. Nepřirovnal bych to k ukolébavce nebo něčemu takovému, ale dá se na to spolehnout. A ve světě na ostří nože, ve kterém žijeme, může něco takového uklidňovat.</p>

<p>Ovšem netrvalo to dlouho. To remcání ano − toho má snad nekonečnou zásobu. Ale když jsme zaparkovali pár bloků od Měsíčního svitu, neměl jsem náladu, aby mě kdokoli nebo cokoli uklidňovalo. Projeli jsme kolem vlkodlačího klubu a byla tam tma. Mysleli jsme, že tam bude narváno, aby měl proti nám Kaleb koho použít, ale místo vypadalo zavřené. Asi vás nepřekvapí, že jsem tomu nedůvěřoval. Sevřel jsem nůž ještě pevněji. Vytáhl jsem ho z pouzdra hned, jak jsme nastoupili do dodávky, a už jsem ho nepustil. Dodávku jsme měli tutéž, jakou pro nás Robin pořídil předtím, i s otisky vlčích zubů a tak. Zpoza volantu na Flaye upřel pohled, který pálil jako zelený laser. „Pro případ, že bys měl nějaké úmysly, ty nohu obskakující zloději,“ procedil mezi sevřenými zuby, „v tomhle autě je sledovací zařízení. Jeď si, kam chceš, a já tě stejně najdu.“ Začínal jsem mít dojem, že Vtipálka víc než skutečná ztráta rozčílilo to, že si mu někdo dovolil něco ukrást. Jemu, který se považuje za dokonalého zloděje.</p>

<p>Když jsme zaparkovali, vylezl jsem z auta až jako poslední. Podle udiveného trhnutí bílého obočí jsem poznal, že Flay si myslel, že půjdu první… Nebo že se s ním přinejmenším budu o tu čest handrkovat. Sorry, Snížku, zamysli se znova. Já nejsem toho názoru, že za tím, kdo sedí v koutě, žádné štěstí nepřijde. Ne, já si spíš myslím, že pokud se neukážete, tak si vás špatné věci nenajdou. Je to hloupé a nepraktické, ale na chvíli jsem se tomu oddal. Možná že hluboko uvnitř toužíte, aby bylo po všem, aby zmizely ty věci, které se ukrývají ve zlých předtuchách. Ale co se stane, když se zlé předtuchy stanou skutečností? Kaleb potřebuje George živou, jenže co já vím, co udělá, když bude v úzkých? Napadaly mě stovky věcí a ani jedna z nich nebyla příjemná.</p>

<p>Nechtěl jsem se postavit tomu, co by se z toho mohlo vyvinout. Nevěděl jsem, jak dlouho můj malý výlet do říše odmítání potrvá. Všechen ten skvělý předstíraný klid, který mě obklopoval, by se mohl odebrat do věčných lovišť. Až se to stane, nikdo určitě nebude chtít být nablízku… a já ze všech nejmíň.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil na asfalt. Jeden krok, a přitom to vypadalo jako pokus vyskočit z letadla jen s čestným příslibem padáku. „Tak jdem.“</p>

<p>Kaleb se Nikovi do telefonu neobtěžoval říkat, aby přišel sám. Na to byl moc mazaný. Věděl, že by k tomu nedošlo, ani kdybychom mu nalhali kdovíco. V kombinaci se zavřeným klubem to nevypadalo moc dobře. Kaleb je za tím svým doslova žraločím úsměvem sebejistý parchant, ale taky má právo se tak cítit. Flaye proměnil v poslušného psíčka a s námi manipuloval hned od začátku. Ani jedno z toho nebylo úplně jednoduché, ale on se sakra postaral o to, aby to jednoduše vypadalo. To, že klub působil prázdně, ještě neznamenalo, že prázdný opravdu bude. I kdyby nevěděl, že jsme přišli na to, k čemu je koruna dobrá, musí mu být jasné, že neodejdeme bez George a Flayova dítěte.</p>

<p>Škoda, že nás tak pečlivě sledoval. Bylo by fajn mít Flaye v záloze… Takhle musíme doufat, že Flay nenajde svoje děcko v prvních dvou vteřinách a nenechá nás na holičkách. A nejspíš by si vzal i dodávku, ať má sledovací zařízení, nebo ne.</p>

<p>Dobromila před námi zhasínala pouliční osvětlení. Vždycky se ozvalo tlumené brnknutí kuše, okamžitě následované slabým třesknutím a pak cinkáním padajícího rozbitého skla. Naprostá tma z toho nebyla. Ve městě nikdy nemůže nastat úplná a skutečná tma. Ale okolní stíny se tím dost prohloubily a my v nich zmizeli. Když jsme přicházeli ke klubu, nikdo nás nemohl vidět. Jasně, mohli nás vycítit, pokud na to měli dostatečné schopnosti. Slyšet nás? Možné, ale ne moc pravděpodobné. Vidět nás? Ne. Dokonce ani bledého Flaye, který byl oblečený celý v černém, včetně bundy s kapucí, již měl staženou hluboko do obličeje. Všichni se umíme dobře schovat. Trénink, genetika, dovednosti lovce, zvyky zloděje − ať je důvod jakýkoli, všichni se umíme pohybovat ve tmě.</p>

<p>Niko šel vpředu a nesl korunu. Flay s Dobromilou byli v postranní uličce a já s Vtipálkem jsme šli zezadu. Ještě než jsem tiše vyklouzl, zatarasil mi bratr cestu svým mečem. Měl ho upravený pro noční boj, čepel byla celá černá, takže jsem ji spíš cítil, než viděl. Plochou stranou mě klepnul do holeně a na místě mě zastavil. Vnímal jsem jen třpyt v jeho očích. Olivová pleť nebyla vidět a světlé vlasy byly zakryté kapucí.</p>

<p>„Neudělej <emphasis>nic</emphasis> pitomého,“ varoval mne tiše. Ten zvuk mohl jen doufat v to, že z něj bude šepot, až vyroste.</p>

<p>To se líp řekne, než udělá, ale natáhl jsem ruku a poklepal ho po lopatce. Okamžitě mě pochopil. Hlídej si záda. Ucítil jsem známé zatahání za culík jako souhlas a pak se rozplynul ve tmě. Jestli si někdo musí hlídat záda, je to Kaleb. Pokud k tomu Niko dostane jen minimální příležitost, pokosí ho jako pšenici. Já jen doufám, že to uvidím.</p>

<p>Vzadu už se Vtipálek oknem protáhl dovnitř. Nezaznamenal jsem žádné zabezpečovací zařízení, ale i kdyby tam bylo, Robin by si s ním nejspíš poradil, aniž by ho to nějak zdrželo. Zmizel uvnitř a já ho následoval. Protáhl jsem se dovnitř a opatrně si stoupl na něco, co vypadalo jako deska stolu. Vevnitř byla větší tma než venku a já se cestou na podlahu muset spoléhat jen na hmat. Nesnažil jsem se nic vyčenichat. To místo bylo tak nasáklé alkoholem a stopami tisíců různých stvoření, že jsem vůbec neměl šanci chytit pachovou stopu. Flay by to možná dokázal − vlčí nos je citlivější než můj − ale já prostě nedokázal říct, jestli tam Kaleb je, nebo ne.</p>

<p>Vytáhl jsem z kapsy miniaturní baterku a zastínil ji dlaní. Tlumené červené světlo, které mi procházelo rukou, stačilo na to, abychom poznali, že jsme ve skladu. Stůl byla ve skutečnosti neotevřená bedna. Místnost byla plná krabic a beden, z nichž některé byly prázdné a některé ne. Většinou v nich bylo jídlo nebo různé druhy alkoholu. Vtipálek se sklonil nad jednou otevřenou bednou a uctivě odtud vytáhl láhev. V přítmí jsem viděl, že je pokrytá prachem a špínou a připadalo mi to jako naprostá ztráta času.</p>

<p>Vyrazil jsem k zavřeným dveřím a cestou jsem ho loktem šťouchl do žeber. „Polož to,“ sykl jsem.</p>

<p>Zatvářil se hrozně ublíženě, ale velice pečlivě a opatrně ji uložil zpátky a váhavě odtáhl prsty. „Víš, jakou to má cenu?“ zašeptal toužebně.</p>

<p>„Ne takovou jako Georgin život,“ odpověděl jsem se strnulým sebeovládáním. Sáhl jsem po klice a pak jsem zaváhal. Podíval jsem se nahoru, zamyslel se nad levným deskovým stropem a pak pomalu řekl: „Myslíš?“</p>

<p>Vtipálek následoval můj pohled. „Jo.“ Zazubil se. „Myslím.“</p>

<p>Prošel jsem do úzké chodby, která vedla ven ze skladu. Na podlaze byl hnědý průmyslový koberec a stěny byly omšele smetanové. Uprostřed zašlé, lanolinově zbarvené stěny byl jeden dokonalý otisk lidské ruky. Zdál se temně rudý a visel asi ve výšce mých ramen. Byl dost čerstvý na to, abych viděl, jak se pořád ještě vlhce leskne. Pochmurný signál k zastavení, zamrzlý v čase.</p>

<p>Byl příliš velký; věděl jsem to. Ale stejně jsem vedle položil dlaň, abych ho porovnal. Otisk byl stejně velký jako moje ruka, ne malý a jemný jako Georgina. Přitiskl jsem prsty na zeď a pak je spustil. Ať je velký, jak chce, ta krev mohla patřit komukoli. Nemusela nutně patřit tomu, kdo otisk vytvořil.</p>

<p>Pokračoval jsem dál a nechal osamocený otisk za sebou. Příšerně špinavý koberec tišil mé kroky. V ruce jsem pevně svíral rukojeť nože a čepel jsem měl opřenou o spodní část předloktí. Když budu vypadat neozbrojeně, může to útočníka − i když jen na okamžik − zmást tak, že si bude myslet, že jsem zranitelný. Začne se chovat arogantně a neopatrně. Bez arogance bych se klidně obešel, ale neopatrnost se mi líbí.</p>

<p>Když jsem se přiblížil k dalším dveřím vedoucím z chodby, přání se mi splnilo. Můj první protivník byl neopatrný, vůbec se nekryl, a buď si toho, že mám nůž, nevšiml, nebo ho to nezajímalo. I přes to všechno se mě ze všech sil pokusil dostat. A já ho nechal; neměl jsem moc na vybranou. Dveře se otevřely a něco jimi proběhlo. Okamžitě to následovala ostrá bolest v lýtku a já padl na bok. Když jsem přistál, přehodil jsem si v ruce nůž a švihl jím dolů. Podařilo se mi ho zastavit až těsně předtím, než jsem ho vrazil do chlupaté hlavy. Studená ocel na temeni hlavy Slaye ani přinejmenším nevyvedla z míry. Dál mě hryzal do nohy, jako by to byla nejlepší kost.</p>

<p>Nebyl bílý jako jeho otec, spíš měl nádech krémově meruňkové barvy, s jasnýma velkýma očima, hnědýma jako čokoláda a dvakrát tak sladkýma. Tedy, alespoň tak vypadaly do chvíle, kdy jste si všimli svojí krve na jeho čumáku a cárů svých kalhot, které mu visely z ostrých dětských tesáků. Přiznávám, že to byl ten nejroztomilejší malý masožrout, jakého jsem kdy viděl, ale i tak svoji nohu potřebuju. Chytil jsem ho za kůži za krkem a snažil se ho odtrhnout. Nezabíralo to. Chňapl mě znova a další nervová zakončení zakvílela bolestí. Zaklel jsem, prudce zatřásl nohou a zatáhl ještě víc. Malinké tesáky mi rozedraly kůži, ale konečně jsem se ho zbavil. Zavrčel zklamáním a kroutil se v mém sevření. Vážil nanejvýš dvacet kilo, ale byl hbitý jako lasička a já ho málem pustil. Chytil jsem si ho pořádně do podpaží, pokusil se ho držet tak v klidu, jak to jen šlo, a přísně mu zašeptal do ucha: „Uklidni se, ty malá chlupatá koule. Poslal mě tvůj táta. Je tady. Flay je tady.“</p>

<p>Podle pěny lítající mu od huby a vzteklého vrčení jsem poznal, že mi to nejspíš neuvěřil. Tlapkami zběsile hrabal do vzduchu a dál chňapal do prázdna. Jeho matka musela být z klasického chovu; byl v dokonale vlčí podobě. A kdyby chtěl, mohl být i člověk. Škoda, že se mu zrovna nechtělo, protože tak by bylo jednodušší toho malého vražedníka zklidnit.</p>

<p>Kolem krku měl provaz upevněný kovovou sponou. Druhý konec byl překousaný. Byl to dost tlustý provaz a vlčeti to muselo chvíli trvat. Dětské tesáky se víc hodí na kousání do nohy než do kvalitního provazu. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti, v níž byl uvězněný. Byla tam miska s vodou, rozházené noviny a v rohu hromada prázdných plechovek od psího žrádla. Psí žrádlo. Ježíši. Byl tam taky cítit zatuchlý puch staré moči a výkalů, ale místnost byla vcelku čistá. Jenže to nic moc nevylepšovalo. Pořád to bylo dítě, bez ohledu na to, jak to tam vypadalo. Byl tam zavřený už nějakou dobu a zacházeli s ním jako se zaběhlým pouličním voříškem. Poskytovali mu jen minimum péče, aby ho udrželi zdravého. Kaleb se o něj musel alespoň trochu starat, pokud chtěl dál manipulovat jeho otcem. Ale myslím, že jakmile by ze scény zmizel Flay, syn by ho rychle následoval. Chudák dítě.</p>

<p>Tomu nebohému dítěti se podařilo mrsknout hlavou a chňapnout mě za košili. Škubnul čumákem, vytrhl kus velikosti grapefruitu a okamžitě ho sežral. Využil jsem příležitosti, kdy měl zaměstnané čelisti, a přehodil si ho do druhé ruky, abych si mohl vzít nůž. Vážně jsem přemýšlel nad tím, že utrhnu kus košile a zavážu mu s ním čenich, aby byl pokoj. Ten plán měl jen dvě mouchy. Za prvé, pravděpodobně bych při tom přišel o nějakou končetinu. Za druhé, až by Flay uviděl, co jsem udělal, urval by mi nejspíš i ty ostatní.</p>

<p>Zkusil jsem to naposledy. „Vážně, kluku. Buď zticha. Tvůj táta je tady a jdeme ho hned najít, přísahám. Ale jestli budeš dělat hluk, tak nás dřív najde ten zlej.“ „Zlej“ je docela relativní pojem, ale doufal jsem, že ho tříleté dítě pochopí správně.</p>

<p>Pochopilo. Oči byly pořád divoké a ostražité, ale vrčení postupně ustalo. Sice mu vibrovalo v hrudním koši, ale skrze zuby, které měl vyceněné, už žádné neprošlo. Bylo to to nejlepší, v co jsem mohl doufat, a taky jsem to tak vzal.</p>

<p>Dveře na konci chodby nebyly zamčené; stejně jako dveře vedoucí do Slayova pokoje ani <emphasis>neměly</emphasis> žádný zámek. To vypadalo jako dobrá zpráva, ale nebylo tomu tak. Kaleb nevynaložil ani nejmenší námahu, aby to vetřelcům nějak zkomplikoval. Tím pádem se mi nechtělo zrovna skákat radostí z toho, co je přede mnou. Chvíli jsem zvažoval, že Slaye vrátím do jeho pokoje a znovu ho přivážu. Bojovat jen jednou rukou bude pro mě i pro něj dost riskantní. Zaváhal jsem, ale pak jsem zavrtěl hlavou. Se mnou byl nakonec o malinko víc v bezpečí, než kdybych ho nechal samotného napospas čemukoli, co by se mohlo plížit kolem. Kaleb tu určitě není sám. Nemůže být. Na to je zatraceně chytrý.</p>

<p>Sebral jsem baterku, která mi upadla, když se mi Flayovo mrně zakouslo do kotníku, zhasnul ji a strčil do kapsy. Tma byla téměř naprostá a já si přesunul nůž do pravé ruky. Zpoza dveří vycházelo jen slaboučké šedé osvětlení. Zápěstím jsem zmáčkl kliku, opřel se ramenem do dveří a lehce zatlačil. Ozvalo se zaskřípání rezavých pantů, ale bylo slaboučké a nemohlo být slyšet moc daleko. Vzduch byl ztěžklý týmiž pachy, jaké jsem cítil, když jsme vlezli do budovy − alkohol, páchnoucí pozůstatky těch, kdo ho pili, a zjevně ještě něco dalšího. U boku se mi ozvalo horlivé čmuchání, Slay zdvihl čumák a pak, dřív než jsem stačil domyslet, co přijde, rozčíslo vzduch jako siréna zvonivé zavytí.</p>

<p>Nemluvím po vlčím, ale ani nemusím. Poznám volání táty, když ho slyším. A taky poznám, když přijdu o výhodu překvapení. Ale aspoň jsem díky vlčeti věděl, že se dovnitř dostal ještě někdo z nás. Flay ani nemusel odpovídat. Jenže stejně zavyl. Vlci. Řídí se emocemi a mozkem se nenechají spoutat ani za nic.</p>

<p>„Zatraceně,“ zamumlal jsem a automaticky se skrčil ke straně. Díky tomu mi mačeta neusekla pěkný kousek hlavy. Kov uhodil o dveřní rám a následovalo bublavé nespokojené syčení. Rozbředlý zvuk. Okamžitě jsem si ho zařadil a seknul nožem. Pořád tam nebylo skoro žádné světlo, ale mé oči se pomalu přizpůsobovaly. Rukou mi projel otřes, jak nůž narazil na maso, a já uviděl velice nezřetelný útočníkův obrys. Zaoblené tvary, studené a vlhké maso, krev páchnoucí jako bahnitá říční voda − byl to vodyan. Zatím jsem potkal jen jednoho. Zřídkakdy opouštějí vodu, ale rádi sežerou kohokoliv, kdo má smůlu, že tam spadne. Představte si humanoidní pijavici asi tak velkou jako dospělý muž. Ve vodě jsou rychlí jako žralok, ale na souši jsou pomalejší − proto ta mačeta. Kdybych si měl vybrat, raději bych byl rozsekaný na malinké kousky, než aby mi zkapalněly vnitřní orgány a on je pak vysál. Každý má rád něco.</p>

<p>Můj nůž prořízl maso tam, kde by člověk měl krk. Vodyani nic takového nemají. Pod vlhkým a hrubým náznakem lidské tváře − vtípek přírody − mají jen tlusté, gumovité maso. Pokud nejste vyzbrojeni motorovou pilou, můžete do něj sekat třeba hodiny, aniž byste něčeho dosáhli. Stáhl jsem ruku zpátky, upustil čepel a sáhl po eaglu. Obyčejná kulka by s ním taky moc nenadělala, ale můj předčasný dárek k narozeninám by mohl.</p>

<p>Zatímco jsem vytahoval zbraň, připlul vodyan blíž a pozvedl rosolovitou paži se třemi prsty, aby znovu máchl mačetou. Pulzující přísavka, kterou měl místo pusy, opět zasyčela, ale tentokrát s nádechem bolesti. Slay, ten protivný malý hajzlík, se zakousl do jednoho z poletujících výrůstků, jež lemovaly vodyana od pasu dolů. Kruci, nemůžu tomu vlčeti přenechat veškerou zábavu. Zamířil jsem zhruba doprostřed a vystřelil.</p>

<p>Exploze byla tlumená, ale pleskání kousků vlhké hmoty o zeď už tolik ne. Vodyanova hlava se nepřirozeně vlnila a ohýbala, jak se pokoušel podívat na kráter uprostřed těla. I když ten kráter byl ve skutečnosti spíš tunel, protože pijavice se zapotácela a upadla. Jakmile jsem se vyhýbal pádu jejího těla, cítil jsem, jak mě do paže a zad tluče malý ocas. Tomu chlupáčovi se to zjevně líbilo. Jaký otec, takový syn.</p>

<p>Sebral jsem nůž a šel jsem dál. Teď už byl slyšet hluk − zvuky boje, zvonění kovu a vzdálené vzteklé vrčení, které jsem okamžitě poznal. Flay se snažil dostat k nám, a podle toho, jak to znělo, se mu to moc nedařilo. Moje oči už docela přivykly tmě a já pochopil, že jsme v hlavní místnosti klubu. Vlk tam s námi ještě nebyl, ale to neznamenalo, že jsme tam se Slayem sami.</p>

<p>Byl tam Kaleb.</p>

<p>To monstrum, které uneslo George. Ta stvůra, která námi neustále manipulovala. Ten hajzl, co unáší děti a ničí životy. Konečně jsem dostal šanci připíchnout mu ruce k podlaze španělskými dýkami, vyrvat mu srdce z hrudi a pak mu ho nacpat mezi špičaté zuby. To je dost podrobný obrázek, že? Pekelně detailní. Takže − mohli byste se ptát − jak jsem na něj tak rychle přišel? To ne já.</p>

<p>Někdo mě předběhl.</p>

<p>Kaleb, ta milá piraňa, ležel roztažený na podlaze. Oči měl lesklé a prázdné jako skleněné kuličky. Podivně špičaté zuby měl zabořené do masa vlastního srdce. Ruce měl celé od krve a dlaně ošklivě potrhané, jak zápasil s dýkami, které ho držely u země, zatímco mu rozřezávali hruď. Predátor se stal obětí.</p>

<p>Uzavřel jsem v sobě tolik nenávisti a vzteku, jen abych dosáhl mrazivého klidu. Teď jsem cítil, jak se to někde hluboko dole v temnotě všechno pohnulo, nechápající a snažící se prodrat na povrch. Moje emoce té situaci sice neporozuměly, ale hlava ano. Když nám Flay poprvé řekl o svém synovi, ptali jsme se ho, proč prostě nepřinutil Kaleba, aby mu řekl, kde Slaye drží. Ti dva byli spolu, když jsme se poprvé setkali s Kalebem v jeho kanceláři. Proč vlk z toho arogantního parchanta nezačal stahovat kůži kousek po kousku, dokud by vlče s řevem nevydal?</p>

<p>Protože ten zmiňovaný hajzl má <emphasis>společníky.</emphasis> Jeden zmeškaný hovor, a syn zemře − říkal Flay − Kalebovi společníci by se o to postarali. Co jsme ovšem nevěděli, bylo, že Kaleb je jeden ze společníků. Nebyl ten, kdo to celé vymyslel. Byl to pěšák tak jako my. A jako každý správný pěšák, byl i on obětován − i když ne v šachovém smyslu, ale doslova a se spoustou krve.</p>

<p>„Já si opravdu musím na okno pověsit ceduli <emphasis>Zákaz vstupu zrůdám.</emphasis> Takhle můj majetek klesá na ceně.“</p>

<p>Rozeznal jsem ten netečný a opovržlivý hlas, který přicházel zezadu, stejně rychle, jako jsem poznal dýky. Mistr úkladů, někdo, kdo touží po moci stejně, jako je úskočný a bezcitný… piraňa by v těchto ohledech nikdy nemohla dosáhnout takové dokonalosti jako puk. Zkurvysyn. Zíral jsem na něj u baru, <emphasis>mluvil</emphasis> jsem s tím parchantem a ani jednou mi neblesklo hlavou, že je něco jiného než vražedně znuděný nesmrtelný. Jak moc vražedný je, jsem měl právě zjistit.</p>

<p>Než mi mohl zoufalý příkaz „čelem vzad“ doputovat nervovými impulzy z mozku až ke svalům, bodl mě. Ve výbuchu oslepující bolesti se mi kov zabodl do půli zad na pravé straně. Spíš jsem cítil, než slyšel, křupnutí čepele o kost. Vyškubl jsem se mu, trhání masa doprovodily vlny nevolnosti a já upadl na kolena. Slay se mi vytrhl, udělal kotrmelec a zběsile utíkal do hlubší tmy za barem. Zaťal jsem zuby, převalil se, přikrčil se a pozvedl ruku s eaglem. Vykopl mi ho z ruky pohybem tak rychlým, že jsem v šeru viděl jen šmouhu. Patu mi pak vrazil pod bradu a skopl mě na záda.</p>

<p>„Poučné.“ Temně zelené oči se přemítavě dívaly nejdřív na mě a pak na čepel. „Pro Ólfi je to smrtelné zranění. Zdá se, že zrůdy jsou odolnější. Máš srdce tam, kde lidi, co?“ V ruce se mu objevila další dýka; nejspíš je kupuje ve velkém. Vyhodil ji do vzduchu a pak ji chytil tak, že ji měl připravenou ve vrhací poloze. „Zkusíme tu teorii prověřit.“</p>

<p>Byl to Vtipálek, každým coulem. Málem bych zapomněl, jak podivně podobné jsou si jejich tělesné schránky. Jediné, co chybělo, byl široký úsměv. Robin obyčejně na tváři nějaký měl, ať už byl samolibý, lascivní, lichotivý, rozmarný, arogantní nebo obchodnicky nenasytný. Tenhle puk se nikdy nesměje. Ani psychotickým šklebem zabijáka. Je jako prázdná ledová loď. Ale pyšný je, to se mu musí nechat. Bez arogantního ega by se kterýkoliv příslušník toho rodu zhroutil a zemřel. Bylo to jediné slabé místo, ve které jsem mohl doufat, a tak jsem na ně zamířil.</p>

<p>„Proč jsi to neudělal sám?“ procedil jsem mezi pevně zaťatými zuby. Na zádech mi košilí prosakovala krev, ale puk měl pravdu. Nebylo to smrtelné zranění. Kruci, kdybych dostal šanci, ani by mě moc nezpomalilo. „Proč jsi nesebral korunu Kerberovi? Nebo proč jsi nenechal Kaleba, aby to udělal?“ Svoji zálohu jsem měl u kotníku. Lehce bych tam dosáhl, jen kdybych ho mohl trochu rozptýlit. Ale bylo to zatraceně velké kdyby. Robin by na to byl moc chytrý a nenechal by se nachytat. Pokud totéž platí pro jeho zlé dvojče, jsem opravdu v troubě.</p>

<p>„Je pro tvůj kříženecký mozek tak těžké na to přijít, zrůdo?“ zeptal se posměšně. „Pak to tedy těm pomalejším z nás vysvětlím. Kaleb na to neměl dostatečně silný žaludek, což je teď vidět ještě lépe než předtím.“ Oči se mu jakoby krvavě zaleskly odrazem toho, co zbylo z Kaleba. „A Flay,“ odfrkl si opovržlivě. „Už jeho chov vše napoví. Sotva se umí slušně chovat uvnitř v domě. Co se týče mě, mě by mezi sebe nevzali. Neprávem označen za zloděje a amorálního přeběhlíka…“ Po tváři se mu rozlil úsměv − a to jsem si myslel, že toho není schopen − ledový a mrtvý. Jestli v něm někdy přežívala nějaká emoce, už se dávno stulila do klubíčka a zemřela. „Ale co to povídám? <emphasis>Já</emphasis> jsem hlavní důvod toho, že mezi zloději není žádná čest. Kerberos by mě nepřijal. Žádný člen Klanu by to neudělal.“</p>

<p>„To je jedna z mála věcí, který se jim dají připsat k dobru.“ Posouval jsem prsty o centimetry dolů ke kotníku a neustále se mu díval do očí. Neumím podvádět jako puk − to neumí nikdo − ale taky nejsem otevřená kniha. Kdybych ho mohl zmást na dostatečně dlouho…</p>

<p>Ale samozřejmě že jsem nemohl.</p>

<p>„Sice si tuhle zdlouhavou hru děsně užívám,“ − jeho pohled sjel k mému kotníku a zpátky − „ale mám něco na práci.“ Zvedl hlavu a poslouchal zvuky kolem nás. Flay byl v jiné části budovy. Zepředu se ozývaly křik a vytí, což znamenalo, že Niko se ještě neprobil dveřmi. „Musím vysát vědmu. Musím učinit krvavé oběti. A zabít zrůdu.“ Botou mi přidupl zbraň ke kotníku a tlačil na maso a kost pod ním tak, že je málem zlomil. Než jsem na něj stačil v sebevražedném útoku skočit, zastavil nás oba identický hlas.</p>

<p>„Hobgobline.“</p>

<p>Ozval se nejdřív seshora a pak vedle nás, když Vtipálek proskočil tenkým stropem. Přistál jistě a zřejmě dělal, co mohl, aby zakryl, že má zraněnou nohu. Jeho čepel, ne tak elegantní jako španělská dýka, ale stejně smrtící, přistála na krku jeho přesné kopie. „Dlouho jsme se neviděli,“ dokončil sametově. „Myslel jsem, že jsi mrtvý. Zaslouženě mrtvý.“</p>

<p>Můj útočník zlehka otočil hlavu a ta příšerná, strašidelná napodobenina úsměvu se vrátila. „Teď si méněcennými osobami nechávám říkat pan Hob.“</p>

<p>„A ty méněcenné osoby, to budou asi všichni kromě tebe, že?“ Robinův obličej vypadal jako maska. Kůže na něm byla nepřirozeně napjatá.</p>

<p>„Nikdo to nemůže vědět líp než ty, Vtipálku.“ Přitlačil nohu ještě víc a já cítil, jak mu pod patou praská můj kotník.</p>

<p>Nečekal jsem, až jej Robin varuje před útokem. Osvobodil jsem nohu a odvalil se stranou. Okamžitě jsem zjistil, že Robin Hoba vůbec nevaroval a rovnou se ho pokusil připravit o hlavu − a ať jsem prokletý, jestli ho nazvu <emphasis>panem</emphasis> Hobem. Zvedl jsem hlavu právě včas, abych zahlédl konec otočky vzad a celé dotažení švihu. Byla to nádherná rána, tedy pokud se o něčem tak naprosto násilnickém dá říct, že je to nádherné. Úsporné pohyby, elegance a ohromující rychlost… jo, bylo to nádherné. A taky to nebylo vůbec k ničemu.</p>

<p>Hob byl stejně hbitý jako Vtipálek, možná ještě hbitější, a nebyl zraněný. V jednom okamžiku stál vedle Robina a ve druhém byl pryč. Robinův meč zasáhl jen vzduch. Téměř klopýtl na zraněné noze, stěží udržel rovnováhu a otočil se právě včas, aby mečem odrazil čepel dýky. Já na nic nečekal. Hrábl jsem po osmatřicítce, kterou jsem měl u kotníku, a vystřelil. Měl jsem dojem, že jsem Hoba zasáhl, ale nebyl jsem si jistý. Když zazněl můj výstřel, Hob odrazil Vtipálkův útok, skrčil se a pak vyskočil nahoru a zmizel přesně v tom otvoru, kterým se tu Robin objevil. Jen tak vyskočil skoro do tří metrů a provedl to se směšnou lehkostí. „Zkurvysyn.“ Zamířil jsem nahoru a poslal za ním dalších pět výstřelů. „To asi nedokážeš, nebo jo?“</p>

<p>„Ne.“ Vtipálek zavrtěl hlavou a rty měl sevřené do tenké linky. „Je starší než já. Zesílil a je rychlejší.“</p>

<p>Znova jsem si ten skok přeměřil a bezmocně jsem svíral osmatřicítku. Ať je starý, jak chce, tohle byl pekelný skok. „Zatraceně, o kolik je starší?“</p>

<p>„Je nejstarší z nás. Možná byl dokonce první. Úplně původní Šílený Kloboučník[16],“ řekl temně. „Jenže beze smyslu pro humor. Je šílený, Kale. Naprosto. Chce to, co chce, a žádná cena není dost vysoká, nic pro něj není příliš obtížné. To on byl mocí pohybující stovkami trůnů. Sám Alexandr se mu klaněl.“</p>

<p>„Jo, to je všechno fakt fascinující.“ Znovu jsem nabil a pak si zbraň zastrčil zezadu za pásek. „Vysaď mě nahoru. Pak běž, najdi ostatní a řekni jim, co se děje.“</p>

<p>„Zabije tě,“ vyhrkl Vtipálek. „Půjdu já.“</p>

<p>To byl z jeho strany naprostý nedostatek důvěry, ale neměl jsem čas dovolit si ten luxus a cítit se uraženě. „Fajn. Tak hejbni zadkem. Našel jsem Slaye, ale ne George. Jestli se tvoje zlý dvojče dostane pryč, jsme v troubě.“ Nastavil jsem mu ruce a vysadil ho.</p>

<p>Ozvalo se heknutí, jak se zapřel o okraj díry a vytahoval se nahoru. „Bez koruny neuteče daleko.“</p>

<p>„Co kdybychom ho nenechali ujít ani jeden zatracenej metr? Tak už <emphasis>jdi.</emphasis>“ Ale mluvil jsem sám k sobě. Byl pryč. Což neznamenalo, že jsem sám. Uslyšel jsem dupot a rachot a pak na scénu vběhli čtyři nemrtví. Lezli jeden přes druhého jako hladové krysy, které se snaží co nejdřív dostat ke žrádlu. Neměl jsem rád nemrtvého, se kterým jsem se musel paktovat u Kerbera, a měl jsem dojem, že tihle se mi taky nebudou líbit. To málo světla, co tam bylo, se lesklo na vlhkém mase a odráželo se v mléčných očích. Zahnuté řezáky byly vyceněné chutí k jídlu, ne strachem. Ne, tohle byly <emphasis>šťastné</emphasis> pseudomrtvoly − přesně do okamžiku, kdy jsem každým svíjejícím se mozkem prohnal kulku. Někdy jsou filmy pravdivé. Padli k zemi, převalovali se a škubali sebou. Jejich pět kamarádů, kteří čekali hned za nimi, to nezpomalilo ani v nejmenším.</p>

<p>Zbývaly mi dvě kulky a neměl jsem čas znovu nabít. Dvakrát jsem vystřelil, upustil osmatřicítku a hrábl po glocku, který mi Hob vykopl z ruky. Upadl někam napravo; předtím jsem ho slyšel, jak poskakuje a klouže po podlaze, ale teď jsem ho nikde neviděl. Jeden z nemrtvých byl rychlejší než ostatní a skočil. Paže s klouby na podivných místech se po mně natáhly se zakřivenými prsty a drápy, které vypadaly jako rybářské háčky. Sehnul jsem se, ale nemrtvému se nedalo tak snadno vyhnout. Otočil se na místě hbitě jako kočka a chytil mě drápy za košili. Za zvuků trhané látky jsem se uvolnil, skočil jsem na podlahu a převalil se. Pořád ještě jsem měl nůž, a když se na mě znova vrhl, prořízl jsem mu břicho. Vyvalila se na mě teplá krev. Nemrtvý mi chňapal zuby po krku a já ho odkopl. Dopadl na jednoho z ostatních a srazil ho na zem, ale zatraceně rychle se ke mně blížili další dva.</p>

<p>Vyhrabal jsem se na nohy, sebral z jednoho stolu židli a máchl s ní tak silně, abych aspoň jednoho odrazil. Chaboučká směska plastu a kovu se mi rozpadla v rukou, ale útočníkovi se sakra nestalo vůbec nic. Naštvaně jsem zaklel, a když na mně přistál, zahákl jsem mu paži kolem krku. Otočil jsem se a hodil ho na zem. Hned vzápětí jsem mu vrazil nůž do hrudi. To ovšem poslednímu z nich poskytlo příležitost, jakou potřeboval. Přistál mi na zádech a strhl mě k zemi. Tvrdě jsem přistál na zraněném nemrtvém pod sebou a ten, co jsem ho měl na zádech, mi zabořil zuby do ramene. Ten dole bez ohledu na nůž v hrudi taky nehodlal jen tak ležet. Tiše zasupěl, hnědá krev mu při tom pěnila u pusy, a obtočil mi mokré pavoučí prsty kolem krku.</p>

<p>Zavrčel jsem a zakroutil nožem v hrudi nemrtvého, což vyvolalo bublavý jekot. Pak jsem sebou hodil dozadu. Snažil jsem se zároveň zbavit sevření na krku a odhodit toho, kterého jsem měl na zádech. Podařilo se mi to jen částečně. Prsty můj krk pustily, ale ten zkurvysyn na zádech se dál držel ze všech sil. Zuby měl zabořené hluboko v mých svalech a ruku obtočenou kolem mé hrudi, aby si mě mohl přitáhnout blíž. Byl pekelně silný. Jejich těla sice vypadají jako kost a kůže, co sotva vylezla z hrobu, ale mají ocelové sevření a provazce svalů silných jako ostnatý drát. Snažil jsem se ho chytit za hlavu a přetáhnout dopředu, ale on obtočil nohy kolem mých a zahákl se za mě. Ježíši, jestli se nechám sejmout zatraceným nemrtvým, bylo by lepší, kdybych tu umřel. Měl bych to od Nika na talíři dennodenně až do konce života.</p>

<p>Začínal pomalu vytahovat tesáky zaražené v mém rameni a já věděl, že dalším cílem bude moje hrdlo. Jestli se mi zakousne do krkavice, budu během několika minut v bezvědomí a do pěti minut vykrvácím. Potřeboval jsem nějaký pohyb, úplně jedno jak zoufalý, ale potřeboval jsem ho hned. Jenže když konečně přišel, nebyl ode mě. Ozvala se dvě brnknutí za sebou a nemrtvý sebou škubl… jednou, dvakrát… a pak spadl. Další nemrtvý, kterého jsem srazil k zemi, se zrovna začínal zvedat, když vtom mu v oku přistála šipka. Zavrávoral jsem ztrátou tíhy ze zad a pak jsem znovu našel rovnováhu. Předklonil jsem se, opřel se rukama o stehna a dýchal a dýchal. „Díky,“ řekl jsem chraplavě a jedním dechem jsem dodal: „Nikomu to neříkej.“</p>

<p>Dobromila se objevila vedle mě, oči měla klidné a nenamalovanými rty se jemně usmívala. „Všichni míváme špatné dny.“ Ukázala kuší na Kalebovo znetvořené tělo a dodala: „Tamten by se mnou určitě souhlasil.“</p>

<p>Svlékl jsem to, co zbylo z mé košile, rychle jsem to zkroutil a svázal do provizorního obinadla a těsně si to stáhl kolem pasu. Zastaví to krev kapající z rány na zádech způsobené Hobem, dokud mi to Niko nezašije. „Nebyl to Kaleb,“ řekl jsem s jedovatým klidem, sehnul se a nemilosrdně vytáhl dvě dýky, které špendlily jeho ruce k zemi. Nabídl jsem je Dobromile. „Je to ten puk. Ten slizák, co to tady vede. Vždyť víš, Hob, ten, co jsem s ním mluvil, aniž by mě sakra vůbec napadlo, že s tím má něco společnýho.“</p>

<p>„Hob?“ opakovala nevěřícně. „To byl <emphasis>Hob?</emphasis> Hob z legend? Ten starý Hob?“ Takhle hluboce šokovanou jsem Dobromilu nikdy předtím neviděl.</p>

<p>„Jo, a zjevně to není dobrá zpráva.“ Rychle jsem prohlédl podlahu. Našel jsem jen eagle. Osmatřicítka tam nebyla a já neměl čas provádět hlubší průzkum. Vytáhl jsem svůj nůž z hrudi nemrtvého. „Slayi, ty chlupatá koule, už odtamtud vylez,“ vyštěkl jsem k baru. „Jdeme.“ Nebyl jsem si jistý kam. Nahoru za Vtipálkem, nebo dopředu, kde pořád ještě bojoval Niko? Možná bychom se s Dobromilou mohli rozdělit a udělat obojí.</p>

<p>„Ty našel.“ Nebyla to otázka; byla to procítěná modlitba díkůvzdání. „Našel jsi chlapce.“</p>

<p>Flay balancoval ve dveřích za námi. Bílou srst měl hojně pokrytou krví, a i když stál víceméně vzpřímeně, byl ve své vlčí formě. Byl bez šatů a zadní nohy tvořily elegantní křivku jako u chrta. Pomalu zvedal uši − předtím je měl připlácnuté k hlavě − pak zavětřil a tiše něco zabroukal. Je dost těžké představit si predátora pokrytého zaschlou krví, jak něco brouká, ale přesně tak to bylo a dostalo se mu okamžité odpovědi.</p>

<p>Do našeho zorného pole vletěl jako střela Slay. Běžel tak rychle, že vypadal jako rozmazaná oranžová skvrna, a pak skočil. Když přistál Flayovi v náručí, byl to kluk − malý, nahatý kluk, který měl kolem pusy a na malinkatých zubech rozmazanou vodyanovu krev. Ale byl to taky pihovatý kluk s hustými, světle zrzavými vlasy a neutuchajícím širokým úsměvem. Malé ručičky měl obtočené kolem otcova krku, kulatou hlavu přitáhl ke špičatému uchu a něco do něj šeptal.</p>

<p>Bez ohledu na to, co si myslíte o vlcích z Klanu nebo o vlčatech, ze kterých vyrostou zuřivé šelmy, byl to báječný okamžik. A my vůbec neměli čas ho ocenit. Rychle jsem se rozhodl a řekl jsem Dobromile, aby šla zadem, a já že půjdu předem. Flay může se svým vlčetem zůstat tady. Ať už Hob i s Robinem, který ho pronásleduje, skončí venku nebo zpátky tady, budeme tam. Budeme připravení. Taková lež. <emphasis>Nebyl</emphasis> jsem připravený na to, co jsem našel. Nebyl jsem připravený ani trochu.</p>

<p>Niko byl pryč.20</p>

<p><image xlink:href="#_15.jpg" />Rozpraskaný chodník před budovou byl posetý těly. Vodyanové, nemrtví − bylo jich tam nejmíň dvanáct. To by ale nebylo dost na to, aby mého bratra přemohli. Jenže na zemi mezi těly byla známka toho, že něco na něj stačilo. Ležela tam další úzká a stříbrná španělská dýka. Ve velkém, pomyslel jsem si otupěle. Nakupuje je ve velkém. Neležela osamoceně; vedle ní byl Nikův meč. Obě zbraně byly od krve. A pohled na ně stačil k tomu, aby mě to rozervalo v půli.</p>

<p>Poslední týden jsem se snažil držet pohromadě. Našel jsem uvnitř sebe místo, kam se schovat, vytvořil jsem si útočiště pro zbabělce. Ale překvapilo mě, jak rychle se to útočiště rozpadlo, a téměř mě přemohlo to, co se z něj valilo ven. Rudý a syrový strach. Zášť, černá a dusivá. A přes to všechno zuřivost − rozpálená a oslepující.</p>

<p>Krvavá oběť.</p>

<p>To říkal Hob, když jsem se víc zajímal o to, jak ho zabít, než abych poslouchal jeho záhadně jedovatá slova. A teď je Niko pryč. Neleží tu zraněný nebo mrtvý vedle svého meče. Hob, který by nezvedl ani prst a neudělal nic, co by nemusel, ho unesl. Hob, který potřebuje oběť. Snažil jsem se Nika ochránit před Ólfi, a zatím po něm stejně intenzivně toužilo ještě něco dalšího. Tohle bylo to, co před námi Abelie-Roo zatajila. Jen z čisté zlomyslnosti. Cítili jsme, že babice ohledně Kalabassy něco tají. Mělo nás to napadnout. Měli jsme na to sakra <emphasis>přijít.</emphasis> Svět je plný obětí a o našem světě to platí dvojnásob. Někdo musí něco dát, aby koruna mohla něco vzít. Poskytne Hobovi Georgino nadání, ale na oplátku si vezme Nikův život. Podle Abbagora byli cikáni a Bassové spojenci… jejich životy byly propojené. K tomu, aby nástroj jedněch fungoval, byla potřeba krev druhých. Elegantní, logické… a nikdy k tomu nedojde.</p>

<p>Už jsem nic neslyšel, nebo tam možná nebylo nic k slyšení. Obklopilo mě sametové ticho a já se sehnul a uctivě sebral Nikův meč. Byla to jeho katana, moderní meč se starobylým srdcem a strohým tvarem. On by řekl, že neupřednostňuje jednu zbraň před druhou, že jsou to všechno nástroje hodné respektu a obdivu… nic víc. To by řekl on, ale já vím svoje. Mezi nabroušenou rodinkou má oblíbence a zrovna tahle katana je jeho pýcha. Není vyrobená starým způsobem − to už dneska nikdo nedělá − ale hodně se to tomu blíží. On ten zatracený meč miluje, a hádejte co? Dostane ho zpátky.</p>

<p>Když jsem ucítil váhavý dotyk na rameni, rukojeť si našla cestu do mé dlaně a já se prudce otočil, obklopený stříbřitě ocelovou svatozáří. Vnímal jsem záblesky, nesouvislé a nejasné. Hnědá, zelená. Liščí tvář a pohybující se pusa. Vymazat to všechno z povrchu zemského nebylo moje rozhodnutí. Prostě k tomu došlo. Meč se rozletěl a já ho následoval.</p>

<p>„Kale, nedělej to!“</p>

<p>Slova se odrazila od vrstvy pulzujícího vzteku, která mě zcela zahalovala. Zvuk se vrátil zpátky. Pomalu se vytrácel, ale byl tam. Skutečný. Pohled, který jsem měl před sebou, byl taky skutečný, i když to můj vztek nechtěl připustit. To Robin, a ne Hob, klečel přede mnou. Byl zadýchaný námahou a rukama pevně svíral rukojeť meče, jímž jen těsně nad svým krkem zastavil Nikovu čepel.</p>

<p>„Nedělej to,“ opakoval skrz zaťaté zuby. „Nenuť mě, abych ti ublížil. Prosím, nenuť mne k tomu.“</p>

<p>Nenamlouval jsem si, že jen tak prázdně mluví. Vtipálek by mi velice pravděpodobně dokázal ublížit. Byl tu mnohem dřív, než vyrobili první meč; měl mnohem víc času než já, aby se s nimi naučil zacházet. Ne, že by na tom záleželo. Nechtěl jsem mu ublížit o nic víc než on mně. Konečně jsem viděl to, co mi předtím zlost zakrývala: byl to Robin. Byl to můj přítel. Ne monstrum, které si vzalo Nika.</p>

<p>Ne Hob.</p>

<p>Nechal jsem špičku katany klesnout k zemi. Ruce se mi třásly vztekem, který se neměl kam uvolnit. „Nik je pryč.“ Kdybych necítil, že se mi pohybuje pusa, nikdy bych neřekl, že jsem ta těžká, dusivá slova vypustil já.</p>

<p>„Já vím.“ Robin nechal svůj meč taky padnout k zemi a posadil se na paty. Sklonil hlavu a rukama si přikryl obličej. „Já vím.“</p>

<p>„Kam by ho mohl vzít?“ Koutkem oka jsem zahlédl, jak sebou jeden z ležících nemrtvých škube. Otočil jsem se, prudce švihl mečem a vrátil se zpátky dřív, než mohla hnědá krev okapat z čepele na zem. „<emphasis>Kam?</emphasis>“</p>

<p>„Já nevím. Nemám kruci ani tušení.“ V náhlé explozi frustrace zahodil meč na asfalt. „Měl být mrtvý. Proč nemohl zůstat mrtvý?“ vykřikl divoce a pak se na mě podíval. „A proč Niko? Proč si prostě nevzal jen korunu? Rukojmí už má. Na co potřebuje další?“</p>

<p>„Kvůli cikánské krvi.“ Zkřivil jsem rty. „Kvůli těm zatraceným Bassům, kteří se ujistili, že někdo zaplatí za to, co si vezmeš.“ Já mám v sobě ten klíč taky, proč si Hob nevzal radši mě? Možná ví, kdo v poslední době sleduje každý můj krok, a nechtěl, aby mu obřad překazili pomstychtiví Ólfi. Nebo jsou možná ólfí geny ve mně tak silné, že by Kalabassa cikánskou část vůbec nerozeznala. To zřejmě ten zatracený puk ve svém plánu nechtěl riskovat.</p>

<p>„Niko?“</p>

<p>Dobromila se neslyšně objevila za námi. „Hob unesl Nika? Ne.“ Odmítavě zavrtěla hlavou. „Nemohl přemoci Nika. To nedokáže nikdo.“ Pak její pohled sjel ke kataně v mé ruce a oči barvy fialek potemněly. Dokonce i bělmo pohltil temný mrak. „Je to první tvého druhu, Robine, ale nebude žít dostatečně dlouho, aby byl i poslední. Sama ho zabiju.“</p>

<p>„Postav se do fronty.“ Vyrazil jsem zpátky do klubu. Nečekal jsem, že tam najdeme stopy nebo nápovědu, kde by mohl Hob být, žádné takové blbosti. Hob by ani omylem nebyl tak pitomý. Ale v budově bylo něco, co mohlo pomoct. Co <emphasis>muselo</emphasis> pomoct, protože to byla naše jediná šance. Rychle jsem hrábl po tom, co jsem potřeboval, a vytáhl to zpátky ven.</p>

<p>Zastavili jsme se u hromady Nikových útočníků a já tvrdě zatřásl Flayovou paží. „Niko,“ vyštěkl jsem. „Najdi ho.“</p>

<p>Když mu unesli vlče, Flay přišel domů a našel tam jen rozbitý nábytek, krev a na podlaze mrtvou Slayovu babičku. Později se ukázalo, že pach únosce patřil Kalebovi, ale vlk to nejdřív nedokázal poznat. Příliš často měnili auto a uteklo mnoho času. Nedokázal najít svého syna. Jenže tehdy byla stopa stará a vybledlá, zatímco teď byla čerstvá.</p>

<p>„<emphasis>Najdi ho.</emphasis>“ Znovu jsem jím zatřásl.</p>

<p>Slay, kterého Flay držel v náručí, zavrčel. Byl to vlčí zvuk vycházející z lidských úst. Flay rukou s drápy jemně pohladil zrzavou hlavu a tiše ho uklidnil. Pak ohrnul horní ret a ukázal zuby celé od krve. „Ty našel mého.“ Zvedl čumák a zhluboka nasál vzduch. „Já najdu tvého.“ Ještě jednou nasál vzduch a pak se rozběhl. Posadil si kluka za krk, padl na všechny čtyři a vyrazil s větrem o závod.</p>

<p>Vtipálek odběhl pro auto a já s Dobromilou jsme Flaye sledovali pěšky. O tři bloky dál nás dodávka dohonila. Zpomalila a my oba za jízdy naskočili. Robin pak s námi prudce zahnul, vzal to přes chodník, sejmul při tom stojan na noviny, a jel dál. Nebyl sám, kdo pohrdal silnicí. Flay a jeho pasažér se jí taky moc nedrželi. Postranní uličky, prázdná parkoviště − kudy ho vedla stopa. Podařilo se nám ho udržet na dohled − sem tam jsme zahlédli záblesky bílého přeludu, jenž byl naším průvodcem.</p>

<p>Já viděl i jiné záblesky. Červené a žluté. Zuřivost neustávala. A strach s ní šel ruku v ruce. Nenechali mě nadechnout, aniž by mi kyselinou pokrytými prsty zmáčkli plíce. Bez Nika nejsem nic. Žít kvůli tomu, abych dokazoval, že moje geny nejsou špatné, je na nic. Žít tak, abych dokázal, že jsem alespoň stínem toho, za koho mě má můj bratr, za to stojí. Při tom pomyšlení není cena existence tak přemrštěná.</p>

<p>„Nenapadne Hoba, že použijeme Flaye, abychom ho našli?“</p>

<p>Robin na Dobromilinu otázku odpověděl tónem, který dokazoval, že to, co znáte jako své boty, většinou moc neobdivujete. „Dost o tom pochybuju. Bude předpokládat, že Flay má to, pro co přišel, a půjde si po svém. Hob nerozumí smyslu loajality. A obzvlášť by ji nečekal u někoho z Klanu. Arogance je zhoubou mého druhu. Pro každého třikrát prokletého z nás.“</p>

<p>Já pro Hobovu zkázu naplánoval něco jiného. Na klíně se mi ledově leskl uklidňující kov. Vtipálek pokračoval. „Chce Georginu schopnost, aby získal zase moc. S tím darem by mohl vydírat kohokoliv, manipulovat <emphasis>všemi…</emphasis> mohl by být tím, čím byl kdysi. Teď to není jako za starých časů. Ti nejskvělejší, nejrespektovanější nebo nejmazanější vždycky nevyhrají. Potřebuje výhodu, jestli chce hrát v těchto politicky neosvícených časech.“ Kdyby to bylo v jiné situaci, začal by se rozplývat nad časy, kdy jste potřebovali jen tógu a známosti v římské armádě. Ale tohle nebyla žádná jiná situace. Tohle byla právě tato.</p>

<p>Tato jediná.</p>

<p>„Jeď rychleji,“ nařídil jsem zastřeným hlasem. Vířilo to ve mně, ten vztek, jasný a šílený. Emoce tak intenzivní, že to téměř byla samostatná bytost. Vědomá… a strojící úklady. Když má vaše podvědomí vlastní hlavu, dějí se věci. To se teda dějí sakra věci.</p>

<p>„Nemůžu. Tohle je nejvíc…“ Slova se rozplynula, když se na mě Vtipálek podíval ve zpětném zrcátku. Trhl sebou a sykl: „Teď není správný čas. Opravdu není správný čas.“</p>

<p>Dobromila se ke mně otočila, podívala se na mě a stíny jí zavířily v očích. „Ne. Teď ne. Teď ne.“ Neúprosně jsem její pohled opětoval a ona řekla vystrašeně, téměř zoufale: „Už to zase děláš, Kalibane.“</p>

<p>Jako bych to nevěděl. Jako bych necítil vnitřní kotrmelec a to, jak mě brána za mnou vysává. Byla malá, ne větší než moje dlaň. Nemusel jsem se na ni dívat, abych to věděl. Byla moje a já ji znal skrz naskrz. Její pohyby a víření, i její zuřivé kousání. Byla jako útočný pes, jen lehounce věrný a naprosto nevycvičený. Zatím jsem ho držel na řetězu, ale vodítko mi klouzalo mezi prsty tak rychle, až jsem cítil, jak mě pálí do prstů.</p>

<p>„Kam to vede?“ zeptal se Robin se zoufalstvím, které odráželo to Dobromilino.</p>

<p>Usmál jsem se.</p>

<p>„Bohové,“ vydechl. „Co budeme dělat?“</p>

<p>Usmál jsem se ještě víc a vycenil při tom zuby tak, že by na mě každý Ólfi byl hrdý. „Jeď rychleji.“</p>

<p>Jel. V jednu chvíli málem přejel našeho vlka. I přes kovové stěny dodávky jsem zaslechl vyjeknutí a překvapené zaprskání. To ale Vtipálka nezpomalilo. Brána cestovala s námi… se mnou… a to ho trápilo mnohem víc než blízké setkání s Flayovým chlupatým zadkem. Uteklo dalších patnáct minut a já se někde vzadu v hlavě − v tom malinkém kousku, který se ještě držel reality − divil, jak dlouho ještě vlk tohle vražedné tempo vydrží. Je to vlk, ale ani vlk nevydrží běžet věčně. Naštěstí nemusel. Zastavili jsme u kostela − starého, ale pěkně udržovaného.</p>

<p>„Dům Boží. To sedí,“ zamumlal Vtipálek. „Vždycky se považoval za jednoho z prvních.“</p>

<p>Zhasl světla už před chvílí, když viděl, že Flay zpomaluje. Dodávka se pomalu zastavila a funící vlk vlezl dovnitř a odložil rozzářeného tříletého kluka na sedačku. „Ještě!“ dožadoval se Slay a bouchal do sedačky. „Ještě!“ Alespoň někdo si ten šílený běh užíval.</p>

<p>Když Flay uviděl, že se za mnou vznáší vír šedého světla asi o velikosti ananasu, rozšířily se mu oči a postavil se mezi bránu a svého syna. „Uvnitř kostela. Puk, bratr, holka. Další.“</p>

<p>„Kdo další?“ Dobromila zahodila plášť a ven vystoupila jednolitá socha z černého hedvábí a oceli.</p>

<p>„Stejní. Nemrtví. Vodyanové. Hodně.“ Když jsem ho cestou na ulici míjel, nervózně se na zakřivených nohou ošil. Brána mě následovala jako světélkující stín. „Nejdu.“</p>

<p>Ani jsem to od něj neočekával. Teď musí chránit svou rodinu. Má teď zpátky vlastní život a já ani nepředpokládal, že jej bude znovu riskovat. Souhlasně jsem přikývl. „Nech motor zapnutý. Kdyby něco.“</p>

<p>Jeho rysy se poněkud přiblížily lidským a obličej mu zkroutilo znepokojení a netrpělivost, ale přikývl. „Patnáct minut. Pak jedeme.“</p>

<p>Byla to fér nabídka a já ji přijal. Otočil jsem se a zamířil ke kostelu. Ani jsem se nepokoušel skrývat. Jak se kruci můžete schovávat, když vás následuje trhlina v realitě? A ona tam pořád byla. Hladová, netrpělivá a pomalu narůstající, bez ohledu na to, jak jsem se ten proces snažil ovládnout. Zmítala mnou víc a víc každou minutou. Už jsem neměl moc času. „K noze,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Hodný pejsek.“</p>

<p>Robin mě dohnal a šel vedle mě, ale dával mi o trochu víc osobního prostoru než obvykle. „Navrhuju, abychom se nerozdělovali,“ nadhodil. „Předtím nám to zrovna moc nepomohlo. Pojďme všichni hlavním vchodem a uvidíme, co přijde. To Hob nebude čekat. Hrubá síla nad úskočným rozumem.“</p>

<p>„Nemám s tím problém.“ Za chůze jsem vytáhl eagle. Když jsme došli k úpatí schodů, zamířil jsem na hlavní dvoukřídlové dveře a vypálil… všech deset nábojů. Bylo to přinejmenším působivé. Totální destrukce, jak by to mohlo pomstychtivé srdce nepotěšit? Vyběhl jsem po schodech a proletěl přitom štiplavým kouřem. Rozkopl jsem to, co zbylo ze dveří, a vstoupil dovnitř. Nečekal jsem, abych se podíval, jestli jsou Vtipálek s Dobromilou za mnou. Popravdě, bylo by mi jedno, i kdyby nebyli.</p>

<p>Zasunul jsem zbraň do pouzdra a soustředil se na zbraň v druhé ruce − Nikovu katanu. Zná mě. Ať je to bezduchý předmět, nebo ne, zná mě. Obouruč jsem jí máchl a rychlostí blesku usekl hlavu prvnímu nemrtvému. Skočilo ke mně další odporné klubko pavoukovitých rukou a nohou, ale jakmile spatřilo bránu za mými zády, otočilo se na patě a začalo ustupovat. „Ólfi,“ zasyčelo to a přikrčilo se.</p>

<p>„Jo,“ zavrčel jsem. „Ólfi. Řekni to i svým kamarádíčkům.“</p>

<p>Uskočilo to a upalovalo pryč. Škoda, že jsem svoje zlé znamení neukazoval už v klubu. Mohlo mi to ušetřit spoustu práce. Z lavic vyskočilo pár dalších nemrtvých a utíkalo za tím prvním. Jediné osvětlení poskytovaly svíčky, které se odrážely na jejich mokré kůži, jak mizeli z dohledu. Na vodyany to ale takový dojem neudělalo. Se suchým světem se setkávají velice málo, zřídkakdy vylezou ze svých řek. O Ólfi něco vědí, ale jsou to pro ně jen povídačky. Legendy. Neznají se s nimi tak důvěrně.</p>

<p>Zatím.</p>

<p>Nemají pavoukovité pohyby jako nemrtví. Vodyanové spíš plují jako voda, z níž pocházejí. Nebyli moc rychlí, ale bylo jich tolik, že to nevadilo. Byli ozbrojení jako jejich ztracený a neoplakávaný bratranec. Někteří stejnými mačetami, někteří meči… čímkoliv, co má ostří. Jejich neotesané prsty jsou příliš velké na to, aby dokázaly zmáčknout spoušť.</p>

<p>„Škoda, že jsi při ťukání na dveře spotřeboval všechny výbušné náboje,“ poznamenal vedle mě tiše Vtipálek.</p>

<p>„Nespotřeboval.“ Vytáhl jsem zbraň, vtiskl jsem mu ji do dlaně a přidal k tomu krabičku nábojů. „Je vyvážená pro mě. Miř o pár centimetrů výš.“ Zavířil jsem Nikovým mečem a vrazil ho do malého černého očka. Vodyan bublavě zakřičel v agonii. Byl to tenký, slizký jekot. Vytáhl jsem čepel a vrazil do jeho těžkého gumovitého hrudníku ramenem. Upadl na záda a divoce sebou házel. Dobromila následovala mého příkladu a poslala tomu za ním do inkoustového oka šipku. A pak i tomu nalevo a napravo. Její obličej byl napjatý jako maska ze slonoviny. Byla jako ledový ničivý vítr prohánějící se tím místem. A když jí došly šipky, vytrhávala jim oči rukama a zuby jim stahovala tlusté maso z kostí. Rozzuřeného upíra by nechtěl potkat nikdo, dokonce ani vodyan.</p>

<p>Nestál jsem tam jako sloup a nepozoroval, jak ostatní bojují. Na to jsem neměl čas, a Niko s Georginou taky ne. Nahoru nebylo kam jít. Tam byl jen klenutý strop a skládačky vitrážových oken. Takže dolů. Proběhl jsem okolo vířících vodyanů, uhýbal jsem a odrážel čepele. Těsně za sebou jsem uslyšel další příšerný jekot, a když jsem se otočil, spatřil jsem, že jeden z rosolovitých kusů tuku má paži čistě useknutou u lokte. Z pahýlu prýštila krev, ale amputovaná část byla pryč. Brána prošla <emphasis>skrz</emphasis> vodyana a cestou té stvůře schramstla ruku.</p>

<p>Byla větší. Skoro dost velká na to, aby jí prošlo to, co jsem slyšel šeptat na druhé straně. Jo, docházel mi čas − na všech frontách.</p>

<p>Našel jsem schody do podzemí a musel jsem obětovat rychlost, abych se neprozradil. Kdyby mě Hob slyšel přicházet, určitě by si pospíšil s čímkoliv, co zrovna provádí. Nebo by mohl utéct tak jako předtím. To nemůžeme dovolit, našeptávala mi zuřivost. To rozhodně nemůžeme dovolit. Moje opatrnost přinesla ovoce. Neslyšel mě.</p>

<p>Ze všeho nejdřív jsem uviděl George. Ruce a nohy měla svázané a byla opřená o zeď. Její nádherné vlasy byly pryč a zůstaly jen krátké kudrny. Její oči kvůli tomu vypadaly nepřirozeně veliké jako oči dítěte. Na předloktí měla řeznou ránu nejmíň patnáct centimetrů dlouhou. Byl na ní strup. Tam ji řízli. Hob nebo Kaleb − to je úplně jedno. Zatímco jsem poslouchal u telefonu, pořezali ji, aby mi trochu dodali motivaci. Bože.</p>

<p>Uviděla mě dřív než Hob. Ne proto, že by mě slyšela přicházet nebo mě zahlédla ve stínech. Viděla mě, protože věděla, že tam budu. Očima sledovala přesně to místo, kde jsem se objevil. Svítícíma a jasnýma, trpělivýma a vědoucíma.</p>

<p>A pak jsem spatřil Nika. Měl jsem ho uvidět jako prvního. Ale myslím… myslím, že jsem nechtěl. Byl spoutaný řetězy a zavěšený na kládě, nahý do půl těla. Kůži měl víc červenou než olivovou. Ten parchant ho rozřezal jako vánoční husu. Do hrudi měl vyřezaný kruh o průměru skoro dvacet centimetrů. Zkrvavený obraz Kalabassy. Můj bratr krvácel.</p>

<p>Šepot za mnou sílil. Cítil jsem, jak zezadu proudí otupující ledový vzduch. Zbývaly mi minuty, možná míň.</p>

<p>Silně jsem se kousl do spodního rtu, dokud jsem neucítil slanou chuť. Niko byl celý od krve, ale nebyl mr… nebyl pryč. To zranění bylo krvavé, ale ne smrtelné. Jenže podle přemítavého výrazu na Hobově tváři to byl teprve začátek. Postavil se před Nika a špičkou jedné z těch zatracených španělských dýk mu poklepal na tvář.</p>

<p>„Tohle je jediný symbol, který Kalabassa před obětí požaduje,“ řekl posměšně. „Ale já vždycky říkal, že něco málo navíc nemůže uškodit.“ Naklonil se blíž a namočil prst do krve stékající Nikovi po břiše. „Oprava. Nemůže to uškodit mně. Ale u tebe, ty špinavý cikánský zmetku, pocházející z plození mezi příbuznými, to je něco jiného.“</p>

<p>Pokud stál tak blízko u Nika, znamenalo to, že… ano, viděl jsem to. Můj bratr měl svázané i nohy a řetěz byl připevněný k podlaze. Jedině tak bylo možné, že pukova hlava stále držela na krku. Nik zvedl hlavu a netečně řekl: „Ty se připouštíš sám k sobě, kozle. Věřím, že tvoje geny jsou už dost použité.“</p>

<p>„Kdo jiný by byl hoden?“ Hob se zjevně za ta dlouhá léta naučil držet temperament na uzdě. Promnul krev mezi palcem a ukazovákem a pak se dotkl kovového kroužku na hlavě. Kalabassou projel pulz světla, jako by to byla žárovka. „A, zjevně se jí líbí, jak chutnáš. To je ale šťastná náhoda.“ Přehodil si dýku do druhé ruky a pak ji hodil do vzduchu. „A až se nabaží tebe, bude připravená na vědmu.“ Jeho pohled sjel k George a ona už mu ho předvídavě oplácela. Uspokojen se obrátil zpátky a naposledy hodil dýkou do vzduchu.</p>

<p>Sekl jsem ho, zrovna když se točila nahoře.</p>

<p>Viděl mě. Pro něj příliš pozdě a pro mě příliš brzo. Bleskově uhnul, takže nůž projel kůží a jen se odrazil od klíční kosti. Hob zmizel matoucím tempem. Ale já ho následoval rychlostí, kterou ve mně vyburcovalo zoufalství. Nemohl jsem chránit oba najednou, Nika i Georginu, pokud bych nezůstal Hobovi v patách. Ignoroval krev, jež mu potřísnila rozepnutou bílou košili z materiálu tak jemného jako všechno, co vlastní Vtipálek, a srdečně otevřel náruč. Lesk tomu dodávala další španělská dýka. „A, zrůdná show může začít. Hlavní hvězda dorazila. A naučila se krásný nový trik.“</p>

<p>Brána teď visela uprostřed místnosti. Už mě nenásledovala, ale cítil jsem, jak se za mnou otáčí jako slunečnice za sluncem. Nebo lépe řečeno − jako masožravka za kořistí. „Není tak nový,“ řekl jsem s falešným úsměvem. „Už ne.“</p>

<p>„Tu bránu už stejně víc neotevřeš,“ opáčil opovržlivě. „Já je slyším. Tvou skutečnou rodinu.“ Naklonil hlavu, jako by naslouchal. „Čekají, a ne moc trpělivě. Zničí všechny v této místnosti. Všechny.“</p>

<p>Byl upovídaný stejně jako Robin. Řeči. Řeči. Zuřivost zmítající se ve mně nechtěla mluvit. Chtěla zabíjet. Naštěstí to bylo přesně to, co já chtěl taky. Skočil jsem po něm, zatímco mi vysvětloval, co udělám nebo neudělám. Byl lepší než já; věděl jsem to. Unesl Nika. To znamenalo, že je lepší než kdokoliv na planetě. Ale jsou věci, které vám v boji dají výhodu; věci, které vás přinejmenším můžou zapojit do hry. Jedna z nich − vlastně ta nejlepší − je nemít strach ze smrti.</p>

<p>Nechci zemřít, ale pokud nezachráním Nika a George, jsem stejně mrtvý. Pokud je zachráním, klidně a bez stížností odejdu. A čistá, nefalšovaná zuřivost tomu napomáhá, protože překřičí instinkt přežití. Možná si kvůli tomu nebudete dávat takový pozor, ale v jistých situacích to může i pomoct. Jako třeba když je vám jedno, jestli skončíte až jako druzí.</p>

<p>Hob vykryl katanu španělskou dýkou a otočil zápěstím tak, že pokud bych se nezastavil, napíchl bych se na její špičku. Nezastavil jsem se. Kov mi projel bokem a zabodl se do kosti. Myslím, že to bolelo. Muselo to bolet. Ale já nic necítil. Pootočil jsem se a vyrval mu dýku z ruky. Pak jsem ho sekl do hrudi Nikovým mečem. Byl pořád příliš hbitý na to, aby to bylo smrtelné, ale překvapilo ho to tak, že zavrávoral o několik kroků dozadu. Levou rukou jsem si vytáhl dýku ze svalu a kosti. „Něco jsi ztratil?“ optal jsem se s falešným soucitem.</p>

<p>„Mám jich víc, zrůdo,“ zasyčel a strčil ruku do košile. Když se znovu objevila, měl v ní další. „Vždycky jich mám víc.“</p>

<p>Ty oči v barvě pravěkého pralesa, rozcuchané hnědé kudrny, bledě olivová pleť − byl jako přírodní živel, smrtící, ale ohromující. Bylo na něm vidět, že to opravdu může být ten první. Cítili jste z něj chladnokrevnost a apatii pramenící z toho, že už víte, že všechno pomine. Všechno kromě vás.</p>

<p>Tentokrát napadl on mě. Těsně jsem vykryl ránu mířící mi na srdce a další, která mi šla na krk. Cítil jsem ale, že mě ošklivě škrábnul. Pořád žádná bolest… krev mi v žilách nahradil tekutý adrenalin a přehlušil všechno kromě jediného cíle. Přešel jsem do protiútoku a natlačil se na něj. Takhle blízko mi meč nebyl k ničemu, ale v druhé ruce jsem pořád měl dýku a tu jsem mu vrazil do stehna. Dostal jsem něco na oplátku. To jsem čekal. Byl příliš obratný… jeho škoda, že si tolik cenil svého života. To ho opravdu brzdilo.</p>

<p>Tentokrát jsem bolest pocítil. Čepel mi projela bokem a rozčísla ho tak, že tam zela otevřená rána. „Tohle můžu dělat, jak dlouho se mi bude chtít,“ prohodil mi nekonečně znuděně do ucha. „Kousek po kousku, proužek po proužku tě oholím až na kost, a až vysaju tvou nadanou dívku, umlátím ji k smrti tím, co z tebe zbyde.“</p>

<p>Pod jeho netečností jsem zaslechl něco jiného. Záblesk agonie, slaboučkou stopu strachu. Bylo to tam. „Ještě předtím tu bránu otevřu.“ Zakroutil jsem mu nožem ve stehně a pozoroval, jak se mu šlachy na krku napínají bolestí. „Jestli tu zemřeme, vezmu tě s sebou, ty zkurvysyne. A dokonce jim namluvím, že jsi Vtipálek. Mají na něj opravdu velkou pifku.“</p>

<p>Náhle mě prudce odstrčil a já klopýtl dozadu. Skočil po mně a srazil mě k zemi. Přitlačil mi dýku na krk tak, až mi hlavu zvrátil nepřirozeně dozadu. Setřel mi krev z krku a pak zkrvavenou ruku pozvedl k hlavě. Nic se nestalo. Kalabassa neudělala vůbec nic. „Vidíš, zrůdo? Vidíš? Koruna se odvrací od tvojí znečištěné krve. Jaké to je, mít důkaz, že jsi přesně takové monstrum, jak sis vždycky myslel?“</p>

<p>Myslím, že se taky znal s Freudem. Možná že za jiných okolností by mě to těžce zasáhlo. Jenže právě teď to byly další nesmyslné bláboly od debila, který se nechce nechat zabít. Naštěstí pro mě, já ho zabíjet nebudu. Ne osobně. „Lhal jsem.“ Široce jsem se usmál a ukázal zuby potřísněné vlastní krví. Přitlačil na dýku ještě víc a já cítil na kůži další vlnu tepla. „Máš pravdu, nenechám je projít.“ Po tváři, která za celý dlouhý život nepoznala nic než vítězství, přeběhl záblesk nejistoty. „Ale my můžeme jít za nimi.“</p>

<p>Čepel se na jediný okamžik zabořila ještě hlouběji, když vtom mu Georgina rána málem utrhla hlavu. <emphasis>Pan</emphasis> Hob nás podcenil. Podcenil nás všechny. Viděl jsem, jak máchla skoro dvoumetrovou svící. Zápěstí měla rozedřená a celá od krve, jak z nich strhala provazy. Musela na tom pracovat hodiny a hodiny, ale proč ne? Věděla, že přijdeme.</p>

<p>Nůž odletěl pryč od mého krku a já vyskočil a dal se do pohybu. Hob byl na kolenou a už se probíral ze šoku. Hnědé vlasy se mu zabarvily do šarlatova. Ale že se probírá, neznamenalo, že už je probraný, a já využil šanci. Vrazil jsem do něj a pevně ho chytil právě ve chvíli, kdy se snažil postavit na nohy. Tváří v tvář. Stará stvůra proti nové. Na zlomek vteřiny ztratil rovnováhu, zavrávoral pode mnou a padl.</p>

<p>Bránou rovnou do pekla.</p>

<p>A vzal mě s sebou.</p>

<p>Čekal jsem to. Byla to vysoká cena, ale já byl ochoten ji zaplatit. Myslím, že Niko s George na mě křičeli, ale já je neslyšel. To je jedno, protože jsem nechtěl, aby slyšeli oni mě. Niko mě slyšel křičet až příliš často.</p>

<p>Hob taky křičel. Na tom místě, kde to páchne jako v hrobě, vzduch je tam mrazivý a obloha pulzuje jako rakovinový nádor. Kde vás šepot bodá do uší a žhnoucí oči vás celé pohltí. Kde se vás drápy dotýkají a laskají vás jako dotek vraha. Křičel a křičel. Dál a dál, zdálo se to být jako věčnost, ale tak to být nemohlo. Vlastně to nemohl být víc než jeden výkřik nebo jen krátký útržek. Protože pak byl on tam a já tady a brána byla pryč. Já byl na podlaze v podzemí kostela, Dobromila mě pevně držela za vlasy a Robin za šaty. Stáhli mě zpátky. Když jsem zavíral trhlinu, protáhli mě jí zpátky.</p>

<p>„Tys to udělal schválně.“ Vtipálkův hlas zněl zároveň obdivně i vyděšeně. „Tys otevřel dveře do Tumulu jen proto, abys ho jimi prostrčil.“ Posadil mě a pevně držel, ale oči měl stále upřené na prázdné místo, kde před chvilkou visela brána.</p>

<p>Vzduch ztěžkl a mně chvíli trvalo, než jsem odpověděl. „Učím se,“ vyrazil jsem ze sebe konečně vyčerpaně. Učil jsem se. A rychle. Motivace je sakra dobrý učitel. „Nik?“</p>

<p>„Mám ho.“ Dobromiliny ruce zmizely.</p>

<p>Místo nich se objevily Georginy. Vrhla se na mě tak divoce jako Hob, ale s mnohem méně nebezpečnými úmysly. Zajela mi rukama do vlasů a pak mě objala a stiskla natolik silně, že byste to u tak drobné dívky nečekali. Robin, který mě podpíral, někam zmizel a ona mě utěšovala: „Pletl se,“ řekla vášnivě a umazaná a špinavá tvář vypadala tak odhodlaně, jak jsem ji nikdy neviděl. A pak mě políbila. Slovy se vůbec nedá popsat, jaké to bylo. Jako živoucí báseň. Taky se přitom měnil čas jako při otevření brány do Tumulu. Ale tohle byla mnohem lepší změna. Když skončila, vzala mou hlavu do dlaní a jemným, ale stejně odhodlaným hlasem jako předtím mi řekla: „Ty nejsi zrůda, Kalibane. Jsi světlo, slyšíš mě? Světlo v temnotě.“</p>

<p>Věznil ji víc než dva týdny. Víc než dva týdny byla pryč od rodiny, od těch, kdo ji milují, a tohle bylo to jediné, co chtěla říct. Cítil jsem se víc než pokorně. Zabořil jsem jí obličej do hedvábné kůže na krku a snažil se nadechnout. A poprvé jsem ji držel v náručí. Rukama jsem pevně svíral to teplo, o němž jsem si myslel, že je mi nedostupné. Poprvé…</p>

<p>A naposled.21</p>

<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Přijeli poldové.</p>

<p>Když uvážíme, jaký jsme dělali… jaký já jsem dělal hluk… při ničení kostelních dveří, není se co divit. Ukázali se zrovna v okamžiku, kdy jsme s dodávkou o kus dál zahýbali za roh. Flay byl opravdu připravený čekat patnáct minut, ale my to zvládli pod deset. Zdálo se to být déle… hodiny, týdny, dekády. Mozek se v takovém stresu chová podivně. Tentokrát nebyla příležitost spálit budovu tak, jako jsme to udělali s policejním autem. Nemrtví utekli, ale kdo ví, co policie vyvodí z hromady mrtvých vodyanů? Vsadil bych se, že v <emphasis>Times</emphasis> si o tom nepřečteme. Vtipálek cestou ven navrhoval, abychom je posypali solí a nechali je rozpustit jako slimáky. Jestli byl Hob zlé dvojče, pak Robin rozhodně nebyl to hodné. Nanejvýš tak „otravné“.</p>

<p>Dojeli jsme k našemu bytu a pak se z chodníku dívali, jak Flay&amp;co. odjíždějí dodávkou. Byli o dva bloky dál a zahýbali za roh, když si Robin vzpomněl, že odjíždějí v <emphasis>jeho</emphasis> dodávce a že ho Flay zase oblafl. Bez ohledu na sledovací zařízení už tu dodávku nikdy neuvidí. Spolkl ale nadávky a pomohl nám nahoru. Když jsme procházeli dveřmi, Niko omdléval a já už byl úplně vyřízený. Oba jsme ztratili tolik krve, že i nejzdrženlivější upír polykající pilulky železa by nad tím plýtváním zaplakal. Tedy pokud by to nebyla Dobromila. Skláněla se nad Nikem jako noční strážný anděl zalitý měsíčním světlem. Její svatozáří by byl mlhou zahalený měsíc a místo zvuku harfy by naříkaly housle.</p>

<p>Zalitá měsíčním světlem? Jo, už jsem byl fakt mimo. Ujetý. Naříkající housle… Ježíši.</p>

<p>Dobromila podpírala Nika a vedla ho do jeho pokoje, zatímco George a Robin mě nesli do toho mého. Dalo by se říct, že pokud nejste zrovna fanda Al Caponova stylu, tak máme po koberci a já po matraci. Pořád jsem krvácel, ale to, co mě skutečně vysálo, byla brána. Ta, kterou jsem otevřel v karavanu, držela jen pár vteřin a úplně mě odrovnala. Tu, již jsem na míru ušil Hobovi, jsem držel otevřenou skoro půl hodiny. Kdybych tam byl sám, byl bych vykrvácel. Kóma je trochu silné slovo, ale jen těsně. Mlhavě a rozmazaně jsem vnímal George, jak pomáhá Vtipálkovi a společně mě obracejí na bok, aby mi pevně stáhli několikeré rány. Ruce měla poškrábané a nehty zlámané, ale její dotyk byl jemný. Dívala se mi vřelým a moudrým pohledem do očí, dokud jsem byl při vědomí.</p>

<p>„Věděla jsem, že přijdeš,“ šeptala mi do ucha. „Nemusela jsem se dívat. <emphasis>Věděla</emphasis> jsem to.“</p>

<p>Přál bych si, abych si taky byl tak jistý.</p>

<p>Pak zmizela a nahradila ji bezesná černá noc, která mě kolébala snad celou věčnost. Tři dny… nebo věčnost… je v tom nějaký rozdíl? Když jsem se probudil, ležel jsem na boku a někdo mi něco strkal za záda. Rozespale jsem zamrkal, ale než jsem se stačil pohnout, byl jsem šikovně převalen na druhou stranu. Slyšel jsem povědomý zvuk naklepávaných peřin a zvedl jsem těžká víčka. Zjistil jsem, že se právě nacházím uprostřed výměny ložního prádla. Niko nacpal prostěradlo pod matraci a pak mě přikryl. Za kvílení a naříkání protestujících kloubů jsem se obrátil na záda a zamumlal: „Ty jsi taková hospodyňka.“</p>

<p>„Když je jediným koníčkem tvého spolubydlícího pěstovat plíseň v koupelně, pak nemáš moc na vybranou.“ Posadil se trošku napjatě na okraj postele. Cizí člověk by to vůbec nepoznal. Já měl myšlenky pořád zpomalené spánkem, ale chytil jsem ho za triko a vyrazil ze sebe: „V pořádku?“</p>

<p>Povytáhl obočí. „Budu mít přinejmenším zajímavou jizvu, ale hojí se to. Myslím, že v počtu stehů mě porazíš. Předvedl jsi docela zajímavou bojovou techniku. Jak že se to jmenuje? Sebevražda?“</p>

<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To není dost chytlavý. Vymyslím něco jinýho.“ Celé tělo mě bolelo, obzvlášť bok, kam mi Hob vrazil ocel. Podle budíku na nočním stolku i jasného světla pronikajícího závěsy jsem pochopil, že je odpoledne, ale nepoznal jsem, jaký je den. „Jak dlouho tentokrát?“</p>

<p>„Tři dny.“</p>

<p>Sakra. To vysvětluje výměnu povlečení. Cítil jsem, jak rudnu. „Kruci, omlouvám se.“</p>

<p>Lehounce mu zacukalo v koutcích úst. „Utíral jsem slavný Kalův zadek, už když jsi byl dítě. Myslím, že nějakou tu reprízu přežiju. Jen si na to prosím nezvykej.“</p>

<p>Začervenal jsem se ještě víc a zavrčel jsem: „Pokusím se ovládnout.“</p>

<p>„Vždycky jsi byl hodný bratr.“ A pak se usmál. Niko se moc neusmívá. Nechápejte mě špatně − občas k tomu dojde. Jemná křivka úst a prohnaně povytažené obočí. Ale i tak to byly úsměvy. Museli jste je trochu hledat, ale byly tam.</p>

<p>Tentokrát to bylo jiné. Tenhle by viděl každý. Byl malý, ale jasně viditelný. Vážný, ale spokojený. Takhle on říká věci, které se opravdu nemusejí říkat nahlas. Jsem to pořád já, bez ohledu na bránu do pekel a to všechno. On je pořád můj bratr, a to se nikdy nezmění. Sevřel jsem ještě víc triko, za které jsem ho držel. Nikdy.</p>

<p>„Udělám ti polévku.“ Trpělivě čekal, až ho pustím. „Georgina u tebe sedávala několikrát denně.“ Když jsem nervózně strnul, zavrtěl hlavou. „Je v pořádku. Opravdu. Ať už byly Hobovy choutky jakékoli, k ní nesměřovaly. Byla hlavně špinavá a unavená. Dával jí najíst a udržoval ji v dobré psychické kondici kvůli Kalabasse. A zjevně trávila hodně času se Slayem. Takové hlídání člověka zabaví. Je taková, jaká byla.“ To byla na Nika dlouhá řeč a já to oceňoval.</p>

<p>„Dobře.“ Odkašlal jsem si, abych uvolnil spánkem ztuhlé hrdlo. „To rád slyším.“</p>

<p>Vážně. Nechtěl bych vidět George jinou, než vždycky byla. Lidi se občas mění… ale obvykle to není k lepšímu. Jenže George je sama o sobě perfektní. Nechci ji vidět jinou − uzavřenou, podezřívavou nebo nejistou. Poznamenanou. Nechtěl jsem, aby ji čas strávený s Hobem nějak změnil. Nechtěl jsem, aby ji měnilo cokoli.</p>

<p>Ani já ne. Obzvlášť ne já.</p>

<p>„Brzy bude zpátky.“ Začal jsem se zvedat a Niko mě podepřel, aby mi pomohl. „Nejsem si jistý, jestli by od nás vůbec odešla, kdyby na tom její matka tak netrvala. Když uvážíme, čím si její rodina prošla, tak se jí vůbec nedivím.“</p>

<p>„A Dobromila?“</p>

<p>„Odešla dnes ráno.“ Poplácal mě po zádech a pak mi do ruky vtiskl gumičku do vlasů. „Kuřecí vývar, nebo bramborovou?“</p>

<p>Zašklebil jsem se a vybral si menší zlo. „Bramborovou.“ Za dvacet minut jsem s mentolovým dechem dorazil do kuchyně. Byl jsem roztřesený, ale došel jsem tam vzpřímeně. Posadil jsem se a začal se probírat kouřící polévkou. Když jsem byl asi v polovině a spolkl k tomu kousek toustu, cítil jsem se líp. A když se ozvalo zaklepání na dveře, cítil jsem se už natolik dobře, že jsem vstal a došel ke dveřím sám. Věděl jsem, kdo bude čekat na druhé straně, až je otevřu. Nevěděl jsem to tak, jak to ví George, ale věděl jsem to.</p>

<p>„Kalibane.“ Když mě spatřila, oslnivě se na mě usmála. Jakmile jsem se tak na ni díval, viděl jsem, že není perfektní. Oči měla trochu moc velké a pusu moc širokou. S těmi krátkými vlasy teď vypadala jako dítě. Ale to nevadilo. „Jsi vzhůru.“ položila mi dlaň na tvář pohybem tak známým, že jsem věděl, že zatímco jsem spal, musela to udělat mnohokrát. Ruku měla pořád poškrábanou a nehty krátké a polámané od toho utrpení.</p>

<p>Nebyla to moje chyba, že ji unesli; teď už jsem to věděl. Hob šel od začátku po ní. My se do té pasti chytili taky. Nedávala by mi to za vinu, kdyby byla situace obrácená, a já ji taky nevinil. Jak bych mohl? Neměla v úmyslu nechat nás tou vlnou strhnout s sebou. Koneckonců, nedívala se… ne na sebe. To je prostě George; tak žije. Je to nevinný člověk, který přijímá svět se všemi jeho zázraky i nástrahami.</p>

<p>Ale já ne.</p>

<p>Nebyla její vina, že jsme do toho spadli. Kdyby se totéž stalo jí, moje vina by to byla. George má jen jednoho nepřítele… který po ní vroucně touží. Nevím, kolik nepřátel mám já, ale určitě jich je víc než jeden.</p>

<p>Zvědavě mě pozorovala, zatímco jsem dál tiše stál ve dveřích. Zaklonila trochu hlavu, aby na mě líp viděla. „Kalibane?“</p>

<p>„Podíváš se někdy, George?“ zeptal jsem se tiše, i když jsem věděl, že se nikdy nedívá. „Podíváš se někdy na to, co se s námi stane? Se mnou a s tebou?“</p>

<p>„Ne, to by byl podvod.“ Uličnicky se usmála. To byla Georgina filozofie. Berete si to, co vám život přináší, a buď se vám to líbí, nebo se z toho poučíte. S maličkostmi se dá něco dělat, můžete je změnit, ale velké věci nikdy. Jak říkala, byl by to podvod, a George není podvodnice.</p>

<p>Naklonil jsem se k ní a jemně ji políbil. Byl to povznášející okamžik. Pak jsem se stáhl zpátky a dotkl se její tváře tak jemně, jak se ona dotkla mé. „Myslím, že by ses měla podívat.“</p>

<p>A pak jsem mezi námi zavřel dveře.Rob Thurman</p>

<p>Americká autorka. Stejně jako mnoho jiných autorů byla zprvu nakladateli odmítána. S trochou nadsázky říká, že obdržela zamítavý dopis snad od každého literárního agenta v Americe. Její tvrdohlavost však nakonec zvítězila a tak se v roce 2006 dostal čtenářům do rukou první román Nightlife (č. V temnotě, FANTOM Print, 2010). Ten si okamžitě získal srdce čtenářů a odstartoval tak nejen její literární kariéru, ale také započal rozsáhlou sérii románů ve stylu temné urban fantasy. Hlavními protagonisty jsou nevlastní bratři − Cal a Niko, kteří jsou na útěku před otcem mladšího z nich. To by nebylo v dnešní době něco mimořádného, kdyby jejich pronásledovatelem nebyl démon, takže jejich životy jsou stále v ohrožení.</p>

<p>Moderně pojatý fantasy příběh v temném duchu vyčnívá z řady podobných románů nejen netradiční dvojicí hlavních hrdinů a originálním námětem, ale také velkou dávkou syrovostí a čtivým, svižně ubíhajícím dějem.</p>

<p>Dobrodružství obou bratrů autorka dále rozvíjí v následujících pokračováních této série: Moonshine (2007), Madhouse (2008), Deathwish (2009) a Roadkill (2010). Vzhledem ke stále rostoucí oblibě mezi čtenáři není pravděpodobné, že se pátý díl stane tím posledním.</p>

<p>Více o autorce najdete na jejím webu www.robthurman.net.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p>

<p><strong>Měsíční svit</strong></p>

<p>1. vydání</p>

<p>Anglický originál Moonshine</p>

<p>Překlad Anna Janovská</p>

<p>Obálka Chris McGrath</p>

<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>

<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>

<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>

<p>jako svou 199. publikaci</p>

<p>Ostrava 2010</p>

<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>

<p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p>

<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>

<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Klaun populární ve Spojených státech (pozn. překl.).</p>

<p>[2] Hlavní postava hry Arthura Millera <emphasis>Smrt obchodního cestujícího</emphasis> (pozn. překl.).</p>

<p>[3] Řecký slangový výraz pro blbce (pozn. překl.).</p>

<p>[4] Tradiční arabský pokrm, hojně rozšířený ve stáncích rychlého občerstvení, (pozn. překl.).</p>

<p>[5] Jinak také Bigfoot, domnělý mezičlánek mezi opicí a člověkem (pozn. překl.).</p>

<p>[6] Příšera z arabské mytologie.</p>

<p>[7] V řecké mytologii jedna z příšer v Hádově podsvětní říši (pozn. překl.).</p>

<p>[8] Edward Gein − vrah a vykradač hrobů. Jeffrey Dahmer − sériový vrah a sexuální deviant (pozn. překl.).</p>

<p>[9] Timmy byl jeden z lidských kamarádů kolie Lassie (pozn. překl.).</p>

<p>[10] Původní znění je: Když to nemůžete sníst nebo opíchat, tak to počůrejte a jděte pryč (pozn. překl.).</p>

<p>[11] Kuřecí maso ve sladko-pálivé omáčce (pozn. překl.).</p>

<p>[12] Anglická zdravotní sestra (1820-1910), je považována za zakladatelku moderní práce zdravotních sester (pozn. překl.).</p>

<p>[13] SVOP − svévolné opuštění posádky, vojenský termín (pozn. překl.).</p>

<p>[14] William Shakespeare, <emphasis>Komedie plná omylů</emphasis> (pozn. překl.).</p>

<p>[15] Velice sprostá řecká nadávka (pozn. překl.).</p>

<p>[16] Postava z Alenky v říši divů (pozn. překl.).</p>
</section>

</body><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACYBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADMBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMIAjYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5qjkZMBXIGOlTrJIwBADE
eg96rLtA+ZQf1q3GyiPBIyfavbRxsf51xjlyCBjFOW4l75PTPanZUqoB+Y/r+NNVS3TGPUd
qsklEsiKWB28k5AqeO6G7bgZ/kfWqnIbac+3NLuTO1TjPc0Jg0XxOTGqHaD1AJxzT0uTswc
cnP3cdKo7iFxjKjoaRW2ZU8seuaq4rGibhVUMEHtjHX1prXSbt6YY4ycgVnTSHaQp/zmoln
+b5zkHt0ou7hYum8YOAApxz7/nSm9dl2rtDZwBis1pSvTOc0hkOB/XtU3HY0lvFRSZAGIPB
XHH4UNqDsSxfOQRxjistySCR64OTUTSfJkD6dqlyYcpqi9cggEE/SkW5bcCCAM5GBWaGBK4
J6fTNOWRUBzyaXNqPlNdrzIBOAOh9cVF9o4wDz6YqgjM44yB1yaDIQu0kkDqOvNHMxcpoed
lMYxnjB4zQWUqQVHT04rO8/bllY49fWkFwQTgHH86fMHKXNkPO5VJwO1ReXGZPuA54AA61C
02VJOM9xjpQrjJZgNvTHqaVx2HNFGRkJj3qN1jX0Lew5oaTCkBduepqAvgZXGenFA0ibA2h
AcZ65FIzk+h5/I1Arbjlsk96lBC/KPxNCCwebhSuSD6/hTBKd+W544z2oYKrZyPekwRwCCO
nHWmOyJRK5XBxk9uMUCYliCBx+pquxO3GRkDtSE4O3O7FR1Cxaa4O/IwF9hSrKTkg89eeKp
Fwe9ID8+ATn1ovqFi2JMcEAAdqa0/B2gDPeoSdybcnimBhvJJ5NJsdkS+ZJgZGG9cUB+mVy
o4GKZtG4fPwOxFSgKeDyScYPSpCw9Tnnjp0qeNshc56f/qqEkBNqEevSpYlywXkVpG+hLLY
OQCQcg81YKb1QHAB681Dwvy9AOxqxEobBHO38zWqRLK8sQbjO8+wxVQI65yAo689av3B2Ll
efT61S+eV8Ec+pFQxojlu5YAzx4DNxyM4qrHcy3BLyY4+U8VpRxAMyuoYAYz71SkCQ3EiJw
M7eD3+lck9zaK0GOFyH2rz+OaayxiEuw5DcD0o35G0qTSEB0AOcnpzxWbGNeOLcSBwAMe1M
eJNw4yPfvUhIVSvoevrSbvmPT6jvSuOwwQRFcbOR1pGiiIycfSpedpOf06Uwg9SMfpRcCJo
Yeo5JpPJTpgAfzqXdubgY4prL8xOc8/54p3AaY1xkKMZ6dcUwRKXACjJ55qYAFsnIXGelOQ
K8y5656jvSuBYvQEtlQr94Dis4KvBxkj2q3cyMuEyO4qqeoGBxzkUNkmjbXEbqIJhle3tVe
6so433RruUjt2qAMOTjP6Zq9bTKfkk7jvVXuMzjErcFfwFOWGMDhQT7irM9uyHeBlag3ZPF
TsAmxF5XBNIRg8il3YJAxzQCTkE9e1FxCCIlA5U7Scbv6UrRqpUkAjGfpSfdOcZHrQudxPU
frRcLEgRNq5A2n0NNRF24VT17dKb94HjrVuBSu3eeM5xQmwsPs4V8zI6ZzzSajNJuMcbAc5
Lcc0TXDAbEbAzjI9arqpkYKTnp+FVcqxr6UHSHEgLAr+Ge1QJJ5HmRKgYkn5zWpbW7GEA5D
AgDg/pWO6s9w6n5V3cU2yrFlPs0yKlxHxGMDBwPfpRUSq4TAxgHHPeioCxCq8jA69fQVOMo
T0xnHFCMqk7ec9OKeAA/I+or0EczFDRp8pyR2weKcjZOMkHuM9OKikQbc4wexxUkUeeCPoK
QWHHkkOeQMe1NJ+fLHr6VKUHQ8/zoMOTkHBPY1fQWonIOeSAO1Ru+0cycE1IwaPA244qqwB
Oc9aTAfIc8ZJBFQMR5eV6Hnr0pzHI3A80wKM9c4qWxjXYgnr6UFgMYU+gNNZ+MDApu4Fd2R
uqbjFLEjJY4JpQBjpzSK2GOOnpSngbc/T60hisSAGx2xQGL/eOeKUL8hHTimqATg9qOoEkc
oQgDueaQybwx/maYV24IHX0pn3XI/WjUB5bAzuB5xTAxHB/EelDPjsOSOc5xUsNthiZDlx0
GeT9aLXegEDyOq55HvV2yDSqAWLL6AUkVn/aE6wR7Y+pZmOBgelX47f7LehrF1mUnYFJ5FX
CLvcmTIbi0EVmH5DAnP0rNGD6gg9K6C7JngaMBY33BQpI696r6Xp9jc36JqN2trapzI/XA9
qcl2FF6GSoPUke9ORSwOCeK6rxPN4Bhs4YPDklzdTknzZJAQF9MZrG06TQni/4mFzLbzdAV
TK1EV5lX0vYzdpB5NJ0yDzW9Hpui3BbyPEVqp4+WZSmaUeF7uc/6Hf2Fzk/8s7hQf1quWQu
dHOu2MHseOKYRlvU+tdG/g3xKEZhpTuB1Mbq/wDWsq50XWLZj5+mXMWMZLRnFS4yW6GpJ9T
ObKk4x04p64A9feka3lVl3xuCRnlTRhd42tjHY1GpSFL/AMAXkdSO9SK428gKOxqMbV6nLd
ielJvHIAzk0MYm7bgMdxqSN2U4PAHrUG8K3yjv1pcl3UD8qQF1GHAzkj3q5Ey5KgY75qnDE
duW3YzjJParzLtIJwRWyuQyRQgy2M5H5VNGJCwC5IPT3pkZCfMwAUDkCrC3Ks6yHrnO2tEy
WJLE3VznPXB61WeJgegAHOKneUEMF6k8c1DhmGFYdOlSxojnkYszDIbqfSs9tzOztzz+dT3
UiAqrHlenHWopkVUj287l3Ee9cU92ax2K5BD5I4PPWpAcA4/+vUJYbsYIxTOp4A/xqGUSO3
3s/kKasgA+UcD1ppzjg49qjyN2c0mIlLN0BPvihpGKkD5h0BNM3KOuAT3pCTsbjHvnpQMVc
9SoFKc5PeotwAHv70pfAOP1p3Ak3EZB5z3p8Jy4C4XJquW5wDk+vSpYmHncjj2pdQCY5A3P
uJqAYxgc1NN8pAznHSoRjoBjPFAgB6AZ/Cnb2yGySaQ4ZjtHHSjAxk/jQBfhnEqiN256jmo
JUZMkcqetVwxBDKcFe/pVlJhIu1sdPzo3Agz3OBz0oBHUsQPelkQrgDoeeKZuJP3eP5VI9B
+75cZJyaaAS23bj3zTkQsQACc1IQqnpgY7etNIQq4X73FIZyWIA4PeozIWUpn5ai6Hg4pXA
lGCc4PFTJjzFZfUdarL2I5x61Z2lGUEg8g/KapDOsgdkhkcyEEY4J71jn75IByzd63bWMSW
blgcEDr61iMp8wgEYzVIpjV+bdkAc+lFNyvl/Of60U1sBCEfgdB271Jh9pPO4dPetBLQkAk
DHv3p5txHhjxg8gcfWu1rWxyXRTSCSQAcbavJbptJxkjqSKkjjaRPk+Rm7t7VZhhZGKnnBH
I75ocewJ9yqIAclSGHTqOKQwsGPy7lrVESqShTDc5wKSO2Z04bI+nNVawXMtV3Jjbn6VVks
WYExLk9cVutYusuUX8RUiWv7wZU4wc03ELnHsjRsVcYGcY96bgsABn3xXXXOkR3cZwoDjkH
HWucurSS1cpIpBB9KhxaGmmUAuD8vOBjPTFN2YiAJAPfNTuoLFchR79aGjBC8Z/nipKImTZ
tIGdw9OcUJEfLLk/hjpUyggnqcDFPSIuQqg5U8kdKLXArMpCbRkFvU06MfvCCCAenAqw8H8
WMemRTRGQ2dwwPTqadtREOGyQvrjBFNZTnAH4HFWQ0YbLrwO5pGhz8yj260NDuU1idpSMhQ
cZJqdGe3kScxCTd2PGRSOAmX6A8DHrUdwWeRWC9gBnihaBubFhPbzXpZLREjYgbGbJ/Cn3n
2S3vnSFt8YbcccEH0rEik8qaOVSwZCGHqDU2ye4klkdiWkYkkjrV82lieXUJZWuLt5eiA8Y
OatWtuLmeKLO0u2Dj0p1npsl3dwWUbAGWRUDscKMnrXqdh4R8LaFrttp2oTz3V8wDhgMKpq
LNbg2jgvFvhvTNKjtjZSMZZSAQTnt+lYUNgz3kdsFBJ616b46bwdA+LuK7nmXp5L4I/Guc0
0eDRY/2mj6tDNE2SrMrkr6gCuTmsjQS+8O2EGliXyl8w4+v51Emh6GzJayWVzJc7NzG2Qtj
8ugqudYm1OwdGZ2jWRgjEbfNXPBIrtPCMUjaffXkbOqpN+8KnHmKke7aT1xnrWdSbhDmOrC
0VWqcj0RygsdPt02wy6hA56FmdNtR266nLbCVPEl7tLHCeZvxj612kXxBRlSKbSFcHkAPnO
eo5/GrzQ6H4h0mO7tII7OVpTGZlUK8ch6CQDAKnsfeo+sVI/GmkdLwdKafsaib7NWOEWLxB
tGzWfOIOVWWFWq5JHq7xKbiDSLhQuCXgKkflTpontJpIJTsePIZeD8wrOvL5zeq+7C7R/Ou
1VH3PIcNbNE0tmFYef4U0+VQc7oJyhP5iqF3aaU3J8LXluev7u4DAfStGG9JRdzgsM8seB3
6fSh7LUTC+rSzRmF8HyQ3zInYkdqPavZlQpuV3FbHKS2+hqRug1K3HYsmRURg0Xjy9Vde2H
jIrduZw8QSPIYE7iOmD1qktsGmjDRq4bjlaXN5DGxadA4Bt9XtZMjGGbFWl0TUnISFoJT2A
lFT/wBn6WICZ7aJMDHToaoT2VhvBiPltnHysRWiqLqibEz6JrSDnT5Gx3UgjFU5be9tvmmt
po1zyTGQK04LCeIAw6tdI23J2TGtGKPVVjcDW5nQDhZERt2OnUVXPDzFqjng2zerI6tjkNw
KaGUtkMuOmM11K3niJ94We0u1xj5occfhVS4lvEAF34ftJSD1TKg/oad4dwuzi75WNyMtjg
D61au1WJo0Q5VIwCR61LqrQT6k7rYNbHj5N3TiotUZPPG1MfIMj0rilu7GyKO7J6Uxmwcdj
3pc5AJFR55wT1qChzMOcdDUeSRzxj9aVjhRjPuKaPvgHv3NK4xzbsgluOlIW2jk80Z4HfP4
UEfKTjNAhuBu3YJPtQc4GTjIxShxz1545pzKOp4Pc0DGc7umKmty3mD5uKj+X7wOc+tS2wC
yMWXIxyaEAydgXO0beOBTDkknpRM/7w7R1NMxjJ4+tDEPXaOg/OkznOOlNX1pxAzgfnSAMF
m4H9KXOOR1o4x/WlwcnIyCegNAFiNw4ORk+/akMQ3ZwSP50sSogyeD6elWFaNjx09KpCK7F
VHp/WoXdncjgZ6CnTK3mE7eKiIAOeMUmwFx1H9cUgB7DjNITzwOcdD2qQHHORz71IxI4lwc
E89qsRRsWCqv8X5GkUgEMvJxzmn24LTbe3f86qIzqoy0dptJyoBx/n1rHI/fKc98ECtmeMD
TJZARnC4+n+cVgxbt/wA5ySatDZOqqRhSM9eaKh5GQjE80VS2FY6OOAEDHXqKsPBGkPKfMD
nOK0oLTamAAMfpT7m2wRuUMfQ969CWjPOUrmMlqzSFYhkqduMcn8KtJG8jhdmDnOVPP51Yj
t3LKy52FeSeT+FWYYCrElSGPcHt60ki7jI7QsCwPXP1qzbwql5GoUsWHJAqRLeQMsbDLA5C
+3rWnBbpvBkUg54x1HHHNXFdSbspfZWZvMC/L0AK9Mn0p39lsiEwoX/iIzx9a2IjsQKsnl5
P3OpGPeu/8NfDbVvFWktqWnXtokAlMZErMGyADjgU5TjFXewJNuyPJktHiOWXCevaq+o6JH
qFtkYEgyQPWveJPgZ4iYsUvtNwcAAu/H/jtcv4t8AX/hI2baheWUjXLFUjgdiy4GckEDioV
elJ8qZpyTWtj5zvLB4JmjlUhwehHamJb8DYOTxkc8V6vr/hR5rL7WY+hJPFb+kfs5eMNX0G
y1S31LS447uFZ41lkcMAwyAQF96ifLDdlxblseFLD85A7UojeMY2kc+/NfQP/DMfjYfN/am
j9P8AntJ/8TXmvjrwTfeBtYTRdTvrK6uniExFrIzBBkjByBg8VmqkHonqU4y7HD+ZhFVuQD
0J6fSqrYLswHy5/I1dkjC9F7ZHtVYjnnjJ6VbEiqRuPJyT3pyFgp2k4HHBockybsgZ9KWJi
JlAAGTjJpIbHbVlMa+WWHr0pz2m95FJ2hcbdxqddqvsRs59BzTcyeYygZB6c1oSVGtNrIN+
VPIxXV2OkLDaJLNhg4zhuNuaxvs+Y3PIMeMOR8v/AOuut0uXzLJYZyrEDKMBk1pBJPUzqN2
Kn2cbw8UYDjkbSM5+ldjolzr0tss1xor37QplJWXawHpmoPDkmm2Ov29zexrJGhyA3OPf3r
v7O/1KK6vc31tPYsN0O0gY68Y9qitJKDuiad5NJHiPiePUtTupbhdCuEJwu3Z938vWuPexu
7Us9xb3Nu2CM7cf54r0Pxz4huF1BjbT/OzEblbA/wDrVyf2y9uNAu5btiw24JYk5JPH415y
atodSutyppiIELHexQfdOcgegr0Tw1OsXhC+mk3bdk7DnGSdq1xMKhbAvsADYUEdTxXeeGL
K2l8LCO8dUgmt9xLttHzS+v4VhiHaCueplsHOpJLscUxIjQ+Z82M/KORx0rc0DzhousMPli
KKv1kLggfXrWs2g6L5E7LpmpM8AIUwXSOkmOwz61k297PbaTLdrpz2FnZyhYbWXLMZj/HIT
19qmVZVI2iXTwk8PNTm++xU1+4aTxBfzAZIkA4PG7AzWPvMkkjdSx6+lXCXZmkuAZN5LMwP
DE8k4qm0QV2ICgEnqPu811xXKkjy6k+ebl3L+j2Rv9SgtGYiIjdI3+wOf16V07aTHPc6hNb
3BmaVfLaA/wADLyAB6YFRaGE0nw3Pqtyh86aMuoY/w4wi/U9aq+GLlree6xJl3KzMSM5wfm
x+Brlk3JuS2R61KEKcY05rWWvp2MF4Sr7s8ZxgCoAq/aYzkErkk5yDW1rKx2ep3NuqbQj5G
OcqelZS7Vmyse4qPzOa61rqePKPK3FlwQK1zbRsMiWQZDHtWxJHY20gs76EzPtMgKIBtUng
VlacXl1m0eQ/vFZjyfRTir2qv5WsSLM/KIuUNZtXdjWEnCDki2lnpF7GY7eBnmA+4p2ycdc
HoT7Vn3lq1mq/P50UgzFIF27l/iB9CD1qxYF2nW4iJjeFgQV9e30q14jkDRXCxx7cXSyKPR
njy4/MA0L3WkGlSLdrNGbYNbCMIQXJJ6/w10JgSVCrN8vGAvc+9cpaGVXDMgzjOfWuvtIvN
VAASGODx/KtGctjzjXrIDxHOqtx5irWRfbW1BlY5A4zXW6jZs/i2VcMytISB6DHWuNvOb2Z
h/fIGPrWb0RuitKArYU5x6VEvB5JGeKkBDNgAenJxTSACQefxqChjDaBg5NIo+Y7T+tPIBb
g479aYPfPSkA7jcMHJPemnnIIpFYE4HPvUo244FMCIqO3J9OnFLzjOM/1p+OgP0pCfmBznH
amBFwWxj8DVi3Bw2doA9TUBTPJ5qeFCRheaE9QK7keZilUH06USZaRmJ59RThjP+FSITbhg
M0AYO0AZ709QQCSST1New6f+zp8TtR0u01C30m0aC6iSdD9tjBKsoIOCeODSbA8hWJpOFHA
7k1MirCCeMnr613vjb4Y+Lfh7pttdeIrC3toLqTyozHcpKzMBnkDkDGea8/KuWG7v6mjmXQ
LDHckHB+vvSJlSD2rtvA/wz8WePmvf+Ea0+O6Fls88vOse3dnb948/dNdhL+zr8U4YWkfQr
UKq5JN9EMAdc80uaz3C3keRlQ8I5z7+lUmXaxA6VawY53RxypKnHrRLEWwRyfSrvdBYqqAP
QZpygbhxzSbfU08Fj90A456VIyTByee3TFPg3eYoUckiowS0eeDjnGOTVi1XfMoOR0600M2
dQZkhdBIcELgA1nxlWOQcAever9+B5jx7QMfd5rNjYLImCeT1HerVgYrMAehP0NFNC/O2QT
7A4oqrgeqxw4dcKcYxjOPpU8sK+UpIJxwD61dt4jI5AwRtGAfSrvkRmM5yMDcOO/vXpv4jy
Y7GLBZywn5HBRuQR8uPY1YhsF8mQspLE4yM8VdlTywwZQ7MoK7emfw6d6LbeUJIBz8x56e9
Bohsds6SESIAehI6j+lSzRloURPlZccnjA96tNFJJbBVI3Dp6mrJ/1I8xF8w8b+eD2rRLSw
zPt4/I8wSggEZBAyTX0d8Gwf+EJmypAN2xXJzxtWvnQiQsBICQDjjqK+ifgwWbwRcbgBi9c
cf7q1x4tfumb0fjPS8cdK8F+N1oD4k0O4KE5kC8HHUEV72BXjXxxgAttIuWXcqTrntn5v/r
15FN2qRfmdrXuteRw9/pbzWTIhGCMFcdSOn9a+j9Ht1tdC0+2VdqxW0aAemFArx5LDzrK1a
SNW8zCgDuMjrXt6JtQL6DFduMlsjlobtiYr4R+MC7/jBqIKkgR5z/wI193kcV8MfFmMy/GL
UVOBmPjn/aNc2G/io6J/AzzeWBScN8pHfuRVGaPfkqDg8fWuiubXLGMrl2bqO3tXWaD8HPG
/inS01nQbfT7y1YlQRfIrIw6qynlSPQ+tevPljqzjjqeT+SpwO57HvTfJZWwxwR6V7Yv7Of
xOCt/xKbHLHj/Tk4/WsPRfg1448Q3mqWemaTH52lT/AGa7864WMLL3UZ69O3Yj1rNSh3L1P
LF3x53Z+vpVuNV3ggZwO5r2A/s6/E9TltNslC5JP26PFcJrPhK68P30lhc3VnNdryy2lws4
X2JXgGqhKMnZMTTtsENvPeaUtvGojRyHJ7qenStW00v7Mkn2wBWDbQVPykY61UtIzZRoZ4i
3A29iP8a3vtlteH7N5BjYDIbdwc8YrqS77nM2bXhfSbC5iuri5t5b25tx+6tVIG8dzn2z0r
rNHsdLvbCdn8O/ZWhyqqzHJ46j9K5zS/Dd3JjVn1dbCz37Y2z8zY7j1GeK7prbxBY2DXKan
b3SFTy6YIGPvDtXJXu4+6aUrX1PE/E1zpYv3tpNCtWbaCCMjofbvXNzy2XkDSrKywtxIGkY
PkADkdewq3q1teG/ku5dVsXDynChsHr71mQxSRa9FFcBd4GVKEEbT3rlUXbU6LovXFsBYCP
blkXKkcZAGf8AGuivoVt/BKQsTkR2qgYwO7Vl6hEEsJ4txTavU9xXqX/CofHGv+E7afTNMj
aGfy3jE9ysZZVXAbB7entWFVaxTO3CyUadR90eLLIVuo1jbARc/eIGc8Zru/DN3Jrun3Og6
ozTu0WFbHLDOOT3wcYq5qfwR8eaTbtd6tBplpbY2+ZLqMUYH055NbHgT4UeKLqzfX9Ogtbg
ElFSO6RicHkHngk469qKzi4eZWBlONS70j17Hktojwo1vKCXhdk+Yc5U45qex017++gtXDL
GxMsxxnCA8/n0/GvTYvgX8TAtxI2hRB53LlftcXBLZ/velW/Bfw48YtdalAumBru2kK3kDy
ou3aTsTJ45PzccYwaudRKNluY0KanVbekUef8Ai621KTy4YbB0iH7xgg4BI4UewGKyNHi1C
01q0M8DojHa5KfdDcV7FdfC/wCMFxK0kmhWTjg4eePp6ZDVxWrDVfDt+dO1mytmnUcx2d8r
so99pIB+tc8OdR5bI9CpPDzq+0U2vkYHiy3CS206qQGjKyHfu+dGK/4cVgRho0eTsQORz9a
7fV9M0/8A4Qlbu0MrDzluFEh3MA/DA/Qj9a5mO2QkxqxAAyT6muii7xscGMjy1L99SLTVd9
VCKGLCFyNvvx/WtLUNB1ubVpZY7OSVmIBckYJ4qPSrOePVLiW2PESIOT/ef/61Xk1YXWofZ
JrV4DNKQbmOdkK/N94jp/8Aqo15tBRUfZpPqS6Xp1zYXUbaiyLIGzHahtzSNjjA+tUdRvDd
ztEQrMjM8pB4aTpgfQVfu7XUNCs9sUivI0skM1zjMmeo2nsCCDXPxqV+VF2dflznr1px11Z
FT3VyIcVeOaMZB5ACj0rs9GkEhQqu5kPX/EetcaXjjlUKeGHAxkn8a9F8E+HNf8QtInh/Tf
tL28e+T5lUJkYGSccn0pt2OdI8+a4EviO8nRhiKNyc9K4SVdzM+R83Ne8W/wACfiYi6nJNo
KB5oysf+lRcnPru4rx3xH4Z1LwxqR0zVjbC7xuKW9zHPt/3ihIB9qhyVrG0UYZGDwAfbpUZ
JBO4d+MVMQc5DDP5YqJ/7uASepqShpIK7u+PwpmNwwT1/WlAycEH605euSOeuTSANgJUA4J
HPFByAeORS4Zn3e+PpTCApwSadxByRg/rSMAOvze9G07iWPFLgcDOTTENyMfLxViI5UDcVJ
PaoAuCeKkAAj9CDmhaDKx+V2wM89xmnKPmxxQ/zMTnIqSGSFMsxJPpUiLMVvmJ3IBwD7dq/
TTwkB/wg3h//sHW3/opa/Mp7gNGwj4IUjNfpn4Q58B+Huef7Ntv/RS1NUqO58wftVsza3pa
FyVD8DPA+U183Lxngce/SvpD9qoga7pf+/1/4Ca+cV+XPYelZw2KlufVH7JSYHi7I72v/tS
vcviQzJ8P9TKOVOzqDjivD/2SuV8W9v8Aj1/9qV7h8S/+Se6l2+SoqblQPzfOGYnkEk8596
nRlBCN69ai2sJSCvcmlfpweR6V0IyJZYY5Mso57gVTY7VOB7VYilGcHg+tPaISrlcFumKvc
CopAHT36dKuWO0ThtuWPHXpmqnlsMpjB71Zsd6yAYySw6dx6UIC9fuRdKmSoHUDnHtVYP8A
6SmANozj/Gn6iWF2MuBkc+3NQwggjaPmHX8qpDFDkSttJGfUUVOEUsWOeecAdKKpCse0RNk
q8bFGAFXZZCkcdztBYcbSOM1RgDMwxyGx2qeWbygYTjBbPP8AjXqP4jzI7E1uGlCFQp2/MR
jgD1+lXXhj8zeCuV4LLglievTiq2ks90hCqI2ZCHbk4B7Y/CrMcItyyMA0IO3POD71otx2N
RYohaSqNhXb8uTyhqtPCwjIjkQtyCinOAOck+nIqWNwVYq0jq2ePbPOa1hZI+Z1tWMDR4+X
gj3qmBytuHFyFdgvY/LjPHU19GfCSGOHwZIsWcNcsxyO+FrxY6S7zh4UB3jKk8bQP617p8M
oWh8LSxMm0i4Off5V5rixj/c2N6HxncV5Z8bId3hGGcLkxTAj8816pj2rgvi1B53gC6OPuH
I9q8PZpnoIoaDbLd2GnI8ZypjbBGCOma9MxXnfg1lmsdHk3Es6KTjp0r0WurEu8kc9FWTGN
0r4l+JUcb/GPUi442DnGcfMa+3CMivjPxxEZfjNqqqm5vKyPf5jxU4T+MjSr/DZwslnGZ1U
MQoGcdu3+fwq/oWr6z4U1karoN7KkoOZrcuQky+hx39DWkmnXBcGKMqxbIHXP1qabSyJSCp
U54wv3PY17k4Kaszz4zcXdH0/8PviDpnjTR43SQR3ajbJE3DKe4IrqLmTSdBs77U5jDZxOx
uLiXhd7bQNx9ThQPwr4/stA1pL2Obw3NcQag4KMsCsxb04H+RUOteEfjJfWhi1wam1iTks6
uwX3I/CvHqYaUZWjsd0asZK7NH4ofFXxF4/1GbQPB5mh0yMlWaMkGXtlsdvb86wPD/gq30m
ET3Tu8xBEhkH8Xf8P8K6fwxpWm6LamOJxvIwWB5Y455+tR63ewoJYkkOGyXZvUelelh8PGk
vM5KtVz9DmNcmikiWOBtoT7jY6Y+nauLmkeMsyybw/Gc8Cuj1Dy3gOVc8nkcjH+f5VgQ6fP
e3YtrO0luJnOEihQyM/wBAOTW8tyIrQ6Tw545eC3XRtZhN5pvVGA+eI+orvr7ULjWdCnk0v
WmtQkB3RlMMAB3BrzmXwR4v0qNbvUvC2q2tqrBjLJavhR6njj8at6543X+z0sNOsUEm0KZz
w59vccVy1I3V4s0Vkzzy9sJIpGeRt2CQeOpq/wCD9Oiuda2E4G0nL+3bNVJLv7S2XUhhkcj
HPfHrWpoOrR6fdebJAzKTgMccVm77jPdfBXw4i8Z+JY7fULIroun7Xu8fdmPVYwe+ep9vrX
tPxE+I+h/DvQDLO8bXZTFvaoQOAOOOyivnO41z406hotra+FfDuo2eiMPOSSzs3BucjPmM4
+9n24ritT8F+OL+6/tTx/b39jbK6osl5GyCRjkgEt9DxXFUjKpKz2OiDjBX3MDxP408TePf
EDatqM0sluJP3UbFti+wA6Ctrw/4v8VeHtYtNQsNTaB1XBs48rFIo5w3v6GtCw0S0juYYTP
CEQnPz/eGKm1uxtomWSIADG0MMdyPzrdYeCWpPt5tWT0PrD4dfEbTPGukoQ/lXyDbLC5G5T
6Guxk/s3SY73UZBFbLKfNuJT8u4hQMk/QAfhXwpBfataX8E3hqSc6y42FbdSTJx02jk46+1
aXiG2+NdxohGuQaqbKRtrB45MAepGOn1rlqUWnZG0ZprU6f4u/G/UPEOoN4a8ITyQ2e7Y8s
bFWl9yR0X2715Jp9kbAs9yxkuXYszHnJrd0bQotLtg7Ay3Dkl3z1pLu1YvkPgMcZY9K1hGM
F5mM5yk/Iq22tWcelXenXtwwMcbiMYLZ3cgDH+1WbHJNIokVFKEA89BV2w0TUdY1hrDSrSW
6mJLeVDEXJAHOAO1dLF8PvGqZR/C+p+X2UWj9fyqoxUG/MupVdSMU1sYvh2ZI5ZXKEN50WT
njA3NVS5eR7xHhCLmYlVB5PJyfb8au2Hh3xFB4jvtKttLv5LuMr51oLdmaM4yCQBkdc1PqW
h6lp+qRxXtjNaSlyds8TIevJ5xx70o/FqOclyJLodlpapqvhm4trsLJM6m3L4yQdp8pj75G
3PvXmktrLFcZZsbW2nnp7V1v9o3OmRGW0ZS042yB14JGCG+oIzXKytNcTTT3RbduYlsdScn
IA9zUwTTfY1rVI1Kcf5kWNO0ubW9btdN061e6u7iRYoUH8R6fgO59ga+1fC+gaR8N/A4guL
iNPKTzb27bjzZMcnPoOg9hXyb4GvPF2kvfX/g3RDqGq+UIluvJaY2oYnJUDgEgYyc9DSa5Y
fG7XtPkTWLPWLiMksUaGQ/jjGKmrd6Ixp2WrNL4xfHS/8QXc2heHbqWz04HYzIxUye7Y7e3
514ObeUI8jb5WJyzZz+Jpt9am1REOS7sSxPcjrTIJ5omwrsBjPXINKMEi3Jsa45ABHPXmo5
FIxgA8d6a07u+e568UMzjGBnJ9Keghp5Ab0p6leSR16CmYctnkduBT1DZHAAPr2pAIWXIIA
47UuA2SMe9bEHhfxHdWi3tr4d1Se2Az5sdnIyEeuQuKy3jMcjxSRMrKcFSMFT6Y7UxEflHj
PQ+9Mf5ZMA/TNSbwMls+mDVqw03UNWvBa6XZXN7PtLeVbRNI2B1OFBOP8aYFJQPmIGR0+lE
rFY1znr1roz4K8XqePCesDjqNPl/+JrE1C0urSU2d3bS21zESJYpUKOh9CCMii4FEhpD8o5
PFO8nAJJ/CujtfB/iua3SaLwxqjxSKHR1spCrAjIIO3ke9Qah4a8RabbfadS0PULO33bPNu
Ld41yegywApCsYAT5GXdgMCM+le+D9p7xRZ2Gn6fpVhHbWtnaxWwDAOXKIFyT74rwvy2bnb
z71uJ4O8SywpMnh3VJFkUMrJZyEMCOCDtqXG402jY8c/EfW/iLcwXeqqFa3bI2qAOmO1cgj
YxzxV670TWtHWOTUNIvrSN22hp7d4wx9AWA5qqu1n/wBUygdqEkDbep9Vfsk4KeLiB3tf/a
le4/EoZ+H2pZ/uV43+ytpl9p8Pid7yxubVZxatG00TIJBh+VJHI5HT1r2/x3YXWpeDL6ys4
zJNKuFUd6xqbmtM/Ng8Mxx0Y9KGxtyB1rR1DSNR019t9p9zZlmYKZ4mj34PONwGaoNG7DAG
Pc1tYyKxBwTx9animIX1b1xURhkJO3JJHA9aVYmU/NwRzg1SAlaISljzv7c9avaZbKhLyAZ
BHBPXmooXjJ4bDDrmp1MixboQuSwGfarQC6tCqXkpBOFXoR+NVrX/AFbgZLc9qtamHLqzOG
3qDkDHNQIo3jrx6e9UMWRhtGDtz6UUFWbHGeO9FFxanusdm8IwcAbRV2PS3nVpBjjB5HSuy
t9GhubNZGGG2jjHsKuWmktG8YyAM/MQP4fevTclzHmRWhy1hawxxMssTQ+aBnbknp1GPetH
TLdTA9vKBO0Y3K579cdfbtV2eJw7wxQKY0Py/L8uCevt24961NPsXDM2F3qMtlO/oPwNXz6
XYWOYTSLmGaOQQ+YpOWhztzk9AR0ro4bOZ08ryHjgJG3JJx6j3Fa8enyBGlMZJIwcHj/9VX
0SZUAz0GDn9KHUCxnwaSwhaEoMliVccivSPBFu1tokyMysxnLEr06D8q4i4nk8xGiA3cA+3
vXeeDUZNHm3dWmLdMdhXHi7+zubYd++dJXL/ECDz/AuorjOEzXU4xWR4nh8/wALajF6wt1r
xnsenHc4n4XuJ/D+mnBJRDyx9BivTK8v+D7b/D4Xb/qWkXp0+avU66K7vIxpqyGfWvkvxAk
f/C6dVaRcjaAcnqCTxX1rjivlHW4TcfGfWI1Kg7B8x+pp4X+Mgq/w2PhsGEkivGABjJ/iUe
v14rTg0w6lrFrDb2wEsjrGOMg5Pp6d62E02O3j27WzIoGzqOOlb/gHTo28ZbgG2WkTS7cDa
GOFBz1zya9epPki5djiirux6RoPh/T/AA9p621lCiyEDzZQuGlb1J/pWvj3xUN1cwWVpLdX
MgjhiUszHoBXOeGfH3hrxdc3Nvod79pe2OJAB0rwm3J3Z6KVloebfGjwxZ6faJ4p06AW7ht
t4ka4V1PHmYHQg4zjqK+f7yeWRmVpAcj7xNfYfxG09NS8B6lbuMhomH5jFfF9g8kttE8hJY
AqWP8As8YP616uCquScH0OPEQStJD0R5kjtkDSyMwUKBnknAH4mvsD4bfD3TfAvh2GNYI31
idA15dY+Yt12KeyjpgdetfPvw00KC/+KOhxOoZFmN0y44ARS388V9cTTR28Ek8rbUjUszHs
Kzx1R6QKoRvqPIJBB6HjHrXyL+0b8NrSw1qy8RaJai3tb2TZeW8Z2osmMh1Hbd0IHGee9fR
fhX4i+HfGOp3+naNOZZrE4lHp7/Sud+OWnfbfhreSADfEpdSRnBHzD9RXn05OEkzqcb6HxI
bB/NAERxjHHr6CpE007+VdQOua622gSaKKXALMARg/yFascMcEgLqj4xkEcEdya9t0rnm85
9d/Dhdnwq8LLkkDTYB/44K8P/agur5/7G0+OdvJM6uI+27Dc/WvevBJQ/D/AEEoAFNjFjHT
7teEftHxLNrWiROCQZFzjtwa8ZL98vU9D7F/I+db20nZgXbb2yDjBqCy0/UtS1Ox0jTw893
eTLDEgOQXYgDP510+pabp8cWQZ32nbuznn1ruv2e/D8N98XIb8nfFpttLcKpXo/CL/wChE1
61ROMXJo44O+h9LfD74eaN8PvD0VhYxrNqDKDd3zDMk798Hso7KP512XPqeetRzzxW1u887
hI4xuZj2Fc74e8c+GfFN7cWmiagt1LbHEgXtXiNuTuzuSsjxz9oLwnHo+hnxp4ds4oponH2
+FVwsiHjzAB0YEjPqPpXy5feMru4tvLRI0cjgrzX6AfEPTo9T8B6naSqGSSFlYH0IIP86/N
4xG3YxMgJicxltvocf0rpoO90zOorWZ7h+zhq1xP8aNOtp0Cl7W5OduCcR19vDOOpr4T/AG
a0P/C+dNcBgPstzye/7uvuzOBk1OI+IdPYr29jaWktxNbW8cUly/mzOi4MrYxuY9zgAVynx
J8OWviPwVdwSwo11CpktpiMtE4HGD6HoR3FXLbx/wCFrzxK/h221NJdRTIaJecYrc1GITaZ
cxEZ3RsP0rnu1qa2Pg77bHcRKrMEkLMjof4W6EfXNRhYgj4TYA2SCf5VyXjpZtM+IutW9vO
8Ki5Z1CEjG4buPxJrCOs6s0QjkuZGXvvGc13RfNFM5ZRsz7D/AGbZ4pH8UxxNkobck5/3/w
DCvWfiDfXmn+A9SubKdoZhGQHXqM14H+yLcy3A8YGU5INr/wC1K90+Jn/JO9TwP4K5K3xHR
SWx+cE4lllDSPuBz/PrREgDSqybsqQPXPamvIcYz0qWxQz38AyAN68ZrePYzbI7qJrGfyWG
GAGR6HrURfAz1JPT0q3q++bVbh1XcpbC4rOw/TBBHGfWh7gTh9zD5K+n/wBm/wCEum61at4
98TWCXVvHKYtOtZVDRuy/elYd8HgA8ZBNfLy7h2O7HAx3r9NPAmhx+Gvh34f0KJdos7GJG9
3K7nP4sTUTbSKSuzpFyihVJVQMADgCvEfj18LdJ8UeErrxBp9jHD4hsUMizRKFN0gGTG+Op
x0PUH2Nei3/AI+8N6b4pt/DVzfKNSuDhIh1J9K2tYhFxo11GRnMZI/KsL9TS3c/L2RF28cZ
55r139mq6Nl8d9JQNgXNtcwHt1jLfzWuB8WWCab4v1ewUYSK5cIP9knI/nXQ/Bm7Wx+OHhG
cnaG1BYifZwU/rXRujJqzP0NmeVbeRkc7gpxz3xX51/E1Z5/in4gnu5DNPLKHLN1JKj/Cv0
WYFkI9Rivgr4oaUzfG82aqc3c8KYx1zJtrGHxGj+E+5tAgax8L6TZhiBBZQxYz6RqK+X/2q
dfv5LrTdA+0t9jEglMOeCwU8n86+sdgT5B0XgfhXw9+0teef8TIoA2RGrH+QpLWSDZM8U2k
xtubjaa/THwmzDwNoADn/kHW3f8A6ZLX5n4yjjOODX6X+EwR4H0Af9Q62/8ARS1pMmJ80/t
U6nfyXukac0zvaRSGVYvRtp+avm9ZYihV48kKRxx2r6C/apyNe03nGW/9lr5yBPlPlj904/
KinsKe5+mnhok+D9DySf8AQLfH/fta1G6Vzfg7V9OvfDWk2lpdJNNBYW/mKhzsPlrwa3L28
t7Gzku7qQRQxjLMx4ArJ7lo+Of2n9Svbrxvp9nPMzw2yOIkPRM7c14EfN4y5xmvXPj14h0n
xF47hutJuhcwDcvmYwD06eteRTFhMwPQGtqfwky3HgSAZSXkd6jeN8E7s4ppLY5OB0zQJP3
YHvxWpBYtopwciJOR34q+EuVKqIFLBgwGetZ6XsoBRlDDtkVZsrhpbg/OVCqTz3NUgK+oRX
k11jYFAHZqcDMvJTdkYOKUTM83mFmJLHr6VbXcB8wGfbtVWHYqkSHGY8fSir8rfNgL6ZxxR
UhofatrZGJFVucqMj8BU8lsM/JkHt71oRRsY1YDPyrx+AqQRNkYXB6n1A9q6XJuRxxirGcm
nxyMF2Krc9RkN61p29jFEzQpGMHHTnAqy8KlUcRkqOc/l3p8AHJROcYJ9BT5mw5bEkNrEY9
pUk0w2GcqiEg9OKuREsCCMdjWhBASRtwf6UnO2orXMuy0lTKJZF/DGPpXVaRbrb20iL0L5/
SokgK5I496u2YIRwf71clWo5I3pwsy1VLVU36Rdp6xMP0q2zqgyxAFR3Sh7KZexRh+lcbOp
bnmXwdDrp+rxMvEd0cfic16nXnvw1tTaTeIIiuB9pjI/GMGu9lmjhA3nGTgVcne3yFazZIa
+aVgEvxt1onBKqDgj3NfSp6V8/aREJPjTrxKluBx+JrbDO1VMzq/w2dBNYMqM+8jd8pGAdv
pjvXTeB9OFpqGoXJBzJGi5PcZJqrcpmIr5fzAEAgdfetfwhvM95uBUBEA5z3Nd9eTdNnNTS
5kHxJDH4eaqoYrui2kj0ry34B6BaaZOb+CNlmurQiUno3zAivUfiRn/hX2p4/551xfwWU/2
TaSE8G2YYHT7wrgor3ZvyOuf2T0bxYA3hLUs9BCxr4qsLJVjnuAVP8ApEmef9o19reKv+RT
1Ij/AJ4NXxZpCPLb3RwQv2uQEYzn5jXRgP4j9DLEfAvU9S+CISf4mkgZ8ixlI/EqP619AeK
jjwlqfOP3DD9K8I+CELw/EK4aSIpvsZACRj+JDj8hXvXiOIz+GdQiUZZoWAH4VGO/ifIeH2
Pmz9maIReP/EzKMeZA4J9cTDFe5/FCMSfDvUgcfcrxn9n5I9M8a+JjezLAIY5VYuQoUecDk
k16h8SPFHhybwBqUUWt2TuyYCrMCT+FYV1qrdka0936nyhp750qCYOGKoMEjkkU4X07ucg4
24G77xPpVPRlmk0i3CRtt2kAd+vH171qNp7E7kO0L146Gvej8KPMdrs+y/AWf+FbeG8jB/s
+H/0EV4T+0m2zWdDfJBEq9Poa948C7v8AhXXh3fy32CHP/fIrwL9puPztU0RFzuMq4x64Ne
Gv4y9T0l/DfoeS37RyEl38tQMLjjrXsn7NCwSa74hmRB5sNtFEzg8MC5P9K8HlhuZ0SB0OQ
SwLdh3zXv8A+zR5aX/iOOOLBWCDc4PDnc1erif4UmcNJe8j2b4hFh8P9WCsVLQ7civmD9lk
+X8UdVCuT59hKXBPUrKuD9eTz719PfEE/wDFA6p/1z7V80/sw24i+JF7JkEmwm5B/wCmi15
NJXU/Q7p7RPqjxOA3hXUQf+eLGvzsubdpNV1MR7dqXcmOP9s1+iniQ/8AFL6j/wBcG/lX5/
GBPtWqz4ywvJBgHrljWuDV6jJraQPQ/wBneLZ8aNNOP+XS55x0/d19mX7FdMuWU4IiYg/hX
x98AMj4z2SKoCLa3HI9SlfX+pZ/sm6H/TJv5UsZ8fyCjsfEfw9jZP2ptOnE0jP/AGo0bE91
aNsg+3NfckvMDj/ZP8q+K/h1ED+0baOBkrq3J56bDX2nJ/qX/wB01nVioxjbsVHWTPzp+Kd
q8vxP1gxJn5l7+1cT9kuST8h3KfavTfHVtJc/FPWyisQCCQOe1YttZROGJTB6gn/CuyhTvT
RjVlabPdv2SIWh/wCEvBzz9l6/9tK9y+Jv/JO9U/3K8k/Zjg8k+KSSMv8AZzgDGP8AWV638
Tf+Sd6mP9iuHEK0mjei7pH5vOC2HI9c1o+H1H9pxuhAKbnBPsOlUCAELc5BxWx4dSM3cgZf
mMT7Se3FbRM2YktxJIWYvj5icDtzTYyzsTjew4xRJalX2tgFeDmnRxPGQUcZ65zSKNWwt8+
I9LsmVWMlxCjAj+84/wAa/T3AUlQMBTivzF8O+YnjDSLiXLbb63Zjnt5q1+nj/wCsb6n+dZ
1Nio7nxf8AEGR4/wBqDQ5lY+Z/aFuQfT98B/Kvsy4UGKVccEEV8cfE6zmt/wBpTw9K64SS+
gKn/tuv+NfXd3qumQtNHLqFtG4yCrSgEVl9lF295n57/E+JY/ifrCgY3MrZz7Y/pWR4Qu00
7x5oF/kqbfUreTI9BIua1vibNFN8TdVeORZIzjDK2R371x0ExhninxzG6yfQg5reHwoznuz
9S24dvTNfIvj3SVn/AGpPC0Ozie/hz77ZQ38q+sbKcXWnW12pyJ4UlB/3lB/rXgPinTPN/a
l8ET4OPtkrH/gMRb+lYLSRpvFn0MTnJPfmvz++Ol2Lz4tXvOQinn6sf8K+/ZmCW7t/dUn9K
/OP4mXIvPiXrEhOdrhQc/j/AFogveE/hOSYIIXXcMhSTX6Y+FOPBGgD/qHW3/opa/M0keW+
Rxg9q/TPwmoHgfQB/wBQ62/9FLWk9iI7ny1+1Vk6/pg7bu/+6a+clzkYHNfRv7VQ/wCJ/pn
+96f7Jr52iUBh9OlEFoOW59SfsmDd/wAJc5JY/wCijnt/rK9u+Jw3fDrVFOcGPFeJ/smH93
4ux/etv/ale1/E3P8AwrvU/wDcqKm5UD86YIS1wjsGIBOcc96c8EhYsFPOT07URE5yGPJJq
zvcH77Yx65roWpmUWt584aMjPTjikNvKWwUOelXI5bnzVUyZA6A1bZ5BcsM859KsLGSImAG
FbPcevNXLaMiSRwCuI9vPrVpWkUB8rkn0p7STyZI2BQc/KOtWgKscGQpYbtoxjFWNpAG1T0
6HtVu3+0KykkgdTgCtGPMh5C4AHbtRJ2HuZZiJPIwf50Vsm9XaAtrEp6lgvJorO5Vj7NtJH
TaHQkbR+HFaCsskiNtJIPYVHayBlRHXcuxefwFWzYlQHT5gOeByK26nGiNoghXBI6jL9R7G
rUFuBH6hvSnJC0kJLuVOOT3NWIHQjYrKW6EYxTuDHQQDccqRjqfX8K0LXy1K5JH4U2MbVyV
BPTHXFBPORjFZt3BKxrF4wgHWnW4AD4z17/SsZLk7tisePWtWzYmN89c/wBK5pQ5UbxldlD
xHdG10iWUHGFY/kM1rffg4/iXj8q5Xx/L5Pha4b/pnJ/6Aa6WxfzNOtZP70KN+aisTboiho
+m/wBn3upOBjz3ibPriMCqniO88i5sIgeZLiJcfWQCuizXn/jK62+LPD1sDzJeQcf9tM/0o
W6Q+5356V4LoaZ+MniFueAMfXJr3knIrwbQnQfGPxGrkgFQf1NbUP4iMqn8Nnf3iZi8vaVw
PmI7mtHwoIxNdqhJwq5zxjk8VRJ81FCcjHG4foa0/DaNHcXKMqghV6DHc121f4bOWn8aLXi
nSJNd8NXelROEaddu49q5f4ceFtX8NadDb6pAkTRxmP5JQ468dPavQc0hNefGTjdLqdjV7e
Ri+Kv+RS1P/rg1fKPgrT0lgmYnbuuZSWPQZY96+rvFR/4pPU/+uDfyr5q8ECNtCmzn/j4kG
f8AgRzXZgfjfoZV/gXqek+DUt9N8U6e4ZcyloPf5gcfqK9hkRZImjYZDAgivmy4vpoJ0vLW
TyZIJEkXP8RXkfyr6G0bVbbW9GtdTtWBjuIw/H8JI5H4HiqxsdVImg9LHy78S/Cd3pXi3Ub
a3lktbPVlEpeMkbmBGVPr2NeaN4KIGw6jMzE4zur7I+IfhY+IvDsv2XC31v8AvIG/2h2PsR
x+NfNYuNm5TEI5QSjo45U9CPw6VrhFCrG0lqiKzlF3jszLFibDToLVYC3lgZYHBJqRYndHd
ZGjRgCQfWry3kDSFhLmQKSA2ME/4VXluUa3YCVeDnj37ivR0toclz6y8Ejb8P8AQFzkCxiw
f+A14R+0YpfxDoKjnMqj9DXuvgjP/CvPD+eT9hiyf+A14X+0WSviDQmBwfMX+RrwF/HXqen
/AMu36Hm09rEIt6/Nu+Ur3969g/Z9tvs+r+IPl2g28OF9PmavJBcLhnBCkNzn09a9l+BBT+
19fMY+XyIefX5mr18T/CkcNH40emfEHI8A6oR18uvl/wDZ51PT9F8ZX+q6reRWttHp8weRz
gD94uPxr6f+IOR4B1QgZ/d18N6NpaX1gIXkaNJGYuUPLgMeK8vCwc+eK6o7aslFRbPrXXfj
L8Pbrw/fW0GuLJLJEyqqxtknFfIun3EVxfX24hojdSyDI5OScU++8L6LHEEt0lErHG52wR9
Kpx2v9koYosyIjjOR0Pv+tdlDDulJyZjUqqa5UetfAiEQfGmxXO4tbXDZ9fkr641E/wDEqu
z/ANMm/lXyR8BrmK4+MenkIAwtrnvnHyfpX1vqWP7Ju/8Ark38q48b8fyNaGx8a/Dnd/w0X
bEHA/tbn3+Q8V9oy/6p8f3TXxX8PXA/aPslGP8AkL4z/wAANfakn+qf/dNRW+GHoXH4n6nw
Z4wk/wCLn63FxkuvWs+SW2ghbYwDkfNjGB7Z71X+IUzJ8VdZXsWA447VhPJI1osbMdqnjb3
zXdQk/Zo56sbzbPqL9meQS/8ACTuCM/6PwO3+sr1T4nf8k61P/crxj9lRif8AhLBjAH2UD1
/5aV7R8TePh5qfOPkrz8S7zbOmjokfnHgFCuchc8Vs6FCptr2feVeOB9qjrzWQi5hZ+SAT0
rX0kxR6dfyyNiMRgYB/KtY7EM51umc0wk8jHWnSFDk49h7UwFQeGPPqaQEkEsltPHMhO+Mh
157g5r9RdE1GLV/D2m6rCwaO9tYrhSPR0Df1r8vVEHAZ29zjpX3P+zZ4ui1/4T2+jSTbr3Q
nNm6nqYiS0Z/Ikf8AAaia0uVHc5/9pPwtc/2XZ+MtL3R3WlzLKZIx8yqSBu/AhTXybea/r9
xNLLNrFzJI5JZi2Sx71+lutaVa63o1zpt7Cs0NxG0bq3QgjBFfnh4+8F3fgnxjfaBdZZYm3
28jDHmxH7rf0PuDWUd7Fy1Vzi5Lm4ll824lMrnA3GpElZgVJUkqe1NlidWIAHH6U2JSeox3
zmupGLP0w8A3v9o/DPwxfZz52mW7E+/lqD/Kub1nR/N+M3hTU9vEM90c/wDbqwp/wNu/tnw
K8JvuLGK0MJz6pIy/0Fd5LYxS39teN9+3Z2H1Zdv8q5Jbm0XoM1eXyNFvZc/chc/pX5reKL
kT+M9XldA4Nyw69hxX6L+M5/s3gvVJc4IgYV+bWoyGXVL2fGd87n/x404fEwlsRyzwmNwLc
J8vOG9q/S3wrj/hCtCx0/s+3/8ARS1+ZmwmN8gj5TwBX6Z+FePBWhD/AKh9v/6KWtKmxEdz
5c/alx/wkml5yRu7f7tfPWLcNuG/jpxX0F+1QD/wkWmbeu7/ANlr56XgDcSOPzpU/hHLc+p
v2UChi8WbQfvW3X/gde0fE3A+HmpZ6bK8W/ZPXEHiwnu1t/KSvaPiccfDzU/9yoqblQPz1t
oYnhDCbDZPGKn+zx5AEhJ7cdahsom8txswSDjP860I4cANkE9c4rpSM0QRWaJIrmRMZ9elX
3sY5GL+ag3NkhTUQQmMr0GOOOtCwuylVxhfTjNUBa/styzESQsAMcMMn6UxdOncjaAqcDcG
qaGBPLJOASOB1x9atfZ1NifKkKgyDJH07VVwVit9ilVhHy3QgkfqatQ2s0TDeP4Tz2xUKxy
hiSTyOBmnbD5yLvJ7nmkyhsNvIQS0bEduM0VLiQNw7EY65oqG2M+2oUMaRuB1Rc/kK2LaaM
R5ZgMAnmsqMbYkU85Vf5Cp0JKnacMOBWzOQbJNI0rKjY6454walt2dWQswPOM0yGKQMrkkq
OvFW4reZ5GjTAGc5PGab0AnaTZGQM56j2pEmckL8ucgcmqdx5iMUOW2nGOnHrUkaAxYbjHc
0kBdjUiRj/dPNbdkQYmI9f6VjW0UTqq+YSezHiteFhChU4zmsKr0Naa1OS+KEnl+DpDnGSy
/mprqNCk83w3pkgOd1rEc/wDABXD/ABauR/whDHOP3g/wrp/C1xjwhpIP8Nsi8+wxXMtmdD
WiOiryfxjdA/FzwzaZ5+0xHH03GvTzcCvDvEN59p/aI0WIMSInRsZ9BTgrySE9ItnvG7ivn
/SnC/GXX1c4BUfzNe7m4XFfOlverB8Y9dJJGVHK9Rya2w+tVGdX+Gz1RJFfMiylTwRk4GK2
/Dcu+5uvnD/KpyPqa4mDUYWVoZDvYdO2PrW74KvEe/1NcYKqhwT2ya7q8fcbOWn8SOp1/WY
NA0G71a4UtHbIXIHU4rwFv2oY2YmDwrLJGThTvPP6V638R5g3w+1QDnKYrxr4Q+HtD8Q2SW
mq2WVW3Mo2naxIIGc+nNcFKmp8zb2OucnG1luV9Z/aUa+0e6sT4VkiM8ZQMznA9+lc54JvZ
f7DEj/Ks8ruQOCMkmveNT+HPgGz024vLnTp2jiQuwWXk45rwZdXsrxZpNPiNtAsrrGhOSAD
gDP9a7sIqfM+VnPXcuVXNG8vC0rBcjvkdK7f4YeMv7K1X+wbuT/Rbp90JP8ADIeWX6HqPfP
rXl8k4Yt82M8jjnPpVCSdyuUYxMrZVwcbCOQQfqK7atNVI8rOeE+V3PtrKyR+qsK+WfjDor
eHvGyXkSlLPUySSP4ZQP6jn6g17p8PPFH/AAkngm0vpSPtSZhuB6SLwfz4P41x/wAedJXU/
h/NdKB51oRMjDsV5/lkV4tOTpVFc9CUVONj5nbUFQdDvXIJ/wDr0+K+WSMkqOvGaxT+8wwb
KtyPoatW5AGRjHvXtXZ59j7m8Bnd8N/DjHvp8J/8dFeDftLkrqminGf3qjrjsa9y8BzgfDf
w3/2D4f8A0EV4L+0zLu1LRzn/AJaL/I14i/jL1PR/5dv0PK4XkZ9vJHoeMe9e8/s9Opv9eQ
dRDFnjp8zV88pd7VXHzqDjJGDzXvP7Odyp1bxINm3bBBls53fM1etiWvZM4KS99HsfxBx/w
gOqf9c6+MdCbydISZSp2uxB465PFfY/xBuAfAWqAdfLr5b+DPhnR/GmvNouryXAto7eWfbb
ybDuDgDseME15+EmoOUmdVeLcYpGFL5V7BKWVlk24PPBPtntWTc2dxBGfNAfOC23oO9fUd3
8FPh5p9jJeSNqmy3UyErcAtx/wGvl6+1i1Or6jDpyyR2MVzIsaTNl8A4GT3PAr0KeIp1HZH
M6U4q7PRfgLDCvxls5Yfu/ZZx1/wBivrbUv+QTd4/55N/Kvkz4FTPJ8WdOl27Va1nZiRgkl
PSvqzUrgf2Rd/8AXJv5V52N+P5HVQ2PizwCzf8ADUGnDk/8Tf8A9pmvuKTiF/8AdNfD3w+G
79piwmIAC6x1LY/5Znt3r7alnXyX/wB01jV+GPoaR3fqfnv8Soy/xT1lsN95eR24NY7WrQ+
Go71ZF5kKFO/rk1s/EO5dPiZrYTA3MueMnpWFdxXEemJebTFby5Ud9xHU12UdKaManxs+jv
2T23jxcx65tc/+RK9r+JuB8PNS5ONleG/smy4TxeSepte/tJXtfxMnB+Hep/7lcWI+Jm1LZ
H53MdlnuJHzHGMdK2NPge58I6tcRLuIeOLb0GDzmsVyRaEgfMW61ux2zwfDFr5cqt1f+W2O
jbV4FbR2M2cvNDNG5jZcMPXtQqtsJ6/hUzzNs4HtnvSG5dQykjPTGOlK5RXBwo9uteg/Cb4
hT/D3x1BqjO5065xBfRjvGTw31U8/TPrXn+455GOaer85xxRuB+pOm39vqenQX1pKssMyB1
dDkMCMgj2rwv8AaV8FLq3hFPEtnFm90vLkgctEfvg+uPvD6Gsf9mDx5Je6Td+CdQmLzaenn
2hY8mAnBX/gLH8mHpXvfiS2h1Pw9eWkqh0eMgg9wRyPyrnkrM0Wp+aboBEXJySeo6AVWA25
bcCT0Ara1uxbSNc1DSGBxaXDxg+wPB/LFZWEwN2a6Iu5m0fc/wCzNe/afgdaQk82t9cw4zn
A3Bh/6FXtGa+df2U75D8PdcsVJxb6kHGfR4l/qtfQXnrxzWE1qy47HIfFW7Fp8NdUkzjKYz
X53gswD8jcST+Jr7q+PWoi2+F14AwBcH+Rr4djt1aONPOT7oJzRTWrY5bIqmRgj/N2I6V+l
/hc/wDFGaH/ANg+3/8ARS1+br2UQtJH+0xhghIAbrX6O+GpgPB2hjOf9At+f+2S1dTZEx3P
l/8Aakb/AIqTS8AE7u/+7Xz8sgLZZQD16V9AftOqbjxRpiKMndxz/s14YtkcDLrux0zRT+E
Jbn0t+ym7ND4qLY4a27ez17H8Tz/xbzUz3CV4/wDsux/Z4fFIYd7f/wBnr1z4mTKfh7qY6H
ZWdTcqB8GadPi2RDCrqD6VrRTW6qpNt1P97FUdNspXtk/dvhs44zWrHp1zjAjb274rqRmOt
2sbiRhJZNgDIAbmlMWnsuBDMhPYHNS2lnJH5zuhjJQ7fxpIlCM+5c9e2ST6UxALaA26JJIY
wBx8tSRi3FsYhK27O45XgVHJA3lFtzfuwOGPX0qIuZYtroPlI4ZcZpgh7JbqVYTEKRu5HSk
htojL5vm5UZIyKR4xlUDEEjBGOlK0hQyqRtJxgZ3YqWUI8cYcsJRg+oz/AEoqJy/ylELnHO
KKmzKPtVHxgsf4V4/AVahw+e5xkEGq0WwpGc/LtHPboKnQDGYvm56Hjit+pylpSwdSx5Bwc
8Zq1b3CpJICc98Y6VQ89WiHlhmY5/4DSec6EMAVZuORkEU7XJNS6hWXa4U72606O1Tbwpz7
Gs5NRIfy85+v9K0ra4d05HXvik7pCvdliOJFkzn5h26U24nKOQT6VIoypOMt61kavceTLjP
YVy1HdHTTWpxvxYus+B5Of+Wi11eg3Bj8NWC5xiJev0rzf4oXfmeDWXPWVf512tlP5Ph/Tz
0zAh/SsVszoe6R0v2v1NeHW9yb39ol5Qw/cEYz35r0034UE5rxXwherc/FzVLpjuP2hEA9O
fWtaC9/5Mzq6QPo1rs7jk96+eVuWHxY1uRCQcAAgd8mvZZL4iVlz3r5+muGHxM1xkc7to4z
15NaYT+Kia6tTZ3NzrLW4wykyYO5ehPr9K6n4c6l9oudVcbcBIxkHk8tXkV3cNczZYyKFwB
ubv8A4V2/wvuhGdYTOCEjOM57tXp4lfum/wCtzjo/Gju/iDdbvAmogn+CvM/gRcbZtucbbN
/x+da63x1etJ4I1BRzla8/+CM6rPuzhxZMCPT5hXmUPgqeh2VVrE9x8TXefCupDP8Aywavk
3Qp91lMm4KpuZO3X5jX0h4l1Bf+EY1D5uPJNfMHh9laxlkBP/HxIeM8jca1wXxszxPwo9Q+
Heh6V4i8T3FhrUby26W7SqkTlCCCAOR9eld/rngXwBoui3OqSadfOIULBVum+Y1wPwnu/L8
aXCnPNk+Cf95TXoHjq9L+C9QQMclKeKq1IztFhQhFxu0c38BteW7Gt2sQZYnEdyFJ6HJX+W
Pyr0Xx263PgnUY3wRsP+FeI/s+3DrPqrMePsqj/wAiV6n4y1Db4O1Bi3/LP8q5sR8ZtRWh8
j2Mh+zLGxHykofwOKnEhRmUDB6GqemShrMuwJDSMcfU96kkY7ixIHbHPHvXrp3ijhe59teB
ro/8K48N5OD/AGdD/wCgivDP2kpt9/pA65lQZzjsa9X8H3mz4e+HBn/mHxf+givEf2hLgS3
2lEZJEq/yNePF/vvmd1v3fyPMPPG5lyDGCRnHJr3r9nS6/wCJl4kA4At4Ov8AvNXzvuLZAx
noK9x/Z8maC+8RK7Dm3h2jPozV6Vdt05HJTS5ke4+O7onwNqQzyUr59/Ztn2+P7r5v+XCbg
f8AXRa9j8b3pbwXqAzklK8M/Z4mCeObrBPy2M3BH+2tedR+GfodVTeJ9SeIrsnw1qIJ/wCW
LV8Hq4k1fUYSSA11Jx0J+Y9K+zvEF8P+Eb1DLf8ALFq+Jgxa+v5lUkG5k5Hb5jWmEfvsmuv
dR7J8DZ2X4raegCbVtrgbuc/c/lX1FqN0f7Luxu/5ZN/KvkX4HXbj4tWKlsf6JcdV5+5619
MX97nTrr5v+WbfyoxjvPTsOgvdPmP4fr/xkVYzkHK6vwe3+rNfY0t3hX9Np/lXxt8PbhE+O
1vnq+pH8DtNfVM96NsihuMGorfDH0Kpq7l6nxX47bzfiXq+AMll6/Sqt/q2o3Gl/ZLiBFtn
A8sKmCMddtXvEVxbxfFHUri6gM0SuCUHRuOlUrrVrqaFIxbxrCqFY1x90H0rqpawic9T42e
4fsuOsEHizbkEm2zn/tpXr3xHus+AdRAPVK8S/ZulaFPFm9uSbc8/8Dr1H4gXm7wNfjcfu1
x1/jZ00vhPhvzMqF6e9dTfySf8K30WyDDy3uZZsdOen9K5FGJIyRXceI44JfAPhOCyiEksc
cpmK84O7vWsdjJ7nGTRBVyMGoQjMOAAOvSlb7xIGFxjnqKVT+6YjJHq1IZc0bT477XtNsbg
MsNzdRROVPzbWcAkHtwa+vH/AGZ/hejuoutdwD1+1r/8RXyToMm3xJpMxIwl7ASD7SCv0Cu
r39/KM45NZ1JNWsXBc258v6Euj+B/2nNGs/C0l5/ZwkSzkN1IGdxICjZwBxkqRx2r69kuMx
uh7givimaTP7R+lsD01K2P/kSvria+xK/zYwazbukWlq0j4s+KsCQfErU1QcShX49eRn9K4
NvmbAyQOld18ULkTfEW/IIOBgHPua4vDLgsu4e1bw2RnPdn0r+yxqQjHirTyxyRb3AGen31
/wAK+lPtfIOa+Q/2cdQWHx3q0AYD7RpmTxjlZFOP1r6aN/xw1ZT+IqCujzL9o7U9ngNLbdj
zD/XFfJ0KBtq57dPavf8A9ozUzJp+n2wbOWX+ea8MEkMUMYa2+dlyT0xTp7NhPcqSW7eSxJ
yVU8en41+hnh+62+FNFAPSwg/9FrX59u1sznKN0PX6V90aRdgeG9JUNjFjDgf9s1p1NgitT
wL9pKYyeJdN25+9+u2vFl3h41LDBr1z4+TpL4q04OxI3f8AsteaRQ2jMoWfA6AlaIfCEtWf
Qf7Nk5WDxO/q1uAf++69Q+I9yW8Bajg87K8m+AhjtIPEYR927yD/AOh13vxBut/ge/UH+Gs
57lQR8r6I9wukAJIfUAHpzWnFPcZIEhJPQA9aqaHBH/ZkY+0BVJycDpWn9nixlZk9v89q6N
DEX7RcYx5m4ge2Oah3yjdt4I9av2+ntM2EkRuOzClewmVnQ4LHptbNVoTruU4vMmjePYHC8
nI4xU0kSRRjH3up44HH/wCur9rayPa+ScbhySp5pkts6QKX+Zju388fjRoNGaXVwXMKNv44
7etVJSkd2QUBBXuODVq4hlRwqxuflzx0HtVf7DK53eW+do96GVsVw8PmkBMHHPNFPe1kS4P
7pumMYoqbgfZccsahQsbLlFBHUdKRHbDKrbQT2qcRgKhXg7V/kKUwrjPIz1IrdbnMQxuynB
YsPrg05ZC6kY+70PpU7RF2y3zeuR3pvkFWDCMnI6ZzVom4Rw5kGCfwHTNbdkuAEYZPSsuFF
hYnkDt71rW0gROSQfWpnsEdzSMYERzwa4bxTdeTchSeNo/HrXZST7o8KQW715X8QdSjtdRW
OWQKfLU/qa4pLTU66b944n4i3wfwo2TwJFP612Flrsd7o9tHEDsgt0GSevrXkXjrV7e48Mv
HHMpJdR1966vTLtLbRLZ5JFCtAF3dCcVrTgnTk+xUpWqJHW3Go7baV9wGFJ4+leS/DlzL4p
vr8ltrXwXPqa39R122XTLpvPGfLbv7VzXwxkRNKe8fYS9z5nzHnGeoqsOvek/Jk13ol5ns0
uoYmfnGCe9eGPc7viTqpKZyoAz0HJrv7jXLX7TJm4X7xrzOwu1m8c6rLG+5CByD7mjCr96h
4j4GdI4LK7OoJPTj27V0HgS9Frq95bkqPNt+n+63/wBeucuOhdc7SeDz1xzim2dzNY3Ed8v
/ACyPzKO4xz+lerWjzU2jz6b5Zpnq13Lb31o1rOQYn4YCqHhjQNH8IQ3TWN7LdyTjYiuoHk
oTnGe/19q5yHxHYXEYkiuVYd+elPOu2oP/AB8r+deEm0ml1PWcU7M0fHWtpZ+C9RlZsEx4r
xDw2Gj0GJ5XwXJYD6nNW/if4ti1BYfDunziV3YNKVPT0FPsYRa2FvbsBwo5PGK78FHVyOLF
SWkUdZ4E1BbTxtbEHAlSSI++VyPp0r1G/MF/ZS2c5zHJwa+foNUFlMl5BIfNgkDqhPXB/rz
Xptp4psb6BJ4bkfMuSueRUYuPvJl4aS5WmbXgvwnYeCIdSaLVBeSXZCRKE2+VHknB9Tz29K
o/ErXFs/Al8SeXG1RnqcVF/blqDj7Qv515D8VPFcWqz2+gWM/mhWDSleRnsK5Heclc6NIR0
Od0lQukxDOCwyePWp5cEcZJ6YpsYENqig9Fx0pGY8kkkDqa9hbHm9T6g8N3hi8C+HkJ6WEQ
x/wEV498cJ/tF9pigg/vF7+xrt9K1a3j8J6GhlVStnGOvsK8s+LN/DdX2nKkqt84OB9DXkL
+J8z0H/DOQGBzv5znPevUPgxqQtfFl/blxi7siV9yrg/yJrywDD7scd/StTw9rDaH4ltdUR
gY4H+f/aQjDD8jn8K9KorwaOSGkkz6mvJYb20e2nAMbjB5rmvBXgfRfA+panqtnqst5JdqY
4YWjCi3Rm3EE5+Y9B0HAqnbeI7G5jEsd0jqeQQal/tu24JuFIP615SdrpHe0nZmn4z1tbPw
dqM7OBiMgZr5OsLlmtXdiSHkLlR7n/69elfFjxlDLp6aFY3Aklf5pdp6DsK8wgHl2sce3DY
57frXThlq2YVmnoeo/B2Qx/FO0lY4K206nn/Yr3+/1ANY3WSB8jfyr5t+FdwIPiLaSt8ieR
OMk9fkr2O71m2NrcfvlyVI61OJfvl0fhPIPAsyj43Wb4bd/aZOc8fcNfSs9/8A60A9Aa+V/
BNwi/F+0uGY7P7QJBz/ALJr3i41mDzpR569T3qau0fQdLqeJXQsf+E11u7vh5wb93HGOu7A
5NPmudPdo4rqxa2zAIoiMYU/3veo0u7M6zrTvH5s7zKYSOgx6+1XrnWLS9YT3tqImWMxqWX
5Priuumv3aOKp8bO9+DKxadN4pgiuFnVWgw6dG+/XXeOL0N4PvFDZJXpXn3w0j/sVNfSWdc
zJBICOnO7j9a1/FuqwyeFryPzlJ2+tcVbWZ20vgPmOM5Ucc84rpLq8uovD+jg7kXbIqnGMr
n9a5m3IbOTnAOK6HWX3RWEccbDZbqPXFapaGPUyjJblc+UR2zmnrLaiLyvLOM53Bs4qu2Or
A5x0ApVBxhVPPpQMuQyWdtLHcEzBomDjA6kHNfa41ZLu3huo3yk8SyAjuGGf618OkE4VVHH
qetfQfw88X2994QsrK4nC3Vgv2Zwx5Kr90/Tbj8jUVFpc0pvU3/8AhWVtcfE7TvGI1iKC1t
ZVnnt3U75HQkrtPTB4znpivQbzVEVJpiwAAJ61xx1i3z/rVH41zXjXxjbaR4auCtyv2iZCk
ag889awZtZLU8M8U3Q1LxfqVyHBXzMfWswLyFVkIx0Jxiq0e+QvO5JaRixNSpEGbgbgtdUV
ZJHM2enfBWZ7L4oWnQLNazxEg99uf/Za+kf7QGTyK+U/htKbPx/pdzjEay7Gb0BBHP517/L
qsKSuDOvX1rKotTWnseW/G+8N74g0+0Qk4IJA9hXnlxBLMxIQ4K4BPrW58S9Q+2+NYhFISI
x1B+lYKSsq8ls56HpVQ+EmTuyIWbHe2H37T1HTj0r7DsLwx6Fpalj8tnCDn/cFfITzTCBmj
Zshex74r6Ui1SIaTpgMwH+iRZyefuCpqFQ3PLvjVL9o8T6cF5Of/Za4OIENvPOMgZ7V1nxN
vxJ4nsHhlXcM9Oe1c+lzK4KyoGC9Pl6UR0RL3PVPg5efYtY1O1Zz/pNssi545Vuf/Qq9VvW
gv7NrW5G6N+GGe1fOmg6vLo+r2upZOyMkSqOBsPB/xr16DXbW5h8yG5Rgecg1E97mkNjzfx
P4a03wvqEVlYat9pSdmZImTDRDrgnOD6DiskKoOXIG30PU1b8dXySeNrNl2yYU8Z4pkd7AF
3Gxiz7E961g20YSWuhPYvshnk8vIROpqa3cy5VfvHlSD29KZBdWzDy0sSSeuH4zU4uLBUZR
ZyKhOPv9T7VRJXjyJGVVPA5I4pbhlRmbJVG6kcZAPan211YvK0biRVI6HHPtU1ymkrIF/fM
U5YMBx3p8w0jHmcmVNu454YE/1q75siWxQOecDcOMVHJDaOdxllj/ALpK9ackECxlBOTzyS
DSb7l2M2e6nW4z5rYx60VLJCjTHEg6d80VLsJH2PFIh2Yb+Bf5CpwV28jcfSuPi8RaZ8hF0
uQq5GfYVpQ6/pZjLG8XA966+R9jjUkbmQoOM7jzgGp0dnQgHAAyPUGuYm8S6bAplWUPkgDH
eoH8Z2OCfLcSKcE9een41oqcn0E5I6lkVDnLY6H2pXvoIId0jbQveuAvvFV9PCRbOi56gg8
j2xzWVdXN9NCJvtKzJu6buQMdDVqi+pHOuh2mp+NIosraL5hHVzwBXgXxSXxhruqRXmk3uY
njCmEISwOTz/8AWr0BGMigSfJtULntmqsuzY+PndOMDGD71cqEWrBGo07o+eLjw547uzHFd
mR494JwnQA16/r+lavP8PrZNLuBa3sRA+ZSwYY5GOoJrq21KAwxLGpYhvmX+7niqz3Lssjw
xnyiBljz+dEaEVFx7g6rbTPn+40T4gvBIkjuUPB2rXpfh/TtQ0/4dfZ0YQ3ioVVmB+VyOp9
a7E3W63YvhlHJIGR9DVe4uFlTdgBiBwBx07inChGF/MbqOR4TcwePmupC0pcs3J24ya3PAu
maxaX97NqkbF5SOf516SIlEjyNjB45HWqBl2kg8A9MdOKIYeMHzIJVZSVmNmeQSkkBAmSFz
0qITKm4BATjP196JLuNlbzCDg8ZHTis6WfZnZwnXjuK6GZHJ6/ouoLcvf6LdPbyMctGp+U/
hXLyL41uSY2nlUE8lRt9s5r0eW6Upkjp0O3rUAuxGegBPcdvauSWGhJ3NlVklY5zw54WW1m
F7qT75vvBSM8+pNdLcrI7vuDBQKqTXmSPLYqR26YNRRakSr+axY4xk+9bRSirIh3lqytLEE
G8kKPpWHqEV8kn2rTLt45P4gp4NdDcKoQMVzgZ9qymYKu1sKMdCetZTSkrMuLad0c7Nqfiu
ZDC1xIAf7nB/OrWj6Q8D/a7v5pG555P1rTeUKC2cLnIFOinV5NmABjkKO9ZQpRi7mjm2iaV
QACrhvf0qrIrI+3t7ntVkMrNlgQowB0/WmSMJgxKjcf15rczRkah4i8SK8VrazD7PboI49q
9FrLlutX1K8hk1Bi2w4GRj8cV0DIwZ22hfyqNjnlcNjv0xXN7CN7m3tHawq/LGVJ5781GRg
DCEYB9z9aVX2MrBgeOT1pQynOclSeSOorfyIM+WfVbRvMsLl4weSuc5FRPrviqVQhuJVDHa
Cowc/Wr7KwYjGAegxVtodunIShIJDkgdOornlRi3cpTaOZtLKaWRp7l2ZvvYOSSfrWgUySS
ccYznt2q2qbvlUbu+MYpHjJbPy8Dr/npWsYqKshN3Et9SvdIm+36eVFwisqZAOARg5qk/ir
xPKGVpDg8HC1fRYi5LNgLz0wc+lDplApIHcEipnRU3djU2tDO0a8vtPuf7RiYC6iYyLuGct
jv+dWk8UeKry7KJJvlkY/KF609oio2ryfXtV/SFa2uxMnEikFWI4FRKinYaqNDdDjMMDz6k
ZIrmSU7wByVrrLa/wBFvdXQ37O0JjA2bduW6DP6VHMunQ3uL26MxljDh067qnji0fUVt7dW
jjkYlpZXGMinFWWhm9XdmBq+qa9occj2CYivAMFgT8gJxj865a/8T+IJopLK7fYD1XaQRXo
V1GZrq2sy4lgjkCI2eWBPfNcj4jgjPizUmUKwjl2g56gcVlUprR9zWE3scxZMsMiu/OeAMe
tdf408m21m1itCViWzjOMYxkc1zdvbM9xsjUySbsgL7V0niOaPVtdluWAjRY0jCjjbgc1Ft
C1ucu+5iCWBGOKmR2hQMeN3TuCa1YdIsXgaV5yyKP4e/tTryxjYRm3ZQCARk4PPpSSKMvz5
QxYqp4xgDFAvruPMltIYpeuV4yPSrJ0+UqBlGPT71QfY7pZWITcAeo70WAlHi7xHGPLM+cd
yOazLq41LVJPOvpnlIH8X8gK0ls5iyblBOOvY/jUptJFlG2HPr6CkoILsqOEtCECfNHjBzk
Z60+MRbcFGGewP6/Stmy0PU9Z1RbSws3nmfoqLuJNNk0q6sryS3uoHjniysilcFa15Gkn0E
Q2VwbCVLi2VlkRt65Pccio5/G3iKSZ3JQFjnhauJY3MnmSrC8kajbuweg9Kh+zlSqNGoI9u
tZyhe10V6GVZvcalqz3WoSkOfbitxra0zhrkbh/DikigYvhUO5QSwC9qPKxglTkjjApWsgH
pbQtDtE657jByKNQ8W+JfPSBFiKQqI025PA6VJFbXOwkIxC9fl4A96uS6bcJpI1FkxbyMUV
tvVh2Bp+zcijm0u9V1bWYZb1VyoIHbFdPHpdy25hjaBkc0+y0W6ubqzghjG+6ZY4+3J46/W
tvxH4R1bwv4gj0a8mUzyKrKEbPXtU+zla4k0jITTbtTkxHb2yelUriw1+1fztJlkAP/ACzz
xXWaJoGq3/iu20CRmt55X2FZT0PXmoNTsbuw1mWwdyZEcrxx3xxS9nK1xtpnHWMWuah4hSX
ULdyyKRkLwK6s2dzvbbauB1O7n8P1q/cWV/bQ+a4wowcqc4qqby6K8XJVAcepp8soOzVidG
MgjuLZi7RPtzyuOG9qdvmcbI4W65+7Vma4uDaQmNmzjnjNRpd3cYI8xWKnO3aOfpRqKxWgj
/eKHXIbrxyalud5upSdypnkHuP61PFeXLq+yFGIH3ivI/CniR5IzuSN9oPOPvU/UEioi7Ig
7N/rCVAAx3pZF2FVxgBRnHc1cLCV0/cxqqKenalkKLFGVgB4BPJqW2VYxZ9zXB2Mc4oq5M1
r5xzavn/ZaihsaOzF43ZjwB/KrlrfyxIZEAJUHPtXPK7nBU54Ga0bVFIw+SGBB5xXurc8k0
zqGQXCkbxwoGQMnvVmC5YROTc4LYI/i6dD17+nuaz7idUb5I1G3hTx0H0/n7VFC4cM8hztb
JBP61aSEaiXEplYeapGR8/IAb/OasLeRviRgfPbkk/KOP51mmaOdijICxAKhfcc5+lQXFwz
yIrt5g52oBt2UWA6Se/VY0gjcypndnPQe+azbm9VV2Qtl8bWG3qP6VlPeHcI5FUbuT2zjpV
SS6C/PtK57+v+f61A0aSzB2RWJXJJLY+778Ur3cpJ8xsEDGMHpxxnvWR9rOcgbSMZpwumAY
bzsPUdR9aY7GpDfiOTa43xj+Hp+NSeaGVpSV2noADn8fes3zd+d7hvlznoKRZCF+8GwOAPS
gCzJdMFAOzLn7xHP0/lWLNL++2noDmrF1InlLsfBzyKz3chySp9CM5J96m4yOaQBD254wOl
UXlwGVssQMdKtO+AzbVJAzknpWPPKVcgMFPXI7CobBK4k0uzG7GRzwe1VGuFDMCp2sMDn+d
QSF2ZmGSq9O/0qBmJ5B49azuaqOhNJNGWXIHHHHenPgwkqVIzkE9RVUtheScdMU1g2wLnn6
0rjsW0kkljwASQKhlVnG5eO2TxTI5WTCsPvcHmpJCGiJzu3dxxzRoBVcAkBTlvUgYqvvlGS
HO4HH4VaERG4lj6jP8AKmPEgUBjgZwOtIYiNu+RDwM5HfNWVkxGXxhh3NVQOcr/AN896eh3
nIG0dh70X7AxHKuuMHgdSeh/yaiFqywlgzHPTn29KnATG1SAT0z9al77WLNkYPP8qaFczZY
8tyWC/wB1alhBQEIMKW6Yqw8SBiSMY4A96XZlW5Ax7daYyrg5wNpwT1HJrq9VVF8ORJ5mcR
QAjnnlzxXMxRNJOkYAYswHyjOc11WsRAaPGiDzNscXUfdwH61NxPc4/bub5jjPXApWAK7VJ
wefpTiikY2gHtj1oyChRVK5PP1oKIgiLJtBPzenek27v3m7c2RgVMIQRls9Ou3IprYUKCcD
1FGoyJjiXAbbgdD2rf0OSSzt7nUI4opFA8rD8HJ6YzWJHGzTAkbiB93sa0BbmILGd4GclQe
O/NDV0IibyT+8AJwSwB7nvVy3WNgF2KHbI5ONv+earpA5GQd3zZ471M6mMqvl7GGByDk/4V
UVYTOknuJJU0u58lVhgnEYCkbm5ByfwrzrW7hDrOojJDGd2O5Tzk13OmI9zd29sC8oWYMEJ
wAB3rzzXGkfWbyb/npMx5POMmueqtUXBHR/DyyN/wCJRCxARoZGYucBVC5J/SsW9spoJZJH
IkhdiQ6NlT6c1peFZJoLpijBRLDIhOfmwVrHe4hVHjVBjOBnvWDehrHcTzZUiEauSp5JHem
vLKXy8nAAFNTY8gXbknjj6VcxZh9kiEdzz1qSiog3yEB84HIPetzw/pF1rWoG1s9xl24VR6
kgCqS/YclgromfavXfgjYQyeLDd2wJWHEjFh0ArejDmbuTKVkeV3Gk6pa6vNpU8Ekd5E3lt
GeoP0qOW3uLeYwXKPE6jBRuMGvpPU9A0eb45X2rajMsVoEjvHZxhcAZxn3IFeS/F3VvD+oe
O7vUdCk328ygkKMAHvRKCUV3JUrvyOp+HUc3h/wDrHjeUkXCMLazyfm3t1b8BWd8Vpb6LxZ
baiLlGGp2kdwAoBG4qAc/iK8zvvHWsy6HDoSXBjsYXMixgdWxjJ/CueudZ1S/MZu72SQRqE
Xe2doHYU6lSLXKkJXTufVmiXmg6T4R0fRL9bOS51uGZpZAqkwHadn0+b+dcH8OvCsPibxxd
aNeSxxxxwyMreWMlh0NeNafLdzzo0t1K23kZY8V2Wirquk3o1XTryVJWB5VuaiVVbsEux6d
8M9MEPxE1TSNStIpHitZ48MvG7Bwf0rzmxjM+py2ptYVLMU3MCR1r0Pwlqd3fePrW/kcw3E
0BilYjG47SCT9a5Kxs7uLxXMRGzqsjKB6c9atOEnHsWm9Wdt4zuLHw5o9n4T02wtnLxLLey
AfM0hGcZ9AKgv7GBPg7pxeyUqbuRgAcYJH/wBaoPiTYXH/AAlUkzgkTRRNv2noVGDV26t/N
+ENkhlJ8q+deRj+GtY2lJivZIb4na1svC/hA6fbCKdrcSB1+9u3+tXPHUAvfitpl5M29tls
zdvmGP8AGqvjUQQaN4QCKxRLAYBXB3FjVnxlKreMtMkOAfKtnHOOCFrT2atdkt3asdZ420G
Gy+JGieJLVTCtxOiOoOMsDgmuJ8a6YkPj/dLvUNMCwHcbs16zrZi1NtW0op509g6XsAPUDA
ziuD+Ja7PGUFycYkjilJ+oHSslHRL+ugQk+ovxKvbdWOjQQwW1ukS/ciG4nHc9a8pS1gGWj
ulLZ43CvYPirbaXb2wv5NUiF5NDGRa+X8wG0c7q8SFzEj58xcEY9cVyVd00zSL902lt7aS3
dWvcLCuQqdWPXjNQvB+/Z7ZhJmPOSwGD3z61lRzbW8yKQAjse9PWQspJcEnv1zWPzG35F/7
NfKCwdSH4bY3IPvU1rBKkuJVfaMphTxn3NZvnkziIyHyyPu7uauW0zQkr5uFcZA9KpAmjZh
W3RZZDG7EIQvy4z6VABEY2UA/KB2qjaajcSyGBlDIuSJKtO52DYxwygVEkaKV9ihcxK1w2z
P5UU83IM77wS1FMRfidQOT2HI+lX4JEZQjNhc1z6zbjjnpnI7VYjuXRdqucg4r3VueUb9xc
QM2WPmKww3PII7Zpq/Z5DtjmaJgONw3Lt/DrWQl44eQeYN7HJBHH4e9IJ2jG9ztZicleOK1
TsSb8Rht4IiskbjfgEHqfc9un61SuLzDyMzq6B8Ag5+mMVjLdMHJjLkDoBwKR7rzIyRGNwG
RgYxScrgkXWmLE4wT/ACqM3Jd1JGUGOSe5qh5iMoR2YtgcjjimK4VxGGBA7njFSUahm3OON
xB5x0xSecoyQygZxz371SWRuRtK4b5iM4J/yKmLr5OHXgZOQOaQFlbok7Rjn8ab9sdVzkhv
Y9azhNtXOF9RxyKYd/l56E85NSCZZkumk6ZAU9fSq8krK24fTIp6BYwAWx3JHQ02aNXUSKw
Xf1LdqkaIHnXAUtt45x2qhI+5ztYbeUz/APWqWVVRhGc5I3bvSqBYMzLu6Z+YVDNEhJipYg
Dj9Kr4AJOQKVv7u0sPQdqRmCgfKGI5/CoNBkilo0U8DGc46illY7lbdnAx060rfOxKn5iOK
YynqGyB2xzSENXjAOCOT15qTJOV42kjn2pEX5VwMk8HHagLwMg4xgg/zpiFZyJcrj1PHGKS
N97HDIQMkHHJpxQlCfTseMimhHBJK7RjI4/nQu4EXlyAO6qAFOGOeaam8HBzjGeasSKpXIO
SwOf8KjKkKQBwQOMcj/Gk0O5GGYyhlGAeT3qZAuMk5B4BPanLGxcfusjjAAp8sDADa2Seu3
inYLiSoOWV889Bxj8KakeIvnYKCM9MVJghjuPTjnk0pAZlSP5s9h3osA61ja3YXIldcfcKj
kev6VoTXV7cwqbm6lZG5HTj6juKuGOKLS7JcJ5hTkBh1Oc596uW1zbw6cpkeHzEIGG543HP
5UWJuzkp4I451CMGVunaoniOAxwuORW5riw7oGg8tsgsWUAY5GKzShcqGwuRkZ5yPWl1LWx
XEYLYGOehPaoiN0qoSDjqTxVpkeKTefu9ivSiNeu7jBxgdaaQhlrCj3yocAE4yozitO6t08
jZK22RW6A5osbZZNQi8nL5JJ3cH1q7e2+yzMgiKseNwxhh3zVbE31Me4s7kfKYJFdV3cKem
OD7UoiuvK3SxyYiwHz1BPSg3NwPn85sspBJPVfT6U1JWZvL8xmWQjcGPX60tdyja0ViLySZ
ojujiY8dyAa811Zdty2SWOScjvzXpuhRlpLwRDaWt33NJwEXByc/SvMdU/d3RiVyyj7reo9
a56ruy4G54WJN3JI7D5IW+i8cVjm0nYbvLYjOT+daGkXAW3uxbj7sJBY9DUMLzEckgdga52
bRRDaW06XMbmIlevNWLmNWuXymCPug9KVJp4n3BycY/KpBdTMC5bnpkjtS6lEKxAqQwxjHS
vePhND/AGX4Q1HUCux5wI/MJxgZ54rxiykmmuFhAQljyWHFe/eHHs18Orbyun2ZUDMIzjn3
rsoqybMajWxx/jTxDeX00sVugEagRtJjJcAGvItSYhzkb27qBXqPjbUYGvPJtfmAGBtG3HH
tXlt+zZPmMq8HkDmqlboSrmBMJixLDAHIHtSInyeY3AXv61PKw+Rc564GKhww5JAOfuiuZq
z0LLkF0itsJKJ6L1NbFn4kMbRW8Fs0pQgjnvXLuwRMgks3b0qzaz/ZTiNcyt/F3U/0rNrmW
obHo1l4hu7a+iup7CaFVIJZTzXYI+m6w8mp6NOyXPMkyN1B9cfWvOtI1GOys2vL+NpgeMFT
zz2Jqq2qzR3y3+nhoLd2wyg4HX+Vckk07wNYystT3bxRef254L8Oamjnz4VaznPTO3lSfwr
ovDraJY/DGG71yCW8jN66xpG2CCQOvFeWaAk8+n742zbNiR42Py7uma7KeVIvh6+m7wB9q8
whCc/jXZQqKU7GcrpItfFI25/4R42CusH2VWiRiCwGc8/hVPxr5a63p04AH+jWpwenCjvWt
4p0271htGtNPj+0yW2mq7BR/DtBz16VneKYEvdQsnhUSqllApVeQCF6E/hXoKpGN43MYttp
nY69qj6L8WLTUIlRo5Y445ADkFGUZGKxPjbA1vdaPcqAEaMIPQqGyP6V0enrpmu+MZby9tP
OsYLJR+86BgoB49q5D4n3mpXcdnZX0YKWSmJZAPvgnKnPuuK4aeKpvEey7I1dN8vMZ/xkja
TUdPbbkyWUBAPUnbXkl3p97BErm3kRO7EYAr3jx6ttdTeHJJdzg2MOMjO6uF+JN3nWHsYWa
G3ijRRHxj7vPSs603zxVtxRXus80hVgshyCQPrin29vNMXKZKoAzFATwPWmGQJHhCAfWix1
G8s5H+y3DI0ibGAAOQfWmrgWZLK6igW/VCkOQu7pz6VYsL1Q7Ek8NgljniqRu76aH7PLM0d
qGJwPu5pEQZ+XDYODgd6PUGdBo6m4vZRuACnH+fWtZwFiOZFQ4B5XFc/pR8m98yPpgk88iu
knubYwrDIo5UEkjGKzm7M2hsZhW3e4Ym5XOPQmip/7M3yF45BgjsRRQnoVYpWzp5TSPIGPy
gYwBgj+dTSSQux2EBM8dc1mW0nmJulA55bbx0wKe0cjsqhSx5455/GvZTdzzLFg3QCKApBU
kbwetOS63SN85ZiBkngH1+tZczSIrRhhtHcnGfemxO6sTjdngHGc1XMHKa7Ng5wcYztHNR5
Kg4bA7A9R71WR1G0sdykcMfXvT/ODOoUdOvv9OKdybEpcOxVdox36n8aiJKgEkhcnv3qu0q
LxGCoJxnPOaRmfb5czDjoO5ouVYuLcSLldwC55BGfagz5VgC4I4HPFUDKzTYGRH16VKu14A
V3HsR0x9aSd0FicSyOVyMYXr/jTw7CFZGbj2PX2qqCwGcYPI47UShliQkDr0/8Arf560ugr
Gp56PacIMkYyOCMVTkumcohIKr17VXV2EBXgPnPPFMfZ9oVgN2Opx0NZyehaRJM/BMZBwOv
XAqqw6yAjJx+dPYqVOCOecfyqIBwoOTzipWvQtEcgw5AO3J4460RRZJG0c9/xqRhghdwJYY
ODnAp6IWHXhemRj60WGQqnOOTmoypLA7SME1d2Hy2JAJAzzUXlkv8ANnHbtRYLkWT5QO3vt
FIqK0YyvJH5mplAZcbRnHG49abIZRhuPRSaNhAgVSAce24d6aZXZQpAGOOBzmhF3PjC9CQD
z/OpPLV/LAQqSeGBzigBogSRFQJtZlOOevvT/KVAExhxxj8OtSmNhKIold1UfKc5yT6VFJG
WdxISuMEj3ouhDkAWEDzAvOcueKc5DYRGBOOcgYqMRjcCYy/Qbs4zzTjGWOH5bHpwOvFPmE
MIQE4ZQWGAQcg0ttn7XEi5G4/0pZEwVUr0PfjNWtOWIanAbl28pTlinUDH/wCqkVsizDA4t
zLJLtXOST9OceppzRDb8sTGQktk8Z54qe6ubSLTvItpXabfuKlOmB6+tTQahpxjiluBK0gj
KuAvAJOfWi5OplXISS0Mjw4I42gfeO4c5H1rNlJWc9F29F611mqyaZJo0kdrO7sACUII7j2
/GuTdhgALgnjOOg9aGUiwVWS02oq8Hv1Pr9etUhncW25P92r0aqkKzMTjccj8sfzqEGFvmk
DM3XI4yB2qnruCNLTrSWU7ldo0Qcqeo6dPWoLiNhPJbPd7Y1OdzdCfwqzDMPs1vCHWJo8rg
LzVS5trjznEqBwRjaXAJ7g0JdQ6lD5N6oTtGcbgcgDvTXk2SZQ8A/KTxxmrjQTCISEJFHkc
HBB+lUisoXyyw5O4cDpSb7FIu295dW+kaqqOMtalA7dQCeg+tcLebvPQYCggdq6u4nWPTL6
IgYcKOTnPPSuXkZXuQqtuCtwK5J6yLijpfDdraR+GdduZ1JuAojUnoB1rKaSFY1Idtv0wa3
NPtGfwPq1wikkOit3B+tc06SMPlRhzkDHSsmaxJ45Ed8Mc57H9KtLHGQT8ue47VXtoj9qiY
LnJ5zV6OA/MSwOWJ255ppajLemCFL2KNsMfvMy969l0pJv7G/dQQiMDADdTnr+VeL6bNaya
hmRtu1xg9zXpmn67EbY2rSgQkbdiNnNejBe7Y5JPW5n+I9Pt0gkkhTzZh12nOPWvL9ShMDb
ZY2Mp5GegHvXpeua7Z2No0NlEslw/GMZ2/WvPr0zyT/br0AsecdhWc4lRZlxWiW9o13dj94
x+VfaqjWcrxfaXBBf7uR2rUsIZNX1FPPY/ZY2yfTGa3dRggmxHGoCEBYwfSs1C6K5rM4yCy
XyJLqQHavCrjrVWG3ee4VIkLuT90fyrrNbtVtdMSOEqSxwQo6UnhFYLLU4rqePzMNnaVrmq
rl91GsVfU6rSPh7401jS44Xt5jbvhkG3ivQLT4LatcaE9otl5Mi4OSP616l4L8aQSaPFAI0
VYwBnI4H4V3+ma7HcIyogweQT3ryZ1nsdyoK1z5JvfDuqeEJUsdbmkgWZflC8Y9DW94c+w3
pOjXmsBVkYOJCpIz7ivSfjzpdtf+Bm1BY9s9u4w/t6Zr5r0KcRX6B3LSdx3xVUpya5k7Mwq
U1F2PpzTLzQNA+06hNq9vefufsyQDerOMAY56DFZ7eJPDmhWMkukQlrm4JAEka7oE5+XB6n
3rxW+1Of7UdhIUcYOOKrJqMsszQtIFaT+LvT9jKcueUr3M+a2lj0yTx3ctp9xbW9rBbLMNk
koVd5U9sitQxzeOdCs/JaNby1IhuNxB3Rj7r89COleUiaBEXzDIHI+VlPHpSaT4lv9Kkna2
umXzlMTkDOQf60pULe9T0aKcmtz3r+zNXmjj0qaSCXS9oTeJUJAHbPpmvHviUEbxXeLbypL
EgHzDkdOlVA98xt4be+dhNghlchVBrlNUuJYrqe288yFWw3OQa3p+0lLmqSuRNJKyVjLnjZ
UZwCoHB9BRpt62m3qXKxrKF/hYZBpkkxVmSThTyARSRrCHjW4kbyl5IHbNdaMloao14RaZe
WgtldLs8iQcoSeqmqVtIEiVioyfur1Hpk+9PSwspruWN7wW8IQsrOc89hioLbaYivmZxxjv
1oXYb2Ow0ZUbdJ5auFHLMvVv6UmoXrGZw8W4AAAnjFM0LzUhkjdWw3oM8+lXZ7SN7hwUdMA
decfWs5b6msfh0KtnerlgLYhgOdrGirdlaxwySDAJP970opKxepgxyuiByAQeoKnaeMY9RV
yXnaUK/KMrzn8MU653nU5nd4Q4cBhCm1TgDOE7UwNtOQmCpPPcfSvYvfc8xmXIG81s7sdMD
OPrT4lkjOGjJVuvt6VNI7eczFj+8yHYc5z1zVaRyTtw3UjIPb2FO6RRKJMuhfKJjAA7UgI8
wFCGLH06c0yEFYxuZTg7fXIxTlXBUF8AjkelO9yWiORXV9+eD0JHQUkqyOm8sWHfIxU7q4k
bnBHWmuvy+U3KY6e+KEBUWPD5DhjntU4YrwNzDOcA+360/yw0h2oAQMgnjmoXX998zZIO7r
wfanYL3FLneCMjHHI+7UjyMZCMh1C9cdah2SFiDkRHucj8Klw5LIpIGcgE9B70tkMawXAYu
Qxx155pVIBJBwH4wMds04AKnPXH8VHPDv8p75H+fasxoGH9whiexA/KiKEeXgyKjjnHcn2p
ys3lvztPXgU9pAIxhV3cDPc+/60aDJJ4LFYkeC6keUn/VvHtx7Z/M1HFFvGCMAcY9asRQq6
h5DtccCMk5Yc5IqZYuWDEKG5GB2/wAaYimyOY9gIyTkZ7VWZflPAPpya11gt2tZGe6SOVeV
jZTzwckEd+2KqPD+/CNwQdrAjkGh9gRUUKybGYDKk56Cq7NlAiknHJZj2rUurMxFW28AYxu
DVQaEKhGSGPQgZqWy0MMxIDkk4OMFf85rf8LQG78TWsMg3IzEHvxXOMNoIZSDnqBmui8J3c
Vj4hguZ/lUHDMewxUPYdjvZ/h/eDxGt3byJHbBgxTOeRXO+IPB9/ca/cS2se1WPBXv2rvx8
QfDamJVvvN8w8BV+79avSeLvCMke0alAZQAfvZyfSue8o6l8qPIH8I6sr4ERJ3BQB657f1r
p9D+Hl3cyD+03VAGAxnniu7h8U+GncIb2DBBK72Hy9q0bPxF4fnvGggv7ZpI1B4YY/8Ar0+
aTEqaPHPG2lw6ZqcVvZxIkYTJYen/AOuuPQh3U7CvH613nxHmt5fFGImDkxjOxsgH+tcLCi
EgBX3hjgjp/jmtoP3SZRsxNh37i/JHBHQGkjYBfLfaUxyF4Jx/+upGGBI2B6c9v8KjSB/NX
pk8bc07konE5kBMRYqAFbjp6DP+elVAPKn5GTnl2GQO+P8A9dTeYytgpjHY/pxUtvEl1cxR
lSA+A4jX5j6nHrimtQ2FYoYJNkZdARjnlc/5FZ4jUycfMR1xyB7e9a37i3up7SAEwKxCiRd
r/jVCe2VnRYnXzd3JQ9RWj12EtB+xpI02jHrgDP5/lV66tmlfzXjWTJx83O32rRs47cyPLJ
seFBtOQMjp+dexWnh7Q7nTrNhZwl5YQxZVxnIHBq5NRSbBas8GmtX+zKoTB8wkEfSqD2kgB
YHnIGCMGvX/ABxolnZ2EU9lbiKSSTa209cd68uvIwFixCQDu38nJPY1F01dFIx9Rh2aL56A
lpJQGGOMAZ4/OuVh/wCP7EoBwc4Fddqgc6LEh2hRKWwV5zjpXJWikTysGUE8Z9ea4Z/EbR2
PXfAiaN/wgPiJ9Xm27gFiUEZLYzwPxrgnuHDYQKE6dK04wg8FwRRqA810SWz94AelZUtvgk
MQVXqV5Gf8axe5pHYmhn2yHcils5z2+nrUt7cw/Z5CsESM38SkjpVeANI+NrNjByRnNT39k
4sZJJFKRtjljj8K2ha4mzF0/FzfLHCu/JB45zXpem6X5al5MQLgEkcnFcPoN/b6Zckx2qzE
DgkYNb91fySWpeTEe8cRQt83tXowslqck03oR+JNU0m2LrbIofPzMeefWuCa5udTn8gSH5j
gKDSX8M8t6IgWeQn7qnIX2+ta9nYwaTF9onkVpscx55rnnJzeuxoo8qNpxb6Jpf2RSGmYBp
DxwPQVj2epCRpbyXPyjEYqjK099MZJZCU6471Xuk8u2SFPvSHtWcquuiKjDTU0UnN/qVrED
uLHJAHWvY/DfgywubaI3Ubo2N2MdTxyK8fsd+nXSzW8JlljUEHsDXo/h74nXOl2n/E1sRKA
QeOqj0H6V5lfneqO6lyrSR7d4c8O6baobeOVFOAP938a7q10iSEotv8AOf7w9K8HsfiJ4cu
9ahurW8e1DACSOUEqOP8AGvatN8U2bW0LxXCyYUvgEDA+tebO99TvjZr3Tm/jBp12Ph5dgl
9iYLZP9a+XNJiee9LRoS4I7dfevsXxfc2mv+CL23edFWeE7cENk18n6NbvbXd3HINjp8hIP
I55x2q6Et0c1eOqbLt/YSupxGC/Unnjj261Vh09vtKecDIdu75TyPr+VdBNKUhWNGkw4BHH
fvms+Mz2plnQrGOACRyRXUpuxg4K5VmjdUIELjthiSRWS9sxt1TylEiscsvU/WujFxPMuS6
jK8cc5qkcqMKV352nn3q1JhKKMRY7xG2+YygDPDUxLVnSZ2H7wdOela8isxxkJHjJ46/41U
aRYpdyYPJOSOtaxkYtGRciSNSrx9wRu6//AKqgmjdEVmUggZIHQVo3UhlfHlAsT19PxqRVb
b8+GGOBW1zKxhKHDiQKQTyMetXzJIYEfySuBjI/iParP2WAzACNvfHeprhIFEUca8dev+fy
ppjaLekOdygzMM5J4yR6VsNK4YFZCQQPpms7TVs4nVZHKF84bGRzWuILdQEE273xxUS3Ljo
iml3M1y+4t07CirUdrGszMsykEcdqKLodmU1iRmJBw+BnirKWxMHzgtuJGRT4vKKBwyg4yB
kfkath4vIdmK4UE4xj8BXp6nAYs9rxvILBQdxQ4BH+cVR8uTcCcYJ5yMEn2rUub61BcEMMc
DDA/wAqjjudMkkyxKKOeVOCKN9xkVvYM6l1B5xx3+uKmNp5jlgioQeQa6OzGlT2WRfQRPnh
GO3d6cntjmn3em+UgY7QpycLzkf4Vq2loiHc5j7JGoKgqc4yeppht48bZIiTnk9/pWxNbqq
jYqg57GoZIwFZpMkNx1x2pJhYxZISoBYlgw4JHXnvVdtygcgsBw3Hath7V3KvyAThQRVR4B
85IXGeq1IzP2EtliRnoepFOEabnIXjtuJ/OrAiLMQA3bA65+lSCAlCCduTwCO1DbHcY0agI
Cu4BSQB3qCWJkJDowxgYbA/StB4x5OAM46EYz9Kqv8AK2AGXzBz2z/nFQ27DRZt7eCSJZGQ
ZPHzH/PvV0Wlq7xlYUC4A/dg/MfX8azobtI4FDIxMfAHGCO5qX7Wzz/aRtgVXB2RphF4HQZ
74pdR2NO6t7eKzdREQzEHgiqKRrzvYKgPGB071envVu7ZbUw+YwfeSAAQcD9Paq4jRAsjW8
iqQc7WHBH1q7iKbIyOGdeT3P8AWm+YxKiNo3+bAB649f8A9dOlRgQ7Bowc8seDzUZUsQ2FL
A5yOOhNS2VYLgYbLbNuOACQTVFuVDcqOmD3qzO29fNcnP8AErDjI7ikAVyNoQAnA5P6Z/nU
jKRDByRzzyp7e1PikkCyPuyMY5OcVM8W1eTkHp2NO8sJEAg5LYGOSfb8qSAz4lBuVKMcj8M
VYslQXI3SiEAElsdT6UW8Re5YswUrwFB459PzrotKtfDlyPsOordG7+Yh4ZFCewH/ANenJq
zKUbnLamVN6rpKsyhcZx09uajNusSB0vI9xj3fuycg5+6fet3UtN0uPZFafaUuFXMrSFWUn
PbHQdqxCLby5I1HnOepHGz8az50lYq1iS2JRRGcSKedztg8c96stNEx378EDtz9DzXMz7o3
+ZkTHIPWoxPuZQknnEjO5VPy+1S6gNHWNEV3SMAGPqPxq1b2qlhKJgQc8Ac/TNc7Fe3sMgj
lYshPRhzity31SGdY40TzGTrk7VJq41Yy2M2n0J7u3CIWQ/MMHAPXmn6X5sF8Jwj+YoJyi7
iM/WoriTzspImUz29+la2kRqGeVgcAjAL8Zx3P+c1d7iMa9eS51CZpVO9v74Cn1PT61U2ja
pCnceozmtzVo/KmSUZIkXAXAO3/ADispJs3CBF2tvxtzjHpzVXsFzVRxb2i5jUsRlgW5bIx
zXpNv8QNNs4IraG0nuGS3jQLsEe1x97vzXld6FWMBo0Owkbk6/TntTVkmkhfILKnTbwT6Di
qburMErHp3iHxFp2taPYwwKGmjZpJtuV2Fh05rzyeOF4lltyWGOMnJIB5/Goo95XLqI8MRj
n/ACajeWVhKsZdQGJB/ClzJBa5n67Fs0OB9xUmZ0A9P/r1yFnBF5jMy4wR06V1niEOmkafH
I3AaRiRyT29a5yyUmQOsW8Y7ntXFJ3ZvHRG7cxrH4d02Ns7nkdsA52jiqSpBtR2JDjP0zni
t6aOKfT7AuxEYRvujHHpTFtrFYBkMUbpgc/WsrmiehRtY/3sjMTkKMe/+eak1aGSbQbhfMb
5RvAPJP8AhWnBBbJJu81yCD/DgH/69TLaRNGVe4V9w4Qg8YPSr5tSbaHlunT4OxiyqDkmt5
Zi9mfLbyoW7nqfXmsy8szp3iJkmT935m7A6YzXp9z4Pju9I02z020+1XU7ApGDsGG6DNdK5
nHQnQ4aNTcwrFaMI2x99Rj8/wDGsiVHt7xrZR50x/jPPX0rtr7SL7R9Rk0S+0t9PuETfsPI
wPfvWEbdpNe524PylsHisp7jRPFpRh0qNm+/Ick8YI785qhPasdQgQRf6sbjtPB9K9MtPDE
moWiP5UkqxqEVipCA/jxisO9sY7S5uMOpcfKCp4HHNRONjSOpy6fbBOy4SFCcnJwX9ge1Z+
sohgje3F1HKD8yO2QR9a37pTI4K88YIA6GtnQfBU2v5lvJjFCg3EAckVhKrGEdTZUnN6HOa
MkcsUKzAOxHIPUe1e52Hh2WL4UXus6Lfyy3sOBLCRkJH3xXlVxpVhazPBp7MyxNjzD3r2r4
O30cTvZXzA2V3GYSByGPvXJXtKCkjeirNo8lsfE9+iSpetO/lowRPMIHPSo9GXzEluy+C77
OuSa7X41eE4tAv9Kms+YZhIvC45ByP0rj9MgEelR7wPmywB71jBprmRE01Llepp+VPIWELR
pg5+ZutRRi5dJBujlKnBk3d/TNU5nCwMdzcH5e9KjSHSw4+YGXG1Rk4/wq+hK3LAt3VmlcK
qlSFLHknB7d6i/s2dmQRxZOepIH5+lOjYW0TySRkyj59rLjFMeXzYSS4WSVuAo5FaA7WIJL
GFQ3m30IK9V6/wAqpPDp5fY146vyd2wYqKeJYm5O7dwCD1x3rPdGEwXZkk56VtGPmYt+RoL
bWM8ywx3BZ26ZwOe1MubOe0aQZSUYwNpqgysGMcagdcsamtrpbZ13jJBBIfitkrGZJbylV+
8VzgfKeaivGUyRqwPGcHHT0q02Ly6Bih8tmOMdQazdQYrciI/K46g+tNbg9jQszvlX5QB1x
muhi6A44zjNY2mBeN6hiwB9c810NusapueLkds0pbiiVlXMrZGBjPpRT0lhWZt0YOR2NFAy
5YWct3ZWMWnRT3k4hfzYkgHyHPAB/iyMEntWza2/ify7fUo7K9uAs5McqozruBwygjnP+FS
WkmlRR28SaNpE5WLAj8u7mEzcZIPTPB54AzVyCK0i0K3m87T7XCSO1tJFdQPJ3BDqdpIyMH
gV6cmcdjB1KbWE8oS2H2iBYQQ8+mcYKbe69uRn2zWcNU059aiv59IsHjXZvtGQpHJhQoG0E
dTzit691/XLKKSPSdfe1tIrZC8UepvNuz8pADc7ucFegxVnStTuZ7SaSF9VS1crEzstrcKg
CgYIYAk8nGO2OtTrYZNfaFpF3osmqWuhLbpGinfZ38RWPbw58sncwJPXnpxVNY7yGCe31FX
tbqCNZIVuLfAkX0J7ZGMHofWr1/qljNpE0k0NlJPIWRUl0OOMlQw53xt8vBHb1FU01p7jzx
p1o+nR3EKpLb2l47nYuSQFl6+wzx261KbihtIYAsttG2BGZASD5YIP4/41Wkt41fCFJGbq7
NjjPpXdX+hx6bplixt5I3ms1dg67WLnJyVxgHn86xNd062065+zCU+Yo3fMBn5kBAzUwrxk
xONjlZYkA2bthxg/PnuecdqzriLeCVwT1XI5rp7630w6pemGFTAQDEA5AOdoyO59efWqD2U
YEUrlcbisnOcAHnH4A1undEtHPrb/ADKwXv8A5xQyIPk3AYAIOenpitrWjbT3V5ewnyhLcs
Y4hgfIckHHtwKy1VXBy6qRyD0z7UrisVJWlUK0KFmz/CvJPTH61Fe6ZeW0azzhPmIGEmDEZ
GQSAeP8at4G2MiHed4GN2NwznHtXpMfhxtJNlM3hTw2pld8zXOo+cGU8jcvbbnGevBrGc7G
sI3PL9PupLC8WWG3hmZcgrMm6M5GOc/mPetfT/EE9lbC1iS3YbXUq9urDc55Jz1I7HtWh4S
hu7nxPDJa2WkNl5JFa/wLYAZJ4PGOePpXQf2/PNrdxZWOn+G0WeERPNDCAicEkIzHGTnrUu
TvsUloc9qMDXs6Tz6jaXiOuCEGyWIADqSo5446n86W30PTXUgatEGUZAdWVXOOuewye/pn2
rtNRs4rWGGCbUvDskSReULi3TJcAD5WC8598+tEDOsX2ddU0aaMMp8sW+IYiRkFeOoI5HPJ
o53uPlOGfQLtZmFtd2+pDkFUkDn/AL5IB7VmNaXIumhuLeO3cNjcylSvbnI/WvQ7jTZprkN
No9vqjPbAo+nSgOufmDlf73tisF9OszbSu99Jb3Ua7Tb6hDkOM5wOpHT9alTvuNxsYGoWxF
oH+wRqxClJ4GyrDkEFexOKxPJETbihXdxtI6VtXthPas3KspxzGRtBIzjj0BqoyGUgkYx0X
GM561qjNlOOH+8gYkZBPao540wWzkk9SODx0q9JGWdsoQG/HFJDZi6uIYYw4aRwMkfd9TTX
RIENtNOiurIXEUzLKpImLIdka44we5PpV2e1s9IsYlnRhNOMiIH9447FsdB7V2F1p+jRssN
lqBfTrC3ErJuH7+49z35rhNYe7hhnZZCbuVfOeXPMeemT24rR0Xa7Y+ZMyNXvba2ijViryH
pBGMKOe/euVvb6eVfKM8cO4cxxDp3xSXkrku+5pEYE7z952zzisiYyygZUIqnAVBXHJWNUS
+akkytu3KOodsgn2rZtJZpFcR+Wq9OmAPYVgpuhPEQjbOQzHJ/AVo6UyG73nLJyOvIzzWFT
4WMLsz+YzMWLE/eZeBUenagtjdgyuxUnDY6dK0b2Jid80sjq5yqAYyfSsExTzOyQxlwvXZy
QPSlCStdCsegRXltI8Qcxg5BUDnmuhINlpcTq6+a5ywK8J9Pc15HAZLaeJbuJ13fcc/w+1e
jaZfreaUiTkvdRnaoXksvY/pXRGrfQiUS/euJIopo5ctjBUHPl9s4/Osy2hU6kAFV9hyQcj
Fbl9YKmixXxuRLCzAME5KE84I65qlbwzPlohlAg3SEj5c8jI7mum9zN6Fl5UuFliNhFcAfP
ukJVkIHOD3qnHBG+1YNrtz93kjqehqpdGV7SZ5A6xqRkHvz1rEY4dXjDY5wTx1NBasdNFKq
vFGzNMqvkKOpGc4GfxqEM32lxHCY23sQjLjaPQ1gBZFfLff3ZOTz9PatS2WQiJWLuZXwfm5
/+vUbAyj4ouES4toDyRFuI29CTVOzIjBjWNGbZyMcirviyKSHWIUbbI4UBm3E8A8VTtVVL8
F2G4D5mJ4rmluaLY6K3eN7GKOTPyDII4xnqKilMSD58hXOBkZyPrXV2mm6bMIESM/NCGVT1
JPeq2q6Tbi0ZosiVB2HAxnv371jzK9jWz5bnNB9x2k/muRirEmAd2Q64xkZH5VQg85bkKGy
QehHWtE3kigM0KMf4Qe5+laGSdzmvENo8s8V1gNEOGbPT61v6T8RtT8JxQZjEsKj91kAmM1
Z1a+0208FSTXKIZ5pRiIAdq4+/tJtc0N73ToN8duNzqDnavt+ddUU+S63JvqdBrPjq88Tak
dU87Mm0AgHB+ldloPgZvEqaXqtu8kUW3dIdvLMD0HtXiPh/C3TRt8vFfYXwrYN8PLYq7Oys
yMSoIHPGDWdPW7ZrJ3DVfCsY05YZ55o0HGwS4GO5A6mvHfE+grp88ohJc5JKnqoA/wAK9v1
vUWUSwucKEO045615Frsklxl2JYMTkBgT+P60TV9TVaI4zSyseqwtPhgW6MPy4r2XUtZtdN
8DzXYwCI8DC4Oce1ePTs1vcxuFC7PnGRgj0rb8R+JI73wuumLJmSQc4PyjHc15WIpOUonZR
qqMXc5vTbyO5Mt1eBGtwSzKWI5Pf1rudB8Uw2MYNgzBG6KUK8DnqefWvHgjW0vzAvk5AB/I
17n8IvBk+sQvrerRwvpp3JHC7ZZ2/vfQU67jGLchUpScrIufFzxLHrvh3QC1rJFMxZgJMjA
Axx65rhRJGkSqFZDsUAY4HFdV8TVYeJIrUyGRbKEKiDoueeK4qe8lmlDuTvAwBt/zxXLRV4
pirP32WJJYLiZgFIUDC443eufyqaC8t4rBYpImcKc43Yx9KxPtLeYzvxgdF+lOWRpfuIXBx
8pFdPKYxlrc141W8XMSBUB5Vjzk+9E9rcpN5YRcryFXFY8cphVlnQqWyBzUkd7NA+5LwEnr
jBIquVg5J7kNzDKZGyMFTwcYqvHG5uMsDjGD69at/wBtyRFmMKTs3XfzgVXbVY2LM1oY9wx
8p4raNzJ26DbxYy6iMgnOW9RVBiiXW7+E8fpWsNQ037MFWzYzZz5p6gVBd3uk4CxWryEfec
nBz6VabIsVlllgm3RnJ7MBwOazpHeW5kaY7nY8nNbUOrWRiUrauzLxtx1Fc6Zn+0rlWBGSc
dqtEy2OrsYZAqTAfeyeO1bqS4sShB81m5bPauY02SSUhhKB3xnHFbsavIU5JPPGenFEkC0R
GkuJTjpjrRUQLrcsMHp/WiixJ0sshj8q3jvdkaJhPIuiVjLcleB69R+ta6XDRaQpSdwFDA+
TqRY4K4PyEYxxggfTtXPQ/wBlJGyGO9L+UNgcqP3mBnOP4fTvV+zg0Z4GeSXUI0xhMRo7E5
5zyMADPNepucq0NbUPtdxpyJbW13JHM5dFkktp8tgYzgBgOe9YySLJeTXd1bxosE8fyPpqs
mDgHdswFAwBtB5+tVZtM0qZTEdVkiYsOZLUsuMZ3ZB55wMYz3qummeXA23XLdC5G+3JkUk+
/GKm3cdzqYbXRJbSC2S60aUNMAHPn2RdCMnLtkYGMHjg4qRjYWenzTW1vKsKXMbKrNFdx8Y
Jy4w4xng456dRWDBZ6tOiWkd3Bc7RvSFJ1xnns2Bnjtmo7g3sFm1td6VGMyFhciH94pOMje
DjHseOTWc4aWTBM9b1vxb/AGxNZzSW3loiqrBTnHBB69smuN1K6X7a1xOm6JpQ5+UHgDpj0
x2rFjnZnQeYyCP5ickHA7Ypt1O07NztC/MT2Nc1OjbVlOVzQ0+/0lZ9QmvbeMtMF+z5Q4Q+
YCSCPu4XIFVZ4oEF1MVO4yKY1L5653nHfFZjHbucMcYHJGKsukczxO90GJizgDuTnH612qN
iWzPn2yABXOM55571XdTsx3x2HerzqCoGBlSSGDY4/wAio2iDRHYNxznBYYoYkV47aW6aK2
gha4nkdUWNRyx7AeueldLa/D/xNdQEnTbWxWGJpc3VwkRdRnoOTxismy0q7v71LS2sXuJS2
3Ak2BSemW6DIBHvXaXOhWenaPdWt18PLRbyCz85p5NU3vEGJG/aMAkf3evFctWTWiNoJPc4
7Q9B1DX5zDpyRvIFJ3zyCJEAI7scHk9K7CLwdqFlpc32tdEM8UjxrvvSHZ+ACFHBA5Iz61h
+GtJudQ+0LB4dj8QAQ7V3XYjEJOQHAOMn2NX9F8I39xdS6bFpdnPcQyMkha7AOduADjjAOf
qaUpNbsqKL8Eupspml0XSLWRFwGConm44LcnnkHnFa8dlq85mhF1oGpSNMHCYVQjfe3KcAE
AcY96pJ4E1y3uPsclnbWzzOFQNfL6Z/oSahvfCeqwQPLDBFst5TG8iXIKll/u7sevbPNSpJ
9S7FU6TfaPfGDUbO+WYIJIX02TcFUHLHK/e4P1GKtxsLoXVtY6xBeW67v3OrxlZSPQHsOeD
61Smtta0rWPMzqOmyWykeYI2cb8ccjjBGPzq2mp6rq0k8E8mmakvmEhLtfLkc4OSCAMHgcH
2oa7Acvqtid0sh077JIzkL5cmY8dwP05rIMJSPeFIydgzzn3re1UKhtYxYz2YK52u5YMPUf
iDWTODhUAbI5wa6I3sYy3KDFkYqnPb69aktkvbi7ji0yIfaZiUXcPu5wM/rU5iXLsnBrZ8H
kJ4x0+ViT854Xjt/9atILVEXN/S/hJqEEb3GrX6m3tVyE7O/r9K8/wBd0SC3llX7R5su/wC
fPc9vwr2jxjrlzBpLxxySESEk7R1BrwW9uZGvZHklbJ4J6H6UTqTsaqKTOe1SwhtgWVFZgc
bW549q59kumQRQttyf9XEgJz35rrNVScW3n5yV+T5hwAK5Oa5mMwZRhgeGB6+/HNcrTtqa7
EcGkTJM7X7vbsOivGSx9/QVeitYLeZAsrrnBzMoT8qs2+paldxxxs6t5ZwASMHnNXJ7W9uF
2JZhSQSJAQT/APqrknd3THoZ+t3EsqqZJAwTHyjgYH0rKgneNIzB36+9OnS5B8qfqpwWBBI
OaSPfCis67tpCycg+/wDk1mvcXKJi39rLc2j3BLAr8zB/4T6Cuk8MO91PBFCy7z8ofds7Z6
1nzAxQnDKySDIGc8r/APWqTw5CY78wyg+QEZhtHfHHH5UU5OTSJZ2GpWU1q0olRCeCWRgcD
kYODyaba3EsaFIpcQSKBMm0fKM8c9fyrJd5JZwsr7RkoQQPXPOK2IrKaJP7TK+ZBAwRyOgJ
6A+leijJoh1FreLTZRDNCrmb5Y03Zx/CQTxisAEkgF8k8Enjn0ravlWXUpAY3sVOCFbJKcD
nHoaiFjZC1ule5Usg3RyEELI3dQMcn8q1dkHkZ3lyBcyMQcZx269a63wlNp7f6LqW+MeYrQ
yrHvYHn+fpWPcwwx/2fFLeSzKYd7eWd6w56KPf1FaOl2ymFvPvorEgkgz5/etnoMVm3dFX6
HP+OHhXxGRbSs0XlDlgM5JOayoizzrg7o+OQPvY9an8TOZfEb5csAqjgYzx+tSaZE89xb2a
jaXk+hH+ea52zRHUxahLBfpHFJvRUXjONvQ4B9uK2zP9oQGOJ3YDBJ4DH0rAWKylvnMMZID
FctwDiut0hD5TFUKhcHAbJPtXP5nRBX0OI1G3kjuXaOAgvwMDH1NRQ2bPEszHCjuGGBXX65
bvdW7uEB2AjqPWvNNbkmi8tWnkTsygYGB0raHvaGEo8rMrW1mvdTdAVcnOFHCoPX0pmja3P
YaNcaVC/MrkE9cqeo+lRieBYXhjRQ8pw0gPOPSszKQT7UzsBwT6+1dj91XM9zQsoyNRLRoQ
R16/hXvvwz8VQ6fod1pVzI4dZPMj+bK7SOePyrzLSNKfVtNk1hIAnl7VkXHOAOoq5bRJb3s
fkkg8jIPT2rFe6aXPVNU17z12whh7n+Lnp+dcLfNO90zuxZQcktVWaW8gusBpGReBk9BUMt
9bs6Q+Y5Y5znB59KHJD1K97IJNyxr8oHzZ7c1zl8t9KrNaMox1DDiuicFgzoVcMD/DgAfSs
N7uQHCR5JPDDOfpWEn3NFqP8LeEtW8TX0sEWqWNlIoBzc8ZPoK9q8K+BvE3ha7S8n8Q2t3a
wAu0MLNtK+3p615v4e8GeOdfnSTTdL8mJv8AltM3lj6816Bq1vrfgLwZci/1D7Rd3Z8hfny
ijHb1ryMTJyfJF7npUUoRcmjhdd1SfUdau7xpMmeUn72cjPFZ6rIcnfkjqDz/APqqk1+ZWZ
mVvu9eMVPDdxxqBIzKpH0P14raMWtEcTkm7sRYszZIB9R0H41Cskgd2jfy/m7dx7U97mMD9
y2QDkMR7/zqBriAgFpCzjOT6eldCTJdh88sk2YpG3c5yRVZkU9vc4qRrm3YNknjGM5yBSSS
w8KJ1G7BwBVq4mkVGTZHkHDdM1U33LsVEhO3k89K0GMUh+V1POBn6dqbBFC0E7hlEh4AzzW
sTKSKQkvIirEbh1FMmuZg2HiLY6sOwqZluFCKx5/hxzzUFzHM0m9unQgHOa0t5E3CG9hBPm
hhkjoMkCqu4vesy5JJ3E5qf+zzs81ASq8YI/lUi2iuwMKMxHQEU7CNrQ03BjK20KRxjNdXa
IropWQEjJ6YrlrSzu4rXz0LjoCAuBzXQ2fmRCNXbrmokihwhC3jE4+7/WipUy07lgSMcZop
XEka62uh+YfL1S6kG8AMLMcrxz97g4J49qluLOzisEuLbVDK+4p5DQMh2dmzyCPbrWbGN7I
rgCPs4HXjirSRAqrK43c9e59a9a1tjhuZd26OwRWUKVwwJ4bmmW8lq8ySXYuXcZ3SJKDlcY
UAEdvr0q9qEz3EiGWXd5UYjU8fKvQDpz9azXj8o+XgqwHIPOCD7fhR5jNqSDQrjP2nUNRgm
ZSzs0Mcy5IBGNrDHB59KiFpFFbeZZa9bSqeXg3PEzY5HyMME8evfFZklyiqAYsPk71HAzx2
7fjToLxhE8auwiJ3Mgxt6Yz/AEqJaILmgkgDE5DHHU+netOPUtHg8N3NncaKZr5tzQ3gmIe
M9gV6ECueW6AB8qLJ/veoPY0kt0ZdiIMEctjH5dKIJNCuWL2ZYFJU5YgD5Tyaqm+KjgFQBg
45J47etU7lpXcGQHaBgYHv1pY7i6iSSKOdkhb7wCjPIx1+hNVcpGrCYpEVkkRgzgBsfe9/b
6UI+BtjUBgSDyDnnHFULrUru4lBmaMlSOUjVM9OuABnikS5nBZTICoYt8+AT+FGgyzJdo0r
iaMtEBgx7iAx9T9K0ItRtLuwFlDo8EM8YEj3LyNuYJnPU4Gc88c8YrIH2UygXMbRxscu8eC
SM9s8Vqs/hxL64FjeX32J4lRS6KXIyCwboOx6d8VnKKvcpPsZz8XMjSMAC2PkHTPb39KlgD
CcBJZCxBJCryox19vrVtrXw8Z5tl/fC2APlSNCu8nsGHSoIV0xnjaa7mCkOZSiDKn+ED1HT
OcVMorqhpssQiUkK10Bs6AsCRj3q8Lm6lQn7SfLTkKzHoPT/OazmiHlgrCJYRwsjkKxHY4/
+vSrAhc7rQqCD+8DE5NSoRK5n3Oj/wCEo12zdTpuoXMabF+V2BB4HGOmMj61al8UC8vIU1v
TbC/aIOXkiHlebuHOWGOR9OtcxbW5ml2QzhJW5HmuFBPpzx706XTdRST57dnYkp0zlh9M+1
CjFMOZmjql3pd1PGdKhmt4QvzQzSb8HPZvSs7eWcsY15OcmotpVQBGC3GcmpovLC/vYCz9u
ecVcexD1YBQy4b72eADkV0XgawS48WQvIdixRtIQPyH86wTJCI9iKwfPUnj6YqfStVudG1B
by2QSEKVZXPBU1aZPU9T8R3Wj3FuNNh271GGdyBhvr6V4Zq1jHa6tMsE9tdBGJBV+vtWJ4v
uvEz+IZ55bt4Yh88aRsRuB5BNYmlSsXWV7RppCCWZZDkfXPFZTaaskbre52At49RhaGYgJj
Hy9M+uK5PV9DfSzuVsxnPzAcfj6VvwaozMV2PtI2/OBmrt3ay6npskYQhOi4+nXHeuGTluz
oilJWOKs4bhPLf7HG+48FR09q3o7K+urlLK7sxBEIw0nlk7ivoOeK3vCHhh7jU7eLVpB9mj
O4hW2sfx/wD11o+KzBZ3F4oiEnkQO24vj5fT/CuSVbmm4pGtOj9qRkXNp4eltBCunIbcfJJ
LjEkbdMk9+e9cbeadLpd5NbKxcQSben30Iyv4V0ng+9e4nuLafc0UsJyWHrjH1rH1G6a68c
3tv96MRmIdwdo//XUzTjJpF1LSgpEFvZE2xDA7oX+mVPcVa06zSG8nleNpRgKNrY5x+vNT2
6yIt0uwYEYb5e+Djn0q1YKz2sjTZVi3yOR3q8Pd1DkkrIk+xMjF3J+VhkEYwf8A61XpoZRb
nfJuVlPy85H17GnuY5JRKZJAGwSp+Zsjqc4rTlvpv7GurGBIzbyHcWdQXDf73b8K9VmJhw2
MjtGjAq8kuEOOCMep/lVRzPDDcQZTO4gkqPXBx6fWt+8isvsWmPG7xkMWkDOp2fgB396x5c
sktwgV4nYANu6/hnpVJk2G321FtoVtxEscK5ViCSSclicd6fa/2g4trNpNlomXSMFSFzjP0
5omcbt4fyyuCCVBC9OanjnaWYulwJn8tnIKBFTHTH1xmobdhnM6qsT6vPKUUkSFAM+nGf8A
PrTtJdLbWYpYgz7XDLngken86jR3M5BCkOCXLDoT/M1e0ZI11eNGkXaZNu4HBOeK5jY6C9t
/sk8hCuokbK5OMg9vrT4ri+Py2t4Uk/hQnj6ehrY8XJp0U6iBj5ioAQe/AyOKxtMYR2vmyK
q5yUAGSp9vSpiuZHXVhyMdpl9fXF3JHdzsW6AnAz61geKvs1g7PLIjCQ/MG4J/Kob7Vhbzy
tbyMk7KRu/zxXnUh1DVr18vJPKSSc9v8K0UZRs11ORtPc1Lc2E8hKLIIwemK9A+Hnw+HjHX
jDFn7HFhpGIyVye1eZrbXNrcxWRlCOx5X0+tfaHw40zTfDvgSybTHSaacb5ZVX7z/WulK8d
SOtkeU6lptz4L1a9037MywFj5YfGCp6AVy6wvPOs8WNu48Dt71658QoRdNNufKoNzNIQTnG
ce9ef6LHFb3CNKjGCZsFu4460ctxnPX0k8MxgYqQejHtWHKWE+4Nhick54zXSeJI47TUS0W
DH2LcE/hXLzyhiMncR6txXPJdDREzak0YyzFt3BJBOeabFqMcFwLiNgCOgYZArGunbyyUba
B3POa6XwZpsSadeaxfRpcALthjcZyfXFctSfKtTWCbeh1Oj/ABSubKYx3Dlx0O3sOw4p3j/
x1beJdHsreFsiN/MJ6Y/OvKNWuJtN1ya0ljVSrB22DpnnFKLqCQgQyCZmHTGD9MGsVRg5Ka
LnWnZwbNWN48YPLN9DVi4VMrg8lQDx1+lZAZmPMbDHvnirOyRnRgWIHfP6Vso2Zzlh/wCDy
zgehH61WYbXJDBh354/+vTi2QMjORjGetMyx2gKDn8KsEGDjGRjvnmkYxAtuIBAyM9zQW2l
iWG4cEYzUI3EZC5HvVITEZxzh/m6UxnZTwScUFmfOQeKaxLjqc+lWkQxDI+4/vCuahkmkC9
Wznj6U8hwQAMjpmmyFFhboD6VoIYLycLhpWGB64p8Go3YYss7BhVNpAeCAwGORVmDaqFlQb
ievWmBuWWoXapt+0MSwHv3rorbUZnwsmMoPvY+9XMWIUlSy7QO9bEBYyDjb8pH1pTSsF3c3
7W8dpmCDtnpRVKyC+ewLYO3uM96KwZepuo+/BjfahAOwnrxVxAsdmFwxIOD/ePtVTyQGMbD
JwCDwNw44+tXYSE00r5Z39h6+pr2DgM6dODhyMHqf61WlcNKJPIhhwoAEIO04GN3Xqep96s
Ts7SkojEjv1x9KpKx5/i/p70mikRb/OeR2ZXbqeetSRxn5cjCgZ2nAz/jVZR8wwAe6nPStt
W0ltDhXZKdS8x/MkBO3bxtUdvWpqPQRVLkqoVVBGSSR19KhIHlnjj731NT9FO0lsnkj8OKM
EkOSwUcDjisU2kC1IJFGVKPkj1Pr261EVwN0bfMD3X8K6RdOsG8DjUpbO4GpG88uOZmPlGI
dV29M5zzXOFnjViA3PPI6+9bc2hdiJHXz1LfMobn3/KpHfayBmRE3biG/i+v5mmLl5eB9/n
HcGpHHmYyPlAxn1FUMfMqMm1WCDduCseBipNPismuYje3TpDvCStEoYqnOdoPU1DJFlAod2
BHA9PxpsYkEgCMQ2M9MD8PpQSak8UKaiRaSu9ruyjMBl19SOx9ahwvzKjLsA5IzzioJEdnw
jDavfODg/5/SiLzt2WZFXr9Px9alroNGz5RezhJiYgL8oL8D6fzp0FoJ7uGAp9kEp2iSSTa
iehJ7DimFVigTfDNtIBGCePwqBphzk3ChDg8ZqBl+bTL2KaZY5ROqME3KwZCfY9cVahXVtI
YvEJrZ3i4ZQU4PT6jg9Kp6dNpvnE6q880Z4zCQjL6DkYx0rb36RdQx26ateRQrAEAnXcA+e
VGOi88VLui1qZjt9rzJckRyRoFGEC5IHBOP51UdRGMsDz3U9avXpDu85nWfBCBipBcAccfk
Ko+YkoIJPydMjvTWpLY7yRsJGGwfWrOnWcmpaxbWUWDvYBmPZepP5A1RKFUHDL1Kt/Kui8O
6jZ6Rous3siiTUZ4/ssB6mMMPmb8RxVXsriUeZ2RzPiGbT/FPxB/eOYbR5BADCOiLwD+lTe
Lfh7Y+HbFLrRdTkuIMYIlGCD9a5C/+yWsT3Wn6iGuopC7xhx69vWuk1jXZ9U0+wjgY+TJHu
f/AHu4pOUWjo5bM5i0hY3KCRtypjC7e9dFEIWZmaMJswqgNzXOSt9mueXG3IHpketaFrIrx
rsj3Mp6k5rgq3cbI3ptJnU6eCsiSBihDEngcf41z/jy5jWVbTczS3UYaVRwducj8zW9pE0i
ruPzlckKR0zxn3rjvG+rxNetYQOu+Jd08uwBgvZQf6V5VP8AinZJ2gTrqNtp4tooljN6VCR
26AfugRwzN3Pt/KsC3lx4puyFyFJ3EnPJU5qnpbLbpJqMuMxjEYYZzITwB9OKr2UzRSXMsz
gO+Rx3Y9T74rW15MwnJySOld4VS5eMZKgKccZyASKk0+4MtmCyiIY65zn65rIspufLBLNIG
lYNz7LWxpNuW04pKygSNtCDktXRQjaTOeRpRTrI0QjOSejIcHPvWrLEI7NLiZkXzSQWfOE7
ZrOa3aznW3MeGAByCOB6jmtlm8zRbGCchUZshSM45J6frXc3qYlK/jtfJWx2ie7YDynVwYw
MZ7AZJrn5LlYEXzcbWAJjwM/p74rW1OdmubUxqY8If3jN99R359BmqMjXH9nojRx+VJLlCM
Z3fj0q1sS7EV1Kboxm6kwJOGJPQDjI9x6e1XbC1gjW7dpN6JZvtZx1ycZqjPKltfOWt1yjD
fHI3Ge44q1Cbq+sbyWKZpgsCqqhSNgLHKjPUVDu0UjnHCRSEKpbOFwT1961tM8v+0LFcJIU
lLADrxVmz0WVZzJeOhV8ZU8mmXEUWlLNqFuJGlhBPytyBnnjtTjhqj1asN1Y7FjX70XmsXD
58vc/3cj0pmkSwz+ZHNNuYKSqdM8Vweq+InuBvhj2vIMktyfrWr4dt7i20efVZi7Ty/JGSf
u++DWlGiua17lVKrauO1LTY7y5MkDsiqxwPX1qrp8I0y4ndV2qE3b/AFP49a0/NVY44cZcZ
yRg/iaxvEV68NjgMG3fKBjtXdUUILnOeN3ozlTfO+qtcuckt3r2T4cfEq48Pyix1CUvZOcj
POyvDUJ8wZFb1n5phDhM47+lebRle6ZvJH0H4p1lNdulezk3Qtk71/zx2q34d00raS3Rh3+
UoKjgFvUD3rwrRvE1zpd0iysXiGQVLdK928MeKdI1XTxbwXkUUpABjdsE+prbS2hKvfU4zx
wBHKjqgQZzgrjHHT8K4Jp1T5Rkk5/lXpHxFltxaEwyIX2gDD7vyrxJ72QvwxypyDmuOb1Nj
YluRIgjXkv0z616P4EtzqMkcEzBLaDDMOgOOteR2KS3F9FGsgVpW27mPAr1rVdb0nwf4Yh0
TTLhLjVZFDyyo3CDHQ+9ebiW3aK6nVRsveeyPP8A4j3NnP4/vZrE/u8gdO4FcwJCCGUlSOQ
R2qC5naa5klkbeWJJJ706AeYwToScCuiEeWKRzyfM2zo7CaRraDe5Z3c43HnFX3bE5LZKA8
EGqenzJYXT2OowbxD8ygHBI9jWz9gjmjF1Yy+ZBJ8y56r9fSq5kSV1US7ufmA7+lWVhaRUJ
wMjOOlSJp8qxqNu4ngHPHStKO2lhhRtgxkDJGB/+qpcrFRjcyF0ucqGEbFWOBgdfoaqzWjR
sFbKnODg9BmumlkdFCrIdxOQqZwM1TlieZ/3hGcEn0JqoyCUTCdVVyEBYYPf8qrtEdw9+4N
bsmnkc+W2D2pDp7JCHCgnHJPYVsmZNGE0EuMKuWz25/yKWWxu44vMkRlU8c1sfZJo5AyKfx
6kVcvHm8lrfBAkAU56YqriSOFaJnk+VT0x061PDGwwCGbB5HpWvJYupJIyMZ6c0xIyikN3H
HvTQWY+0Lb0JQ7e2BW1ZK5mBdfWqVqqpCMowYHoR0rsNLt4mhjfKcjp3pVJWRUYtsqWsIFw
3B+70H1orat3iEjKsabgOdworn5rmnI+5qlRHBNK9vFHIACN1uxwT6YPGR3NUkjT7HJMXiU
qwAi5y4z1HrioTJOvzLI3QKTvOPofUVZtb+/itXjt53jU5JUEc/h3r23ueaijcbZJBFGVUZ
+Vmkx9eTVU2zxRyzspZI+SYnQ54+taEup3sVzJO0kTzEhsGJHVjjqBjArOuLqW6SUtHbEux
fdHCqsD6AgcD2AxSeo0isitLKGAQrgEjqRU7bUtNoiBcvjzDnJX0qqCApCEKcdM9KmQF2YB
SNo6f1qZ66CHKWMnzoOSMZPArU06DTpLa5l1OeeACNhAIVyXlAG0HPAXnk1ksGZ0PKseSMj
J5q2txLHp7xFT87hgTg4AB5P+e1S4oa3JJYTHp6ODKGLnaWb5Tj0HrVBfPEXb5ucgHA9qs3
LyQ2Mc/lOplDMp3cP2yKpiWR1CRltq8gZ6H+veqbVzRIdGsjyiMheDgKR9PzFdFo/hO61eC
3ltbu3iedmQxyKflIznp1GBn2yKw4WuLZ1nTavPBxzn1P0/rUMN3NbTC4s7iWGVMjKSMuPc
fU9qNRq3Uljt7q4S6mgi3xWyF5tg4RMhdxz2yR+dN2lVV0jby3ztxx9SKlhuZTcFIWYLMu1
9vCv3AI7gHFSQSsNomYSCMsFCnHJ9/rzTTIaGQTNBIrMsczuQAHXOFHPHuatBhIuFVVBG0j
H4n/8AXVQK8hZ9pZlOMZx+lX4RPt2CMEjagwueCcDGO9DYEvnR7Sg+0Ko/U4PP4VGh8y4Pl
3LqzHGGAAArSu7S5jcP58wETCCQsuT5nJxz+I/Cq4SQbn8xZQOG3Lgc9OcdetQMpr5oLRho
35ztx6etWGhaK3RxHEQRu+WQE/QjORTSS6DaYyAuDsUDpnH1+tJn9xHmI5zyQetMTJhBcPF
9o8tzFnk5zioe7KozzgHqfX8aQ+W8o2oYhuxyf8+9PNvcrAJvLkWMNwQpGT6ZxRtuImS7uU
i8tJA4aPysMcgA84H41Tni8i68p2yVOflyBTxG24N5Zwpzwp4GaLtFnvi/mBC7cknGBS30K
Why/ifRbaCCy1C2uY0knkdHt84KgYIbA6DnFR6VdNG6QuiPEG3DnkE110aaKXvIdbsf7Qtj
EyIqsVJfPBBHIrgYvsEdxcSWiG1O84hJLeUB0H4VnNWN4O6ubfiKxuABP5IC54x1ArL0e4l
BZBIuBzlv5YrY+0i8tC+8BCCD6DjpislLdrd/PjVgrHnecA+wNcsnZWZstXodXHqT6fZveN
gSohx2/wA9K8qkN3f6hcXFwkhctubA5Oen4124uJLjy45mBXqTjg/5wOah1ZoYtPCpGiszb
nIHOcetefDSTstzpkuZa9DN8P6d9pla5ulQW8PIAORu7fT61g3W+PUJ7eUbQpKjjoO+PrXe
eGxkAsikBdwZueK1jYaZHMLg2S3Ep+XefugHt7VMp8lR3RSpqUUefWkUsRErQnzJPmPPQDg
AV3mlabIdKMttcWRmiBlNvNIitt6nAY8njoOea2xYadMY1WGMFOwAz2P6YrD1q0uFmcxIzR
qnRFAwqgnp2HJrejWU5crVjGpScVdFINHPPH8x2BQu4YyxAOTk9a1mum8+yd45VtlPyFuQV
HBIHfntXL/aPLUPvyQd2AvHvz+taFtftM0MUkhMEfMYIGVJPX3r0mjiZrz6Nc6uqPbRRyx7
Scq6qRyeNpbP8J/yap3OiaxFa7f7GkBHy5C7gBkAevqvvWfdM1rfyEtG2QcK6g53Dk8cZ6/
lWfZtdXl9DaxTy4Y7EVW4HanGLtoTfqb9to815q39nXEM1u6gNKWTlBjIGD9R+ddXq2mWei
+ELS0imUzSyB927BYAgkHFa8FppfhbTI1EsdxKyAvtc7skdx6V5p421yBvE9jBZ3RkjWMuQ
evrj8K9CnBU1dnO5OcrLY6+9vdHjjWSQAfu88cHPb/GuHvPEWn39xPo9tGpjZGUzEEkn0rl
b3VriawmZpMgEgY7DtWX4XHmaszGUocElvTilOt76gupcaVldjNLs3l1sQOu4REsQBngV6H
JYxLYbpGkL53svGB+FeYSyyR6vKbeRhK7lQQe2av32k+JNzPIbidRgl1bIxXLSquCfLG5rK
PM1qdNeXVvGn7maJZAD/FzzXG6m7s5WeXzSRlW7CsiZJkba4YN3zSRyMrZPzcY55rGpiXU0
asaRhYMjg45U1oQ3DJjDnDiqLLhtw+7SK/ybT26VzQm4ll2RxnJ6n2601LiSM7o5WRh3BxU
fm7xuAz61EwGNy5981cpvoKxPJqN7IdslzI49GOarebyD3NM+8fSgdutYtsY8SODuDHPbBq
wpdYXkL/O3XJyarRoWfB5+lSSsQBGDx3qRkOc5ye9bXhu2in1NGnOIlPQnqfSsbAPYYrd0K
2aW+ttpHDBic9Bnk1MnZAdb4r00f2dBqdu3722fB4wcGsrTr6TR5IZjiawuiAyEfdNdFPNA
9/e6ZI5dHTIJ+YnisrSNNW/0y803GWiJKsR0/xrFPTUo6iWHZHH5UuI5F8yM7ck57VS0u9u
J7meznG8xfwvzxWZ4V1ExzPot8CZEY+WSeR6CuiFmINYW4c7WK4PpUXtox+aJLiO3kmwu6F
2G1hTorBp1HlFdycbhg4qhq8hLDaT5ytzxwRWhok/+kSSlQFfCkZ6HuatPTQqMru0iebTbi
RFjPlgYxhRzn1NVm0o+Wd19AjYA2McYrpJMq7Nkc8Db1ya5nUrZo51eRQxPBGeQR/StYSbH
UikPh0O5MwMVxFKFO3Kt1q1Lod67kNAkhU/3sZH+cV1Gh2ottIt5HiTzGyS7DOAfesPxFe6
iL8xwymONCNpjON2RVqTcrIORRjzMyU0mQsUa23KM9G7Y4qAaBI8LsIByD06/hV6y1e7Ril
8ymLvgc59c1vNDNE8d0kqhZB1A+Ug/wCRTblFhGKlscHHot7zFDZOd2GyTk49q6q0spIobe
IwOpCEM20jP+eaZrrXMcJmtpmUqR86fLn6YrAh1jU0dc3cpbrgvmpk3NDSjB2Omgt1Wd2aN
hwBzxRXRW4IiV3xuZFyT9KKxUzo5DjPtOU2+Xnj5j6dK0AiG2V43DZ7Dtz6+lc3vSMhQQy4
/i7ZHer8crJCCFPA+8ORivo7Hgk95biM582Mk5I65AHHPHGaqXEbWyHbJHIGQH5ORz0FLPq
F3NBHaTTs0A6An7v0/KqayEbgzq6E85Ge+ahrUY4ELGSEH1XvVtSoXCIXYjBXoePQ8VRjBY
sVwyHjGcZ9qvzuskhn4QNwMenbOOlKzYERWQA5yzJznH9KcjPlNxdQAT1qSVlnnJij8uJ/u
oG+7+fWkZiWYOnKnAIPegpGhpVjbX+s2VreySw28jYZ9wXC4688DtS+IbKy0zX7mw05zJaw
OAsjyBiTgE8jjqau31osOmwXVt5ghiREl3EP8xzyfQZrEaWFXfzOQMhcDgHt9a5+R83Mma3
0saujaO2qWOpX32vyl0+PzeE8xnGCf6frVm98I3VpolvqZkTyrhDKFCkcBQx/nj8KwYL2UG
RIT5aspViDtzkYxx29jSzanqjWyW76hPJAgIERlYqoPB46YrOUKjldMtOCWqJZLO5fTZr+O
MfZo5FjaTOMMQSB69ifwqSyiluIHdYZZ4YU8yRoUzsQkDcf1qnHHP8AYMNcXCWkkuOmFaRR
n164I/Orem3Gp6fa3aWBkMVwgimJHQM2QOemSOorpSlbVmLsOWK4nSaa0tpXgy5X5dxVR1y
R6DH512K+GdaihhdtPt2Z2UkwyqSwyMnrwe3pXLQXOs2ukzNbQj7ExaF5DHwC4GQT7gD2p1
nNOCjsfIYOQSThR3zwf84qJ83Qat1Onn8Oa/FMJPsUqr1TaAw9eo/nWxHp9nD4faDULHWVu
n/1qpD+6ZxnafoP8a5z+1b2NFRL+3KgHPkOykjA6+vTpV2XxJrESrNDqMu5lPSYnGRjHPHP
r6VK52V7qKUcdspa1e4ezAVjmSDPJXHIxkZHFZ72sZb91KHVSAGHAJ/pV2bVdXuJYY5ZDM2
cjcBxgfy4qrf3Fzf3j3d0Y1OQzJHGEHT0HFbJsydjPdSrFyQwVhkr3zWxpl0Lpha3+sXlna
xEzRtGnmBH4GSKwI2UyE5XbkcDt6VZjkkSQ+Q5LSED73p2IoaurME7MsRahqFvLd+TcsHuF
aOXIH7xS3Oc9M0h05723uL43drF5Q3tE77WwTjAHeoJnd8K6bcHk45P1qJ2iWaUvH53J4Mm
MUrdgv3I0DbmITcFTPpxWX42lsH1CNILGO3lESsxTjeCo646n3rVAJg3rgqTjaOMGpfN0US
20l3pcs0IjxMqyDLtk/Op7DoMe1KV7FQdjltMKhQYVcj+6Pm9OKt6tZ6rpksltd2vkyCMS+
W7c4PI+hOa0o2238Y01HhSeURhQ+4lSw4JxzXttp4EttQ1++1vULZLgSIiQRnnICgZIrm9i
m7yOiM30PlaLVUZnEgKLk4J5Ip2pXiz2yDJJyDu9RirXjDSU0XxbfwJDiNpSyBcAKM9P51g
3DqIwgPC9sdfes3TSdza52fhe5DSRxOUIBxyePb610M8/wC/TczjruLHj8DXG6IR5aE8kIQ
pA5FdNDdRMweRSQOm/oeOn+TXl4he+zrpv3TShmDM23ncQSiDt9cdanlP2xTHLkJj58Dk8V
RtjD88pcEZ+U5OPTmopZssoErIw6bVJHsB+lZJXdw5rbmRqemvaSN5biSEksHCZxjORVfSE
P8AaUTyx7lUnlsAfrWrFqKk+XNLtC8sX6e9ZU+pwtqO+3QBE4OBjd15/nXqQrNK00cnseeX
uDNUmM063RmLvKWZyQo6n26VveAdMjutaa7n3GOHnjnJNcxJ9nvY1CHyihAxjg5Oa7Hwjdj
S7IW7IRLvLuxPbsK9LDOM3ocmIhKmtUR+ILWSO9FxFdGKSR2Yoc8//rFeValI/wDwlCh2Yg
fd5612uq6jPrXj6VBKwjtk67sBfrXC6tJGfEsSpIG2YBYevNb4iacVbuZUk1oytclk0x9xI
bfjaDT/AA5IBcSg45XBqpPIDaFS5PzEKDS6POIbg5JBYbeBXEmvapm/RmhpK2h8WI94fLgj
bcc8V6jP4l0mJboWzq8Tx4VHHAPrXjMgzrG1yQpbBIPNdFq2j2dlpq3CSyEsgKgtkVrSk1F
2WxEoptXOd1SVZ9SkaMlgT1qC6sZ7aON5BgOMipTAVjglU53ZyTWxrspb7GGIIMY6Cub2d0
5M1v0OdhVpWEWeTzk+tRNlX+brU+wJOOSeaLuMo4IBKnvXM9NCiJHAJDHinkk9R9ahAPXtU
mTtx/nFF9AEIAHBANORN7ckU9UZuBketWIlEZxwD2JpXAVIwsfDZPfBqm5xId3T61eB+c54
HsKp3CYYHpSGR7uMdK39GZ0aB43CHnJPTr0rn1PODxitWym2wRNuI2k9KUtgOtn3r4lgmLZ
81Nox9K0vDkiQeKHtiwywzgn1HNZcssdxbWl75m0I3JY4ANQ292YvFNvOQNzL2OKy0aFqTe
LIv7N8Wx3kWQHbcfrXbwahaalZx3EUg80KAV9Tiud8YW32rTEvEGQmM7ecVyek6nJYahHhy
I2xmp5eZehd7He6rCwsluwT7nuTTPD+oxNd3Ftu2lgHHGM1NcXMEtgInB2sAAe1clYzSWWv
rgYwCDjuKqGpLPT7J1UtFKzO45z3IqHWY1S3BA68jJwTVSK4Z0jvYi2FGGU8HGa1r2H7Vp8
k+9VYDcoJ4P0qktbmsXeLRvaDdJdaHAoYNNH8rD19qZqFna6gGEyCJgcAnr+Fef2GsXVizG
J2UYPHY89P1rr9L8Q+aixzP5YI9Plx6/X/AAqpQad0aRqRkuVnN32l3FvKwZfl56c5962vD
iPJo91A53hGBBHVR6VvRzJcq0QEcqnPJ55qxp2jiygkl3tHvYybVII+gpuV1qVCnaV1sct4
ghhFq4jLEKhyCvPI7etcPaJiVIySc9DjnGa7TxXut40di7GVzwO49PbtVHQ9CLTLdXCkjgq
n680RdoEyi3OyNu4117MpBHb72Kgl36fQUVp7Ie6oxH96isoyjbY3kpX0Z5b5nDZz6cHpxV
y3uZEtkCt68nnNbE+kWssQElp5SkAB42IwMelUW0fywI7eWTZnGHXnP1HpX0L0PB3KU0u44
YNgdNtQiUlQpAxuyf8A69W5NGvWVhbyLLg4IHBP4VVaxuonxLbuNp9MipZSsTDcUVk2bQcD
HarIkbYACCQTjtxUFqHjIlngZ41YEqflJx2qd7uGS+NybdTEXz5W7kj3qtSdCYEOvyv93gG
kjO52VpFB6kcAmo1eMhSuRjIPPDemajX5XJ5EmcJjnI/pUt2KR0FxOn9g3ERUogeJSS3UDv
8ArXPiUneGHA4w3JzSmF43FxGzsjOA6uScAD0q7HZCSImO3mAfoSM9TWbNCqm5h5u7YSCcn
uev9KPMChnGCWPOBxVtdO8glprgRAHo6Hg1L/YztiJLi2dygOfN2+/IqhGYk7rEAkr7ASSM
9M8AgGr9vIWhuI3JKyoCeQfmHIJz178f4Usem3kg2eVuVQOMqQM5/qKaYLtIPs7wTNGDkgA
4PXB/DJ/OmtRMls3ubi4GnxszecVCwJjDv/Dn8a27K0mt90+rWbQxxv5YYkYBxyCO9cz5Mk
D+dFuQ5ADBuQfWrDz3Mq7Z7zcSQQpYlT+FDRFzqHGlKsfkoJT/AAnClfbPenT2thLZSXCXE
W5GYRxKpAfjk47VzYXe3mrcw+Yef909OOPyoM8yyBpJVl/h+UZ2r3/z70rBc07aORZRtgYO
EbOWHoc0ESGKTYjPtXJGM8dDnHSqEV5ISsgBLN8oJwOvr+lWLHU9RtYrmKzuHjiuMeaEUZK
j3PTrTs+gXXUkWW5XSYkFlGsUkuUn2/MxA+79Kngvbdbp45NPSMbhlfTAwccfjWaksuwq7l
40HygvgRnPUCo9sk9xLvmJIUuCx+9jt9abVhI2lntxbyxhTuc8MD29D78Ul1faRPpkkVvpK
xTxKF81GPzHoWIrHa8na1CBuM7/AH64x71t6P4W17V4PNFusMJQbWl4LkVHLc0izB8wLAQF
bIBwAScHt+FXdM0m5vndijRxsnyyu2PyHfvxXa6H8NzFe+frsgmhUcRRH7/1PpVO+uYI9ea
K0Kx28LMFQfwDoB+tVGJ2YXDqpL3tjb8D6Votl4oSG7Q3F2sfmRmXH3s9h7V7BJcxW0T4JV
iMbQOa+fbYagvjzStQsz5sa/LMAei9a9ZvdcguTiWGUpgDCnANRKPM0XWhyVGktDxD4n6Qb
+5e7ggWKQMRhecD6Y4rxSQ7C0En3h+dfYMtno2oiUSKUkPLliNqjvj/AB5zXzn8U9ChsfED
3elLIYD13Dkf41NSNtTMwvC8ireGB/mwCODjGf510Gpo8UUciNwckqP0rlfDs+y8Mki4THq
ea1dT1b7S7mIsF4Ax/LFeRUg3Wv0OiEvcsb+l6lbNaNFNiN+CCP4uar6rfWtuvmFiSwyAOp
/HvXLW8tyJQu4AsTxnHHpTbmSS8mUM33Tyc9PamqaUr9Au5KyJjPPezbnwqHJC56j61IWWN
QAQoXj5e5qPZGkYRGI+vWo5jIxSJWwp64/SnKXM/I7IQVNeZq6X5SP58/DZyN3fpWhBcPE0
1820bcqAvUHBrNt5LeJNoQPJwoNMvn8nRo41bl2YsSeCcV6WCjy3meTi5c8uU43+0Zm1y4l
jmK+ax3N6iqbTCbVEkXgBxjFU5QyzuVzhiaSGRo5o3BPB7Vg6jvyvuTZbk0jnlc5wTjNT6Z
g36ZGc9s1Tc7mJxjJ6Vr6BDvvHduqLnt1pU/eqIHsRuu/XgjAZaQZrd8V3G2NLdCEQgcday
bVf+Km2v/CxzwKTxFO0l7huQOetbX5YSJtdoz/MJswBwVarV7Or2ltjJ2+/NUYyDbSL+IFS
MN2nIQPutzzWSk7fIshnlzLuHXHNPuCXWMk4G3iqzEZGOauuSNPhj2Dnnd/SsXrqMqxruJH
pU6Q5Gc9P1pkAHmHjn0q0oIYqAetQMaqqD1A56CjCq2c9+1W4rUTISeCvc1JJahlyr4yc8j
tU31ApdOV789KbIqvFwBuA6mrqQAngnDeoPTpmo5rVoyWIO3swoTAycEDucVoWjrHAD1G7k
VUkXbKepzUtu4EbqRzkVT1A3Em3WPkqScyArT538vV7Yofu4HPrVfTGt5L0LIdqlT+dRFgb
9CeoPesktRncrMJ1NnIocOMAHtXH6tYS2FygY/Lk7T7dq0hM8T5SUbyoIz2rN1m9muDEJiC
VPUVnFNMOh0FldmfTRGeqj1HFQahgQw3aSYlU7cYAzVWwJhERZQM8gk8U/XpE2wyRAZY/Mo
6Z9arZiOnW7eLShHHySOcVp6Jaz6shmnuCYIB/qlODj1rnbeQSWoZc8L39a0fDepLZ3bvO7
BQpGB3rSOq0CLs9Td1nSPsTmaCMrbS4ALc4aqkdxJ9nkUHKjqwH3Rmuhtdb+120VsLdCHX5
g3cZ4wKa0a2yOkESk4wYyO56itE3sy3FXvFmPZTX9vdokMyyRNyOQdo/xrrU1lhEYwrSEDH
HUD/PesCEW8anCohPB47Z/WnSP8saWpkZzgZ6BRn09amSTexrCTijQmkFzMJ5bfEKHtzg47
0jarCBEZiYnlO1Iz1PNc7LJqcKyC3vWj5bgnn8c1zfm3sd/DdzSCWRMOC5z3pcisX7SzPUo
0HmOxduew7Giud0zxRLc7yliS2PmKNkUVjaSNW4s1NY1UabbW8jYkgOAc8Y44/rVC2vLbVL
jz4xhFAGPf3xWB4gkeKdbia8Z7eZQqwtyAQBzRoN0Ufy7eFRaEYJUYIP+TX0Nzwuh2YtIGQ
ursh24IWqVxGY8mJ8YOdrCqdxeyIQGO0EcYPQ1l3WuGPzDG53gck849etO4JHRf21exCNHj
gnB5Hy8imNJoF8yT3+nOjDqqE4P+FcFceJ3huDHCDsx1I789DVSHxLfm/jhuPlhkJAJOR9a
zc0Vys9YGleC76HKme1kXgbpTyfXBFYt54Pe3fzNM1FLtSchB8rc/XjNcvoGpyXkVzb3Mvm
TRS4BJx8tdDFfRrJtEgRmHPbiobKXYzJ7DVbdZEu7GWMKVJYjIyD0yK7KGZJfLkVFHlqD8p
J3HHpT9P1+9srdliuVnjcYeOYbwelXLPxIq3qNfWUDW5bOxRgKOeMU09bFGONTQ74LokKR/
dDY5z+v/1qZdNBMRsijiwo2qvVs9811aar4LvpFhn0JbTLbhNCPmYH6elNu9I0i4jY6VqCS
suSqsuwjPbnjtVKQmjmLHRmupkiVnjaQblwM4B747Hirk+janZxyiCTz4s4DA/ex2NbGg2e
oi1mmVYpX3bcEDOR2NNGoXZuMXNvJbBWxtePAbAyTn8P1q+uhmcnDZagt+y3CQpvPyqx744
JHrUrRfZ7grc2MZOOTw2fcU+S6d/EEd2JyQsh29DuIGK1rtbfU4mNvNGbhDuIxtwTxtH0p3
tqSZ9na2d5K2bXy07uV5GB/nmm/wBjWcl0kaXJAQHkA8DvU/my2No1srDzWOWKnHbpV/R7g
GGWERK7MM7epPHrUjsZ03hhg48u5KpjClyOM+g61nXulz2g2SSRswPIIK5rrSLYBnbTWkbI
2sT2+ueKxtYjHkGWWdcM4+TcS3tzTQmU/wCw7xJopI2jk3LnAIzVjS/Cuo6p4jhsY4GjL/M
Wboq+9dBC00mnxeTMiwqgTacZXgH6811HgcpDHNqDsryu+wsAeMdqcmOKuzoIfBWj6JbpDD
aRyTEDMrjcwPqCRUwa28oB5AkobA2Dj65pura2VV/3irJge+B7V55rvixoAqeWmd2OBu3HH
9aSXc6InS6r4ihWzl8h/uKSxY9/8PevLba4eS4aYrklyQcnn/Jq9rE9zFpSyS7TJdnOP7oN
VjbLHaJKz/vMBeTgZ6n/AD/jVqyPYwkLR5u5f0jWUsNUgnmOIs7WJ7D6V6i9/aXdqpt5Yys
gxu65P4V4fM4eDZuKjrgjgH196zrTxDq2lysbZ98eMBSCV9yR/kVLaTHiKPP7yPXNVmtrFZ
Z0O6QZUB/l2kdenXrxXjfiK7e+uCkiBSeeBxn8a1D4ze8QR3kbLI+dxG3r9K5++ubeVyd+/
nAz19vzrkryclZHJGjI5dka0dzGNokH8PAH+TVaMrHGSzj5s5we9a+oXKPB5S2+1h1OCSaw
WVw+0ggkZNck2kXGjJ76EhmDqUXKqDncB2/yKSJssduQg6f/AKzUSpKZSqhckYGakVgkA6H
J+ZTWDbZ0Rgo7GioXYOQfQ5zTLfDXrM+cdBx6CoA5yB1JHODz1qzZ5F24Cs2eQBUo1ZMP3c
XAPI6en1pmqFVWNUA2IgJzmrKq73u1gIxuAbj6Vn69JE+pSJHjCjBJPX8K9yiuWkj5+bvM5
K5ng8wrHHlT3PJJqmikTIccE96kkwGZNvfvTI3AYcjAOa81yvLU1FY/vGzzzxW74elETTlj
jcPunvWDK2ZX2j5SeATWhorqt6A6Fh7Hn/69aUXaorBJXRftzEviHzPm4BOAec4rH1OYy38
jFurflWkrytqtyyErwec4xWTOjpLv6HPXvROXTzEtyOM5DBTg7eauRAf2c/fnNV7dN0oUdS
OKvQRA2UgUZJyNuOmKUFcbMojLAdK1LlgYkjAGEA4xWcB+8A9+KvzksWYgDj86hL3WNlaMD
zcr3HTtV+GPdJktn/GqCAEnnkVqWzADa6gjNZPVAWYyigqxCk+vGMUM0atgAMMZxk4GfeqN
wWyMnjFPhUNaPtIGO3c1NgHmUDcqEY6+1SbwI+GByMFev61luJFJBO09uakgwCWZugPbNPl
AbdDceBtGahgAzIo54q243j5uR2JqsoCyEeopjL+nGP8AtGA/d+bHWluV8vUXAH8VVVK5U9
DxVy6y90jFs5A/lU9QLpdmSN9vCNt57n3rN1GVZLobSMDvWkyo1upUndnp2rDlb98cjDUkg
OpckaZbThgMYrN1abfLFhcEdfetOAxPocK4DEdeOlYeoMDNGMg8c1MVqDOn065J8mMqcSLj
PpTkk8nU9rnBI45BFYtvJIskLEkBMDB/nV65JTXISGzvTIz71UdGS0dDFdypcRzRPt2dOMf
nWvN4qmEbhoY2dec4OB78VzDPg7XkB7juB+FQMwkYAOduegHWupJMSbRuSazdyjfK46/wjG
eatWGvXUV0hdt8bc8DGPauf34xEqZH93GcVJcb7ZUZONw+Y88fShpMuMrHfXeq2kzqiyK6T
DedmAEI7E1zGqJDI6uq7TtJwBjIzWn4bbTprWJLtWMuDtUgHIxWne6RbQXKTTxFo2ThRwBX
M7ROqzkrnE6HeTW13PHbzNGjLk9s4NFb7X+mQXbQw6PGvGd3c0U731sTtpcfeLpEqj7aSGA
A9McViT6jY6VhrEs0DtxjBKHH61m6mS2oRma6MkBUMoJ4+lV5DBHapJEC0KsVPGetexc8xI
n1DV7p5FECho8ZJ4yP61UgaeRpHaTcjfwmkijlaDzUQsrgrz2q7a2TgqA+OOmOtLUeiMuVo
3uiucrtwAKgMXnOFhAQk7tx9a2JrWOO4KKuGK4LEdKqlUS4jVWAYZU+1Q0UmVLK0nivTdm9
KHhjjoea12lZ7t/Ln3DA5HQmqwAMhEj7Yg+CTx15q0ghaWR1C+WVBXPbFTYdzQtL6SA+S7j
g8n049anudWmZg0MuGQYAXJLH3/Wssy/dVGV/oMfjSqzG4KYQBccn396FcZ0Gl+IJ23xX0Y
ymWRlGCeO47Grlt4mtrpJWVHtzAAWbocZ7CuZXzI7pnl2qrDazE54xU5toYopsDcrr2PUfS
tE3Yh2N2HX3mJm0rUpVyfmZGIrcHizUZYTBcTRXAfhQyg4x3+ted2u2ytZRGAFY9GOBRfTG
C2W9izlTxj19Kd+rJtqd0k8Iv/NEOxmbcU42/wCTWkJAs/mW0kcbjnAXAP4V5pc+Ibq2SGS
JVZpQG+boK2tB8SSX90ttfoqSjkEDGR6Gq5tSeV7naJapczzS3LqGfOFB4/OtOaysrSzt2s
pXjuGAMm85GB+FclqOr2dlZHbN+/ziM9c+tc9L4tJI3o77exOAad9BWvqd3NeyHKtdhwF4V
RgnrnkVTnWaSHzBGWKkfeHXmuTHjIqhSKziBbkEnmoLjxZqt3IIlaOIt1CjGKE1fQOVnolp
cqgw6lTgFlxy3t7iuy8M3wi0gyMNy+YxC9Mc8cCvAZdd1e4lVkvGD4IUp8ua9D8O6lcp4Lt
/kZroliZCTkj05o5jSEbM1PFHiIwNKgAUHq3Tt0rgtM1G51LXIix3RRHKAnqf61U8V6hPKx
iRycMcnj1qLw7cLaktIcPsLZJ4BPQ4/OlGXvWOiMebQ7S6uWvdXiUNH5cQAALEquPb61JNI
Zwu0sCBjB7d/wAaxrW9SKFmI3SswO7oT7c1JPc+bb/ukO7knnAOOuKtuyPfg0lZDri4VtqB
iApOA3UZrLMP3g+A7qWy5/n608sJIwPMB4wA+do+tVDJKxUl0yTgLnlv6Vg5alNob5WwZRF
bIA3n0/rmmvBEQFWLb1JBA/IVYQXDt5iKHVOCqtk+nQfzqFpNpBMWx8k4x1Pqal6mRBPZRl
BkDzB0JA45FZF3p4CSOhGSclj1P/1q6O4kRlDBlLAYIB6H3rOkcNAu6MAMM/L1/wA/WonTT
KOZexccjkd2WolhkV2JI5B4zjcK6GSONrd41yGkOQOwH+NZUqBNq7SWB64zXHVp8pKV9yqq
7lGCvzc8AYH+f1q/b8TmRXwBz+XvUZCeSCGI4woXHWnGYQW8kzIpAXGB3rnWrsXKyTZrWLF
71pVQqVHdcg1Sb7FJJKZo0EpJIb+tMjvjbWMkm75nBUK3JIP8qzLS0eYrNO5iUct798fSvp
IvaKPl7XbbOZ1SPy9RlAIxuzxVDI4OfmJ6egrV1qWGa9doSNoOOBWSMAgnoa8aokpux0rYc
+CdwJFWrJ2WdWDY5qsSOPU9Ks2iM05w2D29/ain8aGy9JMIWuCABkYz0zWdPLk8EHvVq8Zw
z4X5Tg+1Z7NgcjpRU3ErE8O15E2nDgjmriTCIMnIYnnFUYAqyKScDOM+lSzk/aGYDjNOLtE
LEC8T+wNW5XBfaB/CarH/AFxIJqQt86nJJ71KdkxjIyFOcDIrQik+bJB5NZ0eFcr0Iqwuc5
BOKzGWrkhihz645qS0cCL5W78rVVyTtPXinoW8pjgccmkIbKjvl259BUaSYOCODTmmbYUJA
zVfGTjgGqsBZdj9cdahZvnDDNK2QucA9qiY5YcfX2pASLKpBHINXJGZhE4wRj8vas8HBIK5
J9Kuo5a1TuQSKQFxJnaIKe3Q5yaypCRMw96uJJsJ3DA9RVKUq0zNzg0AdRYRo+h5LlSDx2w
axp1/fxgnPPBq9YS7dOdc9Bkd6zp5tt0rsSQazW4y/GGLAIufU+9LAJp9RVzk+We3aoUcdQ
RtHNbOjRf6FLKfvPzjFNEtlgsrHMgPHIyeM0kEiLdocrjcBnHAq0lgGywkHlqu5mPb2/Wmm
0aNDKrqypznpxXSmStzZ/swXB8xNQt18zgZ7VK/hl4rbzrnUYHWPG5RJ/UVl6dMt3fRwywK
VwRkdScZrobvQ7T+wIb0gI8i9OpJzUXaZukmmcpPfSf2gs9tlFjb5FUkAgV6HpWtW+p2kcE
obzgmGBFeSlRFKwVy2TnHvXV+F7grexfw7lx9eadWPulUptSsW7y3H9sSoWwyjgAds0VPqi
eXq7EDJZM9aKzjqkypLUZf+HW1KCONco5IIdVAGMcjGKmsfCy2Cy20jb4WIfa5GScc1fhvX
k2tBcxOFAxh1I6VZluZXlJkQs2Mg59OtevdHma7GNfWotFjjghjwW2gnt6YrKihubjdujb5
WA4GK6xvJuBGzW+4RnIBI4PrTpQkcICnacDnIHXt702T6HKXkCoQ5YgnKsPSss2kAk82Pcx
GRuI4+tbuoJG4ZMqpJPzf1PrWRGt6iELvKk8c1mUihLM0gKt+8G4HAj+UUNOkoX99EGB6Mu
MVPMlxvxvO7uMjisOKM/bMzMPvHORUM1RuQQl4x50yNlsjb0UUy2a8F+ysF2AHaDwCPY1kL
HLJNiN8oOfTFWj5/mKhmdomG5B/dx7+lIdi8t4bozQPwV6d+fQVM2o7rQ5jCgDrnBP41DaT
vEAEUfvPlLEYIpkr2rNzEwYNzgcfWr2JIru4nGnrGEPzN1GCPzqtqd5cLBa+TMuwrh1XoW9
avNNZ3FsYJJdqsMDnpVA6G5Ust0kr5yB2x60NdgVupfmtmuIbZ/MzKihiPUVfsotmpiaX5J
B1PrWffQXaSWtzb4dowFOK0bUvcLHMVCP3BOM1ViXsaOoWY1B4oTOscmC4x39s9q52awWO3
Rt77/M2nJwMVpXRuJbiOODDMAeMnnnrWVdJP93ziVLBevenZW2EvU0LOztSt2JE3vGmUHXt
VuRrEyRNbKhcQ5IYHhh/OsOOGWN5VE7fIgJw2M0FV2xEl3DAknOMcdKPkFtSzaXaw3HneYA
TnPHrXbaXfLN4aiRGVivGT1+lecQtiaJSvDH7uMV1fh6ZJtLaB2ZNr8AdASPSouy0rMrala
XF1OFtgku4k/LyBUItbzTg5uEMZkIVSec+teoeGtHimlOYFlIwwIxgf/Xp/wAQNKs30JAoj
WSMl8Z54/l1rRQt7yOinO0lc82ivR5W4ZxnkEcGrEd0Z4imVUYBJHUe341gWskQtwZGICgj
qPxqKTU4onEa7izHgevvSb0PUU0jrJp08kRsm5iOG64/Dv0rMad2jVWzxwNoGD7/AJ1TOoH
5SzAkDaOMVA12EbYGUK3UA4yfb1rnlJXLc00ahmA4V8lV5YHHP+elKLsybd5Ysowue47iuY
GrSS3ZjIRURgGJOC3vV3zwQCSd2Dnvn0oUjNVE9jU89zGFyADluO3Pf9artNnIMgP0Oazb/
UXW6XYvlcLuxyGOR0qhd6hcRM4WSOQIpYgDG3nofrT5hOqlodDNdqkSiIZY7TubqfwrJMxy
zAFT2BPWqMV+72S3NxtEbHCqB0xxRFqMEiOXcqVwGDdq5KsnJmsasXa5pxAlgWj288570am
Qls0UYHXOR3AqJZ4XcJHJlsFsA81Fd3MKu6lihCYBHPPeooRvUVycTUSpu3U3LWzL6Ul1co
Ms37sdhxWZqMU0md1xGFAwBvqW5upBotpAADle/aufuZHiRi5ADcfe717cpJI8FRd7mffNb
NhYTyvUjvWawG0rmpCTuJDcE/nUL8cA8E140nd3OkdtyRzgirdmXV85xVbIGO9SQttJGSc1
UHaSZLJb13N22GyCOTUGAQSc/wCFWLkEbDj71VucdaJ76jQ9DgevpT5cmUH1APWox2Ymny8
qp55/KkthCceYcj86nC7sbOTxkYqHhiBxwPSpBjepA6EdO3NNDIXys7Z7HFTwkl+D1FQNnz
WJ7mnI2DnIznFQxmjEiSNgoTgdiaCqpuG3G7saqRzGMnnINWmmjcAlmHoCaQmV225zzuPah
E3AYB56mmSOBz3Bx+FIJz0U8njNAEzlVGApyB1zwartjqTSE9yck0hYlcngZoCwE471dj2r
bhuTz371W2oOAOevNWEUfZySBgHrQMJD8jOeP7vvVPg9evvU8xG1QrcdhUPLNluuaQjZs3i
FlKruF+Tgnp9Ko3KDzYtrAgjNOIxbqeh7gUrKDIrdQPWptZgSAA7Iw3DYya6HTnRZdkeTGq
Y59awoIxuLk8n07CtbTkO7Yp5IPJPAoQmevaFZWF9okcr2ySkqADsqlaeD1ElzJLIQrSlY4
z3Fcv4dTWk0KW9s76cpDLsMSsTn3Ar0fwpc3d5o7XV/KHkVjtMmAcf4023G7TOmKjKyaIY/
DOm295CqWirNjhlPKnHt61neIisFnGmNsSowO04/Ct6G7mkvFeUMJiWIyOB71m+KpUk06Zo
4laRFLFtvAGMcD196lS95XNHFcrseNzbWclCFPtXVeHbKaa8U9Aqg8nrXNupEjSLkc4xnAr
0jw3CN/wBoHK+SpBx9f8K6KrtE56avIyNYcw6xsYZPlg5HNFUdSnW41yU7uikc/Wis4rRFS
d2eZl9rhk3IeuQcVsWGqXyQKEv5+O28msM7fMO1mxnkFa0IXhVQFkyDzjHSu+L1OZo6aHxP
rEJH+kLIpABDrnP1q6fGNy0RWS0jJPXbxXJhlb5hJ7dakUrvIIJU9Aa1u7GXKjZfxHbysVl
t2BzyeuKdb6zaPuBmdM5xuWuccspIwcjsTVd2YAEdSMjNZ8zK5UdTHfrKX/eowLcgirPlQT
xgyRqzjsP8a4oFXfng9xVqGSdFBSZ1A9GNJMLHWR2MDh2jR1JOR2GPrT3sgFWKC4b2BUn61
zsesX1v92d256NV6DxJeM4LrGTjAAGOPr60XCzNWPSbpFSOJ1nLnJJbAWoLm1uYQ4ELbSOc
Zw1JF4kjQk/ZwC3DEnP86uDxFbyPmQEcYDH3qydTnSF3mMxMo68/rUshkZ8o4VT056VtLc2
kk6yNcKAeoZeR7VbeCzZCSiNnkBeuPegfN5GJH5gmbc5C4GFJq1YXkz3BjODxwSAMGrD6da
SABSUZ+QBU9vpKo5fIZl6dz+YqtSG0U7q9+x3aSFN5CnOTjBrKN5K8Yj8sAbt/SrWtQtHcq
GUjjoKx8sGIJb2xS1KS0Lr3s5Bf5VDrggDqKhNzK8aIWf5eV5phfJGVIJ74oOB0Ur6UmUhC
zgCTf8xGDxyK6nwVC1zezxBSWKg4rl3XkHB49BXpvwisVn1i5kkXcFUf/X4ogryGd34cElh
aO7wGMKSM88cVzXjG/kksZl8zG4ZOR14rqPECtayzRwnap6gHGfavLPFF1+42FuAOBnPpXS
9ECepwEw2s45KkkgAdzVdZdtzb/vCTggkGpfMMsuxQN5PHOOKovAY5MEEMDnrXDKWh1at3Q
k1zJ9r3B2DByN2ak3CW7fzZ22qflPWkW1jZizMeTkirCWsW4MY+VGetc7ZahJlJ5F82V8KS
HBHfvW9HK7xLIsZKkZ45GKomKAh2Ea/N19c1KrN5YTAIxkZx/Olc2pwaZUvZWfU1VjtRB8u
Oh4yTVMXINvcCQlncg7s8mtWWKORlEoQgnv2/H1qIxRcFYVBHfbnNPmshOlJyvcotKn9lxr
nlW+YbenPrUaHKXGAW/DkVp+Uq5AjyDgHI4xV23twS8iqORt2joR+NYuZXsHLqZYKujSISN
qKu7OADUtqFFu+9g3zAA9a0717eHSXh2AgHCKRWVaZYRoSAWcdehrpwru2zmxEORpXNfUro
sojjH+rAHHeudunkljBlZRz0PU1tazbulxMQxG5ep/rXOXJTap3Fnxz6Cuqs2k0zljYrHHI
4z2ppVTGD0YUhbDDinDnAI5rzTUTBztPGT3qVFAbHXAx9aSddsxH+TQvYnmq2Yi3Jyg6Z29
OtUzngAYzVzbuidlHAX8B7VSJ28DHStKm4kOOOPTFPfBiU1GOMd6efmj2njJxxUJjCMZIz6
d6C5BBGRSR5U4+vSmt70rgPlO2VgADn5s9xxSL1yelOuANyn1QGmKOnofWkMkU5JIx9ad8x
APU+lMDANg+tShcAEZH4UgGMmevBpgGOhyaczZGf0oRc8EHPWgQcL948Y4xTGIIGf8Kc4+b
GM471HyWLetAEqkZGSelWI+bVxnOCO1Vtw2hQOvfHIqaBP3bhW6ikAx9uB17/AIU1RhhyaS
Q4k2+lPiOXXPIz3pgXGG2Ij26EUkGGbaTxjOae2ChXPX9Kqyn7m3tSsBfgdgxJO0E4BrWsQ
IpdxPC9h3JrnlfdGc8GtW2mLWkR2/dakJnffDvVbezlv/tcirHEDIAe59qu2viq5sr628lU
8p3M2zHdmJxn8q4XQhPPfT20LiNpOMsK2tRtbmw1aO3kjb/RURHcDgY681oop6stTaVkevW
N4t4PtZUZfllwOeP0rlvFNyhs7xkfPGwhOmR2/CtHQys9siKdrhecnGay9cgEOiXKxKCgyR
nnk8n8feslH3rnQ5NwPNAwaMYcdeRXpOhXEdvoTl3zIFyeMEeleawp5tykanO8+lei6qY7X
T7SBcKzwjIH8IrerskY03ZtnIeZI2oSyGPJbJPfPNFWItvnsV4yOc0UguciNNZ5WjWMSOvb
jIqKawNuq+ZbmMsTj3rcitYkvZFYEPng4OSPSo52ilkCxjbCsxy3JGfx969CyOTmZhPEqEE
oydM9sVGEdVZwxyOfWummjYxhreXaoXJBGRmp4rGKaKMtCueBnH9KlxHzHHM0qgt5gbuDio
GLNg8Z5Oa6XUbC3tW2CM7HXj2rKaxiMYIYgY5PWs5RZaZRjLbjwW57VYWUK25lIB7U5rcbw
qHrnOab5EpypcHAzmkrhoK8qMflcnPI7D8aRJUAVQFOPypWtJfKyyfkar7WT/WKV+tJtoeh
poA+GI/I9a1LDSrrUw62+GYDO0/55rmUkkVuD9PQfWtS01a7sJN9tLtYjBPf8KuMokNPoS3
lrcWUrW06hXGOD24qtG9ysuA74PvxS3Oq3N1ctPcEu7ck0QXyrKHKcHnGKLoepfjub6OLek
hCr0q3a69eQAFhwDkFhwf8arjUbZo8KucjpjrVFplcghtoPYc4rW9iLXL13qUt5MJWQBugx
VMMoOec55yKtWESzSfvEUqvUevuatSWcY2lAwLNkkngDNOzeorpaFKEByPmUg8445qxtVkM
gVckY6Cpp9JMZLxsCo6kf56Uz7FIkJkIIAHQd6LCumQopOc544Ir1X4UtEJLwMCCGHA6niv
LVMi42tyOcV1vgDU5LbXTG8oRJht3MO4pw0kVc9F8W3UbzSOvPrzwOP515JryyXUbFSeM5U
d69B8U3ixiRNjnJPzHv/SuAE/n3UYCnHoaVaTSKjqcHdbkkD5wR6dqnlJ84kNkOuaueJrH7
FesoHyv8w44rLicPGhY/d4OK4bpo6oPoWARtBZScDH/ANepl3FSQCMk9elLcQmMhcjpnHtm
okBA6sBtwRnoKGrHQiyrLu8vjgcEdaEyGBC7sdVJ/wA4qL5cjPG44z1qymBEHCZPQcdazdz
SOpHkswO1VzzzTVTGc8DPA6g05svKGB4HqKE27VBU7hxuHb8PyqWzVDl2CTcG2k4GCe/uau
QMA3GVB4wB19aqoqIjJIvzEnI4zVO8mEWFikJYk4OOlZtXZXPyq7K+pXQuLw4+6hwM1Zth5
jxqIzvYghuwArKC+vUtW1Yzp58cOMHOBnvXo4dJI8itJyk5MnuSbrAlJEangetYUzLEXjDb
yTwOwFTXV2UtmiiI3FypbPPFZO4g53dKdaotluZxVgbluelKpCkHrQV+c8/l3pCQAvbiuIs
lly0ze9OChVzmiRfmBBPNSyoQiDkdD1rVLVsRKp/0ZwCcmqGMnjiroH7lmxiqbbupoqdAQm
MkZPFOLHb0PFJ9elKMY+9wKyGOVcyDHGR0z0phHTGBntT0PYdhTOh9RTAkmbcsRxjau0+9N
A4zx+dDY8lRk5DH8KFxjkUhjmwzD6flU4z5QGcD1qt/FkcfjVrA8vg54zikBBIRuPSkDAOe
Ovc0syjIKnIIzTAcAZx7GgBxHfkZ9qZxk4zTsnaM/wD6qb754xTELnIBJzxzVmDAD/Q1XUf
KOOlSROFJYcHGDSAiY5Yk461JFzICOtQq33uuDU8SjOVzmgC51jLnHB5qvKBux6Z71IxxDj
tkVFMcuOnSgAGccEGtCyuGijZMZVmHfvWcvAGDn1Bq5a4LKCcZfPNAG1pcs1vfvcwsUlRsr
jnB/Grr61qMssz3E7O0zMX39yeM1i27TDUtwbCq+Sa73UdH0+7gS6jdY5GAJIPBP0qk7Ak2
bHha8b7CuSCVHUHv/WtbV4zNo92kfcZOeM5rmdM029skAVt0I7LzkV0ccyvauLqWONIwCxP
APtms5OzujeG1mcb4Z0wuP7QusgRyhUyOD65q/qV0l7eNIjKyxrt4Oe9UNZ8RQSGPT9Pb9y
mCzZxnvxUVqFGQAPmTOPxrW7auzN2TshLcg3TcZ+XpjNFNtyftj7Hx8v8AWigLmdHGLi6mi
vZiXIAiYDbgflRawx/Z2swxyCXGSOT6+9Wmtle7it7eSPgDeAMbBjrkiqtqrR3V1vbzfKbK
MucN7e3Fel1OMXYJEKkgFTjatX7WURgGULGp/iPBFZToA7uzMDu+XI6D0pJF+1X0cDMYkAy
3NHMFixrU0FyXMUyngbQf1rJW1kjjA4C4znPGaLpWO7ZKrIGKgkDtUUIxblGbHOGGevoahs
tKyI5IsSmRn+XuAcjNCriX5wF6cHvUr4MmI0wh6gf1pzogTKtnH3vWoKEYseYyWC9QD0qhe
Yk2ldwwc4zxVwliu33696guAEHILdyaGtARUgAJwwz/AEq68UIUnaOemKgt2UBQc4PTNXJl
JjG0A9BSitAKYhDuQjHAPPHSrBs8g4bOPU1XiLCUhhz2q/C5V23blfue1CQO5A1rKDlV3Uv
kOqgEMAB19Kvk7AGPORnjpSxXK8qYycdAf51aSJuynC80Lgo5Xn9Kuf2lcKpJYSH1arEXlz
AuwXHPUYqq6RGY/IMg8Drir2J33J11m5IUHBxx9anGrKY2R4CQerA8/SqCxxllHPPcmoZFj
DAIzN70XYuVFmaZd3BOGP8ACf0qXSb37LqttKGBKyKRnjFURE7AESDoeaktUb7dFhgzbxnj
37Uk9Sj0fxJeGSJw8nzde+TmuPszmcJtB9Mn+tafiUNE8fDM7jnqK52K4CTKTlscAis6zuy
4LQ1PFdsJtHS4VQzR+nFcHaMqTJu+7uGR616JLKLjRJI2QncpwSK81VsSsN2RnpXHF2Nkzq
dTUSTqsaBAegFZgQsAFJyATVm3PnKXY7pFAx6mgqS2dhA6jnFdE/eVzrQmzGFC5bI46gVL5
cqR84OOetNjzkLgDJx8x6/Spm3GLGRu6H2rmZvFEXAcqoBA4wB1+vpT027ixxuHC4H603HB
D4JAztB/U1IWMFv5zDCjg8is2jWOhVuJGhBZm+b+8elZUkzySln55/SpJ5Glcvk4J4yahMZ
zzzjtVpWOKpPmFijaSVVB2nPUVrWZjgumYruVUYD8uTWdEwjkKlcNirdjc4muJsAssZVQeg
r0KdkrHBLUxJm3b2HGST+tV+D1NWpY9q7iwBboO9VSCOa4p76lIcCTjFIcHAzj3pVzuz+gp
pOMHqKgZe+XAbgnpzUt2d8qkdsYHrUUId2A4296mlaMSsVAZRwCa61rEkjOShAORjmqhU4P
P41blYNGQuN/SquxmU9sDmsqm40RnkDPen1Hg5/lT1PJHf0FYlDx1BH5Gk78nP6U5OJF7kn
pSkKGYNknNMQ3PyDHrmlA4xjmmn7vXgGlXkEdaQxp68H86sxEmIg4H4VWIySGP0qeDO08Zz
2oBkbn2GKaD2FOYkHimgUCFBxz60mfWnORt+nH0pDkmgA/XFL+fv7U1eAeO9PB46nH160AN
2gZAOT61YgUqSVbk8cVABhuOcelTxZPA60gJW/1fPr+VQSfex0xVll3KACcjnFVpM+ZigBF
OB/WrNs2JQc9xVVeG5HH86uQJuwQM89KEBpW+1Y53OCOe/WukivVm0lIxCPucnPINc2YxJF
Gq8Z6gHrV+0u2jtzbYAC+3NWhI1rfVL2FREJ5COm3ccfzov7m+vowgcxxg8rkgdKrIA9uLh
YsENgr1watRuQequ8nIzwRT8yk7mNbWUpMjkA4PJrpxE6RLIBnA2HjGKqxum/YxHmDqMcD2
rS0uGWcYb59nzketNy0GldmZbKTeOxUcr/WirUIt/7SmaUsgxwFHvRU3L5TPvFFhqB8pBIw
IKsScEY56Gnny7q4laGPy4seazHjb+FLfscI6LIkAwvmP0LYxtPtg1nW0I8uT98u6Q4VkO4
H1GO1ehexxWJplCss21mUjG8cbzjuKcAd8f2lE2n/AFhxjANUX+0xvInmGTOCyr357VoXkl
wbNWaKL92oJXoQMjg0kwsULy0U3TY2mJDnhskj0p0UEUdv57IBHnAXqTQ7R3s0kwRIpSN7E
Hj6VJGELJsAmCD3w59MetJ2KK5WOa4wsIjPOQhqJUaM/wCrIBIPNPEghumdVZAW+UMOlSrO
uHmlXzCACpIzg+9IY2ZwNzeSm0jrjk5Pesu4dWm8tivAJrQafzQOVjG7D4FZVz5f2xgWwD1
20mMaihZPlIYY4q1vK24IwO/WoQsQZSHZ8DnK9Pap1gWezLyNje3AA6AdaEgIoXUvuyOTxj
nFXHRd4YOAD2x0pjW0aXEEYTCqcHAxkCpJMR3DpyQGIyetOwhrzqcoCCB3FMWUZBDEcc8Ux
IfMmJVjhj0HXFaAtCsoX0GT6fWq1FoR20xKEdVPp61EI28wgAsBkEk1pTWyf2eZ1ckqdvTG
RVLPIBJ5PcdaZIhjbem45I6kduKhc7NwYsCDwc8VaJDHaoAyCRnioWLychcnOSc0ANjc4Qh
gozjHHNdH4K0z+1/FNvE0bOifvHx0AHSubVcgq3GTzx0Fe1/CHR9ukXWsOgDykxqT2A/+vV
01eQmUfFOjxBZNwXeF5x/D7e1eYToIyMptyB349K9j8WOGt7naXPB49Tnn+teYTWUV5KqY2
ADkk57ZrKtG8tDSOgtkF8naTuODnJrzy5QwahLHj7rn8a9EhtY4J9ouBIvqB/n864fxBC1v
rTsPuyfMPeuB6SsbIsWEzo+1TjcOhFWGfJC7t7Hqe9ZMUhCq4IzV5WEpyAWP+yK1T0sdkNi
ePzFJJDHb6dasx5EIAGSxzyvNVElRCzFjuDD8fWoprsj5FHPZs1i1c6FJJFueYQjPJPQgcY
/xqrPc+bH5f8OegqqxLFmZgffNNztAXqT19qaVjKU2xrZORjB9Kkgt5JplEfJPP+TUtlZXN
/cR2ttGzyu3RRnHvXp914YtfCHgu6uLtQdRnTbluQM9hW9Ok569DknO2h5XdgCXcCdzdsVc
tI1isLi5EZJJWMBj3PWnmOLY1w43ueh9PaluUVNDgjVh5sshcAdT2FdfLZ3OZu5i3Spu+Vi
znlsc1TYbW64461pXE62qeRCVeX+Nzz9QPSsyYlmLNnnrXFVtfQtDFbLbc8U4EqAc8jocZq
MHDDHFOZwErEZethucbQSfapXjiSU+YTheuPWo7SYRxM4GTjGagdyc5bIPaurmSiiS5HLbs
CSQh7DHWoXaED922c9T61WH3SR6+tL/AB/MBWTqXWxVhrHC57elIMduPenSDJyBnHHFM3DA
zwSayGPUkkA+tPcDzG5qJeo9KcWG8tjJoAUjEfXqaE5znGMUFt8J65z0NEbbH4JyKAGZGOm
KngPOPxxUG7LZB981Lbk7wBxTEwfJIFNBOQO1DHJ59aQbs9P0pASn+6Rg/SoyDyccCnFu2e
lNLZGBnFAAOhGelA68dKRTyc0hODx60gJC2AecVLCcPg9cdqhb73WnRkbhuB/CgC8shGAyg
Z74qpJ/rCueKtKYwV3ZI9xVWcr57bRgUgFGMnHPpWnp4DTQg8ZOCR3rJDfNgcd60rF/Lu4X
yMAgkGmDNmJFS2M7yABCeK1fDT2c8FzJdW6SbORuHX0rl7yd57poU4TdkAf1rU0eZod6Dv2
IqrBHfU7K3ayEb/6GoRuCAcYOelLcWuj7YRLGd33nCP09KyrqX/RT5ch+UA8Z/WorS7eVDu
Y/L6+uKXK9zdON7WLkdjpzT7181EGOpHJrdsdPtoQZY7x4964+6M4+nYVg25iiAe6Y7iMog
/iq5FdNJO5BIVhkccD2pSbZsoROm07RbFbSSRW8zfJw7Jnt0opmjXtx5bWwQPGg3Yx0NFY3
kackTjtMvbQSxwXs5K9ShXI3DPPfIqTVPIs7kqscW8R5jKxghmPPIxVe1uGW/hCW8aySEcs
P4cc8VtXJkhZZfLhV5DnkZwPavZirniPcyLGzW4gUTBIppDvLBMEL3X866I6Pa3JBbDqBl8
jdk+1Ykl2FuVdgAXJ3lQCBjv8ASnRXd1DMoLbY4mLmbOBg+1Vawr3C58O2RlItEZUJy2eB+
VUP7KljUvHJtMHzAMcZpbnUdVe4Z/NLAk42EDioV1IxSATFpAeCCP61kXqUGd/MKXEWWLA4
/p9KkmUsZHK+WpUoOOB7U+eW2+1MySkybeicnPY1URz558+RpFIPbvjrUFEKx+WjKcDeccD
tVF0HnltoGByevetTKJlgcjquO1Zu/fvYdQwx6UFXAY86RgrbgOw4qeKJhFEFJZjkhcc1G3
CsRnA7+taCZWOOVY8kYH0qtxEMSSPHvbgKxwD/ACqKeMPcs5+Xdz8tXkQNGsskRLMS2xe/5
Ul1bzxuZpLcRo54JNVuJMdp9vFvErlti8AKM8+9XJkEPmzONwK8Kw6YpYZv7OiKORIGGTnn
rUkkiPE5PKEjvk9uKsjch2/6JICAVIO7jiqMSRqgbJU9SCOlbK3EjKypKPLKcqy9RUVnaTX
EssyoskJ+Q5PJIp2Fexn/AGcuw/iBGd2B8tMWB4y/yrtj657+orXEMsUm0xIjhSWDHHHaq8
cMkxbOA0nysVHyiiwXIk0+JpgbiIwpjcu08mvoXwRFDp/g2KxZWAMYJOeR/jXhQtkkkj3th
1kVMj6/1r2fSdSSKNUkdVYKAMrnj1rWCVwRz3i903mFGwN2c9M+mfevNbuaRWdYWJDDBPrX
beJLhJp5SxyT0YdxXDXKKGGSS5bhc9q5K0veNojrS0mJB8phx2PTpWR4utoUsYJRnzPMwAR
2rpkYkLCCxJXJVeOf/wBVcf4rvHubuK3dj+5HQmuCSvLQ1T0MRVO1RnirUBVd7bz04zmqsb
bVHzZx61KGYHPQnvWi0Z0wY+U7nx97vmowMAjaD7HvT9m/kP8Ap0o2gEMXyAPw6Utyxm08D
bwO+MZq3Z2ct9dRW9shaRzjGOajij3ttRQd5xgcmvcPh14Oj07/AImeoqq3RXfGGUfKBzk/
hW1OnzsznJRRr+FPBem+E9B/tLUpIpLuVN4K8lfbFcL8SteFxZJbhWYeZlzkYI/z/Ku28Sa
8d00BkALHaGCFceuP88V4/wCLGM0kSb92BzkfeOOtdMp2ahE5LdWYiMjoIomHl9afrckEF3
HDFFsCRAH8u3pWbZXH2WdGMYlUkEx/jWhq80uqXxuBFDCW/wCWcQPWq5nKPmRbUwJYNqGQn
APO09QKrkk5Ht3qxc7g2wnODknPeq4O481587X0NUMB5yaUn5elLghzzwKBj/GoAnjb91sx
1OeRQ4+cHGB9aIgOgOO1I+4P0yMdK0fwoXUVcBSVByaQt2PXFLtbbuz79KVlJzwMUraDCAB
iY93WomjKOVfPHenruRl6jHStOdIb+zWaFQtwgwyDjP0qbBexlqMuB69KUx5YjOADjJ5oXc
pIwcjsaa5y3cYOOaQCSAiI8jriiMD159aVs+TjOTmmocEZz70gGkEng8VLApEgwR9DTSRu5
HT0p8bYkBHQntTGMk+8c0iKSeoHc5p8nEjY9eRTVzu7ZoELjK+/0pCuOjU47gACKbwxpAKF
4HGAaTBxwO9OzhuBQPxoAcw5HsKVOWGfXvS4+b2oH+sHPQ0AWUba2cAiqsnzOccVaVkUszr
06EVUYhmye9AAoywNXRw0YA6npVEHmr8eB+9IJx91aaEzVjhkivCwAYtjgnrV/SoHvdcaCK
NRnB27s/8A66rTStuVSpDbA2OhPFQafPNb6ukiM0TscZQ8gVQLc6nUojbXEVptRuQWCt94U
R/Z7aLzJOED5CjnJ9Pep7a2gWdbi4DkBvl+bl29Pp0rT0uGHUdadp1A2p8qleM5xgfhSb0O
lR6nMT3gln3O2R15FaunbXO8ybItoyRzn6Vtar4XsngMlkrJOuSV6hsfyrlIvOs7zy5cgD5
dp7UrqS0LV07SO70GVZJZUixGoUH3PPeiqegSyotxNEM/dU5H1NFZanRzWMK30QHXg8Dkow
3Qtu+8NvOfpzWhcJG1yrGGVAIxkN8oBx/jV/RrCGO8jkkYt5a/wHC/d7e/Q1Jd2puXfaXYK
vzhuMH6V7C2seC9dTAmjWSdUY7gByCOD7dafcW4FluG7GNvTPH5VLc2nlhyhJXK/eOPqBUg
hTygpkdUQZIJwDx+VSwOXMIttzJcLsT+FiTiqssyvJ+6Ykk8Y+6K6K5s/NM8qrvzwAB1rE/
s6SOdxIpABxgdPzqWjSLTKOWVw8afNznjrQTOw2+XtwOpPJqe5SSG48sKEX/ZyB071DukJ2
eYSSeSecd6mxRGVY4D5XP8VZ7sIm2g7jvzk962HO+MpI2P4uRwDWN8shAJON340hl5FLRsV
wGbkEGopZrhEFsWGw9uOT2qe0jZY1GNwzxxTLqB5I9zR4AOAc/rTswuWNOu5UufIml27RhS
zYx+NaF9qTyWC2jOrkPu3AcjngZrHht1aMhyWbGAxHFLtkiuVQn5H4yPrVa2JsmzUR5tSiX
cPLePG0eoq39nCwDjL55BrN2zw+XtfbJnjaavyzTfZUkePJ/iY8E1ZPoKzlISWAVT8oHtU8
V0LS4cbykcgB2qvGfesxrrzVUbdsa5wPerK3KIrmWIggfLj+KqQmi7JdM1w0hRnhKhcL1/z
7VDDdxxGV8+W4bOz29qDdWixIybo9x5HYVFvtG35YHb6ccGmTY1bcl57bcFdZZAcnsc5HNe
hRBhHuYxnPHLcj6V5vp0oS+thEysrOpXPXHpiu+iu8Ny3l8noMY/Grp6jWhlawnm5Z+FB5I
z1rjLlozcjYCQDtyBz6V2GrXRETsAVaTAXmuTdU8zYMIG6EDvXHXfvG0S7DGIpEfnvjPFef
a6xk1mdiMfMeB0Fd/FGzuxV8BB/Geteb3779Qmck5LEn1PNcl7tmqGJnqCPrVkeZxlRnp0x
VeMDAPTng4qwHfqD8uP1rTobQJ0KqgRkyT0KUmzcoKsNoGWx2piyZQZ6D0NdV4O8J3niTUV
ZYz9lj5kYDgjvVKDk7IuU1FXZ0nw38KpNdDWb+13xRkGGJgGDtnjjvXoGu62LXdEUi8+RiU
THKj6+mfWi71bT9H00afpsJYogjUg7enfnrzXnGoajM9w0ikibnJ6gZ7AV2tqnGyOJyc3di
SjZcFy7O+S2M4VSffoa4jxDNJJfJEzANCuMg5/WuuhMyLuA3bugc7dw68g8VwOqkSarck7Q
5fAKng1xxleWhTGwgrGSHHzjr3qm7Txk4dscjk1PCSs4VpMhewPX6VJJGZpNqcovABH6/Wt
muZEmXITnLHdTFJ4HUCrN1GY8biAc5xiqjdsVxyTT1LQHHOP1poHT1zSn1zTlxxxmpAlico
dx+7SnlsjnNNG3OPU9KkC4bocjpWi10EyQIxUDHPXHpSsSQSfTrTSJOMcDFKeBlxj0APAqx
EG7OM/kalQlOVOPoeagY4YEnPtT4yOtYjGkkylge/NNz+8/Gpio8wH1I/GmSACQ8kn0oGMf
iP3zUaninuwMe0dc0wcD0pDAtlj1yafGQGXOetM4Le9PXOQScDNAEj8ysQOvNAB/GkZv3pw
eKUfdIxigQMcjvn1pgHvSt97FIDxQAe+eRxTu1M5GP60/n/PagBxY56UBgG4yfegjPA475o
HB7HPr6UgJGOF/HPWoW5bpiptqgH5s+maiJ+ckCgoWMDcFFWY7l4iNgHHQ+lVUA80ZbArXt
7WzZfMMuCONrA00Sxp1Ca4mVrmQkjgEnpT458XEUrZO1h09KHhhbKjg9j61C/7oHaQccCmJ
HcRyNeyQnew44jA7f0rqdEsidUjliUmOIBXkHQtjp+FclpU8t5bRW0BEZkChiF+99T6V3d1
JB4esFQOW2cxluGZvpUSfQ7Yal28khiJUv5ajpnOTk9AK4W+Npda9JKqyCBFGAOCx/oKhub
+5u2aaeTO/jA4AqK23SyFeX4A45pRhy6mjdzq9LWS6sJFgVbeNZOAvfjue9FaPhrTyumuJW
MZL5AoqLjcbu5yOl63BHd/vbgK3Ths9ulaH9qRXLMYp92R/A+KwrDwvZm9jDWswyPmG4enW
tCTwtaLcERxzLjH8WBj616queK7F6eVJmIfGT94b8cfQ+1Om8qOEDJC7QMEZH1/z61knwzG
CuHmTA65/WpLjw5b7mWG7kGcfMW7+n16VdtCdCzHLFDFtMqnOSGI61Vlld5C7ZUE9cc57VB
caA0I2C7kUYznkniqUmlXiSErdv8AKOee1JlJLuPvvmdUGCME5brmqlvEGicyKAc8kD5qbN
YX0bEm7IxjJ7fXNQ/ZtRCs0d1luc1JXQsXKxLbyEkuwHLHrjPr2rDkj2tbhWUAnJ4rQkstU
kOwzptPXNQT6bebVLAHyzjihoa9S9ZGDaQ8inqc9Mf/AF6huZVdeZBt6bev0rOXTbs5xGR+
P6Uw2d2qgNE59qLu2wW13NaGKNo1JdQxHQGnSQRy/u2dY2Ugj1rHjiuF42Pz7cU0rdBvm30
+bQdvM34LNJWYNK2UIxkdas3TMlkluCWZMgtXOxfawDtDcjtzUu+6OAxY59egqrk213LTph
QUOPQKaRpWXCkbuAOmaqCSdiSzMAOBxzT1eTZwxxn8/ei4FjLtmTJOR07Dih45VTKcMeoxz
TFkkRQAcZ96VLl9+CqgjsaLoC9pskn9pWo2HIkH1+tekvbTbkw24Acgnr3rz/SHMus2iMo+
dwOmMe9euSMFtRmMqcbTtwDjuf5VvTV9SWcPqgkk3vubCccnqM9jWTGJJMOYuFOGx6/WtHW
ZWkfYz7IycjA+96ZrPgeVmClyFbOAozn0/lXl1ZK5sloGp3JtdKmmyGaQbUBHbFeayACQtv
Bz2/xrrtYnku74QRJuSP5tint+Nc3eW3k3jL+OCKhR925so6XIwpAxuBAFOUZbAbp0aiMKr
BgpYDjpXa+FvBVxrLC+v5BZ2KnG49WOOw9K0jFy2NG0lqVPCvhS98QXgKRD7MpBdunfoPev
W5rvT/D+jppVikdswBV26Mcdc1kXurW+l2S6bpMSRRpzuGDk46/z4rkrm5ubh1mJKxjGJNv
X/wCtxW/tIwVomMk5O7NS/wBTM6rDbbQigjdtOW5/z+dZ8dqxf5ty7sPz9OmfSltrYyyLLK
ME9Oefyq0lpJPOpDttUY3HNc9Sbk7kJDIbTzUcD7wzgqeDivNL5c6hNht+HySPyr094o4ra
RwDtBxkcDHrXlzyO93KqKMu5A57ZopbsGN83yS+6AMx5HHSog0gAPAHXBPWpg7MWl2biPlA
7CqxLNktwc1vJgRyuzsSeccVXYgVKzFxyeelREEknGMVyPcoYQA24dcU5SSSewpuM4Arck0
todCW5xlicn6UilFvYyQD35NWI+vTOP5VAOBjn8qsxcpknpWkNyGO5DEj9aidizFW59e9TM
cKcD5m4x3pnCgqME+taSQiIqrpwSGHQU1eMNTwpUK4xxTXwHbCkDtWDKLQVZUSQHJJwR3Hv
VORCszD371NA4WRTnv6UkzbnJxwfWmxFVl6HvSDrjPHrTn6j+lGMD1NQWJ9184yPSlXO6lH
OaTnOBxQhDnJDknqKCxIGcUPncRTcdjQIOcsc07jHNIoAHJyRSE89O9MBeG64xSjI+tICP8
A9VOA+Yf0pMB/cj07UuOnHGaaW6n1qSMrvw67ge3SgBW27Rjr1zVc53cH8qmLdRt2j09KiP
3qBjgeORz71dtZSPvDK9OKpD61NEdr5U9Dz6UJiZsqplwAre1PNlFGhknY8c7cY71WiuXyM
OVA7U24u5ZlIYluepq9CTt/CV3YLbubt1Vh8qE4wBU+oTyXl0ZbmcHGPl3bsD2rkNNDm0Ty
03EvtJ/pW/aOLa4InUKSuMEZwfpRbqjohLQ0LHS2vfLluP3UB5JZtpcegH9ak1aCDS71Rp1
wGjmXlUbJXHvTP7P1C4tjIZpNkQyqFcb/AFqgZLXzRtt3EmznLVBsnc27DXmsYEj8wktuJL
H3orBumBurcKu39yTjr/FRTUU+hEpyTsdjZzx/bVXZJuwM4PXjtWhJKolY+SADkKB1/Ksdt
U0a0u/NS4aeQRlNgPUgdfpVCTxHHJMzpDtUAgrn/Oa9HyR5drnRxuJJPJk2KDySSSRUimMx
SHfGq45JXBPvzWVY6vaSQNNNlASQC4zmhNS06S6Cyagke0AgMKsLGncSBkQJjbyOntWa8Y8
zCgbj0A71Ylm08Qh4dQt3BJ/5aYqh9ptAynz1O4cYf/69S1qNEV7FDKX3xkEHZtOOKYljD9
niOd7H+EDGPx+lWBcWbyZMnK84yDRcSQSA7LjavPy5zUpAyqbWANuUkE8q2c59jUn2JEJZ8
McEYI/LBpIo5Xl+WQcHORxitAo2SSDKx7+nvQhFCPTkjiZgowBgj1+lVnsR87IFbJwDzgfS
tgiQxNiJyM84H9apnzC2MZxzk8Yp3AqrpqPgCMcDkdzTW0OB8losgD6CtWJ/kAThjgc9RUx
mYDy+DyetUBhposaKWiBztwSe9MfSdsJcncBzlhW95gJAyCrZxUTvGVChN5HI44pibZhHSn
Df6teeMjtQulRYKmEYA54wTXQIg2lgFH0PNOccKdjFj6nn8qAuzmn0qBAMwlcdGwcVD/ZcJ
AIQYJAJFdS6krtZBtPQHkk/0FRLbCNjtj3knj8OtAXKOgaX/wATyN1TKoSeO1d3qO6K32rL
g+pGOB6Vn+FbCJtYZzuxt5HUYrW11YhDIkZWLaMbs5x17fhWjlyU+Y0irs851HdLO+R8o6n
sRnpWVcXY0+ye4JAOMID6n0FdHdwi3B3YYsPmb0rzPUr2a6upZJJSVVjgZ4rx/iZ1WsWrO5
UeZMz75mb5vYU+bTr3Vr9ILGDzZm6KDg9M1z1vM8c3nIcPnBH94V3vhjRtW1RDqen5tkQHD
tkZPcA/1rriuaPKX7RKNjY0fStIgtLQ63pYgePKu6ty7ZqzrF7qEcUcfH2QAhJEwAPf/wCt
WWusfbG/sbW4fJCscMeCDVOa5n08fZbqZrrTV4DYzgVU5K3Kjli5XuyxcO5jCREygdyaW3E
iIgDBlxyrdB+BrNid4wZdoNq5+XPVfrW5amMxrIjDZjG44Nckm1obXuh8UTKImZyc8YHPUV
oR3Ntax7509s4we9Y0mr2loqtbyCeXJPK4A+ueayZdRe7k3ySMWbBIJx+WOnap9TSFNyJdb
1SZ4ZIUbyoskE8Zx26VwrxTKBIozkk7gK3tUkBtWKjBB596w1knijUgZRgetbUbNO4q0eV2
RFFMFchsjPBxSTBo32Bw4x19qkma3kUbEKsKg3ArggBuzVUnbRsxIjg556UjAEcUhIOaCf8
ACucoktIDPdIgGee3eu4kiQ2H2ZiM7MYI6Vg+H449zOAPMU966AyMYzGE2/3ioJqHud1CK5
G+5w0i7ZmUjkE9TQj7Tg9+lS3bB7qRgcDcagwD15I7mtE7O5wtFrzEx8h5Pc1C+1cgNuJ5z
imkjIIyKTJNU5X3AXe3GTmrJRbiD5Pvr2HeqZ5HFSRStG+5Tg1NwFjOXHGCDimOzByTkDpm
rAAMyydCTyBUUjAyMP4f1oAgkOW57cUmSOvTrilYHecZoC5BJ7etSMMjsD9KXjJIHSkwQeQ
MetKCMZJx7UALJ9/OaYPbqaU9aXj0oEJnqKOtL3NKD26UAJ/F35pwzuGRSY96eMlhtB4oAa
oGT169KkTlskcD86bwDjvmpFJ3YOeB3NADZD8/XNMznPAp7YDnHao85OScUAKOcY7UoyDle
AeKOPTFKAc596BlmGTHyv0PBNW2tWMYdF3qem3/ADxWeCSeoq7bXU1s+5G4PUHkGmiWbnh9
0hWUsOU55PStyeWK+MR2eXOpGWHQiuTgun88yRqqeqjjNdJZBWXy3+VyRlmYYq2aQ10NqG7
ns5D+/MbOpB80Z7dcVkm0jMpYXEeXGSM4x+layRpdwLayXA84H5Wbp9DVCfT7iKYQvCQ4GB
tHDfSskzr5SvfKo1GKMspKW457YzRSX4VdYRWGCLZM5orRbIxn8TN+3v5VljL2Vk+0bQJYQ
e3Q49akuU06+uC8tjBavswqWoKqx65Of/rVDZ39ul4haaMAAg8ZC8Yz/OtZHsnmEqSRS7VL
Nnv7j2r0FB7nl8xn29stvFJDCyPGG3gMOcn3qnPo9teCQTR7WX7xH8624pNPmmfEgK9GRVJ
AJ75zTgsEaAxYYhh2yOhwaq3cTZzTeGLPZl5iFODnHHtTj4Ws1UPJPIi4yT/WuoEUHlNu8y
UMcghcgn606a1Vlxz5bcEbutKw+ZnEyeHJWXbaTuxbHzFhkjtn8Kks9Mv4GnjnYNxhcjdn3
FdTJpmxP3GAw7A8HjFRLayJGQUwwOAA2STSaKUjGNtegD92RtGevpT2F+qhSkgHXO6tVInS
YiS3cKo+tTIqhIx5bbm+YcfpU2AwJo9aiL7WlZcZ+VsjHpj1qmZdaAZmaQjp6/hXZiLbFgl
lVhjA60scMfluC27HQYNVyhc4JZNXiO9twzxgjrW7a3knkD7VG8cq/d44PvW69tHtG5FKse
Bjg8U427PGIyiOPUnmiwm7mV5jF0wR83fuB1q0ZdsBRo8qvQgVbW2geYxiJSSv3aaLODcFM
IXHUGrSJuZbSFGG0bD3VuRTZtRWFAyAlsYIx0rabTrZ33iMcHgF6rnTLUsAtttJPPOM+lKw
XOcXVtTeYeWWjUnPA6ila61di+wswB5OOv6c10C6XabuUJb3NSyaeRDJ5RkyAdq5wCfQUMd
yDTJrs6rCmnyyRPJEu6S5YBC3OR6+mKyr67vliuru70SaKDzNrXEUu5yeny1l6XYeJfFWtS
pAzpDExHmEYAx3Bq1LouvaVdO1tqbzTIdzRytnt2NZ1aiUUnsbRg3qipc6pPcw3CwyefGRt
EbHEuPXiuGmDBSioc9CpGDXTXDE3BW+Bsr+Rtwmk4HHTpT9E0q78UeJ4YHV9ygNO5P3gO4r
CnBSenU0cnbUteAvAsniG5F7ewsljEc+m+vYb+8t9MtF0uwXy40TaxGNo59P6Va+26b4e05
bC3RV8tfvRsDgj1HpXD6jq/2mVvkQO+WD9SB6e1d0nGjG3UiKbd2c9rOn299NIdwDqN4Kn7
x965+KWW1kWx1EM1l1Xau7ce2a6uKJSJHdSrA/KG44qefTILixET4dmGMg49/yry/aO+pty
32Ob8ltOYTo/mWcrAyKRkKKyr67SS+aOzci2zhEBwAPapNQa5s0n02CXfCX4yeR7VhfvUfY
QAc5HPShtMcINasvM5XGJAx6HB61NFuZ9+3IPIJPIqCOBjD5suGB5OD0qzGu5VUjAHHFZt3
O6EbFXWWVLTaEwCetZEMpEexkVsZAPpWlrDsxjiLkjPQc4FUBEVRguCP72MYrpo3SujjxDv
MikOQURFXn5j1NVWBU89KtzEDCsMHuKryAk4wR7UVLGKK55HHP0oxyOMinldoz61GevpXOU
amiyBbpgR245xWrdarHF+7jRWcKQ2On1+tc5AXGShx2zUhYg7geT60W6s1VVxjyobMzeYWY
ck5qMYyDSu2ZMnnFNzjtn3pmRJ3Bzge5pDx3z7Gm9Rx170DP4UgHJtLEt27U3PJIHFPB+XN
MYEMWC4A5xmgC1CwO3IOQR0NMcDzHGQTmoV3A5XtQ2Gyc4NDAaxBY8U08scGlbAbCnPFIAd
3akMUDv3o2nJpwjY4AGc+lSpZXUvKwsR7CnqIhGM85HFJjnr+FWjp92M5gbHqaruhVtrcEU
WAQYxk5oA3NhWzntQPXpzTzHhSw5GetFrgM6EYNPDNuAP5mo+vQZPWnqcEHPekAoznJ7VKu
3d8wyPeo1znd2J6U9Vz1PAoEI4GTjI+tRk4Oc5q2tv5ttcTgnMRHHrmqZOTnH50DFGc08cd
aQDvwPxqzG8apgou7+9QA62hMsmD8q92PQCrcrWsKlYFLEcb2PWq7O7x7kUbfRf8ACoGLNn
Ix7GmLc2NHSOWdgwJk6rzXVxwKfJG9UO3qvPOa4ayk8iXzMnj0rsNGEt9AfLR/JRu/GP8AP
NV0Nae5d+zSShliOWBA68/WtbXRcW66e6viRYcPtOeff3qlpymS7NvsLFCQvHStbU5xCsEc
oLFcKWLfnWUtzqTOWv45LnxDOXyxEadvYUVrWbRL4g1AygMoChT7YFFNztoYuN3cq2WmaRc
6k0EgWBgpwHbG4461rW9jpLTyQiGSPahH7oEkE+h7Dv7VW+zLLKWTywUG4EjqcVIGu1fcCZ
IlQgqp2547H8a9htLc8lpsrmGxgZI0upV+bB+bOD/XPrTN+0Z+1PkfLk8gin+RbNbxpJZEZ
6/NuOewJHAzUkWk2MSsRGytux80hx3z+FRe+o1puPL3sUCE3zDqCVXge1SNLeFVzeDcRheB
zTPssO1AXIQdcksBUggjQiSOQbjj7w6e9AxyS3yRBTNG+eVO3PHvS+bqm4Dz7dlB64IzTS7
upbdnjAI4pROqtiRXQnHAbr9aTYIu2010ciSOMNnAwTkirAu2RwzWbO+QPk6f/WrPjlfKEy
MzK3TcB+VX1uJS3zLtx97FJjLdprUkcM8TW77XJGNmT+B/rTo721KP/Cy5z8vSqYvYlYJIc
Nnr+PSrPmQOP3ZHXPHGKq4DYrixlbYJSh6nvk/SrS3AjQfLCzjlixII9KqgBnVBHlQdrepq
z9linKgIegycnHsKdriG3MEwX7R9m3RhflaNsn8feoYw62/7uOQMeodcEf41fktU2hJC+48
Z/u9/xxTV058FvOkI69cDFOxJSC3JTO0EqOFzjmrixXZjDOojwM5yOSB2/SkNtNGUeK5KLj
OWXOT9aR/t5iMe7KtwcjpS2GRiORZFaJSzY+nNOvZ5NP0lZpFKzSMBDG38bHjNUrq5urG1a
5uiqRou7J7c1jabNc6zfHWtRdxbxfJbRZ7+oFXCPM7DPUbGzkg0hI7eOCJ2wZJCPU81z2uW
ds8jSSbhMDw/Qt65q7JrCWmmRhJ18087QRkiuekuYZIfPklkkk5bg5AFYY+pFLkO6hF7nBe
M9t5JBHOgR4wWAXt/nFbfw+WSHSL3UZ5N08p2Ix+8VHH4VwWs3kt3rVyVDKjNhdwIyB6Z/G
tDTru8ttOtYo7jYhzlVzkHPpWWFlyK4qi5meg3l0/mh5pfnIyFGOPr71hqrS3ZU/MEOfas2
7vHSULvJYLkgjpV/SrhYUDS9W6nr2qaknL3gSsbMbxTKYjH5eeSRznFSGcRQF2ACfeAx93F
QxOpiOZN7ZJBJ5J9K57xfrcVrp50y3kzPIBkqTkAjnNcu+g9tTib/UpJNVuJoZTsMhK9xiq
ov5d2WSN/rVQjj5c4FKMHo30rQSk1szTTWQI/Le1yo4AVutSprYBA+x5A4xuH+FZGDjp+FO
GQfu5p8pftZ9y3e3hvJA5QqR2BzSR3HGApZgPqPrVThOoz7VYKkLtHDV0QVtjGTbd2V5EmL
kncxJ71Hl1wGDD61p264ieUrwvAJrTtYraG0e/vVyM4jRu9HsFLW5PNY5nLYIP61ER3OTVm
7mWedpFUKCeFXtVfnnAxXK1Z6GiJk+VcevrSM3B5pgcjnFNdi/bHsKQhRg9+aX6dRUYOTwM
VL0HekMQcHmlxxxz6UoCk4J/KnAAN7dqaVwEIwoU4BNGeMladIAzjnpTcFevehrUA24+cc+
1DbSvA5FLu+XA4pvJ6E4pAMbGTikAweKVlw+ece9HQdCMUDNnw3BHc65DDKu5SD8uM5qxqd
9c2+oS26sY0jOMDtVHQZWh1qBozhs9c1NrsrT6vOzLgk5JFa7QuZ/aKD3s7nBlc59+DVZyx
JOeaeQOnG31xTCcnA4+lZFgCMGpIMuWX9Ki4HpT7dsTAEdaqO4mG1c4I6UEcgHFJKv75gB3
6UpyOe1S0Fx3t6deacmduMdO+eaYDwO1OXrQBu6Iitb3ZcAggKB3yRWFLEYbh424ZTirdlc
yQfd6MwyKbqU3nXztjGAB9aDR2sin09+acOTgUwYOT1NPVeRngetIgsxllwoOKV5i5AwDt6
cVHuAXjr0FOjAByRlqYjV0M2Zv9l44WNlwMjIzXo1hc6RbbIhNDCuc4DY3Z4xXksuMggY+v
enxTsrLucnpg56UNX0ZpGXKe7SaXp4gtrwKV3jlskEA+tZN3Do1xOkKXYdwflAbk9ao2niE
Xnhv+zYVMkrxrEH3ZAx+Fcq0V5aahG4BTbzuqYwfVnRKa0sjuLeytbEyyF8+awyWPXGaK5h
r67uI0WSQyKuSCxwaKl05PqDklobJQlV+Ty3HBdjgAY60JFaoAymQM4JJC89P8cVoQpvJZi
/yjkdMDHtmmtbxvMHQFwwzk8HOOvtXtNdzxbmUktsqMhWUcqT2yRVuNx9ly8WMNnHQY9qik
gWNo7eJmjHII4znHPFOOVRxLGduOCh7+lRYu5bIke3aRITHHkDGQSaqmSSONSbUMwb5lJ4p
gnBhwzbQFGAw/wpJJWYlVfLKR2xuqb9QHmUOFGAASflH0pdkbTbYnBOduNtMeYoiA5LEntR
Hdb2EbIDznj69altDLaxHARDhsZJ/wq0FcOQ8jfLgj1qtFKBJkyFk3Ht0pjyl3KqBuz6You
MvlRHESc9csWPamEWu0YDLn+62MD/8AXTQ7kHgbR8vHrT1jI2xyR7yOeBz9KrQRYjt2ziKR
kyAxG7ODjvVgBwQfPMhDf6s5yPqfSoEijCqshVgcE8/dFOijZEdoZgysRlSMAH2p+gif7RM
0gIXqPnVH6c8VbguSAMsQAPmU9c+lQyOiOQMMpzuZVP5e9RBI5N7ySGN9uRg4/GqvqIvNcI
HyiP7kHg/QetI728UbO7MEXLMcnp3rP+xbmEkd+ytjIXHH61xfirXryItpUd40hIAkwP0z3
p3Gld2M3xP4kTU777NucWiHGF780tx4iuYktIUdYrSJB5ajBPAxkkVTsfDDXdpJf6i8tnbq
pZPky0x9geg96xwJ9JvFmgkyrgqDjt0IIofPFXexsuXoeg6OtxchJrn59w7tjP8AhTL99Ua
5ae0dXtYOHRAcj3qPQL+C5jRQdzbRn2PTFLFLPa+Ip7IsRDLhwE6bT2J/A151aK9rc64N8p
s2VrYa5Okstjwikl2Gc+pNczd6KdP1j7LHnys+ZGScjaf8K7Cz8mzW6CHCEZAzjBOe1czr2
s29rqtosspU+R99hkdfTsetZ0pPm02CVrXKmp2Uo1a1gjUv58eRwOSDjirdzYT2NkJXjZIU
4djwCeayr/xZZnXbeWybfb28e0O6nqfSqHiXxK+rRxW6XDGFMvtDHbk1qr8qMpPXQr3/AIi
u0vyLeXciDGfWsCeWS5naWRy7uc5NIUyPlOccVHtZcfLt+tDuSLnB6AHFNYAHcOn1p55X39
hSBSB6/jSATnsOBz9adyM56n0FHcDA+o60D8SaYAgLOF9TUxbdK3ykKOmfSq4MiNkcU8TDB
Lc9K2jNWsDRoSTxQ26RqpZs5xVC9v5bsqrZVF+6oPSmlmY7tpqFsEnK49qmpUb0QJIj7Zzj
NHIUHNB6npSA47c+lcxQe5OaTOTgjFKvzN7dfpShFXkj9aAEA2tUmQOD39aTb8m4j2pO+Mc
dsd6AJBufhBk+lSIrE5cHikiIQhuQalZy7nDhexxWkY9RNkTj5sjP0pCT165HPtU4A8vBbI
zkimOy7sIAPp1puAXImLeoOfWp7L5Zy4OOODjPNRABsZPNWbdY9zbn2cZ6ZoUNQbK0pLyM3
JyaiIJPU5FTsBuJU8UzHPX8qXLqA63la2ukuFOShBHtV25vYLqdpXjKk9ec1RI59c1G3Xrz
Q3yqwbl6QWo5CnB96ryrG3zRqQvehf8AVAEHPrTRIQpXPXrSdgGsCME8/SnRBd2WUkdsUm4
ng/pSkt6UJAxJPmlJz2z6U1uGGRgdKkGFY55PrQ53gEY9evNJoBinmndT7etNCtnoavWOly
3wYpKqBOpPWoGlfRENrsM4SQHDHGfSkvMG+lwMDPFbcGixwy4ndmCfMMcZqjqli0DLKpLBz
gjHSn0KcWkZYGTgKSasLDJjPlNx3xVy2gw28ggdsitqMTcKuSdueBmrjC5DZzywZGZAVx6g
1Jt2sDGSWPcjArq7e8eAETW6SADoyCrkVnoeqIRND9mkxgNH60ONibnA3Gc84J746VCDxz0
9K3dd0tdOuzFHMJIm6E9RWII2LbUGfSpLRb0/UJ9Pl8yN9o7j1rpbTULnUIE818xnLc9qy9
N8MahqITbEQkhwo/vV2NzYLptjBbrbokig5wckj0qr23NIXuUpLa4gs4bkuqrKSAO/FFWtY
DQ6bYwksSoOR7nFFSm2XLc3La0u/tUcbywiJxvBcsMADpkfSnyh1kUXFuu3BbZBICM9s0yC
YwSxs0rN0woXJHrxUc0sb3BUea2RgNk4LH+X/wBavTueUV3aTzf3ccgizyir+YqSa7KDa6O
TjjdlT9DVdyVbAc+Z/ESvTHemNIVRWDYXdtywGPwqeYqw+OS2ZAXXBwR+OfeglBICGJJweR
74/KnLJACUaESORhzkdPaoSjRyFfJwn8JY4PUVncotfv5AW2u4Q/wjgUgRjOQ0LBmHIUYqV
byNQTHay+SOqhuGPufWmMEkx/rIkzn5TnnHQ0bCHjYInO3y9zcHnP0pkbAOCQQM4P0NStGh
X/WeZggYxx+FRjYsqqh4Uc8D9aTGWFUcsi8qDwDmp7ffuxLhiflUjPpUaIInLRRpkDOcbiP
al33DZITCD5hsO0qB/WquBaQBJkcKQ6cYPBH+eKfDciaSEGXEQbBz2Hc9KpI1xIWaTg4zyu
f8mpo/OJhK73kbnAQ5P5dqfURcmultmljUmVd2cIOQCfyFWYJrOe2U/N5pzhs7sjHAA9c96
tWvh9w6Ta1MthEw3KmMyv8ARe341dW4sbIOuk6WVYtt+2TjcwPt2FNzUdw5WzGmstQls3Nt
IlorNjfKDkA9frTNK8KaHpzidLWS+vcFmml+bacdQO1aclzdXBdmzIwPzMRgdelQ6prulaV
Z/wDE0vPLYEsiLxuGMdAawddrSJSgZ+s6e16mYlLXsQyp2gggckH8K8t1uyS1E6ThULjcoP
VTWrrnxJu7otDpEQtIezkfN6ZFcFNPPPKZJpWkY8lnOTTjVko2kWo6nUeEZI3vlSYs3IAUH
HHSu4vooo9YgnjITbCcKSM8f/X9a8u0m8trBpLuRiZlBCIAeT65qtcapqFzdyXMty+9+CFJ
Ax6D2rGdpW8jeMrHYar4w8k3llb26vIwKCbPA9/c1xE00s7+ZNIztjG5vSotxPzZ5/OgsME
56e1SlZCbuHHTNLt4puetKPpx6UEi/dyRzSiV8Dvn1pufVcnpS4KgEjAxVajHAoxG5fxFJj
aOCp4o+8DmjcRwAMigAC/NkHBowVI56HIphJx7U8EHp1oEKhKygqAfY1rpYxjb+6UOcbsjp
+FZ1qhluo02gg8nit771ySqsMAYAPf3rSKEy6kHlWQTdFjnIABwKoXenQeaQI1I9QOn+NTm
MjdjnBxkms+7RxGVEhUeh4FbO1tiUipdW1tGRsVfx5rNwkhOI8Y/Wum0nQbzVswW0W51G4B
mxke1Z2saRfaPdiG+tmhc8j0I9axnB2vbQpSV7X1MVYsnJIX2qTywDyc08nPtUZLYwORWFi
hJDkbR605ABjoaichmGAfrQAScnPXmnECwSCcDilwv3gp/CmKCQRgZxk5PWnxsVyAfpmtkr
gBVV6HFMZPcn1qwrD+Jcn0pSqMrZ6/lQ43FcrbeOCevSnIOeRmpCignGKaUXBAyOaSTQCsR
wMZJ4yKaUH0NNIx1pR3GeDTvfcBpRhgjOe1MZSpG4cCpSWzwR+FNc7u+azlYYN8hyCSMYGK
iBOOKnlO3aowOOtRDBx61m9xjkHQt09KdgZPr/KkGfTjvS4zz3rRIQwrxyKCoU8HNSE4BHb
FNZhgBQTkc81LQITJI46DritDS7ma3uT5Mm3IwTnFZ5yR7detTW2fNGO9Sijdn1K7SMESE7
m54zmpI9RuJ9pKRkg9Cv+eaz44JJAx8wYUZxmnLiOQBc8nrnrTsU2zdsdOl1GVmAwO7elXJ
bG9sLgeTljjqvermjRvDbgmXCMDkHvWtDqVr56W8pz83UDpV8zT0I5bmSdO1LUEYmyxMFz8
vyn8q5fzri3uGt5PkdX79RXu+lyWV1AdiBWTHOefwrz/xjoEc11JeW6bJVJLjH3v8KyVS8r
FunZXRytxpX24RvJITu5HOciqM1vHZ36xRwEpgZPUk1ej1h7eKOHyeIxtBPerMGtKbuIfZl
Y7vmyOla9SUkjbtY7qyjjulDCKNeAjcqSOuKq285n1m3UxkoXBLMM5pW8Q3KSAC3XbzwM9a
fJ4nc3TKLKMYA2nFQ722Nk9Sxr8L3DQCOMsBn7v4UVDBrruSJYh0yMDNFZLmjoVKzd7mtHN
OG8mGMSE8BAD9abdXdnDcL/oiKQo+ZXJI4yevbv7VFK0kUBKncFwRgEkcfT34qjd3krM5gh
SFguGJGTgjHfvXrtnkpa6lh7iwlUA27gvgsVlyCfz716npHwdk8Q+ED4j0HXba/wB0XmRWM
eQ4kx80TEnCt9ev0rx2LLne8qgZzyQBnHauy+Heo+Ix4ktvDmi+IL3SbbWLmOG6e0QM+Om/
pwQDjPFYzvb3WaxtfUt674Iv/CGn2F5rduls99uESPJl1IxuVkwOffkH1rlZJ7dXZU5c45z
nHtz3r0n40eGdJ8OSaeJfFmq63rTt+8j1Fi5WHBwVbAA+btk9a8fDRebs8sDLbg2MbR6/Wo
pz5o3HOKTsbFpDJdKyRywoozkPJx+XrV7+wbjzY5Hmt1Xg4DZzWDG0McbYHJ5BxzVqG9mIy
jM0mQACSSv0qyDZfRrtYwtvNCdxweuf171EmhakrOwjIKjk8Hjpmr+meHPFGpQtLHbSpAck
3F0xhRPfLdfwrqbPStJ02FZNc8Ry38xUD7Lp8fAx/wBND/QUnoNK5xEllfxxqHtZBt4LLg5
5q9a6Xq0w2rp8hBb52kbaijtnP9K6O61mEPLHp2nw2QHBkf8Aey/me/0FUY5bu8dTcX00qD
Jyx6jvS54rcfKxLSy0q0KLqFwbuUc+RbZC9OhbvWhBdThZV02CGwiKcbBmRh06nn8qotNaw
yOs11uCkcKoTK/5/lSQ6zaS3eQodQuC7IcDtnPc1DnKWkSrJbiTx/OZXkZXJJ3uCx49awNT
8U2OlboZZ1mYHKqPpSeJ9Z02z0yaRZ5vtR3BAPuyHsceleOySTSlpXLM5OTnmhU3vJlLU6v
VPHuo3CmK0VbYDuvU1x095c3cvnXM8krZPLNk0xySR2J9+lMJwOT+FN2WxVhC5B3EZPXPrT
d2Tn1oOTznPpmgZI9qybGKvGP1px49MUgOOBn8qUc+uB60hDOmcd6cBjpzil255pCOmB+FA
xSOwP40hz3/AAo6j/61LgZ6/hTAQk4xmkznoSTTsccH60gznjFAgHA5456UhI3cU45Ir0z4
afDb/hJNTtrjWHW3sichWOC//wCumouTshN2Oa8NeC7vX0eV2MEIBKsV+8f6Vg3tjNp2oS2
UuRJCxX0BHr+Nfa1v4E0BbIW1oklsEJxtkB3YGAfwrx341/DUaVZxeJ9PnEsKgRTqR83sTi
tpU7LQzjPXU8X0ZCZJHA+b7v8AjXVw6Hfx7WaDl+cHriub8O38NrqkS3CB42cN6c13w8QY1
QXPl5jXGFDdMU6ai1dmjuZGoaRe2MImurVljf7rnHOO+PwrnL0/MiBVOG6muq8SeIrnVpNv
zCBSCFz14rjJpFl1CJATtBy3tVyteyEvM7e30u+0JYdVW43kAMUJOVH93iqXjDxbaeIdNW2
k0vyrtMMsgOceoq/o/i8w2aaVeafHeryRIz4Kr6e/rWtbW3hvUohNcwpaTtnyuBIJOvy8ev
vW1WzirPQwjdPVHiZz0x26U6MZPPOO2a1Nbgt7fWbmK3UrErnAb+Gs9F3KxGOBk5rzba2Oo
rkfMQOn9aeiq+O1NbkU9flGO3Wpi9Rsl8vB6bl9qcseB6H6URscgHjParZRJR94knkV1RSa
IZWA44z9PWlydp4xnirf2dVXG7J7Yp0doz8Kwx0osK5Rbg4XnjrimFh06Crs0DByU+Y+3GP
wqs8D8nbyTSaY7keVxyT+FDEAZGD9TTShUYK800g5HNTcY8YOBtxUbDkEc5pRwQaAAzqAcf
hUPUY6XnqM/Wo8Y6+nQVNIOSccdKjHJwfzpNaghxBzwfyFNLHAxxjqaMAcnpSqC2TgEflTs
AoBC8nnpSbex/Kn7MLyw+lIR6fhmhoVxjA7vlGB2qe1wHBB5Pc1Fg5p9vzKASKi2o7mlDKw
QjueM47VZms2hlg3tl5BuKnt6VRibYx3HAPrWpNcLOROMZ+7701uVui6L6e2hMayfKO2OKp
214rTBlc7gevpUY3XF0kXZjzgY4qKSzZNbEFsrFTyQB/Orb1Gej6Hq5tEQ+bhSM7T0P41tX
81rfQPPE/VfmzXnUzS2SLHIoGRVdNXvgQqMQqnO3tWUqd3dFRnZWYl2I0uniaL5QTwRUUPk
LIromAGAJ9eadcyi6uWlJ+dj+FLBDl0DcHufatSLFvzY2Rw4yw6c4444p8qCSNG2YbbyTT1
gD3CDbuwcf8A660ZkVYCGUHjA46H/OahuyKW5z4ZFco7HA6Yoqcwp5rNKo56CipNDoprgNC
qhMBRjjv259az3Xy3IaQ/Oo2gjcSKvpY6hcrMYLK6uVU/NthLZH16fhVcaFq7MryFLROhEz
4x9B64r0WmzzloUp2iSPdlVLHnd/8AW717f8Mo/DWm6jo2oaR8QX0rUdasns7iCWCN2iuQw
bGHGAjD7p7nvXlseg6fFJtudUaR+Plt4yxJ92Nd78N7jw/4d8TpqU/h661OWKB/JEY82RZD
wCVPAGM844zWNRe7uaQdmi18dY9R/tPSdNuvFzeJby2WR2to7KOJrUNtxuMfdsdD6e9eXWf
hvVroK80S28ZAGZ3wT74r2Hxn4q0rxPbWN9pukNperszi9wBsl4AGG6sRjrgGuFYRoitPlm
PJGdwP1PasqclGNnuVU1loRab4d0eEyyatfS3CqnENsoXzD6bj0roba/sdNKf2Fo1rp5xgT
SfvZN2PU/0rGfV9Nt02hY9237pbp7n3rEu/EseUW1gkXdkbmPX+tU5N7IhJHV3dxe38plvr
+eVkznzXzj14J4/Co5rq0hhhilmWIZJZgcEfjXCS6xdSzSGU4z0yv50yaRmQJ5pI45brjr+
FLkvux3Ojl16whmcRxI5Jzubuf7x7msx9YmmkZ0O0E5BB7VnPCSSU2v8ANtyMksfWnrGGUB
2KnIOD0x9KpRSZLbNBZJJCS37zPztjqePWmC9eK3cm4VQMlw3Az9PrUIUSZa4bcCeQCAOeg
965XxDqTI7WUcu7bw3GCPatU0iUrmfruqnUNRd+qjhQDx/9asYs55JzQxBbOOevXNMJLEjO
PaspSOhK2wEgDJyc03J6cDFGQeCR+FJjBGc4rFu4wPXpS9RkelGeenHbFGe+P8KkAX7voPe
lDdemPrSEc8n8qX1B/OmAnbPelyBnt79aQHByDzSDOOKADcd3HTt7UuT0oHzEkHOKVe3egB
x5AHcUwHJCjJyegp6RvK4SNWZmOMAda9G8IeC4WdbvUc7sZQdcfhVxg5EOSiiPwR4Shku01
DXLOaS1XkRKvJ9K+g9C1/w1Fb28X9ni3trdTu3oASc/Lz3rid9vAyQosqQIoTDce4z7VKPL
lJIQPGDnBbP412KKirI5229WepaVrfh5IUKL9nbewXIPAz1NW9XfQPEWiy6LNfRutypjIPf
Oea8ot5QecHuFwdxPtVtbxobVmKKz8qGVuAem6m1cZ85eJdCufDniS70mcDMEh2MD95exHt
V/TbxL2z2ux85Pl4Pb1rvPiR4ckvrP+1oG8yW3HzYHLKa8jtLh7a53g4GcMPUVy/A7G8XdH
UXSExBS2MEADFc5C/m6mxA5zxXSTSxtaO69Tj8RiudtAF1R8Dhc9a1fxIOhqwsq6k77PuRE
cdjWJ583nFwzKQeoPIrUUgxXsxH3UA5NYij95nOPqaKjaSCKFlfdIWJ3E9cnNIci2c9OcYp
H+8SeaS4+WCNenc1zLqyirk570+NjnGKbg8cZqVFK4wOazjuUy1EVIYN1FTxriUbSMGoYiu
w/KMnpzVyNExuJ2kDJAHWuuOxmyZYpiNwBYHsKfDK8UhYDnPRhikErRBSrEj1A6U8XrzYDM
GA65GTVXJKtwpJ3rkcccetVRI7o24mrssasNofgnn2NUnjdGYquR0zjr9Kl3Q0RNjceeD/K
mBvm6DApc9QenTFIQpPBxzUNljScn5QBT4VHmEsDgDimlQAOc9/wpxdgu0Hg81AD22NGqBv
mJJOahVPnwMcUHAUEU0fXH0ouArDaeec09ELD5sAemajBO3ninjdkYycUICZETGD8x5/Cgq
A3Ap8aEHAx0ycnFP2Dy8k9+wqrCuV2xjhR/Wkjyr56duKk3YBPX3pi53/yrMZO2Q4IP5jtW
hawlkyVJB/Q046eWgSSO5jJZc7T2q5GYYLJEaUI46j1qopXKRHatHDdh84bHTdxXQNqluu2
aO2VJwm0sB1rj5DJLcF4kJVTkACrsV/A0bJITG+PTrS0e47kt7dvdzAyMSi+/NV/PVXKqAB
0x61WZhJISMgA9ajk3AkDoRnNDEXEnJkYnCjHA9qnhuVaWPYcDdnk/pWSGIHfGPzqe3y0qc
ngjrxihAdKkqggISWHJNXjI7QFsjkdc1iQ534zlmOK1jIBDtCfOPWlKxcWUmZhMwH4DPFFR
ySt5hLBQPx/pRWZoeoXst1JbvLLeOGAwuZwNvTnrxWS0cQX5pFOSWLnnORz+JrkLvXdQ3zR
m4wp4K7RgDPaoRfPPnz2fcwwctgNxxxXW+bqzjsjtEutOtss08AGOm7gfgOa+mPBv2Dw7oH
hjS9Mv9Ks9R1KOO/u1uX2S3MT/wDPM92yQAD6V8beapGAWLbdoBUfL71v6X4O8Z+IbSPVdI
8P6nqVuDsS4WIuuV4wpJ6j2rOcbrexULJ3PU/it4U1XSvEeo65AsMOi3dyfIkjlU/MU3MMZ
4+bdXkMtrqMx2fbTMrDjLYA9OBVTVbTVdKv5NP1O1vbO4gIDwXIZWXPP3feqrMsHy+ZIpAz
gE8/jRBWVglq7mkmmXnnKoVWIyWAfgccc0gFyu8SQvlckEjhT06jrVOK8mIEYmdWY889T6Z
qQ31xH5aiYAZIdT3Udia0uZ8rHssrRhZFLjkfKCT/AJzRkqShhY4OMNnNdd4G8I6n438Rya
LpV3b2MiwG4Z58lWAI44Hv/OvTf+GefGHA/wCEj0rbnLArJ+nFS6iWjY1FvoeII4RQmxkA+
Ygcc56AZ9afE8JdEJwvfGSAPevWdb+CfjLRrI3a29trEMX7x0sXJk49EYAt9Bn6V5g89pNd
SPDGYQDhi8YAU9SMU1NS2YOLXQx9e1WCysfMhLLLLwg9vXHavPJZmeQtI29jzk1o6/fLf6z
MYuIkO1OP1rJ4PAxj3NTKZcY2QhJPG3j60h4xyR6YpD16g/SnKMDsffNYtl2E9zzQD7c0pG
D1A7cUGMquG4PWkAehzS8kdsU8RkkAY6/SvZfBn7Oni3xx4KsPFOna3pFtaXodkjuGk3rtc
qc4UjqpPWk2luB4r0GfSgck81t+K/D0/hTxTfaBdX1pfzWLiN5rRiY2OAeM4PGe4rGUkjO0
GmmIaBznrRwXxjilz1OcUYHUf/qqgDkfzqSGKS4lEUKFmJxxVmy0651CdYraIuScEqK9G0T
w0umLG5hWS4bH3z0+lXGDkRKSRW8O+GI7MJdXBBlbG3IrrT57PEy7Y0Xpxycf/Wpn+kkMiu
m8j8AO1dn4M+HniTxhb3U1leWaR2rKr/aSysWYE8YB9K6bqKMdZM517ieaGNcMQ6cBgOecg
/59KdGLhgI43EYZ9pUjrjk16ofgd4nPTUtPAGOA7cnv/DxTT8FfFUEZdtQ0qMLkl2kc4B65
+XpUOrDuVyS7HmlvcXMVucyjyxlhuAzkfTmrUcyywwSeTHkvgHkYHOcjpiqU8Yg1Oc/aI5V
TdG0kZ+VmU4yD6H86vLcsifZ2VVjyXKjrvP17YrZambJyqPabMq8O0AA9XPsPzrwbxfob6L
r0kUasbaQeZET6HtX0d4Z8L3ninUp9L02SGGWFPO3O5UYyPY+tc98Yfhje6H4dtZ72+tZrw
yN5cSSEvjGe4HGBWFTl2b1NIX3PC7bUIJrSO2kJSTIBJ6NUJiEOoysrDDdTngVnw5S7jLDG
GBx9KuLNmaaTBz3oh3ZqyWV4o9Puo9wLs46cVlR/MxA789auS8adKf78o6/SqUSc5C855zR
Ud2hLQQITJgdSfSmXnMxX+7x0q6vDIy84OcVRuCGmZu+ayatEpblccHvx3qaPJH3T703YSe
v51PGjLyFyB7cVEFqMmSRQi7lGKsI8e0uWIJ96rn5yx8vB9MU0KrMCWx7mum5NjShljB+Zg
ynqPSs11IcsjcU7G0HB7enSomLNk4OPSpkwsI0kgJyxznOad9pkKAb+g6VEP5UhA6Hms7tD
JWmRhgqPwowjNkDaPrURQHPzYwKVVYt8uTRzN7hYeQPMwPm7cUOxYgEADtT1VlXmNjTSRu3
FMAigBFYYI5Of0pnJ4xmnnaDlVz703DE8mjcB4yOQR+VICwYsTgH9aRVJwPU96cyAuwBwo4
AznFUA9HBY8krmnk43KQSQahQxqu0li3XJqbzV24C8rQ9BDXz91Rj3x1phyGySPypXkJHTG
aZuJPr7VDYy5vZowCSfSpYSMsxzuAwp96iUZQcA8flSg7TnPB/nSZSLVu9wvyo4Ue9QyxMG
Z3bkmrUcqLGAF7d/WomIdDIwOQOKQxsQYKCDge1JMAAVIz+lSCZEiGRzmmvJGxJ/i7j3NML
FZUyVBYgZx9KuWmN4A+YbsZ96hPQbnXJPI7irtku1RIWU/N36U1uBfgBFyoA4zx2rURS++Q
kkNnqOce1UIGyNxAO3JAxnNakVyjQEkMX6Hpx6DFEloUtzMfO84baPY4FFSTfM5ywU9wOKK
y0LMRp0+0Tb5C2WI+nNW7aXKKkjFgOQG7e4rIcP9okYs5+Y5FX4YX8sdevUn/HrXRzXRjY0
RIEJ2yZJ7+tfYnwT0XxpYeB7JNR1jTLrw9cW/nWS2aFp4C5zy+ApwScggkHvXxcctgby3cr
6V9WeF/DGk6J8AtG1q18E3nim/volluILW6kSRVYksVw3AUDooySfrWVX4So7nmfxhv8Axr
JraQ+KtOAhtbiVNP1SWxFvLdQg/wAWDyOQcYHJzXlcrh5VLfIo5+U4z/jXp/xd8FaX4fstG
8VaBfX76VrO4R2eo7zcWzqMlTv5x255BHU15E0jPMR8wyBwe1Om1y2FPVl1ZmwcIi4wx+XP
4iluJlETAhndmHzbhj/69U9vJXCOByAOcGnybixGMso6gcCrbJse6/s0zM3xOnjlkZmOmzE
A+m5Oa92+K3xMT4baJb332L7XJM+xV7Cvn/8AZkYH4s3KhdoGmTdBjPzpXfftRD/ilLA4z+
9XP/fQrlq6zRtT0TPU/hp46g+IfhBdft4fJHmGF07o46j9RXyz8YrRNK+KOpxwKEivF+0Mg
4G/JDED3xn8a9v/AGZwB8ML/CbAdTk4/wC2aV4h+0M4HxaXPQQuOnuKI+7UsgfvQueAyyHz
XYHksTn1qHIyealmIEr4OfmpmzJ6YFaSZmhDzzilBHQjnPeu28B/Crxl8Rp54/DWnK9vbkC
e8uJPKgjJ5ALdzjsATXfa1+yx8T9M017yz/svWGjXc1tZ3DCU/wC6HUBj7Zyam6W4bnhJY8
DJNP3FiCW560ssU1vO8E8TxTREo8cikMrA4IIPII54qMdf8KYi0jkADOMGvvv4E8/s3aEf+
mFz0/67SV8BxDoT3r9AfgFEZv2dPD0I6vFcLz7zSVnPYuO58N+Ocj4ha5/18nH5CudJxn1r
6d8Xfsw+OtX8W6xqul32kfZJ5vMgS4uGWRxtGc4QhecjrXz54i8Ma94V8SXHh7XdOkstRty
A0R+bKnoykcMp7EVUHpYmW7ZiDAGOmfetPStJn1C6EQRlTqWI4xWlpmjpkNL/AK08j2FdLD
IsKKkaqFXlge+K6Yw6sxlLsXtKtYNHiMexQx4GOT+Perz3sU10sm47GG0qrZyay47uRZFWa
Arn5t278j9KlRlk2eXhs9T0APtXRoZddTfs7pdiAtyq4Ct19M59a7rwr8VIvh34e1AHTnvr
u9njZAvChVUgkmvLFlhi/wBWrswyCFzgHvV+0LXMZEkQEmcjuOBmlOPOrDhLldz7R8EeJv8
AhL/Bll4iFu0CXasQjDBGCVPH1BrxD4jftBppurap4VtdH83ywYnmfPfuAK9a+E+3/hUui7
QQuyTg9R+8avlvxRbvL8U9e2QxSLuXh+efavPUFKo4na52hzFTwtPC+hyTXIkO+Vm2+m45G
Aa6S1FtHAHZ2R0YEPu+6e3HX8aw0Q26InlCM5HC9/QVbjujkKEIycH3PNepGy0PPep6x8HZ
IG+ImofZ5GeM2THLLyTuTNYXx/TzfHmiIRkE88/7Jra+C8Ozx3cO53M2ntjDZ2jemc++a2/
iv8OfEPizxPo+o6IsTmGUrIZJAgiXYfmJ+uBgetcFV/vk2ddP+Gz4x8X6KNL13zIFPkzjzF
yOh7gVgoXLFQu7cck19B/Fr4a+JtA8LNf6vDbzWsTAJcQNuCsegPQj8a8Ch+U/MMY9O9bqz
ehCvbUZdfLYx56s7NUKYwCDt4wasXoysEZOAFFafhXwzqXjDxXYeGtIaFb2+kMcRuHKoCFL
HJweyntSm9QRlRFTOC3QDPNZ05LTPg5Gete0eKfgL4y8D+HLnxFr91oy2kIAKw3TM7EkABV
2jPWjR/2a/iL4j8P2HiKwn0YWWoQLdReddsjBGGRuGzg1nKScNC0meKAMWGecVZjeRVOD8v
oeRU2qaZPo+tXulXMkUk1lO9u7wtuRipIJU8ZHHFRR9QOM9aKeuoNDt5JwUb14pRGGHIP0N
XdN0251bVbLS7NlNxeTpBGHO1dzsFGT2GSOa9hvP2X/AIp2trPc+XpNwY1LeVFeFnbHZQVA
JPbpWspKO4jw9tvKg4GOlQlcjAYtjtmuz8c/DbxP8Pjp0fieK0hmv42kjhhnEroFxnfjgdf
U9640r3zj0qLp7DGonzgYPXmmbMsfT+lTMV4OMDGSRzXtOm/syfEzVNKstTtF0jyLuFLiPf
fYOx1DDI28cHpUSstwPECn+BNXbW3eMBjncRxxXrsX7NHxWaye9bQ7T92Ti3N6nmuAeqr05
7ZINP0H4CfEnxFYi9t9AWxhJIB1CcQMxHBwp56g8kVKa3uM8lKkqwBX7vU9Ko/Nt9jx9a7z
xf4E8S+B9TTT/E2lGzklXdFIrB4pV9VYcHH5iuHkQq5G0f41ad1oJkQUnJJ5PXil2MR6g+l
CkEf3fQ4p+3JHzEE96roIAj87VAprZJ3HA9q9b8Pfs/fEzxHpUWp2+hJZ20yh4zfTrAzqeh
CnnGPUCuW8YfDjxZ4Gukg8TaVJZCX/AFMuQ8UuOu114JHp19qV1ewanGBMDJ6UhbYxYD86m
8p1HT9KZgkn5SPemwGYYjcCcYyMU3YR0z6fSum8G+FNW8Z+Jbfw9oyRSXtwjsiyuI1IVdzc
n2FelXf7OHxNtIllGkWt0HdUCQXaM3Jxk9OB3NQ2hnj6rtA2joOcUmCD1r0zxb8IfHngzSf
7V1jRlWwXAknt5lmERPA3Y5A9+lebEdRwPSpumURncMcnBGaeJCVxnr29KMHywOeD+lJ5al
cjr2piuKxL89PoOlRkDbnPTpUiFVIBbAHGR2pMIZOCcfnSGC7iowOtTxufLVS2Dv6e1QsFG
AGxnjNJEHa4UbuCcZqluBvwShYGIOwY4x1NakEciW3mZXfjgVhopDKpHG4c4rdQuIBgnmqe
w09SrIikndnPGeaKfsLP5ZCsVHVm2jrRSS0LMBwftUkbAqCTngc896tx3G2LBjIAGcjHP59
KhmZjcSJv4ycLSBGKHC4HU896bMxvno8i9c8kc8V9WeAPBvxMsfhZ4a1PwZ4wMNxdbrttM1
FVNpHE4JCqNpYknDdQBk18neYgQbkJcHA4xn2r3vRr6++IngzRfCGnfE9tNms1iSPTrrTXg
IkVcKouIc7gM8ZwfUVnPYcdzl/jHc/El/ENt/wsmLypUjZbNYVX7O65+Yx44JJxknmvMGkU
IpQMOOoOT78V6R8SNF+I/hKOz0rxzqVzeWMsjSWTvdm5hZ14YjPIIB6HHWvOHlt3UN0BOSc
44px20HIfGSTtMeCenPJqUt+8ZUIUd8jpUYjzEuWIz2H8qckIYEZ3ZHQ9RTbEloe3/szc/F
y4Yvuzpc2MDj70deh/tQWssvgq3uBG3kRSJ5ki/wAOXAFef/szgj4t3HyBB/ZcpIHb504r6
8uvsTx+VeJC6PgbJVDBvwNc9T4ky4bM8Z/Zlgmh+E9zJJEyJLqUjRll2712IMj8eM+1fPf7
QOpQ3nxXuhCykwRMrMBnGTX2J498UW3gjwHfaysShbeMiJFGFB7cDoK/OvXtXm1zU73WLuU
tNcyZAPp1zRF80+YHpCxhgZkByeOwqUsiAtg5AzUQxnO76802Q5if1wen0qupB+jHgOytPh
/8BNGMNuB5GnreTgDBklkUOxPvk4/AVF8Ivib/AMLP0zV70WhtRp9yLdlPqRkH8q0tS/5Ij
ajH/MKt/wD0UteS/sjf8i540HpqkX/otqyerZptFHhn7QlhDZ/GXUZoUVDeos0gA+9Jkqzf
U4BNeTLwcgYzxXsX7SHHxblyOPKP/oRrxwEduprSHwkT0bLUbfLnFfoH+z9KI/2efDkpHCR
3DflM9fnwh9ehr9APgKc/s16Fz/ywuf8A0dJSlsNbkngL4up42+JGteE4rEwf2bGZd7fxqG
Cn9SPzryL9piCCLxvo1+0SvMUaDdjJK43KPoDn86t/AZQP2i/GLZwTZyceo8yOqv7URx4o0
UhiuG6j/dNEdJRKeqZ4sk8SxlHZYpAw+QJuY/jUxvLXfshljDnlnjUuee351lxiDCtKzkSZ
OOu72zUzrbhC6skbAYjKtl2P+HvXfc5LGgLiErIkKbt64LyKeDmpIpd0gcFWPTcM4Oe/PH5
VXEaJbgtM2xucE8kj39PpStMCodJC235VZQAGpk2NJLiSOCRn2nHACj8/pVwXOI02PlSecc
duKxZZXLb5E2ggAr028e1WISdnLmNgMYqrk2PtL4QuZPhDoshxykvb/po1fLfim5kh+LOuR
DOGdCSPoa+oPg4c/BvQzjHyS9sf8tXr5Q8bzFPixr4XsVJIGT3rih/GZ1S/hDpJyVaNi7sO
Rk8VLbu4bcGYgfNtLVkwzGRV3Lhifuj9KtrcENsKKGXPAHPpiu25yHtfwNdm8c3RYYzYP0/
30ruPiX8W7f4f6zpmmvYtcveuFJXnYCcZrz34BureOLo85/s9xk+m9Kr/AB/wfiB4f+UEmR
ev0riqrmqpHXSdoNnrHxfg+2fCfVIp1AEkB3L1GcZH6gV+e7NG+XRdqMOB6Gv0O+LWR8LtT
/65f+ymvzvgx9mRR1YqP1p4bdodTZMZdjddqi54UDntXo/wGP8Axf8A8Je9zJyP+uL15pcu
WvZCpxgnGeK9K+AZB+P3hIZx/pEnT/ri9aVOpCPof9qMkeAoB/tjj/gQru/BuR+zl4fIP/M
Dh5H+4K4P9qUj/hAoP98f+hCu88Hc/s4+H8f9AKH/ANAFcP2Do+0j8/dbw3iLVCOT9ql/9C
NUo+Oo21f1xT/wkOp4U/8AH1L/AOhGq0IwArIv1z0rupLRGEtzo/A6hviH4abcR/xM7Xj/A
LarX6C/EDxhB4I8KXmvzwmYQk4Qd6/PvwOp/wCFi+HVUjjVLboc8eatfaf7QgB+FWo7umH7
Z7GssR0LpdT5F+KfjkeP9dttfW3aBSrp5eclTxxXnLvyABke9WpNpQHnlewxioTs2gEHdVx
jyqxnKV3crlT5ZPHQiv0z0LUItI+E+i6jKMx2+kWzkDviFa/M5mIR13kZGcEZr9HmwfgXp4
6j+xrbr/1xWsauxpDch+F/xNtviTa6pcWtm1uunzCF1brkgkfyP5VV1T4tWFj8WNP8BLas9
1euI1l7bj2/SvP/ANlUAaT4xwMD7fF/J6wPEYP/AA2B4V/6/V/maztrYvm0bOy/aetEuPh1
DOyqXtZlmjJ/h52tj6g18VzH962fmB719tftMZ/4VmwHv/MV8Ryj94fUdRWlLZkz6Fdtu7G
cEdRXqHwF8MWnif4z6JaahCs1pbb76WNxkP5a5UEdxuK15acAk45yfxr3X9lp0T4zbpJAoG
mXOcngD5O9bS2Mup9SePvibpvgS9023vomlN/KsQZRnaWOATWZ8dNNi1X4QalBcwqWRPOTP
WORRlSP1H0Jry/9orUNPvtX8PfYryG4Zby3z5ThsfP3xXsHxnOPhhqmDj5G/ka49lc6etj8
9i5IyBn0pkjBnBCDOMZFNQjAHBGO9KcblGc5ru3OZnrn7OWR8dtEBHHk3P8A6JavrH4lfEr
Tvh1plveXtu03nNtCqM4HrXyf+zoc/HfRM4z5Nz2/6YtXrv7U4H/CN2ROM71xn61z1F7yRp
B6Nnr3iSeHXvhbcXLxhrbULIOVPRkdc/yNfnpPEElkjYZ8tipOPQ4r9AAcfA2wPTGkW/8A6
KWvgS6Gbu6bsZnH/jxqae7Kk9EyBEAX584PA4pSP3TLu5PHAqSOEuA2QT6UhQquc4yTxmui
xnchjjULnH146UxUAcks3X+HtVpfk+UFz6jFMl3eXuRQqjqCBTsJEBj805BJx0JpbaIyTgM
QFVsUqBQjsXweuDUtpnrt4zn8aOozQVAjsCSBjj61oWUheBk4dd3JArKBcynAPIJCj1q5ZT
BIuRj5jkU3sC3NYQK0Z3gdegFFNFyWhCcKQcjHBNFJJl3OUmkRpzuLsd5HJximrMEJIc4Gc
Ec81FLlbmbkABzjn3qFnCgkttxyMHrSuSi0ZzL8zBzt4O0Yr6x+Enxc07T/AAlpXhcfD/XY
pre3CtPptp9oW42jLSnGCT3PX8a+PTIiv8jMSf4ulfb3w6+O3hPxPpWgaI+q2+haunl201h
cxsyTYG0CKQYUEkAjP096ibvEa3PA/jP4i0DxJ4ngvNE8T69rxKP5sOpw+VHZZIwka7VI6c
8dhya8rwufuBeOMHJ/WvaP2hDq934zk1a6t9Hn05pXgs7/AE2VHeVFx8k4Vjh156gdTXiTM
7RkouOe4A5/pRD4Ry3LELhSAEAbH945qVpiArZUsDyV/lVLLqAdrA9c4pxVyg2Ix3Dcdo7e
9NsSPff2XpN/xXuTkH/iWTd/9qOvafjZrM+jLoN1HcyQxpqFqZNjldyGdAwPsVJFeFfswyi
H4t3TOzE/2XMOen3469D/AGoL/Pg618r74dCMeocEfyrGfxIuOiZ7B8U9Lj1T4d6pZlA6+W
wAPPYivzfuSwtY4yBleDj1r9JJdTj1n4fQ3Bw32uwjm/FkDf1r86PElr9h8SanaquPKupVH
03Ej9DRT0bQpapMyUB3YxxSyA+W7ZPCnn8KanBzzmnSn9y/+6eKog/STUv+SJW2Tz/ZVv1/
65LXkn7Ipz4d8an/AKikX/otq9O1K9U/Ba1XIH/Eqt//AEUteUfsmXKweHPGmSBnU4v/AEW
1Z9ZGj2R4/wDtH/8AJXJeT/qT/wChGvHO+NtevftES+b8WJmzn90f/QjXkHfg5z61UPhIn8
TJ0+lfoB8BQV/Zt0EEYxDc/wDo6SvgS2UNIoJr72+Cl2kP7PWiRgYAhuMf9/XpzXu3HHdHn
HwJB/4aJ8Y5x/x5yYx1P7yOs/8AanbHiLRsDcd3Q9D8pqf4F3RT9obxeWAwbOTn/tpHVD9q
G5SbxBpBJGA3f/dNJfFErpI8LCyvEylVCt0KcEe+TUxZItpFyrGRP3i4yx/E0yKdNgIRW7L
82AKe821gRGjFhhtqZP05rtOYeHVE8xV/dgc5HJ9hU4uF8qORd5LD5U9R9O/1qmlwihwsbO
R8qhz/AD9utWWna4COzeYqphcDG3nn9aoViVWdpVBZvNHBLHIX2/pUyOVJztLL83BJwf5VV
aWVRtMBJX5gRxjNLETIpEisMn6A+2KAsfcfwXJb4LaASSf3cvJ/66vXyd49cp8WtdVV3fdJ
z+NfUnwaulh+C+gRk9I5RyOf9a9fKvjqdD8Vtdk7FV4C59a5I/xWbS/hmXE7LjHCt3PGK0o
5hhBhD0x8vI+tZQvS8Zy5XbyeOOn/AOqnQ3cmQQM4+YgjH512nLY96+ARH/Cf3rCTOdPcY/
4GlQ/tBgf8J54fBHWVRycdutV/2f7nZ48vm+Qp/Z7kFR/tpVf9om7VvGegMDyJVxiuOf8AF
R0wX7tnt3xZJPws1Inj91yP+Amvz1tRuiTaB8mGI9QPSvv/AOLF6p+GOpqOvlf+y18A2gZb
IsFAUxnLA1WF+JjqbIoqFZ2LyKoZsYPavSfgJhf2gvCYVt4+0yDcOP8Ali9eZKN3HcnivSf
gQ/lftAeFCecXMmf+/L05maPo39qXP/Cv4P8AfH/oQrvPBxz+zj4fOef7Ch/9AFeb/tQ3ay
eA4VHdx/6EK7zwjdqn7Ovh9OAf7DhH/jlcf2Tp+0j4M1kA+INS/wCvqQ4z/tGq0Uecll4Hc
5qfWG3a9qRHU3Un5bjUMCllKKSCe+K9Cl8KOaW50/ghMeP/AA4QCp/tO1Bwev71a+z/ANoP
H/CqtRycDD8/ga+MfBshXx34bJXO3Urbn281a+w/2gbpX+F2ooCM4b/0E1jid0aUup8KzKA
g5z8ucjuMVWP3RkY46VLIQYgDxx9KqFj5YA79q1ZmO42vxklTzX6ON/yQvT/+wNbf+ilr84
lBYlMZJGAK/RS4ukj+CdjFuGV0i3Gf+2S1zVfhNafxHnP7KuP7K8YkHrfxfyesLxFj/hr/A
MK/9fi/zNaf7LNwItI8Ylu9/Fj8nrD8Q3Ab9rvwq/O0Xg/mam3vj+yz0D9pj/kmT8+v8xXx
JMmVHUcY4NfaP7Sl2r/DV1BA/wD1ivjRsNExLAnFVR6hPoZzjzE5GDnmr2kXurWV2To9zPb
3E6+Qfs5O91Yj5OOucDiqTEhv8K9t/Zl0PT9W+LRv7+NZl0iza8hRhx5pZURvw3E/XFdD0V
zL0PWfhV+z/cQ2VtrXxIupbq4Z0uItH3fJEy8qZmHLMM/dBwO+a9M+M2T8LtT552H/ANBNc
D8a/irrXhXXNH0nQ2WM3MqK7kZ6sB/I12XxgnVfhdqMW/dtjIz3PymuKTbVzoikmfAKphFy
Mkds9aDtLAYxjsO1LG+QgPPHTpQQOeMn+VdqOY9Z/ZzwPjtonU/urnr/ANcWr1/9qfP/AAj
FntODvXn15rxv9niUR/HTRGP/ADyuc/8Aflq9d/ahnSXw1ZAc4df/AEKuep8aNIfCz1tefg
dp/wD2B7f/ANFLXwLcDNzc8sCJnBx/vGvvBLtR8EdPUkZ/si3/APRS18H3ALXtyM5BmfpnP
3jRTXvMqXwoRGYKpQZAocM5BATI56cVOgOAyhcdOTimlpMYU856muixkIAQMOAWA6gdaqv5
YwEyw+tWJhICE3DgZPbFQTTfNgDPHOTgGhgBgYoeycfNnNTWYVIlcZwT6c1SJIC5+c46Gpb
edkBXCkF+T6iktwNXOH3MvGPpzilsDG0TO64YEgZ/SoPMExaIlsMOtLYMosHjb7yMRknkGq
BGlbkO8mH2gnpRVO3l2u3BYY6g0UrBc5+5J+1ynr87fzqFlEqBu/8AOnTmZbqbcDksTz6ZN
V1c8BuM9OazLGOmFYbj0xX3p/wrfTvFc/gDVrax0G88LWVgouoRaLvnJh2qySBfmXJyVJ6j
PWvgxxkdcjpWjbeJfENrBb21n4h1O2htwViiivJESJSc4UA4Az6VMldWGjpfG/w/8S+BdWv
bbVtCu7axFy0VveNH+5mXcdpDjgkrg4zmuRSQpxsjZeh3dauar4m8R65BBbazr+oanDASYo
7q5eRUJ6kbj7VlZbByD+FNXSsHmXEfLMWYIxAH4+lEgQEqJC2Rzjj9KgjldSGGEKnO7FOaY
kg7s+lMEez/ALPFwlt8RriQNhxp0wYH/eSuq/aE1I3fhy0TdkGReh/2q8U8DeL/APhDNen1
U2puS1q8AQHHJIOf0qXxn8RpvF9rDbNpwtRGwOQ5YmspL3kWmlFn1T8OvEK3vwf8O5k3Ysh
bnPqmU/pXyT8SEFv8QNVUDCyOsg/Ef/WrpvDPxWuPC3g+20Maf9qMMsjB9+BhjnH6muE8Ue
IP+El159Sa0FszjaUDZx1/xot71wk04pGMrYPTinvloiAAAQf5VECepGKkB4zjn3qjI+7bb
U49e+F2lW9tKAtzpsCg5/6ZqK5X4J+G9c8BaB4lj1+3W1a91FXt/wB6rebGqkbxgnAOeM81
8+eFfirrHhnR4dJMIubaHIiDMQVXOdv4c1s6n8ctYu7F7ezskt2ZcCQuWK/QdKzs9fM25o6
GN8YNVj1f4kXc8L7xFlM++TXAKeeO9LPPNdXT3UrlpJG3E55JpgHX1rSKsrGTd3c1dNK7yG
KgnoT0r7G+FmoLF8E9Ft0bG5J0GT6yvXxXbSbJ1I9a9Q0/4s3vh/wXpvh7TbINNbby0rtwc
sWxgfWnJXjYqLSep7R8N/CWueGvip4l8Q31uq6Xc2u2C58xT5jMynaB142nOfavP/jvq8Gp
+MbC03BzCNzDrj5axj8d9UFp5f8AZKmXbwTIcZ9cV53c6xfazrMusakSzuSxI6D/AOtSiry
V+g5NJWRoMkEab44cHJY4NQOYjlgzKARjnqO4xURvIp5USbD4OSVyABSefGZNsSDIYAY5BX
3GOvvXToYkzyOspbekfmZVXMfB/Ic0kU1xsKOVB6bgdv4VXJjLYY7ier88H2p263VwXBKkb
WYHA/Lrii4y9FLMGLSPtcfd4OCB71dtPMB810Zih4BJGfoKyBcFZImiMaR4+ZQpwcd8k1YT
VJN5VWVkc8nG0flTuTZn118NtTFr8KNFjACAJJ8vp+8avnHxROkvxF1mV8duvc84H61d0v4
wroHhjTtDXTXuHtgwaQNtByxOB+dcT/bn9r69eag0BiaXa33gcAdc1zxX7xs2k1yJG8Y7KQ
KI2Usc8b8496FS228SAMDwhbjB/nVFLm03NvUKoGS6ruzj6Vcia3nhbfOg68kdPw710nM0e
p/BGYWnjW9YS7wbBwT053pVP43agLnxforbvlWQHJ6dO9cl4f8AFcXgy9udSED3qNbmLCAq
ckg/piub8SeOj4t12zuDZm2WAg4LAlq55L94mbxa9m0fU/xR1UP4D1CPcP8AVdP+A18YREp
oZJI5wAc/pXpni/4xrrdhdabDpUiLINgkdx6c8V5Yd40xU2YAbqT14qsP7t2x1WnZIjaIIY
n3hgy7uOo9jXdfCS5Sz+NXhi5dsAXJX843A/UiuCQlXLHsOnWrmmXlzYaza3trlZ7aVZY2B
7qcj8KrSWhmj6y+M2j6t4y8JS2ui25u7qHDrbqQGkwwJAz3xmujsWutC+D+laJfr5V7aaVH
DNHuBKMEGQcdx0rwM/HiaL72kOJRwSJMVDd/HRbzT5bd9Il8yVCufNrk5WtDpvG97nlV+wf
Wb4563Eh56feNJbgMhDEYHI3f41A0n2iaWbbgyOX2/U0qhyVEYxnrx0Fd0NEjllqzpfClwY
/GmgZJ+W/g6t1/erX098cNTE3gLUIt+eG/lXyhpV2thrWn38h/dWtzHMQB02sCf5V3Xjj4t
2/ifTLnT4NOliEpOHd+30rGtdtGlNpJnmLuXjyzADGM4quu0BS3ORyMdqcc7ByRx1qLdlAC
cgDoaq5mX9OAe9LHACoWAP0r7Z1DVQvwptIiwx/ZcA/8hrXxHZyeVdRsOh4OemDxXsGr/GK
2bRE0SLTJ3aC2S3MhcYJVQP6VnUV1Y1p2Tuzu/wBnO/W10TxS2cFryM/o9Ymq33mftQeHLg
MCFux/M1wvgT4i2/gzQdSiuLWWd72ZZFWM42gZ6n8azovHNvefE+w8VS2rxQ2kwkMZOWwM1
Lj75V1ynu3x91IXHgh4t3fGM+4r5bYjylwefau88d/E638W6Y1hDYyw5bO52GMZ9K4DH7se
vf2qqSsiajV9Cq2GfIHPPHrXt37Nd/HZ+PtWDHDS6YQvPpIhrxCQhZG46c1veE/Etz4V8SW
+sWy79qsjpnl0YYI/kfwrSWqaIi9UfQfxd8NeIPFHiPRL/RdPlvxHeRq4iGTGMj5m9FGOTX
dfF3Vg/gfU4VfOAw4Psa8RPx5EK/udNmDHqfMABFZfiX4vW2u6BPpy2EyvKuN7MMDiuWztY
6Lx1Z5Yh4VmPbtQSCCMVGhGB24pxdccd660cp6V8C7gQ/GbRpDgYjuP/RLV6X+0PqAudCtR
nIDjv/tV4d4D8Q2/hfxpZ61eBmhgSQMF6nchA/nWx8QPiJbeL7aO3t7WWHYc5cj1rGa95M1
i1ytH062qhfg/p0W7k6VAP/Ia18eeaBcTuw58xuc9fmr0u6+MGmJ4Us9FjtJ5ZIbKO3ZwcL
uCAHrXkaz7y8jZwzFgPqc4opq0mxzaskjV81mAyAC38OOtI8mJMKwHZhVIXTAtgYyMc9qT7
QccZIxg5OK3TMS2ditl8Fh2J6/hVaU/KOck/TimSyb2XDY4wQBTSc/KrL0yfek2MPMOGIJ4
469Kek7cKwzk8AnvVckDryo9KRWyfTmlcC40jeepOBjjO7g1NBcqkcmTuZnyTjpWfuYts3n
0p0WFnfc3HXjqKq+oGstzuICHbgc89TRVSAgsWHI9D/Oik2BVv40F1Kqy5Ac8H61RKt0HU+
tTXRzezNzjec5+tQlkY7fTvnrWVyxSpwo6jFQlMMe3rmplUgA09o8gHIGKBES4TuPzpTuJc
q21QMcDFP2krluQKRVbG3BHqPWlcZHhsMBg49v5UKCpGwZx2qTaW4Cltozx2+tKcxvn5fXk
5pjEEckmRzgckHjNIYl4GRu9u1SGXeCWYAt/c70+N4SVUsxA67R/WgRB5ahCWbHHAxnP41V
YAk4FX5ypgysRVQcLzWfgE9KGAg/PnNL1XAGeetKVHv7UBQPr71IDcil4HP6UYOcdR9KXb8
3rmgBRwM45/lQM9xxSk4GOmaaPTNAiSIEyptBwa1Xi3fvCm30GOTx1NULNZGuVxFvxzjPFa
LtKZHzhWPG1RyfbFaR2AjeMSgOyDcevTn8KI1B5dwAvQZ60hO0bm9+eOPaovPVTwRuPcd6q
4E4eJWyGK56grnFICCD5crZ4OFGMn0qJRI4wQQSPugZpB9mUhEaUnHKsMEf5NJsCTzNqhQW
O3jp3qUTmNCFwm7jjrUWCmBGRgDke9NCJsYty2Qc+lFxFgTPLKoLZzxkn9KlRyFcSJ+8UHB
B9+vFU9pCBVOCeckHA9cVYTySSVGwAcE5JzTTuMeqJK4L/ADn0A4P5d6sogjb9wqRZGSzc8
egqvG+yMKsjZBwoUd8dc0+GZEVm27iwJzjoaaFYujZu2ZVCAM7f6UuWyqFQQMYxwQc9Kr+a
43QlU3sPmdjnA9ACOKaSVVlCIy/e3nPI9M1VwsWt+8ZciRWJyM4+tRLHGtwGWFTxkGq3n/L
uKKNwAIzjBqpJICxbPX3/AK0roLFuYWxZiBuxycjn8/yqm0mWAzx2FRmX5cEgjGajZsrnPI
7YqWwsNZs9+fpUtkB9oRgMHORzVckE9at6epNwMKD6CnTd5IGtCO5VXmY981D5Q3DK4wPSp
ptxfngk+ucUxgwySTjtzVy3JJIiMbVdUGPTNSYXbuLnecjPb8KhUD1yT0qRQxUYbkCmmFhX
kYRKmBhfwNQfJu+ZASKe2ecHPYGmALkZOB3Hc1m3cAYhV55JHHsKrx7goyakOd2FzSLwMZ5
HWs29R2HgHPUnjvW1FFbTQRSeWGZ15PuKxAOnce9aVmw8oDcRhiB7/Wqg9QZekt4TFtMQKK
OR2PpVby40G4gFicEk5NTvIcHMm5gRhj6VXlCENjO7PJzWoiJoYtpYx8nkUjEBcAHI9elGe
eDxjpUOSzkk9eaQWIJAvnHA61ESVHPbipZWBOQcZ9qjYbgRjioYDeMZI57UDHB28e1N6HpT
ickdvTA6VN0Ow8len8qTeec8/wBabwOhpc4wMDnincLDsr3PNR4XJwOfXFK3bj8aUYz8wzS
uImKRlQSB7UqlQQACPakDgDHRf50DJO7OMnqaq4Eo68gAHuaA3PYHpUR6kgrgGlZiVAwB3o
uFh5dTjcSR+WBSOTkkgDPT0qMn8aXnoBnHrSuMkBCEkLu/oKhzx2H40u47cA+1N3EEc8D0o
GTqoIByCRzx601CRI5Iw3pSI3OTk062Be4cqM/KckninuBPbEh2PIyOhPP6UUsEeXflhjsA
SaKdmGhBeRstzcAryJG7YxzVMhgOm36DrRRXPcsmiXJA28GrQt3Kho4Wb8M0UVS2Bi/Y7gb
cxn347UsllL8pwT/s4oooAi+zSKxA+Vcc9vwpjW7gnA5z16Zoop2C5IbRgApj2vnPzDFKID
5eAW/u5fHHsB6UUUWFchuYCFUKrOCKr/Z2C7trY+hoopCFe3kQ4POMdqTyGzyDz6iiipGL5
DHHBpvlN6H1oooAUREkEr+JoMTA8KOaKKALVkrRzAJkHORx0rWaGQsSsRdichzweB0oorRb
CKxtJ/mcQfxEl8lifTimiK48xvMgBXOGA45/xoooGPWB9pKAow69zj+tMlgAkbjfjhSBjNF
FDBbCeW4KuYflzjPrxRtmJIK5Lei+/aiigBm2V3bfuOOBjjFSpbSSNuEDMewwcEUUUxExhl
83/j32tgDpzTxaT43BXGeOOf0ooppgSvC7xiTYSiN0289qrsswGBuPXBY9qKKLgV5VzHk5D
DrgVFb2N3eSusUckgA6KM0UVN9Q2I5tPvbZiJrWVB/u4qDZJ12miipGhSp4I5NXLVSAxPPB
Bz3oorSl8QmQMpznBB6ml2YJHQdcUUVTZLECkHAGfQ4NSpC5XBDY+tFFK4ETxFSAYzz3pTE
3HXI7CiioYxqwuFyy5pgjfrtJPeiis7jRIsLEhtpINWreB1B4wOvNFFUtxMsNA4YjDelRmJ
y2dhBPUgUUVpcEILRmyV4HbikNs27BQ560UUX0EQPauO2T6YqI20h5CHjjpRRUXARrWQfMI
yBn3pFtJe6Hp6UUUhki2c7jAhI4zwKF0663Z8lh+FFFK4XD7BcH/lkw/CnLp11nBhaiipuw
Hf2dcBRiJvc4pRp05x+7J9jRRVczFcf/AGbcDGYzxUbafP8A3Tx60UUuZjWogsJt/wBw1G9
nMP4f0oopczGiM28irgg4zjp0qMRurZK7gDRRV3YxHLKhyueentVq1M0fzoAu4/KeM0UUJu
4mT2oPmMT5nTk5zk5oooqrsGf/2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuABoBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0